%PDF-
%PDF-
Mini Shell
Mini Shell
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
<description>
<title-info>
<genre>antique</genre>
<author><first-name>Jana</first-name><middle-name>Vybíralová Jan</middle-name><last-name>Hlávka</last-name></author>
<book-title>Tenký led</book-title>
<coverpage><image xlink:href="#_0.jpg" /></coverpage>
<lang>cs</lang>
<keywords>Sci-fi, Sci-fi</keywords>
</title-info>
<document-info>
<author><first-name>Jana</first-name><middle-name>Vybíralová Jan</middle-name><last-name>Hlávka</last-name></author>
<program-used>calibre 2.55.0</program-used>
<date>15.8.2019</date>
<id>4b8c4f2a-8de8-4065-b6c2-e8b13b7d8d53</id>
<version>1.0</version>
</document-info>
<publish-info>
<publisher>Brokilon</publisher>
<year>2014</year>
</publish-info>
</description>
<body>
<section>
<p><image xlink:href="#_1.jpg" /></p>
</section>
<section>
<p>
Kniha byla zakoupena na serveru Palmknihy.cz.</p><empty-line /><empty-line /><p>
<strong><emphasis>Kupující:</emphasis></strong> Martin Vařák</p>
<p>
<strong><emphasis>Adresa:</emphasis></strong> , ,</p>
<p>
<strong><emphasis>ID 8666-82189485090563555208-149857-5148</emphasis></strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>
Upozorňujeme, že kniha je určena pouze pro potřeby kupujícího.</p><empty-line /><p>
Kniha jako celek ani žádná její část nesmí být volně šířena na internetu, ani jinak dále zveřejňována.
V případě dalšího šíření neoprávněně zasáhnete do autorského práva s důsledky dle platného autorského zákona a trestního zákoníku.</p><empty-line /><p>
Neoprávněným šířením knihy poškodíte rozvoj elektronických knih v České republice.</p>
<p>
Tak nám, prosím, pomozte v rozvoji e-knih a chovejte se ke knize, k vydavatelům, k autorům a také k nám fér.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line />
</section>
<section>
<p>Jan Hlávka, Jana Vybíralová</p><empty-line /><p><strong>TENKÝ LED</strong></p><empty-line /><p>Copyright © 2014 by Jan Hlávka and Jana Vybíralová</p>
<p>Cover © 2014 by <emphasis>drawingnightmare</emphasis></p>
<p>For Czech Edition © 2014 by Robert Pilch – Brokilon</p><empty-line /><p><strong>ISBN 978-80-7456-218-1 (ePub)</strong></p>
<p><strong>ISBN 978-80-7456-219-8 (mobi)</strong></p>
</section>
<section>
<p>Jan Hlávka</p>
<p>Jana Vybíralová</p><empty-line /><p><strong>TENKÝ LED</strong></p><empty-line /><p><strong>cyklus „Algor“</strong></p>
<p><strong>kniha druhá</strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><image xlink:href="#_2.jpg" /></p>
<p>Nakladatelství BROKILON</p>
<p>PRAHA</p>
<p>2014</p>
</section>
<section>
<p><strong>Edice</strong></p>
<p><strong>„Evropská space opera“</strong></p>
<p><strong>v nakladatelství Brokilon</strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Jan Hlávka, Jana Vybíralová: Algor</strong></p>
<p>1. Mráz a hry</p>
<p>2. Tenký led</p>
<p><emphasis>3. Pomníky zimy</emphasis> <emphasis>*</emphasis></p>
<p><strong>Pavel Obluk: Kra</strong></p>
<p><strong><emphasis>Aleš Pitzmos: Světlo pulsaru</emphasis></strong> <emphasis>*</emphasis></p>
<p><strong><emphasis>Jaga Rydzewska: Atalaya</emphasis></strong></p>
<p><emphasis>1. Válečníci</emphasis> <emphasis>*</emphasis></p>
<p><emphasis>2. Hvězdný oceán</emphasis> <emphasis>*</emphasis></p>
<p><emphasis>3. Ušlechtilé příměří</emphasis> <emphasis>*</emphasis></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><emphasis>*</emphasis> <emphasis>připravujeme</emphasis></p>
<p><strong>http://janhlavka.cz</strong></p>
<p><strong>http://www.brokilon.cz</strong></p>
<p><strong>https://www.facebook.com/brokilon</strong></p><empty-line />
</section>
<section>
<p><strong>PROLOG</strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Viridian</strong></p><empty-line /><p>„Pusťte to znovu!“</p>
<p>Hlas krále Georga Talminise se zřetelně třásl. S očima dokořán zíral na nyní tmavou obrazovku ve stěně Modrého salónku. Ještě před chvílí byl rozespalý a mrzutý, že ho generál Gleason s plukovníkem Danielsem vytáhli o půl druhé v noci z postele, kde navíc neležel sám. Teď měl ve tváři výraz člověka, který se probudil doprostřed noční můry.</p>
<p>Norbert Gleason vyhověl mlčky. Obrazovka nabídla stejný výjev jako před chvílí. Byl snímán zdálky, takže nešlo rozeznat obličeje, Georg přesto poznal algorského císaře kráčejícího s Viktorií po boku od východu nějaké velké budovy k antigravitačnímu vozidlu. Za zátarasy kolem chodníků se tlačily davy mávajících lidí. Císařský pár nastoupil, dveře se zavřely. Kolona několika dalších vozů se rozjela, všechno vypadalo docela normálně.</p>
<p>Pak zničehonic uprostřed ulice zazářila koule plamenů.</p>
<p>Zprvu se zdálo, že císařské vozidlo explodovalo, ale pak Georg spatřil, jak prudce vyrazilo pryč. Na všechny strany od něj odletoval oheň. V davu propukla panika, kamera začala bláznivě poskakovat.</p>
<p>Císařské vozidlo smetlo bariéru na kraji ulice a málem narazilo do nejbližšího domu. Těsně za ním rozkvetla druhá exploze. Tlaková vlna zvedla zadní část vozu do výšky, dopadl tvrdě, ale řidič ho přesto srovnal do původního směru, aniž zpomalil. Výhled začal zastírat dým, reproduktor chrlil vyděšené výkřiky. Nakonec obraz zmizel v záplavě bílého šumu úplně, přesto byl v poslední vteřině vidět třetí zásah, zřejmě znovu naplno.</p>
<p>Georg Talminis s vytřeštěnýma očima klesl do křesla. „Co… co se tam stalo?!“ vypravil ze sebe.</p>
<p>„Nevíme přesně, pane,“ promluvil generál pečlivě klidným hlasem. „Císařská bezpečnost přerušila veškerou místní síťovou komunikaci a uzavřela skokový prostor Algoru. Jediná zpráva, jakou pustili ven, bylo Korwarianovo prohlášení, že šlo o neúspěšný atentát a on i císařovna žijí.“</p>
<p>Georg se snažil zvládnout naději a hrůzu, které ho roztřásly prakticky zároveň.</p>
<p>„Co to bylo za zbraň? Ten poslední výbuch vypadal…“</p>
<p>„Nechal jsem provést rychlou analýzu. Šlo o raketový útok, na jednom místě je přilétající střela dokonce vidět. Podle velikosti a účinku něco plazmového, možná typ…“</p>
<p>„To je mi jedno! Říkáte, že žijí, ale v jakém stavu?! Mohou být zranění? A jak?“</p>
<p>„Nevíme, Veličenstvo,“ Daniels sklopil oči. „Vozidlo zjevně vydrželo první zásahy, ale ten třetí… záleží na tom, jak moc byla ochrana poškozena. Pokud došlo k prolomení, lze očekávat zranění od střepin, popáleniny, možná velmi devastujícího charakteru…“</p>
<p>Gleason Danielse umlčel jediným pohledem. Georg cítil, jak mu vysychá v hrdle. Zoufale se rozhlédl po něčem k pití, na stolku stála napůl plná láhev vína. Když ji popadl, ruce se mu třásly tak, že sotva dokázal nalít sklenici. Bleskl mu hlavou obraz Viktorie se spáleným obličejem umírající v nějakém algorském lazaretu, anebo žijící, znetvořené…</p>
<p>Sklenice vína mu vyklouzla a roztříštila se na podlaze.</p>
<p>„Veličenstvo, prosím, nepropadejte panice!“ Gleason rychle přistoupil blíž. „Algorská vojenská technologie je na špičkové úrovni a císař má k dispozici to nejlepší. Ostatně Andrej Korwarian vypadal při tom prohlášení pro veřejnost nezraněný.“</p>
<p>„Jak víte, že ten záznam nebyl upravený? Jak vůbec víte, že je to pravda a skutečně žije?“</p>
<p>„Pokud by císař zemřel, algorská šlechta by to dala najevo dost rychle, to by nikdo neutajil. A úpravu záznamu nelze vyloučit, ale Andrej Korwarian přece jel s vaší sestrou ve stejném vozidle.“</p>
<p>Gleasonův střízlivý, klidný hlas byl jako vítr rozhánějící Georgovu paniku. Znovu popadl láhev vína a napil se přímo z ní. Dvakrát dlouze vydechl.</p>
<p>„Jak je ta zpráva stará? Kdy se to vlastně stalo?“</p>
<p>„Po odečtení času na skok před dvaapadesáti hodinami.“</p>
<p>„<emphasis>Dva dny?!</emphasis> Rainer má k dispozici spěšného kurýra, na co, sakra, čekal?“</p>
<p>„Nevím, pane,“ generál pokrčil rameny. „Ve zprávě pouze napsal, že došlo k technickým komplikacím.“</p>
<p>„On sám je <emphasis>technická komplikace</emphasis>. K čertu… musíme se připravit. Až se tohle provalí, začne povyk. Už slyším ten křik v parlamentu o poměrech u našich obchodních partnerů, navíc bude třeba uklidnit i veřejnost.“</p>
<p>„To zařídím, pane. Už jsem podnikl příslušné kroky, připravil zprávu se zdůrazněním faktu, že lady Viktorie je nezraněna a šlo pouze o akt nějakého šílence.“</p>
<p>„Šílence s plazmovými raketami,“ Georg se otřásl. „Přesně v algorském stylu. Jak je tam tohle vůbec časté?“</p>
<p>„Myslíte atentáty na císaře? Tímhle způsobem určitě časté nejsou, neslyšel jsem o ničem tak veřejném aspoň deset let. Co se děje za oponou, na to se ptejte spíš ředitele Petrova, ale předpokládám, že čas od času to někdo na Korwariana zkusí.“</p>
<p>Georg Talminis dlouhou chvíli mlčel.</p>
<p>„Generále, připravíte kurýra. Dva kurýry. Jeden odletí ihned na Algor zjistit, co se tam děje, nehodlám čekat, až se hrabě Rainer bude zase obtěžovat. A ten druhý v naprostém utajení na Menabaran.“</p>
<p>„Na Menabaran?“ Gleason překvapeně přivřel oči.</p>
<p>„Ano. Předá premiéru Dannovi oficiální pozvání k návštěvě Viridianu a můj vzkaz: <emphasis>Chci váš návrh projednat mezi čtyřma očima</emphasis>. Nic víc, jen tuhle větu, a jemu osobně. Rozumíte, generále?“</p>
<p>„Jistě,“ Gleason upřeně pozoroval královu tvář. „Veličenstvo, smím vědět, o jaký návrh jde?“</p>
<p>„Řekl bych vám to, ale mám pro vás ještě jeden úkol.“</p>
<p>„Ano?“</p>
<p>„Nahradíte našeho velvyslance na Algoru.“</p>
<p>„<emphasis>Prosím</emphasis><emphasis>?</emphasis>“</p>
<p>„Mám už dost Rainerovy <emphasis>opatrnosti</emphasis>. Nedělá nic víc, než musí, a někdy ani to ne, tohle zpoždění byla poslední kapka. Když přijde nějaká podobná událost, nemůžu se jenom dohadovat. Vím, že po vás žádám mnoho. Opustíte domov, ztratíte kontakt se všemi tady, možná na dlouho. Chci tam ale někoho rozumného, kdo se umí dívat, vyzná se ve vojenských záležitostech a mohu mu věřit.“</p>
<p>Norbert Gleason zůstal zaraženě stát. Mlčel, v duchu slyšel šumění fontány před budovou parlamentu… nakonec pomalu přikývl.</p>
<p>„Jak si přejete, Veličenstvo. Bude mi ctí.“</p>
<p>„Děkuji, generále. Připravím pověřovací listiny, abyste mohl odletět hned, jak budete připravený. Teď…“</p>
<p><emphasis>Asi zkusím ještě usnout.</emphasis> Georg chtěl tu větu říct nahlas, ale vteřinu před prvním slovem se zarazil. Došlo mu, jak absurdní je to nápad, přesto zamířil ke dveřím.</p>
<p>„Dobrou noc, pánové.“</p>
<p>Nic víc neřekl, ani se neohlédl, aby viděl, jak se tváří. Bylo mu to jedno. Pokud se Eileen vzbudí, dostane strach, kam se poděl, ale nešlo jen o to.</p>
<p>Náhle si uvědomil, že zoufale potřebuje něčí blízkost.</p>
<p>Daniels při jeho odchodu vzorně zasalutoval, ale Gleason jen nepřítomně kývl.</p>
<p>„Dobrou noc, Vaše Veličenstvo.“</p><empty-line /><p><strong>Stanice Křižovatka, menabaranské území</strong></p><empty-line /><p>„Radši bych se dekoval, bejt tebou! Bude tu pořádně horko!“</p>
<p>Elbert Davis sevřel rty – tušil malér hned, jak spatřil Pipera proplétat se mezi hosty k baru. Jistě, byl to ožrala a zbabělec, jenže teď vypadal vyděšeně i na svoje obvyklá měřítka, a především nechtěl ani nalít zadarmo.</p>
<p>„Proč? Co se děje?“ Elbert se opatrně rozhlédl, zatím nikde nic podezřelého neviděl.</p>
<p>„Tamti chlapi,“ Piper naznačil k protějšímu konci baru, ke dvěma nezřetelným postavám. „Doskočili před hodinou, od tý doby ukazujou každýmu holo nějakých ksichtů, co prej hledaj. Nastrčili je taky Ritchiemu, viděl jsem, jak někam volá, a před chvílí na šestce přistál Gomez se třema gorilama. Myslím, že jdou sem!“</p>
<p>Elbert rychle polkl, úlek se v něm mísil se vztekem.</p>
<p>„Zmetek jeden. Myslí si, že když začne práskat, bude moct platit míň? Nakonec mu někdo akorát uřízne palici.“</p>
<p><emphasis>Stejně jako Fisherovi.</emphasis></p>
<p>Říkat podobné věci nahlas ovšem nebylo zdravé a Piper rychle zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Hele, já padám. Gomez je magor, a ti dva vypadají taky divně, nechci něco omylem schytat. Měl bys zdrhat taky, ser Ritchiemu na kšeft.“</p>
<p>Piper nečekal na odpověď, rychle zamířil k východu a Elbert zauvažoval co teď. Nejradši by opravdu poslechl, hezky potichu se vytratil. Jenomže kdyby nechal bar nehlídaný, Ritchie by ho obratem vyrazil, a Elbertovi táhlo na padesátku. Cítil se moc starý na to, aby začínal jinde znovu, a na Menabaranu měl pořád vroubek. Třeba se plete a ti dva si to s Gomezem vyříkají v klidu. A když ne… no, pod barem bylo plno místa, a hlavně neprůstřelná deska, kterou namontoval na jeho vnitřní stranu už některý z bývalých barmanů. Elbert k ní přidal ještě dvě skoby a brokovnici.</p>
<p>Místnost, kterou Ritchieho předchůdce, nebo spíš první z dlouhé řady předchůdců, upravil na bar, tvořilo původně skladiště. Strop byl nízko, podepřený třemi pylony a vodorovnými vzpěrami, pod kterými hosté museli shýbat hlavy. Při výpadku klimatizace se vzduch prosycený pachem chlastu i kouře z algorského mechu – s požárními nebo vůbec jakýmikoliv předpisy si na Křižovatce dávno nikdo hlavu nelámal – stával skoro nedýchatelným. I za běžného provozu se větralo tím, že někdo prostě otevřel dveře do chodby, původní těžké a bezpečnostní nahradily mnohem praktičtější lítačky. Těmi vzápětí vešla trojice ramenatých chlapů.</p>
<p>Elbert spolkl kletbu – špatné znamení. Pokud Piper nekecal a Gomez přistál na šestce, portu na opačné straně stanice, musel skoro běžet, aby tu byl tak rychle, takže šlo o něco vážného. Proud hovoru v místnosti se s jeho příchodem zřetelně zadrhl, aby pokračoval o poznání tišeji. Elbert postřehl, jak aspoň polovina z možná dvaceti přítomných zamířila více či méně nenápadně ke dveřím. Ti zkušenější Gomeze znali, ostatním se stačilo podívat na zbraně, kterými byl se svým doprovodem okázale ověšený: pušky přes rameno, paralyzéry v podpažních pouzdrech, elektrické obušky na opascích.</p>
<p>Gomezovi za patami cupital Ritchie, malý, navíc shrbený, takže mu sahal sotva po ramena. Cosi blekotal, důležitě gestikuloval a Elbert pocítil odpor. Fisherovi se póvl, co uměl leda vrazit vystřelovák do zad, jako to Ritchie udělal dřívějšímu majiteli baru, hnusil. Ano, Ritchieho informace by využil, ale pokud by se zkusil naparovat, pár chlapů by mu rychle vysvětlilo, kde je jeho místo, ovšem nový šéf Sítě, ať to byl kdokoliv, sázel na spodinu. Živil v ní pocit důležitosti, upevňoval si tak její loajalitu mnohem snáz než penězi, jenže tím na druhé straně rostl počet násilností i zákeřných podrazů. Život na Křižovatce býval tvrdý, ale od Fisherovy smrti se pomalu stával nesnesitelným.</p>
<p>Elbert přesunul zrak do rohu – ti dva tam pořád stáli. Nevypadali nervózně, natož vyděšeně. Protože lidí ubylo, konečně si je mohl líp prohlédnout. Tmavé bundy, střední postavy. Oba nakrátko ostříhaní, obličeje všední, ale přesto jaksi podobné, jako by byli bratři nebo aspoň příbuzní. Ani jeden zřejmě nebyl ozbrojený. Mlčky sledovali, jak Gomez přichází, zatímco se okolo rychle tvořilo volné místo a hlasy utichaly, takže Elbert zřetelně slyšel každé slovo.</p>
<p>„Dobrý den, pánové,“ Gomez vycenil mechem zašedlé zuby v žalostné imitaci úsměvu. „Že prý někoho hledáte. A prý za ty informace dost zaplatíte.“</p>
<p>Muž stojící napravo nepřikývl, přesto odpověděl.</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>Jeho parťák sáhl k opasku. Ve vzduchu se objevil oranžový, slabě zářící obdélník se třemi průhlednými obličeji.</p>
<p>„Hledáme tyto osoby. Zřejmě cestují spolu. Máme důvod věřit, že se zastavily zde.“</p>
<p>Elbert pocítil údiv, mobilní hologram neviděl už hodně dlouho, a Gomez předvedl další parodii na úsměv.</p>
<p>„Ne. Tady teda určitě nebyli. Kdyby jo, už by neodlezli – rozhodně ne <emphasis>on</emphasis>!“ propíchl tlustým prstem levý obličej.</p>
<p>„Pak nás omluvte,“ muž zhasl hologram. Chtěl udělat krok, ale Gomez mu zastoupil cestu.</p>
<p>„Ne tak rychle. Ten chlap způsobil mýmu šéfovi problémy. Hodně mu dluží a vy vypadáte jako jeho kámoši. Asi byste za něj měli ty dluhy zatáhnout. Nebo aspoň říct, proč ho hledáte.“</p>
<p>„To není vaše věc. Odcházíme.“</p>
<p>Nejhorší možná odpověď, ale Elberta vyděsila víc samozřejmost, s jakou byla pronesena. Ti dva jako by vůbec nechápali, že před sebou mají partu hrdlořezů a nikdo tady jim nepomůže. Anebo to chápali moc dobře, ale potom…</p>
<p>Elbert Davis se přikrčil, až mu nad barem vyčuhovala jen hlava.</p>
<p>„<emphasis>Nikam!</emphasis>“</p>
<p>Gomezovi kumpáni už stáli dvojici po stranách, ruce na pistolích. Gomez sám držel plazmovou pušku s krátkou hlavní. Mířila zblízka na prsa muže s hologramem, který se zastavil.</p>
<p>„Nechceme problémy,“ promluvil jeho společník, pořád bez sebemenší známky strachu. „Odcházíme.“</p>
<p>„Omyl!“ Gomez se zašklebil. „Nejdete nikam, chlapečci, akorát s náma. Zajdem napřed na vaši loď a pot…“</p>
<p>Větu nedokončil. Elbert sotva postřehl, že se muž s hologramem pohnul, otočil na místě a srazil hlaveň Gomezovy pušky doleva. Ten stačil stisknout spoušť – červený oheň trefil jeho vlastního kumpána s obdivuhodnou přesností do břicha. Odhodil ho v oblaku dýmu ze spáleného masa mezi lidi okolo a Elbert bleskově schoval hlavu pod bar.</p>
<p>Zazněl další výstřel. Něco hlasitě, příšerně zapraskalo, výkřik se zlomil v chrčení a umlkl.</p>
<p>Zavládlo ticho.</p>
<p>Elbert Davis opatrně vystrčil hlavu. Kouř se rozplýval, stoupal už jen z mrtvoly Gomezova chlapa, ležící mezi převrácenými stolky. Opodál se po čtyřech plazil sám Gomez, zvládl ještě dva kroky, než se bezvládně zhroutil. Elbert viděl, že má dolní čelist zlomenou tak, že zuby na pravé straně prorazily tvář, krev se jenom valila. Druhý jeho kumpán ležel přehnutý přes stůl, hlavu níž než boty, a krok za ním seděl na podlaze Ritchie. Opíral se zády o stěnu pod kulatým oknem s výhledem na maják Křižovatky, jako by spal, jenomže byl dokonale, zaručeně mrtvý. Stačilo se podívat na krvavou šmouhu táhnoucí se od středu okna až k zemi nebo na jeho hlavu, co vypadala jako shnilé rajče, kterým praštili o zeď.</p>
<p>Dva muži stáli na svých místech.</p>
<p>Jako by se vůbec nepohnuli, ruce podél těla, lhostejné výrazy ve tvářích. Pak oba současně vykročili k baru.</p>
<p>Elbert se narovnal. Zíral na ně, a najednou se nedokázal ani znovu přikrčit, natož sáhnout po zbrani, nohy měl jak z betonu. První došel k němu. Šedé oči vypadaly neživé jak oči mrtvoly. Napřáhl ruku, z prstů mu kapala jasně rudá krev, ale Elbert pochopil, že není jeho. Ve vzduchu se objevil oranžový rámeček se třemi obličeji – dvě ženy, skoro úplně stejné, a muž.</p>
<p>„Znáte někoho z nich? Víte, kde se nachází?“</p>
<p>Elbert jako hypnotizovaný nedokázal sklopit zrak.</p>
<p>„Ty… ty dvě ne,“ slyšel svůj hlas. „On… tu byl před měsícem. Naposled… pak nevím.“</p>
<p>Muž neodpověděl. Zhasl hologram, otočil se a Davis uviděl Ritchieho vystřelovák trčící mu ze zad pod ramenem, zabodnutý skoro až po rukojeť.</p>
<p>Jeho společník zvedl ruku, popadl bílý konec nože, vytáhl ho a zahodil. Úzká čepel byla pokrytá krví, ale muž s hologramem ani nezasténal. Jako by mu parťák jenom oprášil špínu z kabátu…</p>
<p>Zvuk dveří.</p>
<p>Elbert Davis sebou trhl, jako by se probral. Slyšel šoupavé zvuky, hlasy té hrstky lidí, co zůstala a teď opatrně vylézala zpod stolů nebo jiných úkrytů. Další zvenku se přidávali, nakukovali dovnitř, ale Elbert je nevnímal.</p>
<p>Sáhl roztřesenou rukou do police za sebou, zuby vytrhl zátku z láhve newellské kaktusovice a pořádně si přihnul. Když láhev položil, opět byl jakž takž klidný a konečně mu došly dvě věci.</p>
<p>Že se právě stal majitelem baru.</p>
<p>A že Darren Iverson má asi mnohem horší průšvih než ten se Sítí.</p><empty-line />
</section>
<section>
<p><strong>KAPITOLA 1</strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Algor</strong></p><empty-line /><p>Viktorie vždycky nesnášela zápach špitální dezinfekce. Pálila ji v nose při každém nádechu, v krku vyvolávala odpornou pachuť. Snad to byl jenom šlechtický rozmar, ale všechny viridianské nemocnice sponzorované jejími nadacemi musely používat přípravky bez zápachu nebo ještě lépe s příjemnou vůní. O takových ovšem v nemocnici pro personál a řadové vojáky v nejnižším patře císařského paláce nejspíš nikdy neslyšeli.</p>
<p>Pach dezinfekce byl všude. Viktorie měla dojem, že jí proniká přes šaty i kůži až do krve. Žaludek se jí zvedal, v hlavě tepala bolest, která poslední dny skoro neustávala, střídaná jen pocitem tupé prázdnoty. Kráčela bílými chodbami, personál se před ní ukláněl, ale ona reagovala jen občasným kývnutím. Ochranka se držela kolem: Reed, Tank, Kulka a Trap, tak přepadlý, jako by tu byl sám pacientem. Zahnuli doleva. Major otevřel dveře, ze kterých se vyvalil další oblak dezinfekčního smradu.</p>
<p>Místnost rozdělovala průhledná stěna. Muž, který ležel za ní na posteli obklopené přístroji, nebyl vůbec k poznání. Ruce i horní část obnaženého hrudníku pokrývaly pláty průsvitné fólie, která Viktorii připomínala plastik na balení zeleniny. Přes ni byly vidět hluboké otevřené rány s černými okraji, ve kterých se lesklo obnažené maso, a dokonce pruhy svaloviny. Celou hlavu pokrýval obvaz, z úst se plazila silnější hadice a přidávala se ke slabším z paží i hrudníku. Odkryté zůstávalo jediné oko, otevřené dokořán. Viktorie postřehla mrknutí. Kulka za ní slabě zaklela.</p>
<p>„Vaše Veličenstvo.“</p>
<p>„Jak je mu, doktorko?“ Viktorie se donutila odtrhnout zrak. Sonja Tanelová seděla za malým stolkem před další obrazovkou monitorující stav Gabriela Esposita. Při pohledu na Viktorii se jí ve tváři mihlo znepokojení, odpověděla však bez zaváhání.</p>
<p>„Přiměřeně okolnostem, Veličenstvo. Prvotní šok překonal. Pokud nedojde k nějakému nečekanému zvratu, uzdraví se, laboratoř už připravuje tkáňové a kožní náhrady.“</p>
<p>Profesionální tón kupodivu přinesl Viktorii mírnou úlevu.</p>
<p>„Rozumím. Mohu s ním mluvit? Alespoň krátce.“</p>
<p>„To není moudré, má paní, pokoj musí zůstat sterilní. Můžete použít interkom, ale kvůli intubaci nemůže odpovídat. Navíc s bolestmi, jaké právě má, nejspíš ani nebude schopen vás vnímat.“</p>
<p>„Jak to myslíte, s bolestmi?“ Viktorie ztuhla. „Přece s takovým zraněním <emphasis>musí</emphasis> být pod analgetiky.“</p>
<p>„Normálně samozřejmě ano, ale pan Esposito má v záznamu graciánskou doložku.“</p>
<p>„Cože má?“</p>
<p>„Zvláštní požadavky v případě zranění,“ promluvil Matt Reed pečlivě neutrálním hlasem. „Zakazuje kosmetické operace, podávání utišujících léků vyjma narkózy při chirurgickém zákroku a pár dalších věcí. Mívají to hlavně členové Řádu nebo velcí věřící.“</p>
<p>„Takže chcete říct, že on je…“</p>
<p>Viktorie neměla sílu větu dokončit. Podlaha jí začala ujíždět pod nohama. Doktorčin hlas zněl najednou jako z dálky.</p>
<p>„Momentálně je bolest velmi intenzivní, ale během dalších dnů se zmírní. Hluboké popáleniny nebolí, protože oheň zničí nervová zakončení v kůži. To, co bolí, jsou místa zasažená méně, a pak nutné procedury jako odstraňování spálených tkání. U pana Esposita jsou rány relativně ohraničené, způsobené rozžhaveným kovem, to je stále lepší než třeba čistě plazmové popáleniny. A samozřejmě, jako císařovna můžete nechat jeho doložku ignorovat.“</p>
<p><emphasis>Samozřejmě. Jsem císařovna, můžu všechno. Ignorovat doložky, měnit zákony – a co takhle křísit mrtvé?</emphasis></p>
<p>Viktorie zaťala zuby, pocit závratě pominul. Došla k interkomu vedle skleněné zdi. V zádech cítila doktorčin pohled, když stiskla tlačítko a snažila se, aby její hlas zněl jemně.</p>
<p>„Gabrieli? Tady je císařovna, Viktorie. Přišla jsem vás navštívit. Slyšíte mě?“</p>
<p>Chvíli se nedělo nic, ale pak se hlava v obvazech začala s pomalou, mučivou námahou otáčet, kam až jí trubice v ústech dovolila. Odkryté oko se upřelo na skleněnou stěnu. Jedno mrknutí, úmyslně dlouhé.</p>
<p>„Je mi líto, co se vám stalo. Doufám, že se uzdravíte. Chtěla jsem… chtěla jsem poděkovat,“ Viktorie se přes pálení v hrdle snažila najít slova. Stejně to znělo absurdně, jak má asi poděkovat někomu, kdo kvůli její ochraně skončil <emphasis>takhle</emphasis>?</p>
<p>Chvíle ticha a Espositova hlava se pohnula znovu, tentokrát dolů v lehkém, přesto zřejmém přikývnutí. Viktorie za sebou uslyšela zamumlání Sonji Tanelové, <emphasis>úžasné.</emphasis></p>
<p>„Doktorka mě informovala o té doložce ve vašem spisu, Gabrieli. Chápu… ale myslím, že nepočítala se zraněními, jaká máte teď. Stále trváte na jejím splnění?“ Viktorie cítila, jak jí buší srdce. Aspoň malá naděje, které se držela, něco, co mohla udělat.</p>
<p>Gabriel přikývl téměř bez zaváhání. Viktorie i v tom jediném oku postřehla výraz, stejný jako při jejich prvním rozhovoru, když řekl, že se nikdy nevzdal víry. Nemělo význam ptát se znovu, a co měla dělat? Ignorovat jeho vůli, jen aby se sama cítila líp? Myšlenka, jak asi bude po uzdravení vypadat bez plastické operace, ji bodla jako rozžhavená jehla.</p>
<p>Naděje vyhasla.</p>
<p>„Dobře,“ odvětila hluše. „Budeme vaše přání respektovat. Přeji rychlé uzdravení. Kdybyste chtěl o něco požádat, jakmile budete moci, o cokoliv…“</p>
<p>Kývnutí. Další pomalé mrknutí, po kterém se hlava otočila zpět ke stropu. Oko se zavřelo, jako by v tom byla úleva.</p>
<p>Viktorie přerušila spojení.</p>
<p>„Předpokládám, že ho převezete na Kleinovu kliniku,“ zhluboka se nadechla. Zápach dezinfekce zmizel, nebo už prostě přestal hrát roli, protože byla příliš na dně, aby ho ještě vnímala.</p>
<p>„Ano, za pár dnů. Samozřejmě se mu dostane té nejlepší péče,“ doktorka se na okamžik odmlčela. „Ohledně toho příkazu, aby tam byli převezeni i civilisté zranění při tom útoku… zachovala jste se šlechetně, Vaše Veličenstvo.“</p>
<p>Viktorie v jejím hlase poprvé rozeznala náznak citu, přesto ta pochvala nic neznamenala. Civilní nemocnice nebo elitní vojenská klinika. Lidé <emphasis>stejně</emphasis> trpěli a ona nemohla dělat nic, vůbec nic.</p>
<p>„To byla samozřejmost. Ať jsou vojáci nebo ne, byli zraněni kvůli mně, a…“</p>
<p>„Mýlíte se, madam. Zranil je ten, kdo střílel, a hlavní cíl byl nejspíš císař.“</p>
<p>Matt Reed ji přerušil bez ohledu na etiketu, ale Viktorie mlčela. Na Andreje Korwariana nikdo nespáchal veřejný atentát přes deset let, a teď, jenom pár týdnů po jejich svatbě – ne. Souvislost byla příliš jasná, aby si mohla něco nalhávat, to <emphasis>ona</emphasis> byla cílem.</p>
<p>„Správně, madam. Taky nemůžete za to, že ten chlap vevnitř je na palici,“ Kulka zvedla oči ke stropu. „Všemohoucí Bůh obdařil člověka bolestí, aby skrze ni mohl vykoupit své hříchy. Jen on má právo ji zmírnit, takže se modleme, ať v bolestech chcípneme. Aleluja, graciánský cvoci v Pánu!“</p>
<p>Zparodovat Gabrielův hlas v kombinaci s kazatelským patosem se jí povedlo perfektně. Tanelová se zatvářila znechuceně, dokonce i Tank si povzdechl, ale Viktorie chápala, že to nebyl projev pobavení, spíš bezmocného vzteku.</p>
<p><emphasis>Kéž bych dokázala aspoň to…</emphasis></p>
<p>„Dobrá. Zařiďte, ať je vyhověno každému jeho přání, doktorko. Pan Esposito je pořád členem mé ochranky, a já ho chci zpátky.“</p>
<p>Snažila se, aby to znělo tvrdě, ale v očích ji štípaly slzy. Uvědomila si, že musí pryč, už prostě víc nevydrží. Naštěstí Sonja Tanelová jen ukázněně přikývla.</p>
<p>„Rozkaz, má paní.“</p>
<p>Cesta zpátky proběhla jako ve snu. Od atentátu se po chodbách pohybovalo dvakrát více vojáků než jindy. Hlavně Štítonoši měli snad nepřetržitou pohotovost, ale právě teď jí na tom nezáleželo. Nezáleželo jí na ničem, probral ji až Mattův starostlivý hlas u dveří komnat.</p>
<p>„Jste v pořádku, madam?“</p>
<p>„Ano, nic mi není,“ odvětila Viktorie – tu odpověď v posledních dnech používala už čistě mechanicky.</p>
<p>Konečně za sebou zavřela dveře. Našla sílu sundat ze sebe ty dezinfekcí prosáklé šaty, převléknout se – a víc už nic. Čas znovu zhoustl v koktejl únavy, prázdnoty a bolesti, servírovaný navíc v tichu, protože Viktorie už nezapínala ani zpravodajské vysílání. Všechny kanály byly atentátu doslova plné. Algorští reportéři si nebrali servítky, s brutální otevřeností přehrávané záběry spálených či roztrhaných obětí střídaly spekulace o pachatelích, neboť z narážek, které Viktorie slyšela, se zdálo, že vyšetřování zatím nikam nevede. K tomu projevy pobouření i lítosti ze všech koutů planety, chytře usměrňované propagandou.</p>
<p>Poslední, co zachytila, než definitivně přestala poslouchat, byla zpráva z periferie Algormontu o zlynčování nějakého chudáka, který o sobě prohlásil, že je pachatelem atentátu.</p>
<p>Zaklepání Viktorii probralo ze strnulosti. Nevěděla, kolik času uběhlo, a bylo jí to jedno, ale zvuk přišel od dveří Andrejových komnat. Tomu prostě musela věnovat pozornost.</p>
<p>„Vstupte, prosím!“</p>
<p>Císař vešel a Viktorie ho přelétla pohledem – žádná změna. To, co se stalo, na něj prostě nepůsobilo, bolest i utrpení po něm stékaly jako voda po kusu kamene.</p>
<p>„Dobrý den, Veličenstvo.“</p>
<p>„Má paní,“ Andrej pohlédl na jídelní stůl, kde dosud ležel oběd. Viktorie se v něm sotva povrtala – chyba, měla ho dávno nechat odnést.</p>
<p>„Má paní, nechci se vás dotknout, ale zneklidňuje mne vaše chování v posledních dnech.“</p>
<p>Další fráze. Tohohle muže nedokáže zneklidnit nic snad kromě toho, že pořád nemá nikoho, koho by za ten útok dal popravit. A že se jí nechce dotknout… copak to někdy udělal?</p>
<p>„Skutečně?“ opáčila Viktorie bezvýrazně.</p>
<p>„Ano,“ Andrejovy oči se zaměřily na její obličej. „Od toho útoku se chováte nezvykle. Odmítáte jíst, omezujete komunikaci s okolím. Zanedbáváte práci na potravinovém fondu, které jste se předtím věnovala velmi pečlivě. Rád bych znal příčinu toho stavu.“</p>
<p>„Příčinu?“ Viktorie se na něj zadívala s úžasem – pochopila, že se ptá vážně. Ale mělo vůbec smysl mu to vysvětlovat?</p>
<p>„Já… prostě mi není dobře, Veličenstvo.“</p>
<p>Další chyba – odpověď uhodla dřív, než Andrej promluvil.</p>
<p>„Zavolám doktorku, aby provedla vyšetření a…“</p>
<p>„Ne!“ přerušila ho Viktorie s prudkým znechucením. Na kompletní prohlídku ji od atentátu zahnal už dvakrát. Poslední, na co měla chuť, byla další nemocnice, ale jak mu to povědět?</p>
<p><emphasis>Jak může chápat, že jenom chci obejmout…</emphasis></p>
<p>„Můj pane, nejde o fyzický stav. Ten útok mě prostě rozrušil. Zabere nějaký čas, než budu schopna opět naplno pracovat, ale lékařskou pomoc nepotřebuji.“</p>
<p>Snažila se formulovat věty racionálně, tak, jak doufala, že je pochopí, protože jinak bude za pár minut ležet u doktorky na vyšetřovacím stole. Anebo Tanelovou přitáhne sem, nebo udělá něco jiného, sežene psychiatra, kněze, zaříkávače… vlastně ne, toho ne. Moc iracionální.</p>
<p>K Viktoriinu překvapení však Andrej Korwarian přikývl, jako by opravdu řekla něco, co mu dávalo smysl.</p>
<p>„Emocionální problém. Rozumím. V tom případě budu doufat, že brzy pomine, má paní. Půjdu si promluvit s generálem Erisketem.“</p>
<p>Viktorie nechápala souvislost. Leroye Erisketa znala sotva od vidění, císař ho jen jednou představil na jedné z porad, ale bylo jí to jedno. S neskrývanou úlevou přikývla.</p>
<p>„Děkuji, Veličenstvo. Také vás prosím, abyste mne dnes opět omluvil u večeře. Chci zůstat ve svých komnatách.“</p>
<p>„Jak si přejete,“ souhlasil beze stopy nespokojenosti a Viktorie znovu ucítila smutek. Jako by mluvila s někým, kdo tu vlastně vůbec není.</p>
<p>„Děkuji, můj pane.“</p>
<p>„Nemáte zač. Přeji příjemný den.“</p>
<p>Dveře za císařem se zavřely a Viktorie zůstala sama v tichu.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Gallatea umírala tiše.</p>
<p>Stál před velkým oknem a sledoval, jak kdysi elegantní elipsoid stanice lemovaný dvěma obručemi nekontrolovaně rotuje kolem svislé osy. Za některými okny blikalo světlo, poslední vzdechy nouzových systémů, jak se však stanice otáčela, záblesky mizely, nahrazovány okrajem černé rány lemovaným mračnem vznášejících se trosek.</p>
<p>Nepravidelná, rozervaná díra sahala téměř ke středu stanice. První salva prolomila obranná postavení na prstencích, druhá dílo zkázy dokonala. Gallatea nedisponovala zbraněmi dlouhého dosahu, ochranu měla zajistit Dieterova flotila. Její žalostné zbytky se právě nacházely ve skoku na bezhlavém útěku k Menabaranu. Císař nařídil nebrat zajatce, na tomto místě brzy nezbude nic než spálený kov a zmrzlé maso. Obojího dost, aby vznikla legenda.</p>
<p>Uvědomil si nezvyklý klid okolo a otočil se. Stometrový hangár vypadal podivně prázdný. Na výpustních rampách stály v řadách štíhlé trupy stíhaček, kokpity otevřené, avšak uvnitř nikdo neseděl. Za prosklenými bublinami kontrolních stanovišť vysoko v rozích viděl poblikávající obrazovky, ale nerozeznal jedinou postavu. Neslyšel dokonce ani motory.</p>
<p>Robert Mathias rychle vykročil k velkým vratům. Musel najít nějakého důstojníka. Ohlásit mu… i když vlastně nevěděl co. Ale aspoň uvidí něčí tvář. Zbaví se úzkosti, která ho náhle sevřela.</p>
<p>Udeřil do tlačítka. Vrata se otevřela a on vyšel na chodbu, taktéž prázdnou. Tohle byla přece <emphasis>Anneras</emphasis>, císařova vlajková loď. Na chodbě k hangáru bylo <emphasis>vždycky</emphasis> plno lidí, vojáci, piloti a personál… co se tady dělo?!</p>
<p>Strach ho pobídl k běhu. Stiskl knoflík u prvních dveří v chodbě, vpadl dovnitř – a uviděl mrtvoly.</p>
<p>Podlahu ode zdi ke zdi pokrývala těla. Většina byla spálená, některá tak, že zbyly jen groteskně zkroucené škvarky ve tvaru postav. Jiná vypadala zpřelámaná jak rozbité loutky, zapletená do sebe, až nedokázal poznat, která končetina patří kterému člověku. Muži i ženy, někteří civilisté, jiní v uniformách. Zahlédl pár neporušených tváří, a jako by se dívaly na něj. Kalné oči, ústa dokořán v posledním výkřiku… a pak spatřil ještě něco.</p>
<p>Uprostřed místnosti stál stůl. Dřevěný, starožitný, tmavě hnědé boky zdobené řezbami, nohy ve tvaru lvích tlap. Obklopovala ho metrová mezera, kde neležela těla, a Mathias, hnán jakýmsi divným nutkáním, vykročil blíž. Těžce hledal cestu mezi mrtvolami. Snažil se jim vyhýbat, ale přesto cítil praskot kostí i mlaskavý zvuk drceného masa při každém došlápnutí. Žaludek měl až v hrdle, ale pak byl konečně u něj. Opřel se rukama o hladkou desku. V jejím lesklém povrchu rozeznal svoji tvář, ale byla zkřivená děsem a v té chvíli mu hlavou bleskla myšlenka.</p>
<p><emphasis>Tohle jsem udělal.</emphasis></p>
<p>Stůl pod jeho dlaněmi se pohnul. Leknutím couvl a sledoval, jak se horní deska zvedá, odhaluje složenou odpalovací rampu i bílé hroty připravených raket.</p>
<p><emphasis>Tohle jsem udělal.</emphasis></p>
<p>Couvl o další krok a zavrávoral. Náhle ztratil rovnováhu, jako by od kolen dolů přestal cítit nohy. Zoufale hrábl po okraji stolu, ale prsty mu sklouzly na hladkém dřevě.</p>
<p>Ten zvuk, když dopadl do hromady mrtvol, byl příšerný. Konečně začal křičet. Mával rukama, ale všude byla jen lepkavá, studená krev a mrtvé paže. Svíraly ho, stahovaly dolů a rozbité tváře se otáčely, černé jazyky za vyraženými zuby se hýbaly, fialové rty šeptaly, jednu a tutéž větu pořád dokola.</p>
<p><emphasis>Tohle jsi udělal.</emphasis></p>
<p>Sevřel něčí ruku, teplou, živou. Zoufale se jí chytil. Uslyšel ženské vyjeknutí a po něm rozrušený hlas.</p>
<p>„Všechno je v pořádku, pane Mathiasi! Slyšíte?!“</p>
<p>Uvědomil si, že nad sebou vidí světle šedý strop. Ležel v měkké posteli, hlava mu třeštila. Cítil známé svrbění, tam na koncích nohou, kde už dávno neměl nic. A slyšel pípání, které znal až moc dobře: zvuk diagnostického náramku.</p>
<p>Nemocnice.</p>
<p>S pocitem neskutečné úlevy uvolnil sevření. Sestra, kterou málem strhl k sobě na postel, si s rozčíleným výrazem urovnávala uniformu a doktor vedle ní se usmál.</p>
<p>„To je v pořádku, pane Mathiasi. Měl jste zlý sen, to je po úrazu hlavy normální. Vzpomínáte si?“</p>
<p>Otázka způsobila, že sebou Mathias trhl. Vybavil si ulici posetou ruinami. Hořící těla. Oslepující záblesk z nebe, náraz, co ho smetl z vozíku na prachem pokrytou zemi.</p>
<p>„Ano!“ zašeptal. „Přehlídka.“</p>
<p>„Správně,“ doktor se znovu usmál. „Máte otřes mozku a pár šrámů. Poležíte si pár dnů, ale zas budete chlapík.“</p>
<p>Mathias se zašklebil – ten naivka to myslel vážně. Na jízlivou odpověď byl ale pořád moc vyděšený. Srdce mu tlouklo jako zběsilé, v uších slyšel zvonění.</p>
<p>„Jo,“ vydechl. „Díky, doktore.“</p>
<p>„Dobře. Musím se věnovat dalším pacientům. Kdybyste něco potřeboval, stačí zazvonit. Možná budete chtít něco na spa…“</p>
<p>„Ne!“ Mathias ho prudce přerušil. K práškům měl vždycky odpor, dobře si pamatoval, co dokázaly udělat s vojáky bojové pilulky.</p>
<p>Doktor ještě chvíli mluvil, ale Mathias ho nevnímal. Konečně za sebou zavřel dveře a on úlevou vydechl – byl sám.</p>
<p>Jednou rukou si protřel oči. Dotkl se obvazu na čele a odolal nutkání ho strhnout. Snažil se soustředit, ale bůhvíproč to nešlo. Nejspíš mu už předtím dali nějaké oblbováky.</p>
<p>Zavrtěl rychle hlavou – a uviděl svůj vozík. Vznášel se nad podlahou nalevo od postele, zelená kontrolka na područce svítila. Zvláštní, že si ho doteď nevšiml. Byly chvíle, kdy ten mizerný krám nenáviděl, ale teď pocítil radost. Nejvíc ze všeho chtěl odsud pryč. Domů do své dílny, kde by byl v bezpečí, obklopený věcmi, které znal.</p>
<p>Natáhl pravou ruku, dosáhl na konec područky a přitáhl vozík blíž. Měl praxi, za chvíli už seděl na sedadle. Nohy si omotal přikrývkou, přes nemocniční košili navlékl župan visící vedle postele. Zjistí, kam se podělo jeho oblečení. Pokud bylo zničené, sebere někde nové a vypadne. Toho pitomého náramku se zbaví hned, jak najde svou kapesní sadu nářadí.</p>
<p>Klepl na područku a vozík poslušně vyrazil ke dveřím. Otevíraly se ven, stačilo drcnutí, a Robert Mathias vyjel z pokoje.</p>
<p>Nemocniční chodba byl temná, prázdná, a on spolkl kletbu – noc. V pokoji neměl hodiny, anebo si jich nevšiml, ale rozhodl se, že na tom nesejde. Ať je třeba půlnoc, prostě <emphasis>musel</emphasis> pryč.</p>
<p>Tiše se rozjel chodbou. Nikde nebyla živá duše, což mu plně vyhovovalo. Zahnul za roh, už viděl velké osvětlené dveře východu na konci. Chtěl přidat, ale v té chvíli vozík do něčeho drcl a zastavil se.</p>
<p>Mathias sklopil zrak.</p>
<p>Na zemi ležel černý pytel, do kterého se balila těla – a ne jediný. Po podlaze chodby až k východu byly naskládány další, ve dvou úhledných řadách, jako vojáci nastoupení k přehlídce. Všechny vypadaly plné, některé dokonce nafouklé, jako by mrtvoly uvnitř už začínaly hnít. Mezi nimi vedla ulička, kterou sice šlo projít, ale pro vozík byla úzká. Mathias ho zkusil zvednout. Mezní výška byla půl metru, což by stačilo, jenže okraj se zachytil za první pytel v řadě a nechtěl se uvolnit. Vozík poskakoval na místě, černý plastik šustil. Ten zvuk byl ve ztichlé chodbě hlasitější než čestná salva, určitě někoho brzy přivolá.</p>
<p>Mathias zavrčel nadávku. Klesl těsně nad zem, chytil se pevně levé područky a sehnul se, aby pytel uvolnil. Sevřel jeho roh, škubl s ním – a on se náhle otevřel.</p>
<p>Muž uvnitř byl mladý. Hlava mu vyklouzla z pytle, s křaplavým zvukem narazila spánkem na podlahu a Mathias se zajíkl, protože za jeho pravým uchem nebylo prostě <emphasis>nic</emphasis>. Cosi, snad střepina, mu utrhlo zátylek až k temeni, zbyla černá díra lemovaná zubatou hranou lebeční kosti. Ta byla čistě bílá, ovšem z obrovské rány dole na dlaždičkovou podlahu vytékalo něco černého, hustého a mazlavého jako dehet.</p>
<p>Mathias pocítil nevolnost. Rychle pustil područku a sehnul se, aby hlavu nacpal zpátky do pytle. To už byla nebezpečná pozice. V předklonu se nemohl pořádně zapřít nohama, takže hrozilo, že z vozíku přepadne, ale bylo mu to jedno. Popadl mrtvého za vlasy. Mazlavá hmota mu potřísnila ruce, lepila mezi prsty. Zachytil pohledem obličej. Opravdu byl mladý, skoro ještě kluk. Hezká tvář, kalné modré oči, a Mathias se zarazil.</p>
<p>Navzdory odporu ucítil náhle smutek, jako by šlo o někoho, koho znal. Možná měl matku, která na něj doma pořád čeká. Otce, který byl na něj hrdý. Pokud už měl zemřít, zasloužil si lepší smrt než tuhle. Žádná čest ani služba, jenom nechtěná oběť pokusu o hnusnou vraždu…</p>
<p>Modré oči se pohnuly.</p>
<p>Mathias vyjekl. Rozevřel prsty, jenže hlava mu v rukou držela dál, přilepená tím černým slizem. Chtěl ji odhodit, ale ztratil rovnováhu. Cítil, jak klouže z vozíku rovnou mezi ty nafouklé pytle, a v tom okamžiku uslyšel šepot, jednu jedinou větu.</p>
<p><emphasis>Tohle jsi udělal.</emphasis></p>
<p>Robert Mathias nepříčetně zařval.</p>
<p>Uviděl šedý strop. Pod zády ucítil postel.</p>
<p>Nemocniční pokoj.</p>
<p>Tentokrát se vzbudil sám. Žádný doktor, sestra ani vozík, jen obvaz okolo hlavy a diagnostický náramek na zápěstí. Znovu lapal po dechu. Třásl se, že ani nedokázal uchopit postranice postele, aby se posadil. Zuby mu drkotaly jak úlomky ledu padající ze střechy na chodník. Jak kousky rozdrcené suti. Střepiny. Kosti.</p>
<p><emphasis>Tohle jsi udělal.</emphasis></p>
<p>Zadíval se do stropu. Záchvat nejhorší paniky ustupoval, ale ne strach. Věděl, že tentokrát je opravdu vzhůru, přesto se bál podívat na zem. Bál se otočit ke dveřím. Bál se znovu zavřít oči.</p>
<p>S jistotou, která byla jako hřeb vrážený do hlavy, pochopil, že tohle nepřejde. Ano, už dřív vytvořil zbraně i věci, které nemohly sloužit k ničemu než k úkladné vraždě. Občasné výčitky svědomí pomohl zahnat cynismus, hořkost při myšlence na ztracené nohy i tělo, které ho pak znovu zradilo: Andrásziho syndrom, porucha, která způsobovala, že mozek nedokázal spolupracovat s implantáty ovládajícími moderní protézy. Stále nepanovala shoda, zda je neurologického nebo čistě psychického původu, jako by na tom záleželo, a než primitivní mechanické nohy, to už byl lepší ten levitující krám. Aspoň byl osud spravedlivý, na Andrásziho syndrom neexistoval lék ani pro takové jako všemocný plukovník Severin. V každém případě on sám přece nezabíjel. Jenom vyráběl věci, a vyrábění věcí byla poslední radost, kterou měl, jenže teď zašel příliš daleko. Po tolika letech překročil hroznou hranici, když poslechl toho šíleného bastarda a nechal se obelhat jeho řečmi i tou hračkou, aniž opravdu zvážil následky. Dokonce se na ně jel ještě <emphasis>podívat</emphasis>!</p>
<p>Někdo zaklepal.</p>
<p>Mathias sebou trhl. Nebylo to obyčejné leknutí. Byla to jehla, která bodla až do morku kostí. Strnulý iracionální hrůzou ležel, čekal, co se objeví ve dveřích…</p>
<p>„Ahoj, Roberte! Jak se máš?“</p>
<p>Mathias sípavě vydechl. Hračičkův úsměv pohasl.</p>
<p>„Co je s tebou? Vypadáš, jako bys viděl ducha.“</p>
<p>Mathias přivřel oči. Třásl se jako v horečce. Přesto, když promluvil, hlas měl pevný.</p>
<p>„Musím mluvit s císařem.“</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Šedá krabička dávkovače uprostřed prázdného stolu.</p>
<p>Ležela tam na vybledlém modrém ubrusu. Přitahovala, vábila, a Jochen Terrakai k ní natáhl ruku skoro bezděčně. Zarazil se až v poslední chvíli, prsty kousek od ní.</p>
<p>Se zaťatými zuby ruku stáhl.</p>
<p>Vstal, nebo spíš vyskočil ze židle. Chodil dokola po pracovně a stará podlaha mu pod nohama vrzala. Ten zvuk byl protivně hlasitý jako skoro všechno, přiváděl ho až na práh vzteku.</p>
<p>Přešel ke druhému stolu, o trochu většímu. Stál na něm otevřený počítač, mobilní vysílač pro spojení se satelitem a kolem další věci od paměťových disků a sad nářadí až po krabice naplněné součástkami. Namísto pořádku, na který si potrpěl, bylo všechno neuspořádané, naházené páté přes deváté, ale bylo mu to úplně fuk.</p>
<p>„Příkaz,“ promluvil. „Kanál zpravodajství. Posledních třicet hodin. Klíčová slova: atentát, císař, požár, Stará čtvrť.“</p>
<p>Počítač ani nepípl – všechny akustické funkce vypnul už včera, znervózňovaly ho jako ta podlaha – ale obrazovka se změnila.</p>
