Current File : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/1/1633.fb2
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
<description>
<title-info>
<genre>antique</genre>
<author><first-name>Libor</first-name><last-name>Machala</last-name></author>
<book-title>Agent JFK 35 - Vlci severu</book-title>
<coverpage><image xlink:href="#_0.jpg" /></coverpage>
<lang>cs</lang>
<keywords>Akční fantastika, Akčné fantastika</keywords>
</title-info>
<document-info>
<author><first-name>Libor</first-name><last-name>Machala</last-name></author>
<program-used>calibre 2.55.0</program-used>
<date>15.8.2019</date>
<id>806fd650-db27-4674-a731-2582a5791e29</id>
<version>1.0</version>
</document-info>
<publish-info>
<publisher>Triton+EF</publisher>
<year>2015</year>
</publish-info>
</description>
<body>
<section>
<p>
Kniha byla zakoupena na serveru Palmknihy.cz.</p><empty-line /><empty-line /><p>
<strong><emphasis>Kupující:</emphasis></strong> Martin Vařák</p>
<p>
<strong><emphasis>Adresa:</emphasis></strong> , , cz</p>
<p>
<strong><emphasis>ID 5727-11478984951369615631-157369-64107</emphasis></strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>
Upozorňujeme, že kniha je určena pouze pro potřeby kupujícího.</p><empty-line /><p>
Kniha jako celek ani žádná její část nesmí být volně šířena na internetu, ani jinak dále zveřejňována.
V případě dalšího šíření neoprávněně zasáhnete do autorského práva s důsledky dle platného autorského zákona a trestního zákoníku.</p><empty-line /><p>
Neoprávněným šířením knihy poškodíte rozvoj elektronických knih v České republice.</p>
<p>
Tak nám, prosím, pomozte v rozvoji e-knih a chovejte se ke knize, k vydavatelům, k autorům a také k nám fér.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line />
</section>
<section>
<empty-line /><p><image xlink:href="#_1.jpg" /></p><empty-line /><p><strong>agent John Francis Kovář</strong></p><empty-line /><p><strong>35</strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong>Libor Machala</strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong>VLCI SEVERU</strong></p><empty-line /><p>PRVNÍ RYZE ČESKÁ SCI-FI / FANTASY SÉRIE!!!</p>
</section>
<section>
<p><strong>Obsah</strong></p><empty-line /><p>1. CIZINCI VE MĚSTĚ</p>
<p>2. NA SEVER</p>
<p>3. ZATČENÍ</p>
<p>4. POLÁRNÍ ZÁŘE</p>
<p>5. LOTŘI</p>
<p>6. TĚŽAŘSKÝ TÁBOR</p>
<p>7. VLČÍ STEZKY</p>
<p>8. ŽIVÝ NEBO MRTVÝ</p>
<p>9. ARCTIC BISMARCK</p>
<p>10. ŠELMY</p>
<p>11. TVRDĚ A NELÍTOSTNĚ</p>
<p>12. SETKÁNÍ</p><empty-line /><p>ZÚČTOVÁNÍ Libor Machala</p><empty-line />
</section>
<section>
<p>Zpráva Pozorovatele:</p>
<p>John Francis Kovář objevil další navázaný svět. Tento se však vymyká mé hypotéze stabilních provázaných realit v jakési 5D fuelerenové struktuře (Co je v jejím „středu“?). Krátce po jeho návratu, nebo přesněji, při jeho návratu, došlo k zániku průchodu a realita se nenávratně odtrhla.</p>
<p>Naštěstí, protože existovalo reálné riziko zavlečení nebezpečné pandemie, která by potenciálně ohrozila všechny ostatních dostupné světy.</p>
<p>Jeho mise byla neúspěšná, dalšího agenta se mu zachránit nepodařilo.</p>
<p>Existují náznaky, že o propojených realitách ví a využívá je širší množství lidí, než je skupina okolo JFK. Otázkou, na niž nedokážu odpovědět, je, zda tato znalost zde existovala před příchodem JFK, nebo se jeho přítomnost a aktivity staly katalyzátorem.</p>
<p>Je zřejmé, že interakce mezi realitami se zintenzivňují, nedokážu odhadnout, co to v konečném důsledku přinese. Může to být i kolaps velkého množství světů.</p>
<p>Akce protistrany v poslední době nezaznamenány.</p>
<p>Pozorovatel.</p>
</section>
<section>
<p><strong>1. CIZINCI VE MĚSTĚ</strong></p><empty-line /><p>Osamělý muž s do čela naraženým kloboukem v dlouhém, těžkém kabátě tiše našlapoval mezi vichrem vířenými kalužemi. Společnost mu dělal jen oceán divoce bušící vlnami do lodí kotvících u mol jako boxer v amoku šílenství. Vtíravé deprimující šero a chuchvalce mlhy zahalující přístav Seattlu muži vyhovovaly. Bez povšimnutí míjel skladiště, ať to byly ze dřeva sbité boudy obyčejných rybářů a kšeftařů, nebo zděné sklady bohatých rejdařů a obchodníků. Proklouzl úzkou uličkou dlážděnou cihlami blíž ke středu města, ale až na pár opilých námořníků korzujících mezi putykami nenarazil na obvyklé obyvatele nočního života ve městě. Pouliční prodejci alkoholu a drog, prostitutky, kapsáři, ti všichni se stáhli před nepřízní podzimního nečasu do hospod a barů.</p>
<p>Cizinec občas zpomalil před některým z nočních podniků, jako by se rozmýšlel, zda má vstoupit dovnitř. Nebyla to pravda, jen se chtěl ujistit, že jeho úsudek je správný. Někdo ho sledoval. Měl příliš mnoho zkušeností, aby si nevšiml, že se na něj už od hotelu, kde se ubytoval, přilepil stín. Stín, který mu byl neustále v patách. Cizinec netušil, kdo by mohl mít zájem ho sledovat. Byl ve městě jen pár hodin a kromě nádraží a hotelu zatím nenavštívil žádné jiné místo. Na okamžik zalitoval, že nechal revolver ukrytý v hotelovém pokoji. Střelná zbraň se mu zdála příliš velká a těžká na malou obchodní schůzku, tak si vzal do deště pouze lovecký nůž na opasku. Snad jde jen o místního chmatáka, který si ho vyhlédl u hotelu jako snadnou kořist a doufá, že se někde v baru opije, aby se ho později pokusil obrat.</p>
<p>Tok jeho myšlenek přerušil špatně osvětlený nápis na oprýskané tabuli. Název <emphasis>Admiral Inn</emphasis> už šel stěží přečíst. Bez rozhodování vstoupil.</p>
<p>Muž v klobouku procházel mezi obsazenými stoly. Prodíral se oblaky kouře, protahoval se kolem kolébajících se rybářů, opilých námořníků a přehnaně nalíčených prostitutek, hledajících rychlý výdělek pro dnešní noc. Došel až do zadní části hospody, kde u plně obsazeného stolu seděl chlapík bavící přítomnou společnost vtipnou historkou. Cizinec si vzal od kolemjdoucího číšníka sklenici piva, do ruky mu vtlačil drobnou minci a opřel se o jeden z dřevěných sloupů. Upíjel pivo a poslouchal vyprávění. Věk bodrého vypravěče odhadoval kolem šedesátky. Měl mroží kníry na kulaté šedivé hlavě, bříško se tlačilo z vesty. Sotva skončil, spolusedící se dožadovali dalšího příběhu.</p>
<p>„Řekni nám tu o Eskymácích, jak půjčují své ženy hostům,“ žadonil podnapilý chlápek a zubil se svými zbývajícími třemi žlutými zuby.</p>
<p>„Hned, přátelé, jen zajdu vyvenčit tuleně, cha, cha,“ pochechtával se vypravěč a protlačil se přes sedící sousedy. Hbitě proklouzl plným sálem a zmizel ve dveřích vedoucích na dvorek, kde hosté vykonávali potřebu.</p>
<p>„Vy jste pan Welzl, přezdívaný Arctic Bismarck?“ oslovil cizinec vypravěče ve chvíli, kdy se vracel ke stolu.</p>
<p>„Jo, to jsem. Copak bys rád, synku?“ odpověděl Welzl.</p>
<p>„Jmenuji se John Francis Kovář a doporučil mi vás Durand. Chtěl bych s vámi projednat nějaké záležitosti.“</p>
<p>„Ach, Durand, myslel jsem si, že o obchodu s panem Durandem nebude cvrlikat kdejaký ptáček na střeše.“</p>
<p>„Samozřejmě, Durand o vás mluvil jako o spolehlivém obchodním partnerovi. Já jsem ve firmě Durand a spol. podílníkem, takže veškeré obchodní záležitosti zůstávají uvnitř podniku.“</p>
<p>„Říkal jsi Kovář? Zní to hodně česky.“</p>
<p>„Ano, otec byl Čech, ale já nikdy v jeho vlasti nebyl,“ spustil Kovář smyšlenou historku, protože moc nevěděl o situaci ve střední Evropě v tomto světě, charakteristickém kritickým nedostatkem kovů. I v této realitě roku 1936 už existovalo samostatné Československo, ale informací o zemičce za velkou louží bylo žalostně málo. Naštěstí to vypadalo, že ani Welzl nemá žádné čerstvé zprávy o poměrech v české kotlině.</p>
<p>„No vidíš, já jsem zase rodák z moravského Zábřehu, ale taky jsem strávil většinu života nahoře na severu, a tak už víc považuju za svůj domov ledový arktický pláně. Dobře, synku, já ale rozlišuju čas na zábavu a čas na obchod. A teď je zrovna čas na zábavu, navíc tu mám ještě povinnosti ke společnosti. Zítra je taky den, přijď dopoledne na mou loď. Jmenuje se Laura a kotví až skoro na samém konci přístavu, nebo na začátku, jak se to vezme, cha, cha.“</p>
<p>„Dojednáno, přijdu.“</p>
<p>„Dej si ještě pivo, mají tady nejlepší v celým městě. Je skoro tak dobrý, jako naše český.“</p>
<p>Kovář pozvedl rozpitou sklenici na pozdrav a pomyslel si, že Welzl v rodné zemi nebyl opravdu dlouho, když takovému patoku říká dobré pivo.</p><empty-line /><p>Liják už se dávno přehnal za město a zanechal po sobě jen takové nepříjemné vlezlé mrholení, které se vám dostane všude. To ale Kováře netrápilo. Uvažoval o tom, že byla chyba vydat se do hotelu zpátky stejnou cestou. Navíc hloupá základní chyba, kterou vtloukali do hlavy každému agentovi už v základním kurzu. Nikdy nepoužít stejnou cestu dvakrát.</p>
<p>Teď už ale bylo pozdě změnit trasu. Když procházel úzkou, temnou uličkou, páchnoucí rybinou a odpadky, vynořily se na jejím konci dvě postavy. Navzdory sychravému počasí kráčely podezřele pomalu. Pod nohama jim křupalo rozbité sklo a čvachtaly kaluže. Čekali tu na něj. JFK se ohlédl, ale do ústí uličky už vkročil další chlap. Ještě než ho pohltil temný stín, zahlédl JFK kovový záblesk od mužovy pravačky, odražený od poslední rohové pouliční lampy.</p>
<p>Mozek bývalého agenta EF bleskově vyhodnotil situaci a načrtl strategický plán. Bylo mu jasné, že se v tomto úzkém prostoru nemůže utkat se všemi třemi najednou, navíc sevřený z obou stran. O vteřinu později JFK spustil těžký kabát z ramen, otočil se na patě a sprintoval k chlapíkovi, který, jak se zdálo, střežil vstup do uličky sám. V běhu sjela ruka neomylně k loveckému noži na opasku. Chlápek před sebe nastavil ruku s nožem. Johnovi blesklo hlavou, že má slušnou šanci, protože tohle nebyl postoj člověka ovládajícího boj s čepelí. Protivník se rozmáchl, ale jeho ruka narazila na Kovářovu čepel. Pravice se mu zbarvila rudou krví, vykřikl bolestí. Zavrávoral, opřel se o drsnou zeď a chytil se za zraněnou ruku.</p>
<p>Dva muži na opačné straně uličky se dali do klusu, čekali, že se jim teď jejich oběť pokusí uniknout v rušnějších přístavních ulicích. A John vyrazil, jenže přímo proti nim. Chlap vpředu udiveně vykulil oči a napřáhl ruce, ve kterých svíral sekeru na dlouhé násadě. Čakan, vybavil si Kovář podobnou zbraň škipetarských hajduků nebo chodských strážců hranic. JFK doslova letěl proti nepříteli. Protivník špatně odhadl vzdálenost při rozmachu a srazil se s ostřím Johnova nože. Z hrudi mu vytryskl proud krve. Neklamné znamení, že ocel zasáhla srdce. Do umírajícího muže vrazil Kovář vší silou ramenem a vymrštil ho směrem k třetímu nepříteli. Ten se marně pokoušel zprovoznit jednorannou bambitku, ve které zvlhl v deštivém počasí střelný prach, a zoufale mačkal spoušť. Mrtvý, ze kterého stále trčela rukojeť nože, na něj dopadl a srazil ho k zemi. Než odvalil chladnoucí trup bývalého kumpána, už na něm klečel JFK. Levačkou popadl paži svírající křečovitě střelnou zbraň a pěstí pravé ruky zaútočil proti jeho obličeji a hrudníku. Útok byl tak rychlý a prudký, jako by chtěl neznámého vmlátit do mokré a zablácené dlažby. Lupičova ozbrojená ruka ochabla a do kaluže z ní vypadla pistole.</p>
<p>John se rozhlédl. V okolí už se nenacházel nikdo další, kdo by ho chtěl ohrozit. Setřel si z obličeje dešťovou vodu a pomalu kráčel k prvnímu útočníkovi, který seděl opřený o studenou zeď a sténal. Z přeťaté tepny na ruce vyteklo již mnoho krve. Kovář si uvědomil, že tohohle zrzka zahlédl v hospodě. Nejspíš ho sledoval už od hotelu. Sehnul se nad zraněným a stáhl z něj kabát. Roztrhl mu rukáv košile a nad ránou stáhl provizorní obvaz.</p>
<p>„Kdo vás poslal?“ formuloval jasně otázku. Zraněný na něj jen pohlédl skelným zrakem a neodpověděl.</p>
<p>„Chceš tady raději vykrvácet?“ JFK povolil obvaz a z rány se začala hrnout další krev. Zraněnému útočníkovi se hrůzou rozšířily oči. Kovář obvaz utáhl a zeptal se znova: „Kdo vás poslal?“</p>
<p>„Děláme pro Bella,“ odpověděl a hlasitě polkl. „Eric Bell nás poslal, ať tě sledujem, a když bude vhodná příležitost, tak ať...“ větu nedořekl a znovu se bázlivě podíval Kovářovi do stínem zastřeného obličeje.</p>
<p>„Chytni si ten hadr. Modli se, ať tě tu najde někdo včas, než z tebe vyteče poslední kapka. Možná ti dávám větší šanci, než jste dali vy mně,“ zvedl se John a zmizel v temnotě. Už neslyšel zraněného, jak volá, aby ho tam nenechával samotného.</p><empty-line /><p>Přístav byl ve dne daleko živější a přívětivější než jeho noční podoba. Řady povozů a automobilů čekaly u skladů a doků, aby mohly rozvézt náklad po městě a okolí. Mezi plavidly a přístavními budovami se pohybovaly proudy lidí.</p>
<p>Laura byla přes třicet metrů dlouhá loď poháněná parou. Na první pohled bylo vidět, že původně sloužila jako plavidlo pro velrybáře a že byla předělána na přepravu nákladu. Na palubě lodi se pohyboval námořník, který nemohl popřít eskymácké předky. Byl to kapitán Laury a Welzlův přítel Ak-Mook. Kovář na něj kývl.</p>
<p>„Jmenuji se Kovář a mám domluvenou schůzku s panem Welzlem.“</p>
<p>Muž se vysmrkal do rukávu, bez jediného slova přikývl a ukázal Johnovi, že má vstoupit na loď. Dovedl ho do podpalubí a ukázal rukou na dveře kajuty. JFK zaklepal.</p>
<p>„Dále,“ zahalekal Welzl a John vstoupil dovnitř. Welzl seděl za stolkem v šerem zastřené místnůstce a míchal si v hrnku nějakou kalnou tekutinu, kterou Kovář podle vůně identifikoval jako kávu.</p>
<p>„Dobré poledne,“ pozdravil.</p>
<p>„Dobrý, sedni si, synku,“ mrkl na druhou židli v koutě. „Dáš si kafe? Mám i výborné koláčky,“ nabídl Welzl Johnovi, a když zdvořile odmítl, starý polárník pokračoval: „Říkal jsi, že tě posílá Durand.“</p>
<p>„Tady je doporučující dopis,“ podal Kovář Welzlovi obálku, kterou starý polárník otevřel a začetl se do napsaných řádek. Pokyvoval při tom hlavou a spustil: „Říkal jsi, že se jmenuješ Kovář?“</p>
<p>„Ano, ale místním se to špatně vyslovuje, tak používám raději Smith, jak je uvedeno v Durandově dopise.“</p>
<p>„Jo, rozumím. Jaká byla cesta přes celý kontinent?“</p>
<p>„Použil jsem dráhu. Jediný problematický úsek je na hranici s Komanči, ale naštěstí k žádnému konfliktu nedošlo. Těžší pro mě bylo, že jsem vás už nezastihl v San Francisku, kam mě poslal Durand, a musel jsem se dopátrat, že jste odplul do Seattlu.“</p>
<p>„Já nikdy nevydržím dlouho dole na jihu, jak skončím s obchodem, už se ženu zpátky na sever. Ale co tě vlastně za mnou přivádí, synku?“</p>
<p>„Můj přítel a společník Durand mi vás doporučil jako velkého znalce Dalekého severu. Slyšel vaše historky, jak jste procestoval celou severskou divočinu, a usoudil, že vy byste mi mohl pomoct.“</p>
<p>„Jo, život mě přivedl na spoustu míst, hlavně tam nahoře. Ale ty sis asi nepřijel až z Orleans poslechnout nějaké moje příhody.“</p>
<p>„Hledám jedno místo. Má být někde na Aljašce v indiánském teritoriu, ale nemám nejmenší tušení kde. Říká vám něco název Černá skála?“</p>
<p>„Černá skála? Černých kopců a skal jsem viděl spoustu, ale když říkáš, že by to mělo být na severu Aljašky, tak si vzpomínám, že jsem jednou cestoval kolem místa, které místní indiánský kmen nazýval Imniža sapa, Černá skála. Je to zvláštní název v místech, kde je po celý rok všechno pokryté bílým sněhem. A taky o něm vyprávěli zajímavé pověsti.“</p>
<p>„Jaké pověsti, něco neobvyklého?“</p>
<p>„No, například, že z hory za dávných časů vyšli bílí lidé, nebo že tu horu hlídá duch velkého vlka, takže mě to tehdy zaujalo.“</p>
<p>„Byl jste se tam podívat?“ dychtivě kladl JFK další otázku a těžko skrýval vzrušení v hlase.</p>
<p>„Ne, indiáni mě tam nechtěli doprovodit a já neměl čas hledat nějakou bájnou horu sám.“</p>
<p>„Víte, proč vám ji nechtěli ukázat?“</p>
<p>„Podle nich je to místo zakázané. Asi mysleli posvátné, nebo prokleté, záleží, jak si to vyložíš.“</p>
<p>„Vzpomenete si, jaký to byl indiánský kmen?“</p>
<p>„Až tam nahoře jsou jen Kutchinové a bylo to zimní tábořiště Havranů, jestli mě paměť neklame.“</p>
<p>„Dokázal byste ukázat to místo na mapě?“ John sáhl do kapsy a vytáhl mapu severních teritorií Aljašky, rozbalil ji a podal Welzlovi.</p>
<p>Mapa chvilku v rukou znalce Dalekého severu šustila a přistála na stole.</p>
<p>„Na té mapě není Kobuk, takovou mapu bych zahodil,“ rozčiloval se. „ To zas nějaký mamlas, co ji maloval, zůstal sedět na řiti. Nikdy na Severu nebyl, ale řekl, že byl na Aljašce, a namaloval takovou mapu, kde není ani Kobuk.“</p>
<p>„To je ale nejnovější mapa, jaká se dá sehnat,“ povzdechl zklamaně JFK.</p>
<p>„Nic si z toho nedělej. Moje mapa je tady,“ zaklepal si Welzl prstem na hlavu. „Cestu ti můžu popsat a potom to místo snadno najdeš. Když vyjedeš z Anchorage nahoru do hor,“ začal Welzl vysvětlovat a zároveň kreslit tužkou po mapě, „jedeš pořád nahoru až přes sedlo a dál rovně přes území, kde pobývají indiáni, kteří si říkají Lišky.“</p>
<p>„Jaké Lišky? Mluvil jste o tábořišti Havranů.“</p>
<p>„To je jiný tábor, jiný kmen. Všichni jsou národ Kutchinů, ale dělí se dál na jednotlivé kmeny. Lišky žijí víc na jihu a Havrani zase na severu,“ objasňoval Welzl. „A tam u těch Lišek se dáš krapet napravo a takových pět dní jedeš jenom rovně a u řeky, co se točí doprava k Yukonu... Moment, ta řeka je špatně zakreslená. Člověče, to jsou vyhozené peníze za takový cár papíru.“</p>
<p>„Nic lepšího se nedá sehnat,“ krčil rameny JFK.</p>
<p>„Na mapu zapomeň, je tu spousta názvů, které se na Severu nepoužívají. Sežeň si raději dobrého průvodce.</p>
<p>„Doporučil byste mi někoho? Najít Černou skálu je pro mě hodně důležité.“</p>
<p>„Hledáš tam poklad, synku? Někdo ti nakukal, že je tam naleziště zlata? Nehoň se za přeludy, stovky dobrodruhů umřely na Aljašce při honbě za zlatem. Daleký sever je kraj, kde může žít ten, kdo má dobré ruce, hlavu i srdce. Tam se musíš spolehnout jen sám na sebe.“</p>
<p>„Hledám tam něco, co zachrání život jednomu mému příteli.“</p>
<p>„Aha, hádám, že to do jara nepočká. Teď na zimu to bude hodně nebezpečné, navíc pro někoho, kdo ještě na Severu nebyl. Nebude to žádná nedělní projížďka na lodičce, kde se budeš kochat vyhlídkou na moře. Tam platí jen jeden zákon: když projdeš, tak projdeš, a když neprojdeš, tak...“</p>
<p>„Chápu. Myslím, že to nesnese odklad, a nebezpečí ani dřiny se nebojím. Hodně mi na tom záleží. Můžu vám za podrobnou informaci zaplatit ve zlatě nebo kvalitním zbožím, jaké jste bral od Duranda.“</p>
<p>„Jsem už starý muž, synku, k čemu mi bude zlato? Co se týká toho zboží, dobrá flinta se vždycky hodí. Ne pro mě, ale pro indiánské přátele na severu. Život je tam těžký a zákaz vývozu zbraní do indiánských teritorií to ještě ztěžuje. Neřeknu ti, kde Černá skála je, protože to nedokážu lépe popsat. Ale líbíš se mi a dovedu tě do toho tábořiště Havranů, kde mi o ní vyprávěli.“</p>
<p>„Budu vám vděčný,“ spadl Kováři kámen ze srdce.</p>
<p>„To nemusíš, stejně bych na sever za pár dní vyrazil.“</p>
<p>„I tak vám děkuji.“</p>
<p>„Jenom popoženu kapitána, ať máme co nejdřív naložené zboží. Poplujeme do Anchorage, tam mám základnu a psí smečky do spřežení pro rozvážení zboží po celé Aljašce. Budeme muset se psy překonat pořádný kus cesty. Tak si sbal fidlátka a naloď se, synku.</p>
<p>„Zboží mám uložené ve skladu dráhy. Třicet brewsterek prvotřídní kvality jako posledně.“</p>
<p>„Výborně, synku, nech je taky naložit. Pozítří bychom mohli zvednout kotvu. A jestli nemáš dobrou zimní výstroj, tak ti můžu doporučit ty nejlepší prodejce ve městě.“</p>
<p>„Budu vám vděčný. A neznáte někoho, kdo se vyzná dobře ve městě a nebojí se práce v nebezpečném prostředí? Mám pocit, že se mi někdo pověsil na paty.“</p>
<p>„Jeden soukromý čmuchal jménem Gronowski pro mě párkrát dělal a patří mezi ostré hochy, kteří vědí, jak to tady chodí. Ten by se ti mohl hodit.“</p>
<p>Welzl dopil kávu a na kus papíru napsal adresu soukromého detektiva a několika obchodníků se zimní výstrojí. JFK složil papír do kapsy, zvedl se, pozdravil a opustil kajutu i loď.</p>
<p>Zamířil k nejbližší zastávce jednokolejky. Jednokolejka byla dřevěný povoz pro dvě desítky cestujících, poháněný parním strojem. Dřevěný rám a pevně upevněná plátěná střecha dosvědčovaly, jak si zde místní řemeslníci dokáží poradit s nedostatkem kovů. Kovář se ve voze ujistil, že jednokolejka míří ke skladům, a koupil si jízdenku.</p><empty-line /><p>Jižní transkontinentální magistrála byla v současnosti jediná tepna spojující východ se západem. Na severu se Unie marně pokoušela postavit trať napříč kontinentem. Tuhý odpor Siouxů a dalších indiánských kmenů dokonce vyústil v loňském roce v krátkou válku, ze které se musela Unie nakonec stáhnout jak spráskaný pes. Kovář přicestoval z New Orleans do San Franciska Jižní transkontinentální a odsud Západní traťovou dráhou až do Seattlu.</p>
<p>Nedostatek železa byl vidět jak na vlacích, které byly převážně ze dřeva, tak i na samotných tratích. Vlak se pohyboval na kolech po vyvýšeném náspu s jedinou kolejnicí z impregnovaného dřeva, v které byl vlak zafixován vodícími lištami na podvozku.</p>
<p>Ve skladišti dráhy bylo v poledne poměrně rušno, ale za chvíli stál u obslužného okénka, za kterým stála žena. Měřila metr pětašedesát, měla černé vlasy a oči ani zelené, ani hnědé, ale oboje najednou. Byla štíhlá s malými prsy, obličej jí zdobily velké oči a široká ústa. Oblečená byla v kostýmku Západní traťové dráhy. Kovářovi blesklo hlavou, že jí velice sluší. Podal ženě malý lístek, na kterém bylo číslo uložené zásilky. Její velké oči spočinuly na JFK, ten se jen usmál.</p>
<p>„Je to šest objemných beden, bylo by možné je nachystat na zítra na určitou hodinu? Vyzvedl bych si je osobně s několika pomocníky.“</p>
<p>„Samozřejmě, pane, na kolik hodin byste si přál?“</p>
<p>„Jak jste tady zítra?“</p>
<p>„Já opět přes poledne do dvou hodin,“ hned se ale jemně začervenala, když zachytila Kovářův chápavý pohled, a rychle dodala: „společnost má samozřejmě otevřeno od osmi od rána do šesti do večera.“</p>
<p>„Děkuji, přijdu hned ve dvanáct a potom bych vás mohl ve dvě vyzvednout a pozvat na pozdní oběd.“</p>
<p>„Pokud vaše pozvání přijmu, pane,“ řekla s kouzelným úsměvem a její oči říkaly, že se jí John líbí.</p>
<p>„To už záleží samozřejmě na vás, madam,“ rozloučil se JFK a vzal si od ženy zpět lístek. Vyšel ze skladiště a zahnul doleva, směrem do živého městského centra Seattlu. Procházel bulváry plné drahých obchodů, restaurací a hotelů. Na obou stranách ulice se v rozlehlých tabulích kouřového skla i v oknech prostorných kaváren odrážely šedé stíny chodců. Několikrát se přesvědčil, že není sledován, než prokličkoval úzkými uličkami a ocitl se v méně reprezentativní části města. I když průmyslový Seattle plný manufaktur a dílen nevypadal tak honosně jako New Orleans, cítil se tady JFK o něco lépe. Nikde nenarazil na žádný trh s otroky, průmyslovější sever prostě tenhle druh obchodu neuznával. A pokud ano, tak ho pouze skrytě a v minimální míře toleroval. Práce tu bylo málo i pro obyčejné lidi a majiteli manufaktury se víc vyplatilo zaplatit minimální mzdu dělníkům, než si platit dozorce na hlídání otroků. K nákladům by navíc musel připočítávat jídlo a pronájem za prostory, kde by umísťoval otroky mimo pracovní dobu.</p>
<p>Kováře z úvah vytrhla šedá a ušmudlaná ulice. Žádný slum, ale ani výstavní bulvár s honosnými vývěsnými štíty. Míjel jeden dům za druhým a prohlížel si vývěsky na vchodech. Když našel, co hledal, vstoupil do průchodu dvora. Nalevo se nacházelo tmavé schodiště.</p>
<p>Vybledlý nápis <emphasis>Derek Gronowski – soukromý detektiv</emphasis> nebyl na špinavých dveřích v prvním patře téměř vidět. JFK lehce zaklepal a stlačil kliku. Přivítala ho ponurá, neuklizená místnost zařízená levným nábytkem v kancelářském stylu. Ani silně špinavé okno nezabránilo slunci osvítit parapet s tak silnou vrstvou prachu, že by na něm mouchy nepřistály bez ližin.</p>
<p>„Neslyšel jsem se říct dále,“ houklo zpoza nohou spočívajících na stole.</p>
<p>„Promiňte, pane Gronowski, netušil jsem, že jste právě zaneprázdněn,“ odpověděl Kovář a důrazně podtrhl svá slova ironickým tónem. Vstoupil a posadil se na oprýskanou židli, která pod ním nebezpečně zavrzala.</p>
<p>„Sakra, co chcete?“</p>
<p>„Najmout si vás, pokud není ten nápis na dveřích o soukromém detektivu pouhá ozdoba.“ Nohy se trochu posunuly a na JFK vykoukla neoholená tvář Dereka Gronowskiho.</p>
<p>„Vidím, že víte, jak získat klienta. Vybranému chování vás naučili doma, nebo jste ho získal až u policie?“ nenechal Kovář detektiva vydechnout.</p>
<p>„Jak víte, že jsem byl u policie?“ zpozorněl Gronowski a dokonce spustil nohy na zem.</p>
<p>„Nevím, jen jsem tipoval, většina soukromých oček začala u policie. Za co vás propustili? Nevypadáte na spokojeného penzistu, který si přivydělává sledováním nevěrných paniček.“</p>
<p>„Říkali, že jsem konfliktní typ bez disciplíny.“</p>
<p>„Měli pravdu?“</p>
<p>„Jo. Myslím, že v tomhle se nespletli. Jestli po mě něco chcete, tak se vymáčkněte, nebo jste si tu přišel hrát na chytráka?“</p>
<p>„Hra na chytráka mě baví, ale kvůli tomu tady opravdu nejsem. Chtěl bych vám nabídnout práci, máte zájem?“</p>
<p>„Nevím, o jakou práci jde, takže vyklopte, co chcete, a já buď na to kývnu, nebo ne, když si budu myslet, že to smrdí nějakou levotou.“</p>
<p>„Říká vám něco jméno Eric Bell?“</p>
<p>„Možná. Proč?“</p>
<p>„Mám dojem, že si myslí, že pro nás oba není v tomhle městě dost místa. Já ale nevím proč, jsem jen cizinec, který pouze projíždí. Nikdy jsem v Seattlu nebyl a nevím o nikom, komu bych tady šlápl na kuří oko. Chci, abyste pro mě zjistil všechno, co se o Bellovi zjistit dá. Berete to, Gronowski?“</p>
<p>„Jo, beru, přejděme k obchodní stránce věci. Jaké je vaše ctěné jméno, abych věděl, komu mám poslat účet.“</p>
<p>„John Smith,“ představil se JFK a ignoroval detektivův úšklebek. „Jaká je vaše taxa?“</p>
<p>Gronowski řekl Kovářovi cenu, kterou bere za jeden den.</p>
<p>„Dám vám dvojnásobek, ale přijdu za dva dny. Víc času vám nedám. Tady máte zálohu a zbytek vám vyplatím pozítří. Pokud byste měl nějaké neodkladné informace, můžete mi nechat vzkaz v hotelu Pacifik.“</p>
<p>JFK se zvedl, kývl na pozdrav a odešel z kamrlíku, pro který byl název kancelář opravdu přestřelený. Gronowski si v duchu promnul ruce a pomyslel si, že tohle budou lehce vydělané peníze. Natáhl ruku pro lahev pod stolem a dal si lok přímo z hrdla.</p>
<p>„V Seattlu se nenajde nikdo, kdo by o Ericu Bellovi věděl víc než já,“ zauvažoval nahlas a katapultoval nohy zpět na desku stolu.</p><empty-line /><p>Z cigarety stoupal modrý dým. Eric Bell zamyšleně sledoval úzký proužek kouře a pohlédl na muže, který s požitkem vdechoval tabákový kouř do plic. Když ho před pár dny vyhledal, představil se jako Mauersegler, ale hned si vysloužil přezdívku Tříprsťák, protože mu na levé ruce chyběl prsteníček s malíčkem. Byl to vysoký, ramenatý chlap s inteligentníma, ale chladnýma očima v propadlé tváři. Neměl na sobě sako, jen vestu, a vystavoval tak Bellovi na odiv lesklý revolver v pouzdru na opasku. Bell nikdy předtím takový revolver neviděl, a to mu prošla za život rukama spousta zbraní. I oblek a boty byly na první pohled luxusní. Bell si pomalu z pouzdra na cigarety vložil jednu tabákovou ruličku do úst, škrtl sirkou a připálil si. Potáhl kouř a oslovil muže s chladnýma očima:</p>
<p>„Přišel jsem, Mauerseglere, o jednoho muže, druhý se nají pouze brčkem a s jeho ksichtem už o něj nezavadí pohledem ani poslední děvka. Třetí možná přijde o ruku.“</p>
<p>„Říkal jsem vám, že ten chlap je nebezpečný. Měli jste ho jen sledovat, nebo sejmout, až když budete mít stoprocentní jistotu, že nevyvázne. Teď jste na sebe upozornili a bude ostražitější. Vaši chlapi jsou proti němu obyčejní žabaři. No co se už teď dá dělat? Ten chlap se bude mít na pozoru, už ho nepřekvapíme, a navíc zítra odplouváme. Máte naložené vybavení?“</p>
<p>„Většinu ano, zbytek bude na lodi do večera a cenné věci se zbraněmi vezmeme až při nalodění.“</p>
<p>„Dobře, to mi stačí, věřím, že nezklamete. Vybral jsem si vás a vaše chlapy, protože jste v celém Seattlu nejschopnější. Nejschopnější pro ten druh práce, jakou potřebuji.“</p>
<p>„A co s tím cizincem, mám ho nechat jen tak, i když mi zabil chlapa a dva zmrzačil?“</p>
<p>„Kašlete teď na pomstu, Belle. Nemůžeme ztrácet čas ani lidi. Jen chci vědět, co dělá, kam chodí. Sledujte ho, nic víc. Určitě se s ním stejně ještě potkáme a snad bude i lepší příležitost, jak se ho zbavit,“ dořekl Mauersegler, zadusil zbytek cigarety a přivřel oči na znamení, že domluvil. Bell vstal od stolu a jen stěží skrýval svůj vztek. Vyšel z Mauerseglerova hotelového pokoje a kývl na muže, který stál na chodbě. Obrovský chlap s pleší na temeni, malými prasečími očky, tlustým rozpláclým nosem a masitými rty byl Ross O'Casey, pravá ruka Erica Bella.</p>
<p>„Všechno v pořádku?“ všiml si Ross Bellova rozladění.</p>
<p>„To je dobrý, vypadneme,“ odmítl Bell cokoli komentovat. Oba muži sešli schody, prošli halou a nastoupili do drožky, která na ně celou dobu čekala. Sotva se drožka dala do pohybu, Ross O'Casey to nevydržel a spustil:</p>
<p>„Co se děje, Ericu? Vždycky jsme dělali sami, na co teď potřebujem toho panáka?“</p>
<p>Bell otočil hlavu ke svému příteli a pravé ruce v jednom: „Jsou v tom velký prachy, Rossi.“</p>
<p>„Jak velký?“ neskrýval O'Casey nedůvěřivý tón ve svém hlase.</p>
<p>„Tolik, kolik nevyděláme ani za dobrý tři sezóny,“ Bell zaregistroval parťákův údiv a pokračoval: „Ten chlap chce jen přepravit nějaké zboží, co leží někde na severu, a za to nám zaplatí pěkný balík, jen záloha by nám vystačila na to přečkat bez hnutí prstem letošní zimu.“</p>
<p>„Proč my? Mohl si najmout kteroukoliv přepravní firmu.“</p>
<p>„Myslím, že to místo bude někde hluboko v indiánským teritoriu. Na to potřebuje někoho, kdo se tam nahoře v divočině vyzná, a nikdo na to není lepší než naše parta. My víme, jak přežít v zimě i jak se domluvit s rudochama.“</p>
<p>„To jo, nejlepší domluva s rudokožci je skrz hlaveň pušky,“ zachechtal se O'Casey.</p>
<p>„Vybral jsem ještě další čtyři chlapy, co pojedou s náma. Jestli to vyjde, tak máme na dlouho vystaráno.“</p>
<p>„A co jako by tam nahoře v hromadách ledu a sněhu mezi rudochy měl mít?“</p>
<p>„Nevím jistě, ale co jiného by to bylo, než zlato nebo stříbro. Pro mizerný kožešiny by se netáhl takovou štreku a neplatil jak král.“</p>
<p>„Hele, ale jestli to bude zlato, proč bychom ho potom nemohli sejmout a ten náklad si nechat?“</p>
<p>„Jo, Rossi, čteš mi myšlenky, taky o tom začínám uvažovat.“</p><empty-line /><p>Svítalo, venku bylo ticho a za oknem poletovaly drobné sněhové vločky. JFK ležel na pravém boku a levou ruku měl na jejím útlém pase. Její havraní vlasy se rozlily po polštáři, byla otočená k němu, oči zavřené, rtěnku jemně rozmazanou. Z obličeje jí vyzařovala inteligence. Byla to příjemně strávená noc a nemyslel tím jen tělesné požitky. Jmenovala se Charlotte a byla zaměstnankyní dráhy. Včera ji pozval na oběd, kde mu vyprávěla o svém životě. JFK byl pozorný posluchač, a tak se od Charlotte dozvěděl hodně. O její snaze stát se samostatnou a nezávislou ženou, o tom, jak je odhodlaná prosazovat rovnoprávnost žen, včetně práva volit. John vždy jemně a vtipně dokázal odlehčit její starosti. Oběd se protáhl až do pozdního odpoledne a následně v jeho hotelovém pokoji až do dnešního rána.</p>
<p>Opatrně odtáhl ruku a zvedl se na loket. Aniž by otevřela oči, přetáhla přes sebe přikrývku. John přejel pohledem křivku jejího těla od ramen až k bokům. Odolal pokušení ji probudit a ještě se s ní pomilovat. Oblékl si kalhoty a vešel do koupelny, kde na něj ze zrcadla hleděl rozcuchaný chlap. Zavadil pohledem o jizvy, kterými bylo jeho tělo poseto. Na každou měl jasnou vzpomínku. Špatnou, nebo ještě horší. Ty nejhorší vzpomínky byly spojeny s umíráním jeho přátel, spolupracovníků, nebo jen neznámých nevinných lidí. Opláchnul si obličej, a když si ručníkem otíral oči, zaslechl lehké zašustění v pokoji. Pootevřel dveře na malou skulinu a viděl Charlotte, jak se obléká. Než vešel do pokoje, chvilku si vychutnával pohled na ženské křivky. Objednal u hotelové služby snídani a společně v příjemné konverzaci snědli spoustu lívanců, slaniny a dobré kávy.</p>
<p>„Už musím do práce,“ loučila se Charlotte s mírně lítostivým tónem v hlasu. „Odjíždíš brzy?“ neušel jí nevybalený kufr v rohu pokoje.</p>
<p>„Zítra brzy ráno, Seattle byla jen malá zastávka na mé dlouhé cestě,“ odpověděl JFK. „Doufám, že se ještě někdy uvidíme.“</p>
<p>„Tomu přeci sám nevěříš. Muži jako ty se nikdy nevracejí. Jsou stále na cestách, ženou se do každého nebezpečí a nazývají to dobrodružství. Sbohem, Johne.“</p>
<p>Ovinula mu ruku okolo krku a pevně ho políbila na rty. Dlouze jí polibek opětoval.</p><empty-line /><p>Ani ne za hodinu sevřel v dlani kufr a opustil pokoj. V recepci mu předali vzkaz od Gronowského, že vypátral všechny potřebné informace a je mu v poledne k dispozici. Zaplatil za ubytování a přidal větší spropitné, s hotelovými službami byl spokojen. Nezahlédl jedinou štěnici nebo jiného brouka, na které byl trochu alergický po návštěvě dimenze s přerostlým hmyzem. Chvíli stál před hotelem a pozoroval, jak se sněhové vločky po dopadu rozpíjejí do dlažby. Neměl pocit, že by ho někdo sledoval, proto nastoupil do jednokolejky. Vůz opustil na zastávce u přístaviště, zbytek cesty k lodi došel pěšky. Kapitán Laury Ak-Mook už ho zdravil z přídě zdviženou rukou.</p>
<p>„Dobré ráno, kapitáne, dopravil včera poslíček všechny moje věci?“</p>
<p>„Ak-Mook vás taky zdravit pane. Ak-Mook vaše věci dát dolů pod palubu, vedle vaše šest těžká bedna. Pan Smith, vaše kajuta vedle náčelníka. Tam vy si složit vaše kufr.“</p>
<p>„Náčelníka?“ podivil se JFK.</p>
<p>„Vy to nevědět?“ kroutil kapitán nechápavě hlavou. „Pan Welzl rád slyšet, když mu říkat náčelníku. Pan Smith na lodi ještě hodně slyšet, jak on vyprávět historku, jak byl zvolen náčelníkem Novosibirských ostrovů. Jestli pan Smith s ním chtít být v dobrém, tak mu tak klidně říkat.“</p>
<p>„Díky za radu,“ pousmál se Kovář.</p>
<p>„Ak-Mook mít do večera naloženo a Laura může brzo ráno na širé moře. Když vydržet dobré počasí, my doplout do Anchorage za sedm den. Laura být moc dobrá loď. Tři tisíc tun a dva velký kotel.“</p>
<p>„Ano, to se pozná už zdaleka, že je Laura kvalitní a dobře udržovaná loď. Jistě taky díky vám, kapitáne. Ještě si něco potřebuji vyřídit ve městě, ale do večera budu zpátky na palubě.“</p>
<p>Kovář se protáhl úzkým vchodem do podpalubí a v kajutě hodil kufr na lůžko. Otevřel víko zavazadla, hrábl mezi uložené věci a vytáhl kožené pouzdro s těžkým, masivním revolverem opatřeným značkou S&B – Smith and Bentolli. Zbraň, kterou pro něj a jeho muže z New Orleans vyráběl ve své dílně Francis Bentolli. V malé mošně na dně kufru byla uložena munice. Prohlédl si pečlivě šest nábojů vyrobených z papírového kartonu, ve kterém byla namáčknutá kulka se střelným prachem, a vsunul je do bubínku zbraně. Zaklopil nábojový válec a vrátil revolver do pouzdra. Byl připraven na malou procházku po městě.</p><empty-line /><p>„Tak co pro mě máte?“ zeptal se JFK soukromého detektiva v kanceláři, kde se, jak si všiml, od posledně nic nezměnilo.</p>
<p>„Eric Bell je o hlavu menší než vy, tmavé vlasy střižené nakrátko, úzký pěstěný knírek, malá jizva za levým uchem,“ spustil Derek Gronowski. „Narodil se v Seattlu, vyrostl na ulici jako zlodějíček. Před patnácti lety zabil ve rvačce chlapa. Před spravedlností utekl na Daleký sever a osm let strávil na Aljašce. Špinavými kšefty a okrádáním indiánů vydělal slušné peníze, a když se vrátil do Seattlu, dal dohromady pár lidí a začal tady podnikat, dá-li se tomu říkat podnikání. Kšeftuje se vším, co se dá dobře zpeněžit. Stále pašuje chlast do indiánských teritorií, odkud vozí drahé kovy nebo cenné kožešiny. Tady ve městě ovládá pár ulic, kde kvete prostituce a hazard. Záda mu hlídá za všech okolností Ross O'Casey, přezdívaný Mlátička Ross. Je to jeho kamarád z dětství, pravá ruka a gorila v jednom.“</p>
<p>„A co ten starý zatykač, který byl na Bella před lety vydaný?“</p>
<p>„Vyplatil se z něho. Zaplatil někomu v úřadě soudu, aby jeho spis zmizel a pozůstalé po mrtvém pravděpodobně zastrašil. Nevím, jaká je pravda, je těžké zjistit víc po tolika letech.“</p>
<p>„Dělá pro někoho?“</p>
<p>„Ne, Bell nikdy nepatřil do žádné větší organizace. Nerad poslouchá cizí rozkazy. Když se po návratu z Aljašky začal ve městě zabydlovat, pokoušeli se ho přitáhnout k sobě jiné irské bandy, ale nepochodily. Když ho chtěla zlikvidovat italská mafie, tak taky narazili. Bell je tvrdý a bezohledný chlap.“</p>
<p>„Takže by se nedal najmout na nějakou špinavou práci?“</p>
<p>„Na dobrou zakázku by určitě kývl, byla-li by dobře zaplacena. Za prachy udělá cokoli. Vy byste s ním chtěl jednat?“</p>
<p>„Ne, to určitě ne, ale rád bych věděl, jestli si ho někdo nenajal kvůli mně. Nezjistil jste u něj nějaké vazby na New Orleans?“</p>
<p>„O žádných aktivitách v New Orleans nevím. Pochybuji, že by dělal nějaké kšefty tak daleko na jihovýchodě.“</p>
<p>„To je všechno, co o Ericu Bellovi víte?“</p>
<p>„Zdá se vám to málo?“ odpověděl otázkou Gronowski. „Snad jen, že tři jeho chlapci dostali nedávno na frak v jedné přístavní uličce. Jeden z nich už čichá ke kytkám odspodu a druzí dva vypadají jako váleční invalidi. Něco mi ale říká, že tohle nebude pro vás žádná novinka.“</p>
<p>„Dobrá, tady je zbytek peněz,“ vysázel JFK mince na stůl. „Ještě bych chtěl vědět, kde ho teď najdu.“</p>
<p>„Koupil jeden starší činžák kousek odsud ve Fillmorově ulici a udělal z něj svou pevnost. Ovládá celou oblast až k přístavu. Jestli chcete, dovedu vás tam.“</p>
<p>JFK souhlasil, a tak společně opustili detektivovo doupě. Cesta jim netrvala ani deset minut pěší chůzí, když Gronowski ukázal na třípatrový dům uprostřed ulice. Vpředu byla velká veranda, okenice na oknech byly všechny zavřené. Barák by vypadal opuštěně, nebýt dvou chlápků lelkujících u vchodu.</p>
<p>„Tak tohle je Bellova pevnost,“ řekl detektiv a zůstal stát. „On má pokoje až úplně nahoře.“</p>
<p>„Má to zadní vchod nebo nějakou slabinu?“ prohlížel si Kovář budovu a dva hlídkující muže.</p>
<p>„Jasně, šéfe, dostaneme se k němu přes dvory. Projdeme průchodem, ale i u zadního vchodu bude hlídač. Myslíte, že to je dobrý nápad?“</p>
<p>„Nechci mít za sebou nikoho s úmyslem vrazit mi kudlu do zad, a taky bych rád věděl, proč má Bell o mě takový zájem.“</p>
<p>„Takže jste se rozhodl pro malou nezvanou návštěvu?“</p>
<p>JFK přikývl a vydal se k průjezdu, následován detektivem. Dvory vzadu byly malé, obehnané kamennou zdí, přerušenou pouze malou brankou mezi jednotlivými částmi patřícími každému domu. JFK prošel podél stěny až k domu, v němž měl sídlo Bellův gang. Gronowski téměř nepostřehl, jak vklouzl Kovářovi do ruky revolver.</p>
<p>„Co je?“ ozvalo se za dveřmi zadního vstupu poté, co JFK zaklepal. Vchod se malinko pootevřel a ve vzniklé škvíře se objevilo oko strážce. Kovář do dveří zprudka kopl, až se rozletěly, a muž, který je otevřel, zavrávoral a přitom zvedl ruku s puškou se zkrácenou hlavní. JFK ho střelil jednou do tváře, pod levé oko.</p>
<p>„Tak tohle nebylo zrovna nejtišeji,“ okomentoval to Gronowski, „běžte dovnitř, budu vám krýt záda.“</p>
<p>„Nemusíte jít se mnou, tohle je čistě moje věc,“ utrousil Kovář.</p>
<p>„Rád vám pomůžu nakopat pár irských zadků, klidně i zadarmo,“ oponoval Gronowski, ale to už se JFK rozběhl ke schodišti. Detektiv ho následoval s upravenou puškou, kterou sebral mrtvému muži. Po cestě vzhůru do třetího patra nikoho nepotkali. Kovář vstoupil do krátké chodby a ramenem vrazil do velkých francouzských dveří vpravo. Kdysi to byla knihovna, teď tu byly jen prázdné regály. Z druhé strany vešli do místnosti dva muži. Jeden svíral v dlani čtyřhlavňovou pepřenku, druhý byl vyzbrojený mačetou. Chlap s pepřenkou vystřelil na francouzské dveře, ale to už byl JFK v pohybu a parakotoulem se dostal ke sloupu. Kovářova zbraň zaburácela. Krev, mozek a úlomky lebky vytvořily na zdi za chlapem s pepřenkou abstraktní obraz šíleného malíře. Torzo těla spadlo dozadu. Druhý muž se rozběhl k Johnovi s mačetou. Mával zbraní nad hlavou, ale zastavily ho dva zásahy do hrudi. První z detektivovy pušky a během necelé vteřiny druhý z Kovářova revolveru. Mrtvý se sesunul k zemi.</p>
<p>JFK procházel dalšími místnostmi ve třetím patře, ale mimo nějakou ženu v provizorní kuchyni na nikoho nenarazil. Dívka na něj civěla s vytřeštěnýma očima a Kovář jen gestem naznačil, ať je zticha. V chodbě spojující obě křídla budovy bylo slyšet dupání nohou obou mužů od hlavního vchodu, přivolaných střelbou. JFK se vtiskl do zdi u schodiště. Prvního muže, který vyběhl nahoru, chytil za rameno a stáhl k sobě. Byl ozbrojený sukovicí s okovaným koncem. Malý moment, kdy muž ztratil rovnováhu, stačil k tomu, aby Kovářova levička obemkla zezadu mužův krk a natočila ho čelem ke schodům. Tělo strážce posloužilo Kovářovi jako štít, do kterého nasázel druhý přibíhající gangster dvě rány z revolveru. Jedna uvízla v pánvi a druhá proletěla hrudníkem, odrazila se od kosti a začala létat ve vnitřnostech, aby v nich způsobila nenapravitelnou spoušť. Na tahu byl Kovář, kulka velké ráže z jeho zbraně proletěla krkem střelce a téměř oddělila hlavu od trupu. Tělo, které splnilo svůj účel ochranného štítu, se už kutálelo ze schodů.</p>
<p>Prošel do levého křídla budovy, které vypadalo zabydleněji. Přesto tu nacházel jen prázdné pokoje bez lidí. Místnosti nepochybně podle solidnějšího zařízení patřily šéfovi gangu. Už je chtěl opustit, když se ve dveřích objevil chlap s ovázanou pravou rukou. V levačce svíral bodák s rukojetí upravenou do tvaru boxeru. JFK v něm poznal zrzka, muže z trojice, která ho přepadla v tmavé uličce. Gangster se ohnal po Kovářovi, ale byl příliš pomalý a schytal ránu na hrudník. Zasténal. Trochu zavrávoral a zaútočil znovu, aby dostal pěstí přímo do nosu. Dopadl na stůl a shodil přitom několik talířů. Ze stolu už jen sklouzl na podlahu. Kovář mu klekl jedním kolenem na hrudník a vypáčil mu bodák z ruky. Šlo to těžko, prsty byly vpletené do obrouček boxeru, ale JFK se moc neohlížel, jestli při tom nějaký zlomí.</p>
<p>„Vidím, že tě to hraní s noži ještě nepustilo,“ oslovil zraněného Kovář. „Jsem rád, že jsi naše poslední setkání přežil. Jak se jmenuješ?“</p>
<p>„Naser si!“</p>
<p>„Těší mě, pane Nasersi. Teď budu chtít nějaké odpovědi, takže se chovej slušně, nebo ti naporcuju i tu druhou ruku a budeš muset chodit chcát s někým, kdo ti ho vytáhne z kalhot. Rozuměls?“</p>
<p>„Jdi do prdele.“</p>
<p>Kovář vrazil bodák gangsterovi do bicepsu levé ruky a připíchl ji k podlaze. Chlap zaskučel a snažil se uvolnit, ale pouze si znásobil bolest.</p>
<p>„Tak to vyklop, ušetříš mi čas a sobě spoustu bolesti,“ vmetl mu JFK do tváře. „Kde máš šéfa?“</p>
<p>„Není tu!“ chrochtal zrzek. „Kurva to bolí!“</p>
<p>„To vidím, že tu není, tak kde je?“</p>
<p>„Dnes ráno odpluli, Bell, pár chlapů a taky ten cizinec.“</p>
<p>„Jaký cizinec?“</p>
<p>„Nevím, objevil se tu před pár dny. Nikdo ho tu nezná a nevím, jak se jmenuje. Říkáme mu Tříprsťák, na levačce má jen tři prsty. Má s Bellem nějaký kšeft, ale nic konkrétního nevím. Asi půjde o nějaký větší prachy.“</p>
<p>„Co ještě o něm víš?“</p>
<p>„Opravdu nic, viděl jsem ho jen jednou. Vysoký chlápek, co se tváří jako velkej drsňák. Bell se s ním scházel v Redmondu.“</p>
<p>„Kam odplul Bell a ostatní?“</p>
<p>„Proboha, vytáhněte ten nůž, strašně to bolí!“</p>
<p>„Když budeš odpovídat rychle, zkrátíš si utrpení. Kam odpluli?</p>
<p>„Nevím! Bell to držel pod pokličkou. Určitě ale vypluli někam na sever, podle vybavení, které si brali s sebou. Víc nevím, přísahám!“</p>
<p>„Hej! Musíme vypadnout!“ houkl na Kováře ode dveří Gronowski. „Poldové se tu určitě neukážou, ale seběhne se celá čtvrť, střelba byla slyšet na dva bloky odsud.“</p>
<p>JFK kývl na detektiva, že rozumí. Věděl, že ze sténajícího zrzka už stejně víc nedostane. Odlepil se od země a zmizel ve dveřích jako duch. Na zemi zůstal ležet gangster, kroutící se bolestí, přišpendlený bodákem jako brouk čerstvě zařazený do entomologické sbírky.</p><empty-line /><p>Ulice mezi přístavem a obchodním centrem nebyla delší než nějakých sedmdesát metrů a rozkládala se mezi kamennými zdmi nábřežních budov. Neměla veřejné osvětlení a temnota byla tuto noc ještě hlubší kvůli chuchvalcům mlhy valícím se z přístavu. Tohle místo poskytovalo prostor pro krátké setkání dvou mužů, kteří nestáli o to, aby svědkem jejich jednání byl kdokoliv cizí. JFK kývl na detektiva, ten mu odpověděl na pozdrav stejným způsobem.</p>
<p>„Zjistil jsem jen jméno lodi, na které odplul Bell se svými lidmi. Jmenuje se Taranis,“ nenechal se pobízet Gronowski.</p>
<p>„Zajímá mě ten cizinec, víte o něm něco?“</p>
<p>„Nějaký Mauersegler. Vysokej, ramenatej chlápek. Na levé ruce mu chybí malíček a prsteníček, jak říkal ten zrzek, co jste ho připích k podlaze. Byl ubytovaný v hotelu Redmond necelý týden, peněz měl jako šlupek a chtěl jen ty nejlepší nóbl služby, z dřívějška ho neznají. Ochomejtal se kolem Bella posledních pár dní, včera se z hotelu odhlásil. Odplul společně s Bellem, potvrdil mi to známej z přístavu.“</p>
<p>„Ještě jedna otázka, proč jste se mnou šel do toho Bellova doupěte? Dost jste riskoval.“</p>
<p>„Toho člověka, co ho Bell zabil ve rvačce před patnácti lety, jsem znal. Byl to můj kamarád a soused. Škoda, že jsme tam už Erica Bella nepotkali, splatil bych mu starý dluh. Pokud byste na něj ještě někdy narazil, tak mu pusťte řádně žilou.“</p>
<p>„Díky, tady je ještě doplatek,“ vylovil Kovář z kapsy několik zlatých mincí.</p>
<p>„Ne, tohle bylo grátis. Kdybyste cokoliv potřeboval, víte, kde mě najít. Těšilo mě,“ stáhl si Gronowski klobouk víc do očí a zmizel ve tmě. JFK se pomalu vracel k lodi, bylo dvacet minut po půlnoci a ještě si mohl na pár hodin zdřímnout, než Laura za úsvitu zvedne kotvy.</p>
</section>
<section>
<p><strong>2. NA SEVER</strong></p><empty-line /><p>Laura se přídí nořila do vln temného rozbouřeného moře. Vlny šplhaly k nebi, aby opět s nekompromisní silou udeřily do lodního trupu. Proti noční obloze se pravidelně zvedal oblak bílé tříště, která hnána větrem zaplavovala palubu jako vodopád. Ze všech stran se ozývaly bolestivé zvuky, vyvolávané třením dřevěných součástí o sebe a chvěním lan napjatých až k prasknutí. Hluk moře, větru i mučivé sténání lodi provázely pozdní večeři Jana Welzla a Johna Kováře.</p>
<p>Welzl opravdu nebyl skoupý na slovo a za těch pár dní si mohl JFK udělat představu o celém životě tohoto dobrodruha. Welzl se jako mladý zámečnický tovaryš vydal na zkušenou. Prošel pěšky přes celou Sibiř až k Ledovému moři. Na velrybářské lodi doplul až na Novosibiřské ostrovy, kde s podobnými dobrodruhy, jako byl on sám, založil obchodní společnost. Vydal se na nejednu obchodní nebo loveckou výpravu po celém arktickém severu, Aljašce nebo pralesech na Yukonu. Polárník a dobrodruh se nesnažil za každou cenu nečistými praktikami vydělat spoustu peněz, spíše si budoval u Eskymáků a indiánů dobré jméno poctivého obchodníka, kterého přátelsky uvítají i při další návštěvě. Ať už bodrý Welzl vykonával povolání lovce velryb, kožešin, obchodníka nebo soudce a náčelníka Eskymáků, vždy jednal čestně a spravedlivě. Po příchodu bolševiků na Novosibiřské ostrovy musel s přáteli přesunout obchodní společnost a její aktivity na severozápad Ameriky.</p>
<p>Kovář dojedl a taktně se omluvil, že si půjde lehnout. Dnes netoužil poslouchat polárníkovy historky, cítil se trochu unavený. Celý den pomáhal lodníkům na palubě i u kotle a dokázal vyvinout ohromné pracovní nasazení. Při nošení, nabírání a házení uhlí do kotle se snažil pracovat takovou technikou, aby zapojil všechny svaly na těle a udržel si dobrou fyzickou kondici. Doufal, že se mu podaří hned usnout a nebude muset myslet na to, jak má najít v rozlehlé severské divočině místo pojmenované Černá skála. Na lůžko ve své matně osvětlené kabině uléhal ve chvíli, kdy se příď Laury zaryla do údolí mezi dvěma vlnami a téměř ho nadhodila nad postel. Po třetí vlně usoudil, že stejně neusne, protože mu navíc hlavou začaly létat myšlenky jedna za druhou.</p>
<p>Vrátil se ve vzpomínkách na úplný začátek svého dobrodružného podniku, k důvodu, proč mířil na nebezpečný sever. Před pár týdny navštívil svět Inků, kde musel zůstat profesor von Wonder. Za portálem ho přivítali nervózní Kozlov a později Carl Maria pevně usazený na svém trůnu. Kovář si znovu vybavil své znepokojení hraničící až s panikou, když zpozoroval, že profesorova transformace zase pokročila. Nemohl odtrhnout oči od Virakočova trůnu. Hledal místo, kde končí kamenné křeslo a začínají profesorovy dolní končetiny, ale marně. Wonder prostě tvořil s trůnem jeden celek a JFK si na to stále nemohl zvyknout. Bylo to nepřirozené, možná až zvrácené. Carl Maria von Wonder se při transformaci s trůnem boha Virakoči stal jakýmsi biologicko-magickým konstruktérem a díky tomu dokázal hledat a ovládat přírodní statické portály mezi dimenzemi, ale JFK si stále myslel, že za to platí vysokou cenu.</p>
<p>Kromě pokračující transformace znepokojila JFK i profesorova propadlá tvář. Dialog, který následoval, si pamatoval do posledního slova, poslední odmlky. Možná protože profesorův hlas ztratil část lidské dikce a JFK si nebyl jistý, s kým – nebo s čím – vlastně mluví.</p>
<p>„Co se stalo, profesore? Nevypadáte ve formě.“</p>
<p>„Nastaly nějaké komplikace, Johne. Při mém spojení s Virakočovým trůnem.“</p>
<p>„Jaké komplikace? Co se stalo?“ znervózněl JFK.</p>
<p>„Ukázalo se, že můj imunitní systém nepřijal transformaci tak pozitivně, jak se původně zdálo.“</p>
<p>„Co to znamená?“</p>
<p>„Obávám se, nebo spíš všechny indicie tomu nasvědčují, že Virakočův trůn by mě mohl pohltit. Mohl by absorbovat, změnit, transformovat všechno to, co ze mě dělá člověka. Mou osobnost, mou mysl. Zůstala by tu jen seschlá tělesná schránka.“</p><empty-line /><p>Intenzivní ozvěna obav a strachu vrátila JFK ze vzpomínání zpět do reality, znovu si uvědomil houpání lodi a její boj s bouřlivými vodami.</p><empty-line /><p>„Jak vám můžeme pomoci, profesore?“</p>
<p>„Má štítná žláza je transformací a bojem mého těla s Virakočovým trůnem vyčerpaná. Už několik týdnů používám silné stimulanty, ale teď se objevil další problém. Rakovina štítné žlázy. Musím ji zastavit tak dlouho, než projdu metamorfózou na úroveň, kdy budu schopen rakovinu potlačit sám vlastní vůlí. A právě na to potřebuji Americium.</p>
<p>JFK nechtěl zpochybňovat, že lze rakovinu zvládnout vůlí. Soustředil se na to, jak by mohl být nápomocný.</p>
<p>„Americium? Kde ho vezmeme? V přírodě se myslím přirozeně nevyskytuje.“</p>
<p>„Ano, je to transuran, lidmi uměle vytvořený prvek. Nemusí to být ale zrovna Americium. Kdybychom dostali do tohoto světa plutonium 241, přeměnou beta minus s urychleným poločasem rozpadu vlivem Maurbyho efektu bych získal potřebné množství Americia.“</p>
