%PDF-
%PDF-
Mini Shell
Mini Shell
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
<description>
<title-info>
<genre>antique</genre>
<author><first-name>Pauline</first-name><last-name>Réageová</last-name></author>
<book-title>Příběh O / Návrat do Roissy</book-title>
<coverpage><image xlink:href="#_0.jpg" /></coverpage>
<lang>cs</lang>
<keywords>Host, Nakladatelství Host</keywords>
</title-info>
<document-info>
<author><first-name>Pauline</first-name><last-name>Réageová</last-name></author>
<program-used>calibre 2.55.0</program-used>
<date>15.8.2019</date>
<id>9b3f92c8-6ab0-4da7-8cb8-44e425428d27</id>
<version>1.0</version>
</document-info>
<publish-info>
<publisher>Host – vydavatelství, s. r. o.</publisher>
<year>2014</year>
</publish-info>
</description>
<body>
<section>
<empty-line /><p>Pauline Réageová</p>
<p><strong>Příběh O / Návrat do Roissy</strong></p><empty-line /><p>Brno 2014</p>
</section>
<section>
<p>
Kniha byla zakoupena na serveru Palmknihy.cz.</p><empty-line /><empty-line /><p>
<strong><emphasis>Kupující:</emphasis></strong> Martin Vařák</p>
<p>
<strong><emphasis>Adresa:</emphasis></strong> , ,</p>
<p>
<strong><emphasis>ID 4616-94470344559644468479-13898-231</emphasis></strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>
Upozorňujeme, že kniha je určena pouze pro potřeby kupujícího.</p><empty-line /><p>
Kniha jako celek ani žádná její část nesmí být volně šířena na internetu, ani jinak dále zveřejňována.
V případě dalšího šíření neoprávněně zasáhnete do autorského práva s důsledky dle platného autorského zákona a trestního zákoníku.</p><empty-line /><p>
Neoprávněným šířením knihy poškodíte rozvoj elektronických knih v České republice.</p>
<p>
Tak nám, prosím, pomozte v rozvoji e-knih a chovejte se ke knize, k vydavatelům, k autorům a také k nám fér.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line />
</section>
<section>
<empty-line /><p><emphasis>Histoire d’O </emphasis>suivi de <emphasis>Retour à Roissy</emphasis> de Pauline Réage</p>
<p>© Société Nouvelle des éditions Jean-Jacques Pauvert, 1954—1972, 1969 et 1975</p>
<p>© Pauvert, département de la Librairie Arthème Fayard, 2010</p>
<p>Translation © Matěj Turek, 2005, 2013</p>
<p>Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2013, 2014 (elektronické vydání)</p>
<p>ISBN 978-80-7491-012-8 (Formát PDF)</p>
<p>ISBN 978-80-7491-013-5 (Formát ePub)</p>
<p>ISBN 978-80-7491-014-2 (Formát PDF pro čtečky)</p>
<p>ISBN 978-80-7491-015-9 (Formát MobiPocket)</p>
</section>
<section>
<empty-line /><p>Obsah</p><empty-line /><p>Příběh O</p>
<p>ŠTĚSTÍ V OTROCTVÍ</p>
<p>I/ MILENCI Z ROISSY</p>
<p>II/ SIR STEPHEN</p>
<p>III/ ANNE-MARIE A KOVOVÉ KROUŽKY</p>
<p>IV/ SOVA</p><empty-line /><p>Návrat do Roissy</p>
<p>ZAMILOVANÁ</p>
<p>ROISSY-EN-FRANCE</p>
<p>EDIČNÍ POZNÁMKA</p>
</section>
<section>
<empty-line /><p>Příběh O</p>
</section>
<section>
<empty-line /><p>ŠTĚSTÍ V OTROCTVÍ</p>
<p>Jean Paulhan</p><empty-line /><p>Vzpoura na ostrově Barbados</p><empty-line /><p><emphasis>Roku 1838 byl poklidný ostrov Barbados zkropen krví dosti neobvyklé vzpoury. Zhruba dvě stě černochů obou pohlaví,</emphasis> <emphasis>kterým byla nedávno předtím březnovým vyhlášením rovnoprávnosti udělena svoboda, přišlo jednoho rána žádat svého bývalého pána, jistého Glenelga, aby je přijal zpátky. Bývalí otroci měli spoustu důvodů a stížností sepsaných anabaptistickým pastorem do sešitu, který s sebou přinesli. Pak započala diskuse. Ale Glenelg, snad z nesmělosti, snad kvůli svědomí nebo z prostého strachu před zákonem, se nenechal přesvědčit. Nato byl slovně i fyzicky napaden a pak s celou rodinou zmasakrován. Černoši se ještě toho večera vrátili k práci na políčkách, ke klanovému vyjednávání, k robotě a dalším zavedeným rituálům. Guvernéru Mac Gregorovi se vše brzy podařilo ututlat a boj za rovnoprávnost mohl pokračovat. Sešit se stížnostmi se nikdy nenašel.</emphasis></p>
<p><emphasis>Občas na něj myslím. Je pravděpodobné, že kromě oprávněných stížností, které se týkaly provozu ubikací (tzv.</emphasis> workhouses<emphasis>), nahrazení biče samotkou či zákazu „tovaryšům“, jak se nově nazývali svobodní dělníci, onemocnět, obsahoval přinejmenším náznak obrany otroctví. Například poznámku, že člověk ocení jedině takovou svobodu, která druhého uvrhne do odpovídajícího područí. Není na světě člověka, který by se radoval z prostého faktu, že může volně dýchat. Ale získám-li například právo vyhrávat na bendžo do dvou do rána, pak můj soused ztrácí svobodu nemuset až do dvou do rána to mé zatracené drnkání poslouchat. Mohu-li si dovolit nepracovat, pak musí můj soused pracovat za dva. Vždyť je přece známo, že nezkrotná vášeň pro svobodu vede na celém světě dosti rychle ke střetům a válkám stejně nezkrotným. A vzhledem k tomu, že otroku je zákonem dialektiky souzeno stát se pánem, je zjevně zbytečné urychlovat přirozený běh věcí. Uvažme konečně, že i odevzdání se vůli druhého (jak se to stává zamilovaným a mystikům) a zjištění, že člověk pozbyl osobních rozkoší, zájmů a komplexů (konečně!), přináší jistou velikost a zadostiučinění. Zkrátka</emphasis> <emphasis>a dobře, ona útlá knížečka by dnes byla snad lépe než před sto dvaceti lety symbolem kacířství, knihou skutečně nebezpečnou.</emphasis></p><empty-line /><p><emphasis>Zde však bude řeč o nebezpečných knihách poněkud jiného druhu: o knihách erotických.</emphasis></p><empty-line /><p>I. Přímý jako dopis</p><empty-line /><p><emphasis>Proč je ostatně označovat za nebezpečné? To je přinejmenším nerozvážné. Podněcuje nás to, abychom je četli, a vystavovali se tak nebezpečenství — natolik si obvykle připadáme odvážní. Ne bezdůvodně doporučují zeměpisné společnosti svým členům, aby v popisech cest nezdůrazňovali prožitá nebezpečí. Ne ze skromnosti, ale kvůli možnému pokušení, jako to dnes vidíme u válek. Ale o jaká nebezpečí jde?</emphasis></p>
<p><emphasis>Sám vidím přinejmenším jedno. A je to jen drobné nebezpečí.</emphasis> Příběh O<emphasis> je zcela nepochybně kniha, která čtenáře poznamená. Která ho nějak, a často velice, změní. Která zvláštním způsobem závisí na tom, jak na čtenáře působí, a která se tak sama proměňuje. Po několika letech už to není táž kniha. Původní kritiky nám brzy začínají připadat poněkud povrchní a směšné. Ale co naplat, kritik se nikdy nesmí obávat vlastního zesměšnění. Nejjednodušší je samozřejmě říct, že tomu vůbec nerozumím. Čtu-li</emphasis> O<emphasis>, připadám si jako v pohádce — je známo, že pohádky jsou erotické příběhy pro děti —, jako v kouzelném zámku, který vypadá docela opuštěný, a přesto na čalouněných křeslech, taburetech a postelích s nebesy neleží prach, stejně jako na důtkách a bičících. Nelpí na nich, mohu-li to tak říci, díky jejich přirozenosti. Na řetězech není ani stopa rzi, na pestrobarevných okenních tabulkách ani kapka sraženého dechu. Vybaví-li se mi při pomyšlení na</emphasis> O<emphasis> nějaké slovo, pak je to slovo</emphasis> decentnost<emphasis>. Vím, že by se těžko obhajovalo, ale to ponechme stranou. A jako vítr, který bez ustání vane všemi pokoji tajuplného zámku, vane v </emphasis>O<emphasis> neznámý čistý a pronikavý duch prostý jakékoli příměsi. Je to duch rozhodnosti, která se nezastaví ani před bolestným sténáním nebo závratí rozkoše. Musím se ostatně přiznat, že já sám obecně dávám přednost pravému opaku. Mám rád díla, jejichž autoři alespoň trochu váhali, měli s námětem zprvu potíže a nejspíš si nebyli zcela jisti, zda se svého úkolu dokáží plně zhostit.</emphasis> Příběh O<emphasis> naopak spěje bez sebemenšího zaváhání od začátku ke konci. Připomíná spíše vášnivý proslov než prosté vyprávění. Spíše dopis než důvěrný deník. Ale komu je tento dopis adresován? Koho má tento proslov přesvědčit? Nemám zdání, koho se na to zeptat, vždyť ani nevím, autorko, kdo jste...</emphasis></p>
<p><emphasis>Že jste žena, o tom nepochybuji. Nejen kvůli smyslu pro detail — vaše popisy šatů ze zeleného saténu, šněrovaček, několikrát podkasaných sukní:</emphasis> jako prstýnek vlasů v natáčce<emphasis>! Nebo další důkaz: ve chvíli, kdy René zanechává O dalšímu trýznění, O má tolik duchapřítomnosti, aby si povšimla, že její milý má prošoupané trepky, a pomyslela si, že mu bude muset koupit nové. To mi připadá téměř neskutečné. Na něco takového by muž nikdy nepřišel, nebo by se o tom přinejmenším neodvážil psát.</emphasis></p>
<p><emphasis>A přece je</emphasis> O<emphasis> svým způsobem vyjádřením mužného ideálu. Mužného, nebo přinejmenším mužského. Konečně žena, která souhlasí! Která souhlasí s čím? S tím, co ženy</emphasis> <emphasis>odjakživa odmítají (a zejména dnes). S tím, co jim muži odjakživa vyčítali: že se bez ustání chovají jako ženy, že jejich ženství prostupuje celou jejich bytost, včetně myšlení. Že je třeba je neustále krmit, mýt, malovat, že je třeba je neustále bít. Že potřebují jen dobrého pána, který to s laskavostí nepřehání: neboť ženy využijí veškerou energii, radost a potěšení, které jim z našich projevů lásky plynou, aby byly milovány jinými. Zkrátka že je na ně potřeba vzít bič. Je jen málo mužů, kteří netoužili mít svoji Justinu. Ale žádná žena, pokud je mi známo, doposavad netoužila jí být. Nebo přinejmenším ne nahlas, s tak hlasitým nářkem a sténáním, s tak odzbrojující silou, s tak dravou touhou po utrpení a ochotou jdoucí až do roztrhání těla i duše. Ano, jste žena, ale žena s duší rytíře nebo křižáka. Jako byste byla obojí. Nebo jako by vám byl adresát vašeho dopisu neustále tak nablízku, že byste přijala jeho touhy i jeho hlas. Ale jaká žena, kdo jste?</emphasis></p>
<p><emphasis>Jisté je, že</emphasis> Příběh O<emphasis> vychází z veliké hloubky. Cítím v něm především to spočinutí, ten klid vlastní dílu, které autor dlouho nosil v srdci nebo v hlavě: je mu důvěrně známé. Kdo je Pauline Réageová? Snad jen obyčejná snící žena, jakých je tolik. Vždyť prý stačí jen naslouchat tlukotu vlastního srdce, které nic nezastaví. Anebo je to žena velkého světa, která tím vším prošla a diví se, že dobrodružství, jež tak pěkně začalo — nebo alespoň tak vážně: askezí a tresty —, nabírá obrátky špatným směrem a uspokojení, které přináší, je náhle dosti pochybné? Neboť na tom se shodneme. O zůstává v jakémsi nevěstinci, kam ji zavedla láska, zůstává tam a je jí tam docela dobře. Ale přesto:</emphasis></p><empty-line /><p>II. Neúprosně decentní</p><empty-line /><p><emphasis>I mne konec překvapil. A nepřesvědčíte mě, že to je skutečný konec. Že si ve skutečnosti (dá-li se to tak říci) vaše hrdinka opravdu na Siru Stephenovi vymůže souhlas se svou smrtí. I to, že jí železa nesundá, dokud bude živá. Ale tím jistě není řečeno vše a naše včelka — teď mluvím o Pauline Réageové — si nechala spoustu medu pro sebe. Kdo ví, možná jí tentokrát, poprvé za celou dobu, vedl ruku zájem spisovatelky, aby jednou mohla napsat pokračování hrdinčiných dobrodružství. Navíc se takový závěr natolik nabízí, že bylo zbytečné jej psát. Napadne přece každého z nás a už se jej nezbavíme. Ale vy, jak jste na něj přišla vy — a co jste jím chtěla říci? Vracím se k tomu, neboť jsem si jist, že jakmile to pochopím, porozumím smyslu všech těch taburetů, postelí pokrytých kožešinami a řetězů. A jakmile se tak stane, všechny ty rekvizity uvolní cestu úžasné nejasné postavě, tajuplnému přízraku plnému nejrůznějších úmyslů a podivných hnutí.</emphasis></p>
<p><emphasis>Musím zde také zvážit, co je vlastně na mužské touze tak zvláštní, tak nepřijatelné. Vidíme, že ty skalní stěny, mezi nimiž se prohání a v náhlých poryvech vzdychá vítr, zní jako mandolína. Lidé se na ně přicházejí podívat zdaleka. A přesto bychom zprvu nejraději prchli, přestože tu hudbu milujeme. Co když je úlohou erotických (nebo chcete-li „nebezpečných“) knih burcovat naši pozornost? Dodávat nám sebedůvěru jako zpovědník? Ano, vím, že si na to člověk většinou zvykne. I muži se po nějaké době zbaví rozpaků. Dokonce tvrdí, že to oni sami s tím začali. Lžou a můžeme říci, že je to zjevné, až příliš zjevné.</emphasis></p>
<p><emphasis>Ženy se chovají podobně, namítnete mi. Nepochybně ano, ale u nich to není tak nápadné. Kdykoli mohou všechno popřít. Ta decentnost! Odtud jistě pochází názor, že jsou krásnější, že krása je rodu ženského. Krásnější? Tím si nejsem tak jist. Ale v každém případě jsou diskrétnější, jemnější — i v tom je svým způsobem krása. Již podruhé tak vyslovuji</emphasis> decentnost <emphasis>v souvislosti s knihou, kde o ní není takřka ani slovo.</emphasis></p>
<p><emphasis>Ale je tomu skutečně tak? Nemám na mysli tu poněkud fádní a falešnou decentnost, jež o některých věcech prostě nemluví, která prchá před projevy života a vyžaduje, aby tento útěk všichni viděli. Existuje ještě jiný druh decentnosti, decentnost neoblomná a rychle trestající, která bez váhání ponižuje tělo, aby mu vrátila jeho bezúhonnost, a která ho navrací do doby, kdy se v něm ještě neprobudila žádost a skála nezazpívala. Decentnost, do jejíhož náručí je nebezpečné upadnout. Neboť k jejímu uspokojení je zapotřebí svázaných rukou a roztažených stehen, těl vydaných napospas ranám, slzám a potu.</emphasis></p>
<p><emphasis>Zdá se, že říkám hrozné věci. Snad, ale to proto, že hrůza je přece naším denním chlebem — a „nebezpečné“ jsou ty knihy, které nás vydávají všanc přirozenému ohrožení. Který milenec by se nezděsil, kdyby si plně uvědomil závažnost právě daného slibu, jímž se skutečně zavazuje na celý život? Která milenka by nezaváhala, kdyby pochopila</emphasis> význam <emphasis>slov: „Před tebou jsem nepoznala skutečnou lásku. Než jsem tě poznala, nikdy jsem nic takového necítila,“ která jí přicházejí na rty? Nebo ještě lépe: „Prosím, potrestej mě za to, že jsem byla šťastná i předtím, než jsem tě poznala.“ A vzápětí je vzata za slovo, a abych tak řekl obsloužena.</emphasis></p>
<p><emphasis>V </emphasis>Příběhu O<emphasis> mučení rozhodně nechybí. Nechybějí rány jezdeckým bičíkem ani cejchování rozpáleným železem, o koženém obojku či vystavování na otevřené terase ani</emphasis> <emphasis>nemluvě. Skoro tolik různých mučení jako modliteb v životě světců na poušti. Jsou stejně pečlivě odlišena a jakoby očíslována — navzájem oddělena jako korálky. Ale není to vždy mučení radostné — chci říci radostně udělované. Například René, přítel O, je odmítá. A připojí-li se Sir Stephen, pak spíše jako z nemilé povinnosti. Každopádně se jím nebaví. Není v něm stopa sadismu. Vše se nakonec děje, jako by O sama od začátku chtěla být trestána a utiskována.</emphasis></p>
<p><emphasis>Tady mi jistě kdekterý hlupák namítne cosi o masochismu. No prosím. Jenže tím jen ke skutečnému tajemství přidá matoucí zástěrku jazyka. Co se však skrývá za slovem „masochismus“? Že bolest je zároveň rozkoší a utrpení slastí? Snad. To jsou taková tvrzení, jakých metafyzikové rádi a často užívají — jako třeba že každá přítomnost je vlastně nepřítomností nebo že každé slovo je mlčením — a já rozhodně netvrdím, že nemohou mít svůj smysl nebo být přinejmenším nějak užitečná, i když jim obvykle nerozumím. Ovšem pravdivost těchto tvrzení nevychází z prostého pozorování, a není tedy záležitostí lékaře či praktického psychologa, tím spíše ne nějakého hlupáka. Můžete mi ovšem namítnout, že jde o skutečnou bolest, kterou však masochista dovede</emphasis> proměnit <emphasis>v potěšení, že jde o utrpení, z něhož způsobem, který zná jen on sám, dokáže masochista vyextrahovat čirou slast.</emphasis></p>
<p><emphasis>Jaká úžasná novinka! Lidem by se tak konečně podařilo nalézt, co tak horlivě hledali v lékařství, v morálce, ve filozofii nebo v náboženství, totiž prostředek, jak se vyhnout bolesti — nebo jak ji alespoň překonat, porozumět jí, i kdyby to znamenalo odhalit vlastní hloupost nebo pochybení. A co víc, ukázalo by se, že lidstvo tento lék zná odjakživa, neboť masochismus rozhodně není nic nového pod sluncem. To bych se ovšem musel ptát, proč masochistům nebyla vzdávána větší čest a proč jim tohle tajemství nebylo dávno zcizeno, nebo proč nebyli zavřeni do klecí, aby je bylo možno lépe pozorovat.</emphasis></p>
<p><emphasis>Možná že si lidé nikdy nekladou otázky, na které by již dopředu neznali odpověď. Možná by je stačilo navzájem seznámit, vytrhnout z jejich osamění. Jenže lidská přání jsou nesplnitelná. Proto je zde alespoň ta klec a v kleci zavřená mladá žena. Stačí jí jenom naslouchat.</emphasis></p><empty-line /><p>III. Velice zvláštní milostný dopis</p><empty-line /><p><emphasis>Říká: „Čemu se divíš? Jen pohleď zblízka na svoji lásku.</emphasis> <emphasis>Zděsila by se, kdyby na okamžik pochopila, že jsem žena, a navíc z masa a krve. Vroucí prameny krve nevysušíš tím, že na ně zapomeneš.</emphasis></p>
<p><emphasis>Tvá žárlivost tě neklame. Skutečně jsem díky tobě šťastná, zdravá a tisíckrát živější. Přesto nemohu zabránit tomu, aby se toto štěstí brzy neobrátilo proti tobě. I kámen zpívá hlasitěji, když je krev spokojená a tělo odpočaté. Radši mě drž v té kleci a trošku mě krm, máš-li k tomu dost odvahy. Cokoli mě přibližuje k nemoci a ke smrti, mě činí věrnou. A jen ve chvílích, kdy mě necháváš trpět, nejsem v nebezpečí. Nesnaž se být mým bohem, nahánějí-li ti povinnosti bohů strach. A každý ví, že bohové nejsou nejvlídnější. Už jsi mě viděl plakat. Zbývá ti jen najít v mých slzách zalíbení. Cožpak mé hrdlo není nádherné, když se proti mé vůli svírá a dusí v sobě potlačený křik? Je až příliš pravda, že je na nás třeba vzít bič. A ne jeden, lepší by byla devítiocasá kočka.“</emphasis></p>
<p><emphasis>A dodává: „</emphasis><emphasis>Jaký hloupý žert! Ale ty stejně ničemu nerozumíš. Myslíš, že kdybych tě nemilovala k zbláznění, že bych se s tebou odvážila takhle mluvit? A zradit tak ty, jež jsou na tom stejně jako já?“</emphasis></p>
<p><emphasis>A ještě říká: „To má fantazie, to mé nejasné sny tě každým okamžikem zrazují. Zbav mě sil. Zbav mě těch snů. Vydej mě cizím náručím. Pospěš si, abych ani neměla čas snít o tom, že jsem ti nevěrná. (A skutečnost, ta už tě nemusí tolik zneklidňovat.) Ale hlavně mi ze všeho nejdřív vypal svůj monogram. Je jedno, zda na sobě ponesu stopy po bičíku a po řetězech nebo kroužky v pohlaví, jen ať je jasné, že ti patřím. Dokud mě budou bít a znásilňovat z tvé vůle, budu jen tvou myšlenkou, tvou touhou, tvou utkvělou představou. A to jsi přece chtěl, alespoň myslím. Já tě zkrátka miluji a chci to také.</emphasis></p>
<p><emphasis>Přestala-li jsem být jednou provždy sama sebou, nepatří-li mi již ani ústa, ani pohlaví, ani ňadra, stávám se stvořením z jiného světa, ze světa, kde všechno změnilo smysl. Jednou už možná nebudu vědět, kým jsem bývala. K čemu mi bude rozkoš, na co mi budou něžnosti tolika mužů, tvých vyslanců, které nedokáži rozlišit, když tě už s nimi nebudu moci srovnávat?“</emphasis></p>
<p><emphasis>Takto mluví. A já jí naslouchám a je mi jasné, že nelže. Snažím se ji pozorně sledovat (i když mě prostituce dlouho přiváděla do rozpaků). Je nakonec možné, že vzrušující pláštík mýtů a legend nebyl pouhým jinotajem, stejně jako posvátná prostituce historickou kuriozitou. Je možné, že donekonečna se opakující prostoduché popěvky se slovy „hynu láskou k tobě“ nejsou jen obyčejnou metaforou. Stejně jako slůvka prostitutek milencům: „Jsem celá tvoje, dělej si se mnou, co se ti zlíbí.“ (Je zvláštní, že se citu, který nás svádí z cesty, zbavujeme tím, že ho podsouváme zlodějům nebo prostitutkám.) Možná že když Heloisa psala Abélardovi: „Budu tvou děvkou“, nebyl to pouhý slovní obrat.</emphasis> Příběh O<emphasis> je nepochybně nejvášnivějším milostným dopisem, jaký kdy nějaký muž obdržel.</emphasis></p>
<p><emphasis>Připomíná mi příběh bludného Holanďana, který musí brázdit oceány, dokud nenajde dívku, jež by obětovala život, aby ho vysvobodila. A také příběh rytíře Guiguemara, jehož vyléčí ze zranění jen žena, která pro něj vytrpí, „co nikdy žádná žena nevytrpěla“. Jistě,</emphasis> Příběh O<emphasis> je delší než středověká romance a obsáhlejší než obyčejný dopis. Asi má také hlubší kořeny. Možná nebylo nikdy tak těžké jako dnes porozumět, co si mezi sebou říkají chlapci a kurvičky — a co si podle mne mezi sebou říkali i ti otroci z Barbadosu. Žijeme v době, kdy se k nám ty nejobyčejnější pravdy mohou vracet jen nahé — jako O — a v masce sovy.</emphasis></p>
<p><emphasis>Neboť dnes často slyšíme normální, rozumně vypadající lidi mluvit o lásce jen tak, jako o nějakém vrtkavém citu, který nepřináší žádné důsledky. Říkají, že láska nabízí mnohé rozkoše a že to tření dvou těl není tak úplně bez půvabu. Dodávají, že dary rozkoše může plně vychutnat jen ten, komu se v lásce podaří zachovat fantazii, poddat se vrtochům milostného vzplanutí a vlastní přirozené svobodě. Proč ne. A je-li skutečně tak jednoduché, aby si dvě osoby opačného — nebo dokonce stejného — pohlaví navzájem poskytovaly rozkoš, tím lépe, jen ať se zbytečně neostýchají. Vadí mi na tom jen jedno, vlastně dvě slova: slovo</emphasis> láska <emphasis>a také slovo</emphasis> svoboda<emphasis>. Rozumí se, že to jsou slova naprosto protikladná. Skutečná láska, to je přece závislost — nejen v rozkoši, ale v celém bytí, i v tom, co mu předchází, v touze existovat, závislost na bezpočtu maličkostí: na rtech (a na tom, jak se usmívají, či jak jsou zkřivené), na ramenou (a na tom, zda se zvedají, či klesají), na očích (jsou-li mírně zvlhlé, nebo naopak suché a necitelné), zkrátka na celém tom cizím těle i s duchem nebo chcete-li duší, kterou v sobě skrývá — na těle, které dokáže v každém okamžiku zářit víc než slunce a mrazit víc než sněhová pláň. Na tom není nic veselého, to vaše mučení mi vedle toho připadá úplně k smíchu. Chvějete se, když se dívka skloní, aby si zapnula přezku na střevíčku, a zdá se vám, že všichni vidí, jak vám je. Raději bič a kroužky do masa? A co se týče svobody... Kterýkoli muž či žena, kteří ji opravdu zakusili, by raději řvali bolestí, nemajíce pro ni než nadávky a slova zatracení. Ano, strašných věcí je v </emphasis>Příběhu O<emphasis> dost. Ale někdy se mi zdá, že ta muka nepodstupuje jistá mladá žena, ale jen myšlenka, způsob myšlení, názor.</emphasis></p><empty-line /><p>Pravda o vzpouře</p><empty-line /><p><emphasis>Je zvláštní, že štěstí v otroctví je dnes považováno za novou myšlenku. V rodinách už neplatí právo rozhodovat o životě či smrti dětí, ze škol vymizely tělesné tresty a šikana mladších žáků, manželská poslušnost se již nevynucuje řemenem a v kobkách smutně hnijí titíž mužové, kteří kdysi hrdě nastavili šíje sekyře před zraky veřejnosti. Dnes již mučíme jen anonymně a vždy ty nepravé. Takové mučení je tisíckrát odpornější. A v našich válkách již nehynou jednotlivci, ale jsou spalována hned celá města. Přílišná mírnost otců, učitelů nebo milenců je dnes draze zaplacena kobercovými nálety, bombami s napalmem a atomovými výbuchy. Jako by tu existovala jakási záhadná rovnováha mezi druhy násilí, jakkoli jsme dovolili, aby nám jeho smysl unikl. A já nemám nic proti tomu, že jeho význam znovu objevuje žena. Dokonce mne to ani nepřekvapuje.</emphasis></p>
<p><emphasis>Popravdě nemám na ženy tolik různých názorů, jak je mezi muži obvyklé. Divím se prostě, že existují. Víc než divím: já doslova žasnu. Asi proto mi připadají tak úžasné a nepřestávám jim závidět. Ale co vlastně?</emphasis></p>
<p><emphasis>Občas se mi zasteskne po dětství. Ale nestýská se mi po úžasu a nových objevech, jak o tom často mluví básníci. Ne. Vzpomínám na ně jako na dobu, kdy jsem byl zodpovědný za celý svět. Ať už jsem byl postupně mistrem světa v boxu, kuchařem, politikem a řečníkem (ano, nezapírám), generálem, zlodějem, nebo dokonce rudochem, stromem či skálou. Namítnete, že to všechno byla jen hra. Ano, pro vás dospělé jistě ano, ale pro mne ne, ani trochu. Já tehdy nesl svět na svých bedrech se všemi starostmi a povinnostmi, které to s sebou obnáší. Byl jsem tehdy pánem vesmíru. Ale proč o tom mluvím?</emphasis></p>
<p><emphasis>Protože ženy se z nějakého důvodu po celý život podobají těm dětem, jimiž jsme byli. Rozumějí tisícům věcí, které nám mužům unikají. Většinou například umějí šít. Umějí vařit. Vědí, jak zařídit byt a co se k sobě nehodí — neříkám, že to vše umějí dokonale, ale ani já nebyl stoprocentní indián. A to zdaleka není všechno. Rozumějí si se psy a s kočkami, dokáží se bavit s těmi malými ztřeštěnci, které pouštíme mezi sebe, totiž s dětmi: učí je kosmologii a dobrému chová</emphasis><emphasis>ní, hygieně a pohádkám a tak dále, až po hru na klavír. My muži se zkrátka již od dětství každý chceme stát mužem, který by byl všemi muži světa zároveň. Zato ženám je zřejmě dáno být všemi ženami (a všemi muži) současně. A to zdaleka není všechno.</emphasis></p>
<p><emphasis>V dnešní době se říká, že když člověku skutečně porozumíme, budeme mu moci skutečně odpustit. Mně se však vždycky zdálo, že u žen — i když jsou takřka univerzální — je tomu přesně naopak. Mám dost přátel, kteří mě berou takového, jaký jsem, a já je beru také tak — aniž bychom se chtěli navzájem nějak měnit. Jsem dokonce stejně jako oni rád, že je každý z nás takový, jaký je. Ale neznám ženu, která by nechtěla změnit muže, jehož miluje, a zároveň změnit i sebe samu. Jako by to úsloví nebylo pravdivé, a tak jako by stačilo někomu skutečně porozumět, abychom mu neodpustili nic.</emphasis></p>
<p><emphasis>Ne, Pauline Réageová není zrovna shovívavá. A já si dokonce říkám, jestli to trochu nepřehání a jsou-li ženy skutečně takové, jak se domnívá. Ale většina mužů s ní bude jistě ráda souhlasit.</emphasis></p>
<p><emphasis>Musíme tedy litovat ztráty onoho sešitu se stížnostmi otroků z Barbadosu? Upřímně řečeno se obávám, že je ten znamenitý anabaptista, který je sepsal, v apologetické části o výhodách otroctví prošpikoval všelijakými nesmysly. Že například otroci budou vždy (v čemž měl přinejmenším z dnešního hlediska pravdu), že to vždy budou titíž (s tím už by se dalo polemizovat), že se svým stavem je třeba se smířit a neztrácet výčitkami čas, jenž by mohl být věnován hrám, meditaci a jiným obvyklým radostem. A tak dále. Ale zdá se mi především, že neřekl pravdu: že Glenelgovi otroci svého pána milovali, že bez něj nedokázali žít, stejně jako nedokázali žít bez svého otroctví. Tu pravdu, z níž koneckonců vychází i nesmlouvavý, neúprosně decentní a neutuchající vášnivý duch</emphasis> Příběhu O<emphasis>.</emphasis></p>
</section>
<section>
<empty-line /><p>I/ MILENCI Z ROISSY</p><empty-line /><p>Jednoho dne vzal její milenec O do míst, kde spolu ještě nebyli, do parku Montsouris, do parku Monceau. Po krátké procházce sedí vedle sebe na okraji trávníku, když vtom před nimi na rohu uličky mimo obvyklé stání náhle zastavuje auto s počítadlem podobné taxíku. „Nastup si,“ říká jí. Nastupuje tedy. Je podzim a už se stmívá. Oblečena je jako obvykle: střevíčky na vysokém podpatku, kostýmek s plisovanou sukní, hedvábná halenka, je prostovlasá. Zato má dlouhé rukavičky, které jí sahají až k rukávům, a v kožené kabelce má doklady, pudřenku a rtěnku. Automobil se pomalu rozjíždí, aniž by muž řidiči cokoli řekl. Zatahuje však napravo, nalevo i přes zadní sklo stahovací roletky. O si sundává rukavice v domnění, že ji chce její milý líbat anebo si přeje, aby ho polaskala. Ale on říká: „Podej mi kabelku, jenom ti překáží.“ Podává mu ji, on ji odkládá stranou a dodává: „Taky jsi příliš oblečená. Odepni si podvazky a sroluj si punčochy pod kolena.“ Není to vůbec tak snadné, taxík stále zrychluje a také má strach, aby se řidič neotočil. Konečně jsou punčochy srolované a ona je v rozpacích, že má pod hedvábným kombiné nohy nahé a volné. Rozepnuté podvazky jí navíc kloužou po stehnech. „Stáhni si podvazkový pás,“ říká jí, „a sundej si kalhotky.“ To už je jednodušší, stačí dát ruce pod sukni a trochu se nadzdvihnout. Bere jí z rukou pás i kalhotky, otevírá kabelku a dává je do ní. Pak říká: „Neměla by sis sedat na kombiné ani na sukni. Vyhrň si ji a sedni si přímo na sedačku.“ Koženková sedačka je kluzká a studená a citelně se lepí na stehna. Pak pokračuje: „Teď si zas natáhni rukavice.“ Taxík dál ujíždí a ona nemá dost odvahy zeptat se Reného, proč najednou mlčí a nic neříká, ani proč po ní chce, aby takhle tiše seděla, polosvlečená a vystavená cizím pohledům, zato v rukavičkách, v černém autě, které je veze bůhvíkam. Nic jí nenařídil ani nezakázal, ale přesto se neodvažuje přehodit nohu přes nohu nebo dát kolena k sobě. A tak jen sedí a rukama v rukavičkách se po obou stranách pevně opírá o sedačku.</p>
<p>„Tak jsme tady,“ říká on najednou. A skutečně: taxík zastavuje v krásné aleji pod klenbou stromů — jsou to platany — před jakýmsi penzionem skrývajícím se mezi parčíkem vpředu a zahradou, jaké najdeme na předměstí Saint-Germain. Pouliční lucerny stojí opodál, v autě stále panuje přítmí a venku prší. „Nehýbej se,“ říká René. „Seď a nehýbej se.“ Natahuje ruku k límečku její halenky, rozvazuje mašličku a pak rozepíná knoflíky. Ona trochu vypíná poprsí, neboť se domnívá, že se chce pomazlit s jejími ňadry. Ne. Nahmatává jen ramínka podprsenky, aby je mohl přeříznout malým kapesním nožíkem, a podprsenku jí sundává. Má teď pod halenkou, kterou jí znovu zapnul, nahá a volná ňadra, stejně jako má nahé hýždě a pohlaví a nohy od pasu ke kolenům.</p>
<p>„Poslouchej,“ říká jí. „Teď jsi připravená, takže tě tu můžu nechat. Vystoupíš a zazvoníš u brány. Půjdeš za tím, kdo ti otevře, a budeš dělat, co ti nařídí. Když hned nevstoupíš, dojdou si pro tebe, a když nebudeš poslouchat, přinutí tě. Kabelku? Ne, kabelku už nebudeš k ničemu potřebovat. Jsi pouze dívka, kterou dodávám. Ale ano, samozřejmě že tam přijdu. Tak jdi.“</p><empty-line /><p>Jiná verze téhož začátku je jednodušší a ráznější: stejně oděnou mladou dívku odvezl její milý a nějaký jeho přítel, kterého neznala. Neznámý seděl za volantem, on vedle dívky, a byl to neznámý, kdo dívce vysvětlil, že její přítel byl pověřen, aby ji připravil, že jí sváže ruce v rukavičkách za zády, že jí odepne a sroluje punčochy, sundá podvazkový pás, kalhotky i podprsenku a že jí zaváže oči. A že ji pak odvezou do zámku, kde už jí řeknou, co má dělat. A skutečně, když byla takto svlečena a spoutána, pomohli jí asi po půlhodině cesty vystoupit z auta, musela vyjít po schodech, pak projít jedněmi nebo dvěma dveřmi, pořád naslepo, a když jí sundali pásku z očí, byla v temné místnosti, kde ji nechali samotnou stát asi půl hodiny nebo hodinu, nebo dvě, to nevím, ale trvalo to celou věčnost. Když se pak konečně otevřely dveře a rozsvítilo světlo, bylo vidět, že čekala v obyčejné, pohodlně zařízené místnosti, která však byla přece jen něčím zvláštní: na podlaze ležel tlustý koberec a v místnosti nebyl žádný nábytek kromě skříní vestavěných do všech stěn kolem. Dveře se otevřely a v nich stály dvě mladé, pohledné dívky oblečené jako služky z osmnáctého století: měly na sobě dlouhé nabírané sukně z lehkého materiálu, jež jim zakrývaly nohy, vpředu sešněrované nebo na háčky zapnuté úzké korzety, jež jim vzdouvaly ňadra, poloviční rukávy nad lokty a kolem výstřihu krajkové volány. Měly namalované oči i rty. Kolem krku měly těsné obojky a na zápěstích kožené náramky.</p>
<p>Vím také, že O rozvázaly ruce, neboť je měla doposud spoutané za zády, a řekly jí, aby se svlékla, že ji vykoupou a namalují. Svlékly ji tedy do naha a šaty jí pečlivě složily do jedné ze skříní. Nenechaly ji vykoupat samotnou a upravily ji jako u kadeřníka v jednom z těch velkých křesel, která se dají sklopit, když vám myjí hlavu, a znovu narovnat, když vám po vodové ondulaci nasazují vysoušeč. Vždycky to trvá nejméně hodinu. Nyní to trvalo ještě déle. Seděla v křesle nahá a od komorných měla zakázáno přehodit nohu přes nohu nebo i jenom dát nohy k sobě. A jelikož před ní bylo přes celou stěnu veliké jednolité zrcadlo, viděla se takto otevřená pokaždé, když do něho pohlédla.</p>
<p>Když byla připravená a nalíčená, na očích lehké stíny, rty jasně rudé, hroty ňader a dvorce kolem bradavek lehce růžové, na okrajích stydkých pysků rovněž růž a v rýze mezi hýžděmi, v klíně, v podpaždí, mezi ňadry i na předloktích něco parfému, odvedly ji do pokoje, kde se mohla dobře prohlédnout v trojkřídlém zrcadle i ve velkém zrcadle na zdi. Nakázaly jí, aby se posadila na kulatý taburet mezi zrcadly a čekala. Taburet byl pokryt černou kožešinou, která ji trochu píchala mezi stehny, koberec byl rovněž černý, stěny rudé. Na nohou měla červené pantoflíčky. V jedné ze stěn malého budoáru bylo veliké okno s výhledem na krásný zšeřelý park. Bylo po dešti, stromy se kývaly ve větru a vysoko mezi oblaky svítil měsíc. Nevím, jak dlouho v rudém budoáru zůstala, ani zdali tam skutečně byla sama, jak se domnívala, nebo zda ji někdo pozoroval tajným otvorem ve zdi. Vím však, že když se obě dívky vrátily, držela jedna krejčovský metr a druhá košík. Byl s nimi muž v dlouhé fialové róbě s nabíranými rukávy zúženými kolem zápěstí, která se mu při chůzi od pasu dolů rozevírala. Bylo vidět, že má pod šaty jakési punčochy, jež mu zakrývají nohy i stehna, ale odhalují pohlaví. A právě toho si O všimla ze všeho nejdříve, hned při jeho prvním kroku, potom biče spleteného z řemínků, který mu visel za opaskem, pak toho, že je maskován černou kápí a že také oči mu stíní tylová síťka — a konečně jeho černých rukavic z jemné kůzlečiny. Přikázal jí, aby se nehýbala — samozřejmě jí tykal —, a dívkám, aby si pospíšily. Ta, co držela metr, pak změřila O kolem krku a zápěstí. Byly to vcelku běžné míry, byť spíše menší. Nebylo nijak těžké najít v košíku, který držela druhá dívka, odpovídající obojek a náramky. Jak obojek, tak náramky byly zhotoveny z několika tenkých vrstev kůže, dohromady ne silnější než prst, a měly zacvakávací zámečky, jež šlo odemknout pouze pomocí malého klíčku. Přímo proti nim byly do kůže vsazeny zjevně pevné kovové kroužky umožňující oba náramky spojit k sobě nebo obojek k něčemu připoutat, neboť obojí bylo sice natolik volné, aby to nepůsobilo bolest, avšak zároveň tak těsné, že tudy již nešlo žádné další pouto provléknout. Kolem krku jí tedy byl nasazen obojek a na zápěstí náramky a pak jí muž přikázal, aby se postavila. Posadil se místo ní na měkký taburet, přitáhl si ji až ke kolenům, dlaní v rukavičce jí vklouzl mezi stehna, pohladil ji po ňadrech a sdělil jí, že bude předvedena ještě toho večera, jakmile o samotě povečeří. Skutečně povečeřela sama, stále nahá, v jakémsi miniaturním pokojíčku, kam jí neviditelná ruka servírovala malým okénkem pokrmy. Když byla po jídle, znovu pro ni přišly ony dvě dívky. V budoáru jí sepjaly kroužky na náramcích, takže měla ruce spoutané za zády, a na kroužek na obojku uchytily dlouhou červenou pláštěnku, kterou jí přehodily přes ramena. Rudý plášť ji celou zahaloval, ale při chůzi se jí rozvíral, protože si jej s rukama za zády nemohla přidržovat. Jedna z dívek kráčela před ní a otevírala dveře, druhá šla za ní a opět je zavírala. Prošly předsíní, dvěma salonky, až vstoupily do knihovny, kde čtyři muži popíjeli kávu. Byli oděni stejně jako ten první, až na to, že neměli masky. O však stejně nestačila zahlédnout jejich obličeje a ujistit se, je-li mezi nimi její milý (ale byl tam), neboť jeden ze čtveřice na ni obrátil prudké světlo, kterým ji úplně oslepil. Všichni zůstali bez pohybu na svých místech, dívky jí po bocích, muži naproti ní. Prohlíželi si ji. Pak reflektor zhasl. Dívky odešly. Avšak O už zase měla pásku přes oči. Poručili jí, aby přistoupila trochu blíž. Udělala tedy několik nejistých kroků dopředu a poznala, že stojí před velikým krbem, kolem něhož předtím čtveřice mužů seděla: ovanul ji žár a v tichu slyšela tlumené praskání polen. Stála čelem k ohni. Jakési dvě ruce jí nadzdvihly plášť, jiné dvě jí sklouzly po bedrech a po zadku, poté co zkontrolovaly náramky: nebyly v rukavicích a jedna z nich jí vnikla do obou otvorů současně tak prudce, až vykřikla. Kdosi se zasmál. Někdo jiný řekl: „Otočte ji, ať se jí můžeme podívat na prsa a do klína.“ Musela se otočit a žár plamenů jí olízl hýždě. Čísi ruka se zmocnila jejího ňadra, něčí ústa druhé bradavky. Náhle však ztratila rovnováhu a přepadla komusi do náruče. Jiný muž jí roztáhl nohy a něžně rozevřel stydké pysky. Na vnitřní straně stehen ucítila lehké šimrání vlasů. Slyšela, jak jeden z nich říká, aby ji přinutili pokleknout. Což také udělali. Bylo to pro ni velmi nepříjemné, o to více, že jí zakázali, aby dala kolena k sobě, a že ji za zády spoutané ruce nutily do předklonu. Dovolili jí, aby se trochu zaklonila a přisedla si na paty, jako to dělají jeptišky. „Vy jste ji nikdy nesvazoval?“ — „Ne, nikdy.“ — „Ani nebičoval?“ — „Ani nebičoval, ale právě...“ To odpovídal její milenec. „Právě,“ přerušil ho druhý hlas. „Kdybyste ji občas spoutal, trochu ji zbičoval a jí se to líbilo, to by nemělo smysl. Je třeba překonat ten okamžik, kdy se jí to ještě líbí, a dohnat ji k slzám.“ O se pak musela zvednout, a už jí chtěli uvolnit ruce, zcela nepochybně proto, aby ji mohli připoutat k nějakému sloupu nebo ke zdi, když tu někdo namítl, že se jí chce nejprve zmocnit, a to hned — takže si musela znovu kleknout, tentokrát však byla opřená ňadry o podnožku, s rukama stále spoutanýma za zády a s vysoko vystrčenou zadnicí, a jeden z mužů ji popadl za boky a vnikl do ní. Pak uvolnil místo dalšímu. Třetí chtěl vniknout užším z otvorů a přirazil tak prudce, že vykřikla: když ji v slzách stékajících jí pod páskou a sténající pustil, sesunula se na podlahu, jen aby jí tvář sevřela čísi kolena, takže ani její ústa nezůstala ušetřena. Konečně ji nechali ležet spoutanou na zádech v rudé róbě před krbem. Slyšela, jak si nalévají a pijí a jak hýbají křesly. Někdo přikládal do ohně. Náhle jí kdosi strhl pásku z očí. Velikou místnost s knihami po stěnách slabě osvětlovala lampa na malém stolku a znovu se rozhořívající plameny. Dva z mužů stáli a kouřili. Další seděl a pohrával si na klíně s jezdeckým bičíkem. Ten, který se nad ní skláněl a laskal jí ňadra, byl její milenec. Ale zmocnili se jí všichni čtyři a ona nerozeznala, který z nich byl on.</p>
<p>Vysvětlili jí, že tak tomu bude vždy, dokud bude na zámku, že obvykle uvidí tváře těch, kteří ji budou znásilňovat a mučit, avšak nikdy ne v noci, takže se nikdy nedozví, kdo z nich se k ní choval nejhůř. A že s bičováním tomu bude stejně, ale že chtějí, aby se jednou viděla, jak ji mrskají, takže jí napoprvé oči nezavážou, ale nasadí si masky, aby je nepoznala. Její milenec jí pomohl vstát a přikázal jí, aby se ve svém červeném pláštíku posadila na opěradlo křesla poblíž krbu a poslechla si, co jí chtějí říct, a podívala se, co jí chtějí ukázat. Ruce měla pořád spoutané za zády. Ukázali jí bičík, byl černý, dlouhý a tenký, z útlého bambusu potaženého kůží, jaké je možno spatřit ve výlohách obchodů s jezdeckým vybavením. Kožený bič, který měl za pasem muž, jehož spatřila jako prvního, byl dlouhý, spletený ze šesti řemínků. Konečně měli důtky s dosti tenkými řemínky zakončenými drobnými uzlíky, jež byly hrubé, jako by je byli namočili do vody, což také, jak se hned přesvědčila, skutečně udělali — polaskali ji totiž důtkami mezi nohama a roztáhli jí stehna, aby na citlivé kůži lépe poznala, jak jsou řemínky vlhké a studené. Na stolku ještě zbývaly klíče a ocelové řetízky. Podél jedné stěny knihovny byla nízká galerie podepřená dvěma sloupy. V jednom z nich byl zapuštěn hák ve výšce, kam mohl nataženýma rukama dosáhnout na špičkách stojící muž. O, kterou vzal milenec jednou rukou pod rameny a druhou ji hladil mezi stehny tak náruživě, že málem omdlévala, bylo sděleno, že jí uvolní ruce jen proto, aby ji hned zase pomocí náramků a jednoho z ocelových řetízků k tomuto sloupku připoutali. Že se tak s výjimkou paží, které bude mít spoutány nad hlavou, bude moci volně hýbat a sledovat dopadající rány. Že ji budou v zásadě švihat jenom přes zadek a přes stehna, zkrátka od pasu ke kolenům, jak byla připravena v autě, když musela sedět nahá na hladkém čalounění sedadla. Ale že jí jeden z přítomných mužů zřejmě bude chtít poznamenat stehna jezdeckým bičíkem, který zanechává krásné dlouhé a výrazné pruhy, jež dlouho vydrží. Budou však postupovat pěkně pomalu, aby měla dost času křičet, vzpouzet se a naříkat. Nechají ji odpočinout, ale jakmile popadne dech, budou pokračovat, řídíce se nikoli podle jejího nářku nebo slz, ale podle výraznosti a barvy pruhů, jež jí biče na stehnech zanechají. Poukázali na to, že tento způsob posuzování bití je nejen spravedlivý a že jsou při něm jakékoli pokusy oběti sténat víc, než je nutné, aby v trestajících vzbudila soucit, zbytečné, ale že navíc umožňuje bičování i mimo zámek, třeba venku v parku, jak se to často děje, nebo v jakémkoli bytě či hotelovém pokoji, samozřejmě s použitím roubíku (který jí hned také předvedli), jenž utlumí všechen křik a nepropustí než slabé sténání, zato slzám nikterak nevadí.</p>
<p>Tohoto večera však o jeho použití neuvažují, právě naopak. Chtějí slyšet O naříkat pod ranami biče, a to co nejdříve. Hrdost, s níž odolávala touze křičet bolestí, jí dlouho nevydržela: slyšeli dokonce, jak je prosí, ať ji uvolní, ať alespoň na chvilku přestanou, aspoň na chviličku. Aby unikla šlehání řemínků, zmítala se O tak zuřivě, až se před sloupem skoro otočila, neboť řetízek, jímž byla připoutána, byl sice pevný, ale svou délkou jí dával trochu volnosti. Díky tomu dostala přes břicho, přes stehna a přes boky skoro stejně jako přes hýždě. Rozhodli se, že ji musí šňůrou přivázat těsněji ke sloupu, a tak na chvíli ustali v bičování. Protože ji připoutali břichem ke sloupu dosti napevno, vychýlila se trochu na jednu stranu a musela pořádně vystrčit zadek na druhou. Další rány už šly mimo něj pouze úmyslně. Vzhledem ke způsobu, jakým ji její milenec vydal mužům napospas, si O mohla domyslet, že dovolávat se u něj slitování by byl ten nejlepší způsob, jak ještě podnítit krutost, s níž si vychutnával nezpochybnitelné důkazy své nadvlády. A byl to skutečně on, kdo jako první s uspokojením poznamenal, že ji kožený bič, pod nímž zprvu tak sténala a naříkala, poznamenává mnohem méně nežli rány navlhčenými řemínky důtek i než první rány jezdeckým bičíkem, že prodlužuje její bolest a že jim dovoluje začít ji znovu bičovat, téměř kdykoli se jim zachce. Přál si, aby dále používali jenom bič. Mezitím si však ten, jenž měl na ženách rád jen partie, jež mají společné s muži, okouzlen pod lanem vyšpulenou zadnicí, která se s každým pokusem uniknout jejich pohledům ještě více nabízela, vyžádal chvilku, aby se jí mohl zmocnit: rukama jí rozevřel žhnoucí půlky a bolestivě a ne zcela bez obtíží do ní vnikl. Poznamenal přitom, že by bylo třeba daný otvor trochu zpřístupnit. Shodli se, že použijí příslušných prostředků.</p>
<p>Když ji odvázali, napůl v mdlobách a vrávorajíc, už opět v červeném plášti se musela posadit do velkého křesla u krbu, aby jí předtím, než ji dají odvést do jí určené cely, dopodrobna vylíčili pravidla, jimiž se bude muset během pobytu na zámku i v běžném životě poté, co zámek opustí (aniž by proto znovu nabyla svobody), řídit. Zazvonili na zvonek. Vstoupily dvě dívky, které ji předtím přijaly, a přinesly jí oblečení pro pobyt na zámku i něco, podle čeho ji budou moci rozpoznat hosté, kteří zámek navštívili před jejím příchodem nebo kteří jej navštíví později. Úbor se značně podobal jejich: přes velice pevný a v pase silně stažený korzet a škrobenou spodničku z jemné lněné tkaniny dlouhé šaty s širokou sukní, jejichž živůtek odhaloval korzetem podepřená a krajkou sotva zakrytá ňadra. Spodnička byla bílá, korzet a šaty z bledě zeleného saténu, krajka rovněž bílá. Když byla O oblečená a seděla opět v křesle u krbu — v atlasových šatech vypadala ještě bledší —, obě dívky se chtěly mlčky vzdálit. Jeden z mužů však jednu z nich zadržel a druhé pokynul, aby vyčkala. Tu, jíž se zmocnil, dovedl k O, natočil ji zády, jednou rukou si ji přidržel v pase a druhou jí vyhrnul sukně, aby O — dle svých slov — předvedl, k čemu tento úbor slouží a jak dobře je vymyšlený, neboť k vykasání sukně do libovolné výšky stačí přepnout jednoduchý pásek, a hned je zjednán pohodlný přístup ke všemu, co sukně odhalí. Dosti často mimochodem nechávají na zámku a v parku chodit dívky s takto vzadu nebo i vpředu až do pasu vykasanými sukněmi. Dívka pak musela O ukázat, jak si má sukni vyhrnovat: naněkolikrát stočenou, jako kadeř vlasů v natáčce, ji vpředu nebo vzadu uchytí páskem, podle toho, má-li být odhaleno ohanbí nebo hýždě. V obou případech splývaly sukně i spodnička po obou stranách v šikmých záhybech. Stejně jako O měla i dívka na zadnici čerstvé stopy po jezdeckém bičíku. Potom dívky poodstoupily.</p>
<p>A zde je řeč, kterou pak byla O nucena vyslechnout: „Jste zde, abyste sloužila svým pánům. Přes den budete vykonávat domácí práce, jež vám budou svěřeny, jako je zametání, rovnání knih, rozmísťování květin nebo obsluhování u stolu. Nic těžšího to nebude. Ale jakmile vám dá někdo jen slovem nebo posunkem ruky znamení, okamžitě všeho necháte a oddáte se vaší jediné skutečné povinnosti, totiž propůjčovat se. Vaše ruce vám nepatří, ani prsa, a už vůbec ne žádný z otvorů, které patří výhradně nám a do nichž se můžeme nořit podle libosti. A abyste měla neustále, nebo alespoň co nejčastěji na mysli, že jste pozbyla práva se nám vyhýbat, nebudete mít před námi nikdy úplně sevřené rty, ani nohu přes nohu či kolena u sebe, jak vám bylo zakázáno hned po vašem příjezdu, což bude vašim i našim očím připomínat, že vaše ústa, pohlaví i zadek nám jsou plně k dispozici. Před námi se nikdy nebudete dotýkat ňader: korzet je pěkně vyzdvihuje na znamení toho, že patří nám. Přes den tedy budete oblečená, ale jakmile vám kdokoli přikáže, abyste si vyhrnula sukni, tak ho uposlechnete. A použije vás, kdokoli bude chtít, aniž by se maskoval… a jak bude chtít. S výjimkou biče. Bičována budete pouze mezi západem a východem slunce. Ale kromě výprasků, které vám někdo uštědří podle své vůle, budete ještě každý večer potrestána za porušení kázně během dne, to jest za nedostatek úslužnosti nebo za úmyslný pohled na pána, jenž k vám hovoří nebo si vás bere: máte zakázáno dívat se nám do obličeje. Náš noční úbor, ve kterém před vámi stojím, odhaluje naše pohlaví ne kvůli pohodlí, to by šlo zařídit i jinak, ale pro pořádek, abyste hleděla na ně a nikam jinam a abyste v něm poznala pána, jemuž především jsou určeny vaše rty a pysky. Během dne, kdy chodíme oblečeni běžným způsobem a vy tak, jako jste nyní, budete dodržovat stejná pravidla a na sebemenší pokyn se obnažíte a zase se upravíte, jakmile s vámi budeme hotovi. Zato v noci nás budete uctívat jen rty a roztaženými stehny, protože budete mít ruce svázané za zády a budete nahá jako před chvílí. Pásku přes oči budete mít vždy, když vás budeme mučit, když jste teď viděla, jaké to je. Co se bičování týče, jistě mu brzy přivyknete, neboť tady na zámku dostanete našviháno každý den. Není to jen pro naše potěšení, ale především pro vaši výchovu. Skutečně, když na vás nikdo nebude mít chuť a nikomu z nás se nebude chtít vás zbičovat, budete v samotě své cely čekat na sluhu, jehož úkolem vždy bude seřezat vás, jak si zasloužíte. Toto mrskání ani řetěz na obojku, kterým budete na několik hodin denně připoutána k posteli, tu nejsou kvůli vaší bolesti, křiku a slzám, ale proto, abyste díky nim pochopila, že už nejste svobodná, nýbrž zcela podřízená, poddaná něčemu, co vás přesahuje. Až odsud odejdete, budete nosit železný prsten, podle něhož vás poznáme — naučíte se zde poslouchat každého, kdo bude mít stejné znamení. Jakmile u vás prsten spatří, bude přes veškerou všednost a dokonalost vašeho oblečení vědět, že jste pod sukní zcela nahá, připravená jen pro něj. Budete-li mu připadat málo povolná, přivede vás zpátky sem. Teď budete odvedena do své cely.“</p>
<p>Zatímco O naslouchala příkazům, stály obě dívky, které ji přišly obléknout, každá z jedné strany sloupu, kde byla zbičována, aniž by se ho však dotýkaly — jako by je děsil, nebo jako by to měly zakázané, což bylo pravděpodobnější. Jakmile muž domluvil, vykročily k O, která pochopila, že se má zvednout a následovat je. Vstala tedy, přidržela si sukně, aby neklopýtla, neboť nebyla zvyklá na dlouhé šaty a necítila se v pantoflíčkách se zvýšenou podrážkou a vysokánským podpatkem, které jí na noze držel jen široký atlasový pásek stejné zelené barvy jako šaty, příliš jistě. Když se skláněla, natočila mírně hlavu. Dívky čekaly, muži se už na ni nedívali. Její milý seděl na zemi opřený o podnožku, přes kterou ji předtím přehýbali, kolena zvednutá, o ně opřené lokty a pohrával si s koženými důtkami. Při prvním krůčku k dívkám o něj zlehka zavadila sukní. Zvedl hlavu a usmál se na ni, oslovil ji jménem a rovněž se postavil. Něžně ji pohladil po vlasech, přejel jí konečkem prstu po obočí a lehce ji políbil na ústa. Pak jí docela nahlas řekl, že ji miluje. O se zachvěla a s hrůzou si uvědomila, že mu odpovídá: „Miluji tě,“ a že je to pravda. Objal ji, řka: „Miláčku, ty můj drahoušku,“ a políbil ji na šíji a na tvář. Opřela se mu hlavou o fialovou látku na rameni. Úplně potichoučku jí zopakoval, že ji miluje, a zašeptal: „Klekni si a pěkně mě polaskej.“ Trochu ji odstrčil, pokynul dívkám, aby ustoupily, a posadil se na okraj stolku. Byl vysoký, ale stolek byl naopak dosti nízký, takže musel pokrčit dlouhé nohy ve fialových nohavicích. Stejně fialový, vpředu otevřený šat se pod ním rozprostřel jako drapérie a hrana stolku trochu nadzvedla těžké pohlaví visící pod světlým rounem. Ostatní tři muži přistoupili blíž. O poklekla na koberec a rozprostřela kolem sebe zelený šat. Korzet jí svíral ňadra ve výši jeho kolen, bylo jí vidět bradavky. „Chtělo by to víc světla,“ řekl jeden z mužů. Když nasměrovali paprsky lampy tak, aby mu světlo dopadalo přímo na pohlaví a na tvář jeho milenky v jeho těsné blízkosti a na dlaně, kterými ho zespodu hladila, přikázal jí René najednou: „Zopakuj po mně: Miluji vás.“ — „Miluji vás,“ opakovala O s takovou rozkoší, že se rty téměř dotýkala žaludu doposud skrytého pod jemnou kůžičkou. Tři muži, kteří si mezitím zapálili, komentovali její hlazení i pohyb úst sevřených kolem milencova pohlaví, podél něhož jimi pomalu stoupala a klesala, i ztrhaný obličej, zaplavený novým přívalem slz pokaždé, když jí ztopořený pyj narazil hluboko v hrdle a stlačil jazyk, až se jí zvedl žaludek. I s ústy naplněnými tvrdým roubíkem jeho pohlaví mumlala: „Miluji vás.“ Dívky se postavily každá z jedné strany vedle Reného, který je objal kolem ramen a opíral se o ně. O sice slyšela poznámky přihlížejících, ale jen čekala, až mezi slovy zaslechne slastné sténání svého milence, jehož laskala s takovou pozorností, s tak nekonečnou úctou a tak pomalu, jak věděla, že to má rád. Věděla už, že má vynikající ústa, když se do nich ráčil zanořit, když se uráčil předvést jejich laskání cizím zrakům, když do nich laskavě vyvrcholil. Přijímala jej jako boží tělo, slyšela, jak sténá, jak se ostatní smějí, a když ucítila, že vyvrcholení přišlo, svezla se tváří k zemi. Dívky ji zvedly a tentokrát ji konečně odvedly.</p><empty-line /><p>Střevíčky klapaly po červeně vydlážděných chodbách, kde následovaly jedny dveře za druhými, tiché a nenápadné, s malým kováním, podobné pokojovým dveřím velkých hotelů. O se neodvažovala zeptat, zdali v každém z těch pokojů někdo bydlí, a pokud ano, tak kdo, když jí jedna z dívek, které ji doprovázely a kterou doposud neslyšela promluvit, řekla: „Budete bydlet v červeném křídle a váš sluha se jmenuje Pierre.“ — „Jaký sluha?“ zeptala se O uchvácena něžností jejího hlasu. „A jak se jmenujete vy?“ — „Já jsem Andrea.“ — „A já Jeanne,“ představila se druhá. Pak se slova opět ujala Andrea: „To je sluha, který má klíče, který vás bude přivazovat a odvazovat a který vás bude bičovat, zasloužíte-li si trest a nikdo na vás nebude mít čas.“ — „Byla jsem v červeném křídle loni,“ řekla Jeanne. „To už tam Pierre byl. Často přicházel v noci. Sluhové mají klíče a v pokojích patřících do jejich části mohou vyžadovat, abychom jim byly po vůli.“</p>
<p>O se chtěla zeptat, jaký Pierre je. Ale nestihla to. Chodba zahnula a dívky se zastavily před dveřmi, jež se od ostatních nijak neodlišovaly. Na lavici mezi těmito a sousedními dveřmi spatřila sedět podsaditého rudolícího venkovana s hlavou ostříhanou téměř dohola, s vpadlýma černýma očkama a s tukovými polštářky v zátylku. Byl oblečen jako sluha z nějaké operety: z černé vesty pod rudým kabátkem zvaným spencer mu koukala košile s krajkou pod krkem, na nohou měl krátké černé kalhoty pod kolena, bílé punčochy a lakované střevíce. I on měl za pasem zastrčené důtky. Hřbety dlaní měl porostlé zrzavými chlupy. Vytáhl z kapsy od vesty klíč, odemkl dveře a pustil všechny tři dívky dovnitř se slovy: „Zamykám vás. Zazvoňte, až budete hotové.“</p>
<p>Cela byla úplně malá a skládala se vlastně ze dvou místnůstek. Dveře vedoucí do chodby se za nimi zavřely. Stály v malé předsíňce před vlastní celou, z níž ještě vedly dveře do koupelny. Proti oběma dveřím bylo okno. Nalevo mezi dveřmi a oknem stála velká, ale velice nízká čtverhranná postel pokrytá kožešinami. Jinak tu nebyl žádný nábytek ani zrcadlo. Stěny byly potažené rudou tapetou, na zemi ležel černý koberec. Andrea O ukázala, že spíše než na posteli bude ležet na zvýšeném stupínku pokrytém matracemi a umělou černou kožešinou s velice dlouhým vlasem. Ze stejného materiálu byl i polštář, plochý a tvrdý jako matrace, stejně jako přikrývka. Na zdech nebylo nic. Jen asi ve stejné výšce nad postelí jako hák na sloupku v knihovně byl upevněn silný kruh z lesklé oceli, jímž procházel dlouhý ocelový řetěz přímo nad postel. Jeho články se nakupily do menší hromádky, druhý konec byl zavěšen na dosah ruky na háku ve zdi a uzamčen visacím zámkem jako lanko od vytažené záclony.</p>
<p>„Musíme vás vykoupat,“ řekla Jeanne. „Rozepnu vám šaty.“</p>
<p>Jedinou zvláštností v koupelně byl jen turecký záchod hned vedle dveří a to, že všechny stěny byly zcela pokryty zrcadly. Andrea s Jeanne pustily O dovnitř, až když byla úplně nahá, šaty jí uložily do skříňky vedle umyvadla, kde již měla vyrovnané střevíčky a červený plášť, a zůstaly s ní, takže když si musela nad porcelánovou mísou sednout do dřepu, byla mezi zrcadly vystavena tolika pohledům, jako když si s ní předtím v knihovně pohrávaly neznámé dlaně. „Počkejte, až vás takhle uvidí Pierre,“ řekla jí Jeanne. „To se teprve budete stydět.“ — „Proč Pierre?“ — „Až vás přijde přivázat na řetěz, taky si před ním možná budete muset sednout do dřepu.“ O celá zbledla. „Ale proč?“ tázala se. — „Protože musíte dělat, co vám přikáže,“ odpověděla jí Jeanne. „Ale stejně máte štěstí.“ — „Proč štěstí?“ — „Přivedl vás sem váš milenec?“ — „Ano,“ řekla O. — „Tak to s vámi budou zacházet mnohem krutěji.“ — „Tomu nerozumím…“ — „Porozumíte tomu velice rychle. Zazvoním na Pierra. Přijdeme pro vás zítra ráno.“</p><empty-line /><p>Když odcházely, Andrea se na O stojící rozpačitě vedle postele usmála a Jeanne ji pohladila po hrotech ňader. Kromě obojku a kožených náramků, které ve vodě trochu ztvrdly a tlačily ji, byla úplně nahá. „Podívejme se na tu krásnou dámu,“ řekl sluha, když vešel. Vzal ji za ruce. Zacvakl do sebe zámky na náramcích, takže měla zápěstí spojena, a pak jí je připevnil ke kroužku na krku, takže měla ruce pod bradou, jako by se modlila. Potom ji připoutal k řetězu procházejícímu kruhem na zdi. Odemkl zámek, kterým byl řetěz uchycen k háku, a vytáhl jej, aby ho zkrátil. O musela blíž ke stěně u hlav postele, kde ji povalil. Řetěz zachrastil v kruhu a napnul se tak, že se mohla pohybovat jen z jedné strany postele na druhou nebo se na ní postavit. Jelikož řetěz táhl obojek dozadu a spoutané ruce naopak dopředu, složila si je na levé rameno, kam opřela i hlavu. Sluha zakryl O černou přikrývkou, předtím jí však krátce zvedl kolena k tělu, aby mohl prozkoumat pootevřenou štěrbinu mezi jejími stehny. Pak s doteky přestal, beze slova zhasl nástěnnou lampu mezi dveřmi a odešel.</p>
<p>O ležela na levém boku, sama ve tmě, v tichu a v teple pod tlustou kožešinovou přikrývkou, ale nemohla se moc hýbat. V duchu si kladla otázku, proč se v ní mísí tolik libých pocitů s pocity hrůzy a proč je jí ta hrůza tak příjemná. Uvědomila si, že nejhorší je zřejmě to, že nemůže volně pohybovat rukama. Ne že by se tak mohla nějak bránit (a chtěla se vůbec bránit?), ale volnýma rukama by se mohla alespoň pokusit o gesto, mohla by odstrčit paže, které se jí zmocňovaly, bránit se před údy, jež do ní vnikaly, mohla by si jimi chránit hýždě před bičem. Vlády nad rukama ji však zbavili. Nemohla se dotýkat ani vlastního těla. Připadalo jí zvláštní, že se nemůže dotknout kolen nebo vlastního pohlaví. Stydké pysky jí byly zapovězeny a pálily o to více, že si uvědomovala, že jsou kromě ní otevřeny každému: třeba sluhu Pierrovi, kdyby se mu zachtělo mezi ně vstoupit. Překvapovalo ji, že ji vzpomínka na krutý výprask, jehož se jí dostalo, zanechává tak klidnou, zatímco představa, že se zřejmě nikdy nedozví, který ze čtyř mužů se jí dvakrát za sebou zmocnil užším otvorem, byl-li to skutečně podvakrát týž a nebyl-li to náhodou její milý, ji naopak docela rozrušila. Svezla se trochu na břicho a říkala si, že jejího milého, který si ji kromě dnešního večera (byl-li to skutečně on) tímto způsobem nikdy nebral, rýha mezi jejími půlkami vždycky lákala. Přála si, aby to byl on. Odváží se ho na to zeptat? Ne, to nikdy! Opět viděla ty ruce, jež jí v autě sundaly opasek a kalhotky a rozepnuly podvazky, aby si mohla srolovat punčochy ke kolenům. Obraz to byl tak živý, až zapomněla, že má spoutané ruce, a řetěz zařinčel. A proč se jí, když vzpomínku na bičování přecházela tak lehce, při pouhé představě, při pouhém slově, jen při vzpomínce na bič rozbušilo srdce tak hlasitě, že musela hrůzou zavřít oči? Stále přemýšlela, je-li to skutečně pouze hrůza. Zmocňovala se jí panika: znovu přijdou, vytáhnou řetěz, aby se musela na posteli postavit, a budou ji bičovat. Pohlavím se bude tisknout na stěnu a oni ji budou bičovat, bičovat — to slovo se jí bezustání honilo hlavou. Jeanne přece říkala, že ji Pierre bude bičovat. Máte štěstí, řekla jí několikrát Jeanne, to s vámi budou zacházet mnohem krutěji. Co tím chtěla říci? O už cítila jen obojek, náramky a řetěz, zatímco její tělo unášel divoký proud nicoty. Tomu porozumí. Usnula.</p><empty-line /><p>Brzy ráno, kdy je noc nejtemnější a nejstudenější, těsně před úsvitem, se znovu objevil Pierre. Rozsvítil v koupelně a nechal dveře otevřené, takže na postel dopadl obdélník světla v místě, kde štíhlé, schoulené tělo O mírně zvedalo přikrývku. Sluha ji z ní tiše stáhl. Jelikož O ležela na levém boku tváří k oknu a s mírně pokrčenýma nohama, vystavovala jeho pohledům zadnici, jejíž bělost ještě zvýrazňovala černá kožešina. Vytáhl jí polštář zpod hlavy a řekl zdvořile: „Vstaňte, prosím.“ A když byla na kolenou a držela se řetězu, vzal ji za lokty a pomohl jí úplně se postavit a opřít o zeď. V slabém odrazu světla z tmavé postele bylo vidět její tělo, ne však už jeho gesta. Spíš uhodla než viděla, že odemkl řetěz z háku a zavěsil ho do jiného článku, aby zůstala vzpřímená, a cítila, jak ji ještě více natahuje. Bosýma nohama stála na posteli. Stejně tak neviděla, že nemá za pasem kožené důtky, ale černý jezdecký bičík podobný tomu, kterým ji švihli pouze dvakrát a nepříliš silně, když byla připoutaná u sloupku. Pierre ji vzal levou rukou kolem pasu a matrace se malinko prohnula, když se o ni opřel pravou nohou, aby měl větší stabilitu. Ve stejnou chvíli, kdy se v pološeru ozval ostrý svist, ucítila O krutou ránu přes zadek a vykřikla. Pierre ji šlehl vší silou. Nečekal, až ztichne, a udeřil ji ještě čtyřikrát. Pozorně dbal na to, aby ji pokaždé švihl trochu výš nebo níž a aby rány šly pěkně vedle sebe. Křičela, ještě když přestal, a do otevřených úst jí kanuly slzy. „Račte se laskavě otočit,“ řekl jí, ale ona ho hned neposlechla, a tak ji vzal za boky, aniž by odložil bičík, jehož dotek tak ucítila v pase. Jakmile k němu byla obrácena čelem, maličko ustoupil a pak ji vší silou švihl bičíkem přes přední stranu stehen. Celé to trvalo tak pět minut. Když zhasl, zavřel dveře do koupelny a odešel, O se s úpěním a chvějíc se bolestí tiskla na stěnu, k níž byla ve tmě připoutána. Lesklý rudý perkál, jímž byla zeď potažena, chladil její zmučenou kůži. Nakonec se utišila a přemáhajíc třas zůstala napůl ležet až do svítání. Velké okno zvedající se od stropu k podlaze, k němuž byla obrácena, jak se bokem opírala o čelo postele, směřovalo k východu. Bylo bez záclon a jen zčásti je stínily závěsy ze stejné rudé látky splývající po obou stranách v bohatých záhybech. O sledovala pomalu se rodící bledý úsvit zvedající ranní mlhu z trsů aster pod oknem, až se nakonec ukázal i jeden z osamělých topolů. Ze stromu se tu a tam snesl žlutý kroužící list, přestože bylo bezvětří. Před oknem se za záhonem nafialovělých květů táhl trávník, na jehož konci stálo stromořadí. Už bylo světlo a O stále setrvávala bez hnutí. Alejí prošel zahradník s trakařem. Bylo slyšet skřípění kovového kolečka na štěrku. Kdyby se přiblížil, aby shrabal listí napadané před záhonem, mohl by spatřit na řetězu připoutanou nahou O se stopami po jezdeckém bičíku na stehnech. Rány opuchly a naběhlé šrámy byly tmavší než rudé tapety. Kde asi teď spí její milý, který má taková klidná rána tolik rád? V kterém pokoji, v které posteli? Ví, jakému mučení ji vystavil? Bylo to snad jeho rozhodnutí? Vybavily se jí obrázky vězňů, jaké bylo možno spatřit na rytinách ve starých dějepisných knihách, vězňů spoutaných a bičovaných před tolika lety, vězňů, kteří už jsou dávno mrtví. Nechtěla zemřít, ale pokud mělo utrpení být cenou za to, že ji její milý nepřestane milovat, přála si jen, aby byl spokojen, že se mu podrobila, a tiše a pokorně čekala, až ji k němu opět zavedou.</p>
<p>Žádná z dívek neměla klíče ani od dveří, ani od řetězů, náramků nebo obojků, zato všichni muži nosili na kroužku tři druhy klíčů, jimiž se daly otevřít všechny dveře, všechny zámky a všechny obojky. Sluhové je měli také. Ale ráno sluhové, kteří měli službu v noci, spali a odemykat místo nich přicházel jiný sluha nebo některý z pánů. Muž, který vstoupil k O do cely, měl na sobě kožený kabátec, jezdecké kalhoty a boty. Nepoznala ho. Uvolnil nejprve řetěz a O se tak mohla konečně položit na postel. Nežli jí uvolnil zápěstí, zajel jí rukou mezi stehna jako předtím muž v masce a v rukavicích, kterého spatřila v červeném salonku jako prvního. Možná to byl on. Měl hubený kostnatý obličej, přímý pohled, jako mívají na starých portrétech hugenoti, a šedivé vlasy. O se mu na okamžik, který jí připadal jako celá věčnost, zahleděla do očí, pak ji však polil studený pot, když si uvědomila, že má zakázáno pohlédnout pánům výš než do pasu. Zavřela oči, ale bylo už pozdě. Slyšela, jak se muž směje a říká, když ji konečně odvázal: „Zapište, že má být po obědě potrestána.“ Mluvil k Andree a Jeanne, které přišly s ním a teď stály každá z jedné strany postele. Potom odešel. Andrea zvedla z podlahy polštář i přikrývku, kterou Pierre shodil z postele, když přišel O zbičovat, zatímco Jeanne přitáhla k hlavám postele pojízdný stolek s kávou, mlékem, cukrem, chlebem, máslem a loupáky. „S jídlem si pospěšte,“ řekla Andrea. „Je devět hodin. Budete pak moci spát až do oběda. Až uslyšíte zvonění, nachystejte se k obědu. Vykoupejte se a učešte, já vás přijdu nalíčit a zavázat vám korzet.“ — „Službu máte až odpoledne,“ pokračovala Jeanne. „Budete v knihovně podávat kávu a alkohol a starat se o oheň.“ — „A vy?“ zeptala se O. — „My vás máme na starosti jen prvních čtyřiadvacet hodin vašeho pobytu. Pak už se budete o sebe starat sama a budete mít co do činění jen s muži. Nebudeme s vámi smět mluvit, stejně jako vy s námi.“ — „Počkejte,“ řekla O. „Zůstaňte ještě a řekněte mi...“ ale nestihla to ani doříct, když se otevřely dveře. Vstoupil její milý a nebyl sám. Byl oblečený, jako by právě vstal z postele a zapálil si po ránu první cigaretu: měl na sobě pruhované pyžamo a župan z modrého úpletu podšitý hedvábím, který spolu před rokem vybírali. Trepky už měl ošoupané, bude mu muset koupit nové. Dívky jen zašustily hedvábnými sukněmi (všechny sukně zde byly příliš dlouhé) a byly pryč. Na koberci ani nebylo slyšet klapot jejich střevíčků. O, která v levé ruce držela šálek kávy a v druhé loupák, seděla napůl v tureckém sedu na kraji postele s jednou nohou ohnutou pod sebe a s druhou visící volně dolů. Zůstala bez hnutí, ale šálek se jí v ruce najednou roztřásl a rohlík jí upadl na zem. „Zvedni ho,“ řekl René. To byla jeho první slova. Odložila šálek na stolek, zvedla nakousnutý rohlík a položila ho vedle šálku. Na koberci zůstal vedle její bosé nohy veliký drobek. René se shýbl a zvedl ho. Pak se posadil vedle O, položil ji na záda a políbil ji. Zeptala se ho, zda ji miluje. Odpověděl jí: „To víš, že tě miluji.“ Pak se zvedl a přikázal jí, ať také vstane. Chladivou dlaní ji zlehounka pohladil po zadnici a pak ji něžně zlíbal podél ran. O nevěděla, může-li přitom pohlédnout na muže, který přišel s ním a který k nim teď stál zády ke dveřím a kouřil. Tím, co následovalo, však mnoho jistoty nenabyla. „Pojď, ať si tě můžeme prohlédnout,“ řekl jí její milenec. Přitáhl ji k nohám postele a potvrdil svému společníkovi, že měl pravdu. Poděkoval mu a dodal, že by se proto patřilo, aby si ji vzal jako první, má-li chuť. Nato ji neznámý, na kterého se pořád neodvažovala podívat a který jí teď přejel rukou po ňadrech a po zadnici, požádal, aby roztáhla nohy. „Udělej to,“ řekl jí René, který stál za ní a o něhož se opírala zády. Pravou rukou jí hladil prs a levou přidržoval za rameno. Neznámý se posadil na okraj postele, sáhl jí do rozkroku a rozhrnul chloupky. Potom jí pomalu rozevíral stydké pysky. Než pochopila, co se po ní chce, René ji postrčil dopředu, aby její klín byl lépe přístupný, a pravou rukou ji teď svíral kolem pasu. Podobnému laskání se vždycky vzpírala, neboť ji při něm zaplavoval stud, a snažila se mu vždy vyhnout rychleji, než mu podlehne. Připadalo jí jako hřích, že při něm její milenec před ní klečí, místo aby klečela ona před ním. Byla to svatokrádež. Nyní viděla, že tentokrát neunikne, a zmocnila se jí panika. Vždyť zasténala vzrušením, jen co se cizí rty zmocnily masitého výčnělku nahoře mezi menšími stydkými pysky, rychle jej rozpálily a po chvíli horká špička jazyka zamířila ještě hlouběji. A sténala pak ještě hlasitěji, když ji rty znovu uchopily. Cítila, jak se jí ten skrytý kousek těla pod jemným stiskem zubů a rtů napíná, jak tím pomalým a něžným drážděním celý tuhne, až jí to bere dech. Svezla se na záda a Reného ústa se přisála na její. Rukama jí tiskl ramena k posteli, zatímco ruce neznámého ji držely pod koleny a roztahovaly jí nohy. O její vlastní dlaně, které měla pod zadkem, neboť René jí předtím náramky spoutal ruce za zády, se třelo pohlaví muže, který si teď užíval rýhy mezi jejími půlkami, než se jí s plnou silou zanořil do pochvy. Při prvním přírazu vykřikla jako při ráně bičem a pak při každém dalším, přestože ji milenec dusil svými rty. Muž se z ní prudkým pohybem vyprostil, zvrátil se na podlahu, jako by jej srazil blesk, a rovněž vykřikl. René rozvázal O ruce, posunul ji na postel a přikryl kožešinou. Muž se zvedl a René ho doprovodil ke dveřím. O si na okamžik připadala prodaná, zničená, prokletá. Sténala pod rty cizince hlasitěji než kdy se svým milencem, křičela pod nárazy jeho údu, jak se svým milým nikdy ne. Připadala si zneuctěná a současně provinilá. Teď mu nemůže mít za zlé, když ji opustí. Ale ne. Dveře se zavřely, on však zůstává, vrací se, lehá si vedle ní pod přikrývku, objímá ji, vklouzne do jejího vlhkého a rozpáleného lůna a říká: „Miluji tě. Až si s tebou užijí i sluhové, přijdu tě jednou v noci zbičovat do krve.“ Slunce proniklo mlžným oparem a zaplavilo pokojík. Vzbudilo je až polední zvonění.</p>