<p>Jochen bloudil očima po zvolna rolujících sloupcích textu a nakonec kývl. Množství čím dál afektovanějších reakcí včetně zpráv o příležitostných násilnostech naznačovalo, že císařská bezpečnost nemá žádnou stopu k pachateli atentátu. Korwarian si potrpěl na pořádek, kdyby netápal v prázdnu, postaral by se, aby povyk rychle ustal. Pokud vše nechává pokračovat, doufá, že dřív nebo později někde z toho chaosu obviňování a divokých spekulací přece jen vypadne něco užitečného. Ani o jeho předvčerejší akci nebyla nikde větší zmínka. Staré domy přece hoří pořád.</p>
<p>Pomalu vydechl – všechno šlo přesně, jak doufal. Jistě, Robert Mathias byl pořád naživu a představoval riziko, ale teď už mnohem menší. Neměl nic, čím by mohl bezpečnost přivést k němu. Pokud nechtěl spáchat velmi bolestivou sebevraždu, musel zůstat zticha, což určitě pochopil. Byl na nejlepší cestě vyklouznout, měl cítit úlevu… jenže ta nepřicházela. To, co mu proudilo v žilách, ho nutilo <emphasis>jednat</emphasis>, pokračovat, dělat cokoliv, ať to mělo smysl či nikoliv. Nemohl spát. Nemohl jíst. Nemohl dokonce ani v klidu sedět, ale míchat bojové pilulky se sedativy by byl <emphasis>opravdu</emphasis> špatný nápad.</p>
<p>Dobře. Nakonec to přejde. Znovu si zopakoval mantru posledních dnů, musel jenom vydržet. <emphasis>Vydržet</emphasis>. A měl toho přece dost, čím se zabavit.</p>
<p>„Příkaz,“ promluvil znovu. „Otevřít disk sedm. Zobrazit průběh dešifrování.“</p>
<p>Obrazovka se opět změnila a Jochen zlostně zavrčel. Třináct procent. Ten počítač patřil otci, speciální vojenský model nacpaný nejlepším softwarem. Dešifrovat cokoliv z civilního sektoru pro něj měl být takový problém jako pro tank rozmáčknout plechovku, ale některé soubory toho kripla Mathiase marně lámal už dva dny. Nevadí. Měl plno času. Tedy… možná.</p>
<p>Mezi dalšími disky vedle počítače ležel i jeden s označením „<emphasis>P</emphasis>“. Jochen Terrakai ho zasunul do volného slotu – ruka se mu třásla tak, že měl problém se trefit – a zadíval se znovu na obrazovku.</p>
<p>„Příkaz. Otevřít soubory. Složka projekty, dokončené. Seřadit podle času. Zvětšit.“</p>
<p>Před očima se mu začala střídat schémata, nákresy součástek i návrhy elektronických obvodů. Do Mathiasovy dílny se vloupal hned druhý den po atentátu. Než tam použil starý dobrý termit, sebral vše, co vypadalo zajímavě, hlavně disky z tajného trezoru, který po značném úsilí otevřel. Mathias byl pečlivý. Ukládal si plány všeho, co za léta vyrobil, i mnohé součástky příliš vzácné, aby se daly lehce sehnat znovu – kutil nejlíp ví, že všechno se jednou může hodit. Nejspíš měl také pečlivě vedený seznam klientů, jenže ten se musel nacházet na posledním disku, kam se zatím nedostal. Nevadí. Víc teď Jochena zajímalo tohle.</p>
<p>Soudě podle jeho výrobků byla Mathiasova klientela mnohem širší, než předpokládal. Našel desítky modifikací všech možných zbraní od pistolí po minomety. Našel snad padesát druhů štěnic, špionážních kamer, nebo naopak jejich detektorů a rušiček. Našel i věci, o kterých měl jen slabou představu, k čemu mohou sloužit, nebo naopak takové, u kterých byl účel jasný, jen k neuvěření. Kapsle nervového plynu v gumové kachně do vany. Úhledný kufřík erotických pomůcek ve tvaru vojenské techniky. Vrhač otrávených šipek v násadě lopaty na sníh.</p>
<p>Univerzální klíč k elektronickým zámkům císařského paláce.</p>
<p>Jochen Terrakai hleděl na schéma… i hotový přístroj na stole, na pohled obyčejný komunikátor. Fungoval? Mohl fungovat <emphasis>všude</emphasis>?</p>
<p>Donutil se opět sednout a zabubnoval prsty o stůl.</p>
<p>Univerzální klíče různých stupňů samozřejmě existovaly. Každý o nich věděl, měla je císařská bezpečnost, Severinovi agenti, určitě i Korwarian sám. Jenže byly pochopitelně pečlivě evidované a ještě pečlivěji střežené. Tenhle ne.</p>
<p>Robert Mathias ho nemohl vyrobit bez cizí pomoci. Někdo vysoko postavený mu musel dát podklady, specifikace, možná i vlastní klíč k okopírování. Kdoví na co – špionáž, útok, nějaká tajná akce, nad kterou se dávno zavřela voda. Každopádně teď ho měl on, nástroj teoreticky schopný otevřít každé dveře v paláci, aniž by spustil poplach. Výtahy. Zabezpečené místnosti.</p>
<p>Komnaty císařovny.</p>
<p>„Příkaz. Otevřít soubor dvacet, přílohu D. Zvětšit.“</p>
<p>Další nečekaný poklad. Po vzpouře proti Vitaliji Korwarianovi, než byl převelen na <emphasis>Anneras</emphasis>, se Robert Mathias účastnil oprav paláce poškozeného boji v Algormontu. Přitom si odnesl plány mnoha podlaží včetně císařského křídla. V hrubých rysech ho Jochen znal, ale teď viděl, co by normálně poznat nemohl: plány císařových komnat, které od císařovniných dělily jedny jediné dveře. Ano, v předním pokoji pochopitelně bude mít nepřetržitou službu stráž, ale směrem od císařových komnat žádná nebude. Nebudou tam alarmy ani kamery, odsud přece žádné riziko nehrozilo. A císař se zítra osobně zúčastní pohřbu veteránů zabitých při atentátu. Půlnoční obřad u Zdi, tradice z dob kolonizace. Několik hodin, kdy bude Andrej Korwarian mimo pochybnost pryč, jeho komnaty opuštěné.</p>
<p>Jochen Terrakai se zadíval do prázdna. Šlo by to? Proč ne? V uniformě nebude na patře nápadný, císař si pořád zve na kobereček nějaké důstojníky. Projde jeho komnatami rovnou k ní do ložnice. Dlaň na ústa, rychlý řez přes hrdlo a odchod. Nebo tiché škytnutí tlumiče, jediná rána doprostřed čela. Poetická spravedlnost, kterou si Andrej Korwarian určitě uvědomí.</p>
<p>Ano, chtěl čekat. Chtěl být trpělivý, nenápadný… ale teď viděl, že to byla chyba. Druhý úder tak brzy po prvním bude nečekaný, a právě proto úspěšný.</p>
<p>Jochen Terrakai ucítil příval nového vzrušení i nedočkavosti. Vyskočil od stolu. Nejraději by vyrazil okamžitě, škoda, že císař odjede až zítra. Naštěstí existovaly věci, které mohl udělat hned; především vyzkoušet klíč. Kdo ví, jak byly Mathiasovy plány staré. Musel ověřit, zda se nic nezměnilo, zda pořád funguje.</p>
<p>Otevřel skříň a začal na sebe házet zimní oblečení. Nezáleželo na tom, že je noc, vlastně tím líp. Konečně může přestat trčet tady, zavřený mezi čtyřmi zdmi a tou skřípající podlahou. Cíl si promyslí cestou, vlastně na něm nezáleželo – jak těžké asi může být najít v paláci zamčené dveře?</p>
<p>Než vyběhl ven, nezapomněl vstrčit do kapsy krabičku dávkovače.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>„Cože?“ Boris Varga nechápavě zíral do Mathiasova obličeje.</p>
<p>„Musím mluvit s císařem,“ zopakoval a Hračička zavrtěl hlavou.</p>
<p>„No jasně. Taky tě rád vidím. Hele, přinesl jsem ti něco k…“</p>
<p>„Já nejsem mimo, ani mi nepřeskočilo! Jde o ten atentát.“</p>
<p>Hračičkovou páteří projelo zamrazení. Pozorně se na Mathiase zadíval. Vypadal bledý. Vyděšený. Odhodlaný. Až moc připomínal toho blázna v kanále, než to s ním major skoncoval, a to Borise vyděsilo nejvíc. Tašku, kterou držel, spíš pustil, než položil. Věci uvnitř zarachotily. Zvuk zněl pokojem náhle až moc hlasitě.</p>
<p>„Roberte,“ ztišil hlas, „to není sranda. Netušíš, co se děje v paláci. Velitele gardy nechal císař skoro umlátit, vojáci z kontroly nešli ke zdi jenom proto, že se jich zastala císařovna. Už se povídá o zmizelých lidech, o graciánech v…“</p>
<p>„Ano! Jsem starší než ty, nemusíš mě poučovat!“ v Mathiasově hlase prvně zazněl hněv. „Pamatuji čistky za Vitalije, viděl jsem Hřbitov… tak jinak. K útoku na císařovo vozidlo použili rakety, nanejvýš čtyři. Krátký až střední dolet, protipancéřová hlavice. Navádění byl poloautomat, kamera upravená z běžného zpravodajského typu. Rampa umístěná někde v domě, ovládaná dálkově po síti. Už mě bereš vážně?“</p>
<p>Hračička bezděčně couvl.</p>
<p>„Jak to víš?“ přivřel oči. „Snad… snad ne <emphasis>tak</emphasis>?!“</p>
<p>„Jak?“ Mathias se ušklíbl. „Že jsem ten krám vyrobil? Jo, a na víc se radši neptej. Nemysli…“</p>
<p>„<emphasis>Cože?!</emphasis>“ Hračička zařval, ale vzápětí znovu ztlumil hlas, cedil slova přikrčený, se zaťatými pěstmi. „Ty starej magore! Málem jsme tam všichni zdechli! Sakra, <emphasis>proč</emphasis>?!“</p>
<p>Mathias se ušklíbl podruhé, a tentokrát trpkost převážila.</p>
<p>„Protože jsem chtěl, aby si mě <emphasis>pamatovali</emphasis>. Chtěl jsem po sobě něco nechat.“</p>
<p>„Něco jako stovku hrobů?!“ v Hračičkově hlase se mísil vztek s úžasem.</p>
<p>„To nepochopíš,“ odsekl Mathias. „A máš kliku, že ne.“</p>
<p>„<emphasis>Kliku?!</emphasis>“</p>
<p>Varga přivřel oči. Vypadal, že se modlí, ať se mu to jenom zdá, ale když je otevřel, hlas měl kupodivu vyrovnaný.</p>
<p>„Fajn. Pro koho to bylo?“</p>
<p>„To ti nemůžu povědět.“</p>
<p>„<emphasis>Nemůžeš</emphasis><emphasis>?</emphasis>“ Hračička udělal výhrůžný krok k posteli. „Neser mě, Mathiasi! Komu jsi ten šmejd dělal? Byl to někdo z paláce? Někdo, koho znám? Koukej to vysypat!“</p>
<p>„Ne! Nevím, co byl zač, a i kdyby, neřekl bych ti to. Protože pak se namočíš taky, a to nechci. Jenom zavolej císaře, radši se přiznám jemu než Severinovým poskokům nebo graciánům. Máš přístup k horké lince, vím, že můžeš!“</p>
<p>„Proč? Bojíš se, že toho hajzla seberou a práskne tě první? Věříš, že se můžu u Korwariana přimluvit? Tobě fakt přeskočilo!“</p>
<p>„Zase nic nechápeš. Kašlu na protekci. I kdybych vyklouzl… pořád to vidím. Jestli mi nepomůžeš, zařídím si to sám. Když tu párkrát zařvu nahlas, někdo ochotný, kdo zavolá bezpečnost, se určitě najde, ale až si mě vezmou do práce ti z Vanerlinu, kdo ví, co všechno řeknu. Budou se chtít předvést. Čím větší ryby, tím větší pochvala. <emphasis>A člen císařovniny ochranky by byla pěkně velká ryba.</emphasis>“</p>
<p>Hračička se tentokrát nezmohl na odpověď.</p>
<p>„Proto chci jít rovnou nahoru, žádné prostředníky. Nestáhnu tak s sebou nikoho jiného, Andrej není Vitalij. Musím s tím skončit… Borisi, <emphasis>prosím</emphasis>!“</p>
<p>Boris Varga dál mlčel. Tón posledního slova zchladil jeho vztek jak vědro ledu. Ticho jako by se táhlo věčnost, než sáhl k opasku a vytáhl komunikátor. Pomalu tiskl jednotlivá tlačítka, šest sedm tři dva devět. Nepoužil automat, jediná paměť, v níž on i zbytek ochranky směli tohle číslo uchovávat, byla v hlavě.</p>
<p>„Ano?“</p>
<p>Hlas, který se ozval skoro bez zaváhání, Hračička dobře poznal. Uvědomil si, že je to poprvé, co s ním mluví přímo, ale hrdlo měl už tak sevřené, že to horší být nemohlo.</p>
<p>„Vaše Veličenstvo, tady nadporučík Varga. Jsem v palácové nemocnici… a je tu jeden muž. Tvrdí, že s vámi musí mluvit, protože má informace o té střelbě na přehlídce. Myslím, že nelže, můj pane.“</p>
<p>Hračička napůl doufal, že ho císař jen odkáže na bezpečnost, ale odpověď následovala okamžitě.</p>
<p>„Kde je ten muž?“</p>
<p>„Pokoj padesát tři, můj pane. Je to…“</p>
<p>Spojení se přerušilo, než mohl Varga pokračovat. Ruka mu klesla. Pohlédl na Mathiase, a spatřil v jeho tváři úlevu.</p>
<p>„Díky, Borisi.“</p>
<p>Hračička neodpověděl. Dosedl na židli vedle postele a civěl do prázdna.</p>
<p>„Stejně sem nepřijde. Je to císař. Akorát pošle pár chlapů, aby tě sebrali – nebo nás oba.“</p>
<p>„Ale přijde,“ Mathias zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Jak to můžeš vědět?“</p>
<p>„Protože tam nechtěli zabít jeho. Šlo o císařovnu, což ví. Kdyby někdo střílel rakety na moji ženu, půjdu po něm a vykuchám ho jak rybu, osobně. Proto přijde… hele, co máš v tý tašce? Přinesl jsi něco k pití?“</p>
<p>Hračička s úšklebkem zalovil u svých nohou. Vytáhl láhev, utrhl uzávěr a podal ji Mathiasovi. Ten se napil a vzápětí mu zrudl obličej. Zašklebil se, náramek na jeho zápěstí divoce zapípal, přesto se napil znovu.</p>
<p>„Síla! Ten tvůj import z Viridianu?“</p>
<p>„Chutná to snad jako něco z Marodky?“ odsekl Hračička. Mathias mu podal láhev zpět. Uvědomil si, že také potřebuje doušek, zvedl ji k ústům – a zarazil se.</p>
<p>Nebyl to hluk, co se ozvalo za dveřmi. Právě naopak: ticho. Nemocniční chodba byla v tuto dobu rušná a Varga ozvěnu toho hluku koutkem ucha vnímal, náhle však neslyšel nic. Mathias naklonil hlavu, i on si toho všiml.</p>
<p>„Asi bys měl tu flašku schovat.“</p>
<p>Hračička poslechl a rychle vstal. Dvěma kroky byl u dveří, otevřel…</p>
<p>Andrej Korwarian kráčel přímo k němu. Nebyl už ani deset metrů daleko, ale víc Hračičkovi zatrnulo z dvojice Štítonošů v helmách dva kroky za ním. Cestu lemovalo pár zkoprnělých sester, pacientů i návštěv. Vedle císaře kráčel primář oddělení. Barvou obličeje se rychle blížil barvě svého pláště. Nikdo nepromluvil.</p>
<p>„Vaše Veličenstvo!“</p>
<p>Hračička mezi dveřmi zasalutoval a ustoupil. Andrej Korwarian mu věnoval pohled. Pak vešel do pokoje.</p>
<p>Mathias se na posteli posadil. Při pohledu na císaře okamžik zaváhal, pak mu ruka vylétla k čelu jakoby sama od sebe.</p>
<p>„Můj pane!“</p>
<p>Dlouhý, upřený pohled, ze kterého Hračičku zamrazilo, ačkoliv nebyl určený jemu. Pak císař lehce kývl.</p>
<p>„Starší seržant Mathias. <emphasis>Anneras</emphasis>, technický letový personál.“</p>
<p>„A-ano, Veličenstvo! Jak…“</p>
<p>„Setkali jsme se u Gallatey, krátce. Kontroloval jsem hangár před začátkem útoku.“</p>
<p>„Ano, pane,“ Mathias rychle polkl. „Je to tak.“</p>
<p>Vypadal ohromeně a Vargovi málem zaskočilo. Čtvrthodina byla dost času, aby si císař zjistil, kdo v tomhle pokoji leží… ale patnáct let stará válka? Desítky, stovky inspekcí, a on si ho <emphasis>pamatoval</emphasis>… Hračička rychle zavřel ústa.</p>
<p>„Chtěl jste se mnou mluvit?“</p>
<p>„Ano, Veličenstvo,“ Mathias se nadechl. S viditelným úsilím se ovládl. „Mám věci, které bych vám chtěl říct… o samotě.“</p>
<p>Andrej Korwarian se otočil k Hračičkovi, Štítonošům i bledému primáři mezi dveřmi.</p>
<p>„Omluvte nás, pánové.“</p>
<p>„Rozkaz, můj pane!“</p>
<p>Hračička za sebou zabouchl. Cítil strach, zmatek, ale i úlevu, za kterou se styděl. Ne, prostě nechtěl být u toho, co se teď za dveřmi odehraje. Mathias měl vlastně pravdu – nechtěl to vědět. Nechtěl to slyšet. Přál si, aby se to nikdy nestalo.</p>
<p>Z pokoje zněly jen útržky tichých hlasů. Hlavou mu blesklo, co udělá, až císařovy gorily vytáhnou Roberta z postele a odvlečou ho pryč. Korwarian je sem nevzal pro parádu – bude stát a koukat na to? Popřeje jim šťastnou cestu? Může vůbec dělat něco jiného než teď, zatínat zuby, až cítí bolest v čelistech…</p>
<p>„Co tohle znamená, <emphasis>poručíku</emphasis>?!“</p>
<p>Primář s hodností majora na klopách uniformy pod bílým pláštěm se na Hračičku díval. V očích měl vztek. Varga mu oplatil stejně – teď neměl náladu nechat se buzerovat idiotem, který má strach, že přijde o frčky, i když ani neví za co.</p>
<p>„Zeptejte se císaře, pane!“ procedil a primář zrudl, nadechl se…</p>
<p>Padl výstřel.</p>
<p>Dveře pokoje zvuk utlumily, zněl tiše jako bouchnutí zátky. Přesto nebylo pochyb, co se ozvalo.</p>
<p>Primář vytřeštil oči. Hračička je naopak přivřel. Cítil, jak mu ze žaludku stoupá trpký pocit rezignace. Vzápětí se dveře pokoje otevřely.</p>
<p>Císařova zbraň byla v pouzdře. Nic nenasvědčovalo, že by ji vytasil, ale Varga jasně ucítil pach spáleniny. Andrej Korwarian za sebou zavřel a upřel pohled na primáře. Hlas měl velice klidný.</p>
<p>„Robert Mathias zemřel na následky zranění při atentátu během Výroční přehlídky. Pohřben bude jako válečný veterán. Rozumíte?“</p>
<p>„Ji-jistě, pane! Ro-rozumím. A-ano, přesně jak říkáte.“</p>
<p>Primář hodlal v ujišťování pokračovat, ale císař neodpověděl. Zamířil prostě pryč, oba Štítonoši ho následovali. Na Hračičku nepromluvil, ale když se otáčel, na půl vteřiny se mu zdálo, že <emphasis>něco</emphasis> postřehl. Snad přivření oči, sotva patrné kývnutí… anebo možná nic.</p>
<p>Než si to stihl promyslet, hleděl na císařova vzdalující se záda. Primář klusal za ním jako pes, který se při venčení snaží dohnat pána, a Boris Varga se vyčerpaně opřel zády o dveře. Hlavou mu kmitlo, co na tohle asi poví major Reed a jestli bude mít zítra touhle dobou ještě práci, ale vlastně mu to bylo jedno.</p>
<p>Právě ztratil přítele.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Podplukovník Goran Weber se sklonil pro košili na podlaze a zasténal. Musel se opřít druhým loktem o postel a opatrně se otočit na bok, aby natáhl ruku dost daleko. Uprostřed pohybu ucítil na rameni teplou dlaň a do ucha mu zapředl ženský hlas.</p>
<p>„Vypadá to vážně hrozně, miláčku. Potřeboval bys doktora. Copak v paláci jich není dost?“</p>
<p>Weber dostal chuť ruku neurvale shodit, nakonec se však spokojil jen s úšklebkem.</p>
<p>„To určitě. Aby každý věděl, že…“</p>
<p>„Že jsi k degradaci dostal ještě výprask jak sluha? Ale no tak. Myslíš, že je v paláci ještě někdo, kdo o tom neslyšel?“</p>
<p>Weber spolkl nadávku – nemělo cenu se hádat, věděl, že má pravdu. Ohlédl se k její tváři a oplatil pohled oříškových očí.</p>
<p>„Slyšel možná. To neznamená, že to musí taky <emphasis>vidět</emphasis>.“</p>
<p>„Ta mužská ješitnost. Rozhodně mě ale těší tvá důvěra, miláčku. Zase ti to krvácí, počkej.“</p>
<p>Lady Fiona Doerová, v jistých kruzích více známá pod přezdívkou Černá vdova, sklouzla z postele a přehodila si přes ramena župan tak průsvitný, že to bylo vlastně jedno. Rozhodně přitom bylo na co koukat, podle postavy by Fioně její věk nikdo nehádal. Zmizela v koupelně, zatímco podplukovník zůstal sedět na kraji postele. Nechal košili košilí a dlaněmi si vyčerpaně podepřel bradu. Někde slyšel, že po sexu jdou na chlapa vždycky lítostivé myšlenky. Bral to za pověru, ostatně v tomto směru nikdy žádné důvody k smutku neměl, ale teď se cítil opravdu bídně. Doufal, že u Fiony nalezne rozptýlení, zatím to však vypadalo spíš na pravý opak.</p>
<p>Z koupelny znovu uslyšel lahodný hlas.</p>
<p>„Kdybych byla zlomyslná, řeknu, že vlastně nemám proč si stěžovat. Dokud jsi na tom takhle, musíš být při našem dovádění nahoře, což se mi moc líbí, ale nemá snad dáma pečovat o svého kavalíra?“</p>
<p>„Kdybys pečovala o všechny, nevím, kolik času by ti zbylo na to dovádění,“ zavrčel Weber. „Ale když jsme u péče, o čempak s tebou mluvila má žena?“</p>
<p>„Ty o naší schůzce víš?“ Fiona vyšla z koupelny s malou lékárničkou v ruce. „Nejspíš ti to řekla sama, že?“</p>
<p>„Správně, a nezapomněla na pár narážek. Jistě tušíš o čem.“</p>
<p>Fiona si odfrkla. „Měla mlčet, abys na to hezky přišel sám, a závěry nechat na tvé představivosti. Tvoje žena nemá kapku rafinovanosti, miláčku. Naprosto chápu, že dáváš přednost mně.“</p>
<p>Weber se musel zasmát, svým způsobem to byla pravda.</p>
<p>„Neodpověděla jsi mi,“ upozornil přesto, zatímco Fiona rozložila na postel obsah lékárničky. Tentokrát odpověď chvíli zvažovala.</p>
<p>„Řekněme, miláčku, že tvá choť kromě běžných ženských řečí naznačila jisté <emphasis>možnosti</emphasis>. Ovšem nepožádala, a i kdyby, nevyhověla bych jí. Za prvé si s tebou znamenitě užívám. A za druhé jsou to samozřejmě jenom pomluvy.“</p>
<p>„Samozřejmě,“ souhlasil Weber. „Kdybys otrávila tolik svých milenců, o kolika se to povídá, hřbitov by měl o polovinu větší rozlohu.“</p>
<p>Parfémem provoněným budoárem se rozezněl jemný smích.</p>
<p>„Přesně tak. Už o tom víc nemluvme – otočíš se trochu?“</p>
<p>Weber poslechl a Fiona se zadívala na jeho záda… nebo to, co tak mělo vypadat. Podplukovníkovo tělo od ramen po pás byl jediný slepenec ran a jelit. Ta na okrajích měla temně fialovou až zelenou barvu, ale uprostřed byla ještě živá a nateklá. Jedno z nich při Weberově pohybu prasklo, po zádech mu stékaly kapky temně rudé krve. Fiona nabrala špičkou prstu trochu masti z jedné nádobky a rozmázla ji na ránu. Podplukovník sebou škubl.</p>
<p>„Opatrně, sakra!“</p>
<p>„To vydržíš, kocourku,“ Fiona zavrtěla hlavou, náhle naprosto vážná. „Měl jsi štěstí. Viděla jsem umřít lidi po polovičním počtu ran. Taky jsem viděla ty, co měli v péči graciáni. Buď rád, že Severin nechtěl přijít o špicla. Neumím si představit jiný důvod, proč tě císař nechal vyváznout tak snadno.“</p>
<p>„<emphasis>Snadno?</emphasis> Ztratil jsem hodnost i místo velitele gardy. Císaři nesmím na oči, v paláci mě nikdo ani nepozdraví. Taková hanba… kdyby ještě žil můj otec, vyhnal by mě z domu jako psa!“</p>
<p>„Jenže tvůj ctihodný papá už odpočívá v pokoji, takže téhle nepříjemnosti se bát nemusíš. A hanba je jako náledí na chodníku. Každý jednou uklouzne, někdo dřív, někdo později. Teď prostě přišla řada na tebe. Pokud zůstaneme naživu, vždycky je šance postavit se zase na nohy, tak to vezmi jako výzvu a neskuhrej. Sebelítost pravým mužům nesluší, kocourku.“</p>
<p>„Umíš člověka utěšit,“ sykl Weber, ovšem znovu si uvědomil rozsah Fioniných vědomostí. Ovdověla už před lety a nezastávala žádnou oficiální funkci, dokonce ani nebydlela v paláci. Vlastnila rezidenci na okraji Algormontu a potají pár domů ve městě, přesto věděla o všem, co se ve vyšších kruzích hnulo. Nejspíš uměla být nebezpečná, ať už ty travičské řeči byly pravda nebo ne… a určitě byla zatraceně přitažlivá.</p>
<p>„Navíc tohle není všechno,“ navázal podplukovník tiše. „Pořád nemám nové přidělení. Na co se asi můžu těšit – Nocta? Mrtvá díra? Nebo Korwarian vymyslí něco <emphasis>speciálního</emphasis>? K čertu, to čekání je nejhorší.“</p>
<p>„Pochopitelně. Právě proto císař nespěchá. Dal ti napráskat, sebral ti hodnost a teď tě nechá pár týdnů hezky dusit na mírném ohni. On na rozdíl od tvé ženy rafinovanost nepostrádá, i když rád předstírá opak.“</p>
<p>„Kdybych aspoň mohl udělat něco <emphasis>užitečného</emphasis>. Třeba ten atentát. Vyšetřuje ho Severin, ale představ si, kdybych viníka našel já. To by císaře mohlo uspokojit… nemůžeš mi pomoct? Chci říct…“</p>
<p>„Jestli mi některý z mých přátel něco nepošeptal?“ Fiona se přisunula na posteli blíž, až přes tenkou látku županu cítil teplo jejího těla. „Ano. Šeptají toho spoustu, hlavně v jistých chvilkách, ale nic zásadního. Syn lorda Mahyrena prý zažil nějaké nepříjemnosti v chrámu. Leroy Erisket konečně přestal truchlit po svojí Vilemíně. Tvůj přítel Argayle se za poněkud dramatických okolností rozešel s Vasariho neteří. A nejspíše také touží po masáži zad, kdykoliv spustí v důstojnickém klubu o císařově manželství.“</p>
<p>„Idiot,“ odfrkl plukovník. „Nemohl to být on?“</p>
<p>„Argayle? Neblázni, kocourku. Je to hlupák, přesně jak říkáš. Přemýšlej spíš nad motivem než nad podezřelými.“</p>
<p>„Jak to myslíš?“</p>
<p>„Vy v paláci máte příšerně omezený rozhled. Vidíte jenom kariéru, majetek a moc. Studení jak čumáci, spiknutí za každým rohem, ovšem zločin mívá i jiné příčiny. Vášeň, nenávist, chtíč… to jsou nejsilnější motivy pro vraždu.“</p>
<p>„Na tom něco je,“ připustil Weber a znovu se na ni zadíval. „Jsi pěkně chytrá, Fiono, víš o tom?“</p>
<p>„Jistě, miláčku,“ Fiona ho sladce políbila na tvář. „Proto si tak rozumíme. Pokud ale vážně stojíš o radu, o něco, co <emphasis>opravdu</emphasis> můžeš dokázat, běž za císařovnou.“</p>
<p>„Proč?“ Weber podrážděně ucukl. „Škemrat?“</p>
<p>„Přesně tak. Severin ti leda pogratuluje, že jsi naživu. A bojím se, že víc přátel dostatečně vysoko nemáš.“</p>
<p>„Ale ta <emphasis>Viridianka</emphasis>…“</p>
<p>„Ta Viridianka zvládla císaře přesvědčit, aby nedal zastřelit každého chudáka v uniformě, co se jenom mihl při kontrolách před přehlídkou. Když budeš pěkně kajícný, nebo před ní nějak elegantně ohneš hřbet, třeba ztratí slůvko i za tebe. Netvař se, jako bys dostával další výprask, kocourku. Pýcha není ctnost, ale luxus, co si občas nemůžeme dovolit – pomysli, jaká je na Noctě tma.“</p>
<p>Weber zavrčel, zlostně i rezignovaně zároveň. „Kdyby tohle slyšel Argayle…“</p>
<p>„Tak co? Začne se ti posmívat? Ach, muži. Občas jste jako děti. Jestlipak tvému příteli vydrží humor, až ho Korwarian za urážku své ženy zabije? Protože pokud bude pokračovat, přesně to se mu nakonec stane. Přemýšlej a buď praktický. Mrzelo by mě, kdybych přišla o tvou společnost, i když teď už bys měl zamířit domů. Aby tvou ženušku zase nenapadlo žádat mě o <emphasis>pomoc</emphasis>.“</p>
<p>Správná poznámka. Goran Weber s povzdechem sebral košili a začal se oblékat. Přitom zvažoval slova.</p>
<p>„Se ženou nemáme budoucnost. Dřív nebo později to skončí, ale pak, pokud se mi tohle podaří ustát… co bys řekla svatbě? Mohli bychom to dotáhnout daleko.“</p>
<p>Fiona mu s úsměvem pohrozila prstem.</p>
<p>„Nekaž hezký večer, kocourku. Manželství časem zničí všechnu zábavu, jen pomysli na to svoje, a mně to třikrát úplně stačilo. Teď běž, čekám dnes další návštěvu.“</p>
<p>Weber spolkl otázku, jestli ještě nemá dost, a kývl.</p>
<p>„No, budiž. Tak dobrou noc… pokud tedy stihneš spát.“</p>
<p>„Neboj se, já stíhám spoustu věcí.“</p>
<p>„Aha, málem bych zapomněl,“ podplukovník sáhl do kabátu a položil na noční stolek malou krabičku. „Příspěvek do tvé šperkovnice. Ani kavalír by neměl zanedbávat svoji dámu.“</p>
<p>„Tvá pozornost je okouzlující, miláčku. Budu se moc těšit na příště!“</p>
<p>Fiona zůstala sedět na posteli. Nevrhla se ke krabičce se žádnou dychtivostí, aspoň dokud se dveře nezavřely, a Weber se zasmál. Možná se to moc nelišilo od platby šlapce u kasáren, ale aspoň styl Fioně nikdo upřít nemohl.</p>
<p>Tiše kráčel po schodech dolů k východu. Hotel <emphasis>Sandrine</emphasis> nebyl bordel v pravém slova smyslu. Fiona dbala, aby si držel jistou úroveň, stejně jako na to, aby nikdo nevěděl, že jí patří, a mohla ho tak využívat pro své schůzky. Horní patro měla rezervované trvale, zatímco v dolním bydleli běžní hosté. Weber rozhodně nechtěl, aby ho některý spatřil. Použil zadní východ do tmavé uličky, kterou se mohl bezpečně dostat ke svému vozu před kasinem o ulici dál. Každý čtvrtek si zahrál jednu dvě hry a nenápadně se vytratil. Teď musel být opatrnější, protože si kvůli rozšvihaným zádům nemohl vzít těžký kabát s kapucí zakrývající tvář. Také jím okamžitě začala lomcovat zima. V duchu se už viděl v teple, zrychlil krok – když se proti němu z boční uličky vynořil muž v dlouhém plášti.</p>
<p>Oba kráčeli tak rychle, že do sebe skoro vrazili. Weber uskočil, a současně postřehl, jak druhý muž zajel rukou pod plášť. Ten pohyb nepřipouštěl žádné pochybnosti o účelu. Podplukovník přitom nechal služební zbraň ve voze, Fiona je nesnášela…</p>
<p>Weberem projela hrůza – hlavně z myšlenky, že ho najdou mrtvého tady, pár kroků od pochybného hotelu. Ta souvislost jistě nebude přehlédnuta. Couvl s rukama od těla, ale než stihl říct slovo, druhý muž se odvrátil a poklusem se rozběhl pryč. Než zmizel ve tmě, Weber na okamžik zahlédl jeho tvář. Mladík vypadal stejně vyděšený jako on sám, ale hlavně mu přišel jaksi vzdáleně povědomý. Jako by ho už někde viděl – ale na tom teď nezáleželo.</p>
<p>Stále mírně rozklepaný podplukovník znovu vyrazil původním směrem. Raději zmizet, na jednu noc bylo dobrodružství až dost. A stejně vyděšený Jochen Terrakai polkl další bojovou pilulku a pokračoval k paláci.</p><empty-line />
</section>
<section>
<p><strong>KAPITOLA 2</strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Maják Fort Knox, menabaranské území</strong></p><empty-line /><p><emphasis>„Kontrola provozu Fort Knox volá</emphasis> Udatný Achilles<emphasis>. Ozvěte se,</emphasis> Achille<emphasis>. Opakuji, tady kontrola provozu Fort Knox.“</emphasis></p>
<p>I přes nepříliš kvalitní spojení slyšel Gil Daley v hlase na druhé straně strohý, nevlídný tón. Obrátil se na Darrena Iversona v křesle před mikrofonem.</p>
<p>„No?“ procedil mezi zuby. „Co teď, <emphasis>kapitáne</emphasis>? Budou chtít celní prohlášení… víš, tu věc, kterou nemáme, protože jsme zdrhli z Menabaranu se stíhačkama za zadkem. Navíc až sem přijdou a uvidí tvoje <emphasis>pasažéry</emphasis>, zavřou nás rovnou všechny!“</p>
<p>Daleyho oči jako magnet přitahovalo velké čelní okno a to, co se vznášelo za ním, zdánlivě jen pár desítek metrů od nich. Štíhlé, hrozivě elegantní jehly pěti bitevních křižníků visely nehybně v pravidelných rozestupech okolo majáku. Těsně pod ním pomalu rotovala stanice, dvanáctihranné jádro se šesti rameny, která se ježila sledovacími anténami i zbraněmi. Stačil výstřel možná na půl procenta kapacity, aby z <emphasis>Achillea</emphasis> zůstal jen oblak rychle letících částic. Fort Knox byl první menabaranský maják, odkud šlo skočit do algorského prostoru – nebo naopak. Vojenská základna ve stavu pohotovosti, pro kterou byl civilní provoz spíš trpěný hmyz. Kdyby kontrola došla k závěru, že s <emphasis>Achillem</emphasis> něco není v pořádku, neváhala by ani vteřinu, a nikdo by si nestěžoval. Určitě ne po tom, s jakou opustili Menabaran.</p>
<p>Daley zřetelně cítil, jak mu po zádech běží mráz.</p>
<p>Iverson naopak vypadal úplně klidně. Shrnul si z čela pramen šedivých vlasů – jeho klobouk se pořád válel někde v nákladovém prostoru – a sklonil se nad mikrofon.</p>
<p>„Kontrolo, tady <emphasis>Udatný Achilles</emphasis>. Žádáme o povolení pro skok na Einstein. Nabrali jsme pár turistů, co chtějí vidět památky<emphasis>.</emphasis>“</p>
<p>Znělo to úplně nevinně a Daley polkl – vyjde to? Hlavně ani slůvko o Newellu nebo opuštění menabaranského území…</p>
<p><emphasis>„Tady kontrola provozu. Souhlas ke skoku na maják Einstein, jakmile budete připraveni.“</emphasis></p>
<p>„Děkujeme, kontrolo. Začínáme s výpočty.“</p>
<p><emphasis>„Dobrá. Kontrola Fort Knox konec.“</emphasis></p>
<p>Gil dlouze vydechl. Skoro se mu zatočila hlava, jenže úleva trvala jen okamžik.</p>
<p>„Fajn. Chtějí nás mít rychle z krku, ale pořád je to jenom odklad. Jestli budou chtít doklady teď tady nebo jinde později, stejně je nemáme. Co chceš, sakra, dělat?“</p>
<p>„Teď zajdu zkontrolovat pasažéry. Začni počítat skok, nechci se tu zdržovat.“</p>
<p>Iverson se vyhnul odpovědi, jako to dělal často. Jediné, co Daley netušil, bylo, zda klid hraje, má plán, anebo je mu to prostě jedno a až přijde na věc, pustí se do nějaké šílené improvizace. I to se stávalo často. Tak nebo tak, s odletem měl pravdu a Gil se sklonil ke klávesnici. Hlavní panel nechal Darren při přestavbě lodi netknutý a původní písmena z kláves byla dávno pryč. Později je sice obnovil fixem, ale z některých už stačil zmizet i ten, navíc Daley mechanickým klávesnicím dávno odvykl. Zlostně zápasil s překlepy i chutí praštit do toho krámu pěstí, zatímco Iverson vyšel na chodbu.</p>
<p>Kajuta, jak Darren honosně nazval tohle místo, byla menší než koupelna v Nikolině artipolském bytě. Dvě sklopná lůžka nebo spíš úzká prkna proti sobě, pod každým malá skříňka. Uprostřed stolek. Vsedě na jednom lůžku stačilo člověku natáhnout ruku, aby chytil toho naproti pod krkem, a když si nedal pozor, při vstávání snadno nabral hlavou strop. Na posteli vpravo se teď choulil Jacob Stens. Když promluvil, bylo mu stěží rozumět.</p>
<p>„Khe-sme?“</p>
<p>Nikole Vanbergové trvalo pár vteřin, než pochopila, na co se ptá. Mohla ale jen zavrtět hlavou.</p>
<p>„Nevím. Asi někde… ve vesmíru.“</p>
<p>Doktor vypadal příliš žalostně, aby tu nechtěně vtipnou odpověď ocenil. Tvář měl popelavou, zimničně se třásl a zřejmě se ze všech sil snažil nezvracet. Nikola mu však věnovala jen krátký pohled, protože se jí k boku tiskla Natalie, která vypadala ještě mnohem hůř. Sevřené svaly, ruce i nohy tuhé jako železo. Vytřeštěné oči zírající do prázdna. Nikola ji mohla jen držet. Věděla, že slova nic nezmůžou, ne teď a ne po tom, co viděla na té střeše. Zmrzlá krev, střepy a mrtvoly. Donald Preston, ta šílená ženská… Nikola se snažila na to vůbec nemyslet, protože jinak by se musela zhroutit taky. Bůh ví, že k tomu neměla daleko.</p>
<p>„Říkal jste, že vezmete její léky!“ se zaťatými zuby se obrátila na Stense. „Kde jsou?“</p>
<p>Dotaz měl nádech marné výčitky, protože tušila odpověď, a doktor se zoufalým výrazem zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Léky… v kabátu,“ snažil se mluvit tak, aby moc neotevíral ústa. „Kabát… zůstal v autě. Lituji!“</p>
<p>Nikola dostala chuť ječet nebo aspoň vyskočit, vyletět ven a začít se dožadovat nějakých odpovědí. Nebýt toho, že za sebou musela táhnout Natalii, určitě by to udělala. Netušila vůbec nic o tom, co se děje venku. Iverson s tím dalším chlapem se třeba právě dohadují, jak je poslat zpátky, aby si zachránili kůži…</p>
<p>V té chvíli se oválné dveře proti ní otevřely a Iverson se s plachým úsměvem protáhl dovnitř.</p>
<p>„Jsem rád, že jste v pořádku.“</p>
<p><emphasis>V pořádku?!</emphasis></p>
<p>Nikola na něj zůstala jen zírat, v pořádku tu přece nebylo absolutně nic, ale než se stihla vzpamatovat, Darren se sehnul k doktorovi.</p>
<p>„Tady,“ vstrčil mu do ruky nějakou pilulku a sklenici. „Na vortexovou nemoc. Pomáhá to… většinou.“</p>
<p>Jacob Stens zaváhal, snad uvažoval, co za prášek to vlastně je. Pak usoudil, že je to jedno, hodil ho do sebe s výrazem tonoucího, který uviděl stéblo trávy, a Iverson se obrátil.</p>
<p>„Co vy? Jak se daří?“</p>
<p>Idiotská otázka znovu probudila Nikolin vztek.</p>
<p>„Jak asi, <emphasis>kruci</emphasis>, myslíte?“ probodla Iversona pohledem. „Natalie potřebuje svoje léky. Kde to vůbec jsme?!“</p>
<p>„Fort Knox,“ odvětil, jako by čekal, že to Nikole bude jasné, a rozpačitě se poškrábal na bradě. „Léky… no, stačí aspirin?“</p>
<p>„<emphasis>Aspirin?!</emphasis>“ Jenom Nataliino sevření zabránilo Nikole vyskočit. „Ksakru, přece jste se taky léčil, doktor to říkal! Nemáte aspoň něco na úzkost?“</p>
<p>„Já se nebál. Slyšel jsem hlasy, ale už nemluví, tak jsem ty věci vyhodil. Bolelo z nich břicho.“</p>
<p>Nikola postřehla, jak se Stens navzdory svému stavu zarazil. Sama seděla jak opařená – skvěle. Jsou na útěku v lodi, kterou řídí bývalý schizofrenik. To prostě nemohlo být lepší. Zírala na Iversona, ale než mohla vymyslet nějakou odpověď, ruka tisknoucí její předloktí se najednou pohnula.</p>
<p>„Niki?“</p>
<p>Nataliin hlas zněl tiše, ale Nikole poskočilo srdce.</p>
<p>„Jsem tady, Nat!“ rychle se otočila. „Všechno je v pořádku, jsme v bezpečí. Slyšíš mě?“</p>
<p>Nebyla si jistá, Nataliiny oči pořád bloudily někde v dálce, až se zastavily na Iversonově obličeji.</p>
<p>„Dar-rene?“</p>
<p>„Copak?“ Iverson naklonil hlavu.</p>
<p>„Donald… tam… umřel?“</p>
<p>„Ano,“ potvrdil pilot tiše. „Zabili ho.“</p>
<p>Nikola čekala to nejhorší: Natalii staženou zpátky do sebe, třesoucí se, nepřítomnou. Na chvilku to tak vypadalo, ale pak začala vzlykat. Tiše, slzy jí tekly po tvářích a Nikola ji přitiskla k sobě s bolestí, ve které však byla i úleva.</p>
<p>Iverson dál stál skloněný. Mlčel, vypadal <emphasis>ztraceně</emphasis>, jako by prvně viděl někoho plakat a netušil, co si s tím počít.</p>
<p>„Co teď?“ Nikola zvedla hlavu a pokusila se na něj zaostřit.</p>
<p>„Letíme dál,“ odvětil okamžitě. „Za chvíli budeme skákat.“</p>
<p>Jacob Stens zasténal a začal se rozhlížet po další pilulce, zatímco Nikola přivřela oči.</p>
<p>„Kam?“</p>
<p>„Domů,“ zašeptala Natalie. Z jejího tónu Nikole pukalo srdce. Znovu si uvědomila, že to nejde, že se už nikdy nevrátí, jenže než mohla něco říct, Darren Iverson přikývl.</p>
<p>„Ano,“ souhlasil. „Domů na Zemi.“</p><empty-line /><p><strong>Menabaran</strong></p><empty-line /><p>Na skleněných tabulích pokrývajících stěny Vládní věže se odráželo polední slunce a Avrian Dann měl zase po delší době dobrou náladu. S lokty opřenými o stůl a bradou podepřenou propletenými prsty soustředěně sledoval obrazovku před sebou. Záznam otevření dětské nemocnice byl půl roku starý, ale to nevadilo, princezna Viktorie vypadala prakticky stejně jako dnes. Dann sledoval, jak se usmívá. Ušklíbl se, když pohladila jednoho z těch nemocných harantů – její propagační oddělení pracovalo dobře, záběr to byl vynikající – a zase zvážněl, když slavnostně přestřihovala pásku.</p>
<p>Nechal si připravit detailní informace o všech – Viktorii, jejím bratrovi i Andreji Korwarianovi. Stohy dokumentů, desítky hodin záznamů z veřejných akcí, a dokonce pár tajných nahrávek zpravodajské služby. Když s tím ráno začal, věnoval se jim stejnou měrou, ale postupně se čím dál víc zaměřoval na Viktorii. Žádná modelka, ale… něco na ní bylo. Uměla být okouzlující, chovat se mile bez nádechu neustálé vypočítavosti jako jiná žena, kterou měl Avrian bohužel tu čest znát. Přitom nebyla hloupá. Dann si prošel zprávy o hospodaření jejích nadací a vyslechl záznamy z jednání, kterých se účastnila spolu s bratrem. Uměla se přizpůsobit, dokázala změnit názor, ale nenechala sebou manipulovat… a teď byla manželkou Andreje Korwariana.</p>
<p>Stačilo se na něj jednou podívat, a Dannovi bylo jasné, že musí být jejím naprostým protikladem. U Gallatey obětoval chladnokrevně třetinu vlastní flotily. Přes čtyři tisíce mrtvých na jeho rozkaz, nemluvě o všech později – a vedle něj žena, co sponzoruje centra týraných psů. Musela být na dně a k smrti vyděšená. Musela cítit hnus, kdykoliv se jí dotkl, natož když si ji vzal v posteli.</p>
<p>Problém byl, že to tak vůbec nevypadalo.</p>
<p>Dann se vrátil k záznamu, který viděl od rána snad dvacetkrát: video z algorské Výroční přehlídky ještě před atentátem, kde se císařský pár prvně ukázal na veřejnosti. Znovu sledoval, jak Korwarian nabídl Viktorii rámě při vystupování z vozu a ona se ho bez zaváhání chytila. Sledoval, jak konverzuje a přijímá pozdravy hostů, stále po císařově boku. Ani nejmenší stopa odtažitosti, odporu nebo snahy uniknout.</p>
<p>Co v tom, k čertu, bylo?</p>
<p>Avrian Dann většinu života pozoroval lidi. Učil se hledat v jejich tvářích ambice, naděje i obavy, odhadovat jejich záměry. Poznat, nač myslí, přesvědčit je, že jim to dokáže dát. Zkraje to bylo z nutnosti a strachu, časem však objevil potěšení v tom hledat správné knoflíky, které zmáčknout, aby loutky tančily, jak potřeboval. Takže jaký knoflík asi zmáčkl algorský císař?</p>
<p>První se pochopitelně nabízelo násilí. Andrej Korwarian by jistě neváhal vzít ženušku do graciánského chrámu na pěkně dlouhou půlnoční mši a s chutí by při ní dělal ministranta, přesto Avrian tu možnost zamítl. Bez ohledu na to, jak pečlivě by skryl stopy, taková věc by Viktorii změnila. Projevila by se v jejím chování, v řeči těla, sotva patrných gestech, která Dann na záznamech hodiny zkoumal. Ne, tenhle typ manželské terapie se tady nekonal.</p>
<p>Hrozby, vydírání… jistě. Těmi by ji přiměl, aby mu přede všemi nechrstla do obličeje sklenku koňaku, ale sotva, aby se ho takhle držela. Úplatky pak byly v tomto případě bezpředmětné, takže co zbývalo?</p>
<p>Avrian Dann nakonec dospěl k závěru, že výchova. Štěně cvičené od samého začátku dává mnohem lepší výsledky než pokusy předělat starou fenu. Viktorie klidně mohla být vzdělaná, samostatná a <emphasis>zároveň</emphasis> poslušná, od dětství vedená k tomu, že otci nebo manželovi se prostě neodporuje, jako se na veřejnosti nezvrací. Kdoví, třeba nakonec byla s Korwarianem vážně spokojená, takový pěkný, urozený alfa samec…</p>
<p>V té chvíli se místností rozezněl signál komunikátoru. Zvuk byl jiný než obvykle a Dann rychle otevřel zásuvku stolu.</p>
<p>„Zdravím, Luciano,“ zvedl ho. „Nějaké novinky?“</p>
<p>„Dobrý den, Avriane – a ne, v podstatě ne,“ poznal známý hlas, i když obrazovka zůstala černá. „Co zpráva od Georga Talminise? Je taková, v jakou jsme doufali?“</p>
<p>Danna nepřekvapilo, že o tom ví, i když zprávu označenou jako přísně tajnou mu kurýr doručil sotva před hodinou. Stačilo vědět, že přistál, plus špetka intuice, Luciana by byla v pokeru nebo politice skvělá.</p>
<p>„Ano,“ potvrdil. „Přesně taková.“</p>
<p>„Výborně, Avriane. Takže se už chystáš na cestu? Nezapomeň, prosím, na tu prohlídku laboratoří GenetiXu dnes večer.“</p>
<p>Dannův úsměv pohasl. <emphasis>Laboratoř</emphasis>. Zvláštní, jak některá úplně obyčejná slova začala najednou vyvolávat mrazení, pokud vyšla z Lucianiných úst. Navíc si znovu vzpomněl na to, co zahlédl při posledních dvou setkáních, která proběhla čirou náhodou skoro potmě: obličej, který vypadal <emphasis>zmačkaný</emphasis>. Lepší výraz ho z těch letmých zahlédnutí nenapadal, ne zraněný ani po operaci, ale cosi nedefinovatelného, jako maska navlečená na divných kostech. Když se zeptal, co to znamená, Luciana ho odbyla a on nenaléhal – že není třeba vědět vždycky všechno, byla jedna z první věcí, co se v životě naučil. Přesto, ať to mělo jakýkoliv účel, bylo celkem jasné, že šlo o přímý následek pobytu v nějaké laboratoři, a to pomyšlení se Dannovi vůbec nelíbilo.</p>
<p>„Nemůže to počkat, až se vrátím?“ zavrčel. „Budu mít ještě plno práce.“</p>
<p>„Obávám se, že nemůže, Avriane, je to důležité právě pro tvoji cestu. Ujišťuji tě ale, že se určitě nebudeš nudit.“</p>
<p>„No dobře,“ Dann potlačil další zamrazení. „Nechci ale vidět žádné nechutné pokusy na krysách.“</p>
<p>„Neměj obavy. O krysy rozhodně nepůjde.“</p>
<p><emphasis>Proč mě to neuklidnilo?</emphasis></p>
<p>Avrian se zašklebil, dobrá nálada ho začala opouštět. Nejvyšší čas obrátit list.</p>
<p>„Co tvoje pátrání, Luciano? Nějaké výsledky?“</p>
<p>„Prozatím ne. Zřejmě zamířili jinam, než jsem čekala, ale moji muži jsou trpěliví. Pokud dovolíš, ráda bych pokračovala.“</p>
<p>„Klidně,“ pokrčil Dann rameny. „Jenom si posluž.“</p>
<p>„Děkuji, Avriane.“</p>
<p>Znovu pocítil spokojenost – ano. Luciana nezapomínala, kdo to tady řídí. Za takový přístup stálo tolerovat sem tam nějakou libůstku jako tuhle její akci. Jemu na tom příliš nezáleželo, kresby té Vanbergovy nány byly sice divné, ale co. Zatykač na ně běžel ve všech zprávách, kurýři ho už rozváželi po majácích. Ať se ty dvě zašily na Newellu nebo jinde, nepředstavovaly už problém, ovšem pokud si Luciana chtěla hrát, proč jí neudělat radost. Avrian vlastně usoudil, že by jí docela rád udělal ještě <emphasis>víc</emphasis> radosti… ale na to třeba dojde časem.</p>
<p>Aspoň pokud si dá do pořádku ten ksicht.</p>
<p>„Dobře,“ uzavřel. „Pokud už nic nemáš, půjdu balit.“</p>
<p>„Jistě, Avriane. Uvidíme se tedy večer. Postarám se o obvyklé utajení.“</p>
<p>„Fajn. Na shledanou večer, Luciano.“</p>
<p>Dann chvíli seděl s vypnutým komunikátorem v ruce. Rovnal si myšlenky, ale hlavně sbíral síly. Vlastně řekl pravdu, musel si sbalit, ovšem zavazadlo, do kterého se mu ani trochu nechtělo.</p>
<p>Vstal, otevřel zvukotěsné dveře svojí pracovny a s úsměvem na rtech vešel do rozlehlého obývacího pokoje.</p>
<p>„Co bys řekla malému výletu, miláčku?“</p>
<p>Violet Dannová sedící na nové, vínově zbarvené pohovce zvedla zrak od módního časopisu, kterým právě listovala. Nalíčené, dokonalé rty zkřivil kyselý úšklebek.</p>
<p>„S tebou, nebo bez tebe?“</p>
<p>„Se mnou. Král Georg Talminis mě zve na Viridian. Musíme projednat pár věcí, napadlo mě, že bys mě mohla doprovodit.“</p>
<p>„Nezájem. Nemám chuť se celé dny nablble usmívat na nějaké tajtrlíky, toho mám dost tady.“</p>
<p>„Ale no tak. Pořád vzdycháš, že tě nechci nikam vzít.“</p>
<p>Violet upřela na Avriana Danna podezíravý pohled. Menabaranský premiér vypadal jako neviňátko, ale to ji v nejmenším neuklidnilo. Vlastně právě naopak.</p>
<p>„O co jde doopravdy? Jakou křivárnu máš zase za lubem, že tolik chceš, abych jela s tebou, i když se mi jinak vyhýbáš jako moru?“</p>
<p>„Vůbec žádnou, miláčku… nebo ne, něco přece ano,“ Dann kajícně sklopil zrak. „Ty věčné hádky jsou už únavné, co kdybychom začali znova? Viridian je krásná planeta. Chtěl bych to mezi námi urovnat, můžeme to brát jako druhé líbánky…“</p>
<p>„Chápu. Nevyšel ti trik s mými záznamy, tak chceš stáhnout ocas a zkusit to po dobrém. Bohužel, miláčku. Líbánky s tebou mi úplně stačily jednou, nikam nejedu.“</p>
<p>„No, jak chceš,“ Dann smutně pokrčil rameny. „Napíšu tedy Georgu Talminisovi, že stůněš, i když bude zklamaný. Těšil se, až tě pozná.“</p>
<p>„Viridianský král se <emphasis>těšil</emphasis>, až mě pozná?“ Violet se zarazila.</p>