<p>„No, to nezní zrovna jednodušeji, profesore. Asi nepůjdu s igelitkou do sámošky, ať mi prodají dvacet deka plutonia.“</p>
<p>„Vega se už vydal do reality, kde je jeden obchodník s jaderným materiálem jeho dlužníkem. Aspoň tak mi to vysvětlil.“</p>
<p>„Vincent nikde nenechává dluhy ani dlužníky. Myslíte, že přijde k nějakému kšeftaři, ať mu levně prodá jadernou hlavici, aby si z ní mohl odmontovat trochu plutonia? Blbost. Šel zmáčknout nějakého gaunera, který dělá v tomhle fochu, aby mu odlehčil o nějaký ten gram plutonia. Nevím, jestli má sám někde šanci uspět, to na mě nemohl počkat? Jsou ještě nějaké jiné možnosti?“</p>
<p>„No, původně jsem chtěl jít do jednoho bývalého agenturního skladu,“ vložil se do rozhovoru Kozlov.</p>
<p>„Do jakého skladu?“</p>
<p>„Před pár lety jsem zajišťoval akci v jedné agenturní vědecké stanici. Předělávali ji na sklad. Určitě se tam ukládalo i plutonium, které naší jednotce sloužilo jako zdroj energie v radioizotopovém termoelektrickém generátoru,“ vyjasňoval situaci Jurij.</p>
<p>„A proč jsi tam nešel? V čem je sakra problém?“ nechápal JFK.</p>
<p>„Neprojdeme portálem. Brána je blokovaná z druhé strany nějakou mechanickou překážkou.“</p>
<p>„Do pr...! V které realitě to vůbec je?“</p>
<p>„Ten svět znáš, Johne, očeň charašo znáješ,“ usmíval se Kozlov.</p>
<p>„Je mírně zaostalejší než bazální realita, ale ne zase tolik, aby jej kriticky omezoval Maurbyho efekt,“ pokračoval profesor. „Realita s podstatným nedostatkem kovu, ta, kterou sis vybral jako svou základnu.“</p>
<p>„Konečně nějaká dobrá zpráva. Tam mám přece kontakty a dobré zázemí. Rozjel jsem tam takový podloudnický podnik,“ usmál se JFK. „Mohl byste mě tam, profesore, přesunout a já bych se do toho skladu dostal zvenku. To by mohlo být lepší řešení, než nahánět překupníky s jadernými zbraněmi.“</p>
<p>„To už nás taky napadlo,“ klepal se Jurij prstem na čele a usmíval se. „I my používáme tu kulatou věc na krku. Právě jsem se chystal na cestu za tebou, když ses milostivě rozhodl nás navštívit.“</p>
<p>„Tak máš ušetřenou cestu, brachu. Do skladu k portálu pojedu já. Realitu znám dobře a ty musíš zůstat s profesorem jako jeho osobní stráž. Kde je ten sklad?“</p>
<p>„Někde na Aljašce. My tam tehdy byli posláni portálem z fantomdromu. Já to místo neviděl zvenku.“</p>
<p>„No to je skvělé, víš, jak je Aljaška velká?“</p>
<p>„Da, přes jeden a půl miliona kilometrov kvadratnych, Sibiř bolšaja, okolo desjať milionov,“ usmíval se ruský bohatýr.</p>
<p>„To není moc vtipné, Jurij, tohle je vážná věc. Opravdu o tom místě víc nevíš?“</p>
<p>„No, není toho moc. Jen to, že vědci, co jsme je doprovázeli, ho nazývali Černaja skala.“</p>
<p>„Černá skála? No, aspoň něco,“ řekl trpce JFK. „A kolik máme času, profesore?“</p>
<p>„Těžko říct, Johne, nemůžu to určit přesně.“</p>
<p>„Odhad ale nějaký máte.“</p>
<p>„Podle toho, jak se cítím, růstů jistých symptomů, to tipuji na několik týdnů, nanejvýš měsíců.“</p><empty-line /><p>Zhoupnutí lodě na větší vlně vytrhlo Kováře ze vzpomínek. Věděl, že tohle bude další probdělá noc, že mu tíživé myšlenky na přátele a na úkol, při kterém se rozhodovalo o životě a smrti profesora von Wondera, nedají spát. Vstal a loudavě se z kajuty přesunul na palubu Laury, kde držel službu pouze námořník u kormidla. Námořník se usmál pod knír, když uviděl Kováře, myslel si, že jejich nový pasažér trpí mořskou nemocí. Johna udeřil do tváře ledový vítr. Opřel se o zábradlí a pozoroval brázdu, která se tvořila za lodí. Vlny klouzaly podél lodního trupu a John cítil bezmoc, že nemůže udělat nic, co by ho posunulo rychleji k cíli. Doslova hypnotizoval hladinu, jako by chtěl plavidlo přinutit k většímu tempu. Laura ale plula dál svou uvážlivou rychlostí a Kovářovo přání odmítala.</p><empty-line /><p>Kapitán Ak-Mook seděl na zádovém pažení a kouřil cigaretu. Oči měl podlité únavou a ruce spálené od práce s lanem. Minulá noc nepatřila k těm nejklidnějším, proto z hloubi srdce pociťoval upřímný vděk za pohled na klidnou hladinu. Obrátil oči k otevřené kajutě kormidelníka, kde další člen posádky právě zvyšoval otáčky motoru, aby se loď pohnula rychleji. Kapitánův zrak se vrátil k mořskému obzoru, kde ho upoutal malý bod v dálce. Dalekohledem si chvíli prohlížel ten těžko identifikovatelný objekt.</p>
<p>„Už jsem ti, synku, vyprávěl, jak jsem se stal náčelníkem a soudcem na Novosibiřských ostrovech?“ zeptal se Welzl Kováře, kterého odchytil zrovna, když vycházel z kajuty.</p>
<p>„Ano,“ potvrdil JFK.</p>
<p>„Ale jistě by tě zajímaly podrobnosti, na které jsem si vzpomněl.“</p>
<p>Najednou se otevřely dveře a do podpalubí nakoukl kapitán Ak-Mook.</p>
<p>„Na moři plout neznámá loď, tam nikdo nereagovat na naše signál,“ vysvobodil kapitán Kováře od poslechu známého příběhu.</p>
<p>„Tak se na to podíváme,“ zvedl se Welzl ze židle a zamířil ke dveřím.</p>
<p>JFK ho následoval. Všichni tři společně vyšli na palubu lodě. Kapitán dalekohledem dlouho upřeně pozoroval plavidlo na hladině.</p>
<p>„Vypadat opuštěně, není vidět nikdo z posádky,“ konstatoval zjevný fakt kapitán. „Já vyslat světelné i zvukové signály, ale oni neodpovědět. Ta loď jmenovat se Taranis.“</p>
<p>„Taranis?“ zpozorněl Kovář, který si uvědomil, že podle Gronowského to bylo jméno lodi, na které opustil Seattle Eric Bell se svými kumpány.</p>
<p>„Ano, je vám to povědomé?“ zeptal se Ak-Mook.</p>
<p>„Myslím, že vyplouvala ze Seattlu pár dní před námi,“ odpověděl vyhýbavě JFK a natáhl ruku, aby si vzal od kapitána dalekohled. Na palubě ani v blízkosti plavidla na moři neviděl žádného člověka. „Co chcete podniknout?“</p>
<p>„Musíme se přiblížit a poskytnout posádce pomoc, jestli je to potřeba,“ reagoval neprodleně Welzl a jako majitel Laury vydal příkaz kapitánovi, ať se přiblíží k Taranisu, aby si ho mohli prohlédnout z větší blízkosti. Necelých sto metrů od plavidla udělala Laura malý oblouk, Ak-Mook vypnul motory a loď se zastavila nehybně na vlnách. Kapitán opakovaně vyslal lodní sirénou signál Taranisu, ale zůstal bez odpovědi.</p>
<p>„Posádka pravděpodobně loď opustila,“ potvrdil domněnku všech Welzl. „Přesto tam můžou být ještě nějací zranění lidé, kteří na naše signály nejsou schopni reagovat.“</p>
<p>„Možná tam být i nějaký náklad, který budeme moct zachránit,“ zamumlal kapitán.</p>
<p>„Spusťte člun, kapitáne, vezmeme si Billa a společně s Johnem zjistíme, jaká je na lodi situace,“ rozhodl Welzl.</p>
<p>Jakmile se člun dotkl hladiny, přehoupl se JFK přes bok lodi, sklouzl po zdvihacích lanech a zaujal místo na lavičce ve člunu. Po něm následoval Welzl, poněkud opatrněji, protože už měl o nějaký ten křížek na krku víc. Jako poslední nastoupil do člunu námořník jménem Bill. Od vraku je dělila krátká vzdálenost, ale stejně chvíli trvalo, než Kovář s námořníkem doveslovali k Taranisu. Welzl už byl připraven s lodním hákem a přitáhl člun tančící na vlnách k plavidlu. JFK vyšplhal na palubu jako první a zajistil člun lanem, aby všichni mohli zahájit prohlídku lodi, kterou obklopovalo tíživé ticho.</p>
<p>Taranis zřejmě neměl ubytování v podpalubí, protože kapitánova kajuta byla na zádi, ve středu u strojovny s parním strojem byla druhá, k níž byla připojena lodní kuchyně, a v předním palubním nástavku třetí pro mužstvo. Záchranný člun byl na svém místě a nejevil sebemenší stopy manipulace. Přesto posádka chyběla.</p>
<p>Kovář s Welzlem se vypravili ke kapitánově kajutě, ale našli ji prázdnou. Kapitánův stůl vypadal, jako by ho opustil před několika minutami. Knihy a papíry rozházené na stole, dokonce i několik hromádek cigaretového popela.</p>
<p>„Podle dokladů, co tady leží, byla loď odbavena včera v Anchorage,“ prolistoval některé papíry Welzl. „Nic nenaložila, alespoň legálně, a vracela se zřejmě do Seattlu.“</p>
<p>„Tohle byste měli asi vidět, pánové,“ řekl Bill, který se vrátil z prohlídky míst určených pro mužstvo a lodní kuchyně. I když to byl drsný chlap, JFK na něm poznal zděšení. Bill ukázal rukou směrem ke kuchyni, ale oba muže už nedoprovázel. Kovář nakoukl do přístřešku, který sloužil nejen pro přípravu jídla, ale taky jako jídelna. Uviděl šest bezvládných těl posádky se znetvořenými obličeji, posetými obrovskými puchýři a vředy.</p>
<p>„Pryč! Rychle pryč!“ křikl na Welzla, který neměl ani čas, ani prostor nahlédnout do lodní kuchyně, protože ho Kovář svým tělem vytlačil ze dveří zpět na palubu. Bledého námořníka nemusel ani pobízet, ten se snažil opustit palubu Taranisu co nejrychleji. Beze slova urputně veslovali k Lauře a až na její palubě Bill vzrušeně komentoval, co na mrtvé lodi viděl.</p>
<p>„Co myslíš, že to bylo, Johne? Byl to mor?“ vyslovil nahlas tíživou otázku Welzl, kterého trápila domněnka, že to, co viděl na palubě Taranisu, mohlo být infekční.</p>
<p>„To nevím, ale bylo by velmi nepravděpodobné, kdyby na mor umřeli všichni najednou v jedné místnosti. Mohli sníst nějaký jed, ale nikdy jsem neslyšel o žádném s takovými hroznými účinky. Připomnělo mi to otravu plynem jménem yperit. Nevíte náhodou, jestli nebyl takový plyn použit ve Velké válce?“</p>
<p>„To netuším, o Velký válce jsem se dověděl, až když skončila. Tady na Severu není čas číst noviny, tady bojujeme o holý život každý den. O Velký válce můžu akorát říct, že to byl jeden velký zlořád a doufám, že už se nic podobného opakovat nebude.“</p>
<p>Kovář nereagoval. Poznal daleko horší války, než byla první světová, ale to nechtěl, ani nemohl, náčelníkovi vysvětlovat. Přemýšlel o tom, co viděl před několika minutami na palubě lodi. Opravdu to připomínalo účinky yperitu, ale nevěděl, zda byl v tomto světě už známý. Tady na moři se pohybovala teplota něco málo nad bodem mrazu a JFK věděl, že yperit má ve své základní podobě bod tuhnutí kolem čtrnácti, patnácti stupňů Celsia. Až pozdější vylepšení dokázala tento plyn dostat na hranici kolem mínus třiceti stupňů, ale bylo to technologicky náročné. Neměl dostatek informací, aby vyvodil správné závěry. Pamatoval si, že v kajutě s mrtvými už nebyl plyn cítit svou charakteristickou vůní připomínající hořčici, takže už musel vyprchat, nebo se jednalo o něco úplně jiného. Nějaká nákaza? Okamžitě si vybavil černý mor ze světa, kde se vlekla třicetiletá válka o dost déle. Tady by mohl zmutovat do jiné, rychlejší podoby. Při té představě ho zamrazilo.</p>
<p>„Nemůžeme tu loď nechat odplout,“ řekl ledově JFK. „Musí jít ke dnu.“ Po těchto slovech odběhl do podpalubí. Za několik minut se vrátil s lahví alkoholu s hrdlem ucpaným starým hadrem.</p>
<p>„Proplujte kolem Taranisu, kapitáne, potopíme ho!“</p>
<p>Pro zkušeného kapitána, jako byl Ak-Mook, to nebyl žádný složitý manévr, a když Laura míjela loď mrtvých, JFK zapálil hadr napuštěný lihovinou, sloužící jako doutnák. Obloukem přehodil zápalnou láhev na palubu Taranisu. Oheň se na lodi postavené z devadesáti procent ze dřeva začal šířit neuvěřitelnou rychlostí. V mžiku chytila paluba i přístřešky. Kapitán se snažil co nejrychleji dostat Lauru z dosahu plamenů. Kovář i Welzl na zádi pozorovali Taranis, hořící pochodeň na volném moři. Zdálo se, že se na obzoru obrovský plamen dotýká mračen, než se proměnil ve sloup temného dýmu daleko za nimi.</p><empty-line /><p>Odpoledne trávil JFK ve své kajutě přemýšlením o Taranisu, který nemohl dostat z hlavy. Pokud si dobře všiml, tak mezi mrtvými byli pouze námořníci, ale nikdo, kdo by odpovídal popisu Erica Bella a jeho mužů. Pravděpodobně opustili loď dřív, než vypukla nákaza nebo otrava. Museli vystoupit v Anchorage. Mají s mrtvými na palubě něco společného? A pokud ano, kde by získali takové smrtící prostředky? Z informací, které získal od detektiva Gronowského, se doposud zabývali běžnou kriminální činností. Opatřil jim je ten cizinec Mauersegler? Kdo to vlastně je? Najal si ho někdo, aby Kováře zlikvidoval? JFK se snažil v tomhle světě zůstat nenápadný, i když ne vždy to samozřejmě šlo. Například Elsie Bertrand na něj určitě nezapomněla. Šeredně jí v New Orleans překazil plány. Dokonale uměla manipulovat s muži a i když se jí tehdy nedostávalo financí, mohla si omotat kolem prstu vlivného muže bez skrupulí.</p>
<p>Ještě tu ale byla další možnost. Mauersegler nemusel pocházet z tohoto světa, mohl si přijít vyřídit účty s JFK z jiné dimenze. Kdyby ho poslal Xaverius Hawk, už by John jistě ležel pod drnem, leda by si s ním X-Hawkův agent hrál jako kočka s myší.</p>
<p>Z přemýšlení ho vytrhlo zaklepání na dveře.</p>
<p>„Neruším?“ zeptal se Welzl. „Právě jsme překonali Aljašský záliv a pobřeží je na dohled.“</p>
<p>„Díky za informaci,“ odpověděl JFK „znamená to, že budeme už večer v Anchorage?“</p>
<p>„Bohužel ne. Začíná se stmívat a Cookova zátoka je velmi zrádná, kapitán doporučuje vplout do ní až s ranním přílivem.“</p>
<p>„Budou v přístavu nějaké problémy s celníky?“ zeptal se Kovář.</p>
<p>„Ne, velitel místní policejní posádky je můj známý a každá loď je v tuto dobu na Aljašce vítaná, protože přiváží čerstvé zboží a informace z jihu.“</p><empty-line /><p>Mlhavou oblohou na východě pronikaly paprsky ranního slunce. Jako třpytivé stříbro rozzářily klidnou hladinu Cookova zálivu a polaskaly i mezi jeho rameny stojící město Anchorage. Za ním na severu se zvedaly horské řetězy pohoří Chugach. S přicházející zimou ubylo v přístavu lodí. Nad molem se od hráze táhla jediná dlážděná ulice s několika bílými domky, další budovy byly postaveny ze dřeva. Na pobřeží se mačkal obchod vedle obchodu a celé město vypadalo jako přerostlé mraveniště. Všude se to hemžilo zlatokopy, lovci a přístavními dělníky, chaos doplňovali polodivocí psi a množství koní. V budovách ve městě se střídaly velké obchody, skladiště, bankovní kanceláře, zastupitelstva různých amerických i kanadských firem, bary, prostě cokoliv.</p>
<p>Sotva se Laura dotkla přídí přístavního mola, přelilo se jako voda na její palubu několik policistů. JFK se znepokojením sledoval z přístřešku kormidelníka jejich ručnice připravené ke střelbě. Tady byli vyzbrojeni opravdu nečekaně dobře. Sever byl drsný kraj a zřejmě si žádal i drsnější prostředky. Welzl vyšel mužům zákona vstříc, jako obvykle se širokým úsměvem na tváři.</p>
<p>„Zdravím, pánové, vítám vás na palubě Laury. Jmenuji Welzl a jsem majitelem této lodi, můžu se zeptat, co vás přivádí? Všechny papíry bych samozřejmě vyřídil na úřadě včas. A jakpak se vede mému příteli, seržantu Straubovi?</p>
<p>„Seržant Straub odešel do penze, na jeho místo jsem byl převelen já, seržant Leclercq. Nachází se na palubě vaší lodi muž jménem John Smith?“</p>
<p>„Ano, ale nechápu, proč se ptáte?“</p>
<p>„Vydejte nám ho, nebo budou zatčeni všichni členové posádky.“</p>
<p>„O co tady jde, seržante? Já jsem Smith,“ vystoupil Kovář z anonymity, protože viděl nebezpečné pušky v rukou policistů a cítil jejich dychtivost si z nich vystřelit.</p>
<p>„Jste zatčen, Johne Smithi. Za špionáž proti Kanadské konfederaci a britskému království. Bylo proti vám vzneseno obvinění, že jste ruským špionem, a až do řádného soudu zůstanete ve vazbě.“</p>
<p>„Důrazně protestuji, seržante,“ vložil se ostře do debaty Welzl. „Můžu potvrdit, že pan Smith je vážený obchodník z New Orleans.“</p>
<p>„Dobrá, i vy půjdete s námi do vazby.“</p>
<p>„A důvod?“</p>
<p>„Za spoluúčast na špionáži. Má ještě někdo nějaké připomínky?“ přelétl přísným pohledem seržant Leclercq palubu. „Do vyšetření případu neopustí loď přístav. Po dobu čtyřiadvaceti hodin denně zde bude přítomen hlídkující policista. Odveďte je!“ poslední slova patřila policistům, kteří přistoupili ke Kovářovi a Welzlovi a oba důkladně prošacovali. Policista sebral Johnovi revolver z pouzdra a Leclercq po něm dychtivě hmátl.</p>
<p>„Děláte chybu, seržante,“ upozorňoval Welzl policistu. „Jestli vám neříká nic mé jméno, tak vás můžu ujistit, že tady na severu mi všichni říkají Arctic Bismarck.“</p>
<p>Seržant Leclercq se jen triumfálně usmíval a přejížděl si prsty svůj perfektně střižený plnovous.</p>
</section>
<section>
<p><strong>3. ZATČENÍ</strong></p><empty-line /><p>V Kovářově rodném světě Aljašku odkoupily od Ruska Spojené státy americké. V této realitě se ale historie nepatrně odchýlila. Zpočátku nic odklonu nenasvědčovalo. Sto dvacet let ruské nadvlády na Aljašce bylo provázeno vyvražďováním a zotročováním domorodého obyvatelstva. Ruská kolonizační politika si ani vůči obyvatelům z řad Britů, Francouzů a dalších národností nevedla nejlépe a neustálé zvyšování daní a bezohledné jednání vyústily v St. Michael roku 1852 v otevřené protesty proti ruské správě. Demonstrace byla krvavě potlačena, ale zvěst o brutalitě ruských vojáků páchané proti civilnímu obyvatelstvu vyústila v povstání, které vzplálo na celém území kolonizované Aljašky. Do konfliktů zasáhla britská vláda, která už byla s Ruskem ve válečném stavu na Krymském poloostrově. Rusové, oslabení válkou na Krymu, se stáhli z pozic na Aljašce a roku 1856 se v Paříži při podpisu mírové smlouvy vzdali jakýkoliv práv na aljašském území. Aljaška se připojila ke Kanadské konfederaci, která už jen formálně spadala pod Velkou Británii.</p>
<p>Malá aljašská osada Anchorage se začala proměňovat na město až po první vlně zlaté horečky v Nome roku 1898. Spousta neúspěšných prospektorů se rozlila po aljašském pobřeží a část zakotvila právě v Anchorage. Za pár let přibyli do města kromě prospektorů i lovci kožešin, dobrodruhové, osadníci s rodinami i uprchlíci před zákonem. Někteří ve městě zůstali, jiní hledali štěstí podél pobřeží, pouze zlomek odvážlivců putoval dál na sever do vnitrozemí.</p>
<p>Městské vězení v Anchorage byla jedna cela na policejní stanici, postavené z roubených dřevěných klád stejně jako většina domů. Aby správa města ušetřila za železnou mříž, která by přišla hodně draze, nechala udělat vězení bez okna, pouze s malými průduchy u stropu, kterými by se neprotáhlo ani malé dítě. JFK zvažoval možnosti útěku. Zdi byly pevné, půda pod podlahou kamenitá, podhrabání by zabralo víc času než jedna noc a hrozilo tak odhalení. Dveře z tvrdého dubového dřeva vypadaly pevně, ty taky ramenem nevyrazí.</p>
<p>„To se musí vysvětlit,“ přerušil Kovářovy myšlenky o útěku Welzl.</p>
<p>„To jste tomu asi moc nepomohl, když jste mu řekl, že jste byl na Novosibiřských ostrovech náčelníkem a nejvyšším soudcem. Obvinili nás ze špionáže pro Rusy a vy jste ho v tom jen utvrdil.“</p>
<p>„Myslel jsem to dobře, sakra, kdo mohl tušit, že je to taková zabedněná policejní palice.“</p>
<p>„Co tu vlastně mají proti Rusům, náčelníku?“</p>
<p>„No co asi? Aljaška patřila v minulém století ruskému carovi. Jenže po odtržení byla vždycky situace s Ruskem těžká, i když carovi prd záleželo na nějakém kusu zmrzlý země na druhém konci světa.“</p>
<p>„To ale bylo víc jak před osmdesáti lety, ne?“</p>
<p>„Jo, to jo. Však byl dlouho klid, ale po Velký válce a příchodu bolševiků k moci se všechno zase zhoršilo. Bolševici začali vystrkovat růžky, vzali by si Aljašku rádi zpátky a prohlašují, že chtějí pomoct utlačovaným indiánským soudruhům. Místní úředníci zase v každém cizinci vidí sovětského špiona.“</p>
<p>„Je mi to jasné, posraná politika,“ shrnul situaci do dvou slov JFK.</p>
<p>„Tak tak, moje slova. Dyť já přišel na Novosibiřských ostrovech o celé jmění, když se objevili bolševici a všechno zabavovali. Jakýpak bych byl já špion?“</p>
<p>„Teď není čas na sebelítost,“ přerušil Welzla JFK a ohlédl se na jediného spoluvězně v místnosti, který vyspával opici na dřevěné lavici a nemohl nic slyšet. „Když nás dostanu z vězení, půjdete se mnou, náčelníku?“ pokračoval šeptem Kovář.</p>
<p>„Ježišmarjá, ty si opravdu ruský špion?“ vykulil oči polárník.</p>
<p>„Ne, ale nemůžu čekat na vyšetřování, nemám čas na nějaký soud. Když půjdete se mnou a pomůžete mi, tak se všechno později vysvětlí.“</p>
<p>„No jasně, synku, máš pravdu, nebudeme přeci dřepět tady v tý díře. Už cítím sníh a chci už vidět tu mrazivou krásu polární divočiny. Jdeme na to! Sakra, ale jak?“</p>
<p>„Jednoduše. Jen vás budu muset zabít, náčelníku.“</p><empty-line /><p>Seržant Leclercq listoval sepsanými protokoly a mnul si v duchu spokojeně ruce. Obchodní společnost, ve které figuroval Welzl, sloužila jako zástěrka pro sovětskou špionáž a on to všechno odhalil. Jak neprozřetelně prozradil ten dědek, jejich základna bude na Novosibiřských ostrovech. Zálibně pohlédl na Kovářův revolver ležící na stole. Nezvykle velká ráže, jistě ruský výrobek, kde si na velikášství potrpí. Vše do sebe zapadalo a on, nedoceněný seržant převelený do zapadákova na konci světa, je na stopě špionážního spiknutí století. Za to mohl očekávat povýšení a přeložení z téhle díry nejméně do Vancouveru, mezi elitní policejní vyšetřovatele, ne-li k tajné službě. Už viděl ten nádherný kariérní postup, za takové činy se dostávají i medaile přímo z rukou ministra. Povýšení. Poručík Leclercq? Kdepak, poručík se mu zdál málo, přinejmenším major Leclercq, slavný lovec špionů!</p>
<p>„Už půjdete domů, pane?“ vrátil Leclercqa zpět do reality službu konající policista, který nakoukl do otevřených dveří kanceláře velitele.</p>
<p>„Ne, ještě ne,“ odpověděl seržant. Věděl, že by dnes stejně samým rozrušením neusnul. „Zůstanu tady přes noc, ještě musím dát do pořádku všechna hlášení a vyplnit žádost o převoz vězňů k soudu.“</p>
<p>„Kdybyste mě potřeboval, budu ve služebně,“ řekl zklamaně policista, protože věděl, že si nebude moct v noci zdřímnout ani na chvilku, když tu bude v policejní budově šmejdit seržant. Navíc ho určitě bude čekat nějaká směna navíc při hlídání lodi těch špionů, když se všechny formality nevyřídí včas. Vrátil se do služebny, usadil se na židli a vzal do ruky ohmataný sešit brakové literatury s dobrodružstvím Kožené punčochy na sluncem rozpálené prérii.</p>
<p>Bylo půl druhé ráno, když byl klimbající strážník vyrušen rámusem a křikem vězňů. Vstal ze židle, protřel si oči, které ho pálily od špatného světla, a došoural se k cele. Sklopil malé okénko uprostřed dveří a posvítil lampou do šera místnosti.</p>
<p>„Chce mě zabít, pomoc! “ křičel Welzl ležící na zemi.</p>
<p>Kovář klečel nad ním a škrtil ho. Strážný zaváhal. Měl by doběhnout nahoru pro seržanta!</p>
<p>„Nechce, abych proti němu svědčil. Zabije mě!“ zachroptěl polárník.</p>
<p>Policista odemkl jednoduchý zámek a odsunul ze dveří těžkou závoru. Jednal pod tlakem. Kdyby nechal umřít tak důležitého svědka, Leclercq by mu šlapal na paty tak dlouho, dokud by ho nedonutil opustit řady policie v Anchorage. Sevřel dubový obušek, který stál opřený vedle dveří, aby byl po ruce, když potřebovali občas zklidnit opilého výtržníka ve vězení. Položil lampu, aby viděl do temné cely, a vykročil k nahrbeným Johnovým zádům. JFK pozoroval na zdi zmenšující se stín postavy, jak se k nim strážník kvapem přibližoval.</p>
<p>„Nechej ho, ty špionská svině!“ zakřičel policista a napřáhl se k úderu.</p>
<p>JFK máchl rukou za sebe a trefil ho do rozkroku. Strážník upustil obušek, chtěl rychle složit ruce do bolavého klína a šel do předklonu. Kovář vyskočil na nohy, strážce zákona zasáhl úderem pěsti do spánku a ten se sesunul k zemi. Kovář mu zkontroloval tep na krku a usoudil, že je vyřazený ze hry nejméně na hodinu. Nechtěl zabíjet, jen utéct.</p>
<p>„Pojďte, vypadneme z téhle sardinkárny,“ vyzval Welzla, když sebral nehybnému tělu opasek s bodákem a všemi klíči.</p>
<p>Vykoukl ze dveří cely do služebny. Pohledem na pušky usoudil, že by nabíjení bylo určitě zdlouhavé a mohl by být někým zaskočen, tak si ponechal jen strážníkův bajonet s pětadvacet centimetrů dlouhou čepelí. Z policejní služebny vedl východ na ulici, ale JFK chtěl nejdřív zjistit, zda byl strážný v budově sám, a podniknout případná opatření, aby se na jejich útěk přišlo co nejpozději. Vystoupal po masivních dřevěných schodech do patra. Ocitl se v krátké chodbě s několika dveřmi po stranách. Opatrně zkoušel všechny dveře, jestli nejdou otevřít. Třetí klika povolila a na Kováře škvírou padl pruh světla. Nezaváhal a rozrazil dveře. Mohutnými skoky zdolal vzdálenost mezi dveřmi a seržantem. Překvapený Leclercq vyskočil ze židle a ani nestačil sáhnout po revolveru ležícím na stole. JFK se napřáhl a zasáhl ho koncem rukojeti bodáku sevřeného v pěsti z boku do krku. Střet Leclercqovy hlavy s Kovářovou paží vyzbrojenou bajonetem srazil seržanta na podlahu a tvrdá podrážka boty ho tam definitivně zafixovala. John zastrčil bodák za opasek a sáhl pro svůj revolver na Leclercqově stole. Otřeseného a malátného seržanta chytil za loket a zabořil prsty do citlivých nervů zadní strany tricepsu. Policejní velitel vyskočil bolestí na nohy jako kašpárek.</p>
<p>„Když budeš dělat hluk, jsi mrtvý,“ informoval ho stroze JFK. „Ruce za hlavu a pěkně pomalu dolů k cele.“</p>
<p>„Tohle vás bude hodně mrzet,“ zmohl se seržant při pohledu do černého ústí hlavně pouze na slovní odpor.</p>
<p>„Ještě slovo a nebudeš mít na čem nosit čepici. Stačí, když kývneš hlavou. Je tady ještě někdo kromě vás dvou?“</p>
<p>Policista zavrtěl hlavou. Kovář mu pohybem hlavně naznačil, ať vyjde z kanceláře. Až dolů do služebny šel Leclercq klidně. Sprostě zaklel, až když míjel Welzla, který mu ochotně držel těžké dubové křídlo dveří do cely.</p>
<p>„Račte vstoupit,“ pobízel je starý polárník. „Jen vás chci ubezpečit, že nejsme žádní ruští špioni.“</p>
<p>„Tak vyčkejte do řádného soudu,“ zrudl v obličeji Leclercq, pro kterého to byla velká pohana, že bude uvězněn na vlastní policejní stanici.</p>
<p>„Na to nemám opravdu čas, čeká na mě přítel, jehož život je v ohrožení,“ oponoval Kovář. „Jen by mě zajímalo, jak jste přišel na to, že jsme špioni.“</p>
<p>„Šlo o oznámení věrohodného uvědomělého občana,“ nadmul hruď seržant.</p>
<p>„Jeho jméno?“</p>
<p>„Jméno klíčového svědka nemohu prozradit do soudního procesu.“</p>
<p>„Nevadí, zjistím si ho sám,“ ukončil JFK rozhovor s policistou a obrátil se na Welzla: „Podejte mi pouta a nějaký hadr na roubík, ať nemůže volat o pomoc.“</p>
<p>„Napadlo mě něco lepšího, podržíte mi ho?“ zazubil se polárník.</p>
<p>Kovář přikývl, nebylo pro něj problém udržet zpacifikovaného Leclercqa, jak dlouho bylo potřeba. Welzl odešel, ale za okamžik byl zpět s velkou baňatou lahví, z níž se linula charakteristická vůně.</p>
<p>„Pijte dobrovolně, nebo vám přitom vylámu zuby,“ doporučil polárník téměř dobrosrdečně a vrazil policistovi hrdlo do úst. Ten byl tak vyděšený, že poslušně polykal, dokud v něm nezmizela polovina obsahu. Zbytek Welzl spokojeně vylil na jeho oděv.</p>
<p>„A je to,“ ukončil svou akci, zabouchl dveře cely a zajistil závorou se zámkem. „Jestli bude schopen křičet, tak si budou místní myslet, že tu vyvádí nějaký ožrala,“ poznamenal s úsměvem Welzl. „Na to jsou tady zvyklí.“</p>
<p>Kovář se vrátil do seržantovy kanceláře, kde se začal přehrabávat v papírech ležících na stole.</p>
<p>„Co hledáš?“ vyzvídal Welzl.</p>
<p>„Jméno toho udavače, co nás křivě obvinil.“</p>
<p>„Nechápu, kdo by to dělal, vždyť tě tu nikdo nezná.“</p>
<p>„Mauersegler,“ téměř vydechl JFK a mával polárníkovi lejstry před očima. „A druhý je Bell, Eric Bell ze Seattlu.“</p>
<p>„Co to znamená?“ divil se Welzl. „Co mají ti chlapi s tebou společného?“</p>
<p>„To bohužel ještě nevím, ale snad na to brzy přijdu. Nechápu, jak můžou být stále několik kroků přede mnou. Pokusili se mě zabít už v Seattlu a ti mrtví námořníci na Taranisu, to je určitě taky jejich práce. Vím, že na té lodi ze Seattlu odpluli.“</p>
<p>„Tak to sis udělal sakra silné nepřátele. Opravdu netušíš, proč ti jdou po krku i přes mrtvoly?“</p>
<p>„Těžko říct, náčelníku, při mém způsobu života by mě chtěla mít pod drnem spousta lidí, ale to je na dlouhé vyprávění a na to teď nemáme čas.“</p><empty-line /><p>Navzdory chladnému počasí a poletujícím sněhovým vločkám ve vzduchu bylo v Anchorage večer živo. Městečkem zněla hudba, ulicemi procházely veselé dámy nejrůznější společenské úrovně, povykovali opilci a různá podezřelá sebranka, která se chtěla přiživit na úspěchu zlatokopů, lovců i důvěřivých dělníků. JFK a Welzl proklouzli až k dřevěným domkům u přístavní hráze. Kovář se zastavil kousek před místem, kde kotvila Laura, a naznačil Welzlovi, ať chvíli počká. Vklouzl mezi noční stíny a nechal polárníka nervózně přešlapovat na místě. Když už chtěl nenápadně nakouknout přes roh dřevěného baráčku, ucítil na rameni dotyk ruky.</p>
<p>„Už můžeme na palubu, náčelníku, vzduch je čistý,“ uslyšel z úst Kováře, který se dotýkal jeho ramene.</p>
<p>„Ježíšmarja, to jsem se lekl, chodíš jak duch,“ otřepal se Welzl a už kráčel v Johnových stopách.</p>
<p>Na palubě Laury seděl se spoutanýma rukama policista, který hlídal loď. Welzl pohlédl zblízka do jeho vytřeštěných očí, aby se přesvědčil, že žije, a uviděl provizorní roubík z kusu hadru.</p>
<p>„Fuj, tímhle vytíráme lodní latrínu,“ zavtipkoval polárník.</p>
<p>Strážníkovi to moc vtipné asi nepřipadlo, vypoulil oči ještě víc a marně se snažil vytlačit hadr z úst.</p>
<p>Přípravy na odjezd probíhaly tiše a kvapně. JFK i Welzl si začali rychle balit věci.</p>
<p>„Nezapomeň vybalit dvě pušky, synku. Na Severu je mockrát život poutníka závislý na dobré zbrani,“ poznamenal polárník k Johnovi. Zbytečně, protože Kovář jako první z věcí vyndal z bedny dvě Brewsterovy pušky a spoustu munice pro oba. Námořník Bill přivedl koně s vozíkem. Kovář netušil, jestli si ho někde vypůjčil, nebo ukradl, bylo mu to jedno, a věci naložil na káru.</p>
<p>„Vyplujte hned s prvním světlem,“ udílel Welzl poslední informace kapitánu Ak-Mookovi. „Vydejte se do Nome, tam bude někdo z naší společnosti, Emerson nebo MacNamara. Odtud se bude muset rozvést všechno zboží.“</p>
<p>„Toho policajta na palubě vysaďte až za městem, nemůžeme ho nechat nikde v přístavu, na to je tu moc rušno,“ připomněl JFK.</p>
<p>Ak-Mook jen přikývl, že rozumí.</p>
<p>„A my teď míříme kam?“ přesměroval John svou otázku na starého polárníka.</p>
<p>„Kousek za městem máme stanici se psy na rozvoz zboží,“ odvětil Welzl.</p>
<p>Za okamžik se dvojice mužů s károu taženou koníkem vydala podél přístavního mola ven z města a v bílém sněhovém povlaku pokrývajícím zemi za nimi zůstávaly stopy vyježděných kol. Až dobrého půl kilometru za městem zastavil Welzl koně u osamoceného srubu s mnoha kotci. Psi štěkali jako o závod, a tak bylo s podivem, že nezburcovali nikoho v domě. Polárník nejdříve zabouchal, ale když nikdo nereagoval, rozrazil dveře srubu a vešel dovnitř. Za chvilku se vynořil ven i se světlovlasým obrem, na kterém byly vidět známky opilosti. Welzl mu nadával do ožralů a pitomců, držel ho za límec a nořil jeho obličej do studeného sněhu. Blonďatý správce stanice se pomocí ledové závěje a šoku za okamžik probral a Johnovi připadalo, že snad i vystřízlivěl. Na psech byla vidět neskutečná radost, když je vytahovali z kotců a zapřahali do saní, připravených na cestu na mrazivé pláně severu.</p>
</section>
<section>
<p><strong>4. POLÁRNÍ ZÁŘE</strong></p><empty-line /><p>Dvoje saně klouzaly po bílém umrzlém terénu, psi se opírali do postraňků a skluznice tiše šustily na sněhu jako čepele čerstvě nabroušených nožů. Kovář pozoroval starého polárníka, který na svůj věk i postavu obdivuhodně držel tempo a běžel za saněmi jako mladík. Na vysokém nebi se ještě třepetaly hvězdy a všude kolem panoval klid a mír svěží noci, jejíž čas se chýlil k závěru. Obloha postupně bledla a hvězdy se ztrácely jedna za druhou, jako by se propadaly do jiného světa. Když vyjeli na vrcholek holého kopce, slunce vystrčilo zářivé paprsky nad obzor a ukázalo úchvatné panorama hor a lesů pokryté sněhovou pokrývkou. JFK si nasadil tmavé brýle, aby nemusel přivírat oči před pronikavým třpytem tisíců drobounkých drahokamů.</p>
<p>V polovině dopoledne nakrátko zastavili, pojedli, nakrmili psy a zase pokračovali rychlým tempem v další cestě. Večer se utábořili pod převislou skálou, JFK vyhrabal ve sněhu psí pelechy a Welzl do nich nasekal hromadu chvojí. Nejdříve nakrmili psy rybami a až potom nachystali večeři pro sebe. Ohřáli si na ohni boby se slaninou. Po celodenní dřině nebylo Johnovi moc do řeči, urazili toho dne dobrých sedmdesát kilometrů.</p>
<p>Nad hlavami jim zářila barevná chapadla slunečního větru spoutaná magnetickým polem Země. Barvy polární záře přebíhaly v hladových paprscích jedna do druhé, aby vzápětí explodovaly v bojové šípy vystřelené po obloze. Nakonec se po nebi rozlila sytá červeň jako krvavě neblahá předzvěst.</p>
<p>„Nádherná noc, tolikrát jsem ji už zažil a stejně na ni pokaždé hledím, jako bych to viděl poprvé,“ povzdechl polárník.</p>
<p>Kovář jen přikývl souhlasně hlavou, polární záře vytvářela opravdu impozantní obrazce a barvy.</p>
<p>„Vedeš si opravdu dobře, synku,“ mumlal přes knír Jan Welzl. „Koukal jsem, jak to umíš se spřežením. Určitě jsem tě netipoval, že budeš jeden z těch jelimanů, co si splete sněžnice s lakrosovou pálkou nebo označí otisk rosomáka za stopu od grizzlyho, ale i tak jsi mě překvapil. Ty jsi už k severu přičichl, co?“</p>
<p>„Máte pravdu, náčelníku, už jsem někdy sjížděl ledovou stopu,“ usmál se JFK, ale víc to nerozebíral.</p>
<p>„Výborně, takže tě zítra nemusím šetřit jako dnes a můžu přidat na tempu,“ neopouštěla Welzla dobrá nálada.</p>
<p>„Myslíte, že pojedou za námi?“ vzpomněl si JFK na horlivé strážce zákona z Anchorage.</p>
<p>„Policajti? Spíš ne, a jestli, tak nanejvýš den až dva, než to vzdají a otočí se zpátky,“ odpověděl polárník. „Před námi je Aljašský horský oblouk a to není žádný med ani přes průsmyk. A za horami už je indiánské území, tam se neodváží.“</p>
<p>„Co by jim v tom mohlo zabránit?“</p>
<p>„Nemají zkušeného průvodce a ledová pustina za horami vyděsí každého neznalého zelenáče. Indiáni taky nejsou rádi, když se jim na území poflakuje moc bělochů.“</p>
<p>„Kde ale berete tu jistotu, že nemají žádného průvodce?“</p>
<p>„Teď žádný v Anchorage nebyl, to vím. Nejlepší je Dlouhý Charlie, a ten doprovází skupinku lovců. Zbytek si prý najala nějaká těžební společnost, ale možná je to jen pár prospektorů, které láká zlato a nerosty na indiánském území. Celá léta se ví, že na Yukonu i Aljašce leží spousta zlata a jiných drahých kovů, ale donedávna se do těchto míst odvážili pouze jedinci, kteří většinou vyměnili u indiánů své zboží za zlato.“</p>
<p>„Mají strach z indiánů?“</p>
<p>„To taky, ale ono je pro jednotlivce dost těžký, aby se vypravil do divočiny. Kvalitní kovové nářadí stojí majlant a bez slušné pušky si taky v divočině nevrzneš. Takže to trvá, vydělat si na živobytí a výstroj na Daleký sever. Jestli se ale do těžby zapojí větší společnosti, tak se situace změní.“</p>
<p>„To si ale indiáni nenechají líbit.“</p>
<p>„Jo, na indiánské straně pěkně houstne atmosféra. Kmeny ví, že jakmile běloši proniknou ve větší míře na jejich území, bude konec s jejich dosavadním způsobem života. Indiánů je na takové rozsáhlé území pouhá hrstka a nedokážou ohlídat celé teritorium. Početně jsou v nevýhodě proti Siouxům a dalším kmenům na jihu, které zatím úspěšně vzdorují kolonistům.“</p>
<p>„Jestli na Aljašce prospektoři narazí na zlato, tak se přižene další vlna těžebních spolků, zlatokopů a taky lumpů, co se budou chtít nepoctivě přiživit. To už je určitě těch pár kmenů nezastaví.“</p>
<p>„To si piš. Já zažil zlatou horečku v Nome v devadesátém osmém roce. Tehdy přišla silná severovýchodní vichřice, až nastal takový odliv, že moře couvlo od pobřeží i patnáct až dvacet kilometrů. Na mořském dně leželo hodně zlata, a to spustilo mezi lidmi šílenství. Spousta jich tam zůstala, když se moře za pár hodin vrátilo. Nedokázali se odpoutat od lesklého žlutého kovu a moře je spláchlo jako tulení trus. Prospektoři prokopali široké okolí městečka. Pamatuji si, jak nějací dva Švédi začali kopat i pod starým hřbitovem. Narazili na zlatou žílu a hnali tunely dál a dál, až na ně začaly padat rakve. To musí být šok, když ti skončí za krkem vysušená mrtvola, a jednomu z těch kopáčů z toho taky málem přeskočilo. Nakonec ale stejně kopali dál, i když už ne tak blízko k povrchu. Jo, to je zlato. V Nome někteří zbohatli, ale většina zůstala chudáky, co se plahočili na další claim.“</p>
<p>To už se Johnovi klížily oči a cítil, že během několika vteřin upadne do tvrdého spánku.</p><empty-line /><p>„Johne! Slyšíte mě, Johne?“</p>
<p>„Ano, profesore,“ třeštil JFK oči na von Wondera. „Kde jste se tady vzal? Nebo kde jsem se tu vzal já?“ rozhlédl se Kovář kolem sebe, v mlze viděl vnitřní prostory pyramidy Inků. „Jste snad už i čaroděj, že jste mě přenesl do vaší dimenze?“</p>
<p>„Johne, dobře mě poslouchej, nevím, kolik máme času nebo kolik mi zbývá síly. Právě teď tvrdě spíš a já jen využil svých nových schopností, abych s tebou navázal kontakt pomocí mohutné sluneční erupce. Mrak částic protonů, elektronů a alfa částic, zachycených magnetickým polem Země a stáčených magnetickými spirálami, integrovaný s atmosférou, vytváří auroru borealis. Já dokážu ty částice směřovat k tvému vědomí a pomocí obrazů ti do něj vstupuji a předávám informace.“</p>
<p>„Mohl byste to formulovat víc polopaticky, abych to pochopil i já, profesore?“</p>
<p>„Tak abych vystihl meritum věci, jsem s tebou spojený mimo jiné i pomocí polární záře.“</p>
<p>,Děkuji, jsem z toho trochu mimo,“ John si jen promnul oči a chtěl se štípnout, ale raději neriskoval probuzení a soustředil se na profesorův vzkaz.</p>
<p>„Vrátil se Vincent Vega. Vrátil není asi správné slovo, proskočil zpátky portálem, protože měl za patami celou vrtulníkovou letku šejka Omara Šahrijára.“</p>
<p>„Toho uranobarona, co mu Agentura roky šlapala na paty a stejně mu nikdy nedokázala mezirealitní obchod se zbraněmi?“</p>
<p>„Ano, to je on.“</p>
<p>„To se nedivím, že mu hořela koudel u zadku. Já věděl, že to plutonium nebude za hubičku a Vincentovy krásné oči. A jaký byl výsledek?“</p>
<p>„Bohužel se vrátil bez plutonia.“</p>
<p>„Rozumím,“ vstřebával hořce JFK tuto informaci. „Takže je to teď jenom na mně.“</p>
<p>„Přesně tak,“ potvrdil von Wonder. „Johne, mám nové validní informace ohledně portálu v aljašském skladu.“</p>
<p>„Jsem jedno velké ucho, profesore.“</p>
<p>„Portál dokážu ovládat pouze do zimního slunovratu. Přírodní energie, která udržuje bránu v provozu, po tomto datu odezní a předpokládám, že se jeho síla opět vrátí až po půlročním cyklu.</p>
<p>„Chcete mi tím naznačit, že vše musím stihnout do jednadvacátého prosince.“</p>
<p>„Správně, Johne. Vlastně v případě reality, kde se nacházíš, je to přesně dvacátého druhého prosince, dvacet sedm minut po půlnoci. Do té doby musíš zprovoznit portál.“</p>
<p>„Jen jestli najdu včas Černou skálu. Co se děje, profesore?“ podivil se JFK Wonderově tváři zkřivené bolestí. „Profesore!“ vykřikl, ale vědcův obličej se rozpíjel a ztrácel v mlze. Kovář měl pocit, že padá z velké výšky, mával rukama, jako by se pokoušel něčeho zachytit. Hřbetem ruky narazil do něčeho tvrdého. To už měl otevřené oči a hleděl do šera stanové plachty. Po tváři mu stékal pot a zhluboka dýchal. Musel vstát a jít na mrazivý čerstvý vzduch.</p><empty-line /><p>Psi ohlásili ráno polohlasným štěkáním lépe než budík. Než se zcela rozednělo, uháněli po zamrzlém sněhu. JFK se pohyboval za saněmi dlouhými kroky v pravidelném rytmu. Děkoval agenturnímu výcviku za to, že ho připravil na přežití v jakémkoliv prostředí. Teď si vzpomněl na indiánského instruktora, který mu dal základy mushingu, i na mise, kde je uplatnil.</p>
<p>Welzl si po eskymáckém způsobu namazal sazemi oční víčka, aby unikl bodání tisíců jiskřiček odražených od zamrzlého sněhu, JFK dával přednost tmavým brýlím.</p>
<p>Terén byl stále náročnější. Welzl vedl Kováře přes hluboké strže, do nichž šplhali šikmo po příkrých úbočích. Podpírali bočnice, aby se saně nezřítily, psi klouzali a mnohdy se vzpouzeli pokračovat dál. Co chvíli museli odpočívat. Oba muži byli večer umořeni k smrti, ale nejdřív se museli postarat o psy a potom teprve o své žaludky a pohodlí.</p>
<p>Čtvrtý den se tvrdá námaha začala projevovat na psech.</p>
<p>„Ještě nebyli v té správné formě a dovolili jsme si pro začátek víc, než bylo rozumné,“ okomentoval to Welzl. Polední odpočinek proto protáhli trochu déle. Po hodině příjemného trávení se psi začali nespokojeně vrtět. Zvedali čenichy, posadili se a chvějící se černé nozdry, napůl skryté v chlupech, se ostražitě pohybovaly ze strany na stranu. Vítr foukal proti směru jejich cesty, cosi se tedy dělo vpředu. V dálce třesklo několik výstřelů, oba dobrodruzi vyskočili na nohy.</p>
<p>„Bude to za tím vrcholkem před námi,“ odhadoval JFK a už držel v ruce pušku, kterou vytáhl pohotově z pouzdra upevněného na saních. „Podívám se tam sám. Vrátím se nejpozději do hodiny, nebo rozdělám dostatečně velký oheň, abyste viděl jeho kouř a mohl přijet za mnou.“</p>
<p>Nečekal na Welzlův souhlas, připevnil si sněžnice a dlouhými kroky zmizel mezi stromy. Šplhal úzkou průrvou vzhůru, nohy mu podkluzovaly, a když sjel po břiše těch pár metrů, co před chvílí pracně vybojoval, proklínal se, že s sebou bral pušku, která mu při výstupu překážela. Chytal se všeho, co měl na dosah, a kousek po kousku se blížil k vrcholku.</p>
<p>Stromy začaly řídnout. Došel ke skalnatému okraji a zjistil, že dobrých třicet metrů pod ním se rozkládá strž, ve které uviděl dramatickou scénu. Dva muži bez hnutí ležící ve sněhu rudém od krve. Další chlap stál u saní a rozhazoval na nich kopu kožešin, poslední se nakláněl nad jedním z mrtvých a zřejmě ho prohledával. JFK zaostřil pohled na dvě mrtvá těla chladnoucí ve sněhu. Indiána s průstřelem v hrudi a tváři poznal podle charakteristického oděvu, druhé tělo patřilo bělochovi, kterému trčel z rozražené lebky tomahavk.</p>
<p>Kovář se v předklonu přibližoval, postupoval od jednoho stromu k druhému, aby ho žádný z mužů nezpozoroval. Musel dávat pozor, aby neuklouzl a tím na sebe neupozornil.</p>
<p>„Žádný zlato sem nenašel, samý kožky a zásoby,“ nadával jeden z chlapů.</p>
<p>Kovář se pokusil dostat ještě blíž. Měl sice strach, že ho prozradí vrzání sněhu, ale kožešinové kapuce na hlavách obou mužů a jejich zájem o indiánovy saně mu hrály do noty.</p>
<p>„Pracky nahoru,“ zahřměl Kovářův hlas.</p>
<p>Oba muži sebou překvapeně trhli a vrhli pohled na pušky opřené o saně.</p>
<p>„Ani to nezkoušejte!“ varoval je JFK.</p>
<p>„Je tu toho dost pro všechny, rozdělíme se,“ navrhl váhavě jeden z padouchů.</p>
<p>„Návrhy a požadavky tady kladu já, protože mám zbraň,“ zchladil ho JFK.</p>
<p>„Co chceš?“</p>
<p>„Teď chci, abyste si lehli čumákem do sněhu a dali ruce za záda. Pěkně pomalu, protože uděláte rychlejší pohyb a nebudu ručit za svou pušku, která se celá třese vystřelit si.“</p>
<p>Oba lupiči zalehli čelem do studeného sněhu a JFK slyšel vzteklé skřípání zubů, když jim utahoval řemeny na rukou za zády. Nachystal dříví, aby mohl rozdělat oheň a dát Welzlovi smluvený signál.</p><empty-line /><p>Zajatci vzhlédli na Welzla, který se zjevil mezi stromy s oběma spřeženími. Polárníkovi stačil letmý pohled a hned vytušil, jaká se zde odehrála tragédie. Nepromluvil ani slovo a nejdřív se postaral o psy.</p>
<p>„Tak tohle se i svini příčí,“ okomentoval situaci polárník.</p>
<p>„Myslím, že nebude problém najít nějaký pěkný smrk, který ohneme a na konec uvážeme oprátku,“ konstatoval JFK.</p>
<p>„To nesmíte, to by byl sprostý mord!“ protestoval ten hovornější z dvojice, druhý vypadal, jako by se modlil.</p>
<p>„Hovno! Jen spravedlivý trest za loupežnou vraždu,“ odsekl Kovář.</p>
<p>„Jak se jmenujete? Ale chci slyšet pravá jména,“ zahřměl Welzl.</p>
<p>„Já jsem Doc Robinson a to je můj brácha, Fred.“</p>
<p>„Je to povedená rodinka vrahounů,“ poznamenal John.</p>
<p>„My nikoho nezabili, to byla sebeobrana a podle zákonů Severu nás nemůžete soudit za zabití toho umouněnce.“</p>
<p>„Jo, jeden indián se sekyrkou si troufl na tři ozbrojené muže,“ prohodil ironicky Kovář.</p>
<p>„No jasně. Tihle rudoši jsou strašní rapli, máte snad nějaký důkaz, že lžeme? Byla to sebeobrana a nebyl to váš příbuzný ani známý, takže nás nemůžete soudit.“</p>
<p>„Já byl na Novosibiřských ostrovech nejvyšším náčelníkem a soudcem, tak mě nepoučuj, co můžu a co ne,“ zavrčel Welzl.</p>
<p>„A jaký je trest za pašování kořalky na indiánské území?“ zeptal se JFK a odhrnul ze saní kůži, která kryla náklad nelegálních lihovin.</p>
<p>„Za to je lněná kravata kolem krku,“ informoval okamžitě Welzl.</p>
<p>„Proboha, my nevěděli, co vůbec vezeme,“ dušoval se Doc Robinson. „To Kohler, ten, co je mrtvý, si nás najal, abychom mu pomohli s převozem tohohle nákladu.“</p>
<p>„Jo, a vy jste ani netušili, co to máte na saních. Ještě že to máte na koho hodit, co?“ vmetl mu do tváře Welzl. „Mrtvý parťák už vám odporovat nebude.“</p>
<p>„A taky jsme nejeli k žádným rudochům, ale do...“ vyhrkl Fred, než ho stačil Doc kopnout do lýtka.</p>
<p>„Kam jste měli namířeno? Mluv, nebo ti to mám vypáčit z huby nožem?“ vyjel ostře JFK na Freda.</p>
<p>„Do tábora těžařů, co leží na sever od průsmyku.“</p>
<p>„Drž hubu, Frede!“ okřikl ho bratr.</p>
<p>„Proč by neměl o tom táboře mluvit?“ vyzvídal Welzl.</p>
<p>„Kdo ví, co jste zač. Dva cizí chlapi a ty se vydáváš za nějakého soudce a já nechci ohrozit partu dobrých kopáčů, co těžce dřou v horách. Vy jste přepadli nás a obvinili z něčeho, co jsme neprovedli. O nákladu jsme nevěděli nic a jen na základě pouhé domněnky nás nemůžete odsoudit k smrti. Nemáte žádný důkaz ani svědectví a bez nich nás pověsit nemůžete. Pokud ovšem nejste obyčejní vrazi.“</p>
<p>„Hrom do tebe, chlape!“ zaburácel Welzl. „Nikdo nebude říkat, že Arctic Bismarck je vrah.“</p>
<p>„Tak co s nimi provedeme, náčelníku?“ začala už i Johnovi docházet trpělivost. „Jenom lžou, ten náklad alkoholu by stačil pro malý město na celou zimu. Tahle várka není určena pro pár kopáčů, ti by se z toho uchlastali nejmíň stokrát. Dvě rychlé rány nožem a můžeme pokračovat v cestě. Už tak nás dost zdrželi.“</p>
<p>„To nejde, Johne, to si nemůžu vzít na svědomí. Vracet se s nimi na policejní stanici do Anchorage nemůžeme a vláčet se s nimi až k ležení Havranů nebo jinému indiánskému kmeni taky nepůjde,“ uvažoval nahlas polárník, který se celý svůj život řídil nepsaným kodexem Severu a jeho pravidla ctil z celého svého srdce.</p>
<p>„Nepřipustím, aby nás zdržovali,“ sjel JFK rukou k noži na opasku.</p>
<p>„Jedno řešení by tu bylo,“ usmál se šibalsky Welzl. „Nemůžeme je předat spravedlnosti, ani si takové výlupky nechat za zády, ale když se tolik odvolávají na zákon Severu, tak ať Sever rozhodne o jejich osudu.“</p>
<p>Vylovil ze svých saní sekeru a pohnul se směrem k bratrům. Oba zajatci ztuhli a krve by se v nich nedořezal. Sekera jim zasvištěla nad hlavou a zaťala se do saní Doca Robinsona. Nástroj nabral rytmus a Welzl během okamžiku rozsekal saně na kusy, až létaly do sněhu třísky a třískalo sklo zakryté kůžemi. Když destrukci dokončil, přeřízl ostřím sekery oběma bratrům pouta.</p>
<p>„Pěšky jste za pár dní v Anchorage.“</p>
<p>„Beze zbraně? Vy jste se zbláznil, všude jsou vlci, medvědi a ta indiánská sběř, to je vražda. A bez ohně v noci zmrznem.“</p>
<p>„Ještě slovo a zkrátím vaše nářky olovem,“ mávl puškou Kovář, když viděl Doca Robinsona, jak se nadechuje k dalším námitkám „Táhněte, nebo začnu střílet.“</p>
<p>„Hele, Docu, pojď, vypadnem,“ pobízel bratra Fred, který z Johnova hlasu vycítil, že na další vyjednávání už nebude prostor.</p>
<p>„Neměli jsme je pouštět,“ vyslovil svůj názor JFK, sotva oba bratři zmizeli mezi stromy. „Jestli máme v patách toho policajta z Anchorage, tak na ně určitě narazí a oni mu všechno vyžvaní.“</p>
<p>„Nesmysl,“ oponoval Welzl, „jestli vůbec za námi vyrazil ten náfuka Leclercq, tak už je na zpáteční cestě a těší se, až si ohřeje na strážnici namrzlý nos. A ti dva, jestli dojdou až do Anchorage bez úhony, tak budou držet jazyk za zuby. Nebudou se chlubit ničím, co se tu stalo.“</p>
<p>„O mrtvým indiánovi a nákladu kořalky ani neceknou, ale udělal jste jednu velkou hloupost, když jste před nimi řekl, že míříme na sever k ležení Havranů. Budou prahnout po pomstě.“</p>
<p>„Věř mi, synku, ty dva už nikdy nepotkáme. Za námi ti pacholci nepojedou a do Anchorage se vracet nebudeme, protože se zpátky do civilizace vydáme na východ. Do Nome.“</p>
<p>Kovář se už nechtěl víc dohadovat, ačkoli měl o Welzlových slovech spoustu pochybností, a tak se raději pustil do prohledávání vybavení saní. Střelné zbraně obou lumpů zničil o pevné, letité smrky. Odmítal s nimi zatěžovat saně a měl obavu, aby se pro ně bratři Robinsonové nevrátili.</p>
<p>Mezi věcmi mrtvého indiána našel JFK kus vydělané kůže popsané znaky, kterým nerozuměl. Ukázal ho Welzlovi, ale ani ten neměl ponětí, co znamená.</p>
<p>„Znám mnoho indiánských a eskymáckých nářečí, domluvím se téměř s každým, ale jejich písmo neovládám,“ mračil se starý polárník. „Ten indián není ani z tohohle kraje. Podle typu saní, vázání psů a nástrojů bych tipoval, že přijel z východu. Tam, kde žijí kmeny Ahtenů.“</p>
<p>John kůži s písmem přesto schoval u sebe. Na zničených saních tří desperátů byl kromě zásob převážně samý alkohol. Kovářovi stačilo hodit na trosky saní zapálenou sirku a k nebi vzplála obrovská vatra. V plamenech shořelo i tělo kumpána bratří Robinsonových. Zastřeleného indiánského muže zabalili do kožešin a vytáhli vysoko na strom, aby se k němu nedostala dravá zvěř. Welzl i JFK doufali, že potkají nějakého příslušníka jeho kmene, který by si tělo vyzvedl a podle indiánských zvyklostí důstojně pohřbil. Připravili spřežení na další cestu a za okamžik sanice klouzala po ledové horské stezce.</p><empty-line /><p>Vítr se pozvolna stáčel, jak patero spřežení kopírovalo zákruty hory. Skluznice šustily po zmrzlém sněhu a muži lehce zdolávali další záludnosti bílého terénu. Byl to Leclercq a muži, které naverboval v Anchorage na stíhání uprchlých vězňů Kováře a Welzla. Nemohl použít všechny policisty a ohrozit tím bezpečnost města, proto vybral do stíhacího komanda pouze jednoho mladého policistu a zbylí tři muži byli dobrovolníci. Z celé pětice měl větší zkušenosti se severskou divočinou jedině městský tesař a ostatní členové komanda se občas potýkali s problémem ovládat psí spřežení. Stačilo na chvíli polevit v pozornosti a spřežení zatáhlo saně do závějí. Leclercqovi dokonce psi zamotali postraňky tak, že je musel přeřezat nožem a navázat na nové řemeny.</p>
<p>Prvotní nadšení dobrovolníků dopadnout zločince a špiony začalo pomalu, ale jistě vyprchávat, elán po pár dnech vystřídala únava a nepřímo to začali dávat Leclercqovi na vědomí. Od časného rána z nich seržant cítil neklid a nevrlost. Nedovedl si zatím ale vysvětlit proč. Rozhodl se, že za touhle soutěskou udělá přestávku, i když by nejraději pokračoval v cestě, aby co nejdřív dostihl uprchlíky. Stejně se blížilo poledne.</p>
<p>Za dvacet minut dal znamení muži, který byl se svým spřežením úplně vepředu, ať zastaví u vzrostlých sosen. Stíhací komando rychle nakrmilo psy sušenými rybami a spěchalo si nahřát ruce nad oheň. Leclercq upevňoval náklad na svých saních, protože měl dojem, že se mu dopoledne při prudších výkyvech příliš houpal. Od skupinky mužů, šeptem debatujících u ohně, se oddělil tesař a poklepal seržantovi na rameno.</p>
