Current File : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/1/1655.fb2
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
<description>
<title-info>
<genre>antique</genre>
<author><first-name>Foglar,</first-name><last-name>Jaroslav</last-name></author>
<book-title>Dobrodružstvi v temných uličkách</book-title>
<coverpage><image xlink:href="#_0.jpg" /></coverpage>
<lang>cs</lang>
</title-info>
<document-info>
<author><first-name>Foglar,</first-name><last-name>Jaroslav</last-name></author>
<program-used>calibre 2.55.0</program-used>
<date>15.8.2019</date>
<id>2ccab304-2789-4b63-bd0a-1ac3cd563057</id>
<version>1.0</version>
</document-info>
<publish-info>
<year>0101</year>
</publish-info>
</description>
<body>
<section>
<p><image xlink:href="#_1.jpg" /></p>
<p>Název: Dobrodružství v temných uličkách Autor: Jaroslav Foglar</p>
<p>Nakladatelství: Olympia, Praha 1990</p>
<p>Stav: naskenováno, Zdeněk Tato kniha pochází z Knihovny digitálních dokumentů.</p>
<p>Slouží pouze pro potřeby těžce zrakově postižených.</p>
<p>Doplňující informace naleznete v přiloženém souboru.</p>
<p>***</p>
<p>
1/ ZÁHADA HLAVOLAMU</p>
<p>1 Výprask</p>
<p>Nad tenisovými hřišti pomalu hasl den, a třebaže to znamenalo konec výdělku, hoši Rychlých šípů se z toho upřímně radovali. Měli toho všeho tak právě dost!</p>
<p>Již od časného odpoledne pobíhali tady za bláznivě skákajícími tenisovými míčky, shýbali svá těla v žáru slunce, desetkrát, stokrát, tisíckrát, jen aby co nejrychleji vyhověli svým zákazníkům.</p>
<p>A bylo zde dnes hodně práce! Hřiště byla stále obsazena nenasytnými hráči a hoši Rychlých šípů měli to štěstí, že je jako sběrače míčků přebírala jedna společnost od druhé. Marně se za drátěným plotem hřišť vztekal zástup chlapců, marně volal na nově přicházející dospělé hráče: “Vezměte si na sbírání míčů teď zase nás!”</p>
<p>—“Vyrazte tam ty kluky z kurtů!” — “Trvá jim to hodinu, než vám podají míček, uvidíte!” — “My jsme rychlejší!”</p>
<p>Hoši Rychlých šípů dnes ani jednou nebyli bez práce. Málokdy se to stávalo. Obyčejně tenisová hřiště opanovali chlapci z nejbližšího okolí, ze Dvorců, a nepřipustili, aby si někdo z jiné části města sbíráním míčků vydělal.</p>
<p>“My tady u kurtů bydlíme,” říkával vždycky Tonda Plíhal, když hájil výdělkové zájmy dvoreckých hochů — “a tak sbírání míčů patří nám!”</p>
<p>Hoši, kteří bydleli mimo Dvorce, měli sice své pochyby o správnosti tohoto názoru, ale Tonda Plíhal byl chlapík jako hora a svou zásadu dotvrzoval pěstmi, nesnažili se mu jeho názor vymluvit. Spokojili se tím, že jen někdy, když čirou náhodou někdo z Dvoreckých včas nenastoupil, zaskočili na jeho místo, na chvíli, na jednu hru.</p>
<p>Byl to skoro zázrak, že se dnes podařilo Rychlým šípům obsadit všechna tři hřiště, která zde byla. Celé dopoledne bylo po včerejší bouři sychravo a nevlídno. Dvorečtí hoši se u hřišť ani neukázali. Věděli, že nebude nikdo hrát a je na sbírání míčů potřebovat. Ale brzy po poledni se náhle vyjasnilo, vysvitlo prudké slunce a Rychlé šípy se právě dostaly k tomu, když na hřiště vešla společnost dospělých hráčů, která zaplnila všechny tři kurty.</p>
<p>Hoši Rychlých šípů zde byli všichni: Mirek Dušín, vedoucí tohoto chlapeckého klubu. Jarka Metelka, který zastával úlohu klubovního zapisovatele, i Jindra Hojer a Červenáček s Rychlonožkou.</p>
<p>13</p>
<p>Hráči si je rozebrali. Šestý, nejmladší z hráčů, si sbíral míčky sám. Kapsičky trenýrek se utěšeně plnily poctivě vydřenými korunami a s každou nově přibylou zvyšovalo se pokřikování hochů za plotem. To byli chlapci ze Dvorců, kteří přišli dnes o svůj výdělek, protože promeškali příchod hráčů.</p>
<p>A poněvadž hoši Rychlých šípů zůstávali na hřištích i při výměně hráčských společností, nebylo je možné z hřišť nijak vystrnadit. Dvorečtí jen asi dvakrát doplnili ze svých řad šestého sběrače.</p>
<p>“Neodlezete domů!” křičel zlobně na Mirka ve chvíli odpočinku hráčů Tonda Plíhal. “Tak vás zřídíme!! Uvidíte!”</p>
<p>“Však vám přejde chuť přijít ještě někdy do Dvorců na sbírání míčů!” volal jiný dvorecký chlapec.</p>
<p>A teď soumrak pokročil, hráči končili, odcházeli a Rychlým šípům měl nastat konec té skákavé dřiny i výhrůžek za drátěným plotem.</p>
<p>Ale hoši za ním neodcházeli a čekali dále na Rychlé šípy jako lovci na svou kořist.</p>
<p>“Všichni do šatny,” sykl polohlasně Mirek na své kamarády a sám již běžel do kabiny sběračů.</p>
<p>Hoši se ochotně rozběhli za ním.</p>
<p>Ve vzduchu leželo chladné večerní ticho, sem nezalétl hluk živější části města. A v tom tichu bylo cítit nebezpečí, hrozbu. Dvorečtí hoši za plotem byli teď zcela zticha a ani se nepokoušeli vniknout za Rychlými šípy na nyní opuštěná hřiště. Ale jejich mlčení bylo ošklivější než výkřiky předtím, a jejich skoro až obřadné čekání před vrátky hřišť bylo děsivé. “Nebude to dnes lehké,” usmál se povzbudivě Mirek v kabině.</p>
<p>“Čekají na nás! Neodešli!”</p>
<p>“Prorazíme, jako už několikrát!” vykřikl Jindra Hojer a oči se mu bojovně zaleskly. “Byli jsme v horších kaších!”</p>
<p>Mirkovi se při těch slovech vybavil na okamžik výjev z minulých dob, kdy Jindra, který se tehdy ještě s Mirkem skoro neznal, zachránil Jarku a jeho před rozdivočelou hordou Černých jezdců, když je skryl na dvoře v ohromné bedně, zlomek vteřiny před tím, než se Černí jezdci vřítili do dvora, aby podrobili Jindru křížovému výslechu. Dobře to tenkrát dopadlo, Jindra se pak stal Mirkovým a Jarkovým kamarádem, později ještě přibyli Červenáček s Rychlonožkou. Tak vlastně klub Rychlých šípů vznikl. Ale to vše bylo dávno, a teď je tady situace docela jiná.</p>
<p>Červenáček se svou nezbytnou červenou čapkou, která mu vynesla jméno, právě už Jindru také usazoval:</p>
<p>“Nezapomínej, zlatíčko, že těch divochů tam venku je skoro padesát a odpočinutých, zatímco my tady skákali za míčky celé odpoledne jako diví!”</p>
<p>14</p>
<p>“Chi — padesát!” vyrazil ze sebe posměšně Rychlonožka a pohlédl útrpně na Červenáčka.</p>
<p>“Vždycky jsem tušil, že Červenáček nedovede počítat! Jestli je tam těch rabiátů deset, tak je to všechno! Strach ti zaslepil oči, chudinko,” dodal soucitně a pošoupl Červenáčkovi jeho čapku hluboko do čela.</p>
<p>“Díval jsem se a počítal jsem je!” přerušil Jarka škádlení, v němž si Rychlonožka s Červenáčkem tak libovali. “Je jich právě třináct, když chcete něco vědět!”</p>
<p>“Tedy zrovna dost k tomu, aby nám dokázali jedinečně napráskat,”</p>
<p>řekl Mirek Dušín.</p>
<p>“Mirku,” zaprosil pak Rychlonožka, “bude to opravdu dnes nějak zlé. Vzal bys mi k sobě peníze? U tebe snad budou bezpečnější!”</p>
<p>“Já taky! Mně taky!” pospíšil si rychle Červenáček a již oba odpočítávali své dnes vydělané peníze. Mirek je převzal. Ano, u něho snad přece budou bezpečnější. On, nejstarší a nejsilnější ze všech, spíš se ubrání té přesile.</p>
<p>“Mohli bychom zavolat správce hřišť,” mínil Červenáček a snažil se, aby se jeho hlas ani trochu nechvěl. “Vyšel by s námi kus za plot a ta horda by si jistě pak už nedovolila nás přepadnout!”</p>
<p>Mirek jen beznadějně zavrtěl hlavou: “Víš přece dobře, že starý Do-lejš přeje spíš dvoreckým hochům a nás že nemá v lásce. Vždyť má mezi nimi i dva syny. Nejraději by nás zde neviděl.</p>
<p>Bude jistě rád, když dostaneme napráskáno! A pak — ” dodal skoro slavnostně, “nezapomínejte, že Rychlé šípy nevolají nikdy dospělé lidi na pomoc a že se ze svých kaší vylizují sami!”</p>
<p>“To se ví,” dodal pokrytecky Rychlonožka, ačkoli měl ve skutečnosti o pomoci dospělých lidí v čas nouze docela jiný názor.</p>
<p>“Myslím, že nám nezbývá nic jiného,” řekl Jarka, “než se vysypat ze vrátek jako kluci, když mají poslední den školu, a rozutéct se na všechny strany co nejrychleji. Koho chytí, toho chytí!</p>
<p>Třináct proti pěti je přece jen ošklivá přesila a nikomu ji nepřeju!”</p>
<p>“Bude to asi nejrozumnější, co uděláme,”</p>
<p>souhlasně přikyvoval Mirek. “Nebudou vědět, za kým mají dříve běžet — a tak se nám snad šťastně podaří dostat se domů. Ale teď už neztrácejme čas! Správce by ještě mohl zamknout dvířka hřiště v domnění, že zde nikdo není, a my bychom pak museli lézt přes plot.”</p>
<p>Za tohoto rozhovoru se hoši obuli a oblékli.</p>
<p>Jindra Hojer si ani teď neodepřel krásně si učesat pěšinku ve svých žlutých vlasech, které mu 15</p>
<p>všechna děvčata záviděla, a Jarka Metelka si mimoděk zkusil několik boxerských výpadů proti neviditelnému nepříteli. Však za chvíli bude až moc viditelný!</p>
<p>“A teď do boje,” pravil odhodlaně Mirek.</p>
<p>Všichni vyšli z kabiny, vymotali se z dřevěných šaten, všelijakých baráčků a laviček, jež stály za hřišti, a dali se na cestu ke dvířkám.</p>
<p>Za nimi nastal vzruch. Ani jeden z čekajících hochů</p>
<p>neodešel,</p>
<p>Rychlým</p>
<p>šípům</p>
<p>naopak</p>
<p>připadalo, že jich za dvířky přibylo. Někteří hbitě povstávali ze země a tlačili se dychtivě k brance.</p>
<p>Tonda Plíhal nejbližší hochy pánovitě odstrčil a stoupl si výhružně před vrátka sám.</p>
<p>Hoši Rychlých šípů kráčeli k vrátkům, jak nejlhostejněji dovedli. První šel Mirek Dušín, hrdý a klidný. Za jeho skoro atletickou postavou se krčili Červenáček s Rychlonožkou, připravení vyrazit před dvířky každý jiným směrem a předvést dvoreckým chlapcům vrcholné běžecké umění hochů z Druhé strany, jak se říkalo části města, obývané Rychlými šípy. Jarka s Jindrou uzavírali průvod.</p>
<p>Nebyl by to však ani Rychlonožka, kdyby vydržel chvíli mlčet, do nikoho nerýpat, a tak, když byli již jen několik kroků od dvířek, zahoukal</p>
<p>rozmarně</p>
<p>na</p>
<p>zamračené</p>
<p>tváře</p>
<p>dvoreckých chlapců:</p>
<p>“Aha —páni nám přišli gratulovat —že ano —och, och, jak je to od vás milé…”</p>
<p>Mirek</p>
<p>se</p>
<p>zoufale</p>
<p>na</p>
<p>prostořekého</p>
<p>Rychlonožku otočil, vždyť ta řeč byla jen přiléváním oleje do ohně, ale dříve, než mohl něco říct, smočil si ještě honem Červenáček, který s mistrně předstíraným zklamáním pravil: “A jej — kde máte hudbu? A slavnostního řečníka?”</p>
<p>Snad ty poznámky opravdu nebyly nijak zvlášť zle myšleny. Ale roz-ohněným Dvoreckým stačily, aby zapůsobily jako jiskra v prachárně.</p>
<p>Před dvířky se ozval řev, za který by se nemuselo stydět ani stádo paviánů, dvířka se prudce otevřela, vysoký drátěný plot se zachvěl a prohnul náporem těl a několik Dvoreckých, mezi nimi Tonda Plíhal, vpadlo do hřiště Rychlým šípům naproti.</p>
<p>Mirek Dušín ztratil přehled o ostatních.</p>
<p>Přijímal rány jako muž, mnohé sám rozdal a snažil se s proudem na něho se sápajících chlapců proplout co nejrychleji vrátky ven, na volnou ulici.</p>
<p>Tam to pak již nějak půjde. O Jarku se nebál, ten je silný a obratný chlapík. Také Jindra Hojer, ač mladší, ledaco svede. Ale ti dva plantážníci Červenáček a Rychlonožka, kteří svou protivnou ústnatostí rozpoutali docela netakticky a předčasně tady to peklo, ti mu dělali starost.</p>
<p>16</p>
<p>Rychlonožka zatím byl už několik kroků ze vrátek venku, ale právě v okamžiku, kdy chtěl dokázat, že má opravdu přiléhavé jméno, strhly ho několikeré ruce zpět, takže stěží stačil vyjeknout své ustrašené “jejko-te, mankote…”</p>
<p>Nerovná bitka započala plnou silou teprve před drátěným plotem. To nebylo klubko — to byla masa těl bijících zdánlivě bez cíle kolem sebe a jen zasvěcenec by poznal, kdo je útočník a kdo přepadený.</p>
<p>Netrvalo to ani příliš dlouho — a přece to byl pořádný výprask, jehož se tady Rychlým šípům dostalo. Rány, které utržili Dvorečtí, byly k smíchu při porovnání s Rychlými šípy.</p>
<p>“Já vám dám slavnostního řečníka! Tady je ta hudba! Gratulovat si můžete sami!” slyšeli hoši Rychlých šípů matně mezi řevem vykřikovat Tondu Plíhala.</p>
<p>Mirek a Jarka si proklestili cestu na ústupový běh až tehdy, když viděli, že ostatní tři chlapci již prchají směrem na Druhou stranu. Padlo ještě několik ran i výhrůžek — a pak se prostranství před plotem vyklidilo.</p>
<p>Oba hoši se setkali s Jindrou, Rychlonožkou a Červenáčkem až v jedné z ulic na Druhé straně.</p>
<p>“Dostali jsme to! Jedna nula pro Dvorecké!</p>
<p>Prapory do půl žerdi!” hulákal na ně nezmar Rychlonožka, třebaže na levé oko skoro neviděl, jak je měl zateklé.</p>
<p>Všechny nakazil svou dobrou náladou, jen Mirek se nesmál. Byl rozzlobený jako hned tak nikdy dříve. Ne pro ten výprask! Porážku dovedl snést! Ale důvod se mu nezdál být oprávněný.</p>
<p>Sbírám míčů na hřišti nesmí být přece výsadou jen některých hochů — a to ještě jen proto, že u těch hřišť snad bydlí. Jaká by to byla spravedlnost!</p>
<p>Mirek se v duchu rozohňoval víc a více. Jeho povaha, přímá a spravedlivá, nesnášela takovou křivdu.</p>
<p>“Proč nemluvíš, Mirku?” zeptal se tiše Jindra Hojer.</p>
<p>“Snad nemáš dokonce vánoční náladu?”</p>
<p>zaútočil Červenáček, ale Jarka Metelka mu dal po straně znamení, aby raději mlčel. Vždyť “vánoční nálada”, to znamenalo trucování, omrzelost, hněvání se s ostatními — toho všeho byl Mirek přece dalek.</p>
<p>“Dnes už se mnou asi žádná zábava nebude,”</p>
<p>pravil Mirek trochu prudce a pokusil se o úsměv.</p>
<p>“Ale zítra si povíme víc. Přijďte všichni do klubovny v pět odpoledne. A teď už domů! Je pozdě a doma by mohlo být pokračování toho, před čím jsme utekli ze Dvorců!”</p>
<p>Hoši se rozešli a tma milosrdně přikryla porážku Rychlých šípů.</p>
<p>17</p>
<p>2 Oběžník Rychlých šípů Po výprasku ve Dvorcích bolela Rychlé šípy každá kůstka v těle. Rychlonožka si musel dokonce celou noc dávat obklady na oteklé oko a Jarka Metelka měl vyražený palec na levé ruce.</p>
<p>Ale více než tělesná bolest trápilo Rychlé šípy vědomí té hanebné porážky. Taková ostuda!</p>
<p>“Já nepřečkám noc! Uvidíte, že ji nepřečkám!”</p>
<p>prohlásil slavnostně Červenáček ještě v ten neblahý večer, když se hoši rozcházeli, a myslel to skutečně velmi doopravdy, protože ráno ani nemínil vstávat a hnul se z postele, teprve když se otec začal významně dívat po řemeni.</p>
<p>Zpráva o porážce Rychlých šípů letěla druhého dne po celé Druhé straně od úst k ústům.</p>
<p>Snad ji viděl některý z jejích hochů, Dvorečtí jistě také nemlčeli a postarali se, aby se ta novina dostala na Druhou stranu co nejrychleji —a skutečně, po celý den se tu nemluvilo o ničem jiném než o té události.</p>
<p>Někteří hoši se Rychlým šípům proto tajně pošklebovali, jiní naopak ostře odsuzovali Dvorecké, kteří s takovou nestydatou přesilou si dovolili přepadnout početně slabšího protivníka.</p>
<p>Rajskou hudbou byla zpráva o výprasku pro uši Bratrstva Kočičí pracky, kterážto podařená společnost byla již z dřívějších dob silnou odpůrkyní Rychlých šípů. Její nejvyšší viditelný pán a velitel, zvaný Dlouhé Bidlo, který po krátkém a neúspěšném vedení Štětináčově se zase ujal kralování v Bratrstvu, se radostně šklebil, plácal si do kolen a snad již po sté si toho dne opakoval nahlas: “Tak Rychlé šípy dostaly na frak! A podívejme se! Dostaly na frak!”</p>
<p>A pak se stalo ještě něco jiného. Přinesl tu zprávu do klubovny Jarka Metelka. Jeho tvář byla uzardělá spěchem.</p>
<p>“Představte si —” volal již ve dveřích klubovny vzrušeně, “Mirku, poslouchej — tak už nepůjdeme sbírat míčky do Dvorců! Už si tam nevyděláme ani pětník! Slyšíte to!? Nesmíme tam už. Na plotě visí vyhláška, že tam smějí sbírat míčky jen hoši, kteří mají zvláštní poukázky!”</p>
<p>“Jaké to jsou poukázky? A kdo to říkal?”</p>
<p>vyhrkl Mirek.</p>
<p>“Vím to od Stehlíka, má tam známé kluky!</p>
<p>Nepřestanu tvrdit, že Stehlík byl vždycky spíš Dvorečák než Druhostraník, ale to je teď zatím jedno. A ty poukázky vydává starý Dolejš, správce kurtů.”</p>
<p>18</p>
<p>“Opatříme si tedy poukázky —a je po krámu!”</p>
<p>řekl klidně Jindra, ale Jarka již zase bouřil dál: “Nedostaneš je! Nikdo z Druhé strany je nedostane, rozuměj tomu! Ty poukázky jsou vynálezem starého Dolejše a jejich účelem je vyřadit nás tam ze sbírání. Hrom aby ho za to po poli honil!”</p>
<p>“Stehlík</p>
<p>nám</p>
<p>je</p>
<p>musí</p>
<p>opatřit,”</p>
<p>řekl</p>
<p>Červenáček. “Když bude chtít dokázat, že není zrádce Druhé strany, musí několik poukázek obstarat. Tady si je pak budeme půjčovat, to už se nějak zařídí.”</p>
<p>Ale Mirek Dušín s tím nesouhlasil. “Nestojím o jejich poukázky, získané takovým způsobem.</p>
<p>Taky by ostatně asi mnoho nepomohly. Jistě na nich musí být bydliště sběrače. A falešnou adresu psát nebudu, to si nemyslete!”</p>
<p>“Tak</p>
<p>co</p>
<p>tedy</p>
<p>uděláš?”</p>
<p>zaškemral</p>
<p>Rychlonožka.</p>
<p>“Něco se udělat musí,” přimlouval se Jarka Metelka. “Druhá strana se nám směje, každý má na nás plno vtipů a Dlouhé Bidlo z Bratrstva Kočičí pracky na nás už skládá nějakou písničku.</p>
<p>Začíná prý takhle: Poslouchejte, lidé drazí, přelegrační zprávu tu, Rychlé šípy byly bity, jako žito na mlatu!”</p>
<p>Mirek zrudl a hoši na něho pohlédli s údivem, ač ani jim ta hanlivá písnička nebyla po chuti. Tak urážet jejich klub!</p>
<p>“Hlupáci jsou to všichni!” vykřikl Mirek nakvašeně, “vždyť nejde jen o nás. A nejde jen o těch několik korun, které se tam dají nasbírat!</p>
<p>Tady je v sázce pověst celé Druhé strany. Jakým právem Dvorce z toho výdělku Druhou stranu vyřazují? Ty kurty jsou přece celého města, nejenom jedné jeho čtvrti. To je přece velká nespravedlnost. A to ti naši chytráci nechápou.</p>
<p>Ale skládat písničky, dělat vtipy, na to jsou mistři!”</p>
<p>“Kdyby tě tak, Mirku, hoši od nás slyšeli,”</p>
<p>řekl Červenáček s obdivem, “každý by se na tu věc díval jinak. Poznal by, že se týká i jeho, všech!”</p>
<p>Mirek se již zase uklidnil. “Do rozhlasu mne s tou řečí nepustí, to vím,” usmál se, “ale bylo by dobře, kdybychom každému chlapci z naší Druhé strany mohli nějak vyložit, jaké bezpráví se nám děje. Ale jak to zařídit?”</p>
<p>“Tak jim to napíšeme a bude to!” vybuchl Jindra Hojer. “Ty to, Mirku, dovedeš říct tak pěkně. Napiš to, opíšeme tvou řeč několikrát, uděláme z toho takový oběžník, který půjde od kamaráda ke kamarádovi — nikdo si ho nesmí dát doma pod hrnek s kafem — a za dva dny bude celá Druhá strana všechno vědět.”</p>
<p>19</p>
<p>Panečku — to byl nápad! To je přece nejlepší způsob, jak každého uvědomit o spáchaném příkoři i o tom, co proti němu podniknout.</p>
<p>Mirkovi opravdu nedalo mnoho práce zprávu napsat. Než přinesl Rychlonožka od papírníka složku psacího papíru, měl již v hlavě načrtnutý začátek oběžníku, a když se pak rozepsal, pero se jen míhalo po papíře. Jedna myšlenka stíhala druhou, vývod vyplýval z vývodu. Ostatní hoši nestačili ani opisovat to, co psal Mirek přímo z hlavy.</p>
<p>Bylo to na dvě strany papíru a každý nezaujatý člověk musel uznat, že dvorečtí chlapci se ke zdejším hochům už i v minulosti nikdy nechovali nějak</p>
<p>zvlášť</p>
<p>pěkně.</p>
<p>Pošklebovali</p>
<p>se</p>
<p>dorosteneckému mužstvu S. K. Druhá strana, všelijak uráželi její příslušníky, svedli na ně každé rozbité okno, hledali kdejakou záminku ke rvačce s Druhou stranou, ty spory o sbírání míčků na hřištích už se také táhly hezky dlouho — a hoši Druhé strany, nejednotní, neviděli nic z těchto křivd. Každý se po příkoří, na něm osobně učiněném, jen otřepal a Dvorečtí řádili dál.</p>
<p>Mirek v oběžníku vypočetl řadu takových případů. Staly se skutečně, nevymyslel je zde u stolu ze zlosti. A oběžník končil slovy: “Rychlé šípy budou bojovat za práva Druhé strany ve Dvorcích. V nejbližší době podáme vám touto cestou další zprávu, co a jak jsme zařídili, uvědomíme vás o všem, co se stane dále. Ale žádáme vás, abyste nám pomohli. Obléhejte hřiště v Dvorcích, dožadujte se vstupu na sběr míčů, choďte v ulicích Dvorců ve trojicích a nedejte si líbit žádné urážky!”</p>
<p>Hoši si oddychli, když měli dopsáno.</p>
<p>Rychlonožka pak na svém opisu ještě vymazal sedm kaněk, které tam udělal, Mirek zběžně opravil zapomenuté čárky a háčky — a všichni byli se začátkem zápasu spokojeni.</p>
<p>3 Kdo je za dveřmi?</p>
<p>Ještě téhož večera hoši Rychlých šípů všech pět stejných oběžníků roznesli.</p>
<p>Na každém oběžníku byla důtklivá výzva, aby ten, kdo oběžník obdrží, si jej důkladně pročetl, zařídil se podle jeho výzvy a hlavně aby dal oběžník zase rychle dál tomu, kdo jej ještě nečetl.</p>
<p>Zdůrazňovala se čest a kázeň druhostranských chlapců. “Jen zrádce oběžník zahodí nebo dokonce odnese do Dvorců,” bylo tam černé na bílém.</p>
<p>20</p>
<p>Každý z Rychlých šípů předal jeden z pěti oběžníků chlapci, kterého dobře znal, přičemž těch pět hochů vybírali tak, aby oběžníky putovaly současně do pěti různých směrů celé čtvrti.</p>
<p>Pak se Rychlé šípy vrátily do své klubovny, každý hoch ovšem zvlášť, podle toho, jak rychle se mu podařilo vybraného chlapce nalézt, vše mu vysvětlit a oběžník předat.</p>
<p>Ani Mirek sice neměl tušení, kolik hochů celkem asi v Druhé straně může být, ale přesto hoši počítali, jak se oběžník bude asi rychle šířit.</p>
<p>“To se dá snadno vypočítat,” řekl Jarka Metelka, který šel vždy na všechno málem vědecky. “Kdyby takový oběžník dostalo do rukou jen deset Druhostraníků denně, uvědomili jsme dnes o jeho obsahu vlastně padesát lidí.”</p>
<p>“Jak to — padesát?” divil se nechápavě Rychlonožka.</p>
<p>“Nu, vždyť těch oběžníků máme pět, či ne?”</p>
<p>chytal se za hlavu Jarka. “A pětkrát deset je padesát!”</p>
<p>“Ale to šíření půjde ještě rychleji,” mínil Mirek. “Takovou věc si jistě nikdo nenechá doma, tu přečte deset chlapců jen po cestě ze školy. A pak bude mezi dalšími běhat celý zbytek dne.</p>
<p>Uvidíte!”</p>
<p>Dlouhou dobu tak rokovali. Venku byla skoro tma. Ale nerozsvítili. Jejich práce pro dnešek skončila a potmě se lépe povídalo i přemýšlelo, hoši se mohli více soustředit na spřádání dalších plánů.</p>
<p>O mnoho dnů později, když si vzpomínali na tu černou hodinku a na událost, která se najednou při ní zběhla, přeli se vždycky Jindra s Červenáčkem, kdo tehdy ty podivné kroky za dveřmi klubovny první slyšel. Ať to z nich však byl kdo chtěl, jisté je toto:</p>
<p>Byla již úplná tma. — V celém domě bylo hluboké ticho a také hoši chvílemi mlčeli.</p>
<p>Rozhovor vázl.</p>
<p>A najednou Jindra pronesl přiškrceným hlasem: “Někdo je venku! Venku na chodbě!”</p>
<p>“Já jsem taky něco slyšel,” tvrdil Červenáček.</p>
<p>“A dřív ještě než Jindra. Někdo se plíží k našim dveřím!”</p>
<p>“Tak ticho, ať slyšíme!”</p>
<p>Hoši zatajili dech, nikdo se ani nepohnul a v klubovně by bylo slyšet i upadnutí zrnka písku.</p>
<p>Venku se ozvaly podezřele znějící kroky. Tak, jako když jde někdo po špičkách, plíživě.</p>
<p>Neznámý návštěvník se zastavil těsně za dveřmi.</p>
<p>Byl tak blízko, že hoši uvnitř slyšeli jeho dech. Byl namáhavý a prudký. Patrně byl jeho majitel starší člověk, nebo běžel rychle velký kus cesty.</p>
<p>21</p>
<p>Teď něco tropil na dveřích. Jako kdyby hledal kliku nebo zvonek, či</p>
<p>tak nějak podobně.</p>
<p>A potom vše utichlo.</p>
<p>Hoši v klubovně seděli bez nejmenšího hnutí, ale podivný návštěvník za dveřmi zmlkl. A přece neodešel! Musí tam ještě stát, přimáčknutý na dveřích! Neslyšeli ho odcházet.</p>
<p>Chlapcům nebylo volně u srdce. Bylo to tak podivné.</p>
<p>Kdo je to tam venku, ve tmě? A s jakými úmysly, proč sem přišel?</p>
<p>Pak se Mirek zvedl se židle. Neskonale tiše a pomalu. Hoši spíše vycítili, než ve tmě uviděli, že vstal a blížil se centimetr za centimetrem ke dveřím.</p>
<p>Přiložil na ně hlavu. Návštěvníkův dech již neslyšel!</p>
<p>Chvíli váhal. Pak zvolna a nehlučně otočil klíčem v zámku. Jarka zámek právě nedávno mazal.</p>
<p>Mirek odemkl. Tiše stiskl kliku a začal pomalu otvírat dveře na chodbu. Slabá záře sporého světla petrolejové lampy z chodby vnikla na stěnu klubovny u dveří. Její skvrna se šířila, jak Mirek víc a více rozšiřoval skulinu ve dveřích.</p>
<p>Jarka stál teď za ním a ostatní hoši se přiblížili ke dveřím. Mirek byl připravený dveře okamžitě celou svou silou přirazit zpět, kdyby hrozilo z chodby nějaké nebezpečí.</p>
<p>Ale zatím se nic nedělo. Dveře se otvíraly víc a víc — až bylo možné přehlédnout velikou část chodby.</p>
<p>Byla úplně prázdná. Ponurá v červenavém světle petrolejky, mlčenli-vá, záhadná prázdnotou.</p>
<p>Někdo tady ještě před chvílí byl. Všichni ho přece slyšeli přicházet — a nikdo odcházet!</p>
<p>“Podívejte — psaní!” zvolal pak Mirek tlumeně, když jeho zrak padl na vnější stranu dveří. A skutečně! Bylo tam cosi bílého. Složený papír. Mirek jej sňal ze dveří i s připínáčkem a kvapně zavřel dveře a zamkl. Jarka zatím uvnitř rozsvítil lampu.</p>
<p>“Ukaž, co v tom je! Rychle! Přečti to,” — volali hoši o překot, všichni ještě však mimoděk přidušenými hlasy, skoro šeptem.</p>
<p>“Víme o všem, co podnikáte,” četl Mirek.</p>
<p>“Ale vy nevíte, jak blízko u sebe máte zrádce.</p>
<p>Známe váš oběžník. Je schovaný u nás. Pěkně jste nás —hochy ze Dvorců —v něm pošpinili.</p>
<p>Umíme ale také psát a ještě i jiné věci. Začali jste to! Dobrá. Budete nás jednou na kolenou prosit, abychom boj zastavili! Dvorce.”</p>
<p>Kromě toho slovíčka “Dvorce” nebyl na dopisu žádný podpis,</p>
<p>22</p>
<p>“Hleďme — hleďme,” řekl Mirek zadumaně po chvilce tísnivého ticha, “tak zrádce se opravdu našel. Dvorečáci už vědí o našem oběžníku!”</p>
<p>Pak prudce pohlédl na hodinky na svém zápěstí a skoro až vykřikl: “To se dá ale vypátrat!</p>
<p>Nejsou to ještě ani dvě hodiny, kdy jsme se odtud s oběžníkem rozešli. Běžme rychle každý k tomu, komu oběžník předal, a sledujme jeho stopu.</p>
<p>Dvorečtí napsali, že je oběžník u nich. Ten Druhostraník, u kterého stopa po oběžníku zmizí, je zrádce. Ten donesl oběžník do Dvorců!”</p>
<p>Hoši nečekali na další vývody. Vyběhli z klubovny a Mirek za nimi. Byli vzrušeni jako málokdy jindy. A to na ně čekaly ještě jiné a podivnější události.</p>
<p>4 Neočekávaný úspěch</p>
<p>Následující dny bylo u Rychlých šípů rušno.</p>
<p>Chlapci</p>
<p>především</p>
<p>pátrali</p>
<p>po</p>
<p>večerním</p>
<p>návštěvníku, který jim připíchl na dveře klubovny výstrahu Dvorců a pak záhadným způsobem neslyšně zmizel. Paní domovníkova, vzatá do křížového výslechu Jarky Metelky, jenž se v těchto věcech velmi vyznal, připustila po krátkém rozpomínání toto:</p>
<p>Ano, včera asi v tu dobu, co Jarka udává, běžel někdo rychle průjezdem z domu ven, právě když ona šla z ulice do domu. Byla již tma, neviděla postavě do obličeje. Neví ani, byl-li to dospělý člověk nebo chlapec. Sel, nebo snad běžel, velmi rychle a úplně tiše, jako kdyby se po dlažbě chodby vznášel. Teď — když se Jarka tak ptá — si matně vzpomíná, že postava držela něco nemotorného v ruce. Neví dobře, co to mohlo být, ba nemůže to prohlásit ani určitě, že něco držela, ale připadalo jí to tak nějak. — To bylo vše, co se hoši dozvěděli.</p>
<p>“Já vám řeknu, co to bylo!” řekl sebevědomě Jindra. “Ten Dvorečák, který přinesl jejich výhružné lejstro, si zul za dveřmi klubovny perka, protože měl strach, že se za ním vyřítíme, až ho budeme slyšet odcházet. A tak se vytratil od našeho prahu v ponožkách a to, čím mával v průjezdu při svém útěku, to byly jeho boty. A tím se vysvětluje jeho záhadné vypaření za našimi dveřmi!”</p>
<p>“Vypadá to dost pravděpodobně,” připouštěl přemítavě Mirek, a protože nikdo z ostatních hochů nepřišel s lepším vysvětlením, zůstalo přitom…”</p>
<p>23</p>
<p>Ostatně okolnost, kdo dopis ze Dvorců přinesl — jistě to byl nějaký Dvorečak — nebyla ani tak důležitá jako to, kdo doručil oběžník Rychlých šípů do Dvorců.</p>
<p>Při pátrání po tomto tajemném zrádci Druhé strany nastal však takový zmatek, že nakonec skutečně nebylo možné se v tom vyznat, třebaže na začátku pátrání se úkol zdál být náramně jednoduchý.</p>
<p>Onoho večera, kdy byl oběžník Rychlých šípů roznesen a hned prozrazen Dvorcům, nepořídili chlapci již ničeho, třebaže se hned rozběhli k prvním pěti čtenářům oběžníku. Bylo totiž velmi pozdě a domovníci již zamykali domy. Jen Rychlonožka ještě vběhl k “svému” chlapci, jemuž oběžník doručil, do domu, ale v polovině schodů zhaslo v domě světlo a on měl co dělat, aby se dostal vůbec ven.</p>
<p>Druhý den byla celé dopoledne škola, a když Rychlé šípy obnovily odpoledne pátrání, byly již oběžníky asi v desátých rukou. Někteří hoši je předali někomu, jehož jméno ani neznali. Věděli jen, že je také Druhostraníkem. Ne, nebylo možné sledovat cestu oběžníku od jednoho čtenáře k druhému.</p>
<p>Rychlé šípy byly sice přesvědčeny, že některá z těch odpovědí “Dal jsem oběžník takovému čahounovi, nevím jak se jmenuje,” je vlastně odpovědí zrádce, který se tím kryje před prozrazením. Ale takové odpovědi dostaly od mnoha hochů — a přece jen jeden z nich byl zrádce. Který ale?</p>
<p>Hlavní však bylo, že čtyři oběžníky kolovaly mezi hochy Druhé strany dále. Rychlé šípy je několikrát viděly. Byly již celé pošpiněné, mnohokrát přehýbané, ale písmo bylo docela dobře čitelné. Celý klukovský a dívčí národ Druhé strany již o nich věděl, povídalo se o nich na školních chodbách, v zákoutích ulic, na pláccích, kde se pěstovala kopaná, zkrátka všude tam, kde se sešlo několik hochů nebo děvčat. Každý si vypůjčení oběžníku zamlouval a ten, komu se oběžník dostal do rukou, pokládal to za štěstí.</p>
<p>Rychlé šípy teď dostávaly mnoho ústních i písemných vzkazů od různých hochů zcela neznámých jmen i ze vzdálenějších končin Druhé strany. Každý přinesl nějakou zprávu, událost, vždy pak v tom byla samozřejmě zamíchaná dvorecká záležitost.</p>
<p>Kromě Mirka byli zájmem, s jakým se oběžník setkal, hoši Rychlých šípů přímo nadšeni.</p>
<p>Jen Mirek namítal, že se oběžník čte spíše ze zvědavosti než ze zájmu o věc samotnou.</p>
<p>“Jděte se jen podívat ke hřištím do Dvorců,”</p>
<p>dokládal trpce, “jestli 24</p>
<p>tam uvidíte někoho od nás, z Druhé strany!</p>
<p>Není tam nikdy ani noha. Každý sedí zalezlý, zastrašený doma. Druhostraníci teď nepáchnou ani do dvoreckých ulic, natož pak ke hřištím.</p>
<p>Každý má pro nás plno zpráv, každý chce, abychom psali dál, co jsme zařídili, ale sám si nesmočí nikdo!”</p>
<p>Byla to skoro pravda, Druhostraníci nebyli zrovna podnikaví a prů-bojní v té věci. Mnohým chyběla chuť k odporu proti Dvorcům jen proto, že oni sami osobně se nezajímali o výdělek na dvoreckých hřištích. Nechodili tam dříve, nebudou tam chodit zase! To byla jejich řeč. Ale zápas Rychlých šípů s Dvorci a se správcem hřišť, starým Dolejšem, bavil a zajímal každého.</p>
<p>A tak Mirek psal Druhé straně další dopis.</p>
<p>Shrnul v něm vše, co se stalo od napsání dopisu prvního, co Rychlým šípům kdo závažného sdělil, zmínil se o tajemném zrádci, kterého Druhá strana chová ve svém středu, a vyčetl Druhostraníkům jejich nevšímavost k celému případu.</p>
<p>A zase se všechno opakovalo. Zatímco první dopis ve čtyřech vydáních, umouněný, roztrhaný a teď skoro již nečitelný zmizel kdesi mezi Druhostraníky, druhý dopis Druhá strana přijala s jásotem a nadšením, zase celkem pětkrát napsaný.</p>
<p>Druhostraníci pravověrní byli potěšeni, že Rychlé šípy vzaly do ochrany čest Druhé strany, Druhostraníci lhostejní, nepodnikaví — a těch byla, bohužel, převážná většina — se dívali na dopis Rychlých šípů jako na zábavné počteníčko, které jim zavdávalo příležitost k mnohým klípkům. Vždyť se odtud dozvídali, koho, kdy a kde spráskal některý Dvorečak a co o kom Dvorečáci urážlivého řekli!</p>
<p>Mirek už vážně chtěl všeho zanechat, vzdát se marného zápasu, když kteréhosi dne celá věc vzala na sebe jinou tvářnost. Kdyby byl Mirek jasnovidcem, věděl by, že ta změna je jenom předehrou k velkým událostem, které měly teprve přijít, tak jako byl docela nepatrnou předehrou celý ten boj s Dvorci o několik korun, vydřených honičkou za bílými míči.</p>
<p>Veliké a děsivé tajemství leželo zaprášené někde ve spleti ulic města, v tajemných zákoutích, dvorech a věžích. Tajemství, kolem kterého přecházely celé generace hochů, až osud rozhodl, aby Rychlé šípy začaly nevědomky rozplétat jeho vlákna, zamotaná a zpuchřelá.</p>
<p>25</p>
<p>5 Jarka dostává nápad</p>
<p>Někteří hoši a děvčata, když museli delší dobu čekat, než se k nim oběžník Rychlých šípů dostal, to Rychlým šípům zazlívali, jako kdyby za to mohly.</p>
<p>V blízkosti Jarky Metelky bydlel bohatý chlapec Vláďa Prokš, který s Jarkou občas na ulici, když se potkali, prohodil nějaké slůvko. Ten se na Jarku docela vážně rozhněval, že mu nedonesl druhý oběžník jako prvnímu, a přestal si ho úplně všímat. Ale pak se usmířil a jednoho dne zastavil Jarku na ulici se slovy: “Dám vám na klubovní účely vždycky korunu za každý oběžník, který mně dáte číst ještě v den jeho napsání! Co tomu říkáš?”</p>
<p>“Korunu? Korunu jsi povídal?” vydechl Jarka a oči mu zamžikaly náhlým nápadem, vzniklým z Prokšova návrhu. Vláďa ovšem nevěděl, co Jarku právě napadlo, a tak opakoval: “Ano, korunu!</p>
<p>Můžeš mi věřit! A jestli chceš, dám vám tu korunu už napřed.” Sáhl do kapsy a vylovil koženou tašku. Všichni hoši z okolí ji znali. Bylo v ní vždy tolik peněz, kolik průměrný chlapec v Druhé straně neměl ani o svých narozeninách. Ano.</p>
<p>Jarka mu mohl klidně věřit! U Vládi Prokše nebyla nouze o korunu.</p>
<p>Ale Jarka chvatně odstrčil Vláďovu ruku s otvíranou taškou. “Ještě ne!” pravil přitom zamítavě. “Až ten třetí oběžník přijde. A možná že taky přijde místo oběžníku něco jiného,” dodal záhadně. Vláďa Prokš se chtěl ještě něco zeptat, ale než mohl otevřít ústa, vykřikl Jarka rozjařeně: “A teď letím do klubovny, bude tam dnes hodně práce! Na shledanou!”</p>
<p>Nechal Prokše stát uprostřed ulice a skoro doslovně — právě tak, jak to řekl — rozletěl se tam, kde podle mlhavých Prokšových vědomostí se nalézal dům s klubovnou Rychlých šípů.</p>
<p>V klubovně samozřejmě nikdo nebyl, protože na dnešní den nebyla svolána žádná schůzka.</p>
<p>Jarkovi to však nevadilo. V domě bydlel Rychlonožka s Červenáčkem a Jarka si věděl rady.</p>
<p>Zaklepal na dveře u Červenáčkova bytu, kde byl také vždy klíč od klubovny, a napjatě čekal.</p>
<p>“Dále!” ozval se podivný hlas zvnitřku a Jarka stiskl kliku u dveří. Octl se v kuchyni, ale marně pátral po Červenáčkově mamince nebo 26</p>
<p>vůbec po někom, kdo ho vyzval ke vstupu.</p>
<p>Kuchyň byla úplně prázdná.</p>
<p>Ale ne! Již ne. Jarka právě zahlédl zpod postele</p>
<p>vykukovat</p>
<p>Červenáčkovy</p>
<p>nohy.</p>
<p>Červenáček lovil pod postelí zrovna svou oblíbenou červenou čapku, kterou by nejraději nosil i doma. Bohužel maminka s tatínkem neměli pro tuto důstojnou ozdobu Červenáčkovy hlavy nejmenší pochopení — a tak první, co vždy následovalo po Červenáčkově příchodu s čapkou na hlavě domů, bylo, že mu ji maminka strhla z hlavy a hodila daleko pod postel, až ke zdi do rohu. Tam pak čapka vždy odpočívala do té doby, než si Červenáček usmyslel jít ven.</p>
<p>Jarka</p>
<p>teď</p>
<p>žertem</p>
<p>dělal,</p>
<p>jako</p>
<p>když</p>
<p>Červenáčkovy nohy nevidí, a zeptal se: “Prosím vás, není doma Červenáček?”</p>
<p>“Kdepak,” zaznělo zkormouceně zpod postele.</p>
<p>“Právě startoval na měsíc. Copak jste mu chtěl, mladý pane?”</p>
<p>Jarka stěží zatajoval smích, ale přece ještě stačil poměrně lhostejně odseknout: “Ale nic!</p>
<p>Jenom jsem mu přišel říct, že je korunovaným plantážníkem všech plantážníků, a že až ho uvidím, tak mu…”</p>
<p>Dále se nedostal. Červenáček se bleskurychle vybatolil zpod postele, rozchechtaný, a vrhl se zuřivě na Jarku. Chvíli se tak žertem dost ostře potýkali, ale Jarka příliš pospíchal, než aby měl pro Červenáčkovy zápasnické hmaty pochopení.</p>
<p>“Dej si placku na čelo! Dej si placku na čelo,”</p>
<p>vykřikl, když Červenáčkova předstíraná zuřivost nebrala konce. Výzva s plackou na čele byla okřídleným rčením Rychlých šípů a používala se vždy, když se měl někdo uklidnit nebo vůbec s něčím přestat. Také na Červenáčka teď hned účinkovala.</p>
<p>“Potřebuju vás všechny do klubovny,” mluvil pak chvatně Jarka. “Je doma Rychlonožka? Ať doběhne k Mirkovi a Jindrovi. Je to strašně důležité. Budete koukat!”</p>
<p>Červenáček udělal ze žertu pitvorně utvářený přihlouplý obličej, z něhož by nezasvěcenec usuzoval na mírnou slabomyslnost, ale pak se již dlouho nevyptával, vstrčil Jarkovi do ruky klíč od klubovny a oba vyběhli na chodbu.</p>
<p>Byli tu všichni zakrátko, překvapení tím nenadálým Jarkovým zavoláním. U Rychlých šípů bylo pravidlo, že k mimořádné schůzce mohl klub svolat každý, ale jen pro důležitou příčinu.</p>
<p>Naposledy se to přihodilo asi před půl rokem. A dnes najednou tady Jarka…</p>
<p>“Nezlobte se na mne, že jsem vás zavolal,”</p>
<p>začal teď rozpačitě, “ale dostal jsem nápad, který — myslím —je přímo úžasný!</p>
<p>27</p>
<p>“No, to teď nech, my ti ho pak pochválíme sami,” přerušil ho mrazivě Rychlonožka a Červenáček potají vyprskl.</p>
<p>“Tebe se o tu pochvalu prosit nebudu, ty buřiči!” odsekl mu Jarka, ale hned pokračoval: “Dnes mi nabídl Vláďa Prokš korunu za to, když mu dám jako prvnímu číst další náš oběžník. I za každý nový by nám prý tu korunu dal!”</p>
<p>“A můj ty Ferdo kudrnatý, má ty palice nešťastná,” spustil zase Rychlonožka nářek, “a proto jsi nás sem zavolal? Tak jsi měl tu korunu vzít a bylo by po krámu!”</p>
<p>“Počkej, ještě jsem nedomluvil,” utěšoval ho ledově Jarka, “můžeš jít ostatně domů, když tě to nebaví!”</p>
<p>Bylo štěstí, že hoši Rychlých šípů rozuměli legraci,</p>
<p>nebyli</p>
<p>urážliví</p>
<p>a</p>
<p>nehrozili</p>
<p>hned</p>
<p>vystoupením z klubu.</p>
<p>“Podívejte se: celá Druhá strana se pere o naše oběžníky. Každý je chce číst. Dává se nám dokonce koruna jen za to, aby oběžník přišel dřív než k ostatním. Ten zájem se jistě nezmenší — a naopak, zvětšil by se, kdyby — kdyby — “</p>
<p>“Kdyby?” opáčil Mirek zvídavě.</p>
<p>“No, kdyby — tedy jako — jak bych to řekl — kdyby v těch oběžnících bylo ještě něco víc — víte, já nechci tvrdit, že by Mirek nepsal ty oběžníky dobře, to ne,” dodal Jarka chvatně, “ale jisté je, že jenom s drbáním dvoreckých kluků bychom dlouho nevydrželi. To by Druhou stranu zakrátko přestalo bavit!”</p>
<p>“Ale já nepíšu naše oběžníky přece pro něčí zábavu,” trochu uraženě přerušil jeho výklad Mirek. “Já je psal proto, abych vybouřil všechny hochy a děvčata naší čtvrti z jejich nevšímavosti k nespravedlivostem</p>
<p>Dvoreckých.”</p>
<p>“Sám však přitom doznáváš, že to nikam nevede,” útočil Jarka. “Každý si oběžník jen přečte, zakývá hlavou — a nic víc se nestane.</p>
<p>Devadesáti devíti procentům ze sta je tady v Druhé straně lhostejné, jestli si vymůžeme zase sbírání míčků ve Dvorcích nebo ne, protože těch devadesát devět procent kluků a holek od nás je tam stejně nechodilo sbírat. O naše oběžníky a o náš zápas se zajímají jen z fandovství, jen ze zvědavosti, jak to dopadne!”</p>
<p>“A co chceš tedy docílit tím, kdybys změnil obsah těch Mirkových oběžníků?” ptal se nechápavě Jindra.</p>
<p>“Nahradit si ušlý zisk za sbírání míčků ve Dvorcích! Podívejte se, představuju si to takhle,”</p>
<p>rozvinoval své plány Jarka. “Změníme své oběžníky na takový nějaký věstník Druhé strany. Stane se z nich jakási psaná a stále pokračující kronika, kterou dáme do oběhu v pěti opisech jednou týdně. Bude v ní všechno možné, co se týká našich ulic a života v nich. Samozřejmě dospělých si ve své kronice, pokud možno, nebudeme všímat, aby nám nikdo nepřišel pohladit holí záda a…”</p>
<p>“A jak s tím psaním událostí chceš ale nahradit ty Dvorce, to opravdu nechápu!” tvářil se zoufale Červenáček a pošoupl si čapku do týla.</p>
<p>Klubovna byla jediná místnost, kde se mu povolovalo mít ji na hlavě.</p>
<p>“Taky</p>
<p>vysvětlím,”</p>
<p>ubezpečoval</p>
<p>ochotně</p>
<p>neúnavný Jarka. “Věstník bychom nepsali už jen tak pro celou čtvrť. Teď bychom nebojovali za její zájmy, ale připravovali bychom jí zábavu. A proto bychom to nedělali zadarmo. Každý, kdo by chtěl věstník číst, musel by za půjčení něco zaplatit.</p>
<p>Třeba deset haléřů. Když bude věstník dobře napsaný, každý ten desetník rád dá.”</p>
<p>Rychlonožka — který již delší dobu bez přerušování napjatě poslouchal — teď se zájmem vykřikl: “To by mohlo být opravdu dobré! Hleďte: napsali bychom těch věstníků pět stejných. Kdyby se o ně zajímalo jen třeba sto Druhostraníků dohromady, už to bude deset korun!”</p>
<p>Jarka byl rád, že se Rychlonožka jeho nápadu zastal, ale kupodivu — jeho plán se zamlouval všem, i Mirkovi. Každý teď k němu připojoval své návrhy a jak zařídit kolování věstníku. Co by se do něj mělo psát. Kolik by měl mít stránek. Kdo by do něj kreslil obrázky. Jak to zařídit, aby se žádný z pěti věstníků neztratil.</p>
<p>Dlouho tak rokovali. Pro Červenáčka a Rychlonožku si musely přijít do klubovny maminky, volaly je k večeři.</p>
<p>Byla již tma, když se hoši rozcházeli. A Jarkův nápad nedal nikomu z nich dlouho usnout.</p>
<p>Kdo mohl tušit, že přijdou večery, kdy nebudou usínat pro jiné a vážnější věci?</p>
<p>Kdo to mohl tušit? Kdo to mohl tušit?</p>
<p>6 TAM—TAM zvučí</p>
<p>Přejít od plánu k činu netrvalo Rychlým šípům nikdy dlouho! Hned druhý den odpoledne, sotva měli všechny úkoly do školy hotové, sešli se hoši — plní chuti, nápadů a nadšení — zase ve své klubovnič-</p>
<p>28</p>
<p>29</p>
<p>ce a začali práci na věstníku. Papír, pera, inkoust, barevné tuše i nitě na sešity byly připraveny — jen začít psát. Nadšení nesdílel jedině klubovní pes Bublina, získaný coby zatoulané psisko bez majitele Rychlonožkou.</p>
<p>Spokojeně si hověl poblíž kamen a jen tu a tam pozvedl hlavu, když zaslechl v klubovně občas něčí nadšený výkřik.</p>
<p>“Musíme ale dát tomu oběžníku nějaké jméno,” řekl Jindra. “Nebudeme mu přece říkat jenom oběžník nebo věstník… To by nic nebylo!”</p>
<p>“To se ví,” vykřikl vášnivě Rychlonožka.</p>
<p>“Nazveme věstník třeba Drby ulice, nebo Třesky plesky, či tak nějak podobně!”</p>
<p>Červenáček udělal zase svůj slabomyslný výraz, který vždycky všechny rozchechtal.</p>
<p>Rychlonožkovy názvy se nikomu nelíbily. Padlo několik jiných, každý se snažil nějaký název vymyslet, ale žádný se nezdál být přiléhavý, odůvodněný. Jméno mělo být krátké, aby se dobře vyslovovalo, ne legrační, protože by věstník zesměšňoval, a nějaké neobyčejné, zvláštní.</p>
<p>Pak to rozhodl Mirek: “Víte, jak si sdělují zprávy domorodci v tropech? Mají všelijak vykotlané ohromné kusy dřev, do kterých tlučou dřevěnou palicí. To podivné bubnování je slyšet na hodinu cesty do další domorodé vesnice, kde zprávu odposlouchávají a signalizují ji dál. A dřevo, do kterého se tluče, se jmenuje TAM— TAM. Pojďme tak říkat i našemu věstníku, který bude přece taky takovým dorozumívadlem mezi Druhostraníky!”</p>
<p>“Ano — ano, TAM—TAM, ať žije TAM— TAM, to je přece nápad!” křičeli hoši pochvalně.</p>
<p>Mirkův návrh byl všemi hlasy přijat.</p>
<p>A pak se pustili do práce. Nebyla snadná, protože Rychlé šípy chtěly předložit Druhé straně práci opravdu hodnotnou. Proto také trvala několik odpolední.</p>
<p>Obrázky</p>
<p>do</p>
<p>všech</p>
<p>pěti</p>
<p>opisů</p>
<p>kreslil</p>
<p>Červenáček. Vyznal se v tom dokonale, zdědil to umění po svém otci, malíři. Jeho míšení barevných tuší bylo nenapodobitelné, kreslené tváře měly výraz a záhlaví věstníku s vkresleným nápisem “TAM—TAM” bylo prostě úžasné.</p>
<p>Na první stránce byla Mirkova předmluva k druhostranským hochům a děvčatům, pak následovaly různé zprávy. Kdo, jak, s kým a kde hrál “hlavičky”, na kterém plácku je umluven jaký fotbal, kdo s kým začal nějaký spor, mínění Rychlých šípů o tomto sporu, kdo v něm má pravdu, vyzvěděné podrobnosti o různých událostech ve Dvorcích, výzvy k všelijakým výměnám, které si dali do TAM—TAMU napsat někteří hoši, když se o něm dozvěděli z ústních vyprávění Rychlých šípů, atd. A zla-30</p>
<p>tým hřebem TAM—TAMU bylo dobrodružné vyprávění Rychlých šípů o tom, jak jejich klub kdysi vznikal za pronásledování Černými jezdci. Byla to veliká událost pro Druhou stranu, když Rychlé šípy s TAM</p>
<p>—TAMEM vyrukovaly. Kolování věstníku bylo dobře zařízeno. Jeho vydání bylo předem oznámeno, a kdo měl zájem o jeho pročtení, přihlásil se napřed u Rychlých šípů a zaplatil deset haléřů. Z těchto přihlášek — podle jejich bydlišť — bylo seřazeno pět linek, na kterých si zájemci TAM—TAM předávali jako štafetu.</p>
<p>Nikdo neměl mít TAM—TAM u sebe déle než hodinu. To se zaznamenávalo na zadní straně, kde do okénka čtenář napsal, kdy TAM—TAM</p>
<p>obdržel a předal. Po deváté hodině večerní končila povinnost předat TAM—TAM ještě tentýž den dále, začínala zase až příští den od druhé hodiny odpolední. Ale Druhostraníci, kteří se ke čtení TAM—TAMU přihlásili, byli na něj tak nedočkaví, že si už napřed chodili k svému sousedovi na lince, od kterého jim měl přijít. A tak šlo kolování ještě rychleji, než bylo od Rychlých šípů vyměřeno.</p>
<p>První linka, po které běžel TAM—TAM</p>
<p>psaný Mirkem, směřovala ve stranu, kde ležely Dvorce, a měla čtrnáct čtenářů. Druhá běžící opačným směrem, měla čtenářů devět. Zato třetí linka, která zabíhala do vnitřní části čtvrti, měla čtenářů dvacet sedm. Dohromady všech pět linek soustřeďovalo sedmdesát osm Druhostraníků, kteří si svůj zájem o dění v městě dovolili zaplatit desetníkem.</p>
<p>Ale obliba TAM—TAMU stoupala a při jeho dalším sešitě už byly jeho linky obohaceny o další zájemce. Teď jich bylo již přes sto. Byl také zpestřen jeho obsah a zdokonaleno kolování.</p>
<p>Všech pět sešitů nyní opatřil Rychlonožka tvrdými deskami, aby se sešity příliš nemačkaly a déle vydržely. První TAM—TAMY se vrátily Rychlým šípům značně poškozené, třebaže nechyběl ani jeden list.</p>
<p>Psaní a malování TAM—TAMU se pak Rychlým šípům stalo nejen zdrojem příjmů, ale i pramenem zábavy a pocvičení ve slohu, vtipu i psaní.</p>
<p>Dvoreckým nedal TAM—TAM spát a brzy spatřil světlo světa jejich vlastní věstník, zařízený tak jako TAM—TAM. Jmenoval se Sběrač.</p>
<p>Znamenalo to, že jej píší sběrači míčků i že sbírá zprávy po celém městě.</p>
<p>Byla to ostrá konkurence. Pisatelé Sběrače pod záminkou, že Rychlé šípy půjčují TAM—TAM</p>
<p>několika zájemcům ve Dvorcích, začali shánět svoje zájemce zase v řadách Druhostraníků a dost se jim to dařilo. Někteří Druhostraníci, zejména ti, kteří byli až na konci některé z pěti linek 31</p>
<p>TAM—TAMU a dostávali jej proto později, dali přednost Sběrači jen proto, že ten ještě neměl tolik zájemců a oni se dostali k jeho pročtení mnohem dříve. Vznikaly pak často velké debaty a přenice, který věstník je lepší, zda TAM—TAM, či Sběrač. Rychlé šípy musely po každém novém TAM—TAMU upravovat svých pět linek. Vždy se někdo další přihlásil či zase naopak odhlásil.</p>
<p>Na zadní straně každého TAM . —TAMU byl přesný seznam jmen a adres “stanic” (to jest zájemců), po nichž měl sešit proběhnout. Sběrač všechny tyto praktiky a vynálezy Rychlých šípů přesně napodobil a Rychlé šípy to samozřejmě trochu zlobilo, i když každý viděl, že se Sběrač nezmůže na samostatný vlastní nápad a že se po TAM—TAMU vlastně jen uboze opičí.</p>
<p>Ale někdy Sběrač přinesl přece jen něco pěkného a to pak mrzelo Rychlé šípy ještě více, protože po každém takovém úspěchu Sběrače ubylo hned — alespoň na čas — více či méně čtenářů TAM—TAMU, a tím se i zmenšil výtěžek dřiny s jeho psaním spojené.</p>
<p>Zpočátku měl TAM—TAM dost věcí, o kterých by psal. Nouze o drobné a sportovní zprávy z města nebyla nikdy. A napínavou Část četby TAM—TAMU čerpaly Rychlé šípy ze své slavné minulosti, naplněné tak často vzrušujícími událostmi, že se o ně zajímal i jistý časopis mládeže, který je v obrázcích uveřejňoval na svých posledních stránkách. Ale pak se jejich příhody pomalu vyčerpaly a hoši Rychlých šípů cítili, že musí opatřit pro TAM—TAM něco nového, aby zájemce o něj udrželi. Nežili teď ničemu jinému než práci pro TAM—TAM. Byla mnohdy perná a nevděčná, že ji často ani ta hromada desetníků nemohla dobře zaplatit. Ale Rychlé šípy milovaly svůj TAM—TAM a nehleděly ani tak na zisk jako na spokojenost těch, kteří se o jejich věstník hlásili.</p>
<p>A ve snaze přinést jim v TAM—TAMU něco nového, zapletli se hoši Rychlých šípů do událostí tak podivných a záhadných, že jim často až mráz běhal po zádech. Ale oni již nemohli couvnout, vír těch prazvláštních příhod je táhl víc a víc, až nakonec došli k netušeným objevům…</p>
<p>7 Ježek v kleci</p>
<p>“Tak se prý ukázal zase ježek!” volal Jarka Metelka, když přiběhl do klubovny, kde mělo být právě začato šesté číslo TAM—TAMU. Mirek prudce zdvihl hlavu, skloněnou až dosud nad různými lejstry.</p>
<p>32</p>
<p>“Co budeš povídat?” vykřikl pochybovačně i překvapeně zároveň. “Ježek v kleci? To snad není možné!”</p>
<p>“Ano je! Taky jsem tomu nechtěl věřit!”</p>
<p>vykládal Jarka dál. “Ale říkal to Standa Bártů a ten nikdy nelže. Dole u tržnice je toho prý plno, každý o tom mluví!”</p>
<p>Mirek začal kvapně skládat papíry a všechny potřeby, které zde byly připraveny k výrobě šestého TAM—TAMU, a vzrušením skoro až křičel: “Ale to musíme přesně vyšetřit, co, kde a jak, to bude přece něco pro TAM—TAM! Hned tam jdeme, nechtě všeho!”</p>
<p>Jeho spěch a nedočkavost nakazila všechny ostatní. Ale nebylo divu, “ježek v kleci” byl starý a podivný případ, který nadělal ve městě za minulá léta hodně vzruchu.</p>
<p>Ježek v kleci nebylo žádné zvíře, jak by se snad dalo soudit podle toho zvláštního názvu, který dovedl Rychlé šípy přivést z klidu. Ne — nebylo to docela nic živého! Říkalo se tak jakémusi kovovému pouzdru, které mělo po celém povrchu podélné otvory, jdoucí od jednoho konce pouzdra k druhému. Některý výřez byl skoro neznatelně užší než druhý, jiný opět širší. Také na obou koncích pouzdra bylo po jednom kulatém otvoru. Takový popis se alespoň zachoval.</p>
<p>Uvnitř tohoto podivného neotvíratelného pouzdra byla hvězdice, rovněž kovová, s rohy na všechny strany. Pohybovala se v pouzdře volně, zvonila o ně svými rohy při každém vzetí do ruky, ale nebylo možné, aby úzkými otvory prošla z pouzdra ven. Bylo to naprosto vyloučené.</p>
<p>A přece se prý občas hvězdice dostávala ze svého kovového vězení ven! A pouzdro se při tom nijak neporušilo, ani hvězdice se nerozložila nebo nerozlámala.</p>
<p>Když se jisté rohy hvězdice zaměřily k určitým otvorům v pouzdře a všelijak nakláněly a vytáčely v různých úhlech, zatímco ostatní rohy hvězdice chvílemi vyčnívaly z pouzdra jinými jeho otvory ven, podařilo se hvězdici jedním z otvorů pouzdra hladce vyklouznout ven a podobným způsobem se opět dostat zpět!</p>
<p>Vzhledem k počtu rohů hvězdice i k množství otvorů v pouzdře a skoro nevyčerpatelné možnosti pohybů hvězdice v něm, naskýtaly se snad statisíce a statisíce různých postavení hvězdice v pouzdře. A z těchto nekonečných možných kombinací jen jedna byla správná — ta umožňovala hvězdici proklouznout ven .i dovnitř.</p>
<p>Tento hlavolam, vzácný to starožitný kousek neznámého kovodělníka, byl jistě stvořen pro tříbení mysli a pěstování trpělivosti. Jiný účel se mu nepřikládal.</p>
<p>33</p>
<p>Kdysi, prý před mnoha lety, žil v městě podivný hoch, jemuž ježek v kleci patřil. A ten jediný prý uměl dostat hvězdici z pouzdra ven. I někteří otcové nynějších hochů o tom vyprávěli.</p>
<p>Pak ten podivný chlapík zmizel. Snad se odstěhoval, snad umřel — to se v ústním podání nedochovalo. A s ním zmizel i hlavolam. Potom se prý po letech ježek v kleci ještě někde objevil, snad ho vykopali v zemi při přestavbě nějakého dvorku nebo při čištění podstřešních půd, a bylo o něj svedeno několik velikých bitev mezi tehdejšími Druhostraníky a hochy ze Stínadel, kteří si říkali a dodnes říkají Vontové.</p>
<p>A ježek v kleci zmizel zase. Jeho krátké objevení, spojené s různými nevysvětlenými okolnostmi, se podobalo blýsknutí jehly v kupě sena při</p>
<p>hledání.</p>
<p>Na tajemný hlavolam, po kterém kdysi toužili všichni hoši a děvčata z města a který onen chlapík, jeho záhadě tak rozumějící, nechtěl dát za živý svět, se pomalu zapomínalo. A zapomnělo by se snad docela, kdyby někdy, jak léta míjela, občas některý chlubil, když chtěl na sebe upozornit, nezpůsobil planý poplach zprávou, že někde u někoho ježka v kleci zahlédl.</p>
<p>“Nejhůř při tom dopadl Marynčák,” vykládal cestou k tržnici Mirek spíše k Jindrovi Hojerovi než k ostatním. Jindra se totiž přistěhoval do města teprve před třemi roky a neznal skoro nic z událostí, jež se zde</p>
<p>seběhly dříve.</p>
<p>“Roztroubil do světa, že o ježku v kleci ví, a dokonce dělal takové všelijaké narážky, jako kdyby hlavolam měl u sebe! To už jsou čtyři roky.</p>
<p>Celé město tenkrát bylo vzhůru a o Marynčákovi i jeho nálezu se mluvilo</p>
<p>od rána do večera.”</p>
<p>“A měl Marynčák ježka opravdu?” ptal se dychtivě Jindra. Mirek zavrtěl hlavou. “Starou bačkoru měl a žádného ježka! Vontové by ho od něj dostali, kdyby byl u něj! Přišli k němu a žádali, aby jim ježka vydal dobrovolně. Patří prý do Stínadel, kde se poprvé objevil.</p>
<p>Marynčák byl trochu poplašený. Víš dobře, že Vontové jsou zvláštní kasta a že není radno si s nimi něco začínat. Ale on si snad myslel, že se mu nemůže nic stát nebo co — a tak se jen pořád smál, všelijak se vykrucoval — no — a pak to začalo!</p>
<p>Vontové šli za ním všude jako stíny. Vracel se domů pokaždé s modřinami, celý potlučený.</p>
<p>Přepadali ho na cestě do školy i ze školy, a ještě když už vcházel do domu, kde bydlel, vyrazil často na něj ze vrat některý z Vontů. A pořád ho vyzývali, aby jim ježka odevzdal, jinak že se jeho 34</p>
<p>utrpení neskončí. Marně se Marynčák zapřísahal, že hlavolam nemá, že tu zprávu rozhlásil jenom žertem. Vontové mu nevěřili!</p>
<p>Trvalo to hrozně dlouho! Snad čtrnáct dní, nepamaíuju si už přesně. Pak se o všem dozvěděl Marynčákův otec a vyhrožoval Vontům policií.</p>
<p>O dva z nich přerazil jednou hůl, když si Vontové troufli na Marynčáka i v jeho doprovodu! Vontové se nezalekli ani dospělého člověka.</p>
<p>Marynčákův tatínek tedy celou věc skutečně udal. Přechody ulic ze Stínadel k nám obsadily policejní hlídky. Marynčák sám chodil do školy i ze školy pod dohledem Dlouhého v přilbě, a mimo školu nikam nechodil. Směrem ke Stínadlům se neodvážil ani pohlédnout!”</p>
<p>Tady se Mirek ve svém hovoru odmlčel, ale Jindrovi to nestačilo. “A jak to dopadlo? Co se pak stalo?” dorážel na Mirka.</p>
<p>Rychlonožka převzal vyprávění. “No — to už pak bylo všechno,” řekl. “Vontové zase zmizeli ve svých stínadelských uličkách. Marynčák měl pokoj a žlutý špendlík Druhá strana nespatřila snad půl roku.”</p>
<p>Žlutý špendlík byl totiž odznakem Vontů, hochů ze Stínadel. Obyčejný špendlík, se skleněnou žlutou hlavičkou, nosili vždy a za každých příležitostí na klopě kabátu či na tričku nebo košili.</p>
<p>Chlapci ze Stínadel se nikdy nemíchali mezi hochy jiných čtvrtí města. To byla kasta sama pro sebe, pyšná, výbojná, pro všechny ostatní záhadná a nechápaná, i obávaná.</p>
<p>Svůj název “Vontové” dostali stínadelští hoši podle Vojtěcha Vonta, podnikavého chlapce, který před mnoha a mnoha lety sdružil všechny hochy ve Stínadlech do společného zápasu proti všem nactiutrhačům z jiných čtvrtí města. Název čtvrti Stínadla dával totiž mnohým posměváčkům z okolí</p>
<p>příležitost</p>
<p>k</p>
<p>všelijakým</p>
<p>špičatým</p>
<p>poznámkám o hanebné minulosti této čtvrti a stínadelští hoši se cítili právem uraženi, roztrušoval-Ii někdo o nich, že bydlí na bývalém popravišti, nebo že jsou potomci popravčích mistrů, s nimiž není radno se stýkat.</p>
<p>Byly to slavné a veliké řeže pod vedením samotného</p>
<p>Vojtěcha</p>
<p>Vonta</p>
<p>v</p>
<p>těch</p>
<p>nezapomenutelných letech! Mnohý z otců dnešních hochů ještě o nich povídal a Vojtěcha Vonta osobně znal!</p>
<p>Pak Vojtěch Vont vyrostl, ale jím vytvořené semknutí stínadelských hochů nepovolilo. Vybral za sebe .schopného nástupce, mladého odvážného chlapce, který se postavil v čelo Stínadelských. A třebaže potom již hlavní jejich činnost nezáležela v bitkách s hochy jiných čtvrtí, bylo ve 35</p>
<p>Stínadlech pro Vonty — jak se nazývali tamní hoši na památku prvního svého náčelníka — stále dost práce i zábav.</p>
<p>A vždycky, když ten, kdo stál v jejich čele, dorůstal, vzdal se svého náčelnického místa, tak jako to udělal kdysi Vojtěch Vont. Někdy byla volba Velkého Vonta, tj. náčelníka, spojena s vnitřními rozbroji. Bylo více zájemců o toto místo a mínění o nich se různilo. Když ani slovo odstupujícího Velkého Vonta nerozhodlo, pak zpravidla nastával boj mezi hochy, dychtícími po náčelnictví. Způsob a předpisy boje znali jenom nejbližší spolupracovníci Velkého Vonta. Ostatní se o nich spíše jen dohadovali, kombinovali z kusých a neochotných narážek těch, kteří byli při tom. Také o odznaku a symbolu, jejž si Velcí Vontové při svém střídání předávali jako doklad toho, že jedině oni dva jsou Velcí Vontové, jeden odstupující, druhý přicházející, nebylo mnoho určitých zpráv. Ale z území Stínadel se nedostalo ani to málo, co bylo ve Stínadlech obyčejným Vontům známo o těch věcech, týkajících se Velkého Vontství. Stínadelští měli tuhou kázeň a střežili svou tajuplnost proti všem ostatním čtvrtím města dokonale.</p>
<p>Kdo byl jednou Vontem a přestěhoval se ze Stínadel, ztrácel vontskou příslušnost, nesměl již nosit žlutý špendlík, ale rád se do Stínadel vracel.</p>
<p>A svým novým kamarádům v novém bydlišti neřekl ani slůvko z toho, co se týkalo Vontů.</p>
<p>Každému bývalému Vontovi zcela stačil jen tajený údiv těch, kteří Vonty nikdy nebyli, a jejich marné lákání, aby jim něco vyprávěl z tajemného vnitrozemí stínadelských uliček a zákoutí. Ostatně ve Stínadlech bydleli pouze samí starousedlíci, kteří se jen velmi neradi stěhovali. Opravdu, na prstech jedné ruky by se dali spočítat hoši, kteří museli za poslední rok odložit žlutý špendlík, protože už nebydleli ve Stínadlech.</p>
<p>Také o Vontech se teď Rychlé šípy rozpovídaly na své cestě k tržnici, která byla právě na hranici Druhé strany a Stínadel.</p>
<p>“Vždycky mi vrtalo hlavou,” uvažoval nahlas Jarka, “jak se například ti Vontové svolávají, nebo jak se dorozumívají, když je něco nutného, co je zapotřebí sdělit! Vždyť ve Stínadlech jsou snad stovky Vontů. A je tak těžké se tam vyznat!</p>
<p>Myslím, že tam musí zabloudit i Dlouhý v přilbě.</p>
<p>Každá ulička se tam točí jako šnek, samé schůdky, kouty, plácky a zase průchody.”</p>
<p>“Máš pravdu,” doznával Mirek. “Některá ta zákoutí nejsou ani na</p>
<p>plánech města.”</p>
<p>“To se nám snad všechno jenom tak zdá,” řekl Červenáček, který měl</p>
<p>36</p>
<p>dnes výjimečně zamlklou náladu. “To jenom my si myslíme, že se tam nikdo nevyzná, protože vlastně žádný z nás ve Stínadlech ani pořádně nebyl!”</p>
<p>Opravdu. Do Stínadel nikdo z hochů jiných čtvrtí nechodil, vždy tam číhalo nebezpečí ze strany Vontů. Mnozí chlapci, v městě narození, ve Stínadlech nebyli ještě nikdy! Jiní je jen proběhli, nebo jimi prošli s rodiči nebo jinými dospělými. A vniknout do Stínadel bez nich byl odvážný počin.</p>
<p>Každý vetřelec byl Vonty brzy poznán, nepomohl ani žlutý špendlík, připíchnutý na klopě kabátu pro oklamání Stínadelských.</p>
<p>8 Znamení na zdi</p>
<p>Za živého hovoru cesta Rychlým šípům znatelně ubíhala. Široké, nové ulice se zvolna úžily a jejich vzhled se měnil. Hoši přicházeli do starších částí města. Tady někde je již tržnice, pak přijde ještě Rozdělovací třída, po ní jezdí tramvaj — a za touto poslední živou a širokou ulicí už je bludiště uliček, zákoutí, krytých průchodů, dvorků a tichých náměstíček. To jsou Stínadla!</p>
<p>Hoši teď míjeli skupinky chlapců i děvčat, vzrušeně rokujících. A z úryvků jejich hovorů vždy poznávali, že se mluví o ježkovi. Zde, v těsném sousedství Stínadel, která si v minulosti dělala na ten podivný předmět takové právo, bylo vzrušení nad jeho objevením větší, než snad bude výše na Druhé straně, až se tam ta zpráva rozletí.</p>
<p>“Podívejte — tam — tam asi něco bude!”</p>
<p>zvolal náhle Jindra Hojer a ukazoval do rohu malého náměstíčka. U šedivé vysoké zdi bez oken se kupil hlouček hochů i dívek. Všichni se zřejmě na něco dívali.</p>
<p>Rychlé šípy tam zamířily. Hoši šli zvolna, nenápadně. Nechtěli vzbudit pozornost.</p>
<p>Skoro neznatelně se vmísili do hloučku.</p>
<p>Všechny hned upoutala křídová kresba na zdi.</p>
<p>Znázorňovala ježka v kleci tak, jak se o jeho vzhledu vždy vyprávělo.</p>
<p>“A nevíte, kdo to tady namaloval?” ptal se Mirek nejblíže stojících hochů.</p>
<p>Jeden z hochů se na Mirka útrpně zadíval, ale jiný měl větší náladu do řeči. “Taky bychom to rádi věděli… To má být ten ježek v kleci — víte?</p>
<p>Včera to tu ještě nebylo. Je to jako nějaké znamení. A ve Stínadlech se něco děje! Tam je teď lip nejít!”</p>
<p>37</p>
<p>“Nikdo mně nemůže zabránit, abych nešel tam, kam chci,” pravil klidně Mirek. “Ale říkalo se, že se prý ježek tady někde objevil! Kde to bylo? U koho?”</p>
<p>Výřečný chlapík se posměšně zasmál. “Snad sis, člověče, nemyslel, že tu ježka nosili v ulicích na talíři! Ten už se asi neobjeví nikdy! Ale tady se ukázal — na zdi! Tři roky nebo jak dlouho si na něj nikdo nevzpomněl — a najednou je tu jeho podobizna. To něco znamená!”</p>
<p>Mirek se zvolna odtrhl od hloučku a to bylo znamením i pro ostatní Rychlé šípy. Hoši ho následovali.</p>
<p>“Kdybych to věděl, že se ježek ukázal jen v kresbě na zdi,” pravil Mirek zklamaně, “ani bych se sem nenamáhal!”</p>
<p>Také ostatní se zdáli být trochu zklamaní, ale Jarka přišel s dobrým návrhem: “Nevadí, máme krásný námět do TAM—TAMU. Můžeme tam vypsat podrobnou historii ježka, aspoň vše, co o něm víme. Vidíte přece, co řečí a rámusu způsobila už jen jeho kresba na zdi!”</p>
<p>“A snad bychom se tady mohli o ježkovi ještě něco dovědět,” přišel s nápadem Rychlonožka.</p>
<p>“To by bylo, aby někdo ze zdejších starých lidí o tom něco nevěděl! Od toho přece, himbajs, píšeme věstník, abychom shledávali takové zprávy z celého města — ne?”</p>
<p>Hochům se jeho řeč líbila, také Mirek přestal dělat zklamaný obličej. Nebyl z těch, kteří nechtějí nikdy přiznat, že také mladší mohou mít dobrý nápad.</p>
<p>Zamířili hlouběji do ulic, směrem ke Stínadlům.</p>
<p>9 Kostelník od svatého Jakuba Hokynář, který stál před svým krámkem na rohu ulice, odbyl Rychlé šípy velmi odmítavě, když se ho Mirek zeptal, neví-li něco o ježkovi v kleci. Stará babka, shýbající se pro kousky uhlí, vypadlé z jedoucí fůry,. nevěděla ani, co ježek v kleci je. A tak se dařilo Rychlým šípům na několika místech. Kdosi jim jen řekl, že to byla nějaká hračka, o kterou se kdysi tady hoši prali.</p>
<p>Více se nedověděli.</p>
<p>Až pak došli na malé náměstíčko, ztichlé v záři zapadajícího slunce a skoro liduprázdné. Jen tam vzadu, na schůdcích, které vedly do starobylého domu, seděl podivný stařík vrásčité tváře. Chvílemi se zdálo, že spí, protože měl zavřené oči. Ale pak je zase ospale otevřel a hleděl nepřítomně do žluté záře podzimnmo slunce.</p>
<p>“Dobrý den, pane,” pozdravil uctivě Mirek.</p>
<p>Starý muž se chabě pousmál a ukázal několik žlutých zubů. “Dobrý den, chlapci,” šeptl.</p>
<p>“Prosím vás, zůstáváte zde už dlouho?” útočil hned Mirek.</p>
<p>“Tady jsem se narodil,” řekl stařík udiveně a ukázal na nízký dům naproti. “Ale proč se ptáš, chlapče?”</p>
<p>“Nevíme, jestli to budete znát,” vylézalo rozpačitě z Mirka, “rádi bychom se vás totiž zeptali, jestli nevíte něco o ježkovi v kleci! Víte — to byl takový…”</p>
<p>“Ale vím, vím, hochu,” mávl unaveně rukou stařík. “Znám tu věcičku dobře, vždyť jsem ji tolikrát viděl!”</p>
<p>“Vy jste ji viděl?” vyjekl s údivem Rychlonožka. “Kdy a kde?”</p>
<p>“Mohl byste nám o tom něco povědět? Velmi nás to vše zajímá,” prosil Mirek.</p>
<p>“Božínku, jak bych nemohl,” pousmál se trochu samolibě</p>
<p>stařík. “Znal jsem přece toho chlapce tak dobře! Vždyť zvonil u nás v kostele svatého Jakuba na věži. Víte, byl jsem tam mnoho let kostelníkem. Je to ve Stínadlech. Teď je ten kostel už zrušený, uzavřený…</p>
<p>To je velmi dávno, když toho chlapce našli jednoho rána na uiici. Tehdy byl asi dvouletý a nikdo ho neznal, nikdo se k němu nehlásil.</p>
<p>Neuměl ještě ani pořádně mluvit a neměl u sebe jediné známky, podle které by byli nalezli jeho rodiče. Jen jednu zvláštní věc u něho našli: byla to podivná železná hračka, hvězdice v železném pouzdru. Nechali mu ji a dali chlapce do obecního sirotčince. Nikdy víc se o něj nikdo nehlásil, nikdy se nevypátral jeho původ. Úředně mu bylo dáno jméno Jan Tleskač.</p>
<p>Když mu bylo čtrnáct let, dali ho do péče jistého zámečnického mistra ve Stínadlech. U toho se měl vyučit řemeslu. Jenda se k tomu dobře hodil. Byl to takový divný chlapec. S kamarády moc nechodil, jenom pořád něco sám kutil, všelico zdokonaloval, spravoval hodiny a v jednom dvorku měl vypůjčený dřevník, takovou kůlnu, kde si docela zařídil svou malou dílničku. Tam pořád něco robil, řezal, piloval, nikoho tam nepouštěl. Nevím sám už přesně, kde to bylo a jestli ten dvorek i s kůlnou a celým domem není zbouraný. Vím jen, že hned vedle kůlny v takovém podstřešku stával starý pohřební vůz. Šel jsem tam jednou za tím chlapcem, potřebovali jsme mimořádně u Jakuba zvonit. Totiž — on si zvoněním v kostelní věži vydělával tak trochu na své záliby, rozumíte? Každý den ráno zvonil ke mši, večer pak na požehnání. Měl za to hezkých pár</p>
<p>38</p>
<p>39</p>
<p>krejcarů. A potřeboval je. Od mistra, u kterého bydlel, nedostával žádné peníze, když dostal byt, stravu i šaty.</p>
<p>A svou divnou železnou hračku s sebou pořád nosil. Uměl z ní hvězdu dostat. Nikomu jinému se to nikdy nepodařilo. Ale on to dokázal! Co se ho chlapci a děvčata ve Stínadlech naprosili, aby jim prozradil, jak hvězdicí kroutí, aby vyšla ven!</p>
<p>Nikdy neřekl!</p>
<p>Taky měl svůj notýsek, takový deník, a do něj si každý den psal. I všelijaké výpočty a kresby jsem tam jednou u něj viděl. Ještě v ten den, kdy se stala ta strašná věc, si do něj psal!</p>
<p>Bylo to hrozné neštěstí. Toho večera šel jako obvykle na věž zvonit. Viděl jsem na něm, že je nějaký rozčilený. Řekl mně, že se pohádal s mistrem, jako už mnohokrát předtím. Vidím ho před sebou tak, jako by to bylo včera. Z kapsy mu čouhal jeho deník. V ruce držel to pouzdro, jeho ruce v rozčilení z něj prudce vykrucovaly hvězdu a zase ji tam vracely, aniž by se na ni díval. Já ho uklidňoval. Nakonec odešel s úsměvem nahoru do věže. A to bylo naposledy, kdy jsem ho viděl živého!” “Naposledy?” vydechl teď vzrušeně Jarka. “To se mu něco stalo?” “Ano,” pravil tiše starý kostelník. “Slyšel jsem ho ještě, jak začal zvonit. Zvonění bylo nesprávné. Zvon neměl patřičný pohyb, rytmus. A pak zvonění náhle a předčasně ustalo. Běžel jsem rychle nahoru na věž.</p>
<p>Ale chlapec tam nebyl. Jen zvon se tiše, už bez úderů, houpal. Pohlédl jsem přes zábradlí dolů na dno věže — a tam, hrůza na to pomyslet ještě teď, jsem viděl jeho rozbité tělo ležet na schodech do podvěží.</p>
<p>Způsobil jsem poplach, hned bylo plno lidí kolem, i Jendův mistr byl mezi nimi. Asi mu tu zprávu někdo rychle donesl. Chlapec byl mrtev. V</p>
<p>ruce svíral křečovitě svou železnou hvězdici.</p>
<p>Nikdy se vlastně s celou určitostí nevysvětlilo, co se stalo. Já tvrdil, že se Jenda na zvonu asi houpal, což bylo zakázáno, a že se zavěsil na provaz a dal se zvonem vynést přes zábradlí zvonice nad prázdný prostor věže. Provaz byl na svém konci hladký, ohmataný dlouholetým používáním.</p>
<p>Chlapci uklouzly ruce, neudržel se na provazu a spadl do hlubin věže dřív, než se zvon s volně vlajícím provazem vrátil zpět nad zvonici se zábradlím.</p>
<p>Ani úřední vyšetřování nepřineslo světlo do toho neštěstí. Byl jsem tehdy taky vyslýchaný, ale prokázal jsem, že nahoře ve zvonici bylo vše v pořádku. Taky zábradlí bylo pevné a tabulka se zákazem houpání na provaze zvonu tam rovněž podle předpisu visela.</p>
<p>Pak Jendu Tleskače pohřbili. Brzy se na něj zapomnělo. Jeho nářadíč-</p>
<p>40</p>
<p>ko v kůlně rozebrali neposední kluci a železný hlavolam nějak zmizel při úředním vyšetřování.</p>
<p>Několikrát se potom ještě objevil mezi hochy ve Stinadlech, aspoň se tak říkalo. Vždy ho ale někdo zapartykoval druhému. Teď už je nadobro ztracený. Taky Tleskačův deník se nenašel.</p>
<p>Pamatuju se, že s ním šel tehdy naposledy nahoru do věže, dole ale už sešit u sebe neměl.”</p>
<p>Stmívalo se, když kostelník dopovídal události dávných let. Nebe bylo žluté a všelijak lomené obrysy starodávných domů se na něm ostře rýsovaly. A z bludiště stínadelských uliček sem zaznívala bojovná píseň Von-tů. Neměla žádná slova, byl to bezeslovný nápěv, nahánějící hrůzu.</p>
<p>Stínadla vřela. Ve Stinadlech se dělo něco velkého. Neboť jen při tom se píseň ozývala. V</p>
<p>takových dnech teprve nebylo radno cizím hochům vstupovat do jejich ulic!</p>
<p>Rychlé šípy poděkovaly kostelníkovi za jeho cenné zprávy. Čtenáře TAM—TAMU opravdu překvapí.</p>
<p>“Půjdeme ještě chvíli do klubovny,” rozhodl Mirek cestou zpět na Druhou stranu, “musíme si to všechno pořádně srovnat v hlavě a zopakovat si, co jsme se dověděli. Snad si uděláme zhruba i plán, co máme dál podniknout a jak to do TAM— TAMU všechno napíšeme.”</p>
<p>K cestě do klubovny však nemusel Mirek nikoho pobízet, tam šel každý z chlapců rád kdykoli. Jen Červenáček dnes výjimečně trochu reptal, že by se to snad mohlo raději odbýt až zítra. Rychlonožka si ho však začal dobírat a Červenáček se svými protesty hned utichl.</p>
<p>10 Mirek se radí s Jarkou Porada v klubovně byla dost krátká, protože Mirek a Jarka Metelka, dva nejstarší hoši v klubu, nechtěli mladší chlapce příliš dlouho zdržovat.</p>
<p>Za</p>
<p>stálého</p>
<p>doplňování</p>
<p>a</p>
<p>připomínání</p>
<p>jednotlivostí zapsal Jarka stručně vše, co se dnes od dosloužilého kostelníka dověděli, aby nic nezapomněli. Pak Červenáček odešel domů a ostatní chvíli ještě o všem rokovali, umluvili si schůzku na zítřek odpoledne, kdy začnou psát nový TAM —TAM, a rozešli se.</p>
<p>Rychlonožka bydlel v domě, kde byla jejich klubovna. Ten byl tedy doma hned. Jindra Hojer se rozběhl do Sladovnické ulice a Mirek s Jarkou se společně vydali opačným směrem.</p>
<p>42</p>
<p>Jarka Metelka byl jen o několik měsíců mladší než Mirek Dušín a byl Mirkovi dobrým a věrným pomocníkem při vedení klubu.</p>
<p>Mirek, sám chlapec vzácně ušlechtilý, měl jedinou snahu, udělat z Rychlých šípů vzorné hochy, čestné a dobré. Netrpěl jim ani jedno hrubé slovo, rozebíral každý jejich čin, který byl něčím nesprávný. S Jarkou, který si v hloubi duše uvědomoval, že i jeho Mirek hodně pozvedl k lepšímu, hovořil stále o všech třech mladších hoších a měl ho k tomu, aby si jejich jednání a chování všímal i v Mirkově nepřítomnosti. Ano, Mirek byl správný chlapík na svém místě. Takoví by měli být všichni hoši, kteří kamarádí s mladšími.</p>
<p>Vzájemně si bylo všech pět chlapců dobrými přáteli, bez rozdílu stáří. Mirek a Jarka nikdy mladším nijak nerozkazovali. A ti zase naopak měli tolik rozumu, že uznávali Mirkovy a Jarkovy názory, a snášeli i klidná slova mírné výtky, když přece jen tu a tam nebylo něco v pořádku. To se stávalo obyčejně tehdy, když obvyklé škádlení Rychlonožky s Červenáčkem počalo zabíhat do ostřejších forem a koukala z toho opravdová hádka, nebo když Jindra Hojer přišel s nějakou nebezpečnou zábavou, nebo když hoši polevovali v ušlechtilých zásadách klubu.</p>
<p>Když se dnes večer hoši rozcházeli, Mirek a Jarka nešli hned domů, měli si mnoho co povídat.</p>
<p>Kráčeli zvolna dchnoucími ulicemi. Večer již ulehl do jejich koutů, tichý a vlažný, tajemný. Ve vzduchu bylo cítit náznaky blížícího se podzimu.</p>
<p>Světla lamp klidně plála.</p>
<p>“Ten Červenáček se mně dnes nelíbil,” řekl Mirek, sotva zašli několik kroků od domu s klubovnou. “Všiml sis ho, jak dnes nechtěl jít do klubovny? Jindy tam je pečený vařený, bydlí přece v domě, kde klubovnu máme —najednou taková nechuť!”</p>
<p>“Červenáček nám dá ještě hodně práce,” mínil Jarka, “než ho odnaučíme tu jeho náladovost.</p>
<p>Taky se rád trochu vychloubá, to je jeho stará nemoc. Pamatuješ se přece, jak jednou na výpravě vylezl na vysokou skálu a nemohl pak dolů? To taky udělal jen proto, abychom se mu divili. Ale jinak je to dobrý kamarád.”</p>
<p>“Jindrovi budeme muset rozmluvit ten prak,”</p>
<p>přeskočil Mirek ve svých úvahách o chlapcích, “to je hloupá hračka v rukou každého kluka. Žádný pořádný hoch by neměl mít u sebe tu zákeřnou zbraň.”</p>
<p>“Nu, snad je Jindra natolik rozumný, aby věděl, kdy a jak má praku používal. Ale máš pravdu. Nepohyblivý cíl brzo omrzí a mířit na cíl živý je kruté. Bude lip, když Jindra prak zahodí. A Rychlonožka dnes hulákal zase do každého průjezdu. Pozoroval jsi ho?”</p>
<p>43</p>
<p>“Ano,” přisvědčil Mirek, “však jsem ho taky několikrát okřikl. Čerti jím dnes šili. Ale to se mi líbilo, jak nám rozdal dnes všechny švestky. Nějak si to špatně vypočítal či co, na něj zkrátka nezbylo.</p>
<p>Trochu se zarazil, když to zjistil, pozoroval jsem ho dobře. Ale pak klidně zmačkal beze slova sáček a nechtěl od nikoho ani jednu švestku zpátky.”</p>
<p>Šli delší dobu mlčky. Míjeli ulici za ulicí, přešli už i místo, kde se vždy rozcházeli na dvě strany, když šli společně z klubovny.</p>
<p>Dnes však kráčeli dále. Nechtělo se jim ještě domů. Úkoly vypracovali vždy hned po příchodu ze školy. Večerní vzpomínka na školu je nedovedla nepříjemně vzrušit jako ty hochy, kteří po celé odpoledne ubíjeli čas svými zábavami a pak večer, když unavení měli jít spát, vyděšeně vzpomínali, že se zapomněli naučit ten či onen článek…</p>
<p>Pak zase tiše Jarka promluvil: “Někdy se mi zdá, že jsme trochu nároční. Že bychom všechny v klubu chtěli mít jako z knížek. Jen se podívej, co dělají a jak mluví ostatní kluci okolo nás.</p>
<p>Vzpomeň si třeba jen na Bratrstvo Kočičí pracky.</p>
<p>Nebo ta banda Tondy Plíhala, která vydává Sběrače! To je přece rozdíl, naši hoši — a oni!”</p>
<p>“Snad je to pravda,” zamyšleně pronesl Mirek, “ale přesto jsem vždycky tak hrozně nerad, když v něčem povolí, když nějak zklamou. Snad je to právě to, že nejsou takoví jako tolik jiných.”</p>
<p>Šli zase zticha. Pomalu se opět blížili k místu, kde dnes odpoledne a k večeru brousili, když shledávali, co je pravdy na řečech o objevení se ježka v kleci.</p>
<p>A tak se o něm rozpovídali.</p>
<p>11 Kdo to přichází ze tmy?</p>
<p>Přešli zvolna náměstíčko, kde bydlel kostelník, který jim prozradil tolik cenného o tom podivném příběhu. Pokračovali však v chůzi.</p>
<p>Byla již úplná tma. Ulice se prázdnily. Kupečtí příručí a učňové uklízeli do krámu bedničky s ovocem, pytle s brambory a láhve okurek, stojící ve dne před výklady.</p>
<p>Pak se Mirek s Jarkou zastavili na okraji své Druhé strany. Byli na jejím konci, na Rozdělovací třídě. I zde bylo skoro liduprázdno. Někde v jejím záhybu temně duněl vůz elektrické dráhy.</p>
<p>Proti chlapcům se přes ulici otvíral pohled úzkou uličkou, vedoucí</p>
<p>44</p>
<p>kolmo od Rozdělovací třídy do Stínadel. Bylo tam již ticho a klid. Lampa na železném sloupu házela své žlutozelené světlo do zákoutí uličky a vytvářela strašidelné stíny.</p>
<p>A tam někde uvnitř, v hloubi té spleti uliček a domů, stojí zmlkle opuštěný kostel svatého Jakuba, němý svědek podivné smrti Jana Tleskače. Tam někde snad leží pohozený, zašlapaný i železný hlavolam, jehož systém vyjímání hvězdice vzal s sebou Tleskač do svého hrobu. V zamyšlení pohlíželi teď Mirek a Jarka do uličky, která byla branou do Stínadel, mlčky hleděli upřeně do mihotavého světla její lampy.</p>
<p>Potom se tam kdesi ozvaly lehké kroky.</p>
<p>“Někdo tam jde,” řekl tiše Jarka Mirkovi.</p>
<p>Ale ten slyšel.</p>
<p>“Zdá se, že jde sem, směrem k nám, na Rozdělovací</p>
<p>třídu,”</p>
<p>poznamenal.</p>
<p>Neviděli</p>
<p>pozdního chodce, byl ještě za ohybem uličky. Ale jeho kvapné kroky se blížily.</p>
<p>Pak se objevil v záhybu. Šel rychle.</p>
<p>“Podívej — ” šeptl s úžasem Mirek, “není to dospělý člověk, je to nějaký Vont!”</p>
<p>Ano. Pozdním chodcem byl chlapec. Teď na něj dopadlo i trochu světla z lampy, jak vkročil do okruhu její záře. Šel stále vpřed, na Rozdělovači třídu. Bledý svit lampy dělal z jeho tváří obličej umrlce.</p>
<p>Mirek a Jarka se vtiskli na své straně do hlubokého stínu ve výklenku domovních vrat.</p>
<p>Chlapec se znepokojeně ohlédl za sebe do tmy, jako kdyby se bál nějakého pronásledování, a rychle se rozběhl. Vyrazil jako štvaný ze stínadelské uličky a zamířil prudce do Druhé strany. Věděl asi dobře, proč utíká.</p>
<p>Byl tak uprostřed kolejí v Rozdělovací třídě, když z ohybu stínadelské uličky za lucernou cosi zarachotilo. Mirek ani Jarka neviděli nic, ale hluk se blížil a blížil, až oba poznali jeho původ.</p>
<p>Doprostřed Rozdělovací třídy, právě v místa, kde před chvílí prchal pozdní návštěvník ze Stínadel, doškobrtal veliký kámen, vržený sem ze Stínadel.</p>
<p>Právě zde ztratil již svou prudkost a usadil se výhružně pomalu mezi kolejnicemi.</p>
<p>Ale oba hoši, skrytí v hlubokém stínu, nesledovali pomalé zastavování letícího kamene!</p>
<p>Jarka sebou prudce trhl a jeho ústa se otevřela k nějakému zavolání. Mirkova ruka mu však pevně sevřela rameno.</p>
<p>“Ticho!” zašeptal Mirek vzrušeně. “Nesmí nás tu spatřit! Je v tom něco podivného!”</p>
<p>45</p>
<p>Chlapec, který právě vyběhl ze Stínadel, nebyl totiž nikdo jiný než</p>
<p>— Červenáček.</p>
<p>Neviděli mu příliš do tváře v tom stínu, to je pravda. Ale poznali ho bezpečně. Teď již uháněl svým pravidelným vytrvalým během do Druhé strany.</p>
<p>Mirek s Jarkou čekali ve stínu výklenku, až jeho kroky ve večerním tichu dozněly. Po celou tu dobu nepustila se Mirkova ruka Jarkova ramene.</p>
<p>Pak teprve vystoupili ze svého úkrytu.</p>
<p>Jarka se tvářil velmi překvapeně. “Proč jsem neměl na něj volat? Mohl nám přece hned říct, co ve Stínadlech dělal — a jak se tam odvážil!”</p>
<p>chrlil ze sebe.</p>
<p>Ale Mirek byl bledý jako stěna a vypadal zachmuřeně. “Nevím, jestli by nám to Červenáček prozradil,” pravil tiše, “když nám ani neřekl, že do Stínadel míní jít! Proto tedy dnes nechtěl jít do klubovny — a proto z ní tak brzo odešel…”</p>
<p>“Co tím myslíš? Co tím chceš říct?” naléhal rozechvěně Jarka. Cítil, že tu není něco v pořádku.</p>
<p>A Mirek se při svých slovech tvářil tak podivně!</p>
<p>“Zdá se mi,” hovořil zvolna Mirek dále, “že se s Červenáčkem něco</p>
<p>děje a že ho nějak ztrácíme!”</p>
<p>Ale v duchu si myslel ještě něco horšího. Až se toho sám lekal.</p>
<p>“Zítra mu nepovíme, že jsme ho dnes tady viděli,” rozhodl pak ještě. “Uvidíme, jestli nám o tom sám něco řekne.”</p>
<p>Dívali se chvíli beze slov na kámen, mrštěný sem neznámou tajemnou rukou Stínadel a ležící nyní výhružně uprostřed ulice. Kdyby zde nebylo toho kamene, snad by si oba hoši mysleli, že celá ta podivná příhoda byla jen snem ve stínu výklenku. Tak byla v tom skoro již nočním tichu a v té rychlosti neskutečná a prchavá!</p>
<p>Vraceli se tiše a spěšné ke svým domovům.</p>
<p>Jarka zmatený a poplašený, Mirek zdrcený objevem, že Červenáček má nějaké tajnosti a že s Rychlými šípy najednou nehraje poctivě.</p>
<p>46</p>
<p>12 Červenáček mlčí</p>
<p>Celé odpoledne druhého dne padlo v klubovně Rychlých šípů na výrobu šestého čísla TAM— TAMU. Ještě v ten den dopoledne rozhlásili hoši ve svých třídách, že tentokrát bude mít TAM— TAM takové zprávy, jaké neměl ještě nikdy, a jen tak lehce a neurčitě nadhodili, že v něm budou nějaká vzrušující sdělení o ježkovi v kleci.</p>
<p>Účinek této zmínky se dostavil skoro okamžitě. Ke každému z hochů Rychlých šípů se sběhla spousta chlapců, kteří TAM—TAM neměli svým desetníkem předplacený, a zamlouvali si, aby byli také zařazeni do seznamu jeho čtenářů.</p>
<p>A Rychlé šípy jen přijímaly desetníky a zapisovaly tyto nové čtenářské stanice a jejich adresy. Odpoledne v klubovně bude nutné přepracovat všech pět linek, po kterých TAM—-</p>
<p>TAM v pěti sešitech stejného obsahu probíhal.</p>
<p>Ale ještě i do klubovny odpoledne přišli za Rychlými šípy noví čtenáři a doručení TAM— TAMU si předplatili. Leckterý z chlapců přitom natahoval krk a šilhal po očku na veliký stůl u okna, kde senzační šesté číslo TAM—TAMU</p>
<p>právě vznikalo. Ale Jindra, který měl na starosti příjímání nových přihlášek na TAM—TAM, nepustil nikoho dál než k malému stolečku u dveří klubovny.</p>
<p>Zde si nového čtenáře zapsal, přijal od něho desetník, někdy i dvacetník či dokonce padesátník, podle toho, na kolik sešitů si čtenář předplatil — a věc byla odbyta. Jindra nevedl žádné dlouhé řeči.</p>
<p>— “Vyklop krejcary, řekni adresu — a vypadni!</p>
<p>Máme moc práce!” To bylo jeho heslo.</p>
<p>Ale i jinak bylo toho dne ovzduší v klubovně Rychlých šípů napjaté.</p>
<p>Mirek skoro nemluvil. V hlavě mu pořád ležela ta podivná příhoda včerejšího večera na Rozdělovací třídě. Skoro celou noc mu nedala usnout! Co Červenáček dělal ve Stínadlech? Proč tam šel? Před kým prchal v té tmě? A kdo hodil za ním ten kámen? Proč Červenáček o své cestě nikomu neřekl?</p>
<p>Na všechny tyto otázky se nedostávalo Mirkovi odpovědi a marně čekal, až mu je dnes Červenáček vysvětlí.</p>
<p>Červenáček však mlčel. Vypadal dnes trochu rozechvěně a nevyspale. Několikrát ho chlapci přistihli, že je myšlenkami docela jinde. Mirek a Jarka tušili, kde asi!</p>
<p>47</p>
<p>Někdy ani neodpověděl, když se ho někdo na něco zeptal. Kresby do TAM—TAMU se mu sice znamenitě dařily, jako vždy, ale hoši si všimli, jak se</p>
<p>ustavičně</p>
<p>plete</p>
<p>při</p>
<p>namáčení</p>
<p>do</p>
<p>různobarevných tuší, jak místo pera bere do ruky tužku a zase opačně.</p>
<p>A Mirek se Červenáčka na nic neptal. Se zachmuřenou tváří jen psal a psal ten starý a podivný příběh ježka v kleci. Vžil se tolik do záhadné historie Jana Tleskače a jeho hlavolamu, že nepsal jen suchá fakta, která se včera dověděli, ale udělal z kostelníkova vyprávění pohnutý a vzrušující příběh, napínající čtenáře v každém slově.</p>
<p>“Podivná a vlastně nevysvětlená byla smrt nešťastného Jana Tleskače,” končil pak Mirek své řádky, “podivná jako vše, co s ním a jeho hlavolamem souviselo. Kam zmizelo tajemné pouzdro, jehož způsob vyjímání hvězdice Tleskač nechtěl nikomu prozradit? Proč byl tak neoblomný v zachování jeho tajemství? Co měl psáno Tleskač ve svém deníku? A co se stalo s tím deníkem?</p>
<p>Mohli bychom se ptát desítkami otázek. A odpověď na každou z nich by jistě byla velikým překvapením! Pokusíme se je v příštích sešitech TAM—TAMU alespoň trochu osvětlit. Rychlé šípy.”</p>
<p>13 Znamení Stínadelských Až do posledního slova psal Mirek rychle a bez dlouhého přemítání. Myšlenky jedna za druhou vstupovaly mu do mysli tak překotně, že je pero nestačilo ani zachycovat, a leckterou zapomněl, než dopsal předchozí.</p>
<p>A teď mlčky a unaveně položil pero. Jeho napjatý výraz trochu povolil. Vzhlédl na Jarku, Rychlonožku a Jindru, kteří opisovali z jeho stránek řádky do dalších stejných sešitů, jak s napětím čtou a zároveň píší to, co napsal, a pak se svezl jeho zrak na Červenáčka.</p>
<p>“Ale, Mirku — to snad přece — jak chceš — ?” překvapeně a nesouvisle začal mluvit Jarka, který první ve svém opisování došel k Mirkovu závěru v TAM—TAMU.</p>
<p>Mirek se na něho záhadně usmál. “Nu co chceš říct? Co se ti nelíbí?”</p>
<p>“Ale všechno se mi líbí — což o to,” řekl trochu zamyšleně Jarka. “Ale jedné věci zde nerozumím! Píšeš, že všechny ty záhady se pokusíme nějak osvětlit. To je přece slib, který se musí dodržet!”</p>
<p>48</p>
<p>“Dodržíme ho!” pravil klidně Mirek.</p>
<p>“Ale jak? Jak?” skoro netrpělivě vykřikoval Jarka. “Vždyť kostelník nám už řekl vše, co věděl!”</p>
<p>“Vím to,” odtušil Mirek. “Však se ho taky víc nebudeme ptát. Aspoň ne teď!”</p>
<p>“A co tedy chceš dělat? Kde chceš vzít další slíbené zprávy pro TAM —TAM?”</p>
<p>Ostatní dva hoši přestali psát a Červenáček malovat. Mirek neodpovídal. Jen se záhadně usmíval a pak místo odpovědi vytáhl z kapsy malý papírek. Bylo v něm cosi zabalené, mnohokrát do něj zavinuté. Mirek papírek zvolna rozbaloval. V</p>
<p>klubovně vládlo ticho, že bylo slyšet každé zašustění a prasknutí papírku, i tikot Mirkových náramkových hodinek.</p>
<p>A pak byl papírek rozbalený a v Mirkově ruce se objevilo několik špendlíků se žlutými hlavičkami!</p>
<p>14 Schází pátý špendlík “Žluté</p>
<p>špendlíky!”</p>
<p>vykřikl</p>
<p>užasle</p>
<p>Rychlonožka.</p>
<p>“Odznak Vontů ze Stínadel!” dodal Jindra.</p>
<p>Červenáček neřekl nic, ale v očích mu blýsklo.</p>
<p>Jarkovi přelétl přes rty prchavý úsměv porozumění. “Chceš jít tedy do Stínadel?”</p>
<p>Mirek přisvědčil: “Ano, půjdeme tam! Bude to sice nebezpečná hra, Stínadla jsou v pohybu a Vontové něco kují. Ale musíme se o to pokusit. Je tam něco pro nás! Něco úžasného! Nevím, jestli jste si toho povšimli, když nám o tom ten starý kostelník vyprávěl.”</p>
<p>“Čeho jsme si měli všimnout? O čem to mluvíš?” divil se Rychlonožka a také na tvářích ostatních chlapců bylo zjevné, že nevědí, na která slova kostelníka Mirek naráží. Bylo toho přece tolik!</p>
<p>Mirek již již chtěl něco říct, snad vysvětlit, co myslel. Ale náhle si v posledním okamžiku věc rozmyslel. Všichni to na něm poznali.</p>
<p>Jen lhostejně prohodil: “Až přijde čas, vše vám vysvětlím! A teď tady honem dopišme TAM</p>
<p>—TAM. Zítra ráno, nebo snad ještě dnes večer ho pustíme do světa. A ty, Červenáčku doskoč honem ještě k papírníkovi pro papír na desky. Vezmi ten, jak jsme měli posledně. Je levný a neláme se!”</p>
<p>49</p>
<p>Červenáček vzal peníze a nevrle se vyloudal z klubovny. Něco se s ním určitě dělo! Snad ho urazilo dnešní Mirkovo mlčení. Ale neměli Mirek a Jarka právo být uraženi víc? Ovšem, Červenáček nevěděl, že ho včera viděli…</p>
<p>Jen se však za ním zavřely dveře, začal chvatně Mirek hovořit:</p>
<p>“Kamarádi, máme svůj klub už hezky dlouho.</p>
<p>Vždycky jsme si v něm rozuměli a dovedli jsme se srovnat. Nikdy žádná vážná neshoda neohrozila naše klubovní kamarádství.</p>
<p>Ale teď se tady něco děje! Musíme vám to s Jarkou říct, nebo bychom se snad zalkli.</p>
<p>Červenáček se k nám nechová kamarádsky! Má před námi nějaké veliké tajnosti. Vždy jsme přece vše dělali společně. Svěřili jsme se vzájemně se vším, nikdo z nás si nenechal svou starost, radost, natož pak nápad pro sebe. Ale Červenáček teď najednou ano!”</p>
<p>“Červenáček?”</p>
<p>protáhl</p>
<p>nedůvěřivě</p>
<p>Rychlonožka a Jindra jen dodal: “Ale to snad není možné!”</p>
<p>“Bohužel, je to pravda,” řekl lítostivě Mirek, “a kdybych na to neměl svědka, Jarku, ani bych se vám neodvážil s něčím podobným přijít!”</p>
<p>“No — to my vám to věříme — a věřili bychom i tobě, Mirku,” mluvil táhle Jindra, “víš, ale nám ta skutečnost jenom nejde na rozum. A proto říkáme, že to není možné. Ne snad proto, že bychom ti nevěřili. Ale tak nám řekni, co se vlastně stalo?”</p>
<p>“Červenáček byl včera po odchodu z klubovny ve Stínadlech!” vybuchl Mirek. “Viděli jsme ho s Jarkou! Nemýlili jsme se! Červenáček tam asi loví nějaká tajemství na svou vlastní pěst! A to není od něj kamarádské. Ta celá záležitost je přece majetkem nás všech, nikdo z nás nemá právo pátrat na vlastní pěst, bez vědomí druhých, a to ještě z naprosto záhadného důvodu!”</p>
<p>Jindra i Rychlonožka byli hluboce zaražení.</p>
<p>Opravdu, to, co Červenáček udělal, to se ještě nikdy v klubu nestalo. Ale Mirek jim nedal čas na uvažování nebo na vyptávání. Zřejmě jim chtěl něco sdělit, dřív než se Červenáček vrátí.</p>
<p>“Poslouchejte dobře,” pokračoval ve své chvatné řeči, “musíme se do Stínadel dostat! Je tam pro nás hodně věcí! Leží tam klíč k tomu všemu, co se kolem Tleskače točilo. A začneme tím deníkem!”</p>
<p>“Deníkem?” opáčil nechápavě Rychlonožka.</p>
<p>“Ano, Tleskačovým deníkem!” netrpělivě dotvrzoval Mirek. “Vzpomeňte si přece, pro všechno na světě, jak to ten starý kostelník povídal, když o deníku mluvil!” Zde Mirkův hlas ztratil svůj spěch a Mirek 50</p>
<p>hovořil tiše, zvolna a skoro prorocky, jak opakoval kostelníkova slova: ” Pamatuju se, že s ním šel tehdy naposledy nahoru do věže, dole ale už sešit u sebe neměl!”</p>
<p>“No — a co to znamená?” ptal se Rychlonožka.</p>
<p>“To znamená, že je Tleskačův deník možná dodnes někde ve zvonici kostela svatého Jakuba,”</p>
<p>pravil klidně Mirek.</p>
<p>“Pro pána — to je nápad!” spráskl ruce Jindra.</p>
<p>“A my si do Stínadel pro ten deník půjdeme!”</p>
<p>Poslední slova pronesl právě v okamžiku, kdy se Červenáček vřítil se svým nákupem do klubovny. Podezíravě se zastavil u dveří, přelétl hochy podivným nejistým pohledem a řekl: “Cože? Do Stínadel půjdeme?”</p>
<p>“Ano, půjdeme do Stínadel!” odvětil mu klidně Mirek. Ostatní hoši zmlkli. Cítili, že se teď něco stane.</p>
<p>“A vezmeme si žluté špendlíky, abychom oklamali Vonty!”</p>
<p>“Ano, uděláme to tak,” dosvědčoval Mirek a jeho</p>
<p>zkoumavý</p>
<p>zrak</p>
<p>se</p>
<p>zavrtával</p>
<p>do</p>
<p>Červenáčkových očí, jako kdyby v nich chtěl vyčíst, co si Červenáček myslí.</p>
<p>Ten šel teď ke stolu, kde ještě stále ležely rozbalené špendlíky. Chvíli si s nimi pohrával, a všichni při tom mlčeli. Až pak on sám začal: “Ale tady jsou jen čtyři špendlíky!”</p>
<p>“Stačí přece pro nás!” mínil Mirek.</p>
<p>“Půjdeme tedy do Stínadel jen čtyři?”</p>
<p>“Ano!”</p>
<p>“Jeden z nás musí tedy zůstat doma?”</p>
<p>“Ano!”</p>
<p>“Kdo to bude?”</p>
<p>“Ty, Červenáčku!”</p>
<p>“Já? Proč? Proč zrovna já?”</p>
<p>“Protože ty jsi tam už byl včera!”</p>
<p>15 Sběrač pracuje rychle Byla to docela tichá rozmluva a přece její závěr působil jako rána z pistole. V klubovně nastalo hrobové ticho.</p>
<p>Červenáček zbledl až do podivné popelavé šedi. Pravá ruka mu vyjela v jakémsi vnitřním zmatku nejistě k ústům a pak zvolna klesala. Jeho oči</p>
<p>51</p>
<p>zůstaly viset na Mirkových ústech, jako kdyby z nich chtěly vypáčit něco víc, nějaké vysvětlení.</p>
<p>Potom se mu trochu začala chvět brada. U</p>
<p>Rychlých šípů nebyli žádní ubrečení chlapci a Červenáček byl při pláči viděn jen jednou. Ale teď tady z té chvějící se brady na něm hoši poznali, že je se svými silami u konce. Tenkrát to přišlo také tak. Nejdříve brada a pak dvě veliké slzy, které se dlouho držely v koutcích očí, až se skutálely po tváři kolem křečovitě sevřených úst.</p>
<p>“Tak vy si myslíte —že jsem —já jsem jenom —no —tedy dobře, dobře,” zmateně ze sebe chrlil přidušeným hlasem. “Dobrá, nebudu překážet, když tu pro mě ten pátý špendlík není.”</p>
<p>Pak se vzdorovitým chvatem začal cpát do kapes lahvičky svých tuší, pera i tužky. “To už si tady nějak domalujete — ” ukazoval na nedobarvený</p>
<p>poslední</p>
<p>sešit TAM—TAMU,</p>
<p>“poznáte to z prvních čtyř.”</p>
<p>Bylo vidět, že chtěl ještě něco říct, ale hlas mu selhal. Stočil hlavu k levému rameni, aby mu nebylo vidět do tváře, a vyběhl z klubovny.</p>
<p>Hoši ho zaraženě sledovali až ke dveřím.</p>
<p>Takový případ mít v klubu! Takový rozkol! A k tomu ještě teď, když před nimi leží pátrání ve Stínadlech.</p>
<p>Červenáček neběžel domů. Hoši slyšeli, jak běží po chodbě, ale neozvalo se stoupání po schodech. Červenáček zamířil do průjezdu a vyběhl na ulici.</p>
<p>“Červenáčku!” vykřikl Rychlonožka, který se první vzpamatoval. “Musím za ním! Přivedu ho!</p>
<p>Snad se všechno vysvětlí!”</p>
<p>Vyřítil se za ním z klubovny, dříve než mohl Mirek</p>
<p>něco</p>
<p>namítnout.</p>
<p>Červenáček</p>
<p>byl</p>
<p>Rychlonožkúv dávný kamarád, s ním společně vstoupil i k Rychlým šípům, tehdy, jak je zase pronásledovali Černí jezdci. Otevřeli tenkrát Jarkovi, Jindrovi a Mirkovi zamčené dveře svého domu a vpustili je dovnitř.</p>
<p>Teď v klubovně zůstalo zaražené ticho. Tak divně a smutně tu ještě nebylo snad nikdy! Klub Rychlých šípů zaskřípal ve svých základech, o kterých si všichni jeho chlapci mysleli, jak jsou pevné.</p>
<p>První se vzpamatoval Mirek. “Musíme to dodělat,” řekl s předstíraným klidem, jako kdyby se mu nic nestalo, a kývl hlavou na nedobarvený sešit TAM—TAMU.</p>
<p>Červenáčkovy tuše zde teď nebyly, a proto hoši zbylé obrázky barvili pastelkami. Šlo to také, třebaže vzhled obrázků už nebyl tak hezký.</p>
<p>Toho zlého dne čekalo však Rychlé šípy ještě jedno ošklivé překvape— 52</p>
<p>ní. Rychlonožka se vrátil asi za půl hodiny. O</p>
<p>Červenáčkovi nemluvil. Ale jen otevřel dveře klubovny, křičel:</p>
<p>“Máte už TAM—TAM? Už je dobarvený?</p>
<p>Rychle s ním ven, nebo bude pozdě! Honem!</p>
<p>Sběrač píše taky o ježkovi v kleci. A už běhá po městě…”</p>
<p>“Dej si placku na čelo — co budeš povídat?”</p>
<p>vykřikl překvapeně Mirek.</p>
<p>“Ano, je to tak, jak říkám!” tvrdil Rychlonožka. “Už jsem dokonce Sběrače viděl a zběžně zprávu o ježkovi v kleci četl!”</p>
<p>“A co se tam o něm píše? Hodně? Něco nového? Mluv přece, člověče, nestůj tady jako solný sloup!” doráželi na něho rozčilení chlapci. I Mirek jako by ztrácel klid.</p>
<p>“Nového tam není nic,” uklidňoval všechny Rychlonožka. “A to, co tam je, není ani polovina toho, co píšeme v TAM—TAMU. Kam se na nás Sběrač hrabe!”</p>
<p>“Musíme rozeslat TAM—TAM ještě dnes na cestu!” rozhodl pak rychle Mirek, “abychom zachránili jeho pověst. Kdyby naše zpráva byla desetkrát zajímavější než ve Sběrači, ztrácí význam, když ji dáme svým čtenářům později než Sběrač.”</p>
<p>Začali na věstníku poslední práci: sešívání stránek, barvení několika nedodělaných obrázků a dávání do desek. Přitom hovořili o té nejnovější události.</p>
<p>“Rád bych věděl,” dumal Rychlonožka, “jak se mohli Dvorečtí dovědět některé nové věci o ježkovi. Slyšeli jsme je přece teprve my od toho starého kostelníka.”</p>
<p>Mirek zdvihl hlavu od práce: “Mně se to zdá docela jasné. Vždyť jsme měli v klubu zrádce, nezapomínejte na to! Proč bychom si to tajili.</p>
<p>Červenáček byl s námi, když jsme kostelníka vyslýchali! Donesl to prostě do Sběrače. Je zřejmé, že je s nimi ve spojení.”</p>
<p>“Kdo by si to pomyslel!” vzdychl Jarka. “Bylo tu mezi námi vždycky takové přátelství!”</p>
<p>Ale ani ostatním nešla ta věc do hlavy. Nikdo se ve své mysli nedovedl smířit s myšlenkou, že Červenáček, ten dobrý veselý chlapík, mohl provést něco tak úžasně špatného. Bohužel, byla to však pravda! Červenáček byl zrádce! Všichni to teď přece jasně viděli!</p>
<p>Silně se již stmívalo a v koutech klubovny bylo plno stínů, když hoši dokončili TAM—TAM.</p>
<p>“Tak, a teď s ním rychle ven,” zvolal dychtivě Jindra, “záleží na každé minutě, o kterou zmenšíme Sběračům náskok!”</p>
<p>53</p>
<p>Také Jarka a Rychlonožka se chopili každý jednoho sešitu a chystali se vyrazit co nejrychleji k prvnímu předplatiteli. Ale Mirek je všechny zavolal zpět a zašeptl tajemně: “Ještě ne! Ještě chvilku. Umluvíme si něco!”</p>
<p>Šel ke dveřím přesvědčit se, jsou-li dobře zavřené. Pak je však odemkl a vyhlédl i ven do chodby,</p>
<p>nenaslouchá-li</p>
<p>někdo.</p>
</section>
<section>
<p>Vrátil</p>
<p>se</p>
<p>uklidněný.</p>
<p>“Zítra večer,” šeptal hochům, “se vypravíme do Stínadel! Nemusíme tam jít všichni, rozmyslete si to! Nevím, co nás tam může potkat. A jistě půjde do tuhého!”</p>
<p>“Já jdu určitě!” prohlásil bez rozmýšlení Jarka.</p>
<p>“A znal bys nás špatně, kdybys myslel, že my zůstaneme doma,” dodal hrdě Jindra za sebe i za Rychlonožku.</p>
<p>Na Mirkových ústech se mihl prchavý záblesk úsměvu.</p>
<p>“Dobrá! Jsem rád, že nemáme v klubu zbabělce. Odvahy bude ostatně velmi zapotřebí!</p>
<p>Sejdeme se zítra v šest hodin večer u domu, kde bydlí</p>
<p>kostelník od svatého Jakuba. To už bude skoro tma. Samozřejmě</p>
<p>neřeknete nikomu o výpravě ani slůvko. Jděte na místo srazu zvlášť a oklikou. Dávejte pozor, aby vás nikdo nesledoval! A teď na cestu s TAM</p>
<p>—TAMY! Nazdar — a dobrou noc.”</p>
<p>Podali si všichni ruce a pevně si je stiskli.</p>
<p>Červenáčkova zrada jim způsobila pocit jakési osamělosti, něco podobného, jako mají trosečníci nebo lidé, kteří zažili nějaké velké neštěstí. A to je v jejich přátelství ještě posílilo.</p>
<p>Ne — oni čtyři, kteří v klubu zbyli, se navzájem nezradí!</p>
<p>“Nám můžeš věřit, Mirku,” pravil při tom stisku ruky Jindra a Mirek se na něho usmál.</p>
<p>Jarka se pak ještě přesvědčil, zda je pevně zavřené okno klubovny, vedoucí nízko nad úrovní země do opuštěné zahrady, a tiše vyšli za svým cílem.</p>
<p>16 Přípravy k nebezpečné cestě Sběrač předběhl TAM—TAM o několik hodin, ale hoši a děvčata z Druhé strany doznali poctivě, že v TAM—TAMU je zpráv o ježkovi v kleci mnohem víc a jasnějších, i napínavěji napsaných.</p>
<p>Ten den bylo na Druhé straně rušno. Nikdo nemluvil o ničem jiném</p>
<p>54</p>
<p>než o těch nově objevených podrobnostech, které až dosud o hlavolamu nebyly známy, alespoň ne dnešním hochům a děvčatům.</p>
<p>Rychlým šípům byl ten vyvolaný zájem až trochu nemilý. Ježek v kleci byl záležitostí Vontů.</p>
<p>Jedině oni si dělali na něj právo a jedině oni měli do té věci co mluvit. A dovedli si — pane — vždy zařídit, aby ten, kdo jen trochu ukázal, že o ježkovi ví něco více, kápl božskou! Marynčák byl toho živým důkazem! Ten se už jistě nikdy nebude chlubit, že o ježkovi ví. I kdyby to byla pravda!</p>
<p>Nu — a teď tady Rychlé šípy pustí do světa takové zvěsti o té věcičce! Byl by to prostě zázrak, kdyby se to nedoneslo k sluchu Vontů, kteří měli všude své slídily. A stejný zázrak by byl, kdyby se Vontové nepřišli zeptat, odkud to všechno Rychlé šípy mají. A přijít s Vonty do styku, to nebylo docela nic příjemného!</p>
<p>Ale TAM—TAM chtěl zvučet, přinášet svým čtenářům nové a nové zprávy. Nebylo již teď možné od toho utéct a přestat psát o věci přivádějící v rozechvění všechny, kdo byli nabití touhou po něčem tajemném a nevysvětlitelném.</p>
<p>A tak ani rozčilující vyhlídky na nebezpečné setkání s Vonty nemohly Rychlým šípům zabránit, aby se druhý den v podvečer nesešly na ztichlém náměstíčku poblíže Rozdělovací třídy.</p>
<p>Celé odpoledne všichni věnovali pečlivým přípravám k nebezpečné cestě do Stínadel. Každý se převlékl do starých šatů, protože nikdo nevěděl, nepolezou-li někde po uprášených půdách, nebo nepřihodí-li se jim ještě něco horšího.</p>
<p>Cenné věci nechali hoši doma. Zato si každý z nich opatřil do svítilny novou silnou baterii. Mirek vzal s sebou klubovní lékárničku. Byla v koženém měkkém pouzdře a vešla se mu pohodlně do kapsy u kabátu. Každý z hochů kolem pasu obtočil pevné švihadlo. Naváží-K se, vznikne asi sedmimetrový provaz. Po tom se už může člověk vyšplhat hezky vysoko, nebo spustit do pořádné hloubky! Jindra si navlékl dokonce své nákolenky a doma potají napsal dopis: “Šli jsme do Stínadel. Snad půjdeme do kostela svatého Jakuba. Nevím ještě jistě. Musíme tam jít! Hledejte nás, když se nevrátím.”</p>
<p>Dopis pečlivě zalepil a předal jej Tonče Sedlářové. Měla za úkol dát dopis pozdě večer jeho rodičům, kdyby viděla, že už je zle a že se po Jindrovi doma shánějí.</p>
<p>Tonča Sedlářova byla docela rozumné děvče a Jindra jí mohl věřit, že vše dobře zařídí. To je, že nepoběží hned s brekotem k nim domů vybur— 55</p>
<p>covat celý barák, jakmile se jen trochu setmí.</p>
<p>Řekl jí to přece docela jasně: “Až už bude hodně pozdě! Tak pozdě, že už bude i dům zamčený.”</p>
<p>Tonča přijala dopis s vážnou tváří, trochu zkoumavě na Jindru pohlédla a řekla: “Ale Jindro, co to zase bude? Kam jdete?”</p>
<p>Ale když viděla, že Jindra o tom nechce mluvit, pochopila, že to není věc pro ni, a už byla zticha. Jindra to dovedl ocenit. Zlatá Tonča!</p>
<p>17 Rychlé šípy vnikají do Stínadel Nikdy se čas nevleče tak líně, jako když člověk očekává nějakou věc, na které mu hodně záleží, nebo o které ví, že bude nějak vzrušující.</p>
<p>Chodí z místa na místo, přendává věci, aniž by si uvědomil, co vzal vlastně do ruky a proč, o nic nemá zájem a celá jeho mysl se horečně upíná jen k tomu, co má přijít, na co čeká.</p>
<p>A tak se dělo i Rychlým šípům. Přípravy k cestě do Stínadel byly již dávno vykonané, a přece zbývala do setmění ještě spousta času. Ale konečně se počalo smrákat a hoši Rychlých šípů — každý sám — vyrazili k místu, kde se měli sejít.</p>
<p>Za Jarkou se chvíli plížilo Dlouhé Bidlo, ten vyčouhlý kolohnát, o němž se nemluvilo jinak než ve středním rodě a který byl vedoucím Bratrstva Kočičí pracky. Ale Jarka ho brzy setřásl ze své stopy a Dlouhé Bidlo zmizelo kdesi v ulicích, zoufale hledajíc za každými vraty. Chtělo Jarku stopovat! Tušilo, že by je Jarka dnes mohl zavést k něčemu zajímavému.</p>
<p>Rychlonožka potkal na schodech domu, kde bydlel, Červenáčka, který zůstával o patro výše.</p>
<p>Červenáček na něho nepromluvil a běžel kamsi z domu na opačnou stranu, než byla Stínadla. Chvíli byl Rychlonožka tímto očividným nevšímáním trochu zaražený. Nikdo z Rychlých šípů si zatím nezvykl na to, že Červenáček už není jejich kamarád. Ale výprava do Stínadel brzy zaplašila neveselé Rychlonožkovy myšlenky! Hodiny kdesi na vzdálené věži odbíjely šest a po nich se rozezvučely nejrůznějšími tóny i jiné na ostatních kostelích, když se Rychlé šípy sešly na malém náměstí.</p>
<p>“Viděl vás někdo?” byla Mirkova první otázka. Všichni hoši, kromě Jarky, odpověděli záporně. Jen on se zmínil o Dlouhém Bidlu. Ale to 56</p>
<p>nepadalo vůbec v úvahu. Dlouhé Bidlo bylo přece naprosto neschopné stvoření na stopování!</p>
<p>“Zde máte,” pravil pak Mirek a rozdal mezi hochy žluté špendlíky. Každý si špendlík zapíchl do klopy svého kabátu. Pomohou jim alespoň trochu tyto odznaky Vontů?</p>
<p>Dali se na cestu směrem, jímž šli Mirek a Jarka, když se stala ta podivná příhoda s Červenáčkem.</p>
<p>“Vklouzneme tam uličkou, kterou Červenáček tenkrát vyběhl — ne?” mínil Jarka a Mirek jen přisvědčil.</p>
<p>Došli brzy v ta místa, kde tehdy Mirek a Jarka stáli ukrytí ve stínu vrat.</p>
<p>Na Rozdělovací třídě bylo ještě živo. Vagóny elektrické dráhy hlučely s náklady upracovaných lidí, vracejících se z dílen, kanceláří a obchodů.</p>
<p>Přeběhli koleje a každý nenápadně a zvlášť vpadl do uličky, ze které vyletěl tehdy kámen za Červenáčkem. Sešli se až pod lucernou, Mirkovi a Jarkovi tak známou z toho večera, kdy pod ní spatřili mihnout se vybíhajícího Červenáčka. Byli v nepřátelském cizím území, byli ve Stínadlech.</p>
<p>Vniknutí sem působilo na ně dojmem vpadnutí do černé neznámé vody s bahnitým dnem.</p>
<p>“Teď jenom kde je ten svatojakubský kostel?”</p>
<p>šeptal vzrušeně Jarka.</p>
<p>“Nevím. Plán Stínadel sice mám,” hovořil tiše Mirek (nikdy tady nemluvil nahlas), “ale kostel jsem v něm nenašel. Zeptáme se někoho, až budeme trochu dál.”</p>
<p>Motali se křivolakými uličkami, nesmyslně všelijak pokroucenými, kradli se ve stínu domů na maličkých náměstíčkách a snažili se, aby se nesetkali s žádným Vontem.</p>
<p>Ve Stínadlech bylo dosud rušno. Po chodnících i v úzké jízdní dráze chodilo dost lidí, obchody vylévaly ven na dlažbu světlo.</p>
<p>Vše zde bylo podivné a tajemné. Každý člověk, kterého potkali, připadal hochům jako z jiného světa. Opravdu — Rychlým šípům nebylo volně u srdce!</p>
<p>“Podívejte, podívejte!” zvolal po chvilce Jindra a zastavil se na rohu jedné z uliček u výkladní skříně jakéhosi pekaře. Byla tam na skle přilepená maličká cedulka s neumělým písmem. Mirek se shýbl a s námahou ve tmě četl všem polohlasně: “Kluci z Belmutky, ve středu v sedm hodin večer přijďte všichni kvůli hlasování na Černý plácek! Určitě! Tonda Zýb — 42.”</p>
<p>Podobné cedulky stejného obsahu pak objevili v této uličce ještě tři. Dvě z nich byly ve výkladech různých obchodů, třetí byla na pumpě přímo na ulici.</p>
<p>57</p>
<p>V jiných ulicích pak nacházeli podobná oznámení. V některých stálo, aby každý přinesl návrhy na známé mu věci, jinde se zase vyzývalo k nutné poradě. V každé ulici byl však na ceduli podepsán někdo jiný a vždy bylo také u jeho podpisu jiné číslo. Také místo schůzky bylo vždy jinde. Na některých oznámeních četli hoši jen výsledky nějakých zápasů, mužstva jedné uličky proti druhé. Podpis a číslo za ním nechyběly však nikde.</p>
<p>“Teď se mně tak trochu vyjasňuje,” řekl tiše Mirek. “Vždycky jsme se divili, jak se Vontové vzájemně dorozumívají a jak mají vše uspořádané!</p>
<p>Každá ulice má zřejmě jakéhosi náčelníka — tak to aspoň vypadá — — a ten snad dostává pokyny od Velkého Vonta a podléhá mu!” “A to číslo za podpisem,” divil se Rychlonožka.</p>
<p>,,Asi číslo ulice nebo úseku, kterému náčelník vládne!”</p>
<p>“Pozor!”</p>
<p>To skoro nahlas varovně vykřikl Jarka. Proti Rychlým šípům přicházeli dva Vontové. Silní, hranatí chlapíci. Byli tvářemi obráceni od světla lucerny a nebylo jim příliš vidět do tváří. Něco si mezi sebou tiše, ale živě vyprávěli. Skoro to budilo dojem, že se o něco hádají.</p>
<p>Rychlé šípy zrychlily krok, aby setkání bylo co nejrychlejší. Když však oba Vontové došli až k nim, jeden z nich vykřikl na Mirka: “Koho volíš?</p>
<p>Losnu nebo Mažňáka?”</p>
<p>Mirek se zarazil, netušil, že na něho Vont promluví. Hned se však vzpamatoval a s předstíranou lhostejností a spíše nevrlostí odsekl s odvrácenou hlavou: “Ale třeba Bahňáka…”</p>
<p>Kdyby byl tušil, na jak důležitou věc Stínadel se ho Vont zeptal! Z té si nedělal nikdo z Vontů vtipy! Byla to otázka Velkého Vontství!</p>
<p>Oba Vontové</p>
<p>se</p>
<p>pátravě</p>
<p>zadívali</p>
<p>za</p>
<p>odcházejícími Rychlými šípy a ten, který prve položil Mirkovi svou otázku, řekl svému společníku: “Slyšel jsi? Pěkní Vontové! Pořád to říkám, že by se Vontem neměl stávat každý, kdo tady bydlí. Kdo to mohl být?”</p>
<p>Rychlé šípy nezaslechly celou tu poznámku, ale přece pochopily, že Mirek nevědomky udělal cosi nesprávného a že u Vontů vzbudil nějaké podezření.</p>
<p>“Neměl jsem to jméno překrucovat,” řekl Mirek, když byli Vontové již daleko. “Neměl jsem říkat Bahňáka. Nějak se jim to nechtělo líbit.”</p>
<p>“Losna nebo Mažňák!” opakoval zamyšleně Jindra. “Musíme si to pamatovat! Může nám to jen prospět. Vůbec — čím víc budeme znalí zdejších poměrů, tím míň podezření vzbudíme.”</p>
<p>58</p>
<p>Potkali pak ještě několik Vontů, jednotlivě i v malých skupinkách. Vždy před nimi otáčeli obličeje hodně do stínu a polohlasně mluvili vymyšlené řeči o Losnovi a Mažňákovi, třebaže neměli ani zdání, koho si mají pod těmi neznámými jmény představovat.Kdyby byli tušili, jakou úlohu budou tato jména v dalších událostech hrát!</p>
<p>Přes všechnu snahu zapamatovat si směr, kterým přišli, ztratili hoši v bludišti točitých ulic brzy orientaci. Pak se zeptal Mirek jakési stařeny, která právě vycházela z krámu: “Prosím vás, paní, kde je tady kostel svatého Jakuba?”</p>
<p>Ptal se tiše, opatrně, ale opatrnost mu příliš nepomohla. Stařena se udiveně podívala na Mirka, přelétla zrakem i ostatní hochy a pak nahlas opáčila: “Kostel svatého Jakuba? Vy jistě nejste odsud, viďte? Tady zná svatojakubský kostel přece každé malé dítě, i když je dávno zrušený!</p>
<p>Nu — jděte stále touhle ulicí, až přijdete na roh, kde je sklenářství, tam zahnete napravo, přijdete k takovému železnému zábradlí, seběhnete několik schodů a pak už uvidíte roh kostela před sebou!”</p>
<p>Hoši poslouchali halasný výklad napjatě.</p>
<p>Nebyli však sami. Za nimi stáli tři Vontové, nejdříve zvědaví, pak udivení a nakonec naplnění podezřením.</p>
<p>“To je divné…” šeptal jeden z nich druhým.</p>
<p>“Odznaky mají, a přece nejsou zdejší! A ptají se na Jakuba!” Pak zmizeli ve tmě.</p>
<p>Hoši stařeně poděkovali, úzkostně se rozhlédli, zda nebyli pozorováni, ale neviděli již nikoho, a tak nastoupili rychlou cestu. Blízkost dnešního cíle je popoháněla tak, že nakonec skoro běželi.</p>
<p>18 Ve svatojakubské věži Hluboký stín pohltil Rychlé šípy, když došly k opuštěnému kostelu. Stál stranou všeho živého ruchu a proti tmavému nebi čněla jeho vysoká věž jako ohromný černý vykřičník.</p>
<p>“Tak bychom tady byli,” zašeptal Jarka. “Ale jak dovnitř?” Těžká dubová vrata totiž uzavíral ohromný visací zámek.</p>
<p>“Obejděme kostel dvěma směry,” navrhl Mirek. “Sejdeme se zase zde u vrat. Snad najdeme nějakou vhodnou cestu dovnitř!” Vydal se pak s Rychlonožkou nalevo, zatímco Jindra a Jarka šli směrem opačným.</p>
<p>Kostel měl skoro kulatou základnu, s mnohými výběžky a několika 60</p>
<p>postranními schodišti. Dveře i dvířka byly zavřeny všude, ale když se hoši opět sešli u hlavních vrat, podávali Jarka s Jindrou zprávu: “Půjde to! Když nás někoho ale vysadíte! Oknem!</p>
<p>Není tam mříž ani sklo.”</p>
<p>Všichni se hned vydali na onu stranu. Bylo to proti jakési zahradní zdi. V okolí nebylo lidské duše. Ale okno bylo příliš vysoko!</p>
<p>Mirek si stoupl až ke zdi, Jarka a Jindra nastavili dlaně, Rychlonožka jim stoupl do nich, a tak se dostal až na Mirkova ramena. Když pak natáhl ruce do výšky, dotkl se široké římsy a po delší námaze se vysoukal na ni, zatímco mu dole hoši vztyčenýma rukama ještě podporovali chodidla. Mohl to dokázat jen takový chlapík, jací byli u Rychlých šípů: pružný, ohebný a silný!</p>
<p>“Sláva, jsem tady!” volal dolů trochu nebezpečně nahlas. Chvíli tápal rukou ve tmě prázdného okenního otvoru, až nahmatal zbytek vylomené mříže. Za ten přivázal své švihadlo, odmotané z pasu.</p>
<p>Dole zatím Jarka pomohl vysadit Jindru na Mirkova ramena a pak se na ně dostal i sám, když se Jindra už potýkal s římsou. Teď šlo již vše snadněji, když Rychlonožka spustil dolů své nouzové lano. A když navázali i Jindrovo a Jarkovo, Mirek se pomocí těchto provazů dostal na římsu sám.</p>
<p>Vrhli slabý proud světla do okna. Uvnitř věže byla pod oknem dřevěná podlaha, a když se tam oknem všichni hoši dostali a rozsvítili baterky, shledali, že stojí na jakémsi ochozu nad prostorami opuštěného chrámu. Starý zatuchlý vzduch, podobný sklepnímu, je ovanul.</p>
<p>Napravo ochoz končil v prázdnu, a tak hoši kráčeli doleva od okna, po vrzajících prknech. Ať se namáhali sebevíce, nebylo možné jít zcela tiše.</p>
<p>Potom ochoz také zde končil, ale byla tu zeď s dveřmi. Chvíli stáli bezradně před nimi, potom však Mirek odvážně stiskl jejich kliku. S na-</p>
<p>říkavým skřípnutím se otevřely. Skřípot letěl tmavými prostorami.</p>
<p>“Proboha — pryč — rychle pryč — ” vykřikl vyplašeně Rychlonožka. Vzápětí po otevření dveří cosi proti nim ze tmy vyrazilo.</p>
<p>Polekali se všichni; ale byl to jen netopýr. V</p>
<p>tom tichu a v té celé nebezpečné situaci nebylo však divu, že hoši neměli patřičný klid a že se dali vyděsit věcí, která by je jindy nedovedla vzrušit.</p>
<p>Za dveřmi objevili dřevěné schody. Byly úzké a točité. Otáčely se spirálovitě kolem neviditelné osy, kterou tvořila prohlubeň, tmavá prázdnota.</p>
<p>“Půjdeme nahoru,” kývl Mirek a vykročil první. Schody se roznaříka-ly. I ve svitu baterek byl na nich vidět nános prachu. Tady člověk nešel již řadu let! Hoši v něm zanechávali stopy jako v mokrém písku.</p>
<p>61</p>
<p>“To jsou schody jako do nebe!” utrousil poznámku Rychlonožka, ale nikomu nebylo do smíchu. Srdce hochům bušila rozčilením. Občas jim ulpěla na tvářích silná stará pavučina, prosycená sazemi a prachem. A schodů bylo hodně! Točily se výš a výše, chráněny od tmavé hlubiny chatrným zábradlím.</p>
<p>Raději se vzbouřit, než sem jít s kyblíkem uhlí,” prohlásil zase Rychlonožka.</p>
<p>“Jan Tleskač tady chodil každý den!”</p>
<p>odpověděl mu Mirek. “A k tomu dvakrát. Ráno a večer!”</p>
<p>“Cože? Ty myslíš, že-“</p>
<p>“Ano! Vím to určitě! Jdeme na zvonici, ze které se takovým nevysvětlitelným způsobem zřítil!”</p>
<p>Hochy po těch slovech až zamrazilo. Vědomí, že kráčejí místy, kudy procházel ten, jehož smrt zastírala rouška tajemství, a kudy stoupal ještě několik minut před svým koncem, dosud zdravý a silný, jimi otřáslo.</p>
<p>Mlčky došli až na konec schodů, trochu udýchaní tím dlouhým výstupem. Zastavili se na malé dřevěné plošině, jakémsi lešení, obehnaném po celém obvodu zábradlím. Za ním byla tma.</p>
<p>Mirek opatrně přistoupil až k zábradlí a vyzval hochy: “Posviťte dolů!”</p>
<p>Proud světla ze čtyř silných baterek projel tmou a dopadl matně až dolů, dolů, do úžasné hloubky. “Ano, tady to bylo!” řekl Mirek určitě.</p>
<p>“Podívejte se, tady ho máte!” Ukázal potom před sebe. “Je to</p>
<p>všechno tak, jak nám to starý kostelník vyprávěl!” Nad Mirkovou hlavou visel silný zpuchřelý provaz, zvon byl již dávno snesen z věže.</p>
<p>Ano — nebylo pochyb, zde bylo to místo, kde podivný chlapec Jan Tleskač trávil poslední okamžiky svého krátkého života, než jeho tělo prolétlo tou úděsnou prohlubní. Rychlé šípy uchvátilo pohnutí. Oči všech čtyř chlapců byly jako přitahovány k ohmatanému konci provazu, jehož se držely Tleskačovy ruce, dříve než sklouzly…</p>
<p>19 Pátrání v podkroví</p>
<p>“Ale teď rychle!” vyrušil hochy z přemítání Mirek. “Máme tu přece něco nalézt — ne?”</p>
<p>Vrátili se duchem k přítomnosti. “Pozor na světla — pozor!” vzkřikl varovně Jindra. “Na druhé straně v naší úrovni jsou okna, podívejte se!”</p>
<p>62</p>
<p>Byla to pravda. Hoši si to zprvu ani neuvědomili, když předtím světla obraceli k prohlubni. Ztlumili je. Snad nikdo z ulice světlo nezpozoroval!</p>
<p>Lešeníčko nad propastí, na kterém hoši stáli a jež bylo zřízeno jenom pro zvoníka, nebylo příliš velké. Nad ním se pak vznášely krovy věže a trámy, na nichž visel zvon, dnes již sňatý a odvezený. Vzduch zde byl — díky oknům — docela snesitelný, ale prachu úplné zátopy. “Nesmíme se ale štítit ničeho!”</p>
<p>povzbuzoval</p>
<p>Jarka</p>
<p>a</p>
<p>svědomitě</p>
<p>prozkoumával rukama nějaké poličky a rozviklaný stolek u zdi. Rychlonožka otevřel jeho zásuvku.</p>
<p>Byl v ní zmačkaný papír. Vrhli se na něj jako dravci. Ale byl to jen nějaký sáček.</p>
<p>“Jestli tu něco bylo,” pravil beznadějně Jindra, “jistě to našla a odnesla komise. Každé neštěstí přece přijde vyšetřovat taková komise!”</p>
<p>“Kdo byste mne vysadil?” žádal pak Rychlonožka u zdi a vztahoval po ní ruce. “Je tam nějaká plošina, vidíte? Zeď tam končí a jde vodorovně někam do tmy, pod trámy, na obvod věže!”</p>
<p>“Vypadá to tak nějak,” připouštěl Mirek.</p>
<p>Světlo z baterek zase hned zaplašilo tmu a vyšplhalo se po zdi.</p>
<p>“Vlezeme tam tedy po tom stolku,” pravil Jarka. Vyskočil na stolek opatrně první a vytáhl se po stěně na podkrovní plošinu. Štěstí, že byli v nejhorších starých šatech, jaké mohli doma nalézt!</p>
<p>Už teď vypadali jako zasypaní popelem.</p>
<p>Plošina byla velmi prostranná a spočívaly na ní základní trámy krovu. Bylo zde plno úlomků střešních tašek, hromady prachu a zase nějaké hobliny, spečené v šedé chuchvalce.</p>
<p>Jindra s Rychlonožkou kutili něco na druhém konci plošiny a Jarka</p>
<p>— shýbnutý — se zabýval jejím zkoumáním až zcela vzadu, kde se k ní již skláněla střecha věže. Objevil tam nějaké staré natěračské hrnce a dávno ztvrdlé štětce.</p>
<p>Mirek zůstal v polovině mezi začátkem plošiny a Jarkou.</p>
<p>Chvíli bezmyšlenkovitě kreslil špičkou nohy v husté vrstvě prachu, mezi střepinami tašek. Pak vyhrabal z prachu nějaké zažloutlé papíry. Byly to jakési noviny, staré snad desítky let. Některé byly celé, jiné roztrhané.</p>
<p>A ještě tam byly nějaké papísy! Nebyly potištěné. Mirek je zvedl a oklepával z nich prach.</p>
<p>Hoši si Mirka povšimli, až když jim bylo nápadné jeho dlouhé mlčení.</p>
<p>Svítil baterkou těsně u papírů a přibližoval si je až k očím.</p>
<p>“Mirku — ” zavolal znepokojeně Jarka, “co máš? Co jsi našel? Stojíš tam jako zkamenělý!”</p>
<p>63</p>
<p>Vrhli se k němu, ale Mirek zůstával dále němý. Oči měl rozšířené, tváře pobledlé rozčilením.</p>
<p>“Vypadá to - hleďte — tady jsem - našel jsem asi Tleskačův</p>
<p>deník - víte?”</p>
<p>20 Zápisky mrtvého</p>
<p>Hoši Mirka div neporazili, jak se kolem něho shrnuli. “Sviťte pořádně, tak sviťte přece, hímbajs,” volal rozčileně Rychlonožka, “Mirek bude číst. Ukaž, jak to vypadá.”</p>
<p>“Nepůjde to asi tak snadno,” mínil Mirek, který již zase našel svůj klid. “Je to tužkou a prach na tom seděl spoustu let.”</p>
<p>Čtyři kužely světel se zabodly do prvního z listů. “Něco snad přece přečteš!” prosil Jindra a natahoval krk přes Mirkovo rameno.</p>
<p>“Tadyhle snad něco - počkejte — ” zvolna mluvil Mirek a pak</p>
<p>namáhavě a pomalu začal slabikovat: “Jedenáctého — září. Zase takový - den jako včera. - Od</p>
<p>rána jsem stál — u lisu. Ale mys —lil —mys —lil jsem - ale myslil</p>
<p>jsem jen na svou práci — ve své kůlně. Jde to — dobře — a přece mám takový strach - bojím se něčeho a nevím sám jestli…”</p>
<p>Tady se Mirek ve čtení zastavil. Opravdu nebylo možné dále číst. Šmouhy sazí a prachu dělaly některá místa na papíře skoro černá. Chvíli bylo ticho, jen hoši vzrušením namáhavě dýchali.</p>
<p>“Tak</p>
<p>to</p>
<p>zatím</p>
<p>přeskočme!”</p>
<p>navrhoval</p>
<p>přidušeným hlasem Jindra.</p>
<p>“To se přečte nějak až doma, při pořádném světle - a čti něco</p>
<p>dál…”</p>
<p>A Mirek četl. Hlas se mu trochu chvěl.</p>
<p>“Čtrnáctého září. Teď je již - skoro půlnoc -</p>
<p>všichni</p>
<p>si myslí, že — už — že už spím - všude je taková tma - ale</p>
<p>já svítím — ve své komoře - a nikdo to neví — nemohu spát — — musím na to pořád myslit. - Vrátil jsem se z kůlny - dnes</p>
<p>pozdě — půjde vše dobře — vím to - věřím tomu. Proboha — — nikdo nemůže tušit — jak tomu věřím. — Dnes se mně — večer</p>
<p>— stala podivná událost. Děsí mne to - bylo to -“</p>
<p>Prudká rána jako výstřel rozlehla se náhle opuštěným</p>
<p>kostelem</p>
<p>a</p>
<p>přerušila</p>
<p>Mirkovo</p>
<p>namáhavé čtení.</p>
<p>64</p>
<p>“Zhasnout! Zhasnout” zasykl Mirek.</p>
<p>Okamžitě se vůkol rozhostila hluboká tma.</p>
<p>“Co to bylo?” šeptal Rychlonožka.</p>
<p>“Šlo to odněkud zezdola…” mínil Jarka.</p>
<p>“Někdo asi vnikl do kostela.”</p>
<p>Pak se ozvaly kdesi ve tmě, jako za zdí, nějaké hlasy.</p>
<p>Hoši Rychlých šípů byli již častokrát v mnohých nebezpečných situacích. A nebyli žádní zbabělci! Ale teď, zde v té černé tmě na zvonici starého opuštěného kostela, uprostřed Stínadel, byly to i pro ně ošklivé chvíle!</p>
<p>Rána kdesi ve tmě již zanikla, ale jim v rozbouřených myslích zvučela pořád a pořád. Čela hochů zrosil pot, a přece zde nebylo horko! Jarky se chopila čísi ruka — snad Jindrova — a Jarka cítil, jak se ta ruka chvěje.</p>
<p>Změť hlasů se pořád ještě ozývala, zněla výhružně a mísily se do ní kvapné kročeje mnohých nohou. “Poběžíme dolů, než nám odříznou cestu k odchodu!” zašeptal po chvíli tísnivého mlčení Mirek.</p>
<p>Jindra se nejistě zeptal: “Kdo myslíš, je tam dole?”</p>
<p>“Kdo jiný než Vontové! Prozradili jsme se nějak!”</p>
<p>“Asi tím světlem tady nahoře — ” mínil Jarka.</p>
<p>V úplné tmě, kde nebylo vidět ani ruku, nastavenou těsně před oči, se hoši pohybovali opatrně po krkolomných schůdcích kolem věžní prohlubně dolů.</p>
<p>“Jen abychom nalezli dveře, kterými jsme sem přišli,” strachoval se Rychlonožka. “Ta tma se dá skoro krájet. Je libo, prosím, deset deka tmy? Je čerstvá, zrovna z udírny…”</p>
<p>Ve skutečnosti Rychlonožkova mysl nebyla ani zdaleka tak veselá, jak hovořila jeho ústa, navyklá ze všeho udělat šprým a ve všem hledat nějaké háčky a slovní hříčky. Také mu nikdo neodpovídal, ani se nikdo nesmál.</p>
<p>Dole hluk vzrůstal — a hle — pro všechno na světě — tam jsou nějaká světla? Ano — svítí tam několik slabých baterek a v jejich svitu po nějakém velikém prostoru pobíhá mnoho jakýchsi postav.</p>
<p>“Kam jsme se to dostali?” šeptá teď vzrušeně Jarka, “vždyť tady jsme přece vůbec nebyli! Kde jsou dveře s ochozem nad kostelní podlahou — a kde je to okno, kudy jsme sem vnikli?”</p>
<p>Vtom již také Mirek napřaženou rukou zadržel hochy, aby nepostupovali dále. Schody zde právě končily. Přecházely do krátké úzké chodby, jejíž jeden konec se topil v naprosté tmě, takže hoši nevěděli, co tam</p>
<p>65</p>
<p>je, zatímco druhý konec vybíhal do kostelního prostoru. Tam právě slídil po Rychlých šípech celý zástup Vontů, narychlo svolaných.</p>
<p>Byla to shoda dvou nešťastných náhod, která se přičinila o tu zoufalou situaci Rychlých šípů.</p>
<p>Především se neměla stařena, které se hoši ptali na kostel svatého Jakuba, tak nahlas divit a měla jim směr ukázat docela potichu. Tři Vontové, vyslechnuvší dotaz Rychlých šípů, svolali kdekoho na výpravu za vetřelci, kteří s vontským odznakem na kabátech vnikli do Stínadel a míří někam k Jakubu…</p>
<p>A rána ve tmě kostela jen zpečetila osud Rychlých šípů. Způsobily ji průvanem prudce přibouchnuté dveře, vedoucí z ochozu nad kostelním prostorem na schody věže. Když pak hoši sbíhali po schodišti dolů, nenahmatali jejich otevřený prostor, třebaže Mirek jel rukou po zdi celého kulatého schodiště. Dveře byly rovné se zdí, nevystupovaly z ní nijak, ani neustupovaly — a tak je hoši přešli a sestoupili až dolů přímo do chrámového</p>
<p>prostoru,</p>
<p>udivení</p>
<p>zdánlivě</p>
<p>nevysvětlitelným zablouděním.</p>
<p>Pak Jindra rozsvítil na zlomek vteřiny svou baterku! Bůhví, proč to udělal. Snad mu prst, připravený stále na knoflíku baterky, vypověděl na okamžik poslušnost — nebo snad Jindra o něco zakopl. Sám to později dobře nedovedl vysvětlit, proč vlastně rozsvítil. Ale ten záblesk zrádného světla stačil stínům v chrámovém prostoru.</p>
<p>“Tam jsou! Za nimi! Dříve než uniknou!”</p>
<p>rozhlučely se tmou zuřivé výkřiky a zmatený dupot se obrátil v místa, kde — zase již v naprosté tmě — stáli hoši Rychlých šípů.</p>
<p>“Co teď?” ozval se Rychlonožka. “Pro pět ran do hlavy, co teď?” “Jen klid — a za mnou!” velel Mirek chladnokrevně a dost hlasitě. “Někam se snad dostaneme!”</p>
<p>Spíše cítili, než viděli, že se opatrně rozbíhá kamsi dozadu do chodbičky. Následovali ho.</p>
<p>Hluk pronásledovatelů se nebezpečně blížil.</p>
<p>21 Chodba věčného klidu Hoši Rychlých šípů postupovali jen velmi opatrně. Měli dojem, že někam spadnou, nebo že narazí hlavou na nějaké zdivo. Mimoděk běželi všichni přikrčeně a s rukama napřaženýma kupředu. Toto opatření se ostatně záhy ukázalo velmi užitečným.</p>
<p>Mirek asi po patnácti krocích náhle s temným zaduněním prudce na cosi narazil, přičemž mu s hlukem vypadla z ruky zhasnutá baterka.</p>
<p>“Dveře!” zasykl jen varovně. “A dají se otvírat! Rychle — rychle! A nesviťte, u všech plantážníků — ” vzkřikl skoro nahlas, když Jarka rozžehl na vteřinu svou svítilnu, aby našel Mirkovu.</p>
<p>Ponechali ji jejímu osudu a vřítili se do dveří.</p>
<p>Ovanul je sklepní vzduch, naplněný zápachem plísně.</p>
<p>“A zavřít — zavřít! Ty dveře zavřete,” křičel skoro zoufale Mirek.</p>
<p>Jarka byl poslední a přibouchl je z druhé strany. Nahmatal na nich teď zástrčku a s velikou námahou — protože byla silně zrezivělá — ji zastrčil.</p>
<p>“Na dlouho to nevydrží,” udýchaně zašeptal, “dveře jsou jistě celé zpuchřelé, ale i ta chvilka zdržení snad bude dobrá. Kam ale teď?” Jarka zakryl reflektor své baterky, rozsvítil a pustil mezi prsty jen úzký proužek světla před sebe. Ozářil úzké příkré schody, vedoucí kamsi do sklepních hlubin opuštěného kostela.</p>
<p>“Tam je naše záchrana! Tam snad nějak zmizíme,” vykřikl povzbudivě a již opatrně skákal po</p>
<p>kluzkých</p>
<p>schodech.</p>
<p>Hoši</p>
<p>ho</p>
<p>zvolna</p>
<p>následovali, ale náhlé prudké rány na dveře a cloumání klikou je popohnalo k nebezpečné rychlosti. Vontové již objevili dveře!</p>
<p>Hoši teď své baterky nechali svítit naplno.</p>
<p>Jejich světlo zatím nemohl nikdo vidět.</p>
<p>Vzduch zde byl takřka nedýchatelný. Se zápachem plísně se mísily výpary kanalizace.</p>
<p>Pravděpodobně je tu nějaká pobořená stará stoka.</p>
<p>Hejna krys prchala před světlem do temnot.</p>
<p>Některé z nich se však vracely opět k hochům a jako by chtěly skákat chlapcům na nohy, převracely se nazad a zase ubíhaly se vzrušeným pištěním do tmy.</p>
<p>“Tady by byl ráj pro Štětináče,” poznamenal Rychlonožka při pohledu na ta odporná zvířata.</p>
<p>Štětináč byl věrný druh Dlouhého Bidla v Bratrstvu Kočičí pracky, s kterouž povedenou partou hoši Rychlých šípů zažili už nejedno zlobení. Štětináčovou největší zálibou byly myši a krysy. Choval jich v dřevníku u nich na dvoře ve vlastnoručně zliotovených klecích z beden asi dvacet, ochočoval je, brával s sebou dvě tři nejkrotší vždy v kapsách, když šel na toulky ven, a trestal hladem a bitím ty, které se ochočit dlouho nedaly, či které ho pokousaly a poškrábaly.</p>
<p>Myšina byla ze Štětináče cítit na několik kroků.</p>
<p>Ve škole s ním nikdo nechtěl sedět, byl nemytý, věčně rozdrbaný, s ukoptěnými nehty, rozježený, nikdy nestříhaný.</p>
<p>“Podívejte, tudy vede několik cest!” vzkřikl pak vpředu Mirek a posvítil poněkud výše před sebe.</p>
<p>66</p>
<p>67</p>
<p>Byli na jakémsi rozcestí asi sedmi chodeb, z nichž jedna byla až skoro do výše stropu zasypaná rozbouraným zdivem. Zřejmě byla kdysi dříve zazděná, ale pak zdivo asi povolilo, nebo bylo snad někým vykopáno, leč neodvezeno. Mezi hochy a touto polozasypanou chodbou tekla líně hustá, černá voda, silně zapáchající. I ta se občas zavlnila od plující krysy. “Tak kudy? Kterou cestou se dáme?” ptal se honem Jarka. Záleželo na vteřinách, hluk nahoře u dveří do podzemí byl stále silnější.</p>
<p>Mirek se trochu rozmýšlel. Měl obavy, aby v labyrintu chodeb nezabloudili. Kolik lidí již skončilo svůj život v podobných chodbách! Kdo může vědět, kam chodby vedou a jak jsou dlouhé?</p>
<p>Pak se nahoře s pekelným rachotem rozletěly dveře, vyražené náporem Vontů, a to uspíšilo Mirkovo rozhodnutí.</p>
<p>“Tam - rychle tam za to — ” ukazoval chvatně na hromady</p>
<p>rozbořeného zdiva a již skákal přes otevřenou stoku. Byla dost široká, ale strach propůjčoval hochům velikou sílu a mrštnost. Všem se skok podařil, jen Rychlonožka jednou nohou až pod koleno vpadl do smrduté vody. Troje ruce se ho chopily dříve, než se mohl zvrátit do vody pozpátku, a již všichni šplhali po hromadách zdiva do chodby.</p>
<p>Nános nebyl však jen na jejím kraji.</p>
<p>Pokračoval i dále v chodbě a hoši museli chvílemi lézt úplně po břiše na navršeném zdivu, písku a hlíně. Až tak vysoko ke stropu chodby nános sahal!</p>
<p>“Čím budeme dál, tím jsme bezpečnější,”</p>
<p>namáhavě šeptal Mirek vpředu. Ještě sem bylo slyšet dupot Vontů, řítících se vyraženými dveřmi do sklepa.</p>
<p>Pak se klenba chodby zvolna zvyšovala.</p>
<p>Nánosu ubývalo, až nakonec mohli hoši pokračovat v cestě vzpřímeně.</p>
<p>“Máme před nimi pěkný náskok, půjdou-li za námi!” řekl trochu</p>
<p>uklidněné Jarka.</p>
<p>“Hleďte — tady je něco - podívejte!” zvolal však Mirek místo</p>
<p>odpovědi a posvítil přímo na pravou stěnu chodby. Tam bylo vedle sebe několik čtvercových míst, každé s nápisem, skoro již nečitelným, a nějaká data. Letopočty byly velmi staré: 1828, 1853 a nechyběl ani letopočet začínající sedmnáctkou.</p>
<p>“Co je to?” nechápavě se ptal Rychlonožka.</p>
<p>Ale neměl se raději ptát!</p>
<p>“Jsme ve hřbitovní chodbě,” řekl vážně Mirek.</p>
<p>“Snad zde byl ve starých dobách při kostele klášter a pochovávali sem zesnulé mnichy.”</p>
<p>“Bojím se,” třásl se Rychlonožka, ale Mirek dodal: “Mrtvých se bát nemusíme.” Přesto však nebylo u srdce volno nikomu.</p>
<p>22 Chodba končí</p>
<p>Hluk Vontů vzadu za haldami nánosů, za stokou, na chvíli ztichl. Pravděpodobně se dali do prohledávání ostatních chodeb a bude trvat chvíli, než objeví, že vetřelci jsou právě v chodbě, která je pro průchod a únik nejméně pohodlná.</p>
<p>A zase teď začalo dno chodby stoupat nánosem nepopsatelné směsice prachu, hlíny, kousků cihel, kamení a malty.</p>
<p>“Půjdeme dál za každou cenu,” vyzýval Mirek, “někam se přece dostat musíme!” Jeho pevná víra ve šťastný konec výpravy hochy posílila. S Mirkem se cítil každý bezpečný.</p>
<p>Teď byl postup ještě obtížnější než prve.</p>
<p>Chvílemi byla chodba zasypaná až ke stropu a hoši museli suť odhazovat a odhrabávat rukama, než se mohli protáhnout o kus dopředu, kde se dalo alespoň plížit. Již svítili jen dvěma baterkami, třetí ponechávali v zásobě, zhasnutou.</p>
<p>Kdo ví, jak dlouho podzemní pronásledování ještě potrvá!</p>
<p>Pak se zdálo, že je cesta zatarasená naprosto neproniknutelně. Ruce hochům od hrabání dřevěněly. Již několik metrů si museli pro svá těla dělat cestu centimetr za centimetrem, střídajíce se v hrabání!</p>
<p>Ale najednou se před Jarkou, který byl právě v hrabání na řadě, sesula hromada nánosu kamsi dopředu a jakoby do hloubky.</p>
<p>“Světlo — posviťte sem!” zavolal vzrušeně dozadu. Baterky se rozsvítily skoro zároveň. Hoši s úžasem hleděli do tmavého výklenku, z něhož bylo vidět plaňková dvířka.</p>
<p>“Vnikli jsme asi do sklepa nějakého domu,”</p>
<p>zašeptal Mirek. “Kdo ví, jak dalekou cestu od kostela svatého Jakuba jsme pod zemí urazili!</p>
<p>Počkejte zde, prozkoumám to!”</p>
<p>Jarka mu udělal trochu místo, Mirek se protáhl vedle něho a pak opatrně seskočil náhle se utvořivším otvorem, který byl asi metr nad úrovní nově objeveného prostoru.</p>
<p>Trochu hlíny se sesypalo za ním. Mirek se ztlumeným světlem se vyplížil z chodbičky, do které se otvorem spustil, a zmizel hochům na chvíli z očí.</p>
<p>Ale za několik vteřin se rychle vrátil a šeptal rozechvěle: “Všichni za mnou, rychle — honem — a opatrně! Jsme ve sklepě nějakého docela obyčejného domu ve Stínadlech! A sklep ústí přímo pod schody domu, nemá dveře!”</p>
<p>68</p>
<p>69</p>
<p>Byla</p>
<p>to</p>
<p>pravda.</p>
<p>Hoši</p>
<p>se</p>
<p>nahoře</p>
<p>v</p>
<p>polorozsypané chodbě nedali dlouho pobízet.</p>
<p>Jeden po druhém se zvolna vysoukal propadlým otvorem dolů do chodbičky, přičemž dával vždy pozor, aby s sebou nestrhl pokud možno ani trochu nánosu ze hřbitovní chodby.</p>
<p>Jarka potom ještě nahoře v otvoru hlínu upravil tak, že otvor byl při zběžném posvícení do tohoto</p>
<p>sklepního</p>
<p>nepoužívaného</p>
<p>zákoutí</p>
<p>neznatelný.</p>
<p>Proběhli sklepem ve velikém rozčilení a vylétli po schodech do chodby domu, právě když nějaký muž v přízemí otvíral nad schody do sklepa dveře bytu.</p>
<p>Proběhli rychle kolem něho a zamířili k domovním vratům. Rozběhl se těžce za nimi a křičel o pomoc. Myslel, že ze sklepa vyběhli zloději.</p>
<p>Hoši vyrazili do ztichlé stínadelské ulice jako štvaní. Zmizeli za jejím ohybem, ztratili se ve tmě, ve spleti uliček…</p>
<p>Chladný vzduch, vonící podzimní nocí, je uklidňoval. Nebe svítilo tisíci hvězdami. Ulice byly již liduprázdné.</p>
<p>“Pamatujte si, kudy běžíme,” vybízel při běhu Mirek hochy. “Budeme to možná potřebovat. Ten objev tajné chodby z kostela do obyčejného domu je úžasný!”</p>
<p>Běželi volným, ale vytrvalým klusem, kde tušili Druhou stranu. Přece se však museli dvakrát zeptat na cestu u nočních pouličních stánků s uzenkami.</p>
<p>Když přebíhali Rozdělovací třídu a to na docela jiném místě, než kudy do Stínadel vnikli, bylo jim, jako kdyby z rozbouřeného moře přistáli někde v závětrné zátočině na písečném slunném pobřeží. Teprve zde si oddychli.</p>
<p>“Zítra v pět hodin odpoledne v klubovně!”</p>
<p>byla poslední Mirkova slova k hochům toho pohnutého dne či lépe řečeno pozdního večera.</p>
<p>Tonča Sedlářova vyděšeně čekala s dopisem v ruce pod schodištěm domu na Jindru. Naštěstí její rodiče byli v biografu a ještě se nevrátili, “Všechno v pořádku,” usmál se na ni vděčně Jindra, “dej sem to</p>
<p>psaní.”</p>
<p>Každý z hochů slízl pak doma malé ostré kázání pro tak pozdní návrat domů a jedině okolnost, že měli všechny úkoly na zítřek do školy napsané, je zachránila od citelnějšího trestu. Ale i ten by se vydržel vzhledem k tomu, co dnes hoši Rychlých šípů objevili!</p>
<p>Však se jim také o tom zdálo celou noc!</p>
<p>23 Kdo je tajemný Em?</p>
<p>Snad ještě nikdy nešli hoši Rychlých šípu do své</p>
<p>klubovny</p>
<p>s</p>
<p>takovou</p>
<p>nedočkavostí</p>
<p>a</p>
<p>rozechvěním jako v den po výpravě do Stínadel!</p>
<p>Vždyť dnes mají luštit a číst deník Jana Tleskače, oživit myšlenky člověka již dávno mrtvého!</p>
<p>Sešli se mnohem dříve, než si umluvili, nikdo se nemohl dočkat. Mirek, který opatroval včera nalezený deník po celou tu divokou honičku z podzemí Stínadel, přišel na schůzku vážný a jakoby proměněný. Snad na něho tak působilo prozkoumávání deníku, který jistě už doma alespoň trochu prohlížel.</p>
<p>Po obvyklém přivítání a zahájení schůzky, při čemž vždy všichni stáli v pozoru, vyňal Mirek z náprsní kapsy velkou obálku, vysypal z ní listy Tleskačova deníku a zahovořil: “Teprve v bezpečí a v klidu můžeme náležitě ocenit náš včerejší objev. Řadu let se o Tleskačovi nic nevědělo, snad jen to, že mu patřil ježek v kleci. Zprávy a podrobnosti o tomto mrtvém chlapci se zapomínaly jedna za druhou. Lidé, kteří Tleskače znali, se měnili, odcházeli a s nimi kus po kuse odcházely a ztrácely se i doklady o jeho žití. A teprve my, Rychlé šípy, objevujeme pramen vzpomínek nejživějších, jeho vlastní deník!”</p>
<p>Po tomto úvodě se Mirek na chvíli odmlčel a vážně se na všechny zahleděl. Viseli mu takřka na ústech, nedočkaví dalších slov. Před Mirkem ležel svazeček šedočerných, potrhaných a pomačkaných listů, který vypadal tak podivně vedle bílé obálky, v níž ho Mirek přinesl. A Mirek pokračoval: “Ještě včera, i dnes jsem do deníku nahlížel a zčásti i luštil. Zvláštní — velmi zvláštní věci se tam asi dočteme!” Přiblížil si deník s nezřetelným písmem, tužkou psaným, až k očím a řekl: “Ale zde u stolu už není dobře vidět na to zašlé písmo!</p>
<p>Brzy se teď stmívá!”</p>
<p>“Tak rozsvítíme - my rozsvítíme, Mirku, chceš?” nabízel se</p>
<p>ochotně Jindra, Mirek však odmítl.</p>
<p>“Raději ne! Raději se přestěhujeme sem k oknu, tady se dá číst dobře!” Sebral opatrně chatrné listy deníku a odsunul svou židli až k oknu. Hoši horlivě přenášeli své židle za ním. A u okna začal Mirek číst Tleskačův deník v místech, kde včera ve svatojakubské věži přestali.</p>
<p>70</p>
<p>71</p>
<p>“… Dnes se mně večer stala podivná událost.</p>
<p>Děsí mne to, bylo to takové podivné a nevysvětlitelné. Byl jsem ve své kůlně a dlouho jsem tam pracoval. Byla už úplná tma. Dodělal jsem závity, ale šlo to ztěžka a pomalu. A potom mně dohasínala petrolejka. Zhasl jsem ji a chtěl jsem ji znovu naplnit. Cylindr byl ale horký, a tak jsem seděl v kůlně chvíli potmě a zticha. A v tom tichu slyším venku na dvoře nějaké opatrné kroky.</p>
<p>Myslil jsem nejdříve, že to jde někdo k pumpě pro vodu. Ale kroky se blížily k mé kůlně! A u té pumpa není! Seděl jsem klidně. Věděl jsem, že mám zamčeno. Ale nebylo! Bůhví, jak se to mohlo stát, že jsem zapomněl zamknout! Vždycky se teď zamykám v kůlně od té doby, co moje práce tak postoupila.</p>
<p>Kroky se zastavily až u dveří kůlny. To jsem byl pořád ještě klidný, protože jsem nevěděl, že zamčeno není. Ale potom se pohnula klika a dveře se hrůzně pomalu začaly otvírat. Nevím, co se to se mnou v tu chvíli stalo. Chtěl jsem vyskočit ze židle, ale byl jsem jako zkamenělý. Chtěl jsem křičet, a z hrdla mně nevyšla ani hláska. Jen jsem ve tmě pořád viděl lesklou kliku a zvětšující se škvíru mezi dveřmi.</p>
<p>Ale přece jsem se vzpamatoval! Hodil jsem ke dveřím prudce kleště. Nahmatal jsem je na stole.</p>
<p>Rozkřičel jsem se zuřivou hrůzou, nevím už, co jsem křičel. Snad můj křik ani neměl slova.</p>
<p>Přikročil jsem ke dveřím, ale neotevřely se naplno a nějaký člověk mne srazil zpátky. A jak mě tiskl k zemi a jeho ruka hledala moje křičící ústa, zdálo se mi, že z jeho obleku jde podobný zápach, jakým je vždy cítit Em. Neviděl jsem mu do tváře.</p>
<p>Pak mne neznámý náhle pustil a utíkal zpět tmou přes dvůr a zmizel průjezdem ven. Přirazil jsem dvířka kůlny, zamkl a nalil lampu. Ruce se mi třásly a rozlil jsem petrolej po ponku. Rozsvítil jsem a zabednil okno dřevěnou okenicí. Byl jsem v kůlně ještě dlouho, ale už jsem nic nemohl dělat, jak jsem byl vylekaný.</p>
<p>Ještě teď, když píši tyto řádky, mně srdce buší!</p>
<p>Nikdy jsem se nebál, ale teď se mnou není něco v pořádku. A přece nejsem žádný slaboch!”</p>
<p>Mirek Dušín na chvíli přestal číst a vzhlédl od deníku k hochům. Seděli všichni tiše kolem něho a v jejich zracích se jevilo napětí. V klubovně se již smrákalo. V koutech bylo plno stínů a jen u okna bylo ještě světlo. Venku skučel podzimní vítr a v opuštěné zahradě před oknem strhával barevné vadnoucí listí ze stromů.</p>
<p>“Zřejmě měl Tleskač nějaké důvody ke svým obavám,” poznamenal zamyšleně Jarka, “jinak by tak stísněně nepsal. Třeba se mu přihodilo něco podivného už někdy dřív.”</p>
<p>“Tak čti dál — čti!” pobízeli Jindra s Rychlonožkou Mirka a ten se vrátil zase ke stránkám deníku. Četl:</p>
<p>“Šestnáctého září. Em je takový divný, nikdy se v něm nevyznám. Myslím, že mě tajně nenávidí. Jen když mluví o ježku v kleci, je jiný.</p>
<p>Úlisný a naoko dobrácký. A pořád se ptá, jak dostávám ježka z klece ven. Samozřejmě že nepovím! Kdyby mě škrtil, tak nepovím! Slídí, hlídá mě a mám dojem, že něco tuší. Ale plechovka je pod kůlnou v zemi dobře schovaná.</p>
<p>A ježka v kleci neotevře nikdo. Jen já! Jen já!”</p>
<p>“Tomu dobře nerozumím!” přerušil Mirkovo čtení Jarka. “Tleskač měl nějaké tajemství. Bál se o ně. Schovával je potmě v nějaké zakopané plechovce pod kůlnou. Ale co s tím má společného ježek v kleci? Spojuje ho nějak s tajemstvím v ukryté plechovce. Všimněte si přece toho!”</p>
<p>“Mě by spíš zajímalo, kdo byl ten Em. Pořád o něm píše!” dumal Jindra.</p>
<p>Mirek odpověděl: “Snad se o tom dočteme někde dál.” Chvíli zkoumal další stránku deníku, plnou nejasných číslic i nerozpoznatelných nákresů čehosi, a pak se dal opět do čtení. Zápisy dalších dvou dnů nebyly čitelné pro úplné zčernání stránek a Mirek musel začít až u data 20.</p>
<p>září.</p>
<p>24 Jan Tleskač se bojí o život “20. září. Podivné obavy kalí mně radost z mé práce. Nebo snad je to všechno jen mé podráždění? Ale ten kus železa, který po mně byl hozen předevčírem ve tmě, když jsem šel domů, nemohl být přece přízrakem, klamem. Ránu mohu ještě teď dobře nahmatat. Usiluje někdo o můj život? Je mně tak divně — a nemám, komu bych se svěřil se svými obavami. A každý by se mně vysmál.</p>
<p>Em se mnou už dva dny nemluví. Byla to strašná hádka a já v ní podlehl. Ucítil jsem opět po delší době jeho tlapy ve své tváři. Ty rány pálí jako oheň a tak pokořují! Ale vysvobození přijde - a pak — pro</p>
<p>Boha živého, jen abych se toho dožil!</p>
<p>21. září. Konečně jsem dopravil do kůlny kolo.</p>
<p>Do vánoc ho snad Ramouzovi zaplatím. — Ale vždyť to už budu vlastně boháčem — úžasným boháčem! Já, obyčejný učedník! Je to možné?</p>
<p>22. září. Dnes se mně ztratil ježek v kleci.</p>
<p>Hledal jsem ho všude, ale 72</p>
<p>73</p>
<p>nenašel. Byl jsem celý zoufalý. Dost podrobností sice nosím v hlavě, ale všechno si přece nepamatuji. Hlavolam mně asi vypadl nějak z kapsy. Dovolil jsem se i z dílny a běžel jsem na zvonici podívat se, neleží-li tam někde. Ale marně.</p>
<p>Z kostela jsem utíkal do dílny. Ani tam nebyl.</p>
<p>A večer přišlo podivné překvapení. Em držel hlavolam v ruce a snažil se vyndat hvězdici ven.</p>
<p>Nejsem si tím tak jist, ale zdálo se mně, že jak mne zhlédl, chtěl hlavolam nejdříve schovat do kapsy. Skočil jsem a skoro jsem mu jej vyrval z rukou. Vydal mně ježka hned a dobrovolně.</p>
<p>Usmál se divně a řekl, že našel hlavolam ve složeném železe před naší dílnou. Ale já jsem tam už odpoledne hledal, železo jsem přeházel, a ježek tam nebyl! Jak se tam najednou mohl octnout — a jak ho tam Em našel?”</p>
<p>Další zápis byl velmi nezřetelný, poškozený prachem a sazemi. Mirek mohl číst jen s největší námahou a některá slova nerozluštil vůbec: “30. září. — už jsem dlou-ho — nepsal svůj deník. Ležím již přes</p>
<p>— týden — do-ma - se ani hnout — v dílně mně pustil — na nohu</p>
<p>— těžký svěrák — celou rozbitou — musili mne donést nahoru - doktor — třikrát — Tolik — času ztratit — jsem zoufalý.</p>
<p>Dnes jsem byl poprvé venku. Noha bolí pořád ještě pekelně.</p>
<p>V kůlně — mě — če — kalo strašné překvapení - Někdo tam byl! Našel jsem tam všechno přeházené. Nic se však neztratilo! Zámek byl vytržený. Nikdo ale nemohl z věd poznat, co dělám. Vždyť mám teprve tak málo hotovo. A na plechovku nepřišel. Ani na hlavolam. Ten jsem měl výjimečně v kůlně, po té podivné ztrátě v železe před naší dílnou. Všechno bylo dobře schováno. Plechovka je hluboko pod podlahou.</p>
<p>Dal jsem na dvířka jiný zámek s celou novou petlicí. Teď tam budu zase každý večer! Teď už půjde práce rychleji dopředu! Tak hrozně se těším!</p>
<p>Kéž by to už bylo hotovo! Když si představím, že pak bude moci každý člověk kdykoliv a sám…”</p>
<p>“Co bude moci každý člověk?” zeptal se netrpělivě Rychlonožka, když Mirek ustal náhle ve čtení. Všichni se zvědavě nahrnuli k Mirkovi, ale on nepokračoval.</p>
<p>“Nevím —” řekl jen bezbarvým hlasem.</p>
<p>“Deník zde končí!”</p>
<p>“Proč? Co to znamená?” tázal se udiveně Jarka. “Což Tleskače zastihla druhého dne smrt?”</p>
<p>Mirek jen odtušil: “Myslím že ne. Ale deník chybí — vlastně jen další listy — podívejte.</p>
<p>Nevyhrabal jsem asi na zvonici z prachu všechno!</p>
<p>Prohlíželi jsme přece jen tohle zde — a pak se ozvala ta rána.”</p>
<p>“A myslíš, že tam najdeme další listy!” ptal se Rychlonožka, jako kdyby byl Mirek vševědoucí.</p>
<p>“Rozhodně musíme k Jakubu ještě jednou,”</p>
<p>určoval Mirek. “V deníku je příliš mnoho, než abychom se spokojili jen s tím jeho kouskem tady.</p>
<p>A ještě něco musíme ve Stínadlech objevit!”</p>
<p>“Co to bude? Co myslíš?” ptali se hoši jeden přes druhého.</p>
<p>“Tleskačovu kůlnu,” pravil zvolna a tiše Mirek. “A překopat v ní zem, nebo zkrátka podívat se pod její podlahu!”</p>
<p>25 TAM—TAM zápolí se Sběračem Nebylo možné nechat si pro sebe všechny ty podivnosti a záhady, vyčtené z Tleskačova deníku!</p>
<p>Ale nebylo také možné opsat je snad jen bez ducha do TAM—TAMU a nepřidat k tomu svoje názory, výklady a domněnky.</p>
<p>Rychlé šípy se daly do nového TAM—TAMU</p>
<p>hned následující den po přečtení Tleskačova deníku, jehož část nalezly. Mirek popustil uzdu své obrazotvornosti a psal tak napínavě, že se i hoši Rychlých šípů při opisování do svých TAM</p>
<p>—TAMŮ nemohli dočkat dalšího Mirkova řádku.</p>
<p>Obrázků bylo tentokrát méně a nebyly tak zdařilé, jako když je dělával blahé paměti Červenáček, Jarka v kreslení nebyl takový mistr jako on. Ale Mirek věděl, že to dnes — a asi už napříště vždy — nebude čtenářům vadit! Vždyť obsah TAM—TAMU začínal být tak úžasný, že čtenáři budou vděční za každé slůvko, které bude do něj vepsáno navíc — a čím méně obrázků, tím více těch slůvek bude!</p>
<p>Samozřejmě že Mirek nepsal o nálezu Tleskačova deníku. Vyhýbal se úzkostlivě tomu, aby prozradil, že Rychlé šípy byly ve Stínadlech u Jakuba, nebo snad dokonce v chodbách pod Stínadly! A nevysvětlení toho, jak a kde Rychlé šípy své zprávy o Tleskačovi získávají, působilo i tím tajemněji a dráždivěji.</p>
<p>Závěr tohoto vzrušujícího čísla TAM—TAMU</p>
<p>zněl: “Pokračujeme v pátrání, ač nám přitom hrozí veliká nebezpečí v různých směrech. Ale nebojíme se! Chceme osvětlit Tleskačův osud, jak nejdále a nejvíce to půjde. Bude to ještě dlouho trvat. Víme to! V této podivné záležitosti je tak mnoho spletitého, nevysvětlitelného, že klubko záhadných událostí nelze rozmotat najednou! A proto je třeba veliké trpělivosti od Druhostraníků a veliké píle, přemýšlení a hlavně odvahy od nás, Rychlých šípů.</p>
<p>74</p>
<p>75</p>
<p>Doufáme však, že později vám budeme moci sdělit, kdo byl tajemný Em, a snad dokonce i na čem pracoval nebohý Jan Tleskač ve své tajuplné kůlně. Slibujeme vám, že nezamlčíme nic z toho, co vypátráme, byť by to bylo to nejhroznější.</p>
<p>Rychlé šípy.”</p>
<p>Hoši skončili úpravu sešitů TAM—TAMU již pozdě večer. Proto se rozhodli, že je rozešlou po Druhé straně až příští den ráno.</p>
<p>Ale když v klubovně zhasli a odemykali právě dveře, ozval se v průjezde domu dusot běžících nohou a za chvíli se Rychlým šípům objevil uhnaný Vláďa Prokš. Byl to ten chlapík, který tehdy vnukl Jarkovi myšlenku vydávat TAM— TAM, a to svým návrhem, že dá korunu za to, obdrží-li věstník vždy jako první.</p>
<p>Vláďa Prokš nevypadal teď zrovna spokojeně.</p>
<p>Jeho tvář měla výraz zákazníka, který jde vrátit do krámu zkaženou konzervu nebo krabičku s vyschlým krémem na boty.</p>
<p>“Tak co děláte s TAM—TAMEM?” zabouřil teď Rychlým šípům v ústrety. “Jak dlouho ještě budeme čekat?”</p>
<p>“Pomalu, pomalu,” usmál se klidně Mirek.</p>
<p>“Takové číslo TAM— TAMU nejde jen tak vysypat z rukávu! Kdybys věděl, co dnes v něm je a co práce to dalo, než…”</p>
<p>Prokš Mirka nevrle přerušil: “Je ale zvláštní, že Dvorce vysypou svého Sběrače z toho rukávu vždycky dřív! To už je druhý případ. A ze Dvorců se člověk dočká Sběrače dřív, než věstníku ze své vlastní čtvrti. To je přece ostuda!”</p>
<p>Teď konečně Mirkovi svitlo. “Jak tomu mám rozumět?” vykřikl překvapeně. “Sběrač už vyšel?</p>
<p>A co v něm je?”</p>
<p>“Ano,” přisvědčil Prokš. “Nové číslo Sběrače už běhá asi hodinu po Druhé straně. Celé ulice jsou vzhůru — a vy jste tady klidně zalezlí ve svém doupěti a nic nevíte!”</p>
<p>“Psali jsme TAM—TAM!” podotkl uraženě Jarka.</p>
<p>“Ale můžete svou pověst reportérů ještě zachránit,” řekl teď Prokš trochu smířlivěji. “Ze Sběrače nejsme nikdo moudrý. Píše o nějaké Tleskačově kůlně, pak zase, že někdo tam vnikl ve tmě, ale kde a kam a proč — to tam není. Jsou to úplně zmatené a nesouvislé zprávy.”</p>
<p>Mirek si trochu oddychl. “To my tedy posloužíme</p>
<p>Druhé</p>
<p>straně</p>
<p>jasnějšími</p>
<p>a</p>
<p>souvislejšími zprávami,” pravil hrdě, obrátil se ke svým hochům a kvapně velel: “Rychle pro TAM</p>
<p>—TAMY, musíme je roznést!”</p>
<p>Vrátili se z chodby a potmě sebrali ze stolu všech pět hotových stejných čísel TAM—TAMU.</p>
<p>Jeden z nich dali Prokšovi. Byl prvním čtená-</p>
<p>řem na jedné z pěti linek, po kterých TAM— TAM v pěti stejných sešitech probíhal. Byla to linka D, zvaná Déčko.</p>
<p>Každému z chlapců Rychlých šípů zbylo tedy ještě po jednom sešitě, protože teď — bez Červenáčka — byli jen čtyři. Každý z nich měl svůj sešit určen. Linky byly pro snadnější přehled označovány písmeny A —B—C—D—E.</p>
<p>“A až sešity doručíte,” pravil Mirek zvolna a významně, když byl Prokš už pryč, “přijďte ještě na chvíli k Smejkalově ohradě!”</p>
<p>“A co tam?” — “Co tam budeme dělat?” — “Proč?” ptali se s údivem hoši. Ale Mirek neodpověděl a utíkal se svým TAM—TAMEM z chodby ven.</p>
<p>26 Na posvátném místě</p>
<p>Šmejkalova ohrada se rozkládala dost daleko od klubovny Rychlých šípů. Nebylo na ní nic zvláštního. Byla to docela obyčejná ohrada ze zčernalých</p>
<p>prken,</p>
<p>mnohými</p>
<p>parnými</p>
<p>léty</p>
<p>vysušených. Za ní byly haldy uhlí, několik povozů a dva či tři malé domky hlídačů a vozků.</p>
<p>Ale pro Rychlé šípy byla Smejkalova ohrada místem historickým. Vždyť zde vlastně byly položeny základy klubu, zde se poprvé sešel Mirek Dušín s Jarkou Metelkou za vzrušujících okolností: Jarka zde byl tehdy právě v zajetí Černých jezdců, kteří byli postrachem celé Druhé strany. A Mirek, ač Jarku vůbec neznal, ho lstí vysvobodil z jejich rukou. Mirek s Jarkou pak navázali věrné přátelství, které později přenesli i na Jindru Hojera. Za jakých okolností se s ním seznámili a později i s Rychlonožkou a Červenáčkem, bylo zde již řečeno. To vše se stalo asi před dvěma roky. A Smejkalova ohrada, svědek začátků klubu, byla vždy Rychlými šípy jaksi vděčně vzpomínána. Na plácku před ní bylo jim skoro až posvátně. A teď tam najednou Mirek všechny hochy klubu v pozdní večer volá!</p>
<p>Byla už úplná tma, když tam Jarka a Jindra jako první a skoro současně z různých stran přišli.</p>
<p>Pak přiběhl Rychlonožka a útočil nedočkavě na Jarku: “Nevíš, co nám Mirek chce? Proč nám to neřekl v klubovně? Proč zrovna sem jsme měli přijít?”</p>
<p>Ale Jarka, ač Mirkova pravá ruka, sám nic nevěděl. Jen tušil, že rozhovor bude nějak vážný.</p>
<p>76</p>
<p>77</p>
<p>Nečekali na Mirka dlouho. Vynořil se ze tmy jako duch.</p>
<p>“Všichni?” řekl skoro úsečně, a když viděl své tři kamarády, trochu se pousmál. A tiše se rozhovořil:</p>
<p>“Jistě jste se, hoši, divili, když jsem vás zavolal na naše posvátné místo. Ale musel jsem vás sem zavolat! Nikde jinde než tady není vhodnější místo pro to, na co se vás chci zeptat!”</p>
<p>Jeho hlas se stal naléhavým a v tváři měl výraz přísnosti i smutku.</p>
<p>“Měli jsme v klubu zrádce, víte to!”</p>
<p>pokračoval. “Nejkrásnější kamarádská pohoda byla zrazována Červenáčkem. Nikdo jsme nic netušili! Do poslední chvíle ne! Když vyšel náš první oběžník a za chvíli se jeho obsah dozvěděli Dvorečtí, bylo nám záhadou, kdo k nim mohl TAM —TAM tak rychle donést a zradit celou naši Druhou stranu. Ani ve snu nás nenapadlo, že by to mohl být někdo z nás! Potom jsme viděli, jak Červenáček vybíhá ze Stínadel, kam se pustil na svou vlastní pěst, aniž by nám co řekl. A druhý den měl Sběrač zprávy, které jsme slyšeli přece jen my! Zprávy od svatojakubského kostelníka!</p>
<p>Bylo nad všechnu pochybnost dokázáno, že to bylo dílo Červenáčka. Jeho odchodem to mělo všechno přestat. Ale kamarádi, ono to nepřestalo.”</p>
<p>Mirek se odmlčel a díval se střídavě všem třem hochům skoro s úzkostí do tváře. Jeho pohled, bezelstný a zkoumavý, zařezával se jim do duše.</p>
<p>“Co tím chceš říct, Mirku?” těžce sháněl slova Jarka. Nebylo mu dost jasné, kam Mirek míří.</p>
<p>Ten odpověděl: “Myslel jsem, že jsme měli v klubu zrádce jen jednoho!”</p>
<p>“A chceš snad říct, že jich je u nás víc?”</p>
<p>“Nechci říct nic! Ale vysvětlete mně, jak je možné, aby Sběrač měl už zase o celou hodinu dřív zprávy — byť velmi zkomolené a neúplné — než my? Nemohl je vzít odnikud jinud než z Tleskačova deníku nebo TAM—TAMU. Ale deník byl od svého vyhrabání ve věži až do téhle chvíle pořád u mne. A TAM—TAM se dostal z naší klubovny až hodinu po tom, když Sběrač byl dávno napsaný a běhal po Druhé straně!”</p>
<p>“To je jasné,” doznával zadumaně Jarka. “Z</p>
<p>deníku ani z našeho TAM—TAMU Sběrač své zprávy čerpat nemohl. Jediná možnost tedy pak je, že - že -“</p>
<p>“Jen to dořekni,” pobídl ho nelítostně Mirek.</p>
<p>“.. .že někdo od nás - tedy - asi snad zkrátka, že ty zprávy</p>
<p>do Sběrače donesl!”</p>
<p>Po tomto vyslovení jedině možného vysvětlení nastalo mezi hochy</p>
<p>chvíli naprosté ticho. Až potom zase Mirek promluvil, měkce a přátelsky.</p>
<p>“Podívejte se, hoši, proto jsem vás zavolal sem, na to naše místo, kde jsme začali. Tady nemůžeme nikdo mluvit nepravdu! A vzpomeňte si, co jsme spolu za ty dva roky prožili, co to bylo krásných příhod, hezkých chvil přátelství. Co komu z nás dávají naši odpůrci ve Sběrači, že nám odtahují jednoho kamaráda za druhým? A co se to děje s našimi povahami, že se najednou dovedeme tak odvrátit od dobrých přátel a tajně je zrazujeme? Vzpamatujte se, dokud je čas!</p>
<p>Zachraňme každý svou čest sám před sebou, než se z nás stanou bezpáteřní ničemové!”</p>
<p>Mirek domluvil. Ve tmě svítil jeho obličej bledostí a oči mu žhnuly. Ticho po jeho řeči trvalo jen několik vteřin. A pak postoupil proti Mirkovi Rychlonožka s napřaženou pravicí. Hlas se mu chvěl pohnutím, když mluvil: “Mirku, za sebe ti prohlašuju na svou čest a na místě pro nás tak památném: Já jsem klub ani tebe nezradil a taky nezradím!”</p>
<p>“A já taky! Své slovo ti, Mirku, dávám,” řekl potom Jindra. “Opravdu! Věř mi to! Mám mnoho chyb, znám je dobře! Ale falešnost v nich není.</p>
<p>Tak hluboko neklesnu nikdy!”</p>
<p>Ani Jarka nezůstal dlužen své ubezpečení: “Při cti svého jména s klidným svědomím říkám,”</p>
<p>pravil, “že jsem se vždycky snažil být všem hochům v našem klubu dobrým kamarádem, nikdy že jsem ani v myšlence nepřestal mít náš klub rád a musel bych se stydět v hloubi své duše, kdyby tomu bylo jinak, než jak to zde říkám. Ať se na tom místě propadnu, jestli to není pravda.</p>
<p>Prosím, věřte mi to!”</p>
<p>Všichni tři se pak znovu zadívali na Mirka.</p>
<p>Ten položil teď ruce Jarkovi a Jindrovi na ramena, zadíval se vlídně na Rychlonožku a řekl: “Věřím vám všem. Ani nevíte, jak velmi rád a ochotně vám věřím. Osud klubu leží ve vašich rukou. Nevydržel bych v něm kdyby se tu vyskytl ještě jeden zrádce! Nevíte ani, co bolesti a lítosti mně připravil Červenáček! Nechtěl bych to podruhé prožít. Jsem rád, že si můžeme aspoň my čtyři navzájem věřit.”</p>
<p>“Ale jak to vysvětlíš s tím Sběračem?” přerušil jej trochu nechápavě</p>
<p>Jindra.</p>
<p>“Nevysvětlíme to asi dnes!” usmál se Mirek.</p>
<p>“A nevím ještě, zda to vysvětlíme vůbec. Zatím tu věc</p>
<p>přiřadíme</p>
<p>k</p>
<p>těm</p>
<p>všem</p>
<p>předchozím</p>
<p>nevysvětlitelným podivnostem, které nás už v případě Jana Tleskače i TAM —TAMÚ potkaly.</p>
<p>A ted ale poslouchejte, co vám řeknu!” Stáhl hochy blíže k sobě, takže mohl úplně šeptat a oni ho přece dobře slyšeli.</p>
<p>78</p>
<p>79</p>
<p>“Prohlížel jsem dnes doma dobře Tleskačův deník,” pokračoval. “Čistil jsem ty stránky s nečitelnými záznamy. A našel jsem něco!”</p>
<p>“Co je to?” — “Něco důležitého?” chtivě se ptali hoši.</p>
<p>“Myslím že ano. Nechtěl jsem vám o tom dnes v klubovně při psaní TAM—TAMU povídat.</p>
<p>Víte, jak by to zase dopadlo: Mluvili bychom jen pořád o tom a práce by nebyla hotová. Teď už ale na to máme čas… Vyčetl jsem v deníku, kde se nalézala Tleskačova tajemná kůlna! Podle popisu to nemá být daleko od svatojakubského kostela. Je to ještě několik ulic hlouběji ve Stínadlech.”</p>
<p>“To už nemůže vadit,” vydechl Rychlonožka.</p>
<p>“Jedna ulice dál nebo blíž, to už nerozhoduje.</p>
<p>Nebezpečí přece začíná pět kroků za Rozdělovací třídou.”</p>
<p>“Ano,” kývl Mirek a usmál se. “Ale my se ho nebojíme! A i když to nyní bude, možná, mnohem horší než poprvé, půjdeme do Stínadel opět. Zítra večer. Musíme tu kůlnu nalézt! Pravda — starý kostelník připustil, že po skonu Jana Tleskače lidé věci z kůlny roznesli. Ale kopali taky pod kůlnou?</p>
<p>Tam možná zůstalo všechno.1”</p>
<p>“A jestli to stačíme,” přimlouval se dychtivě Jarka, “mohli bychom znovu vniknout i do věže kostela a nalézt tam zbytek Tleskačova deníku.</p>
<p>Jistě tam někde bude.”</p>
<p>“Myslel jsem už na to taky,” řekl Mirek. “Čím dřív ten deník budeme mít doma, tím lip pro nás i pro TAM—TAM. Ale teď už raději pojďme domů, ať se pořádně na zítřejší výpravu vyspíme.”</p>
<p>Rychle odcházeli ke svým domovům, plni plánů na zítřek.</p>
<p>Místo před ohradou na chvíli osiřelo.</p>
<p>Pak se na ně vyplížilo několik postav. Nebylo jim vidět ve tmě do tváří.</p>
<p>“Slyšeli jste něco?” zašeptala jedna z nich.</p>
<p>“Skoro nic,” odpovídala jiná. “Nejdřív slibovali věrnost klubu či co! To bylo ještě slyšet. Ale potom už jen šeptali! Neslyšeli jsme nic a byli jsme několik kroků od nich.”</p>
<p>Postavy se vzdalovaly ve tmě. Jedna přehazovala cosi z ruky do ruky. Slabě to pískalo.</p>
<p>Byla to veliká odporná myš.</p>
<p>27 Podruhé do Stínadel</p>
<p>V den, kdy se měli hoši Rychlých šípů znovu vydat do Stínadel, aby tam vypátrali Tleskačovu kůlnu — a snad i něco v ní, bylo již od rána velmi nevlídně. Chvílemi pršelo. Bylo chladno. A večer byl větrný, strašidelný. Po nebi vítr rozháněl těžká oblaka a srpek měsíce jen chvílemi vhodil do ulic trochu své sinavé záře.</p>
<p>“Jsem zvědavý, jak tu kůlnu vůbec najdeme,”</p>
<p>prohodil pochybovačně Jindra, sotva se hoši sešli před domem starého kostelníka, odkud měli nastoupit svou nebezpečnou výpravu. “Co nám dalo posledně jen práce, než jsme našli celý kostel! A teď máme nalézt malou kůlnu, a k tomu někde v nějakém dvoře — ani snad nevíme kde!”</p>
<p>“Ale nebruč, nebruč,” chlácholil ho Mirek. “Je to někde blízko Jakuba. Jestli ty baráky ještě nezbourali, najdeme to určitě! Podle Tleskačova deníku to bylo v Klempířské ulici. A z průjezdu domu, kde kůlna ve dvoře stála, bylo vidět do pekařství v protějším domě.”</p>
<p>“No to je pak ale úplně snadné,” jásal Rychlonožka nadšeně. “Stačí nalézt Klempířskou ulici, pekaře v ní a máme vyhráno!”</p>
<p>Pak Mirek vytáhl zpod svého kabátu malou, ale širokou lopatu a zeptal se: “Jak je to s výstrojí?</p>
<p>Máte všechno?”</p>
<p>“Bez starosti,” usmál se Jarka a zalovil v hlubinách šosů. (Dnes měli všichni dlouhé kabáty.) Za chvíli vytáhl důkladnou tesařskou skobu. “S tou se to bude, panečku, kopat!”</p>
<p>Také Jindra měl takovou a Rychlonožka se pochlubil lopatkou.</p>
<p>“No to je ti podobné,” usmál se Mirek. “Že sis nevzal ještě kyblíček na písek a plechové bábovičky! Co tím chceš, prosím tě, nabírat?”</p>
<p>Ale Rychlonožka se zatvářil trochu uraženě a důstojně řekl. “Nehaň dne před večerem, dočkej, huso, času, jako klasu, či tak nějak to praví staré přísloví. I ty teprve po práci mluv o mé lopatce!”</p>
<p>Zastrčil ji chladně do kapsy a začal si tiše pohvizdovat. To bylo znamení, že následujících pět minut s ním nebude řeč. V mlčení došli k Rozdělovači třídě.</p>
<p>Vzrušení se jich zase zmocnilo, snad ještě silnější, než když vnikali do Stínadel poprvé.</p>
<p>“Bude lepší,” šeptal Mirek ještě v stínu domů jejich Druhé strany, “půjdeme-li dnes ve dvojicích. Nebudeme tak nápadní.”</p>
<p>80</p>
<p>81</p>
<p>“Já půjdu s Rychlonožkou,” navrhl Jarka, “a ty jdi s Jindrou.”</p>
<p>Mirek s tím souhlasil. Bylo to opravdu nejlepší. V každé dvojici tak bude jeden chlapec starší. Mladší budou mít tedy alespoň jakousi ochranu, kdyby se něco mělo stát. A Mirek nějak podivně cítil, že se dnes něco stane!</p>
<p>“Sejdeme se pod oknem kostela svatého Jakuba,” pravil potom přidušeným hlasem, “a budeme tam na sebe tak dlouho čekat, dokud druzí nepřijdou. A vydejte se za námi až za několik minut!”</p>
<p>Rozloučil se s Jarkou a Rychlonožkou povzbudivým úsměvem a přeběhli s Jindrou — jako dva stíny — Rozdělovací třídu. Jarka je ještě viděl v záři stínadelské lampy, jak mizí do bludiště uliček, a pak se mu ztratili za okruhem zelenavého světla.</p>
<p>“A za chvíli my,” vydechl Rychlonožka.</p>
<p>“Rychlonožko, snad se nebojíš?” zeptal se pátravě Jarka — ale Rychlonožka se horlivě ohrazoval proti té domněnce.</p>
<p>“Tak jdeme!” rozhodl Jarka po chvíli čekání.</p>
<p>“Mirek s Jindrou jsou už jistě daleko! Držme se pořád spolu!”</p>
<p>Vnořili se do Stínadel tak mistrně a nenápadně, že je nepostřehl ani Dlouhý v přilbě, hlídkující v blízkosti na Rozdělovací třídě.</p>
<p>Čím hlouběji do Stínadel přicházeli, tím živěji tam bylo.</p>
<p>Na každém rohu byly hloučky Vontů živě o čemsi rokující, někde slyšeli i hádku a občas zaslechli jména Mažňák a Losna.</p>
<p>Jarka s Rychlonožkou obcházeli v úzkých uličkách tyto nebezpečné skupiny Vontů, jak nejrychleji mohli. Zle by se jim vedlo, kdyby Vontové postřehli, že sem do Stínadel nepatří, že jsou vetřelci, zvědové.</p>
<p>Ale vypadalo to, jako by Vontové dnes neměli pro nic jiného uši a oči než pro své záležitosti.</p>
<p>Jarkova</p>
<p>smělost</p>
<p>stále</p>
<p>vzrůstala</p>
<p>a</p>
<p>také</p>
<p>Rychlonožka, tam na Rozdělovací třídě ještě rozechvělý, se uklidňoval.</p>
<p>“Zastavíme se na chvilku — počkej,” zašeptal potom Jarka, když opět docházeli k hloučku asi deseti Vontů, živě rokujících. “Kdyby se něco strhlo, prcháme dál k Jakubu, děj se co děj!”</p>
<p>Vontové stáli v tmavém zákoutí domu, ustupujícího dozadu z chodníku, mezi domy ostatními, které stály posunuté více kupředu.</p>
<p>Jarka s Rychlonožkou si stoupli tak, že nebyli ve tmě skoro vidět a přece mohli dobře poslouchat.</p>
<p>Dívali se pro oklamání do tmavého výkladu krámku s nádobím a snažili se porozumět směsici slov, linoucí se ze zákoutí. Nějaký vášnivý hlas tam volal tlumeně:</p>
<p>“…. a byl to zase jen Losna, který to dokázal.</p>
<p>Myslím, že by nebylo nad něj. Dělejte si jak chcete, ale já jsem rozhodnutý, že budu…”</p>
<p>82</p>
<p>“Jsi zkrátka jeho zaprodanec,” přerušil prvního mluvčího břitce jiný hlas a několik jiných se k němu přidalo, že nebylo chvíli slova rozumět.</p>
<p>Až pak zase dobře slyšeli: “Dokud byl Velkým Vontem Nekola, nikdo o Losnovi ani neslyšel. A Mažňák by dovedl už dávno Stínadla vést, jen kdyby byl měl k tomu příležitost. A taky by pro Vontý mohl něco udělat. Má peníze. Radím vám, volte Mažňáka Velkým Vontem, dobře uděláte!”</p>
<p>Víc Jarka s Rychlonožkou neslyšeli, protože ve tmě zákoutí se rozpoutala bouře zlobných výkřiků a zřejmě tam vznikla rvačka. Oba zřetelně zaslechli rány a volání někoho, kdo upadl na dlažbu. Ze zákoutí počínali vybíhat jednotliví Vontové. Ulice se podobala rozjitřenému úlu.</p>
<p>“Rychle -” stačil ještě Jarka zasyknout.</p>
<p>“Rychle odsud! Tam je</p>
<p>zle!”</p>
<p>Dva Vontové do nich skoro vrazili. Jeden z nich chytil Jarku prudce za rameno a vykřikl na něho výhružně: “Ty držíš taky s Losnou — co?”</p>
<p>Jarka neztratil duchapřítomnost. Zajel si rukou do obličeje, obráceného ještě do stínu, a s předstíraným výsměchem odsekl: “To bych si dal!</p>
<p>Věřím Mažňákovi!”</p>
<p>Vzal Rychlonožku v podpaží a oba — vylekaní — se rychle vzdalovali z nebezpečného místa do tmy. Za nimi doléhal ryk hádky.</p>
<p>28 Ulice, kudy chodilo Nebezpečí “Určitě se tady jedná o volbu Velkého Vonta,”</p>
<p>zašeptal Jarka, když se cítili osamoceni. “A ten Losna a Mažňák se asi ucházejí o tu funkci.</p>
<p>Podívej — “a ukázal na jiný hlouček Vontů, kupící se na kraji jiné uličky, kolem jejíhož ústí spěšně proběhli.</p>
<p>“Vypadá to tak,” připouštěl Rychlonožka a dodal skoro zoufale: “A to musí přijít zrovna v době, kdy tady máme takovou práci!”</p>
<p>Přidali do kroku a chvílemi skoro klusali. Ale měli zažít ještě jednu podivnou událost, než se setkali s Mirkem a Jindrou.</p>
<p>Byli již dost daleko od místa, kde vyslechli vášnivou hádku Vontů, když se proti nim ozval dupot mnohých nohou a někde na konci ulice ve tmě se objevily běžící postavy. V dupot se mísily výkřiky, kterým nerozuměli.</p>
<p>Když Jarka postřehl, že hluk se blíží k nim, nestačil již ani něco říct. Skočil do nejbližších otevřených</p>
<p>dveří</p>
<p>jakéhosi</p>
<p>domu</p>
<p>a</p>
<p>strhl</p>
<p>Rychlonožku s sebou.</p>
<p>83</p>
<p>Neznámí běžci byli zde.</p>
<p>První postava, která se mihla kolem dveří, jim byla jaksi povědomá. Ale teď již běží další a Jarka s Rychlonožkou je poznávají. Vždyť je to Dlouhé Bidlo se Štětináčem! A za nimi v šílené hrůze prchá Tonda Plíhal</p>