<p>„Ano, asi se o nás zajímal. Nakonec, přečti si to sama.“</p>
<p>Dann vytáhl z náprsní kapsy přeložený list papíru. Formální pozvání k návštěvě Viridianu. Violet rychle přejížděla očima řádky – než se zarazila. Avrian přesně věděl, u které věty to bylo.</p>
<p><emphasis>Rovněž doufám, že budu mít možnost poznat vaši choť, neboť na mne udělala značný dojem.</emphasis></p>
<p>„Divné,“ podotkl Dann jakoby nic. „Čím jsi na něj asi mohla zapůsobit, když tě nikdy nepotkal.“</p>
<p>„Možná na rozdíl od tebe umí ocenit krásnou a inteligentní ženu,“ odfrkla Violet. „Kdy tam chceš jet?“</p>
<p>„Brzy, možná za pár dnů.“</p>
<p>„Výborně, to je tak akorát. Aspoň mi stihneš koupit nějaké slušné šaty.“</p>
<p>Avrian Dann udiveně zvedl obočí. „Chceš říct…“</p>
<p>„Ano, změnila jsem názor. Viridian jsem vlastně už dlouho chtěla vidět. Ale na lodi budeme mít oddělené kajuty. Nemysli si, že mě budeš osahávat, kdybych náhodou omdlela po skoku.“</p>
<p>„Co si o mně zase myslíš, Violet? To bych nikdy neudělal.“</p>
<p><emphasis>Ne, s chutí bych ti šlápnul na krk. Vlastně taková tragická nehoda, nejlíp cestou zpátky, to už nebudu potřebovat ozdobu, co zajistí, aby Talminisovi odtekla krev z mozku někam níž…</emphasis></p>
<p>Jenže tu samozřejmě pořád byly ty zpropadené záznamy.</p>
<p>„Dobře, lásko,“ Avrian zaplašil sladké sny a znovu se usmál. „Půjdu poslat králi Georgovi odpověď.“</p>
<p>„Nezapomeň zdůraznit, že se také těším. Vlastně chci ten dopis vidět, než ho odešleš. Aby tě náhodou nenapadlo napsat tam o mně nějaké hnusné výmysly.“</p>
<p>„Moc rád ti ho ukážu, ale výmysly? Copak bych si o tobě mohl něco <emphasis>vymyslet</emphasis>?“</p>
<p>Avrian Dann odešel z pokoje dřív, než si Violet stihla ta slova přebrat. Teprve za zvukotěsnými dveřmi se rozesmál. Přidat jednu větu do kopie Georgova dopisu a zhruba napodobit královskou pečeť mu trvalo dvacet minut. Violet by stejně nerozeznala originál od zaschlého kečupu, a teď ji měl, kde potřeboval. Nakonec to bylo snadné, i tahle děvka poslouchala, když zmáčkl správný knoflík.</p>
<p><emphasis>Nedělá náhodou totéž s ním Luciana?</emphasis></p>
<p>Myšlenka přilétla náhle, a Avrian Dann se zamračil, ale pak mávl rukou. Luciana byla nakonec jenom zaměstnanec. Když bude chtít, prostě se jí zbaví, a teď si nehodlal kazit den.</p>
<p>Byl čas napsat Georgu Talminisovi odpověď – a projít ještě pár videí s jeho sestrou.</p><empty-line /><p><strong>Maják Einstein, menabaranské území</strong></p><empty-line /><p>Natalie Vanbergová opatrně došlápla a s dlaní opřenou o stěnu se rozhlédla. Tvářila se jako člověk kráčející po uzounkém mostě přes propast, Nikola krok za ní pro jistotu svírala její ruku. Žasla nad tím, že Natalie vůbec vyšla z jejich kajuty. Dokonce ani ona se tu necítila dobře, a hlavně pohled z oken jí naháněl husí kůži. Vesmír vypadal romanticky na holovizní obrazovce, ale ne, když ho měl člověk půl metru před nosem. Bezbřehá, absolutně černá prázdnota vyplněná jen svitem hvězd, sice mnohem výraznějším než na obloze ve městě, ale pořád směšně slabým. Nešlo se ubránit myšlenkám, co kdyby to okno najednou zmizelo a ona propadla skrz, zůstala navždy plavat v té tmě…</p>
<p>Nikola zaťala zuby. Samé nesmysly – člověk by se pochopitelně mnohem dřív udusil nebo by mu vybuchla hlava.</p>
<p>Aspoň podle seriálů.</p>
<p>Natalii výhled z oken naštěstí nezajímal, aspoň prozatím. Pohled upírala na dveře před sebou, roztřesenou rukou chytila kolo sloužící místo kliky a otevřela.</p>
<p>Pilotní kabina byla naštěstí větší než stísněná chodba. Nikola se s mírnou úlevou rozhlížela a zastavovala pohledem na věcech, které jako by sem nepatřily – zažloutlé fotografie, prosklená skříňka s nějakými archaickými krámy, ovládací panel připomínající něco z dětské stavebnice nebo další seriálovou rekvizitu. Hodně lacinou. Darren Iverson ve vysokém křesle nalevo rychle vstal.</p>
<p>„Eh… jak se máte?“ usmál se, pořád s těmi zvláštní rozpaky. „Co dělá doktor?“</p>
<p>„Spí,“ odvětila Nikola stručně. Jacob Stens po Iversonově pilulce úplně odpadl, pokud to samozřejmě nezpůsobil druhý skok, i když Nikola nic zvláštního necítila. „Natalie si to tu chtěla prohlédnout a já chci vědět, co se děje. Kam s námi letíte a kde to teď jsme?“</p>
<p>„Maják, Niki,“ zamumlala Natalie. „Jsme u majáku.“</p>
<p>Ukázala hlavou dopředu a Nikola si teprve teď uvědomila, že za předním oknem se cosi pohybuje: silný, pomalu rotující válec se dvěma páry solárních panelů trčících do stran jako větve. Nikola nedokázala odhadnout jeho velikost, ale aspoň zaplňoval tu černou prázdnotu, a Iverson přikývl.</p>
<p>„Správně. To je Einstein. Nemusíte mít strach, nikdo tu není. Nejde z něj skočit jinam než na Zemi nebo zpátky na Fort Knox, takže žádná stanice ani celníci.“</p>
<p>Nějaká kontrola ve skutečnosti Nikole přišla na mysl až teď, ale stejně se zarazila.</p>
<p>„Proč letíme na Zemi? Myslela jsem, že utíkáme na Newell.“</p>
<p>„Jo, to bych taky rád věděl,“ přidal se nečekaný hlas a Nikola sebou trhla, když zpod panelu nalevo od Iversonova křesla vylezl druhý chlap s vyhrnutými rukávy. V ruce držel nějaký přístroj, hodil ho na vedlejší křeslo a zadíval se na Darrena.</p>
<p>„Proč letíme tudy? Už jsme proskákali tři dny. Země, pak Ridley a Proxima, to bude další čas, přitom už určitě kurýři rozesílají naše ksichty. Měli jsme jít přes Křižovatku, pak bychom…“</p>
<p>„Ne!“ Iverson ho nečekaně prudce přerušil. „Tam nepoletím, aspoň pokud budu mít na vybranou. To je Gil Daley, můj… no… hlavní mechanik. Gile, to jsou Nikola a Natalie.“</p>
<p>Daley k Nikole jen krátce kývl, vycítil totiž Iversonovu snahu rychle změnit téma.</p>
<p>„Proč? Jestli máš na úplatek, proklouzli bychom bez papírů.“</p>
<p>„Jo, ale mohly by nastat jiné <emphasis>potíže</emphasis>.“</p>
<p>„Aha,“ Daleyho oči se zúžily. „Něco jsi tam provedl, že jo?“</p>
<p>„Nebyla to moje vina. Ten, co tam teď šéfuje, chtěl, abych převezl jeden náklad, a kapku se to pokazilo.“</p>
<p>„Darren to nezapálil schválně!“</p>
<p>Co tohle šílené dobrodružství začalo, neměla Nikola samozřejmě čas ani pomyšlení připomínat Natalii pravidla. Teď v ní hrklo, Iverson se však ani na okamžik nezarazil, věnoval jí dokonce vděčný pohled.</p>
<p>„Vidíš, Gile.“</p>
<p>Daley ovšem uklidněně nevypadal.</p>
<p>„Tak ty jsi <emphasis>spálil</emphasis> nějakej náklad Síti, chápu to dobře? Co v něm bylo?“</p>
<p>„Trochu Nebíčka,“ Iverson pokrčil rameny. „Asi pár kilo.“</p>
<p>„<emphasis>Pár kilo?!</emphasis>“</p>
<p>Daley křečovitě zavřel oči a Nikola pocítila záchvěv sympatie – podobně se asi tvářila, když Nikola vystrnadila další pečovatelku nebo prozradila sousedovi, co dělala zamlada jeho žena.</p>
<p>„Co je to ta Síť?“ promluvila Nikola rychle.</p>
<p>„Mafie!“ prskl Daley. „Pakáž, co ovládá pár majáků u hranic v dřívější válečný zóně. Vydírají, pašují, na co si vzpomenete, a on jim spálí pár kilo drog. K tomu teď Menabaran. Za chvíli nebude maják, kam bys mohl skočit, aby tě tam nesebrali nebo neoddělali!“</p>
<p>Z Iversonova výrazu Nikola usoudila, že ta předpověď je možná blízko pravdě už teď. Chtěla si přisadit, ale další pilotova slova ji zarazila.</p>
<p>„Proč utíkáte vy? Donald vás chránil před těmi lidmi, proč? Co jste jim udělaly, nebo co chtějí udělat oni vám?“</p>
<p>Iversonův hlas nezněl útočně. Neobviňoval, ale oči měl upřené na její obličej a ten pohled Nikole najednou až moc připomínal komisaře Prestona. I Natalie znovu zpozorněla a Nikola raději rychle odpověděla, dřív než to udělá ona.</p>
<p>„Nic. Je to celé past. My… my náhodou odhalily jedno spiknutí, bombu v sídle mediální korporace. Nevíme, jak vysoko to jde, ale asi hodně, až někam do vlády. Donald Preston to chtěl vyšetřit, tak se zbavili nás i jeho.“</p>
<p>S vynecháním nějakých <emphasis>detailů</emphasis> to vlastně byla pravda. Nikola doufala, že ty Iversona zajímat nebudou, a pilot přikývl.</p>
<p>„Aha. Hádám, že dokázat to nemůžete?“</p>
<p>„Proč?“ Nikola sevřela rty. „Myslíte, že lžu?“</p>
<p>„Ne. Myslím, že pokud máte pravdu, hodí to na vás všechno – tu bombu, spiknutí i Donaldovu vraždu.“</p>
<p>„Chceš říct, hodí to na <emphasis>nás</emphasis>,“ zavrčel Daley. „Z pašeráka na teroristu. Povýšil jsi, Darrene, gratuluju.“</p>
<p>„Díky,“ Iverson se radostně usmál. „Můžu vstoupit do newellské milice. Tam je spousta teroristů. Půjdeš taky, Gile?“</p>
<p>Daley se jen prudce nadechl… a odevzdaně zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Tímhle se nic nemění,“ konstatoval Iverson. „Stejně se na Zemi musím zastavit. Rodiče Donalda Prestona jsou archeologové. Musím jim říct, co se stalo.“</p>
<p>Natalie sklopila oči a Nikola s provinilým zachvěním spolkla protesty. Vlastně ji vůbec nenapadlo, že by Preston mohl mít rodinu. Vypadal jako někdo, kdo prostě <emphasis>je</emphasis>, postava bez minulosti jako vypadlá z nějakého filmu. Přitom neměla iluze, že by se bez něj dostaly z Artipole živé. Kdo ví, jakou báchorku ti hajzlové kolem jeho smrti vymyslí. Možná že spáchal sebevraždu, anebo měl Iverson pravdu a řeknou, že ho vážně zabila ona s Natalií.</p>
<p>„Fajn,“ Daley jako by jí četl myšlenky. „Tohle beru, ale víc ne. Měl jsem nový život, ale ty jsi mě přitáhnul sem, a zpátky nemůžu. Myslíš, že mi děláš laskavost, když na tom budu stejně jako ty? Jenomže já <emphasis>nejsem</emphasis> jako ty. Na Newellu s tebou končím – pokud se tam tedy dostaneme.“</p>
<p>Daley nečekal na odpověď. Prošel kolem Nikoly ven a Iverson neřekl nic. Jako by se v křesle schoulil, a Nikole blesklo hlavou, jak moc najednou připomíná Natalii… která popošla blíž a položila mu dlaň na rameno.</p>
<p>„To nic, Darrene. Je jenom naštvaný.“</p>
<p>„Má pravdu,“ Iversonův hlas zněl unaveně. „Nejsem jako on. Jsem pořád <emphasis>tam</emphasis>.“</p>
<p>„Tam?“</p>
<p>„Tam,“ Iverson ukázal někam do prázdna ke stropu. „Předtím. Ty roky… jako včera.“</p>
<p>„To znám,“ souhlasila Natalie. „Předtím, potom, včera, zítra. Taky se v tom ztrácím. Zkoušel jsi počítat?“</p>
<p>„Počítat?“ Iverson se na ni zadíval a jako by pookřál. „Jasně. <emphasis>Udatný Achilles</emphasis> má zevnitř dvacet tisíc tři sta devadesát osm nýtů. Chtěl jsem je všechny pojmenovat, ale neznal jsem tolik jmen. Tak jsem je zkusil psát a vymýšlet, a pak na mě začaly mluvit. Nebo možná já na ně… už nevím přesně.“</p>
<p>„Já dělám matematiku. Pomáhá mi… akorát že teď nemůžu,“ Natalie posmutněla. „Nemám kurz.“</p>
<p>„No, v počítači je hodně kurzů,“ Iverson se s křeslem otočil. „Můžeme nějaké další zkusit vypočítat.“</p>
<p>„Dobře! Gilovi to pak vynahradíme.“</p>
<p>Natalie se usmála, jako by úplně zapomněla na všechen strach, a Nikola, která celou dobu jen tiše přihlížela, pocítila úžas. Ještě nezažila, že by se sestra s někým úplně cizím spřátelila takhle rychle.</p>
<p>Jen si nebyla jistá, jestli by ji to v případě Darrena Iversona nemělo spíš vyděsit.</p><empty-line /><p><strong>Menabaran</strong></p><empty-line /><p>Kolik místa zabere život člověka? Půl přepravního kontejneru.</p>
<p>Erich Ferrer, ministr policie Menabaranské spojené republiky, stál v potemnělém skladu, díval se do něj a v žaludku měl divný pocit. Kontejner byl dosud otevřený, policejní služba ho zapečetí až ráno. Pak ho odešle na kosmodrom, odkud poletí poštovní lodí přes Fort Knox a Einstein až na Zemi i se zprávou o konci jednoho policajta.</p>
<p>Mělo k tomu dojít už dávno, jenže se ukázalo, že ani na okrsku nikdo nevěděl, jestli měl Donald Preston příbuzné. Nakonec je vypátrali v databázích, pár výstředních archeologů, co už patnáct let pracovali na Zemi. Menabaran za tu dobu ani jednou nenavštívili a Preston nenavštívil je. Snad tam kdysi proběhlo něco ošklivého, takže letěl až teď: kontejner věcí a popel v urně s vyrytou hvězdou. Dopis k němu napsal Erich Ferrer osobně. Několikrát jeho text změnil, snažil se, aby zněl správně, ale s každou řádkou si připadal jako větší pokrytec. Po deseti letech v politice a sedmi v Druhém hlasu si vůči takovým pocitům vytvořil zdravou imunitu, ale tentokrát nějak nefungovala. Možná už měknul.</p>
<p>Vydechl a sehnul hlavu, aby vkročil do kontejneru. Jeho kroky se prázdným skladem tupě rozléhaly. Plastové krabice připoutané popruhy v hrubých policích skrývaly věci z komisařovy kanceláře a služebního bytu: pár uniforem a nemoderních kabátů, drobnosti denní potřeby, asi dvacítku různých hlavolamů. A komisařovu historickou sbírku.</p>
<p>To, co měl v kanceláři, byl ve skutečnosti pouhý zlomek, Prestonův byt připomínal malé, s láskou spravované muzeum. Ferrer dohlédl, aby se neztratil jediný kus, všechno skončilo zabalené tady – všechno až na jedinou fotografii, kterou si nechal, tu, co upoutala jeho pozornost, když s komisařem prvně mluvil. Oddíl opálených, zarostlých mužů s EP puškami a hvězdami na kabátech. Elektrický sloup plný oběšenců za nimi.</p>
<p>Ta fotka, která měla snad původně demonstrovat sílu zákona, jemuž Preston i Ferrer sloužili, v sobě skrývala také něco znepokojivého, co přidávalo poslední důvod ke všem dalším. Něco, co ministra policie přimělo zamířit k výtahu z policejního skladu. Byl tu někdo, s kým si chtěl promluvit, a to právě teď, uprostřed noční směny. Bez formalit, beze svědků.</p>
<p>Pokud policejní sklad působil tísnivě, márnice o patro výš byla ještě horší. I tma byla víc uklidňující než sterilní bílé místnosti nebo chladné světlo odrážející se od kovových stolů a vyleštěných dvířek chladicích boxů, ale Ferrer už žádné své pocity nezkoumal.</p>
<p>Do dveří kanceláře hlavního patologa vrazil bez klepání.</p>
<p>Doktorka Ada Kellerová polekaně zvedla hlavu od obrazovky, ze které četla. Ferrer věděl, že tu bude. Měla noční směnu, od Prestonovy smrti si je brala pořád častěji.</p>
<p>„Občane ministře?“ chtěla vstát, ale Ferrer ji gestem zarazil.</p>
<p>„Jenom seďte. Jsem tady neoficiálně, vlastně o tom nikdo neví. Chci si promluvit o komisaři Prestonovi.“</p>
<p>Erich Ferrer už věděl, jakou reakci to vyvolá, v posledních dvou týdnech ji vídal často. Okamžik rozpaků a úlek. Poznání něčeho, co nechápal, ale okamžitě to vedlo k vytáčkám nebo ostražitému mlčení. Limley, Hansen, dokonce i Collins, než si vzal dovolenou, ze které se doteď nevrátil, a drby začínaly šeptat, že snad utekl na Newell. Udělal si čas na soukromou rozmluvu s každým, kdo s Prestonem pracoval nebo se podílel na šetření jeho smrti, ale pokaždé to dopadlo stejně – tak jako teď. Viděl, jak se ty pocity vystřídaly doktorce Kellerové v obličeji, než dosedla zpátky na židli a sotva patrně, přesto nepřátelsky se ušklíbla.</p>
<p>„Skutečně? Co chcete vědět, občane ministře?“</p>
<p>„Chci vědět, co s vámi všemi <emphasis>do</emphasis> <emphasis>hajzlu</emphasis> je!“</p>
<p>Ferrer zvýšil hlas a s uspokojením poznal, že se mu ji podařilo aspoň trochu rozhodit.</p>
<p>„Prosím?“</p>
<p>„Slyšela jste. Když dojde na Prestona, koukáte, jako bych ho na té střeše střelil já. Přitom nikdo necekl, že zpráva z vyšetřování jeho smrti je snůška žvástů. Předstíráte, jak vám na něm záleželo, plno žvanění, ale přitom je vám to fuk – včetně vás!“</p>
<p>Tentokrát by zásah jasný, zpoza přivřených očí vyšlehl Kellerové vztek.</p>
<p>„Vy máte drzost! Chodíte sem, slídíte, jestli nikdo neví, že v tom máte prsty…“</p>
<p>Doktorka se zarazila, v obličeji znovu ten úlek. Ferrer naopak zůstal s ústy málem dokořán.</p>
<p>„<emphasis>Šílíte</emphasis>?! Jak jste na to přišla, Preston byl…“</p>
<p>Co byl – přítel? Po jediném rozhovoru, kdy Preston ministrovi navíc vyčetl nedostatek odporu ke zřízení Hlasatelů? Tomu přece nešlo říkat přátelství.</p>
<p>Ferrer se zarazil. Hledal slovo, kterým by vystihl, co vůbec k Prestonovi cítil, ale jeho údiv způsobil, že Ada Kellerová znejistěla.</p>
<p>„Donald… měl podezření, že za tím útokem na DiaVision jsou lidé z Druhého hlasu,“ promluvila pomalu. „Že rozpoutali paniku, abyste snáz vyhráli volby, Otis Veliver pracoval pro ně a Vanbergovy byly obětní beránek, nebo se k tomu připletly omylem. Řekl vám, že Veliver bude mluvit, prodá svoje šéfy, a ještě ten den byl mrtvý. Jak to podle vás vypadá, <emphasis>občane ministře</emphasis>?“</p>
<p>Ferrer dál stál jako zkamenělý. Myšlenky mu létaly na všechny strany, ale pokud se něco v Druhém hlasu naučil, bylo to pohotově popřít cokoliv, co na něj kdo vytáhl, ať pravdivě nebo ne.</p>
<p>„Je mi jedno, jak to vypadá,“ zadíval se doktorce do očí. „Uvažujte. Kdybych dal zabít Prestona, byl bych tak pitomý, abych do toho rýpal? Stačí jeden můj podpis, a je všechno uzavřené.“</p>
<p>„To neznamená, že Donald neměl pravdu. I kdybyste to nebyl vy, pak někdo další z vlády, s kým jste mluvil nebo to zjistil.“</p>
<p>Erich Ferrer znovu pocítil překvapení, jenže z úplně jiného důvodu – Preston byl <emphasis>opravdu</emphasis> dobrý. Protože on sám došel ke stejnému závěru teprve před pár dny, a to o politice Druhého hlasu věděl své. Pravda, tohle už byla silnější káva než nějaký úplatek, vydírání nebo štěnice v kanceláři opoziční strany, ale kolem a kolem… proč ne. Ferrer už v duchu sestavoval seznam osob, u kterých tipoval, že by na podobnou věc měly kuráž. Bez výjimky šlo o vysoké stranické činitele, takže jeho kolegy, což činilo pátrání ještě zajímavějším.</p>
<p><emphasis>Nepovídá se snad, že i Violet Dannová má někde dobře schovaný pěkný šuplíček špíny na svého muže? Mít důkazy o něčem takovém, hned tak mě z křesla nevyšoupnou.</emphasis></p>
<p>A pořád tu byli ti oběšenci…</p>
<p>„Myslíte, že je to pro smích? Že to není možné?“</p>
<p>Hlas Ady Kellerové ho vrátil do reality.</p>
<p>„Ne, doktorko,“ rychle nasadil zachmuřený výraz. „Vím, kolik špíny jsem musel uklidit po svém předchůdci ve funkci. Takže tohle mi vážně není pro smích a nemůžu tvrdit, že to není možné. Četla jste tu vyšetřovací zprávu Prestonovy smrti?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>Tón Ady Kellerové ke zhodnocení stačil a Erich Ferrer kývl.</p>
<p>„Komisař pronásledoval teroristy, co chtěli umístit bombu do budovy GenetiXu. Místo aby prorazili vchod v přízemí a odpálili ji rovnou tam, kde by nadělala nejvíc škody, vyletěli na střechu, střelili Prestona, inspektorku Abnerovou shodili dolů a zmizeli. Přitom ti teroristé byli dvě ženy v domácnosti a jejich psychiatr. Zbraň, ze které stříleli, se nenašla, fyzické důkazy žádné. A z té jejich bomby zbylo pár fotek – všechno nechal GenetiX zlikvidovat, prý z bezpečnostních důvodů. Policejní vozy přitom stály celou dobu dole i s pyrotechnikem a celou zásahovou jednotkou.“</p>
<p>„Jistě,“ Kellerová přikývla. „Ty jejich snímky jsem viděla. Taková bomba by vážila aspoň osmdesát kilo, napadlo vás, jak by s ní vyjeli aeroautem až nahoru? Nebo kam by ji vůbec dali, aby se tam vešli ještě tři lidé?“</p>
<p>„Správně,“ souhlasil Ferrer. „Celá ta historka je ubohá. Seřval jsem policejního náčelníka, nařídil mu, ať to vyšetří pořádně. Může hledat důkazy, vyslechnout další svědky…“</p>
<p>„Zbytečné,“ doktorka zavrtěla hlavou. „Z GenetiXu nikdo nic nepřizná, pokud ho nechytíte nad mrtvolou s pistolí v ruce. Ani vyhození zaměstnanci vám neřeknou víc, než jakou barvu měly šéfovy dveře. Víte, jaké sankce mají ve smlouvách o mlčenlivosti? Nebo jak velké má GenetiX právní oddělení?“</p>
<p>Ferrer měl představu, ale tentokrát se nervózně ošil. Vyřešení toho případu ho zajímalo. Pokud se ukáže, že to je práce nějaké mafie nebo teroristů, žádný problém. Byl přece ministrem policie, celý systém měl na své straně. Pokud šlo vážně o akci někoho z Druhého hlasu – i to zvládne. Zná všechny hráče a ví, jak si krýt záda, jakmile však nad scénou začalo blikat zelené logo GenetiXu, končila legrace. Řediteli obří korporace by stačilo jednou si zavolat, připomenout Dannovi štědré příspěvky na kampaň, a ministr by vyklízel kancelář. Tím spíš, že sám Dann jasně prohlásil případ DiaVision za uzavřený, což byla další <emphasis>maličkost</emphasis>: Ferrer už teď vlastně jednal za jeho zády.</p>
<p>Tak moc Donalda Prestona zase rád neměl.</p>
<p>Na druhou stranu, pro nic z toho zatím neměl důkaz. GenetiX byl jako všechny korporace posedlý utajováním. Možná takhle zareagoval automaticky, ať se na té střeše doopravdy stalo cokoliv, protože prostě nechtěl, aby se mu po sídle motala policie, a pak už mohl v té blamáži jen pokračovat. Nic nenasvědčovalo tomu, že by pro něj Otis Veliver někdy pracoval, a Ferrer nevěděl ani o nikom ve straně, kdo by tam měl kontakty nad rámec běžných službiček. I ty příspěvky byly ryze praktická záležitost, v GenetiXu prostě uměli včas přehodit sázky na čerstvé koně. Házet flintu do žita jenom kvůli němu zatím neměl důvod – a případná odměna byla příliš lákavá, aby toho nechal.</p>
<p>„Dobře,“ konstatoval. „Pokud oficiální cestou nic nezískáme, co zbývá? Vím, že komisař Preston měl v oblibě méně ortodoxní způsoby vyšetřování, ale já jsem jenom byrokrat.“</p>
<p>Ferrer oblažil doktorku úsměvem a tentokrát mu ho oplatila, byť jen na okamžik.</p>
<p>„Nemáte se za co stydět, Donaldovy metody byly občas příliš <emphasis>neortodoxní</emphasis> i pro jeho kolegy. Ale něco byste snad udělat mohl.“</p>
<p>„Ano?“</p>
<p>Doktorka vstala. Došla k plechové skříni v rohu, otevřela ji a Ferrer zahlédl řady šuplíků se štítky. Vytáhla jeden, chvíli se tam přehrabovala, pak se otočila. V ruce držela průhledné pouzdro se čtyřmi dlouhými destičkami elektronického obvodu, zčernalými, jako by se je někdo snažil neúspěšně spálit.</p>
<p>„Co je to?“ ministr došel blíž.</p>
<p>„Paměťové moduly z počítače Wesleyho Paulera. Otisova komplice, toho hackera, kterého zabili o den dřív.“</p>
<p>„Vím. A dál?“</p>
<p>„Ukradli pak disky z jeho počítačů a použili tam nějaké rušící zařízení. Tohle je ze skrytého paměťového úložiště. Pauler tam měl asi kopie souborů pro případ, že by mu všechno zabavila policie, a možná taky záznamy z kamer v domě. Kdybychom to dokázali obnovit, můžeme zjistit, co i pro koho dělal, a s trochou štěstí přímo uvidíme, kdo ho zabil.“</p>
<p>„Tohle ale moc nevypadá jako něco, co by šlo obnovit,“ namítl Ferrer skepticky. Jako bývalý informatik dobře věděl, jak jsou tyhle věci křehké.</p>
<p>„Ano. Já z toho nic nevytáhnu, vybavení policejní laboratoře na to nestačí, ale vím, že existuje lepší. Třeba vojenské nebo to, co používá zpravodajská služba. Skenery schopné číst na atomární úrovni, speciální rekonstrukční algoritmy pro kvantové stroje…“</p>
<p>„Aha,“ Ferrer pomalu kývl. „Myslíte, že bych se k takovým dostal.“</p>
<p>„Ano. Nebo se pletu, <emphasis>občane ministře</emphasis>?“</p>
<p>Ada Kellerová znovu upřela pohled do Ferrerova obličeje. Ten rychle uvažoval – ne. Nepletla se, a tohle bylo přece skvělé. S těmi obvody získá naprostou kontrolu nad situací. Klidně si je může hodit do šuplíku, počkat pár týdnů a pak říct, že nešlo nic obnovit. Nebo si výsledky nechat pro sebe, použít je, jak bude chtít, a doktorka neměla šanci s tím cokoliv udělat. Potřeboval jen někoho s potřebným technickým zázemím, ale mimo dosah Vládní věže, aby mu z Druhého hlasu moc nekoukali pod prsty. Nejlíp někoho, koho zná osobně…</p>
<p>Erich Ferrer se znovu usmál.</p>
<p>„Ano,“ převzal z doktorčiny ruky krabičku. „Vím přesně, na koho se obrátit.“</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Generál Henrik Qillas seděl ve svém křesle před holografickou obrazovkou s výsledky nedávného cvičení menabaranských vesmírných sil. Okny kanceláře zářilo odpolední slunce. Kdyby odpojil filtry proti dálkovému odposlechu, slyšel by moře narážející na útesy na okraji komplexu základny, ale to ho ani nenapadlo – teď chtěl mít klid. Zdál se pohlcený prací, respekt vzbuzující postarší voják v perfektně upravené uniformě, přesně jak se slušelo.</p>
<p>Že cvičení u majáku Fort Knox skončilo fiaskem, generál věděl, než si otevřel číselná zhodnocení výsledků, stačilo číst slohové výtvory odevzdané některými veliteli coby hlášení. Simulovaný průnik algorské flotily. Dvě třetiny lodí zareagovaly pozdě, zbylá třetina si prostě dělala, co chtěla. Komunikace se zvrhla v chaos, první úder prorazil v obranné formaci díru dost velkou, aby druhý ani nebyl potřeba – Qillas přímo viděl Andreje Korwariana, jak na můstku nové <emphasis>Anneras</emphasis> vydává rozkaz <emphasis>„Palte dle uvážení.“</emphasis> Jistě, vždy se šlo vymluvit na selhání techniky, neschopnost podřízených nebo prostě na to, že manévry simulovaného nepřítele by reálná flotila nikdy nezvládla. Přesně tohle také generál v hlášeních našel, a proto ani nemusel moc pečlivě procházet výsledky.</p>
<p><emphasis>Kdyby to začalo dnes, Gallatea bude zákusek ke snídani. A oběd si algorský císař nejspíš dá v Artipoli… nebo v tom, co z ní zbude.</emphasis></p>
<p>Kořeny problému ležely v systému a byla jich dlouhá řada, od úpadku morálky po prohrané válce – protože příměří nebo ne, nic než prohra to nebylo – přes odchod veteránů na Newell až po politiku Valerových vlád. Jejich obvyklým řešením nepříjemností bylo popřít je. Ostatní se přizpůsobovali a vtip, že personální politika armády přešla od výběru přes nábor až k odchytu, se postupně stal hořkou realitou. Jenže na rozdíl od politiků Qillas algorské vojáky v akci <emphasis>viděl</emphasis>.</p>
<p><emphasis>Proč jsem dávno nezmizel do výslužby?!</emphasis></p>
<p>Dřív mu bránila hrdost. Smysl pro povinnost, snaha něco změnit. Současné důvody už byly mnohem méně ušlechtilé, ale o to pádnější.</p>
<p><emphasis>Ksakru, stejně se tu každý měsíc vyhážou miliony, zásobování armády je jeden velký bazar. Vzal jsem jenom tu a tam trochu, nikomu to nebude chybět. Každý z těch zmetků ve Věži si určitě nakradl za jediné funkční období pětkrát tolik.</emphasis></p>
<p>Jenže během deseti let už toho bylo poněkud víc než <emphasis>trochu</emphasis>, stále šlo o zpronevěru a Avrian Dann o ní nějak zjistil všechno včetně čísel kont. Jak, o tom Henrik Qillas neměl zdání, zato pořád viděl ironický škleb toho parchanta, když mu to ukázal a předložil požadavky. Žádná výslužba, žádná rezignace. Hezky zůstat, poslouchat a přikyvovat – anebo soud. I kdyby mu nakonec nic nedokázali, ortel veřejného mínění by byl nelítostný. Generál neměl na výběr… a časem si všiml, jak pozoruhodně mnoho zbylých členů vrchního velení se chová stejně.</p>
<p>Asi nebyl jediný, kdo si chtěl na penzi přilepšit.</p>
<p>Qillas sevřel rty – naštěstí znal způsob, jak si aspoň na chvíli spravit náladu. Prsty levé ruky přejel po dotykové vrstvě stolu, zhasl holografické okno a otevřel jiné.</p>
<p>„Příkaz. Založit rozkaz k převelení podle směrnice dvacet devět B. Oprava. <emphasis>Několik</emphasis> rozkazů k převelení.“</p>
<p>„<emphasis>Provedeno</emphasis>,“ oznámil stůl hlubokým mužským hlasem – generál neměl rád, když vojenské počítače mluvily jak šlapky v bordelu. „<emphasis>Zadejte data</emphasis>.“</p>
<p>„Kapitán Gerald Dumas, současné zařazení křižník Menabaranské spojené republiky <emphasis>Lincoln</emphasis>, pozice velitel. Cíl převelení, letiště základny sto devadesát dva, Menabaran. Pozice šéf údržby.“</p>
<p>„<emphasis>Zadáno.</emphasis>“</p>
<p>„Komandér Pjotr Ryzinski, současné zařazení bitevní loď Menabaranské spojené republiky <emphasis>Nelson</emphasis>, pozice hlavní taktický důstojník. Cíl převelení, podmořský komplex Flora gama, pozice správce skleníku.“</p>
<p>„<emphasis>Chyba. Uvedená funkce se nenachází v seznamu hodností ani personálních pozic menabaranských ozbrojených sil.</emphasis>“</p>
<p>„Dotaz. Tak kdo se stará, aby tam nehnily řasy?“</p>
<p>„<emphasis>Funkcí zodpovědnou za kvalitu rostlinné výroby je hlavní biolog.</emphasis>“</p>
<p>„Aha,“ Qillas se ušklíbl. „Takže příkaz. Komandér Pjotr Ryzinski, cíl převelení, podmořský komplex Flora gama, pozice asistent hlavního biologa.“</p>
<p>„<emphasis>Zadáno.</emphasis>“</p>
<p>Ještě chvíli pokračoval – převelení vystřídalo šest snížení hodností, čtyři důtky a pár drobnějších varovných postihů. Se zdůvodněními se neobtěžoval. Většina dotyčných přesně věděla, za co trest přišel, a pokud se jim to nelíbilo… nu, mohli si jít stěžovat. Kamkoliv chtěli.</p>
<p>Generál se opřel v křesle a nechal škodolibý úsměv rozkvést naplno.</p>
<p>Za Valerovy vlády by na podobné kousky samozřejmě nemohl pomyslet. Mnozí důstojníci, kterým zajistil nepříliš perspektivní pokračování kariéry, měli politické konexe – ostatně právě díky nim se často na místa důstojníků dostávali – a ministr obrany by ty rozkazy Qillasovi otloukl o hlavu. Jenže Avrian Dann řekl jasně: Chci fungující armádu, a je fuk, koho bude třeba sesadit, vykopnout nebo zastřelit. Jím dosazený ministr nezamítl jediný generálův verdikt, zato všechny stížnosti obratem vyhazoval.</p>
<p><emphasis>Máte smůlu, pánové, zlaté časy skončily. Teď se musíte snažit, zasloužit si uniformy i ty hvězdy na nich. Natluču vám to do hlav, nebo z vás udělám uklízeče a do kapitánských křesel posadím třeba opice.</emphasis></p>
<p>Henrik Qillas vlastně nechápal, proč to Dann udělal takhle. Kdyby prostě řekl, co chce, a dal najevo, že nejde jen o politické kecy, generál by mu rád vyhověl i bez vydírání. Přesně po tomhle toužil léta, ale Dann ho přesto musel napřed ponížit, ukázat, že ho má v hrsti. Patřil nový premiér k lidem schopným věřit jen těm, které můžou zničit? Hodlal začít vládnout metodami algorského císaře? Dokázal by to? Pokud ano, pro armádu to asi bude dobré, ovšem pro Menabaran…</p>
<p>Když se nečekaně ozval komunikátor, byl generál za vyrušení skoro vděčný.</p>
<p>„Ano?“</p>
<p>„Pane, ministr policie pan Ferrer žádá o naléhavý rozhovor.“</p>
<p>Hlas nepatřil stolu, ale generálově asistence ve vedlejší místnosti a Qillas se zachmuřil. Dobrá nálada byla rázem pryč.</p>
<p>Pohledem zabloudil na kraj stolu, kde kdysi velmi dávno stávala fotografie. Nebyl to jen nějaký flirt. Se ženou na ní možná mohl být šťastný, kdyby ovšem neměl uniformu důstojníka a ona zas tu svoji policejní. Ani jeden se jí nehodlal vzdát, takže vše po pár měsících skončilo, ale když na to Henrik Qillas vzpomínal dnes, v ústech měl trpkou pachuť. Sílila s každým rokem, o který zestárl, a víkendem stráveným o samotě v prázdném domě. Ano, dal přednost službě své zemi. Zachoval se správně, navíc přece byla o tolik mladší, ale přesto…</p>
<p>Zavrtěl hlavou. Většinou se mu na ni dařilo nemyslet, ale to by kolem nesměl obcházet Erich Ferrer. Všichni v Dannově partaji měli zřejmě talent na vyhrabávání staré špíny, ministr policie zjistil pravdu o generálově dávném vzplanutí a přišel za ním. Vyptával se, zjišťoval, zda se dosud znají. Zřejmě nevěřil, že za její smrtí byla jenom nějaká obyčejná bitka, a to podezření začínalo zapouštět kořeny, ať Henrik Qillas chtěl nebo ne.</p>
<p><emphasis>Ksakru, nemám dost jiných přízraků, se kterými se musím prát? Musíš se k nim přidat ještě ty, Lynn Abnerová?</emphasis></p>
<p>Na okamžik dostal chuť nechat Ferrera vyprovodit a vrátit se k hlášením, znovu zkusit zapomenout. Ale už to jednoduše nešlo.</p>
<p>„Dobrá,“ promluvil generál. „Pošlete ho dál, seržantko.“</p>
<p>„Ano, pane.“</p>
<p>Dveře kanceláře se otevřely a ministr vešel dovnitř. Qillas si okamžitě všiml, jak napjatě a přitom spokojeně vypadá, když za sebou zavíral, i nádech spiklenectví v tónu, kterým promluvil.</p>
<p><emphasis>Skutečný</emphasis> zájem však pocítil, teprve když přišla řeč na paměťové moduly a vojenskou laboratoř.</p><empty-line />
</section>
<section>
<p><strong>KAPITOLA 3</strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Algor</strong></p><empty-line /><p>Závěsy na všech oknech byly pečlivě zatažené. Jen škvírami pronikaly paprsky úsvitu, dost silné, aby baron Frederick Mahyren postřehl obrys postavy ve vysokém křesle. Zarazil se mezi dveřmi. Ruka mu instinktivně sklouzla ke zbrani u pasu, kterou ovšem už dávno nenosil.</p>
<p>„Dobré ráno, otče,“ známý hlas pohyb přerušil a Frederick si oddechl.</p>
<p>„To jsi ty, Silasi? Vyděsil jsi mě.“</p>
<p>„Odpusť. Chtěl jsem s tebou mluvit. Vlastně tu čekám už dvě hodiny.“</p>
<p>Baron konečně vstoupil a zavřel za sebou dveře.</p>
<p>„To mě mrzí. Proč tu ale sedíš potmě?“</p>
<p>„Líp se mi přemýšlí. Kde jsi byl, otče?“</p>
<p>„Měl jsem práci.“</p>
<p>„Práci v ložnici té <emphasis>ženy</emphasis>?“</p>
<p>Z toho slova teklo pohrdání jak špína ze stoky a Mahyren zaťal zuby.</p>
<p>„I kdyby, nic ti do toho není. Také se neptám, co všechno děláš s tou <emphasis>ženou</emphasis> v chrámu.“</p>
<p>Ať jeho syn přišel kvůli čemukoliv, tohle nebyl dobrý začátek, a Frederick to věděl, přesto si nemohl pomoci. Třemi kroky došel k oknu a popadl lemy závěsu, ale tichý hlas ho zarazil.</p>
<p>„To raději nedělej, otče. Nemuselo by se ti líbit, co uvidíš.“</p>
<p>„Skutečně?“ baron se ušklíbl, i když mu tón těch slov sevřel žaludek. „Jsem zvyklý. Už dávno jsi mi neukázal nic, co by se mi líbit <emphasis>mohlo</emphasis>.“</p>
<p>Rázným pohybem roztáhl závěsy.</p>
<p>Sluneční světlo ho udeřilo do očí. Zamrkal, rychle odvrátil hlavu a tím pohybem se zadíval ke křeslu do synova obličeje.</p>
<p>„Proboha!“</p>
<p>Silas Mahyren se usmál – pokud se tak dalo říkat pohybu pravé části jeho tváře, bílé jako sníh. Levá strana od brady až k oku připomínala černorudý, napuchlý lívanec. Jako by si něčím sedřel kůži až na živé maso a pak ránu ještě zkusil vypálit. Uprostřed byla černá, po okrajích krvavá. Temné stružky stékaly po Silasově krku, některé už zaschlé, a mizely v límci tmavého kabátu.</p>
<p>Usmál se podruhé, až se v levém koutku zaleskly obnažené zuby.</p>
<p>„Varoval jsem tě, otče.“</p>
<p>Frederick Mahyren rychle sáhl do kapsy. „Zavolám doktora.“</p>
<p>„Nechci.“</p>
<p>„Je mi jedno, co chceš,“ odsekl baron a zvedl přístroj k uchu, zastavila ho až další věta.</p>
<p>„To ti bylo vždycky, ale namáháš se zbytečně. Nechal jsem si zapsat graciánskou doložku.“</p>
<p>„<emphasis>Cože?</emphasis>“ Frederick znovu ztuhl. „Kdy? A proč jsi mi nic neřekl?“</p>
<p>„Protože to je pouze mezi mnou a Bohem. Kdy, na tom nesejde. Jestli teď někoho zavoláš, odejdu a přísahám, že se už nevrátím.“</p>
<p>„Tak proč jsi sem vůbec chodil?“ Frederickův hněv vyšlehl naplno. „Chceš mi ukázat, jak ses zmrzačil? Vidím to! Co by ti asi řekla matka, kdyby ještě žila a mohla…“</p>
<p>„Tu si neber do úst! Podváděl jsi ji, než zavřela oči, umírala, a ty jsi místo v modlitbě hledal útěchu v bordelu – ale ne, o tom mluvit nechci. Chci se zeptat… jak jsi to udělal?“</p>
<p>Silasův hlas se poprvé zachvěl. Očima probodával otcovu tvář, a ten navzdory vzteku pocítil zmatek.</p>
<p>„Co?“</p>
<p>„Ty dobře víš.“</p>
<p>„Ne, to nevím! Vyčítáš mi toho tolik, že vážně netuším, co myslíš tentokrát!“</p>
<p>„Předevčírem jsem šel do chrámu. Měl jsem dohodnutou soukromou zpověď, ale poslali mě pryč. Řekli, že už nejsem vítán a abych se nevracel. Že… že to rozhodnutí je definitivní!“</p>
<p>Silasův hlas se třásl. Rukama křečovitě svíral područky křesla a pohled na jeho obličej byl příšerný, ale baron Mahyren přesto pocítil úlevu.</p>
<p>„O tom nic nevím.“</p>
<p>„Nelži, pokrytče! Vidím na tobě tu radost!“</p>
<p>„Ano? Tak to vidíš správně!“ Frederick rychle došel ke křeslu. „Měsíce už přihlížím, jak trpíš, a kvůli čemu? Sbírce žvástů a stvůře, která ti vymyla mozek! Pokud to skončilo, jsem šťastný. Ano, snažil jsem se o to dlouho. Ponížil jsem se, prosil jsem dokonce císaře! Nevím, jestli něco udělal on, ale je mi to jedno, poprvé chci děkovat Bohu…“</p>
<p>„Mlč, ty pse!“ Silas Mahyren vyskočil. „Neodvažuj se mluvit o Bohu! Shoříš v pekle jako Korwarian a ta jeho děv…“</p>
<p>„<emphasis>Zešílel jsi?!</emphasis>“</p>
<p>Frederick si ani neuvědomil, že popadl syna za krk. Pak dostal ránu. Přeletěl pozpátku pokoj, povalil stolek u zdi a narazil na stěnu. Tak tak se udržel na nohou, před očima mžitky. Ztěžka popadal dech. V ústech cítil krev.</p>
<p>„Vidím… vidím, že ses učil dobře,“ vypravil ze sebe. „Cti otce svého… a matku svou… abys byl dlouho živ na zemi. Je to… je to správně, <emphasis>synu</emphasis>?“</p>
<p>Silas Mahyren uprostřed pokoje vydechl. Vztek z jeho tváře mizel, ale to, co ho nahrazovalo, nebylo o nic lepší. Přikývl.</p>
<p>„Ano, otče. Prosím za odpuštění. Právě jsem spáchal hřích, ale nebudu couvat před pokáním. Je toho ještě mnoho, co můžu našemu Pánu nabídnout,“ otočil k baronovi zdravou polovinu tváře. „Pak tě opět přijdu navštívit. Na shledanou, otče!“</p>
<p>„Silasi, ne!“</p>
<p>Frederick Mahyren na nejistých nohách kulhal pokojem, ale Silas vyšel ze dveří, ani se neohlédl. S pohledem upřeným pod nohy mířil rychle pryč, takže za rohem úplně přehlédl Kulku s Tankem, mířící k výtahu do císařovniných komnat.</p>
<p>Když do sebe prudce vrazili, poručík Harris zůstal prostě stát, zatímco Silas Mahyren odlétl přes celou chodbu. Tank se polekaně nadechl k omluvě, ale při pohledu na Silasův obličej se mu slova zadrhla na jazyku. Silas cosi zavrčel, přitáhl si ke krku kabát a poklusem běžel pryč. Tank se za ním zaraženě díval, pak se otočil.</p>
<p>„Kdo to, prosím tě, byl?“</p>
<p>Kulka s výrazem naprosté lhostejnosti pokrčila rameny.</p>
<p>„Blb, co se holil ožralej? Pohyb, ať nepřijdeme pozdě.“</p>
<p>Poručík poslechl, přesto vrtěl hlavou.</p>
<p>„Zlatý kasárna. Tady nahoře je to jak sbírka cvoků.“</p>
<p>„Neboj. Zvykneš si.“</p>
<p>Tank vypadal, že o tom pochybuje, ale už stáli u císařovniných komnat. Stiskl tlačítko na zdi.</p>
<p>„Harris. Modrá tři sedm.“</p>
<p>„Sojornerová. Bílá devět třináct.“</p>
<p>Dveře se s cvaknutím otevřely a Kulka rychle přehlédla situaci. Službu měli Varga s Reedem. Major vypadal normálně, zato Hračička se snažil usilovně tvářit, že tu vůbec není. Po tom, jakou dostal od Reeda sprchu, nebylo divu. Kulka se pobaveně ušklíbla – nebylo nad to umět někoho seřvat, aniž by zvýšila hlas. Vlastně znala jenom dva lidi, co to dokázali, ale císař většinou hned potom střílel.</p>
<p>Což mělo jistě taky něco do sebe.</p>
<p>„Jak to vypadá?“ ukázal Tank k císařovniným komnatám a Matt zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Stejně jako včera. Od rána nevyšla ven. Snídani odnesli netknutou.“</p>
<p>„Kruci. Vůbec se mi nelíbí, co myslíte?“</p>
<p>Kulka upřela zamračený pohled na dveře císařovniných komnat a Hračička roztržitě zvedl hlavu.</p>
<p>„No, mohly být třeba zelený…“</p>
<p>„Ne dveře, pitomče! Císařovna! Před pár lety jeden zelenáč hlídal vojenský letiště. Uslyšel něco za plotem, zpanikařil a napálil to tam. Byli to dva malí kluci, co si chtěli prohlídnout stíhačky, jeden zařval hned, druhej za pár dnů. Ten zelenáč si pak sednul, napsal dopis mámě a vypláchnul si hubu plazmovkou. Potkala jsem ho den předtím, vypadal přesně jako ona včera.“</p>
<p>„No počkej!“ Hračička se zatvářil polekaně. „Snad si nemyslíš, že by císařovna mohla…“</p>
<p>Kulka neodpověděla. Reed také mlčel, ale jeho pohled Vargu rozhodně neuklidnil.</p>
<p>„Do hajzlu,“ zavrčel Tank. „Někdo by měl asi něco udělat.“</p>
<p>„Jo,“ souhlasila Kulka. „Kdybych dostala na mušku toho zkurvysyna z přehlídky, hned bych udělala. Pořád nikoho nemají?“</p>
<p>Otázka platila majorovi, který se zavrtěním hlavou vstal.</p>
<p>„Dílnu Roberta Mathiase někdo vykradl a zapálil. Cokoliv tam bylo, je pryč, a on nevěděl, pro koho pracoval. Vyslýchají lidi okolo, ale nevypadá to slibně. Zkusím se poptat večer po obřadu, třeba se objevilo něco dalšího. Teď musím jít.“</p>
<p>„Jasně.“</p>
<p>„To zírám,“ podotkl Hračička, kterému se s Reedovým odchodem viditelně ulevilo. „Netvrdila jsi nedávno, že ti je císařovna ukradená jako všichni?“</p>
<p>„Patterson. Zelená osm třicet.“</p>
<p>Známý hlas se ozval dřív, než Kulka stačila odpovědět. Varga otevřel stiskem knoflíku dveře a Trap se při pohledu na jeho výraz zarazil na prahu.</p>
<p>„Všechno dobrý?“</p>
<p>„Jo. Diskutujeme… o vyplachování.“</p>
<p>„O <emphasis>vyplachování</emphasis>? Hele, jestli je to něco soukromýho, tak můžu…“</p>
<p>„Zapomeň na to. Jenom tak kecáme. Co ty? Lepší?“</p>
<p>Ve skutečnosti Trap o moc líp nevypadal. Pořád byl bledý, pod očima fialové kruhy, přesto kývl.</p>
<p>„Jo. Chtěl bych mluvit s císařovnou.“</p>
<p>„Proč? Máš snad volno. A pochybuju, že bude mít náladu.“</p>
<p>„Jasně, ale… říkala mi o něčem, co chce probrat. Je to pár dnů. Tak zmáčkneš ten zvonek?“</p>
<p>Varga se zamračil – Trap vypadal divně – ale poslechl.</p>
<p>První zazvonění. Druhé. Teprve při třetím Viktorie zvedla hlavu a uvědomila si, že ho slyší.</p>
<p>„Kdo je tam?“</p>
<p>„Poručík Patterson, madam. Já… potřebuji s vámi mluvit.“</p>
<p>Zase. Jako by nestačil císař, Reed a ostatní.</p>
<p>Jako by to k něčemu bylo.</p>
<p>Viktorie dostala prudkou chuť poslat je k čertu, jenže pak to bude horší. Víc starostí, víc pohledů, víc otázek. Vyčerpaně přivřela oči.</p>
<p>„Pojďte dál.“</p>
<p>Patterson vešel, evidentně nervózní, a než pozdravil, Viktorie postřehla, jak mizerně vypadá – dokonce i ve srovnání s ní.</p>
<p>„Posaďte se, poručíku. Co potřebujete?“</p>
<p>„Já, chtěl jsem si promluvit… o vašem vznášedlu, madam.“</p>
<p>Větu vysoukal se zřetelným úsilím, na výzvu vůbec nereagoval. Viktorie na něj pro změnu zmateně zírala.</p>
<p>„O vznášedlu? Myslíte to mé? Ale to je přece rozbité.“</p>
<p>„Ano, madam. To je… no, právě proto. Slyšel jsem, že ho chtějí sešrotovat. Vyrobit nové, a… myslím, že to je špatný nápad. Přece není <emphasis>tak</emphasis> poničené, chci říct, jen zvenku, to se dá opravit…“</p>
<p>Patterson zmlkl a Viktorie se marně snažila pochopit smysl. Přece nešlo jen o pomačkaný plech. Pokud si pamatovala, skončila ta věc skoro na placku.</p>
<p>„Proč?“ zavrtěla hlavou. „Císař určitě nechá vyrobit stejné nebo lepší.“</p>
<p>„Já vím, madam, ale ty náklady… a nezabralo by to moc času. Většinu dílů máme rezervních. Postaral bych se o všechno sám, možná jenom s několika lidmi z údržby, vážně!“</p>
<p>Možná prostě chce něco dělat, napadlo Viktorii. Gabriel ležel v kritickém stavu, a chybělo asi málo, aby Patterson skončil stejně. Ve veřejném vysílání od rána do večera atentát, mrtvoly a celý ten cirkus. Štítonoši všude, rozlícený císař na lovu. Opravovat radši někde v ústraní vznášedlo nakonec nebyl tak zlý nápad.</p>
<p>„Dobře, poručíku,“ nějak se zvládla usmát. „Můžete to zkusit. Jeho Veličenstvo určitě nebude proti, pokud to zvládnete dobře, a já… teď nějaký čas nikam nepojedu.“</p>
<p>„Ano, madam! Moc děkuji! Dám si záležet, přísahám… díky!“</p>
<p>Její úsměv znovu pohasl, ale Patterson vypadal, jako by mu právě povolila druhé narozeniny. Viktorie na něj hleděla – ale co. Ať má radost. Ať má aspoň někdo radost.</p>
<p>Znovu pocítila tu únavu.</p>
<p>„Nemáte zač, poručíku. Teď mě nechte o samotě.“</p>
<p>„Jistě, madam! Já… já, vážně děkuju!“</p>
<p>Trap téměř vyběhl z komnaty. Výraz apatie z jeho obličeje byl pryč a všimli si toho i Hračička s Kulkou.</p>
<p>„Co je?“ zavrčela Sojornerová. „Vyhrál jsi v císařský loterii?“</p>
<p>„Ne,“ Trap rychle nasadil vážnou tvář a zpomalil. „Jdu jenom pracovat.“</p>
<p>„Jo? První službu máš až pozítří ne?“</p>
<p>„Jo, ale… něco jsem potřeboval, soukromě. A císařovna chce, abych opravil její vznášedlo. Že je škoda ho vyhodit, když se jenom trochu polámalo.“</p>
<p>„<emphasis>Trochu</emphasis>?“ Kulka zvedla obočí, ale hned pokrčila rameny. „Fajn. Tady ten ti může pomoct.“</p>
<p>„Zvládnu to sám.“</p>
<p>Patterson odpověděl bez přemýšlení – a poznal, že to byla chyba, postřehl Hračičkův podezíravý pohled.</p>
<p>„No, ale když bude chtít, tak klidně může,“ dodal rychle.</p>
<p>Varga pomalu kývl. „Dobře, ale ne dneska. Chceme zase s Čumákem obrat na Marodce pár chlapů o vejplaty.“</p>
<p>„Držím palce,“ popřál Trap naprosto upřímně cestou ke dveřím.</p>