<p>O nevěděla, co dělat. Její milenec byl tak blízko, ležel tak spokojeně jako v jejich posteli v pokoji s nízkým stropem, kde s ní spával takřka každou noc od doby, co spolu bydleli. Byla to veliká mahagonová postel s vyřezávanými sloupky, ale bez nebes a sloupky v hlavě postele byly vyšší než na druhé straně. Spal vždycky nalevo, a když se probudil, třeba uprostřed noci, vložil jí ruku dolů mezi nohy. Proto vždy spala jen v noční košilce, nebo když spala v pyžamu, tak bez kalhot. I nyní mu ruka sklouzla k jejímu klínu. Přitáhla si ji a políbila, ale neodvážila se jej na nic zeptat. Avšak promluvil on. Držel ji za obojek dvěma prsty zastrčenými mezi kůži a její hrdlo a přitom jí řekl, že chce, aby od této chvíle patřila jemu i všem, kterým ji sám nabídne, i těm, kteří patří ke společenství zámku, přestože je osobně nezná, jako tomu bylo včera večer. Že bude patřit jen a jen jemu, i když bude poslouchat příkazy ostatních, ať už tomu bude přítomen nebo ne, neboť to vždy bude jeho vůle, ať už po ní budou vyžadovat cokoli nebo ji budou jakkoli trestat, a že to on se jí bude zmocňovat prostřednictvím těch, jimž ji vydá — už z toho prostého důvodu, že jim ji poskytl. Bude je muset poslouchat a přijímat se stejnou úctou, s jakou se podrobuje jemu, jako by byli jeho pouhým ztělesněním. Bude mu patřit stejně, jako bohu patří jeho stvoření, jichž se zmocňuje v masce netvora nebo ptáka, v podobě neviditelného ducha či extáze. Nechce ji opustit. Tolik mu na ní záleží, že ji raději odevzdá ostatním. To, že ji takto nabízí, je mu důkazem (a mělo by jím být i pro ni), že mu náleží. Člověk přece může nabízet jen to, co je jeho. Bude ji nabízet proto, aby si ji zase vzal, aby si ji vzal lepší a vzácnější, jako věc, kterou posvětí užití k vznešeným účelům. Již dlouho ji touží prostituovat a je rád, že mu to přináší mnohem větší požitek, nežli doufal, a že to je navzájem poutá tím více, čím je poníženější a zmučenější. Protože ho miluje, bude jistě milovat vše, čeho se od něj dočká. O naslouchala a chvěla se štěstím, protože ji miloval. Chvěla se, protože s ním tiše souhlasila. Jistě to uhodl, neboť pokračoval: „Protože tak snadno souhlasíš, musím po tobě chtít věci, s nimiž nebudeš moci souhlasit, i když k nim předem svolíš, i když teď řekneš ano a bude se ti zdát, že se jim dokážeš podvolit. Nebudeš se moci nevzpírat. Podrobíme si tě proti tvé vůli, nejen pro potěšení, které to mně i ostatním bude působit, ale také proto, aby sis uvědomila, že jsi jen naše děvka.“ O mu chtěla odpovědět, že je jeho otrokyní a že ho bude ráda poslouchat. Skočil jí však do řeči: „Včera ti bylo jasně řečeno, že dokud budeš na zámku, nesmíš pohlédnout mužům do obličeje ani je oslovovat. Stejně tak tomu bude se mnou. Budeš jen mlčet a poslouchat. Miluji tě. Zvedni se. Odnynějška budeš v přítomnosti muže otvírat ústa, jen abys křičela nebo jej laskala.“ O se tedy zvedla. René zůstal ležet v její posteli. Vykoupala se a učesala. Celá se zachvěla, když se vlažná voda dotkla její zmučené zadnice, a musela si ji jen velice opatrně otřít, aby se bolest znovu nevrátila. Namalovala si rty, oči však ne, napudrovala se a stále nahá a se sklopenýma očima se vrátila do pokoje. René si prohlížel Jeanne, která mezitím vstoupila a stála teď u hlavy postele, rovněž mlčky a také se sklopenýma očima. Přikázal jí, aby O oblékla. Jeanne vzala korzet ze zeleného saténu, bílou spodničku, šaty, zelené střevíčky, a když jej O vpředu zapnula, začala ho zezadu utahovat. Korzet byl zpevněný tvrdými kosticemi, těsný a dlouhý jako za časů módy vosích pasů, a pod ňadry měl výztuhy. Jak se vzadu utahoval, ňadra se zvedala, až bylo vidět bradavky. Zároveň se zužoval pas, což zvýrazňovalo podbřišek a vyklenutí zadnice. Zvláštní bylo, jak byla tato konstrukce příjemná a svým způsobem uklidňující. Mladá žena se v ní musela držet zpříma, ale z nějakého důvodu, snad díky kontrastu, jí současně o to více dávala pocítit volnost nebo spíš snadnou přístupnost partií, které nestlačovala. Široká sukně a hluboce vykrojený korzet obnažující krk i celé poprsí včetně bradavek jí připadaly spíše jako erotická výzva než jako ochrana. Když Jeanne zavázala dvojitým uzlem tkanici, O zvedla z postele jednodílné šaty se spodničkou našitou pod sukní a s živůtkem křížem přes prsa a vzadu uvázaným, aby jej bylo možné přizpůsobit objemu poprsí podle sešněrování korzetu. Jeanne ho utáhla dost a O se viděla otevřenými dveřmi v zrcadle v koupelně, jak je útlá a ztracená ve všem tom zeleném saténu, jenž se jí vzdouval na bocích jako krinolína. Dívky stály vedle sebe. Jeanne natáhla ruku, aby O uhladila pomačkaný rukáv, a v krajce lemující korzet se jí zhoupla ňadra s dlouhými bradavkami v hnědých dvorcích. Šaty měla ze žlutého hedvábí. René, který k nim přistoupil, řekl O: „Teď se dívej.“ A Jeanne: „Vyhrň si šaty.“ Jeanne nadzdvihla oběma rukama šustivé hedvábí podšité jemnou lněnou tkaninou a odhalila tak zlatavou kůži břicha, hladká stehna a kolena a mezi nimi hustý černý trojúhelník. René ji tam pomalu hladil a druhou rukou jí dráždil bradavku. „To abys viděla,“ řekl O. A O viděla. Viděla jeho ironický, ale soustředěný výraz, oči sledující Jeannina pootevřená ústa i její prohnuté hrdlo svírané koženým obojkem. Jakou rozkoš mu poskytovala, kterou by mu nemohla dát tahle nebo kterákoli jiná? „Na to jsi nepomyslela?“ zeptal se O. Ne, na to nepomyslela. Zničeně se opřela o zeď mezi dveřmi, vzpřímená, jen paže volně svěšené podél těla. Už jí nemusel připomínat, aby mlčela. Copak by teď dokázala promluvit? Snad ho přece jen dojalo její zoufalství. Pustil Jeanne, objal ji, říkal jí, že je jeho láska a život, opakoval O, že ji miluje. Dlaň, kterou jí hladil po ňadrech a po šíji, byla ještě vlhká a bylo z ní cítit vůni Jeannina pohlaví. A pak? Beznaděj, jež se jí zmocnila, byla ta tam. Miluje ji, ach, přece ji miluje! Jen ať si klidně užije s Jeanne nebo s jinými, jen když ji miluje. „Miluji tě,“ šeptala mu do ucha tak potichu, že ji téměř neslyšel. „Miluji tě.“ Odešel, až když jí viděl na očích, že je zase šťastná a spokojená.</p><empty-line /><p>Jeanne vzala O za ruku a odvedla ji na chodbu. Střevíčky jim znovu zaklapaly na dlažbě. Na lavičce vedle dveří znovu našly sedícího sluhu. Byl oblečen jako Pierre, ale nebyl to on. Tenhle byl vysoký, hubený a černovlasý. Šel před nimi a vpustil je do předpokoje, kde před kovanou železnou brankou lemovanou po obou stranách dlouhými zelenými závěsy čekali další dva sluhové, kterým leželi u nohou bílí psi s červenohnědými skvrnami. „Tudy se vstupuje do klauzury,“ zamumlala Jeanne. Ale sluha, který šel před nimi, to zaslechl a otočil se. O ke svému úžasu viděla, jak Jeanne celá zbledla, pustila sukni, kterou při chůzi držela lehce zvednutou, a padla před ním na kolena na černou dlažbu — neboť předpokoj byl vydlážděn černým mramorem. Sluhové stojící vedle mříže se rozesmáli. Jeden z nich přistoupil k O, vyzval ji, aby jej následovala, otevřel dveře naproti těm, kterými vešli, a ustoupil stranou. Slyšela smích a kroky, pak se za ní dveře zavřely. Nikdy, už nikdy se nedozvěděla, co se stalo, byla-li Jeanne potrestána za to, že promluvila, ani jak, či zda jen nevyhověla sluhovu rozmaru, zda se tím, že se před ním vrhla na zem, podřizovala nějakému pravidlu, nebo tak naopak chtěla sluhu obměkčit a povedlo se jí to. Za ty dva týdny, po které trval její první pobyt na zámku, viděla pouze to, že ačkoli zákaz mluvení platil neustále, jen zřídkakdy se ho — zvláště během dne při různých pochůzkách nebo při jídle — nepokusila žádná z nich v přítomnosti samotných sluhů porušit, jako by jim šaty dodávaly potřebnou sebedůvěru, kterou s noční nahotou, s řetězy a s přítomností pánů zase pozbývaly. Všimla si také, že zatímco jakékoli gesto, jež by mohlo působit jako sebemenší výzva, bylo vůči pánům zcela vyloučeno, se sluhy tomu bylo jinak. Sluhové nikdy nerozkazovali, i když jejich zdvořilé pokyny byly stejně nemilosrdné a neúprosné jako příkazy pánů. Sluhové měli zjevně nakázáno, aby okamžitě a na místě trestali každé porušení pravidel, kterého budou sami svědky. O tak třikrát viděla, jednou na chodbě do červeného křídla a dvakrát ve společné jídelně, kam ji zavedli, jak byly dvě dívky přistižené při rozhovoru sraženy na zem a nemilosrdně zbičovány. Přes to, co jí bylo řečeno prvního večera, tedy mohla být dívka zbičována i ve dne, jako by se to, co dělají sluhové, nepočítalo a bylo to obestřeno taktním mlčením. Denní světlo dodávalo oblečení sluhů zvláštní, výhružné vzezření. Někteří z nich nosili punčochy černé a místo červené vesty a bílé krajky obyčejnou košili z rudého hedvábí s širokými rukávy staženými v zápěstí a se sámky u krku. Právě jeden z nich v poledne osmého dne již s bičem v ruce přikázal blondýnce s bujnými ňadry jménem Madeleine, která se na něj usmála a řekla mu několik slov tak rychle, že jim O neporozuměla, aby se zvedla z taburetu, na kterém poblíž O seděla. Ještě než na ni vůbec vztáhl ruku, poklekla před ním a bílými dlaněmi mu pod černým hedvábím hladila ještě neztopořené pohlaví, vyňala je a vložila si je do pootevřených úst. Tentokrát se výprasku vyhnula. A jelikož měl sluha v tu chvíli v jídelně službu sám a rozkoší až přivíral oči, ostatní dívky se daly do řeči. Sluhy tedy šlo uplatit. Ale k čemu? Pokud se O nedokázala podrobit nějakému pravidlu tak, že se mu vlastně nikdy úplně nepodřídila, bylo to pravidlo zakazující pohlédnout mužům do tváří — zejména proto, že se vztahovalo i na sluhy. O si připadala v neustálém nebezpečí, tak ji sžírala zvědavost, vždyť právě proto byla občas zbičována. Pravda, ne vždy, když byla přistižena, neboť sluhové nebrali pokyny příliš vážně a snad jim dělalo dobře, jakým kouzlem na dívky působí, takže se nechtěli přehnanou přísností připravit o pohledy dívek přeskakující z očí a úst na pohlaví, na důtky, na ruce a zpět, ale potrestali ji samozřejmě vždy, když měli chuť ji ponížit. Přes všechnu krutost, s jakou s ní zacházeli, pokud se jim zachtělo, v sobě nikdy nenašla dost odvahy nebo zbabělosti, aby se jim vrhla k nohám. Zajisté se jim podrobovala, ale nikdy je sama nevybízela. Naopak příkaz mlčení jí s výjimkou jejího milence připadal tak přirozený, že ho jedinkrát neporušila, a když některá z dívek využila chvilky nepozornosti strážců, aby na ni promluvila, odpovídala pouze posunky. To se stávalo obvykle během jídla, které se odbývalo v sále, kam ji přivedli, když se velký sluha, který je doprovázel, otočil k Jeanne. Stěny i dlažba jídelny byly černé, dlouhý stůl ze silného skla také a každá z dívek měla k sezení přidělen jeden kulatý taburet potažený černou kůží. Musely si zvedat sukně, aby se mohly posadit, a O si tak vždy při dotyku stehen s hladkou a studenou kůží připomněla ten okamžik, kdy jí její milenec přikázal, aby si srolovala punčochy a sundala kalhotky a posadila se holou kůží na sedačku automobilu. Naopak když pak opustila zámek a musela si i v běžném oblečení, v obyčejném kostýmu nebo šatech nadzdvihnout kombiné a sukni a posadit se s nahou zadnicí vedle svého milence nebo kohokoli jiného přímo na čalounění vozu nebo v kavárně, připomínal se jí zámek, obnažená ňadra vystavená v hedvábném korzetu, dlaně a ústa, jimž bylo vše dovoleno, a to hrozné ticho. Přesto jí nic nebylo takovou oporou jako ticho a řetězy. Řetězy a ticho, které ji měly spoutat hluboko v ní samé, sevřít ji, svázat a zadusit, ji naopak osvobozovaly. Co by se s ní stalo, kdyby měla dovoleno mluvit, kdyby jí byla v něčem ponechána volba ve chvíli, kdy ji milenec úmyslně prostituuje? Pravda, otevírala ústa při mučení, ale je možno nazývat nářek a křik slovy? A navíc ji často umlčovali roubíkem. Pod pohledy, pod rukama, pod nárazy pyjů, které ji znásilňovaly, pod mučivými ranami biče se propadala do extatického nevědomí, které ji naplňovalo láskou a které ji nejspíš přibližovalo smrti. Byla zcela bezvýznamná, byla jednou z těch přístupných a znásilňovaných dívek, které viděla podrobené a znásilněné, neboť byla při tom, jakkoli se toho neúčastnila. Druhého dne na zámku, kdy od jejího příchodu ještě neuplynulo ani čtyřiadvacet hodin, byla po jídle odvedena do knihovny, aby tam roznášela kávu a starala se o oheň. Doprovázela ji Jeanne, kterou přivedl černovlasý sluha, a ještě jedna dívka, jíž říkali Monika. Sluha zůstal v místnosti a postavil se ke sloupku, k němuž byla O připoutána minulého večera. V knihovně zatím nikdo jiný nebyl. Francouzská okna vedla na západ a podzimní slunce posunující se pomalu po širém klidném nebi jen s několika mráčky osvětlovalo velikou kytici nažloutlých chryzantém stojící na komodě a vonící zeminou a tlejícím listím. „Poznamenal vás včera Pierre?“ otázal se O sluha. Přikývla. „Pak to tedy ukažte,“ řekl. „Vykasejte si laskavě sukni.“ Počkal, až si vzadu vyhrne sukni, jako to včera udělala Jeanne, a až jí Jeanne pomůže sukni upevnit. Pak O nařídil, aby rozdělala oheň. Když se sehnula, zadek, stehna i lýtka jí rámovaly kaskády zeleného hedvábí a bílé lněné tkaniny. Pět ran po biči již ztmavlo. V krbu bylo připraveno dřevo na podpal a O tak stačila jediná sirka, aby zapálila věchýtek slámy pod drobnými větvičkami, jež se okamžitě vzňaly. Za chvilku chytlo i jabloňové dřevo a nakonec i dubová polena, která vydávala nádhernou vůni a hořela vysokým a jasným plamenem, jejž v denním světle nebylo téměř vidět. Vešel další sluha, položil na stolek u zdi, z něhož sundali lampu, tác s šálky na kávu a konvicí a zase odešel. O přistoupila ke stolku, zatímco Monika s Jeanne zůstaly stát každá z jedné strany krbu. V tu chvíli vešli jiní dva muži a odešel i první sluha. O se zdálo, že podle hlasu poznává jednoho z těch, kteří se jí večer zmocnili, toho, jenž chtěl, aby byla přístupnější zadním otvorem. Pokradmu se na něj podívala, když nalévala kávu do malých černozlatých šálků, jež pak Monika roznášela. Byl to tedy zřejmě ten mladý, štíhlý, světlovlasý hoch vypadající jako Angličan. Když znovu promluvil, byla si úplně jistá. Druhý muž byl také světlovlasý, avšak mnohem zavalitější postavy. Oba seděli ve velkých kožených křeslech s nohama u ohně, klidně kouřili a četli noviny a dívek si nevšímali, jako by tam vůbec nebyly. Čas od času se ozvalo zašustění papíru nebo praskání řeřavých uhlíků. O občas přiložila do ohně poleno. Seděla na zemi na polštáři u velkého koše se dřevem, Jeanne s Monikou seděly stejně tak naproti ní. Na podlaze rozprostřené sukně se jim překrývaly. Monika měla tmavě červenou. Teprve asi po hodině si světlovlasý hoch zničehonic zavolal Jeanne a pak Moniku. Řekl jim, aby donesly podnožku — tu, přes kterou byla předešlého večera O přehnutá. Monika nečekala na další příkazy, klekla si a přehnula se přes čalounění. Poprsí zabořila do kožešiny a pevně se rukama chytila za okraj. Mladík nařídil Jeanne, aby jí vyhrnula rudou sukni. Monika zůstala bez pohnutí. Jeanne mu pak musela podle těch nejvulgárnějších příkazů rozepnout poklopec a vzít do dlaní mohutný úd, jenž včera nejméně jednou pronikl do O. Zbraň se v sevření dlaní vztyčila a ztuhla a O viděla, jak tytéž dlaně, drobné Jeanniny dlaně, roztahují Moničina stehna, mezi něž se pomalými přírazy, pod nimiž Monika sténala bolestí, hoch zabořil. Druhý muž, který je mlčky pozoroval, naznačil O, aby k němu přistoupila, a nespouštěje oči z představení, které se mu nabízelo, přehnul O přes opěradlo svého křesla. Její vykasaná sukně mu poskytovala nádherný pohled na hýždě a na stehna. Zanořil jí ruku mezi nohy. Takto ji uviděl René, když o minutu později otevřel dveře. „Nenechte se rušit, pánové,“ řekl a posadil se na zem na polštář u krbu, kde předtím seděla O. Se zaujetím ji pozoroval a usmál se pokaždé, když si ruka, jež ji svírala, dráždila, mačkala a pronikala jí stále hlouběji do pochvy i do zadku, který čím dál tím více rozevírala, vynutila zasténání, jemuž se O nedokázala ubránit. Monika byla již nějakou dobu zproštěna ponižující polohy a Jeanne nyní prohrabávala oheň místo O. Renému, který jí na oplátku políbil ruku, donesla skleničku whisky a on ji vypil, aniž by z O spustil oči. Muž, jehož dlaň O stále nepouštěla, se zeptal: „Ta patří vám?“ — „Ano,“ odvětil René. — „Jacques má pravdu,“ řekl muž. „Vzadu je příliš úzká, chtělo by to ji rozšířit.“ — „Ale ne zas moc,“ ozval se Jacques. — „Jak si budete přát,“ přikývl René a zvedl se. „Umíte to posoudit lépe než já.“ A zazvonil.</p>
<p>Po následujících osm dní vždy mezi soumrakem, kdy jí končila služba v knihovně, a úsvitem, kdy ji tam znovu — ovšem ne vždy — přiváděli na řetězu a nahou v rudém plášti, obvykle tedy osm až deset hodin, nosila O v řitním otvoru zastrčený ebonitový váleček ve tvaru ztopořeného pyje připevněný třemi řetízky připjatými ke koženému opasku kolem boků tak, aby ho pohyb vnitřních svalů nevypudil. Jeden řetízek procházel škvírou mezi hýžděmi, dva zbylé rýhami na vnitřní straně stehen, každý z jedné strany ohanbí, aby bylo možno si ji v tu dobu brát alespoň zepředu. René zazvonil právě proto, aby si nechal přinést kufřík, v jehož první přihrádce byla souprava řetízků a opasků a v druhé výběr umělých pyjů od nejtenčích po nejtlustší. Všechny se dole rozšiřovaly, aby nevklouzly do těla, neboť pak by hrozilo, že se za nimi svěrač, který měly povolovat a roztahovat, naopak sevře. Takto byla každým dnem rozevřenější, neboť Jacques, před nímž si musela vždy kleknout s rukama i tváří na zemi a zadkem vysoko vystrčeným a který dohlížel, jak do ní Jeanne nebo Monika nebo kterákoli jiná dívka, která byla zrovna po ruce, úd zasouvá a upevňuje, vybíral každý den tlustší a tlustší. O jej nosila i při společné večeři dívek v jídelně, kam již chodily vykoupané, nahé a namalované, a každý na ní mohl díky řetízkům a opasku poznat, že ho má. Vyndával jí ho až sluha Pierre, když ji přicházel připoutat: buďto řetězem na noc ke zdi, když si ji nikdo nevyžadoval, nebo jí spoutával ruce za zády, když ji měl odvést do knihovny. Nocí, kdy nikdo nechtěl využít nyní tak snadno přístupného, byť oproti předku stále přece jen užšího otvoru, bylo málo. Po osmi dnech již další rozšiřování nebylo nutné a její milý O řekl, jak je velice rád, že je teď stejně přístupná dvojím způsobem, a že bude pečovat o to, aby tomu tak bylo i nadále. Zároveň ji zpravil o tom, že odjíždí a že jej posledních sedm dní, které má strávit na zámku, než si pro ni přijede, aby se s ním vrátila do Paříže, neuvidí. „Ale miluji tě,“ dodal. „Miluji tě, tak ne abys na mě zapomněla.“ Ach, jak by na něj mohla zapomenout! Byl rukou, která jí zavazovala oči, byl bičem sluhy Pierra, byl řetězem, na němž byla uvázaná, i oním neznámým, který ji mnul mezi zuby a jazykem v rozkroku. A všechny hlasy, které jí dávaly rozkazy, byly jeho hlasem. Měla toho dost? Ne. Vždyť urážkami a pohanou měla přivyknout urážkám a pohaně, laskáním laskání a bičem výprasku. Přemíra bolesti a rozkoše ji přece měla pomalu vyvrhnout na nejasné břehy lhostejnosti podobné spánku nebo náměsíčnosti. Ale bylo tomu naopak. Nějakou roli v tom musel hrát korzet, který ji držel tak zpříma, řetězy, jež ji nutily k poslušnosti, a ticho, které jí bylo útočištěm, stejně jako neustávající podívaná na mučené a znásilňované dívky a jejich neustále přístupná těla. A také vědomí vlastního těla a jeho nahoty. Každodenně a jaksi rituálně špiněná slinami, spermatem, cizím i vlastním potem, připadala si doslova jako nečistá nádoba, stoka, o níž se mluví v Písmu. A přesto se jí zdálo, že ty nejčastěji užívané a znásilňované části těla, které teď byly mnohem citlivější, jsou najednou jakoby krásnější, ušlechtilejší: ústa svírající se kolem neznámých údů, bez přestání mačkané bradavky a po libosti brázděné pohlaví mezi tak často roztahovanými stehny. Překvapovalo ji, že jako děvka nabývá na důstojnosti, ale přece to byla důstojnost. Jako by ji ozařovalo nějaké vnitřní světlo. Z její chůze vyzařoval klid a z tváře vyrovnanost a téměř nepostřehnutelný vnitřní úsměv, jaký lze vytušit v očích poustevnic.</p>
<p>Když jí René oznámil, že ji zde nechává, byla již tma. O byla ve své cele nahá a čekala, až ji odvedou do jídelny. Její milý byl oblečen jako obvykle v obleku, v němž chodil každý den do města. Když ji vzal do náručí, tvrdé tvídové sako ji zaškrábalo na hrotech ňader. Pak ji políbil, položil na postel, lehl si na ni a něžně, pomalu, zlehka si ji vzal, střídaje oba otvory, jež se mu nabízely, aby jí nakonec vyvrcholil do úst, na něž ji pak ještě políbil. „Než odjedu, chtěl bych tě dát ještě pořádně zbičovat, ale tentokrát tě požádám o svolení. Přijímáš?“ Souhlasila. „Miluji tě,“ zopakoval jí. „Zazvoň na Pierra.“ Učinila tak. Pierre jí spoutal ruce řetězem a připoutal je nad postel. Když byla takto svázána, milenec ji stoje na posteli znovu políbil, znovu jí řekl, že ji miluje, pak sestoupil z lůžka a dal Pierrovi znamení. Díval se, jak se marně zmítá a vzpouzí, poslouchal, jak její nářek přechází v křik. Když jí vytryskly slzy, zarazil jej. Našla v sobě sílu mu říci, že ho miluje. Políbil ji na slzami zmáčený obličej, na ústa lapající po dechu, odvázal ji, uložil ji a odešel.</p><empty-line /><p>Říci, že O začala na svého milence čekat ve chvíli, kdy odešel, by bylo málo: nic než noc a čekání jako by pro ni od té chvíle neexistovalo. Přes den byla jen namalovaná figura s hebkou kůží, poslušnými ústy a — teprve teď začala ono pravidlo skutečně dodržovat — se sklopenýma očima. Jako dívenka v salonu rodičů rozdělávala a udržovala oheň, nalévala a roznášela kávu a alkohol, zapalovala cigarety, aranžovala květiny a rovnala noviny. S odhalenými ňadry a koženým obojkem, v těsném korzetu a v náramcích vypadala tak nevinně, že když ji muži, kteří si brali některou z ostatních dívek, chtěli rovněž znásilnit, stačil sebemenší pokyn, aby zůstala poblíž. Snad proto ji týrali mnohem víc. Dopustila se nějaké chyby, nebo ji tu milenec zanechal právě proto, aby s ní ti, kterým ji předal, mohli svobodněji nakládat? Každopádně když se o dva dny později večer svlékla a prohlížela si v zrcadle v koupelně nyní již téměř vybledlé stopy po Pierrově bičíku, právě on vstoupil. Do večeře zbývaly ještě dvě hodiny. Řekl jí, že nebude večeřet s ostatními dívkami a ať se připraví. Ukázal jí na turecký záchod v rohu koupelny, kde si pak před ním musela přidřepnout, jak ji varovala Jeanne. Celou dobu ji pozoroval, viděla jej v zrcadlech a viděla i sebe, jak nedokáže zadržet vodu, jež jí uniká z těla. Počkal, až se vykoupe a namaluje. Chtěla si dojít pro střevíčky a červený plášť, ale zastavil ji a při svazování rukou za zády jí řekl, že je to zbytečné a ať na něj chvíli počká. Posadila se na roh postele. Venku zuřila studená fujavice s deštěm a topol před oknem se ohýbal a narovnával pod nápory větru. Na okno se tu a tam přilepil mokrý bledý list. Byla tma jako o půlnoci, ačkoli ještě neodbila sedmá, ale blížila se zima a dny se zkracovaly. Když se Pierre vrátil, měl v ruce tutéž pásku, jakou jí zavázali oči prvního večera. Nesl také dlouhý chrastící řetěz podobný tomu na zdi. O se zdálo, že váhá, má-li jí nasadit nejprve řetěz, nebo pásku. Dívala se, jak prší, lhostejná k tomu, co po ní budou chtít, a myslela jen na to, že jí René slíbil, že se vrátí, že musí vydržet ještě pět dní a pět nocí a že neví, kde teď René je, ani jestli je sám, a pokud není sám, tedy s kým je. Ale vrátí se. Pierre položil řetěz na postel, a aniž by vyrušil O z jejích úvah, převázal jí přes oči pásku z černého sametu. Nad obočím se trochu vydouvala, ale zato ke spánkům přiléhala těsně, takže přes ni nebylo nic vidět, ani nebylo možno zvednout víčka. Blažená to temnota podobná její vlastní vnitřní temnotě, požehnané to řetězy, které ji zbavovaly sebe samé. Pierre připevnil řetěz ke kroužku na obojku a požádal ji, aby jej následovala. Zvedla se, cítila, jak ji táhne dopředu, a vykročila. Bosé nohy ji studily na dlaždicích, pochopila, že jdou chodbou červeného křídla, pak náhle podlaha zdrsněla: kráčela po dlažbě z žuly nebo pískovce. Sluha ji dvakrát zastavil, pokaždé zaslechla rachocení klíče ve dveřích, při odemykání i zamykání. „Pozor na schody,“ upozornil ji Pierre. Scházela po schodech a trochu přitom klopýtla. Pierre ji chytil do náruče. Nikdy se jí předtím nedotkl kromě přivazování a bití, ale teď si ji opřel o studené schody, kde se jen stěží zachytila spoutanýma rukama, aby nesklouzla, a vzal ji za ňadra. Líbal je, a jak se o ni opíral, cítila, jak mu pozvolna tuhne pyj. Zvedl ji, až když dosáhl svého. Vlhká a rozechvělá konečně sestoupila z posledních schodů, když tu zaslechla, jak otevírá ještě jedny dveře, kterými pak prošla, a hned ucítila pod nohama tlustý měkký koberec. Řetěz se ještě na chvíli napjal, pak jí Pierre uvolnil ruce a sňal pásku z očí: byla v malé kulaté místnosti s docela nízkým klenutým stropem. Zdi i klenba byly z holého kamene a mezi kameny byly patrné jednotlivé spáry. Řetěz, který měla stále upevněn na obojku, visel na kruhu zapuštěném asi metr nad zemí do zdi proti dveřím a umožňoval jí udělat nejvýše dva kroky. Nebyla tam ani postel nebo něco podobného, ani přikrývka, jen tři nebo čtyři polštáře v marockém stylu, které však byly mimo její dosah a nebyly určeny jí. Naopak ve výklenku, z něhož vycházela ta trocha světla padajícího do místnosti, byla na dosah ruky voda, ovoce a kus chleba. Ale teplo z radiátorů umístěných dole podél zdi a tvořících jakýsi sálající prstenec nedokázalo potlačit vůni vlhké hlíny, pach bývalých vězení a neobydlených kobek starých hradů. V horké polotmě, kam nedoléhal jediný zvuk, O brzy ztratila pojem o čase. Zde se nestřídaly den a noc, slabé světlo nikdy nezhasínalo. Pierre nebo nějaký jiný sluha jí doplňoval do výklenku vodu, ovoce a chleba vždy, když došly, a odváděl ji k mytí do sousední místnůstky. Muže, kteří přicházeli, nikdy neviděla, protože před nimi vždy vstoupil nějaký sluha, aby jí zavázal oči, a pásku jí sňal, teprve když byli pryč. Přestala je také počítat a ani něžné dlaně a mazlivé rty nedokázaly poslepu poznat, koho laskají. Někdy jich bylo víc, ale nejčastěji přicházel vždy jen jeden muž. Pokaždé si před nimi musela kleknout čelem ke zdi připoutaná za obojek k témuž železnému oku, kde byl upevněn řetěz, aby byla zmrskána. Opírala se dlaněmi o zeď a na hřbety dlaní si kladla tvář, aby si ji nepoškrábala o kámen. Ale kolena a prsa si zranila pokaždé. Brzy přestala vnímat i muka a vlastní křik pohlcovaný klenbou kobky. Čekala. Najednou se čas znovu rozběhl. V sametové noci ji kdosi odvázal z řetězu. Byly to tři měsíce, tři dny čekání, deset dní, nebo deset let? Cítila, jak ji balí do tlusté látky, jak ji kdosi bere za ramena a pod koleny, zvedá a odnáší. Byla zase ve svém pokojíku uložená pod černou kožešinovou přikrývkou, bylo brzy odpoledne, oči měla otevřené, ruce volné a vedle ní seděl René a hladil ji po vlasech. „Musíš se obléct,“ řekl jí. „Odjíždíme.“ Naposledy se vykoupala, René jí vykartáčoval vlasy, podal pudr a rtěnku. Když se vrátila z koupelny, na posteli ležel její kostýmek, halenka, kombiné, punčochy, střevíčky, kabelka i rukavice. Byl tam i plášť, který nosila přes kostýmek, když začínalo být chladno, a čtvercový hedvábný šátek na krk. Ale nebyl tam ani podvazkový pás, ani kalhotky. Pomalu se oblékla, punčochy si vyhrnula až nad kolena, jen si nevzala vestičku, protože pokojík byl hodně vytopený. V tu chvíli vstoupil muž, který jí prvního večera vysvětloval, co od ní budou vyžadovat. Sundal jí obojek a náramky, které zde po dva týdny zajetí nosila. Připadá si vysvobozená? Nebo jí naopak něco schází? Neodpověděla, sotva se odvážila přejet si prsty po zápěstích, avšak ke krku si je zvednout netroufala. Muž ji pak vybídl, aby si z dřevěné krabičky vybrala jeden z téměř totožných prstenů, který jí půjde na prsteník. Byly to zvláštní kovové prsteny vyložené na vnitřní straně zlatem, jejichž masivní šaton připomínal pečetní prsten, byl však vypouklý a vyzdobený zlatým smaltem v podobě kola se třemi rameny zakončenými spirálou, připomínajícího sluneční kruh starých Keltů. Hned druhý prsten jí seděl přesně, stačilo trochu zatlačit. Byl těžký a zlato nenápadně zářilo na pozadí šedé leštěné oceli. Proč zrovna ocel a zlato a proč tenhle znak, jemuž nerozuměla? V cele potažené rudými tapetami, kde ještě na zdi nad postelí visel řetěz, kde se ještě na zemi válela černá kožešina, kam ještě mohl vstoupit sluha Pierre v tom svém absurdním operetním kostýmu a kam dopadalo matné listopadové slunce, nedokázala promluvit. Ale bála se zbytečně, Pierre nevstoupil. René jí pomohl obléci kabátek kostýmku a dlouhé rukavice sahající až k rukávům. Vzala si šátek a kabelku a plášť si přehodila přes ruku. Podpatky klapaly na dlaždicích méně než místní střevíčky, všechny dveře byly zavřené, v předpokoji nikdo nebyl. O se držela s milencem za ruku. Neznámý, který je doprovázel, odemkl mříž, o níž jí Jeanne řekla, že je to klauzura, a kterou již nehlídali ani sluhové, ani psi. Přidržel jeden ze závěsů ze zeleného sametu a nechal je oba projít. Závěs se za nimi opět spustil. Slyšeli, jak se mříž zamyká. Osaměli v dalším předpokoji vedoucím do parku. Stačilo sejít po vnějším schodišti, pod nímž O spatřila známý automobil. Posadila se vedle svého milence, který se chopil volantu a nastartoval. Když po několika stech metrech vyjeli z parku, jehož vrata byla doširoka otevřena, zastavil, aby ji políbil. Stáli nedaleko malé poklidné vesničky, kterou pak projeli. O si na tabuli stačila přečíst její jméno: Roissy.</p>
</section>
<section>
<empty-line /><p>II/ SIR STEPHEN</p><empty-line /><p>Byt, kde O bydlela, se nacházel na ostrově Saint-Louis, pod střechou jednoho starého domu s okny na jih a s výhledem na Seinu. Byly zde nízké, ale prostorné podkrovní místnosti, a dva pokoje umístěné na čelní straně domu měly dokonce každý svůj balkon zasazený do zkosené střechy. V jednom z těchto pokojů měla O ložnici, druhý, kde byla stěna s krbem orámovaným od podlahy až ke stropu policemi s knihami, sloužil jako obývací pokoj, pracovna a v případě potřeby i jako druhá ložnice. Naproti dvěma oknům stála široká pohovka a před krbem velký starobylý stůl. Večeře se podávaly většinou zde, protože maličká, tmavozeleným seržem vytapetovaná jídelna obrácená do dvora byla pro hosty opravdu příliš malá. Další pokoj, opět na straně do dvora, sloužil Renému jako převlékárna a šatna. O s ním sdílela žlutou koupelnu a také miniaturní kuchyňku, vymalovanou rovněž na žluto. Denně k nim docházela hospodyně. Místnosti do dvora byly vydlážděny starodávnými červenými šestiúhelníkovými dlaždicemi, jaké od druhého patra výše pokrývají schody a odpočívadla starých pařížských domů. Když je O znovu spatřila, bodlo ji u srdce: úplně stejné kachlíky byly na chodbách v Roissy. Její pokoj nebyl velký, černorůžové závěsy z lesklé potištěné bavlny byly zatažené, za ochranným kovovým plechem žhnul oheň, lůžko bylo zastlané a přikryté pokrývkou.</p>
<p>„Koupil jsem ti nylonovou košilku,“ řekl René. „Takovou jsi ještě neměla.“ Skutečně, přes okraj postele, na straně, kde spávala O, ležela rozložená bílá košilka z jemně nařaseného nylonu podobná šatům egyptské sošky, téměř průhledná. V pase, přes který se uvazoval tenký pásek, měla elastické prošívání a nylonový žerzej byl tak lehounký, že jej hroty prosvítajících bradavek barvily do růžova. Až na závěsy, stejnou látkou potažené čelo postele a dvě stejně čalouněná křesílka bylo v pokojíku vše bílé: stěny, prošívaná přikrývka na posteli s mahagonovými sloupky i medvědí kůže na podlaze. O seděla v bílé košilce před krbem a naslouchala svému milenci. Řekl jí, ať si nemyslí, že si teď snad může svobodně dělat, co chce. Jediné, v čem se může sama rozhodnout, je, zda jej přestane milovat a opustí jej. Avšak pokud jej miluje, není svobodná v ničem. Sledovala jej beze slova a přemýšlela o tom, jak je šťastná, že si chce René dokázat — ať už to činí jakkoliv —, že mu patří, a jak je hloupoučký, když si neuvědomuje, že její oddanost je bezvýhradná. Možná že si to ale uvědomuje, jen to nechce dát na sobě znát, protože mu to působí rozkoš. Zatímco hovořil, hleděla O upřeně do ohně, neodvažujíc se mu pohlédnout do očí. René stál a přecházel sem a tam. Náhle jí řekl, že když mu naslouchá, musí především dát kolena od sebe a ruce podél těla. Seděla totiž s koleny pod bradou a objímala je pažemi. Nadzdvihla si tedy košilku, posadila se na paty, jako sedávají karmelitánky nebo Japonky, a čekala. Jelikož měla kolena nyní roztažená, cítila, jak ji mezi napůl rozevřenými stehny jemně píchá bílá kožešina. Zřejmě nohy neroztáhla dostatečně. Slovo „roztáhni“ a výraz „roztáhni nohy“ zněly v ústech jejího milence tak podrážděně a autoritativně, že se nikdy nemohla ubránit pocitu jakési vnitřní podrobenosti, posvátného ponížení, jako by k ní nemluvil on, nýbrž nějaké božstvo. Zůstala tedy bez hnutí s rukama položenýma dlaněmi vzhůru na kolenou, mezi něž jí v záhybech splývala rozhozená nylonová košilka. To, co po ní její milý chtěl, bylo zcela prosté: aby byla v každém okamžiku přístupná. A nestačí mu jen ujištění, že tomu tak je. Zkušeným zrakům musí být její přístupnost patrná již na první pohled, jednak z pozice a jednak podle šatů. To znamenalo dvě věci. První již zná, byla s ní seznámena ten večer, kdy přijela na zámek: nikdy si nesmí dávat nohu přes nohu a rty musí mít neustále pootevřené. Jistě se domnívá, že je to hračka (a opravdu o tom byla přesvědčena), brzy však zjistí, že si bude muset naopak dávat velký pozor, aby tato pravidla dodržovala, a neustále si uprostřed všedních starostí a v přítomnosti nezasvěcených připomínat to, co v tajnosti sdílí pouze s ním a s nemnoha dalšími, totiž své skutečné postavení. Co se týče ošacení, je na ní, aby rozhodla, co vybrat nebo upravit podle potřeby tak, aby se již nemusela uchylovat k oné poloviční nahotě, jíž ji podrobil ve voze cestou do Roissy. Zítra prohlédne svůj šatník a prádelník, výbere šaty a spodní prádlo a odevzdá mu veškeré pásy a kalhotky, které najde. Stejně tak podprsenky podobné té, u níž musel přeříznout ramínka, když ji chtěl sundat, dále všechna kombiné, jejichž horní část zakrývá ňadra, blůzky a šaty, které se nedají vpředu rozepnout, příliš úzké sukně, které nelze nadzdvihnout jediným pohybem ruky. Ať si nechá ušít nové podprsenky, nové blůzky a nové šaty. Cožpak bude ke své švadleně chodit bez prádla pod halenkou či svetříkem? Ano, bude chodit bez podprsenky. Pokud si toho někdo všimne, vysvětlí mu to, jak bude chtít, anebo to nevysvětlí vůbec, jak je jí libo, bude to jenom na ní. To prozatím stačí, s dalším učením by rád počkal několik dní a přeje si, aby až s ní bude chtít opět mluvit, byla oblečena, jak jí přísluší. V malé zásuvce sekretáře si může vzít peněz, kolik bude potřebovat. Když skončil, bez sebemenšího pohybu pouze zašeptala: „Miluji tě.“ René přiložil do krbu a rozsvítil noční lampičku z růžového opalinu. Řekl O, aby si šla lehnout a počkala na něj. Když se vrátil, natáhla ruku, aby zhasla lampičku, a poslední, co viděla, než se rozhostila tma, byl železný prsten, který se jí matně leskl na ruce. Ležela na boku, opřená o loket, když vtom ji její milý tiše oslovil, sáhl jí do klína a přitáhl si ji k sobě.</p>
<p>Nazítří seděla O sama, ještě v županu, v zelené jídelně a dojídala oběd — René odešel brzy ráno a měl se vrátit až večer, aby ji vzal na večeři —, když vtom zazvonil telefon. Stál na nočním stolku vedle lampičky. O se usadila na podlaze a zvedla sluchátko. Byl to René a chtěl vědět, jestli už je hospodyně pryč. Ano, připravila oběd a hned odešla. Objeví se tu opět až zítra dopoledne. „Začala jsi už třídit oblečení?“ zeptal se René. — „Chtěla jsem,“ odpověděla, „ale vstala jsem dost pozdě a pak jsem se koupala, takže jsem se do toho mohla pustit až kolem poledne.“ — „Jsi oblečená?“ — „Ne, mám na sobě jen noční košili a župan.“ — „Tak polož telefon a oboje si sundej.“ Poslechla jej tak horlivě, že jí telefon z postele, kam ho položila, sklouzl po bílém přehozu, až se O lekla, že se hovor přerušil. Ale ne, nepřerušil. „Už jsi nahá?“ ozval se opět René. — „Ano,“ odvětila, „ale odkud voláš?“ Nechal její otázku bez odpovědi a pouze dodal: „Prsten máš pořád?“ Ano, má ho. Přikázal jí, aby zůstala tak, jak je, dokud se nevrátí, a svlečená dále vybírala oblečení, které přijde vyřadit. Poté zavěsil. Bylo něco po jedné a venku bylo krásně. Jemné sluneční paprsky dopadaly na přehoz, na bílou košilku i na sametový župánek světle zelené barvy připomínající skořápky čerstvých mandlí; košilka i župánek ležely, jak je O pohodila, když se svlékala. Zvedla je a chtěla odnést do koupelny a uklidit do skříně. Cestou však náhle spatřila v zrcadle upevněném na dveřích, které tvořilo s částí stěny a s dalšími dveřmi rovněž pokrytými zrcadly jedno veliké trojdílné zrcadlo, svůj obraz. Byla nahá, až na kožené pantoflíčky stejně zelené barvy, jako byl župan — sotva znatelně tmavší než ty, které nosila v Roissy —, a prsten. Neměla už ani obojek, ani kožené náramky, navíc byla sama — sama svým jediným divákem. Přesto se nikdy dříve necítila tak naprosto oddána cizí vůli, nikdy se necítila být natolik otrokyní, a přitom tak šťastná jako nyní. Když se sehnula, aby otevřela zásuvku, pozorovala, jak se jí jemně zhoupla ňadra. Trvalo jí téměř dvě hodiny, než na postel vyrovnala šatstvo, které bylo třeba uložit do kufru. Pokud šlo o kalhotky, bylo to snadné, vyskládala je na hromádku u jednoho sloupku postele. Stejně tak podprsenky, nezůstala ani jediná. Všechny se zapínaly vzadu a měly ramínka. Bylo jí jasné, že potřebuje takové, jež by se zapínaly vpředu, těsně pod úžlabinou mezi ňadry. Podvazkové pásy také nepředstavovaly žádný problém, pouze váhala, zda k nim má přidat i korzet z prošívaného růžového saténu, který se zavazoval vzadu a tolik připomínal korzet, jaký nosila v Roissy. Položila jej stranou na komodu. To ať rozhodne René. Stejně tak ať rozhodne o svetrech, které se přetahovaly přes hlavu, byly těsné u krku, a nedaly se tudíž rozepínat. Lze je však jednoduše vyhrnout a obnažit tak ňadra. Naproti tomu všechna kombiné šla postupně na hromadu, která se vršila na posteli. V zásuvce komody zůstala jediná spodnička z černého rypsu lemovaná nařaseným krajkovým volánem, kterou nosila pod plisovanou sukní z velmi lehkého, až průsvitného černého úpletu. Bude tedy potřebovat nové spodničky, světlé a krátké. Zjistila také, že se bude muset vzdát přiléhavých sukní, anebo si vybírat pouze takové modely šatů, které mají knoflíky odshora až dolů, a že si bude muset nechat ušít spodní prádlo, které bude možné rozepínat zároveň se šaty. Se spodničkami to bude jednoduché, se šaty též, ale jak to udělat se spodním prádlem? Jak to vysvětlí švadleně? Řekne jí, že potřebuje odepínací podšívku, protože je zimomřivá. Ostatně je to pravda, že je zimomřivá, a náhle ji napadlo, jak asi bude takto nedostatečně oblečená snášet chladné zimní počasí. Když byla s probírkou konečně hotová, zbyly z jejího šatníku pouze halenky, jež měly zapínání vpředu, černá plisovaná sukně a samozřejmě kabátky a kostýmek, ve kterém přijela z Roissy. Šla připravit čaj. V kuchyni zvýšila teplotu na termostatu. Hospodyně nedoplnila dřevo do koše u krbu v obývacím pokoji a O věděla, jak má její milý rád, když na něj při návratu čeká u hořícího krbu. Naplnila koš z bedny na chodbě, odnesla jej ke krbu a rozdělala oheň. Schoulila se do jednoho z velkých křesel, před sebou podnos s čajem, a čekala, až se vrátí, ale tentokrát čekala tak, jak jí přikázal — nahá.</p><empty-line /><p>První obtíže vyvstaly pro O v zaměstnání. Možná že obtíže je příliš silný výraz. Spíše vzbudila překvapení. O pracovala v módním oddělení jedné fotografické agentury. Fotografovala dívky pózující po dlouhé hodiny v ateliéru, které si krejčí vybrali jako nejzajímavější a nejkrásnější pro své modely. V práci se divili, že se O vrátila z dovolené až tak pozdě na podzim a chyběla tak právě v době, kdy je v ateliéru nejvíce práce s přípravou nové sezóny. Ale to nebylo to hlavní. Všichni se divili především tomu, jak se za tu dobu změnila. Nikdo neuměl na první pohled říci, v čem ona proměna spočívá, všichni si jí však všimli, a čím víc O pozorovali, tím víc se v tomto dojmu utvrzovali. Chodila teď vzpřímeněji, její pohled byl pronikavější, nejnápadnější však byla jistota, s níž ovládala každý svůj pohyb. Oblékala se vždy do tmavého, jak bývá zvykem u dívek, které vykonávají podobnou práci jako muži, ale jelikož to vždy dělala s velkou péčí a jelikož jedinou pracovní náplní dívek, které fotografovala, byla starost o šaty a módní doplňky, byly změny, jichž by si jiní lidé ani nevšimli, rychle zaznamenány. O teď nosila svetříky — které jí René nakonec povolil — přímo na těle, takže jí pod nimi jemně vystupovaly obrysy ňader, a lehce vlající plisované sukně, až se staly jakousi její nenápadnou uniformou. Jedna z modelek, zelenooká blondýna s vystouplými lícními kostmi a širokou snědou slovanskou tváří, ji jednou dokonce posměšně oslovila „holčičko“. „Ty podvazky bys neměla nosit,“ dodala, „úplně si tím zničíš nohy.“ O se totiž před ní nerozvážně prudce posadila šikmo na lenoch koženého křesla, až se jí nadzdvihla sukně. Vysoká dívka zahlédla nad srolovanou punčochou, jež kryla koleno, kousek bělostného stehna a poněkud se zarazila. O spatřila její zvědavý úsměv a nevěděla, co si asi blondýna v tu chvíli představuje nebo zda se vše nedovtípila. Snažila si jednu po druhé povytáhnout punčochy, což nebylo jednoduché, neboť jí sahaly až do půlky stehen, kde se připínaly na podvazky, a obrátila se na Jacqueline, jako by se chtěla omluvit: „Je to praktické.“ — „Praktické? K čemu?“ opáčila Jacqueline. „Nemám ráda podvazkové pásy,“ odpověděla O. Jacqueline ji však neposlouchala a upřeně se zadívala na železný prsten.</p>
<p>S Jacqueline udělala O v následujících dnech asi padesát snímků. A byly lepší než kterékoli předtím. Snad proto, že ještě nikdy neměla tak dobrý model. O se však rozhodně nikdy dřív nepodařilo tak dokonale zachytit výraz tváře a řeč těla. Přitom šlo pouze o to dát lépe vyniknout hedvábným šatům, kožešinám a krajkám náhlým zábleskem nadpřirozené krásy, jež z Jacqueline vyzařovala, ať už byla zachycena v nestřeženém okamžiku před zrcadlem v té nejobyčejnější blůzce nebo v norkovém kožichu. Nosila nakrátko ostříhané husté blonďaté vlasy, jen lehce zvlněné, a pokaždé když promluvila, naklonila mírně hlavu k levému rameni a zabořila tvář do vyhrnutého kožešinového límce, pokud ovšem pózovala v kožešině. O ji jednou zachytila v této pozici, usměvavou a něžnou, s vlasy lehce vlajícími jakoby v mírném vánku a s jemně vystouplou lícní kostí zabořenou do norka modrošedé barvy připomínající čerstvý popel. Rty měla pootevřené a přivírala oči. Ve tváři měla blažený výraz dívky utonulé pod hladkou a lesklou hladinou fotografie, byla tak bledá, tak nádherně bledá. O snímek vyvolala v těch nejjemnějších odstínech šedi. Udělala s Jacqueline také jinou fotku, která ji rozjitřila ještě víc. Jacqueline na ní stála proti světlu, s nahými rameny, drobnou hlavu i tvář celou zahalenou do černého závojíčku s širokými oky a s nesmyslnou rozdvojenou chocholkou na temeni, jejíž dva téměř neznatelné šlahouny se jí obtáčely kolem hlavy jako proužky dýmu. Na sobě měla mohutnou róbu z těžkého červeného hedvábí, jakou nosily nevěsty ve středověku; spadala jí až po paty, byla stažená v pase, rozšiřovala se v bocích a její výztuha zvýrazňovala tvar ňader. Takové šaty krejčí nazývají velké večerní a nikdo je nikdy nenosí. Také otevřené střevíčky na jehlách byly potažené červeným hedvábím. Po celou dobu, kdy byla Jacqueline před O v těchto šatech, střevíčcích a závoji, který působil tak trochu jako maska, si O ten model sama pro sebe v duchu upravovala a zdokonalovala: stačilo tak málo — o něco víc stáhnout v pase, více poodhalit ňadra — a byly to šaty z Roissy, šaty, které nosila Jeanne, stejné těžké hedvábí, hladké a křehké, jež se na příkaz muselo zvedat plnou náručí... Jacqueline je také tak zvedala, když sestupovala z pódia, kde předtím čtvrt hodiny pózovala. Stejné zašumění, stejné šustění suchého listí. Že prý takové šaty nikdo nenosí? Ale ano, nosí. Jacqueline měla k šatům těsný zlatý náhrdelník kolem krku a na zápěstích dva zlaté náramky. O se přistihla při myšlence, že by jí více slušely kožené náramky a obojek. Udělala něco, co by ji nikdy předtím nenapadlo. Šla za Jacqueline až do velké šatny sousedící s ateliérem, kde se modelky oblékaly a líčily a kam si odkládaly šaty a líčidla, když odcházely domů. Opřela se o veřeje a pozorovala zrcadlo na toaletním stolku, před nějž se Jacqueline posadila, pořád ještě v červené róbě. Zrcadlo bylo tak velké — opíralo se o zeď a stálo na stolku, který tvořila pouze deska z černého skla —, že v něm mohla vidět současně Jacqueline i svůj vlastní obraz, a dokonce i obraz kostymérky, jak Jacqueline sundává chocholku a tylový závoj. Jacqueline si sama odepínala náhrdelník a její nahé paže připomínaly ucha amfory. V podpaždí se jí zaperlily drobné kapičky potu. Podpaždí měla vyholené (proč asi, říkala si O, vždyť je tak krásně blonďatá) a O ucítila jemný, jakoby rostlinný zápach a hned uvažovala, jaký parfém by měla Jacqueline používat — jaký by jí asi nařídili používat. Jacqueline si sundala i náramky a položila je na skleněnou desku, kde se zachřestěním spočinuly, jako by to byly články řetězu. Měla úplně světlounké vlasy, dokonce světlejší než pokožku, jež byla popelavě béžová jako jemný mořský písek čerstvě omytý odlivem. Na fotografii bude červené hedvábí vypadat jako černé. Přesně v ten okamžik zvedla Jacqueline své husté řasy, jež si barvila nerada a jen kvůli práci, a její přímý pohled se setkal s pohledem O. Byl tak pevný, že O nemohla uhnout očima a cítila, jak pomalu rudne. To bylo vše. „Omluvte mě,“ řekla Jacqueline. „Budu se muset svléknout.“ — „Promiňte,“ špitla O a zavřela dveře. Druhý den si přinesla domů vyvolané snímky z předchozího dne, aniž si byla jistá, zda je skutečně chce ukázat svému milému, s nímž měla jít na večeři. Jak se líčila před zrcadlem, prohlížela si je a ustávala v líčení, aby prstem na zvětšenině sledovala linku obočí nebo kresbu usmívajících se rtů. Když však zaslechla rachocení klíčů v zámku, schovala fotografie rychle do zásuvky.</p>
<p>Už dva týdny byla O neustále připravená, ale nemohla si na tento stav zvyknout, až jednoho dne našla při návratu z ateliéru vzkaz od svého milého, aby byla v osm hodin připravena jít s ním a s jedním jeho přítelem na večeři. Měl pro ni přijet vůz, řidič pro ni dojde nahoru. A ještě upřesnění, že si má vzít kožešinový kabátek, obléknout se celá do černého (slovo „celá“ bylo podtrženo), pečlivě se nalíčit a užít stejný parfém jako v Roissy. Bylo šest hodin. Měla se obléknout celá do černého a zároveň na večeři — přitom byla půlka prosince a zima, takže to znamenalo černé nylonové punčochy, černé rukavičky, plisovanou sukni, flitrovaný svetřík nebo černý kabátek z hedvábného rypsu. Vybrala si kabátek. Byl pěkně vatovaný, s těsně přiléhajícím zapínáním u krku jako u strohých pánských kabátců ze šestnáctého století a díky všité podprsence pěkně zvýrazňoval poprsí. Byl lemovaný hedvábím a šosy rozparku dosahovaly po boky. Zdobilo jej pouze zlaté zapínání podobné přezkám na dětských sněhulích, které se otevírají a zavírají s klapnutím, jak přezka sklouzne po kovovém kolečku. Na postel si rozložila vybrané šaty a před ni postavila lodičky z daňčí kůže na tenkých jehlách. Připadala si velice divně, když se v koupelně viděla samotná a svobodná, jak se po koupeli pečlivě líčí a parfémuje přesně jako v Roissy. Neměla zde stejná líčidla jako tam. V zásuvce toaletního stolku našla růž na tváře, kterou nikdy předtím neužívala, a zvýraznila si jí dvorce bradavek. Byl to typ růže, jež je po nanesení sotva znatelná, ale později ztmavne. Nejdřív se jí zdálo, že si jí nanesla moc, a setřela ji kapkou alkoholu, neboť šla dolů velmi obtížně, a pak se ji pokusila nanést znovu: bradavky jí zdobila tmavě růžová odstínu pivoňky. Také se pokoušela nalíčit si stydké pysky zakryté hustým rounem, ale nepodařilo se jí to. Nakonec našla v zásuvce mezi rtěnkami jednu nesmývatelnou, kterou nerada používala, protože byla příliš suchá a ulpívala na rtech příliš dlouho. Ale nyní se hodila. Upravila si vlasy, tvář a nakonec se navoněla. René jí věnoval parfém, jehož jméno předtím neznala. Rozprašovač jej rozptyloval v hustém oblaku. Voněl po suchém dřevu a po vřesu, ostře a trochu divoce. Parfém jí na pleti vytvářel malé praménky a na chloupcích v podpaží a na podbřišku se zachycoval v podobě drobounkých kapiček. V Roissy se O naučila trpělivosti: parfémovala se natřikrát a pokaždé počkala, až na ní parfém uschne. Nejprve si natáhla punčochy a nazula střevíčky, pak si oblékla spodničku a sukni, potom kabátek. Nakonec si natáhla rukavičky a sáhla po kabelce. V ní měla pudřenku, rtěnku, hřeben, klíče a tisíc franků. V rukavičkách vytáhla ze skříně kožich a podívala se na budík na nočním stolku. Bylo tři čtvrtě na osm. Přisedla si bokem na okraj postele a s pohledem upřeným na budík bez hnutí čekala, až zazvoní zvonek. Když se tak konečně stalo, zvedla se k odchodu, a ještě než zhasla světlo, zahlédla v zrcadle na toaletním stolku svůj odhodlaný, milý a poddajný obličej.</p>
<p>Když vzala za kliku dveří restaurace, před níž vůz zastavil, první člověk, jehož spatřila u baru, byl René. Něžně se na ni usmál, vzal ji za ruku, a obrátiv se k jakémusi šedovlasému muži atletické postavy, představil jí anglicky Sira Stephena H. Pak ji vyzvali, aby se posadila k baru mezi ně, a jak se O chystala usednout, připomněl jí René polohlasem, aby si nepomačkala sukni. Pomohl jí rozprostřít ji okolo stoličky a ona pod sebou ucítila chladivou kůži sedátka a v prohlubni mezi stehny jeho kovový okraj, jelikož se zprvu odvážila usednout jen napolo, ze strachu, že kdyby se posadila úplně, neubránila by se pokušení dát si nohu přes nohu. Sukně se kolem ní rozprostřela. Pravým podpatkem se zaklesla za příčku barové stoličky a levou špičkou se opřela o zem. Angličan, který se vedle ní beze slova opíral o barový pult, z ní nespouštěl oči. Zpozorovala, že si mlčky prohlíží její kolena, ruce a nakonec i rty, a to s tak detailní a naléhavou pozorností, že se cítila ohodnocená a ocejchovaná jako pouhá věc a dobře věděla, že jí také doopravdy je. A jako uhranutá tím pohledem si nakonec docela bez vůle stáhla rukavičky. Dobře věděla, že až uvidí její ruce, promluví, neboť ruce měla naprosto jedinečné, podobaly se spíše rukám malého chlapce než rukám ženy, a protože měla na levém prsteníku železný prsten s trojitou zlatou spirálou. Ale ne, nepromluvil, jenom se usmál, když spatřil prsten. René popíjel martini, Sir Stephen whisky. Pomalu dopil sklenku a počkal, až René dopije své druhé martini a O grepfruitový džus, jejž jí René objednal, a prohlásil, že jestli O nebude mít nic proti a bude laskavě souhlasit s jejich návrhem, mohou povečeřet v suterénním sále, menším a klidnějším, než je sál v přízemí za barem. „Jistě,“ odvětila O, jež si už z baru posbírala kabelku a rukavice, které tam předtím odložila. Sir Stephen jí nabídl pravé rámě, aby jí pomohl z barové stoličky. Opřela se o něj a on poprvé promluvil přímo k ní, aby jí sdělil, že má ruce jako stvořené pro nošení kovů, tak velice jí prý to železo sluší. Jelikož to však řekl anglicky, vyznělo to poněkud dvojsmyslně a nebylo jisté, zda tím opravdu myslel jen kov prstenu, nebo také — a možná především — okovy. V suterénním sále, což byl vlastně jen vápnem nahrubo omítnutý sklep, ale příjemný a světlý, byly pouze čtyři stoly, z nichž jediný byl obsazený stolovníky, kteří již dojídali. Na stěnách byla na způsob fresky namalovaná gastronomická a turistická mapa Itálie v jemných barvách vanilkové, malinové nebo pistáciové zmrzliny. O to přivedlo na nápad, že by si po jídle mohla dát zmrzlinu se šlehačkou posypanou drcenými mandlemi. Cítila se totiž šťastně a lehce, René se jí pod stolem dotýkal kolenem a věděla, že když mluví, mluví za ni. Také on sledoval její rty. Dovolili jí zmrzlinu, kávu však nikoliv. Sir Stephen je totiž požádal, aby přijali pozvání na kávu k němu. Všichni tři povečeřeli jen lehce a O si uvědomila, že si dávali pozor, aby toho příliš nevypili, a ji nechali pít ještě méně. Dohromady vypili pouze půl karafy chianti. Večeře také trvala jen krátce, bylo sotva devět. „Dal jsem dnes řidiči volno,“ řekl Sir Stephen. „Budete řídit, René? Nejjednodušší bude jet rovnou ke mně.“ René se chopil volantu, O se usadila po jeho boku, vedle ní Sir Stephen. Byl to totiž veliký buick, na jehož přední sedačku se pohodlně vešli všichni tři.</p>
<p>Když projeli Almu a Cours-la-Reine, ulice se mezi holými stromy projasnila, náměstí Svornosti se stříbřitě lesklo, ale bylo suché a nad ním viselo nebe s temnými mračny, kde se nerozhodně hromadil sníh, nevěda, zda má konečně začít padat. O zaslechla tiché cvaknutí a cítila jak jí po nohou stoupá teplý závan. Sir Stephen pustil topení. René jel ještě chvíli po pravém břehu Seiny a pak odbočil na Pont Royal, aby přejel na levý břeh. Pod kamennými oblouky vypadala voda nehybná a černá, jako by byla rovněž z kamene. O to připomnělo čerň krevelů. Když jí bylo patnáct, její nejlepší kamarádka, které tehdy bylo třicet a do které byla O zamilovaná, nosila prsten s krevelem osázený drobounkými diamanty. O si tehdy přála mít z těchto černých kamenů těsně přiléhající náhrdelník. Ale vyměnila by obojky, které má nyní — vlastně nemá —, za krevely dívčího snu? Vybavila si ubohý pokojík za křižovatkou Turbigo, kam ji Marion zavedla, jak si sama, bez její pomoci rozpletla silné dívčí copy a jak ji Marion svlékla a uložila do železné postele. Marion byla krásná, když ji laskala. Někdy mohou oči opravdu vypadat jako dvě hvězdy a ty její se podobaly hvězdám modrým a mihotavým. René zabrzdil vůz. O nepoznala, kde přesně zastavili, byla to jedna z příčných uliček spojujících Univerzitní a Lillskou.</p>
<p>Byt Sira Stephena se nacházel v zadní části dvora, v křídle starého domu a sestával z řady pokojů, jež všechny ústily do největší a také nejpohodlnější místnosti zařízené v anglickém stylu tmavým mahagonovým nábytkem a světlým, žlutošedým hedvábným čalouněním. „Nebudu po vás chtít, abyste rozdělávala oheň v krbu,“ řekl Sir Stephen O, „ale ta pohovka je pro vás. Posaďte se, prosím. René připraví kávu, po vás budu chtít jen, abyste mě chvíli poslouchala.“ Pohovka potažená světlým damaškem stála v pravém úhlu ke krbu, čelem k oknu do zahrady a zády k oknu do dvora. O si svlékla kožešinový kabátek, přehodila jej přes opěradlo pohovky, a když se opět otočila, všimla si, že její milý s hostitelem čekají, až uposlechne jeho výzvy. Odložila kabelku vedle kožíšku a stáhla si rukavice. Kdy se jí konečně podaří vynajít patřičný pohyb, jak si před usednutím nadzvednout sukni dostatečně nenápadně, aby si toho nikdo nevšiml a aby ona sama mohla zapomenout na pocit nahoty a ponížení? Rozhodně ne, když ji budou René a ten cizinec takto mlčky pozorovat jako teď. Konečně uposlechla. Sir Stephen začal rozdmýchávat oheň v krbu, René náhle obešel pohovku, uchopil O za šíji a za vlasy, zvrátil jí hlavu na opěradlo a políbil ji tak dlouze a hluboce, že se zadýchala a cítila, jak jí klín žhne a taje zároveň. Pustil ji, jen aby jí řekl, jak ji miluje, a hned zase v polibku pokračoval. Zesláblé ruce měla bezvládně položené dlaněmi vzhůru na černé sukni, která se rozložila v kruhu okolo ní. Přiblížil se Sir Stephen, a když ji René konečně pustil a ona otevřela oči, setkala se s Angličanovým šedým přímým pohledem. Přestože byla celá zmatená a zadýchaná štěstím, neušlo jí, že ji obdivuje a že po ní touží. Kdo by také odolal jejím vlhkým pootevřeným ústům, plným rtům, nazad zvrácené bělostné šíji odrážející se od černého límce pážecího kabátku a velkým jasným očím, když se navíc vůbec nesnažila uhnout pohledem? Ale vše, k čemu se Sir Stephen odhodlal, bylo jemně jí přejet prstem po obočí a po rtech. Potom se posadil naproti ní, z druhé strany krbu, a když se i René posadil do křesla, konečně promluvil. „Předpokládám,“ řekl, „že vám René o své rodině nikdy nevyprávěl. Možná však víte, že jeho matka byla předtím, než si vzala za muže jeho otce, provdána za jednoho Angličana, který měl již syna z prvního manželství. Ten syn, to jsem já a Reného matka mě vychovávala, dokud mého otce neopustila. René a já tedy nejsme příbuzní, ale přesto jsme v jistém smyslu bratři. Dobře vím, že vás René miluje. Poznal jsem to, aniž by to vyslovil a dokonce aniž by učinil sebemenší gesto, stačí mi ho vidět, jak se na vás dívá. Také vím, že jste byla mezi dívkami v Roissy, a tuším, že se tam ještě vrátíte. Prsten, který nosíte, mě v podstatě opravňuje s vámi nakládat, jak se mi zlíbí, a stejně tak všechny, kdož jsou obeznámeni s jeho významem. Nejedná se nám však jen o nějaký přechodný závazek, to, co od vás očekáváme, je mnohem závažnější. Říkám my, protože vidím, že René mlčí. Chce totiž, abych mluvil za nás oba. Jsme-li bratři, pak já jsem prvorozený a o deset let starší než on. A naše přátelství je tak pevné, důvěrné a bezvýhradné, že vše, co patří mně, patřilo odjakživa i jemu, a naopak. Jste ochotna se na tomto přátelství podílet? Prosím vás o to, ale potřebuji váš plný souhlas, protože vás bude vázat pevnějším poutem než vaše oddanost, o níž vím, že je naučená. Dříve než odpovíte, uvažte, že mohu být jen ztělesněním vašeho milence a že budete mít vždy pouze jednoho pána. Možná přísnějšího — to tedy doufám — než byli muži, kterým jste byla vydána napospas v Roissy, neboť budu přítomen každý den, a kromě toho jsem zvyklý dbát na jisté zvyky a rituály. (And besides, I’m fond of habits and rites...)“</p>