<p>ze Dvorců, který píše Sběrače. Proboha - as ním běží - není</p>
<p>pochyby - Červenáček! Co se stalo? Jak se sem dostali? Tak Sběrač</p>
<p>konečně pochopil, že klíč k záhadám Jana Tleskače leží jedině ve Stínadlech, a odvážil se sem?</p>
<p>Další Jarkovy úvahy přerušil pekelný povyk.</p>
<p>Tlupa Vontů se přehnala kolem jejich úkrytu a zmizela za prchající výpravou Sběrače.</p>
<p>Chvíli oba hoši nebyli schopni souvislé myšlenky. Až pak se trochu uklidnili. “Byl mezi nimi Červenáček! Viděls?” chrlil ze sebe Rychlonožka. “A Tonda Plíhalů a kluci z Bratrstva Kočičí pracky! Vontové je doženou za chvíli - je mi Červenáčka líto -“</p>
<p>Jarka zamyšleně zakýval hlavou.</p>
<p>Čekali ještě chvíli za dveřmi domu, potom se vydali znovu na cestu.</p>
<p>A pak se před nimi náhle objevily proti jasnějším mrakům na nebi černé obrysy kostela svatého Jakuba. Byli trochu překvapení, protože k němu došli z jiné strany, než podle svých odhadů měli dojít.</p>
<p>U kostela bylo ticho a hluboká tma, ale již k nim z jednoho zákoutí ?postupují dva stíny. Mirek a Jindra.</p>
<p>“To je dost, že jdete!” promluvil tiše Mirek.</p>
<p>“Mysleli jsme, že vás</p>
<p>budeme muset hledat!”</p>
<p>“Poslouchali jsme vontskou schůzi,” omlouval se Jarka, “bude se volit Velký Vont. Aspoň jsme tak z řeči Vontů vyrozuměli.”</p>
<p>Mirek přisvědčil. “Ano, je to jisté! Už posledně, když jsme četli ve výkladech ty různé vzkazy a pozvání, napadlo mě, že to něco takového bude. A dnes cestou jsme o tom slyšeli tolik, že jsem o tom nezvratně přesvědčený. Ano — ve Stínadlech bude volba nového Velkého Vonta!” Za Mirkovy řeči se zvolna odpoutali od kostelní zdi a vnikli do uličky otevírající se za kostelem. Jarka přitom šeptem ještě Mirkovi sděloval, že viděli ve Stínadlech Tondu Plíhala, Červenáčka a Dlouhé Bidlo se Štětináčem.</p>
<p>“Zeptáme se někoho, kde je ta Klempířská ulice,” radil tiše Jindra, ale Mirek nesouhlasil.</p>
<p>“Raději ne,” pravil, “lidé ve Stínadlech mluví na ulici rádi nahlas. A to nemůžeme potřebovat.</p>
<p>Počkejte na mne, zeptám se raději tady v tom krámě!”</p>
<p>Zastavili se u malého papírnictví a Mirek vešel dovnitř. Koupil jednu lahvičku žluté tuše pro TAM—TAM a dostal za to podrobný popis cesty do Klempířské ulice, že by trefil snad poslepu.</p>
<p>“Nejsme daleko od ní,” pravil hochům radostně ještě ve dveřích. “Tady za tím rohem druhá vpravo, to je ona!”</p>
<p>A skutečně! Došli tam brzy a nemýlili se. Byli v Klempířské ulici! Na všechny zase padl podivný pocit tísně. Tady chodíval Jan Tleskač. Tady někde pracoval na svém tajemství, na nějaké podivné věci, které dobře nerozuměli. A zde někde kráčelo i Nebezpečí, jehož se tolik bál. Co jím asi bylo? Kdo se to vloudil do jeho kůlny, když tam seděl — nezamčený — potmě a čekal, až vychladne lampa? Kdo to po něm hodil kus železa, když se v pozdní večer vracel domů? A kdo se vloupal do kůlny za jeho nepřítomnosti, když ležel doma s rozbitou nohou?</p>
<p>“Teď jen toho pekaře,” rozechvěně hovořil Mirek, když vnikli hlouběji do ulice. “Nesmíme ho minout. Jarko a Rychlonožko, jděte po druhém chodníku, hledání půjde rychleji!”</p>
<p>Oba hoši přešli na druhou stranu. Dům za domem, krám za krámem tak všichni míjeli, ale ačkoli po delší cestě došli až na konec ulice, pekařství nenalezli.</p>
<p>“Kdo ví, kdy se pekař odsud vystěhoval,”</p>
<p>mávl rukou beznadějně Jindra.</p>
<p>Ale Mirek se nevzdával: “V deníku bylo, že z průjezdu domu, v jehož dvoře byla kůlna, byl ten krám vidět. Musel tedy být přesně naproti vratům domu. A musí tam být doposud, ať se v něm prodává místo chleba a housek co chce! Půjdeme ještě jednou zpět a vyzkoušíme všechny průjezdy!”</p>
<p>“A co když tady bude víc průjezdů, které budou mít přímo naproti sobě nějaký krám?”</p>
<p>namítl Rychlonožka. Ale Mirek ho upokojil: “Nevadí, stejně jich mnoho nebude. A dvorky těch domů pak prohlídneme. Bude to přece jen mnohem snadnější, než kdybychom měli prohlížet dvorky všech domů v ulici.”</p>
<p>“Půjdeme tedy zase dva a dva po každé straně ulice,” navrhl Jarka, “a jak narazíme na průjezd s vyhlídkou na nějaký krám naproti, hned prolezeme celý dvorek a bašta!”</p>
<p>“Dobrá,” souhlasil Mirek. “A kdo z nás na něco narazí, vyjde doprostřed ulice a zapíská Kovboje!” (Kovboj byla oblíbená písnička Rychlých šípů.)</p>
<p>84</p>
<p>85</p>
<p>29 Objev pod přístřeškem “Připadá mi to, jako bychom šli do pasti,”</p>
<p>promluvil tiše Rychlonožka, když zapadl s Jarkou do prvního průjezdu, tmavého a podivně páchnoucího. A v jeho tváři bylo zřetelně vidět úzkost a stísněnost.</p>
<p>“Jakápak past? Je to přece docela obyčejný průjezd,” pravil Jarka co nejlhostejnějším hlasem, aby Rychlonožku uklidnil.</p>
<p>“Mám pořád dojem, že se najednou ty dveře za námi zabouchnou a že tady budeme zavření — až do smrti, že o nás nikdo neuslyší!” Rychlonožka dnes zřejmě nebyl ve své kůži, a když vbíhali tajně a ve tmě do druhého průjezdu, nakazila jeho skleslá nálada trochu i Jarku. Nedal ji však na sobě tolik znát jako Rychlonožka.</p>
<p>Teď z průjezdu bylo vidět na výklad jakéhosi obchodu na protější straně a oba museli vběhnout až na dvůr domu. Ale ve chvilkovém svitu měsíce, který vyhlédl náhle z rozervaných mračen, nespatřili nic, co by se podobalo kůlně.</p>
<p>Tak proběhli asi šest či sedm průjezdů, přičemž vždy, když byli venku na chodníku, chvíli pozorně naslouchali, neuslyší-li pískání Kovboje.</p>
<p>Ale ze tmy se neozývalo nic.</p>
<p>A pak se dostali na dvůr domu, z jehož průjezdu bylo vidět na hokynářský krámek. Na dvorku byla tma a oba hoši v ní bezradně tápali.</p>
<p>Srpek měsíce zašel. Neodvážili se použít baterky. Dvorek byl čímsi naplněný. Spíše hmatem než zrakem zjistili kupy starých beden.</p>
<p>Tam o kus dále je nějaká nízká zídka, ještě dále jakési nízké stavení, rýsující se proti nebi, s velikými tmavými okny. Asi nějaká dílna či co. Po pravé ruce nechávají teď hoši nějaký přístřešek, z něhož visí dolů jakési hadry, snad pytle.</p>
<p>A tady — pozor, pozor přece - co to tady je?</p>
<p>Jarka div</p>
<p>neupadl. Na zemi je nějaké roubení — aha — pumpa — Jarka se tak strašně lekl! V prvé chvíli myslel, že před ním ve tmě někdo stojí.</p>
<p>Rychlonožka zmizel a v přístřešku bleskl úzký paprsek světla. Ale po chvilce rychle přiběhl a šeptal rozčileně:</p>
<p>“Jarko, prosím tě — pojď tam — pojď se tam podívat!” Vzal ho za rukáv a táhl pod přístřešek.</p>
<p>Jarka se zapletl hlavou do visících pytlů a vlhký prach mu utkvěl na tváři. Ale nedbal toho.</p>
<p>Rychlonožka zase rozsvítil baterku a dal úzkému paprsku osvětlit 86</p>
<p>87</p>
<p>prostor. Jarka sebou až trhl. Před nimi v slabé záři baterky stál polorozpadlý, stářím sešlý vůz, divného tvaru, s postříbřenými ozdobami, s vysokými koly. Ale to již hoši poznávají, k čemu vozidlo kdysi sloužilo. “Pohřební vůz!” vydechl Jarka. “Starý pohřební vůz.” “Starý kostelník přece o něm povídal,” šeptal Rychlonožka.</p>
<p>“Pamatuješ? Řekl přece, že už neví, kde kůlna byla, ale na dvorku prý vždy stával pohřební vůz…”</p>
<p>“Ale kde je tedy kůlna?” vyjekl vzrušeně Jarka. “Tady přece musí být kůlna!”</p>
<p>Vyrazil prudce zpod přístřešku zase ven a Rychlonožka pospíšil kvapně za ním. Nebylo mu volno samotnému u umrlčího vozu.</p>
<p>Tápali chvíli po dvoře a znovu se vyděsili pumpou, která ve tmě se svým táhlem vypadala jako postava. Pustili se dále do dvora. Narazili na několik dvoukoláků a za nimi se něco černalo.</p>
<p>“Co je to?” šeptal Jarka a proplétal se mezi vozíky s napřaženýma rukama. Narazil na jakousi stěnu.</p>
<p>Byla dřevěná. Ohledali ji ze tří stran. Čtvrtá byla přilepena k nějaké zdi, jejíž výšku ve tmě nemohli odhadnout. Ale jedna ze stěn, boční, měla dvířka a v čelní bylo okno. “Kůlna! Rychlonožko - kůlna!”</p>
<p>vzkřikl Jarka skoro nahlas.</p>
<p>Za</p>
<p>několik</p>
<p>vteřin</p>
<p>potom</p>
<p>se</p>
<p>rozléhal</p>
<p>Klempířskou ulicí pískaný nápěv Kovboje.</p>
<p>30 Přistiženi</p>
<p>Mirek s Jindrou nedali na sebe dlouho čekat.</p>
<p>Přiběhli tiše ze tmy z protější strany ulice. Byli s prohlídkami průjezdů o několik domů dále než Jarka s Rychlonožkou a nechali dalšího prohlížení hned, jak signál</p>
<p>zaslechli.</p>
<p>“Co se děje? Kdo to pískal?” vyhrkl ze sebe Mirek.</p>
<p>“Já!” řekl Rychlonožka skoro pyšně. “Našli jsme něco — vypadá to jako kůlna. Snad je to ona!” Sám tomu nevěřil.</p>
<p>Rozběhli se k průjezdu, za nímž na dvorku Jarka již ohledával objev.</p>
<p>“Je to otevřené,” zašeptal jim vstříc. A skutečně! V boční stěně se ve tmě černalo ještě něco tmavšího — byl to otvor, vzniklý otevřením dveří. Jindra vrazil prudce do vozíku a ten se v tichu dvora bláznivě rozhlomo-zil. Ztrnulí úlekem jako zkamenělé sochy.</p>
<p>V domě proti kůlně se otevřely dveře vedoucí na dvůr a kdosi se objevil v osvětleném prostoru.</p>
<p>Díval se dlouho do tmy k vozíkům.</p>
<p>Hochům se perlil na čele studený pot.</p>
<p>Proboha, jsou prozrazeni, chyceni jako zloději u otevřených dveří do nějaké kůlny! Rychlonožka dýchá prudce a krátce. Myslí mu problesklo, co kdysi někde četl: “Jsi-li rozčilen, dýchej zhluboka, dlouze, pomalu, uklidníš se!” Ale nešlo to!</p>
<p>Rozbouřené srdce nechtělo poslouchat papírovou radu!</p>
<p>Tak setrvávali ve strnulém, pokřiveném postoji nějakou dobu. Snad několik vteřin, snad minutu. V té hrůze to nedovedli odhadnout, ale doba, po kterou se člověk ze dveří jejich směrem díval, zdála se jim věčností! Pak se dveře zavřely a dvůr utonul opět v hluboké tmě.</p>
<p>Mirek se ujal vedení. Opatrně rozsvítil baterku, jejíž čočku mačkal v hrsti, a skrze prsty propustil slabý paprsek světla dovnitř kůlny.</p>
<p>Ostatní hoši stáli tak, aby světlo nemohlo být viděno z průjezdu nebo dveří, kdyby se snad mínily znovu otevřít.</p>
<p>Mirek opatrně vkročil dovnitř kůlny a hoši se tam vecpali za ním. Za vysokým prahem úzkého vchodu bylo však zase již dost místa. Upráše-ným jediným oknem probleskovalo sem několik světel z oken domu. Hoši v matné tmě zpozorovali, že Mirek vyňal něco šustivého z náprsní kapsy a pak cosi kutil u okna.</p>
<p>“Mirku…” osmělil se zašeptnout Jarka, “… co je? Co to děláš?”</p>
<p>“Ještě větší tmu,” odpověděl tiše Mirek.</p>
<p>Jaký byl ten Mirek chlapík! On na vše myslel, vše předvídal, měl vždycky všechno promyšlené!</p>
<p>Již doma uvážil, jak asi bude vypadat situace, najdou-li kůlnu: budou v ní jistě hledat a vše prohlížet. Ale k prohlížení je třeba světlo. A to nesmí být vidět! Oknem by bylo! A tak složil do kapsy veliký arch silného černého papíru a do sáčku zabalil hromádku důkladných napínáčků. A teď papírem okno dobře zakryl.</p>
<p>“Hotovo,” pravil spokojeně, když hochům zmizel světlejší obdélník z očí a obklíčila je čirá tma. “Rychlonožko, vyjdi teď na chvíli ven a zavři za sebou dveře. My zde rozsvítíme a ty se zvenčí přesvědčíš, neproniká-li světlo!”</p>
<p>“No dobře…” řekl chabě Rychlonožka.</p>
<p>“Jindro, pojď se mnou!”</p>
<p>Prozradil tak, že se bojí. Měl strach být sám potmě na dvoře. Dnes to nebyl ten Rychlonožka, jak ho znávali.</p>
<p>Za chvíli se s Jindrou vrátil. “Světlo je vidět jen dole pode dveřmi, nikde jinde,” hlásil.</p>
<p>Jarka se shýbl pro nějaké staré papíry a ucpal jimi škubnu pod prahem. A pak rozsvítili své baterky naplno.</p>
<p>88</p>
<p>89</p>
<p>“Podívejte, tady ten stůl!” vykřikl Jarka. Táhl se po celé délce kůlny, na straně u okna. Ale nebyl to stůl, jaký bývá doma v kuchyni. Byl to pracovní stůl, jakému se v řemeslnické dílně říká ponk. Na druhé straně kůlny bylo několik zrezivělých obručí a dva nové pytle s pilinami.</p>
<p>“A podlaha! Jaká je tu podlaha?” šeptal chvatně Mirek. Baterky se sklonily dolů. Podlaha byla šedivá, jako cementová — ale vždyť to není cement, to je hlína, udusaná hlína, ušlapaná za mnohá léta!</p>
<p>“Ano, je to tu! Tady to bylo!” hovoří určitě Jarka. “V deníku to Tleskač přece jasně napsal, že plechovku v kůlně zakopal! Jak by ji mohl zakopat, kdyby byla podlaha dřevěná?”</p>
<p>“A podívejte tady…” vykřikl skoro nahlas Jindra a svítil na stůl. Ve změti rýh, křížem krážem zde nadělaných během let, po která zde stůl různým majitelům sloužil, cosi bylo. Na jednom místě se zdálo, že rýhy dávají jakýsi obrazec, jako kdyby jej někdo — snad v zamyšlení — úmyslně vytvořil. A připomínal kresbu Tleskačova hlavolamu!</p>
<p>“Ano, jsme tady určitě,” pravil Mirek klidně.</p>
<p>“Kopejme!”</p>
<p>Skoby začaly pracovat, zprvu nesměle, pak ale rychleji a hlouběji. Mirek a Rychlonožka odhazovali hlínu. Šlo to lépe, než si mysleli. Jen hlína jim působila obtíže. Všude překážela a museli ji přehazovat z místa na místo, aby bylo možné celou základnu kůlny překopat, a tak prozkoumat.</p>
<p>“A co tadyhle pod tím stolem — podívejte!”</p>
<p>posvítil Jindra dolů pod důkladný trnož stolu.</p>
<p>Všichni tam pohlédli. Byla tam jakási zčernalá prkna, snad bývalá víka z nějakých beden, která zde pod stolem sloužila za podlážku. Snad proto, aby vlhkost ze země nevsakovala přímo do spodní desky stolu.</p>
<p>“Taky tam dojdeme, bud bez starosti,”</p>
<p>ubezpečoval ho Mirek. “Nesmíme vynechat ani čtvereční centimetr.” Chtěl ještě něco dodat, ale náhle se zarazil. Pohlédli na něho trochu překvapeně.</p>
<p>“Slyšeli jste?” zeptal se co nejtišeji po chvíli napjatého mlčení.</p>
<p>“Ne!” — “Já nic!” - “Co jsi slyšel?”</p>
<p>“Snad se mi to jen zdálo… ale vypadalo to, jako kdyby šel někdo po dvoře!” vysvětloval Mirek.</p>
<p>Zhasli</p>
<p>světla. V</p>
<p>kůlně</p>
<p>se</p>
<p>rozhostila</p>
<p>neproniknutelná temnota. Mirek poodhrnul z okna růžek černého papíru a zahleděl se do tmavého dvora. Ale nic podezřelého nespatřily Obrysy ručních dvoukolových vozíků se matně rýsovaly pod oknem. Protější dveře byly stále zavřené. To vše Mirka uklidnilo. Zakryl opět okno a rozsvítil.</p>
<p>Byl trochu pobledlý. “Nic to nebylo,” řekl bezstarostně hochům. “Něco se mi asi zdálo!”</p>
<p>90</p>
<p>Vrátili se zase k práci. Udusaná hlína před pracovním stolem byla skoro již po celé ploše překopaná, ale hoši stále nenacházeli stopu po úkrytu nějaké plechovky.</p>
<p>Došli tak v kopání až na konec kůlny. S</p>
<p>pohybem, prozrazujícím štítivost, vytáhl odtamtud Mirek chuchvalce starých hadrů, prožraných od molů, myší i od prachu. Hoši ze strany nadzvedli trochu stůl a Mirek ze země odstranil několik sbitých prkének, která zde byla jako pokračování podstolní neumělé podlážky.</p>
<p>Kout byl malý, a tak zde Mirek kopal sám. A již po vyhození několika lopatek hlíny vzrušeně zašeptal:</p>
<p>“Co to tady je? Podívejte se!”</p>
<p>Jindra ležel nahoře na stole a svrchu svítil Mirkovi na práci. A ve svitu baterky se hochům zjevila kulatá dutá cihla. Vlastně cihlová trubka, jakých se používá k odvodnění luk. Stála kolmo v zemi, zapuštěná do ní po svůj okraj.</p>
<p>“Tohle je asi Tleskačúv úkryt,” vydechl Mirek.</p>
<p>“To je ono! Baterku sem! Podíváme se dovnitř!”</p>
<p>Světlo se zavrtávalo do dutého cihlového válce. Ale vnitřek byl prázdný.</p>
<p>“Skrýš je vybraná,” trochu zklamaně řekl Mirek. Ale už pouhý objev úkrytu, třebaže prázdného, rozdychtil jeho i ostatní hochy. Vždyť to byl úkryt Jana Tleskače, potvrzoval jim, že našli jeho kůlnu! A tyto nálezy jsou zase novým krůčkem v odhalování té staré ponuré historie a novým dokladem, že byla skutečností, byť dávno minulou. Ano — tady v té kůlně pracovával Jan Tleskač na podivné záhadné věci, zde něco schovával pod zemí a zde se chvěl hrůzou, když se ve tmě tiše začaly otevírat dveře…</p>
<p>Znovu a znovu se vžívali hoši do těch zvláštních událostí, které Tleskače na sklonku jeho krátkého života potkaly.</p>
<p>“Zhasněte! Rychle zhasněte! Honem!“vychrlil však najednou ze sebe Rychlonožka, který stál nejblíž u dveří.</p>
<p>“Někdo je venku!”</p>
<p>Tma se usídlila v kůlně. Jen dýchání prozrazovalo živoucí bytosti.</p>
<p>Na dvoře se ozvaly nějaké opatrné kroky. A jakési šeptání. Mirek odkryl zase růžek černého papíru na okně a vyhlédl ven. Dveře proti kůlně byly otevřené a světlo z nich se linulo v dlouhém pruhu ven. Ale mezi nimi teď nikdo nestál, jako prve. Zato ve tmě na dvoře se tiše pohybovaly nějaké stíny.</p>
<p>91</p>
<p>“Něco se venku děje,” zašeptal stísněně Rychlonožka, “jsme asi prozrazeni!”</p>
<p>“Pojďme,</p>
<p>utečeme</p>
<p>rychle…”</p>
<p>navrhoval</p>
<p>zoufale Jindra, ale Mirek tiše odporoval: “To je taky nápad! Teď, když je dvůr plný lidí, nemůžeme se tam ani ukázat. Ale snad není ještě tak zle! Vždyť ani nevíme, jestli ten ruch tam venku na dvoře vznikl kvůli nám!”</p>
<p>Následující vteřiny ho však vyvedly z této nejistoty. Dvířka kůlny se najednou počala otřásat pod hlučnými a zběsile dopadajícími údery kladiva, nebo něčeho podobného — a každá ta rána byla píchnutím do morku kostí vylekaných chlapců. S úděsem poznávali, že kdosi zvenčí zatlouká dvířka kůlny hřebíky.</p>
<p>A pak se rozhlaholilo tmou na dvoře několik hlasů. Hoši v jejich změti jen s námahou rozeznávali jednotlivé výkřiky: “Konečně vás máme v pasti, zlodějská chátro! — Neutečete nám. — Hlídáme vás tu celý večer!”</p>
<p>Po dvoře přebíhalo několik postav se světly, ozýval se dále vzrušený hovor a hluk.</p>
<p>“Jsme v pěkné kaši,” ozval se jako první Mirek.</p>
<p>“A já to věděl, já to věděl,” bědoval Rychlonožka, “hned když jsme dnes vyšli, jsem věděl, že to špatně dopadne!”</p>
<p>“Ale Rychlonožko,” řekl trochu nakvašeně Mirek, “nemluvíš dnes ani trochu jako člen Rychlých šípů! Teď není čas na bědování. Radši přemýšlejte, co podniknout, jak se z toho dostat!”</p>
<p>Venku se zase ozvaly podivné údery na dveře.</p>
<p>Kdosi zvenčí přistavo-val ke dveřím něco těžkého, snad nějaké bedny nebo sudy, aby se dveře nedaly zvnitřku vyrazit.</p>
<p>Pak se dvůr vyprázdnil a vše ztichlo. Do osvětlených dveří přes dvůr proti oknu kůlny vešly dvě postavy a několik jich zmizelo v tmavém průjezde</p>
<p>domu.</p>
<p>Mirek</p>
<p>to</p>
<p>viděl</p>
<p>růžkem</p>
<p>poodhrnutého papíru na okně.</p>
<p>Šli pro policii?</p>
<p>31 Skok do tmy</p>
<p>Mirek rozsvítil baterku a po něm i ostatní hoši.</p>
<p>Světlo je trochu uklidnilo. Viděli si do tváří a Rychlonožku pohled do Mirkovy zdánlivě klidné tváře přivedl opět do rovnováhy.</p>
<p>Několikrát zkoušeli dveře náporem vyrazit.</p>
<p>Ale bylo to marné, nepovolily. Byly dobře zatlučené!</p>
<p>“Kůlna sousedí s nějakou zdí,” pravil Jarka Mirkovi</p>
<p>po</p>
<p>chvíli</p>
<p>usilovného</p>
<p>přemýšlení.</p>
<p>“Prohlédl jsem to tak trochu, když šel Rychlonožka na vás zapískat do ulice. Zeď je asi o metr vyšší než střecha kůlny. Ta se ke zdi svažuje.</p>
<p>Zřejmě zeď stavěli později než kůlnu, protože jinak by šel spád střechy od zdi místo ke zdi. Co je za zdí, to ovšem nevím.”</p>
<p>“No — a? Jak nás to může zachránit?” ptal se nechápavě Jindra, ale Mirek pochopil, co Jarka myslí. Vyskočil na pytle s pilinami a svítil těsně u stropu kůlny.</p>
<p>• “Půjčte mi lopatku!” zavolal tiše. “Třeba tu Rychlonožkovu. Je ostrá. Možná že s ní půjdou prkna vypáčit.”</p>
<p>Byla to úmorná práce, jejím účelem bylo odstranit v podstřeší kůlny několik prken a tímto otvorem se dostat nepozorovaně ven, na sousední zeď — a po ní snad utéct.</p>
<p>Prkna byla pevně sesazena a chvíli Mirek otřásal celou střechou kůlny. Malý kousek prkna — shnilého — se podařilo vyrazit, ale až tehdy, když se do práce obořil i Jarka s druhou lopatkou.</p>
<p>Prasklé dřevo ostře zapraš-tělo, až hochům ztuhla krev v žilách. Ale ve dvoře bylo ticho. Věznitelé příliš spoléhali na pevnost kůlny!</p>
<p>V otvoru se ukázalo nebe s potrhanými mraky, ozářenými zespodu měsícem. Ten kousek volné oblohy dodal chlapcům nových sil i naděje. Teď práce pokračovala rychleji a nebyla již tak hlučná.</p>
<p>Střecha byla zpuchřelá mnohými dešti a zase na troud vysušená palčivými dny mnohých let.</p>
<p>Lámali dřevo kousek po kousku, třísku za třískou, holýma rukama, do krve rozedřenýma.</p>
<p>Ale otvor se zvětšoval, bylo vidět stále větší a větší kousek nebe s plujícími mraky. Při trošce obratnosti bylo již možné otvorem se pro-soukat, aniž na vyčnívajících štěpinách prkének střechy zůstanou cáry obleku.</p>
<p>“Počkáme, až zajde měsíc,” určoval Mirek, “a pak vyklouzneme. Kdo bude venku, přitiskne se skrčený ke zdi a tam ve stínu bude čekat na ostatní! A první leze Jindra!” Seskočil z pytle a pomohl na něj Jindrovi.</p>
<p>Ten vystrčil dírou ve střeše opatrně hlavu, dole ho chlapci nadzvedli za nohy a Jindra se vzepřel nahoře lokty. Jak byl v této pozici, šlo to snadněji.</p>
<p>Za chvíli byl venku a pomáhal za ochrany stínu zdi ven z kůlny Rychlonožkovi.</p>
<p>Po něm vylezl Jarka a Mirek — jako kapitán z potápějící se lodi,</p>
<p>92</p>
<p>93</p>
<p>poslední. Poněvadž již nebylo v kůlně nikoho, kdo by ho vysadil, museli silně pomáhat hoši nahoře. A tak Mirka na střechu spíše vytáhli, než aby</p>
<p>vylezl.</p>
<p>Měsíc začal opět zvědavě svítit a mraky — jakoby naschvál — ujížděly jiným směrem, než kde se jeho zářící tvář v srpku nacházela. Zeď vrhala na úzký pruh střechy kůlny stín a v něm se hoši krčili.</p>
<p>A v tom napjatém čekání na sebemenší clonu mraků rozevřely se znovu dveře proti kůlně a vyšly dvě postavy. Byl to muž a jakási starší žena.</p>
<p>“Něco je u zdi! Tam nad střechou — podívej!”</p>
<p>rozkřičela se žena ječivým hlasem. Muž tam namířil silným světlem nové baterky. Hochy oslepila její zář, ale již dále nečekali.</p>
<p>Každý jak dovedl, dostal se na zídku nad střechou. Teď teprve viděli, že to vlastně není zídka, ale zadní stěna nějakého stavení, obráceného do sousedního dvora. Stáli na jeho střeše, sklánějící se k jedné straně.</p>
<p>Muž se ženou se rozkřičeli a někde v průjezde zazněly kvapné kroky. Vznikl poplach, který vzbouřil celý ztichlý vnitřek bloku domů. Celou tu změť dvorků a dvorečků, plotů a schůdků mezi nimi. Okna v domech se otvírala, ozývalo se volání a křik: “Zloději!” —“Chyťte zloděje!”</p>
<p>Měsíc konečně zašel. Hoši se dostali až k nejnižšímu okraji střechy. Před nimi se otevírala tmavá propast. Jak může být stavení vysoké? Hoši se neodvážili posvítit dolů. Ale strach je popoháněl. Mirek odvážně skočil. Dopadl na dláždění dvora tvrdě, nepřipravený, protože nevěděl, kdy dopadne. V nohách mu zabolelo a náraz ještě vyrazil dech. Ale již volal povzbudivě na ostatní.</p>
<p>Jarka skočil hned druhý, Mirek dole ho poněkud zachytil, a další dva hoši jim skočili skoro do náručí.</p>
<p>Rozběhli se v šíleném zmatku otevřenými vrátky ze dvora. Dostali se do úzké uličky mezi dvě nízké zdi, proběhli jakýmsi tmavým průchodem. Za chvíli se ocitli na stínadelské ulici.</p>
<p>“A teď domů,” oddechl si šťastně Mirek.</p>
<p>“Každá vteřina, o kterou budeme na Rozdělovací třídě dřív, nám může být dobrá!”</p>
<p>Rozběhli se tmavými ulicemi směrem, kde tušili svou klidnou a bezpečnou Druhou stranu. V</p>
<p>ulicích bylo ještě plno lidí, nebylo dnes tak pozdě jako při jejich návratu z první výpravy. Ale nikdo z uprchlíků si ani netroufl vyslovit myšlenku, že by se snad ještě mohli vypravit k svatému Jakubu pro zbytek Tleskačova deníku! Jen domů! Domů!</p>
<p>To bylo heslo všech.</p>
<p>32 Dopis ze Stínadel</p>
<p>Po události v Tleskačově kůlně několik dní vše vypadalo tak, jako kdyby hoši Rychlých šípů už nikdy o té celé podivné historii nechtěli ani slyšet.</p>
<p>Mirek nesvoiával žádnou poradu, jejich klubovna zůstala zamčená a na otázky Druhostraníků, kdy vyjde další TAM—TAM, odpovídaly Rychlé šípy vyhýbavě. Po celé Druhé straně byl z toho všeobecný udiv. Ale kdyby někdo zažil jen desetinu toho, co Rychlé šípy při své druhé výpravě do Stínadel, nedivil by se! Hrůza z toho všeho seděla ještě všem hochům v kostech a vyprchávala jen ponenáhlu.</p>
<p>Sběrač využil situace, to jest odmlčení se TAM—TAMU, a vyšel v novém sešitě s planým, zmateným obsahem, kde se ohřívalo jen vše staré, co už bylo známo z dřívějška. Neudělal žádný dojem a Druhostraníci se netrpělivě dožadovali nového TAM—TAMU. Jedině v něm nalézali vždy přesné a srozumitelé zprávy, jedině TAM— TAM</p>
<p>dovedl</p>
<p>uspokojit</p>
<p>jejich</p>
<p>rozjitřenou</p>
<p>zvědavost</p>
<p>po</p>
<p>všech</p>
<p>těch</p>
<p>podrobnostech</p>
<p>stínadelské historie.</p>
<p>A pak Mirek Dušín svolal do klubovny Rychlé šípy.</p>
<p>Hoši přišli všichni, již poněkud uklidnění —a rádi, že se bude v pátrání pokračovat. Hrůza z nich již opadávala, všem bylo zase dobře. Po zahájení schůzky si dlouho povídali o přestálém posledním dobrodružství.</p>
<p>“Ale co teď?” pravil bezradně Jindra, když se v řeči dostali na všechny ty nevysvětlitelné záhady, jež je obklopovaly. “Už se mi z toho všeho vážně točí hlava! Je toho na mne moc!”</p>
<p>Mirek se trochu pousmál, vytáhl z kapsy silný zápisník a řekl: “Nejsi sám! Nikdo se v tom dobře už nevyznáme. Pojďte — sepíšeme si všechny nevysvětlitelné věci, které nás potkaly od té doby, kdy jsme se do toho všeho pustili!”</p>
<p>Dali se do přemítám a chvíli co chvíli někdo připomněl událost, která nebyla ještě vysvětlená.</p>
<p>Mirek vše zapsal do svého zápisníku. Nakonec seznam událostí vypadal takto: 1. Kdo donesl do Dvorců první oběžník Rychlých šípů za chvilku po jeho vydání?</p>
<p>Červenáček?</p>
<p>2. Kdo a proč namaloval ježka v kleci na zeď poblíž Stínadel?</p>
<p>3. Jak bylo možné, že Sběrač měl zprávy z Tleskačova deníku již po— 94</p>
<p>95</p>
<p>dvakrát dříve než TAM—TAM, ačkoli z deníkuje mít nemohl,</p>
<p>protože deník byl stále u Mirka?</p>
<p>4. Proč zradil Červenáček Rychlé šípy?</p>
<p>5. Co hledalo Bratrstvo Kočičí pracky ve Stínadlech?</p>
<p>6. Na jaké tajemné věci pracoval Tleskač?</p>
<p>7. Kdo jej pronásledoval? Kdo to byl v jeho kůlně? Koho se Tleskač</p>
<p>bál?</p>
<p>8. Co skrýval Tleskač v plechovce pod kůlnou a v jakém spojem s ní byl ježek v kleci? Tleskač psal přece ve svém deníku: “Plechovka je dobře ukryta a hlavolam neotevře nikdo…”</p>
<p>9. Kdo byl tajemný Em a proč tak toužil po Tleskačově</p>
<p>hlavolamu?</p>
</section>
<section>
<p><strong>10. </strong></p>
<p><strong>Co </strong></p>
<p>měl</p>
<p>Em</p>
<p>společného se zmizením hlavolamu a opět jeho nalezením v železe před dílnou, kde se Tleskač učil?</p>
<p>“Deset!” řekl těžkomyslně Jarka, když byl soupis u konce. “Deset věcí, jedna podivnější než druhá — a to jsme tam nenapsali záhady, o kterých ani neuvažujeme.” “Které myslíš!” vyhrkl Jindra.</p>
<p>“No například to, odkud Jan Tleskač vlastně do Stínadel ve svém dětském věku přišel. A kdo mu dal na tu bludnou, osamělou pouť ježka v kleci! — Nebo kam ježek zmizel po Tleskačově smrti? A jaké tajemství obklopovalo jeho smrt?</p>
<p>Říkalo se, že se asi houpal na provaze zvonu, přelétl přes zábradlí zvonice, neudržel se na provaze a spadl z té strašné výšky dolů. Ale je to pravda? Stalo se to skutečně tak? Kdo to viděl?”</p>
<p>Jarka se odmlčel a slovo převzal Mirek.</p>
<p>“Dobrá! To jsou taky záhady — máš pravdu!</p>
<p>Ty však sotva kdy rozluštíme —a zatím se nám ani nepletou v tom zmatku podivností, se kterými máme právě co dělat.”</p>
<p>Pak se dali do výroby dalšího TAM—TAMU.</p>
<p>Mirek, aby předčil Sběrače a Druhostraníky odškodnil za dlouhé čekání, troufl si napsat do nového sešitu i to, že je na světě Tleskačův deník a že byla dokonce nalezena kůlna, ve které pracoval na čemsi velmi záhadném.</p>
<p>Snad ještě žádný sešit TAM—TAMU</p>
<p>neprolétl po svých čtenářích s takovou rychlostí a nebyl čten s takovým napětím! Zpráva, že byly nalezeny</p>
<p>bezprostřední</p>
<p>památky</p>
<p>po</p>
<p>Janu</p>
<p>Tleskačovi, deník a jeho kůlna, způsobily hotovou bouři. Na ulicích stály hloučky hochů i děvčat a rokovaly o tom. Hoši Rychlých šípů byli obléháni a útočeno na ně sterými dotazy. U koho je ten deník? —Co je v něm ještě kromě těch známých již věcí? —Kde je Tleskačova dílna? —Může se do ní? —A hlavně: Jak</p>
<p>se mohly Rychlé šípy odvážit do Stínadel? A tam takové pátrání prová-dět?</p>
<p>Ve Sběrači bledli nad úspěchem TAM— TAMU závistí.</p>
<p>Ale neuvěřitelné zprávy, které přinesl jeho poslední sešit, se dostaly i dále než do druhostranských ulic a do Dvorců! Třetí den po vydání tohoto pozoruhodného sešitu, právě když hoši Rychlých šípů měli na programu, že večer půjdou do Stínadel hledat druhou část Tleskačova deníku, se něco stalo.</p>
<p>Když zašli ještě před výpravou do klubovny, nalezli pod dveřmi ušpiněný dopis.</p>
<p>“Snad nám to nepíše Červenáček?” usmál se namáhavě Jarka, ač tomu sám nevěřil.</p>
<p>Mirek mezitím roztrhl chvatně obálku a přelétl očima první řádky, tiše hvízdl překvapením a začal číst nahlas to těžké, neumělé písmo: “Dozvěděl jsem se, že jste našli Tleskačův deník. Koupím ho od vás! Přijďte dnes k večeru, až se bude stmívat, do Slepé uličky ve Stínadlech!</p>
<p>Tam naleznete dům číslo 5 a v něm dole při zemi malé okno do sklepa. Bude pootevřeno. Položte na zídku za ně obálku s deníkem a vezměte si jinou, která tam bude připravena. Bude v ní sto korun!</p>
<p>Za ten deník! Pak už nečekejte na nic a rychle zmizte! Čekám vás určitě. Přineste deník jistě!”</p>
<p>“Sto</p>
<p>korun!”</p>
<p>vydechl</p>
<p>překvapeně</p>
<p>Rychlonožka. “To se musel někdo určitě zbláznit!”</p>
<p>“Nevypadá to, že by dopis psal blázen,” mírně odporoval Mirek. “Spíš to asi je někdo, komu na deníku z neznámých příčin velmi záleží.”</p>
<p>“A prodáme ho?” dychtivě se ptal Jindra. Sto korun bylo sto korun!</p>
<p>“Ani za tisíc!” zasmál se Mirek. “Ale bude přesto důležité zjistit, kdo je pisatelem toho dopisu! Stavíme se večer v té Slepé uličce, až půjdeme k Jakubu pro zbytek deníku!”</p>
<p>A tímto rozhodnutím ukul Mirek mimoděk nový článek do řetězu těch podivných událostí, které je obepínaly.</p>
<p>96</p>
<p>97</p>
<p>33 Ve Slepé uličce</p>
<p>Den zmíral v šedých závojích soumraku. Vítr hučel své podzimní zpěvy a zaháněl lidi z ulic do příbytků. Hoši Rychlých šípů kráčeli zvolna po Rozdělovací třídě a domlouvali poslední zbytky plánu.</p>
<p>“Aby</p>
<p>bylo</p>
<p>jasno,”</p>
<p>řekl</p>
<p>Mirek</p>
<p>svým</p>
<p>rozhodným tónem, jakým byl zvyklý pronášet různá rozhodnutí, “zopakujem si tedy ještě jednou všechny podrobnosti!</p>
<p>Před Slepou uličkou se rozejdeme! Jarka vnikne do uličky první a zjistí, zda nehrozí v okolí domu číslo pět nějaké viditelné nebezpečí. To je, nečíhá-li někdo za jeho vraty a podobně. Když bude vše v pořádku, začne pískat Kovboje. Na to známem půjdu do Slepé uličky já a pohrnu se rovnou k okénku do sklepa. Jarka bude stát v jeho blízkosti, abych nemusel dům dlouho hledat.</p>
<p>Jindra půjde zvolna za mnou a bude mi krýt záda!”</p>
<p>“A já?” zeptal se nedočkavě Rychlonožka, “co já budu dělat?”</p>
<p>“Stát na rohu Slepé uličky a hlídat! Kdyby se blížilo jakékoli nebezpečí zvenčí do Slepé uličky, hvízdneš! Na prsty, víš jak, to ty přece dovedeš!”</p>
<p>“Já vím! Takhle — ” řekl polichoceně Rychlonožka a chystal se ukázkovým hvizdem ohlušit své kamarády, aby dokázal, jak hvízdne.</p>
<p>“Ale teď ne!” řekl chvatně Mirek. “Nač na sebe upozorňovat? To až teprve v tom nejhorším.</p>
<p>Vždyť my víme dobře, že pískáš jedinečně, neboj se!” Smířlivě se usmál a Rychlonožka byl spokojený.</p>
<p>“No — a co bude dál?” domáhal se dalších pokynů Jindra.</p>
<p>“Dojdu k okénku,” pokračoval Mirek, “a vytáhnu z kapsy obálku s čistými papíry. Jestli mě bude někdo tajně pozorovat (a to myslím bude zcela určitě), uvidí, že nechci utéct se stokorunou bez odevzdání deníku. Obálku vložím do okna a podívám se, je-li tam stokoruna pro nás. Bude-li, je to známka, že neznámý svou nabídku myslel vážně a že mu na Tleskačově deníku z nějakého podivného důvodu velmi záleží. Stokorunu tam ovšem necháme.”</p>
<p>“A</p>
<p>když</p>
<p>tam</p>
<p>nebude?”</p>
<p>přerušil</p>
<p>ho</p>
<p>Rychlonožka.</p>
<p>“Tak se nic nestane! Nic jsme tam nedali, nic nedostaneme! To jsou jasné počty! A jen poznáme, že neznámý nás chtěl ošidit. A teď ještě dodatek k plánu: ať už bude v okénku něco nebo ne, jakmile se otočím</p>
<p>98</p>
<p>od okénka směrem ven ze Slepé uličky, půjde Jarka a Jindra pomalu za mnou. Pamatujte si, že se tam navzájem neznáme. Nesmíte vzbudit ani stín podezření, že patříte ke mně! Jinak by se měl neznámý před vámi na pozoru a nic bychom neobjevili. Jindra se může vracet po druhé straně chodníku. Mějte ale při tom oči na stopkách.</p>
<p>Zastavte se chvíli u nějakého výkladu a pozorujte, jestli někdo jde k okénku pro obálku. Prohlídněte si ho moc dobře. Zůstaňte tam tak dlouho, dokud něco neuvidíte, i když já už třeba budu dávno ze Slepé uličky pryč. Myslím totiž, že neznámý nepůjde k okénku, dokud já budu na obzoru!”</p>
<p>“Tak — a to já si tedy asi vůbec nepísknu,”</p>
<p>pravil sklesle Rychlonožka a Mirek ho ještě dorazil slovy:</p>
<p>“A bude to tak lepší. Vždyť tvé písknutí by znamenalo nějaké nebezpečí, nehodu! A to dnes nemůžeme potřebovat. Pamatujte si, že hlavním cílem dnešní výpravy je nalezení Tleskačova deníku. Nebudu mít klid, dokud nebude deník tady!” Při těch slovech se Mirek udeřil lehce v místa, kde měl náprsní tašku. “Mám takový dojem, že v něm hodně objevíme!”</p>
<p>Za hovoru vnikli do Stínadel. Jinou uličkou než obvykle. Objevili zde klidnější a méně zalidněné ulice. Ještě nebyla tma, ale ani normální světlo. Smutný podzimní soumrak valil se na spleť uliček.</p>
<p>Několikrát se zeptali na tu Slepou. Vždy tak, aby nevzbudili pozornost ani podezření.</p>
<p>Když po delším bloudem narazili na její začátek, shledali, že je opravdu slepá. Kdo do ní vnikl, nemohl jí nijak projít, musel se zase vrátit.</p>
<p>Neboť druhý konec uličky byl zastavěný vysokou zdí, ve které až ve veliké výši začínala okna. A dole žádný průchod! Tato zeď uličku zatara-sovala, končila ji. Ulička byla dlouhá asi dvě stě metrů.</p>
<p>Hoši stáli nerozhodně na chodníku. V uličce bylo málo lidí, v šeru jich alespoň mnoho neviděli.</p>
<p>Panoval tam poměrný klid.</p>
<p>“Tak se mi tam ani moc nechce,” řekl Mirek.</p>
<p>“Vypadá to jako past, viď?” uhodl Jarka jeho myšlenku. “Opravdu, jako past na myši! Jedna díra tam, ale nikde druhá k útěku, kdyby se něco semlelo!”</p>
<p>“Dovedete si představit, co by se stalo,” začal sýčkovat Rychlonožka, “kdybyste byli uvnitř v uličce a najednou by vchod do ní uzavřela horda Vontů? Samozřejmě —já bych pískl —o to žádné strachy, ale co by to pomohlo? Kam byste utekli?</p>
<p>Zpátky byste nemohli!”</p>
<p>“Tak počkat,” zarazil ho Mirek ostře, “tady je zřejmě nějaký nedostatek ve válečném plánu! Ty nesmíš písknout, až bude vchod do uličky 99</p>
<p>obsazený. To by nám mnoho nepomohlo! Ale ty máš přece dvě oči — ne? A jimi —himbajs — vidíš dodaleka, na obě strany téhle ulice, jestli se sem ke Slepé uličce nějaký zástup blíží…”</p>
<p>“No to je pravda,” doznával poražený Rychlonožka.</p>
<p>“A teď už dost řečí —a jdeme!” rozhodl pak Mirek.</p>
<p>Jarka se nenápadně odtrhl od ostatních, přešel jízdní dráhu ulice, chvíli okouněl na rohu Slepé uličky a potom do ní vklouzl, pomalu, nepozorovaně. Chvíli ho ještě viděli v rostoucím šeru, jak opatrně a zdánlivě bezstarostně postupuje vpřed, a protože věděli, jaký má úkol, poznali, jak se rozhlíží po domovních číslech. Zřejmě číslování domů začínalo od zdi, která uličku vzadu uzavírala. Jinak by dům číslo pět musel být na kraji uličky a Jarka by do její hloubky nepostupoval. Ale Jarka v ní zmizel, ztratil se někde v šeru, které nebylo možné prohlédnout.</p>
<p>O tom všem uvažoval Mirek za všeobecného míčem těch několik minut po Jarkově odchodu.</p>
<p>Ale pak se odkudsi z hloubky uličky ozval smluvený signál, začátek oblíbené písničky Rychlých šípů. To pískal Jarka, že je vše v pořádku!</p>
<p>Mirek se zvolna vydal za ním.</p>
<p>Spíše cítil než viděl, že jako stín ho sleduje Jindra, aby mu kryl záda. Tak si to přece umluvili.</p>
<p>A Rychlonožka hlídá přístup do uličky.</p>
<p>Mirek postupoval klidně, ale se všemi smysly zbystřenými. Napínal zrak, aby objevil Jarku, který mu má naznačit, kde je v tom šeru hledaný dům číslo pět, a bystřil sluch, aby neztratil ani vteřinu, kdyby zahvízdal Rychlonožka.</p>
<p>34 Muž u domu číslo 5</p>
<p>Ale zatím se nic nedělo. Rychlonožka nepískal — a tamhle už Mirek zahlédl Jarku.</p>
<p>S kým to tam u toho baráku stojí? Šero zhoustlo ještě více, nebylo již vidět do větší dálky.</p>
<p>Teď však vidí Mirek Jarku dobře. Stojí tam sám, na okraji chodníku. Před vchodem do domu stojí nějaký silný muž. Není mladý, ale také ne starý. Co tam asi dělá? Na koho čeká? Mirek došel až k Jarkovi. Jindra se zastavil asi dvacet kroků za ním a předstíral, že se dívá do výkladu hokynářského krámku.</p>
<p>Jarka se pohnul ze svého stanoviště a šel několik kroků proti Mirkovi. Přihmouřil lehce jedno oko. Mirek vrhl pohled na číslo domu. Byla to pětka. Ale ten muž před jeho dveřmi mu vadil.</p>
<p>Oba, Mirek i Jarka, se začali nenápadně a se lhostejným výrazem v tváři procházet, každý zvlášť, sem i tam podél domu. Zdálo se jim, že si je muž nějak prohlíží.</p>
<p>A když se potom po několikerém přejití střetli oba zase skoro u neznámého muže, pokročil náhle zvolna k nim a oslovil je: “Přišli jste z Druhé strany, viďte?”</p>
<p>Oba hoši ztuhli. Neočekávali to prostě.</p>
<p>“Ano - ” vysoukal pak Mirek ze sebe po prvním nárazu překvapení.</p>
<p>“Můžete tedy deník dát přímo mně,”</p>
<p>pokračoval muž. “Nemusíte nic dávat do okénka.</p>
<p>Bude to lepší takhle z ruky do ruky!”</p>
<p>Mirkovy pečlivě připravené plány se počaly hroutit jako domeček z karet.</p>
<p>“Tak kde máte ten deník? Ukažte!” mluvil naléhavým hlasem muž a postoupil ještě blíže k Mirkovi.</p>
<p>Ale Mirek měl jen obálku s prázdným papírem! Nemínil přece deník prodat a nechal ho v bezpečí doma. A netušil, že se situace ve Slepé uličce takhle vyvine.</p>
<p>“Totiž - my - já jsem zatím - ” začal zmateně hovořit, ale</p>
<p>pod skoro již výhružným pohledem muže přitom zajel váhavě rukou do náprsní kapsy a vytahoval velikou bílou obálku.</p>
<p>Muži zasvitlo v očích. “No konečně,” vzdechl s ulehčením a zmocnil se obálky dříve, než mohl Mirek něco proti tomu namítnout.</p>
<p>Začal ji chvatně, ale opatrně roztrhávat a cedil skrze zuby: “Podíváme se napřed, jestli nás nechtějí mládenečkové napálit a potom…”</p>
<p>“Nechtějí,” vyjekl zoufale Mirek, “my jsme jen chtěli vidět, kdo nám to psal…” Na víc slov se nevzmohl. Prudce strhl Jarku a oba se rozutíkali k východu z uličky.</p>
<p>Jindra už pochopil, že se něco nepovedlo, a tak se rozběhl ven z uličky při prvních zvucích jejich útěku.</p>
<p>Poslední Mirkova slova, rozběhnutí se i mužovo zjištění, že v obálce je prázdný papír, to vše se odehrálo skoro současně, v jednom okamžiku.</p>
<p>Muž se ani nenamáhal, aby obálku s papírem zastrčil do kabátu. Upustil oboje na zem a dal se do běhu za hochy.</p>
<p>S ním zároveň vyběhl kdosi z nějakého krámu nebo snad domu,</p>
<p>100</p>
<p>101</p>
<p>kolmo na běžícího Jarku a Mirka, jakýsi Vont, o něco málo starší než</p>
<p>Mirek.</p>
<p>“Chyť je, zastav je!” volal na něj muž tlumeně.</p>
<p>“Mají u sebe deník!</p>
<p>Dali mi prázdný papír!”</p>
<p>Vont se rozehnal proti běžícím hochům, ale jejich běh byl proti jeho až příliš prudký. Mirek na něj narazil natočeným ramenem, odhodil Vonta stranou, ale zde se již řítil zase Jarka a odrazil ho od sebe jako</p>
<p>gumový míč.</p>
<p>Vont se složil k zemi nárazem zbavený na chvíli dechu. Mirek a Jarka se až polekali, že ho snad nějak zranili, třebaže útočníkem byl on a případný úraz by mohl přičíst jen sám sobě.</p>
<p>Muž přeběhl kolem ležícího Vonta a namáhavě, i když rychle, supěl za hochy. Když však vybíhali ze Slepé uličky, zaslechli za sebou již dvojí</p>
<p>dupot.</p>
<p>Mirek se ohlédl a spatřil běžícího Vonta, kterého prve srazili k zemi. Vzpamatoval se a teď se dal do jejich pronásledování.</p>
<p>“Proč utíkáte? Vždyť jsem nepískal!” divil se na kraji Slepé uličky Rychlonožka, který tu svědomitě hlídkoval.</p>
<p>“Je zle — ” vykřikl na něho Mirek. “Rychle s námi odsud!”</p>
<p>Takový pokyn nebylo nutné Rychlonožkovi opakovat dvakrát. Poskočil, a protože byl odpočinutý, vedl před běžícími hochy stále o několik metrů a mimoděk udával směr útěku.</p>
<p>Ubíhali pořád hlouběji do Stínadel. Chvílemi se jim zdálo, že už tady někdy byli, poznávali ten či onen význačnější dům nebo krám.</p>
<p>Pronásledujícího muže brzy ztratili. Nemohl dlouho stačit jejich mladým nohám, i když byl značně vytrvalý. Ale Vont, jeho pomocník, je neztrácel z dohledu. Vzdálenost mezi ním a jimi se neměnila. Mirka i ostatní hochy jen udivovala jediná věc: ačkoli pronásledující je Vont mohl několikrát zavolat z vedlejších ulic jiné Vonty na pomoc, nikdy tak</p>
<p>neučinil. Proč asi?</p>
<p>Pak pronásledovaní zabočili do jiné uličky.</p>
<p>Chtěli se ukrýt v některém domě dříve, než se Vont objeví na jejím rohu, ale náhle vzkřikl Jarka překvapeně: “Podívejte se, tamhle, to je přece ten dům — víte, se Hřbitovní chodbou!”</p>
<p>Ano! Skutečně! Bylo tomu tak.</p>
<p>Přeběhli k němu rychle na druhou stranu uličky. Mirek se ohlédl na roh uličky. Vont tam ještě nedoběhl. Neuvidí tedy, že do domu vběhli, poběží ulicí dále na nejbližší další roh a tam zůstane nerozhodně stát. Nebude vědět, kam dál.</p>
<p>Ale jen rychle! Rychlonožka už vpadl zároveň s Jindrou do dveří domu a za nimi se tlačil Jarka.</p>
<p>“Je konec! Jsme prozrazeni!” vykřikl však Mirek, který byl poslední. Ve zlomku vteřiny, kdy už i on zmizel ve vratech domu, obrátil se ještě jednou k rohu ulice. A tam se právě zjevil pronásledující je Vont. Jistě i on zahlédl Mirka, mizejícího ve vratech domu.</p>
<p>Přesto se hoši nevrátili. Tiše minuli dveře, které se tehdy otevřely, když vycházeli poprvé ze Hřbitovní chodby ven, a vběhli rychle do sklepa.</p>
<p>“A hned do chodby,” velel Mirek, “dřív než nás tady najde. Možná že ještě vše dobře dopadne.”</p>
<p>Baterky se rozzářily. Hochům nedalo velkou práci nalézt zákoutí, z nějž bylo možné dostat se do Hřbitovní chodby.</p>
<p>V domě se kdesi v průjezdu ozvaly nejasné kročeje. Vont už tedy po nich slídil!</p>
<p>35 Sešit v černých deskách Hochy Rychlých šípů opět ovanul podivný ztuchlý pach, který již znali. Byli ve Hřbitovní chodbě.</p>
<p>Ubírali se dále. Pak dal Jarka náhle známem, na něž se všichni zastavili a ztichli.</p>
<p>Někdo byl ve sklepě. Slyšeli ho až sem, nebyli ještě příliš daleko od otvoru sklepa. Snad ho ke vchodu do Hřbitovní chodby sami přivolali hlukem, který působili při prodírání se chodbou.</p>
<p>Návštěvník ve sklepě — byl to jistě Vont, který je pronásledoval — zřejmě vchod do chodby objevil. A hoši zaslechli, jak se snaží do otvoru se dostat. Proud kamení, písku a hlíny se sypal jako vodopád z otvoru do sklepního zákoutí.</p>
<p>Hoši se dali na další rychlou cestu chodbou, pokud se o rychlosti dalo vůbec hovořit.</p>
<p>Chvílemi se zastavovali, aby naslouchali.</p>
<p>Zprvu se zdálo, jako kdyby Vont už byl také v chodbě. Potom však podezřelé zvuky ustaly docela. Vont se asi zalekl tmavé cesty a plížení chodbou, protože jisté s sebou neměl svítilnu — a také nebyl na podobnou cestu oblečený. A tak se asi s nepořízenou vrátil do Slepé uličky.</p>
<p>102</p>
<p>103</p>
<p>Všichni čtyři prchající chlapci se co nejrychleji proplížili kolem náhrobních desek a snažili se nemyslet na to, co skrývají dutiny ve zdi za nimi.</p>
<p>Tentokrát byl průchod chodbou rychlejší než posledně. Nebylo zapotřebí takového odhrabování materiálu jako tehdy. Brzy došli až tam, kde chodba pod kostelem svatého Jakuba začínala.</p>
<p>Přesvědčili se, že ve sklepení nikdo není, a opatrně vylezli po hromadě rozdrobeného zdiva do kosterního sklepa. Přeskočili bez nehody širokou, líně tekoucí stoku, vyplašili několik ohavných krys a již stoupali po kluzkých schodech do odsvěceného kostela.</p>
<p>V chrámovém prostoru se pach vzduchu změnil. Ztuchlost se ztratila a nahradil ji zápach, pro který snad není slovo: zápach, jaký je v každé vysoké celokamenné stavbě, do níž dobře nemůže čerstvý vzduch a slunce.</p>
<p>Začali stoupat po dřevěných schodech na zvonici, a když se tam po namáhavém výstupu dostali, první jejich čin byl, že se vrhli na plošinu v podkroví. Tam přece Mirek napoprvé nalezl část Tleskačova deníku!</p>
<p>“Nechtě Mirka jít napřed!” volal dušené Jarka.</p>
<p>“On ví nejlíp, kde to</p>
<p>posledně bylo! Jistě najde i všechno ostatní, jestli tu ještě něco je!”</p>
<p>Baterky zamířily do záplavy prachu a spečených hoblin, léta zde trouchnivějících. A Mirek se v nich hrabal oběma rukama, pečlivě a opatrně, aby nic nepřehlédl.</p>
<p>Občas vylovil nějaké šedivé papírové cáry.</p>
<p>Ale na Tleskačův deník to nevypadalo. Byly to jakési noviny, staré dvě desetiletí, jak hoši seznali po pracném zkoumání data na nich, pak staré hřebíkové obaly a zase kus pytle, do jakého se ukládá cement.</p>
<p>Chvílemi Mirek v hledání ustával a odvracel hlavu, aby se alespoň trochu nadýchal čistého vzduchu a aby se mohla poněkud uklidnit oblaka zvířeného prachu. Potom se zase sklonil k tomu nánosu dlouhých</p>
<p>desetiletí.</p>
<p>Probrali tak poctivě asi dva čtvereční metry místa, kolem něhož byl</p>
<p>učiněn první nález.</p>
<p>“Musí to tu někde být,” šeptal neústupně Mirek. “Tady to bylo,</p>
<p>pamatuju se na to skoro určitě!”</p>
<p>Zajel prudce rukou do největší vlny nánosu a vytáhl zase spoustu pomačkaných novin, ze kterých se sypal prach. A jak je pomalu rovnal a vytřepával, cosi z nich vypadlo.</p>
<p>“Tady je!” vykřikl nahlas Mirek. Nemohl se ovládnout. “Dokonce i s deskami, podívejte!”</p>
<p>Ano, byl to malý notes jako slovníček, ale v černých deskách. Hřbet byl velmi rozbitý a listy skoro každý zvlášť. Desky byly přeloženy dozadu, takže notes zde ležel svými otevřenými listy ven, ode dne, kdy si pro Jana Tleskače přišla smrt.</p>
<p>Mirek teď narovnává s pohnutím sešit ve hřbetu a prohlíží hlavně jeho konec. Jsou tam ještě prázdné listy.</p>
<p>“Ty</p>
<p>už</p>
<p>nestačil</p>
<p>popsat,”</p>
<p>povídá</p>
<p>tiše</p>
<p>Rychlonožka. Ale Mirek myslí na něco jiného. Ty prázdné listy mu říkají, že už tady v podkroví nic z deníku nezůstalo, deník teď mají celý!</p>
<p>Přesto pečlivě prohledali celé okolí místa nálezu. Neobjevili však již nic. Zběžně prohlédli i začáteční listy v notesu. Data dní na nich odpovídala přibližně těm na posledních listech té části deníku, kterou již měli doma. Mirka to uspokojilo. Opravdu tedy už nic nebude z těch důležitých sdělení v sešitě chybět!</p>
<p>“Čti!” žadonil Jindra. “Přečti něco, aspoň kousek!”</p>
<p>“Třeba jen tu nakousnutou větu, víš o tom, co budou moct lidi dělat, až bude Tleskačova práce skončena,” přidával se Rychlonožka.</p>
<p>Ale stránka, která byla pokračování té, již měli jako poslední doma, byla dlouholetým působením prachu a sazí zatím zcela nečitelná.</p>
<p>“Až doma v klubovně,” rozhodl proto Mirek neúprosně. “Čím dřív budeme odtud pryč, tím lip!”</p>
<p>Uložil si pečlivě drahocenný nález do kapsy a začali slézat z podkrovní plošiny na zvonici. Tady ještě jednou s pohnutím pohlédli na místa, kde Jan Tleskač strávil poslední vteřiny svého života, a ulpěli očima na ohmataném konci provazu, který ho, podle dohadů starého kostelníka, vynesl při houpám přes zábradlí zvonice nad úděsnou hloubku věže, kde se jej pak pustil…</p>
<p>Provaz se teď v průvanu slabě pohyboval, komíhal se sem a tam, hrůzně a pomalu, jako by se jej dotýkaly neviditelné ruce.</p>
<p>Hoši opatrně sbíhali po schodech věže dolů.</p>
<p>“Kudy se vrátíme ven?” zeptal se Jarka cestou Mirka. “Oknem, jako jsme sem poprvé vnikli, nebo zase Hřbitovní chodbou?”</p>
<p>“Raději oknem!” rozhodl Mirek, “nechce se mně už polykat hlínu v chodbě. Taky nevíme, nečíhá-li na jejím konci Vont, který nás tak prohnal.”</p>
<p>Ocitli se zase v chrámovém prostoru a chtěli právě vystoupit na ochoz, když Jindrova baterka bleskla ještě jednou a trochu neopatrně po kostelním prostoru. V její záři se cosi zabělalo na jednom ze sloupů. Byl to nějaký papír, jako vyhláška.</p>
<p>104</p>
<p>105</p>
<p>Jindra šel se světlem až k vývěsce. A tam z ní četl tlumeným hlasem: “Tuto sobotu v pět hodin odpoledne koná se zde Velká rada Vontů.</p>
<p>Náčelníci okolních ulic, tedy čísla 11, 7, 13, 15, se postarají, aby tu byl klid a rada aby nebyla ničím rušena. Velký Vont.”</p>
<p>Po přečtení vyhlášky bylo mezi hochy chvíli ticho. Ale pak řekl Mirek skoro vesele: “Děkujeme za pozvání. Přijdeme určitě!”</p>
<p>“Ty chceš - ty chceš přijít?” zeptal se vystrašeně Rychlonožka.</p>
<p>“Každý obyčejný Vont by za to dal nevím co, kdyby se takové rady mohl účastnit - a my bychom té příležitosti využít neměli?”</p>
<p>“Ale vždyť kostel bude hlídaný!”</p>
<p>“Nevadí,”</p>
<p>odsekl</p>
<p>bezstarostně</p>
<p>Mirek.</p>
<p>“Hřbitovní chodba hlídaná nebude. A tou se sem dostaneme!”</p>
<p>Teď už mnoho nemluvili. Vyšli na ochoz, oknem se dostali na římsu, seskákali do tmy v opuštěné ulici a nejkratší cestou spěchali ze Stínadel.</p>
<p>36 Tleskačův deník pokračuje Hoši nemohli nedočkavostí ani dospat.</p>
<p>Domluvili se, že hned příští den budou číst Tleskačův deník, jakmile jen přijdou ze školy a udělají úkoly.</p>
<p>Původně se měli sejít —jako obykle —ve své útulné klubovničce. Ale Rychlonožka v ní přestavoval kamna a nebyl se svou prací ještě hotový, takže se nemohlo v kamnech topit. A počasí bylo studené!</p>
<p>A tak Rychlonožka všechny oběhl a sešli se v malém pokojíčku u Jindry v bytě. Šeřilo se již, v kamnech vesele praskalo. Jindra se ukázal být dobrým hostitelem. Uvařil vlastnoručně čaj a vytasil se s hromadou sušenek, o které prohlásil, že se může klidně spotřebovat.</p>
<p>A v tom útulném prostředí začal Mirek číst pokračování podivného Tleskačova příběhu.</p>
<p>Zprvu četl zvolna, těžce, ale pak si zvykl na nečitelné písmo deníku. Jen první jeho stránka, jak ležela otevřená na plošině v podkroví svatojakubské věže, byla nesrozumitelná.</p>
<p>Mirek začínal až od stránky druhé: “8. října, neděle. Jde to dobře! Ramouz by svoje kolo už nepoznal, jak vypadá. Jsem zase každý večer v kůlně a dnes jsem tam byl skoro celé odpoledne. Kdybych tam mohl někdy utéci z dílny ve všední den, jít do kůlny hned ráno! To by práce hned naskočila! A já bych to tak potřeboval!</p>
<p>106</p>
<p>Čím dříve odejdu, tím lépe pro mne, tím bezpečnější budu. Někdy mám strach, že se zblázním a že všechno, co vím a dělám, zapomenu! Četl jsem na jaře knihu o námořníkovi, který ztratil paměť a nemohl pak nalézt objevený ostrov s pokladem.</p>
<p>9. října, pondělí. Em dnes zuřil. Šel jsem k Štysovi pro železné trubky a jemu se zdálo, že jsem byl dlouho pryč. Nadával mně hrozně a chtěl mě ztlouci. Bylo by to dopadlo asi špatně, protože jsem držel v ruce železnou tyč a od jisté doby jsem rozhodnutý nedat si od Ema líbit ani jednu ránu.</p>
<p>Bylo pro Ema a snad i pro mne štěstí, že přišel nějaký pán a dal si udělat několikeré patentní klíče. Dlouho spolu vyjednávali a Em zatím vztek ztratil. Večer jsem byl zase v kůlně. Převody běhají hezky!</p>
<p>10. října, úterý. Je pozdní noc, když píši tyto řádky. Někdo několikrát slídil před dveřmi mého pokojíku. Vím určitě, že je to Em! Ale nemůže sem! Dveře jsou dobře zamčeny! Myslí si, že už spím. Ale já jsem celý přikrytý peřinou a pod ní svítím baterkou a píši. Může se sem stokrát dívat klíčovou dírkou, neuvidí nic!</p>
<p>Dnes jsem nebyl v kůlně, dělali jsme dlouho v dílně přes čas na tom zábradlí pro Loukotovu hrobku. Až skoro do zavření baráku! Pořád teď musím myslit na toho námořníka se ztracenou pamětí. Pozor — za dveřmi se to už zase plouží, už tam zase slídí - Co kdybych zapomněl, jak se dostává ježek z klece ven? Když natočíme nejdelší osten ježka tak, aby vyčníval z klece nejširším jejím otvorem, posuneme ježka do poloviny výšky klece. Pak točíme za vyčnívající osten ježkem, až na jeho protilehlé straně dostaneme do kolmé polohy nad sebou dva jiné ostny, nejdelší po tom, který už vyčnívá vpředu. Popostrčíme předním ostnem ježka tak, aby jeho dva kolmo nad sebou se nacházející ostny pronikly protilehlým otvorem co nejvíce ven.</p>
<p>Potom za přední osten sklápíme celý hlavolam jakoby dolů, až jak zadní dva vyčnívající ostny dovolí, a poněkud doleva. Tím ježek dostane v kleci takovou figuru, že všechny jeho ostatní ostny, které jinak překážejí jeho vyklouznutí ven, zmizí z jiných otvorů klece v jejím vnitřku a zaujmou příznivou polohu k nejširšímu otvoru. A pak stačí už jen ježkem kroutit za nejdelší vyčnívající osten střídavě sem a tam. Přitom se osvobozuje ježek stále víc a více svými ostny z klece, až je venku úplně. A nazpět se dostává způsobem přesně opačným. To už je snadné!”</p>
<p>“U všech plantážníků!” přerušil čtoucího Mirka Rychlonožka. “Snadné to tedy zrovna asi nebylo — ale vždyť my vlastně — podle toho tady — umíme</p>
<p>hlavolam</p>
<p>otvírat!</p>
<p>Kdybychom</p>
<p>postupovali od slova ke slovu, jak je to tu psané, musel by přece ježek z klece vyjít!”</p>
<p>107</p>
<p>“Vypadá to tak,” pravil užaslý Mirek. “Známe návod, po kterém marně prahly celé generace Strnadel! Ale je tady o tom ještě něco — poslouchejte!” Sklonil se opět k zašlému deníku a četl: “A pak, když už je ježek venku, dá se rozšroubovat krásně. A uvnitř je všechno — všechno! Již jdu ale spát, dobrou noc. Ještě si jen uklidím potmě tento deník. Ten nenajde nikdo!</p>
<p>Kdyby našel, byla by to moje smrt!”</p>
<p>“Pro pět ran do hlaw,” vyjekl zoufale Rychlonožka, “co všechno, co bylo v ježku všechno? Cti přece.”</p>
<p>“A nečtu?” usmál se klidně Mirek, ač i jemu plály tváře vzrušením. “Jen nepřerušovat!”</p>
<p>Jindra dolil všem do šálků čaj a přiložil uhlí do kamen. A Mirek pokračoval.</p>
<p>“13. října, pátek. Dnes jsem koupil u Votrubů plátno. Divili se, nač to potřebuji, ale já neřekl.</p>
<p>Balík jsem donesl rovnou do dílny, Em by byl schopen mi jej vyrvat a rozbalit. Slídí po každé maličkosti, kterou dělám, je nedůvěřivý a jeho výbuchy marného vzteku jsou přímo hrozné. Ubíjí mne to, ale musím to vydržet, musím!</p>
<p>14. října, sobota. Em přišel za mnou až nahoru k sv. Jakubu. Tvářil se docela přívětivě, ale já už jeho masku přívětivosti prohlédl a nedám se ošálit! Bylo to večer po zavření dílny. Ptal se mě, kolik za zvonění dostávám a co si za ty peníze kupuji. Má prý právo o tom všem védět!</p>
<p>Tuší asi hodně a přibližuje se k té věci víc a více. Mám strach, že mně přijde na vše a že mne o moji úžasnou myšlenku obere! A znovu se sháněl po hlavolamu. Ty jeho výmluvy jsou tak průzračné. Vjel mně rukou do kapsy u kabátu, ale já jsem tak jako tak neměl ježka u sebe. Tak s tím tedy přestal. Ale zřejmě věří, že základ všeho je v hlavolamu. Viděl mě snad někdy?</p>
<p>Po zvonění jsem chtěl jít pracovat do kůlny, ale nemohl jsem. Em mě špehoval, zahlédl jsem ho několikrát v ulicích za sebou. Přece ho nepovedu ke kůlně! Měl jsem zlost, protože jsem zase ztratil jeden celý drahocenný večer práce.</p>
<p>Ale teď v tom tichu a samotě tady se má zloba zase už mění jen ve strach a nejistotu. Proboha, jak to skončí?</p>
<p>15. října, neděle. Prší už od rána. Skoro celý den jsem v kůlně. Křídla jsou potažena a zítra nasadím vrtuli. Zničil jsem zvětšeniny úsekových plánů, schovávané v plechovce, protože je už nepotřebuji. Čím méně je toho na papíře, tím lépe.</p>
<p>Teď mně zůstal jen hlavolam. V tom je plán celý, na hedvábném papíře, složený do malé kuličky.</p>
<p>Bylo dobře, že jsem</p>
<p>108</p>
<p>si dělal podle všeho od každé součástky vždy jen úsekový plán ve zvětše-nině. Původní plán na hedvábném papíru při skoro každodenním rozbalování a používám v kůlně by byl za několikrát zničen.</p>
<p>Dnes jsem udělal největší a poslední veliký kus práce. Půjde-li vše dobře, tak ještě zítra — a pak pozítří už podniknu první zkušební let! Šílím radostí! Má nejkrásnější, nejúžasnější chvíle se blíží. Létací kolo, udělané z obyčejného šlapacího kola laciným zařízením, levnějším než pomocný motorek do kola! K smíchu i k úžasu zároveň!</p>
<p>Noviny budou o mně psát celé strany. Změním úplně celý svět!</p>
<p>Každý si bude moci vzlétnout, kdykoli a kamkoli bude chtít! Létací kolo bude v každé domácnosti takovou samozřejmostí, jako je tam dnes žárovka nebo aspoň petrolejová lampa! Při stavbě každého domu bude pamatováno na přístřešek na dvoře, do kterého budou nájemníci domu svá létací kola ukládat! A Jan Tleskač, zámečnický učeň, ocitne se na listině vynálezců, kteří dali světu nejužitečnější objevy!</p>
<p>16. října, pondělí. V dílně bylo zase celý den peklo. Ale mne sílila myšlenka na večer. A dodělal jsem to! Vrtule sedí a všechno tak lehce běhá, tření je skoro neznatelné!</p>
<p>Byl jsem v kůlně jen krátkou chvíli. Pak jsem odnesl za úplné tmy křídla za město do Černého údolí. Mám je tam schovaná pod listím v křoví, nikdo je tam nemůže nalézt. Nebylo tam živé duše, když jsem je schovával. Vrátil jsem se strašně pozdě, je to přece jen daleko. Doma byl velký rámus, Em mne nechtěl pustit dovnitř a řval, abych si spal na schodech. Teprve když se začal bouřit celý dům a nájemníci vybíhali na chodby, šla mně mistrová otevřít. Ale teď už to vydržím, když jsem to vydržel tak dlouho!</p>
<p>Zítra pojedu večer do Černého údolí na kole.</p>
<p>Vrtuli povezu zabalenou, přivázanou k rámu.</p>
<p>Nebude na tom nic nápadného. Ty některé drobnosti na kole večer nikdo nepostřehne. A na cestě do údolí křídla sesadím na kolo, namontuji vrtuli — a můj sen bude vyplněn, můj vynález začne pracovat!</p>
<p>K smíchu jsou mně všichni lidé, kteří tvrdí, že se člověk svou vlastní silou nemůže vznést do vzduchu! Ale co vzdušné proudy a patřičné sklopení a upravení křídel? Tisíci způsoby je možno křídla udělat, upravit jejich tvar a všelijaké zařízení. A jen jeden z nich je správný. Lidé naň nepřišli, a proto tvrdí, že není možno, aby člověk vlastní silou létal. Než přišel gramofon, také tvrdili, že nebude nikdy stroj, který by dovedl napodobit lidský hlas. Než byl vynalezen parní stroj, také nevěřili, že by mohlo tahat vozy něco jiného než koně!</p>
<p>109</p>
<p>A byli to slavní učenci, kteří nesmyslnost těch předpovídaných možností hlásali. Ostatně je přece také známo, že mnoho nejúžasnějších vynálezů objevili zcela obyčejní, bezvýznamní lidé, a to často jen náhodou!</p>
<p>Ano — já budu létat vlastní silou!</p>
<p>17. října, úterý. Pršelo po celý den. Trápí mě to. V Černém údolí jsem nebyl. Snad se tam křídlům pod listím nic nestane!</p>
<p>18. října, středa. Dnes je nejkrásnější den mého života, nejradostnější, nejšťastnější! Ale musím začít psát od začátku!</p>
<p>Jen jsme zavřeli dílnu, běžel jsem do kůlny.</p>
<p>Vyvedl jsem potmě kolo. Vrtuli jsem měl již od včerejška připravenou, zabalenou do papíru a přivázanou na rámu. Nikdo mne neviděl, a přesto jsem se chvěl tak jako ještě nikdy, a srdce mně tlouklo vzrušením. Kdybych snad běžel největší rychlostí bez oddechu přes celá Stínadla, nepracovalo by mně srdce prudčeji. Teprve venku, daleko od baráku s kůlnou, jsem rozsvítil na kole světlo a nasedl.</p>
<p>Měsíc slabě svítil, ale v Černém údolí bylo na cestu docela dobře vidět. Vyhrabal jsem křídla zpod mokrého listí a nasadil je na rám kola. Zatím jen směrem dozadu, vypnutá, aby nekladla žádný odpor vzduchu.</p>
<p>A pak jsem se rozjel na kole největší rychlostí, jakou jsem mohl vyvinout. Cesta tam jde trochu z kopce, a já ještě šlapal ze všech sil.</p>
<p>Když mně už vítr hučel kolem uší, zapnul jsem křídlovou páku. Křídla prořízla svým profilem dopředu v oblouku proud vzduchu, napnula se, a já jsem pocítil trochu jako ztrátu rychlosti. Ale to už jsem zároveň myslil, že mě raní mrtvice! To samou radostí, úžasným překvapením!</p>
<p>Předpokládal jsem vždycky při své práci v kůlně, co se stane, až budou křídla napnuta, věřil jsem tomu pevně! A přece — když to teď přišlo — byl jsem skoro bez sebe rozčilením a radostí.</p>
<p>Kolo totiž najednou i se mnou trochu jako nadskočilo, ale bez nárazu! Spíše jako kdyby je vyzvedla nějaká neviditelná silná ruka. A zase měkce dosedlo na zem. Pak se ale nadzvedlo znovu, a to jsem měl tolik duchapřítomnosti, že jsem přehodil převod z pedálů na vrtuli.</p>
<p>Rozbručela se zvonivým tónem a kolo se počalo vznášet. Počítal jsem nahlas jako smyslů zbavený: jedna — dvě — tři — čtyři — pět… a napočítal jsem tak do čtyřiceti dvou vteřin!</p>
<p>Po celou tu dobu a ještě déle jsem i s kolem letěl vzduchem, asi metr nad cestou. Výškové křidélko bylo vzadu velmi poslušné, ale měl jsem úžasný strach je použít. A bylo dobře, že jsem je nepoužil!</p>
<p>110</p>
<p>Po čtyřicáté druhé vteřině jsem se i s kolem ocitl nad ohybem cesty. To už jsem přestal počítat vteřiny, protože moje pozornost byla obrácena ke kormidelnímu křidélku. Cesta zahýbala doprava, do skalek, a já jsem ji chtěl ve vzduchu sledovat, abych mohl na ní zase přistát. Nikde jinde přistání nebylo možné, mimo cestu je tam přece hrozný terén: vlevo je potok, pak malá stránka a potom jen křovinaté plochy, rozryté jamami a příkopy. A napravo zarostlá stráň! Ale lanko kormidelního křidélka se mi nějak zadrhlo, nemohl jsem jím ani hnout! Horko mne polilo. Začal jsem bláznivě šlapat, i když rychlost letu byla už beztak úžasná.</p>
<p>Ale způsobil to pud sebezáchrany. Topící se člověk také dělá šíleně rychlé pohyby, třebaže by ho pomalé na vodě spíše udržely!</p>
<p>Viděl jsem dolů, jak cesta i se svým ohybem zůstala vpravo a já se ocitl ve vzduchu nad potokem. Přeletěl jsem ho a pak mne už poslední zbytek klidu a odvahy opustil. To jsem byl nad křovím a příkopy. Přestal jsem šlapat a za několik vteřin jsem se zamotal do křovin. Pak nastal prudký náraz. Vletěl jsem předním kolem do nějaké jámy. Slyšel jsem ještě praskot křídel a pak jsem dostal strašnou ránu do hlavy. Musil jsem asi dopadnout na nějaký kámen.</p>
<p>Chvíli jsem ležel omráčený, ale potom jsem se vzpamatoval. Moje první myšlenka patřila kolu.</p>
<p>Prohlížel jsem je jako ve snách. Nestalo se mu nic, ale rákos na křídlech, i plátno je zle zřízeno. Látka se možná dá ještě upotřebit, až ji sešiji na některých roztržených místech. Ale bambus musím koupit nový a křídla tedy dělat vlastně úplně znovu.</p>
<p>Bolí mě hlava od úderu a také rameno. Myslil jsem nejdříve, že mám vykloubenou ruku v rameni. Ale nebude to nic.</p>
<p>Kolo už je zase v kůlně i s vrtulí a také plátno jsem vzal s sebou. Nechal jsem v údolí pod listím schované jen zbytky kostry křídel. Půjdu se na ně podívat ještě v sobotu odpoledne za denního světla, jestli by se s tím nedalo něco dělat, ale myslím, že už asi ne!</p>
<p>Nevadí však! Budu dělat křídla třeba tisíckrát, nepokazí mně to náladu! Jen když vím, že moje létací kolo opravdu létá, můj vynález pracuje!</p>
<p>Znovu se vžívám do těch vteřin, kdy jsem s ním byl nad zemí. Byl to tak krásný pocit, že nevím, jak bych to popsal. Bylo to prostě úžasné!</p>
<p>Končím svůj dnešní zápis a jdu spát. Vím ale, že vůbec neusnu.</p>
<p>19. října, čtvrtek. Je večer. Po včerejším radostném dnu svírá mne dnes zase hrůza před něčím, o čem sám dobře nevím, předtucha nějakého velikého nebezpečí. Bojím se! Je to předtucha, jakou prý někdy mívají lidé před svou smrtí! Tolikrát jsem o tom četl! Ale můj děs vzniká i ze skutečných událostí!</p>
<p>Někdo ví, co dělám, a chce se zmocnit mé myšlenky. A vím také, kdo to asi je!</p>
<p>Bolí mě hrozně rameno a nemohl jsem v dílně skoro vůbec nic dělat. Em proto strašně zuřil a říkal, že mě vyhodí z domu. Ale nemá k tomu žádné právo! Podle smlouvy musí mě mít u sebe až do sedmnácti. A on ví, že mně to řekli! Ostatně já bych raději už od něho odešel.</p>
<p>Večer jsem byl zvonit, třebaže rameno bolelo pekelně. Ale musel jsem jít! Kostelník od Jakuba nemá za mne žádného náhradníka a já bych ani nechtěl, aby měl! Přišel bych o výdělek!</p>
<p>A Em tam přišel za mnou. Běsnil přímo vzteky, křičel na mne, že v dílně jsem dělat nemohl, ale tady zvonit ano, zapletl zase do toho hlavolam, chtěl ho na mně, říkal, že mně ta hračka prý jen darmo mate mozek, a vyhrožoval, že mně s ní rozbije hlavu!</p>
<p>Od Jakuba jsem pak už do kůlny nešel, bolelo mě rameno. Mám je oteklé a teď si dám na ně octanový obklad. Když to do zítřka nepřejde, půjdu k doktorovi. Už aby bylo zase všechno dobré! A už abych byl odsud z toho prostředí, které ve mně budí odpor i tu nejasnou hrůzu.</p>
<p>20. října, pátek. Dnes jsem odmontoval v kůlně z kola všechny převody, rozebral jsem vše a roznesl po všech možných koutech. Něco jsem dal zabaleného do úschovy Ramouzovi (neví, oč jde., a také to z věcí ani nepozná), něco jsem pohodil pod ponk v kůlně a vrtulový převod mám tady doma. Vrtuli jsem zabalenou dal do sklepa.</p>
<p>Mám totiž strach, že zase někdo vnikne do kůlny a že by mnoho poznal. Než udělám nová křídla, to bude dlouho trvat. A teprve až budou, namontuji na kolo zase všechno zpět. Obávám se jen, že už to letos nebude. Pořád teď prší, je brzo tma a zakrátko přijde sníh. A já potřebuji ke zkouškám alespoň měsíční světlo a pěkné suché počasí!</p>
<p>Ale i kdyby to mělo trvat do jara, tak to vydržím! Zatím budu vyzvídat, jak se to zařizuje, když si chce člověk zajistiti svůj vynález, aby mu ho nikdo nenapodobil a aby si zabezpečil jeho výrobu. Musím se dozvědět, kde se to hlásí a co je k tomu zapotřebí!</p>
<p>U doktora jsem nebyl, rameno přestává bolet!</p>
<p>21. října, sobota. Sedím nahoře ve věži pod zvonem a píši při svíčce o dnešním dnu. Zalykám se zlobou, ruce se mně třesou rozčilením. Ten ničema Em! Ten špatný člověk! Začal se dnes se mnou odpoledne hádat v dílně pro špatný úklid.</p>
<p>Zametal jsem několikrát, ale jemu se to pořád nezdálo být dobré. Pak vysypal všechny bedny s nářadím, že prý tu musím hned všechno znovu přerovnat. Už jsem se neudržel a vykřikl jsem, že takovou zbytečně a schválně přidělanou práci dělat nebudu!</p>
<p>112</p>
<p>113</p>
<p>Skočil na mne zezadu a skoro mne porazil.</p>
<p>Zvedl jsem se, ale on začal do mne bušit jako smyslu zbavený. Šílený vztek proti tomu tyranovi mne uchvátil. Tloukl jsem kolem sebe se snahou ho zničit, smést, aby již nikdy a proti nikomu nepovstal.</p>
<p>A pak jsem utekl sem do věže. Chvíli jsem mluvil dole s kostelníkem a ten starý dobrák mne uklidňoval. A teď tady — než přijde chvíle k zvonění — píši, protože mně dělá dobře, když se svěřím alespoň papíru.</p>
<p>Teď dole bouchla dvířka. Vidím dole světýlko.</p>
<p>Někdo sem jde nahoru ke mně. Kdo to je? Asi kostelník. Nevidím tam dolů ještě dobře, svítilna mu málo svítí a on - “</p>
<p>37 Přemýšlejte s námi</p>
<p>“No — a to je konec…” řekl Mirek podivným hlasem. “Přečetli jsme právě zápis posledního dne života Jana Tleskače!”</p>
<p>“Jakže?” vyskočil Rychlonožka ze židle a nahnul se k Mirkovi přes stůl. “Opravdu už tam nic není?”</p>
<p>“Ukaž!”</p>
<p>“Snad nějaké listy zase chybějí!”</p>
<p>“To není přece možné!”</p>
<p>Chlapci volali jeden přes druhého a zkoumali sešit. Ale deník skutečně skončil! Poslední jeho řádky zabíhaly do poloviny stránky a pak následovalo ještě dost stránek dalších, ale všechny už byly čisté, nepopsané.</p>
<p>Hoši se zvolna rozhovořili o těch všech podivných událostech.</p>
<p>“Jedno je jisté,” řekl Mirek, “že jsme vlastně přišli na stopu úžasného vynálezu, o který se různí lidé v dnešní době už několikrát pokoušeli, vždy s neúspěchem. Bohužel — jeho plán je ukrytý v hlavolamu, a ten je nadobro ztracený. Už řadu let není o něm ani slyšet. Můžeme se taky pochlubit, že známe způsob, jakým se dostával ježek z klece, ale nic nám to nepomůže — když ježka nemáme!”</p>
<p>“Ale přišli jsme ještě na něco jiného,” pravil zvolna Jarka. “Tajemný Em, o kterém Tleskač stále psal, byl vlastně zámečnický mistr, u něhož byl Tleskač — jako nalezenec — odmalička na vychování. A v jeho dílně se i učil. To vše vyplývá z deníku.</p>
<p>A Em asi větřil, na čem Tleskač tajně pracoval, a chtěl mu jeho vynález vzít, aby mohl sám začít jeho výrobu.</p>
<p>Stal by se boháčem a Tleskačovi by nikdo nevěřil, že vynález sestrojil on. Každý by spíš věřil, že vynález učinil zámečnický mistr než učedník, to je přece jasné.”</p>
<p>“Myslím taky,” souhlasil Mirek. “A proto se ho Tleskač tak bál. On byl tím nebezpečím, které Tleskače stále pronásledovalo a vnukalo mu podivné předtuchy. Proto Tleskač pořád psal v deníku, jak rád by zmizel z toho prostředí. Obával se Ema a doufal, že jakmile svůj vynález dokončí a ten se osvědčí, od Ema odejde, protože už nebude na Emově pěstounské péči závislý!”</p>
<p>“Zdá se,” řekl pak zase Jarka, “že po přečtení Tleskačova deníku si teď můžeme klidně napsat i rozluštění k některým záhadám, vypsaným v Mirkově zápisníku!</p>
<p>Mohl bych přísahat na to, že Em věděl, kde má Tleskač svou kůlnu, a že ho tam často stopoval. On to byl, kdo do ní tehdy vnikl, když tam byl Tleskač potmě, protože dohořel petrolej v lampě. Vidím to v duchu před sebou úplně jasně: Em se vplížil do dvora, kde byla kůlna, ve chvíli, kdy byla v kůlně tma, a nevěděl tedy, že Tleskač v ní je! Otevřel zvolna dveře v domnění, že Tleskač odešel a zapomněl zamknout. Když se Tleskač ve tmě ozval, leknutím i vztekem pustil se Em do rvačky s ním, a když si uvědomil, že by se mohl prozradit, utekl. Nemohl potřebovat, aby Tleskač poznal, jak silně se zajímá o jeho tajnou práci. Ale zápach z jeho šatů připomínal Tleskačovi, kdo to asi mohl být. Tleskač to přece ve svém deníku napsal!</p>
<p>A Em se chtěl dostat do Tleskačovy kůlny za každou cenu! Věděl asi, že tam přijde na stopy vynálezu. Mohl se tam dostat nepozorovaně jen večer, když byla na dvoře už tma a kdy ho nikdo z domu, kde kůlna byla, nemohl vidět.</p>
<p>Ale každý večer je tam vždy Tleskač. Snaží se ho tedy na čas odstranit. Kus železa, hozený po něm ve večerní tmě ulice, Tleskače náhodou nijak zvlášť nezranil. Tleskač byl druhý den zase chlapík. A tak musel přijít na pomoc ten svěrák!”</p>
<p>“Jaký? Jaký svěrák?” divil se Rychlonožka.</p>
<p>“Málo si pamatuješ!” vytkl Jarka. “Nevíš už, že kdosi upustil v dílně Tleskačovi na nohu těžký svěrák a že si Tleskač potom několik dnů poležel s rozbitou nohou doma? Četli jsme to přece v první části jeho deníku, v tom nezřetelném zápisu, kde jsme mnoho slov nerozluštili.</p>
<p>Vsadil bych krk, že tenhle Tleskačův úraz v dílně měl na svědomí Em, a to jen proto, aby mohl jít do kůlny, bezpečný, že tam Tleskač najednou 114</p>
<p>115</p>
<p>nepřijde a nepřekvapí ho tam! Ukroutil u kůlny zámek a hledal v ní stopy Tleskačovy práce.</p>
<p>To zapadá jedno do druhého jako ozubené soukolí.</p>
<p>V kůlně nenašel Em nic anebo aspoň ne mnoho. Jak poznal, že Tleskač má plány vynálezu uložené v hlavolamu, to nevíme, ale je to celkem vedlejší. Hlavní je, že o obsahu hlavolamu něco věděl. A proto tolik o hlavolam usiloval. Kteréhosi dne ho TleskaČovi nepozorovaně vzal a prohlížel, ale Tleskač ho při prohlížení přistihl. Aby se Em svým zájmem o hlavolam nestal příliš podezřelý, vydal mu ho dobrovolně. A aby zamaskoval, že TleskaČovi hlavolam ukradl, předstíral, že ho našel v železe před dílnou. Že to nebyla pravda, říká sám deník, kde Tleskač píše, že při hledání hlavolamu železo celé přeházel a hlavolam tam nebyl. Ano, hlavolam neopustil Emovu kapsu nebo jeho ruce od té chvíle, kdy ho TleskaČovi nějakým způsobem uzmul!</p>
<p>Pak hlídal Tleskač svůj hlavolam už dobře.</p>
<p>Bylo to v deníku přece několikrát, že hlavolam nenajde nikdo! A v tom neklidu, strachu a předtuchách stavěl a konstruoval Tleskač dál.</p>
<p>Dodělal své úžasné dílo, zničil úsekové plány, ponechal jen jeden hlavní, kompletní, a v Černém údolí se přesvědčil, že jeho vynález je opravdu použitelný. Nejdůležitější jeho věc, totiž křídla, byla sice při prvním pokusu zničena, ale plán v hlavolamu zůstal. Bohužel, Tleskač už nová křídla neudělal. Než jejich výrobu znovu začal, nadešel jeho poslední den. Jeho poslední den - jeho -</p>
<p>poslední… “</p>
<p>Jarka nedokončil svou řeč — a poslední slova najednou — jako by duchem nepřítomen — třikrát opakoval.</p>
<p>“Nu co je? Co se děje?” vykřikl Mirek trochu znepokojeně. “Co je ti, Jarko?”</p>
<p>Jarka byl bledý jako stěna. Chvíli hleděl do neurčitá kamsi za hochy, jako kdyby usilovně přemýšlel. A pak jen vzrušeně vydechl: “Tak mě napadlo ještě něco hrozného!</p>
<p>Najednou! Teprve teď, víte, jak jsem sledoval ty jednotlivé události a spojitost mezi nimi. Možná že</p>
<p>se mýlím — a přece se mně to pořád vnucuje na mysl - nevím</p>
<p>opravdu sám…”</p>
<p>“Tak jen s tím klidně ven,” usmál se povzbudivě Mirek. “My se tomu přece smát nebudeme!”</p>
<p>38 Poslední chvíle Jana Tleskače “Tak poslouchejte,” pokračoval Jarka a ztišil ještě více hlas. “Sledujte teď slovo za slovem!</p>
<p>Pamatujete se ještě, co nám vyprávěl starý kostelník o posledních chvílích Tleskače? Řekl přece, že Tleskač přišel do kostela velmi rozčilený a rozzlobený hádkou se svým mistrem. Tedy s Emem! Pak šel Tleskač nahoru na zvonici, tam se prý asi houpal, provaz s ním vylétl přes zábradlí zvonice nad prohlubeň věže, a než se mohl ve svém kývám vrátit zpět, zřítil se Tleskač dolů.</p>
<p>Ale řekněte upřímně: měli byste někdo náladu na nějakou zábavu, například na takové houpání na provaze, když jste tak rozrušení hádkou s dospělým člověkem, před kterým se ještě k tomu musíte mít na pozoru?”</p>
<p>“No to ne —to bych tedy neměl!” připustil Rychlonožka za všechny ostatní. A Jarka ve svých vývodech pokračoval:</p>
<p>“To mně tedy bylo divné. Ani poslední zápis deníku, psaný chvíli před neštěstím, neukazuje přece na nějakou veselou náladu, ze které by se dalo usoudit, že by Tleskač měl chuť do zábavy!</p>
<p>Když se Tleskač rozbil dole po tom děsném pádu na padrť, přiběhl kostelník, přivolaný přerušeným zvoněním, a za chvíli bylo kolem hrůzného divadla plno lidí, mezinimi i Em. Ale co bylo předtím? Co se dělo nahoře ve zvonici těch několik vteřin před tím, než se Tleskač ocitl za zábradlím zvonice?</p>
<p>Poslední řádky Tleskačova deníku nám to říkají dost jasně, ale napadlo mne to teprve teď.</p>
<p>Poslyšte: Tleskač, aby se uklidnil, se nehoupal na provaze, jak se kostelník mylně domníval, ale psal si deník! A najednou se dole na dně věže objevilo světélko a vrzla tam vrátka, vedoucí na točité schůdky ke zvonici. Někdo začal po schůdkách stoupat k TleskaČovi! Nejsou to mé myšlenky, je to tu přece napsané — podívejte!” — Jarka se odmlčel a ukázal na poslední tři řádky v deníku.</p>
<p>“Máš pravdu,” připustil Mirek. “Ale co z toho usuzuješ?”</p>
<p>“Tohle: Tleskač psal deník i po objevení světla dole. Když ale neznámý návštěvník dostoupil po schůdkách tak vysoko, že mu bylo vidět do tváře, přerušil Tleskač náhle psaní deníku uprostřed věty a odhodil deník v šíleném zmatku a spěchu nahoru na podkrovní plošinu, jen aby nebyl nalezen!</p>
<p>116</p>
<p>117</p>
<p>Ale proč? Kdyby příchozím byl kostelník, neukrýval by před ním Tleskač svůj deník!</p>
<p>Kostelník přece o deníku věděl, což nám taky řekl.</p>
<p>Proto je jisté, že příchozím byl někdo jiný než kostelník! Někdo, před kým bylo nutné deník okamžitě schovat i za cenu jeho pošpinění a potrhání.</p>
<p>Jedině Em mohl mít zájem na Tleskačově deníku. Jedině Em chodil taky někdy za Tleskačem na zvonici. A Em byl taky podivně rychle u zabitého Tleskače dole. Jak se tam dostal? Kdo ho tam zavolal? Jak se tak rychle dověděl o neštěstí?”</p>
<p>Jarka chvíli přestal mluvit a jeho čelo bylo zvlhlé. Hoši mlčeli a on zase pokračoval: “Takhle si to asi představuju. Byl to Em, kdo přicházel po schodech nahoru! Tleskač ho poznal, když zář lucerny dopadla na jeho obličej, a v polovině nedopsané věty proto v úzkosti odhodil deník do tmy, do prachu na podkrovní plošinu.</p>
<p>Tam byl deník před Emem bezpečný — a tam jsme ho taky teprve my po mnoha letech v nánosu prachu a sazí nalezli!</p>
<p>Potom Em vkročil na podlahu zvonice. Začala nová zuřivá hádka, snad i rvačka, začatá už toho neblahého dne v dílně při odpoledním úklidu.</p>
<p>Představte si to: nerovný zápas nedorostlého chlapce s mužem v plné síle. Na jedné straně zášť, chtivost, hněv, na druhé straně zuřivé zoufalství, zápasící o všechno —a podléhající! V bitce zavadili několikrát i o provaz zvonu a zvon se nepravidelně rozezvučel.</p>
<p>Ve svitu blikotavé lampičky se oba dostávají až k zábradlí zvonice. Je, chatrné, staré, nízké!</p>
<p>Zřejmě si ani neuvědumují, že už jsou těsně u zábradlí … Ale Em tiskne Tleskače k zábradlí, ten se vykrucuje, je vyzvedáván, sám se vzpírá — a najednou se jeho ruce rozmáchnou do prázdna, červená zář lampy mizí, pod nohama už necítí podlahu zvonice — a jen letí a letí, závratnou rychlostí - kolem je tma — nechápe, co se s ním</p>
<p>děje - v hrdle mu odumírá výkřik hrůzy -</p>
<p>Tleskač přepadl</p>
<p>přes zábradlí!</p>
<p>Em strne děsem, zatímco dole vzniká poplach.</p>
<p>Pak ale Tleskačův mistr tiše schází po schodech dolů a mísí se nepozorovaně v rostoucí hlouček lidí. Musí se přesvědčit, co se s Tleskačem stalo, ačkoli je už přesvědčený napřed, že jeho strašlivý pád musel skončit smrtí. A samozřejmě mezi lidmi předstírá, že šel kolem náhodou!” Když Jarka skončil, zavládlo v místnosti dlouho hluboké ticho. Hoši nemluvili. Každý sledoval logické vývody Jarkovy. Vše se zdálo být najednou tak jasné, vše souhlasilo a doplňovalo se s různými náznaky a nevysvětlitelnými příhodami z Tleskačova deníku. Pak Mirek vyňal z kapsy svůj zápisník a nalezl v něm stránku, kde měl vypsáno všech deset záhad, točících se kolem Tleskače a jeho hlavolamu, které nemohli rozluštit. Přeškrtl v nich všechny od šestky až do desítky.</p>
<p>Zbylo jich však ještě dost k tomu, aby se nad nimi rozum bezradně zastavil, přibyla k nim záhada ze Slepé uličky ve Stínadlech — a ještě další měly přijít!</p>
<p>Co všechno se ještě skrývalo ve Stínadlech!</p>
<p>39 Stínadla v pohybu</p>
<p>Hodiny</p>
<p>událostí</p>
<p>tikaly</p>
<p>pomalu,</p>
<p>ale</p>
<p>nezadržitelně. Nebylo dne, aby se něco nestalo, nebylo chvíle, ve které by nebyl běh událostí buď popohnán nebo zpomalen, či jakkoli změněn.</p>
<p>Lidé pracovali, chodili po ulicích, vozy jezdily, hoši a děvčata se učili — nebo neučili ve škole, vše šlo klidně dál. Ale něco se pořád dělo! Ten klid byl jen na oko! Pod jeho pláštěm proud událostí plynul prudce a oni to věděli!</p>
<p>Klub Rychlých šípů psal a maloval svůj TAM</p>
<p>—TAM a uváděl v úžas celou Druhou stranu i Dvorce.</p>
<p>Sběrač se svou partou, točící se kolem Tondy Plíhala, marně pátral po pramenech, ze kterých Rychlé šípy čerpají ty úžasné objevy o Stínadlech i Janu Tleskačovi. A různými temnými cestami se snažil dohonit TAM —TAM v jeho reportérské činnosti.</p>
<p>Několik dospělých lidí se začalo nepříjemně zajímat o události vypisované v TAM—TAMU a muž ze Slepé uličky číslo 5 byl jedním z nich. I on vypozoroval, že z některých nečitelných a nerozluštěných stránek Tleskačova deníku by se dalo snad vyčíst víc o Tleskačově tajemné práci, a chtěl proto deník na Rychlých šípech vylákat.</p>
<p>Naštěstí pro ně se mu to prozatím nepodařilo.</p>
<p>Mirek byl v psaní TAM—TAMU zase opatrnější! Ani slůvkem se nezmínil v dalších sešitech, že Rychlé šípy by uměly ježka z klece vyjmout a že ježek sám je zase ještě rozvíratelný a že obsahuje drahocenný plán. A o tom, že je vypátráno tajemství Tleskačovy práce, nebyla v TAM —TAMU také ani zmínka. Mirek cítil, že ještě není čas, aby tyto úžasné 118</p>
<p>119</p>
<p>věci světu prozradil. A tak byl psán TAM— TAM tak, aby čtenáři sice pochopili úžasnost objevů, ale přitom aby nepoznali jejich podstatu.</p>
<p>Červenáček se vyhýbal Rychlým šípům, kde mohl. Někdy to bylo velmi těžké, protože bydlel — právě tak jako Rychlonožka — v domě, kde byla klubovna Rychlých šípů. A tak se stávalo často, že Červenáčka potkali — nebo snad měli potkat na schodech či v průjezde domu.</p>
<p>Červenáček se vždy raději vrátil, než aby se s Rychlonožkou nebo Rychlými šípy potkal. A když už to nebylo možné (to se stávalo obyčejně ve vratech domu), vyrazil proti nim prudce, se sklopenou hlavou, bez jediného pohledu! Někdy ho bylo vidět ve společnosti Plíhalovy party, jindy mizel kdesi v ulicích s Bratrstvem Kočičí pracky za jeho výpravami na kočky, myši a krysy.</p>
<p>Ale Bratrstvo Kočičí pracky sledovalo ještě nějaké jiné cíle než ty, ve kterých si liboval milovník a cvičitel krys Štětináč! Což nebylo spatřeno i s Červenáčkem a lidmi ze Sběrače ve Stínadlech v divokém úprku před pronásledujícími je Vonty? Jen vysvětlení a spojitost mezi těmito všemi motanicemi chyběly!</p>
<p>A ve Stínadlech se vše připravovalo na velikou slavnost, která se opakovala vždy jen jednou za dva či tři roky: na volbu Velkého Vonta. — Dosavadní Velký Vont totiž ohlásil, že se hodlá dobrovolně zříct úřadu ve prospěch některého svého mladšího nástupce, kterého Stínadla vyvolí.</p>
<p>Velký Vont musel být chlapík všestranně zdatný, aby ho celá Stínadla dokázala mít ráda, aby ho uznávala za svého náčelníka a poslechla vždy na slovo!</p>
<p>Musel být silný, chytrý a odvážný! Nesměl se dát zastrašit žádnými překážkami. Všechno musel umět. On řídil nejdůležitější utkání v rozličných sportech mezi jednotlivými stínadelskými okrsky.</p>
<p>On předsedal Vontské radě při rozsuzování různých neshod mezi Vonty i mezi celými ulicemi, někdy proti sobě stojícími. On bděl nad vontskou tradicí Stínadel, jmenoval náčelníky jednotlivých ulic, přijímal jejich zprávy, chválil, káral, rozhodoval o trestech, byl hybnou pákou celých Stínadel.</p>
<p>Velké Vontství byla těžká, odpovědná, ale také vyznamenávající a všemocná funkce. Nebylo proto divu, že každý jen trochu ctižádostivý správný Vont si v nejskrytějším koutku svého srdce tajně přál, aby se stal jednou Velkým Vontem!</p>
<p>Na některé z obyčejných Vontů se usmálo štěstí alespoň tak, že se stali náčelníky své ulice nebo podnáčelníky (to když byla ulice příliš dlouhá</p>
<p>a měla víc úseků), nebo dokonce po dlouhé a dobré službě náčelnické byli povoláváni do šestičlenné Vontské rady.</p>
<p>Jim byli jmenováni alespoň “poštovními jezdci”. To byli ti, kteří po návrhu náčelníka ulice byli určeni Vontskou radou pro doručování rychlých zpráv z Vontské rady všem náčelníkům ulic.</p>
<p>Ale stát se Velkým Vontem se poštěstilo vždy jen jednomu chlapci, a to vždycky teprve za dva až tři roky, když dosavadní Velký Vont odrůstal chlapectví.</p>
<p>Při volbě Velkého Vonta se obvykle stávalo, že už se vědělo napřed, kdo asi bude zvolen novým vládcem Stínadel. Vždycky to byl zpravidla chlapík, který na sebe upozorňoval odvahou, podnikavostí, rozvážností, tělesnými schopnostmi i dovednostmi a oblibou u ostatních ještě v době, kdy nebylo dosud ani zdání, že by nová volba Velkého Vonta mohla být!</p>
<p>A když pak dosavadní Velký Vont vyjádřil prám předat svou funkci někomu jinému, šlo se pro jeho nástupce už skoro najisto a vědělo se už napřed, že hlasování vyzní pro tohoto vynikajícího chlapíka!</p>
<p>Stávalo se ovšem někdy, že některá ulice byla trochu zaujatá proti tomuto navrhovanému oblíbenci Stínadel, kterému kynula možnost stát se Velkým Vontem, a tak navrhovala za Velkého Vonta někoho ze svého středu.</p>
<p>Takovou opozici zpravidla rozmluvil dotyčné nespokojené ulici prostřednictvím jejího náčelníka sám odcházející Velký Vont, protože to tak bylo lépe! Ve volbách by nespokojená ulice sice stejně se svým navrženým příslušníkem nevyhrála, protože převážná většina Stínadel stála za Vontem, který už dříve na sebe přesvědčivě upozornil svými schopnostmi! Ale když byla takové ulici její nespokojenost rozmluvena ještě před volbami, nehlasovala pak už při volbách proti všeobecně navrženému Vontovi, ale pro něj. A tak bylo zvolení nového Velkého Vonta jen jednotnější — a tím ještě stoupala jeho oblíbenost, což bylo účelem. K tak těžkému úkolu jí bylo zapotřebí jako soli!</p>
<p>Byly však i případy, kdy se nespokojená ulice nedala přesvědčit výkladem ani domluvou odcházejícího Velkého Vonta a tvrdošíjně žádala, aby byl za nového Velkého Vonta zvolen její příslušník. Získala-li pak pro něho i souhlas některé jiné sousední ulice nebo dokonce ulic, bylo zřejmé, že je to vážný soupeř v boji o Velké Vontství, a nelze ho přehlížet. A tu pak už nerozhodovalo hlasování, ale osobní zápas mezi kandidáty na Velkého Vonta.</p>
<p>Ve Vontské kronice, která byla psána ve Vontské radě a dědila se 120</p>
<p>121</p>
<p>z jedné generace na druhou, byly známy asi tři takové případy, kdy o funkci Velkého Vonta zápasilo několik uchazečů.</p>
<p>Nikdo z nezasvěcených nebyl těmto zápasům přítomen a nikdo nevě-</p>
<p>děl, v čem se zápolí. Účastníci boje byli povinováni přísným mlčením.</p>
<p>A mlčeli opravdu, jak Vontská rada, tak vítězové i poražení. Ti ještě více než ostatní, protože bylo v jejich zájmu, aby neprozradili, v čem jsou tak slabí, že prohráli!</p>
<p>Jen ve Vontské kronice, v té silné pevné knize, do které už několik generací Vontských rad zapisovalo události Stínadel, bylo psáno, co bylo podstatou bojů o titul Velkého Vonta. Ale kronika se nedostala nikdy do rukou nepovolaných.</p>
<p>A teprve teď zase nastal případ, že volbu Velkého Vonta bude muset rozhodnout boj! Snad ještě nikdy nebylo soupeřství mezi dvěma uchazeči o Velké Vontství tak úporné a skoro rovnocenné jako tentokrát. Stínadla se rozdělila na dva skoro stejné tábory. Jeden byl pro Losnu, druhý pro Mažňáka!</p>
<p>Každodenní porady jednotlivých ulic, ještě nerozhodnutých, ke kterému táboru se přidají, byly čím dále tím vzrušenější a končily vášnivými hádkami i bitkou s ulicemi jiného mínění.</p>
<p>Každý tábor měl plno svých pomocníků, kteří měli za úkol jakýmkoli způsobem získávat pro svou stranu nové příznivce i celé ulice.</p>
<p>Vontská rada s Velkým Vontem v čele sledovala průběh událostí s neklidem a obavami.</p>
<p>Ještě při žádných volbách se ve Stínadlech neutvá-</p>
<p>řela situace tak nevhodně, nežádoucně a nešťastně jako tentokrát! Jindy, když s novým Velkým Vontem byla nespokojena ulice jedna či dvě nebo snad dokonce i tři, nebyla to žádná nehoda! Proti spoustě spokojených ulic ostatních nemohly takové dvě tři nespokojené ulice nic podniknout a samy se za několik dní smířily s tím, že byl zvolen Velký Vont jiný, než kterého ony navrhovaly.</p>
<p>Ale teď se nejednalo o dvě tři bezvýznamné ulice! Teď stály proti sobě dvě skoro stejně veliké polovice Stínadel a každá byla připravená hájit svého navrhovaného budoucího vládce Stínadel do posledního dechu!</p>
<p>Ať už v boji pak vyhraje navrhovaný Vont té či oné strany — smíří se s tím poražená strana, když i ona má za sebou spoustu příznivců? Bude uznávat zvoleného Velkého Vonta? Nebude mít proti němu námitky? Podrobí se? Dokáže Velký Vont získat si její přátelství? Je možné tak dalece spoléhat na vontskou kázeň?</p>
<p>To vše byly otázky nezodpověděné a Vontská rada s dosavadním</p>
<p>Velkým Vontem se marně snažila uvést chod všech těchto událostí do žádoucího směru.</p>
<p>Stínadla se dostala do pohybu a nic je nemohlo zastavit!</p>
<p>40 Vontové hrozí</p>
<p>Do soboty, kdy se měla ve stínadelském kostele u Jakuba konat Vontská rada, chyběly ještě dva dny.</p>
<p>Ale u Rychlých šípů byly přípravy na tento podnik v plném proudu.</p>
<p>Hoši polepili čočky svých baterek, aby jimi proklouzl jen úzký paprsek světla a aby je při svícení v nebezpečných situacích nemuseli ustavičně zakrývat druhou rukou.</p>
<p>Jindra vynašel zvláštní způsob závěsem baterky pomocí provázků na zápěstí pod dlaní, takže baterku bylo možné zhasnutou chvílemi pouštět klidně z ruky a jediným pohybem, bez dlouhého sahání do kapsy, znovu uchopit.</p>
<p>Každý z hochů si také opatřil veliký sešit a několik ořezaných tužek. Chtěli totiž psaním zachytit celé jednám Vontské rady! Bude to pro TAM—TAM úžasná věc!</p>
<p>Představovali si to asi tak, že se při zasedání rady skryjí někde ve tmě v blízkosti dveří do sklepení, každý s papírem a tužkou v ruce. První začne mluvenou řeč zachycovat na papír Mirek. A jakmile řeč mluvícího Vonta už nebude stačit psát, strčí loktem Jarku na znamení, aby začal psát dále, zatímco on dopíše v klidu větu, kterou si z řeči Vonta jako poslední ještě zapamatoval. Stejný postup pak byl i mezi ostatními hochy. A poněvadž měli stát v malém kroužku, poslední z nich dával znamení loktem ke psaní zase již odpočatému Mirkovi. Plán to byl dobrý. Hoši jen nevěděli, pújde-li také provést tak lehce, jak byl vymyšlen.</p>
<p>Ale dříve než nadešla sobota, kdy měla být Vontská rada konána, stala se ještě jedna příhoda.</p>
<p>Upřímně řečeno — Mirek ji čekal už dávno. Už od té doby, co se v TAM—TAMU začalo mluvit o Stínadlech. A třebaže se jí tajně obával, divil se, že dosud nenadešla.</p>
<p>Byl čtvrtek večer. Rychlé šípy právě dokončily srovnávám starých sešitů TAM—TAMU a rokovaly o potěšitelně podivném úkazu: obsah posledního TAM—TAMU, který pojednával o událostech ze druhé části Tleskačova deníku, nebyl prozrazen Sběrači ještě před vyjitím TAM— TAMU, tak jako se stalo u sešitů předchozích.</p>
<p>122</p>
<p>123</p>
<p>“Tomu asi nepřijdeme nikdy na kloub, jak mohl tehdy mít Sběrač všechny ty zprávy ze Stínadel a hlavně z Tleskačova deníku dřív než my, uvidíte — ” prorokoval Jindra.</p>
<p>Mirek se jen zamyšleně probíral ohmatanými a potrhanými sešity TAM—TAMU, které měly v rukou</p>
<p>desítky</p>
<p>nedočkavých</p>
<p>a</p>
<p>dychtivých</p>
<p>Druhostraníků.</p>
<p>A pak se ozvaly na chodbě nějaké kroky.</p>
<p>Pomalé, ale nesnažící se utlumit svůj zvuk.</p>
<p>Zastavily se u dveří klubovny.</p>
<p>Hoši na sebe pohlédli a zmlkli. Jarka se mimoděk chopil sešitů TAM —TAMU a schoval je do kufru, který stál u zdi.</p>
<p>Dveře se pomalu a bez zaklepání otevřely, Mirkovi při pohledu na ně probleskla vzpomínka na Jana Tleskače tehdy v jeho kůlně, když tam kdosi k němu přišel.</p>
<p>Ale Tleskač byl tehdy v kůlně sám, ve tmě — a to bylo horší! Také ještě Mirka napadlo, kdo že to šel dnes poslední, že za sebou při příchodu do klubovny</p>
<p>nezamkl.</p>
<p>Vždycky</p>
<p>to</p>
<p>hochům</p>
<p>připomínal, aby Zamykali! -</p>
<p>Na prahu se objevil podivný chlapík. Ozářený světlem lampy z klubovny, odrážel se na tmavém pozadí chodby jako zjevení. Nemusel mít ani žlutý špendlík v klopě kabátu, aby hoši poznali, že je to Vont.</p>
<p>Byl starý asi jako Jarka. Vše na něm bylo černé. I rukavice mě! z černé látky a podivně protáhlý hubený obličej vypadal popelavě šedý.</p>
<p>Jindra v duchu odhadl, že by s ním byl hotový za pět minut, kdyby se něco semlelo, aniž by mu to dalo velkou práci. Ale žlutý špendlík, jediný světlý bod na obleku Vonta, svítil jasně a výhružně z té černi. A říkal, že celá Stínadla stojí za tím hubeným chlapíkem, který se klidně a bez obav až sem mohl odvážit.</p>
<p>“Je tady klubovna Rychlých šípů?” pravil ostrým hlasem.</p>
<p>“Ano!” pospíšil si Rychlonožka jako vždy, když byla jeho výřečnost nejméně vítaná. “Máme to přece na dveřích napsané!” Neměl nikdy rád, když se ptal někdo na něco zbytečně!</p>
<p>Vont polkl sliny, Rychlonožku někdo pod stolem mírně kopl, aby byl zticha, a pak se ujal opatrně slova Mirek.</p>
<p>“Jsi ze Stínadel — jak vidím,” usmál se trochu a pokynul rukou k žlutému špendlíku. “Máte to tam pěkně zařízené!”</p>
<p>“Máme! Ale nestojíme o to, aby nám někdo strkal nos do našich věcí! A nepřejeme si to!”</p>
<p>Vont mluvil nepřátelským tónem.</p>
<p>“Má to být narážka na nás?” ohradil se pevně Mirek.</p>
<p>124</p>
<p>“Jsi důvtipný,” ušklíbl se kousavě Vont.</p>
<p>“Samozřejmě! Píšete tady nějaké zprávy o všem, co se děje v Stínadlech. A píšete taky o Janu Tleskačovi a jeho ježku v kleci. A jsou to věci, které nikdo nikdy ani ve Stínadlech neslyšel. Kde jste ty zprávy sehnali?”</p>
<p>“To je zase naše záležitost,” pronesl Mirek zvolna. “Nemusíme se nikomu zpovídat — a taky nebudeme! Dobrovolně, z dobré vůle jen prohlašuj u — a můžeš to klidně ve Stínadlech vyřídit — ježek v kleci u nás není! Na to můžeš vzít jed!</p>
<p>Nikdy jsme ho v životě neviděli.”</p>
<p>Vont se díval na Mirka se sklopenou hlavou, ale pozvednutýma očima.</p>
<p>“Neříkám, že máte ježka v kleci u sebe,”</p>
<p>pravil po chvíli. “Ale nepřejeme si, abyste dál o té věci psali! Už ani slovo o Stínadlech nesmí být ve vašich zprávách!”</p>
<p>Vontovy slídivé oči přebíhaly teď z jednoho hocha na druhého, a když domluvil, přejížděly vše v klubovně, zastavily se u věd na stole a vypadalo to tak, jako kdyby si Vont chtěl každou maličkost zde nesmazatelně vtisknout do paměti.</p>
<p>“Můžeme si psát, co chceme!” vykřikl Mirek pobouřeně.</p>
<p>“Nemůžete! Zakazujeme vám to!”</p>
<p>“Jak nám to můžete zakázat?”</p>
<p>“Stínadla mají dost dlouhé ruce, aby dosáhly až na vás!”</p>
<p>“A když se jich nebudeme bát?”</p>
<p>“Pak vám budiž samo nebe milostivo!”</p>
<p>S touto výhrůžkou se Vont zvolna otočil a odcházel z klubovny. Klidně a bez obav, že bude zezadu napaden Rychlými šípy. Spoléhal tak na jejich slušnost boje či věřil svému žlutému špendlíku?</p>
<p>Ještě když už zmizel za dveřmi a jeho kroky dozněly v chodbě, bylo v klubovně ticho. Teprve Rychlonožka je zase přerušil.</p>
<p>“Kdo sem toho vyschlého panáka z muzea vlastně poslal?” zabručel umíněně.</p>
<p>“Vontové! Vontská rada,” mínil Mirek. “Sám od sebe jistě nepřišel! Ale my musíme v pátrání pokračovat,” rozohnil se, “my musíme psát TAM</p>
<p>—TAM dál, když tolik Druhostraníků teď čeká, jak se věci utvářejí! Nesmíme se dát zastrašit nějakými pohrůžkami. Připadal bych si jako spráskaný pes, kdybych teď měl všeho nechat!”</p>
<p>“Samo sebou se rozumí!” zabouřil Jindra a Jarka dodal: “Nejsme žádné malé děti, aby si někdo rozhodoval, co máme nebo nemáme dělat.</p>
<p>Hlavolam u nás není, stejně je dávno někde pohřbený, tak může být</p>
<p>125</p>
<p>Vontům ukrutně jedno, čím a jak se zajímáme o to, co se dělo a děje ve Stínadlech.”</p>
<p>“Ale na pozoru se mít musíme, to je jisté!”</p>
<p>řekl ještě již uklidněný Mirek, a s tím všichni v duchu souhlasili.</p>
<p>41 Vzhůru na Vontskou radu A tak ani hrozba ze Stínadel neodradila Rychlé šípy, aby se znovu neponořily do tajemného bludiště stínadelských uliček, pro ně tak nebezpečných.</p>
<p>Milosrdné šero sobotního večera se začalo snášet nad město a zakrylo staré, potrhané úbory Rychlých šípů.</p>
<p>Hoši nešli do Stínadel nikdy lhostejně. Vždy byli rozechvění tím, co je tam očekávalo. Byla to vždy výprava jako do lví klece. Ale dnes jejich vzrušení dostoupilo vrcholu. Jdou na Vontskou radu! Budou tajně přítomni zasedání, na které mělo přístup jen několik nejzasloužilejších Vontů s Velkým Vontem v čele! O čem se tam bude rokovat? Co se tam dozvědí? Stovky obyčejných Vontů se o těchto otázkách ani neodvážily přemýšet, stačilo jim, když se mohly potloukat kolem svatojakubského kostela a pak druhý den snad čekat, až jakou zprávu Vontská rada pošle náčelníkům jednotlivých ulic! A oni —Rychlé šípy —vetřelci do Stínadel, vyslechnou vše na vlastní uši, nezkráceně, a dozvědí se možná mnoho, co se ani Vontové nebudou smět dozvědět! Tím hroznější by však také bylo, kdyby byly Rychlé šípy prozrazeny. Zde selhával každý plán, vše se musí vsadit na jednu kartu: že ve tmě úkrytu prozrazeny nebudou!</p>
<p>Stínadla se podobala jedinému obrovskému rozdrážděnému úlu. Ještě nikdy zde neviděli takový ruch, takové množství Vontů. Na každém rohu stály jejich hloučky, živě rokující, místy se ozývaly i ostré hádky a na jednom náměstíčku v hlubokém stínu byla v plném proudu nějaká bitka.</p>
<p>Tmou se ozýval bezeslovný zpěv a pískání stínadelského nápěvu, písně, kterou Vontové užívali vždy před velkými událostmi, ať již to byla nějaká trestní výprava do jiné čtvrti, nebo zasedání Vontské rady, či volby Velkého Vonta.</p>
<p>Tato válečná píseň měla jen několik taktů, ale Vontové ji hvízdali vždy znovu a znovu.</p>
<p>Ve zmatku, vzrušení a shonu nebyla Rychlým šípům věnována žádná pozornost. Hoši za to byli jen vděční. Zdržení jakéhokoli druhu by jim dnes nebylo ani trochu příjemné. Trochu se opozdili a obávali se, že zasedání Vontské rady začne bez jejich tajné přítomnosti.</p>
<p>Vběhli do domu, kde ústila Hřbitovní chodba, jako kdyby tady bydleli. V domě bylo ticho a hoši se dostali do jeho sklepa bez jakýchkoli překážek.</p>
<p>Vchod do chodby našli hned a v jedné minutě nebylo ve sklepě po nich památky.</p>
<p>Chodba byla již dvěma minulými cestami dosti schůdná, a tak postupovali vpřed poměrně velmi rychle. Netrvalo snad ani dvacet minut a byli na sklepních schodech kostela.</p>
<p>“A teď opatrně,” varovně zašeptal Mirek, když se ocitli za dveřmi, které vedly do zákoutí chrámového prostoru.</p>
<p>Byl první a teď zvolna dveře pootevřel.</p>
<p>Nahlédl skulinou dovnitř a hoši se tlačili za ním.</p>
<p>Zprvu ani dobře nechápali, co to vlastně vidí.</p>
<p>Černá tma se na konci zákoutí měnila ve slabě červenavou záři a v ní poletovala malá barevná světélka</p>
<p>podivných</p>
<p>tvarů.</p>
<p>Některá</p>
<p>letěla</p>
<p>kymácivě, jiná pevně a občas tu a tam některá uvízla kdesi ve tmě a více se nepohnula.</p>
<p>“Co to tam lítá?” žasl Jindra. “Přece nespíme, nic se nám nezdá!”</p>
<p>Teprve jak si oči hochů zvykly na poloviční temnotu chrámového prostoru, poznali původ tohoto podivného zjevu.</p>
<p>Světélky byly jakési primitivní, vysoké lampióny, polokulaté i čtverhranné, vyrobené z průsvitných barevných papírů a roznášené na různá místa, aby byl prostor, určený ke konání Vontské rady, osvětlený. Pobíhalo s nimi několik Vontů, pravděpodobně k této lampářské práci přidělených, aby pak zmizeli z kostela, až Vontská rada započne.</p>
<p>Hoši pokročili opatrně až na kraj svého zákoutí, v jehož naprosté temnotě byli dobře ukryti. Dveře do sklepa nechali za sebou pro všechny případy otevřené.</p>
<p>Lampiónů, které se přestaly pohybovat tmou, protože byly připevněné tu na sloup, jinde na nějaký výčnělek ve zdi, nebo i postavené jen na zem, pomalu přibývalo a s nimi záře. Byly seřazovány do jakéhosi kruhu a vrhaly kouzelně barevné světlo na řadu stolů či něčeho podobného, postavených vedle sebe v půlkruhu. Uprostřed proti půlkruhu pak byl jeden stolek menší, u něhož po jedné straně sedátka byl lampión zelený, na druhé červený.</p>
<p>Po delším napínání zraku hoši poznali, že stoly i sedátka za nimi jsou vlastně velké a menší bedny, pokryté papíry. Ale v barevné matné záři 126</p>
<p>127</p>
<p>lampiónů vypadaly zcela úhledně a celý pohled pak působil jako příprava k nějaké pohádkové slavnosti.</p>
<p>Nad roznášením lampiónů bděl Vont, který jen udílel pokyny a pobízel k větší rychlosti. Byl to asi náčelník některé ulice, jež zde měla za úkol opatřit osvětlení a vůbec k Vontské radě vše připravit.</p>
<p>Potom venku před kostelem zesílil šum a mnohohlasný křik. Dozorčí Vont pokynul světlonošům, a ti zmizeli. Ze tmy, kde Rychlé šípy tušily vrata kostela, přicházel zvolna a slavnostně hlouček starších Vontů. Mezi nimi kráčel Vont výrazné tváře, skoro již mladý muž. Zdálo se, že obklopující ho Vontové mu prokazují jakousi úctu. Nebylo pochyb — byl to sám Velký Vont se svou Vontskou radou!</p>
<p>Dohlížitel nad uspořádáním lampiónů jim šel vstříc a oznamoval cosi jednomu z příchozích Vontů. Pak ukázal na provaz, jehož jeden konec ležel na stolku Velkého Vonta, zatěžkaný plochým kamenem, zatímco druhý konec splýval ze stolku kamsi dolů do tmy. Rychlé šípy nechápaly, k čemu provaz má sloužit, ale teď nebyl čas na dlouhé přemítání.</p>
<p>Oslovený Vont pokynul dohlížiteli, a ten zmizel ve tmě směrem, kterým předtím odešli jeho pracovníci.</p>
<p>Účastníci Vontské rady hleděli za ním, až kdesi ve tmě klaplo cosi jako dřevěná deska. Pak teprve si byli jistí, že jsou zde sami a nikdo nepovolaný je neposlouchá.</p>
<p>42 Na pospas Vontům</p>
<p>Velký Vont usedl za stolek proti půlkruhu, za nímž zaujali svá místa členové Vontské rady.</p>
<p>Chvíli bylo ticho, do něhož se jen mísilo hlučení zástupů Vontů, srocených v očekávání věcí příštích před kostelem. Velký Vont jakoby v těžkém zamyšlení se probíral nějakými papíry, vloženými do velké knihy, a členové rady na něho upřeně hleděli.</p>
<p>Jak na jeho tvář dopadala střídavě zelená a červená záře světla, jevil se jeho obličej jako tvář nějakého ducha. Lampióny hořely mihotavým plamenem. Občas vyprskly. A zase závan větru je rozkýval a po chrámovém prostoru se roztančily závoje strašidelných stínů.</p>
<p>Pak Velký Vont povstal a pravil: “Buďme svorni!” Na ta slova povstali naráz i členové rady a zvolali jakoby z jedněch úst: “Žlutá je barva naše.”</p>
<p>128</p>
<p>129</p>
<p>“Nevyzraďme nic, co víme!” pravil zase Velký Vont a členové rady odpovídali: “Mlčenlivost chrání nás!”</p>
<p>Po vyřčení těchto zahajovacích formulí všichni usedli a Velký Vont se ujal řeči: “Přátelé a kamarádi, doba mého vedení Stínadel se chýlí ke konci. Sám jsem určil její skončení. Ne proto, že by mě již netěšilo pracovat mezi vámi, řídit osudy Vontů. Ale vontská tradice žádá, aby v jejich čele stál někdo mladší, než jsem já. Stejně jsem na svém místě ze všech svých předchůdců vytrval nejdéle. Kronika Vontů zde má vše dobře zaznamenáno.”</p>
<p>Velký Vont ustal na chvíli v řeči a znovu se zadíval do knihy, jako kdyby si chtěl oživit vzpomínky na vše minulé, co pod jeho vedením bylo do ní zapsáno.</p>
<p>“A vedl jsi nás dobře,” pravil oddaně jeden z členů rady. “Byla to jen tvoje silná vůle, která způsobila například smírem Černé ulice s Ohradami, byl jsi to ty, kdo zavedl pořádek mezi náčelníky východních ulic kolem Dlouhých schodů. Nikdy dřív tam nebyl klid. Udělal jsi hodně!”</p>
<p>“Anebo ta fotbalová liga!” podotkl pochvalně jeho soused. “To byl přece nápad!”</p>
<p>“A vítězství nad Trosečníky!” připomenul třetí Vont nějaký úspěšný podnik.</p>
<p>“Nevkládejte vše jen na mou hlavu,” bránil se chvále Velký Vont. “Vždyť jsem dělal vše s vaší pomocí — byla to práce společná. Jestliže zde byly úspěchy, byly dosažené i vaší zásluhou —a konečně i zásluhou dobrých náčelníků ulic. Ale naším úkolem dnes není vzájemně si zde říkat pochvalu a lichotky. Musíme vykonat ještě hodně práce, než tohle místo obsadí někdo jiný. A čas spěchá!”</p>
<p>“Myslím, že velkému boji se už nevyhneme,”</p>
<p>pravil nyní člen rady, který až dosud nepromluvil.</p>
<p>“Celé Zákostelí i Ohrady a Modré ulice jsou pro Losnu. Ale všechny ulice směrem na Druhou stranu i poříční části Stínadel a Rybí trh, to všechno chce jen a jen Mažňáka!”</p>
<p>“Nevím dobře, co na tom Mažňákovi vidí, co od něho očekávají,” divil se jeho soused. “Já sám bych k němu nikdy nemohl mít důvěru.”</p>
<p>Ale Velký Vont znovu promluvil: “Nediv se, zlákalo je to, co dělá, a myslí si, že to tak bude pořád! Několika ulicím u Rybího trhu a na poříčních pláccích koupil docela nové kopací míče. Za Úzkou uličku zaplatil nějaká rozbitá okna. Je záhadné, kde na to bere, ale rozdává plnýma rukama. A tím si některé bláhovce kupuje. A rozknklo se to, co je to platné, a teď mu přeje už i hodně ulic, které od něj nedostaly a nedostanou nic!”</p>
<p>“A to se mně právě nezdá správné,” řekl rozhorleně poslední z členů rady. “Vždycky jsme své Velké Vonty volili podle toho, jakými byli, co uměli, a ne podle toho, co kde komu dali!”</p>
<p>“Je těžké tomu zabránit,” řekl těžce Velký Vont, “je to už příliš daleko, než abychom teď proti tomu veřejně něco říkali. Ale nic není vlastně ztraceno — o Velkém Vontství rozhodne boj mezi Losnou a Mažňákem. A já věřím, že Losna z něho vyjde jako vítěz!”</p>
<p>“Bude boj zase takový jako poslední před šesti lety?” ozval se dotaz v půlkruhu stolů.</p>
<p>Velký Vont zaváhal s odpovědí, a již se k ní nedostal. Kostelem se rozlehlo podezřelé praštění, i jakýsi zmatený šepot se ozval — a Vontská rada s údivem povstávala.</p>
<p>Ale to se již praštění změnilo v nezadržitelný ohlušující hluk.</p>
<p>Na Rychlé šípy počala dopadat nejdříve sprška prachu, rychle se měnící ve vodopád drobné malty, několik třísek dopadlo k jejich nohám, a vtom již úžasná rána zaplnila všechny prostory svatojakubského kostela a kotouče prachu zastínily na několik vteřin barevná světla. Něco nestvůrného, velikého spadlo v blízkosti Rychlých šípů.</p>
<p>“Co to je?” vyjekl zděšeně Rychlonožka a odskočil tak prudce, že až nalétl na zeď. “Kostel se řítí, utíkejme!”</p>
<p>Ale</p>
<p>Mirek</p>
<p>s</p>
<p>Jarkou</p>
<p>měli</p>
<p>více</p>
<p>duchapřítomnosti, a té bylo v těchto několika vteřinách velmi zapotřebí. Ve sporém svitu papírových lamp, dříve ještě než se rozplynula první oblaka prachu, postřehli Mirek s Jarkou, co se stalo:</p>
<p>Starý zpuchřelý ochoz nad částí kostela, po kterém též Rychlé šípy poprvé vnikly na schodiště ke zvonici, spadl jedním svým koncem dovnitř na dlažbu kostela, protože povolil jeho krajní nosný trámek zapuštěný do zdi.</p>
<p>Ale ochoz nespadl sám! Po jeho nakloněné ploše sesunula se dolů na dlažbu ještě nějaká změť čehosi — jakési postavy se tu válejí v hromadě</p>
<p>— a pro všechno na světě — tady ta — ten — vždyť je to Červenáček</p>
<p>— a tam ti — Dlouhé Bidlo, Tonda Plíhalů a Štětináč -</p>
<p>Jedním skokem vrhl se ze tmy Mirek k hromadě, dříve než se v ní mohl někdo z pádu vzpamatovat a než Vontská rada přispěchala. Uchopil Červenáčka, otupeného ještě pádem i leknutím a vtáhl ho do hluboké tmy zákoutí, v němž měli svůj úkryt.</p>
<p>130</p>
<p>131</p>
<p>Ale již jsou zde členové Vontské rady.</p>
<p>Chápali se zbylých postav, cloumali jimi a Velký Vont volal: “Chytli jsme vás, slídilové! Věděli jsme dávno o vaší smělosti, s jakou jste vnikali do Stínadel! Ale dnes vaše troufalost dostoupila vrcholu!”</p>
<p>Když vetřelce Vontové odváděli pod lampióny ke stolům, Dlouhé Bidlo se úzkostlivě poohlédlo.</p>
<p>Hledalo Červenáčka. Ale Vontové nezpozorovali, že počet zajatců je neúplný, a výprava Sběrače měla v sobě tolik sebezapření, že Červenáčka neprozradila.</p>
<p>Rychlé šípy na chvíli ztratily přehled o tom, co se děje pod lampióny. Jejich zájem se soustředil na Červenáčka, který se po vzpamatování začal vzpouzet a chtěl běžet za odváděnou výpravou.</p>
<p>“Zůstaň tady,” šeptal překotně Mirek, “to jsme my, Rychlé šípy, neboj se přece! Nejsi náš kamarád, víme to, ale nemůžeme tě ponechat tvému osudu! To je naše poslední přátelská služba!”</p>
<p>“Neprosím se vás o vaši službu,” odsekl Červenáček. “Nechci žádnou milost!”</p>
<p>“Není to přece milost — nebudeme ti to nijak vyčítat - nedělej</p>
<p>hlouposti - ” přemlouval ho Mirek.</p>
<p>Pak Červenáček ztichl a již nepromluvil, ani se nesnažil vyběhnout z úkrytu, do kterého byl tak nedobrovolně odtažen. Jen ze sebe uraženě setřásl ruce svých bývalých kamarádů a díval se jako oni tam k lampiónům, kde končil krátký výslech.</p>
<p>“Jsou to oni — bezpečně je poznávám — a můžou zapírat, jak chtějí,” bouřil jeden z členů rady. “Pronásledovali jsme je už dvakrát ve Stínadlech, jsou jednou z oněch dvou tlup, které se nám tady od jisté doby potloukají, aby vyzvídaly.”</p>
<p>“Dnes se ještě nedověděli celkem nic závažného,” pravil klidně Velký Vont. “Ale pro svoji smělost a pro výstrahu sobě i všem ostatním musí být citelně potrestáni.”</p>
<p>Levou rukou uchopil provaz, pravou pozvedl kámen, kterým byl provaz zatížený, a zatáhl za jeho konec. Provaz vedl k nějakému znamení ven před kostel. Neboť vzápětí nato přihrnulo se do okruhu světel zvenčí asi deset Vontů.</p>
<p>V nastalém hluku Rychlé šípy nepostřehly, co Velký Vont řekl, ale vniklí sem Vontové uchopili vzpouzející se a bránící se účastníky výpravy Sběrače a zmizeli s nimi ve tmě. Za chvíli nato dolehl sem z ulice povyk, při kterém Rychlým šípům přeběhl mráz po zádech a Červenáček se trochu zachvěl. Z povyku chvílemi zaznívala vontská píseň, bojovná, výhružná.</p>
<p>132</p>
<p>“Nechtěl bych být na jejich místě,” zašeptal Jindra. Jarka jen dodal: “Konečně ale bude mít Sběrač aspoň jednou něco úžasného pro své čtenáře. Senzace! Výprask od Vontů!”</p>
<p>Mirek šeptající hochy okřikl. Pod lampióny se zase už jednalo.</p>
<p>“A jak je daleko pátrání po těch vetřelcích, kteří vpadají do Stínadel s našimi špendlíky na kabátech a vydávají ten TAM—TAM?” zeptal se krajní člen Vontské rady.</p>
<p>“Víme dost, ale k odplatě se přikročí asi až po volbě. Teď není na to čas,” vysvětloval Velký Vont. “Je to klub nějakých Rychlých šípů. Zatím jim byla dána výstraha před strkáním prstů do našich záležitostí. Ale předám svému nástupci pěkný plán, jak je přiskřípneme u nich doma.</p>
<p>Nevykroutí se nám. Ale vraťme se teď k vypracování podmínek boje o Velké Vontství.</p>
<p>Raději bych nějaký bod k dřívějším bodům ještě přidal, víte, takový nějaký, který by kladl veliký</p>
<p>požadavek</p>
<p>na</p>
<p>znalost</p>
<p>stínadelské</p>
<p>minulosti. Je tak bohatá, tak krásná, ale z novějších generací Vontů málokdo se o ni už zajímá. Chci dát novému Velkému Vontovi za úkol, aby ji pozvedl a dovedl jí zjednat zaslouženou úctu. Každý Vont musí vědět, kdo byl prvním Velkým Vontem, každý musí vědět, čím byla rozepře Vontů proti Druhostraníkům před osmi lety, všichni musí mít v úctě žlutý špendlík na klopě svého kabátu, být na něj hrdí a vědět, proč ho nosí,</p>
<p>i kdy a proč byl zvolen za vontský odznak, musí se znovu vzkřísit Svátek Vontů a Slavnost světel.</p>
<p>Prvním bodem boje bude osobní zápas mezi Losnou a Mažňákem. Pak provedeme zkoušku znalosti Stínadel. Jako třetí bod bude zkouška tělesné obratnosti. Ta bude sestávat z několika věcí. Zkoušku chytrosti připraví Olmer — ano?”</p>
<p>Jmenovaný člen rady povstal, usmál se a řekl: “Ano!”</p>
<p>“A potom,” pokračoval Velký Vont, “přidáme bod nový, velmi těžký: každý z obou soupeřů bude muset donést nějakou zajímavost, která se váže ke Stínadlům či k vontskému hnutí vůbec — a kterou nikdo dosud nezná. Je úplně lhostejné, čeho se bude týkat. Ale čím bude zpráva zajímavější, tím lip pro toho, kdo ji přinese.”</p>
<p>Zvenčí sem zase dolehl hluk, přerušil hlas Velkého Vonta a již ne-utichl. Něco se venku dělo. Hochům v úkrytě se chvílemi zdálo, že slyší v hluku i zoufalé výkřiky Dlouhého Bidla, Tondy Plíhalů a Štětináče. Z řeči pod lampióny neslyšeli již ani slova.</p>
<p>Jednání Vontské rady však už brzy skončilo.</p>
<p>Její členové cosi zapiso— 133</p>
<p>váli do svých lejster, snad rozdělení úkolů, kdo co má obstarat nebo vypracovat k zápasu o Velké Vontství.</p>
<p>Rada se pak zvedla, opět byly proneseny podivné jakési formule, z nichž Rychlé šípy však pochytily jen několik slov — a pak všichni Vontové podávali Velkému Vontovi ruce.</p>
<p>“Odejdeme?” zašeptal Jarka Mirkovi, když viděl, že Vontská rada zvolna opouští místo svého zasedání. Ale Mirek pravil: “Ještě ne — nemůžou to zde přece tak nechat — někdo musí přece</p>
<p>přijít zhasnout světla, uklidit ty bedny - něco se možná přitom</p>
<p>dozvíme? Ale — haló — Červenáčku! — kam to běžíš?” Poslední slova Mirek skoro nahlas vykřikl, ale nebylo to již nic platné!</p>
<p>Červenáček bez jediného slůvka nějakého rozloučení nebo snad dokonce nějakých díků se rozběhl s nepochopitelnou odvahou z bezpečného úkrytu a zamířil si přímo přes chrámový prostor, ozářený lampióny, směrem, kde zmizela Vontská rada!</p>
<p>“Zbláznil se! Určitě se zbláznil! Tvrdohlavec protivný!” ulevoval si Rychlonožka.</p>
<p>“Tuší tam asi někde východ,” pravil Mirek, “doufá, že jím proklouzne, až sem opět někdo vstoupí. Rád bych věděl, kudy se sem asi se Sběračem dostali.”</p>
<p>“Jistě tou cestou, jako my poprvé,” mínil Jarka. “To je — oknem přímo přes ochoz. Tam asi zůstali, ale ztrouchnivělé dřevo takovou tíhu neuneslo, a když se shromáždili při poslouchání Vontské rady na jednom místě, prostě něco povolilo — a páni sklouzli po nakloněném ochozu jako po klouzačce dolů a udělali valnou hromadu…”</p>
<p>“Tiše — tiše!” zasykl Jindra. Ve tmě na druhé straně, kde měl být domnělý východ z kostela, se ozvaly nějaké hlučné kročeje a pak vešli tři Vontové. Červenáček zatím kdesi zmizel.</p>
<p>43 Uprostřed nepřátel</p>
<p>Hoši rozhovoru přicházejících Vontů zprvu nerozuměli, ale pak Vontové přišli blíž a také zesílili své hlasy.</p>
<p>Jeden z nich, asi nějaký žertovný chlapík, si usedl na sedadlo Velkého Vonta a řekl: “Aspoň na několik vteřin zaujímám místo Velkého Vonta!</p>
<p>Koukněte! Jak by mně to slušelo?”</p>
<p>134</p>
<p>Druhý se ušklíbl: “No — moc ne, nevypadáš na to! Ale Mažňák — ten se tu, pane, bude pěkně vyjímat!”</p>
<p>“A už to má skoro jisté,” dodal třetí přesvědčivě. “Ať už v tom boji bude co chce, Mažňák Losnu odstaví ve všem! Kdepak na Mažňáka — kdo by se chtěl na něj hrabat!”</p>
<p>“Má prý v plánu plno nových a krásných věcí,” povídal mluvka, sedící na křesle Velkého Vonta. “V Mydlářské ulici už o tom něco vědí, ale nechtějí nic prozradit. To víte — Mydlárna — z té vlastně Mažňák vyšel, ta bude vždycky jeho miláček a všechno se doví napřed!”</p>
<p>Potom se dali do sundávání nejvýše pověšených lampiónů. Nesejmuli však ještě ani tři a ve tmě, kde byl pravděpodobně vontský vchod, o němž Rychlé šípy nevěděly, když sem při první výpravě do Stínadel hledaly vstup, se začalo něco dít.</p>
<p>Problesklo tam několik světel baterek, ozval se výhružný křik, dupot nohou a do okruhu záře z barevných lampiónů se vhrnula asi šestičlenná skupinka Vontů.</p>
<p>Rychlé šípy zprvu nerozeznávaly v tomto zmatku hlomozících Vontů, oč jde. Křik Vontů byl výhružný, chvílemi se měnil v pošklebný chechot a zřejmě platil někomu ve středu jejich hloučku.</p>
<p>Neboť se stále obraceli a otáčeli kolem jednoho z nich — proboha — oni ho drží za ruce — je to tedy jejich zajatec!</p>
<p>Dovedli ho až do půlkruhu stolů, zbylých zde po zasedání Vontské rady, a přítomní tři uklízeči se k nim s jásotem přidali. Pak hluk trochu utichl.</p>
<p>To když jeden z Vontů, zdánlivě nejstarší, na zajatce promluvil:</p>
<p>“Tak tv si chceš tedy hrát na Velkého Vonta — co?”</p>
<p>“Nebudu si na něj hrát!” pravil určitě a bezpečně zajatec. “Budu za něj zvolen!”</p>
<p>Tyrani propukli v posměšný chechot.</p>
<p>“To by musel Mažůák napřed umřít, nebo se aspoň odstěhovat ze Stínadel, chytráku,” bouřil zase onen nejstarší z věznitelů.</p>
<p>“Losna!” zašeptal při těch slovech s úžasem Mirek hochům v úkrytu. “To je určitě Losna, přepadený a zavlečený sem Mažňákovými přívrženci!”</p>
<p>“Budu s Mažňákem bojovat,” řekl zase s neochvějným klidem zajatec, “a zvítězím! A paK</p>
<p>očistím Stínadla od ničemů, kteří se neostýchají přepadnout v přesile jedince, nebo kteří se odváží vztáhnout ruku na uchazeče o Velké Vontství! To už nebude smět být ve Stínadlech Von-tem každý, ale jen ten, kdo si svým chováním členství ve Vontském sdružení zaslouží!”</p>
<p>135</p>
<p>Chtěl ještě něco říct, ale jeho plamenná slova umlčelo několik úderů do tváře, které mu uštědřil mluvčí věznitelů.</p>
<p>Zajatec se na něj podíval zpříma a hrdě. Rány nesklonily jeho hlavu. Záře lampiónů dopadla na jeho podivuhodný obličej, který nebyl snad hezký, ale zajímavý.</p>
<p>“Zavolám tě jednou k odpovědnosti za ty rány,” rozkřikl se zajatec důrazně a přece bez vzteku, na svého tyrana, “já, Otakar Losna, budoucí Veiký Vont, rozumíš! A nebude možné, aby byl mezi námi Vont, který dokáže tlouct toho, komu jsou drženy obě ruce. Jsi ostuda Stínadel, ostuda Vontů!”</p>
<p>Příval dalších ran Losnu zase umlčel, ale ten se místo slov pokusil teď o zoufalý odpor. Bylo vidět, že je silný chlapík. Na každé ruce mu viseli Vontové jako klíšťata, jeden se mu sápal na záda a snažil se jej zvrátit dozadu. Ale Losna se všemi cloumal a pohazoval tak, že kolem něho poletovali, klopýtali a točili se jako pápery ve větru. Hoši Rychlých šípů ve svém úkrytu prožívali Losnovo utrpení s sebou a každý jeho pohyb mimoděk všichni trochu napodobili, tak jako někdy nevědomky vyhodíme trochu nohu, vidíme-li skokana, nesoucího se přes vysoko položenou laťku.</p>
<p>“Musíme mu pomoct!” zašeptal Mirek, když se situace pro Losnu stávala stále horší.</p>
<p>“Ale jak — není to možné — vždyť nejsme Vontové…” děsil se Jarka. “Nezapomínej, že jsme ve Stínaďlech, kde snad bude proti nám 1 samotný Losna!”</p>
<p>“Nevěřím tomu! Losna přece není ničema. A proto bude spíš s námi, než s darebáky, kteří porušili vontskou čest. Ostatně — přátelství s budoucím Velkým Vontem není taky k zahození!</p>
<p>A že by se na nás zlobil za to, že jsme mu pomohli z tísně, to se mně nechce ani věřit!”</p>
<p>“A co tedy chceš dělat?” zeptal se trochu úzkostlivě Rychlonožka.</p>
<p>“Vyřítíme se ven,” vykládal Mirek chvatně svůj úmysl, “a spustíme takový povyk, jaký jen vůbec dokážeme. Budeme se vydávat za Losnovy přívržence a vynasnažíme se vzbudit zdání, že je nás tu desetkrát víc než jich! Mažňákovci utečou…”</p>
<p>“… a když neutečou?” přerušil Mirka Jindra.</p>
<p>“Pustíme se do nich!” nedal se vyrušit Mirek.</p>
<p>“S Losnovou pomocí je snad zaženeme! Přece snad taky něco dokážeme — či ne?”</p>
<p>“Samozřejmě!” řekl za všechny Jarka.</p>
<p>“Tak ven — a do toho! Do <emphasis>o</emphasis> to!” zavelel Mirek. Poslední dvě slova už začal křičet docela nahlas a ostatní se k němu přidali. Rozběhli se v rozevřené řadě k lampiónům, aby budili zdání, že jich je plný kostel a že vybíhají ze všech jeho koutů, dupali a volali: “Losno,</p>
<p>vydrž,</p>
<p>jdeme</p>
<p>ti</p>
<p>na</p>
<p>pomoc!</p>
<p>Mažňákovci ven!”</p>
<p>Pak se Mirek ještě obrátil do úkrytu, ze kterého vyběhli, a volal tam do prázdnoty na vymyšlené posily: “Losna je v nebezpečí! Rychle!”</p>
<p>Křik bouřil celým prostorem ve stonásobné ozvěně.</p>
<p>Vontové pod lampióny na okamžik strnuli. I sám Losna se přestal vzpínat svým věznitelům.</p>
<p>Potom cítil, jak prsty Vontů, svírající jeho zápěstí i ramena, povolují. Slyšel ten křik a pochopil, že mu přináší spásu. Rozehnal se zuřivě po nejbližších Vontech. Někdo vykřikl: “Těch je tady jako much! Rychle odsud!”</p>
<p>Rychlé šípy však byly už tady a začaly své dílo. Jejich útok byl prudký a jeho síla zvětšená tím, že narazily na Vonty v plném běhu.</p>
<p>Mažňákovi přívrženci se ani příliš nebránili.</p>
<p>Padlo několik bezvýznamných ran, které měly krýt jejich ústup, a když se Vontové dostali za okruh záře zkomírajících lampiónů, dali se na zběsilý útěk do tmy, k východu.</p>
<p>Hoši Rychlých šípů je pronásledovali spíše křikem než během. Stačilo jim, že Losna je zatím zachráněn, a netoužili ani trochu pustit se za Vonty dále.</p>
<p>Losna stál nyní uprostřed nich a údivně se jich ptal:</p>
<p>“Odkud jste sem přišli? A kdo vlastně jste?</p>
<p>Mám dobrou paměť, ale na vás se nepamatuju!</p>
<p>Vás jsem ve Stínaďlech ještě neviděl!” poslední větu pronesl s nádechem lehkého podezření.</p>
<p>“Nejsme Vontové,” pravil Mirek zvolna a přímo. “Nejsme taky samozřejmě ze Stínadel.</p>
<p>Špendlíky, které vidíš na našich kabátech, nosíme jen proto, abychom Vonty příliš nedráždili…”</p>
<p>“Anebo abyste je oklamali!” přerušil ho ostře Losna. “Ale to jste tedy vyzvědači! Přišli jste sem z jiné části města a vetřeli jste se dokonce v místa, kam se dostane málokterý Vont!”</p>
<p>“Dnes se jich sem dostalo hodně! Sám ses na své kůži o tom přesvědčil!” pravil trochu kousavě Mirek. “Vyčítáš nám, že jsme tady. A přece naše přítomnost tě zachránila! Říká se tomu tady ve Stínadlech vděčnost?”</p>
<p>Losna byl trochu v úzkých. Ale hned se zase vzpamatoval.</p>
<p>“Nevytloukejte z té nahodilé pomoci pro sebe nějakou polehčující okolnost. Proto, že jste mně pomohli, nemůžete ještě očekávat, že vám promineme vniknutí do Stínadel a do jejich posvátného místa!”</p>
<p>136</p>
<p>137</p>
<p>“Nebudeme se teď tady o to přít,” řekl chvatně Mirek, protože venku opět začal vzrůstat výhružný hluk. “Zdá se, že tvoji odpůrci se vracejí! Pojď s námi, pohovoříme si jinde, a snad tě dnes zachráníme ještě podruhé. Ale jen rychle, rychle!”</p>
<p>Dal se do běhu směrem ke dveřím do sklepa, následovaný svými kamarády, a Losna je mimoděk doprovázel. Nechtěl se dostat ještě jednou do moci Mažňákovců!</p>
<p>“Jsme stejně v pasti,” hučel však zasmušile.</p>
<p>“Není odsud jiného východu než vyndaná deska v hlavních vratech, a ta obsadili Mažňákovci!”</p>
<p>“Známe ještě dvě cesty odsud!” pravil sebevědomě Mirek — “a snad tě tahle okolnost přesvědčí, že tady nejsme takovými cizinci!”</p>
<p>Vnikli za dveře na začátek sklepního schodiště a Jarka zde za svitu baterek zavrtal do dveří tři silné obrtlíky, na místě staré rozpadlé zástrčky. Ta vzala za své tehdy při jejich první výpravě do Stínadel, když zde byli pronásledováni Vonty.</p>
<p>Obrtlíky seděly ve dřevě pevně, a když je zastrčili, nemohl teď nikdo z kostela na schody do sklepa.</p>
<p>Zde byli Rychlé šípy i Losna v bezpečí.</p>
<p>Pozoroval jejich klidné počínání s němým údivem, který ještě vzrostl, když potom vnikli do Hřbitovní chodby.</p>
<p>“Tak to je asi ta chodba, o které se Mažňák chlubil, zeji objevil!” řekl pak v zamyšlení, spíše sám k sobě než ke svým zachráncům. “Nechtěl jen říct, kde se nalézá. A tímhle svým objevem asi vyhraje Velké Vontství.”</p>
<p>Mirek se překvapivě zastavil v chůzi a zeptal se: “Co tím myslíš?” Ale již v duchu věděl, oč asi jde.</p>
<p>“Mezi mnou a Mažňákem bude boj o Velké Vontství,” vysvětloval mrzutě Losna. “A takový objev v boji hodně pomůže.”</p>
<p>“Ano, víme o tom!” přisvědčil Mirek, jak nejlhostejněji dovedl. “Je to jen jeden bod programu boje: přinést nějaké tajemství nebo nějaký objev, který by se týkal Stínadel!”</p>
<p>Losna sebou až trhl úžasem. “U všech všudy —jak i tohle víte?” vyjekl překvapeně. “Vždyť já sám jsem se to dověděl teprve před chvílí na ulici od Vontské rady, kde mně a Mažňákovi tajně sdělila podmínky boje!”</p>
<p>“Víme hodně! Mnohem víc, než si myslíš. A naše vědomosti by ti mohly v boji mnoho prospět,” promluvil klidně Mirek.</p>
<p>Jeho jistota stoupala, protože poznal, že je Losna bude velmi potřebovat a že spíše oni jeho než on je mají v moci.</p>
<p>“A proč vlastně myslíš, že by Mažňák vyhrál boj tím, že oznámí objev téhle chodby?” dodal.</p>
<p>“No to je přece jasné!” rozčilil se Losna.</p>
<p>“Objevil chodbu a já nemám nic!”</p>
<p>“Jak to? Máš přece přinejmenším tentýž objev jako Mažňák,” namítal Mirek. “Můžeš prokázat ještě dřív než on, že o chodbě víš. Necháme ti klidně slávu objevitele, neprozradíme, že jsme to byli my, kdo ti ji ukázal!”</p>
<p>“Nebesa! Máte vlastně pravdu,” ozval se Losna nadšeně. “Docela pravdu! Sám dobrý duch mi vás poslal do cesty. To už je vaše druhá dobrá služba, kterou mně dnes prokazujete!”</p>
<p>“Dobrá,” odmítal Mirek tuto děkovnou pochvalu a kul železo dále. “Ale tím, že budete oba vědět o stejném objevu,” pokračoval, “ani jeden z vás v tomhle bodu boje nepostoupí kupředu. A to bude škoda. Chceme, abys ty zvítězil nad Mažňákem! A proto se nesmíš spokojit pouze s tím, že Mažňákův objev chodby uděláš bezcenným, musíš přijít sám s nějakým dalším objevem, který by ti nad Mažňákem v boji získal body!”</p>
<p>“A víte o nějakém?” vyhrkl dychtivě Losna.</p>
<p>“Ano!” řekl zvolna Mirek, zastavil se a pohleděl Losnovi přímo do očí. “Můžeme tě naučit, jak se dostával Tleskačův ježek z klece!”</p>
<p>“Cože? Opakuj to ještě jednou! Řekni to ještě jednou znovu! To že znáte? To že byste dokázali?</p>
<p>Vyndat ježka z klece! Od Tleskačovy smrti ježek venku z klece nebyl. Nikdo jiný to nedokázal než Tleskač!” chrlil ze sebe Losna. Jeho vzrušení bylo ohromné. Mžikal očima, polykal sliny a jeho ústa se občas otevřela naprázdno a sevřela se zase vnitřním rojením myšlenek. Ta zpráva byla největším otřesem, jaký ho kdy potkal.</p>
<p>44 Výměna tajemství</p>
<p>Mirek Losnův úžas očekával, a přece se teď až musel usmát, když jej na jeho tváři pozoroval.</p>
<p>“Ano,” řekl jen klidně, “známe Tleskačovo tajemství, které nechtěl a taky nevyzradil nikdy nikomu!”</p>
<p>Mirek mohl tuto větu říct ještě klidně, protože to, co se dozvěděly Rychlé šípy zase naopak od Losny, přišlo až za několik vteřin.</p>
<p>“To je úžasné, co všechno o Tleskačovi víte!”</p>
<p>řekl Losna s bezmezným obdivem. Pak ho něco napadlo a on vykřikl:</p>
<p>“Ale — to tedy, když mne Tleskačovo tajemství naučíte - to pak 138</p>
<p>139</p>
<p>budu moct ježka před celou Vontskou radou krásně z klece vyjmout — to bude nejúžasnější překvapení a Mažňák nepřijde s větším!”</p>
<p>Teď bylo zase na Rychlých šípech, aby byly ohromeny. Losnova slova způsobila mezi nimi úplnou paniku. Mirkovi se při nich až rozbušilo srdce. Chytil Losnu za rameno a rozkřičel se: “Jakže jsi to řekl? Že budeš moct ježka z klece vyjmout? To je tedy hlavolam na světě? Kde je?</p>
<p>Mluv přece - “</p>
<p>Losna jen přisvědčil. “Když už jsem to tak nakousl a prozradil, řeknu vám to celé!” pravil.</p>
<p>“Stejně byste na to později asi přišli. Tedy — Tleskačův hlavolam se nalezl. A to už před léty.</p>
<p>Pak se náhle na nějaký krátký čas ztratil, až někdo přinesl zprávu, že se na Druhé straně jeden kluk chlubí, jako kdyby ježka v kleci měl u sebe.</p>
<p>Myslím, že se jmenoval Marynovský nebo tak nějak…”</p>
<p>“Marynčák,” přerušil jej Mirek. “Marynčák se jmenoval. Pamatuju se dobře. Měl tenkrát na krku celá Stínadla!”</p>
<p>“Ano, prohnali jsme ho důkladně!” ušklíbl se Losna. “Nakonec však byl hlavolam Vontskou radou nalezen ve Stínadlech a i nadále sloužil svému účelu: byl a dodnes je talismanem, odznakem Velkého Vontství. Nalézal se vždy u toho, kdo právě byl Velkým Vontem — a když dosavadní vládce Stínadel ustupoval novému, předal mu jako odznak hodnosti s titulem i ježka v kleci. Je to vlastně tajemství, které ví kromě Vontské rady jen několik náčelníků ulic. Mažňák je mezi nimi. Nikdo jiný neví, že hlavolam je nalezen a dokonce že je určen za odznak Velkého Vontství!”</p>
<p>Za celého tohoto rozhovoru postupovali zvolna všichni Hřbitovní chodbou, chvílemi se prodírali po hromadách nánosu těsně pod její klenbou a Mirek spřádal horečné plány, co podniknout dále.</p>
<p>Každé slůvko, s Losnou zde promluvené, muselo být voleno s rozmyslem, opatrně, aby mu nebyla zbytečně prozrazena cena hlavolamu.</p>
<p>Ježek v kleci je tedy na světě! Co to znamená?</p>
<p>Že je na světě i plán úžasného Tleskačova vynálezu, plán jeho létajícího kola, které skutečně létalo, jak potvrdil deník. Jsou sice dochovány zprávy o tom, že již kdysi, snad před sto — snad před dvěma sty roky létal jakýsi muž na výroční trhy do Vodňan na podivném kole vlastní výroby.</p>
<p>Vzhled ko!a a jeho sestrojení se nedochovalo. Ale tady v Tleskačově ježku plán nového, a jistěže i lepšího létacího kola určitě je! Není myslitelné, že by někdo po smrti Jana Tleskače ježka z klece dovedl vyjmout a snad připadnout i na to, že ježek samotný je dutý, rozvíratelný na dvě půlky!</p>
<p>Rychlé šípy se musí plánu létacího kola zmocnit za každou cenu, aby jej odevzdaly na patřičná úřední místa a aby snad z vynálezu netěžil někdo, kdo není k tomu oprávněn!</p>
<p>Ale jak to všechno Losnovi povědět? Je možné mu věřit? Mirek rozhodl, že ne! Věc byla přfli iůležitá a představovala při svém využití příliš ohromné bohatství, než aby se s ní svěřil někomu, s kým se seznámili teprve před necelou hodinou.</p>
<p>A tak, když všichni došli v místa, kde nános v chodbě natolik ustával, že se dalo zcela pohodlně a vzpřímeně stát, zastavil Mirek celou výpravu a obrátil se k Losnovi:</p>
<p>“Naučíme tě tedy ježka z klece vyndávat, ale musíš nám něco slíbit! Snad se ti bude zdát divné to, co máš slíbit, ale my ti zatím nemůžeme vysvětlit důvod, proč tenhle slib na tobě chceme!”</p>
<p>“Ven s tím tedy!” zvolal rozechvěně Losna.</p>
<p>“Slíbím vše, co bude jen trochu v mé moci!”</p>
<p>“Dobrá! Žádáme tedy od tebe, abys — až ti Vontská rada hlavolam při boji o Velké Vontství k vyjmutí ježka předloží, vyndal a opět vložil ježka do klece jen jednou, a to ještě tak, aby nikdo z Vontské rady neviděl, jak jsi ježka z klece vyndal. Vyjmutého ježka nedáš z ruky! A druhé vyjmutí a opět vrácení ježka do hlavolamu provedeme my sami, v tvé přítomnosti, ale ještě toho samého večera, kdy budeš zvolen Velkým Vontem a kdy obdržíš od svého předchůdce hlavolam jako odznak do úschovy! A to je to celé, co od tebe chceme, abys slíbil!”</p>
<p>“Je to dost málo a je to snadné,” oddychl si Losna. “Nechápu ale, jaký účel tím sleduješ? Co z toho budeš mít, že právě druhé vyjmutí ježka musí být provedeno vámi? Proč nemůžu před Vontskou radou ježka z klece vyjmout několikrát? Na vás by se pak přece taky dostalo, půjčím vám ježka, kdykoli budete chtít, a můžete ho třeba tisíckrát z klece vyjímat a zase do klece vracet!”</p>
<p>“Už jsem ti řekl, že ti zatím nemůžeme sdělit důvody, které nás vedou k tomu, abychom chtěli na tobě všechny ty podivné přísliby!” odporoval Mirek.</p>
<p>Ale Rychlým šípům již svítalo, proč Mirek chce takovou úmluvu s Losnou sjednat. Mirek se oprávněně obával, že by Losna nebo i někdo ze členů Vontské rady při zkoumám vyjmutého ježka mohl objevit, že se ježek dá rozšroubovat — a tím že by byl objeven jeho drahocenný obsah, plán létacího kola. Proto čím dříve obsah ježka Rychlé šípy vyberou, tím lépe! A je tedy od Mirka velmi prozíravé, že si zabezpečuje Losno-140</p>
<p>141</p>
<p>vým příslibem, aby při boji o Velké Vontství, až bude předvádět ten úžasný objev — vyndání ježka z klece — vyndal jej jen jednou a druhé vyjmutí přenechal Rychlým šípům. Také to, že Losna neukáže Vontské radě, jak dostává ježka z klece ven, ani nedá vyjmutého ježka někomu do ruky k prohlídce, bylo velmi moudré. Zmenšovalo nebezpečí, že vnitřek ježka vykradou nepovolaní před zraky Rychlých šípů, které se budou jen bezmocně krčit ve tmě úkrytu, až dojde k boji o Velké Vontství mezi Losnou a Mažňákem.</p>
<p>“Přistupuju tedy na vaši podmínku,” pronesl odevzdaně Losna. “Udivili jste mě dnes už tolikrát, že teď mě už od vás nepřekvapí nic, ani tahle nevysvětlitelná žádost. A teď ale vysypte to tajemství, jak Tleskač ježka z klece dostával!”</p>
<p>Nešlo to však tak rychle, Mirek byl příliš opatrný. A tak Losna ve svitu baterek musel napřeď do Mirkova notesu napsat slavnostní prohlášení, že splní svůj slib.</p>
<p>A teprve když Losna prohlášení podepsal, začal Jindra odříkávat návod, jak ježka z klece dostat. Uměl ho zpaměti. Ta slova z deníku Jana Tleskače, po kterých toužilo několik stínadelských generací, se mu zdála tak kouzelná, že je četl doma v klubovně tolikrát za sebou, až uměl celý Tleskačův zápis zpaměti — a teď zde se to výborně hodilo.</p>
<p>Jak začal v tichu Hřbitovní chodby, uprostřed zápachu plísně, zvolna odříkávat to otevírací tajemství, začínající slovy: “Když natočíme nejdelší osten ježka tak, aby vyčníval z klece nejširším jejím otvorem…” přeběhlo Rychlým šípům podivné mrazení po zádech. Myšlenky dávno mrtvého chlapce tu zněly nahlas, přesně slovo za slovem, jak on je tehdy psal ve večeru obav před tušeným nebezpečím.</p>
<p>Losnovo vzrušení dostoupilo vrcholu. Široce otevřenýma očima visel Jindrovi takřka na ústech, aby mu ani jedno slůvko neuklouzlo. A když Jindra skončil, musel mu celý postup vyjímání ježka nadiktovat a Losna si jej napsal. Nebylo možné si to zapamatovat hned napoprvé!</p>
<p>“Jen až to budu umět zpaměti jako ty,” usmál se potom Losna, “budu moct ježka před celou Vontskou radou bezpečně a jistě z klece vyndat.”</p>
<p>“A samozřejmě že si přitom nebudeš postup nahlas předříkávat!” připomenul ještě Mirek.</p>
<p>Losna se jen krátce zasmál. “Snad si nemyslíš, že to úžasné tajemství, které jste mně vyjevili, bych zde někomu prozradil? To se nedozví ve Stínadlech nikdo! Žádný nesmí ani vidět, jak ježka z klece vyndávám. Obrátím se přitom k Vontské radě zády. Od prvního původního Velké-</p>
<p>142</p>
<p>ho Vonta až do toho, který se dnes Velkého Vontství vzdává, se žádný nemohl pochlubit znalostí tajemství úžasnějšího a toužebnějšího než já! Byl bych blázen, kdybych ho zde prozradil.</p>
<p>Takhle si dobudu ještě větší úcty celých Strnadel!”</p>
<p>“Máš pravdu!” souhlasil ochotně Mirek. “Teď se ale dohovořme, kdy a kde nám předáš hlavolam, abychom i my zkusili ježka z klece vyjmout?”</p>
<p>“Boj o Velké Vontství je příští sobotu a začíná u Jakuba v pět hodin odpoledne,” pravil Losna.</p>
<p>“Jistě tam v tu dobu zase budete. Po volbě Velkého Vonta je zvykem, že celá Vontská rada vyjde na náměstíčko před kostel a tam odstupující Velký Vont ohlásí, že jeho nástupce je zvolen.</p>
<p>Nový Velký Vont je po tu dobu slavnostního ohlašování uvnitř kostela zatím sám. To trvá asi pět minut. Pak pro něj odstupující Velký Vont přijde a předvede ho čekajícím Vontům na náměstíčku. To je taky jeho poslední úkol před odstoupením.</p>
<p>Věřím, že boj vyhraju, a že to budu já, kdo bude s ježkem v kleci v ruce těch pět minut v kostele sám čekat na zavolání. No — a v těch pěti minutách přiběhnete ke mně z úkrytu a můžete ježka z klece vyndat třeba desetkrát!”</p>
<p>To byla nejlepší možnost a Mirek to uznal. Za stálého hovoru a domlouvání podrobností dospěli až ke konci Hřbitovní chodby. Podařilo se jim bez nehody vyklouznout domem až na ulici a Losnův údiv nad tím, kde to vyšli, byl nezměrný.</p>
<p>Chvíli ještě šel s Rychlými šípy až tam, kde se jejich cesty rozcházely na dvě různé strany. Na rozloučenou podal všem ruku a řekl: “Doufám, že vám už příští sobotu podám ruku jako Velký Vont!”</p>
<p>“Jsme</p>
<p>o</p>
<p>tom</p>
<p>nezvratně</p>
<p>přesvědčeni,”</p>
<p>odpověděl Mirek za všechny své hochy. “Ale na Mažňákovy</p>
<p>stoupence</p>
<p>pozor!</p>
<p>Jsou</p>
<p>všeho</p>
<p>schopní!”</p>
<p>“Bez starosti,” usmál se Losna a jeho oči se sevřely ve dvě úzké štěrbiny. “Podruhé už se jim nepodaří dostat mne do své moci jako dnes! Na shledanou v sobotu!”</p>
<p>A tak se spokojeně rozešli, on i Rychlé šípy, protože každá strana tímto seznámením ohromně získala pro své cíle.</p>
<p>Události, plynoucí až dosud proudem dravé bystřiny, změnily svou rychlost na řítící se vodopád.</p>
<p>143</p>
<p>45 Naslouchací zařízení Do příští soboty, kdy měla ve Stínadlech proběhnout volba Velkého Vonta, bylo ještě dlouho a Rychlé šípy ten čas využily k napsání dalšího TAM—TAMU. Šel teď na dračku. Mirek přehodil přes palubu výhrůžky Vontú a nebál se napsat ani to, co se dělo na Vontské radě.</p>
<p>Vynechal jen, v čem se bude zápasit o hodnost Velkého Vonta. Ale o předvolebních třenicích mezi přívrženci Losnovými a Mažňákovými se Druhostraníci dozvěděli vše, právě tak jako o vyhlídkách, jaké kdo z obou uchazečů o Velké Vontství má.</p>
<p>Také opatrnou zmínku o tom, že “snad i Tleskačův hlavolam — jak mají Rychlé šípy zprávy — se asi dokonce objeví…” utrousil Mirek do TAM—TAMU.</p>
<p>A tato zmínka způsobila takový poprask, jaký se strhl jen tehdy, když TAM—TAM vyjevil, že Jan Tleskač pracoval na nějakém úžasném vynálezu. I ve Stínadlech se teď již o věstníku Rychlých šípů hodně mluvilo. Vontové byli rozzuřeni, že někdo z jiné čtvrti, a k tomu zrovna z Druhé strany, si dovoluje vnikat do jejich záležitostí, a nemohli Rychlým šípům přijít ani na jméno, třebaže Mirek psal způsobem neurážlivým, velmi slušným. Byla to spíše uražená vontská pýcha, nelibost nad takovými úžasnými znalostmi a</p>
<p>vědomostmi</p>
<p>o</p>
<p>Stínadlech,</p>
<p>kterými</p>
<p>se</p>
<p>vyznačovali ti, kdo do nich ani nepatří!</p>
<p>Napětí mezi Druhou stranou a Stínadly pociťovali nejvíce Druhostraníci, kteří bydleli v okolí Rozdělovací třídy. Nebylo dne, aby se zde teď neodbyla nějaká menší či větší bitka, začatá vždy vpadnuvšími Vonty. (Ačkoliv i Vontové měli být Rychlým šípům vděčni za jejich pátrací činnost.) Prozatím to byly vždy jen několikahlavé hloučky, jejichž členstvo zůstávalo v blízkosti Rozdělovací třídy. Ale bylo nebezpečí, že se z toho vyvine pravidelný nepřátelský stav mezi oběma čtvrtěmi jako již v minulých dobách.</p>
<p>Předvolební vzrušení ve Stínadlech se stupňovalo den ze dne. Vontové se přeli sami mezi sebou a docházelo stále k častějším nepokojům, které musel uklidňovat Dlouhý v přilbě, policista vysoké atletické postavy.</p>
<p>A tento neklid se přenesl i na Druhou stranu.</p>
<p>Události ve Stínadlech se staly středem pozornosti Druhostraníků, kteří — když již sami ve své části města nic podobného neprožívali — chtěli se alespoň svým zájmem účastnit toho, co se dělo tam za Rozdělovací třídou, ve Stínadlech.</p>
<p>A v tom posledním týdnu, když se události již hrnuly tempem nezadržitelným, zažily Rychlé šípy jednu další příhodu.</p>
<p>Bylo to v jejich klubovně na normální pravidelné schůzce. Jarka právě dočetl nově napsané “Klubovní hlášení” a všichni hoši je teď podepisovali. Venku fičel ostrý vítr, ale v klubovně bylo teplo a příjemně. Neprůhledná záclona v okně, které vedlo do zpustlé zahrady, byla spuštěná, což dodávalo klubovničce ještě větší útulnost. V kamnech vesele praskalo.</p>
<p>A v tom na chvíli nastalém tichu se najednou Jarka zeptal:</p>
<p>“Rychlonožko, máte tady u vás v domě myši?”</p>
<p>Rychlonožka přestal foukat do vypálené sirky, kterou právě chtěl přefouknout přes stůl, a vykulil na Jarku oči.</p>
<p>“Myši?” vyhrkl protáhle a s údivem. “No — ve sklepě by se snad nějaká našla. Ale proč se ptáš? Chceš se snad zavděčit Štětináči? Jak té to tak napadlo?”</p>
<p>“Tak!” usekl Jarka. “Že totiž tady v klubovně máme myš - kdyby</p>
<p>vás to jako ráčilo zajímat!”</p>
<p>“Kde? Kde? Nikdy jsme ji tu neviděli — co se ti zdá?” doráželi hoši na Jarku a rozhlíželi se klubovnou.</p>
<p>“Buďte chvíli zticha a uslyšíte ji!” vybídl Jarka. Zmlkli. Jen vítr zase venku hučel a v kamnech zpívalo. A tu se najednou ozvalo — jakési nepatrné zaškrábání, jako někde ve zdi.</p>
<p>“Na mou duši, myš!” vydechl Rychlonožka.</p>
<p>“Počkej, buď tiše!”</p>
<p>Podivný zvuk se zase ozval. Směrem od podlahy, z rohu u okna. A vtom již tím směrem ukazuje Jindra na něco prstem. Mirek pozvedl stínidlo lampy, aby tam bylo lépe vidět.</p>
<p>Jutová látka, kterou byla stěna pod oknem potažená, se v koutě občas skoro neznatelně pohnula. Někdy více, někdy méně. Něco živého malého bylo pod ní. A chvílemi se to na napnuté látce i rýsovalo svými ostrými obrysy.</p>
<p>“Myš! Opravdu myš! Chytnu ji!” šeptal Rychlonožka a v jeho očích zaplálo vzrušení lovce. Tiše se kradl k oknu, ruku vztaženou, jak jí chtěl myš pod látkou přimáčknout ke zdi.</p>
<p>Pohyboval se tak tiše, že myš ani nevyrušil, a hoši zřetelně slyšeli její ostré škrábání dále.</p>
<p>A pak Rychlonožka skočil a jeho ruka se připlácla na jutovinu na stěně.</p>
<p>144</p>
<p>145</p>
<p>“Máš? Držíš? Neutekla?” volali hoši jeden přes druhého a hrnuli se k Rychlonožkovi. Ale kupodivu</p>
<p>—Rychlonožku</p>
<p>ani</p>
<p>trochu</p>
<p>nerozradostnil jeho úlovek — nemluvil.</p>
<p>Ruku</p>
<p>měl</p>
<p>pořád</p>
<p>ještě</p>
<p>přitisknutou ke stěně, zřejmě pod jutovinou něco svíral — a jeho tvář byla bledá.</p>
<p>“No tak — co je? (Jo se stalo? Ukaž!” řekl Mirek udiveně.</p>
<p>A Rychlonožka jen zašeptal: “Mirku — to nebyla myš — to bylo</p>
<p>— to je — já nevím, ale - je to nějaké železo či co!”</p>
<p>Mirek už byl na kolenou a odkrýval pytlovinu směrem k oknu. Rychlonožka odtáhl teď ruku — a hochům se zjevilo cosi podivného. Ze zdi pod oknem, rozměklé a rozdrobené zde vlhkem od země ze zahrady, vyčuhovala do klubovny několika centimetry malá kovová trubka.</p>
<p>“Myš utekla tou trubkou!” prohlásil Jindra dobrodušně, ale Mirek se rozkřičel: “Žádná myš, chytráci! To je něco jiného!</p>
<p>Rozumím už všemu! Všichni ven do zahrady, tady oknem!”</p>
<p>To se již sám sápal na záclonu v okně.</p>
<p>Zároveň dal rozkaz ke zhasnutí lampy. “A všichni baterky,” volal. “Tam v zahradě nás někdo poslouchal. Tou trubkou — rozumíte, zvenčí, skrz zeď k nám do klubovny proraženou! Taková trubka nese zvuk jako telefonní drát!”</p>
<p>Klubovna Rychlých šípů se nalézala v přízemí a její okno bylo jen asi tři čtvrti metru nad zemí.</p>
<p>Vyskákání oknem do opuštěné zahrady bylo dílem několika vteřin. Ale byla zahrada skutečně tak opuštěná, jak v té neproniknutelné tmě vypadala?</p>
<p>46 Honba v opuštěné zahradě “Jen opatrně a tiše!” nabádal Jindra a bylo opravdu zapotřebí tyto dvě výzvy zachovávat.</p>
<p>Opatrnost byla nutná proto, že v zahradě, kam nájemníci domu nesměli, bylo plno nerovných míst a dolíků, vzniklých rozpadávajícími se záhony. Také uschlé větve se zde povalovaly ve svorném sousedství starých pohozených cihel a kamení. A ticho museli hoši udržovat, aby rozpoznali, odkud přichází podivný zvuk, který zaslechli, jakmile počali vyskakovat oknem do zahrady.</p>
<p>Někdo se zde ve tmě zřejmě prodíral pichlavým křovím a měl velmi na spěch.</p>
<p>Nasvědčovaly tomu jeho časté pády k zemi.</p>
<p>“Jde to odtamtud!” zašeptal Jarka a ukázal před sebe do tmy, kde hoši věděli, že stojí skupina starých javorů. Teď se z těch míst ozýval šustot spadlého listí.</p>
<p>Mirek tam vrhl světlo své baterky a ostatní svítilny se hned připojily. V jejich záři se mihl pod stromy nějaký stín, příliš vzdálený, než aby mohli posoudit, kdo to je, a dusot běžících nohou se vzdaloval obloukem do opačného konce zahrady, kde končila vysokou zdí a byla ještě zanedbanější než jinde.</p>
<p>Rychlé šípy se pustily za záhadným návštěvníkem zahrady. Jejich mysl horečně pracovala. Kdo to je? Co měl společného s trubkou ve zdi? Kdo ji prorazil zdí ze zahrady do klubovny, aby mohl poslouchat, co se v klubovně mluví?</p>
<p>Jindra teď upadl přes nějaký drát a zapletl se do něho. Ale ostatní nepolevili.</p>
<p>“Jen ho nepustit z toho kouta,” šeptal Mirek.</p>
<p>“Tam nám nemůže utéct. Zeď do sousedního dvora je vysoká. Na tu se nedostane. Ale kdyby se byl otočil nalevo, bylo by zle — zmizel by nám za nízkými ploty ve dvorečcích k Matlašově ulici!”</p>
<p>Blížili</p>
<p>se</p>
<p>opatrně</p>
<p>ke</p>
<p>zdánlivě</p>
<p>neproniknutelnému houští.</p>
<p>“Stůj! Stůj!” zahoukal do tmy Rychlonožka.</p>
<p>Odpovědí mu však byl jen hluk prchajícího.</p>
<p>Na pokraji hustého křoví se zastavili. Světlo neproniklo za jeho clonu. A vtom se někde v té spleti křovisek ozval nový pád, následovaný bolestným vzdechem.</p>
<p>“Ozvi se nám přece,” volal Mirek v ten směr.</p>
<p>“Nemůžeš nám stejně utéct a ještě si polámeš nohy!”</p>
<p>Ale Jindra, který se vzadu vyhrabal z drátu na zemi, přiběhl právě prudce za ostatními, a aniž by čekal na nějakou odpověď z křoví, odvážně tam vpadl. Hoši ho následovali. Postupovali v rozestupu dopředu, aby jim neznámý nemohl uklouznout zpět do míst, ze kterých přicházeli.</p>
<p>“Tady — tady je!” vykřikl po několika krocích Jindra.</p>
<p>Za</p>
<p>hromadou</p>
<p>staré</p>
<p>hlíny,</p>
<p>zarostlé</p>
<p>několikaletým býlím, se cosi válelo a skučelo.</p>
<p>Baterky na to vrhly svou záři. Válející se postava udělala pohyb, jako kdyby se snažila zvednout, ale Jarka již přiskočil a posvítil jí přímo do obličeje.</p>
<p>“Vždyť je to Bohouš — ” vykřikl překvapeně.</p>
<p>“Nejmladší člen Bratrstva kočičí pracky!”</p>
<p>Bohouš byl známou figurkou po celé Druhé straně a jen společnost, jakou bylo Bratrstvo Kočičí pracky, ho mohla přijmout mezi sebe.</p>
<p>146</p>
<p>147</p>
<p>Rychlé šípy se s ním seznámily již před dlouhou dobou, to Bratrstvo Kočičí pracky ještě nebylo. Bohouš tehdy přišel k Rychlým šípům a žádal je o pomoc proti Dlouhému Bidlu, které mu vzalo celou hromadu sešitů dětského časopisu.</p>
<p>Rychlým šípů se podařilo sešity Bohoušovi z rukou Dlouhého Bidla zachránit, přičemž bylo Dlouhé Bidlo potrestáno nejen od nich, ale i od starého Duška, jemuž se říkalo Jedovatý dědek.</p>
<p>Každý by si myslel, že Bohouš bude za to Rychlým šípům vděčný — ale kde! Když Dlouhé Bidlo slíbilo Rychlým šípům za jejich zásah pomstu, přešel Bohouš k němu, nabídl mu své přátelství a spojil se s ním proti nim!</p>
<p>Pak se Dlouhé Bidlo a Bohouš seznámili se Štětináčem, a když tuto podařenou trojici zamkla s mrtvou třínohou kočkou v dřevníku stará Zavadilka, utvořila v tom památném pro ni měsíčním večeru Bratrstvo Kočičí pracky.</p>
<p>Bohouš se svým nevděkem k Rychlým šípům zhnusil všem, kdo jej na Druhé straně znali. Byl to ostatně všemi špatnostmi prolezlý chlapec: zrádný a zbabělý, potměšilý a mstivý. Když koukal z okna v bezpečné výši, plival a pokřikoval na dole jdoucí hochy. Dostal-li jej pak někdo do moci, rozeřval se na celé kolo a dožadoval se hlasitě pomoci kolemjdoucích dospělých lidí. Dělal ustavičné klepy a způsobil jimi mezi hochy i děvčaty již mnohou mrzutost -</p>
<p>Ale teď ve vzduchu létal výprask a Bohouš, který měl pro tyto věci neobyčejně vyvinutý smysl, cítil, že se snese na jeho hlavu.</p>
<p>47 Výslech</p>
<p>“Bohouš!” vykřikl překvapeně Mirek.</p>
<p>“Ano, Bohouš!” dosvědčil zdrceně polapený.</p>
<p>“Jsem ztracený, jsem</p>
<p>úplně ztracený - kdyby tu tak bylo Dlouhé Bidlo…” kvílel, ale pak se začal vzpouzet, plivat, škrábat, kopat a volal:</p>
<p>“Pusťte mě — co mě držíte? Hned mě pusťte, slyšeli jste nebo ne</p>
<p>— zloději — a nenadávejte, jóó? Řeknu to na vás, budu křičet a pan</p>
<p>domácí uvidí, že jste v zahradě. Víte přece, že se sem nesmí! Tak mě</p>
<p>pusťte, kdo mě to tak vzadu škrtí, jééé — “</p>
<p>?“Nebreč!” zarazil Mirek rázně Bohoušův vodopád slov a začínající brekot. “Nikdo tě přece neškrtí, vždyť tě držíme jen za jednu ruku. Jsi kluk nebo postrašené štěně? Je odporné se na tebe dívat! Ale nic ti neuděláme, když nám vysvětlíš, co jsi tady dělal a co víš o té trubce!”</p>
<p>“A pustíte mě opravdu? A doopravdy mi nic neuděláte?” zajišťoval si svou bezpečnost Bohouš.</p>
<p>“Slovo Rychlých šípů platí!” vykřikl na něj rozhorleně Jindra. “Už za to pochybování bys zasloužil pětadvacet!”</p>
<p>“No, tak já vám to řeknu! Všechno vám řeknu!” chrlil ze sebe sdílně Bohouš. A za cenu malého výprasku, který by v opačném případě snad dostal, soukal ze sebe jedno tajemství Bratrstva Kočičí pracky za druhým, zradil své druhy hanebně a zbaběle.</p>
<p>Pěkné věci se to Rychlé šípy při té Bohoušově zpovědi dozvěděly!</p>
<p>“Víte — ” začal Bohouš, “když jste napsali první sešit TAM—TA-MU, divili jste se, kdo to mohl tak rychle donést Tondovi Plíhalů do Dvorců. Byli jsme to my, vlastně Štětináč, na rozkaz Dlouhého Bidla.”</p>
<p>“Zaplatí nám za oba!” ucedil skrze zuby Jarka.</p>
<p>Bohouš pokračoval: “Pak se naše Bratrstvo dovědělo, že je ve Stínadlech někde černá kočka, která má bílé tlapky. To by bylo něco pro nás!</p>
<p>Chtěli jsme se jí zmocnit. Dlouhé Bidlo říkalo, že kočku zabijeme a každý z nás že si z ní vezme jednu pracku jako talisman a že ji budeme nosit na krku. Ale bylo nás málo, a tak jsme se do Stínadel báli, víte?”</p>
<p>“To je vám podobné, zbabělci!” ušklíbl se Rychlonožka. Ale Bohouš byl Bohouš a Rychlonožkova poznámka se ani dost málo nedotkla jeho hrdosti. Sypal ze sebe dál: “To už bylo v době, kdy vycházel taky věstník Dvorečáků Sběrač. Dlouhé Bidlo si usmyslelo, že kdybychom do Sběrače dodávali vyzvěděné zprávy o Rychlých šípech, že by nám Sběrač za to pomohl a šel by s námi do-Stínadel pátrat po té kočce. A tak jsme zavedli do vaší klubovny železnou trubku jako naslouchací zařízení a v ten den, kdy jsme poprvé poslouchali, co si v klubovně povídáte, vyprávěli jste si právě o tom kostelníkovi a o věcech, které vám pověděl o Tleskačovi! Moc dobře slyšet nebylo, mluvili jste potichu, ale všechno, co jsme zachytili, jsme hned donesli Tondovi do Dvorců. A tak vyšel Sběrač s těmi vašimi zprávami dřív než váš TAM—TAM!”</p>
<p>“Teď už chápu!” přerušil Bohoušův výklad Mirek. “V tom to tedy vězelo! Nikdy jsme si nedovedli vysvětlit, proč měl Sběrač vždy námi vypátrané zprávy dřív než my, třebaže pokroucené a neúplné. Bratrstvo Kočičí pracky mu je dodávalo za pomoci naslouchacího zařízení!”</p>
<p>148</p>
<p>149</p>
<p>“A my si mysleli, aspoň poprvé, že zprávy od kostelníka vyzradil Červenáček!” pravil trpce Jarka. “A když vyzrazování nepřestalo ani po jeho odchodu, obávali jsme se, že je v klubu ještě další zrádce!”</p>
<p>“O tom vím,” pochlubil se Bohouš. “Stopovali jsme vás a poslouchali u té ohrady. Ale moc jsme neslyšeli, mluvili jste šeptem!”</p>
<p>Pak ještě připomněl Jindra: “A jen jednou neměl Sběrač zprávy o Stínadlech dřív než my.</p>
<p>Pamatujete se ria to — viďte? To byly zprávy vyčtené z druhé části Tleskačova deníku. Sběrač se je nemohl dovědět z toho jednoduchého důvodu, že jsme deník tehdy četli u nás v bytě, protože v klubovně Rychlonožka neměl spravená kamna.</p>
<p>Tenkrát</p>
<p>Bratrstvu</p>
<p>Kočičí</p>
<p>pracky</p>
<p>naslouchací zařízení nic nepomohlo. Nebyli jsme v klubovně!”</p>
<p>“Měli jsme ohromný vztek!” doznal Bohouš.</p>
<p>“A Tonda Plíhalů nás podezříval, že prý jsme mu zprávy zamlčeli. Nevěřil nám, že jsme čekali u trubky pod vaší klubovnou až skoro do noci a nadarmo.</p>
<p>Ale se Sběračem jsme se ve Stínadlech přece jen několikrát ocitli. A vypátrali jsme i tu běloprackatou kočku. Jenže ta paní, co jí ta kočka patřila, na nás poštvala Vonty a kočku dodnes nemáme! Pak bylo Bratrstvo ve Stínadlech ještě jednou beze mne na nějaké schůzi v tom kostele.</p>
<p>Byl jsem rád, že jsem s nimi nešel! Výprava prý špatně dopadla. Dlouhé Bidlo se přištrachalo domů polomrtvé.</p>
<p>Dnes jsem vás chtěl poslouchat sám, byl jsem u trubky a zavrtával jsem ji trochu víc do zdi.</p>
<p>Udělaloto asi nějaký rámus a tím jsem se prozradil. No — a to je všechno! Ale ted už mě pusťte — co mě držíte, když jsem vám všechno řekl — pusťte mě přece!”</p>
<p>“Hned to bude!” klidnil jej Mirek. “Ale ještě nám řekni, co u vás dělá Červenáček? Ne že bychom se snad o něj nějak zajímali, ale rádi bychom věděli, jestli s vámi chodí.”</p>
<p>“Červenáček není u Bratrstva Kočičí pracky,”</p>
<p>řekl Bohouš. “Někdy s námi šel do Stínadel, ale to šli taky kluci ze Sběrače. S nikým moc nemluví a nikde taky nijak zvlášť nepomáhá. Kluci o něm říkají, že je jako tělo bez duše.”</p>
<p>“Děkujeme ti za zprávy,” pravil Mirek. “Co tvé zradě řekne Bratrstvo Kočičí pracky, to ovšem nevíme — to ti děkovat asi nebude!”</p>
<p>“Bratrstvo Kočičí pracky,” opakoval zdrceně Bohouš a přestal se zmítat v rukou Rychlých šípů.</p>
<p>“Ano, co tomu řekne Dlouhé Bidlo? Vyloučí mě, určitě mne vyloučí a Štětináč na mě vymyslí nějaké děsné kouzlo! Rychlé šípy, prosím vás, vezměte mě do klubu — jóó? U vás 150</p>
<p>budu bezpečný.” Bohoušův hlas skomíral v brečavém tónu, ale nevyvolal žádný dojem.</p>
<p>“Co sis nadrobil, to si musíš sníst!” rozhodl Mirek. “Nechoval ses jako správný kamarád ani dřív k nám, ani později k Bratrstvu Kočičí pracky.</p>
<p>Byl jsi jako stéblo trávy ve větru. Zrazoval jsi kdekoho, dělal jsi klepy, znepřátelil sis snad už celou Druhou stranu. Každý tebou opovrhuje. A nikdo to z tebe nemůže dostat ven. Jen ty sám svým dobrým chováním správného chlapíka. Pak taky teprve i my budeme s tebou kamarádit!”</p>
<p>S tím Bohouše propustili.</p>
<p>Něco zahuhlal a zmizel ve tmě. Hoši ho ještě slyšeli, jak přelézá ploty do sousedních dvorů, a pak se odtamtud ozval jeho výsměch: “To jste mně toho udělali — to jste mně toho udělali — hlupáci — Šípáci…”</p>
<p>“Zřejmě si nevzal příliš k srdci, cos mu říkal,”</p>
<p>obrátil se k Mirkovi Jarka.</p>
<p>Mirek mlčel, ale Rychlonožka řekl: “Je to přece jen smrdutý tchoř!”</p>
<p>48 Mluví se o Červenáčkovi Samozřejmě ještě téhož večera Rychlé šípy vyndaly naslouchací zařízení ze zdi a otvor po trubce ve zdi druhý den Rychlonožka zasádroval.</p>
<p>Bohouš umíral strachy, neboť se bál pomsty Bratrstva Kočičí pracky za svou zradu a zbabělou povídavost. A protože nevěděl, zda už o tom Bratrstvo ví či ne, raději se ani neukazoval na ulici, a když na něj Štětináč pod okny pískal, dělal, že není doma. Byl jako pštros, zahrabaný hlavou do písku. Věčně se skrývat přece nemůže!</p>
<p>Dříve či později se s Bratrstvem někde na ulici setkat musí —a pak jej chvíle odplaty nemine. Ale tak daleko dopředu Bohouš neuvažoval, strach ho připravil o poslední špetku soudnosti.</p>
<p>Rychlé šípy uvědomily Druhou stranu o naslouchacím zařízení Bratrstva Kočičí pracky zvláštním sešitem TAM—TAMU, kde také vylíčily výprask Bratrstva a Sběrače ve Stínadlech, i důvod proč se tam Bratrstvo odvažovalo.</p>
<p>Dlouhé Bidlo zuřilo vzteky, když na ně začali Druhostraníci volat “jak to bylo s tou běloprackatou kočkou”, a Tonda Plíhal se vážně rozhoďo— 152</p>
<p>val, nemá-li snad Sběrače raději přestat psát, když mu udělal TAM— TAM takovou ostudu.</p>
<p>Štětináč seděl schovaný v dřevníku u svých krys.</p>
<p>A Rychlé šípy mezi přípravami a očekáváním soboty, kdy měly spatřit a dokonce dostat do rukou ježka v kleci jako zhmotnění toho všeho, po čem se tak dlouho pachtily, přemýšlely o tom, co jim Bohouš prozradil o Červenáčkovi: že Červenáček není u Bratrstva ani u Sběrače, a že je jako “tělo bez duše”.</p>
<p>Byly to opravdu podivné pocity, když se Červenáček někdy s Rychlými šípy potkal. Zbylí hoši v klubu nevěděli, co si při takovém setkání Červenáček myslí, ale co pociťovali oni, to si mezi sebou řekli: byl to pocit jakéhosi vzrušujícího napětí, touha promluvit na Červenáčka, mít ho zase za kamaráda. Ale nikdo si netroufl Červenáčka oslovit. Bylo by to proti všem zvyklostem mezi hochy ve Druhé straně panujícím.</p>
<p>On vlastně všechno začal! Nemohli tedy oni k němu přijít s prosíkem! A potom — málo pro něho udělali tehdy v kostele svatého Jakuba?</p>
<p>Kdyby se chtěl Červenáček s Rychlými šípy smířit, mohl využít té příležitosti. Ale nevyužil — a dokonce bez jediného slůvka díků raději utekl mezi bouřící Vonty před kostelem, než by se svými bývalými kamarády setrval v úkrytu kostela do konce Vontské rady. Rychlé šípy to pokládaly jen za novou urážku a nemohly na ni zapomenout.</p>
<p>Pálila tak jako celá Červenáčkova zrada.</p>
<p>Červenáček byl velmi hezký chlapec a Druhostraníci, kteří ho znali, se často domnívali, že je na svou líbivou tvář trochu pyšný. Kdysi — to byl Červenáček ještě u Rychlých šípů — šly kolem jakési dvě paní. A když přešly několik kroků, pravila jedna z nich k druhé s obdivem: “To je ale hezký hoch, ten v té červené čapce — všimla jste si?” Hoši Rychlých šípů to slyšeli, Červenáček</p>
<p>zrudl</p>
<p>jako</p>
<p>jeho</p>
<p>čapka,</p>
<p>ale</p>
<p>Rychlonožka měl z toho velikou legraci a od té doby si každou chvíli Červenáčka pro tu pochvalu dobíral. “Hezký hochu, přines míč, půjdeme si zakopat!”</p>
<p>Titul</p>
<p>“hezkého</p>
<p>hocha”</p>
<p>zněl</p>
<p>Rychlonožkovi stále v uších a neopomněl jím občas Červenáčka poškádlit.</p>
<p>Ale teď bylo po všem. Červenáček chodil kolem Rychlých šípů, jako by byly neviditelné.</p>
<p>Jeho příjemná tvář byla teď věčně zakaboněná a nevlídná.</p>
<p>Rychlonožka i Červenáček bydleli v domě, kde bylá klubovna Rychlých šípů. Kteréhosi dne šel Rychlonožka mamince do sklepa pro brambory.</p>
<p>Běžel v měkkých trepkách, které nedělaly hluk, z ulice vnikal do</p>
<p>153</p>
<p>domu šramot povozů a to vše bylo příčinou toho, že Rychlonožka spatřil něco podivného.</p>
<p>Ještě nahoře na schodech uviděl, jak dole u dveří zamčené klubovny někdo stojí. Byl to Červenáček! Shýbal se ke klíčovému otvoru a jím se díval do klubovny.</p>
<p>Rychlonožka byl od něho již jen několik kroků, když jej Červenáček zpozoroval. Vzpřímil se od klíčového otvoru jako uvolněná pružina.</p>
<p>Udělal několik zmatených pohybů, jako kdyby chtěl utéct, ale uvědomil si, že útěk by už nic nepomohl! Jeho tváře zrudly hanbou. Rychlonožka zůstal udiveně stát. Červenáček se pak otočil a kvapně odcházel průjezdem z domu ven.</p>
<p>“To víte,” řekl potom Rychlonožka hochům, když jim o tom vyprávěl, “chybí jim zkrátka naslouchací zařízení, tak to zkoušejí klíčovou dírkou …”</p>
<p>Jen Mirek s Jarkou se nechtěli k tomuto vysvětlení přiklonit. Červenáček přece věděl, kdy mají Rychlé šípy v klubovně schůzku. A Rychlonožka ho u dveří překvapil v době, kdy se schůzka v klubovně ještě nikdy nekonala! A tak si Mirek s Jarkou myslel, že se Červenáček u klíčového otvoru hrbil asi z jiného důvodu než pro naslouchání.</p>
<p>Brzy však měl přijít čas, kdy se Červenáčkovo podivné počínání vysvětlí.</p>
<p>49 Hlasy za ohradami</p>
<p>Toužebně očekávaný den, sobota, nadešel!</p>
<p>Nemohli se jej dočkat Vontové, Druhostraníci, a nejvíce ze všech snad Rychlé šípy.</p>
<p>Dnes tedy konečně, jestli Losna nelhal nebo nemluvil nesmysly, uvidí ježka v kleci, budou jej dokonce držet v ruce — a když půjde vše podle předem stanovených plánů a pokynů, dostanou se nyní Rychlým šípům do ruky i nákresy Tleskačova úžasného vynálezu.</p>
<p>O všech dopoledních přestávkách každý člen Rychlých šípů měl kolem sebe chumel hochů, větší než kdykoli jindy. Každý věděl z TAM — TAMU, že dnes bude ve Stínadlech volba Velkého Vonta a že se na ni Rychlé šípy nějakým zázračným a nepochopitelným způsobem asi dostanou. Nikdo nevěřil, že by zprávy o těch všech věcech někdo snad chodil Rychlým šípům ze Stínadel vyprávět! Druhostraníci věděli, že Rychlé šípy vnikají do Stínadel samy. Ale chtěli vědět jak a kudy, i jiné podrobnosti.</p>
<p>Rychlé šípy však mlčely. Nechaly mluvit hochy a děvčata to, co kdo chtěl! Nikomu nepřisvědčovaly, nikomu neodporovaly. To bylo nejlepší, tak se alespoň nezapletly a nemohly nic omylem prozradit.</p>
<p>Minuta za minutou, hodina za hodinou míjely a doba, kdy se Rychlé šípy měly vydat na cestu, se blížila.</p>
<p>Dům s jejich klubovnou byl toho dne ve stavu obležení. Jakýsi chytrák neobratně pronesl před jinými hochy ve škole, že bude odpoledne Rychlé šípy stopovat a že se tak možná s nimi dostane do Stínadel, ba dokonce až na Vontskou radu k volbě Velkého Vonta.</p>
<p>Zpráva o jeho úmyslu se rozlétla po celém okolí a každý se chtěl stopování účastnit. Nikdo ovšem nevěděl, kdy Rychlé šípy na svou cestu vyrazí, a tak hloučky hochů i odvážných nerozfňukaných</p>
<p>děvčat</p>
<p>obklopovaly</p>
<p>jejich</p>
<p>klubovnu od samého poledne, jen aby jejich odchod nikdo nepromeškal.</p>
<p>Naštěstí pro zdar výpravy si Mirek nedomluvil s hochy sraz v klubovně! Měli se sejít zase na opuštěném náměstíčku poblíže Rozdělovací třídy, kde zůstával starý kostelník.</p>
<p>Aby Rychlonožka, který bydlel v domě, kde byla klubovna, nenasadil na svou stopu ty hloučky slídících hochů a děvčat, byl z domu vynesen ve velikém prádelním koši s víkem. Tuto jedinečnou dopravu</p>
<p>obstarala</p>
<p>ochotně</p>
<p>Rychlonožkova</p>
<p>maminka a ještě ochotnější tatínek, kteří svému chlapci nikdy nepokazili žádnou pletichu.</p>
<p>V nejbližší ulici za rohem vešli s košem do průjezdu domu, Rychlonožka vyskočil z koše a kradl se pak již nehlídanými ulicemi na místo srazu.</p>
<p>Dnes museli na Mirka dlouho čekat. Měli se podle ujednání sejít v půl čtvrté, ale bylo již tři čtvrtě a Mirek tu nebyl.</p>
<p>“Říkal přece určitě v půl čtvrté,” kroutil hlavou Jarka. “Přece na to nemohl zapomenout!”</p>
<p>“Kdo ví, co se mu stalo,” strachoval se Jindra.</p>
<p>“Třeba ho doma nechtějí pustit!”</p>
<p>“Nebo si možná na poslední chvíli vzpomněli, že musí jít s prádlem na mandl nebo do sklepa pro brambory!” dodal Rychlonožka, kterého někdy podobný osud pronásledoval.</p>
<p>Pak se objevil v rohu náměstíčka udýchaný Mirek. Běželi mu všichni naproti. Konečně! Zlatý Mirek — už je tady!</p>
<p>“Přes Rozdělovací třídu nemůžeme,” volal na ně. “Tam je peklo! Jsou 154</p>
<p>155</p>
<p>tam snad stovky Vontů a Druhostraníci tam na nás čekají taky. Už je několik rozbitých oken!</p>
<p>Vontové házejí do Druhé strany shnilá jablka i kamení. A nějaké Druhostraníky zatáhli do Strnadel. Několik Dlouhých v přilbě tam mezi tím vším pobíhá a nevědí kam dřív skočit. Dva Vonty chytili a odvedli!”</p>
<p>“Ale co budeme dělat?” ptal se bezradně Jindra.</p>
<p>“Musíme do Stínadel jiným směrem, přes Bekov. Z té strany bude klid, už jsem to tam obhlížel. Pojďte!”</p>
<p>Vydali se kvapně na cestu.</p>
<p>Bekov byla jiná čtvrť města, která sousedila s Druhou stranou a z části i se Stínadly. Byla to čtvrť továren, zdí a skladištních ohrad, od soboty do pondělí vždy skoro liduprázdná. Nebyly tam téměř žádné obytné domy a čtvrť ožívala vždy jen příchodem dělníků a úředníků do zaměstnám.</p>
<p>“Musíme jít ale rychle,” pobízel Mirek, “jestli chceme přijít na Losnův boj o Velké Vontství včas. Máme to touhle oklikou strašně daleko!”</p>
<p>Hoši se nedali pobízet. Nechtěli přijít o nic z toho, co se dnes bude dít u Jakuba.</p>
<p>“Jen bych rád věděl, co budeme dělat,” začal už sýčkovat Rychlonožka, “jestli boj vyhraje Mažňák. Ztratíme tak poslední možnost dostat ježka v kleci do rukou!”</p>
<p>“Nesmíme ji ztratit,” řekl Mirek pevně. “A taky ji neztratíme. Nevíme sice, jak vypadá Mažňák, ale pochybuju, že by byl obratnější než Losna. A vůbec nevěřím, že by snad dokonce přinesl k boji nějakou ještě úžasnější věc, než přinese Losna: totiž recept na vyjímám ježka z klece. Tím to Losna určitě vyhraje!”</p>
<p>Za těchto řečí vnikali do odlehlejších ulic své Druhé strany, kam jindy zřídkakdy zabrousili.</p>
<p>Když míjeli vchod do jakési uličky mezi dvěma ohradami z vysokých prken, zaslechli odtamtud nějaký rozzlobený křik. Nevšímali si toho. Neměli čas do něčeho se míchat. Stínadla čekají!</p>
<p>“Ale počkejte - mluví se tam něco o nás — poslouchejte!” vykřikl</p>
<p>tlumeně po několik krocích Mirek. Všichni zůstali stát jako na povel.</p>
<p>“Tak přede mnou o Rychlých šípech mluvit nesmíte!” vykřikoval kdosi podrážděně.</p>
<p>“Na dvou židlích sedět nemůžeš. Buď jsi u</p>
</section>
<section>
<p>nás, nebo u Rychlých šípů.”</p>
<p>“Nejsem u Rychlých šípů, víte to dobře,”</p>
<p>odporoval první hlas a hoši s úžasem poznali, že patří Červenáčkovi.</p>
<p>156</p>
<p>“Ale nechte ho — ” zaskřehotalo Dlouhé Bidlo. “Stará láska nerezaví — on myslí pořád jenom na své kamarády Rychlé šípy.”</p>
<p>“Nejsme už kamarády — od té doby, co to začalo ve Stínadlech, ale nedám je urážet, i když už nejsem jejich členem!”</p>
<p>Hlasy vycházely ze zákoutí vysokých ohrad, kam nebylo možné se nepozorovaně dostat. Teď se ostře ozval Tonda Plíhal: “A víš, co se u nás dělá se zrádcem?”</p>
<p>“Patří to ohavné slovo mně?” protestoval Červenáček. “Zradil jsem vás snad? Říkám znovu, že já to nebyl, kdo Rychlým šípům prozradil naslouchací zařízení a ty ostatní věci. Proč nevyslechnete Bohouše? Není vám nápadné, že se u vás od té doby, jak to prasklo, ani neukázal?”</p>