<p>Poprvé od atentátu se cítil dobře. Vzpomínka na spalující bolest i pocit umírání ustoupila, stejně jako pachuť zrady. Kulka ho nechala ležet na ulici, a Reeda zajímalo jen to, že splnili úkol. Na druhou stranu, od toho tam byli, a Kulka… byla Kulka. Trap usoudil, že na tom nesejde, konečně měl něco, na co se mohl těšit.</p>
<p>Rychle procházel branami i kontrolními průchody, až se zastavil u císařské garáže. Odpověděl na pozdrav hlídce, počkal, až se mohutné dveře otevřou, a zůstal stát v rozlehlé hale. Světlo zářivek se odráželo od vyleštěného povrchu obou císařových osobních strojů, ale Pattersona zajímala temná hromada na poslední parkovací plošině v rohu.</p>
<p>Vrak císařovnina vznášedla sem odtáhli poté, co s ním skončili technici od Severina. Pohled na něj Trapa doháněl skoro k pláči – úplně zničené čelo, zprohýbaný plášť, utržené nebo zcela odpařené kusy vnějšího pancéřování. Navíc věděl, že škody se nevyhnuly ani vnitřním systémům, při útoku zatíženým daleko nad konstrukční mez. David cítil lítost, jako by se díval na zraněného přítele – ale to se už brzy změní.</p>
<p>Během dnů, kdy se vzpamatovával, Trap o mnoha věcech přemýšlel. Konečně našel nadhled, který postrádal. Měl rád svoji práci i stroj, ve kterém jezdil, a co na tom bylo zlého? Piloti dávali lodím jména po svých milenkách a matkách, kreslili na trup jejich obličeje, a nikdo je do blázince kvůli technofilii nestrkal. Slyšel i o malíři, který se svými obrazy diskutoval o politice, a klidně se tím chlubil v novinách. Lidé prostě měli ve zvyku dělat si vztah k neživým věcem, zvlášť pokud neměli jiné lidi, a implantáty na tom nic neměnily. Nemělo smysl se v tom vrtat a Hračička se svými pohledy ať jde k čertu. Konečně, on byl se svým kámošem Mathiasem poslední, kdo by měl něco říkat.</p>
<p>Všechno bylo v naprostém pořádku.</p>
<p>Trap se nadechl – dost dumání. Vedle garáže se nacházel sklad součástek i zařízení pro opravy. David věděl, že to nebude stačit. Zejména části reflexního pancíře se budou muset vyrobit na míru v Mrtvé díře, a potrvá nejspíš týdny, než je doručí, ale plno věcí mohl udělat hned. Jen diagnostika a přesné určení rozsahu škod bude práce na hodiny. Mohl si samozřejmě přizvat pomoc, ale Trap byl rozhodnutý udělat vše pokud možno sám.</p>
<p>Právě odemykal dveře skladu, když se vrata na konci garáže otevřela.</p>
<p>Poručík Popovič z technického před sebou strkal antigravitační vozík a při pohledu na Davida se zasmál.</p>
<p>„Co ty tady? Už jsi ve službě?“</p>
<p>„Tak něco,“ souhlasil Trap. Chtěl pokračovat, ale spatřil, že Popovič míří k císařovninu vozidlu. Zastavil se, začal na vozík házet zbytky ležící volně na zemi a Patterson se zarazil.</p>
<p>„Co to děláš?“</p>
<p>„Co jako?“ poručík překvapeně vzhlédl. „Přece uklízím ten šrot. Nemusí se to tady válet. Pak ještě rozřezat zbytek, a hotovo.“</p>
<p>Při slově <emphasis>rozřezat</emphasis> Trapa zamrazilo. Rychle došel blíž.</p>
<p>„Nech to na pokoji. Mám ho opravit.“</p>
<p>„Opravit? Kouknul jsem dovnitř, to nemá cenu. Postavit novou bude snazší.“</p>
<p>„Ale Její Veličenstvo chce spravit tohle. Dala mi rozkaz.“</p>
<p>„Cože?“ Popovič si Trapa smutně změřil. „Šlechtický manýry. Tos to teda schytal, taková halda šrotu.“</p>
<p>S pohrdlivým výrazem popadl okraj zprohýbaného kusu trčící ze zadní karoserie a trhl. Nebylo třeba síly, plát držel na místě jen silou vůle. Hlasitě křachl na podlahu – a Trap se pohnul, naprosto instinktivně prudce vrazil do poručíkova ramene.</p>
<p>Nepřipravený Popovič ztratil rovnováhu a žuchl na záda. Patterson vytřeštil oči.</p>
<p>„Ne! Promiň… nechtěl jsem!“</p>
<p>Rychle se sklonil, aby mu podal ruku, ale poručík už vyskočil.</p>
<p>„Přeskočilo ti?“ vybuchl. „Co, sakra, děláš?!“</p>
<p>„Nic, já jenom… já… omlouvám se, vážně.“</p>
<p>„Pitomče!“ Popovič si třel naražený kříž. „Snad jsem tolik neřek, krucinál!“</p>
<p>„Jasně že ne. To… leknul jsem se, že to na tebe padá.“</p>
<p>Lepší vysvětlení Trapa nenapadlo, naštěstí Popovič kývl.</p>
<p>„Dobře, nebudu ti tu dělat bordel. Chceš trochu pomoct?“</p>
<p>„Ne, já… já začnu diagnostikou, to zvládnu sám. A pak uvidím. Když tak ti řeknu.“</p>
<p>„Fajn. Tak hodně štěstí.“</p>
<p>Popovič odcházel bez ohlédnutí, pořád vypadal naštvaně, a David Patterson se za ním díval. Co se, proboha, stalo? Co to udělal… a <emphasis>proč</emphasis>? Vždyť to vážně nic nebylo.</p>
<p>Zmateně zíral do prázdna, ale když se vrata garáže zabouchla a znovu zůstal sám v tichu vedle trosek, vzpomněl si, že má práci. To bylo ono. Měl práci. Zamířil zpátky do skladu a donutil se ten nepříjemný pocit zahnat.</p>
<p>Všechno bylo přece v pořádku.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>„Takže náš milý Weber je podplukovník. A bez místa. Jaká hrozná škoda. Tolik chtěl být generálem.“</p>
<p>Baron Javier Danbar se s notnou dávkou škodolibosti zasmál, ale Warren Argayle, sedící proti němu u stolku v důstojnickém klubu, do sebe jen obrátil další sklenku nazelenalého menabaranského absintu. Baron se zatvářil překvapeně.</p>
<p>„Copak? Snad vám tolik nechybí Weberova společnost?“</p>
<p>„Nesmysl,“ odsekl Argayle. „Je to idiot.“</p>
<p>Ve skutečnosti Danbar uhodil hřebík na hlavičku. Ano, Goran Weber možná idiot byl, jenže se s Argaylem znal dost dlouho, aby ho pokládal, když ne za přítele, tak za někoho, před kým může otevřeně mluvit. Argayle neměl rodinu, a ačkoliv by to nahlas nikdy nepřiznal, od Weberovy degradace si čím dál víc uvědomoval, jak mu někdo takový schází. Projevovalo se to už i navenek, poslední dobou po menabaranském absintu říkal nahlas věci, které bylo určitě lepší si jenom myslet. Bude s tím muset něco dělat, ovšem Danbar rozhodně nebyl přijatelná náhrada. Argayle mu nevěřil ani nos mezi očima, jen čekal, co se z téhle schůzky vyklube doopravdy. Bohužel, baron se tuze rád poslouchal, takže zatím šlo o kupu planého žvanění.</p>
<p>„Celkem jsem zvědavý, jaké císař našemu Weberovi přidělí místo. Všichni tipují Noctu, ale já se vsadím, že vymyslí něco méně <emphasis>fádního</emphasis>. Vlastně jsem to udělal, vsadil jsem se s drahým baronem Wilesim o menší obnos. Tedy, spíš o větší. Uznávám, je to poněkud zvrhlé, ale zábavné, no řekněte, generále?“</p>
<p>Argayle si mlčky nalil další absint.</p>
<p>„Možná ochranka ve Vanerlinu? Třeba by tam Goran objevil víru. Bez vlasů by mu to slušelo skoro líp než teď, nemyslíte?“</p>
<p>Argayle vypil sklenici a postavil ji na stůl.</p>
<p>„Také jsem uvažoval, koho může Jeho Veličenstvo asi jmenovat na uprázdněné místo. Velitel palácové gardy. Možná to nezní velkolepě jako třeba admirál, ale je to důležitá funkce. Tak důležitá, až je myslím podhodnocena. Co říkáte, generále?“</p>
<p>Warren Argayle už znovu sahal po láhvi, ale zarazil se.</p>
<p>„Co říkám na co? Že je funkce velitele gardy nedoceněná? Anebo koho do ní císař může jmenovat?“</p>
<p>„Oboje, samozřejmě,“ Javier Danbar se sladce usmál. „I když teď jsem měl na mysli spíše to druhé.“</p>
<p>Argayle se ušklíbl – tak odtud vítr foukal.</p>
<p>„Pokud vím, císař zatím nekonzultoval se štábem žádné návrhy. Pokud to vůbec udělá.“</p>
<p>„Jistě, jistě,“ Danbar učinil smířlivé gesto. „Ptal jsem se jen na váš názor, generále. Na koho byste vsadil?“</p>
<p>O té otázce už Argayle samozřejmě uvažoval. Kandidátů bylo víc, ale nejčastěji ho napadal císařův momentální šermířský partner Leroy Erisket. Místa ve štábu se vzdal před rokem, po smrti své manželky. Pokud se vědělo, císař s ním byl do té doby spokojený. Navíc jeho žena byla taky pitomá Viridianka, dávalo to smysl.</p>
<p>„Já například vkládám značné naděje do svého synovce. Alonso nedávno povýšil, je to schopný, talentovaný mladík. Jsem si jistý, že by byl pro tu funkci vhodný. Co myslíte, generále?“</p>
<p>Takže nejen informace, i umetání cestičky. Argayle rychle uvažoval. Alonsa Danbara znal, namyšlený, mladý spratek, ale aspoň ne slaboch. Na místě velitele gardy mohl člověk leccos užitečného zaslechnout, což by se Danbarovi jistě hodilo. Určitě už měl za sebou podobné rozhovory s dalšími členy štábu, které pokládal za možné spojence. Samozřejmě nikdo nemohl vědět, co císař udělá, ale personální otázky občas s generály konzultoval… a mít u barona nějaký ten dluh se mohlo jednou hodit.</p>
<p>„Ano,“ Warren Argayle pomalu kývl. „Myslím, že souhlasím. Pokud mne císař požádá o názor, tohle jméno mohu doporučit.“</p>
<p>„To opravdu rád slyším,“ Javier se usmál. „Vaše vstřícnost nebude zapomenuta, příteli… a ujišťuji vás, že Alonso je oddaným vlastencem. Rozhodně nepodporuje vměšování do algorských záležitostí cizími osobami. Ať jsou provdány za kohokoliv.“</p>
<p>Generál se prudce nadechl – a zmlkl. Očima zabloudil ke stolku na konci baru. Teď byl prázdný, ale Argayle jako každý věděl, kdo s kým tam obvykle sedává, okázalá, výmluvná demonstrace <emphasis>možností</emphasis>. Náhle si opět uvědomil, kolik toho v posledních dnech napovídal, a místo přitakání raději jenom oplatil úsměv.</p>
<p>„Děkuji, barone. Potěší mě, když se do vyšší funkce dostane muž pevných zásad, ale teď mne omluvte. Mám ještě práci.“</p>
<p>Zadíval se s lítostí na nedopitou láhev, ale co. Ve svých komnatách určitě najde jinou. Vstal, a Javier Danbar ho napodobil.</p>
<p>„Ovšem, generále. Pokud dovolíte, doprovodím vás. Mimochodem, nechci být indiskrétní, ale slyšel jsem pár poznámek o vašem rozchodu s Lilianou Vasari. Pokud bych v tomto směru mohl být nápomocen…“</p>
<p>„Nemohl,“ zavrčel Argayle. „Dohazovače nepotřebuji, a stejně už není k čemu.“</p>
<p>„Ach, takže konec je definitivní? Jaká škoda, byli byste ideální pár.“</p>
<p>„Omyl, barone,“ Argayle se ušklíbl. „Ženy, co si hrají na upejpavé, jsou přitažlivé jen po určitou mez.“</p>
<p>„Rozumím, generále,“ Danbar spiklenecky mrkl. „V tom případě bych vás mohl někdy seznámit s Marinou. Třeba udělá lepší dojem.“</p>
<p>Argayle pokrčil rameny. Pokud mu Danbar chtěl na oplátku vstrčit do postele svou sestru, může to zvážit, ale teď neměl náladu. Liliana Vasari totiž <emphasis>skutečně</emphasis> představovala skvělou partii, a zkazil si to sám. Zkoušet to na ni opilý, to nebyl dobrý nápad. Navíc ani Danbar naštěstí netušil, co následovalo další den, když ho starý admirál navštívil, aby jasně sdělil, co udělá, pokud se k jeho neteři ještě někdy přiblíží na míň než deset kroků. Leonis Vasari bojoval s císařem u Gallatey. Říkalo se, že ho dokonce sám odnesl zraněného z můstku <emphasis>Anneras</emphasis>, takže Argayle neměl iluze, na čí stranu by se císař postavil, tohle prostě musel překousnout.</p>
<p>Velkolepě promarněná příležitost.</p>
<p>Cestou ke dveřím se ze zvyku nenápadně rozhlížel, ale mezi hosty neviděl nikoho podezřelého. Otevřel, baron kráčel těsně za ním… a strnul.</p>
<p>„Veličenstvo!“ Argayleova ruka vylétla k pozdravu.</p>
<p>„Můj pane!“ Javier Danbar se uklonil.</p>
<p>Andrej Korwarian neřekl nic. Jen se zadíval, ale ten pohled Argaylovi sevřel žaludek víc než před chvílí myšlenka na Severina s Mericií. Na jeden moment se ho zmocnil iracionální strach, že mu císař vidí přímo do hlavy. Že stačil okamžik, kdy ho uviděl stát vedle Danbara, aby přesně poznal, proč se sešli, o čem mluvili i co si myslí o jeho ženě. A že jednou přijdou následky, mnohem horší než Weberova degradace…</p>
<p>Císař se vzápětí odvrátil. Šel dál, a generál si teprve teď všiml, co nese v ruce: černou krabici se zaoblenými rohy. Argayle vytřeštil oči, jako by stoupl na odjištěnou minu.</p>
<p>„Snad to není…“ vypravil ze sebe a rychle pohlédl na Danbara. Jenže i baron byl bledý, ani ho nevnímal, a generál mávl rukou.</p>
<p>„Nesmysl!“ zavrčel. „Vážně bych měl přestat pít.“</p>
<p>Podobná myšlenka, jen méně vybranými slovy, proběhla hlavou Kulce, když císař dorazil do Viktoriiných komnat. Málem se nezmohla ani zasalutovat. Korwarian zaklepal na dveře císařovniných komnat a rovnou vstoupil.</p>
<p>Viktorie seděla na stejné pohovce, kde ji Andrej viděl včera. Stůl před ní byl prázdný, krabička čokolády na něm neotevřená. Zadívala se na císaře, v očích měla únavu, neklid, ale rozhodně ani sebemenší stopu nadšení.</p>
<p>„Přejete si, Veličenstvo?“</p>
<p>Známý upřený pohled, pak zvednutí obočí, nijak překvapené, a určitě ne potěšené.</p>
<p>„Vidím, že vaše emocionální problémy dosud trvají, má paní.“</p>
<p>„Ano. Budu asi potřebovat víc času než šest dnů.“</p>
<p>Viktorie se neubránila ironii, ale Andrej ji buď nepostřehl, nebo – pravděpodobněji – ignoroval.</p>
<p>„Rozumím, má paní. Soudím, že by vám k rychlejšímu uzdravení mohlo pomoci toto,“ natáhl ruku s bedničkou.</p>
<p>Nespokojenost se změnila v odpor. Viktorii bylo jedno, jaké umělecké dílo nebo klenot je uvnitř. Chtěla zůstat sama.</p>
<p>Nadechla se k důraznějšímu odmítnutí, jenže vtom se ozval zvuk. Jednoznačně vyšel z krabice, tiché zaškrábání, které Viktorii tak zarazilo, že krabici z císařových rukou instinktivně převzala. Položila ji na kolena a opatrně otevřela dvířka na přední straně.</p>
<p>Vyklouzla malá chlupatá tlapka. Ze šera zasvítil pár modrých oček a otevřená tlamička s růžovým jazýčkem.</p>
<p>Slabé zamňoukání.</p>
<p>„To snad…“</p>
<p>Viktorie opatrně vytáhla kotě ven. Mělo dlouhou, světle krémovou srst s tmavými tlapkami i ocáskem a cesta v bedně se mu zjevně nelíbila, protože se Viktorii okamžitě zakouslo do prstu. Ta si ho přesto s fascinovaným pohledem přitáhla do klína a přepravku nechala spadnout na zem.</p>
<p>„Pojď… pojď sem, maličký. Nic ti neudělám… neboj se, nemusíš mě škrábat, ty jsi ale krasavec. Jsi kluk… aha, holčička. Ty máš ale ostré zoubky, ano…“</p>
<p>Andrej Korwarian mlčel. Zdálo se, že na něj Viktorie úplně zapomněla a přestala vnímat svět kolem, ale císař sledoval scénu se zaujetím vědce studujícího nově objevenou formu života. Viktorii se po jistém úsilí podařilo vyprostit prst kotěti z tlamy, ale zdálo se, že jí pár krvavých kapek z natržené kůže vůbec nevadí.</p>
<p>„Vidíš, že se nic neděje, tak. Ty máš asi hlad, viď? Jestlipak už zvládneš maso? Můžeme zkusit trochu šunky, taky žízeň, chtělo by to misku.“</p>
<p>„Pro případ, že si ji budete chtít nechat, jsem zajistil i nezbytné doplňky,“ promluvil Andrej. „Takže, má paní?“</p>
<p>„Prosím?“ Viktorie k němu zvedla hlavu, jako by se probrala ze snu. „Aha. Samozřejmě že si ji nechám! Vždyť… vždyť je tak roztomilá! Jak se jmenuje?“</p>
<p>„Jmenuje?“ císař zvedl obočí. „Je to kočka.“</p>
<p>„To jsem poznala. Musí ale přece mít jméno… Vločka. Budeš moje Vločka!“</p>
<p>Vločka právě drápky zkoumala lem Viktoriiných šatů. Na poškrábání za uchem odpověděla dalším zamňoukáním.</p>
<p>„Pokud chcete,“ pokrčil Andrej rameny. „Shledáváte tento dárek vhodným vzhledem ke svým emocionálním problémům?“</p>
<p>Viktorie opatrně přesunula Vločku na pohovku vedle a vstala. „Je dokonalý, můj pane, úžasný. Nevím, jak poděkovat!“</p>
<p>„To není nutné, má paní. Budu spokojen, pokud kočka… <emphasis>Vločka</emphasis>,“ vyslovil to s mírným zaváháním, „napomůže překonat vaše obtíže. Informoval jsem služebnictvo o požadavcích na nové vybavení vašich komnat. Postarají se o ně, zatímco mne doprovodíte na večeři. Prosím, má paní.“</p>
<p>Viktorie zaváhala. Sice hlad nemá, ale za <emphasis>tohle</emphasis> mu v podobné maličkosti může vyhovět.</p>
<p>„Jistě, Veličenstvo,“ vstala. Neúspěšně se pokusila oprášit si ze šatů pár kočičích chlupů, pak je nechala být. Naposledy pohladila Vločku a následovala Andreje do jídelny.</p>
<p>Nepřekvapilo ji, že už je prostřeno. Císař jako vždy odsunul židli, aby se mohla posadit – pohyb pokaždé přesný, až připomínal stroj, ale při nadzvednutí poklopu, který zakrýval její porci, Viktorie ztuhla. Na bílé míse ležela hromada květů nádherně vyřezaných z ovoce a zeleniny. Růžičky z melounu, sedmikrásky z ředkviček, lístky z okurky a další kousky, u kterých jen hádala, z čeho jsou. Překvapeně zvedla zrak na druhou stranu stolu, ale Andrej ji předešel, než stačila promluvit.</p>
<p>„Tato umělecká činnost je na Viridianu oblíbena. Shledáváte výsledek uspokojivým?“</p>
<p>„Rozhodně. Váš kuchař má talent. A vy… chcete mě začít rozmazlovat?“ Viktorie se trochu pousmála.</p>
<p>Císař pokrčil rameny. „Je ověřeno, že estetický dojem dokáže posílit chuť k jídlu.“</p>
<p><emphasis>Ach, s tou jistě problém nemá.</emphasis></p>
<p>Viktorie si už při dřívějších večeřích všimla, že Andrej dává přednost překvapivě prostému stravování, i teď měl jen obyčejné maso s oblohou. Když porovnala jeho jídlo s tím, co měli členové ochranky, když je občas dokázala přesvědčit – ano, aspoň nějaký pokrok – aby se naobědvali v předpokoji, jako by se držel vojenské disciplíny i na talíři. Nevadí.</p>
<p>Viktorie převalila v ústech kousek tulipánu a snažila se odhadnout, z jakého ovoce pochází. Že by mango?</p>
<p>„Má paní, chci vás informovat o pokroku ve vyšetřování toho atentátu.“</p>
<p>Andrejova slova ji zmrazila se lžičkou na půl cestě k ústům. Žaludek se jí sevřel.</p>
<p>„Objevili jste pachatele?“</p>
<p>„Ne, má paní, přiznal se muž, který vyrobil zbraň použitou k té akci. Neví, pro koho pracoval, ale poskytl další vodítka.“</p>
<p>„Proč?“ Viktorie sklopila oči ke stolu. „Udělal to pro peníze? Je…“</p>
<p>„Motivem bylo spíš získání určité <emphasis>slávy</emphasis>. A ano, ten muž je mrtev.“</p>
<p><emphasis>Jistě. Co jiného.</emphasis></p>
<p>Viktorie prsty svírala lžičku. Pocity jí vířily hlavou. Lítost. Mírná úleva. Vina. Zadívala se do Andrejova obličeje a konečně vyslovila otázku, co jí ležela v hlavě od rána.</p>
<p>„Vím, že dnes v noci je pohřeb obětí, kterého se zúčastníte. Proč jste mne nepozval? Myslíte, že to není vhodné… vzhledem k tomu, že se to stalo kvůli mně?“</p>
<p>„Ne, má paní,“ Andrej odpověděl bez zaváhání. „Stále je možné, že primárním cílem toho útoku byla má osoba. A tento obřad se týká obětí atentátu z řad vojáků nebo veteránů. Jde o vojenskou akci. Účast císařovny není nezbytná.“</p>
<p>Viktorie se zmateně zamračila. „Nebudou tam jejich příbuzní?“</p>
<p>„Předpokládá se pouze účast otce nebo staršího sourozence, a to ještě jen v případě, že je v aktivní službě. Výjimka je samozřejmě možná, ale není obvyklá. Po tomto zpravidla následuje druhý obřad v soukromí rodiny.“</p>
<p>„Aha, takže bych tam podle vás byla nadbytečná.“</p>
<p>„Samozřejmě ne. Pokud na tom trváte, je vaše účast možná. Ovšem mezi členy armády je tomu obřadu přikládána určitá… výlučnost.“</p>
<p>„Chápu.“</p>
<p>Viktorie pocítila slabé znechucení. Zas ten elitní vojenský klub. Jen pro členy, zvláštní privilegia, zvláštní práva, zvláštní smuteční obřady o půlnoci. Bez uniformy a pistole vstup zakázán. Prostě Algor.</p>
<p>Vrátila se k jídlu. Chuť čerstvého ovoce a myšlenka na roztomilé klubíčko ve vedlejším pokoji pomalu rozháněly svíravý pocit. Vlastně ji až překvapilo, když zjistila, že hromada na míse se scvrkla nejméně o polovinu.</p>
<p>„Děkuji za květiny, můj pane,“ usmála se. „Tentokrát jste přesně vystihl moje… potřeby.“</p>
<p>To slovo jí znělo dosti divně, ale zřejmě bylo správné, protože Andrej Korwarian na okamžik vypadal <emphasis>opravdu</emphasis> spokojeně.</p>
<p>„Výborně, má paní. Snad se mi to bude dařit i v budoucnu. Mohu vám nabídnout ještě jedno doporučení?“</p>
<p>„Ano?“</p>
<p>Císař vytáhl z kapsy krabičku dávkovače a položil ji na okraj stolu.</p>
<p>„Lék na spaní. Spolehlivý, bez vedlejších účinků i závislosti. Pomůže vám rychleji obnovit síly. Prosím, má paní.“</p>
<p>Slovem <emphasis>prosím</emphasis> se na Algoru rozhodně neplýtvalo – a nejméně jím plýtval císař. Kdykoliv ho použil, Viktorie se neubránila údivu, a přimělo ji to zamyslet se. Ano, prášky dosud odmítala. Na druhou stranu, pokud si je jednou vezme, nic hrozného se snad nestane. A když se tolik <emphasis>snažil</emphasis>…</p>
<p>Bez nadšení vymáčkla z dávkovače jednu pilulku a zadívala se na ni. „Jak rychle to působí?“</p>
<p>„Nástup účinku do hodiny, má paní.“</p>
<p>To znělo přijatelně. Dost času, aby se stihla připravit do postele a ještě si pohrála s Vločkou.</p>
<p>„Dobře,“ Viktorie vstrčila tabletu do úst. „Rozhodně z toho ale nebudu dělat pravidlo, Veličenstvo.“</p>
<p>„To nepožaduji, má paní. Přeji vám dobrou noc.“</p>
<p>„I vám… a bezpečný návrat.“</p>
<p><emphasis>Copak mi na tom záleží?</emphasis></p>
<p>Další lehce udivená myšlenka. Jenže Andrej Korwarian už odcházel a Viktorie s pokrčením ramen zamířila ke dveřím z jídelny.</p>
<p>Vločka se už určitě cítí sama.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Dlouhý kabát kadetské uniformy skrývající druhou s výložkami majora, nejčastější hodnosti vyskytující se v horních patrech paláce. Zbraň se zabudovaným, navenek neviditelným tlumičem. Malé pouzdro s nářadím v levé náprsní kapse. Univerzální klíč v pravé.</p>
<p>Dávkovač bojových pilulek v kapse kalhot.</p>
<p>Jochen Terrakai stál před zrcadlem ve svém pokoji a zkoumal svůj obraz. Hledal nedokonalosti, chyby, cokoliv, co by ho mohlo prozradit. Nenašel nic.</p>
<p>Spokojeně kývl a vykročil ke dveřím. Do vrzání podlahy se mísil praskot střepů pod jeho podrážkami, kousků disku číslo sedm. Když pochopil, co ten bastard Mathias provedl, na chvíli se úplně přestal ovládat. Vyrval disk z počítače, zkroutil ho v rukou, lámal ho, až si pořezal dlaně, a pak po něm ještě zuřivě dupal, dokud nezbyly jen ty duhově poblikávající úlomky.</p>
<p>Mělo ho to napadnout. Dešifrování trvající podezřele dlouho. Mathiasova pečlivost. Uvnitř souborů ukryl program rozpoznávající pokusy o prolomení obsahu. Zatímco dešifrování běželo, na jeho pozadí spustil proces, který soubory na disku pomalu ničil, mazal a znovu a znovu přepisoval nahodilými daty. Na konci zbylo padesát gigabytů jedniček a nul bez sebemenší šance na obnovení, údaje o Mathiasových klientech i cokoliv dalšího zmizelo v nenávratnu. Kdyby tolik nespěchal, opatrně by disk prozkoumal, než by se do něj zkusil nabourat. Možná kdyby nebral tolik bojových pilulek…</p>
<p>Jochen zavrtěl hlavou – nic. Už se stalo, pozdě litovat. Aspoň že sám Robert Mathias byl z krku. Vydával se za synovce, sledoval jeho stav v nemocnici a odpoledne obdržel zprávu, že strýček podlehl svým zraněním. Jochena to překvapilo. Z informací, které z doktorů vytáhl předtím, měl dojem, že na tom Mathias nebyl tak zle, ale asi přišly komplikace. Výborně. Osud byl na jeho straně.</p>
<p>A dával mu znamení jednat dál.</p>
<p>Pečlivě za sebou zamkl. Do paláce to měl dvacet minut cesty.</p>
<p>Po ulici se pohybovalo víc lidí, než bylo v tuto dobu obvyklé. Skoro všichni měli uniformy a mířili stejným směrem, k Pamětní zdi, neboť obřad k uctění padlých měl brzy začít. Jochen Terrakai při myšlence na ně necítil žádnou radost ani lítost. Nechtěl je zabít, prostě se to stalo. V každé válce umře plno lidí, a tohle byla jeho válka. Ať si mezi kameny Zdi vlaje v ledovém větru vzkazů, kolik chce, on zvítězí. Právě dnes, a myšlenka, že poslední úder zasadí tváří v tvář, ne jen zmáčknutím tlačítka odněkud zdálky, zesílila… co vlastně?</p>
<p>Chvíli trvalo, než pro svůj pocit našel slovo, ale nakonec se mu to podařilo: připadal si <emphasis>povzneseně</emphasis>.</p>
<p>„Vaši propustku, pane!“</p>
<p>Jochen odpověděl na pozdrav stráže u zdvojené brány a vytáhl z kapsy vojenský průkaz. Byl pravý, stejně jako jméno na něm – coby student posledního ročníku důstojnické akademie, kterým stále byl, měl do nižších pater paláce přístup. Tady ještě nebylo třeba nic předstírat.</p>
<p>Pokračoval bezpečnostní branou, o které věděl, že je nacpaná senzory, a poprvé pocítil nervozitu, třebaže si byl jistý, že je zbytečná. Služební zbraň byla povolena a univerzální klíč se nedal bez bližšího zkoumání rozeznat od obyčejného komunikátoru. Jinak nenesl nic, žádné výbušniny, žádné sledovací zařízení.</p>
<p>Brána ho propustila bez zaváhání.</p>
<p>Věnoval pohled zesíleným strážím, mezi nimiž byli i Štítonoši, co se jinak v nižších patrech paláce vyskytovali vzácně, a vkročil do obrovské vstupní haly. Rozhlédl se po stěnách obložených černým kamenem a sklem, po sochách lemujících osmihranné sloupy. Ukryl úšklebek při pohledu na třímetrový portrét císaře s císařovnou umístěný proti vchodu tak, aby byl tím prvním, co návštěvník spatří. Když palác navštívil naposledy, na portrétu byl pouze Andrej Korwarian, ke změně muselo dojít teprve nedávno.</p>
<p>Nu, brzy se bude měnit znovu.</p>
<p>Vyhnul se hvězdici prosklených kójí, kde gardisté ve vzorných uniformách poskytovali rady těm návštěvníkům, kterým nestačily zářící ukazatele u ústí jedenácti chodeb, rozvětvujících se z haly do nitra paláce, a zamířil na toaletu. V první volné kabince svlékl kadetský kabát a srolovaný ho nacpal za záchodovou mísu. Cestou zpátky nebude problém ho zase vyzvednout. Rychle se upravil, spolkl pilulku, a už jako major vyšel ven k nenápadným dveřím služebního vchodu ve stínu jednoho sloupu.</p>
<p>Z kapsy vytáhl Mathiasův klíč – jeden rychlý pohyb, cvaknutí a bliknutí zelené kontrolky zámku. Mezi lustry zalévajícími vstupní halu i uprostřed noci imitací denního světla mířily na všechny strany objektivy kamer. Aspoň jedna jistě hleděla také sem, ale na Algoru se nikdy nerozšířily systémy s umělou inteligencí vyhodnocující automaticky podezřelé chování – podle zlých jazyků proto, že se tu podezřele choval každý. Hlídky v centrále uvidí jen důstojníka, který si bez problémů otevřel, takže musel mít přístup. Univerzální klíč nezanechával dokonce ani síťovou stopu v záznamech, do těch dveří jako by nikdo nevstoupil.</p>
<p>Vklouzl do chodby, mnohem prostší i užší, a šel dál. Aby se vyhnul hlavním kontrolním bodům, zvolil trasu, která nebyla úplně nejkratší. V mnohdy úplně neoznačených služebních chodbách mohl snadno zabloudit, tápáním na sebe upoutat pozornost. I když si cestu předem prošel jak v plánech, tak při zkoušce klíče, jednou se to málem opravdu stalo, naštěstí se včas vrátil na správný směr. Pár členů personálu a gardy, které potkal, prostě ignoroval. Nikdo se ho nesnažil zastavit, nikdo ho ani neoslovil. Uniforma byla štít, přesně jak ho otec učil, a čím dál do labyrintu vnitřních chodeb se dostal, tím menší riziko paradoxně bylo. Vetřelec tak hluboko v paláci bylo něco natolik nepravděpodobného, že se služba stráží měnila v otravnou, bez zájmu konanou rutinu, kterou ani nedávné události nemohly narušit. Tohle přece nebyla žádná ulice.</p>
<p>Výtah. Zlomový bod.</p>
<p>Znovu použil klíč, a dveře kabiny se otevřely. Poprvé ucítil obavy. Při zkoušce nevyjel až nahoru, bylo to příliš riskantní. Na císařském patře mohl potkat někoho z generálního štábu, kdo znal jeho otce, a poznal by i jeho. Navíc jen o tři zatáčky chodby dál od císařových komnat bydlel Severin, a ten by ho poznal zcela určitě. Severin znal každého, a na každého něco věděl. Jochen si pamatoval historky o <emphasis>neformálních pohovorech</emphasis>, které plukovník tak rád vedl – snad i samotného Andreje Korwariana by potkal raději.</p>
<p>Naštěstí se Severin účastnil smutečního obřadu spolu s císařem i většinou štábu. Když se tak kabina výtahu otevřela, kromě dvojice Štítonošů na stráži spatřil Jochen jen prázdnou chodbu.</p>
<p>„Pane!“ zasalutoval jeden ze Štítonošů. „Identifikujte se, prosím.“</p>
<p>Jochen Terrakai to očekával.</p>
<p>„Major Ineran, devátá vývojová divize, Mrtvá díra. Služební číslo jedna čtyři osm devět nula jedna tři. Jsem předvolán Jeho Veličenstvem.“</p>
<p>„Pane, nejste na seznamu.“</p>
<p>„Urgentní záležitost, tajné. Císař mne očekává po skončení obřadu. Můžete se zeptat, <emphasis>poručíku</emphasis>.“</p>
<p>Jochen vložil do oslovení správný nádech otráveného výsměchu, který často slýchal od instruktorů při jednání s mladšími kadety, a Štítonoš znejistěl. Vyrušit císaře uprostřed obřadu nebylo nic, za co mohl čekat pochvalu. Jochen Terrakai viděl, jak strnul.</p>
<p>Vnitřní stranu zrcadlové přilby tvořil průhledový displej napojený na síť paláce. Rozhraní snímalo pohyby očí, dalo se ovládat pouhým pohledem. Štítonoš právě ověřoval služební číslo i totožnost, kterou návštěvník udal, a brzy zjistí výsledek – major Ineran byl skutečný, sloužil na udané pozici, i číslo souhlasilo. Databáze se aktualizovaly nepravidelně, kdykoliv kurýr přivezl z Mrtvé díry nové soubory. Nebyl způsob, jak by mohl někdo zjistit, kde je major Ineran právě teď, nebo jestli si ho císař tajným rozkazem skutečně nepovolal. Slabinu představovala fotografie, ale ta v Ineranově záznamu byla přes pět let stará, přesně tak dlouho už nenavštívil Algor. Jochen úmyslně vybral ze souborů po otci někoho, kdo mu byl aspoň zhruba podobný. V situaci, kdy vše ostatní souhlasilo, to snad bude stačit.</p>
<p>„Tak co, poručíku?“ zavrčel Jochen netrpělivě, pohled upřený na černou plochu přilby. „Měl jsem mizerný den, chci se něčeho napít.“</p>
<p>„Ano, pane,“ Štítonoš konečně kývl. „Po chodbě a doprava, přijímací…“</p>
<p>„Vím,“ mávl Jochen otráveně rukou. „Děkuji!“</p>
<p>Bez ohlédnutí vyrazil a po pěti krocích ucítil zachvění. Ne od strachu. Věděl, že Štítonoši nesmí opustit pozici, rozhodně se nepůjdou podívat, jestli vážně čeká v přijímacím salónku vedle císařových komnat – to, co ho roztřáslo, byla dychtivost.</p>
<p>Uvědomil si, jak je už blízko.</p>
<p>Odolal chuti běžet, držel se pravidelného kroku, i když zahnul za roh a zastavil se u Korwarianových dveří. Nijak se nelišily od ostatních, nestála tu ani hlídka – nikdy tam nestála. Věděl to celý zbytek paláce, chápal to snad jako císařovu touhu po soukromí nebo gesto, kterým dával najevo svou úplnou kontrolu. Jochen vytáhl klíč a bez zaváhání stiskl.</p>
<p>Zámek na císařových dveřích cvakl.</p>
<p>Jinak se nestalo nic. Žádný poplach, ani náznak něčeho divného. Jochen si rychle natáhl tenké rukavice, vzal za kliku a vstoupil. Dveře se zavíraly zcela nehlučně. Nechal zámek zapadnout a pomalu se nadechl.</p>
<p>Předpokoj císařových komnat neměl okna. Světlo se nerozsvítilo. Jochen se v absolutní tmě snažil nahmatat vypínač, ale našel jen holou zeď – osvětlení se zřejmě ovládalo hlasovým příkazem. Tady byl univerzální klíč k ničemu, Jochenovi nezbylo než z pouzdra s nářadím vydolovat maličkou baterku.</p>
<p>Úzký kužel světla dosáhl stěží na krok, bloudil po kusech strohého nábytku až k dalším dveřím na opačné straně. Jochen k nim po špičkách došel a otevřel.</p>
<p>Velká šestihranná místnost. Nic než stůl, křeslo připomínající trůn, algorský znak a vitrína s levitující maketou kolonizační lodi <emphasis>Praetorian.</emphasis> Císařova pracovna. Jochen cítil, jak se mu svírá hrdlo. Byly doby, kdy neminul měsíc, aby se koberec na podlaze neměnil za nový, protože starý ušpinila krev. Vitalij Korwarian tu za dvaadvacet let své vlády osobně popravil víc lidí, než padlo v leckteré bitce s Menabaranem, aby tu nakonec byl sám zabit i s Andrejovým starším bratrem. Symbolické gesto spravedlnosti, které však mělo tu vadu, že soudci byli v mnoha směrech horší než odsouzení. Jochen Terrakai se přesto ušklíbl – proč to tenkrát neudělali pořádně, hezky <emphasis>oba</emphasis> syny?</p>
<p>Z místnosti vedly další troje dveře a Jochen na okamžik pocítil zvědavost. Někde tam se skrývala císařova druhá, tentokrát přísně soukromá pracovna, kam neměl přístup žádný člověk na Algoru. Nikdo nikdy neslyšel, že by dovnitř Andrej Korwarian někoho pozval, dokonce ani Severina nebo Leonise Vasariho, i úklid směly provádět jen stroje. Mohl by použít klíč, nahlédnout…</p>
<p>Vzápětí se pochopitelně zarazil. Vůbec nebylo jisté, že by klíč tyto dveře otevřel, a i kdyby, kdoví jaké bezpečnostní systémy tu místnost chránily. První pracovna byla spíš kulisa, jeviště, ze kterého císař vysílal prohlášení k lidu, ovšem pro Korwarianovy osobní komnaty určitě platilo něco jiného. Alarm byl to nejmenší. Automatické zbraně, nervový plyn, Jochena napadalo plno možností – ne. Měl jiný cíl, a ten splní.</p>
<p>Otevřel první dveře zleva. Chodba vypadala v temnotě skoro nekonečná. Světlo baterky kreslilo na stěnách mihotavé stíny, z tváří na obrazech dělalo hrozivé siluety… a Jochen si poprvé uvědomil ticho, které tu vládlo, tu mrtvou prázdnotu. Dokonce i zatajený dech zněl příliš hlasitě.</p>
<p>Pak v hlubokém šeru uviděl mohutné dveře. Došel k nim; poslední překážka. Pak už jen zbytek chodby, ložnice a jeho kořist. Zhasl baterku, vstrčil ji do kapsy a volnou rukou vytáhl zbraň. Kov pažby chladil, uklidňoval. Stiskl druhou rukou klíč.</p>
<p>Nestalo se nic.</p>
<p>Jochen strnul. Zkusil to znovu, pak ještě jednou. Žádná reakce. Opatrně zmáčkl kliku – zamčeno. Ale jak to?!</p>
<p>Schoval zbraň, znovu rozsvítil a zadíval se na dveře pozorněji.</p>
<p>Příčinu odhalil okamžitě: dveře na této straně žádný zámek neměly. Pod klikou našel jen hladkou desku bez snímače i bez klíčové dírky. Odemknout šlo pouze z druhé strany, z císařovniných komnat.</p>
<p>Andrej Korwarian nemohl sám vstoupit k vlastní ženě.</p>
<p>Jenže jiskru pobavení vzápětí udusila vlna paniky. Mathiasův klíč mohl zahodit. Odsud si neodemkne, a předpokojem císařovniných komnat neprojde. Jako každý v paláci Jochen věděl, že její ochranku tvoří Psi. I s momentem překvapení bylo vyloučené se přes ně prostřílet, a neexistovala výmluva, která by je přiměla vpustit ho k císařovně teď, uprostřed noci. Nemohl dělat nic, jen se otočit, hlídce u výtahu navykládat připravenou lež o císařově odkladu schůzky na zítřek a táhnout.</p>
<p>Porážka.</p>
<p>Roztřásl se. Snažil se nahmatat dávkovač v kapse, ale potmě to nedokázal. Až se Korwarian vrátí, Štítonoši ten pokus o návštěvu samozřejmě ohlásí. Císař pozná, že se vetřelec může dostat do jeho blízkosti, a i kdyby si to nedal do přímé souvislosti s atentátem, bezpochyby zareaguje. Nová bezpečnostní opatření, nové pátrání. Jeho lidé projdou systémy, ucpou všechny díry, a už se sem znovu nedostane ani s celým pytlem univerzálních klíčů. Zase to zpackal.</p>
<p>Co by asi řekl otec?</p>
<p>Myšlenka probudila vztek. Záchvat zuřivosti, který ho málem přiměl začít do dveří kopat, střílet, mlátit do nich, dokud je nerozbije na kusy…</p>
<p>Jochen se zarazil.</p>
<p>Signál klíče měl minimální dosah a zámek byl nepochybně odstíněný. Kdyby ale tu ochranu oslabil, možná by dokázal dveře otevřít i z této strany. Prostě mechanicky odstranit… ano. Tohle by mohlo jít.</p>
<p>Pokud bude mít čas.</p>
<p>Pohlédl na žlutě zářící ciferník hodinek a znovu se roztřásl. Načasoval akci tak, aby do paláce přišel ve chvíli, kdy obřad u Pamětní zdi začal, a měl tak jistotu, že císař i členové štábu jsou mimo budovu. Podle původního plánu měl času dost, jenže rozebírání zámku mohlo trvat dlouho. Musel pracovat tiše, opatrně, podezřelé zvuky mohly být slyšet až u té Viridianky, pokud nespí nebo má dveře ložnice otevřené… Korwarian ho může přistihnout přímo tady!</p>
<p>Znovu ho napadlo vycouvat, ale byl to jen záblesk myšlenky, která prolétla a zmizela, zatímco vytahoval pouzdro s nářadím a strhával si rukavice. Uvolnit šrouby. Vyjmout kliku, uvolnit další, odstranit část dřevěné desky. Dostat se k boku zámku, roztáhnout spony, které držely stínící desku na místě, vytáhnout ji, aniž by porušil něco jiného – protože ke spuštění poplachu stačilo jen neopatrně přerušit jediný drát.</p>
<p>Zdánlivě to bylo snadné. Kdyby tu operaci prováděl v dílně doma, zabrala by pár minut. Jenže teď, ve tmě a vkleče s baterkou v ústech, to bylo něco úplně jiného. Prsty se třesou, nástroje padají na podlahu. Zaskřípání každého šroubu je hlasité jako rána palicí. Pot štípe v očích, sliny tečou z koutku podél baterky, zatímco v duchu nelítostně odtikávají vteřiny. Čím rychleji se snažil pracovat, tím hůř to šlo. Přesto nedokázal zpomalit, nedokázal se uklidnit…</p>
<p>Konečně.</p>
<p>Poslední uvolněný kus dveří Jochen zachytil těsně předtím, než dopadl na podlahu. Posvítil do odhalených útrob zámku. Vypadaly, jak čekal, až na to, že stínící deska byla napevno přivařena k rámu vyztužujícímu střed dveří.</p>
<p>Chvíli polykal nasucho. Pak z pouzdra vytáhl poslední věc, o které si myslel, že ji někdy v praxi použije: malý sprej se směsí silných kyselin. Postříkal opatrně povrch desky, jen lehce, aby kapalina nestekla do útrob zámku, a ucukl před dráždivým kouřem, který se vyvalil. Sledoval, jak stříbřitý kov černá a objevují se v něm miniaturní krátery. Zvětšovaly se, stačilo je kleštěmi roztáhnout. Přiložil k nepravidelným okrajům otvoru konec univerzálního klíče, stisknul tlačítko…</p>
<p>Zámek cvakl.</p>
<p>Jochenovi se zatočila hlava. Dostal strach, že omdlí, ale hned se vzpamatoval. Rozsypané nářadí i kusy zámku ignoroval, stejně jako rukavice. Hrabal se na nohy a ztuhlé svaly bolestně protestovaly. Z očí si vytíral pot i slzy, výpary z kyseliny štípaly v nose. Jestli tu císař má chemický detektor…</p>
<p>Myšlenka na Andreje Korwariana ho znovu popohnala. Zkontroloval čas. Pokud šlo vše podle plánu, smuteční obřad právě končil. Možná už za pár minut bude císař zpátky. Možná právě prochází branou. Ne, Jochenovi už nezáleželo na tom, jestli ho přistihne. Bál se jen, že to <emphasis>nedokončí</emphasis>.</p>
<p>Znovu tasil pistoli. Stiskl kliku a konečně ty prokleté dveře otevřel. S úlevou se nadechl čerstvého vzduchu. Současně musel přivřít oči – v císařovniných komnatách bylo světlo, a třebaže slabé, po desítkách minut tmy ho nepříjemně oslnilo. Párkrát zamrkal, v očích ho pořád štípalo, a vykročil, tiše našlapoval na měkký koberec. Tentokrát se zbraň v jeho ruce chvěla.</p>
<p>Část chodby k císařovnině ložnici byla delší než ta, kterou už prošel, ale díky světlu měl dojem, že stačí pár kroků. Opatrně míjel dveře po stranách, zvlášť kolem těch do předpokoje prošel po špičkách, a zastavil se před ložnicí.</p>
<p>Chtěl vytáhnout klíč, ale pak zkusil prostě vzít za kliku, a dveře se pohnuly. Jochen Terrakai kousek po kousku otevíral, úzký pruh světla vtékal do tmy a měnil ji v šero, až spatřil postel s nebesy i ženu, která v ní spala.</p>
<p>Císařovna ležela na boku, zády ke dveřím. Pokrývka jí sahala pod ramena, Jochen viděl jen její zátylek, dlouhé vlasy rozhozené po polštáři a štíhlou, odhalenou paži. Pak se o kousek níž něco pohnulo, ale to jen zvedlo hlavu dlouhosrsté kotě stočené v nohách postele. Zadívalo se na návštěvníka, zívlo, a Jochen Terrakai se usmál.</p>
<p>Udělal krok do místnosti, zvedl pistoli a namířil spící císařovně na hlavu. Z té vzdálenosti nemohl minout. Pohladil prstem spoušť, pomalu začal tisknout… a zarazil se.</p>
<p>Ne, tohle nebylo ono. Ne tak, jak si představoval. Střelit spící ženu do týlu bylo příliš neosobní, jako cvičení na střelnici. Chtěl, aby byla vzhůru. Chtěl vidět výraz v její tváři, pohled, jaký měl otec, když mu Korwarian namířil pistoli na čelo, v tom posledním okamžiku, než stiskl spoušť. Proto sem přišel. Ne jen pro její život, ne jen pro pomstu, ale pro ten <emphasis>pohled</emphasis>.</p>
<p>Sklonil zbraň a tiše obešel levý sloupek postele. Nespěchal, na čase přestalo záležet. Kotě s mňouknutím seskočilo na podlahu, snad v naději, že se dočká pohlazení, ale Jochen ho ignoroval. Pohlédl na Viktorii, spící s dlaní před ústy. Znovu se usmál.</p>
<p>S pistolí namířenou položil prsty volné ruky na její rameno a zlehka zatlačil.</p>
<p>Stačí, když otevře oči.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>„Co ty tady? Nemáš už bejt v posteli?“</p>
<p>Katrina Sojornerová se zadívala na Hračičku, sedícího u stolu ostrahy v předpokoji, a ten zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Zítra mám až odpolední, doženu to ráno. Teď nemůžu spát.“</p>
<p>Prohlášení zradil fakt, že vzápětí zívl na celé kolo, Kulka přesto pokrčila rameny.</p>
<p>„Klidně. To kvůli tvýmu kámošovi?“</p>
<p>V otázce nebylo ani tolik empatie, co by za nehet vlezlo. Gunneli vzadu se ušklíbl, zatímco Varga si povzdechl.</p>
<p>„Jo. Znali jsme se dlouho. Že to dopadne takhle… pořád nemůžu pochopit, co to do něj vjelo.“</p>
<p>„Na ztracený kámoše pomáhá nejlíp flaška a bouchačka. Něco si nalij, sundej na cvičáku pár mobů, a hned ti bude líp. Teda, radši v obráceným pořadí, napřed střílení, potom chlast. Jinak bys mohl oplakávat ještě víc kámošů. Nebo voni tebe.“</p>
<p>„Díky,“ zavrčel Hračička. „Není nad vlastní zkušenost.“</p>
<p>„Co tím jako myslíš?“</p>
<p>„Že jsi už určitě poztrácela plno kámošů. Zdrhali, že se zastavili až na Chiméře.“</p>
<p>„Hele, já se na tebe snažím bejt hodná. Dávám ti vyzkoušený rady, a ty…“</p>
<p>„Tak já mizím,“ Tankův hluboký hlas s překvapivým citem pro diplomacii konverzaci přerušil. „Dobrou noc, uvidíme se ráno.“</p>
<p>„Dobrou,“ popřál mu Gunneli, Hračička jen kývl. Kulka došla ke stolu a stiskla jedno z tlačítek.</p>
<p>„Střídání, čas jedenáct hodin třicet minut. Kapitán Katrina Sojornerová, číslo osm tři devět devět jedna tři sedm čtyři tři.“</p>
<p>Čumák potvrdil přítomnost po ní, s tichou úlevou, že formality hádku ukončily dřív, než vážně začala. Kulka s Hračičkou měli výdrž. Někdy to zvládli táhnout i hodinu, ale kdo to měl poslouchat? Tím spíš na noční šichtě.</p>
<p>„Hele,“ vytáhl zpod kabátu noviny. „Chcete někdo?“</p>
<p>Varga věnoval tenké plastové fólii letmý pohled – nějaký rádoby vtipný plátek. Úvodní článek zdobila postavička s tváří nového menabaranského premiéra vznášející se ve vzduchu. K pažím měl jako loutka přivázány balónky s logy menabaranských korporací, dole u nohou se krčily karikatury ministrů, snažící se políbit jeho boty, a opodál dřepěl otrhaný žebrák s kloboukem označeným vlajkou Newellu. Varga mávl otráveně rukou.</p>
<p>„Nemám náladu. Stejně tam bude zas jenom ten podělanej atentát. Aspoň jeden den bych o něm nechtěl slyšet slovo!“</p>
<p>„Nestěžuj si, co má říkat major? Ten musí mrznout u Zdi, tvářit se pochmurně a poslouchat funebrácký řeči.“</p>
<p>„Jo,“ uznal Varga. „To je fakt.“</p>
<p>„Co ty?“ nabídl Gunneli noviny Kulce, ale zůstal překvapeně stát.</p>
<p>Katrina Sojornerová měla na stole před sebou položenou desku velikosti ubrousku, nad kterou se vznášela holografická mřížka. Uvnitř poblikávalo několik modrých i červených bodů, stejně jako větší šedé koule znázorňující planety. Hračička tu věc poznal okamžitě, ale chvíli trvalo, než tomu vážně uvěřil.</p>
<p>„<emphasis>Žrouti?!</emphasis> Ty hraješ Žrouty? Říkala jsi, že je to pro děti.“</p>
<p>„Taky je,“ odsekla Kulka. „Na akademii to do nás hustili v jednom kuse, toho, kdo tu kravinu vymyslel, bych odpráskla. Akorát řeším jeden problém. Klidně si hleďte svýho!“</p>
<p>„Ukaž,“ Čumák došel blíž. „S Irenou to občas hrajeme, o co jde?“</p>
<p>„Do pěti skoků se mají zabrat aspoň dvě planety. Jenomže mně to furt vychází na blbejch šest.“</p>
<p>„Tady tou jednotkou poskoč o jednu úroveň,“ Gunneliho prst se zapíchl do mřížky.</p>
<p>„Ne, tam ne,“ nesouhlasil Hračička, už také skloněný nad stolem. „Nedoskočí, a sežerou ji, tady se musí držet pozice.“</p>
<p>„Ne, určitě je to správně. Koukej.“</p>
<p>Gunneli posunul ukazovákem jeden ze zelených kroužků na mřížce stranou a stiskl tlačítko zespodu desky. Zbylé body se pohnuly. Mřížkou proběhlo pár krátkých záblesků, a když ustaly, nezbyl na ní ani jeden zelený bod.</p>
<p>„Paráda,“ Kulka ohrnula nos. „Vy jste teda párek admirálů.“</p>
<p>„Postav to znova,“ požádal Varga. „Přijdu tomu na kloub. Co myslíš, nemělo by se spíš hrát na… Čumáku?“</p>
<p>Hračička si uvědomil, že ho Gunneli neposlouchá. Dokonce se na hru ani nedíval, se zvednutou hlavou zíral na dveře císařovniných komnat a dlouze, zhluboka vydechoval.</p>
<p>„Co je?“ postřehla to Kulka.</p>
<p>„Cítím kouř.“</p>
<p>„<emphasis>Cože?</emphasis>“</p>
<p>„Uvnitř. Nějaká chemická reakce nebo hoře…“</p>
<p>Gunneli nedořekl – deska odlétla stranou, jak Kulka vyskočila.</p>
<p>Třemi skoky byla u dveří komnat. Klika měla zabudovaný snímač otisků prstů právě pro případ, že by ochranka potřebovala rychle vrazit dovnitř – Kulka otevřela tak prudce, že Gunneli hned za ní málem dostal dveřmi do čela. Současně už vytahovala z levého pouzdra zbraň.</p>