<p>Tichý a rozvážný hlas Sira Stephena se rozléhal v naprostém tichu. Dokonce i plameny v krbu šlehaly zcela nehlučně. O seděla bez hnutí na pohovce jako motýl přichycený špendlíkem, dlouhým špendlíkem ukovaným ze slov a pohledů, které se jí zabodávaly do středu těla a tiskly její nahá a napjatá bedra k vlahému hedvábí. Nebyla si jistá, kde má ňadra, kde šíji, kde ruce. Ale nepochybovala, že předmětem zvyků a rituálů, o nichž zde byla řeč, mají být, kromě jiných částí jejího těla, její dlouhá stehna, pod černou sukní již předem napůl rozevřená. Oba muži seděli naproti ní. René kouřil, ale vedle rozsvítil jednu z těch lamp s černým stínidlem, jež pohlcují kouř, takže místnost voněla svěžím nočním vzduchem, navíc pročišťovaným hořícím dřevem. „Odpovíte mi, nebo snad chcete vědět víc?“ promluvil opět Sir Stephen. „Budeš-li souhlasit,“ řekl René, „sám tě seznámím s návyky Sira Stephena.“ — „S nároky,“ opravil ho Sir Stephen. Nejtěžší není souhlasit, říkala si O, neboť si dobře uvědomovala, že žádný z nich ani na vteřinu o jejím souhlasu nezapochyboval, a ze všech nejméně ona sama. Nejtěžší však bylo vůbec promluvit. Rty jí žhnuly a v ústech měla sucho, nedostávalo se jí slin, tísnivý pocit strachu a touhy jí svíral hrdlo, a když si opět uvědomila své ruce, byly studené a vlhké. Kdyby tak alespoň mohla zavřít oči. Ale nemohla. Stíhaly ji dva páry očí, jimž nedokázala — a ani nechtěla — uniknout. Snažily se ji stáhnout zpět k tomu, o čem se domnívala, že nadlouho nebo možná navždy zanechala v Roissy. Neboť od návratu po ní René vyžadoval jen samé něžnosti a prsten, symbol podřízenosti všem, kdo znají jeho tajemství, již dál nijak její život neovlivňoval, nebo alespoň nepotkala nikoho ze zasvěcených, anebo to ti, kdož jeho tajemství znali, nedávali najevo — jediná osoba, kterou z toho podezírala, byla Jacqueline (ale pokud byla Jacqueline také v Roissy, proč neměla prsten? A navíc, dávala by jí znalost tohoto tajemství nad O nějaké pravomoci, zatímco jí samé žádné?). Má se snad pohnout, aby mohla promluvit? Nebyla však s to udělat sama nějaký pohyb — na rozkaz by se byla zvedla okamžitě, jenže tentokrát po ní nechtěli, aby poslušně vykonávala příkazy, tentokrát chtěli, aby rozkazy předešla a sama přijala roli otrokyně a podle toho se také chovala. To zřejmě měl být onen plný souhlas. Vzpomněla si, že Renému vždycky říkala jen „Miluji tě“ a „Jsem tvá“. Vypadalo to, že se po ní dnes chce, aby přesně a dopodrobna vyjádřila svůj souhlas, který doposud prokazovala jen mlčením. Nakonec se napřímila, a jako by se dusila tím, co má říci, uvolnila si několik spon kabátku až po úžlabinu mezi ňadry. Potom se postavila. Kolena a ruce se jí chvěly. „Jsem tvá,“ řekla konečně Renému. „Můžeš si se mnou dělat, co chceš.“ — „Ne,“ opravil ji René, „jsi naše. Opakuj po mě: Jsem vaše, můžete si se mnou dělat, co budete chtít.“ Tvrdé šedé oči Sira Stephena ji ani na okamžik nepřestávaly sledovat, stejně tak oči Reného, v nichž se utápěla, když pomalu opakovala věty, které jí předříkával, převáděla je však do první osoby, jako by se jednalo o gramatické cvičení. „Přiznáváš mně a Siru Stephenovi právo...“ přednášel René a O pokračovala nejzřetelněji, jak dovedla: „Přiznávám tobě a Siru Stephenovi právo...“ Právo libovolně nakládat s jejím tělem, na jakémkoli místě a jakýmkoli způsobem, právo spoutat ji, zbičovat ji jako otrokyni nebo vězeňkyni kvůli sebemenšímu prohřešku nebo jen pro pouhé potěšení, právo nedbat na její prosby a nářky v případě, že ji k nim doženou. „Zdá se mi,“ řekl René, „že právě takto tě chtěl Sir Stephen s mým i s tvým souhlasem obdržet a že si přeje, abych tě dopodrobna seznámil s jeho požadavky.“ Jak O poslouchala svého milence, vybavila se jí slova, která k ní pronesl v Roissy — byla velmi podobná tomu, co říkal nyní. Ale tehdy mu naslouchala v objetí a ta slova pro ni byla tak snově nepravděpodobná, jako by se to celé odehrávalo v nějakém jiném životě, anebo jako by vůbec neexistovala, takže nepociťovala žádný strach. Sen nebo noční můra, mříže a okovy, slavnostní šaty, postavy v maskách, to vše ji vzdalovalo jejímu vlastnímu životu, dokonce i čas tam plynul jinak. Připadala si jako ve snu, v němž si člověk uvědomuje, že je to sen a že se mu ten sen už někdy zdál. Věděla, že ten sen musí jednou skončit, a přála si, aby skončil, protože si nebyla jistá, zda to vydrží, ale zároveň toužila, aby pokračoval, aby se dozvěděla, jak skončí. Ano, teď přišlo to rozuzlení, ve chvíli, kdy je již nečekala, a v podobě, jíž by se nadála ze všeho nejméně (připustila-li, že toto je již konečné rozuzlení a neskrývá se za ním jiné a za ním možná ještě nějaké další). Rozuzlení, které nastávalo, spočívalo v přechodu ze vzpomínky do přítomnosti, a vše, co bylo předtím skutečností pouze v rámci uzavřeného kroužku lidí, ve skrytém světě, se nyní mělo stát součástí všech náhodných i obvyklých situací jejího života. A co se týče jí samé, nevystačí si napříště s pouhými znaky ponížení — s obnaženými hýžděmi, rozepínacím živůtkem, železným prstenem —, nyní budou požadovat, aby bylo ponížení dovedeno k dokonalosti. Je pravda, že ji René zatím nikdy neudeřil, a jediný rozdíl mezi tím, jak ho znala, než ji vzal do Roissy, a mezi dobou, jež uplynula od okamžiku, kdy se odtamtud vrátila, spočíval v tom, že stejně jako si ji dříve bral zepředu (v tom ostatně pokračoval i nadále), se nyní zmocňoval i jejího pozadí a úst. V Roissy dokonce ani nevěděla, zda bičování, jehož se jí pravidelně dostávalo, bylo vůbec někdy z jeho ruky (nemělo smysl si klást tuto otázku, když všichni zúčastnění včetně ní samé měli masky), ale měla dojem, že nikoli. Bezpochyby mu pohled na to, jak se svázaná a bezbranná marně vzpouzí a jak křičí, skýtal tak silnou rozkoš, že by jej ani nenapadlo rozptylovat svou pozornost tím, že by se mrskání sám aktivně účastnil. Jasně se k tomu teď přiznával, když jí tak mile a něžně sděloval, aniž by vstal z hluboké lenošky, kde seděl pololeže s nohou přes nohu, jak rád ji odevzdal Siru Stephenovi a jak je šťasten, že i ona sama se chce dobrovolně podrobit jeho vůli a příkazům. Když si bude Sir Stephen přát, aby u něj strávila noc nebo třeba jen hodinku, anebo aby ho doprovázela na výlet ať už mimo Paříž nebo v Paříži, do restaurace či divadla, zavolá jí a pošle pro ni auto — pokud pro ni nepřijde ovšem sám René. Teď je na ní, aby se vyjádřila, zda souhlasí. Jenže ona nebyla s to ze sebe vydat slovo. Vyjádřením, které od ní požadují, má zapřít samu sebe, říci předem ano na vše, na co ona sama rozhodně říká ano, ale na co její tělo říká ne, alespoň v případě bičování. Co se týče toho ostatního, má-li být k sobě upřímná, je příliš vzrušena touhou, již čte v očích Sira Stephena, než aby samu sebe klamala, a celá rozechvělá, a možná dokonce právě proto, že má strach, čeká se vzrůstajícím napětím, až se jí dotkne rukou nebo svými rty. Bylo ovšem na ní, aby ten okamžik uspíšila. Přes veškerou odvahu i silnou touhu pocítila ve chvíli, kdy měla konečně odpovědět, jak najednou slábne a klesá na zem, širokou sukni rozhozenou kolem sebe, ale zaslechla, jak Sir Stephen do ticha šeptem prohodil, že jí sluší i strach. Ta poznámka nebyla určena jí, nýbrž Renému. O měla dojem, že se Sir Stephen musí držet, aby se na ni nevrhl, a bylo jí líto, že tak neučinil. Ona se na něj však nedívá, nespouští oči z Reného s obavou, že v jejím pohledu odhalí to, co by mohl považovat za zradu. A přece to žádná zrada nebyla, protože kdyby si měla vybrat mezi touhou náležet Siru Stephenovi a oddaností k Renému, neváhala by ani na okamžik. Ve skutečnosti se touze oddávala pouze proto, že jí k tomu dal René svolení a jistým způsobem jí to dokonce přikázal. Přesto se nemohla zbavit obav, aby ho nepopudila tím, že poslechne příliš rychle a ochotně. Dá-li jí sebemenší znamení, vše bude okamžitě zapomenuto. Jenže žádné znamení nepřicházelo, místo toho ji René potřetí vyzval, aby odpověděla. „Souhlasím se vším, co si budete přát,“ zakoktala. Sklopila oči, pohlédla na ruce, které jí nehybně spočívaly mezi stehny, a šeptem prozradila své obavy: „Ráda bych věděla, jestli mě budete bičovat...“ Nastala tak dlouhá odmlka, že měla čas desetkrát své otázky litovat. Potom se pomalu ozval hlas Sira Stephena: „Občas.“ Pak O zaslechla škrtnutí zápalky a cinkání skleniček: jeden z mužů si jistě doléval whisky. René nechal O bez pomoci. Mlčel. „I když teď souhlasím, nevím, jestli to pak budu schopná vydržet.“ — „Chceme po vás jen, abyste se podrobila a předem souhlasila, že když budete křičet a naříkat, nebude vám to nic platné,“ řekl Sir Stephen. „Ach! Pro smilování,“ vykřikla O, „ne hned,“ neboť Sir Stephen se začal zvedat. René také vstal, sklonil se k ní a vzal ji za ramena. „Odpověz tedy,“ řekl, „přijímáš?“ Konečně řekla, že ano. A on ji něžně zvedl, posadil se na širokou pohovku a přiměl ji, aby si klekla vedle něho čelem k pohovce a opřela se o ni nataženýma rukama, hlavou i poprsím. Když zavřela oči, proběhl jí hlavou obraz, který viděla již před několika lety, zvláštní rytina představující ženu klečící jako ona před křeslem ve vydlážděné místnosti. V rohu pokoje si hrálo dítě se psem, žena měla vyhrnutou sukni a muž stojící hned vedle ní zvedal napřažený svazek prutů. Všichni na sobě měli šaty ze šestnáctého století a rytina nesla název, který jí připadal pobuřující: Rodinný výprask. René jí jednou rukou sevřel obě zápěstí a druhou vyhrnul sukni tak vysoko, že ucítila na tváři jemný dotek plisované látky. Pohladil ji po zadku a upozornil Sira Stephena na dva dolíčky a hebkou štěrbinu mezi stehny. Toutéž rukou ji prohnul v pase, aby zadek ještě víc vystrčila, a přikázal jí více roztáhnout kolena. Beze slova uposlechla. Pochvalné řeči, jež René pronášel na adresu jejího těla, odpovědi Sira Stephena a hrubost výrazů, jichž oba muži užívali, ji zaplavily tak silnou a nenadálou vlnou studu, že z ní touha oddat se Siru Stephenovi okamžitě vyprchala a O upnula svou naději k biči, jako by jí bití mělo přinést vysvobození a bolest a nářek ospravedlnění. Avšak Sir Stephen jí rukou pronikl do záhybů klína, pak mezi hýždě, pouštěl ji a znovu se jí zmocňoval, laskal ji, až začala sténat, ponížená a rudá studem. „Nechám tě tu teď Siru Stephenovi,“ prohlásil nato René. „Zůstaň, jak jsi, pošle tě zpátky, až bude chtít.“ Kolikrát zůstala takhle klečet v Roissy, napospas neznámému člověku? Jenže tehdy měla pokaždé ruce pevně spoutané náramky, byla šťastná v pozici vězeňkyně, která musí vykonat vše, co se po ní chce, jíž se však nikdo na nic neptá. Tady však měla ze své vlastní vůle zůstat polonahá, ačkoliv se mohla jediným pohybem zahalit, stačilo by, kdyby se postavila. Její slib ji však poutal stejnou silou jako kožené náramky nebo řetězy. Byl to opravdu pouze onen slib? Ačkoliv se cítila tak ponížená, nebo spíš právě proto, nehrál zde roli také slastný pocit, že její cena spočívá právě v té poníženosti a poddajnosti, s níž se prohýbá a poslušně rozevírá? René odešel. Sir Stephen jej šel doprovodit ke dveřím a ona opuštěná bez hnutí čekala a cítila se tak ještě víc vydaná napospas, a jak čekala, připadala si poníženější, než když tu byli s ní. Cítila pod sukní hladké hedvábí žlutošedé pohovky, pod koleny přes nylonové punčochy vysoký lněný koberec a na levém stehně žár sálající z krbu, kam Sir Stephen předtím přihodil tři polena, z nichž teď s hlasitým praskotem šlehaly plameny. Starožitné nástěnné hodiny nad komodou tikaly tak lehounce, že je bylo slyšet, jen když se v místnosti rozhostilo naprosté ticho. O jim pozorně naslouchala a uvažovala, jaká je to absurdní situace, že je v tomhle ušlechtilém a vybraném prostředí v takovéto poloze. Staženými žaluziemi sem pronikal ospalý hukot spící Paříže, bylo po půlnoci. Pozná zítra ráno, až se rozední, na polštáři pohovky místo, kde má teď opřenou hlavu? Dostane se někdy do tohoto salonu za bílého dne a budou s ní dělat totéž co nyní? Sir Stephen se dlouho nevracel a O, která v Roissy vždy odevzdaně čekala, až na ní cizí muži ukojí svůj chtíč, měla hrdlo sevřené strachem při pomyšlení, že se jí možná už za minutu nebo za deset minut bude znovu dotýkat. Ale stalo se něco poněkud jiného, než očekávala. Slyšela, jak vstoupil a přešel po místnosti. Chvíli zůstal stát zády ke krbu a prohlížel si ji, pak ji tichým hlasem vyzval, aby vstala a posadila se. Překvapeně a téměř v rozpacích uposlechla. Dvorně jí nabídl skleničku whisky a cigaretu, obojí odmítla. Všimla si, že má na sobě velmi strohý župan z hrubé vlněné látky, který mu barevně ladil s šedými vlasy. Měl dlouhé hubené prsty s bělostnými, krátce a rovně zastřiženými nehty. Zachytil její pohled a ona se zarděla. Byly to tytéž ruce, které se před chvílí před pohovkou tvrdě a nesmlouvavě zmocnily jejího těla, a nyní se jich obávala, ale současně toužila po jejich dotecích. Sir Stephen se však nehýbal. „Chtěl bych, abyste se svlékla do naha. Nejdřív si však sundejte jen kabátek, ale nezvedejte se.“ O rozepnula velké pozlacené spony, nechala si černý přiléhavý kabátek sklouznout z ramen a přehodila jej přes okraj pohovky vedle kožíšku, rukavic a kabelky. „Jemně si hlaďte bradavky,“ řekl Sir Stephen a dodal: „Příště použijte tmavší líčidlo, toto je příliš světlé.“ Překvapená O si konečky prstů mnula hroty bradavek, cítila, jak se jí vztyčují a tvrdnou, a zakryla si je dlaněmi. „Ale ne!“ ozval se Sir Stephen. Odtáhla ruce a zvrátila se na pohovku. V poměru k útlé hrudi měla prsy těžké, spadající jemně k podpaží. Šíji měla opřenou o opěradlo, ruce spočívaly na bocích. Proč k ní Sir Stephen neskloní svá ústa, proč se nedotkne hrotů ňader, když chtěl vidět, jak se vztyčují, a která se teď, když je nehybná, zvedají při každém jejím nádechu? Jenom k ní přistoupil, usedl bokem na lenoch pohovky, ale nedotkl se jí. Kouřil a pohybem ruky, o němž si nebyla jistá, zda nebyl záměrný, jí odklepl trochu ještě horkého popela mezi ňadra. Tušila, že ji chce ponížit svým pohrdáním, mlčením a odtažitou pozorností. Přesto věděla, že po ní ihned zatoužil a že po ní touží i teď, jasně viděla, jak se mu napíná pružná látka županu. Ať si ji vezme, i kdyby jí měl jen ublížit. O se nenáviděla za touhu, kterou pociťuje, a nenáviděla Sira Stephena, že se dokáže tak ovládat. Chce, aby se s ní miloval, tak to je. Přeje si, aby se jí vzrušeně dotýkal svými rty, aby do ní vnikl, aby ji vyplenil, jak se mu zlíbí, jen ať proboha nezůstává takhle ledově klidný. V Roissy jí bylo úplně jedno, co cítí ti, kdo se jí zmocňují, byli pouze nástrojem rozkoše jejího milence a ona se díky nim stávala takovou, jakou ji chtěl mít, poslušnou a zdvořilou, ohlazenou jako kámen. Jejich ruce byly jeho rukama, jejich příkazy jeho příkazy. Teď to však bylo něco jiného. René ji sice předal Siru Stephenovi, ale bylo vidět, že ji s ním chce sdílet ne proto, aby mu skýtala větší rozkoš, když ji vydává jinému napospas, ale aby s ním dnes mohl sdílet to, co má nejraději, jako to bezpochyby dělávali kdysi, když byli mladší a sdíleli společné ubytování na cestách, loď nebo koně. To, že se o ni chtěl dělit, mělo dnes pro něj význam hlavně ve vztahu k Siru Stephenovi, ne k ní. Těšilo je nacházet na ní stopy jeden po druhém i známky své společné nadvlády. Před chvílí, když klečela polonahá vedle Reného a Sir Stephen jí oběma rukama rozevíral stehna, vysvětloval mu René, proč je zezadu tak dobře přístupná a jak je rád, že mu ji pěkně připravili, neboť se domnívá, že Siru Stephenovi udělá radost, když bude mít svůj oblíbený otvor k dispozici. Dokonce dodal, že bude-li si to přát, přenechá mu na něj výhradní právo. „No to by bylo milé!“ odvětil Sir Stephen, ale poznamenal, že přes to přese všechno O možná rozedře. „O je vaše,“ řekl René a políbil jí ruce. Pouhé pomyšlení na to, že se René chystá vzdát některé její části, O velmi rozrušilo. Viděla v tom jasný důkaz toho, že Renému záleží více na Siru Stephenovi než na ní. Uvědomila si také, že ačkoliv jí stále opakoval, že v ní miluje především objekt, jež z ní vytvořil, tu neomezenou svobodu a možnost nakládat s ní, jak se mu zlíbí, jako když člověk vlastní kus nábytku, ale je pro něj větší radostí jej někomu dát než si jej nechat pro sebe, nikdy tomu tak docela neuvěřila. Další známkou citu, který René choval vůči Siru Stephenovi a který šlo sotva nazvat jinak než úctou, pro O bylo, že ji René, jenž ji tak vášnivě rád viděl pod ranami biče nebo pod těly jiných mužů a který s nevyčerpatelnou něhou a neutuchajícím nadšením sledoval její sténání nebo křik a jak přivírá slzami zalité oči, nyní zanechal Siru Stephenovi, když mu ji předvedl, otevřel, jako se otevírá tlama koně, aby bylo vidět, že je mladý a silný, a ujistil se, že mu připadá dostatečně hezká nebo alespoň vyhovující a že se ji tedy uvolí přijmout. Reného urážlivé chování však nic nezměnilo na lásce, již k němu pociťovala. Cítila se šťastná, že mu vůbec stojí za to a že ho baví ji ponižovat, stejně jako věřící děkují Bohu, že je pokořil. U Sira Stephena však tušila ledový klid a vůli, jíž nemohla pohnout ani touha, ani její dojemná poslušnost. Proč by se jinak také tolik bála? Důtky za opaskem sluhů v Roissy a řetězy, jež tam téměř neustále cítila, ji děsily méně než klidný pohled, který Sir Stephen upíral na její ňadra, aniž by se jich dotkl. Dobře věděla, jak lákavě působí proti drobným ramenům a štíhlé hrudi její těžké, hladké, nalité prsy. Nemohla nijak zabránit, aby se jí nechvěly, to by musela přestat dýchat. Nemělo smysl doufat, že jejich půvab Sira Stephena odzbrojí, bylo jí jasné, že opak je pravdou: takto vydaná všanc vyvolávala stejnou měrou touhu zraňovat jako laskat, vzrušovala stejně rty jako nehty. Na okamžik O bláhově zadoufala v jeho soucit, když se konečkem prostředníku pravé ruky, v níž držel cigaretu, lehce dotkl bradavky, která poslušně ještě víc ztvrdla. Nepochybovala však, že to pro Sira Stephena není víc než hra, pouhá zkouška, jako prověřujeme dokonalé fungování nějakého ústrojí. Bez sebemenšího gesta jí přikázal, aby si svlékla sukni. Zapínání sukně O prokluzovalo pod vlhkýma rukama a spodničku z černého hedvábí se jí podařilo rozepnout také až napodruhé. Když byla úplně nahá, pouze ve vysokých lakovaných střevíčcích a černých nylonových punčochách, které zvýrazňovaly jemnost kůže jejích nohou a bělostných stehen, Sir Stephen, který se mezitím také zvedl, ji uchopil v rozkroku a postrčil směrem k pohovce. Přiměl ji, aby poklekla zády k pohovce a opřela se o ni spíše rameny než v pase. Poručil jí roztáhnout poněkud stehna. Ruce jí spočívaly na kotnících, klín měla lehce pootevřený a nad stále se nabízejícími prsy se bělalo zvrácené hrdlo. Neodvažovala se pohlédnout Siru Stephenovi do tváře, ale viděla, že si uvolňuje opasek. Rozkročil se nad ní, uchopil ji za šíji a ponořil se do jejích úst. Netoužil po laskání rtů, snažil se jí proniknout co nejhlouběji do hrdla. O cítila, jak v ní ten masitý roubík nabývá a tvrdne, jak ji dusí a jak jí jeho pomalé a opakované přírazy vhánějí slzy do očí. Nakonec si Sir Stephen klekl na pohovku obkročmo kolem její tváře, aby se jí mohl lépe zmocňovat, takže jí hýžděmi tu a tam spočinul na hrudi. Cítila, jak ji marně spaluje žár zneuznaného lůna. Ačkoliv se v ní ukájel dlouho, nedošel až k vrcholu rozkoše a mlčky se od ní odtáhl a napřímil se, aniž by se znovu zahalil. „Jste pěkně povolná, O,“ řekl jí. „Milujete Reného, ale jste povolná. Jestlipak si uvědomuje, že máte chuť na každého muže, který po vás zatouží, a že když vás René posílá do Roissy nebo vás nabízí druhým, poskytuje vám tím vlastně alibi pro vaši povolnost?“ — „Miluji Reného,“ odvětila O. „Milujete Reného, ale toužíte po mně, kromě jiných,“ pokračoval Sir Stephen. Ano, touží po něm, ale co kdyby se René změnil, pokud by se to dozvěděl? Nezbylo jí než mlčet a klopit zrak, protože jediný pohled do očí Sira Stephena by znamenal přiznání. Vtom se k ní Sir Stephen naklonil, zdvihl ji za ramena a nechal ji sklouznout na koberec. Ležela na zádech s pokrčenýma nohama přitaženýma k břichu. Sir Stephen usedl na pohovku v místě, o něž se ještě před okamžikem opírala, uchopil ji za pravé koleno a přitáhl si je k sobě. Protože teď ležela nohama ke krbu, oheň nemilosrdně osvětloval rozevřenou úžlabinu nabízející pohledu zadek i pohlaví. Aniž by uvolnil stisk, rázně O přikázal, aby se sama polaskala, pěkně s roztaženýma nohama. Neodvážila se cokoli namítnout a poslušně si zajela pravou rukou do klína. Prsty odhrnula ochlupení a nahmatala v místě, kde se jemné vnitřní pysky setkávají, odhalený a již horoucí výstupek. Ruka ji však neuposlechla. „Nemohu,“ hlesla. A skutečně to nedokázala. Nikdy se sama nelaskala kromě několika nesmělých pokusů v teple a přítmí postele, kdy byla sama, a nikdy se nesnažila dosáhnout vyvrcholení. Občas ho pak dosáhla ve spánku, a když se probudila, byla zklamaná, že bylo tak silné a přitom tak prchavé. Pohled Sira Stephena byl nesmlouvavý. Nemohla jej snést a opakujíc: „Nemohu, já nemohu,“ zavřela oči. Znovu před ní vyvstal obraz, jehož se nemohla zbavit a který ji pokaždé naplňoval stejnou závratí a odporem jako tehdy, když ho viděla na vlastní oči. Bylo jí tenkrát asi patnáct, když se před ní v kterémsi hotelovém pokoji Marion roztažená v křesle s nohou přehozenou přes opěradlo a hlavou zvrácenou na druhou stranu dráždila a sténala. Marion jí také vyprávěla, jak se jednou takto hladila v kanceláři, když si myslela, že je sama, a jak ji překvapil šéf oddělení, který náhle nečekaně vstoupil do místnosti. O si vybavila její kancelář — holou místnost, vymalovanou na bledězeleno, do níž světlo pronikalo zaprášenými okny ze severu. Bylo tam pouze jedno křeslo pro návštěvy, naproti stolu. „Stihla ses schovat?“ zeptala se O. — „Ne,“ odpověděla jí Marion. „Chtěl, abych pokračovala, zamkl však dveře, přikázal mi, abych si svlékla kalhotky, a přistrčil křeslo před okno.“ O zaplavila vlna obdivu k její odvaze a zároveň vlna děsu. Tvrdošíjně se však odmítala před Marion sama dráždit a zapřísahala se, že to nikdy před nikým neudělá. Marion se smála a prohlásila: „Uvidíš, až to po tobě bude chtít tvůj milenec.“ René to po ní zatím nikdy nechtěl. Poslechla by? Ach! Jistě, ale s jakou hrůzou, že v něm vzbudí stejný hnus jako tehdy Marion v ní. Což byl samozřejmě nesmysl. A ještě nesmyslnější to bylo u Sira Stephena. Co jí záleží na tom, bude-li zhnusen? Ne, stejně nemůže. Potřetí zašeptala: „Já nemohu.“ Ačkoliv to řekla velmi tiše, slyšel ji, uvolnil stisk, zvedl se, zavázal si župan a přikázal O, aby vstala. „Tak tohle je podle vás poslušnost?“ řekl. Levou rukou jí sevřel obě zápěstí a pravou jí uštědřil políček z každé strany. Ztratila rovnováhu a byla by upadla, kdyby ji nezachytil. „Klekněte si a poslouchejte mě,“ řekl. „Bojím se, že vás René špatně vychoval.“ — „Vždycky jsem Reného poslechla,“ zakoktala. „Pletete si lásku s poslušností. Budete mě poslouchat, přestože nemilujete vy mě ani já vás.“ V tu chvíli se v ní začalo všechno bouřit, v nitru se mlčky vzpírala jeho slovům, vlastním závazkům být mu poslušnou otrokyní, svému souhlasu, své vlastní touze, nahotě, potu, rozechvělým slabinám i kruhům pod očima. O se vzpouzela a vzteky zatínala zuby, když ji přiměl, aby se spustila na všechny čtyři, s lokty opřenými o zem a hlavou mezi pažemi, přitáhl si ji za boky a bolestivě do ní zezadu pronikl, jak mu to René nabídl. Napoprvé to vydržela. Při dalším, surovějším přírazu již vykřikla. Vykřikla pak s každým dalším přírazem, před nímž vždy celý úd pomalu vytáhl, ovšem pokud se mu zachtělo. Křičela vzdorem i bolestí a on to dobře věděl. Bylo jí jasné, že je spokojen, že ji dohnal k pláči, což je jasná známka její porážky. Jakmile skončil, dovolil jí vstát a chystal se ji poslat domů, upozornil ji, že to, co do ní vstříknul, z ní bude pomalu vycházet zbarveno krví ze zranění, jež jí způsobil a které ji bude pálit, dokud se mu její řiť nepřizpůsobí. Ale do té doby si bude dál nemilosrdně razit cestu. Rozhodně se nehodlá vzdát nároku na toto výhradní právo, jež mu René udělil, ať si v žádném případě nedělá naděje, že toho bude ušetřena. Připomněl jí, že souhlasila stát se jejich společnou otrokyní. Pravděpodobně netušila, jakkoliv si možná myslela, že zná podobné situace, k čemu se vlastně zavázala. Až se to dozví, bude příliš pozdě, aby se slibu zřekla. Jak mu O naslouchala, říkala si, že až se mu ji konečně podaří vychovat, bude příliš pozdě i pro něj, aby se nezamiloval do svého díla, aby ji neměl alespoň trochu rád. Neboť všechen její stud a zdráhání, jež se odvážila dát najevo, měly pouze jediný důvod. Tak jako pro Reného chtěla i pro Sira Stephena být něco víc než jen předmět jeho chtíče. Ne proto, že by do něj byla zamilovaná, ale protože věděla, že Reného k němu poutá cit, jaký chlapci chovají k staršímu bratrovi, a aby se mu zavděčil, je schopen ji obětovat ve chvíli, kdy jej o to Sir Stephen požádá. Byl zjevně pro Reného vzorem, a bude-li se vůči ní chovat pohrdavě, její milý, jakkoliv ji miluje, jej napodobí, což se mu u mužů z Roissy nikdy nestalo a ani ve snu by jej to nenapadlo. Vždyť tam byl jejím pánem a jeho chování bylo naopak vzorem těm, jimž ji nabídl. Tady už pánem není. Naopak, Sir Stephen je pánem Reného, aniž by si to sám René plně uvědomoval, neboť Sira Stephena obdivuje, rád by byl jako on a byl mu rovnocenným soupeřem, proto s ním chce vše sdílet a proto mu O postoupil, a je nad slunce jasnější, že tentokrát doopravdy. Odnynějška ji bude bezpochyby milovat jen tak, jak Sir Stephen uzná za vhodné a nakolik ji bude chtít mít sám pro sebe. Jejím pánem tedy bude Sir Stephen, a to — bez ohledu na to, co si bude myslet René — pánem jediným, se všemi právy, která mu vztah pána a otrokyně přináší. Nemůže od něj čekat nejmenší slitování, ale nemá snad naději ani na záchvěv lásky? Seděl s nataženýma nohama v témže velkém křesle u krbu jako před Reného odchodem a ji nechal stát nahou před sebou, aby vyčkala na jeho rozkazy. Tiše čekala. Pak se zvedl a poručil jí, aby jej následovala. Stále nahá, jen v střevíčcích na vysokých podpatcích a v černých punčochách za ním stoupala po bočním schodišti do patra do malého pokojíku, tak malého, že se sem vešla jen postel a toaletní stolek s židlí u okna. Pokojík byl spojen s větší místností, kde měl ložnici Sir Stephen, a z obou se vstupovalo do společné koupelny. O se umyla, osušila — ručník se trochu ušpinil růží —, zula si střevíčky, stáhla punčochy a ulehla do chladivých přikrývek. Závěsy v okně byly roztažené, ale venku stále vládla tma. Když už ležela, přistoupil k ní a předtím, než zavřel spojovací dveře, jí políbil konečky prstů stejným způsobem, jako když v baru sestupovala ze stoličky a on jí chválil železný prsten. Neváhal do ní tedy vnořit ruce ani úd, vyplenil jí ústa i zadnici, ale za celou dobu se neuráčil políbit ji jinam než na konečky prstů. O se rozplakala a k ránu usnula.</p><empty-line /><p>Druhého dne chvíli před polednem odvezl řidič Sira Stephena O domů. Probudila se v deset hodin, postarší mulatka jí přinesla šálek kávy, připravila koupel a donesla šaty, ovšem vyjma kožíšku, rukavic a kabelky, které uviděla na pohovce, když sešla dolů do salonu. Nikdo zde nebyl, žaluzie a závěsy byly roztažené. Proti pohovce se otvíral pohled do zeleně úzké zahrady podobné akváriu obrostlé pouze břečťanem, cesmínou a brslenem. Když si oblékala kabát, oznámila jí mulatka, že Sir Stephen odešel, a podala jí dopis, na jehož obálce stálo jediné písmeno jejího jména. Na bílém listě uvnitř byly dvě řádky: „Volal René, že vás vyzvedne v šest hodin v ateliéru.“ Vzkaz byl podepsán písmenem S a pod ním stálo: „P.S.: Ten jezdecký bičík je pro vaši příští návštěvu.“ O se rozhlédla kolem sebe. Na stole mezi dvěma křesly, v nichž včera seděli Sir Stephen a René, ležel vedle vázy se žlutými růžemi velmi dlouhý a tenký jezdecký bič. U dveří na ni čekala služebná. O strčila dopis do kabelky a vyšla ven.</p>
<p>René tedy netelefonoval jí, ale Siru Stephenovi. Když se vrátila domů, převlékla se do županu a posnídala, zbýval jí čas právě na to, aby se přelíčila, učesala a oblékla do práce, kde měla být ve tři hodiny. Telefon nezazvonil, René se neozval. Proč asi? Co mu Sir Stephen řekl? Co si o ní povídali? Připomněla si, jak nenuceně spolu rozmlouvali o přednostech jejího těla, vyhovujících požadavkům jejich těl. Možná to bylo tím, že dobře nezná anglické výrazy tohoto druhu, ale ty, jimž rozuměla, jí připadaly velmi vulgární. Je pravda, že prošla již tolika rukama jako prostitutka v bordelu, takže proč by se k ní měli chovat jinak? „Miluji tě, René, miluji tě,“ opakovala si. „Miluji tě. Dělej si se mnou, co chceš, jen mě neopouštěj.“</p>
<p>Kdo se slituje nad čekajícími? Lze je snadno rozpoznat podle zasněného pohledu a zdánlivé soustředěnosti upřené k něčemu jinému, než na co hledí. Jako by byli duchem jinde. Po tři hodiny O pracovala ve studiu s malou buclatou zrzavou modelkou pózující v různých kloboucích, kterou neznala, byla však duchem nepřítomna a obrácena sama do sebe toužila, aby minuty ubíhaly rychleji, a zároveň se toho děsila. Přes halenku a spodničku z rudého hedvábí si oblékla skotskou sukni a krátký kabátek z daňčí kůže. Červená barva blůzky pod rozevřeným kabátkem podtrhovala již tak výraznou bledost její tváře. Zrzavá manekýnka jí řekla, že vypadá jako osudová žena. „Osudová pro koho?“ ptala se O sebe samé. Kdyby to bylo před dvěma lety, než poznala Reného a zamilovala se do něj, přísahala by, že pro Sira Stephena. „Já mu ukážu,“ řekla by si. Ale láska k Renému a jeho k ní ji připravila o všechny zbraně, a místo aby z ní načerpala nové důkazy vlastní moci nad muži, zbavila ji i té, kterou doposud vládla. Kdysi byla lehkovážná a rozesmátá, ráda slovy či gesty pokoušela mladíky, kteří do ní byli zamilovaní, aniž by jim cokoliv dovolila, a pak se z rozmaru oddala některému z nich, pouze jedinkrát, aby odměnila, ale zároveň ještě více a palčivěji roznítila cit, který neopětovala. Byla si jistá jejich láskou. Jeden z nich se dokonce pokusil o sebevraždu. Když se vrátil z nemocnice, přišla ho navštívit, svlékla se do naha — pod podmínkou, že se jí ani nedotkne — a natáhla se na pohovku. Bledý touhou a bolestí ji po dvě hodiny mlčky pozoroval, nedovolil si však porušit dané slovo. Od té doby ho již nikdy nezatoužila spatřit. Nebylo to tím, že by si nebyla vědoma touhy, již vzbuzuje. Chápala ji, nebo se alespoň domnívala, že ji chápe, tím spíš, že pociťovala podobnou — jak si myslela — touhu vůči svým přítelkyním nebo neznámým mladým ženám. Některé z nich jí podlehly a ona si je pak vodila do diskrétních hotýlků s úzkými chodbami a tenkými stěnami, jimiž pronikl sebemenší hluk, jiné ji zděšeně nebo znechuceně odmítaly. Ovšem to, o čem se domnívala, že je touha, nebylo víc než radost z dobývání, ale její hra na zkaženého chlapce ani skutečnost, že již měla několik milenců — lze-li je tak vůbec nazývat —, ani její odvaha a krutost ji neochránily, když potkala Reného. Během jednoho týdne poznala strach i jistotu, úzkost i štěstí. René se na ni vrhl jako pirát na kořist, ale ona se podrobila s rozkoší. Na zápěstích, kotnících, na všech údech i hluboko v útrobách těla i duše cítila pouta, o nic silnější nežli nejjemnější vlásky, přesto však pevnější než lana, jimiž Liliputáni svázali Gullivera, která její milenec stahoval nebo povoloval pouhým pohledem. Ztratila svobodu? Ano, díkybohu! Vznášela se jako bohyně v oblacích, jako ryba ve vodě, utápěla se ve štěstí. Utápěla, protože všechny ty jemné vlásky, ta lana, kterými ji René ovládal, byla jedinými žilami, jimiž se do ní vléval život. Byla to víc než pravda, neboť kdykoliv René uvolnil svou nadvládu, nebo si to alespoň myslela, když se tvářil nepřítomně, nebo když se jí zdálo, že od ní odešel lhostejný, anebo se dlouho neviděli a on jí neodpovídal na dopisy, když se bála, že ji přestane milovat nebo že už ji nemiluje, všechno se v ní hned sevřelo, až se zalykala. Tráva zčernala, den přestal být dnem a noc nocí a svět kolem se proměnil v pekelný stroj, jenž ji trestal střídáním světla a tmy. Z čerstvé vody se jí dělalo zle. Připadala si jako socha uplácaná z popela, čpící, zbytečná a prokletá jako Lotova žena. Vždyť byla hříšná. Neboť ti, kdož milují Boha a které Bůh opustí uprostřed temné noci, jsou hříšníci, protože je opustil. Ve vzpomínkách hledají své viny. I ona hledala, čím se provinila. Nalezla však pouze bezvýznamnou zálibu vzbuzovat touhu v jiných mužích, k níž měla nakonec spíše jen sklon, než že by jí skutečně podléhala, neboť těmto mužům věnovala pozornost jen proto, že ji naplňovala štěstím Reného láska, jistota, že mu patří, a protože pokora, s níž se mu odevzdávala, ji činila nezranitelnou a snímala z ní zodpovědnost za následky jejích činů. Ale jakých činů? Vždyť si mohla vyčítat nanejvýš myšlenky nebo prchavá pokušení. Přesto je teď už jasné, že se provinila. Přesto ji René nevědomky trestá za provinění, o němž nemá tušení (jelikož existuje pouze v jejím nitru), které však Sir Stephen okamžitě odhalil: za povolnost. O byla šťastná, když ji René nechal bičovat a ponižovat, neboť její oddaná poslušnost nejen dokazovala, že mu patří, ale také protože bolest a stud při bičování a potupu způsobovanou muži, kteří v ní vyvolávali rozkoš, když se jí zmocňovali a ukájeli se na ní, aniž by sebeméně dbali o to, co prožívá, vnímala jako dobrou cenu za toto provinění. Někdy se jí ta objetí hnusila, ruce dotýkající se jejích ňader pro ni byly nesnesitelnou pohanou, ústa sající její jazyk a rty jí připadala jako měkké a slizké pijavice, údy jako lepkavá zvířata, která se třou o její zavřená ústa, o úporně sevřenou štěrbinu pohlaví nebo zadku. To vše chtěla odmítnout do té doby, dokud byl k jejímu ukáznění zapotřebí bič, nakonec je však s pocitem nechuti a naprostého ponížení přijala. Ale co když má Sir Stephen pravdu? Co když se jí vlastní ponížení opravdu líbí? Čím více byla ponižována, tím spíš byl René ochoten se nad ní slitovat a učinit z ní nástroj své rozkoše. Když byla kdysi jako malá na dvouměsíčním pobytu ve Walesu, stál v jejím pokoji, jak je u protestantů zvykem, červeným písmem na bílé zdi napsaný biblický verš: „Je strašlivé padnout do rukou živoucího Boha.“ Ne, říkala si teď sama v duchu, to není pravda. Strašné je být z rukou živoucího Boha vytržen. Vždy když René oddaloval smluvenou schůzku, jako tomu bylo teď, a nechával ji čekat — už minulo šest hodin, půl sedmé —, O šílela, zachvacovalo ji zoufalství, avšak marně. Šílela a zoufala si zbytečně, její obavy se nevyplnily. René se objevil, byl tu, byl to stále tentýž a stále milující René, zdržel se jen na poradě nebo musel dodělávat nějakou práci přes čas a nestihl jí zavolat. O se pokaždé rázem probrala ze svého zoufalství, přesto v ní však každý z těchto náporů děsu někde v hloubi duše zanechal tiché varování, předtuchu neštěstí. Neboť stejně tak dobře jí mohl zapomenout zavolat, protože se zdržel na golfu nebo na partii bridže nebo jej zaujala nějaká jiná tvář, miluje totiž jistě O, ale je svobodný, je si jistý její láskou a je tak bezstarostný, úplně bezstarostný. Nepřijde však jednou den smrti a zmaru, nepřijde po všech těch dnech obav jednou den, kdy bude její zoufalství opodstatněné a plynová komora se už neotevře? Ach, ať ten zázrak trvá, ať kouzlo nezmizí a ať mě René neopustí! Pro O existoval jen zítřek, nejvýš pozítří, dál nemyslela, a vůbec odmítala myslet, žila ze dne na den, z týdne na týden. A připadalo jí, že každá noc strávená s Reném musí trvat navěky.</p>
<p>Konečně se René v sedm dostavil. Byl tak rád, že ji opět vidí, že ji začal líbat před technikem opravujícím reflektor, před malou zrzavou modelkou, která právě vyšla z šatny, i před Jacqueline, která na vysokých podpatcích nečekaně vkráčela do místnosti. „Úchvatné,“ prohodila Jacqueline směrem k O. „Šla jsem zrovna okolo a chtěla jsem se vás zeptat na své poslední snímky, ale zdá se, že jsem přišla nevhod, raději půjdu.“ — „Nechoďte, slečno,“ zvolal René, drže přitom O kolem pasu, „prosím vás.“ O je vzájemně představila: „René, Jacqueline — Jacqueline, René.“ Zrzavá modelka se rozmrzele vrátila do převlékárny, technik se najednou tvářil velice zaměstnaně. O pozorovala Jacqueline a cítila, že se René dívá stejným směrem. Jacqueline na sobě měla lyžařský úbor, jaký nosí pouze hvězdy, které v životě nelyžovaly. Pod černým svetříkem vystupovala její malá, od sebe dosti vzdálená ňadra, šponovky obepínaly dlouhé sportovní nohy. Vše na ní dýchalo sněhovým chladem. Namodralý odlesk kabátku z šedé tulení kůže připomínal sníh ve stínu, třpytivý odstín vlasů a řas zase sníh na slunci. Na rtech měla růž s nachovým nádechem, a když se usmála a zvedla k ní upřený pohled, O si pomyslela, jak může vůbec někdo odolat touze napít se z toho zeleného pramene živé vody pod ojíněnými řasami, touze strhnout z ní svetřík a vložit dlaně na ta pěkná malá ňadra. Vida, René sotva přišel a hned v jeho přítomnosti znovu nabyla jistoty a opět se jí vrátil zájem o ostatní, o sebe samu, o svět. Všichni tři společně sešli dolů na ulici. Sníh padající dvě hodiny předtím ve velkých vločkách z oblohy se teď v ulici Royale snášel ve vírech drobných jehliček a štípal je do tváří. Chodník byl posypaný solí křupající pod podrážkami a O cítila, jak jí po nohou stoupá ledový závan a zmocňuje se jejích nahých stehen.</p>
<p>Bylo jí celkem jasné, co hledá u mladých dívek, jež dobývá. Nepotřebovala si dokazovat, že může soupeřit s muži, nebo si chlapeckým chováním kompenzovat nižší postavení ženy, které se jí ostatně nikterak netýkalo. Je pravda, že se ve dvaceti přistihla, jak nadbíhá nejhezčí ze svých kamarádek, smeká před ní baret, pouští ji první do dveří a podává jí ruku, když vystupuje z taxíku. Také vždy trvala na tom, že bude platit, když si v cukrárně daly čaj. Líbala ji na ruku, popřípadě i na ústa, nejlépe na veřejnosti. Ale tehdy se takovými způsoby předváděla spíše z dětinskosti než ze skutečného zaujetí. Naopak sladká vášeň, s níž se zmocňovala něžných nalíčených rtů nebo když v přítmí pohovky spatřila perlový záblesk přivírajících se očí, když o páté odpoledne zatáhla závěsy a rozžala lampu nad krbem, když zaslechla vzdychání „Ještě, ach, ještě, prosím tě!“, vášeň pro tu výraznou vůni moře, jež jí ulpívala na prstech, ta byla opravdová a hluboká. Stejnou radost jí působilo získávání kořisti. Spíše než o lov samotný, jakkoliv byl zábavný a úchvatný, šlo o pocit dokonalé svobody, jejž při něm prožívala. Jen ona a nikdo jiný při tom určovala pravidla (což s muži zakusila pouze nepřímo). Byla vždy natolik iniciativní, od oslovení přes termíny schůzek a polibky, že neměla ráda, když ji některá políbila jako první, a od té doby, co měla milence, téměř nesnesla, aby ji dívka, kterou laskala, něžnosti oplácela. Obvykle tak spěchala, aby měla před sebou přítelkyni nahou a mohla se jí dotýkat, že jí připadalo zbytečné, aby se sama svlékala. Často si vymýšlela různé záminky, jak se tomu vyhnout, předstírala, že je jí zima nebo že má své dny. Bylo ostatně jen málo žen, na nichž by nenašla něco krásného. Vzpomínala, jak chtěla těsně po gymnáziu svést ošklivou a nepříjemnou dívenku, která měla neustále špatnou náladu, jen proto, že měla divokou kštici blond vlasů, jejichž nehezky zastřižené prameny vrhaly odrazy a stíny na pleť sice bledou, avšak jemnou a čistou. Jenže dívka její návrhy odmítala, a pokud někdy rozkoš rozjasnila její nevděčnou tvář, nebylo to díky ní. A ona vášnivě milovala pohled na tváře zalité potem, jenž jim dodával mládí a svěžest, nadčasové mládí, jež sice nenavrací do dětství, ale zvýrazňuje rty, rozšiřuje oči jako líčidlo, dodává duhovkám jiskru a jas. Šlo spíše o obdiv než o samolibost, nemuselo to být její zásluhou, aby cítila pohnutí. V Roissy zažívala stejné vzrušení, když viděla proměnu tváře některé z dívek, jíž se zmocnil i třeba úplně cizí muž. Rozněcovala ji nahota, tělesné odevzdání a připadalo jí, že dostává od svých přítelkyň dar, jejž jim nikdy nedokáže oplatit, už když se jí ukázaly nahé někde v soukromí. Neboť prázdninová nahota na pláži nebo při slunění ji nechávala chladnou — ne snad proto, že to bylo na veřejnosti, ale protože díky té veřejnosti a polovičatosti byla tato nahota jaksi obecně přijatelná. Krása ostatních žen, již obvykle velkoryse stavěla nad svou, jí nicméně potvrzovala tu její, neboť když se někdy nečekaně spatřila v zrcadle, viděla odraz jejich krásy. Moc, kterou nad ní měly její přítelkyně, byla zároveň zárukou moci, již má ona sama nad muži. Naplňovalo ji štěstím a připadalo jí normální, když po ní muži urputně vyžadovali to, co ona sama chtěla po ženách a co jim nebyla schopná vrátit, nebo jen v malé míře. Byla tak neustále komplicem oběma pohlavím a vyhrávala na obou frontách. I když některé zápasy nebyly jednoduché. O byla bezpochyby zamilovaná do Jacqueline stejně jako předtím do mnoha jiných, není-li ovšem v tomto případě zamilovanost příliš silné slovo. Proč to však nedávala nijak najevo?</p>
<p>Konečně se odvážila na ni zaútočit, až když se na nábřeží začaly rozevírat pupence topolů a den se prodloužil natolik, aby milencům dovolil posadit se po práci na chvíli v parku na lavičku. V zimě jí připadala v těch krásných kožešinách příliš oslnivá, měňavá, nedotknutelná a nepřístupná. A Jacqueline si toho byla vědoma. Na jaře se opět vrátila ke kostýmkům, k nízkým podpatkům a svetříkům. S nakrátko zastřiženými vlasy také začala připomínat nestydaté gymnazistky, které O v šestnácti letech chytala za zápěstí a zatahovala do ztichlé a prázdné šatny, kde je přitlačila mezi zavěšené kabáty. Svršky padaly z věšáků a O se nemohla ubránit smíchu. Nosily uniformy s blůzkami z režné bavlny, na prsou červenou bavlnkou vyšité iniciály. O tři roky později a o tři kilometry dále na jiném gymnáziu nosila stejnou blůzu i Jacqueline. O to zjistila náhodou, když Jacqueline jednou pózovala v domácím úboru a povzdechla si přitom, oč by to bývalo lepší, kdyby mohly na gymnáziu nosit tak pěkné šatečky. Nebo kdyby mohly nosit uniformu jen tak bez ničeho. „Jak jen tak bez ničeho?“ zeptala se O. „Přece bez prádla, ne?“ odtušila Jacqueline. Tu se O začervenala. Stále si nezvykla, že je pod šaty nahá, a každá dvojsmyslná věta jí připadala jako narážka na její situaci. Marně si opakovala, že každý člověk je vlastně pod spodním prádlem nahý. Připadala si zkrátka nahá jako ona Italka z Verony, která se šla sama nabídnout veliteli vojska obléhajícího město, jen aby je zachránila. Nahá, jen v plášti, který stačilo rozhalit. Také O se zdálo, že má stejně jako ona Italka něco vykoupit, jenže co? Zato Jacqueline si byla naprosto jistá sama sebou, ta neměla co vykupovat. Nepotřebovala, aby ji někdo o čemkoli ujišťoval, k tomu jí stačilo zrcadlo. O k ní vzhlížela s pokorou a říkala si, že Jacqueline člověk může, aniž by se musel stydět, přinést leda tak květy magnólie, jejichž silné a matné okvětní plátky uvadajíce pomalu hnědnou, anebo kamélie, v jejichž voskové běli se tu a tam zaleskne odstín růžové. Jak pomalu odcházela zima, mizelo se vzpomínkou na sníh i lehké opálení, jež dodávalo její pleti zlatavý nádech. Zanedlouho se k ní budou hodit pouze kamélie. O se však obávala, že by se tak melodramatickými květinami zesměšnila. Jednoho dne Jacquelině přinesla velikou kytici modrých hyacintů, jež vůní připomínají tuberózu a točí se z nich hlava. Vydávají přesně takovou výraznou, těžkou, olejnatou vůni, jakou by správně měly mít, ale nemají kamélie. Jacqueline zabořila do čerstvých, pevných květů svůj mongolský nosík i rty, které si posledních čtrnáct dní malovala ne červenou, ale růžovou rtěnkou. „Ty jsou pro mě?“ zeptala se tónem ženy, která je zvyklá neustále dostávat dárky. Pak O poděkovala a zeptala se jí, zda ji přijde René vyzvednout. Ano, přijde, řekla O. Přijde, zopakovala si pro sebe O, a bude to jenom kvůli němu, jestli Jacqueline předstírající netečnost a nezájem zvedne na vteřinu své ledově chladné oči, jež nikdy nehledí zpříma. Tu by jistě nebylo potřeba nic učit. Ani aby mlčela, aby nechala ruce dlaněmi vzhůru podél těla nebo aby lehce zvrátila hlavu. O zmírala touhou uchopit ji dlaní za světlé vlasy na šíji a zvrátit úplně dozadu tu poslušnou hlavinku, a alespoň prstem jí přejet po lince obočí. Jenže to by chtěl René jistě taky. Dobře věděla, proč se z ní, dříve tak neohrožené dívky, stala bázlivka, proč se už dva měsíce, co touží po Jacqueline, neodvažuje jediného slova nebo gesta, jímž by svou touhu dala najevo, a falešnými důvody omlouvá svou zdrženlivost. Jacqueline ve skutečnosti nebyla tak nedotknutelná. Překážka nebyla v ní, ale v nitru O, největší překážka, jakou kdy O cítila. Neboť René jí v tomto směru ponechal volnost a ona již volnost nesnášela. Ta svoboda byla horší než jakákoliv pouta. Vzdalovala ji od Reného. Desetkrát už mohla bez jediného slova vzít Jacqueline za ramena a přitisknout ji ke stěně, jako motýla špendlíkem. Jacqueline by se ani nepohnula a téměř jistě ani neusmála. Ale O si teď připadala jako šelma v zajetí, která slouží lovci jako volavka nebo loví jen pro svého pána a na kořist se vrhá pouze na jeho rozkaz. Ona sama se občas bledá a rozechvělá přitiskla ke stěně a neúnavně tak setrvávala jako přibitá, připoutaná vlastním mlčením, šťastná, že může mlčet. Čekala na víc než na pouhé svolení, protože to již měla. Čekala na příkaz. Ten však nepřišel od Reného, ale od Sira Stephena.</p><empty-line /><p>Jak míjely měsíce od doby, kdy ji René daroval Siru Stephenovi, O s hrůzou viděla, jak úcta k Siru Stephenovi a jeho význam v očích jejího milého stále narůstá. Zároveň si ovšem nebyla jistá, zda se nemýlí, když si představuje, že se jejich vztah nebo city vyvíjejí, zatímco šlo pouze o jejich přiznání. Brzy si však nicméně povšimla, že René s ní pravidelně tráví noci, jež následují bezprostředně po večerech, kdy ji k sobě povolal Sir Stephen (přes noc si ji u sebe nechával, pouze když byl René mimo Paříž), takové noci a žádné jiné. Všimla si také, že pokud s ní René zůstal u Sira Stephena, zásadně se jí nedotýkal, pokud ji nechtěl lépe nastavit Siru Stephenovi nebo ji podržet, když se vzpouzela. Zdržel se však velice zřídka, a to většinou jen na výslovné přání Sira Stephena. Zůstával přitom oblečený, stejně jako poprvé, tiše si zapaloval jednu cigaretu za druhou, přikládal do ohně a naléval Siru Stephenovi — sám však nepil. O cítila, že ji sleduje jako krotitel zvíře, jež vycvičil, napjatě ji pozoruje, zda mu svou dokonalou poslušností dělá čest, ale ještě spíše jako osobní strážce panovníka nebo zástupce náčelníka bandy, který má za úkol sehnat na ulici prostitutku a přivléct mu ji. Že se čím dál víc stahuje do role služebníka nebo vazala, jasně dokazoval i tím, že sledoval více tvář Sira Stephena než její. O se pod jeho pohledem cítila připravena o rozkoš, jíž byla její tvář zaplavena, neboť i tu René přičítal Siru Stephenovi a pouze jemu patřil obdiv a dík za to, že ji vyvolal, a on mohl být šťasten, že se Sir Stephen uvolil užít jeho daru. Všechno by bylo jiné, kdyby byl Sir Stephen na chlapce, a O nepochybovala, že by se René, který na chlapce nebyl, Stephenově vášni přizpůsobil a ochotně vyhověl jeho sebemenšímu přání i nejnáročnějším požadavkům. Ale Sira Stephena zajímaly pouze ženy. Uvědomovala si, že sdílení jejího těla pro ně znamená možná něco tajemnějšího, vyššího a intenzivnějšího než pouhé milostné spojení, něco, co ji hluboce zneklidňovalo, avšak co nemohla popřít. Proč však bylo to jejich spojení tak záhadně odtažité? V Roissy O náležela v jednu chvíli a na jednom místě zároveň Renému i ostatním mužům. Proč si ji René v přítomnosti Sira Stephena nejen odmítá vzít, ale proč jí ani nedává příkazy a pouze jí tlumočí příkazy Sira Stephena? Zeptala se ho na to, ale předem si byla jistá odpovědí. „Z úcty k němu,“ odvětil jí René. — „Vždyť ale patřím tobě,“ prohlásila O. — „Patříš <emphasis>především</emphasis> Siru Stephenovi.“ A měl pravdu, už proto, že se jí naprosto vzdal ve prospěch svého přítele a že sebemenší přání Sira Stephena vzhledem k ní mělo přednost před jeho vlastním. Když René rozhodl, že povečeří ve dvou a pak spolu půjdou do divadla, ale dvě hodiny před večeří zavolal Sir Stephen a vyžádal si ji, přijel pro ni sice René do studia, jak měli domluveno, ale odvezl ji k domu Sira Stephena a tam ji nechal. Jednou jedinkrát požádala Reného, aby Sira Stephena poprosil o odložení schůzky, protože toužila jít s Reném na večírek, kam byli společně pozváni. René odmítl. „Ty moje malá chudinko,“ řekl jí, „cožpak jsi pořád ještě nepochopila, že už nepatříš sama sobě a ani já že už nejsem tvým pánem?“ A nejenže jí odmítl vyhovět, ale dokonce Siru Stephenovi o její žádosti řekl a požádal před ní Sira Stephena, aby ji za to přísně potrestal, aby ji napříště ani nenapadlo, že by se mohla vyhnout svým povinnostem. „Samozřejmě,“ odvětil Sir Stephen. Celý rozhovor se odehrál v oválné místnosti s intarzovanou podlahou, kde byl jediným kusem nábytku kulatý, perletí vykládaný stolek a do níž se vstupovalo z velkého žlutošedého salonu. René se zdržel pouze tři minuty, jež stačily k tomu, aby O zradil a aby vyslechl odpověď Sira Stephena. Pak si s ním potřásl rukou, usmál se na ni a odešel. O se dívala oknem, jak přechází dvůr, ani se neotočil. Slyšela klapnutí dvířek auta, zavrčení motoru a tu v malém zrcátku na stěně spatřila svůj vlastní obraz: byla bledá strachem a zoufalstvím. Když pak procházela kolem Sira Stephena, který jí otevřel dveře do salonu a nechal ji vstoupit první, mechanicky na něj pohlédla. Byl stejně bledý jako ona. Na okamžik pocítila záblesk jistoty, že ji miluje, který však vzápětí pominul. Samozřejmě že tomu nevěřila a sama sobě se vysmála, že ji něco takového vůbec mohlo napadnout, ale uklidnilo ji to a na jeho pokyn se poslušně svlékla. Tehdy se mu poprvé zcela odevzdala, poprvé od té doby, co k němu chodila pravidelně dvakrát nebo třikrát týdně a on se jí beze spěchu zmocňoval, když ji nechal nahou čekat často i hodinu, než k ní přistoupil, a beze slova poslouchal její úpěnlivé prosby — občas ho totiž snažně prosila —, ve stejném pořadí opakoval stejné příkazy jako při nějakém rituálu, přestože už dobře věděla, kdy ho má laskat ústy a kdy mu má na kolenou a s hlavou zabořenou do pohovky nastavit zadnici, jíž se nyní zmocňoval, aniž by jí působil bolest — natolik se již navzdory strachu, který ji ochromoval, nebo možná právě díky němu, navzdory zoufalství, do něhož ji uvrhla Reného zrada, ale možná také díky němu otevřela. Tehdy na ni také poprvé — když se její rozněžnělý pohled setkal s jeho jasnýma, zářícíma očima — promluvil francouzsky a tykal jí: „Teď ti dám roubík, protože tě chci zbičovat do krve,“ sdělil jí. „Dovolíš mi to?“ — „Jsem vaše,“ řekla O. Stála uprostřed salonu s rukama nad hlavou připoutanýma náramky k sobě a řetízkem ke kruhu ve stropě, na němž kdysi visel lustr, což jí napínalo ňadra. Sir Stephen je pohladil, políbil, pak ji políbil na ústa, jednou, desetkrát — ještě nikdy ji předtím nepolíbil. Roubík, který jí nasadil tak těsně, že se do něj jen stěží mohla zakousnout, jí naplnil ústa chutí mokré látky a jazyk zarazil hluboko do hrdla. Pak ji něžně uchopil za vlasy. Zavrávorala na bosých nohou, ale řetěz jí pomohl udržet rovnováhu. „Odpusť mi to, O,“ zašeptal. Doposud se jí nikdy za nic neomlouval. Nato ji pustil a zvedl bič.</p><empty-line /><p>Když se René po půlnoci po večírku, kam měli společně jít, vrátil k O, našel ji v posteli v dlouhé bílé nylonové noční košili, jak se celá chvěje. Přivezl ji sám Sir Stephen, uložil ji a ještě jednou políbil. Vyprávěla mu to. Řekla mu také, že se už nikdy nechce protivit příkazům Sira Stephena, i když věděla, že si René pomyslí, že pro ni byl ten výprask důležitý a příjemný, což byla pravda (přestože to nebyl jediný důvod). Navíc si byla jistá, že byl důležitý i pro Reného. Tolik se bál ji udeřit, že se ji nikdy neodhodlal zbičovat, a přitom tak rád sledoval, jak sebou hází a naříká. Pouze jednou ji Sir Stephen zmrskal jezdeckým bičíkem v jeho přítomnosti. René přehnul O přes stůl a podržel mu ji. Když jí sklouzla sukně, opět ji nadzdvihl. Možná že měl ještě větší potřebu představovat si, jak O, zatímco není s ní, když je na procházce nebo v práci, sténá a pláče, jak se svíjí pod ranami biče, jak prosí o milost a nedostává ji — že ví, že ta bolest a ponížení jsou jí uloženy z vůle muže, jehož miluje, pro jeho potěšení. V Roissy ji nechával bičovat sluhy. V Siru Stephenovi nalezl pána tak přísného, jakým sám nikdy nedokázal být. Jasně viděla, jak to, že se člověku, jehož na světě nejvíce obdivuje, jeho milenka líbí a že mu stojí za námahu si ji podrobit, zvětšuje jeho vášeň. Všechna ústa, která se kdy přisála na její, všechny ruce, které kdy mnuly její ňadra nebo klín, všechny údy, jež se do ní kdy vnořily a už tím dokazovaly, že je přece jen kurvička, ji zároveň svým způsobem posvěcovaly. Ale v Reného očích to nic neznamenalo proti potvrzení od Sira Stephena. Pokaždé když vyšla z jeho rukou, hledal na ní René znamení božstva. O věděla, že ji před několika hodinami zradil jen proto, aby na ní nalezl nové a hmatatelnější důkazy jeho přítomnosti. A věděla také, že i kdyby Reného důvody pominuly, Sir Stephen ji šetřit nebude. Hrůza. (Ale ve skutečnosti si myslela: Nádhera.) Rozrušený René dlouze hleděl na její štíhlé tělo, na silné fialové šlehy, jež se jí táhly přes ramena, přes záda, přes hýždě, přes pohlaví i přes prsa a místy se křižovaly. Tu a tam se perlily kapičky krve. „Ach, já tě miluji,“ zašeptal. Třesoucíma se rukama se svlékl, zhasl světlo a položil se na O. Potmě se jí zmocnil a ona po celou dobu sténala.</p><empty-line /><p>Trvalo téměř měsíc, než O z těla šrámy zmizely. Na místech, kde kůže praskla, zůstaly nepatrně bělejší proužky vypadající jako letité jizvy. Nemohla však na ně zapomenout, připomínalo jí je chování Reného a Sira Stephena. René samozřejmě vlastnil klíč od jejího bytu. Doposud ho nenapadlo dát jeden také Siru Stephenovi, protože ten zatím nikdy nevyjádřil přání navštívit O doma. Ale potom, co ji dnes večer Sir Stephen dovezl domů, si René uvědomil, že by dveře, jež mohli otevřít pouze on a O, mohl možná vnímat jako úmyslnou překážku, bariéru nebo omezení z jeho strany a že je směšné dát mu O a zároveň mu k ní nenabídnout kdykoliv volný přístup. Nechal tedy zhotovit další klíč, odevzdal jej Siru Stephenovi a teprve pak o tom řekl O. Ani ve snu ji nenapadlo protestovat a brzy zjistila, že v čekání na příchod Sira Stephena nalézá nepochopitelné uklidnění. Čekala dlouho a byla zvědavá, zda ji překvapí uprostřed noci, zda využije Reného nepřítomnosti, zda přijde sám, zda vůbec přijde. S Reném se o tom neosmělila mluvit. Jednoho rána, když u ní právě náhodou nebyla hospodyně, vstala o něco dříve než obvykle a o desáté už byla oblečená a připravená k odchodu. Tu zaslechla v zámku zarachotit klíč a s radostným výkřikem se vrhla ke dveřím: „René!“ René totiž skutečně již párkrát takto přišel a ani ji nenapadlo, že by to mohl být někdo jiný. Byl to Sir Stephen, usmíval se a řekl: „No dobrá, proč ne, zavolejme Reného.“ Ale René měl v práci nějaké obchodní jednání a mohl přijít nejdříve za hodinu. O viděla, jak Sir Stephen pokládá sluchátko a srdce jí bušilo jako na poplach, až se sama sebe ptala proč. Posadil ji na postel, vzal jí hlavu do dlaní, pootevřel jí ústa a políbil ji. Vzrušilo ji to tak silně, že se málem sesula k zemi, kdyby ji nezachytil. Zadržel ji však a opět napřímil. Nechápala, proč jí hrdlo svírá takový neklid a úzkost. Cožpak se může od Sira Stephena obávat něčeho, co ještě neokusila? Požádal ji, aby se svlékla, a sledoval, jak beze slova uposlechla. Cožpak není zvyklá stát před ním nahá, zvyklá naslouchat jeho mlčení a čekat na rozmary jeho žádosti? Musela si přiznat, že se klame, a i když byla rozrušená neobvyklým místem, hodinou i tím, že se v tomto pokoji vždy svlékala jenom pro Reného, hlavní důvod jejího rozrušení byl stále týž: nepatřila už sama sobě. Jediný rozdíl byl v tom, že na místech, kam v jistém smyslu docházela za tímto účelem, to nebylo tak zřejmé jako tady, anebo v noci, kterou mohla brát jako součást snu nebo tajné existence a vyvažovat ji délkou dne, stejně jako mohl život s Reném vyvažovat pobyt v Roissy. Květnové dopoledne jako by vystavovalo tajemství na odiv veřejnosti. Znenadání se noc i den staly součástí stejné reality. Znenadání… a O si pomyslela: konečně. Vida, kde se rodí ten podivný pocit bezpečí smíšený se strachem, jemuž cítila, že propadá, a který už zakusila předtím, aniž mu rozuměla. Nyní konečně zmizely ty průrvy mrtvého času a dočasné úlevy. Ten, na koho čekáme, je přítomen a je naším pánem už proto, že na něho čekáme. Sir Stephen měl jiné nároky, ale také jeho autorita byla jiná než Reného. Protože O Reného tak náruživě milovala a on zase ji, byla mezi nimi určitá rovnoprávnost (nemluvě o stejném věku), která ji zbavovala vědomí podřízenosti a pocitu ponížení. Vždy okamžitě ráda udělala, co po ní René požadoval, už jen proto, že to bylo jeho přání. Nyní by se však dalo říci, že na ni přenesl svůj obdiv a úctu vůči Siru Stephenovi. Příkazy Sira Stephena plnila, protože to byly příkazy, a byla mu vděčná, že jí je dává. Ať už na ni mluvil anglicky nebo francouzsky, tykal jí nebo jí vykal, oslovovala ho vždy Sire Stephene, jako by byla cizí člověk nebo služebnice. Říkala si, že vhodnější by bylo oslovení „pane“, kdyby se ho odvážila vyslovit, stejně jako by se na ni ve vztahu k němu lépe hodilo označení otrokyně. Říkala si také, že tak to má být, neboť René ji miluje jakožto otrokyni Sira Stephena. Odložila tedy šaty k nohám postele, nazula si pantoflíčky na vysokém podpatku a se sklopenýma očima čekala před Sirem Stephenem stojícím u okna. Dopolední slunce již dosti silně pronikalo puntíkovanými mušelínovými záclonami a hřálo ji do boku. O se nesnažila zakrývat rozpaky, ale hlavou jí blesklo, že se měla více naparfémovat, že si nenalíčila bradavky a že má naštěstí obuté pantoflíčky, protože se jí z nehtů na nohou už začínal loupat lak. Náhle si uvědomila, že jak tu mlčky stojí v tlumeném slunečním světle, čeká vlastně, až jí Sir Stephen pokyne nebo přikáže, aby před ním poklekla, rozepnula mu poklopec a polaskala jej ústy. Nestalo se tak. Zrudla při vědomí, že na to pomyslela jen ona, a zároveň si připadala směšně, že se červená: k obyčejné kurvičce se takový stud příliš nehodí! V tu chvíli ji Sir Stephen požádal, aby se posadila k toaletnímu stolku a poslouchala. Toaletní stolek nebyl toaletní stolek v obvyklém slova smyslu, ale velké otáčivé zrcadlo v empírovém stylu postavené vedle nízko ve zdi zasazené poličky, na niž si odkládala hřebeny a lahvičky. O se v něm takto usazená v nízkém křesílku viděla celá. Sir Stephen k ní promlouval a přitom jí přecházel sem a tam za zády. Čas od času se za ní v zrcadle mihl jeho odraz, ale vypadal vzdálený, protože zrcadlo bylo poněkud zakalené a jeho obraz zelenavý. O sedící s rukama volně podél těla a s koleny od sebe toužila ten odraz uchopit a zadržet, aby se jí snáze odpovídalo. Neboť Sir Stephen jí svou precizní angličtinou kladl jednu za druhou ty nejneočekávanější otázky, a ona si dosud vůbec nedokázala představit, že by se jí takto mohl ptát. Sotva však začal, hned se odmlčel a zvrátil O dozadu, takže se v křesle trochu svezla, levou nohu teď měla přehozenou přes opěrku křesla, druhou mírně pokrčenou. Oběma se jim nyní v plném světle naskytl pohled na její pohlaví tak dokonale rozevřené, jako by se z ní právě zvedl neviditelný milenec. Sir Stephen pokračoval v otázkách s neoblomností soudce a obratností zpovědníka. Neviděla jej, jak se táže, viděla pouze sebe, jak odpovídá. Oddala se od návratu z Roissy nějakému jinému muži kromě něho a Reného? Ne. Zatoužila oddat se některému z mužů, jež potkala? Ne. Hladí se někdy sama v noci? Ne. Má nějaké přítelkyně, od nichž se nechává laskat nebo je sama laská? Ne (toto ne znělo trochu váhavě). A má přítelkyně, po kterých touží? Samozřejmě, Jacqueline, ale přítelkyně je poněkud silné slovo. Spíš kamarádka anebo družka, jak si navzájem říkají dobře vychované dívky v lepších penzionátech. Nato se jí Sir Stephen zeptal, zda má nějaké její fotografie, a pomohl jí vstát, aby pro ně mohla dojít. Byli právě v salonu, když vstoupil zadýchaný René, který právě poklusem zdolal čtyři patra. O stála u velkého stolu, na němž se jako kaluže v noci leskly černobílé Jacquelininy fotografie. Sir Stephen napůl sedící na rohu stolu je bral jednu po druhé do ruky, jak mu je O podávala, a opět je odkládal vedle sebe. Druhou rukou držel O v rozkroku. Pozdravil Reného, aniž by ji pustil — O naopak v tu chvíli cítila, jak do ní vnořil prsty ještě hlouběji —, a od té chvíle se obracel již pouze na Reného. O věděla proč. Když přijde René, baví se spolu o ní, ale bez ní, je jen záminkou, předmětem hovoru, už se jí nikdo na nic neptá a ona už nemusí odpovídat. Co má dělat a čím má být, se nyní rozhoduje bez ní. Blížilo se poledne. Slunce dopadalo přímo na stůl a zvedalo rohy fotografií. O se je nejistými pohyby pokoušela dát stranou a narovnat, aby se nezkroutily, a málem vykřikla, jak mocně ji mezitím Sir Stephen rozdráždil. Nepodařilo se jí to, místo toho začala sténat a najednou ležela natažená na zádech přes stůl mezi fotografiemi, kam ji Sir Stephen zvrátil, jakmile z ní konečně vytáhl ruku. Roztažené nohy jí bezvládně visely ze stolu, a protože chodidly nedosáhla na zem, jeden pantoflíček se jí svezl a nehlučně dopadl na bílý koberec. Do tváře jí svítilo slunce, a tak zavřela oči.</p>
<p>V tu chvíli si sice neuvědomovala, jak zde leží a poslouchá rozhovor Sira Stephena a Reného, jako by se jí netýkal, ale jako by se to již někdy v minulosti odehrálo. A skutečně si pak mnohem později vzpomněla, že něco takového už vlastně zažila. Hovořili o ní podobným způsobem, když ji René poprvé přivedl k Siru Stephenovi. Ale tenkrát ji Sir Stephen ještě neznal a mluvil hlavně René. Od té doby ji Sir Stephen podřídil svým choutkám, zformoval si ji podle svých potřeb a žádal po ní ty nejpotupnější rozkoše jako naprostou samozřejmost. Nezbývalo nic, co by mu už nebyla dala. Alespoň si to myslela. A on, který před ní zpravidla zachovával mlčení, nyní řečnil a jeho slova, stejně jako Reného odpovědi, nasvědčovala, že pouze navazuje na rozhovory, které spolu vedou často a jejichž předmětem je ona. Jednalo se o to, jak z ní mít co největší požitek, a o vzájemné předávání zkušeností, jež s ní udělal každý zvlášť. Sir Stephen ochotně připustil, že jej O mnohem více vzrušuje, má-li na těle jakékoliv viditelné stopy, protože nic nepředstírají a každému je hned jasné, že si k ní může dovolit všechno. Protože vědět to je jedna věc, ale vidět na vlastní oči důkaz, a to důkaz pravidelně obnovovaný, je věc jiná. René, jak řekl Sir Stephen, měl pravdu, když si přál, aby ji zbičoval. Rozhodli se, že ji budou mrskat tak často, aby měla na těle neustále nějaké stopy, nehledě na potěšení, jež jim působí její křik a pláč. O naslouchala, stále při tom ležela zvrácená na zádech, žhnoucí a nehybná, a zdálo se jí, že ji Sir Stephen jakoby zastupuje a mluví místo ní. Jako by sídlil v jejím těle a cítil její vzrušení, obavy a stud, ale také tajnou pýchu a spalující slast, již pociťovala, zvláště když byla sama mezi lidmi na ulici, když nastupovala do autobusu nebo byla ve studiu s modelkami a personálem, a říkala si, že žádný z nich, ani v mdlobách a svlečený, kdyby se mu stala nějaká nehoda a museli by ho položit na zem nebo poslat pro doktora, by neprozradil žádné své tajemství, nikdo kromě ní. Zachování jejího tajemství nezáleží jen na ní samé a na její mlčenlivosti. Nemůže si dovolit, i kdyby měla právě chuť, sebemenší rozmar — to byl také smysl jedné z otázek Sira Stephena. Aniž by si to sama hned přiznala, nemůže si dovolit ani úplně nevinné věci, jako třeba jít si zahrát tenis nebo si zaplavat. Blažil ji ten fyzický zákaz podobný mřížím kláštera bránícím dívkám ve vzájemném styku i v úniku. Jak má tedy riskovat, že ji Jacqueline neodmítne, aniž by zároveň riskovala, že jí bude muset říci když ne úplnou pravdu, tak alespoň její velkou část?</p>
<p>Slunce stouplo a přestalo jí svítit do tváře. Ramena se jí lepila na lazuru fotografií, přes něž ležela natažená, a na koleni ucítila dotyk hrubé látky saka Sira Stephena, jenž k ní přistoupil. S Reném ji vzali každý za jednu ruku a pomohli jí vstát. René zdvihl spadlý pantoflíček. Řekli jí, aby se oblékla. Když při obědě v restauraci na břehu Seiny v Saint-Cloud opět osaměli, pokračoval Sir Stephen ve výslechu. Živý plot z pámelníku, který ohraničoval stinnou terasu, na níž byly rozmístěny stoly s bílými ubrusy, lemoval záhon temně rudých, mírně rozvitých pivoněk. Trvalo dlouho, než pod sebou O nahými stehny zahřála železnou židličku, na niž poslušně usedla, když si předtím vykasala sukni, aniž by ji k tomu Sir Stephen musel vyzývat. Bylo slyšet šumění vody narážející na čluny uvázané u dřevěného mola pod terasou. Sir Stephen seděl proti O, jež odpovídala pomalu, rozhodnutá neříci ani jediné nepravdivé slovo. Sir Stephen se ptal, proč se jí líbí Jacqueline. Ach! Na tom není nic složitého. Pro O je zkrátka až příliš krásná, jako když chudé dítě dostane pannu, která je skoro stejně velká jako ono samo a jíž se neodváží ani dotknout. Zároveň ale ví, že se ji neodvažuje oslovit nebo se k ní přiblížit, protože po ní zas tak netouží. Nato O zvedla oči, jež měla celou dobu sklopené do pivoněk, a uvědomila si, že jí Sir Stephen doslova visí na rtech. Poslouchá, co říká, nebo jen sleduje melodii hlasu či pohyb rtů? Okamžitě zmlkla, Sir Stephen rovněž zvedl zrak a střetl se s jejím pohledem. To, co v něm četla, bylo tentokrát naprosto jasné, a on poznal, že to viděla, takže teď to byl on, kdo zbledl. Jestliže ji miluje, odpustí jí, že si toho všimla? Nebyla schopna odvrátit hlavu, ani se usmát nebo promluvit. Jestli ji miluje, co na tom záleží? I kdyby měla zemřít, nedokázala by se ani pohnout. Kolena jí vypověděla službu, nebyla schopna pohybu, natožpak útěku. Samozřejmě po ní nikdy nebude chtít nic jiného, než aby vyhověla jeho vášni, kdykoli po ní zatouží. Je však žádostivost dostatečným vysvětlením, proč ji od té doby, kdy mu ji René věnoval, k sobě volá stále častěji a nechává si ji u sebe déle a někdy dokonce vyžaduje, aby byla vedle něho, aniž by od ní chtěl cokoli jiného? Seděl proti ní mlčky a bez pohybu stejně jako ona sama. Muži u vedlejšího stolu probírali jakési obchodní záležitosti a popíjeli přitom černou kávu tak silnou, že voněla až k jejich stolu. Dvě povýšené, upravené Američanky ještě ani nedojedly a už si zapálily cigaretu. Pod nohama číšníků skřípal štěrk. Jeden z nich přistoupil k Siru Stephenovi, aby mu dolil ze tří čtvrtin prázdnou sklenici, jenže proč dolévat soše, náměsíčníkovi? Tiše se tedy vzdálil. O si s rozkoší uvědomila, že se ty žhnoucí šedé oči mohou odtrhnout od jejích, jen aby sklouzly na její ruce nebo na ňadra a pak se opět vrátily k očím. Konečně spatřila, jak se mu na tváři mihl náznak úsměvu. Odvážila se jej opětovat. Stále však nebyla mocná slova. Sotva dýchala. „O...“ oslovil ji Sir Stephen. — „Ano,“ odpověděla zcela zesláblá. — „To, co vám teď chci říci, O,“ pravil, „k tomu jsme se rozhodli společně s Reném. Ale také bych...“ Umlkl. O nevěděla, zda to bylo proto, že vzrušením přivřela oči, nebo proto, že ani jemu nestačil dech. Počkal, až jim číšník vymění talíře a podá O jídelní lístek, aby si mohla vybrat zákusek. O podala lístek Siru Stephenovi. Dá si nákyp? Ano, nákyp. Bude to ale až za dvacet minut. Dobře, za dvacet minut. Číšník odešel. „Dvacet minut mi nestačí.“ Pokračoval nezměněným hlasem a vše, co říkal, ji okamžitě přesvědčilo, že přinejmenším jedno je jisté, že i kdyby ji miloval, nic se tím nemění, pokud by za změnu nepovažovala ten neobvykle uctivý a horoucí tón, s nímž ji žádal: „Byl bych velice rád, kdybyste mohla...,“ místo aby jí jednoduše přikázal, co má udělat. Přesto se stále jednalo o příkazy a nebylo pochyb o tom, že se O nevyhne jejich splnění. Upozornila na to Sira Stephena, jenž její námitku uznal. „Stejně odpovězte,“ řekl. — „Udělám, co budete chtít,“ odpověděla O a jako ozvěna jí v hlavě zaznělo: „Udělám, co budeš chtít,“ jak to vždy říkala Renému. „René...“ zašeptala. Sir Stephen to zaslechl: „René ví, co po vás budu chtít. Teď mě poslouchejte.“ Mluvil anglicky, ale velmi tiše, aby to nebylo slyšet k vedlejším stolům. Když se přiblížil některý z číšníků, zmlkl a pokračoval v přerušené větě, až když se opět vzdálil. Jeho slova zněla na tomto veřejném poklidném místě zvláštně, ale nejpodivnější jistě bylo, že je vůbec pronášel a že jim O naslouchala zcela přirozeně, jako by o nic nešlo. Nejprve jí připomněl, jak jí poprvé, když k němu přišla, dal příkaz, který neuposlechla, a přestože ji kvůli tomu udeřil, nikdy už po ní nic podobného nepožadoval. Byla by nyní ochotná udělat to, co tehdy odmítla? O věděla, že mu nestačí pouhý souhlas, ale že chce slyšet z jejích úst a jejími vlastními slovy, že se bude sama hladit a laskat pokaždé, kdy ji o to požádá. Řekla to tedy a v duchu si opět vybavila žlutošedý salon, Reného odchod, to, jak se onoho večera vzpouzela, jak ji žár ohně pálil mezi roztaženými stehny, když ležela nahá na koberci. Dnes večer, v tomtéž salonu... Ale ne, Sir Stephen se zatím ještě přesně nevyjádřil a pokračoval. Poukázal mimo jiné na to, že se jí ještě nikdy v jeho přítomnosti René ani nikdo jiný nezmocnil, jako se jí v Reného přítomnosti zmocňoval on (a v Roissy samozřejmě mnoho dalších mužů). Ať z toho však nevyvozuje, že je René jediný, kdo ji chce tak, že ji v přítomnosti muže, jenž ji miluje, nechává vyhovět muži, který ji nemiluje, a možná si při tom i užívat. Zopakoval to velice naléhavě a tvrdě — brzy bude roztahovat stehna i zadek a nastavovat ústa jeho přátelům, kdykoli ji potkají a budou na ni mít chuť —, až jej začala podezřívat, zda ona tvrdost není adresována také jemu samému, a zapamatovala si pouze konec věty: v přítomnosti muže, jenž ji miluje. Jaké jasnější vyznání by mohla chtít? Sám ji ostatně zaveze v létě znovu do Roissy. Nepřipadlo jí nikdy divné, v jaké izolaci ji nejprve René a pak i on drželi? Vídala pouze je, buď současně, nebo každého zvlášť. Když si Sir Stephen zval do svého domu v ulici Poitiers nějaké návštěvy, ji nikdy nepozval. Nikdy u něj neobědvala ani nevečeřela. Také René jí mimo Sira Stephena nikdy nepředstavil žádného ze svých přátel. I nadále ji bude jistě držet v ústraní, neboť teď na ni má výsadní právo Sir Stephen. Ať si ale nemyslí, že když bude patřit jemu, nedostane se do cizích rukou. Naopak. O strašlivě ranilo, že s ní má být Sir Stephen v úplně stejném vztahu jako René. Nemůže odložit železný, zlatem vykládaný prsten, který nosí na levé ruce. Vzpomíná si, jak jí vybrali prsten tak úzký, že měla potíže si jej navléknout? Ten prsten je znakem otrokyně, a to otrokyně všem společné. Je pouhou náhodou, že od podzimu nepotkala žádného člena spolku z Roissy, který by si jejích želez všiml a dal to nějak najevo. Když jí Sir Stephen kdysi řekl, že jí „železo sluší“, považovala to za dvojsmysl. Nebyl to však žádný dvojsmysl, nýbrž rozpoznávací formule. Druhou formuli, totiž: „Komu patří železa, která nosíte?“, už tenkrát říkat nemusel. Avšak kdyby jí tu otázku položil dnes, jak by odpověděla? O váhala. „Renému a vám,“ řekla. „Ne,“ prohlásil Sir Stephen, „patří mně. René si přeje, abyste poslouchala především mě.“ O to dobře ví, proč tedy zkouší podvádět? Zanedlouho, rozhodně však před návratem do Roissy, bude muset přijmout definitivní označení, které sice v žádném případě nezmění její postavení vzájemně sdílené otrokyně, ale označí ji mimoto jako otrokyni soukromou, patřící jenom jemu. Ve srovnání s ním budou stopy po důtkách nebo po jezdeckém bičíku nenápadné a bezvýznamné, i když je budou stále obnovovat. Ale v čem bude spočívat to označení, v čem bude definitivní? Zděšena a okouzlena zároveň zmírala O touhou dozvědět se pravdu, a to hned. Sir Stephen jí zatím samozřejmě nic bližšího neřekne. Opravdu musí sama vše přijmout, být s tím skutečně svolná, nikdo ji nebude nutit násilím k ničemu, k čemu by sama předem nedala svůj souhlas, může odmítnout, nic ji nenutí setrvat v otroctví, pouze láska a otroctví samo. Copak jí brání odejít? Než však bude označena tímto znamením a také než si ji Sir Stephen zvykne bičovat, jak se s Reném dohodli, tak pravidelně, aby stopy po bičování byly stále patrné, bude jí ponechán jakýsi odklad — lhůta postačující k tomu, aby si podmanila Jacqueline. Nyní O udiveně zvedla hlavu a pohlédla na Sira Stephena. Cože? Proč Jacqueline? A jestliže se Sir Stephen zajímá o Jacqueline, proč u toho má být O? „Ze dvou důvodů,“ odpověděl jí Sir Stephen. „První a méně významný je ten, že vás chci vidět líbat a laskat jinou ženu.“ — „Ale i kdyby to se mnou nakrásně chtěla dělat,“ vykřikla O, „jak proboha chcete, abych ji přiměla souhlasit s vaší přítomností?“ — „To není podstatné,“ odtušil Sir Stephen, „třeba ji oklamete, když to bude nutné. Ale doufám, že u ní dosáhnete mnohem více. Druhým důvodem, proč si přeji, abyste ji svedla, totiž je, že chci, abyste ji přivedla do Roissy.“ O položila šálek, který držela v ruce. Chvěla se tak silně, že vylila na ubrus zbytek kávové sedliny. V rozpíjející se hnědé skvrně spatřila jako nějaká věštkyně obrazy, jež jí připadaly nesnesitelné: Jacqueline hledící vyděšenýma očima na sluhu Pierra, její boky, které O neznala, ale které byly bezpochyby stejně nazlátlé jako její ňadra, odhalené ve vykasaných večerních šatech z červeného sametu, hebká tvář zalitá slzami, otevřená namalovaná ústa, z nichž se derou steny, její rovné, na čele zastřižené vlasy. Ne, to nejde. Proč právě ona, proč Jacqueline? „To nejde,“ řekla nahlas. „Ale ano,“ opáčil Sir Stephen, „jak si myslíte, že získáváme dívky do Roissy? Jakmile ji tam přivedete, už se vás to nebude týkat. A navíc, když bude chtít, může kdykoli odejít. Pojďte.“ Rychle se zvedl, peníze nechal na stole. O jej následovala k autu, nastoupila, posadila se. Sotva se ocitli v Bouloňském lesíku, odbočil na jednu z vedlejších cest, kde zaparkoval a objal ji.</p>
</section>
<section>