<p>„Už třetí den se bezvýsledně trmácíme po všech čertech a ďáblech a máme toho dost.“ řekl bez obalu tesař. „Obracíme saně a vracíme se do města.“</p>
<p>„Proč, kruci?“ reagoval naštvaně seržant. „Počasí je výborné, postupujeme rychle, máme šanci je brzo dostat.“</p>
<p>„Počasí se v horách mění rychle, to víte dobře. Navíc to není bezpečné. Už jsme určitě na indiánském území a nikdo z nás se nechce dostat s rudochy do křížku.“</p>
<p>„Jsem představitel kanadské úřední správy, a navíc stíháme nebezpečné zločince, to musí pochopit i ti divoši.“</p>
<p>„Sám jste teď řekl, že to jsou divoši, nemůžeme věřit ničemu a indiánům už vůbec. Vracíme se.“</p>
<p>„Tak mi dejte aspoň tenhle den. Do večera. A když je nechytíme, tak se vrátíme zpátky.“</p>
<p>„To by možná šlo,“ zaváhal tesař. „Domluvím to s ostatními, a když bude většina souhlasit, do večera budeme pokračovat ve stíhání. Ale ani o hodinu navíc.“</p>
<p>Leclercq sledoval tesaře, jak se vrací k ohni a diskutuje s ostatními muži. Stočil pohled na strážníka Willise, který se taky ohříval u táboráku, ale ani u něj nenalezl podporu. Policista sklopil oči do plamenů a v duchu se modlil, ať nedostane od seržanta rozkazem, aby sami společně pokračovali ve stíhání uprchlíků.</p>
</section>
<section>
<p><strong>5. LOTŘI</strong></p><empty-line /><p>Pusté zasněžené pláně se na Aljašce střídají s nekonečnými pralesy nebo skalisky pokrytými vrstvou ledu, které poskytují v zimním období ty nejkrutější podmínky k životu. Spousta lidských životů tady byla zmařena hladem nebo umrznutím v ledovém vichru, který přišel nečekaně a zaskočil nic netušícího poutníka. Další smrtelné nebezpečí hrozilo od hladových dravců. Pokud nevzbudíte ze zimního spánku největší šelmu Severu, medvěda grizzlyho, tak se ho bát nemusíte, horší je to ale s vlky. Vyhladovělé vlčí smečky nejednou zdolaly i zkušeného lovce. Vlci dokážou být lstiví, zákeřní a nebezpeční, ale nejhorší ze všeho jsou lidské smečky složené z chátry, která se přišla obohatit na Daleký sever za každou cenu. Kšeftaři s nekvalitním nebo dokonce otráveným alkoholem, lupiči a vrazi, kteří se neštítí pro pár kožešin nebo trochu zlatého písku sáhnout na lidský život. Mezi tyto vlky severu, jak jim běžně říkali obyvatelé Aljašky, patřila i banda Erica Bella.</p>
<p>Gang ze Seattlu podnikal výpravy na Daleký sever každou zimu za účelem vykořisťovat indiány a připravit je, za pakatel nebo i násilím, o jejich nejlepší úlovky. Muži pod Bellovým vedením neváhali ani sáhnout na majetek a životy bílých osadníků, pokud z toho vyplýval nějaký zisk. Eric Bell se obklopoval muži, jako byl on sám, chladnokrevný vrah, který zabíjel s rozmyslem a pro svůj prospěch.</p>
<p>Bell konečky prstů konečně nahmatal oválný tvar lahve, sjel dlaní až k hrdlu, pevně ho sevřel a vytáhl kořalku z hromady zavazadel na saních. Usmál se na šplouchající tekutinu, která brzy rozehřeje jeho vnitřnosti. Vykročil od saní zpět k chatě. Zaklel, protože musel překročit mrtvé tělo malého chlapce, kterému Ross O'Casey v chatě rozsekl lebku sekerou a mrtvolku vyvlekl před práh domu. Dvacet metrů od něj ležel ve sněhu jeho otec s průstřelem v hrudi. Tělo už ve sněhu nebylo skoro vidět.</p>
<p>Tahle chata byla skvělé útočiště na dnešní noc. Jen jeho původní obyvatelé měli smůlu. Běloch, indiánka a jejich syn. Otec se synem byli už po smrti, indiánka takové štěstí neměla. Její křik bylo slyšet až ven, jak si ji násilím brali jeho chlapi jeden po druhém. Bell vešel dovnitř a pečlivě za sebou zavřel dveře, aby neuniklo ani trochu tepla. Za stolem seděl Tříprsťák a krájel si maso, na posteli se právě ukájel Ross a ostatní chlapi byli rozvaleni na kožešinách podél zdi chaty. Bell odšpuntoval láhev a lokl si. Nejdřív myslel, že mu puknou zuby, jak byla tekutina studená, ale vzápětí cítil, jak mu rozehřívá žaludek a jícen. Byla to dobrá kořalka, ne jako ta, kterou každoročně vozili na sever a opíjeli s ní indiány, aby je mohli snadno okrást. Odtrhl hrdlo od úst a vtiskl lahev nejblíže ležícímu chlapovi, aby ji nechal kolovat. Tříprsťák dojedl, zvedl se z dřevěné stoličky a rychle se přesunul k lůžku. Ostří nože přejelo po odhaleném krku indiánské ženy a místo neustálého nářku se ozval jen klokotavý zvuk krve, chrlící se přes otevřený hrtan. Tříprsťák otřel čepel o kožešinu a nechal ocel vklouznout do pouzdra na opasku.</p>
<p>„Cos to do prdele udělal?“ zařval Ross O'Casey a vyskočil z lůžka, na kterém s posledními kapkami krve umírala znásilňovaná žena.</p>
<p>Tříprsťák stál k němu zády, jako by ho kolos Ross O'Casey vůbec nezajímal. Obr chytil Tříprsťáka za rameno a trhnutím ho otočil k sobě.</p>
<p>„Neslyšíš, šmejde? Ještě jsem s ní neskončil, neměls ji zabíjet!“ prskal Ross O'Casey a zastrkával si povadlý penis do kalhot.</p>
<p>„Byla moc hlučná, měl jsi jí zacpat hubu,“ řekl klidně Tříprsťák. „Podle tebe stejně nebyla člověk, ale zvíře, tak je snad jedno, jestli šukáš živý nebo mrtvý maso.“</p>
<p>„Máš mě snad za nějakého zvrhlého mamrda, ty, ty...“ rozmáchl se Ross O'Casey k úderu. Obrovská pěst vyrazila na Tříprsťákovu hlavu. Uhnul doleva, ale ne dostatečně, a dostal zásah do ramene, až ho vytočil do strany. Na další ránu pěstním bucharem nečekal a vrazil čelem obrovi do obličeje. Rossovi jako by do tváře narazila bowlingová koule a rozdrtila již nejednou přeražený nos. Ross si zakryl rukama zranění a Tříprsťák ho zatím napálil kolenem na varlata. Podlomily se mu nohy a složil se k zemi jako loutka, když jí ustřihnete vodící nitě. Kolena zaduněla do dřevěné podlahy. Muži v chatě nestačili ani postřehnout, jak rychle vytáhl Tříprsťák nůž z pouzdra a špička ostří se dotkla Rossova hrdla.</p>
<p>„Jen žádný hlouposti, hoši,“ upozornil Tříprsťák ostatní kumpány a lehce přitlačil nožem na Rossovo hrdlo, až vyskočila malá rubínová kapička. „Podříznu ho jako prase, než se vymotáte z těch dek, a potom naporcuju každýho z vás a ani se u toho nezapotím.“</p>
<p>„Tak dost!“ prolomil napětí Eric Bell. „Byl to poctivý souboj dvou chlapů. Teď se zklidníme, napijeme na přátelství a zalezem do pelechu. Emocí už bylo dost. Vyneste tu couru, ať nám tady nekazí vzduch.“</p>
<p>Eric Bell moc dobře pochopil, že tohle byla demonstrace síly a rychlosti ze strany Tříprsťáka. Ukázal, jak je nebezpečný protivník. Budou se muset mít na pozoru, aby je příště, až se bude lámat hlavní chleba, nenachytal nepřipravené.</p>
<p>Mauersegler pustil Mlátičku Rosse ze svého sevření, ten se zapotácel a opřel se o stůl.</p>
<p>„Příště se nenechám zaskočit a budeš sbírat ze země zuby polámanejma prstama,“ ucedil nenávistně.</p>
<p>„V klídku, Rossi, dneska už toho bylo dost,“ utnul ho šéf Bell.</p><empty-line /><p>Kovář je uviděl, když s Welzlem překonávali nejvyšší bod nízkého horského sedla mezi dvěma špičatými vršky. Trhnutím zastavil saně a prohlédl si dalekohledem dva drobné body, sunoucí se pomalu na bílém sněhu mezi skalami.</p>
<p>„Dva lidé,“ zhodnotil JFK své pozorování. „Na tu dálku nejdou rozeznat větší podrobnosti.“</p>
<p>„Popojedeme blíž a uvidíme, co jsou zač.“</p>
<p>Pokračovali volným tempem po zmrzlém sněhu, s očima na stopkách a zbraní na dosah. Přijíždějících spřežení si všimly i dvě postavy v dálce a zaujaly obranný postoj za malou hromadou kamení, navršenou jen pár metrů od příkré propasti. John už rozeznával pod dvěma kožešinovými čepicemi široké indiánské tváře. Vyšší muž si je prohlížel přes hledí staré pušky a druhá menší postava, ženská nebo dětská, napínala tětivu krátkého luku. Welzl zarazil saně v bezpečné vzdálenosti a JFK následoval jeho příkladu. Starý polárník se pustil do vyjednávání v hatmatilce, ze které John nepochytil jediné slovo. Jen poznal, že po pár větách roztála zamračená tvář staršího indiána, aby vzápětí opustil svůj úkryt a šel se s Welzlem přivítat. Menší společník starého indiána sice všechny stále pozoroval mezerou mezi kameny, ale nakonec na zavolání staršího druha zaplašil svou nedůvěru. Byl to opravdu ještě chlapec.</p>
<p>„Jsou z vesnice Lišek, to je tady hned za průsmykem,“ oznámil Welzl, co se od indiána dověděl. „Jmenuje se Ohnivé srdce a je tady s vnukem na malé lovecké výpravě. Zná mě z některé předchozí obchodní návštěvy kmene. Pozval jsem je na čaj a jídlo, stejně je skoro poledne a dělali bychom zastávku.“</p>
<p>„Řekl jste mu o tom mrtvém indiánovi?“</p>
<p>„Myslím, synku, že by nebylo dobré začít první rozhovor mrtvým indiánem, i když nepochází z jejich kmene.“</p>
<p>Kovář přikývl na souhlas a za chvilku už jazyky plamenů hladově olizovaly kotlík, ve kterém se vařila voda na čaj. Polárník stále diskutoval se starým indiánem v jeho jazyce. JFK trpělivě čekal a naslouchal rozhovoru, ze kterého nerozuměl jedinému slovu. Chlapec neustále pobíhal v kruhu kolem tábora a John se domníval, že asi ještě nedospěl do věku, kdy může usednout s dospělými muži u poradního ohně.</p>
<p>„S Liškama to podle jeho řečí vypadá bledě,“ vysvětloval Welzl obsah rozmluvy. „Náčelník a většina mužů propadla kořalce. Prodávají drahocenné kožešiny za soudky s nekvalitním chlastem. Zboží jim potom chybí na jaře, aby ho vyměnili za pořádné nářadí a koření. S přibývajícími opilci klesá počet ulovené zvěřiny a přes zimu hladoví hlavně ženy s dětmi.“</p>
<p>„Proč nesesadí náčelníka, nebo si nesjednají pořádek jinak?“</p>
<p>„To je asi složitější, když většina bojeschopných mužů je závislých na kořalce. Zbývající muži a ženy se bojí se jít proti radě stařešinů a většině lovců, byť to jsou opilci.“</p>
<p>Na to už Kovář nestačil reagovat, protože se nad táborem rozlehl krátký chlapcův výkřik. Starý indián vyskočil na nohy a běžel ke srázu, otočil se k ohništi a vystrašeně volal.</p>
<p>„Chlapec spadl ze srázu,“ překládal rychle, ale zbytečně Welzl, protože JFK pochopil, co se stalo. Kus ledového převisu nad propastí se musel utrhnout i s chlapcem.</p>
<p>John došel k indiánovi stojícímu pět metrů od okraje strže, položil se břichem na zmrzlý sníh a doplazil se až k okraji srázu, který už byl bez ledové pokrývky obnažený téměř až na kámen. Skalní stěna byla přes sto metrů vysoká a spadala kolmo dolů. Jen pár metrů pod hranou propasti na malém skalním výčnělku viselo tělo indiánského chlapce. John měl pocit, že se hýbe. Odplazil se zpátky, vyskočil a běžel k saním.</p>
<p>„Je živý, zachytil se asi patnáct metrů pod hranou.</p>
<p>„Opravdu žije?“ třeštil oči Welzl.</p>
<p>„ Ano, hýbe se, ale musíme jednat rychle. Svažme k sobě řemeny, spustím se k němu a vytáhneme ho.“</p>
<p>Než starý polárník s Ohnivým srdcem svázali dost dlouhé lano z řemenů, přeložil JFK přes okraj skály několik kožešin, aby se na ostré hraně řemeny nerozedřely.</p>
<p>„Nahoru nás budete muset vytáhnout, sám se s chlapcem nevyšplhám. Navážeme řemeny za oba psí postroje. Psi mě nejen udrží, ale i vytáhnou.“</p>
<p>Přehodili lano do propasti, JFK se uvázal na jeho konec a pomalu sestupoval dolů. Ohnivé srdce ležel na kraji skály, aby viděl na Kováře a dával případné pokyny Welzlovi, který byl u psích smeček, připraven okamžitě vytáhnout přítele zpátky nahoru.</p>
<p>John se spouštěl pomalu a opatrně, vědom si toho, že malá neopatrnost může znamenat smrt. Metr po metru se přibližoval k visícímu chlapci a připadalo mu to jako celá věčnost, než se k němu dostal. Mladý indián měl zavřené oči a tiše sténal. Měl štěstí, zůstal zaklíněný ve skalní trhlině. John se pokusil vzepřít nohama o skálu, ale ty mu na kluzkém zmrzlém povrchu ujížděly. Neodvažoval se pohlédnout pod sebe do propasti, aby nedostal závrať, a začal protahovat konec lana pod tělem chlapce, chtěl ho k sobě připoutat. Provlékl řemen pod rameny zraněného a pevně uvázal k sobě. Zbývalo vyprostit mladíka ze skály a podrobit lano zatěžkávací zkoušce. Nadzvedl tělo chlapce, ten jen zasténal a otevřel víčka. Kovář na něj mluvil uklidňujícím tónem, i když věděl, že mu nerozumí jediné slovo. Obával se, že by mohl indián zpanikařit a strhnout oba do smrtící hlubiny, zároveň částečně konejšil sám sebe, aby nemyslel na hloubku pod sebou. Když věděl, že jsou k sobě pevně spoutáni a řemeny je udrží, pokusil se zklidnit rozhoupané lano.</p>
<p>„Pomalu táhněte,“ křičel hlasitě, aby ho slyšel i Welzl, a mával rukou na Ohnivé srdce. Welzl držel vůdčího psa za řemeny a pobídl ho k pomalému postupu vpřed. John s chlapcem se sunuli vzhůru. Lano se kývalo ze strany na stranu, a kdyby Kovář občas nenastavil nohu proti skále, točili by se kolem vlastní osy. Konečně byl okraj převisu na dosah. John popostrčil chlapce starému indiánovi, který ho zachytil. JFK nadzvedl bezvládné tělo, jak jen dovolilo lano, které je společně poutalo, a když byl přes půl těla za okrajem, přeřízl řemen mezi nimi. Ohnivé srdce odtáhl mladíka od okraje průrvy. Kovář se pokusil vzepřít nohama o skalní stěnu, ale ta pod ním klouzala, přitáhl se tedy pažemi přes hranu a překulil do bezpečí. Chvíli ležel na zemi, zhluboka oddychoval a ani necítil chlad ledu pod sebou.</p><empty-line /><p>Leclercq věděl, že končí. Dál jeho muži odmítali pokračovat. Jejich nadšení vychladlo a do jejich mysli se vkrádaly čím dál větší obavy.</p>
<p>„Přenocujeme u toho převisu,“ mávl rukavicí ke vzdálenému svahu hory.</p>
<p>Ostatní jen přikývli, byli rádi, že jsou na konci pronásledování. Přečkají noc a ráno se vrátí do vyhřátých domovů. Pouze služebně mladší policista Willis se mračil. Znal Leclercqa a nevěřil, že se tak snadno vzdá pronásledování. Měl neblahou předtuchu, že bude trvat na další cestě, i když se většina vrátí do Anchorage. Jako nadřízený mu může dát rozkaz, aby se s ním dál plahočil nebezpečným územím za těmi uprchlíky.</p>
<p>„Stát!“ zahřměl Leclercq, který byl jediný, kdo zůstal ve střehu a nebyl myšlenkami v teplých kožešinách.</p>
<p>Na úbočí hory mezi stromy se pohybovaly dva malé body.</p>
<p>„Sakra, to jsou možná oni,“ vydechl vzrušeně policejní důstojník.</p>
<p>Ani nemusel dávat žádné povely a všichni muži už drželi v rukou zbraně. Mezi saněmi vytvořili větší rozestupy, aby nebyli snadným cílem a rozvážně se přibližovali k neznámým. Cizinci v dálce nevypadali jako hrozba, naopak mávali na Leclercqovu skupinu, jako by chtěli na sebe upozornit. To ale mohla být léčka, a tak oči mužů kontrolovaly terén, aby je nikdo nepřepadl ze zálohy. Na dostřel od obou postav saně zastavily.</p>
<p>„Držte ruce nad hlavou, ať je na ně vidět!“ zahřměl do mrazu Leclercq, zklamaný, že to nejsou uprchlí špioni. „Co jste zač?“</p>
<p>„Jsme bratři Robinsonovi, já jsem Doc a to je Fred.“ ukázal prstem na bratra.</p>
<p>„Potřebujeme pomoct, byli jsme přepadeni a oloupeni.“</p>
<p>Seržant Leclercq se vydal pěšky k oběma bratrům, krytý namířenými puškami ostatních členů stíhacího oddílu.</p>
<p>„Tak to jste, zdá se, narazili na správné lidi. Jsem policista z Anchorage a tohle jsou mí pomocníci. Co se vám stalo?“</p>
<p>Doc Robinson začal vyprávět příběh, který se stal, samozřejmě upravený tak, že je přepadli dva desperáti spolčení s indiánem. Fred Robinson jen svému bratru horlivě přikyvoval, a když Doc popisoval, jak vypadali ti dva běloši, co se spřáhli s indiánskými divochy, aby přepadli ctihodné lovce ze zálohy, policista z Anchorage zpozorněl.</p>
<p>„Říkáte, že to byl starší tlouštík s knírem a vysoký ramenatý chlap s šedýma očima?“</p>
<p>„Ano, pane.“</p>
<p>„Kruci, tak to jsou ti dva, kvůli kterým jsem dal dohromady tenhle stíhací oddíl. Jsou to nebezpeční zločinci a nepřátelé státu.“</p>
<p>„Jo, nebezpeční jsou určitě, to vám můžeme potvrdit. Rádi vám pomůžeme se stíháním těch zločinců.“</p>
<p>„Vážně?“ zbystřil Leclercq. Teď, když se mu všichni muži chtějí vrátit, uvítal by dva nadšence, kteří by s ním pokračovali ve stíhání. V hlavě mu začaly přelétávat myšlenky jedna za druhou. Do rána přečkají u skalního převisu. Muži se vrátí do Anchorage a zvládnou to i bez dvou spřežení se saněmi, které poskytne na dobu stíhání oběma bratrům. Nechal Doca a Freda, na kraji lesa a vrátil se zpátky ke svému komandu, aby jim oznámil své rozhodnutí.</p>
<p>„Vy se můžete ráno vrátit do Anchorage,“ promluvil k dobrovolníkům, „a já, se strážníkem Willisem a bratry Robinsonovými, budu pokračovat ve stíhání uprchlíků.“</p>
<p>„Sakra!“ ulevil si naštvaně Willis.</p>
<p>„Situace je vážnější, než jsem myslel, Willisi. Špioni už navázali kontakt s indiány a patrně se je pokoušejí vyzvat ke spolupráci. Využijí je k sabotážím a nakonec i k otevřenému boji proti konfederaci. Musíme je zatknout stůj co stůj.“</p>
<p>Nastaly přípravy k večeři a přenocování. Komando z Anchorage se podělilo o zásoby s bratry Robinsonovými. S přibývajícím šerem se začal zvedat vítr a přibylo padajícího sněhu.</p>
<p>„Promiňte, pane,“ oslovil Leclercqa mladý strážník. „Jak ale budeme sledovat ty špiony, až sníh a vítr zavane stopu jejich saní?“</p>
<p>Leclercq znejistěl. Na tohle nepomyslel a už si chtěl začít zoufalstvím škubat vlasy. Jen myšlenka, co by si o něm pomyslel jeho podřízený, mu v tom zabránila, a tak těkal očima po přítomných mužích s nadějí na nějakou radu.</p>
<p>„Jejich stopu nepotřebujem,“ ozval se výmluvnější z bratrů, Doc. „Zaslechl jsem, kam mají ti dva parchanti namířeno. Jedou ke Kutchinům, hledají ležení kmene Havranů a ti mají zimní loviště pěkně daleko na severu. Ale my s bráchou jsme se už v těch končinách jednou ochomejtli a určitě tam trefíme zas.“</p>
<p>„Výborně, vás mi seslalo samo nebe,“ málem chrochtal blahem Leclercq. „Po celou dobu stíhání vám město samozřejmě vyplatí mzdu policejního pomocníka.“</p>
<p>„My bychom to udělali klidně zadarmo. My víme, pane, jaká je naše občanská povinnost,“ chechtal se Doc Robinson.</p><empty-line /><p>Jestli zraněný chlapec přežije, záleželo na tom, jak rychle se dostane do vesnice, kde mu bude poskytnuta nejlepší možná péče. JFK ani Welzl na okamžik nezaváhali a vyrazili na vlastních saních s oběma indiány k vesnici vzdálené necelých dvacet kilometrů.</p>
<p>Už z dálky bylo vidět kouř, stoupající bezvětřím kolmo k obloze. Za dalším vrškem se rozkládala indiánská vesnice plná vigvamů i kuželovitých stanů a dokonce tady bylo i několik srubů, dokazujících blízkost bělošské civilizace. Vesnici postavili na území chráněném ze dvou stran vysokou kolmou skálou. Nikde nezahlédli žádné hlídky, a přesto měl JFK pocit, že o jejich příjezdu věděli obyvatelé vesnice předem. Během okamžiku se kolem nich shlukli všichni. Dospělí se tvářili na oba bělochy odměřeně, ale nepřátelství otevřeně neprojevovali. Jenom děti, jako všude jinde, se radovaly z nečekaného překvapení a zvědavě pokukovaly.</p>
<p>Starý indián ve svém rodném jazyce horlivě vysvětloval celou příhodu přihlížejícím a zejména na tvářích žen se začal objevovat vděčný, přátelský úsměv. Několik párů rukou se chopilo těla zraněného mladíka a odnesly ho pryč. Ohnivé srdce mluvil až do příchodu náčelníka. Mlčící dav se rozestoupil před mužem na prahu padesátky.</p>
<p>„Mít bílí muži ohnivou vodu?“ zvolal chraplavým naléhavým hlasem. „Vy přivézt kořalku?“</p>
<p>„Zdravím tě, náčelníku. Máme spoustu dobrého zboží, ale nenajdeš u nás jedinou láhev kořalky,“ pustil se Welzl do vyjednávání. „Přijmi jako dar tento skvělý nůž z nejlepší oceli.“</p>
<p>„Já kašlat na nůž. Já chtít kořalku,“ náčelník vesnice na nůž ani nepohlédl. Jeho shrbená záda se rozklepala. Indián měl zjevně těžké abstinenční příznaky a jeho tělo prahlo po další dávce alkoholu.</p>
<p>„Blíží se večer,“ připomenul se polárník. „Zachránili jsme chlapci z vaší vesnice život a jsme po dlouhé cestě unaveni. Můžeme si tady postavit stany a připravit jídlo?“</p>
<p>„Vy dělat, co chtít, ženy vás nakrmit,“ zamručel vůdce vesnice a odklopýtal pryč.</p>
<p>Ohnivé srdce ukázal oběma poutníkům, kde můžou nechat psy, a zavedl je do svého vigvamu. Ve stanu hořel oheň a kolem ohně byly naskládány kožešinové přikrývky. V jedné z nich ležel i zraněný mladík, kterého ošetřovala žena. Než si JFK, Welzl a Ohnivé srdce odložili kabáty, přichystala jim do misek teplé jídlo.</p>
<p>„Myslím, že Ohnivé srdce s vnukem nebyli na žádné lovecké výpravě,“ poznamenal Kovář šeptem. „Čekali na bratry Robinsonovy, aby jim zabránili dovézt do tábora kořalku.“</p>
<p>„To je možné,“ souhlasil starý polárník.</p>
<p>„Když má děd s mladým vnukem dost odvahy na to, aby se postavili ozbrojeným dovozcům alkoholu, tak proč neshromáždí dost mladých bojovníků, aby sesadili náčelníka, který vede kmen do záhuby?“</p>
<p>„Postavit se proti vlastnímu náčelníkovi a radě starších je těžší, než se pokusit zastavit cizince s kořalkou, kteří představují jasné zlo.“</p>
<p>„Tak mu řekněte, že zásilka alkoholu nedorazí, že jsme ty bělochy zastavili, a zkuste mu dodat trochu kuráže,“ naléhal JFK. „Tenhle muž má dost síly a charismatu, aby se postavil do čela všech, co nepropadli pití. Svrhnou náčelníka a zachrání vesnici.“</p>
<p>Welzl přikývl, že rozumí, a pustil se do rozhovoru v místním kmenovém nářečí. Určitě by diskutovali déle, nebýt toho, že do vchodu vigvamu vstrčila hlavu další indiánská žena. Omluvně sklonila hlavu a něco rychle ševelila ve své řeči.</p>
<p>„Špatné zprávy,“ vysvětloval mrzutě Welzl. „Náčelník už šílí z toho, že neměl pár dnů ani kapku alkoholu, a chce za každou cenu prohledat naše věci. Někdo ze zdejších opilců mu nakukal, že schováváme nějaké pití.“</p>
<p>„Jestli mu v tom budeme bránit, dojde určitě k otevřenému boji,“ předpovídal John, „chlast už mu úplně zatemnil mozek.“</p>
<p>„Ohnivé srdce nás bezpečně vyvede z tábora, ale musíme vyrazit co nejdřív. Dokud je světlo, tak na nás náčelník a těch pár opilců nic nezkusí. Určitě si je ještě vědom, že by to bylo před zraky celé vesnice hodně proti pravidlům hostitele. Zvlášť, když by nám měl být zavázán za záchranu toho chlapce. Natolik je ještě soudný.“</p>
<p>„No to doufám,“ povzdechl si Kovář. „Každý dobrý skutek je po zásluze potrestán.“</p>
<p>Oba muži se začali spěšně chystat k odchodu a Ohnivé srdce s několika mladými chlapci připravili oběma cestovatelům jejich psy a saně na další cestu. Za chvíli se zavlnil vchod do vigvamu a nakoukla starcova vrásčitá tvář.</p>
<p>„Je čas vyrazit na cestu,“ překládal Welzl slova starého indiána.</p>
<p>S rychle se blížícím večerním šerem se vkrádala do tábora hustá mlha. Ohnivé srdce je vedl vesnicí a JFK s Welzlem kráčeli v jeho stopách tiše, s plíživou opatrností, jako vlci na lovu. Propletli se mezi nízkými chatrčemi a vigvamy, využívajíc přirozených úkrytů a temných stínů, aby nenarazili na některého z příznivců šíleného náčelníka. Přiblížili se až k okraji lesa na konci vesnice, který byl vrouben houštinami. Čekali tam na ně tři mladí chlapci s jejich spřeženími. Ohnivé srdce si podal přátelsky ruce s JFK i Welzlem. Vše probíhalo mlčky, nebylo třeba žádných slov. Nebylo slyšet, ani jak Kovář zaskřípal zlostně zuby, když si uvědomil, že vyrážejí na nebezpečnou cestu do temné noci.</p><empty-line /><p>Plameny hladově olizovaly dřevěnou chatu a postupovaly urputně vpřed jako armáda obsazující nepřátelské území, které nikdo nebrání. Eric Bell fascinovaně pozoroval ohnivé inferno, které vrhalo kolem sebe světlo, a vítr unášel kouř k západu. Za okamžik vzplála i střecha a srub se stal jedinou obrovskou pochodní uprostřed ledové pustiny.</p>
<p>Uvnitř chaty hořela i tři těla, která se žárem kroutila, roztékala a škvařila. Už se scvrkla na téměř poloviční velikost, přitavená k sobě navzájem, s otevřenými ústy, jako by chtěla vykřičet to strašné svědectví. Těla původních obyvatel domu přenesli dovnitř Bellovi chlapi, než založili požár. Čím méně důkazů, tím lépe.</p>
<p>Zbortila se jedna zeď a z trosek se vyvalily jiskry a proud horkého vzduchu. Střešní trámy se zhroutily a rozdmýchaly novou vlnu žhavých plamenů. Bell odvrátil oči od pekelného divadla a zavelel k odjezdu.</p><empty-line /><p>První sněhové vločky se pomalu lepily na oděv Leclercqa i jeho společníků. Postupně houstly a seržant v duchu stále děkoval šťastné náhodě, že narazil na bratry Robinsonovy, kteří vyslechli záměry uprchlíků. Ani si neuvědomil, že obloha rychle ztemněla a před nimi zuří sněhová bouře. Až když se sníh sypal tak hustě, že nebylo vidět na deset metrů, pochopil, že je zachytil okraj bílého vichru, ženoucí se mezi horskými štíty. Křečovitě se držel saní a snažil se držet na dohled muže před sebou. Psy nemuseli ani pobízet, protože vedeni pudem zachránit vlastní život běželi ke skalní stěně, která zaručovala částečné závětří. Leclercq ani nevěděl, jak se dostal i se spřežením do malé jeskyně. Zkušení bratři rychle odstrojili saně a zatarasili jimi vchod do jeskyně. Mezery ucpali dekami, aby jim dovnitř nevál ledový vítr a sníh.</p><empty-line /><p>Welzl se vychýlil ze směru původní trasy a hnal psy k nejbližšímu lesu. Hulákal něco na Kováře, ale ten mu nerozuměl jediné slovo. Temná obloha nad obzorem nevěštila nic dobrého, a i když měl JFK pocit, že je to hodně daleko, nepodcenil zkušenost a intuici starého polárníka a následoval jeho stopu. Bylo mu jasné, že se chce Welzl dostat do bezpečí mezi stromy, které je ochrání před nejprudším náporem blížící se bouře.</p>
<p>Neurazili ani polovinu cesty a nastalo bílé peklo. Vítr burácel a bušil do dobrodruhů na saních ze všech stran, vpřed se spíše potáceli, psi se krok za krokem plížili s hlavami u země, vedeni instinktem přežít. Bílé krystalky ledu bodaly jako ocelové jehly do nekrytých částí obličeje, studený sníh pronikal do rukávů, za krk, do sebemenší skulinky v oděvu. JFK se zalykal, jak nemohl kvůli poryvům vichru popadnout dech.</p>
<p>Rozeznával pouze obrysy stromů a Welzla, který se pral se stanem. Kovář chňapl po divoce se pleskajících cípech, které vítr trhal ze zmrzlých rukou. Zatloukal kolíky do ledové závěje a přemáhal křeč v prstech a dlaních. Welzl upevňoval stan lany mezi borovicemi. Nakonec se jim to podařilo. Rozložili vevnitř kožešinové přikrývky, stěny zajistili ranci se zásobami a vlezli dovnitř. Do stanu natahali i psy, kteří se ani nehnuli, vlekli je do stanu polomrtvé. Sami na smrt vyčerpaní zalehli mezi psy a dělili se vzájemně o tělesné teplo.</p>
<p>„To bylo o fous,“ zašeptal unaveně Welzl. „S těmi psy tu nemáme sice moc pohodlí, ale nezmrzneme a nějaké to psí pšouknutí taky přežijeme. Jednou jsem se propadl do medvědího pelechu, to byl, synku, teprve smrad. Naštěstí, než se stačil úplně probudit, tak jsem vzal nohy na ramena a vystřelil z jeho brlohu jako střela. Dnes už jsem unavený, ale jestli zítra bouře nepoleví a my tu uvízneme, tak ti tu historku povyprávím celou. A už furt nemel a spi.“</p>
<p>„Dobrou noc,“ odpověděl JFK a doufal, že ráno bude lepší počasí. Ne proto, že by nechtěl poslouchat Welzlovy příběhy, ale proto, že cítil, že už profesorovi v jiném světě nezbývá moc času.</p>
<p>Vytí větru se zatím změnilo v řev uragánu, bouře ovládala celý kraj a hnala před sebou bariéru sněhu. Lámala kmeny stromů jako stébla trávy a země se chvěla pod zlostným běsněním živlů.</p><empty-line /><p>Lovec zastavil spřežení a uklidnil psy. Věděl, že se za ním žene sněhová bouře a tma brzy zahalí krajinu, aby ji ovládl smrtící živel. Věděl, že by měl pokračovat dál v cestě a hledat vhodný úkryt, ale stejně musel zastavit a přesvědčit se zblízka na vlastní oči. Vyprostil ze saní luk, napnul jeho tětivu a zkontroloval šípy. Kráčel pomalu ke spáleništi, už nebylo proč spěchat. Ještě než vstoupil do stále dýmajících trosek, zvedl ze sněhu zrudlého krví dětskou botičku, malý mokasín. Prošel černým popelem, aby spatřil to, co si nepřál spatřit. Dvě ohořelá dospělá těla a třetí, které patřilo dítěti. Co to bylo za zrůdy, které tady loupily a vraždily? Proč si lidé vzájemně nedopřejí volný vzduch, nekonečné lesy plné zvěře, rozlehlé pláně této země a musí se vzájemně vraždit pro hrst zlatých valounů nebo pár kožešin?</p>
<p>Lovec stál uprostřed spálené ruiny a díval se strnule před sebe. Za spáleništěm rozeznal stopy saní, které ještě zcela nezasypaly sněhové vločky. Sedmero spřežení mířilo na sever, od místa, které bylo ještě před pár dny útulným srubem a poskytovalo útočiště mírumilovné rodině. Krev zabitých a pach spáleniště smíchaly v lovci zlobu a odhodlání najít vrahy a pomstít smrt nevinných. Lovec stiskl v dlani dětský mokasín.</p>
</section>
<section>
<p><strong>6. TĚŽAŘSKÝ TÁBOR</strong></p><empty-line /><p>Bouře řádila ještě celý druhý den, ale skončila tak náhle, jak začala. Mrazivý vichr odletěl daleko za hory a odnesl všechny mraky. Na modré obloze se opět objevilo slunce, které sice neohřálo zemi, ale určitě každou živou duši.</p>
<p>Kovář vstal a tápal mezi psy, aby odhrnul cíp stanu, ale musel se prohrabat navátým sněhem na bílý svět. Okamžitě se začal starat o materiál a zásoby, které se nevešly do stanu a museli je nechat venku v bouři.</p>
<p>„Do prdele!“ ulevil si John nahlas, když zjistil, že část zásob s krmením pro psy je poškozena.</p>
<p>„Co se stalo?“ hrabal se ven i starý polárník a vykopával zbytek psů ze stanu.</p>
<p>„Nějaká mrcha nám sežrala jeden vak se žrádlem pro psy. No kdyby aspoň sežrala, ale udělala ze všeho doslova cucky a rozházela po celém okolí.“</p>
<p>„Tak tohle mohl udělat jedině rosomák. Ten sežere, na co přijde, a co nesežere, tak dokáže ještě zničit. Jsou to pěkný potvory a nejednou mi už zkřížily cestu a nadělaly spoustu škody.“</p>
<p>„Měl jsem přitáhnout saně blíž ke stanu, psi by toho rosomáka vycítili.“</p>
<p>„Nikdo z nás nemohl tušit, že nám v takové vánici nějaká přerostlá kuna vyžere zásoby.“</p>
<p>„Bude nám ten zbytek stačit?“</p>
<p>„Než vyjedem, tak budem muset něco ulovit,“ přemýšlel nahlas Welzl. „Tenhle kraj je bohatý na zvěř, později bysme nemuseli narazit ani na zaječí chlup, a jak večer nedáme nažrat psům, tak druhý den nebudou tahat a potom se můžeme jít tak akorát klouzat. Běž se po něčem poohlídnout a já dám zatím dokupy to, co zbylo.“</p>
<p>JFK si upevnil sněžnice, pevně sevřel v rukou pušku a vykročil k návrší vzdálenému asi kilometr. Z jeho vrcholku mohl něco ulovit spíš než v hustém podrostu v údolí. Výstup do svahu na sněžnicích byl náročný, ale nedorazil ani na samý vrchol kopce a narazil na čerstvé laní stopy. Zvíře nemohlo dojít v hlubokém sněhu daleko, a tak se rychle vydal po stopě. Narazil na zamrzlý potok, na jednom ze stromků byla čerstvě sedřená kůra. Kovář rozvážně našlapoval, očekával, že každou chvíli narazí na zvěř. Opatrně odhrnoval větve a dával pozor, ať nezavadí sněžnicemi o kmen a hlukem nevyplaší svou kořist. Konečně ani ne sto metrů před sebou na slatině uviděl laň, která stála bokem a s krkem nataženým vzhůru ohryzávala vršky houští. Přikrčil se na sněžnicích, zvedl pušku a zamířil na místo za předním během. Vystřelil a zasažené zvíře kleslo do sněhu.</p>
<p>Z kořisti vyvrhl vnitřnosti a odřízl větší smrkovou větev, na kterou ulovený kus položil. Košatá větev posloužila jako provizorní vlek, na kterém dotáhl maso až do tábora.</p><empty-line /><p>Pozdě odpoledne, když měli za sebou dobrých padesát kilometrů, zastavil Jan Welzl psí spřežení a mával na Kováře, ať ho dojede.</p>
<p>„Pospěš si, zelenáči, jsi rychlej jak tuleň na ledě.“</p>
<p>„Co se stalo, náčelníku?“ usmíval se John.</p>
<p>„Tam!“ ukazoval na špičatý vrcholek nedalekého kopce. Kovář musel pořádně zaostřit oči, aby poznal, na co polárník ukazuje. Nad skupinkou stromů stoupal k modrému nebi tenký bílý proužek, pouhým okem těžko viditelný.</p>
<p>„Kouř,“ pronesl tiše JFK. „Máte zrak jako ostříž, náčelníku.“</p>
<p>„Nebo jako rys,“ usmál se Welzl. „Kde je kouř, jsou lidi. Mohli by nám prodat nějaké zásoby. Na lov nemáme dost času a ani tu nebude dost zvěře pro nás dva a smečku psů.“</p>
<p>„Myslíte, že to jsou indiáni?“</p>
<p>„To bych byl rád, nevím, co by tu měli pohledávat další běloši, ale na to, jak je to daleko, se mi zdá, že to na indiánský ohýnek dýmá trošku moc.“</p>
<p>„Nezbude, než se přesvědčit na vlastní oči,“ vylovil JFK ze saní dalekohled a začal stoupat do strmého kopce, následován Welzlem. Sněžnice se bořily hluboko do sněhu a každý krok byl vykoupen velkým množstvím vynaložené energie. Před vrcholem se přikrčili a na hřebenu téměř plížili. Pomalu vystrčili hlavy a John zvedl k očím dalekohled. Dobrých padesát metrů pod nimi se rozkládalo kulaté údolí a u paty skalnatého srázu stálo pět sroubených chat. Kouř stoupající z komínů vyvolával v Johnovi představu teplé místnosti, vařeného jídla a pohodlné postele. Kolem dvou třetin tábora se tyčila nedostavěná palisáda z mohutných klád, na které pracovali čtyři muži, kousek od nich stál další s puškou. V jednom rohu palisády stála vyvýšená strážní věž a JFK nepochyboval o tom, že na ní někdo je, i když na její ochoz nebylo přes stříšku vidět.</p>
<p>„Vypadá to jako malá pevnost,“ podal JFK dalekohled Welzlovi. „Může to být osada, možná lovecký tábor, co myslíte vy?“</p>
<p>„Kdepak, tolik lovců by se na jednom místě neuživilo. Tohle jsou určitě zlatokopové, nebo tu kopou něco jiného, ale určitě se hrabou v zemi.“</p>
<p>„Nikde jsem ale nezahlédl těžební jámu,“ namítl Kovář.</p>
<p>„Máš pravdu, žádná jáma tu není, ale určitě tu bude sluj a bude v tom velkém srubu přilepeném na skále. Srub má široká vrata, od kterých vedou vyježděné stopy k zasněženým kopcům napravo. Ty kopečky jsou vytěžená zemina.“</p>
<p>„Srub zakrývá šachtu proti chladu?“</p>
<p>„To možná taky, ale hlavně se snaží samozřejmě těžbu co nejvíc utajit, tady jsme na indiánském území.“</p>
<p>„Takže to opevnění budují proti indiánům.“</p>
<p>„Určitě. Nemají jejich svolení kopat, a tak se jich bojí. No co, asi víme, co můžeme očekávat, tak zajedem na přátelskou návštěvu a poptáme se, jestli nemají nějaké zásoby na prodej.“</p>
<p>Zpátky k saním to šlo dolů ze svahu poměrně rychle, někdy až moc. Klouzali z kopce a uhýbali před mohutnými kmeny stromů a neproniknutelnými křovinami prohýbajícími se pod těžkým sněhem. Psi vítali své pány, kteří vypadali jako dva sněhuláci, radostným vrtěním ocasů.</p>
<p>Spřežení obou dobrodruhů objelo dlouhý lesní ostroh a zamířilo do údolí skrytého těžařského tábora. Dělníci, pracující na stavbě palisády, zmizeli za plotem okamžitě, jak se obě spřežení přiblížila na dohled.</p>
<p>„Stát!“ zastavil je několik metrů před táborem z věže hřmotný hlas muže na hlídce, který na ně namířil dlouhou pušku připravenou k výstřelu. John si všiml, že to byla kvalitní zadovka, žádná rezavá mušketa. Tady sídlila dobře organizovaná a vyzbrojená skupina a ne tlupa náhodně sešlých prospektorů.</p>
<p>„Přicházíme jako přátelé, dobrý muži,“ ujal se řeči Welzl. „Jsme zástupci Severní obchodní společnosti a potřebujeme jen doplnit zásoby. Můžeme zaplatit penězi i kvalitním zbožím.“</p>
<p>Strážný si je chvíli nedůvěřivě prohlížel, i když se mu viditelně trochu ulevilo, že pod kožešinovými kapucemi na něj hleděli dva běloši a ne snědé indiánské tváře.</p>
<p>„Odstrojte si psy a počkejte ve skladu, to je ta chajda úplně na konci,“ zahuhlal do šály omotané přes obličej druhý muž, který se vynořil zpoza rozestavěné palisády. „Jestli vám ale něco prodáme, rozhodne šéf. Tak tam na něj počkejte, než mu dám vědět.“</p><empty-line /><p>Chata sloužící jako skladiště přivítala Johna a Welzla příjemným teplem. Mimo výdejní pult, připomínající bar, byly v místnosti dva stoly, provizorně vyrobené z dřevěných beden. JFK usoudil, že sklad slouží zdejším mužům i jako nálevna. Za oběma stoly sedělo dohromady sedm mužů. Divoké, drsné tváře se zvědavě natočily k nově příchozím, nikdo na Kovářův pozdrav neodpověděl. Muži se vrátili k činnosti konané před příchodem obou dobrodruhů. Na stole, obsazeném čtyřmi chlapy, šustily karty, u toho vedle se hrály kostky.</p>
<p>„Máme tady počkat na šéfa, chceme koupit nějaké zásoby,“ oslovil Kovář skladníka a barmana v jedné osobě.</p>
<p>Skladník drobné postavy jen kývl, že rozumí, a zmizel za dveřmi. John se lokty opřel o bar a pozoroval přítomné muže. Většině z nich se u boku houpal stočený bič a mimo něj měl každý za opaskem nějakou zbraň, ať to byl nůž, mačeta, sekerka, bambitka, dokonce zahlédl i jeden revolver. Na partičku prospektorů to byla podezřele slušná výzbroj.</p>
<p>„Co na mě čumíš? Něco se ti nezdá, ksichte?“ zahřímal jeden z hráčů kostek, který zachytil Kovářův pohled.</p>
<p>John se beze slova odvrátil. Nechtěl vyvolat žádný konflikt.</p>
<p>„Raději si jich nebudeme všímat,“ zašeptal Welzl. „Počkáme na šéfa, nakoupíme zásoby a vypadneme.“</p>
<p>„Co to tam šeptáš, tlusťochu? Jestli se ti něco na mě nelíbí, tak mluv nahlas, jinak ti otevřu hubu krumpáčem,“ nenechal se odbít podnapilý dotěra.</p>
<p>JFK i Welzl na jeho slova nereagovali a opilec to pochopil jako projev slabosti. V těžařském táboře nebylo ve volnu co dělat, mimo hraní karet nebo kostek a popíjení alkoholu nebyla k mání žádná zábava, žádné rozptýlení. A teď se tu objevil někdo, na kom by si mohl vybít agresi. Vstal, pomalým krokem došel k Johnovi a položil mu ruku na rameno.</p>
<p>„Co tu chcete, poserové? Proč nám tady smradíte čistý vzduch, co?“</p>
<p>„Čekáme na šéfa. Koupíme si nějaké zásoby a hned pojedeme dál. Teď, když to víte, tak dejte tu ruku dolů a běžte si zase sednout,“ řekl ostře JFK.</p>
<p>„A to jako proč, sráči? Nebudeš mi říkat, co mám dělat, a ruku nechám tam, kde se mi líbí. Takže co s tím uděláš?“</p>
<p>„Udělám s tím tohle!“ hmátl po ruce, víc než tisíckrát nacvičeným hmatem ji uchopil za dlaň, stáhl ji z ramene a zapáčil na zápěstí.</p>
<p>„Auuuu!“ zakňoural chlap, vyvalil bolestí oči a šel do kolen. John povolil stisk a ukročil zpátky k pultu.</p>
<p>„To si přece nenecháme líbit, aby se tu roztahoval kdejaký chcípák,“ otrnulo okamžitě drzounovi, který si třel namožené zápěstí. „Co na to říkáš, Stanley?“</p>
<p>Od stolu, kde se hrály kostky, vstal Stanley, který byl o hlavu větší a padesát kilo těžší než jeho drzý parťák, který si ho přivolal na pomoc. Drzoun s namoženým zápěstím, ale posílenou sebedůvěrou, že má za sebou pomocníka, vykročil ke Kovářovi a rozmáchl se pravačkou proti jeho obličeji. JFK ustoupil doleva a namířená pěst prosvištěla pár centimetrů od jeho nosu. Síla vložená do úderu rozhodila chlapovu rovnováhu. Kovář mu jen podrazil nohy a dezorientovaný protivník se rozplácl na podlaze. To už byl v pohybu i sádelnatý Stanley, odhodlaný umlátit Kováře k smrti. JFK se vymrštil do protiútoku, pravačkou zachytil v pohybu soupeřovu paži, lehce odklonil dráhu ruky sevřené v pěst, vytočil se bokem a levý loket zarazil útočníkovi doprostřed obličeje. Stanley měl pocit, že ho do tváře kopl kůň. Držel si oběma rukama krvavý nos a vrávoral z Johnova dosahu. Měl dost. Drzoun na zemi se začal hrabat na ruce a na nohy, tak ho Kovář bez slitování nakopl zprudka do hlavy. Chlap po zásahu protočil oči, zhroutil se na bok a zůstal ležet s nohama skrčenýma pod sebe. Měl vlastně štěstí, že měl Kovář na nohou měkké mokasíny a ne těžké vojenské boty, kterými by ho zabil.</p>
<p>Ostatní muži se zvedali od stolů, aby ztrestali příkoří na jejich parťácích, ale to už John držel v ruce těžký revolver a ani Welzl nebyl pozadu se svou bambitkou, která spíš připomínala kus starého klacku, ale JFK nepochyboval, že v rukou starého polárníka dokáže udělat do chlapa pořádnou díru.</p>
<p>„To stačilo, pánové, někdo sáhne po zbrani a pošlu mu mezi žebra kus poctivého olova,“ zahřměl nečekaně Welzl na celou místnost.</p>
<p>„Jen klid, chlapi, pěkně seďte a nechte ruce na stole, ať na ně vidíme,“ dodal JFK a natáhl úderník zbraně do zadní polohy.</p>
<p>„To by snad stačilo. Co se to tu děje?“ vešel do skladu drobný muž s černými vlasy, z jehož obličeje vyzařovalo vůdcovské charisma.</p>
<p>„Vaši muži se zřejmě nudí a vyvolávají spory,“ odhadl JFK hubeného muže jako šéfa této podivné společnosti.</p>
<p>„Asi potřebujete přidat práci, tak zvedněte zadky a zmizte odsud!“ zavelel přítomným chlapům hubený muž.</p>
<p>Muži vstali ze židlí. Jako první se vytratil na čerstvý vzduch Stanley se zlomeným nosem a JFK měl dojem, že slyší, jak skřípe zuby. Skřípal by i drzoun, ale polovinu zubů mu JFK vyrazil kopancem, a tak jen se zavřenýma očima vydechoval krvavé bubliny z úst, když ho dva parťáci vynášeli.</p>
<p>„Jmenuji se Clemenza a mám to tady tak trochu na povel,“ představil se, když se za posledním chlapem zavřely dveře.</p>
<p>„Welzl ze Severní obchodní společnosti,“ ujal se iniciativy polárník. „Možná vám řekne víc má přezdívka Arctic Bismarck. A tohle je můj přítel Smith.“</p>
<p>„Ach ano, kdo by neslyšel o Arctic Bismarckovi? Omlouvám se za tu nepříjemnost. Chlapi jsou pořád pod tlakem. Zima, indiáni, no vždyť to znáte, ale vy jste si s tím poradili opravdu dobře. Ještě jednou se omlouvám, co pro vás můžu udělat?“</p>
<p>„Potřebujeme doplnit zásoby potravin. Jak pro psy, tak pro nás. Samozřejmě zaplatíme, taky můžu nabídnout pár lopat. Kvalitní nářadí by se vám při kopání určitě mohlo hodit.“</p>
<p>Kovářovi neušlo, jak se při zmínce o kopání rozšířily Clemenzovi panenky. Pochopil, že byla od Welzla chyba přiznat, že tuší, co v téhle oblasti provádějí.</p>
<p>„Jste chytrý a zkušený muž, a tak vám neuniklo, že jsme tady zahájili těžbu,“ potvrdil neochotně Clemenza. „Taky jistě chápete, jaká je to ožehavá záležitost tady na indiánském území.“</p>
<p>„Nemusíte mít strach, že bychom to vykládali každému indiánovi, kterého potkáme. Chceme jen udělat obchod výhodný pro obě strany.“</p>
<p>„O vaši diskrétnosti nepochybuji,“ pokračoval slizce Clemenza, „a proto vám musím učinit skvělou nabídku, o které nepochybuji, že ji pečlivě zvážíte. Mám v táboře málo mužů na zajištění bezpečnosti a váš přítel ukázal, že má v sobě nesmírné kvality. Zaměstnám vás oba, a to do jara, než nám dorazí posily. Mohl byste nám pomoct, kdyby bylo potřeba vyjednávat s indiány. Vím, že máte u nich dobré jméno, a pan Smith by se staral o bezpečnost. Strava, teplý nocleh a skvělý plat. Tolik si nevyděláte za celou zimu.“</p>
<p>„Bohužel musíme vaši nabídku odmítnout, máme svou práci a ta nesnese odkladu.“</p>
<p>„Ne, ne, hned neodmítejte. Vše si řádně promyslete. Jste mými hosty. Zítra ráno mi dáte odpověď. Věřím, že na mou nabídku kývnete, když zvážíte všechny okolnosti.“</p>
<p>„Není to doufám žádná výhrůžka?“ vložil se do rozhovoru Kovář, který postřehl nepřátelský tón v posledních Clemenzových slovech.</p>
<p>„To v žádném případě, jen bych byl rád, kdybyste opravdu tuhle nabídku pečlivě zvážili. Leží mi na srdci pouze bezpečnost tábora a vy dva jste schopní muži, kteří by mi v tom mohli pomoct. Tady u nás byste přečkali zimu v teple, bezpečí a ještě byste slušně vydělali. Venku číhá smrt na každém kroku.“</p>
<p>„Máte pravdu, budeme o tom uvažovat,“ řekl tvrdě JFK.</p>
<p>„Výborně,“ usmál se jízlivě Clemenza. „José,“ zavolal na skladníka, „přichystej našim hostům večeři a nějaké deky na spaní. A chlapi už mají dnes s chlastem utrum, tak to můžeš zavřít.“</p>
<p>Šéf tábora popřál Welzlovi i Kovářovi klidnou noc a zmizel ze srubu. Hned za dveřmi se k němu připojil stopař Lynx. Byl to vysoký šlachovitý muž, jeden z těch, co hráli ve skladišti karty.</p>
<p>„Pane Clemenzo, já toho Arctic Bismarcka znám, je to nebezpečný chlap, který se kamarádíčkuje s indiány i Eskymáky.“</p>
<p>„Já, Lynxi, vím, že s nimi umí jednat, kdyby tu zůstal s námi, mohl by nám být prospěšný.“</p>
<p>„Být vámi, šéfe, tak mu nevěřím. Klidně ho sem mohli rudoši poslat, aby to tu okouk, než nás přepadnou.“</p>
<p>„Myslíte, že by mohl dojít tak daleko? Pojďte ke mně do chaty, probereme možnosti k vyřešení celé situace.“</p><empty-line /><p>„Tak, a jsme v pěkné kaši!“ povzdechl si nahlas JFK, když zůstali společně s Welzlem sami ve skladišti.</p>
<p>„Proč myslíš, Johne?“</p>
<p>„Clemenza a jeho lidi nás dobrovolně z tábora nepustí. Ví, že jsme je prokoukli a mohli bychom někde prozradit, že tady těží. Navíc si nejsou zatím moc jistí v kramflecích a sám řekl, že čekají na jaře posily, které by odrazily případný útok indiánů.“</p>
<p>„Vždyť jsme mu slíbili, že nikomu nic neřekneme.“</p>
<p>„Chlap jako on uvažuje jinak. Určitě tady narazili na bohaté ložisko něčeho, co jim stojí za to si pojistit naše mlčení. Buď nabídnutou prací, nebo naší smrtí, a podle toho, jak jsou naloženi Clemenzovi chlapi, by k tomu druhému mohlo dojít tak jako tak. Když mu zítra řekneme, že pojedeme dál, tak nás nechá odstřelit ze zálohy. Vsadím boty, že ráno budou všude okolo na pozicích střelci s prstem na spoušti a muškou na našich hrudích.“</p>
<p>„Tak v noci utečeme. Zamčení nejsme a máme i zbraně.“</p>
<p>„Zamykat nás nemusí. Stačí si pohlídat naše smečky. Jakmile se přiblížíme ke psům, tak jsme mrtví, a bez psů daleko nedojdeme. Když nás nechytí oni, mráz a hlad nás zabijí určitě.“</p>
<p>„Do háje zelenýho, ten chlap je vychcanej jak díra do sněhu. Co budeme dělat?“</p>
<p>„Teď nic. Zatím budou ve střehu. Ráno mezi třetí a čtvrtou, kdy budou už všichni otupělí, včetně stráží, prozkoumám terén a práskneme do bot. Pokud tady raději nechcete zůstat, náčelníku.“</p>
<p>„To si raději sednu holým zadkem do brlohu rosomáka, než abych dřepěl tady a poslouchal rozkazy toho panáka. Vidím, že s podobnými situacemi máš své zkušenosti, synku, takže to nechám na tobě.“</p>
<p>„Dobře. Až nám donesou deky, tak se pohodlně uložte a zdřímněte, musíme načerpat sílu na noční útěk.“</p>
<p>„Museli narazit na bohaté ložisko zlata nebo stříbra, když se jim vyplatí na jaře zaplatit další chlapy na ochranu tábora,“ uvažoval nahlas Welzl.</p>
<p>„Navíc si myslím, že tu drží na práci otroky.“</p>
<p>„Ale jdi, synku, jak jsi na tohle přišel?“</p>
<p>„Ti chlapi, co tu popíjeli, na lopatu nesáhli, nevypadají jako horníci, spíš jako dozorci. Všiml jste si těch bičů, co mají? Stejné používají na otroky na plantážích v okolí New Orleans.“</p>
<p>„Ježišmarja, to je pravda, ti rabiáti mají do havířů sakra daleko.“</p>
<p>„ A taky se nějak rychle ztratili ti chlapi, co venku stavěli palisádu, určitě je odklidili z našeho dohledu, protože to nejsou obyčejní dělníci.“</p>
<p>„Otrokářství bylo přeci v Kanadě i na Aljašce zrušeno už v minulém století, jako ve všech državách britského království.“</p>
<p>„To zjevně Clemenzovi nevadí, a navíc jsme na indiánském území, kdo si tady bude stěžovat?“</p>
<p>„Kde myslíš, že je drží?“</p>
<p>„Sám jste říkal, že ten velký srub skrývá pravděpodobně vchod do dolu, takže pokud vůbec otroky vytahují ze šachty, tak budou v tom srubu. Nebudou je přeci přemisťovat nikam daleko, nahoře je nechají vyspat, aby je hned ráno mohli šoupnout zpátky do šachty.“</p><empty-line /><p>V hlavním obytném srubu, který sloužil i jako noclehárna, bylo rušno. Teď večer tady byli všichni, kdo neměli hlídku, kromě Clemenzy a skladníka Josého, kteří bydleli ve vedlejším srubu. Šest mužů sedělo na lavicích u jediného stolu v místnosti, zbývajících pět se povalovalo na kavalcích a kouř z cigaret a dýmek zahaloval světnici do ponurého, šedivého hávu.</p>
<p>Hovor se samozřejmě točil hlavně kolem dvou cizinců, kteří přespávali ve skladu.</p>
<p>„Ten Smith ti pěkně srovnal ciferník,“ posmíval se Stanleyovi stopař Lynx.</p>
<p>„Chtěl bych tě vidět na svým místě, a jestli nechceš vědět, jak ti bude v ksichtě slušet má pěst, tak si vtipkuj na účet někoho jinýho,“ huhlal přes zlomený nos Stanley.</p>
<p>„Nic ve zlým, kamaráde, a abys věděl, že to myslím s tebou dobře, tak tady je do placu jedna ulitá flaška.“</p>
<p>Chlapi v místnosti uznale zamručeli. Šéf Clemenza jim večer zakázal pití, teď ale každý dychtivě vytahoval hrníček, aby si před spaním aspoň trochu přihnul kořalky.</p>
<p>„Říkal jsem šéfovi, ať se s těma dvěma nepárá,“ pokračoval v družné debatě stopař Lynx. „Toho tatíka Arctic Bismarcka znám moc dobře. Ten je s rudochy jedna ruka, a tak nám u nich nezajistí poklidný kopání. A pokud přijme nabídku na spolupráci, tak to bude na nás jen taková habaďůra.“</p>
<p>„Fuj! Kamarádíček rudejch tlam,“ ozval se jeden z chlapů ležících na kavalci. „Taková sketa je schopná jim hned všechno vyžvanit a poštvat je na nás.“</p>
<p>„To jim jako šéf nabídnul, aby pro nás makali? Já bych je oba akorát tak šoupnul do díry, ať kopou, dokud neskapou,“ přisadil si Stanley.</p>
<p>„Kdepak, to by nebylo dobrý,“ vzal si slovo opět stopař. „Arctic Bismarck má spoustu známých, a ti by ho mohli přijít hledat. Nejlepší bude to udělat tak, jak jsme to vymysleli se šéfem. Nechat je odjet a za táborem je picnout ze zálohy. Já se už potom postarám, aby to vypadalo, že to udělali indiáni, a když ty dva bude někdo hledat, tak ať je najde s důkazy, že to byli rudoši, kteří si neberou servítky a berou skalpy bílejm, kamarád, nekamarád.“</p>
<p>„Jó, to je skvělý nápad, tak na to si musíme připít, chlapi.“</p>
<p>Muži v místnosti natáhli ruce s hrníčky směrem k lahvi.</p><empty-line /><p>Kovář otevřel oči do naprosté tmy a vnitřní instinkt mu napověděl, že bude něco málo před třetí hodinou ranní. Welzl spokojeně odfukoval, a tak ho John nechal spát. Na následnou práci ho nepotřeboval. Vymotal se z dek a dobře se oblékl, aby mu bylo teplo, ale zároveň aby si zachoval co největší pohyblivost. Otevřel dveře na malou skulinu, a když si byl jistý, že nikdo blízko nestojí, proklouzl do mrazu.</p>
<p>Pohybovat se těsně podél srubu bylo někdy kvůli sněhu navátému na jeho stěny složité, ale JFK se držel ve stínu a našlapoval opatrně, aby způsobil co nejméně hluku. Žhnoucí konec cigarety v přístřešku u kotců potvrdil Kovářovu domněnku, že psi bude hlídat ozbrojený chlap. Uvědomoval si, že se mu nepodaří nepozorovaně dostat ke kotcům, aniž by začali psi štěkat. Opravdu nebude jednoduché se z tábora ztratit, musí vymyslet něco jiného a kotcům se přitom musí vyhnout velkým obloukem, aby ho nezavětřil jediný psí čenich a nevaroval hlídače. Bude potřeba vyvolat nějakou paniku, něco, co odvede pozornost mužů z tábora. Zrak mu padl na velký srub a dostal nápad.</p>
<p>Celou situaci komplikoval další strážný, který neustále procházel táborem. Vyšlapaná cestička prozrazovala jeho trasu, a tak si Kovář vytipoval nejlepší místo k přepadení. Přitisknutý zády ke stěně chaty čekal, až projde kolem něj.</p>
<p>Neuběhlo ani pět minut, když uslyšel šoupání kroků a křupání sněhu pod nohama. Strážný zachumlaný do kožichu tupě kladl jednu nohu přes druhou a myslel na horký čaj a teplo kamen, kde si ohřeje zmrzlé ruce, až ho vystřídají. Prošel kolem rohu, za kterým se ukrýval Kovář, a pokračoval stereotypně po vyšlapané cestičce. John se odlepil od zdi, přiblížil se k němu a bodl ho pravou rukou do krku. Zabořil čepel přes vlněnou šálu do měkké lidské tkáně a trhnutím doleva přeťal průdušnici, aby strážný nevydal ani hlásku. Ustoupil stranou a tělo se sesunulo do sněhu, zbarvujícího se do ruda gejzírem krve. Byl rád, že se na průzkum vydal bez Welzla, kterému by určitě tohle zabití rozhodilo interní mravní kodex. Bezvládné tělo uchopil za kožešinový kabát a odtáhl do stínu. Posbíral všechny zbraně a na krvavou skvrnu naházel trochu sněhu.</p>