<p>Hračička běžel poslední. Ihned si všiml otevřených spojovacích dveří ke komnatám císaře a s pistolí v ruce se k nim otočil, ale Kulka s Gunnelim současně zahlédli něco jiného: pohyb stínu za dveřmi ložnice a postavu stojící u císařovniny postele.</p>
<p>Kulka nepromluvila, nezaváhala, ani se nepokusila dostat blíž. Prostě zvedla zbraň přesně ve chvíli, kdy se ten chlap, polekaný hlukem, ohlédl. Pistole ještě mířila císařovně na hlavu, ale Jochen Terrakai učinil poslední chybu: instinktivně zbraň otočil k nepříteli v chodbě.</p>
<p>Pohyb nikdy nedokončil.</p>
<p>Na dnešní směnu si Kulka ze svého osobního arzenálu zřejmě vybrala nějaký tichý typ – pistole vydala jen tlumené prasknutí, ale těžký projektil trefil Jochena do prsou a odhodil ho dozadu jako úder pěstí. Vzápětí ho druhý výstřel trefil nad pravé oko, prošel skrz a vzal s sebou skoro třetinu hlavy.</p>
<p>Jochen v krvavé spršce narazil na noční stolek, ze kterého smetl lampu i všechno, co tam leželo. Zbraň mu už po prvním zásahu vylétla z ruky, tváří dolů žuchl na koberec u postele. Nějakým zázrakem ještě otočil zbytek obličeje k císařovně. Kulce se v šeru zdálo, že vypadá zklamaně, smutně… ale pak už to byla jenom obyčejná mrtvola.</p>
<p>Sojornerová rozrazila dveře ložnice, udělala krok a odkopla Terrakaiovu pistoli. Vločka s podrážděným zasyčením uskočila. Viktorie něco zamumlala, neklidně se převalila na druhý bok… a spala dál. Kulka se sehnula a nahlédla pod postel.</p>
<p>„Čistý!“ prskla, v ložnici nebyl žádný další úkryt dost velký, aby se tam schoval člověk.</p>
<p>„Čistý!“ ozval se z chodby Vargův hlas. „Co…“</p>
<p>„Sklapni! Zbytek pokojů. Pohyb!“</p>
<p>Poslední příkaz patřil Gunnelimu stojícímu pořád venku v chodbě. V ruce držel nepoužitou pistoli a jeho obličej měl barvu čerstvě napadaného sněhu – těžko říct, zda z toho, co vidí, nebo z myšlenky, co se mohlo stát, kdyby se jen o pár vteřin zpozdili.</p>
<p>Kulka vyběhla ven. Hračička držel na mušce dveře císařových komnat, zatímco s Čumákem rychle procházeli jednu místnost za druhou. Kromě těchto zvuků opět zavládlo ticho, které však nemělo s klidem společného vůbec nic.</p>
<p>„Dobrý!“ Kulka se vynořila zpátky v chodbě a konečně zasunula zbraň. „Všechno čistý, byl tu sám.“</p>
<p>„Hele,“ Varga špičkou boty pootevřel spojovací dveře víc, takže byly vidět věci rozházené po zemi. „Nějak prošel zvenku a vypáčil je. Věděl jsem, že to chce alarm i tady! Říkal jsem to, já…“</p>
<p>„Jo, jasný!“ přerušila ho Kulka mrzutě. „Říkals to, všichni jsme to slyšeli, tak můžeš zas držet zobák. Až se císař vrátí, určitě bude celej žhavej to povolit.“</p>
<p>„Moment, co děláš?“</p>
<p>„Co asi, kurva?!“ Kulka už držela komunikátor. „Nějakej zmetek málem odprásk císařovnu. To je snad dobrej důvod pro poplach.“</p>
<p>„Jo, ale možná by to chtělo počkat,“ namítl Čumák.</p>
<p>„<emphasis>Počkat?!</emphasis> Hrabe ti?“</p>
<p>„Uvažuj chvíli! V jídelně na stole je krabička prášků na spaní. Musela si nějaké vzít, jinak by ji ten kravál dávno vzbudil. Teď spustí siréna, a první, co uvidí, bude chlap rozstřílenej na mraky vedle její postele. Víš, jak vypadá od toho atentátu, sama jsi to říkala. Co s ní asi provede tohle?“</p>
<p>Zavládlo ticho. Kulka na Gunneliho hleděla s kyselým výrazem.</p>
<p>„A co bys teda chtěl dělat?“</p>
<p>„No… co to nějak dát do kupy? Trochu tam uklidit a tak?“</p>
<p>„Uklidit <emphasis>todle</emphasis>?“ Kulka otevřela dveře ložnice dokořán.</p>
<p>Jochenovo tělo leželo u postele. Huňatý koberec pod ním byl doslova nacucaný krví, mezi kterou se válely šedé i bílé hrudky. Další krev vydatně pokropila noční stolek, ve stružkách stékala i po zdi. Pár kapek dokonce ušpinilo povlečení postele přímo před Viktoriiným obličejem.</p>
<p>„Fuj!“ zasyčel Hračička na Vločku, která začala očichávat okraj skvrny na koberci. V tu chvíli sebou Viktorie na posteli zavrtěla a Gunneli nasucho polkl.</p>
<p>„Tak jo, pomozte mi. Zabalíme toho šmejda do koberce a aspoň ho vytáhneme ven. Potom se uvidí, pohněte!“</p>
<p>Hračička se přidal okamžitě, Kulka s patrným zaváháním. Bohužel se ukázalo, že to nebude tak snadné, a hlavně ne rychlé. Navíc než Jochenovo tělo jen převalili, aby ho mohli zatočit do koberce, byli od krve úplně všichni.</p>
<p>„Jestli… jestli se teď probudí,“ supěl Gunneli, zatímco rval cíp koberce zpod postele, „máme ji na svědomí.“</p>
<p>„Nemel a tahej!“ odsekla Kulka. „Byl to tvůj nápad!“</p>
<p>„Kruci!“ Hračička hodil přes mrtvolu druhý konec koberce. „Kutálejte ho. Raz! Dva! Proč, sakra, nezavoláme Tanka?“</p>
<p>„Jo, ještě ten ať má průser. Zvedněte to!“</p>
<p>Jenže krev, která protekla skrz koberec, změnila parketovou podlahu v mýdlo. Čumákovi podjela noha, a než se stihl zachytit, narazil obličejem na roh postele, až to zadunělo. Bolestí vyjekl. Viktorie nahoře ze spaní cosi zamumlala. Všichni strnuli.</p>
<p>Nestalo se nic.</p>
<p>Hračička popadl srolovaný koberec na opačném konci. Zoufalství mu dodalo takovou sílu, že ho navzdory kluzké podlaze sám zvedl. Kulka s Gunnelim táhli pozpátku z opačné strany, až byli konečně venku na chodbě. Složili neforemný válec ke zdi a popadali dech.</p>
<p>„Pěkný,“ zasípal Varga, „ale co s tím zbylým sajrajtem? Vzbudit se já v tomhle, probourám strop.“</p>
<p>Gunneli nahlédl zpátky do ložnice a musel uznat, že má pravdu. Mrtvola sice zmizela, ovšem přibyly krvavé šlápoty a tlustá rudá šmouha od postele ke dveřím. Dokonalá ilustrace z policejního slovníku u hesla <emphasis>Místo vraždy</emphasis>.</p>
<p>„Potřebujeme hadry,“ usoudil Hračička. „Plno hadrů a kýbl, tohle robot nepobere.“</p>
<p>„Vypadám jako uklízečka?“ Kulka na něj upřela pohled. „Stačí, že můžu vyhodit uniformu. Sežeň si nějakýho graciána, ty mají praxi.“</p>
<p>„Vtipný. Tak co teda chceš…“</p>
<p>„<emphasis>Hlášení!</emphasis>“</p>
<p>Hračičkův už tak nahnutý žaludek vyletěl až do krku. Otočil se a zůstal jak opařený, protože pohled Andreje Korwariana se upíral přímo na něj. Císař stál v chodbě za vypáčenými dveřmi. Pravou dlaň měl na pažbě zbraně, třebaže ji zatím netasil. Dva kroky za ním stál Matt Reed. Kulka si se záchvěvem radosti uvědomila, že takhle ho neviděla se tvářit za celou dobu, co se znali, a to už bylo víc než pět let.</p>
<p>„Můj pane!“ postavila se do pozoru. „Hlásím narušení prostoru. Někdo se dostal přes vaše komnaty a zkusil napadnout císařovnu. Zastřelili jsme ho.“</p>
<p>„A dál?“ císařův klidný hlas kupodivu působil právě opačně.</p>
<p>„Dál… no, je z toho nepořádek. Napadlo nás, že by nebylo vhodný dělat hned poplach, aby to Její Veličenstvo vidělo. Chci říct, po tom atentátu a tak. Tak jsme to chtěli nějak… uklidit. Veličenstvo.“</p>
<p>Kulka viditelně znejistěla. Matt Reed zadržel dech. Hračičkovi blesklo hlavou, že jsou všichni mrtví.</p>
<p>Andrej Korwarian vykročil.</p>
<p>Prošel okolo Sojornerové a vešel do ložnice. Bez zaváhání nějak dokázal překročit většinu krve na podlaze a sehnul se nad postel.</p>
<p>Když ji Andrej zvedl, Viktorie sebou zavrtěla. Něco zamumlala, ale spala dál. Císař s ní v náručí vyšel ven a v naprostém tichu zamířil do svých komnat. Než zmizel uvnitř, jednou se krátce ohlédl do chodby.</p>
<p>„Dobrá,“ kývl. „Můžete pokračovat.“</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Viktorie otevřela oči. Nad sebou viděla známý baldachýn své postele, ale přesto se cítila divně. Mrkala, snažila se posbírat zlomky divokých obrazů, které jí vířily hlavou. Andrejův obličej. Divný dojem, že je někde jinde. Zvuk výstřelu, splývající hlasy. Rudá barva <emphasis>všude</emphasis>.</p>
<p>Otřásla se, a pohlédla na noční stolek. Budík i krém na ruce byly na místě, lampa ovšem zmizela. Než se tomu stihla podivit, uviděla, kolik je hodin… a pochopila.</p>
<p><emphasis>Ten prášek na spaní. Noční můry mám z toho, no jistě. To bylo naposledy, co jsem se k něčemu takovému dala přemluvit.</emphasis></p>
<p>Vylezla z postele, opatrně, aby nevzbudila Vločku spící na kraji, a rychle se začala oblékat. Zmeškala už snídani, snad by si mohla dát rovnou oběd.</p>
<p>Oblečená vešla do předpokoje, pozdravit se s ochrankou, stal se z toho už zvyk – a tentokrát se zarazila opravdu.</p>
<p>Kulka, Hračička i Gunneli byli na místě, i když už touhle dobou měli být vystřídáni. Hlavně však vypadali, jako by půl dne lámali někde v lomu kamení, a Čumákův obličej zdobila čerstvá podlitina.</p>
<p>„Dobré ráno. Ehm… stalo se něco? Vypadáte unaveně.“</p>
<p>„Ne, madam!“ Varga rychle vyskočil od stolu. „Nestalo se vůbec nic.“</p>
<p>„Vůbec nic, madam,“ zopakoval Čumák jako ozvěna.</p>
<p>„Tak od čeho máte tu modřinu?“</p>
<p>„Eh… to… to nic není,“ Gunneli zbledl, ruka mu vylétla k tváři. „Vážně nic, madam.“</p>
<p>„Aha,“ Viktorie se usmála. „Vy jste se někde pral, že ano?“</p>
<p>Chvilka ticha.</p>
<p>„No… vlastně jo, madam,“ přiznal Gunneli. „Tak trochu.“</p>
<p>„Ale proč?“ Viktorie se zamračila. „Někdo vás přepadl?“</p>
<p>„Ne, madam! To… bylo to… no…“</p>
<p>„Kvůli ženě,“ vypálil Varga. „Trochu trapná situace, madam.“</p>
<p>Viktorie si vzpomněla, že je Gunneli ženatý, a kývla. Lepší rvačka než po sobě s někým střílet na nádvoří.</p>
<p>„Chápu. Je něco nového?“</p>
<p>„Ne… teda vlastně, Jeho Veličenstvo s vámi chce mluvit, madam. Myslím, že nastal nějaký pokrok v tom atentátu.“</p>
<p>„Vážně?“ Viktorie rázem pustila hlouposti z hlavy. „Jaký?“</p>
<p>„No, že už někoho chytili. Teda prý. Jeho Veličenstvo vám to poví. Čeká na vás.“</p>
<p>„Rozumím,“ kývla Viktorie. To znamená, že by si měla pospíšit. „Děkuji.“</p>
<p>Zamířila zpátky do komnat, ale s rukou na klice se zastavila.</p>
<p>„Málem bych zapomněla – co se stalo s lampou v mojí ložnici?“</p>
<p>„Lampou, madam?“</p>
<p>„Ano, tou na nočním stolku. Je pryč.“</p>
<p>„Aha, ta… no… ona spadla, madam,“ Čumák polkl. „Slyšeli jsme to… tak jsme ty střepy sebrali. Abyste se nepořezala nebo tak.“</p>
<p>Myšlenka, že chodili po její ložnici, když spala, Viktorii nenadchla, ale copak se mohla zlobit? Kdyby se zranila během jejich služby, císař by jim nejspíš sebral plat, pokud ne něco horšího.</p>
<p>„Dobře, děkuji,“ povzdechla si. „Příště ale počkejte, až se vzbudím. Ehm… jak vlastně ta lampa spadla?“</p>
<p>Další okamžik ticha a Katrina Sojornerová se nevinně usmála.</p>
<p>„To ta vaše kočka, madam. Za všechno může kočka.“</p><empty-line />
</section>
<section>
<p><strong>KAPITOLA 4</strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Maják Země, menabaranské území</strong></p><empty-line /><p>Bliknutí.</p>
<p>Nikola Vanbergová necítila vůbec nic zvláštního, ale jasně postřehla, jak se hvězdy za předním oknem náhle změnily, jako by někdo přehodil snímek oblohy na monitoru za jiný.</p>
<p>Vzápětí přišel pohyb.</p>
<p>Hvězdy se změnily z bodů v jasné čáry, jak se <emphasis>Udatný Achilles</emphasis> prudce stočil doleva. Nikola se instinktivně naklonila na opačnou stranu, aby vyrovnala ztrátu rovnováhy, o které ji mozek přesvědčoval, že přijde, ale ucítila jen úder, jak se podlaha otřásla. Ozval se nepříjemně pronikavý zvuk nějakého bzučáku.</p>
<p>„Hlavní poplach. Tlak na pravé trysce v červeném, nepovolená rotace.“</p>
<p>Daleyho hlas zněl napjatě, Iverson kývl. Soustředěně sledoval monitor před sebou a Nikola litovala, že není jako v holovizi, kde na hezky namalovaném schématu lodi červeně blikala část, kde právě něco vybouchlo. Místo toho viděla jen měnící se řádky čísel a písmen, která na skleněné obrazovce ani nedokázala přečíst.</p>
<p>„Co se děje?“ neubránila se, aby jí do hlasu nepronikl strach.</p>
<p>Iverson neodpověděl. Stiskl něco napravo a siréna ztichla, jenže hvězdy za oknem se pohybovaly dál.</p>
<p>„Stabilizátor vysadil. Přepínám na záložní. Drž ji kolmo.“</p>
<p>I Daley před sebou měl na obrazovce čísla, jenže ta jeho <emphasis>opravdu</emphasis> červeně blikala, stejně jako několik kontrolek. Provedl pár rychlých pohybů na ovládacím panelu. Kontrolky zhasly. Pohyb za oknem začal zpomalovat, za chvilku hvězdy opět vypadaly jako tečky a Daley s neskrývanou úlevou vydechl.</p>
<p>„Dobrý.“</p>
<p>„Co se děje?“ zopakovala Nikola důraznějším tónem a Daley se na ni konečně zadíval.</p>
<p>„Máme poruchu. Systém, co řídí činnost pohonu a gravitačních tlumičů při pohybu normálním prostorem, selhal. Buď je poškozený, nebo se rozbilo něco v samotném motoru a stabilizátor to nedokáže kompenzovat. To jsou ty tvoje hrátky v gravitaci. Jestli prasklo hrdlo trysky nebo…“</p>
<p>„Nic neprasklo,“ přerušil ho Iverson mrzutě. „Ten stabilizátor je moderní krám, to je všechno, se starým by se to nikdy nestalo. Dnešní lodě létají, jako by vozily haldu vajec, nevydrží ani jeden manévr.“</p>
<p>„Nevydrží ani jeden <emphasis>tvůj</emphasis> manévr.“</p>
<p>„A jak vážné to je?“ vskočila jim Nikola znovu do řeči. „Můžete to opravit?“</p>
<p>„Vážné to bude, až budeme přistávat, takže za chvíli, a ne, odsud to neopravím. Tyhle systémy jsou přístupné jenom zvenku.“</p>
<p>„Takže půjdeš do vesmíru? Darren má skafandr!“</p>
<p>Natalie sedící dosud tiše v křesle se otočila a přes Nikolin strach se přelila vlna úžasu.</p>
<p>Kdyby jí někdo řekl, že uvidí svoji sestru s panickým strachem z výšek sedět v porouchané kosmické lodi a klidně koukat ven, Nikola by mu nejspíš doporučila služby Jacoba Stense. Přesto se právě to dělo. Ano, Natalie vypadala pořád zakřiknutá, nervózní, ale Nikola se nedokázala ubránit dojmu, že tuhle šílenou situaci zvládá lépe než ona sama… anebo si ji prostě neuvědomuje a bere to všechno jako nějaké víkendové dobrodružství. Daley ovšem vypadal zaraženě.</p>
<p>„No… tomu bych se radši vyhnul. Hele, ty vážně máš skafandr? Myslím <emphasis>moderní</emphasis>?“</p>
<p>Iverson rozpačitě pokrčil rameny. „Mám, dole. Známá na tom trvala. Prý je to bezpečnější a taky podle předpisů.“</p>
<p>Nikole se stáhlo hrdlo. Čekala nevyhnutelnou otázku, jak o tom Natalie může vědět, když před ní o výbavě lodi nikdy nemluvil, jenže nic. Darren Iverson mlčel a ona znovu pocítila zmatek. Ať byl pilot, jaký chtěl, hloupě nevypadal. Nataliiných narážek si už musel všimnout, přesto je nekomentoval, neptal se, dokonce se ani netvářil udiveně.</p>
<p>Bylo možné, že je mu to prostě <emphasis>jedno</emphasis>?</p>
<p>„Dobře,“ promluvil Darren Iverson a znovu se chvíli věnoval panelu před sebou. „Pozice ověřená. Přecházím na ruční řízení, jedna třetina.“</p>
<p>Hvězdy se opět daly do pohybu, teď mnohem pomaleji, a pak se v oknech před nimi objevil další maják. Tentokrát byl z jejich pohledu otočený vodorovně, plochy solárních panelů trčící nahoru i dolů. Nikola si všimla, že vypadá větší, ale přitom omšelejší než ten na Einsteinu. Na trupu rozeznávala tmavší i světlejší skvrny, kde byly kovové pláty nahrazeny jinými, poněkud odlišné barvy. Dokonce se jí zdálo, že tu a tam vidí promáčkliny, jako by do majáku něco narazilo.</p>
<p>„Tam snad neletíme, že ne?“ ukázala nervózně k oknu.</p>
<p>„Ne,“ odvětil Iverson. „Letíme na Měsíc. Na základně Luna můžeme udělat opravy a ohlásit… hele. Jako na zavolanou.“</p>
<p>Na panelu před ním zablikala červená kontrolka a Iverson stiskl tlačítko.</p>
<p><emphasis>„Tady letová kontrola Země. Prosím, identifikujte se.“</emphasis></p>
<p>„Soukromá loď <emphasis>Udatný Achilles</emphasis>, kapitán Darren Iverson. Žádáme o nouzové přistání na stanici Luna kvůli poškozenému stabilizátoru.“</p>
<p>Odpověď přišla okamžitě, klidná a věcná.</p>
<p><emphasis>„</emphasis>Achilles<emphasis>, Země, rozumíme, máte prioritu na přistání na záložní dráze 04. Pohotovostní oddíl je na cestě. Stačí, když se trefíte, odtáhneme vás.“</emphasis></p>
<p>„Země, <emphasis>Achilles</emphasis>, rozumím, dráha 04.“</p>
<p><emphasis>„Hodně štěstí, kapitáne. A vítejte zpátky!“</emphasis></p>
<p>„Díky. <emphasis>Achilles</emphasis> konec.“</p>
<p>V posledních větách Nikola postřehla zvláštní tón. Jako by do profesionálního hlasu operátora vklouzlo potlačované nadšení, a do Iversonova naopak strohá otrávenost.</p>
<p>„Nezdržíme se tu dlouho,“ promluvil Gil, jako by chtěl někoho uklidnit. „A vy se něčeho držte. Sedneme asi zprudka.“</p>
<p>Darren Iverson uchopil staromódní knipl. Nikole došlo, že bude moudré si někam sednout, i když další křeslo tu nebylo – sklouzla rychle podél stěny na zem a pažemi pevně objala kolena. Aspoň neviděla ty poskakující hvězdy.</p>
<p>Podlaha znovu poskočila, jako by loď pracně hledala nový směr.</p>
<p>„Udržíš třicet stupňů?“ uslyšela Daleyho hlas a Iversonovu odpověď.</p>
<p>„Snadno. Za chvíli se zklidní.“</p>
<p>Houpání se opravdu zmírnilo. Nikola riskla pohled vzhůru, ale za čelním oknem už žádné hvězdy nebyly. Skoro celé vyplňovala šedobílá zvětšující se koule. Tmavší tečky kráterů rostly, skvrny moří se zostřovaly, vynořovaly se na nich nové, jemnější detaily. Skoro proti své vůli se dívala dál.</p>
<p><emphasis>V holovizi to vždycky tak odbyli. Planeta zdálky, přistání a hotovo. Asi aby zbylo víc času na bomby a teroristy.</emphasis></p>
<p>Zahlédla tmavší útvar při pravém okraji okna. Iverson vzápětí změnil směr, takže se ocitl uprostřed. Zkraje jen pár kovových oblázků na světlém povrchu, ale po chvíli Nikola rozeznala kopule, jednu velkou a asi tucet menších okolo, propojených tmavými nitkami. Jak dál klesali, nitky se měnily ve spojovací tunely. Části některých kopulí vypadaly průhledné, slunce se od nich odráželo jako od oken mrakodrapů v Artipoli, jiné byly naopak matně černé. Iverson zatáhl za řízení. <emphasis>Achilles</emphasis> začal stoupat rovnoběžně s horizontem, a v té chvíli se houpání vrátilo.</p>
<p>Tentokrát to bylo horší. Nikola se přitiskla ke stěně, náhle měla co dělat, aby vůbec zůstala sedět. Kopule i měsíční krajina za oknem poskakovaly jako splašené, jen chvílemi rozeznala širokou dráhu tmavší barvy, lemovanou rudými světly. Znovu se ozval poplach, a teď se vyděšeně schoulila i Natalie.</p>
<p>„Příprava na vypnutí trysek.“</p>
<p>„Ještě ne!“ procedil Daleyho hlas. „Když mineš, budou nás vyhrabávat týden!“</p>
<p>„Bez obav. Podvozek a antigrav!“</p>
<p>Další prudký pohyb. Příď nadskočila, na okamžik bylo před okny černé nebe, pak zase šedý povrch. Iverson něco nesrozumitelného zavrčel. Daleyho ruka sáhla vzhůru.</p>
<p>„Podvozek venku, antigrav zapnutý. Kdyby sis nechal namontovat toho přistávacího autopilota…“</p>
<p>„A kdybych si namontoval k posteli kolečka, mohl bych ve spaní závodit. K čertu!“</p>
<p>Iverson podrážděně klepl do něčeho na desce a motory ztichly. <emphasis>Udatný Achilles</emphasis> zamířil dolů, jako když odlétali z Menabaranu. Už se netřásl, neházel sebou, zato se zdálo, že padá – zatraceně rychle. Tmavý povrch dráhy jim přímo letěl vstříc, Nikola se prudce nadechla…</p>
<p><emphasis>Bum!</emphasis></p>
<p>Nikole zacvakaly zuby, nestačila ani vykřiknout. Věci ve vitríně slyšitelně nadskočily. Natalie vypískla. Loď ještě jednou nadskočila, potom ale znehybněla a Iverson kývl.</p>
<p>„Fajn! Jsme tu!“</p>
<p>Ve vysílačce zapraskalo.</p>
<p><emphasis>„Tady letová kontrola. Pěkné přistání,</emphasis> Achille<emphasis>! Nějaké škody nebo zranění?“</emphasis></p>
<p>„Ne,“ Iverson rychle pohlédl na obrazovku. „Všechno v pořádku, kontrolo. Potřebujeme se jen dostat do hangáru.“</p>
<p><emphasis>„Rozumím. Pracujeme na tom,</emphasis> Achille<emphasis>.“</emphasis></p>
<p>„Díky.“</p>
<p>Iversonův hlas zněl… znuděně. Jako by tenhle styl přistání byl úplně normální, ale Nikola pořád polykala nasucho. Trochu nejistě se vyškrábala na nohy – vážně byli na zemi. <emphasis>Udatný Achilles</emphasis> stál na tmavém povrchu dráhy, nalevo i napravo viděla červená světla. Byla zhruba stejně daleko, nějakým zázrakem se trefili přímo doprostřed. Postřehla, že si Daley otírá čelo a před zaťatými zuby se mu pohybují rty. Možná místo ulic odříkával prvních dvacet desetinných míst pí.</p>
<p><emphasis>Pěkné přistání?! Bože, jak asi vypadá, když</emphasis> není <emphasis>pěkné?</emphasis></p>
<p>Rychle se podívala po Natalii, ale ta už seděla rovně a fascinovaně hleděla před sebe na shluk kopulí připomínající do písku zašlápnuté míčky. Přistávací dráha končila u jedné z nich. Pomalu se v ní odsouvala dvoudílná vrata a z nich vyjížděla dvě nízká vozidla na šesti kolech.</p>
<p>„Proč vůbec stavíme tady,“ Nikola zvládla promluvit, aniž by se jí třásl hlas. „Chceme přece na Zemi. Nemůžeme to opravit tam?“</p>
<p>Daley zavrtěl hlavou. „Na Zemi není žádná základna. Nikoho tam nepustí bez zvláštního povolení kvůli zlodějům, turisti přestupují na staniční vyhlídkové raketoplány. Navíc dole bude spousta archeologických týmů. Musíme zjistit, kde ti, co je hledáme, vůbec jsou.“</p>
<p>„Rusko,“ zamumlala Natalie. „Darren už tam byl.“</p>
<p>Daley se po ní už podruhé překvapeně zadíval, a v Nikole hrklo. Tentokrát jasně viděla, že i Iverson ztuhl, ale v té chvíli se znovu probudila vysílačka.</p>
<p><emphasis>„</emphasis>Udatný Achille<emphasis>, tady technická údržba. Jsme připraveni na záchyt. Antigravitační systém vám funguje?“</emphasis></p>
<p>„Ano,“ potvrdil Iverson. „Můžete začít.“</p>
<p>Obě vozidla byla už blízko. Lehce se rozestoupila, každé mířilo k jednomu boku <emphasis>Achillea</emphasis> a ze spodní části se vysouvala krátká ramena. Nikola se rychle přidržela opěradla, ale uslyšela jen dvě tlumená bouchnutí. Vzápětí se loď dala zvolna do pohybu směrem k vratům.</p>
<p>„Bezva,“ Iverson se kysele ušklíbl. „Ještě nikdy mě nemuseli po přistání odtáhnout. Tedy nikdy v tomhle století.“</p>
<p>„Lepší, než kdybys jim zase urazil kus doku,“ Daley zamračeně studoval obrazovku. „Skoro jsi s náma praštil natvrdo. Antigrav byl při dopadu na deseti procentech!“</p>
<p>„Vážně?“ Iverson se radostně usmál. „Myslel jsem tak na pěti. <emphasis>Achilles</emphasis> je ve formě!“</p>
<p>Daley se prudce nadechl… a mlčky zavrtěl hlavou.</p>
<p>Kopule i otevřená vrata před nimi se přiblížila a slunečního světla ubylo, jako by vjížděli do obrovského tunelu. Sotva však minuli práh, uvnitř se rozzářila rudá umělá světla. Podle stínů Nikola poznala, že se vrata za nimi zavírají.</p>
<p>Červené světlo změnilo barvu na oranžovou, pak na normální žlutou, a Daley s nádechem odevzdanosti vstal.</p>
<p>„Tak jo. Jdeme.“</p>
<p>Natalie se začala zvedat z křesla, ale Nikola ji zarazila.</p>
<p>„My tu zůstaneme, Nat. Iverson… <emphasis>Darren</emphasis>,“ vyslovila křestní jméno s jistým zaváháním, „vyřídí, co bude třeba. O Donaldovi a tak. Poděkuje i za nás.“</p>
<p>Snažila se o klidný tón, ale hrdlo měla sevřené. Prestonovo mrtvé tělo měla stále před očima, k tomu se přidával strach, že Iverson buď nařídí, ať jdou taky, nebo Natalie mermomocí bude chtít s ním. Kdoví, kolik lidí na téhle stanici bylo z Menabaranu. Kdoví, kolik jich mohlo přiletět nebo brzy přiletí se zprávami z Artipole nebo rovnou se zatykačem na ně. Iverson si s tím asi hlavu nelámal, ale Nikola tu hrozbu cítila jako hlaveň zabodnutou do zad. Z pomyšlení, že by je odvezli v poutech zpátky, Natalie skončila v blázinci, ona někde na převýchově…</p>
<p>Naštěstí Iverson mlčel a sestra přikývla dřív, než si Nikola stačila představit další detaily.</p>
<p>„Dobře, Niki. Jenom bychom se tam Darrenovi pletly. Musí si vzít krabičku a…“ najednou se zamračila. „My už nejsme na Menabaranu, že ne?“</p>
<p>„Ne, Nat.“</p>
<p>„Takže ta pravidla… však víš, co nemám říkat a tak…“</p>
<p>„Pořád platí,“ přerušila ji Nikola rychle. „Všechna platí.“</p>
<p>Iverson s Daleym mířili ke dveřím za jejich zády, museli slyšet každé slovo. Nikola se neodvážila ani otočit, natož ptát, jaké konkrétní pravidlo teď měla Natalie na mysli, a ta kývla.</p>
<p>„Dobře, Niki. Zajdeme se podívat na doktora Stense?“</p>
<p>„Dobrý nápad,“ schválila Nikola s úlevou.</p>
<p>Jacob Stens ležel natažený na levém lůžku, přesně jako když ho opustily. Levá ruka mu visela bezvládně na podlahu, ústa měl pootevřená. Pravidelně, zhluboka oddechoval.</p>
<p>„Doktore?“ zkusila Nikola zavolat, ale ani se nehnul. Daley jí nakoukl přes rameno a zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Kdepak. Vortexová nemoc je mrcha, ten hned tak nevstane. Viděl jsem lidi, co byli po skoku mimo třeba tři dny.“</p>
<p>Nikola kývla. Nakonec, když ho neprobudilo ani <emphasis>pěkné přistání</emphasis>, těžko se to povede jí. Skoro doktorovi záviděla, zaspat tak celou tuhle cestu.</p>
<p>„Můžete?“ Gil ukázal za Iversonem na konec chodby. „Hodila by se mi trocha pomoci.“</p>
<p>Nikola se chtěla zeptat s čím, ale když uviděla, jak se Natalie tváří vyděšeně, usoudila, že na tom nesejde. Hlavně když zmizí z téhle myší díry.</p>
<p>„Ehm… nemáte tu větší místnost?“ osmělila se, zatímco slézala po žebříku. „Nějakou, kde by šlo spát, sestře nedělají dobře těsné prostory.“</p>
<p>„Když se můžete natáhnout a nepraštíte se do hlavy, máte přece dost místa, ne?“ namítl zdola Iversonův hlas.</p>
<p>„To sardinka v konzervě taky,“ odsekla Nikola a Daley se zasmál.</p>
<p>„Tohle nevyhrajete. Jak zkusíte s Darrenem řešit komfort, budete se nakonec cítit jako rozmazlená princezna. I když máte pravdu a trocha pohodlí neuškodí.“</p>
<p>„Ty taky, Gile?“ zavrčel Iverson a Nikole neušlo, jak se Natalie v šeru usmívá.</p>
<p>Raději už mlčky slezla ze žebříku. V nákladovém prostoru se během přistání pár beden uvolnilo a vysypalo. Cestou na druhou stranu museli přeskakovat balení triček, psích obojků a talířů, ze kterých zbyly asi jen střepy. Nikola se zarazila, když podle zvuku šlápla do louže. Vzápětí jí za krk cáklo něco ledového.</p>
<p>„Pozor!“ uskočila, snažila se to rychle setřít, a Daley couvl stranou.</p>
<p>„To nic,“ pohlédl na podlahu. „Jenom voda. Nahoře je palivová nádrž, asi praskla.“</p>
<p>Nikola zvedla hlavu. V šeru uviděla, jak z místa mezi dvěma stropními panely prší velké kapky. Iverson sebral z okraje rostoucí laguny svůj klobouk, oklepal ho o bednu a chtěl si ho narazit na hlavu, ale Daley se poťouchle zašklebil.</p>
<p>„Nechceš ho radši nechat tady? Kdybys zase náhodou narazil na nějaký sběratelky suvenýrů.“</p>
<p>„Děsná legrace, Gile,“ zahučel Iverson. „Počkej, až budou chtít stáhnout kalhoty z tebe<emphasis>.</emphasis>“</p>
<p>Nacpal srolovaný klobouk pod kombinézu a udeřil dlaní do spínače sklápějícího zadní rampu.</p>
<p>Hangár, kde loď stála, vypadal zevnitř malý, k protější stěně vyztužené silnými podpěrami to bylo od vrat jen pár kroků. Podlahu pokrývala vrstva jemného světlého písku, téměř prachu. Vzduch proudící zvenku byl suchý a ledově studený, až Nikola zatoužila po teplém oblečení. S tou myšlenkou přišly jiné, které ji zatím vůbec nenapadly.</p>
<p><emphasis>Nevyzvedla jsem žádné kreditní poukázky, nevzala jsem karty. Účet v komunikátoru tu nebude fungovat. Nemáme ani na svačinu, jsou z nás žebráci.</emphasis></p>
<p>Obě vozidla pořád stála po stranách <emphasis>Achillea</emphasis>, ramena přichycená k trupu. Kulaté poklopy po stranách skleněných kabin byly otevřené, jeden chlap v modré kombinéze mířil k lodi, druhý právě seskakoval dolů. Oba vypadali, že mají naspěch. Nikola rychle couvla do šera mezi hromady beden, Natalii nemusela pobízet.</p>
<p>„Kapitáne, vítejte na Luně! Já… promiňte, jmenuji se Dave. Dave Lansky.“</p>
<p>„Já jsem Andy. Je mi ctí, že vás potkávám. Moc pěkné přistání! Můžu… mohl bych vám potřást rukou?“</p>
<p>„A tady… mohl byste se mi podepsat? Prosím, kapitáne. Pro Davea, ano?“</p>
<p>Iverson vyhověl mlčky s kamenným výrazem. Dave vypadal, že radostí vyskočí tak vysoko, až prorazí kopulovitý strop hangáru. Nikola jenom tiše zírala.</p>
<p>„Moc děkuji, kapitáne! Ani nevíte, co to pro mě znamená. Studuji historii, víte, píšu zrovna seminárku…“</p>
<p>„Chtěl bych mluvit s hlavním administrátorem,“ přerušil ho Iverson. „Naléhavě.“</p>
<p>„Ale jistě… tudy, kapitáne,“ Andy ukázal k posuvným dveřím na opačné straně. „Máte štěstí, doktor Nielgard je právě na stanici. Na vás si určitě udělá čas. Pořád řeší tu záležitost s Braxtonem, víte, taková ostuda…“</p>
<p>Andy mluvil dál, Dave se snažil přidat. Celou cestu z hangáru mleli páté přes deváté jako fanoušci, co nečekaně potkali holovizní hvězdu, zatímco Iverson poslouchal zřejmě jen na půl ucha, pokud vůbec. Gil Daley, stojící celou dobu naprosto nepovšimnutý v půli rampy, potřásl hlavou.</p>
<p>„Paráda. S Darrenem je člověk fakt nenápadnej.“</p>
<p>„Co to, sakra, bylo?“ Nikola vyklouzla z úkrytu. „Oni ho tu znají? Už v té vysílačce…“</p>
<p>„Jo,“ kývl Daley. „Jezdí sem plno bláznů do historie, poznávací zájezdy a tak. Někteří umí nazpaměť jména všech pilotů kdejaké frakce, píšou o nich články, sbírají fotky, a teď najednou jednoho vidí živého.“</p>
<p>„<emphasis>Cože?</emphasis>“</p>
<p>„Aha, vy nic nevíte,“ Daley si povzdechl. „Tak to bude chtít trochu vysvětlování. Asi jste si všimla, že tahle loď vypadá trochu <emphasis>zastarale</emphasis>.“</p>
<p>„No, to jsem vážně málem přehlédla,“ souhlasila Nikola. „Vypadá spíš jak něco ze skládky.“</p>
<p>Zároveň sledovala Natalii, která se také osmělila vyjít ven, chvíli se rozhlížela a pak ji zaujala vrstva jemného měsíčního prachu na podlaze i všech rovných plochách lodi. Začala do něj kreslit prstem a Daley přikývl.</p>
<p>„Jo, <emphasis>Udatný Achilles</emphasis> pamatuje hodně. Některé části má dvě stě padesát let staré, plus mínus. Tenkrát v něm Darren odlétal ze Země.“</p>
<p>„Odlétal… jako <emphasis>on osobně</emphasis>? Co je to za hloupost, vždyť vypadá tak na třicet. Tedy kromě těch vlasů.“</p>
<p>„Taky mu třicet je. Třicet čtyři, pokud se nepletu, ale reálného času. Kolik toho víte o kosmickém cestování? Myslím principy, a jak to začalo.“</p>
<p>„No, asi co každý. Lodě skáčou mezi majáky, používají vortexové krystaly k navigaci…“</p>
<p>Nikola se rozpačitě zarazila. Na technické dokumenty se v holovizi skoro nedívala, to spíš sestra. Pohledem vyslaná žádost o pomoc ale zůstala bez odezvy, Natalii už zcela pohltilo čmárání v prachu. Naštěstí Daley nevypadal, že by se chtěl posmívat, jen kývl.</p>
<p>„Správně. V hyperprostoru se nedá navigovat. Můžete nastavit, do jaké vzdálenosti skočíte, ale ne, kterým směrem, ten je úplně náhodný. Kdybychom z tohohle místa chtěli skočit o pět metrů ke stěně hangáru, vynoříme se kdekoliv na jeho obvodu, ale třeba taky někde pod stropem nebo dole v podlaze. To je základní princip Lawrencova pohonu. Sledujete?“</p>
<p>„Zatím ano.“</p>
<p>„Kvůli tomuhle byl ten pohon zkraje skoro nepoužitelný. Pak to se Zemí začalo jít z kopce a na Marsu našli vortexové krystaly, co dovolily stavět majáky. Maják vysílá signál a loď ho přijímá. Před skokem se na něj zaměříte, a hop, jste u něj. Skok pro vás trvá okamžik, ale reálný čas venku se za tu dobu posune klidně o pár dnů. V podstatě čím dál skočíte, tím víc času se vám ztratí, i když to nefunguje úplně úměrně.“</p>
<p>„Dobře, ale to jsou jenom dny. Přece nejde skočit tak daleko, aby se ztratilo dvě stě let. Proč by to vůbec někdo dělal?“</p>
<p>„Jde to. Dnes už není proč, ale v té době se lidé na Zemi museli buď vystěhovat, nebo upéct. Věděli, kde jsou obyvatelné exoplanety, s astrofyzikou na tom byli už tenkrát dobře, jenom se k nim nemohli dostat. A nebyl čas něco dlouze vymýšlet.“</p>
<p>Daley se podíval na Natalii, pak se stejně jako ona sehnul. Prstem nakreslil do prachu na zemi kaňku s křížkem uprostřed.</p>
<p>„Prostor pokrytý signálem majáku netvoří kouli. Řekněme, že tohle,“ ukázal na křížek, „je maják. Hyperprostor má v různých místech různou hustotu, ten flek okolo je hranice dosahu signálu. Té se říká horizont. Loď může uvnitř horizontu skákat, jak chce. Nemá problém se k majáku vrátit, takže to skokani prostě zkoušeli, až se trefili do směru k nějaké planetě. Tam položili bóji, takové jádro majáku, ke kterému skočila velká loď, dostavěla ho, a začalo se znova.“</p>
<p>„Chápu,“ přikývla Nikola. „Řetěz majáků dávaných jeden za druhý, dokud tam nebyli. V čem byl problém?“</p>
<p>„Za prvé v tom, že vesmír není <emphasis>úplně</emphasis> prázdný. Máte hvězdy, mlhoviny, planety. Haldu věcí, u kterých se vynoříte, a je po vás, než stačíte skočit zase pryč. Nebo se vynoříte přímo <emphasis>uvnitř</emphasis> a pak je po vás okamžitě, hmota se prostě rozloží. I když se třeba jenom porouchá loď, jak nemůžete skočit zpět, jste vyřízená. Hyperprostorem nejde komunikovat, reálným by trvalo desítky let, než by zprávu někdo slyšel, a pokud byste neměla bóji a on neznal její frekvenci, stejně by se k vám nedostal. Takže žádné záchranné akce. Ztracené rovnou odepsali.“</p>
<p>„Pěkné,“ souhlasila Nikola zachmuřeně.</p>
<p>„Další problém je dosah. Majáky nesmí být moc blízko sebe, pak vzniká interference, co prudce zmenší horizonty obou. Snažíte se tedy dávat bóje co nejblíž horizontu, jenomže jak jsem říkal, ten není rovný. Nevíte, kde přesně je hranice, můžete ji jenom zhruba odhadnout. Stačí nečekaný ohyb, smůla, že přeskočíte, a jste mimo signál. Pak můžete buď umřít hlady, nebo zkusit skočit zpátky do pokrytého prostoru naslepo, čistě podle vzdálenosti. Pokud jste blízko, může to vyjít, ale skok špatným směrem vás odnese dál. Jste jako v bažině, každým marným pokusem zapadnete hlouběji. A se vzdáleností skoků roste i čas, který ztrácíte.“</p>
<p>„Takže to se stalo Darrenovi? Minul horizont a snažil se dostat zpátky, až proskákal… <emphasis>dvě stě šedesát let?</emphasis>“</p>
<p>To číslo Nikole připadalo pořád neskutečné, ale Daley přikývl.</p>
<p>„Jo. Je jediný, komu se to z takové dálky podařilo. Reálného času strávil na <emphasis>Achilleovi</emphasis> přes dva roky. Udělal stovky skoků, dostal se tak daleko, že navigační systém ani nemohl určit, kde v reálném prostoru přesně je – z těch lodních záznamů žijí astrofyzikové na Menabaranu dodnes. No… a nakonec mu to vyšlo.“</p>
<p>Nikola si to zkusila představit. Sám v téhle mrňavé plechovce, <emphasis>dva roky.</emphasis> Jeden pokus za druhým s menší a menší nadějí. A potom návrat. Dvě a půl století pryč. Všichni, které předtím znal, mrtví, všechno, co uměl, beznadějně zastaralé, zbytečné…</p>
<p>„Děsné,“ otřásla se.</p>
<p>„Jo,“ souhlasil Daley. „Je mi zle, jen na to pomyslím… i teď, když bych ho nejradši přetrhnul.“</p>
<p>„Jak špatné to je?“ zeptala se Nikola opatrně. „Myslím s vámi. Přece umíte řídit loď, můžete sehnat práci i na Newellu.“</p>
<p>„Musel bych ale předložit licenci, která zůstala v Artipoli. Můžu si udělat novou, jenomže to stojí peníze, a menabaranský účet mi zabaví, protože jsem hledaný. Bez licence dostanu práci jenom na lodi, co na zákony kašle. A takových je sice na Newellu dost, ale i tam mají policii.“</p>
<p>„Takže na tom budeme stejně. Já nemám ponětí o newellských daňových zákonech. Nemáme peníze, nebudu mít doklady o vzdělání, nulovou kvalifikaci…“</p>
<p>„Jo, je to bída. Potřebuju z Darrena vyrazit, pro koho vlastně dělá. Sám od sebe by se na Menabaran nevrátil. I když potom možná budu litovat, že jsem se ptal.“</p>
<p>„To nic. Darren nám to vynahradí. Poletíme k majáku.“</p>
<p>Nataliin hlas se ozval nečekaně. Sice se neotočila, ale musela poslouchat pozorněji, než se zdálo, a v Nikole hrklo.</p>
<p>„To probereme jindy, Nat,“ promluvila rychle. „Zatím nikam neletíme.“</p>
<p>„Ještě ne?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Dobře, Niki. Tak potom.“</p>
<p><emphasis>Co potom? Kdy potom? A jaký maják? Snad ten další?</emphasis></p>
<p>Nikola se však donutila mlčet – i kdyby z Natalie dokázala vydolovat detaily, rozhodně to nešlo před Daleym. Už tak upoutala jeho pozornost, protože došel blíž, nakoukl Natalii přes rameno a zamračil se.</p>
<p>„Hele, nejsou tohle rovnice Lawrencova pohonu?“</p>
<p>Změť čar, které sestra čmárala do prachu, připomínala čísla dost vzdáleně, ale Nikola přikývla.</p>
<p>„Asi. Natalie ráda počítá.“</p>
<p>„Je trochu zvláštní, že? Chci říct… skoro jako Darren.“</p>
<p>Nikola neodpověděla. Téměř sebou škubla, protože si uvědomila, že Daley má pravdu.</p>
<p><emphasis>Takže proto. Natalie ví o Iversonovi všechno. Musí vědět, možná o něm slyšela už někde z holovize. Proto si s ním rozumí. Oba jsou vlastně ztracení…</emphasis></p>
<p>Ta myšlenka byla zvláštní, až Nikolu připravila o řeč. Dokázala přijmout, že jsou lidé, co Natalii chápou – Jacob Stens, možná i komisař Preston, kdyby měl víc času. Ale že by existoval někdo <emphasis>podobný</emphasis>, i když jiným způsobem…</p>
<p>Vůbec si nebyla jistá, jestli se jí ta představa líbí. Naštěstí Gil Daley dlouze vydechl, protáhl si záda a změnil téma směrem, který jí naprosto vyhovoval.</p>
<p>„Tak fajn. Než se Darren vrátí, asi bychom se měli mrknout na ten stabilizátor.“</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Darren Iverson vystrčil hlavu ze služební chodby a rychle se rozhlédl na obě strany. Nikde nikdo. I Dave s Andym už zmizeli, snad za další prací.</p>
<p>„Fajn,“ zamumlal a vyklouzl ze dveří. „Žádní fanoušci. Žádné autogramy. Žádné přednášky na univerzitě. Nikdy.“</p>
<p>Znovu si vybavil rozhovor s profesorem Nielgardem a otřásl se.</p>
<p>Ústřední kopuli tvořila skoro celou jediná hala, cosi mezi síní muzea a terminálem kosmodromu. Pohybovala se tu asi stovka lidí, někteří přecházeli mezi vstupy do dalších tunelů, jiní po skupinkách konverzovali, prohlíželi si obsah velkých vitrín podél stěny nebo kulovitý artefakt uprostřed. Další četli světelné tabule pod klenutým stropem připomínající jízdní řád – Paříž odlet za dvě hodiny, New York za devatenáct, základna Arlington za deset minut.</p>
<p>Darren tohle všechno znal. Chtěl si sáhnout za kombinézu pro klobouk, ale v půli pohybu se zarazil.</p>
<p>„Sběratelky suvenýrů. Radši ne.“</p>
<p>S očima u země rychle zamířil k dalšímu služebnímu východu na opačné straně, jen na chvilku stočil zrak doprostřed haly. Onyxově černá koule se zlatými reliéfy v podobě kontinentů Země. Kolem šestice stříbrných ramen spodními konci zapuštěných v podlaze. Na jejich bocích byla vyryta jména, desítky jmen s daty narození a odletu, u některých i malé fotografie. Iverson našel očima správné místo, poznal, že se nic nezměnilo, a bolestně se zašklebil.</p>
<p>„Někteří lidé platí, aby se na takovou věc dostali. Já bych zaplatil, aby mě dali pryč. Copak dá práci sundat jedno jméno? Stačilo by kladivo a majzlík.“</p>
<p>Sklouzl pohledem dolů. Na zdobeném panelu pod koulí, kolem kterého byly poházeny umělé květiny a všelijaké cetky, se leskl nápis: <emphasis>NA PAMĚŤ ZTRACENÝM</emphasis>. Doplňoval ho drobnější text, který Iverson na tu dálku přečíst nedokázal – jenomže verše mu vklouzly na rty samy. Stačilo na ně pomyslet, a vtrhly mu do mysli jako příval.</p>
<p><emphasis>Bez hnutí, o závod s větrem štval se střemhlav, hnal jsem svůj žhavý stroj skrz vzdušné komnaty. Tam, kde modř tane žhnoucí závratná, já vršil výšin větru avantýru, již skřivan ani orel nepozná – až v tichu usebrán, dál před oltář výsostné svatyně, až do vesmíru ruku jsem vztáh, a potkal Boží tvář.</emphasis>*</p>
<p>Náhle se něco změnilo. Myšlenka se změnila v hlas a hala kolem se rozmazala. Najednou nebyl tam, ale <emphasis>doma</emphasis>. Stál u brány Arzamasu před řadou skokových lodí seřazených na ploše pod žhnoucím Sluncem a stovky let stará báseň se mísila s hlasy, <emphasis>spoustou</emphasis> hlasů, které mu šeptaly v hlavě o tom místě, co se mu jenom zdá…</p>
<p>Škubl sebou. Vší silou se donutil odtrhnout z památníku oči. Ignorovat ho i všechno ostatní. Rozběhl se pryč a bylo mu úplně jedno, jaký lovec autogramů ho pozná. Narazil do dveří služebního východu. Lomcoval klikou, až se otevřely, pak je za sebou zabouchl a přitiskl se k nim zády. Srdce mu tlouklo jako splašené. Ruce se mu třásly.</p>
<p>„Klid!“ šeptal a vlastní hlas mu zněl cize. „Jsem tady. <emphasis>Tady.</emphasis> Nikoho neslyším. Vůbec nic.“</p>
<p>Přísně vzato slyšel – hukot klimatizace, šum zpoza dveří, ale to už bylo jiné. Žádné hlasy.</p>
<p>Dvakrát se zhluboka nadechl a rychle vykročil. Zapomenout, to pomáhalo. Předstírat, že se nic nestalo, a letět dál, vždycky letět dál. Čím dřív, tím líp.</p>
<p>Tahle chodba nevedla podél, ale tunelem kolmo od hlavní kopule. Končila dalším hangárem, kde na prachem pokryté ploše stála loď, mnohem menší než <emphasis>Udatný Achilles</emphasis>. Pouhý člun pro tři, trup ošoupaný do černa desítkami průletů atmosférou.</p>
<p>Vedle zvednutých dveří kabiny se opíral pilot, šlachovitý malý chlap s pravým rukávem kombinézy staženým a levým vyhrnutým k lokti. S přivřenýma očima cosi soustředěně žvýkal a při pohledu na Darrena to přehodil do levé tváře.</p>
<p>„Nazdar. Vy jste ten, co letí dolů? Iverson?“</p>
<p>Darren kývl.</p>
<p>„Fajn. Tak můžeme nastupovat. Jsem Ted Browning.“</p>
<p>Sáhl do kapsy. Iverson ztuhl, ale namísto bloku s perem vytáhl jen sluneční brýle. Nasadil si je a zamračeně si ho změřil.</p>
<p>„Vypadáte kapku mizerně. Nechcete něco?“</p>
<p>Darren se křivě usmál. „Dulaciol. Nebo majzlík.“</p>
<p>„Smůla. Vedu akorát protiblicí pilulky a možná kapku džinu. Neoficiálně.“</p>
<p>„Nevadí. Zvládnu to, jenom ať jsme pryč.“</p>
<p>„Žádnej problém.“</p>
<p>Browning s hlasitým flusnutím vyplivl kouli aspoň pěti žvýkaček tak, že zůstala přilepená na bočním skle, a vyhoupl se do pilotní kabiny. Darren ho následoval. Když utahoval přezky bezpečnostních pásů, prsty se mu už netřásly. O chvíli později malá loď vyrazila z měsíčního povrchu.</p>
<p>Iversonovi se do tváře vracela barva. Nasadil si pomuchlaný klobouk a zdálo se, že ho cesta konečně začíná zajímat. Chvíli sledoval ovládací panel a způsob, jakým Browning řídí, pak obrátil zrak ke zvětšující se žlutohnědé kouli za oknem. Vypadala skoro stejně, jak si pamatoval, snad jenom trochu tmavší.</p>
<p>„Vy prý jste z Newellu?“ promluvil Browning nečekaně.</p>
<p>„Víceméně,“ souhlasil Iverson. „Často tam přistávám.“</p>
<p>„Já tam nebyl rok a půl. Mám v Liberty pár kámošů, ani nevím, jak se jim vede.“</p>
<p>„Jestli si plukovník Tom něčím omylem neustřelil hlavu a Bombař Ahmed neodpálil dům, tak dobře, pokud vím.“</p>
<p>Browning sebou viditelně škubl. Rychle se na Iversona zadíval a ten se usmál.</p>
<p>„Asi není třeba ukazovat turistům z Menabaranu tetování milice. Nemuselo by se jim pak chtít na výlet.“</p>
<p>„Jo,“ Browning vycenil zuby. „Trefa.“</p>
<p>Lehce si povytáhl pravý rukáv, takže se nad jeho zápěstím ukázal modrý obrázek hada obtočeného kolem lidské lebky.</p>
<p>„Rád zase vezu našince. Z Newellu sem moc lidí nejezdí, teda mimo práci.“</p>
<p>Iverson vytušil, že tenhle člověk dobře ví, co je zač. Pokud ale nechtěl autogram, ke spokojenosti mu to stačilo, takže kývl.</p>
<p>„Newell radši píše vlastní dějiny, než kouká na cizí.“</p>
<p>Browning se zasmál a gestem ukázal za záda.</p>
<p>„Za chvíli tam budeme. Měl byste se začít oblíkat.“</p>
<p>„Díky,“ Iverson se zamračil. „Jak horké to tam je?“</p>
<p>„Tipuju tak sedmdesát a radiace aspoň třicet, tady kopou jenom největší blázni. Nebo ti, co nemají na vybranou. Bělogvardijskej svaz… no, vy asi víte, jak dojeli.“</p>
<p>„Docela dobře,“ souhlasil Iverson.</p>
<p>Rozepnul pásy, vstal z křesla a odsunul dveře v přepážce za sebou. Prostor pro pasažéry byl docela malý, jen jedno křeslo, ale hlavně úhledně srovnané oranžové obleky s přilbami. Iverson si začal jeden navlékat, zatímco loď zamířila dolů. Zkontroloval údaje na malém displeji všitém do levého rukávu, nasadil přilbu a sedl si do křesla. Pohled ven mohl vyvolat další vzpomínky i hlasy. Radši přitáhl bezpečnostní pás, zíral do šedého stropu a nepohnul se, dokud mu prudké zahoupání a drcnutí neprozradilo, že dosedli na zem.</p>
<p>„Jak jste na tom?“ promluvil v přilbě Browningův hlas.</p>
<p>„Připraveně,“ odvětil Iverson. „Půjdete taky?“</p>
<p>„Ani omylem. Mám tu kafe, něco ke koukání i haldu žvýkaček. Jo, řekli vám, že si máte pospíšit?“</p>
<p>„Ne, proč? Tohle je přece staniční člun, ne pro turisty.“</p>