<p>“Nesváděj nic na někoho jiného, nebo tady s tebou vymetu zem — uvidíš — ” hrozil Tonda Plíhal.</p>
<p>“To se můžeš opovážit!”</p>
<p>Pak se ozval nějaký úder. Červenáček asi dostal políček.</p>
<p>“Já už to nevydržím, já tam jdu!” vykřikl Rychlonožka a podíval se tázavě na zakaboněného Mirka.</p>
<p>“Červenáček se zastal nás, musíme mu to oplatit teď zase my,” pravil MireK. “Za mnou, podíváme se tam!”</p>
<p>Vhrnuli se do uličky a po chvíli proplétání vešli na jakési travnaté náměstíčko, obklopené stěnami dřevěných ohrad. Naskytlo se jim podivné divadlo, přišli právě včas.</p>
<p>Velký Tonda Plíhal se shýbal k Červenáčkovi, který se nějak nemotorně zvolna zvedal se země, a uštědřoval mu zřejmě výprask. Dlouhé Bidlo nerozhodně stálo vedle a kousalo si nehty. Štětináč pozdvihoval ruce a křičel: “Ještě! Ať ví, jak se mezi námi trestá zrada!”</p>
<p>“Tak a teď dost!” ozval se do toho Mirek.</p>
<p>“Děláte tu pěknou věc, hrdinové!” Trojice darebů byla překvapená tak, že v prvních vteřinách nemohla ani promluvit. Červenáček byl už zase červený studem. Byl nerad, že ho jeho bývalí kamarádi přistihli při ponižujícím výprasku.</p>
<p>Ale pak se Tonda Plíhal vzmohl na řeč: “Nepleťte se nám do našich věcí!”</p>
<p>“Do špatné věci se musíme plést!” řekl ledově Mirek.</p>
<p>“A jak to víte, že je to špatná věc!” smočilo si Dlouhé Bidlo.</p>
<p>“Každé tlučení slabšího je špatná věc! Pusťte Červenáčka hned ze svých drápů, on beztak není zrádcem vašich věcí. Zeptejte se na to Bohouše!”</p>
<p>157</p>
<p>“Tak přece Bohouš!” vyjel vítězoslavně Štětináč. “Letím pro něj. Proto se nám tak dlouho vyhýbal!” Vzchopil se a zmizel v uličce.</p>
<p>Červenáček byl až do té doby zticha. Teď však postoupil trochu k Rychlým šípům a pověděl: “Nejste už moji kamarádi, ale přece jste mi už dvakrát pomohli. Děku-ju vám za to.” V jeho hezké tváři bylo vidět sebezapření, s jakým slova díků ze sebe soukal.</p>
<p>“Taky ty nejsi, bohužel, už náš kamarád,”</p>
<p>odpověděl mu Mirek zvolna a s důrazem, “ale přesto ses nás zastal, když se zde před tebou o nás špatně mluvilo. My ti proto taky děkujeme!”</p>
<p>A potom dostal Rychlonožka výborný nápad a zeptal se nevinně s umíněností malého dítěte: “A proč není Červenáček už náš kamarád — a proč my už nejsme jeho kamarádi?”</p>
<p>“Zeptej se Červenáčka,” řekl Mirek.</p>
<p>“Ale vždyť já to sám nevím!” vyjekl bezradně Červenáček a začal ze sebe chrlit: “Šel jsem tenkrát napřed do Stínadel, abych tam snad něco objevil a vám se tím mohl pochlubit. Je to už taková moje nešťastná povaha, znáte mne přece!</p>
<p>Vždycky jsem se chtěl někde něčím blýsknout. No — nepovedlo se mi to tenkrát — Vontové mě pronásledovali a jeden z nich za mnou hodil kámen až na Rozdělovací třídu. Druhý den se mi pak zdálo, že se mnou nikdo nemluvíte a nikdo že mně nevěří!”</p>
<p>“Ale nemůžeš se nám proto divit,” přerušil jeho výklad Mirek, “viděli jsme tehdy s Jarkou, jak tě ženou ze Stínadel, a když jsi nám o své cestě nic neřekl, museli jsme se domnívat, že před námi máš nějaké tajnosti. A to přece mezi námi vespolek nikdy dřív nebylo!”</p>
<p>“Máš pravdu,” doznával kajícně Červenáček.</p>
<p>“Ale jak jsem vám mohl o své výpravě vykládat, když byla tak nepodařená? Kdybych byl věděl, že jste mě viděli, jak ze Stínadel prchám, řekl bych vám vše — ale já to nevěděl. A tak jsem se vám stal svým mlčením, které mělo docela nevinný důvod, podezřelý. No — a pak přišla ta událost, jak sami jistě pamatujete, v klubovně s těmi žlutými špendlíky — vzpomínáte si — viďte?”</p>
<p>“Ano,” kývl Mirek. “Neměli jsme pro tebe úmyslně špendlík. Nevěřili jsme ti už.”</p>
<p>“A to mně dodalo,” pokračoval Červenáček.</p>
<p>“Poněvadž jsem byl přesvědčený, že o mé cestě do Stínadel nevíte, nedovedl jsem si prostě vaše jednám ke mně vysvětlit jinak než tím, že se mě chcete z nějakého neznámého důvodu zbavit.</p>
<p>A když mi pak Mirek řekl, že víte o mé cestě, hrozně mě urazilo, že jste 158</p>
<p>tu moji tajnou cestu mohli považovat za zradu na sobě. Nechtěl jsem vám tehdy dál už nic ani vysvětlovat, nebo snad dokonce prosit vás o ten špendlík a raději jsem od vás utekl.</p>
<p>Chodil jsem potom se Sběračem, ale z klubovních věcí jsem nezradil nikdy nic, to mně věřte. Ani jsem nedovolil, aby vás někdo urážel.</p>
<p>Nevíte ani, jak jsem toužil se k vám vrátit.</p>
<p>Nedovedete si představit, jak mně bylo, když jsem vás potkal, nebo když jsem šel kolem naší klubovny, do které nesmím vkročit —“a zde se Červenáčkův hlas rozechvěl, “jako zloděj jsem tam aspoň klíčovou dírkou vždycky nakukoval, abych spatřil tu naši milou klubovnu, ty hezké kresby na zdi, totem, stůl, a ucítil její vůni…”</p>
<p>V očích Červenáčka se objevil lesk, byly to nevytrysklé slzy. Hodil zoufale rukama a zajíkl se.</p>
<p>“Byla to vina na obou stranách,” pomohl mu Mirek. “Ty i my jsme měli být přímější a měli jsme si své dojmy o sobě hned říct. Mohli jsme tak zabránit sporu a tvému odchodu hned v začátku. Ale tím zde se přece vše vysvětlilo - opravdu nevím, proč by klub Rychlých šípů nemohl</p>
<p>mít zase pět členů, jako míval dřív?”</p>
<p>Při těch slovech podával s úsměvem Červenáčkovi ruku. Ten se jí překvapeně chopil a tiskl ji dlouho a silně. Zářil štěstím a chtěl také sám něco říct. Ale už se mezi ně vrhl Rychlonožka a hlaholil:</p>
<p>“Sem, na moje tak zvaně mužná prsa čili hruď, ty kluku jeden dareb-ná, hrom aby tě po poli honil, co jsem se doma pro tebe tajně nabrečel a tak všelijak podobně — a vůbec — co bych mluvil — “</p>
<p>Přitom tiskl Červenáčka do náručí, pověsil se na něj, až oba upadli a váleli se po trávě, ale radost ze smírem nakazila všechny.</p>
<p>Tonda Plíhal a Dlouhé Bidlo na celý výjev závistivě hleděli. Oni něco takového nikdy nezažili. Jejich přátelství nepoznala nikdy takovou hloubku, aby se při jejich znovunabytí dokázali tak radovat.</p>
<p>Rychlé šípy by snad docela zapomněly, co mají důležitého dnes na programu, kdyby byl Jarka náhle neřekl:</p>
<p>“Nu a jestli chceme přijít aspoň na závěr boje o Velké Vontství, a tak snad ještě zachránit ježka, musíme běžet, jak nejrychleji umíme!”</p>
<p>Rozběhli se volným klusem, aby dlouho vydrželi. Rychlonožka chvílemi rozradostněně táhl Červenáčka za ruku.</p>
<p>159</p>
<p>50 Zápas o vteřiny</p>
<p>Zatímco cestou měli Jindra, Rychlonožka a Červenáček</p>
<p>plno</p>
<p>řečí,</p>
<p>rozradostněli</p>
<p>tím</p>
<p>nenadálým smířením, Mirek a Jarka příliš nemluvili. Ne snad, že by se neradovali — vždyť i jejich radost nad návratem Červenáčka byla bezměrná — ale přemítali o tom Červenáčkově případu a divili se tomu.</p>
<p>Červenáček utekl tenkrát z klubovny a vůbec od Rychlých šípů tedy jen proto, že se urazil chováním svých kamarádů.</p>
<p>A to byl ten pravý a jediný důvod jeho rozchodu s nimi. Byl to důvod velmi malicherný a bezvýznamný, pro Červenáčka byl však takový, že ve své uraženosti a bezradnosti nepřišel na nic moudřejšího, než prostě od Rychlých šípů bez jediného slůvka odejít.</p>
<p>Ale což nejsou většiny všech přátelství mezi hochy</p>
<p>a</p>
<p>děvčaty</p>
<p>rozbity</p>
<p>také</p>
<p>takovými</p>
<p>malichernými důvody? Kolik hochů a děvčat již odešlo nebo bylo vyhnáno ze společnosti kamarádů jen proto, že si obě strany hrály na uražené, že se vzájemně nevyslechly a že neměly dobrou vůli doznat, že i ten druhý může mít trochu pravdy!</p>
<p>Mirek a Jarka však, jako dva dobří vedoucí klubu, si svatosvatě umi-ňovali, že u nich, u Rychlých šípů, se nikdy více nic podobného už nesmí stát! A jakmile by zase nějaká mrzutost mezi nimi vznikla, že ji hned v začátku rozeberou, upřímně a neurážlivě si svá mínění řeknou a honem se smíří, dříve než mrzutost vyvrcholí odchodem někoho z nich z klubu!</p>
<p>Jejich uvažování přerušila Červenáčkova slova. V běhu povídal: “A teď vám řeknu ještě jednu úžasnou zprávu. Myslím, že to nevíte — já jsem se to sám dozvěděl docela náhodou přímo u Sběrače. Víte, kdo tenkrát namaloval tam na zdi ježka v kleci? Víte — jak jsme se tam šli tehdy podívat a jak jsme se vyptávali toho kostelníka!</p>
<p>Tedy, nepadněte. na zem překvapením, ale byli to sami kluci ze Sběrače!”</p>
<p>“Jak to víš — a proč ho namalovali?” divil se Mirek.</p>
<p>“Sám Tonda Plíhalů to řekl,” odpovídal Červenáček. “Povídal to na jedné výpravě do Stínadel, kde jsem byl s nimi. Když se ještě o ježkovi vůbec nemluvilo a nikdo nevěděl, co se okolo něj začne najednou mlít, namaloval Tonda ježka na zeď a chtěl pod to připsat: Máme ježka u sebe. Kdo si pro něj přijde? Rychlé šípy. Chtěl, aby nás Vontové začali pronásledovat, tak jako kdysi Marynčáka. A přitom by měl pořád o čem psát</p>
<p>do Sběrače. To by byly, panečku, článečky!</p>
<p>Vontové v klubovně Rychlých šípů! — Vontové opět ztrestali Rychlé šípy! — Výprask Rychlonož-</p>
<p>ky od tří neznámých Vontů!”</p>
<p>“Hele, nech si to,” ohradil se okamžitě Rychlonožka, pobouřený možností, že by se něco takového mohlo stát. Ale hned si uvědomil, že tento název článku je jen Červenáčkovým žertem — a že vlastně tím zase nastávají v klubu pěkné doby veselého škádlení.</p>
<p>“Tak prosím — ” pravil pak jenom Jarka.</p>
<p>“Nedokončená kresba křídou na zdi —a jaké úžasné příběhy z toho vzešly —a jaká tajemství a záhady!”</p>
<p>Potom již běželi a občas jen překotně kráčeli, když dech chvílemi nestačil, bez mluvem.</p>
<p>Přes Bekov do Stínadel bylo přece jen strašně daleko!</p>
<p>Oklika byla příliš veliká. Hoši ztratili také hodně času mezi ohradami. A třebaže ztracených minut ani trochu nelitovali, protože jim pomohly získat ztraceného Červenáčka, přece jen jim tento čas zoufale chyběl. Vontská rada již zasedala plných dvacet minut, když se uhnaní hoši ocitli teprve na hranicích Stínadel!</p>
<p>“A přece tam musíme dorazit — a přece!”</p>
<p>Tvrdošíjně opakoval Mirek. “Tak dlouho jsme hledali, pátrali, v prachu a špině se brodili, abychom teď měli o ježka přijít jen proto, že jsme se opozdili?”</p>
<p>Jen Rychlonožka neztrácel pořád náladu a pravil rozmarně. “Byla by to legrace, kdyby na nás chtěli Vontové omluvenku pro pozdní příchod!”</p>
<p>A Červenáček mu přizvukoval: “Napsali bychom to asi takhle: Nemohli jsme se včas dostavit k volbě Velkého Vonta, jelikož a protože nám šly pozdě hodiny. My už to víckrát neuděláme!”</p>
<p>A znovu se ti dva nenapravitelní vtipálkové rozchechtali, i když je v duchu stísňovalo pomyslem, jak vše dopadne a zda jim nově zvolený Velký Vont neuklouzne i s ježkem v kleci před nosem navždycky!</p>
<p>Do Stínadel vpadli za tmy. Večery na rozhraní podzimu a zimy byly již velmi krátké, stmívalo se už brzy odpoledne.</p>
<p>Delší dobu ještě tápali v neznámých uličkách, neboť přišli z docela jiného směru, než jak obvykle přicházívali.</p>
<p>Dvakrát je daleko od cíle zahnalo několik hloučků podezřívavých Vontů, dnes zvláště ostražitých. Ve Stínadlech bylo tak živo, jak hoši ještě nikdy nepamatovali! Stínadla měla dnes svůj svátek, svou úžasnou důležitou slavnost, volbu Velkého Vonta, opakující se jen jednou za 160</p>
<p>161</p>
<p>několik let! A teď, možná že právě teď tam někde v hloubi kostela svatého Jakuba, pod barevnými světly papírových lampiónů, již nový Velký Vont přejímá slavnostně svůj úřad a slibuje vést Vonty tak, aby byli všichni spokojeni.</p>
<p>Ve Stínadlech se však také vědělo, že sem dnes vnikne spousta různých nepovolaných zvědů — zejména na výpravu z Druhé strany zde číhali na mnoha místech.</p>
<p>Co krok, to nebezpečí, že Rychlé šípy budou poznány, co roh ulice, to obava, kdo bude stát za ním! Hoši si připadali jako ve vysoké trávě prérie, přeplněné dravou zvěří.</p>
<p>A přece se šťastně dostali do domu, který s kostelem spojovala Hřbitovní chodba. Každým krokem se teď zvyšovala jejich netrpělivost.</p>
<p>Věděli dobře, co každou vteřinou ztrácejí. Přišli již o zahajovací obřad, který přece jistě nějaký musel být a který byl jistě velmi zajímavý. Ale přišli nejspíš i o hodně jiného, snad už i o celý boj mezi Losnou a Mažňákem —a dokonce snad i o ježka v kleci!</p>
<p>Po schodech ze sklepení nahoru ke dveřím se zástrčkami vylétli jako na křídlech.</p>
<p>“Opatrně —jen opatrně!” šeptal udýchaný Jarka Mirkovi, když ten zvolna otvíral dveře, aby neskříply a aby snad na někoho za dveřmi nenarazili. Nejraději by však dveře otevřel sám a co nejprudčeji, jen aby už byli ve svém pozorovacím úkrytu a aby zachránili každé slovo a každou vteřinu, které se ještě zachránit dají.</p>
<p>V zákoutí nikdo nebyl. Hoši nechali pro jistotu za sebou dveře do sklepa otevřené a postupovali dále.</p>
<p>K jejich sluchu dolehla směsice hlasů, v chrámovém prostoru spatřili celou Vontskou radu, ozářenou barevnými světly.</p>
<p>Ale trvalo ještě chvíli, než začali rozpoznávat jednotlivá slova a než pochopili, co se na zasedání právě děje.</p>
<p>Připadali si jako divák, který přijde pozdě do divadla, když se na jevišti už hraje, všichni okolní hře rozumějí, a jen on pracně lapá od slova k slovu smysl hry a kombinuje si, co se na jevišti asi odehrálo předtím, než přišel.</p>
<p>51 Losna zápasí s Mažňákem Rychlé šípy si pomalu zvykaly na rozléháni hlasů pod kostelní klenbou i s jejich nepříjemnou halasnou ozvěnou, a na matné světlo.</p>
<p>Velký Vont tam zase sedí proti půlkruhu stolků, postavených proti němu, a za nimi jsou členové Vontské rady. Až docela vzadu, tváří k úkrytu Rychlých šípů, stojí Losna a proti němu jakýsi Vont, kterému není vidět do obličeje, protože je k Rychlým šípům obrácený zády. To je asi Mažňák.</p>
<p>Něco se asi před chvílí muselo dít, něco se právě asi skončilo, zřejmě nějaká část boje mezi Losnou a Mažňákem. Neboť teď vstávají členové Vontské rady, krajní z nich jde s nějakými lejstry, sebranými od ostatních, a prohlašuje: “Shledali jsme, že uvažovat dovede Losna lip než Mažňák.</p>
<p>Závod chytrosti dopadl vítězně pro Losnu. Zde jsou všechny výsledky pro tvoji kontrolu.”</p>
<p>“Vím, že jste počítali a uvažovali správně,”</p>
<p>pravil Velký Vont, “i moje záznamy mluví ve prospěch Losny. Tím se mění dosavadní nerozhodný výsledek bojů předchozích a Losna nyní vede pěti body proti čtyřem bodům Mažňáka.” Zahloubal se pak na chvíli do záznamů.</p>
<p>Nastalo ticho a zdánlivě se nic nedělo. A přece se ručičky na hodinách událostí blížily závratnou rychlostí pomyslné dvanáctce. Vteřina za vteřinou prchala do nenávratna a přibližovala události nejpřekvapivější.</p>
<p>“Teď ale přijde zápas,” zasmál se chraptivě Mažňák, stojící až dosud zády k úkrytu Rychlých šípů, “a ten mně přinese ztracený bod zpátky!”</p>
<p>Obrátil se přitom tváří k Velkému Vontovi — ale to již také zavládlo v úkrytu mezi Rychlými šípy nesmírné vzrušení. Z polootočené tváře tohoto Vonta poznávají, že je to jejich pronásledovatel ze Slepé uličky, ten, který se pustil za nimi, když utíkali před mužem od domu číslo pět!</p>
<p>Všichni ho poznávají, a Jarka šeptá: “Ano, je to on, je, je!”</p>
<p>Tedy Mažňák je tehdy pronásledoval! Ale tím se nic nevysvětluje, naopak — vše se zdá ještě více zaplétat. Proč si Mažňák tehdy při pronásledování Rychlých šípů nezavolal jiné Vonty na pomoc? Jistě by mu ji neodmítli! Proč?</p>
<p>A co měl společného s mužem, který stál u domu číslo pět a byl tak žádostivý Tleskačova deníku?</p>
<p>Úvahy Rychlých šípů přerušil hlas Velkého Vonta, který promluvil k Losnovi a Mažňákovi: 162</p>
<p>163</p>
<p>“Teď máte změřit své tělesné síly. Budete spolu zápasit, až jeden z vás uchopí druhého tak dokonale, že se po deset vteřin nedokáže vyprostit a sám podniknout výpad. Není přípustné nic, z čeho by mohlo vzejít nějaké zranění soupeře. V</p>
<p>takovém případě bychom zápas ihned ukončili, a to ve prospěch toho, na kom bylo nedovolené násilí pácháno. Bude—li boj patnáct minut bezvýsledný, bude prohlášen za nerozhodný. Je vám oběma vše jasné?”</p>
<p>“Ano!” řekli skoro současně oba soupeři.</p>
<p>Dva z přísedících Vontů přitáhli odkudsi ze tmy starou, dosti již rozbitou plachtu velkých rozměrů a vhodili ji doprostřed pod světla. Měla v tomto rozhodujícím boji zastupovat zápasnickou žíněnku. “Pusťte se tedy do toho!” vybídl pak soupeře Velký Vont. Losna zůstal stát, ale Mažňák se rozběhl a skoro na něj skočil. Losna trochu uhnul, poklesl v kolenou a Mažňák se mu svezl po rameni k zemi. Ještě se ani nezvedl a již roztahoval po Losnovi opět svoje dlouhé ruce, aby se jej zachytil a sevřel.</p>
<p>“To jsou chapadla,” děsil se Rychlonožka.</p>
<p>Losna nečekal, až Mažňák vstane. Chytil obě jeho ruce a tlačil je nad Mažňákovou hlavou tak úporně dozadu, že se Mažňák celým tělem zvrátil nazad a Losna na něj prudce dopadl.</p>
<p>Chvíli se tak zmítali po plachtě a pohled na ně z úkrytu nebyl zcela zřetelný. Ale i Vontská rada vstávala ze svých sedátek. A Losna začal volat: “Držím, držím, počítejte přece!”</p>
<p>“Jeden — dva — tři — čtyři — pět — ” počal ještě za jeho volám zvolna počítat Velký Vont, který také právě postřehl, že je Mažňák bezmocný.</p>
<p>Při šesté vteřině se Mažňák začal prudce vzpouzet, házet sebou i Los-nou a při osmé vteřině se převalil na bok a shodil Losnu ze sebe. Vztyčil se na jedno koleno, byl Losnou znovu poražen, ale i Losna znovu klesl odrazem od vlastního úderu.</p>
<p>Zvedli se ze země skoro současně, přičemž se vzájemně o sebe opírali. Mažňák zase rozevřel ruce a chtěl Losnu sevřít do pevného objetí, aby nebyl po předepsaných deset vteřin schopen už ani výpadu.</p>
<p>Ale</p>
<p>Losna</p>
<p>prudce</p>
<p>odrazil</p>
<p>Mažňákova</p>
<p>chapadla a ustoupil o několik kroků. Mažňák se za ním rozehnal. Jeho protivník sklonil hlavu, shýbl se poněkud, uchopil jej v pasu a s vypětím všech sil vyzvedl do výše, kde Mažňák bezmocně mával rukama.</p>
<p>Ale jen chvíli. Po první vteřině a překvapení se vzpamatoval. Uchopil</p>
<p>Losnu za obě ramena a začal jím urputně cloumat. Ten se svým těžkým břemenem ztratil rovnováhu, také se ještě jednou nohou zapletl do záhybu plachty —a v následujícím okamžiku se zase již oba s temným zaduněním ocitli na dlažbě, plachtou pokryté.</p>
<p>Změť nohou a rukou se ustavičně měnivě tyčila nad těmi dvěma těly zápasících Vontů. A pak náhle zase Velký Vont počítal: “Jedna — dvě — tři — čtyři — “</p>
<p>Teď v tom byl Losna. Mažňák jej držel svými ocelovými svěráky kolem těla ve výši prsou a do toho sevření připletla se i Losnova pravice. Levá ruka se snažila zoufale roztrhnout to pevné sevření, ale byla příliš slabá a v nepohodne pozici ani nemohla tu poměrně slabou sílu rozvinout.</p>
<p>“—pět — šest — sedm — ” počítal dále Velký Vont.</p>
<p>“Všechno je ztraceno, jsme ztraceni,” šeptal v úkrytu Jindra zoufale. Rychlonožka si držel pěsti na spáncích a pomáhal pohyby celého svého těla Losnovi.</p>
<p>Pak se Losnovi podařilo nakrčenými a potom vymrštěnými koleny sesunout Mažňáka ze sebe.</p>
<p>Ten svou oběť nepustil, ale Losna se převrátil s ním na bok, vzepřel se uvolněnýma rukama o zem a dostal se na Mažňáka. Ten zuřivě vykřikl a povolil sevření. Nikdo nerozuměl dobře, proč tak učinil. Nikdo totiž nemohl vidět, že se Mažňákovi dostaly jeho sevřené ruce svými zaklesnutými prsty k tvrdé zemi a jejich klouby tam přimáčkla váha dvou těl. Byla to šílená bolest, k nevydržení, a Mažňák myslel, že má klouby rozmačkané.</p>
<p>Ale nestalo se nic. Jen Losna se hrabal rychle ze země a Velký Vont přestal počítat.</p>
<p>Jakmile Mažňák viděl, že mu Losna uniká, zapomněl na svou bolest a snažil se také povstat.</p>
<p>Losnova výhoda dvou tří vteřin byla však znát a Mažňák byl několikrát Losnou sražen k zemi, unikal mu i po kolenou, než se mu podařilo vztyčit se.</p>
<p>Bylo však zřejmé, že Mažňák je silnější než Losna — a také jeho dlouhé ruce mu velmi pomáhaly.</p>
<p>Losna měl menší počet výpadů a z útoků Mažňáka se dostával jen svou obratností a někdy i čirou náhodou.</p>
<p>Mirek pohlédl na své svítící hodinky. “Ještě zbývá sedm minut! Snad to dobře dopadne, půlku času už má Losna za sebou.”</p>
<p>Teď se však Mažňák rozzuřil, vrhl se na Losnu, prudce a nenadále, dříve 164</p>
<p>165</p>
<p>než se mohl vůbec nějak vzchopit. Jeho ruce vyřadilo pevné Mažňákovo sevření a Losna svého protivníka nadarmo setřásal.</p>
<p>Zkusil pak jinou techniku. Zvedl nohy a ohnul je v kolenou vodorovně dozadu. Pověsil se tak úplně na Mažňáka a ten nepřipravený na takové velké zatížení — klesal s ním volně k zemi. Tam se cítil Losna nejbezpečnější — tam se snad přece ještě dá něco udělat!</p>
<p>Chvíli se zmítali po plachtě. To také jedině Losnu zachraňovalo, že Velký Vont nezačal počítat. Losna, i když měl obě ruce sevřené, nedával Mažňákovi klid — naopak — připravoval mu perné chvíle. Mažňák neměl ani vteřinu oddechu.</p>
<p>Losnovy nohy jako křídla větrníku byly skoro pořád ve vzduchu a jejich komíhání i zase vzpírání se o zem dodávalo sílu Losnově horní části těla ke zmítání se pod Mažňákem.</p>
<p>Ten brzy poznal nebezpečí, hrozící z Losnových nohou. Zaujal podélnou polohu vedle Losny a snažil se svýma nohama učinit Losnovy nehybnými. Dostal několik úderů do holenní kosti a zasyčel bolestí. Ale opakoval svůj pokus znovu, a protože Losna byl již vyčerpaný a ustával ve své prudkosti, podařilo se Mažňákovi zaklesnout pod svou jednu Losnovu nohu.</p>
<p>Za chvíli se nadzvedli, a když druhá Losnova noha chvíli odpočívala, přehodil Mažňák obě své nohy i přes ni a přitlačil Losnovy nohy celou tíhou i silou k zemi.</p>
<p>A to byl konec. Losna se chtěl otočit, ale zůstalo jen při chabém pokusu, který Mažňákem skoro ani nepohnul.</p>
<p>Zlověstné počítání “jedna — dvě — tři — čtyři — ” z úst Velkého Vonta se ozvalo. A nezastavilo se při páté vteřině, ani při osmé, ale skončilo desátou vteřinou, volně a jasně proslovenou.</p>
<p>Losna prohrál!</p>
<p>52 Losna udivuje Vontskou radu “Mažňák vítězí nad Losnou ve zkoušce síly!”</p>
<p>ohlašoval Velký Vont. “Stav boje je tedy tím nerozhodný, protože oba soupeři mají po pěti bodech. Připravte se nyní na závod konečný, který rozhodne, kdo z vás dvou se stane mým nástupcem!”</p>
<p>“A bude-li i ten nerozhodný?” ozval se zarputile Mažňák.</p>
<p>166</p>
<p>“Rozhodl by pak los!” řekl klidně Velký Vont.</p>
<p>Nastala krátká přestávka. Losna i Mažňák ještě prudce oddychovali po svém zápolení na plachtě. Losna si čistil oblek. Velký Vont vstal ze svého místa a přešel k protějším stolkům, kde se předtím horlivě zapisoval průběh zápolení obou soupeřů.</p>
<p>O něčem tam dlouho hovořili, ale tak tiše, že Rychlé šípy ve svém úkrytu nezaslechly z rozmluvy ani slova.</p>
<p>“Nic není ztraceno — jen klid!” chlácholil Mirek hochy. “Co si myslíte, Mažňák nemůže přinést úžasnější překvapení k tomu poslednímu závodu, než má Losna! Uvidíte že ne! Já se nebojím! Jsem zcela klidný!”</p>
<p>Pod lampióny zatím panoval vzruch a šum.</p>
<p>Vontská rada s Velkým Vontem ještě pořád rokovala. Mažňák chodil rozčileně křížem krážem po osvětleném prostoru, chvílemi se zastavoval u Losny a cosi na něho vykřikoval.</p>
<p>Losna také nebyl klidný. Na tváři mu to bylo vidět. Vypadal zcela jinak, než jak ho Rychlé šípy znaly z předchozího setkání. Byl bledý a v obličeji měl výraz nejistoty. Ale choval se přece jen důstojněji než Mažňák, i když šlo o takovou důležitou věc, jakou je Velké Vontství. Neběhal také tak bláznivě jako on a na jeho vzteklé výkřiky vůbec neodpovídal. To dopalovalo Mažňáka více, než kdyby mu Losna odpověděl.</p>
<p>Potom se Velký Vont zase odebral na své místo a šumění utichlo. Chvíli se probíral v nějakých popsaných lejstrech, pak zvedl od nich hlavu a zahovořil:</p>
<p>“Přichází poslední část boje mezi vámi. Úkol je vám známý — měli jste přinést něco, co by mělo vztah k vontské historii, co by obohatilo naši tradici, nebo vůbec něco, co by podstatně přispělo k výzkumům o dřívějších událostech ve Stínadlech, tedy nějaký objev, památku a podobně. Pole působnosti tohohle neobvyklého závodu bylo hodně široké — a víte taky všichni, proč jsme ho do dnešního boje zařadili. Chtěl jsem jím podnítit zájem o slavnou minulost Stínadel, pozvednout vědomí příslušnosti dnešních Vontů ke Stínadlům. — Nuže, kdo z vás dvou má nějakou takovou věc k závodu?”</p>
<p>“Já,” pronesl rychle Mažňák.</p>
<p>“Já taky!” vydechl Losna. “Ale navrhuju něco: A sice, aby každý z nás obou napsal svou věc na papír a tobě předložil. Mohlo by se stát, že bychom náhodou oba měli věc stejnou. A když by jeden z nás ji první nahlas proslovil a druhý by řekl, že i on ji měl na mysli a chtěl s ní přijít, nevěřili byste tomu druhému. Domnívali byste se třeba, že ten druhý</p>
<p>167</p>
<p>z nás si nepřipravil buď nic, anebo jen cosi velmi bezvýznamného — a že tedy najednou zde teď honem tvrdí, že objevil totéž, co jeho soupeř, který měl právo prvního slova!”</p>
<p>Velký Vont pohlédl na Vontskou radu, zamyslel se a pravil: “Tvůj návrh je vlastně dobrý.</p>
<p>Byla by to sice úžasná náhoda, kdybyste měli oba věc stejnou —a nepředpokládám, že by se přihodila! Ale musíme se vším počítat — a tak vyhovuju tvému návrhu. Ano, každý z vás napíše tedy svoji věc na papír, a tím vyloučíme možnost, že by jeden z vás mohl použít věci svého soupeře, který ji přednesl první! Zde vezměte — a pište!” S</p>
<p>těmi slovy podal každému z nich kus papíru a tužku. Losna tužku vrátil a vytáhl z kapsy plnicí pero. Přeložil papír na dvakrát, položil jej na sloup a začal psát. Také Mažňák na druhé straně nelenil.</p>
<p>Psal na okraji krajního stolku jednoho z členů Vontské rady. Levou rukou si papír zaclonil, aby mu nikdo do psaní nehleděl. Byla to celkem zbytečná opatrnost, vždyť za chvíli se přece stejně zprávy obou</p>
<p>soupeřů budou číst!</p>
<p>Losna byl hotov se svým psaním o několik vteřin dříve než Mažňák. Ten se přihrnul se svým papírem k Velkému Vontovi, až když už ten Losnovu zprávu skoro dočetl. Velký Vont vzal papír od Mažňáka do levé ruky, aniž by spustil oči z Losnova sdělení.</p>
<p>Ale jak dočetl objev Losnův a začal číst Mažňákův, oči mu zamžikaly, prudce vyskočil a zvolal: “Náhoda se skutečně stala! Neuvěřitelné!</p>
<p>Kdo by to byl řekl! Vždyť máte oba stejné objevy!”</p>
<p>“To není možné!” vykřikl Mažňák a tvář mu zrudla hněvem. “Bylo to až do téhle chvíle mé tajemství!”</p>
<p>“Jak vidíš, asi nebylo,” ušklíbl se Losna.</p>
<p>“Věděl jsem o chodbě zřejmě právě tak, jako víš ty!”</p>
<p>Rychlé šípy se ve svém úkrytu zaradovaly.</p>
<p>Vše šlo přesně podle stanovených plánů. Losna se dobře drží. Nic se nehatí. Jaký bude konec?</p>
<p>Blížil se s úděsnou rychlostí, a to takový, jakého se nikdo ani ve snu nenadal. Velký Vont hovořil teď k radě: “Oba nám zde sdělují svůj objev: našli chodbu, která spojuje kostel svatého Jakuba s domem číslo dvacet sedm v Maternově ulici! Co tomu říkáte? Věděl jsem vždy, že jsou tady dole nějaké zasypané sklepy či co, ale o nějaké chodbě nebylo nikdy ani řeči! Blahopřeju vám oběma — ”</p>
<p>obrátil se k soupeřům, “k tomuto objevu. Jak jste chodbu nalezli?”</p>
<p>Rychlé šípy to věděly dobře. Mažňáka vlastně do chodby zavedly,</p>
<p>když je tehdy pronásledoval ze Slepé uličky. A Losna se o chodbě dozvěděl také od nich. Ale Losna ani Mažňák teď zde neprozradili, jak chodbu objevili. Oba měli k mlčení velké důvody.</p>
<p>Losnovu</p>
<p>mlčení</p>
<p>Rychlé</p>
<p>šípy</p>
<p>rozuměly.</p>
<p>Mažňákovu zatím ne. Proč Mažňák ani teď neprozradil,</p>
<p>že</p>
<p>chodbu</p>
<p>nalezl</p>
<p>při</p>
<p>jejich</p>
<p>pronásledování?</p>
<p>“To je mé tajemství, jak jsem vchod do chodby objevil!“odsekl vzpur— ně.</p>
<p>“Taky já zatím budu mlčet,” pravil mírněji Losna.</p>
<p>Velký Vont se sotva znatelně usmál. “Dobrá — nevadí!” řekl. “Není to zatím to nejhlavnější v té věci. A do chodby se pak půjdeme všichni podívat. Musí zůstat ovšem jen mezi námi.</p>
<p>Stínadla se dovědí o její existenci, ale nikdy ne o tom, kde chodba v kostele začíná a v kterém domě ústí!</p>
<p>Připomínám</p>
<p>znovu</p>
<p>váš</p>
<p>slib</p>
<p>přísné</p>
<p>mlčenlivosti, který jste složili dnes při zahájení Vontské rady. — Ale teď, když závod skončil zase nerozhodně, musíme provést volbu Velkého Vonta losem!”</p>
<p>“A co kdyby někdo z nás měl připravenou ještě jinou věc podobného rázu?” zeptal se Losna.</p>
<p>“Pak by se stal mým nástupcem on!” řekl udiveně Velký Vont. “Chceš tím snad říct, že máš v zásobě ještě nějaké takové překvapení?”</p>
<p>“Ano — mám!” pravil Losna rozechvěle.</p>
<p>Zatím mluvil podle sjednaného plánu s Rychlými šípy, ale již šlo do tuhého. Nejistota mu zase vstoupila do mysli.</p>
<p>“Nic nemá! Nevěřte mu! Je to podvodník!”</p>
<p>křičel Mažňák.</p>
<p>Velký Vont jej napomenul: “Na Vontské radě se neuráží! Ucházíš se o místo Velkého Vonta, ale nejsi dost silný ani na to, abys ovládl sám sebe.</p>
<p>Jak chceš potom ovládat celá Stínadla?”</p>
<p>Pak se obrátil zase k Losnovi: “Bude-li tvůj objev aspoň tak závažný, jako byl první — staneš se Velkým Vontem! Řekni nám tedy své druhé tajemství, které ti má k téhle funkci dopomoct!”</p>
<p>Vontská rada zmlkla a všechny oči se upnuly na Loshu.</p>
<p>“Nevím, jestli mně to budete věřit,” začal nejistě Losna, “protože to, co vám chci říct, vypadá velmi neuvěřitelně. A přece je to pravda.</p>
<p>Tedy slyšte: Znám způsob, jakým Jan Tleskač dostával ježka z klece!”</p>
<p>Kdyby v tu chvíli udeřil hrom, nebylo by snad překvapení a výbuch úžasu větší než po Losnových slovech.</p>
<p>Vontská rada s výkřiky povstávala, prudce a zmateně, až padala sedátka. Velký Vont vyskočil od svého stolku a pokročil k Losnovi. Jedině Mažňák stál s podivným výrazem v tváři jako přikovaný k zemi.</p>
<p>168</p>
<p>169</p>
<p>Hluk se stupňoval tak, že i Rychlé šípy mohly ve svém úkrytu mluvit docela nahlas, aniž by se musely obávat, že je Vontové uslyší.</p>
<p>Pak se Velký Vont uklidnil do té míry, že se vrátil opět k svému stolku a usedl za něj. Dal znamení, že chce promluvit, a hluk pomalu utichal, až se změnil jen ve vzrušený polohlasný hovor.</p>
<p>“Nuže — řekni nám ten návod, znáš-li ho,”</p>
<p>pravil Velký Vont k Losnovi a v jeho hlase zněla pochybnost. Losna přistoupil ještě blíže k jeho stolku. Všechno utichlo. Jen v barevných lampiónech občas vyprsklo. Vontská rada zavrtávala zase svoje zraky do Losny. Byl bledý jako křída. Na jeho čele se perlil pot. A do toho úžasného napětí, které jako by bylo nabito elektřinou, hrozící výbojem, začal pak chvějícím se hlasem mluvit:</p>
<p>“Když natočíme jistý osten ježka tak, aby vyčníval z klece určitým jejím otvorem, posuneme ježka do jisté výšky klece…”</p>
<p>Hned při prvních jeho slovech se Jindra svými lokty dorozuměl s ostatními hochy. Zase slyšel ta kouzelná slova, která mu tak učarovala, i když opatrný Losna některá z nich vyměnil za neurčitá, aby nikdo nevěděl, který osten má vyčnívat a kterým otvorem — a slyšel je v okamžiku tak úžasném! Nemohl prostě za to, byl slovy dávno mrtvého Jana Tleskače jako hypnotizovaný. A Losna ta slova mluvil pomalu — a kromě těch nejdůležitějších, která zaměnil — přesně tak, jak mu je Jindra nadiktoval ve Hřbitovní chodbě!</p>
<p>Ale i Vontská rada podlehla vzrušení a vůbec čemusi tajemnému, co čišelo z těch slov. Její členové se dívali na Losnu s vyjevenými zraky.</p>
<p>Nikdo se ani nepohnul. V barevných světlech lampiónů vypadalo celé zasedání jako pohádkové sousoší, vytesané do kamene.</p>
<p>Velký Vont držel v ruce pozdvihnutou tužku, ale nepoužil ji. Jeden z členů rady měl pootevřená ústa úžasem a zapomněl je zavřít. Jiný si držel nevědomky hrdlo, jako by se napětím dusil.</p>
<p>Mažňák měl v nehybné tváři nepopsatelný výraz úžasu, vzteku a zklamání. Jeho oči byly široce rozevřené a svítila z nich výhrůžka a násilí.</p>
<p>A pak Losna domluvil. “To je celé!” pravil.</p>
<p>“Tak je to a ne jinak!” Chvíli — několik dlouhých vteřin — bylo ještě ticho. Ale klid se brzy změnil v bouři. Vontská rada se rozhlučela a Velký Vont překřičel všechny svým voláním: “Ještě jednou! To je úžasné! Je to pravda? Je to vůbec možné? Ještě jednou nám to znovu řekni — slyšíš? Kde jsi to tajemství vyhrabal? Jestli je to pravda — jestli skutečně ježka z klece dostaneš, budeš Velkým Vontem, i kdybys všechno ostatní v dnešním boji prohrál!”</p>
<p>Losna se namáhavě usmál. Vždyť to byla pro něho nejožehavější chvíle. Teď — anebo nikdy podaří se mu dosáhnout Velkého Vontství! A k tomu ještě on má být první po Janu Tleskačovi, který vyjme ježka z klece! Podaří se mu to? Byl návod,</p>
<p>prozrazený</p>
<p>mu</p>
<p>těmi</p>
<p>podivnými</p>
<p>Druhostraníky, správný? A byl-li, podaří se to jeho chvějícím se a necvi-čeným prstům?</p>
<p>Losna nechtěl zrušit svůj slib daný Rychlým šípům. Vnutil se vypětím celé své vůle alespoň do částečného a zdánlivého klidu.</p>
<p>“Je to příliš věcí a příliš otázek najednou,”</p>
<p>usmál se křečovitě na Velkého Vonta. “A nemůžu na všecky odpovědět. Nemůžu taky podruhé opakovat postup vyjímání ježka. Ani vám nemůžu prozradit, jak jsem k tomu tajemství dospěl. Ale jsem ochotný dokázat, že mluvím pravdu! (Při těch slovech se jeho hlas zase lehce zachvěl, protože ho znovu napadlo, nebyl-li sám nějak ošálen.) Vyjmu ježka z klece!”</p>
<p>“U všech všudy! Samozřejmě!” vykřikl rozčileně Velký Vont a udeřil pěstí na stůl. “Co se může stát? Nic! Docela nic! Správně podle zvyklostí nemá dostat ježka v kleci do ruky ani na vteřinu nikdo kromě Velkého Vonta — a ty jím ještě nejsi. Ale jak jinak bys mohl dokázat správnost svého tvrzení?”</p>
<p>Pak sáhl pro něco do náprsní kapsy. Ale Losna začal opět mluvit a Velký Vont ponechal ruku v kapse.</p>
<p>“Slib mi však jedno,” řekl mu Losna, “a sice, že nebudete chtít, abych vám půjčil ježka vyjmutého z klece do ruky, nebo abych vám vyjmutí ukazoval ještě podruhé, znovu!” Losna byl opravdu poctivý chlapík a chtěl splnit to, k čemu se Rychlým šípům zavázal, do posledního slova.</p>
<p>Velký Vont se zamyslel a loket ruky, ponořené do náprsní kapsy, mu poklesl. Losnovy divné požadavky mu vrtaly hlavou. Chvíli se radil šeptem s Vontskou radou, která se kolem něho shlukla. Někteří její členové horlivě kývali hlavami. Jejich oči svítily rozčilením a dychtivostí.</p>
<p>Pak zase usedli za své stolky a Velký Vont promluvil:</p>
<p>“Nevidíme ve tvých výjimkách nic zlého, třebaže jsou velmi podivné. Nepředpokládáme však, že bys nás chtěl nějak obelstít. Bylo by to špatné</p>
<p>znamení</p>
<p>pro</p>
<p>budoucnost</p>
<p>Strnadel,</p>
<p>kdybychom nastávajícímu Velkému Vontovi nemohli důvěřovat! Ano, věříme ti, že nás nijak neoklameš, a dávám proto svolení, abys ježka z klece vyňal!”</p>
<p>“A budu zvolen Velkým Vontem, ukážu-li vám ježka z klece vyjmutého?” tázal se opatrně Losna.</p>
<p>170</p>
<p>171</p>
<p>“Ano!” pravil dosavadní Velký Vont pevně.</p>
<p>“Dokážeš-li vyjmout ježka z klece a opět ho tam vrátit tak, aby klec ani ježek nebyly poškozené, získáš titul Velkého Vonta. Mažňák svými body na tvoje nebude stačit!”</p>
<p>Mažňák zde stál jako solný sloup. Všechny jeho finanční oběti, všechno jeho utrácení peněz a dávání darů různým stínadelským ulicím, které pro něj měly dělat náladu, mělo být zbytečné.</p>
<p>Všechna jeho námaha měla být marná.</p>
<p>Velký Vont zajel zase rukou hlouběji do náprsní kapsy a vylovil z ní cosi tmavého, co vypadalo jako sáček ušitý z látky.</p>
<p>V okruhu lampiónových světel opět vše zmlklo, jen hlas Velkého Vonta kovově zněl chrámem:</p>
<p>“Zde je Tleskačův ježek v kleci. Ukaž nám, že jsi jeho posmrtný učeň, a to učeň dobrý, zjev nám jeho tajemství a vysluž si tak Velké Vontství!”</p>
<p>Rychlé šípy ani nedýchaly. Jindra se tiskl úporně na zeď, aniž by si to uvědomil, a Jarka držel Mirka pevně za rukáv a ždímal jej v dlani.</p>
<p>Mirek zase, aniž by věděl proč, zadržoval Červenáčka, jako kdyby ten chtěl běžet snad tam k lampiónům. Ale Červenáček neměl nic takového v úmyslu. To jen náhlé vzrušení na všechny hochy v úkrytu tak působilo.</p>
<p>Ale ani tam uprostřed Vontské rady nebylo lépe. Ticho bylo tíživé a v něm bylo slyšet každý silnější výdech, šoupnutí nohy či jiný pohyb. Z</p>
<p>ulice sem tlumeně zaznívala bojovná píseň Vontů, zpívaná svorně příslušníky obou táborů. Ale ta nerušila vzrušené ticho zde. Byl to vzdálený doprovod k té úžasné události: po mnoha letech, poprvé od smrti Jana Tleskace, bude ježek z klece vysvobozen!</p>
<p>Losna přijal z ruky Velkého Vonta cosi —ano, není pochyb —je to ježek v kleci, podivný majetek mrtvého Jana Tleskace! Ano, vypadá ta věcička, pokud ovšem ji lze postřehnout v tom barevném šeru, opravdu tak, jak byla podle zkazek, děděných z jedné stínadelské generace na druhou, vždy popisována.</p>
<p>Losna se otáčí zády k Vontské radě.</p>
<p>Ticho dusí.</p>
<p>“Když natočíme nejdelší osten ježka tak…”</p>
<p>šeptá horečně Jindra sám pro sebe kouzelnou formuli.</p>
<p>Vontská rada naklání své hlavy, aby viděla, co Losna s ježkem dělá. Ale jeho široká záda vše kryjí.</p>
<p>Má hlavolam sevřený v obou dlaních a jen špičky dvou prstů — pokud to vůbec lze — noří dovnitř do klece. Teď dává ruce až těsně k očím.</p>
<p>Občas tichem zazní jasný cinkot ostnů ježka o klec. A každé to cinknutí je jako plamínek ve tmě.</p>
<p>Trvá to nějak dlouho.</p>
<p>Na Losnově tváři se zračí nesmírné napětí.</p>
<p>Ale ani Rychlým šípům není volno u srdce.</p>
<p>Podaří se Losnovi dostat ježka z klece ven? Jestli ne, je veta po možnosti získat uvnitř ježka skrytý plán létacího kola, a budou znovu o ježka bojovat, ať již bude ježek u Losny nebo u Mažňáka. A ten boj by byl snad už předem prohraný. Žádný Velký Vont — a zejména už ne tito dva uchazeči o tento titul — by nevydal ježka dobrovolně Rychlým šípům ani lstí, ani násilím.</p>
<p>Teď však se Losna obřad náhle a prudce k Vontské radě. Vztahuje obě ruce do výše a v každé cosi drží. Jeho obličej září.</p>
<p>“Mám!” volá divoce. “Mám, mám, podívejte se. Viděli jste už ježka někdy takhle?”</p>
<p>Zastavuje se u Velkého Vonta a cosi mu ukazuje. Ostatní vyskakují ze svých sedátek a hrnou se k nim.</p>
<p>Ale Losna zase již odskakuje z jejich středu. V</p>
<p>levé ruce třímá vítězoslavně prázdnou klec, v pravé pak samotného ježka.</p>
<p>“Nepoznali to, nepoznali!” oddechuje Mirek v úkrytu. “Není asi dobře vidět, že se dá ježek rozšroubovat, závit na něm je asi zašlý dlouholetou špínou.”</p>
<p>Velký Vont volá do směsice nadšených hlasů na Losnu: “A teď zpátky! Ještě zpátky! Musíš ještě dokázat vrátit ježka do klece!”</p>
<p>Losna se zase otáčí. Jeho ruce se opět dávají do práce. Ježek se po několika vteřinách svobody musí vrátit tam, kde byl řadu let. Ale na jak dlouho? myslí si Mirek.</p>
<p>Teď již není takové ticho při práci. Vontská rada vzrušeně rokuje o tomto úžasném objevu. A věří už, že Losna dokáže i návrat ježka do klece, když dokázal předtím jeho vyklouznutí.</p>
<p>Mažňák tu stojí pořád nehybný, zdrcený a jeho oči metají blesky. Chtěl se tvářit lhostejně, ale to, co Losna předvádí, je příliš úžasné, než aby dovedl nasadit masku lhostejnosti.</p>
<p>Je pravověrný Vont, rozený ve Stínadlech, ale historický objev, zde právě předvedený, ho nepotěšil. Vzal mu všechnu naději na Velké Vontství.</p>
<p>Losnovi trvá vrácení ježka do klece nějak dlouho. Na čele se mu zase leskne pot. V obličeji má uštvaný výraz. Vrácení ježka do klece je tedy zřejmě obtížnější než jeho vyjmutí.</p>
<p>172</p>
<p>173</p>
<p>Vontská Rada netrpělivě a bez výsledku zase nahlíží za Losnova záda.</p>
<p>Ještě chvíli, chvíli, malou chvíli!</p>
<p>Losnovo tělo sebou náhle trhá, jako kdyby do něj vjel elektrický proud. Otáčí se prudce kolem své osy a zvedá prudce pravou ruku, třepe jí, a v ruce se ozývá zvonivé chrastění.</p>
<p>“Hotovo — ježek je tam!” volá vítězně.</p>
<p>“Podívejte se, už tam sedí, už tam zvoní, slyšíte to přece — viďte — a nikdo, jen mé ruce — nemůže ho z klece dostat ven!”</p>
<p>Ano, ježek byl správně vpraven opět do klece!</p>
<p>Vontská rada propukla v jásot a Velký Vont vzrušeně prohlížel hlavolam, jako kdyby nechtěl věřit svým očím. Pak vstal, pokynul Vontské radě, aby i ona povstala, a když se jásot utišil, řekl: “U nikoho z nás nebude ježek v kleci lip uschovaný než u toho, kdo s ním umí tak zacházet! A nikdo si nezaslouží Velkého Vontství víc než ten, kdo tak dlouho hledané tajemství ovládá. Otakare Losno, můj nástupce, předávám ti Velké Vontství i s jeho symbolem!” Při těchto slovech podal mu obřadně hlavolam do nastavené pravice a pokračoval:</p>
<p>“Veď Stínadla, jak nejlíp umíš, vymýť z nich špatnost a nízkost! Nedopusť, aby se, byť i jednomu Vontovi, stalo bezpráví! Snaž se, aby svornost a kamarádství zavládlo ve vontských řadách, potlačuj každou špatnou myšlenku svou i kohokoli jiného, dej vítězit jen právu a spravedlnosti. Tak stálo psáno ve štítu prvního Velkého</p>
<p>Vonta,</p>
<p>toho</p>
<p>nejlepšího</p>
<p>a</p>
<p>nejspravedlivějšího, a špatný by byl ten, kdo by se chtěl od těch zákonů uchylovat!”</p>
<p>Po této řeči se Vontská rada dala do silného a nadšeného zpěvu bezeslovné písně Vontů, zatímco Losna zde pořád ještě stál jako vyjevený s hlavolamem na otevřené dlani, nevěřící svému zraku ani sluchu.</p>
<p>53 Vše ztraceno</p>
<p>Snad by se nebylo nikdy přihodilo to, co v dalších vteřinách následovalo, kdyby byl Losna měl dlaň s hlavolamem zavřenou, nebo kdyby byl dokonce hlavolam ukryl do kapsy.</p>
<p>Všeho jiného by se rozradostněné Rychlé šípy i Losna nadali, než toho, co se stalo: Vontská rada zpívala svou stínadelskou píseň, nadšeně, halasně,</p>
<p>a zvenčí se jí ozývala stonásobná ozvěna obyčejných Vontů, kteří pochopili, že volba Velkého Vonta je skončená a teď že jim bude ze stupňů kostela slavnostně oznámen výsledek.</p>
<p>A v tom radostném hluku a zpěvu mihl se ztemnělými prostorami zrušeného chrámu jakýsi černý stín a vzápětí nato vřítil se do okruhu záře lampiónů divoce vyhlížející muž.</p>
<p>“To je on! Podívejte! Ten nám psal přece o Tleskačův deník! Muž ze Slepé uličky!” vykřikl nahlas Jarka. Ale nemusel to ani říkat, všichni hoši, kromě Červenáčka, jej poznali. Ano, byl to on!</p>
<p>“Nikdy!” volal zuřivě ještě v běhu muž na bývalého Velkého Vonta. “Jedině můj syn bude Velkým Vontem! Celá Stínadla si to přejí, rozumíte, Štěpán Mažňák musí být Velkým Vontem. Jedině on má právo držet ve svém majetku hlavolam mého bývalého učně!”</p>
<p>Několika skoky se přiblížil k ohromenému Losnovi a dříve, než mu v tom kdokoli mohl zabránit, vyrval mu z nepřipravené dlaně hlavolam a zmizel ve tmě.</p>
<p>Pod lampióny nastal nepopsatelný zmatek.</p>
<p>Výkřiky úžasu a rozhořčení mísily se s hlukem převrhovaných stolků i sedátek.</p>
<p>První se vzpamatoval bývalý Velký Vont.</p>
<p>Nezdržoval se ani oběhnutím stolku, za kterým seděl. Opřel se jednou rukou o desku stolu, přeskočil jej a rozehnal se za mizejícím mužem.</p>
<p>Narazil na Losnu, který se právě tím směrem také již rozbíhal. Chvíli se oba vzájemně sobě pletli a ztratili tak dvě či tři vteřiny drahocenného času.</p>
<p>Hluk se změnil v ohlušující řev.</p>
<p>Přerušení volby Velkého Vonta v jejím posledním okamžiku bylo něčím naprosto neslýchaným. A okolnost, že se talisman Stínadel — ježek v kleci — dostal přitom do nepovolaných rukou a způsobem tak násilným, činila toto náhlé přerušení ještě více nestravitelnější.</p>
<p>Muž s hlavolamem, zřejmě tedy Mažňákův otec, prchal slepě k úkrytu Rychlých šípů.</p>
<p>Proč právě tam? Jeho syn mu nejspíš řekl o tajné chodbě — a on jí chtěl nyní s hlavolamem uniknout.</p>
<p>Hoši bleskurychle přeměnili v úkrytu své stanoviště. Schovali se pod spadlý ochoz, jehož jeden konec spočíval na dlažbě ještě z doby, kdy s ním spadla výprava Sběrače.</p>
<p>Z tohoto nového úkrytu Rychlé šípy sice neviděly na osvětlené místo f pod lampióny, ale nevadilo jim to. Tam se teď stejně nedělo nic zajímavé-</p>
<p>174</p>
<p>175</p>
<p>ho. Celá Vontská rada se zatím vzpamatovala a byla na cestě za Mažňá-kovým otcem.</p>
<p>Ten vzápětí po zmizení Rychlých šípů do nového úkrytu přeběhl místo, kde ještě před několika vteřinami stály. Hoši jej viděli zpod ochozu, který je dokonale kryl.</p>
<p>Mažňákův otec si svítil slabou baterkou.</p>
<p>Dveře do sklepa nalezl otevřené, jak je Rychlé šípy samy připravily pro svůj případný ústup.</p>
<p>Za dveřmi se pak ozval jeho temný pád a podivný hluk. Pravděpodobně uklouzl na slizkých schodech a teď se po nich řítil dolů.</p>
<p>A již se žene chodbou podél spadlého ochozu bývalý Velký Vont, sledovaný Losnou — a za nimi i celá Vontská rada.</p>
<p>Hlučí, cosi volají, ale není možné zaslechnout v tom zmatku a dusotu nohou jediné souvislé slovo.</p>
<p>Pak se kdesi v hlubinách sklepení ze směsic hlasů ozval výkřik, plný hrůzy a zoufalství.</p>
<p>Výkřik o pomoc. Několikrát za sebou.</p>
<p>“Rychle! Pospěšme tam!” vybídl Mirek hochy.</p>
<p>Vyběhli ze svého úkrytu a potmě zvolna scházeli po vlhkých schodech. Když došli asi do jejich poloviny, naskytl se jim podivný pohled.</p>
<p>V záři několika baterek spatřili cosi velikého šplouchat se v otevřené stoce, jejíž hustá hladina byla rozvířena. Několik Vontů se shýbalo k zapáchající vodě a lovilo v ní. Předmět ve vodě chvílemi mizel pod hladinou a opět se vynořoval.</p>
<p>Byla to hlava topícího se člověka.</p>
<p>Pak kdosi přeskočil na druhou stranu stoky, z vody se vynořily dvě ruce a Vont. na druhé straně je uchopil.</p>
<p>“Mažňákův otec!” vykřikl Jarka. “Podívejte — Mažňákův otec se topí. Spadl do stoky, když utíkal…”</p>
<p>Ano — byl to on — napolo utopený, když byl teď za pomoci skoro všech Vontů vytahován z bahnité vody.</p>
<p>Poplašené vodní krysy prchaly do temných koutů, proplouvaly poděšeně kolem nezvyklého předmětu ve svých vodách.</p>
<p>“Kde máte hlavolam!?” křičel teď Losna podrážděně na Mažňákova otce. Ten se teprve vzpamatovával.</p>
<p>“Nemám…” řekl namáhavě. “Tam — ve vodě… je tam… upustil jsem ho… někde tam je…”</p>
<p>Tleskačův hlavolam i se svým tajemstvím uvnitř ježka byl navždy ztracen v bezedných nánosech kalu stoky, stále se převracejících, měnících se a odplouvajících do stokové spleti.</p>
<p>176</p>
<p>Po slovech Mažňákova otce se podzemím rozpoutala hotová bouře odporu.</p>
<p>“To je konec,” šeptal zdrceně Mirek na schodech. “Konec! Nebylo souzeno, aby svět byl bohatší o Tleskačův objev. Nikdo už nikdy nemůže v pohyblivém bezedném bahně té stoky hlavolam nalézt. Všechno bylo marné!”</p>
<p>“Nemáme zde tedy už co pohledávat,” pravil Jarka. “Můžeme jít</p>
<p>— je opravdu konec! Snad dokážeme na vše zapomenout.”</p>
<p>Ale vzchopili se teprve, když se několik Vontů připravovalo k návratu do kostela.</p>
<p>Nečekali, až na ně Vontové narazí. Vyběhli po schodech a již byli skoro u dveří do kostelního zákoutí. Ale světlo bylo rychlejší než jejich nohy.</p>
<p>Jeden z Vontů totiž posvítil baterkou vzhůru a spatřil tam jakési postavy — Rychlé šípy.</p>
<p>“Vyzvědači!” vykřikl. “Měli jsme tu někoho cizího! Všichni nahoru</p>
<p>— rychle!”</p>
<p>Rychlé šípy vyběhly zatím již dveřmi do opuštěného kostela.</p>
<p>“Ukryjeme se tady pod ochozem,” šeptal horečně Rychlonožka, ale Mirek ten nápad odmítl: “Ne, to by špatně dopadlo. První baterka by nás tady objevila. Musíme nahoru! Po ochozu!”</p>
<p>Začali se škrábat po nakloněném ochozu vzhůru, k oknu, kterým kdysi poprvé do těchto míst vnikli. Rychlonožka tam byl výjimečně první a pomáhal všem ostatním.</p>
<p>Již se ocitli ve výklenku okna a Rychlonožka trochu bezradně usedl na její vnější římsu, s nohama do ulice.</p>
<p>Uvnitř zatím již část Vontů vyběhla až k ochozu a spatřila i uslyšela Rychlé šípy, prchající oknem z kostela.</p>
<p>Ozval se jejich výstražný křik, který platil zástupům Vontů venku čekajících na výsledek volby. Naštěstí pro Rychlé šípy byl největší nával Vontů před vraty kostela. Vždyť tam se přece měli dozvědět nejdříve, kdo je příštím vládcem Stínadel.</p>
<p>Rychlonožka se již nerozmýšlel a skočil. Byla to však přece značná výška a prudký pád způsobil, že Rychlonožka dopadl na ruce i nohy a několikrát se převalil. Ale již se spouštěli a skákali i druzí hoši. To už byli první z pronásledovatelů uvnitř na ochozu, skoro u okna. Bylo možné, že mezi nimi je i Losna. I kdyby přátelství k Rychlým šípům trvalo, nemohl se k nim před ostatními Vonty hlásit.</p>
<p>“Zadržte je! Chyťte je!” rozkřikl se teď do tmy na ulici v okně nějaký hlas a současně se kdosi snažil prolézt mříží v okně ven na římsu.</p>
<p>Ale vzápětí nato se ozvala uvnitř kostela ohlušující rána. Zdálo se, že se i země zachvěla pod tímto úderem.</p>
<p>Starý, zpuchřelý ochoz, jehož konec až dosud spočíval nad dlažbou kostela, na trámu ve zdi, nevydržel nápor po něm lezoucích Vontů a spadl s nimi.</p>
<p>Hoši se dlouho nerozhlíželi. Rozběhli se v opačnou stranu, než byla vrata svatého Jakuba, a zamířili pak nejkratší cestou k Rozdělovací třídě.</p>
<p>Nějaký dupot se ozval za nimi. Vzmáhal se, byl stále hlučnější, a teď se již ozývaly i výhružné výkřiky. Nebylo pochyb o tom, co to znamená.</p>
<p>Vontové, snad upozornění členy Vontské rady, pronásledují Rychlé šípy.</p>
<p>“Rozprchněme se na různé strany!” navrhoval v běhu Jarka. “Bude to tak lepší — nebudou vědět, za kým z nás se mají dát.”</p>
<p>Ale Mirek odporoval. “Máme jen jeden směr před sebou — a to je směr na Druhou stranu.</p>
<p>Kdybychom se měli rozutíkat, musel by někdo z nás chtěnechtě běžet směrem jiným. A to by nebylo bezpečné!”</p>
<p>Pak již nemluvili, aby šetřili dech. Snažili se dýchat zhluboka, klidně, a jejich ruce se volně pohybovaly, aby dýchání usnadnily.</p>
<p>Zástup Vontů mohutněl, ale vzdálenost se neměnila.</p>
<p>“Můžeme říct, že nový Velký Vont je náš přítel,” navrhoval Červenáček.</p>
<p>“Neuvěří nám…” odmítal Mirek. “A my to vlastně na Losnu ani nesmíme prozradit. Kdyby se Vontové dověděli, že on věděl o naší přítomnosti na nejtajnější stínadelské slavnosti a neupozornil na nás, bylo by veta po důvěře Vontů k němu.”</p>
<p>Náhle se před nimi na rohu ulice objevili dva Vontové. Poznali, oč jde, a postavili se jim do cesty.</p>
<p>Mirek se rozkřičel a ostatní hoši se přidali.</p>
<p>Jestli jim oba Vontové neuskočí z cesty, budou smeteni.</p>
<p>Vontové to poznali a zalekli se jejich křiku.</p>
<p>Rychlé šípy prolétly kolem nich jako rychlíková lokomotiva. Jeden z nich, který se neuhnul včas, byl odražen až ke zdi domu Jarkovým ramenem.</p>
<p>Potom vběhli hoši do úzké uličky. Bylo zde úplné ticho a klid. Jen zezadu sem doléhal křik pronásledovatelů. Uprostřed uličky svítila plynová lucerna svým syčivým zeleným světlem.</p>
<p>“Jsme</p>
<p>doma,</p>
<p>jsme</p>
<p>zachránění!”</p>
<p>volal</p>
<p>Červenáček. Poznal první tu 178</p>
<p>179</p>
<p>uličku. Byla to ona! Tady přece utíkal tenkrát, když šel na svou vlastní pěst pátrat do Strnadel.</p>
<p>Za chvíli se octli na Rozdělovací třídě.</p>
<p>Přeběhli ji a vnořili se do bezpečných ulic Druhé strany.</p>
<p>Hluk za nimi ustal. Vontové se zastavili u Rozdělovací třídy a nepřekročili ji, jako kdyby to byla kouzelná křídová čára.</p>
<p>54 Rozvrat ve Stínadlech Zápas Mažňákova otce docela vyvrátil běh událostí.</p>
<p>Neodčinitelná ztráta ježka v kleci způsobila úplné zhroucení odstoupivšího Velkého Vonta.</p>
<p>Losna se Velkého Vontství ani neujal.</p>
<p>Vontská rada se ještě několik hodin snažila udržet vývoj ve svých rukou, ale marně.</p>
<p>Ještě téhož večera a pak následující den došlo ve Stínadlech k velikým potyčkám mezi Losnovými přívrženci a Mažňákovci.</p>
<p>To, co bylo několik let drženo v nejhlubší tajnosti, totiž existence ježka v kleci jako talisman Stínadel, rozkřiklo se v několika minutách po tom, kdy hlavolam nenávratně zapadl do bezedných hlubin kalu.</p>
<p>A rozkřiklo se i to, že talisman byl navždy ztracen a Stínadla že již svůj talisman nemají.</p>
<p>Tím také zmizela úcta k celému vontskému zřízení. Každý si dělal, co chtěl!</p>
<p>Mažňákovci neuznali volbu Losny za platnou a prohlásili, že se dle pokynů Losny řídit nebudou.</p>
<p>Jim že může vládnout jedině Mažňák.</p>
<p>Nebylo nikoho, kdo by obě strany srovnal, smířil. Bývalý Velký Vont, před jehož očima byl talisman Stínadelských ztracen, nebyl schopen v té věci jediného činu, tolik ho ztráta hlavolamu zdrtila. Spory mezi Vonty mu ještě dodaly. Odešel z vontských řad docela znechucený.</p>
<p>Druhého dne —po marném namáhání smířit Losnovce s Mažňákovci, vzdala se Vontská rada svého úsilí a rozešla se navždy.</p>
<p>Některé ulice se nezajímaly ani o Losnu, ani o Mažňáka — a každá z nich utvořila své vlastní sdružení, kterému vládl dosavadní náčelník ulice, aniž by musel poslouchat nějakou Vontskou radu.</p>
<p>Soudržnost Vontů, tak obdivovaná ostatními čtvrtěmi města, vyztužená různými zvyklostmi, obřady, dlouholetou tradicí i organizační výstav— bou, sesula se v několika hodinách pod tlakem překotných událostí jako stavba z karet.</p>
<p>Byl to úplný krach.</p>
<p>Několik ulic, osídlených většinou Losnovými přívrženci, se sice snažilo v dalších několika dnech dát dohromady trosky bývalé vontské slávy, od které již i Vontská rada utekla, ale nepodařilo se jim to.</p>
<p>Ani Losna, který se dobrovolně zřekl Velkého Vontství, jehož se tak smutně ujal, svým odstoupením</p>
<p>nic</p>
<p>nepořídil.</p>
<p>Většina</p>
<p>jeho</p>
<p>přívrženců si nepřála mít za Velkého Vonta nikoho jiného než jeho. Mažňákovci však byli neúprosní, i když se tvrdilo, že vším je vinen Mažňákův otec i on sám.</p>
<p>A počet ulic, které chtěly mít svou úplnou samostatnost, rostl. Se ztrátou talismanu jako kdyby se kázeň Vontů ztratila. Byl konec se vším.</p>
<p>Slova Mažňákova otce, když vytrhl Losnovi ježka z dlaně, vysvětlila Rychlým šípům poslední záhady, točící se kolem toho celého podivného případu.</p>
<p>Tak Mažňákův otec byl tedy vlastně ten záhadný EM, kterého se kdysi Jan Tleskač obával!</p>
<p>U něho to tedy byl nešťastný chlapec v učení, dříve než skončil svůj krátký život!</p>
<p>V deníku jej jmenoval jen Em. Proč? Bylo to vlastně počáteční písmeno jména Mažňák a Tleskač je v deníku nechtěl vypisovat celé. Snad — alespoň ze začátku deníku — proto, aby v případě nalezení deníku starým Mažňákem nebylo zřejmé, že se v deníku píše o něm. A pak už Tleskač při přezdívce zůstal.</p>
<p>Em zřejmě vytušil úžasnost objevu svého učně Jana Tleskače, i to, že plán má nějakou souvislost s hlavolamem. Snad dokonce někdy viděl, jak Tleskač plán do ježka ukládá.</p>
<p>Em se snažil ježka zmocnit, ale nepodařilo se mu to. A po Tleskačově smrti zahalené závojem nejistoty a pouhých dohadů, ježek dokonce zmizel!</p>
<p>A teď po letech se doslechl prostřednictvím svého syna, že ježka v kleci má Velký Vont jako talisman Stínadel. Kdo z Vontské rady to jeho synu prozradil, či jak se tuto věc vůbec dozvěděl, není důležité. Hlavní bylo, že Em našel ježkovu stopu.</p>
<p>Vynaložil proto vše, aby se jeho syn stal Velkým Vontem, a tím aby ježek v kleci — i se svým předpokládaným úžasným tajemstvím — přešel do jeho rukou. Byly to vlastně jeho peníze, které Mažňák rozhazoval mezi náčelníky ulic, aby si je získal. Nebylo to však nic platné, nakonec se volba přece jen konala bojem a nikoli hlasováním, protože i Losna měl</p>
<p>180</p>
<p>181</p>
<p>za sebou ohromný počet příznivců. To by bylo hlasování velmi obtížné. Také Tleskačův deník se rozhodl Mažňákův otec získat, když se dozvěděl, že ho Rychlé šípy mají ve svém majetku. Snad se obával, že by v deníku mohlo být něco, co by mu mohlo uškodit — snad také očekával, že v něm objeví něco o Tleskačově tajné práci.</p>
<p>Jeho snaha o získání deníku selhala, Rychlé šípy tehdy ze Slepé uličky uprchlý, nedaly se zlákat</p>
<p>stokorunou!</p>
<p>Ale</p>
<p>prozradily</p>
<p>přitom</p>
<p>neúmyslně oběma Mažňákům vchod do Hřbitovní chodby.</p>
<p>Mladý Mažňák byl zřejmě zasvěcen do otcových plánů. Proto také ani nevolal na pomoc ostatní Vonty, když Rychlé šípy pronásledoval.</p>
<p>Musel by se s ostatními dělit o Tleskačův deník, o kterém předpokládal, že jej mají Rychlé šípy u sebe.</p>
<p>Hřbitovní chodbou vešel tajně Mažňákův otec v den volby před jejím zahájením do opuštěného kostela, tam se ukryl a sledoval pak boj mezi svým synem a Losnou.</p>
<p>A když viděl, že kořist, ježek v kleci, po které se pídil po tolik let, mu má zase uniknout, neovládl se, vyběhl ze tmy a Losnovi hlavolam vyrval z ruky.</p>
<p>Bylo to vše tak jasné, teď po Mirkových a Jarkových vývodech, které o celé věci napsali do posledního TAM—TAMU.</p>
<p>Ale spravedlnost přičinila k řetězu těch všech událostí ještě článek</p>
<p>závěrečný.</p>
<p>Tleskačův mistr Em — Mažňák zaplatil draze svou touhu užívat ovoce práce svého učně. Když ve sklepení zrušeného kostela spadl do bahnité vody, spolkl několik doušků této otrávené hnijící tekutiny.</p>
<p>Nakazil se tak nevyléčitelnou nemocí, kterou roznášejí vodní krysy, a zemřel na celkový rozklad krve a otravu. Zaplatil svým životem to, pro co i jeho učeň musel položit svůj život. A s sebou vzal do hrobu i přesné vysvětlení posledních chvilek Jana Tleskače.</p>
<p>Napáchané zlo rozdrtilo toho, kdo je zašil.</p>
<p>Stínadla vydala svá poslední tajemství, setřela svou tajemnost. Po bouřích se uklidnila, ztišila a přijala na sebe tvářnost klidné obyčejné čtvrti.</p>
<p>Na jak dlouho? Kdo to ví -</p>
<p>Brzy po závěrečných událostech napadl sníh a bílé sporty rozptýlily mysl všech účastníků toho podivného příběhu dokonale.</p>
<p>Sběrač přestal vycházet úplně. Parta Tondy Plíhala měla teď plno</p>
<p>182</p>
<p>práce ve Dvorcích, kde se tenisová hřiště proměnila v kluziště a hokejová kolbiště.</p>
<p>Bratrstvo kočičí pracky se stáhlo do Štětináčova krysího dřevníku a rozhodlo se přerušit veškeré styky s Druhostraníky. Bohouše vzalo na milost a po přímluvě Dlouhého Bidla znovu přijalo za člena, aby tak rozhojnil tuto povedenou společnost.</p>
<p>Co se stalo s Losnou a Mažňákem, nebylo Rychlým šípům známo, hoši už do Stínadel více nešli.</p>
<p>Když dopsali o celé historii poslední větu v TAM—TAMU, odložili slavnostně pera a každý něco řekl: “Byl to opravdu přepodivný příběh,”</p>
<p>prohodil Mirek, “a nechtěl bych ho prožívat ještě jednou!”</p>
<p>“Málem by mě připravil o nejvěrnější kamarády!” pravil Červenáček a rozhlédl se po ostatních.</p>
<p>“Byl to nepřetržitý řetěz událostí, jaké jsme ještě nezažili a už taky asi nezažijeme!” mínil Jindra.</p>
<p>“A ty události kladly velké požadavky na naši pohotovost, odvahu, prozíravost i vytrvalost!” řekl Jarka.</p>
<p>A pak přišla řada na Rychlonožku. Vykulil své pichlavé oči, nafoukl se a halasně oznámil: “Ano, ano, plantážníci a jiní živnostníci jim na roven</p>
<p>postavení!</p>
<p>Ale</p>
<p>kdože</p>
<p>vás</p>
<p>musel</p>
<p>povzbuzovat, když vaše vytrvalost ochabovala, odvaha poklesávala a prozíravost selhávala jako zamlžená podzimní mlhou? Kdo to byl, který vám odvahu v mysl znovu naléval, dobré nápady vnukával a dobrou mysl dodával?</p>
<p>Byl jsem to já, Rychlonožka, váš neúnavný podněcovatel ke všemu, váš bdělý strážce, odvážný a statečný, jemuž nikdy nic nebylo zatěžko.</p>
<p>Ale nevyčítám to, jsem rád, že jsem to pro vás mohl udělat, dělali jsme jistě každý, co jsme mohli, a není zapotřebí, abych nějak zvlášť své zásluhy zde zdůrazňoval! Každý o nich jistě víte, a kdo ne, tak ať si dá o nich vyprávět! A tím slavnostně, stručně a skromně tedy konečně končím!”</p>
<p>183</p>
<p>2/ STÍNADLA SE BOUŘÍ</p>
<p>1 Co se děje ve Stínadlech?</p>
<p>Dospělí lidé sice o tom nevědí a nepamatují se již na to, ale každý pořádný chlapec a téměř každé děvče, kteří žijí ve velkém městě, vědí, že jsou někdy večery, kdy je v ulicích všechno tak nějak podivně tajuplné až strašidelné a kdy vzduch přímo sálá nějakým neznámým dobrodružstvím.</p>
<p>Nad mořem střech a stříšek se zelená večerní nebe, v oknech se rozsvěcují světla, vzduch voní, ulicemi spěchají neznámí lidé, všude je plno tajemných stínů a lampy mění soumrak ve večerní tmu.</p>
<p>I na vesnicích a na samotách jsou někdy večery plné kouzla, ale večery v městech očarují mysl každého hocha, který má v těle jen trochu pravé chlapecké krve.</p>
<p>Jirka Rymáň jí měl v těle snad až příliš mnoho a jedině v tom můžeme hledat pravou příčinu jeho nerozvážného činu, ke kterému se odhodlal v jednom</p>
<p>z</p>
<p>těchto</p>
<p>tajemných,</p>
<p>vzrušených</p>
<p>podvečerů.</p>
<p>Až do dnešního dne — vlastně večera — o Jirkovi Rymáňovi téměř nikdo nevěděl. Byl bezvýznamnou postavičkou mezi hochy Druhé strany. Už o dvě ulice dále jeho jméno nikdo neznal. Měl jen několik kamarádů. Ve škole žádného.</p>
<p>Teprve dnešního dne se proslavil. Jeho čin uvolnil vodopád událostí, které by se byly sběhly pravděpodobně docela jinak, nebýt jeho — anebo o kterých by se alespoň Druhá strana nikdy nedozvěděla — a bez něho by ovšem nevznikla ani tato kniha.</p>
<p>Už řadu dní se něco dělo, něco podivného a znepokojivého.</p>
<p>V ulicích uvnitř Druhé strany byl sice zdánlivý klid a ticho — vypadalo to, jako kdyby v této městské čtvrti snad ani chlapci nežili.</p>
<p>Ale tam, kde Druhá strana hraničila Rozdělovací třídou se Stínadly, tam bylo boží dopuštění. Velké i malé hloučky chlapců celé hodiny zde</p>
<p>i v přilehlých ulicích vzrušeně rokovaly; chlapci křičeli, zlobně hrozili směrem ke Stínadlům, běhali odvážně až k Rozdělovací třídě — a zase jako vlna odrážená v příboji se hnali zpět od hranic do postranních ulic, hlouběji do své Druhé strany.</p>
<p>Tak prchali pokaždé, když z úzkých uliček stínadelských, které ústily naproti do Rozdělovací třídy, vyrazila některá zvlášť útočná tlupa rva— 191</p>
<p>vých chlapců ze Stínadel a přeběhla troufale přes koleje Rozdělovací třídy až na Druhou stranu.</p>
<p>Zde pak rozdávala rány, prudké a bezohledné, kam se dalo a každému, kdo včas neutekl; zde šířila paniku a hrůzu. A zase zmizela zpět přes Rozdělovací třídu do hlubin Stínadel.</p>
<p>Stínadla! Tajuplná, nebezpečná čtvrť, do které se teď už zase po několik týdnů neodvážil ani jeden chlapec z Druhé strany. Čtvrť propletená křivolakými uličkami s nesčetnými schůdky a zábradlíčky, uličkami škrábajícími se vzhůru do kopců a zase řítícími se jako do hlubiny, plná průchodů s nezbádanými tajemnými zákoutími a záhadnými dvorečky za</p>
<p>zdmi domů.</p>
<p>A v tomto bludišti žijí spousty hochů, kteří jsou docela jiní než hoši z kterékoli jiné čtvrti města. Uzavření do sebe, nepřátelští vůči každému chlapci, který zde nebydlí a sem nepatří.</p>
<p>Dlouho byl pokoj. Téměř rok. Od té doby, kdy v bahně stoky zrušeného svatojakubského kostela ve Stínadlech navždy zmizel hlavolam “ježek v kleci”, talisman a symbol všeho, co hochy ze Stínadel spojovalo ve velikou organizaci Vontů.</p>
<p>Když tehdy Vontové ztratili tento svůj talisman, zvláštní kovovou hříčku, která měla tak ponurou historii, ztratili zájem o vše vontské.</p>
<p>Jejich mocná organizace, ovládající celá Stínadla, nahlodaná navíc dočasnou nesvorností, se tehdy rozpadla v několika hodinách jako stavba z karet a Vontové přestali být nebezpečím pro hochy z ostatních čtvrtí.</p>
<p>Ustaly jejich výpady do sousedních částí města, ba i do Stínadel se mohli ostatní hoši beztrestně odvážit. Ta tam byla moc Vontů i jejich útočnost!</p>
<p>Až zase teď!</p>
<p>Za tichých večerů byla slyšet ze Stínadel docela zřetelně válečná píseň Vontů, píseň beze slov, nápěv nahánějící hrůzu, o kterém se myslelo, že již nikdy nezazní. A teď dokonce Vontové začínají zase své výpady, stávají se výbojnými a smělými.</p>
<p>Něco se tam děje! Něco se tam děje!</p>
<p>A Jiří Rymáň, bezvýznamný chlapec z Druhé strany, podrážděný tajemným kouzlem večera, se rozhodl, že se tam odváží, aby zjistil co!</p>
<p>192</p>
<p>2 Odvlečen Vonty!</p>
<p>Soumrak ještě nedosáhl svého vrcholu. Na železničních závorách v Tovární ulici sice již rozžehli výstražné světlo a také první plynové lampy se rozsvítily, ale tma ještě nebyla.</p>
<p>Několik malých chlapců a děvčat si stále ještě hrálo u hromady kamení na nezastavěném prostranství vedle trati.</p>
<p>V oknech vysokých zakouřených činžáků, obrácených k trati, se teprve tu a tam objevovalo světlo.</p>
<p>Před vraty jednoho z nich seděli starší chlapci v montérkách a společně četli roztrhaný sešit jakési dobrodružné četby.</p>
<p>Pak se rozduněly koleje a za několik vteřin přisupěl večerní nákladní vlak. Za těžkou lokomotivou se kymácely a řinčely vagóny nejrůznějších typů.</p>
<p>Učňové přestali číst a sešit byl uložen v náprsní kapse jednoho z nich. Malí hoši a děvčata skončili hru. Všichni se dívali na obvyklé večerní divadlo, na nákladní vlak.</p>
<p>Vlak odsupěl a zmizel i s červeným světlem na posledním vagóně v houstnoucím šeru mezi dělnickými domy. Jen oblaka dýmu zůstala, dýmu zvláštního pachu, jaký dovede chrlit jen lokomotiva. Závory se zvedly.</p>
<p>Na to čekal Jirka Rymáň. Přeběhl koleje a vnořil se do Tovární čtvrti, aby se odtud dostal snáze do Stínadel. Na této hranici nehrozí takové nebezpečí jako na Rozdělovací třídě, kde jsou ustavičně pohraniční boje.</p>
<p>Kouzlo večera účinkovalo. Šero roztahovalo své závoje z každého zákoutí a vrat. Na tišších místech bylo slyšet vontskou píseň, kterou sem zanášel vítr.</p>
<p>Jirka Rymáň vpadl do Stínadel z opatrnosti tak, aby byl blízko Rozdělovači třídy, kdyby se něco stalo.</p>
<p>Srdce se mu prudce rozbušilo, když se octl na půdě této pověstné čtvrti. Mistrně se vyhnul několika hloučkům Vontů, ale napadlo ho, že se takto nic nedoví a že to bude těžký úkol. Již pouhé vědomí, že se odvážil toho, čeho se neodvážil žádný jiný Druhostraník, snad ani Rychle šípy ne, ho .však naplňovalo uspokojením.</p>
<p>V těch okamžicích stoupala hvězda jeho proslulosti neuvěřitelnou rychlostí. Neznámý Jiří Rymáň, aniž o tom sám věděl, začínal dráhu 193</p>
<p>chlapíka všeobecně známého, hocha, o kterém bude Druhá strana mnoho a dlouho hovořit.</p>
<p>Bušení srdce a praménky potu na jeho čele a spáncích však nezavinila tato proměna, o které neměl ani tušení. Bylo to něco jiného, hmatatelnějšího.</p>
<p>Jiří Rymáň zpozoroval za sebou několik Vontů! Jdou rychle a týmž směrem, kterým se ubírá on. Je to jen náhoda? Nebo snad poznali, že není jedním z nich a že je vlastně vyzvědač?</p>
<p>Nekřičeli, ba ani nemluvili, ale jejich mlčenlivost byla výhružnější než cokoli jiného.</p>
<p>Jiří Rymáň se chvilkami neznatelně otočil a vždycky se mu zdálo, že jich je stále víc a více.</p>
<p>Kouzlo večera pominulo, jako když utne.</p>
<p>Rymáň už necítil vůni vzduchu, ani nevnímal podivnost a strašidelnost večera. Najednou měl až po krk celé tajemnosti. Ó — proč jen sem chodil?</p>
<p>Co ho to jenom napadlo! Kéž by byl už doma nebo alespoň v některé z klidných bezpečných ulic Druhé strany!</p>
<p>Další pohled dozadu rozhojnil Rymáňovi potůčky na čele, protože zjistil, že vzdálenost mezi ním a Vonty se zmenšila téměř na polovinu. Přidal do kroku, ale současně se snažil jít co nejlhostejněji, aby neprozradil, že má strach. Byla to pekelná zkouška a Rymáň si umiňoval, že si doma přišije na rukáv bobříka odvahy za tohle dnešní dobrodružství. Dostane-li se ovšem kdy domů, u Jóviše!</p>
<p>V rychlé chůzi, která byla už spíše během nebo aspoň klusem, zabočil za roh domu a úzkou uličkou uviděl v dálce Rozdělovací třídu. Snad by ji ani nepoznal, kdyby tam právě neprojela tramvaj! Ano, je to Rozdělovači třída, je! Tam za ní je bezpečí, svoboda, klid!</p>
<p>Rymáňovi se až zatmělo před očima radostí.</p>
<p>Nevydržel už předstírat pokojnou, bezstarostnou chůzi. Jako děsem štvaný vyrazil rychlým během kupředu.</p>
<p>Bohužel nebyl sám!!</p>
<p>Skoro v témž okamžiku se rozběhla 7a ním i tlupa Vontů; teď nebyla tak zticha jako předtím.</p>
<p>Pekelný hvizd píšťaly se rozječel houstnoucí tmou a mezi dupotem mnoha párů nohou se za Rymáňem ozývalo volání a křik.</p>
<p>Z boční ulice sem přibíhalo několik Vontů.</p>
<p>Hrůza dodala však Rymá-ňovým nohám křídla, a tak proklouzl kolem ústí této uličky dříve, než sem doběhli. Připojili se k hlavní tlupě. Spíše to vycítil, než viděl.</p>
<p>Bylo zle, bylo zle! Poplašný signál píšťal ječel tmou, pronikal až do</p>
<p>194</p>
<p>195</p>
<p>morku kostí. Rymáň byl zpocený, jako by spadl do vody, a přece mu bylo zima a mrazilo ho v zádech. Snad ještě nikdy neběžel tak rychle jako dnes. A pořád měl dojem, že má nohy jako ze železa a že se téměř ani nepohybuje.</p>
<p>Z další boční uličky se vyrojilo několik nových Vontů. Pochopili situaci teprve za několik vteřin, protože ve večerním šeru do několika posledních metrů nepoznali, kdo sem běží a k čemu vybízí signál píšťaly. Rymáň sběhl z chodníku do jízdní dráhy a dva první Vontové se k němu rozběhli s napřaženýma rukama. Už pochopili! “Chyťte ho!</p>
<p>Chyťte ho! Je to špión! Není ze Stínadel! Držte ho!!!”</p>
<p>Děs dodal Rymáňovi nejen rychlost do nohou, ale i sflu jeho pažím. Štvanec se mocně ohnal proti prvnímu Vontovi, který se na něho řítil, a srazil ho k zemi. Vont podivně hekl pod nárazem a pak vykřikl vzteklou nadávku. Druhý byl opatrnější, využil Rymáňova zpomalení v běhu, zaviněného nárazem, a chytil chlapce za kabát.</p>
<p>“Ne — ne!” vykřikl zoufale Rymáň. V hrůze jeho ústa pronesla mimoděk myšlenku, která v tom šíleném úprku mu jako jediná a hlavní přišla na mysl: NE — NE — nechytat mě za kabát!</p>
<p>Vont se však posměšně ušklíbl a vzkřikl: “Já ti dám NE!” Současně druhou, volnou rukou udeřil Rymáně naplocho dozadu do krku. Rymáň učinil pod tímto úderem neočekávaný pohyb a vyškubl se Vontovi. Nohy ochotně a poslušně našly hned zase rovnováhu, hrůza do nich nalila novou rychlost a Rymáň pádil dál, jen dál, k Rozdělovací třídě, své</p>
<p>záchraně.</p>
<p>Už slyšel i křik hochů z Druhé strany, už je dokonce i viděl. Stačí ? proběhnout snad jen dvacet metrů, a bude na Rozdělovací třídě! Jaké štěstí, že zde, v ústí stínadelské uličky, nestojí žádný Vont. Rymáň dobíhá poslední metr, tady už je nároží, hranice a Rozdělovací třída — — “Pomoc! Pomoc!” neudržel se již Rymáň hrůzou a rozkřikl se na hochy z Druhé strany, stojící za kolejemi. Dokonce tam viděl i několik hochů ze své třídy.</p>
<p>“Pomoc! Jsou mi v patách!” křičel jako smyslů zbavený. Další křik mu</p>
<p>odumřel v hrdle, když viděl, jak hoši na Druhé straně prchají před ním hlouběji dovnitř čtvrti jako před nějakým malomocným, místo aby mu pomohli tím, že by mu vyběhli naproti aspoň ke kolejím! Ale kdo by se odvážil vyběhnout proti Vontům?</p>
<p>“Jsem Rymáň! Jsem váš! Jsem z Druhé strany!</p>
<p>Pomoc! Pomoc!” vykřikl ještě jednou. Vzápětí se však zapotácel na křivém kameni v dlaž-</p>
<p>196</p>
<p>bě u kolejnic — a tu již cítil na krku, na ramenou i na pažích železné stisky Vontů. Čísi ruka, veliká a horká, mu zacpala ústa, která se snažila do poslední chvíle volat o pomoc.</p>
<p>Hoši z Druhé strany se blížili z bezpečné hloubi své ulice zpátky k Rozdělovací třídě. Viděli už jen, jak se Jiří Rymáň prudce, ale marně vzpírá tlupě Vontů a jak ho Vontové táhnou uličkou kamsi do hlubin Stínadel. Vydrželi všichni dívat se na tento výjev tak dlouho, až Vontové s nebohým Rymáněm zmizeli ve tmě. Pak se rozběhli do ulic Druhé strany a všude letěla od úst k ústům zpráva:</p>
<p>“Vontové ze Stínadel unesli právě Jirku Rymáně!”</p>
<p>Hoši, kteří viděli Rymáňův zápas, vyprávěli vše v hloučcích znovu a znovu. Přicházeli noví a noví posluchači, kteří v mrazivém vzrušení chtěli zprávu vyslechnout. Chlapci, kteří Rymáně znali, říkali: “Bydlel v Černošínské ulici!” — “Chodil s námi do školy!” Mluvili o něm v minulém čase, jako kdyby ho už nebylo, jako kdyby se s ním již nikdy neměli setkat.</p>
<p>A v téže chvíli, kdy Jiří Rymáň zápasil na kolejích Rozdělovací třídy o svou svobodu a kdy jeho jméno už letělo v ulicích Druhé strany od úst k ústům, zahajovali hoši Rychlých šípů v této čtvrti města svou klubovní schůzku.</p>
<p>3 Přerušená schůzka</p>
<p>“Zahajuju 417. schůzku Rychlých šípů!”</p>
<p>pravil vážně Mirek Dušín a usedl za stůl. S ním zároveň usedli i ostatní hoši tohoto chlapeckého klubu, Jarka Metelka, který byl zapisovatelem, Jindra Hojer, Cervená-ček s nezbytnou červenou čapkou na hlavě a Rychlonožka.</p>
<p>V útulné klubovně, která toho již tolik viděla a slyšela, nastalo chvíli ticho, Mirek se pohroužil očima do svých poznámek, v kterých měl — jako vždy — pečlivě sestavený program schůzky, a ostatní mlčeli. Dnes se nikdo nesmál, nikdo nehovořil, ba ani Rychlonožka nepronášel své vtipy, kterými jindy neskrblil. Každý věděl, o čem Mirek bude hovořit, a přece čekali na jeho první slova jako na něco spásného.</p>
<p>Podivné věci se děly v poslední době. Stínadla, ta tajuplná a obávaná čtvrť, do které se neodvážil jít odtud, z Druhé strany, žádný chlapec, byla zase v pohybu!</p>
<p>197</p>
<p>Uplynul již téměř rok od té doby, kdy Rychlé šípy prožily svá nejúžasnější dobrodružství ve Stínadlech s nepřátelskými Vonty při pátrání po podivném hlavolamu mrtvého Jana Tleskače. Již uběhl rok od smrti Mažňákova otce a od rozpadu vontské organizace, kterou tvořili drsní a věčně vyhrožující, nebezpeční chlapci ze Stínadel.</p>
<p>Tradice Vontů a celé jejich zřízení, po léta udržované, i s jejich tajemnými obřady, slavnostmi a zákony, to vše zmizelo, rozbilo se, bylo zne-svěceno a odvrženo tehdy v onen ponurý večer, kdy při volbě nového Velkého Vonta zmizel navždy v odpadové stoce svatojakubského kostela talisman Stínadelských, ježek v kleci.</p>
<p>Rok trval pak zoufalý zmatek ve Stínadlech, rozklad a nezájem Vontů.</p>
<p>Až teď zase…!</p>
<p>“Kamarádi, Rychlé šípy,” zahovořil Mirek Dušín, upíraje své velké jasné oči na hochy, “máme dnes na programu jednání o tom, co nás před rokem tak vzrušovalo a co se dnes opět hlásí k životu: o Stínadlech</p>
<p>a o jejich Vontech!</p>
<p>Hovořili jsme zde o tom všem už několikrát, když začaly přicházet zprávy, že se ve Stínadlech znovu něco děje. Prozatím to nebylo nic tak zvláštního, aby nás to muselo přivést z rovnováhy!</p>
<p>Ale dnes mám novou zprávu! Je to taková zpráva, že mi ji snad ani nebudete věřit! A ta zvěst mi vnukla nápad, který vám dnes chci přednést.”</p>
<p>“Ven s tím!” vykřikl vášnivě Rychlonožka. “Je to na nás moc dlouhé</p>
<p>povídání!”</p>
<p>Mirek se jen usmál a řekl záhadně: “Budeš si muset</p>
<p>zvykat</p>
<p>na</p>
<p>ještě</p>
<p>větší</p>
<p>trpělivost,</p>
<p>Rychlonožko!” Pak ztlumil hlas tak, že mluvil skoro šeptem, a hoši se museli nad stolem naklonit až k němu, aby ho dobře slyšeli.</p>
<p>“Poslouchejte dobře!” začal Mirek zase. “Je to zatím ještě tajné a nikdo to neví. Aspoň tady na Druhé straně ne. A kdo to ví, ten to nepoví!</p>
<p>Můj tatínek se zná velmi dobře s nějakým pánem, který má občas co dělat ve Stínadlech. Ten pán prý tam kdesi viděl v několika výkladních skříních různých obchodů nápis asi tohoto znění: Zánovní motorku dám tomu, kdo mi zaopatří nalezený hlavolam, zvaný ježek v kleci. Bližší zde v obchodě.”</p>
<p>Mirkova slova působila na hochy jako elektrická rána.</p>
<p>“Cože?” vybuchli všichni současně.</p>
<p>“Ježek v kleci že by se znovu nalezl?”</p>
<p>“Tleskačův hlavolam, který ztratil Mažňákův otec, když prchal před Vonty do podzemí?”</p>
<p>198</p>
<p>“Jak je to možné? Kde je?”</p>
<p>“A kdo se to po něm tak pídí, že za něj ochotně dá i motorku?”</p>
<p>První kloudnou myšlenku v tom zmatku otázek pronesl Jarka Metelka: “Jestli je to pravda,” řekl rozvážně, “pak by to znamenalo, že je pro svět zachráněn Tleskačův úžasný vynález, létající kolo, jehož plán se v hlavolamu skrýval!”</p>
<p>“Ano,” přikývl Mirek na souhlas. “Je mi to jasné. Někdo ve Stínadlech má tedy možná opět v rukou Tleskačův hlavolam, pachtí se marně s vyjmutím ježka z jeho těsné klece — a netuší, že ježek je rozšroubovatelný, dutý, a uvnitř že je plán věci, která znamená revoluci v dopravě.”</p>
<p>“Ale pak je přímo naší povinností zmocnit se ježka v kleci stůj co stůj dřív, než jeho tajemství objeví někdo nepovolaný a bude ho chtít nezaslouženě využít pro sebe!” vybuchl Jindra.</p>
<p>“Jistě!” přisvědčil znepokojeně Mirek, “ale jen, pro všechno na světě, tiše! Jen tiše! I stěny můžou mít uši!”</p>
<p>“Anebo aspoň kovové trubky, když ne uši!”</p>
<p>pravil Červenáček — a všichni si přitom vzpomněli, jak tehdy před rokem jejich tajné a důležité rozhovory odposlouchávalo jednoduchým zařízením — kovovou trubkou, kterou jim z opuštěné zahrady prorazilo celou zdí až do klubovny</p>
<p>— slídivé Bratrstvo Kočičí pracky.</p>
<p>Mirek chtěl právě ještě cosi říct, ale na schodech se ozval dusot mnoha párů běžících nohou; byl stále silnější, až zaduněl za dveřmi klubovny</p>
<p>— a vtom již na ně někdo silně zabušil.</p>
<p>Hoši</p>
<p>na</p>
<p>sebe</p>
<p>překvapeně</p>
<p>pohlédli</p>
<p>a</p>
<p>Rychlonožka kousavé prohodil: “Nedá se zrovna říct, že by ta návštěva měla dobré způsoby! Takhle se klepá do koberců, a ne na dveře!”</p>
<p>Červenáček šel otevřít. Do klubovny vpadl rozrušený Milan Zetek, a za ním na chodbě zůstalo stát několik dalších hochů. Netroufali si jít dále. Milan Zetek byl ze sousedství a byl již několikrát v klubovně Rychlých šípů.</p>
<p>“Co se děje? Co se děje? Vždyť jsi nám málem vyrazil dveře!” zvolal Jarka Metelka.</p>
<p>Milan Zetek ze sebe vychrlil: “Rychle!</p>
<p>Proboha rychle! Jirku Rymáně odtáhli Vontové do Stínadel! Jenom vy ho můžete zachránit! Jenom vy mu můžete pomoct!” Zastavil se v řeči a s vyděšeným pohledem zíral na Rychlé šípy.</p>
<p>“Kdo to je, ten Jirka Rymáň?” vzpomínal marně Mirek. “Už jsem to jméno někdy slyšel!”</p>
<p>199</p>
<p>Červenáček mu pomohl: “Bydlí někde u dráhy. A byl taky před rokem čtenářem našeho TAM—TAMU, byl na lince D.”</p>
<p>“A jak se mohlo stát, že ho odtáhli?” zeptal se Jindra. “Copak se Vontové dostali až sem?”</p>
<p>Milan Zetek stručně vylíčil to, co slyšel vyprávět. Rymáň prý už byl na kolejích, zakopl a Vontové ho chytili. Volal o pomoc, vzpíral se, rval se s Vonty, ale nebylo to nic platné.</p>
<p>“Začíná to pěkně!” povzdechl si Mirek. Ale rázně vstal a zavelel: “Tak hoši, do toho! Do toho!</p>
<p>Okolnosti jsou silnější než my. Vypadá to, že ani tentokrát nám nedovolí stát stranou!”</p>
<p>“A my ani nechceme stát stranou!” dodal vášnivě Jarka. “Pomáhat slabým, kterým se děje příkoří, to je přece starým zákonem našeho klubu!!” To již byli všichni připravení k odchodu. Neřekli si to ani, a přece všichni věděli, že se musí pokusit Jirkovi Rymáňovi nějak pomoct.</p>
<p>Červenáček zhasl a zamkl klubovnu. Cizí hoši seběhli zatím již tiše ven, protože paní správcová dole vykřikovala něco o umytých schodech a o chlapcích, kteří tu ani nebydlí, a toulají se po domě. Jen Milan Zetek šel dolů hrdě s Rychlými šípy.</p>
<p>4 Na pomoc Jiřímu Rymáňovi Před domem, ve kterém měly Rychlé šípy klubovnu, stál už houfec chlapců a cestou se k nim přidávali další a další Druhostraníci. Byla již úplná tma, ale na ulicích Druhé strany bylo živo, snad ani jeden chlapec a děvče nebyli dnes doma.</p>
<p>Hloučky živě rokovaly o událostech posledních hodin. Jméno Jiřího Rymáně se stalo známým i tomu nejmenšímu a nejvzdálenějšímu chlapci.</p>
<p>Zatímco Jindra, Červenáček a Rychlonožka mezi sebou celkem bezstarostně hovořili, Mirek s Jarkou se snažili najít nějaký plán, jak Rymáňovi pomoct. V hluku a šumu ulice se však nemohli dobře soustředit.</p>
<p>Také ustavičné volání pozdravů z hloučků hochů a děvčat je vytrhovalo z úvah. Zde na Druhé straně, kde Rychlé šípy většina hochů a děvčat osobně znala (i když ony neznaly a ani nemohly znát je), nebyly Rychlé šípy takové vzácné osobnosti, jakými byly pro ty, kteří je znali jen ze zadních stránek časopisu pro mládež. Přesto měly Rychlé šípy obdiv</p>
<p>200</p>
<p>a úctu převážné většiny všech nedospělých obyvatel Druhé strany. Proto také teď to volání a pozdravy na každém kroku.</p>
<p>Všichni hoši a děvčata Druhé strany si vážili toho, že Rychlé šípy mezi nimi žijí, nijak se nad ně nepovyšují, a pyšnili se, že jim pomáhají alespoň tím, jak úzkostlivě zachovávají tajemství jejich bydlišť a skutečných jmen vůči každému cizímu zájemci. Jen hrstka špatných a závistivých potmě-šilců žárlila na dobrou a slavnou pověst Rychlých šípů a očerňovala je, pomlouvala, překrucovala různé události a snažila se strhnout pozornost Druhé strany na sebe. Každý je však už znal a prohlédl jejich nízké počínání, jako už dobře znal a prohlédl Bratrstvo Kočičí pracky.</p>
<p>Čím více se Rychlé šípy blížily k Rozdělovací třídě, tím bylo na ulicích živěji. Stále víc a více byl až sem slyšet temný křik a volání; pohraniční boje byly zřejmě v plném proudu.</p>
<p>Několik ulic před Rozdělovací třídou se přidružil k Rychlým šípům hlouček chlapců.</p>
<p>Nejstarší z nich promluvil: “To je dost, že už jdete! My jsme v koncích!</p>
<p>Byli jsme už třikrát za kolejemi, dokonce jsme pronikli několik kroků do Stínadel, ale hnali nás, že jsme nestačili utíkat!.Bylo nás devět. Samí kluci jako hromy! A byli jsme biti! Vláďu Prokše museli chlapci dokonce dovést domů, jak byl zřízený. Je to nějak horké!”</p>
<p>Každý z hochů tohoto hloučku začal pak líčit své osobní zážitky a činy z bojů. Někteří byli dokonce z těch, kteří podnikli odvážný výpad do Stínadel. Jejich tváře byly opuchlé a poškrábané.</p>
<p>Za řeči došly Rychlé šípy až k Rozdělovací třídě. Když projíždějící tramvaj zakryla výhled ze stínadelské uličky sem do ulice, ústící do Rozdělovací třídy, zahnuly rychlým během zároveň s tramvají do vrat jednoho z domů uprostřed bloku činžáků na Rozdělovací třídě.</p>
<p>Zde v tichu a přítmí vyndal Mirek z kapsy malou krabičku. Něco v ní zašramotilo. Každý z Rychlých šípů věděl, co to je.</p>
<p>“Máš?” otázal se Jarka Metelka.</p>
<p>“I pro mne?” připojil Červenáček se šelmovským úsměvem. “Tenkrát pro mne nebyl!”</p>
<p>Připomněl trapnou událost z loňského roku, kdy Mirek Dušín rozděloval mezi Rychlé šípy žluté špendlíky, odznak Vontů, pod jejichž ochranou měly tehdy poprvé vniknout do Stínadel. Pro Červenáčka tenkrát Mirek úmyslně špendlík neměl, protože v Červenáčkově počínání tehdy bylo něco nevysvětlitelného, že ho Mirek chtě nechtě musel považovat za zrádce klubu, a nemohl ho tedy zasvětit do pátrání ve Stínadlech.</p>
<p>201</p>
<p>Všichni se teď pousmáli při té Červenáčkově narážce, ačkoli nikomu příliš do smíchu nebylo.</p>
<p>“Mám!” pravil Mirek. “Pro všechny dnes mám! I pro tebe, Červenáč-ku!” Otevřel krabičku a každému z chlapců dal po jednom žlutém špendlíku, aby si jej zapíchl do klopy kabátu.</p>
<p>Rychlonožkovi špendlík upadl na zem. Tak se mu chvěly ruce vzrušením z toho, co mělo přijít.</p>
<p>Nebylo snadné jít do Stínadel!</p>
<p>5 Do nepřátelského území Když jela tramvaj s vlečným vozem, vykročili hoši Rychlých šípů z průjezdu a běželi s ní po Rozdělovací třídě až k další stínadelské uličce, která ústila do Rozdělovací třídy.</p>
<p>Zde, v jejím ústí, nebyli Vontové jako v ulici, kterou byl unesen Jirka Rymáň. To proto, že proti ústí této stínadelské uličky nebyla žádná ulice Druhé strany. Na druhém chodníku se jen nepřetržitě táhly domy Rozdělovači třídy.</p>
<p>“Jdeme každý zvlášť!” dával Mirek tlumeně poslední pokyny, “ale držíme se pohromadě. Jestli se něco semele, jdeme si na pomoc jen tehdy, kdybychom na Vonty nestačili. Bude-li jich přesila, ponecháme se raději vzájemné osudu.</p>
<p>Nemá smysl, abychom do něčeho spadli všichni, když se aspoň někdo z nás může zachránit. Ten pak taky může aspoň trochu pomoct, podat třeba zprávu do Druhé strany, nebo se pokusí jít po našich stopách.”</p>
<p>Při těchto radách vnikly Rychlé šípy do stínadelské uličky. Všem se zase rozbušilo srdce vzrušením jako vždycky, když se sem dostávali při pátrání po Tleskačově hlavolamu. Jak se to zdálo být již dávno!</p>
<p>Podivný zápach úzkých uliček, který nebylo cítit nikde jinde než tady, je zase obklopil. Blikavé lampy matně osvětlovaly vždy jen malý okruh dlažby a zdi domů. Vše ostatní tonulo ve tmě a ve strašidelných stínech.</p>
<p>Odkudsi ze tmy stínadelského vnitrozemí až sem doléhala válečná píseň Vontů. Nebylo možné ubránit se tísnivému pocitu při jejích tónech. A každým krokem se jí přibližovali.</p>
<p>Rychlé šípy teď už potkávaly ojedinělé Vonty.</p>
<p>Při každém takovém setkání se snažily neukazovat příliš své obličeje, zde neznámé, a-proto podezřelé.</p>
<p>202</p>
<p>Mirek se obyčejně zastavil u nějakého spoře osvětleného výkladu, předstíraje, že ho v něm cosi zaujalo. Tak měl možnost odvrátit svou tvář od přicházejícího Vonta. Jindra Hojer ho v tom napodoboval.</p>
<p>Červenáček raději zase vždy zaskočil za vrata nějakého domu a čekal, až Vont přejde.</p>
<p>Rychlonožka držel v ruce kapesník, a jakmile nějaký Vont šel proti němu, začal si utírat nos, přičemž si zakryl skoro celý obličej.</p>
<p>Čím hlouběji se dostávali hoši do Stínadel, tím větší byl ruch v jejich uličkách. Mezi dospělými lidmi, vracejícími se z kanceláří, dílen a krámů, se rojily hloučky Vontů stále hojněji. A všichni jako by byli nějak podráždění, tak to alespoň na Rychlé šípy působilo. Tam, kde hlouček Vontů vedl debatu, byla to debata hlasitá a rozčilená. A kde tlupa Vontů šla, hnala se tak rychle, jako kdyby spěchala za nějakým důležitým cílem.</p>
<p>V jedné uličce předběhla Rychlé šípy asi dvacetičlenná smečka Vontů, která křičela: “Všichni do Myší pasti! Všichni do Myší pasti! Bude tam schůze!”</p>
<p>Nikdo z běžících si Rychlých šípů nevšímal.</p>
<p>Mirek již před delší chvílí zanechal svého otáčení do výkladních skříní a Rychlonožka už nedával kapesník k nosu, aby si zakryl tvář. Byli už dále od hranice, kterou tvořila Rozdělovací třída.</p>
<p>Nikdo z Vontů zde již nepředpokládal, že by mohl někdo z Druhé strany mít takovou odvahu vniknout až sem.</p>
<p>Rychlé šípy se stáhly k sobě a Mirek zašeptal: “Slyšeli jste? Táhnou do Myší pasti!”</p>
<p>“Půjdeme za nimi!” téměř vykřikl Jarka Metelka. Mirek měl však obavy, aby to nebylo příliš daleko.</p>
<p>“Škoda že nemáme plán Stínadel,” litoval.</p>
<p>Stejně však by jim nebyl příliš platný, protože převážná část stínadelských ulic měla v mluvě Vontů docela jiná jména. Ve Stínadlech navíc bylo plno různých míst, která nazvali Vontové po svém, ačkoli ve skutečnosti ani na plánech, ani na tabulkách je neoznačovalo žádné jméno.</p>
<p>Tlupa běžících Vontů se zatím již ztrácela v polotmě špatně osvětlené uličky a její křik zanikal kdesi v jejím záhybu.</p>
<p>“Za nimi!” usykl Mirek odhodlaně a dal se v běh. Ostatní nemusel pobízet. Všichni se rozběhli za ním.</p>
<p>“Byli jsme už kdysi na zasedání Vontské rady, proč bychom nemohli být dnes na nějaké jejich schůzi!” ušklíbl se Jindra Hojer.</p>
<p>Běželi tak rychle, že za chvíli Vonty skoro doháněli. Že si jich Vontové zprvu ani nevšimli, jim dodalo odvahy.</p>
<p>203</p>
<p>Cestou se k Vontům přidávali noví a noví, až nakonec to byl již celý řástup, který kamsi táhl za ohlušujícího hvizdu i zpěvu válečné písně beze slov.</p>
<p>Zástup tak dovedl Rychlé šípy až na jakési kruhové náměstíčko, jež k jejich údivu mělo jen jeden příchod. Tím byla ulička, kterou sem zástup vtrhl. Jinak byl celý obvod náměstíčka jedinou řadou domů, nikde nepřerušenou.</p>
<p>“Opravdu! Pěkná Myší past!” zahuhlal znepokojeně Rychlonožka. “Jeden vchod sem, ale cesta zpátky žádná! Nelíbí se mi to!”</p>
<p>“Tiše! Když jsme už jednou tady, nedá se nic dělat!” zašeptal Mirek. “Však se nějak zpátky dostaneme! Držme se zde u té uličky, kterou jsme sem přišli! Ať máme blízko k východu, kdyby se něco stalo!”</p>
<p>Jak moudré bylo to opatření, se ukázalo později.</p>
<p>6 Schůze v Myší pasti</p>
<p>Na náměstíčku již byla spousta Vontů a křiku zde bylo k nepopsání. Uprostřed prostoru byla jakási ohrádka, asi kašna. Rychlé šípy to nemohly dosti dobře rozeznat.</p>
<p>Na tuto zídku nebo ohrádku se najednou vyšvihl jeden z Vontů, začal mávat rukama a cosi volat. Zpočátku mu nebylo ani slovo rozumět, protože křik shromážděných Vontů byl příliš silný. Když však i zadní řady postřehly, že začíná mluvit, ztichly, a pak již zachytili jeho slova i hoši Rychlých šípů.</p>
<p>Teď také již bezpečně poznali, že zídka, na které Vont stál, je skutečně okrajem kašny, naplněné vodou. Vzadu za ním ze středu kašny se tyčila jakási kamenná postava, z jejíchž úst proudila do kašny voda.</p>
<p>“… slavná doba Stínadel se vrací!” hřímal tam Vont. “Zase nastoupíme cestu svých předchůdců, zase oživíme staré vontské zvyky, pravidla a řády.</p>
<p>Probrali jsme se z celoročního nezájmu, kdy si dělala každá ulice co chtěla, a přitom se dohromady nedělalo nic!</p>
<p>Jsme na prahu nových velkých událostí. Je na nás, abychom uměli jejich spád řídit tak, aby se nám nevymkly z rukou — a hlavně, abychom v nich</p>
<p>hlavní</p>
<p>úlohu</p>
<p>hráli</p>
<p>my,</p>
<p>Dabinelovi</p>
<p>přívrženci!”</p>
<p>Po těchto slovech se celou Myší pastí ozval souhlasný a nadšený křik a potlesk, ve kterém jen stěží bylo ještě možné zaslechnout další řečníko— 204</p>
<p>vu větu: “Jen Dabinel nás může úspěšně vést!</p>
<p>Nikdo jiný než Dabinel!”</p>
<p>Nadšená vřava se stupňovala a měnila se ve výhružný zpěv. Rychlé šípy už znaly ten chmurný nápěv. Byla to válečná píseň Vontů.</p>
<p>Teprve po jejím bezeslovném dozpívání se Vont na kašně opět ujal slova.</p>
<p>“Víte jistě všichni, oč jde. Naše vítězství nebude úplné, dokud nebudeme mít v ruce odznak vontské moci, Tleskačův hlavolam! Dabinel si získal už hodně ulic! Jde s námi celý Červenokohoutí plácek, Podzemní ulička, V</p>
<p>červotočích, Krysařská ulice, Na zábradlí — a právě dnes večer se jedná se zástupci Dlouhých schodů a s ulicí Na majáku! Snad zrovna v tuhle chvíli se smlouvy s nimi podepisují a my jsme o tyhle ulice silnější!</p>
<p>Dovedete si představit, kolik ulic by k nám přistoupilo, kdyby byl ježek v kleci v našich rukou? Už jen proto ho musíme dostat! Ano, musíme! Nevíme sice, kde je, nemáme taky ani záruku, že se vůbec nalezl, ale všichni jste slyšeli ty pověsti o jeho objevení — a já věřím, že je na těch řečech něco pravdy! A proto dávám návrh, aby…”</p>
<p>Vont na kašně už svoji řeč nemohl dokončit.</p>
<p>Někde za zády Rychlých šípů, v uličce, která sem ústila, se ozval křik. Rychlé šípy jej slyšely nejasně už dřív, ale nevěnovaly mu pozornost, tak je zaujala řeč Vonta na kašně!</p>
<p>Hluk a křik však sílily, a právě když řečnící Vont chtěl proslovit svůj návrh (zřejmě asi návrh, jak objevit odznak Velkého Vontství, ježka v kleci), vtrhlo uličkou do Myší pasti asi patnáct či dvacet Vontů.</p>
<p>Uprostřed nich byl chlapec v bílé košili a v krátkých kalhotách; vzpouzel se a silnýma nohama se úporně opíral o dlažbu. Měli s ním velkou práci, zápasil o každý krok. Smýkali jím, kroutili mu ruce vzad a občas mu někdo uštědřil políček.</p>
<p>Rychlým šípům, které tak horovaly pro právo, slušnost a rytířkost, se až srdce sevřelo při pohledu na surové zacházení Vontů s tím slušně vypadajícím chlapcem.</p>
<p>“Podívejte se — nějaký zajatec!” zašeptal Jarka.</p>
<p>“Ale ne — ne!” zmateně chrlil ze sebe Červenáček. “Je to Rymáň. Jiří Rymáň od nás!</p>
<p>Dobře ho znám! Vždyť byl čtenářem našeho TAM</p>
<p>— TAMU!”</p>
<p>Přicházející Vontové zatím odvlekli Rymáně téměř před Rychlé šípy. Mirek měl obavy, aby je Rymáň nespatřil a ve své úzkosti je nějakým výkřikem neprozradil. Než však mohl Mirek dát ostatním hochům známem, aby se odvrátili tvářemi od zajatce, Rymáň je již postřehl. Naštěstí 205</p>
<p>se dovedl dobře ovládat a byl tak prozíravý, že nedal ničím najevo, že Rychlé šípy zná. Jen na ně významně pohlédl, trochu zakýval hlavou, a vzrušený, uštvaný výraz jeho obličeje na chvíli povolil.</p>
<p>Do ticha, které se v Myší pasti rozhostilo, když Vont na kašně přestal mluvit, vykřikl posměšně jeden z příchozích, kteří Rymáně přivedli:</p>
<p>“Chytili jsme vyzvědače z Druhé strany. Pěkně si hlídáte své ulice, Dabinelovci, jen co je pravda!</p>
<p>To by to dopadlo, kdybyste měli ovládat Stínadla vy!”</p>
<p>Po této výtce se v Myší pasti strhla bouře hněvivých a výhružných výkřiků. Večerní vzduch se naplnil rykem a hlomozem. Ze všech stran se sem vrhali ti, kteří ještě před několika vteřinami poslouchali řečníka z kašny.</p>
<p>Rychlé šípy ještě postřehly, jak řečník zatím seskočil ze zídky a rozrážel zástupy nejbližších posluchačů, aby se dostal co nejdříve k vetřelcům.</p>
<p>Zřejmě to byli Vontové z nějakých jiných ulic, které nebyly onomu neznámému, vychvalovanému Dabinelovi nakloněny.</p>
<p>Nastal nepopsatelný zmatek a tlačenice. Cizí Vontové byli obklopeni Vonty z Myší pasti a první rány začaly dopadat.</p>
<p>“Za Rymáněm! Za Rymáněm!” vykřikl slabě Mirek. Skočil do Vontů a ostatní hoši jej následovali. Dostali se k němu ještě poměrně snadno, protože byli blízko. Předstírali, že jsou příslušníky Vontů z Myší pasti a že chtějí zajatce převzít od těch, kteří ho přivedli.</p>
<p>Vzali Rymáně mezi sebe, cloumali jím a křičeli na něj, aby Vontové nepostřehli, že ho chtějí zachránit.</p>
<p>Pak se tlak z Myší pasti ještě zvýšil a hoši Rychlých šípů s Rymáněm i s Vonty kolem byli vytlačeni až do uličky, kterou sem přišli. Tlak byl chvílemi tak silný, že nemohli udělat ani krok kupředu, ani se vůbec nějak pohybovat.</p>
<p>Jirka Rymáň vypadal již klidněji; zřejmě na něho blahodárně působila přítomnost Rychlých šípů. Hrál však své divadlo velmi dobře. Osopoval se na Rychlé šípy, rval se s nimi a ani mrknutím nedával najevo, že je zná. Potom tlak začal povolovat. Ti, kteří byli na kraji uličky, jež sem ústila, začali ustupovat ven; cizí Vontové si jejich prořídlými řadami proklestili cestu a dali se na útěk. Rychlé šípy se pustily za nimi, přičemž mezi sebou stále držely Jirku Rymáně. Běžel ochotně s nimi, stále předstíraje, že se jim chce vyrvat z rukou. Několik Vontů se k nim přilepilo a chtělo si na zajatci také smlsnout, ale Rychlé šípy manévrovaly tak obratně, že jen málokterá vontská ruka na Rymáně dosáhla.</p>
<p>206</p>
<p>Zezadu z Myší pasti se valil proud Vontů, v uličce se stísnil a zpomalil, ale Rychlé šípy a Rymáň byli již z tlačenice venku a mizeli ve tmě za prchajícími cizími Vonty. Ti se rozdělili na menší skupinky a každá běžela na jinou stranu do jiné ulice.</p>
<p>7 Prozrazeni</p>
<p>Také Rychlé šípy si vyvolily jednu z uliček, do které se i s Rymáněm vrhly. Až dosud držely Rymáně pořád za ruce, což jim vadilo při rychlém běhu. Proto jej zde nyní pustily a předstíraly, že jim utekl.</p>
<p>Rymáň běžel stále asi dva kroky před nimi.</p>
<p>Všichni se snažili udržovat směr, který by je vyvedl ze Stínadel ven, na Druhou stranu, ale zde, v těchto tmavých a zkroucených uličkách, to bylo nesmírně obtížné.</p>
<p>Potkávali nové Vonty, jednotlivě i v hloučcích, a skoro každý na ně volal: “Co se stalo v Myší pasti?”</p>
<p>Rychlé šípy na tuto otázku odpovídaly jen ledabyle v běhu: “Ale nadával tam někdo Dabinelovi!”</p>
<p>Vonty z Myší pasti ztrácely Rychlé šípy pomalu ze své stopy. Byly i s Jirkou Rymáněm rychlejší a je těžko říct, zda tuto rychlost způsoboval strach nebo trénovanější nohy!</p>
<p>V některých zvlášť tmavých a osamělých zákoutích chlapci zpomalili tempo, aby si odpočinuli a nabrali dechu. A okamžitě se zase rozběhli, jakmile se měli setkat s některými z Vontů.</p>
<p>Už se zdálo, že bude cesta takto probíhat poměrně klidně až k cíli, kterým měla být Rozdělovací třída. Bohužel Rychlé šípy ztratily v křivo-lakých uličkách směr a dostávaly se stále hlouběji a hlouběji do Stínadel.</p>
<p>“Tady jsme už dnes přece jednou byli!” říkal jen pořád Jindra Hojer na každém rohu nějaké uličky. A skutečně — hoši se několikrát záhadnými oklikami ocitli na tomtéž místě.</p>
<p>Podivnou příhodu zažili pak na jakýchsi pouličních schodech, kterými sbíhali kamsi dolů do hlubin nových ulic a uliček. Po schodech proti nim stoupali tři malí Vontové. Jeden z nich zoufale naříkal, prohledával malý notýsek, strčil jej do kapsy a opět vytáhl.</p>
<p>Druzí dva, kteří šli s ním, ho utěšovali. Rychlé šípy nerozuměly jejich slovům, ale podle domlouvavého tónu poznaly, že jsou to slova útěchy.</p>
<p>“Těch se bát nemusíme!” pravil šeptem Jarka Metelka. “Jsou jen tři</p>
<p>207</p>
<p>a jsou menší než my. Zeptáme se jich, co se tomu rozplakanému stalo!”</p>
<p>Zpomalili svůj běh ze schodů, a když byli u nich, zastavili se a Mirek se zeptal: “Co se stalo? Proč tak naříkáš, člověče?”</p>
<p>Otázaný se na ně ani nepodíval, jen mávl zoufale rukou. Ale Vont, který šel po jeho pravé straně, pravil:</p>
<p>“Víte, on ztratil gingo —a teď ho asi vyloučí!”</p>
<p>Po tomto podivném vysvětlení, ze kterého Rychlé šípy nebyly ovšem ani trochu moudré, stoupali Vontové dále po schodech.</p>
<p>Mirek by se byl rád dověděl něco bližšího, ale netroufal si ptát se dál, aby nevzbudil pozornost Vontů. Gingo! Zřejmě tady, v této části Stínadel, je to slovo a jeho význam všeobecně známé.</p>
<p>Mirek musel předstírat, že i oni vědí, co znamená a jaké je to neštěstí, ztratit gingo!</p>
<p>Hoši sbíhali dále po schodech, po jejichž obou stranách stály terasovité, strašidelně vypadající domy, a ještě z dálky slyšeli stále slaběji Vontův usedavý pláč.</p>
<p>Schody končily v novém bludišti domů. Bylo zde poměrně klidněji, v uličkách nebyli téměř lidé a také aut zde jezdilo jen velmi málo. Chlapci se mezi sebou tiše rozhovořili.</p>
<p>“Nechtěl bych to už nikdy zažít!” pravil Jirka Rymáň. “Už nikdy nepůjdu do Stínadel, kdyby mi za to někdo dával nevím co! Byla to hrůza, věřte mi to! Vedli mě jako na popravu. Zachránili jste mě v poslední chvíli!”</p>
<p>“O záchraně ještě moc nemluv!” přerušil jeho řeč Jarka. “Ještě nejsme doma!”</p>
<p>A Mirek dodal: “A taky ještě asi dlouho nebudeme! Mám takový pocit, že se tu jen pořád točíme nějak dokola a že se na naši Druhou stranu vůbec nedostaneme!”</p>
<p>Rychlonožka se chystal dodat nějakou svou moudrost, ale již se k tomu nedostal. V několika následujících vteřinách se opět roztočil vír nových událostí takovou rychlostí, že to hoši ani nestačili vnímat.</p>
<p>Z tmavého průjezdu domu, kolem kterého v hlubokém stínu právě šli, se vztáhly čísi ruce — a nebyly jedny — a jako chapadla popadly Jarku Metelku, který kráčel při zdi domu. Jarka byl tak překvapený, že se vzmohl jen na slabý vzdech.</p>
<p>Rozhodil paže, jak ztratil rovnováhu, a pravou rukou se zachytil Mirka.</p>
<p>Mirek</p>
<p>již</p>
<p>pochopil,</p>
<p>oč</p>
<p>jde,</p>
<p>zatímco</p>
<p>Rychlonožka na druhém kraji ještě vůbec nevěděl, že se děje něco neobyčejného. Vzápětí se to však dozvěděl i on.</p>
<p>Z průjezdu vyběhlo prudce několik postav — zřejmě Vontové — a již se rozvinul podivný tichý boj. Jarka se vytrhl svírajícím chapadlům, zakopl o kohosi ležícího, ale hned se zvedl a dal se do šíleného běhu ulicí za Rychlonožkou, Rymáněm a ještě kýmsi, koho ve tmě a v rychlosti nepoznal.</p>
<p>Několik Vontů vyběhlo z průjezdu současně s ním. Běžel s nimi jako o závod. V temnotě ani nepostřehl, že nejsou všichni!</p>
<p>Mirek a Jindra uvízli v drápech Vontů v průjezde domu. Marně zápolili ve tmě s přesilou, která je tak nečekaně přepadla. Asi pět. Vontů je táhlo matně osvětleným průjezdem kamsi do hloubi domu. Mirek i Jindra se vzpírali a Vontové se s nimi museli rvát o každý decimetr půdy.</p>
<p>Zejména Mirek házel svými vězniteli, jako by to byla pírka, ačkoli na něm Vontové doslova viseli.</p>
<p>Až dosud se celý zápas odehrával v ponurém tichu. Jen prudké oddychování Vontů i Mirka a Jindry spolu se šoupáním botek na dlažbě průjezdu se mísilo se sykotem malé lampy. A teprve nyní jeden z Vontů porušil ticho štiplavou poznámkou: “To bych řek, že se na Druhou stranu nedostanete! Sem jde mnoho cest, ale zpátky žádná — cha cha chá,” ušklíbl se přitom, nevesele a Jindrovi při jeho slovech a při tom úšklebku až mráz přejel po zádech.</p>
<p>Zato Mirek zuřil tajně nad svou neopatrností, s kterou prve vypustil z úst slova “Druhá strana”, když říkal hochům, že se domů hned tak nedostanou! Vontové, kteří byli náhodou v průjezde, to jistě zaslechli - a byl konec!</p>
<p>Po několikaminutovém zápolení dovlekli Vontové Mirka a Jindru do jakéhosi výklenku na konci průjezdu. Oba nerovným zápasem tak vysílené, že byli rádi, když už se nemuseli vzpírat a rvát.</p>
<p>“Tak tady teď počkáte!” poručil jim jeden v Vontů, “až přijdou ostatní! Pak budete muset všechno vyklopit, odkud jste a co jste tady slídili.</p>
<p>Naši nejste, to víme! Bude vás vyslýchat náčelník naší ulice. Jestli vám můžeme radit, řekněte mu všechno hned, nebo se vám povede ještě hůř!”</p>
<p>Byl to nějaký povídavý chlapík a dělalo mu potěšení, že může na zajatce mluvit tak svrchu a hrozit jim.</p>
<p>Uplivl si a začal zase řečnit: “Však ona vám už přejde chuť tady slídit! Teď si hledejte ježka v kleci, vy čmuchalové! Hledejte! Hledejte!”</p>
<p>“Proč bychom ho hledali!” řekl Mirek, jak nejlhostejněji dovedl. “Pokud víme, Tleskačův hlavolam je navždy ztracený ve svatojakubské stoce</p>
<p>…”</p>
<p>Chtěl</p>
<p>tak</p>
<p>žvanivého</p>
<p>Vonta</p>
<p>vyprovokovat k nějaké rozprávce o hlavolamu, a tím se snad něco o něm dozvědět.</p>
<p>208</p>
<p>209</p>
<p>Vont se povýšeně ušklíbl. “Pcháá — navždy ztracený!” opakoval posměšně po Mirkovi. “Jak málo toho víte! To jste tedy moc nevypátrali, hehehe! To věřím, to by se vám hodilo, aby byl ježek v kleci navždy ztracený. A aby se už Vontové nikdy nezvedli — co? To věřím! Tak abys věděl, chlapečku, ježek tady někde je, někde tady běhá!” Zatvářil se velmi důležitě a tajemně a pokračoval: “A Vontská rada už taky je a čeká se jen na volbu Velkého Vonta! A to se ví, kdo přinese ježka, ten Velkým Vontem bude!”</p>
<p>Mirek zapomněl při jeho slovech na nebezpečí, které jemu a Jindrovi v zajetí Vontů hrozí. Chtěl jen z Vonta dostat co nejvíce.</p>
<p>“Vidím, že tady ve Stínadlech zastáváš nějaké velmi důležité místo, když víš tolik věcí!” pravil Vontovi, aby ho navnadil k ještě větší sdílnosti.</p>
<p>“Přál bych ti, abys hlavolam našel ty sám, a tak se stal Velkým Vontem!”</p>
<p>“No — možné je všechno,” samolibě ukusoval Vont, “zrovna tady pátráme po jednom klukovi, který prý ještě s někým ježka v kleci ze stoky vylovil. Napsal o tom celé doznání. A to právě hledáme.”</p>
<p>Vzápětí po těchto slovech se za povídavým strážcem objevilo několik jiných Vontů, uhnaných a udýchaných. Zřejmě to byli ti, kteří předtím přepadli z průjezdu Rychlé šípy a hnali se pak za Jarkou, Červenáčkem, Rychlonožkou a Jirkou Rymáněm. Mirek si mohl s ulehčením sotva uvědomit, že s sebou nikoho z nich nevedou a že je tedy nechytili, když se nejstarší z Vontů rozkřičel na mluvku: “Snad jsi nemluvil o Hačiříkovi? Přiznej se — žes o něm mluvil, viď?”</p>
<p>Vypadal vztekle a výhružně. Strážce se zatvářil poděšeně, ale než se vzmohl na nějakou odpověď, hartusil nejstarší Vont (zřejmě náčelník ulice) na Mirka:</p>
<p>“O čem ti tady povídal? Mluv! Mluv, nebo to z tebe vytlučeme!” Odstrčil zděšeného strážce a stoupl si výbojně před Mirka a Jindru.</p>
<p>Mirkovi nastala horká chvilka. Co má říct?</p>
<p>Má přivést povídavého strážce do nepříjemností za to, že mu prozradil tolik cenného? Má prozradit, že nalezl stopu po ježkovi v kleci? To není přece možné! Bylo by to příliš nebezpečné.</p>
<p>Ale co tedy honem říct? Mozek mu horečně pracoval.</p>
<p>“Tak rychle, rychle!” poroučel Vont a jeho pravá ruka se významně rozpřáhla. Jindra se mimoděk přikrčil, přestože chystaná rána nebyla určená jemu.</p>
<p>Pak se stalo něco nečekaného. Mirek pronesl váhavě a velmi tiše, jakoby ve snu: “Vyhrožoval nám, že až přijdeš, všechno ti budeme muset…”</p>
<p>Další slova již nedopověděl. Přivřel pomalu oči, zapotácel se, opřel se o zeď výklenku a po ní se zvolna zhroutil na zem, kde zůstal bez pohybu ležet.</p>
<p>“Mirku! Proboha, Mirku!” vykřikl pronikavě Jindra a vrhl se k němu. “Co to děláš, Mirku!?</p>
<p>Mirku, slyšíš mě?” Zatřásl Mirkem, vzal jeho hlavu jemně do svých dlaní. Mirkova hlava se však zvrátila nazad a oči zůstaly zavřené. Jindra začal tiše vzlykat. Ještě nikdy Mirka takhle neviděl. “Mirku!” volal zoufale. “Mirečku, slyšíš?</p>
<p>To jsem já, Jindra, u tebe! Ozvi se přece! Otevři oči! Tolik tě prosím, Mirku! Tak Mirku!” Snad kámen by se byl ustrnul nad Jindrovým voláním.</p>
<p>Ale Mirek ležel dál bez pohnutí na špinavé dlažbě průjezdu a nejevil nejmenší známky života.</p>
<p>Vontové zaraženě ustupovali z výklenku, sledováni ohlížejícím se náčelníkem. Zřejmě neměli čisté svědomí. Což jestli ten chlapík tady na zemi náhle zemřel? Třeba na něho tak silně působila jeho výhrůžka nebo při zápolení utrpěl nějaké vnitřní zranění! S takovými věcmi není dobře si zahrávat! Jen pryč, pryč odtud, než tady budou přistiženi s nehybným tělem ve výklenku!</p>
<p>Zoufalý Jindra si uvědomil zmizení Vontů až tehdy, když uslyšel dusot jejich utíkajících nohou po dlažbě průjezdu ven do tmavé ulice. Vyběhl za nimi z výklenku do průjezdu přesvědčit se, zda opravdu zmizeli. Ano — průjezd byl úplně prázdný a jen plynová lampa syčela do strašidelného ticha.</p>
<p>“Jsou pryč?” ozvalo se z výklenku za Jindrou.</p>
<p>Otočil se tam — a co viděl? Mirek stojí živý, svěží, s očima otevřenýma a usmívá se? Jindra se k němu radostně rozletěl s rukama roztaženýma a pověsil se mu na krk.</p>
<p>“Nezlob se na mne, Jindro,” pravil Mirek, “že jsem tě tak polekal. Ale bylo to to jediné, co jsem mohl udělat, abychom se jich zbavili. Musel jsem předstírat mdloby. Kdo ví, jak dlouho by nás zde drželi —a jestli bychom se ještě dostali domů!”</p>
<p>Jindra si úlevou oddychl a oba si v té chvíli znovu uvědomili velikost a krásu přátelství, které mezi všemi chlapci Rychlých šípů panuje. Kéž by takového přátelství byli schopni všichni hoši a děvčata v podobných klubech! Kéž by si dovedli vzájemně odpouštět své chyby, kéž by byli k sobě vždy vlídní, laskaví, obětaví a upřímní!</p>
<p>Pak se vydali na výzkumy do dvora, kam průjezd ústil.</p>
<p>“Jestli to půjde,” mínil Mirek, “přelezeme ve dvoře nějaké zdi a vyjdeme jiným domem. Třeba náš průchod hlídají a mohlo by to s námi znovu špatně dopadnout, kdyby Vontové viděli, že mi nic není!”</p>
<p>210</p>
<p>211</p>
<p>Vešli do dvora, který nebyl příliš velký a končil jiným vysokým domem. Do domu vedla ze dvorku vrata napůl otevřená.</p>
<p>“To vypadá jako průchod!” odhadl tiše Mirek.</p>
<p>A nemýlil se. Když přeběhli asi třiceti kroky dvoreček a vstoupili do vrat, uviděli na konci průchodu dveře, vedoucí do jiné ulice.</p>
<p>Když se v ní ocitli, spokojeně si oddychli: “A teď domů!” řekl Mirek. “Tady nám dnes už štěstí nepokvete!”</p>
<p>“A co Jarka, Rychlonožka a Červenáček a Rymáň?” zeptal se úzkostlivě Jindra.</p>
<p>“Jistě se jim vede lip než nám,” upokojil ho Mirek. “Bylo jich taky víc než nás! Jistě jsou už dávno doma. Nemůžeme je tady teď nikde ani dost dobře hledat. Uvidíš, že jsou už v bezpečí!”</p>
<p>Asi pětkrát se museli ptát dospělých lidí na správný směr k Druhé straně a snad desetkrát se schovávali před Vonty, kteří se ještě potulovali ulicemi. Jejich nálada však stoupala s každým metrem, o který se přiblížili k své čtvrti.</p>
<p>Když</p>
<p>překročili</p>
<p>na</p>
<p>nezvyklém</p>
<p>místě</p>
<p>Rozdělovací třídu a vstoupili na půdu Druhé strany, rozesmáli se šťastně a dali se do běhu.</p>
<p>Nemuseli utíkat, a přece utíkali! Z radosti!</p>
<p>Doběhli tak až do zákoutí, kde stál dům s jejich klubovnou. Druhá polovina výpravy jim vyběhla vstříc. Mirkova předpověď se vyplnila.</p>
<p>“Konečně! Sláva, sláva, třikrát sláva!” volal radostně Jarka Metelka.</p>
<p>“Zrovna jsme se radili, že půjdeme za vámi zpátky do Stínadel, když jsme zjistili, že ani jeden nejste ještě doma!”</p>
<p>“Pojď sem, ty moje ulízané potěšení!” hlaholil Rychlonožka k Jindrovi. To za jeho vlasy, vždy pečlivě učesané mokrým hřebenem.</p>
<p>Vběhli ještě na chvilku do klubovny a tam si navzájem vyprávěli osudy obou skupin výpravy.</p>
<p>Hoši, kteří uprchlí s Jarkou do tmy ulice, se před Vonty zachránili poměrně hladce. Domů se pak již dostali bez nehody. S tím větším napětím teď poslouchali osudy Mirka a Jindry.</p>
<p>“A kde je Jirka Rymáň?” optal se ještě pak Mirek.</p>
<p>“Jak jsme vyšli ze Stínadel, běžel domů. Říkal nám, že jednomu výprasku ušel, to jako ve Stínadlech, víte — a druhý ho čeká doma. Měl prý být doma do půl osmé — a my přiběhli skoro ve čtvrt na devět!” vysvětloval Jarka.</p>
<p>Všichni sebou trhli, když si uvědomili, jak je již pozdě. Mirek určil ještě příští schůzku na zítřejší večer a pak řekl: 212</p>
<p>“Tak — a teď všichni rychle domů, nebo nás čeká doma to, co Jirku Rymáně!”</p>
<p>“Mne to čeká určitě,” pravil zasmušile Rychlonožka, “ale co všechno nepodstoupí muž, aby ukojil svou touhu po dobrodružství?”</p>
<p>S tichým smíchem vyšli pak všichni z klubovny a rozešli se na všechny strany. Jen Červenáček a Rychlonožka zůstali v domě. Vždyť tady bydleli!</p>
<p>8 TAM—TAM znovu vychází Následujícího dne se měla konat schůzka Rychlých šípů až v půl sedmé večer. Všichni chlapci měli hodně učení a úkolů na další dny a na nějakou novou cestu do Stínadel ten den nebylo ani pomyšlení.</p>
<p>Červenáček a Rychlonožka, kteří bydleli v domě, kde měly Rychlé šípy klubovnu, se však toho dne více než kdy jindy nemohli dočkat, až přijdou ostatní hoši. Měli pro ně nemilou zprávu.</p>
<p>Viděli dnes časopis Sběrač, který si loni začali vydávat hoši, seskupení kolem Tondy Plíhala ze Dvorců, když jeho vydávání napřed okoukali u Rychlých šípů.</p>
<p>“Kdyby to ale byl jen takový Sběrač, jako dělali tenkrát!” chrlil ze sebe Červenáček, když se už všichni sešli a usedli v klubovně. “Tentokrát nás předhonili! Mají časopis lepší než my! Psaný na psacím stroji!”</p>
<p>“Dovedete</p>
<p>si</p>
<p>představit,”</p>
<p>lamentoval</p>
<p>Rychlonožka, “jak jim půjde výroba listu rychle?</p>
<p>Mnohem rychleji než nám! Jednu stránku můžou okopírovat kolikrát budou chtít. A to ještě bude psát jen jeden z nich, a stránky třeba osmkrát kopírovat, takže jedním napsáním získají hned osm výtisků. A my, i když budeme psát všichni, napíšeme s bídou TAM -—TAMŮ jen pět, potrvá nám to celý večer a ještě to nebude tak hezky vypadat.”</p>
<p>Mirek se klidně usmíval. Tak klidně, že to Červenáčka, Rychlonožku i Jindru až překvapilo.</p>
<p>“Jen se nebojte!” pravil potom vesele. “Hezká úprava není ještě všechno. Hlavní je obsah a s tím to vždycky nad Sběračem vyhrajeme. Víte, co v něm vlastně je?”</p>
<p>“No, moc toho není,” doznával trochu uklidněný Červenáček. “Vlastně docela nic.</p>
<p>Napřed tam mají jen dlouhé povídání, co prý budou všechno v časopise psát, pak je tam několik vtipů na nás — no a nakonec je tam asi pět stránek o loňských událostech ve Stínadlech. Ale ty přece</p>
<p>každý zná. Končí to tím, že se posmívají naší záchranné výpravě za Jirkou Rymáněm do Stínadel. Že to nic nebylo a že jsme tam byli biti!”</p>
<p>“To se jim to směje! To se jim to vtipkuje, když sedí doma za pecí,” vybuchl zlobně Jarka, “ale jen ať jdou aspoň jednou tam do toho stínadelského pekla! Bratrstvo Kočičí pracky by jim přece mohlo podrobně vyprávět o výprasku, který tam tenkrát dostalo!”</p>
<p>Jindra se krátce zasmál při vzpomínce na událost v opuštěném kostele svatého Jakuba: “Když už tu mluvíme o Bratrstvu Kočičí pracky — víte, že už je zase u nich? U Sběrače? Viděl jsem dnes Dlouhé Bidlo a Bohouše, jak tady po naší Druhé straně roznášeli první číslo!”</p>
<p>Mirka však nemohlo nic přivést z míry.</p>
<p>“Nevadí! Nevadí!” říkal jen pořád. “Uděláme dnes takové první číslo našeho TAM—TAMU, že zůstanou Dvorečáci koukat! Podívejte se, co tady mám!”</p>
<p>Při těch slovech vyňal z aktovky papíry, na které chtěl dnes začít psát první číslo časopisu, a mezi nimi viděli hoši nějaké fotografie.</p>
<p>“Jejda — vždyť je to Jirka Rymáň!” vykřikl překvapeně Rychlonožka, který se vrhl přes stůl na fotografie jako lasička na kořist. “Podívejte se!</p>
<p>Jirka Rymáň! No to-je báječné! A pět stejných snímků!”</p>
<p>“Ano!” kýval hlavou Mirek. “Do každého výtisku nalepíme jeden. To bude přece vhodný doplněk k našemu vylíčení cesty za jeho záchranou — či ne?”</p>
<p>“Tak začněme, začněme!” hovořil chvatně Jindra a už sklízel věci ze stolu. Jen dvě lahvičky inkoustu zde zůstaly, Červenáčkovy barevné tuše a papíry.</p>
<p>Hoši se posadili tak, že po Mirkově pravici seděl Jarka, který do svého výtisku opisoval Mirkův text. Vedle Jarky seděl Jindra, vedle Jindry Červenáček a poslední byl Rychlonožka.</p>
<p>Každý opisoval Mirkova slova od svého souseda po levé straně.</p>
<p>A Mirek psal tak rychle, že mu někdy hoši ani nestačili.</p>
<p>“Hoši a děvčata z Druhé strany,” začínal úvodní článek na první stránce, “tak jsme tady zase s TAM—TAMEM! Ve Stínadlech se začínají rozvíjet nové podivné příběhy. Z prachu a dávného zapomenutí vyvstávají do přítomnosti vontské zkazky, o kterých se myslelo, že jsou již vyčerpány.</p>
<p>Stínadla se probouzejí! Stínadla se bouří! Vy, kteří bydlíte blízko Rozdělovací třídy, vy to víte nejlépe. Válečná píseň Vontů ožila. Nechtějte ji slyšet zblízka, jako my jsme ji slyšeli! My byli včera ve Stínadlech! Naše zprávy odtamtud jsou skutečné, odnikud neopsané, to víte 214</p>
<p>215</p>
<p>dobře. Vydali jsme se tam za Jirkou Rymáněm a málem bychom tam zůstali všichni. Přivedli jsme ho! Hlavní však je, že jsme přinesli důležitou zprávu: ve Stínadlech se věří, že ježek v kleci se nalezl! Vypadá to neuvěřitelně, a přece snad není ve Stínadlech jediného Vonta, který by tomu nevěřil.</p>
<p>Připravuje se volba Velkého Vonta. Nevíme, jestli se nám i tentokrát podaří dostat se k tomuto nejvyššímu vontskému obřadu jako loni, ale vynasnažíme se i tentokrát — přes všechen odpor Vontů — zasáhnout pronikavě do jejich záležitostí. Že vám všechno, co jen trochu bude možné, vypíšeme potom vždy v TAM—TAMU, to vám ani nemusíme</p>
<p>připomínat.”</p>
<p>Když Mirek dokončil tento úvod, někdo nesměle zaklepal. “Host do domu — šup s ním zas honem ven!” pronesl Rychlonožka nevrle, ale přece jen se zvedl a šel otevřít.</p>
<p>Do místnosti vstoupil Jiří Rymáň. Zastavil se u dveří, ale když ho Mirek pozval dále, přistoupil až ke stolu. Jeho tvář se rozzářila, když viděl na stole rozepsané stránky prvního TAM—TAMU.</p>
<p>“To je dost, že už to píšete!” řekl s ulehčením.</p>
<p>“Celá Druhá strana se už ptá, jestli bude TAM— TAM zase vycházet! Uděláte to zase jako tenkrát?</p>
<p>Bude se zase štafetovitě předávat na linkách čtenářů? Já bych si ho vzal na starost! Já bych vám to všechno řídil! Vybíral bych dvacetníky za přečtení poctivě, to mi věřte! A dělal bych to rád.</p>
<p>Už proto, že jste mě zachránili z vontských drápů, z hlubin Stínadel!”</p>
<p>“Rádi přijímáme tvoji nabídku,” řekl mu Mirek, “budeme mít aspoň víc času na pátrání ve Stínadlech a pak na psaní a malování TAM— TAMU. Předáme ti vždycky hotová čísla a ty už se postaráš o to, aby obíhala mezi čtenáři co nejrychleji a aby se správně vrátila zpátky.”</p>
<p>Mirek pak ukázal na Rymáňovy fotografie a dodal: “Zrovna se tu chystáme začít o včerejším dobrodružství. Tady jsou tvé fotografie, které jsi mi dnes přinesl. Přilepíme je do záhlaví. Ale ted vypadni, abychom psaní včas dokončili. Zítra ráno, ještě než půjdeš do školy, můžeš si hotová čísla vyzvednout tady u Červenáčka nebo u Rychlonožky.”</p>
<p>“Ale ne abys přišel ráno bouřit už někdy ve tři čtvrti na čtyři!” řekl Rychlonožka výhružně. “To se ještě spí!”</p>
<p>Jirka Rymáň se smíchem zmizel ve dveřích a Rychlé šípy se daly znovu do psaní. Mirek se rozepsal o včerejších příhodách tak napínavě, že hoši při opisování lapali každé jeho slovo. Mirek však úmyslně nepsal o tom, co se s Jindrou dozvěděl v průjezdě od mnohomluvného strážce, a také jméno Hačiřík se v líčení nikde neobjevilo.</p>
<p>216</p>
<p>Červenáček potom dovednou rukou načrtl do všech pěti výtisků obrázky a hoši je vybarvovali barevnými tušemi podle jeho pokynů. Kreslení, to byl jeho obor, v tom byl mistr a všichni to uznávali. (Jen Rychlonožka vždycky říkával s určitou dávkou povýšenosti v hlase: “Jen kdybych já chtěl, to byste koukali, jaké bych maloval obrázky! Ale já</p>
<p>nechci!”)</p>
<p>Táhlo již na osmou hodinu, když byli hotovi.</p>
<p>Každý ještě sešil svůj výtisk režnými nitěmi a vlepil do tuhých desek, aby časopis netrpěl, když .má projít tolika rukama.</p>
<p>Mirek v zámyslem listoval hotovým sešitem a Jarka, který ho pozoroval, řekl: “To jsem zvědav, co budou psát do Sběrače Plíhalovi kluci, když teď nemají — jako tenkrát naslouchací troubu v naší klubovně.”</p>
<p>“Jak to, že nemáme v klubovně troubu?”</p>
<p>pronesl významně Jindra a podíval se na Rychlonožku. Všichni se rozesmáli.</p>
<p>Také Rychlonožka po několika vteřinách pochopil. “Mám snad být ta trouba já?” vyjel na Jindru jedovatě a zatvářil se co nejhrozivěji.</p>
<p>Jindra se sladce usmíval: “Že tě, Rychlonožko, může něco takového napadnout! Já myslel tady tu troubu u kamen, podívej se!”</p>
<p>Jarka probudil klubovního psa Bublinu a se smíchem vyšli všichni z klubovny. Mirek zamkl.</p>
<p>“Dobře se všichni vyspěte!” pravil dole u domovních vrat. “Zítra půjdeme znovu do Stínadel. Musíme se tam něco dovědět o tom záhadném Hačiříkovi. Myslím, že své hledání a pátrání musíme začít právě od něj a od jeho doznání o výlovem hlavolamu! Že to nebude žádná procházka po parku, na to můžete vzít jed!</p>
<p>Bude to čím dál tím horší!”</p>
<p>Hoši při jeho varovných slovech zvážněli, ale když pak už byli Mirek, Jarka a Jindra asi třicet kroků od domu s klubovnou, vyběhl z jeho vrat ještě Rychlonožka a houkl na Jindru: “Haló, Jindro — že jsi tou troubou myslel mne - vid? Vždyť já jsem to hned věděl! Počkej zejtra!!” A zmizel za vraty.</p>
<p>9 Za tajemným Hačiříkem Jirka Rymáň se spolehlivě postaral, aby se první číslo TAM—TAMU v pěti stejných sešitech rozlétlo po celé Druhé straně.</p>
<p>Podle přihlášek hochů a děvčat vypracoval pět tratí, na kterých si</p>
<p>217</p>
<p>čtenáři jeden druhému časopis ihned po přečtení předávali. Na předposlední stránku obálky se každý čtenář podepsal, že sešit četl.</p>
<p>Dvacetní-kové poplatky za přečtení odevzdávali čtenáři ještě týž den Rymáňovi na dvůr domu, v němž bydlel, do velké bedny s malým otvorem pro vhazování mincí. Bedna byla přitlučena pevně k dřevěné ohradě a její odklápěcí víko bylo zamčeno visacím zámkem.</p>
<p>Každý čtenář tam vhodil svůj dvacetník v papírku zabalený, s nápisem, od koho peníz je.</p>
<p>Někteří čtenáři si předplatili dokonce pět čísel dopředu, jiní o bedně ještě nevěděli a nosili peníze Rymáňovi až do bytu. Byla to opravdu velká práce a maminka Jirky Rymáně na ni velmi hubovala.</p>
<p>Rymáň však pomáhal Rychlým šípům rád. Práce s časopisem ho bavila, a také se jim chtěl nějak odvděčit za svou záchranu.</p>
<p>Parta Tondy Plíhala, která vydávala Sběrače, si</p>
<p>TAM—TAM</p>
<p>prostřednictvím</p>
<p>jednoho</p>
<p>nespolehlivého čtenáře tajně také přečetla — a zuřila, když uviděla jeho obsah. Jaké novinky už zase mají Rychlé šípy ve svém TAM—TAMU</p>
<p>proti chabým a nic neříkajícím povídačkám ve Sběrači. A to dobrodružství při zachraňování Jirky Rymáně!</p>
<p>Zatímco Plíhalovci tajně zuřili, záviděli a užírali se zlobou a zatímco čtenáři TAM—TAMU</p>
<p>hltali každé jeho slovo, hoši Rychlých šípů se připravovali na novou výpravu do Stínadel.</p>
<p>Úkoly na zítřek do školy už měli hotové.</p>
<p>Nikdy se nespoléhali na to, že se budou učit a psát úkoly až večer. Věděli z mnohých dřívějších zkušeností, že večer — ať již po návratu z klubovny nebo z nějaké výpravy — bývají vždycky tak unavení a tak nabití dojmy, že z učení nikdy pak nic nebylo, a zejména tehdy ne, když se vrátili ze Stínadel.</p>
<p>Sešli se v odlehlých končinách Druhé strany, aby je nikdo neviděl a nesledoval. Ovšem — dále než k Rozdělovací třídě by se stejně za nimi nikdo neodvážil, ale Rychlé šípy ani nechtěly, aby Druhá strana věděla, že jsou ve Stínadlech. 1 to bylo nebezpečné.</p>
<p>Byl červený západ slunce. Nebe jen hořelo a horní části domů byly jako ohnivé. I tady v liduprázdném zákoutí bylo vše červené. Hoši se vzájemně prohlíželi ve svém starém lehkém oblečení, které s olibou na sebe oblékali při těchto dobrodružných výpravách do Stínadel. V něm mohli prolézat chodby, přelézat zdi a ohrady, nemuseli se bát, že se umažou nebo něco roztrhnou.</p>
<p>“Podívejte se, co mám s sebou!” pravil Červenáček. “Napadlo mě to, když jsme lepili včera Rymáňovy fotografie do TAM—TAMU!” Z</p>
<p>chlebníku, důkladně připevněného k opasku a ještě přes rameno zachyceného popruhem, vyňal jakousi další brašnu.</p>
<p>“Foťák!” vydechl překvapeně Jarka. “No to je nápad! To bude báječné, až se v TAM—TAMU</p>
<p>objeví k našemu psaní ještě dokonce snímky toho všeho, co ve Stínadlech uvidíme! Představte si snímky z vontských shromáždění, všelijaké bitky — to budou pěkné věci do TAM—TAMU i klubovní kroniky! Ale nebude na fotografování tma?”</p>
<p>“Nebude!” řekl Červenáček určitě. “Je to výborný aparát, má největší světelnost. S tím se dá fotografovat i v šeru a bez sluníčka! Je dokonce s bleskem! To může udělat snímek třeba i o půlnoci.”</p>
<p>Chlapci se seskupili kolem aparátu a prohlíželi ho. Jen Mirek se nezdál být potěšený Červenáčkovým nápadem. “Nebojíš se o něj?”</p>
<p>zeptal se. “Víš přece, jak to ve Stínadlech vypadá!</p>
<p>Můžeš aparát ztratit, nebo se ti rozbije — a taky ho můžou Vontové ukořistit!”</p>
<p>Červenáček chtěl na to ještě něco říct, ale Rychlonožka varovně zašeptal: “Pozor, strážník!</p>
<p>Dlouhý v přilbě!” Červenáček kvapně schoval aparát do chlebníku, aby si snad policista nemyslel, že je to aparát nalezený, který mu nepatří.</p>
<p>Náhodou to však byl “Usměvavý”. Strážník, kterého všichni hoši z celé Druhé strany měli rádi.</p>
<p>Nebyl tak úředně přísný jako jiní. Dokud jejich řáděni nezabíhalo do skutečného a nebezpečného uličnictví, přehlédl a odpustil všechno. Hovořil přátelsky s chlapci a děvčaty, dohlížel na pořádek při kuličkách, a když nebylo na ulicích mnoho lidí, zakopal si s hochy, nebo alespoň soudcoval.</p>
<p>Vyprávělo se o něm, že když byl ještě malý chlapce, pronásledoval ho a ještě jiné hochy zlý strážník, který zde vždycky hlídkoval. Jak hoši před ním v divém zmatku prchali, rozbil si jeden z nich hlavu o stožár svítilny, když se v běhu ohlédl.</p>
<p>Dlouho si pak poležel v nemocnici. A “Usměvavý” si prý umínil, že až vyroste, bude strážníkem, a to tak hodným, jak si vždycky jako chlapec prával, aby strážníci k hochům byli. A když vyrostl, svůj úmysl provedl. Byl přítelem všech hochů a děvčat z celé čtvrti. Každý ho měl rád. Byl to zkrátka úžasný strážník!</p>
<p>Teď přistoupil přátelsky k Rychlým šípům a zeptal se vlídně: “Tak — copak tu kutíte, chlapci?”</p>
<p>“Prohlížíme</p>
<p>tady</p>
<p>kamarádův</p>
<p>aparát!”</p>
<p>odpověděl za všechny Mirek a Červenáček vylovil zase přístroj z brašny. “Usměvavý” si ho prohlížel. Bylo vidět, že fotografickým aparátům rozumí. Za chvilku ho zase Čer venáčkovi vrátil a chlapci byli dnes skoro rádi, že rozhovor skončil.</p>
<p>Volným krokem odcházel od nich dále na své obchůzce.</p>
<p>“Tak — připravení?” zeptal se pak Mirek, když zase osaměli. V jeho hlase znělo cosi jako začátek něčeho velkého, nebezpečného.</p>
<p>218</p>
<p>219</p>
<p>“Ano! Samozřejmě!” odpověděli hoši jako jedněmi ústy.</p>
<p>Mirek se obrátil směrem ke Stínadlům a všichni ho mlčky následovali.</p>
<p>Překročili Rozdělovací třídu, každý zvlášť, aby nebyli příliš nápadní, a vnikli do Stínadel ve stejných místech jako posledně. Sešli se až v průjezdu domu asi padesát metrů od Rozdělovací třídy.</p>
<p>“Dobře jsme startovali! Čistý vzduch!”</p>
<p>zašeptal Mirek, když zde byli všichni. “Nikdo nás neviděl! Může to tedy začít!” Přesto však ještě chvíli stáli v zešeřelém pozadí průjezdu, aby se trochu uklidnili. Loňského roku byli ve Stínadlech několikrát, před několika dny už také zase jednou —ale ani tolik výprav je nedovedlo zbavit pocitu stísněnosti. Dostavil se vždy, jakmile překročili Rozdělovací třídu a vstoupili na území Stínadel, té nebezpečné a podivné čtvrti města.</p>
<p>Někde v hloubi moře ulic a uliček se teď rozhlaholily večerní zvony. I ty se zdály zvonit jinak, než jak tomu byli hoši zvyklí na Druhé straně. Ke vzdálenému vyzvánění se nyní přidal ještě temný zvuk zvonu z blízkého kostela. Na Rychlé</p>
<p>šípy</p>
<p>zvonění</p>
<p>působilo</p>
<p>ještě</p>
<p>více</p>
<p>skličujícím dojmem.</p>
<p>Po ulici přešli dva Vontové a do průjezdu k Rychlým šípům zalétla slova jednoho z nich: “Slyšíš, jak se Dunivá Kateřina zlobí?” Druhý Vont se jen krátce zasmál.</p>
<p>Ano, Rychlé šípy již o tom slyšely, že zvony ve Stínadlech mají svá jména, a některá dokonce velmi zvláštní! Něco jim o tom řekl loňského roku Losna, jediný Vont, se kterým se tenkrát spřátelily.</p>
<p>“Tak tedy — Dunivá Kateřina! No dobrá!”</p>
<p>pravil tiše Mirek. “Zapamatujeme si to jméno!</p>
<p>Tady člověk nikdy neví, kdy a kde jakou maličkost může potřebovat. A teď kupředu, kupředu, už jsme tu moc dlouho.”</p>
<p>Vytratili se po jednom zase z průjezdu. Dunivá Kateřina ještě hučela svým temným hlasem.</p>
<p>Opravdu, ulicí to dunělo a vzduch se chvěl zvukovými vlnami…</p>
<p>Hoši šli rozptýleně, aby vzbudili co nejmenší pozornost, ale aby si přitom byli stále všichni nablízku, kdyby hrozilo nějaké nebezpečí.</p>
<p>Nemluvili spolu mnoho. Nebylo zatím také ještě ani zapotřebí nějak se dorozumívat. Zde na kraji Stínadel stejně nemohou ještě nic podniknout; musí dále, hlouběji, do bludišť stínadelských uliček…</p>
<p>V jakémsi zákoutí spatřili hlouček Vontů, ke kterým promlouval jiný Vont. Šermoval horlivě rukama a vypadaj rozhorleně. Zřejmě nějaký náhončí, který má zpracovat ulici, aby hlasovala pro toho, kdo se z této části Stínadel uchází o Velké Vontství.</p>
<p>220</p>
<p>Jarka pohlédl tázavě na Mirka, ale ten zavrtěl nepatrně hlavou. NE! Nepůjdou k tomu hloučku!</p>
<p>Je ještě příliš světlo!</p>
<p>Pokračovali tedy v cestě. Na rohu jedné ulice tvrdil Červenáček, že vede ke kostelu svatého Jakuba. Ostatní to více nebo méně popírali. Nikdo si to již přesně nepamatoval. Kdo by se vyznal v takové spleti uliček? Vždycky byla hluboká tma, když sem vnikali a hledali napřed kostel samotný — a v něm pak zápisky mrtvého Jana Tleskače…</p>
<p>Potom se zastavili před zastrčenou trafikou v tiché uličce a Mirek pravil: “Počkejte tady.</p>
<p>Zkusím štěstí. Zeptám se, zda nevědí, kde Hači-</p>
<p>řík bydlí.” Jindra se k němu připojil a oba vešli do krámu.</p>
<p>Když se vrátil, řekl Mirek suše: “Docela nic!</p>
<p>Ta paní jméno Hačiřík nikdy neslyšela a ani neví, že by tu někdy nějaký chlapec toho jména bydlel.”</p>
<p>“Však by to byla taky úžasná náhoda,” mínil Jarka, “kdybychom hned při prvním dotazu narazili na někoho, kdo o Hačiříkovi něco ví!</p>
<p>Musíme ještě dál! A probrat všechny směry!”</p>
<p>“Nevadí,” utěšoval sebe i ostatní Červenáček, “aspoň poznáme zase další části Stínadel, i když nám třeba při tom bude někdy horko!”</p>
<p>Za těchto kusých poznámek kráčeli opatrně dál.</p>
<p>Uličky se všelijak klikatily, v některých vedly příkré schůdky buď nahoru, nebo dolů do jiné uličky. Někdy vedla ulice tak nevysvětlitelně, že jednu její stranu místo domů tvořila jen nízká zeď a za ní hluboko dole byly střechy domů, celé moře střech a stříšek, zšeřelé již, utápějící se v nafialovělé směsici kouře a večerní mlhy, do které prosakovala první světla plynových lamp. Vzápětí zase hoši zapadali do úzkých uliček s vysokými, ponurými domy, odkud bylo vidět nebe jen jako červenou stužku, vinoucí se mezi střechami.</p>
<p>Ještě několikrát vešel Mirek a někdy Jarka Metelka do obchodu, aby se zeptali po Hačiříkovi.</p>
<p>Jen v jednom pekařství, kde si Rychlonožka koupil housku, zachytili jakousi slabou stopu.</p>
<p>Pekař mu řekl, že slyšel, jak si dvě paní u něho v krámě povídaly o nějakém chlapci, který je prý velmi těžce nemocný. Tak nějak podobně ho jmenovaly, ale nepamatuje si přesně!</p>
<p>Přestože se toho příliš nedozvěděli, vyběhl Rychlonožka z krámu celý rozradostněný a zvěstoval ostatním svůj objev.</p>
<p>221</p>
<p>10 Svazek rezavých klíčů Zatím se skoro úplně setmělo. Téměř v každé ulici potkávaly teď Rychlé šípy menší i velké skupiny</p>
<p>Vontů,</p>
<p>živě</p>
<p>rokující</p>
<p>nebo</p>
<p>zase</p>
<p>poslouchající řečnícího Vonta. Pokud to bylo možné, snažily se zaslechnout alespoň úryvky hovorů. Řeč se většinou točila kolem nového zmrtvýchvstání celé vontské organizace a také kolem toho, ke které skupině se má ulice připojit.</p>
<p>Zřejmě bylo mnoho zájemců o titul Velkého Vonta.</p>
<p>Z kupeckého krámu vyšla malá dívka. V ruce nesla síťovou tašku s jakýmsi sáčkem a několika cibulemi.</p>
<p>“Haló, neznáš tu nějakého Hačiříka?” zeptal se jí vlídně Mirek.</p>
<p>Dívka sebou trochu polekaně trhla, ale když uviděla Mirkovu ušlechtilou tvář a ostatní slušně vyhlížející hochy, hned se uklidnila a odpověděla ochotně: “Proč se ptáte? Já ho moc neznám. Ale v klubovně Rezavých klíčů byste se o něm dověděli.”</p>
<p>Rychlé šípy byly již zvyklé na všelijaké situace a náhlé změny — a dovedly se mistrně ovládat. Přesto však musely vynaložit celou svou sílu, aby na sobě nedaly znát radostné rozčilení, které se jich po slovech děvčete zmocnilo. Mirek namáhavě polkl sliny, než mohl znovu promluvit.</p>
<p>Upravil svůj hlas do nejlhostejnějšího tónu a zeptal se:</p>
<p>“A kde je ta klubovna — nevíš? Rádi bychom Rezavé klíče navštívili!”</p>
<p>Dívka se na Mirka zpytavě podívala a vrhla trochu podezíravý pohled i na ostatní hochy: “Tak pojďte se mnou! Dovedu vás tam. Je to u nás ve dvoře. My tam máme domovnictví — víte?” při těch slovech už vykročila a Rychlé šípy ji ochotně následovaly.</p>
<p>Mirek umíral strachem, aby je nepotkal nějaký její známý Vont. Stopa po Hačiříkovi, který je vlastně snad na dosah ruky, by se tak ztratila — a ještě by určitě nastal boj! A panečku — tady z té hloubky a motanice ulic by se těžko utíkalo!</p>
<p>Až dosud probíhala cesta hladce. Prošli několika krátkými uličkami, potom vešli do jakéhosi domu a všichni hoši si již mysleli, že jsou na místě. Děvče však šlo dál a oni poznali, že to byl jen průchod. Přes dvůr vešli do průjezdu dalšího domu a jím vyšli do druhé ulice.</p>
<p>“Tak, tady je to!” řekla pak dívka a zabočila do domu se širokým, starodávným vjezdem.</p>
<p>Všechno zde bylo cítit koňským pachem. Když průjezdem vešli do dvora, poznali hned příčinu: byla zde řada koňských stájí. Jejich čtyřnozí obyvatelé řehtali za jednotlivými vrátky a podkovami hrabali stájní dlažbu.</p>
<p>Jakýsi muž točil na dvoře u pumpy vodu do dřevěných věder a potom je nesl do jedné ze stájí.</p>
<p>Bylo slyšet jeho obhroublý, a přece vlídný hlas, když ke koním promlouval. Ve tmě nebylo možné rozeznat jeho tvář.</p>
<p>Děvče ukázalo kamsi do tmy, do pozadí dvora, kde se nezřetelně rýsovala jakási kůlna. “Tam to je!”” řekla. “Tam v tom baráčku, to je jejich klubovna. Ale je tam tma. Tak to oni tam dnes nejsou!”</p>
<p>Rychlé šípy udělaly velmi zklamané obličeje.</p>
<p>Tak! Oni tady nejsou! To znamená, že se dnes nemohou o Hačiříkovi už nic dozvědět! Teď, když už jsou tak daleko! Ale vlastně — jak by vůbec s tím podivným sdružením Rezavých klíčů o Hačiříkovi mohly mluvit? Co by mu měly říct na vysvětlenou? Není naopak lépe, že tu ty Rezavé klíče nejsou?</p>
<p>Než však mohl Mirek dívce něco odpovědět, ta již odcházela ke schodišti, které ústilo ze dvora do domu: “Počkejte tady! Přinesu klíče! Musíme je mít pořád u nás, kvůli požáru!”</p>
<p>“U všech plantážníků,” spráskl Rychlonožka ruce nad hlavou, když děvče zmizelo na schodech.</p>
<p>“Slyšeli jste to? Přinese klíče! No to je dobré! Ještě by nám sem mohla natáhnout nějaký kobereček, aby se nám šlo pohodlněji!”</p>
<p>Zamířili opatrně ke stavení, a když došli blíže, shledali, že je to přízemní donek, spíše kůlna se šikmou stříškou a dvěma okny. Takovou klubovnu měly Rychlé šípy také, než se nastěhovaly do své dnešní. Shořela jim, když v domě vypukl požár.</p>
<p>Mirek opatrně pouštěl oknem dovnitř úzký paprsek ze své baterky.</p>
<p>Uprostřed byl stůl s nějakou rozevřenou knihou a různými lejstry. Za stolem byly na zdi police, na jejich obsah Mirkova baterka však již nestačila dosvítit.</p>
<p>“No, podívat se tam můžeme — když nám to děvče dobrovolně odemkne,” mínil trochu nejistě Mirek. Sám dobře nevěděl co dělat, co dále podniknout. “To snad přece nebude nic zlého! Nic tam přece nevezmeme, ani nerozbijeme!”</p>
<p>Na schodišti se ozvaly drobné kroky. Děvče přicházelo s klíčem. Jarka jí šel naproti. Mirek posvítil baterkou, aby děvče mohlo vsunout klíč do zámku a Červenáček řekl: “Víš, my máme taky klub jako Rezavé klíče!</p>
<p>A takovouhle klubovnu jsme měli, ale vyhořela nám!”</p>
<p>222</p>
<p>223</p>
<p>Dveře se otevřely, všichni vstoupili dovnitř a dívka</p>
<p>otočila</p>
<p>vypínačem.</p>
<p>Pěkně</p>
<p>zařízená</p>
<p>klubovnička, útulná a čistá, se hochům zjevila v elektrickém světle. Dívka ztratila svou počáteční nedůvěru a chtěla se zřejmě trochu pochlubit, že o Rezavých klíčích hodně ví.</p>
<p>Vzala do rukou knihu a řekla: “To je jejich kronika. Sem si všechno píší!” Převrátila v ní několik listů a pak odešla k policím, kde bylo asi dvanáct knížek. Také nějaké vývěsky byly na zdech a ona o nich cosi</p>
</section>
<section>
<p>vykládala.</p>
<p>Červenáček a Rychlonožka stáli vedle ní a se zájmem jí naslouchali. Ale Mirek, který byl pořád ještě u stolu a prohlížel kroniku, objevil náhle něco, co mu vehnalo krev do tváří. Jarka ho pozoroval a hned viděl, že se něco děje. Také Jindra, bloumající u vývěsek na protější straně, hned nenápadně přispěchal.</p>
<p>Mirek vytáhl z lejster na stole jakýsi papír, pokrytý třaslavým, slabým písmem, a usmál se vítězoslavně na Jarku a Jindru: “Piš!” zašeptal přitom Jarkovi. “Rychle piš!” Jarka byl příliš chápavý, než aby se dlouze vyptával, proč má psát a cof Bleskurychle vytáhl z kapsy svůj zápisník s tužkou. Ve škole se učil těsnopisu. Teď ho tedy použije poprvé v praxi! Ruka se mu však trocha chvěla, když opisoval tu úžasnou a neuvěřitelnou zprávu:</p>
<p>Já, Hačiřík Emil ze Stínadel, prohlašuji dobrovolně a za zcela jasného vědomí toto:</p>
<p>Jednoho dne, když už byl sníh všude roztálý, přišel ke mně Široko, se kterým jsem se seznámil předtím na podzim v ulici Na ostrůvku, a řekl mi, abych se připravil, že půjdeme na druhý den do opuštěného svatojakubského kostela. Já jsem se ptal, co tam budeme dělat, a on mi řekl, abych se na nic neptal, nikomu nic neříkal, a že uvidím!</p>
<p>Druhý den jsem vlezl se Širokém do kostela oknem ve zdi, kudy prý jednou utíkaly Rychlé šípy. Tam už nás čekali dva cizí chlapci, které jsem předtím nikdy neviděl. A měli takové divné dlouhé tyče s připevněnými hrnky na konci a také Širokovi a mně takové dali.</p>
<p>Potom jsme šli všichni po schodech dolů do sklepem a Široko mi řekl, že budeme hledat v bahně stoky ježka v kleci, který tady byl utopený při poslední volbě Velkého Vonta.</p>
<p>Tak jsme vybírali bahno i s vodou ze stoky těmi hrnky, vyklápěli jsme je dnem vzhůru a Široko vždycky to vyklopené bahno dnem hrnku roz-placatil, aby bylo vidět, jestli v něm hlavolam není. Někdy jsme s bahnem 224</p>
<p>vynesli z vody i obrovskou krysu, a té jsme se hrozně štítili, a tak jsme hrnek vždycky honem potopili do vody zpátky.</p>
<p>Tak jsme se tam scházeli vždycky k večeru asi čtyři dny, nebo snad ještě déle. Ten poslední den vylovil ježka jeden z těch dvou, které jsem neznal.</p>
<p>Všichni jsme křičeli radostí a brali ježka do ruky.</p>
<p>Já jsme pak šel domů dříve, protože mně stříklo trochu bahna do úst a udělalo se mi strašně špatně. Druhý den už jsem pak zůstal ležet až dodnes. Co se pak s ježkem v kleci stalo dál, to už nevím.</p>
<p>Je to všechno pra vda tak, jak jsem to napsal a na tu pra vdu chci i umřít.</p>
<p>Emil Hačiřík</p>
<p>Jarka ještě ani nestačil sklapnout notýsek a vstrčit jej do kapsy, když se rozletěly dveře a dovnitř klubovny vpadli tři vskutku zuřivě vypadající Vontové.</p>
<p>“Stát! Stát! Stůjte!” křičel zlobně nejstarší z nich, ačkoli se Rychlé šípy ani nehnuly, jak byly tím vpádem překvapeny. “Co tady děláte? Jak jste se sem mohli opovážit? Tak mluvte, mluvte přece!” sípal zlostí. Přiskočil k Mirkovi, uchopil ho za ramena a zlobně jím třásl. Také druzí dva se výhružně rozkřičeli.</p>
<p>“Ale tak počkejte přece!” vzmohl se Mirek na slova odporu, jakmile první okamžiky překvapení pominuly. “Pusťte nás přece ke slovu. A netřeš se mnou jako s vánočním stromečkem!” Na ta slova Vont Mirka skutečně pustil, ale nejvyšší stupeň hněvu a zloby se mu i nadále zrcadlil ve tváři.</p>
<p>“Ptali jsme se tady na Hačiříka!” pokračoval teď už klidně Mirek. “A děvče od správce domu nás dovedlo až sem — a dokonce se nabídlo, že přinese klíče od klubovny! Viď, že je to tak,”</p>
<p>obrátil se ke stěně s vývěskami, kde předtím děvče stálo. To tam již však nebylo, protože poděšeně vyklouzlo ven, když Vónt cloumal Mirkem. “Už je pryč; to nevadí, můžete se zeptat dodatečně!”</p>
<p>“Nebudeme se nikoho ptát!” zuřivě vykřikl druhý Vont. “Nepotřebujeme se nikoho ptát!</p>
<p>Rozumíte, vy — vy — “a dříve, než si v rozčilení mohl vymyslet nějakou silnou urážku, kterou by si alespoň trochu odlehčil, vpadl mu do řeči zase první Vont, nejstarší:</p>
<p>“Ano, nemusíme se nikoho ptát! Pro nás je to jasné! Přistihli jsme vás ve své klubovně, a tak jste zloději. A jste zloději — a jste — a i kdyby za vámi stáli třeba všichni Dabinelovci nebo všichni Uctívači ginga a já nevím které ještě party, tak u nás jste zloději a dost!”</p>
<p>225</p>
<p>V Rychlých šípech po těch urážkách vzkypěla krev. Jindra Hojer sevřel pěsti a postoupil výbojně vpřed. Rychlonožka a Červenáček si stoupli takticky ke dveřím, aby Vontové nemohli utéct pro pomoc, kdyby došlo k nějaké řeži. Ale Mirek se rozhodl k rozumnějšímu řešení tohoto náhlého a ostrého sporu.</p>
<p>“Chápeme vaše rozčilení,” řekl Vontům klidně, “ale nesmíte nás nazývat zloději. Máme zrovna tak čest v těle jako vy! Nic jsme vám neukradli. Můžete se přesvědčit. Prohledejte si všechny svoje věci a uvidíte, že vám ani jedna neschází.” Pokynul ke stolu s papíry a pokračoval: “Opsali jsme si jen to Hačiříkovo prohlášení, protože nás…”</p>
<p>“Cože?” vyjekl vztekle Vont. “Opsali jste si…</p>
<p>no aby ne! Aby ne! Aby vás to nezajímalo! K čertu s tím celým Velkým Vontstvím. K čertu s jeho talismanem! Ale ježka v kleci jsme našli my, rozumíte, MY — aspoň pevnou stopu po něm — a nebudeme se o ni s nikým dělit! Kašleme na Velké Vontství! Slyšíte to! Kašleme! Potřebujeme hlavolam pro sebe a pro žádného Velkého Vonta!”</p>
<p>Křičel, dupal a mával zlobně rukama při tomto výbuchu nového vzteku. Rychlé šípy na něj hleděly skoro s ustrnutím. Zdálo se, že se celá malá místnost chvěje jeho křikem.</p>
<p>Když na vteřinu utichl, aby nabral dech k dalšímu výbuchu, pokusil se jej Mirek mírným, odzbrojujícím hlasem uklidnit: “Neboj se! Nejsme ani Dabinelovci, ani Uctívači ginga! Dáváme ti na . to své slovo! Snad nám to ani nebudete věřit — ale my nejsme dokonce</p>
<p>ani ze Stínadel!”</p>
<p>Kdyby v té chvíli vybuchla v klubovně puma, nebyli by Vontové snad více překvapení než po tomto Mirkově prohlášení. Nejstarší z nich uskočil od Mirka jako hadem uštknutý a také druzí dva sebou trhli nevýslovným překvapením.</p>
<p>“Co — cože?” zmateně vykřikl nejstarší a v jeho hlase byla snad ještě větší zuřivost než předtím. “Tak vy nejste ani ze Stínadel? A to máte tu odvahu sem vůbec vniknout?”</p>
<p>“Jak vidíš, máme!” ujistil ho klidně Mirek, a dokonce se mu podařilo</p>
<p>sebevědomě se usmát.</p>
<p>“A odkud — odkud jste? A jak jste se sem mohli vůbec odvážit?” “Snad je to teď vedlejší, odkud jsme!” mínil Mirek. “Že nejsme ze čtvrti zbabělců, na to můžete vzít jed! Hlavní však je, že vám nabízíme ?svou pomoc!”</p>
<p>“Vy? Vy nám nabízíte svou pomoc?” zvolal udiveně Vont a rozesmál 226</p>
<p>se podivným smíchem. “Jste nám vydaní na milost a nemilost! Stačí jen vyjít do ulice a zavolat naše lidi — a jste vyřízení za minutu. Jakou pomoc nám můžete nabídnout?”</p>
<p>“A přece!” trval neochvějně na svém tvrzení Mirek. “Můžeme vám pomoct při pátrám po ztraceném hlavolamu Jana Tleskače! Z toho, jak jsi nás uvítal, když ses domníval, že jsme Dabinelovci nebo ti — ti Uctívači ginga, vidíme, že s hlavními skupinami Vontů nepěstujete přátelské</p>
<p>styky.</p>
<p>Navažte</p>
<p>tedy</p>
<p>přátelskou</p>
<p>spolupráci s námi! Můžeme vám prokázat opravdu platné služby!”</p>
<p>Vont se díval na Mirka s úžasem i nedůvěrou.</p>
<p>Pak se obrátil ke svým dvěma druhům. Bylo na nich vidět, že mu chtějí něco říct, co nemají Rychlé šípy slyšet. Odešel proto s nimi do kouta klubovny, kde se chvíli tiše radili. Byla to nějaká pohnutá rozmluva a Rychlým šípům se chvílemi zdálo, že se hádají.</p>
<p>Pak se Vont, který předtím s Mirkem rozmlouval, zase vrátil, ale tvářil se ještě nedůvěřivěji: “A co byste za své služby chtěli? A jak si tu svou pomoc vůbec představujete?”</p>
<p>“Chceme jít s vámi v dobrém i zlém,” řekl slavnostně Mirek, “při pátrání po Tleskačově hlavolamu. A naše odměna? Nechceme nic víc a nic míň, než abychom dostali hlavolam jako první do ruky, až se objeví! Jen na chvíli. Pak vám ho dáme zase nepoškozený zpět! A to bude naše odměna za pomoc.”</p>
<p>Rychlé šípy rozuměly Mirkově požadavku!</p>
<p>Věděly, proč si přeje dostat jako první do rukou ježka v kleci. Uvnitř rozšroubované kuličky v hlavolamu je po léta schovaný Tleskačův plán létacího kola! Ten je nutné vyjmout dříve, než se s hlavolamem zase něco stane! Než zase zmizí, jako tehdy při volbě Velkého Vonta v podzemí svatojakubského kostela. Proto si Mirek zamlouvá právo dostat ježka v kleci jako první do svých rukou.</p>
<p>Vontovi však byl tento požadavek ovšem nepochopitelný a záhadný a zvýšil ještě více jeho nedůvěru. Mirek to zpozoroval, a proto ještě dodal:</p>
<p>“Dáváme vám své slovo, že vám hlavolam vrátíme</p>
<p>zase</p>
<p>zpět!</p>
<p>Můžete</p>
<p>nás</p>
<p>obklopit</p>
<p>sebesilnější stráží, až ježka na tu chvíli dostaneme do rukou!”</p>
<p>To zřejmě pomohlo. Vont se trochu pousmál a řekl: “Ale to si ještě počkáme! No ale když jste tedy tak odvážní, tak nám pomozte! A to hned!”</p>
<p>227</p>
<p>“Dobrá!” kývl na souhlas Mirek. “Řekněte jen kde a jak!” “Vidíte tyhle klíče?” zeptal se Vont místo odpovědi a vzal do rukou dva klíče, které mu visely na provázku na prsou.</p>
<p>“Ano, vidím!” přisvědčil Mirek. “Všiml jsem si jich hned, jak jste sem vstoupili. Vidím taky, že ty máš dva, zatímco tvoji kamarádi tady mají každý po jednom.” Bylo to skutečně tak; oba druzí Vontové měli každý</p>
<p>na prsou jeden klíč.</p>
<p>“Ty klíče vedou k železným dveřím se čtyřmi zámky,” pokračoval Vont. “Víme, kde dveře jsou, a tušíme za nimi ohromně cenné věci. Ale nemůžeme se sami odvážit je otevřít. Klíče nám kdysi obstaral Emil Hačiřík, když byl ještě v klubu. Taky vypátral dveře, k nimž klíče patří!</p>
<p>Emil byl vůbec podnikavý člověk!” Vont si při těchto slovech slabě povzdechl a odmlčel se.</p>
<p>“Taky bych řekl!” usmál se Mirek. “Že je podnikavý člověk, to dokazuje nejlépe to, že vylovil s tím Širokém Tleskačův hlavolam! A kdo to vlastně je ten Široko?”</p>
<p>Vont pokrčil rameny. “To nevíme! Nikdo to neví! V době, kdy se s ním seznámil, nebyl už Emil u nás v klubu! Rozhněvali jsme se tenkrát.”</p>
<p>“Toho Široka musíme najít!” bouřil Mirek.</p>
<p>“Protože on má hlavolam! Emil Hačiřík to přece docela zřetelně píše ve svém doznání. Emil nám musí o Širokovi všechno říct. Copak se nemůžete s Emilem smířit?” “My jsme se smířili!” “No — a řekl vám něco?”</p>
<p>“Neřekl!”</p>
<p>“Proč?” vykřikl skoro Mirek. “Proč vám nic neřekl? To jste se neptali?”</p>
<p>“Ptali jsme se! Nemohl však mluvit. Byl těžce nemocný.”</p>
<p>“Ale tak — a kdy bude smět mluvit?”</p>
<p>“Už nikdy!” pravil Vont bezbarvým hlasem.</p>
<p>“Emil před týdnem</p>
<p>umřel!”</p>
<p>11 Uctívači ginga se ohlašují Po Vontových slovech zůstalo v klubovně na chvíli hluché ticho. Někde venku ve stáji naříkavě zaržál kůň. Nějaké dveře kdesi ve tmě na dvoře zaskřípaly a vysoký ženský hlas cosi zavolal.</p>
<p>Všechny tyto bezvý-</p>
<p>228</p>
<p>znamné zvukové podrobnosti pronikly v těch několika vteřinách vzrušeného ticha až sem a vryly se do mysli všem hochům Rychlých šípů.</p>
<p>Mirek se trochu vzpamatoval: “Emil Hačiřík umřel!” řekl otřeseně. Bylo mu ho líto, přestože ho neznal. Dlouho trvalo, než se dokázal vrátit k myšlenkám, které je sem přivedly. “Tím tedy ztrácíme poslední možnost se o Širokovi něco dovědět! Říkáš přece, že ho zde nikdo jiný neznal a nezná?”</p>
<p>Vont kýval v zámyslem souhlasně hlavou.</p>
<p>“Ano. Uvázli jsme tím v pátrání na mrtvém bodě.</p>
<p>Hačiřík napsal svou zprávu o vylovení ježka letos na jaře, kdy myslel, že umře, když mu stříklo do úst jedovaté bahno z té Jakubské stoky, byl dlouho nemocný. Dostal se tenkrát z toho, a tak svou zprávu nikomu neukazoval, ani o nálezu ježka nepovídal. My jsme s ním už nemluvili, protože opustil klub právě pro toho záhadného Široka.</p>
<p>Chodil pořád jen s ním, na klub zapomněl, a tak jsme ho museli vyškrtnout.”</p>
<p>“A jak ten Široko vypadal?” přerušil ho Mirek.</p>
<p>“To sami nevíme! My jsme ho nikdy neviděli.</p>
<p>Emil nám vždycky jen vzkázal, že nepřijde na schůzku, protože musí se Širokém. Kdykoli jsme šli k němu a on nebyl doma, vždycky nám jeho maminka řekla, že prý je s tím Širokém.”</p>
<p>“A jak se vám dostalo do rukou jeho doznám o výlovem ježka?”</p>
<p>“To se stalo až nedávno!” vysvětloval Vont.</p>
<p>“Emil spadl asi před třemi týdny v šatech tady v Kropenatce do Černé vody. Víte, to je potok, asi metr hluboký a teče tady ve Stínadlech částečně pod zemí, mezi dvorky, někde nad ním stojí domy, a tak můžete jeho korytem podbíhat celé ulice jako v tunelu. No — a v ulici, které říkáme Kropenatka, tam se Černá voda zase na kousek dostává z podzemí ven, do takového průplavku.</p>
<p>Kropenatka vede nad ním ve výšce asi tří metrů, a aby dolů nikdo nespadl, je tam zábradlí.</p>
<p>Emil zábradlí přelezl a nad hladinou ručkoval po zábradlí ještě s několika jinými hochy.</p>
<p>Najednou někdo vykřikl, že jde strážník. Hoši chtěli rychle přelézt zábradlí zpátky do ulice a přitom Emil nešťastnou náhodou sklouznul do vody. Voda je teď už jako led a Emil zůstal v promočených šatech na ulici až do večera. Bál se jít domů.</p>
<p>Dostal těžký zápal plic, a když mu bylo už moc špatně, vzkázal pro nás, abychom k němu přišli, že se chce s námi usmířit. Šli jsme tedy k němu, ale on se nesměl namáhat mluvením, a tak nám jen dal to svoje napsané říkání o vylovení ježka. Moc litujeme, že jsme si od něj nedali 229</p>
<p>taky napsat aspoň několik řádků o Širokovi.</p>
<p>Kdo to je, jak vypadá, kde bydlí — a tak. Nikoho nás tehdy ani nenapadlo, že snad vidíme Emila naposledy živého. Mysleli jsme si, že je jen těžce nemocný, ale že se z toho dostane a že na povídání o Širokovi je dost času, až se uzdraví.</p>
<p>A tak jsme od něj odešli usmíření — a když jsme k němu chtěli druhý den zase přijít, řekla nám jeho maminka, že k němu nikdo nesmí, že to doktor zakázal. No — a pak pro nás vzkázala sama, abychom se prý přišli rozloučit. To už byl Emil mrtvý!”</p>
<p>Když Vont skončil, nastalo v místnosti zase ticho. Rychlé šípy si v duchu představovaly celý ten smutný příběh. O potoku, který protéká Stínadla, již slyšely dříve. Při svých loňských dobrodružných výpravách do Stínadel však na něj nikdy nenarazily. Až teď se tady dozvídají od Vontů, že takový potok skutečně je.</p>
<p>Pak se Mirkův zrak svezl zase na klíče, které měli všichni tři Vontové na prsou. Jeho mysl se pomalu vrátila do přítomnosti. “Vysvětlete nám tedy ještě tu věc s těmi dveřmi a klíči!” pravil a ukázal Vontovi na jeho</p>
<p>klíče.</p>
<p>Vont se probral ze vzpomínek na mrtvého kamaráda a začal mluvit: “To je tak, podívejte se!</p>
<p>Jistě jste už něco slyšeli o Uctívačích ginga. Je to velmi tajemný a záhadný spolek a nikdo tady ve Stínadlech pořádně neví, kdo ho vede. Jeho snahou je dostat do moci celá Stínadla. To se může stát ovšem jen tenkrát, když se někdo z nich stane Velkým Vontem.</p>
<p>Proto se Uctívači ginga snaží ze všech sil získat pro sebe co nejvíc ulic, aby při volbách zvítězili. Nevíme zatím, kolik jich je, začali se svou činností teprve nedávno, zatímco takoví Dabinelovci už mají spoustu ulic.</p>
<p>Uctívači ginga verbují své nové přívržence ve všech částech Stínadel, slibují hory doly — a už hodně Vontů jim na jejich sliby naletělo. Horlivě jim sami shánějí další členy a…”</p>
<p>Řinčivá rána a náhlá tma přerušily Vontův výklad.</p>
<p>“K zemi, rychle k zemi!” vykřikl Vont, který stál až dosud mlčky poblíž dveří. V posledním záblesku žárovky Rychlé šípy ještě postřehly, jak se všichni Vontové vrhají k zemi a jak se z roztříštěného okénka sype sklo. Ocitly se na zemi skoro současně s Vonty. Pochopily hned, co se stalo. Do klubovny vletěl oknem kámen, který zasáhl žárovku.</p>
<p>Klubovna utonula v naprosté temnotě.</p>
<p>“Nevstávejte! Ležte tiše!” zašeptal k Rychlým šípům nejstarší Vont. “Možná že přiletí ještě něco dalšího. Známe to už! Nutí nás tak k povol— nosti. Uctívači ginga! Chachá! Chtějí od nás dostat Hačiříkovo prohlášení. Myslí si, že z něj vyčtou něco o ježku v kleci. Chtějí se ježka zmocnit za každou cenu, aby získali Velké Vontství!”</p>
<p>Přitisknutí k podlaze leželi všichni několik minut. Na dvoře však bylo ticho a klid.</p>
<p>Bezprostřední nebezpečí tedy zatím nehrozí.</p>
<p>Opatrně se přemístili do rohu klubovny, kam žádný kámen nemohl zaletět, a zde povstali.</p>
<p>“Musíme zůstat potmě!” zašeptal zase Vont.</p>
<p>“Nemáme novou žárovku — a i kdyby byla, nemůžeme rozsvítit; přivolali bychom tím možná další útok.”</p>
<p>Jarka rozsvítil baterku a v její ztlumené záři, sklopené k zemi, se objevil u stěny s vývěskami veliký kámen, na kterém se cosi bělalo. Mirek zakryl rukou téměř celou čočku baterky a také rozsvítil.</p>
<p>Jeden z Vontů pro kámen došel. Na kameni byl přivázaný papírek, a když jej nejstarší z Vontů rozevřel, četl v něm namáhavě: “Dáváme vám lhůtu. Do tří dnů a do tří nocí vhodíte do otevřeného sklepního okénka v domě číslo 12 v Harfenické uličce Hačiříkovo doznání.</p>
<p>Jinak vám samo nebe budiž milostivo! Uctívači ginga.”</p>
<p>Vont bezradně zíral do papírku. Mirek přerušil jeho myšlenky: “Zná někdo obsah Hačiříkova prohlášení?” zeptal se.</p>
<p>“Myslím že ne!” pravil Vont. “Ví se jen, že Hačiřík něco o ježku napsal a že byl při jeho nalezení. Ale jinak se neví nic! Neprozradili jsme ani slovo. Ani když jsme se ptali v celém okolí, kdo je to ten Široko, neřekli jsme nikomu, proč se na něj ptáme, ani že to byl on, kdo s Emilem hlavolam vylovil!”</p>
<p>“To je vaše záchrana!” usmál se Mirek.</p>
<p>“Napište tedy Hačiříkovo prohlášení na nový papír, ale vynechte tam jméno Široko a nahraďte je nějakým jiným, které si prostě vymyslíte. Tohle nové prohlášení vhoďte do okénka v Harfenické uličce.</p>
<p>Uctívači</p>
<p>ginga</p>
<p>budou</p>
<p>pátrat</p>
<p>po</p>
<p>vymyšleném jménu a Široka si nevšimnou, i kdyby ho nakrásně znali, a tak vás nemůžou v pátrám předběhnout — a nechají vás na pokoji, protože jste přece jejich rozkaz vyplnili! Vy jste jim prohlášení do žádané lhůty odevzdali!”</p>
<p>“To máš pravdu!” zvolal Vont nadšeně.</p>
<p>“Docela pravdu! Jsi nějaká bystrá hlava. Uděláme to tak, jak říkáš! Vidím, že ve vás máme cenné pomocníky!”</p>
<p>Pak popošel ke dveřím a opatrně je otevřel. Na dvoře nikdo nebyl. “Neztrácejme čas!” pravil Vont. “Pojďte s námi, chcete-li nám opravdu pomoct. Vysvětlíme vám všechno po cestě!”</p>
<p>230</p>
<p>231</p>
<p>Vyšli neslyšně z klubovny do tmy na dvorek.</p>
<p>Rychlé šípy trochu zamrazilo večerní chladno. Na pozdní výpravu do Stínadel už budou potřebovat svetry.</p>
<p>Vyšli s Vonty opatrně průjezdem na ulici, a třebaže tito tři Vontové zřejmě nějak nepatřili mezi ostatní Vonty, cítili se v jejich přítomnosti přece jen jaksi bezpečnější, než když probíhali stínadelskými uličkami</p>
<p>docela sami.</p>
<p>“Uctívači ginga mají zvláštní odznak!”</p>
<p>vysvětloval nejstarší Vont cestou. “Je to list vzácného stromu, který se jmenuje gingo. Ten roste jen v zahradě za dvorem, kde mají své sídlo.</p>
<p>Oni té zahradě říkají svatyně. Nikdo tam kromě nejzasloužilejších Gingařů nemá přístup! Každý jejich přívrženec má takový list a jen podle toho se poznávají. Když některý Gingař potřebuje od někoho pomoc, ukáže mu svůj list, a jestliže ten oslovený má rovněž list ginga, hned ten první ví, že se na něj může spolehnout a že mu může svěřit to, co od něj potřebuje!”</p>
<p>“Tak už vím, co znamenalo, když jsme tu posledně potkali tři malé hochy, z nichž jeden naříkal, že ztratil gingo!” řekl Jindra Hojer.</p>
<p>“Ztratil I tím vlastně svůj odznak! A to už jiný nedostane?”</p>
<p>“Ne!” odpověděl Vont. “List může dostat každý člen jenom jednou. Jinak by Uctívači ginga neměli přehled a dostali by se mezi ně třeba i zrádci.”</p>
<p>“Oh — takový list mít!” zatoužil Červenáček.</p>
<p>“Můžete ho mít!” pravil Vont. “A jistě taky mít budete! Vždyť dnes budete ve svatyni Uctívačů ginga!” “My? Jak to?” opáčil udiveně Mirek.</p>
<p>“Ještě jsem vám to neřekl,” pravil Vont. “Je toho tolik, co jsem vám musel hned napoprvé vysvětlit! Tak abyste rozuměli — ty dveře, od kterých máme klíče — a které vy máte jít odemknout, jsou v zahradě Uctívačů ginga! Jestli se vám podaří dostat se tam, budete první, kteří to dokázali. A tam si pod stromem ginga můžete nasbírat listů, kolik unesete! Hlavní je, abyste se dostali zpátky! Jinak s vámi bude zle!” — Chtěl ještě něco dodat, ale ze tmy proti nim se vynořili dva cizí Vontové.</p>
<p>Když přišli blíž, oba se trochu překvapeně podívali na Mirka a jeden z nich na něho zavolal: “Kam jdeš, Mirku?”</p>
<p>Mirek se na Vonta zahleděl zmateně a rozpačitě, Jarkovi, který šel vedle Mirka, se zdálo, že Mirka to oslovení od cizího Vonta spíše vyděsilo než překvapilo.</p>
<p>Vzápětí se však Mirek vzpamatoval, máchl rukou kamsi dopředu</p>
<p>a řekl co nejlhostejněji: “No to víš — tam…”</p>
<p>a mimoděk zrychlil chůzi, aby se zvědavý Vont nezastavil a nechtěl se s ním dát do řeči.</p>
<p>“Kdo to byl?” — “Mirku, ty ho znáš?” — “Jak to, že věděl, jak se jmenuješ?” Takovými otázkami zaplavili ostatní hoši Rychlých šípů Mirka, jakmile byli Vontové z doslechu.</p>
<p>“Nikdy v životě jsem ho neviděl!” pronesl Mirek udiveně. Také Vontové z klubu Rezavých klíčů je neznali. Byli asi z jiné části Stínadel.</p>
<p>Šli pak dlouhý kus cesty naprosto mlčky.</p>
<p>Rychlé šípy nevěděly, že toto podivné setkání přinese jejich klubu veliké utrpení.</p>
<p>12 Ve svatyni Uctívačů ginga Proplétali se stínadelskými uličkami a průchody, přecházeli tichá zákoutí a malé plácky mezi domy. Rychlé šípy se přitom dozvěděly, že nejstarší Vont má přezdívku Fred, zatímco druzí dva se jmenují Ryška a Křivák. Hoši Rychlých šípů kromě Mirka svá jména neřekli. Nebylo to zatím ani zapotřebí, vždyť za ně celou rozpravu vedl stejně jen Mirek sám.</p>
<p>Pak došli na jakési malé náměstíčko, jehož jedna strana byla obehnaná zábradlím. Brzy uslyšeli šum a šplouchání vody.</p>
<p>“Tady se říká Na kropenatce!” řekl Fred.</p>
<p>“Tady spadl Emil do vody. Podívejte se!” Zavedl Rychlé šípy až k zábradlí. Zahleděli se do hloubky, kde ve tmě vytékal z jakéhosi tunelu proud vody.</p>
<p>“Brr — tady bych se nechtěl koupat ani v létě a při sluníčku!” pravil Červenáček a otřásl se odporem. Vše zde páchlo hnilobou.</p>
<p>Pokračovali zase v cestě a z Kropenatky vešli do bludiště dalších uliček. Rychlé šípy už ztratily docela pojem o směru a neměly nejmenší tušení, kde je jejich Druhá strana.</p>
<p>Dlouho trvalo, než dorazili k malému zákoutí se třemi stromy. “Tady se říká Na nosálku!”</p>
<p>zašeptal Fred. “To podle těch stromů, víte? Rostou na nich nosy. To jsou ty javorovité nažky, nebo jak se to jmenuje. Když je vyhodíte do vzduchu, snášejí se vrtulovitě k zemi. Z celého okolí Nosálku jsou všichni Vontové s Uctívači ginga.</p>
<p>Například celá Větrná ulička, Ve zjeveních, Zelený plácek, Katovská ulice, Nad propastí; tyhle všechny ulice drží s nimi!”</p>
<p>“A Frede,” protáhl zvědavě Mirek, “kam patříte vy, Rezavé klíče?</p>
<p>232</p>
<p>233</p>
<p>Jak jsme pozorovali, nejste ani Dabinelovci a tím míň Uctívači ginga. To jsou zde ještě nějaké skupiny, které chtějí na sebe strhnout celé Vontství?”</p>
<p>“No — těch je dost, ale nejsou moc významné. Dabinelovci mají asi největší naději a Gingaři hned za nimi. Ale my nejsme u nikoho.</p>
<p>Víš, my hrajeme na svou vlastní pěst. Nám se ty party nehodí do programu. Všechny se pachtí za hlavolamen jen proto, aby s ním strhly na sebe i všechny nerozhodné ulice, a tak získaly co nejvíc hlasů při volbách. Protože — která skupina bude mít hlavolam, ta bude mít největší oblibu v celých Stínadlech. Ale my, Rezavé klíče, my potřebujeme hlavolam ještě pro důležitější účel, než je samotné Velké Vontství - rozumíš? Tisíckrát důležitější účel…” Fredův hlas zněl přitom naléhavě a toužebně.</p>
<p>Rychlé šípy se znepokojily tímto sdělením. K</p>
<p>čemu Rezavé klíče asi hlavolam potřebují, když ne k boji o Velké Vontství? Znají snad pravé tajemství ježka v kleci? Vědí snad, že je rozšroubovatelný a že skrývá Tleskačovy plány létacího kola?</p>
<p>Fred přerušil úvahy Rychlých šípů: “Vidíte tamhle tu zeď? Za ní je zahrada — svatyně Uctívačů ginga. A teď dokažte, že nám chcete pomoct! My sami tam vlézt nemůžeme. Jsme tady moc známí, než abychom se toho mohli odvážit — a pak — ani dobře nevíme, jak se tam dostat. Je to pořádná výška — ta zeď!”</p>
<p>Chlapci Rychlých šípů už zeď také spatřili.</p>
<p>Byla asi čtyři a půl metru vysoká a nebylo ani myslitelné, aby se přes ni dostali tím, že by se vzájemně vysazovali nebo si stoupali na ramena a podobně.</p>
<p>“Do předního dvora zahrady bychom se mohli dostat snadněji,” řekl ještě Fred. “Do toho vedou vrátka z ulice — tady za rohem. A je obehnaný zdí mnohem nižší, ale ve dvoře je pořád někdo z Uctívačů. Tam není prázdno snad nikdy. Až teprve pozdě večer, když se už zamykají domy!”</p>
<p>“Můžeme se tam aspoň podívat!” mínil Mirek.</p>
<p>“Bude dobře, když se obeznámíme s celým okolím, abychom věděli, kudy a jak ustupovat, kdyby se něco stalo, a odkud může hrozit největší nebezpečí!”</p>
<p>Fred se svými druhy vedl Rychlé šípy podél zdi, až přišli na roh. Zde byly slyšet jakési tlumené hlasy.</p>
<p>“Slyšíte?” zašeptal Fred. “To jsou oni!</p>
<p>Uctívači ginga! Jsou tam, ve dvoře!” Vyhlédl opatrně za roh. Zřejmě v ulici nikdo nebyl, protože pokročil dál a volal na Rychlé šípy: “Pojďte se podívat! Tady se říká Ve svíčičkách! Vidíte tam ta vrátka? Těmi se vchází do dvora.”</p>
<p>234</p>
<p>Rychlé šípy šly za ním. Spatřily liduprázdnou ulici</p>
<p>s</p>
<p>několika</p>
<p>rozžehnutými</p>
<p>plynovými</p>
<p>lampami. Zeď, podél které až sem šly, zde končila a v ulici Ve svíčičkách v pravém úhlu od rohu pokračovala zdí značně nižší. Za ní byl dvůr, ve kterém se Uctívači scházejí. Zraky Rychlých šípů v polotmě nalezly i vrátka ve zdi. Právě se otevřela a vyšli z nich dva Vontové. Rychlé šípy i Fred s Ryškou a Křivákem zaskočili rychle zpět za roh.</p>
<p>“Tam je živo!” zašeptal Mirek. “Tam to nepůjde!”</p>
<p>Kráčeli zvolna zpět podél zdi, odkud prve vyšli. Přešli i místo, kde se předtím zastavili, ale pokračovali v chůzi dále.</p>
<p>“Podívejte se — tam — vidíte?” zvolal Jarka náhle a ukazoval ke svítilně, upevněné na zdi.</p>
<p>Vrhala do tmy své strašidelné nazelenalé světlo, ozařovala po stranách i značnou plochu zdi, ale pod ní byl stín. V tomto stínu spatřili hoši žebřík.</p>
<p>Doběhli k němu. Byl to cbyčejný žebřík, připoutaný nahoře k lampě řetězem a uzamčený zámkem. Lampáři ho používali při čištění plynových lamp v okolí.</p>
<p>“S tím by se dalo něco dělat!” uznal Mirek a pohlédl vzhůru. Lampa byla asi ve druhé třetině výšky zdi. “Máme tu přece svoje lana!”</p>
<p>“Samozřejmě!”</p>
<p>usmál</p>
<p>se</p>
<p>Jarka,</p>
<p>který</p>
<p>pochopil, co Mirek zamýšlí. Hned začal odvíjet lanko, omotané kolem pasu, a ostatní hoši ho následovali. Fred s Ryškou a Křivákem je užasle pozorovali. Nevšimli si předtím těchto lan. Rychlé šípy je měly omotána tak pečlivě a úhledně, že lanka vypadala jako opasky, pokud ovšem vůbec byla vidět pod teplákovými bundami.</p>
<p>Mirek převzal od hochů lanka, navázal je spolehlivými uzly a pak s nimi vylezl po žebříku až nahoru k lampě. Rychlé šípy se přitom rozešly na obě strany podél zdi. Hlídaly. Kdyby se někdo zdálky blížil, daly by poplašný signál a Mirek by mohl slézt dříve, než by nevítaný chodec přišel tak blízko, aby viděl, že se tu něco děje.</p>
<p>Nic takového se však nestalo. Ulice byla tichá a prázdná. Dveře protějších domů byly většinou zavřené a jen v několika oknech bylo světlo, deroucí se pracně ven staženými záclonami.</p>
<p>Mirek uvázal konec navázaných lan na silné držadlo, na němž byla lampa nasazená, a pak lano přehodil přes zeď do zahrady. Když vystoupil až na nejvyšší příčku žebříku, dosahoval rukama hřebenu zdi. Slezl spokojeně dolů a svolal zpět Rychlé šípy.</p>
<p>Fred se na ně dychtivě zadíval: “Tak vy se tam přece odvážíte?” vydechl vzrušeně.</p>
<p>235</p>
<p>“No, teď snad přece nepůjdeme domů, člověče!” odpověděl mu Rychlonožka suše. Fred si sundal chvějící se rukou z krku klíče a Ryška s Křivákem učinili podobně.</p>
<p>Fred podal klíče Mirkovi a řekl: “Tady jsou!</p>
<p>Neztraťte je tam!” Potom zalovil ještě v kapse, vyndal z ní malou lahvičku a dodal: “A tohle si vezměte s sebou. Možná že to budete potřebovat!”</p>
<p>“Co je to?” zeptal se nedůvěřivě Mirek.</p>
<p>“Olej! Budou tam jistě zrezavělé zámky. Tyhle klíče byly taky v hrozném stavu, když je Emil Hačiříků tenkrát přinesl!”</p>