<empty-line /><p>III/ ANNE-MARIE A KOVOVÉ KROUŽKY</p><empty-line /><p>O se domnívala, nebo se alespoň pro lehčí svědomí chtěla domnívat, že Jacqueline bude klást odpor. Bylo však jen na ní, kdy si přestane lhát. Ostýchavost, kterou Jacqueline předstírala, když za sebou zavírala dveře do malé šatničky se zrcadlem, kde se oblékala a svlékala, měla O svádět, měla v ní probudit touhu vniknout násilím tam, kam by se otevřenými dveřmi neodvážila. Jacqueline ani ve snu nenapadlo, že řešení, k němuž O nakonec dospěla, nebylo podníceno touto její základní strategií, nýbrž vůlí kohosi jiného. O se tím zprvu bavila. Dělalo jí překvapivé potěšení pomáhat Jacqueline, jež si svlékla šaty, v nichž pózovala, a oblékala svetr s rolákem a tyrkysový náhrdelník, který měl stejnou barvu jako její oči, třeba s rozčesáváním vlasů a představovat si, že ještě téhož večera bude Sir Stephen znát každé její gesto: zda O dovolila chytit ji přes černý svetr za malá, od sebe dosti vzdálená ňadra, zda přitom přivřela víčka s řasami světlejšími než její hebká kůže, zda zasténala. V objetích O jako by úplně vláčněla, poddávala se jejím dotekům, nechávala ji, aby jí polibky pootevírala ústa a za vlasy jí zvrátila hlavu. O se musela mít vždy na pozoru, aby si ji opřela o dveře nebo o stůl a přidržovala za ramena, jinak by se bez hlesu a se zavřenýma očima svezla na podlahu. Jakmile ji však O pustila, vždy okamžitě ochladla, odtáhla se, otřela si ústa a vesele pravila: „Zašpinila jste mě rtěnkou.“ Právě tu vlažnou, chladně uvažující dívku O tak ráda zrazovala, když si bedlivě snažila zapamatovat její ruměnec na tvářích nebo šalvějový nádech potu, aby na nic z toho do večera nezapomněla. Nebylo možné říci, že by se Jacqueline bránila nebo měla na pozoru. Poddávala-li se polibkům — a zatím O dovolovala pouze polibky, které navíc sama nevracela —, poddávala se rychle a dalo by se říci, že téměř bezvýhradně, stával se z ní na těch deset vteřin, na těch pět minut najednou někdo jiný. Jinak byla vyzývavá i plachá zároveň, uměla dokonale unikat a střežila se, aby některé její slovo, pohyb či pohled nezavdaly příčinu k tomu, aby se v ní vítězka setkala s poraženou, aby nebylo možné si myslet, že dobýt její rty je tak snadné. Jediným příznakem, jímž se člověk mohl řídit a podle něhož snad mohl soudit na zmatek skrývající se pod hladinou jejího pohledu, byl jakýsi bezděčný stín úsměvu, připomínající v její trojúhelníkové tváři úsměv kočky, stejně nejistý a prchavý jako zneklidňující. O si nicméně brzy povšimla, že jej vyvolávají dvě věci, aniž by si toho byla Jacqueline vědoma. Byly to jednak dárky a jednak očividnost touhy, již ve svém okolí vzbuzovala — ovšem za předpokladu, že po ní toužil někdo, kdo jí mohl být nějak užitečný nebo jehož touha by jí mohla lichotit. K čemu jí tedy byla užitečná O? Anebo snad dělala u O výjimku a jenom se jí líbilo, že po ní prahne a že ji obdivuje, navíc bez nebezpečí a bez následků, které by s sebou mohl nést obdiv muže? Přesto však byla O přesvědčena, že kdyby Jacqueline místo spony z perleti nebo nejnovějšího šátku od Hermese, na němž byla ve všech jazycích světa od japonštiny po irokézštinu vytištěna slova „Miluji tě“, nabídla těch deset nebo dvacet tisíc franků, kterých se jí neustále nedostávalo, přestala by se tolik vymlouvat, že nemá čas zajít k O na svačinu nebo na večeři, a přestala by se tak vyhýbat intimnějším důvěrnostem. Ale O se o tom neměla příležitost přesvědčit. Sotva o tom stihla říci Siru Stephenovi, jenž jí vyčítal, že postupuje pomalu, když do celé věci zasáhl René. Asi pětkrát nebo šestkrát se s Jacqueline setkal, když šel vyzvednout O, a všichni tři pak zašli k Weberovi nebo do některého z anglických barů poblíž Madeleine. René si Jacqueline prohlížel s navlas stejnou směsicí zájmu, sebevědomí a nestoudnosti, jako si v Roissy prohlížel dívky, jež mu byly plně k dispozici. Po oslnivém a pevném Jacquelinině krunýři klouzaly jeho drzé pohledy úplně beztrestně a Jacqueline si jich snad ani nebyla vědoma. To se paradoxně dotýkalo O, jíž se takové chování, přirozené a oprávněné vůči ní, zdálo urážející. Chtěla Jacqueline bránit, anebo ji chtěla mít jenom pro sebe? Na takovou otázku by jen stěží dokázala odpovědět, tím spíš že ji zatím v nejmenším nezískala — zatím. A je třeba přiznat, že nakonec uspěla především díky Renému. Třikrát za sebou objednal Jacqueline v baru podstatně větší whisky, než bylo obvyklé, až se jí zardělé tváře celé leskly, a předtím než vzal O k Siru Stephenovi, ji zavezl k ní domů. Jacqueline bydlela v jednom z těch ponurých rodinných penzionů v Passy, kam se hned po emigraci nahrnula spousta bělogvardějců a už tam zůstali. Hala byla vyzdobena imitací dubu, v mezerách mezi sloupky schodiště byla vrstva prachu a zelené kovraly byly uprostřed úplně vyšlapané. Pokaždé když se tam chtěl René podívat — ale nakonec se mu to nikdy nepodařilo —, Jacqueline vyhrkla, ne, mockrát děkuji, vyskočila z auta a zabouchla za sebou, jako by ji už zezadu olizovaly pekelné plameny. A taky že ano, říkala si O. Připadalo jí obdivuhodné, že to poznala, aniž by ji kdokoli varoval. Alespoň tedy tušila, že si musí na Reného dávat pozor, přestože jeho přezíravost zdánlivě nevnímala. Ale bylo tomu skutečně tak? Despekt a lhostejnost mu oplácela přinejmenším stejnou měrou. Teprve když ji Jacqueline jednou pustila k sobě do pokoje, pochopila O, proč tak zarputile odmítá jeho návštěvu. Co by zůstalo z její vážnosti, z černobílé legendy lesklých obálek luxusních módních časopisů, kdyby někdo jiný než žena, jako je ona sama, viděl, z jak odpuzujícího brlohu každý den to úžasné stvoření vychází? Postel měla neustále rozestlanou, někdy přikrytou přehozem, a prostěradlo, které z ní spadalo, bylo šedivé a umaštěné od krémů, jimiž si Jacqueline večer potírala obličej, protože pokaždé usnula dříve, než si je stačila setřít. Malý koutek s umyvadlem nejspíš kdysi zakrývala záclona, neboť ze dvou kroužků na tyči ještě viselo několik cárů látky. Všechno bylo vyšisované a vybledlé: koberec i tapety, na kterých se jako po falešném bílém mřížoví pošetile šplhaly jakoby zkamenělé růžové a šedivé květiny. Pryč by muselo snad úplně všechno: oškrábat zdi, vyhodit koberce, vycídit podlahu. A v každém případě okamžitě vydrhnout proužky špíny, které jako vrstevnice rýhovaly smaltované umyvadlo, bez prodlení otřít a srovnat lahvičky s odličovadlem a krabičky s krémy, otřít pudřenku, oprášit toaletní stolek, vyhodit špinavé hadříky, otevřít okna. Ale upravená, svěží, čisťounká a citronovým likérem a planými květinami vonící, dokonalá, nepošpinitelná Jacqueline si z toho brlohu hlavu nedělala. Zato rodina ji tížila. Když se o té špinavé díře O naivně svěřila Renému, obeznámil ji s návrhem, jenž měl změnit jejich život a který Jacqueline právě kvůli rodině přijala. René navrhl, aby se Jacqueline přestěhovala k O. Rodina ovšem bylo v Jacquelinině případě slabé slovo — byl to spíš klan, nebo dokonce horda. Babička, teta, matka, a k tomu ještě služka, čtyři ženské mezi padesátkou a sedmdesátkou, zmalované, nesnesitelně hlučné, dusící se v černém hedvábí a ověšené gagáty, vzlykající kolem čtvrté ráno v oblaku cigaretového kouře za rudého svitu ikon, čtyři ženy uprostřed řinčení čajových sklenek a klokotavého šišlání v jazyce, který se Jacqueline snažila půl života zapomenout. Mohla se z toho jejich neustálého komandování a tlachání úplně zbláznit. Už při pouhém pohledu na ně jí naskakovala husí kůže. Když viděla, jak si matka strká do úst kostku cukru, aby přes ni pila čaj, odkládala skleničku a utíkala do svého zaprášeného, vyprahlého pelechu a nechávala je, všechny tři, babičku, matku i její sestru, i se služkou, která se jim začínala podobat, vlastně čtyři, s přibarvenými vlasy a káravými pohledy pod srostlým obočím, v pokoji své matky, jenž sloužil za salon. Utekla, práskla za sebou dveřmi a ony za ní volaly: „Šuro, Šurko, holubičko,“ jako v románech od Tolstého, protože se nejmenovala Jacqueline. Jacqueline byla jen umělecká přezdívka, pomocí které chtěla zapomenout své pravé jméno a s ním i ten hnusný, dojemný babinec, s níž by se mohla uchytit ve Francii, v solidním světě, kde si vás někdo vezme a nezmizí na nějaké záhadné výpravě jako otec, kterého nikdy nepoznala, baltský námořník ztracený někde v ledu dálného severu. Jsem celá po něm, říkala si se směsicí zlosti a hrdosti. Měla jeho vlasy a vysedlé lícní kosti, světlou kůži a sešikmené oči. Matce byla vděčná jedině za to, že jí za otce vybrala toho světlovlasého démona, kterého pohřbil sníh, jako jiné muže pohřbívá země. Ale zazlívala jí, že na něj dokázala tak brzy zapomenout, že se jí jednoho krásného dne po krátké, náhodné známosti narodila snědá holčička, Jacquelinina nevlastní sestra Natálie, které teď bylo patnáct let. Natálii vídaly jenom o prázdninách. Jejího otce nikdy. Ale žil a platil Natálii internátní školu poblíž Paříže a matce výživné, z něhož i při zahálce, jež byla pro ty tři ženy a služku rájem, jakž takž vyžily. A do dnešního dne i Jacqueline. To, co vydělala jako manekýna, nebo jak se říkalo po americku jako modelka, a co neutratila za šminky, za dámské prádlo, za značkovou obuv nebo v krejčovském salonu, kde nakupovala za zvýhodněné, ale přece jen vysoké ceny, pohltil rodinný měšec, z něhož peníze mizely bůhvíkam. Jistě, Jacqueline se mohla nechat vydržovat a příležitostí k tomu měla dost. Měla už jednoho nebo dva milence, ani ne proto, že by se jí líbili — i když odporní jí nebyli —, spíš aby si dokázala, že může v někom vzbuzovat touhu a lásku. Ten druhý, bohatý, jí daroval překrásnou narůžovělou perlu, kterou nosila na levé ruce, ale odmítla se k němu nastěhovat, a protože on si ji zase odmítal vzít, bez velkých výčitek a s úlevou, že není těhotná (jak se několik dnů v hrůze domnívala), jej opustila. Ne, bydlet s milencem, to by znamenalo ztratit tvář, zkazit si budoucnost, udělat totéž, co udělala matka s otcem Natálie, něco takového nepřicházelo v úvahu. Avšak s O to bylo něco jiného. Milosrdná fikce jí umožňovala věřit, že se prostě nastěhovala ke kamarádce a že se s ní dělí o nájem. Díky O zabila dvě mouchy jednou ranou: O mohla být tím hledaným milencem, jenž vydržuje dívku, kterou má rád, a zároveň být pro okolí zárukou mravnosti. Reného přítomnost byla natolik neoficiální, že tuto smyšlenku nikterak nezpochybňovala. Kdo ale nakonec rozhodne, zda právě Reného přítomnost nebyla skutečnou pohnutkou na pozadí jejího souhlasu? Tak jako tak bylo na O, a jedině na O, aby se představila u Jacquelininy matky. Ještě nikdy si O nepřipadala tolik jako zrádce, špeh, vyslanec zločinné organizace, jako když stála tváří v tvář té ženě, jež jí děkovala za náklonnost projevenou dceři. Zároveň v hloubi duše potlačovala vědomí svého poslání a pravý důvod své přítomnosti. Ano, Jacqueline půjde bydlet k ní, ale O nikdy nebude moci, nikdy, být natolik poslušna Sira Stephena, aby ji do toho zavlekla. A přece... Sotva se Jacqueline u O, kde jí byl na Reného přání přidělen pokoj, v němž jako by občas spával (jako by, neboť spal vždy v široké posteli s O), zabydlela, zmocnila se O proti všem očekáváním prudká touha mít Jacqueline stůj co stůj pro sebe, takže ji musela vydat napospas svým pánům. Jacqueline koneckonců ochrání její krása, říkala si, nemusím se do toho přece plést. A má-li být Jacqueline ponížena tak jako já, je na tom snad něco tak strašného? Jen stěží si přiznávala, jak vzrušující a rozkošná je pro ni představa vidět vedle sebe Jacqueline nahou a bezbrannou, jako je ona sama.</p>
<p>Toho týdne, kdy se k ní Jacqueline s plným souhlasem matky přestěhovala, byl René nadmíru horlivý a zval obě dívky obden na večeři a do kina. Kuriózně přitom vybíral detektivní filmy o obchodnících s drogami a bílým masem. Sedal si vždycky mezi ně, obě bral něžně za ruku a mlčel. Ale O si povšimla, že při každé násilné scéně sleduje, jak se bude Jacqueline tvářit. Bylo na ní patrné jen slabé znechucení, projevující se svěšenými koutky úst. Vozil je pak domů ve svém kabrioletu se staženou střechou i okénky a noční vzduch jí hrnul na ostře řezané líce, na čelo i do očí její světlé, husté vlasy. Pohazovala hlavou, aby se jí nepletly do obličeje, a po chlapeckém způsobu si je uhlazovala rukou. Jakmile se už stalo skutečností, že bydlí u O a že O je Reného milenkou, připadaly Jacqueline Reného důvěrnosti namístě. Bez hnutí brvou snášela, když René chodil do jejího pokoje pod záminkou, že si tam zapomněl nějaký dokument, což, jak O věděla, nebyla pravda. Sama přece zásuvky velkého holandského sekretáře zdobeného intarziemi s neustále sklopenou deskou potaženou kůží, který se Renému tolik ošklivil, vyprazdňovala. Proč si jej opatřil? Od koho ho měl? Těžkopádná elegance světlým dřevem vykládaného stolu byla jediným přepychem poněkud temného pokoje s okny na sever směrem do dvora, jehož ocelově šedé zdi a dobře navoskovaná studená podlaha kontrastovaly s veselými pokoji obrácenými na nábřeží. Což bylo ideální: Jacqueline se tam moc nelíbilo. O to snadněji se bude s O dělit o její dva přední pokoje, o to snadněji ji O dostane do postele. Vždyť hned prvního dne svolila ke společnému užívání koupelny a kuchyně, šminek, voňavek i jídla. To se ovšem O velice mýlila. Jacqueline sice vášnivě lpěla na tom, co jí patřilo — například na růžové perle —, ale k tomu, co jí nepatřilo, byla zcela lhostejná. Kdyby ji ubytovali v paláci, začala by se o něj zajímat až v okamžiku, kdy by jí řekli: „Palác je váš,“ a stvrdili by to notářským ověřením. Je-li šedý pokoj útulný nebo ne, jí bylo upřímně jedno, a spát do postele k O nechodila proto, aby z tmavého pokoje utekla. Stejně tak za ní nechodila z vděčnosti, kterou ostatně nepociťovala a k níž jí přesto O zavdávala podněty, aby ji mohla, jak se alespoň domnívala, zneužívat. Jacqueline měla rozkoš ráda a připadalo jí příjemné a praktické přijímat ji od ženy, v jejímž objetí nic neriskovala.</p>
<p>Pět dní poté, co si Jacqueline s pomocí O vybalila zavazadla, je René vzal poprvé na večeři a potom je dovezl kolem desáté domů. Když odjel — neboť potom vždy odjížděl —, objevila se nahá a ještě vlhká po koupeli ve dveřích pokoje a zeptala se O: „Jsi si naprosto jistá, že se nevrátí?“, a aniž by čekala na odpověď, vklouzla k ní do postele. Nechala se se zavřenýma očima hladit a laskat, aniž by odpověděla jedinou něžností, zprvu sotva vzdychala, pak začala sténat silněji, pak ještě silněji, až nakonec křičela docela nahlas. Usnula v plném světle růžové lampičky natažená napříč přes širokou postel s koleny od sebe, poprsím trochu na stranu a rukama široce rozhozenýma. Mezi ňadry se jí leskly kapičky potu. O ji přikryla a zhasla. Když si ji o dvě hodiny později brala ve tmě znovu, Jacqueline neodporovala, ale zašeptala: „Moc mě neunav, ráno brzo vstávám.“</p><empty-line /><p>V té době se Jacqueline kromě občasné práce modelky začala věnovat neméně nepravidelnému, avšak náročnějšímu povolání: dostávala občas menší filmové role. Nebylo zřejmé, je-li na to pyšná nebo ne a zdali v tom vidí první krůček ke kariéře slavné herečky. Ráno se vždycky přinutila vylézt z postele, spíš se vztekem než s nadšením, rychle se osprchovala a nalíčila, dala si jen pořádný šálek kávy, který jí O jen tak tak stihla připravit, a se strojeným úsměvem a pohledem plným závisti se nechala políbit na konečky prstů: O byla v bílém vikuním župánku hebká a vlahá, měla vykartáčované vlasy, umytý obličej a ve tváři se jí dalo číst, že si ještě půjde na chvilku lehnout. Ale nebylo tomu tak. O se Jacqueline zatím neodvážila vysvětlit proč. Pravdou bylo, že pokaždé, když Jacqueline v době, kdy jdou děti do školy a úředníčci do kanceláře, odjela do studia v Boulogne, kde natáčela, oblékla se téměř ihned i O, která dříve skutečně trávila doma většinou skoro celé dopoledne. „Posílám pro vás auto,“ říkal Sir Stephen. „Odveze Jacqueline do Boulogne a pak se pro vás vrátí.“ Takže O přijížděla k Siru Stephenovi každého rána, ještě když se slunce opíralo jenom do východních fasád. Ostatní zdi byly ještě studené, ale stíny stromů v parcích se již krátily. V ulici Poitiers ještě neskončily ranní domácí práce. Mulatka Nora zavedla O do pokoje, kde ji Sir Stephen nechal prvního večera samotnou plakat a spát, počkala, až si O odloží na postel rukavice, kabelku a oblečení, aby je mohla před jejími zraky uložit do skříně, kterou vzápětí uzamkla, potom dala O lakované pantoflíčky na vysokém podpatku, jež při chůzi klapaly, šla před ní a otevírala jí dveře až ke dveřím do pracovny Sira Stephena, kde ustoupila, aby mohla O projít. O si na ty přípravy nikdy nezvykla a svlékat se před tou trpělivou stařenou, která s ní nemluvila a sotva na ni někdy pohlédla, jí připadalo stejně nepříjemné, jako když musela chodit nahá před sluhy v Roissy. Stará mulatka před ní tiše klouzala v plstěných trepkách jako nějaká jeptiška a O nemohla odtrhnout oči od špičatých hrotů jejího madrasového šátku. Kdykoli žena sáhla po porcelánové klice, zaujala O její hubená hnědá ruka, která vypadala jako stará vyplavená větev. Současně s hrůzou, kterou v ní ta žena vzbuzovala, však O paradoxně pociťovala i jistou hrdost na to, že je služka Sira Stephena (ostatně v jakém vztahu k němu byla a proč jí svěřil roli kuplířky, k níž se tak málo hodila?) svědkem toho, že i ona — stejně jako možná i jiné, rovněž jí přiváděné dívky — si zasluhuje být užívána Sirem Stephenem. Neboť Sir Stephen ji nejspíš miloval, určitě ji miloval. A O cítila, že chvíle, kdy jí nejen naznačí, ale i řekne, že ji miluje, není daleko — ale s tím, jak postupně rostla jeho láska a touha po ní, byl na ni také čím dál náročnější, užíval jí déle, pomaleji a důkladněji. Nyní u něho trávila celá dopoledne, někdy se jí ani nedotkl a chtěl pouze, aby jej laskala ústy, a ona se podrobovala jeho přáním s vděčností o to větší, nabývala-li tato přání podoby rozkazů. Každé poddání se jí bylo zárukou, že po ní bude vyžadováno další, každého se zhostila jako své povinnosti. Připadalo jí zvláštní, jak ji to naplňuje štěstím, ale skutečně tomu tak bylo. Pracovna Sira Stephena se nacházela nad žlutošedým salonem, kde se zdržoval večer, byla o něco menší a měla nižší strop. Nebyla v ní pohovka ani divan, jen dvě křesla z počátku osmnáctého století s květovaným čalouněním. O si na ně někdy sedala, ale Sir Stephen ji měl obvykle raději blíž u sebe, na dosah ruky, a tak když se jí zrovna nevěnoval, sedávala mu po levici na psacím stole. Stůl stál kolmo ke zdi a O se mohla opírat o poličky se slovníky a svázanými výročními zprávami. Telefon měla vedle levého stehna a zachvěla se pokaždé, když se rozdrnčel. Zvedala ho a ptala se: „Prosím, kdo volá?“ Potom zopakovala nahlas jméno volajícího a buďto hovor předala Siru Stephenovi, nebo ho omluvila, podle toho, co jí naznačil. Když mu stará Nora ohlásila nějakou návštěvu, Sir Stephen vždy hosta nechal chvíli čekat, aby měla Nora čas odvést O do pokoje, kde se svlékala a kam ji pak zase Nora přišla vyzvednout, jakmile návštěvník odešel a Sir Stephen na ni zazvonil. Jelikož Nora přicházela do pracovny několikrát za dopoledne, buďto aby přinesla Siru Stephenovi kávu nebo poštu, nebo aby zatáhla či roztáhla žaluzie či vyklepala popelníky, a měla tak jako jediná právo vstupovat, ale také příkaz nikdy neklepat, a protože také vždycky tiše čekala, až ji Sir Stephen vyzve k hovoru, potřebovala-li mu něco říci, stalo se jednou, že byla O ohnutá přes stůl s hlavou a rukama opřenýma o kůži, jíž byla potažena jeho deska, a s vystrčenou zadnicí čekala, až si ji Sir Stephen vezme, zrovna když Nora vešla do místnosti. Zvedla hlavu. Kdyby se na ni Nora jako obvykle nedívala, tak by se vůbec nepohnula. Ale tentokrát bylo jasné, že se s ní chce Nora střetnout pohledem. Ty přísné třpytivě černé oči v nehybné rozbrázděné tváři, které se vpíjely do jejích a o nichž se nedalo říci, jsou-li nebo nejsou lhostejné, O tak znepokojily, že se pokusila Siru Stephenovi vyprostit. Pochopil, co se děje. Přitiskl ji jednou rukou v pase ke stolu, aby mu nemohla vyklouznout, a druhou si ji pootevřel. A tak i když se vždycky poddávala co nejvstřícněji, byla najednou celá stažená a nepřístupná a Sir Stephen si musel prorazit cestu násilím. A i když se mu to podařilo, cítila, jak se kolem něj stahuje její svěrač a on do ní nemůže naplno proniknout. Vystoupil z ní však teprve ve chvíli, kdy v ní mohl volně přirážet. A než do ní vstoupil znovu, řekl Noře, aby počkala a pomohla O, až s ní bude hotov, s oblékáním. Přesto O předtím, než ji poslal pryč, něžně políbil na ústa. A právě díky tomuto polibku nalezla O o několik dnů později dostatek odvahy se mu svěřit s tím, že jí Nora nahání strach. „V to pevně doufám,“ odvětil jí. „A jelikož již brzy budete nosit moji značku a železa — tedy samozřejmě pokud k tomu dáte svolení —, budete pak mít mnohem více důvodů se jí obávat.“ — „Proč?“ zeptala se O. „A jakou značku a jaká železa? Vždyť už nosím ten prsten...“ — „To se týká Anne-Marie. Slíbil jsem jí, že si vás bude moci prohlédnout. Po obědě se u ní zastavíme. Je to jedna z mých přítelkyň — račte si vzpomenout, že jsem vás ještě s žádnými svými přáteli neseznámil. Až vás propustí, to budete mít teprve důvody bát se Nory.“ O se neopovážila nic namítnout. Anne-Marie, kterou jí vyhrožoval, ji znepokojovala víc než Nora. Sir Stephen se o ní zmiňoval, už když obědvali v Saint-Cloud. A měl pravdu, O se doposud neseznámila s žádnými jeho přáteli ani známými. Bydlela sice v Paříži, ale natajno, s nikým se nestýkala, jako by byla zavřená v nějakém nevěstinci. Přístup k jejímu tajemství a také k jejímu tělu neměl nikdo jiný než René a Sir Stephen. Připadalo jí, že fráze „otevřít se někomu“, nabídnout někomu svou důvěru pro ni má jen jediný, doslovný, fyzický význam, a to zcela absolutní, neboť se takto nabízela všemi otvory, kterými to jen šlo. Zdálo se, že v tom je smysl jejího bytí a že to tak chápe i Sir Stephen, podobně jako René, protože když Sir Stephen mluvil o svých přátelích, jako třeba tenkrát v Saint-Cloud, považoval za samozřejmé, že jim bude O, budou-li o ni mít zájem, zcela k dispozici. Ale jak si měla Anne-Marii představit? Co s ní asi tak bude dělat? Ani zkušenost z Roissy O nenapovídala, co může mít Sir Stephen na mysli. Ale jednou jí přece řekl, že by se rád díval, jak se miluje s jinou ženou. Že by to bylo ono? Jenže to upřesnil, že mu jde o Jacqueline... Ne, muselo to být něco jiného. Řekl přece, že si ji chce Anne-Marie „prohlédnout“. Ale když odcházela, nebyla v tomto směru o nic chytřejší.</p><empty-line /><p>Anne-Marie bydlela poblíž Observatoře v bytě, k němuž byl připojen rozlehlý ateliér, v podkroví nového činžovního domu až nad vrcholky stromů. Byla to útlá žena zhruba stejného věku jako Sir Stephen a v černých vlasech jí již bylo vidět několik šedivých pramínků. Měla tak tmavě modré oči, že vypadaly jako černé. Nabídla Siru Stephenovi a O hodně černou, vřelou a hořkou kávu v malinkých koflíčcích, která O příjemně vzpružila. Když O dopila a zvedla se, aby odložila prázdný šálek na kulatý stolek, chytila ji Anne-Marie za zápěstí a obrátila se s otázkou na Sira Stephena: „Dovolíte?“ — „Prosím, jen si poslužte,“ odvětil jí Sir Stephen. Nato se na ni Anne-Marie, která s ní doposud nepromluvila, dokonce ji ani nepozdravila, když ji Sir Stephen představoval, přívětivě usmála a řekla sladkým hlasem: „Tak pojď, maličká, ukaž mi klín a zadek. Anebo se svlékni do naha, to bude nejlepší.“ Zatímco se O na její žádost svlékala, zapálila si cigaretu. Sir Stephen z O nespouštěl oči. Nechali ji potom jen tak stát, možná pět minut. V místnosti nebylo zrcadlo, ale O si všimla vlastního matného odrazu na černém laku paravánu. „Sundej si i punčochy,“ řekla najednou Anne-Marie. „Vidíš,“ pokračovala, „nesmíš nosit gumové podvazky, nebo si zničíš stehna.“ A ukázala O na nepatrný pruh, který jí zůstal vytlačen nad kolenem v místě, kde si zachycovala punčochy širokou gumičkou. „Kdo ti řekl, abys je nosila?“ Nežli však O stačila odpovědět, řekl Sir Stephen: „To ten hoch, co mi ji daroval. Znáte ho přece, René.“ A dodal: „Jsem si jist, že dá na vaši radu.“ — „Dobrá, O,“ řekla Anne-Marie. „Dostaneš dlouhé tmavé punčochy a k nim podvazkový pás, ale s výztuhami z velrybích kostic, který tě stáhne v pase.“ Na Anne-Mariino zazvonění se objevila mladá světlovlasá dívka a bez jediného slova podala O tenoučké černé punčochy a korzet z černého taftu hustě vyztužený nad boky a v pase dovnitř prohnutými kosticemi. O si, stále ještě vstoje, vždy s jednou nohou opřenou o druhou, natáhla punčochy, jež jí dosahovaly až do horní půle stehen. Světlovlasá dívka jí oblékla korzet, který se dal vzadu šikovně zapínat a rozepínat. Stejně jako korzety v Roissy se dal rovněž vzadu podle libosti stahovat a uvolňovat. O si vpředu a po stranách připnula čtyřmi podvazky punčochy a pak se ji dívka jala co nejpevněji sešněrovávat. O cítila, jak ji kostice sahající vpředu skoro až k ohanbí stahují a drtí jí pas i břicho. Ovšem klín a boky zůstaly volné. Vzadu byla šněrovačka kratší a hýždě nechávala zcela obnažené. „S útlým pasem,“ obrátila se Anne-Marie na Sira Stephena, „bude vypadat mnohem lépe. Navíc nebudete-li mít čas, aby se svlékla, uvidíte, že ta šněrovačka nijak nepřekáží. Pojď blíž, O.“ Mladá dívka odešla a O přistoupila k Anne-Marii sedící v nízkém křesílku potaženém rudým sametem. Anne-Marie jí něžně přejela rukou po zadku, pak ji přiměla přehnout se přes taburet, roztáhla jí nohy a zmocnila se obou jejích stydkých pysků současně. Na tržišti takhle roztahují rybám žábry nebo koňům pysky, napadlo O. Také si vzpomněla, jak jí totéž udělal prvního večera v Roissy sluha Pierre, když ji připoutal ke zdi. Nepatřila už koneckonců sobě, a nejméně tou částí, kterou mohla sloužit takříkajíc mimo sebe. Proč ji to pokaždé, když si to uvědomila, ne snad překvapilo, jako spíš znovu přesvědčilo, proč pokaždé úplně zkameněla hrůzou, jež ji vydávala mnohem méně tomu, kdo ji svíral v náručí, jako spíš tomu, který ji dal všanc cizím rukám, která ji v Roissy vydávala Renému, když se jí zmocňovali ostatní… Ale zde? Patřila více Renému, nebo Siru Stephenovi? Ach, to už nevěděla. Protože to nechtěla vědět. Neboť teď už přece patří Siru Stephenovi. Ale odkdy? Anne-Marie jí přikázala, aby se zvedla a oblékla. „Můžete mi ji přivézt, kdy budete chtít,“ řekla Siru Stephenovi. „Za dva dny pojedu do Samois. To vyjde dobře.“ (Do Samois, říkala si O... Tedy ne do Roissy. Copak tam asi je? A co půjde dobře?) „Přivezl bych ji tedy asi tak za deset dní,“ odpověděl Sir Stephen. „Začátkem července.“</p>
<p>V autě, které ji vezlo zpátky (Sir Stephen zůstal u Anne-Marie), si O vzpomněla na mramorovou sochu, již viděla jako dítě v Lucembursku: socha ženy s podobně staženým pasem měla tak bujná ňadra a tak mohutné pozadí — byla předkloněná a zrcadlila se v rovněž mramorové studánce pečlivě vytesané u jejích nohou —, až jste se báli, aby nepraskla. Ale jestli si to tak Sir Stephen přeje... Pokud jde o Jacqueline, nebude těžké jí namluvit, že jde o rozmar Reného. Tak se O dostala k obavě, jíž se pokaždé, když si na ni vzpomněla, pokoušela uniknout a která ji překvapovala, i když už nebyla tak mučivá jako dřív: proč se René od té doby, co u ní bydlí Jacqueline, snaží, aby spolu zůstávaly samy, což bylo ještě jakž takž pochopitelné, ale proč se také snaží, aby s ní nezůstával sám on? Blížil se červenec, kdy měl odjet, takže ji k Anne-Marii, kam ji Sir Stephen pošle, ani nepřijede navštívit. Má se tedy smířit s tím, že ho uvidí, jen když je s Jacqueline bude chtít pozvat na večeři — a nevěděla, co jí vadí víc, protože už mezi sebou měli jen tyto umělé, předem dané vztahy — anebo občas, když bude dopoledne u Sira Stephena a Nora ohlásí jeho návštěvu? Sir Stephen jej vždy přijal, René políbil O, polaskal ji na hrotech ňader, projednal se Sirem Stephenem plány na další den, jež se jí nijak netýkaly, a zase odešel. Cožpak ji Siru Stephenovi věnoval tak dokonale, že už ji přestal mít rád? Co by se stalo, kdyby ji už nemiloval? O se zmocnila taková panika, že na nábřeží před domem mechanicky vystoupila z auta, kterým ji Sir Stephen nechal odvézt domů, a místo aby požádala řidiče o další cestu, rozběhla se hledat taxi. Na nábřeží Béthune moc taxíků nejezdí. O běžela až na bulvár Saint-Germain, kde ještě musela čekat. Když jí na rohu ulice kardinála Lemoina konečně jeden taxík přibrzdil, byla zpocená a zadýchaná, protože jí korzet bránil v pořádném nádechu. Zamávala na něj, dala mu adresu kanceláře, kde René pracoval, a nastoupila, aniž by věděla, zda tam René skutečně bude a zda ji, pokud bude přítomen, přijme. Nepřekvapila ji ani velká budova v jedné z ulic kolmých na Champs-Elysées, ani kanceláře amerického typu, zarazilo ji Reného chování, jakmile ji ovšem neprodleně přijal. Nebyl ani agresivní, ani rozzlobený. Byla by raději, kdyby ji zahrnul výčitkami, protože jí přece nedovolil, aby jej chodila rušit do práce, a možná že ho skutečně rušila. Propustil sekretářku a požádal ji, aby k němu nikoho nepouštěla ani mu nepřepojovala telefony. Pak se zeptal O, co se děje. „Dostala jsem strach, že už mě nemiluješ,“ řekla O. Rozesmál se: „Jen tak, zničehonic?“ — „Ano, v autě, když jsem se vracela od...“ — „Od koho?“ O mlčela a René se znovu zasmál: „Já to vím, ty hlupáčku. Od Anne-Marie. A za deset dní pojedeš do Samois. Sir Stephen mi to před chvílí telefonoval.“ René seděl v jediném pohodlném křesle své kanceláře za velkým stolem a O se mu schoulila do náruče. „Je mi jedno, co se mnou budou dělat,“ šeptala, „jen mi prosím tě řekni, jestli mě ještě miluješ.“ — „Miluji tě, miláčku,“ řekl René, „ale chci, abys byla poslušná, a to tedy zrovna nejsi. Řekla jsi Jacqueline, že patříš Siru Stephenovi? Vyprávěla jsi jí o Roissy?“ O ho ubezpečila, že ne. Jacqueline přijímala její něžnosti, ale kdyby se dozvěděla, že O... René ji nenechal domluvit, zvedl ji, přehnul přes křeslo, na kterém předtím seděl, a vyhrnul jí sukni. „A podívejme, nový korzet,“ řekl. „Je pravda, že s opravdu útlým pasem budeš o hodně přitažlivější.“ Pak si ji vzal, a jelikož se O zdálo, že už to neudělal tak dlouho, až v hloubi duše musela pochybovat, jestli na ni má vůbec ještě chuť, brala to jako nefalšovaný důkaz lásky. „Víš,“ řekl jí pak, „jsi hloupá, že jsi o tom s Jacqueline nemluvila. Potřebujeme ji v Roissy a bylo by mnohem pohodlnější, kdybys nám ji tam dovedla. Navíc až se vrátíš od Anne-Marie, nebudeš už před ní své skutečné postavení moci dál skrývat.“ O se zeptala proč. „Uvidíš,“ řekl René. „Máš na to ještě pět dní, skutečně jenom pět dní, protože Sir Stephen má v úmyslu tě posledních pět dnů před cestou k Anne-Marii zase začít každý den bičovat. To na tobě určitě zanechá stopy a jak je vysvětlíš Jacqueline?“ O neodpověděla. René totiž nevěděl, že Jacqueline se o O zajímá jen kvůli svému potěšení a vášnivé náklonnosti, kterou jí O projevuje, a nikdy si ji neprohlíží. I kdyby byla pokryta šrámy po biči, stačí, aby si dala pozor a nekoupala se před ní a aby si vzala noční košilku, a Jacqueline nic neuvidí. Nevšimla si ani, že O nenosí kalhotky, nevšimla si ničeho: O ji nezajímala. „Poslechni,“ řekl René, „jednu věc jí určitě řekneš, a to hned: že jsem se do ní zamiloval.“ — „Skutečně?“ zeptala se O. — „Chci ji,“ řekl René. „A jelikož ty se dost nesnažíš, nebo snad ani nechceš, udělám sám, co bude třeba.“ — „Do Roissy nikdy sama nepůjde,“ řekla O. — „Že ne? No, co se dá dělat,“ řekl René. „Přinutíme ji.“</p>
<p>Večer, když padla noc a Jacqueline ležela v posteli, odhrnula z ní O přikrývku, aby si ji mohla ve světle lampy prohlížet. Řekla jí: „René se do tebe zamiloval.“ Řekla jí to hned. O, které se ještě před měsícem při pomyšlení na to štíhlé, křehké tělo zbrázděné ranami důtek, na roztažené a znásilněné jemné pohlaví, na ta dokonalá ústa naplněná steny a vzlykotem zmocňovala hrůza, si zopakovala Reného poslední slova a byla šťastná.</p><empty-line /><p>Když Jacqueline odjela, O už v Paříži nic nedrželo. Jacqueline se nevrátí dříve než začátkem srpna, podaří-li se do té doby dokončit film, který natáčí. Blížil se červenec, všechny zahrady se skvěly rudými pelargoniemi, kolem poledního byly po celém městě stažené rolety a René si naříkal, že bude muset do Skotska. O na chvíli zadoufala, že ji vezme s sebou. Ale kromě toho, že ji do rodiny nikdy nebral, věděla, že ji přenechá Siru Stephenovi, bude-li o to stát. Ten oznámil, že si pro O přijede v den, kdy René poletí do Londýna. Měla prázdniny. „Pojedeme k Anne-Marii,“ řekl jí. „Už vás čeká. Nic si s sebou neberte, nebudete nic potřebovat.“ Nejeli do bytu u Observatoře, kde se O s Anne-Marií setkala poprvé, ale do nízkého domu ve veliké zahradě u lesa poblíž Fontainebleau. O od prvního setkání stále nosila korzet vyztužený velrybími kosticemi, jenž Anne-Marii připadal tak důležitý: každý den si jej utahovala o něco víc, takže teď ji bylo téměř možné obejmout v pase dvěma dlaněmi — Anne-Marie bude spokojená. Když dorazili na místo, byly dvě hodiny odpoledne, dům spal a na zazvonění se ozvalo jen slabé zaštěkání psa. Velký flanderský bouvier s drsnými chlupy začenichal O pod šaty. Anne-Marie seděla pod šarlatovým bukem na kraji trávníku před okny svého pokoje. Nezvedla se. „Tady máte O,“ řekl Sir Stephen. „Už víte, co s ní máte udělat. Kdy bude připravená?“ Anne-Marie si ji prohlížela. „Vy jste jí to nevysvětlil? No dobrá, začnu s přípravou hned. Je pak nutné počítat s takovými deseti dny. Předpokládám, že kroužky a monogram budete chtít umístit sám, že? Vraťte se za dva týdny. Celé by to mělo být do měsíce hotové.“ O chtěla něco říct, na něco se zeptat. „Chvilenku, O,“ řekla Anne-Marie. „Zajdi do pokoje, co je v přední části domu, svlékni se, nechej si jenom sandály a pak se vrať.“ Velký bílý pokoj s fialovými závěsy byl prázdný. O si odložila kabelku, rukavice a oblečení na židličku poblíž skříně ve zdi. V místnosti nebylo zrcadlo. Vyšla ven a oslněna sluncem pomalu kráčela do stínu buku. Sir Stephen pořád ještě stál před Anne-Marií a u nohou mu ležel pes. Černé a šedé vlasy Anne-Marie zářily jako naolejované a modré oči vypadaly jako černé. Byla oblečená celá v bílém, jen v pase měla lakovaný pásek a na nohou lakované střevíčky, které odhalovaly prsty s nehty nalakovanými stejnou červení jako nehty na rukou. „O,“ řekla Anne-Marie, „klekni si před Sirem Stephenem.“ O poklekla s rukama zkříženýma za zády a bylo vidět, jak se jí chvějí bradavky. Pes se hotovil na ni skočit. „K noze, Turku,“ okřikla ho Anne-Marie. „Souhlasíš, O, že budeš nosit kroužky a monogram, kterými si tě Sir Stephen přeje označit, aniž bys věděla, jakým způsobem se tak stane?“ — „Ano,“ řekla O. — „Doprovodím tedy Sira Stephena, ty zůstaň tady.“ Sir Stephen se naklonil a uchopil O za ňadra, zatímco se Anne-Marie zvedala z lehátka. Políbil ji na ústa a zašeptal: „Patříš mi, O, skutečně mi patříš?“ Pak ji pustil a odešel za Anne-Marií. Vrata zaduněla, Anne-Marie se vrátila. O seděla na patách s rukama na stehnech jako egyptská socha.</p>
<p>V domě bydlely další tři dívky, každá z nich měla v patře svůj pokoj. O dostala malý pokojík v přízemí vedle Anne-Marie. Anne-Marie na ně zavolala, aby sešly dolů na zahradu. Všechny tři byly stejně jako O nahé. V tomto výhradně ženském serailu pečlivě skrytém za vysokou zdí zahrady a za zavřenými okenicemi do prašné uličky byla oblečená jenom Anne-Marie a služebnictvo: kuchařka a dvě komorné, všechny tři starší než Anne-Marie a výrazně přísného vzezření, v dlouhých černých alpakových sukních a naškrobených zástěrách. „Jmenuje se O,“ představila ji Anne-Marie opět usazená v lehátku. „Přiveďte mi ji blíž, ať se na ni pořádně podívám.“ Dvě z dívek, obě brunetky s černými vlasy i trojúhelníky v klíně a s vyčnělými, do fialova zabarvenými bradavkami, O zvedly. Třetí dívka byla malá buclatá zrzka a pod křídovou kůží na prsou se jí rýsovala děsivá síť zelených žil. Dívky přistrčily O těsně před Anne-Marii, která prstem přejela tři černé pruhy rýsující se jí na přední straně stehen a opakující se i na zadnici. „Kdo tě bičoval,“ zeptala se. „Sir Stephen?“ — „Ano,“ odpověděla O. — „Čím? A kdy?“ — „Před třemi dny, jezdeckým bičíkem.“ — „Celý měsíc počínaje zítřkem nebudeš bičována, ale dneska, až si tě prohlédnu, dostaneš pořádně na uvítanou. Sir Stephen ti nikdy nenašvihal mezi stehna s doširoka roztaženýma nohama? Ne? Muži nevědí, co je dobré. Však co nevidět uvidíme. Ukaž pas. No vida, to už je lepší!“ Anne-Marie utáhla O v pase, aby byla ještě útlejší. Pak poslala zrzku pro jiný korzet a O si jej musela obléct. Byl také z černého taftu a byl tak vyztužený a úzký, že vypadal spíš jako široký kožený pás, a neměl přezky podvazků. Zašněrovávala ji jedna z brunetek a Anne-Marie jí přikázala stáhnout ji, co to půjde. „To je hrozné,“ postěžovala si O. — „Přesně tak,“ řekla Anne-Marie. „Právě proto jsi mnohem krásnější, jenom jsi jej dost neutahovala. Budeš ho takhle nosit každý den. Teď mi řekni, jak si tě Sir Stephen bral nejraději. Musím to vědět.“ Stiskla O dlaní mezi nohama, až nemohla ani odpovědět. Dvě dívky se usadily do trávy, třetí, jedna z brunetek, vedle lehátka. „Obraťte ji, děvčata,“ přikázala Anne-Marie, „ať si ji mohu prohlédnout zezadu.“ Obrátily ji a ohnuly a roztáhly jí hýždě. „No ovšem,“ řekla Anne-Marie. „Nemusíš ani odpovídat, budu tě muset poznamenat na zadku. Zvedni se. Dostaneš náramky. Colette, dojdi pro krabici, budeme losovat, která z nás tě zbičuje. Colette donese žetony a pak půjdeme do hudebního salonku.“ Colette byla vyšší z obou tmavovlásek, druhá se jmenovala Claire, malá zrzka Yvonne. O si předtím nevšimla, že všechny mají kožené obojky a náramky na zápěstích jako v Roissy. Navíc měly podobná pouta kolem kotníků. Když Yvonne vybrala a nasadila O náramky správné velikosti, Anne-Marie podala O čtyři žetony a požádala ji, aby dala každé z nich jeden, aniž by se dívala, jaké je na kterém číslo. O rozdala žetony. Dívky si je prohlédly a beze slova čekaly, co řekne Anne-Marie. „Mám dvojku,“ řekla Anne-Marie. „Kdo má jedničku?“ Byla to Colette. „Odveď si ji, je tvoje.“ Colette vzala O za paži, spojila jí ruce za zády, zacvakla náramky a postrkovala ji před sebou. Na prahu francouzského okna, jímž se vcházelo do menšího křídla domu kolmého k hlavnímu průčelí, sundala Yvonne, jež šla před nimi, O sandály. Oknem padalo světlo do místnosti, jejíž zadní část tvořila jakási zvýšená rotunda. Mírně klenutý strop byl podepřen dvěma štíhlými sloupky vzdálenými od sebe asi dva metry. O čtyři schody zvýšené pódium mezi nimi bylo vpředu zakončeno mírným obloukem. Podlahu rotundy i zbytku místnosti kryl rudý plyšový koberec. Stěny byly bílé, závěsy na oknech červené, pohovky kolem rotundy potažené stejně jako podlaha. V obdélníkové části místnosti, která byla širší než delší, byl krb a naproti němu stálo velké elektrické gramorádio s regály na desky. Proto se místnosti říkalo hudební salonek. Dveřmi vedle krbu se dalo projít přímo do pokoje Anne-Marie. Za dveřmi v protější zdi se skrývala vestavěná skříň. Kromě pohovek a gramofonu nebyl v místnosti žádný nábytek. Zatímco Colette usazovala O na zvýšený okraj pódia doprostřed mezi sloupky — schůdky byly napravo a nalevo —, dvě zbylé dívky lehce stáhly žaluzie a zavřely francouzské okno. O si s překvapením všimla, že má dvojité sklo, a Anne-Marie jí se smíchem řekla: „To aby nebylo slyšet, jak křičíš. Zdi jsou obloženy korkem, takže nikdo neuslyší vůbec nic. Polož se.“ Vzala ji za ramena, položila ji na rudý koberec, pak ji potáhla trochu dopředu. O se chytila okraje pódia, kam jí Yvonne připoutala náramky ke kruhu. Zadek měla ve vzduchu. Anne-Marie ji donutila pokrčit kolena a přitáhnout je ke hrudi. Pak O ucítila, jak jí roztažené nohy cosi natahuje dozadu: popruhy protaženými náramky kolem kotníků je měla připoutány nad hlavou ke sloupkům, mezi nimiž teď byla na vyvýšeném pódiu vystavena tak, že z ní bylo vidět jen rozevřené pohlaví a zadnici. Anne-Marie ji polaskala po vnitřní straně stehen. „Tady je kůže nejjemnější,“ pravila. „Je třeba na ni dát pozor. Začni zlehka, Colette.“ Colette nad ní stála rozkročená a O viděla zpod jejích tmavých nohou řemínky důtek, jež držela v rukou. Při prvních ranách, které se jí zahryzly do slabin, O zasténala. Colette ji švihala chvíli napravo a chvíli nalevo, pak na okamžik přestala a začala znovu. O se zmítala ze všech sil, až myslela, že ji popruhy roztrhají. Nechtěla žadonit, nechtěla prosit o milost. Ale Anne-Marie ji k tomu chtěla donutit. „Zrychli,“ řekla Colette, „a přitlač.“ O se vzpouzela, ale marně. O minutu později už křičela a ronila slzy, zatímco ji Anne-Marie hladila po tváři. „Ještě chvilku,“ řekla, „a bude konec. Jenom pět minut. Křičet pět minut přece vydržíš. Teď je dvacet pět. Colette, až bude třicet, tak ti řeknu a přestaneš.“ Ale O sténala, ne, pro slitování, už to nevydrží, ne, ne, už ta muka nevydrží ani vteřinu. Ale stejně si je vytrpěla až do konce a Anne-Marie se na ni usmála, když Colette opustila pódium. „Poděkuj mi,“ řekla O a O jí poděkovala. Dobře věděla, proč ji chtěla Anne-Marie ze všeho nejdřív zbičovat. Že může být žena tak krutá, nemilosrdnější než muž, o tom nikdy nepochybovala. Ale zdálo se jí, že Anne-Marie ani tak nechce ukázat svou moc, jako spíš nastolit mezi sebou a O jakési účastenství. O nikdy nepochopila, ale nakonec přijala jako nepopiratelnou a významnou pravdu vzájemně si odporující a trvalou změť svých pocitů: líbila se jí představa utrpení — když podstupovala mučení, zradila by celý svět, jen aby mu konečně unikla, když ale skončilo, byla šťastná, že je mohla podstoupit, a to tím šťastnější, čím bylo mučení krutější a delší. Anne-Marie se nedala oklamat ani jejím svolením, ani odporem a dobře věděla, že poděkování bylo míněno vážně. Obřad však měl ještě třetí význam, který O vysvětlila. Každé dívce, která vstupovala do jejího domu a měla tam nějakou dobu žít ve výlučně ženském světě, musela dát jasně najevo, že její ženskost zde tím, že tady bude jen se samými ženami, neztrácí svůj význam, ale bude naopak o to důležitější a naléhavější. Proto také na dívkách vyžadovala, aby byly neustále nahé. A stejný důvod měl i způsob, jakým byla O zbičována, a poloha, v níž byla připoutána. Dnes zůstane po zbytek odpoledne — ještě tři hodiny — takto připoutaná s roztaženými stehny, vystavená na pódiu pohledům ze zahrady. A stále bude chtít dát nohy konečně k sobě. Zítra to bude Claire, Colette nebo Yvonne, koho bude O pozorovat ve stejné pozici. Proti Roissy to byl trochu zdlouhavý a důkladný postup, stejně jako způsob bičování, avšak O uvidí, jak je účinný. Kromě kroužků a monogramu, které bude mít při odchodu na sobě, bude vrácena Siru Stephenovi jako ještě otevřenější a oddanější otrokyně, než si teď vůbec dovede představit.</p>
<p>Druhého dne po snídani řekla Anne-Marie O a Yvonně, aby šly za ní do pokoje. Vytáhla ze svého sekretáře kufřík ze zelené kůže, položila jej na postel a otevřela ho. Obě dívky se jí posadily u nohou. „Yvonne ti nic neřekla?“ zeptala se Anne-Marie O. O zavrtěla hlavou. Co jí měla Yvonne říct? „Ani Sir Stephen, to vím. Tohle jsou kroužky, které chce, abys nosila.“ Byly to kroužky z matné nerezavějící oceli jako zlatem zdobený železný prsten. V průřezu byly kulaté, silné asi jako dětská pastelka a podlouhlé jako články řetězu. Anne-Marie ukázala O, že jsou to vlastně vždy dvě do sebe zapadající poloviny ve tvaru písmene U. „To jsou jen zkušební modely,“ řekla jí. „Dají se sundat. Definitivní verze má uvnitř pružinu, která se po zasunutí do drážky zablokuje. Takový kroužek už nejde sejmout a musel by se přepilovat.“ Oba kroužky byly dlouhé asi jako dva články malíku, jenž se jimi dal prostrčit. Na každém z nich byl — jako další článek nebo jako na háčku náušnice zavěšený kroužek, který má viset ve stejném směru jako boltec ucha a má jej tak prodlužovat — zavěšen kotouč ze stejného kovu, odpovídající průměrem délce kroužku. Na jedné straně měl zlatem vyloženou trojitou spirálu, na druhé nebylo nic. „Na tom tvém,“ řekla Anne-Marie, „bude tvé jméno a také titul, jméno a příjmení Sira Stephena. A na spodní straně zkřížené důtky a jezdecký bičík. Yvonne nosí podobný kroužek na obojku. Ale ty jej budeš nosit na pohlaví.“ — „Ale...“ řekla O. — „Já vím,“ odpověděla Anne-Marie, „proto jsem přivedla Yvonne. Yvonne, ukaž se jí.“ Zrzavá dívka se zvedla a položila se zády na postel. Anne-Marie jí roztáhla stehna a ukázala O, že má jeden ze stydkých pysků uprostřed až skoro u těla jakoby propíchnutý děrovačkou. Přesně na kovový kroužek. „Za chvilku tě také propíchnu, O,“ řekla Anne-Marie. „Nic to není. Nejdéle trvá uchycení sponek při sešití horní vrstvy kůže s vnitřní tkání. Ale bolí to rozhodně míň než bití důtkami.“ — „Copak vy mě neuspíte?“ vykřikla třesoucí se O. — „Ani náhodou,“ odpověděla jí Anne-Marie. „Budeš jen přivázaná, snad o něco pevněji než včera. To úplně postačí. Pojď.“</p>
<p>O týden později jí Anne-Marie sňala sponky a nasadila zkušební kroužek. I když byl celkem lehký — lehčí, nežli se mohlo zdát, neboť byl vlastně dutý —, tížil ji. Tvrdý kov, jenž jí zřetelně pronikal masem, vypadal jako nějaký mučící nástroj. Jaké to bude, až se k němu připojí druhý, ještě těžší kroužek? Ten barbarský vynález bude vidět na první pohled, bude přímo bít do očí. „Samozřejmě,“ odpověděla Anne-Marie, když se jí O svěřila se svou úvahou. „Pochopila jsi vůbec, o co Siru Stephenovi jde? Kdokoli, v Roissy nebo jinde, Sir Stephen nebo kdokoli jiný, dokonce i ty sama před zrcadlem, kdokoli ti vykasá sukni, okamžitě uvidí na tvém pohlaví kroužky, a když se otočíš, spatří na tvém zadku jeho monogram. Kroužky si možná budeš moci jednoho dne upilovat, ale toho monogramu se už nikdy nezbavíš.“ — „Myslela jsem si,“ řekla Colette, „že se to tetování dá nějak odstranit.“ To ona vytetovala Yvonne na bílou kůži nad trojúhelník jejího pohlaví modré ozdobné iniciály jejího pána podobné vyšívaným písmenům. „O nebude mít tetování,“ odvětila jí Anne-Marie. O se zadívala na Anne-Marii. Colette s Yvonne rozpačitě mlčely. Anne-Marie váhala, má-li promluvit. „No tak, prosím, povězte mi to,“ řekla O. — „Ty můj chudáčku, neodvážila jsem se ti to říct. Budeš ocejchována železy. Sir Stephen mi je před dvěma dny poslal.“ — „Železy?“ vykřikla Yvonne. — „Ano, rozpálenými železy.“</p>
<p>Od prvního dne se O podílela na životě v domě. Nečinnost tam byla dokonalá a záměrná, zábava jednotvárná. Dívky se mohly volně procházet v zahradě, číst si, kreslit, hrát karty nebo pasiáns. Mohly spát ve svých pokojích nebo se venku opalovat. Někdy si spolu celé hodiny povídaly, všechny, nebo jenom dvě mezi sebou, jindy zůstávaly beze slova sedět Anne-Marii u nohou. Jídlo se servírovalo vždy ve stejnou hodinu, večeřelo se při svíčkách, čaj se podával v zahradě a bylo poněkud absurdní, jak přirozeně obsluhovaly obě služky nahá děvčata rozsazená kolem slavnostní tabule. Večer si Anne-Marie vždy některou vybrala, aby s ní šla spát, někdy tutéž po několik nocí za sebou. Laskala ji a nechávala se od ní laskat obvykle až do úsvitu a pak usínala, když ji poslala zpět do jejího pokoje. Jen napůl stažené fialové závěsy barvily probouzející se den do nachova a Yvonne tvrdila, že Anne-Marie je ve své rozkoši tak krásná a vznešená, jako je neúnavná ve svých nárocích. Žádná z nich ji nikdy neviděla docela nahou. Rozepjala si nebo jen vykasala bílou nylonovou košili, ale nikdy ji nesundávala. Ani rozkoš, kterou v noci prožila, ani volba z předchozího večera, kterou dívku si k sobě vybere, nikdy neovlivnily odpolední soud, který byl vždy ponechán náhodě. Ve tři hodiny přinesla Anne-Marie pod šarlatový buk ke kulatému stolku z bílého mramoru, kolem něhož byla rozestavěna zahradní křesílka, pohárek s žetony. Každá si jeden vytáhla. Ta, jež si vytáhla nejmenší číslo, pak byla odvedena do hudebního salonku a vystavena na nízkém pódiu jako nedávno O. Musela si pak (kromě O, jež byla tohoto úkolu až do svého odjezdu zproštěna) vybrat pravou nebo levou ruku Anne-Marie, která v jedné z nich držela bílou a v druhé černou kuličku. Pokud padl los na černou, byla dívka zbičována, pokud na bílou, nikoli. Anne-Marie nikdy nepodváděla, i když los několik dní za sebou odsoudil nebo naopak ušetřil tutéž dívku. Utrpení malé Yvonne, která vzlykala a volala svého milence, se tak jednou opakovalo čtyři dny po sobě. Mezi jejími jako hruď zeleně žilkovanými stehny se rozevíralo růžové maso s definitivně umístěným silným kovovým kroužkem, který byl o to více vzrušující, že byla Yvonne v rozkroku zcela vyholená. „Ale proč?“ ptala se O Yvonne. „A k čemu máš kroužek, když nosíš ten kotouček na obojku?“ — „Říká, že takhle vyholená jsem ještě víc nahá. A ten kroužek mám asi k uvázání.“ Yvonniny zelené oči a její trojúhelníkovitý obličejík O vždycky připomněly Jacqueline. Co když půjde Jacqueline do Roissy? Jednoho dne by pak musela projít i tudy, byla by tady, ležela by tu vystavená na pódiu. „To nechci,“ říkala si O. „Nechci. Nic už pro to neudělám, řekla jsem jí o tom až moc. Jacqueline není stvořena k bičování a ponižování.“ Ale Yvonne rány i kroužky slušely, její pot byl tak sladký, její nářek tak rozkošný, že bylo potěšením jej z ní vymáhat. Neboť Anne-Marie už dvakrát podala důtky O a přikázala jí Yvonne zmrskat, i když zatím jen ji. Poprvé nejdřív zaváhala a při jejím prvním výkřiku přestala, ale když pak začala znovu a Yvonne začala znovu a ještě hlasitěji křičet, zmocnila se jí strašlivá rozkoš, tak silná, že se proti své vůli rozesmála a musela se nutit zpomalit rány a nešvihat Yvonne vší silou, jíž byla schopna. Zůstala pak u Yvonne celou dobu, co byla přivázaná na pódiu, a čas od času ji objala a políbila. Nepochybně se jí v něčem podobala. Alespoň podle mínění Anne-Marie. Vábila ji tak její tichost, její poddajnost? Rány se O sotva zacelily. „Jak je mi líto,“ svěřila se jí Anne-Marie, „že tě nemohu nechat bičovat. Ale až se sem vrátíš... Aspoň tě budu každý den rozevírat.“ A každý den, když byla ta či ona dívka v hudebním salonku odvázána, nahrazovala ji O, aby tak byla vystavena až do zvonku ohlašujícího večeři. A Anne-Marie měla pravdu: skutečně ty dvě hodiny nemohla myslet na nic jiného, než jak je otevřená, na kroužek, který ji teď tížil na pohlaví, a který tížil ještě víc, jakmile k němu přibyl druhý. Nemyslela na nic než na své ponížení a na známky svého otroctví. Jednou večer přišly ze zahrady Claire s Colette, přistoupily k O a otáčely jí závěsem. Zatím byl prázdný. „Kdy ses dostala do Roissy?“ zeptala se jí Claire. „Přivedla tě tam Anne-Marie?“ — „Ne,“ odpověděla O. — „Mě ano, před dvěma roky. Pozítří se tam vracím.“ — „Copak ty nikomu nepatříš?“ zeptala se jí O. „Claire patří mně,“ odpověděla nečekaně se objevivší Anne-Marie. „Tvůj pán přijede zítra dopoledne, O. Dneska budeš spát se mnou.“ Krátká letní noc se pomalu rozplynula a kolem čtvrté hodiny ranní pohltil den poslední hvězdy. O spící s koleny u sebe vytrhla ze spánku ruka Anne-Marie, jež jí znovu vklouzla mezi stehna. Ale Anne-Marie ji chtěla jen probudit, aby ji O laskala. Oči jí zářily v pološeru a nakrátko střižené šedé vlasy protkané černými pramínky, jen mírně zvlněné a rozprostřené po polštáři, jí propůjčovaly zjev vypovězeného šlechtice, smělého a statečného libertina. O jí zlehka líbala ztvrdlé bradavky a rukou ji hladila mezi stehny. Anne-Marie se poddala rychle — ne však O. Rozkoš, pod kterou doširoka otevírala oči do nového dne, byla rozkoší bezejmennou, neosobní, jíž byla O pouhým nástrojem. Anne-Marii bylo jedno, že se O obdivuje její hladké a omládlé tváři, jejím krásným vzdychajícím rtům, bylo jí lhostejné, že ji chce O přinutit sténat, když jí bere mezi zuby a rty citlivý hřebínek masa skrytý na samém počátku klína. Jenom vzala O za vlasy, aby si ji ještě silněji přitiskla k sobě, a pustila ji jen proto, aby jí přikázala: „Ještě.“ Stejným způsobem se milovala O s Jacqueline. Svírala ji odevzdanou ve svém náručí. Podmaňovala si ji, nebo si to alespoň myslela. Ale podobnost gest a výrazu tváře nic neznamená. Anne-Marii si O nepodmanila. Anne-Marii si nepodmanil nikdo. Anne-Marie vyžadovala laskání, aniž by se starala, co ten, kdo jí je poskytuje, cítí. A poddávala se s arogantní nenuceností. Přesto byla k O něžná a přívětivá, líbala ji na ústa a ňadra a ještě hodinu ji u sebe nechala, než ji poslala pryč. Předtím jí sňala kroužky. „Tohle jsou poslední hodiny,“ řekla jí, „kdy budeš spát bez nich. Ty, co ti ráno nasadíme, už sundat nepůjdou.“ Dlouho a něžně hladila O po hýždích, pak ji odvedla do místnosti, kde se oblékala, do jediné místnosti v domě, kde bylo stále zavřené trojdílné zrcadlo. Otevřela je, aby se na sebe O mohla podívat. „Je to naposled, co se vidíš takhle nedotčená,“ řekla jí. „Tady, kde jsi tak okrouhlá a hladká, ti budou vypáleny iniciály Sira Stephena, každá z jedné strany rýhy mezi půlkami. Vezmu tě sem k zrcadlu večer před odjezdem, ani se nepoznáš. Ale Sir Stephen ví, co dělá. Jdi spát, O.“ Ale úzkost O nedovolila usnout, a když pro ni v deset hodin přišla Colette, musela jí pomoci s koupelí, účesem a namalovat jí rty, protože O zachvátil třas, který nedokázala ovládnout. Zaslechla zvuk otevíraných vrat: to dorazil Sir Stephen. „No tak, O, pojď,“ řekla Yvonne. „Čeká na tebe.“</p>
<p>Slunce už bylo vysoko na obloze, vzduch byl nehybný a na buku v zahradě se nepohnul ani lísteček, jako by byl celý strom vykován z mědi. Pod stromem ležel vedrem znavený pes, a jelikož slunce ještě nebylo za nejhustší částí koruny, procházely jeho paprsky listovím větve, jež jako jediná vrhala v tuto hodinu stín na zahradní stolek: mramorová deska stolu byla poseta světlými, vlahými skvrnami. Sir Stephen stál nehnutě vedle stolu, Anne-Marie seděla vedle něj. „Tady je,“ řekla, když Yvonne přivedla O. „Kroužky mohou být nasazeny, kdykoli si budete přát. Už je připravená.“ Sir Stephen si bez odpovědi přitáhl O do náruče, políbil ji na ústa, zvedl ji a položil na stůl, kde nad ní zůstal skloněný. Pak ji znovu políbil, pohladil ji po obočí a po vlasech, vzpřímil se a řekl Anne-Marii: „Nejlépe tedy hned.“ Anne-Marie vzala kožený kufřík, který si přinesla a položila na jedno z křesílek, a podala Siru Stephenovi rozpojený kroužek s jeho jménem a se jménem O. „No prosím,“ řekl Sir Stephen. Yvonne zvedla O kolena a O ucítila chlad kovu, který jí Anne-Marie prostrčila stydkým pyskem. Než do sebe Anne-Marie zacvakla obě části, ujistila se, že je zlatem vykládaná strana kotouče proti stehnu a strana se jmény směrem doprostřed. Ale pružina byla tak silná, že do sebe obě části úplně nezapadly. Bylo nutné, aby Yvonne doběhla pro kladívko. Narovnaly tedy O a s roztaženýma nohama ji usadily na okraj mramorové desky, jež posloužila jako kovadlina, na níž střídavě klepali do obou konců závěsu, aby je bylo možné konečně spojit. Sir Stephen je mlčky pozoroval. Když skončily, poděkoval Anne-Marii a pomohl O se postavit. V tu chvíli si uvědomila, že nové kroužky jsou o hodně těžší než ty, které nosila předešlé dny. Jenže tyhle byly napořád. „Teď váš monogram, že?“ otázala se Anne-Marie Sira Stephena. Sir Stephen přikývl a podepřel O, která zavrávorala. Neměla na sobě sice svůj černý korzet, ale byla v pase už tak štíhlá, že se zdálo, jako by se měla každou chvíli přelomit. Boky i ňadra zase vypadaly o to mohutněji. V hudebním salonku, kam Sir Stephen, následuje Anne-Marii s Yvonne, spíše donesl než dovedl O, seděly pod pódiem Claire s Colette. Zvedly se. Na pódiu stál velký kulatý kahan s jedním hořákem. Anne-Marie vzala ze skříně popruhy a přivázala O pevně v pase a pod koleny břichem k jednomu ze sloupků. Přivázala jí rovněž ruce a nohy. O zachvácena děsem cítila, jak se jí Anne-Marie dotýká na zadnici, aby ukázala, kam přiložit žhavá železa, v naprostém tichu slyšela sykot plamene a zavírání okna. Mohla otočit hlavou a dívat se. Ale neměla k tomu dost sil. Tu ji prostoupila jediná hrůzná bolest a přinutila ji řvát a vzpínat se v těsných poutech. Nikdy se tak nedozvěděla, kdo jí vtlačil do masa na hýždích současně obě rozpálená železa, ani čí hlas to pomalu počítal do pěti, ani na čí pokyn byla železa odtažena. Když ji odvázali, svezla se Anne-Marii do náručí a v posledním okamžiku, nežli se kolem ní všechno roztočilo a propadlo do tmy a než ji opustil poslední cit, zahlédla mezi dvěma vlnami temnoty zsinalý obličej Sira Stephena.</p><empty-line /><p>Sir Stephen ji odvezl do Paříže deset dní před koncem července. Kroužky, jež jí procházely levým stydkým pyskem a na nichž bylo černé na bílém vyryto, že je majetkem Sira Stephena, jí sahaly až do třetiny stehna a při každém kroku se jí pohupovaly mezi nohama jako srdce zvonu, neboť rytý kotouč byl těžší a delší nežli kroužek, na kterém visel. Žhavým železem vypálené cejchy, vysoké na tři prsty a z poloviny tak široké, jako by byly vyryty do masa dlátem skoro centimetr hluboko. K nahmatání je stačilo zlehka přejet prsty. O byla na ta železa a na vypálené značky nesmírně pyšná. Kdyby tam byla Jacqueline, běžela by jí je hned ukázat, místo aby se pokoušela zakrýt, že je má, jako to dělala s pruhy po jezdeckém bičíku, jež jí Sir Stephen několik dnů před odjezdem způsobil. Ale Jacqueline se měla vrátit až o týden později. René v Paříži také nebyl. O si během toho týdne nechala na žádost Sira Stephena ušít několik letních šatů a několik velice lehkých večerních rób. Dovolil jí jen variace na dva modely: jedny, které se vzadu otevíraly odshora až dolů dlouhým zdrhovadlem (O už několik takových měla), druhé sestávající ze skládané sukně, jež se dala vykasat jediným pohybem, šněrovačky těsně pod ňadra a u krku sepnutého bolerka. K obnažení ramen a poprsí stačilo nadzdvihnout bolerko, nebo je jenom rozepnout, chtěl-li se kdokoli pokochat jejími ňadry. Plavky nepřipadaly v úvahu, O by je nemohla nosit: příliš by pod nimi vystupovaly kroužky připevněné na pohlaví. Sir Stephen jí řekl, že bude-li se toho léta koupat, pak jedině nahá. O si uvědomovala, jak rád ji kdykoli, když je mu nablízku, i když po ní zrovna netouží, tedy vlastně jaksi bezděčně, bere celou dlaní za pohlaví, jak rád ji drží a vší silou tahá za ochlupení, jak rád ji rozevírá a dlouze prohmatává. Rozkoš, jakou O působilo, když se sama zmocňovala podobně vlhké a rozpálené Jacqueline, jež se jí svírala kolem dlaně, jí byla důkazem a zárukou rozkoše Sira Stephena. Chápala, že nechce, aby mu byla méně přístupná.</p>
<p>V proužkovaných nebo puntíkovaných, šedobílých nebo modrobílých keprových šatech, které si vybrala, v plisované sukni a v uhlazeném, uzavřeném bolerku nebo v přísnějších gofrovaných šatech z černého nylonu, jen lehce nalíčená, bez klobouku a s rozpuštěnými vlasy vypadala O jako poslušná dívenka z dobré rodiny. Kamkoli ji Sir Stephen vzal, všude si mysleli, že jde o jeho dceru nebo neteř, tím spíše že jí teď tykal a ona mu stále vykala. Když se spolu procházeli po pařížských ulicích, kde si prohlíželi výlohy obchodů, nebo po nábřežích, jejichž dlažba byla v panujícím suchu úplně zaprášená, nijak se nedivili tomu, že se na ně kolemjdoucí usmívají, jak tomu bývá, když jsou lidé šťastní. Čas od času ji Sir Stephen zatlačil do výklenku vrat nebo do potemnělého podloubí činžovního domu, kde bylo cítit sklep, líbal ji a říkal jí, že ji miluje. Jednou se O zachytila vysokými podpatky za práh dveří zasazených ve vratech. Ve dvoře se v oknech sušilo rozvěšené prádlo, z jednoho balkonu je upřeně pozorovala plavovlasá dívka, mezi nohama se jim protáhla kočka. Procházeli se tak v ulici de Gobelins, směrem k Saint-Marcel, v ulici Mouffetard, poblíž Chrámu, u Bastily. Jednou ji Sir Stephen zničehonic zatáhl do pochybného hodinového hotýlku, kde po nich správce chtěl nejprve vyplnit formuláře, ale pak řekl, že to nebude třeba, budou-li za hodinu pryč. Pokoj byl vylepen modrými tapetami s obrovskými zlatými pivoňkami, okno vedlo do šachty, z níž stoupal zápach odpadků. I ve slabém světle žárovky v hlavě postele bylo vidět na mramorové krbové římse rozsypaný pudr a bílé slonovinové jehlice. Na stropě nad postelí bylo veliké zrcadlo.</p>
<p>Jednou jedinkrát pozval Sir Stephen spolu s O na oběd i své dva krajany, kteří projížděli Paříží. Místo aby ji zavolal k sobě, vyzvedl ji o hodinu dříve, než byla připravena, na nábřeží Béthune. O už byla vykoupaná, ale nebyla ani učesaná, ani namalovaná, ani oblečená. S překvapením viděla, že má Sir Stephen v ruce brašnu na golfové hole. Ale její údiv neměl dlouhého trvání: Sir Stephen jí nakázal brašnu otevřít. Bylo v ní několik kožených jezdeckých bičíků, dva poněkud silnější červené, dva dlouhé a hodně tenké černé, jedny kožené důtky s dlouhými zelenými řemínky zakončenými malou smyčkou, dále důtky s uzlíky na praméncích, karabáč na psa z jediného tlustého řemene s pletenou rukojetí a konečně kožené náramky jako z Roissy a provazy. O všechno pečlivě vyskládala na rozestlanou postel. Přestože byla zvyklá a odhodlaná nedat na sobě nic znát, roztřásla se. Sir Stephen ji vzal do náruče. „Čemu z toho dáváš přednost, O?“ zeptal se jí. Ale ona jako by nemohla promluvit a už dopředu cítila, jak se jí z podpaží řine pot. „Čemu z toho dáváš přednost?“ zopakoval Sir Stephen otázku. „Dobře,“ řekl, když dál mlčela. „Nejdřív mi pomůžeš.“ Požádal ji o pár hřebíků, vzal zkřížené důtky a bičíky, vyzkoušel, jak by se na dřevem obložené zdi vedle krbu vyjímaly, a ukázal O vpravo od toaletního zrcadla naproti její posteli místo, kam je připevnit. Zatloukl hřebíky. Na koncích rukojetí důtek a bičíků byly kroužky, které se na ně daly zavěsit, což umožňovalo snadné snímání a zavěšování. S náramky a stočenými šňůrami tak bude mít O proti posteli celou kolekci mučicích nástrojů. Byla to pěkná sbírka, ladná a vyvážená jako lámací kolo a kleště na mučednických obrazech svaté Kateřiny, jako kladivo a hřeby, trnová koruna, kopí a důtky na obrazech Kristova utrpení. Až se Jacqueline vrátí... Ano, Jacqueline. Bylo však třeba odpovědět na otázku Sira Stephena: O toho nebyla schopna, a tak sám vybral bičík na psa.</p>
<p>Rokokové postavy à la Watteau namalované jasnými, i když trochu vybledlými barvami na tmavých zdech malého salonku ve druhém patře restaurace La Pérouse připomínaly loutky. O seděla sama na pohovce, Sir Stephen a oba jeho přátelé v křeslech naproti ní. Jednoho z nich už viděla v Roissy, ale nevzpomínala si, zda si ji už někdy vzal. Druhý byl vysoký ryšavý hoch s šedýma očima, kterému jistě ještě nebylo dvacet pět let. Sir Stephen jim krátce vysvětlil, proč O pozval a kdo vlastně je. O znovu udivila hrubost jeho řeči. Ale jak jinak než kurvou měl nazvat dívku, jež souhlasila s tím, že si před třemi muži, nepočítaje v to stále ještě obsluhující číšníky, rozepne korzet, aby jim ukázala ňadra se zvýrazněnými bradavkami, na nichž bylo díky dvěma fialovým pruhům přes bílou kůži vidět, že byla zbičována? Večeře trvala velice dlouho a oba Angličané hodně pili. Při kávě, když byly doneseny likéry, Sir Stephen odstrčil stůl k vedlejší přepážce, a poté co jí nadzdvihl sukni, aby jeho přátelé viděli vypálený monogram a zavěšené kroužky, jim ji přenechal. Muž, kterého viděla v Roissy, s ní byl rychle hotov: aniž by se jí jedinkrát dotkl, přikázal jí, aby okamžitě poklekla před jeho křeslo, vytáhla mu pohlaví a laskala jej ústy, dokud do nich nevyvrcholí. Pak se od ní nechal upravit a odešel. Ale ryšavý hoch, kterého ponížení O, její kroužky a stopy po bičování na těle velice vzrušily, se na ni nevrhl, jak čekala, nýbrž ji vzal za ruku, sešel s ní po schodech, aniž by věnoval pozornost uštěpačným úsměvům číšníků, nechal si zavolat taxi a odvezl si ji k sobě do hotelu. Propustil ji, až když padla noc, poté co jí zuřivě poplenil pohlaví i zadnici. Úplně jí je rozdrásal, jak byl hrubý a neústupný a rozběsněný tak náhlou a neočekávanou možností vzít si ženu oběma otvory, a ještě si od ní vyžádat, aby jej laskala ústy, jak to před malou chvílí viděl u svého společníka. Nikdy předtím se neodvážil něco podobného chtít, byla to možnost, jež se mu nabízela poprvé v životě. Když druhého dne ve dvě hodiny dorazila O k Siru Stephenovi, jenž si ji dal zavolat, viděla, že se tváří velice vážně a jako by zestárl. „Erik se do tebe šíleně zamiloval, O,“ řekl jí. „Ráno mě tu prosil, abych ti vrátil svobodu a tvrdil mi, že si tě chce vzít. Chce tě zachránit. Víš moc dobře, jak s tebou zacházím, když mi patříš, O, a když mi patříš, nemůžeš neuposlechnout mých rozkazů. Ale kdykoli můžeš odmítnout mi patřit, to víš. Řekl jsem mu to. Vrátí se ve tři hodiny.“ O se rozesmála. „Není to trochu pozdě?“ zeptala se. „Jste blázni oba dva. Kdyby sem Erik dopoledne nepřišel, co byste se mnou teď udělal? Procházeli bychom se a to by bylo všechno? Tak se pojďme projít. Nebo byste si mě možná nezavolal... V tom případě odcházím.“ — „Ne,“ odpověděl Sir Stephen. „Zavolal bych tě, O, ale ne abychom se procházeli. Chtěl jsem...“ — „Jen to řekněte.“ — „Pojď, bude jednodušší, když ti to ukážu.“ Zvedl se a otevřel dveře ve stěně proti krbu, umístěné symetricky s dveřmi, kterými se vcházelo do jeho pracovny. O si vždy myslela, že je to jenom nepoužívaná vestavěná skříň. Spatřila malý budoár, celý nově vymalovaný a potažený rudým hedvábím, který z poloviny zabíralo vpředu zaoblené pódium se dvěma sloupky po stranách, úplně stejné jako v hudebním salonku v Samois. „Předpokládám, že stěny a strop jsou vyloženy korkem,“ řekla O. „Dveře jsou vypolstrované a okno jste nechal udělat dvojité, že?“ Sir Stephen přikývl. „Ale kdy?“ zeptala se O. — „Než ses vrátila.“ — „A proč tedy...?“ — „Proč jsem čekal až dodneška? Protože jsem chtěl, abys prošla i cizíma rukama. A teď tě za to potrestám. Nikdy jsem tě netrestal, O.“ — „Jsem vaše,“ řekla O. „Potrestejte mě. Až přijde Erik...“</p>
<p>Když o hodinu později spatřil hoch O s bizarně roztaženýma nohama mezi sloupky, zbledl, něco zakoktal a zmizel. O si myslela, že už jej nikdy neuvidí. Sešla se s ním pak znovu na konci září v Roissy, kde si ji k sobě bral po tři dny za sebou a pokaždé ji surově ztýral.</p>
</section>
<section>
<empty-line /><p>IV/ SOVA</p><empty-line /><p>O nedokázala pochopit, jak se mohla rozpakovat říci Jacqueline o tom, co René právem nazval jejím skutečným postavením. Anne-Marie to dobře vystihla, když říkala, že se od ní vrátí jako proměněná. Nikdy by ji však nebylo napadlo, že ta proměna bude tak hluboká. Když se Jacqueline vrátila svěží a zářící štěstím ještě více než obvykle, připadalo O zcela přirozené se při koupání nebo při oblékání už neschovávat a chovala se v její přítomnosti stejně otevřeně, jako když byla sama. Jenže Jacqueline jevila o své okolí tak malý zájem, že teprve když třetího dne po svém návratu náhodou vstoupila do koupelny právě v okamžiku, kdy O vystupovala z vany a při překračování smaltovaného okraje o něj zazvonila kovovými kroužky, jež jí visely v rozkroku, přitáhl ten neobvyklý zvuk její pozornost. Otočila se a spatřila kov, který O visel mezi nohama, i pruhy po bičování, jež jí zdobily stehna a prsy. „Co se ti to proboha stalo?“ zeptala se. — „To mám od Sira Stephena,“ odpověděla jí O. A jako samozřejmou věc dodala: „Dostal mě jako dárek od Reného a nechal si mě označit svým jménem. Podívej.“ A s osuškou v ruce přistoupila k Jacqueline, která se z mocného vzrušení musela posadit na lakovaný taburet, ovšem dost blízko na to, aby mohla vzít disk do ruky a přečíst si, co na něm bylo vyryto. Pak O pustila osušku na zem, ukázala jí iniciály S a H, jež měla vyraženy na hýždích, a řekla: „Taky si mě označil svým monogramem. To ostatní jsou stopy po jezdeckém bičíku. Obvykle mě bičuje sám, ale někdy mě nechává zmrskat svou černou služkou.“ Jacqueline hleděla na O neschopna jediného slova. O se rozesmála a pak se ji pokusila políbit. Vyděšená Jacqueline ji však odstrčila a utekla do pokoje. O se klidně dosušila, navoněla a učesala. Oblékla si korzet, punčochy a střevíčky, a když vyšla z koupelny, střetla se v zrcadle s nepřítomným pohledem Jacqueline, která se před ním česala. „Pomoz mi, prosím tě, utáhnout korzet,“ řekla. „Vypadáš dost překvapeně. René se do tebe zamiloval, copak ti o tom neřekl?“ — „Já to nechápu,“ odpověděla Jacqueline. A hned přiznala, co ji překvapilo ze všeho nejvíc: „Tváříš se, jako bys na to byla pyšná, já to nechápu.“ — „Až tě René odvede do Roissy, tak to pochopíš. Už ses s ním vyspala?“ Jacqueline celá zrudla a tak nepřesvědčivě zavrtěla hlavou, že se O znovu rozesmála. „Lžeš, má drahá. Nebuď hloupá, máš právo s ním spát. A nemusíš mě kvůli tomu odmítat. Jen mě nech tě trochu polaskat. Budu ti vyprávět o Roissy.“ Snad se Jacqueline bála, že O spustí prudkou žárlivou scénu, a tak teď pocítila úlevu, nebo to bylo ze zvědavosti, protože chtěla, aby jí O vše dopodrobna objasnila, nebo prostě proto, že jí vyhovovaly trpělivost, pomalost a vášeň, s nimiž ji O laskala? Ať tomu bylo jakkoli, poddala se jí. „Vyprávěj,“ poprosila pak O. „Ano,“ řekla O. „Ale nejdřív mi zlíbej bradavky. Měla by sis začít zvykat, jestli chceš Renému k něčemu být.“ Jacqueline poslechla, a to tak dobře, až O slastí zasténala. „Vyprávěj,“ poprosila pak znovu.</p>