<p>„Jo, ale taky jedinej se záchranným vybavením, kdyby se někde něco podělalo. Žasnu, že vám ho Nielgard dal.“</p>
<p>„Když jsem tu byl před půlrokem, měla Luna dvě záchranné lodě.“</p>
<p>„Před půlrokem,“ Browning se ušklíbl. „Pak Menabaran zkrouhnul rozpočet a ten zmetek, co tam sedí dneska, prý chystá to samý. Maže to tu kvaltem do ještěrčí prdele.“</p>
<p>„Dobře,“ Iverson si povzdechl. „Zkusím se vrátit brzy, tohle snad moc času nezabere. Můžete otevřít.“</p>
<p>„Fajn.“</p>
<p>Sykot atmosféry, stahované systémem lodi do záchytných nádrží, byl jasně slyšitelný. Zvuk otevíraných dveří už nikoliv.</p>
<p>Iverson přivřel oči. Chvíli neviděl nic než žluté světlo a kotouče prachu sedající kolem. Pak se vylouply první obrysy, a když udělal dva opatrné kroky ven, viděl už všechno.</p>
<p>Slunce oslepivě žhnulo na sírově žluté obloze bez jediného mráčku. Loď stála na škvárou pokryté ploše bývalého náměstí, rozryté pavučinami černých puklin. A všude okolo se zvedaly ruiny.</p>
<p>Haldy prachem zaváté sutě začínaly jen pár desítek kroků od lodi. Rychle přecházely ve zbytky budov, táhnoucí se pod žlutým nebem zdánlivě do nekonečna. Žádná neměla střechu, z některých zbyly jen nízké zdi s prázdně zírajícími obdélníky černých oken, jiné trčely do výšky jako dávno mrtvý les rozťatý vedví hlavní třídou. Ta musela být kdysi desítky metrů široká, ale teď z ní zbyla jen trochu širší štěrková cesta, asfalt se dávno vypařil. Na jejím konci v dálce čněly ruiny budovy se zbytky kulatých věží, uraženými a zubatě trčícími jak skořápky rozbitých vajec.</p>
<p>Nic v dohledu se nehýbalo. Ticho bylo absolutní. V zářícím světle vypadalo všechno nepřirozeně ostré a Iverson slyšel jen hluboký zvuk vlastního dechu uvnitř helmy. Udělal krok. Cítil, jak se mu bota boří do štěrku, ale ozvalo se jen slabounké zašustění. V helmě mu promluvil Browningův hlas.</p>
<p>„Vítá vás turistickej ráj Petrohrad. Čtyřiasedmdesát nad nulou, atmosféra oxid uhelnatej a další svinstva, kyslík dvě procenta. Tlak šestinovej. Sundáte helmu, a vyvaří se vám krev, nemluvě o štědrým radiačním přídělu. Když odsud pustili na Čínu žlutou skákavku, stihli jim rudoši poděkovat pár atomovkama. Bude to tu svítit ještě tak deset tisíc let.“</p>
<p>Iverson usoudil, že to je notně upravená varianta standardního průvodcovského proslovu pro turisty, a zasmál se.</p>
<p>Obešel konec dlouhého obelisku, kdysi se tyčícího hrdě vzhůru uprostřed náměstí. Teď ležel natřikrát zlomený ve štěrku a na žárem popraskaném kameni se ještě slabě leskla písmena v azbuce.</p>
<p>„Kudy mám jít? Přímo za nosem?“</p>
<p>„Jo, přesně tak. Zřídili si hnízdo uprostřed, čekají na vás. Vysílačky ve skafandrech mají krátkej dosah, tak hodně zdaru. A mimo cestu radši nelezte, ty baráky občas ještě padají.“</p>
<p>„Díky.“</p>
<p>Iverson se ještě jednou rozhlédl. Zkontroloval ukazatel radiace v proužku na rukávu a raději zrychlil krok. Ulice vedla přímo vpřed a on zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Něvský prospekt. Už tenkrát nevypadal nic moc, ale aspoň byl vcelku. Skoro. Kde je asi ta hospoda, kam jsem tenkrát chodil?“</p>
<p>Zvedl hlavu, skoro bezděčně se ji pokusil najít, ale uviděl něco jiného: nízkou kovovou kopuli sedící na zemi na pravém kraji ulice jako malá verze těch z Luny. Iverson došel blíž a ve stěně se bez vyzvání otevřel průchod.</p>
<p>Musel se sklonit, aby mohl vejít – přechodová komora stačila sotva pro jednoho. Darren počkal, až se dveře zavřou a atmosféra obnoví, následovala sprška karmínové dekontaminační směsi. Teprve pak sundal helmu i rukavice a zadíval se na muže čekajícího za prosklenými vnitřními dveřmi. Vypadal mladý, snad přes dvacet, s krátkými vlasy a pozornýma očima. Když se vnitřní dveře konečně odsunuly, napřáhl ruku.</p>
<p>„Dobrý den, pane Iversone. Jsem Stanley Heyer, vědecký asistent Ivy a Colina Prestonových. Vítejte v bunkru Vosstaniya. Ten oblek můžete sundat, tady dole je to čisté. Máme filtry atmosféry a všechno uvnitř jsme třikrát sterilizovali.“</p>
<p>Asistent na sobě měl jen obyčejnou pracovní kombinézu. Iverson přijal nabízenou ruku, ale zároveň zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Radši ne. Jsem <emphasis>opatrný</emphasis>.“</p>
<p>Za přechodovou komorou byla jen maličká místnost s rozvěšenými ochrannými obleky a haldami pečlivě naskládaných kovových beden. Heyer zvedl masivní poklop uprostřed v podlaze a začal slézat po žebříku dolů. Šachta vypadala hluboká, ozářená elektrickými světly nastřelenými na skobách do betonové stěny. Iverson se zamračil.</p>
<p>„Tohle přece není původní vstup.“</p>
<p>„Ne,“ odvětil zdola Heyerův hlas. „Ten je v příliš zamořené oblasti. Tuhle šachtu jsme vyvrtali podle dochovaných záznamů, vede do bývalé ubytovny.“</p>
<p>„Chápu.“</p>
<p>Iverson popadl žebřík a následoval asistenta dolů. V obleku se mu slézalo hůř, šachta byla úzká, ale nakonec seskočil na pevnou zem. Rychle se rozhlédl.</p>
<p>I tady stála na stojanech elektrická světla. Přesto tu vládlo šero, protože místnost byla příliš velká. Kam dohlédl, stály řady prostých kovových paland, dvě patra nad sebou, jedna vedle druhé. Některé byly holé, jen rámy poznamenané rzí, jinde ještě viděl přikrývky, složené i rozházené, napůl rozpadlé. Vzduch měl studeně kovovou pachuť. Jinak tu nebylo nic, žádné ozdoby, noční stolky ani osobní věci. Místnost, která vypadala pochmurně už tenkrát, teď připomínala vyrabovanou hrobku.</p>
<p>Což bylo nejspíš dost přesné přirovnání.</p>
<p>Heyer už byl s baterkou v ruce na cestě na opačnou stranu, ozvěna jeho kroků se hlasitě rozléhala. Iverson si pospíšil za ním.</p>
<p>Ubytovna byla kdysi uzamčena zvenku – Darren postřehl stopy laserového hořáku na mohutných dveřích, když jimi prošli. Chodba venku byla rozlehlá, s vysokými stěnami a hladkými zdmi. Slyšel slabý hukot klimatizace.</p>
<p>„Chvíli to vypadalo, že zprovozníme původní energetický systém,“ poznamenal Heyer, „ale nakonec to nešlo a museli jsme použít náš mobilní generátor. Ve třech jsme měli moc jiné práce.“</p>
<p>„Copak vy jste <emphasis>sami</emphasis>?“ Iverson se zarazil. „Jenom vy a Prestonovi? Tenhle bunkr má tři patra, asi dvě stě místností…“</p>
<p>„Přijdou další týmy. Probrat obsahy počítačů, otevřít trezory, pokud nějaké najdeme, a tak dále. My jenom dokumentujeme, mapujeme a sbíráme první materiály.“</p>
<p>Heyerův hlas zněl neutrálně. Jako by přesně tuhle otázku čekal a odpověď měl pečlivě nachystanou. Až moc pečlivě.</p>
<p>Minuli nástěnku na zdi, ze které někdo pečlivě sundal všechny papíry. Zbyly jen překrývající se bílé obdélníky v zašedlém plastu a Darren si náhle vybavil, co všechno tam tenkrát viselo. Rozpisy služeb, jídelní lístky i osobní vzkazy s rukou připsanými vtípky, klepy nebo komentáři.</p>
<p><emphasis>Přistihl jsem Jegora a Varaliovou v prádelně, ta piha na jejím zadku je sexy! Haha!</emphasis></p>
<p><emphasis>Lepší písek v hubě než synteguláš v talíři!</emphasis></p>
<p><emphasis>Ten Iverson prej u Korwariana rozmlátil tři lodě, proto ho poslali k nám.</emphasis></p>
<p><emphasis>Kecy, nebyly tři. Bylo jich pět. :-D</emphasis></p>
<p><emphasis>Já slyšel osm. :-)</emphasis></p>
<p>Darren se skoro usmál, jenže vzápětí zahnuli za roh a on zůstal jako opařený.</p>
<p>Úsek chodby v délce dobrých dvaceti metrů ležel v troskách. Výbuchy servaly obložení stěn i stropu, v podlaze zely hluboké díry provizorně překryté kovovými pláty. Zbytky klimatizačních trubek pod stropem visely dolů, většinu někdo odřezal, aby vůbec šlo projít. V levé zdi exploze prorazila velký otvor a Darren v šeru za ním rozeznal kuchyni. I tam vládla zkáza, pulty ležely povalené, stoly rozházené. Podlahu pokrývala souvislá vrstva střepů a suti, vzadu se strop po nějakém větším výbuchu úplně zřítil. Všechno bylo poseté otvory po kulkách i střepinách.</p>
<p>„Tohle je, sakra, co?“ promluvil Iverson otřeseně a Heyer, už znovu kus vpředu, se zastavil.</p>
<p>„Co asi myslíte?“ mávl rukou. „Když spadly rakety, v bunkru přežilo necelých tři sta lidí. Zásob měli dost, ale došlo jim, že pomoc hned tak nepřijde, tak začali <emphasis>šetřit</emphasis>. Asi někdo z velení zavřel ubytovnu, odřízl ji od přívodu vzduchu a sedmdesát lidí tam nechal udusit. Někoho dalšího to naštvalo, vybral zbrojnici a pustil se do něj. Tady to vypadá nejhůř, protože za kuchyní byly sklady potravin, které všichni chtěli. Nakonec někdo hodil granát s nervovým plynem do centrální klimatizace. Zásoby tu zůstaly skoro všechny.“</p>
<p>Heyerův hlas zněl naprosto lhostejně a Iverson mlčel. Sice nedal najevo znechucení, ale asistent ho musel vycítit, protože pokrčil rameny.</p>
<p>„Není to první místo, kde jsme něco podobného našli. Nakonec přijmete věci, jaké jsou. Kdykoliv jsou na tom lidé zle, začnou se k sobě chovat jak zvířata. Znáte tu studii, že Země by vydržela obyvatelná ještě o padesát až sedmdesát let déle, kdyby nebylo válek frakcí a kousků jako to zdejší bombardování?“</p>
<p>„Ne,“ odvětil Iverson tiše. „Už ale chápu, proč Donald nechtěl tuhle práci dělat.“</p>
<p>„Jistě, jako většina. Když začnete poznávat historii, uvidíte, že spousta věcí kolem jsou jenom iluze a ve skutečnosti se nikdo nepoučí. To ovšem lidé vidět nechtějí – jako tohle tady.“</p>
<p>„Já ale tu historii <emphasis>viděl</emphasis>, pane Heyere,“ tentokrát se Iverson na asistenta zadíval. „Kdyby to fungovalo, jak říkáte, nikdy jsme se ze Země nedostali.“</p>
<p>„Štěstí. Sebevrazi někdy taky přežijí, i když se hodně snaží.“</p>
<p>Z asistentova hlasu kapal sarkasmus a Darren zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Co jste vlastně udělali s těly? Musela jich tu být spousta.“</p>
<p>„Podle konvence. Máme mobilní kremační pec, vezmeme vzorky DNA, těla se spálí a popel pošle na Lunu. Jednou ročně uspořádají obřad a vystřelí všechno do Slunce. Vždycky přijedou kněží ze všech planet. Posledně tam prý byli dokonce graciáni.“</p>
<p>Ten fakt Heyera očividně zaujal nejvíc a Darren už neodpověděl. Znovu vykročil. Pod nohama mu skřípala suť, v duchu pořád viděl nástěnku se vzkazy.</p>
<p>Vesmír musel mít úžasný smysl pro ironii.</p>
<p>O třicet kroků dál minuli křižovatku. Z prvních dveří za ní zářilo světlo. Darren uslyšel nezřetelné hlasy… a ucítil, jak se mu sevřel žaludek.</p>
<p>„Kolik vám toho řekl profesor Nielgard?“ donutil se zeptat.</p>
<p>„Skoro nic,“ Heyer na něho upřel pohled. „Jenom to, že musíte naléhavě mluvit s Prestonovými. O co jde?“</p>
<p>Iverson neodpověděl. Se zaťatými zuby vešel do dveří.</p>
<p>Bývalou kontrolní místnost poznal okamžitě. Vlastně se změnila málo, když pominul fakt, že všechny terminály podél dlouhých stěn i čtvercový holostůl uprostřed byly mrtvé. Dřívější křesla někdo odsunul ke zdi, místo nich tu byly tři skládací židle a přenosný stolek. I tady stály mobilní lampy, nejvíce světla však vydávala obrazovka terminálu položeného na stolku. Žlutě na ní zářily čáry nějakých plánů a odrážely se na tváři ženy, která vzápětí vstala.</p>
<p>„Pane Iversone, ráda vás poznávám. Jsem Ivy Prestonová.“</p>
<p>„Colin Preston,“ muž naproti ní se zvedl o chvíli později.</p>
<p>Iverson jim potřásl rukama. Ivy vypadala mnohem starší než její manžel, v šeru byly jasně vidět vrásky v její tváři. Působila křehce, zranitelně, zatímco Colin s hlubokým hlasem jako by měl neustále špatnou náladu.</p>
<p>„Tak co pro nás máte?“ zadíval se na Iversona odměřeně. „Nielgard mluvil, jako by nastal konec světa.“</p>
<p>Iverson však mlčel. Najednou ze sebe nedokázal dostat slovo, jenom stál, až se Colin Preston zamračil.</p>
<p>„Nechci být nezdvořilý, ale máme tady dost práce.“</p>
<p>Iverson rychle polkl.</p>
<p>„Odpusťte, pane Prestone. Já… mám pro vás špatné zprávy. Z Menabaranu.“</p>
<p>Colin se zatvářil zmateně, ale Ivy pochopila okamžitě a oči se jí rozšířily strachem.</p>
<p>„Donald. Stalo se něco našemu synovi?“</p>
<p>„Nedávno… došlo v Artipoli k přestřelce. Donald se do ní zapletl… a zabili ho. Je mi to vážně líto, paní Prestonová.“</p>
<p>Další slova se Iversonovi zlomila v hrdle. Ivy jako by se změnila v kámen, nedýchající, mrtvý. Colin se těžce posadil.</p>
<p>„Jak? Kdo to udělal?“ upřel na Iversona otřesený pohled. „Vy jste u toho byl? Viděl jste to, víte to <emphasis>jistě</emphasis>?“</p>
<p>„Ano. Já… byl jsem blízko. Ten, co to udělal, je mrtvý, ale nejednal sám, a až vám pošlou úřední zprávu, bude asi samá lež. Pravda je, že váš syn narazil na jedno spiknutí. Byla v tom politika, chtěl ty lidi odhalit, a oni ho kvůli tomu zabili.“</p>
<p>„Donald měl vždycky rád záhady.“</p>
<p>Hlas Ivy Prestonové zněl tiše, prázdně. Darren se rychle nadechl.</p>
<p>„Nemám důkazy a tihle před soud stejně nechodí. Asi mě budou hledat taky, musel jsem utéct, ale Donald byl můj přítel. Hodně mi pomohl. Určitě pomohl spoustě lidí, byl ve své práci moc dobrý. A i když nevím, proč odešel, kdykoliv jsme se viděli, ptal se, jak se vám daří. Bude mi vážně chybět.“</p>
<p>V ústech pořád cítil hořkost, ale hlas měl náhle pevný a pohled Colina Prestona se změnil.</p>
<p>„Děkuji, pane Iversone,“ promluvil tiše. „Vážíme si, že jste přišel. Teď ale… nás omluvte,“ zadíval se na Ivy. Ve slabém světle vypadaly slzy na jejím obličeji jako kapky křišťálu a Iverson kývl.</p>
<p>„Budu muset jít, jsem tu nouzovou lodí. Kdybych pro vás ale mohl něco udělat nebo jste chtěli něco vědět, můžete mi napsat do Liberty. Do <emphasis>Černé hvězdy</emphasis>… Ted Browning z Luny bude vědět, kde je.“</p>
<p>„Dobrá,“ přikývl Colin. „Možná to uděláme. Děkuji, pane Iversone. My… chceme teď být sami.“</p>
<p>„Jistě. Já… je mi to líto. Vážně moc.“</p>
<p>Měl by jim říct ještě něco. <emphasis>Určitě</emphasis> měl říct ještě něco – jenže Darren prostě netušil co. Vyšel ze dveří, zavřel za sebou, ale místo cesty zpátky se jen vyčerpaně opřel zády o zeď a zíral do temného stropu.</p>
<p>„A je to,“ promluvil. „Mise splněna.“</p>
<p>Hrouda ledu v jeho žaludku roztávala, ale nemohl říct, že by se cítil líp. Vlastně se necítil <emphasis>nijak</emphasis>, strach i smutek spolkla černá díra, ve které šeptala otázka – ta Colinova, která nebyla vyřčena.</p>
<p><emphasis>Když jste byl blízko, proč jste něco neudělal?</emphasis></p>
<p>Darren neměl sílu hledat odpověď. Bloudil očima ve stínech mezi trubkami pod stropem. Vzpomínal na Donalda Prestona i na tohle místo, na to <emphasis>všechno…</emphasis></p>
<p>„Jste v pořádku?“</p>
<p>Heyerův hlas se ozval náhle. Iverson nepostřehl, odkud se asistent objevil, ale zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Ne, ale to přejde. Snad. Slyšel jste všechno?“</p>
<p>„Jo,“ Heyer se trpce usmál. „Další skvělý den.“</p>
<p>„Neměl byste být tam?“ Iverson pokynul ke dveřím.</p>
<p>„Nejsem z rodiny. Myslím, že teď nestojí o společnost.“</p>
<p>Asistent náhle vypadal staře a Darren se na něj zadíval.</p>
<p>„Proč jste vůbec tady?“</p>
<p>„Prosím?“ Heyer zvedl obočí. „To přece víte.“</p>
<p>„Ano, ale proč jste <emphasis>tady</emphasis>? Možná jsem taky vykopávka, ale ne idiot. Skončili jste sami v téhle díře. Nevěřím, že jsou nějaké další týmy na cestě, prostě vás tu nechávají shnít. Proč?“</p>
<p>Na okamžik se zdálo, že to Heyer popře nebo neodpoví, ale pak odevzdaně mávl rukou.</p>
<p>„Před touhle prací jsme byli v Jižní Americe v bývalé Brazílii. Otevřeli jsme bunkr podobný tomuhle a našli archivy tamní frakce. Vedl ji generál Enrico Valer, pradědeček minulého premiéra. Ten si na tom zakládal, předek zasvětil život záchraně lidí při Exodu a tak. Jenomže v tom archivu byly i jiné věci. Popravy, které Enrico Valer nařídil, genetické pokusy, co schválil. Za Exodu se takových věcí dělalo hodně. Když jsme to ohlásili, přišlo doporučení ty dokumenty <emphasis>ztratit</emphasis>. Za příspěvek na výzkum pochopitelně. Prestonovi je poslali k čertu. Záznamy se zabalily, odletěly na Menabaran, ale když na univerzitě náklad otevřeli, hádejte, jaké bedny chyběly. A hádejte, jaké <emphasis>doporučení</emphasis> dostal potom ohledně nás Harald Nielgard.“</p>
<p>„Aha,“ Iverson si povzdechl. „Tohle místo to asi přitahuje. Já tu tenkrát taky nebyl zrovna za odměnu.“</p>
<p>„Co?“ asistent se překvapeně narovnal. „Vy jste tady už byl… <emphasis>tenkrát</emphasis>? Tedy ano, vím, kdo jste, ale tady to přece nepatřilo Korwarianům.“</p>
<p>„Ne, ale Bělogvardějský svaz s nimi uzavřel dohodu. Vsadili při průzkumu na automatické lodě, mysleli si, že budou skákat bez posádky rychleji, položí majáky dřív a budou u Algoru první. Nefungovalo to. Skákání nejde plně automatizovat, moc často potřebujete úsudek pilota. Sice posílali víc lodí, ale ztráceli tolik vortexových krystalů, že se jim to začalo sypat. Nabídli Adamu Korwarianovi obchod, on měl poskytnout pár lodí, oni svoji technologii, snad systémy umělé inteligence nebo kdovíco vlastně. Mě sem poslali, abych jim pomohl naučit se s nimi létat. Byl jsem něco jako instruktor.“</p>
<p>Heyer naslouchal s čím dál větším zaujetím.</p>
<p>„To je úžasné! Nenašli jsme ani stopu, že by tahle frakce měla spojení s Korwariany. Vůbec jsme to netušili!“</p>
<p>„Protože to trvalo jenom tři neděle. Už předtím vypukla v Číně žlutá skákavka. Zkraje si všichni mysleli, že si to udělali sami, ale pak praskly důkazy na Svaz. Adam Korwarian se taky s ničím nepáral, ale půl miliardy mrtvých za měsíc bylo i na něj moc. Dohodu zrušili, mě odveleli. Jenom pár dnů potom sem spadly rakety a povídalo se, že ne všechny byly čínský.“</p>
<p>„Tohle je… mohl byste to sepsat? Jenom krátkou zprávu, článek do tisku…“</p>
<p>Iverson bolestně přivřel oči.</p>
<p>„Harald Nielgard po mně chtěl celou šňůru přednášek. Jinde po mně chtěli knihu. Prý budu slavný… no, to jsem byl už po příletu. Vím, kam mě to dostalo. Radši jsem vykopávka… promiňte. Asi už budu muset jít.“</p>
<p>Otočil se, a Heyer sice vypadal zklamaně, ale nenaléhal. Iverson ho nechal jít jako prvního. Nenápadně zpomaloval, zvětšoval rozestup mezi nimi až ke křižovatce. A zatímco asistent šel dál, on zahnul doleva.</p>
<p>Tato chodba byla mnohem temnější. Jediné světlo přicházelo z křižovatky a rychle sláblo. Iverson se snažil nezakopnout, rukou hledal cestu, až nahmatal první z řady vysokých rozvodných skříní podél zdi. Všechny byly temné a mrtvé, i když silné svazky kabelů okolo vypadaly nedotčeně.</p>
<p>„Ještěže nespustili ten systém,“ zamumlal Iverson. „Stejně to bude nejspíš pryč.“</p>
<p>Odpočítal třetí skříň, klekl si a sáhl pod ni. Mezera byla právě tak silná, aby prostrčil zápěstí. Když to tam kdysi dával, předstíral zavazování tkaničky.</p>
<p>Hmatal prsty po rzí pokrytém kovu, cítil, jak se jeho šupinky odlamují, a právě když toho chtěl nechat, narazil na hranatý předmět. Ploché magnetické pouzdro velké jako dlaň přirezlo ke dnu rozvodné skříně tak pevně, že musel nacpat do škvíry obě ruce. Ze všech sil zatáhl, cloumal s ním, až konečně odpadlo.</p>
<p>„Pane Iversone?“ ozval se Heyerův hlas. „Kde jste?“</p>
<p>„Tady! Asi jsem zabloudil.“</p>
<p>Darren se rychle hrabal na nohy. Oblek neměl kapsy, nacpal tedy pouzdro prostě za límec pod košili a cestou zpátky se snažil zmírnit zrychlený dech.</p>
<p>„Promiňte,“ usmál se na Heyera čekajícího u křižovatky. „Trochu jsem se ztratil. Je to dávno.“</p>
<p>Pocítil záchvěv provinilosti, ale pokrčil v duchu rameny. Koneckonců, bylo to jeho. Jen si to vyzvedl o trochu později.</p>
<p>Cestou po žebříku Iverson cítil, jak mu ostré hrany pouzdra rozdírají kůži. Úleva, když konečně stál nahoře u přechodové komory, tak byla opravdová.</p>
<p>„Dobrá… takže sbohem, pane Iversone,“ Heyer natáhl ruku. „Rád jsem vás poznal, i když takhle.“</p>
<p>„Já vás také,“ Darren sklopil oči. „Asi není dobrý způsob, jak tohle někomu povědět… nevím, jestli jsem…“</p>
<p>„Myslím, že jste to zvládl, jak nejlíp to šlo.“</p>
<p>„Díky.“</p>
<p>Iverson se už otáčel ke dveřím komory, ale ještě se zarazil.</p>
<p>„Pane Heyere, vyznám se už jenom ve skákání, ale můžu vám dát radu? Z vlastní zkušenosti?“</p>
<p>„Ano?“</p>
<p>„Nezůstávejte tu. Hned jak to půjde, seberte se s Prestonovými a zmizte. Jsou snad i lepší místa, lepší práce pro historika. Tady je až moc minulosti. Nemusíte ji zapomenout, ale není dobré se v ní <emphasis>pohřbít</emphasis>. Sbohem.“</p>
<p>Nečekal na odpověď, prošel do přechodové komory a sáhl po helmě obleku.</p>
<p>Cestou zpátky k lodi se ani jednou neohlédl.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>„Chutná to jako chlupy z koberce, Niki.“</p>
<p>Nataliin hlas zněl dotčeně a Gil Daley se zasmál.</p>
<p>„Ty jsi zkoušela jíst koberec?“</p>
<p>„Jednou,“ Natalie se na něj naprosto vážně zadívala. „Chtěla jsem vědět, jestli ho už máme. Kdyby měl teprve přijít, nemohla bych ho olíznout, správně, Niki?“</p>
<p>Daley se zatvářil poněkud zaraženě a Nikola přikývla.</p>
<p>„Správně. Snad si taky pamatuješ, jak ti potom bylo zle. Když si nějakou věcí nejsi jistá…“</p>
<p>„Zeptám se tě na ni,“ dokončila Natalie. „Stejně se mi tohle už nestává. Většinou.“</p>
<p>„Většinou,“ souhlasila Nikola. „Máš ale pravdu, chutná to děsně.“</p>
<p>„To jste měli zkusit Darrenův synteguláš,“ podotkl Daley. „Ten původní, co měl na lodi, když se vrátil.“</p>
<p>„Díky, nechci,“ Nikola se zašklebila.</p>
<p>Všichni tři seděli pod sklopenou rampou <emphasis>Udatného Achillea</emphasis> na bednách, které Daley vytahal z nákladového prostoru, když v něm uklízel potopu a utěsňoval vodní nádrž, ze které už stejně stačila vytéct většina obsahu. Naštěstí měli druhou. Daley jednu z beden otevřel a ohřál pár sáčků instantní polévky. Asi tak prvních deset lžic zvládli i předstírat, že jim chutná.</p>
<p>„Takové jídlo se vyváží na Newell?“ neudržela se Nikola. „Nebo Darren jenom potřeboval nacpat loď haldou krámů, aby se ztratilo, co veze doopravdy? Tedy kromě nás.“</p>
<p>„Oboje,“ Daley mávl lžící k otevřené rampě. „Máte pravdu, že to jsou krámy a Darren ve skutečnosti veze něco jiného… radši jsem se neptal co. Ovšem tohle jídlo se na Newell vážně dováží. Nic lepšího embargo nedovolí.“</p>
<p>„To se přece týká jenom armády, ne?“ namítla Nikola. „Vojenské technologie, zbraně a tak.“</p>
<p>„Ne, to jsou jenom věci, o kterých se mluví v holovizi. Úplný seznam embargovaného zboží je neveřejný, jenom pro zaměstnance celní zprávy, co podepisují smlouvu o mlčenlivosti. Viděl jsem ho, když jsem dělal na kosmodromu, vojenský materiál je možná třetina. Zbytek tvoří jídlo, léky mimo ty úplně základní, průmyslové stroje, nářadí, vozidla. Na další věci jsou uvaleny zvláštní celní přirážky, aby se je vyplatilo spíš hodit do moře než vyvézt na Newell. Je to běžný postup a rok od roku se přitvrzuje.“</p>
<p>„To je ale dost sprosté, ne?“ Nikola se zamračila. „Všichni říkají, že to embargo je kvůli teroristům z milice.“</p>
<p>„Jo, to říkají. Ve skutečnosti Menabaran doufá, že když Newell pořádně přiškrtí, lidi z něj utečou. Smlouva o nezávislosti má článek o minimálním počtu obyvatel, co musí na planetě trvale žít, jinak ztratí suverenitu automaticky. Menabaran nemusí ani jednou vystřelit.“</p>
<p>„A funguje to?“</p>
<p>Daley se zašklebil. „Ve skutečnosti newellská populace roste. Upravili zákony, že tam v podstatě neexistuje zločin pašování, a vypověděli všechny smlouvy o právní pomoci. Když na Newell něco přivezete, nikdo se nestará, kde jste to vzala, a neuznávají ani patenty jiných planet. Na každého pašeráka, co na Menabaranu chytí, jich proklouzne deset. Embargo jenom zařizuje zisky Síti a udělalo z Newellu jeden velký černý trh.“</p>
<p>„Takže myslíte, že tam <emphasis>vážně</emphasis> budeme v bezpečí? I kdyby se stalo, co říkal Darren, že na nás hodí vraždu komisaře Prestona, budou nás chtít dostat zpátky?“</p>
<p>„Blázníte? Jestli tohle udělají, budete hvězdy. V novinách vyjdou články o hrdinkách bojujících proti tyranii. Možná dostanete nějakou medaili. Být vámi, potvrdím úplně všechno, z čeho vás obviní, a ještě něco přidám. Kdyby pak někdo jenom cekl, že by vás měli vydat, milice ho zahrabe v poušti.“</p>
<p>„Slyšíš, Niki? Říkala jsem, že budeme jak Duo mstitelek! Ještě potřebujeme pistole!“</p>
<p>Natalie vypadala nadšeně, zatímco Nikola zkoprněle zírala na Daleyho obličej.</p>
<p>„Děláte si legraci, že ano?“</p>
<p>„Myslíte?“</p>
<p>Gil se jen usmíval, a v té chvíli se ve dveřích přechodového tunelu objevil Darren Iverson.</p>
<p>„Tak jak?“ Daley se k němu otočil. „Vyřízeno?“</p>
<p>„Vyřízeno,“ potvrdil pilot. Znělo to až moc ledabyle. Ten pocit Nikola dobře znala, zoufalá snaha předstírat klid v naději, že se skutečně dostaví. Zpravidla marné.</p>
<p>„Můžu?“ naznačil Iverson k Daleyho misce, pořád skoro plné, a Gil mu ji ochotně podal.</p>
<p>„Jenom do toho.“</p>
<p>Iverson vstrčil do úst lžíci, poválel sousto na jazyku a usmál se.</p>
<p>„Vynikající, co? Mám ještě tři bedny, kdybyste chtěli přidat.“</p>
<p>Nikola Vanbergová jen vytřeštila oči.</p>
<p>„Opravili jsme loď,“ oznámila Natalie. „Gil říká, že zase poletí rovně.“</p>
<p>Iverson tázavě pohlédl na Daleyho a ten pokrčil rameny.</p>
<p>„Upravil jsem parametry automatických korekcí. Chvíli to snad vydrží, ale ten stabilizátor je na odpis. Bude se muset vyměnit, a nevěřím, že by ho tu měli.“</p>
<p>Iverson nevypadal překvapeně.</p>
<p>„Dobře. Stačí, když doletíme na Newell. Pak se stejně budu muset na chvíli zastavit. Jo, a hele, našel jsem ji.“</p>
<p>Sáhl za košili, vytáhl kus rezavého plechu, který připomínal hranatou konzervu, a Natalie se rozzářila.</p>
<p>„Dobře! Poletíme už k majáku?“</p>
<p>Nikolu obešla hrůza – sice stála blízko, ale strkání do zad na Natalii absolutně nezabíralo a okřiknout ji teď by znamenalo přitáhnout jen víc pozornosti.</p>
<p>„Asi bychom si měli promluvit,“ pokusila se rychle obrátit Iversonovu pozornost na sebe. „Zajímá mě, jak to bude dál. Doktor Stens říkal, že máte na Newellu přátele. Co je to za lidi a co pro ně vlastně děláte?“</p>
<p>„Vozím náklad.“</p>
<p>„Jaký? Zbraně, drogy, nějaké…“</p>
<p>„Ne!“ tentokrát ji Iverson přerušil. „Většinou je to pošta. Na Menabaranu jsou lidi, co mají na Newellu příbuzné nebo přátele z doby před odtržením. Nemůžou jim poslat, co by potřebovali, a říká se, že vláda špehuje i obyčejnou korespondenci. Tak se jich pár dalo dohromady a posílají věci <emphasis>neoficiálně</emphasis>. Třeba doktor Stens mohl sehnat dobré léky. Někdo další sežene jídlo, součástky nebo něco jiného. A já to nakonec odvezu.“</p>
<p>„Ovšem tohle někdo musí řídit,“ namítl Daley, zatímco se Nikola snažila strávit představu doktora Stense, <emphasis>jejich</emphasis> doktora Stense, jako člena nějaké pašerácké tlupy. „Někdo, kdo se vyzná, aby všichni neskončili za měsíc na převýchově, a má prachy promazávat na Menabaranu kolečka. Takže kdo sedí nahoře? Víš to vůbec?“</p>
<p>Darren Iverson viditelně zaváhal.</p>
<p>„Slíbil jsem, že o tom nebudu mluvit… nikde mimo Newellu. Ale nemusíte mít strach. O přátele se vždycky postará.“</p>
<p>„O jaké přátele?“ opáčil Daley tvrdě. „Možná o svoje, jenomže nás ten tvůj <emphasis>někdo</emphasis> v životě neviděl. A víš, co se říká o slibech, Darrene?“</p>
<p>„Niki? Neměli bychom tu být.“</p>
<p>Nataliin hlas zněl nervózně, ale Nikola byla v duchu pořád u Gilových slov. Situaci vystihl dokonale, až ji mrazilo. Vždycky se snažila být s Natalií co nejvíc samostatná. Teď skončí jako hračka, jejíž osud závisí na rozmarech někoho, co asi jen pro zábavu provozuje síť pašeráků, zatímco sám sedí v bezpečí. Iverson, co ten mohl vědět? Jak dobře toho člověka mohl znát, jestli byl pořád na cestách mezi Newellem a Menabaranem? Nebo Jacob Stens, který na Newell nikdy nevkročil? Nikole to přišlo čím dál pochybnější, jenomže smutná pravda byla, že neměli na vybranou. <emphasis>Museli</emphasis> brát, co dostanou, protože prostě…</p>
<p>„<emphasis>Vážně</emphasis> bychom tu neměli být, Niki.“</p>
<p>Teprve když jí sestra škubla za rukáv, došel Nikole tón, kterým mluvila – a žaludek jí sevřel strach. Zadívala se na Iversona a uvědomila si, že on se dívá na ně, už od chvíle, kdy Natalie promluvila poprvé.</p>
<p>„Proč? Budou potíže?“</p>
<p>Natalie se rychle ohlédla po Nikole… a místo odpovědi jen jednou přikývla.</p>
<p>„Dobře,“ Iverson se otočil k Daleymu. „Kvůli té opravě jsi všechno vypnul, správně?“</p>
<p>„Jo, nestojím o upálenou hlavu. Proč?“</p>
<p>„Tak to zas spusť. Udělej předletovou kontrolu, já uklidím.“</p>
<p>„Ty chceš odletět?“ Daley nespokojeně zavrtěl hlavou. „Snad se můžeme zdržet ještě hodinu. Chtěl jsem sehnat nějaké jídlo… nějaké <emphasis>slušné</emphasis> jídlo. Bývala tu pěkná restaurace…“</p>
<p>„To můžeš, ale ať jsme připraveni k odletu,“ Iverson zvedl bednu, na které Daley předtím seděl, a obloukem ji hodil přes rampu do nákladového prostoru. „Gile, <emphasis>prosím</emphasis>.“</p>
<p>Daley rozhodil rukama.</p>
<p>„Fajn, ale neskončili jsme, Darrene. Budu chtít odpovědi ještě <emphasis>dřív</emphasis>, než přistaneme na Newellu. Abych měl čas rozmyslet si, kam potom zmizím.“</p>
<p>Neznělo to jako vtip. Pilot neodpověděl, nicméně Daley zmizel v lodi a Iverson se znovu zadíval na Natalii.</p>
<p>„Lepší?“</p>
<p>Další opatrné přikývnutí.</p>
<p>„Tak běž za Gilem. Můžeš mu pomoct a naučit se startovat loď.“</p>
<p>Natalie se okamžitě rozzářila. Zadívala se po Nikole, která kývla, ačkoliv se jí vůbec neulevilo. Zejména ne po tom, co sestra zmizela a Iverson se zadíval pro změnu na ni.</p>
<p><emphasis>Teď se začne vyptávat. Na Natalii, na to, co se opravdu stalo na Menabaranu, na všechno. Potom to na Newellu vypoví svému šéfovi a budeme zase tam kde předtím, zase…</emphasis></p>
<p>„Pomůžete mi?“ Iverson ukázal ke zbylým bednám. „Přece je tu nenecháme. Tolik dobré polévky.“</p>
<p>„Jistě,“ Nikola se rychle sehnula k nejbližší bedně. Chvíli je nosili a rovnali mlčky, pak se kolem ozval tlumený hukot. Loď se začala opět probouzet k životu a Nikola konečně povolila zaťaté zuby.</p>
<p>„Jaké… jaké je to na Newellu?“ promluvila opatrně. „Bydlíte tam dlouho?“</p>
<p>„Ne,“ Iverson s bednou v ruce cuknutím shodil z čela pramen šedivých vlasů. „Já bydlím na <emphasis>Achilleovi</emphasis>. Na Newellu se občas zastavím, na pár dnů, pár týdnů, než letím dál. A jaké to tam je?“ Na okamžik se zamyslel. „Vedro.“</p>
<p>„Já… slyšela v holovizi, že je tam hodně násilí. Střelba v ulicích, taky milice. A počasí, písečné hurikány, sluneční bouře…“</p>
<p>Iverson hodil další bednu na podlahu nákladového prostoru, až v ní něco křaplavě zarachotilo.</p>
<p>„Co vím, naposledy se v Liberty hodně střílelo před pěti měsíci kvůli nějakému velkému švindlu v kasinu. Maršálové pak všechny pozatýkali. Tedy ty, co přežili. Když si lidi vážně chtějí něco vyříkat takhle, jdou někam za město. Milice, ta se spíš předvádí. Sluneční bouře byly problém dřív, teď už mají všechno odstíněné, a písečný hurikán jsem zažil jednou asi před rokem. Všichni se prostě schovali a počkali, až přejde.“</p>
<p>To neznělo zase tak hrozně. Jestli byla pravda, co Daley říkal o embargu, možná i zprávy na Menabaranu byly proti Newellu zaujaté. Nikola v to aspoň ze srdce doufala.</p>
<p>„Líbí se vám tam? I když tam nebydlíte… určitě jste viděl všechny planety, ne? Menabaran, Viridian, Algor…“</p>
<p>Při posledním jménu Iverson na okamžik ztuhl.</p>
<p>„Ne,“ odvětil, tvář otočenou ke zdi. „Na Algoru jsem nebyl. Na Viridianu jsou všude brouci a komáři, na Menabaranu zase všechno pořád mluví. Newell je <emphasis>jednoduchý</emphasis>. Věcem tam rozumím. Aspoň většinou mám ten dojem. A taky se tam dobře létá.“</p>
<p>Nikola přemýšlela, co si z toho přebrat.</p>
<p>„Dobře létá?“</p>
<p>„Ano. Stačí mít loď s licencí, a můžete si letět, kam chcete, na jak dlouho chcete. Žádné schvalované plány, žádné předpisy. Na Menabaranu je to samý formulář, na Viridianu zase nejde ani…“</p>
<p>V té chvíli se dveře přechodového tunelu rozlétly.</p>
<p>Nikola leknutím nadskočila. Poslední bedna, kterou držela, jí vyklouzla z rukou, na zemi se převrátila a sáčky polévky se rozlétly po podlaze. Rychle se otočila, ale od vchodu přicházel jen muž v kombinéze staničního personálu. Cosi žvýkal, mračil se, a když ji spatřil, zamračil se ještě víc.</p>
<p>„Asi máte malér,“ kývl k Iversonovi. „Někdo vás hledá.“</p>
<p>„Kdo?“ Darren se narovnal.</p>
<p>„Tři chlapi. Přistáli zrovna na druhý straně. Ukazujou každýmu takový hezký holoobrázky s vaším ksichtem a ksichtem nějakých dvou holek. Nejspíš tady těch,“ Browning pohodil hlavou k Nikole. Hlas měl pomalý, nenucený, ale Nikole žaludek znovu sevřela hrůza.</p>
<p>„Je to policie?“ vypálila bez přemýšlení. „Mají zatykač?“</p>
<p>„Netuším, ale to je fuk. Šli za Nielgardem, a ten pouští bobky, jenom se maňáci uprdnou. Jestli na něj zařvou, zadrží vás i bez lejstra, než nějaký dorazí. Bejt váma, zvážím rychlej odlet.“</p>
<p>„Dobrý nápad!“ Iverson se lítostivě zadíval na sáčky na podlaze, ale ani se nepokusil je sbírat.</p>
<p>„Mizíme odtud!“</p>
<p>Výzva byla zbytečná, Nikola Vanbergová už běžela po rampě vzhůru. Iverson vytáhl zpod kombinézy klobouk a narazil si ho.</p>
<p>„Někdo nám tu bude muset otevřít…“</p>
<p>„Žádnej problém,“ Browning si přehodil žvýkačku na druhou stranu.</p>
<p>„Nebudete mít potíže?“</p>
<p>„Ať mi Nielgard políbí. Půlka personálu Luny jsou newelláci. Když bude moc vřískat, ukážem mu, co je <emphasis>stávková pohotovost</emphasis>. Pozdravujte chlapy v Liberty, Iversone!“</p>
<p>„Díky!“</p>
<p>Teprve teď se Iverson rozběhl. Díky praxi zvládl dohonit Nikolu v chodbě, do pilotní kabiny vrazili současně. Vrata kopule před nimi se už odsouvala. Daley seděl připoutaný v jednom křesle, Natalie ve druhém.</p>
<p>„Máme potíže. Jak jsi daleko?“ vypálil Iverson cestou ke svému křeslu. „Vyletíme ven i bez odtahu?“</p>
<p>„Doufám, sakra,“ zavrčel Daley. Na to, jaké potíže to jsou, se ani neptal. „Dokončil jsem start počítače a sekvenci jádra. Kondenzátory ale nejsou nabité a diagnostika…“</p>
<p>„Tu přeskoč!“ Iverson rychle přehodil dva spínače nad svojí hlavou. „Kontrola integrity?“</p>
<p>„Všechny přístupy uzavřený a drží.“</p>
<p>„Energie a CNC stabilní. Antigrav?“</p>
<p>„Jede!“</p>
<p>Nikola ucítila, jak loď sotva patrně nadskočila.</p>
<p>„Tlumiče v zelené. U stabilizátoru kolísaní do deseti procent.“</p>
<p>Daleyho hlas prozrazoval mírné obavy, ale Iverson bez váhání přikývl.</p>
<p>„To půjde. Držte se, kdyby to začalo drhnout. Zážeh!“</p>
<p>Nikola se znovu chytila opěradla Nataliina křesla. Hluk motorů prudce zesílil.</p>
<p>„Myslíte, že poletí za námi?“ polkla nasucho. „Nebo… mají tu zbraně? Myslím na stanici.“</p>
<p>„Jo,“ přikývl Iverson. „Na hlavní kopuli je iontovej kanón.“</p>
<p>„Nepoužili ho nejspíš roky,“ namítl Daley, ale Nikole stejně vyletělo srdce až do krku. Vzápětí sebou loď trhla, zvedla se a vyrazila. Pohyb rozhodně nebyl plynulý, pořád se mírně kymácela ze strany na stranu, a vrata se blížila rychle.</p>
<p>„Pomaleji!“ Daley zvýšil hlas. „Ne tak rychle, ne…“</p>
<p><emphasis>Křach!</emphasis></p>
<p>Vrata byla náhle před nimi a Iverson škubl řízením. <emphasis>Udatný Achilles</emphasis> se naklonil ostře nalevo. Nikola jasně cítila náraz, když jeho spodek zadrhl o zem nebo hranu vrat. Loď se stočila do svislé rotace, stěna kopule byla na okamžik snad metr před nimi, ale vzápětí vystřelila vzhůru, měsíční šedou vystřídala kosmická čerň.</p>
<p><emphasis>„</emphasis>Udatný Achille<emphasis>, tady základna Luna! Nemáte povolení k odletu! Kapitáne Iversone, okamžitě zamiřte zpět! Opakuji, okamžitě zamiřte zpět!“</emphasis></p>
<p>Vysílačka se probrala k životu, ale nikdo neodpovídal – Daley jenom strnule seděl, oči vytřeštěné, obličej bílý. Zkušenosti i znalosti očividně podpořily představivost ve vykreslení toho, co by se dělo, kdyby loď narazila. Nikola málem zapomněla dýchat, Natalie se v křesle schoulila, že ji skoro nebylo vidět.</p>
<p>„Odpověz jim, Gile!“ zavrčel Iverson. „Když budou žvanit, nebudou pálit. Já spočítám skok.“</p>
<p>„Brzdi!“ hlesl Daley. „Snad nemyslíš, že by vážně…“</p>
<p><emphasis>„Kapitáne Iversone, okamžitě zamiřte na základnu, nebo budeme střílet! Opakuji, zamiřte zpět, nebo na vás zahájíme palbu!“</emphasis></p>
<p>Daley zoufale hmátl na panel. „Tady <emphasis>Udatný Achilles!</emphasis> Kontrola Luna, prosím, opakujte poslední zprávu! Nerozumíme vám, máme poruchu na vysílačce.“</p>
<p><emphasis>„Tady kontrola Luna! Slyšíme vás zřetelně. Okamžitě zamiřte zpět na stanici!“</emphasis></p>
<p><emphasis>Udatný Achilles</emphasis> se stále hnal vzhůru.</p>
<p>„Rušička!“ sykl Iverson, aniž zvedl zrak. Levou rukou držel řízení, pravá mu letěla po ovládání. „Pod panelem! Potřebuju dvě minuty na kondenzátory!“</p>
<p>„Ještě ale nemáme signál, neza…“</p>
<p>„Kašlu na signál! Dělej!“</p>
<p>Daley hrábl dolů. Stiskl cosi ukrytého na dolní straně panelu a z vysílačky se ozval praskot bílého šumu.</p>
<p>„Tady <emphasis>Udatný Achilles,</emphasis> opakuji, neslyšíme vás! Máme poruchu na vysílačce. Kontrolo Luna, potvrďte, prosím, povolení k odletu!“</p>
<p><emphasis>„…trola Luna! …povolení… mžitě! Pokud… slechnete… jíme… bu!“</emphasis></p>
<p>„Pořád vás neslyším! Mluvte hlasitěji, prosím!“</p>
<p><emphasis>„…budeme opa… ovat! Var… střely!“</emphasis></p>
<p>Za oknem zazářilo světlo. Nikola, hrdlo stažené hrůzou, zírala na šňůru záblesků, které šlehly přímo před přídí lodi. Zdroj neviděla, ale nebylo pochyb, oč jde.</p>
<p>Natalie v křesle vypískla, Gil Daley zaklel.</p>
<p>„Hotovo! Držte se!“</p>
<p>Darren Iverson chytil řízení oběma rukama a prudce přibrzdil.</p>
<p>Než vedle lodi prolétla další dávka, tentokrát už jasně mířená přímo na ně, a on stiskl tlačítko zahajující skok, Nikola zaslechla polohlasnou poznámku směrem k Nataliinu křeslu.</p>
<p>„Příště si s tím věštěním pospěš!“</p><empty-line /><p><strong>Viridian</strong></p><empty-line /><p>Slunce zářilo tak silně, že seržant Beck musel dvakrát ztmavit přední sklo vozu, aby nemusel mhouřit oči. Šedé aeroauto bez vládní značky se proplétalo městským provozem, až vyjelo z Utopie. Na obou stranách magistrály se rozkládal žlutý oceán dozrávajících lánů obilí. Sklizeň začne za pár dnů, obří antigravitační kombajny už stály připravené v halách vedle zelených kopulí sil. Chystaly se také nákladní lodě, které úrodu podle nové smlouvy odvezou na Algor – i veřejné demonstrace, co jim v tom zkusí zabránit. Utopie začínala připomínat vosí hnízdo, do kterého někdo píchl klackem, a seržant cítil zlou předtuchu, že to nejhorší teprve přijde.</p>
<p>Slétl z magistrály na mnohem užší silnici, vedoucí k řece. Žlutou za okny vystřídala zelená, vysoké listnaté stromy, křoviny i první známky Danajských mokřadů. Na další křižovatce Beck zaváhal. Poprvé se musel zadívat na obrazovku navigace, jenže tahle odbočka nebyla ani na mapě. Musel se řídit jen souřadnicemi, podle kterých byl správný směr vpravo. Úzká, neudržovaná cesta, kam se aeroauto sotva vešlo, končila po dalších pár stech metrech primitivní dřevěnou závorou.</p>
<p>Seržant zastavil, vypnul motor a vystoupil. Do tváře ho udeřila dusná, horká vlhkost, kterou doplňovalo nezvyklé ticho. Neslyšel ani ptáky, jen slabé kvákání žab a bzučení hmyzu – určitě takového, co si už brousil sosáky na jeho krev.</p>
<p><emphasis>Co je, sakra, tohle za místo pro schůzku?!</emphasis></p>
<p>Zábranu ze tří nahnilých trámů a s rezavou cedulí <emphasis>Soukromý pozemek</emphasis> snadno obešel a pokračoval po cestě až tam, kde se rozšiřovala do zarostlého palouku. Na jeho vzdálenějším okraji stála dřevěná chatrč se šikmou střechou, která vypadala, že ji od zřícení dělí jen jeden silnější poryv větru. Jinak tu nebylo vůbec nic a Beck se nerozhodně zarazil, když uslyšel škrábavé zvuky.</p>
<p>„Vítejte, seržante. Neměl jste problém to tu najít?“</p>
<p>Beck se rychle otočil a uviděl hlavu s rozcuchanými vlasy, trčící z ostřicové trávy. Ředitel viridianské tajné služby Michail Petrov se narovnal a vyhodil vzhůru další lopatu hlíny. Jáma, ve které stál, měla nepravidelný obdélníkový tvar a hluboká byla už skoro po pás, přesto se nezdálo, že hodlá přestat.</p>
<p>„Ne, pane,“ Beck došel blíž. „Ehm… co to děláte?“</p>
<p>„Kopu,“ Petrov se jedním koutkem úst usmál. „Naučili mě to na terapii. Když máte problém, vyhrabte díru, hoďte ho tam, a uleví se vám. No, ale tohle už snad stačí.“</p>
<p>Petrov s menšími problémy vylezl z jámy. Kalhoty i svetr, který ani teď neodložil, měl celé špinavé od hlíny, když se mu ale svetr na chvilku vyhrnul výš, zahlédl Beck na ředitelových zádech modřiny. Některé vypadaly starší, už vybledlé nebo zbarvené žlutozeleně, ale mnohé byly čerstvě fialové. Nebylo to poprvé, co je seržant viděl, a z narážek usoudil, že jde o další důsledek Petrovovy otravy, příznak podobný hemofilii, kdy i malý úder nebo tlak vytvoří nápadnou podlitinu.</p>
<p>„Asi bych si měl dát sprchu. Chvíli strpení, seržante.“</p>
<p>Petrov s lopatou v ruce zamířil k chatrči. Když otevřel, Beck postřehl, že dveře ani nezavrzaly, a na jejich vnitřní straně zahlédl hladký kov. Jako všechno okolo Petrova ani tahle bouda asi nebyla úplně tím, čím se zdála.</p>
<p>Zadíval se do díry, na jejímž dně se už tvořila vrstva bláta. Půda tu byla vlhká a určitě pěkně těžká. Jak dlouho asi muselo křehkému Petrovovi trvat, než ji vykopal? Beck nad tím zamračeně přemýšlel, až se dveře chaty znovu otevřely.</p>
<p>Ředitel se převlékl, vlasy měl učesané, přes rameno nesl malou brašnu. Vlastně vypadal až nezvykle zdravě.</p>
<p>„Dobře, seržante,“ kývl. „Můžeme jet.“</p>
<p>„Ano, pane.“</p>
<p>Beck zauvažoval, jak se vůbec dostal sem, pokud nepřijel vozem, a současně ucítil vzadu na krku bodnutí. Zaplácl komára velkého jako nehet u palce, znechuceně se zadíval na krvavý flek, který po něm zůstal na dlani, a Petrov se usmál.</p>
<p>„Promiňte, seržante. Měl jsem říct, ať si vezmete repelent. Moje krev jim nechutná, zapomněl jsem, kolik jich tady je.“</p>
<p>„Chápu, pane.“ Beck se rozhlédl po zarostlé mýtině. „Co je tohle za místo? Vůbec ho nemám na mapě, ani cestu sem.“</p>
<p>„Já vím. Musím přiznat, že to je má zásluha. Trochu jsem zneužil pravomoci a vymazal je z vládních satelitních map. Nemám rád, když mi domů chodí moc lidí.“</p>
<p>„Domů? Přece bydlíte ve městě.“</p>
<p>„Ano, ale tenhle pozemek patří také mně. Rekreační účely, řekl bych, a rodinné dědictví. Vlastně mi patří asi dvacet akrů okolo.“</p>
<p><emphasis>Dvacet akrů zarostlé bažiny. No jistě, úplný prázdninový ráj. Proč mi to asi říká?</emphasis></p>
<p>„Chápu,“ Beck se namísto dalších otázek jen ušklíbl. „Jedeme do úřadu? Přece jste si vzal na dnešek volno.“</p>
<p>„Objevila se jedna naléhavá záležitost. Trochu soukromá. Hodila by se mi pomoc, pokud máte čas.“</p>
<p>„Bez problémů, pane. Nemám na dnešek program.“</p>
<p>To byla pravda, ovšem cestou zpátky k vozu získával seržant pořád silnější dojem, že tahle <emphasis>trochu soukromá</emphasis> záležitost bude nějaký malér.</p>
<p>Nastoupili, Petrov usedl na místo spolujezdce a Beck vyrazil zpátky k městu.</p>
<p>„Hotel Delgard,“ promluvil ředitel, než se stihl zeptat. „A zrychlete, máme trochu zpoždění.“</p>
<p>„Ano, pane.“</p>
<p>Tenhle hotel na periferii Utopie Beck neznal. Musel si ho najít v navigaci, zatímco ředitel otevřel brašnu a vyndal z ní malé kovové pouzdro. Uvnitř byl datový záznamník s něčím, co připomínalo použitou žvýkačku. Petrov si tu věc začal strkat do úst za zuby a Beck se zamračil.</p>
<p>„Chcete někoho odposlouchávat? Na to bychom měli přivolat víc lidí, aspoň nějakou zálohu. Nemám ani zbraň.“</p>
<p>„Nebude potřeba. Myslím, že nepůjde o nic <emphasis>strategického</emphasis>, chci jen záznam pro všechny případy. Vysadíte mě ve vedlejší ulici, před hotelem je kavárna. Běžte tam, signál by tam měl být čistý. Až skončím, přijdu za vámi.“</p>