<p>Připlížit se nepozorovaně až k velkému srubu byla pro Kováře hračka. Opatrně otevřel nijak nezajištěný vchod a okamžitě se na něj vyvalila vlna tepla a zápachu nemytých lidských těl. Protáhl se dovnitř a křídlo vrat za sebou přitáhl. Prostor slabě osvětlovala jediná olejová lampa. V rohu u malých kamínek v sedě na bedně klimbal dozorce zachumlaný do deky. Prostředkem velkého srubu byl vodorovně zakotvený trám, ke kterému byly vleže za ruce připoutány asi čtyři desítky ubožáků. Otroci leželi na neohoblovaných fošnách namačkáni na sebe, kvůli nedostatku místa i kvůli sdílení tělesného pod chatrnými přikrývkami. Zadní stěnu srubu tvořila holá skála a v protějším rohu tušil temný otvor do sluje, ze kterého vykukoval malý hornický vozík.</p>
<p>Kovář pomalu vykročil, došlapoval jemně a opatrně podél zdi, aby se dostal hlídači do zad. Rychle dokončil několik kradmých kroků a pevně mu zahákl pravou ruku kolem krku. Nic netušícího dozorce prudce strhl k sobě a celou svou vahou nalehl na jeho tělo. Volnou dlaní mu škubl hlavou, až hlasitě zapraskal zlomený vaz.</p>
<p>JFK zaostřil zrak a napjatě poslouchal. V zorném poli nic podezřelého neviděl, hlídač tu musel být opravdu jen jeden. Bez obav se přesunul ke spoutaným otrokům.</p>
<p>„Chcete svobodu?“ zašeptal do šera a v záři lampy zahlédl záblesk desítek zvědavých očí.</p>
<p>„Chceš se nám vysmívat, pane?“ zachroptěl otrok, který nepostřehl smrt dozorce. „Jsme k smrti utahaní, tak nás nech v klidu odpočívat. Týrat nás můžete zase až ráno.“</p>
<p>„Jak se jmenuješ?“ vycítil John z otroka, který promluvil, vůdčí osobnost.</p>
<p>„Jsem Bishop.“</p>
<p>„Nabízím vám svobodu. Hlídač je mrtvý. Můžu vám přeříznout pouta a budete volní.“</p>
<p>„Ale jakou svobodu nám nabízíš?“ pokračoval otrok, který napínal zrak do šera na mrtvé tělo hlídače. „Máme utíkat, aby nás potom chytali a stříleli jako zvěř? Tak to si strč za klobouk, chlape.“</p>
<p>„Asi nevíš, kde jste, Bishope. Jste na Aljašce v indiánském teritoriu. Tady vás drží v otroctví neoprávněně.“</p>
<p>„Máš pravdu, že nevím, kde jsme. Vylodili nás na pustém pobřeží. Hnali nás přes hory až na tohle místo, ale co z toho? Máme se na otrokáře vrhnout holýma rukama?“</p>
<p>„No tak nic. Myslel jsem, že s vámi bude řeč. Pár zbraní tu mám od strážných, co jsem zabil. Mohli jste se odsud dostat do civilizace a žít tu na severu jako lidi, ale když tu chcete chcípnout jako zvěř, spoutaní a sedření, tak se s vámi loučím.“</p>
<p>„Počkej!“ sykl Bishop. „Myslíš to vážně? Proč to sakra děláš?“</p>
<p>„Mám své důvody. Clemenza a jeho chlapi mě a mého přítele odsud taky nepustí živé. Když vás pustím, vyvolám zmatek a utečeme odsud. Vy máte velkou šanci je překvapit a zvítězit.“</p>
<p>„Jsi mazaný, chlape, můžu vědět tvoje jméno?“</p>
<p>„John Francis Smith. Tak co, dohodneme se?“</p>
<p>JFK nečekal na odpověď a přeřízl Bishopovi provaz, který mu poutal ruce k trámu. Nůž pak do trámu zabodl.</p>
<p>„U kamen leží mrtvý strážný. Vezměte si jeho zbraně. Další jsou za dveřmi srubu a taky jsem tu viděl sekeru a plno nářadí, které můžete použít. Dál už je to na vás.“</p><empty-line /><p>„Vstávejte, náčelníku!“ třásl John starým polárníkem, aby ho probudil.</p>
<p>„Ježišmarjá, co se děje?“</p>
<p>„Odcházíme. Za chvíli tu vypukne zmatek. Vezmeme si zásoby a jdeme pro psy.“</p>
<p>„Co se stalo? Jaký zmatek?“</p>
<p>„V tom velkém srubu byli opravdu otroci. Pustil jsem je na svobodu. Za chvíli bude tábor v jednom velkém chaosu.“</p>
<p>„Pustil jsi je? Ale co když jsou mezi nimi zločinci?“</p>
<p>„Clemenza a otrokáři taky nejsou zrovna nejčistší a je mi jedno, kdo z otroků co spáchal. Teď mají šanci začít nový život a záleží jen na nich, jak se k tomu postaví.“</p>
<p>Kovář snadno pažbou revolveru urazil chatrný zámek na dveřích oddělujících výdejní část od skladu.</p>
<p>„Co to děláš? Nemůžeme to přeci ukrást,“ zoufal si Welzl, který si nikdy nevzal něco, co mu nepatřilo.</p>
<p>„Jestli na tom trváte, tak zaplatím,“ hodil JFK několik mincí na dřevěnou podlahu. Nemusel se dlouho rozhlížet a našel balíky se sušenými rybami. Uchopil dva za režné provazy, kterými byly staženy, a dral se ze skladu. Welzl už stál u vchodu, připravený vyrazit do mrazu.</p><empty-line /><p>V noclehárně už všichni spali, jen jediná lampa slabě osvětlovala dva muže, kteří čekali na to, až budou muset vystřídat své kolegy venku na hlídce. Kvůli krátkým intervalům mezi službami se jim nevyplatilo lézt do postele. Dřímali u stolu a občas usrkli horký čaj z hrnku, který svírali mezi dlaněmi.</p>
<p>„Prásk!“ třeskl výstřel a střepy z jediného okna na srubu se rozletěly po celé místnosti. Jeden z dozorců se držel za prsa, na kterých se mu zvětšovala krvavá skvrna. Zasípal prosbu o pomoc a zhroutil se na lavici. Muži vyděšeně vyskočili z lůžek a nastal nepopsatelný zmatek. Kácely se stoly, lavice, všechno se válelo po zemi, muži se hrnuli ke zbraním. Po dalším výstřelu vykřikl další zasažený muž. Olověná kule mu roztříštila rameno a hlasitě sténal opřený o zeď.</p>
<p>Stopař Lynx duchapřítomně vyskočil a bleskurychle zhasl lampu. Místnost se okamžitě ponořila do tmy.</p>
<p>Clemenza ve vedlejší chatě se po prvních výstřelech vrhl pardálím skokem z postele do temného kouta světnice a sáhl po pušce opřené o skříň. Připlížil se ke dveřím a malou škvírou vyhlédl ven. Na bílém sněhu viděl siluety lidí oblečených do špinavých hadrů.</p>
<p>„Otroci jsou venku!“ zařval Clemenza do tmy a vystřelil na jednu z postav před sruby.</p>
<p>„Na ně! Zažeňte ty psy zpátky do díry!“ zahuhlal Stanley a vyrazil se zbraní v ruce ke dveřím.</p>
<p>Muži se s nadávkami hnali za ním ven ze srubu. Hned za prahem roztříštila hornická motyka Stanleyovi lebku, další dozorce si naběhl na nůž a padl jako podťatý strom. Ostatní se protlačili ven a někteří stačili vystřelit ze zbraní, než se rozpoutal boj muže proti muži na zasněžené ploše. Jen stopař Lynx zůstal dřepět u zárubní dveří a pozoroval situaci před sruby.</p>
<p>„Zavřete a zabarikádujte dveře!“ rozkázal za jeho zády Clemenza, který prošel spojovacími dveřmi mezi sruby. Za ním se vystrašeně krčil malý skladník.</p>
<p>Dveře bouchly, jak je stopař přirazil, zapadla závora a Clemenza začal tlačit první dřevěné lůžko k čelní zdi. S pomocí stopaře zvedl postel a zatarasil okno. Další kusy nábytku se vršily na stěnu s vchodem a oknem.</p>
<p>„Vezměte si pušku a vylezeme nahoru!“ rozdával další instrukce šéf tábora. „Shora je budeme odstřelovat jako králíky.“</p>
<p>Stopař Lynx uchopil krátký žebřík, vstrčil ho do otvoru ve stropě a vyšplhal na půdu. Clemenza a skladník ho následovali.</p>
<p>„Budete nabíjet zbraně!“ houkl Clemenza na vyděšeného skladníka a strčil mu do ruky pušku a pytlíky s municí. „Prach, kule a sekané olovo,“ ukázal na jednotlivé váčky a zalehl s masivní dvouhlavňovou brokovnicí vedle stopaře k malému okénku. Musel ji opřít o hranu okna, zamířil a vystřelil do bojujícího davu.</p><empty-line /><p>Na dřevěné věži spěšně nabíjel pušku strážný, zimou a nervozitou se mu třásly ruce. Zatím stačil vystřelit celkem třikrát, ale podle situace, o které měl jasný přehled, věděl, že je to žalostně málo. Clemenzovi muži byli sice lépe vyzbrojeni, ale vzbouřencům hrál v jejich prospěch moment překvapení a touha po svobodě.</p>
<p>Muž na věži už nabít nestačil, viděl, jak se na něj přes zábradlí sápe špinavý chlap s dřevorubeckou sekerou. Pažbu pušky vrazil šplhajícímu vzbouřenci doprostřed obličeje a ten se s křikem zřítil z věže. Další osvobozený otrok s nožem mezi zuby se už ale přehoupl na ochoz. Přiskočil ke strážnému a dvěma rychlými bodnutími ukončil jeho život. Vzbouřenec lačně sáhl po pušce mrtvého muže.</p><empty-line /><p>Psi štěkali a skákali v kotcích jako šílení, vydrážděni hlukem boje. JFK prozkoumal okolní prostor, ale hlídače nikde neviděl. Musel se zapojit do konfliktu uprostřed tábora, nebo utéct do lesa. John vyprostil saně z přístřešku, zdálo se, že jsou všechny jejich věci v pořádku na svém místě. Připevnil spěšně dva balíky s rybami a Welzl vytahoval psy, aby je mohli co nejrychleji zapřáhnout do postraněk.</p>
<p>Psi dychtivě vyrazili vpřed, až se jim od tlap bíle prášilo. Bojovou zónu objížděli uctivým obloukem, Bishop jim sice slíbil volný průjezd, ale za všechny osvobozené otroky se zaručit nemohl. Tryskem míjeli skupinky zápasících mužů a nad Kovářovou hlavou zabzučela střela. JFK instinktivně stáhl hlavu mezi ramena a pobídl psy k větší rychlosti. Neuvažoval nad tím, jestli vypálil někdo z Bishopových vzbouřenců, nebo Clemenzových otrokářů. Dvoje saně konečně minuly konec nedostavěné palisády a těžařský tábor zůstal za zády Kováře i Welzla. Před nimi, kam až oko dohlédlo, byl sníh, sníh a zase jen bílý zrnitý sníh.</p><empty-line /><p>Clemenza pozoroval, jak jeho posledních pět mužů vzdoruje vzbouřencům. Stáhli se k sobě, obklopeni přesilou. Jeden z otrokářů odrazil útok sekerou, aby vzápětí protivníkovi rozrazil pažbou lebku. Upustil pušku potřísněnou krví a obnažil čepel tesáku. Věděl, že nemá nejmenší šanci, a přesto vyrazil s divokým výkřikem proti hrázi nepřátel.</p>
<p>„Musíme vypadnout,“ křikl Clemenza do ucha stopaři a odvrátil zrak od krvavého masakru.</p>
<p>Stopař Lynx pouze přikývl a začal ustupovat k otvoru s žebříkem. Sjel dolů do místnosti a počkal na Clemenzu se skladníkem. Neohrabanému Josému při sestupu uklouzla na příčce noha, spadl na podlahu a naříkal bolestí. Clemenza ho přeskočil a spěchal ke spojovacím dveřím do svého srubu.</p>
<p>„Počkejte. Nenechávejte mě tady!“ volal zoufale skladník.</p>
<p>Clemenza se ani neotočil. Vběhl do srubu, kde bydlel, vrhl se k podlaze v rohu světnice a odhodil medvědí kožešinu. Zvedl madlo poklopu skrytého vchodu do sklepení a skočil dolů jako první, následován Lynxem. Prostor byl tak nízký, že museli sklonit hlavy. Clemenza ukázal na malou truhlu a oba muži ji uchopili za držadla. Stopaře překvapila tíha truhly, ale to už Clemenza otevřel malá dřevěná dvířka v rohu sklepa a vedl ho do těsného tunelu. Šéf těžařů táhl truhlu za sebou, Lynx mu ji pomáhal tlačit a po kolenou se sunuli k východu, který se nacházel v křoví za palisádou. Nepozorovaně se protáhli roštím a ponořili se do hustého lesa. Stoupali lesem, námahou chrlili z nosních dírek proudy páry jako z rozjeté lokomotivy, ale nepolevili, aby byli co nejdál od vzbouřených otroků, prahnoucích po krvi tyranů.</p><empty-line /><p>Opojení z nabyté svobody z Bishopovy hlavy pomalu vyprchávalo a bývalý otrok začal počítat ztráty. Nebyla to veselá bilance, ze čtyřiceti dvou otroků přežilo jen patnáct, další tři byli těžce zraněni a v těchto těžkých podmínkách bez kvalitní lékařské péče neměli šanci přežít ani do následujícího rána. Z hlídačů a dozorců neušetřili vzbouřenci nikoho. Bez slitování dobili i všechny raněné a skladníka s vymknutým kotníkem rozsekali hornickými motykami přímo ve srubu.</p>
<p>„Ještě jednou to projděte a vezměte všechno, co budeme potřebovat, hlavně jídlo, cesta bude dlouhá,“ dával Bishop pokyny mužům, kteří bez protestů uznali jeho velení.</p>
<p>„Už víš, kudy pojedeme?“ zeptal se ho muž, který jako jediný z nich to trochu uměl se psy a vzal si na starost jejich zapřahání do saní.</p>
<p>„Nejblíž k pobřeží je to stále na jih,“ rozložil Bishop jednu z map, kterou našel v Clemenzově srubu. „Tady se musíme vyhnout horám, ty nezvládneme, a potom podél pobřeží, než narazíme na nějakou osadu. Dál uvidíme. Každý se už může vydat svou vlastní cestou.“</p>
<p>„Kam půjdeš ty, Bishope?“ zeptal se muž s čerstvým šrámem na tváři.</p>
<p>„Zůstanu tady na Aljašce. Země je to veliká pro všechny a my máme šanci začít znovu.“</p>
<p>„Já se chci vrátit domů, do Států.“</p>
<p>„Blázne. Bez papírů, že tě propustili nebo že jsi byl vykoupen, tě akorát chytí, a dobře víš, jak trestají uprchlé otroky.“</p>
<p>„Musím, mám tam rodinu. Dám si pozor, třeba mě nechytí. Jak jsi říkal, Bishope, na pobřeží se rozejdeme, každý za svým vlastním cílem.“</p>
</section>
<section>
<p><strong>7. VLČÍ STEZKY</strong></p><empty-line /><p>Ve dvě hodiny odpoledne uháněli JFK a Welzl bílou pustinou a ani jeden z nich už nemyslel na včerejší boj v těžařském táboře. Sytě modré nebe je uchvacovalo svou majestátností a vzdálené vrcholky hor se teď zdály v mrazivém slunečním jasu na dosah ruky. Z okouzlení čarokrásnou přírodou je vytrhly až stopy saní, které jim nečekaně zkřížily cestu před skalní soutěskou.</p>
<p>„Běloši,“ prohlásil polárník, když si stopy prohlédl. „Nejméně sedmery saně.“</p>
<p>„Pojedeme za nimi, nebo se vydáme jinou trasou?“ zajímalo Kováře.</p>
<p>„Jiná cesta není. Museli bychom se hodně vracet a ztratili bychom spoustu času. Stopy jsou pár hodin staré, myslím, že je v soutěsce určitě nedoženeme a za ní se můžeme vydat jinudy a vyhnout se jim.“</p>
<p>Muži pobídli psy a pokračovali v cestě mezi svahy, které rostly do skal svírajících údolí pod sebou. Dvě hodiny drželi směr podél zmrzlého potoka, zapadlého hluboko mezi skalními hřbety, když údolíčkem nečekaně otřáslo nezvyklé zahřmění narušující posvátné bílé ticho. Zlověstný hukot oznamoval blížící se chřtán bílé smrti jménem lavina. Masa sněhu a kamení se nezadržitelně řítila z hory. JFK si byl vědom smrtelného nebezpečí a jeden pohled na valící se vlnu sněhu mu potvrdil nepopiratelný fakt, že nemůže uniknout. Dvěma švihy nože přeťal psí postroje a strhl saně na stranu. Skočil za převržený náklad a pokusil se ještě na poslední chvíli zahlédnout ve vířícím sněhu Jana Welzla. Ten se marně pokoušel se svým spřežením uniknout běsnící ledové bariéře. Kováře obrovská síla strhla i se saněmi a vláčela ho několik metrů po zemi. Chtěl se přívalu vzepřít, ale poznal, že na to jeho síly nestačí. Lavina dopadla a pohřbila dno soutěsky pod bílou peřinou.</p><empty-line /><p>JFK se pokusil otevřít oči, neslyšel a neviděl nic. V okamžiku, kdy na něj lavina padla, podařilo se mu skrčit do klubíčka a rukama si před obličejem vytvořit malou vzduchovou kapsu. Teď nesměl propadnout panice. Věznil ho těžký, mokrý sníh. Cítil tlak na prsou, nemohl se pořádně nadechnout, ale věděl, že se dá pod sněhem přežít, a tak dýchal pomalu. Odhadoval, že může vydržet tak dvě, nanejvýš tři minuty, než ztratí vědomí. Podařilo se mu uvolnit ruku ze sněhového sevření a snažil se zorientovat. Napnul svaly a koordinovanými pohyby se snažil uvolnit ruce a nohy a vyhrabat se holýma rukama vrstvou sněhu k čerstvému vzduchu. Plíce se mu už chtěly roztrhnout, blížila se smrt. Konečně hrábl rukou do prázdna a prorazil průduch na povrch. Do tváře mu zavanul lahodný horský vzduch. Tvrdý výcvik a živočišný instinkt ho zachránily, znovu plivl smrti do tváře a přežil.</p>
<p>John klečel a rozhlížel se kolem sebe. Krystalky sněhu se třpytily v ostrém slunci. Hledal sebemenší stopu, která by mu napověděla, kde by mohl být Jan Welzl. Koutkem oka zavadil o tmavou skvrnu na sněhu. Zaostřil zrak a poznal polárníkovu rukavici. Zmobilizoval poslední síly a co nejrychleji překonal vzdálenost, která ho dělila od Welzlova svršku. Netušil ani v nejmenším, jestli je jeho společník zrovna pod tímto místem, ale v duchu poprosil štěstěnu, ať stojí na jeho straně, a začal hrabat. Holýma rukama zuřivě odhazoval sníh. Nejdřív zavadil o mrtvého psa zamotaného v postrojích, ale nakonec se mu podařilo najít Welzlovo tělo. Nejdřív mu smetl sníh z tváře a vyprostil polovinu těla. Pokusil se nahmatat tep, ale měl tak zmrzlé ruce, že sám necítil prsty. Štípl Welzla do tváře a ten otevřel oči.</p><empty-line /><p>Stopař Lynx namáhavě klopýtal hustým lesem až k místu, kde na něj čekal Clemenza schoulený na truhle.</p>
<p>„Už jsou pryč,“ konstatoval stopař. „Z našich nikdo nepřežil, otroci všechny zabili, nikoho neušetřili.“</p>
<p>„Vrátíme se, mám hlad a je mi zima.“</p>
<p>„Jo, musíme dolů, ale nepočítejte, že se nadlábnete. V táboře nic nezůstalo, všechno vydrancovali a vzali s sebou.“</p>
<p>„Svině!“ vztekal se Clemenza.</p>
<p>Truhlu tahali za sebou po zmrzlém sněhu. Neměli dost síly na to ji nést. Sníh jim padal do do očí, do uší, za krk, vířil všude kolem. Byla jim obrovská zima, při útěku neměli čas se dostatečně vystrojit a vzduch štípal, až se třásli na každém kroku. Clemenza už chtěl propadnout panice, že jdou špatným směrem, že zabloudili a zmrznou v lese. Když se konečně rozestoupily stromy, poznal první srub a zaplašil děsivé myšlenky, ale jen na okamžik. Stopař ho neomylně dovedl do opuštěného, mrtvého tábora. Všude kolem se povalovala mrtvá těla v polohách, jak je dostihla smrt.</p>
<p>„Zatopíme ve vašem srubu,“ prolomil tísnivé ticho stopař, „je nejmenší a brzo se zahřeje.“</p>
<p>Clemenza táhl těžkou truhlici za Lynxem. Přetáhl ji přes práh a hnal se do skříně pro kožich. Byla prázdná. Vztekle do ní kopl a vyběhl ven, aby stáhl kabát z některého mrtvého. Šlo to těžko, těla byla ztuhlá mrazem a musel jednomu ze svých bývalých mužů zlomit obě ruce, aby kabát získal.</p>
<p>Lynx přivřel spojovací dveře do noclehárny a vrhl letmý pohled na krvavou hromádku masa uprostřed místnosti. Skladník José zemřel hroznou smrtí, rozsekán motykami, jeden z nástrojů vraždy potřísněný krví ležel kousek od jeho znetvořeného trupu. Vzbouřenci neměli slitování s nikým, kdo patřil k otrokářům. Odplivl si znechuceně do kouta a nachystal dřevo do kamen. Za chvíli bylo ve srubu teplo.</p>
<p>Prohledali celý tábor a shromáždili ve srubu vše, co by mohli potřebovat a nebylo zničeno. Nebylo toho moc, trochu střeliva, nějaké deky, teplejší oblečení. Když Clemenza procházel vybílený sklad, postřehl ve škvíře mezi prkny žlutý záblesk. Špičkou nože vydloubl zlatou minci, kterou si prohlédl. Durand a Smith, Smith a Durand četl na ražbě. Smith byl přece jeden z těch dvou chlapů, co tu nocovali. Nepochyboval, že oni mají prsty v osvobození otroků. Vztekle sevřel minci v dlani.</p>
<p>Lynxe nejvíc štvalo, že byli pryč psi, všechna zvířata si vzali vzbouřenci na cestu z divočiny. Pod přístřeškem zůstaly jen jedny polámané saně, původně určené ke spálení. Clemenza se vrhl do jejich oprav a zálesák Lynx se pokusil ulovit něco k jídlu. Stopař do večera střelil jenom hubenou lišku, kterou stáhl z kůže a začal připravovat večeři.</p>
<p>„Ráno musíme vyrazit,“ spustil Lynx. „V celém kraji není ani králičí bobek, natož nějaké maso. Do jara na záchranu čekat nemůžeme, jestli nechcípnem hlady, tak nás tu objeví rudoši. Podařilo se vám spravit ty zatracený saně?“</p>
<p>„Podařilo. Škoda, že nemáme žádné psy, takhle budeme muset táhnout saně sami.“</p>
<p>„Povezeme i tu truhlu? Je pořádně těžká. Co je v ní? Zlato?“</p>
<p>„Jo, zlato,“ přiznal neochotně Clemenza. „Co jiného?“</p>
<p>„Vrátíte zlato společnosti?“</p>
<p>„Samozřejmě. Zlato patří jim,“ nezaváhal Clemenza.</p>
<p>„Kolik tam toho může být? Podle toho, jak je bedna těžká, děleno dvěma by nám to vystačilo na pěkně dlouhý živobytí.“</p>
<p>Chvíli bylo ticho a bylo slyšet jen praskání ohně v kamnech. Lynx se zvedl, aby zkontroloval maso na plotně, a ani nepostřehl Clemenzův stín, který se mihl za ním. Clemenza zabořil stopaři nůž do beder. Lynx zasténal a padl na kolena. Clemenza vytáhl tesák z rány, zaklonil levačkou stopařovu hlavu a pro jistotu mu podřízl hrdlo od ucha k uchu. Krev se vyřinula na kamna a výhrůžně zapraskala na rozžhavené plotně. Lynxovo tělo bouchlo o podlahu.</p>
<p>„Já ti dám dělit dvěma, parchante. Zlato je jen moje a s nikým se dělit nebudu,“ křičel jako smyslu zbavený Clemenza, přecházel nervózně po světnici a otíral krvavou čepel o rukáv košile. Moc dobře věděl, že i kdyby zlato vrátil společnosti, ta by zvážila vyslat další výpravu, ale Clemenzu by určitě nepověřili jejím velením. Mohl by nanejvýš dělat průvodce nebo hlídače otroků.</p>
<p>„A za to můžou ti dva,“ řval na mrtvého stopaře. „Dědek Bismarck a ten Smith, ale já si ty svině najdu a budou litovat. Moc litovat!“</p><empty-line /><p>Starý polárník ležel schoulený a zabalený v kožešinách u ohně. JFK kontroloval věci, které se mu podařilo najít a zachránit. Kromě zápalek a revolveru, který měl u sebe, a nože, který zase zůstal ve Welzlově pouzdře, vyhrabal ze sněhu pouze jednu pušku, plechový hrnek, jednu sněžnici, několik kožešin a balík sušených ryb určených jako krmivo pro psy. Ryby na ohni smrděly příšerně, ale zatím to byl jediný přísun energie, který měli, a tak byl velký přepych ohrnovat nad nimi nos. Welzl nevypadal dobře, stěžoval si na bolest ruky a celého boku. Jestli měl nějaká žebra zlomená, měl štěstí, že žádné neprorazilo plíci. Ruku mu zavěsil provizorně do šály. Chápal bezvýchodnost situace. Bez psů a bez zásob, uprostřed divočiny, stovky kilometrů od nejbližší civilizace.</p>
<p>„Není tu někde v okolí nějaké indiánské tábořiště?“ zeptal se s nadějí v hlase JFK. „Potřebujete, aby vás někdo ošetřil.“</p>
<p>„Nevím o žádném,“ zamumlal do deky Welzl. „Budeme se muset vydat na východ. Asi tři dny jízdy odsud má přítel Emerson liščí farmu, kterou využívá naše společnost jako obchodní stanici.“</p>
<p>„Tři dny jízdy? To bude nejmíň sto padesát kilometrů odsud. Jak dlouho to můžeme jít pěšky, týden? Deset dní?“</p>
<p>„Tak nějak. Za dobrého počasí.“</p>
<p>„Do háje,“ ulevil si JFK. Cítil, že mu čas dává nůž na krk, s takovou by nemusel najít Černou skálu včas. „Jak se cítíte? Budete zítra ráno schopen cesty?“</p>
<p>„Určitě. Hele, zkus ještě vyhrabat pár řemení ze spřežení, ukážu ti, jak se vyrábí sněžnice, já to s tou pochroumanou prackou nedokážu a bez sněžnic bychom daleko nedošli.“</p>
<p>„To má zatím čas, poohlédnu se po okolí a pokusím se něco ulovit. Z toho žrádla pro psy se mi zvedá žaludek.“</p>
<p>„Dobře, synku,“ přikyvoval Welzl hlavou a pozoroval Kováře, jak mizí v lese.</p><empty-line /><p>JFK měl sice v úmyslu ulovit něco čerstvého k jídlu, ale taky ho zvědavost hnala na vrchol soutěsky. Měl podezření, které mu nedalo spát. I když věděl, že ho to bude stát spoustu sil, vyškrábal se až na vrchol, na římsu, odkud se spustila lavina. Prohledal celé okolí a při průzkumu narazil pouze na jednoho králíka. Bylo mu líto plýtvat municí na takový kousek masa, který je oba sotva zasytí, ale nakonec ho jednou ranou skolil. S ušákem v ruce se vrátil k Janu Welzlovi, srkajícímu z malého plecháčku vodu, kterou rozpustil nad ohněm.</p>
<p>„Hned ho stáhnu a půjde nad plamen,“ zamával Kovář králíkem v ruce. Obratně zvířeti nařízl kůži a celou kožku naráz stáhl. „Byl jsem se podívat nahoře,“ nadhodil.</p>
<p>„Jestli jsi tam hledal zájezdní hostinec, hochu, tak sis mohl ušetřit námahu a zeptat se nejdřív mě, haha,“ vracela se Welzlovi dobrá nálada.</p>
<p>„Něco jsem přeci jen zjistil.“</p>
<p>„Co?“</p>
<p>„Někdo tu lavinu odpálil dynamitem.“</p>
<p>„Jsi si jistý?“</p>
<p>„Vy jste neslyšel ten výbuch před lavinou?“</p>
<p>„Nevím, možná jo, ale nějak si to nedokážu vybavit, ještě teď mi hučí v hlavě jak v parním kotli,“ lamentoval Welzl. „Sakra práce! A jak jsi poznal, že lavinu odpálili dynamitem?“</p>
<p>„Já si pamatuji, že jsem těsně před lavinou uslyšel mohutnou ránu, a když jsem se teď byl podívat nahoře, tak je část skály očouzená a odštípnutá. Na blesk z čistého nebe se mi věřit nechce. Navíc jsem tam našel stopy po sanicích.“</p>
<p>„Kdo a proč by to ale proboha dělal?“</p>
<p>„Viděl jste sám ty stopy před námi. Říkal jste, že jsou určitě od sedmi spřežení.“</p>
<p>„Ano, a bezesporu patří bělochům, protože indiáni nemají všechny skluznice úplně totožné a tyhle byly vyrobeny ve stejné manufaktuře.“</p>
<p>„Jsou to ti, co na nás podali falešné udání, že jsme špioni. Pokusili se mě zabít už v Seattlu, ale pořád mi nedochází proč. Teď se někdo z té bandy před námi vrátil a vyjel nahoru nad soutěsku.“</p>
<p>„Počkal, až se přiblížíme, a odpálil skálu dynamitem,“ doplnil Kováře Welzl.</p>
<p>„Je mi líto, že jsem vás dostal do téhle situace. Nejdřív podezření ze špionáže, útěk z vězení, a teď ta odpálená lavina.“</p>
<p>Jan Welzl zavrtěl nesouhlasně hlavou.</p>
<p>„Nesmysl, bylo to moje rozhodnutí, naopak ti musím poděkovat, žes mi zachránil život, synku. Ti chlapi ale musí mít na tebe hroznou pifku.“</p>
<p>„O tom Mauerseglerovi nevím téměř nic. Vypadá to, že za vším stojí hlavně on. Najal si Bella a jeho bandu, na které jsem narazil poprvé až v Seattlu, kde provozují gangsterské řemeslo. Tady na Severu se navíc zabývají pašováním alkoholu, vydělávají především u indiánů a ještě je obírají o zlato a kožešiny.“</p>
<p>„Sprostí lumpi. Těm my tady říkáme vlci severu, i když je takové oslovení pro tuhle sortu lidí ještě docela slabé a pro skutečné vlky urážející. Holt jsi musel těmhle šmejdům nějak zkřížit stezku, jinak si to nedovedu vysvětlit.“</p><empty-line /><p>Eric Bell přihodil další kousek dřeva do ohně a plameny zasyčely v reakci na jeho vlhkost jako tisíc hadích jazyků. Nervózně přejel palcem po ostří nože a vrhl pohled na Rosse O'Caseyho, který si k němu u ohně dřepl.</p>
<p>„Až nám ukáže, co máme naložit, tak toho smrada zabijem,“ začal Ross O'Casey konverzaci na téma Tříprsťák Mauersegler.</p>
<p>„Myslím, že to nebude tak jednoduché, určitě se nějak pojistil. Je ve střehu a tuší, že by k něčemu takovému mohlo dojít. I když se na něj vrhneme všichni, tak to někdo z nás odskáče.“</p>
<p>„Za to, co mi udělal, zhebne!“ zasyčel nenávistně Ross O'Casey a nemyslel ani tak na svůj rozbitý obličej při šarvátce v chatě, jako spíš na to, že přišel o reputaci neporazitelného rváče.</p>
<p>„Už víš, co si vzal Tříprsťák s sebou?“</p>
<p>„Jo, odvezl pár krabic dynamitu, čert ví na co. Je pryč přes tři hodiny a my tu dřepíme v mrazu. Co má zase ten parchant v plánu?“</p>
<p>„Všiml sis, jak včera v podvečer pozoroval ten sloup dýmu za námi?“</p>
<p>„Hm, to ne, nemůžu vystát ani pohled na něj. Ale ten dým jsem viděl. Někdo musel být za náma tak pár hodin jízdy.“</p>
<p>„Já ho pozoroval, trochu ho to vyvedlo z míry a na očích mu bylo vidět, že něco v hlavě promýšlí. Podle mě jel naproti těm, co jedou za námi,“ vysvětloval Eric Bell hromotlukovi.</p>
<p>„Kdo jede ksakru za námi?“</p>
<p>„Myslím, že ten Smith. Ten, co jsme ho sledovali a odrovnal v přístavu tři naše chlapy jako nic. Něco spolu mají ti dva, Tříprsťák a John Smith. V Anchorage jsem byl s Tříprsťákem na policejní stanici.“</p>
<p>„Fuj! U chlupatejch, jo? Proč?“ skočil mu Ross O'Casey do řeči.</p>
<p>„Dávali jsme na něj nějaké udání. Na Smithe, že je špion z Ruska. Evidentně ho to ale asi nezdrželo. Určitě jede na stejný místo jako my s Tříprsťákem.“</p>
<p>„Ale proč?“</p>
<p>„Nevím, možná oba ví o nějakém zlatém nalezišti a teď tam chce být každý z nich první.“</p>
<p>„To by bylo terno, kdyby to bylo zlato. Dovedeš si představit saně plné zlata? Sedmery saně plné zlata? Vlastně šestery, protože toho bastarda zabijeme.“</p>
<p>Eric Bell nechal Rosse O'Caseyho jeho snění o zlatě a snažil se odstranit led mezi prsty psích tlapek. Přerušilo ho zahřmění výbuchu, nesoucí se od skalisek.</p><empty-line /><p>Welzl se ohlédl za sebe, ani ne půl kilometru daleko slyšel rychle se blížící ryk vlčí smečky. V pravé ruce měl hůl, poraněná levá ruka visela v pásce z šály. Obličej měl od krve, samý škrábanec, jak se prodíral houštím. Ještě chvíli běžel sněhem, ale za chvíli už jen klopýtal. Dech mu namáhavě unikal z plic. Hůl mu vyklouzla z unavených prstů a on se ani nesnažil se pro ni sehnout. Lopotil se krok za krokem, až mu nohy vypověděly poslušnost a svalil se do sněhu.</p>
<p>„Musíme dál,“ vydal ze sebe JFK a podepřel polárníka, aby se postavil opět na nohy.</p>
<p>„Nech mě tady, synku, já už dál nemůžu.“</p>
<p>„To dokážete, náčelníku!“ povzbuzoval ho Kovář.</p>
<p>Welzl chtěl možná něco odpovědět, ale vyšlo z něj pouze zasípání, síly ho opouštěly rychle.</p>
<p>Kovář odložil pušku a poklekl vedle poraněného polárníka.</p>
<p>„Ještě kousek, k těm stromům, rozděláme oheň a budeme tam víc v bezpečí než na otevřené pláni,“ trval na svém JFK.</p>
<p>Vzpřímili se, John pod tíhou zraněného a vyčerpaného druha těžkopádně postupoval k vzdáleným stromům. Každý sval v jeho těle byl napjatý až k prasknutí, ale nebezpečí, které jim hrozilo, vnímal mnohem víc než téměř bezvládné Welzlovo tělo. Stihnou vůbec rozdělat oheň, než dorazí hladová vlčí smečka? I kdyby unikli vlčím tesákům a ukryli se na stromě, tak je čeká zdlouhavá smrt mrazem.</p>
<p>Ohlédl se. Rozeznal na dvacet tmavých siluet, které se hnaly po jejich stopě. Neměli nejmenší šanci to do lesa stihnout. Uvolnil sevření a Welzlova kolena se zabořila do sněhu. Poklekl vedle bezvládného těla, podíval se na vlky a přiložil pušku k líci. Zadržel dech a vybral si na mušku velkého jedince v předvoji smečky. Snad to zastraší ostatní vlky, kteří se ženou za ním. Vystřelil. Vůdce smečky se vymrštil do vzduchu a dopadl mezi ostatní vlky, kteří se začali rvát o mrtvé tělo svého druha.</p>
<p>Kovář zvedl Welzla ze sněhu a naložil si ho na záda, prázdnou pušku přitiskl loktem k tělu a co nejrychleji spěchal ke skupince stromů. Hostinou ze svého druha spíše rozdrážděná než nasycená zvířata pobíhala hladově sem a tam a čenichala, jako by hledala další potravu. Jeden z vlků usedl na zadek, zvrátil tlamu k obloze a vyrazil ze sebe táhlé zavytí. Vyzval smečku k další štvanici. Oba muži měli stromy téměř na dosah, přesto JFK věděl, že oheň nestihne rozdělat. V revolveru mu zůstalo šest nábojů, ten se dal ale použít jen z bezprostřední blízkosti, na dálku byl bezcenný.</p>
<p>Zaslechl táhlé bolestivé zavytí. Ohlédl se a uviděl dalšího poraněného vlka s šípem v trupu, svíjejícího se ve smrtelné agónii. Kovář sebou škubl, protože následoval ohlušující, rachotivý zvuk, který by JFK mohl klidně přiřadit i malé helikoptéře. Místo létajícího stroje ale zahlédl postavu v indiánských šatech, která se vynořila mezi stromy.</p>
<p>„A-hóóóó! A-hóóóó!“ křičel indián a točil v ruce nástrojem, který vydával podobný zvuk, který slyšel JFK v dětství o Velikonocích, když roztáčel řehtačku. Do všeho toho hluku se přidal štěkot psí smečky, která musela být nedaleko.</p>
<p>Vlci se seskupili do velikého houfu a neklidně pobíhali. Byli neobyčejně rozčílení a vyplašení z nezvyklé situace a nakonec raději tiše vyrazili na východ, pryč od malého lesíka. Poslední dlouhá a hubená těla dravců zmizela za terénní vlnou.</p>
<p>Indián už nekřičel a přestal vydávat i příšerný rachot. Jednoduchým gestem naznačil oběma, že ho mají následovat. Jan Welzl se opět zavěsil do Kováře a kráčeli ve stopách svého zachránce. Mezi stromy za hustým a jehličnatým podrostem zahlédli ležet už zklidněné psy, čekající na svého pána.</p><empty-line /><p>JFK a Welzl seděli v záři purpurových plamenů ohně, který rozdělal indián. Nabídl jim ze svých zásob kousky masa, ale doposud nepromluvil jediné slovo. Kovář mu tipoval tak kolem čtyřiceti let. I přes vrstvu oblečení bylo poznat, že to je silný a urostlý muž. Obličej s ušlechtilými rysy se silnou bradou a úzkými rty, tmavé lesklé oči prozrazující inteligenci, kterými lhostejně pohlížel na oba bělochy.</p>
<p>„Myslíte, že se s ním domluvíte?“ šeptal John Welzlovi.</p>
<p>„Já se domluvím na severu s každým. Ať je to Eskymák, indián anebo má hubu bílou jako čerstvý sýr, synku.“</p>
<p>„Mohl by nám pomoct dostat se na Emersonovu liščí farmu.“</p>
<p>Welzl promluvil na muže, který je zachránil před vlčími tesáky, nějakým pro Kováře neznámým nářečím. Indián nereagoval, a tak to starý polárník zkusil s jiným jazykem.</p>
<p>„Nemusíte se namáhat,“ promluvil znenadání indiánský lovec anglicky, měkce s výbornou výslovností. „Dokážu váš jazyk používat velmi dobře. Mohli byste mi vysvětlit, co hledáte v našich lovištích?“</p>
<p>„Dovolte nejdříve, abychom vám poděkovali za to, že jste nás zachránil. Snad vám víc napoví, když se představíme. Mně říkají Arctic Bismarck a tohle je můj přítel, John Smith.“</p>
<p>„Vy jste Arctic Bismarck? Tak proto hledáte Emersonovu stanici,“ přiznal indián, že poslouchal jejich předchozí rozmluvu. „Já se jmenuji Koogan a rád vás poznávám.“</p>
<p>JFK musel uznat, že pověst o Welzlově proslulosti na severu nelhala. I když si Koogan stále zachovával kamennou tvář, přeci se z rozhovoru vytratila prvotní strohost.</p>
<p>„Mohl byste nám pomoct dostat se na Emersonovu farmu? Byli bychom vám vděčni a náležitě se vám samozřejmě odměníme. Emerson a já jsme přátelé a obchodní partneři...“</p>
<p>„To nebude potřeba,“ přerušil Welzla Koogan. „Samozřejmě vám pomůžu. Emerson je poctivý obchodník, který nám dodává kvalitní zboží za naše kožešiny. Jeho přátelé jsou i mými přáteli a pověst Arctic Bismarcka je taky tady na severu známá. Je přítelem a poctivým obchodníkem pro všechny rudé muže.“</p>
<p>„Jsi velkorysý muž a skvělý válečník, tvůj kmen je jistě na tebe hrdý.“</p>
<p>„Jestli Arctic Bismarck dovolí, podíval bych se mu na to zranění.“</p>
<p>Koogan u táboráku obnažil Welzlovu poraněnou levou paži a celý bok. Ruka byla naběhlá, skoro černá, a nad pasem měl Welzl velkou krvavou podlitinu. Polárník se zatím rozvyprávěl, jak pod lavinou přišli téměř o všechno a málem i o život. Koogan byl synem kruté divočiny, a tak prohlídku prováděl velmi krutě, svíral a kroutil zraněnou paži, až vypravěč několikrát bolestivě zaúpěl.</p>
<p>„Žádná zlomenina,“ ujistil Welzla Koogan, když dokončil vyšetření. „Když bude ruka v klidu, bude dobrá. Tady je málem přeražené žebro,“ komentoval indián modřinu, která pro svůj tvar vypadala jako mapa tajemného ostrova. „Namažeme to a hned to bude lepší.“</p>
<p>Koogan vylovil ze saní malý váček s medvědím sádlem. Nabral na dva prsty ztuhlou hmotu a začal to roztírat po Welzlových poraněných žebrech.</p>
<p>„A už jsi ukázal tady indiánskému příteli ten dopis, co jsme našli?“ vzpomněl si polárník na mrtvého indiánského posla, kterého měli na svědomí bratři Robinsonovi.</p>
<p>„Ne, já na něj úplně zapomněl,“ začal Kovář prohledávat kapsy.</p>
<p>„No prosím, na všechno abych myslel sám. Věčně tu nebudu, synku, abych tě vodil za ručičku, haha.“</p>
<p>John vylovil z kapsy jemnou kůži popsanou znaky indiánského lidu a podal ho Kooganovi. Ten ho pečlivě rozprostřel a shlédl jeho obsah.</p>
<p>„Kde že jste to vzali?“ zvedl Koogan oči od popsané kůže na Kováře. JFK mu ve stručnosti řekl všechny okolnosti, které se dopisu týkaly.</p>
<p>„Děkuji, že jste ochránili tělo posla, který vezl tuto zprávu. Bude pohřben se všemi poctami jako válečník v háji mrtvých.“</p>
<p>Kovář byl sice zvědavý, jaké poselství doručoval mrtvý indián, ale Koogana se přímo nezeptal. Nechtěl být nezdvořilý a zbytečně vyzvídat. Koogan uložil zprávu ke svým věcem a už se k jejímu obsahu nevracel.</p><empty-line /><p>„Dál s vámi nepojedu,“ zastavil psí spřežení Koogan. Emersonova liščí farma a obchodní stanice v jednom stála na dohled. Tvořily ji tři roubené sruby tlačící se na sebe, jako by jim byla zima.</p>
<p>„Děkujeme ti, Koogane, opravdu nechceš, abyste si ty i psi odpočinuli na farmě?“ zeptal se Welzl.</p>
<p>„Ne, děkuji, ale lépe si odpočinu u ohně hořícího pod širým nebem než v domě bílého muže.“</p>
<p>Kovář s Welzlem šlapali sněhem ke srubům farmy, nad kterou se k nebi vznášel kouř z komína s příslibem brzkého tepla pro oba poutníky. Když jejich pach zbystřili psi, dali se do intenzivního štěkání. Šestý smysl Kovářovi napovídal, že něco není v pořádku.</p>
<p>„Proč nikdo nevyjde ven, když psi tolik vyvádějí?“ zeptal se JFK.</p>
<p>Z malých, na zimu zabedněných oken je nikdo nemohl zahlédnout, a jestli by se obyvatelé srubu chtěli přesvědčit, kdo zavítal do tohoto odlehlého kraje, museli vyjít ven, nebo alespoň otevřít dveře.</p>
<p>„To vážně nevím, spát v takovém kraválu nemůžou,“ snažil se nalézt nějakou odpověď Welzl. „Možná mají nějakou práci v lese, dříví do kamen není nikdy dost.“</p>
<p>Kovář viděl hromady dřeva kousek od srubu, a tak ho ta odpověď moc neuspokojila.</p>
<p>„Něco se mi na tom nelíbí, obejdeme farmu zezadu a zjistíme, jestli je tu všechno v pořádku,“ navrhl.</p>
<p>„Když myslíš, synku, tak jdi, já tu počkám, jsem nějaký utahaný,“ odvětil polárník.</p>
<p>JFK změnil směr, vydal se nalevo od farmy, ale po pár krocích zaburácel výstřel. Tělo Johna Francise Kováře zmizelo ve sněhové závěji.</p>
</section>
<section>
<p><strong>8. ŽIVÝ NEBO MRTVÝ</strong></p><empty-line /><p>Seržant Leclercq, strážník Willis a bratři Robinsonovi nemohli odtrhnout zrak od postavy, která jim vyšla vstříc od srubu. Pružná, štíhlá, zralá žena indiánského nebo eskymáckého původu s velkýma černýma očima, oděná v kožešinových kalhotách a lehké blůze přehozené přes ramena. V ruce držela dvouhlavňovou brokovnici, mířila k zemi, ale přesto byla připravena zbraň použít při prvním náznaku nepřátelství.</p>
<p>„Vítejte na naší farmě,“ vyslovila perfektně anglicky. „Jmenuji se Krystal, co vás sem přivádí?“</p>
<p>„Jsem seržant Leclercq,“ uklonil se lehce policista. „Velitel policejního oddělení v Anchorage, a toto je můj doprovod, dočasně pověření zástupci. Rádi bychom odkoupili nějaké zásoby a na chvíli si odpočinuli.“</p>
<p>„Jsou-li vaše úmysly čestné, tak přijměte pozvání do srubu,“ pronesla žena. „To je v pořádku, Harry,“ zvolala už směrem ke stavení.</p>
<p>Leclercq si teprve teď všiml, že je z pootevřených dveří srubu pozorovala další hlaveň pušky. Poděkoval za pozvání a začal s Docem a Fredem odstrojovat psy. Nachystali jim žrádlo a nahrnuli se do srubu jako velká voda. Přivítalo je příjemné teplo od kamen, a tak poutníci stahovali palčáky a svlékali teplé kabáty. S Krystal byl v místnosti dvanáctiletý chlapec, kterého představila jako svého syna Harryho. Posadili se ke stolu a hostitelka jim nalila čerstvý horký čaj.</p>
<p>„Máte farmu tak hluboko na indiánském území?“ zeptal se zvědavě Leclercq.</p>
<p>„Ano, farma patří panu Emersonovi, zaměřil se na chov lišek. Zároveň tu má stanici Severní obchodní společnost, která obchoduje především s indiány. Odkupujeme od nich kožešiny, takže máme každý rok opravdu pěkné množství těch nejlepších kožešin,“ vysvětlila Krystal.</p>
<p>„Vodíráte uzenáče vo zlato, co?“ utrousil Doc Robinson a hlasitě srkal horký čaj.</p>
<p>„Ne, jednáme s indiány čestně,“ rozhodla se přehlédnout urážku. „Odkupujeme převážně kožešiny, respektive je směňujeme za kvalitní zboží, jako jsou potraviny, pasti a...“</p>
<p>„Zbraně?“ nepřestal Doc útočit.</p>
<p>„Mohl byste se chovat k naší hostitelce zdvořile?!“ napomenul ho seržant. „Vaše poznámky nejsou na místě.“</p>
<p>Doc Robinson zmlkl, třel si zmrzlý nos a začal znovu srkat čaj.</p>
<p>„Madam, mám k vám prosbu. Pátráme po dvou nebezpečných zločincích, kteří uprchli z městského vězení v Anchorage. Víme, že míří k zimnímu ležení Kutchinů. Mohli se tu objevit někde v okolí, nevíte o nich nic?“</p>
<p>„Ne, za poslední měsíc jste první návštěva. Indiáni se zásobili před zimou a nalovené kožešiny začnou vozit až na konci lovecké sezóny.“</p>
<p>„Jsou to opravdu nebezpečné osoby, neskuteční arcilotři. Na jejich dopadení a předání úřadům, ať živých, nebo mrtvých, bylo vyhlášeno dvě stě kanadských liber.“</p>
<p>„To je dost peněz, ale jak jsem říkala, už několik týdnů se tu nikdo neukázal.“</p>
<p>„Vy jste tady sami?“ ozval se opět Doc.</p>
<p>„Momentálně ano, ale každým dnem by měl dorazit správce, který přiveze poslední zásoby na zimu.“</p>
<p>„Hmm,“ zavrčel Doc. „Myslím, že je čas vyrazit. Půjdeme s Fredem připravit psy na další cestu.“</p>
<p>Fred se zamračil a neochotně vstal ze židle. Nechtělo se mu z tepla do zimy, ale vždy dělal to, co mu řekl starší bratr.</p>
<p>„Mohl by nám chlapec ukázat, kde si můžeme doplnit zásoby?“ pohlédl Doc na Harryho. „Tady velitel zatím dohodne finanční záležitosti.“</p>
<p>„Jistě. Harry, otevři jim sklad, ať si pánové vyberou,“ pobídla Krystal syna.</p>
<p>„Běžte také, Willisi,“ pobídl Leclercq strážníka, „ať můžeme vyrazit a co nejdříve dopadnout ty lotry.“</p>
<p>Willis se nerad zvedl, doufal, že se zdrží déle. Začal se soukat do kabátu a přes hlavu si natáhl pouze tenký šál, aby mu nemrzly uši. Když vykročili podél srubu k odstaveným saním, pustil Doc Robinson Harryho i Willise před sebe, strčil loktem do svého bratra, dal mu znamení prsty, kterými si přejel po hrdle a ukázal na strážníka. Fred Robinson přikývl, a když procházel kolem naskládané hromady dřeva, sáhl po kusu masivní větve, zrychlil krok, aby dohnal Willise, a udeřil ho prudce do hlavy. Strážníkovi se podlomily nohy, Fred ho okamžitě strhl na zem a zalehl celým tělem, aby se nemohl ani pohnout. Provizorním dřevěným kyjem dostal mladý policista několik dalších ran do lebky. Zachroptěl, ruce a nohy sebou trhly v prudké křeči, než ochably a Willis zůstal nehybně ležet. Doc Robinson přiskočil k druhému mladíkovi, obemknul levou rukou Harryho krk, takže nemohl vydat ani hlásku, a pěstí pravé ruky ho udeřil do obličeje.</p>
<p>„Konečně. Už jsem myslel, že s nimi pojedeme až na severní točnu,“ prohodil Fred a odhodil krvavé poleno do sněhu.</p>
<p>„Kdepak, jen jsme čekali na tu nejlepší příležitost, bratříčku. Rychle mi pomoz svázat to děcko, je čas vyložit karty.“</p><empty-line /><p>Dveře se rozletěly dokořán a v nich stál Doc Robinson, zachumlaný v kožichu s kapucí přes hlavu a s puškou v ruce.</p>
<p>„Jsme připraveni vyrazit?“ zeptal se Leclercq. „Hned to bude, jen na sebe hodím kabát a můžeme pokračovat v cestě.“</p>
<p>„Nemusíte vůbec spěchat,“ zarazil ho Doc. „Zůstaňte pěkně sedět na prdeli a hlavně nešahejte na bouchačku.“</p>
<p>Doc Robinson vkročil do místnosti a mířil na seržanta puškou. Za ním se do místnosti protáhl jeho bratr Fred a vlekl spoutané tělo mladíka.</p>
<p>„Co jste mu udělali,“ vykřikla zděšeně Krystal, která zahlédla podlitinu na synově obličeji.</p>
<p>„Co to má znamenat, pane Robinsone?“ mračil se seržant Leclercq. „Takové chování si vyprošuji!“</p>
<p>„Hlavně klid,“ mávl Doc puškou směrem k hostitelce. „To znamená, že přebíráme velení. Vezmi mu, Frede, revolver.“</p>
<p>Fred poslechl svého bratra, přiskočil k policistovi a vyjmul mu revolver z pouzdra. Leclercq vrhl váhavý pohled na dveře srubu.</p>
<p>„Na toho smrkáče Willise nečekejte, o něho jsme se už postarali,“ vytušil Doc policistovy myšlenky. „Je konec honění v mrazu za těmi grázly, i když bych si na nich rád zchladil žáhu. Nebaví mě představa plahočení přes půl Aljašky s vidinou dvou stovek liber, které ani nemáte u sebe. Tady se napakujem, a bez námahy, viď, brácho.“</p>
<p>„No to jo!“ přitakal Fred.</p>
<p>„Dali jste slib! Slib policejního pomocníka,“ nechápal stále seržant vzniklou situaci.</p>
<p>„Strč si ten slib do prdele, fízle!“ uzemnil ho okamžitě Doc.</p>
<p>„No dovolte, jak se to chováte před dámou? Nehorázná drzost.“</p>
<p>„Před jakou dámou? Myslíš tu indiánskou šmudlu? No možná si ještě tu její pohostinnost vyzkouším pod její sukní.“</p>
<p>Na tahle slova nenašel Leclercq odpověď. Šokovaně hleděl na oba bratry a nedokázal si to ve svém omezeném úřednickém mozečku srovnat. Nekladl žádný odpor, když ho Fred spoutal a hodil do kouta k Harrymu a Krystal. Zajatci pozorovali, jak oba bratři prohledávají srub. Počínali si nesystematicky, takže se nejednou stalo, že prohledávali místa, která před chvílí prohlížel ten druhý. Rozhazovali a ničili při tom věci. Když nic nenašli ve srubu, pokračovali dál do skladiště. Tři zajatci jen tiše seděli na prkenné podlaze.</p>
<p>„Říkal jste, že pronásledujete nějaké nebezpečné zločince, a zatím jste dva přivedl s sebou,“ šeptla Krystal, i když ji nikdo z bratrů Robinsonových slyšet nemohl.</p>
<p>„Je mi to opravdu líto, madam,“ omlouval se zahanbeně seržant.</p><empty-line /><p>Neuběhly ani tři hodiny a Doc i Fred Robinsonovi vrhali na zajatce vražedné pohledy. Mimo hlavní obytný srub už stačili prohledat sklad, psí kotce a přeházet i hromadu dříví. Špinaví a upocení se vztekle osočili na spoutanou trojici.</p>
<p>„Tak konec srandy, čubko, kde je to zlato?“ cenil žluté zuby Doc na svázanou ženu.</p>
<p>„Jaké zlato? O žádném nevím,“ přesvědčovala ho Krystal.</p>
<p>„To zlato, o které tu odíráte takový očouzený huby, jako máš i ty. Nikdo tu nebude stavět takovou stanici, aby přitom nerýžoval bez práce. Nám je s bráchou jasný, že tohle je zlatej důl, jen nevede do podzemí, ale do kapes rudochům. Tak kápni pravdu po dobrým, nebo přistoupíme k drsnějším metodám.“</p>
<p>„Hehe,“ zachechtal se Fred, když si představoval, jak uplatňuje některou z drsnějších metod na Krystal.</p>
<p>„My tady opravdu žádné zlato nemáme. Občas indiáni zaplatí zlatým nugetem nebo prachem, když potřebují zásoby a nemají dost kožešin, ale to je opravdu výjimečně a poslední zlato odvezl správce do města.“</p>
<p>„Blafuje,“ kývl Doc na Freda, ale viděl, že on na něj jen nechápavě kouká. „Kecá, nečum a vem si ji do parády, ona nám ještě ráda řekne, kde to schovávaj.“</p>
<p>Fred chytil Krystal za rameno a táhl ji přes celou místnost do protějšího rohu srubu. Žena se bránila, kousala, kopala, až se v jednu chvíli Fredovi vytrhla. Ten ji ale znovu uchopil a pokračoval k cíli do temného kouta. Doc se jen pobaveně pochechtával, přemýšlel, že si taky užije svoje, a když ta ženská nezačne zpívat zlatou písničku, tak si vezme do parády jejího synáčka a ona se bude pěkně koukat, jak mu seká prsty jeden po druhém. Fred stále zápasil s Krystal, která nezapřela divokost v krvi a bránila se, co jí síly stačily. Uhýbala jeho ranám, vzpínala se, i když věděla, že nemá šanci a nakonec ji ten odporný chlap přemůže. Už se mu podařilo rozpárat Krystal kalhoty a začal je kousek po kousku stahovat. Nemohl odtrhnout oči od odhalené snědé pokožky, když ucítil nepříjemný kopanec do zadku.</p>
<p>„Někdo tady je, Frede,“ sykl mu za zády Doc. „Neslyšíš, jak psi vyvádějí jako pominutí?“</p>
<p>„Za chvíli budem pokračovat,“ řekl Fred ženě pod sebou, vrazil jí facku a vztyčil se z pokleku. Doc už držel v ruce pušku a pozoroval krajinu malou škvírou z pootevřených dveří. Z kopce nad farmou viděl přicházet Kováře a Welzla.</p>
<p>„No to mě podrž, vždyť to jsou ti dva, co nám spálili v lese saně,“ předával Doc informaci bratrovi. „My se za nima ženem tady s policajtem po všech čertech, a oni nám nakonec sami vběhnou do náruče. Tak tomu říkám zabít dvě mouchy jednou ranou.“</p>
<p>„Napal to do toho velkýho chlapa, ten dědek nám neuteče,“ kibicoval Fred. „Počkej, až přijde blíž, a pak ho sejmi na jistotu.“</p>
<p>Doc přiložil líc k pažbě a srovnal oko, hledí, mušku a cíl do jedné roviny. Najednou ten velký chlap, co jim způsobil všechny potíže, něco zavolal něco na toho starého za sebou a prudce změnil směr. Nešel přímo ke srubu, ale vydal se souběžně s farmou. Doc se zalekl, že mu zmizí z dohledu, a zmáčkl spoušť. Zaburácel výstřel a Kovářovo tělo se skácelo do bílé peřiny. Welzl po výstřelu instinktivně zalehl k zemi.</p>
<p>„Dostals ho, jo, dostal,“ radoval se Fred. „Ještě toho tlustýho dědka.“</p>
<p>„Ten starej se schoval,“ kontroloval situaci Doc, vrazil pušku bratrovi, aby ji nabil, a vytáhl Leclercqův revolver. „Dlouho ale ležet ve sněhu nevydrží.“</p><empty-line /><p>John Francis Kovář ležel na sněhu a cítil, jak mu do celého těla proniká chlad. Kulka z pušky neškodně proletěla kolem něj, ale stejně na téhle situaci nebylo nic záviděníhodného. Kontakt se zmrzlou zemí mu mohl zkroutit ruce, které bude v nadcházejícím boji potřebovat. Ohlédl se na polárníka, Welzl také zalehl k zemi. To je dobře, ale jak dlouho to vydrží zraněný a unavený muž, si netroufal tipovat. Musí jednat, nemůže čekat, až si pro ně přijdou. Začal se opatrně plazit sněhem směrem ke kůlně se dřevem. Pušku nechal ležet ve sněhu, překážela by mu, musí se spolehnout pouze na revolver. Za chvíli měl krystalky sněhu za krkem, v rukávech a na strništi se mu taky vytvořila ledová krusta.</p>
<p>Doc Robinson vyšel z chaty, v pravačce držel revolver a druhou rukou přidržoval Krystal za paži tak, že musela stát těsně u něj a částečně ho kryla.</p>
<p>„Vylez, starouši, nebo si pro tebe dojdeme. A to bude horší, mnohem horší.“</p>
<p>Ještě vydrž, pomyslel si JFK. Jen co se dostanu k té kůlně a vniknu jim do zad. Tak jen ještě chvíli vydrž, náčelníku.</p>
<p>„Ježišmarja, Krystal,“ ozval se zbědovaným hlasem Welzl. „Nějak se přece dohodnem, jen jí neubližujte.“</p>
<p>„Ale vážení, vy se znáte?“ podivil se Doc Robinson. „No, to je mi povedená partička, našince málem pověsí na strom za smrt prašivýho indiána a zatím si tu sami vedou podnik na vodírání rudochů. Pracky nahoru a pojď sem!“</p>
<p>Kovář zlostně zaklel. Jestli se Welzl rozhodne vzdát a sejde až dolů ke srubu, tak ho ten grázl určitě zastřelí. Snad zvolí nějakou zdržovací taktiku, i když nemá moc trumfů na větší protahování. Věděl, že musí rychle skončit hru na schovávanou. Vyskočil na nohy a sáhl pod kabát pro revolver. Rychlým krokem zamířil přímo k Robinsonovi a jeho rukojmí, aby se k němu dostal co nejblíže, než si ho všimne.</p>
<p>„Zahoď tu zbraň, šmejde, nebo ti ustřelím palici,“ zařval na Doca. Ten sebou trhl a vytočil se i s Krystal čelem k Johnovi.</p>
<p>„Hohó, pán ochránce indiánů ještě žije? Nepřibližuj se, nebo ji zabiju!“ Jako důkaz zabořil hlaveň revolveru Krystal do boku. „Ty zahoď tu bouchačku, jinak zemře.“</p>
<p>„Klidně, nezáleží mi na ní. Vůbec ji neznám.“</p>
<p>„Ty možná ne, ale tamhle tvůj kamarádíček jo a asi bys ho tím moc nepotěšil.“</p>
<p>„Dobře, jsme v patové situaci, ale kdo je na tom líp? Když ji střelíš, já tě zabiju. Zahoď zbraň a dohodneme se. Já teď hraju především o vlastní kůži a na pocity mého kamaráda kašlu.“</p>
<p>„Frede, pocem!“ zahulákal nervózně Doc a ze dveří se vynořil druhý Robinson a puškou mířil na Kováře. „Já to napálím do tý ženský, ty sejmeš mě a brácha udělá díru do tebe. Na to zabije starouše a zbytek lidí upálí v té chajdě. Tak mi teď do prdele řekni, kdo je na tom líp?“ řval už nepříčetně poslední slova Doc Robinson.</p>
<p>JFK beze slova stál a přelétal pohledem z jednoho Robinsona na druhého. Zvažoval situaci a počítal šance, jak z toho vyváznout. Všiml si, jak se na střeše mihl stín. Nenápadně se podíval tím směrem, nechtěl upozornit protivníka, že se něco děje nahoře za jeho zády. Krčil se tam muž s krátkým lukem a John by klidně vsadil celý poklad Inků, že to je Koogan. Indiánský lovec mávl rukou na Kováře, ukázal na sebe a na Doca Robinsona. JFK pochopil a stočil nepatrně hlaveň revolveru k Fredovi Robinsonovi.</p>
<p>„Seru na tu ženskou, seru i na tebe.“ křičel John. „Jdu odsud, a jestli to do mě napálí tvůj brácha, tak stejně zmáčknu kohoutek. Vidíš tu ráži? Prostřelí i strom, který obejmeš rukama. I kdybych trefil tu ženskou, tak kulka projde skrz ni a nadělá z tebe flákotu pro psy.“</p>
<p>Kovář udělal krok vzad, z Doca Robinsona opadlo trochu napětí a povolil stisk, kterým držel Krystal. Ta jako by vycítila, že se právě hraje o všechno, vyklouzla ze sevření. Ve stejném okamžiku pustil Koogan tětivu, zasvištěl šíp a vnikl zezadu do srdce Docu Robinsonovi. Byl vyslán takovou silou, že pronikl tělem a jeho krvavý hrot trčel deset centimetrů z Docovy hrudi. Doc Robinson poklesl v kolenou a pravděpodobně si nestihl ani uvědomit, že byl právě zabit. Jen o zlomek sekundy později zmáčkl Kovář spoušť revolveru. Kulka pronikla Fredovi mezi žebry, přerazila páteř a mrštila jeho tělem o dva metry k chatě. Sama se zavrtala hluboko do kmene srubu. Fred Robinson ležel na zemi, křečovitě zarýval prsty do ledu a pod ním se rychle zvětšovala rudá skvrna. John rychlým krokem obešel evidentně mrtvého Doca, který ležel tváří k zemi a ze zad mu trčel konec šípu, zdobený černým peřím, a střelil smrtelně raněného Freda svíjejícího se bolestí za ucho. Kulka velké ráže udělala na sněhu z půlky jeho lebky odpornou kaši.</p>