<p>Mirek schoval lahvičku i klíče v kapse. Na Fredovi bylo zřetelně vidět, jak se s klíči nerad loučí a jak se v něm nedůvěra k naprosto mu neznámým Rychlým šípům znovu ozvala.</p>
<p>“Ale jak vám máme věřit?” zeptal se zvolna.</p>
<p>“Co když nám i s klíči zmizíte a víckrát vás neuvidíme?”</p>
<p>Rychlonožka se tlumeně zasmál: “Ano, ano, nedůvěřivý jinochu, to by se ti mohlo snadno stát!</p>
<p>Doporučoval bych ti, aby sis klíče přivázal na nějaký dlouhý provázek, a ten můžeš odvinovat tak rychle, jak my budeme tam za zdí postupovat!”</p>
<p>Byl to ovšem vtip, v jakých si Rychlonožka liboval, ale Fredovu nedůvěru ještě více posílil.</p>
<p>“Nebo — raději ne!” vykřikl skoro nahlas.</p>
<p>“Raději ne! Dejte mi ty klíče zpátky! Rozmyslel jsme si to!” A sápal se na Mirkovu kapsu.</p>
<p>“Tak podívej se: my vám dáme zástavu!”</p>
<p>navrhl Červenáček. “Co</p>
<p>říkáš tomuhle?” vyňal z pouzdra svůj drahocenný fotografický aparát.</p>
<p>Fred po něm vztáhl ruku a Červenáček mu aparát po zasunutí do</p>
<p>pouzdra podal. “Nic s ním nedělej! Ani ho nevyndávej z brašny!” dodal přitom trochu úzkostlivě.</p>
<p>Fred si spokojeně oddychl a řekl: “Teď vám teprve věřím! Ale už rychle dělejte! A kdyby se něco stalo, tak se neznáme. Pamatujte si to! Ne abyste nás prozradili!”</p>
<p>Mirek se podíval na Freda trochu opovržlivě a usykl: “Tak se mi zdá, že máte větší strach než my! A přitom jdeme do svatyně Uctívačů my, a ne vy. Nebezpečí hrozí nám, a ne vám!”</p>
<p>Tím rozhovor skončil a Mirek začal vystupovat po žebříku k lampě. Jindra se připravil dole u žebnku, a když byl Mirek až u lampy, začal i on vystupovat vzhůru. Mirek se iampě poněkud uhnul, přidržel se jí rukama a pak se opatrně, aby neztratil rovnováhu, zvolna vztyčoval na nejvyšší příčce žebnku, obličejem ke zdi. Teď se už nemohl ničeho přidržovat. Byla to ošklivá situace, žebřík stál kolmo těsně u zdi.</p>
<p>236</p>
<p>Jakmile se však Mirkovy vztyčené a opatrně tápající ruce dotkly hřebene zdi, bylo již zase vyhráno. Vytáhl se zvolna na zeď silou svých paží, aniž si odřel kolena. Napadlo ho přitom, jak dobré bylo lovem bobříka síly a jeho ustavičné cvičení.</p>
<p>Teď se ta síla v pažích tak dobře hodí!</p>
<p>Zůstal sedět na hřebenu zdi, aby mohl pomáhat ostatním chlapcům. Těm již nehrozilo takové nebezpečí, že se zvrátí z nejvyšší příčky kolmo postaveného žebříku dolů na dlažbu! Každý se mohl zachytit Mirkových nohou nebo jeho ruky.</p>
<p>Pak jeho úlohu převzal Jarka a Mirek se začal opatrně spouštět po navázaném laně na druhou stranu zdi, dolů do temného prostoru. Provaz byl dostatečně dlouhý. Mirek se dostal bezpečně na zem a přistál v jakémsi křoví u zdi. Naštěstí nemělo trny.</p>
<p>Zatímco nahoře na hřebenu zdi i venku za zdí panoval ještě čilý provoz a právě lezoucí Rychlonožka tam trousil své suché vtipy a různá naříkání, Mirek se rozhlížel po svatyni Uctívačů ginga. Když si jeho zrak zvykl na temnotu, začal zvolna rozeznávat okolí. Byl v jakési zahradě, ohraničené z jedné strany zadní stěnou vysokého, tmavého domu. Na ostatních stranách se bělala mezi stromy a křovisky jen zeď, pokud ovšem bylo možné ji ve tmě rozeznat.</p>
<p>Asi za minutu stanul vedle Mirka Červenáček, pak vzápětí po něm Rychlonožka, který se v křoví zapletl a převalil s nebezpečným hlukem. Jako poslední slezl Jarka.</p>
<p>Provaz nechali volně viset. Ve tmě si jej nikdo nevšimne, ostatně zde nikdo není. A tam venku na ulici, kde vede provaz od držadla lampy vzhůru kamsi přes zeď? Chodci, kteří snad půjdou podél zdi, si jej nevšimnou. Lampa je příliš vysoko.</p>
<p>Slyšeli ještě Freda zapískat jakýsi signál.</p>
<p>Červenáček mu chtěl odpovědět, ale Mirek varovně zašeptal: “Ticho! Chceš nás prozradit?”</p>
<p>Pokročili</p>
<p>všichni</p>
<p>do</p>
<p>hloubi</p>
<p>zahrady.</p>
<p>Rozeznávali jednotlivé skupiny keřů i stromů a v temnu spatřili obrysy nějakého altánu. Mimoděk se vydali k němu.</p>
<p>Přiblížili se do jeho blízkosti, jak nejtišeji uměli. Srdce jim tlouklo rozčilením. Altán byl však tichý a prázdný…</p>
<p>Kdesi se ozvaly tiché kroky a všichni hoši ztuhli jako sochy, ale byl to asi jenom nějaký pozdní chodec, který kráčel snad ulicí za zdí.</p>
<p>Potom Mirek cosi zašeptal Jarkovi a oba se pro něco shýbli. “Gingo!” zašeptal Mirek.</p>
<p>“Sbírejte jeho listy! Někdy je možná upotřebíme!”</p>
<p>Hoši se nedali pobízet. Neviděli dobře na sbírání a spíše po paměti 237</p>
<p>shrabovali ze země šustící opadalé listí. Když podrželi list proti zdi, za kterou zářila lampa, uviděli jeho podivný tvar. Vypadal skoro jako rozevřený vějíř, nahoře uprostřed rozeklaný asi do poloviny.</p>
<p>Všechny své notýsky jimi hoši zaplnili a ještě si je ukládali v kapsách, třebaže listí bylo mokré a zablácené.</p>
<p>13 Železná dvířka</p>
<p>Za zdí, za kterou byl dvůr, kde se scházeli Uctívači ginga, bylo živo. Směsice hlasů se odtamtud</p>
<p>ozývala,</p>
<p>výkřiky,</p>
<p>smích,</p>
<p>někdy</p>
<p>hlasitější, jindy sotva slyšitelné. Jarka navrhoval, aby se přiblížili ke zdi a vyslechli nějaké rozhovory.</p>
<p>Mirek s Jarkovým návrhem však nesouhlasil: “Neztrácejme zbytečně ani vteřinu!” zašeptal.</p>
<p>“Hlavní je tohle!” Zacinkal lehce klíči, které mu svěřil Fred.</p>
<p>Obrátili se zase zpět od stromu ginga, obešli altán a zvolna se blížili ke zdi domu. Byla to změť jakýchsi stavení. Pokud mohli ve tmě rozeznat, spočívala všechna asi na dvoumetrové zdi, která tvořila podezdívku.</p>
<p>Mirek rozdělil hochy na dvě skupiny. On a Jindra byl v jedné, Jarka s Červenáčkem a Rychlonožkou ve druhé. “Rozejděme se na obě stranili podle zdi a hledejme!” pravil. “Mají to být nějaká železná dvířka, i Fred říkal! Pokud možno nesviťte. Jeďte po zdi rukama!”</p>
<p>Zmizeli si vzájemně ve tmě, Mirek s Jindrou postupovali vlevo, směrem ke zdi, za kterou byla ulice, kde čekal Fred s Ryškou a s Křivákem.</p>
<p>Omítka zdi se jim drolila pod rukama, tak byla stará a zvětralá, rozmáčená dešti a sněhy. Občas se prodírali křovím, které v mnohých místech dosahovalo ke zdi, a zakopávali o kamení, nebo padali do výmolů. Někdy měla zeď různé výstupky, které bylo nutné obcházet.</p>
<p>Po několikaminutovém ohledávání zdi k nim dolehlo slabé, sotva slyšitelné volání. Nerozeznali hlas. Zastavili se a čekali. Volání se ozvalo znovu.</p>
<p>Křoví harašilo, čísi nohy klopýtaly o cihly a kamení na zemi.</p>
<p>“Máme! Našli jsme!“ozval se hlas. Byl to Červenáček, Jarka ho poslal za Mirkem. “Jsou to železná dvířka. Mají čtyři zámky! Pojďte rychle!”</p>
<p>Vydali se co nejrychleji zpět. Ve tmě na nerovné půdě mezi křovím i při největším spěchu byla jejich chůze pomalá.</p>
<p>Konečně se setkali s Jarkovou skupinou. Jarka mlčky ukázal na zeď.</p>
<p>238</p>
<p>Mirek tam přejel rukou. Ano, mokré rezivé železo ho zastudilo. Chvatně sáhl do kapsy pro lahvičku s olejem. Stěží ji nahmatal pod nacpanými listy.</p>
<p>Klíče Fred již dávno doma vyčistil od řezu a naolejoval. Ale zámky jsou zrezivělé, skřípěly by a sotva se dají otevřít bez důkladné olejové lázně.</p>
<p>Jarka zatím nahmatal jejich otvory. Byly čtyři.</p>
<p>První byl skoro u země, druhý v dolní polovině, třetí v horní a čtvrtý skoro až nahoře. Mirek nalil trošku oleje na několik stočených listů ginga a listy vsunul do klíčového otvoru. Mnohokrát je tam obracel, všelijak posunoval, až zámek dostatečně naolejoval. Podobně si počínal i u ostatních tří zámků.</p>
<p>Ač se snažil opanovat ze všech sil, ruce se mu poněkud chvěly, když vsunul klíč do spodního otvoru. Zřejmě vybral špatný.</p>
<p>Vystřídal tak dva, až třetí se hodil. Zámek vzdoroval. Hoši se opírali o dvířka a koleny je přitlačovali, Mirek vsunul do očka svůj zavřený kapesní nůž jako páku — a po dlouhém úsilí rezivý zámek konečně povolil!</p>
<p>“Sláva!” vydechl nadšeně Jindra. “Jeden tedy máme! Teď ještě ty tři další!”</p>
<p>To již Mirek našel patřičný klíč pro druhý zámek a potýkal se s ním. Ruce ho bolely a Jarka ho musel vystřídat. Konečně i tento zámek povolil.</p>
<p>Chlapcům poskočilo srdce radostí nad tím úspěchem.</p>
<p>“Jde nám to! Jde nám to! Všechno se daří!”</p>
<p>šeptal nadšeně Červenáček. A Rychlonožka ho radostí mírně boxoval.</p>
<p>Jestliže byla s prvními dvěma zámky potíž, bylo se třetím pravé utrpení. Všichni se při jeho otvírání vystřídali. Jindra použil jako páky tužku, kterou zlámal jako třísku — ale vše marné.</p>
<p>Všichni již měli ruce rozbola-vělé od klíče, klouby je bolely.</p>
<p>A pak se stala zvláštní věc! Dveře pronikavě skříply a samy se začaly otvírat, pomalu a hrůzně.</p>
<p>Rychlonožka se mimoděk otočil, jako by chtěl utéct. Mezi zdí a pootevřenými dvířky se objevila černá štěrbina.</p>
<p>“Už chápu! Už rozumím!” usmál se roztržitě Mirek. “Byly zamčené jen dva spodní zámky.</p>
<p>Proto nám ten třetí samozřejmě nešel otevřít.”</p>
<p>Uchopil okraj dvířek a zvolna jimi pohnul.</p>
<p>Dvířka zase zaskřípěla. Vylil na jejich závěsy celý zbytek oleje z lahvičky. Příliš to nepomohlo, ale skřípot byl přece jen menší.</p>
<p>Jarka vrhl do temnot za dvířka úzký paprsek své baterky. V jejím světle spatřili malou nízkou místnost s jakousi bednou — nebo něčím podobným — uprostřed.</p>
<p>239</p>
<p>“Dovnitř!” zašeptal Mirek. “Rychle, než nás někdo uvidí!” Vkročil tam odhodlaně první a všichni hoši jej následovali. Dvířka za sebou tiše přirazili. Ač nebyli o nic více v bezpečí než venku, přece si ulehčené</p>
<p>oddychli.</p>
<p>Jarka pak vyšel ještě jednou na zkoušku ven, zatímco všichni ostatní rozsvítili v místnosti své svítilny naplno, aby zjistili, zda světlo neprolíná dvířky ven. Vrátil se se zprávou, že není vidět ani ten nejmenší paprsek.</p>
<p>V místnosti byl zatuchlý vzduch. Ze stěn tu a tam trčely nějaké staré zrezivělé trubky, ověšené pavučinami. Všude byla spousta prachu. Bedna uprostřed zřejmě někomu sloužila za stůl. Stála na boku a v jejím vnitřku byly dvě neumělé poličky.</p>
<p>U bedny se válelo několik malých převržených bedniček, na nichž asi sedávali neznámí návštěvníci místnosti. Opodál se válela prázdná uprášená lahvička od inkoustu. Její obsah dávno a dávno vyschl.</p>
<p>V silném nánosu prachu na bedně ležel jakýsi útržek papíru. Mirek papír vzal a oklepal prach.</p>
<p>Všechny baterky na něj soustředily své světlo.</p>
<p>Mirek četl jen s velkou námahou vybledlé písmo: Vildo — všechno je ztra - ceno. Dymoura ještě nenašli — a není</p>
<p>už prý — mo — mot — možné - aby — aby byl — ještě — na — naživu - Vše svá — dějí na — nás, na Vonty — Kerhát s tím — — už — už nic - nechce - mít — zakopal jsem — všechny — vontské věci — dnes v noci - na Čer - vených -</p>
<p>schodech —</p>
<p>pod — tím — pět — pět — pětibokým kamenem — jestli sem někdy — přijdeš — tak abys věděl — kde to máte — hledat. Co — pak já, já se Zítra stěhuju - ale — vy — vy tu musíte — zůstat. Ne — nechoď ke</p>
<p>mně — jsme všichni - hlídaní. Na shledanou -</p>
<p>někdy.</p>
<p>Vrána</p>
<p>“Ať jsem papež, jestli tomu rozumím!”</p>
<p>zakroutil Jarka hlavou, když Mirek dočetl. “Co to má znamenat?”</p>
<p>Mirek už skládal lístek do notýsku. “Nevím!</p>
<p>Budeme o tom přemýšlet až v klubovně. Teď na to není čas. Raději prohlídneme celou místnost, jestli tu ještě něco najdeme!”</p>
<p>Prohledali všechny kouty, podrobili důkladné prohlídce i stěny, nenašli však na nich žádný nápis ani jakoukoli jinou stopu po těch, kdož se zde scházeli.</p>
<p>“Tak jdeme!” pravil pak Mirek rozhodně.</p>
<p>“Zhasněte světla. A ven!”</p>
<p>Čirá tma je obklopila. Rychlonožka byl poblíž dveří, ale ve tmě je nemohl nalézt. Rukama tápal po zdi, až na ně prudce narazil. Dvířka se otevřela do tmy s pekelným skřípotem. Rychlým šípům vyrazil pot na čele.</p>
<p>Čekaly několik zoufale dlouhých vteřin, zda se někde venku nestrhne povyk. V zahradě bylo mrtvé ticho. Snad tedy nikdo skřípnutí neslyšel!</p>
<p>Vyšly opatrně ven a Mirek zamkl dvířka jedním zámkem.</p>
<p>Ve tmavém křoví proti dvířkům cosi zašustilo.</p>
<p>Snad nějaká myš…</p>
<p>Mirek se chtěl ke křoví přiblížit, ale náhle zděšeně uskočil zpět.</p>
<p>“Stát! Ani krok dál!” zazněl z křoví tlumený hlas. “Co tu děláte?”</p>
<p>Hoši Rychlých šípů nebyli jistě bázliví a za dobu, kdy spolu přátelili, ocitli se snad už stokrát tváří v tvář nebezpečí nejroztodivnějšího druhu.</p>
<p>Ale po všech událostech dnešního večera, od nebezpečné cesty stínadelskými uličkami do klubovny</p>
<p>Rezavých</p>
<p>klíčů</p>
<p>a</p>
<p>dramatického</p>
<p>seznámení s nimi, až po útok Uctívačů ginga a vniknutí do jejich svatyně — měli již nervy příliš napjaté, než aby se mohli zachovat nějak zvlášť hrdinně.</p>
<p>Zůstali stát jako přikovaní a úlek ochromil jejich svalstvo.</p>
<p>“Tak rychle — rychle! Co jste tu dělali?” zněl zase velitelský hlas z křoví. Zároveň vyjel odtamtud úzký, ale ostrý paprsek světla. Neznámý měl zřejmě v elektrické svítilně zcela novou baterii a čočku svítilny jen zčásti odkryl, takže světlo nemohlo vyzařovat plným proudem.</p>
<p>“Ale, ale, podívejme se!” mluvilo křoví dál a Rychlým šípům se zdálo, že hlas dostává trochu výsměšný nádech. “Je vás tu pět! To je skoro dost na založení nové party a taky na zápas o Velké Vontství.”</p>
<p>Mirek byl první, kdo se trochu vzpamatoval.</p>
<p>“Nechceme zakládat žádnou novou partu,”</p>
<p>protestoval a snažil se, aby jeho hlas zněl sebevědomě. “Ani se nesnažíme získat Velké Vontství.”</p>
<p>Hlas v křoví se pochybovačně zachechtal.</p>
<p>“Jste první Vontové, které slyším takhle mluvit!</p>
<p>Opravdu první Vontové, kteří nemají zájem stát se Velkým Vontem a ovládat tak celá Stínadla.” Tón hlasu se stal ještě posměšnějším, když pokračoval: “A teď mi nakonec snad ještě budete tvrdit, že nemáte zájem ani o tohle — co?”</p>
<p>V křoví se záře svítilny rozlila naplno, něco tam cinklo a vzápětí hoši uviděli podivnou postavu, oblečenou celou do černého přiléhavého oděvu — ale místo obličeje — probůh — co je to tam? — Něco beztvárného, bílého, jak křída bílého — ach ano — je to jakási maska — maska přes celý obličej — neznámý asi nechce být poznán. Ale kdo se za ní skrývá?</p>
<p>A teď svítilnu obrací ke své ruce v černé rukavici — a na ní leží — 240</p>
<p>241</p>
<p>ježek v kleci! Ten kovový hlavolam, který byl věrným průvodcem nešťastného Jana Tleskače i schránkou jeho plánu na létací kolo!</p>
<p>“Ježek v kleci!” vykřikl vášnivě Jarka. Nemohl se opanovat.</p>
<p>“Chachááá — ” zasmála se černá postava.</p>
<p>“Tak přece nějaký zájem! Tak přece!”</p>
<p>“Kdo jsi? Řekni nám, kdo jsi!” přerušil jeho výsměch Mirek. “A nemusíš nám to vlastně ani říkat! Víme to! Jsi — jsi Široko! S tebou vylovil Emil Hačiřík hlavolam letos na jaře z bahna svatojakubské podzemní stoky!”</p>
<p>Pohled na ježka v kleci, o kterého v minulosti Rychlé šípy i jiné skupiny tak úporně bojovaly a po kterém dnes toužily snad ještě více, zbavil Mirka poslední špetky rozvahy. Má snad hlavolam zase zmizet tak nenávratně jako tehdy, když jej Mažňákův otec utopil při svém pádu do stoky v podzemí svatojakubského kostela? Mají pro něj Rychlé šípy podstupovat opět nová a nová nebezpečná dobrodružství, pachtit se za ním, hledat ho zoufale a rvát se o něj s celými Stínadly?</p>
<p>Nikdy! Nikdy!</p>
<p>Mirek vyskočil jako elektřinou nabitý směrem k napřažené ruce, ale neznámý byl rychlejší. Dříve než se Mirek a s ním současně i všichni ostatní hoši k němu dostali, bleskurychle ukryl hlavolam kdesi ve svém černém obleku — a nastal boj.</p>
<p>Mirek byl odražen tak prudce, že odletěl od neznámého jako míč několik kroků zpět. “Ano, ano,” smál se tiše neznámý, “jsem Široko! A hlavolam je můj. Pamatujte si to! A vy ho nikdy nedostanete!”</p>
<p>Jeho</p>
<p>síla</p>
<p>byla</p>
<p>neuvěřitelná.</p>
<p>Uchopil</p>
<p>Červenáčka, vyzdvihl jej do výše a hodil na Jarku.</p>
<p>Jarka klesl pod nárazem Červenáčkova těla a oba měli co dělat, než se vzpamatovali a vzchopili k dalšímu boji. Již tu však byl zase Mirek, který využil veškeré síly i pružnosti svého vycvičeného těla k náporu na Široka. Vzápětí utržil těžkou ránu do brady, až zavrávoral.</p>
<p>Široko</p>
<p>se</p>
<p>divoce</p>
<p>zasmál,</p>
<p>odhodil</p>
<p>Rychlonožku, který mu stál v cestě, do křoví a pak se rozběhl neslyšným během kamsi do tmy, ještě dále do hloubi zahrady.</p>
<p>“Za ním! Za ním!” vykřikl zoufale Mirek. “Už nikdy nebudeme ježku v kleci tak blízko jako dnes!”</p>
<p>Zakopávali v běhu o kameny, zaplétali se do nízkých křovisek a klo-pýtali ve výmolech. Spíše slyšeli než viděli Široka stále před sebou.</p>
<p>Potom se ve tmě zjevila na jasnějším nebi obruba jakési zdi. Zde byla zřejmě druhá strana zahrady, Široko na zeď takřka vylétl. Na jejím vrcholku se jeho bílá maska obrátila ještě k Rychlým šípům s výsměšným zachechtáním, a pak Široko zmizel kdesi za zdí.</p>
<p>242</p>
<p>“Jestli je Široko tvor z masa a kostí, dokážeme to co on!” volal Mirek. “Musíme za ním. Musíme!</p>
<p>Dnes, anebo nikdy!”</p>
<p>Vyskočil na zeď, ale jeho ruce nedosáhly jejího vrcholu a on sjel dolů. Ani při druhém pokusu se mu výskok nepodařil. Zeď byla značně vysoká. Dostal se na ni teprve za pomoci Jarky, který ho vysadil. Když pak byl již nahoře, pomohl na vrcholek zdi i všem ostatním.</p>
<p>Seskočit na druhé straně zdi bylo pak již dílem okamžiku. Ocitli se v jakémsi dvoře s osvětlenými přízemními okny domů. V posledním zlomku vteřiny ještě spatřili, jak Široko mizí mezi několika povozy, kde se chtěl zřejmě ukrýt.</p>
<p>Vrhli se za ním jako lvi. Široko vyskočil na jeden z povozů, přeskočil na druhý, ač od prvního značně vzdálený, opět seskočil a proplétal se s neuvěřitelnou rychlostí mezi ojemi, přeskakoval je a podlézal a občas Rychlým šípům zmizel z očí.</p>
<p>Pak se ozval zpod jednoho vozu Jarkův zoufalý křik: “Mám! Mám! Držím! Pomoc! Ah — áááh…” Bolestným zasténáním skončilo jeho volání.</p>
<p>Než za ním podle hlasu v téměř naprosté temnotě hoši doběhli, byl Jarka opět sám a svíral si levé rameno. “Má ruce jako ze železa! To byl svěrák, a ne ruka!” řekl jen, ale Mirek jej již ani neposlouchal.</p>
<p>Široko právě přeběhl část dvora, osvětlenou září z přízemních oken domů a vyrazil do průjezdu. Zřejmě se chtěl dostat na ulici.</p>
<p>Vyběhli za ním, jak nejrychleji dovedli. Běžel klikatou uličkou tak rychle, že mu ani Rychlonožka nestačil. Stačili ho sledovat ještě za několik nároží — ale pak jim zmizel nenávratně v tmavém bludišti stínadelských ulic.</p>
<p>“Konec —vše ztraceno!” zdrceně řekl Jindra.</p>
<p>“Co teď?”</p>
<p>Všichni byli zápasem a honbou za Širokém tak vzrušení, že skoro</p>
<p>zapomněli, na jak horké a nebezpečné půdě se pohybují. Byl to zase</p>
<p>Mirek, kdo první našel klid.</p>
<p>“Teď se nedá dělat už nic!” pravil rozvážně.</p>
<p>“Je tma a už je hodně</p>
<p>pozdě. Snad ještě nikdy jsme nebyli tak dlouho ve Stínadlech-jako dnes!</p>
<p>Musíme se vrátit co nejrychleji domů. I tak jsme dnes vypátrali spoustu věcí!”</p>
<p>Museli se ptát mnohokrát různých dospělých lidí, kudy mají jít na</p>
<p>Druhou stranu. Hovořili po cestě jeden přes druhého o prožitých událos-těch, chvílemi se schovávali ve vratech domů před Vonty — a teprve i když přebíhali koleje Rozdělovací třídy, spokojeně si oddychli. Ne však na dlouho!</p>
<p>244</p>
<p>Neboť ve svém hovoru, ve kterém postupně probírali jednu dnešní událost za druhou, si vzpomněli na hroznou věc: nejenže nechali na zdi svatyně svoje lana, ale Rezavé klíče mají i Červenáčkúv fotografický aparát! A možná že tam u zdi na ulici čekají dosud a proklínají je v domnění, že je Rychlé šípy obelstily, třebaže za cenu aparátu a lan.</p>
<p>Červenáček byl úplně zdrcený. Mirek jej však utěšil: “Nebyli jsme přece ve Stínadlech dnes naposledy. Při nejbližší výpravě dostaneme aparát zpět, uvidíš!”</p>
<p>14 Podivná výstraha</p>
<p>Klubovna</p>
<p>Rychlých</p>
<p>šípů</p>
<p>se</p>
<p>naplnila</p>
<p>Rychlonožkovým hlasem a Čer-venáčkovým smíchem. Ale také všichni ostatní hoši byli spokojení a veselí jako vždy, když se sešli ke své klubovní schůzce.</p>
<p>Ještě včera večer po svém návratu, třebaže všichni byli unavení, vylovili z kapes všechny listy ginga, očistili je a vložili mezi staré noviny, které pak zatížili knihami. A dnes přinesl každý své listy do klubovny na ukázku, již čisté, rovné a suché.</p>
<p>“Sto čtyři! Sto čtyři listy!” volal nadšeně Rychlonožka, který všechny listy již asi popáté počítal a vždy mu vyšlo jiné číslo. “Představte si, že můžeme získat sto čtyři Vonty a dostavit se s nimi tam do toho dvora, kde se Uctívači scházejí!”</p>
<p>Jindra Rychlonožku opravil objevem, že dokážou listy podělit nejvýše devětadevadesát Vontů, protože pět si musejí nechat sami pro sebe!</p>
<p>A zatímco hovořili o tom, co všechno by tímto náborem Vontů mohli získat pro své plány, připravil Mirek papíry pro nové číslo TAM— TAMU, vyměřil místo pro obrázkové záhlaví, které nakreslí Červenáček, a začal psát. Chlapci zanechali hovoru a každý opisoval po řadě Mirkova slova.</p>
<p>“Čtvrtí velikých tajemství bychom mohli nazvat Stínadla,” začal Mirek psát. “Co vše se v nich skrývá, co všechno je pohřbeno v jejich uličkách, domech, sklepích a dvorech, na povrchu i pod zemí!”</p>
<p>Jarka přerušil Mirkovo psaní otázkou: “Ale o tom pětibokém kameni, pod kterým mají být schované písemnosti starých Vontů, psát zatím nebudeš, viď?”</p>
<p>Mirek se jen usmál. “Samozřejmě že ne! Věci tam leží jistě už mnoho 245</p>
<p>let, tak jako ležel deník Jana Tleskače ve zvonici svatojakubského kostela. Ale je docela možné, že ve Stínadlech ještě zůstávají pamětníci těch starých vontských dob, kteří o tom písemném pokladu pod kamenem vědí — a třeba by ho vykopali, kdyby se dověděli, že o něm víme!”</p>
<p>Sklonil se zase k psaní. Rozepsal se o nálezu prohlášení Emila Hačiříka v klubovně Rezavých klíčů, ale vynechal Hačiříkovo jméno i název Rezavých klíčů. Napínavě popsal cestu s nimi ke svatyni Uctívačů ginga a vniknutí do ní i objev lístku s podivným obsahem za železnými dvířky.</p>
<p>A pak došel až ke střetnutí se Širokém.</p>
<p>“Pisatel tedy nelhal!” psal Mirek. “Široko není vymyšlená osoba! Viděli jsem ji! Stáli jsme jí tváří v tvář! Či lépe řečeno tváří v její masku! Ano, Široko měl na obličeji velikou bílou masku.</p>
<p>Nevíme, jak vypadá. Nevíme, kdo to je! Ale víme, že má přímo úděsnou sílu. Zkusili jsme ji sami na sobě. Bylo nás pět a kdo nás zná, ten dobře ví, že něco zmůžeme. Široka jsme však nezmohli. Házel s námi, jako bychom byli pírka. Jeho běh, skok na vysokou zeď a jeho přeskakování z jednoho vozu na druhý, to všechno jen zvětšilo naši hrůzu před ním. Ano, nestydíme se to napsat a přiznat. Báli jsme se Široka! A přece jsme se mu museli co nejvíce přiblížit, a dokonce na něho útočit. Dnes vám ještě nemůžeme napsat důvod, ale až přijde čas, dozvíte se vše. Chceme se s vámi opravdu rozdělit v TAM—TAMU o vše, co se ve Stínadlech dozvíme. Jestli nepíšeme všechno, je to jen proto, aby nás někdo jiný nepředešel v pátrání a abychom nic nepokazili.</p>
<p>Mnoho a mnoho věcí se děje ve Stínadlech.</p>
<p>Stínadla se bouří. Stínadla chtějí přivést znovu k životu vontské zřízení. Boj o Velké Vontství se stupňuje. Chceme do něho zasáhnout! Máme zájem na tom, aby ve Stínadlech zavládl pořádek a právo. Stínadla nesmějí být pro nás zakázanou čtvrtí, do které by chlapci z Druhé strany měli chodit jako do džungle, se strachem, zda se vrátí vůbec zpět a v jakém stavu!</p>
<p>V nejbližších dnech se vydáme do Stínadel znovu. Bude to výprava zvlášť nebezpečná.</p>
<p>Podaří-li se však, přineseme odtamtud věci úžasné ceny. Až vy budete doma v teple a v bezpečí, vězte, že my jsme někde daleko, hluboko ve Stínadlech, kde se chvějeme o svůj osud, o osud celé výpravy, ustavičně ohrožováni sterým nebezpečím. Buďte aspoň v duchu s námi! Vaše Rychlé šípy!”</p>
<p>Mirek dopsal a odložil pero. Napětí ve tváři mu povolilo. Hoši ještě dopisovali poslední věty.</p>
<p>Pak se ujal Mirkova “výtisku” Červenáček a načrtl na něj obrysy</p>
<p>kreseb. A zatímco je ostatní chlapci vybarvovali, kreslil Červenáček i do stránek, které napsali oni. Tak pokračovala práce rychle kupředu, každý byl zaměstnaný, nikdo zbytečně neztrácel ani minutu.</p>
<p>“Za půl hodiny si přijde pro čísla Jirka Rymáň!” pobízel je Mirek. “Tak aby dlouho nečekal. Jak kresby uschnou, sešijeme stránky, dáme je do desek a už může jít TAM—TAM mezi čtenáře!”</p>
<p>“Copak teď — ” mávl rukou Jindra, “teď se nám to ještě píše. Událostí je tolik, že je nestačíme ani znamenat. Ale vnikneme někdy do jejich záhad? Točí se mi z nich už opravdu hlava.</p>
<p>Budeme</p>
<p>je</p>
<p>umět</p>
<p>rozmotat</p>
<p>a</p>
<p>našim</p>
<p>Druhostraníkům vysvětlit? A vůbec, musíme si přece sestavit nějaký plán jak pokračovat. Já jsem aspoň úplně v koncích.”</p>
<p>“Myslím, že bude nejlepší,” uvažoval Mirek, “uděláme-li si zase takový přehled všeho, co víme i čemu nerozumíme, jako jsme měli tehdy před rokem!” Rozevřel silnou knihu —kroniku klubu, a zastavil se u první čisté stránky.</p>
<p>“Podívejte se,” pokračoval a současně začal psát. “Napíšeme sem všechno, co až dosud víme, ale čemu nerozumíme. Bude to takový seznam záhad.</p>
<p>1. Ve Stínadlech byly za výklady výzvy kohosi neznámého, který nabízí motorku za ježka v kleci.</p>
<p>Kdo to je a proč hlavolam chce i za takovou cenu získat? Zná snad jeho pravé tajemství? Ví snad, co se v ježkovi schovává?</p>
<p>2. A k čemu potřebují a shánějí hlavolam Rezavé klíče? Nemají zájem o Velké Vontství, které by určitě získaly, kdyby hlavolam měly. Proč tedy mají o ježka v kleci takový zájem?</p>
<p>3. Kdo je Široko?</p>
<p>4. A jak by bylo možné zmocnit se hlavolamu, který je v jeho železných tlapách?</p>
<p>5. Jaká záhadná osoba vede Uctívače ginga?</p>
<p>6. Kdo se scházíval v dávných letech za železnými dvířky s dnešní svatyní Uctívačů ginga?</p>
<p>7. Co znamenal lístek, který jsme tam nalezli?</p>
<p>Kdo byl Dymour, o kterém se v lístku píše — a nalezl se?</p>
<p>8. Kde jsou Červené schody se svým pětibokým kamenem v dlažbě, pod nímž mají být důležité vontské věci a listiny? A jsou tam dosud?</p>
<p>Nevykopal je onen neznámý Vont Vrána někdy později?</p>
<p>9. Loni prospěl našim plánům Vont Losna, kterému jsme dopomáhali k funkci Velkého Vonta. Kde ho hledat a vyžádat si jeho pomoc?</p>
<p>246</p>
<p>247</p>
<p>To je snad všechno,” uzavřel po chvíli mlčení Mirek, když přelétl</p>
<p>zrakem napsané řádky.</p>
<p>“Devět záhad,” zasmál se Rychlonožka.</p>
<p>“Nelíbí se mi takové nerovné číslo! Nešla by tam vymyslet ještě nějaká desátá?”</p>
<p>“Buď rád, že je jich jen devět!” odbyl ho Jindra. “Možná že budou přibývat další a že nám to nebude ani milé!” Sám nevěděl, jak se jeho proroctví brzy vyplní, alespoň pokud jde o tu desátou záhadu.</p>
<p>“A teď nějaký plán!” vykřikl Jindra. “Co zařídit nejdřív?”</p>
<p>Mirek se zase zahleděl na právě napsané řádky: “Myslím, že je dost těžké dělat si v takové motanici nějaké přesné plány. Víte, jak to vypadá, když do Stínadel jdeme! Nikdy nemůžeme napřed určitě říct, kam až dospějeme, co nás tam potká a jak se z toho dostaneme. Připadám si tam vždycky jako rybářská loďka bez plachet a bez vesel na rozbouřeném</p>
<p>moři.”</p>
<p>Odmlčel se na chvíli v zamyšlení a všichni jej v duchu obdivovali, jak tím přirovnáním správně vystihl jejich výpravy do Stínadel. Pak Mirek pohlédl na hochy a dodal: “Něco mě přece jen napadá. Můžeme-li vůbec dělat nějaké plány, tak jako první a nejdůležitější je nalezení toho pětibokého kamene s ukrytými vontskými věcmi. Budou mít pro nás nesmírnou cenu. S jejich pomocí můžeme mnoho získat!”</p>
<p>“Nerozumím ti dobře!” vydechl Červenáček.</p>
<p>“Co můžeme získat?” “Velmi mnoho!” usmál se Mirek. “Představ si, že budeme mít v ruce starobylé památky po prvních Vontech, snad nějaké jejich slibovací listiny nebo něco podobného, všelijaké úmluvy, doklady atakdále.</p>
<p>Co by dnešní Vontové za ně dali! Víš přece, jak má vše, co s jejich minulostí souvisí, pro ně úžasný význam. Vzpomeň si jen na ježka v kleci.</p>
<p>A teď my s těmi veledůležitými a cennými věcmi přijdeme — ovšem hezky opatrně — a nabídneme je tomu, kdo nám na pět minut půjčí do rukou ježka</p>
<p>v kleci!”</p>
<p>“Ach — ano! Už chápu!” — “To je přece plán!” — “Báječné!” — “Jedinečné!” ozvaly se po tomto Mirkově rozkladu nadšené výkřiky klubovnou.</p>
<p>Jindra se usmál a řekl: “Ano, netrvá to opravdu déle než pět minut. Opravdu nebudeme na vyjmutí ježka z klece potřebovat delší dobu.</p>
<p>Vzpordnáte ještě na ten recept? Víte, jak se ježek vyndával? Dodnes si to pamatuju!” Nasadil tajemný ponurý tón, když zvolna začal odříkávat formuli, kdysi napsanou dnes již dávno mrtvým Janem Tleskačem, podle které bylo možné ježka z klece vyjmout a která Jindrovi tehdy tak učarovala, že se ji naučil nazpaměť: 248</p>
<p>Když natočíme nejdelší osten ježka tak, aby vyčníval z klece nejširším jejím otvorem, posuneme ježka do poloviny výšky klece. Pak…”</p>
<p>“Dost! Dost!” vykřikl Červenáček a zakryl si uši rukama. “Vždycky mně až mráz po zádech běhal z těch podivných slov — a ještě dnes to na mne působí. Přestaň s tím, přestaň!”</p>
<p>Do jeho naříkám kdosi zaklepal tiše na dveře.</p>
<p>Byl to Jirka Rymáň, který si přišel pro napsané TAM—TAMY.</p>
<p>“Už jsou?” vykřikl radostně a vrhl se ke stolu k sešitům. Prohlížel si je se zájmem a hltal každé slovo. Za chvíli však poznal, že Rychlé šípy vyrušil v nějaké jejich poradě, a tak měl tolik rozumu, že se brzy rozloučil. Ještě ve dveřích vykřikl nadšeně: “Nikdy nemůže mít Sběrač takové zprávy, jaké má váš TAM—TAM! Nikdy!</p>
<p>Celá Druhá strana to říká! A je to pravda!”</p>
<p>Mirek za ním s úsměvem zavřel dveře a zasedl ke stolu. Také ostatní chlapci přisedli. Jarka zhasl veliké světlo a nechal svítit jen malou žárovku v koutě klubovny. Celá místnost tím dostala ještě útulnější vzhled. “To je dobře, že už nám zavedli elektriku!” řekl Červenáček. V kamnech praskal oheň a Bublina si u nich vyhříval svůj kožich.</p>
<p>Jeho věrné psí oči spočívaly na chlapcích. Venku v opuštěné zahradě hlomozil vítr a stromy tam tajemně šuměly.</p>
<p>Mirek začal zase hovořit. “Kdo můžete přinést nějaký rýč nebo kram-le?” zeptal se chlapců. “S</p>
<p>holýma rukama tam ten kámen na Červených schodech vykopat nemůžeme!”</p>
<p>“Já bych vzal kramli!” hlásil Rychlonožka. “S</p>
<p>tou se pěkně hrabe!”</p>
<p>“A vezmeme naše dvě polní lopatky,” připojil Jarka. “Na kámen se s nimi jít ovšem nemůže, ale při vybírám hlíny nám udělají velkou službu!”</p>
<p>Rychlonožka pravil, že se pokusí vypůjčit si od sousedů malý rýč. Mají prý něco takového ve sklepě. Sundal by ho z dlouhé násady a nasadil na kratší, aby nebyl tak nápadný, až jej ponesou do Stínadel.</p>
<p>“Bude to vůbec těžká a nebezpečná výprava!”</p>
<p>prohodil starostlivě Mirek. “S takovým nářadím se nám nebude moc dobře utíkat, to si můžete myslet! A než jenom najdeme ty Červené schody!</p>
<p>A pak na nich ten pětiboký kámen — o tom jeho vykopám už ani nemluvím! Představte si jen, že byste najednou tady někde u nás uprostřed ulice začali něco vykopávat? Lidi by se k vám seběhli ze všech stran, strážník by přišel… A tam ve Stínadlech se navíc musíme ještě třást před každým Vontem.”</p>
<p>Umlkl a zahleděl se starostlivě do prázdna.</p>
<p>Bublina vstal a vydal se 249</p>
<p>číhavě ke dveřím, kde podezíravě zakňučel.</p>
<p>Venku hučel vítr ještě silněji než dříve.</p>
<p>“Takovýhle večer bychom potřebovali!” řekl Jindra. “Tmavý, větrný</p>
<p>a nevlídný! To by nebyla venku ani noha!”</p>
<p>“Doufejme, že nám příroda bude přát!”</p>
<p>povzdychl si Jarka. “Škoda jen, že nevíme, jak to místo vypadá, mohli bychom si aspoň trochu udělat</p>
<p>nějaký plán. A - “</p>
<p>Chtěl ještě něco povědět, ale vzápětí se ozvala zvenčí na dveře tak silná rána, až se zdálo, že se celá klubovna zachvěla. Bublina, který až do této chvíle stále cosi čenichal u dveří, odskočil vylekaně až doprostřed místnosti. Stulil se pod stůl k Mirkově židli a začal výt. Chlapci vzrušeně vyskočili od stolu.</p>
<p>“Lidičky, co to bylo? Slyšeli jste to?” ptal se trochu zbytečně Rychlonožka. “Co bych za to dal, kdybych věděl, jestli je zamčeno!”</p>
<p>“To se hned přesvědčíme!” pravil chladně Mirek. Plížil se zvolna a tiše ke dveřím, ale přece nezabránil tomu, aby některá prkna v podlaze pod ním nezaskřípala. Hoši jej zvolna následovali.</p>
<p>U dveří se zastavili, všichni se o ně opřeli, takže i kdyby bylo odemče-no, nikdo by dveře nemohl otevřít. A Mirek zvolna zkusil otočit klíčem ve směru zamykám. Ale klíč se již neotáčel. Bylo zamčeno. Rychlonožka si ulehčeně sedl na lavici poblíž dveří, jakoby vyčerpaný právě přestálým</p>
<p>strachem.</p>
<p>Mirek naznačil hochům, aby povolili tlak na dveře, že chce pootevřít. Odemkl tiše zámek a vzal za kliku. Mezi dveřmi se objevila skulina. Mirek jí opatrně nahlédl do chodby. Kam až mohl dohlédnout, všude</p>
<p>bylo prázdno.</p>
<p>Nakonec otevřeli dveře skoro úplně — ale tu již také Mirek ukazoval na zem, kde u prahu na chodbě ležela malá krabička. Chtěl se pro ni shýbnout, ale Rychlonožka začal úpěnlivě volat: “Ne — ne, Mirku, ne! Nezdvíhej to! Je v tom určitě pekelný stroj! Vybuchne to, jak to otevřeš a zabije tě to! Uvidíš! Uvidíš!”</p>
<p>Mirek opatrně strčil do krabičky špičkou své botky. Krabička se lehce posunula.</p>
<p>“Vždyť je prázdná!” řekl Mirek po tomto pokusu a zvedl ji ze země. Byla to docela obyčejná krabička z hnědé lepenky, bez jediného nápisu.</p>
<p>Mirek ji opatrně pootevřel a lehce hvízdl. “Je tam nějaký papír!” řekl.</p>
<p>Vkročil zpátky do klubovny, přivřel dveře a nesl krabičku ke stolu, kde z ní lístek vysypal.</p>
<p>Jarka jej dychtivě rozbalil a zvolna četl: 250</p>
<p>Nechoďte do Stínadel! Hrozí vám tam veliké nebezpečí! Hlavně Mirkovi Dušínovi! Snad dokonce smrt!</p>
<p>Mirek vzal váhavě lístek Jarkovi z rukou a chlapcům se zdálo, že je trochu pobledlý. Přečetl si slova podivné výstrahy ještě jednou sám a polohlasně. Pak se tázavě zadíval na chlapce.</p>
<p>“Ale my tam musíme jít!” pravil pak po chvíli mlčení. “Přece všeho nenecháme jen proto, že nám někdo neznámý píše něco o nebezpečí!”</p>
<p>“To se ví!” ozval se Červenáček. “A že tam bezpečno není, to víme sami dobře! Zkrátka jde se — a bašta!”</p>
<p>“Ale co ta poslední věta?” trochu zneklidněně prohodil Jindra. “Snad dokonce smrt! A hlavně tady Mirkovi!” Před očima mu vyvstal zase ten obraz, jak Mirek v zajetí Vontů předstíral mdloby a smrtelně ho vyděsil svým klesnutím k zemi. “Já bych se zbláznil, kdyby se ti mělo něco stát, Mirku!” dodal upřímně.</p>
<p>Mirek se nucené usmál. Bylo vidět, že na něho výstraha asi zapůsobila. Nebo se to chlapcům jen zdálo? Ale zatvářil se zase hned jako jindy, klidně a statečně, a řekl svým rozhodným tónem: “Nedá se nic dělat! Jsme už v tom zase příliš hluboko, než abychom mohli ucouvnout! V sobotu večer se vydáme do Stínadel!”</p>
<p>Jarka se potom zmocnil lístku s výstrahou, nalepil jej do kroniky, zatím Jindra prohlížel krabičku. Přemýšlivě se tvářil, uhodil krabičkou o zem, zvedl ji, hodil ji na stěnu a zase pro ni běžel, aby jí mrštil o stěnu další.</p>
<p>Jindy by takto vyvolal bouři smíchu, ale v této chvíli do smíchu nikomu nebylo a Jindrovo nepochopitelné počínání působilo na ostatní ještě tísnivěji.</p>
<p>“Ale Jindro,” vzmohl se Mirek konečně na slova, “co to provádíš?”</p>
<p>“Copak nevidíte? Napadlo mě něco! Ta krabička přece nemohla do dveří tak uhodit.</p>
<p>Myslel jsem nejdřív, že nám někdo hodil krabičku ke dveřím od konce chodby — a krabička že udělala tu děsnou ránu na dveře. Kroky jsme přece žádné neslyšeli, tak krabičku musel ke dveřím někdo hodit z dálky. Ale krabička je měkká.</p>
<p>Vždyť to vidíte, jak s ní bouchám o zem — a není to skoro ani slyšet.”</p>
<p>Jarka beze slova vyšel ze dveří — nechal je dokořán otevřené — a za chvíli se vrátil. V ruce držel velký kámen.</p>
<p>“Byl kus od dveří — a ten způsobil tu ránu!”</p>
<p>pravil. “A teď taky všemu rozumím! Ten někdo za dveřmi opravdu byl! Vzpomínáte si, jak Bublina vstal od kamen a kňučel podezíravě u dveří?</p>
<p>Vycítil, že je někdo</p>
<p>251</p>
<p>za dveřmi. To tam neznámý kladl svou krabičku. Chtěl, abychom dveře otevřeli a krabičku s výstrahou zvedli, dřív než ji zvedne některý nájemník z domu, který by šel třeba kolem dveří. Kdyby zaklepal, mohli bychom ho spatřit dřív, než by stačil doběhnout na konec chodby a nepozorovaně zmizet! Nechtěl být jistě poznán. A tak se odplížil po položení krabičky zas ode dveří až na konec chodby — a odtamtud pak teprve hodil na naše dveře kámen. To byla ta rána! A když tam z přítmí viděl, že zvolna otevíráme dveře, odešel s jistotou, že jsme krabičku našli a výzvu že si přečteme!”</p>
<p>“Vypadá to tak, jak říkáš!” kýval zamyšleně hlavou Mirek. Také ostatní hoši se klonili k Jarkovým vývodům. Jarka se již mnohokrát osvědčil jako znamenitě a bystře usuzující pozorovatel. Vždyť i z nedokončených zápisků Jana</p>
<p>Tleskače</p>
<p>sestavil</p>
<p>tenkrát</p>
<p>velmi</p>
<p>pravděpodobně poslední chvíle toho záhadného a nešťastného chlapce. Ano, neznámý návštěvník za dveřmi si dnes jistě počínal tak, jak to Jarka vylíčil!</p>
<p>Hoši si ještě chvíli povídali o událostech, které je čekají tam za Rozdělovací třídou, pak zhasli a vyšli na chodbu.</p>
<p>Červenáček</p>
<p>a</p>
<p>Rychlonožka</p>
<p>kráčeli</p>
<p>po</p>
<p>schodech vzhůru do svých domovů, Mirek s Jarkou a Jindrou vykročili do tmy ulice.</p>
<p>15 Mirek má strach?</p>
<p>Do soboty zbývaly ještě tři dny. Rychlé šípy je využily k důkladným přípravám na nebezpečnou výpravu za pětibokým kamenem. Jarka opatřil pro všechny hochy nová lana, když o stará přišli při poslední návštěvě Stínadel. Také nářadí ke kopám se utěšeně scházelo. Jenom rýč, který si Rychlonožka vypůjčil, se zdál příliš těžký. Ten s sebou asi nevezmou.</p>
<p>Jirka Rymáň, důvěrník Rychlých šípů, dostal od Jarky zapečetěnou obálku. “Jen kdybychom nepřišli v sobotu do zavření domu zpátky, smíš ji otevřít. Je tam napsáno, kam jdeme — a tam nás pak taky hledejte. Snad byste někde našli i Usměvavého — a třeba by šel s vámi!”</p>
<p>Rymáň poslouchal Jarkova slova s ustrnutím.</p>
<p>“To je to tak zlé?” zeptal se jenom. A Jarka jen mlčky kývl hlavou.</p>
<p>Poslední TAM—TAM, nabitý událostni o Širokovi, o svatyni Uctívačů ginga a vůbec o celé minulé výpravě Rychlých šípů, vzrušil celou 252</p>
<p>Druhou</p>
<p>stranu.</p>
<p>Předplatitelů</p>
<p>přibývalo</p>
<p>každým dnem. Nikdo si nechtěl dát ujít tak úžasnou četbu, každý chtěl znát podrobnosti všeho toho, co se děje ve Stínadlech.</p>
<p>Sběrač, časopis Dvorečáků, také nelenil.</p>
<p>Přinášel však jenom neurčité zprávy, všelijaké dohady, různé drby a “názory druhých”. Bylo zřejmé, že jeho autoři nevytáhli ze Dvorců ani paty. Druhostraníci to brzy postřehli — a ti, kteří až dosud měli Sběrače předplaceného, jej jeden po druhém odříkávali. Jen Dvorečáci jej zatvrzele vychvalovali, ale to jenom proto, že Sběrač vydávali jejich příslušníci. V hloubi duše však každý Dvorečák Druhostraníkům TAM—TAM</p>
<p>záviděl.</p>
<p>Den výpravy se blížil.</p>
<p>Minulý rok byly Rychlé šípy ve Stínadlech již několikrát a ani letos nebude tato výprava jejich první. Ani při jejich statečnosti a neohrože-nosti jim nikdy nebylo volno u srdce při všech těchto nebezpečných cestách. Avšak tentokrát byla jejich nálada ještě pokleslejší. Výstraha, která Rychlým šípům přišla tak zvláštním způsobem od kohosi neznámého, na všechny zapůsobila.</p>
<p>Také Mirek, který byl jindy všem chlapcům v klubu oporou v každé nesnázi a i v těch nejhorších chvílích jim dovedl dodat klid a důvěru, zdál se tentokrát podléhat stísněné náladě, a to ještě více než ostatní. Chlapcům to tak alespoň připadalo.</p>
<p>Zatímco oni se snažili veselím a zdánlivou bezstarostností zakryt své rozechvění z chystané sobotní výpravy, Mirek svůj neklid nezastíral.</p>
<p>A když v sobotu v poledne vzkázal po Jarkovi, zda by nebylo lépe výpravu odložit na jiný den, neznal údiv hochů mezí. Podle jeho vzkazu se měli hoši na chvilku sejít ve tři hodiny odpoledne v klubovně a tam se s konečnou platností teprve rozhodnout, zda vůbec mají výpravu podniknout, či ne.</p>
<p>V klubovně byli už všichni, když přišel Mirek.</p>
<p>Ve tváři měl podivný výraz a Jarka, který ho znal ze všech hochů nejdéle, se marně snažil rozpoznat, jestli je to výraz ustaranosti, nechuti nebo strachu.</p>
<p>Při jeho příchodu zavládlo klubovnou napjaté ticho.</p>
<p>“Tak jak ses rozhodl, Mirku?” promluvil jako první Jarka.</p>
<p>Mirek se nuceně usmál: “Raději bych to všechno nechal až na pondělí. Nehodí se mi to dnes dost dobře — víte. Když se ale rozhodnete, abychom šli, tak tedy půjdeme — no — “</p>
<p>Chlapci byli úplně zaražení, ještě nikdy neviděli Mirka couvat před nějakým umluveným plánem! Jeho nerozhodnost a nejistota na ně působily skličujícím dojmem. A přesto se nemínili jen tak snadno vzdát.</p>
<p>253</p>
<p>“Už jsme na výpravu připravení, už jsme si odbyli to několikadenní rozčilené čekání — a teď bychom měli čekat a třást se zase dál?” hudřox val Jindra.</p>
<p>Rychlonožka mu přispěchal na pomoc! “To se ví!” řekl. “Jestli se nám tam má něco stát, tak se nám to přihodí v úterý nebo ve středu zrovna tak jako dnes. Svému osudu člověk neujde…”</p>
<p>Červenáček se odvážil ještě dále. “Znáte to staré přísloví, viďte?” zeptal se. “Kdo se bojí, nesmí do lesa! Můžeme to přísloví opravit a bude se hodit na nás: Kdo se hojí, nesmí do Stínadel!”</p>
<p>Mirek zrudl a téměř vykřikl rozhorlením: “Kdo se bojí? Kdo? Tohle jsi mi, Červenáčku, neměl říkat! Myslím, že jsem už dokázal, že strašpytel</p>
<p>nejsem! A ne jednou!”</p>
<p>“Ale Mirku, Mirku,” klidnil jej Jarka.</p>
<p>“Nikoho z nás ani ve snu nenapadlo o tvé odvaze pochybovat! Byl jsi to ty, který nás vedl takovými událostmi, že nám někdy opravdu až stydla krev v žilách. Tys dal návrh, abychom šli poprvé do Stínadel, tys nás vedl i tam, kde šlo o všechno — víš — tenkrát na poradu a pak na volbu Velkého Vonta, při které nesměli být ani obyčejní Vontové.</p>
<p>Takový člověk jako ty nepotřebuje dokazovat svou statečnost. Červenáček ta slova neměl nikdy vypustit z úst. A jistě je řekl jen v nerozvážné snaze přimět tě za každou cenu, abychom dnes do Stínadel šli!”</p>
<p>Všechny hochy to mrzelo a Červenáčka nejvíce. Povstal, šel k Mirkovi, podával mu ruku a řekl: “Opravdu jsem to řekl jen z hlouposti, Mirku.</p>
<p>Odpusť mi to!”</p>
<p>Mirek</p>
<p>se</p>
<p>zatvářil</p>
<p>vlídněji</p>
<p>a</p>
<p>stiskl</p>
<p>Červenáčkovu ruku. Hoši byli šťastní, že alespoň tahle věc se smírně vyřešila. Jindra, předtím první, kdo brojil proti Mirkově návrhu na odložení výpravy, honem obracel: “Jestli Mirek má nějaké důvody k odložení výpravy, jistě to není strach. A i kdyby to strach opravdu byl, kdo by se mohl divit? Šel bys do Stínadel ochotně a bez bázně třeba ty, Rychlonožko, kdyby v té výstraze, kterou jsme dostali, bylo psáno, že zejména fofre tam hrozí nějaké nebezpečí? Nebo šel bys tam v takovém případě ty, Červenáčku? Já aspoň ne. Já se klepu takhle dost. Natož kdybych věděl, že z nás všech zrovna na mne tam číhá nebezpečí nejvíc!”</p>
<p>Hoši byli chvíli zticha, Jindrova připomínka, že nedávná výstraha hrozila nejvíce Mirkovi, je odradila od dalšího naléhání.</p>
<p>Ale Mirek vstal — a ač na něm bylo vidět, že svou nechuť přemáhá ze i sil — rázně prohlásil: “Tak tedy půjdeme! Dnes večer se sejdeme ve čtvrt na šest na konci Drobílkovy ulice.</p>
<p>Provazy, kramle, lékárničku, všechno s sebou!”</p>
<p>Hoši si ulehčené oddychli a Jarka se svěřil: “Jsem rád, že ses tak rozhodl, Mirku! Kluci ze Sběrače tam jdou prý dnes taky. Bylo by nepříjemné, kdyby snad odtamtud přinesli nějaké zprávy, zatímco my bychom seděli doma! Nechtěl jsem ti to napřed říkat, aby sis nemyslel, že tě i já chci nějak přemlouvat. Ale teď, když už ses sám rozhodl, ti to povídám.”</p>
<p>Mirek jen zavrtěl odmítavě hlavou. “Ať si tam jdou! Nevím, jaké důležité zprávy by mohli přinést. Nejvýš snad vyslechnou nějakou schůzi některé stínadelské ulice, kde se budou Vontové radit, koho volit za Velkého Vonta. Ale že by věděli o pětibokém kameni nebo o něčem podobném, o tom silně pochybuju!”</p>
<p>Potom</p>
<p>se</p>
<p>rychle</p>
<p>rozešli</p>
<p>připravit</p>
<p>na</p>
<p>nebezpečnou cestu.</p>
<p>“Že já jsem tu pusu otvíral!” naříkal Červenáček, když běžel s Rychlonožkou z klubovny nahoru po schodech do vyššího poschodí, kde bydleli. “Raději bych držel pohlavek, než to, co se dnes stalo!”</p>
<p>Rychlonožka jej nestačil utěšovat. A teprve když na srazu ve Drobíl-kově ulici Mirek sám na Červenáčka promluvil jako jindy a ani slůvkem se nezmínil o té nepříjemné příhodě, se Červenáček uklidnil.</p>
<p>16 Hrdý zajatec</p>
<p>Večer byl takový, jaký si na poslední schůzce Rychlé šípy přály: tmavý, větrný a nevlídný.</p>
<p>Velmi rychle se setmělo jako každého podzimního dne. Hoši měli na sobě svetry a bundy, posledně jim bylo už zima.</p>
<p>“Tak máme vše?” zeptal se Mirek stísněným hlasem. Hoši mlčky ukázali své kramle a lopatky.</p>
<p>Každý si mimoděk sáhl na opasek, kde měl omotané nové lanko.</p>
<p>“Tak jdeme!” rozhodl Mirek po kratičké přehlídce výzbroje. “A štěstí ať nám přeje!”</p>
<p>S podivnými pocity vykročili. Vítr byl chvílemi tak prudký, že je zarážel v chůzi. Po nebi letěly kupy mračen a jen chvílemi někde bleskla temnou oblohou hvězda.</p>
<p>Za několik minut došli k Rozdělovací třídě, přeběhli její koleje a Stínadla je pohltila jako nějaká veliká černá nestvůra.</p>
<p>Ačkoli tentokráte chlapci vnikli do Stínadel o několik ulic dále než</p>
<p>254</p>
<p>255</p>
<p>posledně, přece se zcela snadno dostali brzy do míst, kudy šli při minulé výpravě. Zde v okrajových uličkách Stínadel se poměrně ještě dost dóbte vyznali. Po desetiminutové cestě však už byl konec se všemi znalostmi!</p>
<p>“Snažme se udržet co nejvíc směr, kterým jsme šli posledně za Hačiří-</p>
<p>kem! Jedině tam v okolí svatyně Uctívačů ginga musí být ty Červené schody. Vont, který na nich zakopal ty věci a pak o tom psal druhému</p>
<p>lístek, by jistě nic nešel zakopávat až někam na druhý konec Stínadel.</p>
<p>Musíme se tedy za každou cenu dostat do blízkosti svatyně a tam začít pátrání!” hovořil Mirek.</p>
<p>“A já bych taky strašně rád dostal svůj aparát od Rezavých klíčů!”</p>
<p>připomněl Červenáček nesměle.</p>
<p>Protijdoucím Vontům se vyhýbali skoro až mistrně, i když každé takové setkání je vždy znovu a znovu vzrušilo. Nikdy nemohli vědět, co se stane. Jak se Vontové zachovají? Zda Rychlé šípy neosloví a z jejich odpovědi nepoznají, že jsou vetřelci?</p>
<p>Skoro v každém zákoutí a na každém plácku mezi domy postávaly hloučky Vontú a ze všech zalétaly k Rychlým šípům debaty, křiky i řeč-nění jednotlivců o vontských věcech. Otázka, kdo se má stát Velkým Vontem, hýbala celými Stínadly.</p>
<p>Zpočátku chlapci ještě poznávali ulice, kudy minule šli, brzy však byli v koncích. Zatímco například Jarka a Rychlonožka tvrdili, že touto uličkou tehdy šli a že za ní přijdou schůdky se zábradlím, Mirek odporo-</p>
<p>, val a říkal, že to bylo docela jinde. Později už nepoznával uličky a zákoutí ; nikdo.</p>
<p>“Stopa je ztracená!” prohlásil posléze Mirek.</p>
<p>“Nezbývá nám, než se</p>
<p>, ptát lidí.”</p>
<p>Zkusili několikrát optat se dospělých lidí na ulici Ve svíčičkách, nebo alespoň na Kropenatku a na plácek Na nosálku. Nikdo však o nich nic nevěděl. Byla to zřejmě zase jména, kterých používali jen Vontové. Jen jakýsi maličký chlapec, který snad ještě ani nechodil do školy, máchl neurčitě rukou kamsi do tmy. Tam kdesi je prý Kropenatka. Pak od nich vyděšeně utekl, zřejmě jej nějak vyděsili, aniž věděli čím.</p>
<p>Vydali se tím směrem a procházeli uličkami, kudy ještě nikdy předtím nešli. Na konci jedné z nich spatřili ve svitu plynové lampy tři postavy Vontů, které k nim kráčely.</p>
<p>Ulička byla skoro liduprázdná, po jedné její straně byla nízká zeď, táhnoucí se až tam na konec, ke svítilně. Na druhé straně byly sice nízké domy, ale se zavřenými dveřmi.</p>
<p>256</p>
<p>“Ani se nebudeme schovávat!” váhal Mirek.</p>
<p>“Jsou stejně jen tři a nás je pět. Snad se nic nestane!”</p>
<p>“Podívejte se! Oni ho vedou!” zašeptal vzrušeně Jarka. Skutečně: dva Vontové, každý po jedné straně, vedli třetího, který šel zdráhavě uprostřed. Každý z obou Vontů jej držel pevně v podpaží, kdyby se snad pokoušel o útěk. Hovořili spolu cosi, ale na dálku jim nebylo rozumět — a když se Rychlé šípy přiblížily na doslech, umlkli úplně.</p>
<p>“Zkusíme štěstí!” zašeptal Mirek. “Třeba na něco přijdeme, připravte se!”</p>
<p>Ještě několik kroků a trojice Vontů byla u nich. Zajatec byl hoch zvláštního, zajímavého typu. Vypadal vznešeně a zdálo se, že své věznitele úplně přehlíží. Že své zajetí vůbec neuznává a svými vězniteli opovrhuje.</p>
<p>Hrdé oči upíral kupředu. Nenamáhal se ani, aby se podíval na přicházející Rychlé šípy. Zřejmě asi nebyl z této části Stínadel, patřil k jiné vontské skupině než jeho věznitelé. A myslel si asi, že k nim patří také Rychlé šípy. Proto ten nevšímavý pohled.</p>
<p>Rychlé šípy se rozestoupily na chodníku tak, že příchozí Vontové by museli sestoupit z chodníku do jízdní dráhy, kdyby chtěli pokračovat v chůzi. Vontové sé zastavili a tvářili se výhružně.</p>
<p>Než však některý z nich mohl něco říct, Mirek je oslovil sám.</p>
<p>“Zajatec, viďte?” usmál se a pokynul k chlapci uprostřed nich. “Kam N ho vedete?”</p>
<p>“Starejte se o svoje věci!” procedil skrze zuby jeden z obou strážců.</p>
<p>“Právě že se staráme, tak se vás na to ptáme!”</p>
<p>pomalu a významně hovořil Mirek dál.</p>
<p>“Jak to? Jak to?” vyjel teď vztekle druhý Vont, zatímco jejich vězeň stál mezi nimi pořád trpělivě a téměř nehybně. “Jak to, že se staráte o své věci?</p>
<p>Tak proč nás tady zastavujete a vyptáváte se — he?”</p>
<p>“Ano, to je právě naše věc!” pravil pevně Mirek. “Bránit slabé, utlačované, to je naše zásada! Nedivte se nám, že se zajímáme o to, kam ho vedete a co vám udělal!” Při těch slovech kývl hlavou směrem k zajatci a dodal: “Je vždy podezřelé a zavání to bezprávím, když dva starší vedou jednoho mladšího! To doufám uznáte?”</p>
<p>“A jestli to neuznáte,” vmísil se do rozprávky Rychlonožka, “tak se vás na to nebudeme moc ptát a toho chlapíka tady vysvobodíme z vašich drápů dřív, než řeknete švec!”</p>
<p>A teď promluvil konečně zajatec sám.</p>
<p>Dokonce se i poněkud usmál, 257</p>
<p>pohlédl na Rychlé šípy zvláštním pohledem a řekl tiše: “Vida, vida, jaké statečné zachránce jsem tu nalezl! Vás bych opravdu chtěl mít za své kamarády! Takových jako vy je málo. Dnes mi však opravdu nemůžete pomoct, ponechte mě mému osudu! Na shledanou snad někdy!”</p>
<p>Při těchto záhadných slovech vykročil kupředu. Jeho věznitelé ho uchopili ještě pevněji v podpaží, vrhli zničující pohledy na Rychlé šípy a kvapně s ním odcházeli.</p>
<p>Rychlé šípy to tak překvapilo, že se mimoděk rozestoupily, aby Vontové mohli projít a mlčky za nimi zíraly, jak mizí ve tmě. Jen Mirek se ještě vzmohl na zavolám: “Na shledanou!”</p>
<p>Teprve za chvíli se všichni vzpamatovali a rozhovořili se o tom podivném setkání.</p>
<p>“To jsou zvláštní patroni, tihle Vontové!”</p>
<p>pravil Jindra. “Než by přijal z našich rukou záchranu, raději se dá táhnout těmi hromotluky dál — brr.”</p>
<p>“Je tu jistě víc všelijakých zásad a nepsaných zákonů,” mínil Mirek, “a o těch my nic nevíme, i kdybychom sem chodili třeba každý den!” Za tichého hovoru prošli celou uličkou a opět se ocitli v ulicích plných večerního ruchu a shonu. Celá Stínadla jim připadala jako úl rozdrážděných včel.</p>
<p>Všude postávaly hloučky Vontů nebo kamsi spěchaly, hlučely, všude vládla zjitřená nálada.</p>
<p>Občas zaslechly Rychlé šípy i válečnou píseň Vontů, ten podivný nápěv beze slov.</p>
<p>Pak se do pouličního šumu vmísily večerní zvony. Kdesi v dálce hřměla Dunivá Kateřina, ale i tady všude v okolí bylo slyšet hlasy zvonů, některý jasný, jiný temný, hluboký. Mirek se zeptal jakési stařeny na jejich jména. Bylo na ní vidět, že je potěšena zájmem hochů o takovou věc.</p>
<p>“Vy nejste zdejší, viďte?” usmála se bezzubým úsměvem. “Tak poslouchejte: Tady to vysoké zvonění, takové jasné, pěkné, to zvoní Zlatá svatá z kostela svaté Magdalény. A ten zvon s hlubokým hlasem, to je Velký Dominik z kostela Černých kapucínů. Kdybyste šli ještě dál, uslyšeli byste Živé srdce. No — a když někdo zemře, tak z kaple zvoní Umrlčí prst. Ale ten nechtějte slyšet. To je moc smutné zvonění…”</p>
<p>Chlapci jí poděkovali za výklad a zeptali se ještě na Kropenatku. Stařena jim ukázala ve směru, kterým šli. Zřejmě tedy malý chlapec předtím nelhal.</p>
<p>Hlouběji a hlouběji se nořili do stínadelského bludiště. Snažili se jít co nejklidněji, aby nebyli příliš nápadní, a aby na sebe neupoutali pozornost Vontů.</p>
<p>258</p>
<p>A přece si jich kdosi povšiml, a to způsobem, který je vyděsil a udivil zároveň.</p>
<p>Když přecházeli jakési malé náměstíčko, vydlážděné starodávnou hrbolatou dlažbou, viděli v jeho zákoutí mezi změtí starých dvoukolových vozíků skupinu Vontů. Rychlé šípy slyšely, jak tam kdosi mluví o Hvězdářské uličce a o Kocouří zdi, které se prý zrádně a proti všem úmluvám odtrhly a chtějí se přidat k Uctívačům ginga.</p>
<p>Vtom se řečník odmlčel, zadíval se pátravě k Rychlým šípům a zavolal: “Nazdar, Mirku! Jakou partu to s sebou táhneš?”</p>
<p>Chlapci zděšeně pohlédli na Mirka, ale jejich úžas stoupl vzápětí ještě víc, když Mirek vykřikl rozpačitě: “Ale — to víte — jdeme něco vyřídit na Kropenatku!”</p>
<p>Pro Vonty to byla asi postačitelná odpověď, protože se jejich hlouček zase uzavřel a hovor v něm pokračoval.</p>
<p>Rychlé šípy odtud spěchaly, jak nejrychleji mohly. Chlapci v němém údivu pohlíželi na Mirka, který vypadal zaraženě a skoro zdrceně, i zase rozpačitě. Hoši nevěděli, co si mají z jeho výrazu vybrat.</p>
<p>A jakmile zašli za první roh a ztratili hlouček Vontú z dohledu, sesypali se hned na Mirka se svými otázkami.</p>
<p>“Jak je to možné — Mirku?” dychtivě se ptal Jirka. “Vždyť on tě zná! Ten Vont na tebe volal! A už při minulé výpravě tě jeden Vont tady oslovil.</p>
<p>Jak to, že tě tu znají?”</p>
<p>“Nerozumím tomu!” pravil stísněně Mirek.</p>
<p>“Věřte si mně nebo ne, ale nikdy v životě jsem ho neviděl —a tehdy toho Vonta taky ne!”</p>
<p>“Ale vždyť jsi mu sám odpovídal! Říkal jsi mu,</p>
<p>že</p>
<p>jdeme</p>
<p>na</p>
<p>Kropenatku!!”</p>
<p>dorážel</p>
<p>Červenáček.</p>
<p>“No něco jsem mu přece musel odpovědět — ne?” trochu podrážděně odvětil Mirek. “Nemohl jsem se ho ptát, odkud mě zná anebo snad dokonce jestli ví, že jsme Rychlé šípy z Druhé strany!!”</p>
<p>“Všichni jsme to jasně slyšeli…” dumal Jindra. “Řekl ti docela zřetelně Mirku! Nemohla to být mýlka!”</p>
<p>Přerušili pak své úvahy, když za vraty jednoho z domů uslyšeli smích a hovor malých chlapců.</p>
<p>Jarka tam opatrně nahlédl, a když viděl, že zde není žádný starší Vont, zeptal se dvou menších hochů:</p>
<p>“Prosím vás, hoši, kde jsou tady Červené schody?”</p>
<p>Chlapci ztichli, podívali se s údivem na Jarku a jeden máchl rukou ven z průjezdu a řekl: “No tady přece!” A když viděl Jarkův bezradný pohled, vykročil před vrata a ukázal přes ulici do uličky jiné, která sem</p>
<p>259</p>
<p>ústila. “Tady začínají!” řekl a vrátil se zpět do průjezdu, odkud zase ještě vykřikl: “Vy hledáte Marendu, viďte?”</p>
<p>Jarka jen zamával zamítavě rukou a otočil se k chlapci zády, jen aby se ho ještě na něco neptal.</p>
<p>Čím méně hovoru s Vonty, tím lépe.</p>
<p>“Tak jdeme!” pravil k Rychlým šípům. “Tady je to prý přes ulici!</p>
<p>Červené schody!”</p>
<p>Vešli opatrně do úzké tmavé uličky. Po obou stranách stály vysoké starodávné domy a nebyl zde žádný chodník, jen jízdní dráha, vydlážděná žulovými kameny.</p>
<p>Asi po sto padesáti krocích však domy po levé straně uličky přestaly a místo nich se táhla do kopce jen nízká zeď. A ulice se zvedla vzhůru vždy čtyřmi schody, které se po desetimetrových mezerách táhly po celé šířce ulice, od domu až k zídce. Vozy zde nemohly tedy projíždět.</p>
<p>“Jsme</p>
<p>tady,</p>
<p>hurá!”</p>
<p>vykřikl</p>
<p>rozjařeně</p>
<p>Rychlonožka. Vyskočil jediným mocným skokem na všechny čtyři první schody a seskočil zase pružně a tiše jako kočka zpět. Zato velký hluk způsobila jeho kramle, která mu při skoku vypadla z kapsy. Zazvonila o dlažbu, až hochy píchlo v mozku. Mirek na něj káravě pohlédl a Rychlonožkovo bujaré nadšení hned pohaslo.</p>
<p>Naštěstí hluk neupoutal ničí nežádoucí pozornost.</p>
<p>Po schodech kráčeli jen asi dva nebo tři dospělí chodci, směrem vzhůru — a ti byli již tak daleko odtud, že byli skoro nerozeznatelní.</p>
<p>“Musíme jednat rychle, ale tiše!” zašeptal Mirek a přejel očima zkoumavě celé schody až tam nahoru, kde se ztrácely ve tmě a kde se zdánlivě sbíhaly se zdmi domů po pravé straně.</p>
<p>“Každý z nás si vezme na starost jeden kus dlažby mezi schody! A důkladně její kameny prohlídne.</p>
<p>Kdo najde pětiboký kámen, zavolá nás! Já prohlídnu tenhle první pruh dlažby, Červenáčku, ty jdi na druhý, Rychlonožka za tebou na třetí, Jindra na čtvrtý a na pátý jde Jarka. Kdo ve svém pruhu dlažby žádný takový kámen neuvidí, přeběhne po schodech výš na nejbližší další neprohlídnu-tý pruh. A tak postupně prohlídneme třeba celou tu ulici. Musíme kámen najít! A teď —rychle do toho!”</p>
<p>17 Drahocenný nález</p>
<p>Hoši se rozběhli po schodech vzhůru. Každou mezeru mezi schody podrobili přísné prohlídce.</p>
<p>Naštěstí zde bylo poměrně světlo, na zdi po levé straně byly plynové svítilny. Také to, že nad zídkou byl volný prostor, přispělo k tomu, že tu bylo jasněji než v uličkách, po obou stranách zastavěných domy.</p>
<p>Mirek ve svém pruhu dlažby kámen nenašel.</p>
<p>Běžel tedy po schodech vzhůru na nejbližší další volný pruh. Dva pruhy za Jarkou byly již zase obsazené, hledali tam Jindra a Červenáček, kteří v prvých pruzích také nic neobjevili.</p>
<p>Tak pokračovali cílevědomě kus po kuse, až uslyšeli všichni nesmělé Červenáčkovo hvízdnutí prvních tónů písně Kovboj, dávný signál Rychlých šípů.</p>
<p>Seběhli se rychle k Červenáčkově pruhu. Byli již velmi daleko a vysoko od začátku ulice.</p>
<p>“Podívejte se!” šeptal Červenáček, třebaže nikdo cizí nebyl nablízku. “Tadyhle ten kámen to snad je — co tomu říkáte?”</p>
<p>“Jaképak snad?” vyjekl radostně Rychlonožka.</p>
<p>“Docela určitě to je on! Pětiboký kámen. Chacháá.</p>
<p>Přece umím počítat do pěti, ne?”</p>
<p>Ano — skutečně: mezi zhruba čtyřhrannými kameny se pětihranný vyjímal až nápadně zřetelně. Byl zřejmě z jiného materiálu a připomínal spíše nějakou starou ošlapanou dlaždici.</p>
<p>Mirek se shýbl, přejel kámen rukama a prsty ohmatal spáry mezi ním a ostatními kameny. Byly vyplněné hlínou, ztvrdlou mnoha lety.</p>
<p>“Bude to pěkná prácička!” vzdychl. Pohlédl pak na dům, u kterého stáli. Několik oken v něm bylo osvětlených, nebylo však do nich vidět, protože byla poměrně vysoko a schody nebyly tak příliš široké, aby do nich bylo možné nahlédnout z většího odstupu. Vrata domu byla pootevřená a v průvanu, který vanul z chodby, mihotal se nechráněný plamének plynového hořáku.</p>
<p>“Musíme postavit hlídky — viď?” řekl Jarka, který hned pochopil, co Mirkův starostlivý pohled znamená. Mirek jen mlčky kývl.</p>
<p>“Nikdo nás samozřejmě nesmí při kopání vidět!” pokračoval pak. “Ani z dálky ne! Každý by se ptal, co tady hledáme. Proto musíme mít hlídky na obě strany posunuté daleko kupředu.</p>
<p>Rozdělíme se takhle: Jarka a já se budeme snažit kámen vykopat. Červenáček půjde až úplně 260</p>
<p>261</p>
<p>dolů na začátek Červených schodů. Kdyby někdo zabočil na schody z té ulice, kterou jsme sem přišli, dá signál Rychlonožkovi. Ten bude stát na schodech asi uprostřed mezi námi a dá nám výstrahu písknutím, kdyby někdo vyšel z některého domu a šel po schodech nahoru!”</p>
<p>“A já půjdu tam — ne?” dovtípil se Jindra a mávl rukou po schodech</p>
<p>vzhůru.</p>
<p>Mirek přisvědčil: “Ano! Zůstaň stát až tam docela nahoře — vidíš</p>
<p>— viď? Tam, kde se schody ztrácejí jakoby ve zdi domů. Odtamtud nás teprve může spatřit ten, kdo by šel seshora.”</p>
<p>“Ale co když někdo vyjde z domu mezi mnou a vámi?” napadlo</p>
<p>Jindru.</p>
<p>“Pak se už nedá nic dělat!” řekl Mirek.</p>
<p>“Můžeme tomu nebezpečí čelit jen tím, že Jarka a já budeme kopat tváří k tobě, vzhůru po schodech — a kdyby opravdu někdo z domu vyšel, musíme předstírat, že jsme jen něco zvedali ze země, co nám upadlo — a hned jako pokračovat v cestě po schodech. Doufejme, že si započaté práce nevšimne. Tak — a teď je všechno jasné —jen rychle na určená místa a začneme!”</p>
<p>Jindra</p>
<p>odběhl</p>
<p>po</p>
<p>schodech</p>
<p>nahoru,</p>
<p>Rychlonožka a Červenáček skákali dolů. Každý z nich by byl raději u kopání, ale hlídky musí být, to uznávali. A Mirkovo slovo platilo! Věděli už z dřívějška, že jeho rady ! a různá opatření byly vždy dobré.</p>
<p>Tu a tam kráčel ještě někdo po schodech.</p>
<p>Mirek a Jarka se dívali přes zídku hluboko pod sebe dolů do jiné uličky, která se hemžila chodci, a shlíželi na domy na její druhé straně. Potají přitom stále pozorovali, jak chodci na schodech postupují.</p>
<p>Vždycky, když už se poslední chodci ztráceli buď nahoře u Jindry, nebo dole na začátku schodů, a Mirek s Jarkou se radovali, že je konečně bezpečno a že mohou začít kopat, stále a stále se objevovali noví, tu jeden, tu dva — a zase bylo nutné čekat, až celou dlouhou ulicí schodů projdou.</p>
<p>“Takhle tu budeme stát do noci!” povzdechl si Jarka, když přecházení chodců nebralo konce. Ale jak večer pokročil, chodců ubývalo. Potom se objevily dole dvě postavy, které nesly cosi velkého. Když došly blíže, shledali Mirek a Jarka, že je to jakási žena s dětským kočárkem, který jí Červenáček pomáhá nést. Mirka Červenáčkův dobrý čin uspokojil. Vědomí, že každý člen jejich klubu jen dychtí pomáhat komukoliv a kdekoli, dobře působilo.</p>
<p>Žena bydlela v jednom domě nad místem, kde Jarka a Mirek stáli.</p>
<p>Poděkovala Červenáčkovi a on běžel po schodech zpět. “Teď už to snad půjde!” šeptl Mirkovi, když běžel kolem. Opravdu — vypadalo to tak! Po schodech kromě Červenáčka nešel už nikdo.</p>
<p>Mirek ani nečekal, až Červenáček seběhne až dolů. Vyňal z kapsy kramli, Jarka rovněž, a zabořili jejich ostré špičky do mezer mezi kameny.</p>
<p>O zídku opřeli dvě polní lopatky, ty zatím nepotřebovali.</p>
<p>“Ani jsme je nemuseli s sebou tahat!” zašeptal Jarka. “Zbytečně překážejí!”</p>
<p>Štěrbiny mezi kameny byly poměrně úzké a hoši museli zkypřenou hlínu vyhrabávat prsty.</p>
<p>Lopatek zatím opravdu nemohli použít, nevešly by se prostě do štěrbiny.</p>
<p>“Jestli je ten kámen vysoký, tak to půjde ztěžka!” řekl Mirek. Vsunul prsty do nejvíce vybraného místa, aby hmatem zjistil sílu kamene, ale než to mohl udělat, ozval se nahoře Jindra klubovním signálem.</p>
<p>Mirek měl ještě tolik duchapřítomnosti, že shrnul vykopanou hlínu na malou hromádku těsně k prvnímu schodu, zatímco Jarka uchopil obě kramle a ohnutý k zemi doběhl s nimi k zídce, kde se teprve narovnal a začal si nenápadně prohlížet dolejší ulici. Trvalo ještě asi minutu, než se nahoře objevil chodec. “To byl dobrý nápad, ty hlídky!”</p>
<p>pochvaloval Jarka. “Kdyby tam Jindra nestál, určitě bychom si toho člověka nahoře nevšimli a on by viděl, že tu něco kopeme!”</p>
<p>Chodec byl mladý člověk a pospíchal.</p>
<p>Nemuseli dlouho čekat, až přejde. A jakmile byl dole za Rychlonožkou, vrátili se ke své práci.</p>
<p>Mirek vnořil prsty opět do spáry, ale nemohl dost dobře zjistit, dotý-ká-li se kamene nebo hlíny.</p>
<p>“Musíme kopat dál, dokud se kámen nehne!”</p>
<p>usykl jen tiše.</p>
<p>Po delší době se kámen začal poněkud viklat.</p>
<p>Snad zatím jen o několik milimetrů. Ale i to naplnilo Mirka i Jarku nadšením.</p>
<p>“Kdybych mohl aspoň strčit do spáry obě ruce a trochu ohnout prsty v kloubech,” šeptal Mirek, “vytrhl bych možná celý kámen najednou!”</p>
<p>“Snadná pomoc!” pravil Jarka. “Pokusíme se vykopat jeden ze sousedních malých kamenů.</p>
<p>Třeba tenhleten!” Při těch slovech už zajel kramli do spáry a za chvíli byl menší čtyřhranný kámen venku.</p>
<p>Mirek se vzepřel, a když Jarka trochu pomohl, pětiboký kámen sebou zvolna — a jakoby nerad — pohnul, pak se naklonil — a vzápětí stál na své jedné boční stěně. “Světlo! Rychle světlo! A lopatku!” vzrušeně šeptal Mirek. Současně 262</p>
<p>263</p>
<p>už sáhl také do kapsy pro baterku, zatímco Jarka skočil k zídce pro lopatky. V úzkém proužku světla se objevila pod kamenem udusaná hlína.</p>
<p>Jarka do hlíny udeřil zahnutou stranou kramle.</p>
<p>Ozval se jen plný</p>
<p>hluchý úder.</p>
<p>“Nic! Prázdno!” vzdychl zklamaně. “Marně jsme se dřeli! Věci už</p>
<p>dávno někdo vykopal.”</p>
<p>Vystřídal kramli lopatkou a beznadějně ji zabořil do hlíny. Zem byla ztuhlá, slehlá kamenem, po kterém lidé řadu let chodili. Jarka však ucítil nějaký tlak, který bránil lopatce, aby se pohroužila hlouběji do hlíny. “Co to — Mirku?”</p>
<p>Mirek vzal druhou lopatku a zkusil ji také zabořit do hlíny. Odházeli slabou vrstvu země, když náhle Jarka zděšeně odskočil a vykřikl: “Dost, Mirku — dost! Tam je něco divného, podívej se!”</p>
<p>Mirek znovu rozsvítil, ale hned Jarku uklidnil: “Ty už jsi jako Rychlonožka! Vždyť je to jen nějaký hadr, roztřepený vlhkem!”</p>
<p>Jarka se vrátil trochu zahanbeně, ale už s lopatkou nepracoval. Mirek vyhodil ještě trochu hlíny, pak se sehnul a na lopatce vylovil nějaký předmět. Spadl z lopatky na zem a jeho pád způsobil tlumený zvuk.</p>
<p>“Rychle s tím ke zdi!” zašeptal Mirek. A když viděl, že rozrušený Jarka nemá valnou chuť se věci dotýkat, dodal: “Anebo se aspoň podívej, jestli pod kamenem ještě něco není — a pak rychle kameny zasaď zpátky a zasyp hlínou, než zase někdo půjde!”</p>
<p>A zatímco této práce se Jarka ochotně ujal, Mirek vzal nález nebojácně do ruky a odnesl jej na zídku.</p>
<p>Ano, byl to jakýsi hadr obalený slabou vrstvou hlíny. V hadru něco bylo. Cosi hranatého a tvrdého. S tlukoucím srdcem začal Mirek záhadný předmět rozbalovat. Obal byl slepený hlínou.</p>
<p>Trvalo chvíli, než se Mirkovi podařilo látku odstranit. Jeho zrakům se objevila jakási krabice, odporně lepkavá a pokrytá rzí. Při bližší prohlídce Mirek seznal, že byla kdysi před uložením politá voskem, aby do ní nemohlo vlhko a aby její stěny nerezivěly.</p>
<p>Mirek se obrátil prudce na Jarku. “Hotovo?”</p>
<p>zavolal. A již viděl, že Jarka právě zametá poslední zbytky hlíny, které zůstaly na povrchu dlažby. Oba kameny byly již zpět na svém původním místě.</p>
<p>Jindra sem shlížel ze svého stanoviště na horním konci schodů. Mirek mu pohybem ruky naznačil, aby se vrátil. Jindra pochopil, že úkol je skončen, a rozběhl se k nim.</p>
<p>Mirek shodil hadr do tmy pod zeď, uchopil pevně krabici do rukou. Jarka sebral lopatky a kramle — a dali se do běhu po schodech dolů.</p>
<p>Uprostřed se k nim připojil Rychlonožka.</p>
<p>“Ukaž — ” volal na Mirka tlumeně. “Ukaž, co v tom je?” a sápal se po krabici.</p>
<p>“To víš! Tady to budu tak zrovna rozbalovat!”</p>
<p>odbyl ho Mirek.</p>
<p>Červenáček se dole vynořil ze vrat prvního domu, kde se při své hlídce krčil. Blažený úsměv se mu objevil ve tváři, když uviděl v Mirkových rukou krabici. “Teď jen rychle — rychle domů!”</p>
<p>zašeptal toužebně.</p>
<p>Vešli do ulice, kde se Jarka předtím ptal malých chlapců na Červené schody. Protože dnes vnikly Rychlé šípy do Stínadel za poměrného klidu a mohly si tedy všímat, kudy jdou, nebloudily teď příliš při své zpáteční cestě.</p>
<p>Třebaže večerní tma změnila vzhled každé uličky, přece Rychlé šípy jasně a skoro bez váhání na každém nároží vždy správně usoudily, kterou uličkou se mají dále ubírat.</p>
<p>Mirek schoval krabici úzkostlivě pod svetr, a když proti nim kráčel nějaký Vont, schoval se Mirek mezi hochy tak, aby Vont nepostřehl, že pod svetrem něco skrývá.</p>
<p>Oddychli si teprve, když překročili šťastně Rozdělovací třídu. Zde teprve Mirek vyjmul krabici zpod svetru a všichni se nadšeně rozběhli do klubovny.</p>
<p>Bylo již dosti pozdě — ale nebylo možné krabici otevírat na ulici — a nechat ji snad dnes neotevřenou vůbec, o tom chlapci ani neuvažovali.</p>
<p>Nikdo z nich by to nevydržel.</p>
<p>“Zamkněte!” velel Mirek, když vpadli do klubovny. “A zakryjte okno!” Nikdo nepovolaný nesměl spatřit, co v krabici je. Rychlonožka se dokonce podíval i pod stůl a do skříně, jen aby se ujistil, že zde není nějaký slídil. Pak vytáhl i klíč ze dveří a klapkou přikryl klíčový otvor.</p>
<p>Před</p>
<p>hochy</p>
<p>ležela</p>
<p>na</p>
<p>stole</p>
<p>krabice.</p>
<p>Vydychovala pach země a ztuchliny.</p>
<p>Mirek začal starým nožem oškrabávat hlínu, rez a voskový povlak. Pod ním se začalo zvolna rýsovat víko. Bylo skoro nemožné sundat je z krabice, tak pevně drželo. Jarka přinesl sekyrku jako páčidlo. Teprve po několika minutách se víko nadzvedlo.</p>
<p>V krabici bylo cosi v několika voskovaných obalech. Mirek je chvějícíma se rukama odstranil a před očima užaslých hochů se objevila silná kniha a stoh jakýchsi papírů, zřejmě nějakých dopisů. Pach ztuchliny se ještě zvýšil.</p>
<p>264</p>
<p>265</p>
<p>Mirek se vrhl na knihu, rozevřel její první stránky a vzápětí vykřikl nadšeně: “Kronika Vontů! Našli jsme vontskou kroniku!”</p>
<p>Položil knihu na stůl, rozběhl se radostně po klubovně a volal: “Víte, co to znamená? Ta kniha — to je vlastně klíč k celé historii Vontů! Za tu by dali Vontové snad ještě víc než za ježka v kleci. S</p>
<p>tou kronikou, když si budeme počínat rozumně a opatrně, se můžeme stát pány Strnadel! Jak nám dnes štěstí přálo!”</p>
<p>Vrátil se znovu ke kronice, otevřel ji a za všeobecného nadšení v ní listoval. Staré zápisy, psané inkoustem dnes již dávno vybledlým, se zde střídaly s plánky ulic, fotografiemi Vontů neznámých a zvláštních tváří, s různými nalepovanými dopisy a kresbami.</p>
<p>“To bude TAM—TAM!” vykřikl Jarka. “O</p>
<p>čem bude psát Sběrač?” Nemohli se od drahoceného a významného nálezu ani odtrhnout.</p>
<p>Kouzlo minulosti čišelo z každé té stránky, události dávno minulých let vyplouvaly opět na světlo.</p>
<p>Jindra chtěl, aby Mirek začal číst, Červenáček si zase přál, aby Mirek obracel rychleji jednu stránku za druhou až do konce. Rychlonožka, který byl na druhém konci stolu, ležel na stole natažený na břiše.</p>
<p>“Dnes už dost!” určil však Mirek. “Zítra je schůzka. Zítra kroniku prohlídneme důkladně a začneme nový TAM—TAM!”</p>
<p>18 Ze starých vontských dob Chlapci a děvčata z Druhé strany byli zvyklí na to, že každé číslo TAM —TAMU, toho podivuhodného časopisu, který Rychlé šípy vydávaly, přineslo vždy úžasné zprávy o Stínadlech, Vontech a událostech kolem nich. I ta čísla, která vyprávěla o pátrání po hlavolamu z minulého roku, si teď znovu půjčovali všichni, kteří loni neměli časopis předplacený.</p>
<p>Ale rozruch, jaký způsobilo dnešní číslo TAM</p>
<p>—TAMU, Druhá strana snad ještě nepamatovala!</p>
<p>“Četl jsi už nový TAM-TAM?” — “Viděli jste už TAM—TAM?” zdravili se hoši a děvčata na ulicích, ve škole, zkrátka všude, kde se potkali.</p>
<p>Mirek se sice vyhnul jakékoli zmínce o tom, jak nalezli ve Stínadlech vontskou kroniku, ale ohlásil v úvodu, že TAM—TAM začne otiskovat skutečnou historii vontského sdružení od jeho vzniku.</p>
<p>266</p>
<p>Za úvodem byla na zvláštní stránce veliká fotografie zakladatele Vojtěcha Vonta, podle kterého si Stínadelšti dali své jméno. Byl to chlapec asi šestnáctiletý, smělého, výrazného obličeje. Z jeho očí — přestože fotografie nebyla moc jasná — vyzařovalo cosi silného a sebevědomého. Nebylo divu, že dovedl uchvátit mysl stínadelských chlapců.</p>
<p>Rychlé šípy nalezly jeho fotografii ve vontské kronice a daly ji pro TAM—TAM ofotografovat a rozmnožit. Snímky přes všechnu snahu fotografa nemohly ovšem už být zřetelné, jako byla fotografie Vojtěcha Vonta v kronice, ale výraznosti jeho tváře a očí to neubralo. A zatímco Rychlé šípy se na jeho podobenku dívaly s nepříjemným mrazením při představě, co by jim asi udělali Vontové, kdyby se dozvěděli, že nalezly a ze Stínadel odnesly jejich kroniku, prohlíželi</p>
<p>obyčejní</p>
<p>Druhostraníci</p>
<p>Vontovu</p>
<p>fotografii přímo s posvátnou hrůzou. Boje v pohraničních ulicích byly stále ostřejší. Vontové víc a víc útočnější. Již při pouhém vyslovení slova Vont a Stínadla běžela husí kůže po těle. A ted zde čtenáři vidí zakladatele toho všeho, snad už dnes třeba dávno mrtvého, a mají možnost vidět a číst to, co neviděla a snad ani nezná dnešní generace Vontů. Co řeknou Vontové, až se to vše dozvědí? A jaká bude jejich pomsta?</p>
<p>“Dlouhá a podivná je historie vontských Stínadel,” začínal v TAM —TAMU Mirkův úvod.</p>
<p>“Odnepaměti bouřil a klokotal život hochů v jejich uličkách a zákoutích jako nikde jinde. Ano, snad nikde jinde nežili chlapci způsobem tak zvláštním a tak divokým a neukázněným jako zde. Jen se zeptejte svých otců, kteří prožili své mládí zde na Druhé straně! Potvrdí vám, že i oni byli obětmi výpadů Stínadelských, že i oni s nimi válčili po všechna svá chlapecká léta.</p>
<p>Jak běžel čas, stávala se pověst Stínadel stále špatnější. Všechny okolní čtvrti města Stínadly opovrhovaly, i když se jich v hloubi srdce bály. A tak jako dnes ani tehdy se nepěstovaly žádné přátelské styky mezi hochy stínadelskými a jinými.</p>
<p>V žádné jiné čtvrti se nemohlo dařit tomu zvláštnímu způsobu života chlapců tak jako zde.</p>
<p>Stínadla, to bludiště nejroztodivněji stavěných uliček, průchodů, dvorečků a plácků, vdechla svou ponurost, tajemnost a podivnost i celému životu chlapců, kteří se v nich narodili a zde žili.</p>
<p>A každá ta ulička, každé to náměstíčko či řada domů, uzavřená okolnímu světu zdí, ze které vedou jen vrátka nebo nějaké schůdky, to všechno bylo království samo pro sebe. V každé té uličce žil chlapec, který jí byl náčelníkem, soudcem i trestající spravedlností zároveň. Co on řekl, to 267</p>
<p>se dělalo, co on ustanovil, proti tomu nebylo odvolání. A rána, kterou dala jeho ruka, byla trestem,</p>
<p>proti</p>
<p>kterému</p>
<p>potrestaný</p>
<p>nesměl</p>
<p>protestovat.</p>
<p>Ale Stínadla nevedla války jen proti okolním čtvrtím! Rvala se a válčila i sama uvnitř sebe!</p>
<p>Jedna ulička kula pikle proti druhé, každá pracovala na svou vlastní pěst a bitky mezi nimi byly na denním pořádku. Někdy spolu přátelily dvě či tři uličky nebo plácky, byla celá sdružení spřátelených ulic, která měla různé smlouvy o vzájemné pomoci, přísahy věrnosti a vůbec všelijaká ustanovení a zvláštní zvyky.</p>
<p>Byly to veliké a slavné bitvy, které jednotlivá místa ve Stínadlech mezi sebou vybojovávala! A vznikaly z důvodů, které my asi nikdy zplna nepochopíme! Příslušník jedné ulice byl například napaden</p>
<p>příslušníkem</p>
<p>uličky</p>
<p>jiné.</p>
<p>Ulice</p>
<p>napadeného žádala veřejnou omluvu od ulice útočníka. Omluva nepřišla do předepsané hodiny a příští den už vzplála veliká a nelítostná bitva mezi oběma ulicemi. Každá ulice měla svoji vlajku. Ukořistit co největší počet cizích vlajek — to byla pýcha každé ulice. A podle počtu ukořistěných vlajek se měřila její udatnost.</p>
<p>Bouřlivé a vzrušené dny měla Stínadla!</p>
<p>Kteréhosi jara vzplanulo veliké nepřátelství mezi uličkami Na talířku, Harfenickou, Hřbitovní a Kostelní na jedné straně a Podzemní uličkou, Ve sklepeních, U tunelu a Rejdištěm na straně druhé.</p>
<p>Nepřátelství začali hoši z Harfenické ulice. Ulice Na talířku, Hřbitovní a Kostelní šly s ní, protože byly vázány smlouvou.</p>
<p>Čtvrtý den nepřátelství se drobné potyčky boje proměnily v ohromnou bitvu, kterou za stranu Na talířku osobně vedl statečný a čestný náčelník Robert Komour. Ke straně protivníků se přidaly toho dne ještě Myší schody a Zazděná ulička a říkalo se, že přistoupí ještě Rváčov.</p>
<p>Robert Komour viděl, že znepřátelené ulice dostávají těmito posilami značnou převahu a chtěl nepřátelství ukončit ještě dříve, než vstoupí do bojů proti nim také Rváčov, který byl zvlášť početný a nebezpečný.</p>
<p>Proto se vydal sám k vedoucím nepřátelských ulic, aby je požádal o příměří. Na rozhraní Zazděné uličky a Mokré jámy však byl zasažen velkým kamenem do hlavy a těžce zraněn. Bitva tím skončila, ale Komour za pět dnů potom na své zranění zemřel.</p>
<p>A tu vstupuje do popředí chlapec, až dosud neznámý, obyčejný prostý bojovník z ulice Na ostrůvku. Využívá pokleslé nálady, která zavládla po celém okolí úmrtím Berta Komoura, i chvilkové smířlivosti, již jeho smrt měla za následek, a bouří proti bitkám a věčnému nepřátelství jednotlivých ulic a plácků proti sobě.</p>
<p>Jeho jméno je Vojtěch Vont.</p>
<p>268</p>
<p>Tělo mrtvého Roberta Komoura leží ještě doma nepohřbeno a kolem Vojtěcha Vonta je již seskupeno několik ulic, které jsou ochotny podepsat věčný mír se všemi stínadelskými uličkami a náměstíčky a bránit jej proti každému, kdo by jej chtěl rušit.</p>
<p>A stále nové a nové ulice se hlásí do svazku těch, kdož už si nikdy nepřejí žádnou bitvu, a Vojtěch Vont uprostřed těchto jednání, schůzí a sepisování smluv stojí pevný, šlechetný a klidný jako bezpečná záruka míru. Jeden náčelník za druhým přichází a dává k použití veškeré bojovníky své ulice s celou jejich sílou a věrností.</p>
<p>Nastává</p>
<p>den</p>
<p>pohřbu</p>
<p>Berta</p>
<p>Komoura.</p>
<p>Stínadelští nemají na věnce a kytice, ale Bertova rakev je doslova zasypána žlutými kvítky, které kvetou v tu dobu na každém stínadelském dvorečku, v každém zákoutí, kam jen trochu může sluníčko, i u zdí domů, kde lidé mnoho nechodí.</p>
<p>A na památku toho dne všichni hoši ve Stínadlech si dali na klopu kabátů tento žlutý kvítek, aby jim stále připomínal zhaslý život Roberta Komoura a věčný mír, který si při jeho památce slíbili.</p>
<p>Vojtěch Vont nezůstal jen u své výzvy k trvalému přátelství, ale vypracoval přesné řády a smlouvy, a když pak po několika dnech byl veřejně zvolen náčelníkem celých Stínadel, vytvořil jedinou velkou organizaci jejich ulic, ve které se každá ulice, ba i každý jednotlivec dovolal svého práva.</p>
<p>Žluté kvítí na Robertově hrobě zvadlo, ale jeho smrt nebyla marná, pevně stmelila Stínadla.</p>
<p>Každý večer se scházela Vontská rada, které předsedal Vojtěch Vont, a na ní byly projednávány všechny stínadelské záležitosti. Jako odznak stínadelské příslušnosti byl zvolen špendlík se žlutou hlavičkou. Tak žlutou, jako bylo kvítí, které ve Stínadlech rostlo v době, kdy za jejich svornost umíral Robert Komour, a které mu stínadelská mládež nasypala na rakev a na hrob.</p>
<p>Když byla výstavba organizace stínadelských ulic hotova, začala pracovat Vontská rada na báječných věcech. Pořádala zápasy v různých sportech mezi jednotlivými ulicemi, vypisovala všelijaké turnaje a ligy a bojovala za chlapecká práva i u dospělých lidí. Vymohla si vstup do opuštěných ohrad, ve kterých zřídila malá hřiště, jejím přičiněním byly odstraněny různé zákazy, které zabraňovaly až dosud hrám na místech, kde hra opravdu nikomu nepřekážela, a vůbec mnoho jiných věcí.</p>
<p>Zatímco</p>
<p>vnějším</p>
<p>odznakem</p>
<p>každého</p>
<p>stínadelského</p>
<p>chlapce</p>
<p>byl</p>
<p>žlutý</p>
<p>špendlík,</p>
<p>symbolem náčelnictví nad celými Stínadly byl hlavolam Jana Tleskače. Již tehdy byla známa existence ježka v kleci, ale nikdo ze 269</p>
<p>stínadelských nevěděl, kde je hlavolam skryt.</p>
<p>Jen velká Vontská rada věděla, že ježek v kleci je u Vojtěcha Vonta. A tak bylo psáno v nejtajnějších pravidlech: z generace na generaci bude Tleskačův hlavolam přecházet mezi námi a bude vždy u toho, kdo povede Stínadla!</p>
<p>Několik let řídil Vojtěch Vont moudře osudy Stínadelských. Byl již skoro dospělý, když předal svou</p>
<p>vládu</p>
<p>svému</p>
<p>mladšímu</p>
<p>nástupci,</p>
<p>nejschopnějšímu z Vontské rady. Na památku prvního náčelníka si pak Stínadelští začali říkat Vontové.</p>
<p>Organizace sílila, nebyla snad už jediná ulička, která by k ní nepatřila. Vyvíjela se stále větší a větší činnost k prospěchu všech Vontů.</p>
<p>Ustanovila nové zvyky, pravidla, zavedla svátek Vontů, již nikdy nebyl porušen ve Stínadlech mír mezi uličkami.</p>
<p>Jak léta ubíhala a staří Vontové odcházeli a noví dorůstali, zapomínalo se však víc a více na ušlechtilé zásady zakladatele Vojtěcha Vonta.</p>
<p>Bojovnost nových Vontů znovu vzplanula.</p>
<p>Neznali už Roberta Komoura a jeho příběh.</p>
<p>Neznali už ani Vojtěcha Vonta. A když vontské zřízení bylo přece jen příliš pevné a jeho zákony o vnitřním míru jasné, obrátila se jejich bojovnost ven ze Stínadel, do jiných čtvrtí. Výpravy a nájezdy na Druhou stranu i jinam, kde chlapci neměli ani potuchy o nějaké společné obraně, byly výslednicí této bojovnosti a úpadku vontské cti.</p>
<p>Rok za rokem míjel nad stínadelským bludištěm. Některý byl pro Vonty úspěšný, jiný špatný. Vontské rady se střídaly a podle svých schopností a podle povah těch, kdož v nich zasedali, vypadala i jejich činnost. Také titul Velkého Vonta, náčelníka celých Stínadel, přecházel z osoby na osobu. A s ním i Tleskačův hlavolam — ježek v kleci.</p>
<p>Katastrofa nastala loňského roku. Dosavadní Velký Vont se chtěl vzdát svého úřadu a předat jej svému nástupci. Hlásili se k němu však Vontové dva: Mažňák a Losna.</p>
<p>Podle pravidel měl být titul Velkého Vonta mezi nimi tedy vybojován. Víte, že jsme tehdy do tohoto boje zasáhli ve snaze zajistit Velké Vontství Losnovi. Byl zárukou lepšího vedení Stínadel než povahově vadný Mažňák.</p>
<p>Boj mezi Mažňákem a Losnou před očima Vontské rady skončil tragicky. Neočekávaným zásahem Mažňákova otce zmizel symbol Velkého Vontství — ježek v kleci — v podzemní stoce svatojakubského kostela. Bylo po volbě Velkého Vonta. Vontové rozeštvaní na několik táborů ztratili po prozrazení této zprávy zájem o celé vontské zřízení, organizace se rozpadla a ve Stínadlech zavládl zmatek a staré násilí.</p>
<p>270</p>
<p>Teď po roce bezvládí se Stínadla zase zdvíhají.</p>
<p>Průběh tohoto probouzení znáte. TAM—TAM vás informuje. Očekávejte zprávy v dalších číslech, kde vám kromě nynějších událostí budeme na zvláštní</p>
<p>stránce</p>
<p>vypisovat</p>
<p>různé</p>
<p>zajímavé</p>
<p>podrobnosti ze starých vontských dob, o kterých jsme vám dnes přinesli zatím jen stručný nástin.</p>
<p>Vaše Rychlé šípy.”</p>
<p>Jaký div, že zájem o TAM—TAM stoupl tak, že se “trať” každého z jeho pěti sešitů prodlužovala o celé desítky nových čtenářů. Jirka Rymáň se stal veledůležitou osobností, neboť určoval, kdy který čtenář má od koho TAM— TAM dostat.</p>
<p>Parta Tondy Plíhala ve Dvorcích, která vydávala Sběrače, se užírala závistí nad úspěchy TAM—TAMU. Co byl Sběrači platný jeho rozmnožovací stroj, když jeho obsah byl proti TAM—TAMU nicotný!</p>
<p>Je samozřejmé, že Mirek nenapsal do TAM— TAMU všechno, co v kronice vyčetl. Na jejích stránkách byly mnohé příběhy, které chtěl uveřejnit až snad někdy později — a o některých se rozhodl po poradě s ostatními hochy Rychlých šípů, že je neuveřejní vůbec.</p>
<p>Čtenářstva Sběrače valem ubývalo. Marně psal Tonda Plíhal se svými kumpány do jeho stránek plamenné výzvy k Dvorečákům, aby jakožto příslušníci dvorecké čtvrti — svůj časopis podporovali. “Jaképak podporování!” prohlásil jeden ze Dvorečáků. “Ať přináší Sběrač dobré věci — a získá zájem hned!”</p>
<p>Tonda Plíhal věděl, že různými klepy a s opičením po TAM—TAMU už dlouho nevydrží, a tak se rozhodl k velkému kroku. V příštím čísle Sběrače halasně oznámil, že se jeho vydavatelé odeberou do Stínadel, aby odtamtud přinesli nové zprávy. Na konci tohoto sdělení byla podivná věta: “Zaslechli jsme zvláštní řeči o Rychlých šípech.</p>
<p>Jdeme do Stínadel zjistit, co je na nich pravdy.</p>
<p>Jestli pravdivé budou, zničí to Rychlé šípy!”</p>
<p>19 Neuvěřitelná zpráva</p>
<p>Po sobotní výpravě, při které Rychlé šípy vykopaly ve Stínadlech na Červených schodech starou vontskou kroniku, jim nadešel týden nabitý událostmi, na které později měly Rychlé šípy ještě dlouho, dlouho vzpomínat.</p>
<p>271</p>
<p>Popraskem, který vzbudilo nové číslo TAM— TAMU, vlastně celá ta řada událostí začínala.</p>
<p>Ve středu pak Rychlé šípy konaly schůzku, na níž se chtěly radit, jak nejlépe využít vontské kroniky pro své účely.</p>
<p>“Je nutné jednat co nejrychleji!” bouřil Jarka k hochům v klubovně ještě před Mirkovým příchodem.</p>
<p>“Každou minutu hrozí nebezpečí, že záhadný Široko objeví, že ježka v kleci lze rozšroubovat. A jakmile tuhle skutečnost zjistí, je konec! Dostane se na ježka, i kdyby měl jeho klec rozbít, přepilovat. A víte, co by to znamenalo.</p>
<p>Plán létacího kola načrtnutý na hedvábný papír by byl prozrazený — a možná že i zničený nevědomostí Široka. Musíme jít do Stínadel co nejdřív!”</p>
<p>Hoši s ním plně souhlasili, ale Mirek — kupodivu — zase už neprojevoval velkou chuť k výpravě. A když se všichni ostatní hoši shodli, že pátek by byl nejvýhodnější den, nechtěl Mirek o pátku ani slyšet.</p>
<p>“Dejte mi pokoj s pátkem!” řekl trochu nevrle.</p>
<p>“V kterýkoli jiný den by se mi to hodilo lip, jenom ne v pátek!”</p>
<p>“A proč?” zeptal se Jindra. “Jindy jsi měl v pátek vždycky čas, zejména na Stínadla — a teď ne! Jak je to možné?”</p>
<p>Červenáček byl zticha, ač ho také svrběl jazyk.</p>
<p>Nechtěl se však zase spálit jako posledně.</p>
<p>Zato si dnes smočil Rychlonožka. “To je škoda!” pravil a zpitvořil svůj obličej do směšného výrazu, který vždycky každého rozesmál. “Zrovna když všichni v pátek můžeme, Mirek nemůže!”</p>
<p>Jarka mlčel a jen Mirka s tichým údivem pozoroval.</p>
<p>Zdálo se mu, že vidí v jeho tváři jakousi únavu, nechuť nebo cosi podobného, čemu dobře nerozuměl. Už několikrát tento výraz u Mirka viděl. Ano — bylo to před minulou výpravou do Stínadel, do které se Mirkovi také příliš nechtělo — a pak — ano, pak tentýž výraz nejistoty viděl Jarka u Mirka ve Stínadlech, když na něj Vontové volali jménem.</p>
<p>Teď zde Mirek sedí, tichý a zasmušilý a jakoby bezradný. Jarka marně přemýšlí, co se s Mirkem děje. Zná Mirka nejdéle ze všech chlapců Rychlých šípů. Ještě nikdy nezažil, že by Mirek uprostřed nejhorečnatější práce ochaboval. A teď se to stalo již dvakrát. Před poslední výpravou a dnes zase! Má snad Mirek opravdu strach, jak to nešťastně prořekl Červenáček? Účinkovala na něj výstraha před neznámým nebezpečím opravdu tak hluboce? Zřejmě ano — jiné vysvětlení není!</p>
<p>“Ne —opravdu tenhle týden nemůžu!” řekl pak Mirek těžce. “Nezlobte se na mne, ale není to opravdu možné! Vím, že se vám to zdá divné, a velmi nesprávné. Šel bych tam snad raději než vy!</p>
<p>Vím, jak je to všechno důležité! Jarka to řekl správně, že je škoda každé minuty. A přece — přece nemůžu!”</p>
<p>Jindra, který byl dnes zvlášť rozdychtěný a bojovný, chtěl zase ještě něco namítat, ale Jarka mu dal potají znamení, aby byl zticha. Stejně by nic nepořídil a rozladění by bylo ještě větší.</p>
<p>A zatímco v klubovně Rychlých šípů probíhala tato trochu pokažená klubovní schůzka, děly se mimo klubovnu jiné věci.</p>
<p>Přes Rozdělovací třídu se mihlo několik postav a zmizelo ve Stínadlech. Byla to parta Tondy Plíhala, rozhojněná o Bratrstvo Kočičí pracky.</p>
<p>Tiše</p>
<p>a</p>
<p>nenápadně</p>
<p>vklouzli</p>
<p>do</p>
<p>stínadelského bludiště, se srdcem tlukoucím a čelem zvlhlým potem úzkosti. Cesta do Stínadel — poslední pokus, jak zachránit pověst stále upadajícího Sběrače.</p>
<p>A asi za hodinu se odehrávalo cosi v ulici, kde bydlel Jirka Rymáň.</p>
<p>Tento věrný pomocník Rychlých šípů se právě vracel domů ze své obchůzky za několika staršími čísly TAM—TAMU, která se pozdržela u některých liknavých čtenářů. Nebylo snadné přimět tolik čtenářů ke kázni v předávání přečtených čísel TAM—TAMU. Každodenně vzniklo několik nepříjemností a zdržení v obíhání sešitů a Jirka Rymáň, který si vzal za úkol bdít nad jejich správným kolováním, musel vše zajišťovat,</p>
<p>napravovat,</p>
<p>upomínat</p>
<p>liknavce,</p>
<p>přepisovat a přepracovávat “trati”, po kterých časopis obíhal jednotlivé čtenáře. Jak pohodlné to mají Dvorečáci se svým Sběračem, psaným na psacím stroji, proti Rychlým šípům! Sběrače čtenář nemusí vracet zpátky! Koupí si jej a může si jej nechat a číst třeba tisíckrát za sebou. A nejsou žádné hádky, kdo má výtisk dříve dostat.</p>
<p>Ovšem, Sběrač je také trochu dražší. A přece je rozhodně lepší pracovat pro Rychlé šípy. Jirka Rymáň tiskne v ruce několik posledních sešitů TAM—TAMU a pospíchá. Zdržel se hádkou s Bamberou, s tím starým lstivým lišákem, který vždycky každého napálí. To bylo výmluv, proč nepředal TAM—TAM ještě odpoledne dál podle výpůjčního řádu! Jirka má vážné podezření, že si Bambera založil svou “soukromou čtenářskou trať”, že má totiž sám několik čtenářů, kterým za poplatek TAM —TAM půjčuje, a proto ho nemůže odevzdat včas dál!</p>
<p>Z rozhorlených úvah vyrušily Jirku Rymáně kroky, které se za ním náhle ozvaly. Snad by si jich nevšiml, kdyby je za sebou slyšel už déle. Ale kroky se ozvaly tak náhle! Zřejmě někdo za ním vyšel ze vrat domu, který právě minul. Kdo to asi je?</p>
<p>272</p>
<p>273</p>
<p>Jirka se otočil a uviděl za sebou tři postavy neznámých výrostků. Ulice byla pustá a tmavá.</p>
<p>Nebylo mu právě volno u srdce, přestože nebyl bázlivý, což ostatně dokázal už svou neohroženou cestou do Stínadel. Pak jeden z výrostků zavolal: “Kde tady bydlí Rymáň?”</p>
<p>Jirka se trochu ulekaně zastavil a pravil: “Rymáň? Co mu chcete? To jsem já!”</p>
<p>Výrostci došli až k němu a vzápětí Jirka litoval, že se nedal do běhu. Neboť výrostci ho obstoupili ze všech stran.</p>
<p>Stiskl pevněji sešity v podpaží a nedůvěra k výrostkům vzrůstala každou vteřinou. Prohlíželi si ho vyzývavě a výhružně. Když se jeden z nich obrátil směrem k svítilně na zdi, zalesklo se mu cosi na klopě kabátu. Zřejmě jehla — nebo ne — špendlík, zapíchnutý zespodu do klopy kabátu.</p>
<p>Špendlík! U Jóviše — žlutý špendlík! Jirka Rymáň přelétl očima klopy kabátů dvou druhých chlapíků. U jednoho neviděl na klopě nic, ale druhému se tam také leskla část špendlíku, zespodu zapíchnutého, která projela na povrch.</p>
<p>“Vontové!” vyjekl Rymáň v pekelné hrůze.</p>
<p>“Vy jste Vontové, viďte?” Před očima mu vyvstala znovu ta hrůza pronásledování a zavlečení do Stínadel.</p>
<p>Jeden z výrostků se ušklíbl a zasyčel zlověstně: “Těší nás, že nás poznáváš!” Chvíli se pásli na jeho úzkostech, a když postřehli, že se mimoděk rozhlédl, aby zjistil, kudy by jim utekl, semkli se kolem něho ještě těsněji a druhý z nich promluvil:</p>
<p>“Vidíš, že je s tebou konec! Potřebujeme to vaše čtení o nás, co si tady píšete a půjčujete. Ty to máš prý na starosti.”</p>
<p>Rymáň se potil úzkostí a tiskl TAM—TAMY</p>
<p>ještě usilovněji k tělu. Ano, je konec, je konec, klokotalo mu horečně hlavou. Co mu řeknou Rychlé šípy, až se dovědí, že je tolik sešitů TAM</p>
<p>—TAMU ztraceno! Sebral je právě od nových čtenářů, kteří chtěli znát i předchozí čísla. Smůla všech smůl, jsou tady všechny TAM—TAMY i z minulého roku! A letošní!</p>
<p>Náhle Jirka Rymáň pocítil prudké škubnutí, a než se nadál, jeden Vont mu TAM—TAMY</p>
<p>vytrhl z ruky.</p>
<p>“To nesmíte!” vyjekl zoufale Jirka a sápal se na něj.</p>
<p>“Tebe se budeme ptát, skrčku!” zasmál se tvrdě Vont, který držel sešity a bránil se Jirkovi prázdnou rukou.</p>
<p>Jirka se však nemínil vzdát. Cloumal Vontem, seč jeho síly stačily, a rval se i s ostatními. Hrůza, co řeknou Rychlé šípy, zatlačila do pozadí hrůzu z Vontů.</p>
<p>“Pomoc!” volal Jirka. “Jsou tady Vontové!</p>
<p>Ukořistili TAM—TAMY! Pomoc! Pomoc!”</p>
<p>Jakýsi starý pán, který jediný kráčel ulicí, přešel sem z protějšího chodníku a řekl karatelsky: “Ale hoši, hoši, což musíte dělat takový hluk při těch svých věčných tahačkách? A vy velcí nechtě přece toho malého s pokojem!” Pak klidně odcházel.</p>
<p>Z vedlejší ulice přiběhli dva menší hoši, a když slyšeli, že jsou zde Vontové, rozkřičeli se a zmizeli ve tmě.</p>
<p>Vont, který držel TAM—TAMY, vecpal je kamsi za kabát a dal se do běhu směrem k Rozdělovací třídě. Také druzí dva nemínili ztrácet zde příliš času. Půda začala být horká. Jirka volal pořád o pomoc, v domech se otvírala okna a z uhlířského krámu vyběhl začerněný uhlíř.</p>
<p>Jeden ze dvou zbylých Vontů odrazil Jirku prudkou ranou ke zdi a v nejbližší vteřině se oba rozběhli za svým druhem.</p>
<p>Uhlíř přiběhl k Jirkovi a ten mu jen zhruba vysvětlil, co se stalo.</p>
<p>“No, hlavně že jsi živý,” smál se uhlíř. “Křičel jsi, jako by tě brali loupežníci!”</p>
<p>Jirka Rymáň šel tedy domů, ale byl tak rozechvělý, že tam nemohl vydržet. Vzal si svou večeři — dva namazané krajíce chleba — a pod záminkou, že si půjde do průjezdu hrát s domovníkovým psem, vytratil se před dům, rozčileně pobíhal po chodníku a zase se vracel do průjezdu, zdrcený a naprosto bezradný. Má ještě teď běžet k Rychlým šípům? Hrůza ho z toho obcházela. A přece dříve nebo později jim ztrátu TAM —TAMŮ musí ohlásit!</p>
<p>V nejistotách a úzkostech se potuloval neklidně u domu až skoro do chvíle, kdy se domy na noc zamykají.</p>
<p>Pak uslyšel ve vedlejší ulici udýchaný hovor a cosi jako bědování. Vyběhl k rohu, aby se podíval, co se tam děje — a uviděl podivný jev.</p>
<p>Uprostřed ulice, v jízdní dráze se potáceli naprosto vyčerpám členové Bratrstva Kočičí pracky. Dlouhé Bidlo a Bohouš podpírali Štětináče, který byl snad zchvácený nebo dokonce raněný. Dlouhé Bidlo nemělo svou placatou tenkou čepici a Štětináči scházel kabát. Bohouš měl svou usmolenou košili roztrženou vedví a brečel. Něco mezi vzlyky povídal, popotahoval a zase prohlížel cáry, které mu visely z košile.</p>
<p>Jirkovi dalo velkou práci, aby z Bohoušova vzlykavého hovoru po— 274</p>
<p>275</p>
<p>chopil celé neštěstí, které Bratrstvo Kočičí pracky potkalo. Bratrstvo se zřejmě vydalo do Stínadel a tam padlo Vontům do spárů! Jen jedné věci nerozuměl! Tomu, co tiše a jakoby vítězoslavně říkalo Dlouhé Bidlo!</p>
<p>“Ale ta zpráva! Lidičky — ta zpráva! Ten objev! To bude rána pro Rychlé šípy! Ty se budou divit, co ten jejich povedený Mirek Dušín za jejich zády dělá! Prosím — kdo by to byl řekl: Mirek Dušín vede asi deset stínadelských ulic a chce se stát Velkým Vontem!”</p>
<p>Jirka se nemohl již ovládnout. Rozběhl se k nim a volal: “Čím se chce Mirek stát? A co vede ve Stínadlech? Jak to víte? Kdo vám to řekl?”</p>
<p>Dlouhé Bidlo se na Jirku podívalo trochu nechápavě a pak řeklo s ledovým klidem: “Když si koupíš zítra Sběrače, dovíš se tam všechno!”</p>
<p>Neuvěřitelná hrozná zpráva Jirkou otřásla a na chvíli zatlačila do pozadí i strach před Rychlými šípy pro ztracené TAM—TAMY. Chtěl běžet ihned k nim do klubovny a neuvážil, jak je již pozdě a že v klubovně jistě dávno nejsou. Hluk zavíraných dveří domů mu teprve připomněl pozdní čas.</p>
<p>Přiběhl k domu, kde bydlel, právě když paní správcová chtěla zamykat. V úzkostné náladě přišel domů, umyl se, připravil si učení na ráno a se strachem šel spát.</p>
<p>20 V nouzi poznáš přítele Snad ještě nikdy nebylo na Druhé straně takové pobouření mezi hochy a děvčaty jako v den, kdy vyšlo nové, spěšně vyrobené číslo Sběrače!</p>
<p>Několik hochů vidělo už včera neslavný návrat vydavatelů Sběrače a Bratrstva Kočičí pracky — a tak dnes už od rána se šířila od úst k ústům zpráva, že se něco stalo a že tito odvážlivci přinesli ze Stínadel úžasné noviny. Ke vzrušení nemálo přispěla i zpráva o ukoňstění TAM—TA-MŮ.</p>
<p>Byl to perný den pro Rychlé šípy. Jirka Rymáň plakal strachem i zoufalstvím, když svoje neštěstí Mirkovi oznamoval. Čekal na Mirka schválně brzy ráno před jeho domem, aby mu všechno poctivě oznámil ještě před odchodem do školy.</p>
<p>Mirek přijal zprávu statečně, ale bylo vidět, že je zneklidněný. Nelitoval ani tak ztráty sešitů, protože od každého čísla měly Rychlé šípy ještě čtyři opisy. Obával se však bouří, které ve Stínadlech vzejdou, až Vonto— 276</p>
<p>vé uvidí, co vše Druhá strana o nich ví. Budou teď ještě více na stráži, ještě nedůvěřivější ke každému</p>
<p>neznámému,</p>
<p>kdo</p>
<p>se</p>
<p>objeví</p>
<p>ve</p>
<p>Stínadlech, a to znamená zvýšené nebezpečí při každé výpravě!</p>
<p>Ztráta sešitů TAM—TAMU nebyla však ničím proti zprávě, kterou přinesl Sběrač a která se rozlétla jako bleskem po celých Dvorcích i Druhé straně.</p>
<p>Tonda Plíhal, který si trochu nepoctivě přisvojil a napodobil Mirkův sloh, líčil barvitě včerejší cestu do Stínadel, různá nebezpečí a příhody, které je cestou potkávaly. Kdesi v hlubinách</p>
<p>Stínadel</p>
<p>pak</p>
<p>prý</p>
<p>byli</p>
<p>svědky</p>
<p>vzrušujícího zápasu dvou vontských skupin, z nichž každá měla asi osm až deset členů. A pak prý se dostali do jakéhosi dvora, kde našli úžasnou</p>
<p>věc.</p>
<p>Ve vývěsní skříňce na zdi byly různé vontské zprávy, určené nejbližším ulicím, a byla tam fotografie chlapce, ve kterém výprava Sběrače s největším úžasem poznala Mirka Dušína! Pod fotografií byl nápis, který si Tonda Plíhal přesně opsal:</p>
<p>“Mirek Daneš je náš. Mirek nás povede k cíli!</p>
<p>Nikdo nebude řídit Stínadla tak jako Mirek.</p>
<p>Jediné on se musí stát Velkým Vontem! Dejte své hlasy jedině jemu!”</p>
<p>Po této ohromující zprávě následovalo ve Sběrači ještě ujištění, že se Plíhalova výprava nemohla mýlit, Mirka na fotografii všichni účastníci bezpečně a bez nejmenších pochyb poznali.</p>
<p>“Je zajímavé a pro Rychlé šípy příznačné,”</p>
<p>psal pichlavě Tonda Plíhal dále, “toto zrádné jednání Mirka Dušína! Zde mezi námi předstírá věrnost Druhé straně a boj proti Vontům — a tam se uchází o vládu nad nimi, o Velké Vontství. A myslí si, že to nevyjde najevo a že se to dá ututlat tím, že si změnil jméno Dušín na Daneše!</p>
<p>Snad bychom to mohli odpustit komukoli jinému. Ale Rychlým šípům, které si hrají vždy na čestné, věrné a správné lidi, něco podobného odpustit nelze! S Rychlými šípy už opravdu žádný slušný člověk nemůže</p>
<p>promluvit!</p>
<p>Naše výprava do Stínadel nebyla poslední, přestože jsme tam zažili potom ještě mnoho hrozného. Nebojíme se jít tam znovu a osvětlit všechny temné pikle Mirka Dušína!”</p>
<p>Nelze se divit, že Sběrač s takovou zprávou šel jako na dračku! Celý jeho náklad byl vyprodaný během několika dopoledních hodin a ještě se na mnohé zájemce nedostalo. To se ještě nikdy Sběrači nestalo! Dříve vždycky více než polovina výtisků zbyla.</p>
<p>Hoši běhali se Sběračem v ruce po školních chodbách i po ulicích, Sběrač zaplavil celé Dvorce i Druhou stranu.</p>
<p>Věrné přívržence Rychlých šípů objev zdrtil.</p>
<p>Rychlé šípy, jejich vzor, podle kterého se vždy řídili, které obdivovali a milovali, ty se mohly takto zachovat? Bylo to opravdu neuvěřitelné — jenže — Sběrač by si takovou zprávu nemohl jen tak vymyslet! Vždyť byli pod ní podepsaní všichni účastníci výpravy! Všichni Mirka na fotografii určitě poznali. Snad jeden nebo dva by se mohli mýlit, ale všichni rozhodně ne!</p>
<p>Bylo to hrozné zjištění! Rychlé šípy — zrádci své čtvrti! Prospěcháři, kteří hráli na obě strany!</p>
<p>Potměšilí licoměrníci s maskou přetvářky na svých zdánlivě nevinných a ušlechtilých tvářích!</p>
<p>Br -</p>
<p>V každé ulici, na každém rohu, v každé třídě — všude se shromažďovaly hloučky rokujících hochů a děvčat. Vznikaly hádky, padly i první rány. Věrných přívrženců Rychlých šípů ubývalo — a ti zbylí měli těžké chvíle.</p>
<p>Přísloví V nouzi poznáš přítele zde platilo více než kde jinde. Přátelé Rychlých šípů se od nich odvraceli, místo aby je hájili, v několika minutách po přečtení Sběrače celé jejich přátelství a věrnost zmizely jako dým, větrem odvátý. Neboť být věrný není lehké umění! Být věrný, to znamená stát u svého přítele nejenom tehdy, když je na vrcholu své slávy, když nic nepotřebuje, a když spíše ještě rozdává, ale i tehdy, když se řítí do hlubin neštěstí, pomluv a opovržení!</p>
<p>Zbyla jen hrstka těch, kteří dovedli být takto věrní! Většina těch, kteří ještě do včerejška byli Rychlými šípy nadšeni a chlubili se jejich přátelstvím, měla pro Rychlé šípy najednou jen slova pohany, nebo alespoň významné úsměvy, štiplavé poznámky a pokrytecké kývání hlavou, které mělo říkat asi: Ach, ach, komu jsme to věnovali svou důvěru! Takové zklamání!</p>
<p>Hoši, kteří Rychlým šípům vděčili za mnohou cennou radu při zakládání a vedení svých klubů, se najednou naparovali, říkali, že něco takového se v jejich klubu nikdy nemůže stát — a v klubovních kronikách přelepovali čistým papírem přátelská slova, která si tam kdysi dali od Rychlých šípů “na památku” napsat a kterými se ještě do včerejška chlubili.</p>
<p>Jarka běžel, na nejvyšší míru pobouřený, do klubovny hned odpoledne, jakmile si odbyl hodinu matematiky. V klubovně však nikdo nebyl, a tak se vydal k Mirkovi do bytu.</p>
<p>Mirkova maminka, která mu přišla otevřít, se na něho trochu nevlídně 278</p>
<p>279</p>
<p>podívala, ale Jarka jejího pohledu nedbal a hned se hnal do Mirkova pokojíčku.</p>
<p>Mirek seděl u stolku a před ním ležely školní knihy a sešity. Byli tu už také Jindra, Červenáček a Rychlonožka. Mirek se zřejmě před jejich příchodem učil. Proto také asi ten nevlídný pohled Mirkovy maminky! Žádní rodiče nevidí rádi, když jejich syna někdo vytrhuje od učení!</p>
<p>Mirek byl pobledlý a jeho oči měly vyčítavý výraz, ústa měl však hněvivě stažená. Byla tu asi nějaká rozepře, než Jarka přišel. Snad ji dokonce svým příchodem přerušil. Že zase Červenáček, Jindra nebo Rychlonožka řekli něco hloupého, co Mirka urazilo?</p>
<p>“Mirku! Už víš — viď?” volal Jarka již od dveří. “Prosím tě, řekni nám upřímně, co je na tom pravdy?”</p>
<p>Mirek povstal trochu prudce od stolku a téměř vykřikl: “Tak TY už tomu taky věříš?”</p>
<p>“Ale — ale ne, nevěřím!” zarazil se Jarka.</p>
<p>“Věříš! Věříš! Nepřišel bys, kdybys nevěřil! ”</p>
<p>hovořil lítostivě i hněvivě Mirek.</p>
<p>“Že jsem přišel, to ještě neznamená, že ti nevěřím!” odpověděl Jarka, nemile překvapený Mirkovým tónem. “Smím přece přijít a pohovořit si s tebou o tom, co se o tobě a tím vlastně i o celém našem klubu píše — či ne?”</p>
<p>Mirek mlčel, ale Jindra dodal: “Nesmíš se na nás tak zlobit, Mirku, že se chceme všechno dovědět! Podívej se, je tu tolik záhadných věd: Vontové na tebe dvakrát volali ve Stínadlech.</p>
<p>Všichni jsme to přece slyšeli. Tobě hrozí ve Stínadlech nějaké nebezpečí, větší než nám, jak říkala ta výstraha! Už minule ses zdráhal jít s námi do Stínadel, a teď jsi dokonce výpravu odložil vůbec, aniž jsi nám vlastně vysvětlil proč!</p>
<p>A do toho přichází ještě ta zpráva ve Sběrači!</p>
<p>Můžeš se nám divit, že chtě nechtě hledáme ve všech těch událostech nějakou spojitost?”</p>
<p>Jarka dával za Mirkovými zády Jindrovi znamení, aby mlčel. Vždyť to bylo vlastně obvinění! Jindra tu otevřeně doznával, že Mirkovi nedůvěřuje a že zpráva Sběrače tuto nedůvěru jen posiluje.</p>
<p>Mirek se obrátil k Jindrovi, vzal ze stolu nějakou knihu a uhodil jí o stůl. Bylo vidět, že chce něco říct, ale v posledním zlomku vteřiny že si to rozmýšlí.</p>
<p>Pak se rázně otevřely dveře a dovnitř vešla Mirkova maminka. “Myslím, že ses měl učit, Mirku!” řekla a v jejím hlase zněla přísnost.</p>
<p>Mirek zčervenal. Nikomu není milé, když ho napomínají jeho rodiče</p>
<p>před kamarády - a zejména když všichni tito kamarádi jsou mladší než on.</p>
<p>Hoši ze slov Mirkovy maminky pochopili, že nejsou vítanými návštěvníky a ze se v tom napomenutí Mirkovi vlastně skrývá výzva aby odešli</p>
<p>Jarka chtěl ještě podat Mirkovi ruku na rozloučenou tak jak bylo vždy mezi nimi zvykem, ale Mirek se otočil a poodešel k oknu odkud se mrzuté zadíval dolů na ulici. Učinil tak snad schválně - nebo opravdu neviděl Jarkovu ruku?</p>
<p>Jarka ji s ustrnutím stáhl zpět a vyšel s hochy z místnosti.</p>
<p>21 Štětináč nabízí důkazy Na schodech domu, kde Mirek bydlel, dalo se rozčilené napětí ještě poněkud vydržet. Ale sotva vyšli z domu ven a ocitli se na ulici mezi lidmi, připadali si jako sirotci. Mirek se na ně zřejmě rozhněval! Snad už ho nikdy neuvidí v klubovně mezi sebou! Budou vůbec mít potom ještě klubovnu? Budou udržovat svůj slavný klub Rychlých šípů dále, když z něho Mirek snad odejde?</p>
<p>Jindra, Červenáček a Rychlonožka obklopili teď Jarku, nejstaršího člena klubu. Zbyl jim jen on. Byl trochu pobledlý přestálým rozčilením a smutný tak, jak ho chlapci ještě neviděli. “Snad bychom měli jít na chvíli do klubovny — co říkáte?” zahovořil tiše. “Tam jsme doma! Snad tam dostaneme nějaký dobrý nápad, jak se z toho všeho dostat!”</p>
<p>Všichni se té myšlenky chopili jako něčeho spásného a obrátili se směrem ke klubovně.</p>
<p>Neušli však ještě ani sto kroků, když potkali</p>
</section>
<section>
<p>Štětináče a Bohouše z Bratrstva Kočičí pracky.</p>
<p>Oba tito výtečníci se již z dálky na Rychlé šípy vítězoslavně smáli, mávali na ně rukama a povykovali.</p>
<p>Jindra radil, aby se Rychlé šípy raději obrátily k</p>
<p>přicházejícím</p>
<p>zády,</p>
<p>aby</p>
<p>se</p>
<p>vyhnuly</p>
<p>nepříjemnému setkání. Jarka však byl jiného názoru. “Musíme z nich dostat všechno, co vědí!”</p>
<p>pravil umíněně. “Pořád tomu nechci věřit!”</p>
<p>Štětináč a Bohouš zatím přišli už na doslech a Štětináč posměšně zahoukal: “Tak co, plantážníci, jak je vám po té ostudě? Že se prosím vás vůbec ještě odvážíte na ulici?”</p>
<p>“Proč bychom se neodvážili?” vyjel na něj Rychlonožka. “Snad si</p>
<p>280</p>
<p>281</p>
<p>nemyslíte, že se kvůli nějakému Sběrači a jeho klepům zavrtáme do země jako krtci?”</p>
<p>“Náhodou to nejsou žádné drby!” odsekl Štětináč uraženě. “Když jsme to napsali do Sběrače, tak je to určitě pravda! Ano, ten váš povedený Mirek je zrádce, pracuje s Vonty!”</p>
<p>Jarka se vložil do rozhovoru: “Že jste si to napsali do Sběrače, to není ještě důkaz, že je zpráva pravdivá! To my si taky můžeme napsat do TAM—TAMU, že máme v rukou ježka v kleci — a přece to není pravda!”</p>
<p>Štětináč se trochu zarazil a Jarka si teď povšiml jeho potlučeného a poškrábaného obličeje. Vontové ho důkladně poznamenali!</p>
<p>“Co kdybychom vás tedy přesvědčili?” řekl po vteřině váhání Štětináč. “Co kdyby - kdyby - co kdybyste se šli na Mirka do Stínadel sami podívat!”</p>
<p>Jarku až polilo horko při těch slovech. Pořád v hloubi duše věřil, že zpráva o Mirkovi je mylná, vylhaná, zkrátka nepravdivá. A teď mu tu Štětináč nabízí důkaz, který vylučuje jakékoli pochybnosti o pravdomluvnosti Sběrače!</p>
<p>Mimoděk pohlédl na Jindru. Ten jen slabě kývl, jako by chtěl povědět: “Přijmi! Přijmi tu nabídku!” Štětináč však nedal Jarkovi ani čas, aby se vzpamatoval.</p>
<p>“My tam jdeme zítra, v pátek! Na tom dvoře bude schůze a Mirek ji povede! Četli jsme to tam v té skříňce. Můžete jít s námi, jestli se nebojíte!”</p>
<p>“Chudinko — my a bát se!” vybuchl na Štětináče Rychlonožka. “Náhodou my — “</p>
<p>Jarka přetrhl jeho chlubení slovy: “Dobrá!</p>
<p>Nevěříme ani teď vašemu tvrzení! Do Stínadel s vámi půjdeme jen proto, abychom vám mohli dokázat, jak jste lhali!”</p>
<p>Štětináč se jen ušklíbl a řekl chladně: “To si řekneme až pak! Zítra v pět hodin odpoledne máme sraz v Drobílkově ulici. Tam se k nám můžete připojit. Čekat ale nebudeme, to si nemyslete!” Odvrátil se od Rychlých šípů, Bohouš za ním poskočil, popotáhl nosem a oba majestátně odpluli.</p>
<p>Rychlé šípy se za nimi ještě chvíli dívaly, až Červenáček řekl: “Je to vlastně to jediné, co vůbec můžeme udělat. Jít se přesvědčit! Pak teprve můžeme uvažovat, co vůbec dělat dál!”</p>
<p>“Co ale naše pátrání? Co TAM—TAM? Co ježek v kleci? A co s vontskou kronikou?” skoro plačtivě vypočítával Rychlonožka.</p>
<p>“Jsme v pěkné kaši!” odpověděl Jarka.</p>
<p>“Všechno to zatím musí stranou! A řeknu upnmně: Kdyby ta hrozná věc - víte — s Mirkem — měla být pravdivá - tak by mě už nic z toho netěšilo - to by byl konec s klubem…”</p>
<p>Hoši mlčeli, ale každý z nich si myslel totéž.</p>
<p>Až potom zase Jindra promluvil. Nesměle a tiše, jako by se bál nahlas vyslovit hroznou myšlenku, která ho napadla: “Mirek tedy má vést zítra — v patek — vontskou schůzi! Proto tedy nám tvrdil tak náhle že v pátek do Stínadel s námi nemůže! Že by měl Sběrač přece jenom přav— Jarka jen bolestně vzdychl a neodpověděl. Do klubovny už nešli. Najednou je tam nic netáhlo. S</p>
<p>příslibem že se všichni sejdou zítra v pět hodin v Drobílkově ulici, se rozešli.</p>
<p>22 Konec všech nadějí</p>
<p>Pobouření mezi hochy a děvčaty ve Dvorcích a Druhé straně neustávalo, naopak stoupalo každou hodinu. Sběrač využil situace a vydal honem své nové mimořádné číslo, které šlo právě tak na odbyt jako předchozí!</p>
<p>Plíhalova parta v něm psala, že Mirek Dušín se asi rozejde s Rychlými šípy a jejich klub se tím vlastně rozpadne. Přiznala rovněž, že viděla ve Stínadlech Široka a označila ho jako záhadnou osobu, pro kterou není nic nemožného.</p>
<p>Zprávy o Širokovi přišly však také odjinud než ze Sběrače. Z pohraničních ulic, které sousedily Rozdělovací třídou se Stínadly, přicházely o něm podivné zvěsti a spolu se zprávami starého TAM</p>
<p>—TAMU a teď ze Sběrače dělaly ze Široka bytost takřka nadpřirozenou! Jeho síla byla neuvěřitelná, jeho rychlost přímo závratná a žádná výška nebo šířka nebyla pro něj dost veliká. Skákal přes zdi, jako by měl křídla, do hloubek padal s obratností kočky. Zdálo se, že se vysmívá každému, s kým přijde do styku, ať jsou to Vontové či kdokoli jiný!</p>
<p>Když se v pátek v pět hodin odpoledne Rychlé šípy — bez Mirka ovšem — dostavily do Drobílkovy ulice na sraz Plíhalovy party, bylo zde už celé Bratrstvo Kočičí pracky a dva chlapci ze Sběrače. Chovali se k Rychlým šípům povýšeně, přezíravě. Ta tam byla všechna úcta k nim.</p>
<p>282</p>
<p>283</p>
<p>Pak přišel Tonda Plíhal, uplivl si opovržlivě, podíval se na Rychlé šípy a řekl posměšně: “Tak co — jdete se přesvědčit o svém neštěstí — viďte?</p>
<p>Už mi tady Štětináč říkal, že chcete jít s námi.</p>
<p>Moc rád vás s námi neberu, to mi věřte! No — ale bude dobře, když se přesvědčíte sami!”</p>
<p>Rychlé šípy se snažily ze všech sil zachovat klid. Jarka Plíhalovi odpověděl: “Jen se nebojte!</p>
<p>Chodili jsme už do Stínadel, když vy jste se chvěli strachy jen při vyslovení toho jména! Ostatně — vždyť vy nás tam neberete! Vy nám tam jdete ukázat, kde je ten dvůr! Kdybychom to místo znali, neprosili bychom se vás o to!”</p>
<p>Tonda Plíhal na to jen něco zabručel a pak se bavil jenom se svými kumpány. Rychlé šípy stály opodál, zachmuřené a zneklidněné.</p>
<p>Začalo se rychle stmívat. Plíhal dal znamení k odchodu.</p>
<p>Přeběhli</p>
<p>Rozdělovací</p>
<p>třídu</p>
<p>v</p>
<p>několika</p>
<p>hloučcích — také v okrajových uličkách Rychlé šípy postupovaly v odstupu za výpravou Sběrače.</p>
<p>Cesta ubíhala velmi pomalu, ve Stínadlech bylo dnes živěji než jindy. Každou chvíli se chlapci museu skrývat za vraty domů nebo předstírat zájem o výkladní skříně, aby jim protijdoucí Vontové neviděli do tváří.</p>
<p>Na kostelních věžích se rozezvučely zvony. Do ztemnělých uliček a plácků zaléhalo hřmění Dunivé Kateřiny i jasný hlas Zlaté svaté. Do jejich kovového hluku se mísily hlasy zvonů dalších, snad Živého srdce, Velkého Dominika a jiných a jiných…</p>
<p>Rychlé šípy s pohnutím vzpomínaly, jak tutu zvonivou záplavu poslouchaly ještě nedávno s Mirkem — to bylo mezi nimi ještě vše v pořádku!</p>
<p>Jak vzdálená se zdála ta krásná doba pohody a svornosti. Vrátí se ještě někdy?</p>
<p>Od Plíhalovy party se teď odpojil Štětináč a počkal na Rychlé šípy.</p>
<p>“Tak tady to už bude!” zašeptal výstražně.</p>
<p>“Půjdu teď kus s vámi! A to vám povídám! Ať se stane, co se stane, tak se neznáme! Ne abyste nás prozradili! Zavedu vás do jednoho baráku nahoru na pavlač a tam budete čekat, až — až — až ho zkrátka uvidíte!”</p>
<p>Neřekl koho, ale všem to bylo jasné: až uvidí Mirka mezi Vonty! Štětináč ještě dodal: “Pak už si dělejte, co chcete, ale musíte být naprosto zticha!</p>
<p>Nesmíte na sebe ničím upozornit. Víte dobře, co by to znamenalo — že byste ze Stínadel zdraví neodešli!”</p>
<p>Kráčeli mlčky. Rychlé šípy se srdcem stísněným tím, co je očekávalo. Ještě pořád se nevzdaly naděje. Ještě pořád doufaly v nějakou záchranu. V něco, co ukáže, že jde o omyl nebo o lež Plíhalovy party. Poslední minuty nejistoty se však blíží ke konci — a za chvíli tu bude jistota!</p>
<p>Nejbližší chvíle rozhodnou o osudu slavných Rychlých šípů!</p>
<p>284</p>
<p>Štětináč se nenápadně zastavil u pootevřených vrátek jednoho ze starobylých domů, nad nimiž hořela malá lucernička: “Jsme tady! Za tím domem je dvůr. Vy půjdete nahoru po schodech, rozumíte! Ve druhém poschodí je otevřená pavlač.</p>
<p>Ostatní všechno víte!”</p>
<p>Nechal je před vrátky a kvapně odcházel za partou Tondy Plíhala. Dívali se za ním nedůvěřivě, až zmizel v šeru kdesi na konci ulice.</p>
<p>“Není to nějaká past, kterou na nás nastražili?” prohodil Rychlonožka a nahlédl do průjezdu za vrátka.</p>
<p>Jarka mávl unaveně rukou: “Mně už je všechno jedno. Ať už se stane, co chce, nic horšího už nás potkat nemůže. Pojďme dovnitř — a uvidíme!”</p>
<p>V malých přestávkách vstoupili všichni do domu. Za vrátky byla skoro úplná tma, ale když si zvykli na temnotu, uviděli po pravé straně chodby začátek starodávného schodiště. Vydali se po něm váhavě naho: ru.</p>
<p>Schody byly dřevěné, prošlapané, a vrzaly, ač se hoši snažili jít po nich co nejopatrněji a nadlehčovali se, jak mohli. Ze dveří, které vedly ze schodů do nějakého bytu, vyhlédla podezíravě jakási stará žena. Rychlé šípy v posledním zlomku vteřiny zaskočily za ohyb chodby, takže je nespatřila. Dýchaly prudce vzrušením.</p>
<p>V prvním patře byly zasklené dveře na pavlač zamčené, ale ve druhém poschodí nebyly dveře dokonce žádné. Před hochy se rozevřela tmavá propast dvora. Vešli opatrně na pavlač a přitiskli se ke zdi. Na jedné straně bylo několik dveří k bytům. Jarka uviděl na druhé straně kout, který se mu zdál bezpečnější, tam nebyly žádné dveře.</p>
<p>Nikdo z obyvatel domu je tam nemůže tak snadno překvapit. Ovšem, stejně tu nedělají nic zlého — ale bylo by obtížné vysvětlovat lidem, proč zde jsou a co zde pohledávají!</p>
<p>Na dvoře, který byl poměrně veliký a ze všech stran obklopený pavlačemi, bylo živo. Snad dvacet — snad třicet Vontů zde pobíhalo, rokovalo, někteří seděli na starých bednách a na uložených zde dvoukolových vozících.</p>
<p>“Co by asi dělali, kdyby se dověděli, že jsme tady?” zašeptal úzkostlivě Rychlonožka a pohlédl mimoděk k východu z pavlače na schody.</p>
<p>Večerní zvony umlkly a ve vzduchu se ještě několik vteřin chvěl jejich tón. Ale ani teď nebylo možné rozeznat v šumu, který dole Vontové působili, žádný jednotlivý rozhovor.</p>
<p>Občas se otevřely některé z četných dveří, vedoucích na dvůr, a kdosi šel k vodovodu pro vodu.</p>
<p>285</p>
<p>Zřízenec plynárny přišel a dlouhou násadou rozžehl plynovou lampu. Dvůr dostal neskutečný a strašidelný vzhled.</p>
<p>A pak už šla jedna událost za druhou!</p>
<p>Mezi Vonty nastal pojednou ruch, seskakovali z beden, hloučky se stahovaly k sobě v jediný velký shluk a všichni pohlíželi k jednomu z průjezdů, které do dvora ústily.</p>
<p>Několik Vontů běželo komusi naproti.</p>
<p>Za chvíli se vrátili a v jejich středu byl kdosi, koho všichni očekávali. Nadšený ryk Vontů se mu nesl v ústrety.</p>
<p>A když mu zář lampy dopadla na tvář a on ještě</p>
<p>poněkud</p>
<p>pozvedl</p>
<p>hlavu,</p>
<p>aby</p>
<p>mohl</p>
<p>přehlédnout všechny, kteří ho zde vítají, poznaly v něm Rychlé šípy Mirka Dušína.</p>
<p>23 Mirek vysvětluje</p>
<p>Mirek Dušín k Vontům něco prohodil, asi pozdrav, a oni mu bouřlivě odpověděli. Ale nahoře na pavlači Rychlé šípy chvíli ani neposlouchaly.</p>
<p>Nemohly prostě! Hrůza z pravdy, kterou viděly, je ochromila. Mirek je zrádce! Mirek je zrádce! Je konec klubu! Je konec všeho!</p>
<p>Rychlonožka se odtrhl od zábradlí, klekl si v zoufalství tváří ke zdi a naříkal: “Je to on! Je to Mirek!”</p>
<p>Červenáček plakal. Nemohl zadržet slzy, nešlo to!</p>
<p>Jarka se chvěl po celém těle, a ať se snažil sebevíc, nemohl chvění potlačit. Konec! Konec!</p>
<p>Položil si obě ruce na oči, jako by nechtěl vidět Mirkovu zradu, ale výjev tam dole jej zase přitahoval.</p>
<p>V těch několika chvilkách projely Jarkovi hlavou řady událostí. Jak ho tehdy před několika roky Mirek osvobodil u Šmejkalovy ohrady ze zajetí Černých jezdců, jak se pak seznámili s Jindrou Hojerem a potom i s Červenáčkem a Rychlonožkou. Jarkovou hlavou šly všechny barvité, veselé i vážné příhody, které spolu prožili, boje a konečné smíření s Černými jezdci, tahačky s</p>
<p>Bratrstvem</p>
<p>Kočičí</p>
<p>pracky,</p>
<p>prázdninové</p>
<p>dobrodružství s kluky-piráty a desítky jiných příhod. Ve všech těch příbězích vystupoval Mirek jako</p>
<p>chlapec</p>
<p>ze</p>
<p>všech</p>
<p>nejušlechtilejší,</p>
<p>nejvzornější. A teď zde — zrada — zrada přátelství, věrnosti, zrada všeho!!</p>
<p>Kdesi v domě vznikl jakýsi hluk, ale Rychlé šípy jej nevnímaly. Tak je rozrušil výjev dole ve dvoře. Mirek Dušín tam právě seskupil všechny Vonty kolem sebe a naléhavě k nim mluvil.</p>
<p>Nahoru dolétlo z jeho řeči jen tu a tam nějaké slůvko. Rychlé šípy však i z těchto úryvků vyrozuměly, že Vontům dává pokyny jak získávat další ulice pro jejich plány.</p>
<p>Hluk v domě zatím mohutněl, sílil víc a více, blížil se, až v něm bylo možné rozeznat psí štěkot.</p>
<p>Vtom již také cosi divoce letícího se vřítilo na pavlač — ach — Bublina, věrný pes Rychlých šípů, Bublina, který zřejmě utekl z bytu Jindrových rodičů, kde měl v tomto týdnu svůj psí domov — a vystopoval Rychlé šípy až sem!</p>
<p>S hlasitým radostným štěkotem se vrhal na hochy, točil se do kolečka a znovu na ně skákal ve snaze olíznout jejich tváře. Než se ustrnulé Rychlé šípy mohly vzpamatovat z nevítaného Bublinová příchodu, přiběhl za ním na pavlač i jakýsi muž, asi správce domu — a hněvivými slovy i ranami hnal Rychlé šípy z pavlače.</p>
<p>“Co tady děláte, ničemové?” křičel zlostně.</p>
<p>“Kliďte se odtud! Ven! Ven!”</p>
<p>“My vám tu pavlač přece neukradneme!”</p>
<p>pichlavě vykřikl Rychlonožka. Nová záplava pohrůžek i ran následovala tuto Rychlonožkovu větu. A Bublina do toho křiku štěkal a štěkal, bez ustání, zuřivě a útočně. Hájil své dvounohé kamarády.</p>
<p>Vontové na dvoře zpozorovali, že se na pavlači něco stalo, proto měl Jarka jedinou snahu dostat se po schodech co nejrychleji z domu ven. Běželi dolů tak, jak snad jen oni uměli, zanechali hartusícího muže na schodech daleko za sebou.</p>
<p>Ale ani úžasná rychlost, kterou sbíhali ze schodů, jim nepomohla. Vontové měli do průjezdu ze dvora blíž, a proto v něm byli dříve.</p>
<p>Když se hoši vřítili ze schodů do průjezdu, padli Vontům přímo do rukou. Byl jich plný průjezd a číhavé ticho, které zachovávali, bylo horší, než kdyby nějak křičeli.</p>
<p>Celé desítky rukou se zmocnily překvapených a zděšených Rychlých šípů. Vontové je hnali cloumáním a strkáním na dvůr, kde ještě před minutkou probíhala vontská schůze!</p>
<p>“Máme vás! Už jsme vás dopadli! Už nám neutečete tak jako posledně!” volal jeden z Vontů.</p>
<p>Zřejmě si Rychlé šípy pletl s výpravou Sběrače, kterou tu asi přistihli při opisování vývěsek z oznamovací skříňky a marně pronásledovali.</p>
<p>“Nikdy jsme tady nebyli!” hrdě odsek! Jarka, ale Vont ho přerušil: “Nelži, nelži, nebo dostaneš!” Smýkl hrubě Jarkou, až narazil na jiného Vonta.</p>
<p>286</p>
<p>287</p>
<p>Kdesi vzadu se ozývalo zoufalé skučení Bubliny, kterého asi také chytili. Jarka se chtěl ohlédnout, ale zabránilo mu v tom další smýknutí a rány Vontů.</p>
<p>Na dvoře, kde bylo jasněji, hledaly Rychlé šípy mezi Vonty Mirka. Co tomu řekne, až je uvidí ve vontském zajetí? Pomůže jim? Přece je nenechá v jejich drápech? A jak se bude vůbec tvářit, až je spatří?</p>
<p>Ať se však hoši namáhali, jak chtěli, Mirka nespatřili. Asi už je uviděl a raději zmizel, aby se vyhnul nepříjemnému setkání.</p>
<p>Přes veškerý odpor je Vontové vlekli dvorem do jakési opuštěné stáje. Několik Vontů sem vstoupilo s nimi, zbytek zůstal venku.</p>
<p>Jarka i ostatní chlapci byli tak vyčerpaní, že by si nejraději sedli a vůbec na nic nemysleli. Ale nebylo možné ani vteřinku si odpočinout. Jeden z Vontů, starý asi jako Jarka, se před nimi rozkročil a zaburácel: “Kdo jste? A jak jste se sem dostali?”</p>
<p>“Parníkem!” uštěpačně odsekl Rychlonožka.</p>
<p>Vont zlostí zčervenal; jiný se zachechtal nad Rychlonožkovou odpovědí.</p>
<p>“Zdá se mně,” pravil Vont, “že máš nějakou moc dobrou náladu! Tak si tě vezmeme jako prvního. Jak se jmenuješ?” vykřikl hrozivě. Ale ani tento křik na Rychlonožku neplatil. Vždycky v největším strachu začal vtipkovat, aby si dodal odvahy.</p>
<p>“To kdybych věděl!” předstíral zkroušenost.</p>
<p>“Já si zrovna nevzpomenu! A mám to jméno na jazyku — podívej se !” Vyplázl na Vonta jazyk a zase se tvářil docela nevinně.</p>
<p>Vont udělal pohyb, jako by chtěl Rychlonožku uhodit, ale pak nechal ruku klesnout a křičel dále: “Co jste tu dělali?”</p>
<p>“Měli jsme dlouhou chvíli, tak jsme se koukali z pavlače!” klidně vykládal Rychlonožka.</p>
<p>Zdálo se, že po těchto slovech došla Vontovi trpělivost. Jeho ruka se vymrštila a dopadla na Rychlonožkovu tvář. Rychlonožka jen zamžikal očima, ale tvářil se statečně a hrdě, přestože viděl, že se Vont připravuje k druhé ráně.</p>
<p>Ale další rána už nedopadla. Venku se ozvalo známé kvičení — a v nejbližší vteřině se otevřely dveře do stáje a jimi vklopýtal dovnitř — kýmsi popostrčený — hlasitě brečící Bohouš z Bratrstva Kočičí pracky!</p>
<p>“Jejda — Rychlé šípy! Pomozte mi, zachraňte mě, Rychlé šípy!” volal a hrnul se k nim, ačkoli musel vidět, že jsou zde zajatci jako on.</p>
<p>Tento bázlivý, všemi špatnými vlastnostmi oplývající chlapec, kterého Druhá strana znala také pod jménem Ostuda Bohoušů, neměl ani ponětí o nějaké chlapecké hrdosti, o statečnosti a cti. Přátelil se s tím, od koho mu kynul větší prospěch, za knížku nebo za baterku ochotný zradit celé Bratrstvo Kočičí pracky, což také už několikrát udělal.</p>
<p>Také teď, když viděl, jak jméno Rychlých šípů mocně zapůsobilo na Vonty, stal se k Rychlým šípům bezohledným, jen aby zachránil sám sebe.</p>
<p>“Ano, ano, jsou to Rychlé šípy!” volal žalobnicky a poníženě k Von-tům. “Viďte, že mi nic neuděláte — a že mě pustíte domů, když vám o nich všechno řeknu?” Rozbrečel se znovu strachy, popotahoval nosem, utíral si oči i nos do rukávu a zase začal překotně volat: “A jsou to Rychlé šípy, co píšou o Vontech do TAM—TAMU! Pustíte mě za to domů, viďte?</p>
<p>Řeknu vám, kde zůstávají a kde mají klubovnu! Já chci domů, já chci domů, búúú…”</p>
<p>Rychlé šípy nemohlo potkat nic horšího než tento zbabělec, který je takovým hrozným způsobem prozradil.</p>
<p>Vontové se na ně vrhli jako smečka vlků. To nebyla rovnocenná bitka, to byl výprask, krupobití ran, které se na Rychlé šípy sneslo. Potácely se pod lesem dopadajících rukou, jejich obrana byla naprosto bezvýznamná, a Vonty ještě více rozdráždila.</p>
<p>Nakonec je ztlučené vyvedli ze stáje na dvůr, hnali průjezdem ven a vystrčili na ulici. Řvoucí Bohouš zůstal ve stáji.</p>
<p>“Nevidíme se dnes naposled!” zahřměl na ně Vont, který ve stáji Rychlonožku vyslýchal. “Ještě o nás uslyšíte!”</p>
<p>Rychlonožka mu tentokrát zůstal odpověď dlužný. Už mu nebylo do vtipů.</p>
<p>Motali se stínadelskými uličkami jako omámení</p>
<p>přestálým</p>
<p>utrpením,</p>
<p>tělesným</p>
<p>i</p>
<p>duševním. Vzdychali a polykali sliny, smíšené s krví, vytrysklou ze rtů a zubů.</p>
<p>“Půjdeme k Mirkovi!” rozhodl Jarka, když se už blížili k Rozdělovací třídě. “Ukážeme se mu, aby viděl, co způsobila jeho zrada. A řekneme mu, co si o něm myslíme!”</p>
<p>Čím více se blížili k domu, kde Mirek bydlel, tím větší bylo jejich vzrušení. Když byli pak již na schodech před jeho bytem, vzpomněl si náhle Jindra na cosi a vykřikl: “Jarko —ach —Jarko —a co Bublina? Zůstal tam! Ve Stínadlech!” Všechny při jeho slovech pohltilo horko. Opravdu — nikdo v té hrůze na Bublinu ani nevzdechl. Ztratil se tam někde, když je Vontové táhli dvorem do stáje.</p>
<p>288</p>
<p>289</p>
<p>Ale jakkoli byla jejich lítost nad ztrátou věrného Bubliny veliká, přehlušily ji teď představy toho, co v nejbližších vteřinách přijde: setkání s Mirkem!</p>
<p>Jarka už tiskne tlačítko zvonku a kdosi jde otevřít. Je to Mirkova maminka. Usmívá se na chlapce povzbudivě, v její tváři není ani stín té rozmrzelosti, s jakou je vítala včera.</p>
<p>Jarka skoro letí do Mirkova pokojíku. Mirek tam sedí nad učením, a když vidí Jarku, usmívá se a povstává. I ruku mu podává.</p>
<p>Ale Jarka nechce vidět ani ruku, ani úsměv.</p>
<p>“Co jsi nám to udělal?” vykřikl jen zoufale a hlas se mu zadrhl. “Vždyť jsi nás zradil!”</p>
<p>“Ale jak — co to mluvíš? Jak jsem vás zradil?</p>
<p>Já ti nerozumím!” pravil udiveně Mirek a jeho tvář zvážněla.</p>
<p>“Ještě zapírej! Ještě zapírej a v hloubi duše si mysli, jak jsme hloupí!” mluvil horečně Jarka.</p>
<p>“Proč jednáš za našimi zády s Vonty? Proč jsi nám nic neřekl? Co to má znamenat? A proč jsi nás nechal v jejich spárech dnes ve Stínadlech na tom dvoře? Na ně jsi měl čas a na nás ne?”</p>
<p>Mirek si mne čelo, vrtí udiveně hlavou a jde k Jarkovi. Dívá se mu zblízka do očí. Ale Jarka neuhýbá a sám se mu dívá zpříma do tváře. A vidí Mirkovy bezelstné oči, hrdé a čisté, jako je vídával vždy předtím. Je možné, že se někdo umí tak přetvařovat?</p>
<p>Mirek položil obě ruce na Jarkova ramena: “Prosím tě, Jarko, řekni mi to všechno ještě jednou pomalu a klidně. Opravdu tomu nerozumím. Říkáš tu něco o zradě, o mém jednání s Vonty a o tom, že jsem byl dnes mezi Vonty. Ale vždyť já o ničem nevím! Vždyť já jsem s nikým nejednal — a dnes jsem od příchodu ze školy doma a učím se! Podívejte se tady - ” máchl rukou ke stolu a rozhodil po něm školní knihy a sešity.</p>
<p>“Tak ty jsi to opravdu nebyl - a opravdu o ničem nevíš — ?”</p>
<p>jektal Jarka, který byl se svými silami i rozumem v koncích. “A ani to nevíš, co o tobě psal Sběrač?”</p>
<p>Mirek se trochu usmál: “To vím! Prý mne viděli ve Stínadlech. Ale to není možné, vždyť já tam opravdu nebyl. To mne považujete za tak neupřímného? Musí to být nějaký omyl! Hrozný omyl. Snad je ve Stínadlech někdo, kdo vypadá jako já — to se přece někdy stává, že si jsou dva lidé podobní k nerozeznání — je to asi nějaký můj dvojník. Vzpomínáte si, jak na mne volali Vontové už dvakrát Mirku, když jsme byli ve Stínadlech? Měli mne asi za nějakého jejich Vonta, který se k dovršení celé té podivné náhody jmenuje dokonce taky ještě Mirek!”</p>
<p>290</p>
<p>“Mirek Daneš!” doplnil Jindra.</p>
<p>“Tak opravdu jsi dnes nebyl ve Stínadlech?”</p>
<p>zpola radostně i zase ještě pochybovačně se ptal Jarka.</p>
<p>Odpověď mu však dává mimoděk sama Mirkova maminka. Nahlédla do pokojíku a řekla vlídně: “Dnes vás tu vidím, hoši, raději než včera.</p>
<p>Mirek se učí dnes už od oběda. Tak ať se teď chvíli s vámi pobaví. Potřebuje si trochu odpočinout!” A zase zavírá za sebou dveře a nechává hochy o samotě.</p>
<p>Jarka teď překotně vysvětluje Mirkovi všechny události od včerejška, kdy Sběrač rozšířil tu poplašnou zprávu o Mirkově zradě. Vykládá mu, jak byli zmatení, když se Mirek tak náhle zdráhal jít v pátek do Stínadel, a jak toto zdráhání jen posílilo jejich podezření.</p>
<p>“Že jsem vám to neřekl hned!” dopálil se Mirek sám na sebe. “Hned vám vysvětlím, proč už jsem dvakrát měl tak málo chuti jít do Stínadel.</p>
<p>Nechtěl jsem vám to říct, ale musím s barvou ven, když je v sázce naše přátelství a důvěra. Zanedbal jsem totiž trošku školu — a musel jsem to dohnat.</p>
<p>Slíbil jsem rodičům i sobě, že napřed bude u mne škola — a pak teprve klub! Styděl jsem se vám přiznat, že já, vedoucí klubu, jsem ve škole polevil. No — už se stalo, chtěl jsem to zachovat v tajnosti — a zatím jsem všechno ještě víc pokazil a málem bych tím rozbil klub.”</p>
<p>Jarka s hochy zapomněli na všechno utrpení dnešního i včerejšího dne. Vyprávění nebralo konce a nadšení všech stoupalo každou minutou.</p>
<p>A stouplo ještě více, když Mirek prohlásil, že si právě dnes několik známek ve škole polepšil a zítra napraví zbytek — potom se může zase vrhnout do klubovní práce v plné míře.</p>
<p>Dlouho pak ještě všichni povídali. Byl to krásný večer, plný staré dobré, přátelské pohody, který Jarku, Jindru, Červenáčka a Rychlonožku plně odškodnil za utrpení posledních dvou dnů.</p>
<p>A jen jediná věc kalila všem dobrou náladu: ztracený Bublina, jejich věrný psí druh v nesčetných starých příhodách. Naleznou ho ještě?</p>
<p>“Měli jsme boty našlapané z klubovní podlahy, kterou jsme právě čerstvě naolejovali!”</p>
<p>uvažoval Jarka. “Proto mohl Bublina naše stopy sledovat celou dlouhou cestu do Stínadel, aniž je ztratil. Našel by jistě i cestu zpátky. Ale nevíme, co se s ním stalo! Vontové ho zajali s námi!</p>
<p>Myslím — myslím - “</p>
<p>“Co myslíš?” zeptal se naléhavě Červenáček.</p>
<p>“Že ho ti lotři asi zabili!”</p>
<p>Ano — bylo to více než pravděpodobné — a všechny to rozesmutnilo.</p>
<p>291</p>
<p>24 Bublina dosud žije?</p>
<p>Mirek splnil dané slovo. Ve dvou dnech si opravil ve škole své známky a třetí den se objevil mezi Rychlými šípy zase takový, jak jej znávaU z dřívějších let. Veselý, vlídný, nabitý chutí do klubovní činnosti.</p>
<p>Hochy a děvčata Druhé strany velmi překvapilo, když se proroctví Sběrače nesplnilo — a klub Rychlých šípů se nerozpadl! Také parta Tondy Plíhala a Bratrstvo Kočičí pracky ne a ne pochopit, že se hoši Rychlých šípů s Mirkem zase usmířili, třebaže Mirka přece viděli na vlastní oči, jak se na dvoře ve Stínadlech pohyboval mezi Vonty a vedl jejich schůzku!</p>
<p>Sběrač vyšel ihned druhý den po té události a popisoval, jak Štětináč zavedl Rychlé šípy na pavlač domu, odkud mohly Mirka pozorovat, a jak je zajali Vontové, když je štěkot Bubliny prozradil.</p>
<p>Ze Sběrače se Rychlé šípy také dozvěděly, co se dělo dále, když je Vontové uvěznili ve stáji.</p>
<p>Výprava Tondy Plíhala měla svou pozorovatelnu v jiném domě, odkud bylo do dvora také vidět.</p>
<p>Sledovala mimoděk i vyhnání Rychlých šípů z pavlače, viděla, jak byly vlečeny přes dvůr do stáje a jak Bublinoví svazovalo několik Vontů nohy provazem a jak jej vhodili do starého pytle.</p>
<p>Hlouček Vontů odnášel pytel s Bublinou kamsi ze dvora průjezdem domu pryč.</p>
<p>Brzy potom byla objevena i Plíhalova výprava.</p>
<p>Obyvatelé domu ji spatřili na pavlači a rozprášili.</p>
<p>Vontové chytili jen Bohouše, který se ve zmatku a strachu obrátil dole v průjezdu na nepravou stranu, běžel přímo proti Vontům do dvora, místo aby utíkal z průjezdu ven, do ulice.</p>
<p>Tonda Plíhal se svými druhy prchal a skrýval se chvílemi na vybetono-vaných březích potoka Černé vody, který protéká Stínadly místy v podzemí, pod jejich uličkami. Tam kdesi později také uviděli v potoce plovoucí pytel s utopeným Bublinou.</p>
<p>Rychlým šípům se srdce sevřelo lítostí, když četly tuto smutnou zprávu. Bublina, jejich věrný pes, účastník většiny jejich příhod, zaplatil tedy svou věrnost k nim smrtí. Bublina nebyl pes nějak vzácné rasy. Nevypadal nijak vznešeně, ale byl to tvor tak věrný, že mnohý člověk by si z jeho věrnosti mohl vzít příklad. A co více: stálým pobytem mezi hochy si na ně tak uvykl a tak se naučil je chápat, že jim rozuměl takřka každé slovo, vycítil jakékoli nebezpečí a hochy před nim bránil. Opatrnost jej opustila 292</p>
<p>právě v tu nešťastnou chvíli na stínadelské pavlači, kde začal radostí štěkat.</p>
<p>Kdo nikdy neměl svého psa, nepochopí snad dobře zármutek Rychlých šípů nad jeho smrtí. Ale ti, kdo psa někdy měli a po několika letech se s ním museli z jakýchkoli důvodů rozloučit, dovedou si představit, co pro Rychlé šípy ztráta Bubliny znamenala a jak jimi otřásla.</p>
<p>“Draze nám to zaplatí, ti surovci!” ulevoval si Rychlonožka stokrát za den v bezmocném hněvu a lítosti. “Ničemové hrubí — na bezbranném psu si vylili svou zlost!”</p>
<p>První den čekali, že se Bublina náhle objeví u dveří bytu některého z Rychlých šípů. Že zaštěká a zaškrábe na dveře, jak bylo jeho zvykem. Druhý den se naděje zmenšila, a když se Bublina nevrátil ani třetí den, pohasla její poslední jiskřička.</p>
<p>Sběrač měl pravdu…</p>
<p>Hoši se v klubovně nemohli ani podívat na prázdnou pokrývku u kamen, na které Bublina vždy moudře poslouchal a rozhlížel se po chlapcích, když odbývali svou schůzku. Zdálo se jím, že s Bublinou zmizelo kus něčeho, co dělalo klub klubem.</p>
<p>Proto vyslechli s nesmělou naději čtvrtého dne Mirkovu zprávu: “Chlapci, Bublina je prý živ!”</p>
<p>Mirek však při těch slovech nevypadal ani trochu radostně a hoši hned pochopili, že cosi není v pořádku.</p>
<p>“Dostal jsem psaní! Poštou! Podívejte se!”</p>
<p>Mirek vytáhl z kapsy obálku s orazítkovanou známkou. “Kdosi ze Stínadel nám píše!” Vyňal složený papír, rozevřel jej a četl nahlas: Rychlé šípy! Váš pes žije, je v našem zajetí.</p>
<p>Jestli chcete zachránit jeho Život, můžete tak udělat. Je to ve vaši moci! Chceme však za psa výkupné. Dejte nám vontskou kroniku a — dostanete psa! Přijďte si pro něj! Čekáme vás příští pátek, jakmile se setmí. Vezměte s sebou svítilnu s modrým sklem. Vejděte do Stínadel uličkou, která ústí do Rozdělovací třídy proti vaší Drobílkově ulici. Tou uličkou půjdete, až přijdete na čtvrtou příčnou ulici. Tou se dáte doleva.</p>
<p>Přijdete k malým schůdkům, vyjdete po nich nahoru do jiné ulice a půjdete ji tak dlouho, až přijdete na roh, kde je pekařství. Tam odbočíte do uličky, ve které je hned u kraje malý kostel. Ten obejdete a objevíte za ním plácek. Přejděte toto náměstíčko a vejděte do uličky, která z něj vzadu vede. Tou pak jděte asi sto kroků, zastavte se, rozsviťte modrou svítilnu a čekejte, až se vám někde ve tmě objeví jiné modré světlo. K tomu jděte a pak uvidíte, co bude dál! Střežte se nás obelstít! Střežte se! Jste v naší moci! Když nepřijdete, nevadí. Modré svět-293</p>
<p>lo ve tmě na vás bude čekat další pátek — a když zase nepřijdete, tak ještě potom další pátek!</p>
<p>Čtrnáct dnů a čtrnáct nocí od prvního pátku počínaje vám stojíme v daném slově. Pak váš pes zahyne!”</p>
<p>Mirek dočetl a složil pomalu papír.</p>
<p>“Tak!” pravil zachmuřeně Jarka. “Vypadá to moc pěkně. Vontskou kroniku, kterou jsme chtěli vyměnit se Širokém za hlavolam, máme teď dát za Bublinu!”</p>
<p>“K šípku s celou kronikou — as celým ježkem v kleci!” vykřikl vášnivě Cervenáček. “Bublina je mi stokrát milejší než všechny ty věci dohromady!”</p>
<p>“I než plán Tleskačova létajícího kola?” zeptal se Rychlonožka.</p>
<p>Červenáček se trochu zarazil, ale pak dodal prudce: “Ano! Ano, ano! Říkejte si, co chcete, ale já se radši toho všeho zřeknu, jen když budu mít Bublinu zase zpátky!”</p>
<p>“Je to všechno příliš důležité a naše osobní přání jsou proti tomu malicherná — nesmíme se jimi dát ovlivnit!” hovořil vážně Mirek. Bylo vidět, že váží opatrně každé slovo, aby hochy nepodráždil. “Co tím chceš říct?” otázal se Jindra.</p>
<p>Jarka mu odpověděl místo Mirka: “Je to přece jasné! Co my si přejeme, je úplně vedlejší, Bublina má cenu jen pro nás, ale pro nikoho jiného. A naopak — ježek v kleci má význam pro všechny lidi. Představ si, že se v něm plán létacího kola skutečně objeví, kolo podle plánu sestrojí a — že se tím změní vlastně celý způsob dopravy, že z téhle výroby vznikne ohromný průmysl — a —”</p>
<p>“A představ si,” přerušil Jarku Mirek, “že budeme-li mít v ruce hlavolam, můžeme mít vliv na uspořádání poměrů ve Stínadlech a že se tak můžeme zasloužit o mír a klid v té čtvrti!”</p>
<p>Byly to zpropadeně pádné důvody, které tu Mirek a Jarka ostatním hochům předestřeli. A oba měli Bublinu jistě také rádi.</p>
<p>“Chudinka Bublina!” začal tiše bědovat Rychlonožka. “Když si pomyslím, že tam teď někde leží v nějakém sklepě, snad nemá pod sebou ani hadr, je bez jídla a pevně věří, že si pro něj přijdeme, tak bych se tam nejraději rozběhl sám a holýma rukama bych přehrabal třeba půl Stínadel!”</p>
<p>“Vždyť ještě není všemu konec!” uklidnil jej Mirek. “Do pátku je ještě několik dnů. Zatím nás něco napadne! A když nenapadne, tak vymyslíme něco do pátku příštího — nebo dokonce do toho dalšího. Jak se to</p>
<p>294</p>
<p>v tom dopise píše? Čtrnáct dnů a čtrnáct nocí že nám stojí ti neznámí Vontové ve slovu!”</p>
<p>“Ano, ale je tam taky: Střežte se nás obelstít!”</p>
<p>pravil zoufale Jindra. “Uvidíte, že zabijí Bublinu při našem prvním pokusu o vysvobození!”</p>
<p>“Nesmíte vidět všechno hned tak černě!”</p>
<p>odporoval Mirek. “Byli jsme už v tolika nesnázích a — vždy jsme se z nich dostali. Snad náš důvtip i tentokrát zvítězí!”</p>
<p>25 Cesta za modrým světlem Desítky a snad stovky plánů na osvobození Bubliny</p>
<p>slyšela</p>
<p>klubovna</p>
<p>Rychlých</p>
<p>šípů</p>
<p>každodenně před blížícím se pátkem. O některých návrzích Rychlé šípy uvažovaly, jiné zavrhovaly ihned. Některé plány se zdály dobré, ale tak složité, že jejich provedení bylo ve skutečnosti vlastně nemožné. Jiné zas byly tak odvážné, nebezpečné, že by z nich nebylo ústupu, kdyby se nepodařily — a Bublinu by zahubily.</p>
<p>Po mnohých rozhovorech a úvahách konečně zvítězil Jarkův plán před plánem Mirkovým.</p>
<p>Mirek se nezlobil, že Jarka měl lepší nápad. Nebyl z těch hochů, kteří si myslí, že se musí dělat v klubu všechno podle nich, když jsou vedoucí.</p>
<p>Dovedl otevřeně přiznat, mél-li někdy někdo lepší nápad než on. To byla jedna z jeho pěkných vlastností, pro které jej měli všichni hoši tak rádi.</p>
<p>Jarkův plán byl v podstatě jednoduchý: především — kroniku starých Vontů nechají doma! Vezmou si lampu s modrým obalem a půjdou do Stínadel. Setkají se tam někde se záhadným modrým světlem, které je asi má dovést někam k vyjednávání. Dobrá, půjdou za světlem a těm, před které předstoupí, řeknou upřímně, že kroniku s sebou zatím nemají, protože se musí napřed přesvědčit, jestli nejsou lákáni do nějaké léčky, ve které by o kroniku přišli. Ať jim neznámí Vontové napřed ukážou živého Bublinu —pak teprve Rychlé šípy uvěří a budou uvažovat, jestli ji mají přinést!</p>
<p>“Co si tím ale pomůžeš?” vyjekl zoufale Jindra, když Jarka poprvé tento svůj návrh přednesl.</p>
<p>“Hodně!” usmál se Jarka. “Nejenže se přesvědčím, jestli je Bublina skutečně naživu, ale taky zjistíme, kde je a jaká je možnost ho vysvobodit.”</p>
<p>295</p>
<p>Na každé další poradě zkoumali pak Jarkův plán znovu a znovu, přidávali k němu různé podrobnosti, připravovali se na všechny možné překážky, které by se jim při výzkumné výpravě za Bublinou mohly postavit do cesty.</p>
<p>Když viděla celá Druhá strana, že s Mirkovou zradou to zřejmě není takové, jak psal Sběrač, začala se opět vracet k Rychlým šípům a žádala vydání nového TAM—TAMU. Rychlé šípy prostřednictvím Jirky Ry-máně vzkázaly, aby hoši a děvčata Druhé strany měli ještě krátký čas strpení. Nemohly se teď v té tíživé situaci soustředit na psaní.</p>
<p>Očekávaný pátek nadešel. Rychlonožka vynesl již včera ze sklepa starou lampičku s držákem, jakou zavěšují povozníci pod vůz s koňským potahem. Naplnil ji petrolejem, vyčistil cylindr, vyzkoušel knot a celou lampičku pak obtočil modrým pergamenovým papírem. Když potom lampičku na zkoušku ve tmě rozsvítil, vydávala sytě modrou záři.</p>
<p>Všichni měli kapsy plné všelijakých psích lahůdek: odřezky salámu, kůstky, a hlavně zbytky smažených bramborů, které měl Bublina k smrti rád.</p>
<p>Když se sešli v Drobílkově ulici, pohlédl Jarka významně na hochy a všichni kromě Mirka tomu pohledu rozuměli! Tady právě před týdnem čekali bez Mirka, zdrcení, nešťastní, všemi opuštění a opovrhovaní, aby je parta Tondy Plíhala milostivě vzala s sebou do Stínadel podívat se na Mirkovu zradu! Jaký je to rozdíl, tehdy a dnes, i když je v sázce Bublinův život.</p>
<p>Mirek měl dopis Vontů u sebe, ale nepotřeboval se do něho dívat. Cestu v něm naznačenou uměl už úplně zpaměti. Vedla přibližně směrem k domu, kde Rychlé šípy před týdnem pozorovaly z pavlače vontskou schůzi. To potvrzovalo jejich mínění, že pisatelem dopisu je někdo z Vontů, kteří Rychlé šípy ve stáji vyslýchali a kteří se od Bohouše dověděli jejich adresu.</p>
<p>Rychlé šípy přeběhly v šeru jako duchové Rozdělovací třídu. Vyrazily dnes na cestu poněkud později, neboť podle dopisu se měly setkat s modrým světlem až za tmy. Proto dnes také hoši ani neuslyšeli tak jasně stínadelské zvony. Dunivá Kateřina si odrachotila svou večerní píseň, když byli ještě v okrajových uličkách, a tam hlas její ani jejích druhů tak nedolehl.</p>
<p>Krok za krokem se ubírali předepsanou cestou.</p>
<p>Díky pečlivému popisu nikde nebloudili, na žádné křižovatce ulic nepřišli do rozpaků, kudy jít dále.</p>
<p>A přece cesta neprobíhala hladce. Každou chvíli potkávali Von— 296</p>
<p>ty, jednotlivce i hloučky. A každý z nich byl nedůvěřivý, podezíravý, před každým bylo nutné odvracet tvář, předstírat lhostejnost, zatímco nohy byly připraveny při první známce nebezpečí dát se do šíleného běhu. Rychlé šípy se před početnějšími hloučky Vontů někdy raději skrývaly ve tmě průjezdu. Jednou, když nejbližší průjezd byl daleko, vběhly Rychlé šípy před takovým hloučkem i do potravinářského obchodu, kde k údivu prodavače si v rozpacích koupily prášky do těsta! Ale vyhnuly se tak nebezpečnému setkání a to bylo hlavní!</p>
<p>Čím více se chiapci blížili svému cíli, tím byli neklidnější. Jak to vše dopadne? Dokážou Bublinu nějak zachránit? Je Bublina vůbec živý? Není ve výzvě neznámých Vontů nějaká léčka? Co když rozsvítí lampu a Vontové se na ně sesypou ze všech stran? Štěstí, že podle Jarkova plánu nevzali vontskou kroniku s sebou. Byli by ještě neklidnější!</p>
<p>Zde je již ten kostelík, o kterém mluví dopis ze Stínadel. Obešli jej. Dostali se na malé náměstíčko přesně podle popisu a namířili přes ně dozadu do uličky, která z něho vycházela.</p>
<p>“Tak počítejme!” zašeptal pak vzrušeně Rychlonožka, když se ocitli na jejím okraji. “Sto kroků a pak rozsvítit modrou lampu!”</p>
<p>Šli pomalu a nejistě. Náměstíčko, které právě přešli, bylo poměrně dobře osvětlené, ale zde v této uličce byla jen jediná lampa, a ta ještě svítila jen velmi slabě. Když ji minuli, vešli do úplné tmy. Jen tu a tam z okna některého domu prokmitával skulinou mezi staženými záclonami světelný paprsek.</p>
<p>“Tak dost! Stovka!” řekl Jindra, který polohlasně odpočítával kroky. “Teď bychom měli rozsvítit!”</p>
<p>Všichni se při jeho slovech zastavili. Mirek vyňal zápalky a Červenáček připravil lampu k rozsvícení. Stoupli si všichni do hloučku, aby plamen zápalky neupoutal něčí nežádoucí pozornost a Mirek uprostřed hloučku zapálil knot lampy. Její cylindr, obalený modrým papírem, ihned spustili a modravá záře se rozlila po tvářích všech hochů.</p>
<p>“Br — ” otřásl se Červenáček. “Vypadáme jako duchové!”</p>
<p>Rozestoupili se, aby světlo bylo vidět. Tak čekali v napjatém tichu, co se bude dít. Zezadu, z náměstíčka se ozýval vzdálený šum chodců, nějaký vůz tam temně rachotil, ale zde v uličce byl klid, nikdo tudy nešel.</p>
<p>“Tady se nám tak něco stát,” začal Rychlonožka zase svá trochu poplašená rozjímání, “tak po nás neštěkne ani pes!”</p>
<p>“Ale tak nestraš pořád!” napomenul jej Mirek.</p>
<p>“Vždycky musíš —”</p>
<p>Chtěl ještě něco dodat, ale už nedopověděl.</p>
<p>Daleko před nimi kdesi ve 297</p>
<p>tmě se zjevilo kývající se modré světlo. Jeho objevení působilo na hochy jako elektrická jiskra.</p>
<p>Mirek umlkl uprostřed věty a Jarka, který stál vedle, stiskl mu vzrušením zápěstí.</p>
<p>“Podívejte! vydechl Jindra. “Vidíte? Už je tam! Modré světlo! Čeká na nas!</p>
<p>Světlo opravdu jako by vyčkávalo. Kývalo se vyzývavě, ale nepostupovalo k nim. Vypadalo strašidelně. Kdyby alespoň bylo vidět toho, kdo světlo drží! Ale světlo nevydávalo velikou záři, která by neznámého světlonoše odhalila.</p>
<p>“Jdeme!” pravil pevně Mirek. “Ať se nám chce nebo nechce, musíme jít! Je to jediná možnost, jak se můžeme přiblížit k Bublinoví.</p>
<p>Připravme se na všechno. Není to poprvé, co jsme v nebezpečí. Kupředu!”</p>
<p>Vykročili zvolna do tmy, k modrému světlu.</p>
<p>Kývalo se ze strany na stranu, jako by je vábilo k sobě do tmy. Někdy se zastavilo ve svém pohybu, zmizelo na jednu, dvě vteřiny a opět se objevilo a rozkývalo.</p>
<p>Jak se hoši Rychlých šípů přibližovali, začal se u světla jevit obrys jakési postavy. Byli od ní ještě asi dvě stě kroků.</p>
<p>“Je to nějaký Vont! A je sám!” zašeptal Jarka.</p>
<p>Za malou chvíli k němu došli.</p>
<p>26 Ve sklepním vězení</p>
<p>“Tak vy jste Rychlé šípy?” promluvil povýšeně Vont.</p>
<p>“Ano!” pravil Jarka, který stál v popředí a byl nejvíce osvětlený modrou lampou, kterou Vont držel v ruce. Byla to podobná lampa, jakou měly Rychlé šípy. “Jsme Rychlé šípy a přišly jsme sem podle vašich pokynů.”</p>
<p>“Tak pojďte se mnou!” řekl Vont a kývl do průjezdu domu, u něhož stáli. Chlapci se na sebe znepokojeně podívali. Dokud jsou ještě na ulici, je zde vždycky ještě určitá možnost obrany — a v nejhorším případě i spása v útěku před přesilou.</p>
<p>Ale kdo může vědět, jaké nebezpečí na ně číhá v cizím domě uprostřed nepřátelské čtvrti?</p>
<p>Vont zpozoroval neklid Rychlých šípů a s dávkou posměchu v hlase dodal: “Nemusíte se bát! Nic se vám nestane. Kdykoli jindy by se vám stalo, to můžete být jisti! Ale dnes ne. Máme větší zájem o kroniku prvních Vontů než o vás. To je vaše jediná záchrana!”</p>
<p>298</p>
<p>Ačkoli tato slova nebyla pro Rychlé šípy příliš pochvalná, přece je uklidnila. Mlčky vešly do průjezdu domu, následovány Vontem. Mirek šel jako poslední, a když se ve vratech k němu přiblížil, pozvedl Vont trochu polekaně světlo k jeho tváři a vykřikl s údivem: “Ale Mirku — jak ses tu octl? Nepoznal jsem tě tady ve tmě —ale taky jsem tě neviděl přicházet ze sklepa!! Jak je to možné?”</p>
<p>Díval se na Mirka nechápavě a kroutil hlavou.</p>
<p>Mirek se zastavil a s ním i ostatní hoši Rychlých šípů.</p>
<p>“Odkud mě znáš?” zeptal se. “Už se mi stalo několikrát, že na mne volá někdo mým jménem, hlásí se k mně a já ho neznám!”</p>
<p>“Ale copak mě nepoznáváš? A copak ty nejsi Mirek Daneš?” vyjekl Vont skoro zoufale. “Před chvílí jsme přece spolu mluvili ještě dole ve sklepě, když jsme očekávali ty Rychlé šípy.</p>
<p>Zbláznil jsem se já nebo ty?” Vyzvedl znovu lampu až těsně k Mirkově tváři a díval se mu do obličeje zkoumavýma očima.</p>
<p>“Nezbláznil ses ty ani já!” pravil Mirek.</p>
<p>“Nejsem Mirek Daneš! Moje jméno je Mirek Dušín. Nikdy jsem s tebou nemluvil v žádném sklepě, nikdy jsem tě ani neviděl. Snad se vše vysvětlí. Ale chceme vidět svého psa, kterého jste nám zajali.”</p>
<p>“Tak dolů! Tady po těch schodech dolů!”</p>
<p>pravil zmateně Vont. “Je dole v našem sklepě! A opravdu nejsi Mirek Daneš? No — ostatně to uvidíme hned!”</p>
<p>Kráčeli kamsi dolů po vlhkých schodech.</p>
<p>Sklepní zkažený vzduch je obklopil nepříjemným pachem. Odkudsi zezdola vycházela červená zá-ře.</p>
<p>Někdo dole ve sklepě svítí asi svíčkou nebo petrolejovou lampou.</p>
<p>Schody skončily v chodbě plné pavučin a zář světla zesílila. Také jsou slyšet nějaké hlasy! A zde jsou jakési pootevřené dveře, z nich záře vychází!</p>
<p>Dva Vontové u nich stojí a hovoří spolu. Teď se otáčejí k Rychlým šípům — ale ti vidí někoho důležitějšího, než jsou dva nějací Vontové!</p>
<p>Tam v pozadí sklepa leží na trošce hadrů a staré slámy Bublina, zmožený snad více zármutkem i špatným vzduchem než hladem a zimou. Hlavu má položenou na předních tlapkách a jeho oči bez zájmu hledí ke zdi.</p>
<p>Vont s modrým světlem, průvodce Rychlých šípů, zmizel kamsi za roh sklepní chodby a Rychlé šípy se vřítily do Bublinová vězení s výkřiky radosti a nadšení nad shledáním.</p>
<p>Věrný pes je poznal a jeho kalné oči se na ně věrně zadívaly. Zaštěkal 299</p>
<p>slabě a chtěl povstat, ale nepodařilo se mu to.</p>
<p>Tak byl zesláblý. Jen oháňkou radostně bil do slámy. Znovu a znovu se pokoušel povstat, ale zanechal marných pokusů, když viděl, že Rychlé šípy se shýbají k němu a že nemíní odejít.</p>
<p>Vyprázdnit všechny kapsy a snést z nich na hromadu všechny dobroty, které Bublinoví chlapci přinesli, bylo dílem několika vteřin. Snad ještě v žádném Bublinově psím snu nebylo před ním nakupeno tolik dobrot jako teď. A jeho věrní kamarádi jsou u něho, už ho od nich nic nemůže odtrhnout. Bublina je šťastný, tak jako ještě nikdy nebyl. Neví, co by dělal radostí. Chroupá kosti, vyplivne je, bere si smažené brambory a zase líže hladící ho nice. Štěká a tiskne se k hochům.</p>
<p>Dva Vontové. kteří stáli ve dveřích, hledí trochu překvapeně na Rychlé šípy. Zavilí a tvrdí nechápou, jak někdo může projevovat tolik přátelství k obyčejnému psu!</p>
<p>Ve sklepní chodbě se ozvaly kroky. Někdo vešel dovnitř. Rychlé šípy si to jen matně uvědomily. Neměly teď smysl pro nic jiného než pro Bublinu.</p>
<p>“Rychlé šípy?” ozval se velitelský hlas příchozího. Červenáček se ohlédl a vzápětí vykřikl. Ve dveřích stál — Mirek Dušín! Byl to sen</p>
<p>— anebo zázrak — či odraz nějakého zrcadla?</p>
<p>Mirek je přece tady u Bubliny — a — Rychlé šípy se vztyčily od Bubliny a zadívaly se na příchozího. Několik vteřin bylo úplné ticho.</p>
<p>Všichni přítomní, Rychlé šípy i Vontové, stáli zde naprosto</p>
<p>ohromeně,</p>
<p>neschopní</p>
<p>promluvit,</p>
<p>neschopní jediného pohybu.</p>
<p>Dvě naprosto stejné hlavy, stejných rysů, výrazu, barvy očí, vlasů, na sebe hleděly v němém úžasu. Dva Mirkové Dušínové stáli proti sobě — a jen svými obleky se od sebe lišili.</p>
<p>Mirek si sáhl konečky prstů zlehka na čelo, jako by se chtěl přesvědčit, zda opravdu bdí.</p>
<p>“Ano, jsme Rychlé šípy!” vypravil pak ze sebe namáhavě. “Já jsem Mirek Dušín. A — kdo jsi ty?”</p>
<p>“Jmenuju se Mirek Daneš!” řekl Mirkův dvojník. “Teď se mi mnohé vysvětluje! Byli jste ve Stínadlech už několikrát — viďte? Často mi přátelé říkali, že mě viděli, volali na mne — já se však na to nepamatoval. Volali zřejmě na tebe v domnění, že jsem to já!”</p>
<p>Umlkl na chvíli a znovu si Mirka v úžasu prohlížel. Jarka v duchu přemítal, jestli se povaha tohoto Vonta podobá povaze Mirkově právě tak jako obličej a vůbec celý jeho zjev. Teď, při bedlivější a delší prohlídce dvojníkovy tváře Jarkovi připadalo, že přece jen jeho oči mají tvrdší pohled než oči Mirkovy. Také jeho hlas byl jiný.</p>
<p>Mirek se zase vzpamatoval a vzmohl se na odpověď: “Ano, stalo se to asi tak! Volali na mě několikrát nějací — nějací Vontové — které jsem vůbec neznal, ani nikdy předtím neviděl!”</p>
<p>Daneš náhle změnil směr rozmluvy. “A kde máte vontskou kroniku?” Podezíravě se rozhlédl po chlapcích a jeho zraky marně hledaly v jejich rukou nějakou brašnu nebo cosi podobného, v čem by kroniku mohli mít.</p>
<p>Jarka pravil: “Nepřinesli jsme ji zatím. Museli jsme se napřed přesvědčit, že náš pes opravdu žije.</p>
<p>Dostali jsme zprávu, že někdo viděl pytel, který s ním — zabitým — plaval korytem Černé vody!</p>
<p>Nedivte se nám, že jsme byli nedůvěřiví, když jsme potom dostali vaše psaní.”</p>
<p>Danešova tvář se protáhla zklamáním a jeho oči ještě více ztvrdly.</p>
<p>“Tak tedy nemáte!” řekl výhružně. “Nevěřili jste tedy! Dobrá! Platí to, co jsme vám napsali.</p>
<p>Čtrnáct dnů a čtrnáct nocí života má váš pes před sebou. A jen na vás záleží, bude-li jich mít víc! Na vašem rozhodnutí závisí jeho život. Přinesete-li kroniku, dostanete psa! Můžete přijít kdykoli v těch čtrnácti dnech. Každý Vont, kterého uvidíte v tomhle domě nebo okolí, ví, kde mě má hledat.</p>
<p>Zavolá mne.”</p>
<p>Učinil pohyb, jako by chtěl odejít, ale čekal, až odejdou napřed oni. Bylo to viditelné znamení, aby odešli, protože už tu nemají co pohledávat.</p>
<p>Rychlé šípy se ještě jednou vrátily, shýbly se k Bublinoví. Donesené pamlsky ho poněkud posílily, ale jeho stav byl stále ještě velmi ubohý.</p>
<p>Týden strádám, zimy a sklepního vzduchu i stesku po ztracených Rychlých šípech nebylo možné napravit za jedinou chvíli.</p>
<p>Bublina vycítil, že není něco v pořádku a že Rychlé šípy zase odejdou. Začal naříkavě kňučet, výt a znovu a znovu se snažil povstat, až se mu to podařilo. Stál na chvějících se nohou a vzhlížel bolestně k hochům.</p>
<p>Mirek se prudce obrátil k Danešovi a řekl nakvašeně: “Dejte mu aspoň pořádně najíst a víc hadrů na přikrytí! Zaplatíme vám to! Jen řekněte, kolik chcete!” Sáhl při těch slovech do kabátu pro peněženku, ale Daneš učinil zamítavý posunek.</p>
<p>“Nechtě si svoje peníze! Nestojíme o ně. Ale přineste kroniku a zbavíte psa utrpení hned!</p>
<p>Aspoň si přispíšíte, když vidíte, v jakém je stavu!”</p>
<p>Mirek jen zaťal pěsti a mlčel. Červenáček, Jindra a Rychlonožka stáli ještě u Bubliny, hladili ho a ubezpečovali, že se brzy pro něj vrátí.</p>
<p>300</p>
<p>301</p>
<p>Bublina však nepřestával kňučet a chvěl se víc a více.</p>
<p>“Rychle! Skončeme to rychle!” zvolal pak Mirek prudce. Zamával ve dveřích ještě jednou na Bublinu a rozrušeně vyběhl do sklepní chodby.</p>
<p>Ostatní hoši pochopili, že je to jediný způsob, jak skončit to bolestné loučení: rychle odejít. Skoro utíkali za Mirkem a snažili se Bublinovo zoufalé kňučení neslyšet.</p>
<p>Promluvili až venku na tmavé ulici. “Připadal jsem si jako nejšpatnější zrádce, když jsem od Bubliny utíkal!” řekl Jindra. Všichni se přiznali, že mají týž pocit.</p>
<p>“Měl jsi šťastný nápad, Jarko,” obrátil se Mirek k Jarkovi, “že jsi navrhl, abychom kroniku s sebou nebrali. Kdybych ji měl u sebe, neváhal bych ani okamžik a dal bych ji tomu Danešovi za Bublinu. A připravili bychom se tak o jedinečnou věc, za kterou možná získáme hlavolam.”</p>
<p>Rozhovořili se pak o úžasné podobě Daneše a Mirka i o možnostech, jak vysvobodit Bublinu. Na nic kloudného zatím nemohli přijít a Mirek řekl: “Teď nás asi nic nenapadne. Jsme příliš rozčilení, než abychom mohli klidně přemýšlet.”</p>
<p>Červenáček pak nesměle navrhl, aby šli dnes ještě k Rezavým klíčům, pokusili se je nalézt a vyzvednout od nich jeho aparát, který jim dal do zástavy.</p>
<p>“Potřeboval bych mít fotoaparát už doma!”</p>
<p>odůvodnil svůj návrh Červenáček. “Kdyby tatínek věděl, že jsem ho ze Stínadel nepřinesl, bylo by zle! Myslím, že bych už víckrát ani nesměl do klubu! A mám strach, že ztrátu aparátu brzo objeví. O vánocích se budeme doma jako vždycky fotografovat — a pak to praskne! Musím aparát za každou cenu v nejbližších dnech přinést, děj se co děj!”</p>
<p>Všichni uznali, že Červenáček má pravdu, a zamířili tam, kde podle nejasných představ měla být kdesi v bludišti uliček a průchodů klubovna Rezavých klíčů. Tímto rozhodnutím, aniž to věděli, dali všem dalším událostem zcela jiný směr, než jakým by se vyvíjely, kdyby k Rezavým klíčům dnes nešli.</p>
<p>27 Hádka s Rezavými klíči Ačkoli se hoši z Rychlých šípů domnívali, že zvolili správnou cestu, stále bloudili a jen tu a tam měli určitější pocit, že v těchto místech již při některé z dřívějších výprav byli.</p>
<p>302</p>
<p>Jarka pak udělal jeden dost nebezpečný pokus.</p>
<p>Zastavil osamělého Vonta, ukázal mu vylisovaný list ginga, vložený do notýsku, a zeptal se jej: “Jsi náš? — Jsi Uctívač ginga?”</p>
<p>Vont místo odpovědi sáhl mlčky do náprsní kapsy a vytáhl ušmudlaný notes. List ginga se v něm objevil.</p>
<p>“Díky!” pravil Jarka. “Potřebujeme se dostat k svatyni Uctívačů! Jsme z druhého konce, z Druhé strany — nevyznáme se tady dobře ve tmě!”</p>
<p>Byla to opět odvážná slovní hříčka a ani tentokrát ji Vont nepostřehl. Domníval se, že Jarka mluví o druhé straně Stínadel! Vysvětlil jim cestu podrobně a celkem srozumitelně. Mirek se při tomto rozhovoru odvracel, aby jej Vont nepovažoval za Mirka Daneše.</p>
<p>Po delší chůzi, při které si hoši Rychlých šípů vzájemně doplňovali to, co jim utkvělo z Vontova popisu cesty, došli konečně do míst, kde hledali kdysi Emila Hačiříka. Za tichého hovoru došli k zábradlí nad Černou vodou, tam, kde Hačiřík kdysi spadl do její hlubiny. Ano, Rezavé klíče jsou tu, někde nablízku musí být jejich klubovna!</p>
<p>Snažili se úporně vybavit si v paměti, jak vypadala ulice a dům, v jehož dvoře měly Rezavé klíče svou klubovnu.</p>
<p>Jarka se potom zeptal dvou menších Vontů, vědí-li, kde jsou Rezavé klíče. Dostal cennou odpověď: “Ve vedlejší ulici přece, v čísle 10 na dvoře!”</p>
<p>Dali se skoro do běhu, jak je to rozradostnilo.</p>
<p>Poznali ihned uličku i dům s klubovnou. Vpadli do průjezdu a narazili na vycházející Rezavé klíče.</p>
<p>Fred právě cosi vykládal Ryškovi a Křivákovi.</p>
<p>Zarazili se v řeči, vzápětí však poznali Rychlé šípy.</p>
<p>“To jste vy?” vykřikl Fred. “Vy lotři prolhaní, co jste to tam našli tenkrát za těmi železnými dvířky, že se vám vyplatilo utéct s tím i za cenu fotoaparátu? Mluvte — no pochlubte se přece!”</p>
<p>Mirek se uraženě ohradil: “Nejsme zvyklí, aby někdo s námi takhle mluvil! Nic jsme vám nezalhali, taky jsme vám s ničím neutekli. Urážíš nás a nedáš si nic ani vysvětlit!”</p>
<p>“Já nechci žádné vysvětlování!” odsekl umíněně Fred.</p>
<p>“Pak se nedá nic dělat!” povzdychl si Mirek.</p>
<p>“Dáme vám zpět vaše klíče i to, co jsme za železnými dvířky našli, vy nám dáte náš aparát — a jsme spolu navždycky vyřízeni!”</p>
<p>“Cože?” zvolal překvapeně Fred. “Tak vy jste tam něco našli?</p>
<p>303</p>
<p>A chcete nám to dát?” Obrátil se zpět do průjezdu a vybídl je: “Tak pojďte s námi do klubovny, tady se o tom nebudeme bavit!”</p>
<p>Rychlé šípy jej ochotně následovaly a také Křivák a Ryška šli zpět.</p>
<p>Fred odemkl klubovnu, rozsvítil a potěšený Červenáček první pohled vrhl na polici, kde viděl svůj fotoaparát. Mirek zatím už sáhl do kapsy pro klíče, které mu kdysi Fred svěřil, když se Rychlé šípy nabídly, že propátrají tajemství železných dvířek ve svatyni. Položil klíče na stůl.</p>
<p>“A tohle jsme tam našli!” pravil potom a předložil Fredovi zažloutlý lístek, nalezený v prachu na bedně za železnými dvířky.</p>
<p>Fred se na lístek chtivě vrhl a začal jej s Křivákem a Ryškou číst. Museli jít až k žárovce, aby zašlé písmo mohli přečíst. Červenáček si zatím klidně vzal z poličky svůj aparát, prohlédl si jej a pak bezpečně připevnil pod kabát na opasek.</p>
<p>Teprve teď měl klid. Teď ať se děje, co chce!</p>
<p>Fred se svými druhy pořád ještě četl lístek.</p>
<p>Luštili takřka každé slovo a Mirek i Jarka se přitom na Freda dívali s určitým nepokojem.</p>
<p>Cítili, že něco přijde. Fred že se pouhým lístkem nespokojí.</p>
<p>Vontové konečně lístek rozluštili a Fred se zeptal podezíravě: “A proč jste se tedy nevrátili tehdy ze svatyně přes zeď zpátky k nám na ulici?</p>
<p>Proč jste nám zmizeli a nechali nás tam čekat až do noci? Dokonce i ty krásné provazy jste tam nechali na zdi.”</p>
<p>“Myslím,” odtušil klidně Mirek, “že byste se ani vy nevrátili zpátky, kdybyste ve svatyni zažili co my! Znáte Široka? Slyšeli jste už o něm? Jistě ano! Znají ho už i jiné čtvrti, tím spíš Stínadla!”</p>
<p>“Široko!” vydechl Fred zmateně a v jeho hlasu se ozvala bázeň. “Znám! Slyšel jsem! Všichni jsme tady o něm slyšeli!” Usmál se nevesele při těch slovech.</p>
<p>“Tak vidíš —” pokračoval Mirek, “a toho Široka jsme spatřili ve svatyni. Neznali jsme ho ovšem. A měl v ruce ježka v kleci a dráždil nás jím. Zaútočili jsme na něj — a byli jsme slabí, třebaže nás bylo pět! Utíkali jsme za ním, když jsme se vzpamatovali z jeho ran, pronásledovali jsme ho přes protilehlou zeď do nějakého dvora, pod vozy jsme za ním prolézali — a přece nám zmizel! Netrefili jsme k vám zpátky, bylí jsme úplně zmatení!”</p>
<p>“Vy jste útočili na Široka?” v posvátné hrůze zašeptal Křivák, ač šeptat nebylo zapotřebí.</p>
<p>Fred se pak zase vrátil k lístku a řekl nadšeně: “Dobrá, dobrá! Ale na Červené schody půjdeme už kopat my! To už se nemusíte obtěžovat!”</p>
<p>304</p>
<p>Usmál se přitom posměšně a vítězoslavně s vědomím, jak na Rychlé šípy vyzrál.</p>
<p>Mirek však řekl nevinně. “Je nám velmi líto — ale — ale my jsme se už obtěžovali!”</p>
<p>Vontova tvář ztuhla. “Vy jste — vy jste se obtěžovali - ? Co tím</p>
<p>chceš říct?” Jeho hlas se stal tvrdým a výhružným. “Chceš snad říct, že jste tam už kopali?”</p>
<p>“Ano!” přikývl Mirek. “Myslím, že jsem to přece naznačil dost jasně!”</p>
<p>“Tak vy jste tam tedy už kopali!” pomalu mluvil Fred a vypadal při tom zdrceně i hněvivě.</p>
<p>Pak se vzchopil k dalšímu výbuchu zloby a vykřikl: “A co jste tam našli? — Mluvte! Mluvte hned, nebo - “</p>
<p>“Nemusel bych ti to říkat!” odpovídal Mirek i nadále klidným hlasem. “Už proto ne, že se mnou mluvíš tak, jako bych byl tvým zajatcem!”</p>
<p>“Nejsi od toho daleko!” podrážděně volal Fred. “Tak ale mluv, mluv přece: Co jste vykopali?”</p>
<p>“Tak poslouchej dobře. Vykopali jsme -</p>
<p>kroniku prvních Vontů!”</p>
<p>“A kde je? Sem s ní!” volal dychtivě Fred.</p>
<p>“Máme ji doma!” pravil klidně Mirek. “A nevíme ještě, co s ní podnikneme!”</p>
<p>Vont po těch slovech přiskočil až k Mirkovi a začal jím zlobně třást.</p>
<p>“Tak! Tak vy tedy nevíte, co s ní uděláte! Tak já ti to řeknu, ty — ty jeden - vy tu kroniku přinesete — a hezky brzo — rozumíš?”</p>
<p>Mirek odtrhl jeho ruce od svého kabátu a teď už nemluvil tak klidně: “Nepamatuješ se, jak zněla naše úmluva? Připomenu ti ji: Nabídli jsme se dobrovolně, že vám pomůžeme v pátrání po ježkovi v kleci, kterého hledáme právě tak jako vy!</p>
<p>A smluvili jsme si, že vypátráme, co je za železnými dvířky ve svatyni Uctívačů ginga, kam jste měli tak hrozný strach jít! A jediné, co jsme vám slíbili, bylo, že vám vrátíme vaše klíče! To jsme teď udělali. Ba dokonce — udělali jsme i víc: dali jsme vám vše, co jsme za dvířky našli.</p>