<p>Vyprávění, jakkoli bylo věrné a jasné a O sama byla jeho hmatatelným důkazem, připadalo Jacqueline úplně šílené. „A v září se tam vrátíš?“ zeptala se. — „Až se vrátíme z jihu,“ řekla O. „Vezmu tě tam já nebo René.“ — „Podívala bych se tam, to ano,“ řekla Jacqueline. „Ale jenom podívala.“ — „To by se určitě dalo zařídit,“ řekla O, která sice byla přesvědčená o opaku, ale říkala si, že pokud by se jí podařilo přesvědčit Jacqueline vstoupit za mříže Roissy, Sir Stephen by jí za to byl jistě velice vděčný — a měl by tam pak už dost sluhů, řetězů a bičů, aby Jacqueline naučil úslužnosti. Věděla, že pokoj ve vile, kterou si Sir Stephen u Cannes pronajal a kde s ním, Reném, Jacqueline a její mladší sestrou, kterou si Jacqueline vymínila vzít s sebou — ne že by na tom nějak trvala, ale protože ji k tomu nutila matka —, měla strávit srpen, pokoj, v němž bude bydlet a v němž s ní bude Jacqueline muset trávit přinejmenším odpolední siestu, až bude René pryč, odděluje od pokoje Sira Stephena zdánlivě neprůhledná mřížovaná přepážka, jejíž vytahovací roleta umožňuje komukoli na druhé straně pozorovat a poslouchat, co se v pokoji děje, jako by stál hned vedle postele. Jacqueline tak bude vystavena pohledům Sira Stephena, až ji bude O hladit a laskat, a dozví se to příliš pozdě, než aby se mohla bránit. Pomyšlení na tuto zradu hřálo O u srdce, protože se cítila uražena tím, jak Jacqueline pohrdá stavem ocejchované a bičované otrokyně, na nějž byla sama tak hrdá.</p><empty-line /><p>O nikdy předtím na jihu Francie nebyla. Slunce strnulé vysoko na modrém nehybném nebi, klidné, převalující se moře, bezvládné borovice, to všechno jí připadalo mrtvé a nepřátelské. „To nejsou žádné skutečné stromy,“ říkala smutně před vonnými hájky plnými cistů a planik. I kameny a lišejníky jí připadaly na dotek vlažné. „To moře vůbec nevoní jako moře,“ stěžovala si. Vytýkala mu, že vyvrhuje jen ošklivé nažloutlé řasy připomínající trus, že je moc modré a že olizuje pobřeží stále na stejném místě. Ale v zahradě vily, která byla vlastně přestavěným a upraveným statkem, byli od moře daleko. Vysoké zdi napravo i nalevo je chránily před zraky sousedů. Z křídla pro služebnictvo bylo vidět na přední dvůr, zatímco průčelí obrácené do zahrady, z něhož se dalo z pokoje O v prvním patře vyjít rovnou na terasu, bylo /obrácené k východu. Vrcholky vysokých černých vavřínů dosahovaly až ke zprohýbaným taškám, jimiž byla pokryta nízká zídka kolem terasy. Před jižním sluncem chránilo terasu rákosové mřížoví. Vydlážděna byla stejnými červenými dlaždicemi jako přilehlý pokoj. Zdi kromě přepážky oddělující pokoje O a Sira Stephena — což byla stěna přístěnku odděleného od zbytku místnosti obloukovou bariérou podobnou vysokému zábradlí schodiště se soustruženými kuželkami — byly nabílené vápnem. Dlaždice kryly tlusté bílé bavlněné koberce, okna žlutobílé záclony. V pokoji byla dvě stejnou látkou potažená křesla a natřikrát složená modrá molitanová lehátka. Nábytek představovala jen velká neskladná empírová komoda z ořechu a dlouhý úzký venkovský stůl ze světlého dřeva naleštěný jako zrcadlo. O si uložila šaty do šatníku a horní desku komody proměnila v toaletní stolek. Malou Natálii ubytovali hned vedle, takže když se O ráno slunila na terase, přicházívala za ní a lehala si vedle ní. Byla to drobná dívenka s bělostnou kůží, poněkud zaoblená, ale přesto pohledná, oči měla maličko zešikmené směrem ke spánkům jako sestra, ale černé a třpytivé, takže vypadala trochu jako Číňanka. Husté černé vlasy měla nad obočím rovně zastřižené a stejně tak i vzadu. Měla drobná, ale pevná, pohupující se ňadra a sotva vyklenuté dětské boky. Když jednou vyběhla na terasu v domnění, že je tam její sestra, zahlédla náhodou O ležet samotnou na břiše na lehátku. Ale to, co Jacqueline pobouřilo, naplnilo Natálii naopak touhou a závistí. Vyptávala se sestry. Odpovědi, jimiž ji Jacqueline chtěla zchladit, na Natáliině nadšení nic nezměnily, spíše naopak. Když jí Jacqueline líčila, co jí samotné vyprávěla O, Natálie se do O zamilovala. Více než týden to tajila, až se jí jednoho nedělního odpoledne podařilo zařídit, aby s O zůstala sama.</p>
<p>Nebylo takové horko jako obvykle. René, který si byl dopoledne zaplavat, spal na pohovce v chladnější místnosti v přízemí. Jacqueline, nazlobená, že raději spí, než aby si s ní povídal, šla za O do jejího přístěnku. Díky moři a slunci byla ještě opálenější: vlasy, obočí, řasy i chloupky v klíně a v podpaží jako by měla postříbřené, a přestože se tu vůbec nemalovala, měla rty stejně růžové jako stydké pysky. Aby si ji mohl Sir Stephen — jehož neviditelnou přítomnost O na rozdíl od Jacqueline tušila či dokonce cítila — dobře prohlédnout, roztáhla jí schválně několikrát v plném světle nohy: rozsvítila kvůli tomu lampičku na nočním stolku. Okenice byly zavřené a v pokoji byla i přes několik jasných paprsků pronikajících dovnitř mezi latěmi téměř tma. Jacqueline více než hodinu sténala pod jejím laskáním, až konečně s vypnutými ňadry a rukama za hlavou pevně svírajícíma dřevěnou pelest postele začala křičet, když jí O roztáhla vnější pysky vroubené světlejšími chloupky a začala jí pomalu hryzat výběžek masa v místě, kde se mezi stehny stýkají jemné menší pysky. O cítila, jak jí pod jazykem žhne a tuhne, a tak nepřestávala, dokud se Jacqueline náhle zvlhlá rozkoší naposledy nevzepjala a neuvolnila. Pak ji poslala zpátky do jejího pokoje, kde usnula. Když pro ni v pět hodin odpoledne přišel René, aby si společně s Natálií jako obvykle vyrazili na malé plachetnici, byla už vzhůru a připravená. K večeru se zvedl lehký větřík. „Kde je Natálie?“ zeptal se René. Natálie nebyla ve svém pokoji a nenašel ji ani jinde v domě. Volali na ni do zahrady. René zašel až k lesíku korkových dubů, ale ani tam na jeho volání nikdo neodpovídal. „Možná že už je v zátoce,“ řekl René. „Nebo na lodi.“ Nechali tedy volání a vyrazili. Teprve v tu chvíli spatřila O, ležící na terase, mezi sloupky balustrády Natálii, jak běží k domu. Zvedla se, přehodila přes sebe župánek — byla totiž nahá, neboť ještě pořád bylo horko —, a právě si v domě zavazovala pás, když do pokoje vběhla Natálie a vrhla se jí do náruče. „Je pryč, konečně je pryč,“ naříkala. „Slyšela jsem ji, O, tedy vlastně vás. Poslouchala jsem u dveří. Jak ji hladíš a líbáš. Proč se nemazlíš se mnou? Protože jsem snědá a ošklivá? Ona tě nemiluje, O, ale já ano.“ A rozvzlykala se. No tohle, pomyslela si O. Usadila dívku do křesla, vytáhla z komody veliký kapesník patřící Siru Stephenovi, a když se Natálie trochu uklidnila, osušila jí obličej. Dívenka jí líbala ruce a žádala ji o odpuštění. „Jestli se se mnou nechceš mazlit, O, nech mě aspoň u sebe. Měj mě pořád u sebe. Kdybys měla psa, tak bys ho taky neodháněla. Jestli mě nechceš líbat, ale líbilo by se ti mě bít, klidně mě bij, jen mě neodháněj.“ — „Mlč, Natálie, nevíš, co říkáš,“ zašeptala O téměř neslyšně. Dívenka jí sklouzla k nohám, objala jí kolena a stejně potichu zaprotestovala: „Kdepak! Vím to moc dobře. Viděla jsem tě jednou ráno na terase. Viděla jsem ta písmena i dlouhé modré stopy po biči. A Jacqueline mi řekla…“ — „Co ti řekla?“ — „Vyprávěla mi, kdes byla, O, a co ti tam dělali.“ — „Mluvila s tebou o Roissy?“ — „Taky mi řekla, žes… že ti to…“ — „Že mi co?“ — „Že máš ty železné kroužky.“ — „Podívejme,“ řekla O, „a co dál?“ — „A že tě Sir Stephen každý den bičuje.“ — „Ano,“ řekla konečně O. „A teď se tu každou chvílí objeví. Jdi pryč, Natálie.“ Natálie se ani nepohnula, jenom k ní zvedla hlavu a O v jejích očích spatřila nezměrný obdiv. „Nauč mě to, O, moc tě prosím. Chtěla bych být jako ty. Udělám, co mi přikážeš. Slib mi, že mě vezmeš s sebou, až se zas budeš vracet na to místo, o kterém mi Jacqueline říkala.“ — „Na to jsi ještě moc malá,“ řekla O. — „Nejsem malá, je mi víc než patnáct,“ rozčilila se Natálie. „Nejsem malá. Zeptej se Sira Stephena,“ dodala. Neboť ten právě vcházel.</p>
<p>Natálie si vymohla, že může zůstat s O, i slib, že ji vezmou do Roissy. Ale Sir Stephen O zakázal zasvětit ji do sebemenších něžností, líbat ji, byť by to bylo jen na ústa, nebo se od ní nechat laskat. Přál si, aby přišla do Roissy zcela nedotčena. Zato Natálii, která tolik chtěla být s O, nařídil, aby s ní zůstávala pořád, aby se dívala, jak ústy laská Jacqueline stejně jako jeho, jak se mu poddává, jak od něj dostává bičem nebo jak ji Nora mrská pruty. Polibky, jimiž O zahrnovala její sestru, vášnivá spojení jejich úst probouzely v Natálii nezvladatelnou žárlivost a nenávist. Ale pokaždé když schoulená na koberci v přístěnku vedle její postele jako malá Dunjázáda u lůžka Šeherezády sledovala O přivázanou k dřevěnému zábradlí, jak se svíjí pod ranami jezdeckého bičíku, jak vkleče poníženě přijímá do úst mohutný ztopořený pyj Sira Stephena, jak si sama v předklonu na kolenou roztahuje hýždě, aby jí mohl proniknout do zadku, unášely ji obdiv, nedočkavost a touha.</p>
<p>Snad O přecenila lhostejnost, ale i smyslnost Jacqueline, snad Jacqueline naivně považovala za příliš nebezpečné pro její vztah s Reném poddávat se O tak často, že za ní náhle přestala chodit úplně. Přibližně ve stejné době jako by ochladla i k Renému, s nímž doposud trávila téměř každou noc i celé dny. Nikdy se k němu nechovala jako zamilovaná. Hleděla na něj chladně, a když se na něj usmála, nedívala se mu do očí. Pokud se k němu chovala stejně odevzdaně jako k ní, což bylo docela pravděpodobné, musela se O domnívat, že to na žádnou velkou lásku nevypadá. Zato René před Jacqueline zmíral touhou, bylo znát, že jej ochromuje láska, jakou dosud nepoznal, láska neklidná, nejistá a obávající se odmítnutí. Bydlel, spal ve stejném domě jako Sir Stephen nebo O, snídal, obědval, chodil s nimi na procházky, bavil se s nimi, ale jako by je nevnímal. Díval se na ně, poslouchal jejich slova, mluvil k nim, ale jako by tam ani nebyli, jako by byli pouhé stíny. A bez přestání se s mlčenlivou, vysilující snahou, jako když ve snu chcete naskočit do ujíždějící tramvaje nebo se pokoušíte zachytit okraje padajícího mostu, snažil pochopit Jacquelinin smysl bytí, její pravou podstatu, která se musela skrývat kdesi pod její zlatavou kůží, jako se v porcelánovém tělíčku plačící panenky ukrývá mechanismus, jenž jí dovoluje naříkat. „Tak je to tady,“ říkala si O. „Přišel den, jehož jsem se tak obávala, den, kdy nebudu pro Reného ani stínem v minulosti. Ale příliš mě to nermoutí, jen cítím lítost. Každý den se s ním mohu vídat, aniž by mi vadilo, že už po mně netouží, necítím trpkost ani zklamání, i když jsem k němu ještě před několika týdny běžela prosit, aby mi řekl, že mě miluje. To byla moje láska? Něco tak nestálého, že stačí jen trocha útěchy? Ale nejde o útěchu: vždyť jsem šťastná! Stačilo tedy, že mě věnoval Siru Stephenovi, abych se od něj odpoutala a abych v novém náručí tak snadno nalezla novou lásku?“ A také, co znamenal René vedle Sira Stephena? Byl jako stéblo slámy, jako konopný provázek, symboly, jimiž ji k sobě kdysi poutal a jež tak snadno zpřetrhal. Jakou úlevou, jakou slastí byly železné kroužky, které má navždy, ruka pána, jež ji pokládá na lůžko z kamene, láska pána, který si umí bez milosti vzít, co chce. Tak si O nyní říkala, že Reného milovala jen proto, aby se naučila skutečné lásce a zotročená a naplněná rozkoší se lépe oddala Siru Stephenovi. Avšak pohled na Reného, který se k ní vždy choval tak nenuceně — což ji nesmírně okouzlovalo — a který se teď klátil jako svázaný, jako by měl nohy zamotané v rákosí ve stojaté vodě rybníka, jež podemílají jen temné spodní proudy, v ní probouzel k Jacqueline nenávist. Uhodl to snad René? Dala to na sobě neopatrně znát? Udělala chybu. Jednou odpoledne jely s Jacqueline samy do Cannes ke kadeřníkovi a seděly pak nad zmrzlinou na terase kavárny Réserve. Jacqueline v přiléhavých tříčtvrtečních kalhotách a černém lněném roláku k sobě přitahovala více pozornosti než děti pobíhající kolem, tak byla hladká, dozlatova opálená a sebejistá, tak zářila ve slunečních paprscích, tak byla vyzývavá a nepřístupná. Řekla O, že má schůzku s režisérem, který s ní točí v Paříži, aby se domluvili na natáčení exteriérů, nejspíš někde v kopcích nad Saint-Paul-de-Vence. Mladý režisér dorazil, rázný a odhodlaný. Nemusel ani otevřít ústa. Bylo jasné, že je do Jacqueline zamilovaný. Stačilo vidět, jak na ní visí očima. Na tom přece nebylo nic překvapivého. Překvapovala spíš Jacqueline. Napůl natažená v houpacím křesle mu naslouchala, jak mluví o datech, na nichž by se měli dohodnout, o potřebných schůzkách a o tom, jak je těžké sehnat na dokončení roztočeného filmu peníze. Jacqueline, odpovídající jen kýváním nebo vrtěním hlavou s přivřenýma očima, tykal. O seděla naproti němu, Jacqueline mezi nimi. Nebylo těžké poznat, že Jacqueline zpod přivřených víček netrpělivě číhá na známky mladíkovy touhy v domnění, že si toho nikdo nevšimne. Ale nejpřekvapivější bylo, jak je celá nesvá, vážná, jak má ruce svěšené podél těla, ve tváři ani stopu po úsměvu, tak ji O před Reném nikdy neviděla. Na rtech se jí sotva na vteřinu mihl drobný úsměv, když se O naklonila, aby položila na stůl skleničku s vodou a ledem, a setkaly se pohledem. O pochopila, že jí došlo, že byla odhalena. Jacqueline to ovšem nevyvedlo z míry, zato O zčervenala. „Je ti moc horko?“ zeptala se jí Jacqueline. „Půjdeme během pěti minut. Mimochodem moc ti to sluší.“ Pak se znovu usmála, avšak tentokrát tak sladce, s něžným pohledem upřeným na jejich společníka, že se zdálo téměř vyloučené, aby nevyskočil a nepolíbil ji. Ale nic takového se nestalo. Byl příliš mladý, než aby věděl, jak nestoudné může být mlčení a nehybnost. Nechal Jacqueline vstát, potřást si s ním rukou, rozloučit se s ním. Zavolá mu. Mladík se rozloučil i s O, přestože pro něj byla jen pouhým stínem, a z chodníku sledoval jejich černý buick odjíždějící ulicí mezi sluncem rozpálenými domy. Za nimi se daleko do dáli táhlo neuvěřitelně modré moře. Palmy vypadaly, jako by byly vystřižené z plechu, lidé na ulici jako špatně zhotovené voskové figuríny rozpohybované jakýmsi směšným mechanismem. „To se ti vážně tak líbí?“ zeptala se O Jacqueline, když auto vyjelo z města a vydalo se cestou vzhůru po útesu. „To tě nemusí zajímat,“ odbyla ji Jacqueline. — „Mne ne, ale Reného,“ řekla O. — „Myslím, že Reného i Sira Stephena, a jestli jsem to správně pochopila, tak i pár dalších by spíš mohlo zajímat, proč tak nedbale sedíš. Zmačkáš si šaty.“ O se nepohnula. „A pokud vím,“ pokračovala Jacqueline, „máš zakázáno sedět se zkříženýma nohama, ne?“ Ale O ji neposlouchala. Co jí záleží na jejích výhružkách? Myslí si snad, že jí hrozbou odhalení tohohle drobného přestupku zabrání prozradit ji Renému? Ne že by neměla chuť to udělat. Ale René by nesnesl pomyšlení, že mu Jacqueline lže nebo že touží po jiném muži. Jak jí dát na srozuměnou, že bude-li mlčet, pak jedině proto, aby se nemusela dívat, jak René ztratí tvář, jak zbledne pro jinou než pro ni, jak v sobě možná nenajde dost síly, aby Jacqueline potrestal? Že bude mlčet ze strachu, aby se Reného hněv neobrátil proti ní, zvěstovatelce špatných zpráv a udavačce. Jak jí říct, že bude mlčet, aniž by s ní snad uzavřela nějaký obchod, že bude mlčet tak jako tak? Ale Jacqueline si zřejmě představovala, že O má strašný, ochromující strach z trestu, jenž by následoval, kdyby ji udala.</p>
<p>Než pak vystoupily před starým domem z auta, nevyměnily si spolu už jediné slovo. Jacqueline se na O ani nepodívala a vytrhla z podezdívky bílou pelargonii. O šla dost blízko za ní, takže cítila jemnou, ale výraznou vůni okvětního plátku, který Jacqueline mnula mezi prsty. Chtěla tím snad zakrýt pach vlastního potu, jenž jí dělal v podpaží černého roláku tmavší kruhy a lepil se jí na tělo? René byl v červeně vydlážděném a bíle vymalovaném pokoji sám. „Jdete pozdě,“ řekl, když vstoupily. „Vedle na tebe čeká Sir Stephen,“ řekl ještě O. „Potřebuje tě k něčemu a nemá právě nejlepší náladu.“ Jacqueline se rozesmála a O na ni pohlédla celá rudá. „Na to jste si snad mohly najít lepší chvíli, ne?“ řekl René, který si Jacquelinin smích i znepokojení O špatně vyložil. „O to tu nejde,“ řekla Jacqueline. „Víš, René, ta vaše krásná, oddaná otrokyně není ve vaší nepřítomnosti zas až tak poslušná. Podívej se, jak má zmačkané šaty.“ O stála uprostřed pokoje proti Renému. René jí řekl, ať se otočí, ale ona nebyla schopna pohybu. „Taky sedává s nohou přes nohu,“ dodala Jacqueline, „ale to na ní teď samozřejmě neuvidíš. Ani to, jak svádí jiné mladíky.“ — „To není pravda, to děláš ty!“ vykřikla O a vrhla se na Jacqueline. René ji však zachytil dříve, než ji stačila udeřit. Vzpouzela se mu v náručí, neboť se jí líbilo cítit, oč je slabší a jak je mu vydána napospas, když vtom uviděla, jak ji ze dveří pozoruje Sir Stephen. Jacqueline se vrhla na pohovku s obličejem staženým zlostí a strachem a O vycítila, že i když má René plné ruce práce, aby ji zkrotil, zajímá ho jen Jacqueline. Přestala se tedy vzpouzet a zoufalá, že ji takto vidí i Sir Stephen, zopakovala, tentokrát ovšem tišeji: „To není pravda, přísahám, že to není pravda.“ Beze slova a bez jediného pohledu na Jacqueline pokynul Sir Stephen Renému, aby O pustil, a jí, aby ho následovala. Jakmile se ocitli za dveřmi, přitiskl ji ke zdi, chytil ji v rozkroku a za ňadra, rozevřel jí jazykem ústa a O zasténala štěstím a úlevou. Bradavky jí ztvrdly pod pohyby jeho dlaně. Druhou rukou jí mnul pohlaví tak hrubě, až na ni šly mdloby. Odvážila by se mu někdy říci, že žádná rozkoš, žádná slast, žádná fantazie se ani neblíží štěstí, které jí působí samozřejmost, s níž si ji podmaňuje, pomyšlení, že na ni nebere žádné ohledy, že se nijak neomezuje ve způsobech, jakými se těší s jejím tělem? Jistota, že když se jí dotýká, ať ji chce polaskat nebo zbičovat, když jí cokoli přikáže, je to jenom proto, že na to má chuť. Ta jistota, že mu jde vždy jen a jedině o jeho vlastní potěšení, O naplňovala pocitem takového štěstí, že kdykoli se o tom mohla přesvědčit nebo na to jen pomyslela, zaléval ji pocit horka podobný rozpálenému krunýři sálajícímu od kolen až k ramenům. A tak stála opřená o zeď a se zavřenýma očima šeptala „miluji vás“, kdykoli se jí podařilo popadnout dech, a ač dlaně Sira Stephena působily na ten žár jako chladivý pramen, přece ji ještě více rozpalovaly. Pomalu ji pustil, shrnul jí sukni na zvlhlá stehna a přes dmoucí se ňadra jí přehodil bolerko. „Pojď, O,“ řekl jí, „potřebuji tě.“ Tu si O, která konečně otevřela oči, náhle všimla, že nejsou sami. Z velikého prázdného pokoje, úplně stejného jako ten, jímž vešla, se rovněž dalo velkým francouzským oknem vyjít na terasu nad zahradou. Tam seděl v proutěném křesle s cigaretou v ústech plešatý obr, jemuž ohromné břicho napínalo napůl rozepnutou košili i plátěné kalhoty, a pozoroval ji. Teď se zvedl a šel vstříc Siru Stephenovi tlačícímu O před sebou. Ta si hned všimla odznaku Roissy, který mu visel na řetízku z kapsičky na hodinky. Sir Stephen jej galantně představil jako „Velitele“, aniž by prozradil nějaké jméno, a O měla poprvé od doby, co znala společnost z Roissy (a s výjimkou Sira Stephena), tu čest, aby jí někdo políbil ruku. Všichni tři se vrátili do pokoje, ale francouzské okno nechali otevřené. Sir Stephen přistoupil k rohovému krbu a zazvonil. O si povšimla, že na čínském stolku vedle pohovky stojí láhev whisky, sifon a skleničky. Nebylo to tedy kvůli pití. V téže chvíli si všimla velké kartonové krabice ležící na zemi vedle ohniště. Muž z Roissy usedl do proutěného křesla, Sir Stephen se opřel o kulatý stolek a pohupoval volně svěšenou nohou. O, jíž ukázali na divan, si poslušně vykasala sukni a ucítila, jak ji na stehnech jemně píchá provensálská bavlněná pokrývka. Vstoupila Nora. Sir Stephen jí přikázal svléknout O a odnést její oblečení. O si nechala sundat bolerko, šaty, korzet s kosticemi, svírající její pas, i střevíčky. Jakmile byla nahá, Nora odešla a O, která nezapomněla, že od ní Sir Stephen stále vyžaduje dokonalou poslušnost, zůstala přesně podle pravidel Roissy stát nahá uprostřed místnosti s pohledem okamžitě sklopeným k zemi, takže spíš vytušila než zahlédla, jak dovnitř otevřeným francouzským oknem docela tiše vklouzla Natálie, celá v černém jako její sestra a naboso. Sir Stephen byl s Natálií nepochybně domluven. Představil ji svému hostu, který se na nic neptal, a požádal ji, aby jim nalila. Jakmile jim podala skleničky s whisky, sodou a ledem (a jedině ťukání kostek ledu o stěny skleniček narušovalo napjaté ticho), vstal Velitel se skleničkou v ruce z proutěného křesla, na němž seděl, když byla O svlékána, a přistoupil k ní. O se domnívala, že ji vezme volnou rukou za ňadro nebo za pohlaví. On se jí však vůbec nedotkl, jen si ji pěkně zblízka celou prohlédl, od pootevřených úst k poněkud roztaženým kolenům. Obešel ji, prohlédl si pozorně její prsy, stehna i zadnici a ta tichá pozornost, ta těsná přítomnost jeho gigantického těla O natolik mátla, že si nebyla jistá, zda před ním touží uniknout, nebo zda by si naopak přála, aby ji povalil na zem a drtil svou ohromnou vahou. Byla tak vyvedena z míry, že nerozvážně zvedla oči k Siru Stephenovi, aby jej požádala o pomoc. Ten její pohled pochopil a usmál se. Přistoupil k ní, uchopil ji za ruce a sevřel jí je za zády. Opřela se o něj, zavřela oči a jako ve snu, nebo spíš jako v šerém polospánku z únavy, když jako dítě probírající se z narkózy slyšela sestřičky domnívající se, že ještě nevnímá, jak o ní mluví, o jejích vlasech, o jejím bledém obličeji, o jejím plochém podbřišku, na němž teprve začínaly rašit první chloupky, slyšela, jak cizinec Siru Stephenovi blahopřeje, jak chválí její půvabné, plné prsy, útlý pas, silnější, větší a viditelnější kroužky, než je obvyklé. Pochopila také, že mu ji Sir Stephen slíbil příští týden zapůjčit, protože mu za to neznámý děkoval. Sir Stephen jí pak přesunul ruku na šíji a něžně jí řekl, ať se probere a ať na něj s Natálií počká nahoře ve svém pokoji.</p>
<p>Byla docela zmatená, a navíc kolem ní Natálie celá blažená, že uvidí, jak se O zmocňuje někdo jiný než Sir Stephen, poskakovala v divokém indiánském tanci a volala: „Myslíš, že mu to taky budeš muset dělat pusou, O? Všimla sis, jak se ti díval na pusu? Ach jo, ty máš takový štěstí, že po tobě všichni touží. Bičovat tě bude určitě: stopy po výprasku si prohlížel nejmíň třikrát. Aspoň mezitím zapomeneš na Jacqueline.“ — „Já na ni nemyslím, kudy chodím, ty hloupá,“ odpověděla jí O. — „Nejsem hloupá!“ protestovala dívenka. „Vím, jak ti schází.“ Byla to pravda, ale ne tak docela. O totiž nechyběla Jacqueline, ale vláda nad dívčím tělem, s nímž by si mohla dělat, co by se jí zachtělo. Kdyby jí nezapověděli Natálii, zmocnila by se jí, a jediný důvod, který jí bránil zákaz porušit, byla jistota, že jí Natálii dají za několik týdnů v Roissy a že se tam Natálie dostane před ní a díky ní. Hořela touhou zničit tu vzdušnou hradbu, ten nepřekonatelný prostor mezi nimi, to prázdno, které je od sebe oddělovalo, ale zároveň vychutnávala čekání, k němuž byla přinucena. Řekla to Natálii, která jen nevěřícně zavrtěla hlavou. „Kdyby tu byla Jacqueline,“ namítla, „a dala by si říct, laskala bys ji.“ — „Samozřejmě,“ rozesmála se O. — „Tak vidíš,“ uzavřela dívka. Jak jí vysvětlit, pokud by to vůbec mělo smysl, že do Jacqueline, ale nakonec ani do Natálie, ani do žádné jiné dívky není vlastně zamilovaná, že je zamilovaná jen do dívek jako takových, jako se člověk může zamilovat do vlastního obrazu — vždyť ty ostatní jsou vždy mnohem krásnější a přitažlivější, než je ona sama. Slast, kterou jí působilo, když nějaká dívka vzdychala pod jejími doteky, když zavírala oči, když jí mezi jejími rty a zuby tuhly bradavky, když jí mohla pronikat prsty do pohlaví i do řitě — z toho, jak se jí svými otvory svíraly kolem prstů a sténaly, se jí úplně točila hlava —, tato slast byla tak silná jen proto, že jí neustále připomínala a ujišťovala ji, jakou slast působí ona sama, když se podobně svírá kolem toho, kdo ji drží, když sama křičí rozkoší. Jenom si nedokázala představit, že by se tak mohla oddat jiné dívce — jedině muži. Navíc jí připadalo, že dívky, které laská, náležejí po právu muži, jemuž patří ona sama, a že tedy vlastně jen vykonává jeho moc. Kdyby byl Sir Stephen někdy vešel, když laskala Jacqueline, jež za ní přicházela na odpolední siestu, bez nejmenší výčitky, naopak s upřímnou radostí by mu podržela její roztažená stehna, kdyby měl chuť se jí zmocnit, místo aby se jen dívala otvorem v přepážce, jak to dělal on. Mohl ji vyslat na lov. Byla jako vycvičený dravec, který skolí oběť a donese ji k nohám svého pána. A skutečně… Zrovna když s tlukoucím srdcem přemítala o jejích jemných růžových pyscích skrývajících se pod blonďatými chloupky a na ještě jemnější a rovněž růžový kroužek mezi půlkami, do něhož se odvážila proniknout jen třikrát, zaslechla ve vedlejším pokoji Sira Stephena. Věděla, že ji může pozorovat, zatímco ona jeho ne, a znovu pocítila, jak je díky tomuto neustálému vystavení, díky tomuto zajetí šťastná. Malá Natálie seděla uprostřed místnosti na bílém koberci jako moucha tonoucí v mléce, zato O před komodou, kterou používala jako toaletní stolek a nad níž se viděla do půli těla ve starobylém zrcadle — mírně nazelenale a roztřeseně jako na hladině rybníka —, připomínala rytiny z konce minulého století, na nichž se ženy procházejí nahé v letním šeru interiérů. Když Sir Stephen otevřel dveře, otočila se a opřela se zády o komodu tak prudce, až jí železa mezi nohama zacinkala o bronzové držátko komody. „Natálie,“ řekl Sir Stephen, „dojdi pro tu bílou krabici, co zůstala dole v předním pokoji.“ Když se Natálie vrátila, položila krabici na postel, otevřela ji, vyndala z ní po jednom předměty zabalené v hedvábném papíře, vybalila je a postupně je podávala Siru Stephenovi. Byly to masky. Byly zhotoveny tak, aby zakrývaly celou hlavu, a kromě otvorů pro oči a pro ústa odhalovaly pouze bradu. Krahujec, sokol, sova, liška, lev, býk, samé zvířecí masky v lidské velikosti vyrobené z kožešiny nebo z peří příslušného zvířete, s očnicemi orámovanými brvami, mělo-li zvíře brvy (jako třeba lev), a se srstí nebo s peřím až na ramena toho, kdo by si je nasadil. Stačilo stáhnout poměrně volný popruh ukrytý vzadu, aby maska pevně dosedla nad horní ret (každá nosní dírka měla svůj otvor) a na tváře. Mezi vnější stranou masky a podšívkou byla všitá kašírovaná lepenková výztuž, která masce dávala tvar. O si před velkým zrcadlem, kde se viděla celá, vyzkoušela všechny. Nejpodivnější maska, která ji nejvíce změnila, ale v níž si zároveň připadala nejpřirozeněji, byla jedna z masek sovy (byly tam dvě), nepochybně proto, že měla žlutohnědé peří, jež jí ladilo s opálením. Peří jí halilo skoro celá ramena, vzadu spadalo do půli zad a vpředu na horní část ňader. Sir Stephen jí přikázal, aby si setřela růž ze rtů, a když masku sňala, řekl jí: „Budeš tedy Veliteli dělat sovu. Ale O, prosím za prominutí, musíš být na vodítku. Natálie, v první zásuvce u mě ve stole najdeš řetízek a kleště.“ Natálie donesla řetízek a kleště, jimiž Sir Stephen uvolnil poslední článek, provlékl ho spodním kroužkem, který O nosila na pohlaví, a znovu jej uzavřel. Řetízek podobný vodítku na psy měřil asi metr a půl a končil držadlem. Když si O znovu nasadila masku, řekl Sir Stephen Natálii, aby si vodítko vzala a prošla se s ní po místnosti. Natálie třikrát obešla místnost a na vodítku za sebou za rozkrok táhla nahou O v masce. „Je to tak,“ řekl Sir Stephen, „Velitel měl pravdu. Musíš být úplně vyholená. Ale to necháme na zítřek. Zatím postačí, když zůstaneš na vodítku.“</p>
<p>Toho dne večeřela O poprvé ve společnosti Jacqueline, Natálie, Reného a Sira Stephena nahá, s vodítkem protaženým mezi hýžděmi a obtočeným kolem pasu. Obsluhovala je pouze Nora a O se vyhýbala jejímu pohledu: před dvěma hodinami si ji Sir Stephen nechal zavolat.</p>
<p>Dívku ze salonu krásy, kam se šla O druhého dne nechat vyholit, ohromily nejen železné kroužky a vypálené značky na zadku, ale především čerstvé rány po jezdeckém bičíku. I když ji O ubezpečila, že depilace voskem, při níž se z kůže strhává ztvrdlý vosk i se zachycenými chloupky, je stejně bolestivá jako rány bičíkem, a opakovaně se jí snažila vysvětlit, jak vděčná je za svůj osud, nedokázala potlačit její pohoršení a hrůzu. Jediným výsledkem jejího uklidňování bylo, že již v dívčiných očích nečetla počáteční lítost, ale zděšení. A i když při odchodu z kabinky, kde předtím ležela s nohama roztaženýma, jako by čekala na milence, zdvořile poděkovala a zanechala docela slušné spropitné, cítila, jak ji spíš vyhánějí, než že by sama odcházela. Ale co jí na tom záleželo? Chápala, že kontrast mezi ochlupením v rozkroku a peřím na masce je nežádoucí a že podobnost s egyptskou sochou, kterou jí propůjčovala maska a již zvýrazňovala široká ramena, útlé boky a dlouhé nohy, vyžaduje, aby měla kůži zcela hladkou. Tak vysoko sahající a zřetelnou štěrbinu, mezi jejímiž pysky bylo vidět i jemnější hřebínek, bylo možno spatřit jen na obrazech a soškách pravěkých bohyň. Ale s kroužky mezi nohama? O si vzpomněla na baculatou rusovlásku u Anne-Marie, jež jí vyprávěla, že její pán využívá kroužky jen k tomu, aby si ji uvázal u postele, a že si přeje, aby byla neustále vyholená, protože jenom tak je úplně nahá. O se bála, aby se teď Siru Stephenovi, který ji tak rád tahal za husté rouno, neznelíbila, ale mýlila se: připadala mu teď ještě úchvatnější. Když si smyla růž z bledých rtů i stydkých pysků a nasadila si masku, hladil ji skoro nesměle, jako kdyby si chtěl ochočit nějaké zvíře. O místě, kam ji hodlal zavézt, jí neřekl nic, stejně jako o hodině odjezdu nebo Velitelových hostech. Ale celý zbytek odpoledne u ní prospal a večer si nechal donést večeři jen pro sebe a pro ni k sobě do pokoje. Vyrazili černým buickem hodinu před půlnocí. O měla přes sebe přehozený velký hnědý plášť a na nohou střevíce s dřevěnými podrážkami. Natálie v černých kalhotách a svetru ji měla na vodítku, jehož držadlo bylo připnuto ke koženému náramku na pravé ruce. Sir Stephen řídil. Měsíc téměř v úplňku stál vysoko na obloze a velkými bledými skvrnami připomínajícími sníh zaléval silnici, stromy a domy vesnic, jimiž projížděli. Všechno ostatní bylo zahaleno do inkoustově černé tmy. Před domy ještě tu a tam postávaly skupinky lidí a bylo zřejmé, že v nich projíždějící uzavřený vůz (Sir Stephen nestáhl střechu) vyvolává zvědavost. Ozývalo se štěkání psů. Na straně, kam dopadalo světlo, připomínaly olivovníky stříbrné mraky plující dva metry nad zemí a cypřiše černé perutě ptáků. Nic nebylo skutečné v tom kraji, který noc proměňovala v přízraky, snad až na vůni šalvěje a levandule. Silnice stále stoupala, a přesto bylo při zemi pořád horko. O si shodila plášť z ramen. Nikdo ji zde nemohl vidět, protože byli sami. O deset minut později, jen co projeli kolem dubového lesa nad mořem, Sir Stephen zpomalil před dlouhou zdí s vraty, jež se před nimi sama otevřela. Zaparkoval na malém nádvoří, zatímco vrata se za nimi znovu zavřela, pak vystoupil a pomohl vystoupit i Natálii s O, která na jeho příkaz nechala v autě plášť i střevíce. Za dveřmi, jimiž vstoupili, byla po třech stranách křížová chodba s renesančními arkádami. Na čtvrté straně se otvíral dlážděný dvůr na rovněž dlážděnou terasu. Na terase a ve dvoře tančilo asi deset párů, u svíčkami osvětlených stolků sedělo několik žen s hlubokými výstřihy a mužů v bílých smokinzích. Pod levou galerií stál gramofon, pod pravou stůl s občerstvením. Ale měsíc svítil stejně jako svíčky, a když jeho světlo dopadlo na O, kterou za sebou vedla Natálie podobná malému černému stínu, přestali všichni, kdo si jí všimli, tančit a sedící muži povstali. Hoch obsluhující gramofon vytušil, že se něco děje, otočil se a ohromeně zastavil desku. O zůstala stát a i Sir Stephen nehybně vyčkával dva kroky za ní. Velitel si prorazil cestu mezi hosty, kteří se kolem O shlukli a již přinášeli pochodně, aby si ji mohli lépe prohlédnout. „Kdo to je?“ ptali se. „Komu patří?“ — „Vám, chcete-li,“ odpověděl Velitel a odvedl Natálii s O do rohu terasy, kde byla u zídky kamenná lavice vystlaná polštáři. Jakmile se O posadila, zády se opřela o zídku a ruce položila na kolena a Natálie se skrčila na zemi vlevo vedle ní, opustil je. O hledala pohledem Sira Stephena, zprvu marně. Pak jej uviděla, jak leží na lehátku na druhém konci terasy. Neztratil ji z očí, což ji uklidnilo. Hudba začala znovu hrát a hosté se pustili do tance. Zpočátku jakoby náhodou se k ní zatoulaly jeden nebo dva páry, ale pokračovaly v tanci. Potom jedna z žen přivedla svého tanečníka až k ní. O na ně zírala doširoka otevřenýma očima orámovanýma černými kruhy a peřím nočního ptáka, jehož zpodobňovala, a iluze, kterou vyvolávala, byla tak silná, že nikoho ani nenapadla ta zdánlivě nejpřirozenější věc, totiž oslovit přímo ji; jako by byla skutečně sovou, hluchou k lidské řeči a němou. Od půlnoci do rozbřesku, jenž kolem páté hodiny začal rozjasňovat oblohu na východě, svit měsíce sklánějícího se k západu neustále slábl a mezitím se k ní hosté vraceli, občas se jí i dotkli, chvílemi kolem ní utvořili hlouček, několikrát jí roztáhli nohy a nadzvedli vodítko, aby se ve světle dvojramenného svícnu z provensálského fajánsu podívali, jak je upevněné — až na stehnech cítila plameny svíček. Jakýsi opilý Američan ji dokonce chytil v rozkroku, ale jakmile ucítil holé maso proťaté železným kroužkem, okamžitě vystřízlivěl a O viděla, jak se mu ve tváři objevilo stejné zděšení a znechucení, které již poznala u dívky, jež ji depilovala. Rychle zmizel. Potom přišla velice mladá dívka v slavnostních bílých šatech bez ramínek a s malým perlovým náhrdelníkem, v pase měla vetknuté dvě čajové růže a na nohou zlaté střevíčky. Chlapec, který ji přivedl, ji posadil z pravé strany vedle O. Pak ji vzal za ruku a hladil jí O po ňadrech a dotýkal se jejího pohlaví, železného kroužku i otvoru, jímž procházel. Dívka se mlčky podvolila a O se zachvívala pod lehkými doteky její chladné dlaně. Když pak chlapec dívce řekl, že jí to udělá úplně stejně, neprotestovala ani se neodtáhla. A ačkoli si hosté O zvědavě prohlíželi, dotýkali se jí a brali si ji za vzor nebo za názornou pomůcku, nikdo na ni nepromluvil. Byla snad z kamene či z vosku, nebo snad byla bytostí z nějakého jiného světa, takže usoudili, že je zbytečné na ni mluvit? Nebo se neodvažovali? Teprve když se rozednilo a všichni tanečníci odešli, vzbudili Sir Stephen s Velitelem Natálii, jež O spala u nohou, přikázali O, aby se zvedla, zavedli ji doprostřed dvora, sňali jí řetěz i masku, převrátili ji na stůl a jeden po druhém se jí zmocnili.</p>
</section>
<section>
<empty-line /><p>V poslední kapitole, která byla vypuštěna, se O vrátí do Roissy, kde ji Sir Stephen opustí.</p><empty-line /><p>Existuje však ještě druhý konec příběhu O. Když si O uvědomí, že ji Sir Stephen opustí, rozhodne se dát přednost smrti. A on s tím souhlasí.</p>
</section>
<section>
<empty-line /><p>Návrat do Roissy</p>
</section>
<section>
<empty-line /><p>ZAMILOVANÁ</p><empty-line /><p>Jednoho dne pravila dívka muži, kterého milovala: Také bych klidně mohla psát takové příběhy, jaké se vám líbí... Myslíte? zeptal se jí. Vídali se dvakrát nebo třikrát týdně, avšak ne o prázdninách ani o víkendech. Čas, který spolu trávili, kradli rodině a práci. Za lednových nebo únorových odpolední, kdy se dny dlouží a slunce vysílá od západu na zčeřenou hladinu rudé pablesky, se procházívali po březích Seiny, po nábřeží Grands-Augustins, po nábřeží Tournelle a líbali se pod oblouky mostů. Jednou na ně zakřičel bezdomovec: Mám vám snad zaplatit pokoj? Často měnili útočiště. Jezdili se starým autem (řídila ona) podívat do zoologické zahrady na žirafy, na jaře do zahrad Bagatelle na kosatce a plaménky, nebo na podzim na astry. Zapisovala si jména aster, bledě modrá, fialová, růžová. A proč? Protože si je sama nemohla nikdy zasadit (ale k těm astrám se ještě vrátíme). Jenže do Vincennes nebo do Bouloňského lesíka je to hrozně daleko. A navíc tam mohli narazit na lidi, kteří je znali. Takže jim zbývaly jen hotelové pokoje. Často tentýž několikrát za sebou. Nebo různé, jak to vyšlo. Slabé světlo v pokojích hodinových hotýlků v má sobě zvláštní přívětivost, sladkost a také skrovný přepych velké postele, na níž při odchodu zůstává zmačkané prostěradlo, má svůj půvab. A přichází chvíle, kdy již nelze rozlišit slova a vzdechy od neutuchajícího hučení motorů a skřípění pneumatik z ulice. Po několik let byly tyto kradmé, ale sladké chvilky odpočinku po milování s nohama propletenýma a pažemi znaveně rozhozenými na prostěradle zpříjemňovány vypravováním, líčením příběhů točících se kolem knih. Knihy byly jejich jediným útočištěm, kde byli naprosto svobodní, jejich společným domovem, jejich skutečnými cestami. Bydleli spolu v knihách, které milovali, jako jiní lidé milují rodinný krb. V knihách nalézali své krajany a bratry. Jen pro ně psali básníci. Z temnot starověkých jazyků a mravů, z dávno uplynulých časů k nim promlouvaly milostné dopisy. Takto si čítávali tlumeným hlasem v skrytém pokoji, v strašidelné hradní věži plné zázraků, kam se již několik hodin marně pokoušela probít lůza zvenčí. Nestrávili spolu jedinou noc. Vždy bylo třeba se v tolik a tolik hodin zvednout a rozejít — hodinky neopouštěly zápěstí. Museli se vrátit každý do své ulice, do svého domu, do svého pokoje, do své postele, vrátit se k těm, k nimž vás poutal jiný druh nezrušitelné lásky, k těm, kterým vás přisoudila jednou provždy náhoda, mládí nebo vaše vlastní rozhodnutí, k těm, jež nemůžete opustit nebo zranit, protože jste součástí jejich života. On ve svém pokoji nespal sám. Ona ano. Jednoho večera po onom „Myslíte?“ z druhé řádky této předmluvy se dívka, za niž dnes mluvím (a právem, neboť nemám-li já nic z ní, pak ona má ze mě všechno, a ze všeho nejvíc hlas), aniž by tušila, že jednoho dne najde v matrice jméno Réage a že si dovolí vypůjčit od dvou slavných nestoudnic, od Pauline Borghesové a Pauline Rolandové, křestní jméno, v posteli nestočila do klubíčka s knížkou v ruce, ale uchopila do pravé ruky tužku a začala psát slíbený příběh.</p><empty-line /><p>Jaro bylo skoro u konce. Sakury i zmarliky ve velkých pařížských parcích, magnolie poblíž rybníčků i bezové keře lemující staré železniční náspy byly odkvetlé. Dny se zdály být nekonečné a ranní světlo pronikalo již v brzkých hodinách zpod černých zaprášených záclon civilní protiletecké obrany, posledních připomínek války. Ale ve světle osamělého majáku na nočním stolku běhala po papíře ruka s tužkou bez ohledu na hodinu nebo na světlo. Dívka psala, jako když člověk mluví ve tmě k milované osobě, před níž příliš dlouho zadržoval slova lásky, jež konečně mohou proudit volně a beze strachu. Poprvé v životě psala bez rozpaků, bez váhání, bez škrtání nebo opakovaných začátků, psala, jako když člověk dýchá nebo sní. Hukot z ulice pomalu ustával, přestala cvakat dvířka aut, Paříž ztichla. Psala, ještě když začali jezdit popeláři a začínalo svítat. První noc, kterou strávila celou tak, jak ji nepochybně tráví náměsíčníci, ve vytržení, nebo kdo ví, možná byla konečně sama sebou. Ráno dala dohromady listy s oběma začátky, které znáte, neboť čtete-li tyto řádky, už jste si jistě dali tu práci a přečetli celý příběh a znáte z něj tedy větší část, než tenkrát znala ona sama. Teď bylo třeba vstát, umýt se, obléknout, učesat, nasadit znovu to strohé brnění, svůj každodenní úsměv, obvyklou přívětivost a laskavost. Zítra… ne, až pozítří sešit odevzdá.</p>
<p>Dala mu ho, hned jak nastoupil do vozu, v němž na něj čekala několik metrů od křižovatky v malé uličce poblíž stanice metra a tržiště. (Nehledejte ji, takových uliček je spousta, a je jedno, která z nich to byla.) Okamžitě to číst nepřipadalo v úvahu. Kromě toho se ukázalo, že schůzka patří k těm, na něž přijdete, abyste se omluvili, že na ni nemůžete jít, protože jste se příliš pozdě dozvěděli, že ji musíte odříci, a nestačili jste se omluvit předem. Bylo vůbec krásné, že se mu podařilo uniknout alespoň na okamžik. Jinak by na něj čekala hodinu a vrátila by se nazítří ve stejný čas na stejné místo, jak je dávným zvykem všech spiklenců. Řekl „uniknout“, protože oba používali slovník vězňů smířených s osudem a možná si i uvědomovali, že i když se ve vězení necítí nejlépe, cítili by se ještě hůř, provinile, kdyby jej byli zbaveni. Představa, že se musejí vrátit, propůjčovala uloupeným chvílím, které se tak zcela vymykaly běžnému času, zvláštní kouzlo a proměňovala je v podivuhodnou a věčnou přítomnost. Bývali by se měli cítit pronásledováni léty, jež nemilosrdně ubíhala, aniž by jim přinášela více svobody, ale na nic takového nepomysleli. Každodenní, každotýdenní obtíže — ty strašné neděle bez dopisů, bez telefonu, bez jediného slova nebo pohledu, ty strašlivé prázdniny kdesi u všech čertů a pořád někdo, kdo se ptá: „Na co myslíš?“ — v nich probouzely ta nejstrašnější muka a obavy, aby se ten druhý nezměnil. Netoužili po tom být šťastní, ale když už si jednou takto hluboce porozuměli, úpěnlivě si přáli, aby to proboha živého vydrželo, aby to vydrželo... aby si náhle nepřipadali cizí, aby jim vydrželo to nečekané porozumění, vzácnější než touha a cennější než láska — a které snad nakonec bylo láskou. Do té míry, že vše bylo rizikem: setkání, nové šaty, cesta, neznámá báseň. Ale nic jim nebránilo ta rizika podstupovat. Toho dne však byl největším rizikem onen sešit. Co když v něm odhalené představy jejího milence pohorší, nebo ještě hůř, co když ho budou nudit, anebo ještě hůř, co když mu budou připadat směšné? Ne snad pro ně samé, ale protože pocházejí od ní a protože těm, které milujeme, jen zřídkakdy odpustíme věci, s nimiž se u jiných smíříme. Ale mýlila se, když se toho bála: Jen pokračujte, řekl jí. Co se stane dál? Víte to? A ona to věděla. Postupně to odhalovala. Celý zbytek léta, celý podzim, ve výhni pláže zasmušilého lázeňského městečka i po návratu do staré, vedrem spálené Paříže psala, co věděla. Každých pět nebo deset stránek, kapitolu nebo jen její část ukládala do obálky s adresou poste restante, listy stejného formátu, jako byl původní sešit, popsané někdy tužkou, jindy propiskou nebo tenkým perem. Nenechávala si ani opis, ani poznámky nanečisto, nic. Ale na poštu se lze spolehnout. Příběh ještě nebyl dopsán, když se muž během obnovených podzimních schůzek začal postupně dožadovat čtení nahlas. A v černém autě, odpoledne na rušné, ale smutné ulici třináctého obvodu poblíž Butte-aux-Cailles, kde si člověk připadá, jako by žil ještě na sklonku devatenáctého století, nebo na břehu kanálu Saint-Martin, kde jsou mosty skoro jako v Číně, se musela předčítající dívka chvílemi odmlčet, protože v tichu je možné si představovat ty nejhroznější a nejpalčivější detaily, představovat si je a psát o nich, ale nelze číst nahlas to, co si za nekonečných nocí vysnila.</p><empty-line /><p>Přesto jednoho dne vypravování skončilo. Před O již nebylo nic než smrt, k níž tak podivně a usilovně spěchala a jež jí byla přiřknuta dokonce dvěma způsoby. Slíbila jsem, že neprozradím, jak se ten rukopis dostal do rukou Jeana Paulhana, ani jak se ve skutečnosti jmenuje Pauline Réageová, a spoléhala jsem na zdvořilost těch, kteří to vědí, že to zůstane tajemstvím tak dlouho, dokud se mi bude zdát, že daný slib nelze porušit. Koneckonců není nic ošemetnějšího a nestálejšího než něčí totožnost. Je-li možno se domnívat — jak se domnívají stamiliony lidí —, že žijeme vícero životů, proč bychom také nemohli věřit, že se v každém z nich setkává několik lidských duší? Nakonec kdo jsem, tázala se sama sebe Pauline Réageová, ne-li jen dlouho mlčící část někoho jiného, část noční a tajná, jež se na veřejnosti nikdy neprozradila činem, gestem nebo jen slovem, součást komunikující v hlubinách představivosti, ve snech starých jako sám svět? Nemám tušení, odkud ke mně těsně před usnutím přicházely ty opakující se, stále stejné, pomalé přeludy, v nichž nejčistší a nejprudší láska vždy umožňuje, nebo si spíš vždy vynucuje to nejhroznější odevzdání, v nichž se dětské představy řetězů a bičů připojují k útisku jako jeho symboly. Vím jen, že na mě působily blahodárně a nějakým tajuplným způsobem mě ochraňovaly — na rozdíl od rozumných úvah točících se kolem mého každodenního života mu dávaly řád a smysl. To jsem sama nikdy nedokázala. Přesto jako by mi v tom ty podivné fantazie pomáhaly, jako by ta šílená a nemožná slast byla jakýmsi výkupným: následující dny vždy byly zvláštním způsobem snadnější, zatímco způsobné uspořádávání budoucnosti a rozumné předpovědi vždy narazily na nepřizpůsobivou přítomnost. Velice brzy jsem se tak naučila, že nemá smysl trávit dlouhé noční hodiny budováním vzdušných zámků, jež sice neexistují, ale mohly by existovat a mohly by se stát skutečností, zámků, v nichž by spolu mohli šťastně žít příbuzní i přátelé (bláznivé mámení!), ale že mohu bez obav stavět tajné zámky obydlené zamilovanými dívkami, které se z lásky nechávají prostituovat a jež vítězí svými okovy. Proto mě ani nepřekvapily hrady markýze de Sade, které jsem objevila až dlouho poté, co jsem vystavěla ty své, stejně jako mě nepřekvapil jeho Spolek přátel zločinu: i já jsem už měla svou tajnou společnost, neškodnou jiným způsobem a menší. Díky němu jsem však pochopila, že jsme všichni žalářníci i vězňové, neboť každý z nás v sobě skrývá někoho, koho sám uvazuje a vězní. Že zavíráme a umlčujeme. A vězení nám tak paradoxně otevírá dveře ke svobodě. Kamenné zdi cely, samota, ale také noc, ještě větší samota, vlahost sukna, ticho, to vše osvobozuje toho neznámého v nás, jemuž odpíráme světlo dne. Uniká nám, neustále nám uniká přes všechny zdi, přes všechny hranice času i zákazy. Mizí v jedné době a objevuje se v jiné, cestuje z jedné země do druhé, mění jména. Ti, kdo za něj mluví, jsou jen tlumočníky, kterým, aniž bychom tušili proč (proč právě jim a proč zrovna tehdy), bylo dovoleno — na okamžik — uchopit několik vláken té bezpamětné sítě zapovězených snů. Takže proč bych to nemohla být před patnácti lety právě já?</p><empty-line /><p>Muže, pro něhož jsem příběh psala, říká spisovatelka dále, vzrušoval vztah příběhu s mým vlastním životem. Mohl snad být jeho zkresleným, zdeformovaným obrazem? Mohl snad být jeho stínem, sotva rozpoznatelným a malým, jako je stín osoby procházející se v pravé poledne, nebo naopak stínem ďábelsky protaženým, jako když člověk kráčí v pozdních hodinách po pláži atlantického pobřeží a v zádech mu zapadá slunce v krvavých plamenech? Spatřovala jsem mezi tím, kým jsem si myslela, že jsem, a tím, o kom jsem psala, tak nepřekonatelnou vzdálenost a hlubokou spřízněnost současně, že jsem se v tom sama nedokázala vyznat. Svůj život jsem nepochybně přijímala s takovou trpělivostí (nebo pasivitou či slabostí), protože jsem si byla jistá, že mohu kdykoli žít v tom tajuplném životě, který je útěchou životu, k němuž se člověk nepřizná, o který se nedělí — a najednou jsem se k němu díky muži, jehož jsem milovala, přiznala a dělila jsem se o něj s kdekým, takto anonymně jsem se díky knize prostituovala stejně dokonale jako její hrdinka, ona dívka bez obličeje, bez věku, beze jména, a dokonce i bez příjmení. Nikdy se na ni neptal. Věděl, že je jen myšlenkou, mlžným oparem, bolestí, popřením osudu. Ale co ostatní? Co René, Jacqueline, Sir Stephen, Anne-Marie? Co místa, ulice, parky, domy, Paříž, Roissy? Co různé další okolnosti? Ano, o těch jsem snad něco věděla. Například René (nostalgické jméno) byl vzpomínkou, ne, byl stopou po mladistvé lásce, nebo spíš po naději na lásku, jež se nikdy nestala skutečností — Reného ani nenapadlo, že bych jej mohla milovat. Ale Jacqueline ho milovala. A před ním mě. Přesto byla mou první nešťastnou láskou. Bylo jí patnáct let jako mně a celý školní rok mě pronásledovala a stěžovala si na můj chlad. Jakmile však o prázdninách zmizela z mého života, chlad mě najednou přešel. Psala jsem jí. Celý červenec, srpen a září, tři měsíce jsem každý den netrpělivě čekala na pošťáka. Přesto jsem psala dál. Všechny ty dopisy se ztratily. Jacquelinini rodiče jí zakázali se se mnou stýkat a až od ní — zapsala se však na jinou kolej — jsem se později dozvěděla, že „je to hřích“. A co že byl hřích? Za co se na mě hněvali? To už si přesně nevzpomínám... Znovu jsem si tenkrát vybájila Rosalindu a Célii, v naprosté nevinnosti — která však dlouho nevydržela. Měla bych říci, že Jacqueline, ta pravá Jacqueline, v příběhu vystupuje jen díky jménu a světlým vlasům. Jacqueline z příběhu je spíš jedna mladá, bledá a pyšná herečka, s níž jsem jednou obědvala v ulici Éperon. Starší muž, jenž jí věnoval šperky, kostýmy, automobil, si mě tam vzal za svědka: „Je překrásná, že?“ Ano, byla krásná. Od té doby jsem ji nikdy neviděla. A René, není snad tím, kým bych se mohla stát, kdybych se narodila jako muž? Oddaný jinému do té míry, že mu vše přenechá, aniž by mu vazalské pouto k lennímu pánovi připadalo nějak zastaralé? Obávám se, že ano. Zatímco smyšlená Jacqueline byla někým cizím par excellence. Přesto mi trvalo dlouho, než jsem si uvědomila, že mi v jiném životě dívka jako ona — dívka, kterou jsem zoufale obdivovala — uloupila milence. A tak jsem se jí pomstila tím, že jsem ji poslala do Roissy, já, která zdánlivě pohrdala byť jen myšlenkou na pomstu, já se mstila, aniž bych si toho dokonce byla vědoma. Vymýšlet si příběh je zvláštní past. Sira Stephena, toho jsem viděla na vlastní oči. Jednou odpoledne mi ho v baru poblíž Champs-Elysées ukázal můj tehdejší milenec, ten, o němž jsem před chvílí mluvila: seděl napůl opřený na barové stoličce u mahagonového pultu, byl klidný a mlčenlivý a podobal se princi s šedýma očima, jež fascinují tolik mladých žen — ukázal mi ho a řekl mi: „Nechápu, proč ženy nedávají před třicetiletými mladíky přednost někomu takovému.“ Jemu nebylo třicet. Neodpověděla jsem: „Ale ony mu dávají přednost.“ Dlouho jsem si neznámého, který se díval jinam, prohlížela. Mohlo mu být tak padesát, nepochybně Angličan. A co dál? Nic. Ale ten němý, jednostranný vztah mezi ním a mým společníkem, mezi ním a mnou se jako blesk vynořil o deset let později, uprostřed noci ozářené lampou na nočním stolku. Ruka na papíře jej oživila a propůjčila mu novou roli rychleji, nežli jsem o tom stačila uvažovat. A Anne-Marie? To nemám nejmenší tušení. Jedna z mých přítelkyň (kterou mám ve velké úctě, a to u mě není nic samozřejmého) by klidně mohla být Anne-Marií, kdyby nebyla ztělesněním ctnosti a nevinnosti: Anne-Marie by mohla mít její rozhodnost a přísnost, nenucené chování i jasný a poctivý přístup ke svému řemeslu. Abych řekla pravdu, ta řemesla z příběhu neznám (tedy řemeslo O nebo Anne-Marie, řemeslo děvky nebo bordelmamá, mám-li být doslovná). Jistý významný spisovatel, jehož má kniha velice pohoršila, se mylně domníval, že je mé vyprávění vzpomínkami milostnice — omluvou mu budiž přiznání, že knihu vůbec nečetl. Zmýlil se však hned dvakrát: jednak to nejsou vzpomínky a já nejsem žádná milostnice, jakkoli je ten výraz ohleduplný. Snad mu udělám radost, když řeknu, že jsem se minula povoláním. Po stručném přehledu postav jako na divadle bych zřejmě měla upřesnit místa děje. Ta patří všem. Ulice Poitiers a salonek restaurace La Pérouse, pokoj v hodinovém hotelu poblíž Bastily se zrcadlem na stropě, ulice ve čtvrti Saint-Germain, slunná nábřeží ostrova Saint-Louis, suchý, bílý štěrk provensálské krajiny, a konečně Roissy-en-France zhlédnuté během jednoho kratšího jarního výletu, sotva něco víc než jen jméno na mapě. Nic jsem si samozřejmě nevymyslela, a už vůbec ne ty astry, o nichž jsem vám říkala, že se k nim ještě vrátíme. Stejně tak nejsou vymyšlené masky, které jsem nejspíš ukradla Leonoře Finiové,1 a opožděně se jí zde za to omlouvám — byla to však krádež z obdivu. Zdá se, že jsem ukradla i salonek jedné dámě, abych jej využila dosti hanebným způsobem: jen považte, proměnila jsem jej v salonek Sira Stephena! Sama se mi s tím svěřila, aniž by věděla, s kým má tu čest (člověk nikdy neví, s kým má tu čest). U té dámy jsem nikdy nebyla a její salonek jsem nikdy neviděla. Nikdy jsem také neviděla (a ani jsem nevěděla, že existuje) dům schovaný v údolí, v němž už celé roky dívka, s níž mě nakonec náhoda svedla dohromady, obšťastňovala muže, jehož milovala a který ji sledoval falešným zrcadlem ve zdi a zapojeným mikrofonem, podobnými představeními, jaká vyžadoval Sir Stephen od O: oddáváním se cizincům, jež najal, které jí vnutil. Ne, neopsala jsem její příběh, nikoli, a ani ona se nenechala inspirovat tím mým. Jenže jakmile jednou přihlédneme k fantaziím, jež sytí utkvělé představy, a k jejich neustálému opakování (nekonečné opakování rozkoší a týrání je stejně nezbytné, jako je absurdní a neproveditelné), všechno věrně souhlasí, prožité s vysněným, všechny nitky vedou do hájemství jediné zvrácené vášně — a budeme-li schopni pohlédnout tomuto světu hrůzy, zázraků, snů a lží do tváře, poznáme, že je to svět důvěrně známý a osvobozující.</p><empty-line /><empty-line /><p>1 Leonora Fini (1907—1996), argentinská surrealistická malířka a spisovatelka, členka pařížské avantgardy.</p>
</section>
<section>
<empty-line /><p>Následující stránky jsou pokračováním <emphasis>Příběhu O</emphasis>.</p>
<p>Zcela vědomě narušují jeho celistvost a kouzlo, a proto</p>
<p>do něj nikdy nemohou být začleněny.</p>
<p>P. R.</p>
</section>
<section>
<empty-line /><empty-line /><p>Vypadalo to, že je vše naplánováno: blížilo se září. V půlce září se měla O vrátit do Roissy i s Natálií a René tam měl po návratu z cesty do severní Afriky přivést Jacqueline — alespoň tak o tom mluvil. Jak dlouho tam Natálie a O zůstanou, bude nepochybně záviset u O na rozhodnutí Sira Stephena a u Natálie na pánovi nebo na pánech, jimž ji přisoudí los v Roissy. Avšak v tom poklidu jistých a pevně stanovených plánů byla O znepokojena, jako by tušila nějaké nebezpečí, hříčku osudu. Znepokojovala ji jistota, s níž se všichni okolo ní chovali, jako by již bylo o všem rozhodnuto. Natálie byla samou nedočkavostí čím dál tím rozrušenější a její radost byla nelíčená a plná dětské důvěry ke slibům dospělých. Moc, jakou nad sebou O dávala Siru Stephenovi, nemohla v Natálii vzbudit sebemenší stín pochybností: její podřízenost byla tak bezmezná a naprostá, že si Natálie ve svém nezměrném obdivu k ní ani nedokázala představit, že by se Siru Stephenovi mohl někdo vzepřít — vždyť O se před ním plazila po kolenou. Jakkoli byla O šťastná, nebo spíš právě proto, že byla šťastná, neodvažovala se tomu uvěřit, a už vůbec se neodvažovala Natáliinu nedočkavost a rozrušení krotit. Přesto občas z pověrčivosti Natálii okřikla, aby si tak vesele neprozpěvovala. Dávala si pozor, aby nestoupla na spáru mezi dlaždicemi, aby nepřevrhla slánku nebo nezkřížila nože, aby nepoložila bagetu hřbetem na stůl. A Natálie netušila — a O se jí to neodvažovala říci —, že má tak ráda bití, protože kromě rozkoše, kterou při něm částečně pociťuje, ji naplňuje štěstím poddávat se proti své vůli, i když za to musí platit bolestí a ponížením — i v tom štěstí totiž musela křičet a prosit o milost, čímž si zřejmě zaručovala, že bičování jen tak neskončí. Kéž by se s její nehybností zastavil i čas! O nenáviděla soumrak a úsvit, kdy všechno mění barvu i tvar, kdy je všechno tak zrádné a smutné. Cožpak sama skutečnost, že ji René dal Siru Stephenovi, a lehkost, s níž to přijala, nenapovídala, že by se jednou mohl změnit i sám Sir Stephen? Když jednou stála O nahá před svou neskladnou komodou zdobenou rádoby čínským bronzovým dekorem a postavami ve špičatých kloboucích připomínajících slaměný klobouk, se kterým Natálie chodila na pláž, uvědomila si, že se v chování Sira Stephena něco změnilo. Vyžadoval na ní, aby byla ve svém pokoji stále nahá. Nesměla už nosit ani pantoflíčky, ani náhrdelníky či jakékoli jiné šperky. Ale to by ještě nic nebylo. Je snad něco zvláštního na tom, že si Sir Stephen přeje, aby se O takhle daleko od Roissy podřizovala pravidlu, které jí je má připomínat? Bylo tu něco horšího. Jistě, O věděla, že ji večer po plese Sir Stephen postoupí svému hostu. Jistě, i on — v přítomnosti Reného, například, nebo Anne-Marie, a v poslední době i před Natálií — si ji bral během dne. Ale až do toho večera ji nikomu nenabídl před svými zraky, ani se o ni s nikým nedělil. A nikdy ji také nikomu nepropůjčil, aniž by ji potom ztrestal, jako by v jejím prostituování jen hledal záminku k trestání. Ale po plese se nic takového nestalo. Připadalo mu snad ponížení, kterému O vystavil, když si ji před jeho očima bral někdo jiný, jako dostatečný trest? U Reného se s tím na rozdíl od Sira Stephena rychle smířila. Ale to, co jí připadalo v pořádku, když u toho Sir Stephen nebyl, se jí v jeho přítomnosti přímo hnusilo. Následující dva dny se k ní nepřiblížil. O chtěla poslat Natálii do jejího pokoje, ale Sir Stephen jí to zakázal. O tedy čekala, až Natálie usne, aby mohla tiše a neviděna plakat. Teprve čtvrtého dne odpoledne vstoupil Sir Stephen do jejího pokoje, jak to dřív míval ve zvyku, a nechal se od ní obsloužit. Když konečně zasténal a v záplavě rozkoše vykřikl její jméno, připadala si zachráněná. Ale když vedle něho se zavřenýma očima spočinula, do bronzova opálená na bílém koberci a tiše se jej otázala, zdali ji miluje, neřekl: „Miluji tě, O,“ ale jen: „Samozřejmě.“ A zasmál se. Bylo to skutečně tak samozřejmé? „Patnáctého září půjdeš do Roissy,“ řekl jí. — „Bez vás?“ zeptala se O. — „Však já tam přijedu,“ odpověděl jí. Blížil se konec srpna. Fíky a fialové hrozny v košících lákaly vosy, slunce již nebylo tak jasně bílé a večerní stíny se prodlužovaly. O byla v tom velkém vyprahlém domě sama s Natálií a Sirem Stephenem. René odvezl Jacqueline.</p><empty-line /><p>Měla snad O počítat dny, které ji dělí od patnáctého září, jako to dělala Natálie (ještě čtrnáct, ještě dvanáct), nebo se měla toho data obávat? Odpočítávané dny v tichosti ubíhaly. Natálie a O byly jakoby předem uzavřeny v serailu, z něhož se jim nechtělo odejít, v serailu, kde zdi tlumily slova i smích a dlaždice na zemi zvuky kroků, v serailu, jehož ticho narušoval jedině křik O při bičování. Jednou v neděli večer, když se obloha zatáhla bouřkovými mraky, ji Sir Stephen požádal, aby se oblékla a sešla dolů. Zaslechla, jak dole bouchla dvířka auta, a pak koupelnovým oknem slyšela, jak na dvoře kdosi hovoří. Víc nic. Natálie za ní přiběhla nahoru, aby jí řekla, že viděla hosty: jsou to tři muži, mezi nimi nepochybně jeden Malajec. Má tmavou pleť, černé oči, je velký, štíhlý a krásný. Nemluvili ani francouzsky, ani anglicky — Natálie se domnívala, že je to němčina. Ať už to byla němčina nebo ne, O jim nerozuměla ani slovo, stejně jako nerozuměla lhostejnému výrazu Sira Stephena. Ne že by předstíral, že ji nevidí, právě naopak. Smál se a bezpochyby s hosty žertoval, zatímco si s ní užívali. Byl zcela nad věcí a ve tváři se mu zračil takový nezájem, až si O říkala, že by snad dala před tak náhlým chladem přednost zášti nebo pohrdání. Pohrdání a ještě nesnesitelnější lítost četla ve tváři Malajce, když se zvedala zničená a zadýchaná a s potřísněnou sukní z objetí jeho dvou společníků. Malajec si ji nevzal, ale jeho společníkům se zřejmě líbila, protože se vrátili nazítří kolem jedenácté. Tentokrát je Sir Stephen zavedl rovnou do svého pokoje, kde už čekala nahá. Když odešli, rozvzlykala se. „Proč, O?“ zeptal se jí Sir Stephen, ale dobře to věděl. A věděl také, jak by mohl rozehnat její zoufalství nad tím, že se k ní v jeho pokoji a před jeho zraky chovají, jak by se snad nechovali ani ke kurvě v bordelu, a hlavně, že i on ji snad považuje za nějakou děvku. Řekl jí, že nezáleží na ní, kde, jak a komu bude po vůli, ani si nemůže vybírat, kdo se jí bude líbit. Pak ji nechal zbičovat, tak krutě, že ji to na chvíli utěšilo. Ale jakmile přestala plakat a když palčivá bolest trochu polevila, znovu se jí zmocnil ten strašný pocit: že ji prostituuje kvůli něčemu jinému než pro své vlastní potěšení — a těšilo ho to ještě vůbec? —, že mu slouží jako platidlo za něco jiného. Jenže za co? Že si za její tělo kupuje něco jiného, jenže co? Hlavou jí proběhl hrozný, groteskní výjev: jízda svatého Jiří. Ano, možná byla jeho mrzkým zpodobením, jak tady klečela na kolenou opřená o lokty a osedlaná dvěma cizinci. A on ji nechával bičovat, jen aby ji lépe vycvičil. Na co si však stěžovala, co ji na tom tak udivovalo? Když byla uvázaná k jeho posteli, kde se ji zřejmě rozhodl nechat a kde ji také na tři hodiny zanechal, slyšela ve vzpomínce jeho hlas, ten hlas, který ji znepokojoval, když jí tak pomalu prvního večera, kdy se jí zmocnil, kdy jí nafackoval, kdy jí rozedral řiť, řekl, že od ní chce a že od ní dostane jen díky její podřízenosti a poslušnosti vše, co by se domnívala dávat z lásky. Čí to byla chyba, ne-li její, že k tomu, aby se mu poddala, stačilo, jen aby ji pořádně zbičoval? Pokud měla mít z někoho hrůzu, nebyla to nakonec ona sama? A jestli ji užíval k něčemu jinému než pro potěšení, co na tom? „Je to tak,“ říkala si O. „Děsí mě, že nebudu mít dost odvahy si mu postěžovat, že mě podvádí, že mě předem nevaroval, stokrát, tisíckrát, cožpak nevím, k čemu vlastně jsem?“ Ale nebyla si jistá, zda ji děsí, že je otrokyní, nebo že jí není dost. Nebylo to ani tak, ani onak — děsilo ji, že už ji nikdo nemiluje. Co udělala, co zapomněla udělat, aby si něco takového zasloužila? Ty jsi blázen, O. Cožpak tady jde o zásluhy? Jako bys to mohla nějak ovlivnit. Byla tak pyšná na železa, která ji tížila na stydkých pyscích, i na cejch vypálený do zadnice, protože oznamovaly světu, že ji ten, který ji jimi nechal označit, miluje natolik, aby si ji zcela přivlastnil. Měla by se teď za ně stydět, když už ji nemiluje, a ony přesto dál znamenají, že mu náleží? Neboť on si koneckonců pořád přál, aby mu patřila.</p><empty-line /><p>Nadešlo patnácté září. O, Natálie a Sir Stephen byli stále na jihu u moře. Tentokrát však byla pro změnu zkroušená Natálie: žádala si ji matka, a navíc se měla na konci měsíce vrátit do penzionátu. Pokud tedy O půjde do Roissy, půjde sama. Sir Stephen našel O, jak sedí v křesle a dívka jí pláče do klína. O mu podala dopis, který Natálie od matky dostala: musí odjet za dva dny. „Slíbil jste mi to,“ naříkala dívenka. „Slíbil jste mi to...“ — „Nejde to, maličká,“ řekl Sir Stephen. „Kdybyste chtěl, tak by to šlo,“ namítla Natálie. Neodpověděl. O ji hladila po vlasech hebkých jako hedvábí, které jí splývaly po nahých kolenou. Bylo tomu tak. Kdyby si to Sir Stephen skutečně přál, jistě by se O podařilo Natáliinu matku přesvědčit, aby s ní mohla zůstat ještě čtrnáct dní, pod záminkou, že ji vezme na venkov poblíž Paříže. Stačila by jediná schůzka, jediná návštěva. A za čtrnáct dní by se Natálie... Sir Stephen tedy změnil názor. Stál před oknem a hleděl do zahrady. O se naklonila nad dívkou, zvedla jí hlavu a políbila ji na uplakanou tvář. Krátce se ohlédla: Sir Stephen stál bez hnutí. Políbila ji tedy na ústa. Sir Stephen zaslechl, jak Natálie zasténala, a otočil se. O ji ale nepřestávala líbat, sklouzla vedle ní na podlahu a položila ji na koberec. Sir Stephen udělal dva kroky a byl u nich. O zaslechla, jak škrtl zápalkou, a ucítila vůni francouzské cigarety. Natálie měla zavřené oči. „Svlékni ji, O, a pomazli se s ní,“ řekl najednou. „Pak mi ji dáš. Ale nejdřív mi ji trochu otevři, nechci, aby ji to moc bolelo.