<p>„Rána jistoty,“ dodal JFK a cítil, jak ho opouští nahromaděný adrenalin.</p>
<p>Krystal se teprve teď probrala z šoku, vykřikla a vběhla do srubu. Spěchala, aby rozvázala pouta synovi a taky seržantovi Leclercqovi. Jan Welzl došel až ke vchodu do srubu, kývl na Kováře a vešel dovnitř. Taky na něj toho bylo dnes hodně. Koogan seskočil ze střechy s lukem v ruce.</p>
<p>„Opět jsi nám zachránil život, jsem tvým dlužníkem.“</p>
<p>„To nestojí za řeč, rád pomůžu dobrým lidem, když je třeba, ať mají jakoukoliv barvu kůže.“</p>
<p>„Proč ses vlastně vrátil? Nemohl jsi tušit, co se tady děje.“</p>
<p>„Stopy. Za stanicí jsem narazil na stopu saní. Víc spřežení, a navíc bělošská. To tady nebývá zvykem. Co by tady hledali další lidé kromě správce a vás. Tak jsem byl zvědavý, kdo další krouží po okolí. Když jsem se přiblížil ke stanici, zazněl výstřel a tam za kůlnou leželo mrtvé tělo.“</p>
<p>„Ještě jednou díky, Koogane, běž se ohřát dovnitř, já tady zatím trochu uklidím,“ řekl uctivě JFK.</p>
<p>„Nejdřív se musím vrátit pro psy, nechal jsem je v lesíku za stanicí. Až bude o ně postaráno, tak si rád chvíli odpočinu ve vaší společnosti.“</p>
<p>Když se Koogan vzdálil, chytil Kovář mrtvolu Freda Robinsona za nohy a odtáhl ho za kůlnu k tělu zavražděného strážníka Willise. Zůstala za ním pouze krvavá šmouha. To samé udělal s tělem jeho bratra, aby neleželi hned před prahem srubu. Vzpomněl si, že nechal někde ve sněhu ležet pušku. Musel ji najít, bylo by škoda přijít o takovou skvělou zbraň.</p><empty-line /><p>Krystal uvolnila pouta seržantu Leclercqovi a ten se pokusil vyskočit na nohy, ale z dlouhého nepohodlného sezení se mu odkrvily a dopadl zpět na zadek.</p>
<p>„Co se stalo? Slyšel jsem výstřely a taky nějakou hádku. Kde jsou ti bandité, paní Krystal?“</p>
<p>„Jen klid, už je po všem,“ uklidňovala ho žena.</p>
<p>Do místnosti vstoupil Jan Welzl a znaveně usedl na židli. Leclercq na něj vytřeštil oči.</p>
<p>„To je on, to je on! Ruský špion, komunista, zločinec,“ vykřikl policista. „Musím ho zatknout a dopravit k soudu. Živého nebo mrtvého!“</p>
<p>„Nikoho zatýkat nebudete,“ řekla uklidňujícím hlasem Krystal a položila ruku na Leclercqovo rameno. „Tohle je můj strýček Jan Welzl a to s tím špionem je jistě nedorozumění, které se vysvětlí.“</p>
<p>„Strýček?“ nechápal seržant. „Proboha, vy jste celá špionská rodina, to je ruské spiknutí!“</p>
<p>„Jací špioni? Vždyť my jsme na nový režim doplatili nejvíc. Bolševici nás z Novosibiřských ostrovů vyhnali a strýčkové museli přesunout celou obchodní společnost tady na Aljašku. Museli jsme začít úplně od začátku.“</p>
<p>Leclercq cítil, jak se mu hroutí celý svět postavený na stíhání nebezpečných špionů a rozplývá se sen o kariéře a slávě.</p>
<p>„Rád bych si dal trochu horkého čaje, Krystal,“ ozval se Welzl.</p>
<p>„Promiň, strýčku. Proboha, vždyť ty jsi zraněný! Harry, pomoz mi strýčka uložit na lůžko.“</p>
<p>Nakonec Harrymu pomohl uložit Welzla do postele i Leclercq a Krystal připravila horký čaj, do kterého přidala nasušené byliny. Starý polárník si nemohl nechat ujít, aby seržantovi povyprávěl celý příběh, vysvětlil okolnosti s falešným obviněním a nezapomněl dramaticky popsat situaci s lavinou a hladovou vlčí smečkou. Leclercq jen seděl se svěšenými rameny a chápal, že se mu rozpadá velký špionážní případ, který by ho výrazně posunul v kariéře. Ještě, než Welzl dokončil své vyprávění, vešli do srubu Kovář s Kooganem.</p>
<p>„Z toho, co jste mi tady řekl, vyplývá, že pan Mauersegler je podvodník, lhář a nebojím se jeho osobu označit jako zločince,“ zauvažoval nahlas Leclercq.</p>
<p>„Dobrá dedukce, seržante,“ usmál se JFK.</p>
<p>„Těch mužů, kteří na vás shodili lavinu, je sedm?“ zeptal se Koogan, který slyšel jen závěr Welzlova vyprávění.</p>
<p>„Podle stop saní by jich mělo být sedm, což souhlasí s počtem, v jakém odpluli ze Seattlu,“ potvrdil Kovář. „Proč se ptáš, Koogane?“</p>
<p>„Hledám sedm mužů. Zabili mé přátele. Bělocha, jeho ženu, která byla dcerou našeho kmene, a jejich dítě. Chatu, ve které bydleli, jsem našel vypálenou a v ní tři ohořelá těla. Od chaty vedly stopy sedmi psích spřežení. Až ty muže potkám, tak zemřou. Vypadá to, že se jedná o ty samé lidi.“</p>
<p>„Určitě máš pravdu, Koogane, byla by to velká shoda náhod, aby se tady vyskytovaly dvě sedmičlenné skupiny bělochů.“</p>
<p>„Teď nechte strýčka trochu odpočinout,“ upozorňovala všechny nekompromisně Krystal. Vyhrnula Welzlovi košili a na postižená místa roztírala mast.</p>
<p>„Nejsem žádný lazar,“ bručel polárník, ale byl rád, že o něj jeho nepravá neteř pečuje. „Raději mi dej ještě trochu čaje s kapkou rumu.“</p>
<p>„Ale jenom kapku.“</p>
<p>„Přidej toho rumu, takovou kapku, co tam dáváš, ani neucítím.“</p>
<p>„Tak to ne, ty bys chtěl strýčku spíše do hrnku rumu dát kapku čaje.</p>
<p>„Vždycky mě to ale postaví na nohy. Do zítřka musím být fit. S Johnem časně ráno vyrážíme ke Kutchinům.“</p>
<p>„Vy byste chtěl pokračovat v cestě?“ nevěřil vlastním uším JFK. „To nebude, náčelníku, třeba. Bavil jsem se s Kooganem a ten přesně ví, kde mají letos zimní tábořiště Kutchinové.“</p>
<p>„Tak to ne!“ rozčílil se Welzl. „Tak snadno se mě nezbavíte. Zítra vyrážím s vámi, a nekoukejte na mě jako na zjevení.“</p>
<p>„Myslíš, že to zvládneš, strýčku?“ zeptala se starostlivě Krystal.</p>
<p>„A proč ne? Těm dvěma zelenáčům ještě natrhnu pérka. Oni nebudou stačit mému tempu.“</p>
<p>„Jste houževnatý chlapík s tuhým kořínkem, náčelníku,“ přikývl uznale s úsměvem na rtech JFK, „když myslíte, že to bez vás nepůjde, tak holt musíte s námi.“</p>
<p>Mezitím se rychle setmělo. Krystal rozsvítila petrolejku a dala se do přípravy večeře. Kováře udeřila do nosu příjemná ostrá vůně masa. Harry nanosil zásobu dřeva na noc a dokonce zmlkl i Welzl, zdálo se, že podřimuje. Krystal naložila na misky jídlo a obyvatelé srubu usedli ke stolu. Lahodná večeře všem zvedla náladu.</p>
<p>„Jak to, že jste mi ale neřekl, že máte tak starostlivou a hodnou neteř?“ pozoroval John Krystal, která každou chvilku dohlížela na starého polárníka, jestli mu nic nechybí.</p>
<p>„Asi jste poznal, že nejsme spřízněni krví,“ předběhla s odpovědí Krystal Welzla. „Narodila jsem se v eskymácké osadě, ale když jsem měla devět měsíců, umřela mi matka. Zůstala jsem sama mezi samými muži. Takové případy řešili v mém kmeni dost jednoduše. Když nebylo ženy, která by mohla o dítě pečovat, tak ho hodili do moře. Strýček Welzl se slitoval nad mým osudem a vzal si mě k sobě.“</p>
<p>„To bylo od něj šlechetné a určitě i hodně těžké, starat se o malé dítě.“</p>
<p>„Nejdříve se o mě postarali příbuzní kapitána Ak-Mooka, ale od pěti let se o mě starali strýčkové Welzl a Emerson, kteří spolu založili obchodní společnost na Nové Sibiři.“</p>
<p>„Z Novosibiřských ostrovů vás vyhnal sovětský režim, to už vím. Nestýská se vám po rodné zemi?“</p>
<p>„Doma jsem tam, kde jsou mí blízcí, které mám ráda. A stejně všechno zlé je k něčemu dobré. Aspoň jsem mohla navštěvovat misijní školu v Nome a taky jsem na Aljašce poznala svého muže.“</p>
<p>„Váš manžel tady asi dělá správce?“ dedukoval JFK.</p>
<p>„Ne, to ne. Muž zahynul na moři před třemi lety. Byl kapitánem velrybářské lodi.“</p>
<p>„To je mi líto, omlouvám se.“</p>
<p>„To nic, nemohl jste to vědět,“ mávla rukou Krystal.</p>
<p>„Ještě se vám musím omluvit za to, co jsem o vás říkal tam venku.“</p>
<p>„Těm grázlům, že mě můžou zastřelit? Nemyslel jste to tak. Vím, že jste musel odvést jejich pozornost. Jsem zvyklá, že je život tady na Severu hodně drsný.“</p>
<p>„A co vás sem vlastně přitáhlo, do úplné divočiny?“</p>
<p>„Chtěla jsem synovi ukázat Sever v zimě. Užít si spolu trochu klidu, než na jaře nastoupí na studia ve Vancouveru.“</p>
<p>„Ve Vancouveru je dobrá škola,“ přidal se do rozhovoru Koogan. „Vím to, sám jsem tam studoval.“</p>
<p>„Vážně? Tak to vás musím hned vyzpovídat,“ rozjasnily se Krystal oči.</p>
<p>John nechal Koogana a Krystal jejich zanícenému rozhovoru o Vancouverské univerzitě a začal čistit brewsterku i revolver. Zkontroloval munici. U nábojů, u kterých se mu zdálo, že jsou navlhlé nebo pomačkané, vyměnil prach a kartonový obal, který suploval nábojnici. Ostatní taky trávili večer povětšinou v tichosti, jen Welzl na celý srub hlasitě chrápal, až to vypadalo, jako kdyby naběhli všichni dřevorubci s úkolem pokácet celou Aljašku.</p><empty-line /><p>Druhý den ráno se sníh zvolna snášel nehybným vzduchem ve vločkách a JFK, Welzl i Koogan se v tom pohádkovém počasí chystali pokračovat v cestě. Starý polárník nedal znát žádnou únavu, a i když se snažil levou poraněnou ruku šetřit, už ji neměl zavěšenou v pásce. Zajistit náklad na saních a zapřáhnout psy jim pomáhala i Krystal a její syn Harry. Pouze seržant Leclercq zůstal zachumlaný v kožešinách a dospával včerejší šok.</p>
<p>„Máte šikovného syna, jeho otec by byl určitě na něj pyšný,“ pochválil Kovář Harryho, který si při zapřahání psů vedl velice obratně.</p>
<p>„Je to hodný a šikovný chlapec,“ potvrdila Krystal.</p>
<p>„Bude z něj silný a obratný bojovník a lovec,“ poznamenal Koogan a usmíval se na Krystal.</p>
</section>
<section>
<p><strong>9. ARCTIC BISMARCK</strong></p><empty-line /><p>Kmitající psí běhy, vrzání postrojů a kusy zmrzlého sněhu lepícího se na sanice, to byly hlavní věci, které za poslední hodiny John Kovář vnímal. Oba jeho společníci, Jan Welzl a indián Koogan, na tom nebyli jinak. Všichni tři už byli z nekonečné jízdy otupělí a měli kožešinu kolem obličeje porostlou silnou vrstvou jinovatky. Udržovali stále stejný směr, ale počáteční rychlost se už dávno pozvolna zmírnila a naopak ostrý mráz se do poutníků pouštěl stoupající silou. Zmrzlá ledová krusta pod tíhou plně naložených saní povolovala a ty se bořily do měkkého sněhu. John i indiánský lovec se střídali při prošlapávání cesty před saněmi sněžnicemi, snažili se co nejvíc šetřit starého polárníka, který ale v žádném případě nenechával na sobě znát jakoukoli slabost způsobenou předchozím zraněním.</p>
<p>Konečně se před nimi otevřelo rozlehlé koryto řeky Yukon. Břehy byly spoutané ledem a řeka připomínala zmrzlou dálnici. Kovář už chtěl navést psy na led, ale Koogan ho zarazil.</p>
<p>„Stůjte! Musíme postupovat opatrně. Mrazy ještě letos nebyly tak silné, aby byl led všude pevný a udržel nás.“</p>
<p>„Má pravdu,“ přikyvoval polárník.</p>
<p>„První pojedu já,“ navrhl Koogan. „Další za mnou, v odstupu nejméně sto stop.“</p>
<p>JFK i Welzl kývli, že rozumí, a indiánský lovec vyrazil. Postupoval pomalu a zkoumal každou píď ledu, než na ni vstoupila psí tlapa.</p>
<p>„Pojedu poslední,“ rozhodl polárník. „Abych tě viděl a dal na tebe pozor, zelenáči.“</p>
<p>Kovář neprotestoval a navedl psy na led do kolejí, které před ním vytlačil do vrstvy sněhu Koogan. Kopíroval indiánův styl postupu a kráčel tři metry za saněmi, se kterými ho poutalo krátké lano. Jako poslední překonával nebezpečný úsek Welzl. Koogan už byl na druhém břehu Yukonu a Kovář se k němu blížil, když se ozvalo praskání ledu. Pod saněmi starého polárníka začal led povolovat, ale díky dlouhým skluznicím se neprobořily. Psi, vyděšení praskáním ledu, zabrali a vtáhli Welzla na porušený led, který se pod ním znovu probořil. Držel se přívěsného lana a pokřikoval na psy, ať zaberou. John a Koogan neváhali ani vteřinu a už byli u Welzlova spřežení. Zachytili postraňky a pomohli psům táhnout jejich těžký náklad. Welzl už byl ponořený po prsa a pokoušel se dostat z vody, ale pouze se opakovaně propadal do ledové tříště. Konečně narazil na okraj pevnějšího ledu, který odolal jeho váze, a byl za spřežením vlečen po ledu.</p>
<p>Na břehu okamžitě rozsekal Koogan křoví a rozdělal oheň. Kovář pomáhal polárníkovi z mokrého oblečení, zabalil ho do kožešiny a naházel na něj celou hromadu dek, co na saních našel. Welzl se pod tou kopou plácal do nohou a třel si je, aby obnovil co nejrychleji krevní oběh.</p>
<p>„To bude dobrý, to bude dobrý,“ drkotal zuby.</p>
<p>Koogan pokrčil rameny a JFK pochopil. Život starého polárníka byl v ohrožení, namočil se ve vodě jen na okamžik, ale měl svůj věk. Přiložil další větev do ohně a pustil se do kontroly probořených saní. Byly v pořádku, jen polovinu rozmočených zásob mohli vyhodit.</p>
<p>Večer třem poutníkům odhalila obloha neuvěřitelnou scenérii, jakou umí rozehrát jen polární záře. I když ji viděli mnohokrát, opět sledovali v posvátné úctě nebe hrající všemi myslitelnými barvami.</p>
<p>„Mí předkové věří, že k nim takto promlouvají bohové,“ prolomil ticho Koogan. „Já už ale vím, že je to přírodní úkaz. Věda všechny tyhle staré pověry a pohádky vyvrátila.“</p>
<p>Kovář přikývl s úsměvem na rtech. Věděl, že by mohl dnes v noci jeden bůh jménem Carl Maria von Wonder promluvit. Nedokázal ale usnout a nebylo to jen tím, že Welzl do rána kašlal, víc ho děsila představa, že už ho třeba profesor neosloví. Nikdy.</p><empty-line /><p>Ráno moc nemrzlo, mohlo být maximálně třicet stupňů pod nulou. Eric Bell a jeho muži se chystali na další náročný den v zasněženém terénu. Každým dnem byl postup náročnější. Mauersegler vyžadoval, aby postupovali opatrně a pomalu, protože oblast byla obydlena indiánskými kmeny, se kterými nechtěli přijít do styku. Bylo zakázáno střílet na zvěř, nesměl se rozdělávat velký oheň, byl-li vůbec nějaký založen, a zmrzlí a hladoví chlapi začali brzy reptat. Eric Bell si musel s Mauerseglerem promluvit.</p>
<p>„Řeknete nám už, kam nás vedete? Výlet až na severní pól jsme si nedomluvili.“</p>
<p>„Už to není daleko, do tří dnů tam budeme, když nenarazíme na komplikace,“ odpověděl Tříprsťák.</p>
<p>„Komplikacemi myslíte rudochy?“</p>
<p>„Ano, hlavně je. Určitě jste si všiml, že jsme upustili od přímého směru a postupujeme obloukem. Přes tuhle oblast teď putuje zvěř a indiáni ji loví. Bylo by dobré, aby si nás nevšimli.“</p>
<p>„Mají něco společného s tím, co povezeme?“</p>
<p>„Indiáni mají všechno společné s tím, co se odváží z jejich území, nemyslíte?“ odpověděl opět vyhýbavě Mauersegler.</p>
<p>„Mohl byste být konečně trochu konkrétnější? Chlapi už jsou trochu nervózní a někomu by mohl sklouznout prst ke spoušti.“</p>
<p>„Dobře, Belle, nalijeme si čistého vína. Jedeme na místo, které je pro místní indiánský kmen posvátné a nedovolili by nám přiblížit se k němu na dohled, natož z něj něco odvézt. Naložíme tam nějaký materiál, který beze mě pro vás nemá žádnou cenu, takže když se mě pokusíte zabít, bude vaše cesta zbytečná.“</p>
<p>„Takže nepůjde o běžné věci, které se vozí z těchto oblastí?“</p>
<p>„Jste inteligentní muž, Belle, a oba víme, že kdybych nechal naložit sedmery saně zlatem nebo jiným drahým zbožím, tak se vrátíte do civilizace beze mě. O žádný takový náklad se nejedná.“</p>
<p>„Budeme se vracet stejnou cestou zpátky?“</p>
<p>„Ne. Pojedeme na západ k Beringovu moři, přesnější místo určím později. Bude nás tam očekávat na pobřeží loď. Ani kapitán nemá zdání, co vezeme za náklad, je pouhým přepravcem z bodu A do bodu B, takže vám za ty věci nedá ani odřenou libru. Výplata vaší dohodnuté mzdy prostě závisí na tom, že se dostanu živý a zdravý i s nákladem na západní pobřeží Aljašky. Ještě něco, Belle?“</p>
<p>„Ne. To je všechno,“ rezignoval Eric Bell.</p>
<p>„Tak vyřiďte svým chlapům, že jestli mají horkou krev, tak ať si sednou holým zadkem do sněhu a vychladnou.“</p><empty-line /><p>Kovář musel uložit Welzla na své saně, protože starý polárník byl na tom den ode dne hůř. Dusil ho nekonečný krvavý kašel a tělo měl rozpálené horečkou. JFK si s Kooganem rozdělili Welzlovy psy, společně prošlapávali stezku a spěchali do tábořiště Havranů.</p>
<p>„K Havranům je to už jen kousek,“ ukázal rukou indiánský lovec do holého plochého kraje, kde obzor uzavíral oblouk lesa táhnoucí se ve vlnách do nedohledna.</p>
<p>„Chtěl bych mít tvůj zrak,“ poznamenal John, marně napínající oči do dálky.</p>
<p>Krajina se mírně svažovala a JFK konečně rozeznal kuželovité útvary, které nemohly být nic jiného než indiánské stany. Oba muži pobídli psí spřežení k větší rychlosti. Mezi stany ze sobích kůží, tyčících se na dřevěných tyčích do pěti až šesti metrů, se to začalo hemžit lidmi, sotva se rozezněl štěkot volně pobíhajících indiánských psů. Zpráva, že přijíždí cizinci, se šířila osadou jako lavina, muži a ženy, oděni do dlouhých kožichů, si na ně ukazovali a svolávali další. Zastavili saně na udusaném prostranství před prvními stany a Koogan se pustil do hovoru s mužem v čele zvědavých obyvatel tábora. John nerozuměl ani slovu a pouze se domníval, že párkrát zaslechl polárníkovu přezdívku Arctic Bismarck.</p>
<p>„Máme jít k náčelníkovi,“ konečně promluvil Koogan anglicky. „Našeho přítele odnesou do stanu a pošlou pro šamana. O psy i saně se postarají děti.“</p>
<p>JFK přikývl, uvolnil řemen poutající Welzla a přenechal ho mužům, kteří ho zvedli a odnášeli mezi stany. Sám následoval Koogana a velkého indiánského válečníka. John vnímal podivuhodné ticho, slyšel jen vrzání mokasínů na zmrzlém sněhu. Válečník odhrnul kůži zakrývající vchod, ale sám zůstal venku. Koogan s Kovářem vešli dovnitř. JFK si nejprve musel zvyknout na šero, než se mohl rozhlédnout po místnosti. Podlahu pokrývaly hromady kožešin a přikrývek, uprostřed plápolal malý oheň a seděl tu jediný muž, bezesporu náčelník. Nebyl moc vysoký, ale zato rozložitý, s širokými rameny. Pozorně si prohlížel oba příchozí.</p>
<p>„Jsem Jediný šíp, náčelník Havranů,“ představil se. „Usedněte, čekáme vás už několik dní.“</p>
<p>John myslel, že špatně rozuměl nebo že náčelník neovládá angličtinu tak dobře a špatně se vyjádřil. Jak by mohl vědět, že dorazí do jeho vesnice. Nic ale nenamítal a usedl se zkříženýma nohama naproti Jedinému šípu.</p>
<p>„Mě náčelník Havranů zná,“ pustil se do konverzace Koogan, „ale dovol, abych ti představil bílého muže. Jmenuje se John Smith.“</p>
<p>Jediný šíp Koogana přerušil rázným gestem.</p>
<p>„John Smith chce vstoupit do Černé skály, vím o tom.“</p>
<p>„Jak to víte?“ nestačil se divit vlastním uším JFK.</p>
<p>„Šaman nám řekl, ať se připravíme na příjezd bílého muže, který zažene zlého ducha z Černé skály.“</p>
<p>JFK nic nechápal, ale rezignovaně pokrčil rameny, nechtěl být příliš nezdvořilý množstvím otázek, které ho okamžitě napadly. Do rozhovoru se vmísil Koogan, opět indiánským jazykem, takže Kovář nerozuměl ničemu.</p>
<p>„John Smith je náš přítel, může slyšet vše, i poselství od Psích tlap,“ přerušil ho razantně Jediný šíp.</p>
<p>„Náčelník Psích tlap Bílý medvěd vyslal posla se zprávou,“ pokračoval anglicky Koogan a rozbalil před náčelníkem poselství na kůži, „pro všechny severské kmeny, že s prvním jarním dnem svolává všechny náčelníky na sněm. Chce kmeny Severu sjednotit tak, jak už učinili naši bratři na jihu, díky čemuž odolávají snadněji vpádu cizinců do lesů a prérií rudého muže.“</p>
<p>„To jsou moudrá slova, co o nich soudí John Smith?“ obrátil se Jediný šíp na Kováře.</p>
<p>„Bílý medvěd je moudrý a statečný muž a blaho rudých bratří mu jistě leží hodně na srdci. Jediný šíp je také moudrý náčelník a mohl by na sněm přijít s ještě moudřejším návrhem.“</p>
<p>„Ano, jsem moudrým vůdcem svého lidu, ale nevím, jaký návrh máš na mysli. Za jediný den mám spoustu velkých myšlenek a teď nevím, o které bys mohl mluvit.“</p>
<p>„Jediný šíp by mohl na sněmu severních kmenů přesvědčit ostatní náčelníky, abyste se spojili i se svazem kmenů z jihu. Mohu Jedinému šípu doporučit jednání s velkým náčelníkem Těžké kosti a jeho bratrem Jistou rukou, které znám osobně. “</p>
<p>„Uff, o náčelníkovi Těžké kosti jsem už slyšel, je to velký válečník. John Smith je statečný muž a bratr rudých mužů a byl bych zavázán za smluvení schůzky s Těžkými kostmi.“</p>
<p>„Nejen to, náčelníku, mnoha kmenům z jihu dodává naše společnost Durand a Smith kvalitní zbraně, munici a další potřebný materiál. Určitě by se dala najít cesta, jak dopravit všechny tyto věci i tvým lidem a dalším severním kmenům.“</p>
<p>JFK se zamyslel, zda nabídku udělal kvůli potenciálnímu zisku společnosti, nebo protože chtěl těmhle tvrdým a hrdým bojovníkům pomoci v boji proti civilizaci bílého muže. Nebyl si jistý. Každopádně zisk i pomoc indiánům v jednom považoval za dobrý krok. Rozhovor náhle přerušilo zavlnění vchodové kůže a dovnitř vešel starý indián. Náčelník povstal a Koogan s Kovářem následovali jeho příkladu. John věděl, že si všichni indiáni zakládají na svých mudrcích. Šamani mají mnoho znalostí o léčení nejrůznějších nemocí a zranění. Než poskytnou předpověď o výsledku příštího lovu, prohlédnou si předem pečlivě kraj a prorokují-li výsledek bitvy, snaží se zjistit sílu nepřítele. Je taky pravda, že většinou užívají slova, která lze mnohdy vykládat víc než jedním způsobem, kdyby se přeci jen jejich předpověď nevyplnila tak, jak se očekávalo.</p>
<p>„Šaman Havranů chce s tebou mluvit, Johne Smithi,“ řekl náčelník a všichni usedli zpět k ohni. Šaman držel v jedné ruce sobí paroh ozdobený abstraktními vzory a křivkami, druhou ruku měl zaťatou v pěst, kterou rozevřel nad kožešinou, aby z ní vypadly ohlazené kamínky, malé kožené amulety a zvířecí zuby. Šaman začal mluvit a Koogan překládal.</p>
<p>„Před mnoha zimami přišli z Černé skály bílí muži. Muži byli zdaleka a přivedli s sebou Velkého bílého vlka. Vlk hlídal zlé duchy, které bílí muži přemohli a zavřeli v Černé skále. Minulou zimu se stalo velké neštěstí. Zlý duch sňal okovy a osvobodil se. Zahnal Velkého bílého vlka do plání a pořádá v Černé skále krvavé hody. Lidé kmene Havrana čekali na znamení Dobrého ducha, co mají dělat. Opustit stará loviště, nebo zůstat? Dobrý duch promluvil před pár dny a pravil toto: Mé děti nechť zůstanou, čekejte, až přijde bílý muž zdaleka, a ukažte mu cestu do Černé skály.“</p>
<p>Kovář už začal pomalu chápat, že když byla před několika dny polární záře, musel se profesor spojit s šamanovou myslí a nasadit mu do hlavy informace o příchodu JFK, aby mu ochotně ukázali cestu k Černé skále. Pověst o bílých mužích tu musela zůstat z dob, kdy tu zanechala Agentura stopu při budování skladiště, a s povídačkami o Velkém vlkovi a Zlých duších si hlavu nedělal, ty určitě patřily ke zdejšímu folklóru.</p>
<p>„Velký šaman ti daruje amulet k srdci Velkého bílého vlka,“ přerušil Kovářovy myšlenky Koogan, stále překládající šamanovo brebentění. „V jeho nitru je ukryta síla, která ti otevře cestu do Černé skály. Spoj svou sílu s Velkým bílým vlkem a zažeňte Zlého ducha zpátky do temnot.“</p>
<p>„Děkuji moudrému muži a celému lidu kmene Havrana,“ přijal Kovář z šamanových rukou amulet z kůže velikosti lidské dlaně, zdobený třásněmi a vyšívanými znaky.</p><empty-line /><p>Po poradě ve stanu s náčelníkem Jediným šípem a šamanem spěchal Kovář za Janem Welzlem. Polárník měl za sebou parní lázeň a teď se o něj starala stará indiánská žena. Vrásčitá stařena mu dávala pít léčivý lektvar, zpívala a potřásáním indiánského chřestidla vydávala šustivé zvuky, kterými vyháněla zlé duchy.</p>
<p>„Řekni té bábě, ať přestane, nebo se z toho rachotu zblázním,“ prosil Welzl Johna, „mě nechce poslechnout a dělá, že nerozumí.“</p>
<p>Kovář naznačil ženě, ať ukončí tu kakofonickou směsicí zvuků, a ticho ovládlo stan. Welzl vypadal po parní lázni o poznání lépe, ale přesto se každou chvíli jeho tělo zachvělo náporem horečky. Za těch pár dní, co opustili Emersonovu farmu, si JFK všiml, jak mu výrazně vystoupily lícní kosti a kůže na zarudlých tvářích byla bledá a povadlá.</p>
<p>„Jsi dobrý chlap, přeji ti, ať najdeš to, co hledáš,“ sípal polárník. „Až to se mnou smrtka skončí, tak ať mé kosti prosím uloží na místo, kde budu vidět do širokého kraje.“</p>
<p>„Na to máte dost času, náčelníku, ještě proženeme psy po bílé stezce...“</p>
<p>„Kdepak, synku, tolikrát jsem se díval smrti do tváře a teď vím určitě, že už si mě našla,“ namítl Welzl. „Už slyším zpívat ptáka smrti pudprdlik, pudprdlik. Nebojím se, až odejdu, tak mě uložte tady, v ledové zemi, kterou obdivuji a miluji celý svůj život.“</p>
<p>Starý polárník vysílením zmlkl a zakrátko usnul.</p><empty-line /><p>Koogana velmi zajímalo, co všechno by jeho kmeni byla schopna firma Durand a Smith dodat a jak nejlépe investovat peníze, aby mohli zpětně upevnit pozici na svém území. Kovář se mu snažil co nejlépe na všechno odpovědět, i když v těchhle obchodních záležitostech nebyl zdaleka tak zběhlý jako Durand. Znenadání je vyrušila stará indiánská žena, která se starala o Welzla.</p>
<p>„Stará squaw říká, že Arctic Bismarck odchází za svými předky. Umírá,“ přeložil Koogan slova stařeny.</p>
<p>John okamžitě zamířil do Welzlova stanu, následován indiánským lovcem.</p>
<p>„Ak-Mooku, vezmi mě ven,“ promluvil umírající na Koogana, protože už nikoho nepoznával. „Sakra, Emersone, vynes mě ven na čistý horský vzduch, na bílý sníh.“</p>
<p>Kovář zabalil Welzla do kožešin, ve kterých ležel, nadzvedl ho, jako by nevážil ani gram, a vynesl ven ze stanu. Položil ho na zasněžený svah, až za posledním stanem osady. Před nimi se rozprostírala pod jasně modrým nebem bílá pláň Aljašky. Sluneční jas se jiskřivě odrážel od horských štítů, strání, skalisek a lesů, až musel John přivírat oči, aby neoslepl. Welzlovi občas zkřivil tvář nával bolesti, ale nenaříkal. Pouze vyhublé ruce se zaťaly do kožešiny.</p>
<p>Ještě naposled sevřel Johnovu ruku a tiše zemřel. Jeho tvář byla v okamžiku smrti klidná a smířená. Slabounký větřík se lehce prohnal v zasněžených korunách stromů, jako by chtěl odvát jeho duši. JFK seděl vedle mrtvého polárníka s hlavou plnou chmurných pocitů.</p>
<p>Odešel člověk, který si našel cestičku k Johnově srdci. Cestovatel, obchodník, polární výzkumník, náčelník a soudce Novosibiřských ostrovů, ale především dobrosrdečný a poctivý chlap jménem Jan Welzl, kterého všichni na Dalekém severu znali jako Arctic Bismarcka.</p><empty-line /><p>Všechny věci zesnulého polárníka daroval Kovář náčelníkovi a jeho lidem. Večer se procházel pod jasnou oblohou se spoustou hvězd a bezděky svíral v ruce kožený amulet darovaný šamanem. Převaloval ho mezi prsty a všiml si, že se na jedné straně párá kůže. Uvnitř nahmatal tvrdou destičku, snad dřevěnou nebo kovovou. John opatrně odpáral větší kousek švu a vyndal předmět ukrytý v kůži. Placka velikosti dětské dlaně s rozeklaným výstupkem. Chvíli si nevěřícně prohlížel symbol vyrytý v kovové destičce. Meč protínající kovadlinu, na které leží prolínající se značky zeměkoule jako symbol mnoha realit, mnoha světů, a nad tím vším v oblouku nápis Equilibrii Ferrarius. Znak Kovářů rovnováhy. S Johnem to zamávalo a vzpomněl si na šamanova slova, že v nitru talismanu je ukryta síla, otevírající cestu do Černé skály. Vždyť je to jasné, jestli tady měla Agentura nějakou stanici nebo sklad, tak musí být její vchod zabezpečen, a kdo jiný by měl mít klíč než nějaký významný muž, žijící v jeho blízkosti. Šaman byl možná potomkem některého z rezidentů nebo pracovníků EF, který tu v osadě s kmenem žil, a předávali si po generace tento klíč jako amulet. Zvedl hlavu. Ani si nevšiml, že se pomalu začal snášet k zemi sníh, cítil na tváři studené vločky. Ještě měl před sebou povinnost splnit důležitý úkol.</p>
</section>
<section>
<p><strong>10. ŠELMY</strong></p><empty-line /><p>Ráno vyjížděli Kovář s Kooganem skoro ještě za tmy, od Černé hory je dělily dva dny cesty. Hnali se mrazivými pláněmi přes mělká i hluboká údolí, až se za nimi bíle prášilo, občas se ukázaly vrcholky hor, ke kterým podle Koogana mířili. Vyhýbali se lesům, překonávali zamrzlé potoky a jezera a polykali kilometr za kilometrem mrazivé pustiny, bez přestávek postupovali stále na sever.</p>
<p>Večer rozložili tábor na kraji lesa. Ticho a klid přerušovalo v třeskutém mrazu pouze praskání ohně. Psi před zimou ukrývali čenichy pod chlupatou oháňkou a jeden po druhém upadali do spánku, namačkáni jeden na druhého. Kovář už se také chystal zalézt do stanu a zachumlat se do kožešin, když najednou začali být psi neklidní. Cítili, že se k nim někdo nebo něco blíží. Kovář v mžiku držel v ruce pušku, i Koogan stál připravený k boji s tomahavkem v ruce. Z černoty lesa vyšel tvor. Zvíře impozantních rozměrů se vynořovalo do matného světla. Psi najednou ztichli a naježení strachem se stáhli co nejdál, kolik jim kotvící řemeny dovolovaly.</p>
<p>Tvor se blížil a ve světle plamenů bylo možné rozeznat víc podrobností. Horní čelist s řadou hrozivých tesáků, oči plné zášti, masivní končetiny s tlapami vyzbrojenými nebezpečně vyhlížejícími drápy. Byl to obrovský bílý vlk, běžný aljašský by proti němu vypadal jako malý pudl, jako roztomilé štěně. Zvíře se k nim stále plížilo. Krok. A další krok. Dravec z nich nespustil pohled ani na zlomek vteřiny.</p>
<p>„To je Velký bílý vlk,“ vydechl Koogan a svěsil ruku s tomahavkem. „Nemůžeme ho zabít, nejde to, je to dobrý duch, strážce Černé skály.“</p>
<p>„Nevypadá, že by se chtěl přátelit,“ tiše namítl John, přesto sklonil pušku, i když v pohledu vlka bylo něco tak děsivého a krvelačného, že JFK chápal, jak se cítí kořist těsně před svým skonem ve spárech šelmy. Vzpomněl si na šamana a darovaný amulet, který prý vedl k srdci Velkého bílého vlka. John si pomalu stáhl rukavici, opatrně sáhl do kapsy a před vlkem rozbalil dlaň s amuletem. Měl co dělat, aby mu agenturní klíč zabalený v kůži nevyklouzl z prstů a nespadl do sněhu.</p>
<p>Oči zvířete, které krátce zachytily amulet, ztratily hrozbu a zášť, vyceněné tesáky skryla tlama a šelma si sedla na zadní nohy jako poslušný pes. Nakonec ulehla před Johnem, jako by se mu dobrovolně tělem i duší odevzdávala do vlastnictví.</p>
<p>„Já myslel, že Velký bílý vlk je pouhý mýtus nebo maximálně jméno nějakého válečníka kmene Havranů, a ne taková neskutečná šelma,“ vydal John ze sebe první souvislou větu.</p>
<p>„Já si taky myslel, že je to jedna z mnoha našich indiánských bájí,“ přehodnotil okamžitě Koogan svůj pohled na legendy svých předků.</p>
<p>Indiánský lovec rozbalil jeden z objemných vaků se žrádlem pro psy a pobídl Kováře, ať nakrmí vlka.</p>
<p>„Tobě se podvolil, teď jsi jeho pán, ty mu musíš dát nažrat.“</p>
<p>Šelma byla hladová, a tak vděčně přijala každé sousto, které jí JFK složil k nohám. John si všiml, že má na hlavě dávno zahojené ošklivé zranění, které jen o vlásek minulo oko.</p>
<p>Kováři bylo po bližším prozkoumání jasné, že vlk není žádná hříčka přírody ani posel indiánských bohů. Byl to genetický mutant vytvořený Agenturou. Už o nich slyšel, ale žádného nespatřil na vlastní oči. Tihle strážci, neboli Sentinelové, jak je nazývala Agentura, střežili důležitá místa v nejrůznějších realitách a dokázali odradit zvědavost domorodého obyvatelstva. Se svým uměle upraveným organismem mohli přežít i dvě století. Namátkou si vybavil sněžného muže Yettiho nebo obří anakondu střežící agenturní stanici v amazonských pralesích v jiném světě. Tady to byl bezpochyby gigantický vlk a EF ho nechala střežit oblast v okolí Černé skály před případnými nepovolanými vetřelci, kteří by chtěli vniknout do blízkosti agenturního objektu.</p>
<p>„Legenda o Velkém bílém vlkovi je pravda,“ konstatoval Koogan. „Co nás potom ale čeká u Černé skály v podobě Zlého ducha, o kterém mluvil šaman?“</p>
<p>„Bojíš se duchů?“</p>
<p>„Nejsem zbabělá stará squaw, ale určitě sis všiml té jizvy na hlavě Velkého.“</p>
<p>„To mu mohl udělat medvěd. Grizzly by se dokázal postavit i zvířeti, jakým je takovýto vlk.“</p>
<p>„Grizzly by to dokázal, ale přesto musím myslet na to, co říkal šaman, a přestávám brát na lehkou váhu všechny jeho řeči.“</p>
<p>„Ano, je dobré nebrat nic na lehkou váhu a být připraven na tu nejhorší variantu,“ uzavřel debatu JFK.</p>
<p>Ráno Koogan procitl a začal potmě připravovat snídani. Kovář svinoval kožešiny a přikrývky a připravoval saně k další cestě. Muži posnídali a přivázali na saně skrovnou táborovou výzbroj, obrátili se zády k ohni a rozjeli se do tmy. Černou noc vystřídalo šedé denní světlo, opuštěnou mlčící krajinu v blízkosti polárního kruhu ovládala arktická noc. Ani v poledne se už slunce nedokázalo vyhoupnout nad obzor, obloha na jihu pouze zrůžověla a označovala ohyb země mezi sluncem a severským světem.</p>
<p>Po jejich boku běžel Sentinel, se svými širokými tlapami lehce uháněl po sněhu měkkém jako samet. JFK pozoroval ladné pohyby šelmy, udávající v čele jako hrdý vůdce směr, kterým se má spřežení ubírat.</p>
<p>Před polednem jim zkřížila cestu stopa několika psích spřežení, a to se několikrát opakovalo. Kovářovi bylo jasné, že stopy do sněhu vytlačily saně Bellovy bandy, mířící rovněž k Černé skále. JFK stále přemýšlel o muži jménem Mauersegler. Usiloval o Kovářův život už od Seattlu a bezpochyby míří na stejné místo jako on. Co je dva může spojovat? Je Mauersegler X-Hawkovým agentem nebo odpadlíkem z Agentury, který si rozhodl přilepšit znalostí o bývalých agenturních objektech? Mnoho otázek a málo odpovědí.</p>
<p>„Taky míří k Černé skále,“ prohodil Koogan při přestávce a kývl hlavou ke stopám. „Jsou to ti muži, co zabili mé přátele a vypálili jejich chatu. Ti samí, co na tebe a Arctic Bismarcka shodili lavinu.“</p>
<p>„Ano, jsou to oni.“</p>
<p>„Vím, že patříš ke kmeni mužů, co před lety vyšli z hory. Proč tam jedou ti vrazi?“</p>
<p>„Nevím. Možná jeden z nich patřil k mému kmeni, jak říkáš, ale kmen byl zničen mocným nepřítelem a někteří se přidali na stranu vítěze. Zradili.“</p>
<p>„Moudří starci říkají, že kmen nikdy není zničen, dokud žije jediný jeho člen a nosí hrdě totem národa ve svém srdci.“</p>
<p>„Můj kmen byl velký, Koogane, a bylo v něm spoustu špatných lidí. Možná je načase na něj zapomenout a založit nový.“</p>
<p>„Možná tam byli špatní lidé, ale nesmíš zapomenout na ty dobré. Na jejich dobrých činech a myšlenkách vztyčit nový totem.“</p>
<p>„Ano, rozumím ti,“ souhlasil John. „Teď už ale musíme vyrazit dál, Velký vlk je jako na jehlách a chce pokračovat v cestě.“</p><empty-line /><p>Černá skála byl útvar vzniklý sopečnou činností, která nikdy zcela neustala. Černé lávové kanály a vnitřní vulkanická aktivita zajišťovaly, že na ní během letních měsíců zcela roztával sníh a ona okolnímu bílému světu ukazovala svou zasmušilou zčernalou tvář.</p>
<p>Bellovi muži stáli na malé plošině před jeskyní, která jim otvírala své černé ústí. Mlátičce Rossovi připomínalo hlaveň obrovské zbraně. Téměř dokonalý válec byl vytvořen jako jeden z mnoha lávových tunelů. Zblízka vypadalo ústí jeskyně ještě černěji. Chodba se nořila přímo do nitra hory a pod mírným úhlem klesala. Obezřetně postupovali kupředu a svítili si přitom na lávové stěny. Tady bylo mnohem tepleji než na ledové pláni. Konec tunelu zabírala otevřená masivní vrata, za kterými panovala naprostá temnota. Prostor za bránou proťaly svítilny a skupina vstoupila do haly plné prázdných, rozbitých regálů. Působilo to vojenským, strohým a účelovým dojmem. Na zemi za vraty se válely kusy kostí. Zvířecích kostí.</p>
<p>„Co je to tu za hnus?“ rezonoval ozvěnou hlas Mlátičky Rosse.</p>
<p>„Zabydlela se tu asi nějaká šelma,“ podotkl Mauersegler, „a podle těch rozkousaných kostí bych si tipl medvěda.“</p>
<p>Collins, jeden z Bellových chlapů, najednou vykřikl úlekem, když jeho lampa na okamžik osvítila obrovské dravé oči. Velké stvoření skočilo na Collinse a dalšího muže, který stál nejblíž, odhodilo tvrdě stranou. Mlátička Ross instinktivně vystřelil. Kulka se s hvízdnutím odrazila od stěny. Collinsovy kosti zakřupaly a smrtelně zraněný muž děsivě zařval bolestí. Mauersegler, Bell a další dva chlapi vystřelili na netvora, ale zjevně bez účinku. Bestie svou oběť trhala na kusy jako hadrovou panenku a na podlahu i stěny stříkala krev a odletovaly kousky vnitřností. Bell odhodil pušku, zamířil na krvelačnou bestii revolverem a mačkal zběsile kohoutek. Mauersegler nabíjel pušku. Další chlap zpanikařil a mrštil po obludě benzínovou lampu. To bylo to nejlepší, co kdo mohl udělat. Lampa se rozbila a bestii zasáhl plamen. Netvor zvedl krvavou tlamu plnou zubů ostrých jak žiletky a během okamžiku odskočil k vratům, kterými v další vteřině vyběhl ven z jeskyně.</p>
<p>„Dělejte! Zavřete ty vrata!“ řval Mauersegler.</p>
<p>Chlapi se hnuli, v mžiku se opřeli do křídla brány a zabrali. Těžký blok vrat se dal do pohybu a zastavil se až s posledním mizejícím paprskem denního světla. Zámek zaklapl do polohy zamčeno.</p>
<p>„A je to! Teď na nás nemůže,“ oddychl si Mlátička Ross</p>
<p>„Jo, ale my se ven taky nedostaneme,“ skřípal naštvaně zuby Eric Bell.</p>
<p>„Až půjdeme zpátky, zabijeme to,“ vyhodnotil situaci Mauersegler.</p>
<p>Eric Bell si měřil Tříprsťáka vzteklým pohledem.</p>
<p>„A jak asi? Z našich kulek si nic nedělal, byly pro něj jen jako dotěrné mouchy.“</p>
<p>„Všechno jde zabít, i tohle. Bojí se ohně jako každé zvíře.“</p>
<p>„Co to vůbec bylo, do prdele?“ ulevil si Mlátička Ross.</p>
<p>„Vyvrženec z pekla,“ sípal jeden z mužů, kterého netvor odhodil při skoku na Collinse.</p>
<p>„Sklapni!“ štěkl Mauersegler. „Teď není čas na ubrečené kecy. Čeká nás práce a za tu vás platím, tak se hněte.“</p>
<p>„Ty drž hubu, ty mamrde!“ zatínal pěsti Mlátička Ross. „Collinse to roztrhalo na cucky a ty děláš, jako by se nic nestalo.“</p>
<p>Eric Bell položil ruku na Rossovo rameno, aby ho uklidnil.</p>
<p>„Jen já vás můžu odsud vyvést živé a zdravé,“ zasyčel Tříprsťák. „Potřebujete moje znalosti a zkušenosti, abyste odsud vypadli se zdravou kůží a po návratu dostali ještě zaplaceno. Jen já vím, jak se otvírají ty vrata, já přijdu na to, jak se zbavit té šelmy, tak se seberte a dělejte všechno, co vám řeknu! Jasné?“</p><empty-line /><p>Kovář si pohledu na Černou skálu moc neužil. Od toho okamžiku, kdy se zdála na dosah, se Sentinel odklonil od přímého směru a vedl muže i psy ke skalnímu masivu širokým obloukem. Jeli zamrzlým řečištěm potoka, které se zařezávalo hluboko do terénu. Okolní krajina byla hustě porostlá lesem a křovím. Objížděli vodou ohlazené balvany nebo se prodírali skulinami mezi skalisky. Krkolomně zdolávali zarostlý terén s navátými závějemi, až je od námahy bolelo ve hřbetech. U skalního převisu nad řečištěm Sentinel zastavil, pobíhal kolem psů a dorážel na ně, jako by je chtěl zahnat ke skále do závětří.</p>
<p>„Myslím, že chce, aby tady zůstali psi,“ odhadl Koogan úmysl Velkého vlka jako první.</p>
<p>Odstrojili psy, kteří si našli zázemí pod převisem, chránící je před větrem ze tří stran i seshora. Sentinel se uklidnil a tiše čekal, až muži zajistí tábor.</p>
<p>V další cestě pokračovali pěšky, jen se zbraněmi v rukou. Vykročili za Sentinelem vzhůru do svahu, neustále kryti křovím a nízkými borovicemi ve stále prudším a neschůdnějším terénu. Trvalo jim víc než hodinu, než konečně dosáhli úbočí Černé skály.</p>
<p>Po vysilujícím šplhání do strmého kopce zvíře mrštně vyskočilo na malou skalní terasu, posazenou ve výšce dospělého muže. Oba muži podstoupili náročný výstup za vlkem na skalní stupeň. Museli dávat pozor na každé šlápnutí, ale i tuhle překážku překonali a konečně se krčili nahoře a odpočívali. Ve skalní stěně rozeznal Kovář římsu, která stoupala k vrcholu pobořenými stupni. Sentinel chvíli pozoroval oba muže, kteří za ním vykročili po nezvyklé skalní stezce pokryté místy sněhem a ledem, než zvýšil tempo a zmizel jim z očí.</p>
<p>„Kam běží?“ pozoroval Kovář obrovské zvíře. „Tak rychle jako on to nezvládneme.“</p>
<p>„Jistě má pro to vážný důvod,“ nepochyboval indiánský lovec o úmyslech strážce hory. „Pospěšme si!“</p>
<p>Počáteční jistou, svižnou chůzi Kováře a Koogana za chvíli vystřídalo opatrné postupování po římse, která se rychle zužovala. Po pár krocích byla už sotva metr široká a nastolený trend nehodlala opustit. Místy museli jít bokem a zatínat prsty do stěny, aby nesklouzli přes okraj do propasti pod sebou. Vyčnívající skály znemožňovaly vidět dopředu, postupovali šnečím tempem. Obešli další výběžek a prošli po širším úseku kolem malé prohlubně s úzkou škvírou do nitra skály, vytvořené dávnou sopečnou činností.</p>
<p>Další výběžek a chodník se vrátil na vražedně úzký standard. John se tiskl ke skále jako k vášnivé milence. Zvažoval každý krok, zpomaloval a zpomaloval, ale věřil, že tam, kde se protáhl vlk, projdou i oni. Za dalším ostrohem už předpokládal jen strmou skálu. Omyl, byla tam malá terasa přímo nad ústím do jeskyně. A před nimi, pár metrů před vchodem do skály, se otevřel neuvěřitelný pohled. Na plošině, která byla z jedné strany otevřená do hluboké rokliny, dorážel Sentinel na jinou šelmu, která byla stvořena pouze k zabíjení. Necelé dva metry vysoký prehistorický ještěr, stojící na zadních nohou, od hlavy ke konci ocasu dlouhý přes čtyři metry.</p>
<p>Sestoupil s Kooganem k jeskyni a Velký vlk zatím vlastním tělem bránil ještěrovi zaútočit na Johna a Koogana. Kovář se rozhodoval, jestli má využít tuhle příležitost a zmizet dřív, než predátor překoná Velkého vlka. Netoužil po pohledu na vyceněné řady vražedných zubů monstra a nechtěl riskovat život svůj i profesora Wondera kousek před cílem, ale ani nechtěl nechat na holičkách oddaného strážce agenturních tajemství.</p>
<p>„Teď můžeme bezpečně proklouznout dovnitř, nebo budeme bojovat,“ snažil se JFK překřičet divoký souboj dravců.</p>
<p>„Nemůžu utéct z boje a schovat se jako dítě za matčinu sukni. Je to Velký bílý vlk a musím se postavit po jeho boku v boji,“ uslyšel John za svými zády Koogana.</p>
<p>„Do prdele!“ ulevil si šeptem JFK. „Že já vždycky ze sebe musím dělat hrdinu.“</p>
<p>Nedokázal opustit Koogana, kterému už několikrát dlužil za záchranu života, ale než stačil namířit pušku, už byli ještěr a Sentinel v sobě. Vlčí dlouhé tesáky se bořily do krku ještěra a chtěly zasáhnout krční žílu. Neuvěřitelně mrštný pravěký tvor se ve zlomku vteřiny otočil a vlkovy zuby se zahryzly mimo důležitou krevní cestu. Ještěr se snažil svého soupeře setřást a rozpárat svými drápy na předních krátkých končetinách. Kovářova puška vystřelila. Snažil se zasáhnout místo, kde by mohl mít tvor srdce. Na hrudi dinosaura se sice objevila krvavá rána, ale v boji s vlkem nepolevil. Koogan vypouštěl ze svého luku jeden šíp za druhým, ale ani jeden z nich neměl šanci proniknout tlustou kůží ještěra a způsobit mu vážnější zranění. JFK si zuby stáhl rukavici a vylovil zpod kožichu revolver. Vypálil šest výstřelů – šest povrchových zranění, která nemohla ještěra vážněji ohrozit.</p>
<p>Dinosaurus konečně setřásl vlka. Sentinel zakňučel při dopadu na zem, ale znovu se stavěl na všechny tlapy. Ještěr stál na silných zadních nohách s krátkými stehny a dlouhými chodidly stvořenými k rychlému běhu a uštvání kořisti a prohlížel si ty dva lidské červy, kteří se mu odvážili postavit. To krátké zaváhání přerostlé ještěrky využil Sentinel k novému výpadu. Stačilo několik dlouhých skoků a zaryl tesáky do ještěrova masa. Dinosaurus setrvačností zaklapal zubatými čelistmi do prázdna. Mohutné tělo gigantického vlka srazilo tři sta kilo živé váhy tvora patřícího do druhohor přes okraj skalního srázu.</p>
<p>Muži opatrně nahlédli přes okraj propasti a v hloubce třiceti metrů pozorovali nehybná těla obou tvorů. Sentinel ležel na ještěrovi, stále zakousnutý do jeho kůže.</p>
<p>„Sejdeme dolů a zjistíme, jestli ještě žije,“ chystal se na strmý sestup Koogan.</p>
<p>„Je to jen zvíře, Koogane,“ zadržel Kovář indiánského přítele. „Bohužel mu nemůžeme nijak pomoct, ani jeden z těch tvorů dole nepatří do tohoto světa.“</p>
<p>„Ty taky nejsi z tohoto světa, když tohle všechno víš,“ pohlédl nejistě Koogan na Johna.</p>
<p>„Později ti všechno vysvětlím, teď na to ale není čas.“</p>
<p>JFK sebral ze země pušku, nabil ji a podal Kooganovi. Zalovil v dobře izolované kapse kabátu, aby vyndal náboje do revolveru. Zkřehlými prsty nabil bubínek zbraně do plného počtu a ujistil se, že je zbraň připravena. Museli se připravit na to, co je čeká v jeskyni. Doufal, že už nenarazí na žádné druhohorní překvapení, lidských monster se obával méně.</p>
<p>John procházel podél stěn tunelu a nebyl si jistý, jestli je tohle dílo přírody nebo člověka. Teď už je od vstupu do bývalých agenturních prostor dělil pouze velký blok vrat. Deska vrat zapadala do skály tak těsně, že zavřená tvořila bezešvou, třicet centimetrů silnou součást stěny. Kovář si prohlížel masivní dveře, a když našel malou prohlubeň, vsunul do bloku znak Agentury s malými výstupky. Nemusel ničím otáčet ani nic mačkat, a přece si byl jistý, že došlo k uvolnění mechanismu, který vázal betonový blok ke skále. Opřeli se s Kooganem do vrat, která musela vážit nejméně tunu. Dveře se nebránily a povolily. Bylo to jako tlačit porouchaný náklaďák, ale jakmile se jim podařilo dát vrata do pohybu a pootevřít, bylo už docela jednoduché zatlačit je a otevřít dokořán.</p>
<p>Na to, co je čekalo uvnitř, nebyl pěkný pohled. Byl to drsný obrázek i pro vojenského veterána a bývalého agenta Johna F. Kováře.</p>
</section>
<section>
<p><strong>11. TVRDĚ A NELÍTOSTNĚ</strong></p><empty-line /><p>Členité jeskynní bludiště rozvinutých chodeb, vzájemně spojených komíny a dómy, volně přecházelo v prostory vytvořené lidmi pomocí strojů a trhavin, zpevněné betonovými výztuhami a sloupy. Dohromady tvořily bizarní podzemní systém agenturního skladiště. Mauersegler se nacházel v srdci tohoto komplexu a uvědomoval si, že už je to víc než rok, co se dozvěděl o pádu Agentury. Okamžitě tehdy zorganizoval první výpravu a před deseti měsíci vstoupil poprvé do nitra Černé skály. Sentinela se neobával, agenturní klíč získal dávno před tím, než byli Kováři rovnováhy rozdrceni. Moc dobře věděl, co na toho velkého vlka bude platit. O to víc byl teď šokován dinosaurem, který je zaskočil u vchodu do opuštěného skladiště.</p>
<p>Ztráta jednoho muže pro něj nehrála žádnou roli. Se ztrátami počítal a výprava k polárnímu kruhu se mu stonásobně vrátí, i kdyby dorazil zpátky do civilizace jen s polovinou mužů. Teď jsou před netvorem z pravěku v bezpečí, a až budou odcházet, tak ho zlikvidují ohněm. Materiálu na výrobu provizorních plamenometů a zápalných bomb je tady víc než dost, o tom se přesvědčil, když tu byl posledně.</p>
<p>Mauersegler se v prostorách skladiště dobře orientoval a neomylně provedl Bellovy muže labyrintem až do nejspodnějšího, ale nejdůležitějšího patra podzemí. Zůstal stát a fascinovaně hleděl do prázdného oka portálu, které tu dominovalo okolnímu prostoru. Portál tvořily dva souběžné tunely, mírně se svažující do nitra hory. Vypadal jako dvě zírající oči zemské hlubiny. Levá část portálu byla zablokovaná silným ocelovým plátem, pravá část byl v tuhle chvíli pouze neškodný tunel mířící do hlubin s roztavenou horninou na dně. Netušil, jak vznikla tato dvojitá mezirealitní brána. Snad tím, že se zde setkaly nejrůznější faktory, jako stékající voda z roztátého sněhu v lávovém tunelu a zemský magnetismus, nebo v tom bylo něco úplně jiného. Nevěděl, z jakého důvodu se střídavě otvírají obě strany brány a do jakých světů. Nebyl vědec, nepotřeboval pochopit, proč to takhle funguje, spíš ho zajímalo, kam portály vedou a jak z toho něco vytěžit pro sebe. Když před tři čtvrtě rokem navštívil sklad poprvé, převalil kovový poklop z pravé části portálu na levou, která byla neaktivní. Zprůchodnil funkční pravou stranu brány, i když netušil, do kterého světa ústí. Dnes předpokládal, že prehistorické zvíře muselo proniknout z té strany, ze které odstranil kovový poklop.</p>
<p>Tříprsťák odložil lampu na zem před masivní kovový panel s jediným velkým otočným kolem jako u starodávného sejfu. Chytil ho oběma rukama a otočil s ním o sto osmdesát stupňů. Šlo to ztuha, ale přece jen lehčeji než před deseti měsíci. V nitru skály za ocelovou deskou se rozezněl temný hukot a za okamžik se slabě rozzářily první žárovky. Nevěděl, jestli elektrickou turbínu pohání nějaký vodní zdroj, nebo je využita síla žhavého magmatu pod skalním masivem. Hlavně, že zmizela ta proklatá tma.</p><empty-line /><p>Kovář s Kooganem právě procházeli kolem hromady zvířecích kostí a roztrhaného lidského těla, když temnotu nahradilo šero pronikající od slabých elektrických žárovek.</p>
<p>„Sedm mužů dorazilo před námi,“ poznamenal Koogan, „tohle tělo je čerstvě roztrhané.“</p>
<p>„Zbylo jich pro nás šest,“ souhlasil JFK a kývl revolverem na znamení, že budou pokračovat v postupu.</p>
<p>Na konci chodby si mohli vybrat ze dvou cest do nitra skladiště. Před nimi spadalo do hlubiny točité schodiště, odkud vycházel zatuchlý a starodávný vzduch, jako z hrobky. Prosté ocelové desky upevněné ve skále tvořily schody a vinuly se šroubovicovitě dolů. Druhá cesta byla patrně vytvořena pro snadnější přesun materiálu mezi jednotlivými patry. Tři metry široká chodba, mírně se stáčející rovněž po spirále do nižšího podlaží, s podlahou ze silného betonu. Muži minuli zrádně vypadající schodiště, raději se rozhodli použít širokou chodbu. Sestoupili do patra označeného Blok 2. Podlaží vypadalo opuštěně. Kovář si všiml beden a rozluštil jejich označení. Ve všech byl uskladněn řecký oheň a dala by se jimi vyzbrojit i menší armáda, například za účelem podrobit si celou středověkou Evropu. Tenhle sklad byl jen dalším agenturním kostlivcem ve skříni. Agentura tady odložila všechno, co momentálně nepotřebovala a bylo to v tomto světě únosné pro Maurbyho efekt. Kovář usoudil, že nemá cenu se tu déle zdržovat. Do patra Blok 3 prošli chodbou podobnou té předchozí.</p><empty-line /><p>„Tohle všechno naložíte na vozík,“ ukázal Mauersegler na hromadu půlmetrových kovových válců o průměru deset centimetrů, na kterých byl natištěn symbol biologického nebezpečí.</p>
<p>„A co potom?“ zeptal se Eric Bell.</p>
<p>„Vyvezeme to ven a přeložíme na saně. Já se půjdu podívat po něčem, co nám pomůže zabít to zvíře venku.“</p>
<p>„To je zvíře? Já myslel, že takhle vypadají příšery z pohádek,“ odvětil jeden z Bellových mužů.</p>
<p>„Je to zvíře jako každé jiné a věřte, že u jeho druhu existují i třikrát větší, než jsme viděli.“</p>
<p>„Chytrák,“ ulevil si Ross O'Casey, ale to už Tříprsťák neslyšel, protože zmizel v jedné z chodeb skladiště.</p>
<p>„Naložte to, chlapi, my se tu zatím taky porozhlídneme,“ rozkázal svým mužům Bell.</p>
<p>Společně s Mlátičkou Rossem procházeli řady regálů s dřevěnými bednami. Bell občas rozlomil některou z beden svým tesákem, ale uvnitř nacházel jen věci a zařízení, kterým nerozuměl.</p>
<p>„Hele, tady je něco podobného tomu, co nakládáme,“ ukázal Ross O'Casey do regálu na válce s označením tří spojených nedokončených kruhů ve žlutém trojúhelníku.</p>
<p>„Virus H1N1,“ četl Eric Bell nápis vedle symbolu.</p>