<p>„Dobrá, pane.“</p>
<p>Beck usoudil, že ptát se dál nemá smysl. Za chvíli ostatně všechno uslyší.</p>
<p>O dvacet minut později seržant zastavil před kavárnou a vešel dovnitř. Odhadl, že řediteli potrvá aspoň deset minut, než dojde k hotelu, takže si objednal kávu a čekal. Záznamník měl v náprsní kapse, miniaturní bezdrátové sluchátko v pravém uchu bylo skoro neviditelné. Zprvu slyšel jen zvuky Petrovova polykání a dechu, než se program štěnice přizpůsobil a začal je filtrovat, takže snadno rozuměl i hlasům kolemjdoucích, které ředitel potkával.</p>
<p>Delgard byl hotel postavený někdy před patnácti lety v tehdy módním retro stylu staré Země. Seržant slyšel, jak Petrov prošel širokými otočnými dveřmi i halou k výtahům, stejně jako zacinkání, když se kabina otevřela.</p>
<p>„Druhé patro,“ promluvil ředitelův hlas. Výtah ve skutečnosti hlasové ovládání neměl. Vypadalo to jako přeřeknutí ze zvyku, ale Beck věděl, že to řekl schválně, aby věděl, kde se nachází. Hotel byl od kavárny vzdálený asi padesát metrů a Beck zauvažoval, jak dlouho by mu trvalo tam doběhnout, kdyby se něco zvrtlo. Ta čísla nevypadala dobře.</p>
<p>Další cinknutí. Pak zaklepání na dveře. Jedno od druhého dělilo sotva pár vteřin, pokoj musel být těsně u výtahu.</p>
<p>„Pan Eddy?“</p>
<p>„Ano?“</p>
<p>„Tady Michail.“</p>
<p>Dveře se otevřely. Beck zapátral v paměti, ale nikoho jménem Eddy si nevybavoval. Že by falešné jméno?</p>
<p>„Prosím, pane řediteli,“ promluvil cizí hlas. „Posaďte se, klidně si dejte skleničku.“</p>
<p><emphasis>Ví, co je Petrov zač. Přesto není nervózní, spíš spokojený.</emphasis></p>
<p>„Ne, díky, alkohol mi nedělá dobře. Takže můžete přejít k věci.“</p>
<p>„Jak si přejete. Jednoduše řečeno, rád bych vám nabídl menší obchod. Úlevu právě od těch zdravotních potíží, které jste naznačil, výměnou za drobnou laskavost.“</p>
<p>Beck bezděčně trhl rukou, až málem převrhl šálek s kávou před sebou. Samozřejmě pochopil okamžitě: vydírání. Někdo zkoušel skřípnout ředitele viridianské rozvědky, proto tedy ten záznam i jeho přítomnost, Petrov chtěl mít důkazy a svědka…</p>
<p>Vzápětí Beckovi proběhla hlavou celá kaskáda pocitů od mírného pobavení po strach, co se teď stane – přestože ředitelova odpověď zněla naprosto klidně.</p>
<p>„Zajímavé. Vzhledem k řečenému předpokládám, že pracujete pro menabaranskou rozvědku. A ta <emphasis>laskavost</emphasis> se bude týkat chystané návštěvy premiéra Danna… ano, vím o ní.“</p>
<p><emphasis>Ale já ne!</emphasis></p>
<p>Beck se znovu zarazil, zatímco z Eddyho hlasu pořád zněla pobavená sebejistota.</p>
<p>„Bohužel máte pravdu jen napůl. Ano, laskavost souvisí s premiérovou návštěvou, ale já nejsem z tajné služby. Řekněme, že zastupuji zájem soukromé osoby z blízkosti pana Danna, která si přeje, aby ta věc proběhla bez zbytečných komplikací.“</p>
<p>„Komplikací způsobených mnou?“</p>
<p>„Jste velmi vnímavý. Prosím, nechápejte mě špatně. Uznávám, že po tak nešťastné zkušenosti, jakou máte za sebou, máte právo na jistou nedůvěru, ba dokonce předpojatost vůči Menabaranu. Ale záměry pana premiéra na této návštěvě jsou ryze počestné. Není důvod se znepokojovat, ani proti nim podnikat unáhlená opatření.“</p>
<p>„Takže chcete, abych jen seděl a civěl z okna, dokud Dann zase neodletí. A výměnou mi nabízíte vyléčení z Pastičky, správně?“</p>
<p>„To bohužel ne. Poskytneme vám ale látku, která utlumí veškeré příznaky a zbaví vás bolestí na velmi dlouhou dobu.“</p>
<p>„Na jak dlouhou? Než budete potřebovat další <emphasis>laskavost</emphasis>?“</p>
<p>„I kdyby, zmenšuje to snad výhodnost nabídky? Nežádám přece nic složitého, žádnou zradu ani, dejme tomu, důvěrné informace. Navíc, slyšel jsem, že máte pověst pragmatika – takového, který by měl ten návrh uvítat.“</p>
<p>Beck nad tou urážkou bezděčně sevřel rty… než mu blesklo hlavou, že je to možné. Když nad tím uvažoval, uměl si představit, že to Petrov opravdu přijme. Vlastně by se mu ani nedivil, přesto…</p>
<p>„Dobrý postřeh, pane Eddy,“ ředitelův hlas zněl pořád klidně. „Ovšem když už jste můj <emphasis>pragmatismus</emphasis> nakousl… znáte Elise Lupina?“</p>
<p>„Lupina? Ne. Myslím, že mi to nic neříká, lituji.“</p>
<p>„Pochopitelně. Nu, pan Elis Lupino byl spoluzodpovědný za tu nešťastnou zkušenost, kterou jste zmínil. Také mi později předkládal nabídky, tedy když ještě mohl mluvit. Na Menabaranu pořád hledají některé jeho ostatky. Vlastně, mohl bych vám dát souřadnice míst, kde se nachází, jako <emphasis>svoji</emphasis> laskavost, pane Eddy. Velmi přesné souřadnice.“</p>
<p>Pořád to znělo mile. Seržant Beck přesto v duchu viděl Petrovův úsměv a znovu mu zatrnulo.</p>
<p><emphasis>Takže Lupino byl chlap, kvůli kterému ho tenkrát na Menabaranu chytili. Možná informátor nebo dvojitý agent. A když se Petrov dostal z nejhoršího, vrátil se tam a oddělal ho. Nebo poslal někoho, kdo to provedl za něj. Tak o tomhle zaručeně v žádném hlášení nebude ani slovo. A znamená to, že se tam nedostane ani tenhle odposlech.</emphasis></p>
<p>„Prosím, pane Petrove,“ Eddyho sebejistota zřetelně opadla. „Asi bych měl zdůraznit, že jako člen menabaranského vyslanectví požívám výhod diplomatické imunity. Pokud by se mi něco stalo, následný skandál by byl pro Viridian velmi nepříjemný.“</p>
<p>„I kdybyste třeba vypadl tady z toho okna? Nemáte tu žádnou ochranku, že? Přišel jste sám, nikomu nic neřekl, přesně takhle to sebevrazi dělávají. Žasl byste, kolik jich v tuhle roční dobu na Viridianu je, pane Eddy. Prý je to tím horkem… ale ne. Berte to jen jako dobrou radu. Až se zase vydáte někoho vydírat – zvlášť někoho jako já – radši si kryjte záda něčím pevnějším než jen diplomatickou imunitou. A těm, co vás poslali, můžete vyřídit mou odpověď.“</p>
<p>„Ano?“ hlesl Eddy, a z tónu Petrovova dalšího slova Beckovi přeběhl mráz po zádech.</p>
<p>„<emphasis>Táhněte!</emphasis>“</p>
<p>To bylo vše – než Eddy vykoktal nějakou odpověď, uslyšel Beck, jak se za ředitelem zavírají dveře. Nevesele se ušklíbl.</p>
<p><emphasis>To šlo rychle. Vsadím se, že tohle jsi nečekal. A co teprve, až si zjistíš, jak přesně skončil ten Lupino – určitě to uděláš ještě dneska. Začal sis hrát s ohněm, šašku. Anebo tě tví kamarádíčci chtějí odepsat?</emphasis></p>
<p>Seržantovi vzápětí blesklo hlavou, že co pracuje s Petrovem, stává se čím dál horším paranoidním cynikem, ale to už vstával od stolu. Rychle zaplatil, netknutý šálek kávy nechal na stole a za pár minut už stál na chodníku vedle zaparkovaného vozu. Ředitel se objevil za chvíli.</p>
<p>„Máte všechno, seržante?“</p>
<p>„Ano,“ Beck opatrně přikývl. „Můžu něco navrhnout, pane?“</p>
<p>„Jenom do toho.“</p>
<p>„Běžte za králem. Ukažte mu ten záznam. I když z něj třeba vymažete pár kousků, pořád bude jasné, co ten chlap zkoušel. Georg Talminis nesnáší vydírání, konečně vás začne poslouchat.“</p>
<p>„Nemyslím. Pan Eddy potichu zmizí, v lepším případě domů na Menabaran, v horším úplně. Vyslanectví se distancuje. Avrian Dann popře, že by o tom něco věděl, a ten umí lhát líp než my oba dohromady. Navíc po mně nechtěl nic nelegálního, jen abych nedělal potíže. Georg Talminis by klidně nařídil totéž, vlastně dost možná, že to ještě udělá. A to nemluvím o smutné pravdě, že mi možná nic jiného ani nezbude.“</p>
<p>Beck sevřel rty. Nelíbilo se mu, co Petrov řekl, přesto v tom nenacházel chybu, a ředitel se usmál.</p>
<p>„No, seržante. Tak už se zeptejte.“</p>
<p>„Na co? Jestli jste aspoň neuvažoval, že to vezmete? To nemusím, pane.“</p>
<p>„Už jsem vám říkal, že důvěřivost není praktická vlastnost?“</p>
<p>„Nejde o důvěru, ale o rozum,“ Beck udělal kyselý obličej. „Nemáte záruku, že by vám nedali třeba jed, nebo prostě osolenou vodu. Důkladně to otestovat předem nemůžete, protože by se někdo mohl začít ptát, odkud to máte. Zkusili to, protože si myslí, že jste už tak zoufalý, že uděláte <emphasis>cokoliv</emphasis>, ale v tom se pletou.“</p>
<p>Petrovův úsměv se rozšířil.</p>
<p>„Slušné,“ poklepal Becka na rameno. „Máte pravdu. Můžu být zoufalý, ale nejsem idiot. Tímhle mi jenom potvrdili, že ta Dannova návštěva bude něco, o co bych se <emphasis>rozhodně</emphasis> měl zajímat.“</p>
<p>„Ovšem mohl jste to na něj nastražit,“ nadhodil seržant další variantu, ta hra ho začínala bavit. „Kývnout, hodit mu pár drobků a zkusit z něj něco vytáhnout, než pochopí, že ho vodíte za nos.“</p>
<p>Jenže tentokrát Michail Petrov nepřikývl. Jen sevřel rty a Beckovi rázem došlo, že šlápl do louže.</p>
<p>„Ehm… promiňte, pane. Jestli jsem řekl něco…“</p>
<p>„Ne, seržante. Vlastně by to nebyl špatný nápad. Docela <emphasis>lákavý</emphasis>. Jenomže podobnou hru jsem už hrál… a konec se mi nelíbil.“</p>
<p>„Chápu,“ přikývl Beck, třebaže nechápal nic.</p>
<p>„Navíc na složité plány nemáme čas. Zbývá jenom staré dobré špehování.“</p>
<p>„Samozřejmě, pane,“ Beck se neubránil úsměvu.</p>
<p>Michail Petrov otevřel dveře vozu, aby nastoupil, a přejel seržanta pohledem.</p>
<p>„Ale až budete mít další nápady, klidně mi je povězte. Myslím, že se začínáte lepšit.“</p><empty-line /><p><strong>Menabaran</strong></p><empty-line /><p>„Miláčku? Konečně doma?“</p>
<p>Nikdo neodpověděl. Violet Dannová slyšela jen pípnutí alarmu, když do bytu vešel někdo s právem neomezeného přístupu. Což byl kromě ní jediný člověk, jenže ten na podobný dotaz obvykle reagoval odseknutím nebo jízlivou poznámkou.</p>
<p>Tentokrát se neozvalo nic.</p>
<p>Posuvné dveře do předsíně s tabulemi ornamenty zdobeného skla byly pootevřené. Violet se otočila od okna s výhledem na noční Artipoli – výhledem, který ji pomalu začínal nudit – a odsunula je úplně. S rukou opřenou o protější zárubeň se ušklíbla.</p>
<p>„Mohl bys být tak laskavý a odpovědět, když na tebe promluvím?“</p>
<p>Avrian Dann mlčel.</p>
<p>Pomalu si svlékal dlouhý kabát, který nosil vždy, když šel na schůzky, kde byla vhodná nenápadnost, a Violet si konečně všimla, jak je bledý.</p>
<p>„Kde jsi vůbec byl takhle pozdě? Bude skoro půlnoc.“</p>
<p>Ani teď na ni nepohlédl, ale aspoň odpověděl, dvěma tichými slovy.</p>
<p>„V GenetiXu.“</p>
<p>„Cože? Cos dělal v noci v GenetiXu, prosím tě? Chtěli vědět, jestli za jejich prachy skáčeš, jak pískají?“</p>
<p>Žádná odpověď. Avrian odložil kabát a zamířil do pokoje. Violet nesklonila ruku. Čekala, že ji zkusí odstrčit, ale on se sehnul a jednoduše prošel pod ní. Z láhve na baru u zdi si začal nalévat víno, strnulým, mechanickým pohybem, pořád s tím nepřítomným výrazem v obličeji.</p>
<p>„Co je s tebou? Vypadáš, jako bys našel Chiméru. Někdo ti odmítnul úplatek?“</p>
<p>Už to ale neznělo tak pichlavě jako předtím. Violet náhle ucítila nejistotu, zmatek, a dokonce nádech obav. Nevzpomínala si, kdy svého muže naposledy takhle viděla – ne. Vlastně si nepamatovala, že by ho <emphasis>vůbec</emphasis> někdy takhle viděla.</p>
<p>Dann pomalu dopil sklenici. Položil ji a očima konečně našel Violetinu tvář.</p>
<p>„Zažila jsi někdy, že se ti svět obrátil naruby?“ promluvil stále tak tiše. „V jednu chvíli víš jistě, co je skutečné a co ne, věci jsou v pořádku. Pak najednou <emphasis>cvak</emphasis>, a je to pryč. Rozhlížíš se a uvažuješ, kde to najednou jsi. Jak brouk, co vylezl na střechu věžáku a poprvé kouká dolů.“</p>
<p>„Tolik sebekritiky najednou?“ Violet ohrnula nos. „Povíš mi, co tě dohnalo k tomu nitrozpytu?“</p>
<p>Avrian Dann zavrtěl hlavou. „I kdybych mohl… radši ne. Jenom přemýšlím nahlas.“</p>
<p>„Tak si to nech pro sebe. Anebo líp, vyspi se z toho. Zítra odlétáme na Viridian. Nechci, aby si Georg Talminis myslel, že je můj muž idiot – tedy ještě <emphasis>větší</emphasis> idiot než obvykle.“</p>
<p>Tohle konečně zabralo. Dannův pohled se zostřil a po tváři se mu mihnul známý škleb.</p>
<p>„Máš pravdu, Violet, půjdu. Díky, málem bych zapomněl.“</p>
<p>„Na co? Že musíš brzy vstávat?“</p>
<p>„Ne, že tupci mají nejšťastnější život. A že mě vůbec nebude mrzet, až jednou uvidíš co já dnes. Žádný strach, dočkáš se možná brzy. Spi sladce, <emphasis>miláčku</emphasis>.“</p>
<p>Avrian Dann se otočil a zmizel ve své ložnici. Violet zírala na zavřené dveře a snažila se pochopit, o čem to mluvil. Marně.</p>
<p>Ještě mnohem déle trvalo, než zmizel svíravý pocit v jejím žaludku.</p>
<p>* John G. Magee jr. „High Flight,“ překlad Václav Z. J. Pinkava</p><empty-line /><empty-line />
</section>
<section>
<p><strong>KAPITOLA 5</strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Algor</strong></p><empty-line /><p>Údery kladiv do ledu se v mrazivém vzduchu hlasitě rozléhaly.</p>
<p>Andrej Korwarian s nehybným výrazem hleděl přes čelní okno transportéru na postavičky hemžící se jako mravenci v bílém kráteru. Většina měla kombinézy s kapucemi a respirátory, někteří dokonce lehké skafandry s přilbami. Na několika místech mezi nimi stoupaly husté kotouče páry, jak odpařovače nastřelené do ledu rozpouštěly jako kámen tvrdou krustu a odhalovaly věc pod ní. Velkou, dávno ztracenou věc.</p>
<p>„Je to určitě ona?“ Andrej Korwarian stočil zrak k muži sedícímu vedle něj. Plukovník Severin přikývl.</p>
<p>„Ano, určitě, můj pane,“ v hlase neměl žádnou radost. „Není pochyb.“</p>
<p>„Jak je to možné?“ císařův pohled se vrátil k oknu. „Hledali jsme ji měsíce.“</p>
<p>„Jenže až po válce. Pasivní senzorická ochrana pořád funguje a ledové proudy byly rychlejší, než jsme si mysleli. Dostala se mnohem dál od původního místa dopadu.“</p>
<p>Andrej místo odpovědi uchopil rukou madlo nad svojí hlavou a vstal.</p>
<p>„Chci se tam podívat.“</p>
<p>Plukovník sáhl pro respirátor visící mu volně na krku, nasadil si ho na tvář a přetáhl si přes hlavu kapuci. Korwarian ho napodobil, trhnutím otevřel posuvné dveře a seskočil dolů. Led pod jeho nohama hlasitě zapraskal.</p>
<p>Termální respirátor ohřívající při každém nádechu vzduch způsobil, že se mráz zprvu nezdál tak zlý, ale za chvilku začal být cítit i přes speciální oblečení. Severin letmo pohlédl na displej v rukávu kombinézy – mínus dvaapadesát stupňů. Takhle daleko na severu to vlastně bylo hodně, teplota tu leckdy klesla až k osmdesátce.</p>
<p>Císař rychle kráčel k okraji kráteru a plukovník se snažil držet krok. I když vycházkovou hůl nahradil praktičtější s loketní opěrkou, nebylo to snadné. Korwarian se zastavil na okraji a pohlédl dolů, k dobře patrné konstrukci, kterou dva tucty mužů vyprošťovaly z chladného hrobu. Loď se nakláněla mírně dolů a na pravobok. Původně z ní nad led vyčníval asi jen vrchol zádi, teď už byla venku většina. Z pomačkaných zadních trysek visely trsy dlouhých rampouchů, vzniklých sražením vody z odpařeného ledu. Také levobok byl vyproštěný i se zbytkem zubatě uraženého křídla, pravá strana a příď však dosud vězely v bílém sevření.</p>
<p>Andrej Korwarian začal sestupovat po stupních, vysekaných do boku kráteru. Přilnavé boty umožňovaly bezpečný pohyb i po ledu kluzkém jako mýdlo, obešel pahýl křídla a zastavil se u boku. Položil dlaň v rukavici na černý kov. Lichoběžníkové panely pancéřování vypadaly zdeformované a pokroucené, některé napůl odtržené. Nýty silné jako paže byly na několika místech ohnuté jako stébla trávy.</p>
<p>Výraz císařovy tváře zůstával nehybný. Jen stál s rukou na trupu vedle oválných dveří v místě, kde z kresby hrozivé lví tlamy zbyly jen nezřetelné fleky. Tichou chvíli přerušil jeden z mužů pracujících na druhé straně, když došel blíž. Na tváři měl přilbu, ale přes její sklo byly jasně vidět jizvy.</p>
<p>„Vaše Veličenstvo,“ pozdravil uctivě. Andrej Korwarian ho napodobil a druhým kývnutím ukázal stranou.</p>
<p>„Otevřít.“</p>
<p>Muž odepnul od pasu dlouhý nástroj a namířil ho nad úzkou rukojeť trčící z trupu. Vyšlehl modrý plamen, vylétly jiskry i pára. Císař trpělivě čekal.</p>
<p>Muž couvl, chytil oběma rukama rukojeť a trhl. Kov zaskřípal, objevila se temná mezera. Bylo třeba tří dalších trhnutí, než se posuvné dveře otevřely úplně.</p>
<p>Andrej sehnutý vstoupil. Plukovník ho následoval. Malou přechodovou komoru ještě dokázalo ozářit světlo zvenku, ale ve výklenku s vnitřními dveřmi už vládla tma. Kruhové okénko bylo zamlžené, ale císař se ho nepokusil otřít, místo toho klepl na panel na zdi. Ozvalo se zapraskání a do tmy zazářily kontrolky.</p>
<p>„Zajímavé,“ promluvil Severin. „V nouzových bateriích je pořád energie, i po tolika letech.“</p>
<p>Andrej neodpověděl. Na další dotek zareagovaly dveře přechodové komory cvaknutím, přesto se neotevřely, dokud císař neotočil pákou nouzového ovládání.</p>
<p>Plukovník cítil, jak mu ze stropu na hlavu padají kousky ledu. Na okamžik zvedl respirátor, ale necítil žádný pach, jenom suchý mráz.</p>
<p>V krátké chodbě za dveřmi mdle svítila dvě nouzová světla. Severin přesto vytáhl z kapsy malou baterku, zatímco císař už mířil ke dveřím na konci. Věnoval letmý pohled poklopu v podlaze vedoucímu do malého nákladového prostoru, překročil ho a prošel pootevřenými dveřmi.</p>
<p>Pilotní kabina byla temná. Dva panely sice pod vrstvou jinovatky poblikávaly, ale za okny byl vidět jen namodralý led. Severin pomalu klouzal baterkou po temných obrysech, až se dostal k oběma pilotním křeslům. Pravé bylo prázdné. Levé… plukovník strnul.</p>
<p>Muž měl ruce složené v klíně a hlavu zakloněnou, až se zdálo, že jen usnul při dlouhé směně. Maso v jeho tváři jako by se mrazem scvrklo, zbyla jen žlutá pergamenová kůže napnutá na kostech. Ani stopa vlasů, temné oční důlky zíraly do prázdna. Rysy tváře šly stěží rozeznat, nicméně se zdálo, že byl mladý. Lehký skafandr bez přilby vypadal potrhaně, snad oblečený ve spěchu. U krku pod ním vyčnívalo vybledlé rudé roucho.</p>
<p>„Víte, kdo to byl?“ promluvil Severin tiše. Lidský hlas mu na tomto místě zněl až nepatřičně a Andrej zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Neměl čas říct mi jméno. Její Excelence ho ale bude znát.“</p>
<p>Severin kývl. Donutil se odtrhnout z mrtvoly zrak a rozhlédl se. Na první pohled bylo jasné, že posádka loď opustila ve spěchu a přistání proběhlo tvrdě. Prázdné pilotní křeslo bylo napůl utržené z podlahy. Ovládací panel motorů napravo vypadal ohořelý jako po výbuchu. Kousek vedle byla promáčknutá dokonce celá stěna, jako by do ní něco těžkého narazilo.</p>
<p>Andrej Korwarian se naklonil k jednomu z bočních panelů. Setřel rukavicí námrazu. Přelétl očima údaje, pak klekl jedním kolenem na zem a sáhl někam dolů. Plukovník mu chtěl posvítit, ale vzápětí se císař opět narovnal. V ruce držel lovecký nůž s vykládanou rukojetí a silnou čepelí, která však byla v polovině čistě zlomená. Severin překvapeně zadržel dech.</p>
<p>„Veličenstvo?“</p>
<p>„Dárek od mého bratra,“ Andrej otočil rukojetí v prstech. „Poslední. Tehdy jsem nečekal, že ho už neuvidím.“</p>
<p>„Rozumím,“ Severin vážně kývl. „V této lodi jste toho zanechal mnoho, můj pane. Je dobře dostat alespoň něco zpět.“</p>
<p>Andrej pokrčil rameny a Severin pocítil úlevu, když se obrátil k odchodu. Poslední pohled věnoval poklopu nouzového průlezu na stropě. Plukovník ho následoval, zarazil se jen na okamžik, když postřehl na stěně chodby řadu černých bodů, děr po kulkách… a tmavou, dávno zaschlou kaluž na podlaze.</p>
<p>Jasné světlo venku působilo tak oslepivě, až si musel Severin zaclonit oči, přesto ho uvítal. Císař za nimi opět zavřel a muž čekající celou dobu venku se na něj zadíval.</p>
<p>„Je nutné rozhodnout o dalším postupu, můj pane. Pokud chcete jen vynést věci zevnitř, můžeme to udělat hned a zbytek zničit nebo opět zasypat. Pokud si ale přejete celý vrak vyzvednout, nedoporučuji pokračovat, dokud nedorazí antigravitační technika. Kov je zkřehlý a bez záchranných kapslí je těžiště příliš vpředu. Když odstraníme led, co ho podpírá, celý trup může prasknout.“</p>
<p>Andrej Korwarian okamžik přemýšlel.</p>
<p>„Počkejte na techniku. Chci tu loď neporušenou odvézt do Vanerlinu k prozkoumání. Tělo uvnitř předejte Její Excelenci Mericii.“</p>
<p>„Ano, Veličenstvo!“</p>
<p>Muž se s úklonou vzdálil, začal udílet rozkazy ostatním a Severin popošel blíž.</p>
<p>„Je to nutné?“ promluvil. „Tolik práce. Tolik lidí. Myslel jsem, že jste tenkrát vzal s sebou vše podstatné.“</p>
<p>„To neznamená, že jsem něco nepřehlédl. Nesmíme si dovolit chybu.“</p>
<p>„Rozumím.“ Plukovník se zadíval na nůž v císařově ruce.</p>
<p>„Věříte na znamení?“</p>
<p>„Znamení?“</p>
<p>„Ano. To, že se objevila právě teď, po tolika letech. Uvažuji, zda to chápat jako pouhou náhodu, či předzvěst čehosi <emphasis>vážnějšího</emphasis>.“</p>
<p>Císařův levý koutek pod respirátorem se lehce zvedl.</p>
<p>„Podobnou úvahu bych čekal spíš od Mericie.“</p>
<p>„Ach, že by mne už tolik poznamenaly naše učené debaty? Jak skličující představa, můj pane.“</p>
<p>„Ano. Nenechte se příliš unášet. Tohle,“ císař mávl volnou rukou k poničenému trupu, „není znamení ničeho. Jenom vrak, ze kterého můžeme získat informace, nebo ho aspoň odklidit, aby nepřitáhl pozornost. Což už se stejně stalo.“</p>
<p>Andrej pohlédl napravo, ke druhému okraji kráteru. V mrazu tam podupával drobný muž v šedé civilní kombinéze. Postřehl, že se na něj Korwarian dívá, a protože ho na tu dálku a přes respirátor nemohl poznat, přátelsky na něj zamával. Severin sklopil zrak.</p>
<p>„Je to obyčejný prospektor. Hledal nová ložiska kovů a čirou náhodou našel tohle. Mohl to rozhlásit po celém Algormontu. Místo toho kontaktoval palác. Řekl, že pokud je v té lodi posádka, chce, aby měla slušný pohřeb bez kraválu.“</p>
<p>„Ano,“ kývl císař. „Dobré zdůvodnění, když věděl o tom těle.“</p>
<p>„Cože?“ Severin se překvapeně narovnal.</p>
<p>„Dveře řídící místnosti byly otevřené. Nouzový poklop odjištěný a mrtvola měla rozepnutý skafandr. Nic z toho jsem tak nenechal. Ani baterie by tolik let nevydržely. Připojil k nim svůj zdroj, oživil systém a stáhl letové záznamy. Zřejmě ho zajímalo, co je to za loď a odkud se tu vzala.“</p>
<p>„Zvědavost. Jak ohromující lidská vlastnost.“ Severin pomalu vydechl. Trpkost z jeho hlasu přímo kapala.</p>
<p>„Vlastnost, která nás může všechny zničit. Riziko, že kolem té věci bude pátrat dál, je nepřijatelné.“</p>
<p>„Ano,“ souhlasil plukovník tiše. „To bezpochyby je.“</p>
<p>Andrej Korwarian chtěl pokračovat, ale v té chvíli se ozval zvuk komunikátoru. Císař naklonil hlavu k límci kombinézy a naslouchal. Pak kývl.</p>
<p>„Jistě, má paní. Do deseti minut jsem u vás.“</p>
<p>Vstrčil zlomený nůž do kapsy, rychlým krokem zamířil k okraji kráteru, za kterým čekal letoun, ale ještě se zastavil.</p>
<p>„Mohu to udělat sám.“</p>
<p>„Ne, pane,“ Severin pevně zavrtěl hlavou. „Její Veličenstvo vás potřebuje. O tohle se postarám.“</p>
<p>Císař přikývl. Odcházel už bez ohlédnutí a plukovník vykročil k opačné straně kráteru.</p>
<p>Muž v šedém mu zamával.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Major Reed kráčel chodbou ke komnatám císařovny. V ruce nesl bílou obálku a poprvé za tři týdny vypadal v dobré náladě. Po smrti Jochena Terrakaie se věci zvolna vracely do starých kolejí. Štítonošů hlídkujících po paláci ubylo. Gabriel se zotavoval na Kleinově klinice. Na průšvih s Hračičkovým kámošem Mathiasem se úspěšně zapomínalo.</p>
<p>Matta však těšilo nejvíce to, že se do normálu vrátila Viktorie. Znovu pracovala na správě potravinového fondu a z útržků, co občas zaslechl, si vedla dost dobře. Nenápadně zjistil od služebnictva, že pravidelně jí, a nezdálo se, že by trpěla nespavostí. Prakticky kdykoliv ji viděl, měla někde poblíž svoji kočku, a sluhové i návštěvy dávali zatraceně dobrý pozor, aby jí nešlápli na ocas – zpráva, od koho je, se rozletěla po paláci rychlostí vichřice.</p>
<p>Jestli Matta Reeda na celé té záležitosti s atentátem nakonec něco <emphasis>opravdu</emphasis> zaráželo, byl to vlastně právě tenhle dárek.</p>
<p>Došel ke dveřím, třikrát zaklepal podle signálu pro tento týden a počkal, až otevřou – v předpokoji měli hlídku Trap a Kulka.</p>
<p>„Zdar, vylepšenej!“ mávla místo zasalutování časopisem, který studovala, samozřejmě to bylo poslední vydání <emphasis>Zbraní a munice.</emphasis> Stylový doplněk představovala pistole položená na stole před ní.</p>
<p>„Je někdo uvnitř?“ ukázal Matt ke dveřím císařovniných komnat.</p>
<p>„Ne, proč?“</p>
<p>„Mám tu něco, co by měla vidět. Gabriel dostal dopis.“</p>
<p>„On mu píše i někdo jinej než výrobce paruk?“ Kulka vypadala upřímně udiveně.</p>
<p>„Přišel major Reed, madam,“ promluvil Trap do interkomu. „Chce s vámi mluvit.“</p>
<p>„Ať jde dál,“ Viktoriin hlas vzápětí odpověděl.</p>
<p>Vnitřní dveře císařovniných komnat se otevřely a major vešel, následován Kulkou, která předtím rychle sebrala ze stolu pistoli. Věděla, že Viktorie nemá zbraně ráda, a kupodivu se s tím už smířila. Císařovna seděla před obrazovkou terminálu, zatímco Vločka spala stočená na pohovce. Matt Reed zasalutoval a Viktorie se na něj tázavě zadívala.</p>
<p>„Přejete si, majore?“</p>
<p>„Ano, madam. Poručík Esposito ráno dostal dopis, obyčejný, ne elektronický. Požádal mě, abych se mu staral o poštu, zatímco bude na Kleinově klinice, stejně skoro žádnou nedostával. Otevřel jsem tu zprávu a myslím, že byste ji měla taky vidět. Pamatujete na toho kadeta, co se při Výroční přehlídce tolik snažil, aby získal váš podpis?“</p>
<p>„Jistě, pročpak?“</p>
<p>Místo odpovědi jí Matt podal obálku. Obsahovala list algorského plastového papíru, a Viktorie se překvapeně zadívala na nápis na jedné straně – <emphasis>Vojenská historie, třetí ročník</emphasis>. Zdálo se, že jde o stránku vyříznutou z úvodu nějaké učebnice. Viktorie ji otočila a na bílé zadní straně se objevil rukou psaný text. Nebo spíš ho někdo pečlivě vyškrábal něčím špičatým a do rýh vetřel černou barvu, aby byly čitelnější.</p>
<p><emphasis>Vážený poručíku Esposito!</emphasis></p><empty-line /><p><emphasis>Omlouvám se, pokud Vás ruším ve službě. Jsem kadet Patrik Hill, kterého jste zadržel při přehlídce, když jsem pronikl do blízkosti Jejího Veličenstva lady Viktorie. Bohužel jsem byl neopatrný a fotografii, kterou mi věnovala, jsem si založil do učebnice, kde ji při kontrole našel instruktor výcviku. Ptal se, komu patří podpis na ní, a když jsem řekl, že Jejímu Veličenstvu, prohlásil, že jsem lhář, roztrhal ji a dal mi dvacet dnů vězení. Je mi to vážně moc líto. Píši Vám, zda byste nemohl Její Veličenstvo mým jménem poprosit o novou fotografii s autogramem. Napsal bych přímo jí, ale myslím, že by takový dopis nedostala. Slibuji, že pokud to udělá, dám si větší pozor, aby tu fotku nikdo nenašel. Když to vyjde, prosím, abyste ji dal do nějaké knihy nebo manuálu a poslal mi ji, takovou poštu moc nekontrolují. Náklady i všechno ostatní zaplatím z kapesného hned, jak mě pustí. Ještě jednou se omlouvám, pokud Vás otravuji, a vyřiďte prosím Jejímu Veličenstvu můj nejvřelejší pozdrav. S úctou:</emphasis></p><empty-line /><p><emphasis>kadet Patrik Hill</emphasis></p><empty-line /><p><emphasis>P. S.: Omlouvám se, ale ve vězení nesmím psát, tak jsem použil špendlík a krém na boty. Dopis jsem propašoval po příteli, snad ho doručí.</emphasis></p><empty-line /><p>Viktorie si málem neuvědomila, že poslední věty čte nahlas, zato postřehla, že se Kulka i Reed šklebí.</p>
<p>„Je docela chytrý, že?“ podotkl major. „Gabrielovo jméno bylo jediné, co tenkrát slyšel, a má pravdu, kdyby tohle poslal na císařskou kancelář, zahodí to. Taky ten špendlík…“</p>
<p>„Jo, v base má člověk plno času dumat,“ souhlasila Kulka zkušeně. „Hlavně komu rozbít hubu jako prvnímu, až vyleze.“</p>
<p>„Och, pánové, tohle je…“ Viktorie se rozesmála docela otevřeně, vzápětí ale zvážněla. „Toho chudáka potrestali, že řekl pravdu. To není správné, a ten zbytek – je to běžné, majore? Vězení, kontrola pošty, přece to jsou děti.“</p>
<p>„Jsou to kadeti,“ pokrčil Matt rameny. „Vojáci. Jednají s nimi tak. Navíc mám dojem, že tenhle zrovna nepatří mezi vzorné.“</p>
<p>„Proč? Protože se špatně učí, anebo moc myslí? Co je to vůbec za školu, pane Reede?“</p>
<p>„Podle značky Sirotčí akademie v Kalerminu, madam.“</p>
<p>„Sirotčí?“</p>
<p>„Na Algoru jsou osiřelé děti nebo ty, co odeberou rodičům kvůli špatnému zacházení, posílány do vojenských škol. Nejlepší bývají vybíráni mezi Štítonoše, ostatní najdou uplatnění jinde, většinou na nižších pozicích.“</p>
<p>„Na nižších pozicích,“ zopakovala Viktorie pomalu, úsměv z její tváře se vytratil. „Kde přesně je ta škola?“</p>
<p>„Na jih od Algormontu. Vzduchem tak půl hodiny, madam.“</p>
<p>„Dobrá,“ vypadalo to, že Viktorie přemýšlí. „Císař už párkrát projevil přání, abych věnovala nějaký zájem i algorským ozbrojeným silám – za jak dlouho seženete letoun pro menší inspekci?“</p>
<p>„Inspekci?“ Matt Reed ztuhl, ale vzápětí se vzpamatoval. „Pokud netrváte na plném komfortu, tak za dvacet minut, madam.“</p>
<p>„Výborně. Sežeňte dopravu a zbytek ochranky, já se převléknu do něčeho vhodnějšího. Už jsem dlouho nebyla na čerstvém vzduchu.“</p>
<p>„Ano, madam!“</p>
<p>Cestou ke dveřím už Matt vyhlašoval do komunikátoru pohotovost. Kulka kráčela za ním a vypadala čím dál pobaveněji, Vločka na pohovce se protáhla a zívla.</p>
<p>O třicet dvě minuty později se vrata hangáru na jižní straně paláce zvedla a k šedému algorskému nebi vylétl úsporně tvarovaný speciál pro spěšné kurýry. Trap pilotoval s jistotou i bez své přilby, Reed zaujal místo vedle něj a v prostoru pro pasažéry seděla Viktorie se zbytkem ostrahy. Nejvíc místa zabral pochopitelně Tank, ale vešli se všichni.</p>
<p>„Veličenstvo?“ Hračička nabídl Viktorii masivní přilbu.</p>
<p>„Děkuji,“ Viktorie ukázala na upravený účes s filigránskou čelenkou. Zvolila i odpovídající šaty, modré korzetové s nabíranou sukní, doplněné pláštěm lemovaným kožešinou.</p>
<p>Kulka se zakřenila – ta banda harantů z ní poleze po stropě.</p>
<p>Houpání letounu ani hluk motorů Viktorii nebyly příjemné, přesto pohlížela se zájmem dolů. Cestu sem strávila v bezvědomí, takže poprvé spatřila algorské hlavní město z výšky. Černé, místy sněhem zaváté domy, dvoupatrové zastřešené ulice a bulváry, pod kterými se proháněla vozidla. Uprostřed bylo vidět oválné Bílé náměstí, a samozřejmě císařský palác, pět mohutných hlavních věží, světlé plochy střech, osm nádvoří a vrcholy obvodových zdí. Na špičce krajní věže Viktorie postřehla hemžení. Postavičky dělníků malé jako brouci rozebíraly střechu, kolem se vznášely dvě antigravitační plošiny naložené materiálem.</p>
<p>Dohromady to byl zvláštní pohled. Zatímco viridianská města byla pečlivě zakomponována do přírody, Algormont připomínal tmavé mraveniště na bílém podkladu, studii kontrastů. Spíš než krása nebo harmonie z něj vyzařovala umíněnost, pevné odhodlání člověka vzdorujícího mrazu i ledovým vichrům… Viktorie se slabě usmála.</p>
<p>Vládce byl skutečným odrazem své říše.</p>
<p>Algormont zmizel za obzorem. Bílou prázdnotu porušilo pár malých osad spojených dálnicí. Viktorie rozeznala také několik těžebních polí, v rovníkovém pásmu Algoru, kde se nacházela hlavní centra osídlení, byly největší zásoby ropy, kterou Algor navzdory vyspělé technologii stále využíval. Pak se v dálce objevilo moře. Viktorie ho poznala podle odlišného povrchu ledu, který byl na Viridianu výjimečnou atrakcí. Vzpomněla si, jak jako malá žasla, když ho poprvé spatřila, a jak se jí protivila zima…</p>
<p>„Jsme v dosahu, madam, žádají o identifikaci. Máme jim ji poslat, nebo použít obecný palácový kód?“</p>
<p>Trapův hlas Viktorii vytrhl ze zamyšlení. Spatřila černý kopeček na pobřeží, který se rychle přibližoval.</p>
<p>„Má to být nečekaná inspekce, použijte ten obecný.“</p>
<p>„Ano, madam.“</p>
<p>Kopeček se změnil ve shluk budov, největší jednopatrová a pár menších okolo, nejspíš sklady, opodál jedna podlouhlá se zaoblenou střechou. Jako říčka je obtékala udusaná cesta a hned za ní ohrazení, vysoký plot se šesti strážními věžemi. Na první pohled to Viktorii spíš než školu připomínalo káznici.</p>
<p>Letoun zakroužil nad komplexem a začal se snášet na pečlivě zametenou betonovou plochu uprostřed. Od menší budovy vedle hlavní k němu kráčeli tři muži v teplých kabátech. Trap obratně dosedl na vzdálenější stranu cvičiště a vypnul motory.</p>
<p>Matt otevřel dveře, do kabiny se nahrnul ledový vzduch. Major vystoupil první, rozhlédl se a kývl, teprve pak ho Viktorie následovala. Jeden ze tří mužů venku, podle mečů na klopě kabátu plukovník, se při pohledu na Matta prudce nadechl. Evidentně chtěl začít řvát, ale v okamžiku, kdy spatřil Viktorii, mu dech uvázl v hrdle. Nezdálo se, že by měl problémy poznat, o koho jde.</p>
<p>„Má… má paní… Veličenstvo… plukovník Weiss!“ vzpamatoval se a postavil do pozoru. „Velitel akademie!“</p>
<p>„Major Vorobjev!“ představil se muž vedle něj, který se vzpamatoval o trochu rychleji. „Zástupce velitele!“</p>
<p>„Nadporučík Grišin, hlavní instruktor!“ třetí a nejvyšší probodl Viktorii nepříjemným pohledem.</p>
<p>„Má paní, vítejte v sirotčí akademii Kalermin!“</p>
<p>„Děkuji, plukovníku,“ Viktorie přejela všechny tři pohledem. Kdoví proč se jí nezamlouval ani jeden. „Přijela jsem si prohlédnout vaše zařízení.“</p>
<p>„Rozumím, má paní. Podle rozkazu!“</p>
<p>Grišin se otočil a rychlým krokem vyrazil k hlavní budově. Vytáhl komunikátor, něco řekl a vzápětí se kolem rozeřvala siréna, hlasitá, až sebou Viktorie trhla. Tohle zrovna neměla v plánu, ale zůstala mlčky stát.</p>
<p>Velká vrata budovy se rozletěla a ven začali vybíhat kadeti, kluci různého věku, kterým však Viktorie tipovala nanejvýš patnáct let. Stavěli se do neurovnaného trojřadu před Viktoriinu loď, mnozí vypadali rozespale, v běhu si ještě zapínali opasky nebo kabáty šedozelených stejnokrojů. Čepici měl možná každý pátý. Rychlý nástup to byl bezesporu, ukázněný příliš ne, zvlášť ve chvíli, kdy uviděli Viktorii a rozespalé výrazy vystřídaly vytřeštěné oči. Někteří zůstali prostě stát jak opaření.</p>
<p>„Pohyb!“ zařval Grišin z plných plic. „Nástup, parch…“ rychle se ohlédl po Viktorii. „<emphasis>Kadeti!</emphasis>“</p>
<p>Trvalo to ještě chvíli, ale nakonec stály na cvičišti přes dvě stovky kluků, víceméně v pozoru. Viktorie už zažila návštěvy ve školách doma, ale něco podobného nikdy. Tihle žáci se nedívali, <emphasis>zírali</emphasis> na ni se směsicí strachu a téměř nábožné fascinace. Stranou stáli v řadě dospělí v uniformách, zřejmě personál a učitelé. Bylo jich asi dvacet, ani jedna žena.</p>
<p>„Vaše Veličenstvo, akademie Kalermin nastoupena k inspekci!“ ohlásil Weiss a Viktorie kývla. Zkoumala očima tváře kadetů, ale bylo jich příliš mnoho a tu, kterou hledala, nenacházela.</p>
<p>„To jsou všichni studenti, plukovníku?“</p>
<p>„Ano, má paní!“</p>
<p>„Je mezi nimi Patrik Hill?“</p>
<p>„To… ne, madam,“ Weiss znejistěl. „Kadet Hill si odpykává disciplinární trest. Nemyslím, že je…“</p>
<p>„Přiveďte ho.“</p>
<p>„Rozkaz, má paní!“</p>
<p>Z řady instruktorů se oddělili dva, zřejmě strážní. Zamířili k jedné z menších budov a po chvíli se opět objevili. Vedli mezi sebou třetího, a Viktorie dostala pocit, že chladný vzduch začíná nepříjemně vibrovat napětím.</p>
<p>Patrika poznala okamžitě – když ji spatřil, stejně jako tenkrát v paláci jako by nemohl věřit tomu, co vidí. Vzpamatoval se a narovnal do pozoru.</p>
<p>„Kadet Patrik Hill, Vaše Veličenstvo!“</p>
<p>Viktorie přívětivě kývla a otočila se zpět k Weissovi.</p>
<p>„Za co byl tento kadet potrestán?“</p>
<p>„To… nejsem si jistý z hlavy,“ plukovník vyslal pohled ke Grišinovi, který rychle přispěchal na pomoc.</p>
<p>„Nekázeň a nevhodné chování.“</p>
<p>„Jakého druhu?“</p>
<p>„Získal někde vaši fotografii, napsal na ni váš podpis a lhal, že je od vás, Veličenstvo!“</p>
<p>„Vy jste mu ji vzal a zničil, nadporučíku?“</p>
<p>„Samozřejmě, má paní! Taková urážka…“</p>
<p>„Ten podpis byl pravý, nadporučíku,“ přerušila ho Viktorie chladně. „Fotografii jsem věnovala kadetu Hillovi během Výroční přehlídky já osobně.“</p>
<p>Grišin zbledl. „To… nemohl jsem tušit! Nevěděl jsem, že se s vámi setkal, kdyby ano…“</p>
<p>„Teď to víte. Očekávám, že se omluvíte.“</p>
<p>„Jistě, Vaše Veličenstvo. Omlouvám se, madam!“</p>
<p>„Ne mně. Obvinil jste kadeta Hilla ze lži, zničil věc, která mu patřila, a ještě ho nechal zavřít. Očekávám, že se mu omluvíte, nadporučíku, a přirozeně zrušíte ten trest.“</p>
<p>Grišin přimhouřil oči. Sevřel rty, ale bez protestů se otočil k Patrikovi.</p>
<p>„Kadete Hille, zmýlil jsem se. Omlouvám se vám a ruším zbytek vašeho trestu.“</p>
<p>V tichu na cvičišti by byl slyšet i spadlý špendlík. Naprosto všichni kadeti zírali na hlavního instruktora, dokonce i ti, co ze svého místa v řadě sotva mohli něco vidět. Viktorie postřehla, že někteří mají ústa dokořán. Jako by se nad školou náhle zhmotnila Chiméra.</p>
<p>„Děkuji, pane! Dovolte mi vrátit se na místo, pane!“</p>
<p>„Povoluji.“</p>
<p>Patrikův hlas byl vážný. Ani v nejmenším nedal najevo nějakou škodolibost, ale Viktorie přesto viděla pohled, kterým ho Grišin sledoval, když mířil na kraj řady. Nebyla to jen chvilková zloba. Čišela z něj nenávist slabocha, který si autoritu umí vynutit jen strachem a omluvu malému klukovi bere jako smrtelnou urážku.</p>
<p>Viktorie dostala zlou předtuchu, že za tohle zaplatí Patrik i ostatní kluci pět minut poté, co její loď odletí, a Weissovi to bude úplně fuk. Vždyť ani netušil, za co Grišin Patrika zavřel. Její dojem z tohoto místa se horšil každou vteřinou víc, a stačilo pohlédnout stranou na Reeda, aby poznala, že si myslí totéž… ne, tady Patrika nenechá. Přece musí existovat jiná místa, jiné školy.</p>
<p>„Další rozkazy, Veličenstvo?“ otázal se plukovník. Viktorie v jeho hlase slyšela naléhavou touhu, ať už konečně zmizí k čertu. Neodpověděla a znovu se zadívala na kadety. Cosi jí vrtalo hlavou. Ještě něco jiného kromě zaražených výrazů, uniforem a jednotného vojenského sestřihu, kterým se tolik lišili od dětí, co znala z Viridianu… o chvilku později to Viktorii došlo.</p>
<p>„Ano, plukovníku. Ráda bych si prohlédla kuchyni.“</p>
<p>„Kuchyni?“ tentokrát vytřeštil oči dosud tichý Vorobjev.</p>
<p>„Správně, majore, kuchyni. Takové místo, kde se vaří jídlo, znáte ho?“</p>
<p>„Ano, má paní!“ Vorobjev zrudl. „Tudy, Veličenstvo.“</p>
<p>„Doprovodíš nás, Patriku?“</p>
<p>Patrik Hill otevřel ústa – ale rychle je zavřel.</p>
<p>„Jistě, madam!“</p>
<p>Vykročili k malé budově, která přiléhala k hlavní, a Viktorie ho následovala. Major Reed jí kráčel po pravici, dvě psí hlavy na jeho límci se jasně leskly, Sojornerová s Harrisem šli krok za ní. Tank nesl přes rameno svoji obrovskou pušku a Kulka si nevzala kabát, takže byly dobře vidět pistole v podpažních pouzdrech, ale i jiné věci. Těsná uniforma obtékala její tělo jako druhá kůže, dávala vyniknout štíhlému pasu…</p>
<p>Viktorie zaslechla mezi kadety za sebou sílící šum, utnutý Grišinovým zlostným příkazem mlčet.</p>
<p>Vorobjev otevřel dveře kuchyně. Viktorii udeřilo do tváře horko – ale hlavně zápach, strašný oblak spáleniny a nějakého dalšího, méně pronikavého, nakyslého smradu.</p>
<p>„Nechte otevřeno,“ nařídila a vešla dovnitř. Kuchyně vypadala prostorná a překvapivě čistá. Byla skoro prázdná, jen na velké plotně uprostřed stál hrnec, nebo spíš kotel nějaké tekutiny. Bohužel si Viktorie uvědomila, že právě z něj jde ten divný puch, zatímco spálenina se line z trouby ve zdi opodál. Mezi dvířky stoupal tenký proužek kouře.</p>
<p>„Vypněte to, majore, než tu začne hořet.“</p>
<p>„Ano, má paní!“</p>
<p>Vorobjev došel k troubě a klepl prstem na dotekovou obrazovku. Pokusil se nemoudře otevřít dvířka, ale rychle je zase přibouchl, když se zevnitř vyvalil takový dým, až se rozkašlal. Ať se tam peklo cokoliv, muselo to skončit na troud, ale přece tu měly být nějaké detektory, co kdyby <emphasis>opravdu</emphasis> začalo hořet… Viktorie zvedla hlavu a našla očima známé krabičky na zdi u stropu.</p>
<p>Všechna čidla někdo pečlivě zalepil silnou páskou.</p>
<p>„Omlouvám se, Vaše Veličenstvo!“ Vorobjev konečně znovu našel dech. „Kuchaře zřejmě rozrušil váš příchod a zapomněl to vypnout. Dohlédnu, aby byl potrestán.“</p>
<p>„Takže za kuchyni a zásobování zodpovídáte vy, majore?“</p>
<p>„Ano, má paní.“</p>
<p>Viktorie pohlédla na Weisse, který stál tiše vzadu, až to vypadalo, že v kuchyni vůbec není – nebo se aspoň ze všech sil snažil. Mlčky došla k hrnci na plotně. Na dotek byl teplý. Sundala ze zdi vařečku a zamíchala, bylo to hnědé a řídké skoro jako voda.</p>
<p>„Co tohle má být za jídlo, Patriku?“</p>
<p>„Guláš, Vaše Veličenstvo.“</p>
<p>„<emphasis>Guláš?</emphasis>“</p>
<p>Viktorie se znovu zarazila, ale údiv spolu se zvědavostí zvítězil: nabrala trochu na vařečku a usrkla.</p>
<p>Hrdlo jí vzplanulo a do očí vlétly slzy. Jako by spolkla lžíci vařící chilli omáčky… takže tohle byl slavný algorský pepř. Viktorie se zakuckala. Nemohla si pomoci, ale když se třikrát prudce nadechla, palčivost zeslábla, aby dokázala znovu promluvit.</p>
<p>„Tohle je… to je <emphasis>příšerné</emphasis>, majore!“ vypravila ze sebe.</p>
<p>„To… tak jistě ne, Veličenstvo,“ namítl chabě Vorobjev. „Vojáci mají rádi ostré jídlo, madam.“</p>
<p>„Skutečně?“ Viktorie si otřela kapesníkem oči. Šok odezníval, zato cítila, jak se do ní dává vztek – to mělo být jídlo pro děti? Žádný div, že všichni kadeti vypadali tak vychrtlí, nebyl tam snad jediný trochu silnější.</p>
<p>„Patriku, tenhle… <emphasis>guláš</emphasis>,“ Viktorii to slovo stálo viditelné přemáhání, „míváte často?“</p>
<p>„Ano, Vaše Veličenstvo,“ odvětil Patrik bez váhání.</p>
<p>„Jak často?“</p>
<p>„No, asi poslední měsíc skoro pořád, má paní. Obědy, večeře…“</p>
<p>Vorobjev probodl Patrika pohledem, ale ten ho nevnímal, oči upíral jen k Viktorii.</p>
<p>„Kromě toho guláše dostáváte co?“</p>
<p>„Suchary, občas pudink, sójovou polévku…“</p>
<p>„Je to strava s optimálním kalorickým příjmem, Veličenstvo!“ skočil mu Vorobjev do řeči, ale Viktorie ho ignorovala.</p>
<p>„Kompoty? Sýry? Nějaké ovoce, třeba aspoň marmeládu?“</p>
<p>„Ne, madam.“</p>
<p>„A nikdo si nestěžuje? Všem to jídlo vyhovuje?“</p>
<p>„No…“ Patrik poprvé zaváhal. „Stěžovali si, dřív. Hlavní instruktor je ale potrestal, tak teď dá jednou za čas třída dohromady kapesné, a když má někdo volný víkend, přiveze z města trochu jídla.“</p>
<p>„Což je mimochodem porušení školního řádu!“ major zvýšil hlas. „Veličenstvo, kadet Hill patří mezi nejhorší v ročníku, má spoustu disciplinárních trestů. To, co říká, je předpojaté, můžete se zeptat kohokoliv z personálu!“</p>
<p>„Dobrý nápad,“ souhlasila Viktorie. „Kde je kuchař?“</p>
<p>„Na nástupu s ostatními, madam.“</p>
<p>„Patriku, dojdi pro něj. A řekni panu Grišinovi, ať dá kadetům rozchod. Nemusí tam stát v mrazu, tohle se asi protáhne.“</p>
<p>„Ano, má paní!“</p>
<p>Patrik odběhl a Viktorie se vrátila k hrnci. Zalovila vařečkou u dna. Když ji pomalu obrátila, vypadlo jen pár kousků masa, ne větších než nehet malíčku.</p>
<p>„Pane Reede, pojďte sem a ochutnejte. Máte víc zkušeností, třeba má major Vorobjev pravdu a jsem moc choulostivá.“</p>
<p>„Ano, madam.“</p>
<p>Na rozdíl od Viktorie si Matt nabral do úst pořádnou porci. Zdálo se, že má co dělat, aby ji nevyplivl na podlahu, ale spolkl ji, jen se příšerně zašklebil.</p>
<p>„Madam, kdyby tohle uvařil kuchař pro palácovou gardu, zametá další ráno sníh z nádvoří – a zametal by ho hodně dlouho.“</p>
<p>„To by bylo kruté. Tady major Vorobjev je přece voják, má rád ostré jídlo. Nalijte mu talíř, pane Reede.“</p>
<p>„Co…“ Vorobjev vytřeštil oči. Pohlédl na Viktorii, ale rázem ztichl, uvědomil si totiž, že se ani v nejmenším neusmívá.</p>
<p>„A plukovníku Weissovi také. Velitel má jít mužům příkladem.“</p>
<p>„Jistě, madam.“</p>
<p>Plukovník zaťal zuby. Matt s neskrývanou radostí vytáhl z kovové police v rohu dva talíře a lžíce. Položil je na stůl a nalil po okraj.</p>