“ Že by to bylo ono? Ach, kdyby šlo jenom o Natálii! Byl do ní zamilovaný? Spíše se zdálo, že chce před tím, než zmizí, s něčím skoncovat, zničit nějaký přelud. Natálie byla sice zaoblená a sladká, ale přesto štíhlá a drobnější než O. Sir Stephen vedle ní vypadal dvakrát tak veliký. Bez jediného náznaku odporu se nechala svléci a položit na postel, z níž O shodila přikrývky, bez jediného pohybu se nechala laskat a hladit. Jen tiše zasténala pod jejími dotyky a zaťala zuby, když ji O poranila. Vzápětí měla O dlaň plnou krve. Ale křičet začala Natálie teprve pod vahou Sira Stephena. Bylo to poprvé, kdy O viděla, jak si Sir Stephen užívá s někým jiným než s ní, a navíc viděla, jak se v záplavě rozkoše mění jeho tvář. Jak se jí ztrácel! Ano, uchopil Natálii pevně za vlasy, jako to dělal O, a tiskl ji k sobě. O se snažila přesvědčit samu sebe, že je to jen proto, aby lépe cítil sevření úst kolem svého pohlaví, než do nich vyvrcholí, a že mu dost dobře poslouží ústa kterékoli dívky, jen když jsou dostatečně vstřícná a horoucí. Nejde o Natálii. Ale byla si O jistá, že jde o ni? „Miluji vás,“ šeptala tiše, příliš tiše, než aby ji slyšel, „miluji vás,“ a neodvažovala se mu tykat ani v myšlenkách. Měl zakloněnou hlavu a mezi téměř zavřenými víčky mu jako dvě lesklé čepele žhnuly šedé oči. Mezi pootevřenými rty mu zářily bílé zuby. Na okamžik vypadal bezbranně, když si uvědomil, že se na něj O dívá, a vynořil se z proudu, ve kterém s ním O častokrát klouzala, natažená vedle něj v rychlé bárce unášející milence. Ale nejspíš si to jen představovala. Byli nepochybně sami, každý na své straně řeky, a nebyla to nejspíš náhoda, že pokaždé, když se do ní nořil, neviděla mu do obličeje. Třeba si přál být sám a ta náhoda přišla až dnes. O v tom viděla neblahé znamení. Znamení, že už je mu natolik lhostejná, že se ani nenamáhá odvrátit obličej. Ať už si to vykládala jakkoli, v každém případě v tom musela spatřovat jistou důvěru a nenucenost, jež by ji v případě, že by si byla jistá, že je milována, musely učinit spokojenou, hrdou, rozněžnělou, šťastnou. Říkala si to. Když ji Sir Stephen zanechal s malou Natálií v náručí, dívala se, jak se u ní ještě rozpálená dívenka stočila do klubíčka, zavrněla pýchou a usnula. O přes obě přetáhla lehkou přikrývku. Ne, nebyl do Natálie zamilovaný. Ale byl pryč, nedostupný možná sám sobě, jako byl nedostupný jí. O nikdy nedumala nad tím, co vlastně Sir Stephen dělá, a René o tom nikdy nemluvil. Bylo jasné, že je bohatý, a jeho bohatství obklopovalo zvláštní tajemství, jaké obklopuje anglické aristokraty, jimž se ještě nepodařilo zchudnout. Odkud plynuly jeho příjmy? René pracoval pro společnost zabývající se mezinárodním obchodem a říkával: Musím jet do Alžíru kvůli jutě, musím do Londýna pro vlnu, kvůli fajánsu, musím do Španělska pro měď. Měl kancelář, společníky, zaměstnance. Nebylo jasné, jak významné je skutečně jeho postavení, ale nějaké postavení zkrátka měl a povinnosti z něj vyplývající byly zjevné. Sir Stephen na tom byl možná podobně, a proto také možná jezdil do Paříže. A proto se také možná, napadlo O zděšeně, dostal do společnosti z Roissy, což u Reného vypadalo spíše jako důsledek nějaké náhody. „Zavedl mě tam jeden přítel,“ řekl jednou O a ona mu to věřila. Co věděla o Siru Stephenovi? Že pochází z rodu Campbellů, jejichž tmavý tartan s černými, tmavomodrými a zelenými pruhy patří k těm nejkrásnějším ve Skotsku a požívá tam té nejhorší pověsti (Campbellové zradili v době mladého Charlese-Edwarda Stuartovce). A že vlastní v severozápadní vysočině na pobřeží Irského moře malý, ale pevný hrádek ze žuly postavený jedním z jeho předků během osmnáctého století ve francouzském slohu a velice připomínající sídlo bohatého piráta. Ale které takové sídlo kdy bylo obklopeno podmáčenými trávníky a obrostlé nádherným psím vínem? „Vezmu tě tam příští rok s Anne-Marií,“ řekl jí jednou, když jí ukazoval fotografie. Kdo ale na tom zámku bydlel? Jakou měl Sir Stephen rodinu? O ho podezírala, že kdysi býval, a snad ještě je, armádním důstojníkem. Někteří jeho mladší krajané ho oslovovali prostě <emphasis>sire</emphasis>, jako oslovují vojáci nadřízeného. O dobře věděla, že v Británii dodnes existuje jistý předsudek nebo spíš zvláštní zvyk: muž před svou ženou nemá mluvit o obchodech, o svém povolání, o penězích. Je to znamení úcty, nebo pohrdání? To se neví. Ale nelze to nikomu vytýkat. O po tom navíc nijak netoužila. Chtěla jen být si jistá, že jeho mlčení nemá žádný jiný motiv. A zároveň si přála, aby své mlčení porušil, aby ho mohla ujistit, že bude-li mít nějaké starosti, je mu připravena posloužit, jak jen toho bude schopna.</p><empty-line /><p>Den po odjezdu Natálie, které rezervovali lehátko v marseillském expresu Modrý vlak, a dva dny před vlastním odjezdem (vraceli se do Paříže stejným vlakem jako Natálie, ale Sir Stephen trval právě na tomto datu, stejně jako na tom, že pojedou vlakem, a právě tímto vlakem, nikoli autem) společně večeřeli. Když se večeře chýlila ke konci a Nora jim přinášela kávu, O se zvedla a prošla kolem něj. Pohladil ji přitom po zadku, snad mechanicky, jako psa nebo kočku, ale stejně jí to dodalo odvahu. Tiše mu řekla, že se obává, aby se mu neznelíbila, ale ať nepochybuje, že mu vždy bude po vůli, jak si bude přát. Nejdříve se na ni shovívavě zadíval a vzápětí jí přikázal, aby poklekla, a když se pak znovu postavila, mazlil se s jejími ňadry. Stála před ním a jeho pohled se změnil. „Já vím,“ řekl. „Ti dva muži, co...“ — „Ti Němci?“ skočila mu do řeči O. „Nejsou to Němci,“ řekl Sir Stephen, „ale to nevadí. Chtěl jsem ti jenom říci o tom, že jeden z nich cestuje stejným vlakem jako my. Povečeříme spolu v jídelním voze. Chovej se tak, aby na tebe dostal chuť a přišel za tebou do kupé.“ — „Ano,“ řekla O, aniž se zeptala proč, přestože tentokrát to jistě nějaký důvod mít muselo — a zoufale, ale zbytečně se snažila zahnat myšlenku, že pokud ji Sir Stephen jindy prostituoval jen tak bez nějaké příčiny, dalo by se říci pro nic za nic, nebylo to ani tak, aby si zvykla, jako spíš aby v ní zahladil své stopy a učinil ji nástrojem, slepým nástrojem něčeho jiného než své rozkoše.</p><empty-line /><p>Zde je vložen krátký výjev, jakási sekvence filmových záběrů: Je noc, chodbička vagonu první třídy. Chodbičkou kráčí vysoký, rozložitý, rudolící muž, jehož vidíme pouze zezadu. Muž klepe na dveře kupé č. 11. Dveře kupé se pootevírají a v nich se objevuje něžná tvář. Ve skulině posuvných dveří je vidět nahé tělo v rozepnutém župánku a mladá žena říká: „To jste vy, drahý?“ ale téměř okamžitě si uvědomuje svou mýlku a omlouvá se: „Ach, promiňte.“ Avšak muž jí ukazuje na dlani jakýsi medailonek, zlatý, vykládaný ocelí, s trojitou spirálou z Roissy. O na něj hledí, nic neříká a otevírá dveře. V houpání vlaku, syčení páry a tlumeném tadam tadam podvozků stojí O a Carl tváří v tvář ve slabé záři nočního osvětlení. Carl tiše říká: „To bylo roztomilé, zopakujte to.“ — „To nemusím,“ odpovídá O. „Myslíte?“ O vrtí hlavou se sklopenými zraky. „Rozsviťte,“ říká Carl a O natahuje ruku, aby rozsvítila lampičku nad lehátkem. Záclona kupé není zatažená, venku je vidět černobílou krajinu s řekou a ve větru se ohýbající topoly. Na nebi září mezi mraky měsíc v úplňku. Carl má na sobě tlustý dlouhý župan z tmavé látky a na nohou trepky z lakované kůže. Rozvazuje si pás a dá se vytušit, že O se snaží dívat někam jinam. Cítí to i on, v úzkém kupé shazuje z O župánek, natáčí si ji zprava, zleva, zepředu, z boku, zezadu a pak ji převrací na lehátko. O je chvíli vidět se vztyčenými ňadry, s hlavou zvrácenou a s roztaženýma nohama, jednou na lehátku a druhou opřenou o zem, je vidět její vypjaté ohanbí bez jediného chloupku i kroužek v jednom ze stydkých pysků, jako kdysi nosívala zlatý kroužek v ušním lalůčku. Carl se nad ní sklání, levou rukou jí sjíždí po boku a pravou, kterou není vidět, rozhrnuje župan. Je třeba ukazovat víc?</p><empty-line /><p>Modrý vlak dorazil do Paříže kolem deváté hodiny. V osm hodin O, které jako by jakási dříve jí neznámá lhostejnost obrnila srdce krunýřem, prošla na vysokých podpatcích několika chodbičkami ze svého kupé do jídelního vozu, kde posnídala šálek příliš hořké kávy a vejce s anglickou slaninou. Naproti ní seděl Sir Stephen. Vajíčka byla bez chuti. Z vůně cigaret a houpání vlaku se jí dělalo trochu nevolno. Ale když si vedle Sira Stephena přisedl onen falešný Němec, ani pohled, který jí upřel na rty, ani vzpomínka na poslušnost, s jakou mu byla v noci po vůli, ji neznepokojily. Nevěděla, co ji chrání, čím to je, že tak klidně sleduje, jak kolem ubíhají lesy a louky, a trpělivě čeká na jména stanic. Stromy a mlžný opar ukrývaly domy, pokud nestály přímo u trati. Venkovskou krajinu nově protínaly řady velkých železných konstrukcí na betonových podstavcích a mezi nimi bylo jen stěží vidět dráty elektrického vedení prověšené každých tři sta metrů až k obzoru. Ve Villeneuve-Saint-Georges jí Sir Stephen navrhl, aby se vrátili do svých kupé. Jeho soused vyskočil, srazil podpatky a na pozdrav se O hluboce uklonil. Prudkým otřesem vlaku ztratil rovnováhu a znovu se posadil, až O vyprskla smíchy. Překvapilo ji, když ji Sir Stephen, sotva vkročila do kupé, ačkoli se o ni během jízdy ani na vteřinku nestaral, přehnul přes zavazadla na čalouněné lavici a nadzdvihl jí plisovanou sukni? Byla udivená a vděčná. Každému, kdo by ji takto viděl klečet na sedačce s ňadry na zavazadlech, oblečenou, ale s obnaženou zadnicí mezi kabátkem kostýmu, punčochami a černými podvazky a se stehny pruhovanými jako kůže zavazadel, by musela připadat směšná a ubohá. Byla si toho vědoma. Pokaždé když byla v této pozici, vzpomněla si na ponižující výraz „přehnout holku“ i na ještě urážlivější výraz, který Sir Stephen, jako donedávna i René, používal přinejmenším pokaždé, když ji dával k dispozici někomu jinému. Ponížení, jež jí způsobovala slova Sira Stephena, jí bylo příjemné. Ale nebylo to nic proti pocitu štěstí a hrdosti, dalo by se téměř říci triumfu, který ji zaplavoval, když se jí Sir Stephen zmocňoval. O se zdálo, že sama skutečnost, že touží vnikat do jejího těla, že si ho chce po libosti užívat a na okamžik v něm pobýt, vyváží jakékoli ponížení a porobu. Sténala po celou dobu, co ji na sobě držel naraženou a v rytmu vlaku se v ní pohyboval. Vyklouzl z ní teprve při posledním trhnutí vlaku, když do sebe na Lyonském nádraží narazily zastavující se vagony a celá souprava znehybněla, a přikázal jí, aby se upravila.</p><empty-line /><p>U východu z nádraží, kde začíná velké schodiště a kde parkují soukromé automobily, k nim okamžitě, jakmile spatřil Sira Stephena, od černého uzavřeného auta s předním náhonem vykročil mladík v uniformě poddůstojníka letectva. Pozdravil je, otevřel dveře a zmizel. Když byla O usazena na zadní sedačce a zavazadla měla uložena vpředu, Sir Stephen se k ní naklonil, aby jí políbil ruku, krátce se na ni usmál a přibouchl dvířka. Nic jí neřekl, ani na shledanou, ani uvidíme se brzy, ani sbohem. O si myslela, že pojede s ní. Auto se však rozjelo tak rychle, že na něj ani nestihla zavolat, a když si přisedla k okénku, aby mu zamávala, bylo již příliš pozdě: bavil se s nosičem zavazadel a stál k ní zády. Tu z ní, jako by jí z otevřené rány strhli obvaz, spadla lhostejnost, která ji celou cestu ochraňovala, a v hlavě jí začala kroužit jediná věta: Ani se se mnou nerozloučil, ani se na mě nepodíval. Auto zamířilo na západ a vyjelo z Paříže, ale O nic neviděla. Plakala. Měla ještě obličej zmáčený slzami, když auto o půl hodiny později sjelo v malém lesíku ze silnice, zabočilo na cestu stíněnou vysokými buky a zastavilo. Pršelo, zatažená skla se zevnitř orosila, řidič sklopil opěradlo své sedačky, překročil je a položil O na sedadlo. Auto bylo tak nízké, že O narazila chodidly do střechy, když jí zvedl nohy, aby do ní mohl vniknout. Téměř hodinu si s ní užíval a ona se mu ani na okamžik nepokusila vzdorovat, neboť si byla jistá, že na to má právo, a jedinou útěchou, kterou nacházela v úzkosti, již v ní vyvolalo tak nečekané a náhlé odloučení od Sira Stephena, jí bylo naprosté mlčení, s nímž si ji mladík bral, naprosté mlčení, které narušil jen hlasitým vzdechem v okamžiku největší rozkoše. Mohlo mu být tak pětadvacet let, měl úzký, tvrdý, ale vnímavý obličej a černé oči. Dvakrát O prstem otřel vlhkou tvář, ale ani jednou se nepřiblížil ústy k jejím rtům. Bylo jasné, že se neodvažuje, i když mu nedělalo žádné potíže pohroužit jí hluboko do hrdla pohlaví tak silné a dlouhé, že s každým přiražením toho beranidla na její patro vytryskl O další proud slz. Když byl konečně hotov, O si narovnala sukni, zapnula svetr a kabátek, které si předtím rozepnula, aby měl přístup k jejím ňadrům, projela si hřebenem zcuchané vlasy, přepudrovala se, obtáhla si rtěnkou rty, zatímco on na chvíli zmizel v mlází. Déšť ustal a kmeny buků se leskly v šedém dni. Nalevo hned vedle auta na svahu rostly rudé náprstníky tak blízko, že by je byla mohla utrhnout, stačilo by natáhnout ruku z okénka. Mladík se vrátil, zabouchl dvířka, která předtím nechal otevřená, nastartoval automobil a vrátil se na hlavní silnici, po níž se pak za slabou čtvrthodinku dostali do vesnice, kterou O sice nepoznala, ale jakmile auto zpomalilo na cestě podél nekonečné zdi rozlehlého parku a zastavilo před domem celým porostlým psím vínem, konečně pochopila: musel to být zadní vchod Roissy. Vystoupila. Mladík v uniformě jí vyndal zavazadla. Nazeleno natřené a nalakované dřevěné dveře se otevřely, aniž by zaklepala nebo zazvonila: museli ji zevnitř vidět. Překročila práh. Dlážděný vestibul vytapetovaný lesklým červenobílým perkálem byl prázdný. Jen proti ní bylo přes celou šířku zdi veliké zrcadlo, v němž se celá odrážela, útlá a vzpřímená v šedém kostýmku, s kabátem přes ruku, se zavazadly u nohou, za ní se zavíraly dveře a v ruce držela snítku vřesu, kterou mechanicky přijala od mladíka, dětinskou a směšnou upomínku, již se neodvážila odhodit na navoskované dlaždice a která ji přiváděla do rozpaků, aniž by věděla proč. Ale ano, samozřejmě že to věděla: kdo jí to jen řekl, že vřes utržený v lesích poblíž Paříže přináší neštěstí? Bylo by jistě lepší utrhnout třeba náprstník, kterého se jí babička zakazovala dotýkat, když byla malá, protože je to jedovatá rostlina. Položila snítku vřesu na parapet okna, kterým do vestibulu dopadalo světlo. V témže okamžiku vstoupila do místnosti Anne-Marie následovaná mužem v zahradnickém oděvu. Zahradník se chopil zavazadel. „No vida, tak jsi konečně tady,“ řekla Anne-Marie. „Sir Stephen mi telefonoval tak před dvěma hodinami, měla jsi přijet rovnou. Co se stalo?“ — „To ten řidič,“ řekla O. „Myslela jsem, že...“ Anne-Marie se dala do smíchu. „Ach tak,“ řekla. „Znásilnil tě a ty ses nechala? Ne, to v plánu nebylo, na to neměl právo. Ale nevadí, od toho tu přece jsi.“ A dodala: „Začínáš dobře, to musím vyprávět Siru Stephenovi, to ho pobaví.“ — „Přijede sem?“ zeptala se O. „Neřekl kdy,“ odvětila jí Anne-Marie, „ale myslím, že přijede.“ Úzkost svírající O hrdlo opadla a O na Anne-Marii vděčně pohlédla. Jak byla krásná s těmi stříbrnými nitkami v černých vlasech. Měla na sobě černé kalhoty a přes černou halenku vestu z šarlatového sukna. Pravidla, kterým se musela podrobovat ostatní děvčata v Roissy, se jí samozřejmě netýkala. „Dneska budeš obědvat u mě,“ řekla O, „a upravíš se. Zavedu tě k malé mříži, až gong oznámí třetí hodinu.“ O ji mlčky následovala a zdálo se, jako by tančila na neviditelném polštáři. Sir Stephen tedy přijede.</p>
<p>Byt Anne-Marie zabíral část křídla obráceného k vedlejším stavením, jež směrem k silnici prodlužovala budovy samotného zámku. Měla tam salonek se vstupem do menšího budoáru, svůj pokoj a koupelnu. Dveře, kterými O vešla, dávaly Anne-Marii možnost kdykoli nerušeně přicházet a odcházet. Stejně jako v domě v Samois i zde se dalo vyjít ze salonku i z pokoje rovnou do parku. Park byl svěží a opuštěný, velké stromy zatím nezasáhl nadcházející podzim, zato psí víno na zdech již začínalo rudnout. O zůstala stát uprostřed salonku a prohlížela si bílé táflování, nábytek ze světlého ořechu ve venkovském stylu z konce osmnáctého století a velký gauč ve výklenku potažený stejně jako křesla žluto-modře pruhovanou látkou. Na zemi ležel modrý koberec. Ve francouzských oknech byly velké modré taftové závěsy.</p><empty-line /><p>„Ty snad spíš, O,“ vytrhla ji najednou Anne-Marie. „Na co čekáš? Svlékni se. Za chvilku ti přijdou odnést věci a přinesou, co bude potřeba. Až budeš nahá, přijď sem.“ Kabelku, rukavice, kabátek, svetr, sukni, šněrovačku, punčochy, O všechno poskládala na židli u dveří a střevíčky uložila pod ni. Pak přistoupila k Anne-Marii, jež dvakrát za sebou zatahala za zvonek vedle krbu a posadila se na gauč. „Teď, když jsi vyholená, ti jsou vidět malé pysky,“ podivila se Anne-Marie a lehce ji za ně zatahala. „Nevěděla jsem, že jsi tak vyvinutá, že máš tu škvíru tak dlouhou.“ — „Ale,“ namítla O, „všechny ženy...“ — „Ne, drahoušku,“ přerušila ji Anne-Marie, „všechny ne.“ A otočila se, aniž by O pustila, k vysoké tmavovlasé dívce, která právě vstoupila, nepochybně na předchozí zazvonění: „Podívej se, Moniko,“ řekla jí, „to je ta dívka, kterou jsem letos v létě ocejchovala pro Sira Stephena. Že se to povedlo, co?“ O cítila, jak se jí Moničina studená ruka lehce dotýká drážek iniciál na zadku. Pak jí dlaň sklouzla mezi stehna a uchopila disk, který jí visel z rozkroku. „Je tedy taky propíchnutá?“ zeptala se Monika. „Ach, požádal mě, abych mu ji okovala, pochopitelně,“ odpověděla jí Anne-Marie a O se najednou ptala sebe samé, zda to „pochopitelně“ mělo znamenat, že se rozumí samo sebou, že si k tomu úkonu vybral Anne-Marii, a ne někoho jiného, anebo že to tak Sir Stephen dělal s každou dívkou, kterou předtím měl. Měl tedy nějaké? Velice ji překvapilo, že se odhodlala položit Anne-Marii poslední otázku, a ještě více ji překvapilo, když slyšela, že jí Anne-Marie odpovídá: „To se tě sice netýká, O, ale protože jsi tak zamilovaná a žárlivá, tak ti mohu říct, že ne. Často jsem mu dívky roztahovala a bičovala, ale ty jsi první, kterou jsem mu ocejchovala. Myslím, že tě vážně miluje.“ Pak zavedla O do koupelny a nakázala jí, aby se umyla, než jí Monika dojde pro obojek a náramky. O pustila vodu, odlíčila se, vykartáčovala si vlasy, vlezla do vany a pomalu se namydlila. Vůbec nevnímala, co dělá, a se směsicí zvědavosti a radosti si představovala dívky, které se Siru Stephenovi líbily před ní. Se zvědavostí: bývala by je ráda poznala. Nepřekvapilo ji, že si je všechny nechával roztahovat a bičovat, ale záviděla jim, že mohly být poprvé zbičovány kvůli němu. Stála skloněná ve vaně zády k zrcadlu na stěně. Prsty se mydlila vpředu i vzadu mezi nohama, a když si oplachovala pěnu, roztáhla stehna, aby se mohla prohlédnout v zrcadle: to by chtěla vidět na některé z nich. Jak dlouho je měl? Nemýlila se tedy, když se jí zdálo, že i jiné dívky před ní následovaly nahé, poslušné a rozrušené starou Noru. Ale představa, že je jediná, která má vypálené iniciály a zavěšené železné kroužky, ji naplňovala pocitem štěstí. Vystoupila z vany a osušila se. Volala ji Anne-Marie.</p><empty-line /><p>Na posteli Anne-Marie přikryté prošívaným přehozem z bílofialového perkálu, z něhož byly rovněž dvojité záclony na okně, ležela hromada šatů, korzetů, střevíčků s vysokými podpatky a kufřík s náramky. Anne-Marie sedící na okraji postele přikázala O, aby si před ní klekla, vytáhla z kapsy u kalhot plochý klíček, jímž se odemykaly zámečky obojků a náramků a který měla připevněný k opasku dlouhým řetízkem, a vyzkoušela O několik obojků, dokud nenašla takový, který ji netísnil, ale tak dokonale jí obepínal hrdlo, že se jím nedalo snadno otáčet, natož pak mezi kov a kůži prostrčit celý prst. Stejně tak našla vhodné náramky, které jí připnula těsně nad zápěstí, aby s nimi mohla volně pohybovat. Obojek a náramky, které O nosila a viděla nosit minulý rok, byly z kůže a mnohem užší: tyto byly z nerezavějící oceli a článkované, jako se vyrábějí ze zlata některé náramkové hodinky. Byly vysoké téměř na dva prsty a ke každému z nich byl připevněn rovněž ocelový kroužek. Loni O kožený postroj nikdy tolik nestudil, ani jí tak živě nepřipadalo, že je skutečně na řetězu. Ocel měla stejnou barvu a stejný matný lesk jako kroužky zavěšené na jejím pohlaví. Anne-Marie jí, ve chvíli, kdy zaznělo poslední cvaknutí na obojku, řekla, že dokud bude v Roissy, tak je nesundá ve dne ani v noci, ani při koupeli. O se zvedla, Monika ji vzala za ruku a zavedla před velké trojdílné zrcadlo a namalovala jí rty jasně červenou rtěnkou, kterou nanášela štětečkem a jež po zaschnutí poněkud ztmavla. Stejnou růží jí namalovala bradavky a dvorce kolem nich, stejně jako jí zvýraznila stydké pysky mezi nohama a celou štěrbinu. O netušila, co je to za barvu, ale připomínala jí spíš lak než rtěnku: nestírala se, a i odličovadlem nebo lihem šla odstranit jen velmi ztěžka. Když byla namalovaná, nechaly ji napudrovat si obličej a vybrat si správnou velikost střevíčků. Když ale sáhla po jednom z rozprašovačů, které stály na toaletním stolku, Anne-Marie zvolala: „O, ty ses snad zbláznila! Proč myslíš, že tě Monika maluje? Moc dobře víš, že se už nesmíš ničeho dotýkat, když jsi v okovech.“ Vzala rozprašovač sama a O v zrcadle viděla, jak se jí na hrotech ňader a v podpaždí lesknou drobounké sražené kapičky, jako kdyby se potila. Pak jí Anne-Marie přikázala usednout na čalouněnou lavici vedle stolku a řekla jí, aby zvedla a roztáhla stehna. Pak ji Monika uchopila pod koleny a držela ji takto roztaženou. Parfém, který jí stříkly na roztažené pohlaví, ji tak pálil, že zasténala a zacukala sebou. „Podrž ji, dokud to neuschne,“ řekla Anne-Marie. „Pak jí vybereš korzet.“ O překvapilo, jak příjemné jí je sevření černého korzetu. Poslechla a na pokyn Anne-Marie zhluboka vydechla, aby jí Monika mohla stáhnout pas i břicho a korzet pořádně utáhnout. Dosahoval jí těsně pod ňadra, která od sebe oddělovala lehká výztuž a jež byla tak důmyslně podepřená jeho okrajem, že trčela dopředu a působila o to volněji a zranitelněji. „Máš prsa jako stvořená pro bičík, O,“ řekla jí Anne-Marie. „Víš to, že?“ — „Ano,“ odpověděla jí O, „ale prosím vás...“ Anne-Marie se rozesmála: „Já o tom rozhodovat nebudu,“ řekla, „ale když na to budou mít zákazníci chuť, tak je klidně pros.“ Aniž by si to skutečně uvědomila, slovo „zákazník“ ji rozrušilo víc než náhlá hrůza z jezdeckého bičíku. Jací zákazníci? Ale neměla čas o tom přemýšlet, tolik ji překvapilo to, co jí o minutku později zcela mimochodem odhalila Anne--Marie. Stála před zrcadlem na vysokých podpatcích s pasem staženým černým korzetem, když k ní přistoupila Monika se sukní a živůtkem ze silného žlutého hedvábí protkávaného šedými květy. „Ne, ne,“ vykřikla Anne-Marie. „Nejprve stejnokroj.“ — „Jaký stejnokroj?“ zeptala se O. „Takový, jaký má Monika, vždyť vidíš,“ odvětila jí Anne-Marie. Monika na sobě měla šaty stejného střihu, jaký O již znala, které však byly více strohé, snad kvůli látce, neboť byly z velice tmavého šedomodrého úpletu, a kvůli šátku, který jí zakrýval jak ramena, tak hlavu a poprsí. Když si O oblékla podobný úbor a podívala se na sebe do zrcadla, pochopila, co ji na Monice prve tak zaujalo: vypadaly v těch úborech, jako by byly v ženské věznici nebo v nějakém klášteře. Ale ne když se na sebe podívala zblízka. Široká nabíraná sukně podšívaná taftem stejné barvy byla bohatě nařasená a ke korzetu se připínala stejně jako u slavnostního oděvu. A přestože vypadala uzavřeně, byla uprostřed otevřená od pasu až dolů. Ale pokud za ni někdo schválně z jedné strany nezatáhl, nebylo to vidět, a O to zjistila, až když si ji oblékala, neboť na Monice si toho nevšimla. Živůtek, jenž se zapínal na zádech a sahal až k sukni, měl krátké vykrojené šosy zakrývající na šířku dlaně začátek řasení. Byl doplněn sámky a dvěma pružnými díly. Rukávy byly krátké a jednoduché, s dlouhým švem po celé délce od ramene k lokti, kde byly zakončeny širokými manžetami. Podobné manžety zdobily i výstřih přesně kopírující okraj korzetu. Velký čtverec z černé krajky zakrývající hlavu, jehož jeden cíp splýval do čela jako špička venkovského šátku, zatímco druhý sahal mezi lopatky, byl upevněn čtyřmi patentkami, dvěma na ramením švu a dvěma na manžetách výstřihu ve výši, kde se začínají zvedat ňadra. Křížil se mezi nimi, kde byl uchycen dlouhou ocelovou jehlicí ke šněrovačce. Krajka, přichycená k vlasům hřebenem, tak rámovala celý obličej a zahalovala ňadra, ale byla natolik jemná a průhledná, že pod ní bylo možné rozeznat dvorce kolem bradavek a poznat, že je kromě ní nic jiného nechrání. Ostatně k jejich dokonalému obnažení stačilo vytáhnout jehlici, stejně jako k obnažení zadnice stačilo vzadu roztáhnout sukni. Než Monika O úbor zase svlékla, ukázala jí, jak lze pomocí dvou pásků přišitých k oběma cípům sukně, které se daly vpředu uvázat, udržet sukni rozhalenou. V tu chvíli teprve Anne-Marie skutečně odpověděla O na její otázku. „Je to stejnokroj společenstva,“ řekla. „Nikdy jsi ho předtím na sobě neměla, protože tě sem přivedl tvůj milenec jen kvůli sobě. Nebyla jsi naší součástí.“ — „Ale,“ řekla O, „tomu nerozumím. Byla jsem přece jako ostatní dívky. Kdokoli si mě...“ — „Kdokoli si tě mohl vzít? Samozřejmě. Ale bylo to jen pro radost tvého pána a nikoho jiného se to netýkalo. Teď je to něco jiného. Sir Stephen tě odevzdal společenstvu. Bude si tě moci brát kdokoli, to ano, ale týká se to celého domu. Budeš placená.“ — „Placená!“ vyhrkla O. „Ale Sir Stephen...“ Anne-Marie ji nenechala větu dokončit. „Poslouchej, O, to by stačilo. Pokud si Sir Stephen přeje, aby ses dávala za peníze, je to jeho věc, ne? Tobě do toho nic není. Dávej se a mlč. Zbytek ti vysvětlí Noelle.“</p><empty-line /><p>Oběd v budoáru Anne-Marie byl velice zvláštní. Přinesl ho sluha na vyhřátém podnosu a podávala jej Monika ve stejnokroji, jež předtím rovněž prostřela pro všechny čtyři: pro Anne-Marii, pro O, pro Noelle a pro sebe. O si předtím ještě vyzkoušela několikery šaty. Anne-Marie jí dala stranou žlutošedé, které si na sebe měla vzít ještě téhož dne, pak jedny modré, jedny bleděmodré se zeleným dekorem a konečně jedny velice přiléhavé z plisovaného žerzeje, vpředu otevřené. Byly tmavě fialové, a i když se nehýbala, bylo jí v nich vidět její bledé, vyholené pohlaví obtěžkané železnými kroužky, stejně jako odhalená zadnice. Sluha odnesl všechny vybrané šaty kromě žlutošedých do pokoje, v němž měla O bydlet a který byl hned vedle pokoje Noelle. Ostatní odnesla Monika zpátky do skladu. O se dívala na Noelle, jak se směje, protože ji lechtal černý žíněný potah židle, dívala se na Anne-Marii, připravenou se kdykoli rozzlobit, dívala se na Moniku, připravenou poslouchat rozkazy. Dvakrát O zahlédla, jak Anne-Marie strká Monice, když kolem ní prošla, ruku do škvíry v šatech. Monika vždy znehybněla a O podle jejího mírného předklonu tušila, že se hledající dlani lépe nabízí. „Proč mi nic neřekl?“ opakovala si O. „Proč?“ A chvíli si připadala docela opuštěná a zdálo se jí, že ji Sir Stephen poslal do Roissy, že ji odevzdal Roissy, jak říkala Anne-Marie, aby se jí zbavil, chvíli jí zase připadalo, že po ní naopak ještě více touží. Ale v tom měla Anne-Marie pravdu, do jeho vůle jí pranic nebylo. Stačí přece, že je to jeho vůle. A v tu chvíli všechno začínalo nanovo: „Proč jí to neřekl, proč?“ A jak to udělat, aby jí znovu nevyhrkly slzy, nebo aby je alespoň nikdo neviděl? Noelle je viděla. Sladce se na O usmála a zavrtěla ukazovákem. O se na ni také usmála a zavřenými dlaněmi si osušila oči jako hubované děcko: neměla ubrousek a byla nahá. Anne-Marie, která Monice přikázala, aby si rozepnula přehoz, a lehce se dotýkala jejích hnědých bradavek, se na O naštěstí nedívala: sledovala, jak se Monice ve tváři začíná zračit rozkoš, a zároveň se jí při laskání ptala, kolik mužů do ní od včerejška vniklo, kdo to byl a zdali byla taky tak pěkně otevřená jako teď. Potom Anne-Marie zavolala Noelle a O, a aniž by Moniku pustila, přikázala jim, aby jí vykasaly a upevnily cípy šatů. Monika měla mohutnou bronzovou zadnici a nádherná nedotčená stehna. Bezbarvým hlasem odpovídala na jednu otázku za druhou: vzalo si ji pět mužů, z nichž tři neznala; řekla jména zbývajících dvou. Ano, snažila se být co nejvíce otevřená. Anne-Marie ji přehnula, aby oběma zbývajícím dívkám dvěma nejdelšími prsty ukázala, jak snadno se do ní vniká, nejprve zepředu a pak zezadu. Monika se kolem prstů pokaždé sevřela a zasténala: bylo vidět, jak se jí stahují hýždě. Nakonec úplně křičela, rukama si svírala ňadra, hlavu zvrácenou k rameni pod krajkovým závojem, oči zavřené. Pak ji Anne-Marie nechala jít.</p><empty-line /><p>Teprve po půlnoci prvního dne byla O odvedena do svého pokoje a připoutána na řetěz. Odpoledne strávila v knihovně oblečená ve svých krásných žlutošedých, žlutým taftem podšívaných šatech, jichž měla plnou náruč pokaždé, když si je musela vykasat. Byla s ní Noelle oblečená v podobných červených šatech a dvě další plavovlasé dívky, jejichž jména jí Noelle prozradila, teprve když byly samy: pravidlo absolutní mlčenlivosti v přítomnosti kteréhokoli muže, ať už šlo o pána nebo o sluhu, stále platilo. Byly přesně tři hodiny, když všechny čtyři dívky vstoupily do prázdné místnosti s otevřenými okny. Bylo příjemné teplo, slunce se opíralo do zdi kolmé k hlavní budově a jeho odraz vrhal falešné světlo na průčelí porostlé břečťanem. Ale O se mýlila, místnost nebyla prázdná: vedle dveří stál na stráži jeden ze sluhů. O věděla, že se na něj nesmí dívat, ale nemohla si pomoci a opatrně, dbajíc, aby nezvedla zrak výš než k opasku, tak učinila. Stejně jako před rokem se jí zmocnily rozpaky a uhrančivé kouzlo. Ne, na nic nezapomněla, a přesto to bylo horší než ve vzpomínkách: pohlaví se mu tak volně pohupovalo v poklopci a přímo zářilo mezi černými přiléhavými nohavicemi, jaké jsou k vidění v muzeích na obrazech ze šestnáctého století — stejně jako řemínky bičíku pověšeného za opaskem. Vedle křesel stály taburety, O se na jeden z nich po vzoru zbývajících tří dívek posadila a rozložila šaty kolem sebe. A z této pozice si prohlížela před ní nehybně stojícího muže. Ticho bylo tak napjaté, že si O neodvažovala ani narovnat šaty, tak hlasitě hedvábí praskalo. Vykřikla leknutím, když se ozval nečekaný zvuk: přes parapet dovnitř lezl tmavovlasý podsaditý hoch v jezdeckém oděvu, s bičíkem v ruce a s drobnými pozlacenými ostruhami na botách. „Pěkný obrázek,“ řekl. „Jste tady ticho jako pěničky, to tu nemáte milovníka? Už vás oknem pozoruji dobrou čtvrthodinu. Ale ty, krásko ve žlutém,“ dodal a koncem bičíku pohladil O po ňadrech, až se zachvěla, „ty nejsi zas až tak poslušná.“ O se postavila. V tu chvíli vešla Monika a pod vykasanou sukní z nachového saténu jí bylo vidět černý trojúhelník ohanbí a dlouhá stehna, která O zatím viděla pouze zezadu. Za ní přicházeli dva muži. O poznala prvního z nich: byl to ten, který ji zde před rokem seznámil s pravidly Roissy. I on ji poznal a usmál se na ni. „Znáte ji?“ zeptal se ho chlapec. „Ano,“ odpověděl muž. „Jmenuje se O. Má značku Sira Stephena, který si ji vzal od Reného R. Strávila tady několik týdnů minulý rok, když jste tu nebyl. Jestli ji chcete, Franku...“ — „Na mou věru, nevím,“ řekl Frank. „Jestlipak víte, co ta vaše O dělala? Už dobrou čtvrthodinu, co ji tu nenápadně pozoruji, pokukuje po Josém, ale ne výš než k opasku.“ Všichni tři muži se zasmáli. Frank vzal O za bradavky a přitáhl si ji k sobě. „Odpověz, kurvičko, co tě na něm tak přitahovalo, jeho bič, nebo jeho úd?“ O celá zrudla studem, neboť ztratila jakýkoli pojem o tom, co je dovoleno a co je zakázáno, uskočila a vytrhla se z chlapcových rukou s křikem: „Pusťte mě, pusťte mě!“ Znovu ji chytil, když narazila na křeslo, a přitáhl si ji zpátky. „Marně utíkáš před bičem,“ řekl jí. „José tě zbičuje teď hned.“ Ach, jak nesténat, neprosit, nežádat o milost a odpuštění! Sténala a naříkala, škemrala o milost, kroutila se, aby unikla ranám, snažila se Frankovi, jenž ji držel, zatímco ji sluha bičoval, líbat ruce. Jedna z plavovlásek a Noelle ji zvedly a narovnaly jí sukni. „Teď si ji odvedu,“ řekl Frank, „a hned potom vám sdělím svůj názor.“ Ale když pak za ním šla do jeho pokoje a ležela nahá v jeho posteli, dlouze se na ni díval, a než se vedle ní natáhl, řekl jí: „Odpusť mi to, O, ale tvůj milenec tě taky nechává bičovat, ne?“ — „Ano,“ řekla O a pak zaváhala. — „Jen mluv,“ vyzval ji. — „Není na mě sprostý,“ řekla O. — „Jsi si tím jistá?“ zeptal se jí chlapec. „Nikdy ti nenadával do kurev?“ O místo odpovědi zavrtěla hlavou, ale v téže chvíli si uvědomila, že lže. Sir Stephen o ní přece mluvil jako o děvce, když ji v salonku restaurace La Pérouse předával těm dvěma Angličanům a když musela mít během jídla odhalená zbičovaná ňadra. Zvedla oči a pohlédla na Franka, který ji upřeně sledoval svýma tmavě modrýma, něžnýma, téměř soucitnýma očima. Pochopil, že mu lhala. Místo odpovědi na jeho nevyřčenou otázku zamumlala: „A pokud ano, tak měl určitě proč.“ Políbil ji na ústa. „To ho tak miluješ?“ zeptal se jí. — „Ano.“ Na to už chlapec nic neřekl. Tak dlouho jí ústy laskal štěrbinu, že se rozvzdychala, až nemohla popadnout dech. Když později opouštěl její pohlaví, aby do ní vnikl menším otvorem, tichounce ji oslovil: „O.“ O cítila, jak se stahuje kolem jeho údu, který ji naplňoval a spaloval zároveň. Udělal se do ní a okamžitě usnul, drže ji v náručí. Dlaněmi jí svíral ňadra a nohy měl skrčené podél ní. Bylo chladno. O přes ně přetáhla prostěradlo a přikrývku a také usnula. Když se probudili, začínalo se stmívat. Po kolika měsících to bylo poprvé, co O spala tak dlouho v mužské náruči? Každý, a Sir Stephen zvláště, se s ní pomiloval a pak ji nechal samotnou nebo ji poslal pryč. A tenhle, co se k ní ještě před chvilkou choval tak krutě, teď klečí vedle ní a z legrace se jí jako Hamlet Ofélie (Ofélie, jejíž jméno začíná tvým, řekl jí) ptá, může-li spočinout v jejím lůně. Hlavu měl opřenou v jejím klíně a pohrával si s železnými kroužky, které mu spadaly na rameno. Rozsvítil stolní lampu, aby si je mohl lépe prohlédnout, přečetl nahlas jméno Sira Stephena vyryté na disku, a když si všiml pod ním zkříženého jezdeckého bičíku a důtek, zeptal se O, kterému nástroji dává Sir Stephen přednost. O neodpovídala. „Odpověz mi, miláčku,“ řekl jí něžně. „Nevím,“ řekla O. „Má rád oboje. Ale Nora mě bičuje důtkami.“ — „Kdo je Nora?“ Mluvil tak odevzdaně a důvěřivě, že jí připadalo, jako by neodpovídala cizímu muži, ale sama sobě, takže mluvila zcela bez rozmyslu: „Jeho služebná.“ — „Tak to je dobře, že jsem tě nechal zmrskat Josém.“ — „Ano,“ odvětila mu. — „A co se mu nejvíc líbí na tobě,“ ptal se hoch dál. Čekal, ale O neodpovídala. „Já vím,“ řekl pak. „Udělej mi to taky ústy, O, prosím.“ A zvedl se nad ni a ona jej začala líbat. Pak ji uchopil v pase, aby jí pomohl vstát, a řekl jí: „Fine, fine, fine.“ Políbil ji na ňadra a zavázal jí korzet. O se nechala, ani mu nepoděkovala, jak zkrotla dojetím: mluvil s ní o Siru Stephenovi. Předtím než zazvonil na sluhu, aby ji odvedl, a když už měla na sobě šaty, jí řekl: „Nechám si tě zas přivést zítra, O, ale zbičuji tě sám.“ O se usmála, protože dodal: „Bude to výprask jako od něho.“</p><empty-line /><p>O se od Noelle večer dověděla, že se sluhové sice ve společných místnostech s výjimkou jídelny, kde jsou pány, nesmějí dívek ani dotknout, ale že si je mohou brát po libosti kdekoli, kam je přivolá jejich povinnost: když budou samotné v pokojích, v šatnách, případně na chodbách či v předsíních. Náhoda tomu chtěla, že na Frankovo zazvonění přišel José. Byl mladý, vysoký a pěkně urostlý a přirozená španělská drzost odpovídala jeho maurské vizáži. Když za ním O klapala v pantoflíčkách dlouhou chodbou, začala se strašlivě stydět. Ne proto, že ji předtím bičoval, ale protože si byla jistá, že věří tomu, co říkal Frank, a nepochybuje o tom, že po něm O touží. A nedokázala pustit z hlavy, co jí kdysi řekl jeden koloniální důstojník velící španělsko-maurským vojákům: když mohli, tak jen celé dny běhali za holkami. José se otočil snad po deseti krocích a u první lavičky, kterou si přitáhl ke zdi, aby to bylo pohodlnější, O popadl a zmocnil se jí. Bral si ji velice divoce a O sténala jako pod přírazy železné tyče, i když se snažila, aby je nikdo neslyšel. „Tak co, líbí se ti to?“ zeptal se jí. Bílé zuby mu zářily v tmavém obličeji. O zavřela oči, aby neviděla, jak se usmívá. Ale on se k ní sklonil a zmocnil se jejího jazyka. Proč se O třásla při představě, že se otevřou Frankovy dveře?</p><empty-line /><p>V šatně v přízemí, kam ji pak José zavedl, se znovu setkala s Noelle, jež si držela vykasanou sukni, zatímco ji jiná dívka ve stejnokroji s rozepnutým přehozem sprchovala. O si přidřepla po tureckém způsobu vedle ní. Když z ní skapala voda, tatáž dívka ji chvíli mydlila, pak ji opláchla proudem vody, jenž se dal ovládat slabým stisknutím páčky a který tryskal z kroužkové stříkací hadice zakončené úzkou ebonitovou tryskou. Proud nebyl silný, ale voda byla velice studená, a připadala jí ještě studenější, když jí pronikala do řitního otvoru a do štěrbiny vpředu. Cožpak bylo nutné jí tak dlouho sprchovat zadnici, vnitřek stehen a ohanbí? Během prvního pobytu v Roissy se o šatnách vůbec nedozvěděla, ani nebyla v žádném jiném pokoji než ve svém. „To víš, O, pokaždé když jdeme nahoru,“ řekla jí Noelle, když spolu mohly promluvit, „musejí nás pak zase osprchovat.“ — „Ale proč tak dlouho a tak studenou vodou?“ — „Mně se to docela líbí,“ řekla Noelle. „Příjemně to osvěží a pěkně stáhne.“ Dívka, jež měla službu, jim pak oběma podala parfém a růž. Namalovaly se a učesaly si vlasy. Voňavka O trochu zahřála. Noelle ji vzala za ruku. Byla krásná, jako by byla z Irska nebo z La Rochelle, měla černé vlasy, bílou pleť a zářivě modré oči. Nebyla větší než O, ale měla úzká ramena, malou hlavu, drobná špičatá ňadra a široké zaoblené boky. Díky malému nosíku a zakulaceným, neustále mírně pootevřeným rtům vypadala pořád vesele. A skutečně byla veselá: kamkoli přišla, jako by přišla na nějaký večírek. V její živosti bylo cosi odzbrojujícího. Propůjčovala se tak nadšeně, tak horlivě si vykasávala sukně a ukazovala svá nádherná bílá stehna, že jen zřídkakdy dostala skutečný výprask: „Jen co si zasloužím,“ říkala O. „Mně sešvihaná zadnice právě nesluší.“ Když se vrátily do salonu, kde byly rozsvícené lampy, mohla O obdivovat jak její půvab, tak úspěchy, jež díky němu slavila. Tři muži sedící ve velkých křeslech — dva měli u nohou každý plavovlasou dívku, z nichž jedna byla Madeleine, kterou O znala z loňska, a vedle třetího seděla Monika — otočili hlavy a poznali Noelle. Jeden z nich ji hned zavolal: „Pojď sem s těmi svými pěknými kozičkami.“ Noelle se bez nejmenších rozpaků opřela rukama o opěradlo křesla a naklonila se právě tak, aby měla ňadra u jeho úst, a byla zjevně ráda, že se mu líbí. Bylo mu asi čtyřicet, byl plešatý a krevnatý a O viděla, jak se mu nad límcem saka dělají na zátylku dva červené polštářky. Vzpomněla si na falešného Němce, kterému ji Sir Stephen ještě včera poskytl — podobal se mu. Muž, který měl u sebe Moniku, si stoupl za Noelle a zajel jí rukou mezi hýždě. „Dovolíte, Pierre?“ otázal se prvního muže. „To byste se musel zeptat Noelle,“ odpověděl mu sedící muž a dodal: „Ale to snad ani není potřeba, že, Noelle?“ — „Ne,“ řekla Noelle. O ji pozorovala: byla tak okouzlující, jak zakláněla hlavu, aby lépe vypnula prsa, jak se prohýbala, aby lépe vyšpulila prdelku. Vzbuzovala snad touhu už jenom potěšením, které jí činilo takto se ukazovat a nechávat se osahávat? Muž, který měl předtím Moniku, jí naznačil, aby se rozepnula, a O sledovala, jak se jí noří ztopořeným pyjem mezi stehna. Nakonec si ji postupně vzali všichni tři, růžovou a černou mezi stehny a zářící a bílou jako mléko v červených vířících šatech. A hned je také společně vybrali — Noelle a O —, když přišel sluha s dotazem, zda by nemohli postrádat dvě dívky, které potřebují u baru. „A ta malá, protože patří k ní,“ řekl Pierre. „Jen ať nezahálí.“</p><empty-line /><p>V Roissy byly troje mříže. Části budovy, do které se dalo vstoupit pouze jednou z nich, se úplně vážně říkalo velká klauzura. Mohli tam pouze ti, kteří patřili ke společenství, nebo jednodušeji řečeno pouze členové klubu. V přízemí klauzury napravo od velkého vestibulu, který chránila největší z mříží, byla knihovna, salonek, kuřárna a šatna, nalevo jídelna pro dívky a přilehlá místnost pro sluhy. Několik pokojů v přízemí obývaly dívky, které si s sebou přivedli členové klubu, jako kdysi přivedl René O. Ostatní pokoje v patrech měly přidělené dívky, jež v Roissy trávily delší čas. V klauzuře se mohly dívky pohybovat pouze v doprovodu mužů, nesměly mluvit, ani mezi sebou, a musely mít vždy sklopené oči. Měly neustále odhalená ňadra a většinou také vpředu nebo vzadu vykasanou sukni. Muži s nimi nakládali, jak se jim zachtělo. Ať si je brali jakýmkoli způsobem, cokoli od nich vyžadovali, vše bylo za stejnou cenu. Mohli Roissy navštěvovat třikrát za rok nebo třikrát za týden, mohli zůstat hodinu nebo čtrnáct dní, mohli dívce jen přikázat, aby se svlékla, nebo ji zbičovat do krve, roční příspěvek byl pořád stejný. Cena pobytu se platila jako v hotelu. Druhá mříž oddělovala od této ústřední části budovy jedno z křídel, kterému se říkalo malá klauzura. V jeho prodloužení stála vedlejší stavení, kde bydlela Anne-Marie. V pokojích v malé klauzuře bydlely vždy po dvou dívky patřící společenství. Pokoje byly přepažené malou příčkou oddělující hlavy obou postelí; postelí, ne kožešinou potažených divanů, jaký měla loni ve své cele O. K pokojům patřila společná koupelna a malá šatna. Dveře pokojů se nezavíraly na klíč a členové klubu do nich mohli vstoupit kdykoli během noci, kdy byly dívky na řetězech. Avšak kromě toho, že byly v noci připoutané, nemusely dívky v malé klauzuře dodržovat žádná zvláštní pravidla. Konečně za třetí mříží, která byla od hlavní mříže nalevo, byla volná a téměř veřejná část Roissy: restaurace, bar a malé salonky v přízemí a pokoje nahoře v patrech. Členové klubu mohli v restauraci a v baru přijímat hosty, aniž by hosté museli platit vstup. Ale kdokoli, nebo téměř kdokoli, si mohl pořídit takzvanou dočasnou kartu na dvě použití, jež však byla patřičně drahá. Majitel karty mohl stejně jako host některého ze členů konzumovat u baru, pobýt v restauraci, vzít si nahoře pokoj a vybrat si do něho některou z dívek. Vše se platilo zvlášť. Restaurace a bar měly vlastního ředitele, barmana a několik číšníků — kuchyně byly v suterénu —, ale u stolů obsluhovaly dívky. V restauraci chodily ve stejnokrojích. V baru na sobě měly šaty z hedvábí a krajkový přehoz podobný přehozu stejnokroje, který jim zakrýval vlasy, ramena i ňadra, a čekaly, až si je někdo vybere. Restaurace i bar si na sebe vydělávaly, stejně tak hotel. Peníze, které dívky vydělaly, se rozdělovaly podle předem určených podílů: tolik a tolik pro Roissy, tolik a tolik pro dívku. Všechny nestály stejně: O se dozvěděla, že bude dostávat dvojnásobek, protože oficiálně patří jednomu ze členů klubu, nosí železné kroužky a vypálenou značku. Takové jako ona tam byly ještě dvě — malá zrzavá dívka s bílou pletí, kterou znala od Anne-Marie, a ještě jedna. Bičování dívek se platilo zvlášť, stejně jako když je někdo nechal sešvihat některým ze sluhů. Účty se hradily v kanceláři hotelu, spropitné se dávalo hned. Blízkost Paříže, luxusní a přitom diskrétní prostředí domu, komfortní vybavení a vynikající kuchyně, výpravné kostýmy dívek a přítomnost služebnictva, bezpečí a volnost v jednání, a konečně a především vědomí toho, co se odehrává za mřížemi klauzur, to vše zajišťovalo Roissy početnou klientelu skládající se až na výjimky z mužů z obchodních kruhů jak francouzských, tak zahraničních. Veřejná část Roissy však nebyla o nic legálnější nežli část tajná: název Country Club nemohl nikoho zmýlit. Často se stávalo, že šedovlasý muž, který byl považován za Pána Roissy, ale byl jenom jeho správcem, zpovídal některou z dívek ohledně nějakého klienta — bez ohledu na to, že k vystavení dočasné karty bylo zapotřebí předložit cestovní pas nebo nějaké jiné osobní doklady (i když se správci zapřísahali, že se údaje nikam nezaznamenávají) — o Roissy se zkrátka oficiálně nevědělo a poloúředně bylo tolerováno. Jedním z důvodů, kromě těch, jež lze ze zmíněného postoje úřadů vytušit, pro to nepochybně bylo, že si nikdo nikdy nestěžoval na nákazu pohlavními nemocemi ani na těhotenské nebo potratové skandály. O vždycky vrtalo hlavou, jak se mohou dívky spící někdy za den až s deseti muži, kteří nestrpí žádných omezení, vyhnout otěhotnění. Všem zjevně nemohla tolik nahrát náhoda jako jí (měla totiž vadu, která zmíněné riziko prakticky vylučovala). „Náhodě se dá napomoci, O,“ odpověděla jí Anne-Marie na letmo vyřčenou otázku. Z této odpovědi O vyvodila, že Anne-Marie, která byla doktorka, dívky z Roissy tajně operuje. U žádné z nich nikdy neviděla ten úzkostný výraz, který ženám přivozují zpožděné měsíčky. „Prosím tě, nic to není. A člověk pak má klid a nemusí se ničeho bát,“ řekla jí jednoho dne Noelle. „Ale jak se to dělá, to ti neřeknu — byla jsem v narkóze.“ O ale tušila, že o tom mají zakázáno mluvit.</p><empty-line /><p>Vyhnout se nákaze bylo obtížnější: rozpustné pastilky, preventivní opatření, sprchy. Nejvíc byly nákazou ohroženy rty: rtěnka, která je měla chránit před popraskáváním, je chránila i před ní. Navíc Anne-Marie dívky každý den prohlížela. Ošetřovala je, případně je nechávala až do vyléčení v karanténě v pokojích nad svým bytem. Takové péči a izolaci nepodléhaly dívky, jež do zámku přivedli jejich milenci: bylo to jejich riziko a navíc nemohly do klauzury. Co se týče rozhodování o tom, která kdy bude sloužit venku a která za mřížemi, to O nikdy docela nepochopila. Na jednu stranu byl zavedený pořádek střídání pro služby ve stejnokroji — tolik a tolik dní obsluha u oběda v restauraci, tolik a tolik dní u večeře. Stejně tak služba v šatech — tolik a tolik odpolední nebo večerů u baru. Ale protože byly bar a restaurace jak pro návštěvníky, tak pro členy klubu, nic členům klubu nebránilo, aby si některou z dívek vybrali a odvedli za mříže. Na druhou stranu se zdálo, že tam vládne jen rozmar mužů: například to, že když si sluha přišel pro dvě dívky do baru, byla vybrána Noelle s O, a ne třeba Monika nebo Madeleine.</p><empty-line /><p>Když O poprvé v doprovodu Noelle vstoupila do baru — obě měly přes hlavu krajkové závoje —, udivilo ji, jak se bar podobá knihovně, z níž právě přišly. Byl stejně velký, stejně obložený, stála v něm stejná křesla. Malá pohledná zrzka, která byla okovaná a vyholená jako O a kterou O jednou s tak nečekanou rozkoší u Anne-Marie bičovala, seděla na vysoké stoličce oděna v šedém saténu a vesele se bavila se dvěma muži. Jakmile uviděla O, vyskočila, aby ji mohla políbit, objala ji v pase a přivedla ji k oběma mužům. „To je O,“ představila ji. „Lepší tu nenajdete.“ A přes černou síťku políbila O na jednu z bradavek. „Nechtějí se představit,“ obrátila se k O, „ale vypadají mile, že?“ Mile, ne, to v žádném případě. Tvářili se vulgárně, ale bylo vidět, že jsou rozpačití a že jim ani třetí aperitiv nedodal sebevědomí. Když si O chtěla dojít k baru pro skleničku, dotkla se paží kolene toho, který seděl od ní napravo. Položil jí dlaň na zápěstí a zeptal se jí, proč mají všechny kovové náramky. „Jako kdyby to nevěděli!“ vykřikla Yvonne. „No nevadí, vysvětlí jim to u večeře. No tak, pojďte.“ Pak se podívala na toho, který mluvil a který právě slezl ze stoličky, schválně zavadila o jeho společníka a řekla O: „Vezmi ho za ruku, rychle. Nemůže říct, že se mu nelíbíš.“ V restauraci si sedli ke stolu pro čtyři. Tři muži, kteří si vzali Noelle, spolu večeřeli u vedlejšího stolu. Noelle se pět minut poté, co ji O opustila, vytratila dveřmi vedoucími k pokojům následována jakýmsi pupkatým Syřanem. Frank vešel právě ve chvíli, kdy O s Yvonne, které si ani nevzaly skleničky, čekaly, až muži dopijí svůj koňak. Pokynul O nenápadně rukou a posadil se sám u okna. Ale O, jež ho stranou trochu viděla, si všimla, že jakmile k jeho stolku přistoupila dívka, jež ho měla obsloužit, strčil jí ruku do rozparku sukně. To byla jediná věc, která byla v restauraci a v baru dovolena, ovšem nenápadně. Konečně Yvonne řekla: „Jdeme nahoru?“ Hotelový sluha jim otevřel dva sousední, ale oddělené pokoje, ukázal jim telefon a zvonek a zavřel za nimi. Aniž by ji o to kdo žádal, sňala si O závoj a přistoupila k zákazníkovi, aby mu nabídla svá ňadra. Seděl na židli. Odráželi se v trojdílném zrcadle, které bylo v každém pokoji, a O, jež mu stála mezi koleny, oblečená a skloněná, aby se k ní nemusel natahovat, udivilo, jak přirozené jí připadá nabízet poprsí tomuto úplně cizímu muži. Od rána do ní — slovy Anne-Marie — vnikli čtyři muži: Sir Stephen, šofér, který ji přivezl, Frank a sluha José. Tenhle bude pátý: má tedy stejné skóre jako Monika. Ale tenhle za ni zaplatí. Řekl jí, aby se svlékla, a když ji viděl v korzetu, zastavil ji. Byl úplně nadšený jejími kroužky (o nichž Yvonne na rozdíl od náramků nemluvila: „Za ty náramky nás přivazují, když dostáváme bití.“) a dvojí příležitostí, jež se mu naskytla, když vzal O povalenou na okraj postele pod koleny. Sotva z ní vyklouzl, řekl jí: „Když budeš hodná, tak ti dám dobré spropitné.“ Klekla si. Odešel, ještě než byla oblečená, a nechal na krbu hrst bankovek: třetinu toho, co vydělávala za měsíc ve studiu v ulici Royale. Vstala, oblékla se a sešla dolů se složenými bankovkami zastrčenými v záňadří korzetu. S počtem Moničiných milenců se ostatně mýlila: jakmile vstoupila do baru, hned si ji vybral jeden ze zákazníků, odvedl si ji na pokoj a vzal si ji pošesté.</p><empty-line /><p>V temnotě, přivázaná řetězem na hák nad postelí — stejně jako bývala vloni v pokoji, který teď obýval bůhvíkdo — ptala se O sama sebe snad posté, proč si ji, ať už se jí to líbí nebo ne, může kdokoli, kdo do ní vnikne, byť třeba jen rukou, kdo ji zbičuje nebo jen svlékne do naha, tak snadno podrobit. Slyšela, jak se za přepážkou tenkou jako paraván a ne delší než šířka postele s nočním stolkem vrtí Noelle, jež také nemůže usnout. Zavolala na ni. Připadala si Noelle taky tak podrobená, zotročená a poslušná, jakmile se jí někdo dotkl? Noelle to úplně pohoršilo. Podrobená a poslušná? Dělá jen, co je potřeba. A zotročená? Proč zotročená? O je vážně trochu nenormální. Noelle lichotilo, že před ní mužům tuhne přirození, a skoro vždycky se jí líbilo a vždycky jí připadalo zábavné roztahovat před nimi nohy nebo jim nabízet ústa. „I tomu dnešnímu Syřanovi?“ zeptala se jí O. „Jakému Syřanovi?“ otázala se Noelle. „Tomu snědému, kudrnatému, s tím ohromným panděrem, se kterým jsi šla dneska nahoru, když jsme přišly do baru.“ Třeba už na to schválně zapomněla, říkala si O. Ale ne, Noelle si pamatovala: „Ach, kdybys ho viděla nahého. Byl tlustý jako prase.“ — „No tak vidíš,“ řekla O. — „Ale ne,“ pokračovala Noelle, „co na tom záleží? Lízal mě dobrou půlhodinu, ale chtěl mi to udělat do zadku, abych byla pěkně na všech čtyřech. To víš, platí dobře.“ O také dostala dobře zaplaceno a peníze ležely v šuplíku nočního stolku. „Noelle,“ zeptala se jí O, „připadá ti zábavné, i když tě bičují?“ — „Když dostávám jen tak trochu, tak ano, a mně dávají vždycky jen trochu.“ O málem řekla: „To máš štěstí,“ ale pak si uvědomila, že si vlastně vůbec nemyslí, že je to štěstí. Chtěla se Noelle ještě zeptat, proč ji vždycky zbičují jen tak trochu a co si myslí o řetězech a jestli sluhové... Ale Noelle se převrátila v posteli a zafňukala: „Jsem tak ospalá, O. Přestaň si vymýšlet a spi.“ O tedy mlčela.</p><empty-line /><p>Ráno v deset hodin je přicházel sluha odvázat. Když se vykoupaly, namalovaly, učesaly a nechaly prohlédnout od Anne-Marie a když neměly službu v pokojích velké klauzury, v kterémžto případě si musely okamžitě obléci stejnokroj, mohly se dívky obléknout nebo zůstat nahé do té doby, než měly nastoupit do baru nebo do restaurace, pokud byly na řadě, nebo do jídelny, když měly volno. Ale ty, co šly do jídelny, se neoblékaly: k čemu by jim to bylo, když tam musely být nahé? V jednom pokoji v patře se mohly nasnídat. Dveře pokojů zůstávaly otevřené do chodby a bylo dovoleno se navzájem navštěvovat. Jedině O, Yvonne a třetí ocejchovaná dívka jménem Julienne byly během dopoledne zavolány, aby se dostavily ke každodennímu bití. Dostávaly je postupně na odpočívadle, přehnuté přes zábradlí a přivázané. Nikdy ne tak silné, aby po něm zůstaly stopy, ale vždy dost dlouhé na to, aby musely křičet, prosit a někdy i naříkat. Když O poprvé odvázali a ona se s ještě pálící zadnicí a v slzách sesula na postel, Noelle ji objala, aby ji utěšila. V její laskavosti však bylo cítit i trochu pohrdání. Proč souhlasila s tím, aby jí zavěsili železné kroužky? O bez rozpaků přiznala, že je ráda, že je má, a že ji její milenec mrská každý den. „No tak to jsi zvyklá,“ řekla jí Noelle. „Tak si nestěžuj, stejně by ti to chybělo.“ — „Možná,“ řekla O. „A já si nestěžuji. Ale zvyklá? To ne, na to si nemůžu zvyknout...“ — „No tak to se máš na co těšit,“ řekla jí Noelle, „protože tady dostaneš jednou denně jen zřídkakdy. Na holkách, jako jsi ty, muži hnedka poznají, že jsou pro bití přímo stvořené. Ty kroužky a cejch... nemluvě o tom, že to budeš mít napsáno na kartě.“ — „Na kartě?“ podivila se O. „O jaké kartě to prosím tě mluvíš?“ — „Zatím žádnou kartu nemáš, ale nemusíš se bát — až ji dostaneš, bude to tam.“</p><empty-line /><p>Když si Anne-Marie o tři dny později zavolala O na oběd a O se jí na kartu zeptala, velice ochotně jí odpověděla: „Čekám, až dostanu tvoje fotografie. Zezadu přepíšu to, co mi poslal Sir Stephen. Ne tvoje údaje, tedy chci říct, ne tvoje míry, popis nebo věk, ale jak se chováš a co a jak děláš... Vždyť to znám. Vždycky to vyjde nanejvýš tak na dva řádky a vím přesně, co tam napíše.“ O vyfotografovali jednoho dopoledne v podobném studiu, v jakém kdysi pracovala, v podkroví pravého křídla. Byla nalíčená stejně, jako kdysi sama líčila modelky. Připadalo jí to tak dávno, vzdálenější než vzpomínky z dětství. Vyfotili ji oblečenou ve stejnokroji, v žlutých šatech, s vykasanou sukní, nahou, zepředu, z boku i zezadu, vestoje, vleže, zvrácenou na stolek s roztaženýma nohama, přehnutou s vystrčenou zadnicí, na kolenou se svázanýma rukama. Nechají si tam všechny ty fotografie? „Ano,“ řekla jí Anne-Marie. „Přiložíme je k tvé kartě. A ty nejpovedenější necháme rozmnožit pro zákazníky.“ Když jí je Anne-Marie nazítří ukázala, byla zdrcena, přestože byly hezké. Kterákoli z nich by se mohla dobře vyjímat v nějakém pokoutním časopise, jaké se prodávají v trafikách. Ale poznávala se pouze na fotografii, na níž stála čelem úplně nahá opřená o stůl s rukama pod zadkem, s koleny mírně od sebe, s železnými kroužky nápadně visícími mezi stehny, s výraznou štěrbinou pohlaví a pootevřenými ústy. Hleděla přímo do objektivu, ale tvářila se rozpačitě a nejistě. A zdálo se, že si to tak úplně nenamlouvala: „Budeme používat hlavně tuhle,“ řekla jí Anne-Marie. „Můžeš se podívat z druhé strany. Anebo raději ne. Ukážu ti kartu od Sira Stephena.“ Zvedla se, otevřela zásuvku a podala O tenký karton, na kterém bylo červeným inkoustem a rukou Sira Stephena nadepsané její jméno, O, a poznámka: „Okovaná, ocejchovaná, dobře vycvičená ústa.“ A nad tím podtržené slovo: „Bičovat!“ „Teď vrať ten snímek,“ řekla jí Anne-Marie. Totéž bylo přepsáno na zdaní straně fotografie. A totéž říkal Sir Stephen před O, ovšem poněkud jadrnějšími slovy pokaždé, když ji někomu předával, a neskrýval to před ní, ani když mluvil se svými přáteli. O se dověděla, že dva nebo tři snímky každé z dívek jsou ve volných albech, jež si může v baru či v restauraci kdokoli prohlížet. „Tahle se nejvíc líbí i Siru Stephenovi,“ řekla Anne-Marie. „A taky tahle“ (O na ní klečela s vykasanou sukní). „Copak je viděl?“ vykřikla O. — „Ano, přijel včera. Včera tu taky napsal tu kartu.“ — „Ale kdy včera?“ tázala se O celá bledá a cítila, jak se jí svírá hrdlo a že se jí do očí derou slzy. „Kdy? A proč se na mě nepřišel podívat?“ — „Ale prosím tě, vždyť tě viděl,“ řekla Anne-Marie. „Zašla jsem s ním včera do knihovny, zrovna když jsi tam taky byla. S Velitelem. Byli jste tam sami dva, tak jsme vás nechtěli rušit.“ Včera, včera odpoledne v knihovně, O, na kolenou, se zelenomodrou sukní vykasanou přes zadek... Nepohnula se, když se otevřely dveře. Měla v ústech Velitelův pyj. „Proč pláčeš?“ zeptala se jí Anne-Marie. „Moc ses mu líbila. Nemáš proč plakat, ty hloupá.“ Ale O si nemohla poručit. „Proč si mě nezavolal? To zase hned odjel? Co tu tedy dělal? Proč mi nic neřekl?“ naříkala. — „Měl by ti dát pořádně za vyučenou! Myslela jsem, že si tě lépe vycvičil. Za tohle mu tedy poklony skládat nebudu. Zasloužila bys...“ Anne-Marie zmlkla, protože někdo zaklepal na dveře. Byl to muž, jemuž říkali Pán Roissy. Doposud si O téměř nevšímal a ani se jí nedotkl. Ale takto uplakaná musela být zvláště dojemná nebo přitažlivá. Byla zcela nahá a bledá, rty měla zvlhlé a rozechvělé. Když ji chtěla Anne-Marie poslat pryč, aby se šla obléci — byly skoro tři hodiny —, zarazil ji: „Ne, ať na mě počká na chodbě.“</p>
<p>Z nejhlubšího žalu vytrhla O událost, na níž mohlo být těžko něco příjemného: utěšil ji příjezd falešného Němce, jemuž se již několikrát v přítomnosti Sira Stephena poddala. Nebylo na něm vskutku nic přitažlivého — byl hrubý, žádostivý a nadutý, měl ruce řezníka a jazyk dlaždiče. Ale O, kterou si nechal zavolat a na niž čekal dole v baru, řekl, že ho posílá Sir Stephen, a požádal ji, zda by s ním nepovečeřela. Zároveň jí podal obálku. O úplně poskočilo srdce, když si vzpomněla na obálku, kterou našla na stole v salonku Sira Stephena poté, co u něj strávila první noc. Otevřela ji. Byl to vzkaz od něj, aby se chovala tak, aby měl Carl chuť se tam vrátit, podobně jako jí před cestou vlakem řekl, aby ho nalákala k sobě do kupé. A děkoval jí. Carl zcela zjevně obsah dopisu neznal. Sir Stephen mu zřejmě namluvil něco jiného. Když O vrátila papír do obálky a podívala se na něj, jak sedí na barové židličce (ona stála vedle něj), řekl jí drsným a pomalým hlasem, který ještě zpomaloval německý přízvuk a neobratná francouzština: „Tak co, budete poslušná?“ — „Ano,“ řekla O. Samozřejmě že bude poslušná. A on si zjevně myslí, že vůči němu. Sir Stephen si z Carla dělá legraci, ale ji chce použít ke svým cílům, a k jakým a jak, na tom nezáleží! Sladce se na Carla usmála. Když uspěje v tom, co si Sir Stephen přeje, třeba ji odmění, třeba za ní přijede. Proč chce Carla zdržet v Paříži — alespoň tak si to vyložila —, na tom jí nesejde. Lehce si nadzdvihla šustící sukni, znovu se na něj usmála a vykročila před ním do restaurace. Byl to snad její vřelý úsměv, který k jejímu velkému překvapení vmžiku vykouzlil na jeho tváři spokojený výraz? Celou večeři se snažil mluvit s ní zdvořile. Během půl hodiny se toho o něm dozvěděla víc, než jí kdy Sir Stephen řekl. Byl to Vlám, vlastnil nějaké doly v belgickém Kongu, létal do Afriky třikrát nebo čtyřikrát do roka a doly mu slušně vydělávaly. „Jaké doly?“ zeptala se ho O. Ale neodpověděl jí. Hodně pil a nespouštěl oči z jejích rtů nebo z ňader zakrytých krajkou, jež však byla tak řídká, že jí bylo možno tu a tam zahlédnout nalíčenou bradavku. V kanceláři, kam jej pak O zavedla, aby si objednal pokoj, řekl: „Doneste mi tam whisky a důtky.“ Nejprve si ji vzal stejným způsobem jako Syřan Noelle, a jak už si ji ostatně vzal i před Sirem Stephenem, a pak se od ní nechal obsloužit ústy. Když se pak potřetí napřahoval jezdeckým bičíkem a chytil O, jež ho prosila o milost a nechtíc se pokusila zadržet jeho trestající paži, za ruce, spatřila v jeho očích tak kruté potěšení, že si byla jistá, že nad ní nebude mít ani nejmenší slitování — v což ani na chvilku nedoufala —, ale především, že se vrátí.</p><empty-line /><p>Je také možné, že O někdo čas od času zavedl do přízemních pokojů s přístupem do parku, ve kterých kdysi bydlela. Jednou se jí zdálo, že tam setrvá dlouho, v tom blaženém stavu, a tichým hlasem, jakým mluví noční stíny, si opakovala: »Sny, jež se neustále vracejí… jak poznat, že to jsou sny? Cožpak můj život není jen bdělým snem? Vrátila jsem se sem, i když to není můj domov, ani domov toho, jehož miluji. Ale on si přesto přeje, abych zde žila. V tichém, tmavém pokoji s francouzským oknem do zahrady. Široká postel je tak nízká, že ani nepřipomíná postel, je jen částí pokoje mezi podlahou a zdí, u které stojí. Vše ostatní se skrývá v malé místnůstce vedle, jejíž dveře téměř není vidět, neboť jsou potaženy stejným čalouněním jako okolní stěny: umyvadlo, skříň, toaletní stolek. Naproti posteli je velké zrcadlo. Zrcadlo je také na dveřích. To, že se hýbe, znamená, že někdo vchází.</p><empty-line /><p>Nebyl to on. Říkala jsem už, že jsem byla nahá? Byl to sluha s podnosem. Čaj pro tři, sendviče s řeřichou, čajové koláčky a sladký ovocný koláč, skoro spálený, jako z Londýna. Položil tác na kraj postele a odešel. Pyrenejský ovčák, který přišel za ním, se usadil vedle podnosu. Byl tichý a nesvůj jako já. Pozorovala jsem psa i sebe v zrcadle, byli jsme jako dvě světlé skvrny na karmínovém pozadí stěny a závěsů. A rovněž v zrcadle jsem si všimla, jak se po levé straně otevírají dveře do parku. Vstoupil, usmál se na mě, a když jsem vstala, tak mě objal. Poklekla jsem na koberec vedle postele, abych mu nalila čaj a podala šálek, rozložila jsem koláčky a namazala je máslem, ukrojila jsem kousek koláče. Komu byl určen ten třetí šálek? Poznal, že se ho na to chystám zeptat. „Co nevidět ti přijde návštěva.“ — „Kdo?“ — „Záleží na tom? Někdo, koho mám rád.“ — „Vy tu nezůstanete?“ — „Ne tak docela.“ Zprvu jsem nechápala, co tím „ne tak docela“ myslí. Později jsem se dozvěděla, že to zrcadlo je zrcadlem jenom z jedné strany a že jím lze z vedlejší místnosti pozorovat, co se děje v mém pokoji. Takových pokojů tam bylo samozřejmě víc. A proč vůbec říkat „můj“ pokoj? Jenže vězňové své cele také říkají moje cela, i když si ji nevybrali, a já se navíc sama rozhodla být vězeňkyní. „Budeš-li souhlasit s tím, že mi budeš patřit, budu s tebou nakládat podle své vůle.“ Ta slova, která již nikdy později nezopakoval, se mi honila hlavou jako zaseklá gramodeska. Vysoký hubený hoch, kterého sluha přivedl a který se teď zdravil se Sirem Stephenem, měl od něj převzít jeho moc. Sir Stephen odložil šálek. Nalila jsem neznámému hostu, který řekl: „Isn’t she sweet!“ — „She’s yours,“ řekl Sir Stephen a odešel. Nebylo ani třeba uklízet tác. Na obrovské posteli bylo spousta místa. Kdo vymaže sny?«</p><empty-line /><p>Jen zřídkakdy se stávalo, že by některý člen klubu nebo jiný návštěvník přišel do restaurace nebo do baru v doprovodu nějaké ženy, ale stávalo se to. Ženy mohly v doprovodu mužů i na pokoje. Muži, kteří si je přivedli, za ně nemuseli platit nic navíc, jen jídlo a nápoje, a nemuseli ani uvádět jejich jména. Jediným rozdílem mezi Roissy a běžným hodinovým hotýlkem bylo, že si zákazník musel do pokoje vybrat i některou z místních dívek. Ve velké přetopené hale, kde podél jedné zdi vydávaly svou opojnou vůni jako ve skleníku obrovské filodendrony a kapradiny, si odkládaly kožešinové pláště a někdy i kabátky kostýmů. Sebedůvěra, za níž se skrývaly nepokoj a zvědavost maskované nestydatostí a úsměvy, jež měly vypadat pohrdlivě a které někdy skutečně prozrazovaly pohrdání, probouzely v místních dívkách zášť a bavily mnoho přítomných mužů, kteří to v Roissy znali, ať už jako zákazníci nebo členové.</p><empty-line /><p>Během týdne, kdy měla O polední službu v restauraci, přišly tři, každá v jiný den. Třetí, kterou O viděla, vysoká blondýna, přišla s mladým mužem, kterého již O viděla u baru. Posadili se k jednomu ze stolů v koutě u okna, jež měla na starosti. Skoro hned k nim přistoupil jeden ze členů klubu jménem Michel a pokynul také O. Michel s O jednou spal. Když jej muž představil mladé ženě, O slyšela, jak dodává: „Má žena.“ Měla na sobě snubní prsten posázený drobnými diamanty a jedním velice tmavým safírem. Michel se lehce uklonil, přisedl si, a když si objednali u vrchního, řekl čekající O: „Dones tady paní naše album.“ Mladá žena lhostejně obracela listy alba a u snímků O, na něž musela brzy narazit, jistě chtěla předstírat, že ji nepoznává, když tu jí manžel povídá: „Podívej, to je ona, vypadá tu úplně stejně.“ Žena zcela netečně vzhlédla k O. „Opravdu?“ zeptala se. — „Otočte na další stránku,“ vyzval ji Michel. — „Přečetla sis tu poznámku?“ zeptal se jí muž. Žena beze slova zavřela album. Ale když se O, která šla pro první chod, vrátila ke stolu, viděla, jak se živě baví s Michelem, který se směje. Kdykoli se pak přiblížila, přestali se bavit, ale přece jen ne dost rychle, aby jednou, když jim nesla kávu, nezaslechla, jak na ni manžel naléhá: „No tak se rozhodni.“ Michel dodal něco, co O nezaslechla, a mladá žena pokrčila rameny. Když byli v pokoji, nesvlékla se, jen se O zlehka dotýkala svýma suchýma rukama. O si připadala jako ve spárech dravce. Pak se musela dívat, jak žena laská manžela a jak se mu oddává. Když odešli, nechali ji nahou, ani ji nezbičovali, ani jinak neztýrali, dokonce k ní ani nebyli vulgární. Mluvili s ní velice zdvořile. Nikdy si nepřipadala tak ponížená.</p>
<p>„Jsou to děvky,“ řekla jí Noelle, když jí O, kterou Noelle viděla odcházet s manželi nahoru a ptala se jí, co se stalo, nakonec odpověděla a vylíčila jí, jaké to v ní vyvolalo pocity. „Cos myslela? Jsou to stejné děvky jako my, jinak by sem ani nepáchly. A jak jsou namyšlené! Já kdybych mohla, tak bych je pořádně zfackovala.“ Tento přístup k ženám zvenčí byl všeobecný a trvalý. Pokud naopak Noelle nebo O či kterákoli jiná záviděly dívkám, jež si do Roissy přivedli jejich milenci, bylo to vždy jen kvůli zájmu, jejž o ně milenec projevoval, a nebyla v tom žádná skutečná zášť nebo opravdová žárlivost. O během prvního pobytu ani nenapadlo, jaká přání — přání mluvit s ní, pomáhat jí, dozvědět se, kdo je, líbat ji — musela probouzet u dívek kolem sebe, u dívek, které ji po příchodu svlékaly, myly, česaly, malovaly a oblékaly do korzetu a do šatů, u dívek, které se pak o ni každý den staraly a marně se pokoušely s ní promluvit, když se jim zdálo, že je nikdo nevidí, o to marněji, že se jim nikdy ani nesnažila odpovědět. Když na O přišla řada s takzvanou službou na pokojích, tedy když šla s Noelle do pokojů velké klauzury mýt a česat tam ubytované dívky, byla tak zmatena tou mnohonásobnou kopií, tím mnohočetným vtělením toho, čím kdysi byla ona sama a co jí teď svěřovali, že se jí pokaždé, když vcházela do rudých pokojů, roztřásly ruce. Neboť všechny ty pokoje byly rudé. Nejvíce ji trápilo, že se jí nikdy nepodařilo zjistit, který byl kdysi ten její. Ten třetí? Před jeho oknem šuměl vysoký topol. Bledé astry, jež měly vydržet celý podzim, právě rozkvétaly. Byla podzimní rovnodennost. Ale i z pátého pokoje byl výhled na topol a na astry. Bydlela v něm útlá dívka, proti rudému čalounění úplně bílá, byla celá rozechvělá a na stehnech měla poprvé fialové pruhy po jezdeckém bičíku. Jmenovala se Claude. Její milenec byl hubený, zhruba třicetiletý muž. Ležela zvrácená na zádech, on ji držel za ramena stejně jako kdysi René O a zaujatě sledoval, jak rozevírá svůj něžný, rozpálený klín muži, jehož předtím nikdy neviděla, a jak sténá pod jeho vahou. Noelle ji umyla. O ji namalovala, zašněrovala jí korzet, pomohla jí obléci šaty. Měla citlivá ňadra s růžovými bradavkami a pěkně kulatá kolena. Mlčela a byla v zoufalých rozpacích. Ona i ostatní dívky, které patřily členům klubu, které se mlčky vzdávaly, a jakmile se zdálo, že jsou dostatečně připravené a vycvičené, opouštěly Roissy s železným prstenem na ruce, aby je jejich milenci mohli jen tak pro své potěšení prostituovat mimo Roissy, vzbuzovaly v dívkách, jež se musely prodávat tam, byť i mimo mříže, pro peníze, prospěch a potěšení všech členů klubu, a ne již pro muže, který je miloval, zvědavost a nekonečné dohady. Vrátí se do Roissy? A vrátí-li se, budou zavřeny ve velké klauzuře, nebo budou, třeba jen na pár dní, vysvobozeny z ticha a propůjčeny společenství? Jeden milenec nechal svou dívku v klauzuře šest měsíců, pak si ji odvedl a už se tam nikdy nevrátila. Ale O znovu potkala Jeanne, která byla celý rok ve společenství, pak odešla a znovu se vrátila, Jeanne, již před ní René laskal a která na O hleděla s takovým obdivem a závistí. I když dívky patřící společenství dostávaly bítí a byly přes noc na řetězu, byly svobodné. Ne že by se mohly bičování nějak vyhnout, dokud tam byly, to ne, ale mohly z Roissy kdykoli odejít. S těmi, které odcházely nejméně, bylo zacházeno nejkrutěji. Noelle zůstala dva měsíce, na tři měsíce odešla a vrátila se, když jí došly peníze. Ale Yvonne a Julienne, které stejně jako O dostávaly výprask každý den, a stejně jako O často i několikrát denně, jak to Noelle předvídala, byly otrokyněmi stejně dobrovolně a rády jako dívky z velké klauzury.</p>