<p>Tady ten lísteček! Řekli jsme vám i všechno o Širokovi. Nezamlčeli jsme vám nic. Že jsme si vykopali za velikého nebezpečí vontskou kroniku na Červených schodech, to je už naše věc.</p>
<p>Necítíme povinnost vám ji dávat. Získali jsme ji svou odvahou a svou prací. Nemáte na ni žádné právo!”</p>
<p>“Nebudeme se ptát, jestli máme právo!” křičel Fred. “Kroniku přinesete — a dokud tu nebude, nedostanete zpátky svůj aparát, to vám říkám!”</p>
<p>305</p>
<p>Ohlédl se při těch slovech za sebe na poličku, ale aparát byl již dávno na Červenáčkově opasku.</p>
<p>“Kde je aparát?” rozkřikl se Fred.</p>
<p>“Tady!” zvolal Červenáček a poklepal si na kabát, pod kterým se rýsovala brašna. Vzápětí se rozběhl ke dveřím, ale Křivák a Ryška již tušili jeho úmysly a zastoupili mu cestu.</p>
<p>“Nikam! Nikam! Držte je!” volal Fred. “Jsou našimi zajatci! Zamkněte klubovnu!”</p>
<p>Nastal divoký zmatek a zápas. Situace se přiostřila tak, že ji už nebylo možné zvládnout klidným jednáním. Naopak Fredův křik mohl mít nedozírné následky, mohl přivolat Vonty ze všech okolních ulic. Mirek viděl, že na nějakou spolupráci s Rezavými klíči není ani pomyšlení.</p>
<p>Jakés takés společenství mezi nimi a Rychlými šípy přerval ted tento Fredův výbuch zloby a omezování jejich svobody. Mají být zajatci Rezavých klíčů! — Nikdy!</p>
<p>Mirek se jediným skokem přenesl přes klubovní stůl a vrazil mezi Křiváka a Ryšku. Také ostatní Rychlé šípy pochopily okamžitě veškeré nebezpečí, hrozící z Fredova křiku. U dveří nastal zoufalý boj o svobodu. Dveře se chvílemi pootevřely a opět znovu přibouchly, podle toho, která z obou zápasících stran se právě dostala ke klice. Fred bušil do Mirkových zad, dokud mu Rychlonožka neskočil na krk a nestrhl jej k zemi.</p>
<p>Mirek se zapotácel, když prudce odstrčil Křiváka a upadl přes Freda. Jarkovi se podařilo otevřít dveře a Červenáček s Jindrou vyběhli ven. Křik všech tří Vontů se za nimi nesl přes dvorek do průjezdu.</p>
<p>Jarka ze sebe shodil Ryšku a pomohl vstát Mirkovi. Rychlonožka zaměstnával ještě Freda.</p>
<p>Ten se pak ohnal a vrazil prudce do Rychlonož-ky, až udělal několik nedobrovolných poskoků směrem ke dveřím. Sotva nalezl rovnováhu, vyběhl ze dveří na dvorek a hnal se přes něj do průjezdu domu.</p>
<p>Také Mirek a Jarka nelenili. Měli proti sobě sice tři protivníky, ale jen Fred se vyrovnal jejich síle. Ryška a Křivák byli slabší. Snaha Vontů zadržet v klubovně alespoň Mirka a Jarku se nesetkala s úspěchem. Oba se prodrali ke dveřím.</p>
<p>Zápasili o každý decimetr půdy. Ale jakmile se dostali ven přes práh klubovny, využili vteřiny volnosti a rozběhli se přes dvorek.</p>
<p>Poplašný křik Rezavých klíčů se nesl za nimi.</p>
<p>V klenutém průjezde se zdvojnásobil ozvěnou v obludný ohlušující řev, do kterého se mísil dupot pěti párů nohou.</p>
<p>“Rychle! Rychle! Běží za námi!” vyjekl Jarka na Mirka. To už proběhli celým průjezdem a vybíhali právě na ulici. Na druhém chodníku viděli</p>
<p>čekajícího</p>
<p>Jindru,</p>
<p>Rychlonožku</p>
<p>a</p>
<p>Červenáčka. Ti když spatřili, že Rezavé klíče běží za Mirkem a Jarkou, dali se na útěk a Mirek s Jarkou je následovali.</p>
<p>Povyk Rezavých klíčů se stupňoval. “Chyťte je! Držte je!” volal Fred střídavě s Ryškou a Křivákem. “Vyzvědači ve Stínadlech! Mají vontskcu kroniku. Jsou to Rychlé šípy, které o nás píšou ten časopis! Chyťte je!”</p>
<p>Následky ukořistění TAM—TAMŮ Jirkovi Rymáňovi se tedy už projevují, pomyslel si Mirek.</p>
<p>Už každý Vont ve Stínadlech ví, že Druhá strana sleduje vše, co se ve Stínadlech děje. A že je to klub Rychlých šípů, který tato pátrání provádí.</p>
<p>Rezavé klíče teď už nebyly samy. Hned u domu, ze kterého za Rychlými šípy vyběhly, připojil se k nim jakýsi vyzáblý Vont a z postranní uličky se přidalo několik dalších. Křik upozornil také dva Vonty, kteří stáli na rohu ulice, kolem kterého Rychlé šípy chtě nechtě musely proběhnout. Naštěstí Vontové byli menší a Rychlým šípům, prudce rozběhnutým, nedalo velkou práci se jich zbavit. Oba Vontové učinili jen chabý a bojácný pokus je zadržet. Ale právě tak by bylo asi možné zastavit řítící se lavinu nebo rozjetou lokomotivu! Ještě rádi jim uskočili z cesty, aby je uprchlíci nesmetli.</p>
<p>Rychlé šípy zabočily za roh krátké uličky a Mirek odvážně vběhl do dveří prvního domu, který v ní byl. Všichni čtyři chlapci ho tam následovali. Červenáček bleskurychle přivřel dveře. Jarka se podíval znepokojeně a tázavě na Mirka: “Jsme v pasti! Neměli jsme se snad…”</p>
<p>vyhrkl mezi prudkým oddechováním.</p>
<p>Mirek však věděl, co dělá, jen neměl čas vysvětlovat. Teprve když chodbou domu vběhli do tmavého výklenku, kudy se vcházelo zřejmě do sklepa, pravil: “Neviděli nás, že jsme sem vběhli.</p>
<p>Ulička je krátká, a tak se budou domnívat, že jsme ji jenom proběhli a zahnuli za další roh.”</p>
<p>Křik a dupot nohou, který sem zalehl z ulice, dotvrdil Mirkova slova. Vonty ani nenapadlo, že by Rychlé šípy mohly mít tu odvahu schovat se v tomto domě. Mirkovo proroctví se vyplnilo.</p>
<p>Vontové běželi dále v přesvědčení, že Rychlé šípy pokračují v běhu za rohem v další ulici. Přesto povyk Vontů u nich vyvolal až mrazení v zádech.</p>
<p>“Měli bychom teď honem vyběhnout a dát se opačným směrem!” navrhoval Jarka. Mirek však jeho návrh neschválil.</p>
<p>“Venku</p>
<p>není</p>
<p>ještě</p>
<p>bezpečno!”</p>
<p>pravil.</p>
<p>“Nevíme, kolik Vontů třeba 306</p>
<p>307</p>
<p>běží pozadu za těmi prvními! Je taky možné, že se ti první vrátí, až zjistí, že ztratili stopu. Bude rozhodně lip, zůstaneme-li chvíli tady!”</p>
<p>Jarka vrhl světlo své baterky dolů po sklepních schodech. Vzápětí se otevřely dveře domu, kdosi vkročil do chodby a z ulice sem zazněl velitelský hlas: “Prohledejte každý dům, jděte i na dvorky.”</p>
<p>Jarka zhasl světlo. Seběhnout po schodech do tmavého sklepa bylo dílem několika vteřin.</p>
<p>Nahoře se již ozývaly kroky vontských pátračů.</p>
<p>28 Útěk korytem Černé vody “Jsou tu! Slyšíte! Jsou tady!” zašeptal poplašně Rychlonožka. Mirek dal rukou pokyn, ve tmě sotva viditelný, aby jej chlapci následovali dál do hlubin sklepa. Po špičkách a s rukama dopředu nataženýma</p>
<p>se</p>
<p>zvolna</p>
<p>pohybovali</p>
<p>sklepní</p>
<p>chodbou, až zašli za její ohyb.</p>
<p>Tam se zastavili a napjatě poslouchali.</p>
<p>Seshora, z chodby domu, sem zazníval neurčitý hluk, směs hovoru a kroků, ale po sklepních schodech sem dolů zatím nikdo nesestupoval.</p>
<p>Bylo zde trochu světleji, nahoře u stropu chodby bylo malé nízké okénko v úrovni dvora.</p>
<p>Tímto okénkem sem padalo měsíční světlo. Hoši se přitiskli ke zdi a s tlukoucím srdcem mlčky očekávali vývoj příštích událostí.</p>
<p>Hluk nahoře byl chvílemi silnější, pak zase slábl a znovu zesiloval, podle toho, jak a kde se slídilové pohybovali. Pak jej chlapci uslyšeli na dvoře, kam Vontové zabrousili. Rozeznávali dokonce i některé věty</p>
<p>jejich hovoru.</p>
<p>“Musí být tady někde mezi dvorky!” pravil čísi hlas a druhý mu odpovídal: “Ale kde? — Tady nejsou. Snad druhé party budou mít víc štěstí. Představ si, že bychom je přivedli my! To by bylo něco!” První hlas něco zabručel a pak se ozvalo něčí volání z větší dálky a hlasy se vzdálily.</p>
<p>Rychlé šípy byly však naprosto zticha ještě řadu dlouhých minut, než se odvážily šeptat.</p>
<p>“Půjdu na výzvědy!” pravil tiše Jarka.</p>
<p>“Podívám se ke dveřím na ulici, co se tam děje!”</p>
<p>Neslyšně se vzdálil.</p>
<p>Brzy po jeho odchodu se ozvaly na schodech těžké kroky, pomalé a vážné, směřující do sklepa.</p>
<p>Dole se však daly na opačnou stranu, do jiné sklepní chodby. O zem zazvonily plechové nádoby. Nějaký obyvatel domu šel zřejmě pro uhlí. Chlapci si oddychli.</p>
<p>308</p>
<p>Jarka se vrátil asi po pěti minutách. Když měsíční záře dopadla okénkem na jeho obličej, viděli hoši, jak je znepokojený.</p>
<p>“Ven na ulici asi nesmíme!” vysvětloval chvatně. “Na každém jejím konci stojí několik Vontů. Hlídají! Vědí, že tady někde jsme!”</p>
<p>“A co dvorek?” zašeptal Mirek. “Byl jsi na dvorku?”</p>
<p>“Nebyl! Chtěl jsem tam jít, ale dveře z chodby domu na dvorek jsou zamčené!” pravil Jarka.</p>
<p>“Tak prolezeme na dvůr tady tím oknem!”</p>
<p>navrhl Jindra. Všichni se zahleděli k okénku u stropu chodby. Bylo asi dva a půl metru vysoko.</p>
<p>Mirek se shýbl a Červenáček si mu stoupl na ramena. Pak se Mirek zvolna zvedal s pomocí ostatních</p>
<p>chlapců,</p>
<p>až</p>
<p>stál</p>
<p>vzpřímeně,</p>
<p>a</p>
<p>Červenáček se mohl zachytit okenní římsy.</p>
<p>Otevřel okénko a vyhlédl na dvůr. Chvíli se obezřetně rozhlížel a pak zašeptal dolů: “Je tady ticho, není vidět nic podezřelého!”</p>
<p>Opřel se lokty o římsu a vysoukal se okénkem na dvůr. Okénko bylo těsně u země. Sklep byl pod úrovní dvora. Snad minutu nebo dvě hoši dole ve sklepě napjatě čekali. Potom se nahoře mihl stín, který chvíli zastavil příliv měsíční záře. Byl to Červenáček, jenž oznamoval šeptem: “Vzduch je čistý! Je tu bezpečno! A zeď dvorku se dá přelézt!”</p>
<p>“Je to opravdu jediná cesta, kudy můžeme uniknout!” pravil Mirek. “Tak nahoru, nahoru, už se mi to tady nějak nelíbí!” Vysadil nahoru ještě Rychlonožku, který potom s Červenáčkem spustil do sklepa lanka. Mirek, Jarka a Jindra po nich zpola vyšplhali, zpola se nechali vytáhnout.</p>
<p>Nejhorší bylo prolézt úzkým okénkem. Ale pro mrštné a pružné chlapce Rychlých šípů nebylo nic nemožného. Jejich těla, zvyklá na každodenní ranní cvičení, byla nejen štíhlá, ale i ohebná a plná síly.</p>
<p>Chladný vzduch zimního večera je ovanul.</p>
<p>Měsíční záře se rozlévala po celém prostoru, který zabíraly dvorky, kůlny a zahrádky, ohraničené ze všech čtyř stran zadními stěnami domů. Ve stříbrném svitu měsíce vypadalo vše jako v pohádce, ale Rychlé šípy dnes výjimečně pro tuto krásu neměly oči. Jsou ve Stínadlech! Jsou pronásledovaní!</p>
<p>Mirek usoudil, že bude nejlépe, přejdou-li několik dvorků a pokusí se vyjít ven některým z domů, které vedou do jiné ulice. Museli přelézt několik nízkých zdí, než se dostali k protější řadě domů. Naštěstí dveře z dvorku do domu byly odemčené a Mirek se vydal chodbou domu napřed na výzvědy. Vrátil se za malou chvíli.</p>
<p>“Je jich tam jako much!” zašeptal. “Vypadá to zle! Nevím, jak se dnes dostaneme domů!”</p>
<p>309</p>
<p>“Zkusíme jinou stranu,” pravil povzbudivě Jarka. Máchl rukou směrem ke třetí straně čtverhranu domů, přes dvorky a kůlny. “Třeba tam v té ulici bude klid!”</p>
<p>Vydali se mlčky naznačeným směrem, s náladou poněkud pokleslou. Stěna domu, ke které teď směřovali, byla značně vzdálená a chlapci museli zdolávat mnohé překážky: zídky, ploty, staré bedny, opuštěné povozy a různé harampádí.</p>
<p>Byli právě tak asi uprostřed domovního bloku, ze všech stran obklopení velikými dřevníky, kůlnami a ploty, když Mirek zvedl varovně ruku a zastavil se. “Slyšíte?” zeptal se tiše. “Něco tu šelestí — a zdá se, že jsem zaslechl i kroky!”</p>
<p>“To je spíš zvuk, jako by tu tekla nějaká voda!” zašeptal Jarka po delší chvíli napjatého naslouchání.</p>
<p>Jindra se opatrně přiblížil pod ochranou stínu k nízké zdi, která byla před nimi, a opatrně nahlédl za zeď. Vzápětí pak rychlými pohyby rukou zval Rychlé šípy k sobě. Zřejmě objevil za zdí něco pozoruhodného.</p>
<p>“Černá voda!” zašeptal Mirek vzrušeně, když pohlédl přes zídku. Skutečně: asi tři metry pod zídkou, která však z této strany byla vlastně pořádně vysokou zdí, se vinul mezi betonovými břehy zapáchající potok, sbírající splašky Stínadel, Černá voda. Většinu jeho toku kryla městská dlažba, na které stály domy. Probíhal pod městem podzemními tunely a jen tu a tam bylo jeho koryto volné, nepřeklenuté. A zde byl jeden z těch nepokrytých úseků.</p>
<p>“Spustíme se dolů,” navrhoval Rychlonožka.</p>
<p>“Projdeme po březích Černé vody v podzemí do nějaké docela jiné části Stínadel, kde nemá nikdo ani tušení, že jsme tady pronásledovaní!”</p>
<p>“Svítilny máme, provazy taky!” nadšeně přizvukoval Jindra “Máme opravdu víc štěstí než rozumu.”</p>
<p>Mirek už připravoval svoje lanko, a to byl povel i pro ostatní. Svázali je v jeden dlouhý kus a Mirek jeho konec upevnil k pumpě u zídky, zatímco zbytek provazu přehodil přes zídku dolů k Černé vodě. Sešplhají dolů jeden po druhém, kromě Červenáčka, který je nejlehčí. Ten zůstane nahoře jako poslední. Až budou ostatní dole na břehu Černé vody, odváže zde nahoře provaz, shodí jej a pak sám seskočí dolů. Nemusí se bát, hoši ho dole zachytí! Nic se mu nestane.</p>
<p>Chlapci neztráceli ani vteřinu. Nakonec Červenáček podle úmluvy hodil odvázaný provaz dolů a po chvilce váhání skočil za ním mezi chlapce. Každý zlomek vteřiny, kdy letěl, se mu zdál věčností. Dopadl</p>
<p>310</p>
<p>pružně na nohy, čekající náruče ostatních čtyř hochů zmírnily prudkost jeho pádu.</p>
<p>Rychlonožka sbalil pohotově lano, zatím nerozvazoval jeho jednotlivé díly. Kdo ví, nebudou-li je dnes ještě někde potřebovat!</p>
<p>“A teď rychle odtud!” zavelel Mirek a obrátil se tam, odkud se Černá voda malým tunelem řinula ven do otevřeného koryta. Neudělali však ještě ani deset kroků, když se z neproniknutelné tmy tunelu ozval dusot běžících nohou, mířící ven, k nim.</p>
<p>“Vontové!” vyjekl Rychlonožka zoufale.</p>
<p>Obrátil se bleskurychle k útěku. Nevšiml si však, že těsně za ním kráčí Jindra a narazil na něj. Oba by byli málem upadli, jak prudká to byla srážka.</p>
<p>Vtom však již kdosi z tunelu tlumeně volá: “Rychlé šípy! Rychlé šípy! Konečně! Hledám vás tu už asi hodinu! Věděl jsem, že vás tady někde najdu! Rychlé šípy! Jak jsem rád, že vás zase vidím!”</p>
<p>Za tohoto radostného volání vybíhá ze tmy tunelu chlapec — zřejmě Vont — ale — vždyť to je -</p>
<p>“Losna!” vykřikl nadšeně Mirek a po něm všichni ostatní hoši Rychlých šípů. “Losno —kde ses tu vzal! Mysleli jsme, že tě už nikdy nespatříme!”</p>
<p>Losna! Otakar Losna! Jediný Vont, se kterým se spřátelili. Seznámili se s ním za pohnutých okolností loňského roku v opuštěném kostele svatého Jakuba, kde ho zachránili před davem jiných Vontů, kteří ho pronásledovali. V řetězu vzrušujících událostí tehdy Losnovi dopomohli k tomu, že se stal Velkým Vontem. Bohužel, jenom na několik minut. Po těchto minutách zasáhl tehdy do vontských jednání dospělý člověk, který způsobil úplný rozvrat celé organizace Vontů. Od tohoto pochmurného večera pak Rychlé šípy Losnu již nikdy nespatřily — až zase dnes, a to ve chvíli a za okolností, kdy to nejméně čekaly.</p>
<p>29 Losna vysvětluje</p>
<p>Losna teď podezřívavě a s obavami ve tvářích zatáhl Rychlé šípy do tmy tunelu, odkud se před chvíli vynořil, ale jeho hlas zněl i nadále radostně, když ze sebe chrlil: “Jaký to šťastný den! První můj šťastný den od toho, kdy jsem se stal Velkým Vontem. Kdybyste věděli, co hrozného mne potkalo!” Jeho hlas se stal mimoděk naříkavým, když pokračoval.</p>
<p>311</p>
<p>“Myslím, že už se z toho nikdy nevzpamatuju!</p>
<p>Jsem navždy vyděděn-cem Stínadel! Navždy!”</p>
<p>Odmlčel se a Rychlé šípy s ustrnutím hleděly na jeho černý obrys, který se odrážel proti východu z tunelu.</p>
<p>“Uklidni se!” pravil chlácholivě Mirek.</p>
<p>“Řekni nám, co se vlastně stalo? Vždyť jsi za to přece nemohl, že ti tenkrát Mažňákův otec vyrval hlavolam z ruky! Chceme ti zase pomoct při volbě Velkého Vonta. Víme dobře, že se k ní zase schyluje. A máme věc, která při tom znamenitě zatlačí, to budeš koukat!”</p>
<p>“Oh ne, už ne, já už nikdy nebudu Velkým Vontem!” mluvil bezútěš-ně Losna. “To je pocta, která mne už nikdy nemůže potkat!”</p>
<p>“Ale proč? Co se vlastně stalo?” ptal se nedůtklivě Jarka. “Tak nám to vysvětli, můžeš-li.”</p>
<p>A Losna začal vyprávět s ostychem, ale upřímně a otevřeně. Jeho otec, v jádru dobrý člověk, ale prchlivý a snadno popudlivý, se jednou dal unést mimořádně dobrou náladou. Bylo to tenkrát, když fotbalové mužstvo továrny, ve které byl zaměstnaný, vyhrálo nad mužstvem jiného podniku. V této rozjařené náladě způsobil nehorázný hluk a na ulici se obořil na strážníka.</p>
<p>Když jej policista předváděl na policejní stanici, udeřil jej Losnův otec svazkem klíčů prudce do spánku a vážně zranil. Byl za svůj čin zatčen a potrestán několikaměsíčním vězením. Stín této hanby padl i na jeho syna, Otakara Losnu. Všichni jeho kamarádi i přívrženci ze starých dob, kdy ještě byl oblíbený u řady stínadelských ulic, se od něho odvrátili. Nikdo se s ním nechtěl přátelit, kdekdo se mu vyhýbal, ve škole sedával osamoceně v poslední lavici. Později se vlna odporu a opovržení zmírnila a s uzdravením zraněného strážníka a návratem otce z vězení zmizela docela. Ale vážnost, které se těšil Losna ještě loni na podzim před volbou Velkého Vonta, byla tatam.</p>
<p>“Jste hodní, že jste mi zase chtěli dopomoct k Velkému Vontství!” končil Losna svůj příběh s vděčností v hlase. “Chcete-li mně však svoje přátelství i nadále zachovat přes to, co jste teď slyšeli, budu nesmírně rád! Potřeboval bych vás k mnohým věcem! Nevím, jestli mám všecko povědět hned —nebo až snad někdy jindy - jsou tady velmi zamotané</p>
<p>poměry - neznám vaše názory - nevím, s kým se tady ve</p>
<p>Stínadlech přátelíte - ” Jeho hlas byl najednou nejistý a v celém</p>
<p>Losnově chování byla zřejmá jakási opatrnost, aby nepromluvil něco nesprávného.</p>
<p>“Nepřátelíme se tady s nikým!” pravil Mirek trochu udiveně. “Začali jsme sice trochu spolupracovat s Rezavými klíči, ale nepohodli jsme se — a teď před nimi dokonce utíkáme!”</p>
<p>312</p>
<p>“Ano, to vím — právě proto jsem vás tady po dvorečcích hledal, abych se s vámi setkal. Už jsem s vámi chtěl několikrát navázat spojení, ale vždycky mě to moje neštěstí strhlo. Obával jsem se, že ani vy se mnou nebudete chtít mluvit. Proto jsem vám jen psal…”</p>
<p>“Nám že jsi psal?” uklouzlo udiveně Mirkovi ze rtů. “My od tebe žádné psaní nedostali!”</p>
<p>“Dostali!”</p>
<p>řekl</p>
<p>neochvějně</p>
<p>Losna.</p>
<p>“Vzpomeňte si na tu výstrahu, že vám hrozí ve Stínadlech nebezpečí! To jsem psal já. Po dlouhém ptaní jsem se dověděl vaši adresu, ale styděl jsem se s vámi setkat. Tak jsem vám chtěl výstrahu dát jen ke dveřím klubovny. Pak jsem měl strach, že krabičku s dopisem sebere někdo nepovolaný a že se o ní nedovíte. Proto jsem ještě hodil na dveře kámen a pozoroval jsem z konce chodby, zda krabičku skutečně zvednete.”</p>
<p>“Přesně tak, jak jsem to tenkrát naznačil!”</p>
<p>podotkl hrdě Jarka.</p>
<p>“Tak to jsi byl ty?” pokračoval Mirek. “Ale proč právě mně hrozí ve Stínadlech největší nebezpečí? Dodnes tu výstrahu dobře nechápu.”</p>
<p>“Pochopíš ihned!” ujistil ho Losna. “Jistě jsi už něco slyšel o Uctíva-čích ginga. Víš, kdo je vede? Ve Stínadlech je to pro mnohé Vonty ještě záhada. Sami Uctívači ginga to nevědí, kromě několika, kteří jsou vedoucímu nejblíž a pomáhají mu ve vedení. Já to taky vím! Je to — Mažňák!</p>
<p>Pamatujete si na něj? Zápasili jsme spolu o Velké Vontství tenkrát v kostele svatého Jakuba! Jeho otec mi pak vytrhl z ruky hlavolam … A když potom zemřel na krysí žloutenku, Mažňák tvrdil a dodnes tvrdí, že je to hlavně tvoje vina, že spadl do té otevřené stoky. Že jsi zavinil jeho smrt.</p>
<p>Proto tedy jeho hněv vůči tobě je přímo strašný a on usiluje o pomstu podle přísloví Oko za oko…”</p>
<p>“Znám to přísloví!” řekl Mirek stísněně, když je Losna nechtěl celé dopovědět. “Musíme se mít všichni před Mažňákem na pozoru — a já tedy nejvíc, ačkoli za smrt jeho otce nemůžu. Proč se míchal do vašich věcí? Proč ti vytrhl tenkrát hlavolam z ruky a běžel s ním do podzemí kostela? Nikdy by se mu nestalo to, co se stalo, kdyby nechtěl získat hlavolam pro sebe. Opravdu, mám čisté svědomí, nemusím si ani trochu vyčítat neštěstí, které ho potkalo!”</p>
<p>Na chvíli se všichni odmlčeli a v těch několika vteřinách ticha sem dolehly Čísi vzdálené hlasy.</p>
<p>“Jseu tady!” zasykl Losna. “Slídilové! Rychle dovnitř! Držte se při zdi. Pak se vám nemůže nic stát, nespadnete do vody!”</p>
<p>Hlasy se blížily a na stínu, který vrhala zídka dolů na betonový břeh,</p>
<p>narostly obrysy několika hlav. Hledající Vontové se dívali dolů do koryta Černé vody právě v těch místech, kde se před několika minutami Rychlé šípy spouštěly po provaze dolů.</p>
<p>Losna, který šel jako zkušený znalec podzemí Černé vody napřed, rozsvítil na několik vteřin baterku a propustil mezi prsty trochu její záře.</p>
<p>Rychlé šípy si ověřily směr a postupovaly klidněji, jistěji kupředu.</p>
<p>“Nebojte se!” šeptal Losna. “Znám to tady dost dobře. Zavedu vás do ulice Na terásku — tam vedou z podzemí malé schůdky, vyjde se tam ven v opuštěném zákoutí pod mostem, živá noha tam nejde — a je to dost daleko odtud. Tam už na vás určitě nebudou číhat!”</p>
<p>Kráčeli tak rychle, jak jen ve tmě mohli.</p>
<p>Zpočátku se několikrát vyděsili náhlým hřmotem, který jim zazněl nad hlavami. Losna je však ubezpečoval: “Žádné strachy! Nad námi je ulice a jede po ní nějaký vůz.”</p>
<p>Při chůzi stále hovořili. Losna Rychlým šípům vyprávěl, jak zpočátku myslel, že se Mirek přistěhoval do Stínadel, ale že s Losnou nechce mluvit. To bylo vždy, když náhodou viděl Mirka Daneše. Teprve později zjistil, že Mirek Daneš není Mirek Dušín.</p>
<p>“Bydlí blízko mě!” vysvětloval teď Losna Mirkovi. “Přistěhoval se sem asi před půl rokem.</p>
<p>Nikdy si mne na ulici ani nevšiml — já jsem si myslel, že to je taky kvůli mému otci. Teprve pak, když jsem ho pozoroval častéji a za denního světla, jsem viděl přece jen malé rozdíly mezi tebou a jím. Nevšímal si mě, protože mne neznal!</p>
<p>—Ještě se tady ani neohřál — a už by chtěl být Velkým Vontem!”</p>
<p>“Ano — známe ho dobře!” odpovídal mu trpce Jarka. — “Málem by se kvůli němu rozpadl náš klub! Mysleli jsme totiž, že Mirek s námi hraje nějakou obojakou hru. Teprve dnes jsme vlastně přesvědčivě zjistili, že zde Mirek má svého dvojníka, a tím že je ten Mirek Daneš!”</p>
<p>“A vězní našeho psa Bublinu!” vyjekl podrážděně Rychlonožka. “Ukořistili nám ho právě tehdy, když jsem se šli na toho dvojníka podívat!”</p>
<p>“To je váš pes?” divil se Losna. “Vím o něm!</p>
<p>Štěkal a vyl asi dvě noci v jejich sklepě. Teď už je tam ticho —asi zahynul!”</p>
<p>“Nezahynul!” vybuchl Červenáček. “Viděli jsme ho! Dnes jsme ho viděli! Ale ti lotři ho mučí hladem a zimou. Zahyne, když ho co nejdřív nevysvobodíme. Nemůžeš nám nějak poradit?”</p>
<p>Losna chvíli přemýšlel: “Násilím ho těžko ze sklepa dostanete. Sklep je zamčený a Daneš se svou partou jsou pořád nablízku. Ale aspoň vám poradím, jak můžete Bublinoví přinést trochu jídla! Sklep, ve kterém ho 314</p>
<p>315</p>
<p>Daneš vězní, je pod dlažbou ulice. Ze sklepa vede roura pro přívod vzduchu, která vyúsťuje vysoko na zdi, spadající do jiné, mnohem níž položené ulice. Víte přece, jak to tady ve Stínadlech vypadá. Z jedné ulice se díváte přes zábradlí na klobouky lidí v jiné, spodní ulici!” “Je ta roura hodně vysoko ve zdi v té spodní ulici?”</p>
<p>zeptal se Jarka. “Je! Ale kousek dál je lampa a u ní je vždycky žebřík. Když po žebříku vylezete k lampě a trochu se pak nahnete, můžete na rouru dosáhnout!” “To je báječné!” jásal Červenáček.</p>
<p>“Přineseme Bublinoví spousty jídla a nacpeme mu ho do jeho vězení tou rourou!” Nadšení v jeho hlasu pak ochablo, když dodal smutně: “Ale kdy se sem znovu dostaneme! Jak dlouho bude muset Bublina na nás čekat?”</p>
<p>“Zastanu tu službu za vás!” řekl Losna. “Hned zítra večer, jak se začne stmívat, vydám se za Bublinou. Nebojte se, nenechám ho hladovět!”</p>
<p>Hovořili pak při chůzi o všech událostech, které se ve Stínadlech sběhly od loňského rozpadu vontské organizace, a Rychlé šípy se dozvěděly mnoho zajímavého.</p>
<p>Také o Rezavých klíčích uslyšely zprávu, který jim mnoho vysvětlila. “Nemyslete si, že shánějí ježka v kleci pro sebe!” horlil Losna.</p>
<p>“Nějaký starý člověk, sběratel všelijakých zvláštností a starožitností, jim slíbil ohromné peníze, když mu opatří hlavolam do sbírky. Proto taky Rezavé klíče nepatří k žádné ulici! Nejsou ani u Dabinelovců, ani u Uctívačů ginga, zkrátka u nikoho! Ten sběratel dělá všechno možné, aby hlavolam dostal. V několika výkladních skříních má i lístečky s nápisem, že dá motorku tomu, kdo mu ježka opatří! Rezavé klíče se však hlavolamu pro něj nikdy nezmocní, na to dám krk! A nenajdou se ani jiní Vontové, schopní toho, aby ježka v kleci tomu člověku přinesli!” “A víš, kdo teď hlavolam vůbec má?” zeptal se Mirek. “Ano, Široko. Jistě jste o něm slyšeli. Řeknete-li tady ve Stínadlech Široko, každý se zachvěje. Je to hrozné jméno. Šíří kolem sebe strach. Uctívači ginga na něj uspořádali už několik výprav. Vždy jim unikl.</p>
<p>Nejodvážnější útočníky těžce ztrestal a ještě se jim vysmál. Leckdo o něm vypráví neuvěřitelné věci.</p>
<p>Skáče a běhá, jako by to ani člověk nebyl, a sílu má jako medvěd. Člověk už ani neví, čemu má věřit a co je vymyšlené.” “A co ty o něm soudíš?”</p>
<p>zeptal se Jindra. “Viděl jsem Uctivače ginga, kteří se mu dostali do rukou! To mně stačí. Ale přece je nutné se s Širokém setkat. Na jaře bude volba Velkého Vonta. Je zde několik skupin a každá chce prosadit, aby Velký Vont vyšel z jejího středu. Největší naději má skupina, která bude mít nejvíc členů. A nic tak nepřiláká členstvo jako ježek v kleci. Musíme proto od Široka získat hlavolam za každou cenu!”</p>
<p>“Ty se chceš přece jen stát Velkým Vontem?”</p>
<p>zvolal udiveně Mirek. “Vždyť před chvíli jsi řekl, že jím už nikdy nemůžeš být!” Losna se zarazil, ale pak neochotně vysvětloval: “Totiž — abyste tomu rozuměli — ano, já se už nikdy nestanu Velkým Vontem — to je pravda! Ale znám tady ve Stínadlech chlapce, o kterém vím, že by byl tím nejschopnějším a nejspravedlivějším náčelníkem Stínadel. A pro toho pracuju! Tomu musím ježka v kleci zaopatřit stůj co stůj a dopomoct mu k Velkému Vontství —a zároveň nastolit ve Stínadlech pořádek a právo!”</p>
<p>“My ti pomůžeme!” slíbil slavnostně Mirek.</p>
<p>“My si taky přejeme, aby , byl ve Stínadlech pokoj a mír jako po smrti Roberta Komoura!”</p>
<p>Došli k východu z podzemního koryta. Losna vyběhl napřed, a když zjistil, že je venku bezpečno, zavolal na Rychlé šípy. Smluvili se, že se příští pátek sejdou za kostelíkem, kde začíná ulice, v níž je uvězněný Bublina. Losna se do té doby pokusí vyzvědět co nejvíc o Širokovi. Ani na krmení Bubliny nezapomene. A všichni si připraví plány, co dál podniknout.</p>
<p>Losna pak ještě ukázal Rychlým šípům nejkratší směr k Druhé straně. Stíny, které vrhaly domy v měsíční záři, je na spěšné cestě k domovům kryly jako závoj neviditelnosti.</p>
<p>30 Odvážný plán</p>
<p>Nové číslo TAM—TAMU, které Rychlé šípy vydaly asi tři dny po této výpravě do Stínadel, tak bohaté na nové události, bylo přímo nabité zajímavostmi. Druhostraníci jen hltali zprávy ze Stínadel. S ustrnutím přečetli barvité líčení cesty Rychlých šípů za modrým světlem a za nešťastným Bublinou. Když se dočetli, jak Rychlé šípy objevily Bublinu zmořeného hladem a zimou, neznalo jejich rozhořčení mezí. A jaký byl jejich úžas při čtení řádků, ve kterých TAM—TAM</p>
<p>oznamoval, že Mirek Dušín má ve Stínadlech dvojníka, který je mu takřka k nerozeznání podobný,</p>
<p>zejména</p>
<p>při</p>
<p>špatném</p>
<p>večerním</p>
<p>osvětlení. Toto setkám výjimečně popisoval Jarka.</p>
<p>“Nebyli jsme schopni slova,” psal, “když Mirkův dvojník vstoupil do 316</p>
<p>317</p>
<p>Bublinová vězení. Mysleli jsme všichni, že je to nějaký těžký sen a že se z něho musíme každou chvíli probrat. Byli jsme úplně ohromeni.</p>
<p>Kdybychom Mirkova dvojníka na vlastní oči neviděli, nikdy bychom neuvěřili, že je tak úžasná podoba možná. Že dva lidé mohou tak úplně stejné vypadat! Také Vontové byli velmi překvapeni, když si důkladně posvítili do Mirkovy tváře. Zejména dva z nich, kteří stáli u sklepa a při našem příchodu si Mirka nevšimli, protože vešel do sklepa s hlavou od nich odvrácenou! Nevěřili svým očím a mysleli, že se zbláznili!”</p>
<p>Po celé Druhé straně zavládlo veliké nadšení a radost, když byly Rychlé šípy, a hlavně Mirek, takto očištěni od podezření ze zrady. Pomlouvači se nyní styděli za své jednání. Kluby, které ve svých kronikách přelepily před několik dny čistým papírem slova, napsaná jim tam kdysi Rychlými šípy, tajně doma nad párou tento papír zase honem odlepovaly. Každý byl rád, že jeho vzor — Rychlé šípy — zůstává i nadále zářivým příkladem chlapecké slušnosti a cti. Nejšťastnější ovšem byli ti hoši a děvčata, kteří ve své věrnosti k Rychlým šípům nezakolísali ani v nejhorší chvíli, kdy se od nich odvracel kdekdo.</p>
<p>Po Jarkově vylíčení setkání s Mirkovým dvojníkem vzal pero zase Mirek a popisoval další příhody. Velikou pozornost vzbudily zprávy o Širokovi, které Rychlým šípům vyprávěl Losna cestou v korytě Černé vody. Staří čtenáři TAM— TAMU se znovu přihlásili a urputně zápasili o pořadí,</p>
<p>ve</p>
<p>kterém</p>
<p>si</p>
<p>mají TAM—TAM</p>
<p>vypůjčovat. Jirka Rymáň měl plné ruce práce, aby obíhání časopisu pořádně zastal.</p>
<p>Rychlým šípům zatím nadešly perné chvíle přemýšlení a plánování. Každým dnem se Bublina blížil své záhubě. Čtrnáct dní a čtrnáct nocí slíbili Vontové ponechat Bublinu naživu a čekat na vontskou kroniku, kterou měly Rychlé šípy přinést jako výkupné. Z těch čtrnácti dnů a nocí už několik minulo! Podaří se Rychlým šípům v této krátké lhůtě nalézt nějakou spásnou myšlenku na Bublinovo vysvobození? Nebo budou muset opravdu obětovat k jeho záchraně vontskou kroniku, tak naléhavě potřebnou k jiným účelům?</p>
<p>“Opravdu nevím - ” začal Mirek starostlivě řeč na první</p>
<p>schůzce, kdy už se nemuseli zabývat psaním TAM—TAMU, “na co myslet dřív a co podniknout. Kdesi ve Stínadlech si trestuhodně nedbale pohrává záhadný Široko s hlavolamem, a ani netuší, jakou věc nedozírné ceny ježek tají.</p>
<p>Každým dnem hrozí nebezpečí, že Široko při svých nebezpečných kouscích, které provádí, hlavolam někde ztratí. Měli bychom tedy na něj myslet jako na nejdůležitější bod naší práce ve Stínadlech vůbec. Přitom tam trpí a hyne Bublina a čtrnáctidenní lhůta se krátí každou vteřinou — a my zatím nevíme jak ho zachránit.”</p>
<p>“Víme jak ho zachránit!” skočil mu do řeči Rychlonožka. “Já aspoň vím! Napadlo mě to už včera!”</p>
<p>“Tak povídej! Mluv! Řekni, co tě napadlo!”</p>
<p>sesypali se na něho chlapci. Každý byl už skoro upřemýšlený hledáním plánu na Bublinovo osvobození. Snad alespoň Rychlonožka nějakou možnost objevil!</p>
<p>“Nevím, jestli se mi nebudete smát!” začal trochu nesměle. “Ale představuju si to takhle: Půjdeme prostě do toho domu, kde Bublina ve sklepě leží. Sejdeme až do jeho vězení. Jistě tam budou někteří Vontové z Danešovy tlupy. Budou se nás určitě ptát, co tam chceme a jestli neseme vontskou kroniku. My odpovíme, že se zatím jdeme jen podívat na Bublinu, abychom viděli, vyplatí-li se vůbec kroniku za něj dát.”</p>
<p>Mirek kroutil při Rychlonožkových slovech hlavou a také ostatní hoši se tvářili trochu nedůvěřivě. Nechápali, jaký cíl Rychlonožka sleduje. Ten viděl jejich pochyby a volal nedůtklivě: “Počkejte! Vždyť ještě nevíte, co chci dál! Poslouchejte přece! Vejdeme tedy do sklepa a musíme</p>
<p>vsadit</p>
<p>všechno</p>
<p>na</p>
<p>jednu</p>
<p>kartu.</p>
<p>Popadneme Bublinu, který bude — doufám — díky Losnově péči v dobrém stavu a vyvedeme ho nebo třeba vyneseme ze sklepa přes odpor Vontů.</p>
<p>Budeme se bít jako lvi! A jeden z nás se musí probít po schodech sklepa nahoru za každou cenu, ven na ulici i s Bublinou, který by zaručeně sám neutíkal. Musí běžet někdo s ním. A my, kteří tam zůstaneme — i my se probojujeme nějak nahoru!</p>
<p>Toho už se nebojím! Nějakou tu ránu už sneseme.</p>
<p>Nebude to první ani poslední, kterou ve Stínadlech dostaneme! Ale hlavně — že Bublinu zachráníme a — tím taky vontskou kroniku, kterou pak můžeme nabídnout Širokovi jako výměnu za hlavolam!”</p>
<p>Rychlonožka skončil svůj výklad a zadíval se po</p>
<p>chlapcích.</p>
<p>Teď</p>
<p>se</p>
<p>už</p>
<p>netvářili</p>
<p>tak</p>
<p>pochybovačně! Seděli chvíli mlčky a pak Mirek pravil:</p>
<p>“Tvůj návrh je sice hodně nebezpečný, ale obávám se, že jiný opravdu nevymyslíme! A připravíme-li ho dokonale, je možné, že se nám i plně podaří!” Důkladný Jarka se potom ujal slova: “Musíme si promyslet napřed každý krok, každé slůvko, které tam proneseme, aby Vontové nepojali podezření ještě dřív, než se dostaneme k Bublinoví. A musíme se připravit i na jejich nejrůznější otázky, které nám po cestě ze schodů budou klást, abychom nepřišli do rozpaků co odpovědět. Musíme si i sestavit celý plán, jak půjdem, kdo první, kdo vedle koho bude stát, a vůbec každou podrobnost. A to zejména na 318</p>
<p>319</p>
<p>útěku s Bublinou nazpět nahoru! Uvažte, že tam v těch několika minutách půjde o všechno: o vontskou kroniku i o Bublinův život! Hrozili, že ho zabijí při našem prvním pokusu o jeho vysvobození. Myslím, že by svou pohrůžku opravdu splnili. Jsou všeho schopní. Nepodaří-li se nám útěk s Bublinou, zbývá nám jen jediné: jeden z nás bude muset utíkat domů pro vontskou kroniku, zatímco druzí na něj počkají ve sklepě jako rukojmí. To by snad jedině Bublinu ještě mohlo zachránit: kronika Von-tů, okamžitě přinesená jako na usmířenou za nezdařený pokus o jeho osvobození!”</p>
<p>Mirek za jeho výkladu zatím nakreslil v hrubých obrysech plán domu, ve kterém je Bublina, hlavně průjezdu, schodiště do sklepa a sklepní chodby. Na dalším listě pak znázornil Bublinovo vězení. Když Jarka domluvil, začali se radit a na pláncích určovali, kdo kde bude v těch nebezpečných vteřinách stát, aby své síly co nejúčinněji rozložili.</p>
<p>Celá schůzka padla na přípravu a promyslem nových podrobností tohoto odvážného plánu.</p>
<p>“Už aby tu byl pátek!” toužil Rychlonožka.</p>
<p>“Nemůžu se ani dočkat, až tam do toho sklepa vpadneme! A to vám říkám! Jestli se můj plán podaří, tak se o tom musí do kroniky napsat aspoň deset stránek!” Při těch slovech se žertovně naparoval, jak jen on to dovedl, až se všichni rozesmáli.</p>
<p>31 Před mrtvým se smeká Dny, které chyběly do pátku, vyplnili chlapci Rychlých šípů hlavně učením a psaním všech možných úkolů do školy. Lehce šli vždycky potom za svými klubovními zábavami — a za svým pátráním ve Stínadlech, když věděli, že mají své školní povinnosti v pořádku! Mirek poradil hochům ještě jinou báječnou věc: Přihlásili se ve škole — ovšem po důkladné přípravě — dobrovolně ke zkoušení.</p>
<p>Červenáček s Rychlonožkou chtěli shánět pro Bublinu hromady kostí a smažených bramborů, ale Mirek rozhodl, že vezmou potravy jen málo.</p>
<p>Bublina by nemohl dobře běžet! Však už se dočká, až ho dostanou domů!</p>
<p>Ve středu a ve čtvrtek napadlo dost sněhu, který se venku za městem udržel. Ale v ulicích města se změnil ve špinavou vodu a bláto. V pátek dopoledne padala směsice deště a sněhu, ale do odpoledne se počasí zlepšilo a Rychlé šípy vyrazily z domova za poměrného sucha.</p>
<p>Celou cestu si hoši opakovali šeptem všechny podrobnosti plánu. Jakmile Rychlé šípy vejdou do Bublinová vězení, Rychlonožka a Červenáček se zvolna sehnou k Bublinoví, a zatímco Mirek, Jarka a Jindra se budou snažit hovorem odvrátit pozornost Vontů, Rychlonožka a Červenáček se s Bublinou nenápadně přiblíží k východu z vězení.</p>
<p>Budou k němu pořád sehnutí, budou se s ním mazlit, hladit ho a dají mu kousek jídla.</p>
<p>Rychlonožkova ruka bude stále zaklesnutá do Bublinová obojku. A najednou v nejpříhodnějším okamžiku oba vyrazí s Bublinou ven ze sklepa, vrazí celým shýbnutým tělem do Vontů, kteří by jim snad stáli v cestě - vyběhnou s Bublinou po schodech do průjezdu domu — a pustí se odtud — poběží domů, na Druhou stranu. Mirek, Jarka a Jindra jim budou krýt za útěku záda. Snad se jim poštěstí vyběhnout za nimi po schodech nahoru!</p>
<p>Losnovi byla v tomto zoufale odvážném plánu přidělena také určitá úloha. Hoši mu ji vysvětlí, až se s ním setkají za kostelíkem, kde si s ním smluvili schůzku. Losna počká před domem, ve kterém je Bublinovo vězení. Bude se tvářit, že Rychlé šípy vůbec nezná. Kdyby viděl, že z průjezdu</p>
<p>domu</p>
<p>někdo</p>
<p>z</p>
<p>vontských</p>
<p>pronásledovatelů vybíhá za kýmkoli z Rychlých šípů, připlete se mu úmyslně “nešťastnou náhodou” do cesty</p>
<p>— a tím pronásledování Rychlých šípů přece jen trochu zdrží.</p>
<p>Cesta dnes tak rychle a hladce neubíhala jako posledně! Stínadla byla jediným velikým úlem. V</p>
<p>jejich uličkách a zákoutích i průchodech potkávaly Rychlé šípy desítky Vontů. Skoro v každé uličce docházelo k prudkým srážkám. Často museli chlapci postupovat jen dům od domu a schovávat se v nich na celé dlouhé minuty, než mohli v cestě pokračovat.</p>
<p>“Nejvyšší čas, aby došlo k volbě Velkého Vonta!” zašeptal Mirek k chlapcům po jednom z takových kvapných úniků do domu. “Dřív tu nebude pokoj a bezpečí!”</p>
<p>“Škoda, že nemůže být Velkým Vontem Losna!” poznamenal Jarka. “Mohli bychom jeho prostřednictvím působit na celá Stínadla — a udělat z nich pořádnou čtvrť!”</p>
<p>Ačkoli se vydali na cestu poměrně brzy, bylo již husté šero, když se dostali konečně ke kostelíku. Soumrak v zimních měsících na sebe nedává nikdy dlouho čekat!</p>
<p>Losna zde už byl. Vystoupil jako duch z mlhy a šera, odlepil se od kostelní zdi, ke které se přitiskl, takže se stal takřka neviditelným. Usmál se na ně a podával všem ruku.</p>
<p>“Co Bublina?” vyhrkl dychtivě Červenáček.</p>
<p>“Byl jsi u té roury?”</p>
<p>320</p>
<p>321</p>
<p>“Byl! Byl!” kýval hlavou Losna. “Nemějte starost! Předevčírem jsem tam byl naposledy!</p>
<p>Dnes si k němu zavoláte rourou vy sami! Jen by neměl pokaždé tak štěkat. Strážcům to musí být nápadné, když se Bublina tak náhle ve sklepě rozštěká. A jednou se přece jen půjdou podívat k němu dolů — a pak se prozradí, že ho pokrmujeme.”</p>
<p>Mirek se bezpečně usmál a pravil: “Žádné strachy! Až dosud strážcové nic nepostřehli — a dnes je konec Bublinová vězení! Rozhodli jsme se osvobodit ho za každou cenu! A i ty nám k tomu můžeš dopomoct!” “Já?” žasl Losna. “A jak? Jak chcete Bublinu osvobodit?” Mirek místo slov zatlačil Losnu za výstupek kostelní zdi a zde ve tmě vysvětloval udivenému Losnovi svůj plán.</p>
<p>Jeho podíl na něm byl celkem malý, ale srozumitelný a nepříliš nebezpečný. Prostě se bude plést do cesty Vontům, kteří snad budou pronásledovat někoho z Rychlých šípů. Hlavní je, aby se omylem nepřipletl do cesty Mirkovi, Jarkovi a Jindrovi, kteří poběží z domu ven.</p>
<p>Možná hned za Červenáčkem a Rychlonožkou!</p>
<p>Když Mirek jako hlavní mluvčí skončil svůj výklad Losnovi a Losna už neměl žádné otázky, nastalo několik vteřin napjaté ticho. Až dosud jsou v jakéms takéms bezpečí. Až dosud jen plánovali Bublinův únos. Ale teď nastává chvíle činu. Ted — anebo nikdy! Bublinův život visí na vlásku!</p>
<p>Přetrhne se ten vlásek? — Je konec klidu, konec bezpečí!</p>
<p>“Tak jdeme!” řekl Mirek rozhodně a krátce.</p>
<p>Kolikrát už hoši slyšeli podobná slova, kterými zpravidla</p>
<p>zahajoval</p>
<p>první</p>
<p>kroky</p>
<p>nějakého</p>
<p>nebezpečného podniku!</p>
<p>Vyšli z tmavého zákoutí a všichni měli pocit, jako kdyby skočili z pevného bezpečného břehu do dravého proudu rozvodněné řeky.</p>
<p>Nevěděli, jaké události jim přinesou nejbližší hodiny, a šli se stísněným srdcem. Nevěděli ještě, že za chvíli bude jeden z nich ležet na stínadelské dlažbě nehybný, oplakávaný ostatními — a přece je skličovala podivná předtucha nějakého neštěstí.</p>
<p>V klubovně pečlivě sestavený, promyšlený plán se začal zvolna a nepozorovaně hroutit ještě dříve, než jej mohli začít provádět.</p>
<p>“Kdy jsi byl naposledy u roury?” protrhl ticho cestou jako první Jindra. Otázka platila Losnovi.</p>
<p>“Předevčírem? To bude Bublina pořádně vyhládlý!</p>
<p>To znamená, že vlastně dva dny nic nejedl!</p>
<p>Nevím, jak bude utíkat!”</p>
<p>“Tak pojďme napřed k rouře a hodíme mu tam trochu jídla!” navrhoval Rychlonožka. “Aspoň se trochu posilní a — packy mu budou lip sloužit!”</p>
<p>322</p>
<p>Mirek s Rychlonožkovým návrhem souhlasil: “Nic se nemůže stát, když se k té rouře napřed podíváme! A když bude Bublina štěkat, nevadí!</p>
<p>Aspoň přivolá strážce a my potom — až přijdeme do domu — nebudeme muset jeho věznitele příliš dlouho hledat a svolávat. Budou už ve sklepě u Bubliny!”</p>
<p>Losna měl stejný názor, a tak vedl Rychlé šípy uličkou, svažující se z kopce, místo aby šli přímo do ulice, ve které bylo Bublinovo vězení. Po pravé stane této ulice byla zeď, stále vyšší a vyšší. Po jejím vodorovném vrcholu vedla horní ulice. Aby ze zdi horní ulice nemohl nikdo spadnout do ulice dolní, bylo na jejím okraji zábradlí. Několik malých Vontů nahoře stálo u zábradlí, lezli po něm a pouštěli kamínky na Rychlé šípy. Nic se jim nemohlo stát, poněvadž byli vysoko nad nimi.</p>
<p>Když však na ně Losna zabouřil, utekli od zábradlí na druhou stranu horní ulice, k domům, kam z dolní ulice nebylo vidět.</p>
<p>Zeď, na jejímž vrcholu vedla tato horní ulice, byla již spádem dolní ulice pořádně vysoká, když Rychlé šípy pojednou spatřily u jedné ze svítilen na zdi cosi černého, co vyčnívalo ze zdi.</p>
<p>“Jsme tady!” řekl Losna tiše. Ano — ze zdi vyčnívala asi půl metru dlouhá roura. Byla velmi vysoko, skoro u zábradlí horní ulice, ale přece zase ne tak vysoko, aby se k ní mohlo dosáhnout z chodníku horní ulice. Ani kdyby si někdo nahoře u zábradlí lehl na zem a natáhl ruce dolů k rouře, nedosáhl by ji! Ale k lampě, asi metr vedle roury, vedl obvyklý žebřík.</p>
<p>r “Ten žebřík je tady, jako by ho tu schválně postavili!” pravil Mirek vděčně. Sáhl na jednu jeho postranici a zatřásl jím, aby se přesvědčil o jeho pevnosti. Žebřík, postavený těsně u zdi, se zakymácel, ale neskácel se. Byl jako obvykle nahoře připevněný řetězem.</p>
<p>“Musí se tam lézt pomalu!” mluvil znalecky Losna, “ale nic se nemůže stát, když se člověk pořádně drží. Žebřík nespadne. Jen se tam nahoře musíte ze žebříku pořádně naklonit, abyste dosáhli na rouru!” Rozhlédl se opatrně, nejde-li nějaký chodec. Ulice byla prázdná.</p>
<p>“Děkujeme ti!” odpověděl Mirek. “Ale — když už jsme tady — posloužíme dnes Bublinoví sami. Vylezu tam! Neboj se, že spadnu!”</p>
<p>Losna rozhodil ruce: “Jak chcete! Ale dej si pozor! Roura do sklepa je dost dlouhá. Musíš tam ty kosti nebo co jste to přinesli házet po kousku a prudce, aby neuvázly někde uprostřed roury, ale aby prolítly až do sklepa! Levou rukou se drž roury, pravou vyndávej kosti z kapsy a házej dovnitř!” Mirek si už zatím podle jeho rady vstrčil sáček se psími lahůd-323</p>
<p>kami do pravé kapsy kalhot a začal vystupovat na první příčky žebříku. Vzpomněl si přitom, jak nedávno po podobném žebříku stoupali přes zeď svatyně Uctívačů ginga.</p>
<p>Losna odešel asi dvacet kroků po svahu ulice, aby tam hlídkoval.</p>
<p>Mirek se dostal až nahoru k lampě. Roura byla opravdu dost daleko od žebříku. Ten se nadto ještě kýval, nestál pevně, a Mirek se musel velmi snažit, aby z něho nespadk Byl by to ošklivý pád z té veliké výšky na dlažbu!</p>
<p>Teď se konečně nahnul ze žebříku a postupně oběma rukama se zachytil roury. “Bublino!”</p>
<p>zavolal přitom do ní tlumeně.</p>
<p>Vzápětí na toto zavolání se z roury ozval Bublinův vzrušený, radostný štěkot, byť ne tak ostrý a živý, jaký Rychlé šípy slýchaly dříve.</p>
<p>Mirek sáhl pravou rukou do kapsy, rozmáchl se a vařená morková kost vlétla do tmavého otvoru roury. Bublina štěkal ještě hlasitěji a Mirek jej marně utišoval polohlasným voláním. Bublinu nebylo možné umlčet. Jeho štěkot vycházel z roury jako mocný zvukový proud a naplnil večerní ticho ulice. Jarka dole pod žebříkem trnul obavami, že štěkot vzbudí pozornost nejen na ulici v domě, kde Bublinu vězní, ale i zde. Vykročil proto po chodníku opačným směrem, než šel Losna, aby hlídkoval, kdyby někdo šel sem dolů z kopce.</p>
<p>Mirek se už nezdržoval voláním na Bublinu a jeho uklidňováním. Kousek po kousku házel co nejrychleji do Bublinová vězení. Některá kost se v tom chvatu minula cíle, zarazila se o okraj roury a spadla na zem. Rychlonožka ji sebral a hodil ji Mirkovi zpět do ruky.</p>
<p>Bublinův štěkot zmlkl. Mirek si to vykládal tak, že se Bublina pustil do hodování. Kdyby byl chvíli pozorněji u roury naslouchal, zaslechl by ještě něco jiného než dychtivé Bublinovo funění a chroupání kostí. Zaslechl by i jakýsi šepot a kroky. Nebylo však času na poslouchání, ostatně Mirka to ani nenapadlo. Jeho jedinou snahou bylo, aby už měl kapsu vyprázdněnou a mohl opustit své vratké stanoviště.</p>
<p>Losna stále ještě hlídkoval ve tmě níže v ulici, zatímco Jarka setrvával na stráži v její horní části.</p>
<p>Vše se zdálo bezpečné a klidné. Nebezpečí však přišlo odjinud, odkud je nikdo neočekával!</p>
<p>V horní ulici nad Mirkovou hlavou se ozval dupot mnohých a rych i běžících nohou. Mirek si jej uvědomil až tehdy, kdy se nad ním za zábradlim ozval křik: “Co to tam děláte?</p>
<p>Zapomněli jste na naše podmínky?</p>
<p>Byl to hlas Daneše, výhružný a panovačný.</p>
<p>Mirek se zděšeně podival nahoru a viděl Daneše přehnutého přes zábradlí a hrozícího mu zaťatou pěstí. Daneš volal ještě něco dalšího, ale jeho slova zanikla v křiku mnoha Vontů, kteří se přiřítili k zábradlí a tlačili se tak, aby byli co nejblíže nad Mirkem. A jiní sbíhali z kopce do dolní ulice, kde se Jarka marně snažil zastavit jejich běh.</p>
<p>Mirek se bleskurychle vzpřímil, chopil se rukama žebříku a začal sestupovat co nejrychleji po jeho příčkách dolů. Jeden z Vontů nahoře za zábradlím však byl rychlejší. Přehnul se přes zábradlí a dlouhou dřevěnou tyčí uhodil Mirka silně do ramene a do hlavy.</p>
<p>Byl to silný úder. Silnější, než snad samotný Vont zamýšlel. Mirkovi se zatmělo v očích.</p>
<p>Připadalo mu, že se mu hlava musí rozskočit. Pak však necítil již nic. Jeho ruce, až dosud křečovitě svírající příčky žebříku, povolily, celé Mirkovo tělo se podivně podlomilo — a hrůzně pomalu začalo padat pozpátku do hlubiny pod žebříkem.</p>
<p>Vontové, kteří přemohli Jarku a táhli teď dolů, viděli, jak Jindra, Červenáček a Rychlonožka se marně snaží zmírnit Mirkův prudký pád.</p>
<p>Rychlonožka nastavil Mirkovu tělu svá záda a byl jím sražen k zemi. Jindrovy a Červenáčkovy paže, napřažené proti letícímu tělu, se div nezlomily.</p>
<p>Přes všechnu snahu hochů dopadl omráčený Mirek prudce na dlažbu a všechny tři chlapce až bodlo u srdce, když Mirkova hlava ostře narazila na dláždění.</p>
<p>Vontové sem doběhli, právě když se Jindra, Červenáček a Rychlonožka s nářkem shýbali k Mirkovi. Nad čelem mu prýštila z hlavy krev.</p>
<p>Tvořila červenou stružku a skapávala na dlažbu.</p>
<p>“Mirku!” volal pronikavě Jindra. “Mirku, probuď se nám! Nesmíš umřít! Mirku! Slyšíš? Ne — ne!” Zoufalý pláč mu přerval další slova a Jindra klesl vedle Mirkova nehybného těla.</p>
<p>Vontové začali hrubě cloumat Červenáčkem a Rychlonožkou a ti se ani nebránili. Stáli zde jako zkamenělí, oněmělí hrůzou nad tím, co se stalo.</p>
<p>Vontové jim uštědřili několik ran, ale chlapci je snad ani necítili.</p>
<p>“Podívejte se!” vykřikl pak poplašeně jeden z Vontů a ukázal k zemi, na Mirka, jehož čelo zatím rozbrázdilo už několik stružek krve.</p>
<p>“Nehýbá se! Je asi mrtvý!” vydechl jiný Vont a ustoupil bázlivě o krok dozadu.</p>
<p>Vont staršího vyzáblého obličeje přikročil blíž, podíval se zkušeně na ležícího Mirka a řekl zděšeně: “Vypadá to tak! Viděl jsem už několik mrtvých lidí. Všichni byli taky tak bílí jako ten tady!”</p>
<p>“My za to nemůžeme!” vyjekl Vont, který první promluvil, když sem doběhli. “Co je nám do toho? Spadl ze žebříku! Neměl tam lézt! Pojďte 324</p>
<p>325</p>
<p>radši odsud! Rychle!” Poslední slova už volal v běhu. Obrátil se směrem, kde měl hlídkovat Losna a prchal z kopce, jak nejrychleji mohl.</p>
<p>Ostatní jej následovali a brzy všichni zmizeli ve tmě ulice.</p>
<p>Zdrcený Jindra povstal a jeho místo u Mirka zaujal Červenáček. Zvedl jeho hlavu, ze které zatím přestala proudit krev. Pak vzal Mirka pod rameny a snažil se jej dotáhnout ke zdi, aby se o ni mohl opírat zády Jindra a Rychlonožka pochopili jeho úmysl a pomohli mu.</p>
<p>Mirkova hlava však klesla bezvládně k rameni a celé jeho tělo se zvolna hroutilo kupředu a k zemi.</p>
<p>“Mirku — proboha — co to děláš?” vykřikl Červenáček zoufale a přiskočil, aby zachytil klesající tělo. “Ne — ne — to nesmíš!”</p>
<p>Červenáček se rozplakal a Rychlonožka tu stál jako kamenný sloup, neschopný jediného slova ani pohybu.</p>
<p>Pak Jindra pomalu a jako ve snách přistoupil a sejmul čepici. Stál tiše a významně jako člověk, který se modlí u hrobu.</p>
<p>Teď teprve si Červenáček a Rychlonožka jasné uvědomili, co se vlastně stalo.</p>
<p>Smeká se přece jen před mrtvým!</p>
<p>A Jindra smekl!</p>
<p>Mirek je tedy mrtvý!</p>
<p>32 Vont s vyhaslýma očima Jindra se vzpamatoval první. Odhodil čepici ke zdi a rval z kapsy kalhot příruční lékárničku.</p>
<p>Slzy mu na několik vteřin zkalily zrak tak, že viděl všechno rozmazaně. Usušil si kvapně oči dlaní.</p>
<p>Rychlonožka se shýbl k Mirkovi a položil mu bojácně ruku na čelo tam, kde nebyly stružky krve.</p>
<p>Rychle však uškubl ruku zase zpět. Mirkovo čelo bylo studené a vlhké. Rychlonožka si to netroufal Jindrovi ani povědět.</p>
<p>Jindra však viděl Rychlonožkův pohyb a pochopil.</p>
<p>Přesto</p>
<p>sundal</p>
<p>gumovou</p>
<p>pásku,</p>
<p>navléknutou přes lékárničku, aby se sama neotvírala — a vykřikl: “A co srdce? Snad přece tluče! Podívejte se rychle! Nestůjte tady jako sloupy! Hněte sebou!”</p>
<p>Podařilo se mu otevřít lékárničku a vyndat z ní lahvičku čistého lihu a vatu. Rychlonožka zatím ustrašeně zajel rukou Mirkovi pod svetr a rozepjal mu košili na prsou. Byl tak rozechvěný, že chvíli nevěděl, na které straně má hledat srdce. Konečně vykřikl: “Bije! Ono bije!</p>
<p>Jindro, Jindro, Mirkovi bije srdce — málo, ale bije!”</p>
<p>Jindrovi div nevypadla lahvička z ruky radostným rozčilením. Mirkovi bije srdce! Tak tedy není ještě konec?! Ještě není vše ztraceno!</p>
<p>Ještě je jiskřička naděje!</p>
<p>“Opravdu?” zvolal nadšeně. “Co bych za to dal, kdyby to byla pravda! Počkej, přesvědčím se!”</p>
<p>Strčil při těch slovech Červenáčkovi do rukou lékárničku, vatu i lahvičku a položil ruku na Mirkovo srdce.</p>
<p>Jeho napjatý, úzkostlivý výraz se za několik vteřin změnil ve výraz nejšťastnějšího člověka na světě. “Mirek je živý! Mirek je živý! Lidičky, Mirek žije!” volal bez přestání a z očí mu kanuly znovu slzy, které však teď byly slzami radosti a vděčnosti nad tímto objevem.</p>
<p>Ze tmy sem kdosi běžel, ale Rychlé šípy si jej povšimly, až když byl skoro u nich. Byl to Jarka, který vůbec nevěděl, co se zde stalo. Přepadli ho na jeho hlídce Vontové, kteří sem utíkali z horní ulice. Po krátkém zápase s nimi utíkal pryč, v domnění, že Mirek zatím zpozoroval nebezpečí a utekl s ostatními hochy z kopce dolů opačným směrem.</p>
<p>“Co tady děláte?” vyjekl úzkostlivě, když spatřil Mirka zpola ležícího na zemi a Červenáčka, který pracně držel oběma rukama jeho ramena, aby se nezhroutil úplně.</p>
<p>“Vontové ho shodili ze žebříku!” vysvětloval chvatně Jindra. “To</p>
<p>jsem rád, Jarko, že jsi tady! Mysleli jsme — víš — mysleli jsme - on se nehýbal a byl bledý jako křída… a teď jsme teprve zjistili, že mu tluče srdce! Je živý! Je zachráněný! Nedovedeš si představit, kolik úzkosti jsme vytrpěli v těch několika minutách!”</p>
<p>Jarka</p>
<p>při</p>
<p>Jindrových</p>
<p>slovech</p>
<p>převzal</p>
<p>lékárničku a očistil Mirkovi ránu na čele. K</p>
<p>nepopsatelné radosti všech chlapců Mirek přitom chabě pootevřel oči a zadíval se na hochy nechápavým pohledem. Osvěžující účinek čistého lihu, kterým Jarka potřel Mirkovi i spánky, se projevil.</p>
<p>“Mirku — no tak, podívej se přece na nás trochu!” domlouval Rychlonožka Mirkovi. Nikdo nemohl pochopit, že Mirek ještě před deseti minutami byl zdravý, silný a bystrý.</p>
<p>Ještě několikrát Mirek zase zavřel oči, ale čím dále tím více je nechával otevřené, až se trochu usmál a zašeptal. “Dal jsem vám — asi hodně práce — viďte? Co se to vlastně se mnou stalo?”</p>
<p>Rychlonožka mu to vysvětlil svým způsobem: “Nějakému vontskému plantážníkovi ses na tom žebříku nelíbil. Měl v ruce nějakou hůl či co 326</p>
<p>327</p>
<p>— a chtěl ti svou nelibost vysvětlit ručně. No — a ty ses urazil a hapal jsi nám dolů!” jeho výřečnost pracovala už zase na plné obrátky. Byl šťastný a veselý.</p>
<p>Mirek za pomoci Jarky a Jindry vstal a Červenáček se pokoušel očistit jeho oblek od bláta.</p>
<p>“Tak co — jak to jde?” zeptal se Jarka úzkostlivě.</p>
<p>Mirek se opřel celým tělem o zeď a jeho tvář měla unavený výraz. “Dobře!” pravil. “Dobře to půjde. Je mi jen trochu špatně. Mám asi lehký otřes mozku. Při takové věci se vždycky ozývá žaludek!” Vzápětí se také již otočil od chlapců ke zdi a zvracel.</p>
<p>“Teď to půjde ještě lip!” usmál se potom. Bylo na něm vidět, jak se přemáhá, že mu není ani trochu dobře.</p>
<p>Jarka mu prohlédl ránu na čele. Nebyla hluboká, jak se původně domníval. Ustřihl kus náplasti a přiložil ji Mirkovi na čelo. Chtěl mu obvázat hlavu, aby náplast lépe držela, ale Mirek nechtěl. Obával se, že by s obvazem byl příliš nápadný, i doma by se rodiče velmi polekali.</p>
<p>Pouhá náplast nezpůsobí takový úlek.</p>
<p>V místech, kde Jarku přepadli na hlídce, se nyní shromáždilo zase už několik Vontů. Zřejmě pozorovali, co Rychlé šípy dole na svahu ulice dělají s domněle mrtvým Mirkem.</p>
<p>“Nepůjdeme k nim nahoru do kopce!” pravil Mirek, když Vonty spatřil. “Pojďme raději sem směrem dolů — někudy se už potom ze Stínadel pryč dostaneme! Dnes ještě není tak pozdě!”</p>
<p>Všichni s jeho návrhem souhlasili. Nechtěli se znovu střetnout s Danešovou skupinou. O</p>
<p>Bublinoví nehovořili. Na jeho záchranu dnes nebylo ani pomyšlení.</p>
<p>“Plán jsme pokazili dokonale!” řekl Mirek trpce. “Měli jsme jít hned do Bublinová vězení, jak jsme měli umluveno — a možná že bychom byli teď i s Bublinou už dávno v bezpečí na Druhé straně. Když jsem házel Bublinoví kosti do roury, přivolal asi štěkotem Vonty. Když viděli, jak kosti lítají z roury do sklepa, pochopili oč jde, oběhli dům a z horní ulice nás přistihli!”</p>
<p>Někdo se vynořil ze tmy zákoutí a zvolal: “Haló — Rychlé šípy — jste to vy? Jste živí a zdraví?” Byl to Losna.</p>
<p>“Jak vám to dopadlo? Utekli jste jim? Nestalo se vám nic? Už jsou pryč?” chrlil ze sebe. “Víte — já musel zmizet, jak se objevili! Nezlobte se na mne! Byl bych tady ve Stínadlech úplně nemožný, kdyby se rozkřiklo, že se s vámi přátelím!”</p>
<p>Zpozoroval náplast na Mirkově čele a Jindra mu musel vysvětlit, co všechno se udalo od té chvíle, kdy se nahoře na zdi za zábradlím objevili křičící Vontové.</p>
<p>“Ti lotři!” ulevoval si Losna ustavičně při Jindrově výkladu. “Ti ničemové! Opravdu je nejvyšší čas, aby tady byl pořádek! Ale bude to už brzo! Uvidíte!”</p>
<p>“Budeme rádi, když se tvé proroctví vyplní!”</p>
<p>vzdychl mdle Mirek. “Pomůžeme při zjednání pořádku a práva ve Stínadlech všemi silami, kde jen dokážeme. Můžeš se na nás spolehnout. Jenže pro nás je teď nejdůležitější zachránit Bublinu.</p>
<p>Jakmile bude venku ze zajetí Danešovy party, budeme hned klidnější a můžeme se věnovat všemu ostatnímu.”</p>
<p>“Já myslím, že je se vším už konec!”</p>
<p>povzdechl beznadějně Červenáček. “Jestli je Bublina po té dnešní události ještě vůbec naživu, nemůžeme ho od Daneše dostat jinak, než když mu dáme kroniku Vontů!”</p>
<p>“Ne — ne! To nesmíte udělat!” vykřikl pobouřeně Losna. “Kroniku nesmíte vydat z rukou za žádnou cenu! Ani za cenu života vašeho Bubliny, rozumíte! Ta kronika bude přitahovat na naši stranu celé stínadelské ulice, získáme spousty přívrženců a můžeme tak vyhrát volby Velkého Vonta! Pochopte to přece! Vontská kronika — to je něco stejně úžasného jako ježek v kleci! Máte ji opravdu? Neříkáte to jen tak? Celá Stínadla o tom mluví, že jste tady někde kroniku vykopali. Mnozí tomu nechtějí ani věřit!”</p>
<p>“Ale ty nám věříš?” zeptal se důrazně Jarka.</p>
<p>“Oklamali jsme tě snad někdy? Ani jednou! Věř nám i teď!”</p>
<p>Na Losnu tato přesvědčivá slova působila.</p>
<p>Kráčel vedle Rychlých šípů chvíli mlčky a pak zvolna pravil: “Myslím, že přišel čas, abych vás přivedl k našemu náčelníkovi!”</p>
<p>“K náčelníkovi? K jakému náčelníkovi? Kdo to je?” tázaly se udiveně Rychlé šípy.</p>
<p>“Je to nejspravedlivější a nejčestnější Vont dnešní doby!” ujistil je Losna hrdě. “Je to ten, kterému sloužím! Ten, kterému musíme vydobýt Velké Vontství za každou cenu, chceme-li, aby zde bylo právo a klid. Nemá ještě příliš mnoho přívrženců, ale získáme je! Na jaře, až budou volby Velkého Vonta. Všechny skupiny ve Stínadlech se už dohodly, že Velkého Vonta zvolí z té skupiny, která bude mít nejvíc členů. Musíme to být my!”</p>
<p>“Ať nám napřed ten tvůj náčelník poradí, jak osvobodit Bublinu — a pak mu budeme sloužit jako ty!” hovořil mrzutě Červenáček. “Dokud není Bublina doma, nemám náladu!”</p>
<p>328</p>
<p>329</p>
<p>“Náš náčelník je nejen dobrý a spravedlivý, ale taky chytrý!” pravil slavnostně Losna. “Však uvidíte! Jen pojďte! Pojďte se mnou a uvidíte. Jistě nám dobře poradí!”</p>
<p>Za hovoru kráčeli všichni stále hlouběji a hlouběji do stínadelského bludiště. Snad ještě nikdy při svých výpravách do této starobylé, ponuré čtvrti nešly Rychlé šípy tak složitou cestou, jakou je vedl teď Losna. Chvílemi hoši procházeli průchodními domy, přes opuštěné dvorky, přelézali nízké zídky, vystupovali po schůdcích a sbíhali dolů do jiných, pak vešli do jakéhosi spoře osvětleného domu, vystoupili až do druhého patra, přešli pavlač a vyšli průchodem z této pavlače ven do jiné ulice, která byla o mnoho metrů výše než ta, ze které do domu vstoupili.</p>
<p>Šli skoro mlčky, jen Losna občas prohodil jméno té či oné uličky nebo místa, kterými právě procházeli. A byla to jména podivná a docela přiléhající těm smutným místům: V úžlabině — Ztracená ulička — V chapadlech — Černá ulička — Na porážce — Zádušní ulice — a jiné a jiné.</p>
<p>Rychlé šípy si všechna místa ani nepamatovaly.</p>
<p>“Víte — my si říkáme Žlutý květ!” začal pak zase tiše Losna. “Dřív jsme žádné jméno neměli.</p>
<p>Ale když se sem do Stínadel dostaly ty vaše časopisy, které vám Vontové na Druhé straně ukořistili, mluvilo se tady hodně o Robertu Komourovi a o žlutém kvítí, které mu Vontové tenkrát nanosili na rakev, když umřel. Psali jste to všechno v TAM—TAMU. A my jsme si dali podle toho kvítí název. Má nám pořád připomínat doby svornosti celých Stínadel, jaké tu panovaly tenkrát po smrti Roberta Komoura.”</p>
<p>“Kolik vás je?” zeptal se Mirek.</p>
<p>“Dost, ale přece ne tolik jako v jiných tlupách,” doznal Losna. “Měli jsme svůj klub už dřív, ovšem bez názvu. Bylo nás šest. Za chvíli uvidíte naši původní klubovnu. Teď máme asi sedmdesát přívrženců. Je s námi celý Tmavý průchod, Opuštěný kout a Hrnčířská ulice. Máme své lidi ale i v jiných ulicích. Mají za úkol získat pro nás celou svou ulici!”</p>
<p>Prošli úzkou uličkou, kterou tvořily dvě vysoké zdi bez oken, zabočili do jakýchsi vrátek a prošli domem do rozlehlého dvora. “Jsme tady!”</p>
<p>řekl tiše Losna. “Pojďte za mnou. Je to historický okamžik! Kéž by byl pro vás i pro nás šťastný!”</p>
<p>Zavedl Rychlé šípy k dřevěné stavbě bez oken a třikrát zaklepal. Uvnitř se ozvaly pomalé kroky a čísi nedůvěřivý hlas se zeptal: “Kdo klepá?”</p>
<p>Losna přiložil obličej až ke stěně a zašeptal.</p>
<p>“List Žlutého květu! Přivádím dobré přátele!</p>
<p>Otevřte!”</p>
<p>Po těchto slovech se ozvalo uvnitř šeptání a za několik vteřin se lOtevřela malá dvířka a do tmy dvora se vylilo červené světlo. Losna vstoupil první a Rychlé šípy vkročily dovnitř za ním.</p>
<p>Několik prvních vteřin nerozeznávaly nic. Až teprve když si jejich oči zvykly na temnotu, která v této rozlehlé kůlně panovala, postřehly, že zde”stojí nějaký velký plochý vůz stavěný pro koňský potah, a na něm kolem lampy rozeznaly jakési postavy.</p>
<p>Vůz měl nízké boční stěny a Rychlé šípy s údivem pozorovaly, že na voze jsou stolky, lavice a skříně.</p>
<p>“Ten vůz tady — ” vysvětloval Losna. “To je naše klubovna. Snad už dvacet let a ještě déle se vozu nepoužívá. Otec jednoho našeho člena nám dovolil, abychom si na voze zařídili klubovnu.</p>
<p>Nikdo cizí sem nepřijde, máme klíče od celé kůlny.”</p>
<p>Shluk postav u lampy na voze se rozestoupil a světlo teď mocněji zazářilo do všech koutů celé kůlny. Rychlé šípy viděly po stěnách rozvěšené staré koňské postroje, plachty a houně. Z vozu se teď ozval podivně známý hlas, kovově jasný a vlídný, který se ptal Losny: “Kdo jsou ti tvoji dobří přátelé, Oto?”</p>
<p>“Tady! Tady!” zašeptal rychle Losna k Rychlým šípům a ukázal jim malé schůdky, vedoucí na vůz. Pak už odpovídal hlasu tam nahoru: “Jsou to ti chlapci, o kterých jsem ti už tolikrát vyprávěl, Vláďo! Ti, o kterých teď mluví celá Stínadla!”</p>
<p>“Snad ne dokonce Rychlé šípy?” zeptal se zase hlas na voze. To se již na vůz dostal Mirek a odpověděl za Losnu: “Ano, Rychlé šípy! Osobně a v plném počtu!” Zadíval se pátravě na chlapce, který kladl Losnovi své otázky.</p>
<p>Jakmile Mirek pronesl své první slovo, trhl sebou Vont překvapeně, a také Mirek a po něm i ostatní, kteří za ním vstoupili na vůz, se tvářili velmi udiveně.</p>
<p>“My jsme se přece už jednou viděli!” pravil užasle Jarka. “Není to tak dávno, co jsme šli kteréhosi večera jednou z vašich uliček — po jedné její straně byla zeď — a tebe tam vedli jiní dva Vontové jako zajatce! Ptali jsme se jich, kam tě vedou a oni se s námi hádali a nechtěli nám to říct! Nabídli jsme se ti, že tě osvobodíme a — tys nám řekl, že bys nás chtěl mít za své kamarády - ale abychom tě nechali v rukou tvých</p>
<p>věznitelů. Pamatuješ se ještě na to?”</p>
<p>Ano, byl to skutečně Vont z tehdejšího setkání. Rychlé šípy o něm často od té doby hovořily. A všichni ho zde teď ve světle lampy zcela</p>
<p>330</p>
<p>331</p>
<p>určitě poznávali. Jeho tvář se nedala jen tak snadno zapomenout. A jako tenkrát, i dnes měla v sobě výraz jakéhosi zvláštního povzneseného přezírání. Rychlým šípům se zdálo, jako by se Vont na ně ani nedíval, jeho jasné světlé oči se dívaly kamsi daleko za ně, do tmy kůlny.</p>
<p>“Pamatuju se dobře!” pravil teď Vont a přes jeho rty se mihl zvláštní a trochu bolestný úsměv.</p>
<p>“Jak bych se nepamatoval! A moje slova platí i nadále, nemyslete si! I dnes bych byl rád, kdybych vás mohl počítat mezi své přátele!” Při těchto slovech vztáhl směrem k Mirkovi ruku ke stisku a dodal: “Jmenuju se Vláďa Dratuš. Ostatní si mne zvolili za náčelníka Žlutého květu.”</p>
<p>Mirek stiskl upřímně podávanou ruku a také ostatní hoši přistoupili, aby Vláďovi potřásli rukou a seznámili se s ním. Vtom se stalo něco podivného: Jarka podával Vontovi ruku ze strany, kde stál — a Vont ji nestiskl! Jeho ruka, volně napřažená, zůstala trčet ve vzduchu a jen se mírně pohybovala ze strany na stranu, jako by něco hledala.</p>
<p>Losna přiskočil a přitáhl Jarkovu ruku tak, že se dotkla natažené ruky Vontovy. A pravil přitom: “Víte — Vláďa nevidí!”</p>
<p>Kdyby tady někde udeřil hrom, nebylo by to chlapce Rychlých šípů snad víc překvapilo než toto Losnovo sdělení. On nevidí! Je tedy slepý!</p>
<p>Opravdu nevidí? Příval zmatených pocitů zaplavil mysl Rychlých šípů —a lítost převládala. Tak mladý chlapec —a slepý! A jak přišel o zrak? A jak může přitom vykonávat náčelnictví Žlutého květu?</p>
<p>Vláďa Dratuš první přetrhl trapné ticho, které se rozhostilo po Losno-vých slovech. “Ano, já nevidím!” opakoval a v jeho tváři se objevil opět ten bolestný úsměv. “Už skoro tři roky. Jen když svítí slunce, mám pocit oranžové záře.”</p>
<p>Jeden z Vontů, kteří seděli kolem něho, mu dal kamarádsky ruku na rameno a pravil: “Však tvé utrpení už brzo skončí, Vláďo! Říkal jsi, že půjdeš v lednu na operaci, viď? Budeš zase vidět!</p>
<p>Těšíme se na to snad ještě víc než ty — věříš?”</p>
<p>Vláďa Dratuš místo odpovědi nahmatal Vontovu ruku na svém rameni a stiskl ji. Losna se obrátil k udiveným Rychlým šípům, kterým začalo svítat, a pravil: “Když jste tehdy potkali Vláďu, nevedli ho jako zajatce, ale vedli ho, aby nikde neklopýtl!”</p>
<p>“To jsme byli my!” zabručel v přítmí sedící Vont a otočil se tváří ke světlu. Rychlé šípy v něm poznaly jednoho z Vontů, kteří tehdy Vláďu Dratuše vedli — a zde vedle je druhý — ach ano, teď chápou! A proto se nechtěl Dratuš dát “osvobodit” Rychlými šípy! Vždyť nebyl v zajetí, ale naopak v ochraně!</p>
<p>Proto také ten jeho zdánlivě přezíravý pohled, který byl vlastně pohledem slepého.</p>
<p>“Rychlé šípy nám chtějí pomoct v boji o Velké Vonství!” pravil potom Losna, když přerušené seznamování skončilo. “Vyprávěl jsem vám všem už několikrát, jak mi tehdy pomáhali při poslední volbě — viďte? Co všechno věděli ze stínadélských tajností! Hřbitovní chodbu mi ukázali, naučili mne, jak se vyndává ježek ze své železné klece, dodávali mi tenkrát sílu do poslední chvíle! Nyní chtějí dát své schopnosti na pomoc nám, Žlutému květu!”</p>
<p>Radostný křik pěti Vontů, kteří tu seděli kromě náčelníka a Losny, se rozlehl tmou kůlny, zatímco Vláďa Dratuš se tvářil důstojně i při radosti, kterou pocítil při těch slovech.</p>
<p>Losna pak ještě v krátkosti vylíčil, jak se shledal před týdnem s Rychlými šípy v korytě Černé vody, jak chodil krmit jejich psa do ulice V</p>
<p>hlubinách, kde vyčnívá ze zdi ta dlouhá roura — a skončil dnešní příhodou, ze které si Mirek odnesl památku na čele.</p>
<p>“Losna nám o tobě vyprávěl!” ozvpl se potom Mirek. “Jistě nám prý nějak poradíš, jak psa zachránit, abychom za něj nemuseli dát vontskou kroniku.” Podrobně a podle pravdy vypověděl Dratušovi, jak se šly Rychlé šípy bez Mirka podívat na jeho domnělou zradu, jak je zajali Vontové, které vede Mirkův dvojník a jak zajali i Bublinu.</p>
<p>Náčelník Žlutého květu seděl chvíli mlčky a přemýšlel. Pak se zeptal: “Je to vše, co se mezi vámi a Danešovou partou přihodilo? Nezamlčel jsi nic?”</p>
<p>“Nic! Řekl jsem ti vše tak, jak se to skutečně stalo!” pravil Mirek.</p>
<p>“Daneš se tedy vůči vám dopustil nepoctivosti, když vám psa odebral a nechce vám ho vrátit!”</p>
<p>“Ano! Neudělali jsme nic Danešovi, ani jeho přívržencům! Nemůže tedy tvrdit, že nám vzal Bublinu jako odplatu za nějakou naši špatnost vůči nim!”</p>
<p>“Pak máte plné právo použít proti Danešovi jakéhokoli prostředku, třeba i lsti, abyste psa zachránili — a nemusíte si ten prostředek nijak vyčítat, ani kdyby za jiných okolností třeba nebyl vhodný.”</p>
<p>“Jsme si toho vědomi!” kýval souhlasně hlavou Mirek. “Proto jsme chtěli bez výčitek použít dnes dokonce násilí, chtěli jsme jít přímo do sklepa, kde je Bublina uvězněný, a vysvobodit ho za každou cenu! Plán se nám však pokazil dřív, než jsme se do sklepa dostali!”</p>
<p>“Kolik Vontů jste viděli ve sklepě nebo v domě, kde Daneš bydlí?”</p>
<p>332</p>
<p>333</p>
<p>Rychlé šípy chvíli vzpomínaly a pak Jarka pravil za souhlasu všech: “Snad asi osm nebo deset. Rozhodně jich však nebylo nikdy víc než dvanáct!”</p>
<p>Dratušova tvář zpřísněla a dostala docela jiný výraz, tvrdý a velitelský. “Ve středu odpoledne je zde schůze Žlutého květu! Vybereme dvacet silných a obratných chlapců a k večeru se s nimi vydáte do Danešova domu. Pes je váš — a nemusíte se obávat a rozpakovat vzít si to, co je vaše! Promyslíme do středy zatím ještě všechny podrobnosti a ve středu v půl šesté večer vás zde budeme očekávat!”</p>
<p>Rychlé šípy na sebe ohromeně pohlédly.</p>
<p>Dratuš jim přiděluje dvacet lidí k boji za Bublinovu svobodu! S nimi — Rychlými šípy — to je vlastně pětadvacet lidí! To už je panečku — počet! Kam se hrabe těch deset či dvanáct Vontů Mirka Daneše proti nim! Bublina může klidně spát do středečního večera! Jeho záchrana je zajištěná!</p>
<p>Náčelník Žlutého květu se pak ještě dlouho vyptával na různé podrobnosti všech výprav Ryhlých šípů do Stínadel a Mirek s Jarkou mu na vše upřímně odpověděli a nezamlčeli nic kromě jedné věci: neřekli, proč tak úporně touží dostat alespoň na pět minut do rukou ježka v kleci.</p>
<p>Neřekli, jak úžasný plán Jan Tleskač před dávnými lety uschoval do :?? dutého vnitřku ježka.</p>
<p>“A tu vontskou kroniku máte určitě?” ptal se Dratuš. “Poslední! Vontská rada, která — jak víte — zažila loni rozpad celé naší organizace měla v rukou jen druhý a třetí svazek. Jsou to dvě silné velké knihy. Ale kniha první, původní vontská kronika, ve které byly začátky celé historie Vontů, chyběla a dodnes se nenašla.</p>
<p>“Ano — právě tu my máme!” řekl Mirek.</p>
<p>“Vykopali jsme ji na Červených schodech!</p>
<p>Popisuje se v ní celý vznik vontské organizace, je tam i fotografie Vojtěcha Vonta, podle kterého máte nyní svůj název!”</p>
<p>Vontové kolem Dratuše byli nadšení a také Vláďa Dratuš byl zřejmě| potěšený. Jeho ušlechtilá tvář vyjadřovala uspokojení.</p>
<p>“Pevně věřím, že s vaší pomocí získá náš Žlutý květ vedení nad celými™ Stínadly!” pravil.</p>
<p>“Zejména ta kronika nám přivábí hodně přívrženců! Opatrujte ji jako oko v hlavě!”</p>
<p>Rychlé šípy se potom srdečně rozloučily se všemi přítomnými a vyšly i s Losnou ven do tmv zimního večera. Losna je musel vyvést ze stínadel-fkého bludiště, sami by hoši sotva nalezli cestu.</p>
<p>Šel s nimi velmi daleko a opustil je teprve tehdy, když už bezpečně znali směr ke svým domo— 33 Jak vznikl Večer světel Cestou domů přepadla Mirka znovu žaludeční nevolnost a hlava jej citelně rozbolela. Maminka byla velmi poděšená, když spatřila na Mirkově hlavě velikou náplast, kterou prosakovala krev.</p>
<p>Zaschlé stružky krve, ve tmě stínadelské uličky jen špatně umyté, dojem ještě zvětšovaly.</p>
<p>Maminka chvíli Mirka litovala, chvíli se zlobila a říkala, že Mirek ji nakonec zase uprosí — a že od svého pátrání ve Stínadlech neustoupí.</p>
<p>V sobotu a v neděli pracovaly Rychlé šípy na výrobě nového čísla TAM—TAMU, a v pondělí časopis vyšel. V jeho úvodu psal Mirek toto: “Stínadla se bouří, ve Stínadlech se však také bojuje mezi dobrem a zlem. Při naší poslední výpravě, na které tekla i krev jednoho z nás, jsme se spřátelili s vontskou skupinou, která dává záruku, že by vedla Stínadla opravdu vzorně, kdyby z jejího středu byl zvolen Velký Vont. Vede ji hoch dobrý a ušlechtilý. Jeho jediný zájem je nastolit ve Stínadlech pořádek a věčný mír.</p>
<p>Takový pořádek a takový mír, jaký tam byl po smrti Roberta Komoura před mnoha lety, když vládu nad Stínadly převzal Vojtěch Vont.</p>
<p>My, Rychlé šípy, jsme se rozhodly věnovat veškerou svou pomoc této vontské skupině, neboť jsme se přesvědčily, že svá předsevzetí myslí upřímně a že si naší pomoci také plně zaslouží.</p>
<p>Vrátíme do rukou této skupiny první vontskou kroniku, kterou jsme ve Stínadlech objevili a vykopali — a když se nám podaří zmocnit se ježka v kleci, rovněž jej předáme této skupině.</p>
<p>Jmenuje se Žlutý květ a vede ji Vladimír Dratuš. Přáli bychom si opravdu co nejtoužebněji, aby zvítězil v boji o Velké Vontství, neboť pak by zvítězila ušlechtilost nad špatností, spravedlnost nad křivdami, přátelství nad hněvem, svornost nad nešváry, věčný mír nad věčným bojem. Pak by také jistě vznikly i přátelské styky mezi Stínadly a Druhou stranou, přestaly by ustavičné pohraniční potyčky a násilnosti, pro Druhostraníky by Stínadla přestala být nebezpečnou čtvrtí. Proto ať žije Žlutý květ, ať žije Vláďa Dratuš a ať zvítězí na celé čáre v boji o nová, lepší Stínadla!”</p>
<p>Po tomto úvodu následoval v TAM—TAMU</p>
<p>popis poslední výpravy Rychlých šípů do Stínadel, při které měl být Bublina vysvobozen ze zajetí Danešovy skupiny. Živě a barvitě dovedl Mirek vylíčit takřka každý krok 334</p>
<p>335</p>
<p>té cesty, která tak nadějně začínala a tak smutně skončila Mirkovým pádem ze žebříku na dlažbu ulice V hlubinách.</p>
<p>Mirek pak popisoval krkolomnou cestu do klubovny Žlutého květu, zařízené na vysloužilém valníku v rozlehlé kůlně, a uvedl skoro doslova celý rozhovor s Vláďou Dratušem. Objev, že Dratuš je slepý, zapůsobil na čtenáře TAM— TAMU právě tak mocně jako na Rychlé šípy.</p>
<p>Třetí částí dnešního TAM—TAMU bylo pokračování starých a dávno zapomenutých stínadelských událostí z první vontské kroniky.</p>
<p>Některé zápisy byly v kronice nejasné a neúplné, takže by jim mohl rozumět jen očitý svědek nebo pamětník, který věděl, o kom se v zápisu mluví, o koho a o co v něm jde. Rychlé šípy například z kroniky nikde nevyčetly, kdo byl onen Vont Vrána, který nakonec kroniku v úzkostech zakopal na Červených schodech, nebo onen Vilda, jemuž Vrána o ukrytí kroniky napsal lístek, který po letech našly Rychlé šípy za železnými dvířky ve svatyni Uctívačů ginga. A kdo byl zmizelý Dymour? Bylo to skutečně jméno, či jenom přezdívka? Zarážela podobnost se jménem Roberta Komoura, který zemřel po úrazu utrpěném v bojích spojených ulic Na talířku, Hartenické, Hřbitovní a Kostelní, proti ulicím Podzemní, Ve sklepeních, U tunelu a Rejdišti.</p>
<p>Dnes se Mirek rozepsal o slavnosti Večera světel, která vznikla ve Stínadlech krátce potom, když se Vojtěch Vont ujal vlády. Dospělí lidé nechtěli tehdy ani slyšet o tom, aby hochům a děvčatům nějak pomáhali!</p>
<p>Když Vojtěch Vont podal za všechnu stínadelskou mládež žádost městským úřadům, aby zřídily ve Stínadlech hřiště, které tam až dosud nebylo, pobouření dospělých dostoupilo vrcholu. “Co si to ti kluci dovolují!” hubovali páni na úřadech. “K čemu potřebují hřiště? My jsme nikdy žádné hřiště neměli — a také jsme vyrostli!</p>
<p>Copak jim nestačí, když se vyskotačí jednu hodinu týdně ve škole v tělocvičně? Pro několik kluků máme stavět hřiště! Kdo to jakživ slyšel? To by tak hrálo!”</p>
<p>Žádost zamítli a Vojtěchu Vontovi dokonce pohrozili soudním stíháním, jestli bude pobuřovat hrstku svých přívrženců takovými novotami.</p>
<p>Vojtěch Vont se však nedal zastrašit, a aby ukázal, že za ním nestojí jen “několik kluků”, ani pouhá “hrstka přívrženců”, vydal ustanovení, že večer se má v každém okně, kde bydlí nějaký chlapec nebo děvče, kteří si přejí stavbu hřiště, rozsvítit barevný lampión.</p>
<p>Ještě téhož dne začali všichni hoši a dívky ve Stínadlech vyrábět lampióny, někteří si je koupili v obchodech již hotové, a když se do stínadelských uliček snesla večerní tma, rozsvítily se stovky světel v červených, modrých, zelených a žlutých lampiónech.</p>
<p>336</p>
<p>Lidé procházeli ulicemi užaslí nad soudržností stínadelské mládeže, a hlavně nad tím, kolik hochů a děvčat si ve Stínadlech přeje výstavbu hřiště.</p>
<p>Některé</p>
<p>lidi</p>
<p>pohnula</p>
<p>tato</p>
<p>lampiónová</p>
<p>demonstrace k tomu, že se sami začali přimlouvat za zřízení hřiště, i v novinách se o tom objevily články. A výsledek? V několika týdnech po této události začala výstavba hřiště v jedné staré ohradě. Vontská rada dala příkaz, aby se jednotlivé ulice střídaly při pomáhání v práci, a tak do léta bylo hřiště hotové. Na památku prvního</p>
<p>odporu</p>
<p>stínadelské</p>
<p>mládeže</p>
<p>proti</p>
<p>staromódním názorům dospělých svítily pak každý rok ve výroční den v oknech všech hochů a děvčat lampióny. Tento zvyk dostal jméno Večer světel.</p>
<p>Také tato tradice jako mnoho jiných později zanikla, když Vojtěch Vont přestal vést Stínadla a když úpadek vontské organizace pokračoval. Jistě bude slavnostně vzkříšena spolu se všemi jinými, zvítězí-li Žlutý květ a jeho náčelník Vláďa Dratuš -</p>
<p>Celá Druhá strana mluvila teď jen o zprávách TAM—TAMU. Mezi Druhostraníky se ozvaly hlasy, že i zde, na Druhé straně by se mělo udělat něco takového, jako byla a snad zase bude vontská organizace ve Stínadlech. Co všechno by se dalo dělat, kdyby byla svornost! Co krásných podniků, zábav, co všelijakých věcí, užitečných jak hochům a děvčatům, tak dospělým!</p>
<p>Rozšiřovaly se zprávy, že se už dokonce dělají pokusy založit nějaké podobné veliké sdružení!</p>
<p>Některé z těchto zpráv říkaly, že by toto sdružení vedl Usměvavý, strážník z Druhé strany, který má tak rád mládež. Jiné pověsti zase označovaly za vedoucí klub Rychlých šípů. Rychlé šípy o ničem nevěděly. Byly to jen řeči, dobře míněné klepy.</p>
<p>Ačkoli to Rychlé šípy mrzelo, neměly zatím ani mnoho času o těchto návrzích uvažovat. Celá jejich mysl se upjala k blížící se středě, kdy mají nastoupit nebezpečný a zřejmě docela poslední pokus o osvobození Bubliny. Dny života, které Bublinoví vyměřil nelítostný Vont Daneš, míjely rychle a neúprosně.</p>
<p>Mirkova rána na hlavě se zacelila, nebylo ani nutné ji zašívat. Také otok již zmizel. Jindra doplnil</p>
<p>lékárničku</p>
<p>novými</p>
<p>náplastmi</p>
<p>a</p>
<p>Rychlonožka uvažoval, zda by si neměli do boje proti Danešově tlupě vzít nějaké vycpávky pod oblek. Tento návrh však neobstál.</p>
<p>Velký povyk způsobil úvod v TAM—TAMU, kde se Druhostraníci dočetli, že Rychlé šípy budou spolupracovat s Vonty a že dokonce zasáhnou do voleb Velkého Vonta. Některé prudké hlavy říkaly, že to není</p>
<p>337</p>
<p>správné, aby se Druhostraníci — byť jsou to třeba i Rychlé šípy — bratříčkovali s Vonty, uvážlivější a rozumnější hoši a děvčata však postup Rychlých šípů jen schvalovali. Viděli v tom pomoc dobré věci. Také ve vrácení vontské kroniky do Stínadel neshledali nic pochybného.</p>
<p>Skoro zároveň s TAM—TAMEM vyšel též Sběrač, který přinášel podivnou zprávu. Uctívači ginga prý uspořádají velikou honbu na Široka a odeberou mu ježka v kleci. Plány na tuto honičku jsou prý v plném proudu a Široko neunikne, ani kdyby měl křídla.</p>
<p>Nepomůže prý mu ani jeho rychlost, ani obratnost a síla, ani jeho odvaha. Uctívači mají prý už dost jeho výsměchů a dráždění. Už se jim prý zprotivilo jeho posměšné ukazování ježka v kleci jednotlivým Von-tům i celým hloučkům, kterým se občas zjeví ve své masce někde na hřebenu zdi nebo v nějakém přízemním zamřížovaném okně nebo kdesi v zákoutí nějaké uličky.</p>
<p>Chtěl boj — dobrá, bude jej tedy mít! Uvidí, kdo s koho! Uctívači ginga jsou dost silní, aby překazili každému neuctivé zacházení s tím, co je každému Vontovi drahé, s ježkem v kleci! Třebaže je to sám záhadný a nedostupný Široko!</p>
<p>Tak asi zněla zpráva Sběrače. Neříkala nic určitého, a přece z ní Rychlé šípy vycítily určité nebezpečí: podaří-li se Uctívačům ginga skutečně Široka dopadnout a ježka v kleci mu odebrat, zhorší se postavem Žlutého květu! Ztratí mnoho přívrženců, kteří by vydrželi, kdyby se hlavolam ocitl v rukou Vládi Dratuše!</p>
<p>Je nutné jednat! Rychle jednat, dříve než se ježka zmocní Uctívači ginga! Jejich náčelník Mažňák by se snadno mohl stát Velkým Vontem a zhatit tak všechny plány na upevnění míru ve Stínadlech, ale nejen to: zmocnil by se i plánu na výrobu létacího kola, který je v ježku ukrytý a o němž určitě ví! Už aby byla středa a Bublina aby byl doma! Pak budou mít Rychlé šípy jasnou hlavu pro tyto důležité úkoly!</p>
<p>34 Večerní pohřeb</p>
<p>Bylo ještě odpoledne, ale tma už začala přikrývat celé město. K ní se přidala ještě vlhká mlha, zapáchající a dráždící ke kašli. Chodníky byly mokré, ačkoli nepršelo ani nepadal sníh. I ulice na Druhé straně dostaly tajuplný, ponurý vzhled. Postavy chodců se vynořovaly z mlhy jako duchové a zase v ní mizely. Jejich kroky zněly jakoby z velké dálky. Tak vypadal začátek středečního večera.</p>
<p>“Tak na šťastnou shledanou!” zašeptal pochmurně Rychlonožka, když Rychlé šípy přebíhaly Rozdělovací třídu do Stínadel, a obrátil se na vteřinu na Druhou stranu. “Na šťastnou shledanou! Aby nám všechno dobře dopadlo!”</p>
<p>Ostatní hoši neříkali nic, ale každý si myslel totéž. Byli odhodlaní ke všemu, jen aby se Rychlonožkova slova vyplnila.</p>
<p>Kráčeli rychle, ale opatrně, skoro mlčky. Jen tu a tam někdo z nich utrousil slovo. Hned na pokraji Stínadel museli poněkud změnit směr. V uličkách, které znali, zuřila bitva mezi dvěma tlupami a nebylo radno dostat se mezi ně. Obcházeli proto tyto uličky oklikou a měli obavy, najdou-li potom zase správnou cestu.</p>
<p>Večerní zvony se rozhlaholily do tmy, dnes jakoby nějak výhružně, prorocky. Snad jen mlha tak zkreslovala jejich zvuk!</p>
<p>“Slyšíte?” pravil Jarka Metelku. “Dunivá Kateřina! Bim — bam, bim — bam!”</p>
<p>“A Zlatá svatá a Velký Dominik jsou taky slyšet! Poslouchejte!” řekl Mirek. Všichni se zastavili na několik vteřin, aby spíše rozeznali jednotlivé hlasy zvonů.</p>
<p>“A co je tohle? — Slyšíte to? — Jaký je tohle zvon?” stísněně šeptl Rychlonožka. Jeho tváří přelétl podivný výraz strachu. “Ten jsme tu ještě neslyšeli! Není to - není to Umrlčí prst? Víte, když někdo umře - “</p>
<p>Nikdo z ostatních hochů však nemohl zvuk nového zvonu postřehnout.</p>
<p>“A jéjej!” vzdychl Jindra. “Rychlonožka má zase svůj strašpytlovský den! To s ním dnes bude zase práce! Nechceš, abych tě vzal za ruku?”</p>
<p>Všichni zase vykročili. Rychlonožka se chvíli</p>
</section>
<section>
<p>tvářil trochu uraženě, ale výraz neklidu z jeho tváře již nezmizel. Než se zvony rozezvučely, kráčel na okraji. Teď se vmáčkl mezi Mirka a Jarku a chvílemi se úzkostlivě otáčel dozadu. Ač se snažil otáčet co nejméně nápadně, Mirek a Jarka jeho pohyby brzy postřehli. Ano, nebylo pochyb, Jindra to řekl správně: Rychlonožka má dnes “svůj den”! V takových okamžicích větřil nebezpečí všude a ve všem — a to i tam, kde nebylo. Vyplnila-li se pak někdy náhodou taková jeho předtucha, říkával vždycky: “Měli jste mne poslechnout, vždyť jsem to říkal, že se něco stane!”</p>
<p>Když došli na rozhraní dvou ulic, kde se na poslední výpravě od nich odpojil Losna a kde se s ním dnes měli zase setkat, zastavili se a čekali.</p>
<p>Tma a mlha byly takřka neproniknutelné.</p>
<p>Pohlcovaly světlo plynových 338</p>
<p>339</p>
<p>lamp několik metrů od hořáků. Osvětlená okna v domech a dveře krámů příliš světla nedodávaly.</p>
<p>Jarka zapískal první takty písničky Kovboj, jejich klubovního signálu. Jindra si mimoděk polohlasně bručel její slova: “Kovboj v sedle pevně sedí, kupředu na stádo hledí. Holá, holá, holá hou, mává lasem nad hlavou…”</p>
<p>Z mlhy se vynořila postava, a když přišla blíže, poznali v ní Losnu.</p>
<p>“Konečně!”</p>
<p>řekl</p>
<p>s</p>
<p>ulehčením</p>
<p>Mirek.</p>
<p>“Nevyznáme se tady, ani kdybychom sem chodili deset roků! A dnes, v téhle mlze, je to horší než kdy jindy. Sotva jsme došli sem!”</p>
<p>“Ted už nezabloudíte, když jsem s vámi!”</p>
<p>usmál se Losna. “Vždyť tady bydlím od narození.</p>
<p>Jak se těšíte? Jak jste se připravili na boj? Řeknu vám — bude to možná pěkný tanec!”</p>
<p>“A dá nám váš náčelník opravdu těch dvacet lidí?” ptal se trochu nedůvěřivě Mirek.</p>
<p>Losna se na něj zadíval skoro s úžasem: “No to je vidět, že Vládu ještě neznáš! To před ním ani nesmím říct, že jsi o jeho slibu pochyboval. Ten když něco řekne, tak to splní, kdyby se dělo nevím co!”</p>
<p>Začal pak o náčelníku Žlutého květu nadšeně hovořit a při jeho řeči se všichni vydali na cestu do klubovny tohoto vontského sdružení, Losna řekl Rychlým šípům o Vláďovi Dratušovi vše, co věděl — a bylo toho hodně. Ano, podle jeho řeči Rychlé šípy viděly, že věnovaly svou důvěru, přátelství a pomoc chlapci, který si je plně zaslouží.</p>
<p>Cesta do klubovny byla dlouhá, ale při Losnově vyprávění rychle ubíhala. Bylo až podivuhodné, jak se Losna vyznal v té spleti ulic, schodů, můstků, průchodů a dvorků, kterými procházeli.</p>
<p>Ocitli se před vraty kůlny s vozem, na kterém byla klubovna, aniž věděli jak. Z kůlny se dnes ozýval nezvyklý šum, a když se vrata do ní otevřela, Rychlé šípy hned pochopily jeho původ.</p>
<p>V kůlně bylo značné množství Vontů. Žlutý květ zřejmě konal velkou schůzi všech svých přívrženců. Vontové tlumeně hovořili, tvořili hloučky, tu větší, tu menší, přecházeli kůlnou z místa na místo a to vše dohromady působilo ten nezvyklý hluk, který tam venku před kůlnou vypadal jako hukot podrážděného úlu.</p>
<p>Vláda Dratuš seděl na svém obvyklém místě na voze, obklopený svými nejvěrnějšími, prvními členy Žlutého květu. Přivítal přátelsky Rychlé šípy a také ostatní Vontové na voze jim podali ruce.</p>
<p>Rychlé šípy při těchto dotycích trochu zamrazilo, jako by Vontové byli z docela jiného světa.</p>
<p>Náčelník Žlutého květu se však již ujímá slova. Důstojně povstává, několikrát klepe pravítkem o hranu vozu a hluk v kůlně skoro naráz ustává. Ze všech potemnělých koutů kůlny se sem tiše tlačí Vontové nejroztodivnějších typů.</p>
<p>Všichni skoro s nábožnou pozorností a oddaností vzhlížejí k Vláďovi Dratušovi.</p>
<p>“Slyšte, moji přátelé!” mluví Dratuš kovovým hlasem. “Do našeho středu přicházejí pomocníci nad jiné užiteční, Rychlé šípy. Jak víte, nejsou ze Stínadel. A přece jejich touha je podobná touze naší: aby ve Stínadlech zavládl pořádek, právo a mír. Ta touha je přivedla k nám, jejich smysl pro spravedlnost jim velí nabídnout nám své služby.</p>
<p>Přijměte je proto přátelsky, jako by byli kýmkoli z nás! Považujte je za své spojence, kterých si musíme vážit. Rychlé šípy se odhodlaly i k oběti, jaké by nebyl schopen nikdo jiný, zejména ne nikdo z těch, kdož nejsou Vontové: projevily ochotu vydat nám historickou první vontskou kroniku, po které se Stínadla marně pídila řadu let. Mohli by si ji nechat na Druhé straně! Nikdo by jim nedokázal kroniku odebrat ani násilím, ani lstí. A přece nám ji nabízejí dobrovolně, ve snaze získat Žlutému květu další přívržence. To je nejlepší doklad jejich přátelství k nám!”</p>
<p>Už za Dratušovy řeči se v řadách Vontů kolem vozu rozmáhal radostný šum. A když Dratuš domluvil, změnil se šepot v dlouhý, nadšený zpěv bezeslovné vontské písně. A znovu a znovu bouřil ten podivný nápěv, jako by neměl konce!</p>
<p>Rychlé šípy zde stály jako u vytržení. Píseň, která jim vždy naháněla husí kůži, tu zpívali Vontové k jejich oslavě! Je to vůbec možné?</p>
<p>Nezdá se jim to jen?</p>
<p>Dratuš pak učinil pohyb na znamení, že chce mluvit ještě dál. Zpěv proto slábl, slábl — až utichl docela. A Dratuš pokračoval: “Věřím, že s pomocí Rychlých šípů dokážeme ve volbách zvítězit a že to budeme my, kteří zavedeme ve Stínadlech pořádek. Dá to však ještě velkou práci. Dnes, milí přátelé, splatíme částečně Rychlým šípům jejich velkou pomoc v našem díle.</p>
<p>Mirek Daneš se svou partou vězní jejich psa. Čeká do tohohle pátku, že ho Rychlé šípy vykoupí.</p>
<p>Nepřijde-li výkupné, psa utratí! Výkupným však má být —vontská kronika!”</p>
<p>Výbuch nevole se rozlehl po jeho slovech, až se vzduch zachvěl. Výkřiky však ihned zase umlkly, když Dratuš pokračoval: “Rozhodl jsem se, že dnes večer psa vysvobodíme! Výpravy, kterou povede Otakar Losna, se zúčastní dvacet lidí. Přečteme, koho z vás jsme k tomu boji vybrali!”</p>
<p>340</p>
<p>341</p>
<p>Jeden z Vontů na voze vzal ze stolku papír a četl jména. Hlásilo se ještě mnoho dalších, ale Dratuš pravil: “Dvacet stačí! Zbytečně byste si překáželi!”</p>
<p>Hovořil pak ještě chvíli o různých úkolech, které přiděloval jednotlivým skupinkám. Rychlé šípy žasly nad jeho prozíravostí, pamětí a uměním jednat s Vonty.</p>
<p>Pak Dratuš schůzi ukončil. Většina přívrženců odešla a zůstalo jich jen dvacet, vybraných k osvobození Bubliny. Losna přijímal od Dratuše poslední přesné pokyny. Potom se vydal i s Rychlými šípy na cestu. Dvacet Vontů, kteří měli zasáhnout do boje o Bublinovu svobodu, následovalo v malých nenápadných hloučcích.</p>
<p>Rychlonožka zase začal pronášet pochmurná proroctví. Losna byl však naplněný bojovností a přímo se rozplýval dobrou náladou.</p>
<p>Před ulicí, ve které bylo Bublinovo vězení, se Losna a Rychlé šípy zastavili a čekali, až je hloučky Vontů dojdou. Losna z nich vybral dva Vonty a řekl jim:</p>
<p>“Jděte do Danešova domu a zjistěte, je-li Daneš a jeho parta ve sklepě u psa nebo vůbec někde v průjezde nebo na schodech. Jednejte opatrně! Kdyby se vás ptali, co tam hledáte, řekněte, že jste zvědaví na toho psa. Nevrátíte-li se za deset minut, přijdeme za vámi!” Oba Vontové kývli a zmizeli ve tmě.</p>
<p>Mlha trochu zřídla. Rychlé šípy hovořily tiše s Losnou a prohlížely si tajně tváře Vontů, kteří je obklopili. S většinou z nich by se nerady setkaly o samotě! Vypadali cize a nebezpečně.</p>
<p>Netrvalo snad ani pět minut, když se ve tmě ozvaly lehké rychlé kroky. Patřily jednomu z Vontů, kteří šli na výzvědy do Danešova domu.</p>
<p>Vont oznamoval: “Všechno je v pořádku. Přišli jsme před dům, stáli tam Danešovi lidi, nevšímali jsme si jich a vešli jsme dovnitř. Šli za námi. Byli čtyři. Ptali se nás, co v domě hledáme. Řekli jsme, že bychom si rádi prohlídli toho psa. Přitom jsme šli stále dolů po schodech do sklepa. Chvíli nás tam vyslýchali při svíčce. Pak někde někdo otevřel nějaká dvířka a svíčka v průvanu zhasla. Využil jsem tmy a vyběhl jsme tiše po schodech nahoru, dřív než znovu rozsvítili. Zůstal tam jen Larry a já utíkal sem k vám. Jsou tam tedy jen čtyři proti nám.”</p>
<p>Losna se potěšené usmál, hvízdl tiše směrem k Vontům a udělal pohyb, který naznačoval, aby jej Vontové následovali. Šli zase v hloučcích, ale rychle, chvílemi dokonce běželi.</p>
<p>Už jsou v ulici, kde Daneš bydlí — a tady je ten dům. Nikdo před ním 342</p>
<p>nestojí! Danešovci jsou tedy i s Losnovým zvědem dole ve sklepě. Rychlým šípům se rozbušila srdce vzrušením. Teď — anebo nikdy!</p>
<p>Boj o Bub-linův život nastává! Je to opravdu poslední příležitost!</p>
<p>Losna zabočil do domu a všichni Vontové za ním přidali do kroku, takže když sestupoval s Rychlými šípy do sklepa, byli již všichni v průjezdu.</p>
<p>Sklepní vzduch jim ovanul tváře. Zdola sem na schody přicházela červená mihotavá záře.</p>
<p>Slyšeli také hovor. Danešovci zřejmě tedy ještě hovoří s Larrym! Rychlým šípům se zdálo, že mezi hlasy slyší i hlas Mirka Daneše. Hovor měl tón hádky. Danešovci zřejmě už zjistili, že Vontové, vyslaní sem Losnou na zvědy, nepřišli jen tak z pouhé zvědavosti. Když jeden z nich zmizel, vylévají si zlobu na druhém!</p>
<p>Losna vkročil do sklepní chodby první, Rychlé šípy byly hned za ním. A po schodech už sem sbíhali příslušníci Žlutého květu. Mezi hloučkem, stojícím před plaňkovými dvířky k Bublinově vězení, stál Mirek Daneš. Spatřil Rychlé šípy v témž okamžiku, jako ony jeho. Stín posměšného úsměvu přelétl jeho rty.</p>
<p>“Vy jste zajali Rychlým šípům jejich psa — viďte?” oslovil Daneše přímo a tvrdě Losna.</p>
<p>Daneš se výsměšně uklonil a pravil: “Ano, ano, měli jsme tu čest!”</p>
<p>“A nechcete jim ho vydat zpět, dokud vám za něj nevydají první vontskou kroniku?” pokračoval ve výslechu Losna, aniž se dal zmást nebo dokonce vydráždit Danešovým tónem.</p>
<p>Daneš vypadal stále naoko velmi zdvořile: “Jsi výborně informovaný! Ano, je tomu tak! Žádali jsme za psa tu kroniku!”</p>
<p>“Přáli bychom si, abyste jim psa vydali — ale bez kroniky!” řekl zase Losna a jeho hlas měl teď přízvuk naléhavosti a pohrůžky. “Rychlé šípy kroniku do Stínadel vrátí — ale kronika bude patřit všem, nejenom vám, ne jen tobě nebo tvým lidem!”</p>
<p>Na Danešově tváři bylo zřejmě vidět překvapení i vztek. Jediný důvod, který snad trochu mohl uvádět na omluvu toho, že Rychlým šípům nechce jejich psa vydat, padá vlastně tím, že Rychlé šípy se samy nabídly kroniku do Stínadel vrátit! Bohužel ne jemu, ale celým Stínadlům. Vzápětí se však vzpamatoval a nasadil zase výraz zdvořilého ochotného člověka: “To ovšem mění celou situaci. Samozřejmě, že za těchto okolností nemůžeme žádat od Rychlých šípů kroniku pro sebe. Ostatně včera se stalo něco, co nás přimělo k tomu, že bychom Rychlým šípům vydali psa i tehdy, kdyby kroniku vůbec neodevzdaly!”</p>
<p>343</p>
<p>Losnu i Rychlé šípy na chvíli zmátla záhadná odpověď Danešova. Co se stalo? Nedělá Daneš jen z nouze ctnost? Nedělá ze sebe ušlechtilého člověka, kterému je psa najednou líto? To je asi to jediné vysvětlení. Daneš vidí, že mu kronika uklouzne tak jako tak, protože celá Stínadla jsou přednější než on se svou partou, kromě toho tady před ním čeká na jediný Losnův povel ohromná přesila. Proto chce vypadat hezky…</p>
<p>A přece bylo vysvětlení jiné!</p>
<p>Daneš kývl s podivným výrazem na Rychlé šípy: “Tak pojďte pro psa, pojďte!” Otevřel dvířka do tmavého vězení.</p>
<p>“Bublinko,</p>
<p>Bublinko!”</p>
<p>rozjásal</p>
<p>se</p>
<p>Rychlonožka a vedral se do sklepa hned za Danešem.</p>
<p>Ve vězení bylo ticho! “Tak Bublinko, hop k pánovi!” volal Rychlonožka dál. “Přineste někdo světlo, himbajs, Bublinko, tak hop přece!”</p>
<p>Pak si vzpomněl, že má s sebou baterku.</p>
<p>Rozsvítil ji a zároveň se rozžehly i svítilny ostatních Rychlých šípů. A v jejich svitu spatřily v koutě vězení Bublinu na troše shnilé slámy, zpola přikrytého nějakými hadry, které posledně ještě neměl.</p>
<p>Rychlé šípy se k Bublinoví rozběhly v neblahé předtuše.</p>
<p>“Tak Bublinko, hop, hop přece!” stále ještě volal Rychlonožka, ale hlas se mu svíral úzkostí.</p>
<p>Pes se však nehýbal, ani hlavu nepozvedl, a když hoši položili ruce na jeho tělo, shledali, že je studené, ztuhlé.</p>
<p>“Včera dodělal!” slyšeli za sebou Danešův hlas, který se snažil, aby zněl lítostivě. “Teď už chápete, proč jsme byli ochotní vydat vám ho i bez kroniky? Co bychom dělali se zdechlinou?”</p>
<p>“Vy jste ho umučili!” vykřikl Mirek. “Vy hrubci, vy násilníci, vy…”</p>
<p>“Napřed si psa prohlídněte!” řekl uraženě Daneš. “Prohlídněte si ho a uvidíte, že na něm nespatříte ani jednu ránu! Od včerejšího rána nechtěl nic žrát, v poledne se už skoro ani nehýbal — a odpoledne byl</p>
<p>konec!”</p>
<p>“Umučili jste ho hladem a zimou!” křičel zoufale Jarka. “Vy lotři, co vám ten pes udělal?</p>
<p>Řekněte — co vám udělal? Žádná výmluva vám nepomůže, musíte se do hloubi duše navždycky stydět za tenhle čin!”</p>
<p>“Jakým právem jste nám Bublinu vzali?” volal Jindra a hrozil Danešovi až skoro u nosu pěstí.</p>
<p>“Vaše kronika to nebyla! Vy jste ji nepsali, ani jste ji neobjevili! Byla to docela obyčejná krádež, co jste udělali. Ukradli jste nám psa, rozumíte? A nejen ukradli, vy jste nám ho usmrtili!”</p>
<p>344</p>
<p>Daneš začal něco vykřikovat, ale Rychlonožka na něho vyjel: “Mlč! Zabili jste psa, věrné a nevinné zvíře, které se ničím neprovinilo. Ani slovo nechceme od vás slyšet! S námi jste měli změřit svou sílu a svůj důvtip a odvahu — ne s tou němou tváří tady! Proč jste psa aspoň pořádně neošetřovali? Proč jste nám aspoň nedovolili nosit mu jídlo a přinést mu sem přikrývky, když už jste ve svém hrdinství považovali za vhodné toho psa tady věznit — he?” Z očí mu vyhrkly slzy a on se sklonil k mrtvému Bublinoví, aby nikdo neviděl, že pro něj pláče.</p>
<p>Jeden z Danešovců přinesl starý pytel od brambor a chtěl do něj Bublinu uložit. Červenáček vykřikl v hněvivém zoufalství: “Ruce pryč od něho! Každý váš dotek je další zneuctění toho dobrého psa!” Vyrval Vontovi pytel z rukou a za pomoci Jindry Bublinu opatrně vsunul dovnitř.</p>
<p>Dvacet přívrženců Žlutého květu sledovalo děj udivenýma očima. Přišli bojovat — a zatím jsou zde jen svědky srdcervoucí scény a hádky. Losna jim dal znamení, aby odešli. Z boje nebude nic.</p>
<p>Jarka vzal zdrceně pytel s nehybným Bublinovým tělem a bez jediného pohledu na Daneše odcházeli zvolna za bojovníky Žlutého květu. Takové vítězství nad Danešem si věru nepředstavovali!</p>
<p>Vyšli před dům do mlhavého večera a připadali si tak opuštění a nešťastní, jako by zemřel někdo z nich.</p>
<p>Losna ohleduplně mlčel. Věděl, že ať by řekl cokoli, nic by Rychlé šípy neutěšilo a neuklidnilo.</p>
<p>Vedl je zvolna směrem ke klubovně Žlutého květu. Vláďa Dratuš, nešťastný svou slepotou, a přece tak moudrý, nejlépe poradí, jak Rychlé šípy utěšit.</p>
<p>Rychlé šípy kráčely jako bez ducha.</p>
<p>Nemluvily, šly s hlavami svěšenými. Každý z nich nesl chvíli pytel s Bublinou. Losna se odvážil promluvit,, až když byli už hodně daleko od Danešova domu.</p>
<p>“Co s ním uděláte?” zeptal se a kývl nesměle k pytli. “Někam ho přece musíte dát! Nemůžete ho s sebou pořád nosit! Navrhuju vám něco!</p>
<p>Podívejte se: tady za rohem je takové nedlážděné místečko. V jeho rohu jsou jen zdi. Jmenuje se to U starého mlýna. Za zdí teče Černá voda!”</p>
<p>“Ne — ne!” vykřikl Červenáček. “Nikdy!</p>
<p>Vím, co myslíš! Hodit Bublinu do ní viď? — Do Černé vody!”</p>
<p>“Ale ne! Navrhuju vám, abyste Bublinu zakopali tam u zdi hluboko do země! Nikomu to tam nebude vadit — a Bublina bude mít svůj hrob, jak se sluší a patří na takového věrného, dobrého tvora!” Byl to rozumný nápad a Rychlé šípy byly za něj Losnovi vděčné.</p>
<p>345</p>
<p>“Až tady bude jednou pokoj,” pravil Jarka, “a my sem budeme smět kdykoli přijít, vždycky se na tom místě u Bubliny zastavíme, aspoň na chvíli!”</p>
<p>Losnu potěšilo přijetí jeho návrhu. Odběhl do dveří jednoho domu a za několik minut se vrátil s rýčem a velkou lopatou. “Vypůjčil jsem si to od jednoho našeho člena, ” vysvětlil Rychlým šípům.</p>
<p>Za chvíli došli k místu, o kterém se Losna zmiňoval. Byl to opravdu zastrčený koutek. Zídka byla nevysoká, a když se Rychlé šípy přes ni podívaly, viděly dole Černou vodu.</p>
<p>Daly se do kopání a střídaly se v té smutné práci. Chlapci nemluvili a přece všichni mysleli na stejné věci: tanuly jim před očima všechny výpravy a příběhy, kterých se Bublina zúčastnil, od prvého dne, kdy se jako cizí, zatoulaný pes přilepil Rychlonožkovi na paty a sledoval jej až domů, čímž se vlastně dostal do klubu Rychlých šípů.</p>
<p>“Snad to stačí!” přerušil mlčení Mirek a posvítil do vykopané jámy. Byla už velmi hluboká a vedle ní se vršila vysoká hromada hlíny.</p>
<p>“Tak ještě jednou, naposled!” zavzlykal Rychlonožka a rozbalil pytel tak, že se Bublinovo tělo objevilo očím hochů. Pohladil něžně Bublinovu hlavu a po něm tak učinili i všichni ostatní.</p>
<p>“Ať se ti tady spí dobře, Bublino!” řekl Mirek.</p>
<p>“Nezapomeneme na tebe! Byl jsi sice jen němá tvář, a přece jsi nám byl věrný! I život tě stála tvoje věrnost!” Zabalil pytel a udělal na něm nahoře uzel. S Jarkovou pomocí spustil Bublinu do vykopané jámy. Jindra a Rychlonožka počali jámu zahazovat hlínou.</p>
<p>Kopec hlíny se pomalu menšil. Její zbytek, který se do jámy teď nevešel, utvořil na Bublinově hrobě malý kopeček. Za nějaký čas se hlína slehne a kopeček se vyrovná s ostatní zemí.</p>
<p>Jindra hledal cosi horlivě v kapse, a pak vytáhl kousek křídy. Na zeď nad hrobem napsal včerejší datum. Datum Bublinový smrti.</p>
<p>Losna šel odevzdat nářadí a chlapci Rychlých šípů zde stáli v zármutku po celou tu dobu, co byl pryč, aniž promluvili.</p>
<p>A nemluvili ani potom, když se Losna vrátil.</p>
<p>Marně se snažil nějak je utěšit. Sliboval jim krásné štěně, které by jim mohl opatřit, kdyby chtěli. Pravil také, že je lépe, když je mrtvý Bublina, než aby byl mrtvý Mirek. Jejich smutek však nemohl ničím rozplašit.</p>
<p>“Tak půjdeme aspoň k Vláďovi Dratušovi do naší klubovny!” navrhl nakonec, všecek zoufalý nad marnými pokusy Rychlé šípy nějak utěšit. Ale ani s tímto nápadem nepořídil.</p>
<p>346</p>
<p>“Dnes ne, Losno! Dnes ne!” řekl tiše Mirek.</p>
<p>“Dnes bychom šli už rádi domů — víš? Mohl bys nám ukázat cestu?”</p>
<p>Losna ochotně souhlasil.</p>
<p>Tak smutně neskončila ještě žádná výprava Rychlých šípu.</p>
<p>35 Týden smutku</p>
<p>Losnova útěcha, že Rychlé šípy na Bublinu brzy zapomenou a že všechno přebolí, se nevyplňovala.</p>
<p>Naopak!</p>
<p>Rychlé</p>
<p>šípy</p>
<p>v</p>
<p>nastávajících dnech pociťovaly ztrátu Bubliny stále bolestivěji. Všude jim scházel.</p>
<p>Když chlapci vzali do ruky staré klubovní kroniky, viděli v nich na fotografiích Bublinu, zdravého, veselého. U kamen bylo stále ještě Bublinovo lůžko. Hoši je tam nechávali, přestože věděli, že do něj Bublina už nikdy neulehne. Při každém příchodu do klubovny bylo lůžko první věcí, na kterou padly zraky Rychlých šípů. Bylo to vždycky jako píchnutí do srdce — a přece lůžko neodstranili. Nikdo se ani neodvážil pronést tu myšlenku.</p>
<p>Na první schůzce, konané po Bublinově pohřbu, vyhlásil klub týdenní smutek. Na vlajce Rychlých šípů byla černá stužka, pod vlajkou velká Bublinová fotografie, nalepená na černém papíře. Na oznamovateli visel černě orámovaný lístek, na kterém byla dvě prostá data. První značilo den, kdy Rychlonožka opuštěného Bublinu nalezl na ulici a přivedl do klubu, druhé připomínalo smutný den Bublinová skonu. Týden smutku uplynul, ale nikdo z hochů se neměl k tomu, aby smuteční výzdobu odstranil. Zůstala tam dál.</p>
<p>Těžká, černá nálada dopadla na Rychlé šípy.</p>
<p>Každý z hochů si vyčítal, že nedonesli vontskou kroniku Danešovi do Stínadel. Ta prožluklá kniha, ke které se upíralo tolik nadějí a tužeb Žlutého květu a donedávna i Rychlých šípů, ležela teď ve skříni v klubovně Rychlých šípů bez povšimnutí.</p>
<p>Hoši ji nemohli ani vidět. Stále jim připomínala, že vlastně Bublinu obětovali kvůli ní.</p>
<p>Nad městem vycházely a zase zapadaly krátké smutné zimní dny, plné dešťů a rozbředlých sněhů. V nich přišly i vánoce, jindy tak radostně očekávané. Po několika letech na vánoční besídce nebyl Bublina. Rychlé šípy přistrojily jako vždy vánoční stromek, a když na něm rozsvítily svíčky, vzal Jindra jednu z nich a postavil ji k Bublinovu opuštěnému</p>
<p>348</p>
<p>lůžku. Jedna stará paní z domu chtěla dát Rychlým šípům k vánocům velkého černého kocoura, kterého se začínala bát, ale Rychlé šípy odmítly i štěně, které jim nabídl Losna, natož kočku.</p>
<p>Vánočními prázdninami jako by se čas nějak zastavil. Spousta hochů odjela na hory nebo k příbuzným. Chlapci Rychlých šípů zůstali doma a kromě třídenní výpravy do okolních kopců nejeli nikam. Do Stínadel nešli. Jistě i tam všechny události utkvěly na mrtvém bodě. Nasvědčovalo tomu i to, že Sběrač už nepřinesl ani nejmenší zmínku o tom, jak dopadla honička na Široka.</p>
<p>Zřejmě se nezdařila, jinak by přece Sběrač o ní něco psal!</p>
<p>Pak vánoční prázdniny skončily a s návratem hochů a děvčat z hor vše opět ožilo. Jirka Rymáň přiběhl do klubovny Rychlých šípů s bědováním, že jej od rána do večera obléhají netrpěliví čtenáři TAM—TAMU, kteří se ne a ne dočkat příštího čísla.</p>
<p>“Musíme se z té špatné nálady dostat za každou cenu!” rozhodl Mirek na první lednové schůzce. “Naříkáním a mračením nic nespravíme a Bublinoví nepomůžeme! Čeká nás tolik důležité práce! Víte, že chceme sjednotit celá Stínadla!</p>
<p>Uklidnit je, uspořádat! Musíme do toho! Musíme!</p>
<p>A dnes se poradíme, jak začneme. Dřív ale uklidíme tady to — ” pravil a kývl rukou k opuštěnému Bublinovu lůžku a k smuteční výzdobě.</p>
<p>Dali se společně do práce — a jen Bublinovu fotografii ponechali na stěně. Rychlonožka právě uklízel starou Bublinovu pokrývku do bedny, když se na chodbě ozvaly kroky a kdosi nesměle zaklepal.</p>
<p>Mirek pohlédl mimoděk na stůl, není-li na něm něco, co má zůstat klubovním tajemstvím, a šel otevřít. K údivu všech se objevil ve dveřích Losna. Vypadal rozdychtěně a radostně, jako by nesl nějakou velikou novinu. Přesto však se trochu zneklidněně ohlédl za sebe do tmavé chodby, když ho Mirek vlídně zval dále.</p>
<p>“Nazdar, Rychlé šípy!” vyklouzlo mu z úst udýchaně, a teď teprve bylo na něm vidět, že je uhnaný. “Konečně jsem u vás! Ani nevíte, jak jsem rád! Snad mne nikdo neviděl! Utíkal jsme celou cestu a šli za mnou jako duchové krok co krok. Teprve u Rozdělovací třídy jsem se jim ztratil!”</p>
<p>Mirek posadil Losnu ke stolu a všichni jej obklopili. “Kdo šel za tebou? A kdo tě tak hnal?”</p>
<p>“Gingaři! Uctívači ginga!” vysvětloval Losna.</p>
<p>“Hlídají mne na každém kroku. Vědí, že s námi spolupracujete, a chtějí se o tom dovědět co 349</p>
<p>nejvíc. Proč jste se u nás ve Stínadlech už tak dlouho neobjevili? Musíte tam jít! V pátek vás budeme moc potřebovat! Prosím vás, přijďte určitě!”</p>
<p>“Právě jsme se radili, že se k vám zase vypravíme!” pravil Mirek. “Samozřejmě že vám neodmítneme svou pomoc! Ale proč nás budete potřebovat zrovna v pátek? Co se připravuje?”</p>
<p>“Uctívači ginga podniknou na Široka lov!</p>
<p>Chtějí ho dostat i s hlavolamem za každou cenu!”</p>
<p>“Tak oni tu honičku na něho ještě neuskutečnili?” zeptal se Jarka. “Vždyť tady Sběrač o ní psal už před vánocemi jako o hotové věci!”</p>
<p>“Vím o tom, vím!” přisvědčil Losna. “Ale to byla právě ta chyba, že se to napřed prozradilo.</p>
<p>Však taky Mažňák slibuje tomu vašemu Sběrači ze Dvorců těžký trest za to, že tu chystanou výpravu na Široka prozradil. Široko se stal opatrnější a už si tak nezahrává. Mažňák se svými Uctívači si teď myslí, že jeho ostražitost už zase polevila — a tak připravil proti němu veliké tažení. Máme mezi Uctívači svého zvěda, který nám přináší cenné zprávy.</p>
<p>Kdybyste věděli, co všechno na Široka připravili. V místech, kde se nejvíc objevuje, bude v pátek poschováváno po domech a dvorcích snad padesát Uctívačů. A mají ho hnát Trestaneckou ulicí a zahnat do uličky Na ostrůvku, to je taková slepá ulička — víte? Jak tam vběhne, je s ním konec, nemůže ven!”</p>
<p>Mirek se zatvářil trochu pochybovačně, když Losnu přerušil: “Široko neví, že je to slepá ulička?</p>
<p>Vědí-li to Uctívači i ty, ví to taky jistě i Široko!”</p>
<p>“Počkejte! Samozřejmě že to ví!” hovořil chvatně Losna. “Ale neví jednu věc: z toho plácku Na ostrůvku vede průchod jedním domem přes dvorky do ulice Za mříží. Bude taky hlídaný.</p>
<p>Široko bude nuset přelézt zeď a skočit na druhou stranu, aby mohl upláchnout. Ale neupláchne. Pod zdí je starý hnojník, přikrytý prkny. Uctívači hnojník vystlali slámou, nahoře prkna odstraní a přikryjí otvor chvojím. Podaří-li se to, chytnou Široka do pasti jako dravou zvěř. Hnojník je hluboký, Široko se sám nevyhrabe, kdyby dělal, co dělal!”</p>
<p>“Mají to tedy Uctívači dobře vymyšlené!”</p>
<p>kýval Mirek zamyšleně hlavou. “Tím hůř ale pro nás. Co nám to pomůže, když Široka polapí Uctívači? Nic! Naopak, všechno bude ztracené!”</p>
<p>“Nebude!” tvrdil neochvějně Losna. “Vláďa Dratuš něco vymyslel! Zmocníme se Široka sami!</p>
<p>A Uctívači nám k tomu dokonce ještě pomůžou — chacháá!”</p>
<p>350</p>
<p>“Uctívači že nám pomůžou? Jak?” žasl Jarka.</p>
<p>“Neříkali jste mi kdysi, že máte spoustu listů ginga, které jste nasbírali tenkrát ve svatyni Uctívačů?” ptal se lišácky Losna.</p>
<p>“Tak vidíte! Víte přece, že Uctívačů je tolik, že se vzájemně ani neznají. Nebo se znají podle obličejů, ale nevědí, kdo z nich je členem!</p>
<p>Poznávacím znamením u nich je list ginga.</p>
<p>Předloží-li ho jeden Uctívač druhému, třeba neznámému, a požádá-li ho o nějakou službu, musí mu ten druhý vyhovět. Tak zrn jejich pravidlo. Půjčte nám, Žlutému květu, ty listy.</p>
<p>Rozdáme je mezi své lidi a ti odvedou jejich pomocí Uctívače z jejich stanovišť. My zaujmeme jejich místa!”</p>
<p>Ještě dlouho pak Losna s nadšením líčil celý plán a už viděl hlavolam v rukou Vládi Dratuše.</p>
<p>36 Hon na Široka</p>
<p>Plán Vládi Dratuše vypadal slibně, ale Rychlé šípy od té doby, kdy jim selhaly pečlivě vypracované plány na osvobození Bubliny, žádným plánům už příliš nevěřily. Alespoň ne těm, které se týkaly Strnadel. Nikdo nikdy nemohl bezpečně říct, co všechno se stane v této podivné čtvrti, co pokazí plány i nejlépe promyšlené!</p>
<p>Přesto se chlapci jako obvykle důkladně připravili a v pátek v pět hodin se s Losnou sešli na umluveném místě ve Stínadlech.</p>
<p>Byl suchý, trochu mrazivý den. Soumrak dolehl do stínadelských uliček za chvíli, ale nebe zůstalo jasné a světlé. Kdesi za mořem domů, za komíny a věžemi vycházel měsíc.</p>
<p>Losna byl netrpělivý a běžel Rychlým šípům dokonce kousek cesty naproti. “Rychle! Pospěšte si!” volal na ně už z dálky. “Už to začalo! Už se to mele! Měli jsme začít dřív! Kdo to mohl vědět?</p>
<p>Snad ani Uctívači nepočítali, že se Široko objeví ještě skoro za světla!”</p>
<p>Losna ze sebe chrlil chvatně jednu větu za druhou a Rychlé šípy si je jen s námahou srovnávaly v srozumitelný celek. Široko nějak zkřížil plány Uctívačů, zřejmě se objevil dříve, než míval jindy ve zvyku, a jejich stráže nebyly ještě všude správně v plném počtu.</p>
<p>“Naši lidi ze Žlutého květu ho spatřili v okně Netopýří věže,” vysvětloval dále Losna. “Je to opuštěná věž, dost vzdálená od míst, kde se Široko jindy zpravidla objevoval. To víte, jaký to byl poprask! Naši</p>
<p>351</p>
<p>křičeli o posily, ale přiběhli taky Uctívači — a tak se strhla dokonce menší bitva, ale Široko zmizel.</p>
<p>Pak přišly zprávy z Myších schodů, že ho tam viděli. Nějaké malé děvče vyděsil na smrt! Běžel tam v té své bílé masce, nikdo velký tam nešel! V</p>
<p>Odsouzenecké ulici za ním běželi Uctívači do domu až na půdu, tam jim zmizel v nějakém haraburdí — a za chvíli už stál na ploché střeše mzkého stavení ve dvoře. Viděli ho z pavlače.</p>
<p>Kýval na ně a ukazoval jim hlavolam. Dokázal úplné zázraky. Skoro už ani nevěříme, že je to člověk jako my, z masa a kostí!</p>
<p>Všechny naše plány padly, ale nic není ztracené, rozumíte! Listy ginga jsme rozdali našim lidem. Nic se s nimi nemůže stát, nebojte se!</p>
<p>Máme spojky — a bude-li zapotřebí, každá zpráva se hned rozšíří mezi naše přívržence. Myslím, že těch listů přece jen ještě použijeme. Naučíme Uctívače skákat podle toho, jak my budeme pískat!”</p>
<p>Kdesi ve stříbrné tmě se ozval temný hukot.</p>
<p>Rychlé šípy by si jej snad ani nepovšimly, ale Losna se zastavil a zbystřil sluch: “Slyšíte?</p>
<p>Slyšíte? Je to tady někde blízko! To už mu jsou zase na stopě!”</p>
<p>Zdálo se, že hluk přichází z ulice, která sem ústila o kus dále. Dali se do běhu, aby byli na nároží co nejdříve. Hluk stále sílil a bylo již slyšet i jednotlivé hlasy, výkřiky a jakési pískání.</p>
<p>Přiběhli na roh právě včas, aby ještě zahlédli, jak se přibouchly dveře jednoho domu a hlouček Vontů se do nich marně opíral.</p>
<p>“Pojďte — poběžte!” vykřikl Losna. “Něco se tam děje! Snad tam dokonce mají Široka!”</p>
<p>Rozběhl se k hloučku a Rychlé šípy jej následova — Kdosi vyběhl z hloučku a zamířil k Losnovi.</p>
<p>Zřejmě to byl člen Žlutého květu. “Je tam!” volal na Losnu a ukazoval na dveře domu. “Ženeme ho už od Podivínské uličky! Snad stokrát se nám ztratil — a zase jsme ho našli. Uctívači ho prý už drželi tam někde u Starého mlýna! Přeskočil zeď do Černé vody a zmizel jim. Nikdo se neodvážil z takové výšky skočit za</p>
<p>ním!”</p>
<p>“Dobrá, dobrá!” přijímal Losna trochu roztržitě jeho zprávy. “Co se stalo před chvílí, to už mě teď tak nezajímá! Teď hlavně jednat! Rozšiř ihned zprávu mezi naše lidi, aby předkládali Uctívačům listy ginga a aby je odvolávali do Hadího dolu, do Mokřin — a vůbec tím směrem!</p>
<p>Je to daleko odtud a tam se Široko nemůže objevit.</p>
<p>Tím Uctívače oslabíme. A všichni naši ať se stahují sem! Jde o všechno!”</p>
<p>Před vraty domu se hlouček zatím zvětšil o stále přibíhající další Vonty. Někteří z nich byli Uctívači, jiní patřili k Žlutému květu. Byli tu i Dabinelovci a snad ještě i příslušníci jiných vontských skupin.</p>
<p>Uctívači začali s Dabinelovci hádku a pokračovali v ní, i když vtrhli do průjezdu domu.</p>
<p>Losna pokynul chvatně Rychlým šípům a vklouzl do vedlejšího domu s nimi. “Jestli tam Široko je, nebude na nás jistě čekat!” pravil.</p>
<p>“Spoléhejme raději na sebe! Podíváme se na dvory a možná, že na Široka narazíme!”</p>
<p>Prošli tichým průjezdem do dvora, zalitého měsíční září. Z vedlejšího domu sem zněl pekelný řev rozhádaných Uctívačů a Dabinelovců. Pak tam kdesi bouchly dveře a vysoký ženský hlas zlobného tónu překřičel hlasy Vontů. To asi správkyně domu hnala Vonty z domu.</p>
<p>Na pavlačích i ve střešních vikýřích okolních domů bylo plno pohybujících se stínů. To všechno byli Uctívači, kteří se sem stáhli za prchajícím Širokém.</p>
<p>A pak jej Rychlé šípy uviděly! Široka! Jakási postava se mihla dvorem domu, v jehož průjezdu právě</p>
<p>dohasínal</p>
<p>křik</p>
<p>vyháněných</p>
<p>Vontů,</p>
<p>přehoupla se přes nádoby s popelem, přes staré bedny a vozíky, přes zeď, oddělující dvorek od menších zahrádek. Na hřebenu zdi obrátila postava svou tvář k měsíci a zachechtala se tak výsměšně a podivně, až všem hochům přejel mráz po zádech. V témž okamžiku také spatřili hoši bílou masku místo obličeje.</p>
<p>“Široko!” vyjel Rychlonožka Je tam!”</p>
<p>Nebyl sám, kdo tak vykřikl. V téže vteřině se rozkřičely všechny obsazené pavlače, vikýře, na střešních můstcích pro kominíky signalizovaly hlídky do ulic tu zprávu, jméno Široka se ozývalo ze všech stran.</p>
<p>Rychlé šípy se pokusily vyskočit na zeď tak rychle jako Široko, ale nepodařilo se jim to.</p>
<p>Musely se vzájemně vysazovat — zatímco on už mizel mezi malými altány a dřevníky uvnitř zahrádek. Dvorky jako by kouzlem ožily. Z</p>
<p>pavlačí se sem sbíhali Vontové, z ulic průjezdy sem přibíhali další, dvorky se naplnily křikem, do kterého se mísilo rozezlené volám dospělých lidí.</p>
<p>Široko zmizel. Ztratil se ve spleti kůlen a rozbitých altánů, mezi křovisky a zídkami. Rychlé šípy i Losna se snažili postupovat směrem, kterým jej viděli prchat, ale bylo to velmi obtížné při neustálém přelézání různých překážek.</p>
<p>“Tam! Podívejte se! Tam!” zašeptal vzrušeně Losna uprostřed největšího tápání. Jeho napřažená ruka ukazovala k zadní straně jednoho 352</p>
<p>353</p>
<p>z domů. Rychlé šípy tam nic neviděly, ale Losna překotně volal: “Běžel tam! Vyběhl tady z vnitřku domem ven a na ulici!”</p>
<p>Měl asi pravdu, protože křik zase zesílil.</p>
<p>Přeskočili malou nízkou zídku a vběhli do průjezdu domu, kterým Široko před několika vteřinami proběhl. Rozběhli se, jak nejrychleji dovedli, prolétli průjezdem a na ulici ozářené měsícem zahlédli ještě Široka, jak se vrhá do ochrany stínu. Ale již se sem řítí zástup Vontů.</p>
<p>Rychlé šípy mají před nimi náskok asi deset metrů. Také z boční ulice sem přibíhají hlídky Uctívačů i členové Žlutého květu. Rychlé šípy v běhu pozorují, že hoši Žlutého květu Uctívačům něco ukazují a hovoří s nimi. Zřejmě jim předkládají listy ginga a žádají je, aby zastavili pronásledování Široka. Lest se však nijak nedaří.</p>
<p>Už je asi prozrazená. Uctívači běží dál.</p>
<p>Široko pádí kupředu jako vítr. Rychlým šípům se však zdá, že se vzdálenost zkracuje. Předstírá Široko, že nemůže běžet rychleji? Nebo je skutečně unavený? Nebylo by to nic divného, má dnes za sebou pořádnou honičku!</p>
<p>Rychlé šípy dělají čest svému jménu. Všichni běží tak rychle, že nechávají daleko za sebou Vonty i s Losnou. Ale už ochabuje i Červenáček a také Jindra ztrácí rychlost; je pozadu o krok, pak o dva — a mezera mezi ním a Mirkem, Jarkou a Rychlonožkou se stále zvětšuje. Jak dlouho ten hrozný běh může ještě trvat? Nepředstírá-li Široko ochablost, je naděje na vítězství. Je však také možné, že Široko chce Rychlé šípy je™ vyčerpat!</p>
<p>Až se mu ocitnou — uštvané — v patách, zvýší rychlost a zmi: jim jako dým ve větru!</p>
<p>Široko teď zabočil do vrat jednoho domu, ale po několika vteřinách vyběhl zase ven na ulici.</p>
<p>Snad ho v domě někdo vyplašil nebo tair nenašel odemčené dveře do dvora, kterými chtěl prchnout.</p>
<p>Těch něk vteřin, které ztratil, znamenitě prospělo Rychlým šípům, přiblížily se mi takřka o polovinu vzdálenosti.</p>
<p>Vzadu slyšely stále ještě výhružný ryk Vontů, kteří se marně sna udržet s Rychlými šípy stejné tempo. Jen mimořádně rychlí jedinci drželi, ostatní se ztráceli stále ve větší vzdálenosti. Široko prchal do odlehlých částí Stínadel, kde Uctívači neměli žádné hlídky, protože jednak nepředpokládali, že by Široko utíkal až sem, jednak v těchto místech neměli své přívržence.</p>
<p>Široko znovu vběhl do průjezdu domu, ale nevybíhá už ven jako předtím. Několik vteřin potom jsou u dveří již i Rychlé šípy. Mírní trochu rychlost, aby mohly zabočit do průjezdu. Zdá se jim, že zde ještě vane vzdušný proud, zvířený Širokovým tělem.</p>
<p>354</p>
<p>Na rohu ulice se objevili první Vontové.</p>
<p>Spatřili Rychlé šípy vbíhající do dveří domu.</p>
<p>Pochopili, že tam tedy vběhl před nimi i Široko.</p>
<p>Rozběhli se sem a v jejich stopách se za chvíli přiženou ostatní, kteří neměli tak rychlé nohy a nestačili s dechem.</p>
<p>Dveře z průjezdu domu do dvora byly zamčené. Ale na schodišti ztichlého domu se ozývaly tiché běžící kroky. Široko prchá zřejmě nahoru! Snad se skryje v některém zákoutí tmavých chodeb. Nebo vyběhne až k půdě. Bude-li půda zamčená, je v pasti!</p>
<p>Rychlé šípy se odhodlaně rozbíhají nahoru po schodech. Do průjezdu vběhli ještě Jindra a Červenáček. Mirek s Jarkou a Rychlonožkou nemohli po tmavém schodišti běžet tak rychle, a tak je oba dohonili.</p>
<p>“Opatrně!” šeptal Mirek. “Znáte jeho sílu!</p>
<p>Může být tady schovaný někde za některým rohem chodby. Připravte se na všechno! A držte ho za každou cenu! Pozor — pozor!”</p>
<p>Poslední slova skoro vykřikl. Ve tmě chodby se cosi zabělalo a vzápětí se proti nim vyřítilo něco velikého, černého. Široko s bílou maskou na obličeji.</p>
<p>Vrazil prudce do Mirka, který by upadl, kdyby jej Jarka nezachytil. Rychlonožka skočil Širokovi na krk, ale ve tmě se minul, dotkl se jen jeho ramen a sklouzl k zemi. Jindra přes Rychlonožku upadl. Ale již je zde zase Mirek a s pomocí Jarky se snaží zabránit Širokovi v útěku.</p>
<p>Celý zápas probíhá téměř beze slov, je slyšet jen oddechování a polohlasné výkřiky, kterými se Rychlé šípy vzájemně upozorňují. Zato dole v průjezde se rozhlaholily hlasy Vontů, kteří sem již doběhli, a nyní po Širokovi pátrají. Jejich křik je stále větší.</p>
<p>Široko hluk v průjezdu jistě slyší. Poznává, že kruh pronásledovatelů se zužuje. Boj se stává zoufalejším. Rychlé šípy nedbají ran, smýkání a náporů. Věší se na Široka, padají pod jeho údery, jejich síly jsou proti němu slabé. Po schodech o patro níže se již ozývají kroky Vontů, “Dáme ti možnost úniku!” namáhavě mluví Mirek mezi zápasem k Širokovi. “Dej nám hlavolam — a bude všechno v pořádku.</p>
<p>Zastavíme dokonce ty, kteří se sem ženou po schodech! Slyšíš je přece?”</p>
<p>Místo odpovědi se však Široko novým náporem prudce a nečekaně osvobodil a dlouhými skoky uhání chodbou ke schodům a po nich zase výše.</p>
<p>Dole v chodbě se ozval hněvivý mužský hlas.</p>
<p>Nějaký nájemník asi vyhání Vonty z domu. Jindra se v běhu opatrně naklání přes zábradlí a vidí, že Vontové skutečně sbíhají po schodech dolů.</p>
<p>Obsadí ovšem jistě všechny dvory a okolní ulice, že jim ani myš neuklouzne!</p>
<p>355</p>
<p>Široko teď běží po dlouhé pavlači, která se táhne podél celého domu. Vede z ní kamsi dolů druhé schodiště, ale Široko je snad přehlédl nebo jím nechce běžet, nechává je prostě bez povšimnutí. Ale jiný únik z pavlače není! Co Široko zamýšlí? Pavlač končí zdí.</p>
<p>A teď — teď — proboha — zbláznil se snad Široko — nebo si myslí, že má křídla? Přehoupl se jediným skokem přes zábradlí pavlače, odrazil se mohutně od jejího vnějšího okraje — a obloukem skáče dolů na</p>
<p>plochu nižšího stavem.</p>
<p>Rychlé šípy zůstaly stát jako přimrazené. Krev jim ztuhla v žilách nad Skokovým skokem. Trvá snad jen čtyři nebo pět vteřin — a přece se jim zdá, že ten skok je celou věčností. Jejich oči sledují letící tělo a vyměřují si mimoděk místo na dolní střeše, kam dopadne. Už ale také s hrůzou vidí, že si Široko svůj skok špatně vyměřil.</p>
<p>Stavení, na jehož střechu chtěl přeskočit, je příliš vzdálené od domu s pavlačí. Široko nemůže tu šíři skokem překonat.</p>
<p>Silná rána, kterou způsobil Široko dopadem na kovovou rouru, působí na Rychlé šípy ohlušivě.</p>
<p>Nejsou schopné jediného pohybu ani slova.</p>
<p>Širokovy nohy sklouzly z okapové roury do prázdna, jeho tělo se jakoby zlomilo, ruce se zoufale snažily zachytit střechy a pak alespoň roury, ale nebylo to možné — Široko zvolna padal těsně při zdi stavení dolů do dvora. Bylo tam tma, ale Rychlé šípy si přesto zakryly oči. Vzápětí temný úder na dlažbu dvora zvěstoval, že Široko dokončil svůj šílený, nepodařený skok, 37 Skrýš je prázdná</p>
<p>“Tady!” vykřikl konečně Mirek a ukázal na schodiště. “Musíme k němu dolů! Snad se dá ještě pomoct. Zavoláme lékaře, snad ještě není mrtvý.”</p>
<p>Odkudsi se ozval onen zlověstný zvuk Vontů, který Rychlé šípy dnes</p>
<p>již jednou slyšely. Vontové jsou jistě tady, rozlezlí po domech, dvorcích i půdách. Na tomto schodišti je zatím ještě klid. Také dole na tmavém dvorečku, kde leží Široko, je ticho. Snad ještě nikdy v životě neseběhly Rychlé šípy ze schodů tak rychle</p>
<p>jako teď. Na dvorku je tma a Rychlé šípy mají skoro strach rozsvítit baterky, co uvidí?</p>
<p>356</p>
<p>Na pavlačích vedlejšího domu se ozval křik.</p>
<p>Vontové! Také z vikýře dalšího domu kdosi volá.</p>
<p>Vontové už jsou zase na stopě. Pozor! Pozor!</p>
<p>“Jen ne svítit!” šeptá vzrušeně Mirek.</p>
<p>“Upozornili bychom na sebe! Však se ve tmě brzo rozkoukáme!”</p>
<p>Měl pravdu. Asi po dvaceti vteřinách si jejich oči počaly zvykat na temnotu, která vládla mezi domem a nádvorním stavením.</p>
<p>Od zdi stavení se neslo sténám. S největšími obavami tam zamířili. Vzápětí spatřili Široka, sedícího na zemi u zdi. Ani teď neodložil z obličeje bílou škrabošku. Rukama si svíral a třel koleno levé nohy.</p>
<p>Když spatřil Rychlé šípy, chtěl povstat, ale nedařilo se mu to.</p>
<p>“Seď! Klidně seď!” šeptal mu Mirek uklidňujícím hlasem. “Stalo se ti něco? Máme s sebou lékárničku, ošetříme tě! Schováme tě před všemi pronásledovateli. Nechceme teď na tobě hlavolam, když je ti zle! Až s tebou bude jednou zase všechno v pořádku, zahájíme s tebou znovu boj o hlavolam tvrdě a neúprosně! Ale teď, když se nemůžeš bránit, boj zastavujeme!”</p>
<p>“Kdo jste?” vydralo se Širokovi namáhavě z úst. “Kdo jste, že se mnou jednáte tak neuvěřitelně šlechetně? Každý jiný by využil toho, že jsem pádem na chvíli oslabený, a ježka v kleci mi vyrval. A vy mi ještě nabízíte pomoc!”</p>
<p>Mirek otevřel lékárničku a Široko vysoukal nohavici kalhot nad koleno. Objevila se svalnatá noha mladého člověka, v koleni ošklivě rozbitá.</p>
<p>Mirek se snažil zastavit krvácení a pak — pokud to ve tmě bylo možné — položil na koleno prozatímní obvaz. Jarka zatím odpovídal na Široko-vu otázku:</p>
<p>“Jsme Rychlé šípy, snad nás znáš! Nejsme ze Stínadel! Patříme na Druhou stranu. Ale chceme dopomoct Stínadlům k takovému míru a svornosti, jaké tu panovaly za dob Vojtěcha Vonta. Víme, zeje zde nyní několik skupin a každá chce převzít vedení. Známe jednu z nich, vede ji dobrý chlapec Vláďa Dratuš. Myslíme, že by byla ze všech nejschopnější zjednat ve Stínadlech pořádek a klid. Proto se taky snažíme získat ježka v kleci, odznak Velkého Vontství. Tím by přibyli Vláďovi Dratušovi další přívrženci. Víš přece jistě dobře sám, co pro Vonty znamená!”</p>
<p>“Jak bych nevěděl!” zašeptal Široko vzrušeně.</p>
<p>“Víte, kdo jsem? Jsem předchůdce posledního Velkého Vonta! Toho, který chtěl předat Losnovi Velké Vontství po Losnově vítězném zápase s Mažňákem. Když Mažňákův otec ježka v kleci vyrval Losnovi z ruky a utopil ho v podzemní stoce, vontská organizace se rozpadla. Chtěl jsem ji obnovit. Vylovil</p>
<p>357</p>
<p>jsem proto po mnoha pokusech za pomoci několika mladších hochů hlavolam ze stoky svatojakubského kostela — a nyní jsem zkoušel a hledal po celých Stínadlech schopného Vonta, který by se hodil pro funkci náčelníka.</p>
<p>Zkoušel jsem povahy i tělesné schopnosti.</p>
<p>Vždy jsem však objevil nejvýš hrubou sílu a špatné vlastnosti, ale ušlechtilost ducha, o kterou mi především šlo, jsem nenašel. Vy jste první, kteří se mi zamlouváte svým rytířským chováním.</p>
<p>Místo abyste se na mě vrhli a využili mé chvilkové bezmocnosti, pomáháte mi a chcete mne vzít pod ochranu. Kdybyste byli ze Stínadel, svěřil bych odznak Velkého Vontství bez váhání jedině vám! Takhle však — když nejste naši — svěřím ho aspoň tomu, pro koho pracujete: Vláďovi Dratušovi. Slyšel jsem už o něm mnoho dobrého a vy jste ty zprávy potvrdili. : Za chvíli tu budou Uctívači se svým nepoctivým náčelníkem Mažňá-</p>
<p>kem, který po hlavolamu tak prahne! Najdou mne, prohledají mne — ale ježka v kleci přece nenajdou! Bude už v úplném bezpečí! Bude u vás!</p>
<p>Předejte hlavolam Dratušovi! A vyřiďte mu, že mu přeju úspěch ve volbách Velkého Vonta!”</p>
<p>Sáhl do náprsní kapsy a vytáhl kožený váček.</p>
<p>Zatřepal jím a na nastavenou dlaň cosi vypadlo.</p>
<p>“Ježek v kleci!” vydechl rozechvěně Jindra.</p>
<p>“Podívejte se! Ježek</p>
<p>v kleci!”</p>
<p>Ano — nebylo pochyb! Přes značnou tmu poznali hoši v Širokově dlani ten kouzelný předmět, podivný hlavolam dávno mrtvého chlapce Jana Tleskače, opředený závojem pověstí a legend, o který bojovaly celé generace Stínadelských. Ježek v kleci, který ve svém vnitřku — podle Tleskačova deníku — má skrývat i úžasný Tleskačův vynález, plán létacího kola!</p>
<p>Schody, střechy, dvorky, vše již hlučelo hlasy rozdychtěných Vontů, ale Rychlé šípy zde stály v němém úžasu a vzrušení jako solné sloupy, neschopné jediného pohybu. Hlavolam, po kterém pátraly déle než rok, jim Široko dává do úschovy.</p>
<p>Hlavní část boje je tedy dokonána! Rychlé šípy někde v tajnosti vyjmou ježka z klece, rozšroubují —a plán létacího kola odevzdají příslušným úřadům, aby ho nezneužil nikdo nepovolaný. Pak vrátí ježka zpět do klece a předají hlavolam Dratušovi, aby mu pomáhal získat nové přívržence.</p>
<p>“Rychle! Tak rychle!” zašeptal netrpělivě Široko a podával hlavolam Mirkovi. “Na co čekáte?”</p>
<p>Mirek vzal chvějící se rukou hlavolam z jeho dlaně, potěžkal jej a vsunul chvatně i se sáčkem do kapsy. Nebyl opravdu už čas na nějaké dlouhé rozjímám. Vontové se zde mohou objevit každou vteřinu!</p>
<p>Široko si teď sňal škrabošku — a Rychlé šípy se pátravě zadívaly do jeho tváře. Byl to mladý — snad dvacetiletý muž bystrého pohledu, jeho obličej prozrazoval energii a odvahu.</p>
<p>Usmál se na hochy povzbudivě a pravil tiše: “Tak — a teď rychle pryč odtud! Rychle! Víte, co máte u sebe! A víte taky dobře, co by se stalo, kdyby vám to vzali! O mne se nestarejte, pomůžu si sám.”</p>
<p>“Musíš hned k lékaři!” nabádal ho Mirek.</p>
<p>“Vyčistí ti pořádně ránu a dá lepší obvaz.”</p>
<p>Široko bezstarostně mávl rukou: “Vím, nebojte se! Doktor je v domě, kde bydlím! Na shledanou! Na shledanou při vítězné volbě Velkého Vonta!” S Jarkovou pomocí vstal a dobelhal se do větší tmy v koutě dvora, kde se ukryl mezi starým haraburdím.</p>
<p>Chlapci pak již nemařili ani vteřinu. Vyběhli kolem schodů do chodby domu, proběhli jí a dostali se na ulici. Bylo zde hodně Vontů, ale žádný z nich si jich nevšímal. Každý pátral jen po bílé Širokově škrabošce.</p>
<p>Jediná myšlenka Rychlé šípy ovládala: dostat se domů, na Druhou stranu, do klubovny, a tam rozšroubovat ježka. Trvalo dlouho, než se udýchám chlapci ocitli v místech, odkud znali již cestu k Rozdělovací třídě. Mirek držel křečovitě ruku v kapse na hlavolamu, jako by se bál, že se přihodí zase něco neočekávaného, jako tenkrát ve svatojakubském kostele.</p>
<p>Naštěstí cesta dobře skončila, a když se dostali do své klubovny, nechtěli ani věřit, že je konec bojů o ježka.</p>
<p>Zamkli za sebou důkladně dveře, Rychlonožka stáhl i záclony v okně, jen aby nikdo nepovolaný nemohl do klubovny nahlédnout nebo dokonce vniknout.</p>
<p>Mirek přistoupil ke stolu a chtěl pronést několik slavnostních vět. Ale byljak rozechvěný, že se nemohl soustředit. Pravil jen: “Tak jsme to přece jen dokázali! Ježek v kleci je v našich rukou.</p>
<p>Není to sen! Je to pravda! Podívejte se!”</p>
<p>Vytáhl ruku z kapsy, kde ji měl po celou cestu ze Stínadel, a položil na stůl sáček s hlavolamem.</p>
<p>Jarka jej dychtivě uchopil a vysypal ježka na stůl.</p>
<p>Ježek zazvonil o jeho desku. Hoši se do něj takřka vpíjeli očima. Jeden po druhém bral ježka do ruky; co vše se pojilo s tímto podivným předmětem!</p>
<p>Jakou ponurou minulost měl! Co generací ho hledalo a zá-</p>
<p>358</p>
<p>359</p>
<p>pasilo o něj. Nešťastný Jan Tleskač kvůli němu snad položil svůj mladý život! A teď ježek v kleci tady leží na stole, v klidu a jakoby po velké bouřlivé cestě, mrtvý a nemluvný svědek dávno minulých událostí!</p>
<p>Jindra pak vzal hlavolam opět do ruky a jeho rty horečně šeptaly návod, vyčtený z deníku Jana Tleskače, podle kterého bylo možné ježka z jeho klece vyjmout. Jindra uměl ta slova nazpaměť, nezapomněl je ani po roce! Vždyť na něj působila vždy takovým mocným a kouzelným dojmem!</p>
<p>“Když natočíme nejdelší osten ježka tak, aby vyčníval z klece nejširším jejím otvorem, posuneme ježka do poloviny výšky klece. Pak točíme za vyčnívající osten ježkem, až na jeho protilehlé straně dostaneme do kolmé polohy nad sebou dva jiné ostny, nejdelší po tom, který už vyčnívá vpředu. Popostrčíme předním ostnem ježka tak, aby jeho dva kolmo nad sebou se nacházející ostny pronikly protilehlým otvorem co nejvíce ven. Potom za přední osten sklápíme celý hlavolam jakoby dolů, až jak zadní dva vyčnívající ostny dovolí, a poněkud doleva. Tím ježek dostane v kleci takovou figuru, že všechny jeho ostatní ostny, které jinak překážejí jeho vyklouznutí ven, zmizí z jiných otvorů klece y jejím vnitřku a zaujmou příznivou polohu k nejširšímu otvoru. A pak stačí už jen ježkem kroutit za nejdelší vyčnívající osten střídavě sem a tam. Přitom se osvobozuje ježek stále víc a více svými ostny z klece, až je venku úplně!”</p>
<p>Se vzrušeným výrazem v tváři opakoval Jindra tiše a jakoby sám pro sebe tato slova, napsaná kdysi Janem Tleskačem. A jak Jindrova ústa pronášela tato slova, jeho chvějící se prsty pracovaly</p>
<p>horečně</p>
<p>s</p>
<p>kuličkou,</p>
<p>posázenou</p>
<p>dlouhými výčnělky, která zvonila uvnitř klece, kovového pouzdra s podélnými otvory.</p>
<p>Nikdo neuměl vyjmout ježka z klece kromě Jana Tleskače. Rychle šípy se to naučily teprve z jeho deníku, nikdy však neměly možnost se ve skutečnosti přesvědčit, zda by to dokázaly, protože hlavolam nedostaly nikdy do ruky. A teď tady hlavolam je — a Jindra se usilovně snaží o to, co nedokázaly celé generace Stínadelských kromě Otakara Losny: dostat ježka z klece ven!</p>
<p>A daří se to! Kupodivu — daří se to! Jindra namáhavě oddychuje, pot rozčilení se perlí na jeho čele — a ježek stále víc vystupuje svými výčnělky ze své těsné klece, kde — kromě několika vteřin loňského roku — odpočíval celá desetiletí.</p>
<p>“Mám!” vykřikl pak pronikavě Jindra.</p>
<p>“Podívejte se! Mám! Je venku!” Roztáhl chvějící se ruce. Na dlani levé ruky měl kovové pouzdro, na druhé dlani byla ostnatá kulička, rovněž z kovu, poněkud zrezivělá.</p>
<p>360</p>
<p>Rychlé šípy se k Jindrovi vrhly a prohlížely obě součástky hlavolamu. Bylo to k neuvěření!</p>
<p>Hlavolam je v moci Rychlých šípů! Dokonce rozebraný! Byl to jeden z nejvýznamnějších okamžiků celého klubu!</p>
<p>“Dobrá! Ale teď dál!” vykřikl pak netrpělivě Mirek. Takřka vytrhl ježka z Rychlonožkovy ruky a pravil: “Musíme jednat rychle! Rozšrou-bujeme ho! Umřu nedočkavostí!”</p>
<p>Otřel kuličku a její ostny důkladně skelným papírem, až se pod nánosem špíny a řezu objevila ryska, která jasně naznačovala, že kulička se skládá ze dvou stejně velkých částí. Pokusil se oddělit je od sebe šroubováním podle deníku Jan Tleskače. Nepodařilo se mu to však, ač se namáhal, jak mohl.</p>
<p>“Olej!</p>
<p>Přinesu</p>
<p>olej,</p>
<p>počkej!”</p>
<p>zvolal</p>
<p>Červenáček a již zmizel ve dveřích.</p>
<p>Netrvalo ani dvě minuty a byl zpět i s lahvičkou strojního oleje.</p>
<p>Mirek celého ježka důkladně promastil, špičkou ostrého nože vyčistil rysku od posledních zbytků špíny a pak se opřel prsty znovu o výčnělky ježka, až mu klouby na prstech zbělely.</p>
<p>“Tak co —jde to?” toužebně šeptal Jarka.</p>
<p>Neuvědomil si vzrušením, že může mluvit nahlas.</p>
<p>Napětí se stupňovalo každou vteřinou. Hoši ani nedýchali. Obklopili Mirka tak, že na ježka ani neviděl. Nebylo to však zapotřebí — stačilo jen opírat se prsty do ostnů ježka.</p>
<p>Pak ostny povolily. Pohnuly se na obou polokoulích ježka proti sobě, pomalu, ozvalo se téměř neslyšitelné skřípnutí a Mirek zvolal: “Jde to! Povoluje! Lidičky, já se zblázním!”</p>
<p>Vzápětí prudce odstrčil hochy a položil na stůl ježka, rozšroubované-ho na stejně velké kusy.</p>
<p>Hoši se vrhli ke stolu.</p>
<p>Mirek zde stál jako bez ducha a díval se s vytřeštěným pohledem na stůl.</p>
<p>Uvnitř ježka měl být plán létacího kola narýsovaný na hedvábném papíru.</p>
<p>Z ježka se však na stůl vysypala jen zčernalá měkká hromádka čehosi neurčitého, co snad kdysi bylo papírem.</p>
<p>V jedné z obou polovin ježka byla maličká dírka prožraná rzí.</p>
<p>Hoši se dívali nechápavě jeden na druhého a v klubovně bylo takové ticho, že slyšeli bít i svoje vlastní srdce.</p>
<p>361</p>
<p>38 Žlutý květ vítězí</p>
<p>Trvalo řadu dní, než se Rychlé šípy zotavily ze svého otřesu. Jejich sen, že zachrání Tleskačův báječný vynález létacího kola, se rozplynul v několika vteřinách. Hlavolam ležel řadu měsíců v podzemní stoce svatojakubského kostela, než jej Široko s Emilem Hačiříkem a dalšími neznámými chlapci vylovili. Za tu dobu rez dokonala své zhoubné dílo. Vyhlodala malý otvor, kterým vnikla dovnitř ježka voda a zničila drahocenný plán. Kolik let nebo desetiletí bude trvat, než někdo jiný objeví to, co objevil Jan Tleskač? Kdo znovu objeví správné vyvážení kola, upravení jeho křídel a všechno ostatní tak, aby se člověk na kole mohl skutečně vznést do vzduchu jen svou vlastní silou? Bezmotorové letouny již dnes brázdí s člověkem celé desítky hodin vzdušné moře, aniž člověk svou sílu upotřebil. Tím spíše bude moci člověk létat, použije-li k tomu ještě své síly! Jde jen o sestrojení patřičného letounu. Jsou desetitisíce možností sklonů úhlu křídel, jejich rozpětí a váhy. A jen jedna z nich je správná. Jan Tleskač ji objevil. Kdo a kdy ji objeví znovu?</p>
<p>Pro Rychlé šípy, které se ježka v kleci konečně zmocnily po tolika zápasech, bylo zklamání nad jeho zničeným obsahem příliš velké. Ještě se ani nevzpamatovaly ze ztráty Bubliny a již se musely znovu smiřovat s novou ranou osudu.</p>
<p>Chlapcům se zdálo, že pro ně celý svět ztratil svou přitažlivost. Chodili zamračení a nemluvní.</p>
<p>Vydali jen jedno číslo TAM—TAMU za dlouhu dobu, a přestože v něm oznámili, že získali ježka v kleci, kroutili čtenáři hlavou nad špatnou náladou, která z celého TAM—TAMU vyzařovala. Nikdo z nich nechápal, proč jsou Rychlé šípy tak mrzuté, když dosáhly svého cíle. Neboť nikdo nevěděl, co se v hlavolamu ukrývalo.</p>
<p>Byl to Losna, kdo Rychlé šípy vyburcoval z jejich mrzuté nálady a přiměl je k další činnosti.</p>
<p>Přišel k nim kteréhosi únorového dne, kdy ve vzduchu již všechno vonělo předjařím a rozpovídal se o Stínadlech, o Žlutém květu, o získávání nových přívrženců a ještě o jiných věcech.</p>
<p>Neřekl ani slůvka, že by byl rád, kdyby Rychlé šípy už donesly do Stínadel první vontskou kroniku a ježka v kleci, ale Rychlé šípy se dovtípily, že je čas tak učinit.</p>
<p>“Přijdeme k vám v pátek!” pravil Mirek Losnovi. “Přineseme vám kroniku i hlavolam.</p>
<p>Čekej na nás v pět hodin u Rozdělovací třídy a přiveď s sebou své lidi, ať máme bezpečný průvod. Uctívači by nás dokázali přepadnout a věci nám vzít dřív, než bychom je dopravili k vám do klubovny!”</p>
<p>Losna jásal radostí: “To bude mít Vláďa Dratuš radost, hned zítra mu to půjdu říct. Je už několik dnů v nemocnici, operovali ho a brzo prý už bude vidět! Jsem u něj každý den. Pořád o vás mluví a ptá se na vás!”</p>
<p>Losnova návštěva vyvedla Rychlé šípy z jejich rozmrzení. V pátek se chlapci podle úmluvy vydali ke</p>
<p>Stínadlům</p>
<p>s</p>
<p>drahocennými</p>
<p>vontskými</p>
<p>památkami. Celá Druhá strana je doprovázela na této slavnostní cestě, hoši a děvčata jako očarovaní pohlíželi na klidné a sebevědomé Rychlé šípy a na jejich tašku, ve které spočívala vontská kronika a ježek v kleci.</p>
<p>Na Rozdělovací třídě čekal Losna asi s padesáti členy Žlutého květu. Ucpali celou ulici a dopravní strážník měl co dělat, aby udržel dopravu v pořádku.</p>
<p>Z uličky V přítmí a ze Železniční ulice se proti Žlutému květu vyvalili Uctívači a na plácku, který se nazýval Čertova kuchyně, vzplanul velký boj, jehož cílem bylo ukořistit Rychlým šípům vontskou kroniku a ježka.</p>
<p>Ale Žlutý květ zde měl tolik lidí, že Rychlé šípy byly zcela bezpečné, boj se k nim nedostal. A v každé ulici se přidávali další a další Vontové, dosud nerozhodní, ke Žlutému květu. Nadšení se zmocnilo celých Stínadel.</p>
<p>Rychlé šípy došly až do klubovny Žlutého květu, kde kroniku a ježka v kleci slavnostně předaly Losnovi. Spolu se členy Žlutého květu sepsali předávací listinu: “My, Rychlé šípy, předáváme dobrovolně Žlutému květu první vontskou kroniku, kterou jsme vykopali ve Stínadlech na Červených schodech, a ježka v kleci, získaného od Široka, ve snaze dopomoci Žlutému květu k spravedlivému vítězství ve volbách Velkého Vonta. Jsme šťastni, že jsme se přičinili o objevení těchto dvou vontských památek, protože víme, jak jsou pro Stínadla důležité. Přáli bychom si, aby pod vedením těch, kterým tyto věci dnes z dobré vůle předáváme, Stínadla našla zase svůj klid a mír, jako tomu bylo za dávných časů Vojtěcha Vonta.”</p>
<p>Potom přicházely Rychlé šípy do Stínadel skoro každý den. Vláďa Dratuš se pořád ještě nevracel z nemocnice a Žlutý květ měl plné ruce práce se získáváním nových přívrženců. Rychlé šípy se těchto jednání plně účastnily. Klubovna Žlutého květu bývala přeplněná vyjednavači z nejrůznějších koutů Stínadel. Do Žlutého květu se hlásily celé ulice. Z Dabinelovy party se odtrhla Myší past, Červenokohoutí plácek 362</p>
<p>363</p>
<p>a Dlouhé schody, aby přešly k Vláďovi Dratušovi. Rychlé šípy vyjednaly přistoupení uličky V chapadlech a Plaveckého náměstíčka.</p>
<p>Hlásily se Nadpotoční ulice, V mokřinách, Psí ulička a Tovaryšská. Sepisovaly se smlouvy, vyjednávaly různé výhrady, pro každou ulici byly nutné nějaké výjimky, zvláštnosti. Rychlé šípy byly jednomyslně přijaty za členy výboru Žlutého květu a svým přímým a slušným vystupováním získaly celému sdružení ještě větší důvěru.</p>
<p>Vláďa Dratuš posílal z nemocnice každý den výboru cenné rady. Rychlé šípy z nich poznávaly, jak dokonale Dratuš zná vůdcovské umění a jak ví, kde a jak má zasáhnout, aby úspěch byl ještě větší.</p>
<p>U Uctívačů ginga nastal rozkol a přes zuřivý odpor Mažňáka, který Uctívače vedl, přestoupily ke Žlutému květu ulice Ve zjeveních, Katovská a Na nosálku.</p>
<p>I takové ulice a plácky, kde až dosud Vontové nebyli sjednocení, volily teď místní náčelníky a rozhodovaly se s nimi, ke které straně se přidat.</p>
<p>Kteréhosi dne se pak vrátil Vláďa Dratuš.</p>
<p>Jeho jasné oči viděly! Žlutý květ jej přijal s nevypsatelným jásotem. A Vláďa byl ve své skromnosti a radosti tak milý!</p>
<p>Několik prvních dnů nosil ještě tmavé brýle, a když oslnivé jarní sluníčko se rozzářilo ve stínadelských uličkách, musel mít oči dokonce zavázané černou páskou. Přesto se však každý den vydával do nejvzdálenějších částí Stínadel, kde svým jasným kovovým hlasem promlouval k neznámým Vontům o cílech Žlutého květu, o věčném míru a klidu, o užitečném prožití chlapeckých let, o dobrých činech, které by Stínadel-ští měli konat, o ušlechtilosti a rytířství.</p>
<p>A každá taková výprava přivedla Žlutému květu další přívržence, kterým se zalíbily Vláďovy názory. Nesliboval nic, ukazoval jen, jaká by stínadelská mládež měla být a co vše by mohla prosadit a mít, kdyby byla svorná.</p>
<p>Bývalá Vontská rada, která před rokem měla předat Velké Vontství Losnovi, vyhlásila volby Velkého Vonta na den 8. dubna. Toto datum se blížilo závratnou rychlostí. Rychlým šípům alespoň připadalo, že v ruchu jednám a příprav dny přímo letí.</p>
<p>Jaro už bylo v rozpuku, dubnové sněhové přeháňky již přestaly a známé žluté květy, kterými byla kdysi pokryta rakev Roberta Komoura, se zase</p>
<p>už</p>
<p>začaly</p>
<p>ukazovat</p>
<p>na</p>
<p>každém</p>
<p>nevydlážděném kousku stínadelských ulic, podél stěn domů, u zídek a stromů, u Černé vody, všude — všude.</p>
<p>Nad Stínadly se klenulo vysoké jarní nebe a ve vzduchu bylo plno jarních vůní. Uličky a zákoutí se už nezdály Rychlým šípům tak ponuré a smutné.</p>
<p>A pak nadešel ten slavný, velký den voleb.</p>
<p>Vontská rada se rozhodla, aby se volba Velkého Vonta konala na nádvoří domu, v jehož dvoře stála kůlna s vozem Žlutého květu. Mažňák protestoval, ale nic mu to nepomohlo. Pocta, že volby se mají konat právě zde, byla Žlutému květu přiznána za získání ježka v kleci a první vontské kroniky.</p>
<p>Hned po poledni toho památného dne se začaly ke klubovně Žlutého květu trousit první hloučky Vontů. Rostly stále víc a více. Přicházely sem celé ulice s nápisy na tabulích. Byli tu Vontové z Modrých ulic, jak se říkalo západním částem Stínadel, vydlážděným modrým kamenem, přišly ulice z okolí jatek, Vontové z ulice Na sekeře přišli dokonce s tahací harmonikou a se zpěvem. Jejich zpěv vystřídala mohutná válečná vontská píseň beze slov, kterou zpívali bouřlivě a nadšeně všichni přítomní znovu a znovu do nekonečna.</p>
<p>Rychlé šípy spatřily na voze mezi Vontskou radou i Široka. Dnes ovšem neměl na tváři bílou škrabošku a nikdo nevěděl, že on je Široko, kromě Rychlých šípů. Usmál se na ně vesele.</p>
<p>Vláďa Dratuš se prodral návalem k Vontské radě, něco s ní vyjednával a pak k ní přivedl Rychlé šípy.</p>
<p>“To jsou chlapci Rychlých šípů, kteří nám tak pomáhali a kteří objevili první vontskou kroniku!”</p>
<p>představil je. Členové Vontské rady podali Rychlým šípům ruku a vyptávali se jich na podrobnosti. Byl zde i poslední Velký Vont, který měl předloni Losnovi předat svůj úřad.</p>
<p>Vontská rada se potom odebrala do kůlny, kde začaly volby. Každá skupina, která se ucházela o Velké Vontství, měla zde jednoho zástupce, který měl seznam jmen a adres jejich členů. Která skupina bude mít víc členů, ta bude mít právo zvolit si Velkého Vonta ze svého středu. Jména členů vítězné skupiny budou později veřejně vyvěšena, čímž se znemožní jakýkoli volební podvod. Kdyby si některá skupina napsala do svého seznamu jména těch, kteří se k ní ve skutečnosti nehlásí, vyjde to najevo — a volby budou neplatné!</p>
<p>Bývalý Velký Vont zahájil zasedání starou zahajovací formulí: “Buďme svorni!”</p>
<p>Členové Rady povstali a vzkřikli: “Žlutá je barva naše!”</p>
<p>“Nevyzraďme nic, co víme!” pravil zase bývalý Velký Vont. Rada odpověděla jakoby jedněmi ústy: “Mlčenlivost chrání nás!”</p>
<p>364</p>
<p>365</p>
<p>Tím bylo zasedání zahájeno.</p>
<p>“Slavné údobí vontských dějin se znovu otvírá,” začal bývalý Velký Vont svou řeč. “Po více než jednoroční nečinnosti se scházejí dnes náčelníci stínadelských ulic, aby odevzdali své hlasy těm, kterým důvěřují. Po době bezvládí a zmatků se mají Vontové opět spojit v jeden nerozborný celek s pevnou organizací a kázní, jako tomu bývalo dříve. Dnes, kdy důvtipem a statečností těch, kteří nejsou z našeho středu, Rychlých šípů z Druhé strany, jsme dostali do rukou prvm vontskou kroniku, známe snahy Vojtěcha Vonta. Chtěl zabezpečit Stínadlům mír, klid, přátelství. A my chceme v těchto snahách pokračovat. Potřebujeme však člověka, který by celou svou osobností dával dobrý příklad a usměrňoval nás, potřebujeme nového Vojtěcha Vonta.</p>
<p>Proto jsme dnes zde, abychom ho zvolili. Na něm bude záviset, jak budeme dodržovat zásady Vojtěcha Vonta a zda nové vontské údobí bude skutečně údobím míru, nebo jen nových rozbrojů, nesprávností a násilí. Volme proto dobře!”</p>
<p>Vysvětlil ještě pravidla voleb a potom předstupovali jednotliví zástupci různých skupin a předkládali písemné seznamy svých členů.</p>
<p>Někteří přicházeli ke stolu Rady skromně, nejistě, jiní pánovitě, hrdě, neboť si mysleli, že jejich skupina má nejvíc členů.</p>
<p>Za Žlutý květ odevzdal seznam Losna. Podíval se přitom významně na bývalého Velkého Vonta a řekl mu: “Vzpomínáš si, jak jsi mi tenkrát v jakubském kostele předal ježka v kleci? A jak mi ho Mažňákův otec vytrhl a utopil ve stoce? Dnes se to nestane!” Oba se usmáli.</p>
<p>Vontská rada dávala seznamy s menším počtem členů dospodu, s větším počtem navrch.</p>
<p>Sešit Žlutého květu byl pořád nahoře, žádná jiná skupina zatím neměla více přívrženců než on. A sešit tam zůstal až do konce voleb! Žlutý květ zvítězil!</p>
<p>Vláďa Dratuš vystoupil skromně, a přece hrdě na klubovní vůz | a v pravé ruce držel ježka v kleci. Jeho jasné světlé oči se rozhlédly po všech přítomných, zastavily se na chvíli u Rychlých šípů, přejely Vontskou radu a Vláďa potom promluvil:</p>
<p>“S vaší pomocí chci udělat Stínadla takovými, jakými byla za dob Vojtěcha Vonta. Při památce mrtvého Roberta Komoura slibuji, že pokud budu na místě, které jste mi svěřili, nedopustím, aby bylo ve Stínadlech pošlapáváno právo a čest a porušována svornost. Už nikdy nesmí mezi námi vzniknout nešvár, už nikdy nesmí být porušena vontská tradice. Žlutá je barva naše!”</p>
<p>366</p>
<p>Zpráva o vykonané volbě a o vítězství Žlutého květu se rozšířila nejdříve naplněným dvorem a pak na ulice před domem. Píseň Vontů se znovu ozvala a Vontové ji zpívali nadšeně a silně.</p>
<p>Pak se otevřela velká vrata kůlny a z ní vyjíždí klubovní vůz Žlutého květu, čerstvě promazaný kolomazí, ozdobený žlutým kvítím, na něm stojí Vláďa Dratuš s ježkem v kleci dosud v ruce, obklopen původními členy i Rychlými šípy. Vůz táhnou a tlačí nesčetní přívrženci a vyjíždějí průjezdem ven, do ulice, kde je vítá bouřlivý jásot všech Vontů.</p>
<p>Tak projíždí vůz všemi uličkami, všude nadšeně pozdravovaný a zaplavovaný stále větším a větším množstvím žlutého kvítí, jehož zásoby jsou nevyčerpatelné. Jásají a vůz pozdravují už i ti, kteří dali svůj hlas jiné skupině. Ano, ve Stínadlech zavládne svornost, bude zde zase mír a spolupráce jako kdysi dávno…</p>
<p>Do jásotu a do zpěvu vontské písně se mísí slavnostní vyzvaném stínadelských zvonů, je zase slyšet hluboký hlas Dunivé Kateřiny, jasný zvonivý hlas Zlaté svaté, i kovové srdce Velkého Dominika Rychlé šípy rozeznávají, a jak se dívají po věžích, odkud se zvony ozývají, vidí úžasné modré nebe, hluboké, tmavé, a věže jsou zlatě ozářené sluncem, jak je ještě nikdy neviděli.</p>
<p>Vůz zvolna a majestátně kodrcá po špatné dlažbě, projíždí jednou uličkou za druhou a skoro na každou mají Rychlé šípy nějakou vzpomínku ze svých dřívějších nebezpečných výprav.</p>
<p>Když dojel na rozhraní Zazděné uličky a Mokré jámy, kde byl podle první vontské kroniky před mnoha lety zraněn Berta Komour, celý průvod se zastavil a Vláďa Dratuš seskočil z vozu a na zeď domu připevnil kytici žlutého kvítí.</p>
<p>Všichni Vontové přitom smekli a jejich píseň se zase ozvala.</p>
<p>A ještě jednou zastavil vůz na své slavné cestě Stínadly: to když dojel na náměstíčko U starého mlýna. Zde sestoupily z vozu Rychlé šípy a postály chvíli v pohnutí u Bublinová hrobu. Zem již slehla a jen zpola smazané datum, které napsal Červenáček tehdy toho hrozného večera křídou, připomínalo místo, kde odpočívá jejich věrný psí druh.</p>
<p>A zase jel vůz dále, zdravený a vítaný, novými uličkami a zákoutími. Den pokročil. Věže, které vyčnívaly nad střechy domů, ještě pořád ozařovalo slunce, ale dole v uličkách panoval již chlad a vlhko.</p>
<p>Jednou budou všechny ty úzké, křivé a věčně vlhké uličky zbourány a na jejich místech vyrostou široké světlé ulice, ve kterých bude slunce až pozdě do večera. Nebezpečná, nezdravá Stínadla zmizí, tak jako doros— 368</p>
<p>tou a odejdou Vontové, kteří je dnes obývají.</p>
<p>Bude zde sídlit mládež zdravá a krásná, silná, čestná a dobrá.</p>
<p>Ale žlutý kvítek, který zde dnes roste, se starými Stínadly nezahyne! Udrží se mezi bloky domů a bude všem Vontům na věčné časy připomínat, že mají žít v míru a šlechetnosti, jak si přál Vojtěch Vont.</p>
<p>A ten žlutý květ míru se bude rozmáhat stále víc a víc a jednou přijde doba, kdy jej v klopě kabátu a ve svém srdci budou nosit nejen potomci dnešních Vontů ve Stínadlech, ale všichni lidé na celém světě, protože mír, dobro a ušlechtilost zaujmou dříve či později mysl všech.</p>
<p>A pak bude všude teprve dobře!</p>
<p>369</p>
<p>3/ TAJEMSTVÍ VELKÉHO VONTA 1 Návštěva ze Stínadel</p>
<p>Na tábořiště U tří borovic se zvolna snášel soumrak. Mírně se ochladilo, slunce už asi před hodinou zmizelo za clonou lehkých mraků.</p>
<p>Qilapci Rychlých šípů tu dnes byli od rána na své pravidelné každonedělní výpravě, a teď se chystali k odchodu domů.</p>
<p>Louky po obou stranách potoka s písečnými břehy zešedly a celý kraj — za slunečního svitu vždy tak líbezný — dostával soumrakem tísnivý, strašidelný vzhled.</p>
<p>“Tak si pospěšte — ” pobídl Mirek trochu netrpělivě Červenáčka a Jindru, kteří ještě neměli sbaleno a škádlili se tím, že po sobě házeli pichlavé kuličky. “Za chvíli je tma — a snad bude i pršet, tak ať jsme radši doma!”</p>
<p>Klubovní pes Kuliferda, náhrada za Bublinu, neklidně pobíhal kolem a lítostivě kňučel, protože si tady někde dnes dopoledne zahrabal utěšeně velký kus salámu od Jarky — a teď si nemohl vzpomenout, kde to bylo. Rychlonožka ho k sobě marně lákal: “Kuliferdo, hop k pánovi, no tak hop přece — co je to za pořádek — ty asi neslyšíš — viď? Hop k páníčkovi — copak je to??”</p>
<p>Jindra se rozesmál: “Nějak se mu k tobě nechce, Rychlonožko —co to má znamenat?”</p>
<p>A Červenáček jízlivě dodal: “No asi to, že Rychlonožka pro Kuliferdu není pán, tak proč by k němu dělal hop!!?”</p>
<p>Rychlonožka si přestal všímat Kuliferdy a obrátil se k posměváčkům. “Copak o to, to já pán jsem!”</p>
<p>odmítl</p>
<p>sebevědomě</p>
<p>Červenáčkovy</p>
<p>pochybnosti, “ale Kuliferda je neinteligentní zvíře a neví zkrátka, co hop k pánovi znamená! A jak by to taky mohl vědět, když bydlí většinou vždycky jen u vás dvou!? Co u vás moudrého může pochytit?”</p>
<p>Červenáček s Jindrou se však smáli ještě víc a Jindra v chechtotu kuckal: “No — ale panádlovou polívkou ho nekrmíme jako ty, když je u tebe!!” V</p>
<p>klubu bylo totiž zvykem, že Kuliferda byl stejně jako kdysi Bublina střídavě u jednoho z chlapců “na stravu i na byt”, aby si zvykl na všechny stejně — a také aby rodiče hochů příliš na Kuliferdu nehudrova-li- Zmíněná panádlová polévka bylo pomyslné jídlo, o kterém nikdo sice nevěděl, z čeho se vaří a jak chutná, ale každý si pod tím názvem předsta-375</p>
<p>voval něco velmi odporného, nechutného, co se prostě nedá jíst — a nejvíce jí škádlili Rychlonožku. Jindra tvrdil, že se polévka vaří z plesnivých chlebových kůrek, ale nevěděl to jistě…</p>
<p>Při vtipkování oba posledové konečně dobalili své torny. Snad je k tomu popohnala i těžká mračna, jež s podezřele se vzmáhajícím větrem vyplula nad kopci za potokem a blížila se sem.</p>
<p>“Tak hotovo?” ptal se Mirek.</p>
<p>“No dávno!!” potvrdil pokrytecky Jindra.</p>
<p>Červenáček-hračička ještě stačil z postranní kapsy torny vyndat smotané provázky, mezi nimiž prokukovala velká dřevěná cívka od nití — a každý již věděl, co ho</p>
<p>očekává.</p>
<p>Červenáček</p>
<p>omotal</p>
<p>provázkem</p>
<p>hochům</p>
<p>zápěstí, tak je k sobě vzájemně volně připoutal — a cívka na konci provázku asi tři metry za nimi harašila a poskakovala po zemi, když se vydali na cestu k domovu. Čekala je asi hodina chůze ke konečné stanici městského autobusu a pak zase ještě asi hodina autobusem i tramvají.</p>
<p>Šli v sevřeném hloučku, provázek mezi nimi se někdy někde trochu napnul, jindy povolil, jak se kdo chvílemi od ostatních na dva či tři roky vzdálil nebo zase přiblížil.</p>
<p>Všichni vždycky — ovšem kromě Červenáčka — na tenhle jeho bláznivý vynález hudrovali, ale v podstatě se jim to líbilo, připadali si jakol jediný spojený celek, peloton, harcující pěšinami a cestami. A chudinkal otlučená cívka — všemi opuštěná — ale pevně přivázaná — škobrtalal a poletovala za nimi. Ani ona se neztratí.</p>
<p>Kráčeli tak asi deset minut, zabraní do družného hovoru o Stínadlech a podivných zprávách z nich přicházejících, když se Jarka zastavil a zavolal na Rychlonožku: “A jestlipak jsi vzal s sebou náš tenisák? Položil jser ti ho k prostřední borovici, blízko tvé torny. Žes ho tam zapomněl -vid?? Tak tradáá pro něj! Měls ho dnes na starosti!”</p>
<p>Rychlonožka se také zastavil, a s ním i všichni ostatní. Provázky mezi nimi visely až k zemi. “To víš, že jsem ho tam nechal!” přiznal se zahanbeně.</p>
<p>“V torně ho nemám. Ale jít tam teď pro něj zpátky??” podíval se za sebe do tmícího se kraje a nasadil výraz zděšení. “To tak akorát!! Já tam půjdu — a ono mě tam něco vezme — viď??! I to to!!” ,,A co by tě prosím tebe jako mohlo vzít?”</p>
<p>ptal se Jindra.</p>
<p>“No něco! To já nevím co - ale ono není dobré si s tím moc</p>
<p>začínat — víte - ?” Nikdo nikdy nevěděl, do jaké míry Rychlonožka</p>
<p>svou bázlivost jen předstírá, a kde začíná doopravdy. Vydali se znovu na 376</p>
<p>cestu, památný tenisák, účastníka mnoha svých výprav, ponechali osudu.</p>
<p>Když se po náhorní rovině přiblížili k městu, spatřili je utopené dole v šeru, ale se záplavou světýlek pouličních lamp a rozsvícených oken v moři domů. Nad jednou částí města se rozlévala nazelenalá záře — tak</p>
<p>svítily jen staré plynové lampy - ano, tam se rozkládala ponurá</p>
<p>a nebezpečná čtvrť Stínadla!</p>
<p>“Nechtěl bych tam teď jít!” otřásl se Jindra.</p>
<p>“To bych opravdu šel radši zpátky pro ten tenisák ke Třem borovicím…” a máchl přitom rukou dozadu.</p>
<p>“I kdyby tě tam mohlo něco vzít?” zeptal se lišácky</p>
<p>Červenáček</p>
<p>a</p>
<p>mrkl</p>
<p>přitom</p>
<p>po</p>
<p>Rychlonožkovi. Ale než mohl Jindra přisvědčit, přerušil je Jarka: “Tiše - tiše - myslím, že jsem zaslechl… něco jako…”</p>
<p>“Co něco jako?1 dorážel Rychlonožka. “Co slyšíš?”</p>
<p>“Něco jako válečnou píseň Vontú!” nejistě vydechl Jarka, “tam odtamtud …” a pokynul přitom rukou ve směru zelenavé stínadelské záře.</p>
<p>“Na takovou dálku bys ji nemohl slyšet!”</p>
<p>mínil Mirek, “I když by nebylo nic divného, kdyby se ten hrozivý nápěv ve Stínadlech už zase dal slyšet…”</p>
<p>Rozhovořili se znovu o všech těch zvěstech, které ze Stínadel už zase přicházely. Nebyly ani dost málo radostné! Klub Žlutý květ, kterému Rychlé šípy zjara dopomohly za vzrušujících okolností k vedoucí úloze ve Stínadlech a jeho náčelníkovi Vláďovi Dratušovi k Velkému Vontství, se ocitl v úzkých, tísněný čímsi záhadným, jeho existence prý je ohrožená — a ve Stínadlech se zřejmě schyluje k nějakým novým rozbrojům. Zvolna se mírně rozpršelo. Rychlé šípy se zastavily, hoši z toren vytáhli</p>
<p>pláštěnky do deště. Všichni přitom — kromě Červenáčka — svorně nadávali na jeho provázky, teď jim náramně překážely. Ale když si pláštěnky oblékli, zase si mlčky provázky omotali kolem zápěstí. Nemohli Červenáčkovi prostě tu radost zkazit.</p>
<p>Vydali se na další cestu k domovu. Teď už nemluvili, zachumlaní do pláštěnek — a jen cívka na konci provázku daleko za nimi strašidelně rachotila a poskakovala po kamenité cestě a urousaný Kuliferda ťapkal v mokru a nevrle fňukal. Neměl déšť ani trochu rád! Když dojeli — to ovšem už bez provázků a bez cívky — a došli mnohými ulicemi Druhé strany k domu s klubovnou, spatřili tam u vrat kohosi postávat.</p>
<p>Mirek byl první, kdo ho poznal: “Vždyť je to Losna</p>
<p>— Otakar Losna - ze Stínadel! Ze Žlutého květu!”</p>
<p>“Alláh</p>
<p>s</p>
<p>tebou!”</p>
<p>zaburácel</p>
<p>vesele</p>
<p>Rychlonožka, který doma právě četl 377</p>
<p>knihu Na březích Nilu a tak čirou náhodou měl určité povědomí o Alláhovi. “Jak ti dupou králíci?”</p>
<p>Ano, byl to Losna, jejich starý dobrý známý z dřívějších nebezpečných událostí ve Stínadlech.</p>
<p>Ale nezdálo se, že by teď byl nějak dobře naladěný. Jeho tvář byla jakoby strnulá jakýmsi vnitřním napětím a neklidem. Už dvakrát v minulosti se Rychlé šípy s tímto Vontem setkaly, a to dokonce a kupodivu přátelsky. Poprvé tehdy ve svatojakubském kostele, kde jej vysvobodily z rukou nějaké vontské tlupy, k níž ke svému neštěstí</p>
<p>nepříslušel - poté ho Jindra naučil vyndávat ježka z klece Tleskačova hlavolamu - to vše patřilo k tomu prvnímu styku. A potom skoro o rok později na Losnu chlapci Rychlých šípů narazili v podzemním korytu Černé vody, což bylo začátkem celého řetězu dalších událostí. Při nich zahynul i první klubovní pes Rychlých šípů, věrný nešťastný Bublina, až se vše končilo slavným vítězstvím Žlutého květu v boji o Velké Vontství.</p>
<p>Jak se to vše už zdálo být dávno!</p>
<p>Teď, když Losna spatřil Rychlé šípy přicházet, odlepil se od zdi, popošel jim vstříc a tlumeně zvolal: “To jsem rád, že jsem se vás dočkal! Už jsem tady od soumraku… a tolik s vámi musím mluvit!”</p>
<p>Zahleděl se trochu úzkostlivě dozadu přes jejich hlavy a Mirek pochopil, že má strach, aby je nikdo neslyšel a neviděl. A tak pravil: “Ano, popovídáme si, ale ne tady! Pojď s námi do klubovny, tam nás nikdo neuslyší!”</p>
<p>Losnu ten návrh zřejmě trochu uklidnil, ale přesto se ještě zeptal: “A nepotkali jste tady někde někoho od nás? Šli za mnou tři naši — — Vontové - zmizel jsem jim ale cestou — aspoň si to myslím, že</p>
<p>jsem jim zmizel - ztratili mou stopu!”</p>
<p>Nikdo z Rychlých šípů se nepamatoval, že by cestou sem někoho podezřelého spatřil. Všichni teď vešli do domu a Červenáček letěl napřed do prvního patra, kde bydlel, pro klíč od klubovny.</p>
<p>Vždycky byl u něho, nebo u Rychlonožky, neboť i ten byl v tomto domě doma. Kuliferda Červenáčka ochotně následoval po schodech.</p>
<p>“Vidíte ho, mlsouna!” ušklíbl se Rychlonožka po Kuliferdovi. “On ví, že u Červenáčka dnes vaří panádlovou polívku!!”</p>
<p>2 Těžké doby začínají</p>
<p>378</p>
<p>Jarka otočil vypínačem a útulná klubovna se zalila</p>
<p>měkkým</p>
<p>světlem</p>
<p>žárovky,</p>
<p>opatřené</p>
<p>průsvitným žlutým stínidlem. Chlapci se rozsadili kolem stolu a Losna na chvíli ztratil svůj poplašený neklidný výraz. Věděl, že tady se mu nemůže nic stát, tady že jej neuslyší žádný špeh ze Strnadel, nikdo neví, že je tu!</p>
<p>Chvíli povídali o událostech jara, bylo však více než zřejmé, že Losna sem nepřišel kvůli nějakému vzpomínání na staré doby, ale že chce říct</p>
<p>Rychlým šípům něco nového, závažného -</p>
<p>něco z toho, o čem už</p>
<p>i tady na Druhé straně chlapci a děvčata hovořili.</p>
<p>“Co bylo — to bylo!” vzdychl náhle. “Tak to všechno hezky klapalo, když náš Žlutý květ zvítězil tenkrát na jaře v tom hlasování! Každý ve Stínadlech to říkal, že už bude pokoj a Žlutý květ že povede Stínadla dobře. Ale Vláďa Dratuš, Velký Vont, byl a je na svou těžkou úlohu snad přece jen ještě trochu mladý - a hlavně je příliš mírný - a některé</p>
<p>z ulic při volbách poražených na to teď hřeší!</p>
<p>Vláďa nedokáže dost rázně řešit různé spory, co pořád mezi náčelníky některých ulic vznikají — — nechce si nikoho rozhněvat — a tak nakonec ztrácí důvěru všech… Myslíme si taky, že je tam někde nějaká parta a ta všechno ještě rozeštvá-vá.</p>
<p>Kolem Modrých ulic už bylo taky několik velkých bitev, řezaly se tam Mejstříkova ulice s Harfenickou, k té se přidaly v dalších dnech uličky Na štíru, Ve strašidlech - a já nevím kdo ještě…</p>
<p>Vy se možná budete divit, nebo dokonce i smát, ale tam někde za Katovskou ulicí — vy nevíte, kde je — v průchodech kolem Červených schodů, je i nějaká holčičí parta, říkají si Amazonky — a ta neuznává vůbec žádnou vontskou organizaci, je hrozně proti Žlutému květu — a Vláďovi Dratušovi prý nemůže přijít na jméno! Kdyby prý byl co k čemu, tak prý vontskou organizaci zruší a bude prý pokoj! I někteří kluci mají z Amazonek strach!”</p>
<p>“A co je s ježkem v kleci?” zeptal se Mirek, když Losna na chvíli přerušil svoje vyprávění.</p>
<p>“Doufáme, že je u vás v bezpečí, Vláďa že ho dobře střeží!? Vždyť je to talisman Stínadel, odznak Velkého Vontství! A víš sám dobře, co všechno už se kvůli ježku v minulých dobách semklo!”</p>
<p>“Jak bych nevěděl!” usmál se trpce Losna — a v duchu znovu viděl</p>
<p>379</p>
<p>sám sebe, jak kdysi dávno jako novopečený Velký Vont stál ve zrušeném kostele svatého Jakuba, v ruce ježka v kleci, a co hrozného se pak přihodilo v několika následujících minutách. “To víte, že to vím! Ale vím taky, že teď už bylo několik pokusů dostat ježka v kleci od Vládi lstí i násilím! My už teď radši ježka ani nebereme na zasedání Vontské rady, i když tam má vždycky být v kapse u Velkého Vonta -</p>
<p>tedy u Vládi. Sami jsme to Vláďovi poradili, aby ježka nechával doma.</p>
<p>Ve Stínadlech už teď opravdu dlouho není ani bezpečno, ani klidno…”</p>
<p>“A co je pravdy na těch řečech o nějaké hrozné události, co se prý u vás ve Stínadlech stala?”</p>
<p>zeptal se Jarka.</p>
<p>“I o tom jsem chtěl s vámi mluvit!” odpověděl Losna. “Opravdu leckde ve Stínadlech o tom kolují řeči, ale nikdo neví nic určitého — někdo prostě dal prý do oběhu zprávu, že jednou — možná — se to Stínadla všechno dozvědí — a pak že bude pro někoho ve Stínadlech moc horká půda pod nohama! Už prý se někdo pokoušel dodat o tom zprávy taky k vám! Je to pravda? Víte o tom něco?”</p>
<p>“U nás nikdo nebyl!” zavrtěl hlavou Mirek.</p>
<p>“Ty jsi první, kdo k nám přišel od té doby, co jsme pomohli Žlutému květu k vítězství. Víme o tom všem zrovna tak málo jako ty sám!”</p>
<p>Losna chvíli hleděl do prázdna, jako by sám přemýšlel, má-li mluvit ještě dál, ale pak se k tomu zřejmě přece jen odhodlal. Ztišil ještě více hlas, ač ani předtím nemluvil příliš hlasitě, a pokračoval:</p>
<p>“A co nejhoršího je - že všechno se nějak úzce dotýká Vládi</p>
<p>Dratuše - on o něčem ví, ale s nikým, ani s námi — členy Vontské</p>
<p>rady — o tom nechce mluvit - snad mluvit nesmí — něco nám</p>