<p>„Co myslíš, že to je?“ ptal se Ross. „Zlato tam není, na to je to dost lehké. Co ještě může mít takovou cenu pro takového šmejda, jako je Tříprsťák?“</p>
<p>„Nevím, co to znamená, podíváme se dovnitř?“</p>
<p>„To jen tak neotevřem. Nemá to nikde žádný šrouby ani dekl. Skočím pro kladivo, Švihák Joe má jedno v báglu.“</p>
<p>„Dobře, mrkneme se tomu na střeva.“</p><empty-line /><p>Prošli třetí patro a sestoupili do patra označeného Blok 4. Někde zpovzdálí je upoutal zvuk charakteristický pro nárazy dvou kovových předmětů. Postupovali obezřetně vpřed, až uviděli tři muže, jak nakládají kovové válce na vozík. Z opačného konce haly se stále ozývala železná kakofonie. Muži u vozíku byli zabráni do práce a Kovář doufal, že se k nim přiblíží, aniž by si jich všimli. Koogan postupoval podél zdi a JFK se snažil splynout s regály plnými beden a krabic. Od Bellových mužů už je dělilo jen necelých dvacet metrů, když si jeden z nich všiml Koogana.</p>
<p>„Bacha, nějakej rudoch!“</p>
<p>Muži sáhli ke zbraním. Kovář zamířil revolverem a vypálil na chlapa, co vyvolal poplach. Dvě rány z těžkého revolveru a chlap se převalil naznak. První zásah v hrudi, druhý roztříštil nos na kaši a prorazil lebku. Koogan vystřelil z pušky, ale kulka neškodně proletěla půl metru od cíle, který tvořil Švihák Joe. Indiánský lovec upustil pušku, sáhl k opasku pro nůž a vyrazil vpřed. Švihák Joe hleděl do planoucích očí útočícího indiána. Jeho prsty už sevřely pistoli se dvěma hlavněmi pod sebou a ruka se dala do pohybu. Koogan hodil nůž a Šviháka Joea překvapil silný úder do prsou. Podíval se na hruď a uviděl rukojeť loveckého nože. Před očima se mu zatmělo, ale než se skácel k zemi, stihl stlačit spoušť pistole. Výstřel z vlastní zbraně bylo to poslední, co před smrtí slyšel.</p>
<p>Třetí muž se dal zbaběle na útěk, i když držel v ruce pušku. Kovář na něj namířil revolverem a zmáčkl spoušť. Rána nevyšla, patrně byla poškozená zápalka nebo zvlhl prach v nábojnici. Natáhl kohoutek a mechanismus pootočil bubínkem. Vystřelil dvakrát za sebou, ale zbabělec už byl hodně daleko a obě kulky ho minuly.</p>
<p>John si uvědomil, že nikde nevidí svého společníka. Otočil se a uviděl Koogana ležet na zemi v kaluži čerstvé, červené krve. Přiběhl k němu, ale indián mu dával gestem najevo, že je v pořádku.</p>
<p>„Běž za ním, ať neuteče, všechny je musíš zabít!“</p>
<p>JFK vytáhl nůž a rozpáral Kooganovi nohavici. Kulka z pistole umírajícího Šviháka Joea zasáhla jeho přítele do stehna. Vypadalo to, že střela nepoškodila kost a proletěla skrz sval, ale rána ošklivě a silně krvácela, John zbytkem nohavice převázal průstřel.</p>
<p>„Vydrž, vyřídím zbytek a vrátím se pro tebe.“</p>
<p>Indián kývl hlavou a zavřel oči.</p><empty-line /><p>Ross O'Casey přestal bušit kladivem do karbidokovového válce s virem španělské chřipky v okamžiku, kdy uslyšel první výstřel. Výsledkem jeho usilovného snažení byla jen malá prohlubeň na obalu a pár škrábanců, jak hlava kladiva sklouzla po oblém povrchu. Blížil se dusot nohou běžícího muže, tak hmátl po brokovnici, která byla opřená o zeď. Eric Bell už taky stál pevně na nohou s revolverem v ruce, ale oba sklonili hlavně, když viděli přibíhat muže ze svého gangu.</p>
<p>„Co se děje?“ nenechal Bell muže vydechnout.</p>
<p>„Dva chlapi. Běloch a rudej ksicht, zabili Patrika a Šviháka Joea.“</p>
<p>„A tys je nechal ve štychu, ty sráči? Nasral sis strachy do kalhot?“</p>
<p>„Já neměl nabito. Kdybyste viděli toho strašnýho rudocha...“</p>
<p>„Drž hubu! Na co čekáš? Nabíjej!“ zuřil Bell. „Rossi, běž to opatrně omrknout, my to budeme jistit odsud.“</p>
<p>„Dobře, šéfe. Jen ať mě ten posera nestřelí omylem do zad. Klepou se mu ruce jak starý bábě.“</p><empty-line /><p>JFK nahlédl mezi regály a spatřil dva páry nohou. Nechtěl plýtvat posledním nábojem na pouhé zranění, a tak pokračoval dál, aby se dostal těm mužům do zad. Stojany neměly konce a přes těžké bedny neměl John šanci se protáhnout. Vyšplhal po stojanu na jednu z masivních dřevěných krabic, lehl si na ni a pokusil se prolézt pod stropem. Protáhl horní polovinu těla, ale šlo to velmi těžce a měl strach, že pod stojanem uvízne. Znovu se přitáhl a vysvobodil z těsného prostoru i nohy. Opatrně sklouzl zpět na pevnou zem a pomalu, opatrně kráčel k protivníkům, kteří mu teď vystavovali svá záda. Poslední metry překonával přískoky. Vystřelil poslední náboj na otáčejícího se muže s puškou, kterému uprostřed hrudi vykvetl rudý květ smrti a skácel se k zemi. John skočil po Ericu Bellovi jako pravý malajský tygr. Sledoval pohyb Bellovy paže s revolverem jako ve zpomaleném filmu. Jak se ruka se zbraní natáčí k němu, prudké trhnutí zápěstím a hlaveň míří nebezpečně přímo na něj. To už sto kilo Kovářovy váhy letící vzduchem srazilo Erica Bella jako rozjetý vlak. JFK ještě před dopadem obou těl na tvrdý betonový podklad odhodil soupeřovu ruku se zbraní od sebe. Váha a rychlost Kovářova těla proti tvrdé podlaze – Bellovo předloktí mezi těmito veličinami nemělo žádnou šanci. Praskl loketní kloub, zlomily se obě kosti a zápěstí se vytočilo do nepřirozené polohy. Sražený Bell při pádu na zem praštil temenem do podlahy a ztratil vědomí.</p>
<p>John vyskočil na nohy a viděl, že se k němu žene Ross O'Casey s brokovnicí. JFK po něm hodil svým těžkým revolverem. Mlátička Ross zvedl instinktivně ruce se zbraní, aby si chránil hlavu před letícím předmětem, a jeho neforemné objemné prsty stlačily spoušť brokovnice. Houkl výstřel a smršť broků zasáhla obrovskou dřevěnou bednu po jeho levici. Vrhl pohled na bezvládné tělo Erica Bella a vztekle praštil brokovnicí o zem.</p>
<p>„Za to tě zabiju, parchante!“ zařval Ross.</p>
<p>Kovář na to neřekl nic, nechtěl plýtvat zbytečně energií, a rozkročil se, aby rozložil rovnoměrně váhu na obě nohy. Mlátička Ross dorazil k Johnovi. Byl obrovský a houževnatý, ale taky trochu pomalejší. Pokusil se kopnout Johna mezi nohy, ale ten uskočil. JFK nechtěl riskovat boj zblízka s takovým kolosem, a tak kroužil kolem něj. Mlátička se ohnal, John uhnul stranou a udeřil pěstí na soupeřova žebra. Ross byl zkušený rváč, ohnal se po něm pravým hákem a trefil ho pod levé rameno. Hned vystartoval levým, ale to už zasáhl jen vzduch. Kovář kroužil kolem něj, předpokládal, že obr není zvyklý na delší rvačky a jeho potyčky jsou záležitostí několika vteřin. John rychle přiskočil, dal Mlátičce pěstí do nosu a zase se vzdálil. Spustilo se mu trochu krve, která mu stékala po rtech a bradě. Levou rukou si utřel rudou tekutinu a zaútočil, ale jeho pěst se sotva dotkla Kováře těsně před levé ucho.</p>
<p>Nový výpad, Kovář uhnul stranou a oplatil výpad kopnutím z boku do levého kolena. Rossovo koleno se podlomilo a on padl na podlahu. Několikrát se překulil stranou, aby se dostal z dosahu JFK. Vyškrábal se na nohy, těžce oddechoval zbrocený potem, tvář od rozmazané krve. Natáhl ruku ke kladivu ležícímu na zemi. Mlátička zaútočil, kladivo v jeho pravačce opsalo půlkruh, ale násada nástroje se jen otřela o Kovářovo předloktí, kterým se snažil ránu odrazit. Následovala obrova levačka, kterou John pocítil tvrdě na bradě. Zavrávoral a udělal pár kroků dozadu, zakopl o vydrolený kus betonu a spadl na záda. Odvalil se od blížící se Rossovy boty, která mířila na jeho hlavu a jen lehce ho lízla přes biceps. Skrčil nohy pod sebe, postavil se a pohlédl do krví podlitých očí Mlátičky Rosse. Vyčerpaný gangster zhluboka nabíral vzduch do plic.</p>
<p>John naznačil výpad pravačkou, ale zasáhl levým hákem do ramene paže, která svírala násadu kladiva. Ross se ohnal, JFK uskočil. Zasažená paže s kladivem začala umdlévat a klesla do úrovně pasu. Kovář kopl, naplno zasáhl předloktí a kladivo vyražené z ruky zadunělo o betonovou podlahu. Dál už to byla symfonie pro dvě pěsti pod taktovkou Johna Kováře. Kroužil kolem protivníka a využíval jeho chyby v obraně k přesně mířeným ranám. Kovář nechápal, co ještě drží gangstera na nohou. Ross O'Casey musel mít neuvěřitelně posunutý práh bolesti. Už jen stál nehybně na místě a přijímal rány s prázdným pohledem krví podlitýma očima. Nakonec padl na kolena, hlavu sklonil na prsa a chrčel jak smrtelně zraněný býk. John Mlátičku Rosse obešel, sevřel v obou pažích jeho hlavu a nemilosrdně s ní prudce škubl, až cítil prasknutí vazu. Odstoupil od protivníkova těla, které se žuchnutím padlo na zem.</p><empty-line /><p>Koogan ležel na zemi bez hnutí, ale byl při vědomí. Zranění na noze krvácelo a provizorní obvaz byl nasáklý krví. JFK průstřel znovu převázal plátěnou košilí mrtvého muže, kterému stále trčel z hrudi indiánův lovecký nůž, a tentokrát si dal víc záležet. Protáhl si Kooganovu paži za krkem a nadzvedl ho ze země. Potřeboval se přesunout k portálu, pryč ze zóny boje a smrti. Když míjeli místo zápasu s Mlátičkou Rossem, měl pocit, že něco není v pořádku. Uvědomil si, že tam chybí jedno tělo. Tělo Erica Bella. Odplazil se, nebo ho někdo odtáhl? Ze sedmi mužů eliminovali s Kooganem pět, šestého zabil ještěr, takže tu musel být ještě jeden. Mauersegler! U žádného z mrtvých mužů si nevšiml, že by měl na ruce pouze tři prsty. Ještě se tu musí někde pohybovat Tříprsťák.</p><empty-line /><p>Zvuky výstřelů rezonovaly chodbami podzemního skladiště až k Mauerseglerovu uchu. Vytáhl z pouzdra stříbrně se lesknoucí revolver a zvažoval vývoj událostí. Že došlo k přestřelce mezi Bellovými muži, bylo nepravděpodobné, ale vyloučit to nemohl. Indiáni by se sami neodvážili k Černé skále přiblížit na dohled, natož vniknout do samotného nitra hory. Je možné, aby John Smith přežil lavinu, kterou mu vlastnoručně odpálil nad hlavou? U toho chlapa by se nedivil už ničemu.</p>
<p>Mauersegler se rozhlížel po sále s duálním portálem a hledal vhodnou pozici, na které by získal strategickou výhodu. Usoudil, že nejlepší to bude za panelem ovládajícím elektrárnu. Protáhl se za panel a přitiskl se zády ke skále. Připravil se ke střelbě. Rozhlédl se, a náhle si všiml štěrbiny ve skalní stěně, kterou by se protáhl dospělý člověk. Štěrbina byla dokonale opticky maskována a mohl ji objevit pouze ten, kdo se ocitl za ovládacím panelem. Sunul se podél stěny, až zmizel v temném otvoru. Stál pod nízkým stropem jeskyně vytvořené přírodními živly a před ním se v černé tmě ztrácela podzemní chodba.</p><empty-line /><p>Eric Bell se probral z bezvědomí. Ležel na zádech a pekelně ho bolela hlava. Uprostřed lebky mu pulzovaly vlny bolesti. Byl zmatený, netušil, co se stalo, a jen pomalu si v mysli přehrával poslední okamžiky, než ztratil vědomí. Tělo chtělo zůstat ležet, ale mysl poroučela, že se musí hnout, jestli chce přežít. Necítil pravou ruku, nešlo s ní pohnout. Podíval se na ni a viděl, že ji má nepřirozeně ohnutou. Naštěstí zlomenina nebyla otevřená. Převrátil se na břicho, skrčil nohy a z pokleku se postavil. Zavrávoral. Zrak měl trochu rozmlžený, jako by vypil půl lahve whisky. Pomyslel si, že tu láhev by teď potřeboval.</p>
<p>Bell měl pocit, že ho každý krok musí prozradit, když obloukem míjel místo, kde Kovář ošetřoval indiánského lovce. Na výstup do nejvyššího patra použil kovové schodiště. Přidržoval se zdravou rukou zábradlí a postupoval vzhůru. Před vraty do mrazivé zimy si uvědomil dvě věci. Vrata jsou otevřená, ale nebezpečný dračí netvor není nikde v dohledu. Musel ho nějak odstranit nebo zahnat ten John Smith. Druhá věc, která ho napadla, byla, že kabát zapomněl dole, a jestli nedojde včas k saním, které nechali pod Černou skálou, tak zmrzne. Vracet se mu nechtělo a věřil, že dojít ke kožichům na saních stihne.</p>
<p>Sestup byl složitý a pomalejší, než doufal, a tak se pokusil zrychlit chůzi. Na zledovatělé skále zraněnému muži uklouzla noha, sjel deset metrů z mírného svahu a vyválel se v závěji. Rychle se stavěl na nohy, aby unikl studenému sněhu. Pokračoval v cestě a nahlas posílal k čertu Mauerseglera, Smithe i všechny své ztracené muže. Přestal nadávat a uslyšel za sebou měkké kroky. Otočil se. Stál tam mohutný vlk. Sentinel se blížil. S každým krokem rozeznával další detaily. Vnitřnosti vlkovi vyhřezávaly z břicha, doslova je vláčel za sebou po sněhu. Hlava rozdrásaná do krve. Bell se rozběhl, ale neměl šanci utéct. Vlk byl třemi skoky u něj. Bell upadl na ledovém povrchu a Sentinel se mu zakousl do hrdla a začal jím třást. Bell vrazil levačku vlkovi do čumáku a zesláblá, umírající šelma rozevřela tlamu. Eric Bell se snažil chytit za krk a zastavit krvácení. Krev pleskavě crčela na bílý sníh. Bell se plazil od vlka pryč, sil mu rychle ubývalo. Smrt mu klepala na rameno. Tělo bylo čím dál slabší a odmítalo další námahu, až zcela rezignovalo. Krev ze zraněného krku tekla a Bell ji sledoval pohasínajícíma očima, dokud mu zrak nezastřela temná opona smrti.</p>
</section>
<section>
<p><strong>12. SETKÁNÍ</strong></p><empty-line /><p>Portál byl v nejspodnějším patře označeném Blok 5 a Kovářovi připomínal oči piráta, jehož jedno oko bylo zakryto ocelovým plátem. Pochopil, že kovová deska na levém oku je ta věc, co brání průniku mezi realitami přes portál. Vpravo byl jen prázdný tunel do hlubin hory. Mrkl okem na zesláblého Koogana, kterého uložil nedaleko ovládacího panelu elektrárny, a věnoval se pečlivé prohlídce duální mezirealitní brány. Zjistil, že kovovou deskou lze snadno posouvat mezi oběma propojenými portály. Zatlačil na ni, aby ji přesunul na neaktivní část brány. Kovová deska se přesunula až neuvěřitelně lehce a Kovář ji odtlačil od obou portálových oken až ke zdi.</p>
<p>Netušil, jak se profesor dozví, že je brána průchozí. Napadlo ho, že by mohl portálem projít, ale obával se, že by ho Wonder nemusel mít pod kontrolou a on by vstoupil do neznámého světa, bez možnosti návratu. Zvažoval, že vhodí do portálu nějaký vzkaz, ale zatím bylo důležitější ošetřit Koogana, protože jeho zranění vypadalo vážně. Jak si JFK ještě dobře pamatoval, agenturní předpisy nařizovaly, aby byla na každém pracovišti, stanici nebo základně lékárnička s odpovídající výbavou. Předpisy jsou jedna věc a jejich dodržování je věc druhá. Lékárničku John našel, ale kromě několika obvazů, náplastí a vypotřebované nádoby s dezinfekcí zela prázdnotou. John alespoň použil na převaz rány čisté obvazy.</p>
<p>Neuběhlo snad ani patnáct minut, když se z portálu jako z vodní hladiny, ovšem rozlité vertikálně, vynořil Jurij Kozlov. Obezřetně se rozhlédl, než poznal Kováře, který stále ještě ošetřoval Koogana. S přátelským úsměvem se k němu přihrnul a stiskl mu pevně ruku.</p>
<p>„Vidím, že vypadáš dobře,“ okomentoval JFK Kozlovovu snědě opálenou tvář. „Vy se tam válíte na slunci a já tu mám zimu jak v ruském filmu.“</p>
<p>„Ruskoj film? Aha, to je zase nějaká tvoje česká švejkovina.“</p>
<p>„Tak nějak.“</p>
<p>„Byly problémy?“ kývl bradou Jurij směrem ke zraněnému indiánovi.</p>
<p>„Ano, byly, ale už jsem je vyřešil. Tohle je přítel, ale narazili jsme na pár chlápků, co si tady chtěli přilepšit kšeftem s chemickými a biologickými zbraněmi.“</p>
<p>„To je hnus. Určitě jsi ty chlapy zabil.“</p>
<p>„No, zdálo se mi to jako dobrý nápad. Ale nevím, jestli jsem je dostal všechny. Nějak se jich nemůžu dopočítat.“</p>
<p>„Ty drug, přítel. Myslel jsi i na mě, abych mohl přiložit taky ruku k dílu,“ zasmál se Kozlov, ruka mu sjela k opasku k úzké dýce a rozhlížel se, jestli není blízko nějaký padouch, s kterým by se pustil do křížku.</p>
<p>„Klid, kamaráde, jestli někdo zůstal na živu, tak rychle vyklidil pole.“</p>
<p>„Škoda, zatloukl bych je do země,“ mával demonstrativně pěstmi jako kladivy.</p>
<p>„Raději mi řekni, jak se vede profesoru Wonderovi?“ dělal si starosti JFK.</p>
<p>„Ne mnogo chorošo, ale už bude líp. Dáme mu, co potřebuje.“</p>
<p>„Jak tady najdeme plutonium? Můžeme to tady prohledávat roky a bez agenturní databáze to stejně nenajdeme.“</p>
<p>„Já tu byl před třemi roky. Ukládali jsme ve třetím podlaží plutoniové tablety pro radioizotopové termoelektrické generátory. Pamatuji si to, protože jsme tehdy celá jednotka nadávali, že jich tu ukládáme stovky a při operaci Mindcrime nám jich velení Agentury poskytlo tak žalostně málo.“</p>
<p>„Jak mohlo Agenturu napadnout ukládat tolik svinstva na jedno místo? Jsou tu pohromadě radioaktivní, biologické a chemické látky, které by dokázaly vymazat lidstvo z několika realit.“</p>
<p>„Da, to je svinstvo, ale já byl voják a nepřemýšlel jsem moc o tom. Plnil jsem rozkazy. Agentura si přála mít tohle všechno po ruce, ale zároveň to nechtěla uchovávat v bazální realitě.“</p>
<p>„Jistě, kdyby to bouchlo, tak by to nebyl průser doma, ale v sousední realitě.“</p>
<p>JFK a Kozlov prošli průchodem o patro výš a pokračovali podél obrovských plných regálů.</p>
<p>„Co dělá Vega?“ položil další otázku Kovář.</p>
<p>„Líže si rány.“</p>
<p>„Je zraněný?“</p>
<p>„Na těle ne, spíše na duši. Utrpělo jeho ego, že neuspěl u šejka Omara Šahrijára, teď si léčí dušičku u jedné mladé indiánky.“</p>
<p>„Sakra, může být rád, že vyvázl se zdravou kůží.</p>
<p>„To je pravda,“ přisvědčil Kozlov, „kdybysme tam ale mohli jít všichni tři, tak natrhneme tomu překupníkovi zadek.“</p>
<p>John jen s úsměvem přikývl a zůstal stát vedle Rusa, který se zarazil u jednoho z regálů.</p>
<p>„Tady je to plutonium?“ zeptal se.</p>
<p>„Nět. Jen se dívám tady na tu vzpěru. Myslíš, že by šla povolit a vyndat?“</p>
<p>„Proč?“ nechápal John.</p>
<p>„Udělal bych z toho skvělou činku.“</p>
<p>„Stýská se ti po pořádném fitku?“</p>
<p>„Hmm, cvičil bych, až bych brečel,“ povzdechl si ruský válečník. „Z nouze zvedám ve Zlatém městě těžké kamenné kvádry, ale není to ono. Eto na govno.“</p>
<p>„No, taky si někdy vzpomenu na špičkovou agenturní tělocvičnu.“</p>
<p>„A taky na barmanku Soňu a její iontové drinky.“</p>
<p>„Drinky nebyly asi jediná její přednost, na kterou rád vzpomínáš,“ smál se John.</p>
<p>Zatímco se Kozlov slovně i gesty rozplýval nad přednostmi barmanky a cvičitelky Soni z Agentury, došli až k jednomu z vysokých stojanů, kde se Rus zastavil.</p>
<p>„Je to tady?“ zeptal se JFK. „Jsi si jistý?“</p>
<p>„Da, pamatuji si to, jako by to bylo včera. Ruská orientační a strategická mysl,“ poklepal si Kozlov význačně prstem na levý spánek.</p>
<p>Začali rozebírat bednu a vyndali jeden přepravní kovový kontejner velikosti cestovního kufru se symbolem černého trojlístku na žlutém podkladě.</p>
<p>„To je ono,“ zhodnotil výsledek bývalý nadporučík speciálních jednotek agenturních mariňáků.</p>
<p>„Jeden kontejner bude stačit?“</p>
<p>„Určitě. Myslím, že by to stačilo pro sto Wonderů.“</p>
<p>„Měli jsme vzít s sebou vozík, ta olověná bedna s plutoniem se pronese.</p>
<p>„To by bylo závaží na trenirovku,“ potěžkal rozkošnicky kovový kontejner Kozlov a nahodil si ho na rameno.</p>
<p>„Počkej, pomůžu ti s tím.“</p>
<p>„To je dobrý, ty jsi už udělal dost, tak nechej na mě aspoň tuhle maličkost.“</p>
<p>Ruský obr si vykračoval, jako by kovový kontejner měl váhu ptačího pírka, zpátky k portálovému sálu. U zraněného Koogana se na okamžik zastavil.</p>
<p>„Jeho bereme, Johne, s sebou, ne?“</p>
<p>„Ne. Odvezu ho zpátky do indiánského tábora.“</p>
<p>„Škoda, myslel jsem, že se vrátíš se mnou a zapracujeme spolu na té tělocvičně.“</p>
<p>„Několikrát mi zachránil život a já mu to musím vrátit aspoň jednou. Za těch pár dní, co ho znám, ho považuji za přítele a musím mu pomoct.“</p>
<p>„Tak ho vezmi s sebou do Zlatého města, tam jsou přeci taky indiáni.“</p>
<p>„Jurij, to je ale úplně jiná realita, úplně jiní indiáni. A vím, že tenhle chlapík si zaslouží svůj svět.“</p>
<p>„Dobře, jak je to daleko?“</p>
<p>„Asi sto kilometrů.“</p>
<p>„To ale nestihneš, než se portál uzavře, pokud na tebe venku nečeká helikoptéra.“</p>
<p>„Ne, bohužel nečeká. Portál do světa nula se zavře, co bude dál?“</p>
<p>„Aktivní bude zase jeho druhá půlka. Profesor říkal, že se to mění s každým slunovratem. Jsou to zkrátka přírodní portály a působí na ně přírodní zákony. Není to jako ve starém dobrém fantomdromu, šup sem, šup tam, jak si jen vzpomeneš.“</p>
<p>„Já vím, takže celého půl roku až do letního slunovratu bude portál aktivní do toho cizího světa. Stejně mám dojem, že jsem tady se vším neskončil. Nemůžu tohle skladiště nechat přístupné dalším lumpům, co se budou chtít přiživit na lidském utrpení. Až to tady zabezpečím, tak se asi vrátím do New Orleans.“</p>
<p>„Ech, škoda, že tu nemůžu s tebou zůstat. Kdoví, kdy se zase uvidíme.“</p>
<p>„Ještě by tu byla jedna možnost,“ zamyslel se JFK.</p>
<p>„Jaká?“ zbystřil Rus.</p>
<p>„Jestli profesorovi to plutonium pomůže a dá se za pár dní dohromady, mohl by se pokusit napojit na pravou stranu portálu. Ta by měla být v té době aktivní a já bych prošel za vámi.“</p>
<p>„Nevím, Johne, za jak dlouho se Wonder zotaví natolik, aby mohl otevřít další cestu, ale vyřídím mu to. Každopádně na sebe dávej pozor.“</p>
<p>„Pozdravuj ode mě Vegu i profesora. Doufám, že mu to plutonium pomůže.“</p>
<p>„To ho musí zase postavit na nohy,“ zazubil se Kozlov a nadhodil těžkou bednu na rameni. „Všechno vyřídím a snad se brzy zase uvidíme. Zdrastvuj.“</p><empty-line /><p>JFK naložil raněného indiána na pojízdný vozík a pomalu ho tlačil jednotlivými patry k východu. Po cestě zpátky se choval obezřetně, protože tu někde mohl zákeřně číhat Mauersegler i se zraněným Bellem.</p>
<p>Koogana vytlačil na vozíku až k východu. Tam si ho musel naložit na záda a nést dolů k úpatí skály. Pod horou narazil na tělo Erica Bella i na spřežení jeho bandy. Na jedny saně naskládal úhledně kožešiny, do kterých uložil zraněného přítele, který byl chvílemi při vědomí.</p>
<p>„Vydrž, Koogane, čeká na tebe Krystal.“</p>
<p>Indiánský lovec se usmál. „Myslíš?“ zašeptal unaveně.</p>
<p>„Jasně. Hned jsem poznal, že se jí líbíš. Odvezu tě k Havranům, oni tě dají dohromady, abys vypadal před Krystal k světu.“</p>
<p>Než odjeli, přeřezal ostatním psům řemeny od saní mrtvých gangsterů a dal jim volnost. Bylo by mu líto, kdyby tam pomřeli hlady, a nechtěl, aby je mohl použít Mauersegler, pokud se skrýval někde poblíž.</p><empty-line /><p>V bývalém skladišti zavládl klid, a tak se Tříprsťák rozhodl opustit úkryt. Cítil hořkost porážky. Nemá s sebou nikoho, kdo by mu pomohl dopravit náklad na pobřeží. Z nákladu naloženého na jedněch saních bude šéf zklamaný. Hodně zklamaný. Mauersegler se podíval na levou ruku se třemi prsty. Ne, už nechtěl přijít o další z prstů, a jak znal šéfovy nálady, nemuselo by zůstat jen u prstu. Teď se nesmí ukvapit a musí důkladně zvážit každý další krok.</p><empty-line /><p>Sáně letěly, a kdyby od dlouhých skluznic občas neodstříkl sněhový vodopád, tak by si Kovář myslel, že se ani nedotýkají ledové země. John jel celý den a noc, až na malé přestávky, kdy nakrmil a nechal odpočinout psy. Než spřežení nabralo dost síly na další cestu, zkontroloval, jestli je Koogan v pořádku. Rána po průstřelu škaredě černala a John se obával, aby zranění nezachvátila sněť. V krutých mrazech, bez dostatečného prokrvování tkání, bylo sebemenší zranění velmi nebezpečné a indiánský lovec by mohl snadno přijít o nohu, nebo i zemřít.</p>
<p>John sám občas propadl do stavu mezi spánkem a bdělostí, ale stále měl situaci pod kontrolou.</p>
<p>Do osady Havranů dorazil uštvaný a vyčerpaný, ale se zmrzlým šklebem na tváři, který měl znázorňovat úsměv. Byl spokojen, dovezl indiánského lovce do osady včas a jeho život snad nebude v ohrožení. Psi padli, kde zastavil, a zůstali bez hnutí ležet. JFK kývl na přibíhající indiány a ti z hromady kožešin na saních začali vyprošťovat Koogana, aby se ho mohli ujmout a ošetřit. Sám ani nevěděl, jak se dostal do indiánského stanu, a padl vyčerpaný do hromady kožešin.</p>
<p>Kovář prospal dobrých deset hodin a určitě by nevstal, kdyby ho z lože nevytáhl obrovský hlad. Indiáni mu přichystali sobí pečínku a on ji spořádal na posezení. Po jídle se šel podívat, jak se vede Kooganovi. Indiánský lovec ležel ve vedlejším stanu, pohublý a bledý v obličeji, ale už bylo v jeho očích vidět znovu zažehnutou jiskru života.</p>
<p>„Jak se cítíš? Je to lepší?“ ptal se JFK.</p>
<p>Koogan se usmál a kývl na souhlas.</p>
<p>„Přišel jsem se rozloučit.“</p>
<p>„Vracíš se na jih, nebo projdeš do země duchů za tím velkým mužem?“ šeptal a dal tak najevo, že nebyl v podzemí celou dobu v bezvědomí.</p>
<p>„Musím se vrátit na Černou skálu a dokončit rozdělanou práci. Jestli se potom budu vracet na jih, tak tě vyzvednu a navštívíme náčelníka Těžké kosti s poselstvím severských kmenů.“</p>
<p>„To by bylo výborné.“</p>
<p>„A kdybychom se už neviděli, tak hodně štěstí, příteli,“ rozloučil se JFK.</p><empty-line /><p>Měsíc už stál pěkně vysoko. Celé nebe bylo čisté, jen tu a tam jasně zářily hvězdy. Mráz pálil, až to kousalo do plic. Cítil bolestivé svírání žaludku, hlava se mu točila a nedokázal myslet na nic jiného než na jídlo. Vítr mu šlehal do tváře, byl vymrzlý a sněhem se prodíral už jen automaticky, aniž by tušil, jestli drží správný směr. Dál už nemohl, rozhodl se, že to vzdá. Lehne si do sněhu a prostě usne. Usne a už se nikdy neprobudí, už nebude mít nikdy hlad. Pomalá smrt hladem je strašná, raději zmrznout a necítit ten kámen v žaludku, který jen řve, že chce jíst. Nohy se mu podlomily a spadl do sněhu.</p>
<p>Slyšel hlasy a chtěl je zahnat jako všechny vidiny přivolané hladem. Chtěl prosit, ať ho nechají v klidu zemřít, ale nezmohl se na slovo. Oči zalepené sněhem se nechtěly otevřít, chtěly jen spát. Hořká tekutina mu pronikla do úst a zaútočila na vnitřnosti. Tak hořká a hřejivá.</p>
<p>„Prober se, chlape! Slyšíš?“</p>
<p>Nový útok toho hořkého nápoje, který mu vléval teplo do žil. Přinutil se otevřít oči, aby viděl, jak se nad ním naklání nějaký míšenec.</p>
<p>„Žije. Rozdělejte oheň! Je zmrzlý a hladový,“ řekl míšenec a polomrtvému Clemenzovi to znělo jako nebeská symfonie. Bývalého šéfa těžařského tábora opustila apatie a vracela se mu touha žít. Jako jediný přežil vzpouru otroků a musí přežít i tuhle cestu mrazivou divočinou.</p>
<p>Za chvíli natahoval promrzlé ruce k plamenům a pomalu do sebe soukal hustou polévku, první jídlo po mnoha dnech nedobrovolného půstu. Hladovýma očima obhlížel, jak si jeho dva zachránci nabírají z kotlíku.</p>
<p>„Jen jez pěkně pomalu, neboj se, my máme zásob dostatek,“ řekl míšenec. „Ani nevíš, co by tě čekalo, kdyby sis po dlouhém hladovění najednou naplnil žaludek.“</p>
<p>„Koho by napadlo, že nám bloudí kousek za stanem na kost zmrzlý poutník,“ nahnul se k němu druhý muž.</p>
<p>„Měl jsi štěstí, chlape, že tě zvětřil pes,“ prohodil míšenec. „Kde ses tu vůbec vzal, člověče?“</p>
<p>„Lovecká výprava. Ztratil jsem se. A vy?“ zachroptěl lež Clemenza a ani nepoznával svůj vlastní hlas.</p>
<p>„Já jsem seržant Leclercq, policejní velitel z Anchorage, a tohle můj průvodce a správce na Emersonově farmě Na-Anka.“</p>
<p>„Policista z Anchorage?“ podivil se Clemenza.</p>
<p>„Ano, je to k nevíře, že se významný policejní velitel nachází tak daleko na indiánském území, ale hned vám to vysvětlím. Byl jsem na výpravě za nebezpečnými špiony, ale oni to nakonec špioni vlastně nebyli. Já vím, zdá se to trochu zamotané, ale jen zpočátku. Je to úžasné dobrodružství, uvidíte.“</p>
<p>Clemenza ani moc nevnímal upovídaného policistu, myslel na saně s naloženým zlatem z těžařského tábora, které zůstaly opuštěné někde v lese, kde je už nikdy nenajde. Kousal se vztekle do rozpraskaných rtů a upíjel horký čaj s rumem. Už chtěl Leclercqa přerušit, ať mu ten zatracený příběh dopoví někdy jindy, když seržant vyslovil dvě jména.</p>
<p>„Jak jste to říkal, že se jmenovali?“ vyrazil ze sebe dychtivě.</p>
<p>„No přece Arctic Bismarck a John Smith,“ opakoval Leclercq. „Vy neznáte Arctic Bismarcka? Toho zná tady na Severu přece každý.“</p>
<p>„Ano, ano, už jsem o něm slyšel. A co ten Smith? Co je zač? Vyprávějte mi všechno, co o něm víte.“</p>
<p>Seržant Leclercq se nenechal pobízet a bezelstně začal popisovat vše, co o JFK věděl. Clemenza jen zajel rukou do kapsy kabátu, aby se ujistil, že stále má tu minci. Minci, co patřila chlapovi, kterého bude chtít jednou najít a zabít.</p><empty-line /><p>Čerství odpočatí psi uháněli s Kovářem po zmrzlých bělostných polích drsné, kruté a zároveň kouzelné říše divočiny. JFK pokřikoval na neúnavné tahouny severu, aby je pobídl k ještě většímu výkonu. Na noc každému ze psů hodil po jedné velké zmrzlé rybě a ti ji hltavě drtili mezi ostrými tesáky.</p>
<p>Kovář se probudil do lehké mlhy s obavami, že ho nepřízeň počasí zdrží. Jak den postupoval, ovzduší se projasnilo a mezi oblaky se v poledne dokonce ukázal kousek nad obzorem náznak slunečních paprsků. Odpoledne konečně před Johnem začal vyrůstat ze zvlněné bílé pláně masiv Černé skály. S větrem, který se mu opíral do zad, vybídl psy ještě k většímu tempu a rychle míjel řídké křoví a skupinky zakrslých smrčků ohnutých pod sněhovými závějemi.</p>
<p>Pod skalním masivem zaopatřil psy a vykročil k ústí jeskyně. Veškeré stopy pokryl čerstvý sníh a stěží rozeznal místo, kde by měl ležet mrtvý ještěr a vlčí agenturní strážce.</p><empty-line /><p>Světlo svítilny tančilo po ohlazených stěnách z velkých balvanů a vrhalo znetvořené stíny. Mauersegler kráčel opatrně podzemní chodbou s četnými zákruty. Chvíli se chodba zužovala až na pouhou šířku jednoho člověka, po pár metrech se zase rozšířila a strop se zvedal, už na něj nebylo možno dosáhnout. Sestoupil až do velkého podzemního dómu, připomínajícího majestátní chrám. Mohutné krápníky působily, jako by podpíraly klenbu stropu. Stěny byly černým uhlem ručně pomalované umrlčími lebkami. Z jezírka uprostřed dómu vystupoval mohutný stalagmit, který někdo v metrové výšce přesekl nebo přelomil, aby mohl sloužit jako podstavec. Na tento zvláštní oltář někdo odložil malou, ale velmi cennou věc.</p>
<p>Mauerseglerovi se roztřásly ruce. Jestli má před sebou to, co si myslí, tak právě našel ten největší poklad, co v tomhle skladišti mohl být. Všechno tomu nasvědčovalo. Stokrát slyšel popis téhle věci, který koloval ve vyprávěních mezirealitních pašeráků jeho ražení. Za tohle mu šéf může prominout nedoručení celého nákladu. Dokonce by mohl v organizaci mezirealitních pašeráků získat lepší postavení, posunout se v pyramidě víc k vrcholu. Tak velkou cenu měla tahle věc na stalagmitu.</p>
<p>Proč se pouze posunout nahoru? Zavrtalo Mauerseglerovi v hlavě. S touhle věcí si může založit vlastní organizaci. Stanout na vrcholu své vlastní pyramidy. Byl by hlupák, kdyby běžel s takovým pokladem za šéfem. Když truhličku předá do správných rukou, může za ni požadovat cokoli, ale když bude vědět, jak ji použít, tak se může stát, kým bude chtít. Tahle věc byla milionkrát cennější ve srovnání se vším tím materiálem ve skladišti. Snili o ní pašeráci všech realit, toužili po ní velcí mágové, po jejím stvoření prahli i významní alchymisté a její moc znali králové i vládci impérií. Drahocenný předmět se jmenoval Kelleyho kompas, podle svého vynálezce, alchymisty Edwarda Kelleyho. Kompas dokázal s přesností na metr určit přítomnost nejbližšího přírodního portálu spojujícího dvě dimenze a měl i spoustu dalších funkcí, důležitých pro mezirealitního cestovatele.</p>
<p>Tříprsťák si sundal krátký kožený kabát a rozložil ho na zem. S posvátnou úctou uchopil truhličku s kompasem a opatrně ji položil na kabát, který zavinul jako provizorní vak.</p><empty-line /><p>Kovář procházel jednotlivými patry skladiště a míjel mrtvá těla, která měl na svědomí především on sám. Už byla v pokročilém stadiu rozkladu. Mířil rovnou k sálu s portálem. Přestože věděl, že jeho aktivní část už nevede do světa Inků, stejně se musel přesvědčit na vlastní oči.</p>
<p>Profesor měl pravdu. Teď bylo aktivní pravé okno, které vedlo do světa, o kterém neměl žádné informace. A bude tomu tak nejméně půl roku do letního slunovratu, pokud se už nezotavil profesor na Virakočově trůnu a nepřesměroval ho k sobě. Nic tomu ale nenasvědčovalo a nemohl tady čekat donekonečna. Zbýval pouze návrat do New Orleans k Durandovi.</p>
<p>„Nedělej žádné prudké pohyby!“ štěkl nečekaně za Kovářovými zády Tříprsťák. „A chci vidět tvoje ruce.“</p>
<p>Kovář ztuhl. Dal ruce od těla a odolal touze otočit se a pohlédnout nepříteli do tváře. Chtěl vědět, s kým má tu čest.</p>
<p>„Na tu bouchačku rychle zapomeň, rozepni si pomalu opasek a hoď ho do portálu. Hned!“ pokračoval Tříprsťák.</p>
<p>John opět poslechl. Mezirealitní brána hladově spolkla hozený opasek s revolverem a loveckým nožem.</p>
<p>„Teď se můžeš otočit, ale pěkně pomalu, abych nemusel zmáčknout spoušť.“</p>
<p>„Rorýs?“ vydechl udiveně JFK při pohledu na Mauerseglera.</p>
<p>„Ty si na mě pamatuješ? To mě opravdu překvapuje, že jsi poznal bývalého parťáka, s kterým jsi pašoval klapeanové kokosy z hyuakových palem. Vzpomněl sis na kolegu, kterého jsi zradil.“</p>
<p>„Pokud vím, tak jsi mě v tom Palmovém světě chtěl nechat ty a sám shrábnout celý zisk.“</p>
<p>„Konec keců, Kováři. Nejsme ve špatným filmu, abych ti tu vyprávěl, co dělám a proč. Chtěl jsem jen, ať vidíš, kdo tě zabije. Sbohem.“</p>
<p>Rorýs palcem natáhl kohoutek revolveru. Kovář viděl černé ústí ocelové hlavně a zatnul zuby. Ráže byla příliš velká, aby měl šanci přežít zásah do těla a ještě zdolat protivníka. Rorýsův kloub ukazováčku zbělel při stlačování spouště. Místo výstřelu se ozvalo jen ostré křupnutí.</p>
<p>„Že by Maurby?“ vydechl s úlevou JFK.</p>
<p>Rorýs bezcenný revolver vztekle odhodil. Zbraň si donesl z jiného světa i s municí, po pár týdnech zjevně nevydržela nápor Maurbyho efektu a stala se nepoužitelnou.</p>
<p>„Sejmu tě i holýma rukama,“ vyštěkl, ale pro jistotu tasil lovecký nůž. Odložil na zem provizorní kožený vak se skříňkou a zůstal stát rozkročen s ostřím namířeným na Kováře.</p>
<p>„To vidím,“ ohodnotil John opovržlivým pohledem dvacet pět centimetrů dlouhou čepel nože v soupeřově ruce. „Jak jsou ty světy malé, Rorýsi, tolik realit, a my se po tolika letech sejdeme na jednom místě.“</p>
<p>„Nekrm mě blbostmi. Vím, že mě sleduješ pěkně dlouho. Náhodou jsem tě zahlídl v San Francisku. Nejdřív jsem myslel, že mě šálí zrak nebo se pletu, ale tvůj ksicht nezapomenu do konce života. A když jsem nechal v Seattlu hlídat nádraží i příjezd každé lodi do přístavu, tak se moje podezření potvrdilo. Proč jdeš po mně, někdo tě poslal?“</p>
<p>„Možná tě zklamu, ale nejsem tady kvůli tobě. Nesledoval jsem tě a nezajímal jsi mě, dokud mi nezačali jít po krku Bellovi hoši, a hlavně dokud jsi neotrávil posádku Taranisu nějakým svinstvem.“</p>
<p>„Nemohl jsem nechat svědky, kteří by se vrátili do Seattlu a věděli, že nás vysadili v Anchorage. To snad chápeš?“</p>
<p>„Nikdy nepochopím takové parchanty, jako jsi ty.“</p>
<p>„No jo, čestný muž John Kovář. Nechtěj mě rozesmát. Muž dvou tváří. Jedna strana ochránce slabých a bezbranných, a ta druhá? Masový vrah a ničitel celých světů. Vždy ukazuješ tu stranu ksichtu, která se ti hodí. Vím o tobě víc, než si myslíš. A kam ses schoval, když přepadli tu tvou agenturu strážců realit, hrdino?“</p>
<p>„Víš úplný hovno, Rorýsi. Jsi druhořadý pašerák, který vykrádá opuštěný sklad. Pro koho teď makáš? Děláš poskoka Hawkovi, nebo lížeš podrážky někomu jinému?“</p>
<p>„Lord z Jestřábí Lhoty? Ne, pro toho magora bych nehnul prstem. I když část dodávek někdy končí i u něj. Vy od Kovářů rovnováhy jste pořád X-Hawkem posedlí. Honili jste se za ním, a zatím vám mezi prsty unikaly organizace, jako je ta naše.“</p>
<p>„Co jste pašovali, přešli jste z eM piva na eM colu? Tak to už jste velcí kluci a já se divím, že si vás tehdy nikdo v Agentuře nevšiml.“</p>
<p>„Snažíš se být vtipný, ubožáku? Nikdo si náš všimnout ani nemohl, měli jsme v EF kontakt, který nám dodával spolehlivé informace a případně zahladil stopy, které by na nás mohly ukázat. Ne všichni tam byli takový tupci jako ty nebo Bytewská. Někteří mysleli na zadní vrátka, protože cítili, že ten spolek Kovářů jde do kytek.“</p>
<p>„Takže o tomhle místě ti řekl někdo z Agentury,“ konstatoval JFK.</p>
<p>„No jistě, ne všichni jsou loajální až za hrob. Proč taky? Je to, jako když zkrachuje firma. Schopní zaměstnanci přejdou makat ke konkurenci, zvlášť když mají co nabídnout.“</p>
<p>„Kdo je ten hajzl? Znám ho?“</p>
<p>„Myslím, že ho znáš moc dobře,“ usmál se Rorýs, „ale už nechci plýtvat časem. Tahle informace by ti už byla stejně k ničemu. Za chvíli skončíš jako ta tvoje Agentura, jen co rozvěsím tvoje střeva po stěnách.“</p>
<p>John zatnul ruce v pěst. Věděl, že tenhle boj nebude žádné karate, aikido, capoeira nebo jiné podobné bojové umění, tohle bude souboj bez pravidel. Kovář si za roky výcviku u armády nebo v Agentuře vybral ze všech bojových sportů ty hmaty a údery, které mu vyhovovaly nejvíc a dokázaly nejefektivněji a nejrychleji vyřadit nepřítele z boje, nebo ho hned zabít. Rorýs bude zkušený, tvrdý a houževnatý protivník, vysoký jako Kovář, váha kolem sto deseti kilo a tělo má zocelené tréninkem, to JFK poznal. John stál ve střehu, uvolněně a nehybně, pozoroval Rorýsovy oči, ruce a nohy. Rorýsova čepel přešla do útoku. Kovář vystřelil levačkou tak prudce, že zasažené protivníkovo zápěstí vychýlil z původní dráhy a ostří nože bez jakékoliv škody proletělo vedle jeho ramene.</p>
<p>Rorýs se ohnal nožem v ruce podruhé, John ustoupil dozadu a podařilo se mu zachytit soupeřův rukáv. Rychlá rána na zápěstí a ostrá zbraň letěla vzduchem. Tohle odzbrojení Rorýse Kovář vykoupil ranou do brady. Naštěstí levačkou, takže jen letmo zkontroloval jazykem zasaženou spodní čelist a zaznamenal dva uvolněné zuby. Rorýsovy rychlé údery pěstmi vykryl předloktími a bleskurychle mu uštědřil nízký pravý hák na solar, do kostnatého trojúhelníku pod prsním svalem, nad vypracovaným břichem. Rorýs se zlomil v pase a ucítil Kovářovu ruku na rameni. Prudce zdviženým předloktím Johna setřásl a učinil krátký výpad z otočky malíkovou hranou na jeho krk. Minul. JFK se dokázal rychle stáhnout z dosahu jeho paže. Kovář se pokusil o protiúder, ale jeho pěst srazilo soupeřovo předloktí, až ho vytočilo do strany. Rorýs se navalil na Johna a pokusil se ho zaháknout loketní jamkou za krk. Kovář dupl patou do Tříprsťákova nártu a odstrčil ho krutem lokte do žeber. Bleskově se vytočil k Rorýsovi čelem a vykopl nohou, aby zasáhl jeho koleno. Rorýsovi se podlomily nohy a padl na zem. John ho chytil za vlasy, zvedl mu hlavu a zavřel mu pootevřená ústa tvrdým zvedákem na bradu. Rorýsovi poskočila hlava v rudé spršce krve z rozbitých úst a přepadl na záda. Převalil se na břicho a vzepřel na rukou. Než se ale stačil zvednout, John ho opět srazil k zemi kopancem do obličeje. JFK sevřel pěsti, necítil odřené klouby, cítil radost, že porazil Rorýse. Byl to dobrý protivník, ale nebyl lepší. Rozhlédl se, hledal Rorýsův nůž, kterým by mu prořízl hrdlo a definitivně vyškrtl ze seznamu nepřátel. Tříprsťák ale nečekaně zmobilizoval poslední síly, vyškrábal se na nohy, hmátl po vaku z kožichu a skočil do lávového tunelu s aktivním portálem. Kovář se po něm ještě pokusil hmátnout, ale už mu proklouzla mezi prsty jen Rorýsova košile.</p>
<p>„Kurvadrát!“ zařval do prostoru a bezmocně hleděl na povrch brány, která se zrcadlila jako klidná vodní hladina. Rorýs byl na druhé straně.</p><empty-line /><p>Všude kolem vládla bílá zima. Skaliska, stromy a kopce za nimi pokrýval sníh a slunce se od něj odráželo oslňujícím leskem. Nedotčené hradby lesů, štíty hor třpytící se proti blankytnému nebi, to byla divoká krása, co učarovala nejednomu dobrodruhovi, který putoval na Daleký sever. Kovář se rozhlížel po té ohromující divočině nastrojené do stříbrné nádhery a vznešenosti a zároveň se s ní loučil.</p>
<p>Rorýsovy informace Johna znepokojily. Jestli bylo víc lidí jako on, kteří přeběhli na druhou stranu a vyzradili cenné informace o bývalých agenturních skladech, stanicích a centrálách, mohli si z nich mezirealitní pašeráci nebo X-Hawkovi lidé odnést důležité informace, technologie, nebo, jako v tomhle případě, smrtící viry a bojové látky. Nemohl připustit, aby se něco podobného opakovalo. Aby se někdo další zmocnil nějakého viru pro vlastní prospěch. Jen ho to utvrdilo, že to, co bude následovat, je nevyhnutelné.</p>
<p>Podzemí Černé skály bylo zaplněno nejen biologickými látkami, ale taky neskutečným množstvím výbušnin a hořlavin. Viděl tu tuny dynamitu, Herkulova prachu, střelné bavlny, trinitrotoluenu, řeckého ohně. JFK nemusel být žádný specialista na výbušniny, aby věděl, že by se musel vzdálit od místa exploze nejméně na půl kilometru, aby měl šanci výbuch takového rozsahu přežít. V ruce držel necelý metr a půl zápalné šňůry, což znamenalo, že při průměrné délce hoření jednoho centimetru za sekundu by se nestačil dostat ani k východu z podzemí. Pouhé odpálení vstupní jeskyně by jistě neodradilo podnikavce Rorýsova typu, kteří by hledali cestu do podzemí jinými způsoby. Musel přistoupit k radikálnímu řešení, a tak mu zbývala jediná úniková cesta.</p><empty-line /><p>John doufal, že výbušninu rozmístil na ta správná místa, aby byl účinek exploze co nejefektivnější. Škrtl sirkou, zazářila jasným plamenem. Vzápětí zaprskala zápalná šňůra a ohnivý skřítek se vydal na cestu. Nečekal, až doběhne ke svému cíli, kvapným krokem zamířil k portálu a vstoupil do jiné reality.</p>
<p>O dvě minuty a devatenáct sekund později otřásla skalním masivem exploze. Výbuch dynamitových patron zažehl obrovský požár, až se ocel, ze které byly postaveny regály, začala tavit a nakonec se vypařila. Na betonu se udělaly puchýře a většina pilířů praskla a zhroutila se. Speciální schránky s jedy a viry žhavé inferno vydržely, byly Agenturou zkonstruovány tak, aby odolaly i v epicentru jaderného výbuchu, i když se jejich svrchní obal žárem zdeformoval. Nadobro je ale pohřbily tuny zhrouceného betonu a kamení. Vrcholek Černé skály odmrštil výbuch přes pět set metrů daleko a k nebi vyšlehl obrovský plamen do výšky několika desítek metrů. V okruhu tři sta metrů od epicentra roztál veškerý sníh a obnažil zemi, která poprvé za tisíce let spatřila světlo světa. Požár bývalého skladiště trval tři hodiny, než vyhořel veškerý nebezpečný materiál a toxický oblak se rozplynul směrem k severnímu pólu.</p>
<p>Exploze i požár byly viditelné až k ležení kmene Havranů. Indiánský šaman kmen uklidnil, že to pouze Dobrý duch ochránil náš svět, zvítězil nad démonem zla a navždy ho uvěznil hluboko pod zemí.</p>
</section>
<section>
<p><strong>ZÚČTOVÁNÍ</strong></p><empty-line /><p><strong>
</strong></p><empty-line /><p><strong>
Libor Machala</strong></p><empty-line /><p>Uskočil jsem a to mi zachránilo život. Kočí drožky tažené dvěma koňmi musel být šílený. Zavrávoral jsem a v pádu stačil zahlédnout jen černý vůz, označený na zadní straně bílým písmenem G. Rychle zahnul na další křižovatce a zmizel mi z dohledu. Zvedl jsem se ze země, s klením oprášil rukou kalhoty a odplivl hořkou slinu na dlažbu. Až přijdu domů, bude Anette hubovat, kde jsem se tak zamazal.</p>
<p>K mému šéfovi, Alastairu Durandovi, který bydlel na rohu Kanálové ulice s Bourbonskou, jsem to měl už jen pár kroků, ale přesto jsem se zbytek cesty raději držel na kraji. Durand měl velký dům, který byl sice menší než orleánská radnice, ale ne zase o moc, takže se nedal přehlédnout. Zabouchal jsem hlasitě klepadlem na vchod, aby mě slyšeli, i kdyby se všichni nacházeli v zadní části rozlehlé budovy. Klepadlo jsem musel použít ještě dvakrát, než se otevřely dveře a vykoukla na mě šedivá hlava kuchařky Augusty.</p>
<p>„Co si přeješ, Hornbulle?“ zeptala se s přísným výrazem ve tváři. „Myslela jsem si, že už jsi přišel k rozumu a přestal pít. Tvá žena a nedávno narozený syn by mohl být pádný důvod, abys zanechal prostopášného života.“</p>
<p>„Paní Augusto, já přeci nejsem opilý. Ušpinil jsem se, když mě k zemi srazila projíždějící drožka.“</p>
<p>„Proč jsi vlastně přišel?“ měřila si mě Augusta stále nekompromisním pohledem.</p>
<p>„Jsem domluvený s panem Durandem, že dnes probereme nějaké věci ohledně další obchodní cesty,“ zaobalil jsem příští pašeráckou výpravu do pěkných slov, tak jak jsem to slýchával u Duranda.</p>
<p>„Před malou chvílí odešel s nějakými pány. Museli jste se těsně minout, odjeli drožkou.“</p>
<p>Teď jsem zase zamrkal udiveně já. „Vždyť byl domluvený se mnou.“</p>
<p>Asi jsem musel vypadat jako pitomec, protože mi zavřela dveře před nosem.</p>
<p>To mi ten dnešní den moc dobře nezačal. Málem mi srazila vaz drožka, odpadla důležitá schůzka s Durandem a já se trmácel přes půl města zbytečně. Do zátylku mě navíc začalo pálit slunce s předzvěstí, že to zase bude jeden z těch parných dusných dnů, kdy je vzduch těžký jako koleso parníku na Mississippi.</p><empty-line /><p>Dům na předměstí New Orleans, kde jsme s Anette bydleli, byl o hodně menší než Durandův, ale byl náš, navíc obklopený překrásnou zahradou plnou růží, palem, fíkovníků a oleandrů. Samozřejmě to byla především zásluha mé nádherné Anette.</p>
<p>I když jsem dveře zavřel tiše, abych neprobudil malého, pokud by spal, Anette mě hned odhalila a vyšla mi vstříc.</p>
<p>„To jste vyřídili nějak rychle,“ mračila se Anette, „stalo se něco?“</p>
<p>„Právě, že se nestalo nic. Durand nebyl doma,“ odpověděl jsem rozmrzelým tónem.</p>
<p>„A to ti nedal vědět? Neposlal poslíčka, že vaši schůzku odloží? To je neobvyklé.“</p>
<p>„No je to divné, měli jsme projednat naši cestu do mexického Veracruzu a zajistit zboží. Muselo to být něco naléhavého, že tak narychlo odjel a nenechal mi žádnou zprávu. Doufám, že nejel v té drožce, co mě málem porazila.“</p>
<p>„V jaké drožce? Nestalo se ti nic?“</p>
<p>„Ne, nic. Ten kočí jel jako blázen, uskočil jsem na poslední chvíli a zašpinil si kalhoty.“</p>
<p>„To se mi nechce líbit.“</p>
<p>„Já myslím, že to půjde vyčistit, Anettko.“</p>
<p>„Nemyslím kalhoty, bulíku, myslím tu drožku.“</p>
<p>Anette je mnohem chytřejší než já, občas si myslím, že je ještě chytřejší než Durand. Ale už jsem si zvykl a stačí mi, když do mě strčí, prostě když mě trochu nakopne.</p>
<p>„Co je na ní divného?“ pokusil jsem se ještě oponovat, ale už mi začínalo svítat.</p>
<p>„Kolik takových drožek může jezdit v Durandově čtvrti takhle brzy dopoledne? Tam vlastní každý svůj vůz nebo kočár. Jak vypadala ta drožka?“</p>
<p>„Obyčejná drožka. Jak by měla asi vypadat?“</p>
<p>„Nevím, nebyla něčím zvláštní?“</p>
<p>„Ne. Klasická černá drožka. Vzadu měla G a nad tím písmenem bylo ještě něco. Korunka?“</p>
<p>„Gibson. To byla jedna z drožek, které vlastní Gibson. Možná bys za ním měl zajít…“</p>
<p>„Proč? Málem mě přejel jeden jejich kočí, ale to asi není ten pravý důvod.“</p>
<p>Anette se usmála. Byla ráda, když viděla, že mi věci začínají docházet. „Ne, miláčku, i když na to přijde, klidně se zeptej i na tohle. Ale asi bychom měli vědět, jestli v té drožce neseděl Alastair.“</p>
<p>Na chvíli se odmlčela. Viděl jsem, že přemýšlí. Já na ni jen zíral. Její přítomnost, její krása mi prostě tak nějak ztěžovaly přemýšlení. Nebo spíš, myslel jsem na úplně jiné věci.</p>
<p>„Kam by mohl takhle nečekaně narychlo odjet? Měli jste projednat důležitou obchodní cestu, možná rozhodující pro budoucnost celé naší firmy. Nechce se mi to líbit. Mám nějaké divné tušení.“</p>
<p>Její důvtip byl ostřejší než má břitva, než můj boviák. A já si na ostré čepele potrpím.</p><empty-line /><p>Vzhledem k tomu, že je lepší neodporovat ženské logice, a taky protože jsem s ní vlastně souhlasil, vypravil jsem se do Gibsonovy firmy. Nebylo to daleko, Gibson měl svou firmu na okraji naší čtvrti. Nová vývěsní tabule hlásala do daleka, že tam sídlí nejlepší dopravní společnost v New Orleans. Nečekali na mě a nevítali mě, přesně jak jsem očekával. V kanceláři jsem narazil na muže s kulatou tváří zarostlou hustým černým plnovousem.</p>
<p>„Co potřebujete,“ vyštěkl neklidně. Právě se chystal zapálit si doutník velikosti baseballové pálky. To, že jsem vstoupil do místnosti, ho ani v nejmenším nenadchlo.</p>
<p>„Hledám pana Gibsona.“</p>
<p>„To jsem já. Co potřebujete, pane?“</p>
<p>„Hornbull. Jmenuji se Hornbull. Nejdříve vás mám pozdravovat od Anette,“ řekl jsem neochotně. Nemám rád lidi, se kterými se má žena stýkala, než jsme se poznali, zejména v době, kdy dělala společnici osamělým mužům.</p>
<p>„Anette? Jak se má? Jistě dobře. Ať se někdy zastaví na kus řeči, zavzpomínáme na staré časy…“</p>
<p>„Staré časy jsou pryč,“ namítl jsem možná trochu moc stroze, protože se Gibson zamračil. „Má žena má teď spoustu práce s naším synem a na čajové dýchánky se starými známými nemá čas.“</p>
<p>Možná mou naštvanou náladu vycítil, protože nasadil zatraceně přívětivější tón a podíval se na stůl. V některé ze zásuvek měl pravděpodobně ukrytý nůž, nebo možná i pistoli.</p>
<p>„Jistě, pane Hornbulle, a co vás za mnou přivádí?“</p>
<p>„Dnes dopoledne mě málem srazila jedna z vašich drožek.“</p>
<p>„Takže stížnost.“</p>
<p>„Ne, pane Gibsone, nechci si stěžovat. Jen bych si rád promluvil s kočím.“</p>
<p>„Kde se to stalo, pane Hornbulle?“</p>
<p>„V Kanálové ulici.“</p>
<p>„Dnes dopoledne jsem měl venku pouze čtyři vozy. Lepší rita jsou až odpoledne a večer. Ráno a dopoledne jezdí dělníci a úředníci tramvajemi. Netuším, který z těch čtyř vozů byl dnes v Kanálové.“</p>
<p>„Všechny vaše drožky jsou označené písmenem G s korunkou?“</p>
<p>„Ne, jen ty novější. Korunku jsem si nechal dělat až po schválení radnice, že jsem přední orleánský přepravce,“ nafoukl se pýchou Gibson.</p>
<p>„A kolik těch nových dnes ráno vyjelo?“</p>
<p>„Dnes ráno vyjel pouze jeden vůz s korunkou. Kočíruje ho Merl. Vyjel na objednávku k hotelu Empress.“</p>
<p>„Víte to jistě?“</p>
<p>„Samozřejmě, sám jsem připravoval rozpis jízd na dnešek.“</p>
<p>„Chtěl bych si promluvit s kočím.“</p>
<p>„To bohužel nepůjde, Merl se ještě nevrátil.“</p>
<p>„Mohl byste mi říct, kdo si ho objednal?“</p>
<p>„Jména zákazníků neprozrazuji, ale tuhle objednávku doručil poslíček z hotelu včera večer. Objednávka byla anonymní, patrně nějaký hotelový host.“</p>
<p>„Děkuji, pomohl jste mi.“</p>
<p>„Není zač a vyřiďte Anette mé nejsrdečnější pozdravy.“</p>
<p>Kývl jsem na souhlas, ale nejraději bych ho kopl do zadku, a tak jsem se raději vypařil z jeho kanceláře zpátky na sluncem vyprahlou ulici.</p><empty-line /><p>Hotel Empress nebyl žádný nóbl podnik, stál na hranici starého města s přístavní čtvrtí. Dostal jsem se tam tramvají taženou koňmi, plnou potících se cestujících. V takovém horkém dni to nebyl žádný luxus. Dříve by mi to ale připadalo jinak, dříve bych musel po svých. Před hotelem přešlapoval portýr černé pleti oblečený do ošuntělé uniformy. Každou chvíli si sundával čepici a stíral pot z čela.</p>
<p>„Potřeboval bych informaci,“ protočil jsem stříbrnou mincí mezi prsty.</p>
<p>„Vo co by jako mělo jít, vážený pane? Jsem jedna velká, černá a chodící informační tabule,“ mrkal na mě.</p>
<p>To, co řekl, měl být vtip, nebo svoje slova myslel vážně? Anette by to věděla.</p>
<p>„Dnes dopoledne si někdo z hotelu objednal drožku od Gibsona. Potřeboval bych vědět, kdo.“</p>