<p>Po šesti týdnech, během nichž ani přes každodenní zklamání nepřestávala doufat v návrat Sira Stephena, si O všimla, že podobně jako členové klubu často zůstávají v Roissy na několik dní nebo se několikrát za sebou vracejí, dělají totéž i někteří zákazníci. Vznikaly tak dokonce jakési zvyklosti, podobně jako u sluhů, kde se často stávalo, že si sluha bral vždy stejnou dívku: například O, jež si musela sedat obkročmo na Josého, on ji držel v pase nebo za zadnici a ona tak v mírném záklonu připomínala ženu v extázi z hinduistických sošek sedící na bohu Šivovi. O si všimla častých návratů Carlových, ani ne proto, že se někdy vracíval i čtyři dny po sobě a objednával si ji vždy navečer kolem deváté, jako spíš proto, že se s ním pokaždé pokoušela zavést řeč na Sira Stephena. Svolil k tomu jen zřídkakdy, a to vždy spíš proto, aby jí řekl, co sám říkal Siru Stephenovi (o ní), než co mu na to Sir Stephen odpověděl. Ani jednou O nenechal peníze. Ne že by neznal zvyklosti. Jednou si nechal kromě O přivolat další dívku a byla to shodou okolností Jeanne. Velice rychle ji poslal pryč a nechal si u sebe jenom O, ale Jeanne poslal celé hrsti bankovek. O nenechal nic. Rovněž nepochopila, co se přihodilo jednoho říjnového večera, kdy jí, místo aby odešel, jak to míval ve zvyku, řekl, ať se oblékne, počkal, až bude připravená, a pak jí podal podlouhlou krabičku potaženou modrou kůží. O ji otevřela. Byl v ní prsten, náhrdelník a dva náramky s diamanty. „Ty budeš nosit místo pout, až si tě odsud odvedu.“ — „Až si mě odvedete?“ podivila se O. „A kam? Odsud si mě nemůžete odvést.“ — „Zavezu tě nejdřív do Afriky,“ odvětil jí, „a potom do Ameriky.“ — „To ale nemůžete,“ zopakovala O. Carl ji umlčel posuňkem: „Vyrovnám se se Sirem Stephenem a odvedu si tě.“ — „Ale já nechci,“ vykřikla O, které se náhle zmocnila panika. „Nechci, nechci.“ — „Ale ano, uvidíš, že budeš chtít,“ řekl Carl. Tehdy si O pomyslela: „Uteču. Ne, jeho ne! Musím utéct.“ Pouzdro leželo otevřené na posteli a šperky, které si O nemohla vzít, se třpytily rozházené na zmačkaném prostěradle. Hotové jmění. Uteču s diamanty, řekla si pro sebe a usmála se na něj.</p>
<p>Už se nevrátil. Když o deset dní později časně odpoledne čekala v žlutošedých šatech z prvního dne, až jí přijde sluha otevřít malou mříž, aby mohla jít do knihovny, zaslechla, jak za ní někdo běží, a otočila se. Byla to Anne-Marie. V ruce měla noviny, podávala jí je a byla bledší, než ji kdy O viděla. „Podívej,“ řekla jí. O se málem zastavilo srdce. Na první straně byla rozpačitá tvář s pootevřenými ústy a pohledem upřeným přímo do objektivu: ona. Velký titulek: „Kdo je nahá žena spojená se zločinem ve Franchardu?“ Článek pokračoval: „Horolezci, kteří trénovali v lese u Fontainebleau v soutěskách Franchard upozornilo štěkání psa na v houští ukryté tělo muže střeleného zezadu do hlavy. Muž, jenž vypadal jako cizinec, u sebe neměl žádné doklady. Pouze v podšívce saka u něho byla nalezena fotografie úplně nahé ženy, podle některých známek pravděpodobně prostitutky, po níž teď policie pátrá.“ Popis, který následoval, nezanechal v O nejmenší pochyby. Byl to Carl. „Chápeš, kdo by to mohl udělat?“ řekla Anne-Marie. „No ovšem,“ odpověděla O. „Sir Stephen... Nesmíme to prozradit.“ — „Jistě,“ řekla Anne-Marie. „Nemusíš přece říkat, že ti ho sem Sir Stephen posílal. Ale je možné, že se to nějak dozvědí.“ Když policie dorazila do Roissy, byl již Carl díky značkovému oblečení identifikován svým krejčím a služebnictvem hotelu, ve kterém přebýval. O byla vyslechnuta jen pro doplnění protokolu, a to především ohledně Sira Stephena. Věděli, že měl s Carlem něco do činění. Co? To O nevěděla. Po tříhodinovém výslechu z ní nedostali ani slovo kromě toho, že Sira Stephena již dva měsíce neviděla. „Tak se zeptejte jeho!“ vykřikla nakonec. „A vůbec, co vám je po tom?“ — „Ty asi nechápeš, že ten tvůj miláček nejspíš oddělal toho Belgičana, a proto pak zmizel. Ale až se nám to podaří dokázat...“ Nepodařilo se jim to. O Carlovi se vědělo, že se točil kolem zlatých dolů ve střední Africe, a předpokládalo se, že se poté, co s cizími agenty — snad s Angličany, snad se Sirem Stephenem — bez sebemenšího oprávnění a za nemalé peníze (po nichž se našly stopy na jeho účtech, které však předtím stačil vybrat) vyjednal několik koncesí na tamní produkty, chystal uprchnout. A že se mu tito agenti, když si uvědomili, že byli podvedeni a že nemají žádnou zákonnou ochranu, pomstili. Pokud jde o dopadení Sira Stephena... a co se týče otázky, zda se vrátí...</p>
<p>„Teď jsi volná, O,“ řekla Anne-Marie. „Můžeme ti sundat železné kroužky, obojek, náramky, odstranit znamení. Máš diamanty, můžeš se vrátit do Paříže.“ O neplakala, nestěžovala si. Neodpověděla. „Ale jestli chceš,“ dodala Anne-Marie, „můžeš tu zůstat.“</p>
</section>
<section>
<empty-line /><p>ROISSY-EN-FRANCE</p>
<p>André Pieyre de Mandiargues</p><empty-line /><p><emphasis>Člověk má právo být alespoň trochu pyšný na to, že byl tu a tam dobrým čtenářem. Podobnou pýchu, která nemá nic společného s domýšlivostí, ve mně asi nejvíce vyvolává vědomí, že mi před patnácti lety, kdy byl zveřejněn, neunikl nádherný příběh</emphasis> O<emphasis> a že jsem mu okamžitě vyjádřil svůj plný souhlas a nezměrný obdiv. Většina přátel z intelektuálních kruhů zůstávala při prvním setkání</emphasis> <emphasis>s knihou, v níž je možno spatřovat klenot francouzské literatury onoho přechodného období, spíše zdrženlivá nebo rozpačitá. Několikrát jsem o knize slyšel ještě před jejím vydáním — ano, dávno před ním. Ale takových nás bylo rozhodně víc a já se dodnes divím, že jen tak málo z nás dokázalo rozpoznat tragický lesk díla Pauline Réageové a že jen tak málo z nás vzrušila jeho ryzost a palčivost. Rád bych dnes ze zpětného pohledu zdůraznil, že podobné zneuznání jen dokazuje jeho originalitu. Nic nešlo více proti vkusu a módě roku 1954 nežli</emphasis> Příběh O<emphasis>. Na knihu, která nevyšla tajně, nýbrž zcela otevřeně, která se prodávala bez jakýchkoli omezení či varování, jež byla vystavena ve výlohách všech knihkupectví, v nichž se počítalo s tím, že ji dokáží prodat (a takových nebylo mnoho), bylo pohlíženo jako na kuriozitu. Jak víme, kuriozita se díky jisté literární ceně</emphasis>2 <emphasis>zdůrazněné malým maškarním průvodem rychle proměnila v ohromný knižní úspěch, který s sebou však přinesl nejrůznější pronásledování ze strany policie a cenzury. Nejpřekvapenější byl, jak si vzpomínám, vydavatel, který v takový úspěch ani nedoufal, a také nejnáročnější čtenáři litovali ostrého světla reflektorů, které knihu tím, že na ni přitáhlo pozornost široké veřejnosti, vystavovalo nebezpečí vulgarizace. Knihu příliš vzácnou, knihu, jež si měla najít své místo jen v malém okruhu příznivců... Tento starý příběh je nyní znovu aktuální díky vydání pokračování</emphasis> Příběhu O<emphasis>.</emphasis></p>
<p><emphasis>Do jaké míry je</emphasis> Návrat do Roissy <emphasis>pokračováním</emphasis> O<emphasis>? A je slovo „pokračování“ namístě? Tak zní první nabízející se otázky, na které vůbec není snadné odpovědět. Slyšeli jsme také, tedy slyšel jsem, že v době původního vydání — mám je v knihovně, je zdobené pěknou mědirytinou od Hanse Bellmera — bylo dílo před odevzdáním nakladateli upraveno a že z něj byly odstraněny celé kapitoly. Není tedy nikterak zapovězeno spatřovat v </emphasis>Návratu <emphasis>poslední kapitolu, kterou předtím autorka vypustila. Mezi poslední epizodou původního vydání a textem, který nyní držíme v ruce, byla každopádně zachována časová následnost, stejně jako mezi čtyřmi původními kapitolami románu, nebo ještě výraznější. Mezi</emphasis> Návratem <emphasis>a krátkým odstavečkem (</emphasis>„Existuje však ještě druhý konec příběhu O. Když si O uvědomí, že ji Sir Stephen opustí, rozhodne se dát přednost smrti. A on s tím souhlasí.“<emphasis>), který byl vklíněn mezi čtvrtou kapitolu a obsah, nepochybně není žádný vztah. Tento odstavec jsem vždy považoval za obdivuhodnou autorčinu lest a za skutečný konec</emphasis> Příběhu<emphasis>, za závěr, který dává románu jeho hluboký význam a který jej pečetí jako hrob, zatímco poslední stránky čtvrté kapitoly ho nechávaly otevřený a nemohly být samy o sobě hodnověrným zakončením. Nadto</emphasis> Příběh O<emphasis> má, jak víme, i dvojí začátek.</emphasis></p>
<p><emphasis>Nuže zdá se, že Pauline Réageová symetrií nepohrdá. Nebudeme spatřovat nic pošetilého v tom, že se rozhodla nabídnout nám dvě rozuzlení. První z nich představuje připojený odstavec — dobrovolnou smrt hrdinky —, druhé</emphasis> Návrat do Roissy<emphasis>, který teď držíme v rukou. Ponechme si však přesto kapku nedůvěry. Réageová se nám, ne-li na první pohled, pak tedy na první přečtení, jeví tak prostě a jednoduše, že pochvalná slova, jimiž jsme v pokušení ji zahrnout, zní: „Prostinké jako láska sama.“ Prosté jako Heloisa, jejíž nádhernou větu „Budu tvou děvkou“ cituje Jean Paulhan ve své předmluvě k prvnímu vydání a naznačuje, že možná nešlo jen o prosté přirovnání. Skutečně, když láska překročí určité hranice, nemusí být tak prostá a jednoduchá, jak se hodní nebo zlí lidé mohou domnívat. Heloisa je prostá</emphasis> <emphasis>jen na první pohled. Prosté a jednoduché nejsou ani Pauline Borghesová nebo Pauline Rolandová, ty dvě „slavné nestoudnice“, o nichž se nám dnes Réageová svěřuje, že si od nich vypůjčila své křestní jméno. A už vůbec ne Réageová sama — navzdory prchavému dojmu, který v nás její kniha zanechává. Ani hluboké mlčení O, ani to, co Jean Paulhan nazývá „neúprosnou decentností“, nejsou známky prostoty.</emphasis></p>
<p><emphasis>Obzvláštní pozornost si zaslouží drobná úvodní poznámka nového vyprávění.</emphasis> „Následující stránky“<emphasis>, píše Réageová,</emphasis> „jsou pokračováním <emphasis>Příběhu O</emphasis>. Zcela vědomě narušují jeho celistvost a kouzlo, a proto do něj nikdy nemohou být začleněny.“ Návrat do Roissy <emphasis>je vskutku mnohem méně křídlem přistavěným k téměř mystickému zámku</emphasis> O<emphasis>, jímž má být stavba završena, jako spíše podkopem, který má umožnit jeho podminování a následné zničení. Když se zpočátku objevuje dětská postava malé hodné Natálie, jejíž zjevná zbytečnost mě v původním příběhu</emphasis> O<emphasis> přímo bila do očí, tón zůstává stejný a nám se zdá, že budeme mít co do činění s nějakým tajuplným libertinským penzionátem. Ovšem ne nadlouho, neboť nové vyprávění nás místo do přísného kláštera zasvěceného transfiguraci lásky přivádí do banálního luxusního nevěstince, jakéhosi „country clubu“, s jakými se podle zkušených zasvěcenců setkáme v okolí většiny kapitalistických velkoměst. Podobně obyvatelky domu — tentokrát včetně O — jsou obyčejnými kurvami vycvičenými k obsluze bohatých idiotů, kteří jsou stejně tuctoví a sprostí jako jejich partnerky. A Sir Stephen, uhrančivý princ s šedýma očima (Réageová dixit), reformátor umění milovat, se ukazuje být obyčejným pasákem, podvodníkem a zrádcem schopným zabíjet nebo nechávat zabíjet. O poskytuje nejrůznějším surovcům právě kvůli svým špinavým obchodům, podobně jako průmyslníci podstrkují velkým klientům místo zákusku lehké dívky, aby tím napomohli uzavření smlouvy. Slovo „obchod“ svými negativními konotacemi</emphasis> Návrat <emphasis>nenapravitelně zamořuje, zatímco jeho nepřítomnost v původní</emphasis> O<emphasis> ještě zvýrazňovala jeho ryzí atmosféru. Má smysl, abychom se nad tím pohoršovali?</emphasis></p>
<p><emphasis>Mohli bychom. Domnívejme se přesto, že pravým námětem</emphasis> Příběhu O<emphasis> je do krajnosti dotažená, až fanaticky vášnivá milostná askeze ženy, prezentovaná formou postupné, dobrovolně přijímané degradace, která by měla logicky vy</emphasis><emphasis>ústit v naprostou degradaci tělesnou. Pochopme, že v mystice podřízenosti je hrdá rozkoš z ponižování vlastního těla jistým druhem slabosti, jen stěží lépe ospravedlnitelným nežli rozkoš smyslná. Podíváme-li se pozorně na záměr</emphasis> Návratu<emphasis>, musíme konstatovat, že</emphasis> <emphasis>Réageová zůstala svému původnímu úmyslu věrná, jen jej dovedla do krajnosti degradací hrdinčiny askeze a tím, že hrdinku zvulgarizovala, když ji ze vznešených výšin, kam byla vynesena na konci původního příběhu po scéně s maskou sovy, srazila do sprostého postavení klenoty placené kurvy.</emphasis> Návrat <emphasis>je pokračováním</emphasis> Příběhu O<emphasis>, které by jej zničilo, kdyby mu skutečně následovalo. Bude-li nám chtít autorka někdy svěřit, zda se vskutku jedná o jednu z původních vypuštěných kapitol, jistě tak sama učiní.</emphasis></p>
<p><emphasis>Na</emphasis> Návratu <emphasis>se mi navíc velice zamlouvá úvod, v němž se Pauline Réageová pod nádherným titulkem</emphasis> Zamilovaná <emphasis>trochu odhaluje — ovšem pouze do té míry, aby nás dokázala okouzlit —, když nám vypráví, proč, kde a jak svou první knihu napsala. Božská Pauline! Ve Francii je jen málo lidí a věcí, které mám tak rád jako tuto ženu a její dílo.</emphasis> Příběh O<emphasis> stál před patnácti lety — a jak jsem již řekl, v naprostém rozporu s tehdejším vkusem a módou — u zrodu mánie, která dnes zuří všude kolem a kvůli níž každý měsíc vychází pět nebo šest rádoby „erotických“ románů postrádajících jakýkoli styl nebo fantazii. Erotismus v literatuře je ospravedlnitelný, pouze je-li výjimečný, jako byl u Réageové nebo jaký nalézáme ve velice priapickém, esoterickém, přepychovém a planoucím</emphasis> Hradu oběti<emphasis>,</emphasis>3 <emphasis>díle Bernarda Noëla, jednoho z nejryzejších současných mladých básníků.</emphasis></p><empty-line /><empty-line /><p>2 Šlo o cenu Les Deux-Magots z roku 1955. Pozn. překl.</p>
<p>3 <emphasis>Château de Cène</emphasis>, 1969. Česky Host, Brno 2007.</p>
</section>
<section>
<empty-line /><p>EDIČNÍ POZNÁMKA</p><empty-line /><p><emphasis>O skutečném autorství této podivuhodné knihy se léta vedly vzrušené debaty (ostatně podobně jako u </emphasis>Obrazu4 <emphasis>Jeana de Berga, totiž Catherine Robbe-Grilletové). Bylo zřejmé, že tak elegantním, „vysokým“ stylem ji nemohl napsat žádný, byť sebetalentovanější amatér. Až v roce 1995 se k autorství přihlásila přítelkyně Jeana Paulhana (1884—1968), člena Francouzské akademie, významná redaktorka a překladatelka Dominique Auryová, vlastním jménem Anne Desclosová (1907—1998).</emphasis></p>
<p><emphasis>Naše vydání se opírá o edici</emphasis> Société Nouvelle des Éditions Jean-Jacques Pauvert<emphasis>, 1954—1972, 1969 a 1975 z roku 2003, Le Livre de Poche (s přihlédnutím ke znění</emphasis> Pauvert, département de la Librairie Arthème Fayard<emphasis>, 2002), je však uspořádáno poněkud odlišně — podle dobových původních vydání. Jako první to byl</emphasis> Příběh O<emphasis> s předmluvou Jeana Paulhana</emphasis> Štěstí v otroctví5 <emphasis>z roku 1954. Až po dlouhých patnácti letech, jež zcela změnila svět, následoval</emphasis> Návrat do Roissy <emphasis>s vlastním úvodem tehdy oficiálně ještě stále tajemné autorky</emphasis> Zamilovaná <emphasis>a doslovem</emphasis> Roissy-en-France <emphasis>André Pieyre de Mandiarguese</emphasis>6 <emphasis>z roku 1969. Na předchozí straně uvedené společné vydání přináší texty ve stejném pořadí, ale jen jako samostatné součásti jednoho celku, odlišené pouze typem písma (Paulhanův text, Réageové úvod a Mandiarguesův doslov jsou vysazeny kurzivou, stejně jako autorčiny návodné poznámky); funkce jednotlivých prvků této</emphasis> skládačky <emphasis>ve</emphasis> hře<emphasis>, kterou s ná</emphasis><emphasis>mi autorka hraje, je tak méně zřejmá. Jde totiž skutečně o dvě knihy. Paulhanova předmluva (i zde v kurzivě), jíž se hra otevírá, je ale natolik integrální součástí první knihy, že ji v našem vydání ilustračním doprovodem stavíme na roveň následujícím čtyřem kapitolám, podobně jako autorčin úvod k </emphasis>Návratu <emphasis>(který ale sázíme kolmým písmem jako vše z jejího pera). Před něj však, na rozdíl od francouzského vydání, vkládáme druhý titulní list, věrni autorčinu záměru. Vždyť kdyby nenapsala svou druhou knihu, možná by, jak se zdá, sama odešla do Roissy. Nyní, rok po Paulhanově smrti, se tam vrací s pochodní v ruce a kácí svoje modly. Odpověď na to,</emphasis> proč <emphasis>tak činí, hledá A. P. de Mandiargues ve svém doslovu marně, nebo spíš nechává tuto otázku bez odpovědi, staví se (v jejím rámci) mimo hru. A přece je jeho text kongeniální Réageové, symetricky zrcadlící Paulhanův úvod a důstojně uzavírající toto</emphasis> černé muzeum7 <emphasis>výjevů, podivuhodně stále zneklidňujících.</emphasis>8</p>
<p><emphasis>B. M.</emphasis></p><empty-line /><empty-line /><p>4 <emphasis>L’image</emphasis>, 1956. Česky Host, Brno 2001. Odkazujeme zvláště na doslov Alaina Robbe-Grilleta.</p>
<p>5 Tato předmluva — či spíše manifest — vyšla nejprve samostatně roku 1954 v lednovém a únorovém čísle časopisu <emphasis>Le Disque Vert</emphasis> v Bruselu. V červnu již vychází jako součást <emphasis>Příběhu O</emphasis>.</p>
<p>6 Název jedné z Mandiarguesových knih (<emphasis>Le Musée noir</emphasis>, 1946, česky Odeon, Praha 1970; Dauphin, Praha 2000).</p>
<p>7 André Pieyre de Mandiargues (1909—1991), archeolog, historik umění, esejista, spisovatel a básník.</p>
<p>8 Nelze než na tomto místě připomenout esej Susan Sontagové (1933—2004) <emphasis>Pornografická fantazie</emphasis> (The Pornographic Imagination, 1967 [in: Styles of Radical Will /Projevy radikální vůle/], slovensky Revue svetovej literatúry, 1 a 2/1969 v překladu Františka Hataly; česky <emphasis>Vokno</emphasis> 22 a 23/1991, přel. Alena Smutná; redakční výběr [překlad Ladislav Nagy] otiskl <emphasis>Host</emphasis> 7/2002), kde jasnozřivě poukázala na kvality <emphasis>Příběhu O</emphasis> i <emphasis>Obrazu</emphasis>. Za to jí patří náš dík. A také Matěji Turkovi za jeho studii <emphasis>Příběh touhy</emphasis> o iniciačních významech <emphasis>Příběhu O</emphasis> (v tomtéž čísle <emphasis>Hosta</emphasis>, kde je otištěno i několik souvisejících příspěvků dalších autorů). Z obou textů volně citujeme zde i na záložkách.</p>
</section>
<section>
<empty-line /><p>Pauline Réageová</p>
<p><strong>Příběh O / Návrat do Roissy</strong></p><empty-line /><p>Z francouzského originálu <emphasis>Histoire d’O / Retour à Roissy</emphasis> vydaného</p>
<p>nakladatelstvím Société Nouvelle des Éditions Jean-Jacques Pauvert v roce 2003 přeložil Matěj Turek</p>
<p>Obálka Leoš Knotek</p>
<p>Redakce textu a poznámky Boris Mysliveček</p>
<p>Jazyková redakce Irena Danielová</p>
<p>E-book připravil Jaroslav Bulíček</p><empty-line /><p>Vydal Host — vydavatelství, s. r. o.</p>
<p>Radlas 5, 602 00 Brno, tel.: 545 214 468</p>
<p>roku 2014. První, elektronické vydání</p><empty-line /><p>www.hostbrno.cz</p>
<p>e-mail: redakce@hostbrno.cz</p>
</section>
</body><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAOwA7AAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/2wBDAQoLCw4NDhwQEBw7KC
IoOzs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozv/w
AARCAPoApgDASIAAhEBAxEB/8QAHAAAAgMBAQEBAAAAAAAAAAAAAAQCAwUBBgcI/8QATBAA
AgEDAwIFAgMGBAMECQEJAQIDAAQREiExBUEGEyJRYTJxFCOBB0JSkaGxFTPB0WJy4RYkc7I
0NTZDU4KSovBUVfEXJUV0JkST/8QAGgEAAwEBAQEAAAAAAAAAAAAAAAECAwUEBv/EADkRAA
ICAQQBAgMGBQMEAgMAAAABAhEDBBIhMUEFUWFxgRMiMpGhsRTB0eHwFTNCIzRS8QZDkqLC/
9oADAMBAAIRAxEAPwD5xRVksEsONaYB71XXuPpAooooGFFFFABUo42lcIgyTXY4ZJjiNSaf
t7VoMSDdsYZT/pQ2S3QWlqiw5kXLNsc9qUntWiZ2UExqea1VYMuRVcoMytEuwOzN7VNmak7
MeimZ7KSNiUUsg796WqjVOwooooGFFFFABRQAWOAMk9qbhsHbPmZTbaixNpHbWzJlBmXC41
Ae9WXlpqdWiX1McEU2jHOlxhh/I0O+nGBljwKizLc7MQgqSDsRRT1xYu2XX1OxyQNgKSdGj
Yq4II7GrTNU0zlFFFAwooooAKKKuhtZZcMEOjO5oE3RGOB5RqUekHBNaMlnF+H0AYKjIPfN
dij/AAq6fqQnnuPvV5IAyeKlsycmYskTxada41DIqFak0BusFsqq5wO5rPlt5YRl0IHvTTN
FKyuiiimUFFFFABRRUo4nlbSikmgARGkcIoyTWhZ2qrGWkXLHIwe1ct7R4dMv74zlTTasHG
Rt7g9qlsylL2Mu4tGjdygJRd8+1L1syZkDRIORhmPApCexkQ/lqWUDmmmVGXuK0UUUywooo
oAKKKAMnA5oAKatrNmkUyrhCMj5rsNg7k+aCgxsafQkYjcYIGxHBpNmcpewteWgbS0S+onG
B3rPZSjFWGCNjW27BBxkngDvSVxZPJqkG8jH6RwKSYoy9xCipPG8baXUg1GqNQooooAKKKK
ACpxwyShii5C81KK2lmGVQlfetCKL8KCBlkJyT3FJslyoPwcX4fy8fOrvms2SF4gpdcBuK2
sjGe1LyxfigM+lBuPc0kyIyoyqKtltpYRlkIX3qqqNLCiiigYUUUUAFdVS7BVGSdhXUjeVt
KKSaet7N49Mh2kU/SeDQ2S3R2ztAoZpVy2cYPaqLm0ZJGMYygGT8VpIwcZxg9we1RkJbMaD
JI3J4FTZnudmLRTc1hIh/KBcAbmlODg1RqmmFFFFAwooooAKKKagsZHP5gKKRzQJtI5b2jS
OhkBCNv8AemLy0VkDRrhhgYHemI8oFiccDYjg1N2CDJ39gO9TZk5OzEdGjcowwRzRT9xZvL
ql/fPCjgUU7NFJF1x5c1uw8xQMZBzWTVtwoWQFRgMobHtmqqEEVSCiiimUFFFFAGpZBI7fP
mA53O/FSN2n7iu49wNqzYEDzKp4zvV5VZMNKWOoZVFOABU0ZuPJoRsrjUu3vVbXCodKxu32
FZ8mu3I8qRtDrkVMwxoB5hcvgEkHj/eihbUaCTxyA4bBHIOxFZVyoSdgrBhnORVkykxHUdT
IRhvcGlqaRUVQUUUUywooooAasFUzai4XSNh7089xGh07s3su9Y9NhMRqmoqmkMxHLE9qTR
ElyOxzLIcFWU9sipSSrHuQSfYCs5o1WMyQs6lMEgnt71yNTMplmdmGdIAPJpUTtH1uo2IDB
kJ41DmluoqpCuHGRtpzUURchVJaNzpKt2PY0mRgke1NIaXIUUUUzQKKKKAOooZwpIAJ5Pat
jzI4YxmQYAx96xqvtwQrOoBfIVc9ie9JoiSsfF0pODG4B7kVcSoTJ+ms4QxM2kvIWJxrztn
7VWvnSSC3MhwD78UqJ2of/FqDvG4HviuymOa3YeYoBHOaTEaBh5LOr/ukkYNU3AGpXAxrXJ
HzRQbVZVRRRVGoUUUUAFaVgESHV5gy3IzxWbUokDyqh4JwaGTJWjVN2mfQrP8AKjarI3Vxq
UEe+RWeyq+DIWwdkRTjAquTVb6WikYK42zyPipojaaD3CxtpVGb3wKlHPHJkBsEchtiKQEK
KoMhdnIycHjNEqkwsGOrQAyt3IPaig2oru1VbhtLhgd9u1U0UVRogooooGFMWSq1wCzhdO4
+aXooE+TZkuI4zjOpv4V3NcSdZGAKMp7ZFIomIlUNpBXW7Dk77CuNEmhniLqyjO55FTRntR
oySLHgkEnsAKgt0hIDBo88ahtSEYacNJM7ELgYHJNWIqqRoJKMQrI2/PcUUG1FnUVVo1cOM
jtnms+uuul2X2OK5VI0SpBRRRQMKAMkDOM96KKANlXjhhGZAVA5zUPxSk/5b498Vn24wHkx
kqPSD7mrTFGWIkeRmzgsDsDU0ZbUaOV0Z/dxVJu1B/y3x74pD87zfw3mHGrHNWCKPUBG8iv
nZidiaKDah12jmhIEgCsOc1jkYJGc471dcDOiTGC49QHuKpppFxVBRRRTKCiiigDQ6eFWMt
rGT2zxV7XSAkIGfHOkbVkoup1X3IFNuqsfWSEBKoinHHek0ZuPI9HIsmSAQe4IqLzrG2AjM
e+BWfIGt9MkLsFbIweQfaurCmhWlLszDOx4FKhbUaEdxHIcZ0sP3W2NZ16qrcEq4bVufipO
mYWUtqCrrRjyBnGKVppFRQUUUUywooooAutFVrhdThcb79605J448AnJPAXc1jU1GuIVAOn
WCzt3wO1JoiSHkuFkOCjL7ZFTkdYwCwJPYAVnGFCpMRdXUZ3PNRj1XGppZGKoO3J+KVE7UP
i7TPrVkz3YbUUmqqmTGWKjZ0Y5yKKKDaheWQyyFyMZ4HtUKKKo1Cu6Tp1YOM4zV1vatOjMD
gKePetMxRmHy9I044pNkOVGLRV09q0CqzEHV/SqaZSdnUcxuHXkHNOeZDIAQ6oRuA4Pp+1J
UUUDVl1xIrsqpkqgwCe9X+ZDLh2dVOBqVgeR3FJUUUKi+4nVxojyVzkse5qiiigaVBXVUsc
KCT8VKKMyyqg71p2lv5CtnBbPPxQ3QnKjJop+5stTvImFAGce5pChOxp2FNQzoyBJTpIGAx
GQR7GlaKAasalkjSJkRwzPgekbKBUbeRPLMbtoOrUrEZGaXoooVDjTRQriMhm7aRsPmk6KK
BpUFFFPW1mQ0cj4KkZx7e1Fg3QkVKnDAg/NcrWu7cToAANQOx+KzJojDK0Z3x3pJ2JSshVs
EoiYhhlG2OOfvVVFMY7rgDCQyqRnJAB1NS8c2m580jYk5HwaqoooVDoaBBnzQRjAwDqx7Ur
NL5smrGANgPYVCiihpUFFFXW9s1wGKnGn+tAXRVpOnVg44zXK2liQQiPSNONxWZPatAgcnY
nj2pJkqVlFdVirBhyDkVyimWOiWGUZ1KjZzhhsD8VRcSI2hEOoIPq9zVNFFEpDiyRSqpZ1U
hQGVgcHHeq7idWXy49wTlmxjP8A0peiigoKKKlGhkkVByxxQUcCljhRknsK5Wra23katWC2
dm+KqubPzJGdML6cn5NKyN6sz6KKKZYzBOmgRyHGOGxkY9jUnkijjcI6szDSAoOAKUooomi
+3kQI0btpyQQ2OCKtM0MK5QqzcgKNs+5pOiigoCcnJ5NFFFBQV0qVxkEZGRmm7azJ8uV8FT
vppu6gE0WABqHB9qVkOSsyKKsnhMEpQnPzVdMosglETnUMqwwwpktATrMq47+k6j8UlRRQm
rLfP/7152P3s4+KYDQKdXmrjtsdQ+KSoooGiyeXzXBA0qowo+KroooGFdCkqWAOByast7dr
gsFIGkZ3rUihRIBHpGCNx70mxOVGNRTFxaNCnmZ2LYx7Cl6Y07AEggjkU6JoZlyxVW5IYbZ
9xSVFANWX3EiFVjRtQUklvcmrEkikjQM6qyrpIYHBFKUUUKhmedNBjjOc/U2MbewpaiigaV
BQAWIAGSe1dVS7BRyTitO1tPIdi2GPY0N0JujLOxwaK0rmz86XUmF23+TWbwcUJ2CdhTFvO
ip5cmwB9LYzj4PxS9FA2rHGkiiRirqxKkKqg4Ge9U28iKHjc6Q+MN7EVTRRQqHTLDEMhlds
5woOCfmikqKKDagpqCxeRQ7EKD2PellxqGrOM74rUW7gVAsWWPAUDekxSb8E1i8jJiGx3K/
7VbqGnV2xShvWVsMIx8at6v8APj8rzNQx96kzaZxoRNgzDIHC+1Iz2MkSlwQwHOO1MC8Zmw
ojPxq3qT3Vu8bLISvYqRvT5RStGXRQcZOOO1FUahRRRQAVbBbvcMQuwHJNVU9ZTW8UZ1Nhz
zmhkydLguisljUHP5gOzCr0YkEMMMOaXe8IAKqqqeC5xn9KsguFmGMrqHsagzd+SbhpCUHp
Xgn3+BSs3TwxzEQoA4Pepy3gVtKFNu5NSW8UAeaNGeGByDRyCtGWysjFWGCOa5V120Tzaos
4PP3qmrNUFFFFAwrqqXYKoyTxXKutWiWYNLnA4+9AmNQ9P0nMpDAjgdqZQGIhOU4B7iq2vF
OfKGvHJOwH61GO8BbDlPuDUcmTtjLsQPSMseKols1lUknMh/eNTmuFiHKkn3NVJeMckqrKO
Sh3H6UCV+BGe2e3I1YIPBFVU9eT28sXpYlxxgUjVo1i21yFFFFBQUUUDGd+KAGYLGSZQ5IU
HjPenlgEOWiGM8r2NQjurdI1WMk9goG5qLXjK2GEa/Bbep5Zk7Y0GBXV2qtovPwZR6eQv+9
dE6GLzNQx96o/GsWwvln41b0iUmUT2DoC6kMOcDtSlapu4CpWXKngqRvWW2nUdOdOds1SNI
t+TlFFFMsKKKKALIIHnfSnbkntT8Nksa7n1g5DDtVNlLBEpLthz7+1XPeHGpFAXsznGfsKl
2ZybsYQschhuO44NcbU50LsO7f7VCC5WXYldXwahLeBG0oU27k0iKdkJunq2PKIXA796QdG
jcowwRWmt4AAZRpB4YHINJXjwyS6oiTnn2qlZcW+mL0UUUzQKKKKAAAsQAMk8U/B08qwaUg
jutKW5jWYGXOke1aJvEO0Q1kDfsB9zSdkSb8FiKYcKN04HutTdio2GSeBSqXuWw5jx8Grpr
hYlBypJ4yakzpkJbQSqSxzIf3jwKQuLV7fBOCp7inUvGOSVVwOdB3H6VC7nt5YcBiW/dwKa
spNpmfRRRVGoUUUUAFMQWUk668hV7E96XrTiuraOEKhO3bG5NJkybXRYluIfVFgNjcdjVqt
qXPFKteOrYKovwW3q9J0aPXqGBzvUmTTONH54/MHozsvv96TnsHGp0II50irjekthfLx7Fq
n+LhwVlyh7qafKGrRlUVKTT5jaM6c7ZqNUbBRRRQAVOGF530oPuT2qFN2MsEWoyHDnv2xQx
PhDENiqD1nLZyGG2KYQtkq/I7jvVD3m2qNRp/ic4B+1SgullOklc/BqOTJ35LGLE6U2929q
Wm6erAeWQuOc75qya7EbaVKZ75NcS8AAMqgKeHU5FHIK10ZskbROUcYIqNM3skMjhoiSe/t
S1WjVdBRRRQMKKKKACr7cHRKynDAAZ9gTvVFTilaJ9S/Yg9xQJjOIlcx+UpCnBzye2c1SIA
bzyM7asVb+KhwDofbcLnalxMwn8797OaRKsZxFIwTy1UNxjkfNVXOdMTN9RXc+9WfiYQCQj
776M7UtLI0rl25/tQgSZGiiimWFFWRwSShii5Cjeq6ACpRgGVQeCRmo0UAOOFDF5FDMWI33
C47Yqq4RQqSKukkkEDjIqaXakfmBg38S9/vVU8wkCqi6UXgHk0iEmXBI4olyikldTFhmh0A
hkAGEKhsH905qMdymhRIGDIMBl7j2qE9x5g0IulM5OTkk/NAU7KaKKKZYUV1VZ2CqMk9qlL
E8L6XGDQBCiiigBtEBgjBBK4ZiB+8R2o0RyxsAighSylfiqoLjyhoZdSZzzgg/FTkuU0sIw
xZhgs3YUiKZG3RSryONWnAAPuatUAtrjUK6sB6dgd+MVRBMI9SuupHGCBVrXaqPywxbszdq
AadlEwCzOF4DHFQooplhRRVhgkWISlTpNAiuiiigZdbZHmMv1BNqtxFGxTy1bAyS3J+aWjk
aJw68imfxMJAyjjG+gHakyGip4QLvyQfSW2q4iIuI/KXSTgY59s5pZpmafzf3s5pj8VDu2h
wW3Kg7ZoB2V3A/LiJOTuM+4B2qipyytM+psDsAOAKhTKQUUVOKGSYnQucDegZCiggg4IwRR
QB1QCwB4zTkoVXZ3UNhtIB4UUlTUd2NIEgbIGNS8n70mSyNwiiMSKoU6ipA4qSIkcKsUViw
LEsM4FVzzK6qiKQq77ncn3qUVwgjVZA2U+ll9vagXNFhRfLfSMIyaivsc7UnV81z5i6EUqp
3JJyTVFNDQUUV0AsQAMk9qCjlFTlheFtLjBqFABTUSBoEXfSxYtjuRwKVq2CcxZUrqQ8j/U
UMTL1WOZSvlquxwV7Ef3qm3RW1u41BFzj3qx7qMAlA5cjGW7CqYJREx1LqVhhhSJ5ovwCSU
ULJGdiuw54qi4AW4cDjNXm7RV/LDMw4LnilCSSSdyaENBRRRTKCirPIk8nzdJ01XQAVda58
xiPqVCV+9U1JHaNw6nBFAmM4jjOnQrnTqJb97/aqpogtx5abK2MfrVv4mFl9SOPdVOxpeSV
pJjJwc7D2pIlWMssSt5flKRnSOdR/Wq7hcQpk50sVU+4qf4qIksVcM31BTsTVE0pmYEgAAY
CjsKASZXRRRTLCipxQvM2lBnFQIKkgjBHIoAKKKKAHZFVWZnXUEwqg8AY5qudFMXmKoVlbB
08HbNEV0AoWQE4GAy84qE06ugjjBC5ySx3JpEJMsiREgVyqsz5OW3wBUlRcEqNKujFl7bcG
qoZ0WMJIG9JyrLyK7Nch1KRqQDySdzQFOxeiiimWFFABJwBkmpywyQkB1xkUCIUUUUDCinL
qyWGPWjHA5BpOgSdhRRRQMKKKKACrrWETzaW4xmrLS0WcFmbAHYc0+IEVAo/d4buKTZEpVw
dhiEMQQdqVu7RdEs2cNyPanE1Yw3I7+9R0a2zJuBwvapM0+TForUnsklJfUVb+lZjDSxHOP
arTs1Ts5RRRQUFFFFABRU4Y/OlCZAz3rUhtI4c4y2Rg6qG6JcqOW9qsD6lOcrg596lPbrPp
DcA52qSqUbA3Q9vauuGbCg4Hc1BlfJjSp5crJzpOKjWxJbRyIEIwAc7Vm3VuLeTSGyDx71S
ZpGVlNFFFMsKKKKACiitC3sU0rIzEtztxQ3Qm6KrS1WaIuTuG2FaLLqQrjkYqLR4OuP0t3H
Y1Ik6cgb+1Q2Yt2Zl3bLb6NJJyN/vS1bQiG5b1MeSf9K5H4durve2icKFLs7ghQoGc5olkj
BXJ0XGXhmNRXVUswVQWJOAAM5rrxvE5SRGRhyrDBFXfg0I0UUUAFFFM2lqLgks2AOw5oE3R
XbRCadUbg81qQQiCPQPc70LbxrGExxwe4qaagMNuR396huzKTsVurRXEk2cNjIrNraKF29f
0jhff71VPZxzEtkqcYGOKaY4yrsyqK666HK5BwcZFcqjUKKKsgt57qURW8TyuRnSi5NDaSt
gV0VbcWtxaSeXcwvC+M6XXBxUIk82RUyBnuaSaatARrUtrRYisgOSV3qUNnHCSRliRg5qxU
KNhfoPb2pNmUpX0cngWdVVuAc1lTxiKZ0G4BrXcMcKpxnk+1Qe2jePRjAznbk0J0KMqMeir
7u2Fu4w2QeM81RVGqdhRRRQMKKKKACmrS1WeN2J3BwKtt7FGjWR2JJ3GO1NtHvqT0t/f70m
zOUvCJ4GnGNsYxWZd2qwIhU5J2NaWTpzjfHFcjgaRwNJklbYADP6AVN0QnRiUVqX/RprOLz
JYpIc8eYuM1l1UZKStM2TsKKKKYwooooAKsgjEs6IdgTVlpbC4Y6mwB7cmtBLaNI9AGRnIJ
5FJsiUqOwQrApVeCc5qq5tFlLyE4IXar0DDIY5xwfeuMhkb1fQO3vUmd8mLRWtNZxzHJJUg
YGKy5E8uRkyDg8irTs1UrI0UUUFBRRRQAUV1F1uFyBk4ya1IbOOFtQJY4wc8UN0S5UQtbRU
EcoOWxvV88Inj0HjOc10IY2Gj6Tyvt9qk+ojC7Z7+1QZXyZFzEIZ2ReBxRWo9vG8ZQjAPJ7
miqstTQrLfDQ0bwnVwQTtSFXXW0wBOSqgN96ppoqKpBRRRQUFFFFADsF8scSxiI57Y712S6
kV8GQhu6oucfrS1sQLhMnG9MAPGAqgj+MjkH5pGbSsuhvoyp8x8Ee4xmqXvSzZV3UfCiqbo
Z8t8AF1ycf3phi6Hy4gcKBgD57mkFIkL0xoGkGtTwy7fzpKeQSylwunPar51CwORgBmGAOM
43xSlNDil2FFFFMsKKKKAL7W4W3clk1Z7jkUy947JrB8pDxtljWfTqj0pIoyfLAT4Pf9aTI
kl2SivtLYkZiD/EtSnvVzpjc/dRmqpCZIJA+cqAwzyD7VG29EBddmZwpPsKVCpdlsV1JuQ3
mY3KsMNj4rZ8M3cF91qCwk6bbXKTv62uE1FAAc6fasZAzujOMMpySedON816D9nFr53iCa5
xtBCcfcnFePXyUNLkk/b9fH6hSN/wAW2/SPD/Slubfo1g8zyhFEkORjvxVPhmHofinp8wuO
iWsE0LAP5I05yOQeRSv7SpZZ7qwsIUeRgrSFVUkknYVseDekt4e6FLP1ArA8zeZJrOPLUDb
NfNt/Z+nRyOT+0k+OXff9B+DwHifoy9C61JZxuXiIDxlucHsayK+kWnRoPF/Wp+u3ob8Ap8
u3jzjzQvc/FYz3fS+tddPRbfpVpBau/lwzRppkDD94nuDg7V2tPr3t2STcopbn7f3GmeRQh
XDEagDx71oLfGQaYo9JAySx2Ar2XjDw70TpHQGmtbFUuHdURvMY/fk4pPwv0bo1x1KXpVxb
/jJEi1zTeYQob+FQOQM81pH1PFPA86i6V+3j6/ETpnlPxjBs+a7D/kGKYa+i8rUG9R7YrW8
VdLi6L1pbe1J/DyKrKh3xnYitvoHg3pE/Qor+9hkeRg0mzkDTk42/Sry+oYMeCOd3Uuvcmk
eIjuZJJFVZWDMcAMowa+qdemHSvB0w50W4iA9yQB/vXzzoUTX/AIhs4tOqF5gxzwADn/Sva
+PpYn6fZ2U84giubgGRz+6qjJrneptZNVgxP5v/AD6MdHgvC/VLbo/XYby7iMkSgg4GSue4
prxn1yy671WOeyjYJHHpMjLguc5zivUeDrLpXWLC7MnSLYW6S+XEzLmQjG5LHv8AavKXVp0
7o/UeoZCXLwT+VbW7kkHvqb3A4x3NeiGbDl1kpbXviq/P/wBleTBor6n1zwz0y68OecLS3s
5441kMsSBQuwLZ9+9YXgyTp3Uupy9Obo9q1sIiyvImqTbuSff4xVw9VhkwSyxi/u99BZ4mn
La9SGIR+Uc+471qeNej23RuueVaLohljEipnOn3H2rX8IeD7e5tB1fq2fIwWjizgED94/Fe
ievww061Eun17/IHTR5aW6kDYaTS38CDOPuashvoyCJHwR3IxXsuhz9P671m5sf8FtIrQRs
VZI8SDBwCW+a8h4isk6f1Wa2RtQjdlDdyBxn5p4dUsmV4pRqSV/Rk0nwUPelmyruFHsor6T
4XtrLrPRlvLrplkGZyq+XFgED796+bEtGqpFnZAcL3z3r650GD8B4btE0YZYNZVR3O/wDrX
N9dybMMdrpt/wCfyDg8ZL1jpMfix+nSdA6fJa+eIhIIvWDxn53prxr4R6fa9LfqfT4vw7xM
PMjU+lgTjYdjWZ4e8NdQveuDqfUbd7W1jlM0jTDSWOc4wfmtHx54ptLiyPSbGVZy7AzSIcq
AOwPfesWpR1mKGmk3SW7ltfXwM8AASQBya9hbdTs/BvTmitDHddYuF/NkB1JAOy57mmvDHg
+zHTD1nrYzFoMiQk4AUdz/ALVZ4cfpviq9vbObolnBbImqJoY9Lrvjdhya9Wr1eLLuVOUIf
irp/D4/IbZ4a6u7i9uHuLqZ5ZXOWZjkmu206wSamTVtj7Vu9I8Jt1TxFdWKykWlpIwllHOA
cAD5NaniO76N0C9j6VZ9HtJlQA3Dyrqcg9g3IOO9ex63GsiwYo26ulxS/wA8A/Y8y94zprX
8pOMkZJPwKhFe6WGtnKn+Ja+jQ+E+h2vRRcT2YleOFpA7O33HfHtXjegdFl8RXzWrkxxKuu
RyMlBngfJqMPqODLCc1ajHtv8AkTSM+e+QemNyfkDNQiupCTpfWRyjDB/SvX9el6P4akjsL
DpdrKy6TO8662wfnsa2LTwr0Nelrd3NoJGCGYOztkKdwNjvgVlP1THDHHJODqXXVv8AUVI+
aXV4k8egRkHOcntSlb3hvw63iPqkgBMVpEdUjDsCdlHzW51e66R0XrNv0bp3RrOfDKs7zp5
jEnsCe+K9OTWxhl+xgt0qt/BfFlrjhHhaK9f428N21h1azTpcJVrzIECnOGyBt/Onrnw/0r
wh0L8b1CBL+/chUR/8sN9u4FR/qWF44Sim3PpeR2eCoBAIJGQO1fQuj9J6f4x8PyyyWNvZ3
kblFltk0DOMjIrI6FZWNl1eysbm0ivry5lKyq5ysCgkcd22zvxtQvUYPetr3R7X63fsKzFW
+8waI48NjudhVRvGDZ81mx7IMV77xJ0noXSr+yvZLNVhdis0MK4DgDOdNZ/iiHpM/R7XrHR
0WKNpfKZETSG+CvvUYfUYZdjUHUvPhP2/Qjg8z+Oi8rVq9Xtit7pF9ZeH7NeqXcq3F9Ov/d
rcYxGP4mxx/etLong/p9h0+Tq3WYhKdJkSFvpRe2fcmluifg/FfUTDcdMt4EhJkxCukMnGl
sd+Dmsc+sxZozSTcI/ia8/BfzCkef6l1+6v7hpL/Mkh4APoA+B7ViE5JIGPivY+Pul9L6T+
ChsLUQu4YsQxPpHA3P3rx1dHR5ceXBGeONR8IuKCiiivUUFFFFADdteJBFoMZJ9x3qyW6kB
Gp9BPCIMn9aSjIEik8AjNOEPGzaQSxYliOcdv0pMhpWWQXqH0yOQfcjFVyXupjoZwo/hUVV
deqKOQ7tkrn3AqxS0cUax53TV6eSc0hUuyxbxkTW35qcZAwQfkUpczrPJrVNO386ukGIpHI
AyoBxwWzSdNDil2FFFFMsKKKKALbaZYJdbJq/0pxrxnQsn5aDYs25J+BWdTkSgwxtsQuRg8
au2aTIkl2SjvSrDU7sD/ABKKsnvkAAjfJPcDNV5aRHSTP0E4btjvVNr6UkkH1KAAfbPelQq
RfFdSFsK+o/wOME/Y0VzS8mzA6gw0E8//ALqKBOhEkk5O5oooAycCqNQpk2Mog8zvzp+Kts
7dSrrKuHzsDyKf7UmzNy9jCop68tlARYVy45A5pHimi07CrxdtpAkRZMcFuaoooCrJyytM+
pufjtVi3RCgPGrlRgE81RRQFInLK8zanPHAHAqFFFAwq+3tXuMkHSo70W0WqVGdT5ZPJ4rU
jjWMEKMAnOKTZEpUY0kbROUcYIqNa1xDGyO7gZK4BrKZHQgOpUnfehOxxlZyrIp3iBUYZTy
p4quimMtkuDImgKqLnJA71yKZosjAZW5U8Gq6KApF0ly7poVQinkL3r6F+zK10dMvLojeWU
ID8Af9a+e2dpNfXSW0AUySHChmCj+Z2r634Vtouj9At7S4uLdZgS0gEynBJ+9cL1zKo6b7N
dtrj4f4hOkeS8WeK+rWniO5trC+eGGHC6VA5xvyK81ddU6p1mVY7q8mnLHZWbb+XFX+IbK9
j61cSXCoz3DtKvlyK/pJ+DRaxRosciAalG9e7SafDjwwcIq6XNL9xNpI+nX+nong2ZYvT+H
tNK498Y/ua+c+CLdrjxXZ44jJkP6CvoPUJB4h8JSiz/Nd0UmMfVkEZGKwPB9pD0frrR3IVL
q5QhUJ/wAoDsfYk9vivn9HN4tHnv8AG7489d/uJMl+0+6xDYWgP1M0hH22H96P2Y2eIL29I
3ZliU/A3P8ApUPG9iH64L3qJCWENuAihgGlff0gc88n2rR/ZzdW79Aa2R1E8czFkzvvwf8A
89qc5bPSFGHPV/V3/Sx+DyvjDqLXfiq4jiVWaMiFG7//AJk17rrL/wCC+CplU6WithGD/wA
RwP714e36fJ0zxIeodcj8lFudSo53kYtsQP4RyTXsvHFtddQ6DHBZhWSSZTJIWAVUAJ1E+3
FXq3Bz02FP7qrnxxX+fUODyv7Pl/F+ITKYkHkQsxYDudqt/abda+q2lqDtFCWI+WP/AEp/w
AOnRdU6nBaTa8LGsbMd5AM6iB7ZrL8YWRfrnUb7qJaGJVCWygjVK2BjA9huSa9Cmp+q7peI
qvfmv6sPJ63wZbjp3hG3kfC61adifn/oBXzWyVuseJ4dW5uboMc+xbNfTJ5GuPAh/wAMXz2
azVEWPfsAf5b15Twt0+w6d4htxPOvnwQl5mZhoVzwqnuRnesNDl2rUZn+J3x8rf8ANILPSe
PriSLw28EOzXDhMf8ACNz/AGrG/ZjZ/wDp16Rv6Yl/uf8ASr/G1/DczWsMEySKiliUORk7f
6VqeBfIToZhiK+YsrNIvfJ71i4ywekVXMnz+f8AYV+DxnjKb/EvGj26nZGSAH+/9TXvPEs8
HSfCsytEWhCLCI0bSSDtjPbavnfUYWsLyTqV/qS/ku/Njt8jKqGyS3tngV7bxNnxN4R8zpH
/AHks6SGNN2wORj3rbVQjemi/wLhvxfHn+fzGePt/GR6ZbND0npsNsWGDM7F5D+prz9xcy3
UzSytqZjkmtVbI9EsbmW/RFu7iMxQ27YLJnl2HbbjvvWLX0GnhiTlLGu/Pd/UpJDlgzXN1b
2hjV9cioueRk4r614nuz0zwxdyRMY3WIRxlTggnbavAeDOizTdVtOpSmFLSKQks8qg5HxnP
Neu8cRy9S6GILGWCTEmuX89RhQD7neuF6nOGXW4sd8J8/n1+hLqzL/Z51a/6hPd2V7O9zCs
YYeadRBzjGT70n4v6FaReK+nxWsSxLekeYijAzqwSB8irP2Z3dtDc3sEkipNIqlNRxqAzkC
mPF0VzD4ntOsM8RtLby9P5o1E53AHPek7x+qTUPupr5W64/UPJ6LxVLBa+H3ikiZ4pCsWhX
0nT9/0rwP8A2pm6TayWXSenw2Af6pdReRvnJr23iWN+t9Cil6aPxIEgfEe5Ix7V4+4s4+nd
PuDeqn4q4QRpGcExLnJY+x7Cj0rHhen25Fct3V/uvh3yib5PW+ALVYPDSXDbvcyNI7Hk74/
0r5v1SV+p+Ibl92ae4IH88CvoXgPqMU/QF6czBLmDUAjbFlO4I9+a8l07pcnROsx3vWovJS
KcCNJDgyNnYgfwjnNXpJfZavUSn+LwvL7qv0KR7nxZcf4b4QnXYsUSEA984FLfs+gRfD5uR
GqNcSsTjuBsP9a746srjqPSrWOF40t/O1zTOwCquDv8/pUPA/VunTWk3TLVynkSnylkb1Oh
/e/nnbtXKSf+mPby3K38F1z9RHgutX0l34kvpVGsSzlAp7gHA/tX0nxJL/hvgqdM6WFusIx
7nC14rpvh66tfEscnU4TEoufy0fmZs7YHcdyfivQ/tLu/L6Pb2ob1TTaiPhR/ua6mqcM2o0
+DHyl/Kv5IY94DtUtPCsUuMGdmlc+/Yf0FeLbxNZW3Vp+oQdISS7aRmEs8xcKc8gV6zwP1W
C+8ODpwlVbqBWTQTuQc4I/nXi4PDV7a33mdVha1toW1SNJsZADwo/eJpaWEP4nUfb931bVr
n8/AfM3PB13c+IvFr9R6hIJJLeElBjCpk4GB+td/abNI91ZwD/LjQsfuT/0qrwv1e2teuyX
cqLDHd6lfAwI8nIH2Favirol51jq8T20fm28saqZVPpXB3yauUY4vUozmtsVHj2XHX7isd/
Z7b+R4XSRtvOlZ/wBOP9KwPCUS3/jy+vVwY4TI4PyTgf61p+IvENr0Pog6R0txLOsfll03W
Idzn3rM/Znd28V3e28jqs0yqY9RxqxnIH868yhl+w1Gqr8fXyvv8hkf2lXxPVrS1jcjyIi5
x2LH/YVzp66+ndB6bKi6767a4YY/cGwP64NQ8T9JnuPFdzedTza9PUrmZv31AGyDuTWTH4h
DeK7bqjoUt4HVY4x/7uIbAD9K9+DG5aTHDFztV/Vp0vzd/T4hVnuf2h3ZtvDfloxVpplXb2
G/+grG/ZsGn6he3JjUaIgpYdyT/wBK0vHVncdc6PZzdLQ3cayFj5RzsRsa74B/C2kNz0xJI
3uoyHmKtnJPYe4HH3rl45rH6TKMfxN8/Dldh4PM/tEuvP8AExiByIIlT9Tuf715avT+KLIW
/UepXfUsC4nlItYVcE4z9ZxwMbAd68xX0ug2rTQjHwl+3JSCmY7KSSEyDY/uj3qdnbqXYTJ
glfSD3rRUaVA9hivY2RKVdGERg4PIorQvLdBENC5kLZ25NIMCrFSMEcimmWnZyrkumVAjqs
ijjV2qmigKsnLM0xGQAAMADgVOO5KIEZFcDjPaqaKApFks7zY1YCjhRwKroooAKtt7drh8L
sByfauRRF2DFToDAMfataONI8lAAG32pNkylRkzQtBJpb9D71XWzLFG/qkAwBjftWQ8bJgl
SAeCe9CY4ysjU4pnhJ04weQeDUKKZRc9yWQqqKgb6sd6hFK0LErggjBB4NQooFSL2umKlUR
YwedPNFUUUBQVqW9pEsSlkyx3OqswEqwI5G9OJeTTAgsEVRlmA3pMmVj7oHHsRwfajfT2zW
cBKfzEhcj+Iscmp/4j+Vp0HXxzSojax5ECDA78n3pa5tIjEzImGG400ufNX1yQuo7srHIqU
l5NFhQVcEZVyORRQ6fgSooJySTyaKo1CiiigApuxt0lLPIpIHHtSlMQXksSiNQpHbIoZMrr
g1FjRF0qoC+1cRdGQDt2HtSDmR3K4aZx9W+FHxUo7trclJo2HxnNRRntY7oy+tt8cfFckgi
l3dAT796RMktyS4hLL/zGurPJFGWQn0nDI++PtToNrFp4/KmZN8DjNV1ZNO876nxtxiq6o1
QUUUUDCpwx+bKqYO53xUKshmeB9SYzxvQJmtHBFFgogBHfvXSnr1jY9/mkTcSSxhnJAY4VE
2LVEPNb+swlV/5jU0ZbWaeqRdo5XjB+rQxGf5VxgG+rc5znO+fekJLxpyEhjY+4zUULxuFI
aFj9JzlT96W0NrJdSRiVkLSP2yzFsfzpOOSSJtUbsje6nBq+e8lkUxsFHY4FLVSXFGkbrkl
JJJK2qR2dvdjk1I3E7RiJppDGOFLHH8qroopFEkd43DxuyMOCpwRRJJJK2qR2dvdjk1GgHB
zTpXYGtZxmO2A1yANuV1ED+VWtGrLgjjj4pGO8nl9GVUAZL44FRHmP644nYdmZjk1FGTTvk
0QCF7ZrsJeDJjkdWPLKxBNIDqGItJQ6+OagRL/mPC+Ochjmir7FtY3c20cqM2kl+dQ3JNZk
c80GfKlkjzzoYjNNPeTQgYYOrDKsRvSbMWYseTuaaXFMuKfkGYsxZiSTySea5RRVFhRiiim
A1YwLLIWYHC8Y960goAwB/rWVBdyQLoUAj2Iq2RpHfSQ0snJAOFWoa5M5JtmlC0sGVildFO
+FYioFNUmtjq9s/wB6Rjuntm0SxsAe2c1xpZbollhLKP8AipbebJ2s0Cilg+4YcMDgj9ayr
3X+JPmO7+xc5OKuWaSNGKZBT6o33/UUvPcPcMC+NuABTS5sqKaZFp5njEbzSMg4UsSB+lfR
ru0sk/Z0knTbMTSNGmHiXLq+d2yN8ivm1NWnU7+wz+DvJ7fPPlyFa8er0ss2xwdbXdeGW0e
t8GdHuo789c6uXgt7ZToe4JBLfr2AzWL4v66vXesmSEn8NCNEWe47n9ay7vqN9fHN3eTz/w
DiSFqWpYtI1neoyO5VSS6SCicGvzk8tmVs7FTgitnRkhnLOw4Z2LH+tY0UrQvrTGfmmjcyS
x63JVc4Cpyxr2tc2TJNjxT1Bxse/wA1YZJvL8tZpFQ8hXIGKyw00H5nklR39Rqcl6ZsJFGx
J5GaTjZG1jxjQpoKjT7UjewLCFliBQg/u9qguuNwGVoSeGByM/NcnvJmVonCjscCnQ0nZRJ
NLMQZZXkI4LsTj+dQooqkq6NSxLieNDGk0ioeVVyAf0qMckkTa43ZG91ODUaKVIDru0jF3Y
sx5LHJNaFnaxmEO6amb+Ks6nIryeTEYKjbdscCh9cEyuuDQKKy6SNu3xQoIXBOT71nfmSHV
HE7j+JmO9TXqGiMqyNrG3NKjPax1E05J3Y8mqprWKRGOjDc5HNKHzm/MaBiOchjmpNdywop
Vg6NwWG4+DRQ6fgSIwcHtRXXcu5duTua5VGoUUUUAFMWUCzSnWCVFL1dBdyQKVUAg9iKGJ3
XBqpGkYIRQoPOKFTQTj6T29qRkeSQhWDSORnQpwFoS4e2YLLEyqfnNTRltY8U1OC24HAoeK
OT60DY96QeaS6Y6Iiyj5xXUlkjDaNSsgyY23BHxRQbWUXcIhmKqCFO4zVNWz3L3GNeABwAK
qqkaq65CiiigYUUUUAFX2uG1xHGWAxnuQeKoooEx4hvPyD6iw0juN6qXR/iXbTrqv8AFT6d
PmNiqqVCSHUDiXP7wJ1DuT/tVNzhSkYIJQYOPeom6nK6fNbFVUUCQUUUAEnAGaZQUU5bWQl
iLucavpxS0sTRSMjfunmixJpkKlG2iRWPY5qNFAx6RMKMMNBYtk8MD/rVVz/kRZyDvgHnHa
qo55YhhHIHtUXdpG1OxY+5pUSkNMMxRYxjR6SeM53rs3ohZmO7KFGeW+aWjnliGEcge1Qd2
kbU7Fj7migo5RRRTKCirra3M8mngAZJ+Knd2nksGTdWOAO4osVq6FqKKKBjkHrhUqfUgKnH
Iz3rqDCS5xgIdRHGe1Jq7I2pWIPuKnJcSyjDuSPalRNFtr/kzY+rA45xnerUTUpGoaMg5HC
gd/vSSO0bakYg+4qck8sow7kj2ooGiMrB5XccEk1GiimUFFdCljgDO+Kdfp+mDIbMg3PsaL
E2kI0UYI5FFAy62wzNGTjWuAT71fIG8zP7xxpXuD/tSVWi6nC6RK2KVEtFkmn/ABHfGNYzV
uG/EEk4YMc+5+1I1b+Kn06fMbFFBRO6wuiPbIySB2z2peiimNBRQBk4FN2lmJkLyEgHYAUA
3QpRVk0LQyMh3x3qugDqnDA+xp2RSULIw0u2oE8H7/akanHNJF9DkUMTRfcf+jJ/znTn2qW
M28WMY0nngNnvSryPI2p2LH5rsc8kWQjkA9qVBXA1J6IS7H9zQP8Aiz/tSVSeR5G1OxY/NR
poaVBRRVsEDTyhOBjJPxQBVRTV3aeTh48lTtj2NK0AnYU5beuJSv1R52HOD3pOuqzI2pSQR
3FDBqxyIYLZIICtqI4x2/WqrTJWYL9WjbHPzVb3E0i6Xcke1QVmRgykgjuKVCocRNYYAjQ3
8lHuaVncPO7LwTtXXuJZBh5CR7VXTQJBRRQATwKCgop//DvyPq/M5+PtSBBHIosSaYVbbFf
MKscB1K59qqooAdlVg2+xAwF7g/FV3OPxoz8avv3qtbmdV0iQ4qokk5O5pUJIecN+IO+GDZ
+SO2Kqu8KoThixYj+HPaqxdTqukSHFVEknJ3NFAkFFFFMoKKbtLMTAvJkKNsVTPA0EpQ7jk
H4osVq6KqKKKBjzjWjOhGJCGyeOODVc2PwnwZPT/LeqI5pIvocrXJJXlOXYsfmlRNDKjNrH
jjLZ9ge2amfRFrc/SpAPuT2H2pSOaSLOhyuea48jynLsWPzRQURoooplBRVkMLTSBBtnvV9
3ZiFA8ZJHBBosVq6FKKCMHBooGBBHIxRWteQ+bCdKgsNx71k0J2TF2FFFFBQUUUUAGM8U7a
QtEyzOMqRyO1W2EOiLWyjLcHvimGljQ4Z1B9ialszlLwSUAL6ePiqbhQ0bRKuXffH+tXIFC
+k+k7jFQLxREhnUEnfJpEGTLE0LlW7dxxUK3CFkXswP61jTxmKVkIx7VSdmkZWQoooplhRR
RQAVbDbyTZ0jjffbNTsofNmyVBVdzmtRmVBliFHzSbIlKuCMZRt1GCBgjuKk5VQGbtxUVaO
RtaMCRtsa6+hSHdgAOMmpMjMubd1LS6cKzbDvS9baSJJ9DBvsaR6hDpYSKoAOxI96pM0jLw
xKiiimaBRRRQAV1ELsFHc4oVS7BVGSdhWzFGsUQXAGBvik3RMpUUWsXkoYpQMscg9jTRGRi
qzJC/o8xSfbNTIyuCf1qTJil1CbjT5QGEBBbtWcQRyMVtLLDnQrrt2zULqHzYSAoLDimmUp
VwZFFFFUahRRRQAUUVo9PhwhkZRvwTQ3Qm6RTaQMjpOwym/HIrRXTjK4wd9q40scZwzqp+T
QgXGUIIO+3FQzFuyE4UxsgXLuOKy5YXhbS2+3atYvFEx1OAW9zUvS67YYH9aadDUqMOirbm
IxTMpGByPtVVUahRRRQMKKKvtIjLOPTlV3OaBN0QhgeckJyBnfvWrFpKqAMMgwR3FTJVFyS
FH8qirRyMGRwSPY1DdmTdkm0gam4G+9Zt1A+ppguFY7DvWi+gYZyAB70JJHJ9Dq32NCEnRi
UU/1GHYSqoxwxFIVadmydoKKKKBhRRQASQBuTQB1VLHAFaNrD5AaOUD1nY9jV8EQihVdIBx
vQZYWyhdTntmpbsycrLKUuofPCpEB6OT2FNY9OMnjmoCWFSEDqMds0iVwY5UqcEVytm4iEs
LLpBONqxiCDg8iqTs1jKwoooplBRRRQAU1awOGSYrlQdx3FW9Oh2MrKN/pJpx5Y4/rdV+5p
NmcpeEdXSRlcYO+1Qm06WGMs4wB71JNJyyEEHfbiuM0cTFncAn3NSQZM0DwEB+cZ27VXW4C
rrkEMD+tZN3EYpyNOFO4xVJmkZXwU0UUUywooooAKsigeZtK+2d67bRGadV05A3OfatclUX
fCgfpSbIlKiuAKEVCMMg4qxtOMtjA33qIeKVgVcEr7GuvpwC5AA33qTMz7uB3d51XCHHPJo
rQWWOQ4V1Y/Bop2UptGXNJKh8sSsUIyN+1UVZPIskuV+kAAfaq6pGi6CiiigYUUUUAXQSTF
liWRlB/pVuCRqQpEh4Lblvml4X8uVXxkA7inPL1BWjJcDjSeR7GkyHwV/iJ7UlCFORkHt96
AspAZpI1LbhSOaruiAY48glFwce9MMhmIdMlGA3XG3waAKmaSOMshMbKcOo4+9LMzO2piST
3NM3TqqeWCCxI1Y3wBwKVpoaCiiigoKKKKAJJI8ZyjFT8Uz62C5w0hXUWfhRSlOxFZogAfW
FCsvc44IpMlkC00I81XRwDg4HFd82a5JfKoi9yOKlKDFBJryCwCqDyd+ahbeuEou7K4bGeR
QT4skqtqAYqS30SJtg+xpaSWWTaRycdqcwIEDOTscgHlj2pAnJzQikFFFFMoKKKKAAEg5Bw
aZjkeRGaV2dVxhc/Ue1LVfbOoJRjpyQQx7EUMTLPLlJ0h41bsgFc/FzyAQBRqJxxVwiYSBt
wuoMSSMDvtS8Ui/jdZOFJO/3pEE9Egz6o5ccrioTSyR4VJW8thkDPA9qvWF1ILbaRjJI0/e
lbh1dwE+lBpB96ENcsqoooplhRRXM0CO1bDLNqEaSEAnFLlhQs/lyK/sc0myXJDpGclCqJn
Gttyxo/EzWrYOlgwyCODVa65yvkJJJjcBBk/Y1eejdWuI4xHYS7Z5Gnn71lLLCP4nRl9ois
GVgHeRELbgEc0NI8aMy/luv1BeCPemn6B1k4/wC5sPSAcOu2P1rknQOs+WVFkcnA+tdgP1r
P+Kw/+S/NB9p8DNaQu2pmLH3NczTn/ZzrX/6I/wD1r/vXD4f6yoybJv0Zf96r+Jw/+S/Mr7
QUzXalLYX9ufzbSZcd9BxS/mYODt961jOMumNZEXVJJHjOUYqfiqg4qQarLtMcGt1Un1yMM
5bhRXCZYx5qSI+nnA4qUDLNEFyNYGkjOMj4rrqYopC+RldI1csc0iSPnTXTE5VFUbk8CgKd
QDlWDHCyJsVNRtfVE6LgvqDAHvirtIhXVISBnOG5OOBQD4FJZZXJWRycHiq66x1MWPc5rlM
sKKKKBhRRRQAxFLJIrebIxRBkjPPxU/LlJxrjjY8JiqrZ1VmRzhXHPse1NGFi+RwxyTkaR8
0iHwyn8XOV8jSNWccV3RINtcchHKYqAlT8f5n7urmr1hdWBP7pyDkaT80A+CiWWSNV8uRhG
4yBnj4perrh1ZlRDlUGM+571TTRSCiiigYUUUUAWRSyqQkbkZOMVeVOToKqoODI+5Y0qrFX
DDkHNPaRKuuMkjOfTyM8ikyGViaa1YH0urDYjg1wedIPNeRE1cZHNcuvTGkZxryWIHbParV
UyxRlMnCaTp5U5oD4kDrRWI9EiDJK8MPelnd5Gy7Fj801OyxRFM+thpAznA+aToQ4hRRRTK
CiiigDqOyNqRip9xTKl5EVm/MkfOkNwo96Vpu3ZZIwmRrUEYJxqBoZLOESoDIkiPp3IA4rv
nzXRwNKBRkk8CplTCjs+QApA1ckmqbX1JJGMamwVz3x2pEk8EEFyroTjWuxU0VZoEas0pKq
Tk6uT8CikAhRRVkVvLLuqErnmqLOJE8gJVcgcn2rRNjF5Hl/vc6vmuwxfhAVPqRjnPt96Y2
x8VLZnKTMR4njCl1IDcVGtWaL8WB+6i7g9zWdJBJFu6ED3pplqVldAJHBIooplBQCRwSKKK
ACiipIjSNpRSx9hQBxVLsFUZJ4FP2dooBaVctkjSe1ctrN49Mp+tT9J706jBxkbe4PapbM5
S9jMuLRo5G8sEoBn7UtWzISwMaDLEbnsKz5rGSM+gFwBuaaY4y9xaiiimWBJPJzRxRRQAEk
8nNFFFABTFvatJImsEIwzn3rsNlJIfWCikbHFaERKBYnGCBsexpNkSl7C15aKVDRLhsgYHe
kHVkYqwwRyK23YIMn9B70lc2jy6pf3zjCikmKMvcQoqTxvG2l1Kn5qNUaBk4xk4ooooAMnG
MnFFFcJoA7XVR3BKjOkZNRCu4yqkj3p+wsbq4lMVpGZQeW4C/c1E8kYK2zKeRI55MKwaDyd
9XzSlvY3t6+i1t3lyeVG3869hZeGbeHD3r+e/8AANlH+9bKlIkCRIqKOFUYFcjN6pGPGNX+
xknJ9nk7PwTO4DX10sQ/gj9R/nxW1a+G+kWmCLbzmH70p1f0p9pfmqzLXMyarPk7l+XAUi9
PKhXTFGka+yqBXDN80sZDnFRL74rz7bGMGWomWly+/NRMm3O1UogMGWueZ80uX3FGrentAY
8w+9Lz2tpdf59vFJ8ld65q35rmrtVJOLtCMy58M2E2TAzwN8HIrHuvD3ULXLRqLhB3Tn+Ve
rL+rFGs55r2Y9Zmh5v5hR4LUUbS4KsOQdjU9erk5r2V3Z2t6mJ4lb/i4I/WsC+8OzQEvaN5
yc6D9Q/3rqYdfCfEuGUptdmcDQSTyc1XqKsVYFWHIPapg10E7NlJM7RRTEFnJIw1qVUjmgb
dHILVpWQsCEY801d2ieVqjXDLgYHer4sxKsTjgYVuxqxmCrk1NmTk7MV0aNyjjBFRrRubV5
tUvDYwFFISRvE2HUqfmqTNE7I0ZOMZOKKKCgoycYyce1FFABRRU44ZJfoQtigDiRvISEXOB
k1ow2UX4fSwyWGSfaiCA2uWGWDDcdxTQIIBHFS2ZSl7GNJA8QyR6c4B96rrWmT8SvlrsoO7
f7VnzW0kRJ0HQDsaaZSlZTQCRwcUUUywoBI4OKKKACiiuqpZgqgknsKAOAZOBT1pZ/mMZl3
XhTXLeyk2dvSykEA8GnkfVnbDDkVLZnKXsZ91ZlZfyVJBBJHtSlbbvpICjLHgVnzWMi4KZc
nc47U0wjL3FKKCCDgjBFFM0Aknkk0UUUABJPJzRRRQB0DUwGQMnk1sKUhhGpxpUc1jVdbjZ
5MaigGkH3NJomSs0RdRsfpfB76dqtyuj/hxWcYlLYeVy2cFhwDVeZzJ+G8w/VjmlRG00DdR
g7q4Hvp2qUmiaBgHGlhzSIiUN+VK4bsx4Jqq4A9DgadYyQPeig2lJGCRziiiiqNQooooAK0
enIFjL6hlu3tWdUkXU6rnGTihkyVo1WuowSF1ORzpGcVZG6yZK5B75GDSDKG5YqgJCIvfHc
1W5e30vFI2ls89qmiNpoPMkZICsx76RmpRzxy7K245B2NZ4iBRXldyzDOB2FEikxMGbVpAZ
H749qKDaiF6gS4JDBtW+3aqKKKo0QUUUUDCr7NA9wuWC43371RRQJm1JPHF9TbngDcmorOk
hAKsp7alxSMakRLpbSXBZn7gCgxDSzRO4ZRq37ipoz2o0ZHVAGbJ9sDJqtbqMnDakzxqGKQ
QvcamlkbSg3xU1UJ9LMyZAdG+aKDaX9QQNCG1Aae3vWbUpV0Ssmc6Tio1SLiqQUUVFmxQNu
gJxUCxZgqglicADvVltbXHULkW9tGXc/yA9zXtOj9BtukqJXxNdY3kI2X7V4tTrIYFzy/Yw
lNvhCPSvDTtGj9QJRANohsT9/avRoIreIRQosaDhVGBUGlqppM187mzZM7ubISSLmlqppKq
L71fa9Pu75vyIiVzu52A/WsqUVbKKi/zURqdtKAsT2AzXpLTwxCmDdymVv4V2FOT3fR+hxZ
mmt7UDtkaj+nJrzvUxvbjVsdVyzzkPRuo3GCtuVHu5005F4WuWwZbiNPhQSaru/2g9NjJW0
t57k/xY0L/AFrOk8ddUmz+HtYIR21ZY1tHDrcnUa+Zi8+KPmzeXwnDj1Xch+ygVMeFLPH+d
P8AzH+1eVk8S+IJeLwR/wDJGKqPWeutz1Kb9Mf7Vr/p+sfc1/n0M/4vH7M9c3hO0/dnmH3w
aofwiOY7w59mSvKt1bxKm8PVpT8Mqn/Spx+K/FcBGpoZgOdcQ3/lih6HWrqaf+fIa1eP2Zt
TeFuox5MbRSj4OD/Ws64sL21/z7aRAO+Mj+dNWvj3qCnF70cMO7Qvg/yNbtn4t6VdgLJI1u
x/dmXA/nxWUlrMX44Wvh/Y0jmxS6Z47zN6C9e6uOj9L6knmeUh1cSQnH9qwr3wjcRZe0kEy
/wNs1GPV4pcPh/E1owtZruvBrstvJDIY5EZGHIYYNVmM55r18MRTfdOtr9fzVw/aReR/vXm
73p1x09suNcXaQDb9favWaWAqJUMrK6hlI3B4r1YNTPFx2g+R5K0AknUFguN962HmjjHqbn
gDk0r1HopizPaZK8mPuPtSdux8saTpZ85Y/ugV2seWOVXFju+zUWdJDgqy+2pam7Kgy3bjA
zWaIlYExyPrAJGe9cRpLgnzJWCIMk1rRe1D4uo84YMme7DAqu/QPb6tYGncfNLhRHkozED6
o37il5k8uZkHAO1CQ1HkhRRRVGgUUUUAFa9uFht1BdSAMk9qyKttwC5LDIRS2Pek0TJWjS/
Fxk+lXYe4XarVKlMr9NZzIGOZpHLYyQvC1W7TwuYBISDx80qI2mgbmNdgj4HcLtUw6TRnS4
II59qQMKI2PNcMDgt2zVdwDoDsMPkq2O5Heig2oqkXRIy5BweRUaKKo1CiiigAp7pqDLPqG
eMd6RooYmrRsPcxo2nJZvZRmpRyJIcgEH5GKRZMZTUUjQ4wvLGoOrQKJYZGAzgg9jU0Z7Ua
EkqRnhmJ/hGaI7iOQ6QSG/hYYNZ6p5iCWZ3JYnAHx3qWjKFNRdSpKE8qR2ooNqDqCASh9QO
rt3FKUUVRolSCiiigYUUUUAFWwSiNiGGUYYYVVRQIdJhJ1+amDgsf3j+lUCfF352NtWcVTR
RQqHR5KnV5qYHB/eA+1LTyiVxpGFUYUfFV0UUCQUUVZBC08gRTj5oKKwCc4GcUVrWsAhhwV
Go/V80pc2ZTzJE2QHYUrIUlYpQCVII5FFFMsdEkMy5JVWzkq+wz8Gqbl1KpGra9OSW9yaoo
oomhxHjljXU6ghdLKxxn5qE8yaDHGdRP1MBtj2FLUUUG0KKKKCgoIIOCMGtC1szHKGkAPpy
Pg1Zd2vnspXAbO5+KVkblZl0V11KOVPIOK5TLGbeZNAjkOnH0tjI37Gps8cSMQ6klSqqpzz
yTSdFFE0X2zqFeN206sYb2Iq4yQwjOpWOc6U3yfmkqKKBo6zFmLHknJrlFRZsUDbo4zYq7p
/TrjqtyIYBhR9ch4UVLp3TZ+qz+XF6UB9bnhRXt7W1g6fbLb264Ucnux9zXN1msWJbY/i/Y
88pbnwc6fYW3Srbybddz9Tnlj81c0nzUHft3qvVqrgO5PdLsRJn3rsMclxJ5cKF2PtU7Oyk
u21MdEQ5b3+1ak990/oVi000iwRLyTyx/wBTUSnT2xVsfXLLbHokMOHuiJX7IPpH+9U9b8b
9H8PoYnlE06ja3gwSPv2FfPvEP7Qr7qWu36dqtLY7FgfzHH37fpXko0M04Uk5Y7k7/rXpw+
mSyPfqH9Dx5NWlxA99dePup9WiYCVenxSHCLEfVj5asfynuHMj3JdlO6tuT+tXQWdtHJErx
LLGyjTIlMyw27MzQW7gKMaitdXHix4lUFR45TlJ3Jkra3BAOK0IoAO1U2Y9ArRjStCASEY4
qYgHtV6JtVqpSGLrAParBbKe1XqlWrHQAmbNT2qiWwUg+mtfy8VFk+KLAw4lu+nv5lnPJCf
+E7H9K2rHxnLCRH1O31D/AOLEN/1FVvCDyKTmtFbO1efNpcOdffj9fJpDLOH4WewH+G9ctd
atHcJ/Ev1L/qKwuo+HJrbMttmaIdv3h/vWAiXNhP59nK0Mg7r3+4716bo/i6K4ZbbqSi3m4
Eg+hv8AY1xsuiz6X72J7o+3+fyPfj1EZ8S4ZgFPj71Ax75r2nUeiwXoMsWI5TvqHDfevN3F
lLbyGOVCrCjDqI5Fx2bNNGaY8Vl3/SRLqmgGmQblRw1b5hPtVZiPtXrx5ZY5boi7PFrKkOr
JAYAgIOcn3rltIg1o50hxjPsa3OtdF/FKZ7dcTqNwP3/+teZBIJVgQRsQe1fQafPHNG0aQl
4Zol4YwWZlYnchP3j/AKUm7mRy7ck5qIrtemjZIKKKugtnnVmXhf60BdFODjONveitnyI/J
8rSNOOKzJ7Z4FVm/e/pSTEpWU1OGTypA2Mjgj3FQoplDp8lxqWVRtjLfUBVE0wa48xBsuMf
pVNFFEpDxMLMZPMTBOoauVP270vcTLIQqZ0r3PJPvVNFFAkFFFSjjMsiovJNBREAk4AyaK1
bS2EAbUAXzjPxVFzZEu7xgBQM49zSsjcrEaKKKZY4ksUyYchW7huD85qFxIgi8tWDMzamI4
HxS1FFE0NQvG8KozKrJkYbgg12WaOOMpGQzEYyOFFKUUUFBRRRQUFBBHIxTttZnVHJIAVIz
imLu3EyDSBrB2PxSsjcrMqipyxGGUo3Iopllk9pJAuo4ZfcdqorTmuLaWAhn5HHfNZlJExb
fYUUUUygooooAugtZJ8lcBR3NPxWghAZTiQDBPY1XaTW8UAHmYbvmpNeEbhAqnjW2Cf0qXZ
k22xlG1DJGD3FQdTMCh2TgnuaIpllXIIGOd6qe8w2ECH7vikTTKZ+ntqLRYx2XO9IkEHBGC
K1hdx8S/ln2Pes248szMYiSpqkaRb8ldFFFMsKKKKAJIjSOEQZJp6Hp4GfNIORtg8VRZNEk
paVsEce1ONdrv5S68csTgD9aTszk30i1SynQ+/s3vXXZhhVGWPvwKpiuhI2ltAPbS2alPcC
LYaS3y2KkinZVNYiQZU+snJY96QmheB9Lj7H3rRW82zIgC/xKcgVRfSQShSj5ce3tTVlxbu
hKiiiqNAoorhNAHCcVda9Pnvp0ijAy25z2HuaXAaWVY1BZmOABya9t0zp69OttOxlYetv9K
8Wr1Kwx47Z55ybdIusrODptqIIBgcs3dj71bq3qLNkVWWr513J2+yTpbNNWlprxJLsnZfeq
reIH8yTjsKzfEfilOkRmC30yXbDYdox7n/ahRlOWyHYpSUFbNHrvie06FBpOJLgj8uFT/U+
wr5n1Xq151i6NxeSlz+6o+lB7AUvNNNdzvPPI0kjnLMx3NVtkV19NpYYV7v3OXlzSyP4Ea2
vD9uiubqRgG4RT396xgpZgoGSTgCvadOtLeC2SK6h0Oqg5O2a9MnwYonDYvMzmNoxEx+kZ2
NWJLPFC8NyGjC+kYP1VG4WPyjPayhEZsHLZANNxWt1+HLN5UmBk4bmsxhaDGK1oADWdbpgA
1oQ+k0AOom1TC4rsO4FXhKQytVq5VroT4qQGKADG1QYVZmuYoAoZaqZfimyuarZKYCTwhu1
IXNkrA7VsMlUyR5oAV6R4huejOsFzqntOPdo/t7j4r2JW06taLJG6yRsMpIvavE3FsGB2qr
pvVLroN1rizJbsfzISdj8j2NcrWenrJ/1MPEv3/uevDqHH7suj0N1097eTSwyOxHelGt/iv
TW1zadXslmhYPE/Hup9vg0lPYmNiOR2NczFnbe2fDR7mvK6MB4D7V5zxB0IyKby2X8xRmRB
+8Pf717h7b4pZ7f4r3Yc8sUt0ST5SrZqytzxR0I2Uhv7ZPyXP5ij9w+/wBjWChBIydu9fT4
c0csFKJvCVjcNjJKoc4VT796eWH8PkxD0ncr/tUVubdIwqNq7BRyaibxlbDIi/BfetOWDtj
WoadXbGapaH8Rgyj0jhf96n5qeV5mRj71QLxmbCojfAfekSkxWaykiUuMMo5x2patVrm3kj
Ku2nsVPIrKOMnHHaqRrFt9hRRRTKCiiigCyGB52wg45J4FPw2QjUHOJAdmFVWMsEUZLPhzz
mrmvNsog09mc4zUuzOTdl6MSCGGGHNcfU5KLsP3m/2qMM6zDsCPY5qEl2EbSug4/ibFIinZ
TN0/J/JwABwTzSLKUYqwwRyK1Vu02Eo8vPB5B/WkLsxNMWibIPP3qkaRb6ZRRRRTLCiiigD
qqWYKoyTwKdh6eQczYII4B4pe1MSzBpTgDj71oNdpxEPMPfGwH3NJkSb6RNA0WEO68A+3wa
m7FRsMk8Cl47wM2lwg/wCVs1bNOsQ7EnjJxUmdMqmsxKpYnMh/ePAooW8PLICo5KNnFFPkq
5IRuh+aDjBZQT96pqTu0jl2OSajVGiCiip+TJ5Xm6To96BkKKKKALLZQ1wgIzvx71fhcqzq
HeTf1E4+1KqSrBgcEcU0LqJ19YZGPOkAg/7UmSyq4RUKtHlVdc4zxVrJFCNJjDEAZJJySfa
qJ5RKw0jSqjCir1uYmAZ9auBg6QCDQLk5MmmBl3IRhpzyMjilatnn83CqNKDfHcn3NVU0Ug
ooqccTytpRcmgZCiggg4IwRRQAU3oXy01DKKgbSO5PelKYhuQqhJASBww5FDJZKSON4WdUC
soDArnBFRgjUxmR11ktpAJ2+9dlnj8tkj1Ev9TNtt7VCCZUQxyA6ScgryDSFzRdEqFlaMYD
HSyjgjFJnYkCmpLpQpEQJJGNTbYHwKVoQ0FFFAGTgUygqp2wKumjeE4dcZGau6P089RvRrB
8mPdz7/FZ5MihFyZlOXHBreG+l+Ugv519bf5QPYe9brvzvXGIVcKAABgAdqqZjXzGXJLLNz
kZIkz4xipRRhjqbgcfNUjJb471R1fq0XSbIzHBdto09z/tUqLb2x7E2oq2VeIvEC9Jt/LiY
NdSD0r/AAD3NfPpJZJpWllcu7nLMeSa7c3Mt3cPPO5eRzkk1AV2cGCOKNeTlZcryP4E0XPf
FcdccVNBvxUnUnkVuYhYP5d/C/s4r3Udr1KVQ8yxzKoyoJztzXgVJjkDAcHIzXt+lG8vreF
recRFxvk7j7VExoYFzYLDIktoyPKMMoHPzXYbayfETXLIUGcFsavam5IrjprxnyvxCMMEnG
xqq5Ed+uv8A0ehTiQ/6VmUXWoBQU6iUhZsCi44rTiGcUANQ5AptBS0QpxBtQBILXdNTWpac
0AU6K7o2q7TXStAFGjaoFKZK1BhQAqyVS604y1Sy0wEXTNI3MAYHatSRaVkWgDM6f1K56De
+bFl4HP5sXYj3HzXv7W8t+oWqTxOHjkGQa8FdQ6gaj0XrD9EvNEhJtJT6x/Af4hXM1+i+2X
2kPxL9T1afPse2XR9Be1BGRxSstr8U3b3SsFYMGRhkEcEe9NtErjPvXHx5G1z2e5qjzlzYp
NE8UqB0cEMp7ivl/XOkSdE6i0ByYX9UTe49vuK+1S2vxWB4k8Pp1jpjwYAmX1Qt7N/sa6ei
1f2M+en2JOnZ8utc6JGX6gMA+2TzVumFWMZjDY5JJz96VRpbO4aORNLoSro39RTX4mAgEh9
t9G396+puzdOyryf+9eRqONWKt0wuwjEYXPBBOR81R5zef5372rNX/iIACQJN/3Nv70ynZX
cZKxs31Fdz7471RU5ZWlfUduwA7CoUykFFFTWGRozIqkqvJoGQooooAlGA0ig8EgGmnC6y8
i6iWKgHhQKTptLpGH5mpW7soBz+lJksruI1VVkQaMkqQD3FTEcccSlkDFl1EsTtVU8yuFRA
Qi+/JPvVkdxGUUSagyDAKjOR7GgXNEmQCGQDOjSHAP7pzSlXz3AkXQgIXOSTy1UU0NBRRUo
42kcIgyTQURorrKUYqwwR2rlABTUaAwIDnQQWbH7xHalauguPLGhwSucjHIPxQxMt8uKWNt
MaqQpKlSe3aq7dFcPI41BcAAnkmpvcRhW8vUWYYyQBgVVBKsepXBKOMHHIpE80XKF1a4lCs
hA9PDfFFDXUaD8vUzdiwAx8/eiihU2KUUU9b2CsiyO5ydwBTstuiu1tRPGzE4wcCtLSNGnG
2MYqJj0nVHhW7jsalk6c439qhsxbszLq1FuiMGznY0tWyIgTqkwzf0H2pO4sRHGZEc7bkGq
TLjLwxKiiimaBRRRQAUUVfa234hjlsAc+9Am6IQR+dMqE4BO9alvAIEKjfJzmiO2jSMJzg5
DdxU01AENvjg+9S3ZlKVi9zaLIXlzghdsd6zK2mQyMQ2yDt71VNZRzHOdJAwMDahMcZV2ZV
FSkQxyFCQSD2qNUahRRRQAUUV1ELuFBAJPegDlaNvarH5cuckrkipw2SQnUSWOMEEbUSflb
L9Ht7VLZjOfHBTeKZwsSjLFgBXoen2SdOs1hXnlz7ms7o1t5szXbj0psnyfethm357VxNdm
3S+zXSMY88nGNVk5IxQzAZqIbGTXgSLOzTR20DyyMFRBljXz7q3UpOqXrTvkINo1/hFek69
dyMFRFDwxt+Z8mvKXaqtwxRCqNuAa6elxbVufbObqcu57V0U10VwVIV7TyFkfNXAZ7VQhwa
Yj4qWNFMiY+K9B4dvVNqbbdZom1o4PbuKxZU2rthc/gr6KcrqVGBZfce1D5QHurS3vruddV
3GyNvpV/wCtTuur3XSoCbkI6xnSABkP9zXLeGynuFe3laFJxlSDwD+7msnxRDE19B0+waSX
y1GsZyNRrFFFFv4lzcFpI1VWOcL2r0/T+pQXKgo4P6153/sbcG28xJFM2Pp7VjvBfdLlw6v
EwPNVSfQj6lC4O+acRq+b2Piy5tgFmAkH9a9DZ+MbJwPMDJ7nkVNMD1yGrRg1k2fWLO6UNF
Opz2zWgk8bcOp+xoGMAVLFUNcon1GrI5kkHpYGgDpWoFatzUWoAoZapcUw1VOKAFJBSsop2
QUpIKYCMozWZdwBgdq1pBSky5BoEX+FetmGUdLuX2P+Qx/8v+1e7srkN+Ux54r5DfRsjB0J
VlOQRyDXtfDnW/8AFLBZGOLiL0yge/v+tcTX6bZL7aHns6Gny7lsZ7UiqniDDiu2k4uYA37
w2YVaRXh+KNuj5h+0bw6beVetW6ehyEuABwezfrxXiFORX32+soeoWU1ncLqimQow+9fC+q
dOm6N1Wfp849cLYB/iHY/qK+k9L1O+H2cu1+xrjlTooorgrtdg9IUUU3bWQmj1u+AeAKBN0
QtLYXBfJxgdvetONAkapjgYqPkqACnpYDGR3+9TUkrkjB7iobsyk7M+6tBFEZAdy247YpOt
kR6zqkGfZewpaewUhpFfDc4PFNMqMvcz6KKKo0CiiigAooq23g8+TTq0jkmgRBF1yKn8RxW
rb2y25bTvngnmiK0jiQr9QJzv2qxAykqTkdjUtmcpWVXFqtw4YnGBjbvWSRgke1bTKznTnC
98cmq5rOOUKPoC8aRQmEZV2ZNFWTxGGUoSDjvVdUahRRRQAUUUUAdUgMCRkA8e9aK3wcBIo
zqxweBWbV9uNSSqOSBx7Z3pMmSTLjesrby5+ybUx+Ni8rXrGfaqNbI2FUCMEYGBhhmqREn4
/wAr93XjFKiaRaL1i20wHwybVa98qgpLEdXcdjVetpMB1zGeRgYWqLkaViU/UE3/ANKKCky
g4JOBge1FFFUaBRRRQAU5a3ccEWkxnPuO9J1KPAlXVxkZoYmrQ9LdyKRqYR53CgZP61OC9R
tpHAPuRiqiHRmKgly51EDJ+P0qq6AaNJNtRJBIHOO9SRSZdJfZbCSFR8LmpreFEDOA6HbUv
+oqoExRIsY5TUcDJauSKBFK2AuVGQONWaApFNzMk0utE07b/NU0UVRa4CiiigYVbbSpDLrd
NXt8VVRQJmi96XQtGAijlm/0FKrcSTzpCjF2kOkZXFd28iM4BAB2PGqtDw/btLM93KNo/Sm
R3715s+RY4OR5510bVvCtvbpCo2QY/wCtcZt6m5xtVXfHvXzvLdsDhyTsKV6hcfhbRiGCyu
CI8+9aaRemvK9TvdXVFlljJt1yqHH9a3wQ3y+CMM+TZHjsq6YszloJZVYN9asd6V6zaPG7Q
NGMp6kZRyKcuoLa5nF1byFNvzNq0l6ebvpRe3mDzLurE529q6V8nLPC4ropi8gaOUllI1HN
LVsuSSwUzCQF3pUHer4T8UpAi5gccVTKuOKYBJqLpnnepTGbXR+rwr0WazuE1upzCRyD7Vv
+Hukm3jNzcDVPLuSe1eN6M8UHVYWlA0axnNfUYEGkEcGolwxotjj2rl70m36latBOuQeD3B
piNaZVakZ4a+/Z+6qDZzattwwrFm8MdVs1IEWpfivrCgVIxqw3ANG5iPkKdK6mgJ8l1x7bV
KKXqltKJU84lDvyRX1r8PF/8Nd/iiKwt0YsIlGrkY2osD5sviy9jXRcprPYnY0zbeL3jkDe
UdPfevf3XR+n3kZSe0icfK71878Y9Bj6NdxyWqFbeUcZzg0Aehj8bdOWMGR2B9sVtWfVrK/
iD29wjg9gd6+PB8ncfzoBmhAe3kaNvYHFOgPtRYY5qtyK+QweIutWfFxLpHucitS2/aBfIA
J4kk9zxT2sLPoMlLSV5qHx9ZuPz4ZIz8b09F4m6VckBbpVJ7NtSpgOyClJRzV/4iKVcxyKw
/4TmlZpABzQMzb1cg0h0rqL9H6qk+/lP6JQO49/0py6k1ZwazXSNmOsOc7DQO9KUVOLjLph
FuLtH1fpl+IplfVmNxuR3HvXo8ZGRuK+YeGeoF7drKR8yQfTnkrX0Do13+JtfKY+uLb7ivm
8mJ4puDOruU4qSHSK8B+0/oXn2cXWoU/Mt/RNjuh4P6H+9fQiKXu7SK9tJbWddUUyFGHwa0
wZXhyKaEmfnxTkVKrup9Pl6R1W56fN9cEhXPuOx/lVAr7KMlJJo9kHaO1oRXyaFjjiOrgKO
Kz6utQTIwH1FCF+9UxyVoYe8dW3lGR2Vcj+dXpexGIszjI7UvqaNcRjSgXOcc/eqZ41F2FA
wGwce2amiaTLjesW2l0j/k2q03vljEqZJGQV4YVBmfWUVcoGK6cDAHzVFwoWFAONRK/8tAU
mUuwZ2ZV0gnYe1RooqjQKKKKACmrS5jtwQyEk/vClaKBNWaEl2+kNkRKeBjLGpQXqk6ZH+x
IxVbgq7uq6mONO2fTjtULga4C7bsr6c++1SRSLZr4atMb4A7hc11LxgmtiJEHJAwR9xVUWY
7dCn1PqJIG5x2ruPqdhpOg6+32z80BSKru4SdgUTBHJPel6KKotKgooooGFFFFABXUdo3DK
cEVyigBn8Z+95Kaxwfn7VQHYSa8+rOc1GigVIZ/GfvCFA53z8++KXZmdizHJPJrlFAJUFFF
M2kIaZfNX0kZGeDQDdEYLSSdCw2A4z3NUspVirDBHIrajQRoEXgcUvdwR+VJIR6zwf9KmyF
PkzKK6yspwwIPsa5VGhel0QoWRBIBsCdjUJpjKRsFVRgKOBVdFAqRfHc6UCvGHC/SScEVCW
dpcAgKo4UcCq6KApBRRXVRmzpUnHOO1AyUUTTOEQZP9qlcW7274bcHg+9acMMceGjA3XBx3
qUkSS6dYyFOcVNme/kxa4atmj0OxUHRqwD2qljtVF3wcEzqdCDVq20+9eys4BZ2ccOwIHq+
55rzPQ7X8V1RWYZSH1n79q9U53ri+oZLkoI83bsg5BOfarIE1ybCqlGpvitaytfyw2Pqrmt
0gZkdfme06W4hYLNKNKf6mvPRvcTQJbtAJAPqNNdanHUOvuvnGOKAaI/Y+5/nVUkEthciSG
cHIBYZ3NdPBDZBX2zl5p7pk7GeCG4lguLYqy7bDkVOC0it5iEuDHDM2VycYqRN3LHJcSRKk
oAAz+9Vw8m9g/DT2xik04U6uK2MinxJ4feSBLq19akYYZ3z714p0KOVIwRyK95av5kyWhuZ
YhGNO67E/JrC8T9Hlsrt5hh42wS68b1cJeCWefFWx5zzVeKkpxWjEOJxUj3zVMbf1q3kVmM
rI0tkV9M8L9RPUumIWXDxYQ/PzXzVhtivSeB+p/hupm0kfEcw2z/F2pS6GfR0WrlFQQbVao
3rMZ1eanURXSQKAO8VNDVJfepI4zzQAwOKzOv8AS4eq9MeGVckbqe4NaAkA71VcXUUSHURx
QB8b6r0e76XM3mIWjz6XHBrPEhB3INet8WdXkhZoo1yjDkivDGUsc4/QVrFWiWaCupHPNRa
KJ+QM+4pQSHgIQan50uR6KdMLBrUhvS4wfeoNbTZwEJx3FMhiyZYYJqMcrxPlGIIothQus9
1bH0ySRn7kU3H4gv0XSZNf/NT8V1aX6CG7jUOOGHelLjpCISY2OB70WvIER165ZgDGh3r1c
0E1k8c4mKxOgYoRlRXj1s4gMYJJ7mvcWnTze9AjK3mm5RAV3zgjtUuvA0Z/4wWt6nU4kZhF
6ZNIxlTzXv8ApHUVhuIrhWzE4GSO6mvCxNdJYhLo6nc4IVc4rU8P3TCF7KQYe3Pp+UPFc3X
Yt0VNeD2aafLg/J9YxkZG4PBqJFI9Cu/xfTlVjl4vSft2rQIrlHo6dHzP9qfRD5lt1mFefy
Zsf/af7ivnynIr7517pi9X6LdWRHqkjOg+zDcf1r4ZPbiMLGqESKSGXvX0fpmbdi2PtG2KV
OiiuglSCDgjg1yiuqeoY/GZ3eFGb396peRpJC7H1E5qNFAqQx+Mzu0Ss/dveqZJGlfU5yaj
RQFJBRRV1vFrlQuDoJ57UAFvbPcE42UdzVckbRuUcYIrZjjWJSqDAJziqriCN1d3504B9qm
yN/Jk0V1lZcalIzvvXKo0Lo7lkUIyh1HAPauSzmVQoUIi8KKqoooVItiuDGmhkDrnIB7GiW
4aVdIARPYd6qooCkFFFdVWY4UEnnagYIjSOFUZJq24tXt8E7g9x70/bQRqkcij1Abn3q6SN
ZV0tuM5qbM3PkxKKvuogszmNfQO44FFUWnYxeWkaxGSNSpHtxSFOy3syZiZVz/F70lSQo3X
IUUUUygooooAdsrWORC8gJ32HanhGgTRp9PtWfBeyhViVFJ4FdZ5HchfMlI5IOAPtUtGTTb
NBAVGCc44NcCeou257fFJx33lgpKjgjjO9VmSWb1+VIV9wxFKhbWOy2sUuSy+o9xzWQ66HZ
d9jjcU6LuSKMOp8xCcerlTSksrTSF2xk+1Ui4pohRRRTLCiiigC22iE0wQ5x3xWrHBHF/lr
jPNZVvctbklQDnnNMPPJIqli3r+mNNs/JNJmck2x4JpfK7A8ih01kAn09x70ilxJbsNcbhT
7tmuyXbTtoiRyPg4qaJ2sdeJJFCuoIHArI6hEsDjRkKaYSSRCVGpHAzoc5DUpPcSXjpCFA1
MAMe9D4JlaN3w7beT08zkYaZs/oOK0W3NdjiWCBIl+lFCihRl6+byT3zciUuC62hM0yRjkn
+lavWrj/Cuhz3KD8wLoiHux2FS8P2nmyvMRsvpH3rN8cXIN5a9PB2jHmOM9zx/T+9ZY4/aZ
lExzT2xbPIxW8tzDmZQ0sXqXbmrLW6tJoWjuLdhKNhg5IquJ7q1ujGZsKxyoNOXS+SizxIk
rOfzG9jXZOWStppTOts0wicppOocjt+tX3dlHazQtNFJOsmwlRsHPtVEgj6qEPlGKdRu4O2
Ke6abKeFrX8XpkIKpq20n3pDOyRhlxbxSRx6fU7jIqtujSXNmyzXSSpKMgA4ANT6Z1G/ima
0lhWZUOlie4q0RW3SbsJcxssE3qDHdc+2KAPn15aSWdw8Mq4ZTVAr23irp9pfQrd9PB1xr+
YmMYFeJIwa3i7RDRdGcnmr1JpWM7800pzxSY0dIya4jmKRZFJBByCKsA2zUHG9SM+w9EvUv
+k29wrZ1IA3371oagK+d+Aer+TdydPmlwsozGp4zXt5pytZtUwG2mUd6oe6A71mTdQhRtMk
yKTwC1cE4cZVgR8GkMda6Oa5+LYcGkjIKSv8ArNr09MyvluyLuTTEbLXTkfVisTrHX7WxBW
WTXJ2RdzXl+p+KLy8JjgPkRfH1GsRiXbUxJJ5JpqIDnUuoz9WkIKhIwdgKSECIQAN66jhc0
B8sG9qsRxlVWztUcqSfigtqNQOBtTAtyf0qp9jXNWBUWOds0UBFie21XR9TuI00MQ47auap
PBzVRqqTEOHqIIGY8H4r0fTPE3To7aKCUvCU3Y6cg1441yltQ7PV9V6906XqsdzZTzrGu0i
hcBvmqumeJpD1+JnAWBz5Zzzg/wDWvM0AkHIOCKmWNSi4vyOMnFpo+9+Gr3yOpCJj6JhpP3
7V7Eivk3h/qRu+mW12G/MAGfhh/wDur6raTrd2cVwvEiA/r3r5ucHFuLOpJ2lJHSMGvkXjD
po6X4ouNC6Y7n85f15H86+wEV4P9qfT9fSrXqahtVtJocqdwrf9f7169Bk2Z0vfgF2fPp7S
IwllUhhvt3rOpv8AGyxAL6XyMhvcUoTkknvX1CPbC65CiiimWFFFFADVlbpMSzgkDt2rRWN
ETQqgL7VmwXkkKCMKrDtVkjyM+k65HHIU4ValmbTbHkUpkZyO3xRoy+pt8cD2pOK8MJKTI4
+5zUGmluCWWJyo9mxSonax2W3imOXXJxjNZM0flSsgzgcZFNLcyRxllJYLsyPyv60tPO1w4
ZgBjYYqkVFNFdFFFM0CiiigCcSeZKqb7nsK1oreKIgouD71lQTNA+tQD23pprqSSPWxKKTg
KnLGkyJJsd0YfUu2eR7111LDTnA74rPEssBDtE6r8tmpy3vm4SFHOfY4qaI2scaNGTQVGn2
opBHkRwvric8ajlTRQFNFFyR5ulTkIoXPviqqKKs1QUUAE8CnT04+RnV+Zzjt9qLBtISooo
oGWW7BJ0LbDO59qZdTGFUkBV5BPPyPekqtS5mjXSr7dgd8UMlond5/K1fVo3zzV0udYCsAN
I0knAx8Uk7s7FmJJPc1YlzNGulX2HGRnFKgpl1zhYmJ+qQggfbvSldZ2dizEknua5TQ0qCi
imrSz88F3OF4/WgG6FaKsmhaCQod8b5+KroAKdT1RCRDjKBSfYjt8ZpKpRyvEcoxFDBqxpv
/AEaXOMADjjV8VGDa1Y/8Y1faqZJ5JQA7ZA7DiuRyvEco2M8/NKhVwMjIRWcjCHVkHYfFQ6
JD5/V1YjaPL/7UvPcSSjDtkDt2rV8NxFYZpzn1tpH6V5dXPZiZjPujadidqkozvUNidt6ds
bc3N5DABu7gH7V8++EJnsOh2QtulxtJtqHmMf6/2r5N1a7PUuv3N88jpHcSnQeQANh/Svq3
iy+/wnwrezxD1+X5cYHudq+SRXBuIVgaAjGCCBxW2gje7Izn6mXKQ+9hJDBHJbyLKWG4euQ
XReGW2kkUMR9ITGSPmq447UsPMuZEZCAU9jTMa3NtK/lSRypq/LJxv8V0jykOmXUdvct5sL
gKPVqIrt8lot2J4QrRudSqzYGavlNxDbNcXFmrlm9ePapyS9Nu7dIzGYST6QRSA7e28s9hH
d2+mKWLlY5PqWr+nzS9XX8DOfMKHK+nv7Zqmws4gsqRhZF+kMHwVP2rnTk6x069kRJdaqcA
6cg0AOdIvbMXM9veWZRlBV9s7V4Dq8NvH1KdbQ6og3pNe08U67S0MrqwklUAOuwz3BryVra
CSNnkGdVVF1yJmUBg1chx3rtxA0LlT+lVqa07JGA21d5qsMO9WKakZ2CeS0uo7iJsPGwYGv
pcHU1610CW8syWnjT1pjcNivmTCvReCOtr0zqTWk7Bbe52JPZu1Jq0Mw5riVpW81m1A76ua
st+o3Nu4aKZlx81peK+lT2XWJZGjYwyHUjgbGsTZaOANc+JepMhAlA+dNZbyNI5eRizHckm
qi9Vu+Qd6aQFrSKMnuKoMzE4UUFlPO9c143VeapIR1UcnLHAqbbDAri5xqbmuE5bJoA6pxz
vXGb4oJGKgW2OaBA7Cqy21dZs9qgTVJABbaok10mo0wOmuUUUgCuV2uUAev8AA96cXFkx4/
MX+x/0r7F4Pu/O6fJbE+qFsj7H/rXwDw/d/g+tW7k4Vm0N9jtX2XwldeR1lYyfTOpQ/fkVx
dbj25L9zo4JbsVex7gis3r1gOpdCvbMjJkibT9xuP61qEVA7GvAm4tNeCkfnKT06Ij9SDDD
2PtUa0vFNh/hfirqFqBhRMWT/lbcf3rMFfZY5KUVJeT343cTtFFOxdPLwambDtuvxV2W2kJ
UV1lKkgjBBxXKBkkYLIrHgEGnJFKr6WGlmLZJ2YGkasjuJYhhW29juKGS0W3O8EROc5bGed
ParD/lRAEY0bZOBnO9KSSPK2p2yalHcSxLpVtvY70qCuBmX0ws7HJZQgP8W/NJVJ5HkbU7F
j81GmhpUFFFMWtqZ3JbZF5oBuheirrm3MEmOVO4NU0AnYU5B6oVZTugKn/hz3pOpI7RtqRi
p+KGDVjaZ0yBiCNB1YOR8frVdr/lTEZ1YHHOO9VSXEsq6Wbb2AxUUkaNtSNg0qFTHEQupXI
05BGDso96KVkuJZF0s23sNqKKFtZXQBkgDvQASQAMk1sW8KxRBdABxvTbocpUU2sPkq0cqj
LHY9jTdQZ4n9BdSfbNSx6cZ7c1Bk+RS6h84KkKjKcnsKziMHFbSvEvoV127ZqNzCJYSAgLd
qaZSlXBj0UEYODRVGoUUUUAFFFP9PhyDKyA/wAJNDE3SKbWFg6TMuUB3+K01C4yuMHfahnR
PqZV+5xXECjJU7HfbiobsxbshME0MCMs4wB3NZUsLwsFfGSM7VrkxxsWZgCfc1LCuvZgf1o
ToalRh0VddRGKcjTgHcVTVmq5CiiuGgZXIdq9V0qHyOlQKRgsuo/rvXldJklSMDOpgK9npC
IqDhRgVyvUJcKJ5nzIlGMtXovClv5vVTKRtChP6nYf615+IV7Twfb6bOacjd30j7CuLldRJ
k+DE/aZfIidO6cZNHmOZmHwNh/c14QW81tel7WbVGRkk9jW3+0Kb8d4sn/LLpYxLHke/J/v
WZbCxu+mNGJfLfGQSdwa6ulhswxRy8rubLLlJPw0l09uHkI9Zx2rkP4W4sFRNUDs2Rk53qX
TorwRGHz1fP1KTnamPNl6f1Jbe5tUdWGUZRwK3My3p4nEsluJTKgGHy2SD9quhYWt3JBdWe
qQgESAbY+faqblLN7w3sbtEqgZxsGNPyqklgz286vMd8E5z8UgFprezYvchXiiYgaiOD70x
dwGWwjl6ddKzW+Nw3qc1CC9mci0uohhwMBUzj2qqZbOCef8Qz20kIyFBwP/AMNAGN1q8vep
XkFjcSBtByVUbZNOv0oJDiIcDikeix/jOqzXZXCgnTXp1ShgeJ6haagdtxWK6FW9q+i3/Sf
xEZkjUahyPevGdTsWicnSRjmqi64EzMDZNWq3vVBGDUwTjmtGiRgEMKgcg5GxFCHAqZ3Gak
Z9K8J9Ti6/0f8ADXmmWeD0uGG5HY1T1bwLaXGqS0bymPbtXiehdWl6J1WO7TdD6ZF91r6ld
dSibpgvoHDQldWpd9qhqmM+aX/ha/s2OArj4O9Ys9tLC2JUZfuK3uteJ5+oMUgGiMdzyawH
eaQ+qRj9zVxvyJlagDmpmbAwBQIh3JqQRB2qhFbM2dzR2qbIGzihbaV8aY3b7LQBDO1Qbat
yw8K9RvMMY/KT3fatuPwLCHUy3LMo5AGM0tyQ6PERwySsFjQsTwAK1o/CfU5Ig+hVz2Y717
206VZ2CBbeBV+cZNXslS5vwFHgf+x155Goyosn8H/WkG8O9TR9Bt/1DDFfRnWlZVo3sdHgk
8P37MQyKmO5NWJ4dumcCSWKNScamOwr2LJvV1laiaRkMQkGndTRvYUeXvPAt/aoji7tpFbk
q2y1UPBPVnt3mj8mRUGcK+5+1e16X/h92lybmSVWX0PHIdlFK2cMnT43gtrlZNTEoC+AVo3
sKPCR9FvREtwNKb5AJ3yK+kdMu2je1uc+pdLn71i9Zt7638ueJFZD/mRgZwfvTfSrgTWme6
kqa8esW6CfserSupNH2cMJEV1OQwBBqBpLw/c/iuhWshO4TQf02p81yGb9Oj5F+1ix8jr9p
eqMC5g0k+5U/wCxFeJXevq37WbLzvD1tdgb29wAT8MMf3xXz2wiCQjKAMefevpdBk3YF8OD
04pUiu0h8hiZQMOMA8ingMAAcCos8X0My79ia6o0qADn2r2Mtuxa6iEkflRrl85+33rNdSj
lTyDitkNFH6dag98nc0SxLLGVKg5G1NMpSoxaK6ylGKsMEHcVyqNQooooAKKKbsIdbl2QFV
4J96BN0iq3geQiQLqVWGod61U0HLpj1c4rrMiDLFV++1cTSSXQgg84NQ3Zk3YPoHqcZ2xWR
NA8OC4xq4Fa7aFbW7Adhk8V0FXGQQw/nQnQJ0YdFM3sPlTZC4VuMUtVmqdhRRRQMKKKKAAH
ByOaZjmlkVvNkYxoMkDk/FLVdbMoLI5wHxg+xHFDEy3y5ScDykJ4TbNH4yYp5Ogas4qwwuX
zg+ogn2G+c5qkSp/iHmZ9OvmkR2SMcozkRSEcoMZqMs0sYURyt5bjIzyPirlhdWBIPp4/hP
zmlrllLKiHKoMZ9zQNcsp5oooplhRRRQAVbFPMmEjcjJwBVVdRtDhvY5oExplJZtGnCnDSS
b5PxQJ5rVsMqMrDII4NWFBIoaMkrnI07kZ5GKpuvTFGh2bJJHtmkQueDv50o81jGobjUBvX
dUkasU/LkTGoDhh71MKZYoymcaNJKjJU1G4KxRFT9ZAUD2HzQAq8jytqdix+ajRRTNArhrt
RbigT6LemR+b1WBTwG1fy3r1jHivN+H019SZsbJGd69Hvqrh66V5a9keZeS9AK+h+HoRB0W
3yMagXb9a+fRDVj5r6H1CYdL8N3MxOBbWjH+S1ysnNIibpHxa6vbmbxD1OcprE87HfgjO39
KiwNpJGJLUeVIcjA71SkSXVgpt5vzUGrGcE1qWonu4o7eRmdEXOSM4au9VKjklE0kMrrdW0
j25jGmRQDtWvbJcX3TXnWcPKFzGSPbtWZZ3MUd/Ja3sTKS2GK8Efap28Z6fdaRdSR28jHyz
vgigB226jI9qba8s1YOCuAN/vUEjtbK+SGV3gbAwzDambyWXp4ivLXRcRNs6ncg+9TYP1BJ
J2tADpzpc5z9vakByXz7O9S8tbxZUP1Iff7VR4nnd+mG7kiTXIdAYjcVLpz9MurScuWW4bZ
hJ2+1YnU2uZJLbp8tx5oRsgZzihAa3h+28mwQkbvua3Il3pS0jCRKoHArRhTvQIujTNZPXO
hrPE00Sb/vAVtxir8ZXBoGfGb60a3mOQaSzjavofiboq4aRF2NeAuITFIQexrSLvglo6pq5
T2NLRmrlzmmwJYre8OdeNjrsLl82swwAdwprDG5rjdqXYz2Ung20nYtFLImd8c0f/AMPiwy
ly/wCq0/4N8RW11brZ3sircpgIT++O3617ZcY2qLaA+fw/s+QH8yeRvgDFNR+BbBDlo5X+5
r3GBUSKVsDzEHhiyt1wlknHLDJpyPpyxAIkCoPYLW3igrSGZH4OTPFWfgttzvWjgVwrQBmG
yJPIoNiuOTmtIoMVW6gUAZUvTxjZqz5rN1z3recUjOuc0wMJ4yrYIpnp11+CnM2ARgggnAq
c8YOdqXNil7FLA7acqdPye1AFvUEd4RerZLLHI2Xjhbmu3QsuqdOhSJDBKN0GMMvxUujWkt
rYrAZfUDhgDnBql5hZ9fFvd2ylSNSSqOaAEgWvZzGtzGqoMGMfUSPeqOkrJBc3MEoGAQykd
xV3VvwPmzX1uNJ7sBnSfek+msTdCT8QsquCMjaozK8bRrhdZEfUvA9x5nTJ4Cf8qXIHwRXp
DXifAk+L+5gP78YYfof+te3NcSXZ7J8SPO+ObT8Z4N6lHjJSLzFHypzXxK1mlk9BlYIBk++
K/Qt/ALnp9zbkZEsTL/MEV+drYiGZo5Pp3Rj7V2fS5fclE1xMZCO2CoiiB+kNjJrv4yaFWh
ZBqG32qx4XbcAsSMbfSfnNUXDr+LBzkLgE++K7B6VyT8ubO/lFj+4QM1x5pIo1aJ2VWyCp3
0mrmiZpCcMVLagRw369qXunXaMEE5LMRxk0AuSgksSSck9zXKKKZoFFFFABVkc8sW0bkZ7V
XRQA4yuWI9LOB65H4HwK4JZrUhzodW7rwaswLhCyE+rcgcqcY4qu49FvpYYZ3yAecYpGfwD
XNcZkJjRc4Baga0zjCSAagycMK7EDJbpoySuoMByM96lJiCLLH1YIUHk55PxQHwFJJpJTmR
i2KhRRTNAooooAKKKKACipPFJGcOhX71GgDupsY1HHtmuUUUAd1NjGo49s1yiigArqI0jBU
GSe1dSN5DhFLH4p62tngIlxk4wy9xQ2S3QWtmhh1SDJbbHtSk1u8TPgEopxqrXUhlyvBquY
eajQoNzyewqbIUnZj0VfNayRMcKzKP3sVRVGidnQxXgkfY1wkk5O9FFAzoZl4Yj7Guc0UUA
FFHNMw2UkmdQKbZGRzQJujttaGSX80EKBqx70X9qFYNEPqONIrRRs+lhpYDiqrlwq5O57AV
DZjKTIeGo2DXLnYelf1rcAy1ZvQ42S3nc4GuTOP0rTUb1wNU7zSM49Gh0yLzb+3j5DSKD9s
163xzN5Hg+/AGTIojA98kD+1ec8Np5nXLVTwGz/AErQ/apPJD4UjWI4aS7TP2AJP+leSCvN
FGOZ/dZ8ws3g6bepHPGQoGzDfNN3CG2vzLZ3BW3bDEk4APtU0iN9ba2RWkjX0ADk1OxurO5
s3tZ0ZC2zd8Gu0zmFl3DNNZm9hkSWdd2xg5WhLw9U6SLS6iAfV+U67EGodPgWxm/DNMqM3I
bbar7z8T02/SSBFlgk+kEZxSGV9NurG2nNtdLIp+k6uKvSS+6Z1N1hn86E4ZSd8j2qXUbdb
uMdTktmTQAHC9/mrdHT+qdJ8uKcrKm6ZGGJ9qAI9ShezhW+aBdNwR5gXbBrHs2/xHrzTBNK
INhitOBp4emzpdzkwKvqRjk/ApXw3D6JJyPrbb7UAejgXin4lpS3XcVoRLxQIvjTapkV1BU
iNqQxO7gW4haNhsRXznxB0o28zDH2NfTXFY3W+lrfW7ED1qNvmmI+TFTG9Wqc7DmmOo2vkT
OpGCDSqNn71tdoRcrHHFdyCd/51ELtXRpA5z9qkCcE7WlzHcRHDoQVzX03w14ug6oiwTER3
Ht2P2r5WyljmuxyPC4ZGKldwQcUNWB98DAjajNeI8IeLlu0WxvnxMNkdj9Ve0Dis3wUWbUc
1HNdpAcIrhqZHejFAFZquSrSMVU9AC78UnMKcelZRnNMDPlFQto42uU8wgKGycirZRSkxdY
nZSVKjOQMkUCDq1mg6qb+yuHAJy8SfvVCS4uL63kdIZY7lFyPNTYj2qUVhanpsvmXjiab1J
Ixxk9sVCC2u8pbJdLt9ZZstQMRh6oBY+TfQRK8p0hQN/5Vlhbey6tDArGPDAqANmzWrfxXd
n1BIjbRMn1ayucqPmsvqNyLmYXPk6BE4Icr2ptWmhp00z3Pg6Ux+IoVz/mKy/0z/pX0avln
h6Xy+u2Tg8zKP57V9TrhT7Olk7I96/OvWIPwvXr+3xjy7h1x/wDMa/RRr4N42h8jxr1NcYz
Nr/mAf9a6PpbrJJfArE/vGOGYDAYgfeuVwV2u+e07qYDAY49s1yiigYV1VLMFUZJ4FCqztp
UEn2FO21pIhWUj1Kd0NDYm6O2dmpBeVdwcaTVFxatFI2gFkAzn2rURgwyP1qMhyCijLMP5f
epsyUnZi0UxNZSRH0guMbkCl6o1TsASDkEg/FBJJySSfmiigZ0EqcgkfauEknJOTRRQAUUU
xDZySn1AopGxIoE3Ry3tmlkTUCEbfPvTF5ZqEDxLgjA0jvTUXpCxMMMo29jU2YKuW7VNmbk
7MRlZGKsMEciinrm1eUtNj1HGEFFVZakhi6QTW7AMPcE1kVbcAK+FyFYBgPbNVUkEVSCiii
mUFFFFAGpYx+Xb5yDq327VM3UQOAS3/KM1mQLrlVMkAnfFX41gFnZFP0og4FS0ZuPPJoIys
NScGoNcRRnHqPvpXNZ7yTWxwkpKuMg/FT8rSAZJpA+MnAyFooW00EkSVcowIrIuI/LnZcg7
52q2YN5ZZj60IBYfvA8UtTSKiqCiiimWFFFFADVhHrn1ZA09jWhJPHEcM257Dc1igkcU2qk
IFDaMqGd+5zwKTRnJcjySxysMZDDjIxVN06Ju3PbAyaWZGjQyRSvlcZDf3qlzJOrSSSEDOM
DualoiUeDd6Q2vp4YcazjIp1Pq+KS6MNPSo8ZPqY7/AHp5Pcjmvnc3+5L5mcej0fhFA/W0P
8MbGp/tQmhSy6bDOfTLM+R9l/61LwWuerOfaI0h+1qZIpOlCRCy+s5HbissCvOjzah/dZ4W
zilsrtzHIdB2Xemr1HsXiuoUEiMfzD81C7hgvIIXgLeco9SnuKY6d08ywPpuQSRlUzkZ+1d
c55K609ZRZxC6SRDdhwR7Uz09Le7tWhSbQTsjE4INJ2HU7yGYQJaqSrEMO1WSxWtnftJMXh
Eh1KAMjfnFIYz0y96lGHs51WZWOj1DmpoLfovU4obiE6GGRIPeqepC1mtornp9xpuIyBjVy
Kato7zqlqIZvW6+qMle9AGb4ujt0uPNtZdQmxrX5p/pMAgs4k/4d6wL24mvepQWkkQTyXww
Hc+9epthhQKBGjbjitCIUjAOKfioAvXjFT7VFRU8UhlTCqXXY0yy7VU67UAfPvGPTfJm/Eo
uz814w5Vts19Y8RWy3HT3Vhmvl13AIbhk9jWkH4JZBTqG5/rVykAcUsowfvTIwatggqDDep
Hnig70gII7xSB0JVlOQR2r6N4R8W/j1Wyv3AnAwjn9/wD6186+KkrtDIrxsVYEEEdqTVgfd
1IIqQNeW8J+JV6raCCdx+KjGCONQ969Kr1kUXA5rmajqozQAMaoc1YxxVLnJoAqOTVMg9NM
YxVMvFAGfLzVKGRH/KjWRyMBW4piUb1SCyNqQgEb7+1MCry47fqlvHd2aGLGUcA+kjmlb5r
A3zXdpLh4lPmAHOB70/GLm+D4lRl0ny8NnB96StZ7aygkF5ZJHKToOkbvQALa3FzC7reeaz
LmNtgFrz8816ImE8YkOdOnH9acvPL6fGkMRnhW4OQQNRH/AA/FUdXh8sRSW8yliMPnkiqQj
Z6ZIY7y1fP0yKc/rX2Cvi9g+Y4GP/Ca+zqdShvcZrh5VTOpPpMia+JftKj8vxxct/8AEjjb
/wC3H+lfbTXxr9qiafGKn+O1Q/1Yf6V6vTXWf6Bj/EeRHFdrg4rtfSHvCiiigZo9OjxGZMj
1dqve5iRtOSxHIUZrJQEuFBI1HFNFc7aikYJVVXk471LRm48j8bo+WXnvtioPNHExG5J50j
NIM0ltpeKUlWzjPaurGWUPLLJqYZAXfb3ooW00I5o5fobJHI7is29j8u4JyDq32qTqxjbLa
iq6lccke1K800ioqgoooplhRRRQBdaR+ZcLuBjfetWSWOIZdgM8DuaxKajVhGulsM4JLn91
RSaIkrHlnjkIG4PbUMVORkTDP24rOMZ0lo5ZNSjOG2yK4jy3JJklIRBuRSonaPrdRM2kkqT
xqGKKSA0cMzx5AdHG4+aKKFtF5pPNkLYwOAPYVCiiqNgoxtntVsNs8ysy8LWmbeLyPK0jTj
/8NJslySMeirZrd4FVn/e/pVVMZKNzHIrjlTmnMxSAMjoMcBzgr/vSNFFA1ZdcupKIh1BFx
n3NMZjmw+tMEDKs2CCKRoooVDFzMpXy0OrfLN7/AG+KXoooGlQUAE8VKOMyyBF5NaVnbCEM
XAL5xn4oboTlRl0U7c2Z1u8YAUDOP9qSosadhTcMsckYRyFYDG/DClKKAasblZIoXUMpZgF
AU5wKXV1MRjLBWDahng1CqpOKTXBE1wep6MAOlRAYwCe+e9NoN6R6Hv0eL7t/enhnIr5rL/
uS+bMV0es8DjPUZz7RD+9Z37UYzcdQ6dbnGgxMx/8AqrS8D/8ArC5/8If3rD/a15y9a6U8c
vlqLdsnPfVU6f8A30eTUdHlenXUcN40M8DK49OoHtXUsEivS4uDFDI2Y98E1ZcRTRWgvk0z
OMB8jkVZ+IPV+n/hja6ZNmjdTsDXVPAMdRjlsoEu7Ng2+JE5J+auljl61ZBJoAnljUrA7/a
lel/gRM0c0xEgGlg+29diPUen9XkiimE0WzAncFaQxjpjdIljkt5F0EjSQ43pSDz+j3E0hu
CAuRExbYj3prqEAsivU2twxnbDKp2WkOu9Ts+o9HjHlmG6jfSo7Fe9AGf0ovddWkuJDqbJY
n3Jr1tvwK8z4fjwjvjdjivUW44oYjRhp2Kk4eKcjoGMKc1MVBamKQAarYVbmokUAZXV012M
gA4Ga+UdROq8kPzX13qQAtJcnA0mvkF8QbqQ571cexMWA3GBVoNRGM1ILirEdzXa4CMUcUA
dx3qOcmpZwM4rZsegm+6H+LiH5wY7fxCldAZlndzdPuUuYGKuhzX03w/4ih6vbZyEmX6kz/
Wvl7xtGxR1IIO4NWW0skEgkikaNh3Xak1Yz7QsuanqJryHhnxML1ltLv0y8K/Zq9cKzGDGq
zzU2O9cI70AQJqiXvV7CqJaAEpK5avFHPqmGUwcipS7Vn3sk8Nu01vCJjH6mQ9170wK4ltb
B3/CzoqTuTGz8D4qfVbW7toLa9tXW5YNiQEA5B7124n6b1bo0QuIGgZjqjxsc1yyW2ub5Yj
O6eQMGE7dv60AV3btfqLeW1VtG+sDgivPSXFpNPIkkMizJkMW4H2rbMnUbO/n9QeAnMQOM/
asbqrztDLd3FnoOcMAdyP0qkI07MCOGFVOVCjBr7NAc20R90H9q+L2TBra3ZQQpjUgfpX2e
3/9Fh/8Nf7Vxc/4mdOX4YkjXx79rA//AMrtz72i/wDmavsBr5B+1n/2ptv/AO0X/wAzVt6d
/wBwvkPH+I8YOK7jbNTt4Hn1BMekZ3rUht41txGVBDD1Z719LZ7XKjIoq+e1eFdf7urA96o
plJ2AJUgjkb06GinXOVBzkqxxg/B9qSoooGrGLl10JGrBiCWYjjJqxCk0aepQVXSyscfqKT
oooVDU8qLGY4yGJ2JHAHsKVoooGlQUc8V1QWYKOScCtG0tPJdmkALD6TQ3Qm6M2itC6szJL
qiAGQS33rPoTsadhTNvMmgRudJGdJPGD2NLUUA1Y6xjhRjrU5UhVU557mqbZ1AeNmC6sYY8
AiqKKKFQ8WihBZmUknOlTnJ/2opGilQbUFMQ2Usqh8AL896oXBYAnA7mtVbiCOMBX1Y2AG5
NDCTa6OpF+GB8sEoTkr3H2q7I06s7c0t+MIbDRhR7Fxmr/MXy9f7tSZOyt4fxABlGFG4X/e
kJrOWFS5AK/HanBeEtgRhh7BhmpPcW8sTBpNIIwRwRTVopNoyaKDjJxuKKo1CiiigAqyGB5
2wg45PtVdP2LwxxEtIAx5BoZLdInDZeUA2cSKeexplGLDcYYciqWvO6Jlf4mOAashmWUbAA
+2c1Bk78nX1PmNdh+83+1JzdPOfycYA4J3NMSXQRtKgH7sBXVukO0g8s/wDFwf1o5GrRksp
VirDBHIrlX3hjM5aNtQPNUVZqgqqTiraqk4pMmfR6foY//k8WPdv705uG+aT6Dv0aL/mb+9
OsN6+ay/7svmzBdHq/Azf/AMxnHvD/AK1m/tXSKW86fDJkGSF9JA4Oae8ENjrDr7wmlf2sS