<p>zřejmě zamlčuje! Je plný nějaké podivné úzkosti, neklidu, všichni to na něm pozorujeme — ale za žádnou cenu nechce, abych šel k vám se o všem poradit, všechno vám vypovědět! A přitom přece ví, že jste naši nejlepší přátelé, a že jste stateční, chytří, moudří - a - a — a schopní čelit jakémukoli nebezpečí — a to nebezpečí odrazit a přemoct!”</p>
<p>“To je příliš mnoho chvály na naše hlavy!”</p>
<p>mávl Mirek odmítavě rukou a trochu se usmál.</p>
<p>Losna se nedal vyrušit ve své řeči a pokračoval: “Zdá se, že to vlastně všechno začalo tenkrát, kdy k nám na schůzi Žlutého květu přišli ti dva mizerové, jeden byl určitě ze Stínadel, ale ten druhý bůhví odkud — a chtěli s Vláďou naléhavě o něčem tajemném a podivném mluvit.</p>
<p>Kéž by byli nikdy nepřišli!” Hlas se mu zlomil, když nakonec zvolal: “Ach — Rychlé šípy -</p>
<p>prosím vás - tolik vás prosím - pomozte nám udržet Stínadla v klidu a pořádku, jak jsme je měli na jaře, když se Žlutý květ ujal jejich vedení!!”</p>
<p>Rychlé šípy naslouchaly jeho slovům s úžasem. Chvíli bylo ticho, až potom Mirek řekl rozvážně: “Ano — ano — moc rádi pomůžeme…</p>
<p>vlastně rádi bychom pomohli - ale jak a kde začít — a jak to vůbec</p>
<p>navlíknout, když Vláďa Dratuš ani nesmí vědět, že jsi u nás byl, a cos nám tady řekl — a když o naši pomoc zřejmě nemá zájem, ba že dokonce se jí brání?”</p>
<p>Losna neodpověděl a Jarka na něho vystřelil podezřívavou otázku: “A víte, jestli má Vláďa ježka v kleci vůbec doma? Neztratil ho třeba -</p>
<p>nebo nevzal mu ho přece jen někdo - a on má teď strach se</p>
<p>vám s tím svěřit?”</p>
<p>Losna se trochu zarazil nad touto možností, ale pak ji dost rázně odmítl: “Ale kdepak! To ne — to určitě ne! Vláďa měl ježka vždycky s sebou v kapse při zasedání Vontské rady -</p>
<p>aspoň do té doby, než</p>
<p>jsme mu poradili, aby ho radši nechával doma.</p>
<p>Vždycky ho držel ve váčku v ruce, když jsme poradu zahajovali!”</p>
<p>Jarka, který měl jisté detektivní schopnosti a už v minulosti jich leckdy použil při řešení různých stínadelských záhad, Losnovi namítl: “Říkáš, že vždycky držel ježka ve váčku v ruce!</p>
<p>Ale vysypal někdy hlavolam před vámi z váčku?</p>
<p>Viděli jste ho?”</p>
<p>“Chceš snad říct, že ve váčku mohl mít třeba něco jiného místo ježka?” znepokojeně se zeptal Losna místo odpovědi. Ale Rychlé šípy z jeho otázky usoudily, že Vláďa Dratuš před Vontskou radou ježka z váčku zřejmě nevyndal! A je tudíž opravdu možné, že Vláďa o hlavolam nějak přišel — a teď že má ve váčku — pro oklamání Vontské rady a pro zatajení ztráty — třeba jen nějaký kámen podobného tvaru — — a před Vontskou radou předstírá, jako by ve váčku měl hlavolam.</p>
<p>“Ještě děláte porady na tom voze v kůlně?” zeptal se pak Jindra. Losna přikývl a chtěl k tomu zřejmě něco poznamenat, když se pohnula klika u dveří — a protože bylo zamčeno — vzápětí se ozvalo ostré zabušení. Rychlonožka, ač byl u dveří nejblíže, nešel otevřít, ale podíval se tázavě na Mirka. Jarka se zvedl a šel ke dveřím.</p>
<p>A v téže vteřině jak odemkl, se dveře rozletěly a dovnitř vpadli tři výhružně vyhlížející výrostci — podle žlutých špendlíků na kabátech zřejmě Vontové. Zastavili se až u stolu, nevšímali si Rychlých šípů a jeden z nich vykřikl na vyděšeného Losnu: “Cos tu dělal? Cos tady žvanil??”</p>
<p>380</p>
<p>381</p>
<p>Losna se snažil vypadat sebevědomě a klidně.</p>
<p>“Co je vám do toho, co jsem tu povídal?!” odsekl.</p>
<p>“Jsem členem Vontské rady a…”</p>
<p>“To na nás neplatí!!” vykřikl druhý Vont a máchl pohrdavě rukou.</p>
<p>“Ostatně jím už dlouho nebudeš - o to se postaráme! A Stínadla si nepřejí, aby se jejich záležitosti projednávaly tady, na Druhé straně — rozumíš? To si ani člen Vontské rady nesmí dovolit! Zvedni se — a jdeme!”</p>
<p>“Kam?” zvolal popuzeně, ale přece jen rozechvěle Losna.</p>
<p>“Neptej se — a jdeme!” skončil jednání třetí Vont a postoupil výhružně k Losnovi.</p>
<p>Losnovy oči vyděšeně přejely tváře Rychlých šípů, jako by u nich hledaly nějakou ochranu a spásu. Mirek byl také první, kdo se vzpamatoval a řekl: “Tady je klubovna Rychlých šípů — a Losna je naším hostem</p>
<p>— a kdo je naším hostem, tomu se zde nesmí dít žádné bezpráví! Když bude Losna chtít, zůstane tady a nepoběží s vámi jako nějaký zajatý otrok! Budeme ho i bránit!”</p>
<p>“To se ví!” vykřikl bojovně Rychlonožka. “S</p>
<p>Losnou je nás tu na vás šest, vy třasořitky - a protože tu nemáme zrovna žádný hadr na</p>
<p>podlahu, mohli bychom ji klidně vymést s vámi, tak si dejte bacha, vy — vy — vy odporní plantážníci — a nenadávejte — jóóó?”</p>
<p>Tři Vontové posupně mlčeli, bylo asi pod jejich důstojnost brát Rychlonožkovo vyhrožování vůbec na vědomí. Ale Losna kupodivu — a k úžasu všech Rychlých šípů — pravil bezbarvým hlasem: “Ne — ne</p>
<p>— Rychlé šípy — nechte mě jít - bylo by to všechno ještě horší!”</p>
<p>Silně rozrušený se zvedl, ani ruku Rychlým šípům nepodal a odcházel, obklopený třemi stínadelskými hromotluky jako eskortovaný vězeň. Ve dveřích se však přece ještě stačil otočit do klubovny a říct významně: “Na shledanou snad někdy. Čekají nás těžké doby! Ale nezradíme nic, co víme! Žlutaje barva naše!”</p>
<p>Poslední dvě věty byly předepsanou formulí při zahajování jednání Vontské rady. Rychlé šípy ji znaly. Ale to již jeden ze tří Vontů Losnu hrubě vystrčil ven ze dveří — a on zmizel s nimi v přítmí chodby.</p>
<p>Rychlé šípy strnule mlčely, dokud venku nedozněly jejich kroky. “Co mu asi venku udělají -</p>
<p>viďte?” pronesl pak úzkostlivě Červenáček.</p>
<p>“To víš — nic dobrého to asi nebude!” mínil Jindra. “Losna už se tu sotvakdy ukáže!”</p>
<p>“To je víc než jisté,” řekl Mirek. “Ale zato se budeme asi muset ukázat my tam!” A při těch slovech máchl rukou ve směru, kde daleko, kdesi za</p>
<p>382</p>
<p>mořem ulic ležela Stínadla — a každý z Rychlých šípů věděl, že půjdou znovu do Stínadel.</p>
<p>A každý také věděl, že je pravda to, co řekl Losna: těžké doby začínají…</p>
<p>3 Sběrač předběhl Rychlé šípy V dalších dnech už bylo v ulicích Druhé strany jako v rozdrážděném úlu. Všichni chlapci i děvčata hovořili jen o Stínadlech a o prazvláštních pověstech, jež sem odtamtud přicházely. Dokonce i velmi pěkná soutěž, navržená Rychlými šípy pro všechny školní třídy od páté do osmé na celé Druhé straně, ustoupila před těmito řečmi.</p>
<p>Popud k nim a vůbec k celému vzrušení dalo vlastně nevědomky Bratrstvo Kočičí pracky, to směšné, ale pořád svorně k sobě lnoucí tříčlenné sdružení - což se však Rychlé šípy dozvěděly až z 1. čísla Sběrače, které pohotově vydala parta Tondy Plíhala ze Dvorců.</p>
<p>“Už to víte? Už jste to četli?” vpadl do klubovny na schůzku Jindra Hojer a mával několika listy papíru, potištěného fialovým tiskem. To bylo nové první číslo Sběrače. Všichni chlapci se na ně vrhli, ale Jindra je předal Mirkovi a ten začal číst nahlas: “Jistě</p>
<p>bude</p>
<p>každého</p>
<p>zajímat,”</p>
<p>začínal</p>
<p>úvodník, psaný Tondou Plíha-lem po způsobu Mirkových úvodníků z rychlošípovského věstníku TAM —TAM, “že Stínadla už zase po několik týdnů nejsou ani trochu tou spořádanou, klidnou a bezpečnou čtvrtí, jakou byla nějaký čas od jara do prázdnin, když tam udělal Žlutý květ pořádek.”</p>
<p>Rychlonožka přerušil Mirka: “A taky se tam píše, že jsme tam ten pořádek pomohli udělat my, Rychlé šípy, tím, že jsme Žlutému květu vybojovaly ježka v kleci — a že já jsem sám tolik pro to všechno udělal - a jak jsem tenkrát - tóó - “</p>
<p>“Pamatuj si, že Sběrač nás, Rychlé šípy, nemůže nikdy pochválit!” ukončil Rychlonožkovo obvyklé vytahování Jarka. “Mirku, čti dál!” A ten pokračoval:</p>
<p>“Že ve Stínadlech už zase všechno vře a že tam není o ránu nouze,</p>
<p>může potvrdit slavné a statečné Bratrstvo Kočičí pracky - (klubovna se otřásla krátkým výbuchem smíchu při té pochvale), které v neděli večer hrdinně stopovalo do Stínadel podivnou čtveřici Vontů, opouštějících klubovnu proradných Rychlých šípů!”</p>
<p>383</p>
<p>“Ta kojoti banda čmuchala zřejmě kolem klubovny!” vykřikl hněvivě Červenáček. “Nás nenapadlo jít za chudákem Losnou ani kousek cesty</p>
<p>a dívat se, co s ním bude - a to mizerné Bratrstvo si to za nimi hasí až do Stínadel! No tohle přestává už všechno!!!”</p>
<p>Mirek chvilku ustal ve čtení, až se Červenáček vybouřil, a pak pokračoval: “Krok za krokem, píď za pídí, od domu k domu šlo Bratrstvo Kočičí pracky jako duchové za nimi. A vidělo, jak tři Vontové čtvrtého občas tlučou, strkají do něj — a on se jim ani moc nebrání — vypadalo to, že se nějak provinil či co —a že ty rány přijímá pokorně, jako zasloužený trest. Také na něj pořád doráželi, jestli Rychlým šípům nepovídal něco o nějakém asi velmi důležitém Vontovi a zase mu hrozili a zase ho tloukli, až je nějaký pán napomínal. Ten důležitý Vont se jmenoval Brejlovec. Jeho křestní jméno ještě zjistíme.”</p>
<p>Potom následovalo dlouhé líčení, jak Bohouš z Bratrstva najednou zakopl a vykřikl neopatrně nahlas “U všech chcíplých krys…” čímž se Bratrstvo prozradilo a muselo se spasit útěkem.</p>
<p>“Dlouhé Bidlo přitom ztratilo čepici a jak ji zvedalo se země, jeden z Vontů ho doběhl a porazil na zem, ale Dlouhé Bidlo se pohotově odkutálelo několika záměrně úhybnými kotrmelci a hrdinně Vontovi uniklo za Štětináčem s Bohoušem, kteří už statečně prchali napřed,” stálo ve Sběrači doslova.</p>
<p>Líčení mělo za účel zdůraznit hrůznost situace, v jaké se Bratrstvo ocitlo, i jeho chladnokrevnost při jejím zdolávání. Ale na Rychlé šípy všechno to povídání působilo právě opačně. Klubovna se otřásala chechtotem a zejména Rychlonožka s Červenáčkem nebyli k utišení. “Statečně prchali!</p>
<p>Oni statečně prchali! Viděli jste už někoho statečně</p>
<p>prchat?”</p>
<p>smíchem</p>
<p>téměř</p>
<p>řičel</p>
<p>Rychlonožka.</p>
<p>“Nebudeme šetřit námahy ani času, abychom přinášeli Dvorečákům další reportáže ze Stínadel,”</p>
<p>končil Sběrač svůj článek — a Rychlonožka v zajíkavém chechtotu ještě dodal: “I za cenu dalších a dalších záměrně úhybných kotrmelců Dlouhého Bidla — chechechééé…”</p>
<p>Všechny svým chechtotem znovu na chvíli rozesmál a Jarka řekl, že Sběrače by si měl kupovat každý, komu je smutno. Jeho čtením že se určitě rozveselí.</p>
<p>Mirek však po krátkém zasmání zaťukal prstem na časopis Dvorečáků a pravil: “Ale Sběrač se modernizuje, podívejte se! Dřív ho Plíhalovci psali na psacím stroji, zatímco my smolili TAM—TAM ručně. Teď ho dokonce tisknou na stroji rozmnožovacím! Kam se na ně hrabeme!”</p>
<p>Prohlížel modrofialový tisk Sběrače, tvářil se zneklidněně a pak po— 384</p>
<p>vzdechl: “Víte, jak jde takový tisk rychle? A že takových výtisků můžou Plflialovci vyrobit třeba celé hromady, když pro ně najdou kupce-</p>
<p>čtená-ře? To jde zase ještě stokrát rychleji, než když Sběrače psali a kopírovali na psacím stroji… A už vydali první číslo - a my nic! U Jóviše!”</p>
<p>Starostlivě si zamnul rukou čelo a vypadal trochu rozmrzele.</p>
<p>“Ale tak se tím teď netrap!” utěšoval jej se smíchem</p>
<p>Rychlonožka.</p>
<p>“Uděláme</p>
<p>několik</p>
<p>záměrně úhybných kotrmelců, opatříme si taky někde takový stroj — a — chechechéé…” už ani nedořekl a z očí se mu až řinuly slzy, jak se smál.</p>
<p>Ale Jarka se jeho slov chytil a řekl: “Vždyť on má Rychlonožka dobrý nápad! Když dokázala sehnat takovou mašinu Plíhalova parta, proč by se to nepodařilo nám? Budeme přece taky zase vydávat svůj TAM— TAM — či ne?”</p>
<p>“Samozřejmě že budeme!” přisvědčil Mirek, “ale až do něj budeme moct napsat něco, co by Druhostraníky zajímalo. Zatím toho moc sami nevíme - jen to, co nám řekl v neděli večer Losna —a co jsme s ním</p>
<p>zažili při vpádu těch tří stínadelských rabiátů k nám do klubovny. A s tím na první číslo TAM</p>
<p>—TAMU nevystačíme, to dá rozum! Proto navrhuju, abychom šli v sobotu do Stínadel — a to rovnou k Vláďovi Dratušovi!”</p>
<p>“I když s námi nechce mluvit?” divil se Jarka.</p>
<p>“A i když mu ani nesmíme říct, že tu byl Losna a co že nám povídal? Jak to chceš navlíknout, abys Vláďovi</p>
<p>nelhal</p>
<p>—a</p>
<p>přitom</p>
<p>abys</p>
<p>Losnu</p>
<p>neprozradil, že s námi jednal?”</p>
<p>“To sám ještě nevím - ” řekl trochu bezradně Mirek. “Ale je to</p>
<p>zatím to jediné, co můžeme podniknout. Jít tam musíme! Klid Stínadel je ohrožený a s ním i bezpečnost okolních čtvrtí. A s Vláďou Dratušem se nadto něco podivného děje — a naší povinností je do všeho se tam zase trochu zamíchat, pomoct mu ze všech sil.”</p>
<p>4 Cesta za Velkým Vontem Sobota byla dnem jako stvořeným pro výpravu do Stínadel. Byl začátek října, ale předčasný podzim se už hlásil mlhami, drobnými dešťovými přeháňkami a brzkými soumraky.</p>
<p>Chlapci Rychlých šípů nebyli ve Stínadlech už několik měsíců. Už od</p>
<p>385</p>
<p>té doby, kdy tam zjara pomohli Žlutému květu a jeho vedoucímu Vláďovi Dratušovi v bojích o Velké Vontství a kdy tam donesli první kroniku Vontů, která stála chudinku Bublinu jeho psí život. Spokojili se s tím, že ve Stínadlech potom zavládl klid, Žlutý kvét s Vláďou Dratušem že řídili vontské záležitosti velmi dobře a že se nikdo z jiných čtvrtí do Stínadel již nemusel bát vkročit.</p>
<p>Po pravdě řečeno. Rychlé šípy tam však ani potom nechodily příliš</p>
<p>nadšeně. Neboť vše to, co tam prožily - a vše to, co se jim tam stalo v dobách dávných i v minulosti nedávné, je od Stínadel spíš odpuzovalo než přitahovalo. A tak ani dnes, kdy se tam chystali znovu na svou první cestu po těch několika měsících, nešli tam hoši ani klidně, ani bezstarostně!</p>
<p>Snad každá ulice, každé zákoutí a průchod této nebezpečné čtvrti jim připomínaly něco nepříjemného, vzrušujícího, z jejich četných odvážných výprav sem. Ty strachy, které přetrpěli, ty rány, jež zde utržili, to věčné nebezpečí a záhadnosti, jimiž zde procházeli, jako by v těch záludných pokřivených uličkách a pláccích navždy zůstaly vsáklé do jejich zdí, vrat domů a tajemných zešeřelých průchodů.</p>
<p>Nikde jinde nehořely plynové lampy za pochmurných večerů tak strašidelně nazelenale jako tam. pokud vůbec ještě někde svítily! Nikde jinde se netřásl za větru jejich plamen v punčoškových hořácích tak jako tam. Nikde jinde nebylo vidět chlapce tváří tak podivně tvrdých, urputných a podmračných, jako tam! Tam se Stínadlech!</p>
<p>Všude jinde se Rychlé šípy také celkem vyznaly, i když jejich veliké město mělo mnoho čtvrtí — ale vyznat se v bludišti stínadelských uliček se jim nepodařilo nikdy! Zde byla jen jediná věc skoro jistá: že zde nenávratně zabloudí, čím hlouběji do vnitrozemí Stínadel proniknou. A to vše dohromady působilo na náladu Rychlých šípů vždy tísnivé — —</p>
<p>a</p>
<p>Rychlonožkovy</p>
<p>strašpytlovské</p>
<p>průpovídky, předpovědi a podivné předtuchy nějakého neštěstí, jež je tam zaručeně potká, pochmurnou náladu před každou výpravou do Stínadel jen zvyšovaly.</p>
<p>A teď tam tedy půjdou /novu! Co se jim tam přihodí dnes? Co se tam dozvědí? A jak je přijme Vláďa Dratuš, který o nich — jak Losna říkal — nechce ani slyšet?</p>
<p>Když se sešli v Drobílkové ulici (to byla ještě bezpečná klidná ulice jejich Druhé strany, odkud se do Stínadel přeběhnutím Rozdělovací třídy vždy vydávali), Jarka se zeptal Mirka: “Tak jaký máš plán? Jak to uděláme s Vláďou Dratušem?</p>
<p>Napadlo tě něco, jak ten náš výzkumný rozhovor s ním začneme?”</p>
<p>“Dost jsem o tom přemýšlel!” povzdychl, si Mirek, “ale myslím, že bude nejlepší, když se Vládi přímo zeptáme, jak to teď ve Stínadlech chodí, jestli Žlutý květ nemá nějaké potíže při svém vedení Stínadel — a že bychom rádi pomohli, kdyby nějaké byly! A můžeme i přímo říct, že tady na Druhé straně je o Stínadlech plno řečí… a že nás tedy jejich stav zajímá, protože jsme přece přátelé Žlutého květu i Vládi samotného. Za tohle nám přece hlavu utrhnout nemůže! Jen o Losnovi se ovšem nesmíme zmínit!</p>
<p>Ani slůvko o tom, že u nás byl!”</p>
<p>“Ale když se nás Vláďa na to sám výslovně zeptá, jestli Losna nebo vůbec někdo ze Stínadel u nás byl — a to se mohl přece snadno dovědět ze Sběrače, jestli ho tam Plíhalovci taky prodávají - co pak řekneš, když nechceš lhát a taky ne Losnu zradit?”</p>
<p>neodbytně se dotazoval Jindra.</p>
<p>“No tak — tak potom - potom zkrátka už musíme říct, aby se na</p>
<p>to Vláďa neptal, že nic nesmíme říkat — to už se pak nic jiného nedá dělat!” rozhodil Mirek ruce trochu v rozpacích, jako by byl v koncích s rozumem. “To ať už si potom Vláďa myslí a domýšlí, co chce!”</p>
<p>S tímto neurčitým plánem pak — již mlčky — vyrazili. Jen Jarka ještě s mírným úsměvem prohodil: “Tak — a touhle chvílí vznikají asi počáteční řádky do prvního čísla TAM—TAMU.”</p>
<p>To ještě on — ani ostatní chlapci — nevěděli, že těmito prvními kroky směrem ke Stínadlům vznikají ne pouze “počáteční řádky”, ale celé první číslo jejich věstníku — že to bude číslo nabité obsahem tak, jak nikoho z nich ani ve snu nenapadlo.</p>
<p>Vše začalo hned ještě na konci Drobílkovy ulice, která ústila na Rozdělovači třídu. Jen přeběhnout její koleje a byli by tam! Ve Stínadlech! Ale již to nebylo tak jednoduché, jako od jara ještě donedávna. V protější — už stínadelské — uličce za Rozdělovací třídou číhaly vontské hlídky. A zde na konci Druhé strany bylo již plno chlapců i děvčat z Drobílkovy i přilehlých ulic.</p>
<p>“Rychlé šípy — tam se nedostanete - aspoň tudy ne — jděte</p>
<p>někudy jinudy, kde to snad nebude tak hlídané…” volali na ně hoši i děvčata — a Rychlé šípy trochu mrzelo, že jim chce někdo dávat rady, jak se dostat do Stínadel! Jim, Rychlým šípům!</p>
<p>A pak na ně vykřikl jistý chlapec, Pavel Strnad, něco, co je velmi zarazilo a znepokojilo: “Rozhodně tam ale dnes jděte! Musíte tam jít, abyste mohli napsat první číslo TAM—TAMU.</p>
<p>Bratrstvo Kočičí pracky už tam zase letělo, s partou Tondy Plíhala, asi před hodinou! Věděli, že 386</p>
<p>387</p>
<p>tam dnes půjdete, tak vás chtěli předejít, aby měli zprávy do Sběrače dřív než vy!”</p>
<p>Rychlé šípy na sebe jen pohlédly, neříkaly však nic. Ale jak jen byli z doslechu Druhostraníků, vybuchl Mirek trochu zlostně i udiveně zároveň: “Jak se ti plantážníci mohli dovědět, že dnes půjdeme do Stínadel?” “To jsem zavinil asi já!” zkroušeně se přiznával Jindra.</p>
<p>“Kluci ve škole mi pořád ukazovali to první číslo Sběrače a ptali se mě, kdy my vydáme už nějaký TAM—TAM. A já — abych je odbyl — jsem jim řekl, že</p>
<p>napřed musíme do Stínadel - a pak že bude teprve TAM—TAM.</p>
<p>A že tam půjdeme dnes odpoledne.”</p>
<p>“Ty jsi ale hlava!” pokáral ho Rychlonožka.</p>
<p>“Ta výprava Sběrače a Bratrstva Kočičí pracky k tomu — ta nám může ve Stínadlech moc pěkně zavařit, když je to tam už takhle všechno vzhůru nohama!”</p>
<p>Do Stínadel se dostali ulicí až o několik bloků domů dále, kde kupodivu vládl poměrný klid a žádné Vonty v ní nebylo vidět.</p>
<p>Ale jak postupovali stále hlouběji do stínadelského vnitrozemí, bylo tam pořád rušněji a hoši Rychlých šípů — znalci tamních poměrů — viděli už zcela jasně, že se něco děje, něco že se připravuje, Stínadla že jsou znovu v pohybu. Bylo pravda, že se k Rychlým šípům někteří Vontové zatím chovali ještě celkem přátelsky, protože v každé ulici snad bylo</p>
<p>vždy několik Vontů, kteří je poznávali ještě z jarních událostí - ale</p>
<p>také už byli takoví, kteří se k nim tvářili podivně nevšímavě, ba dokonce někteří i výhružně.</p>
<p>“Kéž by tu už někde byl ten dvůr s kůlnou Žlutého květu!” toužil</p>
<p>Jindra.</p>
<p>“To si ještě počkáme, než se tam dostaneme!”</p>
<p>mávl beznadějně rukou Jarka. “Ten musí být někde mnohem dál — tady se říká přece Na majáku — vidíte tam tu věžičku na tom nároží, viďte — podle ní se to tu tak jmenuje — a já vím, jak nám to vždycky trvalo, než jsme se k Žlutému květu dostali, když jsme k němu šli náhodou tudy.”</p>
<p>Začínalo se zvolna šeřit a Mirek se co chvíli díval starostlivě na hodinky. Čas tady ve Stínadlech při všech výpravách vždycky jen letěl.</p>
<p>Pak se k nim z vedlejší ulice najednou hnal menší chlapec a volal na ně radostně, ale nebezpečně nahlas: “To už jsem vás dlouho neviděl, Rychlé šípy! Pamatujete se ještě na mě?</p>
<p>Já jsem přece Rudla Šaflíř, z ulic od tržnice, přidali jsme se tenkrát ještě s ulicemi Na černém blátu, Švejdaro-vou, Modřenkou a pláckem Pod lucernou ke Žlutému květu, když jste mu přinesli ježka v kleci a první vontskou kroniku!</p>
<p>Vzpomínáte si?”</p>
<p>388</p>
<p>Nikdo z Rychlých šípů si Rudlu Šaflíře nepamatoval, vždyť tehdy v těch pohnutých a slavných dobách byly kolem nich snad stovky Vontů —a skoro každý jim tenkrát říkal své jméno. Ale nemohlo vadit, že si jej nepamatují.</p>
<p>Hlavní je, že se k nim teď přátelsky hlásí. Možná že jim i pomůže.</p>
<p>“Právě do klubovny Žlutého květu teď jdeme!”</p>
<p>vlídně k němu promluvil Mirek. “Tak trochu tady bloudíme - už jsme tu dlouho nebyli… mohl bys jít kousek s námi a ukázat nám nejkratší cestu? Pořád se tady moc nevyznáme.”</p>
<p>Vont Rudla Šaflíř trochu posmutněl, radostný výraz viditelně zmizel z jeho tváře. “Vy chcete jít teď ke Žlutému květu?” divil se ulekaně.</p>
<p>“Radši tam nechoďte — anebo tam tedy jděte - no - ale…”</p>
<p>mluvil zmateně a nedopověděl, co chtěl.</p>
<p>“Proč bychom tam neměli jít?” divil se Mirek.</p>
<p>Zřejmě už zde bylo ve vzduchu zase něco z toho, co slyšeli již od Losny tehdy v neděli večer v klubovně. A pak si vzpomněl na jméno Brejlovec.</p>
<p>“Prý je tady někde nějaký Vont Brejlovec, který ví mnoho, co nevědí ostatní. Je to pravda? Znáš ho?”</p>
<p>Rudla Šaflíř se trochu zarazil — a pak dost neochotně spustil, jako by si rozmýšlel, co a jak má říct — a zda vůbec má o tom všem Rychlým šípům něco říct. “No - tak trochu ho znám!”</p>
<p>kroutil se. “On —jestli je to ten, koho vy myslíte - ale on se nejmenuje Brejlovec - to</p>
<p>jste asi špatně slyšeli — on se jmenuje Rejholec! Venda Rejholec!”</p>
<p>To tedy asi špatně slyšela výprava Bratrstva Kočičí pracky a ne my, pomyslely si Rychlé šípy, ale Vont už zase zvolna ukusoval dále: “No tak ten opravdu asi něco ví, co snad nikdo jiný tady, někoho tajemného tady někde zná, nebo má, něco snad někde slyšel — a vždycky jen tak někde něco prohodí — ale nic určitého nikomu nechce prozradit — a pořád jen říká, že až to vyjde najevo, tak potom že bude možná konec s leckým tady ve Stínadlech…”</p>
<p>“A víš, kde bydlí? Můžeš nás k němu dovést?</p>
<p>Je to daleko odtud?” zasypávaly ho otázkami Rychlé šípy.</p>
<p>“Ne — ne — to ne - k němu vás nepovedu - ”</p>
<p>skoro ustrašeně se bránil Rudla Šaflíř, jako by chtěli, aby je vedl k nějakému přízraku. “Ale jděte tadyhle pořád tím směrem — a pořád se jen držte vpravo. A ptejte se na ulici V hlubinách! Tam už vám o Rejholcovi povědí! Každý ho tam zná. Ale neříkejte prosím vás nikomu, že jsem vás tam poslal já! Na shledanou někdy! Ať máte štěstí! A ať nám tady pomůžete!” S těmi 389</p>
<p>slovy se s Rychlými šípy krátce rozloučil a kvapně odcházel opačným směrem, než oni měli jít. Vydali se tedy na další cestu naznačeným směrem sami.</p>
<p>5 Dejte si pozor, už se stmívá…</p>
<p>Nad Stínadly se snášelo těžké mlhavé šero a rozsvěcovala se první světla v oknech. A do šera se opět rozhlaholily zvony, Dunivá Kateřina, Zlatá svatá, Živé srdce, Velký Dominik, zvon z kostela Černých kapucínů a jiné a jiné — a všechny ty kovové údery splývaly v jediný mocný zvonivý zvuk. Kolikrát je hoši Rychlých šípů tak už slyšeli za tu dobu, kdy sem ze své Druhé strany pronikli poprvé, zprvu za pátráním po ježku v kleci, později i z dalších důvodů! Většinou jim při této temné zvonivé záplavě nebylo nikdy zrovna moc volno u srdce — a ani dnes se jim zde nedýchalo lépe.</p>
<p>Mirek s Jarkou, nejstarší dva chlapci z klubu, byli trochu ustaraní rychle plynoucím časem. Již se šeří — podvečerní zvony rachotí nad Stínadly — a oni vlastně ještě nic kloudného nepořídili!</p>
<p>Kdy se vrátí domů? To zase bude doma hubování -</p>
<p>i když je zítra neděle!</p>
<p>“Něco ale už přece jen máme!” těšil Mirka i Jarku Jindra. “Víme, že Sběračův Brejlovec je vlastně nějaký Venda Rejholec — a od Rudly Šaflíře taky víme, kde ho máme hledat! No není to na začátek dost?”</p>
<p>“A to chybné jméno — Brejlovec místo Rejholec — Sběrači otlučeme v TAM—TAMU</p>
<p>pěkně</p>
<p>o</p>
<p>hlavu!”</p>
<p>vyhrožoval</p>
<p>Červenáček.</p>
<p>Rychlonožka mlčel, cpal se pořád mezi ostatní hochy, aby nebyl na kraji — a občas se trochu úzkostlivě ohlédl dozadu. Obklopovalo je už husté šero a kolem nich se rojili Vontové, jejichž tváře nevěstily nic dobrého…</p>
<p>,,K Žlutému květu dnes už asi nepůjdeme!”</p>
<p>sděloval šeptem hochům Mirek. “Pojďme raději najít toho Rejholce — třeba z něj něco vytáhneme, co nám bude v rozmluvě s Vláďou Dratušem a jeho Žlutým květem později hodně užitečné!”</p>
<p>“To se ví! Já jsem pro!” přizvukoval Jarka, “vždyť tady nemusíme přece všechno strhnout za jedinou výpravu!” Kráčeli pak nějakou chvíli mlčky, všichni trochu stísnění a nerozhodní, až Červenáček přerušil</p>
<p>mlčení.</p>
<p>“Jdou za námi! Podívejte se někdo nenápadně dozadu!” šeptal roze— 390</p>
<p>chvěné — a měl pravdu! Dosti početná tlupa Vontů, nenápadně roztroušená, je sledovala ve vzdálenosti asi šedesáti kroků. Třeba to byla jen náhoda — ale Rychlé šípy na takové náhody tady ve Stínadlech nikdy moc nevěřily — chlapci vždy ve všem viděli spíše nebezpečí, než nějakou náhodnost…</p>
<p>Když míjeli dům v zúžené části ulice, spatřili ve výši prvního patra jakousi dřevěnou pavlač, táhnoucí se po celé délce domu. Na ní se pohybovalo několik dívčích postav. Běhaly trochu neklidně a zmatené po celé její délce, chvílemi se zastavovaly a zřejmě si Rychlé šípy důkladně prohlížely, pokud to za šera vůbec bylo možné.</p>
<p>A když přišli trochu blíže, zavolalo jedno z děvčat tlumeně na ně dolů: “Haló — jste Rychlé šípy? Jestli jste, tak - ”</p>
<p>Do toho volání začaly</p>
<p>cosi volat i ostatní dívky. Byl to najednou zmatený vodopád letmých výkřiků, zřejmě nějakých výstrah, nebo jakýchsi důležitých pokynů a rad. Rychlé šípy z volání vyrozuměly, že jsou v nejnebezpečnější části Stínadel, zaslechly jméno Žlutého květu, kde jsou prý hoši dobří a spravedliví, ale že se Žlutý květ asi rozpadne - a volání končilo najednou poplašnými slovy “Pozor — pozor — jdou za vámi — pozor — utíkejte pryč…”</p>
<p>Skupina Vontů za Rychlými šípy se skutečně zase ještě o něco více přiblížila —a bylo již zcela zřejmé, že chce proti nim něco začít. Děvčata náhle a rychle zmizela z pavlače kamsi dovnitř domu —a Rychlé šípy se pustily v mírném poklusu dále do hlubin Stínadel. Přitom se snažily držet pořád doprava, jak jim radil Rudla Šaflíř.</p>
<p>Všichni se uklidnili, když se jim zdálo, že tlupu Vontů ztratili z dohledu. Nikde je zatím vzadu neviděli. Někde zdaleka bylo slyšet výhružnou vontskou píseň beze slov, ale zde, kudy zrovna spěchali, panoval poměrný klid. Dospělí lidé chodili domů z práce, tu a tam se mihl nějaký Vont, ale nevšímal si jich příliš — a Rychlé šípy to jen uklidňovalo.</p>
<p>Jakési staré paní se zeptali, jdou-li dobře do ulice V hlubinách, neznala však ten název. “To je jistě zase jméno, co si vymysleli tady kluci,” řekla jen, “mají pojmenované ulice a plácky podle svého…”</p>
<p>Malá dívka s nákupní taškou hovor zaslechla a potvrdila Rychlým šípům, že jdou správně. “Jen si ale dejte pozor!” řekla však přitom varovně a trochu záhadně. “Dejte si pozor — už se stmívá…”</p>
<p>“A na co si máme dát pozor?” dorážel na ni Červenáček, ale kloudného vysvětlení se jim nedostalo.</p>
<p>“No říkám vám —dejte si pozor —už se stmívá!!” opakovala jen tvrdošíjně, trochu netrpělivě — a rychle od nich odcházela.</p>
<p>391</p>
<p>“Tak teď abychom snad ještě věřili na klekánice a na bubáky!” usmál ee trochu nucené Jindra. Dali se rychlou chůzí znovu kupředu, kde měla být ulice V hlubinách.</p>
<p>(, “Proboha — už jsou tu zas!!” skoro vykřikl Rychlonožka zděšeně, když se ohlédl za sebe.</p>
<p>Všichni po něm otočili mimoděk hlavy a skutečně!</p>
<p>Parta Vontů, o níž se domnívali, že ji setřásli ze své stopy, nebo že si snad své sledování rozmyslela — tu opravdu byla zas, snad ještě trochu početnější než předtím.</p>
<p>“U Jóviše — tohle zavání hřbitovem!” pronesl Jindra. “Už jsme dnes byli dvakrát varováni — napřed děvčaty na té pavlači… že jsme v nejnebezpečnější části Stínadel — a teď tady ta žabka s taškou, s těmi řečmi o stmívání…”</p>
<p>“Ve Stínadlech jsou všechny části nebezpečné, když Vontové zpívají svou válečnou píseň!” řekl temně Mirek. “Co ale teď počít? Nějakou tahačku s nimi si nemůžeme dovolit, mají hroznou přesilu - a pak — už je tolik hodin!”</p>
<p>“Já</p>
<p>bych</p>
<p>radil</p>
<p>zdrhnout!!”</p>
<p>navrhoval</p>
<p>Rychlonožka. “Pro dnešek je s naším pátráním konec, nedojdeme už ani do té ulice V hlubinách k tomu Rejholcovi — ani k Žlutému květu — pojďme — práskněme do</p>
<p>bot, šlápněme na to dřív, než bude pozdě — zmizíme jim - a jindy</p>
<p>začneme znovu —teď je hlavní jen se zachránit —a dostat se domů!” Bylo to dlouhá řeč a Rychlonožkovi ji na jazyk přinesl strach.</p>
<p>“Jenom nesmíme běžet!” nabádal Mirek. “Jak se dáme do běhu, Vontové za námi poznají, že máme strach! A jestli něco proti nám opravdu chystají, bude to znamením k jejich otevřenému útoku.”</p>
<p>Zrychlili ještě více — pokud to vůbec ještě bylo možné — chůzi, Rychlonožka přitom vypadal skoro jako účastník chodeckých závodů. Ale teď nebyl nikomu k smíchu. I Červenáček, který by si jindy z Rychlonožky hned tropil šašky a řehtal se nad jeho stylem na celé kolo, měl myšlenky na vše jiné než na legraci. “Dejme si pozor — už se stmívá…” zašeptal jen tak pro sebe výstrahu té malé dívky s taškou.</p>
<p>Dostávali</p>
<p>se</p>
<p>zřejmě</p>
<p>do</p>
<p>nejstarší</p>
<p>a</p>
<p>nejzanedbanější části Stínadel. Některé domy zde byly opravdu na spadnutí — a aby se nezřítily, podpíraly je šikmo položené klády, zasazené do země na okraji chodníků. Zdálo se, že mnoho domů zde je neobydlených - v některých nesvítilo ani jediné okno, skla v jiných byla vytlučená a vítr cloumal nezavřenými okenicemi sem a tam. Jejich údery o okenní rám i stěnu domu se strašidelně rozléhaly ztichlou opuštěnou ulicí.</p>
<p>392</p>
<p>Plynové lampy už se rozsvítily, ale jejich žlutozelené mihotavé světlo nedokázalo příliš zaplašit tmu.</p>
<p>A pak se náhle za Rychlými šípy ozval dusot.</p>
<p>Všichni se ohlédli a Rychlonožka vyjekl hrůzou.</p>
<p>Parta Vontů se za nimi rozběhla a rychle se k nim blížila. “Rychle! Tempo!” vykřikl Mirek, ale opravdu nebylo nutné hochy vybízet k běhu. Teď už nebylo potřeba předstírat klid a bezstarostnost.</p>
<p>Rozběhli se vpřed takovou rychlostí, jakou uměli nasadit snad jen oni — a jakou zde utíkávali už bezpočtukrát.</p>
<p>Před nimi se v mnohých zákrutech vinula úzká ulice. Mirek si uvědomil, že už dlouho z ní neodbočovala ať doleva či doprava žádná jiná, příčná. Vzdálenost mezi nimi a Vonty se zdála být zhruba stejná — zřejmě i Vontové měli dobré běžce — byl to závod o všechno!</p>
<p>A potom se objevilo v dalším ohybu ulice spásné nároží — či spíše výklenek v jednolité řadě domů, s otevřenou bránou kamsi do tmavého prostoru, snad nějakého dvora. To Rychlé šípy zatím ještě nemohly posoudit, ale uviděly cosi jiného, co je vyděsilo na nejvyšší míru.</p>
<p>Tam odkudsi ze tmy ulice, kterou probíhali, se vynořila skupina jiných Vontů a postupovala zvolna proti nim. “Jsme v pasti!” vykřikl zoufale Jindra. “Jsme ztracení!!”</p>
<p>“Nejsme! Nic není ztracené!” udýchaně volal Mirek. “Sem do toho dvora, nebo co to tam je!”</p>
<p>Skoro doslova tam vletěli a stačili za sebou přirazit těžká vrata, na nichž z vnitřní strany spíše hmatem než očima nalezli uzavírací příčné břevno jako závoru.</p>
<p>Trvalo jim to snad deset či patnáct vteřin, a jejich pronásledovatelé by zde za tu dobu už měli být — a sápat se na vrata a tlouct či kopat do nich a snažit se je otevřít — a zlořečit osudu, že jim kořist unikla! Ale nic takového se za vraty neozývalo! Místo toho všeho uslyšely Rychlé šípy něco jiného, podivného, nevysvětlitelného.</p>
<p>Byl to zlomyslný, zlověstný, výsměšný chechtot a Rychlé šípy vyděsil více, než kdyby se na bránu ozývaly rány a zvuky dobývání. Odporný smích neustával a chlapcům trvalo ještě chvíli, než pochopili, proč jsou Vontové tam za zavřenou bránou v tak dobrém rozmaru a co jejich smích znamená…</p>
<p>Nějakou dobu se k vratům tiskli, spolehnutí na jejich důkladnost</p>
<p>a hlavně pak na pevnost příčné závory.</p>
<p>Naslouchali, co dělají za vraty Vontové — kromě toho nepochopitelného chechtotu — a snažili se co nejvíce ztlumit své hlasité oddychování po dlouhém prudkém běhu.</p>
<p>Mirek s Jarkou hmatem ohledávali vrata, zda jsou opravdu tak pevná, 393</p>
<p>jak vyhlížela a Červenáček si dovolil blaženě zašeptat: “Tak teď už snad nemusíme dávat pozor, viď, ty neznámá malá holčičko s taškou… vždyť už se docela setmělo — vždyť už je úplná tma!”</p>
<p>6 Zajati v opuštěném dvoře Venku za bránou bláznivý chechtot obléhatelů utichl a Rychlým šípům dokonce připadalo, že snad odešli, protože bylo slyšet hluk vzdalujících se kroků.</p>
<p>“Ať se tam venku děje, co se děje,” šeptal Jarka, “zatím se nám nic nemůže stát, brána je tak vysoká, že ji nepřelezou — a závora je pevná — to všichni přece vidíte…”</p>
<p>“Zkusme jít dál sem do toho dvora, či kam jsme to vpadli… musíme přece co nejrychleji objevit nějakou cestu ven — a pak už jen domů…</p>
<p>domů…” toužil Mirek.</p>
<p>Od brány vedl dovnitř asi deset či patnáct kroků</p>
<p>jakýsi</p>
<p>průjezd,</p>
<p>dlážděný</p>
<p>velkými</p>
<p>dlažebními kameny. Prostor, do něhož vedl, nebyl zastřešený — a skutečně to asi byl nějaký rozlehlý dvůr, i když zatím to nebylo možné rozpoznat s jistotou, protože zde všude panovala úplná tma.</p>
<p>Jen nějaké staré bedny, nádoby na popel, staré koňské povozy a jiná veteš se zrakům Rychlých šípů ze tmy vynořovaly, jak opatrně postupovaly vpřed.</p>
<p>A náhle se ozval za jejich zády řev a znovu výsměšný i výhružný chechtot a — neznámo odkud</p>
<p>—</p>
<p>se</p>
<p>objevila</p>
<p>opět</p>
<p>ona</p>
<p>tlupa</p>
<p>pronásledovatelů, teď ale už těsně za nimi a zvětšená o ty, kdo Rychlým šípům předtím tam venku z opačné strany zastoupili cestu a přiměli je ke vběhnutí do brány.</p>
<p>Snad byla někde vedle brány nějaká malá dvířka pro pěší a těmi se obě tlupy za Rychlými šípy asi dostaly dovnitř. Proto tedy předtím ten zlomyslně spokojený smích Vontů venku, když jim Rychlé šípy zabouchly bránu před nosem v přesvědčení, jak na ně vyzrály. Ti zřejmě věděli, jak se na Rychlé šípy dostat — a že jim nemohou utéct!</p>
<p>Rychlé šípy vyrazily kupředu průjezdem do dvora skutečně jak vystřelené šípy. Nebylo věru zapotřebí, aby se k tomu chlapci vzájemně pobízeli — teď už jen rychlý běh někam do tmy je snad ještě může zachránit — teď jde více než do tuhého, teď již je opravdu zle!</p>
<p>Hoši se však pořádně ani nerozběhli a zůstali stát jako přimrazení. To již vyběhli ze zdí průjezdu, před jejich očima se rozprostřel matný pohled na rozlehlý dvůr, obklopený ze všech stran temnými obrysy jakýchsi stavení, v nichž ani jedno okno nesvítilo — ale tam v protilehlém koutu dvora je podivné mlčenlivé shromáždění — snad deset nebo dvanáct či patnáct postav se tam rýsuje v kruhu a uprostřed nich postavy další — proboha — kdo to je — vždyť je to -</p>
<p>“Bratrstvo — Dlouhé Bidlo — a Štětináč — a kluci ze Sběrače!!” jektal v hrůze Rychlonožka, “a jsou zajatí — vždyť — jen se podívejte — oni…”</p>
<p>Ale to již sem zvolna dorazili i jejich pronásledovatelé,</p>
<p>ranami</p>
<p>i</p>
<p>cloumáním</p>
<p>a</p>
<p>postrkováním hnali Rychlé šípy před sebou tam kupředu ke kruhu Vontů, k zajatcům ze Sběrače a k Bratrstvu Kočičí pracky. I odtud se jim v ústrety jako</p>
<p>na</p>
<p>přivítanou</p>
<p>ozval</p>
<p>teď</p>
<p>výsměšný</p>
<p>vítězoslavný chechtot.</p>
<p>“Dopadli jsme vás — vy slídilové - ” volal na Rychlé šípy z kruhu</p>
<p>kterýsi z Vontů. “Dobře jste to provedli, Mildo, podařil se vám báječný lov! Teď tu máme obě ty čmuchalské party, z Druhé strany i ze Dvorců</p>
<p>— a dáme jim pořádně zabrat — aby se už nikdy neopovážili míchat se do vontských věcí a probíhat se po Stínadlech, kdy a jak se jim zlíbí!”</p>
<p>Mirka — přes všechnu tíseň a obavy z toho, co je očekává — tato řeč hluboce podráždila a on vykřikl: “Když jsme vám — Vontúm — svým mícháním do stínadelských věcí na jaře získali nenávratně ztraceného ježka v kleci — a první vontskou kroniku — to jsme vám byli dobří, viďte!!?” Jarka pohotově dodal: “Co se to stalo ve Stínadlech, že už jste na zásluhy nás, Rychlých šípů, zapomněli?”</p>
<p>“Tenkrát jste prospěli jen Žlutému květu…”</p>
<p>vyjel na ně někdo z Vontů. “Ale se Žlutým květem už je konec — a tím i s přátelstvím Stínadel k vám — rozumíte?!”</p>
<p>“Ne — ne — nerozumíme — a nemůžeme rozumět!” tvrdošíjně odbýval Mirek ten vášnivý hlas, linoucí se z kruhu kolem zajatců ve tmě. “Na jaře jste měli Stínadla sjednocená a svorná tak jako málokdy předtím — i ježka v kleci jste naší zásluhou získali — Žlutý květ dostal ve spravedlivých volbách nejvíc hlasů k vedení Stínadel - a teď najednou má všechno skončit.</p>
<p>Proč? Tak nám aspoň řekněte, proč, co se stalo!?”</p>
<p>“Žlutý květ a jeho vedoucí Dratuš nevedli Stínadla ani trochu dobře — a navíc tam teď mají ještě něco podivného, něco někde vyplavalo</p>
<p>394</p>
<p>395</p>
<p>- sami dobře nevíme co, ale proč vám to tady vůbec máme vykládat!</p>
<p>Teď jste našimi zajatci — a dnes jste tady naposledy — jestli se odtud vůbec dostanete domů!”</p>
<p>“A himbajs!!!” vykřikl s nádechem posměchu Rychlonožka, který ve chvílích největšího strachu býval nejvíc a nežádoucně prostořeký a hýřil šibeničními vtipy. “Jak žes to řekl? Jestli se dostaneme odtud domů? To vy byste si nás tu třeba taky chtěli nechat na byt a na stravu?”</p>
<p>“Nech si ty vtipy!” okřikl ho jeden z Vontů.</p>
<p>“Za chvíli budeš skučet o milost! Copak ty nemáš strach?”</p>
<p>Ale Rychlonožka už byl v ráži a ostatní jen s ustrnutím poslouchali, jak mu odvážně jede pusa: “No — mňo — strach!! Přestože bylo už mnohokrát vědecky dokázáno, že strašidla a čerti nejsou, pořád se ještě</p>
<p>i leckterý dospělý člověk strachy poněkud zachvěje, když ho maminka pošle večer do sklepa pro brambory. Jak bych neměl mít strach, když jsem v zajetí tak mocné party Vontů, jako jste vy??!” Vypadal při své řeči tak ustaraně, uděšeně — že Vontové opravdu nevěděli, zda svá slova myslí vážně, či zda je to jen drzé vtipkování na jejich adresu.</p>
<p>Načež poprvé promluvil i Tonda Plíhal z Dvorců, vydavatel Sběrače. “To jsou oni!!” řekl podlézavě. “To jsou ty Rychlé šípy, co si dělaly ze Stínadel ve svém TAM—TAMU vždycky jen legraci. I tady to slyšíte, jak si vás ten jejich ježour Rychlonožka dobírá! Když nás propustíte na svobodu, řekneme vám o nich ještě mnoho věcí, které určitě nevíte!”</p>
<p>“Není v naší moci rozhodnout, zda vás propustíme nebo ne!” odmítl jeho návrh Vont, který až dosud hovořil nejčastěji. “To určí náš náčelník, Vít Dabinel!” Při těch slovech pokynul dozadu za kruh Vontů, obklopující zajatce — a tam se teď ze tmy objevil Vont, viditelně ze všech nejstarší, velitelského vzhledu, nepřístupný a tvrdý.</p>
<p>Rychlé šípy to jméno znaly. Slyšely je častokrát v minulosti, když zde hledaly ježka v kleci, poprvé pak tenkrát v Myší pasti, kde osvobozovaly Jirku Rymáně, uneseného z Druhé strany. Nikdy při svých četných výpravách do Stínadel se však s Dabinelem ještě nesetkaly. Až dnes tedy…</p>
<p>Teď vystoupil ze tmy před kruh postav do popředí, ruce měl založené na prsou, chvíli se zlověstně mlčky díval na Rychlé šípy, tísněné zástupem Vontů tak, že na únik nebylo ani pomyšlení, a pak pravil: “Tak vy jste ti slavní Rychlí šípové — co?? Byli jste hlavní příčinou naší porážky v posledních volbách Velkého Vonta. Tím, že jste odevzdali ježka v kleci a první vontskou kroniku Žlutému květu, dopomohli jste mu k vládě nad celými Stínadly. Jedna ulice za druhou se k němu přidávala — a ostatní party jako my nebo třeba Uctívači ginga, Modrá hvězda — ty všechny musely ustoupit a přišly o možnost samy Stínadla vést. Nikdy vám to neodpustí — a my taky ne! Na to můžete vzít jed!”</p>
<p>“Nemá smysl se s tebou přít!” snažil se Mirek smírně skoncovat Dabinelovo obviňování. “Čirou náhodou jsme se tenkrát za pomoci Otakara Losny seznámili se Žlutým květem a jeho vedoucím Vláďou</p>
<p>Dratušem. A</p>
<p>protože</p>
<p>jsme</p>
<p>byli</p>
<p>přesvědčení, že povede Stínadla dobře, dali jsme ježka v kleci a kroniku jemu. Mysleli jsme to se Stínadly dobře — i když nejsme odtud — a není naše vina, že se jiné vontské party tím třeba cítily poškozené. Všem jsme ježka a kroniku dát nemohli, to uznáte, když kronika a hlavolam byly jen jedny!”</p>
<p>“Tvoje výmluvy mne nezajímají!” přerušil Mirka Dabinel. “Pro mě a pro moje ulice jste vy — Rychlé šípy — tím největším naším nepřítelem — a jako s takovým budeme s vámi i zacházet, kdykoli vás zde dopadneme! A tadyhle s tou partou —” přitom opovržlivě máchl rukou k vyděšené skupince Bratrstva Kočičí pracky i členů Sběrače, “nebudeme nakládat jinak! Ani ta nemá tady co dělat!”</p>
<p>“Tak nás aspoň nechtě odejít domů!”</p>
<p>škemravým hlasem žadonilo Dlouhé Bidlo, “vždyť my za nic nemůžeme, my jsme jen…”</p>
<p>“Búúú — búúú - já chci domů, já chci domů, pusťte mě domů!”</p>
<p>přidal se svým brekem Bohouš, ta “Ostuda všech správných Bohoušů”, jak se mu říkalo na Druhé straně.</p>
<p>Dabinel je rázně okřikl: “Ticho, zbabělci! A pro dnešek jsem se rozhodl — pro výstrahu — potrestat vás zatím takhle: jedna parta z vás, buďto Rychlé šípy nebo vy z toho vašeho Sběrače a Bratrstva, zůstane</p>
<p>tady v nádvoří zavřená až do rána. Ta druhá -</p>
<p>tu druhou poženeme</p>
<p>celými Stínadly až na Rozdělovací třídu, aby tam mohla podat zprávu, co se stalo tady s tou první partou! Že cestou nebude nouze o rány, na to se můžete spolehnout!”</p>
<p>“Tak my chceme být tou partou, co ji poženete teď domů…” zamlouval si pro sebe a své kumpány lišácky Štětináč z Bratrstva. “Já kdybych nepřišel na noc domů, tak mě doma zabijou! A kdo by dal jíst mým chudinkám myšičkám??”</p>
<p>Mezi Vonty se někdo krátce zachechtal.</p>
<p>Nerozuměl totiž Štětináčovým slovům o těch “chudinkách myšičkách”, protože Štětináče neznal — a tím také ani jeho odpornou zálibu v chovu desítek myší a krys, jež ochočoval, cvičil a krmil v klecích na dvorku domu, v němž bydlel.</p>
<p>A teď celá ta nedobrá banda Sběrače a Bratrstva Kočičí pracky jako 396</p>
<p>397</p>
<p>na povel začala bědovat, doprošovat se milosrdenství a vykládat Dabinelovcům, co by je doma čekalo, kdyby se na noc nevrátili domů.</p>
<p>Rychlé šípy mlčely, ale jejich chlapci byli zděšení právě tak jako ti druzí. Zůstat zde - nevrátit se domů! Je to vůbec možné? Víckrát by sem hoši nesměli — a snad by už ani nesměli mít klub, rodiče žádného z nich by jim to neodpustili, i kdyby tisíckrát za sebou doma vysvětlovali, že byli ve Stínadlech uvěznění a že se vrátit nemohli! U Jóviše! V takové situaci opravdu ještě nikdy nebyli — i když se jim ve Stínadlech dařilo povětšinou vždy spíše špatně než dobře.</p>
<p>“Toho se nesmíte odvážit!” vykřikl na Dabinela podrážděně Mirek. “Co zamýšlíš, je protizákonné jednání! To je omezování osobní svobody!</p>
<p>To by tě přišlo moc draho - ať už bychom tu zůstali přes noc my</p>
<p>— nebo Dvorečáci s Bratrstvem.”</p>
<p>Ale Dabinel se jen ušklíbl a celý zástup Vontů s ním se dal do posup-ného smíchu. “Já se vás budu ptát, jestli je něco protizákonného nebo ne!”</p>
<p>hřímal Dabinel. “Jak už jsem řekl, jednu partu z vás poženeme domů — a jedna tu zůstane do rána! Až ráno jí přijdeme otevřít — ale i ta dostane na cestu ještě nářez — a nebude ani stačit utíkat, jak ji budeme hnát!”</p>
<p>Jindra zašeptal k Mirkovi: “Jestli máme dostat nařezáno teď nebo až ráno, tak to ať nás radši ženou už teď! Uspořili bychom si aspoň tu hroznou noc!”</p>
<p>Jarka se obrátil k Dabinelovi a chvějícím se hlasem se zeptal: “A kdo by tedy — podle tebe — z našich dvou výprav tady měl zůstat?” I on byl už se svým rozumem i silami v koncích.</p>
<p>Dabinel se chvíli rozmýšlel, ale pak jej zřejmě něco napadlo. Vytáhl náhle z kapsy sáček a vysypal z něj na dlaň dvě malé dortové svíčičky.</p>
<p>“Ještě že je tady mám s sebou!” řekl přitom jakoby sám k sobě. Z druhé kapsy vylovil ještě krabičku zápalek a pak řekl se zlomyslným úšklebkem: “Tyhle svíčičky to rozhodnou!”</p>
<p>Mezi Vonty se přitom ozval šum vzrušeného údivného šepotu. Asi ani oni nechápali, co Dabinel se svíčkami zamýšlí. Tím méně to ovšem mohli vědět zajatci obou skupin. Ale on nenechal nikoho dlouho na pochybách, jaké úmysly se svíčkami sleduje.</p>
<p>7 Osud visí na plaménku svíčky Dabinel vzal obě svíčičky i krabičku zápalek do levé ruky, pravou rukou škrtl sirkou a obě svíčičky současně zapálil. V celém ztmavělém nádvoří panovalo napjaté ticho očekávání. Pořád nikdo nevěděl, co se bude dít. Mihotavé plaménky svíček ozářily tváře nejbližších Vontů i zajatců mezi nimi. Brýle Dlouhého Bidla jednu chvilku v jejich záři zaplály, jako by to byla dvě zrcadélka.</p>
<p>Pak Dabinel jednu z obou svíček přendal do pravé ruky, několik vteřin s nimi tak stál mlčky jako velekněz nějaké tajemné sekty a pak zvolna promluvil: “Tak se podívejte! Nejmladší člen každé z obou vašich part si vezme ode mne jednu svíčku — a komu dřív zhasne, ať už závanem větru nebo dohoří, toho parta zde musí zůstat přes noc! Rozumíte</p>
<p>tomu?”</p>
<p>Rozuměli. Všichni rozuměli! Bylo to jasné. A protože zde v zákoutí nádvoří, chráněném se všech stran stěnami domů, panovalo skoro bezvětří, bylo více než jisté, že svíčička bude hořet déle tomu, kdo udrží její zbyteček co nejdéle v ruce, ve špičkách prstů, aniž by jej odhodil, až bude dohořívat a začne pálit.</p>
<p>“Tak ti dva nejmladší — a rychle!” zavelel pak Dabinel a napřáhl obě ruce se svíčkami před sebe. U Rychlých šípů nebylo pochyb. Všichni věděli, že nejmladším — jen o několik týdnů po Rychlonožkovi — je Červenáček. Zato mezi Dvorečáky a Bratrstvem bylo chvíli nějaké zoufalé dohadování, protože v partě Tondy Plíhala byli dva či tři mladší chlapci, kteří pomáhali prodávat jejich časopis Sběrač a Bratrstvo zde mělo Bohouše. Osud padl na jednoho z Dvorečáků, Bohouš byl o něco málo starší než on. Jakkoli byl vyděšený až k smrti, blažený úsměv se mu na několik vteřin objevil ve tváři, když se dozvěděl, že on svíčku nemusí držet.</p>
<p>Tak rychle — rychle!” pobízel netrpělivě Dabinel. “Svíčičky hoří rychle — už je z nich skoro centimetr pryč!”</p>
<p>Nejmladší Dvorečák — říkali mu Jínek — postoupil nesměle vpřed — a za ním s těžkým srdcem Červenáček. Věděl, že celý osud jejich klubu leží teď v jeho třesoucích se rukou. Co jestli mu svíčička zhasne dříve? Budou-li zde muset zůstat přes noc, rozpoutá se doma takové peklo, že už opravdu asi nikdo z nich do klubu nebude smět — a to bude konec Rychlých šípů!</p>
<p>398</p>
<p>399</p>
<p>Dvorečák Jínek i on přijímají teď z rukou Dabinela osudné svíčičky. » “Dejte si pozor!” říká varovně Dabinel, “i když třeba hned teď někomu z vás svíčka upadne a zhasne, je to rozsudek pro jeho partu — noc tady ve dvoře!”</p>
<p>Červenáček vnímá s hrůzou jeho slova jen jako ve snu a v duchu vidí to děvče s taškou tam kdesi asi před hodinou, které k nim proneslo výstrahu s podobným začátkem: “Dejte si pozor - už se stmívá!” To bylo Rychlým šípům ještě HEJ, to byly ještě na svobodě — a neměly ani tušení, čeho by se měly bát, na co si dát pozor! Nevěděly, co na ně čeká!</p>
<p>Mirek i ostatní hoši klubu úzkostlivě hledí na Červenáčka. Dvorem občas zavane přece jen slabý vítr. Sfoukne svíčičku jeho, nebo toho chudáka Dvorečáka? Svíčky jsou obě stejné, obě zapálené ve stejnou dobu — měly by tedy také ve stejnou dobu dohořet — snad dokonce ve stejnou vteřinu!</p>
<p>Ale co až svíčička začne dohořívat ve špičkách prstů? Kdo ji bude držet nešikovněji, a kdo ji dřív odhodí na zem, až její plamínek a rozžhavený vosk začnou šíleně pálit? Červenáček si umiňuje, že si prsty spálí třeba až do škvarku, jen aby vydržel déle než ten Dvorečák. Ale dokáže to pak, až palem začne?</p>
<p>Už více jak půlka svíčiček vyhořela. Jejich zbylé části jsou už nemožně maličké. Jak to ještě může trvat dlouho, než ohoří tak, že začnou nesnesitelně pálit? Snad jen už pět minut, třeba ale také jen čtyři nebo tři minuty…</p>
<p>A teď napadla Jarku spásná myšlenka. “Říkal jsi, že svobodu a odchod odtud získává ta parta, jejíž svíčka vydrží déle hořet?” zeptal se Dabinela.</p>
<p>Ten se podezřívavě podíval na Jarku, trochu se zamyslel a pak přisvědčil: “Ano! Řekl jsem to tak — a to taky platí!”</p>
<p>“A žádná jiná podmínka při tom není?”</p>
<p>vyzvídal Jarka dále. “No — ne!” rozmrzele potvrzoval Dabinel. Už jaksi větřil, že Jarka má nějaký nápad, který by Rychlým šípům snad mohl nějak pomoct, jen ale nevěděl, co by to mohlo být a co má tedy proti tomu namítnout. “Samozřejmě jim při držení svíčky nesmí nikdo pomáhat!”</p>
<p>vzmohl se ještě na výhradu, ta ale byla vlastně samozřejmá už z jeho původního znění podmínek tohoto podivného souboje.</p>
<p>“Dobrá!” oddychl si Jarka. “Tak Červenáčku, máš u sebe krabičku poslední záchrany — viď?”</p>
<p>“Ano!”</p>
<p>přisvědčil</p>
<p>trochu</p>
<p>nechápavě</p>
<p>Červenáček a zatímco pravou 400</p>
<p>rukou dosud zcela bezpečně a pevně držel hořící svíčičku, zalovil levačkou v kapse kalhot, až z ní vyňal plochou plechovou krabičku.</p>
<p>“Nic z ní nesmí vyndávat!” vykřikl varovně Dabinel v domnění, že snad Jarka bude navádět Červenáčka, aby z ní vyndal svou vlastní malou svíčku, která patří do každé Krabičky poslední záchrany a aby ji snad zapálil od zbytečku té, co teď drží v ruce, až ta už bude dohořívat a v prstech ho začne nemilosrdně pálit. “A nikdo mu nesmíte pomáhat!” opakoval ještě výstražně.</p>
<p>“Nikdo mu nebudeme pomáhat!” odvětil Jarka s ledovým klidem, “a nic z krabičky taky nebude vyndávat — neboj se! Ani ji neotevře! Jen si na ni tvou svíčičku postaví — víš?? To přece tvým pravidlům a rozkazu neodporuje. To jsi neřekl, že se tohle nesmí! Řekl jsi jen, že komu svíčka dříve dohoň…”</p>
<p>Dabinel byl v koncích, nemohl honem vyhlašovat nové pravidlo o nepřípustnosti nějaké krabičky či jakékoli jiné podložky pod svíčku, když už na to nepřipadl na začátku. Nenapadlo ho prostě, že by Rychlé šípy nad ním tak lišácky vyzrály - a ač je měl plně v moci, nechtěl si zadat novou podmínkou. “Dobrá! Nemám námitek!”</p>
<p>zabručel jen vztekle. “Uvidíme, jak vám ten vás vynález pomůže!”</p>
<p>To již Červenáček držel krabičku naplocho v otevřené levé dlani a ze svíčičky na ni ukápl trochu vosku, aby na krabičce držela. “Ne tolik!</p>
<p>Ne moc!!” křičel úzkostlivě Jindra. “Škoda vosku, taková kapka může znamenat třeba minutu svícení…”</p>
<p>Dvorečáci byli zoufalí. Ani jeden z nich neměl u sebe nic takového,</p>
<p>jako byla plechová krabička - a i kdyby měl — nesměl by ji snad</p>
<p>Jínkovi ani půjčit, vždyť už i to by bylo vlastně pomáhání. A tak Jínek jen závistivě zíral chvíli na bezpečně a bez pálení hořící svíčičku na krabičce v Červenáčkově dlani — a chvíli zase úzkostlivě na svíčičku svou mezi palcem a ukazováčkem ruky, kde ho již dost zle pálila jak skapávajícím žhoucím</p>
<p>voskem,</p>
<p>tak</p>
<p>i</p>
<p>přibližujícím</p>
<p>se</p>
<p>plaménkem. Vždyť svíčičky byly skoro vyhořelé.</p>
<p>A potom se stalo něco hrozného, co však pozvedlo náladu Bratrstva Kočičí pracky i Dvorečáků</p>
<p>přímo</p>
<p>do</p>
<p>zběsilého</p>
<p>jásotu</p>
<p>a</p>
<p>škodolibého veselí. Červenáček pohnul nějak krabičkou, svíčička — na Jindrovu nedobrou radu jen úsporně přilepená — se odlepila od hladkého povrchu krabičky, převrhla se a kutálela se s ní na jeho rozevřenou dlaň. Červenáček ji chtěl zachytit rukou — ale spálil se a jak trhl v bolesti rukou, nešťastnou náhodou zhasil její plamének.</p>
<p>401</p>
<p>Vše se odehrálo snad ve dvou či třech vteřinách. Červenáček se slzami zoufalství v očích pohlédl na Rychlé šípy. A v jejich tvářích četl jen ohromení, zklamání a strach. Jejich osud se naplnil.</p>
<p>8 Noc bude studená a zlá Několik dalších minut proběhlo ve ztemnělém dvoře neobyčejně rušně a hoši Rychlých šípů si později na ty chvíle po zhasnutí svíčičky často vzpomínali, i když jednotlivé hovory a události se v myslích dosti pomíchaly.</p>
<p>Napřed Tonda Plíhal za Sběrače, který — v radosti, že oni vyhráli ten podivný svíčičkový souboj a dostanou se na svobodu, třebaže s výpraskem — přišel k Rychlým šípům a posměšně jim gratuloval k jejich smůle a neštěstí.</p>
<p>Mirek mu řekl s ledovým klidem: “Kdybychom vyhráli my, litovali bychom vás, třebaže jste naši odpůrci. A vy se nám posmíváte. To je vidět, jak jste špatní!”</p>
<p>Jarka se tak dalece snížil, že v úzkostech prosil Dlouhé Bidlo: “Řekněte to našim doma, co se stalo — a že se vrátíme až ráno — aby se o nás nestrachovali!” Ale Dlouhé Bidlo bylo jízlivé, škodolibé a volalo: “Nic nebudeme vyřizovat — checheché — nic, nic!”</p>
<p>Pak Tondu Plíhala kdosi z Vontů strhl zpátky a vzápětí již za velikého křiku celou jeho partu i s Bratrstvem Kočičí pracky hnali ze dvora ven, k bráně, kterou sem Rychlé šípy vnikly.</p>
<p>Dokud zde Dvorečáci a Bratrstvo ještě byli — i když spíše nedobří než dobří, a nadto jejich protivníci ve všem — cítily se Rychlé šípy přece jen jaksi neosamoceně. Teď, když je odehnali a oni zde zbyli sami uprostřed té výhružné nelítostné nepřátelské přesily, celá situace jim připadala zase ještě hroznější. Jak zde tu děsnou noc přečkají? Kde budou spát? A budou vůbec spát? A jak to dopadne doma? Těch obav o ně, co budou mít rodiče! Snad je dají dokonce hledat policií. A ten rozruch, jaký bude - i ta ostuda</p>
</section>
<section>
<p>nakonec z toho všeho! A určitě bude po klubu!</p>
<p>Určitě!</p>
<p>Určitě!!</p>
<p>Dabinel doprovázel skupinu Sběrače a Bratrstva až k bráně. Když se vracel zpět, Mirek mu šel naproti a ptal se: “A kde budeme spát?</p>
<p>Přece nás tu nenecháte přes noc na dlažbě, pod širým nebem jako dobytek??”</p>
<p>“Jsou tu baráky na zbourání…” máchl Dabinel posměšně rukou</p>
<p>402</p>
<p>403</p>
<p>kolem celého dvora. “V některých snad jsou i zapomenuté staré slamní-ky, co lidi nechtěli stěhovat s sebou. Ale ať vás tam nepokousají krysy! A neopovažte se křičet, nebo volat o pomoc — a pokoušet se o útěk</p>
<p>- bydlíme tu blízko — vrátili bychom se — a co by se pak s vámi</p>
<p>dělo, to si radši ani nepřejte vědět!”</p>
<p>“To vy tu u nás nenecháte ani stráže?” ptal se Mirek na oko obdivně, starostlivě i pokorně, ale s jiskrou naděje v mysli.</p>
<p>“Nepotřebujeme stráže! Nemůžete zdrhnout!</p>
<p>Přízemní okna ve všech domech mají všude mříže — a z prvního patra skákat nebudete, když si nechcete zlámat nohy, nebo se dokonce zabít! A časně ráno se připravte - poženeme vás na vaši Druhou stranu!”</p>
<p>Mirek se beze slova vrátil k Rychlým šípům.</p>
<p>Jindra s Červenáčkem a Rychlonožkou stáli poplašeně kolem zdrceného Jarky a on se snažil vypadat co nejstatečněji, aby je alespoň trochu uklidnil.</p>
<p>Vontové se zvolna vytráceli ze dvora, nenápadně a tiše mizeli ve tmě, směrem k bráně.</p>
<p>Občas některý ještě přistoupil k Rychlým šípům a řekl jim něco výhružného, peprného, nedobrého.</p>
<p>Ale pak se k nim přitočil jeden z nich a zašeptl: “Dům se znamením raka je vaše záchrana!” Ihned se zase od nich odvrátil a zmizel ve tmě dvora.</p>
<p>Trvalo ještě chvíli, než zůstaly Rychlé šípy na dvoře zcela samy. V naprosté nehybnosti zde stály a napjatě naslouchaly nezřetelným hovorům a krokům posledních Vontů, odcházejících ze dvora.</p>
<p>Slyšely i zaracho-cení zámku zvenčí na vratech i vedlejší brance, o které teď už určitě věděly.</p>
<p>Později se tam chlapci opatrně i odvážili a dvířka i hlavní vrata brány zkusili otevřít, marně ovšem, ale přesto se o tom chtěli přesvědčit. Také bylo nutné zjistit, neskrývají-li se ve tmě u východů ze dvora přece jen nějaké stráže. Ale nebyl tam nikdo. Ulehčené si oddychli.</p>
<p>“Musíme se zachránit za každou cenu!”</p>
<p>zašeptl pak Mirek, když už zase byli uprostřed dvora, kde se cítili jaksi nejbezpečněji. “Jak to říkal ten Vont?”</p>
<p>“Že dům se znamením raka je naše záchrana!”</p>
<p>vychrlil ze sebe Jindra. A Červenáček dodal: “A já vím, kde ten dům je! Všiml jsem si toho znamení nad dveřmi, když jsme sem vpadli. Je tamhle v tu stranu.” Ukázal za sebe do tmy. “Teď už není vidět, ale předtím byl, když ještě nebyla tak hrozná tma!”</p>
<p>“To se v tom chlapíkovi asi pohnulo svědomí či co!” soudil Jarka.</p>
<p>“A nebo nás zná z dřívějších dobrých dob —a je nám nakloněný,” mínil Červenáček. “A prosím vás, nezlobte se na mě za tu zhaslou svíčku!”</p>
<p>To už klopýtali tmou k hradbě domů, kterou bylo celé nádvoří ze všech stran vroubené, směrem k domu s rakem nad vchodem. Ani jediné okno v celém tom ponurém bloku nesvítilo. Domy byly skutečně neobydlené a zřejmě odsouzené ke zbourání.</p>
<p>“Jenom nikdo ale nesviťte! Ať vás ani nenapadne rozsvítit baterku!” varoval hochy Mirek. “Odněkud zvenčí nás tu třeba pozorují — a nemusí nikdo vědět, co tady děláme, kam jdeme…”</p>
<p>Dům s rakem našli poměrně snadno, i když byla úplná tma. Mirek stiskl uprášenou zrezivělou kliku. Dveře se otevřely s vrzavým skřípotem a on vstoupil dovnitř první. Ztuchlý vzduch je ovanul.</p>
<p>Teď už baterky chtě nechtě rozsvítit museli.</p>
<p>Kráčeli opatrně úzkou chodbou. Z ní na obě strany vedly několikerý dveře, všechny otevřené. Občas se jim na obličej zavěsila odporná pavučina, visící od stropu. Pak se ozvala rána, při které jim ztuhla krev v žilách. Zastavili se, okamžitě zhasli a vyčkávali. Ale nic se nedělo — jen kdesi slyšeli myší hlodám.</p>
<p>“Slyšeli jste to?” zeptal se celkem zbytečně Rychlonožka. Brzy poznali, co ránu způsobilo.</p>
<p>Průvan, prohánějící se celým domem, práskl dveřmi za nimi!</p>
<p>“Jsme už všichni tak vyděšení, že se lekáme kdečeho!” zašeptl Mirek.</p>
<p>“No — ale jestli tady v téhle barabizně má být někde naše záchrana, tak nevím!” uvažoval Jindra.</p>
<p>“Já aspoň nevidím nic, co by nás mělo zachránit!”</p>
<p>Nahlédli do jedné z místností pootevřenými dveřmi. Zář Mirkovy baterky tam osvětlila asi tři stoly, pokroucené a polorozpadlé pod tíhou jakýchsi balíků. Také hromady volných papírů tam ležely pod nánosy prachu.</p>
<p>Všichni tam opatrně vkročili a papíry prohlíželi. Byly to tištěné pozvánky ke schůzím jakéhosi</p>
<p>protialkoholního</p>
<p>spolku,</p>
<p>balíky</p>
<p>obsahovaly přednášky o škodlivosti nikotinu a alkoholu. “Na to by se psal dobře TAM—TAM!”</p>
<p>řekl Jarka, “papír je potištěný jen po jedné straně.”</p>
<p>“Spíš by se tiskl, než psal,” opravil ho významně Mirek. “Je to rozmnožovací papír, jako stvořený pro cyklostylový tisk! Vezmeme každý jeden balík - tady by to stejně rozkousaly myší, sem už si pro to</p>
<p>určitě nikdy nikdo nepřijde!”</p>
<p>Jindra s Červenáčkem se mezitím vytratili ven do chodby — a teď sem přiletěli a skoro nahlas neprozřetelně volali: “Mirku, Mirku — Jarko našli jsme okno — mříž — je tam mříž — víte — a ona se dá vyndat, když se za ni trochu vezme!!”</p>
<p>404</p>
<p>405</p>
<p>Mirek a Jarka s úžasem a nadšením položili balíky papíru zpět na stůl a dali se vést do místnosti, o které Jindra s Červenáčkem mluvili.</p>
<p>A skutečně! Mříž přízemního okna, vedoucího do opuštěné uličky, se dala celkem bez námahy vyjmout z drolícího se zdiva.</p>
<p>“Tak to je asi ta záchrana, o které nám ten mimořádně dobrý Vont řekl!” vděčně zašeptal Mirek. “Jindro, Červenáčku, Rychlonožko — běžte hned pro ty balíky papíru, vezměte jich pět — my zatím mříž vyndáme! Ale rychle!”</p>
<p>Když se s papírem všichni tři vrátili, byli Mirek s Jarkou dokonce již venku na ulici, mříž měli vysazenou a čekali jen na ně. Nemuseli je dlouho pobízet, aby vyskočili přízemním oknem za nimi. Na ulici bylo liduprázdno a ticho, jen vítr hučel a tloukl někde vytlučenými okenními rámy a plynová lampa na sousedním domě syčela.</p>
<p>Jindra vyndal z Krabičky poslední záchrany křídu a udělal pod oknem na oprýskanou zeď dvě kolečka. “Třeba sem ještě někdy půjdeme!” pravil rozechvěně. “Víte — pro další papír! Tak abychom věděli, kter oknem jsme utíkali ven!”</p>
<p>“Sem už nepůjdu, ani kdyby tam byly bedny zlata!” otřásl se Mirek Společně s Jarkou zvedli z dlažby vysazenou mříž a nasadili ji zpět do okna tak, aby nikdo nepostřehl, že s ní není něco v pořádku. Každý uchopil jeden balík papíru a dali se do tichého běhu směrem, kde tušili Druhou stranu. Chvílemi běh měnili v pouhý klus, nebo i chůzi. S balíky se neutíkalo dobře!</p>
<p>“A kdyby se něco stalo - odhoďte balíky — a běžte co nejrychle</p>
<p>ji!” radil udýchaně Mirek.</p>
<p>Dlouho, velmi dlouho běželi, pak již jen klusali a klopýtali, vyhýbali se ojedinělým Vontúm - až nakonec zaslechli zvonění tramvaje — a to už věděli, že jejich spása — Rozdělovací třída — je na obzoru.</p>
<p>Šťastně ji překročili — a když byli na Druhé straně, řekl Mirek — ted už s blaženým úsměvem — Červenáčkovi: “Tak ti děkujeme, že se podařilo tu svíčičku zhasnout! Zachránils nás před výpraskem, který dostalo Bratrstvo a Dvorečáci — a ještě tady máme papír na stovky TAM—TAMÚ.</p>
<p>Hned zítra začneme! Teď už máme co psát!”</p>
<p>9 Vzniká první TAM-TAM</p>
<p>Celé nedělní dopoledne padlo na učení a úkoly. Jednak proto, že chlapci včera opravdu pro školu moc neudělali, zejména již ne večer, kdy se tak mimořádně pozdě a nadto hluboce rozčilení vrátili ze Stínadel. Také ale proto, že za ten pozdní návrat bylo nutné rodiče si alespoň trochu udobřit.</p>
<p>Ale neděle byla sychravá, pošmourná a na výpravu ven je to stejně nelákalo. A tak se sešli až kolem třetí hodiny odpoledne v klubovně, jak si to ještě včera cestou domů umluvili.</p>
<p>“Představte si, že mě ještě večer — když jsem běžel domů — potkala Haha-Bimbí!” hlaholil se smíchem Jindra. “Vracela se s rodiči z nějaké návštěvy a pokřikovala na mne, že budu doma určitě bit, když jdu tak pozdě domů!”</p>
<p>“Jóó — Baba Hihi řehtal se Rychlonožka, který vždycky rád trochu měnil přezdívku této dívky. “Sekretářka Podkováků, správným jménem Alžbětina Prknářová! Jestlipak se na ni ještě pamatujete?”</p>
<p>Pamatovali se všichni — jak by ne! To bylo tenkrát, když klub hochů a děvčat Podkováci za vedení rázného děvčete zvaného Podkova si udělal právě takovou vlajku, jako měly Rychlé šípy — a tak s nimi bylo nutné dlouho válčit a přesvědčovat je, jak je hloupé se tak opičit. Nakonec to rozhodla až velká bitva papírovými kulemi, při které se odporné Bratrstvo Kočičí pracky přidalo k Podkovákům — a samozřejmě jako vždy — bojovalo proti Rychlým šípům.</p>
<p>“Ale tak teď už nechme vzpomínání,” přerušil hovor Mirek trochu netrpělivě, “a dejme se radši do psaní TAM—TAMU! Já vím, že Dvorečáci už smolí druhé číslo Sběrače — a my nezačali ještě ani první!” Nikdo v té chvíli netušil, že večerní setkání Jindry a Haha-Bimbi jim bude brzy velmi prospěšné.</p>
<p>Červenáček chtěl roztrhnout obal jednoho balíku, přineseného včera ze Stínadel — a dost zle okousaného po stranách od myší, ale Mirek ho zadržel: ” Zatím papír nevybaluj! Mám pro vás veliké překvapení! Víte, že Sběrače tisknou Dvorečáci na rozmnožovacím stroji. Napíšou napřed každou jeho stránku jednou na psacím stroji s fialovým kopírovacím papírem — a pak tu stránku asi padesátkrát obtisknou na čistý papír.</p>
<p>Další výtisky už jsou skoro nečitelné.</p>
<p>406</p>
<p>407</p>
<p>Taky my budeme napříště TAM—TAM už tisknout, ale na lepším stroji, než mají oni. Ten náš stroj může každou stránku natisknout čitelně a krásně zřetelně třeba dvěstěkrát i víckrát, když najdeme pro TAMTAM tolik kupců-zájemců! Už ho tedy nebudeme psát ručně v pěti exemplářích jako dřív!”</p>
<p>“Ale kde takový báječný tiskací rozmnožovací stroj seženeš?” zaúpěl zoufale Jindra. Mirek se nedal přivést z rovnováhy: “Nepovídal bych vám o něm, kdybych to nevěděl! Nuže — stroj máme — i když není náš a nikdy náš nebude! Patří škole, do které chodím, ale smíme ho používat. Včera ráno, když jsem šel do školy, jsem potkal našeho ředitele. Víte, že nám je přátelsky nakloněný — a zejména teď, když připravujeme ve třídách tu soutěž přátelství!</p>
<p>No — a protožei jsem věděl, že v ředitelně takový stroj je, tisknou se na něm všelijaké školní vyhlášky, dodal jsem si odvahy a poprosil pana ředitele o zapůjčení! A on mi vyhověl!”</p>
<p>Radostný bujarý křik se rozlehl klubovnou po jeho slovech.</p>
<p>A Mirek vykládal po utišení dále: “Všechno, co chceme natisknout, se napíše napřeď na psacím stroji — a ten si tatínek dnes někde dlouhodobě vypůjčí — na zvláštní blány. Ty nám dá škola.</p>
<p>Musíme je sice zaplatit, ale nejsou drahé. I obrázky se dají do blány rýt — a samy se pak na papíru</p>
<p>vytisknou!”</p>
<p>“Ty budu do té blány kreslit samozřejmě já!”</p>
<p>zamlouval si Červená-</p>
<p>ček, klubovní kreslíř.</p>
<p>“Ano,” usmál se Mirek. “Jen barvit je asi nebudeš stačit, jako jsi barvil těch pět výtisků, co jsme kdysi psali ručně! Představ si, že natiskneme třeba stovku výtisků - to bys je barvil celé dny a noci. Tak je</p>
<p>necháme jen tak černobílé, jak je natiskne ten stroj!”</p>
<p>“No a co dál? Jak to bude dál!?” dychtil Jindra. “To budeme tisknout TAM—TAM u vás ve škole? Vždyť nás tam snad ani nepustí -</p>
<p>a taky by to nebylo ono — víš — ve škole…”</p>
<p>“Ale</p>
<p>kde</p>
<p>—”</p>
<p>klidnil</p>
<p>ho</p>
<p>Mirek.</p>
<p>“Rozmnožovací stroj — to je takový větší kufřík — škola má ten ruční typ — a já ho smím přinést sem do klubovny — představte si to! Doma napíšu na obyčejném psacím stroji ty blány podle toho, co tady sepíšeme, do vynechaných míst pak Červenáček vyryje kresbičky — a už se bude tisknout!</p>
<p>Tady! V klubovně!!” “No to je přece něco!</p>
<p>Himbajs šůviks!” řádil Rychlonožka a radostí složil Červenáčka na podlahu.</p>
<p>“Tak — teď jen jak to psaní začít!?” řekl pak Jarka, když se bujarý</p>
<p>křik trochu utišil, a podíval se tázavě na Mirka. Až dosud — v dřívějších dobách — to byl totiž vždy Mirek, který texty pro TAM—TAM</p>
<p>skládal, ostatní je pak štafetou jeden od druhého opisovali do dalších čtyř čísel.</p>
<p>“Budeme zprávy psát nanečisto všichni společně, každý řekne něco!” mínil Mirek, “společně to pak taky opravíme, doplníme — no a konečný text, vámi všemi schválený, vezmu domů, napíšu na ty blány — a pak tady vytiskneme. To až přinesu ze školy rozmnožovací stroj!”</p>
<p>Ztichli, a Mirek jako nejzkušenější a v psaní dřívějších TAM—TAMŮ nejobratnější, začal skládat první věty. Tu a tam někdo něco přidal, připomněl, nejvíce Jarka a Jindra. Rychlonožka tam chtěl pořád dostat nějaké svoje vtipy, jen některé však byly přijaty. Řádka za řádkou na papíru přibývala.</p>
<p>“A teď si ještě představte ten údiv,” vzpomněl si pak Červenáček, “až se čtenáři dovědí, že TAM</p>
<p>—TAM se tiskne na papíru ze Stínadel! To tam musíš, Mirku, určitě nějak zamíchat a zdůraznit!</p>
<p>To bude něco pro naše Druhostraníky!”</p>
<p>Byl to opravdu dobrý nápad. Vždyť vše, co souviselo nějak s Vonty a Stínadly, se zde — na Druhé straně — bralo a považovalo za něco mimořádného, úžasného, hodného údivu. Bude to opravdu senzace, TAM—TAM na papíru ze Stínadel — a k tomu získaném za tak dobrodružných okolností!</p>
<p>“Děvčata a chlapci naší Druhé strany,”</p>
<p>začínaly úvodní řádky prvního čísla TAM— TAMU, “jistě máte ještě všichni v živé paměti všechny ty vzrušující události ve Stínadlech z minulých dob. Zdá se, že k nim přibudou další, protože se odtamtud ozývá již zase ta husí kůži nahánějící válečná vontská píseň —a něco se tam děje!</p>
<p>Do Stínadel se už zase beztrestné nemůže — a vy, kdo bydlíte blízko Rozdělovací třídy, to víte sami nejlépe! Bratrstvo Kočičí pracky — jak jste se jistě dočetli ve Sběrači — se tam kupodivu odvážilo, protože ještě nevědělo, co se mu tam může stát. Šlo tam klidně za nějakou vontskou partou, která tam odváděla z naší klubovny Otakara Losnu, člena Žlutého květu. Prozradilo se však a bylo ze Stínadel vyhnáno za deště ran!</p>
<p>I my jsme se později do stínadelského bludiště vydali, protože odtamtud docházejí nedobré zprávy — a my pro sebe i pro vás chceme zjistit, co je na nich pravdy, a jak by bylo možno pomoci ohroženému Žlutému květu a tím i celým Stínadlům.”</p>
<p>Pak za bouřlivého radění a napovídání všech hochů vypsal Mirek, co na své první výpravě do Stínadel prožili — i jak tam nakonec upadli do 408</p>
<p>409</p>
<p>zajetí Dabinelovců, v němž potom objevili také celou redakci Sběrače včetně povedeného Bratrstva Kočičí pracky.</p>
<p>“A napiš tam taky,” hřímal hněvivě Rychlonožka, ,.jak jsme chtěli, aby o nás Bratrstvo našim rodičům řeklo, že se vrátíme ze zajetí domů až ráno — aby o nás neměli strach — a jak ti mizerové kočičí o tom nechtěli ani slyšet — a ani tu malou službu nechtěli pro nás udělat! Napiš to tam!</p>
<p>Napiš! Napiš!!”</p>
<p>Za souhlasu všech tuto neochotu Bratrstva Mirek do TAM—TAMU vtělil — a připsal k tomu: “Když se někdo topí, přispěchá mu na pomoc i nepřítel, když je v něm alespoň trochu něco dobrého. Nepřátelé mohoifJ pak třeba zůstat i nadále mezi sebou, když se při takové zoufalé příhodě</p>
<p>neusmíří - ale tu pomoc mu nemá odřeknout!</p>
<p>— My jsme se sice</p>
<p>zrovna netopili, ale byli jsme zrovna v takové podobné zoufalé situaci - a Bratrstvo Kočičí pracky nám přesto nepodalo pomocnou ruku</p>
<p>ani tím, že by našim rodičům vyřídilo o nás tu zprávu. Je vidět, že v Bratrstvu opravdu nejsou dobří chlapci!</p>
<p>Snad se nám někdy podaří být v opačné situaci, kdy Bratrstvu nebo Dvorečákům budeme moci v jejich nejvyšší nouzi prospět.Jsme zvědavi, zda dokážeme být lepšími, než byli oni tam v tom opuštěném hrozném</p>
<p>dvoře!”</p>
<p>Poté následovalo barvité líčení útěku z vězení uvolněnou mříží v přízemním okně starého domu i s balíky papíry, ale nejnapínavější a nejslibnější byl závěr celého prvního TAM—TAMU.</p>
<p>“Někde tam něco podivného je!” psal Mirek.</p>
<p>“Byli jsme bláhoví a mýlili jsme se, když jsme se kdysi</p>
<p>domnívali,</p>
<p>že</p>
<p>rozluštěním</p>
<p>záhady</p>
<p>Tleskačova hlavolamu i výkladem jeho smrti jsme ve Stínadlech objevili a zažili již všechno! Co vše potom ještě přišlo! Ta první vontská kronika, zakopaná na Červených schodech, zápasení s maskovaným Širokém, získání ježka v kleci od něho</p>
<p>pro</p>
<p>Žlutý</p>
<p>květ,</p>
<p>ztráta</p>
<p>našeho</p>
<p>nezapomenutelného Bubliny, nález podivného vzkazu v kůlně za svatyní Uctívačú ginga — a mnoho dalších událostí.</p>
<p>A teď se sem k nám na Druhou stranu trousí řeči, že se ve Stínadlech snad stalo něco strašného, nebo se to objevilo a možná to způsobí pravou pohromu, vyjde-li to najevo. Nikdo nic určitého neví, ani my nic nevíme — ale chceme to vědět — a jistě i vy!</p>
<p>Ve Stínadlech je prý někdo, kdo má k tomu tajemství nějak blízko, ví více než kdokoli jiný — a my jsme mu byli již na stopě, abychom se jej na všechno zeptali.</p>
<p>Dabinelovci nám to překazili. Ale my neustaneme ve svém úsilí, abychom odhalili to, co ve Stínadlech údajně někde je — a co působí takový rozruch, že to snad ohrožuje i Velkého Vonta. Buďte v duchu s námi, až se budeme ve Stínadlech za tím tajemstvím probíjet krok za krokem a rozplétat síť všech těch záhad! Na shledanou v dalším TAM—TAMU. tištěném samozřejmě zase na papíru ze Stínadel! Vaše Rychlé šípy.”</p>
<p>Všichni si oddychli jako po těžké práci, když závěrečné řádky prvního TAM—TAMU za společného úsilí nanečisto sepsali. A přece to ještě neměly být řádky poslední! To v té chvíli ale ovšem ještě nemohli vědět, protože dosud nečetli druhé číslo Sběrače. Smluvili si tedy jen schůzku na pondělní podvečer, kdy už budou mít všichni po učení a kdy sem Mirek donese ze školy rozmnožovací stroj, aby na něm zahájili tisk prvního TAM—TAMU.</p>
<p>Mirek ještě dnes doma naťuká na psacím stroji blány k tisku, a Červenáček do jejich vynechaných</p>
<p>volných</p>
<p>míst</p>
<p>nakreslí</p>
<p>zítra</p>
<p>jednoduché kresby.</p>
<p>Plni plánů, nadšení, ale také starostí z dalších neznámých událostí, se rozešli tmavým večerem ke svým domovům.</p>
<p>10 Sběrač pomlouvá Rychlé šípy Již od pondělního rána byla zase celá Druhá strana vzhůru! Snad v každé třídě každé školy se četlo už druhé číslo Sběrače se sobotními událostmi z Opuštěného dvora ve Stínadlech, a Druhostraníci — chlapci a děvčata — ty vzrušující zprávy jen hltali! A nikdo z nich nechtěl být v kůži pisatelů Sběrače, ani Bratrstva Kočičí pracky.</p>
<p>Ale Sběrač nelíčil jen utrpení účastníků zajaté výpravy,</p>
<p>včetně</p>
<p>toho</p>
<p>nedobrovolného</p>
<p>svíčičkového souboje mezi Jínkem od Dvorečáků a Červenáčkem, ale i mnoho jiného, nepěkného na účet pověsti Rychlých šípů.</p>
<p>“Rychlé šípy, co to prosím vás děláte!!?”</p>
<p>bouřili na ně hoši i děvčata již hned ráno, jak šli do školy, i potom na chodbách. “Dvorečáci už vydali druhé číslo Sběrače, ještě včera večer už ho tady na Druhé straně prodávali — a vy pořád nic!”</p>
<p>— “A kdybyste věděli, jak vás v něm pomlouvají!” — “Už jste to četli?” — “Kdy už začnete konečně psát TAM— TAM?”</p>
<p>410</p>
<p>411</p>
<p>Tak a všelijak podobně hrnuly se na hlavu Rychlých šípů otázky, dobře míněné výčitky, i rady co a jak Dvorečákům odpovědět, jak je usadit! Nikdo totiž příliš nevěřil tomu, co Sběrač o Rychlých šípech psal:</p>
<p>“Šli jsme za tím neznámým záhadným Brejlovcem,” stálo ve Sběrači doslova, “a už jsme byli skoro u něj, když nás Vontové zajali. Bylo jich asi třikrát tolik co nás, tak jsme jim nedali moc velkou práci. Odvedli nás do osamělého opuštěného dvora, lemovaného samými starými vystěhovanými baráky na zbourání.</p>
<p>A pak tam najednou přivedli Rychlé šípy!</p>
<p>Lidi, to jste neviděli, jak ti zbabělci Šípáci vyváděli!</p>
<p>Ten</p>
<p>jejich</p>
<p>Červenáček</p>
<p>brečel,</p>
<p>Rychlonožka taky — a ten si dokonce před Vonty kleknul, sepjal ruce a škemral o milost!”</p>
<p>Pak Sběrač vylíčil svíčičkový souboj — a jak ho jejich člen Jínek vyhrál díky Červenáčkově nešikovnosti, a urážlivé líčení končilo: “Když se rozhodlo, že Rychlé šípy zůstanou v zajetí až do rána, začali brečet a škemrat všichni, ale nic jim to nepomohlo! S výpraskem se vrátili domů až v neděli ráno, zmlácení, nevyspalí a zmrzlí jako preclíky! A doma je jistě čekal za tu noc mimo domov mohutný výprask další, od rodičů! Kam se na nás Rychlé šípy hrabou!”</p>
<p>“Himbajs</p>
<p>šůviks!!”</p>
<p>křičel</p>
<p>Rychlonožka</p>
<p>rozčilením, “já tam na ty lháře jdu a já je spráskám, já je — tóóó — honem — já je utopím v panádlovce,</p>
<p>ty plantážníky, tak já jsem podle nich brečel -</p>
<p>já jsem si prý kleknul</p>
<p>a škemral - no počkejte, vy plantážníci!”</p>
<p>To už bylo pozdní pondělní odpoledne a všichni hoši Rychlých šípů se shromáždili v klubovně, připravení k tisku prvního TAM— TAMU. Okukovali rozmnožovací stroj a sledovali s úžasem Mirka, jak pod jeho síto vkládá blánu s napsanou a pokreslenou první stránkou.</p>
<p>I ostatní ovšem hluboce pobouřilo to, co lživého a urážlivého o sobě ve Sběrači četli. Ale uprostřed všeho zlobení a Rychlonožkova zuření náhle Jarkův obličej zazářil blaženým a trochu lišáckým úsměvem, když zvolal: “A co Haha-Bimbi, čili Alžbětina Prknářová, sekretářka Podkováků — he? Koho z nás že to viděla v sobotu večer, když jsme se vraceli ze Stínadel?”</p>
<p>“Mne!” vykřikl Jindra radostně, protože už pochopil, kam Jarka míří. “Dokonce se mnou i mluvila — říkala, že budu doma bit — nemůže mi to zapřít!”</p>
<p>“Nezapře — jistě že to nezapře!” smál se rozjařeně Jarka. “Musí nám potvrdit, že Jindru viděla v sobotu tady na Druhé straně — a tím se 412</p>
<p>prokáže, že Sběrač lhal, když napsal, že jsme přišli domů zmlácení a zmrzlí až v neděli ráno! To bude pro něj ostuda!” Jeho objev a nadšení všechny rozveselilo, i RychJonožka přestal nadávat a chechtal se.</p>
<p>“Naučím vás, jak se na rozmnožovačce tiskne, vy pak uděláte padesát výtisků od první stránky!”</p>
<p>dával pokyny Mirek. “A já zatím skočím domů připsat na blánu čtvrté — poslední — stránky několik řádků o té prolhanosti Sběrače. Naštěstí tam zůstalo ještě trochu volného místa!”</p>
<p>Začali tisknout. Chlapci jako očarovaní přihlíželi tomu tiskařskému kouzlu: Mirek vložil pod síto stroje čistý list papíru, přejel několikrát síto gumovým válečkem, namočeným v černé barvě — odklopil síto — a na papíře se skvělo krásné</p>
<p>písmo</p>
<p>psacího</p>
<p>stroje,</p>
<p>s</p>
<p>pěkně</p>
<p>Červenáčkem nakresleným obrázkovým záhlavím “TAM—TAM číslo 1”. A zase a zase - jeden list papíru za druhým se pokrývá tiskem a chlapci naléhají</p>
<p>na Mirka, aby jim váleček půjčil, že již budou tisknout dále sami. Byl to úplný zázrak!</p>
<p>Mirek pak svěřil vědem tisku Jarkovi a běžel domů se čtvrtou blánou, aby na ni ještě dopsal řádky o nepoctivém psaní Sběrače. A když se vrátil a chlapcům je přečetl, byli spokojeni. Mirek napsal:</p>
<p>“Právě teď jsme si přečetli 2. číslo Sběrače a s úžasem se z něj dovídáme, že jsme v zajetí Vontů prý prosili a škemrali o milost, Rychlonožka že si dokonce klekl… a podobné výmysly. Kdo nás, Rychlé šípy, zná, jistě tomu neuvěří, i když vám nijak nemůžeme prokázat, že jsme se chovali důstojné, jakkoli nám do smíchu nebylo.</p>
<p>Ale můžeme dokázat, že jsme se ze zajetí sami osvobodili ještě večer — přesně jak to popisujeme na druhém a třetím listu TAM—TAMU. Nás totiž v sobotu večer při návratu viděla hodná a milá dívka Alžbětina Prknářová, zvaná Haha-Bimbi od Podkováků! Tak je prokázána nevěrohodnost a prolhanost Sběrače. Jak je potom možno věřit ostatním zprávám v něm? Takhle nepoctivě a nepravdivě by se žádné noviny neměly psát!</p>
<p>Rychlé šípy.”</p>
<p>“To je bašta! No to je přece bašta!!” radoval se Jindra. “Zlatá Haha—Bimbi, že mě potkala!” I ostatní si pochvalovali to úžasné, jedinečné prknářovské štěstí…</p>
<p>Mirek vyndal ze stroje blánu první stránky, když od ní měli natištěných padesát kusů, a založil tam druhou. Tisk se jim pěkné dařil.</p>
<p>Všichni</p>
<p>se střídali vždy po deseti výtiscích - když dokončili tisk poslední čtvrté — stránky, byli svorně zamazaní až za ušima. Smáli se upřímně jeden druhému, byli ale spokojení a nadšení.</p>
<p>413</p>
<p>Pak sešívali drátkovacím strojkem první až čtvrtou stránku vždy do jednoho svazečku — a za chvíli poté už se večerní tmou v ulicích Druhé strany rozléhalo volání Jindry, Červenáčka a Rychlonožky: “První TAM —TAM právě vyšel!!”</p>
<p>11 Další vzrušující plány Jestliže 2. číslo dvorečáckého Sběrače způsobilo v pondělí na Druhé straně rozruch, první číslo TAM—TAMU vyvolalo doslova bouři!</p>
<p>Jednak už vůbec proto, že konečně vyšel, za druhé, že je tištěný — a jak čistě a krásně — a nadto na papíru, získaném za tak úžasných událostí ve Stínadlech — ale hlavně pak proto, že se Druhostraníci dověděli plnou pravdu o tom, jak to v Opuštěném dvoře ve Stínadlech vlastně vůbec bylo!</p>
<p>Alžbětina Prknářová, zvaná Haha-Bimbi, polichocená tím, že ji Mirek v TAM—TAMU</p>
<p>úmyslně a záměrně vylíčil jako “milou hodnou dívku”, potvrzovala a rozhlašovala, kde jen mohla, že opravdu viděla v sobotu večer Jindru tady na Druhé straně, po jejich zdařilém úniku ze zajetí Dabinelovy party.</p>
<p>Druhostraníci zlořečili urážlivé prolhanosti Tondy Plíhala a jeho spo-lupisatelů Sběrače — a také Bratrstvo Kočičí pracky dostávalo pořád a pořád od mnohých chlapců a děvčat svůj díl za to, že Rychlým šípům odmítlo jejich prosbu doma vyřídit vyděšeným rodičům, co s nimi je a že se vrátí až ráno.</p>
<p>TAM—TAM se vyprodal skoro všecek ještě v ten pozdní pondělní večer, i když na ulicích bylo už jen málo hochů a děvčat. Někteří chlapci si od Rychlých šípů kupovali TAM—TAM dvojmo nebo i trojmo, s tím, že je berou pro své kamarády ve škole či ve vzdálenějších ulicích.</p>
<p>A zbytek výtisků opravdu zmizel v úterý dopoledne ve škole o přestávkách tak rychle, že se málem kvůli tomu strhla mezi zájemci o TAM — TAM hádka. Nezbyl ani jeden výtisk — a ještě se nedostávalo! Pořád noví a noví zájemci přicházeli a první číslo chtěli koupit! A když je už nemohli získat, alespoň si TAM—TAM od šťastnějších chlapců či děvčat vypůjčovali. TAM—TAM šel opravdu z ruky do ruky!</p>
<p>Bratrstvo Kočičí pracky, veřejně i tajně fandící Dvorečákům, se užíralo závistí nad tímto úspěchem TAM—TAMU a ještě v ten den jej letělo</p>
<p>zvěstovat do Dvorců Tondovi Plíhalovi a jeho spolupracovníkům na Sběrači. Něco se tam pak muselo mezi nimi umluvit, protože když se Bratrstvo večer vrátilo zpět a jeho Bohouš potkal Jindru, pokřikoval na ného lišácky: “To budete čubrnét. Šípáci, co na vás Sběrač políčí! Zítra jdeme do Stínadel — a — a — no to zkrátka uvidíte, to budete koukat - no!!”</p>
<p>Jindra po této novině ještě v úterý večer oběhl ostatní Rychlé šípy a svolal do klubovny schůzku.</p>
<p>(Každý člen klubu měl právo kdykoli takovou mimořádnou schůzku svolat, když k ní byl nějaký významný důvod.) Brzy potom se v klubovně všichni shromáždili — a Jindra na né hned vychrlil svou zprávu: “Představte si — Sběrač jde zítra do Stínadel! A Bratrstvo s ním! Ta drzost!</p>
<p>Chtějí se míchat do našeho pátrání. A to jistě jen proto, aby mohli dělat konkurenci našemu TAM</p>
<p>—TAMU! A nějak nám tam prý chtějí zavařit, něco na nás políčit či co, jak to breptal Bohouš!”</p>
<p>Mirek se jen klidně usmál a Jarka vykřikl: “Co říkáš, Mirku? Jistě tam půjdeme za nimi — ne?” I Červenáček a Rychlonožka byli pro.</p>
<p>“Šli bychom tam stejně!” ubezpečil všechny Mirek. “Vždyť jenom tam se můžeme něco dovědět — a snad i Žlutému květu v jeho podivném nebezpečí pomoct! Tady doma. v závětří za pecí, toho moc nemůžeme dokázat! Ale ten Tonda Plíhal se svým Sběračem a Bratrstvem Kočičí pracky nám bude asi moc překážet — a spíš hodně pokazí, než aby něčím přispěl k nápravě toho, co se ve Stínadlech děje. Oni se tam vydávají opravdu jen proto, aby měli nějaké zprávy pro ten svůj Sběrač!”</p>
<p>Jarka ještě dodal: “Rozhodné bychom se zítra už měli dostat k tomu</p>
<p>neznámému Rejholcovi, když prý toho tolik ví - ale musíme jít i za</p>
<p>Plíhalovci, abychom věděli, co tam zamýšlejí dělat! Je to dost důležité a dovíme-li se to, může to pro nás hodně znamenat!”</p>
<p>Pak se jen ve spěchu — protože bylo již dost pozdě — smluvili ke srazu na zítřek. Protože nevědí, kdy se Sběrač a Bratrstvo na cestu vydají, musí se sejít raději dřív, aby jejich odchod do Stínadel nepromeškali.</p>
<p>“A nezapomeňte nic!” volal na všechny ještě starostlivě Jarka. “Baterky, švihadla, kápezetky. to všechno s sebou!” Ale nemusel to věru připomínat! Nešli do Stínadel přece po prvé!</p>
<p>414</p>
<p>415</p>
<p>12 Kam jdou Dvorečáci?</p>
<p>Městská čtvrť Dvorce, kde bydlel Tonda Plflial se svou partou, sousedila s Druhou stranou několika ulicemi a bylo by dost obtížné střežit tyto přechody tak, aby Plíhalovci Rychlým šípům neuklouzli do Strnadel nepozorovaně. A tak Mirek s Jarkou usoudili, že bude výhodnější, když se Rychlé šípy pověsí na paty Bratrstvu Kočičí pracky — to už je k PUha-lovcům nějak nevědomky dovede!</p>
<p>A to se také stalo! Bratrstvo vyrazilo z myšího Štětináčova dřevníku krátce před čtvrtou hodinou odpolední, chvíli brousilo v ulicích, jež směřovaly k Rozdělovací třídě — a brzy potom se tam sešlo se čtyřčlennou výpravou dvoreckého Sběrače.</p>
<p>Dvorečák Jínek, který minule vyhrál nad Červenáčkem v Opuštěném dvoře svíčičkový souboj, s ním dnes nebyl. Asi měl strach jít znovu tam, kde prožil takovou hroznou událost. Byl vůbec div, že jít s Bratrstvem má odvahu malý Bohouš, s brekem věčně na krajíčku!</p>
<p>V uličce za Rozdělovací třídou proti Drobílkově ulici, kudy se do Strnadel nejlépe probíhalo, se dnes ještě kupodivu nepotloukaly vontské hlídky, jako tomu zpravidla bývalo jindy, kdy Stínadla již byla ve varu.</p>
<p>Dvorečáci a Bratrstvo tam zapadli poměrně hladce, nebojácně a bez dlouhého rozmyslem a okouněni. Snad také to, že jich bylo dohromady sedm, jim dodávalo trochu odvahy. Nadto Tonda Plíhal vypadal dost výbojně, skoro jako nějaký rodilý Vont — a také čahoun Dlouhé Bidlo, převyšující ostatní o dvě hlavy, měl zlověstný vzhled. Nikdo ve Stínadlech nemohl vědět, že toto skoro dvoumetrové bidlo — ještě ovšem spolu s Bohoušem — by prásklo do bot jako první, kdyby na ně tady</p>
<p>někdo jen trochu zadupal!</p>
<p>Když se hoši Rychlých šípů po chvilce čekání vnořili do Stínadel za nimi, Rychlonožka se nejistě podíval za sebe přes Rozdělovací třídu na Druhou stranu. “A jéje!” usmál se Jindra. “Náš strašpytlíček má trochu nahnáno! I?eboj se, Rychlonožko, všechno zase jistě dobře dopadne!”</p>
<p>Nikdo si však jeho utěšlivými slovy v duchu nebyl jistý —a po pravdě řečeno — ani sám Jindra. Nikdy nikdo z nich nemohl vědět, co se jim ve Stínadlech stane, co tam zažijí — a jaký bude jejich návrat!</p>
<p>Aby</p>
<p>výprava</p>
<p>Sběrače</p>
<p>s</p>
<p>Bratrstvem</p>
<p>nepostřehla, že je Rychlé šípy stopují, šli chlapci rozděleně, každý zvlášť, vždy asi patnáct dvacet kroků</p>
<p>416</p>
<p>od sebe. Nadto trochu změnili i své oblečení, aby hned tak nebyli k poznámí. Typické krátké kalhoty sem do Stínadel již delší dobu nenosili — a barevné košile zakryli obnošenými teplákovými bundami. Červenáček dokonce musel nechat doma i svou proslavenou červenou čapku — a byl z toho celý nesvůj!</p>
<p>Občas předstírali, že se dívají do výkladních skříní, i když v nich nebylo nic zajímavého, ruce měli v kapsách a nasadili mírně klátivou chůzi, což vše bylo zvykem Vontů. Nijak se mezi sebou nedorozumívali, ale pečlivě si hleděli početné dvorečácké party, aby jim nezmizela z dohledu — a pohotově se vždy kryli ve výklencích vrat i za stojícími povozy, když se někdo z ní mimoděk poobrátil dozadu.</p>
<p>Dvorečáci s Bratrstvem postupovali jinak, ale celkem bezstarostně, občas někdo něco zavolal, nebo i jen tak z pouhé dobré pohody zahalekal — aby bylo zřejmé, že někam jdou, za nějakým určitým cílem, že nejdou jenom na pouhou toulku Stínadly! Tu a tam se někde zastavili, to zejména na rozhraní uliček či u nějakého průchodu, chvíli zaváhali kudy se dát — a zase nasadili své tempo.</p>
<p>Stínadelské zvony se ještě nerozhlaholily — ale podzimní soumrak se tady v tom bludišti zase začal snášet do ulic brzy. Rychlé šípy to ovšem jen uvítaly, milosrdné přítmí je skryje před náhodným pohledem Dvorečáků a Bratrstva. Již se i odvážily přiblížit se k sobě na menší vzdálenost, ba i tlumeně něco na sebe vzájemně zavolat.</p>
<p>Tak je sledovaná parta táhla za sebou jako stíny přes různá místa, z nichž leckterá chlapci poznávali ze svých četných dřívějších cest sem.</p>
<p>Prošli i kolem ústí do náměstíčka Myší past, kde kdysi</p>
<p>osvobodili</p>
<p>zajatého</p>
<p>Jirku</p>
<p>Rymáně,</p>
<p>několikrát narazili na odkryté koryto Černé vody — a také se domnívali, že tady někde blízko by měla být klubovna Rezavých klíčů. Jestlipak se ta partička ještě drží pohromadě? Jakže se jmenovali ti tři kluci? Ryška, Křivák - kdo byl ten třetí? Nikdo</p>
<p>z Rychlých šípů si teď zatím nemohl na jeho jméno vzpomenout. Ale to nebylo ani trochu důležité! Teď hlavně jen neztratit Dvorečáky a Bratrstvo v tom šeru z dohledu! Občas jim v mlze už už zmizeli, ale jejich hovor i občasné Bohoušovo pokřikování neomylně naznačovaly, kde výprava právě je.</p>
<p>Ulice, zákoutí a plácky se jim zdály pořád víc a více známější — až posléze nebylo pochyb: vždyť tudy někudy brousili při své předchozí výpravě —pozor —tady někde to bylo, tady se za nimi tehdy vydala ta vontská tlupa, která je hnala — zřejmě záměrně — až do zajetí v Opuštěném dvoře!</p>
<p>417</p>
<p>Ale co tady proboha pohledávají Dvorečáci a Bratrstvo? Zbláznili se? Nebo už zapomněli, co tady prožili, že sem jdou znovu jako berani a přitom tak bezstarostně, beze strachu, jako by byli někde u nich ve Dvorcích, nebo na klidné a bezpečné Druhé straně?</p>
<p>Ale zdálo se, že Dvorečáci, vedeni Tondou Plíhalem,</p>
<p>jdou</p>
<p>sem</p>
<p>skutečně</p>
<p>úmyslně,</p>
<p>cílevědomě, na určito - a když konečně opravdu dorazili až k bráně, vedoucí do Opuštěného dvora, zatajil se v Rychlých šípech dech.</p>
<p>Štětináč sebevědomě zabouchal na bránu, za kterou se ozýval nějaký hovor — a hned potom vzalo Dlouhé Bidlo na ramena Bohouše, aby se přes bránu podíval, zda uvnitř dvora někdo je. Ten toho ale asi moc neviděl, protože brána svým horním okrajem sahala až téměř ke stropu průjezdu, ale přesto za chvíli tlumeně zavolal: “Jo - to jsou oni</p>
<p>— jsou tam — tam vzadu!”</p>
<p>Brzy potom se otevřela ve zdi domu vedlejší vrátka, kdosi z nich vyhlédl a Rychlé šípy spíše jen slyšely než viděly, co se potom dělo. Ten, kdo otevřel postranní branku, vykřikl zhurta: “Co tady chcete? Proč tu</p>
<p>boucháte na vrata?”</p>
<p>A Tonda Plíhal odpovídal skoro pokorně: “My jsme ta parta ze Dvorců a z Druhé strany — víš — jak jsme tu byli v sobotu zajatí s Rychlými šípy - my vám o nich jdeme něco říct - a něco vám od nich taky</p>
<p>neseme - a kdybyste chtěli, tak bychom s vámi spolupracovali — — a — a — možná vám budeme dost užiteční — a — a —”</p>
<p>Vont ve vrátkách se pohrdlivě uchechtl a řekl: “Hm — no pojďte se mnou — Dabinel je zrovna tady, tak se třeba něco uradíme…” Na tato slova Dvorečáci s Bratrstvem váhavě vešli do dvířek a ta se za nimi zabouchla. Rychlé šípy zaslechly i otočení klíče v zámku - a mírně je zamrazilo.</p>
<p>Ale vzápětí Mirek zašeptl: “Rychle zpátky!</p>
<p>Oběhneme dvůr do té uličky, co do ní vede okno z domu se znakem raka! Tady nic neuslyšíme!”</p>
<p>Rozeběhli se tam tichým rychlým tempem — byla škoda každé vteřiny. A Mirek je cestou seznamoval se svým plánem: “Vlezeme dovnitř domu tím oknem s vylomenou mříží — a proplíží-me se až ke vchodu do dvora, tam snad uslyšíme a uvidíme víc!”</p>
<p>Byl to velmi odvážný plán. ale hoši teď v běhu o jeho nebezpečenstvích příliš neuvažovali. Hlavní je, aby se dověděli, co o nich Plíhalovci Dabinelově partě chtějí povídat — a co že jim to nesou — a dokonce od nich, od Rychlých šípů!?</p>
<p>13 Dvorečáci dostávají těžký úkol Blok starých barabizen, v jehož středu se rozkládal Opuštěný dvůr, nebyl příliš veliký, a tak se Rychlé šípy dostaly do uličky za protilehlými domy snad ani ne za dvě minuty běhu. Bylo ještě natolik světlo, že ihned objevily dům se znamením raka, které bylo ostatně i zde z ulice nad jeho uzamčeným vchodem —a také známé okno s vylomenou mříží. Ani pod ním nemusela být ta dvě křídou nakreslená kolečka…</p>
<p>Mříž dosud držela v okenním otvoru jen tak zlehka, jak ji tam v sobotu při útěku kvapně zarazili, aby se hned nepoznalo, kudy že uprchlí!</p>
<p>A tak jako tehdy jejich útěk z domu, i teď jejich dobrovolný návrat sem dovnitř byl dílem několika okamžiků. Jindru přitom napadlo, jak se Mirek ještě před několika dny zaklínal, že sem už nikdy nepůjde, ani kdyby tu byly bedny plné zlata - a ejhle, už sem lezou do té lví jámy zase!</p>
<p>Když Mirek zvnitřku za sebou zlehka nasazoval zase mříž, aby neprozradila náhodnému chodci venku, že je někdo uvnitř, hoši se opatrně vydali průchodní chodbičkou domu k protilehlým dveřím na dvůr. Mirek je brzy doběhl. A to už — skrytí za chatrnými dveřmi —slyšeli hovor Plflialovců s Vonty v plném proudu.</p>
<p>“Můžeme vám být moc užiteční!” opakoval Tonda Plíhal skoro doslova to, co řekl už v malých dvířkách. “Řekněte si jen, co chcete vědět od nás ze Dvorců nebo z Druhé strany, nebo o těch Rychlých šípech — a všechno vám tam vypátráme — a přijdeme vám to říct!”</p>
<p>“Potřebovali bychom od vás spíš různé služby tady — ve Stínadlech</p>
<p>— víte — všelijaké práce, věci, které my sami dobře dělat nemůžeme</p>
<p>— protože nás tady každá parta zná… i dospělí nás znají - ale když vás přitom někdo chytí, nesmíte říct, že jsme to od vás chtěli my!” rozvážně mluvil Dabinel.</p>
<p>“My se jako neznáme — nikdy jsme se jako neviděli - nikdy jsme spolu jako nemluvili — rozumíte?”</p>
<p>“Ano, rozumíme!” odpověděl rozechvěně Tonda Plíhal. Snad se radoval z toho, že navázali styky s jednou stínadelskou partou — to budou pane zprávičky pro Sběrače, kam se hrabe TAM— TAM — ale možná také, že jej vyděsilo, do čeho se to zaplétá, uvažuje — a že snad tak daleko ani nemínili jít…</p>
<p>“A říkali jste prý tam u brány, že nám chcete něco říct o těch Rychlých šípech — a něco že jste nám od nich dokonce přinesli!?” ozval se zase naléhavý hlas Dabinela.</p>
<p>418</p>
<p>419</p>
<p>“To je pravda!” promluvilo teď Dlouhé Bidlo, “chceme vám říct,</p>
<p>kudy v sobotu odsud ze zajetí vzali draka -</p>
<p>vylomili mříž tady někde v domě se znamením raka — dokonce to i napsali v tom svém TAM —TAMU… to je takový časopis, co v něm vykládají ty svoje rozumy</p>
<p>o Stínadlech - a o vás, Vontech — víte — a my vám to jeho první</p>
<p>číslo přinesli! To je ta věc od nich!”</p>
<p>“A je dokonce tištěný na papíru, co tady při svém útěku někde sebrali!” smočil si Štětináč. “I to se tam píše! Tak tady jen vlastně vidíte, jaká je to banda, ti Rychlošípáci!”</p>
<p>Po těchto zrádných odhaleních nastal na dvoře mezi Vonty šum. Ale Rychlé šípy to vyvedlo z míry a pozdě litovaly, že do TAM—TAMU</p>
<p>neprozřetelně napsaly o té mříži! Teď by se nemusely bát, že sem na ně Vontové ze dvora vtrhnou, jestli je napadne mříž si prohlédnout! Ale kdo by si byl při psaní TAM—TAMU pomyslel, že sem do toho domu hrůzy půjdou ještě jednou někdy znovu?</p>
<p>Ze šumu a hluku tam venku ve dvoře také už náhle zaletěl až dovnitř domu výkřik: “Ta mříž — to je přece hrozně nebezpečné - tou by</p>
<p>se sem na nás leckdo mohl dostat! Pojďme se tam podívat!”</p>
<p>Šum se změnil v souhlasný ryk, ale vzápětí ho utišil velitelský hlas Dabinela: “Tady zůstanete!!</p>
<p>Jen Vyklif, Olín, Slůně a já se tam půjdeme podívat! Hned jsme zase zpátky!”</p>
<p>“Proboha - co teď??” šeptl Jarka za dveřmi.</p>
<p>Ale Mirek už velel:</p>
<p>“Rychle zpátky, schováme se někde tady — snad nahoře v patře…” Rozeběhli se od dveří zpět tmavou chodbou, ztratili se ve tmě jeden druhému — bylo to tak neočekávané, že sem Vontové vtrhnou, že na nějaký plán úkrytu nebylo ani pomyšlení. Kdosi z Rychlých šípů se zřejmě rozběhl po dřevěných schodech kamsi nahoru, ale schody tak skřípaly a vrzaly, že zůstal asi někde uprostřed nich ve tmě.</p>
<p>Červenáček s Jindrou vrazili do jakýchsi otevřených dveří, vedoucích z chodbičky doleva — a teprve později si uvědomili, že je to tatáž místnost, kde v sobotu nalezli balíky starých pozvánek a jiných papírů. Teď se každý z nich ve strachu před prozrazením vmáčkl pod jeden stůl s plnými bočními výplněmi. Byly to asi nějaké staré kancelářské psací stoly či kýho výra. Jindra stačil ještě za Červenáčkem přirazit ke stolu trochu židli, či spíše jen zpuchřelé trosky židle — a čímsi podobným zatarasil i příchod k sobě.</p>
<p>A to už tu bylo plno hluku, hovoru, dupot, také nějaká baterka kdesi svitla — a chlapci slyší Dabinelův hlas: “Tak tady někde by to mělo být!</p>
<p>Vylomená mříž! No to se povedlo!! Vyklife a Slůně, postaráte se o její zacementování do zdi — ty Rychlé šípy — jak se zdá — jsou všeho schopné a budou sem chtít přijít třeba někdy znovu!”</p>
<p>“Uděláme to hned zítra!” odpověděl čísi hlas.</p>
<p>Pak nastala chvíle ticha. Jen vzdalující se kroky naznačovaly, že Dabinel se svými kumpány si razí cestu chodbou plnou všelikého haraburdí a že hledá, či snad už je v místnosti s okny do ulice a že snad už ohledává vylomenou mříž. Snad to byla jen krátká chvilka, ale Rychlům šípům v jejich úkrytech se zdála k nepře-čkání. Kroky se pak vracely a opět zazněl Dabinelův hlas: “A kde jsou ty papíry, co na nich tisknou ten svůj Tady—Tady, nebo jak se to jmenuje?” To už hlasy zase sílily, Vontové se vraceli od vylomené mříže asi zpět. Baterka opět zasvitla. Jindra i Cervenáček</p>
<p>umírali</p>
<p>strachy</p>
<p>ve</p>
<p>svých</p>
<p>nedostatečných skrýších pod stoly, ale to vše ještě nebylo nic proti tomu, co mělo přijít!</p>
<p>Ozvalo se zase vrzání různých otvíraných dveří, pak se nečekaně náhle rozletěly dveře do místnosti, kde se skrývali. Baterka v čísi ruce objela svým světlem všechny stěny, její zář dopadla na stoly — a vtom již kdosi z Vontů vykřikl: “Tady jsou!!”</p>
<p>Jindra už už chtěl zpod stolu vyrazit ven, hodit mezi Vonty židli, kterou svůj úkryt až dosud maskoval a prchnout — ale naštěstí se zpozdil o vteřinu — a ta byla jeho i Červenáčkovou záchranou. Neboť hlas pokračoval: “Podívejte se — tady jsou ty balíky papírů — vidíte je? Z těch by bylo asi těch jejich tamtamů —no, už se to těm Rychlošípákům nepodaří, aby si odsud ještě nějaké odnesli!”</p>
<p>Jindra i Červenáček si oddychli, byli alespoň na chvilku zachráněni. Výkřik “Tady jsou…”, patřící balíkům papíru, jim vyrazil na čele kapky studeného potu. Záře baterky ještě chvíli pobíhala po stěnách místnosti, po stropě i podlaze a po starých židlích a stolech. Ale po chvíli, jež se jim zdála být věčností, Vontové vyšli ze dveří ven, když zběžně prohlédli balíky papíru, pro ně bezcenného. Za dvě či tři minuty byl v domě zase už klid a hlasy Dabinela a jeho nohsledů se ozývaly jen slabě ze dvora.</p>
<p>To už byly Rychlé šípy zase ze svých úkrytů venku na průchodní chodbě domu. Všichni byli ještě rozechvělí přestálým strachem z prozrazení, ale již opět připravení sledovat děj i hovor na dvoře. A slyšeli tam věru věci velmi důležité!</p>
<p>“Tak podívejte se —” mluvil Dabinel, “tady někde ve Stínadlech je zahrada, obehnaná vysokou zdí se tří stran, něco asi jako tenhle Opuštěný dvůr — jak jste ho vy nebo ty Rychlé šípy pojmenovali.</p>
<p>Ze čtvrté</p>
<p>420</p>
<p>421</p>
<p>strany jsou nějaké baráky. A ta zahrada — jistě jste o ní slyšeli — je svatyně Uctívačů ginga!”</p>
<p>“Jak bychom neslyšeli!” vyhrklo Dlouhé Bidlo. “Vždyť tam se Rychlé šípy poprvé setkaly a servaly s tím strašidlem Širokém — psaly o tom tenkrát v TAM—TAMU. To muselo být hrozné!”</p>
<p>Někdo z Vontů se uchechtl a Dabinel ledově poznamenal: “No — vy jste o tom jen četli, tak pro vás to tak hrozné být nemohlo! Či jste měli strach už jen při tom čtení?” Jeho hlas se stal zřetelně výsměšným i zklamaným, ale přece nelítostně pokračoval: “A teď si představte, že vy do , té svatyně Uctívačů ginga půjdete! Ať tam bude, co tam bude! I kdyby tam bylo deset Široků!”</p>
<p>“Deset Široků…” vyjekl v hrůze Bohouš — a Dlouhé Bidlo zkomíravým hlasem roztřeseně zašeptlo: “Do svatyně - do svatyně Uctívačů - deset Široků - a co tam budeme dělat??”</p>
<p>“Hned vám to vysvětlím!” pokračoval Dabinel.</p>
<p>“V té zahradě —tedy v té svatyni, jak tomu Gingaři říkají, roste strom. Jmenuje se gingo. Je to moc vzácný strom, nikde jinde tady neroste — nikdo o jiném aspoň neví. A listy z něj jsou takovým poznávacím znamením, něco jako legitimace, pro každého Uctívače ginga. Kdo ten list ztratí, je chudák — nedostane nový — a musí z party vypadnout! No - a my potřebujeme — my</p>
<p>chceme — víte — jak bych vám to řek… my zkrátka chceme, abyste tam šli - a - a — ten strom podřezali!”</p>
<p>Po vyřčení tohoto podivného, nebezpečného a nedobrého úkolu nastalo napjaté ticho. Až po chvíli mlčení zavřískl Bohouš: “Jóó — ale my nemáme pilu!” Několik Vontů se po této dětské výmluvě posměšně rozchechtalo a Tonda Plíhal sám cítil, jak Bohouš jejich partu darmo zasměšnil. A tak hned zachraňoval situaci: “O to by nebylo, pilu seženeme — ale spíš se jedná o to, jak se do svatyně k tomu gingu dostat — a jestli nás někdo neuvidí — neb neuslyší — a - a — a taky mě napadá, že byste tam měli jít radši)</p>
<p>— ne? Vy to tam přece všechno znáte, my vlastně ani nevíme, kde svatyně je —!”</p>
<p>Dabinel začínal být netrpělivý. “To víte, že bychom tam šli raději sami, než tam poslat vás, takové strašpytly!” rozkřikl se zlobně., Ale nás tam v okolí kdekdo zná — a kdyby se rozneslo, že jsme to gingo podřízli my, tak máme na krku válku se všemi Uctívači ginga — a tu si zatím nemůžeme dovolit. Máme jiné starosti! Tak co — půjdete tam? Uděláte to? Jestli ne — tak jste tady vlastně docela zbyteční a - “</p>
<p>422</p>
<p>“Ano — uděláme to!” zašeptalo se zoufalou odhodlaností Dlouhé Bidlo tak slabě, že je Rychlé šípy za dveřmi domu jen sotva slyšely. A Bohouš, povzbuzený Dlouhým Bidlem, dodal rozšafně: “Buďte bez starosti! Já už na to dohlídnu!”</p>
<p>Velkohubost tohoto mrňouse několik Vontů zase rozesmála.</p>
<p>“Nakreslím vám zhruba plánek, jak se odtud do svatyně dostanete!” pokračoval Dabinel, usmířený trochu slibem Dlouhého Bidla a čmáral něco ve svitu baterky na list papíru, vytržený z notesu. “Taky vám napíšu názvy ulic v okolí tak, jak jsou na tabulkách na domech — my je jmenujeme většinou jinak! A strom v zahradě — teda v té svatyni — už najdete sami! Rychlé šípy se tam kdysi dostaly po žebříku u svítilny, přes vysokou zeď. Jestli tam ten žebřík ještě je, tak byste měli po starosti…”</p>
<p>“A kdy tam máme jít?” zeptal se malomyslně Tonda Plíhal. “Do kdy to chcete mít hotové?” V</p>
<p>duchu už viděl všechny ty potíže, jež s úkolem souvisejí… jak se například jen dostat dolů ze zdi v zahradě, kde druhý žebřík na ně určitě čekat nebude? A jak zase zpátky přes zeď bez žebříku do ulice? A neuvidí je Uctívači ginga? Šli sem k Dabinelovcům s nejasnými plány na nějakou spolupráci, aby o ní mohli psát ve Sběrači, a aby se proslavili. Ale tohle nečekali — dostali úkol hned napoprvé nad své síly! Už však nemohli couvnout — leda by jej slíbili vykonat, ale nikdy se o něj nepokusit a Dabinelovcům už nikdy nepřijít na oči!</p>
<p>“Jděte si tam, kdy chcete!” vyštěkl Dabinel, “jenom ne v úterý a v sobotu, to je tam Uctívačů nejvíc! A teď vám tady ještě napíšu takové prohlášení, že jste našimi spolupracovníky — a kdybyste někde narazili na naše lidi, tak jim to prohlášení ukážete, rozumíte, a oni vás nechají na pokoji a poskytnou vám i doprovod k vám domů — a vůbec veškerou pomoc!”</p>
<p>Při těch slovech trhal už druhý list z notesu a něco na něj psal. Pak list podal Tondovi Plíhalovi a s neskrývanou netrpělivostí řekl příkře: “Tak — a teď ale už vypadněte — už jste tu moc dlouho — a my máme ještě hodně věcí, o kterých se budeme radit!”</p>
<p>“Ano — i my jsme tu už dost dlouho…”</p>
<p>zašeptl Mirek v chodbě k hochům. “Pojďme — zmizíme zpátky do ulice tou mříží, snad se nám ještě podaří dostat se dnes k tomu záhadnému Rejholcovi, co toho tolik ví! To je pro nás teď důležitější — a máme poměrně ještě dost času k jeho hledání!”</p>
<p>Po špičkách se dali na cestu tmavou chodbou na opačnou stranu , domu, do místnosti s vylomenou mříží v okně. Když míjeli dveře míst— 423</p>
<p>nosti se složenými balíky starých tiskopisů, poznali ji spíše jen čichem než zrakem. Byla zde již úplná tma, ale z místnosti se linul pach ztuchlého papíru, ležícího dlouho ve vlhku.</p>
<p>“Himbajs</p>
<p>—</p>
<p>papír!!”</p>
<p>vyhrkl</p>
<p>potichu</p>
<p>Rychlonožka. “Nevezmeme si zase? Pojďte — popadneme každý zase jeden balík a poletíme!”</p>
<p>Jarka mezitím už duchapřítomně vrazil do místnosti, Jindra tam vběhl za ním a vynesli dohromady pět balíků. Pro každého jeden! “Stejně jsme tu pro něj dnes už naposledy!” usmál se Mirek. “Zítra už tu bude mříž třeba spravená…</p>
<p>neměli jsme o ní v TAM—TAMU psát! Toho vchodu sem bude škoda!”</p>
<p>Protáhli se tiše a pružně okenním otvorem, vděčně</p>
<p>přitom</p>
<p>vzpomínajíce</p>
<p>neznámého</p>
<p>dobrodince z Dabinelovy party, který jim o něm při jejich zajetí zde nepřímo pověděl.</p>
<p>A pak se už jen nořili dále do stínadelského bludiště, v místa, kde I předtím ještě nikdy nebyli.</p>
<p>Jen toho Rejholce nalézt —a něco se od něho dovědět — u Jóviše, to by byla dnes úspěšná výprava sem, kdyby se to | podařilo!</p>
<p>Do rychle se šeřících uliček se vevalilo hřmění Zlaté svaté, Velkého I Dominika, Dunivé Kateřiny, Černého kapucína — a Rychlonožka tvr-dil, že slyší i Umrlčí prst…</p>
<p>14 Výměna tajemství</p>
<p>Balíky</p>
<p>papíru</p>
<p>Rychlým</p>
<p>šípům</p>
<p>velmi</p>
<p>překážely. Při chůzi si je hoši přendávali ustavičně z jedné ruky do druhé, byly dosti těžké, klouzaly!</p>
<p>jim, když je drželi v podpaží a skoro až litovali, že je s sebou vůbec brali, i Ale v každém balíku bylo dvě stě padesát listů papíru, a tak si pro útěchu I vypočítávali, kolik TAM—TAMU že z nich bude možné vyrobit!</p>
<p>Přestali potom hovořit, protože přicházeli zase již do hustě obydlených uliček a plácků, kde se mezi dospělými chodci Vontové jen hemžili.!</p>
<p>Několikrát se dotazovali malých děvčat, kde se zde říká V hlubinách, a pak do této uličky konečně došli. To už byla úplná tma a jen plynové lucerny ji chvílemi plašily svým žlutozeleným světlem, aby zase pohasí-naly při silnějším závanu větru.</p>
<p>I zde bylo poměrně velmi živo, a doptat se na Vonta Vendu Rejholce nebylo příliš obtížné.</p>
<p>Opravdu jej tady snad každý znal - a když 424</p>
<p>vyslovili jeho jméno, hned současně několik malých chlapců i děvčat jim o překot ukazovalo dům, kde bydlí.</p>
<p>Došli až k němu. Byl to rohový dům, podivně stavěný, s pavlačí ve výši asi druhého patra.</p>
<p>Zrovna na ní kdosi stál a když si Rychlé šípy postavu ve tmě důkladně prohlédly, usoudily, že to není člověk dospělý.</p>
<p>“Halóó —” zavolal k postavě vzhůru Mirek tlumeně, “hledáme Vendu Rejholce! Nevíš snad, kde - “</p>
<p>“To jsem já!” odpověděl Vont nevrle. “Kdo jsi — a co mně chceš?” Mluvil jen k Mirkovi, ostatní chlapci Rychlých šípů stáli roztroušeni opodál a on nevěděl, že patří k sobě.</p>
<p>“Nemohl bys sejít dolů sem na ulici?” vyhnul se přímé odpovědi Mirek. “Chtěl bych se tě na něco moc důležitého zeptat!”</p>
<p>“Tak počkej dole!” zaznělo neochotně z pavlače. Za chvíli se ozvaly z otevřených dveří domu váhavé kroky a pak se ve dveřích objevil Vont zarputilého výrazu v tváři, mrzutý a podezřívavý.</p>
<p>Když spatřil ostatní Rychlé šípy, jak se mimoděk přibližují k Mirkovi a tedy i k němu, bleskurychle uskočil zpět krok do domu. Ale Mirek jej upokojil: “To jsou moji kamarádi — patříme k sobě — a nemáme žádné zlé úmysly!”</p>
<p>Klidný Mirkův hlas i slušný zevnějšek všeth Rychlých šípů Vonta zřejmě uklidnil. Postoupil zase o krok vpřed, nevrlost z jeho tváře poněkud zmizela a on teď vypadal spíše zvědavě než nějak nepřátelsky. Ale jeho řeč byla nadále urputná.</p>
<p>“Tak co je!?” vyštěkl na Rychlé šípy. “Co se chcete zeptat? A kdo jste? Nikdy jsem vás tady neviděl!”</p>
<p>Než mu mohl někdo z Rychlých šípů ale něco povědět, uskočil náhle od nich, jakoby uštknutý hadem a vykřikl nebezpečně nahlas: “Ale — — už vím — viděl!! Viděl jsem vás! Vždyť vy jste Rychlé šípy!!” Z jeho hlasu zněl hněv a nelibost, zřejmě nad troufalostí této pětice chlapců, kteří sem do Strnadel nepatří — a přece jsou tady a dokonce si dovolují něco si s ním začínat!</p>
<p>“Ano, jsme Rychlé šípy!” potvrdil klidně Mirek. “A co je na tom špatného? Nejsme snad přátelé Žlutého květu? Nepomohli jsme snad celým Stínadlům tím, že jsme objevili a vám — Vontům — předali první vaši kroniku a ježka v kleci?”</p>
<p>“Co bylo — to bylo — ale teď už to není!”</p>
<p>ukusoval Rejholec zlobně. “A jestli vy jste přátelé Žlutého květu — tak já jsem zase jeho odpůrce — rozumíte — já—já jsem - ” přerušil náhle svou řeč, sáhl do kapsy 425</p>
<p>pro malé destičky a z nich vytáhl list ginga.</p>
<p>“Znáte tohle?” zeptal se významně.</p>
<p>“Gingo!” vyjekl Rychlonožka. “Jak bychom neznali!! Ty jsi — ty jsi Uctívač ginga!”</p>
<p>“Ano!” kývl pyšně Rejholec. “Já jsem Uctívač ginga!! A kdo je přítelem Žlutého květu — je nepřítelem naším, abyste to věděli! Hleďte zmizet, než zavolám naše lidi — a nikdy sem už nechoďte!”</p>
<p>Nic horšího se Rychlým šípům nemohlo stát, než že Rejholec patří k Uctívačům ginga! A že se mu dokonce ohlásili jako přátelé Žlutého květu.</p>
<p>Ten, od něhož se chtěli tolik dovědět — bude teď před nimi držet jazyk za zuby — a je po všem pátrání!</p>
<p>Rejholec se už zpola obrátil do dveří domu, viditelně s nimi nechtěl ztrácet už ani slovo. Ale Jarku napadla spásná myšlenka a začal s Rejholcem vyjednávat: “Počkej — počkej přece!”</p>
<p>pravil k němu naléhavě. “S tím naším přátelstvím k Žlutému květu to není tak žhavé, jak si myslíš!</p>
<p>Pomohli jsme mu kdysi k vedoucímu postavení ve Stínadlech, to je pravda — ale tím vše skončilo — my jsme u něj od té doby pak už ani nebyli — a ostatně teď se stejně pořád všude říká, že se u Žlutého květu něco stalo, něco nedobrého, že se tam děje — a že se brzy rozpadne!”</p>
<p>“To teda je pravda!” vybuchl vášnivě Rejholec, “— a Velké Vontství připadne skoro určitě nám, Uctívačům — máme už všude tolik ulic, co jsou s námi — Tovaryšská, Na bidýlku, V</p>
<p>tunelu, U tří nosů, Myší past, Ve zjeveních - tam všude jsou pro nás — a budou nás volit, až dojde u Jakuba k hlasování! I Modrá hvězda se s námi třeba spojí!” Rozohňo-val se víc a víc —a zloba v jeho hlase ustupovala nadšení nad očekávaným vítězstvím jeho party.</p>
<p>“Znáš Dabinelovce?” zeptal se Jarka.</p>
<p>“Pche - ” ohrnul opovržlivě Rejholec spodní ret. “Jak bych neznal! Taky jedna parta, která se žene za ježkem v kleci a za Velkým Vontstvím!</p>
<p>Ale sklapne jim právě tak jako těm ostatním!</p>
<p>Nejdřív ale musíme rozbít Žlutý květ. A pak ty další!”</p>
<p>“A nechtěli byste začít u těch Dabinelovců?”</p>
<p>dorážel Jarka cílevědomě. “Máme o nich jednu zprávu, která by vás mohla moc zajímat!” Mirkovi a ostatním začínalo svítat, kam Jarka míří. Také Vont ihned zbystřil sluch a vykřikl dychtivě: “No —a co to je? Tak to vyklop!”</p>
<p>Ale Jarka se nedal. “Něco za něco!” usmál se.</p>
<p>“Ty prý něco víš o Žlutém květu — my víme něco o Dabinelovcích, vašich odpůrcích. A dokonce něco, co se velmi týká právě vás, Uctívačů! Řekni nám o tom,</p>
<p>co se stalo, či co se má stát u Žlutého květu, my ti za to zase řekneme naše tajemství o Dabinelovcích!” Rejholec se zatvářil trochu nerozhodně, ale touha dovědět se něco o piklech Dabinelovců vůči jeho Uctívačům zvítězila. “Dobrá!” přisvědčil váhavě a přece dychtivě. “Máte pravdu, něco za něco! Řekněte mi teda všechno, co o Dabinelovcích víte —a pak budu mluvit zase já!”</p>
<p>“Co když nám pak ale nic neřekneš!” vmísil se do řeči Mirek.</p>
<p>“Ale řeknu — nebojte se!” ubezpečoval Rejholec. “Nemám důvod brát před vámi v ochranu Žlutý květ. Vždyť to jsou naši odpůrci.</p>
<p>Tak už jen mluvte! A pojďte se mnou radši sem do domu za dveře, venku by mohl poslouchat třeba někdo od Dabinelovců! Brousí jich tu dost kolem, i když jim tyhle ulice nepatří!”</p>
<p>Vešel dovnitř domu a Rychlé šípy za ním. “Co to nesete?” zeptal se přitom mimochodem, bez zvláštního zájmu, a kývl hlavou k balíkům, jež Rychlé šípy držely v rukou i v podpaží.</p>
<p>“Papíry!” odvětil stručně Mirek a Rejholec se už dále neptal, jaké papíry a na co a kde je vzali.</p>
<p>Zřejmě sem ještě nepronikly zprávy z prvního čísla TAM—TAMU, tištěného na papíru ze Stínadel.</p>
<p>V domovní chodbě bylo vlhko a chladno. U</p>
<p>stropu svítila slabá žárovka. Zvnitřku domu sem schodištěm páchla spálená cibulka a nějaký tuk.</p>
<p>A tady Mirek převzal slovo a vylíčil Rejholcovi vše, co Dabinelovci na svatyni Uctívačů ginga chystají — strom že se má porazit - a úkol že</p>
<p>svěřili partě jakéhosi Tondy Plíhala ze čtvrti Dvorce, aby v případě prozrazení to nebylo na nich, na Dabinelovcích.</p>
<p>Rejholec chvílemi zuřil nad jejich ničemným plánem, pak si zase radostně mnul ruce, že se tuto zprávu dověděl, ale pojednou se zamyslel, podíval se zkoumavě na Rychlé šípy a řekl: “No — a — a — je to pravda? Nevymysleli jste si to všechno?</p>
<p>Jak mi dokážete, že je to pravda?”</p>
<p>“Musíš nám věřit!” odmítl Mirek jeho podezření a obavy. “My ti taky musíme věřit, co nám ty teď řekneš o Žlutém květu!”</p>
<p>Rejholec se tvářil zase nerozhodně, ale Jarka ho ubezpečil ještě dalším vývodem: “Ti Dvorečáci dostali od Dabinela celý plánek, jak se do svatyně dostanou — jsou tam i názvy ulic — jestli znáte Dabinelovo písmo, tak máte v plánku doklad, že jsme mluvili pravdu. A Plíhal dostal od něj dokonce list papíru s jeho podpisem a s výzvou, aby jeho partě každý Dabinelovec pomáhal.</p>
<p>Možná že vám tu výzvu i plánek seženeme — zatím ovšem ještě nevím jak —ale pak nám už jistě uvěříš, i se všemi Uctívači, když Dabinelovo písmo uvidíte na vlastní oči!”</p>
<p>426</p>
<p>427</p>
<p>“Ano — to by bylo báječné!” radostně uvažoval Rejholec. “Takhle nám ti lotři můžou všechno zapřít — ale kdybychom jim ukázali ten plánek a tu výzvu, psané Dabinelovou rukou, zapírat by pak už nemohli. A to by jim zlomilo vaz. Naše pomsta by pak byla hrozná! Tak se vynasnažte ta lejstra opatřit a přinést. Dokud je nebudeme mít v nikách, nesmíme na ně s obviněním jít! Tak, ale teď je řada na mně, abych vám zase já pověděl, co chcete vědět vy!”</p>
<p>Zavedl Rychlé šípy ještě hlouběji do chodby domu, až skoro ke dveřím na dvůr, kde se otvíral černý otvor s neosvětleným schodištěm do sklepa.</p>
<p>A zde pak, ve sklepním ztuchlém pachu jim vylíčil podivnou příhodu, nevysvětlenou zatím, záhadnou — a pro Rychlé šípy obzvláště vzrušující. Událost se týkala Vládi Dratuše, snad nejmladšího Velkého Vonta, jakého Stínadla kdy měla, chlapce mimořádně dobrého, ušlechtilého, jakých bylo ve Stínadlech málo — a nadto dobrého přítele Rychlých šípů. Tomuto chlapci hrozilo nějaké veliké nebezpečí, mělo se mu něco velmi zlého stát, nebo se mu to snad již dokonce stalo. Ale co to bylo? Co to vše mělo znamenat?</p>
<p>15 Co promluvil mrtvý?</p>
<p>Vont Rejholec začal své vyprávění nerozhodně a zvolna, s četnými přestávkami, jako by se rozpomínal na to, co věděl. Ale čím dále hovořil, tím byla jeho řeč plynulejší a rychlejší — hlas se mu chvěl občas vzrušením, někdy jej zesiloval, jindy zase tlumil až do tajemného šepotu.</p>
<p>A vypověděl Rychlým šípům vše, co zřejmě od kohosi asi sám vyslechl — a byl to příběh věru tak neobyčejný a tak zvláštní, že Rychlé šípy chvílemi až v zádech mrazilo!</p>
<p>Začínal tím, že kdysi večer přišel na schůzku Žlutého květu nějaký Vont, který k němu nepříslušel. Schůze se konala —jako vždy —v rozlehlé kůlně, na plochém nákladním koňském povoze, Rychlým šípům tak dobře známém z letošního slavného jara, i kolem něho. Bylo zde asi dvacet členů Žlutého květu. Většinou náčelníci ulic, které ke Žlutému květu patřily.</p>
<p>Příchozí neznámý Vont si všechny změřil pohledem a pak se zeptal: “Je tady Dratuš, vedoucí Žlutého květu?”</p>
<p>428</p>
<p>“Ano!” řekl Vláďa Dratuš, “Jsem tady! Co mně chceš?”</p>
<p>“Já ti nechci nic! Ale venku je někdo, kdo s tebou chce nutně mluvit — a to o samotě!”</p>
<p>odpovídal chladně příchozí.</p>
<p>Na ta slova se prý Vláďa Dratuš zatvářil trochu nejistě a znepokojeně, jako by snad už něco nedobrého očekával. K tomu se ještě náporem prudkého větru s hlomozem náhle rozevřela nezabezpečená vrata do kůlny a studený proud vzduchu vnikl dovnitř, až petrolejové lampy na voze zablikaly.</p>
<p>Zvenčí — ze dvora — se sem šklebila černá večerní tma. Kdosi ze Žlutého květu, sedící blízko vrat, vyskočil a prudce je zavřel — a zastrčil závoru.</p>
<p>Cizí Vont se prý trochu posměšně usmál, ukázal k vratům a prorocky významým hlasem zvolal: “Vladimíre Dratuši! Vladimíre Dratuši!</p>
<p>Ani deset takových závor tě nemůže uchránit od toho, co se má stát, když mrtvý promluvil!”</p>
<p>Tato podivná slova neznámého Vonta všechny přítomné nepříjemně rozechvěla. Ale Vláďa Dratuš se zdál být úplně poděšený, rozrušený — chvíli také opravdu nevěděl, co na ně říct. Až po chvíli se vzmohl na váhavě pronesená slova: “Mrtvý že promluvil? Co to má znamenat?</p>
<p>Nerozumím tomu - ” Pak se trochu vzpamatoval a už rázněji a rozhodněji vykřikl: “Já nikam ven nepůjdu! A jestli mi někdo něco chce, tak ať jde sem!”</p>
<p>“Venku o samotě by se ale lip hovořilo!</p>
<p>Rozmysli si to!” naléhal cizí Vont.</p>
<p>Všichni přítomní viděli, jak je Velký Vont opravdu rozrušený, nelibě nesli přerušení schůze příchodem neznámého — a začali proti němu zlobně povykovat. Ale on stál pevně proti všem, jistý si svou záhadnou záležitostí — a jen čekal, jak se Dratuš rozhodne. Ale bylo zřejmé, že ten za žádnou cenu nechce vyjít z kruhu svých přívrženců tam ven do té větrné tmy — a tam čelit něčemu hroznému, čemu nikdo nerozuměl.</p>
<p>“Ne - ne — !” volal rozechvěně. “Nepůjdu!</p>
<p>Nikam nepůjdu! Ať</p>
<p>ten tvůj někdo je kdokoliv a má pro mě zprávu jakoukoli, já ven nepůjdu! Ať přijde on sem!”</p>
<p>Neznámý Vont pak už nic neříkal, jen neznatelně pokrčil rameny a obrátil se k zavřeným vratům. Chvíli zápolil se závorou, ale brzy se mu podařilo ji otevřít a on vyšel ven do tmy. Lampy na několik okamžiků zase trochu pohasly závanem průvanu.</p>
<p>V kůlně se ozval šum, tichý i hlasitý hovor, každý se dotazoval Vládi, 429</p>
<p>zda ví, co návštěva má znamenat — a kdosi navrhoval, aby sem cizí Vont — ani ten venku čekající neznámý — vůbec nesměli.</p>
<p>Ale než bylo možné se uradit, vrata se znovu rozevřela a na prahu</p>
<p>— ozářený svitem lamp — objevil se podivně a velmi odpudivě vyhlížející hubený výrostek, snad patnácti-či šestnáctiletý. V kůlně se rozhostilo napjaté ticho. A do tohoto všeobecného mlčení on vykřikl velitelsky: “Chci mluvit s Vladimírem Dratušem! Kde je?”</p>
<p>“Tady!” zlobně zvolal podobným tónem Vláďa. “Tady jsem!”</p>
<p>Cizinec zvolna a podmračeně došel až k nízkému vozu, na kterém teď Vláďa prudce povstal ze své židle — a každý cizinci ustupoval, pokud mu stál v cestě.</p>
<p>“Dám ti něco přečíst!” jedovatým hlasem pak pronesl neznámý. “Jsi dost silný na to, aby sis to přečetl?”</p>
<p>“Pokud vím, ke čtení není zapotřebí síly!”</p>
<p>nejistě namítl Vláďa.</p>
<p>“Ale je jí zapotřebí k tomu, abys unesl to, co se ze čteného můžeš dovědět!” mluvil cizinec. “A ty se dovíš mnoho!” Po těch slovech vyndal z náprsní kapsy svého velmi ošumělého a jakoby uváleného a pomačkaného kabátu nějaký papír, pečlivě vložený do průhledného obalu. Dratuš po papíru vztáhl ruku, ale cizinec papír od něj prudce odtáhl a vykřikl varovně: “To ne! To ne! Jen přečíst - ale do ruky ne!!”</p>
<p>Vláďa vzal z bedny, která na voze sloužila jako stůl, jednu z lamp, přiblížil si ji k očím, cizinec držel pouzdro s papírem oběma rukama těsně před ním - a Vláďa mlčky četl.</p>
<p>Nikdo se nedověděl, co bylo na papíru napsáno, Vláďa Dratuš to nikomu neřekl, ani tam v té chvíli, ani kdykoli jindy později. Ale to každý ? věděl, že tam muselo stát něco hrozného — a že to Vláďu doslova zdrtilo. Lampa v jeho ruce se začala třást — a jeden ze členů Žlutého květu ji musel od něho převzít, jinak by ji Vláďa snad upustil na zem. V jeho očích byl výraz strachu a zdrcení.</p>
<p>Četl osudné záhadné řádky z papíru snad několikrát za sebou, protože trvalo dlouhou dobu, než od nich odvrátil svůj zrak. Pak pronesl chabým hlasem:</p>
<p>“Půjdu přece jen s tebou ven, musíme spolu hodně mluvit! Laryku, převezmi za mě zatím řízení schůzky, nezapomeň na ten Popeleční plácek, co s ním máme ty trampoty — a vyřiďte taky ten spor s partou Mustangů! Já se možná dnes ještě vrátím — ale taky třeba už ne!</p>
<p>Nečekejte na mne, kdybych se dlouho nevracel!”</p>
<p>Potom seskočil z vozu a s výrazem největšího rozrušení a podivného</p>
<p>430</p>
<p>Strachu odešel s cizincem i s jeho průvodcem, neznámým Vontem, z kůlny ven do tmy. A toho večera se už opravdu nevrátil.</p>
<p>Na příštích schůzích Vontské rady nebo i jen Žlutého květu, pokud na ně přišel, byl a je Vláďa Dratuš jakoby vyměněný. Už to není ten klidný a vše správně rozhodující Velký Vont, je to někdo jakoby docela jiný! Jako by jednal pod vlivem někoho nebo něčeho.</p>
<p>A Stínadla jsou nespokojená a některé skupiny ulic navrhují nové volby, chtějí jiného Velkého Vonta — a místo Žlutého květu aby vůdčí postavení ve Stínadlech zaujala jiná parta. Naději na tuto úlohu si dělají Dabinelovci, také však Uctívači ginga, to jsou zatím nejsilnější party, kolem nich se sdružuje největší počet ulic. Ale jsou ještě mnohé party jiné, zatím menší, ale ani ty nezahálejí v tom předvolebním zápolení o získávání dalších přívrženců.</p>
<p>A to bylo asi vše, co Vont Rejholec Rychlým šípům vypověděl. Řekl toho opravdu dost jako oplátku za to, že mu sdělili, co Dabinelovci chystají</p>
<p>proti</p>
<p>Uctívačům:</p>
<p>poražení</p>
<p>jejich</p>
<p>posvátného klubovního stromu jgingo!</p>
<p>16 Tonda Plíhal škemrá o milost…</p>
<p>Nebylo ani pomyšlení na to, aby Rychlé šípy po skončení rozmluvy</p>
<p>s Rejholcem, ve které se tolik a tak podivného dověděly, šly ještě ke</p>
<p>Žlutému květu, nebo snad dokonce za Vláďou Dratušem do bytu. Jednak bylo zase již velmi pozdě a nadto ani samy zatím nevěděly, jak by se odtud do těch míst dostaly.</p>
<p>Také balíky papíru, pořád ždímané v podpaží, je už tížily až k zoufání.</p>
<p>Hlavně se však chlapci nemohli dnes setkat s Vláďou po tom všem, co se od Rejholce dověděli. Musí si napřed vše velmi důkladně srovnat v hlavě, uvážit každé slovo, každý dotaz, než před Vláďu předstoupí se svou nabídkou pomoci. Bude-li nějaká pomoc možná — a co platná!</p>
<p>A tak se chlapci vydali z ulice V hlubinách setmělým stínadelským</p>
<p>bludištěm ke své Druhé straně, rozrušení tím vším, co jim Rejholec</p>
<p>vypověděl, stísnění a zamlklí. Jako ve snách míjeli ulici za ulicí, občas se dotazovali dospělých lidí na správný směr, vyhýbali se setkání s Vonty a všichni jen toužili být doma, za Rozdělovací třídou.</p>
<p>Mirek v duchu spřádal úvod druhého čísla TAM—TAMU a vůbec jak</p>
<p>tam všechny zprávy od Rejholce vypsat. O tom všem se začali pak radit druhý den ve své útulné klubovničce, když se opět sešli po šťastném včerejším návratu ze Stínadel.</p>
<p>“Zahajuju naši 743. klubovní schůzku!” začal Mirek poradu, “a ty, Rychlonožko, prosím tě nech Kuliferdu na pokoji, nebo bude zase celou schůzku na tebe štěkat a dorážet!”</p>
<p>“Tak si nemá začínat!!” odsekl Rychlonožka umíněně a udělal na pohoršeného Kuliferdu dlouhý nos. Cervenáček se krátce zasmál, ale každý cítil, že dnes není ta pravá chvíle na klubovní legračení, jindy tak obvyklé a oblíbené.</p>
<p>“Čekal jsem, že dnes Plíhalovci vydají ve Dvorcích třetí číslo Sběrače,” začal Mirek svou řeč, “aby se pochlubili, jaké že to známosti ve Stínadlech</p>
<p>navázali,</p>
<p>ale</p>
<p>Sběrač</p>
<p>kupodivu</p>
<p>nevyšel!”</p>
<p>“A taky asi hned tak nevyjde!” mínil Jarka.</p>
<p>“Mají asi hlavu ve smutku nad tím skoro nemožným úkolem, co jim Dabinel napařil! Pcháá — vydat se do svatyně Uctívačů ginga — a porazit tam strom jako hrom - oni, Plíhalovci a Kočičáci! K smíchu!”</p>
<p>“No — Bohouš slíbil, že na to dohlídne!” na oko vážně a důvěřivě poznamenal Cervenáček.</p>
<p>Všichni se usmáli, Mirek však byl trochu netrpělivý.</p>
<p>Na</p>
<p>stole</p>
<p>ležela</p>
<p>krabice</p>
<p>s</p>
<p>rozmnožovacími blánami a před ním stál psací stroj, který mu dnes otec dovolil sem přinést.</p>
<p>“My ale musíme vydat druhý TAM—TAM co nejdřív, třeba ještě dnes, když se nám to podaří!” s rozhodností v hlase pokračoval Mirek. “Musíme Sběrače předběhnout se svými zprávami a případně tak umlčet i jeho různé výmysly. Víte přece, co o nás napsal ve svém prvním čísle!”</p>
<p>Všichni chlapci se pak rozhovořili o tom, co včera od Rejholce slyšeli, i co zažili v domě se znamením raka, o nemožném úkolu, který dostali Dvorečáci od Dabinela — a jak to teď jen vše do TAM—TAMU vypsat, aby toho co nejvíce řekli — a přitom zase nic důležitého neprozradili napřed. To by mohlo mnohé další jednám a pátrám velmi pokazit a ztížit.</p>
<p>Dohodli se nakonec, že v TAM—TAMU</p>
<p>neprozradí, jaký úkol Dvorečáci ve Stínadlech mají provést. Napíší tam jen, že je to úkol více než hrozný. Také o setkání s Rejholcem nebude ve druhém TAM—TAMU ani slovo! To proto, aby se nikdo — a hlavně ovšem Sběrač — nedověděl, odkud Rychlé šípy svoje zprávy o Vláďovi Dratušovi získávají.</p>
<p>A tak Mirek velmi barvitě vylíčil scénu, jak se Plíhalovci poníženě nabízeli jedné vontské partě ke spolupráci, neprozradil ale, že to byli Dabinelovci.</p>
<p>Hlavní</p>
<p>část</p>
<p>TAM—TAMU</p>
<p>vyplňovalo pak líčení o tajem— 432</p>
<p>433</p>
<p>né návštěvě v kůlně Žlutého květu, jak ji Rejholec vypověděl včera Rychlým šípům a která Velkým Vontem tak nepochopitelně otřásla.</p>
<p>“Ale my nenecháme Vláďu Dratuše padnout!”</p>
<p>končil text druhého TAM—TAMU. “Dopomohli jsme mu k nejvyšší vontské funkci, musíme mu teď zase pomoci z jeho záhadných starostí, ať chce nebo nechce! Zdá se, že se ve Stínadlech děje něco velmi nekalého a my Vláďu Dratuše a jeho Žlutý květ musíme na vedoucím místě udržet za každou cenu v zájmu celých Stínadel! I tam musí pravda a právo zvítězit! Očekávejte naše další zprávy v příštím čísle!”</p>
<p>Mirek také nad záhlaví TAM—TAMU, které kreslil Červenáček prostorovým písmem, naťukal ještě z reklamních důvodů: “První číslo TAM — TAMU vyšlo nákladem 50 výtisků, toto 2. číslo vychází ve 100 výtiscích.”</p>
<p>“A jak to vypadá, budeme muset TAM— TAMU tisknout ještě víc!” uvažoval Mirek, když druhý dne chlapci přinášeli zprávy, že už všechny výtisky doprodali — a ještě že se na některé zájemce nedostalo.</p>
<p>“No — papír na něj ještě máme,” smál se Jindra blaženě, “a až mít nebudeme, víme, kam si pro něj dojít! Snad tam ten Viklif a Slonbidlo, či jak se jmenovali, tu mříž ještě nezacementovali!”</p>
<p>Druhé číslo TAM—TAMU bylo pro Druhou stranu snad ještě větším překvapením než první.</p>
<p>Ty zprávy! Ta strašidelná rozmluva v kůlně Žlutého květu! To bylo něco! Ale veliké zděšení vyvolal nový TAM— TAM u Plíhalovců ve Dvorcích, kam jeden výtisk bratrstvo Kočičí pracky ihned ochotně doneslo. (Koupil jej od Červenáčka sám Štětináč a vybral si s velkou rozkoší výtisk, jehož okraje byly důkladně ohlodány stínadelskými myšmi v Opuštěném dvoře.)</p>
<p>Ještě ten večer se dostavil do klubovny Rychlých šípů osobně Tonda Plíhal a naléhal prosebně na Mirka, aby prý “v zájmu celé Druhé strany i Rychlých šípů” nikdy v TAM—TAMU</p>
<p>neprozradili, jaký že úkol to Sběrač od Dabinelovců dostal! Bál se totiž, že kdyby si ve Stínadlech Uctívači ginga přečetli, jaké nebezpečí a od koho jejich gingu hrozí, hlídali by si strom i vůbec celou svatyni tak, že splnění úkolu, to jest poražení stromu, by bylo pro Plíhalovce naprosto vyloučené.</p>
<p>Ale Mirek Tondu Plíhala odbyl velmi chladně.</p>
<p>“Nevím, co by nám, Rychlým šípům, nebo vůbec celé Druhé straně mohlo záležet na tom, zda se ve Stínadlech dovědí, jakou špatnost to tam máte provést! Máte</p>
<p>strach, aby si na vás Uctívači nepočíhali - to je to celé — jen se</p>
<p>přiznej! A pak: vzpomeň si jen, jak jste se vy k nám špatně zachovali</p>
<p>334</p>
<p>tehdy v Opuštěném dvoře, když jsme vás prosili, abyste našim rodičům vyřídili, že tam musíme zůstat v zajetí až do rána! Vzpomínáš si — viď? jsj0 — a vyhověli jste nám? Nevyhověli!</p>
<p>Ještě jste se nám pošklebovali a měli jste radost z toho, jaké strachy o nás budou naši doma mít! A teď bychom vám po tomhle všem měli my dělat něco kvůli? Nikdy!! Napíšeme do příštího TAM— TAMU, že máte z příkazu Dabinelovců porazit strom Uctívačů ginga — a bašta!!”</p>
<p>Tonda Plíhal stál před Rychlými šípy zkroušený, ustaraný, neboť mu šlo o mnoho. Za prvé o další spolupráci s Dabinelovci — ta by se nezbytně skončila ještě dříve, než vůbec začala, kdyby TAM—TAM zveřejnil úkol. Že se TAM— TAM do Stínadel určitě dostane a že ho tam horlivě čtou a zkoumají všechny vontské skupiny, to bylo více než jisté! Za druhé by se Plíhalovci již nikdy více do Stínadel nesměli ani odvážit -</p>
<p>a o čem by psali ve svém Sběrači?</p>
<p>Náhle však Jarku něco napadlo. Vzal Mirka do rohu klubovny, něco mu tam pošeptal — a Mirek se usmál a přikývl. Vrátili se pak ke stolu a Jarka k Plíhalovi pohovořil: “Tak podívej se: I když jste nám tehdy v Opuštěném dvoře nevyhověli ani v tom nepatrném přání a projevili se tím jako zlí, škodolibí a neúčinliví kluci, kteří nás nechali na holičkách v naší největší a nejzoufalejší tísni a strachu, přece jen se k vám chceme zachovat lip než vy k nám!”</p>
<p>Tonda Plíhal po těch slibných slovech jako by ožil. Už viděl, že má vyhráno! Že Rychlé šípy do TAM—TAMU nenapíší, co mají Plíhalovci a Bratrstvo ve svatyni Uctívačů vykonat! “Já to věděl! Já to věděl, že jste hodní kluci!!” jásal a vděčně se usmíval na všechny. “Ale něco od tebe budeme chtít!” mírnil jeho radost Jarka. Tvář Tondy Plíhala přelétl stín nejistoty a očekávání, ale hned se dal znovu do strojeného jásání a švitořil: “Dobrá, dobrá, jen si řeknete, co byste chtěli - zaplatíme vám, kolik si řeknete -</p>
<p>no jen si řekněte,</p>
<p>kolik chcete - nebo vám třeba budeme dávat od každého čísla</p>
<p>Sběrače zadarmo po deseti kusech — a vy si je tady na Druhé straně</p>
<p>budete prodávat - no tak jen říkejte - mluvte přece!”</p>
<p>Rychlonožka urážlivě vyprskl smíchem nad možností, že by mohli prodávat konkurenční a jim nepřátelský časopis, ale Mirek teď převzal slovo: “Nechceme od vás ani peníze, ani výtisky Sběrače! Ale dáš nám ten plánek cesty do svatyně Uctívačů ginga, co ti Dabinel nakreslil, i s názvy ulic a plácků kolem!” Jindra s Červenáčkem a Rychlonožkou již začínali chápat, kam Mirek 435</p>
<p>s Jarkou míří, co mají za lubem: chtějí dostat od Plíhala plánek proto, aby jej mohli předat Rejholcovi jako doklad, vyrobený Dabinelovou rukou</p>
<p>— a od Rejholce za něj možná získat zase ještě nějaké další zprávy, či vůbec nějaké protislužby. Chápavě se začali na Mirka a Jarku usmívat</p>
<p>— ale Tonda Plíhal zkameněl. Nadšení v jeho tváři pohaslo.</p>
<p>Chvíli mlčel a pak se váhavě začal vymlouvat: “No dobrá - rád</p>
<p>bych vám ho dal - ale jak se tam potom dostaneme? Cesta tam je hrozně složitá — podívejte se na ten plánek sami — já ho mám tady</p>
<p>— bez plánku tam jít nemůžeme, nikdo si ho nemůže jen zapamatovat a jít tam bez něj jenom po paměti — to jistě uznáte!”</p>
<p>Vylovil při těch slovech z náprsní kapsy obálku, pomačkanou i pošpi-něnou — a vyndal z ní plánek, na čtyřikrát přeložený. Byl tam ještě jeden jiný papír — zřejmě ten “glejt”, kterým by se měla výprava Sběrače a Bratrstva ohánět před Vonty, kdyby ji ohrožovali a žádat naopak od nich pomoc. S obavou a dost neochotně podal plánek Mirkovi, ale ten již si věděl rady, co a jak navléknout dále.</p>
<p>“Máš pravdu!” řekl Plíhalovi uznale. “Je to opravdu velmi složitý</p>
<p>plánek - a toho písma na něm!! Ani já bych si ho neuchoval trvale</p>
<p>v paměti — i když jsme kdysi dávno ve svatyni Uctívačů ginga už byli a víme tak trochu přibližně, kde asi je! Ale přece jen se to dá zařídit!</p>
<p>Podívej se — tadyhle náš Červenáček je šikovný kreslíř! On ti ten plánek překreslí, dokonce na větší papír a mnohem jasněji — budete mít od nás plánek tedy ještě lepší než ten Dabinelův!”</p>
<p>“A nechtěli byste si vy nechat ten plánek od Červenáčka?” zeptal se Plíhal trochu nedůvěřivě.</p>
<p>Vrtalo mu hlavou, proč to Rychlé šípy nenapadlo samotné! Není v tom nějaká léčka? Přece plánek jako plánek — a ten Červenáčkův prý bude ještě lepší, jak říkají! Proč si ho tedy nevezmou oni?</p>
<p>Ale Mirek ho uklidnil:</p>
<p>“Ne — ne — my máme rádi věci ze Stínadel — víš — jsou pro nás přitažlivé — ať je to, co je to! I třeba jen takový obyčejný plánek od nějakého Dabinela…!”</p>
<p>Červenáček již mezitím zručně a rychle plánek obkresloval —a Plíhal byl nakonec sám s jeho výtvorem spokojený. “A opravdu do TAM— TAMU o tom podřezání ginga nenapíšete — viďte?” ujišťoval sám sebe.</p>
<p>Všichni jej ubezpečili že ne! Mohli to klidně slíbit. Rejholec se o úkolu Plíhalovců dozvěděl od Rychlých šípů přece ústně — a ne z TAMTAMU!</p>
<p>Rychlé šípy tedy vůbec neporuší svůj slib. V TAM</p>
<p>—TAMU to určitě psáno nebude! Přesně, jak to hoši teď tady Plíhalovi slíbili!</p>
<p>436</p>
<p>Ten spokojeně vzal Červenáčkův krásný jasný plánek a s úlevou odcházel z klubovny. Ó, jak vyzrál na Rychlé šípy! Jak na ně vyzrál! Jak to s nimi báječně vyjednal. Bylo to snadnější, než se obával! —Kdyby byl ale věděl, že nejméně jeden člen Uctívačů ginga — totiž Rejholec — o chystaném podřezání jejich posvátného stromu již dávno ví!</p>
<p>17 Za Koňskou hlavou, za Bručounem Teď po vyjití druhého TAM—TAMU se již po celé Druhé straně všeobecně vědělo, že Velkého Vonta ve Stínadlech tíží nějaké hrozné tajemství — jen se ovšem nevědělo jaké — což ostatně nevěděly ani Rychlé šípy a zřejmě ani sám Vont Rejholec, i když toho věděl hodně!</p>
<p>Ale že k tomuto tajemství patří dokonce snad i nějaký mrtvý, to se přemílalo nejvíce. Nikdo samozřejmě nemohl pochopit z TAM—TAMU</p>
<p>vyčtená slova o tom, že by někde nějaký mrtvý mohl promluvit! Snad to bylo jen takové nějaké obrazné rčení, přirovnání nebo heslo či co! Ale jedno bylo skoro jisté: že Velký Vont Vláďa Dratuš asi bude muset odstoupit, ať již dobrovolně, nebo pod nátlakem nějakých událostí.</p>
<p>Záhadná příhoda s cizincem v kůlně Žlutého květu se přetřásala ze všech stran, všelijak vykládala — ale určitého se nemohl dopídit ani domyslet nikdo nic!</p>
<p>Ve Stínadlech pak vládlo neobyčejné napětí.</p>
<p>Jednotlivé vontské party si dělaly naděje a plány, jak získat co nejvíce náčelníků ulic i s jejich Vonty, a tak strhnout při volbách Velké Vontsví pro sebe. Všude bylo plno slibování i výhrůžek, jednání, sepisovaly se smlouvy o vzájemné pomoci i o spojení do jedné party, schůze střídala schůzi a bojovná píseň Vontů hřměla nad střechami i stříškami Stínadel i v jejich uličkách, na dvorech i v průchodech každou chvíli, od prvních odpoledních hodin až do pozdního večera.</p>
<p>Nechť ale probíhaly ve Stínadlech sebevětší boje o prvenství a nepřátelství mezi jednotlivými soupeřícími partami se přiostřovala každým dnem, v tom byli všichni Vontové svorní a zajedno: že jim nemá do jejich stínadelských záležitostí nikdo z jiných čtvrtí města strkat nos, psát o nich nějaké časopisy a dokonce mezi ně vnikat, pátrat a snažit se navazovat s kýmkoli nějaká jednání.</p>
<p>Proto také Dabinelovci by si moc uškodili, kdyby se Stínadla dozvě-</p>
<p>437</p>
<p>děla z druhého TAM—TAMU, že to jsou oni, co se bratříčkují s nějakými Dvorečáky a s nějakým Bratrstvem Kočičí pracky z Druhé strany a že jim svěřili nějaký úkol. Naštěstí pro Dabinela i pro Vendu Rejholce a pro Rychlé šípy samotné prozíravý Mirek v TAM—TAMU neuvedl, o kterou partu Vontů se jedná.</p>
<p>Ulice a uličky spojující Stínadla s jinými čtvrtěmi, hlavně však s Druhou stranou, ustavičně střežily dobrovolné hlídky z řad Vontú, kteří zde v blízkosti bydleli — a zle by se vedlo tomu chlapci — a snad i děvčeti</p>
<p>— kteří by se tam odvážili bez průvodu dospělých…</p>
<p>A za tohoto všeobecného vření v celých Stínadlech a z toho plynoucího velkého nebezpea pro kohokoli, kdo nebyl ze Stínadel, se Rychlé šípy rozhodly, že se tam znovu vydají. Musí jít za Vláďou Dratušem! Musí s ním mluvit za každou cenu!</p>
<p>“Nic jiného nám nezbývá, než k němu jít!”</p>
<p>dokazoval na schůzce v klubovně Jarka. “Nikde jinde se teď už nic nemůžeme dovědět než u něj!</p>
<p>Ten Rejholec nám už jistě řekl všechno, co ví — i toho bylo dost</p>
<p>— ale teď se nám musí svěřit a všechno říct už jenom sám Vláďa Dratuš!” “Kdybychom aspoň věděli, co říkal tomu našemu psaní v TAM— TAMU — a jestli mu to v těch jeho záhadných starostech snad ještě třeba nepřitížilo!”</p>
<p>povzdychl si Mirek. “Nebo kdyby sem k nám přišel zase Losna! Ten by nám už prozradil, jak tam teď situace vypadá!”</p>
<p>“Ten už sem ale nepřijde!” mínil Jindra.</p>
<p>“Vždyť víte, jak dopadl tehdy, když byl u nás poprvé! To by bylo už něco víc než odvaha, kdyby se nebál přijít. Nic naplat - jít tam musíme my —nemůžeme čekat,</p>
<p>že nám sem někdo přinese nějaké zprávy až pod nos!”</p>
<p>“Ano,” rozhodným hlasem pak řekl Mirek. “Je víc než jisté, že Vláďa Dratuš naši pomoc potřebuje, i když se jí z nějakých záhadných důvodů brání. A Druhostraníci čekají na třetí číslo TAM—TAMU! Proto tam půjdeme děj se co děj, ať je to nebezpečné sebevíc!”</p>
<p>Všichni s jeho řečí souhlasili —i Rychlonožka usykl svoje pokrytecké “To se ví,” třebaže měl strach již teď.</p>
<p>Druhý den byla středa s odpoledním volnem — a tak se chlapci Rychlých šípů sešli k výpravě do Stínadel poměrně brzy odpoledne, hned jak si napsali úkoly na zítřek a naučili se, co měli. To věděli už z dávných cest do Stínadel, že po návratu odtamtud nebývá myslitelné, aby ještě zasedli k učení. Vracívali se vždy většinou velmi pozdě, unavení zpravidla dlouhými a rychlými útěky, protože jen opravdu málokdy se stalo, že by je ve Stínadlech nechali klidně se tam procházet — a jejich</p>
<p>mysl byla obyčejně vždy rozrušená tím, co tam zažili, objevili, vypátrali! Opravdu — po návratu ze Stínadel nebyly myšlenky na učení!</p>
<p>Stínadelská ulička proti Drobílkově ulici, jíž často do toho nebezpečného bludiště vnikali, byla jako teď už skoro vždy — obsazená hlídkujícími Vonty - a oni tedy museli jít po Rozdělovací třídě dosti</p>
<p>daleko, než objevili jinou, méně hlídanou, kudy by se tam dostali.</p>
<p>Tam se jim to podařilo, protože zde jednak hlídkovali Vontové mladšího věku, ze kterých nebyl takový strach, jednak přelstít je nebylo tak těžké. Mirek s Jarkou předstírali, že se vzájemně žertem prohánějí — a tak proběhli kolem nich s různými veselými poznámkami — a hlídky si jich skoro ani nepovšimly. Také Jindra a Červenáček — se žlutými špendlíky na bundách pro oklamání — prošli kolem hlídek bez závady, s těžce předstíraným klidem. Sebevědomě se tvářili, i když jim tlouklo srdce rozčilením, jak to dopadne.</p>
<p>Ty už si hlídky nedůvěřivě měřily, ale Jindra s Červenáčkem hovořili nahlas a jakoby zasvěceně o Dabinelovcích a jiných stínadelských věcech — a tak strážce nakonec ukonejšili.</p>
<p>Rychlonožka, který chtěl jít jako poslední a sám, dostal strach, když zpozoroval nedůvěřivost hlídek. A tak se přitočil ke starší paní, která do uličky z Rozdělovací třídy právě vcházela s těžkou nákupní taškou a nabídl se jí, že jí tašku kousek cesty ponese! Přijala jeho nabídku s povděkem a Rychlonožka v jejím doprovodu proplul do Stínadel kolem stráží v přátelském rozhovoru s ní.</p>
<p>Všichni se pak nenápadně sešli na malém plácku, do kterého ulička ústila, spokojení tím dnešním hladkým proniknutím sem do Stínadel — i když vyhráno ovšem ani zdaleka neměli!</p>
<p>Vždyť nejhorší je teprve čeká — putování zjitřenými Stínadly, kde lze očekávat poznám na každém kroku —třebaže mají žluté špendlíky na bundách. Tyje ochrání již jen před mladičkými nezkušenými Vonty!</p>
<p>Kráčeli skoro mlčky, v malých vzdálenostech od sebe, po obou úzkých chodnících uliček, ustavičně připravení dát se raději do běhu a zmizet, než se zaplést do nějaké rvačky s Vonty, kterých zde všude bylo více než dost. Někteří je míjeli celkem nevšímavě, jiní si je prohlíželi nedůvěřivě a zkoumavě.</p>
<p>Občas přicházeli do míst, kde už kdysi dříve zažili různé události, minuli i Slepou uličku, kde kdysi u domu číslo 5 měli předat Tleskačův deník, a několikrát narazili na otevřený tok Černé vody.</p>
<p>Také zrušený kostel svatého Jakuba musel zde být někde nablízku.</p>
<p>V různých zákoutích objevovali skupinky Vontů, o něčem se vášnivě 438</p>
<p>439</p>
<p>dohadujících —zřejmě všude se jednalo o čekaných změnách ve vedení vontské organizace.</p>
<p>“Kudy se dostaneme ke klubovně Žlutého květu?” zeptal se pak Mirek již trochu netrpělivě malého chlapce. (S většími, když to nebylo nutné, nikdy raději žádné řeči nezačínali, zejména takové ne, které by prozradily, že tu jsou cizí, že tu nejsou doma…)</p>
<p>“Jó — to jděte tamhle přes Koňskou hlavu až k Bručounovi — a tam už je Katovna — no — a tam už to pak poznáte — nebo vám někdo řekne!”</p>
<p>mluvil chlapec a rukou pořád ukazoval směr.</p>
<p>Nevěděli ani co je</p>
<p>Koňská hlava - snad nějaký plácek nebo dům či co, ani kdo či co je Bručoun. Ale nechtěli budit u hocha podezření dalšími otázkami — a tak se spokojili jen tím ukázaným směrem a vydali se na další cestu.</p>
<p>Koňskou hlavu — ať už to bylo, co chtělo — zřejmě nějak přešli, minuli. Ale Bručounem mohl být možná nárožní kámen, zasazený na chodníku do jednoho domu, s ohyzdnou vytesanou tváří jakéhosi lidského tvora, či spíše netvora, ke kterému náhle dorazili.</p>
<p>“Já už vím, kde to jsme!” zašeptl pak radostně Jindra a ukazoval kamsi vpravo kupředu. “Tamhle tou ulicí — a jsme tam!”</p>
<p>Ale poznávali to již i ostatní chlapci — byl konec bloudem a hledání! Za chvíli stáli u nízkého polorozpadlého stavení s velkými dřevěnými vraty. Byla pootevřená.</p>
<p>Nahlédli štěrbinou dovnitř. Vláda Dratuš seděl zase na starém plochém voze bez postranic, u beden pokrytých papíry, tak jak ho zde vídávali zjara, když Žlutý květ stanul na začátku své slávy a vítězství — a on začínal své Velké Vontství.</p>
<p>Kolem Vládi stálo i posedávalo několik Vontů. Zřejmě o něčem rokovali, o něčem se radili — a všichni otočili hlavy k vratům, když jimi Rychlé šípy vstoupily.</p>
<p>18 Konec přátelství</p>
<p>Chvíli — snad tři či čtyři vteřiny — bylo ticho.</p>
<p>Zdálo se, že v šeru, které panovalo za okruhem světla petrolejových lamp tam u vrat, Vontové ani Vláďa Dratuš Rychlé šípy nepoznávají.</p>
<p>“Nazdar Vláďo!” zavolal ke stolu-bedně na voze Mirek. “My jsme přece Rychlé šípy!</p>
<p>Poznáváte nás snad přece ještě —ne?” Otázka platila všem Vontům na voze, Vláďovi Dratušovi ovšem nejvíc.</p>
<p>440</p>
<p>“Ale — ale — Rychlé šípy!” promluvil teď Vláďa. “No jakpak bychom nepoznali! To víte, že vás poznáváme — jen pojďte blíž — tam u vrat je skoro tma!” Hovořil k nim vlídně, ale nějaká mimořádná radost v jeho hlase nad návštěvou těch, kteří mu letos zjara vlastně dopomohli k Velkému Vontství, slyšet nebyla.</p>
<p>Rychlé šípy váhavě postupovaly po. udusané zemi k vozu. Rychlonožka vykřikoval nějaké legrace o tom, kdy už bude mít Žlutý květ tento klubovní vůz předělaný na motorový pohon -</p>
<p>ale Mirek bedlivě</p>
<p>pozoroval Vláďu a bylo mu úzko — a Vládi líto.</p>
<p>To už nebyl ten usměvavý chlapec z jara, rozradostněný tím, že právě po oční operaci nabyl opět zrak — a že se v tak mladém věku stal Velkým</p>
<p>Vontem - to byl jen stín toho někdejšího Vládi — to byl pohublý,</p>
<p>hluboce ustaraný hoch, s neklidem a strachem v očích, chlapec plný nějaké záhadné nejistoty, neklidu a bázně.</p>
<p>“Už jsme tu u vás dlouho nebyli…” promluvil Jarka, když došli až k vozu, jen aby nějak začal řeč.</p>
<p>“Často jsme na vás mysleli!” řekl jeden z Vontů. “A často jsme vás tady potřebovali!”</p>
<p>“A teď už nepotřebujete?” zeptal se naléhavě Mirek. Jak to jen Vláďovi naznačit, nebo nějak zaobaleně říct, že vědí o těch jeho záhadných potížích, o nichž se tolik mluví a jež jim ten Rejholec ještě přiblížil svým vyprávěním o neznámém cizinci a jeho listině? A četl Vláďa vůbec nový TAM—TAM, kde o tom, že tolik vědí, Rychlé šípy píší? Zdá se že nečetl!</p>
<p>“Ne — teď už ne!” odpověděl unaveně Mirkovi Vláďa. “Teď už vás nepotřebujeme - jste hodní, že jste přišli — že jste nám snad přišli</p>
<p>nabídnout svou pomoc — ale teď už se nám tady vše daří celkem dobře - už si stačíme na všechno sami… a… a…”</p>
<p>“Vláďo! Vláďo Dratuši!” s naléhavostí v hlase přerušil jeho rozpačité vymlouvání a odmítání Mirek. “My bychom s tebou moc rádi mluvili, víš - tak upřímně a přátelsky jako tenkrát zjara —vzpomínáš si, viď,</p>
<p>když jste nám pomáhali zachránit Bublinu — a my jsme vám pak zase pomáhali k vítězství ve volbách o Velké Vontství - “</p>
<p>Vláďa Dratuš si přejel unaveně rukou čelo.</p>
<p>“To víš, že si vzpomínám!” pronesl skoro šeptem.</p>
<p>“Jak je to všechno už dávno - ” Pak se obrátil k Vontům kolem sebe na voze a pevnějším hlasem je vyzval: “Kamarádi — pro dnešek končíme — zařiďte tu Zámečnickou ulici — a řekněte všechno z dneška u Jezevčích zubů, jak jsme si to umluvili.</p>
<p>441</p>
<p>Ale teď prosím vás odejděte, chtěl bych si pohovořit tady s Rychlými šípy!”</p>
<p>Bylo jasné, že —ač nějak zlomený —pořád má značnou váhu mezi členstvem Žlutého květu.</p>
<p>Vontové se ihned zvedli, pronesli ještě několik otázek a poznámek, pro Rychlé šípy celkem nesrozumitelných, rozloučili se krátce s Velkým Vontem i s Rychlými šípy, seskočili z vozu a zmizeli v šeru rozlehlé kůlny směrem k vratům. Ta zaskřípala, jak je otvírali, a pak už nastalo ticho.</p>
<p>A to byla chvíle, na kterou hoši Rychlých šípů čekali, a jíž se zároveň obávali! Jak začít, aby Vláďu Dratuše ani nepoplašili, že snad vědí něco víc, ani ho nepodráždili svým vnucováním a zasahováním do jeho —jim neznámého — těžkého tajemství? Byla to chvíle horká a perná. A přece nebylo času na nějaké dlouhé rozmyslem, otálení — a obcházení kolem horké kaše.</p>
<p>“Vláďo!” začal pevně a rozhodně Mirek.</p>
<p>“Tobě něco je! Tobě se něco stalo! My ti chceme pomoct. Svěř se nám!”</p>
<p>Vláďa se na Mirka ulekaně podíval a ve světle petrolejky byl jeho výraz teď ještě uštvanější. Ale než se vzmohl na nějaká slova, již zde byl Jarka a naléhal: “Co ti to dal číst ten neznámý —ten cizinec —jak tady před nějakou dobou byl — my víme, Vláďo, že tady byl — byl tu ještě s nějakým Vontem, ten ho sem přivedl — a od té doby to prý všechno tady začalo!”</p>
<p>Vláďa Dratuš se chytil za hlavu a vykřikl: “Proboha — vy víte — odkud to víte — vy tedy víte, že tady byl — jak jste se to dověděli — a co že tu začalo?? Co tu mělo začít? Nic tu nezačalo - už jsem vám řekl přece, že vás nepotřebujeme!”</p>
<p>Bylo vidět, jak hrozně se přemáhá, jak se vymlouvá a zaplétá, jak se snaží zůstat klidný a nedat na sobě znát ani strach, ani neprozradit nic z toho něčeho podivného, co ho svírá, dusí, škrtí.</p>
<p>Nevěděli honem, co na toto odmítání odpovědět. A tu Jindra, jen aby trapné mlčení nebylo příliš dlouhé, vpadl do ticha otázkou, o které později sám nedovedl říct, proč a jak ho napadla: “Vláďo, máš ještě váš talisman, ježka v kleci?” Nic zlého tou otázkou nemyslel.</p>
<p>Ale Velký Vont se po něm podezíravě ohlédl a jeho hlas byl ještě podrážděnější: “Proč se ptáš?</p>
<p>Co je ti do toho? To víš že mám! Proč bych ho neměl mít??”</p>
<p>“A Vláďo — můžeš nám ježka ukázat?” žádal Mirek, “víš, tak rádi bychom zase jednou tu kouzelnou věc viděli… jen viděli… jen ukázat, nic víc!” Ale již sám viděl a cítil, že rozhovor se začíná ubírat nežádoucím směrem —a že něco pokazili —a důvěru Vládi Dratuše nejenže nezískali, ale naopak její poslední špetku že ztratili. Že ho svými otázkami nějak velmi hluboce pobouřili, urazili, místo aby jej přiměli k přátelské sdílnosti.</p>
<p>Velký Vont prudce povstal, až se převrhla židle za ním — a on se rozkřičel: “Proč jste sem přišli? Co chcete vědět? Kdybychom vás potřebovali, tak vás zavoláme! Nejsem povinen vám předvádět ježka v kleci — ani většina Vontů ho nikdy neviděla - a vy Vontové nejste!”</p>
<p>“To snad nevadí — Vláďo,” řekl Cervenáček tiše a nesměle. Byl</p>
<p>právě tak jako ostatní celý zkoprnělý tím, jak zde s nimi Vláďa Dratuš najednou mluví a jedná.</p>
<p>Kde zůstala jeho vlídnost? Jeho přátelství k nim z dřívějších dob? Je to vůbec možné? “To snad nevadí, že nejsme</p>
<p>Vontové - i tak jsme vám, Stínadlům, prokázali v minulosti dobré služby —byli jsme kamarádi? Tvoji i celého Žlutého květu —a ty teď jsi na nás tak rozzlobený —a my ani vlastně nevíme proč!?”</p>
<p>Mirek s Jarkou chtěli k tomu ještě něco dodat, ale Vláďa už zase počal zlobně volat: “Přišli jste mne zpovídat, jestli mám ježka v kleci! Chcete ze mne vylákat všechno možné o nějakém cizinci, jen abyste měli co psát do toho svého TAM—TAMU!</p>
<p>Četli jsme tady jeho první číslo — a někde se tu potuluje i další, druhé. Ale my už nechceme, abyste o nás psali</p>
<p>— rozumíte!? Ať se tady stalo, co se stalo, nám není ani trochu vítané, že chcete po tom pátrat a roztahovat to v TAM—TAMU. Už jste tam toho napsali až moc! Ještě jednou vám to říkám — my si to nepřejeme — a my vám to zakazujeme, abyste o nás psali! A teď už prosím vás jděte odtud pryč! Kéž bych se s vámi nikdy nebyl sešel! Kéž bych byl od vás ježka v kleci nikdy nedostal a kéž bych se nikdy nebyl stal Velkým Vontem! Jděte pryč!</p>
<p>Odejděte! Jděte hned pryč!”</p>
<p>Těmito podivnými slovy ukončil proud svého hněvu. Obrátil se od Rychlých šípů — zřejmě je už nechtěl ani vidět, ani od nich něco slyšet. Celý zešeřelý prostor se ještě pak jako by chvěl jeho křikem — a jeho nepochopitelná a nevysvětlitelná zloba jako by tady v tom šeru nadále jiskřila.</p>
<p>Pak promluvil ještě Mirek. Tiše a bez hněvu, ale důrazně: “Ani trochu ti, Vláďo, nerozumíme - nevíme, proč ses na nás tak rozhněval za</p>
<p>naši dobrou vůli. Ani nevíš, jak je nám líto, že jsme ztratili tvé přátelství! Ale nemůžeme se ti — samozřejmě — vnucovat, když o naši pomoc nestojíš! A tak už tedy odcházíme - nejsme rádi tam, kde nejsme</p>
<p>442</p>
<p>443</p>
<p>vítaní. Ale jednu věc ti, Vláďo, musíme ještě povědět: do TAM—TA-MU si budeme psát, co budeme chtít — a co uznáme za vhodné. To nám nemůže zakázat nikdo! Slyšíš? Nikdo! Ani ty ne!</p>
<p>A pátrat budeme dál —a když objevíme něco, v čem bychom ti mohli pomoct, pomůžeme ti, třeba i kdyby ses té naší pomoci bránil zuby nehty! Tak nám velí rozum a cit!”</p>
<p>“Nechci — nechci — nechci — nechtě si vaši pomoc — nestojím o ni</p>
<p>— a budu se jí bránit!” zvolal zoufale Vláďa Dratuš. “A teď už jděte — už jděte pryč - “</p>
<p>S ustrnutím na něj hleděli a poslouchali jeho slova vzrušeného hněvu. Ale nevěděli již, co by řekli, každé další slovo by bylo zbytečné a marné a jen by ještě zvýšilo jeho zlobu.</p>
<p>“Pojďme —” vyzval Mirek Rychlé šípy, “pojďme odtud z toho místa, kde jsme ještě letošního jara byli vítanými hosty - a dnes nás tu</p>
<p>nenávidí! Snad se ještě někdy shledáme, Vláďo — a v dobrém -</p>
<p>i když se dnes rozcházíme pro tebe jako nepřátelé!”</p>
<p>Mlčky se otočili, aby vyšli ven, otřesem a rozrušení tou podivnou rozmluvou, tím Vláďovým zlobným křikem — a jeho nevysvětlitelným náhlým odporem k nim.</p>
<p>Červenáček vycházel poslední. A když k sobě tiše přivíral obě pootevřená křídla vrat, uviděl skulinou zvenčí Vláďu Dratuše, jak hledí za nimi do tmy k vratům, drží si hlavu oběma rukama — a po tvářích mu stékají slzy.</p>
<p>19 Kdo by nepomohl tonoucímu?</p>
<p>Ještě cestou domů byli hoši Rychlých šípů celí zkoprnělí</p>
<p>a</p>
<p>zaražení,</p>
<p>nemluvní</p>
<p>ve</p>
<p>své</p>
<p>zamyšlenosti nad tím, co právě prožili v klubovně Žlutého květu. Každý z nich si pamatoval některá Dratušova slova — a přemýšlel o nich.</p>
<p>Byla už tma, ale v uličkách Stínadel nadále panoval ten známý nebezpečný vontský ruch, jak jej zde už znali z dřívějších dob, když se schylovalo k něčemu velikému. A tak jejich jedinou snahou zatím bylo co nejrychleji a nejbezpečněji se odtud dostat - na povídání o tom</p>
<p>všem, co jim řekl Vláďa Dratuš, bude dost času až zítra v klubovně.</p>
<p>“Tak a co teď!!?” byla první Mirkova slova, když se tam druhý den po poměrně dobrém návratu ze Stínadel sešli.</p>
<p>Já mám strach, že jsme to s tím Vláďou Dratušem všechno moc pěkně zvorali!” řekl Rychlonožka. “A není to moje vina… já tam tentokrát ani neceknul — nikdo to na mě nemůže svádět!”</p>
<p>“Však taky nesvádíme!” usadil ho Jarka. “A je taky těžko říct, jestli někdo z nás ostatních, kdo tam s Vláďou mluvili, něco zkazil! Já myslím, že ať bychom řekli, co řekli, s Vláďou nebyla prostě řeč. Nějakou pomoc jsme mu nabídnout přece museli — vždyť kvůli tomu jsme tam vlastně Šli!</p>
<p>A že nás odmítl, to není vina nikoho z nás!”</p>
<p>“A na třetí TAM—TAM čeká celá Druhá strana — a co my chudáci o tom všem tam máme teď vlastně napsat!” bědoval Červenáček.</p>
<p>“Rozhodně v něm musí být naše rozmluva s Velkým Vontem!” mínil Mirek, “a že se s námi vlastně ve zlém rozešel, že nechce, abychom pátrali po jeho záhadném tajemství.”</p>
<p>“A všimli jste si, jak se napřed vyděsil —a pak rozzlobil, když jsem se ho zeptal, jestli by nám mohl ježka ukázat?” připomněl Mirek. “A já jsem tím vážně nic nemyslel, jen tak jsem to řekl, aby se něco mluvilo — a první o hlavolamu začal vlastně mluvit Jindra - a naše poznámky měly takový následek! Zrovna tak jsme tenkrát znepokojili Losnu při jeho návštěvě u nás v klubovně, když jsme nadhodili otázku, zda Vláďa ježka v kleci vůbec má!?”</p>
<p>“Já si myslím,” pronesl pak Jarka v mírném zámyslem, “že ten Vláďa DratuŠ ježka opravdu asi nemá — a že hádáme správně! Snad mu ho někdo vzal, nebo ho ztratil — a proto ta Vláďova zloba a leknutí, že jsme na to náhodou kápli! To věřím, že nechce, abychom po ježkovi pátrali a v TAM—TAMU o tom psali - to by byl opravdu konec s jeho</p>
<p>Velkým Vontstvím — i s celým Žlutým květem!”</p>
<p>S těžkou myslí začali sestavovat třetí číslo TAM—TAMU.</p>
<p>“Dlouho jsme se nevraceli ze Strnadel tak smutní a zklamaní a otřesení,” zněla úvodní věta Mirkova, “jako včera. Snad jen tenkrát, když jsme tam v jednom stínadelském zákoutí pochovali našeho věrného psího kamaráda Bublinu, byl náš zármutek větší.</p>
<p>Tentokrát jsme se vrátili ze Stínadel všichni, nikoho jsme tam nenechali, Kuliferda je na to moc pohodlný, než aby tam za námi běžel — a dal se tam zajmout jako nešťastný Bublina! A přece jsme ve Stínadlech něco ztratili. Ztratili jsme přátelství chlapce nad jiné ušlechtilého, dobrého, Velkého Vonta Vládi Dratuše!”</p>
<p>Chvíli nad těmito úvodními řádky přemýšleli, a pak za všeobecného navrhování a různých poznámek a upozorňování od všech chlapců psal Mirek — zatím jen na obyčejný papír, tužkou, nanečisto, další slova.</p>
<p>444</p>
<p>445</p>
<p>Jak včera návštěva Rychlých šípů u Žlutého květu probíhala, celá ts| rozmluva s Velkým Vontem — a jeho bouřlivě hněvivé odmítnutí pomoci od Rychlých šípů — i jeho zoufalství, spatřené nakonec Červenáčken ve vratech kůlny, když odmítnutí chlapci odtamtud odcházeli.</p>
<p>“Ale je těžko Velkému Vontovi — Vláďovi Dratušovi vyhovět, končil Mirek článek o něm pro třetí TAM—TAM, “a nepomoci mu, i když tak nepochopitelně pomoc odmítá! Co byste dělali vy, chlapci a děvčata z naší Druhé strany, kdybyste viděli, jak se třeba někdo topí, ale schválně přitom nekřičí o pomoc a odhazuje daleko od sebe záchranné lano nebo prkno, které mu podáváte?</p>
<p>Necháte jej utopit?? Mávnete nad ním rukou a křiknete na něho: Tak se tedy utop, když se ti to líbí!!?? Jistě že ne! Jistě že nic nedáte na jeho odmítání záchrany — a dojedete k němu s loďkou, nebo pro něho skočíte a zachráníte ho, ať chce, nebo nechce — i kdyby se s vámi přitom třeba i pral a všelijak vám za vaši pomoc ještě zlořečil!</p>
<p>Tak vidíte — a v takové situaci jsme my! Ve Stínadlech se něco děje. Nebo již se tam také něco podivného stalo, jak se pořád šeptá a vypráví… A Vláďa Dratuš, ten dobrý nejmladší Velký Vont, jakého kdy Stínadla měla, je zřejmě obětí toho jakéhosi neznámého záhadného a nebezpečného dění.</p>
<p>A je přitom tak nějak utlačený, má tak nějak — obrazně řečeno — svázané ruce i nohy, že se chudák nemůže ani hnout… tak si to alespoň my představujeme, nic jiného nás nenapadá - a my máme dát na jeho</p>
<p>zoufalé a hněvivé i nepochopitelné přání a nechat ho tomu hroznému neznámému něčemu na pospas —a utéct od něj v jeho nejtěžších chvílích života, jako bychom utekli od toho člověka, který se topí uprostřed řeky? Můžeme to udělat?</p>
<p>Nemůžeme!</p>
<p>Věříme pevně, že to, co děláme, či co chceme dělat, to je pomáhat Vláďovi Dratušovi i proti jeho vůli a přes všechno jeho zlobení a zakazování, je dobré a jedině správné. A víme, že i vy, všichni Druhostraníci, ať chlapci nebo děvčata, tak soudíte a souhlasíte s námi! Vaše Rychlé šípy!”</p>
<p>Mirek Dušín odhodil po těchto posledních slovech tužku a odstrčil i papír, na který koncept TAM—TAMU psal a vypadal unaveně a vyčerpaně. Hoši mu již při závěrečných řádcích ani nestačili připomínat, jak a co by o tom všem tam měl napsat. A také to ani nebylo zapotřebí.</p>
<p>Když se mu myšlenky v hlavě začaly rojit, tu je ruka s tužkou ani nestačila všechny vypsat — a Mirek některá slova ani nedopisoval — na to nebylo kdy, jen honem honem myšlenku zachytit, aby se neztratila ve víru dalších.</p>
<p>446</p>
<p>“Tos napsal hezky, Mirku,” řekl uznale Rychlonožka, “to přirovnání s tím člověkem, co se topí a nechce se dát zachránit! Mne by tohle nikdy nenapadlo…”</p>
<p>Pak začali sestavovat ještě další článek pro třetí TAM—TAM. Psali o těžkém úkolu, jaký si vzali Plíhalovci na sebe tím, že se upsali nějaké partě ve Stínadlech, která teď od nich žádá vykonám něčeho mimořádně obtížného.</p>
<p>“Víme, která parta to je!” napínal TAM— TAM své čtenáře, “víme také i co mají pro ni Plíhalovci vykonat! Nemůžeme to však zatím v TAM —TAMU prozradit, slíbili jsme totiž Tondovi Plíhalovi míčem, když nás o to požádal.</p>
<p>To vám však říct můžeme: kdybychom ten těžký úkol měli vykonat my, sami bychom si s ním asi nevěděli rady!”</p>
<p>Tohle bude panečku sousto pro čtenáře TAM</p>
<p>—TAMU! Co to asi jen může být, když ani Rychlé šípy by to nedokázaly? Ale v TAM— TAMU samozřejmě nebylo ani slůvko o tom, že tímto nebezpečným a takřka nemožným úkolem je podřezání vzácného posvátného stromu ginga ve svatyni jeho Uctívačů — a tou partou, která to na Plíhalovcích žádá, že jsou Dabinelovci!</p>
<p>Třetí číslo TAM—TAMU vyšlo až příští den.</p>
<p>Jeho napsání na blány, rozmnožení a sešívání dalo velikou práci. V záhlaví nad nadpisem byla řádečka: “Toto číslo vyšlo nákladem 125 výtisků.”</p>
<p>Tiskli samozřejmě zase na papíru ze Stínadel, pořád jej měli ještě dost. Rychlonožka ale zatím marně hledal nějaké listy, které by byly v dávném čase</p>
<p>ohlodané</p>
<p>stínadelskými</p>
<p>myškami</p>
<p>v</p>
<p>Opuštěném dvoře. Natřel proto okraje stohu papíru salámem a chtěl, aby papíry ohlodal Kuliferda. Ten se však znechuceně od nich odvrátil a odmítl jakoukoli spolupráci.</p>
<p>“Je to přece jen hloupý pes!” usykl hněvivě Rychlonožka, když se mu pro jeho nezdařený nápad Jindra s Červenáčkem chechtali, a dodal pichlavě: “Takhle kdyby byl papír namočený v panádlové polívce od</p>
<p>Hojerů — to by se přerazil - ale kdepak salám!</p>
<p>Teď abych to</p>
<p>nakonec ještě ohryzával snad sám!!”</p>
<p>V tentýž den vyšlo i třetí číslo Sběrače, ale počet výtisků na něm nebyl, ač se jinak Sběrač ve všem opičil po TAM—TAMU. Bylo jasné, že Sběrač s TAM—TAMEM nemůže soupeřit. A jeho obsah byl celkem chudý, Plíhalovci se v něm jen vytahovali, jakou že spolupráci to ve Stínadlech zahájili — co tam zažili, jak jsou tam prý vážení - ale</p>
<p>o Rychlých šípech tentokrát ve Sběrači nebyly žádné pomluvy. Tonda Plflial věděl, že ho Rychlé šípy mají v hrsti, a proto si dával pozor, aby si je nepohněval.</p>
<p>447</p>
<p>A tak se oba časopisy, TAM—TAM i Sběrač svými třetími čísly ve stejný den vydaly na cestu do ulic obou čtvrtí města, do Dvorců i na Druhou stranu, čtené se zájmem a zvědavostí všude, kam se dostaly.</p>
<p>20 Rozpory na Druhé straně TAM—TAM se rozprodal během dvou dnů. A samozřejmě nebylo to jen proto, že zase vyšel na papíru ze Stínadel!</p>
<p>To, co se hoši a děvčata na Druhé straně ve třetím TAM—TAMU dočetli, působilo na všechny otřesně, i když se v jeho zprávách tentokrát</p>
<p>nelíčily</p>
<p>žádné</p>
<p>vzrušující</p>
<p>útěky,</p>
<p>schovávačky, zajetí a podobné události, jako v čísle minulém.</p>
<p>Ale ten popis rozhovoru mezi Rychlými šípy a Velkým Vontem — a to, že na Rychlé šípy tak hrozně zanevřel, ač byl dosud jejich velikým a vděčným přítelem, to bylo neuvěřitelné a víc udivující a překvapující.</p>
<p>Druhá strana se brzy po vydání třetího čísla TAM—TAMU rozdělila na dva tábory. Zatímco první souhlasila plně s vývody Rychlých šípů, že je Velkému Vontovi zapotřebí pomoct za každou cenu, ba i proti jeho vůli, ta druhá —a tu tvořila většinou děvčata —tvrdila, že nikdo —ani Rychlé šípy — nemá právo zasahovat tak neústupně do stínadelských — a hlavně Dratušových záležitostí a to zejména, když si to on tak přímo zoufale nepřeje a zakazuje — a když tvrdí, že by mu pomoc Rychlých šípů mohla způsobit ještě větší nesnáze, ba snad i nějaké neštěstí, jak se vyjádřil.</p>
<p>“Tak vy tomu Vláďovi Dratušovi nechcete pomoct — a necháte ho osudu, jako byste nechali utopit toho, kdo se neprosí o záchranu — viďte!?”</p>
<p>štiplavě doráželi zastánci názoru, že se mu pomoci má dostat.</p>
<p>A ti druzí zase říkali s posměchem: “Prosím vás — jakápak pomoc, když o ní sám Velký Vont říká, že by mu přinesla jen velké utrpení? Tomu vy říkáte pomoc?? To je ještě horší, než když od toho dají Rychlé šípy ruce pryč!”</p>
<p>V každé třídě ve školách se o tom rokovalo, na ulicích se tvořily hloučky chlapců a děvčat, v nichž se o té věci hovořilo pro i proti, vznikaly i ostré hádky, ale nikdo nemohl přesvědčit druhého, že jeho názor je správnější.</p>
<p>I</p>
<p>ředitel</p>
<p>školy,</p>
<p>který</p>
<p>Mirkovi</p>
<p>půjčil</p>
<p>rozmnožovací stroj, si pozval Mirka k rozmluvě. Měl třetí TAM—TAM</p>
<p>rozevřený na stole (Mirek mu každé číslo vždy přinášel, jak si smluvili), ťukal brýlemi do jeho stránek a ptal se: “Tak co, Mirku Dušíne, co ve svém klubu uděláte? Jak se rozhodnete? A jaká věc toho chudáka v těch Stínadlech vlastně trápí?”</p>
<p>To ovšem Mirek nevěděl sám — a ředitel školy mu proto také nemohl poradit, zda mají Rychlé šípy pokračovat ve snahách Vláďovi přispět, nebo raději všeho nechat a ponechat jej osudu.</p>
<p>“My už jsme se rozhodli!” řekl jen Mirek pevně. “My půjdeme do poslední chvíle za vším, budeme Vláďovi pomáhat k záchraně — ať chce nebo nechce — a snad tolik rozumu a prozíravosti budeme mít a snad se to nějak někde ukáže, abychom honem se vším raději zavčas přestali, kdyby bylo už zcela zřetelné, že by mu naše pomoc spíš uškodila než pomohla!”</p>