<p>„Z hotelu nikdo, pane, na to dám krk. Ten kočár jsem tu viděl, stál támhle přes cestu. Z kavárny vyšli dva pánové, nastoupili a kočár odjel. Ty gentlemany neznám a zaručeně nebydlí v našem hotelu. Ale možná si ji objednali přes našeho poslíčka, občas zaskakuje i do kavárny.“</p>
<p>„Mohl bych s ním hodit řeč?“</p>
<p>„S naším poslíčkem? Jmenuje se Tony. Přijde ale až večer.“</p>
<p>„Kde bych toho vašeho Tonyho našel teď?“</p>
<p>„Myslím, že bydlí někde na Malým rynku.“</p>
<p>„Jak se jmenuje celým jménem?“</p>
<p>„To nevím, pane, říkáme mu všichni jenom Tony.“</p>
<p>Poděkoval jsem mu a má mince přistála v jeho dlani.</p>
<p>Nechápal jsem, proč si někdo objednává drožku k hotelu, kde nebydlí. Pomalu jsem se šoural naštvaně pryč a měl pocit, že mě to všechno začíná trochu unavovat. Chodil jsem od čerta k ďáblu a možná zbytečně, Durand může sedět někde v kavárně, nebo už být taky zpátky doma. Jen takové malé tušení, že není něco v pořádku, mě pobízelo, abych to ještě nevzdával. A také to, že Anette v tom viděla něco víc a vždy se vyplatilo naslouchat jejím tušením. Malý rynek, kde najdu poslíčka Tonyho, je stejně v přístavní čtvrti, tak to už nebude velká zacházka, když se nakonec stavím do přístavu pozdravit posádku naší lodi.</p><empty-line /><p>Procházel jsem přístavní orleánskou čtvrtí, kde návštěvníky zdraví jen špinavé, úzké ulice a domy opatřené loubím s rozpadlými balkóny. Chladné oči místních obyvatel sledují přivandrovalce z ponurých vchodů a dávají zbloudilým cizincům najevo, že motat se v těchto místech po setmění neprospívá zdraví. Tady bujel život, který se štítí denního světla a ožívá se soumrakem. Tady to dobře znám. Narodil jsem se tu a dlouho žil, než mě John Francis Smith zachránil před jistou smrtí a vytáhl z bahna nejhorší spodiny. I když jsem si to nechtěl připustit, zase jsem se jednou cítil jako ryba ve vodě. Poznával jsem známá zákoutí, kde jsem strávil mnoho let života a kde vás pro pár drobných nakrmí kudlou i za bílého dne.</p>
<p>Abych nevypadal moc nápadně, vyhrnul jsem si u košile rukávy a rozcuchal si vlasy uhlazené gelem. Kalhoty nepotřebovaly žádnou úpravu, ty už byly ušmudlané od ranního střetu s drožkou.</p>
<p>V uličce, páchnoucí rybinou, jsem chytil za loket kapsáře, který mě chtěl obrat o drobné v kapse. Byl to ještě malý kluk a i pod mým letmým stiskem se zkroutil k zemi.</p>
<p>„Aúú, pane, pusťte mě, nic jsem neudělal,“ kňoural.</p>
<p>„Hele, kluku, chceš si vydělat?“ nabídl jsem mu a on ožil. Získal jsem jeho pozornost.</p>
<p>„Hledám Tonyho, který bydlí tady někde v okolí a občas dělá hotelového poslíčka.“</p>
<p>„Kolik? Kolik si můžu vydělat?“</p>
<p>„Podle toho, jak budeš rychlej.“</p>
<p>„Toncka znám, vím, kde bydlí, zavedl bych vás k němu, ale od včerejška nebyl doma. Už ho všude hledala jeho máma. Něco proved, že? Zdejchnul se a vy ho hledáte, protože vám něco čmajznul.“</p>
<p>„Ne, proto ho nehledám. Hledám lidi, pro které objednal drožku a on by mi mohl říct, jak vypadali.“ Sakra, zase jsem toho řekl příliš. To mi říkala Anette. A občas, i když o hodně zdvořileji, i Durand.</p>
<p>„Lidi v drožce? Dneska jsem tu jednu viděl. V našich uličkách takový vozítko normálně nejezdí.“</p>
<p>Možná jsem toho řekl právě tak akorát.</p>
<p>„Kde jsi ji viděl?“</p>
<p>„Projížděla dnes kolem hospody U Megan.“</p>
<p>„Kdy?“</p>
<p>„Co já vím? No myslím, že to bylo před posledním zvoněním na kostele.“</p>
<p>„Před jedenáctou. Jak se vlastně jmenuješ?“</p>
<p>„Gus, pane.“</p>
<p>„Poslouchej Gusi, uzavřeme obchod. Dám ti zlatku, když mi tu drožku najdeš, ale co nejdřív. Je možné, že tu ještě někde stojí.“</p>
<p>„Je pravá?“ mrštně po minci sáhl, ale jeho ruka nahmatala jen prázdný vzduch. „Na tak velkýho člověka jste zatraceně rychlej, pane. Vlastně jste vůbec zatraceně rychlej,“ opravil se s náznakem strachu.</p>
<p>Tohle mi říkal i John, teda pan Smith. Občas jsem měl pocit, že mu tím naháním strach. Vlastně respekt, John Smith se ničeho nebál.</p>
<p>„To si piš,“ vrátil jsem se z myšlenek. „Budu čekat tady na rynku, ale jen do poledne. Potom odcházím i se zlatkou.“</p>
<p>Víc jsem kluka pobízet nemusel, zůstal po něm jen zvířený prach. A já začínal tušit, proč si někdo objedná drožku k hotelu Empress, i když tam není ubytován. Objednat si drožku do přístavní čtvrti je moc nápadné a s největší určitostí by do těchto špinavých uliček ani žádná drožka nepřijela. Empress byl nejbližší hotel od přístavní čtvrti.</p><empty-line /><p>Ještě neodbylo na kostele ani půl dvanácté a kluk byl zpátky. A nebyl sám, přišli dva a ten druhý byl snad ještě mladší.</p>
<p>„Hodil jsem hlášku mezi kluky, ať se poohlídnou, a kdo na ten kočár narazí, že dostane čtvrťák,“ hlásil Gus. „Tady Joe ho našel a chtěl by taky svou odměnu.“</p>
<p>„Vidím, že máš slušné organizační schopnosti,“ usmál jsem se na Guse a vyplatil toho menšího. Okamžitě vzal nohy na ramena, jako kdyby mě mělo napadnout si to s odměnou rozmyslet. Zamračil jsem se na Guse: „Ty dostaneš svůj podíl, až uvidím tu drožku.“</p>
<p>Kluk pokrčil rameny a vykročil do jedné z ulic. Držel jsem se za ním a za chvíli jsme dorazili k vjezdu do jednoho z dvorů. V jeho stínu stála drožka s písmenem G a malou korunkou. Kluk natáhl lačně ruku a já ho vyplatil. Podle nadílky pod koňmi tu drožka musela už nějaký čas setrvávat. Nahlédl jsem dovnitř, ale byla prázdná.</p>
<p>„To se divím, že už někdo nešlohnul koně,“ konstatoval můj průvodce nahlas.</p>
<p>Otevřel jsem velký kufr na zadní části drožky, který obvykle slouží na odkládání zavazadel zákazníků. Vespod ležel kočí, pouze ve spodním prádle, a podle vypoulených očí zírajících do prázdna a modřin na krku zemřel pravděpodobně uškrcením. Na to, jak dopadl poslíček Tony, jsem ani nechtěl myslet.</p>
<p>„Co je, pane?“ divil se kluk a už chtěl nakouknout do kufru.</p>
<p>„Nedívej se tam, není to nic pro tebe,“ varoval jsem ho. „Je tam kočí, někdo ho…“</p>
<p>„Zabil?“ odtušil kluk.</p>
<p>Beze slova jsem přikývl a zaklapl víko kufru. Nebylo divu, že nikdo neukradl koně. Každý chmaták nejdřív prohledal kočár a kufr, jestli tu není něco cenného, a když uviděl obsah kufru, tak raději zmizel, aby si ho později policie nespojila i s tím mrtvým. Přemýšlel jsem, co mám dělat. Mám přivolat strážníky? Jestli jsou všichni chytří, jako ti v přístavu, kterým pod nosem pašujeme nejrůznější zboží, tak mi moc nepomůžou. Než sepíšou stoh lejster, tak bude pro Duranda pozdě. Navíc jsem jediný svědek, a tudíž jediný podezřelý. Klidně mě šoupnou za katr a než se všechno vysvětlí, tak bude pravý vrah za horama. Strážníky jsem zamítl, ale stejně jsem nevěděl, co dál. Kdyby tu byla se mnou Anette, ta by si věděla rady. Jenže ta říká, že mi to myslí dobře, jen jsem líný a řeším rád věci jinak. Vrátil jsem se k myšlení. Kdyby chtěli Duranda zabít, udělali by to už v drožce a nechali by ho v ní. To znamená, že ho potřebovali živého. Kam ho ale mohli odvléct? Nemůže to být moc daleko, aby nebyli nápadní, ale ani blízko drožky s mrtvolou. A po vší té práci museli mít hlad, jako já.</p>
<p>„Je tady poblíž nějaká hospoda, kde se dá slušně najíst?“</p>
<p>„Teda, pane, vy máte žaludek,“ vykulil na mě oči kluk.</p>
<p>„O můj žaludek se nestarej a vyklop, co víš!“</p>
<p>„Kromě hospody U Megan je tu poblíž jen pár náleven, tam se ale nevaří a otvírají až k večeru.“</p><empty-line /><p>V krčmě U Megan jsem nepochodil. Lokál byl v poledne prázdný, kromě dvou štamgastů v rohu, upíjejících zvětralé pivo. Hospodské neosvěžila paměť ani mince v mojí ruce, takže tam dnes asi opravdu nikdo neobědval.</p>
<p>Čas nemilosrdně běžel, já stál na ulici a nevěděl, co dělat dál. Jen ten malý kluk se mě stále držel jako psí lejno podrážky.</p>
<p>„Dobře, Gusi, dneska ti dám ještě vydělat, když mě dovedeš k nejbližšímu obchodu s jídlem,“ držel jsem se svého jediného nápadu, že lotři, co unesli Duranda, musí někde jíst.</p>
<p>„Kolik mi za to kápne, pane?“</p>
<p>Hodil jsem mu čtvrťák.</p>
<p>„Zdá se ti to málo? Neboj se, dostaneš ještě pořádně zaplaceno.“</p>
<p>„Nejblíž je tu asi krám starýho Howella.“</p>
<p>„Tak nestůj a zaveď mě tam,“ zavelel jsem.</p>
<p>Prošli jsme několika úzkými uličkami a zůstali stát před malým krámkem. Kluk zastavil opodál a já zamířil dovnitř, abych se zeptal hokynáře, jestli tam dnes před polednem nenakupoval někdo větší množství jídla. Ve dveřích jsem se málem srazil s mužem nesoucím košík s jídlem. Měl pečlivě zastřižený plnovous a elegantní čistý oděv, který se do zdejších špinavých uliček nehodil.</p>
<p>Už jsem chtěl otevřít pusu, když mě trklo, že ten švihák s plnovousem bude ten, koho hledám. V krámu jsem se vytočil na patě takovou rychlostí, až se kupec za pultem musel divit, co to provádím za taneční kreace. Bylo mi to jedno, mě už zajímal jen ten chlap, co jsem se s ním minul ve vchodu.</p>
<p>Nenápadně jsem muže sledoval v krátkých uličkách sevřených patrovými domky z cihel, nad hlavou mi vlály šňůry s prádlem připomínající lodní vlajky. V poledne se venku nepohybovalo moc lidí, a tak jsem si držel odstup, abych nebyl nápadný. Kluk se mě stále držel jako klíště a já měl trochu strach, aby ke mě nepřitáhl nežádoucí pozornost.</p>
<p>Najednou chlápek zahnul prudce za roh. Zrychlil jsem chůzi, zabočil kolem nesnesitelně páchnoucích košů s odpadky, ale v uličce už vousáč nebyl. Zazmatkoval jsem a rozběhl se, v duchu jsem si nadával a bezradně se rozhlížel. Přece nemohl proběhnout uličkou tak rychle. I kdyby o mně věděl, tak by s nákupem nemohl stihnout zmizet. Musel vkročit do jednoho z domů, ale do kterého? Přinutil jsem se zastavit a napínal jsem mozkové závity, abych odhadl, kam mohl vejít. Baráky byly jeden jako druhý, oprýskané staré cihlové stavby. Procházel jsem pomalu dům od domu, vchod od vchodu, prohlížel si všechny dveře a přemýšlel. Na jednom vstupu mě upoutala rýha na dřevěných veřejích. Byla trochu pod úrovní pasu a hlavně čerstvá, ještě ji nezanesl prach z uličky jako ostatní. Mohl ji udělat Durand svým prstenem s diamantem, nebo některý z jeho únosců zavadil špičkou obnaženého nože za pasem. Spíš Durand, nikdy nic nevzdával, určitě za sebou chtěl nechat stopy. Odolal jsem pokušení okamžitě zmáčknout kliku. Za dveřmi bych mohl narazit na početnou skupinu ke všemu odhodlaných chlapů a já byl neozbrojen. Couvl jsem od dveří, abych si lépe prohlédl dům. Letitá, roky nepoužívaná budova s omítkou, která se loupala jako starý lak na lodi. Okna byla zabedněná zčernalými deskami, proto bylo poznat, že někdo před časem pár prken vyměnil za nová. Nad vchodem se na vývěsním štítu drolil nečitelný nápis dávno zkrachovalé firmy.</p>
<p>„Myslíte, že jsou tady, pane?“ vyrušil mě kluk. Pohybovat se potichu, to tedy uměl.</p>
<p>„Dobře mě teď poslouchej,“ chytil jsem ho za loket a odtáhl ho kousek od domu, abychom nebyli tolik na ráně. „Dostaneš dvě zlatky, když doběhneš do přístavu a najdeš loď jménem Anette. Chlapům na lodi vyřídíš vzkaz, že Durand je v nebezpečí a Hornbull potřebuje pomoc. A přivedeš je tady k tomuhle baráku. Rozuměl jsi?“</p>
<p>Kluk němě kýval hlavou, že rozumí.</p>
<p>„Zopakuj mi to.“</p>
<p>„V přístavu najdu loď Anette, vyřídím vzkaz, že je Durand v nebezpečí, Hornbull potřebuje pomoc, a přivedu je sem.“</p>
<p>„Dobře, tak utíkej.“</p><empty-line /><p>Znovu jsem si prohlížel ten dům, něco mi říkalo, že se nemám dovnitř pouštět hlavním vchodem. Zvedl jsem hlavu k nebi, ale modlit jsem se nechystal.</p>
<p>Střechy přístavní čtvrti jsem poznal už jako malý kluk. Byly pro mě a moje kamarády takové útočiště. Schovávali jsme se nahoře s partou, když jsme ukradli láhev vína a v bezpečí ji tam vypili. Vylezli jsme tam, když nás pronásledoval cizí gang starších kluků, nebo jsme si tam později vodili holky.</p>
<p>Nebyl problém najít o dva domy dál vhodné místo k vyšplhání na střechy. Ze starého sudu šlo lehce vyskočit na zídku mezi dvory a po opěrném, pod mou vahou jen lehce vrzajícím trámu jsem se vyšplhal na parapet okna druhého patra pod střechou. Zachytil jsem se rozdrolené římsy nad hlavou, vytáhl jsem se nahoru a překulil přes okraj na střechu. Trochu jsem se u toho zadýchal. To mi připomnělo, že pohodlný život chlapa, jako jsem já, něco stojí. Možná bych neměl žít jen pohodlně, o něčem takovém mluvil John Smith.</p>
<p>Opatrně jsem našlapoval a přesunoval se na střechu domu, kam nejspíš odvlekli Duranda. Před lety, kdy jsem tu běhával jako mladík, jsem byl nejméně dvakrát lehčí. Dnes jsem si dával zatracený pozor, abych se na nějakém ztrouchnivělém prkně nepropadl do podkroví. Jemný dým z cihlového komína prozrazoval, že někdo opravdu musí být uvnitř. Zamířil jsem k nejbližšímu půdnímu výlezu, který zakrývala obyčejná deska, sloužící jako poklop. Vylomit těch pár chatrných prkýnek nebyl žádný problém.</p>
<p>Pod dírou jsem našel napevno uchycený dřevěný žebřík. Pod mou vahou se lehce prohnul, tak lehce, až jsem ztuhl. Nechtěl jsem se prozradit případnému nepříteli. Příčel po příčli jsem sestoupil, občas zavrzaly, ale vypadalo to, že to nikdo neslyší, nebo tomu nevěnuje žádnou pozornost.</p>
<p>Chtě nechtě jsem vrstvu prachu v podkroví narušil svými stopami. Našlapoval jsem opatrně, aby mě neprozradilo nejmenší zapraskání prkna v podlaze, a díky tomu byl otisk každé mé šlépěje naprosto dokonalý. Padací dvířka do patra pode mnou nebyla naštěstí nijak zajištěna. Opatrně jsem je otevřel a pohlédl do místnosti pod sebou. Ze svého úhlu jsem v pokoji nikoho neviděl. Nemohl jsem použít žebřík na střechu, byl pevně zaklínovaný ke střešním trámům, proto jsem sklouzl dolů a zůstal viset za ruce. Natáhl jsem špičky nohou, uvolnil prsty a co nejtišeji dopadl do místnosti pod sebou. Stejně jsem měl pocit, že moje boty zaduněly o podlahu dost hlasitě, tak jsem zůstal přikrčený u země a se zatajeným dechem naslouchal. Nic se nedělo.</p>
<p>Místnost byla až na pár polorozpadlých kusů nábytku prázdná. Co se dalo odnést a zpeněžit, už dávno ukradli místní pobudové. Přiložil jsem ucho k jediným dveřím z místnosti, a když nic nebylo slyšet, opatrně jsem otevřel dveře na škvírku pro oko. Nikde nikdo, tak jsem vklouzl do šera chodby. Stejné troje dveře v chodbě vedly do prázdných pokojů, podobných tomu, z jakého jsem vyšel. V jednom jsem však objevil stočený koberec nasáklý krví. Rozvinul jsem ho s hrůzou, že v něm objevím Durandovo tělo, ale z koberce vypadlo tělíčko chlapce s proříznutým hrdlem až k páteři. Hlava byla téměř oddělena od těla. Viděl jsem chlapy rozsekané indiánským tomahavkem, lidi proměněné po požáru v ohořelou hrudku, nafouklá těla vytažená po několika týdnech z řeky, ale nic není tak hrozné jako brutální smrt dítěte. Zhluboka jsem dýchal a přemohl dávicí reflex. Musel jsem potlačit všechny emoce, abych mohl pokračovat v pátrání.</p>
<p>Nahlédl jsem za roh schodiště vedoucího do přízemí a zahlédl záda muže, který seděl na schodech naproti hlavním dveřím. Na sobě měl oblečený stejnokroj Gibsonovy drožkářské společnosti se zlatými nárameníky. Stejnokroj, který patřil mrtvému kočímu, ležícímu v kufru kočáru. Chlap měl pušku opřenou o zábradlí schodiště a něco žvýkal v ústech. Udělal jsem krok. Schod nezavrzal, byla to stará dobrá stolařská práce, přesto jsem se raději držel u zdi. Tiše jsem sestoupil po schodech až za sedícího vraha. Sevřel jsem ho rukama za krk a stiskl. Zmítal sebou a bránil se, pokoušel se mi zatnout nehty do zápěstí, ale já nepolevil, naopak jsem zesílil stisk. V tu chvíli jsem myslel na malého poslíčka, kluka, který už nikdy neuvidí svou mámu, protože ho bez milosti podřízli jako zvíře. Myslím, že jsem chlapovi zcela rozdrtil krk. Zvadl a já ho pustil na zem. Jazyk měl venku z úst a vypoulené oči civěly mrtvě do prázdna. Až potom jsem si uvědomil, že jsem nepoužil žádnou z technik, které mě naučil John, že jsem ho zabil postaru, svou velkou brutální silou. Mohla za to smrt toho kluka. Asi. Určitě.</p>
<p>Mrtvému jsem sebral nůž a dlouhou pušku předovku připravenou k výstřelu na prvního nezvaného návštěvníka, který by se pokusil vstoupit hlavním vchodem. V tu chvíli jsem si uvědomil, jaké jsem měl štěstí, že jsem se nepokusil otevřít nebo vyrazit dveře. Určitě bych schytal kulku do prsou.</p>
<p>Pokračoval jsem průzkumem přízemí domu. Nad dveřmi vpravo oznamovala cedulka, že je za nimi kuchyně. Stiskl jsem kliku, cítil, jak západka vyskočila, a otevřel jsem.</p>
<p>V místnosti přede mnou stál u stolu bokem ke mně muž a krájel maso. Na peci v pánvi prskal olej. Nic neslyšel, nevěděl o mně. Vkradl jsem se dovnitř, uchopil pušku za hlaveň a rozmáchl se s ní jako s kyjem. Chtěl jsem ho zasáhnout do hlavy a omráčit, ale buď zahlédl můj stín, nebo mě zaregistroval periferním viděním, a uhnul stranou. Pažba ho zasáhla do místa, kde lebka přechází v páteř. Rána ho odhodila dopředu, skácel se na obličej a zůstal ležet. Přidřepl jsem k němu, ale už byl mrtvý – zlomil jsem mu vaz. Byl to ten muž s plnovousem, kterého jsem sledoval z Howellova krámu. Prohledal jsem ho, ale zbraň, doklady ani žádné klíče u sebe neměl. Sakra, nechtěl jsem ho zabít, potřeboval jsem ho vyslechnout.</p>
<p>Přesunul jsem se dál. Za kuchyní byla velká, na první pohled prázdná místnost, spíš hala, která původně možná sloužila jako jídelna. Pár kusů starého nábytku, prach, krysí exkrementy a v rohu Alastair Durand.</p>
<p>Doběhl jsem k němu s taseným nožem. Seděl na podlaze s dřevěnou rozsochou pro vzpurné otroky ve tvaru ypsilon kolem krku, s rukama spoutanýma na jeho delší části před sebou. Obličej měl samou modřinu, málem jsem ho nepoznal. Jediným mávnutím nože jsem přeťal pouta a vysvobodil ho z otrocké rozsochy.</p>
<p>„Jak jsi mě tu našel, Hornbulle?“ vydechl s úlevou Durand.</p>
<p>„Ráno mě málem srazila drožka, ve které vás unesli. Podařilo se mi ji vystopovat až do téhle čtvrti a najít dům mi pomohla víceméně náhoda,“ vysvětloval jsem a pomáhal mu na nohy.</p>
<p>„Díky moc, podrobnosti si povíme, až budeme pryč.“</p>
<p>„Co se vlastně stalo? Kdo jsou ti chlapi, co vás unesli?“ neodpustil jsem si otázku.</p>
<p>„Nevím, co jsou zač, ale jdou určitě po Johnovi. Vede je takový malý, tmavý chlápek jménem Clemenza. Mlátil mě a chtěl vědět, kde je John.“</p>
<p>„Asi mají s Johnem Smithem nevyřízené účty.“</p>
<p>„Jo, myslím, že to nějak souvisí s jeho poslední cestou na Daleký sever.“</p>
<p>„Kolik jich je?“</p>
<p>„Pro mě si přišli domů dva a třetí řídil drožku. Ještě jsem tu zahlídl nějakého černocha, chlapa jako horu.“</p>
<p>„Dva jsem dostal, takže dva tu ještě někde jsou, pokud jich ovšem není víc. Raději vypadneme.“</p>
<p>„Kam ten spěch?“ ozval se od vchodu do místnosti cizí hlas.</p>
<p>Střelil jsem pohledem ke dveřím. Stál tam malý černovlasý chlap a vedle něj se tyčil obrovský černoch s mačetou v ruce. Durand popadl pušku a zamířil na oba zbraní.</p>
<p>„To je on, Clemenza!“ kývl hlavou k menšímu z dvojice.</p>
<p>Zbytečně. Sám jsem pochopil, že ten člověk s arogantní tváří musí šéfovat téhle bandě.</p>
<p>Oba muži stáli ve dveřích jako přikovaní. Clemenzovi byl vidět z očí údiv, možná i strach, černý hromotluk po jeho levici nedával najevo žádné emoce.</p>
<p>„Shombayi, zabij je oba,“ vyřknul ortel Clemenza a ustoupil za černochova záda.</p>
<p>Skříp!</p>
<p>To praskl perkusní zámek, když Durand zmáčkl spoušť předovky. Zbraň se musela poškodit, když jsem s ní praštil toho chlapa pažbou do zátylku. Shombay vycenil zuby, myslím, že ta ukázka jeho bělostného chrupu měla znamenat úsměv. Mně naopak do smíchu nebylo a sáhl jsem po noži.</p>
<p>Shombay vykročil naším směrem a rozmáchl se mačetou. Prohnul jsem se dozadu a čepel mi prosvištěla kolem obličeje. Levačkou jsem ho naplno udeřil do nekrytého ramene. Hromotluk se vytočil do strany, ale zbraň neupustil. Zaútočil znovu. Teď jsem místo ústupu dozadu šel vpřed do výpadu. Nožem jsem odklonil ostří mačety, natlačil se na protivníka a ramenem ho odstrčil od sebe. Černoch se zapotácel a já s přískokem bodl zespodu do jeho stehna. Rukojeť nože mi vyklouzla z dlaně, když jsem musel okamžitě odskočit z dosahu letící mačety. Čepel vražená do stehna černého obra neoslabila, naopak ho rozzuřila jako zraněného býka. Divoce sekal mačetou kolem sebe a valil se ke mně jako vzteklá lavina svalů a kostí. Ustupoval jsem, uhýbal, a přesto mě sekl. Čepel ostrá jako žiletka mě lízla přes levé rameno. Nebylo to hluboké zranění, ale ucítil jsem tupou bolest a krev mi začala stékat do rukávu. Černoch přestal mávat zbraní a odplivl si.</p>
<p>„Shombay tě teď zabít,“ zachrčel s tvrdým hrdelním přízvukem. „Rozsekat tě na žrádlo pro psy.“</p>
<p>Sehnul jsem se pro dřevěnou rozsochu, ve které byl ještě před chvílí spoután Durand, a rozběhl se proti obrovi, který se stačil pouze rozpřáhnout. Mačeta se zasekla do rozsochy, kterou jsem okamžitě odstrčil. Ostří uvízlo v tvrdém dřevě a soupeř se nechtě musel vzdát své zbraně. Kolenem jsem vrazil do rukojeti nože, stále trčícího z černochova stehna. Zařval a ohnal se po mně pěstí. Uhnul jsem a nabral ho loktem do obličeje. Odstrčil mě, jako bych nic nevážil. Narazil jsem bokem do starého masivního stolu, až žalostně zavrzal. Shombay na chvíli ztratil ze zorného pole Duranda, který k němu přiskočil a vrazil mu pažbu pušky do ledvin. Černoch se jen ohnal pěstí, ale Durand se hned stáhl z jeho dosahu. Šel jsem do další ofenzivy. Využil jsem příležitost a zasadil mu pravý hák do hlavy. Zaťatou pěstí jsem ho vší silou napálil do ucha. Taková rána by zabila vola, Shombaye ale ne. Zapotácel se dozadu s krví podlitýma očima a znova se na mě vrhl. Rozmáchl se pravačkou, uhnul jsem, ale stejně zasáhl moje pořezané rameno. Sykl jsem bolestí. Švihnul po mě levačkou, uhnul jsem a na zlomek vteřiny se protivník odkryl. Přiskočil jsem k němu a uštědřil mu pořádný zvedák. Do rány pěstí vedené zespoda do brady jsem vložil všechnu zbývající sílu. Klouby zápěstí se setkaly s jeho čelistí, která pod náporem praskla. Pár vyražených zubů opustilo Shombayova ústa, velký černoch zavrávoral dozadu a převrátil se na záda. Neváhal jsem ani chvilku a soupeře, který se snažil zvednout ze země, jsem nabral špičkou boty do spánku. Po tomhle zásahu se už konečně svalil a nepohnul.</p>
<p>Šlehl jsem pohledem ke vchodu, ale Clemenza už tam nestál. Utekl. Přesunul jsem se k dřevěné rozsoše a vyprostil z ní mačetu. Chtěl jsem vyběhnout za Clemenzou, ale nebyl jsem si jistý, zda tu mohu nechat Duranda samotného.</p>
<p>„Chyť ho!“ podpořil mě Durand.</p>
<p>Podíval jsem se na něj. Opíral se o pušku a byl na něj opravdu žalostný pohled.</p>
<p>„Chyť ho a zabij!“ zatvrdil se.</p>
<p>Jak rád bych to udělal.</p>
<p>„Ne. Musíte do bezpečí. Co když šel pro posily. Raději zmizíme.“</p>
<p>Sotva jsem to dořekl, dolehl k nám dupot nohou. Sevřel jsem mačetu pevněji a čekal, až se ve dveřích objeví Clemenza s posilami. Byl jsem odhodlán je všechny zabít v jediném náporu vražedného šílenství. Vím, že k tomu mám sklon. John mi to říkal, a taky mi radil, abych své šílenství použil až na samotném konci cesty. Možná právě nastala.</p>
<p>Neuplynuly ani dvě vteřiny a uviděl jsem Clemenzu. Vkročil do haly sevřený mezi dvěma muži. Mezi našimi muži z lodi. Robin a Bartoloměj ho drželi jako v kleštích a za nimi vykukoval malý Gus.</p>
<p>„Prý potřebuješ píchnout, Hornbulle?“ usmíval se Robin.</p>
<p>„Ani náhodou,“ opáčil jsem. Cítil jsem, jak napětí měnící mě v ocelové ostří předurčené zabíjet polevuje.</p>
<p>„Pane Durande, jste v pořádku?“ staral se Bartoloměj a nabídl se, že ho podepře.</p>
<p>Durand jen přikývl a mávl rukou, že zvládne odejít sám.</p>
<p>„Ani nevíte, jak vás rád vidím, hoši,“ řekl jsem upřímně.</p>
<p>„Děkuji za vaši pohostinnost, Clemenzo,“ zamrkal vesele Durand, „doufám, že vám můžu na oplátku nabídnout tuhle ozdobu pro váš ctěný krk?“</p>
<p>Durandův ukazováček mířil na dřevěnou rozsochu pro otroky.</p><empty-line /><p>Anette zásadně nelžu, jen občas o některých věcech pomlčím. Zvláště o konkrétních detailech při hledání Duranda. Jenže zničená košile a krvavé zranění na rameni svědčily o čemkoliv jiném, jen ne o pohodovém a klidném letním dni. Tak jsem musel drahé Anette o všem říct a netvářila se zrovna nadšeně, i když tohle dobrodružství dopadlo nakonec dobře.</p>
<p>Ulic se už dávno zmocnila horká noc, já se pomalu propadal do blaženého spánku a posledními zbytky vědomí si vychutnával blízkost Anettina horkého hladkého těla. Byla divoká a vášnivá a každou jinou noc bych neváhal její žár znovu probudit. Dnešní den byl ale hodně rušný a složitý i pro mě.</p>
<p>„Kolikrát jsem ti říkala, že máš nosit revolver?“ vyloudila její spanilá ústa výtku, kterou jsem čekal a která mě teď probrala z usínání. Možná nejsem až tak unavený. Opřel jsem se o loket.</p>
<p>„Víš, že ho nerad nosím, a kde bych ho podle tebe měl mít? Mám snad nosit v takovém vedru kabát?“ pokusil jsem se o výmluvu, ale marně, protože následoval výpočet nejrůznějších možností, jak zbraň s sebou nosit i bez kabátu. Já jen mlčky naslouchal, protože to bylo v tuhle chvíli to nejlepší, co jsem mohl dělat. Revolver byl navíc zatraceně drahá věcička a já si na ni pořád nezvykl.</p>
<p>„Dobře, začnu ho nosit,“ slíbil jsem nakonec.</p>
<p>Cítil jsem, jak se v mém náručí uvolnila.</p>
<p>„Clemenza unesl Duranda proto, aby našel Johna,“ konstatovala už mnohem klidněji a já vzal radostně na vědomí změnu tématu rozhovoru.</p>
<p>„Vypadá to, že se potkali před půl rokem na Aljašce. Pátrání ho přivedlo až do Orleans, tak se chtěl přes Duranda dostat k Johnovi a zúčtovat s ním.“</p>
<p>„John se toulá všude možně a s těmi, kteří si to zaslouží, si nebere servítky,“ pronesla a já měl zase pocit, že o Johnových cestách ví něco víc. Ostatně kdysi byli s Johnem milenci a já asi trochu žárlím, že mají ještě nějaké společné tajemství. Přesto vím, že i kdyby se John toulal třeba v pekle, že je to dobrý a poctivý chlap.</p>
<p>„Budeme muset zvýšit ostražitost,“ navrhl jsem. „Přijmout pár lidí k hlídání domu. Nejen Durandova, ale i našeho. Ať to jsou Johnovy skutky nebo naše obchody, které čas od času někoho naštvou. Ta nová cesta do Mexika se zbraněmi to jen potvrdí. Určitě tím naštveme Buscemiho konkurenční pašeráckou bandu, které ve Veracruzu přebereme spoustu kšeftů.</p>
<p>„Ochranu budeme muset řešit. Kolik měl Clemenza lidí, že nás dokázal tak zaskočit?“</p>
<p>„Clemenza přijel do města jen se dvěma muži,“ vysvětloval jsem. „Třetího si najal tady, protože potřeboval někoho místního, někoho, kdo se tady vyzná. Najatý chlap jim našel opuštěný barák v přístavní čtvrti a taky asi musel znát malého poslíčka Tonyho, kterému dal za úkol objednat drožku k hotelu. Pak se Tonyho zbavili.“</p>
<p>„Proč ho ale zabili? Ten poslíček byl jen malý kluk.“</p>
<p>„Asi proto, aby nikomu neprozradil, kde mají doupě. Ráno přijela drožka od Gibsona k hotelu, nechali se odvézt na odlehlejší místo, zabili kočího a jeli k Durandovi. Drožku už řídil místní chlap z Orleans, protože se dobře vyznal ve městě. Přijeli k Durandovi a Clemenza mu napovídal, že má pro něj důležité zprávy od Johna.“</p>
<p>„To nebylo Alastairovi nic podezřelé?“ skočila mi do řeči opět Anette. „Jak se mohl nechat takhle vylákat z domu?</p>
<p>„John se často chová tajemně. Dlouho tady nebyl, a když se tu ukáže, tak jen na skok. Clemenza navykládal Durandovi pár věrohodných lží a on se nechal se vlákat až do drožky. Když mu přiložili na krk nůž a práskli do koní, tak už bylo pozdě.“</p>
<p>„Co se stalo s Clemenzou? Proč jsi mi to nedovyprávěl do konce? Doufám, že jste ho…“</p>
<p>„Ne nepopravili jsme ho,“ dořekl jsem za ni. ,,Chlapi z lodi ho chtěli za to všechno pověsit na nejbližší trám, ale něco takového bych si nevzal na svědomí ani já, ani Durand.“</p>
<p>„Předali jste ho městské policii?“</p>
<p>„No to zrovna ne. Víš jak, nemám policajty rád, jsou úplatní nebo svázaní byrokracií. Ještě by se mu podařilo někoho uplatit nebo utéct. Raději jsme ho prodali i s tím černochem na trhu s otroky. Koupil je plantážník s cukrovou třtinou z Kuby, který si své zboží dobře pohlídá,“ prozradil jsem své ženě naše zúčtování s tím lumpem. Museli jsme sice hodně slevit cenu, protože byl Shombay zraněný a Clemenzovi jsme trochu upravili pěstmi obličej, to jsem ale Anette vyprávět nechtěl, i když to nejspíš tušila.</p>
</section>
</body><binary id="_1.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAAQABAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCABNAD8BAREA/8QAGw
AAAgMBAQEAAAAAAAAAAAAABAUCAwYAAQf/xAA5EAACAQIEAwYEAwYHAAAAAAABAgMEEQAFI
TEGEmETFEFRcYEikaHBMkKxFRZSYnLwIyQlQ3OCov/aAAgBAQAAPwD66RjgAb4hUTR08Ek0
ptHGpZj5Ab4QSwZdS0BzDOlgSaY9o7SbqSbhR46Cw08sTWlg7ETZbWzxoRdWhnLqfZrr9MT
TM62kv3qJaqNf9yFeVwOq7H2PthrTVVPWQ9rTyLIhuLjwPiD5Hpi7TXEvvbHDbTC2Zv2nXC
nj1paWQNO3g7jVU9AbE+w88AcbwxScKVskiKzRKHjY7q3MBcfPBVFTxU+WQQwoqIsa2VRpt
ih/Ei3lbAzLLBP3ukcRz/nB/DKPJvsdx9MOqGuizCkWaMFTcq6N+JGG6nrgVM/WoRWpcvq5
g2qsQqKet2b7Y9/1HMdJ3SigO6QtzSOPIvpy+wv1wa0aU1AYKV4qQBCsRKgqhOxtcX1164y
PFtdnEXDNVS5jQwFJeVBVQTaE3BB5CLjbF7Z9mkWVpWLkfNTCJX5hVAty2ve1r4PWUyQpJy
FGdQ3K2631scVSHlub7D54Hpq1ctzETyMexnHZzAC+oBKt9CPceWL8tcpRRxkn4CUPQgkH9
MNo5LqB6DCDjetKZdSU5Tm7erj+L+HlYHFHHdXUyZNLCaNhD2qkT84I+W+LcszCf9l08VRR
PBSx0ak1BkBBAUDQDUaXPtgPhZ0bLJTG8joaqTlaRiSVvpqemGszfBc/mwH2TVNdS04W4eU
39kc4YACDMK2mOyTlx6OOf9SR7YKWTy8MZnjaYPFlsZOve726aD74I43lvw5N/wAiDfBFSR
+7Ljw7mbeP5MYagz2TLaCtpqeP/FqJDyyE/gFraDxONDwxQT0lEZKhnBlK8sbG/KB08CcaH
JY+1z0Pe4poCSLbMxsPorYJzgd3zKGp2WoTsGP8y3ZfoW+QxWj6XuLdPDGK4wrzNXUwjQmO
AsR8QPOwaxtb0trvhrxbMJuGGkGzlGHT+74OrZAOHJgTr3Qj/wAYxfDlVTUmaM1QEUFSEkc
bE2+Wx1642YlRwpjcMpsQQd8OeGKf/JSVhGtW/Mv9A0X7n/thjmdEK/LpKdSBIbPEx/K6m6
n0uNel8YvM857jSRz927QvIY3hY25TqCDofEWwpy3Kpq3MEr6mnFPTIeaKAG1rajTy098G8
VOzZBLt+Jb39cEVMcsmUywx/E7QEKu1zy7YRZNlXessqYayB4yZLozLZhoNsPoaV5Upsshk
PauixdounKqqAzW8LD6kY3NPFHBHHFEoSONQqqNgAMSY3uBtbGcz+i7rOcwjF4JiBOPCN9A
H6A7HrY+eACWBJ67nCniXXJZRpbnX9cMob9moF7WBv5iwGIu6pE8jkKoW5N9NtcPeH8tanj
asqFInqB8KtvHHuq+p3PXTww51Pvi4AEnriDxq6MjqGVlsVYXBHljK1+XtlDG/M9EdEk3MX
8rdPJvY9RZ6aGriMcyhkflJHob7+2IylIlaSQ8qi1yT/fmcNspyZppErK1Csa/FBAw1v4O/
XTQeG5120Gl9ceW0xYNscxIv0GIsqsGRgGVgVYHW4xmc4yuLK6M1tG5SNSOanOq6/wAJ3X0
1GDctyWIdlW1MhqJWQMilbJF/SPPqb4cja3THdceePtj/2Q==
</binary><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQAAAQABAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/2wBDAQoLCw4NDhwQEBw7KC
IoOzs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozv/w
AARCAMwAh8DASIAAhEBAxEB/8QAHAAAAQUBAQEAAAAAAAAAAAAAAQACAwQFBgcI/8QAXhAA
AQMCBAMDBQkKCAwFBAEFAQACAwQRBRIhMQYTQSJRYQcUMnGBFRcjQpGhsdLhFlJUVZKToqT
B0TZTYmR0o7LwJDM0Q0RjcnODlMLxJUWChOImNWazdTdGVsPT/8QAGQEBAQEBAQEAAAAAAA
AAAAAAAAECAwQF/8QAJhEBAQEBAAIDAAIDAQEAAwAAAAERAhIhAzFBIlEEEzJhQnGBwf/aA
AwDAQACEQMRAD8A7RJOypWWb9uc+gG6cG3TbKVmyi5phFkmmxT3tvqmWRizKmY83UrXWKrN
KkaSpY1OloHRRPNygHm1kCdbqY3etgtFk9R5kQTdKSk4KJwspnG4UTkhTEESECtMmOb1TFI
UwolNQuiUFpypXSQSTE0boJJKppJJJIEkkkgSKCKBJJJKKISSCSKSKSSiikEk4BGoQCeEAE
8BZrcggJwCACesukCyKSSKKSSSikkkhdAigkiiEkkkqAgnIWQBJFBAEE6yFkASRsggBQTkF
UM6pFF26CMhZCyKKobZAhOQRFk0dR+Dy/kFN8zqfweX8grVGMH8H/T+xH3Xd+D/AKf2K+ms
ZPmdT+Dy/kFPZS1PWnlH/oK0TjRB/wAm/T+xEYwT/o/6f2J6MZppan8Hk/IKAo6m3+Ty/kF
awxQn/Mfp/Yg7Fi3/ADH6f2J6S8soUlTf/J5fyCpBSVH8RJ+QVoDGCf8AR/0/sT/dT/U/pf
YnpJzGZ5rUfxEn5BS82qP4iT8grROLW/zH6f2Ie7H+o/T+xPRkZ4paj+Ik/IKeKWe3+Jk/J
KvDFyf8x+n9iPur/qf0vsT0sjPNNUfxEn5BTDS1H8RJ+QVp+6v+o/T+xNOL2/zH6f2J6KzD
S1H8RL+QU00lT+Dy/kFaZxr+b/p/YgccI/0b9P7FfTORlmkqfweX8gppo6r8Gl/IK1fd3+b
f1n2Jpx+3+jf1n2K+ksjKNFVfg035soeZ1X4NN+bK1TxBb/Rf6z7EPui/mn9Z9irFnP8AbK
8yqvwab82UvMqr8Gm/Nlav3RfzT+s+xL7ov5p/WfYiZz/bK8yqvwab82UvMqr8Gm/Nlan3R
fzX+s+xH7ov5p/WfYhnP9srzKq/BpvzZS8yqvwab82Vq/dF/NP6z7EPui/mv9Z9iGc/2y/M
qr8Gm/NlLzKq/BpvzZWr90X80/rPsS+6L+af1n2IZz/bL8yqvwab82UvM6r8Gm/Nlan3Rfz
X+s+xL7ov5r/WfYi5z/bL8zqvwab82UvMqr8Gm/Nlan3RfzX+s+xL7ov5p/WfYhnP9swUdV
+DTfkFHzOq/BpvzZWl90P81/rPsR+6H+a/1n2KLnLM8zqvwaX8go+Z1X4NL+QVpfdB/Nf6z
7Efd/8Am36f2Iucs0UdT+Dy/kFOFJU/g8v5BWj7v/zb+s+xL3e/m36f2KelkigKSp/B5fyC
nikqP4iX8gq6Mcv/AKP+n9iIxu/+j/p/YpkbmKfmtR/ESfkFLzao/iJPyCrnu3/N/wBP7Ef
dv+b/AKf2KZF1T82qP4iT8gpebT/xEn5BVz3bv/o/6f2IjGb/AOY/T+xMiyqfm0/8RJ+QUP
Nqj+Ik/IKve7H+o/T+xL3Y/wBR+n9imRdqiaao/iJPyCh5tUfxEn5BV/3Y/m/6f2Je7H83/
T+xMh7UPNqj+Ik/IKXm1R/ESfkFX/dj/Ufp/Yl7r/6j9P7Fch7UPNqj+Ik/IKXm1R/ESfkF
aHuv/qP0/sQ91/8AUfp/Yp6Pah5tUfxEn5BS82qP4iT8gq/7sf6j9P7Evdj/AFH6f2K5D2o
eaz/xEn5BS81n/iJPyCr/ALsf6j9P7Evdf/Ufp/Yp6Pah5rP/ABEn5BS81qP4iT8gq/7sf6
j9P7EPdi3+j/p/YmQ9qHmtR/ESfkFA0tR/ESfkFaHuz/N/0/sQ92rf6P8Ap/YrkRn+a1H8R
L+QU3zWp/B5fyCtE44Pwf8AT+xA47b/AEb9P7EyJrONJUkf5PL+QUPNKn8Hl/IK0fd7+bf1
n2Je7382/rPsVyIzvNKn8Hl/IKXmlT+Dy/kFaPu/r/k36f2Je7382/rPsTIemd5pU/g0v5B
S80qfweX8grR93v5t/WfYl7vfzb+s+xPQpgaqSyQGqdZc79uk+kRbc7JwbZOsiBdFIDRNLS
VJayVkTEYZrdOtonWSQxEWIBllNa6Fk1PEwNSsnWQVTDVG5SlNIuiVCUwqVzTuonAhajFNT
CE66BBstMIymnVPLUyyrnQSRQsqhJIpIAkikgCKSSBJJJIEkkkgIRQRUWEEUEUa0UQgkFF1
ICnBMCeNlmtwignJttUWkpGlMAT2hSrycjdBK6joN0EkkBCSCN1FJJJJAkkkkCSSSQLZBFB
ADtomandSJtvBaZqNzU3VSkKMhWM2G3CSHVFENI1QuU9NIVjFn9DfRDMEEFcPKtbogn2Qsu
V+3pn0Fk4BIBFRSSskkgVkrJJIAkigiAmkJ6FlUwwhCyfZAhNMMIUbmKYhMKsrNiu5limkK
R26YVuOVMIUbwFKVG5WMVGkidUFpgkkkkCSSSQJJJJEJJJEBAEbIhqdZRcMtoinWTSLJqkk
kkiCigkinAqQFRDdSNWa6Q66SRIQvdRrTgnhRp4KlahySSKjYJIoIEkiggQCKSSikkkigCS
KKAWQsnJWRTbIWTrIPc1jHPe4Na0XJJsAO9DDHBRyubGwve4Na0XLnGwC4riXyqYVhRfTYW
0YlUjTO11omn/a+N7NPFeX47xdjfETiK+scYb3EEfZjHsG/rNytyVivWsW8onDeFksFb53I
PiUoz/pej865Ov8sNU4kYdhUUYB0dUPL7j1C1vlK82SW8Zx1FV5R+KarMBiIha4WyxRNbb2
2v8AOsyXiniCa/MxuvIcNQKhwHyArKSVVe928W/GlZ/zDv3pe7eLfjSs/wCYd+9UUkH1khZ
FJcK6QkkklFJJJUccqZqPAa+qp35Joad72OsDYhpINjohIvJLO4fqpq7h7D6upfnmmp2Pe6
wF3EC500VjEIKqpopIqKs8zncBkn5Qkya/enQ6ae1LMuE9rKSwMdxKtocawGmgnyx1dQ5k4
yA5wG36jTXuW+n5oCCKSAJJIIAUwhcrx/jGL4TSURwiflSyyuDuw12ZoaXW7QPcuiw+rZiG
G01Yz0Z4myD2i6s+tZv3h7go3BcpQ8R4hXeUOow5s3/hsbXsYzI2zntAzG9r7nvXWuC3HOz
8QuCYQpXIZLrTlZqGyBVTiKomoMAraqmfkmihc5jrA2I8Don4ZLJUYXSTyuzSSQsc42AuSA
TsrGLMWAErJ9kcuipiNJY/E1fVYe3DTSy8sz10cUnZBzMN7jUaLZIQvOAkiBdOy2UTDLJwC
dZOATWpDQkiRZIKBW0QTkLIoWBTCLKRAi6JhiIRylODSOiukgAJ10ACeiJCjRX0SG6LWp4a
EUBdOBTrIhvgstwEk6yBUaC6KCSgN0QgEUUkkkrhRRRSGqKjQJWRSRSslZOsue4u4xw/hOj
z1B51VILw0zXWc/xPc3x+S6Zot4/xHhnDVCavEZ8gNxHG3V8h7mj+4C8R4r49xXiiR0TnGl
ob9mmjdofFx+Mfm8Fj43jdfxBiUlfiE3MlfoANGsb0a0dAP76rPXac4xaSSSS0ySSSSBJJJ
IEkkkg+skkkrrhXSEklukopLM4m/gvin9El/slad1mcTfwXxT+iS/2So1PszhT+CeFf0SP+
yFS8oH8CMR/2Wf22rK4f494YoeHsPpKnE8k0NOxkjeRIbEAAi4bZW+LsTo8Y8nVdW0E3Op5
A0NflLb2kAOhAO66dT+Ws8K/GdLPW1vDVNTTup5JJ3N5rN2DKLkeNrpuK4PT8GS0WMYO6aF
jqlkVZE+Vz2ztebFxuT2gdVJxjUz0dfw1U09O+ofFO53Kj9J4DO0B3m10zFMXp+M5aPCcHZ
NPGypZLWTOhcxsLWG+U5gO0T0CRm/8A8WsZjfxBxZHgEk0seHwUvnFSyNxaZiTla0ka26qB
1BHwdj+GNwx8keHYjKaeWlfI57WPtdrm3JIN91Yxl78A4rj4gkhlkw+el83qnxNLjCQcweQ
NbdPBV3YhHxjxBhbsMjlkw7D5DUS1T4nMY59rNa24BJvuk/ML+o8TwqLGfKNJR1TnmkOGNd
NGx5ZzLPNgSLG1zf2LraKjiw+iipIM3KhblZncXG3rOqwov/6mz/8A8U3/APYV0tlL9Rf2u
Y4qYH4zw6xwu11Y4Ef+gqvw7XDB+GMRpp3drBpZo+1uWi7m/KCFa4nH/jnDn9Nd/YKwuKKa
ZvFZwqJnwOP8nmEdOW7t/o2Tn3ML96XD9E+jx3ARNrNPQTzykixzPcHH6bLSxvCaSrxOWfi
Svgjw0Na2mp3VRiaXbuc7a5vtqdFYrQG+UHC2tFgKGYAD1hY1TPg1DxbiT+KaUyPmcwUL5q
d00bo7ei0AHW/gtbrOfY8Jz0cfEeI4bhNW6fDWRMkibnL2xu2IaT0QoMKg4unrq7GDLPBHU
vhpqcSuayMN0zaEalT4DUGp49rpHUT6OOWhYaeORoa5zA62bL0ub6boUGJ03B9RX4fjIkgh
lqnz0s4ic9kjXa5btB1C1rF5v4Ndh9dhvBmM0tXUiphayQ0z3OLniO2jXXG49qz/ALlqd/C
TMTqJqh2Ix0fOjqBM4GOzbhrQDYADTZX6ypxGu4Px2urWvigmY/zSCRga5kYGhOl9d9VoO/
gIf/4z/wD1p9SpnuQ2ldiWKcGwTUs8cdbPTN+GkJAaSBd2gOu59a5rHqHhjCcMlqaHFAMZh
ALZmVbnyveCLhwud/UFp1EVTN5LqNlNHLIOTDzmQ+m6O4zAexUsVxLAajhetg4ZwwSPdCRM
+OlMYiaNSXvIFyBfS5KW+7hJ6jQ4ne6ow3h+d2jpa+ncfWRdXuIMN88qIDX1sdPhEbXGdhm
MZld0BOnZtfqs/HntkwHhh7SC01lKQf8A0pcSvoqbiunqsfgdJhTabLE50ZkiZLm1zAA7iy
tpJ6UsLfhGG8Z0NHw/WB9LUxyCohjmMjA4C4NyTrp3ruyxcT53T1PGeAyUNA6mw9olZDKYu
U2VxZ8VuhttqRqu8AUt9Q8faEMRtZS5Uxw1WdS84jcLoAKSyIYrqZplkCFLkSLFNPFDZENU
gYnZU08TGsupmRi2qTW6qdo0WbXScoHQi+iXJBVgtQypq+KuYrDRNsrBCje0bhWVm8mBFK1
kkBSsCUCkEAIskk42QBRRRQLrJhJKGnl1k26CSGnB1k8PBUV0L6qYsqxuiohJbRSNcCpjen
LnuJuE8Gxejq6qpw6OWrMRcJR2XktGgzAEja2g6robgHdR1UAqqSanLi0SxuYXDcXFkivld
JFwLXFpFiDYhBd3IkkkkCSSSQJJJJAkkkkH1klZJJee/brPokkklFJFCyKoSSSSAJIoIAki
ggSCKCBIFFJA0ptk6ySqBZNsnpvVAxzVEWXVi2iFu5XWbENiNEbKQtSypqeKOxSsn5UcqaY
YAnWSFrp1lNXDSE0tupLJZU1LEYanBqdZGyaSBlTS1SWSsi4isiGqTKnBgsmp4o2tN1MAkG
p4CmtSAAlZOSUUwtTHNU1kLK6mKxaUzZWS1Ruj1WpWLEPRDYJ72kKMnoqya7VDoiSmkqppX
ujsm3F0boaN0vUmo9UBSSS0uooo3sghdFed+VXiysw1kOC0MpidURcyeRtw4NvYAHpexuvP
Y+NOJYnuezGaoOeAHOz6kDb6V2XlewOslrKbGYYXSU7YeTM5ovyyHEgnuBzb+HiF5ityTDR
c4vcXE3JNyUEkloJJJJAkkkkCSSSQJJJJB9ZJJBJee/brCSSSQFJJJFJJJJAkEUECSSSQCy
SSSAJIoIgFBFBUJJJBATomp9rhNyoFolZEBGygbZIhOsja4QQbFOabovFkwaFVjcqWyVk3M
pANFGoaknWSsgaknWSAQIDROsnBqVlFAJyFkUUkUkkASSSQKyVgkihiKRl2quYjdXSLphbo
rKxedUHNsbKMqeQHMVEQukrlYYkCkgtMnIpoKVwounXSuEzxQLg0Ek2A1KYa4bivjNmE8d4
RRmXLS03aq9dAZAWi/wDsg5vau8BB1Gy+bscxJ2L45WYg4n/CJnObfo2+g9gsF2vBPlJdhz
IsMxt2akY0NiqA0l0YGwdbcW7tR9Fxp66QCLEXus+HhzA4GFseEUQBJd/iGnU+sKSnxnDKq
lNTBiFNJCBmMjZW2aLX17van0OJ0OJGYUVVFUch+SQxuuGu7tFkh8eBYKd8Iof+WZ+5Nq+F
cCraSSmfhdLGyQWc6KFrHWvqAQLjuV1txspw8CwIN7E7HosV15uqVHgWE4ewNpcNpYrNDbt
haCQO821TG8NYE2aSYYPQ55LZj5uzW3sWi14cxrxcBwBGYWOvgdk01FO0m80YI3u4Ke1VBg
GC3/8As9B/yzP3Jr+F+HpnB0mBYc9wFhmpWH9i0HyMibmke1je9xsgJoyWgSNJcLjtbhPY8
F4lwvAsJ8ps1HXNliwp0gdK2JoaYw9t+yGjRoJFgBsOq18V8nPDLHQTUvFcNDFVwtmp2Vlr
uYRobkt09n0IcW1OA03lVrpeIaSSro+QxoZGTcOLGgHQjYX6qXFfKlgzXU5wfhxkj6aHkwy
VgAEbNOyGNJ00HULp79Yz6/XKcR8E1vDmHQYjJXUVZSVMmSOSllLrmxN9ttDsSubXQ8Rcb4
zxPAKavfC2mbIJGQxRBrWEAjQ6m1idyueW5v6zc/H1cHo51AHWRzXXOxqVPdK/ios2iV7Hd
ZxUuZEFR5guW8oGJ4tg+Bx1+E1ZgMcobL8G192nb0gba2+VFdddK6838nfGOKY1itRQ4tVi
cmLPD8G1liDqOyBfQ/MvRwVeucSdaKS5nj7H6jAOHDUUcvKqpZWxxOyh1up0NxsCuc8nfEn
EfEONTNr8QMtLTw5nN5MbbuJsBcNB7/kTnm06uPSklwflK4kxfh/3P9y6vzfnczmfBsde2W
3pA95V7ycY5iWPYJUVOJ1PPlZUFjXZGtsMoNuyAOqTm2atuXHWpI2CFlkBBE6C5Oi8v4t8p
87KmShwAsaxhyvqyA4uP8kbW8SrPd9H/r09BfPr+LOInz852N1wdcGwncG/kg29ll1fC/lQ
rIallLjpFRTuNvOA0B8fibaEfP61vwrHk9XG6Nu9Na5r2h7HBzXC4IOhC4Pyk8T4xgFVQMw
us83bMx5eOWx1yCLekD3rH7jf5rv7IFcv5PcZr8c4dfV4lUc+YTuYHZGt0AGlgAOq6gq9TL
iS7NAIpLJ4m4ipuGsJfXTt5jicsUQNi93d4etZajXRsvB8T4+4kxOV7vdGSljcbtjpjyw3w
uNflKhoeN+JaCQPjxepl1uW1D+aD4dq/wAy3PjrHlHvjhooi2+y5/g3jGLiqhe2RjYa2ADn
Rt9Eg7Ob4fQtTiConoOHsQqqd+SaGne+N1gbOA0Njos2Xn7P+vpdaFK0aLwr3xuLPxt+rxf
VR98fi38bfq8X1VrwqS491slZeFe+Rxb+Nv1eL6q9c4YrK3FuEKSrqKgmrnhJMwa0WdcgG1
rfMs9cWTWp1LcbICdZeJM8onFVHigircRzsgmyzR+bxjMA6xGjb969sjeyWJkjCHNeA5pHU
FLzZNNm4ckk5wY0udoALkrxObyicU1mMPhoMRyRzTlsEfm8ZsC6zRq0nuU558ri25Ne2IrK
xuoqsN4WramKc+dU9I5wlLR6Ybva1t/Cy8c98ni78bfq0X1VZzbcLcmveEl4P75PF343/Vo
vqpe+Txd+N/1aL6q1/rrPlHu6Sx+Eq+pxThagrayXm1E0eZ78oFzc9BYLivKJxfj2BcRR0m
GV/IhNO15byWO7RLhe7mk9Fjxu41Ls16akvCPfJ4u/G36tF9VFnlK4ta9rnYo14BuWup4rH
w0bdb/11PKPdrpsj8rfFefcHeUx+LV7MNxiKKKaU2hmj0a4/ekEmxPQrvX6rN5s+ydahIuV
G4LyLFOPOJqbHKymixLLFHUvY1vIjNgHEAatuvXh2mg94W89a537xC4JqpcTVU+H8O11XSy
cuaKIuY6wNj6jouG4K4sxzF+JIqSuredA6N7i3lMbqBpqGgrXPtizJr0ZNN1ImlRMNusTjS
vOHcIYlUA2cYTG3Wxu/s6fLdbi4byt1PJ4WggDrOnqmgjvaGuP05VSfbzzhfg6t4rbUupKi
CEUxaHc0nXNfawPctz3o8azAeeUZBNr5nWHjstXyN/4jFv9qL6Hr0xXWra8hHkfxk7YhQ/K
/wCqpovJLxDGwtixelY07hr5AD8y9bY26sRsA3WL01z7eRN8k/FDv/PKcf8AFk/cn+9JxT+
Pab87L+5eu5e1fZSAd6z5V0keKweSLimtpmzVVdTwyG45U0rnObYm2oBGu+/VNj8i/EDnPD
66gYGmzSXuOYWBv6Ond7F7bdA+CeVXI8bl8jvEcwAlxijkA2zySG3ytTB5HOJDKCcVohywM
j+ZJp4Ds6WXtCbI9kUbpJHtYxgLnOcbAAbkp5UyPmfiXBazAcYfQYhO2aoa0Fxa4u3219Vj
6iFkLrvKDNHjnH1ScJd5+JRG2Pzf4TOQwAgW326KkeAuKxCJfcKrykXtl7Xyb/Musvr252e
3PJK7iOEYlhErYsRoZ6Rzr5RLGW5rd19/YqSqPqJrlKCoBupW7LnU5p90iU0lNLkatPzWWf
j9CMVwGtodCZYiG3++3Hz2VvMlmUs9E69vC+E8ROE8U0NUSWtEoZJ07LuyfpX0AHLwHi/D/
czimthaA1jpOay3c7X9tvYvZuHMT91eH6KszAukiGe33w0PzgrfXvmVJ66xwXlcxLm4lRYc
06QxmVw8XGw+YfOug8lOG+acNSVrh26yUkafFboPnzLzbimtdjHFlbNHd+eflxgdQOyPo+d
e44RQtwzCKShZtTxNYT3kDU/KkmcNdXenA+WP/wAp/wCL/wBK0fJEbcOVf9LP9lqzfLD/AO
Vf8X/pWh5JP4OVf9LP9lqcf8Ve/uO/Dkb36qJOBXJXL+UfGn4RwtIyFxbNVu5DSNwCDmPyA
j2rzTgbhZvE2LPbUOc2jpmh82U2Lr7N8L2PsC6XyxTuMuFwX7OWR5H5IWl5IoGt4erJgBmf
VFpPgGj95XT4/XNrPf3I6QcI8OCn5AwSiyWtcwgu/K3v7V5XxjwXPg+ONgwqnnqaepaXxMj
YXuZrYt0uTbT5V7cAjlWPKy61nrHO8ExYlBwvTU2KU74J4LsAeRcsB7J02009i4vywf5bhn
+7k+kL1UheV+WIWrcL/wB3J9ITd6lMzmt3yUG3CUn9Kf8AQ1dtdcT5KP4Jv/pT/oau2stfJ
/0xx/yS8r8sM8hr8Np7nltie8dxJIH7F6qAuM8pnDU+NYRFWUcZkqaIk5GjV7DvbvIsD8q5
z1ZXXPTN8mnDOB1uA+6FVSwVtS6VzXNmaHiMDYZTptr7Vq8X8C4VXYHUS4dhsVPWwML4vNo
g3ORrlyt3vt3ryHDMYxHBqgzYdWS0zz6WQ6O9Y2PtXa4T5XcSgc1mKUcNVHoDJF8G/wAT1B
+QLt1zbdjnzc+1XgDC8dwvi6mlmwmvggka6OV8lO9rQCCRckW3AXp3FY/+ksW/okn9kqTAe
IsN4kozU4fNmy2EkbhZ8Z7iP27JnFn8EsW/okn9krn3bftriT7jxvgClp63jOhgqqeKohdn
zRysDmnsO3B0XtH3McPfiHDf+Uj/AHLwjhvGvuex2nxTzfzjkZvg8+S92kb2Nt+5d578/wD
+P/rn/wAF07luYxPu67v7mOH/AMQ4b/ykf7loU9PDSwtgp4Y4YmCzY42hrW+oDQLzT357/w
D9v/rn/wAF6ZFJzYI5LWztDresLl1z1J7blmvDfKThnudxjUuaLR1TWztsO/Q/OCvU+AcS9
1ODqGRziZIWcl9zrdun0WXN+WDDObhlFibQLwSGJ58HC4+cfOq3kdxP/wC4YW5w+LOwdfvX
f9K3z/LjP6Tr11K7LjfEvcvhDEKgGz3R8pnrd2f2ryfybYZ7pcY0znC7KUGd2ndoPnIXWeW
LEslFQYY06yPdM8eAFh85PyKTyPYZysMrcTcNZ5BEy46NFz85+ZPj9S9Hf5HX8W/wRxb+iS
f2SvGfJ/S09bxnQ09XTxzwvz5o5WBzT2Hbg6L2bi3+COLf0ST+yV4Vw3jX3PY7T4p5v5xyM
3wefJmu0jextv3J8X3Tv6j3j7l+HvxFhv8Aykf7kPuX4e/EWG/8pH+5cJ78/wD+P/rn/wAE
vfn/APx/9c/+Cnj0bHpdPTwUsDIKaGOGJgs2ONoa1o8ANAvHPK3/AAui/ojP7Tl7JDJzYWS
WtnaHW7rheN+Vv+F0X9EZ/acpz/1Na/8Al2PAOA4PWcGUNRVYTQzzPz5pJadjnHtuG5F1u1
PCHDlVTvhfglCwPFs0UDWOHqIAIXCcJeUfB8B4bpcNqqaufLDmzOiYwtN3E9XA9e5aVV5YM
IbTuNHh9a+axyiUMY2/iQ4n5lruW24zxZnt5hiVM7B8dqaWOQ5qSoc1j72PZdofmX0LSyOn
pIZSNXxtcfWQvAcNoqzijiNsLQXzVcxfK4DRoJu53qC+hY4mxRMiYLNY0NA8Ar365kqT316
fO2OfwmxD+mSf2yvf2HsN9QXgOO/wmxD+mSf2yvfW+g31K3/iM9f9sbjL+CGJ/wC4K8z8m/
8ADCH/AHUn0L0zjI//AEhif+4K8z8m/wDC+H/dP+hPj+6nf/L2AppTilZRk1eZeWWQiLCIr
mxdK4jppk/evTrLy7yzDtYP6pv+hWLPtR8mHEWE4HFiTcTrG0xmMZjzNJzWzX2B7wu5d5RO
E43Wdi7T17MMhHzNXgySuLj3yPymcH5QTixaSNjTS3H6KdN5UuEIYXSMxJ87m7Rx08gc71Z
mgfKV4Ckp4RqXH0dh/HvC+J1cVNSYvG+aZ2SNjo3sLidh2mhdGvmfhAtbxhhBfbIKyMuuL6
Zgvpqy59TK3KqV2IUWGU/nFfVw0sV7Z5pAwXte2vXQrnD5TeFAAW4hnBqBAbNtlv8AH1t2P
EXUHlbMA4Cqeb6ZmiEX+1m+rmXgKvPMsLcfVOHYlQ4rTmow+riqoQ4sL4nhwBHTT1/Opaym
ZWUU9LJcMnjdG629iLH6VwXkVYBwhVOubmufp0HYYvQ1izKseOYPg9HwN5TH0hqWzAYe59O
+okbH8IW7EnQXIcB61FXY9xlQ4HV1tbxfRRzwljYqOF9PJJKMwF+zqLXv1JA1Wf5Yv4cf+1
j/AGrg12k32xbnp3eK8THiLyblmLYjFPitPXh0bSA2Qx5bbC19SfkC4RJJakxLdfUjWJ5Fg
pQxBzRZc/0k9KhcboAqV0eqGRVjDQEU4MKVlFx5p5VsOyzUWJMb6YMLz4jVv/Un8EcQeZcE
4s1z+3QgvjB/ljQflX+VdTxzhnunwnWNa3NJC3nM9bdT8114rFVTQwTQxvLY5wGyN++sQR8
4WufcvLV/K3uA8OOKcX0gcMzICZ33/k6j57L3UBeb+SLDMtPXYo9vpuEMbvAan6R8i9KAT5
L+HHv28x8sX/lX/F/6VoeSQf8A05V/0s/2Wqh5Y/8Ayn/i/wDSpfJdi+GYfgFVFXYjSUsjq
ouDZp2sJGVutiVOP+K13/1Ho1kbLO+6bh/8e4b/AM3H+9T0mM4TXzcmjxSjqZbX5cNQ17rd
9gbrn7V5z5YYXCowue2hZIy/jdpWr5IJmu4erIbjMyqzEeBaP3FaPlKwV+LcLPlhbmmonc4
ADUttZw+Q39i834D4qbwxjDnVIc6jqQGTZRctts4d9rn2FdPj982M9+rK93AVWrxXD6Cogp
6yshglqL8psjsue1tBf1hUTxhw2Kbzj3boslr2Ewz/AJO/zLxvjbif7qMcNREHNpYW8uBrt
CR1cR4/RZYnNtxq2Zr3ywOu68q8sgtW4X/u5Ppauw8nlBUUHB9I2qfIZJryhr3E5Gn0QL7C
1jbxXIeWX/LcK/3cn0tTM7kJd51ueSYX4Sef50/6Grt7LifJN/BB/wDSn/Q1dsr8n/TPx/8
AJKhU47g9FO6CqxWip5m+lHLUMa4ewm6vrx7ytYa6n4hhxBrfg6uEAn+U3Q/NZYnu46fjvs
W4L4c4jb51JTsD5W5m1NK7KXXG9xo71kFcPjvkmq6OCSowqsFWxgzcmRuWS1uhGhPyLX4A4
6w0YNDhWKVTKWemGSOSU5WPZ012BG2q6DGeO8AwuhkmjxGnq5sp5cVPIJC49AbXAHrW7Oub
6ZlnX28n4GxaXCOLKN7XERzyCCVvRzXG2vqNj7F7NxZ/BLFv6JJ/ZK8O4bglxDivD42Nu99
Ux5sNgHXJ+S69x4s/gji39Ek/slX5fqJx/wBV4jwjg9Pj3ElLhtU+VkM2bM6IgOFmk6XBHT
uXpfvP8PfhmJfnY/qLz7gCqp6LjOhqKqeKnhZnzSSvDWjsO3J0XtP3UcPfj3Df+bj/AHrXd
szGefu65f3oOHvwzEvzsf1F3MbBHE2NtyGANF/BZ33UcP8A49w3/m4/3q7S1lLXQCejqYqm
IkgSQvD239Y0XK3q/bfpncV4Z7r8MV9EGhz3xF0YP37dR84XjXAOJnC+MaGQuysmfyH+Ido
PnsfYvfLX3Xz1xTh78D4sraeMGMRzmSK3Rp7TbfL8y18dy4dzeWj5ScR90eM6lrXXZShsDb
Hu1Pzk/IvXuFMM9yOGKCiLQ17Ig6QD746n5yvE+GqOXiLjGkjnvKZ6jmzk9QDmdf1r6D6aL
XX8eJGZd61kcW/wRxb+iSf2SvD+EcHp8e4kpcNqnyshmzZnREBws0nS4I6dy9w4t/gji39E
k/sleM+T+qp6LjOhqKqeKCFmfNJK8NaOw4ak6KfF91e/qPQfef4e/DMS/Ox/US96Dh/8MxL
87H9RdR91HD349w3/AJuP96X3UcPfj3Df+bj/AHrO9LkaMcYiibG25DGhov4Lxryt/wALov
6Iz+05ew0tZS10Ano6mGoiJsJIXh7SfWF495W/4XRf0Rn9pyc/9zVv/NO4e8mTuIMAgxRmL
CF0wdaJ1PmAs4j0s3h3LlMUwmpwHF30GIwnPE4Fwa6we3vabbEeC9o8nH8BcP8A+J/+xyzv
Khw37qYMMUp2XqaEEutu6PqPZv8AKt3vx7Y553lf4DHDs2Dec4FSNpyTlnDjmka7uLjqR1H
RdQvB+A+IncP8RRGR9qSpIinB2AOzvYfmuveLi176FZ+Se9Xi/j51x4EcT4iDv55J/bK9/b
EcjfUvC+OKR1FxjiLHNyh8vNbpuHa/tXqHDHHmDYlhUIrK6Cjq42BsrJ3hgJA3BOhvutffx
zEs/mtcaMycHYm5xt8CfpC8z8mjC/jCK2whkJ+RdX5ROMsLmwOTCcOq46qaoID3ROzNY0G/
pDQk26Ln/JXSvk4hqKgDsQ05BPi4i30FPj33anyZkj1YhCyfZK1llnDLLy7y0MI9xndPhh/
YXqll535ZqPNgWHVlh8FUmPfXtNJ/6FqX2sjx5JJJbCSSSQanDEElTxPhkEVQ+nkkqo2tmZ
6TCXDUeIX0+0FrQC4uIFrncr5Ww2vmwrEqbEKcNMtNK2VgeLi4NxddlF5YuKYg7N5lLc3Ge
E6eGhHzrHXNrfNx2flrZI7hSkc0OLG1rc1joOw6114gum4m49xriujipMQ5DIYn8zJAwtzO
tYE3J2uflXMq8zIzbr3HyKi3B1SbnWvfp3dhi9DXink68oOD8LYDPh+IxVRkdUula6JgcCC
1otqRr2V1vvy8L/xdf+Zb9Zc+pdbl9OF8sX8OP/ax/SVwa9VwvE8I448rAqfMufRuoy3l1c
YdctG+XUD+5V/Bcd4WxquxSnHBWHw+51PJOCYozzMh2tkFj8q3LkTNeNpL0TiWbBcZ8nMeN
UGAUuFzjERA7ktF7BhO4A0Nxp3hedrUus2Y+sECEUlitREWpuTVSkJWUTERagGKfKiGKaeK
AwtljdG9t2vBDh3grxmr8mvE7KuZtNhvMhbIRG/nxDM2+h1dfZe3tbZOASdZdaz1jD4RwZ2
B8M0dDKzJO1uaYXBs8m5FxobbexbVk+yBUt27Vkz04Pyl8N4vxB7ne5dJ5xyeZzPhGNtfLb
0iO4rhPe34t/FP6xF9Ze7JKzq8zCzXhPvb8W/in9Zi+sum4A4Ox/BOJm1mI0HIgEL25+dG7
U2toHEr1BJX/ZWfCEQCCCLg7gryzi3yX1BqpK7h9jZI3kudSFwaWH+SToR4dPFeppLEuXW3
z0eEeIxPyfcOvzZstxTuLb/7VrW8brr+E/JfVuq46zH2NhhjIcKYODnSH+VbQD5/UvV7pLf
+yseEEAAWAsBsF5/5TOGMZ4hqqB+F0fnDYWPDzzWNsSRb0iO5egXSusb71r8xyvk8wXEMC4
cfSYnT8iY1DnhudrtCBrdpI6LqUiULq9XbqczJgbFZXEnD1LxLhL6Gp7JvmilA1jd0K1T3o
ArLTwnFfJ9xJhcjgKB9XED2ZKUczN/6R2h8iq0nBnEtZIWRYLVtI/jozEPldYL6BSXSfJWL
zHG8DcCDhsurq57Jq+RuUZNWxDuHeT1K6LiGlnruHcQpKZnMmmp3sjbcC5IIAudFoI3WOur
1fbUkjwr3tuLvxT+sxfWS97bi78U/rMX1l7sEVv8A2Vnxjwj3tuLvxT+sxfWXqnAOE12C8L
x0WIQcmdsr3FmdrtCdNQSF0aIUvdsw8Z9kvN/KPwXimN4tTV+EUfPcYsk3wjGWsdD2iOh+Z
ekILM9XW3nPk44LxTBMWqa/F6PkOEXLh+EY+9zqeyTbb516Mkkr11ekkxncRUs9dw5iFJTM
5k01O9kbbgXcQbC50C8Z97bi78U/rMX1l7uknPXiWa8I97bi78U/rMX1kve24u/FP6zF9Ze
7pLX+ys+Mc3wDhNdgvC8dFiMHInbK9xZna7QnTUEhct5ROEMex3iKOrw2h58Ip2sLucxvaB
cbWc4HqF6cgs+XvVk9YweCsNq8I4To6Guh5NRFnzszB1rvJGoJGxW65oe0tcAQRYg9UUlOr
t1ZMeMY95M8cjxmo9yKHn0TnZonc5jcoOuWziDpsvSuEmYtFw9T02NU5gqqccvWRr87R6Ju
0nppr3LcSWvK5ieM3XIcb8Ds4mhZU0r2w18LcrXO9GRv3p7vAryys4L4koZMkuD1T9SAYWc
0fK26+gU1wunPVhZrwXDeBOJMSka1mGS07SbF9SOUG+w6/ICvXeFeFqXhjC/No3c2eQ5ppb
WzHuHcAtlrrusnkaK3u30k5iB9gTZM3TzGQUsuXdRmkyPMQuZ8qOH+e8B1ha0l1M5k7QB3G
x/RJK6nmhrdBqquIwNxLDqmhmPwdTE6J3qcCP2p+rMjyLyR4HheNz4pHieGtq2xNiLHv2ju
XXG97n1fFO2l/Sh5P+Exc+4dNr6/3rzDyTz1GF8eSYdJC4maKSGUfxZZ2rn2tt7V7g57GC7
nBo7yVerdak9Of+4HhQEEYHSj1tP70HeTzhJ+W+B04ym+hcPoOq6K6IWNq45iXybcITSsec
Hjbkv2WSOaHXFrEA+3vuAqlT5KOFKitgqY6WWnbE7M+GOU5JdRo4OvYeq267NFNpjlz5NuD
8jWe4sVmuzD4R9yfE5rkeCdH5OuEIrZcEhNhbtOc76TqumSTaObPk94SL8/uHTXtb41vkvZ
RVvA/CVJQz1TsDpbQxOkNw62gJ6LqEiNE2j5VgrqqjqnVFHPJSSOuLwPLCAdxcG9lEJpWl5
bI8F4s6zj2vX3rX4zhhp+MsWhp25YmVTw1trBuuwHcNgsReiOdTmsqjRijNTKaYPziHOcgd
35dr+KgSSRH1gknkIWXFufRtkQEbIgIpWRsiElnWiskigoEgSkU1UFC6SCBySAKKgSSCF9U
DkUEroCldCyVigV7oFOsgQgai0JIjRArFIJw1QKBWCQSSCAhJJJAkUkrIEkjZJAAEsqckiG
2SRStoimpIpIElZKyPRA1BEoIEgkhdAUCgSmlyAgAG4RzBRlyaXqiUuULrkpF9k3mKxLNAg
ohhKHMSD7q6ni8Z47OJ8G8bVNdhNQ6lGJx8zmMaL6nttuR98L+0LB98HizOH+7lTcX7rfJa
xXqnlP4fON8LuqIGZqrDyZWWGpZbtj5AD/AOleHUtJUVtSympYJJ5nmzY42lznH1Bb5yz2z
djrYfKxxbFDy3VsUhsQHugbmFxpsLab7eu6kwnj/j6uqG0tBVS10lrBjaVjzbvJDb+0re4Y
8jckoZVcRzmJu/mkJBcf9p+w9Qv6wvU8MwrD8GpG0uG0kVNCPixttfxJ3J8Tqs28tSVm8I/
dMcLc7icwecvdmjbFbM1ttnW0v6r7reSVeHEKSoqpqWCpjkngsZY2OuY7i4v3XHesfbSaXm
cp3KLRJY5c21+l7Lgca424s4ZizYpwvDURtNzV0k7uUW+otJb7V6AgRcWOoKSo8l9/R/8A/
jo/5z/4KCu8tclZQVFMzAuS6aJzBI2tN2Ei1xZoOngQur4j8leA45I6opgcNqS0607Ry3O6
FzP3EbrzLiHyY8Q4BCanlMrqZty6Smu4sHe5pFx6xceK6TxrN1h4G7CZsZa7iGWo8zdmMj4
dXl1tPnXdYVw35OsdqzT0M+M6Al0pAbHGO8uLbD2rgcFdhDcRacbjq30dtRSlofe479xuNx
vfovQq3i/ye4lFHSS0GLQ0kTQ1sMLuXFp1ytfqT3nVapHIcW4Xw3hNUaXBMSqa2WN2WQva0
xjfZwtcjQbW316LnF1HE83BUtCz7m6atiqua3NzyS3JZ1+p1vl+RcurGa+tEkUFxbhWSRQU
UUkklFJC6RKCoSakldEJJJIqhIpt9UbqAoJXRQJFC6F1FOujfVNuldA9AlAOQJ1QIbpwTUr
oHpIXSugSVkEUC6p1k3ZOBQGyKF0kQUkCUQUUkkkkQEUCggJQSKaSin3QKAKBKAEoXSugqD
dAlBIoGkphKJTCUBTcpTm6p6CJzT0ULrgq07ZVpAbqwMBunt3TAFIAqJG9yo4Nw7hGBZzht
DFA+S+Z7W9oi5Nr72/cFdang2UEwKirK+lw+nNRWTsghbq6R5s1vrOwXMcWeUTCuFozCLVt
eb2p43jsHT0z8XfuJPzrxPHOK8a4idbEq+SWIPLmwg2jabnZo00uQCdbaKzm1LZHccdeVOS
tDsO4fmkgja5zZagW+GFrWb3Dx66bdfN6SuqqCsirKWd8VRC4OZI06gjZV0l1kkc7bXrXDH
lkfJUx0vEUMbYy0NFVAw3Dr7ubfa3d8nd6nSVlNX0zKmknjqIJPQkicHNdrbQjxC+Ulq4Fx
JinDtW2fD6l7AHBz4i45JLdHAEXG/ylZvH9LOn08kuG4R8qOGY+YaKvtQ4g/QAn4KR38knY
nuPquV3QIN7HZcrMbfNfHsbI+OcXZGxrWioOjRYdFz66Lygfw7xf+kH6AudXefTnfsklMaS
pFIKw08vmxfyxNkOQutfLm2vbWyhVR9apJgcnA3XC/bpCSSuldRSSJQugSgN00lIlC6uA3Q
QuldAUkErohIpt0rq4HXRuo7pXTBJmQum3STFElK6CBcGjdMNOuhmULpSTok2Q31VxnyicO
TgowU8FTGtOuldBIKBySF0VlSRBQSCB4SugCkgKF0kkBuiE1EFEEpIXSuqAU1OuhZRSumk3
TrJpsFQEkiggSBRTSoGuUZTnJoOqoLN1LdNa24uE7KQEDSoni5U9ksgKorBpunhql5Quncs
k6Johyp4iNrp2QhStF2i6g8w8qXAsmIRux/DIc1RE3/ComjWRoHpDxA+UerXxtfWy8g8ovk
xdG6XG+H4SYzd1RRsGrT1cwd3e3p000HTnr8rHUeUJJJLowSSSSBL0fg7ys1WEsZQ44x9ZT
XsKhpvKzS2t/TG2+vr0C84SUslWXHQ8SYph9ZxzWYmyMV1DJUB+S7mc1lhcX3H7Fu0/Efk4
LA2o4OqY+/JUuf8AOXhcCkmGu940qcBquDMJl4ehNLTOqZXS0rpMzmPIDbuFzuGG2v0lcEk
krJhbr6tBTg5RAo5lyqz6TByWZRZkcyzi6eXJpdZNzJpKshadn70Q5RFAOIVxnU90rqDOUs
570xdTXSuosx704E9SmGpBqEDoiAQiQFFMulcJjzrZNVxLUuYd6BkAUSCuJ5HulPRRlxO5T
g3qSkSBsqzbTEkd0rgIiwz0U9VecRsmmVx6rONzr0u5h3oqgJDfdSskd3qVuXVoJ1lEx/ep
MyzWhRCAKN1AQkm5kbqoKSV0rqKSKbdK6ApEoXSKBXSuEEkBJUZKKBQBG6CSAEoEoEphJQE
gnZRlSA3FkwtsVoTROAapgAdVWY0qyzZQLJqjkTgjZQNyi6WgTrJWQMcUGnVPsECAVQUkQN
E03UHmfH/kvZibpMVwGNkVYSXTU97NmPe3oHfMfA7+NT081LO+CoifFLGcr2PaQ5p7iCvq8
i65PjnhXBsbomyVlM4VrnCKnmhIa/MdgSdCPXsL2suvPV+mOp+vnhJexU/kIL6QSz4qYpSP
Qa0ED2rneMvJRX8NUTsQpJxW0sTQZrDtM8fELo5z28/SXo3CvkqPFOCR4nDWmFr9MhIJv8i
1IvIbUyzGM4lGwBoOY65vZZU15Kkuq464Jm4LraeCSoE7J2FzXAdy5VRSSSSQfVNiEhcqXL
dODRZcxXulmUj2AC6huop177IJBwCdoeiBt0EctyjyzfdDDEcpJTw2xRHqQR2IUjdRqmuJQ
DrKomzaJrnGyaDokVF0wuQuEiLappBVZHMlmCLIy4qTIB0TVxCXoZk6QAbKOyM0cxQTg0lO
EaCOyVlNywEC0JpiFSMOmicGi+ye0JVmwGkqRrj3IWRWcb8qladEbqPMlmKYeR5dqgZLJt0
Ew8jxInh2ihB1T2m5SwlSA3ThoFHmaOqXMWca08lNLkwvJRTDTgUiUAEbIoXQT7WS0UUxCy
fZJBCRZMI1ViwITDGgYxqB9JTNbonctqojYFO0WCa1oCeFAQigEUCSRQQCyQCdZKyAIWTrJ
WQ02yq11EaxsIEvLMMolBte9r6dO9W0kls9pZLGTj2I+ZYZPHNWMhlfE804YS10j7evXW2n
itSoibPhc0MwaWvpSJMxzbjx9qp1z/NKiLEZGF0FLFKZMtrgEDXX1FWKhrHRc4TtythBsXa
Sak2Prv8ALbdd93jXL/6ZfBuGP4ewF+GRympdSyvGctDAdiO+xsV5PxRxXx5hGKTvNRW0lI
9zuS50QF23vvb+/RevyYjhRqnCPE6aGq9Alsrbm3xSDvv85tYq68UuLUMtBW0cUrmD4SJ3o
k9C31/SrLvszPT5fxfiDFseeyTFa6SrfGCGOksS0dwPcs1e70vky4bxKKaKtwiSgqo3f5qd
2YsPouIuW62I0FtCop/Ijw88Hk1+IxuJv2nscAO62UH51nzjXi8NSXtXvG4T+Nqz8liXvHY
T+Nqz8ln7lfOHjXo41SJsow5IuWaxAebhVyO0pibpltdlGjbFPbtYo2RDSUQ5rU4Mug1qmA
sEaR5EsuqkQsoIHtUZabqy4KPLrsrqYYNAmEklPkBGyYATuLKpYVrpWARtZBESMcAE5xzbK
FEEjZTF07lgnVO5TU3OUs7rJ7X0WUX0StqgCUUQbBNIF06yVkAA8U4BAaJyihZJJNJVDrpX
TQCUQDdDKka0uRdHYXTm7IlyzrfigSv3KblhyIYG7bq6njUQY49EeU7vU1kbLOr4ohEe9PD
bBOskmrgWQ2RSUUEkkbIGo2RsiAgFkrJ1kCgCSSKBBFCyICBwRQRRNKyVkUkQkkkkCSSQQJ
Z2MVlTSMphT5GmacRue4XDQQelxfbvWio56eKpjyStuAQ4G9iCNiD0KszfZdz0zK6jxd+DV
MUhZWmeNzGcmMRmM23N3G49Wot1V8Ug83mdUXvyhGwbZRYAdbXunNNbHCImVYIHxnxAuPyW
HzJrY6k1bpp6kSMy2bGI8tj33vr3Lpe5JkZnN3arYfSRV1BUw3jcZebETkvl1cLE+Bup6GG
sNXJV1dN5sOU1hbzA4uIcTfutqfHdPFOGVHPhkfC+xDshFneJBBF9N902eCqnikj90qhnM6
tazQeF2lXzn2njcw8nmYlUPuDlYyMlo0uC42+RwU6jhjEUTWA3sNT1J7/Wd1IuNdSQKKCgo
A2RF3aBRqSFwBsV3z288+gLHDokBdThRvADksXQATw2yZsn5wstCAnC9lHnsUuZoipAiUxr