fh5ukzlcpl1LY44NTp/99Hk1HR4npEelzbS3RHp9UZNNSXVz0y/8hYlkiZcxnHalrmKG9nj
njJUhMucdqetUgurJvw1x+cg9BJ/pXVPAQv4kL/4nJblVYAMq+/vV8q2vUujloJliliGV3w
T8VV066vLqJ7W4hVg2VJIxQPw3Rr9Le5hf04YNyGpDGelw9QntVtriXVCxyARk153xIZI+p
G0eNUMRzsNzmt+7iJ6lFe2N1pgf1EZwFNec67cPedYklkfW2wLe9NdiNbo0eizT3O9b0Has
jpoAt0HxWvBtSGaMPFORnFJQmm0oAaQ1MVUhq0UgJVwipDFcagQpdxCWJkPDDBr5B1e1/Cd
TngznSxwa+yTD0mvlvi6PT1uU45qo9gzBUHsalpbvUX9PHNCyFhvtvWgizFcxmjVvUXbQnz
QBJjsQtex6Fdrb9CgjO7HOw55rxy4KcfevV+FYBNHGSM4J5qZdDRde9Ka+bzHj8snggVmnw
zdlsRkMK+gxwjHFNxwIN9I/lUWB47oHhG4S8juLltIjOoAe9e604FdQYFdIpDK8UHipad64
wxQBU1Lyd6YbilpeKAE5jzVMRzMqeesWs6ct3+KsmNZ91aJcaJWdl/DnWdIztTAn1K2vel9
egCRxzWrj0Er9IHzVN6sM9xJ1RLWRDGuHdRt961LVYusdJla3u/zMfluG+k9s1mdJu+rok0
N5GsuCUzj6vegBVLa2vLOSSK/Z2O6O/7p7fasy4uriW3EMrRPMPrGePmtC/x0S4ht5rMG2l
OpGU8E8g1ndfjtp5IrmAeW0a/mYHIqkI0rbPlQj4Ar7NCMW0Q9kH9q+NWa5S2HOQn+lfZ8B
QFHAGK4mZ8nTl+FETXyP9qUDz+K4AuMC0Tn/mavrZr5P+0e4jXxYAzAFLZBj9Sa39O/3/oE
OzzcNv5C6o+SPUp7/amVYMoI4NKi7K/+7wP+JgDTCyK0escd6+jPVz5K3j/EjDbR5/U0lNY
yJqdQCvsDuBTRvPVhUBH/ADjNTFzCykM2g9w2xFPlDTaMiipSBRIwQ5XOxqNUbBRRRQAVKO
J5n0oMmo05YNCmpnk0t7HjFDE3SLYbDQMucODlSO1NIxJKsMMPbg1S12N/LXWByxOBU4bgS
nGAG+Dmo5Mnb7JszZ0pz3J7UnN0/OPKO/cseaYluRG2kAE/LAVxbtdvMUpng5yD+tHIK10Z
bo0blXGCKjTV80TyBo31E8+1K1ZqnaCiiigYUUUUAFX24IWR1+oAAH2yeaoqcMpifVjIIwQ
e4oE+hjy4AxQpqwcMxO/tmqhCTc/h9RxqxV3n25wxL7b6cbn9aXE7C487vqzikSrL9ELMEV
NOfpYHf7mqrncRu31Mu/z81d59uASC+D+7jcfGfalpZTK+ojHYAdhQgV2QoooplhRUkjeQE
opOkZNRoAKlGoaRVPBIFRo4OaAHHCltcoySxVVJwFAqqdBGFkjymrIIzwasW5jcfmZV+5Ay
D8/eqp5VcKkedC9zyT70iFZYIoo41LqGZl1Ek4xQyAQOoyU0h1z+6c8URzxsiiQlWUYzjII
qE9wHXRGCFJySeTQHNlFFFFMsKrk4qwAsQAMk1GeNo2KuMEUMiXR6Lw6T/hIGRs7VoMKyfD
LE2Uy9hJt/KtVua+a1CrNIwXRv+DJdPiCMH99GX+lOftRt/O6d04n6ROwP6jb+1ZPhmUReI
LM9i+D+oNbn7U7fzfCaS6inkXSMWHYbg/6Vli4zxPNqFwfNbS7ltbtkltVYKcE+612a1htJ
FvSrpbSv6QORVyoX6c0tvMGljGoZOcirUu3venm3u4VxJjyyOc11znkb2OORY7zp8+p0wGQ
Hf70wtve9RTVcokjRrlM8n4qPTm6dZTyQv6JF2OvuKpeC4s+qv+EusRNgqxbb7UgG+n9Qsp
7Gaxu4fKdsg7cHtXk7yJ7e/eF3DlDjUO9esv4JunxDqAjSYy/5u3HzXjGfXcMfdu9NCPW9P
P5CfatWHgVkWB/KX7VrQb1IzRhO1NoaTh2AppDTENJxVwqiPNXikMkK7ijG1A3oApl+k180
8aY/xX/5a+mTD0mvnHjaLT1FH/iWmuxHlJeKjGN89qscbYqKDG9a+BBqBbA5qMo2yakB685
qM59I+9NdiLIfo2r2ngrDW2O6sc14qE+nivaeBzhZV/4qiRSPbxL3pgVTFxV6jNZjJqNqlQ
BiigAqDcVM1BztQBQ9KzGmJGwKTlbmgBWY1HpvUTHdzQNbh4gME++e1ckPvVfWIprSwivem
vqlTeVOdQ/6UwFpYrLoMzmZZYYLtyYyPpHxUes2wkhtbzpd15bIRrAblfemrhZOuWcdlPbq
zDD6xsEOPelOldTs/wAVNZ3MHlywqV08g9qAGLiC46jGFd1fQuU3BAb3rzKX0mJ4bmJA8bF
XUDGaaNuvTOrSOt9otpDmMZI/T9Kr6usjNHcQOr+Y6iTbcjPNUBs9OjEl/axgYBkQAfqK+u
sd6+WeH4zL4isl9pQf5b19SY71wcr5OpPwRJr4x4/k8zx1d43MMSAffSD/AK19lJr4X4vuS
3jbqUqnJWbT/IAf6V7fS1eZv4BjXIgEiU4dfMbGWJbn7VXLGUm8pGOlsY/WrfPt3Xcuo7qB
n9AaolmMk/mAYwdh7V9Ej2Ky9o4Fby9G2cas7k+9QuFPlqWOWVimfcCrPxEBJcl1J3KgA7/
BpeabzWGBpVdlFAKyuiiimWFFSjjeVtKKSaiRg4NABRRRQA5KqBjrGUTCqucDjOTVc0arH5
sY0FWwQD/UVKO5RlCy5BAxqAzkfIqE8yNH5ceSNWpmPc0iFZKONBEJHXWz5O52AFTVF0sFz
5bqSVO+CO9VwzR+WEkJUqTpYDPPY12a5UoUiB32LHbb2FAci1FFFMsKKKk8bxkB1IJGaAI0
UUUAFFNXNl5Ca1fI7g0rQJOwooooGFFFFABVttD582gnAxk1O1tPxALFtKj+daCWyIihdmU
bMOaTZEpUdt4vJiCdxyfelLqzAEkwON8gU8hYj1DBFQKeaTr+jsvv96mzNOmY1FaU9gshLq
2k9hjas4gqSDyKtOzVNM5RRRQUFFFFABRU4ozLIEBAz3NaMNjHFnUdeRvkUN0S5JBb2ggfX
nVlf5GuXluJwudscmr1DIdOSV7E8iozBiNK7Z5PtUMxbZzw0THNdw8gYP8AetxuMnvWL0YL
F1IqNtaEfetxl2rgaxVmfxIiyXTpfI6nbS8BZVY/zr3vji2S88HdQRxkBA/2wQa+dN6Tn2r
6nMo6n4bkQ+r8TaHb7rXkbqcZGWZWj4hZW6WyKmsMznODttWhdpd2t9DJaEPE4+nkA9xWdi
O+hQMuiSIZ2O/2rV6fc2EiGMXOnIwueQa7TOWV36eeh6kYkaSMAMqnmq47u16tYNbNGYpR6
kZd967083JZ4Jo0YhsAnuKvmVelX8QMIjWTcMi5BPtSGQ6dOrA2l3fH6cFGO1eRddF065zp
cjIr1nWbC3lvWvonIjI/M0rsDXkpSv4p9H06ts+1VER6nprfkpv2rZgrC6W2YVx7Vt25zUj
NKE7Cm496SiORTkdAhqM4FXqdqoSr1pDJjiuriuV3NAEJPpxXgPHkTCW3k7YIzXv3O1eV8Z
2xn6UXAyY2BpoR86VdU6If3jioBSrFTtg4NMQIWuov+cf3pjqtobbqMijhjqH61pYjP2B3r
hgeZ8Bdu1OWlmbidRpzW+OlLBEWIyxU/pScqHR5SEYyPmvX+CT+dMPYg15ULpYj2Ner8Er+
bM2PYUSBHu4jtTCUvGNhTKVmMtFd7Vyg0AcJAqljUnNVOcUAUzNsaTlb2q+VqUkamBSVMjh
QMk7VHp79NvZntmuygUFTHjSQferrWUw3SSgA6Dnek+ow2tneS9aeJ44piAQq50n3/WgCnp
Y6l03rl7A0zXFuq6VZuD7YrnVo26e3+KSWgkDjEjoePvTPVrS26h4cE1jcMZo/UmGwW+Kq6
fDc3PTorSeXzFcYl1Nn7imAjem16x0ny1iZCfUjY3BrMtjAbq3hWUOVP0/atJLq66d1OWwm
t18qIZjYcle1IwWsZ6895GmhShJHzUzdQbLxq5pHsfB0XmeI42/+ErP/AEx/rX0MmvE+A4t
V7dzkfRGFH6n/AKV7QmuFlf3joz/EczuK/PXVZ/xXWr64znzLh2z+pr731GcW3TrqcnHlwu
2fsDX55Ul2Lnljk11PSY8yl8i8S5LKKKK7x7AooooAKnDH50yx5xk1O2tjcMRq0gc+9aMdp
HGgXkg5DcEUmyHJI7bQC3VlG+TzVNzZiVnkBwQuw9zTKatw25Hf3rjKZCVOyd/mpM7dmLRW
pNYpKcqdGBgADas2RDG5Q4yParTs1UkyNFFFBQUUUUAFFdRS7hRjJPetKGxSI6mbXtggjah
uiW0iNrZhDHKTkkZIPar7iETxheN+fapKpjIC7oe3tUnLYwvJ7+1RZk27sx7iLyZmTOQOKK
05LWN0Kn6m5bk0VVmimima9iaNkeNtXBU9jWdV12MTAH6tI1feqaaHFUgooooKCiiigB63v
IYoQmhg3wOTUpLuRWwzqh/hA1EfelLbH4lM++33phQYwoC+pvqbGTmlRm0rGIbyN0Op1BH6
VS99lvTIFH/Jml7pRmNwANa5IHvV7flflogIAAxpzknuaVBSLRehAPNXY8Mm4NITukkpZF0
g9qumULA+Nl1jSPY43pWmhxS7CiiimWFFFFAF9pNHA5Z1JPYjtTb3hZdSYRONT9/sKzadCj
SjaQ2IxoHbPek0RJIshvgWxJICD304rtzeIvpRxnucZqmT8yBywGVAYHGCM9qhbqFhLgDUz
hQSM4pUTSLOn3TDqcDEhwW0nAwRmvVOO1eNYkSRzadLK2eMEgc17MMHjWRTkMoNcX1GNSjI
xXDaKXAO1fSPCk4uPD1tnfQDG36GvnTDbNew8CXOq1urY8o4cD4Ncyf4RZFaPmt15/TfE9/
ZiBSIrlxx2JyP6Goyx2sN6FkBhZjqBVcg/atv9o9rLYeKjeQHAuI1cr7ngn+lZ6xv1OzVZY
wrRnUpHJ+K7OOW6CZyZKm0RvoLa5hjuLOYpOh0kE4yKatLe7vrUJK+oxgmPXvk0v0+4sLhm
hmZ1JypUjgVDp1hJBfH/vWEVjo9WNQ7GqEM9N6mo8y1vbXSd1Yr/tXjeoxrB1KZFOVDbV7K
/a46YyzNBFPHO2Q3cN815Dq7vJ1KWSRAjOclQOKqPYmbXR2BgWt6DtXmuhv6CM969JAeKlj
NKCnIzSELU9GaQhuM5FXoaWiNMJQMsFSNRFdJ2oAg3FZ99As8LxP9LjBp9zSs29AHiIvCsl
t1BZGlUxI2oe5qHWrUTXw2309q9bMtYcsfmdTJI2GKYivpXSkgAdlyfmtOe18yPYVbGoAFX
KKQHzi/tvI6jNH7NxXsPCVi1va62GGkOTTV10q2uZhK0Cs55NatnAIkAxTsB2MYFXqKqQVe
lIZOuE1wmoltqAIOaXkfG1WuaVkO9AFUrc0pK1XyNSrtk0xHXs7mbplxc2kuiaHBUZ+r3FW
WN3J1fpRtry2ULcrpJ7g+9U213Bb9Q/B3DtDJJjAcYBH3qjqlveWHWbeawuf+7S/UuchD3o
GQN7B0bqcHS7i3kVUYASZ2I96W6h06KDr63tlcFLaT1OS2ArVo31vNfx/4o8XmSWoJRCMah
StrfWHWOkzQS27x+acEDfemBHqwlfp7XMMqSXCjYnfIrI6HcS3MEs064OrAPvXXENhELSWf
EibYOxNM2UKQ23ozhiWrHO6xm+mV5D6H4Hh8vpM0xH+bLt9gMV6Ims/oNv8AhehWkRGGMeo
/c708TXCm7bPY+WYXjW8Fl4Rv5CfrQRj7scV8QXHbYV9R/areeV0K1tAd559RHwo/3Ir5ev
FfQ+lQrDu92b4l5JUUUV1T0hRRRQA5aXUMEellIbuR3qyS7cYJKxg7gEZakY8eYurjIzTjA
o7Np1OXIJxkgdqTRDSsugvEfZ3XPvjFVy3w1YSQADvpzVFyoMaSYAYkqcDGcd6mv5USBFGS
monTknelQqRct4VUNIAynh0/1FJ3Usc0uqNSPfPernUCKU40gqMjsGzSdNIcUuwoooplhRR
RQBbbSJFMHkXUBx8U8b3WpMQAUcu/ArMpuNQ0MRxqA1be7UmRJLstjvsNh5Aw/wCXFWT3ka
ABHUk9+ao/zUZXUfSSPTgjFVWoAWSTAJXAGeBnvSoVIYju5GOzLJjlcaT+lFQwznOnDqwCt
jBJooFSEySxJJyTya5RRVGoVebSUQebj9O+PerrO2SRH8weoHYHtWh2pNmblRhUU5eWyRLG
IwSx5HvSdMtOw4pkXeVxLHrPuDjP3paigGrJzSmZ9RAAAwAOwq1bsaRrj1MBjUGxt80vRRQ
UiyWZpiM4AHCjgVXRRQMKtgtnuCdOwHc0W8QeZA4Ognnsa1YolhUquwzmk2RKVGM6NGxVhg
iuVq3NvG6vI/OnY+1ZZUryCM+9NOxxdnKthuGiXQVDpzg9vtVVFA6LpbjWhRE0AnLb5JrkU
/lqysodG5BqqigKR25uNalUTSDzvkn9a9Z0SX8T0a3Yk5UaD+lePcbV6DwlNmK4tifpYOB9
9jXN9RheK/Y881TNxlrX8IXP4frwjJwJ0KfryKyXGxFdtp2tb2G5U7xOG/rXC7VCfKNv9pt
lG9r0+/fIEcphcj2YZH9R/Wvn1o91bdQMcU+YlPpJPIr7B4qsl6v4UvYkXWTF5sfyV9Qr42
JbW/sAiEpMgym3J9q6GjnuxV7HLzKpGj1JDaML/wAhHSU4k07YNXXccHVemxtaq0U0AzxyO
4qjpTme2a1uLlTr2KE8VfY38nTb1rC4iDMGxqQbFa9hkM9Jtre7sWjNx5p/d1H6GrxfWkuI
upSR3JzIm2fevS3cFvYdQa7PmRQzNlF9j81leLhbvc2s1sVbXF6yDyacexMW6JLiYrntXq7
ds4rw9hKYrpDnvvXs7R8oKUuwNWE07Ee9Z8LcU/EdqQxtDTScUrHTSUAWCg7UVFqQEHNLOd
quc7VQ/FACs3BrHj9d47fNa1y2lGPsKybMZJb3oA0Uq5Rmqo1phBTETRaYjG9VoKvQUDLlq
wbVWpqWaQHSd6iTgUVBzQBVI3zSztvU5GpaRqYFcrUndTeRE0gGSOB7mr3arLFbW5n8qSRG
J2K6wCP0oAhf2z9ZsLe5ntD+JthkBD9Q9qU6ReWfWYLqzuC8ICY9farLI9a6f16S2kuC8MR
yC24KnjFU9XjPRJJOqLaCWO6bMig4CGgCno1xc9LSe1ubxAA3o1tnI+Kl1B5OkXVq0EaPbX
ByXA4PeodUis/EHR4p4IXju1GUGOR7GpRyrPbx2Zu0LKuAmckEUwMfxFEnVJFmVSsiHG3cV
s9PtPNuLW0TuypWFYzXJ6pJaXAB8o5LAYyK9v4PtfP6yJSPTAhc/fgV4tZOkke3Sqk5HvQA
ihVGAowBUSaCagT81xGzdI+VftRvfP8AEFvaA5FtBkj5Y5/tivHin/EV9/ifiS+uwcq8xC/
YbD+1I19lpcf2eGMfgerGuAq9LSWSEyAbdh3NTs7dZGcSg8bA7frWko0qF9hivQ2VKVdGHR
T95bIkWpR6y386QIIOCMGmnZSdhTCXZChZE14GAc4OKXooBqyyaYy6QFCquwUdqnHc6UVXj
16fpIOCKooooKRbNO0oC4CoOFFVUUUAFWQwPO+lR9z7VyNNbrkHSSAT7VrxQpCW0DAbfFJs
mUqMiWJoXKOMH+9QrYmt45iGk7AishlK8g47H3oTscZWcqyGdosjAZTypquimMYe6BVgkek
tsSTk4quGYxE+kMrDDKe9V0UUFIYa79OI00bYyTk0UvRRQUgrSt7KLy1dwWY777YrOU6WB9
jnenkvZZsqFVMDLP7CkyZX4HHj1bjZhw1d309s1nebJ9aLMwH72at/xFPK4bXU0RtY2kYUE
8seW96VubOIRM6Aqw323zVPmyA63EyA/vZ/0qx76WL0squSMhuxFOmNJpiFFBOST70VRqFF
FFABTVlbJOxL5wO3vStMwXrQxiMIG9qGTK64NJYkRNCr6fahFKggnI7ZpGSWRn0ku791j2C
1KK9EZKTBxj33qKM9rHNGp9TbgcCoS20Uxy65OMZzxSbXEk7EokpUfwnGKkt1JHGXUmRQcF
W5WnQUxSaPypWTfY96hVtxObh9RUDAxtVVUaoKKKKBkWFO+Hp/w/WogT6ZQUP68UmaikrW8
olQAspBGayzQ3wcfcxyLiz6E69qodc7f1q+CVbq1iuE+mRA1QZdzXyatOmZnuvDN3+M6HCH
9TRZicHvj/pXyXq0aeHfE15YPAdKSFo2HdTuP717/wAH3ghvZbNjtMupfuP+n9qzf2l9GMt
zZ9UiADEGJjjuN1/1r06Se3K4+549RDizxM8ME10t5Gxhjk+rUMYatCWFzaG7srhZZYR69W
5K0hZXiz28thexMW3AIH0mrLJLewulhu2kDNuDwCK6p4jShuJes9LME8Klm+luMY715jrfl
KI41DJJESrqw/rW7P8AjbPqbJaThoX3QbbfFJeJ7WaS1XqMqprLaH0f3NC7EeaVsHOa9b0i
5EsCEH4rx68YrU6Jefh7ry2Ppc/yq5ISPcwtWhC2wrMtn1AVownasxj0Z4ppDScZpuPcCgZ
dUC1SJqtjSAg5peQ1a5pdzmmBn9Sk027/ACMUvZriMVLq7ehEH7zVK2XCikA3GNqYQVTHxV
60xFq8VctVLVq0DLVqVQBrpakAMcVRI9Sd8UtJJQBCR6WdqnI1Lu1MRzZm32HeodQsLOxux
1gQyLBgBsb4b3pm2t5Z7S4mtWRp4RlUO+fgip2nVG6v0eWGazKtJlGjPB+1AyjqQj6l4fa9
6bcETIcqQ2Cfg1XZm8v+jpY3cglEww+cZFRtobTozfgGOidcNpl2DZ9jSvUumND4gjvLKX8
mT1OFb6WoAstOoL0zqh6ZdWmgxr6HXhh71j9VtLa36s3UoJfLhf6s/usa3OpQXMlo92uiW4
gX0hhyO4rBXqcfUOkPBcwaSxx6RyaaEW2KpNrulYOW9Or3xX0TwdaeR0x7lh6p22/5RXhel
2HkW8FpEMtsv3Jr6nawLaWkVunEaBa4urybmzqwjtgkXE1leI+pDpfQL27zhkiIT/mOw/vW
hJKFFfP/ANpfVP8AuVt09W3mfzHHwOP6/wBqw0uL7XNGJSR88TPJOTWnaWcTxB5AWJ7cVnK
MCtCK+lfEaoobHPYV9n4PTTrgdaNWUD24PcV1c6d9zWcZZGJKedJj94HA/lVq9QQRnUG1j+
tTRO1jaJg6m3Y9/aqJ7OJ1ZgCH5yN6WM0jfmFZgv8AEDVjXskSrkCRWGVbj+dOmOmIUVJ3M
jlyACTnao1RqFFFFABV9pAs8uGzpAztVFMW921upUIGBOaGJ3XBpRwxxKVRcA8iuohQkA+n
sPakpJpGwGLamGRHHtgfJoiuzC2mZXUf8W+KijKmOsmtvV9I7e9clgjmxrXOON+KSkumnYi
JJCo/hOK6lxIisVLNp+qN+R8g06CmLXMIhmKAnHbNVVdcXLXBGVCgcYqmqRqrrkKKKKBhRR
RQAVfbAOJI+7AED3weKooBIOQcEUCY8Wfzchu40gH54x9qqVU/xLTtp11H8ZPjGoZ/iwM/z
qjJznO/vSoSTHVZzJljnnWCdz8Yqm5ATy4+6Lv8fFBvJyPqGf4sDP8AOqCcnJooEgoooplB
RTVtZGaMux0g/TS8kbRuUbkUWK0RqUbBZFY8Ag1GigY86sgwpGCxYknGoHvmqrneCJjknJw
TyRVcdzLGukEFfZhmoSSvK2pzk0qJSY2ciKIKcDRkb4BOd6JdoXdjuyhc/wAR96XjuZIl0q
QV9iM4qEkrytqdsmihURoooplhRVtvA08mkbAbk+1TurU27Ag5Q8UWK1dC9VuMirKiw2oYp
K0et8JXQn6U1sT64G4+DvWs64NeM8N3v4HrUeo4jn/Lb9eP617qRK+X12P7PO/Z8nnXsUW0
7Wl5FdJzEwP6d69p16wTrvh2e3jO8kYkhYdmG4rxTpvXrfC1951gbZj64Dgf8p4ryOTTUl4
InG0fJJ3mtFW5iIZtWmQEbg01Is/VbZWkgAMXqDDn7VqeMekW/SvEzs3ot73MqdgCfqH8/w
C9Y9pcXtnfNbK/nRjjbOR2rvQmpxUl5OVJbXQ9bv0ydWhMmGlXdjyprD6gt1D0ue3Zw0QfO
c878itKeNOnTLdzW+sSnfSdlNQ8QNbdS6eJ7fIeMepcY2ql2SeSHO9TVSxJHP8AaoAYNWx+
zH0k7471oxHpfD/WPNcW87AEDCsTzXrYTkCvmhjxjUfLA3UDmvQ9G8RtCgjvFYxjYSH/AFr
Nr2Ge4ipuLtWbZ3EdxEssTh0bgg1pRHNIZaaqc4q08YqiQ0gK3NLucCrnO1LTNgUwMm/Ou8
jX+EZpyEbCsea+hPVXiLgMuBjNa0LAjNAhtauQ1Sm+KuWgC1atU1UtTBNAy0GuO2BXNWBVT
v3oAhI5pd2qcjUs7bUCIO1JX11+Gt2cbtwo+avlkCqSTgDk1n3M3UbSODqcUAaCRigDJnAz
z+tADHTzb9Od1nvwk0rAktkbVb4iTqNlNDd9ImZreTB0rg7+9N9ctI+u20NyLbRLaqGk0/v
L3FU9PfpnWrKe2huXgdVAQn06TQMn1CKfq1vHeS2vmXFqmUPGo+xpLpPVrPqdvc29xAYWxg
sDkg+9VdHkvOnylZromQsysHPODtzVHUpB4fvTKbEMl16tYO2famBy2vLiyElte3g3b0a+6
9jSz2yt1WNY/wDJA1kqcDPtR12SHqdrBcMhikiA1Z/hpjpUOm280nJk3B+O1ZZp7INmuCG+
aPTeFbP8R1PzmHotxq/+btXsJZwo2NY/RYRYdMUEYeX1t/pVk1z81wJ/ekdJ9ls9xnvXyXx
T1D/E/EE8gOY4vyk+w5/rmvd9a6kbPps86/WFIQe7Hivly5JJbcnck12fSsPLyP5FQVskKv
tsGQoTjWpUH5qmiu8emuB1yy8HSFGAAcEH2xVVwF/GAHvjV9+9cF5MBjUDjgkZIqksWYsTk
nk0qEkx1y/nthtJDb5PA7bVVdAIipjBLFtPsDUBeTBQNQOOCRvVTMWYsxJJ7mhISRyiiimW
FFM2toZ8sxwg2+5qmaFoJCjfofeixWrohRRRQMffOGeMj8zBBzjIxxmq597XJOcSYU/pvVE
c8kQwrbHsRkVyWZ5iNZ44AGAKVEUMJtax6TgEtnfG/bNTOyGRznShBPvngfNKxTyRAhSMHk
EZFckmklxrbIHA4AooKIUUUUywoqcUTTSBF5NX3VmYFDqcrwfg0WK1dCtFFFAworUvYFeEs
sY1DuKy6E7JTsKKKKCgooooAKbtITHIssi+gjY+1XWEAEfmOm54J9qbJRdiVGexqWzOUvAK
oVcLsKoukVonULl33AHNXooVcA7dq56EYksAze5pEIxpI2ico4wRUa23jSRSGUHNY8qGOVk
IIwe9UnZrGVkKKKKZQUUUUAFTihebOgZ08irLOHzZhldSjc1q4VBsAo/lSbIlKiMYjwGQYw
NNdcLsz4wu+9ACs2tSPY470MqkhmOw9+KkyMu4hZGaQLpRm9OaXNbvpcbYYfzrOv4Ajh0TC
nnHGapM0jK+DOcEbg4I3Br6P0i9HU+kwXP75XS49mHNfO2GRXoPBXURBfSdPkbCXG6Z7MP9
xXM9Sw78W5dr/GZyVM9VJHVvSbw9P6lHKT6G9L/Y1OSOlpI6+cTsTRveN+ir1roDMi6p7T8
6IjkgDcfqK+YAw3tkWtp9E0Y1Dtq+K+teH7/8TZCJzmSH0nPcdjXznxN0iPw74o9EWLS7Jl
hPYH95f0NdHQ5e8T+hz9RCvvCdsl11CzSCWX0Hds81RdXy29rdWBtdEmCCR/eqrlib4XNnL
ojk5GcaTT99aSvYSXwZZpgmGPxXTPIeLXtVqH1DGB8n+9VfbeppznGfitBD67jWu+eZH7D4
roRZDnDzZ57LXFAdVBGs+2cIKvA1kAapmxuBsox/eoGWW17eWWUt7gRrzpXevT9O8aRqipf
W7o38ajY/pXmVLZIgK6huBEuf61YtuHy8hQHGV8x8/wBqQH0GLrvTbiMOt5GAezHBFMM6uM
qwI+K+ZmxjkBYayxGoYXSP61OO7v7ZhJDdSagNgDqpDPobHtSd0+FNeRXxV1SLZwkuB7UTe
LmliZZLfSxGAQeTRTEYvUA9x1KedCR6jj9K2+keJFghWG8RgF28zmsizywaTy23BJKt/Wr/
AMOCBrRlwN8rsP1FUwPb2PUrW82hmViBkj2rRQ18ziilhJkikZM7HSa2bPxFfWSiGSITKow
M7GpoD24qea8zbeMbUxZuonicHGAM1tWvU7O8iWSGdSGHGcGgY2zYqp2oaVd8MDj5paW4QZ
JdR+tABI+KVmlCqSxwByaR6h1y0tQQZA79lXesBry+69epaW3p806RGDz96KEahNx1yd4bM
/8Ad4hl3/i+K9F02Sx6jGbBb1dOnATuGHHNIdBmuvDvUT0uazXMWSWX975rl5DadM6vJ1LB
ihuM6crsjdxQMt6Te9Usep3lvdt5kcRwQy7MPj4qq4jseiu19LE6R3jalVRstT6tA110db+
xu9VxEMtoP1r9qsgSbqnTYbK6BlVwDqYcH70AKeJ7OHqnToruzfE8Kg6MYJFLQyL1bpMVhJ
cLIEGRqO6sKfsOp20FzPazW7K8I0tkc15bqUdvY9VkvIXZYmOVI2wfamgL7O6uLu9ks54VA
T0tgdhXpum2qzXKJpxGu5HwO1Y3R4GMJu5R+bP6v07V6iyUW1vk/U+5+1czVZd0qXg6OCGy
FvtmpLc0lLcfNUSXHzSdxdLFG0jHCqMmvHGF8GxleI7zz5o7RTsnqb79qwri3EiokKgsvOO
wpjU9xK8zn1Oc1YnloNAI+2a+o0+P7LGolQ45MUjBxRWvcwLJCwCAsBtjY1kcHBr1J2eiLs
KKKKCgooooAKYtYW1pMy5jB3PtVvT4A2ZHTI/dJp8lUG5C/wBKTZnKXgECgZXGCc7VXMseh
tQyzDA9zU0ULnSdjvig6UYuzAE8ZPFSZmPLE8JCuMEjNQrcKo43AYGsi5i8qdl04HIqk7NY
ysqoooplhRRRQAVOOJ5m0oMnGa7bxGWZV0kjv9q2FREHpUKBSboiUqKrdEEaADDIMEdxVrK
rD1YwN9656HYMrAkdwa66hgNXA3PzUmRm3cJZ3mRcR+/vRWkCjjYhv60U7LU6Mya4njJj80
lcbHuRS1W3Dq8vo+lQFB98VVVI0XQUUUUDCiiigBiC4nJWJJMA7DPapFS5JRVC5xrkO7VRC
4jmVjwDvTjRHClcsoGBpGQw/wBKTIfDILdS22Y3jGe2KjpmfDssWW3Abk1G79PlofqVMN8f
FXuhkIZc6XAwQuf0oEVmWSKPVGSmDpZDvg/FLO7SNqc5J70zdMEQp++xGRngD3+aUoRUQoo
oplBRRRQBOKaSEkxtjPNMEySBdQ8yRhqwfpUUpTseJovTzpCsByMcH5pMmREPNb4kAjZc4J
WutNLdMSqKqr3bgUOpS3kL59QCjIxqOecVG3Gq3KqMlXDEDkign4kkDqwGAjt9Dodj8GqJb
iWUaXbYdqaC+SgeQnCnVuMZPbApAnJJ96ENHDUFke3mSaJtLxsGU+xFWVBhkUSVqgmrR9R6
deR9U6bDeR/+8X1D+Fu4rskdeQ8D9WFrfN02ZsRXJzGT2f8A617mSL4r43VYXp8zh48fIxX
ItY3LWF4sw+nhx7itjxH0mHxF0VokwZk/Mt29mxx+vFY8kdP9KvWjHkOePpP+lZRk01KPaI
nFSVM+aWk0EsMvTZo2jlOQSR9LDtUun27xrIj3gVWUqVB3r0fjLpa2XUo+v28f5Uh03QUfS
3Zv1715e+hjuZfxUWVXP5hxt96+hxZFlgpI5U4uEqZ5t1Kuw9jipRgY+Ca5IAJXxuAxxUkx
tnb/APP716DMfiYFMEE8elBt/wDNTIAGI3yxB2hU4G/zS9uwVcFjGCP3dy33poEKNGFhVwD
5fJf7HtUDGIx9CyE7HAii9Lj7nvTNurQvn0Q4bBCrmTHyO9Uxkxo8YAijznD/AOb+hq+JXY
SPEFVF31z7Sj5FSM40JcSMFLBDnVIdP/2H/SlsCSMqBqVWz7IP05rRZVnkZkH4glMl7r0lf
tSTkSNq16yFHqmGGH/L70AJSIMHG4BIG236Dms29AOkDck9j/rW1MNRYHUzE/S+0n8/ase7
w065Bcd8DB/UVUexMatIj5YHkHUxwPV37j9afEZWPUsUqhvSmGz91NJwRgAA28nGCc8Hsaf
RFG0sEyxr/mgN9Le9JgREYByfNAUYGtM4PsaksIyBnSx+rIIKfp3FWBHzpK3Bc7uM/Wvv96
YhZh+YGuM/TA5UHP8AwmpGJm0jaUquCcdnyD/y5qsxxqhZTtwuNt/nfatCTKxFSs2M5mQxj
MZ9xVDqwIkwdbj8p2ChXHz80wEsSRq2JZAe/r3/AE96ocO5LGViDwSTj9famSRoLblAfpBy
0Z9/tVMh0DfBcjcjhlpgKGJVyD2+rvivQdC6bJaPF1OdgkZzv3UdiaQ6T0y46rfeTBHr8pd
TDswHavZ9I6vaXsNxaXNkYY1XQ6jtQxBPMbzps1/066W4ubcbgjJKVyO8frfh1ra6t1Dy7q
w7Hsaz+nLB0K4kWadoVmY+XkcpXOuQXnTpYLjptyz28xB0g/SaQyfT+oW1jfx9MuInVk9JY
8Gom1mseutJBcsbZxqj9Wyk9qY6pFJdtH1JbYNcQR+tQcahSsF3ada6PcQORDIDlfcGmB3r
KTxWknUI1WWfYOPcVj2bp1u3SKWAIiNrbHFEd3JbwLZmcmQ+nQTzmtXp9ktlbCNeTuT81jn
y/Zx47Ztgx75c9D0EY1jb0imXnzSquEGK40me+K5VHS7LHk+awvEF0zolnCV1N6nBPI7CtC
4uFiiaRyAqivMsstxctKwYs7Z3Gy/rXQ0OHdPe+kFeDiXcgj8oJ6+K6Y5VzqjjfG5Ucioh0
/xDXn06+avWJxIDhsqScY2Pzmu50b9FUlxNEAI5CUYZUnkfFKk5OTzV1yy6ljQ5CDcjue9U
1SKQUUUUFBRRRQBdDcTR4SNtidhVrKzMdIViuzSSHbPxSqNodW9jmnmTWoaMkrksCBnnkEU
mQ+CC3Etq2HRSpGRp4NczNN+aRGATtq71G69MMaMMNktj2BqwKZIo2TONGnIGcHNAviRDyR
IxTMbp9S9iPcUvJK8ranbJpmfEUJB+plCgHnHuaToRSCiiimUFFFFAEo5XibUjYNM+ZJKit
JmRmOETgfc0pTluRJEFH1qCpHcg+1JkyI/nRfmKIyF509qk1zLdEKiKABk54qQUxo7PnSEI
yRjJPaqrUao5UG7EAge+O1BPxJKCrAuFAJwJIzwaKsEeFZnJCE5JYYwPb70UgEKKKnHE8h9
KkjuQKo0OLGzglVJA5PtWgenx+RpB9fOqpW8X4VSr7qx+of60zUtmUpPwYbIyAFlIB4+a5W
pcRfigoX0qp+r3+1ZrxPH9SkDtkVSZadkakrun0sR9jUaKCgJycmpLI6jCuQPg1GigAoorq
qWOFBJ9hQBwAsQAMk8CnrOzVgXlHBxprltayIVmI3B3Q80+rKw1L3qWzOUvYyri2aKRgoLK
BnPsKorZlOQY1GpmHH+9Zs1pJCcAFxjJIHFNMcZX2UUAlTkEg/FFFMs6zs5yzE/c0BipypI
PxXKKAOszMcsxJ+TXKKKACroLZppFDAqrDOfeuw2kkxwQVBGxIrSi9KrGwwyj+f2pNkSl7G
deWvklZoCVZSMY9+xr6R4f6qvW+kpM2BcR+idfZvf9ea8RMFC5btXeh9Tl6H1j8UwP4abCT
Rjc6ff7iuX6hpft8Vx/Euv6GF07PoMkXxS7IVYMuxFaZVZI1kQhkYZVhwRS0kVfKRmXRHzY
7m3eCdA8ci6XU9xXh7uCbo3UJLKWMSW0inyn/iX2+4r2ToV45pLqFunULVoJPS43R+6tXS0
ufY/h5PLmxblx2fKrqPybyWMdmNRTk7b/ADV/Vbe4tuqyw3KBZRzjg/IpcE7ZBbPb3rvJ2r
RzGqY/atpQOraMkgyt3+MU3ECuSgVMrkmT97/lpG2JLjSQzH95vpHxTiDWdCDzWVTkNwv/A
C1LAaRfM1vGhkCgZeY+pftTkOJtZjX8YdI/MlOlk+1JAq7E+q7YL9Q20fer1XznJkBuiE2M
G2j71IxhtV3jc37Im+v0aKoIEikqwnKoMmXbR/y+9XzlTp87E/5ewt9tP/NVMjNJ6pSsyoo
AkTYRfegBaYhlZRqZM5Or/MHyfisibQ92C0hGnG45YVsTkgai4bUfRN3b7/FZUOs3DvoTY7
lu9NCHofJI9UsrAHDY/h7GmIzGM6jcNjaT/iTsaghkjGHuIwFwjYHKnvV5lKAlLpmdPRhV+
pKQy1QW2T8SW/8A9Zs8j2qxFCZdo7n8Ou0ia91f3quJoyFj864Kje3YD972qX0t5pt5nZR/
3hXbAPzSA7KJBIA6/nY1a5JdpF9qUkKMudIMTH1KqkmL+dXSKEk8p/LVX9cb/UV+KpeVt5p
FOc6JVbYH2OBTAqkZwxZ2BkjH31r/AGpOU74U5OSFH3q6VwpCNvoJXPwau6dDJEx6m9qZre
3YavbPamBreHbWXp3URJJOIttjqwGrY6qx6VEnVII0uI5nIlwe/Y1VePZ9d6CjpC8VwpzEP
n2qNhb200C2El2vpOXj1d6QBfo/XOlRNLasJo21Lo9vao9Pvum3zfgnMkbhSBqGNJrltf8A
VLDrZspNDxxnIOnle1L9QWPp18/VHt2WOZsHT+6f+tAHOlS31n1G5heYyKh0rqOdQ96U6nI
vSJDN5AMc7ajpONJqXV57a+6dHd2bNHMh2A2JFRsLeXqUaC5JeBMHf940pSUI7mVGLk6QzZ
WkVzMnUJIyJNOEBHA96fd9A0j9TUpGWJcDGTwPalTluTXKlN5JbmdSEFCNIm0mDio6ieKAl
K9TvRYWhYf5r7IP9acIuUlGPZoZPXLzzJRaIdkOXI7n2rPV3C6dTY9s1AZYlmOSTkk96nX0
mHEscFFGsI+QqXmPp062x7ZqNFamgUUVJI3kOEUt9hQBxUZ86VJwMnFaEVhGbf1fUwzn2rt
tCbXLN6lYDJA3FNjGBjipbMpS9jFeJ485BxnGfeoVqzp+ITykxgHdjwKzpYHiY5U6QcBsc0
0y1Kyuuq7J9LEfY1yimUBJJySSfmuq7J9LEfY1yigAJJOScmiigAk4AyaACnLS01uxlBAX9
0965b2chIkIwVYHSw5rQRg+SBg9weRSbM5S9jNurQxy/lglSCce1LVtuwU8amPAHes2azkj
wQNWdyFHFCY4y9xagEg5G1FFMs6zu/1MTj3NcBIOQcGiigDrOz/UxP3NFcooA6AWYKOTtWz
GohhAJACjc8CsWr4clWZsuEAwpOxJ4pNESVmh+Kgb06sg7ZwcVb6dHPpxWf5bFsPcMGzjYe
kH2qHm3Jb8Pq3zilRO32HvxUAONWB74OKlKgmgZQQcjY8ikgjA+i4LN7MPS3xVM+QFZCVVx
nTnYHvRQbSkjBIPaiiiqNQooooAK0enRFYzIcerj3rOqUeouFViNRxsaGTJWjXe5iRtJfJ9
gM1KNkfLIc55pAqTkK5jjBwAo3b5qLSS2xDJLrVhsTU0RtHnmiiY5O55wM1OOVJRlGDVnKj
soeSd1LbgKM7e9DhtDEt61AZXXbUKKDaQvIjHcHjDbjFUUEknJOTRVGiCiiigYVfaRGW4HG
F3OaooBIOQcGgTNuSVIhl2C1BZopWAB3HGRikYw3lqQfW4JLtvpUUFHCl453ZlGSGGMj3FT
RntNCRkUBnOMcUu8sMvpDYPsRillkmuSWeXQqDcipFcDDOZI84YMN1z3pUJw45PZeC+uAEd
Gu3x/wDpmY//AG/7V66SH4r4lL5kM+VkYPG2VYHcEd6+reEPEkfiHp/lTkLfQDEq/wAY/iH
+tfLeraJ45fbw6ff9SY8cMdkh+KRurYkak+of1rckh+KWkh+K5GPLTtDaPD9e6TF1m2xgJc
xD8tz/AGPxXgZYpLeZoZ1ZJEOGB5r7D1DpxbM0I9Y5X+KvKda6PF1WPUMR3KD0P7/Bru6TV
KqfX7Hiz4N3K7PJWzAnBGrv5Y7/ADTw0aFEzFlwdCx8r96zxFLZztBODCyncnn9PinbdyAT
GBENPr1cuPiuoc8ewdWJ2EMgUBFj/f8AvTWTG58x/wAASmypvrpKMrocwL+QQA7v9S/amos
BZTGPxSADVK/KfakMsZdGdf8A3ElPpXJMtVuD5hjEXkyHGmH91vlqmT6HZW/EQnAadxun2q
mQqkW5Mlu7bSfvk/7UgFbgrpdhyd5FPB+R8CkbNVZtTRO+DlvYrTl6X8vD4MirhWHBHtS9p
5YCmSZgPoYKO1V4EPxho+bZAIxpbUeQeDTcbTwNtLAr2y//AFqaURVxrMEsmg4k1HGV7GmY
45NIQQQpLD6wWP1r7fNSMsLRhhGbt2hb1KUX6X9qiXLjz2hd5Yv87zGwGHbaoiVWTS84EMv
qZYl+hu1QYsqmQpiWL/M81s6x22oAHKlvKVgVf1RmMfS3tk0rJNqBbGDICj4Pf3zVkmCPLB
LIfVEx2Ge4xSc0pZix2JAbjvQBz1SsFQEu2MD5r1/QLeZenN015AFnGXQ42rB8PSwQdaie5
jLgn07f1rT6haC38RLdWU+iE+stwFPtTAbtr1ukda/w+e3DRx/Q+OVpe+itl6p/iqxNFCR6
zjIDVodQSaTpv+JRMk8iKcZGdvikundRl6j0t7e5tlZJdjp2NAFtyFuukte2NyDPHuD7gci
l/wAbNf8ASPIuCrGVfVkcUjDc2fTf+5SM4ZWIKkVBOly33VBNbyNHaDdmz/QUpSUVukOMXJ
0jvTrR5pvw3lMsUOzSdm+1egVI7eIKqhVUYVRU1RIIwAMAbAe9UNqd8k/auTlzPLL4HTxYl
jXxKzl21NQE71ZoycVIR/NZ2bFLlIlMrthFG5Nec6mz3rGc7Kn0qewq7rHUPxMpghIa3jPr
H8R9/tWXIpRzGWJCnbJrt6LTbFvl2witzIAV2iiumekKKKKACti2j8m3UEj3JFY9WwepiGL
FFBYrnmkyZK0aZu4c415+QCRVi6dA0n09sVnFWbeSYp30oNl+9Raa4hLQa85PNKiNvsPfiY
I/Tq2HsDirDpljOkghhzyKQ8tlOPxDBxsdjpz7VXNqCBxlCSVcA4GRRQbSmRDHIyHGQcbVG
iiqNQooooAKe6dESzSbYGw96RroZlPpJH2NDE1aNiS4ijOGff2G5rsckch1Id+/akShBKK+
hV2ZhuzGosZbcCWOUsucHUODU0Z7R95Y4myx9R9hk12OaOX6HBPt3rPUSSr5skzLqOwXk10
qxBUtq9JZJBsduQaKDaHUIiswfbDe1KUFixySSfmiqRolSCiiigYUUUUAFW28ioxV86GGDj
t81VRQIfKIW1+YmD9Tav14pcTr+N87Hp1Z/SqKKKEkPBEU6/MTA4bV2+3vS1xIsjgIDoUYG
aqoooEgooqcUTTSBE5oKIUVq2lsscPqXLNs2aTuLRoy7qPy1NKyVJWLV1SVYMOQc1yimUPZ
jnXKkc50lsEH/aqbll0JGGDMCSxHGTS9FFEpDq6Z40ww2XSylsHbvULiVFjMaEMzbEjgD2p
Wiig2hRRRQUFFPWtmVlDSjIxkCrLu0811aMAMTv7UrJ3KzNorrKVYqeQcGuUyhq3lRkEbkK
RkAngg9qm2mFHJYbqVVQ2Sc96Sooomhi2ZdLxlgpbBUnjIq4+XCCzlec6Q2ST/ALUjRRQNB
IS7FjyTmpWN9c9Kv4r2zk0SxHI9iO4PwajUSM1MoqSp9ClG0fZ/D/XrXxH04XMOElXaaLO6
N/tWg8PxXxXot/f9Fvlv7FsaTh0PEi9wa+xdG6zadcsRc2zYI2kjP1IfY18R6j6fLST3w/A
/0+Bmn4Zx4fisfqnR/PBlgAWXuOzf9a9K0YNUvD8V4MedxdobR8z6l06K9BjuEKSpsGI3Wv
NXFpPYyhJlL5+iX90V9e6j0eG+XJGiUcOP9a8p1DpkkGqC6hDI/c7q1d7S61NV+h5c2BT58
nk4n1y4J1z6hjH0GnIyZJN//SdQHkrsh+9RuejSQb2xZ4Rv5Y+ofY96VSbQqxXBMaDJUger
9a6sZxmric6cJQdMfy00zeUo88NlocegYqssNLSQn14PmgjYf8tQMgwkc35Z0+gpy33rr6m
dY5dK3C48vSPSPvVEiV3vDpX6D9A/hPtVltrCb+VGH/LYnsfeqbwtoJByxbDKO596uhiDHK
QemYaQznhqBDKSg/5s7yEHTKEHKjvVyw8RR25LE6onkPK+1VeZIAZDJHGV/LdVGSR71YQsi
+Wplm7QNnAB7igZJ5lwS7pFFMcSRxjJXFLuzI5OMSxb5bdnB+PtXXdQSzaY0b0SxoMnbvVL
SGMntIm47syn3NAFc76QQp2+pDncfFVwRNPcpCpHqbG/YGqmbLHB9IOB+tbnh2Lp1xazw3J
KzuuA/wDD7YoEbN107Nml3BAvmWiYULtqFVWXU7Xq/TJrO4hMTFcahuAaT6NcXdqZIZLhgA
cKHPIpe7lbo14GgVZIrg8+x70DGrO4HTlWyuLlo20534xSPULm46dexR2swNu5yuB/Q1PqE
cvW7mF7aEs8ezdhj71t2HRIoNMk+JpRuMjZT8VjlzwxLns0x4pT6EI+kt1W8jvrtDGoH093
/wBq3FRIECqoAA2UVafTsNzVZjLHJ5rk5c0sruXR0ceOONcFDZkOTQE3zTIiqQi+Kz3GouI
yawet9WTU1hbyAMRiSQHYfFXeIOurahrKzYGc7O4/c+B815RV7ncmuvodI5VkyfQErHkSOF
S0hUZ3IDZJ+Pil5HMkjOeSc1Giu4lRvGNBRRVsVvJMrMg2XmgZVRWubWLyPK07e/fPvWZLb
yQqpcbNxSTEpJldWQSCKTLDKkYYfFV0Uyh4oj+pJEO2NRbGB8j3peaVTch13VcAfOKpoool
IfKo7mQOhXOoEtjGexFL3MquQiHKrklj+8feqKKKBIKKKkiGRwi8k0FEaK07O1EQYuAXzj9
KoubMiR2iHpAyRSsncrE6KKKZQ6rx3CbkBj9Sk4yfcGoXDKsPl6gWZtRCnIAxStFFE7RuEr
LAqagGTIKk4yDXZZEhjKqwLkYABzjPO/vSdFFBQUUUUFBRTdtZszo8g9DDNM3lsJUBRQHBA
GPalZO5WZdFSkjaKQo3IoplE5rWWAZcbe4qqtWeSCa3I80AEbb1lUkyYu+woooplBRRRQBZ
DbyTk6BsOSeKfhtDAA6n8zGCCdjXLN4Yrf8AzRnk5PFTN4OVjJX+IkLn+dS7Mm2y9W1LnGP
cHtVcgMwaMbLwW/2qcciyLqAx71U90FbSser/AOYCkSKTWEisTEMqO2d6UrYS5ibIY6GHIb
Y1l3AQTt5b6lO+apM0i30yuiiimWFFFFAHVVnYKoyTwKdh6ed/O2220niqrHyxMWd9JHA96
ee6QHCAyEc6eB+tJszk30iaMwOhxv2I4NddiuAoyx4FVxXAkbBXSfuDUpZhF2yfvipIrkWn
sS41KcyMckk4FIyRPE+lxg1qLdrt5ilAeDnI/nS/UDE4VlkBYdgc00y4t9MRoooqjQKKKKA
CmIbKWUKxXCk9zjIqhAC4DHAJ3PtWv58MaAB9XYAbk0myJNrorEAt1IX1Rk/qKuseoXfRb0
XtnJpYfUp+lx7Gqvxfqw0RA+WGf5VZJp8vUeKynBTi4yVpmMo2fTugeIbTr9p5kJ8uZR+ZA
x9Sf7j5rVxmviUF9cWV0t1aF4pYzkOjAn9R7V9F8NeN7PrAS2vHS3vOACcLJ9vY/FfH+oek
zwXkxcx/Vf2HGT6kemaMGlp7SOaMxyoHU8g05XK4qk10WeTvvDTxkyWZ1D/4Z5H2Nedu+mR
SsyXEGl8YJxhhX00oDS110+C6XTNGr+x7j9a6GHXSh+IiUFJUz5HN0S6t1ZbciaNvf6wPik
JGMOYblXSMn6mGGJr6jc+GmUlraTI/hf8A3rHu+kyKCl3a6h/xLkV2MXqMZd8njnpV/wAeD
57cTNqBY4dSB+namozEQYyzyhhlMdmr0Fx4Z6fM4ZFeIj+E7fyNLP4YnVdEN4NGcjUm4r2x
1WJ+aPO9PkQlFI0f5qwRq8K4cMfqqLyoQImlMiHdAmwVjV7+HuohlcLHI45JfZqqPQerDK+
SCjb4VwMGtFmxv/kjP7KfsUPNoXJCoV9MiJyR75pOaYAaAdwdvsa0R4b6u4yYY1J2ILjcVO
Hwd1Jz+bLBGMY5LGk82JdyQLFN+DMs4xPcqhwAvP6VpzzjpM/mpErJMc7cD4rQt/BMQ0tPe
SM3fyxgGty26JZwoqCHzNPBk9RrGetxR65NY6ab74PM3dvcdb8mW1gdXXYk7DH3rVtvDgdF
F9KZdO4RTsD969Glq2BhcCrVt8dq8GXXzlxHg9MNNGPfIlDbRwxhI0CKOAoqwoTtTnk/FdE
PxXheS+T00JCH4qQh+KdEFRmMNrA09xIsUSDLOxwBS326Q6FxDXlvEPiZYtdl059UnEkw4X
4Hz81T4h8TtexNbWEhjgOxYfVIP9BXmVXFd7RenP8A3M35f1BLccVd8ncnmp0V2u9RslQUU
UAAkAnA7mgovhs5ZQGCgL8nGafjh/DA6Msh3I7iurNBFEAJAwAwN8k1H8XhsGIgfLAH+VTy
zJtsYyMZzt71RJD+JAL5CDcAcmrdS+Xq/dxVP4vLbREj4YE/ypEq/AjNaSwgsVBX4OcVRWu
00EsJBlABG++CKyCACQDke9UmaxbfYUUUUygooooAnFC8zaUGf9KegsjGA5OJFPvkGo2DRR
xkmQBjyCcYq5rscxoXH8WcD+tS2zOTfRejahuMEciouWfMabbbt7URSiUZAwfbmq5LkRtpV
NR/5gKRFC03T2BHkjIA3ydyaSIKkgjBHIrXS6jY6XzG3s3es+88vzy0b6s8/FUmaRb6ZRRR
RTLCiiigAAJOAMk05D09yczDCkdjuKptAnngyPpA3HzWk9zGpwv5jey70myJN9I6mY9Mbbj
hWqbtpHGSeB71THdB20smn/5gasllEQyRk9hUmYvPZmUM+cyH5wBRU1vBy8ZVf4gcj+lFO2
VckZ9yAJQQMalDEfeqqlJIZZC7cmo1RogooqWhtGvSdOcZoGRooooAst1DzopGRnj3q8qjE
PKC7vuBqwB8UqrFGDKcEHIpsTwyDJJjb205x9qTJZTMvkkGJmCyLnGf6VYYYYwFdSxwMnVj
c9hVVxKsjKEBCIMDNXieF8M7aWwNQK5Bx3oFyQmT8ggnVoI0secHtS1XXE4kARAQoOcnkn3
qmmikFFFdRGkOEUk/FAzlFFFABTegeWqtkRhQxA/eJpSmYbhNASXIxsGAzt7EUMlg8UZiZ4
wUZMH6s5FciQSKZZcudWkDOMmuyzRiJkjbUXwCcYAA7VGCVFQxyEqM6lYDODSFzRbGqah5e
dDnSyk5H3pMjBI9qbe4jjXEXqbGAcYC/pSlCGgoooplBRUnRozh1IOM71GgAq+3BCOy/XkK
D7Z71RVkE3lMcjUrDDCgT6LxFAW0aWO+C+rfPviqkjZ5hAznSCc1f51uGD62ODnTpwSfk0v
HMUuPNIzvkikSrLPKiYgIGRjup1Z/nS91H6kfGGZQxx702JbdRkOzDsNODj2zSs0hmkLEY7
ADsKKsW2z1Hhz9oN30zRa9VD3VsNhIP8xB/qK+k9P6lZdVthcWNwk8Z7qdx8Edq+Elc1dY3
170q5FxY3DwSDup2P3HeuFrfRsea54/uy/QinE+9UV4Hon7SkdFj61bGM8fiIRlT917fpXt
rO/tOowiazuY54z+8jZ//dXyuo0efTuskfr4GpJl9cKAjBFSorylCc3TLSbdoFz7gYNKSeH
7Y7ozp+ua16K1jlnHpipGC3h/H0zfzWof4G4/96v8q9BRge1X/E5PcW1GAOisOZB/KpjpAH
Lk/YVt6R7VzyxT/iJhSMlenRL2J+5qwWyr9KgfpWl5YrnlCp+2b7HRn+R8UeR8VoeUKPKFH
2oUICD4rog+KW6v4m6N0UEXV0rSj/3MXqb/AKfrXhOuePb7qSNDY5s4W29P1kfJ7fpXQ0ui
1Gp5iqXuyW0er614k6f0VWTULi5GwhjPB+T2rwPUusXvXLhZbiT8sMAIF+gA/wCtZtuyjUs
pPqOdXJB96YM8US/l+tux04A+a+p0np+LT89y9w2t9ihQI7KOxxXaKK6RslQUUVJ43TGpSM
jIzQMjRRRQBdbAgSOv1KNvjPerfLgDlGDMQcM2rf74qiGUxPnGpSMMPcUx51ucMXbbldO5+
M0mQ7sp8t/P/DazjVirfLhLBUDKSfS2rf74qnzz+J87G+rOKv8ANtxlg7Y7Lp3HxmgHZTcD
Ijcj1MN/nHeqanNKZXzjAAwB7CoUyl0FFFSCOULhSVHJoGRooooAkihpFU8EgU06oWLSjIy
VVc4AApPg5FOLcRSL+YdDd/TkE+9JksqmQRBZIiyBsgjPBFTWKJY1Mil2Yaj6sYFV3EqMqx
x5Krk5PcmrEmieNRI2llGn6chhQLmgZB5LqCSgUOueV3xilaYnuFZdEecH6mPf/pS9NDQUU
V1VZ2CqMk9qCjlFBBUkEYIooAKajT8hVyVVgWcjk47UrV8FwqLokB05yCOVoZLJ+VE6NoUq
wGQdWc4qEK+bqeUswQAYzz7CrHmiRW8ttTMNIAXAUVVbyqmpJM6XHI5B96QuaLVCqS8QKlS
Ay5yGFFdNxFGModbcj04Gfc0UCpsToopyCwLoHdsZ3A5p2W2kV21qZ0Zs4wcAe9aZRTHo0j
TjGKj5Xl5aIAe69jU8+nODxxUNmTdmXc2pt0Ri2dXPxS9bPkiTDSgMey9hSM9gY0Lq+oDkc
VSZal7ilFFFMsKKKKACiirra2a4Y4IUDk0CbohDH50qx5xk81qW1uLdCvJJ59xXI7RI0A/e
ByHGxq1C2CH5Hcd6luzOUrFbqz8xnlU6cLnHuazq2mUyEqdk7+5peawWQ5QhMDAAFCYRlXZ
m0V10MblG5FcqjUKKKKACiiuopdwq8mgDlaFrZ6GjlY5yM49vapQ2CxnLkPkYIxtTCqYyFG
6dv+GpbM5SvohcwCdAvBzz7VmTxeTM0ec44NbDlsYUbnue1UyWiSIQfqPLnmhMmMqMmir7m
1a3I3DKeDVFUap2FFFFAwooooAKvt7T8QrnONPHyast7EyoHZ9IPAFOiER+qIBT3HY0myJS
I/h08sJpGMYxSIF30p1ubS5kgkzzG2MVqZyucfpVZhEuGlGfZewrNpNUzGkaXTP2ldWtAEv
4Y71B+99D/wAxsf5V6mw/aL0G7wJ3ls3PaVcj+Yr5vcdOKqzowPfGMUgUFc3N6RpcvKjT+H
+UUk/DPu9r1OwvgDa3sE2eySAn+VNYr8+hCpypIPxTlv1jq1p/kdSukA7CU4/lXLyf/H3/A
MJ/mh3L2Pu1FfGYfGviWA7dTdx7Oqn/AEpxP2jeI05e2f8A5of+teWXoWqXTT/P+gbvgfWq
K+Sr468TXZKrdRRe5WIVF+u9fmUiXq1w2e6kL/aiPoWof4pJfn/QlzrwfW2IUZYhQO5OKzb
zxF0exB8/qEII/dVtR/pXyp5Lu5JF1czTEd3cnNQ/Dam0gaV7nua9mP0CP/2T/JC3v2PZdQ
/ahZRZXp1lLcN2eU6F/lzXk+qeM+u9WBR7o28R/wDdwekfqeTS8nTkfGghMD2pCSIxSFG5H
tXX0/pulw8xjb+PJSW7sqCZOTuTyTUwuK7RXSo1UUgooooKCiuqpZgo5NaEFgEYM7Btt1xt
Q3RLaRC1s/8ALmY5zuR/amrmETxads52PtXVQxEBd09v4am5IHpGSeKizJt3ZkXEPkTFM5H
INVVryWqSKdW7ty5G9Z9zaNb4OrUp71SZopWUUUUUywooooAKKKat7IzJrZtIPHvQJuiFtb
fiCw1Y0j+tacUYSJUwMAbioiARjMeFbG/sasU5XJGPiobMpOzNubTyozID+9x7Cla2TH5u8
o9PZf8AelJ7A4Z0Ye+nGKpMpS9xGiiimaBRRRQAUUVZBA08mlSB7k0CIIpd1QcscVq21qLd
m/ezwa5FZRxqQ3qOcg4wRVyagSrb44b3qWzOUr6KLm0E8gYHTtufc9qyyMHHtW22pjpB0ju
f9qomsY5AAmEx7DmhMIyrsy6KnNE0MhRsZHcVCqNQooooAKKKKAOjGoatxnetJbyIqEhRi3
ZcYrMq+3GY5cHBwP5Z3pMmSsYN6yt6nj+wBP8AWmPxUXleZrX7ZpXKoxQRroBGxXkZ96pEC
/jvJ/d1Y/SlRNIYF6zN6Xj+xBH9ase8i0skqMDwVxVOVkIVo10H2XGkfeqbkELFq+rTv9u1
FBSKDjJxxRRRVGgUUUUAFO2lzBDFhgQ3c4zmkqlHjzU1cZGaGJq0PyXjjB9MYPAbcn9Ksgu
0k2Z1B/lS7DQzMV1OXIJxnHttVVyq6EkAAJJBxwcd6mjOkxmW+GrCOoHuQTUlvNKgygaTw6
bg1QAIolCqDldTErknNcdAsUu2lSoJX2bNFBSKrqSKWXVGpHv81TRRVGi4CiiigYVbbSRxz
BpFJA4+KqooEabXgZSYgMDln2AqMd8NWHdSPcAiqY0DQxZGpQGOn3au4EsbBlX6SykLgjFT
RnSGp7tIwArqSf1qqO8c5PpkA5C7EUrbKuh5CoJXAGeN6uALMGC4dXABAxnfcUUFJBd3ME0
WACW7HHFJVObAmfTxqOKhVI0SpBRRRQMKBzvxRRQBpR3kIRUiRieAoFRa9dW9Txj/AIQCf6
0rbAnzNP1aNv8AWrsrGSqxrpAzuudQ+9TRnSGxdRGLzNa/bNL/AI1mb0vH9iD/AHpd4VF75
Q2UsKuJVnCeUugkjAXgfeigpFzXsYBSZCrd1xnNZraSx0jAzsDV1wMRRZOTvg/GdqopoqKo
K5iu0UyjmKMV2igVDVnNBCh1ghj3xV8l0wAYBY1PGrcn9Kz1xqGeM05INDu5XU2rHGcDtgU
miHFWXwXSSHSzLn+VQlvVDaY3UAd8E0vcqDEJMAMGKnAwDUkAigQhQSyliSuT9qVIVIYW80
qGkAKnh0/1pO7lilkDRgj3PvVpUBJDp0ho8svYHO1J00iopdhRRRTLCiiigCy3eNJg0ikqK
0DeBwfJXOOWbYCsum4kDQRgjK6mJHuewpNESS7LUvvVh3Qj4BFXTXUcajS6knillAlBRkUA
g4wuMEVTbKv5kjKG0LkA8ZpUhUhqO7kY7FJP+EbH9KhdXUE0JXDFu23FRIL59OHQjSwXG+e
KXuMC4kxxmnQJKyuiiimaBRRRQAVpRXkCxqkaNngKByazautQTI2n6tB0/ehkyVoae8dWwz
Rr/wAIBP8AWr0uomiLl1GORmlNovSiKRpzkrnV+tVTRKLoIuytg49s1NE0mMG+Jb0vGB7EH
+9Wm9RRpmQqccDcGqWwH8sRKV1aQun/AFqm4ULCgzkBiFPxRQUilypdigIUnYGo0UVRoFFF
FABTVnPDCDrB1HvjtStFAmrNJ7xtOpdKIeC/J/SpQXiyHS7rnseKpkAV3fTqxgLtnC45xVd
woaHXpAZW0kgYztU0Z0hia9VW0o67d8ZrqXhC6pAGTjUnb7il4gI4FYKCz5JJGdh2FSCggt
p0hkOsdvg0UFIqvJopnDRg57n3peiiqNEqCiiigYUUUUAFSjkaJw6HBFRooAa/FpsfJ9Q3A
1enP2pcSsJfNz6s5zUaKKFSGvxcYyRDudyNXpz9qXkkaRy7HJNRoooEkgooq+0hWWcLIPTj
OPegG6Iw20kysyDYe/eqiCDgjBFbcUYijCDgUtd2yeXJKfq5FKyFPkzaKCCNiMUUzQZS79O
JFLEDGpTg4qqabzdIC6UUYAquiihUhiO5CoquhJT6WBwce1QmuDKAoUKg3wP9aqoooKQUUU
AE8CgZJI2kcIgyTUpoXgfS4+x9604LZITqTuuDUpoFn0hxkA5qbM9/JjUVOVNErgbqDgGoV
RoWwzmIFSAyHlTU5LoFGCIQWGCzNk49qXoooVIshm8okFQysMMp71a136cRoVOMamOSPtS1
FFBSCiijnigYVc1rKsIlK7Ht3FX2dqkkRZvqDbfFaDDUpHuMUmzNypmFRTV5bJD5Yjzkjcf
60rTLTskjtG4dTgimPxcZALQ7jfAb05+1K0UA1ZJpGaUyE+rOaY/FpuTD6jyNWxP2pWiigp
EpJGlcsx3/ALVGiigYVbDbyT50DYdzXbWISzqrj0n+takMQhTQvGc0myJSoxiCrFWGCORXK
07q2RlklP1Y2NZhBHIxTTsadhTEd3hQsilsDAYHBpeigbVls03mBUVdKLwM5qUVyFQI6FtP
0kHBFUUUUFIumuDIuhV0pnOPf71TRRQFUFdRGdgqjJPauAE8DOK1re2SLTIvJXBPvQ3Qm6M
2aB4GAcc8EVXW1NCsyhW4BzWTPGI5nVfpBpJ2KMrK6shnaLIwGU8qe9V0Uyhl7pdLaEIZhg
szZwPiqoZTExOAykYZT3FV0UUFIZN2FXESEHgFmzj7Utyc0UUAlQUUU3Z2yTI5f6gcD4oBu
ir8LL5Pm6dvbvj3qmt3tis28tkhRNGdR2PzSTJjKxSuqzIwZTgjg1yimWNfi0YeuLJ5IDYB
P2qiSVpJTIeSe3aoUUUJJIa/Focs0R1HnDYBqiWVpn1Nj2AHAqFFFAkkFFFW28YknRW+kmg
DkNu87EINhyTUGVkYqwwR2rZhiWFSq8ZzVVxbJJrkbkLsfapsjfyZVFGCORiiqNBiK60qFd
dQHBBwRUZpxIoRF0oDnnJJqmiihUi+K4CIEdNQBypBwRXJbkyLoVdKnnfJP3NU0UUFIKKKA
CeBmgZ1VLMFUZJ4FWTW8kGNY2PcU/a2yIscq/Vjc+9XTRCZNDcZzSszc+TFoq65iEc7qg9I
/pRTLQxd2cccXmR5GORzSNPS3zqGieIauDvtSNJCjdchRRRTKCiiigBuztUmUu5JAOMCnxC
gjCY2HHxSMF8yIsSxAngYNdeeQuRrd2HIj2AqXZk02x9AwGGOcd/eohNTan3xwOwpaK/QKR
LqBHuKqa6eQ6gJdP8Aw8ClQtrGprOKYljkMe4rKZdLFfY4p4XjxoGP5qHYHgg+xpOaUzSly
oXPYVSsuNkKKKKZYUUUUAWQRCaYITgGtSK2jhzoB3GDk81m21z+HYnQGz/OmXunZA5JjVvp
Vd2NJ2ZytscVNDen6T29qHUvhc4XvjvSUd20TASCTSf4t67Neh20Raz/AMu2ammTtY3JBHI
gRl9I4A2rMu7dYJAFJIPv2q+O4kBIVmLDcxyd/saqubz8QgXywoBznk01ZUU0xaiiiqNAoo
ooAK0reyiCK7ZLc54xWcjaHDYBwc4NPrfPKCFUJgZZjuBSZEr8DbR5Opdn9/eunOnYb1nfi
HHrBmYe54q5uoR+VkZ1ntipojaxpYwoOdyeW7mk7qyjSIumQR25zUBcOCCzSpngncVOS+eP
MbxqWxznY0+RpNMQoooqjUKKKKACmrO2SfLOTgdhStN296YoxGIgfbB5oZMrrgfWFFj8sL6
Rx8VJAyjDHOODSEk8mvSXdnHKx7AVZDfKoKy6gR7jeooz2sZ0an1PuBwKhNaRTEs2dWOQaU
a6eUllEukfw7VNbx449f8AmpnG+xB+adMKYlImiRlznBxUasnm8+TWVC/aq6o1QUUUUDCpw
x+bKqZxk81Crbec27ltIbIxQJmnDbRwHKA5xg5PNSCaGyuynlaUa7d49ZPlqdgF3Zqil20T
DWJdJ/i3qaZlTHnBbABwO5rjwRvH5ZX0+wpWa9DnRDrP/LUYp5NWlWbVzok7/Y0qCmU3lus
DjQThux7UvTVxemePR5YG/J3pWrRorrkKKKKCgoooBwQcZx70AaNtZRGNXfLMd/bFNPHq9Q
2YcGlEvnl9KIqkDJYnYCqvxD51K0zAfvcD+VTTMqbNHfTxvjiuLGF3O7HlqW/xCPys76/bF
UfiHzqZpkB/e5FKhbWW3NlEImdMgjf3zWfWg988XpdFY42YHYis8nJJxjNUi435CiiimWFF
FFADNnbLOxLk4XsO9aKQRpH5YX0+xrPt70wR6PLB+Qasknk1aWZi/wDBH2+5qXZnJNsdQFc
qTkDg1wprbL7qOFpWG+CkrNrH/MKg920rEoJdI/h2pUTtY3NaxTnLg5xgEHisqWPypWTOcH
nFOLdukevPmIDghtmWlbic3EmoqFwMbVSKjaKqKKKZoFFFFAEo08yRUzjJxmtWG1ihOpc6s
YyTWZbzeRJrChvvTbXbyR68+Umcbbsx+KTsiVjejS+U2B5H+tScMwwDjPJrPW6eIgsJdJ/i
3qya+VsLFqJPsN6miNrGmhjaPyyvp9hRSUc8mvSHdX7LJwaKApoousCULnJVQpPzVNFFWao
KKKbPT3EGvPr50/FANpClFFFAyy3IW4QscDPPtTJDRhUzpC/Xvj9fmkquW6kVQp0uBxqGcU
mS0Su9/KZvqZMn5q+QurBIzjSBpGrAx70lJI0rlnOSasS6kVQuFYDjUM4ooKLbgBYWPGthg
e+OTSlSkkeVtTtk1GmhpUFFFMWtobjLE6VHf3NAN0L0VOWJoZCjcj+tQoGFOr/lrInJQKD7
EcikqnFM8WdJ2PIO4NDE1Yy+Wt5Q5zpAO5zg1G39NsWBxlwGI9qqkuHlXScKvOFGBUYpnhJ
0kYPIIyDSomuBxAxKtJyh1E5zge2aQJySfmrZLiSRdJwq/wAKjAqqmhpBRRU4ommkCLyaCi
FFM3NoYAGB1L3PsaWoEnYUxbAOjpjJyGx7gcil66rFWDKSCOCKAY8Gfzh6sgsAoB2I9sVTC
q/j9OAQGOBUfxkuP3Qx/eC71SGKsGBwRvmlRKQ4rOxyx1KR6gTnJ9sVRcjSyJnJRADXTeSn
ONIY8sF3qgnJyaEhpBRRRTKCim16e5g159Z3C/FKcUCTTCpwsFnRm4DDNQooGPFWjwgONyW
3xn5qm63jic7sQd/cdqil1IihTpYDgMM4quSV5X1OcmlRKTscYsoRIyQAgKgHGfc1GYAQux
x68DbuRyapS5kRAmFYDjUM4quSV5W1O2T/AGooVMjRRRTLCir7W1NwSScIOTUJoWgk0N+h9
6BWrorooooGOx7xJIuMhNIP8JzQSzQyq5zhMkE5wc0rFM8JyhxnkdjUpLl5E0elV7hRjNKi
KZZbemCRwcHUASOQO9XIGfTr5VgwOc6QOd6TileFsoediDwalJcySLo2VfZRjNFA0ytyGkY
jgk1yiimWFFSjRpHCKMk1fc2TQIHB1D974NArQtRRRQMvthrEkf7zAYHvg8VeXcSZU7ZAQA
/0xSIJUgg4I71f+Ml59Or+LTvSolokET/EdOBp18VaHcvljlcnWCf6YpLJ1as75zmrvxkvP
p1fxad6KE0wuRoEcZ+pV3+PiqKCSSSTknvRTKQUUU3HYO8GsnDHdRQDaQpRQQQSDsRRQMlG
Qsik8AgmnGDpkJ+8xJ3xqB43pGrY7mSNdGzL2DDOKGS0WXPqhjcnJywBPcdqsyyxRKhIBTI
AOMnO9KyyvM2XPGwA4FSjuZI00YVl7BhnFKhVwMSDETyNjLKFyP3jmkqnJM8py5zjgdhUKa
KSoKKKutrZrh+cKOTQDdFNFW3EDQSaTuDwfeqqACnIQDCjjHoBH/KexpOpxyvE2pGx7/NDB
qxtSzLIshJGgkgnOPY1Ta+mOVxswA3HIHeoPcyOhTCqDyFGM1GOV4m1IcH+9Kia4GwryDQ2
+4K75x80Us91I6lfSqnkKMZoooKZVQBkge9HPFa1vbpHEMxjUec7mm3Q26KbSAIHjmTDk7Z
9vine1RYK40kj49xXcHTjO/vUGTdiV3AHCJCmWXnHYfNId63FCqNIx/vVFzbI8LaYxqA2xt
TTKjKuDKoooqjUKKKKACiinbCBXzI6ZA4zxQxN0iq2hOtJXX8vO5rURVUHSAATnagBVGAAo
/lQihcgcHge1Q3Zi3ZVOkZRywBZhge/6VlSRPEQHGCRnFbOkBy7HftntQ0aP9SK2fcU06Gp
UYlFWXEXlTMuCB2zVdUahRRRQMKKKsgj82ZVwSO+PagRGON5W0oMnGcVq28cYjQqMMowff5
qxY44x6UVcfFGlS4cEZHOO9S3Zk5WddVcYYZAOd6zLqI+Y8qL+XnntWm6hxg8dx70YVhjAY
e3NJOhJ0YdFO38CqBIiY98cUlVo2TtBRRRQMKKKKACn7SAJrWZMM3Ge9XWtuiQgtGNR5zvV
7BWGk4+1S2ZSlfB0bDFJ3cCsqxxLlwe3+tNgELjO/vXFVUGARnvvuaRKdGIQQSDyKK157eO
SJgIxqxtjY1kEEHB5q07NYysKKKKCgooooAKut4WZlkZcxhtzVthAsjF3TIHGeM1ogKg2AU
fypNkSlXBxFVclMYY52qMyRkMzgHIxUlUKTpOx7UaRr1sd+2e1SZGPJE8WNa6c7jNQrcZEf
6lVvuKybqLyZyApCncVSdmsZWU0UUUywooooAKlHG0raUGT7V2JDJKqAE5PatdIo4wNKKMf
FJuiZSoqto0ESbYdOfcGr3QOulhkd64VDMGBGodxXXXWME7d/mpMjNu4i0jSxr6ANyOM0rW
5hWGnYj2pK/t1CCREwRzimmXGXgQoooqjQKKKKACiitOzt0WEM8fqb+KhuiW6KrOAIzecmN
QwueDT6jSAB22rjBSug4x7UAELjOcd6gybsVu4VaMJGuZNWduazmUoxU8jY1tKqptkZPJPJ
qE1vHIhBQZ7Y2NNMpSox6KCCpIIwRRVGoUUUUAFFFNWMAlkLOuVX+WaBN0VQQs5D6SUDDVi
tZFQZZMYb2roVUGwCj42riqFJKnY9qhuzJuzkixn1yAbDG9ZEkLxYLKVDcZrYKjWGY8cZ7V
1kR/qVW+4zQnQKVGHRV95CIZvSpCncVRVmqdhRRRQMKKKKAAEqQQcEcU2lzNKra5MIoyxA3
PxSlX2xUlo2IGvGCfcUMlkxHKfUkKDuAT6jUvx7mPy/L9fHNSMbmbg6mYHGON/eqlZP8AEd
W2nXzSJ7OmORfU8KHG50n1CuyXM0QASTUjDKkjeppG4lGx1Kdxjk++fal7kqCsakHQMEj3o
GuWUkknJ5NFSjjeWRY41LO5CqB3JrWPhHxCP/6TcfyFRPNjx/jkl83RVmPRWx/2R8Q//sm4
/kKUvejdS6cM3ljNCP4mTb+dTHUYZuozTfzQWhKr4bqeMCNGGCdgRVH3rb6j4eksbODq1lJ
+M6fIAfMC4MZ7hh23qp5YQkoyffQMQcM7kBRIV2Z3O2fiupcyWraJIxgjIwdq2B4eZOjP1O
9la2h5t00ZeVj8dh81h3IIhiQjDZJC9wDxU48sMl7XdcEdkiZrj8wxpg8ajXRJJEjGPKMn1
Idx9xXpbrwlFY9Biv8AqHUDbytENMAi1HVzjn+dHR/C/T+txmKLq0i3AhBkja3+kZ98715n
r9PseS/up1dOv2A8jLM8zanOTUK9N406La9ClsLS1XP5JLyEepznk15mvTp80c+NZIdMtBR
QMahqzjO+K2er+HJbC0i6jaSG76fMoKzqMFT7MOxqp5YQkoydN9AY1TileFtSHBrX/wCzkl
t0J+q9SlNqr7W0WnLyt9uwpnw/4b6b17TAnVpIrvQXeL8PkAD2bO9Yz1mGMHNvhcNpN/sFo
yDLJLGrSZcscIi7A/JrgM0H5gjTA50nj716nxR4ftuh2Vhb25MkhDiSUjDNn/b2rzCqUSQt
9IQgnGASeBVafPDUY1kh0/6kA9zJdEJHGMYycmoqGRhqURltldDtn5qNqNUUqgZY4OPcZ3q
5Y/SxY4QkEkjGAP8AWtw6F5rqdwY3YbHBAFUVKRvMlZ/4jmta18KdZu7f8QLYQQkZElw4jU
/zqJ5ceJXNpfMvhGPRWrf+Ger9Og8+a1LQYz5sTB0x9xWVTx5IZFcGmvgAUA4ORRRVjG47q
eXKtJpUDLMBviuBJHwyQoAeNZ9RqFmplm8gAlpvQoHv2p+/6Xf2MwW7tpIZJBlUYb/fPtUO
UVLbfLIfDFvx7rGYzH6xtzUPLlHqaFD3IB9VckZP8Q1EgqGGTWunhnrjlZl6bcFSdQIUeru
CDmpnkx4/xtL5sXRlPczRKvlvlGGVLDJHxSpJYkk5J5rT6v0jqHTI4jeWckCsThmGxPOBVV
j0PqnU4WmsbGWeNTpLINgaPtsWzfuVe98FKqEKKfvuhdV6ZAJ76xlgjZtIZxsT7f0pDnYVc
Jxmri7XwGFFeqm8Gw9P6AnU+qdS/CySJlYBFqJJ4Xnn39q8rWWHUY86bxu0uP8APcLLobqa
EaUbb2Iq5w7uVx5jj6mc+lfikwcMD7Gn3XzELxn0s2oHGcH2NbMlkEnktWAeMaTxpO1cLzX
OZPLTTnA1muXI026gjBLkgHsKkBrt4ivAUjOM4OaBfEFeSJW0Axum5TkEe4peWeScguc44p
mXEUOW506VB5Oef0pKhFR9woooplBRRRQBKOR4n1IcGmvOkljDSEtk4VF21Gk6btiHjCj60
zsOSD7UmS/c5iaH8wRxjTzpO4qb3clziOOP75NMdPgtmuCL24e3gCNqlWIt9hivZ9H8CWFv
H+Pe7N9DJDrSNotIYEZGdzXi1Wuw6Zf9S78cPn69EnggrRkF1CAnAkjPB+ahNc3Hqidhtsc
DmrljyHJOEbnIwFH+9KTOJJmccE7V7UNcshRRRTLCiuorO6ooyzHAA7mtf/sj4hH/APSbj+
QrOeXHj/HJL5uhWY9NRXU8h8syYAGS2NwKe/7I+If/ANk3H8hVEvS77pkum/s5rdXGnU67D
PzUxz4ZuoyTfzQnTKAjv6kiXB4Mh3NTF88aGNo/WNueK7JE5bgkkYCgZz7YPtVNwV/GDJzj
GqtSeyWiY+poUJO+M+qutcyxIpjclG4DblT7VY8bGc8/VnIGdQ7YNU3RGRGN3LFmA7E9qAX
IuzF2LMck8muV6G/8E9V6f0f/ABKXyiqqGkjUnUgPc9q89WeLPjzJvHK0iwooorUYVbFcyw
DCNsexFVUUCHH1u2kjzJMZYscKtCzS2rDXGulv4TsamR5sZdDsxDHbODjg1XONNrgjGp8qD
ttjmpIBpJbolxGmkbeo7V1Wkj1aR5cijOnlWFCDVax6eFLA4GcE8GpMPJi1N2UhQe5P+lMP
gKy3Ek+NbZxwKrooplhRRRQMKKKKACiusrIcMpB+RXKAJ+dLp0+Y2n2zUKKKAJmaUrpMjaf
bNQoooAAcHI2NfU/2dSPJ4bYu7NidgNRz2FfLQpY4UEn2FfU/2dxmPw2QeTOxx7bCuH67/w
Bp9USzC8WiWPxTPNHcSxNoTSUcjTtzXr/Dl5J1bw/E16FlfeOTI2fHcj7V53xN0nqF94hka
2s5pFZVAcL6ePfivS9Mgh8PdDjjvJkTQC0jE9z7e9cnWyxS0WGMeZ8dd9EJ8ny3xT0uPpPi
G5tYFIiyHQewO+K0vB/iCfo0dytxbS3HTiMyaVyI27Hfbepv4j6i3i17i0kaKC6nRWXQCGU
HAByPavf+IUth0O6e5QGCJfMdAPq0nIH6mvfq9TKGLHp9RDduS883xfjv6lWfOPE/WOo9cu
RexW1zD0+IaYToIXHuTxk1n9BurG06mL3qUck6wgvHGBnW44BPtXv/AAP1S965Y3x6jIssY
kCJHpAVVI3GB2rO8FdSun69ddKM4ksbdXEKFRhQG2wcZp/xTxYcuBQSWNc0/D+NdgeY6/ed
ZvJIep9QLRLdavIjBI0qD7f6962v2Zkt1e8JJJ8gbn71d+0//wBI6f8A8j/3FU/sx/8AW15
/4A/81VkyLL6S5pUq6Xjkfgl+0uN5esWMcaM7tCQFUZJ3rx1xZ3VoQLm2mgzx5kZXP86+gf
tBv26bLbyWrlLueMoJF+qNAcnB7Ekjf4p3wlMfEXhd7bqym5KOYyZdyVxkHPv81nptZPTaD
Hk23Hp+/b5C6PmltamaXD5VQMn5Fev8MdXn6R5tsbK4vbGXfy4oy5jb7exrlt0ASeKW6SxO
iJss3fy+RXoPF12ei9ItrexY2qyPpHlbHAHAxXp1mpxZ3DTJbt/PtS7si2zw3i3rN11jqxa
eGW3iiGmGGRSpUe5Huae/Zz/7Sn/wG/0r1Isx4n8EqbxQ10qMUkI9QZfn5ry/7OQR4mYEYI
gfI/lWLzwnoM2KMdrgmq/n9Sr4NT9p2rPTtOdXrxjntXiri06ikQkuba5WPs0kbAfzNfQ/2
g3AsbW1u4zi6y0cLY+jO5YfPapfs/6jcdU6Ncw30rXPlS6QZTqJUjg5rLSauem9OjkUbSfP
Px8AfMAxU5UkEdxXXlkk+t2b7mtXxX02LpXiK5tYF0xZDovsCM4rIr6LFkjlhHJHpqyj2/7
PvDsV2z9Wu4w6RNphRhkFu7fpVP7R+qSXHWF6crnybdASudix33/TFe08IQLB4V6eqgeqPW
fuTmvm3ixXn8W35wf80LnHGwFfO6PI9T6nOc+o3Xw5onyej/Zr1GWT8V0yUl4gvmIG3A7Ef
bikvGnhiDp9yLmzTy4p8nSOFbuPtUvAKta9eETfvxt6hweK9X4ziWTw87sN45FI/U4/1pZc
j03qq29Tq/rx+4m/KPkJVlxkEZGRmuVpXMJutJTAVAfUe/2rOZGT6lI+4r6dMpOz03gDpn4
/xCs7rmK0XzD7auF/3/Sk/FfWJOp+ILqSORvJRvLQA7YG1el6Njw5+z646kw03F5nR777L/
qa+f1ytN/19Xkz+I/dX8/1DthXtfAfVfwFt1C4upHaCPywQWyFBOM14qt7ov8A7Mdd/wCSL
/zVvr8ccmBwl02l+qGz6b1/pMfXOjTWZxqZdUTezDg//nvXyXpM1307rtuiSSQyJOquoOO+
CCK+ieA+uf4n0f8ACTPm4swFOeWTsf8ASsfxj0P8N4jseqwJ+XczosgA4fI3/Uf2rgen5Hp
suTRZendfl/NEo854snnuPE98jyPIFmKopOQAOABVnhe2tl6il1dwS3Aiy0cMaaizjjP60z
1KxafxpcDIAluih91z3r1fiQDw/wBIt7Xpg/D+a5DyJs7YHvXUnqFHFi00VzNfKlXIm/Y8R
4mn6zf373XUoJkQbRhoyqIPYZrEAJ4Br7J4akbqXhyNb0/iAxZG8z1ahnvXj+hXUvh7xhJ0
tWzYTXBRlK5APCnPvwKjT69qOTFHGrx+E+Gl7cDT4PGaT7H+VdRpE3Qsv2r674ymvbLw9Ld
dOkEMkTguVQElDseR8ivJeGfEPULTofUpppFkt7OJVgV0HpkY7ffvWmD1LJnwPNGC7Srd/b
4odnj2LuctqY+5pprG+tbO3uyrJHdEiIA7tj4/WvX+BuvdT6j1x7W7ufNhaN5NJRfqznOwr
Y8c3o6VbW1/EB+LBaK3JUER53LAe+Nh96WX1HLDVR02xW/j8/gq+IWfM7m1u7chru3miL8G
VCuf51SqlmCqCSeABua+oX7N1L9mxueouJZjb+b5jAZ1Z2/2pbp/ToPDvgeTq1siNfSQeZ5
7AErngD7VMfVvufej97dtq+G/n7BZ4F+l9Rjj8x7C6VMZ1NCwH88VXb2zTSBSCFxnOO1fQP
2d9S6jey30d7czToFV181i2Dk5xmoeJZH6J4gMvTnFu88IZgqj332P2rWGvyfxMtNKK3JWu
eP2E5Dx8JdM6P0S/urdHkuHs3AaQ5xlewr5cQRsQR96+4388kPRZ7hGIkS3LhgM74r5N1i+
6n1VUkvJ2lVD+WmkZGeeBXj9Fz5su+U3fPbfPXhV/NAmY9AzkYzntiggg4Iwa+gfs76BC9u
3WLmNZGLFIAwyFxy33ztXY1mqhpcLyy/9sps8TPa9RW3Etxb3Kw9neNgv86+xdK/9l7T/AP
sk/wDJXz7xJ4m6gvii5RZ2a1gcw/hyfy2UbEEcHO9fRrVYk6HEsGfKFsAmfbTtXznq+XJkw
4nkjV88Es+IPLJJs7s33NW29jd3eTbWs0+OfLjLY/lWv4P6CvXer6Jgfw0A1y47+w/WvReP
eqz9Jaz6Z0yQ2cYTzGEB0d8AbfY13MutrULTY1cny/ZDs8DLFJA5jljeNxyrqQRXFRmzgE4
5+K+qWNrb+MvCED36q1zpKCfHqVwcZrwIs5OmzzWtwBqVypI4yNqek1y1DlBqpRdNf0Byop
/w9RBgH8znVXv/ANnDSN0GfzGZv+8HGo57CvGV7rwGyt0ebTwJyP6CvH63/wBm/miE2zy3j
u8ubPxd5ttcSQusSEFGIxXu+j3C9e8N28t7EkguIsSqRsx4NeV8W+F+q9a8TebaQr5LRqvm
s4ABHO3P9K3p+p9P8G9EgtJmeR4YwEVUP5jffgb1yNU4ZtLgx4ucnHXa4/qUfMusW79L6vd
2MUr+XDKVXft2pKGCa5k8uCJ5XP7qKWP9KdjS58RdfC7efezZOOFyd/0A/tX0Hr6Q+EPCRj
6WohlkZYvNH1knls++Aa+gzax6f7PDV5JV/wC2Po+bzw31mAlxFcQA8LIpX+9LqWDArnI3y
K+i+Bb9uvdOvem9VP4xY8Eed6jpOdsnftWB1CK+8G+JHt7C4aOGfSykqDqQng5HbcUY9dKW
WenlFb4/Hhr8v5ANzeKet9d6BcWaWcaJFDm4uMkZUdvYE140AkgDk19n8SjPha/woyYOAPt
Xg/AvQouodWM92oaO3XX5bDk8DPxXi9P1mGOmyZlDbFPpciTMfp/Rbq6jM34SeROBpjJFK3
VlNbMcxvoB+oqQPt969x4m6h1Wz606pPNbwLjyRGdKkf2NUeIupt1Tw/0+WQAzlpEcDbJAG
9e7Fqs0/s5OK2z9n1xfsTudniIopZ5BHDG8jnhUUkn9BV0vTr+AqJrK4jLnCh4mGo/G1fRZ
Okz+H/BDnpEf/f3RWlmRcuQd2x9qwPB/ijqCdZjsr26kuILglT5zaijY2IJ4rOPqE8uOeXD
FNRvzy6+n5F2eSUyRsdJZSNjihy7nU5Yn3Ne18Cdalj61J0iZw1vKXMSlR6Xznn5Ga2f2hX
F9Z9Iiks5PLhkYxThVHqBG3b4P86U/UZw1UdO4Lnp3/YL5PmKNJGcoWX7VxmZzlmJPua9pY
+J+qWng2e6lmV5TMtvasyDKgLk9t8CvFszO7OxyzHJPzXuwZcmRyUopU67u/wBENHKKKtht
nmbABUY2JG1ekLoILdppFU5VTvmmLuzWNA8WdsAim4cKqxsMMg4/2qxiqjU3AqbM3J2YZBU
kEYI7UU7dWzyM04GM4wuNzRVWaJpjV3EZoCAASNxmsirpyyNpV20EAgE9qppIUVSCiiimUF
FFFAGpYRGOHUQMtv8ApX0fwOwbob4IOJ2Bx9hXyq1WWadLeNmzI2Aqnmvq/gmxu7DobQ3dq
9s5mYqjDBxtua4PrsorTU3zaM2uTA8WXl1D1+VIrqZF0r6VkIA29q85Nehm/PuHkb3di1bP
jq06nB1q4vktn/BlEHm6fSDjHNeWCSAAvcaWIzjGcfevZ6coPTQca6X7Co2enMsl/bFWDDz
V4+9e98asV8J32DyAP6ivnfRemdQveoQyWltI5hnTzmjHpAznJr6T4ss7m+8N3dvawtLK4G
lFG53rleqzgtZg5XD5+HK7BKj5JZ9Vv+nxyx2d3JAkwxIEONVek/Zt/wC0E3/gN/cV5OaGS
3meGZCkiEqytyD7V7b9nXS7+HqTX0trIltJAdEpGzb9q6nqbxx0mR8Jtfn/AFLfRL9p/wD6
R0//AJH/ALiqf2Y/+trz/wAAf+atH9o3S768/C3FtaySxQI5kZRnQOcmqP2c9Lv7W7nu57S
SOCaAeXIwwH37VyY5Yf6Pt3K6/mK+A8fxNJ1yyYgaEgPPvmtXwH/6vuv/ABR/akf2h2Ul5J
btaqzXNvGWZF+poyeQO+CP6094Mt/8F8MPd9RYwea5lcybYXGBWOTJGXpMYLu0q+tiryNxG
L/t3cAEeYLNc+/P/wC6lvGl9bWMdm9zYwXQLPp87Pp2HGK8rH4laLxe/W9TNbM+h48YKxnY
bf1r03jO0PXOgQXnTpPOWF9YMQ1EqRvgD9KT0zwavA8v4WkvbmqqwoyLTxu0Fv8AhrSwtI4
xnCAttn71zwZGT4pM2ANUL5xWT0rp8losnUepRj8MiMsImXS0kpGAADvtz+laf7PundRXq4
v5reX8K0LBZmHpJz2rp6qGnxafN9nxa7vt+3PkVDP7UD6enj/n/wBKu/Zh/wCgX/8A4q/2q
f7R+m3t5b2k9tbPLHAHMrKM6Bzk1d+zvpt7YdOujd20kImdWj1jGoY5FcyWSH+jKNq7/wD6
Kvg8t+0L/wBrJf8AwY/7V5mvYftC6Zff43L1D8LJ+E8uNfOx6c4xivH19F6dKMtJjp+F+xS
6PsXgy5W68K2RU7xqYz8EHFeO8Tp5PiG8zgAuGz9wKp8D+J4+jXD2V62m0nOQ/wD8Nvf7Gt
Px10iW4uY+sWiG6gkjClYvUNXY7dsVx9Piek9Skp8RndP63REkVeB5I5vEPobVohYnb7CvR
+N50j6AYmOPOkUfoN/9KzfBPS5ekW1x1XqjiASgKgk9OByTXmvFXiOTr3VBDa5W2hJWPI3b
3Y0nier9T3w/DCrfxX9xUJC5gzp1gf2piCwbqlzDZpjMrgZ9h3P8qytLj6JhIe6sux+1ev8
A2f2A/G3HVZNQtreL05OwJ5/kBXb1mb+HwSyeV18/AUV/tFvkjez6Lb7RW0YZlH2wo/lXia
d6x1BuqdXub1v/AHshK/C9h/KkqeiwfYaeMH35+b7NEFb3Rf8A2Y67/wAkX/mrBr2vQ/C/V
z4a6qrWrRvdInko+xfBzUa7LDHjW91zH90DPO+HesP0TrMN4CfLzplX3Q8/719jmhg6haqC
Q8T6XVh/MEV8Pu7K5sLhre7geGVdyjjBFfRv2d9b/GdPbpcz5mtd48nlP+lcn1vTb4R1WLt
e3t4YmYHVyZvFNzbwktO9xhFXnNbl90QWNgL/AK7ezXjrhUgRtsntk1nWVxFbftImluGSOI
zui5/iIwCa3fH8V3J0WF7SJpCk2XVV1HBBGf50sueazYMPUWlz5+Sfj6EUaXhedLjoqSRwR
wJrYCOPgb14PrEmnr148bepJ2O3Yg16/wAFyrB01emysPxUKiWVc7jUScfptXhfE9pdQ9W6
hcvC8Si4ID4wHB3H3qfTVGOuzL36+KsKs+nDy+t9A0tut3Bg/cj/AHr5h1CN+l+FbaxcaZr
q5eaQf8Kekf1zXrv2cdRNz0iaydiXtpMrk76W/wCua8l43vheeJp1THl24ESgcbc/1JqfTs
U8Wsnp/wDinf8AT91+RSG/2c/+0x/8B/8AStX9qDHR09e2XP8AalP2edLv4+rC/e1kW1eFg
spHpY/Faf7R+nXl3b2k9vbPLHAHMrKPoG25qsuSH+sQdqq/kw8ngn6rfydPXp7XcptUOViz
6RXsOjeE+o3HSY5er9RlgsFXzFtQcnHIJ7D7V4eFlSeN3GVVgSPcZr7P1U/4l4YuzYN5nn2
zeUU77cV6vVc8tP8AZwxpJSfLpcdfr8RsyvCF1aTXN1FZWggiRRhmbU778k1l+Oyh6zbgka
hBkfzNR8CH/DJ8XoZJ786UWTYgKCc4PzgVH9odpeP1KG6t0YxxW+XONhg77/rXjxxjD1bvi
u2++K7+ZFeD2PUyF8PXJPAtT/5a+VRzxSbK4J9uDX02O4TrnhNntW1NPalcLyH04x/OvmTd
Kmg6c11dsyAyiKNHQq5PcjPYf61fojWNZIT4e6qBoW6jESolAG2x96+peC9P/ZOx08aTn75
NfIJGcsVdi2k43NfQf2ddchNo3R55AsqMXhyfqB5A+c/3r1euYZz0tx8O/oVVI8V17P8Aj3
UM8/iH/ua+t9Iz/wBlrTPP4Nf/AC1878R+Hr9vFl1GkDeVPIZRLj0BTuSTwMb19Ms1R+iQi
3BaM2wEfyNO1c31fNCenw7X/lAzx/7MNP4fqH8WpP5b1l/tHDN4kiHvAoH8zVfhq8uvCHXB
H1a3ktobtMOHXGN9m+wNaf7ROmTXktn1Ozja4iaPyy0Q1d8g7fevUksfqv2rf3Zrh+Ov7B5
N/wACxmLw1Gm20jcV4/xPPb/9pL2PUPrAIxtnAzXrOlTx+FPBsD9RJWUKX8on1MxOQv8Aav
nF3NPe3ktxPcYmmcsQBsCe2afpmNz1mbOvw20vjyTQ3gaMZ2xzmvd+AmRujTaCCBMRt9hXz
JZrp2Fqu7ltIGNyfavqHgfpt703pE0N7FJHI0xYBxjbArb1xxWkpvm0FUYHjYyDrzNC5SQR
KVYHBB+9eq6Bcf454YtpL9FmMqFJQwyGIJBP9K8f+0HpvUf8We/jglNoIlDSgelTxvW9+zy
/huPDq2auPOtnYMnfBOQf61zdZFS9MxZIcuNcrxx/WhpGB0Dp8fS/2kyWS7pEX8vPsVyP6G
tj9pef8Dtvb8Rv/I1keI7XqnSfGM3X47Zvw0ciOJCQAwwAR9+a3fE/l+KPB5uelnzzG6y6F
+oY2II99/6Vc5XqdPqW7TSTfs/j+YzE/Zh/6yvv/BH96u/aRp/xXpePq0nP21DH+tMfs+sX
6XYXvU78G2jfCqZfTsM5O/3rC6vcXvi/xI03TbaWeC30qgUcLn6j9zW6Sn6pPMn92K5fjqq
H5PonXP8A2duv/A/2rwPQOvw9D6j5s2WiddMgUZIHvXv+uWs9z4fu7eBC0zw6VA5Jrw3hno
c9xJ1fpU8LW0htwo1j1Bs5BNeT0yeFaPKsvV8r4cK/oRR7q3v+k9ct9MM0F0h5Q4JH6HcV5
jxV4atLC0fqVmvlIpHmx8jB2yK8k3Suu9O6isEdtOZ84Uqh5+9e28X9TW18MJ0+5nBv541D
BdyMY1E1pHTS0epxrT5N0ZPr4e/9xtDHh7xZYXVnFb3M6wzxqFy2wb2Oae6l4Z6N1qJmlto
w7jaeHAb75HNeQ8W+HrporfqllCzq1vGJPKG4IAHApn9n0XUbP8XcXpkgsAnM2VXVnkZ+Ky
zabGsT1emybX7X5voDydzb3HhnxHoLZktJgysP3hyD+or6l123j654WuFi9Qmh82P7gahXy
7xP1KLqviC6u4P8pm0ofcAYzX0DwD1Rbzw75ErjXZkqwJ30cg16/VIZPsMOqa+/Gr/z5/uU
zwvXj+F6f0vpY2MMHnSj/jk33/TFYlPdavj1LrN3dk7SSEr8Dgf0pGu/p4OOJJ99v5vljRd
aRGWdRgEDc5rWd0jXLsFHzWGCVOQSD8U0msopzqkfJ1NwoFbNEyVj6zQysNLAkcdqk5RQGc
gAe9Z5WQKXjnLFRkgjG3xXBLNdE6pAioMk4pUTtH0uInbCuM+x2opHBH1P5secHIwy/NFFC
2lE8gllLKMKBgD4quiiqNgoqyKCSVSyjIXmtI2kXkeXjbnPfPvSbJckjJoqyWCSIKXGA3FV
0xk4pDFKsg5U5rQ86WQBo7mRgOMzEY+DWZRScUxNWNXlxI+mIzvIFXDZckE1aVE+HUgqQMj
VggikKKKS6Chya5aJTHDKwJOWKMQNuBVH4u5//US//Waqoo2r2GkBJYkkkk8k1YtxOihVnk
UDgByAKgiNI4RRknitGztRGGaRcvnG9DryJtISNzcMCDPKQeQXNcFzcKAqzygDgBzV9zZss
jtEPQBk/FKUqj7DVMtS7uY5lmS4lWVPpcOcj7GtCXql31SMJeXsszLtplkOD7EfNZVFJ44N
p1ygasclxFA4JGWAVVzk45yau6Z1G8s4mSzvJbd9WrCyFQw9qzaKcoRkqkrFXBqXd9PMwlv
LqS4kG6+ZJrOf9Kz1uZ1GFnkUewcgVXRQoRSpLgaVFhubhgQ08pB5Bc10XVwBgXEoA/4zVV
NW9mzujSD0MM0bY+wOkUvPNIul5pGHszEiq60ry1DqGjXD5A271nyI0blGG4pqvAk0yNaHT
erXtgWSC9nt1YcxuRis+ilKMZKpKxtWa1zdXd5KJbu8eYZBLPLqG3sKQilUXnmHZST+maoo
ojFRVIVD4jCepnUYGA2rbHvj3peW5ckpFI6xgaQoYjP3qiinXuCQUUVZFBJMGKDOkZNMZXV
ourgDAuJQP+c1opaRfh/LK87k981my28kShmHpJ2pcPsSkmQd3kbU7Mx92OTVtneXFhcrcW
szwyLwyHBx7VTRQ4pqmuCjRlkN7IZ2lMrsdRLPhs/PvVk3XOqQwJaxdTuAgBDBZTjftWVRU
vHCSSaTomjTt7mdJUuba4eOTSAWSTSwP3qHUuoT3ZP4i6kuJTjLO5bAHYVn0U9kd26uQ2jF
n1C86c7PZXUtuzDDGNipIqmSR5ZGkkYs7HLMTkk1GuqpdgqjJJwKe2Ke6uSia3E6KFSaRQO
AHIFBubhgQ08pB5Bc07Z2nlszSr6gcD2qq5sz5pMS+nGSPalUb6I3KxOm7Tq3UbBClnfTwK
eVjkIFKUUSjGSqStFj63kl2/mTzu1wNtbucsOeexFMXnU7+a2aO7vppk06UR5dX61kUUvs4
2nXRO00el9Ru7JZEtLyS3diCNLlQ3xU7q8mmfz725knk5HmSa2Pt9hWXRR9nHdurkNp0ksx
J5JzQrFWDKSCNwQdxXKKsodm611S5tvw0/ULmSHjy2kJH8qXFzcKABPKAOAHNWW9o0jIzj8
tqau7VXiyi4ZcAY71moQjwkiLSdGc8kkpzI7OR3Y5pm06v1KwUrZ31xAp7RyEClpI2ikKON
xUaqUIyVNWihr8dNczs95PJMXGC7sWI+atMYLa9S4P1Nq2/lSFFNRSVITReJ1F9537urNOC
SdTqN0+Bw3nHGPtWZRQ4pg0MXN3JKdAmlaMDHqcnPzVUM81vJ5kMrxv/EjEGoUUbVVDounv
Lm6x+IuJZdPGtycUWt7dWUnmWlxLA/8AFGxFQiheYkIM4GTWlDaxC3CFc6hlj3qXGNba4E2
kKXnVOodQx+MvZ7jHHmSE0ukskRJjkZCedLEVOW2eJdZHpzgGqqcYxSpLgaouF5cqQRcS7f
8AGadS5kkVzFcSDzN3USaWPwT3FZlFDhH2E0bE/iDq8UC26dVucb6gspwM9qV1NdKrtIXbT
pfU/q5znekaKUcUIfhSQbTWbrN/aMWg6hOszAAskp9IFKXfVeoX4AvL6ecDtJISKUopLFjT
3bVfyGlR6Tw74Qbr3Tbm8/FiHySVRdGrUQM777VV4fJsOkdW6qSVKxC2i35d+f5CleieIup
dDZ1sZF0Sn1RuupWNNz3931Fgt0kMUUTakggjCR6jy2Bya8MsWpnknGbTg2q+CXa68kt0ef
op66syZcwryCSKRrpWUnYU1byIyCNiAwyBngg9qVooBqx4gQozMR9JCjVkkmqbUgq8ZYKWw
VJ4yKXoooVD2EiBaQ4ycldWSfj7UUjRSoNoVdDayygMF9PuaqABYAnAJ59q1xLFFEPzQQBg
HOSaGwk66IxxfhQdOWQnJ9xV+RjOdqo/FDO8Tge5x/ardS6NX7tSZOyqWH8UBryqDcDuaz5
bWWEamX0+4rQ/FjP+U+PcYNdeSGaBvzQFI5zxTTopNoyKKCMEgHPzRVGoUUUUAFTjieZtKL
k1CtDp/lpEWMgyeRnihkydI7b2TR4kziRTweDTaNqHGCOQe1Utdrn0KzgdxxVkciyDIBB7g
1Bk78nJCXzGncbk9qSmsHU/lAsAN8nem5LgI2lULH42rqXMbnByjezbUDTaMcgg4IwaKvvQ
ouCVfVnc/FUVZquQooooGFAGTgUVfZhDcAu+nG4+aBMshsHY/mgqpHY709GTHpjbsMK3vXH
uI0OAS7fwrua4lwHbSyFfvUcmTbZa7aBnGSeAO9KXFm0uqTOZDjAHApmSRYxkgk9gKrF2v7
6Mg9zuKEJX4MyWJ4W0uuDUK0b/AMt4QRIMjgZ5rOq0zWLtBRRRQUFFFA3PtQBbFayzDUq+n
3NaEUP4UEpllPI7ipRvDDAv5oKgc5rn4sZ/ynx7nAqbsybbLwQRkHaqJIvxQAPpjByPc1aG
Upn92qvxQBwInI+Mf2pEoQmtJYgWK+n3zVFbHmxSxH8wAEYO+CKyGADEA5AOx96pM0i2+zl
FFFMsKKKKAJRxvK2lFyaegsWTDscSKcjuDXOn6FVmMgDH93NXtdJkhFaTHJHH86lszk3dIt
R9WcjDDkVx2JOhBuRuTwKIpVk30kH5qMk4jbAQse+KRAnN09lx5WW23yaTIKkgjBHathLmN
jpbKN7NtSF8E8/Ur6s8j2qkzSLfTFqKKKZYUUUUAFNQWMjsDIpVSPfeqrZVaddb6AN81qPc
RpgZ1MeAu5NJsiTfSORgxBYm3A2VqsZgq5O/sB3qpbkOdLRsv3xVkjrGMkE+wFSZi09o02q
Q/WRgKOBSEsMkJw64zxWmLtf30ZR/FyKhemOS3z5oyNwM800yk2uDMoooqjUKKKKACrYraW
YZRdvc1VWtA8UNuo80EAc5pNkydEYbc23qTLZHqU8/pTIIIBHBqj8WM7ROV9ztVqspTUOKk
yd+SuRPxK6Ppjzz3NITWcsepguUB9+1PG6AOFicge2KmJopEOHx2OdiKadDTaMaipSALIwV
tQB2PvUao2CiiigAqSI0jBUUkmo0704IpZzIA3GnNDE3SJQWLL6nOl1OV7inEfVkMMMORVb
XSAkIGkI508D9alFKsv7pU/NQZO32SdiDpQZY/wAhSM3T2GDF6j+9nam5J1jOApY/FCXKMd
LAxt7N3oBWujIZSjFWBBHINcpvqAQyhlkDE8j2pSrRqnaCiiigYUUUUAFXW4wHkAyygBfgk
81TVkMvlOcjUrDDD3FAn0X+VDqKuWY5wz57/aqwkpm/DazjVjnarjJbk6jJtsSNPqPxS4nI
uvPx+9nFIlWXCKLUBGWVv3Wzz+lVXAzokIwzrv8Aerw9uvqEm3YafUB7UtNL5r5A0qBhR7C
hAuyuiiimWFFdVGbOkE4GTiuUAFSjXXIqnucVGgEg5HIoAbdVY5kzpyVRAcAAVCVfICyQsy
hsgjO4NWCeKUZchG5IYZGfeqbiRGVY0JYLklj3JpEImIYwitJqZmGT6sYFddPyWXJZQodCe
RvxXUlikjUOwVlGkhhkEVCedWQxx5IP1MRjPx9qA5sXooowfY0ywoqyG2uLl9EEEkrYzpRC
x/pXbm2ms7h7e4jMcqfUp5G2aW5XtvkCqiiimA1Gn5CLnSGBZ2HJA7UGGNkYxhlZQWG+c45
rsTPDEgnjdEfLRuV5HfHuKmuGJjtwZpXBVEjQ/rtU35I5KIlM+p5mZlQDbO59qsVVQ6o8gA
gOhOQQdq6beaxPk3sUkHmqGAZcMN9jigzwxDKkO2cgKuBn3NCafKBisqhJXUcAkVGrJ4ZoJ
CtxE8bnfDqVO/feq6pO1aKCiiulGChiDpOwNAzlFFABJAAyTwBQBdbjBeTGSi5A+atMUQYi
Qs7fvNnj7VUPNs5yssTKw2dHGDj7U5BAb1iLaOWUjGpUiLNj22qXJJXfBD7E2WRZjbBzgtj
mrfJhDBVLA5wHz3+3tULkyQ37+Ymh43wVPbHamIgk0wWHU7sfSixlnz7Ci1Vg7FrkEqjsPW
chvnHeqKtuJC0mkoUCekKeR96qqkUugoorqqzkhQTgZ2oGcooooAAMsB7mnJFUk6yQinSqA
447mlhBMYTOInMSnBkCnSD7ZplZ4pV/MIVu+RkH5pXfRLK5E8kCWFmXcqRng11Yk8tXl1Mz
gnnGBUbiVCixo2rBLM2MZNTiljeJVdtLICNxkMKBc0dKDymTJZNJdc8qR2pSmZp00FIt87F
sY29hS1NDQUUVbBbXF0xS3gkmYDJEaFiB+lDaStlFVFW3NtNaTtBcRmOVPqU8iqqE01aAKZ
hT8lQDp15LN3AHalqvt51QaJM6c5BHKmhksmIYnUiMMrAEgk5zioRAz5MrsUjGTvVweMH8o
+Y7DSiIvc1CCOWK4e1lhlEj+kpoOsHttzU2hHQqxktFlSv1ITkEUvOgjndRwDtWjc28lgIz
cQury+pEaMqWwcZIO/NZ06SxzMs6MkmfUrjBH6URkpcpjRCiiiqKCiu6G0a8HTnGa5QAVbb
geYWIzoUsBVVTikMUgcDPuPcUCZeY48/m6nfGWIOMfaq5FkikMKSHS2Mb81cZLdxnzNO2MF
csB7ZqiWbXceYowBjA+1JEouaGBG0+rIONYPf7VC4U6FZ/rDFCffFW+bAzGTzMZOcFclT8U
vPMJSAowi8A/wB6ECsqoooplhRXVVnOFBJ+K5QAUUUUAOSIu6uSI4zpCjbJxnJquRBEglhL
IQ2CM8VNJ45E0ynS2MEkZDVCeVPL8tG1EtqZsY/lSIVnUiVoxLLqYtnAzjYd6kEGgoCTGyk
gHlSKjDLG0So7aSmcEjIIPauyzoqFItyRgtjAA9hQHIrRRRTLCiiusrIcMCCRnegDlFFFAB
RTNxZPAusMGXv8UtQJOwooooGFFFFABVtvCZ5dGcbZJqVvaPcZOQqjvT8dqsaqVOHAxqHf7
0myHKiVtCIYQuBnufelLmz0iSVcAA5C0+hJG4wRzUGQzZVto/b+KpshNp2Y1FaE/T9TFoyq
+y4rPIKkg7EVadmqaYUUUUDCiiigCUcjwyLJG5R1OVZTgg19K8V2N9ez9NNqZUhgt2nnaLY
7Y4925xXzeCCW5mWGFS7ucADvX1y8vJrPq3S2jBkgeEwzBDkA7YP6Yrh+qSlHNilCrSl38v
8AK+JEmeQ6XfXnUvFtndXUpI1jQg2EfxiueJekzdU8TX4hUDynLySNsEXA3JrXk6NJY+MIJ
bdQ9m8nmB1IxH7g+1My23mdT68xlOqRMxwBgBOMf1Gdqw/iccMqyYqS2L6feRFs8F1Dw9f9
O/Cs6pKl3/kPC2oP8fei46Bc2wnEk9t5ltjz4xJ6o87bjH9s17LqkRu+j9CEEyRvbTAO64x
G32+9UdTeLqHT+oP1fp0NpeImIbqF8fiGJ2AHfNemGuytRv3afv8AipcfL2+fRakY/W7LrM
nTejW9xJDcI66LNbcZLKcYJNZ9x0G96bI0jvE5t5EWcRPkxE8A/wDSvZzTp01fC1zdALFbR
BJzkHyiVA39t6xOrDqKdQ6laxsptb65WWMKAxnOQRpPtjJP2rPTarI6gqS5fz+9T/Tn6+wW
NeN+nSdT8UmNJ4YilqHJmcqMDOd8VjdO6FcxW7dajlsbi2tGOrVI2NQ4yMZPavc9Ut7TqnV
L7ps8aAXVopjuwwwCp+nP3wa8x4SP4O/6l4d6kRGl1Ew3O2oDkfcb/oK8+m1M1pNsf+KXHv
Hy1/nH1Dwee6yl1+LW4vLuO6muUEpZGJwDxnIGPtV1r4a6hcwW0uYYfxZIt0lfS0uPYf74p
HqEyz3srp9AOlP+UbD+gr3d9dXV70Xo9z0mZY2t0CSqFUtGQB78Dbmupny5cUMcYUr8vpcc
f0G3R5e08K31xY3F6xjjjtn0SKx3BBwQftWlJ4bvTJJamOMIkQkaTV6FUjY5rbjWX/sf1Rg
TNLNN5gJIBkGRlgP51T0nqTX3RupWU05e7mjHk6yAXAGAory/xeoanJVSlXy65+nJm3Z5dv
DU9veWKXE0Yt7xgEnUkod9wDjn7071noUXTPFMVn026gjZXQRrKxLB9iC22NzW5cTwW3Quj
2N2U/Ex3CzOmc+UM9/mlvEPTp5/G9v1CHTJA80LAqw3AIyR9sb0o6nLPJc3SqfydPh/kUmZ
XWekda6r4pmt5/KlvPLDzMnpjjGPf2FX+EOn3Fh4t6bIzo8M4k8uWJiVfCkH+VekluYYvFP
WLeR0Q9QtgttIWGlyBwD+tYvhdr8db6Tb3pCJYiUCPAHlKVO7H5O1YfxOSellCkls/eL6+T
4/uO+DG6n0p7m+6je/i7WGOO5ZCJXIbOTjAxvTVv0jqXQreK6juLJH6iBHb3AkYlQ3OMDYn
3ra6v0uPrXQrpYbdYL2xupGUagPPBOSR7kjH8qR6b1CC58DyxXbjz+kzCSEHk5+kfzP9K1W
pnPCq5SaTXw8fm6/YLPJz2zRXz2zzRuyvpMgYlSfvWvL4N6rDcLbN5IuGhMwj17kDnHzWLD
HLcXCJGpkkdtgOSa9z41kvY+u29zZTmJfw3l+ajA5zyte/PlyxywxQatp9/CqG3R5q08MX9
0ls7NDB+Lz5CSvhpcew/3xWl0vwzdvBc4MSyWxPnIxOse22PivQXSxdTvOhX1q6+VaqFlbU
B5OOc+1OQXC3r9fuLYeiVVSJuPMIUgke9c/J6hn23wv5feqvy5+l9EN2eIu/DFyLdb8SwC1
l4lD+lT3zttSN90DqNh1OPp0kOueYAxCM6g4PGDXsrq1ml8BWtsEbX52WjB3xqPaneqWIn8
UdGnN2bWOKHT5qEbN/DnsTVr1DJGTTaf41/8Aj1+Y1I8j1Dp/VG6F+W0H4CwfRLFBJkrJ3Z
vc/wBqWfwxdR9Kh6m1za/hpnCK+s4HO5223GK9OFC+HvEPT1REnMxdIgwLumfqPvnmlepWt
y/7O+m2qRMZluMvGCNQHqwSP5Usermqimlcq+jV3+fkdnluq9Ju+jXYtrxAGKh1ZTlWU9wa
Z6d4cuup9OuL63mgMduuZFLHUvttj4rc/aGjNN06VQGjW2CFgQQG9vvUvCkUw8H9bCqQ06g
RDIBfYg4963esyPRxzJpSbS/Wn/Ud8GBL4cvIra2u2kt/wtz9FwHOgHOMHbIP6UTeGuqQ9Y
XpP4fXcsNS6GypX+LPtXor+2uH/Z90m3RC0izAvGCMgEnBI/X+tb9xdwWni2F52VY7iw8hJ
sjSHznBPasJeo5o3VP8f/6vhis+dXfQru1s2vA0VxbpJ5byQPqCN7GvQ+GfD1503xB0y4uH
RGk/MEOv1hcHcj2pzp8SdD8MX9t1Aq0lzcZSLOSwGPV9tua07ki78X9M6hC6GzaMDzNQwCM
+k/O9Tn1eWcZ43+Gpc+9JV+7/ACE5HnuudGuOseIb5bdVHlSF5JGOFRe5JrI/7LdRa9traI
wyfi1LW8iv6ZAOcH4r3NvcLD1TrdoXWKe7Ba3Z8YfbA+Oaz+hfj36304X8zN+FZzoYKBECp
GdsYyaIavNDG9tJRiqvz92/34/uJOjys/hi9gSeR5YBHbzCGZix/LJ4J24NXzeDeowX9vYv
Naie4j1xqZDhudgcc4Gf1qXXD1JOvXlirOYru58zylOznOxr1PVIpZPHnRZ0GqCKFdTgjSp
3zk/yrXJq88FG5LmLf5JNfrZdnl/DPSL9utSxQC3jvbbI0zk5iPBcDGCRWDLJJJctJJIzyF
yWcncnPOa+idGgki/aB1S5kXRC6tpkJAU5xjBr589tOL42xibzteNGN816NJn+1zSbr8MX+
d2CPZeMY5ZutdEWKaOKX8MpR5Scas7dj3ri9Cl6x4znh69cxNOsKySJD6dWw2G3A7mrvFFv
NP13oLxIZFjjRXKkEKQ2SD+lPGWOD9pcss0iJFcW2iKQsNLHSNs1yIZZQwRUHzsl8/xEnh4
uh3F5eXMdo8LxW4LyTBiI41+SRV8XhW/lngiVom/EqGt3V/TKO+D/AL16Pw1G9lZ9X6dK0c
N3c5eEMQc4yMHO36fNS6MeoSdd6aLudsQMxaEhQsS4Iztxk10Z6zMnOmqiuL88Xf58f3ByM
y48O3UEE6hY5Ft2EciIcsCeNqzpvCXUYrW4mUwu1qM3ESv64/uK9FcTTr4qlt3u2toJ7lXZ
gRg4+k/0rWiRY7nrtsxTM8f5WWBaXbc5781nPW58cU207Sf0tJ/z6JTo8j1Dw7ZWnhayv0u
ovPuGJZ2Y6SMH0rt/ekLnw1d2sFlPLPa+TfHEUgckfrttW/1a0a78DdMht3R2tJG84FgNGx
5ovNHUfCvh/wDDyIy20oWc6h+V96rHqcsUrldyknfhc1+xaZgz+Fuowdaj6QxhN1KgdFV9i
Dnvj4NSl8K30RnzLbhbeVYpSXI0FtgTtwa9jfQu/wC0vp92g1WyQgNKCNI9Ld/1FeQ8S3d7
D1nqdt5rpBcT+YyA7Pj6TT0+rz55RimuYpv53T/QabOXXhS8sr4WVzdWccxjMuDIcaR3zj7
/AMqxCMEjOfkV7Pr3Ure/8KWHU9YN60ZtHA57Fj/If/dXjK9uiyZckG8na4+q7+g0FTijMs
qxjbJqVvbNcMQpAA5JrQis0jUb+sHIcc17GxOSR21txbqw5Ynn3FU3Nnrd5FwuFzj3NNoWO
Qw3Htwa4waQlc6V7nuamzK3dmLRWjN09XOYyEwOMc1nujRuUYYIq07NU0zlFFFBQUUUUAFF
dVS7BVGSeK0IenhGzIQ+24xQ3Qm0iNtZ4aOVsEEZx7e1MXUAnjAH1Z2PtUlUxEKN04HuKm5
IGFGSeKizFt3ZjTxGGVoyc470VpS2iyKcnLnlzRVWaKaITXdvJCVfVn+HG4NZtXXQxMM/UV
Bb71TTQ4qkFFFFBQUUUUAP21zbwwhdw3fbk1N7x1O4RB7Nkn+lJWwBuEB96uAC6SVDO/LMM
7+1KjNpWOQ3KSKSWUEc71S996sI0YHzmlLlFBR1GkOucDtVzhIRoEanGASRkkmlQtqGReIo
xMNBPBG4NZ07RtMzRAhT71dMgWBwPpDjSD2ONxStNIqKXYUUUUywooooAYs5IYpC0uc9jji
m2uwVJiUaRy77CsynNI0ISupVjBVexPc0mRJKy+G8Vm0u0e/cZH96lPdJEdKlM/Pb+VKSKk
kDNoVWUBgQMbGuW6KIjIVDMW0jVuBSoml2MpdnGplVlHLJ2+4qi9mgmUFMlx3xjapRhXdHV
QuTg4GAwxvtSR5OOM00iklYUUUUywrUi6vBF0yGBbFRdQa9FwrYyG9xjcjtvWXRUTxxnSkI
6mkONWdOd8Vpi7hICwqWbsuMVl0xbjMUmDgkgE+w71TFJDH40h/UYvsM/wB6Ya4jEWvUpB4
3pRfL1+X5S6QQpBG+/fNURwg3flNuoJz+lKiKQ2t47NhTE3/DuDXZLq3aNkkVge643FU+iQ
6DGqgjOVGNI+9U3OcxlvqKDNOh0rKaKKKZoFanUurwXkZFtYraGVUEoVsqdIwMDG2eay6Ki
WOMpKT8CCnrS4t4YcHIbvtzSNTgAM6BuNQq2Jq0PyXbDBwiA8a9yf0FWw3KSjdlyPmlCAp1
MoZ3YglhnBzxVVyigJIqhdYOQOMipoikxqS9GvCNGPvk1NbtVA81dOeGXcGlyEhRRoU+kFi
wzkmuSIFgkAGF9JAPYntQFIpuWieYtECFP96qooqjQKKKKBhV9o8UcuqUH424qiigTVmo14
CCYVBA5ZtgKjFeBmw7R79xkf3qhUBijyNShCwX3bNDBJYX9CghdSlRjvipM6Q3PcpF6QyZ+
f8ApVaXbEEsqOo5Kcj9DStsi6GkKhjqCqG4GatjAZ1dFCsHA2GNQ77UUFILye3mjGjJccHG
KSrrgCRgOMnFcqkaJUgooooGFAxkZ474oooA1Fu4AgSJSx7IBVZvWVsMYh8bn+tLW4OiUg4
bTz7DO9W/lo5jESlV5yNyPfNTRnSHPxEXleZqXHtmlxeMzYUxH43H9aW8gfjPJz6dWP0q38
t3CGJQrcYG4HvmihUkXvdwFCsqkHgqRWYcZOOO2avuAdMRb6tP8xnaqKpFxVBV1lcLaXsNw
8KTLE4Yxvw4HY1TRSaUlTKHupX8V2wW2t/w8AdnCFtR1Md98D4A+1I0UUoQUFtQDtncW8MZ
1ZDnk4q2S8YAEBUU8F+T+grPjAMihuCRmm3AVmd1DMXIyRnHttTaM2lYzBdLLsWXV8Gq5b0
BsIyfc5P9qVuUXQkgUKSSpA4yKmFSKJfQpJXUxYZ5OKVBSGVvAoBlGAeGXcGkbt4pJtUQO/
PzVrIBFJgaVKhtPs2aUppDikFFFFMsKKKKALbV4kmDSgkDj70+14rA+SNWOWbYCsum40DQx
gjK+piB+8fak0RJLsvjvQWw7RkfGR/erZ7lIgMMpJ9zSmEmjYaFHpJUqMYxVVsilXkZQ2nA
APGTSomkNpeOcnCOBzo5H6GiqQAzakUK6MACoxn4xRQFIUZi7FmOSea5RRVGoVb+Gl8nzdP
pq60tVmjdm5BwK0senGO3FJshyowqKau7VYEQqSSdj80rTKTsASDkHBFNC7RlPmI2TyUOM0
rRQDVlk0vmuCBpUDCj2FXLdpgF1bWBjKnGfvStFFBSLJpzLgABUXhRVdFFABVkMEk7EIOOT
RbxiWdEbgmtWGFYEKrxnNJuiZSox2UqxVhgjkVytS5tUk1yNsQu1ZdNOxp2FXw3PlroddSj
cYOCPtVFFA2rGJbhWQpGpGo5Ysck1GGcRqUdSyE52OCD71TRRQUhmS7ypWNSMjBZjk4paii
gEqCugFiABkngVytO1tUQRyg5Yrv+tDdCboQmgkgIDjnvVdbU0QmTQ3Gc1lXMQinZF4FJMU
ZWVVOKVoX1Lj2IPBFQopljf4uMYYRtqXgFtgaXSVkmEo3bOahRRQqQ1+KiA9MTe+kt6RS7u
0jl2OSajRRQJUFFFNWdss4fXnI4oBuioW0phMoX01VW6owoHsKzbu1WGNWX6id6SZKlYpRR
RTLGlu1K/mK2rGCyHGfvVM03mlQq6UUYUVXRRQqQyl0mlfMVtSjAZTjI+armnMoChdKDgf7
1VRRQUgooqcKeZMiHYMcZoGEMLzPpQfc+1RZWRirDBHatiGBYAyrwTmoXFqkzF22IXApWZ7
+TJooopmhdDcGMaGXUmc44IPxUpblSjLGrAv8AUzHJx7UvRRQqRbDMIwyuupG5FWPdjTiNW
BIxqY5NLUUUFIKKKKBgAScAZJqyW3khALrgGnrS1QJFMN25NMTRCaMoeDSszc+TFoq66hWG
cqnGM/aqaZadko5GicOvI/rTP4uLAPlNkbhdXpzSlFFA0mT81/O83PqzmmPxUQBIibJ3K6v
TmlKKKCkSkkaVy7Hc1GiigYValvK8RkVcqP61ZZ26zs4fOw2rTRdCKvsMUmyJSow6Kdu7VI
4vMH1Ft6SpopOwplLsacSKxOMalOCaWooBqy2aYSaVVdKLwKnHcoEVZFYlNlZTg49qXoooK
RdNcGUaFXSmc4zuT81TRRQFUFTiieZ9CDJ/tXI01yKvAJxmtaG3WAto4ak3QpSoyXRo3KOM
EVGtee2SdgX7DFZBGDQnYRlYVbDcGIFSupDvj2+1VUUxjMl0hVhGramGCzHOB8VVDMIiwZd
SMMMKroooKQ012APylbVjAZzkj7UUrRRQUgrQt7GMxq7kkncY2xSCnDA4zg8Gn1vml9McYU
4ySTsBSZMr8DTR5OpfS/v7/epZOnON/as/8U4OoSSMB3AGKv8Ax8XlZydXtipojay9YwPU3
qY96UubGNImkQkEbnO+agLp85Mki57lRirHvmjBSSMFscg7GnyNJpmfRQTkk4xRVGoUUUUA
FMWdstwx1NgL2Hel6btr0QR6PLz8g80MmV1wPJBGkflgZXkZ7VJAyghjnHBpKW4k1YZ2Dfw
Rjj7mpw3yDKylhjuRUUZ0xkprb1/SOF9/vUJrSOc5bIOMDHalZLwyMdBkCj+EVNbx0j1n81
OM8FT806YU0Iyp5cjJnODzUatuZxPJr0Bdsfeqqo1QUUUUDCpRp5kipnGTjNRq23m8iTXoD
bUCZpQ2kcB1LknGDnvUwmhsp9J5WlWvHePWPyk4zySfioJeNGwLmQqf4hU0zKmx5wxGFOM8
n2qLQRtGYyPSeccml5r5NliYknuBUIriQthXYt/BIOfsaVBTKry2WAgqTg9jS1N3F6JojH5
WPknilKtGkbrkKKKKCgoooGx96AHrayjeIO5JJ7DbFONGDuNmHDUql80gCJEA2OSdhVZun1
EiSR8d1GBU8mTTbNAE6ckb+1RWPfU+7f2+1UC/i8rJJ1e2Ko/FOTqLyKD3wMUqYtrLbixj0
M6khhvvvms6tFr5ohpkjDEjIZTsRWex1MTgDJ4FUi435OUUUUywooooAvtLcXEhDHAHtWkl
vHHGUAypOcHekLa8FuhUx5yc5BqyW5kyNTFSdwiDcfc1LszlbY6gZcqTkdjXGQu3q+gdvel
Yb1QdMpYfLCoyXhkYiMyaR/CKVMnaxma1jmxqyMDAx2rLmj8qVkznHenEu3VC+fNQbHIwy0
tc3AuHDBNOP61SsqNopooopmgUUUUAdVdTBc4ycVqw2ccJDAksO5rNgl8mUPpDY7GnDeNIh
ZcRIOWO5J9hSdkSsa0aGymwPK9qk+ojCnBPf2rPS8ZGBYyFT/EBV019HpAjYkn2FTRG1jBg
QxlCNjye5rPvLVYAGQnB7GrI7iQvpEjajwsg2P61G4vvMjMZiwTzk8U1Y0mmJ0UUVRqFFFF
ABTtrZJLH5khJzwBSVPxXxZVjSEauBvtSZMr8DZiUgY2YDZu9SXOn1Des9rl9RxI7450DAq
9L+LyiWJ1Dtjmpoz2svWPJ1vu3b2FL3FlGys4JDc5qk3bsdWuVR7gDFWm+aIDWofIyrKcA0
+R00Z1FSdtbs2AuTnAqNUahRRRQAVdawCeXSWwBuappm1uxbqQY857g70MTuuDQjt44kKKM
g8g71JFKErnK9s9qTkupCAWYpq3CIMnHzXYb0K2mUsB7sOKmmZUxtlLnB+j296hLbRzABgR
p4xtS0t7rbEZfA/hFEd26oWz5ir9SsMMKKYUxS4i8mUpnIFV1fdXIuCMJpx371RVGq65Cii
igYUUUUAFX2w1rIg5IBx7gHeqK6rFWDKcEcEUCY7rkV/ScJkBQDsd+MVUsaf4jox6dfFc/G
Sc6E1/xad6o1ENqyc5zmlRKTHQ7scucoc6gTsPjFUXI0CND9Srv8V38ZJyEQP8Axad6oJLE
knJPJoSGkcoooplBRTNvZvPGXzpH7vzS7o0blGGCOaBWjlSjIEqk8AjNRooGPlXjJCfUWJY
g4JHY59qpuvVDG5OWJIz7ioJdOqBGCuo4DDOKhLM0zAtjbYAcClRCTsayyRxrGSMpqwpxqO
d65KMRSOcepQpxwWzVMdyyIEKq6jgMM4qEszzEazsOAOBRQUyFFFFMsKKshhaeTQv6n2qVz
bNbtzlTwaBWropooooGORAGGNxj0gjfgN2qWWdHSTJ9BJDHOMcUpFM8JJQ88g8Gpvcu6FAq
oDzpGM0qIpk7X0xSuNmGBn2BO9WhXk9LchgVJOSPc59sUpFK8LalxuMEHg1N7p2QooVFPIU
YzRQNOyExDTOV4LHFQooplhRRycU09hIsGvOW5K+woE2kVW1rcXkvlW0Ekz/wopJp4dNtrN
ivVZ2ikOwhhwzofduwHxzWckjxtqjdkb3U4NPx9VWVQvUrcXmndHJ0uD2BbuPg1hlWS/u9f
Dv9eANno9laxiO3W+tQ9wshMwVZCdONKYbjO9NP4flFw10kUbwiIOtrFJgM+3p+2TSPS+tr
iKZhZrNAJE8uUeWuGxhlKjkY+9dfxZL+Je3admtzEIjcRxgPnb1j9RXMlHVfaPb9fz+Hw/s
TQnP0U3HU2HTwsil97fOJI/cFTzj4oPSurmTBsLnTkggxnAHtj7Utc9Ym81ksXa3gzto2d/
lm5JNU/wCK3Z3MrF/4iTmuhBZ67X17+oUxmXofVGWKNOnXJJJwPLO2TsKsvPCvUunSlb1Y4
IgoYzu3o37Z989qzPxt3r1i5mDZznWeacm8Q9Uubgz3Fz55KBCsihlIH/CdvmlJanctrVee
7HTErm3ktLh4JQA6HBwcit7wf0606k/UI7q2Wcw2rSx5JGGHHB4rz880lxM80zl5HOWJ716
Hwjd29gL+S5d1FxbNAmlNW570tWsj0zUfxcdA+hgdCgk8K2khtEjvrm8EHmBicKTzjOKYXo
fTJvFdx4cW3CxpDhJ8nX5gUHVn9eKQHWLWx8M2/T0kf8bbXYuADH6Tg8ZzTI8SdOj8RzeIU
8wzSQ4W2K8SEAbt7bVzZR1X36v/AJV33ar6V14Ect/Dcq9Jtby0sI+oESOLxM5ZdLY0gZ22
H3pvpVr029PUcdOCtbWxkUsWDM2e+/6YrG6d1aKxura9g6lPbSE6ruMISJDnJxvg5FPdP8T
2S33Wbm51xLfqyxRrHq05996vLDU1Pt+zVp99V546a8A7MPqs0Fysc0EIiGApUEkEgbnf5q
6xsJri1RopY4VJ0hnfTrc8L/KsyWZpSAcaV2AAwKZsurXVghji8tkLBgsiBgrDgjPBrrSjJ
QqHfxCuDWl8L9YTp5vnsn9QKMijLnfY4FZP+C9V/wD2bdf/APJv9qsm6/1SeyFm95J5AbVp
Bxv9/ak/xVx/+ol/+s1ljWpp72u/Z9fmNJobToHVpM46fOoG5LppA/U090zosM7m1dRdTOQ
HeJ/RbD3LcE5xtWRHf3kTao7uZT7iQ1rdL6uDOs82tbuI6keFQvmj+F+3tvzUZ1qNrpr6X/
n+ew2aNl0D/D4M3N1bQFtbPcFVfSAPSAG7H3FZd1bdN8yO6uJ0jSWJWaC1wWDnnbhR3/pWv
b9buFiH4mS2kK6wY5xoRwwxnYcj2NY9z1O1MkdtNCl5bwxKmtRoYsO4bGcdt+1eXEtR9o9/
fw/v9P5eRLkWbot06GaxH42AfvwjJH/MvINVwqDEhI/y2YEHsexNFx1S6nGhX8iEfTDD6VH
8ufuaWjleJtSHc8/NdLGslff/AM+YNDil2JSUkgq2QTnGOD8VRa7CVx9Srt8VF7p2QqFRNX
OkYzVcUrRPqQ7/AN60oVcDhDyAo2WyfQScn70rcENcOV3Gak105UqqrGDzpGM1TQhpBRRRT
KCimvwEnka/3udPxStAk0wq61GZGUHBZSB96poBwcigGOlnjHoJRFHY4wfY/OaquEX8YBjA
bBI9q4LyTYsqMw4YrvVLOzuWY5J3JpUJJjztJ5rBT6VbBBOwH2qm5ASJVG2WLKPYVEXj4GV
RmH7xXeqXdpGLOck96KEkcoooplhRV9tatcZOdKjv81XLE0MhRxuKBWuiFFFFAx9tQLPHuz
4KkckY4FV3HrtizHJV8An7cVTHcPGunZl/hYZrks7SgAgKq8KowKVEU7GIiUto9BIL6icHB
JHAqR4Mj8qhDH3zwD80tFcNEpXCsp3wwzXJZ3lABwFHCqMCigpldFFFMsKKlHG0rhEGSauu
bRrcBs6l7n2NArQvRRRQMKK0ry2TyS6Jhh/DWbQnYk7CiiigYUUUUAFNWkOJVeVfQRsTwat
sbdGQyOmTnbPFO6VC6cAL7VLZnKXgEQRqFXgcUvdRIYnOMu3HuTTCLpGM5A4rgUKxYnLHvS
ITMV0aNtLjB9q5WzJBFIDqQEnv3rIkQxyMpBGD3qk7NYysjRRRTKCiiigAqSRvJnQpbHOKs
tYhNMFYEqNzitVI0j+hQv2pN0RKVEYo41AaMD6cbVJ0R8FwCF33oCAPqXvz80MgcjV9I7e9
SZGTPEUZnVSIy2FPvVVbjIrj1KGHzWbfQLE4ZFIVv5ZqkzWMr4FaKKKZYUUUUAFABYgDk7C
gDJwK14LaKONfy/V3J5oboluiizgUIyyLiTOd+adIyCPeouofbOCOD3FdIJXAOD71Bk3Yje
W4JRYUyVHqx/rSNbiqqrpH60td20ZhLJHhhxppplxl4MyiiiqNAooooAKKKdsLdHBkdM+2e
KGJuiq1i/NR5F/LPc8VpoixrpUYGc4roVVXSAAPahF0DAO3b4qG7MW7KbmKMxuzDLMMD3/S
st42jbS66TjODWyFAcuxye3xXHhjkzrQHPemnQ1KjFoqc0flSsmCMHbNQqjYKKKKACiirLe
LzZlUgkd8UCIpG8hIRSxAycVrQRxhVZAMhcGppFHH9CBftRpGvWpx7/NS3Zk5WDorgBwCAc
71l3MREjui/l52PatR014B+nuPeulVcYIBFJOgTow6Kbv4FjIdFIB5xxSlWap2FFFFAwooo
oAAMnA70/aW6hXSZMOeAfb4q63tY0iUtH6iN9XNXuocYPPb3FS2ZOV8He1I3dupCJCmXHIH
t807vp53xzQqqg0j9fc0iU6MM7HFFatzaxvExWP1AbaayqtOzVOwooooKCiiigAq+2iJkSR
1/Lzue1W2FushLuhIHGeK0AqoMAAD2pNmcpeDiIqAhBgE52queOMo7OBkrgf9KsRNGQPp7D
2o0jXrY5Pb4qSDGeN4yA6lSRneo1tvFHJ9aBvvWRcReVMygEDtmqTs0jKyuiiimWFFFFABU
kjeRtKLqOM4Fdhj82ZUwSCd8VrpDHHjQgGO9JuiZSortooxGjKAGUYPv+tWuiyLpYZGc0FQ
XDqcHv8ANdddYwTt3+akyMu6i/NeSNfy/ccUVqFVZdJAI9qKdlKZnS3dxGTGWU7fUByKUq2
5ZTLhTkKAoPviqqpGiXAUUUUDCiiigBmG7n9MSFTnYZHFSIaRiUUyYOC7nk/FUQOI5lZuM7
008ZUIDuqjHGQw+KTIfDBL1oMxyxnI4Gah+dN+YYQwPGScmoXe3lK31BN6ulXUwI2BUaTjO
3tQIj+Ikij1xk6c4KvuVNKySNK5dzk0zdEJGQfrcg4POB3NKUIqPuFFFFMoKKKKALIbiSAk
oRvyCKYaSSVV15d3GVjXYAe5pOnU/Mh1If3QrY7Y/wBDSZLOLJLbEO0QCn+E7V17iS6bEce
VHua4w020ueCABtgFs9qjb72zADOHBYD2oJ+JJDIjaQDFIRld8q1UzXUs66XwB7AUwi6EDu
fSh1ZxgZ9hSJOST70IaCiiimWFFFFAHVYowZTgjim0upZVbW+lFHqKjc/FJ0xakNqj21Ehl
z3I7UMlkgs31rBjvux1VM9QZowixnWdua6Eb8QCMliwO43HvmqoSv4/IxgscUiezpWRPVJD
gDko24qUt3PF6A4YEZVsbkV2NHD8eoDBXG5PyfaqLkrrVFOQi6c+5oGuWU0UUUywooooAKY
hu50CxJg9hkUvUonEcqOeAcmgTQy2t3IVTKRszscDPxUku3tyY5Yz8DNdePCrgjQCSDjIYH
/WqboYjhU7MAdj2GdqRHfBMmaf8zygQeMmuieSKMtGSNJwyPvprrrqVCMaSg0kjI+RXLj0R
HV9TgAA84Hc0ALSzPM+pzk1CiimaBRRRQAVZDO8DFkPPOarooAcaWSVFL5Yv9Ma7D7muB5r
YhzEAvfBqUP5kIK8hNDY5G/NcA0wyk4xowSBgE5pGZ17p7ltEUZIHOTXE1o4XBic/SQcqfi
oW29vIAMnUCQO471aiYXLMNAYMTjAGP8AWgOiia7mlXQ+AO4Aqiuu2p2b3Oa5TLSoKKKKBh
QCVII5FFFADiXc0oIZwqqMswG9cCyt6kh+RqY5NV2xBLxkgFwMZ9xV7I5myM6iRgY3H6+1I
h8M5/iDeXo0HXxzUSsq+p4duTpY5FRBT/Ec7addWqjibODqBORjcn7+1AuiMl3PEAFcMrDK
sRvikySSSeTV9yVBWMEHQNyPeqKaKSCiiigoKKKKAL4buaJRGmCOwIq19buVAMrL9TE4UH2
pRG0OrexBp10yoKsNBYsDjIOf9aTIfDOJdPbNoljIHbBqJea4zIIgV7ZNRudoIgRg5YgHkD
tVhXVFERjTowCRkA53oF8TgmkiRimVK/VG2+PkUvNM87anPHGKZm/LhJY+plCLnk/NJUIqI
UUUUygooooAnFM8L6kODTJnkljDSEnUcKibZ+9J05b+uIafqQFSByAe4pMmXucDTW/5nlAA
c4P96k929wQkUZPuCaEXSkhONIQhiBgfAqu1GYpgBlsDYckd6CfiSXWjgMDEW2V1ORn5oqa
R5VskaCQScYCgf60UgEaKK6qs5wAT+lUaAFLcAmnz04eRgH8znPb7VO2i/Dho5APWdmHBpq
pbMpS9jDIIxkEZ4rlaVzD+JCrEAAnLHj7VnMpU4II/SqTLTs5U0nljGEkYD2zUKKCjpJY5J
JJ7mpJPLGulJGA9qhRQICSxySST3NFFHOwoGABJwNzTlpZiUF5M44ArlrburLMVyAd17itF
SpGpeDvSbM5S9jInt2hkK7sAM5+KqrZm06WUDUzjGKy5rd4Tht9skjtQmOMrKq6rshyjFT8
VyimWTeWSX63LY964jvG2pGKn4qNFAiTyySH1uW+9RoooGFWwQNNIq8A75+KIbd5m0rttkE
8Vpw4CKhXS6DGKTZEpUJ3dmIlDx5xwRSZBBwRg1uNpAy3A3rPurd3ZpwuFOMDuaExRl7idF
BBBwRiimaFhuJiukyNj71XRRQIsNxMy6TIxH3quiigAoAJzgE45rqqWOACftWjbQm21CTBD
8MOKGxN0QXp4MG7fmHfPYfFIsrLyCK3ONqVuYvxCiKMD0nc9hUpkKXuZlFddGQkEH74rlUa
k0mkjGEcge1RZmdtTEknua5RQImk0sYwjkD2qLMWOWJJPc1yigAoopq2tnJWbTkK2696Abo
7Z2glJaTIVTjHuaqubYwSlRllxkH4rWQqw1L35qMhUAjGWYYAHepsz3OzFoq2a2khxq3yM7
dqqqjS7OqzIdSsQfcVJ5pJPrctj3qFFAHVdkbUrEH3FSeWST63LfeoUUAFFFWQwPM4UbZ7n
igAhhaaRVGwbvTN1ZLHEHjz6eQe9NQAJGsTDDoP5/Iq1tOnLYwN96mzNydmGQQcEYPsaKdu
4HlZp1GFwNjyaSIIOCMGqRonYVZ+Im06fMbH3quigAqz8RMV0+Y2PvVdFABRRXQCxwAT9qB
nACeATj2p+Lp6tBlj62GQfapWsJtiWkwVcD1Dt96cAAAA4qWzOUvYxGRkJBHBxmo1qXMfnJ
5MYGQck9hWbJG0bFSODjPvTTKTsjU0lkj+hyv2qFFMo6zs7amYk+5qSTSRjCOVB9qhRQI6z
M7amJJ9zXKKKBhTVpaec5MmQq8j3qNvbSORJp2VhlTya00Ktll780myJS9jMurYwyYXLKRk
fFL1tuyruRknYAcmsqa1kiwSM53wN8UJhGV9lNdVipypIPuK5RTLJvNLIMO5I9qirMjalJB
HcVyigRN5pJBh3LD2oqFFAwALEAcnYVtQxiGELgDA3xWLTETu6sZHZkQfTnk9qTIkrNAzwM
ShkU52xmrMDTjO2Oaz9EpOkzIjfwAbD4qH4m4I/D4GrOON6VE7fYfE8AIQSKMbYzXZ4/OhK
gAkjbNJaJRsJUkI5QjY/FVSu6BfLdljcZC54+KKDb7FBBBweRRRRVGoUUUUAFaHToiFMpA3
4Pes+rIpJQwRHZdRxsaGTJWjWeaKM4eQA+2a6hRgWQgg+1IaTkhGEaA41EZZjXDNNbEHWsi
uNj71NGe0eaSKJiXcBj7mpq6yLlWDD4rOXznUSPME1bgY5obWqsQdEigHUnDCig2lV3EYpz
sAG3GKprrMznLMSfc1yqNUFFFFAwq61iMs4GAQNzmqa6rMhypIPuKBM22ZY1yxCge9QWSGV
hpcFhxg0gut0Vidcj5ILnZQO9dIlVS6TByu5GO3vU0ZbTQcoAGcgAe9cSeKQ4SRSfbNZ4mm
umzqVFQZJ9qlg5GthIhONQGGU0UG0t6jFqQSAD08nvWdVkry6jG8jNpONzVdUjSKpBRRRQU
FAGTgUUUAbFvF5MKqQAcb4rpuICdBkX2xms2F3cMJHYxoMlc8/FW6ZDsZUiJ4QDYfepoyce
eTQAGnAO2OarE8CYQSKMds0ibm4QGA41ZxxUtEoOnzlZuChG32ooNo9KgliK4ByNs1jMpVi
p5Bwavld0RTGzIr5yueD3pemioqgoooplhRRRQA906I7ykDHANOPNHH9bhfuayI5JEOEdlz
7GmSrBiEYIFOGc7ljUtGclyPoUfLowOecVF5Iomy7gE+9ImWa2IcOsit3xQpmkHmvME1Hbb
miidpoo6SDKMGHxWXexGOcnACtuMVMhwGOQJFXUrp+8KVZ2c5dix+aaRUVTOUUUUzQKKKKA
LLeIyzKoAPc59q2CVjXchVH6ViKxU5UkH3FMoXdFZj5kjEhdR2AHJpNESVj4lhlYBZFJByM
GpPp05cgKN96zysuCyThyozjH9q4J57ohdSoFGSfb5pUTtNBJ4nOFkUn2zVF/CXi1gDK8nv
il8EDLsJU77YK/NUzPKHaJpGYKcbmhIFHngqoooqjUKKKKACte0i8mAAgBjucVkVfC7udDS
N5agkjPakyZK0aTXEIOkyLn2zU1ACgKdu1ZwDkA+YsIPCgcD5rhubiHVCcZzjOKVEbfYe86
CP0eYoP3qbqJYyuzAjbPFIaJVOkzrq/gI2+1Qkd0QNGWjBJDKDsDRQbRd0MblGGCDiuUE5O
TRVGoUUUUAFO9Oh1OZSoIGwz70lUkkeP6HK59jQxNWjZeWOP63C/c1xGjcl42BzzikSrBiq
sFI+uRtyT7CuGSa3IkEgkUnGcf0qaMto+7xRNqdgCdhmupIkgyjBvsazw00w81pRGCcDbmj
D75I16SySJtnHINFD2nL+IpNrAAVvalak8jyHLsWPyajVI0XQUUUUDCiiigAq63kVWZHOFc
c+x7GiigTGTCS2r90nJbV6RvmqBMv4/zf3deaKKSIjyXrCykMSMLw2r0/elbh1ZgqbqgwD7
/NFFCHHkqoooplhRRRQAV1WKsGHIOaKKAHtKzqGjyRnOFOCPcVTdHTGkZILAlmx2z2oopLs
zXdFqr58aFMnC6WCncEVC4dY4ygILkYwDnSKKKPILuhSiiimaBRRRQAUUUUAN27rJGIyQGU
EAE41A1Nl8hHZ8gaSq6juxNFFJ9mb7optSGSSPIDNgrnvjtV5VYgWlyoJyQTknvgUUUPsH3
Qi7F3ZzyxzXKKKZoFFFFABRRRQBbbyKjkP9DjB+KaaFnJYHIblgfT96KKTIlwUPKv47zBuo
YUx5J1a+VBJVtXpPfeiihilwK3MisVRDkLn1e5PNU0UUy0FFFFAwooooAAcEEdqewtwuUJy
TkqDgg96KKTJl7ld0dMQjbGssWIHapxjzoU0blVKsAdxvzRRR4Jf4bOTMsUZXILkaQAc4Hf
NJ0UU0VHoKKKKCgooooAKatpFZBGxAYZ054IPIoooYn0W6PIBd8hQDjUdyTS9qQfMjJALrg
E+9FFJdELlDBQRhmlygbnJyfsKSlfzJWfjUc0UUIcfcjRRRTLCiiigAqyCRY5PWMqww32oo
oENtCX9SHVkY1A7fc0vPIpugynKrgZ98UUUkTHljJi1uXHqQnUCG2OfelrqRWwinVgks3uT
RRQhR7KKKKKZoFFFFABRRRQA8um5TKn1HdlBwQeMioXPogKN9bPqxnOBjFFFLyZ+aOwjzYE
Vd2TIKg74PcV2VlgjIJ9eCAuckZ5Jooo8h5oSooopmgUUUUAFFFFAH/9k=
</binary>
</FictionBook>
Zerion Mini Shell 1.0