<p>Sám si však přitom nebyl jistý, a neuměl si to zatím ani představit, kde -a jak by se měla ta škodlivost jejich pomáhání Vláďovi Dratušovi ukázat, a tak je varovat před dalším zasahováním do jeho záhadného osudu.</p>
<p>Nejhorší však bylo, že krátce po vydání třetího TAM—TAMU se začala projevovat nejednotnost názoru i mezi Rychlými šípy samotnými! Snad to způsobily právě ty rozkoly v mínění celé Druhé strany, nebo pořád ještě v mysli znějící hněvivý křik Vládi Dratuše, ale fakt byl, že už na nejbližší schůzce po vydání třetího TAM—TAMU se tato nejednotnost ukázala.</p>
<p>Začal s tím vlastně Rychlonožka, přemluvený a získaný v ten den u školy Alžbětinou Prknářovou,</p>
<p>zvanou</p>
<p>Haha-Bimbi</p>
<p>z</p>
<p>klubu</p>
<p>Podkováků, což ale na schůzce neprozradil.</p>
<p>Haha-Bimbi k němu u školy přišla a začala mu lichotit: ;,Hele — Rychlonožko — ty jsi přece takový docela milý kluk!!”</p>
<p>Rychlonožka se trochu začervenal, ale hned zahlaholil: “Mňo — dobrá — dobrá — to se o mně všeobecně ví, že jsem hrozně milý a hezký chlapec! To už mi řeklo moc lidí — no ale co se dá dělat!?”</p>
<p>“Já řekla, že jsi jenom milý - nic víc! O kráse jsem nemluvila!”</p>
<p>zarazila a usadila ho ledově Haha-Bimbi, vyznačující</p>
<p>se</p>
<p>pohotovou</p>
<p>a</p>
<p>vždy</p>
<p>ostře</p>
<p>nabroušenou pusou.</p>
<p>“No tak dobře — neřekla jsi to ty, řekli to jim — to nevadí — a co za tu poklonu chceš? To přece není jen tak samo sebou, že mi tady mažeš med kolem pusy a děláš ze mne archanděla Gabriela — čti Žábriela!”</p>
<p>“Nic víc nechci než to, abys přemluvil ty svoje Rychlé šípy, aby toho pátrání po tajemství Velkého Vonta nechaly — a hleděly si svého! A to 448</p>
<p>449</p>
<p>je vážně všechno! Jsi opravdu hodný a milý kluk!” Usmála se na něj úsměvem, při kterém ho až zamrazilo a odešla s nějakými děvčaty ze své třídy.</p>
<p>A ted je tady schůzka Rychlých šípů v klubovně a Rychlonožka — ještě celý zmámený řečmi i tím šelmovským úsměvem té žáby Prknářky</p>
<p>— říká: “Lidi — já nevím — ale když tak na všechno myslím — a na ty řeči, co jdou tady na Druhé straně kolem - tak mi napadá, jestli</p>
<p>bychom radši přece jen toho všeho s tím Vláďou Dratušem neměli nechat a hledět si jen svého!” Byl přitom červený jako rak, a nikdo — kromě jeho samotného — nevěděl proč!?</p>
<p>I jemný a citlivý Jindra si to ale myslel a nahlas to řekl: “Opravdu mám strach, abychom Vláďovi</p>
<p>Dratušovi</p>
<p>ještě</p>
<p>nakonec</p>
<p>nějak</p>
<p>nepohoršili!” (Rychlonožka se ho potají zeptal: “Hele — neřekl ti taky někdo, že jsi hrozně milý kluk??” Jindra té narážce neporozuměl, protože s ním Ha-ha-Bimbi opravdu nemluvila.) Ale</p>
<p>Mirek</p>
<p>byl</p>
<p>již</p>
<p>beztak</p>
<p>rozmrzelý</p>
<p>nejednotností v názorech po celé Druhé straně — a když teď tedy i ve vlastním klubu s tím začínají dva členové, to mu dodalo!</p>
<p>“Co to do vás lidi najednou vjelo?” odmítl Jindru i Rychlonožku ostrým hlasem. “Pořád jsme byli zajedno v tom, že Vláďovi pomůžeme, i do TAM—TAMu jsme to už napsali - a teď od toho chcete utíkat?</p>
<p>To přece nejde! Kdo vás to tak zpracoval?”</p>
<p>“Nesmíme podlehnout panice!” uklidňoval trochu pobouřené ovzduší schůzky Jarka. “Jsme zatím v tak zvané bryndě, nevíme kudy a jak dál — a tak nás ty rozepře z ulic jen zbytečně rozčilují. Ale včera večer, když jsem nemohl dlouho usnout, a o všem jsem přemýšlel, mě něco napadlo! Dávejte pozor!”</p>
<p>Všichni opravdu zbystřili sluch —vždyť Jarka se už v dřívějších dobách osvědčil jako náramně přemýšlivý a dobře usuzující člověk. Vždyť to byl i on, kdo tehdy takřka z ničeho usoudil, jak to asi bylo s původním majitelem ježka v kleci, nešťastným Janem Tleskačem tam nahoře na zvonici u svatého Jakuba, než spadl z té ohromné výše na dlažbu kostela, kde se zabil. Co vymyslel Jarka asi teď?</p>
<p>“V tom povídání toho Rejholce se mi něco nezdá!” pravil Jarka zvolna a zamyšleně do hlubokého ticha. “Pamatujete se, jak nám vyprávěl dopodrobna všechno o té rozmluvě toho neznámého - toho cizince — v klubovně Žlutého květu? Nenapadlo vás při tom něco?” Rychlonožka pravil za sebe, že nenapadlo. Mirek chvilku přemýšlel a pak řekl: “No — teď, když tak zdůrazňuješ, jak vše vyprávěl tak dopodrobna, tak — tak se divím, odkud to všechno mohl tak vědět — pamatoval si každé slovo toho cizince, líčil každé hnutí v tváři Vládi Dratuše - každý závan vzduchu od vrat a zaplápolání petrolejky</p>
<p>- to by musel mít Rejholec jednak moc dobrou paměť, jestli to vše</p>
<p>slyšel od někoho vyprávět - a rozhodně asi moc dobře zná toho, kdo tam tehdy toho cizince doprovázel. Jedině od něj ty všechny strašidelné a vzrušující podrobnosti mohl slyšet. Není možné, aby to bylo vyprávění převzaté z desáté či kolikáté ruky!”</p>
<p>“Ano — tak nějak to bude!” přisvědčil Jarka.</p>
<p>“A proto se musíme držet Rejholce jako klíšťata — jen ten nás může dovést někam dál. Někam — zkrátka k někomu, kdo zná toho cizince. K tomu neznámému Vontovi, který ho do klubovny Žlutého květu přivedl. Nikdo jiný než Rejholec nám nemůže v pátrání pomoct, i když si myslíme, že už nám řekl všechno, co ví!”</p>
<p>“To je pravda!” souhlasil Mirek. “A já taky už vím, čím mu rozvážeme jazyk, aby nám třeba ještě něco řekl, na co si vzpomněl dodatečně, nebo aby nám vůbec nějak pomohl z místa v našem pátrání.</p>
<p>Vždyť my přece máme pro něj báječnou věc — ty škrábanice, psané Dabinelem, co jsme získali od Tondy Plíhala! Vždyť my jsme mu je přece i slíbili — vzpomínáte si, viďte — proto jsme je taky na Tondovi Plíhalovi vlastně vymámili…</p>
<p>Ty když Rejholcovi dáme - nebo zatím aspoň jen z bezpečné</p>
<p>dálky ukážeme — asi jako ten cizinec ukázal něco chudákovi Dratušovi — tak budeme možná o hezký kus ve svém pátrání dál!”</p>
<p>Všechny hochy tato vyhlídka na vybřednutí z nerozhodnosti a hlavně z bezradnosti radostně naladila. Dodala jim chuti a ty tam byly i neshody o tom, zda mají či nemají Vláďovi Dratušovi pomáhat v jeho tajemném soužení.</p>
<p>Ano, budou se snažit prospět Vláďovi za každou cenu! Už žádné úvahy a spory o tom, zda by snad s pátráním raději měli přestat! Zítra odpoledne se vydají do Stínadel! Hurá za Rejholcem!</p>
<p>450</p>
<p>451</p>
<p>21 Tři úžasné zprávy</p>
<p>“Tak bych rád věděl,” mudroval Červenáček trochu stísněným hla-sem, když se druhý den nořili do stínadelského bludiště, “kolikrát jsme sem vlastně už takhle šli!”</p>
<p>“No to se dá přece snadno spočítat!” mínil Jindra, “stačí si vzít naše klubovní kroniky — a tam začít hledat od těch dob, jak se ukázala ta kresba ježka v kleci na zdi…”</p>
<p>“Jestli se dnes vrátíme domů ze Stínadel živí a zdraví, tak si s tím tu práci schválně dám a ty cesty spočítám!” sliboval Rychlonožka. MěL</p>
<p>vždycky tak trochu strašpytlovské nálady, řeči a předtuchy, když šli doj Stínadel…</p>
<p>“Tak teď toho povídání ale už nechtě — a snažte se šťastně proplouti — vidíte tamhle tu partu — co?” tiše upozorňoval Mirek. “Rozdělme sel — jděme každý zvlášť, ať nejsme tak nápadní - Červenáčku, čapku|</p>
<p>dolů — podle ní nás tady pozná už každý!”</p>
<p>Červenáček bleskurychle strhl z hlavy svou červenou ahojku a složil jil do kapsy. Rozdělili se, každý šel zvlášť, jen Rychlonožka se držel v blízkosti Jindry. “Propluli” šťastny a zase šli pak pohromadě.</p>
<p>Protože již věděli, kde Rejholec bydlí a směr k jeho uličce V hlubinách přibližně znali, nemuseli se dnes prozatím nikoho doptávat — a cesta jin rychle ubíhala.</p>
<p>Začínal soumrak, ale plynové lampy se dnes ještě nerozsvěcovaly.1 Také stínadelské zvony dosud mlčely. V ulicích i uličkách Stínadel se to zatím jen hemžilo lidmi, vracejícími se z práce, také však Vonty, z nich mnozí nevyhlíželi ani trochu přívětivě. Na teplákových bundách Rych-|</p>
<p>lých šípů sice svítily žluté špendlíky, ale chlapci na tento vontský odznak už příliš nespoléhali, že by od nich mohl nežádoucí pozornost Vontil odvrátit. Tak raději ať není žádné střetnutí, žádná hádka, ba ani bezvýznamné povšimnutí. I z toho by mohla vzejít zkáza celé dnešní jejich cesty sem.</p>
<p>Jak se víc a více vzdalovali od bezpečné Rozdělovací třídy a stále hlouběji postupovali do vnitrozemí Stínadel, byla jejich mysl napjatější!</p>
<p>rozrušenější. Pak ještě lampáři s dlouhými tyčemi v rukou začali rozžeháj vat plynové lampy a jejich žlutozelené mihotavé světlo změnilo ulic i uličky a zákoutí ve strašidelné bludiště.</p>
<p>Krátce potom se první údery stínadelských zvonů rozhlučely šerem. Burácela Dunivá Kateřina, o něco jasněji zvonila Zlatá svatá, kdesi temně hlaholil Velký Dominik a ještě o něco dále Černý Kapucín. Snad zvonily i jiné další zvony, ale ty chlapci nerozeznávali tak přesně.</p>
<p>“Sem kdybych šel třeba miliónkrát, tak budu vždycky mít strach,” začal Rychlonožka zase svoje sýčkování, doprovázené ještě neklidným otáčením dozadu. Jarka ho chtěl zrovna okřiknout, když na ně z průjezdu starého domu někdo náhle tlumeně zavolal:</p>
<p>“Rychlé šípy! Jste to vy? Opravdu jste to vy?</p>
<p>To jsem rád, to jsem tak hrozné rád, že vás tu vidím, ani nevíte jak!” Byl to Otakar Losna. Již jednou se s ním takto nenadále ve Stínadlech setkali — to bylo ještě loňského roku, když utíkali korytem Černé vody… A pak ovšem teď asi před měsícem, kdy na ně Losna čekal u jejich klubovny, když se vraceli z poslední celodenní výpravy.</p>
<p>“Jak ti to tenkrát dopadlo, když tě z naší klubovny odvedli ti hromotlukové od vás?” ptal se Mirek plný účasti. Všichni ještě v duchu viděli tu otřesnou scénu. “A kdo to vlastně byl?”</p>
<p>“No — moc dobře jsem se mezi nimi neměl, to víte - ” usmál se</p>
<p>nevesele a trpitelsky Losna. “To byli Vontové z Modré hvězdy — jsou v ní samí starší kluci — hrají si tady ve Stínadlech na ochránce všeho našeho, všeho vontského — ač jim k tomu Vontská rada nedala žádné právo - ale tady si stejně teď už dělá každý co chce!”</p>
<p>“Schází tu pevná ruka Velkého Vonta, viď?”</p>
<p>mínil Jarka. “Vláďa Dratuš s celým Žlutým květem je opravdu nějak vedle, jak to tak vypadá…”</p>
<p>“Máš pravdu!” souhlasil neochotně Losna. “Je to tak, jak už jsem vám to naznačil, když jsem byl před několika týdny u vás v klubovně. A právě proto jsem se k vám už chtěl zase někdy pod ochranou tmy vypravit! Moc potřebujeme vaši pomoc, i když se jí Vláďa Dratuš vzpírá. Četli jsme taky všechny tři vaše TAM—TAMY, co už vyšly. Vím, že chcete pomoct, vždyť jste byli u Vládi Dratuše a nabízeli jste mu ochranu a pomoc a všechno možné — nakonec se s vámi místo vděčnosti za to ještě rozhněval! Ale vy si jistě nějak poradíte a dokážete to, jestli nebude ještě pozdě! A já mám na srdci mnoho věcí, chci vám říct několik zpráv!”</p>
<p>Za tohoto tichého hovoru zvolna pokračovali v cestě směrem k ulici V hlubinách, kde bydlí Rejholec, i když Losnovi zatím neřekli, kam míří.</p>
<p>“Nejhorší, co se mohlo stát — a co se vám skoro bojím prozradit,” mluvil Losna dále překotně, jako by čekal, že bude zase v půlce jednání</p>
<p>452</p>
<p>453</p>
<p>od Rychlých šípů odtržen a kamsi odveden jako tehdy, “je to, že Vláďa Dratuš nemá už ježka v kleci! Jako byste to tenkrát uhodli, když jste tu možnost nadhodili!”</p>
<p>Chlapci Rychlých šípů při této neuvěřitelné zprávě na sebe významně pohlédli. Tak přece! Tak přece! Když se čirou náhodou na ježka tehdy Losny — a později i Vládi — zeptali, nevěděli, že to uhodli! A proto se Vláďa na ně také asi tak rozezlil!</p>
<p>“U Jóviše!!” vydechl teď Jindra za všechny Rychlé šípy, “on nemá ježka v kleci!! My jsme si to ale hned mysleli! Ale kam ho dal? Takové práce a boje to dalo, než jsme vám ho na jaře do Žlutého květu mohli s předat — a — a — co tomu prosím tě říká Vontská rada? Ví o tom? | Vždyť to je konec všemu!”</p>
<p>“Neví o tom!” zašeptl zdrceně Losna. “Nikdo o tom neví než já! Zatím!”</p>
<p>“A jak ti to Vláďa Dratuš vysvětlil?” dorážel Jarka. “Kdo mu ježka vzal? Kam ho dal? To ho ztratil — či co? Přece ti o tom musel něco říct, když o té ztrátě víš! Jistě ses ho taky ptal?”</p>
<p>“Já jsem se ho neptal!” vydechl Losna. “Vláďa nemá ani tušení, že já o tom vím, že už hlavolam nemá! Já jsem šel nedávno k nim pro nějaké papíry, byly to zápisy a smlouvy s několika ulicemi kolem Červených schodů — a — a — no a Vláďa nebyl doma a jeho maminka mi řekla, abych se mu podíval do jeho skříně v pokojíku — tam že ty papíry jistě najdu.</p>
<p>Tak jsem šel do té skříně — papíry jsem našel — ale vzadu na jedné polici ležel váček s ježkem.</p>
<p>Nevím, co mě to napadlo — chtěl jsem se zkrátka přesvědčit, jestli v něm ježek je —tenkrát jste mi nasadili červa do hlavy, když jste se mne u vás v klubovně tak náhle zeptali, jestli Vláďa ježka ještě vůbec má!</p>
<p>A tak jsem sáhl po váčku, otevřel jsem ho a -</p>
<p>ale na dlaň mně</p>
<p>místo ježka vyklouzl jen kámen, asi v té velikosti, jako je ježek! To víte, jak mi bylo!</p>
<p>Nevěděl jsem — a vlastně dodnes nevím, co si mám o tom myslet… Vložil jsem kámen do váčku, ten jsem zase dal zpátky do skříně — Vláďově mamince jsem poděkoval a vypadnul jsem od Dratušů jako opařený.”</p>
<p>“A viděla Vláďova maminka, že sis ten váček prohlížel?” ptal se Jarka.</p>
<p>“Ne! Neviděla! Ona u mne nebyla, když jsem ve Vláďově pokojíku ve skříni ty papíry hledal.</p>
<p>Tak neví, co jsem objevil — a já jsem sejí na ježka</p>
<p>neptal. Ani Vláďovi jsem zatím nic neřekl — a čekám, jestli mně to snad řekne sám, co se s ježkem stalo, co s ním udělal, kam ho dal!”</p>
<p>“Tak mu opravdu zatím nic neříkej, na nic se ho neptej…” radil Mirek. “Zdá se mi, že jsme u kořene všeho toho divného, co se s Vláďou děje — a proč má takový strach! Někdo — snad ten neznámý cizinec</p>
<p>— ho o hlavolam nějak připravil — a Vláďa je teď v koncích — s kamenem v sáčku místo ježka dlouho Vontskou radu ani Stínadla klamat nemůže! Dříve nebo později se to prořekne — a pak bude zle! S Vláďou i se vším vontským ve Stínadlech!”</p>
<p>“A proto on chudák nechce, abychom se mu do toho míchali, abychom mu pomáhali!”</p>
<p>uvažoval Červenáček. “Má strach, že jeho tajemství, tu ztrátu ježka, odhalíme — a že to napíšeme do TAM—TAMU</p>
<p>— a tím že se to dovědí celá Stínadla. Teď už tomu rozumím, proč nám zakazuje psát cokoliv o něm do TAM—TAMU!”</p>
<p>“Co ale mám dělat?” bědoval Losna. “Nikdo to neví než já, takové hrozné tajemství — ani jediný člen Vontské rady to neví kromě mne - a já musím být zticha, já se nesmím Vládi ani zeptat — to je</p>
<p>opravdu nad mé síly! A Stínadla už zase bouří, volá se po volbách nového Velkého Vonta — as Vláďou už není žádná kloudná řeč, je jako zlomený, jako zastrašený někým, nebo něčím -</p>
<p>nejspíš tou ztrátou ježka - Rychlé šípy, poraďte mi, pomozte nám, jedině vy to zase dokážete…”</p>
<p>Mirek v rychlosti vypověděl Losnovi ještě jednou znovu to, co zhruba napsal o jejich návštěvě u Vládi Dratuše a dodal: “U něj se teď už ukázat nemůžeme — nemluvil by s námi — a zbytečně bychom se ještě třeba zas pohádali a Vláďu znovu rozrušili. Kdybychom se tak ale mohli dovědět, kdo byl ten cizinec, který dal Vláďovi číst ten podivný vzkaz či dopis nebo co to bylo, co Vláďu tak vyděsilo a zdrtilo! A nebo aspoň kdo byl ten jeho průvodce, který ho na schůzi Žlutého květu přivedl! Vyzpovídali bychom ho, vyslechli, jistě by nám něco prozradil — a snad by nás i nevědomky mohl přivést na jeho stopu!”</p>
<p>“Ale — ale — vždyť to já přece vím, kdo to byl!” vyjekl radostně Losna. “I když jsem tam tenkrát zrovna nebyl, tak to vím!”</p>
<p>“Vážně?” vzkřikl Mirek a vzrušením se mimoděk zastavil a chytil Losnu za kabát. “Tak kdo je to? Říkal jsi tenkrát u nás v klubovně, že to byl určitě někdo ze Stínadel!?”</p>
<p>“Ano!!” přisvědčil Losna. “Byl to nějaký Rejholec, Venda Rejholec — patří k Uctívačům ginga, dost lidí ho tam v okolí zná!”</p>
<p>454</p>
<p>455</p>
<p>Údiv, úžas, překvapení Rychlých šípů bylo nesmírné. “Ale — vždyť, to snad není možné!?”</p>
<p>tlumeně volal Jarka. “Rejholce přece známe, mluvili jsme s ním, od něj jsme slyšeli tu celou podivnou příhodu — vypsanou ve druhém TAM</p>
<p>—TAMU — jak toho neznámého cizince někdo přivedl do klubovny Žlutého květu - ale Rejholec nám</p>
<p>neřekl, že to byl on sám! Ani slůvkem nám to nenaznačil! Dělal, jako by ten průvodce byl někdo docela jiný, taky cizí a ne on! Proč to tajil? Proč nám to neřekl?”</p>
<p>“Snad proto, abychom se ho na toho cizince víc nevyptávali, a aby zakryl jeho stopu!” mínil Mirek. “Ale to je teď zatím vedlejší! Hlavně že teď víme s určitostí, že Rejholec nám může povědět vše — nebo skoro vše — a že bude asi i vědět, co bylo na tom papíru, který dal ten cizinec Vláďovi číst.”</p>
<p>“A představ si,” obrátil se k Losnovi Jarka, “že my k tomu Rejholcovi právě teď jdeme, abychom z něj zase ještě něco vytáhli! Teď když víme, že on toho cizince zná, bude to pro nás mnohem snadnější a nadějnější!”</p>
<p>“Zkrátka sám Alláh nám tě poslal do cesty!!”</p>
<p>korunoval jásání Rychlonožka. Ale zásoba zpráv, které Losna měl pro Rychlé šípy v zásobě, nebyla ještě vyčerpaná. Po těch dvou prvních přišla ještě třetí.</p>
<p>“Viděl jsem tu asi před hodinou dva Dvorečáky a to Bratrstvo Kočičí pračky. Hnali se někam směrem jakoby ke svatým Uctívačů ginga…” řekl Losna a jen tak mimochodem ještě dodal: “Nesli s sebou velkou zabalenou pilu!”</p>
<p>22 Zachráníme ještě gingo?</p>
<p>Rychlé šípy na sebe po této poslední Losnově zprávě vzrušeně mrkly dorozumívacím pohledem — a v tom pohledu byl znovu úžas.</p>
<p>“Říkáš, že s sebou nesli pilu?” opakoval Mirek mimoděk jeho slova. Losna zatím nechápal, proč Rychlé šípy tak udivil pouhým sdělením, že Dvorečáci mají s sebou pilu, ale brzy vše pochopil!</p>
<p>“Musíme ti něco říct!” chvatně se rozhovořil Mirek. “Ale napřed nám slib čestným slovem a rukoudaním, že to nikde a nikomu neprozradíš! Je to v zájmu dalšího pátrání a naší snahy pomoct Vláďovi a celému vašemu Žlutému květu!”</p>
<p>“Neprozradím, co se dovím! Mlčenlivost chrání nás! Žlutá je barva naše!” pronesl vážně a zvolna Losna trochu pozměněnou formuli, jaká byla vždy předříkávána před zahájením Vontské rady, a každému podal ruku.</p>
<p>“Jdou podřezat gingo do svatyně Uctívačů…</p>
<p>víš?” spěšně mluvil</p>
<p>Mirek. “Ti blázni - ti odvážlivci z nerozumu!</p>
<p>Kdyby věděli, jaké</p>
<p>peklo by vypuklo, kdyby se jim to podařilo — a kdyby je při tom chytli!”</p>
<p>Jarka jen kroutil hlavou, když říkal: “Oni snad ani nechápou, do čeho lezou — čeho se to chtějí odvážit!”</p>
<p>“Já už si vzpomínám!” ťukal si Jindra do čela.</p>
<p>“Dnes měl někdo ve škole nové číslo Sběrače, mělo jen dva listy — a bylo tam něco jako že Dvorečáci teď někdy ve Stínadlech provedou, co prý otřese celými Stí-</p>
<p>nadly - tak to mysleli asi to podřezání ginga! A to hrozné nebezpečí</p>
<p>chtějí podstoupit jen proto, aby se zalíbili Dabinelovcúm</p>
<p>—</p>
<p>a</p>
<p>mohli</p>
<p>s</p>
<p>nimi</p>
<p>dál</p>
<p>spolupracovat!”</p>
<p>“A aby měli konečně taky jednou o čem psát ve Sběrači!” jízlivě dodal Rychlonožka. “Ale jestli se jim to podaří, tak už se ve Stínadlech víckrát nesmí ukázat… Uctívači ginga by je utloukli, kdyby je dopadli!”</p>
<p>“Nepodaří se jim to!” rozhodným hlasem řekl Mirek. “Nemůžou to udělat! Nesmějí to udělat!</p>
<p>Především už jen proto, že by byla hrozná škoda toho stromu! Žádný strom, ať vzácný nebo i jen obyčejný se nesmí vykácet, když to není nějak velmi nutné!”</p>
<p>“A ještě něco!” napadlo Jarku. “Když zabráníme podřezání ginga, zavděčíme se všem jeho Uctívačum — a mezi nimi ovšem i Rejholcovi</p>
<p>- a to víte, co znamená! Bude nám mnohem víc přátelsky nakloněný než až dosud — a to při našem pátrání po tom výhružném</p>
<p>tajemném</p>
<p>cizinci</p>
<p>bude</p>
<p>hodně</p>
<p>znamenat.”</p>
<p>Všichni s tímto vývodem Jarky souhlasili a Mirek se obrátil k Losnovi se slovy: “Prosím tě, teď nás ale veď co nejrychleji ke svatyni Uctívačů ginga! Netrefíme tam odtud —a kdoví, jak dlouho bychom tady bloudili, než bychom ji našli! A my už nesmíme ztrácet ani minutu… třeba teď už jsou Dvorečáci uvnitř — a začínají řezat!”</p>
<p>Vykročili rychle směrem, naznačeným Losnou a po cestě mu — užaslému a překvapenému — vysvětlovali, jak se dozvěděli o úkolu, který Dabinelovci Dvorečákům uložili.</p>
<p>“I když ani Uctívači ginga nejsou přátelé našeho Žlutého květu,” hovořil cestou Losna, “vůbec nevadí, když jejich strom uchráníte!</p>
<p>Přednější je, abyste se za to něco víc dověděli od toho Uctívače Rejholce o jeho tajemném cizinci!</p>
<p>Já pořád věřím, že tím se dostanete blíž k celé 456</p>
<p>457</p>
<p>záhadě, co Vláďu Dratuše tak tíží, svírá a ničí - a že se vám podaří</p>
<p>přece jen ho nějak ještě zachránit!”</p>
<p>Šli velmi rychle, chvílemi i klusali — a byli tak udýchaní, že nemohli skoro ani mluvit.</p>
<p>Hochům Rychlých šípů občas připadalo, že jdou uličkami a přes plácky, kde se už někdy pohybovali při mnohých dřívějších výpravách sem, jindy ulice zase nepoznávali. Stínadla byla jednou z nejrozsáhlejších částí města.</p>
<p>“Tak jsme tady!” vydechl pak k překvapeným Rychlým šípům Losna. Záhy všichni spatřili vysokou zeď, jako tenkrát dávno, kdy je sem přivedla z opačného směru parta Rezavých klíčů, aby vnikii do svatyně Uctívačů ginga místo ní. I ten žebřík u plynové lampy umístěné vysoko na zdi ještě stál, připoutaný k ní nahoře řetězem s visacím zámkem. Za zdí se ozýval jakýsi tlumený hovor.</p>
<p>“Zůstaňte tady dole!” vyzval Mirek Rychlé šípy a Losnu. “Podívám se, co se tam děje, kdo tam je!” Vzápětí potom s nesmírnou opatrností začal stoupat po kolmém žebříku vzhůru. Žebřík stál celou svou výší těsně u zdi, řetěz, kterým byl připoutaný k držáku lampy, byl příliš krátký, než aby se dalo žebřík alespoň trochu u země podtrhnout a tak od zdi odstavit, aby stoupání po něm bylo snadnější.</p>
<p>Dokáže-li Mirek vystoupit až na nejvyšší příčku, neztratí přitom rovnováhu a nespadne pozpátku dolů na dlažbu ulice, může nahlédnout dovnitř zarostlé, po léta nepěstěné zahrady, která slouží Uctívačům ginga jako schůzovní rejdiště jejich party, jako svatyně Uctívačů ginga.</p>
<p>Když Mirek vystoupil po žebříku až do úrovně držáku lampy, zabudovaného do zdi, uviděl na držáku přivázané lano, vedoucí vzhůru po zdi a pak přes její hřeben do zahrady. Právě tak to učinily kdysi dávno Rychlé šípy, když se sem tenkrát vypravily s Rezavými klíči. Je vidět, že Dvorečáci si dobře pamatovali, jak svou cestu sem tehdy Rychlé šípy popisovaly v TAM—TAMU!</p>
<p>Teď už byl tak vysoko, že hlavou přesahoval hřeben zdi. Držel se ho rukama, aby neztratil rovnováhu a nespadl pozpátku do ulice. Opatrně nahlédl do ztemnělé zahrady. Byla již úplná tma, nadto jej oslňovalo světlo plynové lampy, v jejíž těsné blízkosti stoupal po žebříku.</p>
<p>Ale to přece jen viděl dosti jasně, že v zahradě — asi dvacet kroků qd zdi zády k němu stojí v bezradném ustrašeném postoji několik postav — ano - není pochyb, je tam Dlouhé Bidlo, Štětináč, ba i mrňous</p>
<p>Bohouš, pak Tonda Plíhal a jeho nohsled Jarda Koutník ze Dvorců — a kdopak je ten další… ale, ale — vždyť to je ten Dabinelovec, ten zachránce Rychlých šípů z Opuštěného dvora, který jim tenkrát při jejich zajetí pošeptal “Dům se znamením raka je vaše záchrana!” Dabinel ho sem dnes nakomandoval, aby dělal Dvorečákům průvodce při té více než nebezpečné akci!</p>
<p>Vedle hloučku se na zemi bělal papír, ze kterého již Štětináč vybalil pilu. Kdosi ukazoval rukou ještě dále do hloubi zahrady, kde osamoceně rostl strom, zřejmě gingo. Rychlé šípy pod ním tenkrát nasbíraly spousty drahocenných listů. Jestlipak to dnes napadne také Dvorečáky a Bratrstvo Kočičí pracky? Nebo na to nebudou mít čas ani mysl?</p>
<p>Mirek dále neváhal. Zvolna a co nejtišeji začal vytahovat lano z vnitřní stěny zdi ven přes její hřeben do ulice — a tak znemožnil všem uvnitř zahrady ústupovou cestu. Hlouček tam nic neslyšel, tím méně aby to ve tmě zpozoroval.</p>
<p>Mirek začal sestupovat po žebříku dolů. Od lampového držáku byl sestup snadnější, držel se lana a pak i postranic žebříku.</p>
<p>“Tak co je? Cos viděl? Jsou tam?” zaplavili ho chlapci tichými otázkami, když šťastně přistál na chodníku. Lano — plné uzlů, aby se po něm dalo dobře šplhat — se ještě kývalo podél žebříku až skoro k zemi.</p>
<p>“Je tam s nimi ten náš zachránce z Opuštěného dvora - ” šeptal Mirek. “Všichni se chystají strom opravdu porazit - ale toho Dabinelovce bych rád nějak z toho pekla dostal ven, dřív než to vypukne! Na oplátku za tu jeho úžasnou pomoc tenkrát! Jen ale jak to provést?”</p>
<p>23 Výprava Sběrače v pasti Nastala krátká vzrušená porada, šeptem vedená. Záleželo na každé vteřině — vždyť ti nerozumové tam v zahradě každou chvíli již třeba strom naříznou - je vůbec div, že ještě váhají, že ještě nezačali. Pořád se</p>
<p>odtamtud</p>
<p>ozýval</p>
<p>jen</p>
<p>tlumený</p>
<p>nesrozumitelný hovor. Asi si dodávali vzájemně</p>
</section>
<section>
<p>odvahy.</p>
<p>“Nejlepší bude,” mínil Jindra, “vystoupit nahoru na zeď a odtamtud vyzvat Plíhalovce, aby všeho nechali, že je vidíme — a aby se vrátili sem na chodník — jejich provaz že jim tam zase spustíme. Zachráníme tím sice všechny ty plantážníky před hroznou pomstou Uctívačů, ačkoli si to nezaslouží, ale zachráníme tak i toho Dabinelčíka, co nám tehdy v Opuštěném dvoře tak pomohl!”</p>
<p>“Rejholec nám ale neuvěří, že to my jsme zachránili gingo od podřezá-</p>
<p>458</p>
<p>459</p>
<p>ní! Uctívači to musí vidět na vlastní oči a nám dosvědčit, že jsme Dvorečáky od podřezání ginga zahnali!” namítal správně Jarka.</p>
<p>“Tak vylezeme na zeď,” radil Rychlonožka, “spustíme povyk, Uctívači přiletí zezadu z těch jejich kůlen ke gingu, my jim z hřebene zdi oznámíme, co se tu mělo stát - a za odměnu si jako vyžádáme toho</p>
<p>Dabinelovce — řekneme, že si s ním máme něco vyrovnat - tak ať</p>
<p>nám ho vydají — as Bratrstvem a Plíhalovci ať si naloží, jak chtějí! Tak zachráníme jak Dabinelčíka, tak gingo — a ještě si šplhneme u Uctívačů</p>
<p>— a — a — a ještě trochu zaslouženě zavaříme naší dvorečácké konkurenci!”</p>
<p>“Ale to je všechno složité a nejisté!” netrpělivě odporoval Mirek — a bylo vidět, jak při hovoru pořád jedním uchem naslouchá, neozývá-li se za zdí už zlověstný zvuk řezající pily. “Co když nám Uctívači nevyhoví</p>
<p>— a toho chudáka Dabinelčíka si tam nechají taky? Ne — ne!! Uděláme to takhle: Vylezu na zeď, za mnou ještě Jarka a Jindra. Vy ostatní zůstanete dole na chodníku jako stráž a obrana žebnku pro možný vontský útok zvenčí. Z hřebene zdi zavolám tam na ty uvnitř svatyně — a vyzveme Dabinelovce, aby vyšplhal nahoru k nám. Provaz mu hodíme. Ostatním výstup nepovolíme. Z bezpečné výšky jim řekneme, oč se jedná</p>
<p>— ostatně jistě nám budou jen vděční — no — a za partu Sběrače se jen přimluvíme, aby k nim byli milosrdní — nějakou tu ránu ovšem snést musí…”</p>
<p>Snad by porada trvala ještě déle — ale za zdí se něco začalo dít. Vetřelci tam zřejmě zpozorovali, že lano—jejich jediná spása — zmizelo</p>
<p>— a teď se shromáždili pod zdí a hledají je ve tmě, nevisí-li snad o kus dále.</p>
<p>Mirek vyšplhal rychle na hřeben zdi. Teď už nemusel být tak úzkostlivě opatrný na nějaký ten šramot. Stejně tam ti dole ve svatyni budou o něm za chvilečku vědět. Těsně za ním stoupal po žebříku Jarka. Lano, vytažené ze svatyně a přehozené sem do ulice, jim velmi napomáhalo.</p>
<p>“Šípáci! Mizerové Šípáci!” vyjeklo v zahradě pod zdí vztekle Dlouhé Bidlo, které jako první poznalo Mirka, když se jeho hlava objevila nad hřebenem zdi. “Kam jste dali lano? Vy jste to lano vytáhli nahoru viďte?</p>
<p>— vy — vy —”</p>
<p>Než mohl Mirek něco odpovědět, připojil se ke zlobnému pokřikování Dlouhého Bidla ještě také Tonda Plíhal, vydavatel Sběrače: “Jak si to představujete? Co si to dovolujete? Vy zloději!</p>
<p>Hned sem to lano vraťte zpátky! Takhle tedy drží Rychlé šípy slovo?”</p>
<p>460</p>
<p>Teď konečně se Mirek dostal k odpovědi: “Neporušili jsme slovo! 1 Slíbili jsme vám, že do TAM—TAMU nenapíšeme nic o tom, jaký úkol máte ve Stínadlech provést — a kdo vás k tomu vyzval. A to jsme splnili - v TAM—TAMU nebyla ani řádečka o tom, že máte podřezat tady</p>
<p>Jo gingo. Ale to je taky vše — nic nám nemůžete vyčítat! Neslíbili jsme Vám přece, že vás necháme vykonat váš ničemný záměr — zničit takový vzácný strom!” “Tak nám aspoň spusťte dolů to lano! Je to naše lano — rozumíte — vy zloději! Ukradli jste nám naše lano! Bez lana se odsud nemůžeme dostat!” vztekalo se Dlouhé Bidlo.</p>
<p>“Nic jsme vám neukradli!” klidně odporoval shůry Jarka. “Lano</p>
<p>určitě dostanete zpátky - když ne dnes, tak zítra na Druhé straně!</p>
<p>A teď ho dokonce spustíme dolů k vám, ale pošplhá po něm nahoru přes zeď a ven do ulice jen váš průvodce z Dabinelovy party. Nikdo jiný — rozumíte?!”</p>
<p>Při těch slovech začal spouštět do zahrady lano, vytažené teď z uliční stěny zdi a přehozené sem přes hřeben, stále ovšem bezpečně uvázané na litinovém držáku lampy.</p>
<p>“A co bude s námi?” malomyslnč volal Tonda Plíhal. “Přece nás tu nenecháte na pospas Uctívačům ginga, proboha — je jich tam vzadu v těch kůlnách jako much - dělejte něco — pomozte nám přece</p>
<p>— víte, co by znamenalo, kdyby nás tu našli!”</p>
<p>Mezitím bylo lano již natolik v zahradě, že bylo možné zachytit dole jeho konec a začít po něm šplhat vzhůru. Dabinelovec hbitě přiskočil a pověsil se na provaz, ale Dvorečáci i Bratrstvo Kočičí pracky v jednom houfu se na něj vrhli v bezmezném strachu a začali jej strhávat z lana, aby se zachránili sami. Jejich zápas o svobodu, probíhající velmi zuřivě, ale přesto v opatrné tichosti, byl hrozný. Dabinelovec upadl a pod lanem se strhla rvačka i mezi samotnými Dvorečáky a Bratrstvem. Každý chtěl šplhat první a pranic nedbal na nějaké ohledy ke komukoli jinému. Jen když on se zachrání!</p>
<p>Mirek s Jarkou využili okamžiku, kdy dole v zahradě konec lana na zlomek vteřiny nikdo z klubka zápasících právě pevně nedržel a jediným trhnutím vytáhli lano opět do výše. Nové výkřiky strachu i vzteku zezdola se znovu ozvaly.</p>
<p>A do toho bouření, škemrání a ječeni volal Mirek dolů: “Tak copak je to za způsoby, plantážníci…</p>
<p>jen</p>
<p>DABINELOVEC</p>
<p>poleze</p>
<p>nahoru, jak už jsem řekl — rozuměli jste? Vy ostatní až snad později, to ještě uváží-</p>
<p>462</p>
<p>me! Všichni odstupte od lana pět kroků a pak spustíme lano pro něj! Dřív ne!” Tonda Plíhal i jeho nohsled a Bratrstvo po této nadějné řeči poslušně — i když neradi — ustoupili, jak Mirek nařídil — a jen se strachem i závistí pozorovali, jak se Dabinelovec už dychtivě sápe na znovuspuště-né lano a rychle po něm šplhá vzhůru, v čemž mu velmi pomáhaly uzly na něm.</p>
<p>Co se stalo potom, když se Dabinelovec již jednou rukou chytal hřebene zdi, bylo dílem několika vteřin. Odněkud z temných hlubin zahrady daleko za gingem se ozval křik a vzápětí odtamtud přibíhal zástup Von-tú-Uctívačů ginga.</p>
<p>Mirek s Jarkou si stačili s ulehčením všimnout, že je mezi nimi i Rejholec. To je dobře! Bude svědkem toho, že Rychlé šípy zabránily podřezání stromu!</p>
<p>Jekot</p>
<p>strachu,</p>
<p>spuštěný</p>
<p>Dvorečáky</p>
<p>i</p>
<p>Bratrstvem, úplně zanikal v ryku Uctívačů ginga.</p>
<p>Padlo prvních několik ran do tváří, surových a pleska— vých, jaké se rozdávaly jen tady ve Stínadlech - pak ale křik skoro</p>
<p>utichl a kdosi ze starších Vontů — snad dokonce sám jejich náčelník — promluvil, a kupodivu nikoli k vetřelcům, ale k Rejholcovi:</p>
<p>“Tak jsi měl přece jen pravdu, když jsi nám přinesl tu zprávu, že Dabinelovci někoho cizího navedli,</p>
<p>aby</p>
<p>nám</p>
<p>porazil</p>
<p>naše</p>
<p>gingo!</p>
<p>Nezapomeneme ti to, až se bude volit nový člen do naší náčelnické Pětirady! A těm lotrům tady…”</p>
<p>přitom máchl zlověstně ruku ke zděšeným zajatcům — “by se jejich ničemný úmysl málem podařil! Jen jejich vlastní neopatrný hovor je v poslední chvíli prozradil — a nás sem přivolal!”</p>
<p>“My jsme — tóóó — my jen — my jsme si jen chtěli nasbírat několik listů ginga, víte — my si děláme herbář…” lhalo a zuby přitom jektalo Dlouhé Bidlo. Ale vzápětí někdo z Uctívačů zakopl o odhozenou pilu — a bylo po výmluvách! Objevená pila a ochranný glejt Dabinela u Tondy Plíhala byly signálem k výprasku tak hroznému, že i Mirkovi a Jarkovi, přitištěným nahoře ve tmě na hřebenu zdi, bylo z toho úzko.</p>
<p>Dabinelovec už mezitím dávno zmizel za zdí kdesi ve tmě ulice, když napřed dole na chodníku několika neohrabanými slovy poděkoval za svou záchranu zbylým členům Rychlých šípů a řekl jim, že se jmenuje Brouk. Nahoře při přelézání hřebenu zdi opravdu na děkování neměl čas ani mysl, jak byl bez sebe právě přestálým strachem.</p>
<p>463</p>
<p>24 Rozsudek</p>
<p>“A teď poslouchejte!” začal pak k zajatcům zase mluvit onen nejstarší Uctívač, když výprasková vřava ustala a do ticha se neslo jen fňukání, vzdychání a naříkání potlučených Dvorečáků a Bratrstva.</p>
<p>“Četli jsme v tom časopisu, co tisknou Rychlé šípy tam někde na Druhé straně, jak je Dabinelovci nedávno odsoudili k tomu, že budou přes noc zavření v tom jejich dvoře. Rychlým šípům se pak přece jen</p>
<p>podařilo upláchnout - ale vám se to nepodaří!</p>
<p>My vás totiž k zavření</p>
<p>přes noc v naší svatyni odsuzujeme taky — ale odtud úniku není, rozumíte - leda byste měli křídla, abyste tu zeď, co je tady ze všech tří stran, přeletěli! Žádné okno s vylomenou mříží tam není —chacháá! Dům se otvírá ráno v šest! Pak můžete vypadnout — a doma o tom jen vyprávět, co jste tady zažili! A jestli vás tu nachytáme ještě jednou, tak to dopadne hůř!”</p>
<p>Odsouzenci byli po této řeči chvíli zcela tiše, ale pak začali úpěnlivě prosit o milost. Štětináč naříkal nad osudem svých cvičených myší, které mu do rána zcela určitě zajdou, když nedostanou dnes večer svou obvyklou stravu a Dlouhé Bidlo volalo: “Já budu bit, já budu bit… nepřijít na noc domů… to přece není možné — mějte s námi slitování, natlučte nám třeba zase ještě jednou — jen nás ale pusťte domů…” Bohouš bezeslovně vřískal. Ze všech nejdůstojněji se ještě choval Tonda Plíhal, ale i on prosil a sliboval, že už sem víckrát ani nepáchnou!</p>
<p>Uctívači se však vytráceli od stromu směrem ke stavením, jež bylo spíše jen tušit než vidět ve tmě za hradbou křovisek a jiných stromů.</p>
<p>Bědování a prosby zajatců nebrali vůbec na vědomí.</p>
<p>Jen několik Uctívačů na pokyn Rejholce, který v partě asi zastával dosti významnou funkci, ledabyle prohlédlo nejbližší části zdi, není-li zde nějaký provaz — a když jej nenašli, zmizeli za ostatními. Rejholec, který stál čelem proti zdi, ovšem zahlédl na jejím hřebeni přitisknuté Mirka a Jarku, a nenápadně jim pokynul rukou. Potvrdil tím, že ví o jejich zásluze na záchraně ginga.</p>
<p>Trvalo ještě chvíli, než se Mirek a Jarka — ztuhlí nehybným ležením na studeném hřebeni zdi — odvážili pohnout se a vztyčit do sedu. Letmým pohledem se přesvědčili, že na uliční straně zdi na chodníku Jindra. Červenáček, Rychlonožka a Losna pořád ještě střeží jejich bezpečnost.</p>
<p>464</p>
<p>jistě také v tichu této osamělé ulice slyšeli, co vše se odehrávalo tam za zdí ve svatyni.</p>
<p>Rychlonožka na ně mlčky, ale povzbudivě zamával nahoru, jako by chtěl říct: “Dobře jste to hoši zařídili, dobře, dobře…”</p>
<p>Ale teď si Mirka a Jarky už povšimli zajatci, spatřili obrysy jejich sedících postav proti záři plynové lampy, jež nad hřeben zdi matně vyzařovala. S úžasem i vztekem si uvědomili, že Rychlé šípy nejenže neprchly ze zdi, když zde dole ve Svatyni vypuklo to peklo a Vonty se to zde jen hemžilo, ale že viděly i jejich strašlivý výprask a že o tom jistě budou psát v tom svém tisíckrát prokletém TAM—TAMU!</p>
<p>Jiskřička naděje na nějakou pomoc od nich jim však přece jen vzplála!</p>
<p>“Mirku Dušíne - Jarko Metelko — Rychlé šípy — proboha vás</p>
<p>prosíme — zachraňte nás!!” tlumeně volal nahoru Tonda Plíhal. “Nemůžeme tu přece tvrdnout přes noc — vždyť bychom tu zmrzli na rampouch!”</p>
<p>“A co by nám řekli doma?” děsil se čahoun Dlouhé Bidlo, jehož otec měřil ještě asi o patnáct centimetrů víc a měl vyhlášeně velmi pádnou pravici.</p>
<p>“Starali jste se vy o to, co řeknou naši doma, když jsme měli zůstat tenkrát přes noc v Opuštěném</p>
<p>dvoře?”</p>
<p>usykl</p>
<p>na</p>
<p>ně</p>
<p>dolů</p>
<p>Rychlonožka, který se zatím dostal po žebříku také na zeď. “Vzpomínáte si, vy ničemní skunkové, jak jste tenkrát odmítli i jen jít k našim rodičům a říct jim, že se vrátíme až ráno?</p>
<p>Vzpomínáte si? A vy se teď dožadujete naší pomoci? Ani za mák jste se tenkrát nestarali, co s námi tam v Opuštěném dvoře bude — jak tam tu studenou noc přečkáme — a jestli ji vůbec přečkáme! Ještě jste se nám chechtali a do toho svého všivého Sběrače jste o nás psali posměšné drby. A my teď máme mít s vámi slitování? Teď, když je štěstí zase jednou při nás — a když se můžeme pást na vašem utrpení? Nikdy! Nikdy!!”</p>
<p>Poslední dvě slova skoro vykřikl a učinil přitom tak vášnivý pohyb, že by byl málem spadl ze zdi dolů na chodník.</p>
<p>“Tak dost!” zarazil jeho řečnění Mirek. “Máš sice plnou pravdu, že si naše slitování nezaslouží — ale přece jen jim pomůžeme, ať vidí, že jsme lepší než oni! Hej vy tam dole - ” obrátil se k zajatcům v zahradě,</p>
<p>“my teď sestoupíme ze zdi do ulice — a pak provaz přehodíme přes zeď k vám do zahrady — po něm se už snadno dostanete ze svatyně ven.</p>
<p>Máte na něm dost uzlů k pohodlnému vyšplhání!”</p>
<p>Dole se ozval tichý jásot. Zajatci volali nahoru k Rychlým šípům celé záplavy děkovných slov — a Štětináč sliboval Rychlonožkovi, že si může 465</p>
<p>přijít do jeho dřevníků, kde mu dá tu nejchytřejší a nejcvičenější myš, jakou má! A zadarmo!!</p>
<p>Ale když Mirek, Jarka a Rychlonožka již sestoupili po žebříku na chodník do ulice a přehodili lano přes zeď do zahrady, slyšeli vzteklé zašeptání Tondy Plíhala: “Mizerové! Mizerní čmuchalové — všechno nám zkazili — teď už mohlo gingo dávno ležet podřezané — a my místo toho vinou těch Rychlošípáků sotva zachráníme své životy — a ještě | abychom jim za to byli vděční!”</p>
<p>Rychlé šípy kráčely spěšně k Druhé straně — nebylo už ani pomyšlení na to jít do ulice V</p>
<p>hlubinách počkat na návrat Rejholce ze stavení za svatyní a vyzvídat na něm něco dalšího o Vláďovi Dratušovi a hlavně | o tom cizinci, jak měli původně v plánu, když dnes do Stínadel šli.</p>
<p>Losna je kus cesty doprovázel, a když se rozcházeli v místech, kde již se natolik vyznali, že jeho ukazování cesty nepotřebovali, dal jim svou adresu pro případ, až bude nutné znovu se sejít.</p>
<p>“Jistě to bude dobré když budete vědět, kde mne máte hledat!” řekl přitom. “Určitě se tady brzo někde zase shledáme! Vláďa Dratuš je dál v nějakém hrozném nebezpečí — ježek v kleci je pryč — a osud celého Žlutého květu a vlastně celých Stínadel visí na vlásku!” Podal všem ruku a zmizel ve| tmě.</p>
<p>“To je zvláštní…” řekl pak cestou k Rozdělovací třídě trochu mrzutě Jindra. “My skoro vždycky ve Stínadlech zažijeme a děláme něco docela jiného, než kvůli čemu jsme se tam vydali!</p>
<p>Tak jako dnes: šli jsme za Rejholcem a místo toho jsme zachránili Uctívačům gingo a Dvorečákům|</p>
<p>jsme pomohli k návratu domů!”</p>
<p>25 Toto číslo vyšlo ve 150 výtiscích Sběrač, časopis Dvorečáků, zase jednou vyšel dříve než nový TAM —TAM! Zatímco chlapci Rychlých šípů s vydáním čtvrtého čísla váhali, protože si nebyli jistí, co a jak do něj o minulé výpravě do Stínadel napsat, aby byl obsah zajímavý a přece aby přitom nepokazili pátrání nějakým prořeknutím, Sběrač se již dostal ze Dvorců na Druhou stranu a zaplavil její ulice a školní třídy svým fialovým tiskem.</p>
<p>Druhostraníci se z jeho stránek s úžasem dovídali, jak se Dvorečáci odvážně dostali nejen do Stínadel, ale v nich pak dokonce až do svatyně 466</p>
<p>Uctívaču ginga, kde loni Rychlé šípy zápasily s přízrakem Širokém. A jak tam na příkaz jakéhosi vontského sdružení měli podřezat posvátný strom gingo a tak smrtelně urazit a ranit jeho Uctívače! A jak už by se jim to bylo málem podařilo, nebýt těch všudypřítomných protivných Rychlých šípů, které jim v tom na poslední chvíli zabránily! Teď už mohlo být po gingu — a snad i po celém spolku jeho Uctívaču! A Dvorečáci mohli mít ve Stínadlech u toho “jakéhosi vontského sdružení” teď velkou zásluhu a velký vliv.</p>
<p>“A proto, Druhostraníci, tady vidíte, jak ty vaše povedené Rychlé šípy jednají, jak Vonty spíše ochraňují, místo aby byly proti nim! Fuj!</p>
<p>Hanba Rychlým šípům! Druhostraníci, nikdo s nimi nekamaráďte, jejich TAM —TAM nečtěte, kupujte jen náš Sběrač, který má nejlepší zprávy! I samo Bratrstvo Kočičí pracky s námi spolupracuje — a to je přece vaše! To je smetánka a pýcha vaší Druhé strany!” Tím čtvrté číslo Sběrače končilo.</p>
<p>Zatímco čtenáři — Druhostraníci — přijímali tyto výzvy a pomluvy Sběrače — i vůbec celý jeho obsah se smíšenými pocity a nevěděli dobře, co si mají o všem myslet, Rychlé šípy čtvrtý Sběrač podráždil, ale i mírně rozesmál. “To si Sběrač moc neposloužil,” posmíval se Rychlonožka, “když vytrubuje, že i samo Bratrstvo Kočičí pracky se Dvorečáky drží</p>
<p>- vždyť tady každý ví, jaká je to cháska — ať už Dlouhé Bidlo, nebo</p>
<p>Štětináč, či dokonce ten mrňous Bohouš!”</p>
<p>“Ale vyšli se Sběračem dřív než my s TAM— TAMEM!” soptil Jindra, “a co víc — ani slovo tam nenapsali, jak jsme je vlastně zachránili před nočním zmrznutím ve svatyni Uctívaču!”</p>
<p>“A ještě nám tam nadávají protivné Rychlé šípy!! To přece jen ti odporní plantážnici a mezuláni dělat neměli! To se nemá!” řekl umíněně Rychlonožka. “Holomci zatracení! Kdy já jsem někomu naposledy nadával!?”</p>
<p>Všechny tyto řeči chlapci vedli v klubovně Rychlých šípů, kde právě začínali první stránku čtvrtého TAM—TAMU. Mirek začal líčením, jak se vydali v minulých dnech znovu do Stínadel, i když je to čím dále tím nebezpečnější — aby tam získali nějaké další zprávy o záhadném výrost-kovi-cizinci, který tak zdrtil Velkého Vonta jakousi podivnou napsanou zprávou. A jak se cestou od kohosi, kdo — ač Vont — je jim přátelsky nakloněný, dověděli, kdo že byl tím neméně záhadným a až dosud neznámým průvodcem cizince.</p>
<p>“Dokonce toho průvodce i známe!” psal Mirek, “ale zmatek v pátrání nám to nezmenšuje — ba spíše naopak ještě zvětšuje! Pak jsme se také</p>
<p>467</p>
<p>dověděli úžasnou neuvěřitelnou zprávu o ježku v kleci, kterou vám bohužel zatím v zájmu pátrání rovněž ještě nemůžeme sdělit - ale jednou se dovíte všechno!</p>
<p>A teď ale to hlavní: zamezili jsme Dvorečákům, aby ve svatyni Uctívačů ginga podřezali jejich posvátný strom! Četli jste o tom už v novém čísle dvorečáckého Sběrače. Měli jsme k tomu několik důvodů — a jeden z nich byl ten, že zdravý a nadto vzácný strom se nemá zbytečně ničit! To musí uznat každý člověk, který má rád přírodu — a jistě nás za to jen pochválí!”</p>
<p>Pak vylíčil po pravdě, jak to překažení zlého úmyslu Dvorečákům vypadalo ve skutečnosti, jak Dvorečáci zuřili a nadávali, jak dostali výprask — a jak je Rychlé šípy vlastně nakonec zachránily — a zase za to sklidily jejich nevděk.</p>
<p>Ještě téhož večera se čtvrté číslo TAM— TAMU rozletělo po Druhé straně. Postaral se o to hlavně Jirka Rymáň, který se Rychlým šípům již zase přihlásil ku pomoci s jeho rozšiřováním, tak jako kdysi řídil obíhání TAM—TAMŮ tehdy ještě ručně psaných a čtenářům jen půjčovaných.</p>
<p>Nad nápisem na první stránce bylo napsáno: “Toto číslo vyšlo už ve stopadesáti výtiscích.” — Ano, TAM—TAM od čísla k číslu měl pořád víc a více čtenářů, k velké zlosti Dvorečáků. Viděli, že jejich Sběrač si nikdy nezíská takovou oblibu a zájem čtenářů jako TAM—TAM.</p>
<p>26 Rejholec se vykrucuje Ve Stínadlech bylo den ode dne rušněji a nebezpečněji. Ale jedině tam a nikde jinde byl klíč ke všem těm tajemnostem a záhadám, jež obklopovaly nešťastného Velkého Vonta, Vláďu Dratuše!</p>
<p>A hlavní osobou, která mohla něco vysvětlit, prozradit, a na níž mohly Rychlé šípy něco vyzvědět, byl Vont Rejholec. Jedině on zřejmě ví něco víc o záhadném cizinci, jenž tak nepochopitelně zdrtil Velkého Vonta. Jedině on ho zřejmě zná — a snad i ví, čím Vláďu Dratuše tak drží v šachu. A tak do Stínadel musí Rychlé šípy znovu!</p>
<p>Stínadla zavalil podzimní soumrak, tajuplný a strašidelný, jaký snad mohl být jen tady. Ulička V</p>
<p>hlubinách, kde bydlel Vont Rejholec, byla plná mlhy a sraženého kouře. V této době zde nebylo mnoho lidí — a Rychlé šípy, krčící se ve výklencích domů v blízkosti Rejholcova bydliště, to jen těšilo.</p>
<p>Již od časného odpoledne byli chlapci na cestě sem ze své Druhé strany a měli už za sebou snad kilometry běhu před různými skupinami Vontů.</p>
<p>Někde za Červotočivou uličkou na ně narazila dokonce mnoho-členná parta Mirka Daneše, jež kdysi zavinila smrt Bubliny, klubovního psa Rychlých šípů — a někteří Vontové z ní Rychlé šípy poznali a spustili povyk. Hnali je pak až někam k Modrým ulicím, kde Rychlé šípy předtím ještě nikdy nebyly — a tak je na hony cesty zahnali</p>
<p>od</p>
<p>jejich</p>
<p>vytyčeného</p>
<p>směru</p>
<p>za</p>
<p>Rejholcem…</p>
<p>Modré ulice! Rychlé šípy o nich už dost slyšely. Zejména před volbami nového Velkého Vonta se o nich hodně mluvilo a s nimi počítalo — bylo tam tolik vontských part a partiček… a kupodivu mezi sebou svorných!</p>
<p>Co chtěla jedna, chtěla i druhá - a když se tam rozhodovalo, koho</p>
<p>volit za Velkého Vonta, měl vybraný kandidát na tuto funkci vítězství už napůl v kapse.</p>
<p>Ale ještě něco jiného už dříve slýchaly Rychlé šípy o Modrých ulicích. Už jim to kdysi povídal Losna — a také ve Žlutém květu se o tom mluvilo. Modré ulice dostaly mezi Vonty svůj hromadný název podle modrých dlažebních kostek, jimiž byly dlážděné — a když se někdy, zejména na jaře po dešti, ukázalo temně modré vysmýčené a vypršené nebe a slunce zazářilo na mokrou dlažbu, bylo v, ulicích najednou nepopsatelně nádherné jásavé modro. Mokrá dlažba svítila nejen modří svého kamene, ale i odleskem modrého nebe!</p>
<p>Tento “modrý zázrak”, prý úžasně krásný a nezapomenutelný, se zde stával jen zřídkakdy, snad jednou či dvakrát do roka — někdy trval třeba jen několik minut, než slunce a modrou oblohu zastínily znovu mraky, nebo než mokrá dlažba uschla. Někteří obyvatelé v těchto ulicích žili po léta a tento krásný jev nezažili vůbec, vždy tu vzácnou chvíli nějak promeškali. Ale kdo jej viděl, dlouho o něm vyprávěl a nemohl na něj zapomenout!</p>
<p>Dnes však byl tísnivý mlhavý soumrak a hoši Rychlých šípů byli jen rádi, když se mohli po úniku Danešově partě vrátit zpět ke směru na uličku V hlubinách. Ani pomyšlení neměli na nějaký “modrý zázrak”, i kdyby tam opravdu zasvitl!</p>
<p>A teď už jsou snad více jak čtvrt hodiny drahocenného času tady, V hlubinách, a čekají dychtivě na Rejholce — a on nikde! Kterousi malou holčičku poslali nahoru do třetího patra za ním, aby přišel ven, je-li doma. Jarka jí dal za to plný sáček balených malinových bonbónů — ale holčička přinesla jen vzkaz, že Rejholec prý doma není a že teprve odněkud přijde.</p>
<p>468</p>
<p>469</p>
<p>Rychlonožka ji podezříval, že snad u Rejholců ani nebyla a že stála někde v prvním poschodí, cumlala ty bonbóny a pak seběhla zpět dolů a zprávu o Rejholcově nepřítomnosti že si jen vymyslela! Ale vtom již Jindra slabě vykřikl: “Podívejte —už jde -</p>
<p>tamhle už jde!” A byla</p>
<p>to pravda.</p>
<p>Z mlhy a šera na rohu uličky se vynořil Rejholec. Šel s hlavou sklopenou, jakoby v zamyšlení, a na zádech měl tornu. Tato torna měla v pozdějších dnech hrát v pátrání Rychlých šípů určitou úlohu, byla vodítkem, vysvětlením ledačeho — ale to nyní ještě nemohli vědět, a tak si jí na Rejholcových zádech skoro ani nepovšimli. Jen Jarka ji použil jako záminku k navázání hovoru.</p>
<p>“Byls někde na trampu, viď?” zavolal na Rejholce polohlasně. Tenl překvapeně a ulekaně pozvedl oči od země, ale když poznal v šeru!</p>
<p>Rychlé šípy, trochu se ušklíbl a zahuhlal zmateně: “Jo — na trampu!</p>
<p>Vlastně ne — vždyť je ošklivo — a byla škola - já jen tóó — já jsem</p>
<p>šel s prádlem do prádelny — víte - ?” Zdálo se, že je nějak zmatený — a jeho řeč o prádlu, že je jen v rychlosti vymyšlenou výmluvou. Jarka si povšiml, že má tornu poměrně plnou a bylo mu to trochu divné. Ale nicneříkal —a Rejholec se již radostně rozhovořil o tom, jak — díky Rychlým šípům — bylo zachráněno před pokácením gingo ve svatyni jeho Uctívačů.</p>
<p>“A víte, že ta banda mizerná, ti Dvorečáci a Kočičí tlapka nebo jak se jmenují, stejně pak ze svatyně před nocí ješti zdrhli?? A nikdo neví jak!”</p>
<p>Rychlé šípy při tomto zlořečení polilo až horko. Vždyť ve čtvrtén TAM—TAMU sami neprozřetelně prozradili, že to byli oni, kdo Dvore čákům a Bratrstvu tehdy večer vrátili přes zeď do zahrady lano — a ta jim útěk umožnili. Je vidět, že sem do Stínadel čtvrtý TAM—TAM ješti nedorazil, když Rejholec o tom nic neví! “Ať děláme a píšeme co chc me, vždycky něco prořekneme, co se prozradit nemělo!” pomyslel si ve zlomku vteřiny Mirek.</p>
<p>Ale Rejholec už živě a rozdychtěně mlel dále: “Mně ta vaše výstraha že gingo se má skácet, moc pomohla! Zachránili jsme ho — a teď už! ho panečku hlídáme — ve svatyni je od nás skoro pořád někdo na stráži!| A já jsem za to získal stupínek do naší gingařské Pětirady. Bude se v obsazovat jedno z pěti míst — asi se za to stanu jejím členem, povýším!| Ale potřeboval bych se takhle zasloužit a vytáhnout ještě nějakou dalš takovou věcí! Nemáte v zásobě ještě něco podobného? Jste kluci šikovn — a moc dokážete - tak snad byste - “</p>
<p>“No máme —máme!” ukusoval opatrnicky Mirek. “Například jsme už dostali ten plánek cesty k vaší svatyni, kreslený a psaný Dabinelovou rukou — to by byl přece trumf proti Dabinelovcům při volbách o Velké Vontství - důkaz, co proti vám, Uctívačům ginga, špatného chtěli</p>
<p>podniknout. To by jim zlomilo vaz!”</p>
<p>“Vážně? Vážně ten plánek už máte?” zajásal Rejholec a celý přitom jako by ožil. “No tohle!!</p>
<p>Dejte ho sem!”</p>
<p>“Počkat — počkat!” krotil jej Mirek. “Co za něj? Uznej, že za takovou báječnou věc musíme dostat taky zase něco my od tebe — ne?”</p>
<p>“Řeknu vám - řeknu vám — kdo byl tím průvodcem, který</p>
<p>přivedl toho cizince do kůlny Žlutého květu!</p>
<p>Ale nesmíte to napsat do TAM—TAMU!”</p>
<p>“Ale to my přece víme!” vybuchl Jarka. “To my víme, žes to byl ty!</p>
<p>To bys nám neřekl nic nového! A vůbec - proč jsi nám to tak dlouho</p>
<p>tajil, žes tam s ním tehdy byl ty? Proč jsi předstíral, že i ten průvodce byl kdosi neznámý?”</p>
<p>Rejholec se zatvářil ohromeně, také ale zklamaně nad tím, že vlastně přichází o to, co hodlal Rychlým šípům nabídnout za Dabinelův plánek. “Tak vy to víte?” řekl jen mrzutě. Pak rozpačitě vysvětloval: “Já jsem vám to tenkrát schválně zatajil! Tady se děly a dějí pořád takové divné věci, že je lepší, když člověk radši moc nemluví — a nikdo o něm moc neví! Taky jsem se bál, že byste to o mně mohli napsat do toho svého TAM—TAMU a to by pro mne nebylo ani trochu dobré. Nevydržel bych tady!”</p>
<p>Zastavil se na chviličku v řeči, jako by o něčem přemýšlel, ale pak skoro vykřikl: “A odkud to víte, že jsem to byl já?”</p>
<p>“Každý to snad tady ví!” tvrdil pevně Jarka.</p>
<p>“Vždyť tě tu všichni znají - a jistě i leckdo ze Žlutého květu tě přece musel poznat — nemyslíš?”</p>
<p>“No — to je pravda - ” doznával rozmrzele a nerad Rejholec.</p>
<p>“Tak nám nabídni něco jiného za ten plánek!”</p>
<p>kul železo Jarka. “Řekni nám třeba, kdo byl ten cizinec! Ty ho přece musíš znát, když jsi ho ke Žlutému květu přivedl! A co to dal číst Velkému Vontovi Dratušovi, že ho to tak zdrtilo?”</p>
<p>Rejholec se zatvářil ulekaně a bylo přímo vidět, jak se stahuje do sebe jako do ulity, jen aby něco neprozradil. Lhal, zapíral, vykrucoval se: “Já nevím… nic nevím… Já jsem ho jednou potkal na ulici… neznal jsem ho… nikdy jsem ho tu neviděl… a on se rozhlížel kolem a pak ke mně 470</p>
<p>471</p>
<p>přistoupil a ptal se mě, jestli tady znám nějakého Jiřího Dratuše. Já jsem mu řekl, že to je otec dnešního Velkého Vonta Vládi Dratuše.</p>
<p>Vůbec nevěděl, co znamená Velký Vont… já mu všechno vysvětloval, protože nebyl ze Stínadel a nic odtud neznal. Pak ale chtěl, abych ho tedy dovedl k tomu Vláďovi Dratušovi do kůlny, kde se Žlutý květ schází. No — tak jsem ho tam dovedl — a to je všechno — nic víc nevím!”</p>
<p>“Ale jak to - ” připomněl mu ostře Jarka, “vždyť jsi nám tehdy</p>
<p>u vás v domě u sklepa říkal, že ten průvodce — a to jsi byl ty, řekl Vláďovi, že ani deset závor ho neuchrání, když mrtvý už promluvil! Tak jak to, že nic nevíš — a co to mělo znamenat, že mrtvý promluvil? Který mrtvý a co to řekl?”</p>
<p>“To že jsem vám tenkrát povídal? To jsem asi chtěl říct, že to řekl až pak ten cizinec, když už přišel do kůlny - snad jsem to nějak popletl</p>
<p>— nebo jste to možná spletli vy sami…”</p>
<p>zmateně se vykrucoval Rejholec a vypadal velmi poplašeně. Bylo ale více než zřejmé, že zapírá — a že ví opravdu ještě mnoho, co až dosud neřeki.</p>
<p>Na chvíli se všichni odmlčeli — ale Rychlé šípy i Rejholec byli vůči sobě už ve střehu a každá z obou stran horečně přemýšlela. Rychlé šípy na to, jak z Rejholce zase ještě něco vypáčit — a on zase, jak by se co nejhlouběji zahalil do neproniknutelného mlčení. Ale to bylo opravdu jen chvilku.</p>
<p>Neboť pak se roztočil děj tak neočekávaných událostí a v tak rychlém sledu, že Rychlé šípy měly co dělat, aby později vše správně a srozumitelně napsaly do nového TAM—TAMU!</p>
<p>27 Podaří se léčka?</p>
<p>Stalo se prostě toto: Mirek — po chvíli mlčenlivého, ale horečného přemítání, jak z Rejholce vypáčit nějakou další zprávu o cizinci — vytáhl z kapsy plánek cesty do svatyně Uctívačů ginga, kreslený Dabinelem, a z bezpečné vzdá lenosti — aby mu jej Rejholec třeba nevytrhl z ruky — mu jej ukázal.</p>
<p>“Podívej se!” řekl přitom, ,.to je ten Dabinelův plánek, kreslený pro Sběrače a Bratrstvo Kočičí pracky. Víš dobře, co by pro tebe i pro tvou partu Uctívačů ginga znamenalo dostat ho do rukou! Pro tebe by to byl další stupínek ke členství do Pětirady, pro partu pak důležitý doklad 472</p>
<p>proti Dabinelovcům! Takhle, když ten plánek v rukách nemáte, Dabinelovci můžou zapírat, že to byli oni, kteří Dvorečáky navedli, aby vám gingo podřezali! Tak co — řekneš nám ještě něco víc o tom cizinci?”</p>
<p>Rejholcovi svítily oči touhou při pohledu na plánek, pro něj tak potřebný a proto i toužený, ale pak nasadil masku zklamání, když tvrdil: “Nemůžu - nic už o něm nevím — to si ten plánek radši nechte! - a — a —”</p>
<p>Mirek zdánlivě lhostejně složil plánek a uložil do destiček v náprsní kapse. Rejholec sledoval chtivě jeho pohyby — a pak vykřikl: “Ale přece něco pro vás mám! Můžu vám něco úžasného předvést - ukázat!</p>
<p>Ukážu vám tady něco v tom sklepním okénku u našeho domu! Počkejte tady — a dávejte pozor!”</p>
<p>Odpojil se od nich a kráčel zvolna a významně do vrat domu. Ve vratech se zase ještě otočil a pronesl: “Opravdu dávejte moc dobrý pozor!</p>
<p>Ukážu vám tady dole u chodníku, v tom zamřížovaném okénku něco, co hned tak každý ještě neviděl!” Pak zmizel v chodbě domu.</p>
<p>Rychlé šípy udiveně a dychtivě přistoupily až k okénku. Bylo zamřížované, ale sklo za mříží bylo již dávno vytlučené. Okénko vedlo zřejmě do uhelného sklepa některého z nájemníků, snad Rejholcových rodičů. Rychlonožka poklekl na chodník a zahleděl se dovnitř. Čišel odtamtud sklepní chlad a směsice pachů z uhlí, dříví, brambor a letitého prachu — ale vidět dovnitř nebylo. Panovala tam úplná tma.</p>
<p>Pak se tam kdesi ozval zvuk otvíraného zámku, trochu se tam rozsvět-lilo, Rejholec asi vstoupil do sklepa. Rychlonožka pohybem ruky přivolal ostatní. A vtom už se něco těsně za mříží uvnitř mihlo — objevila se tam ruka —jistě Rejholcova —něco svírající -</p>
<p>a již se také ozývá</p>
<p>jeho přidušený hlas:</p>
<p>“Tak se podívejte - dobře se podívejte — vidíte ho — jo??” Ruka</p>
<p>se rozevřela a Rychlé šípy na její dlani v šeru sklepa za mříží spatřily pradávný odznak Velkého Vontství, Tleskačův hlavolam —ježka v kleci!</p>
<p>První se vzpamatoval Mirek. “Ježek v kleci!!”</p>
<p>vykřikl užasle. “Jak se dostal k tobě? Odkud - jak - kdo ti ho dal — jak to, že je u tebe — ty přece nejsi Velký Vont — tak jak to…?”</p>
<p>Dlaň za mříží se opět zavřela a Rejholcův hlas se znovu ozval: “To je zatím vedlejší! Počkejte na mě, za chvíli jsem nahoře u vás!” A skutečně to netrvalo déle než snad minutu, kdy — trochu udýchaný během po sklepních schodech vzhůru — stanul zase vedle nich na chodníku.</p>
<p>473</p>
<p>“To je - co?” volal. “To jste koukali — viďte?</p>
<p>Tak — a teď sem</p>
<p>dejte plánek!”</p>
<p>“Ano, to jsme koukali!” řekl klidně Jarka. “A moc se divíme, že je hlavolam u tebe a ne u Velkého Vonta! Ale nechápeme, proč bychom ti za jeho ukázání měli dát Dabinelúv plánek? To jsme si přece neumluvili! My jsme ti ukázali plánek, ty jsi nám za to ukázal ježka v kleci!</p>
<p>Nikdo jsme tím nic ani nezískal, ani neztratil! Ale dáváme ti návrh: dej nám ježka, my ti dáme plánek! Něco za něco - to je přece spravedlivé</p>
<p>a jasné — ne?”</p>
<p>“Jó — túúdlenc!!” udělal Rejholec opovržlivý posunek. “To sním radši svoje boty! To ono by se vám chtělo — dostat ježka — viďte, vy chytráci!!</p>
<p>Ten ježek má pro mě tisíckrát větší cenu, než celý váš plánek! Víte, co to znamená pro kohokoli, kdo má v držení ježka v kleci? Vždyť si to jen představte:</p>
<p>budou</p>
<p>volby</p>
<p>Velkého</p>
<p>Vonta.</p>
<p>Dosavadní Velký Vont Vláďa Dratuš nebude moct ježka ani ukázat, natožpak předat — a bude zle s ním i s celým Žlutým květem! A já — já hlavolam donesu Uctívačům ginga — a tím pádem vyhrajeme volby — Uctívači se stanou pány Stínadel — všechny ulice půjdou za námi — a já — já — já budu určitě členem Pětirady! I bez toho vašeho dabinelovského plánku! Je pravda, že bych ho od vás potřeboval, ale tak nutné to zase není, abych dal za něj takový poklad — ježka v kleci — chacháá!”</p>
<p>Hoši Rychlých šípů neodpovídali. Byli celí zkoprnělí, že tento posvátný talisman Vontů je v rukou takového celkem bezvýznamného Vonta, I jako je Rejholec. Také jim však vrtalo hlavou, jak a proč se ježek dostali od nešťastného Velkého Vonta Vládi Dratuše až k němu - jakou to</p>
<p>má všechno spojitost - a nadto je rozrušovaly horečné úvahy, jak</p>
<p>hlavolam od Rejholce dostat!</p>
<p>Tady někde je - několik metrů od nich — snad tam v tom sklepě</p>
<p>dole, kde ho Rejholec asi nechal, nemá-li jej ovšem snad dokonce u sebe! v kapse! Co jen podniknout?</p>
<p>Co</p>
<p>udělat</p>
<p>k</p>
<p>jeho</p>
<p>získání?</p>
<p>Nedostanou-li ježka teď, kdo ví, zda se jim kdy vůbec ještě naskytne další podobná| příležitost?!</p>
<p>Rejholcovi ježek rozhodně nepatří, to je jasné!</p>
<p>Je to symbol celých! Stínadel a jen Velký Vont je oprávněný mít ho u sebe po dobu, kdy je ve své funkci. Měl by teď být tedy u Vládi Dratuše! A je proto nutné zmocnit se pro něho ježka třeba i násilím! Nebude to násilí nespravedlivé, nepoctivé - bude to boj o něco, co Rejholcovi nepatří a co může</p>
<p>v jeho rukou způsobit i velké škody a zmatky — a záhadnou těžkou</p>
<p>situaci Velkého Vonta Vládi Dratuše udělat třeba zase ještě těžší a horší!</p>
<p>Mirek rozechvěně pohlédl na Jarku, jako by se chtěl u něho ujistit, že co teď začne, je správné…</p>
<p>a pak k Rejholcovi zdánlivě klidně zahovořil: “No to je něco úžasného!! Tak ty máš ježka v kleci… aspoň ta věcička v šeru sklepa tam za tou mříží tak trochu vypadala, že to snad je on…</p>
<p>moc dobře isme ho nezahlídli - a rádi bychom ho viděli ještě jednou!</p>
<p>Prosím tě — mohl bys nám ho tam ještě jednou ukázat? Ale tak nějak trochu jasněji, abychom si mohli být jistí, že to opravdu je on…</p>
<p>víš?”</p>
<p>“Tak vy mi tedy nevěříte — co??” trochu uraženě usykl Rejholec.</p>
<p>“Inu věříme — nevěříme…” chlácholil ho Jarka, který asi první z Rychlých šípů pochopil, co má Mirek za lubem, “když ale ono se to zdá být tak neuvěřitelné… a taky je pravda, že tam v té tmě za mříží moc vidět ježek nebyl! Ostatně jsme se k okénku ani všichni nemohli vejít, abychom se podívali důkladněji…”</p>
<p>Rejholec přejel Rychlé šípy trochu vzteklým pohledem a řekl: “No tak když nevěříte, tak se podívejte ještě jednou — a lip! Počkejte tady!” Po těch slovech se vydal zvolna a Lhostejně — aby ukázal, jak málo mu záleží na tom, zda mu Rychlé šípy věří či ne — znovu do domu a nějakými chodbami v něm pak do sklepa.</p>
<p>Vše následující bylo pak dílem několika okamžiků. Jak jen Rejholec zmizel za vraty domu z dohledu Rychlých šípů, zašeptal Mirek k hochům: “Půjdu tajně za ním, Jarka půjde se mnou - vy ostatní čekejte tady u okénka — a až se za ním vynoří Rejholcova ruka s hlavolamem — chtějte, aby ji přiblížil ještě víc k mříži, řekněte, že nic nevidíte — a pak uchopíte skrz mříž jeho ruku s ježkem -</p>
<p>a nepustíte ji, děj se, co děj! Já s Jarkou zmáčkneme Rejholce zvnitřku, ve sklepě —přirazíme ho ke stěně s okénkem — snad hlavolam pustí — nebo mu ho vy musíte vyrvat z ruky za každou cenu — a pak s ježkem utíkejte rychle pryč — my už si s ním ve sklepě nějak poradíme — a ze sklepa se už nějak dostaneme…”</p>
<p>Nebylo možné a také ani třeba něco více vysvětlovat. Bylo to jasné — a snad je to ta jediná možnost, jak hlavolam od Rejholce dostat, než zase nenávratně, beznadějně — a třeba i na dlouhé doby zmizí…</p>
<p>Všem se až rozbušilo srdce nad tou smělou kombinací, nad tím více než křehkým plánem. Ale Rejholec již zmizel v chodbě domu, z ní pak zabočil</p>
<p>vlevo</p>
<p>do</p>
<p>chodby</p>
<p>jiné,</p>
<p>vedoucí</p>
<p>pravděpodobně ke schodišti do sklepa.</p>
<p>Mirek s Jarkou slyšeli jeho šátravé kroky v dosud neosvětlené chodbě 474</p>
<p>475</p>
<p>a šli za ním jako duchové, spíše po sluchu než po vidu. Rejholec začal sestupovat dolů po vlhkých sklepních schodech. Někde tam zarachotil zámkem na petlici. Vypadl mu klíček z ruky — a on si cosi pro sebe zabručel. Dveře do vlastního sklepa ze sklepní chodby pod schodištěm nechal otevřené. Mirek a Jarkou se polekali, že snad je předčasně zpozoroval a plán že je pokažený. Ale nebylo tomu tak, pořád ještě nevěděl o tom, že mu jsou v patách. Uklidnili se trochu.</p>
<p>Teď již vstoupil dovnitř. Mirek a Jarka spatřili naproti dveřím jasnější skvrnu — obrys čehosi — ano, je to okno — zamřížované okénko. Teď už také slyší zvenčí hlasy Jindry, Rychlonožky a Červenáčka.</p>
<p>Rychlonožka</p>
<p>tam</p>
<p>nahoře</p>
<p>za</p>
<p>okénkem burácí něco o tom, aby se ostatní tak netlačili, a Mirek s Jarkou mu jsou vděční — Rejholec je alespoň hned tak neuslyší za sebou!</p>
<p>Už vstoupili za ním neslyšné do sklepa. Co se teď bude dít? Jak to dopadne? Podaří se ten odvážný plán, vymyšlený během několika vteřin - nebo vše selže — a Rejholec zachrání hlavolam pro sebe — a s Rychlými šípy nebude již nikdy chtít něco dále vyjednávat? A kdy a kde by se naskytla zase ještě někdy podobná ojedinělá příležitost ježka v kleci získat? Celý osud nešťastného Vládi Dratuše leží teď vlastně v jejich rukou! Buďto hlavolam ukořistí, vrátí mu ho — a zachrání před jeho strachem — nebo ježka nedostanou — a Vláďa bude muset s ostudou odejít ze své funkce Velkého Vonta.</p>
<p>28 Boj ve sklepě</p>
<p>Rejholec v přítmí sklepa dotápal k okénku, jež bylo v úrovni chodníku. Musel natáhnout ruku trochu do výše, aby hlavolam mohl skrze mříž okénka ukázat. Mirek a Jarka slyšeli cinkot ježka o jeho klec. Chlapci nahoře přestali napětím povykovat — zrovna když by Mirek a Jarka tolik potřebovali, aby tam byl hluk a neklid.</p>
<p>Ale už tam zase naštěstí neúnavný vtipálek Rychlonožka začíná nějaké své průpovídky — a Jindra tam říká: “No páni — já nevidím tedy nic — pusťte mě přece k tomu okénku taky trochu…”</p>
<p>Kdo potom z nich byl první, který okénkem bleskurychle prostrčil ruku a uchopil Rejholcovu dlaň i s ježkem, to zatím nebylo zřejmé. Ale Rejholec začal přímo nelidsky křičet a volal: “To si dám radši utrhnout</p>
<p>ruku, než se vám to podaří, vy mizerové, vy zloději, vy zrádci— takhle vy teda na mě - za moji dobrou vůli — jóó??”</p>
<p>I chlapci nahoře na chodníku u okénka něco vzrušeně volali, snad se vzájemně povzbuzovali — ale vtom už zezadu ve sklepě přiběhli za Rejholcem Mirek a Jarka a přirazili ho ke zdi, nechtěně trochu tvrdě.</p>
<p>Něco upadlo na zem, pokrytou uhelným mourem — Rejholec se chtěl pro to shýbnout, ale Jarka byl rychlejší. Ve tmě, těsně pod okénkem, v letitém prachu nahmatal botou cosi — zřejmě hlavolam — zvedl se pro něj —ano, ano, je to on - a vzápětí vyhodil okénkem ven, zatímco</p>
<p>Mirek zdržoval a zápasil s Rejholcem.</p>
<p>“Vy zrádní bídáci, vy ničemové!!” zuřivě křičel Rejholec teď na Mirka a Jarku. “Víte vy vůbec, co jste způsobili? Vy si myslíte, že jste tím ukradnutím hlavolamu kdovíjak pomohli tomu vašemu Vláďovi Dratušovi — že mu ježka prostě dáte — a že tím všechno zachráníte! Proboha — ježíšikriste — jak se mýlíte - kdyby Vláďa Dratuš teď věděl, co</p>
<p>jste udělali — sám by na vás naléhal, abyste mně ježka vrátili - vy</p>
<p>nevíte — vy nevíte, co vím jen já a on - a já to nesmím říct!”</p>
<p>Pak najednou — náhle a nečekaně — odrazil Mirka a Jarku, skočil tmou ke dveřím sklepa — a než jej mohli plní údivu a překvapení následovat, už byl ze sklepa venku a oni jen slyšeli, jak z druhé strany zamyká sklep zámkem na petlici a přitom jim nadále zlořečí a zasypává je urážkami nejhrubšího druhu.</p>
<p>Snad by se byli ještě zachránili před zamčením a vlastně uvězněním ve sklepě —ale ve zmatku a rozrušení zapomněli —a v přítmí ani nepostřehli, že ze sklepa vedou ven na chodbu tři schůdky, i když předtím po nich dolů seběhli. Zatímco Rejholec přes ně nahoru teď vyskočil, oni o ně zakopli, potáceli se na nich — a tím ztratili těch několik drahocenných vteřin, které by potřebovali k vyběhnutí ze dveří na chodbu za ním.</p>
<p>Ale to jim zatím příliš nevadilo! Však se ze sklepa nějak dostanou! V nejhorším spustí takový povyk, že bude celý dům vzhůru — a nájemníci je ještě rádi ze sklepa vysvobodí. Hlavní je však to, že hlavolam je v jejich moci! Povedlo se to — povedlo! Teď už se za nic na světě ježek do nepovolaných rukou nesmí dostat! Nikdy! Nikdy!</p>
<p>Jen ta podivná řeč Rejholce je trochu mátla — a kazila jim radost z nabytí ježka. Jak že to řekl tady před chvílí? Že kdyby Dratuš věděl, co udělali - sám že by chtěl, aby ježka Rejholcovi vrátili - a že oni</p>
<p>nevědí to, co ví on — a on že to nesmí říct!</p>
<p>Tak nějak to povídal…</p>
<p>Navíc je ještě mátlo, že Rejholec neběžel za vyhozeným ježkem ven, že 476</p>
<p>477</p>
<p>neutíkal</p>
<p>za</p>
<p>Jindrou,</p>
<p>Červenáčkem</p>
<p>a</p>
<p>Rychlonožkou, aby se pokusil jim hlavolam vzít, třeba i za pomoci Vontů, které by na ulici jistě na pouhé zavolám ihned sehnal! Pak je napadlo, že už nevěří, že by je mohl někde dohnat — kdo ví, kam se rozprchli — au koho z nich hlavolam hledat</p>
<p>— a že se prostě ve svém zoufalství vzdal!</p>
<p>Mirek učinil pokus otevřít dveře sklepa — ale byly skutečně zvenčí zamčené. Rejholec se zatím — jak se zdálo — za dveřmi trochu uklidnil.</p>
<p>Přestal zuřit a nadávat — a jeho proud řeči se stal spíše naříkavým a bědovacím, než zlostným.</p>
<p>Mirkovi i Jarkovi bylo Rejholce až líto — a hlavně je hryzlo svědomí, že proti němu použili takového násilného činu. Nebylo to v jejich povahách, ani zvykem.</p>
<p>“Nezlob se na nás, že jsme šli na tebe s takovou lstí!” smířlivě s ním hovořil skrze dveře Mirek. “Když ale s tebou nebyla žádná rozumná řeč</p>
<p>— a my toho ježka tak potřebujeme pro Dratušovu záchranu!”</p>
<p>“Nic nemůžete zachránit! Dejte mi pokoj!</p>
<p>Nemluvte na mě! Jste zloději … a dost!”</p>
<p>odpovídal za dveřmi zoufale Rejholec. “Kdybyste věděli, jak jste to všechno ještě zase víc zavařili!”</p>
<p>“My ti ale vážně nerozumíme!” tlumeně volal ze sklepa Jarka. “Pro</p>
<p>nás je to docela jasné - někdo, snad ty sám, či kdosi jiný, jste Vláďu</p>
<p>Dratuše připravili nějakým uskokem nebo pohrůžkou o hlavolam, který žádný Velký Vont nesmí vydat z rukou, nesmí ho ztratit! Ty — jako Vont</p>
<p>— to sám dobře víš! Nechápeme zatím, jak se vám to podařilo — ale to víme, že brzy budou nové volby - a Vláďa Dratuš se ve své funkci Velkého Vonta určitě nadále udrží, bude-li mít hlavolam, nebo s ostudou bude muset odstoupit, když hlavolam mít nebude! To je jasné!”</p>
<p>“A to se ještě bude muset celým Stínadlům zodpovídat, kam že ježka v kleci zašantročil — či jak se mohl dát o něj připravit!” dodal Mirek. “A tak se nediv, že ve své upřímné snaze Vláďu před tím vším zachránit, jsme šli proti tobě dnes tak trochu nepoctivě a tvrdě, když jsme po dobrém od tebe hlavolam pro něj získat nemohli!”</p>
<p>“Nestalo se ti nic, jak jsme tě tak přimáčkli tady na tu zeď?” ptal se Jarka, plný opravdové účasti. “Přišlo to všechno tak náhle… překvapil jsi nás tím ukázáním ježka — byli jsme jako omráčení — a nemohli jsme v té rychlosti vymyslet nic jiného, lepšího! Opravdu se ti moc omlouváme</p>
<p>— ani nevíš, jak nás to mrzí! Ale jsme přesvědčení, že naše úloha ve Stínadlech úspěšně skončila, Vláďu že jsme zachránili — možná už teď mu naši hoši hlavolam donesli — a on že nám bude za to jen vděčný, i když předtím tak zoufale naši pomoc pořád odmítal!”</p>
<p>478</p>
<p>“A nebude — a nebude!!” volal venku za dveřmi Rejholec vášnivě. “Uvidíte, že vám ani trochu nebude vděčný! To teprve budete koukat, jak začne vyvádět! A jestli mu vaši kluci hlavolam teď už snad přinesli, ještě víc se na ně — a vůbec na vás všechny — rozzuří — a ježka mi ještě rád sám přinese zpátky! Tak je to — když chcete něco vědět! Vždyť to byl on sám, kdo mi ježka dobrovolně předal — a ještě mě přitom o něco prosil - vy blázni nevědoucí - !!”</p>
<p>Tato Rejholcova slova byla pro Mirka i Jarku jen další studenou sprchou, jeho sdělení zamotávalo vše ještě více, místo aby něco z těch všech záhad vysvětlilo.</p>
<p>“Tak teď ale už nerozumíme vůbec ničemu!”</p>
<p>volal skrze zamčené dveře a zbytečně nahlas Jarka. “Tak nám aspoň řekni, proč ti ježka dával - proč se sám a dobrovolně připravil do takové hrozné situace? To</p>
<p>je první Velký Vont, který vydal z ruky do cizího vlastnictví tenhle posvátný symbol Velkého Vontství! Co ho k tomu přinutilo? Vždyť to odporuje jasnému rozumu!” Při těch slovech tloukl v zoufalství pěstí do dveří, jak byl rozčilený.</p>
<p>“Podívej se, my ti dáváme návrh!” začal pak vyjednávat Mirek, když Jarkovi došel dech a Rejholec se od dveří nevzdaloval. “My ti dobrovolně dáme ten Dabinelův plánek, jako náplast za tu trampotu, že jsme ti vzali hlavolam.</p>
<p>Jistě ten plánek dobře upotřebíš — to víš sám nejlíp. Tady ti ho podstrčím skulinou pod dveřmi, abys nám věřil, že to není zase nějaký uskok. A ty nám pak otevřeš dveře, abychom mohli ze sklepa ven — a když nám pak vysvětlíš, proč ti Vláďa Dratuš dal ježka dobrovolně - a nás přesvědčíš, že to byl důvod pádný, my sami poběžíme ještě</p>
<p>dnes za svými kamarády - a zítra ti ježka vrátíme!”</p>
<p>Mirek skončil a začal soukat složený Dabinelův plánek pod dveřmi ven. Když byl papír asi zpoloviny venku, sám se pohnul a rychle za dveřmi zmizel. Rejholec ho venku uchopil a vytáhl. Chvíli bylo ticho - asi plánek rozevřel a prohlížel.</p>
<p>Pak se ozval jeho mrzutý, neochotný hlas: “No dobrá! Sklep vám otevřu, do rána vás tu držet nebudu, jako vám to chtěli udělat Dabinelovci v Opuštěném dvoře - ale jestli vám vůbec řeknu ještě něco dál, za</p>
<p>to, co jste mi před chvílí provedli, to zaíím nevím! Snad leda kdybyste mi ježka ještě dnes vrátili! Když to neuděláte, pak už s vámi nemám co mluvit — a ani nikdy v budoucnu se ode mne už ani slovo nedovíte!”</p>
<p>Ozval se zvuk otvíraného visacího zámku a za několik vteřin byli Mirek a Jarka na svobodě. Ale překvapením a zmatkům pořád ještě 479</p>
<p>nebyl konec. Někde na chodbě za jejich zády se ozvaly lehké kroky a směs hlasů. A už jeden z nich — hlas dívčí — volá: “Vida — tady je!</p>
<p>Venda Rejholec je tady!”</p>
<p>Mirek s Jarkou hledí s úžasem na tři děvčata zvláštních rázných typů.</p>
<p>Jedna z dívek přibíhá k Rejholcovi a drží v ruce - ježka v kleci!! “Jak se to mohlo stát?” volá trochu zlobně, trochu vyčítavě. “Hlídej si ho příště lip! Vždycky by to takhle šťastně nemuselo dopadnout! Zrovna jsme nesly věci — tam nahoru, když jsme viděly běžet odtud z ulice tři Rychlé šípy. Poznaly jsme je!</p>
<p>Jeden z nich…”</p>
<p>“Ticho! Nemluvit!!” vykřikl varovně Rejholec, “i tihle dva tady jsou; od nich, z Druhé strany!</p>
<p>Uloupili mi ježka násilím — později vám to ještě všechno řeknu - ale teď před nimi už ani slovo — jsou to čmuchalové — pořád hledají zprávy pro ten svůj TAM—TAM — chtějí pomoct Vláďovi Dratušovi!” Převzal od dívek hlavolam a ihned jej s ulehčením pečlivě uložil v kapse svých kalhot.</p>
<p>Děvčata se teď obrátila k Mirkovi a Jarkovi.</p>
<p>Oba chlapci viděli, že si je prohlížejí s podivným hněvivým zájmem. Všechna měla na svých blůzkách červeně vyšité písmeno A.</p>
<p>“Moc pěkně jsi nás děvčatům nepředstavil!”</p>
<p>pravil Mirek mrazivě k Rejholcovi. “Jsme Rychlé šípy — ale nejsme čmuchalové! A všechno, co tady děláme a hledáme, se děje v zájmu spravedlnosti.”</p>
<p>Pak se obrátil k děvčatům se slovy: “A vy, jak vidíme podle těch červených Áček, jste asi Amazonky — viďte? Už jsme o vás něco slyšeli.</p>
<p>Zdá se, že ježek v kleci dnes změnil několikrát svého držitele! Napřed byl tady u Rejholce — pak chvíli u nás — teď jste ho měly vy - a už se</p>
<p>zase vrací k Rejholcovi. Jak jste ho od našich dostaly?”</p>
<p>Zdálo se, že jedna z Amazonek je ochotná s Rychlými šípy o tom | hovořit, ale Rejholec už zase vášnivě varoval: “Ani slovo! Ani slovo!</p>
<p>Nemluvte s nimi! A vy —” obrátil se k Rychlým šípům, “koukejte zmizet, než zavolám Vonty z naší ulice — dnešním dnem jsme skončili všechno jednání - ukázali jste se nepoctivými a zrádnými — nechci</p>
<p>s vámi už nic mít — do Pětirady se dostanu i bez vás — jděte pryč — ode | mne se nedovíte už ani slovo! Dnešním dnem jsme spolu skončili!”</p>
<p>“To nevadí!” mávl lhostejně rukou Mirek, ač se do lhostejnosti museli velmi nutit. “I tak jsme se dověděli dost! A dříve či později se dovíme zbytek všech záhad kolem Vládi Dratuše tady někde jinde. Od našeho! úmyslu mu pomoct a zachránit ho nás nic neodradí!”</p>
<p>A Jarka dodal: “Taky ty jsi jednáním s námi nepochodil špatně! Jen</p>
<p>si vzpomeň, jak jsme vám uchránili gingo před podříznutím… ty sis za to vysloužil naší zásluhou postup v boji o členství v té vaší Pětiradě — — teď jsme ti dali ještě ten Dabinelův plánek, ten ti pomůže dál… tak vidíš, že to s námi čmuchaly nebylo tak zlé! Škoda že to dnes tak nešťastně dopadlo! Však se ale třeba ještě někdy sejdeme!”</p>
<p>Kývli pozdravně na usilovně je pozorující Amazonky a vydali se z chodby domu ven, na cestu ke Druhé straně, zmatení vším tím, co zde dnes zažili i slyšeli. V domě už svítila světla, stínadelské zvony již dávno odburácely svůj zvonivý chorál, ale na ulicích byl pořád ještě ten večerní nebezpečný ruch.</p>
<p>Mirek a Jarka nikde kolem Jindru, Červenáčka a Rychlonožku nehledali — věděli, že už jsou dávno doma, a že se s nimi shledají až zítra v klubovně. Tam se od nich dovědí, jak se to mohlo stát, že je Amazonky o ježka obraly. Bude to nedobrá schůzka!</p>
<p>29 Co je to Kocouří hrádek?</p>
<p>Po včerejší výpravě do Stínadel, tak nabité událostmi a objevy — a přesto zakončené takovou pohromou — nedobrým rozchodem s Rejholcem, ztrátou</p>
<p>hlavolamu</p>
<p>i</p>
<p>zbytečným</p>
<p>vydáním</p>
<p>Dabinelova plánku, nezačínala dnešní schůzka v klubovně Rychlých šípů zrovna nejradostněji.</p>
<p>“Tak nám aspoň řekněte, jak to bylo!” obrátil se Mirek trochu nakvašeně na zkroušenou trojici Jindru, Rychlonožku a Červenáčka po zahájení schůzky. “Jak se mohlo stát, že jste to tak zkazili?</p>
<p>Že jste si dali ježka ukořistit — doslova snad vyrvat z rukou těmi Amazonkami? Vždyť jste byli tři kluci na tři děvčata — jak jste si to mohli dát líbit??”</p>
<p>“Nebyli jsme tři na tři, Mirku!” řekl tiše a pokorně Jindra. “Když jste nám vyhodili ježka okénkem ze sklepa ven, tak se ježek kutálel kousek po chodníku — já jsem po něm skočil a začal s ním utíkat pryč…</p>
<p>Červenáček a Rychlonožka už běželi napřed, když viděli, že ježka držím — a ani snad neviděli, že mně najednou skočila do cesty tři děvčata — jedna mi hodila pod nohy nákupní tašku, nacpanou nějakou dekou nebo čím — já jsem sebou přes tašku seknul — ježek mi vyletěl z ruky - a to už se po něm hnaly ty holky — rval jsem se s nimi — jedna mi</p>
<p>dala takovou ránu mezi oči, že snad ani kluk by tak uhodit nedokázal — a pak běžely jakoby k Rejholcovu domu.”</p>
<p>480</p>
<p>481</p>
<p>“Brr —” otřásl se Červenáček. “Nikdy bych se nedokázal prát s holkou, nebo ji dokonce uhodit!</p>
<p>To by bylo hrozné. Ale snad ještě hroznější musí být dát se od ní uhodit!”</p>
<p>Jindra pokračoval v řeči: “A to už se sbíhali Vontové ze všech stran</p>
<p>— a já byl rád, když jsem se dostal přes Rozdělovací třídu na naši Druhou stranu!”</p>
<p>“Ano, běžely k Rejnokovu domu!” pochmurně potvrdil Jarka. “A dokonce před našima očima ježka vrátily Rejholcovi! Věděly nějak, že ježek má být u něj… mají s Rejholcem nějaké partyky, nějak spolupracují! A tak se celý náš plán zhatil — a co víc: ztratili jsme Rejholcovu důvěru, jeho ochotu — a nechce s námi už nikdy mluvit, jednat! Od něj se už nikdy nic nedovíme!”</p>
<p>Spolu s Mirkem pak stručně vypověděli Jindrovi, Červenáčkovi a Rychlonožkovi, co vše se od Rejholce dověděli ještě předtím, než mu Amazonky donesly zachráněného ježka zpět, ale pak Mirek rázně rozhodl: “Tak teď už ale dost těch řečí — a raději se poraďme, co podniknout dál! Zdá se, že jsme v čím dál tím větší motanici!</p>
<p>Že se přímo topíme v nových a nových záhadách!”</p>
<p>“To je pravda!” souhlasil Jarka. “A jedna z těch největších je, že — jak to vypadá — Vláďa Dratuš opravdu sám a dobrovolně ježka někomu vydal, snad po Rejholcovi někomu poslal! Proč to udělal? Co ho k tomu nutilo? My jsme si mysleli, že celé to jeho záhadné trápení vězí v tom, že mu ježka někdo vzal, nebo že ho ztratil — a že když mu ho někde vybojujeme, nebo najdeme a přineseme, bude zachráněný a vše bude v pořádku! Ale jak jsme teď slyšeli od Rejholce —a on jistě nelhal — Vláďa Dratuš by zachráněného ježka ještě sám, rád a ochotně Rejholcovi znovu vrátil, místo aby se radoval z toho, že ježek je zase už v jeho rukou!”</p>
<p>“Zkrátka a dobře, Vláďa Dratuš se bojí něčeho jiného, než toho, že přišel o hlavolam!” uvažoval Jindra. “A možná že za to chce dát hlavolam, aby se jím z toho něčeho vykoupil, zachránil. To bude asi to pravé!”</p>
<p>“A co ty žáby Amazonky?” divil se Červenáček, “ty by taky mohly něco vědět! S</p>
<p>Rejholcem jsou jedna ruka, dokonce mu i hlavolam přinesly zpátky, když ho ukořistily Jindrovi - “</p>
<p>“Já si vzpomínám tak trochu - ” mnul si poněkud rozpačitě čelo</p>
<p>Jindra, “že něco říkaly o nějakém — nějakém Kočičím — vlastně Kocouřím hrádku. Něco jako že tam jdou - nebo snad že už tam byly — že tam snad něco nesou, nebo nesly -</p>
<p>kdybych já si to jen víc pamatoval — byla to taková zlá chvíle pro mě — a zmatek, měly tašky, z jedné se vysypala nějaká deka, nebo snad to byl malý stočený koberec či co - “</p>
<p>“Taky Rejholec měl nacpanou tornu, když jsme ho v jeho ulici viděli přicházet domů, vzpomeňte si!” připomněl Mirek.</p>
<p>“Rejholec přivedl toho cizince k Dratušovi!</p>
<p>Cizinec ukázal Dratušovi nějaký dopis… a od té doby se Vláďa Dratuš něčeho bojí! Něčeho, co asi bylo na tom lístku!” uvažoval nahlas Jarka, již z dřívějších dob uznávaný detektiv klubu. “A Rejholec dělá prostředníka mezi tím cizincem a Vládou. Cizinec asi chce ježka v kleci — nevím ovšem zatím k čemu, vždyť není ze Stínadel, aby se za pomoci ježka snad chtěl stát Velkým Vontem, ale to je zatím vedlejší! Chce tedy ježka v kleci a hrozí Vláďovi tím záhadným papírem — tím něčím, co je v něm napsané - snad je</p>
<p>v tom něco o nějakém mrtvém, když Rejholec řekl, že mrtvý už promluvil…”</p>
<p>“No a co dál? Co tě ještě napadlo??” vyjekl přidušeně Rychlonožka.</p>
<p>“Že asi Vláda Dratuš po Rejholcovi posílá tomu záhadnému výhružnému cizinci hlavolam, aby si ho nějak udobřil, nebo — nebo — nebo aby mu za něj snad dal ten papír, ten dopis — víte — aby měl od něj pokoj — i za cenu toho, že se ztrátou hlavolamu ztratí samozřejmě i Velké Vontství a že na sebe uvrhne hněv celých Stínadel…”</p>
<p>“Himbajs…” vykřikl dychtivě Červenáček, “to se dnes bude psát TAM—TAM, s takovými zprávami!”</p>
<p>Ale Jindra ho usadil: “Ty bys tomu dal! Ani slovo z toho všeho tam</p>
<p>nesmíme napsat, prozradili bychom moc -</p>
<p>poplašili bychom Vláďu</p>
<p>Dratuše i Rejholce — a jistě i toho neznámého cizince. Nikdo z nich nesmí mít ani tušení, že snad začínáme chápat nějakou souvislost mezi tím vším…”</p>
<p>Červenáček se zatvářil trochu zklamaně, ale Jarka už rozvinoval své úvahy a plány dále: “Vzpomínáš si, Mirku, jak Rejholec honem okřikl Amazonky, aby před námi nic nepovídaly? Chtěly snad zrovna něco říct,</p>
<p>kde byly, nebo kam šly - proč měl takový strach, aby to před námi neřekly? A tys je, Jindro, slyšel, jak říkaly něco o nějakém Kocouřím hrádku. To může mít nějakou spojitost!”</p>
<p>“Možná že tam někde se ten cizinec potuluje — a čeká, až mu tam Rejholec hlavolam přinese!”</p>
<p>poznamenal Rychlonožka.</p>
<p>“Ale proč by hlavolam u sebe Rejholec přechovával tak dlouho?” namítal Mirek. “Vždyť od Losny už víme řadu dní, že Vláďa Dratuš ježka 482</p>
<p>483</p>
<p>doma už dávno nemá — víte přece, jak byl Losna u něj v bytě a v jeho nepřítomnosti našel ve skříni v pouzdru místo hlavolamu kámen! A ještě včera byl hlavolam pořád u Rejholce! Proč tedy s předáním — nebo s výměnou — Rejholec tak váhá? Vždyť by to bylo možné provést za jeden den, za odpoledne, vlastně i dokonce za chvíli! Z</p>
<p>ruky do ruky. Velký Vont posílá ježka — tady je za něj ten papír — a hotovo!! Proč tedy to otálení?”</p>
<p>Jarka jen bezradně pokrčil rameny. “To je jen další záhada — nevím zatím, jak ji vysvětlit!”</p>
<p>“Rejholec — Amazonky — Kocouří hrádek!”</p>
<p>řekl pak rázně Mirek. .,To jsou hlavní tři body, které musíme sledovat. Rejholce i Amazonky budeme hlídat — napíšeme o tom taky Losnovi — ještě štěstí, že nám</p>
<p>minule dal svou adresu - a taky si musíme prohlídnout — napřed ale objevit — ten Kocouří hrádek. A teď hurá na sepsání pátého TAMTAMU!”</p>
<p>Červenáček zašustil papíry a klubovní pes Kuliferda v domnění, že se bude rozdávat salám, vyvinul neobyčejnou čilost a vyskočil bujaře až na stůl. Rychlonožka jej tahal a strkal dolů, Kuliferda se však nedal a Rychlonožka k pobavení všech ostatních přitom spadl ze židle.</p>
<p>Ale Mirek již začal na papír sypat první věty a pozornost všech se brzy soustředila na to, jak a co do pátého TAM—TAMU napsat.</p>
<p>A Mirek psal, povzbuzovaný a doplňovaný ostatními, nejvíc ovšem Jarkou: jak už se sešli s průvodcem tajemného cizince — jeho jméno zatím nelze prozradit — a jak se s ním seprali ve sklepě jednoho stínadelského domu o něco úžasného! (Mirek neprozradil, že to byl hlavolam, aby nepobouřil Stínadla vůči Vláďovi Dratušovi!) - Mnoho řádků věnoval Amazonkám, které Rychlé šípy na vlastní oči viděly, takže jejich existence není žádnou fantazií! A Jindra jak od jedné dostal ránu, až se mu v očích zajiskřilo!</p>
<p>A pak přišlo to hlavní: “Zdá se nám ale,” psal Mirek na nečisto, “že Vláďovi Dratušovi opravdu asi není pomoci — a že sám, z neznámých nám důvodů, strká hlavu — obrazně řečeno — do smyčky, která jej uškrtí, zardousí! Domnívali jsme se, že jsme přišli na stopu tomu něčemu hroznému, co ho trápí a mučí — a kvůli tomu jsme se s tím průvodcem v jeho sklepě právě seprali, když jsme tomu trapem Velkého Vonta chtěli učinit přítrž! Tam jsme však teprve s úžasem zjistili, že to, o co jsme tam zápasili, není to pravé —a že jsme ve svém pátrání skoro tam, kde jsme byli na začátku!</p>
<p>Nešťastný Velký Vont, dobrý chlapec Vláďa Dratuš, nespí strachy před něčím, co zná jen on a ten Průvodce (píšeme ho s velkým P) — a ani jeden z nich nám o tom nechce povědět! Vláďa Dratuš ze strachu, Průvodce z nějakého jiného záhadného důvodu. Uznáte jistě všichni, děvčata i chlapci z naší Druhé strany, že to pro nás není ani trochu snadná situace! Však také každý jiný by nad vším již udělal kříž —a šel by si po svých zábavách. Ale my jsme Rychlé šípy! Slíbili jsme sobě i vám, že Velkému Vontovi pomůžeme z jeho běd — ať chce nebo nechce — a tak se nevzdáváme!</p>
<p>Ze zamotaného přediva záhad se teď odmotává maličká nitka — stopa — půjdeme po ní, snad nás někam dovede!”</p>
<p>Tou stopou měl Mirek na mysli ono neznámé místo — snad dům</p>
<p>— Kocouří hrádek - ale tento název za žádnou cenu nechtěl do</p>
<p>TAM—TAMU uvést, jen aby Rejholce a jeho spolupracovnice Amazonky nepoplašil a nepřiměl je ke zvýšené ostražitosti.</p>
<p>Ale mnoho mu jeho opatrnost nepomohla!</p>
<p>Když skončil pěkným závěrečným provoláním k čtenářstvu text pátého TAM—TAMU, přihnal se do klubovny Jirka Rymáň a volal: “Napíšete do TAM—TAMU taky něco o těch stínadelských kočkách? Zrovna vyšel nový Sběrač — a Dvorečáci s Bratrstvem Kočičí pracky se v něm vytahují, že někde ve Stínadlech objevili pravý ráj koček</p>
<p>— a že je tam lidi střílejí — aby se moc nerozmnožovaly — a Bratrstvo tam pro ty postřílené kočky teď někdy chce jít — a už předem ve Sběrači nabízí Druhostraníkům obstarat vysušené kočičí tlapky odtamtud — kus po koruně — a jmenuje se to tam prý Kocouří hrádek!”</p>
<p>30 Rejholcovo záhadné mizení Páté číslo TAM—TAMU vyšlo až dalšího dne — a jako obvykle způsobilo mnoho rozruchu a dohadů mezi hochy i děvčaty po celé Druhé straně. A každý si také povšiml nad nápisem řádečku, který oznamoval, že toto číslo vychází už v nákladu 180 výtisků. Tedy o třicet výtisků více, než číslo předchozí!</p>
<p>Ano, čtenářů TAM—TAMU pořád přibývalo — a Rychlé šípy měly z toho radost — i když také dosti starostí! Tisk na ručním stroji byl velmi pracný, vytištění několikastránkového čísla trvalo dvě—tři hodiny, ně-</p>
<p>484</p>
<p>485</p>
<p>kdy i déle. A tato doba se pořád prodlužovala každou novou desítkou výtisků, o které byl náklad čísla vyšší.</p>
<p>Kromě</p>
<p>toho</p>
<p>zásoba</p>
<p>papíru,</p>
<p>donesená</p>
<p>Rychlými šípy nadvakrát ze Stínadel z domu U</p>
<p>červeného raka v Opuštěném dvoře se tenčila vůči-hledně — a zdálo se, že na další číslo již bude nutné papír kupovat!</p>
<p>A ještě jedna starost zde byla. Hrozilo nebezpečí, ze Rychlé šípy už nebudou smět TAM</p>
<p>—TAM tisknout, odporuje to prý jakýmsi úředním nařízením — a po Druhé straně kolovaly zvěsti, že to rozvrtali nějací závistníci a nepřátelé Rychlých šípů! Hodný pan ředitel školy, který Mirkovi půjčoval pro tisk TAM—TAMU škorní rozmnožovací stroj, Rychlé šípy utěšoval, že snad nějakou cestičku, jak vydávám TAM— TAMU</p>
<p>zachránit, najde — ale až dosud nic neříkal. A Rychlé šípy se strachovaly, že toto páté číslo je opravdu asi poslední, které vytiskly.</p>
<p>“V nejhorším případě budeme TAM—TAM</p>
<p>psát jenom na psacím stroji,” uklidňoval chlapce Mirek, “v pěti průklepech — posílat je po čtenářích štafetou z ruky do ruky jako kdysi…”</p>
<p>Ještě tentýž večer, kdy dali páté číslo TAM— TAMU do prodeje, napsal Mirek prozíravě Otakaru Losnovi do Stínadel psaní a poslal je poštou. Jak bylo dobře, že znali jeho adresu!</p>
<p>V dopise stálo: “Milý Oto Losno! Půjdeme příští týden ve středu do Stínadel. Musíme nalézt a prohlédnout si ten Kocouří hrádek. Ale nevíme, kde to je a co to vůbec je — a vyptávat se tam moc nechceme! A tak Tě prosíme, abys nás tam dovedl, jestli to místo znáš! Když neznáš, tak to jistě zatím nějak vypátráš. Budeme Tě čekat ve čtyři hodiny odpoledne u kostela svatého Jakuba.</p>
<p>Tam z Rozdělovací třídy trefíme. Kdybys tam nemohl ve středu přijít, nech nám někde v zábradlí u vedlejšího vchodu do kostela vzkaz, abychom na Tebe zbytečně nečekali. Ale v tom případě aspoň napiš, nebo namaluj plánek, jak bychom se k tomu Kocouřímu hrádku dostali bez Tebe. Moc si ale přejeme, abys přišel. Šlo by se nám tam lip.</p>
<p>Máme taky pro tebe jednu ohromující zprávu o ježku v kleci — ale tu ti řekneme až ústně. Na shledanou tedy ve středu ve čtyři hodiny!</p>
<p>Nezapomeň! Za Rychlé šípy Mirek Dušín.”</p>
<p>Zbývající dny do středy vyplnili chlapci velkým učením a opravováním známek, neboť se blížilo opakování a zkoušení učiva a oni chtěli ve škole dopadnout dobře. To bude záruka, že jim rodiče nebudou příliš zbraňovat v jejich výpravách do Stínadel, i když bez kázáníčka a napomínání se taková cesta neobešla nikdy, ani ve schůzkách a psaní TAMTAMU.</p>
<p>A teď byla středa zde a oni se vydali do Stínadel na písemně umluvenou schůzku s Losnou a na další pátrání. V tento den nebylo v žádné škole odpolední vyučování a to bylo patrné i ve Stínadlech. Ulice, uličky i plácky a nejrůznější zákoutí a průchody, všude se to Vonty jen hemžilo.</p>
<p>Co chvíli zazněl odněkud ponurý bezeslovný nápěv vontské písně, hloučky Vontů rokovaly, hádaly se i křičely — nějaké velké stínadelské události, snad volba nového Velkého Vonta, byly na spadnutí! A Rychlým šípům zde v tomto prostředí, jakoby nabitém nějakým neznámým nebezpečím, nebylo ani trochu volno u srdce. Je pravda, že všichni měli na kabátech či bundách žlutý špendlík, aby se alespoň trochu podobali Vontům a unikli tak jejich nežádoucí pozornosti —ale jak snadno mohli být poznáni — nebo vůbec prozrazeni, že nejsou ze Stínadel — a to by se jim pak zle vedlo - ani žlutý špendlík by je nezachránil!</p>
<p>Po zdech domů, na jejich vratech i na ohradách a sloupech byly křídou psané různé nápisy, výzvy a vzkazy, a Rychlé šípy se z nich dovídaly mnoho věcí, někdy až nesrozumitelných: “Kdo nejde s námi, je zrádce Stínadel!</p>
<p>Červená lampa.” — “Kropenatka bude bita!” — “Modré ulice, neposlouchejte Zrzouna, Vincek Landys je lepší!” — “Už nikdy bitva za Dlouhým tunelem!” — “Venco, Jardo, Lišáku, hlídejte Černou vodu od Živé pochodně až k Vodním schodům! Tonda M.” — “Pryč se Žlutým květem, chceme lepší pořádek!” Tento nápis byl přeškrtnutý a kdosi pod něj napsal: “To si počkáte!”</p>
<p>Jak Rychlé šípy postupovaly stále hlouběji do stínadelského vnitrozemí, v jeho uličkách a zákoutích bylo stále více živo a rušno. Každou chvíli se někde někam hnala parta důležitě i výhružně se tvářících Vontů, občas nějakého jedince pronásledovala dvojice či trojice nepřátel a on běžel a kličkoval tak, jako by mu šlo o život, Rychlé šípy se neodvážily zasáhnout v jeho prospěch.</p>
<p>“Jsme tady!” zašeptl s úlevou Jindra, když se v mlhavém oparu vynořily obrysy zrušeného kostela.</p>
<p>Losna tam již stál u vedlejšího vchodu a když je spatřil přicházet, nenápadně jim pokynul na pozdrav. Vypadal dosti ustaraně, znepokojeně, ale očividně byl rád, že se s nimi setkává.</p>
<p>“Už je nejvyšší čas, že jste přišli!” vychrlil na ně netrpělivě. Mirek s údivem pohlédl na své hodinky, pak na Losnu a divil se: “Proč nejvyšší čas? Vždyť ještě nejsou ani čtyři hodiny! Přišli jsme tedy ještě dřív, než jsme si smluvili!”</p>
<p>“To já vím! Ale já to myslím jinak — víte?”</p>
<p>vysvětloval Losna. , Já 486</p>
<p>487</p>
<p>chtěl říct, že je nejvyšší čas tady pokračovat v pátrání - a vůbec už</p>
<p>něco podniknout - protože běh těch podivných událostí kolem</p>
<p>nešťastného Vládi se nějak zrychluje — a pořád víc a víc zašmodrchává - a nadto už mají být brzy volby nového Velkého Vonta, hodně</p>
<p>různých part na to naléhá - Vláďu skoro určitě už nezvolíme znovu</p>
<p>— a bude se vším, co má vontského u sebe — as celou svou funkcí muset odevzdat taky ježka v kleci. A on — jak víte — hlavolam nemá!</p>
<p>On by funkci jistě rád složil, což o to — má teď asi jiné starosti než vládnout Stínadlům, starosti hroznější, těžší a záhadnější — taky má ještě</p>
<p>na smrt nemocného tatínka - ale až se rozkřikne, že nemá ježka v kleci, tak ho Vontská rada snad utluče! A když ne ona, tak rváči z Modré hvězdy určité! A zrovna oni si dělají zuby na to, že volby vyhrají — a jejich náčelník že se stane Velkým Vontem!”</p>
<p>Za této řeči se Losna dal zvolna zase ještě hlouběji do bludiště ulic a plácků — a Rychlé šípy jej následovaly. “Víš, kde to je?” zeptal se Jindra — a každý věděl, že má na mysli neznámý Kocouří hrádek.</p>
<p>“To víte, že to vím!” usmál se trochu samolibě Losna. “Je to několik starodávných barabizen, asi čtyři nebo pět domů, nalepených a vestavěných všelijak do sebe a na sebe — a stojí na nejvyšším místě tady ve Stínadlech. Nikdy dřív jsem tam nebyl — ale teď, jak jste mi poslali to psaní, jsem tam každý den!”</p>
<p>“A proč?” divil se Rychlonožka prostoduše.</p>
<p>“To se ti tam tak líbí?”</p>
<p>“Ale ne —” mávl odmítavě rukou Losna, “děje se tam ale něco, čemu nerozumím — zkrátka stopuju tam Rejholce — a on se mi pokaždé ztratí v takovém malém zákoutí pod Kocouřím hrádkem! Těch několik baráků, co Kocouří hrádek tvoří, je skoro jako nějaká starodávná pevnost nebo klášter či co! Vede k nim ve zdi jediný vchod, vrata, skoro pořád zavřená, těmi se vchází do dvora — a tam jsou teprve vchody do těch jednotlivých domů. Okna zvenčí jsou hrozně vysoko.”</p>
<p>“Tak to je asi něco podobného, jako v tom Opuštěném dvoře, kde nás zajali a věznili tenkrát Dabinelovci!” připomněl Mirek. “Snad je to dokonce tam — snad ten Kocouří hrádek je tím Opuštěným dvorem, jak jsme to nešťastné zlořečené místo tehdy nazvali!”</p>
<p>“To asi nebude ono,” mínil Losna. “Nevím, kde ten váš Opuštěný dvůr byl nebo je, nebyl jsem tam tenkrát s vámi — ale jestli to nebylo na návrší, tak je to určitě docela jiné místo!”</p>
<p>“No, to je pravda!” připouštěl Jarka, “tam opravdu žádné návrší nebylo!”</p>
<p>“Tak vidíte!” pokračoval Losna dále. “Ostatně tam stejně už za chvíli budeme - a pak to uvidíte sami! Ale teď vám řeknu to hlavní: tam</p>
<p>v té zdi, kterou je Kocouří hrádek jakoby podepřený, je takové zákoutí, něco jako slepá ulička, z ulice je to asi deset nebo patnáct kroků dlouhé. A je tam všehovšudy jedno jediné okno, asi tři metry od země. Žádné dveře, žádná skulina ve zdi, ani kanálová mříž v dlažbě, zhola nic — dočista nic, než to okno, asi ve třímetrové výšce, jak už jsem řekl.</p>
<p>A do toho zákoutí jsem viděl Rejholce už několikrát jít, vždycky s tornou na zádech — a než tam vklouzne, dlouho se rozhlíží, jako by někoho čekal… nebo jako by se tam bál jít… nebo…”</p>
<p>“Nebo jako kdyby se asi rozhlížel, jestli ho někdo nesleduje! Jestli nejdou kolem zakouti lidi!”</p>
<p>doplnil jeho úvahy bystře Jarka.</p>
<p>“To je taky možné!” připustil Losna. “Ale tam stejně chodí jen moc málo lidí. V Kocouřím hrádku — v těch barácích uvnitř — skoro nikdo nebydlí — prý jen několik starých lidí v nejnižších patrech — a nadto se ty schody tam výš už prý propadají! No — a jinak lidi, kteří tam nebydlí, jdou jen málokdy kolem, nevedou tam žádné živé ulice. Proto je taky tak hrozně těžké Rejholce až tam sledovat! Hned by viděl, že za ním někdo po osamělé ulici jde! Musím stát nepozorovaně na rohu ulice, to je asi sto kroků od zákoutí — a teprve když do té slepé uličky zapadne, můžu se zvolna vydat za ním. Ale než tam dojdu, pomalu, běžet nesmím, aby mě neslyšel — tak zákoutí je už prázdné — Rejholec je pryč, jako by se vznesl do povětří nebo co, jako by se propadl do země!</p>
<p>Ale kanálová mříž v dlažbě není, jak už jsem vám říkal, aby ji snad mohl zvednout a spustit se někam do podzemí!</p>
<p>A to okno ve výšce asi tří metrů, snad i víc, je uprášené, celé věky je už nikdo zvnitřku neotvíral — a kdo ví, kam vede — a přitom je tak vysoko od země, že tam Rejholec nemůže ani vyskočit, ani se tam nějak vydrápat po zdi. Stěna domu nemá žádné výstupky, žádné římsy nebo okrasy, docela nic! A Rejholec je prostě pryč!</p>
<p>Poprvé jsem si myslel, že jsem ho nějak propásl, že ze zákoutí zas nějak nepozorovaně vyklouznul ven a že jsem si toho nevšiml, i když to bylo skoro nemožné. Ale když se mi to stalo už třikrát, byl jsem z toho celý vyjevený — a jsem doteď! A proto jsem taky rád, že jste přišli!</p>
<p>Tak — a teď mně ale řekněte vy tu úžasnou novinu, o které jste mi psali v dopisu. Co to je?”</p>
<p>“Nic víc a nic míň, než že víme, kde je ježek v kleci!” řekl Mirek a pásl se na Losnově údivu.</p>
<p>Však se také Losna až zarazil v chůzi, jak ho to 488</p>
<p>489</p>
<p>překvapilo — a Mirek jej nechtěl dále napínat: , Je u Rejholce! Má ho Rejholec — a málem jsme ho mohli už mít my — ale nepovedlo se nám to!”</p>
<p>Stručně pak vypověděl užaslému Losnovi, jak jim Rejholec ukázal ježka za mříží sklepního okénka, aby zato od nich dostal Dabinelův plánek cesty k podřezání stromu ve svatyni Uctívačů ginga. A jak potom chtěli Rejholcovi ježka vyrvat z ruky, ježek už byl ze sklepa venku — ale Amazonky zmařily Jindrův útěk s ním, vrátily ježka Rejholcovi zpět</p>
<p>— a Rychlé šípy tím přišly nejen o hlavolam, ale i jakoustakous náklonnost Rejholce. Už s nimi nechce vůbec mluvit…</p>
<p>“Ty zatracené žáby Amazonky!” zvolal hněvivě Losna. “Pořád se všude pletou! I v okolí Kocouřího hrádku jsem je asi dvakrát viděl, vždycky s nějakými taškami a pytli. A ten lotr Rejholec — proto on se pořád tak točil okolo chudáka Vládi Dratuše — to on na něm určitě asi ježka vymámil, asi pro toho cizince, který Vláďu tenkrát v kůlně Žlutého květu tak vyděsil tím záhadným psaním nebo co to bylo!”</p>
<p>“Asi to tak nějak bude!” přisvědčil Jarka.</p>
<p>“Rejholec nám ale taky řekl, že i kdybychom mu nakrásně tam ve sklepě ježka ukořistili a vrátili Dratušovi, nic bychom mu tím prý nepomohli - a on by ho prý zase</p>
<p>ještě rád předal zpátky Rejholcovi, k nějakému záhadnému účelu. A on</p>
<p>— jako Rejholec — že prý ví něco, co kromě něj ví ještě jen Vláďa Dratuš — a že to nesmí říct! Tak není tohle všechno záhada nad záhadu?” “Je! Opravdu je!” kýval ustaraně hlavou Losna. “Ale teď už radši moc nemluvme — za chvíli budeme u Kocouřího hrádku!”</p>
<p>31 Zákoutí je prázdné</p>
<p>Ulička, kterou kráčeli, se začala zdvihat do mírného návrší. Chodců zde pomalu ubývalo.</p>
<p>Také se začínalo šeřit, ale plynové lampy se zatím dosud nerozžehly. Bylo asi čtvrt na pět. Občas běžela ulití neslyšně kočka — a kočičí mňoukání se také ozývalo z vikýřů střech i sklepních okének při dlažbě chodníků.</p>
<p>Na rohu příčné ulice se Losna zastavil a Rychlé šípy s ním. “Tadyhle za tím rohem vždycky na Rejholce číhám, když ho dostopuju až sem,” řekl, “a tam vpředu, to není odtud moc vidět, tyhle domy končí a za nimi je to zákoutí, kde se mi vždycky ztratí, než tam po jeho zapadnutí dojdu.</p>
<p>A to, co vidíte tam vpředu, v čele téhle uličky, to je ten Kocouří hrádek.”</p>
<p>Chlapci pozorně poslouchali Losnův výklad, očima měřili vzdálenost odtud z nároží tam k zákoutí, jež spíše jen tušili než odtud viděli, protože z něj vystupoval do uličky jen úzký roh zdi. A pak se zahleděli na shluk podivných starých domů, vysokých, všelijak do sebe vklíněných, s jedinými vraty ve vysoké čelní zdi, ze které jako by všechny vyrůstaly.</p>
<p>Celý ten špalíček staveb vypadal pochmurně a nesmírně sešle. Omítka z tmavých zdí byla na mnohých místech oprýskaná. Ve zdech bylo bez jakéhokoli plánu, jakoby nepravidelně umístěno značné množství oken, jako by si každý obyvatel domu v dávných dobách mohl okno ve zdi probourat kde chtěl. Okna byla bez záclon, tmavá, ani v jednom se zatím ještě nesvítilo, i když uvnitř za nimi jistě již musela být tma. Bydlí za nimi vůbec někdo?</p>
<p>“Já bych rád viděl to zákoutí, kde se Rejholec tak záhadně ztrácí!” pravil dychtivě Červenáček.</p>
<p>“No vždyť tam jdeme!” klidnil ho Mirek.</p>
<p>Došli tam za chvíli — a na vše myslící Jarka počítal, kolik tam vede kroků z nároží, odkud sem vyšli. “Dvě stě čtyřicet sedm!” řekl. “Dvě stě čtyřicet sedm kroků jsi musel Losno udělat, abys sem za Rejholcem došel</p>
<p>— nebo doběhl! A že by za tu chvilku dokázal tak náhle někam zmizet… někam se propadnout či co?”</p>
<p>Stáli v zákoutí mezi vysokými stěnami domu asi deset metrů dlouhého, otevřeného jen na kraji z uličky, kudy sem přišli. A opravdu, jak řekl Losna, bylo zde jen jedno okno, v jedné z těch tří stěn, jež zákoutí tvořily. A bylo skutečně tak vysoko, že bylo nemožné, aby se do něj mohl i sebevětší člověk sám — bez cizí pomoci — vyšvihnout, či vyškrábat po zdi, nebo jakkoli jinak dostat. Okno bylo uprášené tak, že dovnitř nebylo — po odstupu několika kroků k protější stěně — možné nahlédnout. “Ježkovy oči!” vydechl bezradně Jindra, “a on tu opravdu není ani kanál, kam by se ten plantážník mohl propadnout, ani okapová roura, po které by se snad odvážil šplhat někam na střechu nebo kam - tomu vážně nerozumím! Losno… nezdálo se ti to snad všechno jen?”</p>
<p>Losna se zatvářil trochu uraženě, i když Jindra svou poznámku mínil spíše jen jako výraz údivu a bezradnosti, než nějak posměšně a nedůvěřivě.</p>
<p>Ale než mohl Jindrovi odpovědět, zazněl kdesi nad střechami domů první úder zvonu — začátek té známé již stínadelské zvonivé bouře, která se tu vpodvečer vždy rozhlaholila. A Losnova tvář přijala výraz neklidu a on rychle mluvil: 490</p>
<p>491</p>
<p>“Pozor — v tuhle dobu Rejholec někdy chodí, včera tu nebyl, marně jsem na něj číhal, jen dvě Amazonky se tu ometaly, ty jsem nesledoval — ale dnes - dnes by mohl - pojďte odtud — schováme se tam</p>
<p>ve vratech Kocouřího hrádku, uviděli bychom ho, kdyby sem přišel — — šel by proti nám — ze vrat je to sem k tomu zákoutí jen o kousek dál, než z té strany od rohu…”</p>
<p>Nevěřili příliš, že by právě dnes a právě teď, když jsou zde, Rejholec přišel! Na takové šťastné náhody zpravidla neměli štěstí. Ale přesto podlehli Losnovu vzrušenému pobízení, a tak vyšli opatrně ze zákoutí. Cervenáček jako zvěd šel první. Dával znamení, že v uličce je vše v pořádku — jen několik chodců kráčelo oběma směry.</p>
<p>Doběhli ke vratům Kocouřího hrádku a dostali se dovnitř malými dvířky v nich. Zatuchlý pach, v každém starém domě jiný, ale zde mimořádně těžký a plný jakési starobylosti, směs výparů trouchnivějících klád a prken v podlahách, i starého kamenného zdiva, je objal.</p>
<p>Přivřeli vrátka za sebou až na malou skulinu, aby jí viděli ven. Otvíral se jí pohled na celou uličku až k nároží, kde by se měl Rejholec objevit a kráčet od něj k zákoutí, kdyby měli to štěstí, že by dnes přišel.</p>
<p>Zvony se již rozhlučely naplno. Živé srdce občas zanikalo v burácení Dunivé Kateřiny, Velký Dominik se mísil mezi ně, ale nade všechny rozpoznávali chlapci Zlatou svatou. Celá Stínadla jako by se otřásala tou velebnou zvonivou záplavou, vzduch se chvěl pod údery těžkých kovových srdcí. Na tuto chvíli Rychlé šípy vždy čekaly s jakýmsi napětím, líbila se jim, i když jejich zjitřené mysli ještě více rozechvívala. Ve Stínadlech jim nikdy nebylo — a také ani nemohlo být — volno u srdce. Zde číhalo nebezpečí na každém kroku.</p>
<p>V průjezdu Kocouřího hrádku už byla skoro tma — ale nikdo tudy neprošel, bydlel-li zde vůbec někdo — tím méně ne, aby někdo z domu v průjezde a na chodbách a schodištích rozsvítil.</p>
<p>A Losna přidušeným hlasem Rychlým šípům vyprávěl, jak se tady ve Stínadlech rozvíjí veliký boj mezi jednotlivými ulicemi o nadvládu nad Stínadly, boj o Velké Vontství, které se už zcela určitě postěhuje z jeho Žlutého květu, k němuž také on — Losna — patří, od nešťastného dosavadního Velkého Vonta Vládi Dratuše, do jiných ulic, k některé jiné partě, která získá ve volbách nejvíce hlasů.</p>
<p>“A přece Vláďa udělal pro Stínadla tolik dobrého!” vzdechl pak Losna, “i za tu krátkou dobu, co Velkým Vontem byl! Co hádek rozsoudil a smířil, byl tady dost oblíbený, i když některé ulice říkaly, že</p>
<p>na takovou funkci je moc slabý, moc mírný a ještě mladý. Ale měli jste vidět, jak třeba v dubnu rozjel a zorganizoval starou stínadelskou slavnost Večer světel… snad v každém domě svítily svíčky a lampióny až</p>
<p>dlouho do večera - nebo jak se postaral Berníkům o klubovnu — a kluky z Močálovny jak vysekal z nějaké velké pokuty, šel sám až na radnici a tam to všechno vysvětlil, nebál se —a oni neplatili ani korunu —panečku —jen ať nechají Vláďu Dratuše na pokoji, moc lidí tady mu může být za moc věcí vděčných!”</p>
<p>Losna hovořil stále hlasitěji, jak sílilo zvonem zvonů, aby mu Rychlé šípy lépe rozuměly, a jeho hlas byl vášnivý, jako by i je chtěl přesvědčit, jak dobrým Velkým Vontem Vláda Dratuš byl! I oni si to ale mysleli — a o to více litovali, že se s nimi Vláda rozešel ve zlém — a to ještě za to, že mu chtěli pomáhat v jeho záhadných starostech a bědách?</p>
<p>Když Losna na chvíli ustal ve svém vypočítávání, co vše Vláda Dratuš za dobu svého Velkého Vontství vykonal, Jarka náhle rázně řekl: “Ale moc dlouho tady v tom průjezde tvrdnout nebudeme — viďte? Já jsem pro, abychom počkali ještě chvíli — a pak šli znovu zkoumat to zákoutí!” “Zkusíme podívat se tam do toho okna!”</p>
<p>navrhl Mirek. “Jarko, stoupneš si mi na ramena a já se s tebou zvednu podle zdi nahoru. Snad tam pak dosáhneš!”</p>
<p>Ale vtom se najednou Jindra od škvíry ve vrátkách rychle obrátil k chlapcům a mlčky dělal zmatené pohyby rukou. Pak ještě zašeptl nadšeně: “Jde!! Přišel!! Podívejte se — Rejholec jde tamhle od rohu — himbajs — to máme štěstí!”</p>
<p>Všichni se nahrnuli ke štěrbině. “A já to říkal!</p>
<p>Já to hned říkal, že přijde!” vyjekl nadšeně Rychlonožka, ač předtím neříkal vůbec nic.</p>
<p>Ano, nebylo pochyb! Od rohu příčné ulice se pomalu loudal mezi několika náhodnými chodci Rejholec! Na zádech měl zase tornu a v ruce si s něčím pohrával, jakoby s nějakým kolečkem. Zda byla jeho torna plná nebo prázdná, nebylo možné odtud z vrátek Kocouřího hrádku rozeznat. Šel čelem jakoby k Rychlým šípům, a tak mu na záda příliš neviděli. Tornu rozpoznali spíše jen podle popruhů na jeho ramenou. “Necháme ho vejít do zákoutí — pak za chvilku vyjdeme odtud .— a zvolna se budeme k zákoutí přibližovat -</p>
<p>jeden z nás potom,</p>
<p>třeba ty, Jindro, přeběhne uličkou podél vchodu do zákoutí a nahlídne do něj, co tam Rejholec kutí —a kde a jak se tam ztrácí —a hlavně kam se ztrácí!” plánoval chvatně Mirek.</p>
<p>Rejholec mezitím došel až skoro ke vchodu do zákoutí. Zastavil se</p>
<p>492</p>
<p>493</p>
<p>před ním, nenápadně, ale pátravě se rozhlížel po okolí — a když přešli kolem něho dva náhodní chodci, kteří šli týmž směrem, vklouzl zdánlivě zcela lhostejně do zákoutí.</p>
<p>To už se však také jako první vydal z průjezdu Kocouřího hrádku na cestu k slepé uličce-zákoutí také Jindra z protilehlé strany. Když byl asi v polovině vzdálenosti mezi vrátky a rohem zákoutí, otočil se a kývl na hochy ve vrátkách.</p>
<p>Vyrazili za ním a on pokračoval v chůzi k zákoutí. Několik metrů před vchodem do něj se dal do lhostejného klusu, s hlavou trochu odvrácenou od zákoutí do uličky, aby jej Rejholec nepoznal, kdyby jej zahlédl — ale přesto se mu podařilo při přebíhání podél zákoutí nahlédnout dovnitř.</p>
<p>Rejholec tam však nebyl! Zákoutí bylo prázdné a tiché, jako kdyby tam před chvílí vůbec nikdo nevkročil!</p>
<p>32 Uvnitř Kocouřího hrádku Jindra ještě setrvačností a v úžasu přeběhl kolem celého vchodu k zákoutí, za ním se však obrátil a běžel zpět vstříc Rychlým šípům a Losnovi, kteří sem přicházeli od vrátek Kocouřího hrádku. Divili se, proč k nim tak neopatrně běží zpátky, opět kolem vchodu k zákoutí, protože mlčel a jen mával bezradně rukama. Záhy ovšem jeho jednání pochopili, když — jako předtím Jindra — spatřili zákoutí prázdné!</p>
<p>Všude bylo ticho, klid, zvony již delší chvíli mlčely. Hoši se dívali překvapeně jeden na druhého —a Losna jen řekl: “Tak to vidíte, že jsem měl pravdu!”</p>
<p>Rychlonožka běžel až k vysoké zdi na konci zákoutí — a ohmatával ji, aby se ujistil, že tu není žádný tajný vchod někam, ani žádná díra v dlažbě u zdi, či jiná podobná možnost zmizení. Ale nenašel nic. Také kostrbaté dlažební kostky v celém zákoutí, všelijak zprohýbané, byly jinak zcela pevné, ani s jednou nebylo možné hnout, vyviklat ji, či dokonce ze země vyjmout.</p>
<p>“To jsem tedy blázen!” ulehčil si Červenáček.</p>
<p>“Tak se mně zdálo…” mluvil pak zamyšleně Jindra, “že když jsem</p>
<p>běžel kolem vchodu, jako by se tu ještě něco mihlo - rozhodně to ale nebyl Rejholec — nevím, jestli se mi to jen zdálo v tom běhu, bylo to jako mžitka před očima — nevím, jak bych to pojmenoval!”</p>
<p>494</p>
<p>“A kde jsi tu mžitku viděl, prosím tě?” ptal se trochu posměšně Rychlonožka.</p>
<p>Jindra se natočil směrem, kterým tudy prve probíhal, snad aby měl lepší představu a aby si spíše vzpomněl. “Tady!” řekl pak trochu váhavě — a máchl neurčitě rukou ke stěně s oknem.</p>
<p>“Tady asi to bylo — aspoň si to myslím!”</p>
<p>“Záhada může být jen v tom okně!” mínil s určitostí v hlase Jarka a kývl hlavou směrem k němu. “Mirku — jdeme na to — pojď? Vysadíš mne a podíváme se dovnitř!”</p>
<p>Mirek udělal dřep těsně u stěny pod oknem a Jarka si mu opatrně stoupl na ramena. Ostatní chlapci je podpírali, aby se neskáceli — a Mirkovi pak ještě pomáhali s jeho těžkým břemenem — Jarkou — zvolna se zvedat. Jarka roztáhl ruce a přitisknutý ke stěně začal pomalu stoupat k oknu, až se prsty rukou konečně dotýkal okenního rámu.</p>
<p>Římsa před rámem nebyla.</p>
<p>“To je všechno hezké - ” zašeptl Červenáček přitom, “ale Rejholec tu byl přece sám — ten by se tam tedy takhle dostat nemohl! Ten tu neměl nikoho, aby ho tam takhle vyzvedl!</p>
<p>Záhada trvá dál - a kdo nám ji vysvětlí?”</p>
<p>Vysvětlující odpověď však přišla vzápětí — nečekaná a přece jasná. Jarka vzal za okenní rám.</p>
<p>Napřed jej tlačil dovnitř, ale záhy poznal, že se okno otvírá ven, do ulice. Rozevřel obě okenní polovice — a ty se otevřely ven tiše, bez jediného skřípnutí, jakoby čerstvě naolejované. Jarka se povytáhl ještě výše, vzepřel se za vnitřní pažení okna a za železnou tyč, rozdělující okno na dvě svislé části — a zíral do temného prostoru uvnitř.</p>
<p>“Co tam je?” — “Co tam vidíš?” — “Říkej přece himbajs něco!” tlumenými hlasy na něho volali chlapci zezdola.</p>
<p>A najednou se něco stalo: Jarka po čemsi na pažení okna hrábl — a vzápětí shodil dolů šplhací lanko s uzly, aby se po něm dalo lip a rychleji šplhat. Jedním koncem bylo přivázané dole na tyči v okně, jeho druhý konec teď visel venku kousek nad dlažbou. Zároveň s ním vypadl i silnější drát, na konci zahnutý jako háček. Bylo zjevné, že drát je občas stočený do kolečka, asi aby se lépe přepravoval, nosil.</p>
<p>“Dolů!” zvolal tiše Jarka. “Tak už jsme doma!</p>
<p>Záhada je vysvětlená! Rejholec při příchodu sem do zákoutí si připraveným rozbaleným drátem otevře přivřené okno, pak vyhrábne zvnitřku ven lanko, bleskurychle se po něm vyšplhá, lanko vtáhne dovnitř, zavře okno - a je tam!</p>
<p>V Kocouřím hrádku! Ta mžitka, Jindro, jak jsi viděl — to nebylo žádné zdání, ani mžitka - to bylo lanko, mizející asi právě velmi rychle</p>
<p>pootevřeným oknem nahoru, když Rejholec byl už uvnitř!”</p>
<p>Chlapci se dívali na lano i na shozený drát jako očarovaní — a skoro ani nestačili vnímat Jarkova slova.</p>
<p>“Ano — a proto Rejholec asi na ty své záhadné cesty sem nosí tornu a ne nějakou tašku!”</p>
<p>uvažoval Mirek. “Ta by mu při šplhání po laně překážela! K lezení potřebuje obě ruce.”</p>
<p>“Ale co tam uvnitř dělá? Proč sem chodí?”</p>
<p>ptal se bezradně Rychlonožka. “Něco tam musí mít, co odtamtud vynáší — a nosí snad domů, nebo kam…”</p>
<p>“Já jsem pro to, abychom se tam aspoň dva podívali za ním!” navrhl Jarka. “Tady dole nic neuvidíme — a Rejholce se ptát nemůžeme, až poleze ven, co tam dělal a co má v torně! To vám dá rozum! On nás tu dokonce ani nesmí spatřit — natož pak aby nás objevil tam uvnitř!”</p>
<p>“Kdo tam ale má jít? Říkáš, že jen dva z nás!”</p>
<p>namítal Červenáček. “Vždycky jsme chodili všude přece všichni spolu!”</p>
<p>Mirek</p>
<p>se</p>
<p>podíval</p>
<p>trochu</p>
<p>nejistě</p>
<p>na</p>
<p>Červenáčka, pak i na všechny ostatní a nakonec rozhodl: “No — vlastně máš pravdu — i když to bude třeba dost nebezpečné — půjdeme tam tedy všichni! Jen ale tiše — nevíme, kde se tam Rejholec pohybuje. Uvidí-li nás uvnitř, je konec pátrání — a můžeme začínat zase někde jinde!”</p>
<p>Mezitím se Jarka už vyšplhal po lanku do okna. Velké uzly na provazu šplhu velmi pomáhaly. Jarka byl nahoře během několika vteřin, protáhl se svislou polovinou okna, které rozdělovala železná kolmá tyč — a zmizel uvnitř.</p>
<p>Když se takto dostali do domu i ostatní, vytáhli lano pro jistotu nahoru a okno za sebou zvnitřku přivřeli. Drát nechali ležet dole venku pod oknem.</p>
<p>Rozhlíželi se kolem a když si jejich oči zvykly na téměř úplnou tmu, zjistili, že jsou v zatuchlé chodbě domu. Opodál od místa, kam z okna tiše seskočili,</p>
<p>začínalo</p>
<p>další</p>
<p>oddělení</p>
<p>schodů,</p>
<p>vedoucích vzhůru do dalšího patra. Všude panovalo hluboké ticho. Vzduch zde byl studený, nevětra-ný, jak ve starých kamenných stavbách.</p>
<p>Pak se kdesi pod nimi v hlubinách domu ozval vrzavý zvuk otvíraných dveří, těžké pomalé kroky, úder nějaké nádoby o kov — a točení vody. To asi nějaký starý nájemník v nižší části domu vyšel z bytu na chodbu pro vodu.</p>
<p>Chlapci strnuli a ani nedýchali. Nezdálo se však, že by ten člověk chtěl 496</p>
<p>497</p>
<p>vystoupit po schodech vzhůru. Za chvíli zvuk tekoucí vody umlkl, dveře kdesi zaklaply — a zase se všude rozhostilo ticho. Jen kočka někde naříkavě zamňoukala.</p>
<p>“Dolů nepůjdeme!” zašeptl Mirek, “tam bychom Rejholce sotva asi našli. Pojďme vzhůru!”</p>
<p>Začali opatrně stoupat po dřevěném schodišti nahoru — a snažili se jít co nejtišeji. Hluboce prošlapané schody, na svých hranách neuvěřitelně obroušené generacemi obyvatel domu, které zde snad po staletí žily své bezútěšné životy, však přes všechnu opatrnost chlapců občas nepříjemně zaskřípaly. Hoši se často ve stoupání zastavovali, aby naslouchali, zda něco neuslyší — a také proto, aby vrzání schodů alespoň na chvíli ustalo. Tak se ve velikém vzrušení dostali o celé jedno patro výše.</p>
<p>Zde schody vyústily do veliké podlouhlé chodby s několika dveřmi, z nichž dvoje byly pootevřené, a na jejím konci začínaly další schody do vyššího patra. Místnosti, kam mohli dveřmi nahlédnout, byly pusté, prázdné, asi po léta již neobydlené, s poházenými papíry a hadry i troskami židlí a jiným haraburdím na podlaze.</p>
<p>“To je skoro jako tam v Opuštěném dvoře — v domě U červeného raka!” zašeptl Jindra k Rychlonožkovi.</p>
<p>Chvíli teď stáli uprostřed chodby a uvažovali, mají-li se odvážit postupovat po schodech zase ještě výš, a kde vůbec Rejholce hledat a pozorovat —když tu se kdesi nahoře ozvaly tiché plíživé kroky, pak z horních prostor nad schodištěm zasvitla slabá záře baterky —a kdosi odtamtud tiše zavolal: “Je tady někdo? To jsi ty?” Při druhé otázce již bylo lze rozeznat Rejholcův hlas, i když byl velmi tichý a trochu vylekaný.</p>
<p>Rychlé šípy i Losna znehybněli dole v chodbě jako kamenné sousoší. Co teď? Kam se ukrýt? Do některé z těch prázdných místností? Dřevěná podlaha skřípe při každém kroku!</p>
<p>Rejholec se teď zjevuje nahoře na konci schodiště — a opatrně a váhavě sestupuje asi tři schody dolů k chodbě. Slabý svit baterky však nedosahuje až dolů. A Rychlé šípy pořád nevědí, kam se vrtnout. Zůstávají nadále stát — a to je zachraňuje. Rejholec — uklidněný naprostým tichem — se vrací zpět. zase nahoru, záře baterky zmizela, snad svítilnu zhasl, nebo jí svítí někam na opačnou stranu do horních prostor.</p>
<p>Mirek dal znamení rukou ostatním, aby zůstali dole — a co nejtišeji a dokonce po čtyřech se vydal na výzvědy po schodech vzhůru. Podařilo se mu, že schody ani jednou nezapraštěly, neskříply, a chlapci dole pod nimi i v tom velkém vzrušení se mu za to velmi obdivovali.</p>
<p>Teď již se dostal až na horní konec schodů, tedy do dalšího poschodí. Uviděl tam ve tmě prostor podobný tomu, ze kterého sem po schodech vystoupil, ale o hodně vyšší. Byl zde silný průvan a pach, jaký je na všech půdách městských domů. Porůznu zde leželo plno beden, staré skříně, rozbité starodávné pohovky, židle a jiná veteš. V domě se zřejmě nevědělo nic o nařízeních protipožární komise, jež přikazovala udržovat půdy čisté a vyklizené.</p>
<p>Kdesi vzadu v průvanu jako by vlály a pohybovaly se jakési závěsy, nebo záclony, či nějaká opona. A za touto látkovou zástěnou bylo slyšet</p>
<p>kroky - přecházení někoho — nejspíše Rejholce — a zase klapnutí něčeho, snad židle nebo bedny. Občas zástěnu trochu prosvětlila zář baterky — a pak se tam asi rozsvítila petrolejová lampa, protože zástěna se rozzářila ještě víc a stejnoměrně a trvale.</p>
<p>33 Někdo sem jde!</p>
<p>Mirek se chtěl právě vydat od posledního schodu hlouběji do půdního prostoru, k závěsům, když náhle uslyšel zezdola výstražný sykot Rychlých šípů — a to už se schodištěm do ticha ozývají kroky kohosi neznámého, jdoucího po schodech z přízemí sem někam vzhůru.</p>
<p>Mirek se ani nepokoušel vrátit se dolů do chodby ke svým kamarádům, neměl k tomu již čas. Ukryl se kvapně za velikou starou kredencí, postavenou ledabyle šikmo k jedné ze stěn a očekával zde příchozího. Věděl, že i chlapci dole nezůstanou jistě stát teď uprostřed předsíňové chodby, ale že se určitě ukryli v některé z místností,</p>
<p>přičemž</p>
<p>využili</p>
<p>hluku</p>
<p>kročejů</p>
<p>neznámého.</p>
<p>Ten se ani nesnažil jít nějak mimořádně potichu. Stoupal do schodů jistě, beze světla, i když trochu tápavě, ale bylo zřejmé, že zde dnes nejde poprvé — a že i ví, kde začínají a zase končí schody v jednotlivých poschodích, kde je zábradlí — i že na chodbách nestojí žádné překážky.</p>
<p>Každým schodem i krokem po chodbě, kterým se neznámý návštěvník blížil k půdnímu prostoru, byl Mirek vzrušenější, i když si byl jistý, že ho v jeho úkrytu nemůže objevit. Kdo to však jen může být? A ví o tom, že tady je — za těmi závěsy — Rejholec? Jde snad za ním? Je to snad on, koho Rejholec asi očekává, když se před chvílí ptal: “Jsi to ty?” Nebo bude přítomností Rejholce překvapen —a strhne se mezi nimi hádka či 498</p>
<p>499</p>
<p>dokonce rvačka? Ale již nejbližší chvíle daly Mirkovi odpověď na jeho úvahy.</p>
<p>Když byl neznámý příchozí tak v polovině posledního oddělení scho-dů, Rejholec asi stáhl za záclonou knot lampy, protože záře skoro zmizela, pak rozhrnul trochu zástěnu a do půdního prostoru tiše zavolal otáz-ku, kterou zde už před chvílí pronesl jednou: “Jsi to ty?”</p>
<p>Neznámý ještě ze schodů zabručel nevrle: “No kdo jiný by to mohl být!? Ale vyděsil jsi mě!”</p>
<p>Rejholcův hlas se pak ptal nedůtklivě dále: “Kde jsi byl? Čekám tu na I tebe už snad půl hodiny! Kde jsi vzal tu odvahu ukázat se na ulici!?</p>
<p>Víš,I jak po tobě slídějí! Vždyť muselo být ještě světlo, když jsi šel ven! A pročj jsem tě vyděsil?</p>
<p>Čím?”</p>
<p>Za toho rozhovoru na dálku neznámý již vyšel po schodech a teď mířil půdní prostorou k zástěně.</p>
<p>Ač si nesvítil a byla zde téměř úplná tma, vyhýbal se mistrně všem krámům, kusům nábytku i bednám, jež sem donesli dávní nájemníci z bytů, kde jim překážely — a znovu tím jen potvrdil, že zde vše zná do nejmenší podrobnosti — a že sem chodí tedy velmi často. Mirek ze svého úkrytu nespatřil jeho tvář — viděl jen tem-| nou vytáhlou postavu, kráčející tmou.</p>
<p>Knot lampy za zástěnou se zase zvětšil, prostor za ní se rozsvětlil| a když neznámý poodhrnul zástěnu, Mirek s úžasem zahlédl ve zlomku vteřiny uvnitř něco jako primitivní obydlí —jakési rozesílané lůžko bednách, stolek, snad také z beden sestavený, nějaké židle, ověšené šatstvem či prádlem — a to již se zástěna opět vrátila do původní polohy</p>
<p>— a Mirek mohl již jen poslouchat, co se za ní děje a mluví… Naštěstí Rejholec i neznámý se zde cítili zřejmě zcela bezpečně, a tak se nenamáhali tlumit své hlasy.</p>
<p>“Čím že jsi mě vyděsil?” navázal neznámý na Rejholcovu otázku</p>
<p>“Nechal jsi ležet svůj drát dole pod oknem na dlažbě - taky</p>
<p>nahoře v okně za tyčí nebylo stočené tak, jako to vždycky děláme</p>
<p>— tak jsem dostal strach, jestli sem nevnikl někdo cizí - víš, jak po mně pasou!!”</p>
<p>“Někdo cizí?” opětoval znepokojeně Rejholec, - a já že jsen</p>
<p>nechal drát na ulici — a rozmotaný? Vždyť já — já se pamatuju, že js ho svinul zase do kolečka a nechal ho u provazu nahoře v okně - to se moc divím — přísahat bych na to chtěl, že jsem všechno</p>
<p>udělal tak, jak to říkám — a jak to dělám vždycky — i to lano jsem i stočil jako jindy - “</p>
<p>Mirkovi bylo v úkrytu až úzko u srdce — to oni, když sem lezli, nechali ten drát dole na dlažbě — a provaz strhl Jarka dolů, aniž by si všiml, jak byl stočený! Koho by také napadlo, že podle jeho stočení někdo pozná, že se provazu dotýkala cizí — nezasvěcená — ruka?</p>
<p>Rejholec pak ještě dodal: “No — už před chvílí se mi zdálo, že tu něco — nebo někoho slyším — ale nic se pak už nedělo — a bylo tu úplné ticho…”</p>
<p>“Já tu taky nikoho ani neviděl ani neslyšel — když jsem šel teď nahoru!” mluvil neznámý.</p>
<p>“Opravdu tu nikdo není — snad se sem ale dobývalo to zlořečené Bratrstvo Kočičí pracky z Druhé strany, kvůli těm jeho kočkám tady — ale té party je celá hromada — ty bychom přece museli vidět… nikdo tu není! Žádné strachy!”</p>
<p>Oba se uklidňovali a ubezpečovali vzájemně, přesto však vyšli ven před zástěnu a zběžně přejeli svitem baterky prostor před ní. Hned se však zase vrátili — a to bylo štěstí nejen pro Mirka, vtisknutého za kredenc, ale i pro ostatní Rychlé šípy a Losnu, kteří již nedočkavě postupovali po schodech sem nahoru — všichni podle Mirkova způsobu po čtyřech, aby se váha jejich těl rozložila a schody tolik neskřípaly.</p>
<p>Každý se pak nahoře ukryl, kde se dalo — a díky spoustě starého nábytku, beden a jiného nepředstavitelného harampádí jim to nedalo ani příliš velkou práci.</p>
<p>Mezitím Rejholec s neznámým začali za zástěnou opět další hovor — a Rychlé šípy čím dále tím více přesvědčovali, že tímto neznámým příchozím není nikdo jiný, než onen záhadný Cizinec — jak jej mezi sebou nazývali —který kdysi tak hrozně poděsil Velkého Vonta Vláďu Dratuše v kůlně Žlutého květu. Z hovoru, který chlapci za zástěnou slyšeli, to vlastně bylo zcela jasné.</p>
<p>“Já jsem ti přinesl nějaké jídlo — co pro tebe sehnaly a snad i vařily Amazonky!” mluvil Rejholec. “Musíš si to ohřát — vařič ti snad funguje</p>
<p>— ne? — máš dost petroleje?”</p>
<p>Cizinec</p>
<p>něco</p>
<p>zamručel,</p>
<p>snad</p>
<p>jakési</p>
<p>poděkování — a chlapci v úkrytech slyšeli cinkot plechového nádobí. “Máš si dát k vyprání košili…</p>
<p>jestli chceš!” vyřizoval dále Rejholec.</p>
<p>“Jsou to hodné žáby, ty vaše Amazonky!”</p>
<p>zasmál se chraplavě Cizinec. “Jen ale aby moc nežvanily — to bych tu moc dlouho nevydržel — to by byl se mnou konec…”</p>
<p>“Stejně to už musíme všechno nějak brzo skončit!” naléhavě a rozhodně pak pronesl Rejholec. “Já jsem tu zase hlavně kvůli ježkovi v kleci!</p>
<p>500</p>
<p>501</p>
<p>Mám ho tady s sebou — ale všechno už tak hrozně spěchá — volby nového Velkého Vonta by měly být snad až po vánocích — aleje možné, že se to všechno semele ještě dřív — třeba i do měsíce! A já ti ježka nemůžu půjčit jen tak — to jistě uznáš — musíš mně za to půjčení dát ten papír — jen kvůli tomu Velký Vont ježka posílá - na moje čestné slovo, co jsem mu musel dát — a ještě ho posílá jen s velkým strachem, že mu papír nepřinesu a ježka už taky ne!</p>
<p>Kolikrát jsem tady s ježkem už byl - a ty mi ten papír pořád</p>
<p>nedáváš — jednou říkáš, že ti tady v průvanu někam zaletěl, pak zase, že ho máš někde u někoho k ofotografování - “</p>
<p>“Obojí bylo a je pravda!” odrazil jeho výtky Cizinec trochu nakvašeně. “Papír jsem tu opravdu ztratil, průvan ho zanesl až tam vedle — ležel tam pod starým kanapem — už jsem byl nad tím zoufalý — bylo by po všem, kdybych ho nenašel — ale já ho našel po několikadenním hledám — věděl jsem, že tady někde musí být - a proto taky jsem si ho dal radši ofotografovat, abych to písmo měl ještě jednou a přesně, a psané stejnou rukou, kdyby se mi ten originál snad zase znovu ztratil, nebo mně ho někdo vzal! A teď do týdne ten můj kamarád s tím už bude hotový, jak jsem dnes zjistil — kvůli tomu jsem se vlastně odvážil ven!”</p>
<p>“Tak dobře - ” svoloval neochotně Rejholec, “tak ještě opravdu</p>
<p>jeden týden budu čekat; za týden —zase ve středu —sem přijdu znova —a to pak už z ručky do ručky: já ti půjčím ježka v kleci na obkreslení, změření a udělání náčrtů k výrobě — zase jen na jeden jediný další týden — a ty mně za to dáš hned pro Vláďu Dratuše ten papír! Ale to už musíš v tom dalším týdnu mít všechno hotové, žádné výmluvy, žádné oddalování —vždyť volby Velkého Vonta můžou vypuknout každou chvíli a já ježka budu strašně potřebovat — pro naše Uctívače ginga — pro zničení Žlutého květu — a je možné, že se třeba dokonce i já sám stanu Velkým Vontem, když budu mít ježka! Tak si to pamatuj — do týdne od té příští středy, kdy ti ho půjčím, jsem tady pro něj zase zpátky!</p>
<p>Ten hlavolam, co dostanu, to bude moje odměna za to, že jsem tu výměnu mezi tebou a Vláďou Dratušem vyjednal a vyběhal. Všichni tři budeme přitom určitě spokojení: Dratuš bude zachráněný a vysvobozený ze svých strachů, když mu za ježka přinesu od tebe ten papír, co z něj má pořád takovou hrůzu — ty budeš mít nákresy a rozměry a snad i fotografii ježka, abys ho mohl někde v dílně vyrábět na prodej, až budeš zase makat - a já budu mít ježka! K čemu, to už víš!”</p>
<p>Chvíli ustal ve svém rychlém vypočítávání, pak se ale nadechl a řekl podivně zvolna a výhružně: “A když mi ježka za týden od té příští středy, co ti ho půjčím, nevrátíš — tak to si pamatuj: půjdu rovnou na policii a řeknu tam, kdo jsi — a že se tady před ní schováváš! Nemůžeš mi</p>
<p>ostatně s ježkem nikam ani zdrhnout - přestali bychom tě tady</p>
<p>zásobovat jídlem — já i Amazonky, které tě — hloupé holky — pořád</p>
<p>zatím ještě litují jako opuštěného sirotka -</p>
<p>chachááá — a skočily by pro tebe do ohně! Uvědom si, že jsi bez koruny — nikde si zatím nic</p>
<p>nemůžeš vydělat - taky by tě hned chytili a poslali zpátky do polep-</p>
<p>šovny, co jsi z ní vzal roha — a tak jsi na mně hrozně závislý - “</p>
<p>Cizinec něco nevrle bručel, asi se mu nezamlouval Rejholcův výhružný tón. Ale nakonec rukoudáním Rejholcovi slíbil, že příští týden ve středu zde bude mít již docela určitě připravený “papír” k výměně za půjčení ježka — a že sem Rejholec neponese tedy ježka opět zbytečně</p>
<p>- a pak další středu mu ježka vrátí, aby si s ním potom už dělal, co</p>
<p>chce!</p>
<p>Když Rejholec odcházel, vyzval Cizince: “Pojď si za mnou dolů vytáhnout lano do okna.</p>
<p>Polezu po něm dolů! Nechce se mi z té výšky potmě skákat. A drátem se lano nahoru do okna tak těžko dostává! Víš to sám dobře, když ses odvážil dnes odpoledne jít ven a musel jsi ho tam nahoru cpát, aby neviselo z okna po zdi a nikdo aby si ho nevšimnul!”</p>
<p>Cizinec se nevrle zatvářil —ale uznal, že Rejholec má pravdu, a tak s ním vyšel ze svého doupěte a oba společně sestupovali po vrzajících schodech. Rejholec svítil baterkou.</p>
<p>Rychlé šípy a Losna čekali, až oba sešli po prvním oddělení schodů a po chodbě mířili k dalšímu. A když jejich kroky dozněly kdesi dole, vyběhli v největší možné tichosti ze svých úkrytů a jako jeden muž v rychlosti zamířili k závěsům, aby nahlédli za ně.</p>
<p>Spatřili tam ve svitu petrolejky to, co předtím na vteřinu již Mirek: půdní prostor, ověšený částečně starými koberci, rozpáranými pytli a potrhanými</p>
<p>pokrývkami,</p>
<p>zčásti</p>
<p>ohraničený</p>
<p>zděnými stěnami podkroví. A v něm kavalec s několika nesloženými pokrývkami a polštáři, postavené bedny s nádobím —• nějaké misky — teď už Rychlé šípy věděly, proč Rejholec pořád nosí tornu, a co v ní má! Kdesi v šeru se kupila hromada nějakého šatstva, snad Amazonkami věnovaného, či Cizincem si sem nanoseného z nějaké žebroty k tomuto podivnému tajnému bydlení.</p>
<p>Na jednom malém stolku, kde také stála lampa, byly rozložené jakési knížky a noviny, či cosi podobného. Rychlonožka se chtěl ke stolku rozběhnout, ale Mirek varovně zasykl: “Nic!</p>
<p>Nikam! Zpátky! Všichni</p>
<p>502</p>
<p>503</p>
<p>dolů, o patro níž — schovat se v té krajní pootevřené místnosti — než se Cizinec vrátí zezdola! A jak nás přejde a půjde nahoru, hned vypadneme a běžíme domů! Už jsme tu dnes nějak moc dlouho!”</p>
<p>Seběhli dolů a ukryli se v místnosti během snad několika vteřin. S napětím očekávali kroky vracejícího se Cizince. V jeho přibližujících se krocích bylo něco hrůzného, děsivého. Když přešel a vystoupil po schodech do svého doupěte, potmě se zvolna dostali dolů do chodby s oknem.</p>
<p>Po důkladné prohlídce lana, jak je svinuté, spustili se po něm jeden po druhém až na Červenáčka. Ten lano vytáhl nahoru a svinul přesně tak, jak je zde teď našli —a pak se spustil z okna bez lana, do nastavených nárua všech chlapců. Vyzdvihnutý Jarka na Mirkových ramenou pak ještě přivřel okenici — a za chvíli poté bylo už ztemnělé zákoutí u Kocouřího hrádku tiché a opuštěné. Tak tiché a opuštěné, jak bylo, když tam vždycky přibíhal Losna, aby zde marně hledal vždy tak záhadně zmizevšího Rejholce.</p>
<p>Kráčeli chvatně od Kocouřího hrádku ještě kus cesty s Losnou, až se od nich odpojil a zmizel ve tmě a mlze do hlubin Stínadel.</p>
<p>34 Konec TAM—TAMU</p>
<p>Návrat Rychlých šípů z Kocouřího hrádku byl tak pozdní, že na schůzku v klubovně nebylo ani pomyšlení, i kdyby byla sebekratší.</p>
<p>A tak se k ní sešli až příští den k večeru, po napsání úkolů a přípravě k pátečnímu vyučování.</p>
<p>Ale schůzka nezačínala právě radostně! Jarka, Jindra, Červenáček a Rychlonožka se těšili na rozpravu o včerejším dobrodružství v Kocouřím hrádku, při kterém se k svému pátrání dověděli tolik nových údajů a nadto přitom ještě konečně spatřili — i když jen ve tmě — toho záhadného Cizince.</p>
<p>Ale Mirek vypadal nějak ustaraně, byl nemluvný — a když provedl zahájení schůzky, místo aby začal řeč o tak vzrušujícím včerejšku, pravil: “Tak už to tady máme! Už je to tu!</p>
<p>Nesmíme vydávat TAM—TAM! Ředitel si mne zavolal dnes o přestávce do ředitelny, a tam mi to řekl jasně a naplno! Je prý konec s TAM— TAMEM! Už ho prý nebudeme smět vydávat, aspoň ne tak, jak jsme ho vydávali až dosud! Snad ještě něco prý vymyslí — ale moc naděje nám nedává! To víte, jak mi bylo!</p>
<p>Ale moc ptát jsem se nemohl — tím spíš ne protestovat — to jistě uznáte!?”</p>
<p>Po této pochmurné nedobré zprávě se klubovnou rozhostilo zklamané ticho. Konec TAM—TAMU! Už nikdy vydávat TAM—TAM!</p>
<p>Jak bylo vždy vzrušující jeho sestavování, psaní i rozmýšlení, co a jak do něj napsat — a co naopak zase utajit, aby se neprozradilo něco, co by mohlo v pátrám něco pokazit, někoho ve Stínadlech poplašit, varovat! A pak se vždy začalo odpočítáváním papírů na výtisky, tisknout, sešívat…</p>
<p>A jak to Rychlé šípy těšilo a povznášelo, když se</p>
<p>pak</p>
<p>TAM—TAM</p>
<p>rozletěl</p>
<p>do</p>
<p>všech</p>
<p>druhostranských ulic, ba i dál, za hranice Druhé strany</p>
<p>— a když přicházely zprávy o tom, jak čtenáři jeho řádky jen hltají a o zprávách v něm mezi sebou hovoří, dohadují se, obdivují odvahu Rychlých šípů a uvažují o dalším vývoji událostí ve Stínadlech!</p>
<p>Tak tohle všechno tedy už nemá být a také nebude! A to se musí stát zrovna a právě teď, kdy vše dostává takový vzrušující spád — a kdy — jak se zdá — Rychlé šípy postoupily svou výpravou do Kocouřího hrádku o velký kus cesty v pátrání po tom, co Velkého Vonta Vládu Dratuše tak děsí a rdousí… A kdy se TAM— TAM dočkává stále většího a většího odběru u svých čtenářů! Zatímco prvního čísla chlapci vyrobili a prodali padesát výtisků, druhé číslo už museli vytisknout ve sto výtiscích, třetí mělo sto pětadvacet výtisků —a tak počet stále stoupal, až páté číslo už tiskli ve sto osmdesáti výtiscích —a ještě se ho nedostávalo, jak říkal Jirka Rymáň, přítel Rychlých šípů, který měl prodej TAM— TAMU na starosti.</p>
<p>Však také již Rychlé šípy u chystaného šestého čísla počítaly se dvěma stovkami výtisků a sháněly pro ně papír. Ten stínadelský, od myší okousaný a z Opuštěného dvora přinesený, byl vypotřebovaný!</p>
<p>Chlapci i děvčata z Druhé strany si už zvykli TAM—TAM kupovat, už jim nestačilo — tak jako dříve — TAM—TAM si jen vypůjčit, přečíst a dát ho zase dál! Každý chtěl mít TAM—TAM</p>
<p>svůj, doma! Schovával si jeho čísla a umiňoval si, že si je dá svázat, až bude TAM—TAMÚ hodně.</p>
<p>Někteří hoši a děvčata kupovali i dva—tři výtisky od každého čísla a posílali je i do jiných měst svým bratrancům a sestřenicím, nebo kamarádům.</p>
<p>“A zrovna teď má být s TAM—TAMEM</p>
<p>konec!” zuřil Červenáček.</p>
<p>“A jak budeme informovat Druhostraníky o tom, jak pokračuje naše pátrání?” uvažoval ustaraně Jarka. “Tohle se nemělo stát!”</p>
<p>“A já vím,” bědoval Rychlonožka, “že ti plantážníci ze Dvorců si 504</p>
<p>505</p>
<p>budou toho svého fialového Sběrače tisknout a vydávat klidně dál — — a přeberou nám všechny čtenáře! Každý bude kupovat Sběrače, když TAM—TAM nebude vycházet! A ti lotři se nám ještě budou chechtat…”</p>
<p>“Panečku — a Bratrstvo Kočičí pracky… to bude něco pro ně!” trpce dodal Jindra. “Už vidím v duchu Bohouše a Štětináče, jak lítají po ulicích se Sběračem v ruce a pořvávají Sběrač právě vyšel, kupujte Sběrače, TAM—TAM už nikdy nevyjde!”</p>
<p>“Říkali ve škole kluci od Rozdělovací třídy, že prý dnes nový Sběrač vyšel — ale ve třídě ho ještě nikdo nečetl — a já ho taky ještě neviděl!” pravil pak zase Jarka.</p>
<p>“Kéž by v něm nebylo už nic psáno o Kocouřím hrádku!” toužil Mirek. “Ti plantážníci se kolem té barabizny nějak moc potloukají — — něco tam čenichají — možná ty honby na kočky jsou jen takovou nějakou záminkou…”</p>
<p>“Víte ale, že je to vlastně moc dobře, když TAM—TAM zatím nesmíme vydávat?” zvolal pak náhle Jarka. Chtěl ještě něco dodat, ale bouře údivu i nesouhlasu se snesla na jeho hlavu a umlčela ho.</p>
<p>“Jak to — tak ty snad s tím ještě nakonec souhlasíš, že TAM—TAM už nebude vycházet?”</p>
<p>bouřil jindy tak klidný Jindra. A Mirek dodal: “Proč je to dobře? Vysvětli nám to!”</p>
<p>“Protože bychom do něj nemohli napsat zatím ani slovo o tom, co jsme se dověděli v Kocouřím hrádku — a že jsme tam vůbec byli!” uklidňoval je Jarka. “Musíme naopak udržet v nejhlubší tajnosti, že v Kocouřím hrádku přebývá nějaký podivný podezřelý chlapík, který drží Velkého Vonta v šachu tím papírem neznámého obsahu.</p>
<p>Dále pak to, že se chystá převzít od Rejholce ježka v kleci, aby si podle něj udělal model pro sériovou výrobu!</p>
<p>Můžeme tohle do TAM—TAMU napsat?</p>
<p>Stovky Vontů by vtrhly do Kocouřího hrádku a toho neznámého Cizince by tam snad utloukly, kdyby se o něm z TAM—TAMU dověděly! A co by se stalo s Vláďou Dratušem a jeho Žlutým květem, kdyby se Vontové z TAM—TAMU</p>
<p>dočetli, že ježka v kleci — ten posvátný talisman Stínadel — za nějakým záhadným účelem Cizinci dokonce cpe do pracek!</p>
<p>A můžeme snad do TAM—TAMU napsat, že si tam ti dva darebáci budou ve středu z ručky do ručky předávat ten podivný dopis a ježka v kleci?</p>
<p>Dovedete si představit, jak bychom všechno pokazili, kdyby TAM—TAM s tímhle vším vyšel?</p>
<p>Vyplašili bychom jak toho Cizince, který by jistě ještě v ten den, co by TAM— TAM vyšel, zdrhnul z Kocouřího hrádku i s tím důležitým papírem, tak Rejholce, který mu tam ponese hlavolam! — No, a co jiného byste chtěli do TAM—TAMU psát? Nic jiného nového, než ty objevy a zprávy z Kocouřího hrádku nemáme! Tak buďme opravdu jen rádi, že zatím TAM—TAM</p>
<p>nesmíme psát!”</p>
<p>“To je pravda!” přisvědčil Mirek. “Opravdu je to tak, že nejmíň do příští středy, kdy má dojít v Kocouřím hrádku k těm čachrům mezi Cizincem a Rejholcem, nemůžeme o tom nic napsat — a tedy ani nový TAM—TAM vydat! Tak zatím žádné nářky nad zákazem jeho psaní! Však se uvidí, jak vše dopadne!”</p>
<p>“Ale co se má dít dál? Co budeme dělat dál?”</p>
<p>volal netrpělivě Červenáček. “Ve středu Cizinec dostane do pracek ježka v kleci… může s ním zdrhnout, někam ho zašantročit, nebo ho i doopravdy někde ztratí, v nějaké dílně mu ho třeba seberou — a to je přece hrozné nebezpečí! To nesmíme připustit!”</p>
<p>“Taky to nepřipustíme!” řekl pevně Mirek.</p>
<p>“Půjdeme do Kocouřího hrádku ve středu taky, jako Rejholec, ovšem jen o něco dřív než on! Snad se nám podaří dostat se tam tak nepozorovaně, aby nás Cizinec neuslyšel! Někde se tam ukryjeme — a až Rejholec přijde a bude si s nim předávat ježka za ten papír, musíme se z úkrytů na oba vrhnout a věci jim vyrvat, děj se co děj! Je to jediná — a zdá se, že i ta poslední — příležitost zmocnit se ježka i toho papíru-dopisu zároveň.”</p>
<p>Jarka pokyvoval souhlasně, ale i starostlivě hlavou a pak promluvil on: “Ano — vypadá to tak — a nic jiného nám asi nezbude! Jinde a jindy než tam v tu středu v Kocouřím hrádku se nám to už asi nepodaří nikdy! Jinak by bylo navždy asi se vším konec!”</p>
<p>“Ale to musíme vypracovat strašně podrobný a přesný plán, jak to všechno bude!” rozčileně volal Jindra a vzrušením vstal ze židle a přecházel klubovnu sem a tam. “Co když nás tam uvidí dřív, než my je</p>
<p>- co když se nějak prozradíme — a oni ježka i ten dopis nebo co to</p>
<p>je zahodí někam do tmy, mezi ty krámy — a my už ty věci nenajdeme do smrti - nemůžeme tam přece hledat do rána — a přitom se pořád</p>
<p>prát s tím Cizincem i s Rejholcem, ti by nás ani v klidu hledat nenechali — i když budeme v přesile! To víte — sami od sebe dobrovolně nám ježka ani ten dopis nevydají — vždyť ty věci jsou pro ně zrovna tak důležité jako pro nás!”</p>
<p>Jindra skončil své naříkavé i vzrušené bouření a opět nastalo chvíli</p>
<p>506</p>
<p>507</p>
<p>ticho. Každý přemýšlel, do jakého dalšího dobrodružství je jejich snaha pomoct Vláďovi Dratušovi i zachránit ježka v kleci již zase zatahuje</p>
<p>— a jak to navléct, aby vše dobře dopadlo.</p>
<p>“Ale to vám řeknu,” vykřikl pak skoro vášnivě jindy tak mírný a klidný Mirek, “že když to šťastně skončí, a my ježka i papír přineseme domů — že o tom napíšeme takový úžasný TAM— TAM, jaký jsme ještě nikdy nenapsali - i kdyby nám to někdo tisíckrát zakazoval — a i kdyby to měl být TAM—TAM navždycky poslední!”</p>
<p>Jarka chtěl k tomu něco říct - ale už neřekl! Na dveře se ozvalo</p>
<p>tiché zaklepání. Všichni zmlkli, otočili se ke dveřím a Jindra šel otevřít.</p>
<p>35 Velký Vont žádá o pomoc Na prahu dveří — s tmavou neosvětlenou chodbou za zády — stanul muž v klobouku a s tmavými brýlemi na očích. Nikdo z Rychlých šípů ho neznal, ale záhy se vše vysvětlilo.</p>
<p>“To jsem já —Rychlé šípy - Losna!” Příchozí si sundal klobouk</p>
<p>i brýle — a i kdyby tak neučinil, již podle hlasu ho hned poznali. Ano, byl to on, a nikdo z Rychlých šípů se mu nedivil, že sem přišel v přestrojení za dospělého. Všichni měli ještě v živé paměti, co se mu zde stalo při jeho první návštěvě před dvěma měsíci.</p>
<p>“Snad mě nikdo neviděl!” neklidně hovořil Losna a pohlédl za sebe do tmavé chodby.</p>
<p>“Rozběhli jsme se včera od Kocouřího hrádku tak rychle — že jsme si ani neumluvili další setkání — a co vůbec máme podniknout dál po tom všem, co jsme se tam dověděli —viďte?” Při těch slovech si Losna už svlékal dlouhý plášť a přisedl ke stolu na Jindrovu židli. Ten pořád ještě přecházel po klubovně.</p>
<p>“Jsme rádi, že jsi přišel!” řekl Losnovi Mirek.</p>
<p>“Opravdu jsme si včera v tom spěchu a rozčilení zapomněli s tebou něco ujednat! Ale dnes už máme nějaký plán co dál — a tak je dobře, že tě napadlo k nám přijít!”</p>
<p>Jarka potom Losnovi v krátkosti vysvětlil, na čem se zde krátce před jeho příchodem uradili: jak půjdou ve středu do Kocouřího hrádku a pokusí se tam zmocnit se dopisu i ježka v kleci. “Jistě tam zase půjdeš s námi — viď?” končil pak Jarka svou řeč. “Čím víc nás tam bude na ty dva kumpány, tím lip! Každá ruka bude dobrá, půjde opravdu do tuhého — a o všechno!”</p>
<p>508</p>
<p>Losna Jarku poslouchal, ale vyhlížel přitom značně neklidně a nesou-středěně. Bylo skoro jisté a zřetelné, že sem na Druhou stranu nevážil svou nebezpečnou cestu ze Stínadel a v přestrojení jen proto, aby si s Rychlými šípy smluvil další setkám. Něco se asi od včerejška muselo stát tam u nich ve Stínadlech a Losna přišel hlavně kvůli tomu. Jinak by klidně vyčkával doma, ve Stínadlech, až ho Rychlé šípy písemně vyzvou k další schůzce, nebo až za ním sami do Stínadel přijdou.</p>
<p>A tak tomu také i opravdu bylo! Když mu Jarka dopověděl plán, před chvíli zde právě smluvený, Losna zakýval ustaraně hlavou a pak začal mluvit on.</p>
<p>“Asi to opravdu bude to jediné, co můžeme podniknout!” soukal ze sebe pomalu a zamyšleně slova. “Jedině když budeme mít v rukou ježka i ten hrozný papír, snad dopis nebo vzkaz, či co to vlastně je, podaří se nám snad ještě něco zachránit a Vláďovi trochu pomoct!”</p>
<p>“Ještě snad a něco zachránit? A Vláďovi snad trochu pomoct?” opakoval rozhorleně i udiveně Jarka, přičemž kladl důraz právě na ta slova, jež Losna s takovými pochybami vyslovil. “Když hlavolam a papír budeme mít v rukou, tak to přece zachráníme už všechno a ne jen něco, jak říkáš — a Vláďovi pomůžeme úplně a ne snad jen trochu!!”</p>
<p>Losna se na Jarku podíval a zakýval hlavou.</p>
<p>“Kéž bys měl pravdu! Kéž by tomu bylo tak! Ale včera odpoledne a večer se u nás ve Stínadlech stalo moc věd — víte? Zatímco já byl s vámi v tom Kocouřím hrádku, ve Stínadlech se rozběhly zase nové události — do klubovny Žlutého květu se dostavili zástupci Dabinelovců a pak ještě asi čtyř různých ulic — a chtěli na Vláďovi mermomocí, aby jim předvedl ježka v kleci! Nějak se rozkřiklo, že ježka nemá, nevím, kdo to mohl vyžvanit, vždyť vlastně ani já, Vláďův nejvěrnější přívrženec, jsem to jako ani neměl vědět, že ježek u Vládi není - a že je ve váčku na něj u Vládi doma jen kámen!</p>
<p>Pochybuju, že by to po Stínadlech vytruboval Rejholec - ale je</p>
<p>možné, že někde žvanily ty žáby Amazonky!</p>
<p>Zkrátka je zle — no!</p>
<p>Vláďa ke mně přiběhl ještě večer, celý vyděšený — a všechno mi to řekl. Přiznal se mi, taky — to asi v té hrůze z toho všeho — že ježka opravdu doma nemá — a že ho dal Rejholcovi!</p>
<p>Proč, to ale neprozradil, ani když jsem se ho na to ptal — ale zdál se být trochu uklidněný tím, když jsem mu pověděl, že už o tom dávno vím, že ježka předal Rejholcovi. Taky mi připadalo, že Vláďa ani moc nebědoval — a spíš byl rád —když jsem mu řekl, že i vy, Rychlé šípy, o všem víte a Rejholce tajně střežíte! To všechno udělal ten strach — že Vláďa změknul…”</p>
<p>509</p>
<p>“A jak Vláďa ty Dabinelovce a ostatní odbyl?”</p>
<p>ptal se Mirek. “Co jim řekl? Doufám, že tolik rozumu měl, aby jim neřekl, že mají pravdu — a že ježka dal z rukou Rejholcovi k nějakému záhadnému účelu a jednání!?”</p>
<p>Losna se trochu nevesele pousmál. “No to víš, že je odbyl! Řekl jim, že není povinností Velkého Vonta nosit s sebou ježka v kleci pokaždé, když jde do vlastní klubovny, a taky ne ukazovat ho komukoli, kdo o to požádá! Řekl jim taky, aby si počkali do příštích voleb Velkého Vonta — a pak že ježka uvidí! Oni pak všichni měli ještě všelijaké výhružné a pochybovačné řeči — ale nakonec přece jen odešli.</p>
<p>To víte ale, jak to Vláďu poděsilo, i když s tím musel počítat, že hlavolam zpátky od Rejholce nedostane — a že dřív nebo později to přece jen vyjde najevo, že ježka nemá!”</p>
<p>“A proto tím víc se musíme ve středu tam v Kocouřím hrádku činit, abychom hlavolam i papír těm lotrům vyrvali z drápů!” vykřikl vášnivě Rychlonožka.</p>
<p>“No ale to není ještě všechno!” pokračoval zachmuřeně Losna dále. “Stalo se ještě něco! A to něco způsobilo Vláďovi zase ještě mnoho dalších strachů a přimělo ho k nečekanému rozhodnutí, Rychlé šípy, jen si to představte: Vláda Dratuš ve chvílích největších úzkostí, jaké asi kdy v životě poznal (a tak to taky doslova řekl), vás prosí za odpuštění, že se s vámi rozešel — a prosí vás, abyste mu pomohly, pokud to ještě jde — a abyste k němu přišly!”</p>
<p>Po jeho slovech nastalo v klubovně hluboké ticho. Velký Vont, který tak tvrdě a hněvivě po celé týdny odmítal pomoc Rychlých šípů ve svém záhadném trápení, a dokonce si ji zakazoval, najednou obrací — najednou je dokonce prosí - to bylo i na Rychlé šípy něco tak překvapujícího, ohromujícího, že chvíli nikdo z nich doslova nebyl schopen promluvit.</p>
<p>Až potom se jako první vzpamatoval Mirek: “To je opravdu neuvěřitelné — ale přesto zase pro nás velmi potěšitelné — teď se nám bude mnohem snadněji pomáhat mu, když víme, že o naši pomoc stojí — — jistě nám taky i ledaco snad vysvětlí — hlavně co je v tom papíru, který mu nahání takovou hrůzu, že kvůli němu i ježka v kleci vydal navždycky z rukou a ztratil tím i Velké Vontství — a navždycky se stane psancem Stínadel…”</p>
<p>“A co bylo to něco, co u Vládi způsobilo takovou změnu vůči nám - a takový další příval strachu?” přerušil Mirka Jarka. “Víš to?”</p>
<p>“Ano — vím!” vydechl Losna. “Bylo to tohle!</p>
<p>Tohleto to bylo!!” Při těch slovech vytáhl z náprsní kapsy složený a trochu pomačkaný arch papíru.</p>
<p>Byl potištěný fialovým tiskem. Každý ten tisk znal! Byl to Sběrač, časopis Plíhalovců ze Dvorců!</p>
<p>36 Zděšení Bratrstva Kočičí pracky “To je to nové číslo, co dnes vyšlo?” zeptal se Jindra a vztáhl po Sběrači ruku.</p>
<p>“Ano - ale vyšlo už včera!” opravil jej Losna, “a do Stínadel se</p>
<p>dostalo včera navečer. A chudák Vláďa ho dostal do rukou ještě před mým návratem z Kocouřího hrádku!”</p>
<p>“No — a to takový ubohý časopejsek jako je Sběrač nahnal Vláďovi tolik strachu?” ušklíbl se posměšně Cervenáček. “Co to v něm je?”</p>
<p>Losna držel Sběrač stočený teď do roličky, pořád ještě v ruce, jako by jej snad Rychlým šípům ani nechtěl půjčit, volným koncem roličky bubnoval do dlaně levé ruky — a zvolna ukusoval: “No — co v něm je!? Plíhalovci se v něm</p>
<p>především</p>
<p>neopatrně</p>
<p>vytahují,</p>
<p>jak</p>
<p>spolupracují současně s Dabinelovci i s Uctívači ginga, ač to jsou dvě z nejmocnějších vontských skupin — a že se tohle ani Rychlým šípům nepodařilo!</p>
<p>Pak je tam mnoho podrobností, která stínadelská ulice koho bude volit za nového Velkého Vonta, Žlutý květ s Vláďou Dratušem už je prý nemožný a že se brzy rozsype a řada ulic že se od něj odtrhne a nedá mu už své hlasy…”</p>
<p>“No — a tohle že nahnalo Vláďovi tolik strachu?” divil se Jarka, “vždyť už mu to může být jedno, kdo bude Velkým Vontem po něm — vždyť s tím přece musel počítat, že on v té funkci nezůstane — sám se vlastně o ni už připravil tím, že vydal z ruky hlavolam — ten přece od Rejholce a od toho lotra tam na Kocouřím hrádku už nikdy v životě nedostane zpátky…”</p>
<p>Losna si přestal ťukat Sběračem o dlaň levé ruky, rozbalil jeho roličku a řekl: “To ne! Tohle ho opravdu tak moc nepolekalo! Ale je tam něco jiného — a taky se tam píše něco o vás! Píše to ve zvláštním článku Bratrstvo Kočičí pracky. Přečtěte si to!” Při těch slovech podal Sběrač Mirkovi a ukázal v něm na červeně orámovaný článek. A Mirek jej začal nahlas číst. Článek byl psaný vychloubačně, ale jinak 510</p>
<p>511</p>
<p>křečovitě napodoboval styl TAM—TAMU.</p>
<p>Přes vážnost chvíle a rozrušení všech smíškové Rychlonožka a Červenáček občas vyprskli smíchy nad některými slovními obraty.</p>
<p>“Drazí čtenáři našeho tak oblíbeného a rozšířeného časopisu Sběrače, se kterým my — všem vám dobře známé a proslulé Bratrstvo Kočičí pracky úzce spolupracujeme,” začínal článek, “musíme vám s lítostí oznámit, že ohlášený zvýšený prodej sušených kočičích tlapek ze zabitých stínadelských koček, který jsme vám ještě v minulém Sběrači nabízeli, se přinejmenším velmi zpomalí, ale také snad i ustane docela!</p>
<p>Jak víte, jsme parta kluků odvážných a statečných — jinak bychom si do Strnadel na lovy koček i za jinými účely netroufli! Byli jsme tam vyzváni nějakými starými lidmi z přízemí podivného stavení Kocouřího hrádku, abychom tam vychytali kočky. Celé okolí je prý jimi zamořeno a některé z nich jsou prý dokonce vzteklé. Také prý obyvatelé domu i v okolí nemohou v noci spát, jak kočky vřeští a mňoukají, zejména za měsíčních nocí. No to víte, to bylo něco pro nás! Je to tam úplný kočičí ráj. Už jsme se tam také několikrát vypravili — a několik zdivočelých koček se nám podařilo chytit. (Tlapky z nich už jsme dodali prvním zájemcům na Druhé straně i ve Dvorcích.)</p>
<p>Ale už je konec našim výpravám do toho ponurého strašidelného domu! Při té poslední se nám tam přihodilo něco naprosto neočekávaného, zažili jsme tam něco, s čím nechceme mít nic společného! Nevíme, jestli tam už byly Rychlé šípy — ale jestli to také zažijí jako my, poběží ze Stínadel jako diví a budou přitom křičet strachy, až se to bude rozléhat</p>
<p>— a nepřestanou volat a křičet, ani když už budou v bezpečí za Rozdělovači třídou na Druhé straně! A tam do toho domu už nikdy nepáchnou, tak jako tam nepůjdeme už nikdy my, i když jsme o mnoho udatnější a statečnější než oni — a i když je tam koček k nespočítání!</p>
<p>My jsme si slíbili mlčenlivost před naší posvátnou kočičí prackou — to je náš talisman! Ještě štěstí, že s námi nebyl náš malý Bohouš! Tak se na nás nezlobte, že další objednávky těch slíbených tlapek zatím nemůžeme</p>
<p>vyřídit,</p>
<p>dokud</p>
<p>nenajdeme</p>
<p>ve</p>
<p>Stínadlech nějaké jiné loviště. S úctou Bratrstvo Kočičí pracky.”</p>
<p>Mirek</p>
<p>dočetl,</p>
<p>a</p>
<p>Rychlonožka</p>
<p>vzápětí</p>
<p>pochybovačně a opovržlivě vybuchl: “Pcháá — co se jim to tam asi mohlo stát, těm plantážníkům!?</p>
<p>Asi</p>
<p>se dostali až na půdu a narazili tam na doupě toho Cizince - a možná</p>
<p>že tam dokonce on sám byl schovaný a vybafnul na ně - a oni se vyděsili a zdrhli!”</p>
<p>Losna však vrtěl zamítavě hlavou a odporoval: “Ale ne — ne — to</p>
<p>muselo být něco jiného, sám zatím nevím co -</p>
<p>ale ten článek působil</p>
<p>na Vláďu drtivě, i když nic nevěděl o tom, že se na Kocouřím hrádku ukrývá ten záhadný Cizinec, který mu vyhrožuje tím papírem. Ten celý Kocouří hrádek je ještě nějak jinak spojený s něčím, co Vláďu tak drtí — a ty divné zvěstí tady v tom článku — ty byly asi tím hlavním důvodem, proč mě k vám posílá s prosbou o pomoc!</p>
<p>Kdyby on mi ale chtěl jenom říct něco víc -</p>
<p>možná že by šlo</p>
<p>všechno lip kupředu, hlavně ta nějaká pomoc, abychom rozuměli všemu, co se kolem něj děje — a co ho tak ničí…”</p>
<p>“Snad až k němu přijdeme, dovíme se něco dalšího - ” uvažoval</p>
<p>Jarka. “Třeba roztaje a prozradí nám všechno!”</p>
<p>Chvíli pak ještě hovořili o všem, co je čeká — hlavně však o tom, jak zařídit setkání s Vláďou Dratušem. Nakonec dohodli, že se k němu Rychlé šípy vydají do Stínadel v sobotu k večeru — a Losna že je bude čekat na místě všem známém, kterému se ve Stínadlech říká Prasklý džbán. Bylo to poměrně blízko Druhé strany, několik uliček od Rozdělovači třídy — a Losna bude dělat Rychlým šípům spolehlivého vedoucího na cestě do kůlny, kde Žlutý květ má svou klubovnu.</p>
<p>“Moc vás asi neuchráním, kdyby se cestou něco semlelo,” usmál se Losna pochybovačné, “ale trochu bych snad přece ještě pomohl! Vždyť pořád ještě patřím k Vontské radě, i když její dny už jsou asi sečtené!” S těmito slovy vyšel opatrně z klubovny do temné domovní chodby, kde si nasadil černé brýle a klobouk — a když napřed ještě Červenáček vyšel před dům na výzvědy, něčíhá-li tam na Losnu zase nějaká parta ze Stínadel, jako tenkrát rabiáti z Modré hvězdy, když k Rychlým šípům přišel Losna poprvé…</p>
<p>37 Cestou od Prasklého džbánu Čas rychle plynul. Dny byly již krátké, počasí vonělo pozdním podzimem. Vítr přinášel do ulic zase tu známou smutnou vůni uvadlého listí z parků — a v jejich blízkosti byly barevného listí nastlány celé závěje.</p>
<p>Ze Stínadel vítr až sem na Druhou stranu do jejích okrajových ulic také však přinášel občas ohlas válečné písně Vontů, písně bezeslovného a výhružně znějícího nápěvu. Vše se tam schylovalo k nějakým velkým událostem.</p>
<p>512</p>
<p>513</p>
<p>Jednotlivé skupiny ulic se svými náčelníky usilovaly o uchvácení moci a připravovaly se k volbám. Dosavadní Vontská rada, řízená ještě jakž takž Žlutým květem — už vlastně skoro bez Velkého Vonta Vládi Dratuše —jako by již ani nebyla, i když se snažila pořád ještě vzbuzovat zdání, že má vedení Stínadel pevně v rukou.</p>
<p>Každý však věděl, že už nemá!!</p>
<p>Časopis Dvorečáků Sběrač svým novým číslem vzbudil na Druhé straně velkou pozornost — a byl to tentokrát opravdu hlavně ten článek Bratrstva Kočičí pracky! Dlouhé Bidlo a Štětináč nechtěli nikomu říct více, než co napsali do Sběrače. A tak hoši a děvčata zastavovali Rychlé šípy na ulicích i ve škole a ptali se jich, co že se to Bratrstvu Kočičí pracky tam kdesi v tom Kocouřím hrádku stalo, a jestli to oni vědí!</p>
<p>Naléhali také na Rychlé šípy, aby už vydaly nové číslo TAM—TAMU a neponechávaly Druhou stranu v nejistotách o vývoji událostí ve Stínadlech.</p>
<p>A hoši Rychlých šípů jim k svému velkému zármutku ani nemohli říct, že TAM—TAM již asi nikdy nevyjde! Alespoň ne takový, jaký teď od září vycházel: aby si jej každý za nepatrný peníz mohl koupit a mít doma, jen pro sebe!</p>
<p>Dlouhé Bidlo a Štětináč i nadále mlčeli jako hrob, snad ještě celí zkoprnělí strachem z toho, co zažili — a malý Bohouš nic nevěděl, nezasvětili jej prostě do toho, co se jim v jeho nepřítomnosti v Kocouřím hrádku snad stalo. Ale ustavičně tvrdil, že prý ho Dlouhé Bidlo a Štětináč pořád straší nějakou ohnivou kočkou, kterou tam prý viděli - jenže</p>
<p>on ví, že to není pravda, že si to jen na něj vymysleli, aby se nevyptával — a uraženě všude tvrdil, že z Bratrstva asi vystoupí a přihlásí se k Rychlým šípům!</p>
<p>Ředitel školy, do které Mirek chodil, si Mirka zavolal v pátek o dopolední přestávce do ředitelny a ptal se ho, zda by chtěl se svými Rychlými šípy dělat školní věstník místo TAM—TAMU. Byly by v něm různé zprávy ze školních tříd, soutěže, výňatky z poučných knížek, články k různým výročím - a tak! Mirek dosti neochotně přisvědčil. Neměl odvahu nabídku — či spíše žádost — ředitele odmítnout, když předtím jim ředitel dovolil na školním přístroji tisknout TAM—TAM. Ale byl z toho celý nešťastný — a také hochy v klubu vyhlídkou na psaní nějakého suchopárného školního věstníku v náhradu za lákavý a zajímavý TAM—TAM nijak nepotěšil…</p>
<p>A jak by se — panečku — teď TAM—TAM</p>
<p>zase již psal, když se události opět daly do pohybu, a ve Stínadlech když znovu hřmí vontská válečná píseň dlouho do večerní tmy - a kdy i oni toho všeho</p>
<p>vzrušeného dění jsou a ještě budou účastni!</p>
<p>Snad svým zásahem v Kocouřím hrádku, když dobře dopadne, přispějí k usměrnění alespoň některých stínadelských událostí a snad i k záchraně Velkého Vonta Vládi Dratuše! Snad jeho Velké Vontství a celá vedoucí úloha Žlutého květu přece jen nebudou ztracené, když mu Rychlé šípy vybojují ve středu tam v podkroví Kocouřího hrádku ten děsný,</p>
<p>záhadný, výhružný papír - a samozřejmě i ježka v kleci! Co vše je v sázce!!</p>
<p>S těžkým srdcem a v rozrušení větším než jindy vydaly se Rychlé šípy v sobotu k večeru do Stínadel k Prasklému džbánu, aby se zde sešly s Losnou a pak společně navštívily Dratuše.</p>
<p>Jak je asi přivítá — po té poslední tak nevrle, ba až nepřátelské rozmluvě, kdy se zřekl jejich přátelství a zakázal si dokonce, aby se mu snažili pomoct v jeho záhadném utrpení? A co se od něho asi dozvědí? A dokáží se oni, hoši Rychlých šípů, po tom všem tvářit k němu zase tak vlídně a přátelsky, jako tomu bylo vždy dříve?</p>
<p>S takovými a podobnými myšlenkami se opatrně probíjeli uličkami plnými zjitřených a rozkřičených Vontů až na místo setkání. Losna zde již byl. “Tak jsme tady!” zašeptl Rychlonožka s trochou úlevy, že mají teď vedle sebe jednoho člena Vontské rady. “A kde máš ten Prasklý džbán? Proč se tomu místu tady tak říká?”</p>
<p>“To sám nevím! Opravdu to nevím!” krčil trochu rozpačitě rameny Losna. “To máte těžké! Za prvé nejsem z téhle části Stínadel -</p>
<p>bydlím odtud dost daleko - ale je taky možné, že už to nevědí ani</p>
<p>Vontové, kteří jsou odtud!”</p>
<p>Vydali se rychle směrem, který Losna určil, a on jim cestou — pokud to bylo možné v tom shonu kolem nich — o různých stínadelských názvech stručně řekl mnoho zajímavých věcí.</p>
<p>Některé uličky, nároží, průchody a plácky měly svá pojmenování podle různých událostí, jež se zde kdysi dávno sběhly, jiné zase podle Vontů, kteří zde v minulosti bydleli a ve svém okolí se nějak proslavili. Některá místa dostala jméno podle svého vzhledu, jako například náměstíčko Myší past, do kterého vedla jen jedna ulička.</p>
<p>Také jsou však místa s názvy, o nichž dnes již nikdo neví, jak vznikly, kdo a proč je tak pojmenoval. Tak ani Losna nemohl Rychlým šípům vysvětlit, proč se místům za starou mydlárnou říká Na hadím jazyku, nebo jinde zase třeba Ve vysoké trávě, když po nějaké trávě — ani mezi</p>
<p>514</p>
<p>515</p>
<p>dlažbou — tam nebylo a není ani potuchy — a nikdo z dnešních Vontů si nepamatoval, že by tu i třeba někdy dříve rostla!</p>
<p>“A tadyhle se říká dodnes U tyrana!” máchl pak Losna rukou do potemnělého zákoutí s jedinou — už nazelenale svítící — plynovou lampou, které právě míjeli. “Tady někde prý bydlel kluk rabiát a násilník, ten ovládal všechny ty baráky tady kolem — tedy kluky v nich, abyste rozuměli - a on si je tak otočil kolem prstu, že mu dělali</p>
<p>pomyšlení a skočili by pro něj snad do ohně, i když se k nim nechoval ani trochu hezky. Museli ho poslouchat na slovo — a kdo neposlechl, nebo kdo něco neudělal tak, jak on nařídil, tady v tom koutě ho zfackoval za</p>
<p>přítomnosti ostatních - a ten zfackovaný pak ještě musel nahlas říct Děkuju za spravedlivé potrestání!!!”</p>
<p>“To byl tedy opravdu tyran!” otřásl se odporem Červenáček. “A že si to ti kluci dali líbit!!? Že se na něj jednou nevrhli a nespráskali ho sami?”</p>
<p>“No to víte — on měl na ně asi hrozný vliv — to už dnes nikdo neví, proč a jak to všechno bylo — jen ten název a ta pověst po nich všech tady zůstala! To už je všechno moc dávno!”</p>
<p>Ještě několik dalších podivných příběhů i s názvy míst po nich jim Losna cestou v chůzi přerývaně vyprávěl.</p>
<p>38 Po stopách dávného příběhu Celá ta kůlna, sloužící Žlutému květu za klubovnu, vypadala pořád jako tenkrát, když se sem Rychlé šípy dostaly poprvé, toho letošního slavného jara, kdy se Vláďa Dratuš stal Velkým Vontem. Nezměnilo se v ní také nic od jejich nedávné nešťastné návštěvy, kdy se na ně Vláďa Dratuš tak rozezlil!</p>
<p>Byl tady i plochý nákladní vůz pro koňský potah, na němž si Žlutý květ zřídil místo pro svá klubovní zasedání -</p>
<p>ten vůz, který pak táhli uličkami Stínadel nadšení Vontové, když Žlutý květ zvítězil ve volbách. Jak se to již zdálo být všechno dávno…</p>
<p>A sem také kteréhosi větrného tmavého večera vtrhla —po mnohých týdnech radostné a úspěšné činnosti — podivná tíseň, hrůza z čehosi — která vše zmařila a z ušlechtilého, dobrého a schopného Vládi Dratuše — Velkého Vonta — udělala zničeného roztřeseného chlapce!</p>
<p>Vláďa Dratuš od Losny věděl, že dne k němu Rychlé šípy přijdou.</p>
<p>Byl zde sám a popošel jim vstříc, když Losna</p>
</section>
<section>
<p>pootevřel vrata kůlny a hoši vklouzli dovnitř. V</p>
<p>matném světle dvou petrolejových lamp jej Rychlé šípy viděly, ale nemohly ani poznat, jak se zase ještě změnil od minulého setkání. To bylo tehdy, když tak zlobně odmítal jejich nabídku pomoci mu v jakémsi záhadném trapem — a když s nimi hněvivě ukončil své přátelství.</p>
<p>Teď se k nim blížil se smutným rozpačitým úsměvem v pohublé tváři a mluvil: “Rychlé šípy - kéž by se dalo zapomenout na tu rozmluvu, co jsme zde posledně vedli! Můžete mi odpustit? Byl jsem k vám urážlivý, nevděčný a zlý, ještě za to, že jste mi chtěli pomoct! Ale věřte mi — jen něco velmi hrozného, co mě ničilo a strašilo — a co mne drtí dodnes, mě tehdy přimělo v zoufalství k tak nekamarádskému a nevděčnému chování k vám! Myslel jsem si, že se z toho dostanu nějak sám — že se zachráním svým vlastním přičiněním - a nikdo, ani vy, ani tady Ota Losna,</p>
<p>že se nedoví, co se vlastně stalo.</p>
<p>Ale teď už je zle — tak hrozně zle — a po tom článku v novém Sběrači vidím, že záchrana pro mě není nikde asi už žádná — a že jedinou a poslední mou nadějí jste vy!”</p>
<p>Při této omluvné a často přerušované řeči podával si Vláďa se všemi Rychlými šípy ruku a pak stoupal po malých schůdcích na plošinu vozu, mezi bedny, sloužící za stolky a sedadla. Všichni ho tam následovali.</p>
<p>Mirek odpověděl: “Jsme tady — a nezlobíme se na tebe! Naše nabídka, že ti pomůžeme — ať je to v čemkoli, trvá i nadále. Záleží jen na tobě, jestli nám svoje tajemství svěříš.”</p>