tEiVAboW1QBTgUU1zR3IZU4lNc4BRQyhRuaCU8vCbmCIGXoi1rbG+6F0nO0WpUsNS1QuiE1
MOGyIQCeNVNMCyVlJlB6ppBCa1htkkQCTsnWaN1NPFGShYk7KW7e5LN3BNXCDAAMyRte6bc
ppujSQyDvSDgVFY2SBIQWWlPCrCSylZICoJUbJoN04FQJAhOQQCyBCcjZAyyNk6yVkAslZE
BOyoGIFPITSEDUkbJIAikkgcCnJgTkZFBC6V0Dkrpl0syBySbmSzIHJIXQugKSF0bo0NkLI
3SugQRSCKgSCKCDLGqI0RDbo5bdF3v24HtkcAje5uUzKnWKGCTdNRSUAc0jcbptlO6zmbqO
wRQBRLh3oEIKYaeDdOvoo7hG470xdIk9E3IXbp4IR32RfsxsY6pzom20TgEcl+qi4i5fihy
1IWlqC16YuwwRgJ2UdydlKOQ9yJptgnAAIhhTspUxqdIy1NLXDYqbKlkTDyQ9pAg3U+RINC
YvlUIanWUuVLKpieSIBHKpMqVlcTyR5fBDKCpbJpb3KYs6MyBDLbZPsUQCjWg11t08PTbJZ
VnGpUgclnHeoHEhRlrj3oq4HA9U66psLmnfROL3HrZBauldQwm4Ic6ye57G/G+ZBICE+4VM
z2Oye2e+6YLBso3OCjdMXaBFu2qmB10roIgIEhdOshZAQkkkqzaCSKSYgJtk5JA2yWqcgqB
dG6CRsilmSzJaIEXUU4PRumDRHOFFPDrI59VE54RZtqialuldAJIqo3ZG19E0aC5KIlaCur
ieGgIGyDpABckKPmgndFPshZPI0ve4TEAKFyiULKAXKCdZKyBiCfkv1R5fihiNEPIT+UD1S
MPii4bzXIioISdA7om8l3UhDSfM5yYHuBUvItu5Lls71cZ0BM8dVIyo++QEcfcUDHc6AhXK
npYEjT1Ts7e8KsInD1Jwich6TZxfQpZ01tOeuikbD61AwvPQIZn+CmEYHRAs7grhpoPelfw
RynuQsoEldJJEJJKyB0QAmyVynAXCWVRdLohdHKhlUxfI0tugWkqSyWyYs6QFtkLHopXjfv
UamOksobFI3KkawdSndnYBXDUQYbXOiTmloUxN+iOh0srkZ2o4hpcqTREWSsmM3qkCE4OCY
kp4nkkuE0uATCUCU8U8ji9MLigShdXGdHO4JcxybcIKm1KyQk2Klsq7SAbkqUTNWa3zp+VA
tQEgKdmCy0YdEE55UWcqrp5TC7VAuTSUw04uQuUAgXAIFfVOEhCiLrpuYpgtMk6FTh1ws8P
1U3PaAphqo6S5uUM6jRF11YhxeTopoxooGjVTNUErH5TY7Jz221GyjvZFsttDqEQbpJHK46
H2I5SOijRpSRI70kUkboJKBwKVzug3UpziLKxLTC5zjpsgbo52tDi4gANuSTsFQkxekL3sZ
OHZWZuyL39S1jHurrnho7RAVSTE6eGRsQBe9wJ02AHU+C5+ux18jTFCXZde1pd3j4BYUk78
5DXG59I/s9S1izl3jMcp3FxzgMboXeKhk4ipwYyOZZx7LG+k5cQ2V+QNznINbE6FXYKp0cn
OdZzjuCdAO7T6EXxdjNjAaWPmmdFGRflsaC75SrDcapI2Z3nI0dHG7iuKfVGVzpZHXcTp3B
JtURb4MGw663PfqouO7jxvD3wmUOflHhqT3KxT1cVSbsLWD7157XyLg4p4+X/hD3B+4srMf
ZLXRl7gdbnoovjHe5AdrlMII3XLRcTOiyx5HOLfjX1W1SY1FVQc1z2tb3E6hVm8ryBaCoW4
lTPIGwPXMFZBjfGHseC3vKM5URCaWlS5QdnJWURFYo5U/KgiG5UbIoqIbYJWRQKAII6JKNS
w3LdDKB0T7JWRfKI0rFPslZML2jDrFPu07AoFqWUonnTrBK6bqiFWfKjZAhOASIVNRlIpxC
adEDSmp1iUC2yBqBCegQiwyyQ0RshZZdfw5rtVIHKG9k9pFlA8m6CBQOygNkDa6Fym6oCdE
wi+qdqjcWsVVRFBPcAAo7oEkhdG+iIha5x0OvrUmQHwTQA1TPe0xgNtdbSI8pbqnA21TcyB
coHl10AdU0G5snPZkANxqgR1QzvboHGyAKJsUEjJw4Br9+9PN1UINyiypcw29IDoUxVm6OZ
QCri2cwgeBUjHxTOyxP7XcVMNPz5dVDU1cdPAZpHBrGi5ceijne5jwxwLfWuW4nrnmnMEch
y5rvIPeNAPZr7VrmJfbQr8UbVV78Piex8b2hpfa7j3lYddhtRStztHYtmc24uP3rMwmoc6s
bISbg2vdda2aKtp3MmOV7Rqf2pfTU9xzXMdy7Wy5tSVA6Ro7LR6yr2M0/mtRZoIYBfTqO9Z
zJ4wNBf8AatCYN5YzH1Ab6qVmh7W19lVbMHPLifV4KVkmdv8AJB+VBaJLnd6TXG/ioRLvY2
CLJNPFMNWA62rlabWOaBlNrdFSDxYXNyk2TM4phq82Xnyk5sjupsk53Ja14nL7HVuyqc4MB
y7ncprZCN9b9E9xdjWgxDmdpxvYaNII0ViPF3ROGTs27rrNpcUihdaWBr27arXjjw3EYgYJ
O18Zjt2+rvS2GLdPjrxculz36HX6VYGPSSEBrY295OqxjRGCnMmYOyusco28VTdUCI3zAqe
k8XXxYwBpMQ8nq3RW462CQbgHoFxTaxrh6evcpYqx2Yhry0991cZvLtm2eLtv7QldcvDiFV
CQWzusOhK0YMc7Vp9Qe4DRTE8WvZAtPQpsUzJ23jJNvCycXKYzlMdG7e6bmcFLnPcmPcO5R
qf+miQpweCo76pKLeYm0KVlCHFPD7BVi8JLIWQDwkXhVPGkQgXW2QLiULKNTj+zg49U69wo
0bot5OSITbpXRnwpE22TTqjdJNWcG2SIRQU1ucyBZDKn6II0ZbVENRJCGa2yIKBQzIEqYhX
F0rhMuUWgnYKhxKicSp2wOdvopW07G76qJepFAuJQtqr8kMR30Vd0TR6JKMecQ7IJxaQUNU
XyiASgpwcFRZKN7p4qG966WLFsvTS66gEoPVOz26pipDIBunZ8w3VOR4JuDdOZIG7i49aYa
tB1kc6rl9mBwe0+HVBsgJBv7FMFjMo3uCJe0hV5pg3QboFI8AaqNlyHSudlawKNpdK5VKzE
IoGxxk3zyFrRfe9h+wrST3Qx3GZS9lOx5ORhJudtNdVymPVBDo4r9vLnlPe49PYF0dSaOnj
FTLETLJIWnt5ump9QC4isqDVTPeTcvddWNdZIsYfUGGEkbg3W1heMSelI1pc11h/KHcueAL
I2NGl9Spqdz4ix7gcma91anLvntgrsKEkjLRZbB3VvQ6rjZ8Kq6fmOygRsNyb+H/ddLR159
w5aZoBeDZru4FZ9PVitiqqebq8gE7XANvnXKeq63HNmU5sjTta5VqKqDYsvja6lr8MbT1Rj
iBILBY3331WTI/IbW06Bb+2L6rVjmDm3uT+1S80AWWRHVOAUwmzNL3PAsbBv7UGkJieuiuU
eIwUzJM8AkeR2b7LDFWA3b1JzZdMzumwTU+1/n6XOiInvoCqD5wBclRxygG4cST0T7ajSdK
dSCNE6GsLXDK7KQqUUglzXOyhfUMieL7nX2KrmOwo8bJPKqY+a1wscpsSOlipKvBqmamnqM
OhdKH2c7s5XAX8P2LkKateO2HBrSb+oLpaTjCojmiZGSyEMy6Dc9Se//sud5s+ln9MKKte1
7o5OyW6EH4p7lbpsRc52uwR4uFPLK2vj1kqLCwPpWFr/ALFz0FeIyQ97QBtrYBPL0Y7aKtz
Nt83VPFWD1sCuWjxqOCMBz2gHXKzVx/d7VZosQpq6bJFLlk6RzHLn9SnmeFx1tNWxtkBdM4
OHovDiCFuU+KNb2Kpwb1a8NOvr7/YuBNSYZckjHQyDpa6vUmIuY4CVxkZe+W263LKzlehNL
XQCUPa4HYtNwUCbjXVctg2Osp6t1M4/ASuuzMfQPdvsus5ccgBjI12LTcIziEt7kLFSuY5o
16KNZWAikiopBFIJIzpJIJIDdJBJAUroJIukldBK10TRugjYBKwPVDQSsSnhjfvgndgIzek
IY4nQJ3IcdyFIXtA7KjMju9E3qlyD3hHkeKQmcNwClz+8In8jmwMHinhrW7ABQmc9AE0zOP
VEy1O6Rret1E+YnRuiYH33SuEZ8aFiTcm6dlHUppd3IgXQ8SIYfFRujHRThg6oPADbDdEyO
UzEFK5PVTywZtRug2llEXMy6X712dJ9Ixm0sVLZ/W/tUOaxSzAoqy14boHNJSdZ2oOvcq91
K0F4tceCgaXFNzluxRcxyicSgeZnn4xRjBeb3UQBKVTK2lpCXEAuBQSS1ApQ9w1cG2aB1cd
v3rlsTxGNkcrLBr2saG5gHWIPzKHE8ZdUTWhe5t3WJB3v0+Rc5XTmWd4BJAdlF/BXGtyL8d
ZPLTNbnJIaWjwuq7I8smUnra/0qOB5jj00INwrULC7IHaAi9/DqVGfspZQOZbUAhoPcFfjF
6cRkXzN0AVA0xklDiMkbnX17lfhkjbI5xdo3b+/991TV+lkkpoS15tmFvWFA+4i0aA5xzG3
ib/tUs1zlyEZT2nE9ANgPWqck9nEAXJ2spkNrTpZoZaeSCaPmOt0dY2tZYWNYfJFI2ZgLmu
OjWj0R3K5ShxJeHAAHUk7lPrqp0kboRKGud1Avb1eKmL5a5p73Zg3UeHf4qWncJH9v0eg6l
Q1EbKd5zZr22doXevu9SbE4vygOu95ygbD+/7lNbWZJHNfe/ZvYFPMrY25i8jv6qKrkZRv5
B7UjRb1FUH8wi3KcbC5v3LN6kb54taMdTE97GmVt+pv6Kv0xgI5ri2wNt+neuejo2Teno9x
sMo2Us9DVUDm54w1rhma4Hsu9SzPkm46/wCrI3W1McJdFGBkJNz4FUHyieocRs51h6lUFQ7
lud3tsQeikiOaQOHotC6a5Vo5g9hY0WaNh3lWIG5WXuLk306BVYiDYdy0IAOWNFai/Xvz8M
1QLS98QzMsdR4rzhhkldfMXH5V6O7O/CK5kDc0skDmho77WXndBIIJCXjXouTpy0IInMYA9
tnHornmhc0XIv1v0UMD3Oma7ckrQLmtFyvL11de3mTHUYPWw4rFBg1e1rtCI5ye2Dbbx7k3
E+GsVw2o+AjNVERo4am3qXPwHQvsQb3a4b3XovDWNnEaBtPVSh1Qz0XHdw8Vy/2dfHdjHyf
FL9OcjgnkiHMYY3D4jtCD3gW2XTcOcR5AKDEGgFtmsk29V/3q1VTMgq2RVAY5kuxy3+XuVL
EMAMUT6mjbncO0Gd47gvRx/k89er6ebr4rPp1rXF7jG8DwdfdRvh7uix+GcdbiVIaSQ5aqA
WLXjUjotzWwPW1yF6NebuWK5jcERGbXUyBNgjn51DYjdJS5h1QysOt0anSJJTBrBr3KtVTi
Npd8iqy6eNXAdSp/N7ek9oPrXDYxxTLETBSv5fQyX1J8FzFVilbLIXPq5XEfyyVnOr9OvjH
r74mMIaZGhztgTqVCQQbHovMocanxEshmncyoYbwyE3se72rsuHuImYwzzae0dbELOb0fbq
Fn+XP2ni2tU9uW2pITbJ2U9y2xTg1pFgkWtDdNUA0p4FhZGL6REOA0aSgL9QQpzdLfdE8qh
aAUntDRe6lICBYHCx2RPKq4IcbBJ0dzrdThgbsEiUXzVuW0dEcniU/KS4kdUiyyLLqOyNk7
KnNZ3obgNZdSBoCQFkjqjnbppd3Jh1RIIQsUaYWqV9LdO5Vo5baOLvlUglBcQdB0XWxqC+E
P1GhUDoXNHerObrfRJxBCCo1hc611bbSuZTmZ8jI2Dq++vqUeXW7bXWLxPW4jTzAg3geAI3
Ze7e1j39FK1GtHV02ZzZpmst6LmkG/7lKyow0gF1UPEFp/YuBNdNI25lAydQEwY3O0nmucQ
fZ/2TKZHoMtXSNi+BLZCPFcjxLiMlRA6Mdk2sAPXdUocSmdnmF7EDNfoP7/AEqHFqphl3Dt
RqNlYXIxp6gl0TG3GUXJ7yhDCXanqU/KJZy7oAbqZlRlZHG8jK3Vug3P/ZGCyWBLhYWsD4q
21tmNaOth7E15ApomEekSTdOBDYy477WVkNSyPAjzH0RqPHuRYHMp2gN7Z7RPioXOMrmueQ
1m9u4BTsm7LnWNr2Yzqf7/AL1cXUtPmhYGzOsHiwA1I8VXdKxpLWAi+/eU+Rr2i98zz6Th0
8FA4hoBade4dFBLzWsbc6no1WKJ0MD+Y94dKdSQL5fAKiWg2M0oA6NbqSpmtjzt5dPKe4nS
6B+KUVPUxGSINz3Ly3q71lYVIeTUFxy3aSb9BZdO6ltC8iwkAu5jhbVcrXMLWPcLMz3JaDt
ra39+9Ysejj3UmExCeeWuqO0Gm4zd6dV1pme7IA1p3tu5VY5XspuW0nIdbDqU3c3K8lm9a9
suRbpLN1IvcrakhdIxoBIAFsrtrLOoKd1TUMijbcn2WW9UQ8kMbe9m2uvP8nWV15npzFXTt
hvH8ZpIJ6EJsIyu7XTU+tXsYYGzhwHpsv7VQjF3t8RmXu+HredrwfNPHppQWDC4+oK9CbWb
3lZrD2QB01WjEeyD4LrXJYdVmlw6qmGhbGbW79h868+zDOO8Ltp5mw0b3SWIjaXW7yBp89l
wgJMmiy3G9SysjAe46WU/MMr7nQHYLHhc6RzWX0B19S1W9F5uucr2c9bGpRSmZ3Jc3QbWWp
C4wOBYS0jYjos3Dfg3C/xlqFuc3C83f27z6dEawVWHxVrjcxEMlHh0K0qDFn04a2/Mi7uvs
XOYHMI6/wA1kN4Z2lrgencUJp5cM5rHtv5u6z2/yTsR/fqvNZ7xzsjrp8NosRPndG4Q1G+d
mjgVpUD6x1OWVhbz4zo5osHhcTS41Gwtm5jmm9xbVb0ePmVgka9th3a3XXj5e/jcu/j2OhE
ji7tBE3ssmgx2mrDkLwHLUDwdLr2fF8/ncrw/L8PjNAJFqcR1Tbr0vNLgFq53ivFPc2lBHp
u0aD3royvPvKFUtfPBCNS03IWuZtdOetrmpanO3mEgyO38CpYmBkYvqTuskOJnyt3OoVt9c
5nZczUaLd/p3n9mVD+XPmabEG49auYNXugxunqi8tJlGa3cVkyS5zcqzhMTqjE6aFouXytH
zrPX0r26Al4a5w1I1U6ihblZ6lKsR5u/skEbJWRkEkUEQEkkkC3SLQldBArW2CFu9FBArJb
IEptyiH3STLpOd4oHEhNuFGXtG5TecwnslByQnbsTZSNcHbOBVQgX8UY7gr0WOsXSXsbqNC
nRyaWTI6gSAskI8Cn8tw1Av6llTs6MrGVMBhkAcw7gi4VfNY2Ukb+0liOVxnAXUzjLT3ya3
b3Lnpo3NiOYHQ6L1N8bZG5XsD2HoQuU4gwfzVr3xx3gfbtdWnoFNantykTnOjy3ttb5VNUt
BcWb3CZYNzQk2IIIUmbmVNi3TRW/TKHKWl3eQf2KvbPUMbuLfNZXp2jmC3XRUrWmZ0Jbb27
LEK0pWm0e1gLlNPbyt2AOqLj8G0dSmPOoa32roylnyuudhsEoHWIsALbXUTmkkG9/BRzS8t
uhWmauuq2tIjaC79qFS+NrRFEyzyfWoKSJxBlccotcnuT2WLy4Nv8AsWK3EpfHBGGNsZSO0
62yJiIpgTIWucdL6aDcn+/VQCJzqgsY3mOGpI2v+4KbJzHGHOHk+m8HT1BIt9k9zpMwimc5
oFy61zfwWTirwKcNcAHuFlsGJtPGWNffuIF1gSuE+IEEHLGbNDunVT5PU13+Gewka1kbWtt
oOhToIiXBzrX6BOyiSYm2gV2kizyjs3AXgvWR75GngkMcZdUPa45RYE6XPgFdqnl7Wkixud
E9obDEyIWDzrbuVepda68fV2u8npi4pJmlJJ0ZYAd5J+xUb5Zjr1t7Apqxwkrg0H0bO9v9w
opG2kY06dgX/avp/BM5fP8Anu9L9OM7u7RXm9loHcLKhTE53eDVbzHleIsuzgbWNY6hnzi7
Wxuc75NPnsuLiaSNtV6TTvghwDFaqaJrxFTkC43cSMvzrz+lYM7QRoSsa3zD6O7ZCCNwtNu
wVGQcuQlosL6K1C4uYCdSuPcen47+NSmmty/Cy24nWdbvFlz0ZHZW3TStls5p8D4LyfJHoi
9Rx3r4vAqLHMRbBjDYX7OiDCe8a2+RW6JpMzH22IB9a5vjB/8A4zJY+ixqx8fPl3lY7uJoo
xY8iZzASbDcaHuToayppXWeC0X1c09k/uWVRz5nRku1JPzrWilz3Y8fauvUz03zdmr0FY5s
gmjf2r3Ou67fAMUNfC6PNd7AvNJHNpncs6B/oHu8FsUGOQcPUslRJKRUAAxxkHtEhZ5lnUs
Y+Xmdc+3p8MokbcFPyi64yl8oWC1fIfGHMmlNpGF1sm2vjufkXQPxyjZFLJ50y0IvI24Lmj
vsNbL3TrfVfK6+HqL00rYWOc42DRcryHiTE/dDGZZGasBLW+pb/FXGlLJSmlw6bmvk9NwBF
h3LzuaofMXMcbO39a78rxxnupIpeXW9t23VWpMZjGZroQ+23RZ8WUse83LmBUpCbq47rorD
JJqBr3LruB6F1XjTJcvZhGYlcVSRuc8GxPcF7NwPg/mOFc+QWkm19ix39J1ZJrq2G7QFKNl
EwWUgKzHj07ZHom3SuqDYBNIRumlwQC6CRICaZAPBEOSuoHVLW+KY6qaehTBYLgOqYZAqUl
RJm7O3qUEj5XjUkphi6+rjb1BPcFWkr5j/AIoMb/tC6qlr7oPc2Nt3OC1kXFiSvmazMGB7h
vqQqzsZltYQge0oRztkGl07sHoPkVyLkEYtG8DnQub4tN1ZpqqmndljfZ3c4WVWzCLWCZkY
3Zo+RTIZGO58L6drGsIkB1cmnQKKM6qVw0XatQidFLBVPiNnatUSCgvOaycZ2nfqoy10bhc
3un0JDmhnitZlDENXDMVkVYXZmKLEIWVdFLC4Aki4B2JGyvvp2xsJYFSkFwQsUjy/GGeb4z
Mwtyi4I8Ffw7B6msZzoiAD6IPxlX4qkazHS0C7sgum4VjuIYfE6CCUBtzYloJb8q3P+Utmj
XwSUlW6CWwc2x0N1mVL8sjT3m4VqqllnnM0ry97z2nOOpVGqeBlB++WFtarHDktcQlC3Qvd
0UEEnNhygeirTgWsbH1O63EKMF8neqUkbpaxzG9otNvC616amv8AHDA42z9w8PEqWClip8T
jjYLhvbJHTXT9vyK3qE4tVnU0oyUoIuPSt/f5lc9x6mNjS2MgfFFup6ldPDS07Hc2OFrXuG
rralTOY14ytuT17guPk7eDnoMMZSDs3kf1JA/aD8yq1UTWPdy2SEt9K3a+jZdO8RMGW2Y9f
BY8xjM748zmAtu0t28Vvml5/pjtidIHBthYXJJsAO9c9MS/FZ3A3DW9y6SbmxAtbGwt3v8A
feK51rm8mRwF3yO1PcLp83qNfB9hFdpNxbvutLD6tsQLiA6x7I7ys+sPw3g4AqWljLi1xGg
2Xz+psfRn26GmDiDUTG8j/mHcqlfUZWOJNvFW5pWQQjMbaa3XPYlUidzvvGrj8fHl0131Oe
dUX1BM7pmjc6epWai5nHgGtPrtdU3FjImkG5sb+tWpZAacSA7zkX8ALBfT59enz7/Kr9Ibu
d4q4GO81LjfTRZ9JKASStaKS+EvbbXPv4LbFia3nPB2JU7HBr83Pf8A7I0A/auJgZqw+pdT
E/LRSRucG85rmX8bXHy7Lm4GG4H3psud9Vvj6PqfRb61JTG7E2qHZahSnS3isdfTtxfa/Cb
keC0KUkajTVZ9PqbLQj7DQF5enpjosKkDqhods76VzXGQdDxC4SWySRtcD4bLWw6f0XN3aU
OPKDziio8QjFy05Heo7Ll8V8fljHy/Tk6SdkTmudqLEfNutGGtEhBPZO6yxTFrVNkLYwW6n
Ze7r4tcuPkxuOfTztjzkXzDU9FzeO4ga6vkyaRtcQweGwVgGVjSSbBouspo5s7R1c5Pi+Lx
u07+Ty9RYNNLA9jmalwvYKaOsqo3Avc852ZWknW3cn87/wATZHfRjbK3ka6WIi2Vt13Y8VO
eeLIzk53SFvbzDZ3h3pkDxaQyts4C7b/Qrk0HbzCwuVRmtJIxrRqPSCkrOZcNe2TkNDb3e6
9gnCNsZDbB8h3J2CmqZcgblFiR8gTKZt+0dblWe16yOo4JwD3YxTmTn4CnGZx8egXprJHxk
Nhu2NujR4LF4Vw8YdgjCwEPqAHv/v6lshuo7RsOiTL7eTu7Uoqa1spe0tc0j0XbBTQ4kc+W
eBzTe2ZuoVcHxTSddflRzazpmja3ypnPWcJS3c3HenCoB9F/yFMRdMzzs35SmCW51cPYq5d
nGrrj1phka3bVMTFl0x2aoS8k6lQiYk7BJ0hcbNFz4JinnVRyTxRGz3WJ6KePKxl36lVaue
FxAMbXkfMrgDq2ADQkn1KF2IAkhkZJUTnt6MaPYhGx0jw2NtydrK40DvPJRY6D5FGaSa13H
51oSxSQANLsz+o7lA6R43CCvHDLGbj51IZuWO2z5CiZ+8WVWU3JOa6GJ/PYfEJGtiVFztNb
KMm6uLiGNzWu1VuN0UmhVHZOa4tNwt0i+6luLtKhNO8G1lLDI7KCDZWYpA82e2x71naKsbJ
IXhwWjHWyhoAsUeQO5R8vKVnRM6pkeMpFgVG4XBSZqbKRzQ5pb0OiivKuK43s4gla42Jss6
MZHAh1iBrc3BXQ8d0jji7alrTmcBdvQaD9650NDiRlJubix2Wp9J3LvoX1DiO0LEHpsgGiT
NzNxf2EJct1m3BdY2NlGyKRz2lt75gD/f1KyOd1copm080rD6Mkdh61oxRPlykHcABZklJO
IM0bS7IdbdAtuhZJkjdfM2MaW9e3zrN9OvM1NW/+HUeZseeZpDIo/vnnQJnD+HVk5lxOZ7H
NezM4gn0tNLdLbLLqMdezE5Hve9joQDThtiC4HUEHQ93sXccN0jqfh2Ns47c95Hg9L/YsW2
TXaT2u0sMz6VryRqNB1Kg84mjmLTGCDpdp1urrTy4wGGzQNPBQTNiN5ZI85brpuucrWIXPj
c49o5uosqVQ4Mu51nW2JCa8wzTmqhLmNN2lubRVTWNnhkyWEjBv0cuvMTr0zKuraZZomta2
+oAOg8VgwRta7l27OchX66Rz5WSNZZ2obbb1Kg6ZgBa06lxd6lPluzF+GZdJx50ouNhbQK6
0iMA7WVWAsMYdmARdV07Ddz8+lwOi8Nlvp7Z1IfPVFzS55PLZ3/GKyauZ7o2s6u7RUs1UJ3
F7rBjdmhVLl5L3Hfdd/j48Y83y9+VKR2VjWjqr1KQ/DHMcLkPu35NVnA5nE9AFfwxweySMj
0WkhdZ9uUvtPTvs8LWDz5poTYE3sseJvwjWjqbLYpnFsY72m/zrqU5xc9pbE0vzgHTX5lg0
9hLI0G9nELfpXOjnIYBqS5hPTX6FhTtNNjE0T8wObXMbnXVY6+14STMzssqkd2uHgVeJ0VW
VoabjqsV1jQpTaQeJU9RMQSzbRUInkBqe55mnudV57z7eidenQ4e3l07CNzqt2SPz/AZ6dw
uQOz61z1DKXQAdxst/DJcs2Q+i8WXj72XW7Nji44xK1waRmabEI+algu82B6KXH6J+HcQyP
iYeXKcwbew1VXlzzuBklsPWvs8dTrmV8+yy4rYg93KDG7E6rMYyeN4kYx12m4NrrraTC4DY
TAyA6gE6XWgzh0Tw3o5SHj/NyH9qf/klcB8I+UvcTmOpKvxzs5DG5gXEX9Wq1cSwmWN+SeB
8ElrG4tdYk1I+AFw6HdVqdNR0wNMCdLC32qk1pjqS46tf1VaGZ5zhztMhsE3zmTKBfQLONe
Sad/MkPrsFfoIs0sTLXu4BZjCXvBsQCul4YoXVuM0kLRe77nwAVvqOfV16wxgioqWMaWjCs
RsaBcjVUKqpc6bJGbNYMoTRUyDchwWOJkebr3Wi5jO+3qTLMH/dUxU3OosERNGfjfKtsreW
Nx3+dNNPCTcXB7wUyNubUHTvVgM8UxEBjIPpk+xOERIspsg7wE17so7PyooCOCMXkdmPco3
VDWi0bA0Jjm3O+qDYyXWOgQxVkllkJBJI8EGU8j3Wtb1rSaWtFmNA8eqBcFdVWbRsaLufmP
cFLFIKYHI1tz16pPkAFlVllawXJT7ErpSSTe5O6Zn7wFny1bi7s6AJhrpR0uteK41crHDYK
GWmY70WhURiTwPRTTiUp2FlMrclWHUZ+9ChfSZdSwhM8/mPenNmkcNZCr7a1G2KHNmezMO4
GyLjSF1mwFvrcmx3LdUJI82uy1XGLkUlK0WdTk+p6sRVFONqe3/qWWxkoNs2issvt1WcVpC
si/ire1WGCKaMOFgPFZBa4aoF79rmymI1skTdi1Qy1DWaNaCs+799UMxTxXTcXo4cQgbIYw
Hxh2gG5I+xecYlQOpn2tYggG3qXpbJHMOhWXjGCxV8U8rBaR3acb20Usx056lmVylG+mfcS
NbDA0AAaHXvddaDZ8DinyhzJCSLhov6tOvsWM6gnpqjzd4eGDW5uA537bfsTfc1sL+ZC90M
rTnY5mhabpJWs37bbWU7p89JLG4OZrl1A6KWDIx2WXRp0uOiwIIq6mmNW5zPSGbK22bvK3y
4OyyDZ4uuXyOnMZ+NcDzSGKvoZNPjt3AB2cPC/wAl12lHDLFRxsc4vLGBuu6gwbEbAQygPj
I0v0WtCWiYBp7I0F+5cfO/VWxFyGiL0ddzdQywRyx8uxF9vBbTqdjhmaLd4UBo+1voVuVz1
xuJRyUOHyxscwOYScxNlzeEV95HMkc3t3u79q6LjCgz0UwsXEWc092uq4Wia59OZg6zo39k
ffdLfOu3PTveN+LYuYk/k2F9bkhZL6lkkORrvhL2v4FWsbcSyNwd2bLLpuW1/aJudFK58eo
kbOIiWm7h97dFzxKc/Ka0DSwKQyNeSRdHmDOGhvZvdTIvQFhBF0Haiw2CkkMerg+5PRRG7t
Ao5lGCQfFWqAZJnNcbEsICrs7ICnz8t8UvcRdBbabVAt8Vy1mGxdYXsT86zNHdsC1nLSAL6
cPG+UfMbLofiemF8VhAOVuh18ei57GzLFj87JmZHRuygXvp0sugDSyVjxs0C/sVvjDCGYlg
rcdpQ0vpXcqoA3sdj7Dp7Vnu+15+3MtN2gpsrczdN7qOkkD4xrqpn6NPhZYdTQC1gHcp4ha
xVbmXIHebK00gNXHp25amHP7Tm94ut2kdZ7HDwXMUsxiIeBfoQugw+YTQteNLG1l5PkjtD+
L4M8MNQ1tz6N1zdJHmDTbXYrtMSh86weRlruZ2h7PsXIxgxSuFut17f8XreM/p4/mmVcjJb
6Js4LQo6l7t7teD0WY0jMDe4VuMOBa9jt9l6nGO3w5tHjtFyq2MOlDcucjULlOJuCpqON00
Hw0NrktGyvYXiQjcA42ANieo8V10E5lhEUjmva7QOOv/AHWfqjw/3NjJLTcOQbhjIxmkdey
9QxnginrXl8P+DyH70Xaual8nFWZAJcRsy/3pK3LDycpG0VFSyKNmboANAPFd/wAFYeKKCe
vOrj8FE7+0R9CqUHAnmVSS/Em8k6ODWnOR+xdY3kxU0VNTxhkUTbNWL7Z66/ogiEANE8scG
hxBseqriLRbVK1zsEMyLXa6BBYjdy9fmU4qGEagqKKPONTZRunoqckSztJHS6q4mkrWRRlz
gb9B3pQVLKm4b0F1k1lbFUTAR6xt6q3QmI1R83N2hgDvWpvtrx9aumPW9kbBOeSAq5kPfsq
wlLkxzwAoH1HRouVXklc/wCLIfNOBo1pJ9apSdo3c13yqa10sp7ldb9KJY6+gNkhESdVeyX
6Jco9yvkmq3mze9IQNVkxOtso200hOxCmtbEDoiDok1h7loMpiPS1UzYWjZqazbGXdnQp2X
qEOXfojyXd3zrrjnKssp3yxF9xYKEPY03zAe1NayUNLQ6wPS6aaNztbt/KU8Yas86Mj/GN+
VDmRX9MKr5kQRcj2FTChYR/jgD608Yasjl21THebj75MFE8GwnHyp5oJbX5l1MhqMtaT2HX
CdG50Ts1rgdEW4fK4/wCOsrMeFyjUT5vAqWQ1Rq8Poa2nA5bg8aCx3HcsHEMCnjDpY2gMGh
J3F9V1rqGVuoAPqKssZnp8krgLgi5IWM/p15+TPt5k+8bAx2mjjbx3Vtv+JbbYGy6TF+H+f
Tv82ax5Z2nEG1yueyFjMrtCVx+SvTzlmxPhzj2hqHNOi6HDnGQEuOgFlzlIeU8THVodZwXQ
UUkbZCxh9IajuXGtX6dFRuEjLHcaITgQ3cQS0C+mtgq1DLlJYTY9D3qeR8Lp5GuaHStju6z
bnLrp4rtzNeXr1XNcQOZKxzrXgfEXZh16n+/ivNaEySRPhhjbkikzAgXJ9Z67fOvTMcZHHh
z4G9mMaR7kkG+lt9P77LzSZklPPKxr2MJIs6SQFw8LdPkS+nr+P3xYr4lK2Y8tzWnK6/RT4
YxjW/CBhJ2DmjRVvNgXhz54yT3Aj9ivGjfHGHaW8CuffXrG+OcW5qGCoabsjBI3awD6FkSU
XmbjmaJGjr1CssklBysLhdWG0ReCZHHUbLnO7z91u8zr6jDqIG5xIw3aU1jNCStaoo4acwy
BtmGQByy2NLJpGl2YX3Xfm+U2PH8nF5qEbp8gLoSE8RglS8k5CbLTCxSfCUhAN7WIV1soNH
CwXzBxuqWG2jcWO2N1ZbFYgHe66S+mmix5dGc2ulie9dLwgYsUgxDCaj0aqBzHeJto4eI/c
uPzPabE2bddBw1Vtoa+GqkIY0XzHw+2yx8n0vLz6Eupqx8DwQWuLSD3grReczDbXRN4gpmn
HKuSNwLXyue0jqCbqOBxLMp3Cz+No2Htg+KuucqVi13cbq2dQufUdeKsU7wWZb6hbuCvGRz
SdiCuchJDxbqugwuNzHszDe683yT07811FG4ecNDjdpFiP7+1Q45wrM6SatphzGudmLB6QJ
3sm0Z+GaCukqnuIheHEAsvoVP8XrPkxx/yJ615s5joiWOaWuHQi11LT1GXsu2PzLt6rC6LE
gDK0MmBvnto71rIqeEpGP8AgS14O1tLFfVeKdRkxT/Dh5Grt9NCuhwzEeSBDIS6Ppfosg4J
V0zrysIDdiNUWBzXjoR7EsXXf0tZHO3KHA27ynyMBtpuuNgqpYyLucBfZddh9bz2Nhkj3bd
rlj6TrmVBPAyTRw17wqUlO6I9471qysIcRe+uiruLC7K6xPctOVULqUvkdEGFwDfFTGnjtp
oVGaa/W6iIOy3rdPjeL6J/mwGpcAAnhkAjzCUF3QAILMI7BK53E8PmikdL6THa37l0DHuDN
iAqWLz5KBzfjPNgExrm5XLunqAwBkugNso6KxBWywRjnxku+LI1wuCq4HLfcaqWwfG4kA5t
ACsfVejNjqoMboZ2Ave6K+l5G2bf16j50WmnrbupaiOW2+RwNlnw4JUS0bPN6zLFIO01w6d
yv0+AUcEWV2dz/vw8tLfVbZdHnuGGhlvsiaOUCxvpsFMyhq4Hgw173s6snaH/AD6FXgDlFz
c21NrImsaURU7C+Z7WAb33WRJjbfdKOOBolp+psQXH2rVr8Ahne+RjgJHuLiXk/IFz9TFHB
IWuYTkNg6+hR05kroqaroqkhublPJtlcVf83jAu0h3iDdclT0Bmj5oaCd8qvUtXLRu7Icw9
Wu1Dv2hQvLe5TSdgk6O3RGlqYaxgcxwDiNW32UrmOAVc1fLZDVSFpTTfuRGNlKGoVgwSgXL
D8ijyrrrIXH3qIc0dCiyJ7zZgJSylrrPG3RNUc7e4oBwPRODWHwT+W07FZ0Rlw6NTmykDr8
qeIf5QR5Hc5PKANn0uboecG+jnD2ommeNLEg9yb5tL96noJ72vblc55v4qGOmpb3c1xPcSr
QpHgXNgmyQujte2psNevcrLFxagnbFCWNa0xncWXI4xT8qrnZfdxc31HULpWxSMBu0i6z8a
ZBUwRVMM0cjSwCwIzDuK4fLPTv8ADfbEpQHRyMOxVmmqHwSMc7bZypxvMT3A7HdXIWmYFwB
DQbFy88mu9uOhp6x9mOjhbLGHXc69rK+K9ha5zsrDa5++AXL4teLh6oeal0MbG3OQi7nACw
uel1yfDOPPnqXMc5wMgJOY7WaSNV7OPiuY8Xfc+67PF5mTcuVmYuYC7UWLW6X9ui8xqXNlr
55GRyOLnk9BYX9q3MV4ifVQOLA9mVuuu5va99/+65uavqGVYiEx5YABGht37rHyfHefVer/
AB+53Nn0lihMkjcsbrkixc662HU0vZiJzO6qCjhfHT+cQskqAH6Z3AC3eLroYmZmNkdGY3k
atNrjwXj7nt6+fSHDcBlqaV012tIPZaRqVXkhcxxY4WINiuowqojbGYXuDTe4v1WTibWefS
GMggnp3qdczNOeruMarpebhVQbaxlrx8tlzkdjLIBtcm67GpAgwWte/TOzI3xJIXLSU3b5s
JBBGw7+5dPh+q4fPfaFsTnytYwFznGwA6q26F8D3QTMLHgahyptkc1wcCWuBuD1BRdUSyzm
SV5e927nHUru8yaLQ3G41WpG+Pk8x2ribLIDssgPQqdr7XaUlxqNKZgEXMbqlHUOdSMiYAX
iS7gTuBqoaDM7NGJm3P8Am3aZh4E6XU+HTOw6vcyT4SCVuWQAagH9oU6urPSGKhbWxyOkd2
3eifFZIY6OUhws5ps4LonQNZOYopQ5tuy5ul1m18Dg81FtrCTw8VIs6VJIw5l+7ZKM3jF1M
0gtTcjWggC3VTqOvNPpGF0zQuooYjo62y53Dh/hAuuqoP8AFrw/NcenlZgJEocNCughkM9K
Re+Szm+rqFgRdmRru5y1qKQRSuYfRHTwK4/H1ncqfJN5xcgi5xIzAWGnimvc5j8pdq35lUl
c+OZzc17HQg9E1sp77r7cuzXzMagqeYMpa1VavDIawfBtDJhtbZ3gmxVQDchaCCr9NICQAN
1U+nNR2zBhbYt0N+8LdoZ3+61HE1oDeVd49d/sWXicfJxiobtchw9o1Wth4D8WmeBoxrWg+
xZrp+NN7wXuBNteqzKmUtnLmhtxsbKeWZrZSHHW/RU6mWO+mZajlZ7B1ZN1y/IgwzVL8pkt
pcBRy1meNrBEBbqoWVD43h7bAhETNY5x06d6njMTBqc7vDZURIXvu9xsTrZSsdYqGNKN926
lR1nagcGxCR1tGnRRxSBRYjVCmo3vJ7TgQ312VWRzoktUEWvvcDopRZ0Qbtroo8HZz6xx+M
e/uWrX4cyKAyw3u3U31XLN9vRsjWwqtdJSNZazo9HeK1WOD2ghclhFYDUta06P0cF0ccxjO
+i3zdntx+TmS+lxRVDJnxlsLwxx+MReyYKsdGp3PJHorTmwZqWvnmLI6uYBosXOJAKpzcNV
rXMc13OB7jsfauoLy7oFIH6I15Vx8lNV0GkkTmt8PsSbWODTmjc9niNl1rzmuDYhRmKItLT
G2x8FF83LwPa/tscQR0C2sOxMscY6iW7D6JedlnYrhgo3CppwWtJ7TRsFUDmTsDXE2PzKN+
q6w1tEXZTOwH1qTlNeLscHDw1WB9z8mVktNUtLCLnMP3K5hsFRRVBc+oa6MjUWt8ye2Miy6
vje3/FHN33VGQh7y61r9EECtuYtc6M3a4gpjtSSTqU5Oga18wDtikEdghbxV2aiblLmEgjo
qJJboVcFp8cJYXxS2sPRKr3I6phceibmcVcFqOqDCGk7lWJDNlvGy9+qypIy8b2sjW4vLhd
A2SJ0ZLHDM2Y2zDuB6FTqSTW+ZtxoRxTPf22OsrU0EJpZG1GQRZTnLtgO/wAFx9Z5TKGJjT
FTzP7WWQZmgj1b3VnDOMsCxSYDzswOIsYqkgX9uy5brtfh75m434BTxnkiJ76aOMObPJJna
6/QXJJXA1nFWHU/E1S6OBwhI5Z+EOT+Ucu3yW+davEPEnD0+EupIq2MBmsYpzse6w0svKZh
aQ5SS2+l+oWb/T1fB8UsvXUehMqIZ6h1RDI6SB9iHG9ra/Ie9T1mOUmG0krhM10xbZkYO5X
BUWN1NGGxOcXwDdgOUn2q61tDXnmNlke5wsInvDX5vA7FXiSVz+Xi76+gnrsRraAMdUyywN
cXGO+jT3qpTmGmbJM9xu47Dc+AUxgfSTBsZ5BLbkySjMPkRIpDCxpmZM/UhrQbHvuu0+Tx9
x5+/wDHvcy/SHPUThry0sidr4aJtLQ86qtIbs3vfUoPdK51ibNaLAdAp6YyQODyFx77vV2v
R8fHPx8+PLpIc1DQAPaapufUBvaDf22V2CqbVMEsebKTYZhZZFDXmSQA6BbMb2rzdfb0LIF
wLbpebkgm1ypIcpsrEskdNA6Z5Aa0fOpjOuf4ifaKKjBtpnesOO0bi0nsn5j3qxVzvq6qSZ
xJzFRNjEmbvtdejmZHl768qr19Ny2iZo7J9K3QqmRcA961I5hbkTC7HaXPRVX0roXGO12/F
KrmhGrbFSAOyjvUZYQd9k4OOiirjI2ujGbdWadoBAAVON5K0KZpAzdCFEqxo2zhuEJQ0TXI
vHKLOCIRlGaMd7VmVIxp4XUk5icbtHonvCZmLHZXexbMtG7EKQ5R24hcH9ixXC8LmO0fGbj
1K134ur1C0h4d0XT4ZdwPcubw97S1t+5beHTmKUA7FeH5o9fP01iMqvQOzSxH75pB9iheA6
lDgOu6fQtzEOv6BK8vN9tX3D6gcmpfGNgdLoti0zZk6uAFYCTo5rSfkU74RHGwh4eHi+h2X
3vju8x8vv1Qghie4XJutqlZEMoA2WZDHHI5pjGVw3BKuxudG4OOgburWYwsYdnxmod97lb8
y0MGcQxz3fGdmBO/QftWPNLzqmSY/HcXfOtrA2uYxzZG5ha/s/v9KldPwquN/nDnhpsTe6g
laC0LcnczltblFrLMqWsOy3HOs1xA6qO99mkqw9gB9EFNGcHsho9QV8RG2OV/osPsUkbKgH
WBzh6inc6eM3ElipYqyrbqJeuyeIe1jmjS5bfS+91iY5VZpWwB12tbmIHRXqusxGci0jIy3
qwalUxhctSLyMzX9Iu0v8izZWom4eo3RRuqH/H0A8Fo4jMIaRzi3NfRQRvfAxrA2waLDRGS
Vs0DopdQ4bhXxuJbtUOHIc1S9/Rmy6Ui6w8HAw+c81pkjdvY6LeZX0MpyuBjvse5Sc3Dr3R
Y0DdT6HuUboJBqy0jDsWlROL27gt9alTFglo3Ka6RoG6qyPyC79B46KvJX00bSXzsb4Xuh4
rrZw066q3GWObcALlZMcY6S0Zs3vU0OOvjHZYXFWSpeXSyRslYWPaHNIsQeqyZeH4yfgZuW
O4tuhHjoPpxlvVWG4xEWZsrjorhNjOiqp8OqWU877wyOy5lquaWmxWZWTNxGHltgeC5+e9t
BYLSgFomRuJIaNCd1MWs+470rhROdZrR1OqZc33XXwctWNENjcdFEQ8AE31SDzfdTxXWhHW
WFni9uqrTESPLtrqMZj0JSLrHKdCeiYpBoBQftsnta49LJ/LtuEFOpbPJTPbTAiUjsuDb2X
J4jg2O1146mvyxfe239gXc3ttouc4k4hOBzQFsUcoeCXNc6zh4rn1P2vX/AI/les4ntz1Fw
fW0wdPUVFDDHls4zszho7xe2qa+Tgh0k8lRBM58bt2kgSn+SAbW9dlh8QcR1WOTDP8ABwt9
GMHT1nvWMA5xsNSVz19K89dXe63MZxHBahsceE4WKYDUueSXX7t9k3C8Ir8c/wAHoKXPlN3
yE2a31laGE8NRUOHHF8eY9kJ7MEAHbkcdtFu1cjqDA4ZJhLhdE7KRSxW5lUTqdRYtGwUS/L
OOM5cRiWCzYNifmNVldOLEhjrgA+Kr1Ba9hbDGMjN3gLSxIVFc+XEalhjdUO7Lb6ho6D6Fn
1FLy6dpaDqdfEo8072qeQ5GuJBubAX1VygA5jnu6bKPzfJOyN/pEgEDpdKFzw8GNu2hHfqq
dVovY0i4GqhzvDcp1sp4JGzEtFgRoUySF4eQAT1Wa5yrGGuDpbXsV0UTSSACuZhiewh7NCu
np4JTTtkdI1jQ25cV5+83Xebi42VtPGZHO0aNSsHEcdkrnGFvYhadupVSsxnz6sfS0j/gGN
1db0is9/wTy3r1K68c/teb5e/6aUfQJzG9u23VVYJ97+pWGPF73XZ51z3MFQC1ju2W5h+5U
Q98RMNS3Vptr0WxQz5a1p+KTY+rZZleWyVcxvmDnGx+hLGvtSlg+G0vlKjy2Kth7XwgH0mm
yhsAdVihR7rTpngxAX1CzgO5SxavAWUabQpWtDtO9Po6R87NNB3qeGilifZ1nC6YiKiPmtU
M47DtHepVeJsK5DmVtMLseO2B0Pf7Vp1MBLNBqhE81FO6I6lvQqVvi5XI01Ryndcv0LqMHL
KohwFw3UrAxLD3UNRmY3sO1AVnhvEBBUmN/Za82171w+XjZsezjp3QsaIgdHKTDRcPPiq7H
jkabE3WjhTAImEj03XK+fJfp1vqJ6rCqiapL2tu0gWUT6aWLR0bhbwWrU1ksZDYzYAKKDEZ
Gv8AhQHtO4IX3+ObzzI+T1dtZzbg6bqtX4s9rjSxuvKB2v5IW5JWxl2aGBjTtmIusoYDFJL
JLHcOdrvf1/KtWU5s1nU8XMsLaDquloGMpnMb6QkbYnqqlDgb/ODPUO7IGVkfQeK0YKF8c7
HOkzMbsFz9utsWJKdxFstwFn1MIabCN4O2oWzqT1sp42W1Oo8VfJzsciY5HOIDdQmmGQm2Q
rpcQwvnN5tOcrx0HVc/UNqonZZA5vsW51rKs+klGuW/zprKaRzsuUjxIU8LJi7s5grHJqXn
crWriKOmji1cb+J0Uocx2jTm+dSMw5pN5XklW4o4YG2ZH8ql9qrsgLx6GnqTvMoT6TW/Irf
NPQBMcQdwFPYqSYfC70RZM9y4z8eyuWRsLWsflV2npWbE+kbZlRcfelQy1NW53ZdlH8nZXS
xhO1/WkG91vkTV9OfrYq+osS8ut0uVnPwWpmfmeXepdgYyR6VvYkyJwd6V/YmjlGYE5urg4
+xaNNhbo2gAZQugFO53X5k9tM0ekbpoymUDPjC6sx0YHoxD5FfysZsApGkEaKaio2kk00AU
raCU7kBWWuy7C6cJXA67KaOXdSuOUZrEN1TfNXN1L7+oLZdTtPaIAJUDXM5zmuba2y9OuMQ
CkZym3aXEDUEp7sPiLbtjaDvdWo2iQF2W6mERAvZZ1WQ+hqshMBsR0JUtNQ89mWou146jot
ZjbnQKTIzqNFLSKbaRl2hxOZotcdUpqZhiI2KtPexu1lWnZ5zG6POWZuoWZKuuR4hjxcyN9
xqq5HZcwRgi/fcrl5eG8VxGofVY7UubHEDfKBew7ugC9SZQxQMAjAAGy5XiGqlq6z3Lou3L
Lobft7gs3mZte74f8jqZzzP/ANvJ6p8UlQ5lOw5L2bfU2Xo3BnAUVPDFimLBrnvAfFCR6I3
uVo4JwFh2CyMnqy2qnZra2l10Ukxc6904+K37P8n/ADL165TmSGO12NLQdLrkON6zDKF/nb
qSOaumb2eYS4NA0BsdB/3XTB8er5bBkYzknYeK8l4hxB2NcQT1AJ5QdZg8AnyScx4uLdUJJ
qmuqDLUXINrH9gHRXXREYXNJa12kNHh3+39yjMbwWBo7RNm+tatZSg4eIowAMoaL92i4R6O
bnthYry/d2LJGGARtuB1IB1VWHsRMt8c6/IpsTfnxuR3dH/0qNjSGxDoCPot+1HTq+lqBgJ
OgHqU0czIJgyU3jfpfq0psPZBVeqc3XPsErjLW6zBpaiNrqYh2tiEOLHSYNw/T0Rk+HqXHM
R0YBqPnC6PhenEWFxTekJASST6K894uramuxmWSoBDW9lg6ABeacdXv39PV/ul5z9ZdDVmk
nzfEdo7S+i1HlkwBaQQddCsAHvV7C5g1zo7auItrvrt9K9Tj9+nVcPQUNVHPBM28x9G/QeC
oPBp5pIXbsNj7FB24ajPE4sIOjmmxCZmeXPc4kuO571pjGvRTgysubXIb8yr4oHU9YbkEOs
4EHvSoACQ87B1/mVbF6nPLlttqD1t3KX6JElKQ4uCRAzkFV6CS7zqpmyATm6xSrAaAzUKWi
p3SzDTRVeZmcBfRbOHyxRm7jYDVRlutMOH0YY4B0rxc66NCoisaJb8zRZtTWmpmJadOiLQb
alRGtNiEMjbA7dVWbVMhm5jbHoR3hVHQOcxQtieHahSjdxWnZiOGGaNoLom5hbqOq4xro5p
ey0sc3Zw29q6rCK3kTCGU3jdpYrKx7Bn4DiXMYc1LN2mHwPT2LMdue7i9hOJujlbSVhc1zt
Gk7OHSxXd4ZGBFcbNFgvMW009WY2UxzguBa09CvQcGqpIAIsSaInkWbINWu/cVnn4p/sldO
vl347Gm/tP1TC1rdSdFLM3Kc7SHNPUKo/O52lrd5X2fVj5ntNEObKGsbcrXhgEbLEA96zqe
WOmZljsZDu5xT4Z5pZA1gc9x3JPZC59c2tS41ALCwCKZFG6NlnvL3HUlPXDHTRDyFOx2Zu6
rpzTlN0yGrTXEbIPZHKLPYHexBrmkaORup4w1RqaANGeL2hVOXK3Zt/Utm6W3RakNY+V/Vj
h7Ei1zd2la7ruaRf5lXfTxj0nu1TKuxn38EjfuVx1LHbsvHtURhA3Kiq6O26sCFh6lI07D1
KCtcJ7HMubglTebx95+VOEbBs0IIebGNo0hOfitAUphYTeycImDZqgh5xPelzPEqwG9zUA0
dBqmiEBzunyqWMZR4p+Qnojyz4IBdEJcspwYe9QVJXR3vqoXBjho0FROJdonMuPBepwPzuZ
o0AJzZXH0iQmeJKQffQKKk5r+hTTM473KVwG6KBzjcm9grIi0Bpco2J9EKn7oxQgB5J8FBW
Y7FHA5wOVoGpOgCmVYfi+Iuo6KUQlrpstmDxWNw7RvgDqydt6mXUuve3gs+gq58YkkqqjMy
LOWxNtoW9/iugEzYogyMaKziX23erxPFO55cVHLNFCwue8BRMfI82aua4vxIwuNFC/t5fhC
OhPT5FrvqcRyk1X4t4nbyHYVQuJkeb1DxsP5P71ylNC1pzHUppFiSdS43J71PCQCF8/rq9X
XokyYsw0731rJnXyRts0eJ3/AGK9NIHEU5uHOaXN9Qt+9SUsMr6cTMheYr2zhuisiCJ0glI
GdrS0HwP/AGVjWuJr2n3Vm/3V/mU+VrWAepDGmGPFpwNLw6KJjnGNuf0raqOvX1E8bzc6bJ
8VDNiFfBT8t1nvF9Oilw+Nkk13+i0XK73AhQ0WHQTMp2ecOb2nbn16qzm1yvWN2npKahpWx
RtDGNaAuF41osNnpjyHA1F79lHiziKaUupI3lrOoaVycVS4SZSSbnVOr+McS/bG80fzctko
IzFWMadg8OJ7gFrzWD9BoeqrT2BJLQdFmV31oSuZJC17bZiTe3coNh606leyamc0AZmC/sQ
y5iAukFugcGytaTZpNlVxaNxfnDLBhsbdApoW9lwB1Gyix15dDBI0DI+9zbUEfQh+KuHyBr
yD1U0hLZis27mszNNiFfbKH07ZXbjcLnU+4la+7x4K3ziRYLOphzLynYnRXGavyqWMr9OLt
C0IIy5wVOFtrBaUbmsjsPSKxazWg+JhpgGjYKkIy24c3fvVuKUWa0rVNAypp3WGo1CzqOck
pzE0SEddPWtnF4RifCD5njM+ldcHw0TDSF0L4nD1etW8OaTg9bSvGj4HaeICsrfPquHhnki
c2WnkMbxs4dF0mHYvXVbIqORrJXTOyh3XTrZclSC8rmuNm5rX7l6Jw3hlNTySV0BLwbNic7
1aldeJbcid+myHtp6ZtMNQ1oDj3lVnPaXXAsE97SHG467qJ1gdF9XnmSPHanppIGzB00Ze3
uvZblPNROj+CkDB3EWXONB1NlIJXNFgbLPfHkvPWOms13oyNd6illIWFG+XI14GvQhaTatz
mNMjwHW1XDr47HSdat2Ra0uNgqoqwNzf1K9DJHyw4HdYssWIyxw3CLWOOo0Uudh+N8yc2x1
DrqaqNrZb76eKksQnWKGW+5U1cNugcrhZwunW12SNu5LURGKI9bIGnb3lTXagXBTaqu6nIP
ZN/wBijfG9jrHVXA66D2B4sUWKQBun6Jz4XtOmoTBfqiin3FtLKNGygOYd6IeBsmZfFLL4o
HmQ96QlTMvillQP5oQ5ybYJaIMkTOvfQJGd191BqUL5Rcr1WuMicTG+902So5UhDniypSTv
e7IwWvooaprmzWJuQACUitM1bCOw8ZVVqK4kFrPlVJt7boG/etxAkmaxrpZXhrWi7nHYLKE
kOP5gM/msLxYg2Ep6i3creIUXn9I+mMjo2v3Ld0+iom0dJHTMJLYxa56pdt/8amSb+rELQL
AAAAaAK1HG57rBNp6cvIVqqniw6lLyRnI+RXrrGJLUNTXx4bE82DnNYXH+/r0XnFfUOmnfL
K7NJI4uJWrWYhJWumc4hsTnDtdSB0+X9i5+ofmleQDYaC68XyW125mIHOu5OjLrXO7tkYmB
77eF1KGgOv3Lg3bjoMJx2op6RtIWtdEza6PNBJcPRWRAQdAd1LU1rWtyN2C1KjGxaTm4yT3
sA+dRH0vFNqX5sQz9zEtQx0ruiOvX40cPkgjGeV1o2u7Z7/Ba8nFUXK5dLES7YE6ALknyE0
7IgdAS4+sqakbc3Wp1ZPTnZKt1LXzNdI4kkm5Kz7Oa6wG/etxjA+K3Syy6mB4eSNLLOLEWc
SP1NrBRS3JsRa6eG5R60JRdgPch+JMIe2PEGB/okEO8RZX6qBtPWOjb6IcLFY8Ti2pBYddf
oWtmMzY5HG5NhdbjUoQ9mT1i6jrIHS08sDdSCHtHinn0iR0bdOqLGXtdpjhsqv0wGvAbYq9
XyUHmtOyiEjZCPhs211Xqadkd3RFxaDpm3UB1AK5pGtC1rIwwbKeAEzgDUlQMIMbD1Kmild
FUMew2LTcKU6a8TS1xzNII6FWIbuHjdRCd9Q4ySOLnu1JU8HZaFzrmnLnREX6LpMFrOa8Rt
bmu06H1LmZDnOvRaWDzyQSiRhGYGwBWamuhr2wsmLfQu25t3o01IZKGoNOW5nxPAPjYqw6n
bNBncLucLklVqcS00zRG45b2y371lqV5lRR8ysMABcXylrTbfVeqUcLaWkihaLBjQFyuBYP
NQcQStkjytF3m+pbe1v2rriHOIDRc9y+h/j8+vJj5r7yCdR61WLDexBVzluYO2Mvh1Vmno2
Twl/a3tYr0+c5cfHWUGOOgCmbSOAu4exaraYWytjsPUpY6Fu7z7Fm/KThkta6+XUBObTPJF
7ALai831ayzi3cAXKTzIdIqdo8XkfQFn/bV8VCnpLuDRmPetOKOOLLF8Yi9kyGKfOHyytAG
zIxYK0Fy671qQAB3BIBoOgRQKxutDfuQ1QR1VQLHvRRASezPG5oNiQQD3KelMY4SNzNNxcp
2UdyoYRPZjqKSwkgNh4t71o2S+lMyjuRsESELKIFk1zGu3ATr2QuopjomkaaFQvicwX3Cs3
CaZG96uqq3Ra1zthdTPLHfFUkVraA29SsSq/Jk+9S5Mn3qvDXpZND2ue5oHo9VrE1UEEh6W
9qPmzu8K7lBSyBTKa5eKog5JzAZlTLsxuTom201NggHC2mvrXoxifSSFmaZoA6qrXf5W8dx
stGBroo3Oda/0LIkeZJXPJuXEm61JkSe6Ld0nWCalqtSmJYJmwvLjGHm2l0RI17y5wAudgo
bI5VbVnK151lbZuiwcbnkkljiLj8JoTdah0CysUy+cQOO4zH6Fy7+m8YmJZYYhl0DNQPHos
lzC2nuepV+vd5zUtZc5Wm5/v8A36qvWuFmMaLAdF5+/pfqK8Ryi3eg4kutsOquRxUs2GOkB
5dTC4XF9JGnr4EKlKCW22XCrPdTS82GjbUiwjc7Lmv1VKWoa4CxSdTCRgbzHADW10w0A6Sj
2qtSxVdIDPmPf+xTSyiVscLRZo7Tz9CLaEOlLeZrvooC10T3McLG6rd9kG3KsQXaUIIi47b
p5bZ1gjLQgmuWjorVRS8xgIaRfrZWOGsJbWyc+U3jYfR7yuixkMFIyBmW9727gria4GelMb
rWVWVpDHDYLpqik50d2jULArIC12U6AKNM5oyHO7S+nsWlQzCSDUWEZ3VCZpOlrBW8JaDHL
1IOoWp9qmOj/WE6TUNKaWkjMOmina0Po7HRzTcLa/jOqY8sZd8V3XuKz2gOjI6grXkF4nsI
0OvtWaGASvZtfULnYl9LUB7DPAKVjs0wAVAyuYW5SRpYq3SOs/O5ZpXSQOgMEbWtfzr9okj
LZStdYKhh8wddx32V/M3qubnanZZaFFZr/Wsxhubq7TSWI8CpWa7KimElKATqFDL2X5h0Kq
4ZPd+UbFT1biDYLKxYjpoI6d8sYOeV+d7ybm/cgyRzX6BziO7RSYTLzWviO7hotGjcQ/I9o
fbTUahfQ/x/k/hjn8k/lqkyR7SHebOcfEXBV2OtrnjKyANt3NWkJGW39iY+oDR2W3K1e5fx
JMVRPiBOrWNHe4KKSGeaQmWoOX71gsrPnTydWAI+cE7sBU1cRQRtpwRHe53JN1Pd5Teczfl
i/rR85d0ACz9qlZIWjtXT+e0BQtnzDtPt7EDLGDsXFTBPzwTsU8aqs2UkdloaiHuBvdLBZs
ioOe7wUzHZmg7LNlUUUt0bW3ICisfFo5KWaOvp9HN0d3ELSjqY5aMVI9EtzfYnyMjkYWPGZ
pFiFkBzaSQ4aGlrXuBY4u6XW82DWj5jm5nsyX2bdOKdmAFhsEwvCziGF2vVAk20+dElNOqv
iaFnEauS5Y6lODe82RuwfGJVyG01sTb6qV5DAA3RMztB0Z8pQdJe5tsrJE9k+YhjWg9t2gU
kceRttzuSqtNI2aQzO+LoFeD7jRKAGuCf60wuQzeKg4EzOKlopX+cjqCDe/cqjTcLQwuKF9
R23EkMLnNtoB4/IV6mPxYq5smFMsCDKeu5CyArNXUuqpy8+js0dwVZzg0XKLIJNlG6XXRB4
lMPNDDk77aKjJOScrd/2KtSa0mPDhdOzDvWfDK69irGYWTxaxO5wy7rnceqjDUwGxNwR9C1
jOM1rqxiFNQS0HLcGyPcNCNwe9Y75uFca0slqGgXu4Xuqle3LVFqt5PNsXjj6dq3q0TcYjy
1TX9HNXn6n8dSqDdE95B9aYmykskLRpYrz04+yyXUUsdx4qVri72rRgwWeeHmbX2UjowGvd
HK0+wqWqZnyyKSvpXU0mV+6a0tkpnBxsQFpRjaWR2+RMDHvlDQNSlHPZtir1IyMtMgddzlS
+mlQYjLhtPyoSACdyFZgqnVLi57y4k6krMfGXCynomkSgC9uqa5NprAISGgXPVYGJwtvcre
klEMBK5+vmDr6qunLHmYD+5Mw97mVTom/H+1OlcOnVQ0U7afGYZJPQLtVJ9ttNrHE5e8qaN
loQ7vU4gEkrspGhuFahpW+bZTYnNquqS7GaIg8uZbUi7T4rFqQWPzAatK6Oqp+Q9pB3Nwsr
GWNbJHIxoEcjbEj75SxfxWp4I617mMBEmXM3X0jfZWWw8uKQkatIaP2rMp8zZgNiCtiIieK
Vt9QM58TcLjdYtPonFoWlTh087Y72zEDVScN4Q2pLqmoF4xo1veVex6nhpBG+BoY524CYxT
auldQziIva/S9wnU79bLMZO5+r3Fx7yVap5O0s1HT4W4c5t1pVlr+xYmGyXlbYq/V1RBI3W
KsWsKlMdbH4uXSsdlneWtuXXFlyOGSZqunNrkvC7OJg87d4arv8H6d/iNrH5iSbeCcQXHQK
w9jd1GXNabXAW+ujnk0MNtbIGFp6qS6QKm1rIaKdp6lHksCdclFoBNnGwXSWsWRHywhygVa
HLHUFHmMbsrqIW04A0un+betEz9wQ5pO5UtWQhTgHU3UgsFFzCgXErG6uJs1+qF1G1xRutS
IdcKliNOJo2ygduLUFW7Eo5RbVanpENPOJ4g6+vVS7rMnJw+qbIB8E82PgtHmAgFuxGitXD
tOqaSOiF0FkG6SCKBJkxtC8/ySnXUFXJlpn26hWBmG/5Nr98reYjYqpQ3bSt8blT6lL9riY
Fx6p4b3pjbW1Kkbtoojzx1wbpuBVrYMUqYZ5BaUG2Y6Hw+QqR+ywsUzQVMVU3YGxXT5Lns5
m+m/UPhbIWwkuaCe0eqpzOL3AKzVmmMEE1M4We3UAqi9+Vpd1OgXT7+kjcwB5lgkgeLtJ7K
xq2jbSVUkUJc5od6R6lbeAQuZG+UadAq2Nvi57Y4XAgEud6ytdeuk563WG5jwbi6HPeNCrv
Jc4AixBUZibchw1C3O29VMzT2nGyfDLnOVoJHf0CZUxxMcHOJt96EmVcbBlDLeAWrNisXEA
73cabEZT82inxOPmU7X2uWq7X0TqwtljDWyMGhPXwVJlQXAwzMyubo5p3XmvObKzWU5gLSb
KGrFpWn75oKuywGN212HYqvibRGIHDY6Lzd85Dn7Nw/I6qY2T0brsZZ4oKEyhws3SwXCglp
uDYqV1ZM8ctzzl7lylx0qHE6o1NS53TomU8fNblO3VHkCWS/TqrLXMhsBbToUTf6WqnBjDQ
RVEgaBJsBuFjyGehddpvGStipxGWrIM8ocG+i0WACzMRlZJTkN3KqS1cw/EWSTBrhuOq36V
rXG7QFxcDXRwCVt8+a3sstfD8VnADLFxJtpurGvH+nQ1DeceWNuqxcXwupprOcBy3ei7MLF
aoqomMy5rn43iUQWVMTmvaHtOpaTZNWXHFy3jd2vmVSqeCGyx/FPyLqMUwuDema/btNfbT2
9VgOo+a10LC0v6AFF3WthlfzYI72vaxK0o6jlVAY70X9fFc3h9NUxx8yJhcI3We0+K1jVRV
MbGAZXuJAB3aQtyri/iruy0C2naCq1UMU+HSREgkMzt7wRqjzfOKYxyutJHrr1UNVTSujY5
uZokaQCOo2VtX6Ye1pBv18VdppcpNtQ9pBUNIwVFPoRnB2701nMp5AWi4vsVhix3GB4rRx4
ayN8rY3R7grIxTFBiFc7Ifg2Czf3rFc/NqBZGJxD7hYv9MtEOIKtU71SY641U8Ugbussukw
mT4S5OwVyofmv4rIw+TKy/etEOzWWL9jVwRpNdTDoDqu7yta4vA1I3XKcO0xLzKW2Ddrrpz
KBYHqu/xT0dE5xKYGNuXWuU+7HdQnXY3chdZweSPKT0TgxPsOiNlcxNNtomG91LZIgIiKyV
lLYJWCLqKxSUhGijtqpYspXRA70rIWSQ08WCOYAKs6DO67pHkdwNh8yApIs17OPgSVpBOIM
3bHI5v32XROZVxy+i6x7jon5S0AWsOia5rXizmghPQZUxsnp3seRYjfuKoUFe2JpgnNsmx/
YrrqSJwtYgdwKikw2me22UtP3wOqssVaY9sjA5puD1Tlk080lBOaeY3YT2XLTus2YHXshcp
XKWYoFYqvWW5QaXWue5WM11TqjnqYo/G61yLLIuXG2MG9hupWtG5Kjvc7pF4CYicFjTcm6D
qg9AAqj57GyjMt+q14prj5Xi2ioVcAqYHxnqNPWrJBduUHNsLrdmzFnplYfUOa40suj27eK
2KakNRXR050NszvUsfEW5HxTMFnh2luq6KKWehgDnlrqmcB73W9EW0AWPh68beb+L8k2bP1
pVFRFT08tJF6fKO2zQsiqYDVPv0t9CMrnPqA4vN3NAPjcC6NUb1Mn+0V0t26zzMiJjsptsE
yobpnT9OqjkdZpBBtZRpXqmU7oI3ZnHsAuPidwFXDqaEXHacpZIBPTsLXEENGiouglZqDsu
/x5Z9qs897nBziI2d3UqGvoo6tnMY7LI30XDdQWN7uNz4qeCZsVwQbFXviWFjNppuYX0s4t
I35CqeNwkUYt8Vy1a+lErfOafSRhvp18FWqojXUN2Edpui8fc9ZUn252KW7RmKc0cyWw2tq
VXymN7ozu0qVsloixosTuV5HSpXz2OSPQDcqK5Jt1O/gmk5CBa5UjzyYS4+k5CRFJdzxHFe
5Vl1OyCLlyta952DSoKaTkXkAzSnRvh4qzK7zWO7jmqZe/wCKO9P1SpwwxO54tY9mymgbHT
kuabl3zLO5haNyU/m3IBGlraK4mL5qO2NdAtSgq2kEaeF1gg6DuOy2sFpDP23aNB08Squb9
NaowKOqp2yVVQW3FxG0anuWRU4NFSyMkgpgw95kvdbM7nTScphc0M3dfZPhoZKpjWucHN+K
RuVzvT18fFI5o0FdPKKuMtGbR2oGu3zrOfDJM9xFxKDe1uoXWVFEaOKshnJLA82sbdAbBFm
Gw1M0cEUF5CDrmsfl6qeWNdfHHM0cFXiUhfTx56iMXMdvSb1sr+JSyfcxDJE7LLDM5ju8Ag
OH0ORraes4Xx2GupQWMvcA7A9W/wB+i66TBqfGa2KcNaKbEmB8vQteGnK4W69rX1eK1e5ms
9/Beedjy2hc+NjZWaEOuFtRviqKexhu7clpUuO8O1OBVXKkbeInsvA0VGmkkglBacpPyFbl
leOypo8MkkOeF7S3x3Clp6Jz61sBZZxIFwrgie+1RTWaR6YB09a9LwrAqKOgpJJGtlkyh+c
aXvrb1LHRJrz3EMAqKNgmY0vjJsbbtPcqxw6oblc5tmlxbf1f9165LQQOeXsaG31cOhWdJw
/TumZI43awuOS1wSeq5+WNXhwlGzN2ANR0WxTwG4BFydAFbq8KNDVfBRFzDsQLrawbDo8nP
kyueDtf0Vvx1x1qYbTGClY0jUjVTu1kOXXxTWVjHSCO1rdeishrXAFunqXs458YxbpjGOtp
8pTuW0ekdU89kaG5QDbnVa0PB08EboDRODHHwWKoJJxDRub+pAqAJAXSSQOyHw+VLlnwTbo
oDyz4I8odSmZsvWyAfm70Dzy2jQXTea0fFQJPQJBumo1RSc8uGyaLdU82CacpU9qRIHioyL
p1kCfBMFLEKfmwFwHaanUE3Opmk+k3Qqw+xBB2KzKCTk1L4T1dZa/BqXQJThsg5XE025CoZ
i+vLu5aB2VCnF6h7vFb5iauD0Uw7p5IATL3UhQIB3UdhdPeSmtF1rcifbiQ8W03Ub3kmyrQ
zXfMz4wkPyHZTAaXKsvrW8wKGldiGORMABjphzXk7f32V6qm50zndL6Kvg0nm9JWVQHaqX8
pvqGpPzqISOY/K7Y7Fc/j9y3+16ntZDi+VribbBTTgmol/wBs/SqgcQVJI8mV5vu4rpiCSQ
bEEJspAjcTsAmhxLyL6AJVMwZRy5vvSp16iye0NEQ+njcTpZTywseAG7k2HiosPkDaKGJrc
0jttO9bUGEMDmSSvLnNINhsCr8e2Rnuzmsx/C1W1ueR8cWv+LLu1bvVik4OkqHAPqWtBGuQ
FxHhtZbYbzHFrGlx02BK1HOho44J6iZ1IA6/JbqHdPWunXyWMc9dV5rIGUMstPM6zmSFmyy
qZxinkhJsAb2+lXsYca/GaupAIZLK5wB0I7lQzvfkIbd8Z7vSHcsfLNmx1jCxSLk17svok2
UEYu8etamLw8wZ2A6i4v0IWVGe2F4bMbWoIWPe/N6TRcKKpIyC+906B15Z9dSyw+VV5SX1Q
iJuAbLEnvVWoWspKc1c1r27IVIyPkJmkPbf8w7lcxNvMljgvZjG53fsVBxLnW6q8/2CTe3z
JXJCBNifkQDst79y0HuqMrWeB1XUcPTg0MjjqRa3guLqHHKOmq6/hlofhUgb6ZTNa4uWLMu
KXmkY4WY02J+gf3/YhjWIOgc+mfPIyob2WwRggd99PAhV5YWB0sJhc90pzttoL7DVVqPD53
1rqitJdITmOY3JcuWyfb7HHHOS62cGwDnRudXvJleBoXnsa+G5XSk0cEDZGxtbLA4dpp1I2
us0UNW8NdnDQQDcC9rjqoK5j4IjE8gk2AI2K5Wa593znt0vEeFQ4pgjW5QXZczLbrEwKsqG
cMWbGXzUD7WG7gDf6FdpsXc/CKeMlrZ4yRc6iw706jnoaAyHOH1EtyImXPXqBrbVZl9eLPP
V5+POmlM2j4jo+TLE4PdGHdtuhB2IXC4lw9WYbK4SQCanYLtcDYgdy75kz43MvG6Mm+QZCA
Bp39+qZi88b6F0r2FzmjteIW+befp5euZfp5/TAxREPFg97QB4Wuf2L0fC6kSRNzONw0Wb0
A6Bed1DI44Y3tJytJLfWTa3yNK6jhl1XWG7XctumY2F7dw7leraxJI7EOJZrojG3O6xv7Eu
WSwWKlprh+Q7bqc+2OmJjdRNFI2lg9N41cEYozTwsiYTYbnvPemcTRTx1bJrFrRo1zTv4Jt
C6SaIlxvYhfU+L45OY8PfVtXImZngHYrVijsAAbALMjGSxO/ctKGYFgJFl07/APGeU+jQns
d9+bBMjaXnM7boEJIXvdfNouNdFi4HooXJTA9rGgXvZNM/cFnKqVKyqvqHh2mydDM9xNwVf
GpqxlQ07017yBe100PPRqeJqQloQzpmfTUBNzjqbK4akBDjqn5mhVjOxuxumOqCRoEwWi8B
MMmqq+cO8FFJK7cKzktXs6Bf3lZxmk70myuvdxNlrwTyX8w70Q9tt1UdO1rb7qHzpruqeC+
S9JKy1gbrKmGStEjetirY1Cr1QsWlWc4WtVhu0HwRVeKbKwZu5F099is57DpX5Wmyz4JA0Z
u9ydJO9xc07KvEQ5xjvY7hbkxNaJfnb2TukLgJsWjApGNzu8Fx260ABcNk09nRXRG0N1VGU
gyG2yv2OHw6nglqZIXx/CyMzMffqOn0fOoKpknJe1hyvH0hCaofRyQ1bBcQvu4d4IsVcq5a
OqgNVTTNvJvGTqCtWzLGpuyq1JJmwqmbYjLnuel8xTjqq2FsPuW1x6yu/stVqyz8V/hF6+w
CewgXLu7dDQKOV2YtiG7jr6l1RNC0ut3vOygxOEmRlGZWRl/aLnGwAC6CmpI6SIPeAZbXJ7
ll4rhLJpG1ssb/AEtC69nJ3zbyxO/5FSzYdhkUWVzqiTLo4N2TG4/VGrLxGTHsI7be1RFjQ
NgoyCB0AW+Z+LeZW43iItoaiOJkkMzyCx4I071Riqpp46mSaV8jhGNXOv8AGCz426k3c6/e
rDpDTU7nyNc2OQZb2OuoOnyKWT7XMUpInz1LWRxh5O52t4rewDCak14IjgdTZrPdIy5t4ai
xUdNFDAzPf09swsV0eEnLQv8AN4DLK5+V4BAy9x16epOvXOxz++nCcY01LFi9RBSODhGASB
rldbULkHULXgyx2y77+iV1vE+Ey4JWMe9otMSczSSHfKsSejvEZogQ062toV5Pk4/XomYw6
BnMkmB9MdFWluytv4grQgjEVaXt2cdfb9qgxCHl1TXDZwXPPS/SvJUGonmktYE5fkTI7B+Y
i6ko6Z0rHHoXFaUVNHGLZQSpiM+qZRingNOZDLb4XNtfwVQAOBHiFrVzY2057AzHawWS9kk
EQLmEOLuqKrVO9t7Gy6bg6bM+aG+7QQubniMcDQ43N7krS4WqTT4xCCey+7VqfbTqpszHk7
EaKGF5c+53Gq0qmNj3hlu0W3Czspppu9cPk+PK9/xfLsjcwvG5sNncJmc6J4Ac076bWRxUw
VEb3wnMw9pt92+CzoJY6lhiebPB0J0JUkbzA4xyat2t3hYvHj7b47nVsVoI5ZGPijkDSDcn
qFeoMSZQv5NMzmO0L8o1PiXKKpoXSMZ5gC++pedC3wT4sPdSstYi+5vuuNkl1qW9TxxqSY3
XzZnMjjvawzEn/upMSxMtpI4X5GyOjIkDdRcrJkqGUgtft/Qs6oq3SudI46eK1x15Vnv45x
DMTaKejp7Pu5+Y2t4rX4YxyLCmtiljzZzq4H0R1XMVlU2TJDftMJJJN1rcPYLFiUDpZp3sZ
msA343eu2bHitx6PQ4uayufCKZzYWgFshO604nWcSszCqWOjo2ta4kgWBcbkq/HJGSRm1Cl
kn0xtV8dglngjc1uZrQSR3eKp4BRPkkM8jg2O2VrL+ktSSQSM5YddtjcJ0EjYGCOONotoPB
e7jq3j083XM0ZqL4S7RopWRsj1eQPBNdO5rcoJcepVZxe92tz610m2e2PTQ84j2BumPkJO+
iqt7I1Kmis83upkhujqdbJpcB1ViwtZIRx/e6qTpcVg67gAFbY05dAnBjQdAE5zwNOqXoxD
IHkWaB7U0MfbtPHsUuYHcJXb/cKauIDHfdxTTG3qSpyGlNyNTaekJY0bBN5d+isWb3JZrbN
U9qr8kdyXIClcb6lV80kziGGzRpdWaYbKxosxuriiaSwu1xJ8VLHCGa7u7ypLK+VMU/M3OP
bdp3BRT0jb6aFaPsTHNJ6Kzup4xlNlmiNu5RzVJle0WtZaE1I6QEsFjZZ7YnRyjONQV1llZ
+l4mxyk7JW00RLA8AhPaMo71L6FM3EigqQYpGSt01WiY2k3tqoKyLNTutuNU8t9EntNFIJG
BzdirtOBlusygcHUzm/GZurDZnM2K537axaqJcrMoOpVNIuLzco5UnocM5rXNLXC4I1Cgp8
AdUvtTSGNo++F2hTq1R1ppczXDNG7cA2K11xz19r5WT0zKS9JJNh0ur4pC5rhs4GwP0D51Z
utoQUmIOZO6O5AIBvqPBZ0lE5tb5s0gknQ+CvPx+ExP8AZOlaxcQBqT0V+nwotlbNM45jbs
AaAb6qbDqJzJS6RvaBs396o1U801YXiR7I2O7DAd/ErpJnus7evUdBB5vJOI6lxDCLut1Hc
oMdxKOWigoIpGScsl0jmDs9Q0D2LMpqmXnGzjYtcbb20KqE6kk7qX+VOecI3To4XSvDGNuS
mRy04la2eUtYdy1pcfVotjNTUcVm6F2uuriq1qCKkhgIkkkDy3oBpfp61ccWyxemHZbgEjr
3+KzW1Dp6hjSGta51iB1F1MMRbUV74oxoBcK8z2z1uNKgwGlre1JVSGTctDNB6ytZlLFgrH
1NRIXR2s7Lpb51zU8vmk0jHl9xYOAOi04cdw+uopcMlkLpH05066A6/QVnqX8OZf1YquJ8I
LWxhrJu4SWsuS4o4jjqbUUNFGyJpvnBBv4abLnMNndPVPp6jXOLsdbayv0uGVGIz+bRR5id
NdAFmzxuVdsrAr4i0+cRGwJFx7VFiUeaFrratct6sw4Nw6aFrTzmG5ad7tN7fMsbEzfDedG
Qc+X2G4Xn65k3HSXVTDXNFMAbakqzJNHGN7rLp3lkeVxG5OmymsHdbrhqW4gqasudnIuG62
UdTVed8oBpDG7X6mybVANik9SaP8mY46WsVNbiOtPwQ9arU8jonh7DZzCCCrNWMxbEN9/Yq
sYs4hajU+neisNXRUtTmsXsOg6HqoJC4PJcST396h4acytwuSkuebB22eKuNj5rQCDcKdy1
6vh6mIQJZ5RFB/jS3MXdGNHU/uUsFU+aFrZrmUaEnQ+1RTVIoc0cRHOlsPH2oxDILvPaPVc
etkx259300aWeRhLWOIB7kpaubmA3vl7yqeaQj4MG3eo3uLGl0hN+gXG/H5frvPknB88mdx
c5xN9SSqLvOa9/Ko43PANtO9WI6Setd6Lwx3Wy6KgpW4TSENAa5+gbe59ZK7ccTmY8Xy/Le
6wKHheSSa1bOIW9cup9S6/DKKKjY2ClLA1o3I3Koteb3JuVfw6jdUtke86gdk3tqr1uOUxf
p6mWOURyOzm925dLFTRYg4v3Oe9rW0VQMfGx/wAJncwWB+lWmwtjdDp2Wszn6VJ79LWhCTI
9st8rxobdVcawZwXusy2tt1RoZefOWRsyjUl5WiyoYZHRRMzubu5e3ieEx5ere7qcysczsQ
uIGg6KB0E8p0AYCrzACAbWKc4sibmebBanWfTFirFQxt1cC8+KsCPpawUPuhFny2Nu9WIpY
5dWuupbq5iN7HDY2SabaEE+JVmw7kCxp6KGoC4+pNtrdT8pqXJHRBDZHKbaC6l5JTuUUNVs
wJtYg9xRU5hB31UM8LgLtJt1CBtx3qKSVvosN3eAvZQ5JOZ1srULCG2Isi2K0rn8oXOUE2u
dypYzCwBjXhWDGCRcXtqESzuCuojsErJ/LceiTmFouoGJWCKSAWsq1VTCQZ2jXqFaQ2VlxK
zI3ZTkKmU1RTCUZm6OVETGJ5jm7J7yu26idMk7TCO8JrqmID0gVG6siDSbknuWbFiKgOWeR
h2c1XA1ZsM4bUCQ6X3WpGRILtNwp1FKySkLQ0aqMnVRHE5R3IRxcyZsdwMxtc9Ex84acrRm
PgojDNMe2/I3ubuuqyN2iqKU1UtHTHWAgOPeStjzOIOc7KA46EhcPgcUjOK5I4iRFy8zz6r
Lu5p2Q0/OcCfAC6vPds1y65zrIpS0krhIGgtiDfTB7V/Cy5uqjZR0Dx5wZ5TIHNc1uobbYr
rY6+OoiGU2Lb3B0Oy5WYATyDuefpTy961zyo0GIZ6otcS20bz2hb4pVaOsErjYB1jazrrYp
2sExJaPQd0/klVgwHaMAeAW+e+pfcavMq9QVcUkQZII45HPOVrW2BNlUkc5sjg65dfUkqKW
lztAbdpBuHA6g96ZDHVZ3Mqe0QLiQbO9fip13tXnjIbPPJERI1w7JvbvT8Jjn88bWNOQMNx
fr4ICgbJLnkcbX2Ws1rGxhrRYWWuu5JkaVjVuxGJ1URYyPcbe2yx4y73RmlDixzYJg0g2+I
6y03wSRMZFTzZWMFrEb+KpupXTVPLcSR8ZxsAp8c9e1rBoZS2RhtdzDou7wCTzWTzqSJwLm
3DfZsq0TMNwamcGjMTbMI25iT6yrJmyYcyvjBfDIQLHRzVerza5dS2fSnNhlTJVvqZHxQsk
OYdrMfkbcrmuJOHqukkIgy5HWk5d7A36i/8Ae63sRrqt8lqM5QBc6DtJsvEdTW07KGeHKQ2
2YsBJ8L9AuHfG7i8bHnjqWZgbo1t9C15yn51G2WziA4Eg2NiuhxbDm1JuWg22XP1GEzteDG
bgdH6rydcWOmyoaol0Lz4JQlksQjcRZo18U4UkuUseAL+OiMNI6Ia6lYxfSs0OM+UG7hoPU
r1NRaXkA1OosnU9NeUlrTmPUrTNKKctc6UE772spa1PbpeCMBipKx1VVgRsLSOWTq64+ZbF
Xw/SGrMtJJlB6OWHgtdVPZZoY2NpAMliXOPd4rdrzlpopBI5khIaCHWGyeXpvmZXIuwzPiE
0ksbg4ONr7XW3hlDhlPefEnGX72NnVOkY9x7U9/EtChMDIGh7iXgbDZZt2uvlcyL0pgkm5l
PSMpoQLAP7R9eqZdhfzHtYXHYuGgVN0rp/hJzZg9Fg6pjpZZgdmj6AjHu/axUYjHC5ob2yO
vcq76h08gd8gVDIZJTY3bfQ96vwwEFrXENJ2BWonSzBC+UEsF7dFtUDzFFkvqwm/UFZcVRF
SXaLkndyr1uPikjIi0vrqFLlJK6OJ4MvMaLOIIII0urFRNmhe9o1Ay2C4KkxjEKipjlExBD
rNuO9dxQQ8mLnSnMdz4la+HmXo+WWc+2jhNC59I50xcwP8NbLTzUlJCSC2Ng1JWDUcQzXLY
4Gt00zEn5lR5lRVvD5nlxvprYD1dy9HV9s8fDc9uh92BNcxdlgNr21KkjrS4dsZm9SVDh9B
JEy8jWm40aBe3tWhHTMHpMCjPXjPpF/g0rDZwF+iUMXLkBY4j2KyIYgbhjb+pPVY1I15LgC
VNoFVBTuYUYxYuEM7R1WbLWVbD2aJzgeucfsUscznNaXsyPdu297Iviu8xvegZgq90kTFjN
cIEjrZQ5ja10C7XUqmHuDb3FkQ0EXuo7hImyYH3Ad3hPzC26gunDUJiHOk7goyXO3TrBGwU
VHZKye4houVG54tomUGySDTfdIPBc5pFiPoVwFRywRTD4SMOUiSaKbsLpiDZpB9apswkl3b
dYX2WvdA6qzqjInwnKM0bjp0KhiqJaR9nDTuW5boq9Th4naSLB3Ra3+wacNq4uYHW8Eyphf
C0kAnxCrUUj6OcxP0BPXotaQiSEi6xtlXHmzWtaNAEGPL5XAHss0PiVmGOppGOkim+DBs0O
6p9JXGJ4hmGX77TqV05625VsyOjwqMtMkjGNDnOFnW1OinOIuFU+OVwMd+zpYJ+GMd5jndY
h98mXo3vWQ95keXncm5XXqesceffVrRgqRUVrS1tgGlZ0hzyud3klOw+U+6IOa7B2LePX9i
Y4jMbHqsR0OiyskzuJNmkWHiCExLU6BAOhHpztGutgSV0nNv0lsh4sNykXKDz+maXZY5Hke
iHEW9ttlddTxYlHH5lUNglt2mFu/yq9cWTSdyoQdb3SdKwOAfI1pO1zZSOwSrPwLcRc6Yj4
sIDW+sqSk4XpIgWVFRzZt3EnVc55W/S2xVcc3+Lc12tr5rC/rV3DOHpJ81TV1LRI7RjW7NU
E8ZpX8poygbKejrS17YpHEtOwVvMtNuM7GKSSgqDC6W923uNrJYc6onoaimjkdkeD2S3QHc
ELfraaKthHMAJtoe5GmphBGWsOVrR0CXnftv/bPDGNDhdbNG3PTtD+pvYKduCzk5S6IHr2j
orkVXNNUyx3Y6OONxBN7kj2qs2vr3UVRI6dgILQ20e173+hZ+mPahWYFJmc+O3JH+deco+x
YctEQTYhw7x1WvU1c9Y4c6d5ZpeP4hPfZFkUMjdbE+BXO2ufWOdfR97AVC6iZ1ZZb0kOR5b
06JhhB6LOM7WBJTtYBlafWOii5HMcBdx9TV0LqRruivUWFSwSh7oWm+13ahc++Zjrx1dY+D
XpJHR8zlNcLk2ufUF1RDKmjbIW5mxnMet+4Iy0OHMa58sMbnAXOtlVo8UibJJHmjbCLZGgW
N1x9PR7/ABmSvjMspkYQ+5sL6X7k0S80tYB3ANV2vw9nOL4iQ0jMQe9UogynjM0jgL6Nudl
zdZ7TyRNYQHHMRqAFXLnFrs8QDOgva/h4qCqxSjpC5r5xtcNbqT61hVGOzTnMzshxNiPSI/
YquOlilJYWNMUZG9vij96jfieH0l3mQzynQHuXPjEpH0zo44xGHGwIPT+/VV2MF9UtxZxrU
qsXkqXXYCB0VJrHTSXkJOu3epY4tAA3U7BXaejkuGsaXyONgAp7rrOZPtawaldPWNDW+jrb
uXcRRyzgRC46BZ+BYQ7D4CJGh1RJuPvfBdPhkGWYkhrrDV3cvX8PPhz7eb5u51fX4rw4FTt
1lc55HdotGlo6WJ3YjbceF7e1RTh7ZiO0b7BSxyviZlbF9q3jhfktT1UD6iHlsmMRJ1IHRZ
kNLiVLK8RWcD8ZzhZaELpC8vdcki1gphzDvlChz1ZEENPK5rXVMz3O6tabNHybqzsEkkS3V
WqrjTSZTTyOZa5eBorQIIBGxSRQ9AmtY1puN09JEJJFJVDfWU0uA6p51THRNdve3crsFeSr
aDlb2j4KNlY8vyubp4hXWRMj9BgHsRLGu3aCr5RMqIVEexdYqVrgdlXlo2vBymyhjbJTkhx
KuS/QvlDOQq4rGbOKY6vhadSU8amrDiXG5QtZVDiLT6DCSqstdIbixC1Oaa1eYxo7TgPWVU
fVRefMdHICCMrlmZZah+5N+9CSkmpnBxFweoTxxY6KyRas+ixNhaI5zlI2cdloB4cLggjvX
KzFMBy2a46k2CdZQVjg0RG9jzBZWQ0GxuoE1venpjntbuVC6ck9kKZapVdI2oaTs8bFZEk9
RDeIuNgtnmm2o1Veohjlbd41HULXP/o84ZH51Uv6QUwF+4u6BKtoWVYjLWkSOcALbm5VyZk
VFS+Zw3Ib6bju550WlhtKxsYrJugJbfoO9d+ON+2eu8npUrKuWnr2UNPIWMgisQDcuBAAv8
6rp1VE5ldPI6xdK7MHDXM34uvdZR2WqnM9GUj3NdIRo5spsrLY76lVaMF1RUH4oePlyhRVe
Luiq209JAKiQek03tfpsuV7nM9umalrqgU45I/xjwNtwO72/QtSndQ0+GszAOlI1bbqsOmo
JoXvqasF1RIcziel1aXbn5Lef6YvM0CG6gNFj0siCW2y6W2skgQSd9FNpjocJrm1MIhkkvM
O/chUcTw6ShlzmUvbISbncKnRzupalkrbXGmq38YLanCWzN+KQifVYpqmvhDJ2l2XRrhuPB
Mlj5TweoAPq0uoLqSZ5e/U30H0I1LjYoqltTEWttdu6kxUy09E0REOaT23DoVm4ZKWGRjMo
e5vYvtfuV2ixSCuwirbNGI6mAOZMzx1sR4FLZPTOe9jGbM+N2ZriD4KQOIoH66OkaPkBVfU
qdpzU7Y3aDOTf2BKqudRsoXsI1aVafG1psHXShDmytcADlN9eqxZrNmqgD83av7VMyMFtyd
Vo1cj62USSBoIFgAFUEwp5gWRl7mnYi4Kz6kWcaNPSNkLnSEtY3uBufUtMVEMDOXTCN0oaS
557WQfvWPWvxWojdJK4QMaL5W6f39SstpmUWDl7szHStub7kleT5O9erj48ZGIVcs8pLnHK
TqQqZLLXa12nVTStzjV1rLIxatMEYjikzP626LjZbXb1I6FmLRspW+cShuVhDR1cVyGI18t
RJk5liTa7dAfFVoxNVyXdmeRqLnZXosPkLHB4Zd3eLkLc5v05+UnsyPCWZBzJCSRqmVFGxk
jGt9Fot4q7FSV+kcLud3NyklSnAsRdLHHLBad2uUEXt6uivefi8e/bNAGwV+CheyFtTOxzY
3GzDbcrZouEJpHASOc5/VkTbke0rrMK4SoqUtdUw53s1aHPLsv9/UufPPVv069fJxzPtyGF
4XV4hLlp4SxnWR40C7TDcHp8Ma02Ms56219nctrJFE2zWgAdAhHbNdrNSvXx8ee68nfzXr1
+GxUcj3XeGxg723K04mMhYGsFlXa9wGlggZL6Z7rplrjeloRsLi5wBce/onGNttALqkHEnR
XIiXR6rNmEpwFgLopJKKaXhu4PyJvNB2aSpEkUwPOazha6egkgKSCSIKCSSBJJJwCaoJdES
goEkQDuLpJKor1FJFM22Wx7womYbA30gXetXVWqa1kAs3tO6BdJb9RDg2CAXytaB1WW7PX1
WWMWaOqnbSy1Ti+Z5BOwHQK/BBHTx5I22H0q7iI4KNkTR1PVTSRMkZlcLhPQWLVZVXhoYM8
R9hVWOeeldYEgdx2W8RcWIUElJE/dq3Ov7Rm1FYKlsYIyua65V9kxLAA6+ioT0GVxy7eKhA
mgNwTZW8y/RrWP8o7pwAWdDVte8CQ2Perwq6YbytXPqYsSgXUNS7JGepRdWQW7MjflVd1TT
k2MoSRXERhtTiDWPdkiBu4na52H9+8LpZKYVNM6na4sa5trtGwXKMjDoDmAcHEnXXrdanDd
e+QSQPJGTVngO5e3iW864fJ9oq1skcwEkLo2gZWA7WGm/VQNGb1LoauecOjiEMVXzpMrI5W
+ibb37u9cDi1TiEdVNAH9lshZeMWaTfYFcPl68Jrt8X8vSwcQMUboKch09TKS3XYE2BK6nh
vBYMIDpJrTVD93kbepcVFgMpGeSoyP3GXUhdPgFDUOnZNV4jNMYndluaw9q8/Hlu9R17zPV
S4/Uw0cxEgeHSatAYTf1LFbz6rtOzU8Y1aNMzvX3L0LEKJlbSEOtcDRcdKGwyFmS5Btqu09
ucqtFGY22L3PJ3c5PTnPLt9LdyauiUlu4dIa7DpKQm5A0WErFFVPo6hsreh1HegNRQ1NO8i
SJwA620VddfzYcQpLxuBuNu5ctUwup53Ru3BU0RNdle0g2sd1aZE91HXSslbHLK5oLj8a19
CqLonOd6VgrmXJh5IJJdKb/IpZrXqRDA0vOWRhaR7QfarHKba2tk2A3jt3KUNJT6RPTYU+d
mcN0O3ioX0roJCx7bOCv02IyU8IitcBCoq2VEVjHZ3eptRmVEbzES12XLqfUqdLM97w5jiL
XN7ftV6tBNI8NNtPmWfA/lsazcuO3cuHyX27cT02KekjMYkqHdkdoBx0HisHHccjkmyi7gN
GsH0lXMYrZ4cHAp+yXdi538VyzM+bUZnnUkrjOdvt0tyemfX1VZPKAMwZ3NUUGET1byXvyh
bccHMlzyBot0VklsZsDb1L0c/FPuuHXy1WosKhphvmcdydlfc+lp22awTSePot/etWLhSvq
KdkjJIRnaHekdAfYrVNwY1utVVgn72MX+crrJzPpztt+1DDcbZTxNbPTcwhxN22bp3LUpcT
hqZnOipXQtcbve7r4K4zh6jDQxkNgDfOXXJ/YpW4TG4gNj7I2CXnmpt/FiKRkDctMwNLzdz
hrdWImOIu4kk9SlFSGMACwsrAi01KzkhtMbG3cqQWGjRdHIEQMoVQzluee27TuCIY1ujQAn
EoKaHMDb6lWOexosG7KpdG6mLqx5yO5SMlD9t1SunRkh4speYurt0khsksNEkkkgSDnZdbE
+oIo2QQGqib6RLf9ppCLaumcbCdnqLrKcBB8MUgs+Nr/8AaF1LWpDBPB/Gs/KCeHtd6LgfU
VH5pTAaU8Y/9ATPMoOjS097Tb6EmFTFwG5AVeapPow2c46JeYxkavkPrKljp4oTdjADtdb9
RlRdJiEZsQ13sTTXVTD22D5Fp2Qcxr2lrhcFanc/YmMp+ISOHZJudLKajpC486YG52BViKh
gifma0kja/RWEvc/DAAAGgRSSXNRSQQJQElNvdI+KQIOyBhZc6phpmFTXHeqlXWshYQHXKs
0Vq6GmhYXF1neCy2PMxLIYnP7tN1Yjo58UlzvJbFe5J6rbp6WKmYGxtA8eq3uDBbhtcfita
pHYLVyC+do9RXQWRAss+VNeXyvENOT0aLK9w1hNc+ZtV/i4rbOHpg9yzw+J9fFBO60LSHyC
1yddB8oXU4jjPmcIpaWwlyjM8a5PD1r2c9XmOXU24vGE0k3nMxY2KJjtSdbnuXn2Kucaqls
M2aXbvK1ZKieb/GzPf17TrrKnf5xjDGREAU7SS4i+pC8/yuvxzF5zw3dOiro6W8r5RG0Wu4
uDQPlVQNDbkuc9x6kqOpgFTSywO2kYWrf4n66+k4gpi3kyzDmhubIXDMR32WDV4hT1WISti
ljLxq5gcLj1hc/hD553TVk4IlyiBt/5I1Ptdf5Fk4RGW4lAHzu84je4yRimAI39J+hIPtWZ
6o7ME9yZFVwTOc2KeKRzNHBjwS312VeoldLBIwBxzNIsz0tuiyuEaTzzGo6WmgbMGxESSNg
dG+Lwf0JJVtypvptuq4OWZOfHka7KXZxYHa1++6grKySk5do43cx2XtzCPX27+zXwKuN4bm
g4siwqSImlmkFe5w2DWixafW/KfaoeOMNiPETJKuq8xo5KTJC8UHnIfJmN2AfFcdLFZvf0p
1bifuQ+mkFSxkkr8gGcBuu5dqNB+5T4zXOiZFMWxc1/ZLZJ2x37iC7f6fXssXHsFlwjDMIm
r4XuhY9mZ80Iu1pGzgL26XFzqqvFGeevpJ6mcQ0/ILWvNPzRnzXtY7Eiym/sJXRgnL2hY9Q
qM2N8vEmYUae4eQ/nZ9iQbC1v5Pen4GHjBY4pS7PA1oHMGVxadri522+RYuLOdFitTUNFzT
wxSgep5v8AMStWr+NnB8bbXV1VS8jI2nOj898+pG1tNloUuJxyUXnNQYqdocWkmZrmjWw7Q
017lzGAt83xGVp0caaJzvWbk/SoZXX4NladjOf/ANiex2jayB8RmZNG6Nt7vDwQLb6pQ1UN
RGJYJmSxn4zHBw+ULn8Yp2swqGOCm/wSKZr54ombsvroPlKmwKhZWuxOooY3Mw6SMCMRR5O
Y7Kc2QG3q9aW4NllTS1okihqYpS3R4jeHFvrtssinlkknq8kWlLKYr3vfQG/zqlwrHH7sx0
9JFFNkhc2SXzd0MkPhJ8Uk7dTpur8MMraXiNzIDOWVDxy2kgu7A001+TVc+pOm+biJ9ZT4j
EIm1DHlh1DXXylU3PhbTxvzx2e6we1wIcb7XTeFKOGs4gvDynsNHdvLgdG0EOAI11cR1Oq0
qPh6d3ErsLfFampHuqwTsQ/RjfYc/wAi5f6rWv8AZFOngZPOyF1RFE+Q2Y2R4aXHwvuukpO
Dniz5p2tcDe1rrk+LKaKHEMQp3RRQSshYYr0zpHzNGpLXeiwDW5Fl6nSuBpYiHAgsBve/Rd
eOcn25fJ1tchxFX4vhcpqpMMqX0VKWjnRYkyFswuNDHlJ3001OvQ2XUw18EeFw1uJGOgzsa
57JpQBGT0LjZcZivEeEVfF7osXrfN6LCn/BwmJ7udN98coOg6K5xbXUNTTYPUBkL6Koc5za
uop5JmMOXT4MWuT0zA2SX1rObXXvq6NlM2rfUwspza0pkAYb7a7apjcWwzJnGI0mQScrMJ2
2z/e3vv4brgoow7ySmCS5tVZHAtykfDjS3T1IYvguHQ1XFbY6CBjaaihdCBGAIyWm5b3E23
CtuJJrt8UxyPCsRw+lljbkrXPDpXSZREGtzXOmvyhaENRBUwNngmjlicLtkjcHNcO8ELiuK
HUjH8Ky4pCZ6UBzpWmMyXHLBuWi5IG59SGHUtTU8HY+7B4ZI6eqmkfQsDC3MywvlG4B1sm/
a59Ozpq+jrS8UlXBUGM5X8qQOynuNjomurqQVgozVwCpIzCEyDOR35d1yHDnudV8SUk3D9I
YKeno3xVxEBjGfSzXX3cDe+/rUFCcIgxqeixTDpp8cfiTpY3RxO5mQu7D8+nYA3F/YUR0s3
EVNTY9NhtUYqeKKmbMaiWYNBJdbLY7fKtKapgp4HTzzRxQtFzI9wa0DvudFyGL4ZS1/GOKN
q6aOflYPnZzGh2U3dqL7HxUOJvZFwBgElVFG+B3J5k07HyRw9nRzmNPa7rG412U8vS57drB
UQ1ULZqeZk0TtWvjcHNd6iFTx7GGYFhMlfJCZcpDWsDg25JsLk6AeKyvJvC33HrmF1wyvkt
8FytCGkHJ8UHe3RWuOSyLD6WOqEjcKmny18kTC5zI7EjYEgE2uQnVw5i1gOLnGqSSV9Kaaa
GUxSxcwSBrhY6OGhGq2IYiXAlcV5O62obVT4WOa7DIoy7D5fNDG2ZuY3eXW31A8fWuqx7Fp
cHw2WshpXVPJyl7Gmxy3Fzsdhr7Et9LJ7OosY87xnE8O83ye5/L+Ez3z5232tpb2qGPHXO4
cGLSQ0sTze0RrWFhOa1hL6JJ6eOmiyeE6tuK4zjuL0uZ9FVOibFK5hbnyssbA2O5ssKZjZP
I7TMeLtdO0Ed456zi/wDrsjj7jhNPXNipQZ5hE4OrmBkdyRq8XBItbK2+unilNxLTUvEM+F
1ZipooaZs5qZZg1pLnZctiBb5fYsnjikpqHhikp6SCOCFlfBljiYGtF39wVTGsPo8Q42xUV
lLFUCLBczOYwOyuzO1F9j4qaO4fLFHEZnyMZGBmL3OAAHfdNpKulroBPR1MVRETYSRPD2n2
jRcPWxyz+TjAXyRyVFJF5tJWxtaXOfCBroNSBofUFf4N80nxjFq7BoRDg0wiEOWExMfIAcz
mtIFhsNt0z3T8buM4z7jy4eHU3NjraptO5+e3LzA2OxvqLdFms40hdieNUclIWNwuJ0rZOZ
fnBo7WltLHTqn8cwvdwrUVLB26N7Klun3jg76LriMXpqqLhzCK6GK0uN86CUn/AF7w9vzBZ
ka16bhdc/EsKpa6SA07qiJshiLs2S4va9hf5FJVz+a0c1RlzcqNz8t7XsL2TG1FHR1VJhLp
ctRJETFHlPaawAE3tYWuN0cWYDg9b2gf8Hk/slXr69M8/wDrmMN43r6l2Hy4hw6+iocReI4
KltW2UFzvRBaACL26rpX4ph8dV5o+upm1GZreU6Zofc6gWvfXouV4K4QpZMHwjFqjEMQqnM
ibLFTTVGaCJ1t2stpbpqrGHYdS1PlLxueenillp4acxPe0ExktNyL7HRa/8Sf26SbEaKnqY
6aesginl/xcT5Gtc/1Am5Tqqrp6KB09VPHTxN9KSV4a0e06LzrH4aGOu4go8Uonz4zXSf8A
hTxTueXtyjKGOHo5Te+y2uLWRUp4fqsdYJ8Op3OFbeMyMEhZZrnNANxe/wAqn4v62scx+LC
MEGKQxtq43Pja0MlAa4OcBcOse+60KatpKwPNLUwziN2R/KkDsru422K4bHvcyfycO9zKKa
loZauMsjmBbmBlFy0EmzTuBp6gtTAaSmw7jTGqeip46eDzendyomhrb2drYaIjbp8XhqMYq
cOz0zXwAZWipa6V2lyTGNWgXA1+TZGXHsHgqTSzYtRR1AdlMT6hgeD3WJvdeY4RPHNxfhc8
ccVNKK+Vs8EdK9r4y4OsJJnEl5Oul7brSxXFOFqvjwRYg2mpo6CQFzhSkyVU+wBc1pOVvid
T3hJ7xb612j8ehixyqw6oayCKmpW1DqiSUNbZziLG40tbe6ty4hSxvijFRE6SZpfG3OLvb3
gdRqFwXFtJUz8YVNTFaWnoqOCoqaW1+exshJHsFz42WtxZJDSYfh3FNOTUMo5A/sj0opBlP
0tKT62n634JvdEPfDOyRjHFjsjwbOG4NtiE/wA0nAuJAPUq3ClE+h4aoo5RaaRnOl0td7zm
PzlbC1bnpIoeZzP0dKbKRmHRD0+2O4q3ZOsp5VTQ0AAAAAbBEBOskoEBZFBJEeIUXEeGSYg
Zaqo5TDIPiOPZHqC0anizBZqqSQVmjnXHwT9vkVDC+BqWtwplVJJUiSQ3aGuaBlG51HsVd3
CFFLDnpp5yQSC17m7/ACLveu5JEkluxfdxXhWSQtqDmb6I5bu18yp0GL4VG2SaoxFokdrl5
UhJP5NlWw/hijrqympM1U2WV9n6tsB4aLsKzyT4PBSukiqcQfIBoDIzU/kLj5Xq66X+Mxz/
AN0mE/hX9W79yR4kwr8K/q3fuRbwJQhxE01Uy3TM2/8AZVuHyeYXUttDLXPcNwJGfVXbemM
Ufuhwo/6X/Vv/AHKzSY1w9JJaqxXkttuIJHa/ItCPyUU0m8tUz1ys/Y1XI/JHgzY71FZXZv
5EjLfOxZ8ukyDh3EfA9GTzsVE2YW1pZfqrXb5RuDoGBlPiQaPCnl+qsR3kqwBp/wArxH84z
6ijPktwPpU4h+cZ9RTOqem574/C17nFr/8At5fqp48pHCf42/V5fqrBd5MOHmNuavEie4PZ
9RRnya4D0mxP87H9RM6PTqJPKVwbJHlkxPOOo82l+qser4p4HneHMxXIAb2FNL9VUWeTPh4
+lU4kD/vY/qJHyZcP30rMQ/OM+oknR6QVPEfDAqS+DFMzXRlv+IkFjcEbt8FTPE+DX0rf6p
/7lpu8mGAht21tff8A3jPqKCXyYYZoYaqsPg57PqqzyXUVJxPw5zbVNX2T15T9PmV/7puDR
q2vN/8Acy2/sqtF5L8Nc74Sqq2jwe36qsHyU4OW3bWV1/8AbZ9VP5GxKON+GIR8HW39UEg/
6UGcf4CXdqrs3/dP+qoW+SrCb9qqrvY9n1VKPJTgdtarEPzrPqKezUh4+4e6Vp/Mv+qkOPO
HjviAH/Bk+qo3eSnAxtVYh+cZ9RAeSrA+tViH5xn1FfZq/F5QOGWMs7Er/wDAl+qn++Hwv0
xL+ol+qs0eSnA/wrEPzjPqJ48k+CH/AErEPzjPqKb0npe98Dhg74p/US/VT2+UDhQf+afq8
v1VRHkkwIelWYgP+Iz6iXvUcOfhmJE+Esf1FNpkaTfKHwn+Nrf+3l+qpG+UPhD42L/q0v1V
k+9LgB2q8RH/ABY/qIHySYH+GYh+cZ9RPZkbbfKPwc3bFv1aX6id75XCH43/AFaX6qwh5JM
D/DMQ/OM+opmeR7AnamtxA+qVn1FMq+mv75fCH43/AFaX6qXvlcIfjb9Wl+qsr3ncB/CsR/
PR/wD/ADUT/JHgANhV4j+eZ9RTKem175XCH42/Vpfqoe+Twh+N/wBWl+qsX3p+HRHfzvEyR
3Sx/UTB5KeHybec4kf+LH9RXxpsb3vlcH/jf9Wl+ol75XCH43/VpfqrF96Th/rWYiP+LH9R
N96XAPwvEfzkf1Eymtz3yuEPxv8Aq0v1UvfL4Qt/93/VpfqrD96XAPwzEfzsf1EPemwAf6Z
iP5xn1EymtseU3hMuscUsO/zeX6qjn8onCL9WYvqd/wDBpfqrKb5JMBeezV4if+Iz6imPkg
4caO1W4l+dj+onuC2PKNwtG08vFjf+jy/VTWeUzh4PBOJ3HjBL9VUneSThwbVmJ/nY/qKM+
SXAulZiH5xn1FdqNlvlP4V64iR6oJfqp48pvCPXFCP/AG8v1VhjySYET/lmIH1SM+onHyRY
Fb/LMQ9sjPqKYutv3zOEfxqf+Wl+qh75vCP40P8Ay8v1Vje9Jw8P9MxL85H9RFnkj4fe63n
mJD/iR/UUymt1nlP4P0BxYjx82l+qnnyocGjbF7/+2l+osT3nuHQNa7Evzsf1FE/yScODRt
ZiZ/4sf1EG1N5T+E3MszF9/wCby/VVb3y+GGu7GK+3zeX6qzm+SHAn7VeI27+Yz6ilHkc4f
trW4lf/AHkf1E3Box+UzhbN28ZNv6PL9VS++Zwh+OP1eb6qy/eb4e/DMT/Ox/UTh5GeHvw3
E/zsf1FBbHlL4Wz3OL6f0eX6qk98rhH8b/q0v1VQ95nh3rW4n+dj+ol7zPDn4bif52P6iC/
75PCH43/Vpfqpe+Twh+N/1ab6ioe8zw5+G4n+dj+ol7zPDn4bif52P6iDQ98ng/8AHH6tN9
RL3yeD/wAcfq031Fn+8zw5+G4n+dj+oj7zPDn4bif52P6iK0PfJ4P/ABx+rTfUWVjXFPA2P
GnbWcQVLYIXZnQRRzNjm1Bs8ZNQLKX3meHPw3E/zsf1EPea4b/DsT/Ox/UQaHvkcHAWGMD/
AJab6iXvk8H/AI3/AFaX6qzveb4b/DcT/Ox/UTT5HeHelZif52P6iI0/fK4Q/G/6tL9VH3y
+D/xv+rS/UWX7znD34Zif52P6iI8jXD5/0zE/zsf1EGn75fB/43/VpvqI++Xwd+OP1ab6iy
3eR3hpo7Vfif52P6iid5I+Gh6NZih/4sf1EVtjyl8G/jj9Wm+oj75nBn44/VpvqLAPkk4e6
VeJfnY/qI+9Jw7b/K8Tv/vY/qIY1fNSKKOCM8tgaGi3Ro6Ll6aCSDEZ6IAnt5m+IK6uOrik
l5bn5cugv1TYKOE4l50JG5m6C7ei9HUtus83IzuHOHKuk4g88qOW6MBxGU31K7WU9sMtdVY
uS1+eOUN/kg7p7i0vz8y59ax4yfS3q37ZeN4aZAJIm9rrZRYbQzQWfG5zC5tnX71smRnpO1
ULqkdAtT0zq3E3JGM7rm2pUNRUNJAbc2VSSqeR3KB9RIW23ScmrefS5ULpW5jqs99RPexOi
c2YBl3ON108WdXeY3vTec3pcqCKfmOytbf1qb4boGAetTF0i55PZi07yly5HaEtA8Amvjlc
RaoDe8AKSGA5u1I4+1AWxAdlt/GykbB36qZrGtGicCFkRtiA0UjW20SzAJc1g3UU7LfonCI
nwTeeLaH5EwzE7AqezFjlsA1N0CIx3Kq4SP2NkWwu6uJTBOXxt6Ku6Z7nHLe3gpRD4J4iAT
0IA17z2irDYw3onAAI3QKyVkLpX8VA5Pjfld4KPMO9DMgtulaWkX3CrOAym516WTM+u6SSB
rX2GVrSngX3IHqQQLgFRJaMdSUDk6AqPOTsEMrj1UwOIb/cpZR0CAYOpKN2tG6oIJGxS1Kj
Mw6BMMjj1sphqYkDcphlaNtVGGOcnth7yr6gHOd00QzyHqVKI2jYJ1lPKGIeY8bhFhe51yT
YKy2K6mZFG3fVTyMV2xvebBpKsx0ltX6nuUodYWaywR+EPgs6uCGABIuaOqXL++JKIaBsFA
MxOzflRAd1d8iKBcAiiAAgojUfesLvmVZ8c8jyczWg/KkiL2Yd4TS8BU/Nr+k9OFOwDqnoW
DIeiGcqJkbWG4vr3p6ijcnqiGkoN9LVTFzWjU2QNEfelZjNSR7VFJUixDN+9VHuLt3EqmLr
qmMaNNz4KB9S53WwVYaCwRAuin3J6pWQ0GySBKSKF0h7gnRU5fqdArjWBrbAWCJr/9k=
</binary>
</FictionBook>
Mini Shell