<p>“Neboj se ničeho z naší strany!” doplnil pak Mirkova slova ještě Jarka. “Neboj se ani našeho výsměchu, ani zrady — nic takového ti od nás nepřijde! Jen pomoc, pomoc, snaha pomoct ti, jak nejlíp dokážeme!” Rozrušení na nejvyšší míru usedli na nízké bedničky. Vláďa Dratuš proto, že má zde nyní vyjevit to, co neřekl dosud ani svému nejvěrnějšímu a nejbližšímu spolupracovníku a kamarádovi Otakaru Losnovi — — a Rychlé šípy s Losnou proto, že se toto nepochopitelné Vláďovo tajemství teď snad tedy konečně dozvědí.</p>
<p>Chvíli bylo ještě napjaté ticho. Na ztrhané Vláďově tváři bylo jasně znát, jak ještě i teď váhá o tom všem mluvit. Záře petrolejových lamp nestačila zaplašit tmu v kůlně. A za zády všech sedících vrhala na stěny pitvorné dlouhé a strašidelné stíny. Někde na střeše kůlny ve větru harašila odtržená dehtová lepenka. “Je to už moc a moc stará událost…” začal pak přece jen Vláďa 516</p>
<p>517</p>
<p>Dratuš hovořit přidušeným hlasem, “tak stará, že i můj tatínek, dnes velmi těžce nemocný, byl tehdy tak mladý, asi jako je dnes tady váš Červenáček, nebo Rychlonožka, když se udala! A taky se mého otce velmi týkala, jak hned uslyšíte!</p>
<p>Už tenkrát tady všude panovala rušná činnost všelijakých stínadelských part — a můj otec samozřejmě taky k jedné takové patřil. Tolik už mi o tom všem vyprávěl, jak to tady chodilo, a co oni ve své partě dělali — a jak měli všelijaké smlouvy s okolními ulicemi, Vontové už zkrátka tenkrát byli takoví jako dnes. Tu partu, v níž byl můj otec, vedl prý nějaký Vrána, spolu ještě s Vildou Marešem a jakýmsi Kerhatem. Bylo jich prý dohromady asi osm.</p>
<p>A těm se jednou — to už tatínek sám neví jak — dostala do rukou první vontská kronika — a ještě nějaké písemnosti, smlouvy — a já nevím co ještě… a měli kvůli tomu hrozné řežby s jinými partami, které ty všechny věci od nich chtěly.</p>
<p>Vrána, Vilda, Kerhát a vůbec celá ta parta, co v ní otec byl, zapírali, že nějaké vontské písemnosti mají - ale pak je prozradil — snad úmyslně, či nějakým neopatrným chlubením — jeden z členů party. Ten se jmenoval Karel Dymorák - ale všude tady mu prý říkali zkráceně Dymour.</p>
<p>Parta mu přísahala pomstu. Vyloučili ho z ní a kdekoli ho potkali samotného, vždycky dostal nějakou ránu, když se mu nepodařilo utéct. A jednou ho náhodou načapali dost daleko odtud — a hnali se za ním jako smečka vlků, až jim vběhl do nějakých starých baráků — a tam jim někde zmizel. Vrána prý potom odešel sám napřed domů — doma měli před stěhováním, tak musel pomáhat balit prádlo, nádobí — a tak — — ale ostatní pořád před těmi domy stáli, hlídkovali, jestli Dymorák nevyjde ven — a když dlouho nevycházel, tak se dva nebo snad tři vydali dovnitř Dymoráka hledat.</p>
<p>Našli ho a vyplašili v koutě na pavlači ve druhém poschodí jednoho 7 těch domů — a on, když viděl, že jdou za ním, rozběhl se z pavlače zase dál na schody a do vyššího patra — volal prý na ně ve strachu: Nechtě mě, nechtě mě, čestné slovo, že jsem vás nezradil… A přitom pořád utíkal výš a výš, až jim zmizel znova, někde na nějaké otevřené půdě, v úplné tmě. Byl už večer.</p>
<p>Tak se potichu vraceli po schodech dolů, ven na ulici, protože věděli, že jim Dymorák-Dymour nemůže z půdy nikudy zdrhnout —musel by běžet po těch schodech a průjezdem domu kolem nich.</p>
<p>Byli si tedy jistí svou kořistí —a dole v okolí průjezdu shledávali ostatní členy své party.</p>
<p>Ti ale byli už pryč, nechtělo se jim asi čekat, až ti dva či tři někde na půdě Dymoráka polapí a přivedou ho dolů. A tak v rozmrzelosti odcházejí domů za nimi taky - až na jednoho, obzvlášť vytrvalého a houževnatého. Ten se chce u party proslavit —a tak se vrací do průjezdu domu znova — a zase se chce ještě jednou vydat na půdu Dymoráka</p>
<p>hledat! Určitě tam někde je schovaný, nevyšel ven - to by ho musel</p>
<p>přece vidět!</p>
<p>Už vyběhl do nejvyššího patra, dům je ztichlý a skoro jakoby prázdný, tmavý, jen špatně osvětlený —ale on Dymoura vidí, jak běží někam do hlubin půdy, jak tam klopýtá a padá přes různé trámy, vráží do nějakého starého haraburdí — pak někde něco klaplo — ozval se takový divný šustivý zvuk — a potom už bylo ticho.</p>
<p>Pronásledovatel se bál jít v té tmě dál. Neměl samozřejmě strach ze tmy, ale obával se, že se tam ve tmě schovaný Dymorák bude něčím třeba ohánět, až se k němu přiblíží, že ho třeba i poraní a uteče ven…</p>
<p>Najednou se mu zdá, že odněkud z hloubi půdy slyší nějaké zvuky, snad volání či co!</p>
<p>Nejspíš je to jen zase ta známá Dymourova lest — taková jeho finta — vždycky při pronásledování na útěku volal před</p>
<p>sebe, jakoby na nějaké své kamarády, aby mu pomohli - i když tam</p>
<p>žádní nablízku nebyli!</p>
<p>Ale to už sem z nižšího patra vystupuje po schodech nějaká starší rozzlobená žena a hartusí na toho pronásledovatele: Co tady děláš? Dole řvete v průjezdu, bando jedna uličnická, nahoře někde u půdy nebo dokonce na půdě křičíte — co tady máte co pohledávat!? Ven! Ven! Běžte si dělat rámus k vám domů, když vám to lidi budou trpět!!</p>
<p>Pronásledovatel se nenechá dvakrát pobízet — a běží ze schodů dolů a z domu ven. Už je taky hodně pozdě — a on na hlídkování a na číhání na Dymoura-Dymoráka před domem nemá už ani čas, ani chuť. A tak jde jako poslední taky domů.</p>
<p>Druhý den se ale doví, že Dymorák nepřišel do školy! A pak se k večeru roznesla po okolí zpráva, že dokonce není ani doma, a to prý už od včerejšího odpoledne, kdy ho přece s partou pronásledovali do těch domů!</p>
<p>Policie začíná po Dymorákovi pátrat — ale ten pronásledovatel dostává strach, že se Dymourovi na půdě třeba něco stalo — a že by ho z toho třeba obvinili! Taky že by ho vyslýchala policie! Z toho má ještě větší obavy! Proto mlčí a nic neoznamuje!</p>
<p>Pořád ještě doufá, že Dymorák se z té půdy vrátí domů sám, až se třeba vzpamatuje…</p>
<p>518</p>
<p>519</p>
<p>Ale hodiny ubíhají - a už je tu druhý večer, kdy Dymour není</p>
<p>doma, pak druhá noc — a třetí den - a každým tím uplynulým dnem</p>
<p>a</p>
<p>nocí</p>
<p>se</p>
<p>zvyšuje</p>
<p>úzkost</p>
<p>toho</p>
<p>pronásledovatele,</p>
<p>že</p>
<p>svou</p>
<p>liknavostí</p>
<p>a</p>
<p>nerozhodností zmeškal a zanedbal příležitost Dymoura nalézt a snad ještě zachránit tím, že by byl na policii zavčas oznámil, kam že to Dymoura tehdy zahnali - a kde ho mají lidi hledat!”</p>
<p>39 Policejní výslech</p>
<p>Vláďa Dratuš se na chvilku zastavil ve svém vyprávění, ale Rychlé šípy ho nepobízely, aby mluvil dál. Bylo na něm vidět veliké rozechvění, až úzkost, snad z toho, co již řekl, nebo co se ještě chystal povědět.</p>
<p>Někde venku na střeše kůlny odtržená krytina pořád ještě občas temně zabušila v poryvu větru na střešní prkna kůlny a vítr hučel ve skulinách stěn. V jedné z obou lamp dohoříval petrolej, lampa uhasínala a Losna raději sfoukl její plamen, aby knot nedoutnal. V kůlně teď bylo ještě větší přítmí. Vláďa se nejistě rozhlédl kolem sebe a pak pokračoval:</p>
<p>“Policejnímu výslechu ten pronásledovatel ale přece jen neušel, i když vše, co o zmizení Dymoura věděl, tajil sebevíc! Policie se brzy dověděla, že Dymoráka v den jeho zmizení pronásledovalo do okolí těch domů několik chlapců. Viděli je různí lidé, někteří z nich znali toho či onoho, jiní snad dokonce Dymoráka.</p>
<p>Zjistit jména všech Vontů i s tím, který ho pronásledoval jako poslední, bylo pro policii otázkou několika hodin.</p>
<p>Vyslýchali je všechny najednou i zase každého zvlášť —a ten pronásledovatel se musel moc a moc přemáhat, aby neprozradil, že on slyšel Dymoura jako poslední a to dokonce až tam na půdě domu, kam ho zahnal. A že ví, který dům to byl! Na štěstí pro něj si nikdo z těch ostatních vyslýchaných Vontů ani neuvědomoval, že on tam snad zůstal před domem jako poslední —a tak žádný z nich nevěděl, že se tam pak za ním dokonce vydal nahoru po schodech — a že ho slyšel až někde z podstřeší domu.</p>
<p>A tak jen pořád opakoval tvrdošíjně — i když asi jistě ustrašeně a rozechvěně asi tohle: Ano — ano — utíkali jsme za Dymorákem — to je pravda - ale nic jsme mu neudělali — vždyť jsme ho vlastně ani</p>
<p>nedohonili - pak se nam někde v těch barácích ztratil — měli jsme</p>
<p>strach jít tam do nich za ním — byla už tma -</p>
<p>a tak jsem šli domů.</p>
<p>520</p>
<p>Nikdo z vyslýchaných — kromě toho nejvytrvalejšího pronásledovatele — si ani nepamatoval, kdo odešel domů dřív a kdo později - a on</p>
<p>to samozřejmě neřekl, že tam nakonec zbyl jako poslední!</p>
<p>Policie nepřikládala jeho rozechvění a strachu nějakou mimořádnou pozornost! Vždyť nejen on, ale i ostatní, a bylo jich pět nebo šest či kolik, byli hrozně rozrušení, jednak tím záhadným zmizením Dymoura, kterého ještě nedávno viděli, ale taky tím přísným policejním výslechem.</p>
<p>Každý z nich byl na policii určitě poprvé v životě - a to víte, policie se při takovém výslechu s nikým nemazlí — a dovede na vyslýchaného spouštět pořádnou hrůzu — i když je to jen kluk!</p>
<p>Pronásledovatele spolu s ostatními kamarády tedy propustili z bezvýsledného výslechu domů -</p>
<p>několikrát je tam pak později volali zase ještě znova, něco tam museli podpisovat - ale nakonec všechno</p>
<p>utichlo — a Dymoura už nikdy nikdo nespatřil, i když všechny ty baráky kolem tenkrát prý důkladně prohledali. Jeho záhadné zmizení se považovalo za nevyřešený případ.”</p>
<p>Vláďa Dratuš se teď odmlčel podruhé — a vyhlížel ještě unaveněji a ještě vyděšeněji. Tak silně na něho samotného zřejmě ten podivný dávný příběh působil.</p>
<p>“To je zvláštní…” zašeptl pak Mirek — a hlasitěji dodal: “Tak se mi zdá, že na něco, co trochu s tímhle vším souvisí, jsme narazili tenkrát v zahradě Uctívačů ginga! Pamatujete se, jak nám dali Vontové z party Rezavých klíčů ty klíčky od nějakých dvířek v té záhradě, kam se sami báli jít?”</p>
<p>“Ano — vždyť jsme o tom psali taky tenkrát v TAM—TAMU!” přisvědčil pohotově Jarka.</p>
<p>“Když jsme tenkrát dvířka ve zdi odemkli, našli jsme uvnitř bedny a bedničky na seděni, něco jako tady na tom voze. Asi se tam někdo scházel, nějaký klub či co! A na té jedné bedně, co měla sloužit jako stůl, byl lístek a na něm asi tahle slova:</p>
<p>“Vildo —Dymoráka ještě nenašli. Všechno svádějí na nás, že jsme mu asi něco udělali.</p>
<p>Kerhát s námi už nechce mít nic společného — — zakopal jsem všechny věci na Červených schodech, pod tím pětibokým kamenem - já to mám dobré — já se budu stěhovat ze Stínadel pryč — ale vy tu musíte zůstat! Na shledanou snad někdy za dlouho! Vrána.”</p>
<p>“A mně se ta jména Dymorák—Vrána— Kerhát zdála hned nějak povědomá, když je tady Vláďa teď při vyprávění vyslovoval!” řekl Rychlonožka.</p>
<p>521</p>
<p>“Ano</p>
<p>—</p>
<p>jména</p>
<p>jste</p>
<p>možná</p>
<p>trochu</p>
<p>pozapomněli — ale to si pamatujete určitě — viďte — jak jste pak na ty Červené schody šli a vykopali tam první Vontskou kroniku a snad ještě nějaké jiné písemnosti!” dodal Vláďa.</p>
<p>“A vrátil se ten Dymorák někdy i třeba později?” ptal se Červenáček.</p>
<p>“Ne —” vydechl tiše Vláďa. “Nikdy! Vždyť jsem to už řekl, že ho už nikdy nikdo neviděl!”</p>
<p>“A kde se to vlastně stalo? Víš to? Nebo — pamatuje si tvůj tatínek, který dům to byl, kde Dymour zmizel?” naléhal na Vláďu Jarka.</p>
<p>Vláďa Dratuš se na něho dlouze zahleděl — a bylo na něm patrné, jak sám se sebou nějak bojuje. Jako by chtěl odpovědět — a přesto ví, že nemůže. Že nesmí! Všichni mu viseli očima na rtech.</p>
<p>Ale pak přece jen odpověděl —a to co řekl, bylo naprosto nečekané a Rychlým šípům to až vyrazilo dech: “Jak by se nepamatoval!! Taková hrůza!! Byl to dům - taková stará barabizna už tenkrát prý to byla</p>
<p>- a jmenoval se tak, jak se mu říká dodnes! I vy ten dům znáte! Vždyť jste v něm už byli, jak mi tady Ota Losna řekl!</p>
<p>Byl to Kocouří hrádek!”</p>
<p>40 Podivné přání</p>
<p>Pro Rychlé šípy i pro samotného Losnu to bylo veliké překvapení! Všichni chvíli mlčeli, nebyli prostě mocní slova. Losna promluvil, či vlastně až skoro vykřikl jako první: “Ale — ale to jsi mi nikdy neřekl! Vláďo -</p>
<p>proč jsi mi neřekl, že</p>
<p>se to stalo zrovna v tom domě, kde se teď ukrývá ten záhadný Cizinec — a kam za nim chodí Rejholec od Uctívačů ginga - a - a — a kde</p>
<p>se snad příští středu rozhodne, jak to s tebou a vůbec s celým Žlutým květem dopadne!?” Mluvil pořád rychleji a rychleji, až skoro pobouřeně a vyčítavě.</p>
<p>“Nemohl jsem - nechtěl jsem, Oto!” unaveně odmítal jeho výtky</p>
<p>Velký Vont. “A kdyby nebylo toho podivného článku ve Sběrači — víte, o tom, jak se Bratrstvo Kočičí pracky v Kocouřím hrádku něčeho vylekalo, neřekl bych ti to ani teď, že o Kocouřím hrádku něco vím - a taky tady Rychlé šípy bych nikdy nevolal na pomoc!”</p>
<p>“Ale co to všechno má spolu společného?”</p>
<p>kroutil nechápavě hlavou Jindra. “To je přece čirá náhoda, že se ten neznámý holomek Cizinec, jak mu říkáme, ubytoval zrovna v tom Kocouřím hrádku — a že se tak s Rejholcem schází k jejich nějakým partykám! Co se tam někde stalo někdy dávno — dávno, to už se našich věd přece netýká!?”</p>
<p>Vláďa mu však odporoval: “Kéž bys měl pravdu!! Ale bohužel — asi ji nemáš! Ta věc se nás — vlastně nejvíc mě — týká až moc! Celou tu dobu od toho večera, kdy sem přišel tenkrát ten Cizinec a dal mi něco</p>
<p>přečíst, žiju ve smrtelném strachu - ale pořád jsem si ještě nebyl jistý tím nejhorším - až ten článek ve Sběrači mi to skoro potvrdil, že můj</p>
<p>strach není zbytečný!”</p>
<p>Mirek s Jarkou na sebe pohlédli a začínalo jim tak trochu svítat. Dávné zmizení Karla Dymoráka v Kocouřím hrádku má asi opravdu něco velmi společného s dnešním přebýváním Cizince v něm!</p>
<p>To by jim tady Vláďa Dratuš najednou ten celý dávný příběh tak podrobně nepovídal! Vláďa jistě ví ještě něco mnohem víc, než co jim už řekl - ale zřejmě nechce pořád ještě mluvit dál, říct úplně všechno. Jak to z něho jenom dostat?</p>
<p>“My jsme tady proto, abychom ti, Vláďo, pomohli ze všech sil!” začal Mirek jemně a opatrně. “Můžeš nám říct, co bylo v tom papíru, který ti</p>
<p>dal tenkrát číst ten Cizinec? Měl bys nám to říct - třeba by to hodně pomohlo - kdybychom věděli - “</p>
<p>“Ne — ne —” přerušil ho vášnivě Vláďa.</p>
<p>“Nemůžu! Nemůžu vám to</p>
<p>říct - a jestli se vám ten papír ve středu podaří dostat do rukou, slibte mi čestným slovem — opravdu mi to, prosím vás, slibte, zde jeden před druhým - že se do něj nepodíváte — že ho nebudete číst! Že ho třeba na tisíc kousků roztrháte - nebo že mi ho přinesete v obálce, kterou společně zalepíte a jeden před druhým budete opatrovat až do chvíle, kdy mi obálku předáte!!</p>
<p>A to pak bude moje nejšťastnější chvíle — pak budu mít zase sílu zápasit dál i o svoje Velké Vontství — a určitě dokážu se Žlutým květem a s celou Vontskou radou udělat pro Stínadla ještě moc a moc dobrých věcí! Už teď vím, že by s námi šly docela jistě Modré ulice, taky Měďárna, Zednická, Pod rasovnou - a moc ještě dalších… až dojde k volbám!</p>
<p>Určitě ty volby vyhrajeme!”</p>
<p>Ani jej skoro nepoznávali při této jeho výbušné řeči. Rozohnil se tak, jak ještě nikdy neviděli. Výraz strachu, který až dosud zůstával v jeho tváři, na chvíli zmizel, když tak mluvil. Ale bylo vidět, že dále již moc mluvit nechce — snad proto, aby na něho znovu nenaléhali — a nepáčili další údaje.</p>
<p>Pak dokonce i vstal, a začal jim podávat ruku na rozloučenou. “Tak</p>
<p>522</p>
<p>523</p>
<p>na šťastnou shledanou tady snad příští středu večer,” řekl jim s nuceným nejistým úsměvem, “až budete mít ten boj na Kocouřím hrádku odbytý! Na šťastnou shledanou tady, s tím psaním a s ježkem v kleci, když vám bude přát štěstí! Kéž by vám přálo!”</p>
<p>Rychlé šípy seskočily z plošiny vozu a Mirek na Vláďu zavolal: “Jistě vše dobře dopadne - a tvé přání určitě splníme — i když ho ani</p>
<p>trochu nechápeme! Nebudeme ten dopis opravdu ast, dostane-li se nám do rukou! Tady tvůj nejvěrnější přítel Losna tam bude s námi bdít nad dodržením tvého přání i našeho slibu!”</p>
<p>Zvolna a trochu slavnostně kráčeli od nízkého vozu k vratům kůlny a zmatený Losna je doprovázel až k nim a otevřel jim závoru. “Tak ve středu ve tři hodiny zase u Prasklého džbánu!”</p>
<p>řekl jim přitom. “Vydáme se do Kocouřího hrádku odtamtud — a cestou si smluvíme nějaký plán, jak s těmi lotry — Cizincem a Rejholcem — zatočit! Jak jste slyšeli — na tom ježkovi a na papíru závisí všechno; snad i dokonce Vláďův život, jak jsem tomu rozuměl…”</p>
<p>Krátce se rozloučili, Losna se vrátil do kůlny a Rychlé</p>
<p>šípy</p>
<p>vykročily</p>
<p>do</p>
<p>sychravé</p>
<p>tmy</p>
<p>stínadelského večera.</p>
<p>Cestou domů si chlapci polohlasně jeden přes druhého sdělovali své názory na to, co se právě od Vládi dověděli. “Musíme aspoň na chvíli do klubovny!” navrhl pak s rozhodností v hlasu Jindra. “Musíme si přece trochu srovnat v hlavě všechno to, co nám Vláďa pověděl!”</p>
<p>Červenáček a Rychlonožka s ním souhlasili, ale Mirek uvážlivě pravil: “Ano, je toho víc než dost, co jsme se dověděli — ale myslím, že do zítřka nezapomeneme nic z jeho slov a narážek. O</p>
<p>všem si pak zítra odpoledne v klubovně pohovoříme! Dnes už je na to příliš pozdě!”</p>
<p>A měl pravdu — jako snad skoro vždy — a všichni to nakonec uznali. Vždyť i tak jim trvalo skoro zase ještě hodinu, než se dostali různými oklikami k Rozdělovací třídě. V uličkách Stínadel bylo pořád ještě všude plno a živo — a oni se museli vyhýbat Vontům, podezíravě se po nich dívajícím.</p>
<p>Když přeběhli koleje na Rozdělovací třídě a ocitli se na Druhé straně, bylo jim, jako kdyby po bouřlivé nebezpečné plavbě vpluli do bezpečné klidné zátoky. Byli ve své čtvrti! Tady se jim už nic nemůže stát! A domů odtud to pak již neměli daleko.</p>
<p>Když už se měli rozejít na konci Drobílkovy ulice, zavedl Rychlonožka ještě zase řeč na Kocouří hrádek. “Já bych jen rád věděl,” uvažoval nahlas, “čím nebo kým se tam to báječně statečné hrdinné Bratrstvo</p>
<p>Kočičí pracky tolik vyděsilo, že už tam nikdy nechce jít — a radši se zřekne i svého výnosného lovu na ty kocoury a kočky!?”</p>
<p>“Čím že se vyděsilo?” opakoval v zamyšlení Jarka Rychlonožkovu otázku. “Možná že něčím, co tam našlo!”</p>
<p>“No ale co se může najít v takovém oprýskaném starém baráku!?” pochybovačně namítal Rychlonožka.</p>
<p>“Inu - najít se může jen to, co se napřed ztratilo?1 mínil Jarka.</p>
<p>“A co se tam ztratilo!?” ptal se prostoduše a umíněně Rychlonožka.</p>
<p>Jarka chvíli mlčel — a pak řekl suše: “Ztratit se může ledaco — ztrácejí se peníze, věci — hodinky třeba, nebo tak - a ztrácejí se i lidi!</p>
<p>Před mnoha lety se tam někde ztratil Karel Dymorák, Rychlonožko!!”</p>
<p>Červenáček</p>
<p>ani</p>
<p>Rychlonožka</p>
<p>hned</p>
<p>nepochopili, co tím chtěl Jarka snad naznačit, ale Mirek a Jindra se trochu zachvěli, protože si uvědomili, co má Jarka asi na mysli…</p>
<p>41 Kdo byl posledním pronásledovatelem?</p>
<p>V neděli bylo mimořádně nepříznivé deštivé počasí a na nějakou — ani jen odpolední — výpravu za město nebylo možné se vydat. Ale Rychlé šípy tentokráte nepříznivému počasí jen blahořečily, neboť neměly ani pomyšlení vydat se někam ven, když přece přinesly včera ze Stínadel takové vzrušující i záhadné zprávy — a když je nadto ve středu ještě čeká tak nebezpečná cesta do Kocouřího hrádku!</p>
<p>A tak se chlapci sešli ve své útulné vytopené klubovničce brzy odpoledne, jak si včera smluvili a nikdo nelitoval, že nejdou ven. Rychlonožka s Červenáčkem přinesli z horních pater, kde bydleli, veliký hrnec čaje, ze skříně vyrukovaly na stůl hrníčky a objemná krabice zázvorových sušenek.</p>
<p>U kamen spokojeně dřímal Kuliferda s hlavou na předních tlapkách.</p>
<p>“Mě zaráží a udivuje hlavně jedna věc - ”</p>
<p>začal pak Jarka, ten</p>
<p>uznávaný klubovní detektiv, rozvinovat své úvahy, “proč Vláďa ani Losnovi, svému nejvěrnějšímu kamarádovi, neřekl nikdy nic o tom, co že se to kdysi dávno na Kocouřím hrádku stalo!? A proč teprve článek Bratrstva Kočičí pracky o tom, jak se tam něčeho polekalo, ho přiměl k tomu, že nás zavolal a že doznal jakousi spojitost mezi tím článkem — a Kocouřím hrádkem — i sebou samotným? A proč nechce za žádnou</p>
<p>524</p>
<p>525</p>
<p>cenu říct, co bylo v tom psaní, kterého se tak bojí — a proč ten dopis nesmíme číst ani tehdy, když se ho snad pro něj zmocníme?”</p>
<p>Nikdo — ani Mirek — nedovedl na tyto Jarkovy otázky odpovědět.</p>
<p>“A nevyplaší se Cizinec tím článkem ve Sběrači?” obával se oprávněně Jindra. “Co když dostane strach, že se tam teď pohrne a bude tam čmuchat kdekdo — a on bude i se svým úkrytem prozrazený? A že ze strachu před objevením zdrhne radši někam pryč, i za cenu toho, že přijde o svůj úkryt — a snad i o ježka v kleci, kdyby se s Rejholcem pak vzájemně sobě ztratili…!?”</p>
<p>“Ba ne — ten si to pořádně rozmyslí, aby teď ze svého úkrytu zmizel, když ve středu dostane od Rejholce do pracek ježka v kleci!” mínil Mirek.</p>
<p>“Takovou příležitost si přece nedá ujít! Však to tam do toho jejich středečního setkání už nějak přetrpí! A snad se ani prozrazení nebojí — vždyť třeba o tom článku ve Sběrači ani neví — kdo by mu ho tam taky dal číst!? Nejvýš snad Rejholec sám, nebo Amazonky. A ti ho zbytečně plašit nebudou. Ale spíš je tu jedno jiné hrozné nebezpečí — a sice to, že když ve středu od Rejholce hlavolam jako výměnu za ten dopis dostane, už tam nebude čekat další dny, aby hlavolam zase mohl Rejholcovi vrátit —i když mu vrácení slíbil čestným slovem —a prostě zmizí i s ježkem navždycky —třeba hned už ve čtvrtek —a Rejholec ani my ho už nikdy nenajdeme — a po ježkovi v kleci bude navždy veta!”</p>
<p>“A právě proto musíme ve středu nasadit všechny páky, abychom oba ty plantážníky zastihli v Kocouřím hrádku současně a hlavolam i to psaní jim vyrvali z rukou, i kdybychom se tam s nimi měli rvát třeba až do rána!” horlil Červenáček.</p>
<p>“A všimli jste si, jak Vláďa toho posledního Vonta, co Dymoráka hnal až na tu půdu, pořád označoval</p>
<p>jenom</p>
<p>jako</p>
<p>pronásledovatele?”</p>
<p>zamyšleně se opět vrátil Jarka ke svým úvahám.</p>
<p>“Všechny ty ostatní Vonty znal od svého otce jejich jmény: Vránu — Kerháta — Vildu Mareše — a snad ještě i jiné — a jen toho posledního, který měl s Dymorákem co dělat jako poslední - a mohl být tedy hlavním svědkem — a mohl toho říct nejvíc — tak jen toho posledního jako by neznal — nebo jako by nechtěl znát - a pořád ho jmenoval jen pronásledovatelem…”</p>
<p>“A ty si myslíš - ty myslíš, že Vláďa jeho jméno od otce zná?” ptal se zkoumavě Mirek.</p>
<p>“Ano —myslím, že jeho jméno zná! Ale že ho nechce říct!” odpověděl Jarka zvolna. Bylo vidět, že již má nějakou domněnku, stopu, vysvětlení — ale že váhá s jejím vyřčením. Pak pokračoval: “A byl při svém</p>
<p>vyprávění stále víc a víc rozčilenější, rozrušenější — vždyť jste to na něm viděli taky!</p>
<p>Ale proč by měl být Vláďa vůbec nějak rozčilený a rozechvěný kvůli nějaké pradávné události, kdyby se nijak netýkala jeho samotného, nebo snad jeho otce, teď dokonce velmi nemocného, jak několikrát zdůrazňoval? Co by Vláďovi do zmizení Dymoráka před dávnými léty vůbec bylo</p>
<p>— proč by se tím měl nějak strašit a znepokojovat?</p>
<p>A jak mohl tak jasně a přesně vědět, jak to tenkrát všechno bylo, jako například, že se ten pronásledovatel na policii hájil a vykrucoval - co tam všechno říkal - vždyť víte, jak nám opakoval celé věty z jeho výslechu…!? A jak může vědět, že tenkrát už všichni ti Vontové od Kocouřího hrádku odešli — a ten jeden jediný že tam zůstal hlídkovat — a že běžel do domu znova — a najednou že ho z druhého patra vyhnal ven nějaký nájemník — tohle přece všechno ten pronásledovatel na policii jistě neříkal — a určitě to taky nevyprávěl druhý den ani svým</p>
<p>kamarádům, co s ním den předtím Dymoráka proháněli - už proto</p>
<p>jim to nesměl povídat, aby na sebe neprozradil, že on byl ten poslední, který tam zůstal, když ostatní už odešli — a že na něm je největší vina!</p>
<p>Ale Vláďa tyhle všechny údaje a podrobnosti ví! Jasně a přesně! A od koho to ví? Od otce jistě — to je pravda! Ale jak by to mohl vědět otec??</p>
<p>Jediné možné vysvětlení je zřejmě tohle: Vláďův otec to všechno mohl tak přesně vědět jen proto, že tím pronásledovatelem byl on sám! A na něm taky leží největší vina za Dymorákovo zmizení a nevrácení se domů! On měl říct na policii pravdu — a tak mohl Dymoráka třeba ještě zachránit, jestli se mu na půdě Kocouřího hrádku tenkrát snad něco zlého stalo! On ale pravdu neřekl, on ani neoznámil, do kterého domu Dymoráka hnali - a proto je teď asi — i po těch několika desetiletích od té</p>
<p>události — vystrašený, když se najednou zase začíná o Kocouřím hrádku mluvit, že by se vyšetřování mohlo obnovit — a že by on musel znovu k výslechům, i když je těžce nemocný — a snad dokonce že by byl i obviněný, že tenkrát na policii neoznámil, kam že to Dymoráka zahnali.”</p>
<p>“Vypadá to, že máš asi pravdu!” váhavě připouštěl Mirek a tvářil se velmi starostlivě. “A jestli máš pravdu — a jestli se ta divná událost znovu dostane na přetřes a bude se úředně vyšetřovat, pro Vláďova otce by to bylo hrozné — a při jeho nemoci by to mohlo mít opravdu nedozírné následky, třeba by ho i ranila mrtvice! A taky pro ostatní pamětníky té nešťastné honby na Dymoráka by to nebylo ani trochu dobré — jestli 526</p>
<p>527</p>
<p>tam ve Stínadlech někde ještě vůbec žijí nebo bydlí. Ale Vláďův otec by dopadl při vyšetřování ze všech těch pronásledovatelů nejhůř — i když tenkrát mlčel jistě jen ze strachu, že ho obviní — a jeho mlčení nediktoval nějaký zlý úmysl…”</p>
<p>“No ale co se tam tenkrát tomu Dymorákovi mohlo stát!?” mudroval Červenáček. “A kam pak večer —nebo kdy —z té půdy odešel, když se domů už nikdy nevrátil?”</p>
<p>A Rychlonožka dodal: “A na půdě přece nezůstal ani živý, ani mrtvý — vždyť policie snad jistě všechny ty domy potom prohledávala, v celém okolí, sám Vláďa to říkal…”</p>
<p>Nikam nevedoucí úvahy pak Mirek rázně ukončil slovy: “Ať je to, jak je to, nějaké stopy po něm tam někde třeba přece jen zůstaly, možná tam kdesi ztratil čepici, nebo tak něco - ale tady v klubovně je neobjevíme pouhým povídáním. Snad se něco dovíme, nebo možná něco vypátráme až ve středu na tom nešťastném Kocouřím hrádku. Teď pojďme radši vymyslet nějaký plán, jak tam ty dva překvapit, jak je přemoct - a taky co dělat, když se nám nepodaří ježka a papíru zmocnit!”</p>
<p>“Já</p>
<p>navrhuju,”</p>
<p>radil</p>
<p>Jarka,</p>
<p>“abychom</p>
<p>především nelezli dovnitř tím okénkem ze zákoutí!</p>
<p>Mohli bychom je vyplašit, kdyby se nám třeba nepodařilo stočit lano přesně tak, jak ho stáčejí oni. Kdyby tam Rejholec šel po nás, poznal by to —teď už si dávají větší pozor!”</p>
<p>“No — a jak se tam chceš ale dostat?”</p>
<p>bezradně volal Jindra.</p>
<p>“Odvážíme se jít dovnitř normálně domem, jako chodívali, nebo ještě snad chodí jeho poslední obyvatelé!” vysvětlil Jarka.</p>
<p>“A jak tam běžel kdysi dávno po schodech i nešťastný Karel Dymorák - se smečkou svých nepřátel za sebou v patách!” dodal chmurně</p>
<p>Červenáček.</p>
<p>“Rejholec tam chodí vždycky až k večeru, když začnou zvonit zvony!” ujal se pak slova Mirek. “Jsem pro, abychom tam šli mnohem dřív, už někdy brzy odpoledne — a pokusili se najít si tam úkryty, ze kterých pak na ně vyrazíme, až si ty věci budou z ruky do ruky předávat. Čím dřív tam budeme, tím víc času a hledání úkrytu získáme.</p>
<p>Hlavně abychom při něm nějakým neopatrným hlukem nepoplašili Cizince — ten by tam za svou zástěnou v tichu určitě slyšel kdejaké prasknutí, nebo zašeptám — a podobně…”</p>
<p>“Kuliferda musí rozhodně zůstat doma uvázaný!” varoval Rychlonožka. “Víte, co se stalo tenkrát s Bublinou, když nás vystopoval do Stínadel — viďte?” Každý to věděl! Bublina tenkrát Rychlé šípy vlastně prozradil svým radostným štěkáním — a sám to zaplatil svým psím životem.</p>
<p>“U koho bude Kuliferda příští týden?” zeptal se Mirek. (Kuliferda byl totiž každý týden na byt a stravu u jiného člena klubu.) “U mne!” volal Jindra. “Nebojte se — neuteče za námi — naši ho budou hlídat —a ještě ho přivážu. Jedno odpoledne to chudinka přece vydrží!”</p>
<p>Rozprava potom pokračovala ujednáváním dalších vzrušujících podrobností: kdo co vezme s sebou, baterky, lanka, tužky, bločky na poznámky — co říct lidem z domu, kdyby je někde v chodbách a na schodech třeba zastavili — jak se chovat vůči Cizinci, nebo vůči Rejholcovi, objeví-</p>
<p>li je ten či onen z nich předčasně - a zase: ke komu se</p>
<p>ukořistěné věci (dopis a hlavolam) dají, podaří-li se je vůbec ukořistit - a kdo na koho se vrhne, až k zápasu dojde?</p>
<p>Starostí bylo až nad hlavu — a Mirek pak navrhl, aby se na rozveselení a rozptýlení zahrálo několik her, což chlapci přivítali s úlevou.</p>
<p>A venku zatím letěl větrný večer, mraky pluly rychle přes dorůstající měsíc - a každou hodinou, minutou i vteřinou se blížily veliké</p>
<p>očekávané i nepředvídané události…</p>
<p>42 Neslýchaný čin Velkého Vonta Dva dny, jež zbývaly do toho dne nejrozhodnějšího a nejnebezpečnějšího — totiž středy — samy o sobě naplnily příhody a události více než překotné.</p>
<p>Hned v pondělí dopoledne —dokonce při vyučování —si dal ředitel školy zavolat Mirka k sobě a překvapil jej zprávou: “Tak Mirku Dušíne — co tomu říkáš — budete zase smět vydávat TAM—TAM — ale je nutné splnit jistou podmínku: ke každému jeho číslu připojíte ještě jeden list školního věstníku, jehož sestavování jsem vám nedávno navrhl. Viděl jsem ti na očích, že jsi do jeho psaní moc chuti neměl — takhle to snad bude lepší — viď? Ten list se školními zprávami bude sestavovat žákovská samospráva za účasti učitelského sboru — a vy ho jen pak připojíte k TAM—TAMU! I název TAM—TAM</p>
<p>smíte používat — nezměníme jej! A za to, že takhle budete náš školní věstník rozšiřovat po celé Druhé straně, vám škola dá zdarma papír na celý TAM—TAM!”</p>
<p>528</p>
<p>529</p>
<p>Teď Mirek ovšem souhlasil už mnohem radostněji — a také ta zprava, že papír bude zdarma, byla více než potěšující. Vždyť zásoby papíru ze Stínadel byly už dlouho vyčerpané — a jeho kupování v obchodě bylo dosti nákladné.</p>
<p>Celý klub jásal, když mu Mirek v pondělí odpoledne tuto novinu oznámil.</p>
<p>Mezitím — rovněž ještě v pondělí — Plíhalovci vydali další číslo Sběrače, kterému pravověrní Druhostraníci s posměchem také říkali “Fialovník”, to kvůli fialovému tisku. Ale TAM— TAM zatím nevycházel, a čtenářstvo — dychtivé zpráv — kupovalo tedy Sběrače, což Rychlé šípy dosti rmoutilo.</p>
<p>Bratrstvo Kočičí pracky v novém Sběrači zase ještě přemílalo své zděšení z poslední výpravy za kočkami do Kocouřího hrádku, nic nového však k předchozímu článku již nepřineslo. Zato se skoro celý Sběrač zabýval zprávami o stínadelských bojích mezi jednotlivými vontskými skupinami.</p>
<p>Zasvěceně psal o nadějích Dabinelovcú na uchopení vlády nad celými Stínadly, mnoho ulic se k nim prý přidává — jde prý s nimi ulice Nad propastí, Rváčov, Kropenatka, snad i Žabí schůdky a uličky Za mříží, Větrná a Na talířku!</p>
<p>Žlutý květ se svým Vláďou Dratušem, jemuž nějak pomáhají Rychlé šípy — i když si to zakázal — je prý už docela vyřízený, odpadla od něj celá ulice Ve zjeveních; kde je asi osmnáct Vontů, také Hrnčířská se prý trhá — a chce jít s Dabinelovci, i když ji Uctívači ginga a Modrá hvězda přetahují a přemlouvají…</p>
<p>A pak Sběrač vedle výčtu všech těchto proměn přinesl ještě jednu zprávu, která měla za úkol dát poslední ránu Žlutému květu, zničit a zostudit jej i s jeho dosavadním náčelníkem a současně Velkým Von-tem Vláďou Dratušem: “Je prokázáno, že Velký Vont sám od sebe — jen aby se od něčeho uchránil — se odvážil vydat někomu neznámému navždycky ježka v kleci!</p>
<p>Tento neslýchaný čin, jaký neprovedl ještě žádný jiný z předchozích Velkých Vontů, bude mít pro Vláďu Dratuše nedozírné následky,” vyhrožovalo se ve Sběrači, “a to i tehdy, bude-li snad ještě ježek v kleci — ten symbol všeho stínadelského — někdy někde přece jen nalezen, přinesen a vrácen do rukou nové Vontské rady! Stínadla Dratušovi nikdy neodpustí jeho zradu na nich!</p>
<p>Hanba mu! Hanba také ale celému Žlutému květu a Rychlým šípům z Druhé strany, které se pořád ještě se Žlutým květem přátelí a chtějí ho zachránit! To se jim ale už nikdy nepodaří!!”</p>
<p>“Tuhle nešťastnou a nebezpečnou zprávu, že Vláďa nemá ježka doma,” soudil Mirek, “prozradily ve Stínadlech jistě ty upovídané Amazonky! Vždyť ty to vědí už dávno, že ježek je u Rejholce!”</p>
<p>“Tím víc se musíme snažit ježka i s tím záhadným psaním ve středu v Kocouřím hrádku ukořistit!” rozhodně prohlásil Jarka. “Vidíte, co všechno je v sázce! Už ne jenom nějaké Vláďovy soukromé starosti — a taky už ne jen další trvání Žlutého květu — ale i naše pověst! Co asi řeknou ale ve Sběrači až — doufejme — po té středě bude Vláďa snad moct každému zájemci ježka v kleci z okna svého bytu ukázat, aby mu věřili?”</p>
<p>“Ano - co tomu Sběrač řekne!!” těžce po něm opakoval Jindra.</p>
<p>“Co ale ve Sběrači napíší, když ježka nepřineseme??”</p>
<p>“Musíme ho přinést!” řekl pevně Mirek, -</p>
<p>jinak by snad byl</p>
<p>konec i s námi!!”</p>
<p>43 TAM—TAM láme rekordy Nemožné se stalo skutkem! Ještě v úterý, v den po rozmluvě ředitele školy s Mirkem, Rychlé šípy vydaly svůj šestý TAM—TAM! Tenoučký, jen třílistový, ale přece jen vyšel! Čtvrtý list v něm tvořil školní věstník, který kupodivu velmi pohotově dodala žákovská samospráva školy, do níž Mirek chodil. A nahoře nad nápisem “TAM— TAM č. 6” krátký řádek oznamoval, že “toto číslo vyšlo v rekordním nákladu 200 výtisků”. Tedy zase o dvacet víc, než číslo předchozí! Papír, školou věnovaný, byl čistý, krásný a bílý.</p>
<p>“Až uslyšíte velikou ránu,” oznamoval Rychlonožka, “tak se nelekejte — to jen Sběrač puknul závistí a vzteky nad tím, že TAM—TAM</p>
<p>už zase vychází!” A co bylo obsahem šestého čísla?</p>
<p>“Všeliké divné věci se i nadále ve Stínadlech dějí, ale také se i děly dříve, v dávných časech!”</p>
<p>začínal Mirek rozvážně a opatrně úvodní řádky.</p>
<p>“Jak všichni čtenáři našeho TAM—TAMU vědí, jdeme již po řadu týdnů za něčím, co tížilo a tíží Velkého Vonta ve Stínadlech. Nabízeli jsme mu svou pomoc, byli jsme jím ale odmítnuti - a teď nás na</p>
<p>pomoc zavolal sám, a poodhrnul trochu roušku ze záhad, jež ho obklopují a rdousí. Zdá se, že jsou to právě ty události dávné a ne nové, které jsou s ním nějak spojeny!</p>
<p>530</p>
<p>531</p>
<p>Zatím vám nemůžeme říct všechno, abychom běh událostí nějak nepokazili — a je také pravda, že ani my sami zatím všechno nevíme! Ale určitě a bezpečně předpokládáme, že se již v nejbližší době dopátráme velikých věd —a nic z toho vám nezamlčíme!</p>
<p>Sdružení Žlutého květu, z jehož středu je dosavadní Velký Vont Vláďa Dratuš, je ohroženo nehoráznými útoky jiných vontských skupin.</p>
<p>Zmizela dosavadní svornost, která zavládla ve Stínadlech letošního jara, když jsme pro Žlutý květ získali ježka v kleci od stínadelského přízraku Široka. A teď se ještě o Žlutý květ, i o Velkého Vonta — a ba i o nás, Rychlé šípy, otírá svými urážkami Sběrač!</p>
<p>Nebudeme vám zatím říkat, co je pravdy na řečech ve Sběrači o ježkovi v kleci, zda je či není v rukou Velkého Vonta — ale Stínadelští mohou být klidní, hlavolam nezmizel ze světa — a v pravý čas se objeví!”</p>
<p>“Ale Mirku - ” přerušil jeho psaní za účasti všech členů Rychlých</p>
<p>šípů Jarka varovně, “dej pozor - neslibuj nic -</p>
<p>co když se nám</p>
<p>nepodaří ježka a ten papír dostat — a Vláďa bude ve Stínadlech navždycky znemožněný!?”</p>
<p>“Nic jiného nám nezbývá, než takhle psát!”</p>
<p>odpověděl temně Mirek. “A ostatně nepíšeme žádnou nepravdu, když v TAM—TAMU říkám, že ježek nezmizel a nezmizí ze světa - a že se v pravý čas objeví!</p>
<p>V nejhorším případě se objeví — bohužel ale v nikách Rejholce, který ho určitě předá své partě, Uctívačům ginga! Pak by byl ovšem se Žlutým květem i s Vláďou Dratušem navždycky konec!</p>
<p>Ale my bychom vypsali, jak to všechno bylo, co vše jsme pro jejich záchranu podnikli — a žádný rozumný</p>
<p>Druhostraník</p>
<p>nám</p>
<p>nemůže</p>
<p>nic</p>
<p>vytknout!”</p>
<p>Chvíli všichni mlčeli, uvažovali o té nejhorší možnosti, a pak se Mirek zase sklonil k dalšímu psaní:</p>
<p>“Nevíme také zatím, čeho se vyděsilo v tom nějakém Kocouřím hrádku Bratrstvo Kočičí pracky. Při jeho malé statečnosti je možné, že se vylekali nějakou starou zapomenutou košilí, povlávající ve větru kdesi na půdě, nebo mňoukáním nějaké zdivočelé kočky, kterých je tam prý víc než dost! Možná že i my se někdy do toho domu podíváme a pak vám vypíšeme, jak to uvnitř vypadá!”</p>
<p>Toto napsal Mirek úmyslně tak, aby Gzinec a Rejholec, dostane-li se jim tento TAM—TAM</p>
<p>snad ještě před zítřejší středou do rukou, se zcela ukolébali v jistotě, že Rychlé šípy na Kocouřím hrádku ještě nikdy nebyly — a hlavně, že tam nebudou ani zítra, až dojde k tomu důležitému předání tajemného dopisu za ježka v kleci. Budou se cítit zcela bezpeční!</p>
<p>Mirek neopomněl žádnou maličkost, která by mohla oslabit ostražitost těchto dvou darebů.</p>
<p>TAM—TAM pak pokračoval líčením bojů z různých</p>
<p>přetahovaček</p>
<p>mezi</p>
<p>jednotlivými</p>
<p>vontskými partami, k čemuž Mirkovi při psaní velmi dobře posloužily rozsáhlé vědomosti, získané od Losny. Kam se mohl na TAM—TAM</p>
<p>hrabat Sběrač!</p>
<p>Ještě skoro s mokrým tiskem rozletělo se šesté číslo do druhostranských ulic a bylo s jásotem přijato nedočkavými čtenáři. Bratrstvo Kočičí pracky se užíralo zlobou, že TAM—TAM již zase vychází — vždyť se přece ke všem kozlům říkalo, že už vycházet nebude!! Ale TAM—TAM byl tady, Jirka Rymáň s jeho nákladem v otevřené tašce běhal po ulicích a nestačil výtisky prodávat.</p>
<p>A TAM—TAM se četl dychtivě ještě venku, pod</p>
<p>pouličními</p>
<p>lampami,</p>
<p>v</p>
<p>osvětlených</p>
<p>průchodech domů, na rozích ulic, TAM—TAM</p>
<p>byl za chvíli prostě všude! Čtenáři vážili každé jeho slovo, dohadovali se, co znamená ten či onen napověděný náznak v jeho řádcích a pochvalovali si jeho zajímavost. A to v TAM—TAMU zatím ještě nebylo ani slůvko o tom, že se zítra Rychlé šípy odváží do stínadelského Kocouřího hrádku — a že se tam rozhodnou věci takové důležitosti, jakou si čtenáři ani neumějí představit!</p>
<p>Poslední večer a pak noc před touto rozhodující nebezpečnou výpravou se rozprostřely nad Druhou stranou. Co se asi děje a připravuje ve Stínadlech??</p>
<p>44 Tudy utíkal Karel Dymorák…</p>
<p>Ve středu ráno trochu pršelo a brzy po poledni celé město zahalila podzimní mlha.</p>
<p>Hoši Rychlých šípů si již včera večer připravili doma všechny věci k dnešní vzrušující cestě do Kocouřího</p>
<p>hrádku,</p>
<p>včetně</p>
<p>“stínadelského</p>
<p>oblečení”, jak si tomu úboru zvykli říkat.</p>
<p>(Rychlonožka vždy zdůrazňoval, že si tento název vymyslel on, i když si to nikdo z ostatních nepamatoval!) “Stínadelským oblečením” se rozuměly staré kalhoty s kapsami a tepláková bunda, na které už moc nezáleželo, utrpí-li nějakou trhlinu, nebo se umaže. Rychlé šípy měly už z mnohých předchozích výprav do Stínadel příliš nedobré zkušenosti: samé lezení přes zeď, protahování se</p>
<p>532</p>
<p>533</p>
<p>sklepními okénky, skrývání v opuštěných uprášených místnostech, kde se po celá desetiletí nezametalo, ani nesundávaly pavučiny — na to vše se prostě nelze obléknout tak jako třeba do školy!</p>
<p>Ředitel školy vyjádřil Mirkovi své uspokojení za bleskurychlé rozšíření školního věstníku pomocí TAM—TAMU a dal se v krátkosti Mirkem informovat o stínadelských záležitostech.</p>
<p>Již dříve čítával TAM—TAM se zájmem, a ten se teď při pátrání ve Stínadlech ještě zvětšil.</p>
<p>Ve tři hodiny se měly Rychlé šípy setkat s Losnou opět u Prasklého džbánu, ale bylo to obtížnější, než při výpravě minulé. Stínadla se podobala rozdrážděnému úlu a hoši měli co dělat, aby unikli pozornosti a útokům nepřátelsky se chovajících Vontů.</p>
<p>V Klempířské ulici byli poznáni svazkem Rezavých klíčů, kteří je kdysi poslali za sebe do svatyně Uctívačů ginga, z čehož tenkrát potom vyplynulo mnoho dalších nečekaných událostí, jako setkání a zápas se stínadelským přízrakem Širokém, a jiné.</p>
<p>Teď tady — i po dlouhé době — je poznal jako první Křivák, jeden ze členů té party, a rozkřičel se na plné kolo: “Rychlé šípy!! Rychlé šípy jsou tady! Co tady chcete? Ven!! Ven odtud, ven ze Stínadel!!”</p>
<p>Vzápětí nato začal běh o život, když celý roj Vontů — včetně tříčlenného svazku Rezavých klíčů — začal Rychlé šípy pronásledovat — naštěstí směrem k Prasklému džbánu. Chlapci se nechtěně rozptýlili, ztratili se jeden druhému, ale snad to tak bylo lepší - jejich pronásledovatelé se rozmýšleli, za kým z nich mají běžet —a chvilka jejich váhání pomohla Rychlým šípům zmizet.</p>
<p>Přesto však, že každý běžel vpřed trochu jiným směrem a do jiné uličky, každý z nich věděl, kde Prasklý džbán je — a tak s nepatrným několikaminutovým zpožděním se tam všichni sešli. Jako poslední doběhl Jindra. Losna tam již čekal.</p>
<p>“Dnes bych vás už moc neuchránil!” usmál se nevesele. “Od toho článku ve Sběrači, že Vláďa Dratuš nemá u sebe ježka v kleci, jsme tady my — členové Žlutého květu — úplnými psanci; každý po nás může</p>
<p>plivnout, pokřikují na nás, vyhrožují nám - a chudák Vláďa nemůže</p>
<p>ani vyjít z domu!</p>
<p>A doma snad ani nesmí nic říct. jeho tatínek měl zase už nějaký srdeční záchvat — a snad by ho to zabilo, kdyby se všechno dověděl! Vláďa ještě v neděli uvažoval, že by šel do Kocouřího hrádku s námi — ale teď už to není možné, kluci by ho snad utloukli na ulici! Tak jsem mu zase jen svatosvatě musel slíbit, že ten hrozný papír, co má Cizinec, nebudeme</p>
<p>nikdo číst - a že se budeme vzájemně hlídat, aby snad někdo z nás</p>
<p>ten slib neporušil!”</p>
<p>Ještě za jeho řeči se vydali co možná nejkratším směrem opatrně ke Kocouřímu hrádku.</p>
<p>Skrývali se a rozptylovali před početnějšími hloučky nasupených Vontů — a zase se spojovali do uzavřené skupinky, když bylo bezpečněji. A cestou si pořád znovu a znovu vzájemně opakovali svůj plán pro nejbližší hodiny, které je čekají: “Tak Jarka a Ota Losna si vezmou na starost Cizince!” připomínal Mirek. “Vlastně jsme ho ani pořádně neviděli — víme jen, že je to pořádný čahoun —ale moc síly zřejmě asi mít nebude — kde by ji taky vzal z toho chudého jídla, co mu sem Amazonky s Rejholcem přinášejí. Spíš se jedná o to, abyste mu nějak z rukou vyrvali ten papír, až ho bude z ručky do ručky předávat Rejholcovi za hlavolam!”</p>
<p>“Ano - ” dodal Rychlonožka, aby ukázal, že on také ví přesně, jak</p>
<p>co bude, “a ty, Mirku, skočíš s Jindrou na Rejholce - a já s Červenáčkem vám pomůžeme, kdyby s vámi Rejholec nějak moc mával — ale hlavně budeme hlídat ty dvě věci — psaní a ježka — kdyby je ti plantáž-níci při zápasu někam zahodili — a budeme s nimi utíkat ven, před Kocouří hrádek. Tam na vás počkáme — až budete tam s těmi hotoví —a potom společně poběžíme do kůlny Žlutého květu a tam hlavolam a psaní Vláďovi předáme! Je to tak?”</p>
<p>“Ano — je — souhlasí!” uznale kývl hlavou Mirek.</p>
<p>Když byli několik ulic od Kocouřího hrádku, spatřili tři Amazonky, kráčející s taškami proti nim. Všichni se bleskurychle skryli v nejbližším průchodu, dříve než je Amazonky — dosud ve značné vzdálenosti od nich — mohly zpozorovat.</p>
<p>Zde čekali, až kolem pootevřeného průjezdu přejdou.</p>
<p>“Nebylo by to nic dobrého, kdyby nás tady potkaly!” šeptal Mirek. “Mohly by třeba varovat Rejholce, že nás zde viděly — a on by byl podezřívavý a mnohem opatrnější!”</p>
<p>“Už jdou!” zašeptl Jindra. “Slyším, jak si něco povídají!”</p>
<p>A skutečně! Když Amazonky přecházely po chodníku kolem průjezdu, zaslechli několik úryvků z jejich hovoru: …..maso s omáčkou si ohřeje snadno … ale knedlíky se těžko ohřívají… však už to tam brzy skončí… chudák…</p>
<p>ale kam půjde pak? … to musí být hrozné, když je někdo bez domova…”</p>
<p>Kroky i slova zanikly, jak se Amazonky vzdalovaly. Zřejmě asi nesly Cizinci jídlo do jeho úkrytu —a teď se vracely domů.</p>
<p>534</p>
<p>535</p>
<p>Rychlé šípy a Losna čekali z opatrnosti ještě chvíli a pak se vydali z průjezdu na další cestu ke Kocouřímu hrádku.</p>
<p>“Já bych rád věděl,” mudroval Červenáček, “jak tomu Cizinci dají zprávu, že mu něco přinesly… jestli se tam snad taky šplhají po tom lanu… nebo jestli se snad odvažují jít domem…!?”</p>
<p>“Domem asi ne!” mínil Jarka. “To by Cizinec ani Rejholec jistě nedovolili. Amazonky by mohly Cizincův úkryt prozradit, kdyby narazily někde v dolních patrech na někoho z nájemníků.</p>
<p>Nezapomeňme, že přízemek a nejmíň ještě první patro jsou pořád ještě obydlené! I my tam musíme jít krajně opatrně, aby nás nikdo z obyvatel nespatřil a nespustil povyk!”</p>
<p>Pochmurná vysoká slepenina několika stavení, dohromady zvaná Kocouří hrádek, se zjevila jejich očím asi po dalších deseti minutách chůze. Losna je sem přivedl z trochu jiného směru — a tak nešli ani kolem slepého zákoutí, v němž jim dříve Rejholec tak záhadně zmizel, dokud neobjevili tajemství okna vysoko nad zemí…</p>
<p>“Jak jsme si to umluvili…” přidušeným hlasem řídil Mirek vniknutí do domu, když se s největším</p>
<p>rozrušením</p>
<p>zastavili</p>
<p>před</p>
<p>jeho</p>
<p>pootevřenými vraty. “Vyběhneme co nejvíc potichu po dvojicích přes přízemek do prvního patra. Na schodišti za ním se sejdeme. Kdyby vás někdo zastavil, tak se budete ptát, jestli tu nebydlí nějaký pan Nedoma. A vrátíte se s poděkováním dolů, když vám nájemník řekne že ne! Rozumíte?”</p>
<p>Někdo jen souhlasně kývl, někdo řekl: “Ano!”</p>
<p>nebo “Rozumíme!”</p>
<p>První vběhla do domu a na schodišti zmizela dvojice Mirek—Rychlonožka. Propluli přízemkem i prvním patrem šťastně, nikdo je nezpozoroval. V</p>
<p>nepatrných přestávkách po nich přiběhli zdáme na schodištní odpočívadlo i ostatní chlapci, v předem smluveném pořadí. Zezdola bylo slyšet jen nejasné zavírání či otevírání dveří kdesi ve spleti chodeb, mňoukání koček — a jakési tlumené stařecké hlasy.</p>
<p>Když chlapci překonali první rozrušení nad úspěšným vniknutím do domu, zahleděli se teď s podivnými pocity na schody, vedoucí do vyššího patra. Teď, když znali oď Vládi Dratuše chmurmý příběh tohoto domu, dívali se na vše jinak, než když se sem dostali nedávno poprvé, po lanu okénkem…</p>
<p>“Tak tady po těch schodech kdysi dávno ve strachu utíkal nahoru Karel Dymorák s nepřítelem v patách…” zašeptl stísněně Jindra. “To chudák ještě nevěděl, co na něj čeká… že se už nikdy nevrátí domů…”</p>
<p>“A šel po těch schodech vůbec zpátky?”</p>
<p>uvažoval Červenáček.</p>
<p>“A ztratil se vlastně tady někde v domě — anebo vyběhl z domu, když už si myslel, že jeho pronásledovatelé už odešli… a zmizel pak někde jinde? Třeba ho někdo přepadl někde venku, vždyť už bylo tma -</p>
<p>a někde ho zakopal!?”</p>
<p>Rychlonožka uvažoval trochu nerozumně, dětsky: “Já si spíš myslím, že se tenkrát třeba bál přijít domů, když už bylo tak pozdě - třeba</p>
<p>by byl doma bit - a tak prostě někam utekl — takových útěků už</p>
<p>bylo hodně, domů se nevrátil schválně — a žil pak — a třeba ještě dnes žije někde u cizích lidí!!”</p>
<p>“Nesmysl!” skoro nahlas vybuchl Červenáček.</p>
<p>“Nikdo by přece u sebe trvale nenechal nedospělého cizího chlapce, zvlášť když o Dymorákově zmizení psaly jisté noviny…”</p>
<p>Mirek se během tohoto vzrušeného šepotu chlapců zatím vydal sám na výzvědy do dalšího patra — a teď zval pohybem ruky ostatní, aby jej následovali nahoru. “Je tam ticho a prázdno,”</p>
<p>zašeptal pak, když stanuli u něho, “aspoň všude tam, kde jsem už byl!”</p>
<p>Ačkoli všichni chlapci měli gumové podrážky a pohybovali se lehce a pružně, staré dřevěné schody, vyschlé a prošlapané celými generacemi dávno zemřelých či odstěhovaných obyvatel domu, každou chvíli zase nepříjemně zapraskaly, sténaly a vrzaly. Hoši blahořečili častému mňoukání koček, jež se ozývalo z nejrůznějších prostor domu, zezdola, seshora i ze stran.</p>
<p>Pak Mirek vyběhl na další průzkum. Dostal se až na půdní prostor, v jehož pozadí spatřil již známou zástěnu z látky a starých pytlů i pokrývek, za kterou měl své doupě Cizinec. Za zástěnou bylo slyšet různé tlumené zvuky, jakoby cinkot nádobí, ale přitom tam byla tma, Cizinec kupodivu nesvítil!</p>
<p>Co to tam asi kutí potmě? Ve střeše je sice zasklený vikýř, ale ten příliš světla už asi nepropouští, je jistě zanesený prachem snad celého století! A zase se ozval hluk, jako kdyby spadla lžíce nebo naběračka či poklička na podlahu…</p>
<p>A teď již se sem na půdní plošinu jako duchové blíží ostatní chlapci. Mirek je varuje posunky rukou, že Cizinec je ve své skrýši. Jen pozor — pozor —jen tiše —tiše!! Mirek teď ukazuje mlčky rukou, aby hoši zaujali své úkryty, stejně jako při minulé výpravě sem, za nejrůznějším haraburdím, bednami a starým nábytkem v rozsáhlém prostoru před zástěnou.</p>
<p>V jediné minutě všichni neslyšně zmizeli ve svých skrýších, každý však 536</p>
<p>537</p>
<p>s výhledem na zástěnu. Chvíli bylo napjaté ticho. Za zástěnou se neozýval ani ten nejmenší zvuk. Jen odněkud z hlubin domu — či snad ze střechy? — bylo slyšet kočičí mňoukám.</p>
<p>Pak se ozval opět cinkot nádobí —a po něm silná rána. Cizinec zřejmě upustil na zem nějaký kastrol či hrnek. Ale proč si nerozsvítí? Nemá snad sirky, aby zapálil petrolejku? Nebo alespoň svíčku? A co baterka? Nejbližší chvilka dala odpověď na tyto otázky.</p>
<p>Záclona se náhle pohnula, dole se trochu nadzvedla —a pak se zpod ní ostražitě protáhl ven obrovský zdivočelý kocour. Ještě se olizoval — zřejmě asi právě spolykal Cizinci jeho připravenou večeři.</p>
<p>Mirek byl zácloně nejblíž — a ze svého úkrytu mohl jediným vztáhnutím ruky trochu odkrýt svislý okraj zástěny. Uviděl tam v šeru na podlaze shozený</p>
<p>hrnek</p>
<p>se</p>
<p>zbytky</p>
<p>jakéhosi</p>
<p>jídla,</p>
<p>rozházeného při pádu kolem — ale nikdo tam nebyl, aby hrnek zvedl!</p>
<p>Skrýš byla prázdná!</p>
<p>45 Rejholec vyčítá Cizinci “Himbajs — no tohle!!” byla první slova zklamání — a pronesl je Rychlonožka, když všichni na chvilku vyhlédli, nebo i vyšli ze svých úkrytů. Nakonec nikdo neodolal a dovnitř za záclonu alespoň nahlédl.</p>
<p>“Ptáček zmizel…” trochu zklamaně pronesl Jarka, ale Mirek dodal povzbudivě: “Doufejme jen, že ne navždycky! Aspoň to tu nevypadá na to, že by se sem už nemínil vrátit! A dnes tady přece má tak důležitou schůzku s Rejholcem! Jen trpělivě čekejme — já pevně věřím, že přijdou oba — uvidíte!”</p>
<p>A byla to slova prorocká, protože neuběhlo snad ani čtvrt hodiny od jejich vyslovem, když se kdesi dole ozvalo zlověstné a všem tak známé praskám dřevěných schodů — a s ním i tlumený hovor. Zdálo se, že příchozí jsou dva — a že se mezi sebou nějak hádají.</p>
<p>Chlapci bleskurychle zaujali svá nepohodlná postavem v úkrytech, když Červenáček předtím ještě v Cizincově doupěti zvedl ze země hrnek, shozený kocourem. Červenáček usuzoval, že při spatření hrnku na zemi by se Cizinec domníval, že zde byl někdo cizí — na nějakou kočku by nepřipadl — a hledal by třeba domnělého vetřelce po celé půdě, a tak by je určitě objevil! Tato Červenáčkova předvídavost se Rychlým šípům však málem stala osudnou, jak zakrátko potom s hrůzou zjistily.</p>
<p>538</p>
<p>Po schodech na půdní prostor teď vystupovali Cizinec s Rejholcem. Ukrytí chlapci je ještě neviděli, ale jejich hlasy bezpečně poznávali a rozhovor mezi nimi zřetelně slyšeli.</p>
<p>“Tady se dáš od nás obsluhovat jako milostpán…” huhlal nevrle Rejholec, “Amazonky se div nepřetrhnou, jak ti sem nosí jídlo až pod nos - a ty si pak lajdáš někde po ulicích — a nic se nebojíš, že tě</p>
<p>poldové drapnou — a bude konec se vším!”</p>
<p>“Ale tak mi tady pořád nehraj a neotravuj!”</p>
<p>zhurta ho odbýval Cizinec, “už jsem ti přece říkal, že jsem si musel dojít k tomu kámošovi pro tu fotokopii i originál — už jsem byl u něj dvakrát — to ty ani nevíš — dnes to bylo po třetí — a zase marně — neudělal to, tak jsem si ten dopis vyzvednul, abych ho tady měl pro tebe, jak jsme si to na dnešek</p>
<p>smluvili - no, tak si to předáme — a bude pokoj!”</p>
<p>“Jak to, že bude pokoj?” vyjel podezřívavě Rejholec. “Pokoj bude až za týden, příští středu, až mi hlavolam vrátíš —jak je to dojednané! |A pak se teprve rozejdeme —pak si táhni kam chceš, když máš kam jít</p>
<p>- a když o naši péči nebudeš už stát!”</p>
<p>Cizinec mrzutě mávl rukou — a to už rozhrnuli zástěnu a vstoupili dovnitř jeho doupěte.</p>
<p>Vzápětí pak Cizinec vykřikl: “Hele — co to jídlo |na zemi —ty knedlíky —kdo to tu vysypal? Hrnec je na stole, knedlíky</p>
<p>dole - tady někdo musel být!!”</p>
<p>“Neblázni,</p>
<p>prosím</p>
<p>tě!”</p>
<p>uklidňoval</p>
<p>ho</p>
<p>Rejholec. “Koček tu jsou celá hejna… tak některá třeba maso z hrnku vyžrala… a knedlíky přitom vyházela na zem! Amazonky dnes ráno říkaly, že ti sem dnes odpoledne přinesou knedlíky s masem. Šplhá sem s hrnkem vždycky jen Fany, ta je z nich nejobratnější.”</p>
<p>“No jo - ” tvrdošíjně uvažoval Cizinec dále, “jak by se ale kočka</p>
<p>dostala až do hrnku a tak čistě z něj vyházela knedlíky až na zem, že ani kousek nezůstal vedle hrnku na stole? Ba ne — tady někdo musel být!</p>
<p>Někdo úplně cizí. Ta Fany by to neudělala, a kdyby hrnek nešťastnou náhodou shodila na zem, bylo by na zemi taky maso!”</p>
<p>Rejholec se netrpělivě a jízlivě uchechtl: “Ty jeden strašpytle — kdo by tu byl? Možná teda, že ta kočka hrnek shodila na zem i s masem, maso sežrala, knedlíky jí nejely, tak je nechala na zemi… a… a…”</p>
<p>“Ale kdo dal hrnek zpátky na stůl, ty chytráku?” vztekal se Cizinec. “Snad nechceš říct, že ta kočka?? To by nedokázala snad ani cvičená kočka z cirkusu, takový kousek! Kdyby zůstal hrnek na podlaze, tak bych na tu kočku snad ještě věřil - ale takhle, s tím hrnkem na stole 540</p>
<p>a knedlíky na zemi, to je mně podezřelé! Měli bychom to tady trochu prohlídnout!”</p>
<p>Rychlé šípy umíraly strachy. Vyjdou-li Cizinec a Rejholec před zástěnu a budou jen trochu hledat, musí je v jejich úkrytech objevit snad během minuty — a pak situace bude mnohem těžší!</p>
<p>Cervenáček si v duchu zlořečil za svůj nápad s hrnkem…</p>
<p>Ale Rejholec zřejmě nějak spěchal a neměl nejmenší chuť k hledání “domnělého” vetřelce po půdě. Záhy se mu podařilo Cizince od jeho úmyslu odvést, když začal opět hovořit: “Vykašli se na to, nikdo tu není — fakt! Kdo by sem přišel?</p>
<p>Tady nedávno brousilo jen to Bratrstvo Kočičí pracky — a to bychom slyšeli! Slídilo tady někde po kočkách!</p>
<p>Kluci z toho Bratrstva chtěli prodávat kočičí tlapky! Chacháá - ! Ale co to mělo být, jak se tady někde tolik polekali? Psali to ve Sběrači, to je takový klukovský časopis, co si vydávají ve Dvorcích — víš? A byl z toho prý dost velký poprask! Víš ty o tom něco?”</p>
<p>“O tom poprasku nic nevím — co bych se tady od koho mohl dovědět …” neochotně mluvil Cizinec. “Ale jestli se dostali až sem, tak si to dobře dovedu představit, že se asi vyděsili!”</p>
<p>“No ale čími Já bych rád věděl, co to bylo!”</p>
<p>naléhal dále Rejholec. “Ty něco víš — a nechceš to asi říct! Ale měl bys mi to říct — a všechno!!</p>
<p>Řekni mi to otevřeně! Víš, že jsem ti pomohl a zavedl jsem tě sem, když jsi vzal draka z polepsovny a policie tě pronásledovala, aby tě mohla poslat zpátky!</p>
<p>Neměl jsi co jíst, ani kde přespat a byls bez koruny! Neznali jsme se, nevěděl jsem, kdo jsi — a dodnes to vlastně nevím — a přece jsem se tě na ulici ujal, když jsem tě tam tenkrát tak zuboženého potkal! Člověče, vždyť ty jsi tenkrát doslova už chcípal hlady!!”</p>
<p>“No to je pravda…” neochotně bručel Cizinec.</p>
<p>“To už jsem tenkrát asi dva dny pořádně nejed…</p>
<p>a… a…”</p>
<p>“Tak vidíš!!” dorážel ho Rejholec. “Jak dlouho bys to byl vydržel bez mé pomoci — a bez pomoci Amazonek, které pořad ještě věří, že jsi ubohý sirotek, který utekl od zlého nevlastního otce, jak jsem jim to nakukal… chachááá…?! Obstarali jsme ti šaty, aby nikdo nepoznal podle tvého kvádra, že jsi z polepsovny, taky prádlo — a nosíme ti sem jídlo už takovou dobu! Nemysli si, že je to jen tak —sehnat to pro tebe každý den — aby rodiče Amazonek — ani moji — nepoznali, že doma</p>
<p>pořád něco pro tebe bereme - nezapomínat na tebe, pořád mít na</p>
<p>paměti, že tady na nás čekáš, na naše jídlo, na vyprané prádlo - na</p>
<p>541</p>
<p>všechno - a že to sem vždycky musíme přinést, ať je hezky nebo</p>
<p>ošklivo, ať je všední den nebo neděle, ať máme čas nebo nemáme!!”</p>
<p>Cizinec ho přerušil nedůtklivým výkřikem: “Ale tak už dost toho vyčítání — to už jsem všechno od tebe slyšel snad desetkrát — vždyť já vím, že pro mě děláte hodně, ale - “</p>
<p>“Já ti nic nevyčítám!” neochvějně pokračoval Rejholec. “Já ti jen připomínám, co všechno pro tebe musíme dělat —a že by bylo taky na čase, abys za to byl ke mně otevřenější — a všechno mi řekl, co víš!”</p>
<p>“No — a co chceš vlastně vědět?” vyštěkl hádavě Cizinec.</p>
<p>“Například chci teda vědět, jak jsi přišel na jméno DRATUŠ, ty, který jsi ve Stínadlech předtím nikdy nebyl - a dokonce na jméno Jiří</p>
<p>Dratuš, když náš Velký Vont se jmenuje Vláďa… a Jiří je jeho otec! Taky nevím ani kde a jak jsi přišel k tomu papíru, nebo vzkazu, či dopisu, nebo co to je, čím toho chudáka Vláďu Dratuše tak strašíš, že je za něj ochotný dát všechno — i ježka v kleci — a tím vlastně i své Velké Vontství, tu čestnou funkci, po které touží všichni pořádní Vontové od nepaměti…?</p>
<p>A nevím taky dodnes, co v tom papíru vůbec stojí — nic z toho jsi mi vlastně nevysvětlil, neprozradil, za to všechno, co já pro tebe udělal!”</p>
<p>“A proč ti na tom tak záleží?” vykrucoval se Cizinec.</p>
<p>“Jak by mi na tom nemělo záležet!?” vybuchl zlobně Rejholec. “Co jsem se jen naběhal k Dratušovi, než jsem vyjednal tu výměnu hlavolamu za ten tvůj papír, co jsem se namluvil — a dodnes vlastně nevím nic, nic — nevím taky ani, co měla znamenat ta věta, kterou jsi mi nakázal, abych mu tam v kůlně Žlutého květu napoprvně řekl, že mrtvý promluvil… než jsem tě do kůlny přivedl! Přidal jsem si k ní tehdy ještě sám to, že ani deset závor ho neuchrání od toho, co přijde! Ty jsi mu pak předložil kus popsaného hadru-papíru, on se rozklepal strachy — dodnes nevím proč</p>
<p>- a za pár dní potom vydal ze svých rukou dokonce i ježka v kleci - prosím tě, koho by takovéhle záhady nezajímaly — že se tak můžeš divit! To je vidět, že nejsi ze Stínadel! —A jaký mrtvý měl promluvit? A kde a co měl promluvit? Mrtví přece nemluví… Žes mně nikdy nic neřekl, nic nevysvětlil, není od tebe ani trochu poctivé!”</p>
<p>“Poctivé — nepoctivé —” odmítal Cizinec mrzutě Rejholcův proud výčitek a těžce pokračoval, jako by vážil a rozmýšlel každé slovo: “Jsou věci, o kterých se nedá dobře mluvit — a o kterých by se mluvit ani nemělo, když se člověk nechce zamotat do něčeho zlého…”</p>
<p>Na chvíli se odmlčel - a Rychlé šípy si v duchu představovaly, jak 542</p>
<p>Rejholec asi visí očima na Cizincových ústech. Jarka, který měl nejpohodlnější úkryt, měl v ruce poznámkový blok —a ačkoli v úplné skoro již tmě na psaní téměř neviděl, snažil se o zapisování kvapných a kusých poznámek z hovoru tam za zástěnou.</p>
<p>46 Není radno bloumat po půdách…</p>
<p>Cizinec zase počal hovořit. Zprvu zvolna, mrzutě, neochotně — a zřejmě velmi opatrně, pak se spád jeho řeči zrychlil, jak se znovu vžíval do všeho, co zde Rejholcovi svěřoval: “To víš!! Když jsem tady na těch půdách téhle barabizny — toho Kocouřího hrádku byl celé dny sám - a jen jsem pořád čekal, až mi sem přinesete někdo kus toho žvance, měl jsem tady ukrutně dlouhou chvíli — to ti dá rozum! I když jsem celé hodiny denně prospal, celý den spát přece jen nešlo! A tak jsem tady prošmejdil kdejaký kout, každý šuplík v každém zapomenutém nebo odloženém stolu a kredenci po starých nájemnících — a tak! Taky jsem tu sháněl staré matrace, na kterých by se dalo spát, všelijaké hadry tady na tu záclonu — i na ucpání skulin, aby mi sem moc nefoukalo.</p>
<p>A pak jsem jednou našel něco - něco - no něco neuvěřitelného!</p>
<p>Chtěl jsem proto odtud odejít — a hledat si jiný úkryt — ale ty jsi zrovna tenkrát v ten den přišel s jídlem moc pozdě — a vylekal jsi mne ještě řečmi, že tady někde dole v ulicích po okolí se poptávali lidi od policie — a zřejmě hledali asi mne! Pamatuješ se na ten den — viď?”</p>
<p>“To víš že jo!” zabručel Rejholec. “Říkal jsem ti přece tenkrát ještě, že se ti nějak třesou ruce, když sis naléval polévku z bandasky!”</p>
<p>“No tak vidíš - tak to bylo v ten den — ale to třesení rukou nebylo</p>
<p>kvůli těm policistům, i když i to mne dost polekalo! Ale mně se třásly ruce v ten den už předtím, než jsi přišel! Já měl strach z něčeho hroznějšího!! Ani nevím, jestli ti to všechno mám říct!”</p>
<p>“Ale jen řekni! Řekni mi to!” pobízel jej dychtivě Rejholec. “Proč bys to neřekl, když jsi toho už prozradil tolik?!”</p>
<p>Cizinec asi trochu stáhl knot čadící petrolejky, protože prosvícená zástěna trochu potemněla, a pokračoval v řeči: “No —a pak jsem tu teda zůstal dál, zvyknul jsem si - a už jsem se tolik neděsil, i když večery</p>
<p>a noci byly dost hrozné — a na hledání úkrytu někde jinde jsem už</p>
<p>543</p>
<p>nepomýšlel. Žil jsem si tady za tou plentou - a po těch rozlehlých</p>
<p>půdách tady už jsem radši moc nešmejdil, nebloumal — a nic neprohlí-žel!</p>
<p>A jen jsem si pořád znovu a znovu četl takový kousek papíru, co jsem tu — kromě jiné věci — našel — a pořád se mi nechtělo ho zahodit, i když z toho, co jsem se v něm dočetl, šla na mě až hrůza - a večer</p>
<p>jsem ho nemohl číst nikdy…”</p>
<p>“A co bylo to, co ses v tom hadru dočetl?”</p>
<p>netrpělivě naléhal Rejholec, když Cizinec na chvilku ustal v řeči. “Pořád všechno jen nakousneš — a nikdy nic nedopovíš!”</p>
<p>“Ale tak mě nech domluvit! Tak tam v tom papíru bylo, že jednou</p>
<p>— někdy dávno — tady někde v okolí žil nějaký Karel Dymorák — — a že ho někdo pronásledoval - a ten Dymorák se pak už nikdy víc nevrátil domů!! A ty řádky — ty psal on sám, ten Dymorák!”</p>
<p>“Jak to ale víš, člověče, že se už nikdy nevrátil?” divil se užasle Rejholec. “Vždyť jsi snad ještě nebyl ani na světě, když se to snad mělo stát</p>
<p>— já o žádném Dymorákovi aspoň nikdy tady neslyšel! Ale teď mi tak něco napadá: nebyl snad ten papír, cos tu našel, tím papírem, co jsme spolu nesli tenkrát do Žlutého květu — a jak se jím Vláďa Dratuš tak vyděsil?”</p>
<p>“Ano — to byl a je on!” přisvědčil Cizinec.</p>
<p>“To je ten lístek — vlastně list, vytržený z nějakého slovníčku. Ale hele -</p>
<p>já to vím určitě, že se ten Dymorák domů už nikdy nevrátil! I když to bylo už tak dávno — a i když nejsem ze Stínadel!!” To dodal trochu výsměšně.</p>
<p>Rejholec ale nedbal výsměchu v Cizincově hlasu, ani jeho tvrzení, že se Dymorák už nikdy nevrátil domů — a vyzvídal dále: “No — a — a — a co bylo v tom lístku — a co to mělo — nebo má společného s Vláďou Dratušem?” (Rejholec neznal příběh zmizelého Dymoráka, jako už jej částečně znali Rychlé šípy a Losna z vyprávění Vládi Dratuše před několika dny.)</p>
<p>“Co to s ním mělo a má společného?” opáčil Cizinec. “Náhodou teda hodně, strašně moc hodně, když chceš něco vědět! Pamatuješ se ještě, jak jsi mně v ten první večer, cos mě sem zavedl, vyprávěl o tom, že tady máte takový spolek Vontů — a ten že vede náčelník Velký Vont? A že opatruje drahocenný kovový hlavolam, který se dědí z jednoho náčelníka na druhého a že po něm touží a prahne kdekdo? I mě ta hračička hned upoutala, vždyť jsem se v polepšovně učil kovosoustružníkem! Pořád mi vrtalo hlavou, že bych takový hlavolámek jednou třeba mohl sériově</p>
<p>vyrábět a vydělávat na tom hromady peněz, když po něm kdekdo touží! Jen ale jak asi vypadá — jak se ho zmocnit??</p>
<p>Když jsi mi ale zakrátko potom řekl, že ten dnešní Velký Vont se jmenuje Dratuš — a já si to srovnal s tím vším, co jsem četl v tom papíru, pochopil jsem tak trochu souvislost mezi tou dávnou událostí a dnešním Dratušem — a napadlo mě, že bych mohl na něm hlavolam vymámit! Za ten papír!! Kdyby to klaplo — rozumíš!? Hned potom jsi mě musel k Dratušovi zavést a ohlásit mne u něj tou větou, že mrtvý promluvil… A to ostatní už znáš! Dratuš se opravdu vyděsil, jak jsem předpokládal — a hlavolam je teď tady, u tebe — a za chvíli bude u mne! Klaplo to</p>
<p>— vyšlo to!” Cizinec se při těch slovech blaženě rozesmál.</p>
<p>Ale Rejholec neměl náladu do smíchu a skoro již vztekle volal: “No tak ale teď mně už konečně snad přece jen řekneš, co bylo na tom papíru — já pořád nechápu tu souvislost mezi tím papírem a Dratušem. Proč se Dratuš tak polekal jeho obsahu? Nemysli si, že se do papíru nepodívám —že si ho nepřečtu, až ho ponesu Dratušovi, když mi to neřekneš sám! I kdybys to psaní třeba do stovky obálek nevím jak zalepil a zapečetil, tak bych to otevřel!”</p>
<p>“No —já ti to teda řeknu — ačkoliv — ačkoli — možná by bylo lepší, kdyby ses to nikdy nedověděl!” rozmýšlivé a váhavě mluvil Cizinec.</p>
<p>Zase ještě chvilku otálel, pak ale — jakoby náhle rozhodnutý — sáhl do náprsní kapsy kabátu a vytáhl uhmatanou obálku se slovy: “V tomhle jsem to dnes přinesl od toho kámoše fotografa, když mi neudělal tu fotokopii. No — to už je teď fuk — já už ji stejné nebudu potřebovat, když je hlavolam už tady. Ještě mi ho ale napřed předveď!”</p>
<p>Něco zacinkalo a Rejholec řekl: “Tady je, podívej se!” Zřejmě Cizinci ježka ukázal. Pak zašustil papír a Cizinec řekl bezbarvým hlasem: “Já ti to radši přečtu!”</p>
<p>47 Poselství z koše</p>
<p>Mirek měl svůj úkryt tak blízko zástěny, že skulinkou mezi ní a půdním trámem mohl částečně sledovat určitý výsek prostoru za zástěnou. A teď viděl, jak Cizinec vyňal z obálky opatrně menší pomačkaný list papíru — vypadalo to jako dvoulist vytržený ze slovníku — rozložil jej, chvíli do něj hleděl — a jeho hlas byl tichý a jakoby přiškrcený, když začal číst: 544</p>
<p>545</p>
<p>“Já nejsem tady z toho domu - já bydlím Nad Javorkou číslo 8</p>
<p>—jmenuju se Karel Dymorák - a když mě dnes pronásledoval Jirka Dratuš, schoval jsem se před ním sem do toho koše — on mě neviděl - a když mě nemohl najít, tak odešel — ale za mnou zapadlo víko — a já teď nemůžu zvnitřku otevřít a nemůžu ven. Už je skoro tma — co mi asi řeknou naši — Ježíši Kriste — budu asi moc bit — ale jak se odtud</p>
<p>dostanu — pořád volám o pomoc, nikdo sem ale nejde - nikdo tu</p>
<p>není — snad Jirka Dratuš někde něco řekne, až mé naši budou hledat - a přijdou snad pro mne — tolik se bojím — a je mi hrozná zima</p>
<p>a taky mám hlad - v kapse mám jen kousek housky, ale to je málo</p>
<p>— už jsem celý zdřevěnělý - dýchá se mi dobře — koš je z proutí —ale ta zima - a jak dlouho to tady vydržím —já se snad zblázním</p>
<p>—já to vím, že tady snad asi umřu - proboha, lidi, pomozte mi — —pořád volám —a nikdo mě neslyší —Jirko, Dratuši, slyšíš mě? Ty</p>
<p>budeš všeho vinen, jestli tady umřu hladem a zimou - proč jsi mě sem hnal až dozadu na půdu, když všichni ostatní kluci odešli — ty jeden mizero — co jsem ti udělal — vždyť já jsem ti nic neudělal — nikomu jsem nic zlého neudělal - jmenuju se Dymorák Karel — kluci mi</p>
<p>říkají Dymour — lidi slyšíte mne — už nemůžu —já už nemůžu -</p>
<p>sbohem mami - tatínku sbohem - já už nemůžu psát ani křičet</p>
<p>— nezlobte se, že jsem si tak zkazil život —já už —já už —už ne —já už — už ne —já už ne…”</p>
<p>Cizince zmlkl, zřejmě v papíru nebylo již dále nic psáno — a začal pomalu papír skládat a pak jej vložil opatrně do obálky.</p>
<p>Rejholec byl asi dost otřesený tím, co právě slyšel. Hlas se mu znatelně chvěl, když promluvil: “No — no — to je — to muselo být asi hrozné — a ty myslíš, že tomu Dymorákovi opravdu nepřišel nikdo na pomoc? Že se už opravdu domů nikdy nevrátil?”</p>
<p>Cizinec mlčel. Rychlé šípy i Losna ve svých úkrytech před zástěnou</p>
<p>slyšeli až dosud zřetelně a jasně každé slůvko - a byli rozrušení stejně jako Rejholec. Už začínali všechno, nebo skoro všechno chápat — a zřejmě i Rejholec tam za zástěnou.</p>
<p>Začal zase sám mluvit, když Cizinec na jeho otázku neodpověděl</p>
<p>— a hovořil spíše jakoby sám pro sebe než k němu: “Tak teď už tomu</p>
<p>rozumím - tak teď už vím, proč Vláďa Dratuš byl tak zdrcený</p>
<p>a vyděšený, když jsi mu tohle psaní ukázal!</p>
<p>Vždyť co je tam, je vlastně obžaloba, že jeho otec zavinil Dymorákovu smrt, když tenkrát ze strachu nikde neřekl, kam ho zahnal - a nechal ho tam snad vlastně umřít!!</p>
<p>Mrtvý promluvil! Ano — v tom papíru promluvil, po tolika letech! To jsi zvolil dobře to heslo, když jsi mě poslal tenkrát do kůlny Žlutého květu k Dratušovi s tím vzkazem!”</p>
<p>Pak ho cosi napadlo a on skoro vykřikl: “No ale z toho Dratušova zděšení je docela jasné, že se Dymorák tenkrát domů už opravdu asi nevrátil - to by Dratuš z toho psaní nemusel mít takový strach,</p>
<p>kdyby se vrátil - to by se přece nic nestalo! Ale ten Dratušův strach</p>
<p>říká opak — to ti dá rozum - kdybys tohle psaní ukázal na policii, víš, co by to znamenalo? Nové výslechy, Dratušova otce by možná ještě teď honili po soudech — byly by toho plné noviny — a on by z toho opravdu mohl mít ještě smrt!</p>
<p>Proto on Vláďa Dratuš je ochotný za to psaní dát i ježka v kleci, i Velké Vontství a kdovíco ještě! Ta čmáranice chudáka Dymoura je doklad toho, co Dratušův otec jako nerozumný kluk spáchal! A i když by mu snad teď po tolika letech za to už třeba nic nemohli udělat — tak to vyšetřování, ten rozruch s tím vším — ty výčitky — ta hanba — nikdo by</p>
<p>s Dratušovými tady ve Stínadlech už nikdy nemluvil - to všechno by toho Vláďova tátu zabilo, když je tak nemocný - pánové - no</p>
<p>tohle je ale historie!! To je případ!! Být v takovém srabu, tak bych asi taky tak bláznil jako Vláďa Dratuš! No ale co teď?? Co teď?”</p>
<p>“No jaképak co teď!?” opáčil Cizinec zhurta.</p>
<p>“Dratuš posílá po tobě hlavolam, já mu za něj jako čestný člověk pošlu po tobě ten papír — a tím se všechno vyřídí. Ať už ho spálí, nebo roztrhá, to je jedno — ale celá ta hrozná historie se tím sprovodí ze světa - a nikdo se už nedoví, jak to tenkrát bylo — a kdo to zavinil! Dratušovi to jistě nikomu povídat nebudou - a že budeme mlčet já i ty, to je samozřejmé! Namočili by nás třeba ještě někde na úřadech do toho, že jsme o tom psaní věděli — a nikde nic nehlásili!”</p>
<p>Zdálo se však, že Rejholec Cizince ani moc neposlouchá. Bylo ho slyšet, jak za zástěnou rozčileně přechází po cihlové podlaze půdy, pak se jeho</p>
<p>kroky zastavily a on vybuchl nahlas: “Ale - ale kde jsi ten list našel?”</p>
<p>“No vždyť jsem ti to snad už říkal — ne?”</p>
<p>netrpělivě odpovídal Cizinec. “Tam vzadu dál na půdě je otevřená sušárna prádla — je to jen střecha na zděných pilířích bez stěn - fičí tam ze všech stran — tam</p>
<p>se prádlo asi dobře sušívalo, chacháá — a taky možná i něco jiného než prádlo…” “Co tím myslíš?” vydechl Rejholec nejistě.</p>
<p>546</p>
<p>547</p>
<p>No nic — jen tak - !” zamlouval svou záhadnou poznámku</p>
<p>Cizinec a pokračoval v řeči: “A když jsem se tenkrát při tom šmejdění tady po těch půdách za hledáním nějakých starých židlí a kanape nebo matrací dostal až tam, našel jsem tam - bylo tam moc krámu -</p>
<p>všechno uprášené a plné sazí až běda - byl jsem od toho špinavý jako kominík - štěstí, že je tady v patře pod půdou na chodbě vodovod - ještě pořád funguje - i když tady lidi nahoře už dávno nezůstávají</p>
<p>- tak našel jsem tam tyhle tři židle a stůl nohama vzhůru, měl ale jen tři tak jsem ho tam nechal - a všechno to leželo na takovém ohromném</p>
<p>proutěném koši - a - a - pak jsem tam našel tady ten lístek - ten</p>
<p>dopis, co jsem ti tady před chvílí četl - a který tak podrtil Vládu Dratuše Tenkrát jsem si ten papírek jen tak schoval, ani jsem pořádně nevěděl proč! Ale teprve když jsi mi vyprávěl to všechno o ježkovi v kleci, jaká je to drahocennost, a vyslovils taky jméno Dratuš - začalo mi svítat, že by se z toho možná dalo něco vytlouct — víš?”</p>
<p>“No dobrá —” přerušil ho Rejholec. “Psaní jsi tedy našel — ale jak a kde?? To leželo někde jen tak na zemi — Či jak to bylo?”</p>
<p>“No — čouhalo to dole z toho koše, skulinou mezi dnem a stěnou koše. Asi si toho nikdy nikdo nevšimnul, až já, po tolika letech!” A co ten koš!?” bez dechu vyrazil Rejholec. No co by ten koš?? Víko bylo zvenčí pořád ještě zapadlé, dvě ucha shora na dvou uchách té spodní části koše!</p>
<p>Zvenku se dal koš teda dost lehce otevřít - ale to víš —zvnitřku to nešlo — a to bylo právě to</p>
<p>neštěstí! A tak tam ten koš byl a je - a nikdy nikoho za ty dlouhé roky nenapadlo, aby ho někdy otevřel! Takový starý uprášený ohromný kos. Ještě na něj naložili všelijaké krámy. Nikdo na tu sušárnu asi nikdy nechodil lidi si asi sušili prádlo radši dole na pavlačích, aby ho měli pořád na očích - sem po tolika schodech nahoru s těžkým mokrým prádlem se jim asi nechtělo tahat…</p>
<p>A jestli snad teď tady někdo byl a koš přece jen otevřel - tak to nemohl být nikdo jiný, než to Bratrstvo Kočičí pracky, co sem asi přišlo, když jsem byl na nějakou tu hodinku pryč! Jinak bych ty kluky tady musel slyšet! Koš asi otevřeli, lekli se, tak na něj zase naházeli ty krámy a strachy utekli!!”</p>
<p>No - a - a - a co dál?” naléhal Rejholec. “A co ty? Tys ten koš</p>
<p>neotevřel??”</p>
<p>Ale otevřel! To víš, že jsem ho taky otevřel!</p>
<p>Byl jsem zvědavy, co v tak ohromném koši může být! To jsem si bohužel toho uprášeneho 548</p>
<p>zmačkaného papírku dole ještě nevšimnul — a tak jsem ještě nic nevěděl — rozumíš? Kdybych ho byl četl napřed, nikdy bych ten koš asi neotevřel!”</p>
<p>“A — co bylo v tom koši?” šeptal Rejholec vzrušením.</p>
<p>“Co v něm bylo? No to víš - po tolika letech toho z člověka</p>
<p>moc nezbylo, a zvlášť když je — když byl — nedospělý! Ale řeknu ti, že to bylo — že to byl hrozný pohled - a já na to do smrti nezapomenu,</p>
<p>i kdybych byl ještě sto let naživu!”</p>
<p>48 Bitka v Cizincově doupěti Ticho, které po těchto Cizincových slovech nastalo, bylo delší a tísni-vější než všechny předchozí odmlky v tom celém vzrušeném hovoru.</p>
<p>A nejen Rejholec tam za zástěnou v doupěti, ale i hoši Rychlých šípů ve svých nepohodlných úkrytech byli rozrušeni na nejvyšší míru tím, co z úst Cizince právě vylechli. Tak ubohý Dymorák se tedy opravdu již nikdy domů nevrátil! Teď to mají tedy skutečně potvrzené!</p>
<p>Zahynul zde, kdesi v rozlehlých a členitých půdních prostorách Kocouřího hrádku, zemřel tady hlady a vyčerpáním, bez pomoci, ač ho lidé hledali — bohužel až pozdě hledali — za dva nebo tři dny, když už jeho volání o pomoc nebylo slyšet. A snad zde na těch půdách ani nehledali!</p>
<p>Vždyť jeho tehdejší pronásledovatelé — kromě Jirky Dratuše, otce Vládi —snad už zapomněli, že právě sem, zrovna do tohoto nešťastného domu Dymorák vběhl. A Dratušův otec ve svém nerozumném chlapeckém zděšení a strachu pořád váhal říct pravdu, a bylo čím dál tím později - až pak již bylo pozdě docela!</p>
<p>A teď Rychlé šípy s Losnou ve svých úkrytech horečně přemýšlejí. Uvažovat chladně, rozumně a jasně ani dost dobře nelze, tak jsou ze všeho rozčilení. Úvahami, co teď bude asi následovat po tom chmurném objevu — i vědomím, že tady někde, snad jen několik desítek kroků od nich spočívají hrůzné pozůstatky někoho, kdo byl kdysi dávno právě takovým chlapcem jako jsou oni dnes zde, zdravým a plným života!</p>
<p>A v těchto zmatených úvahách skoro až zapomínají na svůj bezprostřední úkol, kvůli němuž se tady snad již dvě hodiny krčí ve starém |</p>
<p>haraburdí mezi troskami uprášeného nábytku, beden, kufrů a všemož-ných jiných krámů: že se mají zmocnit toho vzkazu, psaného před mnoha lety v zoufalé hrůze nešťastným Karlem Dymorákem, aby zachránili alespoň co se dá - a nadto že mají Cizinci a Rej holcovi doslova</p>
<p>vyrvat z rukou ježka v kleci, než s ním Cizinec někam navždy zmizí! Teď přichází ta jediná příležitost —a to zřejmě příležitost poslední!</p>
<p>Losna i Jarka, Červenáček, Jindra a Rychlonožka čekají na nějaký Mirkův povel k útoku - jak se to asi všechno začne?? — ale Mirek</p>
<p>zatím mlčí — žádné znamení od něho nepřichází — a tma už tady tak zhoustla, že by nějaký pohyb rukou snad ani neviděli!</p>
<p>Pak se zase ozývá hovor za zástěnou. To Rejholec začíná mluvit — a mimoděk napomáhá k tomu, aby se události pohnuly kupředu. Ptá se Cizince: “A co teď uděláš tam s tím… s tím, cos našel — a taky s tím, co je na tom papíru?”</p>
<p>“Nic!” říká klidně Cizinec. “Co bych s tím vším dělal? Na otce Vládi Dratuše nic žalovat a udávat nebudu — nebudu se do toho plést — ještě by mě třeba tahali po všech možných úřadech — a to nemůžu ve své situaci potřebovat! Já musím koukat, abych odtud co nejdřív vypadnul —než mě tu načapají a pošlou zpátky do polepšováku!!</p>
<p>Zmizím někam daleko — nějakou korunu si přece jen vydělám, když budu někde pracovat, zařídím si výrobu ježků — a budu se mít nadlouho dobře, ne-li nadosmrti!”</p>
<p>Pak změnil tón řeči a vybafl na Rejholce rázně: “Tak ale teď už dost řečí —a naval sem toho ježka —a tady je ten papír za něj pro Dratuše!” Při těch slovech zase vyndal obálku z kapsy a ruku s ní natáhl k Rejholcovi.</p>
<p>A ten zalovil v kapse kalhot, něco trochu zazvonilo — a v jeho ruce se objevil posvátný symbol Stínadel, ježek v kleci. Ale ještě jej Cizinci nepodával, jako ten podával jemu obálku.</p>
<p>Znovu opakoval úmluvu i výstrahu: “Ale slibuješ, že mi ježka vrátíš do příští středy!? Touhle dobou si pro něj přijdu — a pak se navždycky rozejdeme. Ty si do té doby ježka omaluješ, poměříš, všechno si o něm poznamenáš — měřidla jsem tu nějaká viděl — jistě jsi je štípnul v dílnách polepšovny — co? No ale do toho mně nic není! A jen si dej bacha: každý den od zítřka počínaje až do té příští středy té sem přijdu zkontrolovat, jestli jsi mně s ježkem někam nezdrhnul — i jídlo ti přitom vždycky přinesu — příští středu to bude naposledy. Pak už se starej sám! Snad ti na cestu odtud do neznáma přinesu i nějakou korunu. Tak — tady je hlavolam, dej sem to psaní! Možná že ho zanesu ještě dnes Dratušovi, aby měl konečně po dlouhé době klidnou noc!”</p>
<p>550</p>
<p>551</p>
<p>Už když Rejholec vytahoval ježka z kapsy, vystoupil Mirek tiše ze svého úkrytu — a ostatní chlapci pochopili, že jejich rozhodující chvíle nadešla. A tak zde teď stáli těsně před zástěnou — a čekali jenom na Mirkovo znamení ke vpádu do doupěte.</p>
<p>Znamení kupodivu nepřišlo žádné, ale pro všechny ty, kdož na ně čekali, bylo jím to, co se stalo v nejbližších vteřinách: Mirek jediným pohybem odhrnul zástěnu a prudce vskočil do prostoru za ní se slovy, určenýni Rejholcovi: “Nikam nic neponeseš — my sami Vláďovi to psaní přineseme!”</p>
<p>Přitom se vrhl na Rejholce a snažil se mu vyrvat ježka z ruky. Zároveň s ním vtrhli do doupěte i ostatní hoši Rychlých šípů a Losna —a vzápětí vypukl krátký, ale nelítostný boj šesti chlapců, zastupujících dobro, proti dvěma vychytralým šejdířům.</p>
<p>“Ke všem ďasům — co tady chcete — vy mizerové — Rychlošípáci —mizerové —” vykřikl vztekle Rejholec, když se po vteřině překvapení a úleku vzchopil k obraně i k zlořečení zároveň. A na Cizince volal: “Nedávej to psaní těm lotrům — nedávej — schovej ho do kapsy — rychle — jak nám to seberou — je konec!!”</p>
<p>“Co si to dovolujete, vy raubíři - !?” řval poděšeně i zlobně</p>
<p>zároveň Cizinec. To již se však válel po zemi a Jarka s Losnou mu dolovali psaní nešťastného Dymoráka z kapsy, kam je ve zlomku vteřiny ještě stačil bleskurychle ukrýt. Zmítal sebou přitom na všechny strany, ale Rychlonožka mu seděl na nohou, aby se nemohl příliš pohybovat.</p>
<p>“Už mám - !” vykřikl pak vítězně Losna a vytáhl Cizinci z kapsy</p>
<p>obálku. Protože Cizinec se zoufale bránil a rukama ustavičně po psaní chňapal, podal Losna obálku Rychlonožkovi a ten ji okamžitě ukryl v kapse. Přitom ztratil rovnováhu a skutálel se z vyhazujících Cizincových nohou na zem. Ale dopis byl zachráněn.</p>
<p>“Vy supové - vy bídáci — všechno jste nám zkazili — naše plány</p>
<p>nám chcete zkazit!!” křičel sípavým hlasem Rejholec během zápasu s Mirkem, Jindrou a Červenáčkem. “Celá Stínadla na vás poštveme — uvidíte — aúúú — nekruť mi rukou, ty jeden rváči…”</p>
<p>Něco zazvonilo o cihlovou podlahu a po ní se kutálel ježek, kterého Mirek právě vykroutil Rejholcovi z ruky. Ten však stačil ještě do ježka kopnout — a hlavolam s hlasitým cinkotem letěl kamsi do tmy, mimo dosah světla petrolejky.</p>
<p>“Tak — a teď si ho hledejte — vy lupiči!” s úlevou, ale nenávistně křičel Rejholec. “V životě ho už nenajdete!”</p>
<p>Červenáček se vrhl s rozžatou baterkou do tmy za hlavolamem, zakopl o ležící půdní trám a upadl. Zase však jako pružina vyskočil a volal: “To bychom měli krátký život, kdybychom do jeho konce ježka nenašli!! Podívej se, ty jeden plantážníku — tady je — už ho držím, už ho nesu — podívej, všichni se podívejte…!”</p>
<p>Vynořil se ze tmy, s rukama černýma od sazí a prachu, jak jimi šmátral po podlaze, snad století nemetené — ale držel v nich to, po čem dychtilo již mnoho a mnoho Vontů — a pro co bylo už svedeno tolik bojů: ježka v kleci! Držel jej pevně, oběma rukama, jako by se bál, že se zase ještě něco stane, co by je o něj připravilo.</p>
<p>Cizinec i Rejholec, pořád ještě v sevření ostatními, viděli, že vše je ztraceno — a zvolna se vzdávali odporu. Jejich pokusy o vysvobození slábly, až ustaly docela a Rychlé šípy s Losnou je posléze pustili.</p>
<p>Oba zde teď stáli proti Rychlým šípům a Losnovi bez pohnutí, s rukama zaťatýma, z očí jim sršely blesky hněvu, nenávisti i zuřivostí a z úst jim</p>
<p>splývala slova zloby a urážek - ale to teď nemohlo jejich přemožitele přivést z míry. Ať si zuří a nadávají — papír i ježek jsou jejich — nemožné se stalo skutkem, plán, tak nejistý a choulostivý, se povedl!</p>
<p>49 Zmařené plány</p>
<p>Pak Cizinec přestal zuřit a jeho hlas zněl sklesle, když se zeptal: “Co teď s námi budete dělat…? Na mne asi poštvete policii — viďte — ale já zmizím ještě dnes, tu radost vám neudělám, abyste mě viděli, jak mě odtud odvádějí v želízkách!”</p>
<p>“Můžeš tu klidně zůstat — aspoň pro dnešní noc ještě!” odpověděl mu Mirek. “My tě udávat nebudeme — však ona si tě policie stejně za pár dnů najde, když se sám dobrovolně nevrátíš do toho ústavu, odkud jsi zdrhnul! To by ostatně bylo to nejrozumnější, co bys mohl udělat! Doučíš se tam svému řemeslu — a pak budeš svobodný a volný, jako jsou všichni ostatní slušní lidé — a jako jsme i tady my! Žádné strachy nebudeš muset mít — žádné schovávání se, žádné lekání při každém šramotu, že už ti je policie v patách…”</p>
<p>Cizinec hleděl na Mirka nevraživě, jeho rady se mu asi moc nezamlouvaly. Potom se však zeptal: “A co stane s tím —s tím —s tou věcí, co je v tom koši?” A máchl přitom rukou kamsi do tmy.</p>
<p>552</p>
<p>553</p>
<p>“Nestarej se o to — podáme o tom zprávu na policii sami!” hovořil</p>
<p>Mirek. “A jestli chceš, řekneme tam, že jsi ten objev učinil ty - že je to tvou zásluhou, ten nález!”</p>
<p>“Nechci!” vykřikl Cizinec. “To ne! To nechci!</p>
<p>Vykašlu se na takovou zásluhu — všechno by to se mnou bylo ještě horší! Už nikdy o tom všem nechci ani slyšet, ani o tomhle hrozném baráku ne — v životě na ty strašné doby tady strávené nezapomenu! Nikde ani slůvko o mně neříkejte - a já zase ani slovo nikde a nikomu neřeknu, co jsem tu našel</p>
<p>— a co bylo v tom papíru! Ten Vláďa Dratuš může být klidný — i ten jeho nemocný táta!</p>
<p>Mohl jsem se mít dobře, kdybych toho ježka dostal na proměření a mohl ho pak vyrábět a prodávat — no, plán mi nevyšel — vy jste mi to všechno zkazili — tak je konec všemu!”</p>
<p>“Je vidět, že jsi v jádru přece jen dobrý člověk!” smířlivě a uznale řekl Mirek, “když nechceš dělat Vláďovi Dratušovi a jeho otci ještě dodatečně nějaké starosti a potíže! A místo výroby toho ježka si jistě vymyslíš něco jiného, co jednou budeš moct vyrábět a prodávat. Teď ale mysli radši na přítomnost!</p>
<p>Podívej se — přišel jsi dnes asi o oběd, nebo co to mělo být v tom hrnku — viděli jsme tady kocoura jako hrom, který ten hrnek shodil — náš Červenáček ho zvedl a postavil na stůl, než jste přišli. Musíš mít asi pekelný hlad — co?</p>
<p>My :i tady dáme nějaké peníze, co s sebou máme — ještě teď můžeš jít dolů do krámů koupit si housky a salám, nebo tak něco…”</p>
<p>Vybrali mezi sebou všechny drobné i menší papírové peníze — a Cizinec viděl, že to postačí nejméně na dvoudenní stravu, nebude-li moc utrácet. Přesto však vzal peníze od Mirka neochotně a s podivným nasupeným výrazem ve tváři. Co to je proti tomu, kolik ztrácí tím, že mu právě uklouzla ohromná příležitost vydělávat si výrobou ježka v kleci!</p>
<p>“A co řeknu já Vláďovi Dratušovi?” zlobně volal Rejholec. “On teď mohl mít ten papír, kvůli kterému měl takový strach a já — já mohl mít ježka v kleci a mohl jsem se stát nejmíň členem Pětirady u Uctívačů ginga, ne-li dokonce Velkým Vontem! Rozhodně se Uctívači ginga mohli stát vůdčí partou Stínadel, kdyby ježka dostali!</p>
<p>Všechny plány jste</p>
<p>mně zkazili - vy -vy - !” Začal opět zuřit a chystal se k proudu</p>
<p>dalších nadávek a proklínání Rychlých šípů — ale Mirek jej zarazil:</p>
<p>“Tvoje plány byly nedobré, nepoctivé, založené na vydírání vyděšeného Vládi Dratuše.</p>
<p>Nikdy by ti ježka v kleci pro tvého kamaráda dobrovolně nevydal, kdyby se nebál, že ten nešťastný papír nepřímo zabije jeho otce! Taky Uctívači ginga by hlavolam nikdy nedostali do rukou! O nic jsme tebe ani je nepřipravili! Učinili jsme vše jen po právu, zachránili jsme, co se dalo — a tu záchranu nejvíc potřeboval chudák Vláďa Dratuš! Jestli je v tobě jen trochu slušnosti, musíš to uznat. A Uctívači ať jsou rádi, že jsme jim zachránili jejich posvátný strom — vzpomínáš si, viď?”</p>
<p>Rejholec zarytě hleděl do země a mlčel, ale Mirek jej přesvědčoval dále: “Nemusíš si dělat starosti, co řekneš Vláďovi Dratušovi! Dáme mu papír nešťastného Dymoráka i ježka v kleci sami, neobávej se! Vždyť jen kvůli tomu jsme podnikali všechno pátrání, kvůli tomu jsme se ocitali v tolika nebezpečích při svých výpravách k vám do Stínadel! Co bychom s těmi věcmi dělali, když jsme je šťastně dostali do své moci, než že je Vláďovi honem honem doneseme, aby už měl jednou pokoj! Bude jen rád, že to tak úžasně šťastné dopadlo — co by ti prosím tě měl vyčítat?</p>
<p>Myslím, že mu nebude ani trochu vadit, když tě už víckrát nikdy neuvidí!</p>
<p>Tak — a teď odcházíme — a rovnou do kůlny Žlutého květu. Jsem přesvědčený, že tam Vláďa Dratuš je a netrpělivě čeká na náš příchod!”</p>
<p>Pokynul Cizinci i Rejholcovi rukou a otočil se k odchodu. Ostatní Rychlé šípy a Losna jej mlčky následovali. Oba vyrostá, obraní o věci, s nimiž měli takové nečisté plány, hleděli za nimi zlobně a nepřátelsky — ale to již věděli, že do nové rvačky se s touto přesilou pustit nelze. Zůstali tady stát v mihotavém světle petrolejky nehybně a mlčky, až jim jejich přemožitelé zmizeli ve tmě vrzajícího schodiště.</p>
<p>50 Rychlé šípy předávají kořist Stínadelské uličky, průchody, schůdky a plácky již tonuly v hluboké podzimní temnotě, jen matně osvětlované zelenavou září plynových lamp, když rozrušení, a přece tak šťastní a spokojení chlapci Rychlých šípů s Losnou spěchali do kůlny Žlutého květu se svou kořistí.</p>
<p>Vláďu Dratuše tam nalezli na plochém klubovním voze, stísněného ve své samotě a strachu, jak výprava Rychlých šípů do Kocouřího hrádku dopadne. A když je teď viděl, jak vpadli dovnitř radostně, hlučně a s rozjásanými tvářemi, pochopil ihned, že dopadla dobře.</p>
<p>A přesto, když seskočil z plošiny vozu — aniž by použil schůdky — a běžel jim vstříc, volal: “Tak co —máte? Máte??”</p>
<p>554</p>
<p>555</p>
<p>A Rychlonožka jen v bezmezné radosti vytáhl z kapsy obálku s tím strašným papírem a podával mu ji se slovy: “Tady to máš, to tvoje mučidlo — je konec tvým strachům! Nečetli jsme to, jak jsme ti slíbili</p>
<p>— a přece známe jeho strašný obsah! Cizinec to četl nahlas Rejholcovi — a my v úkrytech chtě nechtě poslouchali!”</p>
<p>Vzápětí pak přistoupil k Vláďovi Červenáček a obřadně mu podával ježka v kleci. Řekl přitom: “Zachránili jsme ho a vracíme do rukou, do kterých patří!”</p>
<p>Vláďa Dratuš se přestal usmívat. Zíral jako bleskem zasažený na podávanou mu obálku i na ježka v kleci — a v jeho jemné tváři se zase zračilo to staré vzrušení, strach a neklid, nejistota.</p>
<p>“Tak vy —vy už tedy víte všechno - a nemusím už před vámi nic zatajovat!” mluvil těžce. “Teď tedy už víte, že tím posledním pronásledovatelem Dymoráka byl můj otec — a že vlastně on zavinil jeho smrt. Do poslední chvíle jsem vám to nechtěl říct — a pořád jsem si myslel, že se to nějak utají; proto jsem taky žádal, abyste mně slíbili, že obsah dopisu nebudete číst…”</p>
<p>“Neboj se — my neprozradíme nic!”</p>
<p>uklidňoval ho Mirek. “A Rejholec bude mlčet taky — už proto, že se bude obávat, abychom my na něj neprozradili, jak ti hrozil, a že chtěl hlavolam svěřit</p>
<p>docela</p>
<p>neznámému</p>
<p>přivandrovalci</p>
<p>bůhvíodkud — a že si dělal zuby na funkci Velkého Vonta! Opravdu se neboj!”</p>
<p>Za Mirkovy řeči Vláďa s nepřítomným výrazem v tváři vzal od Červe-náčka hlavolam a schoval jej do kapsy. Ale obálku s dopisem ponechával nadále v napřažené Rychlonožkově ruce. A když ten mu ji nyní znovu podával, vykřikl Vláďa zoufale: “Ne — ne! Nebudu to číst znovu — nechci tu hrůzu už nikdy číst znovu ještě jednou — stačilo mi to tenkrát, když to sem ten lotr přinesl!</p>
<p>Nechci to — nechci — Mirku — schovejte to, nebo to zničte, spalte — ale já už to nechci ani vidět — ani to vzít znovu do ruky!” Zakryl si obličej oběma rukama a ve vzlykotu zašeptal: “Ubohý nešťastný Dymorák - a ubohý můj táta, který dodnes zkouší tak strašné výčitky za svoji vinu! Snad jimi trochu odčinil tu svou hroznou nerozumnost, kterou tenkrát provedl!”</p>
<p>Pak</p>
<p>se</p>
<p>odmlčel,</p>
<p>Mirek</p>
<p>převzal</p>
<p>od</p>
<p>Rychlonožky obálku, ukryl ji ve své kapse a Vláďa již klidnějším hlasem pokračoval: “Teď když je hlavolam zase už u mne, je moje situace docela jiná. Dnes odpoledne byli u mě zástupci Modrých ulic a ptali se, zda je to pravda, že na mně ježka někdo</p>
<p>vylákal. A že by se přidali ke Žlutému květu a hlasovali by pro nás, kdyby to pravda nebyla! Ale ve Sběrači to prý četli — a tak abych řekl sám, jak to je — a ježka abych jim ukázal. Řekl jsem jim, aby přišli zítra — a že uvidí! Nemohl jsem přece vědět, jestli ježka dnes přinesete!”</p>
<p>“Dobře jsi udělal!” souhlasil Mirek. “Zítra ať si klidně přijdou třeba celá Stínadla!”</p>
<p>“A ta ostuda pro Sběrače, až bude muset napsat, že hlavolam je v nikách Velkého Vonta — a že ho nikam nezašantročil!” liboval si Jindra.</p>
<p>“Teď jen mám pořád ještě strach - co bude tam s tím - s tím</p>
<p>košem na půdě Kocouřího hrádku…” začal se opět děsit Vláďa. “Jak se to zařídí? Má to tam zůstat zapomenuté? Nebo by se to snad mělo ohlásit někde na úřadech? Mohli byste mít sami potom nějaké nepříjemnosti, kdyby se rozkřiklo, že jste o tom věděli — a nikde nic nehlásili!”</p>
<p>“Máš pravdu — o tom jsme zatím ještě ani nepřemýšleli — neměli jsme na to ani čas — víš?” zamyšleně mluvil Mirek. “Vždyť je to snad teprve hodina, kdy jsme se to všechno sami teprve dověděli — a jsme z toho opravdu ještě celí zkoprnělí! Ale nech to na nás — nějak to už sami zařídíme — a ty se zatím tady s Losnou starej o vontské věci — a abyste vyhráli boj - a udrželi si ve Žlutém květu Velké Vontství!</p>
<p>Modré ulice vám jistě přivedou další přívržence!”</p>
<p>Chvíli ještě rozmlouvali o boji tam na půdě Kocouřího hrádku — a pak se hoši Rychlých šípů rozloučili a spěchali na Druhou stranu. Kdo ví, co ještě prožijí, než se tam dostanou! Ve Stínadlech i teď v pozdních hodinách večerních bylo pořád ještě více než rušno!</p>
<p>51 Žlutý květ přesvědčuje nevěřící Následující dny pak byly nabité dalšími velkými i menšími událostmi a příhodami.</p>
<p>Ve Stínadlech se především rozkřiklo, že Velký Vont má ježka v kleci přece jen doma — a že jej předvede všem nevěřícím zástupcům různých ulic, aby se přesvědčili. Mnozí žehrali na Sběrač, že pustil do světa nehoráznou lež, když napsal, že Vláďa Dratuš ježka nemá a že jej někomu dal!</p>
<p>Rychlé šípy i Vláďa a Losna ovšem věděli, že to náhodou lež ani omyl 556</p>
<p>557</p>
<p>nebyly - vždyť ježek byl skutečně po několik týdnů v rukou Rejholce! Ale nic k tomu nedodávali — a rozhorlené Vonty ponechávali v jejich domněnce, že Sběrač přinesl zprávu přinejmenším nepravdivou, když už ne úmyslně vylhanou.</p>
<p>Rychlé šípy byly při tom, když Vláďa Dratuš ježka v kleci asi padesáti zástupcům různých stínadelských ulic a part v přecpané kůlně předváděl. Nechyběli mezi nimi ani členové Uctívačů ginga, Dabinelovci, byli tu i Fred a Křivák z Rezavých klíčů, dále dva největší rabiáti z Modré hvězdy a jiní a jiní. Také pověstná parta Mirka Daneše, která způsobila kdysi Rychlým šípům takové utrpení, končící záhubou jejich věrného klubovního psa Bubliny, zde byla zastoupena několika členy.</p>
<p>Vláďa pod pevnou ochranou Losny a několika nejsilnějších členů Žlutého květu stál na plošině vozu a držel hlavolam v ruce. A když kdosi z party Trosečníků vykřikl: “Jen jestli je ale ten ježek pravý? Jestli je to on??” Vláďa předal hlavolam do rukou Losnovi a ten začal zvolna, těžce, ale přece jen úspěšně vydobývat ježka osten po ostnu z klece. Toto byla velmi vzrušující chvíle — vždyť nikdo z přítomných zástupců ulic tento div — o kterém se jen slýchalo — nikdy neviděl!</p>
<p>A Losna byl vzrušený dvojnásob! Nejen proto, zda se mu podaří po tak dlouhé době ježka z klece opět</p>
<p>osvobodit,</p>
<p>aby</p>
<p>nevěřící</p>
<p>pochybovače</p>
<p>přesvědčil, ale také proto, že takto už stál před Vontskou radou jednou</p>
<p>— dávno dávno — v kostele svatého Jakuba, kdy měl být zvolen Velkým Vontem, podaří-li se mu ježka z klece vyjmout. A podařilo se tehdy — ale vzápětí přišla pohroma — vpád Mažňákova otce do obřadního prostoru — ukořistění hlavolamu a jeho ztráta v bezedném bahnu stoky!</p>
<p>Nestane</p>
<p>se</p>
<p>i</p>
<p>dnes</p>
<p>něco</p>
<p>podobného,</p>
<p>neuvěřitelného, strašného? Ale ne — ne — dnes je tu snad bezpečno — a Losnu střeží nejvěrnější členové Žlutého květu —a od ostatních jej nadto odděluje jednometrová výška vozu, na němž se svými věrnými stojí, zatímco všichni ostatní jsou dole…</p>
<p>A Jindra Hojer, ovládající dokonale návod k vyndávání ježka, který mu tak učaroval, že se ho tenkrát naučil nazpaměť z deníku Jana Tleskače, polohlasně teď začal předříkávat postup vyjímání, ač toho nebylo Losnovi zapotřebí: “Když natočíme nejdelší osten ježka tak, aby vyčníval z klece nejširším jejím otvorem, posuneme ježka do poloviny výšky klece…”</p>
<p>Potom za několik minut napjatého ticha, kdy bylo slyšet jen Jindrův šepot, cinkání ježka o stěny klece a trochu rychlé dýchání Losny, byl najednou ježek venku — a ležel na jeho levé dlani.</p>
<p>“Tak co — je pravý?” vykřikl do rozmáhající se obdivné vřavy přítomných Vláďa — ale nikdo, kromě nejblíže stojících Vontů, jej snad ani neslyšel. Pochvalný radostný křik se najednou změnil v nadšený zpěv bezeslovné válečné písně Vontů.</p>
<p>Druhá událost se pak strhla ještě při této příležitosti. Když se křik utišil a zpěv zvolna dozníval, promluvil Vláďa Dratuš ke shromáždění trochu</p>
<p>pohnutým</p>
<p>a</p>
<p>rozechvělým</p>
<p>hlasem:</p>
<p>“Oznamuju vám, že už nechci být Velkým Vontem! Nebudu vám říkat své důvody - ale — ale navrhuju Stínadlům za sebe náhradu — je to zde vedle mne stojící Otakar Losna. Jak mnozí z vás víte, už jednou se měl stát Velkým</p>
<p>Vontem,</p>
<p>zvítězil</p>
<p>tenkrát</p>
<p>ve</p>
<p>svatojakubském kostele — je to Vont dobrý a energický — vedl by Stínadla dobře!”</p>
<p>Po těch slovech se ozval mírný, trochu neochotný potlesk od zástupců Modrých ulic — zřejmě neradi ztráceli Vláďu jako Velkého Vonta — ale také výkřiky nesouhlasu z míst, kde stáli Uctívači ginga, Dabinelovci a členstvo Modré hvězdy i jiných part. A jak by ne! Každá z těchto skupin</p>
<p>počítala s tím, že Velký Vont vzejde z jejích řad - a teď má Velké</p>
<p>Vontství zůstat nadále u Žlutého květu — a bez volby!!</p>
<p>Bylo zřejmé, že následující dny budou perné a plné rozepří. Posléze bylo dohodnuto, že tedy budou volby — a to ode dneška do dvou týdnů.</p>
<p>Během následujících několika dnů se také vypravila do Kocouřího hrádku úřední komise na základě oznámení, které za Mirka a za ostatní Rychlé šípy učinil ředitel školy, do níž Mirek chodil.</p>
<p>S komisí museli jít do Kocouřího hrádku také Rychlé šípy i Losna a Rejholec. Byl s nimi sepsán obšírný protokol, do něhož vypověděli, jak se o nešťastném koši na půdě dozvěděli a Rejholec nadto ještě jak se seznámil s Cizincem. Po tom na půdě Kocouřího hrádku zbylo jen prázdné doupě s několika kusy starého oděvu a prádla.</p>
<p>Z chlapců vlastně nikdo nevěděl, kde koš je, ale pracovníci komise sušárnu prádla brzy našli.</p>
<p>Hoši tam nesměli. Museli zůstat v prostoru před doupětem, čemuž byli jen nesmírně rádi.</p>
<p>Pak se k nim vrátil ze sušárny jeden z pracovníků, a ukázal jim slovníček, v koši zřejmě také nalezený. Uprostřed sešitku byly dva listy vytržené. Útržky listů ještě tkvěly na drátcích, jimiž byl slovníček sešitý. Nešťastný Dymorák listy asi vytrhl, aby je snadněji protlačil skulinou mezi stěnou a dnem koše, když celý slovníček asi nebylo možné dostat ven.</p>
<p>Úředník komise se na nic již neptal —neměl ani potuchy o tom, že chlapci nějaké listy ze slovníčku viděli — ba dokonce že je Rychlé šípy 558</p>
<p>559</p>
<p>mají uložené v klubovně. Ale co by komu pomohly — dávno ztracený život Karlu Dymorákovi už stejně nikdo nemůže vrátit… Na deskách sešitku byl nápis “Slovíčka — němčina — Karel Dymorák”!</p>
<p>“To je všechno —” řekl úředník chlapcům.</p>
<p>“Teď se všichni vraťte domů — nebo do školy — kdybychom ještě něco od vás potřebovali, tak si vás zavoláme!”</p>
<p>Zakrátko potom přinesly noviny malou úřední zprávu, že čirou náhodou byly objeveny pozůstatky chlapce K. D. z ulice Nad Javorkou ve Stínadlech,</p>
<p>který</p>
<p>při</p>
<p>veselé</p>
<p>honičce</p>
<p>s</p>
<p>kamarády(H) se jim ukryl žertem ve starém koši kdesi v podstřeší jistého starého domu. Kamarádi o něm asi nevěděli, za ním zapadlo nešťastnou náhodou víko — a on uvnitř zahynul hladem, zimou a vyčerpáním. Následovalo několik varovných slov, aby si rodiče děcka lépe hlídali — a aby je poučili, co vše se může při hře stát!</p>
<p>Jen někteří starší obyvatelé Stínadel z okolí Javorky si tak trochu pamatovali, že kdysi nějaký hoch odtud odněkud zmizel a už nikdy více se nenalezl. Ale ani si nepamatovali jeho jméno.</p>
<p>Vždyť tomu bylo již tak dávno, co se to stalo, snad před třiceti či ještě více lety! Nepadlo žádné obvinění kohokoliv — a výčitkami po celý život sužovaný otec Vládi Dratuše, zřejmě jediný zde žijící poslední účastník té události — si mohl alespoň trochu oddychnout! Konečně mu nehrozí žádné vyslýchání na úřadech, nebo snad dokonce soudech! Ostatně — čin se stal v jeho nezletilém věku a nadto i jinak byl dávno promlčený.</p>
<p>52 Nejtěžší TAM-TAM</p>
<p>Pro Rychlé šípy bylo nyní již vše jasné. Po předminulé návštěvě v kůlně Žlutého květu u Vládi Dratuše — a po vyslechnutí rozhovoru mezi Cizincem a Rejholcem nebylo vlastně nic, co by zůstalo bez vysvětlení.</p>
<p>Již věděly, proč se Vláďa tak hrozně obával toho psaní, jež mu Cizinec v kůlně tehdy předložil, věděly, jaké cíle sledovali Cizinec i Rejholec s psaním Karla Dymoráka i s hlavolamem. I smysl té hrozné věty “mrtvý už promluvil” se vysvětlil…</p>
<p>A tak Rychlým šípům nastal jeden veliký a přetěžký úkol: vydat nové aslo TAM—TAMU a vše v něm vypsat co nejúplněji, ale přitom tak opatrně, aby neprozradily otce Vládi Dratuše, že on byl vlastně — i když neúmyslně — hlavním viníkem hrozné smrti Karla Dymoráka — a také aby na sebe neprozradily, že vědí o celém tom nešťastném případu mnohem více, než se ví na úřadech!</p>
<p>Po krátké zprávě v novinách si Plíhalovci pospíšili s vydáním Sběrače. Bratrstvo Kočičí pracky v něm vyjevilo, že jeho zděšení, o němž psali ve svém předchozím čísle, nezpůsobila zapomenutá noční košile na půdě, jak se jim posmíval TAM—TAM, ale náhodné objevení a otevření koše! Teď, když se o tom psalo už i veřejně v novinách, může to prý Bratrstvo ve Sběrači napsat také. Jinak ve Sběrači nebylo nic zajímavého.</p>
<p>Ale Rychlé šípy sestavovaly pro svůj sedmý TAM—TAM obšírné vylíčení, jak k celé té otřesné události došlo. Chlapci opatrně popisovali, jak Karla Dymoráka kdosi hnal na půdu Kocouřího hrádku. Nenapsali ovšem, že ten kdosi byl otec Vládi Dratuše! A Vláďa Dratuš že prý o tom něco věděl od svého těžce nemocného otce, který mu příhody z dávných let vyprávěl. A proto ten Vláďův strach, aby případné úřední vyšetřování po letech teď tatínkovi nepřitížilo, neublížilo.</p>
<p>“Ano —to je dobře —tak je to dobře napsané a vysvětlené!” hovořil při sestavování TAM— TAMU nad řádky, nanečisto Mirkem načrtnuté, rozvážně Jarka. “Ale Mirku - jak chceš vysvětlit čtenářům to hlavní: co bylo v tom dopise, který Cizinec Vláďovi v kůlně Žlutého květu předložil —a co měla znamenat ta slova, že mrtvý už promluvil?</p>
<p>Nemůžeš přece napsat, že to psaní bylo vlastně obžalobou Vláďova otce, doklad jeho hrozné viny!? To bychom ho prozradili! A když to tam nenapíšeš, tak jak vysvětlíš, proč že měl Vláďa Dratuš z toho psaní takový strach, že chtěl za něj dát i ježka v kleci, a tím i svou funkci Velkého Vonta?”</p>
<p>Tohle byly ovšem velmi pádné otázky, a Mirka — i všechny ostatní Rychlé šípy — při sestavování TAM—TAMU velmi tížily, než chlapci připadli na jakžtakž přijatelné vysvětlení, kterým by řekli vše —a přitom na otce Vládi Dratuše nic neprozradili. A tak čtenáři v novém TAM —TAMU pak mohli číst: “V tom papíru, co Cizinec Dratušovi předložil, bylo toho ještě mnohem více, než co mu jeho otec o celém tom neštěstí pověděl — a dopis psal sám Karel Dymorák. Proto také Rejholec mohl pronést tu hroznou větu, že mrtvý už promluvil!</p>
<p>A Vláďa Dratuš dostal velký strach, že by vše jeho tatínka ještě více v jeho těžké nemoci rozčililo, kdyby se mu dopis dostal do rukou, jak Cizinec pořád vyhrožoval. A tak se snažil dopis od Cizince získat za</p>
<p>560</p>
<p>561</p>
<p>každou cenu, ale Cizinec jej nechtěl dát za nic jiného než za ježka v kleci, i když mu Vláďa nabízel místo ježka veliké peníze, které by sehnal.</p>
<p>A tak se Vláďova hrůza jen pořád zvětšovala — až nakonec jí podlehl — a ježka v kleci po Rejholcovi Cizinci poslal.”</p>
<p>Po</p>
<p>tomto</p>
<p>nejobtížnějším</p>
<p>vysvětlovacím</p>
<p>odstavci pak v TAM—TA-MU následovalo barvité a vrcholně vzrušující líčení zápasu mezi Cizincem a Rejnokem proti Rychlým šípům a Losnovi na půdě Kocouřího hrádku, kde nakonec ježek v kleci i Dymorákův dopis pro Vláďu Dratuše ukořistili a zachránili.</p>
<p>“Teď je již s Vláďou Dratušem tedy zase všechno v pořádku,” končila zpráva v TAM— TAMU. “Jeho tatínek se pomalu uzdravuje — a Vláďa se vzpamatovává ze všech těch strachů o něho, jež prožil… a ujímá se zase s dřívější chutí a zápalem stínadelských záležitostí své funkce Velkého Vonta.</p>
<p>A my, členové Rychlých šípů, jsme šťastní, a hrdí na to, že jsme už podruhé mohli zasáhnout ve prospěch dobra a spravedlnosti, že už podruhé jsme mohli zachránit stínadelského posvátného ježka v kleci z rukou lidí nedobrých —a vrátit ho tomu, kdo má v této době právo držet jej u sebe: tím je právoplatně zjara zvolený Velký Vont Vláďa Dratuš!</p>
<p>Zažili jsme sami všeliké ošklivé chvíle — boje, ústrky a posměchy - i sám Vláďa Dratuš se na nás tehdy ještě rozhněval, když jsme mu nabídli pomoc v jeho úzkostech, jejichž pramen jsme ovšem neznali — a on nás tvrdě odmítal! I mnoho chlapců a děvčat na naší Druhé straně bylo proti nám, Sběrač nás zesměšňoval — a kdekdo nám radil a varoval nás, abychom Vláďu nechali na pokoji a jeho osudu!</p>
<p>Ukázalo se, že my měli pravdu — a naše vytrvalost v pátrání že nakonec přinesla nečekané výsledky i objevy.</p>
<p>V nejbližších týdnech budou ve Stínadlech nové volby Velkého Vonta. Pevně věříme, že Žlutý květ s Vláďou Dratušem v čele v nich opět zvítězí a Vláďa Dratuš že ve funkci Velkého Vonta setrvá i nadále. Nejsme Vontové, ale končíme heslem Vontské rady: Žlutá je barva naše!! Neboť žlutou barvu má i ten kvítek, který podél domů ve Stínadlech zjara všude roste —a který je znamením dobra, cti a spravedlnosti. Vaše Rychlé šípy.”</p>
<p>Psaní TAM—TAMU načisto a přepisování textů na rozmnožovací blány i pak tisk samotný si vyžádalo mnoho práce. Ale když TAM— TAM</p>
<p>konečně vyšel — a to v počtu již 300 výtisků, nestačily ani ty a Rychlé šípy musely pracně ještě dalších padesát kusů přitisknout. Pan ředitel školy nelitoval papíru ani blan na tisk, protože Rychlé šípy stačily do TAM—TAMU</p>
<p>otisknout i podmínky nové mezitřídní soutěže na druhostranských školách, kterou vymyslely — a na jejímž rozšíření mu hlavně záleželo.</p>
<p>Čtenáři o tomto čísle svorně prohlašovali, že takový TAM—TAM zde ještě nebyl, třebaže i čísla předchozí byla vždy velmi zajímavá. Rychlé šípy sklízely pochvalu a uznání ze všech stran — a leckdo z těch, kteří jim kdysi radili, aby se do věcí Vládi Dratuše nepletly, když si to nepřeje, se jim nyní přicházeli omluvit…</p>
<p>53 Boj o moc se stupňuje Dny ubíhaly a blížila se doba vánoční, ale zájem o osud nešťastného Karla Dymoráka — i vůbec o všechny věci stínadelské na Druhé straně neutuchal.</p>
<p>Rychlé šípy musely psát další TAM—TAMY</p>
<p>a v nich odpovídat na různé dotazy hochů a děvčat, jak to vše bylo tam na Kocouřím hrádku, jak probíhala bitka v Cizincově doupěti a kdo to vlastně asi byl, jak ten dům vypadá — a podobně.</p>
<p>Červenáčkovi se podařilo při jedné z pozdějších cest Kocouří hrádek vyfotografovat pro klubovní kroniku, a když se to Druhostraníci dozvěděli, nedali pokoj, až Červenáček pořídil několik fotozvětšenin snímku domu a vystavil je v různých obchodech, kde ho prodavači znali.</p>
<p>Výkladní skříně s vyvěšeným Kocouřím hrádkem,</p>
<p>který</p>
<p>na</p>
<p>fotografiích</p>
<p>vypadal</p>
<p>mimořádně nevlídně, ba až strašidelné, pak po celé dny •obléhali hoši i děvčata, přičemž celou tu nešťastnou historii znovu a znovu probírali.</p>
<p>Někteří hoši tvrdili, že jejich rodiče znali několik podobných případů zmizení někoho - jehož pozůstatky se nalezly až po mnohých letech, na neuvěřitelných místech. V</p>
<p>jedné knize se prý psalo, jak nevěsta těsně před svatbou si prohlížela své svatební šaty ve veliké skříni v komoře, dveře za ní náhle zapadly — a nešťastnou dívku tam našli udušenou za několik dnů.</p>
<p>Mezitím ve Stínadlech probíhaly neobyčejně rušné předvolební boje a Vontská rada po dohodě s nejsilnějšími skupinami rozhodla odložit volby až na dobu povánoční. Rychlé šípy do těchto vnitřních věcí Stínadel nezasahovaly, ale Losna je pravidelně informoval o průběhu celého dění.</p>
<p>562</p>
<p>563</p>
<p>Vláďa Dratuš trval na tom, že již Velkým Vontem nechce být, částečně snad po poradě se svým otcem, který by se nejraději ze Stínadel odstěhoval někam daleko do jiné čtvrti města.</p>
<p>Název “Kocouří hrádek” se před ním nesměl ani vyslovit, tím méně aby kolem toho domu někdy v životě ještě šel!</p>
<p>Losna ještě spolu s Vláďou Drarušem podnikli ve Stínadlech několik pěkných drobných věd.</p>
<p>Pomohli usmířit dlouhodobý spor mezi pláckem U</p>
<p>smolného sudu a partou Vontů z Plaveckého náměstíčka, uspořádali sbírku pro rodinu s malými dětmi, která vyhořela — a vyhlásili konám slavnosti Večer světel, třebaže výročí události, podle níž tato akce kdysi vznikla, na prosinec právě nepřipadalo.</p>
<p>Ale v každé domácnosti už bylo plno vánočních svíčiček na stromeček a Losna s Vláďou toho využili. Slavnost se vydařila! Snad v každém okně, za nímž bydlel nějaký hoch nebo děvče, hořela do zimního večera svíčička, někde i v barevném lampiónku vlastnoruční výroby. V ten večer byl pohled na Stínadla mimořádně kouzelný.</p>
<p>A hoši Rychlých šípů, kteří se v ten den vydali do kůlny Žlutého květu a tu záplavu světýlek cestou všude viděli, uvažovali, jak by něco podobného zavedli i u nich, na Druhé straně.</p>
<p>Mezi Dabinelovci a Uctívači ginga panovaly urputné boje. Uctívači nemohli Dabinelovcům zapomenout, že jim chtěli podřezat v jejich svatyni posvátný klubovní strom gingo. A dost ulic, jejichž náčelníci se svým členstvem váhali, na čí stranu se při volbách přidat, se stále víc a více rozhodovalo přihlásit se pod vedení Žlutého květu.</p>
<p>Neboť zatímco jinde byly jen samé hádky, výhrůžky a násilí, Žlutý květ si získával mysl Vontů svým rozumným klidným jednáním a pěknými akcemi.</p>
<p>Jen samotný Večer světel získal Žlutému květu řadu dalších ulic a plácků. Z nedalekých Modrých ulic to byl Tmavý průchod, Belmutka, Nadpotoční ulice, Komáří kout, a Ruda Šaflíř ujišťoval Žlutý květ, že s ním půjdou i nadále věrně jeho uličky Na černém blátě, Švejdarova, Pod lucernou i Modřenka. Ale také již i další a další uličky a zákoutí se daly slyšet, že půjdou se Žlutým květem, až to vypukne.</p>
<p>Domovní vrata, stěny ohrad, sloupy svítilen i přízemní okna domů byly polepeny různými výzvami</p>
<p>a</p>
<p>popsány</p>
<p>barevnými</p>
<p>křídami.</p>
<p>Dabinelovci slibovali hory doly ulicím, které se k nim přidají, především však prý silnou ochranou před násilím jiných part -</p>
<p>a různé pěkné akce,</p>
<p>jež prý už vymysleli a připravili, jen je spustit, až volby vyhrají!</p>
<p>Uctívači ginga nabízeli cosi podobného, ale také navíc ještě list ginga, v celofánu zalepený, pro každého člena každé ulice, která k nim přistoupí! Mít vlastní list ginga, to bylo silné lákadlo pro mnohé Vonty, neboť v celém městě a daleko široko nerostl nikde jinde strom ginga, než právě zde, ve Stínadlech, ve svatyni Uctívačů ginga. A nic podobně báječného nemohli nabídnout rozmrzelí Dabinelovci!</p>
<p>54 Vyhraje Žlutý květ volby?</p>
<p>Zima toho roku byla podivná, bez sněhu i bez mrazů —jen studené deště padaly na moře stínadelských střech a stříšek — a tak obvyklé zimní zábavy a sporty tentokrát příliš neodváděly pozornost od volebních zápasů.</p>
<p>Rychlé šípy si připravovaly pěknou vánoční nadílku, a volné dny chlapci prožili na několika výpravách za město, také však ve své útulné klubovně, kde sepisovali události posledních měsíců do kroniky klubu. Nadto měli velmi mnoho práce se svou Soutěži přátelství, kterou původně navrhli jen pro své dvě školy, do nichž chodili, ale jež se rozrostla a ujala i na dalších druhostranských školách.</p>
<p>Byla to opravdu pěkná a zajímavá soutěž — a co více: vyvolávala nadšení nejen učitelských sborů, ale i žactva samotného, což se jindy zpravidla nestává…</p>
<p>Měsíc leden byl té podivné nijaké zimy skoro jarní! Sněhové přeháňky — pokud přišly — byly krátké a nevydatné, sníh zmizel z ulic během jedné či dvou hodin a zůstalo po něm jen mokro.</p>
<p>Občas se nad městem rozzářilo i slunce — a kdyby lidé neměli doma kalendáře a noviny s datem vydání, nikdo by snad ani nevěřil, že je leden — a do jara že je ještě velmi, velmi daleko!</p>
<p>A taktéž ten památný lednový den, na který připadly s konečnou platností volby nového Velkého Vonta, byl zase kupodivu tak jarní, chvílemi podmračný, ale hned opět plný slunce, jako by i on chtěl přispět k té veliké události svým příznivým počasím!</p>
<p>Vontská rada, sestávající většinou ze starších Vontů, kteří nebyli v žádném sdružení ulic, připravila už den předtím odsvěcený zrušený kostel svatého Jakuba na konání voleb. Byly omyty staré historické bedny a bedničky, sloužící za stoly a sedátka, na staré zrezivělé skoby s hřebíky ve stěnách a sloupech byly zavěšeny jako osvětlovací tělesa</p>
<p>564</p>
<p>565</p>
<p>četné barevné lampióny. Vzadu mimo hlavní chrámový prostor stále ještě ležel pod okny zpuchřelý ochoz, po němž se kdysi ntilo a nechtěně klouzalo dolů Bratrstvo Kočičí pracky s Červenáčkem.</p>
<p>Před kostelem stál, přebíhal a vlnil se ohromný dav obyčejných Von-tů, sem do kostela měli přístup jen náčelníci ulic a Vontská rada.</p>
<p>Jako čestnou výjimku a jen “pro nepopiratelné obrovské zásluhy o záchranu ježka v kleci”, jak bylo doslova řečeno ústy dosavadního Velkého Vonta Vládi Dratuše, směli se voleb účastnit také hoši Rychlých šípů, ač nebyli ze Stínadel! A byl zde ovšem i Otakar Losna, jako dosavadní zástupce Velkého Vonta, což bylo podle pravidel přípustné a samozřejmé.</p>
<p>Po uklidnění hovoru, když do ticha v kostele jen zvenčí matně zazníval mohutný zpěv bezeslovné vontské písně, opakovaný vždy znovu a znovu, začal Vláďa Dratuš rozechvělým hlasem jednání:</p>
<p>“Zahajuji mimořádné zasedání Vontské rady, svolané za účelem zvolení nového Velkého Vonta.” Pak nastalo několik vteřin ticha. Nikdo nepromluvil. Každý ještě čekal na slavnostní zahajovací formuli. A ta přišla. Vláďa Dratuš ji začal slovy: “Buďme svorni!”</p>
<p>“Žlutá je barva naše!” zvolalo shromáždění.</p>
<p>“Nevyzraďme nic, co víme!” pokračoval Velký Vont.</p>
<p>“Mlčenlivost chrání nás!” odpověděli ostatní.</p>
<p>Tím zahájení skončilo. Předchozí napjaté ticho se změnilo v šum, a ozývaly se zvuky odsunovaných beden, jak na ně až dosud stojící Vontové nyní usedali. A Vláďa Dratuš opět začal hovořit:</p>
<p>“Vontská rado — a přítomní náčelníci ulic a skupin! Na jaře loňského roku jste mi prokázali tu čest, že jste mne zvolili Velkým Vontem. Snažil jsem se plnit své úkoly, jak jsem uměl nejlíp — a jak nejdéle jsem mohl.</p>
<p>Pak přišlo něco - stalo se něco, co mi bralo všechnu sílu k výkonu</p>
<p>tak významné funkce!</p>
<p>Vy sami jste to na mně pozorovali, často jste mi moje ochabování zle vytýkali — ale to něco, co na mne dolehlo, bylo silnější, než veškerá moje vůle! Dnes už tedy snad všichni víte — i když ne zcela přesně a ne zcela vše — co to bylo, když jste se mnohé mohli dočíst v časopisu TAM— TAM, který píší zde přítomné Rychlé šípy.</p>
<p>Ale po tom všem, co jsem prožil, a po ztrátě důvěry mnohých ulic ke mně — vzdávám se funkce Velkého Vonta a žádám vás, abyste si zvolili nového! Již jednou měl se stát Velkým Vontem Otakar Losna, můj dnešní zástupce.</p>
<p>Doporučuji vám, abyste ho dnes tedy zvolili opět jako tenkrát, kdy - jak si pamatujete — vyhrál souboj o tu funkci nad</p>
<p>Mažňákem, ale neměl už možnost se jí ujmout, když Mažňákův otec vnikl sem mezi nás a ukořistil Losnovi ježka v kleci.”</p>
<p>Vláďa skončil, ale vzápětí prudce povstal ze svého místa Dabinel a vášnivě zvolal: “Jen žádné radění! Žádné doporučování, žádné navrhování!</p>
<p>Jsem pro to, aby se volilo tak, jak se má: která parta má nejvíc přívrženců — a to se dá podle seznamů, co Vontská rada má tady na stolech před sebou snadno zjistit — z té ať se Velký Vont zvolí! Moc pochybuju, že tou nejsilnější skupinou je Žlutý květ, odkud je Losna!”</p>
<p>Vláďa Dratuš se dvěma přísedícími Vonty nahlédl do papírů na bednových stolech a pak odpověděl: “Máš pravdu, Dabineli — nejsilnější skupinou až donedávna byli Uctívači ginga! Ale díky Modrým ulicím, které se během posledních týdnů přidaly k nám, jsme stejně silní my, Žlutý květ! Jak zde ze seznamů vidím, Uctívači ginga mají jen o jedenáct členů víc než Žlutý květ! Ale podle pravidel se ty skupiny, mezi nimiž není větší rozdíl než dvacet členů, považují za rovnocenné.</p>
<p>Jsme tedy s Uctívači rovnocenní! Tak jak rozhodnout?</p>
<p>Nevím, jaké zásluhy o Stínadla mají Uctívači ginga, nebo jejich kandidát na Velké Vontství.</p>
<p>Ale zde přítomný Losna už jednou zvítězil v boji o tu funkci — a sice tím, že znal tajemství, jak Jan Tleskač vyndával ježka z klece! Dnes by měl zvítězit tím, že pomohl zachránit ježka v kleci z nepovolaných rukou v Kocouřím hrádku!”</p>
<p>Na ta slova vyskočil ze své bedny v přítmí Vont silně hranaté postavy a vykřikl: “Ano - pomohl zachránit ježka z nepovolaných rukou</p>
<p>— to je pravda — ale kdo ježka těm nepovolaným rukám předal — he? Sám ty, Velký Vont! Proto se Losna nejvýš zasloužil jen o tebe, o tvou záchranu před pomstou celých Stínadel — a tuhle zásluhu mu tedy nemůžeme počítat jako zásluhu o Stínadla!</p>
<p>Navrhuju, aby se mezi Losnou a mnou coby náčelníkem Uctívačů ginga rozhodlo tak, jak se vždycky rozhodovalo, když byli dva kandidáti z rovnocenných skupin: nechť se stane Velkým Vontem z nás dvou ten, kdo má v ruce nějakou stínadelskou zajímavost, nebo o ní aspoň ví jako jediný — a může jí obohatit naši vontskou historii!”</p>
<p>“A máš ty takového něco?” zeptal se Vláďa Dratuš stísněným hlasem. Vývoj jednání se začal ubírat jiným směrem, než očekával — a Vláďa se obával, že Velké Vontství zřejmě přejde k Uctívačům ginga.</p>
<p>“Mám! To víš že mám!” sebevědomě prohlásil náčelník Uctívačů. “Tady je výzva k ochraně a pomoci příslušníkům časopisu Sběrač od všech Dabinelovců — a také plánek, vše psané a kreslené Dabinelovou</p>
<p>566</p>
<p>567</p>
<p>rukou, když na Sběrači chtěli, aby nám zničil náš strom gingo! To je doklad historické špatnosti, vrcholného nepřátelství, jaké nemají ve Stí-</p>
<p>nadlech obdoby! A to je tedy ta naše stínadelská zajímavost — a tou bychom volby měli vyhrát!”</p>
<p>“Nevím, co je na tom zajímavého!” kysele pronesl Dabinel. “To byl jen náš válečný tah proti vám! Kdyby vcíbylo napadlo něco podobného proti nám, nerozmýšleli byste se taky jistě moc dlouho a něco nám provedli! V boji se vše dovoluje, boj se nemůže vést v rukavičkách!”</p>
<p>Také celá řada náčelníků ulic souhlasila s Dabinelem, že výzva k pomoci a plánek nejsou vlastně ničím příliš zajímavým — a nechtěli je proto uznat jako požadovanou “zajímavost”.</p>
<p>“No — co má tedy Žlutý květ? Čím on se může</p>
<p>pochlubit?”</p>
<p>hněvivě</p>
<p>volal</p>
<p>náčelník</p>
<p>Uctívačů.</p>
<p>“My — no — my nemáme nic - !” rozpačitě mluvil Vláďa Dratuš.</p>
<p>Ale tu povstal Mirek Dušín a se zdůrazněným údivem se zeptal:</p>
<p>“Jak to, že nemáte nic?? A co ten dokument, byť tak hrozný i smutný zároveň, co nám předal do úschovy Losna na půdě Kocouřího hrádku, když byl ukořistěn Cizinci? Dokument, který mluví o posledních chvílích života nešťastného Karla Dymoráka, zmizelého před několika desetiletími—a nalezeného teprve nyní?? To není nic??” Při těch slovech vytáhl z kapsy náprsní tašku a z té opatrně vyňal obálku se dvěma složenými listy zetlelého papíru, popsanými Karlem Dymorákem v největší hrůze jeho posledních hodin života.</p>
<p>Rychlé šípy viděly, jak Vláďa Dratuš přivřel oči, aby psaní neviděl</p>
<p>- a jak si i uši zacpal, aby neslyšel, když Mirek začal číst. Jméno</p>
<p>Dratuš, v Dymorákově psaní několikrát použité, Mirek opatrně nahradil jménem, které si vymyslel,</p>
<p>aby</p>
<p>přítomní</p>
<p>nepoznali,</p>
<p>že</p>
<p>pronásledovatelem byl Vláďův otec. A byl také připraven dopis nevydat z rukou, kdyby si jej snad někdo z přítomných chtěl prohlédnout a přečíst sám.</p>
<p>Nic takového se však nestalo — obsah čtených řádků byl příliš otřesný, než aby měl někdo odvahu vzít ten papír vůbec do rukou a nějak jej kontrolovat.</p>
<p>Ale už povstává Otakar Losna a pevným hlasem se ptá: “Považujete tento dopis zasvěcence smrti za dokument, který mne opravňuje, abych se při rovnosti sil mezi Uctívači ginga a Žlutým květem stal Velkým Vontem?”</p>
<p>568</p>
<p>569</p>
<p>55 Modrý zázrak</p>
<p>Údivný šepot přítomných se zvolna měnil na polohlasný hovor, jak se jednotliví účastníci mezi sebou vzájemně dohadovali. Začaly se zvolna zvedat ruce k souhlasnému hlasování. A další přítomní se přidávali — — až snad všichni, kromě Dabinelovců, Uctívačú a rabiátů z Modré hvězdy, byli pro zvolení Losny.</p>
<p>A tu povstal Vláďa Dratuš — nyní již zase sebevědomý a klidný — předal Losnovi obřadně do rukou ježka v kleci a provazem svázaný stoh vontských kronik, s tou nejstarší vespodu — a řekl mu: “Všichni — nebo skoro všichni — souhlasíme s tím, abys byl Velkým Vontem!</p>
<p>Otakare</p>
<p>Losno,</p>
<p>veď</p>
<p>Stínadla</p>
<p>moudře</p>
<p>a</p>
<p>spravedlivě, buď pevný a rozhodný, jaký Velký Vont má být — a jací byli většinou všichni tvoji předchůdci!”</p>
<p>Pak mu podal ruku a pod zešeřelou klenbou kostela se ozval potlesk a jásot — a k Losnovi přistupovali mnozí náčelníci ulic, aby mu blahopřáli. Losna se usmíval — ale už to nebyl ten vždy tak trochu nesměle a dobrácky vyhlížející chlapec, jak jej Rychlé šípy znaly do této chvíle, ale opravdu pevný a hrdě se tvářící Vont. To právě svěřená funkce dodala jeho tváři takový důstojný výraz.</p>
<p>Jeho nástupní řeč byla krátká, ale jadrná: “Děkuji vám všem, kdo jste mne Velkým Vontem zvolili. Budu se snažit vést Stínadla tak, abyste byli všichni se mnou spokojeni, i Dabinelovci a Uctívači ginga, i Modrá hvězda a snad ještě i jiní odpůrci. Velmi rád vyslechnu všechny rady, návrhy a nápady kohokoliv, i toho nejmladšího Vonta! Nepřipustím, aby měl kdokoli pocit křivdy, bezmocnosti a nespravedlnosti. Nechci být vaším pánem, ale služebníkem! Tak slibuji při památce Vojtěcha Vonta tím končím! Buďme svorni!</p>
<p>Nevyzraďme nic, co víme! Žlutá je barva naše!”</p>
<p>Pochvalný křik a jásot byl mu odpovědí, až se změnil v hromovou sílu vontské písně beze slov.</p>
<p>A ten jásot i zpěv se pak přenesly i tam ven, před kostel, když Vontská rada vyšla s Losnou uprostřed na schody před vchodem a jeden z jejích mluvčích oznámil výsledek voleb.</p>
<p>Zástupy čekajících rozjásaných Vontů zmáčela sněhová přeháňka, která se strhla nad Stínadly právě v době, kdy uvnitř kostela začal volební obřad. Ale teď vysvitlo do ulic slunce, zase tak podivně jarně zářící, i když byl leden — a vše tonulo v jeho vzácném oslnivém svitu.</p>
<p>570</p>
<p>A náčelníci i řadoví Vontové z Modrých ulic, kteří se tak přičinili o posílení Žlutého květu, vedli si nadšeně nového Velkého Vonta v doprovodu Vládi Dratuše a Rychlých šípů tentokrát nikoli do kůlny Žlutého květu, ale k nim, do Modrých ulic, odkud Žlutému květu přišla ta posila.</p>
<p>A věděli dobře, proč je vedou právě tam!</p>
<p>Tušili a toužebně čekali na to, co tam Losna s Rychlými šípy uvidí! Jen ale honem — honem — než</p>
<p>slunce zase zajde - než dlažba z modrých dlažebních kostek oschne pod jeho září z mokra po roztálém sněhu!</p>
<p>Snad jednou či dvakrát do roka se taková příležitost naskytne, aby byla modrá dlažba v těch uličkách tak čerstvě mokrá, a nebe tak do modra vysmýčené — a slunce přitom tak naplno zářící!</p>
<p>Ano —ano —dorazili sem včas, aby to viděli!</p>
<p>Šli zvolna Karmelitánskou ulicí, Sedmikřížovou, Zelenou bránou, přes Komáří kout, Želví uličkou — a všude, všude mokré kostky modrého dlažebního kamene, v nichž se ještě navíc shlíželo šmolkově modré nebe, v záři slunce doslova svítily nepopsatelně modrou září.</p>
<p>A ta se rozlévala do všech stran — i do skla oken v domech — modř</p>
<p>dlažby i oblohy byla všude - slavnostní, jedinečná, nevylíčitelná modrá krása — ten “modrý zázrak”, jak se tady tomu vzácnému jevu říkalo — a vítala nového Velkého Vonta.</p>
<p>Dospělí lidé v ulicích i z oken vyhlížející se usmívali, vždyť i oni čekali na těch několik minut té nádhery, tak řídce se vyskytující.</p>
<p>A Mirek řekl Losnovi a Vláďovi Dratušovi: “Modrá obloha -</p>
<p>čistá a jasná, plná slunce - to je znamení dobré pohody, co k vám</p>
<p>oběma přichází! Ta modrá záře tady — ten modrý zázrak, jak se tu říká, se zase brzy ztratí, až mraky zakryjí slunce a dlažba až uschne — ale ta dobrá pohoda ať ve Stínadlech na dlouho — dlouho vydrží!</p>
<p>Nechť se vám vaše práce ve Stínadlech daří — a nic špatného a zlého se tady už nikdy nepřihodí!</p>
<p>Přejeme vám to zplna srdce!”</p>
<p>571</p>
<p>OBSAH</p>
<p>1/ ZÁHADA HLAVOLAMU</p>
<p>1 Výprask 13</p>
<p>2 Oběžník Rychlých šípů 18</p>
<p>3 Kdo je za dveřmi? 20</p>
<p>4 Neočekávaný úspěch 23</p>
<p>5 Jarka dostává nápad 26</p>
<p>6 TAM-TAM zvučí 29</p>
<p>7 Ježek v kleci 32</p>
<p>8 Znamení na zdi 37</p>
<p>9 Kostelník od svatého Jakuba 38</p>
<p>10 Mirek se radí s Jarkou 42</p>
<p>11 Kdo to přichází ze tmy? 44</p>
<p>12 Červenáček mlčí 47</p>
<p>13 Znamení Stínadelských 48</p>
<p>14 Schází pátý špendlík 49</p>
<p>15 Sběrač pracuje rychle 51</p>
<p>16 Přípravy k nebezpečné cestě 54</p>
<p>17 Rychlé šípy vnikají do Stínadel 56</p>
<p>18 Ve svatojakubské věži 60</p>
<p>19 Pátrání v podkroví 62</p>
<p>20 Zápisky mrtvého 64</p>
<p>21 Chodba věčného klidu 66</p>
<p>22 Chodba končí 69</p>
<p>23 Kdo je tajemný Em? 71</p>
<p>24 Jan Tleskač se bojí o život 73</p>
<p>25 TAM-TAM zápolí se Sběračem 75</p>
<p>26 Na posvátném místě 77</p>
<p>27 Podruhé do Stínadel 81</p>
<p>28 Ulice, kudy chodilo Nebezpečí 83</p>
<p>29 Objev pod přístřeškem 86</p>
<p>30 Přistiženi 88</p>
<p>31 Skok do tmy 92</p>
<p>32 Dopis ze Stínadel 95</p>
<p>33 Ve Slepé uličce 98</p>
<p>34 Muž u domu číslo 5 100</p>
<p>35 Sešit v Černých deskách 103</p>
<p>36 Tleskačův deník pokračuje 106</p>
<p>37 Přemýšlejte s námi 114</p>
<p>38 Poslední chvíle Jana Tleskače 117</p>
<p>39 Stínadla v pohybu 119</p>
<p>40 Vontové hrozí 123</p>
<p>41 Vzhůru na Vontskou radu 126</p>
<p>42 Na pospas Vontům 128</p>
<p>43 Uprostřed nepřátel 134</p>
<p>44 Výměna tajemství 139</p>
<p>45 Naslouchací zařízení 144</p>
<p>46 Honba v opuštěné zahradě 146</p>
<p>47 Výslech 148</p>
<p>48 Mluví se o Červenáčkovi 152</p>
<p>49 Hlasy za ohradami 154</p>
<p>50 Zápas o vteřiny 160</p>
<p>51 Losna zápasí s Mažňákem 163</p>
<p>52 Losna udivuje Vontskou radu 166</p>
<p>53 Vše ztraceno 174</p>
<p>54 Rozvrat ve Stínadlech 180</p>
<p>2/ Stínadla se bouří</p>
<p>1 Co se děje ve Stínadlech 191</p>
<p>2 Odvlečen Vonty 193</p>
<p>3 Přerušená schůzka 197</p>
<p>4 Na pomoc Jiřímu Rymáňovi 200</p>
<p>5 Do nepřátelského území 202</p>
<p>6 Schůze v Myší pasti 204</p>
<p>7 Prozrazeni 207</p>
<p>8 TAM-TAM znovu vychází 214</p>
<p>9 Za tajemným Hačiříkem 217</p>
<p>10 Svazek Rezavých klíčů 222</p>
<p>11 Uctívači ginga se ohlašují 228</p>
<p>12 Ve svatyni Uctívačů ginga 233</p>
<p>13 Železná dvířka 238</p>
<p>14 Podivná výstraha 245</p>
<p>15 Mirek má strach 252</p>
<p>16 Hrdý zajatec 255</p>
<p>17 Drahocenný nález 261</p>
<p>18 Ze starých vontských dob 266</p>
<p>19 Neuvěřitelná zpráva 271</p>
<p>20 V nouzi poznáš přítele 276</p>
<p>21 Štětináč nabízí důkazy 281</p>
<p>22 Konec všech nadějí 283</p>
<p>23 Mirek vysvětluje 286</p>
<p>24 Bublina dosud žije? 292</p>
<p>25 Cesta za modrým světlem 295</p>
<p>26 Ve sklepním vězení 298</p>
<p>27 Hádka s Rezavými klíči 302</p>
<p>28 Útěk korytem Černé vody 308</p>
<p>29 Losna vysvětluje 311</p>
<p>30 Odvážný plán 317</p>
<p>31 Před mrtvým se smeká 320</p>
<p>32 Vont s vyhaslíma očima 326</p>
<p>33 Jak vznikl Večer světel 335</p>
<p>34 Večerní pohřeb 338</p>
<p>35 Týden smutku 348</p>
<p>36 Hon na Široka 351</p>
<p>37 Skrýš je prázdná 356</p>
<p>38 Žlutý květ vítězí 362</p>
<p>3/ Tajemství Velkého Vonta 1 Návštěva ze Stínadel 375</p>
<p>2 Těžké doby začínají 379</p>
<p>3 Sběrač předběhl Rychlé šípy 383</p>
<p>4 Cesta za Velkým Vontem 385</p>
<p>5 Dejte si pozor, už se stmívá… 390</p>
<p>6 Zajati v opuštěném dvoře 394</p>
<p>7 Osud visí na plaménku svíčky 399</p>
<p>8 Noc bude studená a zlá 402</p>
<p>9 Vzniká první TAM-TAM 407</p>
<p>10 Sběrač pomlouvá Rychlé šípy 411</p>
<p>11 Další vzrušující plány 414</p>
<p>12 Kam jdou Dvorečáci? 416</p>
<p>13 Dvorečáci dostávají těžký úkol 419</p>
<p>14 Výměna tajemství 424</p>
<p>15 Co promluvil mrtvý? 428</p>
<p>16 Tonda Plíhal škemrá o milost… 432</p>
<p>17 Za Koňskou hlavou, za Bručounem 437</p>
<p>18 Konec přátelství 440</p>
<p>19 Kdo by nepomohl tonoucímu? 444</p>
<p>20 Rozpory na Druhé straně 448</p>
<p>21 Tři úžasné zprávy 452</p>
<p>22 Zachráníme ještě gingo? 456</p>
<p>23 Výprava Sběrače v pasti 459</p>
<p>24 Rozsudek 464</p>
<p>25 Toto číslo vyšlo ve 150 výtiscích 466</p>
<p>26 Rejholec se vykrucuje 468</p>
<p>27 Podaří se léčka? 472</p>
<p>28 Boj ve sklepě 476</p>
<p>29 Co je to Kocouří hrádek? 481</p>
<p>30 Rejholcovo záhadné mizení 485</p>
<p>31 Zákoutí je prázdné 490</p>
<p>32 Uvnitř Kocouřího hrádku 494</p>
<p>33 Někdo sem jde! 499</p>
<p>34 Konec TAM-TAMU 504</p>
<p>35 Velký Vont žádá o pomoc 508</p>
<p>36 Zděšení Bratrstva Kočičí pracky 511</p>
<p>37 Cestou od Prasklého džbánu 513</p>
<p>38 Po stopách dávného příběhu 516</p>
<p>39 Policejní výslech 520</p>
<p>40 Podivné přání 522</p>
<p>41 Kdo byl posledním pronásledovatelem?</p>
<p>525</p>
<p>42 Neslýchaný čin Velkého Vonta 529</p>
<p>43 TAM-TAM láme rekordy 531</p>
<p>44 Tudy utíkal Karel Dymorák… 533</p>
<p>45 Rejholec vyčítá Cizinci 538</p>
<p>46 Není radno bloumat po půdách… 543</p>
<p>47 Poselství z koše 545</p>
<p>48 Bitka v Cizincově doupěti 550</p>
<p>49 Zmařené plány 553</p>
<p>50 Rychlé šípy předávají kořist 555</p>
<p>51 Žlutý květ přesvědčuje nevěřící 557</p>
<p>52 Nejtěžší TAM-TAM 560</p>
<p>53 Boj o moc se stupňuje 563</p>
<p>54 Vyhraje Žlutý květ volby? 565</p>
<p>55 Modrý zázrak 570</p>
<p>Jaroslav Foglar</p>
<p>Dobrodružství v temných uličkách Ilustroval Marko Čermák Graficky upravil a obálku s použitím ilustrace Marka Čermáka navrhl Ivan Urbánek Vydala Olympia Praha, 1990</p>
<p>jako svou 2 500. publikaci, 571 strana Vydání v tomto souboru první, celkově: Záhada hlavolamu vydání 6., Stínadla se bouří vydání 2., Tajemství Velkého Vonta vydání 1.</p>
<p>Odpovědná redaktorka Slávka Poberová Výtvarný redaktor Antonín Kalcovský Technická redaktorka Alena Taschnerová Vytiskl Tisk, Brno</p>
<p>Tematická skupina 14/64</p>
<p>AA 38,27, VA 39,32</p>
<p>Náklad 120 000 výtisků</p>
<p>305/22/856</p>
<p>27-023-90</p>
<p>Cena váz. výtisku 47 Kčs</p>
</section>
</body><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQAAAQABAAD/2wCEAAkGBxQTEhUUExQWFhUXGB8aGBgYGBcYGBwdHyA
fHB0YGBgcHSggHBwlHR0cITEhJSkrLi4uFyAzODMsNygtLisBCgoKDg0OGxAQGywkICQ0LC
8sLSwsLCwsLDQsLCwsLCwsLCwsLCwsLCwsLCwsLCwsLCwsLCwsLCwsLCwsLCwsLP/AABEIA
RoAswMBIgACEQEDEQH/xAAcAAACAgMBAQAAAAAAAAAAAAAFBgMEAAIHAQj/xABPEAACAQIE
AwQFCAUICAUFAAABAhEAAwQSITEFQVEGEyJhMnGBkaEHFCNCUrHB0XKCkrLwJTNidKLh4vE
VNUNTc4STwhYkNIOzNkRU0tP/xAAZAQACAwEAAAAAAAAAAAAAAAAAAQIDBAX/xAAvEQACAg
EDBAADBwUBAAAAAAAAAQIRAxIhMQQiQVETMvEUM2FxgaHRI5GxwfAF/9oADAMBAAIRAxEAP
wDrDKuogR6t/M1zTtN8pnzXFXcOMGri2YzG5lnwgzl7sxv1rpfM1899vTHGL56Xk/dSq4om
x24L8rVm5dRL2FFpHIHeK4cAnQFgVXw+Y91dP7teg91fP3yu2wvE78ACVQmNJ8ABOnM0w/K
X22xFprWGw9w2wLKPcddHZmWQobdQBB01Jby1dBZ2Hu16D3VzTHfKJdTinzIWLJT5wlnP4s
0MVBMTE+L4UscG7W4/AY5cPi7z3VzIt1HbvIDhSHRz4pAYGJjcRzAztGHPHXFtgtw4tAjEZ
gGJQKxHMA6x5UUKz6FyDoKzKOlcT7I9psZY4t82xGJe8jXmsvnJK5pKq6A+h4o0GkEil7Ed
reI99et2sTiGLM6KoZmb0vqDUhoESNQCYo0js+jY8qyuH9tO2OMuYi3g8Pde0ALVslWKO9x
1WS1z0gJYDcbEmeU/YftbjcPxAYLF3Wuq1w2WzsXKvqFZXPiILQIPJp0paQs7TFcv7OfKRi
MRxFcI9myqG5cTMufN4A5B1aPqjlzpa4l2gxmN4v3FrFXLCjENat5WYIoQkZmRSA5OUkhp9
KNqGdgQRxq0GMsL14MRpJyXZIHIEzToVn0PFZXzX/4p4kWuW7eJxLs4ZQqs7tvm8AGoaF3G
sTTPa7TYw8ZFj5xd7r50EySMuXNGXaYo0js7ZNCsV2kwltnR8RaVrYBuKzqCoJABYHbVlH6
wrlVvtJizxvuDiLnc/OymTN4cuY+GOlLHbvh1/DYt1v3hcuXVDsQzt4S3hRiwkxkH7K0aQs
+jlcESNq2muHdre1eMtLhsIl50ZbFtrtzMe8e46hjNw6gCRzG/lUfDu0PEMLjDgb2INxn+i
hrhfK9xYtulw+IQzJ5ROnOjSGo6rb7aYNsSuGS9nvMxUKqsQCASQXjLpB50wTXzHwnCYl8a
tqy2XFd46h85XxqGzHONdYbXnPnTj2B7Q4teItZxOIuuEW8rK9xmXMgJJg6aZG186HEEzsu
KxS20a45yoilmJ2AAkn3VQ4N2iw2KLDD3luFQC2XNoDoJkeR91fPa8dx16xdL4q+yKqh1N1
yGznLlImCCM2nlXUvkMwqjCXrgHja9lY+SqpUewu3vooLGridsm43s+4VlWscnjPs+6sqaF
QTUyTXz32//ANcX/wDi2/3Ur6DtHU1wbt/w2+eKYi5bsXXAuKQRbdlMInQbaRVcRyNflkH8
p3P+Gn7tU/lLP/nf/Zs//GtWsXwbiHFcZnuWHRnhWY23t20UCJlt4GsSSaPfK52Nv98uIsW
2uWzbVGyKWdSgyglRJKlY15EGeVSEAPlM/wBbP/7P7iV7xv8A+of+es/v263wPB8bxTiC3r
lhral0NxijpbVUCghS2pJC7CTJ5DbftLgMSONPdt4a9cC4pHWEfK2UoQA8ZQCREnQUCKx/1
/8A8+P/AJRWdih/Ltr+sXv3btXuyvCb+L4yL7Ye7aQXzffOrKEglgpJAls0CPWdga87IcIv
rxtHaxeVBiLxzm24SCLkHMREGRz50DKXaURx5v65a/eStuMGO0H/AD1v99Pzoz8pvZXFWse
cbYtNdRmS54FLlHTLo6qJynKDO2pGlV+yXAMZjuJrjL1lrSC8L1xmRkWVIKogfVtQBz0kk0
ADOzK/y8v9cu/fcrOxi/y7b/rN77rtXcfwjFYDjPfDDXby/OGu2wisQ6uWIAYAgEZoM8x0M
1D2K4Zif9MWbtzDXrYN+4zE23yrmD6Z4ykSYnY0AQ/Jov8ALFr9K7+49e4gR2g/50fvirny
fcIxCcXts+HvKme7LtauKuqvBzFY1099T9v+zWLw3ETjLNlrts3VvKVRnAYEEo6rqBmG+mh
Gs0eQBpMdoP8AnfveovlCY4njFy3uDct2F/sqf7RaivYns9jMXxIYy/Za1bF03nLIyAnUqt
tW8R8UewHWYkBZtYxMd88+ZYhyL7XQrWbwBJYsATk0iR7qBHRvlQ7BNiYxOGE3UQK1v7art
l5ZhtHMR01X/kw7bXEvW8HiSWts2S2z+nbfYIZ1Kk+GDqpI5aDTtph+INcsY9LV8LcS27Wk
70i3cXdLlsa5SANSNdRpVXs3wPF8Q4mMU+HaynfreuEqyIMpDZVzAFiSoGnUk0eBlPseP5e
T+s3vuu1a7f2vmfF7l3lcRnUR/vLTWz/bzVL2X4LiE42txsPeFv5zeOc2nCQe8g5oiDIg+d
Mfy3cBuXRhr1m29xlLW2FtGcwfEpIUEwCG/aovcPAi4Hh+XgmJvEa3MVaQfooP/wBnb3V0f
5DB/wCQu/1hv3LdDOM8Aup2dsWVtXGuFkuMiozOC7FyCoEgjNHlFG/kWwVy1gbi3bb22OIY
w6MhjJbEwwGmm/lSfAIa8b6Z9n3Vle48eM+z7hWVNAXLfpGpBi0z93nXPGbLIzR9rLvHnUV
keKqPaGyw7rEW0L3LDeisZntv4biCfKHA01trVSJMJ2MWjgsrqwBglWBAI3BI2IodwjtHZv
2jdDooVmUgupiHa2pMHTPlkdZq/wAPwxRPF6bEs5H2jvHkNFHkopNtG4tu3CXh83xWI70Ja
LOqu13JdtAqVuQHUwoYw500piG8cVsnL9Lb8ZKr418RG6jXUiDI8qh/09he7F35zY7stlD9
6mQt9kNMT5UvYrDIQl1Tfui5i7LXDctZPRBQtkFtDEAAsViANYFEsFYH+kcSSnhfD2MrFfC
xDXs4BiCcptyN4C9KKCwnieL2Lc95etJlXMczqsKSAGMn0ZIE7SRWl3iyFfoWt3bjJmtoLi
jONBmBE+CSJYAwOu1KvZi3Fzh+a2693grtvxW3GR89jKhkeE5VaJjQGKkv2u7sXr6oUfB4q
7fAKlJt5iboWYBV7ZeDtmg8qKAbE4lahj3tvwEB4cQrH6p6HpPWhtztHbF239JZOHe1cc3c
4hTba2hBacsS5HKCsVWxIe2bWKNp3BdnuoqlriBkyW2CCSxRAFIWT43ImvSyHF4R1tOqG3f
IY2nWHdrTSwIlGbxnxQTrQAfwmKS6ge26ujaqysGUjqCNDUD8WshHud6mRCQ7TohGpDn6sD
edqp9nxDYpcrL/AOYZhKlQQVQ5lJEMCZ1HOaFYm4yDiNo2rhe6Wa0Bbcq4awiyHAKjxKwIJ
nTbUSAWuIcee22KWbUWrFu9adswT6Q3QO9IJ8A7oEsI0Jq1xTjHcKjMbWVhLMz5Qo3NzYyg
9m69ZC/ezN86hLn0nDLSp4H1dfnOa3t6Yzjw761dw2K7u4e9tXHtX7NpVZbVy5BUMrWbqqp
ZNTmBIjxttGoATw3GYOJN8oqWHAziQMhtpczNJMRmImY0nStuLcbt2u7m7aQHxMbhOlvWWA
G0mBJgCSdYghcTYum9jGtq2dHtXbaMv0d0LbTMgkQW8JUMDKtB5GZH4mbt1g6YkW7iJ3Kpa
upmJHiF51UFGVjGVyqga66wAMOL4latqGe4oUjMDMyo1LCPqgEEnYTQ212hRXvd/dtLbXIb
b6qCjJnliSRp9rQRG1JnDe1VrAdzbxS3BOBsWygtuWtvbzZlZY2YOCCNPo9eVOXClAxeJ+j
ZQyWcpKkBlCt4QYgxzE86bVBYdRgQCDIOoI299e0E7Egjh+EVlZWSxbRlZSrBlQAgggEaij
TNG5FRGeia9NaWbyuoZSGU7EEEH1EVLQAMxi+M+z7qypMSviP8cqyrEI3snxVamqln0qtiq
kSZ7XteVlMR7WVlQXcWiuiMSGecvhaCQCSM0RMAmCZ0oAnmqvE8Al+2bVzNkaJysVOhDDUG
YkDTntUt2+q+kyjWNSBr0151WucWsiD3gymCGEskN6JLgFVB5EkTQIuqIEST5nf4VlBeJ8X
i2728wFssWfKpQi00XUMmQYDCYGq6HStcZxm4t7ultqQWyZ87HKxUsudQkAHQenm8QOWDTo
A4TSbxT5RsLZZkC3XZWKkBQBIMESxHMUc4VxF7zDQKAh71CDmS4Gy5c0wV8L8tQFMwa5L2v
tLZ4ncLAFe9W4QQCCDlcyOY1IqzFBSe4mzp/ZHtQuOW4wQ28jAQWzEgiQdhHMR5UfmgXaHH
LhMJdeyEVlXwhQoGpChso5AkVyFbF+9avYo3mY2mXNLMX8Z0YHkJ/jSnHHq34QXR3TiGPt2
LbXLrhEXcn+NT5Ur4z5ScEqgqz3CZ0RCCIjcPliZ09RpKx/GLmK4TDsWexiFDE7shVghbqZ
MT/R61Ru4RH4StxUXvLWJKu0DMVZZEmJIkrUo4l5FqJ/lIvriGw+KQELes7GJBRiCDHPUUw
dpu2d6zhcH3BCvdtB2cgNEACADpOadSOVKmKbPwuyednEPb9jqLn3is4p4+H4N9+7a7aPvD
r8Cas0rZMVlvtNxviNtrfe3yue2lxRaJVSD1iNZGo21qH5QiwxzXAzRcRbianQMgBA6A+L3
1Y7U/SYDh97orWj+qYH7pqv2qGfD4C7vNg2j67TZfxpxrb9QZ1XsTg7lnBWbd3LmUH0TIyk
ll+BA9lH6D9ksR3mCw7TM2lBPmBlPxFFzWSXLJlLEnxGsrL48RrKkhHtn0quCqdr0qtQaqR
Nm1ezXgrDTEe0I4/bJbD5VzOt6QNtO7uIzE8gFc6+YG5FFhtrWQJmNaAEezwhyj5MKVz2VL
qy2rS99aYXEUIpgrJIDyfREk70dxHCXYX1VUFrEW4dH3RiuRjCyrgrHhkaqdTm0OTWU7FQv
Yjssjs5PdjNmBZLYS6wZDbK3bgPjGs6jWF6azr2dSZd7rSyuVzlV7xcsXBlghvCNAY3MSaN
VlKwoht4dVZmVQGcgsQNWIAUE9dAB7K5N8rmGy4tH+3aHvUkfcRXXis1zn5Y8LNvD3Pssyf
tAH/tq3C+8UlsUOCdjT8zuYnvsxu4ZoTL5BgC2bUhlHLlQfsX47eNsf7zDlh+lbMj76f/kx
xAucPRTrkZ0PvzR7mFJeI7L47BYhmw1tnWGVGVQ4KtpDDkQOvMVapW2myNA3suveWMdZiS1
gXB67TBv+6vOC422MDjbFxwpbu3tg7sytqB56L8adfk37I3cMz374yMyZFSQTBIJLRpyED1
0rYy8A94WeGMrtnVWIvMAGkZltFYVsp9nKpak20gop8Gl8Bjbf2Dauj2Nlb+yal4LhGv8AD
cVbUEvZupeA5wQUaB+iCfZTD2P7JXrWHxVy9aM3LJRbWuYg6kkAyDoIG+nKmHs3woWI7mwU
W4HRrqqwaQy93cKXmJUQXMEHVRpBgxlkSuh0c1TiQucOGGCO1xL3eAgSoUjLqeRLNHtovb4
HiL/DLSLZfvLWIaFZcpKOskjNGmanjGcDxT21Fu8tlmF1bxQZJzsoV7eUEh1QMVJJIJ1mZB
G5wPM9y41xszqFgeipATWOfiQEDYS2kk1B5vSDSVOwWFuWcKti8AtxCSVzKxCsxZScpMTqP
1aZao4XhqpduXQSXuRmJjUAnKNvqg5R+etXapbt2TKl8eI15UrjWsqasRDaPiq1yrlfBvlO
a9cgYUDQ/wC16fqUQufKYV0bDCf+Lp+5VdMTyRs6NWVzkfKYY0w0nkO9/wAFeW/lPJH/AKY
f9X/BQ9gUk+Do4NezXOk+Usn/AO2H/V/wVKPlFadMLMAsYuSYGpyjJqfKk2krYa03R0CspN
uduPCGS0rSJX6SMw6qcv8AHlWtrt2GJHcwRyL6+v0dvOqvtGPmxjnFZNJzdtyP9h/b/wANW
MF2uzlVNoCRrDzrBP2fKhdRjeyYeaGmq+OwNq8oW7bW4oMgMAROomD6z76F3OPGNEE8paBP
npShiPlNupcNu5hFVl0I70n2j6PUHl5H2VapIm4tcnRsPh0QZUVUXoqhR7hUtckxPyu3kIB
wSajwkXmIb1Huq2T5XLxMDAjym8ROn/D0/vp2V2jrNezXObfyi3Sf/SKB174/AZKmsfKMWb
L830Mwe8kadfBStBqQ/wBezSb/AONW/wByP2/8NSL2yMfzI/b/AMNMNaG6KylFe2RP+xH7f
+Gt17WsTHc/2/8ADToNaGqvZpU4l2ySxbNy6Ao5eIkk9AIkmkdflmu//hp/1m//AJ0BqR11
96yua4f5VsygthoJ3h5HvKisqSC0cy7M3Ql4E7APtr9UxpRpsQGml/ht1BcBcnLsd5OhPLz
AqxavHvCq7nXpm1GwJMHf3VG6M8luGJAqO2wyyOcn4mfjNehpWaxUORNBz26SYpS4JYnTJc
Ikkj1fjVkWA7QwmFZhDFTIiCGXUeyq2DnMRFEMMkOSN8jR69KozNxxNocV/VRr/ol8txLQZ
2t3C1tiwDKCEYBV0U5ncqV0kdTFXLdsXUR4gkAgiQQecSPgd6P9nFH0x3Ie2NYkmU9knQcu
W1DbVv6MAEjwiDpI03rkRzObafit/wA1uaMkUuCvadtRcAHRhOUjzn0T1B9/QnwsjvEjaD+
6aX8PiLtvvBcKlQVKZQxndWHUSUJGb6x3M0b4YALiQIGsaR9U8uVXOGiaIwu0w2z0v9ruGN
dVbltkzL4SrD0gdvFyI15EHMaMNVLi1yLTVuUvZucbQgXGyGHVk5w4mSI9Bhz31E+rck5hV
tOSU3566jyNR3rmbwkeGNQYM1LgeGKHzIxUcwdRyGhOq+qY02q7yY8sHVlxsPOle28OBtVt
bRqa3Y1k1NRMxDat1u1urgUbV6wqdIKIsOgqy5y5m2gTrVbDNJPrqTiY+iuEfYb7jSQHOsf
hWv3TcvXGYxoJ0A+ysAR7B66tYLg9kfVJ9cH7xNZJW3PMg69Kh7OYotbVWJLa6nXn130kb1
Eg2yHi9zLecLAGkAacgayteKfzrez7hWVauC5cEWA4dbdVnNJLTr0YgfCKzifCbdu2bilsw
I0JEQdOm8xUvBGkAdMw/d/vqxxbW03q/vrE5tTqy3QtNm2HSWfKRAIETOvP/Kri2/o46Mw+
4j76HYTCOyh1dAWAIXVQNNpE7+rerOFV1BDRm7yDBkaoPyq1TTVFCi0yawhzA66g/hRGyYa
dPRb36UOc5biec1fw4DXApRbgIIytoOWux10qOZXiaBbZUxo7KpBvgyYe2RJ5+AgE9JiqSt
tEkQN9DtzrbB4Du2z2mZGGuRixUxEazMaAaEjyrWypAAMAxBjUew1xY49Lk/dfsqNM3fBBZ
Il/MKCD/wAR5B02JkRW3DJm3pEDbp4dq2gDOREELAB552M+vnUHDbkC0X3gTz5a1fJu0LGt
7DrCqnF8KWt+7StbnFFB0GlSHiCOpg9J99bKdGuUhaZlBMkab/dvVTtBeC2XQgkuMogc5DS
fKFNT427/ADiw0ln5GNWJ322oZxVyLKkmYuADqAUj26k61OHzIpm7huEuzPHLNrC2rdzMGA
Ynw6RmJH8eYoynaHDkhQXloiVga7ak1zzEswKhgQMpIkfrHT+Pz8wFxlI0krBUiTIlo15at
zrWpbGZxOp2bgLEAg5TDa7HeD00Iqwbekmd9K5fwXir4PEMdXUtDqdyPtT9rn511XC4xLls
XUIKESCP40/upp2V0Rokb7UO4xjFCMoaJDLtIJyzBPLca6amKpXu1qfOO7D21tG1mFwywDz
EHWIjl8daHXcZhbdm4GvLda4pEpHPSMonKG3OkSd9qViAlvFkLBjMIkE+emoGnWYrxuK5SD
ASfVqANOWmulB8TjPGSBpmOkcj113EV7bEAEzBg+FTPOADpGxj1+VRFpDeJw8tPUA79QD1r
K8u424CNUOgPiKzJAJB8Q2OkeVZU1wTSYM4Rchtj6Ue8H8qKXVzAjrpQfhLjxzyKke/L9zG
i+FjvFnaZ9tZci7rLYvajzg9090vlp7qKDcnkSv5UPw6jKyjQrcYGOcmRHvqzi78ZR1E+4j
86jHbID3ib48+K1H2j91FOFIC8nkDQW60lJ+1ofZRjBAbAkHltPxq3L8jKV86GFcRIOlDsS
hLBlciNCu6nzjefOa2VnUQYbzGh9x0+IqA3p02+Fcdv0aEu4pthSulubZJ5DNbneI+rJO8D
b3lOB8ML5Z+r7ulazypk7NXBl5bf51TkytQb9GrFFJtihxDjOHS+qqGuWQCLtxLWdQeRVh6
QUjWOuhMRU+IwwtkOjK9p4KspkEHoeY/Om5GNuY+orKB5AgovuIHsqjx62uQJp4VHrkc9KI
datSjFP1zz+JJKTvUI2OYvlXKVbO+pIgzmI212PSosXpZLDk8iQN8mh9cwaPNhh5aH47UM4
3hwmHMfbXfbkse0D4114ytozySSsTGxFx8wLFgQTBg67z5VKpIhjOw229Iel8a3YAKQuhBI
mNeQ0mdDPwFQtMRrG/kd/z+NaqKbfkh4kuV56wfbzpk7B4lxZxcscqoGAnSYYT69AKHrhlu
QGJ0EiPj5cqnwi/N7WICtIuoAJGUiGBJ3P1c3u90VNJ0RlB8gnHki2nWIP8AHsNUbTawGyk
g9PidP486sYnE+KQZynTpuT8Z26Vqca4DAEAH6oUZT5kGZ9s1JWRZpYwrsxCDOYzNBGWDr4
jsOnLWjuGsXRaz9wHuLcVSAofMkEkXUXSJCw0T56ChpxjvmGWU8RRAqoonSWCgAkJIk6zVv
DYdVCm6QANlzQoAgkE7kkzp+YqMmCjYQPBLo9CMh1UM6KwB1hgSCGEwfMGvauYV7hUG3Zul
PqlbLFY8qympSJ6UKfC1hmnkpPtGv4UdK6+dA8CQb0agNmHnqpEfGmm80d2FGZmXMATGgEk
sTt7qry8jgVMHbh7q+asPaAD8RVm4MzousmQPI6Ez5aUNs3mJJZWBJA+rBnZSuj+0Hl5Vtw
3tDlvHvVQoT4c6KShmBLCGiN9eh01mG936H4ov4rD5WWSAAw1/GifD82cZQP1pjY9KqY+1b
xSZ8KT3ijPcskyDDZWayx9ICJIPJl61PwHFh2EGDBn3HWnLKpY5V48Mqcamgwl0wS4VI318
PsYgfdWneKQTuo3YaryOpHQEa7ajrQLjPaIXAUtSr953ebc5Du6dCSCJ3jmJoHc4rkZltyP
GuSJEAAAiOchRvvrWCHSuW72NLkkOqsslVIkalZ8QnqDrVzh2KNsmTpuD08j5UlXcdnaLaA
HwgxtLAkj9EmRE7iaZkxi3s6hFUDeGnXSB+lMmPLTlMMuGtvfJZCbTtBHEcbU3VfvBAWCMz
+esK0E66Sp561RxePa8wiQsjfQnXp0rc8IZTDQPjWHBxruBVkOlxQafo0Sezos4vDACxIgk
XDI0Jm6pE9d49tBOIW3u2SkgnONSOSjNy8xvTHjH0w3nbufB0qrwoeJAQI7xlOn9Hn13q6E
+zV+f+WZHHehOxHBLxlssz0VvePcPdVUYIsILCdZkHSYkDWuxYrC3BcXuxa7oaMrZszTHim
NCusDWZ5bhD7V2UW6MhjMTtzjbSs/T/wDofFlS/wC/Mk8aSsXbXDXQhi48Ijb4Grtm0AJPL
r+HnUPeGddqmtWus/hWmUm+RqCrY9ZoE8h0HuH4a17ZwmLuAd3aZF2zNCRzJ8RBOoG06UV4
MmW4Bzgn4UyWN6onn+HwrIrG5CpY7H3Gg3bqqeeQG437TBQD+qaYuF9m8LYgrbzOPr3PG3s
nRfYBREmIqN31NUS6nJLayaxpFsXG6mvKhWvKuTdCOKYG7FxCOTgk9NRRjiGMPzt/6MKB5D
Uj9obeugGonlrtVjGX5uXGI9JifeS2/qNdWUbMadF8cWK5QBr3cTzJJ0934mht1k70AHQak
nY8zHlOlQG5rtt16VoyHmCPODSjBIbk2FOB8VawUZSQyvmB3ABBDe/pTxbwWXWAGu2y+gic
ytBjlO8cprneGtTyn3fCRXROA8PWybahmJIJuBolTDDKIGggAj11Rm0pt+0/5C3t+gh3bkK
hBhhIO2wgqfXJPuFZhHbxyTB3OfKD6+vqrXHWTbcpGqMVIjz36/wajwrS4k6T7KvpUG9mIW
1yiFJExpt5nbc++ivCAxuIEiSdE1CgASTn3nbXUS2u9V3wgfVmAO0eXrpm7OWApJQKBGpiW
8hJ15VTlmlFsuhjfI38FbPhkJDA+IQ24hiNZ222Gg2Gla3rWh9RouqEgGdIH3VBctyDO0Go
NbGlOoi7miPKfZMTHuHurLWjAgnRi0eZmorx8q0BqHiiOm1ZexHHDpnVpWYIOuog89J86We
IXWuOztoANByA5+s1fxF8ztOp15VUutm3H+VZ8WOMHaQSbaohwQzGDqNIq+1uocOoG1TTJ2
0q1k4rtLPCWIvgf0T16f3fGmO2sGgHBz9OP0Sf499MIFZc4saps8Z9a2C16LdTrY66GqdvJ
Y6NFNZWdyDqfurK1JqjO9V8HFLF1c0gFtTILCT+iY38o++rON4ebmV7YzyNgIbQbFRzCjlv
FDXQST50X4VjHEun84sECdGjUH9IEb89q60tt0Y16B3zR9RkefNWn7qJ8G4d9L9ImgWQCI3
nUjnsdDzimbjHEkt33tOMi+FkbUghlDDSPOPZS/juNT4LM66Zjpv9kfiaoWSU1suTSseOHc
5X+BC18W70EhwrTlk92D08yBHlprTbwi4GZWBnOSZ5kwaVeGcFLznuW7ajWHJa4eciyozNt
EGKn4jxazbsdzhmus5PiuuiqoQzmW2MxYEyNTJiROtOWmVxXPBmbuVo27SYa1du95af0zlO
hyllGpB9g8t9aF28OF8+tWMLiAbIQEZlfQE6lTr95+FT27cgUK4rSXYe+21uQrajUb/xtTL
2etFUJP1tvZzoJ2ewq3buQkh5ML9qOQM+lHLptTgluNIj+Nqy9TOu0tUr4Gqw0KoP2R91Y4
8B9tD0vEqp55Qav4Iyh6TWiNNUSa2FO4Gn0Rl2mfIE6R51iW6lDHvIOw/KpslVUCdIDlDsB
pUL4Yzp7RRRk0Ee2qz1UXKKa3KxSK8DVK61qEphLbgs8CM4gGNlP4Uy86AcHT6SfI/h+VHV
rLmfdQ8Yi9p2uNeuM+bIvhSTCwOYgQNRrJnXlTJ8n3EWvWLoZi3dXSFJ3yESo+/2RWgYi4/
TOdPbPQdZqD5PXy/PU08N/wDFxHwrXkaeF34owwb+INorKjzeusrOmabOGG+TpCj9UEnzM1
5Yu5WVp2bWNNNOn3VsLizoCf7I+8n416LEmM6Ceub74iuyYKYy9rsZnZe8AebavZuKYOUiM
rcmUOHA5jz2oNh27tJH84+0/VTbNH2iZA6ATzFXTbX5mpumDZvugXWSrKrlQemcEz/TNCgx
aWbdtT0jkB6hpFV40lGl4FPuZjW+h1rQusw+Y66kfH26VjXQKiYwNpJP8fjVgiS/fzxCgMB
pAA05e3z50awuMzKA0BwNRtm03HnHKl8g6GKtkZ0zDddD1gnQ+w6e1elKUUycMjgy3xS5kd
HUlX3kbgqZVvX+VPPC+KnEo7MAGGUyBAIcMYI6qykeYjnJPN3xTjcyYgEgEgeRO1OfZDFZ7
dwhQp+jVoAALDvSWAG0gj2k1l6qC+FflfyWRk3k24Y6YZZtr6gPhVrCkrtVfhw8A9v3mrN6
5G1KHyo0uxYvCLxn1/h+EeytcRjgoJkADcnYVl++DcaZ9ED4tST2n4jmc2lPhQ6nq31vdt7
+tShHUyEmoxtm+Je7dxYNlmiRlcHSBE84IE6r6+tNeOxCJ4nYKOZ/Ic6SuFLftk3LQOm40J
IO0qdwYO2u/lRLifGVuWity2yudhpy6Mfy508kLkkuBY8iUW/IVTHI4zI2ZRpJBH3/AMa0N
vcXm73Sgg6gMdweRjmP86ocHxyW0KMrFixaB4sx206bVRx2IY3szeFh0OoHISOevroji7mg
ll7UxkxRuYULes3WdXMQRmYHcTJI11Gwp6wGMW7bV1ZTyYA+i3NTzBB61znDm7cwrg5mjMZ
8wVkE/o7e3pVfs4lyLr27mR0UFANWdidEA5zB0gjrUMuFSjbe6IQz1LbgeHtE3Lyg5CSYIj
wk7EaR/S161H2KwgQX2DSWZc0iCCM0yTqxknXqDUHEWfurrEhbndEvlOz5PFEbQ00S7EWUW
wxX6+VzrOpGse2qMn3b/EMdOTDyDSsr0NWVno07HB7fXzrcITy/L2navB5aa71cwLrmLETk
XMJO5HX2xp5867bdHPSs1xjnKiHdSxYH7TQD8FVf1ahmTEkeQ1qSzZZ301ZtBP31c4jaW1K
I3oqA+/jbUnroJiNPhSunQU6soM66AJGurEyx8ukez21q1gjxfV+t1U8vYf41rxUkE84Mey
DPuBFS4O/B3AMaE7HqrDmpqRAq3GJOmkVPbv5GBIkHQjqDoRWl0FSQRBnbp6qr3bkgA0EuS
e5JEx186duzD5kuMltbaZlAUSdQupJO55+2lHDGCoHWPfp9xpu7GMTaCDWZuN1Gq21H9ltP
OsvVfdlmL5hzwB+jWJnX7zUrLMHY9KscIsE2gY2JjcVYu2yRBFY49QoqqOhGFi1a4ezXWbK
AsEajmCT7d65fhzDlj9JMkEGBP2jOo6wYPq3ruV5ctt25BSfcJrg2EsEyRqFWfw+8z7K1dL
PXqZk6mNNI6DwXg7W8KGCZ7r+MgkDVthJ6D8aV+M4hXeXuBXXwlAGYCDuDzB391GLnajNhr
Vrx94y5GYDUx4RB6tpProJiuF3MO9pbh0YhssyB4tidiY6aa1OEWm3LklkmtKjHhUWeG9my
ypcuyAdQvUHbUGRrr6qp8dwltLgCZVhfEByOvXmRy9VP3HcUyW7jgAlVMAjT+BSv2a4ALo7
+9480kDrrqW9s6VCGV7zk9hzxLaEVuDuCcTW1adSSJaQYkTGomPLbzqbspYZ8Sps7K4cyQB
kkSI6wWG+ueIGtVv8ARv0y4ZWk5yJ9ZiT6kUH30R7PMMLjVsvoVuNbLbZlcEqx9uU+0Vbkf
Y65oy44VK2MfHcPcvHukJUMx7x+ihvRXz1GnSaj7EYnM9+0NUUAoSD6IJGrdTPP8NLnFMTk
S8eahz16x/l5UG+TK3BvCd1WRryJg/fWR/ctvxRZDbIPig9KypEGlZWTUzVbOAmdj12/Grz
5RZ8OrO0MSIAAAOUe0j3VHYsqbkFiAPSJEEDoOpohbvnMXQZR6SggRlRSNQdDOgPrrtyZiU
S92WsRnuHfRFPTST+FF73DcO6sbqKBqWaSpjcsSCPXrQ3C8WRJDsANSAABsY2UbkR7iaG8V
4o18MB4baxodC5nn98Vn0ylO+DWpwhjp7sqXnUXCbU5AZUNvA61FirASCNiJXzH5ipDbJUH
TRZPsJHv0rWzi8qFWUlTqB0OxK/H3VpRhfNlS8+YCSdNp5eVRqsjl+Ne4i0QfLy1r2NNBpT
Als3Pf/EU6dhcQttk2CXbx71mgAKqO4RegGjM2n1R1pPw+CLFQp1YwPbufYNasWrgti9DTI
KIeuY+JtD9gMP1hVeSClGhxdM7vd4vYUfzi9IGv3VBb4xZcwDH6WgpQxHCcQgU5G1UTl115
6DWatYfgpu2w9pyX2dCcpU+Wu1c/QjqLSkVflC7ULbzYa1qxUd4QRADa5D611IHJhrShxbh
pw9q2lxSt29F1hqMqyQi9ebEg/hTVh+Fj50FvIueyQ0HXNEQQdyk7gzqOWtWeP8ADLl++L0
oSMsBmIErMHKF19RPM7VfGUcdRWxhncm3yUOK9l5wdq2o+lsrOn1p1dfft6h1oTjr3zrDqS
Yu4dgrkyDDaBvWWAB86d8RevOkPkJIgsua2fWpGq+w0HXh7JbdFtgK85oOYkn6xYyxPmahD
N75v6lk6fHr6FrHZb2Dd+ZtnNH2how99V+zJVsOjDQZiPjOnvoLw3AXkR7bsShMxMT+r6o0
NEMIxtCAqqimSNAPPXlRJRppE45HeprwKuIzd8922SXtsWMjaCIjrsPjyov2owy3kTFWmhg
ozjWRqIg9VOmvlUGFMXyO7jvA4JPilSDuvSPfReyQBl1ynyG3TSrpyppozwpp2WVw7YnDNe
DasjBwdwwXUbc9x5EVU+TIeO8JklPxTfnzPvNVOFYh1d7Muqvs6xoBPIjSTPmAaP8AZ/CJh
2HdLqRlMwJEzyiqciahKK88CtakxuBPl/HtrKCY3tRZtuyE6g67/lWVlWDI1dF7r2catX0B
1Usemwq/a72++RYEj1AKOW3wHWqllh4lVCz3GCqBygzPrPTkKMdlrcu7zssD9Y/4TXWnsrM
2O5y0lPi/CjZVTnDSTsCIOnPz/A0LYtIHXz3p7xVpbilH2PvB5EedJl/CMjsj/VO/3EDpSx
T1LfkszYtD24N7N0hVI+qxPvAj906VFety0ASG1SOYO3t5esGphGV4HIN7my/93wqtZlxlA
kgllA3iJYD3A+w1YihnhkaHafbXltZ0GsnYb1N4rkF7gJiPGWke2NffU64VEEg96x+zIQfp
Nz9WlMVmq3u7U5TLkQTyUdFPM9TUmCulVD+E9y6uFb28uYzZZE1Wy8yZPQRHtO0eqakwFhW
dS+qzBGwPrIMgSQJnnvUXVbjSs7Z2a4iMTg7F0OXbLDkgA94NHkDQa9NIir6WwHLgAMRBPU
UA4LYZArLbe4zBdVZbKBV9FUSQe7EnTWZO8mmbDqzD6RAhk6K2cRyMwPdFcR9TjUquv7fX9
kdBWluQ4hc4g0NvYUimBMKvPWpPmidKnKV8EbQu4fByd6nucIIGYHMPVRpcOo2FSAR5VGL9
ilvwKb4IGSV8jI++ql3AL9XQ/wAcqc79hXXKR56Rv19dU14Gh3J9hP4k1YmRbaWwo3cAIgE
x7I91DXwRB1Bn799vcad7vAI1V9PMa0MxuGdVOYaeyr09im5IWwwK+Hby1HvrOF3891Q3o5
gJ3nWPvq82HJ6euNfX00Ota8K4SFvBgdAZA3iATp79zJ8M70m1pY4yuSQo8Wxbm9cPd2W8R
1ZROmmutZVfvLbFmYtJZjoBGpMdOVeVuVJURbtgy5N0tc0RUkjL4VU/VVf6RMa+2mDhsAO3
O5449g0/aYxSzcxLNAbRRsAIHrgc/Ombg15TbLnQIqKZ/oLJPvPwqOXgfSxqdk19gudjPgE
n19PX+YoPi8Ul63mchbyCNjDjoP409tTX8Tmwlxub3fyMe4UHAY6ZY9YNKEC3Nlvbwai4FB
81ZSD0IBHxFRWLYLIokEkCek9K3u2yxA0HqifdvXuE8NxCx0DA7DkRP3Vd4MxJbNrxEo5k+
GGAgdDIPvqTQgRbhftOxIHqIgeyDXi3igKEL4W1JGoI00/vrxb2YlmblB0kt79vWNqg0TTR
vasF/RMgek0aD+iF5t0qbD2Yud25yhlO5XTQxr/G1T4T6NS0a75dcq9C39IgxG8R66oMGMO
8w8zoJMc4PKdP1fKobtteCe0Un5M4deykEBp/o3O7nloYnf1Uy8P7a3sMR9ExnUd5fvuOmz
OQPYKXbTa+G5rsMynb1DN517iMGZE3LRhftr7o5UsmLHk2mrRFWlsdW7M/KHYxByXQLNwmB
Jm23qeBB8j5amnJboNfOT4SAWlCBGzqfh5Ux9le2d7ClUuzcw+0aFk80PSPq7dIrFk6PRvi
49fw/wDTJRyeJHbZqTShvC8fbvIHtuHRtmHxEHUEdDV8Gs8Zei1okEV5pWs1hqTkRo2qnic
MG1aAYj2fnVoGtw4O8GpxafI7aFe9w1jmHhBHogfwIofhcNcRiW5K3I6ac6bcZhAdV8Mcx9
0UL4haYq+QAOykAnQExCyfXTd1RYlF70cEIMmTrJHL8NPdWUzHsTjRM2gTJ17xPzrK62uPs
xaZehdxKEORGo3mtiziQpjPoQOdNHD8OrKpZVY541AOkPpry0Huo72dwVvv7h7tJFokHKND
oJGmhgn306FdbgjgXZ8hQbxmDmFrkDtLaany5evY7iTAkgx6IAJBM84BgevcCdqKXrShRCg
eJeQ+0KjFlTceVBjTUDaAY95Pvp7Ioty3YFRCGkkGZny6BRtA2k6nnUd/BWm9K2h/VE/dTI
cOv2V9wqQ4ddPCvuFDQUJr8IsEfzY6c56DWelRXeA2I9E/tN7t6ee4X7K+4VLbw6fZX3CjS
Pc5+/AUgLmeASVXMIk+zepuHcJS09u4C5Nv0VJBHq2BIkzXQBhk18C7dBVUWF08K+4UtCDV
L2KfF+G2MQCTaCOfrpK69WXZvbr50Bu9lhJy3W9qg/8AcPfXTu4WfRG/QVA9pQBoPR6CnpH
cjnWH7KANLXCV5gLB9hJYD3VrieyxZm7soq/VWW28zBk+f+VdFt2x0HurYKOlGjcdyFPsPh
7+DutnabLjxKpnxaZWggQYkSN55wI6BY4/ZO5I8yNPhNCCxqu7nMdTt+dVS6SEpOT5ZOOSa
VDN/p+x9o/sn8q3TjNkn0xryOh08vVSn3h6n31ul9tfE3vNRfRwJfEkNjY+0dnX2mKiNwES
p8tDNK4vt9pvea3tYu4Jh3HqY/nVcuhjWzJwzO9xpt3jGs1j3PKlpuIXf97c/bb86rvxG7/
vbn7bfnQuidclryr0NQvjr8B+Ve0qrjLn23/aP51lS+yP2R+If//Z
</binary><binary id="_1.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEASABIAAD/2wBDAAIBAQIBAQICAgICAgICAwUDAwMDAwYEBAMFBwY
HBwcGBwcICQsJCAgKCAcHCg0KCgsMDAwMBwkODw0MDgsMDAz/2wBDAQICAgMDAwYDAwYMCA
cIDAwMDAwMDAwMDAwMDAwMDAwMDAwMDAwMDAwMDAwMDAwMDAwMDAwMDAwMDAwMDAwMDAz/w
AARCACcAGQDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD6s/4L/f8AKKb4uR/9gf8A
9O1lX5j/ALH154f/AGDv28P2Z/FWh/2lpOj+LfhP/wAJH4sgjvJJft/+jat9o/d+Z/q/9Dt
5PL/1fmRx1+pn/Bbb4b6/8Wv+CZPxU0Pwroet+JNcv49H+z2Gm2cl9c3X/E2spP3ccf8A0z
jkkr83/gz+xP8AFf8AbM/aR+C+lQfCf4keBdH8B/B+48F6xrXizw/cabYxXn2bUo/Mj8z/A
FkckmoW/wD00/1knl/u65sN/DO6p/EPZP2Xv+Dgr4v/ABa+N3w3k8T+CvAFt8N/ir40uPBe
nwab9o/tiwkj+xeXJJJJJ5ckcf8AaFv/AMs/3nlyfu46+W/+CZH/AAU48f8A/BOv4GeE4LH
TvB198M/HnxMvLfWJLu3uJddi8u20n7R9n8uSOP8A49riPy/9Z+88yrH7Gf7Fvxth+Of7P/
w9vvg78SNJ1T4X/Fi48T65qV/o8ltplrp8n9k/vPtkn7v/AJhdx/10/d+X5nmV534J/Yh+M
Xj34XfCP4XyfCj4o6TrkvxI1C9ku9S8J6jbWNrb3FtpNtHJJJJH/q4/sdxJJ/zzjjrT2VMy
9ofang//AIOBPjbeeDP2hPEmpeAPAFzo/wAG7f7FZ3dp9otvN1C41GOy06O4jkuJJJI/L/t
C4k8v/WfZvL8y3/5aS/D3/g4E+Lfhvw38WIPiH4S+Hlzrvhf4d6X448Pz6FHeRWvmaj/Zv2
e2uI5JJJJP+QxbySeXJH5f2aSP955kckfkXw9/YD+L/ir9lX9vTQ4Phl4yi1TXvEGh6l4fg
u9HuLGXXre31a9ubj7H5kcf2j/Rv3nlx/8ATPy/9ZHXEeFf2CPjZ+0VoHxt1yx+EPxI8P29
h8G/Dfhy3t9d0eTTbrVNQ0r+wI7i2s7eT95ceZ/Zd5JH5f8A0z8zy5JI46P3Yh//AA2Z8VP
GH/BRj4V/HrxjB4Ek8WRfBvxB4n0eDSbe4isfs9vpOvyW8d5H5n+s8yOTzPLk/wBXXuHwf/
4LwftL+JNU+B994n8D/DLTfCfxk8Wf2DZ38dncebdW8d7bW1xJH/xMP3ckclxJ/rI68H8K/
s6/FT4hePPh39k+Cfxj0238JfAvxJ4UvJ7/AMH3sUUuoSaTr/lxxyeX+88yS8t44/8AnpJJ
5dd5r37Fvxi8K/8ABPv9jPxbB8MvHepXnwb8Yaxe+IPDUGh3H9uRR3GrR3Mcn2Py/M8vy7O
T/v5H/wA9KPZUwPRPj7/wVo+PXxH+EH7RepaP/wAIdoA/Zz+IGj20c9h/aNtdX+nyaje23l
yeXcf6R5klvZ+ZH+7j8uW5/wCWnl+Xh+G/+C0n7SfgnS/hX8NrHSvAlz4wuvAdnrUd34st9
RuZfGVxJHJc2cdnJHcf6Rc3Nt9nj/6aXvmR/u/3cdeH/FX9lb49eKf2avjxr+k/CX4tabH8
bvixZ3tv4e/4Ru9k1P8As+3/ALWvZJLi3jj/ANX5l5p/lyf8tJIpP+edd5+3h8PfHHx++Gn
hPwrH+y38Wv7D8L+B9P0n4d+IY/A95/wldr9nkjtpLLWI45JLaOOT7PqEkcf7yT/SbaSP/W
SUeypj9oHxP/b8/ag1L/gpDo+s2JvtA8QWvg+TxH/wr3xDJqsWmWtxb6DcyXkcmn+Z/rJPL
uJLf/np5lt5n/LStD9or/gvB8fvEv7PvhOPRtK8JabJ488B3mra5qWm2d7Hc6N/xNtS0n7T
byfaP9H/AOPe38uST/lpJXoP7Fv7LHx+0f8A4K4fAfxb8UfCPjG9ki8B+XrniKTS7mWxtZP
7JvY44ry8kj/4+PL+zxyeZJ/x8149pv8AwTB+LHg/4Lftaab/AMIl8TdXj8B2dn4C8BwSeG
7jzfEenyeK472S5s/Lj/0jy/sf2j935n/HzR+7Efqz/wAEtYNY1n/gnn8JdS1/xTr/AIn1n
WdCTVbvU9Z1F7u/uHuZJLgrJJL85EfmeWmf+WUcdFegf8E3PAeseAP2B/hBour20uh6tpnh
LTYL3T9UgezurSYWybkeKWTepB7GisDb2p6feXeq2dhrE+hwWNzrEVn5lnb39xJFFdSfvPL
jkkjjk8uOT/np5cnl/wDPOT/V1x+pfH7VfG/wHj8W+H47nw/p91rGjx293f28fmy2clzZfb
PMt5P+PeSPzLi3kjk8vy5I5K9A8Hzf8Tq8/wCucddJNpsd5FIk8EUkcv7uSOT95FLXBTOiq
eF+Ff2rtY8VfEG40a007RJbeXULyyt7+PWLOSKKS3uY7aS28uO4kuZLiOST95/o0ccckfl+
Z/q5JJLz9pfWdH/seC703w/Fea9cfZo47fUJJYovL1a2064/1kcfmeXJcRyf9NP3kf7v/WV
759kj/wCWkEf/AH7qOazTP3Iq19pTOU+V9Y/bS1WzutQ1G10DUtSuNLt9Y/s/QtNk+0/8JR
/Z2o3NtqPlxx28lzHc20enx+X5nl20kmrW1vJ+8kjkj7Tw38cp/FXijUNR0PxV4J8U+H7XT
7e9vLuw1DzIoreSSSSPy/L8z95JbSeZ5nmf8s4/3f8ApHmR+wTeA9Gm8eWfiqSx8zXNL0+4
023u/wB5+6t7iS2kuI/+2klvb/8AfuOsuz+MHg7XTo8dpr/hu5/4SS3t5NPj+2R+bqkdxHJ
cR+XH/wAtPMjt7iT/AK5xyf8APOtP3YHlXxM+O3inwz8Y9c8Nxposen2Efhi5jkkguTLdW+
q6lc6dcW37uT/WR/Z45PM/6afvI/8AlpXjniT4/eKtB8Zf8Ira+P8AQNAvNZ0fwnJoeta7J
JLFFJcR63JJbXEcnmfaJLmTS5I5JP8AR5PLuf3f7y3j8yv+35/wUs8cfA39ozwn8K/hd4O8
LeKfEnjzS7PUtH1LVtU/0GX7Rc3Mf2by/wB3/wA+/wDrPtP/AC0rrPjl/wAFVvAn7Fth4T8
P/FTzJfiRf6XZ3Ouab4Xs/tMVhJJH+8k8yST/AFfmRyfu/Mkk8vy69KnluI9nT9mYe1pnF/
Df9qbxpZ/D/wAcaPfeJ7LRLP7ZrmieE9Zv/L1LU7q4/wCEwvdFt7mOS4vI/Mt7KOTS4/Lk/
eSSXMfmSf6vzM/4tftvT/Ej9m7xBaeH/iN8N7LXPDnhvxBe3lpBrlxFruvf2V/aUdvqOlyR
3HmR232nT45JI5PtHmRySRySfu/9I0P2ov8Ags9pXwr8ZeG9G8AeC4/iZH4o8H3HjSO/j1S
PTYorOOO5kk/dyR/6yOOzuPMj/dyf8s/9ZXxl4O/bAk+J3/BRj4D/ABzn0DTbbXPGWj3mlX
lppvmRxXWqeZqWnWdtJJJ/y08uTT/M/wCunmV6WGyDEVP3lQKmJP1p/Zv+J2ueNrrx5ofib
+ybnWPAfiCPQbi/023ksYtU8zTrLUY5Ps8kkklv5ceoRx/6yT/V+Z/y08uP1iGGvw3+E37e
Pxp+KnjL4D+J/FXxb1u+0fxR8QLjwxqmmwWdvpNtFbx/YvM8yS38vzPMj1D/AJaf6vy6+mP
+DePWPFXjDxH8ZL7xj4t1vW/EFhJp+k6hYa19oubq18uS9kj/ANIkk/56SXn7vy/+mlc2J4
bqUMPUxFSoH1n2lT2Z+l1xYo0pOaKvbPsvybxx69aK+aO84fwf/wAhm4/65xyV1HlJXN+FZ
o4devP+ucddRD5fm/O9ZlVSxDD/AKL9yvmP4tfCv40/FT/hZlj4c1z+xNL168+zeE7v+1Lj
SJdL8vTvs0kkkf2PzP3eo+ZcR+XJ5dzHH/rI45P9I+oIZv8ArnR8la/wzlPnvx5+xPd/Ej+
x9H1XxHJfeE9B0fULKPTdakk1uLVLi48v7PJqEckn+mfYo45I4/tPmeZ9p8yT95H5kli8/Y
P0rWfFF5rGq+INWvbz7Ref2fHBb28Vro1vJ9i+zx28ckcnl/ZpNL0+4j/6eY5JP9XJ5cfvn
/fuj7Z51a+1A/Kb/g4btLv4cfEX4B/EPRxLpmoaFqF5H/bMFvHc/ZZLeSyubf8Adyf6z/l4
kjjk/wCmleN/tXfAHVv2df8AgoHp2geKvH//AAlGu/FD4f6xbap4h1OOPTbW/vLiy1Kys45
I/Mkjjjjkj0+P/Wf8s46/VD9vf9hzw9/wUC+G+heFfE2r6rpOk6XraatLLppj+1SGO3uIxF
vk/wBX/wAfB/5Zyf6qtT4+/sQ/C/8Aav8ACOhaP8R/D48Yx6CPMs7qe5ktrmL935cn7y3kj
/1n/LSP/V/6v/nnHX1mXZ/ToYfD06hx1MN7SofiZ+y9DrkNh8A/iVpvhXX/ABJofhfWNQ8B
eIINN0uS9/0OS5+0yfu4/wDlpJHrlxHHH/07Vyf7Pem+Kv8AhV/gPUfCXhnVtf8AEnwl+KE
l7cabaW8lzLLJcW1lJbx+XH/2B7zzP+2dfuN8Vv8Agmz8Jvi/+z34e+F0+jXmi+EfC9wLnT
LTRtQktRFJ5ckZ8yT/AJaeZ5knmSS/vJPMkrc+HH7Anwi+E/wusPBvh7wdbWOgafrlv4jt4
DeXEsv9oW9zHc29zJJJJ5knlyW8f/LT/ln5f+rrtqcUYf2ftPZ/vDP6sfjj8Qv2Ifip4P8A
B3jD4H6V4ctrm3sPiJH4j8J6td65p1j9vt/3mnSeXJJcR+ZJJJJpcflx/wCrkkjjk8uSSOv
ub/gmB4Gn+E37YPxj12TX/Ddzofxk12e80+0jj1CK+tbyOP8AtWO2k8y3+zeZ9i1SOST95/
yzk/55yeX9k2X7I/wyjl0eefwdoGrahoN7Hqun6lrVt/a2p2t5HHbRR3P2y48y5+0eXb28f
meZ5n+jRf8APOvRbPTYNNtY4IEijjij8uOOOPy4oo68XG8R1K9P6udFPDDWTcc8UVN50X8K
cUV88egfzF/Az/go18aZvDmqf2l8YvGX9qRSW/2fzNYk83959p/5Z/8ALT/93XWf8PGvj9D
a7P8AhbHi2X95HH5n2z/ppXyvZ+G/FX9l3H9jaVFLHdeXJ5kdx5n/AD0/1f7z/Plx12HgPz
/En9lpJHcy/wCkW8kkkkf+t/ef9M6f7up+7PlKv1inU9ofRGg/8FIPjveazJB/wtDxlL+78
z93qFem/Dz/AIKA/tE6nplx9k8VeJNft/L/AHey4kub6W4+0+X5fl+X/wAtP9X/AKzy4/s3
mSeX5lfKXhvR5LTXpPMk/wBbH5VfWn/BPeG0034oaOk8/wBmt/s+oeZJJJ+6/d217/8AbK+
P4xzKpgMv+snt5b+/xlSmamm/8FE/jLeWFvJ/wsLxBJp91bx3Fvfwf8tf+un7v/yJ/wCi69
c/Z1/bA+Kl5/aH9peONbvY4o/M/f3Hm/6yT/ppXyfP4Pu9N0LwH9lnltrjS7izsrj93+68u
Ty45P3cn7z/AFf7v/npH5kleifAiZNNv9U07919o8uSO4jtJP3X2iOT95+88v8A56SSV8th
sbU9pTqe0PXy395jKftDY/bY/aE+NPhrVLfxV4c8f/EOTR7r/RtUtLDVJPKtZP8AlnJHHHJ
HJ+8/ef6v/nn+8/1lfO/gn9sH47+K5ZJNO+P3xDubP7ZJ5ccmuSebLHH/AJ/6Z/8ATSP95X
un7RV5dw/DiSNI5f3t5H+88v8A1VfPeg6Dpuj39x4n1y0kubzS7e4vZJIP3csvl23+r/6af
u4/Ljr7/BYn2lM9LP8ALaf8SmeyWn7Wnx6sof8ARfi342i/eeZJJPqHmf8AbP8AeV6ZoP7Z
nxlvbTzJPiH4kl/7fK4v4b+A/wDhNvC+j6rawX0mn6zZ2+pRxyR/8s5I/Mj8z/v5XYWdnB5
XkJH/AKqvf+qn53Vq1DrPB/7V3xf8SXUm/wCIXiSP/nnH9org/wBq3/gpN8X/AIY+F/8AhE
tA8TeJL7XNe0uSSTWrvVJLaLS45PMj/d+X+8+0/u5JP+mf7v8A1n+rroPCuj3dnr15P5flx
/8APP8A5618t/tpaxa6n8S9UtLXUvs15/Y8dtH58clt9l/eSR+Z5n/tSip/DM/a1KZT0f43
/tH6rp8c93+0X8RbaeTkxjxRqOB/5EorlPCes/ZdFhtbvXtFvLizRIHuAZ7kT4Rfn3tyc5o
rhMvruMOO+GOpQWfgOz/ef6R5cnmf89f9ZJWX4P8ADd9ZeF7y7tNV8v8Ad3EccH2f/W+XLJ
5f7zzKx/hvN/xJpLuOTzfN/d+X5f8Azzk/+2V3HgnTbGzv7yC1eS5t/tn7yOT/AJa/6NHJJ
/5EkkryavtKdSp7M+t9lTr06ftDc859N1nT9/8Aq5bz7NJJ/wA9fLjkr6Y/ZL0e60e1t/E+
lale6JrFrJcSRz/8fMX/AC0jj/dyf8s/3kn+r8uvlfTdYfWJdL/5ZR/bPMjj/wC2clfQnwr
1K+h8L28+yK+s/s8kccf+rl/65/8APOvN4t9n9T/eHFlvtPrH7sNSm0rwrpeh6dPP9pk8L6
hZx3EkdvJ/ovl/8tJP+ecfl/8APT93+8q58DfGEn9syaja2Nzr8d1b3Hl+R/qv+Pn93+8/6
51XvJv7Ykkjvk8uPy/+uUv/AGzk/wC/lfSn7JXhbwdqPwN8QSPdfYtU+2fadQktNQkspZbf
zP8ASJPtEf7yP93+8/dyR/8ALP8AefvJK/M8bm1PA0/aezPsckwP7z2h4H8QvjxH4k+DniD
Srq0/s2SXR5L23u45PMi8uSP93cx+X/yz/wCmkfmV8z/Gz7WPDmoac/2aO3l+zxeXJ5cXlS
fbbaP95J/yz/1lfdv7UvgX4dRfBjS9O8Nap9t0iLzLbTLd55L2K10/y44/s0dxJ5klxb/u7
iSPzJJP3cnlx/u/Lr5G/aE+D/8Awjfw58Yb/NjksI7eO4tPL8qWKSO5tvM8z/pp+7j/AO/d
fb8O59hsdB4ilT9mdOZU6lM+Z9S0d7zxHp9j/aum/wDHxH5fkfvIov3kf/xz/wAh/wDXOvo
z9kv9tif4V/F+40Pxjqv9peG9evI4/tc8kn/Emk/66Sf8u3/LP/tn5n/XT53ms/7NiuLuxg
iiktfLtrj/AEj975nmf9c4/wDnnHWpD4Dj8Y6Nbz2t1bRXFrHH5if89ZJJJP3klfoVXE+z/
eHx2Jw3tD7E/a6/bY0Pwf4y1jwG8GraRpf2f7PJq2kx+bfRXH7uSPy/9Ij/AHfl+Z5lfKf7
Qvxy03x543k1Hw5aXNlZ3UnmeXP5ccvmf9s/9X5knmSf9dJJKj+Nk0njz4yeJNSTw5repeH
9Z1i8ubPZHJbS+XJJJ5f/ACz/AHf/ACzrn7Lw1qtn9oTVdDk/485PL+1yRxSxf887n95/rP
8Atp/yz8z/AFf7uSPm+s06hxf2adD4Tstc023uo1cb2mDNIdatdPMwMUflv5c/7w5i8v5j1
/CiugsP2avF3jDSrS90bwNP4p04wrFDfQaDqUtsQmU2RSQ/JIo2/M46yGSiuH+0v+nhr/Z1
Q5b4S6d/aWqaxPJJ5Wl6XbySeZ5cn/LT/wC1x10kOvf8ITqGuXd1p1zFb2Eccf2f/Vyy3H7
2PzPMj8z93/00/wD3led2fjC60GwvNN2RSR38dv5kckf7r93J5n+f+ulZesePJ7yL7JA8st
v5fl+R/wBtJPL/APRn/kOtcThqlSodtKrTp0z6A02DQ/FPwv0fVfCWuW2t6po1v9p8Qab/A
GXJbX1rb+ZJ5lz/AMtI5P3cn7z955n7uSTy/Lj8yP0T/hcHh/4b/DnQ7qTzbnUNU+0XOn2k
En/H/J5kcf7z/wBpySf6vy5P+eflyfG/wl8SaroHii3/ALKkuba4urjy5I7S8+zSyxyR+XJ
H5n/LPzI5JP8Av5XuH7aWj6r4Di8P/wBo6HZaT9q0uTTpLTzI7mXS7i3vZPMjjk/7aRx+Z/
y0rycdgvaVKeGxFQypezp1PaUzY/4aouxa3ljPPFFeWt55nmR6fJ/p/wDpMkf2by/M/wCef
lyfu5P+Wf8A20r2zwH4kuvG2jahp3gqeW5vPLj/ALYgkjji/wCXb/SP3fmSf9c5P+2fmf6y
OvgfTbP/AISrSv8ARILnzLX/AKZx/va+pP8Agn58B59e+I1nfT332G4tbi3ufLgt/tMV15c
n2n95HJ/y0/d+XHJH/q/9ZXm5lkmDp0/aH0GUYnEe09oeuab4V1zR7/T31WT7TZ2Ef2aOPy
4/Ktbf/V+X5desfE74e2Pxa+Ofjyx1H95Z69rlxZfv5PNii/0ny/8A43JWp8ePBMEOg6xdv
5sfleXJJHJ+7/5aV4HD42utHH7uSWKSKTzPkk8quarS/wCff7s9vMqdP2h1v7Xf7AfhX4J+
F9Q1W00e50CTQbj7NZyX0mnSRa9b+X+8uY445JPs/wC8j/1f/TS2/wCekkcfy9Z2cEN1H9l
0q2tpP+mdv5Xm/wDfuvTPip8SNV8eWv2S+1y5vo4pPN8vzPK83/rp5dc34Jso9N0uT7V5Uv
8Ay0/65fu65sp+uQw/+21P3hzfVqdSp+7Ok+D/AMMYPiRr1xa6rPe23+j/AGm3+wSeXL+7k
j/d+Z5f/wBsr6c+GP7Mnw58B2sd3pvg7SYvNvI7nzJ/9Oltbj/lnJHJcSSSR143+zHo9pN8
Vbjz5/Kk/seT9x/0z+0x19IWVnJNFZxp+7ji/d+XHXy3EmOxFOp7OnUPSy3LadT2ntDWufi
NO07Hy5ev/PSipLbwFqV3EJI7MzI/IcdDRXxv7s6Pqx+Oum3lrqWqXmm3UH2aO/t/L/d/63
/Wf+RP8+X/ANNOsn/ZRutB1TzP7V025s/LjvY5I5PNl8u4tvMt/Mjj8zy5PLkjk/1led+JL
2eG/t7qOD7NJaxx+Z5f7395XoHxJ8Sv8SfC/gu+n8uOP+x47a8u4LP7N9l+zySfaI7j/lnc
XH+rkj/ef6u5to/9Z5df01jvae0p+zPzfDezp/vMTTJLPU47P4s+H4PBenSa3eRR/ZvLjj8
yXVLj/npHHH/rJI/+en/xuvUP2oZtOm0Wz8D6xY3sfiTwvZx6jceZ+7lsPtEkf+jfvP8Alp
5dxHJJ/wA8/wB3/wAtPM8vwebx5fWel6hY6bPLpuj3Uf2a402OT91dR/vJI/tH/PST95J+8
/79+XXP6br0+g2txHawfZry6/eR3cdxJF/5D/5aR/8AXT/nnH/008zl/s32lQ5quJ9pU9od
poPhWOzlt4LS0lkkl/1flx+bLL/y0/eV9kfsK6O/gLxRo8l9J/z8XP8A1y/0aSvj/WPGEd5
oMce/7FrFh5dzbxxySRS+Z/yzkt/+un/fyvtT9mPxhffGHw54b8Xazp0Wk3mqahcadJHBH5
UV15dtbeZc+X/00kkk/dxx+XXgZ39Y9nT/AOvh9ThsTT9p7OmfSHxIvE8e/CrxJPH+9k8uP
zI/+eVfK+m+FZ/3c/nxX3mySRx3cdv9mil/eSfvPL8yTy6+oBZz6F4D8SWnmRRWd/byfvJP
+enly+XJXx/r/wAcrH4b/DmPUrvy/s/2f7TH/q/3v/LSPy/+elHsvaHpVKvs6hl6x4P8618
ud/L/AOecccf72Kqc1n/Zv+oj8v8A7Z+VWH8JfifqvjzS/Fmsaxff2lZ2t5/xL4ILeOO6it
/3n+sj/wBZ+8j8v/npWfqXxyg1LwHJ4j0q0uZLe1/5Zz+Xbf8ATOSub6tUp1PZnTTxOH9n7
Q90/ZR8+H4q3k8/+r/se4jj/wC/kddZ+1dZ+I/El14bsfDniPUvDd59nuLmP7JqElj9vk/d
+X+8j/55/wDtSvnP4bftOSfB+Xw/4q+3abqWj69cfZtYsJI/Nl0uP93JJJb+XJ+8k8vy/wD
Wf8tK+iPi/wDEjR/FWg6Xr+gaxbS6XFp+oSR38cn/AB6yeXbSR+ZHJHJ5cn7yOTy5I/M/6Z
14mJy2pTzSnialP92cWJzKnUy+pTp1P3h7x+zL8Vr/AMVfs5eBdYm1K3jv9V0S2nvnmu901
zcBBG80n+3IU3n/AHhRXn37JHg7U/D37Mvgq3gkT7K2n/aIPPH2Z9ksskoynmS4+/8A3zRX
x+Kw+H9tL1Y4/WLH5QXl3PeWlvPP+8k8vy5JJP3nlVseI/GGozeFtP8ADl39mjs9LvLjWvL
gjjj/ANIuI7aP/WR/8s/Ls7eT93/y0rPs4Hm163/f/Yfstv5kkkn/ADz/AOWnlx/8tP8Arn
XoHwH8ByePLrVNfneOxvJZPLt5Ps//AC8f89P+mfl/8s/+un/TOv6BxtWnT/eVD5DDYapi6
ns6Z5nqVk8V/HHP9pivPM/eR+X5flVX1jR5IbqNPsnmXF1+8j/55S/9c67Dx58Mbv4b+Lbj
R7u+svMuo/M8uwk82KL95+7jk8z/AK5x1x+pTT2cUkEkn7yKT/VySf8ALStadT2n7ymcVWn
Up1PZ1Cx9sgmtfskieVeWv/LSP/lrH/n/AD+7r7I/YJvL6HwRo+lefe3Oj2viD/R/tdv5Us
VxJbWX2iPy/wB5+78z/wDdx+Z5dfEej/ubqOSf/V3Uf7vzK/SD/gkt4O0r4kXUd9rmqx6J/
ZdxJq1x5cn+jfu7mP8AeSSeZ5cdxJ9ojj8v/WRx20f/AD0jr5/in93g/aHpZJ/vlM98+JFn
fa94NvIPslz5ctvJHHH5ckcsv7v/AJZ1+df7b3gLVfAes+D/AA5rM/2aP+w47n7J5n+kxSf
vI4/M/wCmf+j/APbP95X7ETTeEfGHiL+ytK8R6Rq95/rI4INQjuZa/Kf/AIKHfEjR/wBqj4
v6p448MJfS+E/CWn2/hiz1KS3/AHWqahJJcyR+X/zzj8uS4k/7Z/8ALPzI6+b4bzbEV8Z7O
pT9nTPsuJMNTp4f93U/eGP8a/gPH8B/Buj/AGp5NA8QXWnx+ZdwXHlRRSfu5Li28u38yT93
/wA9PL/55/vPMkrh5vgDrmj/AAbvNS1W++w6HFHJqOlxyeZ5v/LTy5P3nl+X5n7vy/3cn+s
r0j42fB/xHeaxqmleP76XVvEn/CL29z4bv7uSTyvMs445Ly28yP8A1knlxyf6z/rpJ+8kjr
0T4qeA7X4naX8G7vWZ/N0fXpP+PDzP3Ut59mjjjtv+2cnmR/8Afyvb+u1KdM8z6tTqVKh8h
+D9Y8Pw/DTXLHUY4v7U8z7Tpc8nmeb+8/1kf/kOP/v5X1hF4D1KH9kvw/58Eseqa9pf+mXc
lvH9lis/L+z/AGmTy5PL/d6db2/7vzPM8z/np+8rz/4keFdD1j9rm88MarHbWWj3Vn/Z1vJ
HH+6sLy4so47eT/0X5f8Aq/8AVx/88/3nceFbzxHqX7I3ijQJ9O/4mng2z1Sy1T/r3uI5Lm
O5/wCefl/8fEf7v/lnHHWeZVfaezqUzwPqPs/rFM+o/wBkf4qap4k/Zt8J6lbWsqwX1tK6j
7ZG33biWPrlf7npRUf7CHhWXQ/2OPh/tjecXllcXWIY3ZIt97cnYC3PH9aK/G81w1P65V/x
P8z3I4mpY/MAzWum2Fw8kkVl5v8A21l/1n/PPzP8+XWxefGzWPh7YSfZdNudNt9U/eWc9/H
JLL/q/wB5J+8/1n/LOqf/AAh9pP4ts9Knsfs3+mW9teRx3HmSy+ZJ+8/6Z/u/9X/10k/7Zx
+kfGfwfa/E7RriCD/kMWv72zk/1Xm/9O3/AG0r+g8TVp+09nUPMy2lUqU6mJwx4nDqX/CYW
uoT+X5Xm3Elz5knmS+bJJ+8/eSf6z/lnWP4qvP+Ej/18/mXHl+XbySR+V5sf/LPzP8AppVi
GHydG1CdJ/Lktbf7TJ+8k/eyeZHH+7/6afvJP+/clSQ6Nd69pccckF99jl8y58u00fzf3n/
LSP8A5Z/89I5PLj/56R12niVTL0HR49Suv3n+rij8z/plFX05/wAE5fhjB8cvjxb+DoNfvt
A0vWftlzbx+XJcy6pcW9lJ5cfl/wDPSOOS4uP9Z5f/ACz/AOedfO+seG/7Ai+yf6bbR+X9p
/0+Pypf+/f/ADz/AO/lekfsfazo/g/4jW+o+LdRubHR7CTzLO7/AHnl2F55fmR3Mfl+Z5cn
7vy45PLk8v8A5Z+XJ5ckfnZtU/2Op7M6ct9p9Yp1D9LPCH7AcE2l3Gm6r4jvra4/4+dP123
/AHX/ACz/AOPa4t5P+ecn+rkj/wC2n/LOuP1j9ld/Dfw08N+EbrzdE/4RfUP7Vt5NC8uKKW
8/5+f3kf8ApH+rj8uSSPzP3cdfWH7NPxU0D9pbwbbz2snlXHlx3PmR6feW0UvmSf8ALOS4t
7eO4/d+X/q//wB57R/wo3w5qVh5F2lzc/8ALTy5JP8AlpX4d/rRUp1PZ1P3dQ+/xNLD1/3h
8B+Kvg/4n+JGs2+v+Zq9zcaX+9jnj0+P/Rf+ekn7uOPy/wB35n7z/nnXicX7H+ueD7Wzg06
7vdWs7C8kudP+1yfaYtLkk/1nlxyf6uv2A8K/DHTfDcPkWNr/AKP5fl+XJJ5v/oyub8efsl
6H42tbPy4JdEt7CSSSSOx/dxXXmf6yunA8U1P4ZxYnDU/ae0Pxv1j4V+KrPxTqmq6jB9p0f
VNP+zSQSW8nm/u5I/L/AHn7v93+78z/AK6eZRo+j3f/AAkdxqt3JFLZ3+nyaTrFpJ5n+n2/
/XSOT93/AKuP/rpX6mePP+Ce9obX7X4f1y5uZIo/M8jUo/N83/nn+8j/APjdfHfxa+Cf/CN
6zJHd2Ntptv8A8u/7v7N5sf8Ayzkjj/d/5/d19bhs7w9c8SrTxH/Psv8A7Mmu+K/+FVQWPg
G1mg8NaVPJbQR21va+WjEiRgPPdpOsnc0V037HjaV8KPhXcaedSu74XOoSXomeCOMsJI4j1
w3mdPv55/CiuSWJwdy/qJ+W3wf8YeT4y0uxkj+zR2v+jR/9dJLmPzPMk/65x+X/ANdPLrU8
a6xqvxOit7Tw5pt9qUkWsXElvJaeZJL5dvHH+8/d/wDXTzK8+1W1TT7e7mQZkbqW5/i2/wA
q+4PAXgTSvgXo+p2Og2kai2mlUzz/AL2ecQxt5e9+pxtHpX6m8DTnUPDq5o8Jg/Z00fFF58
MfGniT/S4/D/iS5kv/APSZLv7HcSeb/wBtP+2n/kWs+Hw5d+FbT/ic2N7HJL5kcccn7uWKT
/npJ+7/ANX/AOjPLkr7ckvJNU1e5mkYiSAxKhXjAbzM0t1CbgR75JD+79a1qHiUs0kfGXg+
FLzWf3n+jWcUf2m4g8v/AFsf+s8v/pp+8/1fmfu62Lyz1XxVa6p9k065vbOK3/tGSOwt/tP
lW9vJJH5lxJ/rI/L/AOekn/PSvq2LTYNXtUkuoknBn3GNhlGPl9xW/wCBdN/4Q/W520ie50
qW5O2WWzk+zu42beSmO1cvs/3hp/rFH2fwHwnrEFrNFZumpaJ/z0k+yW8n+i/6v/Wfu6+0P
2J/+CzHj/4A6zp+jeP9VvfHXhPzI45LueTzNTsI/wB5+8juJP8Aj4/1n+rk/wCecflyRx1l
3XgPQPF+r6/fahoWj3V7b3kjvPLaJLJdSYZvNlLg73yTya1NL+DPhj4gyTaLqGj2i6dp8tw
8EVsn2cRyfL+9+THz/uYuf9gV5mYZXgswpfV69M6qWeSh+8sfsJ8JvjLo/wAbPhpZ654Y8Q
R3ul69Z+bZ39h+9/7aR+ZH/rI/+eckf7uSPy5I/wDlnXoEOpP5XyebX5Y/sx+J9T/Zlhfwt
4J1C70fRW1DmBn+1D7ka/8ALbf2r1D4P/thfErxrrotL3xTcC3Zo1KRWlsgx/37+n/fIr8u
xPAleE/Zqr7n7zQ92nxXhpw9p7I+7v8AhJLWz8v+0U823/6aVy/xg+G+m+NvM1XSrq2ubyW
3+xXkE8ccv2qz/wCWkf8Aq/MrxbVv2hPEc+galJcSWl09ssmwvDjA37sfKRxmvedF+DNggu
50v9Uj3NuMaPEEz9NleXi8kxWX/wASrc+pyzF08Q/aRVj4m+Lv7O/j+z8SQQeDNC8ILpNvb
+W/9s3E32kyCWTBHkRNHs8vy8YPrRX2befC6CWck6pq+T/txf8AxFFYWme39bp9j//Z
</binary>
</FictionBook>
Mini Shell