<p>„Do toho, pánové,“ pobídla je Viktorie. „Když budete mít málo, klidně si můžete přidat.“</p>
<p>„Děkuji, Veličenstvo!“ procedil mezi zuby Weiss a prkenně usedl. Po první lžíci zůstal ztuhlý jako socha.</p>
<p>„Je to zajímavé, madam,“ nadhodil Reed klidně. „Krádež zbraní nebo munice je zrada. Ovšem když někdo prodá třeba maso na guláš, bere se to jenom jako přestupek. Samozřejmě, pokud to nedělá soustavně nebo nevyužívá pozice důstojníka.“</p>
<p>Vorobjev se přikrčil a začal do sebe ládovat jednu lžíci za druhou, plukovník sebou trhl. Viktorie potřásla hlavou.</p>
<p>„Zdá se mi to, nebo to venku nějak trvá? Podívám se, co se děje – kapitáne, zůstaňte a dohlédněte, aby pánové dojedli.“</p>
<p>„S potěšením, madam!“</p>
<p>Kulka přímo zářila. Zůstala stát těsně za oběma židlemi. Tiše to cvaklo, když rozepnula levé pouzdro s pistolí. Plukovník se po ní jen jednou otočil a rychle se vrátil k talíři, zatímco Viktorie s ostatními vyšla ze dveří. Celou dobu zůstaly otevřené a za nimi se tísnil s očima navrch hlavy dav kadetů, který teď rychle ustupoval z cesty. Ačkoliv Grišin vážně dal všem volno, nechyběl snad ani jediný, šepot hlasů připomínal zvuk mořského příboje. I Hračička s Trapem vystoupili z lodi a se zájmem sledovali dění.</p>
<p>Z opačné strany dvora přibíhal Patrik, udýchaně se zastavil.</p>
<p>„Veličenstvo… je mi to líto, madam. Nemohl jsem váš rozkaz splnit,“ ohlásil vystrašeně.</p>
<p>„Proč ne?“</p>
<p>„Kuchař… je na toaletě, madam. Zamkl se tam, prý se mu udělalo špatně.“</p>
<p>„A někdo další z kuchyně? Přece jeden člověk nevařil sám pro celou školu.“</p>
<p>„Pomocník… leží na ošetřovně, Veličenstvo.“</p>
<p>„Budu hádat. Také náhlá nevolnost?“</p>
<p>„Ano, madam,“ potvrdil Patrik s obdivem.</p>
<p>„Nikdo další v kuchyni nepomáhal? Třeba někdo z kadetů?“</p>
<p>„No, občas, madam,“ Patrik sklopil oči. Zřejmě nechtěl říct jména, ale než mohla Viktorie reagovat, z davu zazněl hlas.</p>
<p>„Já, Vaše Veličenstvo. Kadet Porokin, má paní!“</p>
<p>Kadeti se rychle rozdělili na dvě strany, před Viktorií zůstal stát v pozoru vytáhlý světlovlasý kluk.</p>
<p>„Vy jste pomáhal v kuchyni?“</p>
<p>„Ano, má paní. Vynášel jsem smetí, myl nádobí a tak.“</p>
<p>„Chápu. Byl jste ve skladu potravin? Máte od něj klíč?“</p>
<p>„Ne, Veličenstvo. Chodil tam jen kuchař s pomocníkem. Pokud je zamčený, klíč má někdo z nich, má paní.“</p>
<p>„Pane Harrisi, jděte na toaletu. Zjistěte, co je s kuchařem, třeba vyrazte dveře, a pokud mu není opravdu zle, přiveďte ho. Já s majorem zajdu do skladu potravin. Císař mi svěřil algorské zásobování, zajímá mě, jak vypadá v praxi.“</p>
<p>„Ano, madam!“</p>
<p>„Předpokládám, že vy o tomhle také nic nevíte?“ Viktorie se zadívala na Grišina.</p>
<p>„Zodpovídám za výcvik, ne za kuchyni, Veličenstvo,“ opáčil hlavní instruktor studeně.</p>
<p>„Jistě. Když kadeti nemají na výcvik sílu, jejich problém, že?“</p>
<p>Grišin neodpověděl, Viktorie však odpověď nečekala. S Reedem po boku následovala Porokina a Patrika. Za nimi se táhla asi polovina školy – druhá zůstala u dveří kuchyně. Těžko říct, zda je zajímala víc Kulka, nebo předčasný oběd Weisse a Vorobjeva.</p>
<p>Skladem se ukázala být budova se zaoblenou střechou, kterou Viktorie viděla při příletu. Hlavní vrata byla otevřená, ze široké chodby za nimi vedly další troje dveře.</p>
<p>„Tam je sklad zbraní, Veličenstvo,“ vysvětloval bez vyzvání Patrik, „tady pomocný materiál a tady potraviny,“ ukázal na dveře vlevo. Viktorie sáhla po klice – jak čekala, zamčeno.</p>
<p>„Majore, nemám chuť čekat, můžete to otevřít? Jakkoliv.“</p>
<p>„Samozřejmě, madam.“</p>
<p>Matt Reed neustoupil. Jen napřáhl ruku a jeho pěst s prasknutím prolétla dveřmi nad zámkem, bez sebemenšího viditelného úsilí. Ohnul loket, opřel dlaň o dveře zevnitř a trhnutím vyrval kus se zámkem i částí zárubně.</p>
<p>„Nějak tak, Veličenstvo?“ upustil ho na zem.</p>
<p>„Ano, majore. Děkuji.“</p>
<p>Šum hlasů za Reedem připomínal mořský příboj. Kluci stojící nejblíž ohromeně zírali a sama Viktorie k tomu neměla daleko. Kdyby něco podobného udělal Tank, byla by to jedna věc, ale od subtilního Reeda působila tahle ukázka děsivě, navzdory tomu, co o něm věděla.</p>
<p>Strčila do dveří a uvnitř skladu se automaticky rozsvítila světla. Řady plastových beden ležely poskládány na policích i jen tak na podlaze. Bylo jich dost, zdálo se, že nouzí škola rozhodně netrpí. Viktorie s určitým úsilím přečetla rozmazaný štítek na jedné bedně: Masový koncentrát.</p>
<p>„Otevřete to, majore.“</p>
<p>Víko bedny zapraštělo, když ho Matt utrhl. Uvnitř byly úhledně srovnány červené balíčky a majorův koutek vylétl vzhůru.</p>
<p>„Pepř, madam. Tohle jsou univerzální bedny, štítky i čísla jsou jenom na víku. Stačí ho vyměnit, a nemusíte ani překládat obsah.“</p>
<p>„Rozumím. Podíváme se, co tu je dál.“</p>
<p>Během chvilky otevřeli další tucet beden – koření, suchary, přísady a dochucovadla. Jen jedna bedna masových náhražek, skoro prázdná. Štítek s obsahem souhlasil sotva u poloviny. Definitivně Viktorii došla trpělivost, když otevřeli bednu po okraj naplněnou kamením.</p>
<p>„Plukovník asi zakládá hydroponiku,“ komentoval to Matt. „Vlastně se mu nedivím. Víte, jak v poslední době stoupla cena potravin…“</p>
<p>„Ano,“ Viktorie ztišila hlas, Patrik s Porokinem pořád stáli opodál. „Tu aféru s potravinovým fondem císař utajil, ale lidé nejsou hloupí. Ředitel Friel byl známá osoba, ze dne na den náhle zmizí, a pak se správy ujmu já, cizinka. Nedůvěřují mi, šmelináři mají zlaté časy, ovšem tady tomu udělám přítrž. Jdeme, majore.“</p>
<p>Narovnala se a vyšla ze dveří.</p>
<p>„Vy čtyři,“ ukázal na nejbližší kadety, „zůstanete na hlídce. Do toho skladu nikdo ze školy nevkročí, aby tam náhodou nezkusil uklidit… pan Grišin jistě nemá výhrady?“ změřila si hlavního instruktora, který se nějak změnil z režiséra v doplněk scény.</p>
<p>„Ne, Veličenstvo,“ ujistil ji rychle. Čtyři vybraní kluci se tvářili, jako by zrovna dostali medaili za statečnost. Naopak v Patrikově obličeji Viktorie postřehla zklamání, ale na něj ještě dojde.</p>
<p>S uspokojením uviděla na cvičišti stát Weisse s Vorobjevem, zatímco opodál Tank držel za límec menšího chlapa. Ten se vyděšeně krčil a z rozbitého nosu mu tekla krev. Kadeti stáli pořád kolem, mnozí nedostatečně oblečení, ale zdálo se, že zimu ani nevnímají.</p>
<p>„Úkol splněn, madam!“ vycenila Kulka zuby, jakmile došli blíž. „Major se kapku zdráhal, ale přesvědčila jsem ho.“</p>
<p>Vorobjev byl v obličeji bílý, Weiss naopak rudý jako vařený rak. Viktorie postřehla, že Kulka má rozepnutá obě pouzdra s pistolemi.</p>
<p>„A tady je kuchař, madam,“ Tank strčil do chlapa, kterého držel. „Nemyslím, že mu něco je, ale dělal trochu drahoty.“</p>
<p>„Dáme mu taky oběd?“ navrhla Kulka ochotně. „Rajskou už máme.“</p>
<p>Kuchař si kapesníkem rychle otřel krvavý nos a zasalutoval před Viktorií. „Má… má paní, poručík Limov.“</p>
<p>„Byla jsem se podívat v kuchyni a skladu potravin, poručíku. Našla jsem tam zajímavé věci, můžete mi k nim něco říct? Třeba k té bedně s kamením a chybějícím zásobám?“</p>
<p>„Já… já nevím, o čem mluvíte, Veličenstvo,“ Limov vyslal zoufalý pohled k Vorobjevovi, který však mlčel.</p>
<p>„V tom případě chci vidět vaši kancelář,“ obrátila se Viktorie k Weissovi. „Projdu si účetnictví školy, výsledky budou snad výmluvnější než vy nebo pan Limov. Také mě zajímají vaše osobní soubory. Náhodou mám v ochrance někoho, kdo se v informačních systémech vyzná,“ ukázala k Hračičkovi.</p>
<p>Plukovník vytřeštil oči. „To… to jsou ale tajné údaje! Nemohu vám jenom tak dát důvěrné informace o své základně!“</p>
<p>„O <emphasis>vaší</emphasis> základně, plukovníku?!“ Viktorie udělala krok a Weiss před ní couvl, kolem rázem zavládlo ticho. „Pokud vím, je to <emphasis>má</emphasis> základna. Vy ji pouze spravujete – ale máte pravdu. Tohle by měl posoudit někdo kvalifikovanější.“</p>
<p>Viktorie vytáhla komunikátor a bez rozmýšlení stiskla jedničku. Uvidíme, jak to funguje.</p>
<p>Známý hlas odpověděl okamžitě. I Viktorii to překvapilo, jako by na hovor čekal, ale tím působivější dojem vznikl.</p>
<p>„Ano?“</p>
<p>„Omlouvám se, pokud ruším, můj pane, ale uvítala bych vaši pomoc. Podnikla jsem s ochrankou inspekci na sirotčí akademii v Kalerminu a našla věci, které byste asi měl vidět. Máte čas?“</p>
<p>„Jistě, má paní. Do deseti minut jsem u vás.“</p>
<p>Deset <emphasis>minut</emphasis>? Viktorie strnula. Tak rychle přece nemůže přiletět z paláce. Kde tedy je, blesklo jí hlavou, ale spojení se ukončilo, než mohla promluvit. Weiss s Vorobjevem a Limovem hovor slyšeli a zírali na ni jak opaření.</p>
<p>„Veličenstvo,“ vypravil ze sebe plukovník, „rozuměl jsem správně? Naznačujete, že sem přijde…“</p>
<p>„Uvidíte sám,“ uťala Viktorie a odvrátila se. „Pane Reede, kdo vůbec za tyhle školy zodpovídá? Přece jim musí někdo celkově velet, možná na hlavním štábu?“</p>
<p>„Jistě, madam. Tuším generál Warren Argayle.“</p>
<p>„Aha. Proč mě to překvapuje,“ zavrčela Viktorie. „Patriku, pojď sem.“</p>
<p>„Veličenstvo?“ Patrik udělal krok blíž. Znovu se na ni zadíval s tou směsicí naděje a obdivu. Chtěl jen, aby mu řekla, ať něco udělá. <emphasis>Cokoliv</emphasis> bez ohledu na následky, na všechno, jen pro její úsměv, pro nějakou kapku citu. Vlastně byl zoufalý, a Viktorii z toho bolelo u srdce. Jako ona, další algorský ztracenec…</p>
<p>„Patriku, major Vorobjev se zmínil o tvých dřívějších trestech. Prý jich bylo hodně, je to pravda?“</p>
<p>Okamžitě sklopil hlavu, jako by dostal místo pohlazení políček.</p>
<p>„Ano, má paní,“ přiznal.</p>
<p>„Za co jsi byl trestán? Můžu se podívat do záznamů, ale chci to slyšet od tebe. Naposledy šlo o omyl, co to bylo předtím?“</p>
<p>„Já… přišel jsem pozdě na nástup při přehlídce, Veličenstvo.“</p>
<p>„Kvůli tomu, že jsi sháněl tu moji fotku?“</p>
<p>„Ano, Veličenstvo.“</p>
<p>„A dřívější trest?“</p>
<p>„Podvod… a drzost, má paní,“ sklopil oči níž.</p>
<p>„Co jsi udělal?“</p>
<p>„Měli jsme týmové cvičení, simulaci bojové akce. Zkoumal jsem cvičnou pušku a našel způsob, jak zvýšit její dosah. Neřekl jsem nic, a upravil zbraně našeho týmu, ale když jsme vyhráli, pan Grišin výsledky zrušil a potrestal nás za podvod. Ostatní se naštvali na mě, protože to byl můj nápad, a já se zeptal, jestli bychom dostali trest, i kdyby to bylo ve skutečném boji. No, a dostal jsem další za drzost.“</p>
<p>„Rozumím,“ Viktorie se ani nehodlala ptát Grišina, zda je to pravda. Reed se na Patrika díval soucitně, Kulka spíš se smutným pobavením.</p>
<p>„Ty ostatní přestupky vypadaly podobně? Nikdy jsi třeba nic neukradl?“</p>
<p>„Ne, madam!“ Patrik rychle zvedl hlavu. „Přísahám!“</p>
<p>„Věřím ti. Dobře… jak by se ti líbilo vrátit se se mnou do paláce? Pracovat pro mě… jako poslíček, pobočník, možná oboje dohromady, to je jedno. Samozřejmě bys dál pokračoval se školou, rozhodně to neznamená, že bys nedělal nic, ale…“</p>
<p>Viktorie si uvědomila, že Patrik neposlouchá. Zíral na ni, jako by si musel srovnat v hlavě, co říká, protože pochybuje, že jde o skutečnost. Zvládl to ale docela rychle.</p>
<p>„Já… jistě, madam! To… myslíte vážně?! Prosím!“ snažil se nabrat dech a Viktorie se usmála.</p>
<p>„Dobře. Tak si sbal věci, pokud nějaké máš, a rozluč se s kamarády. Vezmu tě s sebou… na zkoušku.“</p>
<p>„Děkuji, Veličenstvo! Já… já… díky!“</p>
<p>Patrik se rozběhl k hlavní budově tak, že mu kadeti kolem sotva stihli uskočit z cesty, v jednu chvíli málem upadl. Viktorie ho sledovala, dokud nezmizel, pak se otočila na Grišina.</p>
<p>„Nějaké námitky, nadporučíku?“</p>
<p>„Ne, má paní,“ hlavní instruktor se ušklíbl. „Ten kluk je hanbou školy. Pokud si ho odvedete, budu jen rád. Vám třeba bude k nějakému užitku, <emphasis>madam</emphasis>.“</p>
<p>Poslední věta zaváněla urážkou. Viktorie postřehla, jak Matt přivřel oči, ale v tu chvíli spatřila něco jiného, černý bod na severním obzoru.</p>
<p>K jejímu překvapení šlo o malý letoun stejně jako její, úplně bez označení. Zakroužil a snesl se na plochu jen pár metrů vedle Viktoriina stroje. Boční dveře se odsunuly a dolů seskočil nejprve pár Štítonošů v černých přilbách. Po nich sestoupil další muž – plukovník Weiss vydal tichý zvuk, cosi mezi kletbou a zasténáním.</p>
<p>„Pozor!“ zařval Grišin. Tentokrát se jeho hlas třásl. Kadeti se znovu začali řadit do trojstupu, ovšem pomaleji a v naprostém tichu. Situace právě dospěla k bodu, který jednoduše přesahoval veškeré chápání.</p>
<p>Andrej Korwarian vypadal pořád elegantně, i když pod dlouhým vojenským pláštěm měl místo uniformy tmavou kombinézu určenou pro pobyt venku. Byl tedy někde v pustině, a Viktorii docela zajímalo proč, ale teď mu s úklonou vykročila vstříc.</p>
<p>„Vítejte, můj pane. Děkuji, že jste přijel tak rychle.“</p>
<p>„Nic složitého, má paní,“ Andrej se snad dokonce <emphasis>opravdu</emphasis> usmál. „Oceňuji, že jste projevila zájem o naše ozbrojené síly. Doufám, že na vás učinily dojem.“</p>
<p>„Ozbrojené síly možná, ale tato škola rozhodně ne.“</p>
<p>„Ne?“ císařův úsměv pohasl. „Z jakého důvodu?“</p>
<p>„Zjistila jsem tu nedostatky v oblasti bezpečnosti, ale hlavně důkazy zpronevěry majetku. Kuchař poručík Limov zdejším kadetům už delší čas vaří jídlo, které bych nedala ani své kočce, ve skladu potravin má plno beden označení naprosto odporující obsahu, a když jsem chtěla nahlédnout do záznamů, plukovník Weiss to odmítl, že jde o tajné informace. Já… domnívala jsem se, že když je to armádní záležitost, poradíte si s ní lépe.“</p>
<p>„To bezpochyby. Plukovníku? Jsou ta obvinění pravdivá?“</p>
<p>Weiss vypadal, že se každým okamžikem zhroutí, i když stál v pozoru jako zatlučený kůl.</p>
<p>„To… ne, můj pane! Připouštím, mohlo dojít k administrativním chybám, ale Její Veličenstvo přehání. Navíc jen se svým zástupcem zajišťuji chod celé školy. Nemůžeme hlídat každého kuchaře.“</p>
<p>To byla špatná slova. Limov sebou trhl, jako by ho zasáhl elektrický proud, hrůzu v jeho tváři vystřídal vztek.</p>
<p>„<emphasis>Nemůžete?!</emphasis> Vždyť to byl jeho nápad!“ ukázal prstem na bledého Vorobjeva. „On prodával ty zásoby, on má kontakty… Veličenstvo, prosím! Nemůžu za to, nedal mi…“</p>
<p>„<emphasis>Ticho!</emphasis>“</p>
<p>Andrejův hlas rázem uťal jeho skuhrání a Viktorii se stáhl žaludek. Blesklo jí hlavou, že udělala hroznou chybu. Císař bral armádu mnohem osobněji, než si myslela. Z nějakého důvodu chtěl, aby se o ni zajímala, aby na ni dělala dojem – a první, co uvidí, když začne, jsou neschopní velitelé a rozkradený sklad. Měla všechno vyřešit sama. Třeba Weisse degradovat, nechat Kulku nalít do něj trychtýřem zbytek toho hnusu, a císaři se jenom mimochodem zmínit u večeře, <emphasis>cokoliv</emphasis> kromě toho volat ho sem. Protože teď to skončí zle, strašlivě zle.</p>
<p>„Kdo ještě se na těch obchodech podílel, poručíku?“</p>
<p>„Já… můj pomocník Danilov… ten je na ošetřovně… jiné neznám. To major, on bral největší podíl…“</p>
<p>„To není pravda! On lže, můj pane!“</p>
<p>„Nic jsem nevěděl, přísahám, Veličenstvo!“</p>
<p>Hlasy Limova, Weisse i Vorobjeva křičely v panice jeden přes druhý, ale Andrej Korwarian neposlouchal ani jednoho z nich. Opět byl ledově klidný, Viktorii se však neulevilo. Pochopila, že se rozhodl, a nic v celém vesmíru už to nezvrátí.</p>
<p>„Plukovníku Weissi, jste zbaven hodnosti a zatčen. Neschopnost a podezření ze zrady zatajováním vojenských informací císařovně.“</p>
<p>„Zrady?!“ vyjekl Weiss hrůzou. „To ne, neudělal jsem…“</p>
<p>Jenže v té chvíli už měl za zády Štítonoše. První ho rychlým chvatem srazil na břicho k zemi, druhý vytáhl pouta. V okamžiku měl ruce zkroucené za zády, zatímco císař pokračoval dál.</p>
<p>„Majore Vorobjeve, jste zatčen za zradu a zpronevěru, dokud neprozradíte zbytek svých kompliců. Pak budete i s nimi popraven. Poručíku Limove, vy budete popraven ihned. Stráže, najděte pana Danilova, odveďte oba za kuchyni a zastřelte je. Těla spalte. Kadeti budou přihlížet jako svědci, poučí se, jaké má takové chování v algorské armádě následky. Brzy dorazí nový velitel, který tu uvede věci do pořádku. Všechno.“</p>
<p>Viktorie zavřela oči – ne, nebyl to sen. Věděla, že mu nesmí odporovat na veřejnosti, to by všechno zhoršilo, a než se dostanou někam do soukromí, bude pozdě. Nic nezmůže…</p>
<p>„Ne! Vaše Veličenstvo, prosím! Milost!“</p>
<p>Limov zoufale křičel, když ho Štítonoši táhli pryč, a Viktorie si uvědomila, že neprosí Andreje, ale <emphasis>ji</emphasis>. Roztřásla se, zatímco kolem vládlo mrtvé ticho. Kadeti zírali s ústy dokořán, neschopni uvěřit, že se to vážně děje…</p>
<p>Z hlavní budovy vyběhl Patrik s malým batohem přes rameno. Poznal, že se něco stalo, a při pohledu na císaře strnul, ale hned se vzpamatoval a zamířil k Viktorii, která se prudce nadechla.</p>
<p>„Můj pane… pokud dovolíte, ráda bych se vrátila domů,“ ze všech sil se snažila mluvit klidně. „Myslím, že moje práce tu skončila.“</p>
<p>„Ovšem, má paní,“ císař se rozhlédl. „Připojím se k vám později. Tohle místo mne zajímá.“</p>
<p>Pořád to znělo zlověstně. Viktorii blesklo hlavou, co udělá, až uvidí sklad s kuchyní nebo se začne ptát zbytku personálu, proč koukali jinam, když Vorobjev s Limovem kradli… ovšem to přesně chtěla sama udělat. Koukat jinam, neslyšet, nevidět, co se tu možná ještě stane.</p>
<p>Uvědomila si, jaký je vlastně ubohý zbabělec…</p>
<p>„Patriku, jdeme!“</p>
<p>Andrej přivřel oči, když mu Patrik zasalutoval a vyrazil za Viktorií k lodi. Přesto mlčel, nejspíš jen proto, že kolem stálo příliš mnoho lidí. Viktorie se musela držet, aby neběžela, a Patrik se na ni zmateně díval.</p>
<p>„Vaše Veličenstvo? Co… co se děje.“</p>
<p>„Nic, Patriku,“ odvětila Viktorie tiše. „Pojď rychle.“</p>
<p>Ochranka je následovala, Matt Reed jako poslední zavřel dveře a Viktorie klesla na tvrdé sedadlo. Nikdo se už neusmíval.</p>
<p>„Ach jo,“ povzdechla si Kulka otráveně, když se letoun zvedal od země. „A taková to byla prdel.“</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Patrik Hill to vzdal. Prvních deset minut po přistání v paláci se ještě snažil chovat jako vzorný voják. Držet se v předepsané vzdálenosti. Všem vyšším důstojníkům salutovat. Nezírat. Jenže když kráčeli rozlehlými, zdánlivě nekonečnými chodbami, disciplína brala rychle za své. Hleděl na věci, které nikdy dřív nespatřil, obrazy na stěnách, koberce, nádherně zdobené lustry, a z kázně zbyl jen úžas – a strach. Z toho, že se mu to celé jen zdá.</p>
<p>Z toho, že sen najednou skončí.</p>
<p>Jediná Viktorie byla pevným bodem, kterého se mohl držet. Měl co dělat, aby to neudělal doslova, hlavně ke konci cesty, když málem porazil nějakého důstojníka. Dotyčný se naštěstí staral jen o náležitý pozdrav císařovně. Viktorie přitom vypadala stejně nepřítomně jako Patrik, byť z jiných důvodů, a major Reed kráčející s Kulkou za ní se tomu vůbec nedivil. Zachytil Katrinin pohled, který přímo nabízel sázku – <emphasis>o co, že bude průser?</emphasis></p>
<p>Konečně za nimi zaklaply dveře Viktoriiných komnat. Patrik zůstal stát, jen sebou trhl, když se něco dotklo jeho nohy – Vločka se rozhodla seznámit s návštěvníkem a dát hlasitě najevo nespokojenost nad tím, že zůstala tak dlouho sama. Patrik se bál ucuknout nebo ji pohladit, jen dál hleděl do Viktoriina obličeje.</p>
<p>„Madam?“ vypravil ze sebe. „Co… jak… jaké jsou rozkazy?“</p>
<p>„Rozkazy?“ Viktorie se usmála. „Tady už nejsi v kasárnách. Tvé povinnosti probereme později, napřed by ses měl najíst. Určitě tu najdeme něco lepšího než ten takzvaný guláš. Postaráte se o to, kapitáne?“</p>
<p>„Jistě, madam,“ Kulka kývla na Patrika. „No tak, mladej. Jdeme na dlabanec.“</p>
<p>Patrik se nadechl. Evidentně by raději zůstal, ale ať už to způsobila zvědavost, hlad nebo vyšší hodnost Sojornerové, přikývl.</p>
<p>„Ano, madam.“</p>
<p>„Kapitáne, klidně se zdržte. Musím tu něco vyřídit.“</p>
<p>Kulka si evidentně myslela své, ale mlčky nasměrovala Patrika ke dveřím. Ten se cestou ještě dvakrát otočil a Matt Reed ho sledoval, dokud nebyl pryč. Obrátil se k Viktorii, která ho však předešla.</p>
<p>„Majore, císař bude nejspíš brzy zpátky,“ unaveně klesla do křesla. „Zařiďte, ať je Patrik z dohledu, dokud to nevyřídím.“</p>
<p>Reed potřásl hlavou. „Mrzí mě to, ale tohle nevyjde. Ten kluk nemá bezpečnostní prověrku, nemá vzdělání, nemá ani výcvik sluhy. Pořadník na práci v paláci je kilometr dlouhý a všichni na něm mají kvalifikaci. Císař nikdy nedovolí, aby tu zůstal, natož ve vaší blízkosti.“</p>
<p>„Je mi jasné, že bude mít námitky,“ Viktorie se nuceně usmála. „Plno námitek a mizernou náladu. Snad se mi ho povede přesvědčit.“</p>
<p>„A když ne? Máte plán B, madam?“</p>
<p>„Škemrat, pane Reede. Škemrat a žadonit. Přinejhorším…“</p>
<p>Zapraskání komunikátoru Viktoriina slova přerušilo.</p>
<p>„Ano?“</p>
<p>„Ehm, madam… možná byste chtěla vědět, že císař zrovna přistál v hangáru. Tak… pro zajímavost.“</p>
<p>I Hračička pochopil, jaká diskuze císařovnu čeká.</p>
<p>„Děkuji,“ zadívala se zpátky na Reeda. „Měl byste jít, majore. Tohle budu raději řešit o samotě.“</p>
<p>„Ano, madam,“ Matt s povzdechem poslechl. „Hodně štěstí.“</p>
<p>Nedodal, že ho bude potřebovat, to ani nebylo potřeba.</p>
<p>Viktorie se sehnula a zvedla kočku u svých nohou. Vločka se spokojeně uvelebila v jejím náručí a tiché předení ji aspoň trochu uklidnilo, než se ozvalo zaklepání na dveře z Andrejových komnat.</p>
<p>„Vstupte, můj pane.“</p>
<p>Pohled, který se jí naskytl, byl přesně takový, jaký čekala: Andrej Korwarian už v uniformě, jen bez kabátu. Andrej Korwarian se stále stejným kamenným výrazem. Andrej Korwarian s vražednou náladou. V jeho případě bohužel doslova.</p>
<p>„Má paní,“ kývl na pozdrav. „Nechci rušit, ale rád bych dořešil některé otázky, které vyplynuly z vaší inspekce v Kalerminu.“</p>
<p>„Jistě, můj pane, prosím,“ Viktorie ukázala ke křeslu, ale císař tentokrát nereagoval. Sjel pohledem Vločku v jejím klíně.</p>
<p>„Očekával jsem, že jedno domácí zvíře bude k zahnání vašich emocionálních obtíží stačit. Pokud ne, měla jste požádat, opatřil bych vám vhodnější exemplář.“</p>
<p>Neznělo to ironicky, pouhé studené konstatování. Navíc Vločka, jako by poznala, že se mluví o ní, seskočila na podlahu a s ocasem zdviženým do otazníku bez váhání vyrazila k Andrejovi. Viktorie sebou málem škubla, ale dokázala zůstat sedět.</p>
<p>„Domácí zvíře?“ zvedla obočí. „Poněkud nevhodné označení pro studenta vojenské školy, nemyslíte?“</p>
<p>„To nebylo označení osoby, ale účelu, za jakým jste ho přivedla sem.“</p>
<p>Zásah, pomyslela si Viktorie hořce. Vlastně měl pravdu, ale rozhodně kvůli tomu nehodlala couvnout.</p>
<p>„Připouštím, že jisté sympatie k němu chovám, Veličenstvo. Myslím ale, že v něm je potenciál, který by bylo škoda zahodit.“</p>
<p>Už chtěla promluvit o Patrikově návštěvě během přehlídky, ale včas se zarazila. Kdoví, co by se stalo. I kdyby císař ocenil jeho kuráž, sotva bude stejně uznalý k ochrance. Vločka zatím dorazila k Andrejovi a stejně jako u Patrika se mu začala otírat o nohy. Viktorií proběhlo iracionální leknutí, že do ní kopne, ale zcela ji ignoroval, oči upíral jen na ni… do její tváře, nikoliv do výstřihu korzetových šatů, které si ještě nestihla převléknout.</p>
<p>„Jeho záznam o ničem takovém nesvědčí, má paní,“ konstatoval. „Spíš naopak.“</p>
<p>Viktorii nijak nepřekvapilo, že si Patrikovy papíry přečetl. Nejspíš to udělal už po cestě.</p>
<p>„Naopak? Ten manévr se zbraní během cvičení mi přišel zajímavý. Voják má myslet kreativně, a má za to být chválen, ne trestán.“</p>
<p>Obyčejná klukovina. Vlastně marný pokus, jenže reakce byla překvapivá: Andrej Korwarian se zarazil.</p>
<p>„Vás zaujaly jeho <emphasis>vojenské</emphasis> schopnosti, má paní?“</p>
<p>„No… ano, mimo jiné,“ souhlasila Viktorie opatrně. „Myslím, že si zaslouží šanci jinde, ta akademie vykazovala vážné nedostatky.“</p>
<p>„Ty už jsem odstranil.“</p>
<p>Rukou, kterou císař nemohl vidět, Viktorie sevřela spodní okraj křesla – ano, ale jak…</p>
<p>„I přesto bych ráda, aby zůstal tady. Vím, jaké výhrady chcete přednést. Bezpečnostní hledisko, užitečnost, ale může mi sloužit jako posel nebo asistent v méně významných věcech. To nevyžaduje zvláštní kvalifikaci, potřebné se naučí a s opravdu důvěrnými informacemi do styku nepřijde. Ochranka na něj samozřejmě dá pozor… <emphasis>prosím</emphasis>, můj pane.“</p>
<p>A byl tu plán B. Mnohem dřív, než Viktorie chtěla, ale s tímhle mužem jí při diskuzi ujížděla půda pod nohama příliš rychle. Ještěže bývalý generál von Sellik před týdnem podal výpověď a odešel z paláce, nebo ho k tomu spíš dohnaly neustálé urážky od lidí jako Argayle s Weberem, takže byla Viktorie opět bez asistenta.</p>
<p>Andrej Korwarian mlčel. Udělal krok stranou, ale zájem Vločky o jeho botu se nezmenšil. Navíc zahájila cvičný útok na tkaničky a Viktorie se usilovně snažila udržet vážný výraz. Vločka zřejmě trpěla náklonností k mužům a nulovým pudem sebezáchovy.</p>
<p>„Mé výhrady trvají,“ promluvil císař pomalu. „Nicméně mne těší váš zájem o vojenské otázky, má paní, a zavázal jsem se vyhovět vašim přáním. Dobrá. Ať kadet Hill zůstane, pokud si to přejete, aspoň dokud nezpůsobí potíže. <emphasis>Jakékoliv</emphasis> potíže.“</p>
<p>„Rozumím, můj pane,“ přikývla Viktorie, důraz v tom slově nešel přeslechnout. „Postarám se, aby k nim nedošlo… a slibuji, že žádná další domácí zvířata už nebudou.“</p>
<p>„To by bylo opravdu vhodné,“ Andrej poprvé pohlédl dolů na kotě ožužlávající mu tkaničky a Viktorie div nevyprskla, když mu Vločka pohled se zamňoukáním oplatila.</p>
<p>„Myslím, že chce pohladit,“ neudržela se. „Možná byste to měl zkusit. Kočičí předení je velmi uklidňující, pokud je člověk rozrušen.“</p>
<p>„Jak jste došla k závěru, že jsem rozrušen?“ Andrejův pohled se upřel zpět na ni a Viktorie těch slov zalitovala.</p>
<p>„No… to… cítila jsem to. Byl můj dojem chybný?“</p>
<p>„Vlastně ne,“ císař sotva patrně pokrčil rameny. „Děkuji za upozornění.“</p>
<p><emphasis>Upozornění na co? Že je naštvaný? Nebo že to poznám, aby si dal větší pozor?</emphasis></p>
<p>Viktorie neměla tušení, ale momentálně jí na tom nezáleželo. Spolkla i otázku, kde vlastně byl, než mu zavolala – když jednou vyhraješ, raději dál moc nediskutuj.</p>
<p>„Já děkuji vám, můj pane. Jsem ráda, že jste mi vyhověl.“</p>
<p>„Bylo mi ctí,“ přikývl císař formálně. „Teď mne omluvte.“</p>
<p>„Jistě.“</p>
<p>Andrej zamířil ke dveřím, odstrčil Vločku, aby se mu nezapletla pod nohy, ale s rukou na klice se zastavil.</p>
<p>„Mimochodem, má paní, tu inspekci jste vykonala dobře. Doufám, že váš zájem v tomto ohledu bude trvat. Probereme to opět ve vhodnější dobu.“</p>
<p>Zavřel za sebou dřív, než Viktorie mohla protestovat nebo se leknout, co tím vlastně myslel.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Jídelna. Patrik Hill pocítil úlevu, konečně povědomé místo; ale jen na okamžik. Protože ta velká, osvětlená a klimatizovaná místnost měla k jídelně v Kalerminu stejně daleko jako celý zbytek paláce. Na stolech byly dokonce ubrusy a Patrik bleskově postřehl výložky hostů, všichni do jednoho důstojníci.</p>
<p>Důstojníci zírající přímo na něj.</p>
<p>To zpravidla nevěstilo nic dobrého a Patrik couvl, ale dotek na rameni ho zarazil.</p>
<p>„Jen klid. Jdeme jíst, copak nemáš hlad?“</p>
<p>„A-ano, pane,“ přiznal Patrik. Uvědomil si, že tu ruku, co má na rameni, viděl před pár hodinami trhat dveře jako kus papíru, ale Matt Reed dlaň vzápětí stáhl, jako by přesně uhodl, nač myslí.</p>
<p>„Když u toho nebude nikdo další, nemusíš mi říkat pane,“ konstatoval. „Ani nikomu jinému z císařovniny ochranky. Pojď.“</p>
<p>Jídlo, které o chvilku později přistálo na Patrikově talíři, vypadalo jako něco, co si občas snažil představovat nad porcí guláše. Tohle ovšem bylo skutečné. Polkl sliny a rychle následoval majora s Kulkou ke stolu v rohu. Seděl tam další člen císařovniny ochranky a zamračeně zíral do nedotčeného talíře. Patrik si ho pamatoval z cesty zpátky, i to, že mu říkali Hračička.</p>
<p>„Něco novýho, majore?“ zvedl hlavu.</p>
<p>„Ne,“ pokrčil Matt rameny. „Máme se najíst,“ naznačil gestem k Patrikovi a Hračička si odfrkl.</p>
<p>„No bezva. To zas byla akce, tohle.“</p>
<p>„Co se ti nelíbí?“ Kulka dosedla na židli naproti němu. „Já se bavila skvěle. Teda až na ten konec, ale co už. Doufám, že ještě někdy podniknem něco podobnýho. Že bych císařovně šoupla seznam všech sirotčích děr na Algoru? Když je budem brát obden, do měsíce jsme hotový.“</p>
<p>Varga nevypadal, že by to měl za dobrý plán, ale místo odpovědi zíral na Patrika, který začal jíst, jako by právě odstartoval závod na čas a poraženého čekala smrt hlady.</p>
<p>„Hele, nechytil od tebe něco?“ zadíval se podezíravě na Reeda, ale Kulka mávla rukou.</p>
<p>„V klidu. Vím, čím se živil doteď, co, vojáku?“</p>
<p>Patrik s plnou pusou cosi zamumlal a Hračička k němu přisunul svůj talíř.</p>
<p>„Aha. No tak si klidně vem i moje. Nějak nemám chuť.“</p>
<p>„Děkuji, pane,“ Patrik rychle polkl a Kulka ohrnula nos.</p>
<p>„Děkování si nech, tady není oficírna. Musíš poznat, jak to tu chodí. Tedy, ne že bych věřila, že zůstaneš.“</p>
<p>Patrik se rázem zarazil s vidličkou na půl cesty k ústům.</p>
<p>„Myslíte, že mě pošlou zpátky? Ale Její Veličenstvo…“</p>
<p>„No, ta asi ne, ale jestli dokáže pro tohle ukecat císaře, je fakt třída.“</p>
<p>Pouhá zmínka o císaři stačila, aby se Patrik lekl, a Hračičkova další věta mu rozhodně neulevila.</p>
<p>„Doufám, že zase nebudeme uklízet nějakou krev.“</p>
<p>„Jen klid,“ zasáhl major. „Nebudeme z toho dělat válku. Ty si hlavně pamatuj, že císař netoleruje chyby. Nikomu a žádné – ať tu zůstaneš nebo ne.“</p>
<p>„Vím, pane,“ Patrik opatrně kývl. „Můžu se na něco zeptat?“</p>
<p>„Do toho.“</p>
<p>„Co se stalo ve škole, když císař přijel? Odletěli jsme tak rychle, a jak se všichni tvářili… to nebylo v pořádku, že ne?“</p>
<p>Vážně je všímavý, pomyslel Reed. Odpověděl, hlas klidný.</p>
<p>„Ne, to nebylo. Císař nechal zastřelit Limova s Danilovem za rozkrádání zásob, přímo tam před kadety. Velitele se zástupcem zatkli, aby je vyslechli, a pak je nejspíš zastřelí taky.“</p>
<p>„Jo,“ dodal Hračička. „Ten major prý celou cestu prosil Štítonoše, ať mu dají pistoli, aby to udělal sám.“</p>
<p>Varga neupřesnil proč, ale Matt usoudil, že zbytečně – barvité líčení metod graciánského řádu byl v Kalerminu určitě oblíbený pedagogický nástroj.</p>
<p>Tentokrát Patrik Hill položil příbor a vážně vypadal, že vyskočí od stolu. Reed ho zastavil.</p>
<p>„Zůstaň sedět, vojáku. Zeptal ses, tak jsem odpověděl, v mojí jednotce se nelže. Nechci tě vyděsit, jenom pochop, jak vážná to je situace. Teď už nejsi ve škole. Musíš se podle toho chovat.“</p>
<p>„Chápu, pane,“ potvrdil Patrik. „Vážně nic nezkazím, slibuju.“</p>
<p>Vargovo zamumlání rozhodně neznělo optimisticky, ale Matt Reed přikývl.</p>
<p>„Beru tě za slovo.“</p>
<p>„Co ten tady chce?“ ucedila Kulka. „Špehovat?“</p>
<p>Patrik se rychle otočil ke dveřím, kudy právě vešel starší muž v uniformě, která rozhodně nepřipomínala algorskou.</p>
<p>„Kdo je to?“</p>
<p>„Nový viridianský vyslanec,“ odvětil Reed. „Dorazil před pár dny, to se nás netýká. Dojez a půjdeme, Její Veličenstvo čeká.“</p>
<p>Napodruhé už to vypadalo lépe. Patrik Hill pořád vypadal nervózně, ale když vešel do císařovniných komnat, už se aspoň nezdálo, že se dá v panice na útěk. Viktorie seděla na pohovce a Reedovi za Patrikovými zády neušlo, že působí docela spokojeně. Kulka u dveří vypadala naopak velmi zvědavě.</p>
<p>„Najedl ses, Patriku?“</p>
<p>„Ano, madam,“ Patrik se konečně usmál. „Řízek byl skvělý.“</p>
<p>„Oba dva,“ podotkl Matt a Patrikův úsměv rázem zmizel. Bojí se, že snědl příliš moc, došlo Viktorii.</p>
<p>„Posaď se,“ ukázala ke křeslu pro návštěvy a Patrik poslechl. Ruce na kolena, jen na okraj, aby mohl kdykoliv vyskočit. Naprostá soustředěnost jako při ústní zkoušce.</p>
<p>„Mluvila jsem s císařem. Přesvědčila jsem ho, abys směl zůstat v paláci pod podmínkou, že ho nerozzlobíš nebo neohrozíš moji bezpečnost.“</p>
<p>Tentokrát se zatvářil překvapeně i Reed a Kulka málem úžasem hvízdla.</p>
<p>„No teda! Kolik to stálo, madam?“</p>
<p>„Prosbu, kapitáne,“ odvětila Viktorie s chmurnou myšlenkou, že skutečnou cenu teprve zjistí. Patrik mezitím popadal dech.</p>
<p>„Já… to… díky, madam!“ zřejmě se v poslední chvíli zarazil, aby Viktorii neskočil kolem krku. „Vážně, nevím, jak… co budu dělat? Tady je všechno tak… tak…“</p>
<p>„Rozumím,“ přikývla Viktorie. „Žádný strach, nudit se nebudeš. Budeš pracovat pro mě jako můj asistent. Vyřizovat pochůzky, možná se starat o věci, které nechci svěřovat sluhům, a pochopitelně chodit do školy.“</p>
<p>„Do školy, madam?“ nadšení mírně opadlo.</p>
<p>„Jistě. Musíš se přece dál učit. Zařídím ti místo ve třídě tady v paláci, chodí tam děti personálu a členů gardy.“</p>
<p>„Ale proč? Já už všechno umím, madam!“ namítl Patrik přesvědčeně a Viktorie se rozesmála.</p>
<p>„Tak mi pověz, z čeho se vyrábí čokoláda.“</p>
<p>Patrik svraštil čelo. „Z cukru, madam?“</p>
<p>„A z čeho se vyrábí cukr?“</p>
<p>„No… těží se? Sůl se těží.“</p>
<p>„Sůl se těží, ale cukr se vyrábí z cukrové třtiny nebo řepy, to jsou rostliny.“</p>
<p>„No dobře, ale umím všechno, na čem vážně záleží. Číst, psát, vojenskou historii, základy navigace…“</p>
<p>„Patriku, vesmír ale obsahuje mnohem víc než vojenství. Navíc pochybuji, že víš všechno i o něm. Pokud bys bojoval proti císaři, prohrál bys.“</p>
<p>„Každý by prohrál, kdyby bojoval proti císaři, madam,“ odvětil Patrik přesvědčeně, ale něco v jeho hlase Viktorii zarazilo.</p>
<p>„A tušíš, čím to je?“</p>
<p>„Císař je nejlepší vojevůdce všech dob.“</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>„No… protože to tak je, madam. Vy… vy myslíte, že ne?“ strach do Patrikových očí se vrátil.</p>
<p>„Ne, já neodporuji, jen se ptám proč. Protože když to nevíš, nemůžeš se mu vyrovnat.“</p>
<p>„Císaři se nejde vyrovnat. Císař ví všechno, můžeme ho jenom následovat. Jinak je to zrada, vy… vy mě zkoušíte. Je to test, že ano, Veličenstvo!“</p>
<p>Viktoriin úsměv pohasl. Cítila Patrikův zmatek, zoufalý strach, že řekne špatnou odpověď, ať už jakoukoliv… postřehla, že i Reed se Sojornerovou se přestali usmívat.</p>
<p>„Ne, Patriku,“ odvětila tiše. „Není to test, jen jsem se ptala. Zapomeň na to. Každopádně vidíš sám, že se ještě máš co učit.“</p>
<p>„Ano, madam.“</p>
<p>Tentokrát v tom byla úleva. I škola se rázem jevila lepší než sebemenší zpochybňování císařových schopností. Viktorii bleskla hlavou myšlenka, co by se dělo, kdyby teď vzala komunikátor a zeptala se Andreje, zda je vševědoucí, ale rychle ten nápad zamítla. Svůj dnešní příděl divokých kousků už bohatě vyčerpala.</p>
<p>„Dobře, Patriku,“ přiměla se k dalšímu úsměvu. „Samozřejmě, za práci dostaneš plat. Také budeš mít občas volno, nejsi vězeň, jen je nutné, aby ses choval rozumně<emphasis>.</emphasis> Vím, že jsi zvědavý, ale když budeš chtít něco vědět, zeptej se mě, majora Reeda nebo někoho z ochranky. Nepodnikej žádné vlastní akce, protože jinak budeš muset odejít.“</p>
<p>„Ano, madam! A dostanu taky zbraň?“</p>
<p>„Zbraň?“ Viktorie se znovu zarazila. „Ty nějakou máš?“</p>
<p>„Jenom nůž, madam. Ale kapitán Sojornerová jich má hodně, určitě mi nějakou půjčí!“</p>
<p>Kulka vypadala, že by jí to ani nevadilo, a Viktorie si představila Andrejův výraz, kdyby Patrika přistihl v jejích komnatách s pistolí. Ovšem to pak…</p>
<p>„Ne, Patriku. Smíš nosit kapesní nůž, ale střelnou zbraň může v mé přítomnosti mít jen ochranka. Je to nařízení císaře.“</p>
<p>„Rozkaz, madam!“</p>
<p>Tím to pro Patrika evidentně končilo, ale Kulka se zamračila.</p>
<p>„No nevím. To z něj bude pěknej terč.“</p>
<p>„Terč?“</p>
<p>„Jasně. Víte, kolik lidí začne zajímat, až se provalí, že dělá pro vás? Proč myslíte, že císař nemá sekretářku ani pucfleka? Znám případ, kdy si nějakýho sluhu na procházce zatáhlo pár chlápků na kus řeči, a když nebyl hovornej, srovnali mu uši nůžkama na plech.“</p>
<p>Patrik se rychle otočil a Viktorie znechuceně sevřela rty.</p>
<p>„Děkuji, že jste tak ohleduplná, kapitáne.“</p>
<p>„Já vždycky, madam.“</p>
<p>„Tak daleko to nedojde,“ zasáhl Matt Reed. „Škola je bezpečná, chodí tam i děti vyšších důstojníků. Tady v paláci se nic nestane, a venku… neměl by prostě chodit sám. Někdo z nás ho vezme vždycky s sebou, to nebude problém.“</p>
<p>„Děkuji, majore. Vím, že nemám právo vás žádat…“</p>
<p>„To je v pořádku, madam. Nemyslím si, že pan Hill pro nás bude přítěží, zatím si vede dobře.“</p>
<p>„Děkuji, pane!“ Patrik málem začal salutovat a Viktorie pocítila úlevu. Další myšlenky přerušilo zazvonění komunikátoru a uctivý hlas sluhy.</p>
<p>„Všechno připraveno, má paní.“</p>
<p>„Dobrá,“ Viktorie vstala. „Nechala jsem ti připravit pokoj tady na patře hned vedle místností ostrahy. Sluha tě tam doprovodí, po zbytek dne máš volno na zabydlení. Když budeš něco potřebovat, klidně požádej personál, a zítra ráno v sedm tě čekám, abychom si promluvili o tvé práci a škole. Souhlasíš?“</p>
<p>„Ano, Veličenstvo!“ Patrik rychle vyskočil. „Udělám všechno, co budete chtít, uvidíte!“</p>
<p>V jeho hlase se znovu ozval tón, který se Viktorii líbil příliš málo, aby ji ten slib opravdu těšil, ale usmála se.</p>
<p>„Dobře. Jsem ráda, že jsi tady. Hezký den.“</p>
<p>Patrik Hill zmizel a v pokoji zavládlo ticho. Císařovna, Reed i Kulka vypadali zamyšleně.</p>
<p>„Nu, pane Reede,“ Viktorie dlouze vydechla. „Už jsem vyslechla císařovy námitky, předpokládám, že vaše budou podobné. Ohrožení mé bezpečnosti, únik informací…“</p>
<p>„To ani ne, madam,“ odvětil Matt. „Chvíli snad udržíme pod pokličkou, že pracuje pro vás. Nakonec se to pochopitelně roznese, ale do té doby ho poučím, jak se má chovat, a jaké informace mu svěříte, bude na vás. Spíš uvažuji, co když to nevyjde? Stráví tu nějakou dobu, zvykne si, pak něco pokazí, a císař ho pošle zpátky do Kalerminu.“</p>
<p>„V žádném případě, majore,“ Viktorie stiskla rty. „Přinejhorším ho dostanu na Viridian ke svému bratrovi. I kdybych ho měla z Algoru propašovat, na tamto místo zpátky nepůjde, to… je <emphasis>hnus</emphasis>.“</p>
<p>„Hnus, madam?“</p>
<p>„Ano! Týrání, vymývání mozků dětem, císař je všemocný… pane Reede, váš výcvik vypadal také tak?“ Viktorie upřela oči do jeho tváře a major uhnul pohledem.</p>
<p>„Víceméně, madam. Já nebyl v sirotčí akademii… ale dá se říct, že podobně.“</p>
<p>„Jo,“ přidala se Kulka. „Je to snadný. Ty, co časem dostanou rozum, jsou vojáci. Ty, co zůstanou vypatlaný, jsou Štítonoši. A ty, co dělaj vypatlaný, jsou oficíři.“</p>
<p>Viktorie se tomu shrnutí nezasmála.</p>
<p>„Chápu. Také je mi jasné, že diskutovat o tomhle s císařem je marné… co jim vůbec dělají ještě? Předpokládám, že tohle nebylo všechno. Na jaké další <emphasis>výchovné prostředky</emphasis> se mám připravit? Tedy kromě hladu, výprasků a samotky?“</p>
<p>Z hlasu jí kapala ironie a Matt Reed neodpověděl, zato Kulka naklonila hlavu.</p>
<p>„No, zajímalo by mě, jestli už bere pilulky, madam?“</p>
<p>„Pilulky?“</p>
<p>„Jo. Prej vitamíny, ale je v nich i něco, aby kluci nedělali blbiny, když to na ně přijde… ženský a tak. Zeptejte se Hračičky, ten vám naloží celej seznam, co do toho dávají. Kdyby byla půlka pravda, už by těm chudákům rostly chapadýlka. Něco takovýho jste měla na mysli?“</p>
<p>„Ano,“ souhlasila Viktorie s pečlivým klidem. „Přesně něco takového, děkuji. Zařídím Patrikovi prohlídku u Tanelové. To je zatím všechno.“</p>
<p>Další starost. Zatímco Kulka s Reedem odcházeli, znovu ji napadlo, jak trefná byla Andrejova poznámka o mazlíčcích, ale rychle tu myšlenku potlačila. Bylo to správné. Aspoň něco, co tu mohla udělat, aby výsledek viděla na vlastní oči, ne jako pouhá abstraktní čísla na obrazovce – Viktorie rozhodně kývla.</p>
<p>S Patrikem to nevzdá, ani kdyby se celý Algor stavěl na hlavu.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>„S lítostí musím říct, že vaše společnost dnes není vítána.“</p>
<p>Plukovník Severin měl zlou náladu. Byla mu vidět ve tváři, byla slyšet v jeho hlase, odkud zcela zmizel obvyklý přednes. Jenže muž sedící u plukovníkova stolu v důstojnickém klubu nic z toho nevnímal. Hranici, za kterou se pojem „opilý“ měnil z konstatování faktu v laskavý eufemismus, překročil už někdy před hodinou. Jedna láhev před ním byla prázdná, v druhé zbyla čtvrtina. Podplukovník Goran Weber zamžoural a sevřel ruce na stole v pěst.</p>
<p>„Měl jsem ho!“ zahuhlal tónem, kterým se obvykle oznamuje tragická smrt příbuzného. „Vrazil… vrazil jsem do něj! Stačilo ho popadnout… střelit… měl jsem ho! A tamto… byl jenom mizernej stůl! Jak jsem mohl… ani císař nevěděl! Nemohl jsem nic… to není fér!“</p>
<p>Severin na něj mlčky hleděl. Pak s výrazem rezignace odsunul židli naproti a posadil se. Rychle oddechoval – noha bolela k nevydržení – a Goran Weber na něj zkusil zaostřit zrak.</p>
<p>„Měl… držel jsem ho. Těmahle rukama… toho hajzla Jochena. Utíkal z paláce… nebo do paláce? To je fuk. Kdybych ho chytil… měl jsem šanci. Jenom ho… ho <emphasis>chytit.</emphasis>“</p>
<p>„Právě proměňování šancí dělí schopné od neschopných,“ ucedil Severin a smutný výraz ve Weberově tváři se prohloubil.</p>
<p>„Jste… jste jak má žena. Chce rozvod… nebude s takovou nulou. Takovým cup… cuc… pucflekem. Kancelář…“</p>
<p>„Velitel palácové kanceláře pro styk s veřejností není pucflek. Možná to není místo srovnatelné prestiží s velením gardy, ale na vašem místě bych byl spokojen. Také jste mohl skončit docela jinde, a teď jděte spát. Způsob, jakým se právě prezentujete, vaší prestiži také neprospívá.“</p>
<p>„No a co?“ Weber popotáhl. „Stejně je to fuk. Velitel gardy… Alonso Danbar! Ta nafouklá malá krysa! Zmetek, bastard…“</p>
<p>Podplukovník spláchl další komplimenty notným douškem vína. Sklenici sotva udržel a Severin si povzdechl. Císař odpoledne spolu s velitelem kanceláře jmenoval i nového velitele palácové gardy, což Weber vzal jako další hrst soli do svých ran.</p>
<p>„Tohle… není fér!“ mumlal plačtivě. „Chtěl jsem… chtěl jsem být generál. Tolik jsem se snažil. Ne… není to fér. Že ne?“</p>
<p>„Není,“ uznal Severin a poprvé se na podplukovníka zadíval vlídněji. „Je to život, pane Webere. Věřte mi, že umí být ještě <emphasis>mnohem</emphasis> méně spravedlivý, než se právě jeví vám. A ano, vím, že jste se snažil. Vlastně mohu říct, že to vedu v patrnosti.“</p>
<p>Podplukovník vykulil oči, náhle až úžasně vnímavě.</p>
<p>„Chcete… říkáte, že byste mohl… měl šanci…“</p>
<p>„Říkám pouze, že na vás nezapomínám, podplukovníku. A teď byste měl vážně jít.“</p>
<p>Na okamžik se Severin zatvářil vyděšeně – to když se zdálo, že mu Goran Weber skočí přes stůl do náruče. Jenže skákání připadalo sotva v úvahu, což se ukázalo jasně, když chtěl vstát. Zavrávoral, chytil se stolu a tak tak trefil zpátky na židli.</p>
<p>„Uh… omlouvám se. Asi… asi jsem vážně poněkud…“</p>
<p>„Víc než <emphasis>poněkud</emphasis>,“ zavrčel Severin. Naštěstí zahlédl jednoho z barmanů, sledujících zpovzdálí situaci, stačilo mu pokynout.</p>
<p>„Je zadní pokoj volný?“ zeptal se Severin tiše a k jeho úlevě muž s lehkým úsměvem kývl.</p>
<p>„Ano, pane. Už pár týdnů jsme ho nepoužili. Velvyslanec Fahrad si ještě léčí ruku.“</p>
<p>„Výborně. Doprovoďte tam podplukovníka a dohlédněte, ať setrvá do rána.“</p>
<p>Weberovi začala hlava pomalu klesat na prsa a barman si ho změřil znaleckým pohledem.</p>
<p>„Žádný problém, pane. Ten se nezvedne do poledne.“</p>
<p>Chytil podplukovníka za paži a rázně ho zvedl na nohy. Naštěstí byl Goran Weber menší postavy a neměl sílu protestovat, takže ho bez problémů spíše odtáhl, než odvedl ke dveřím diskrétně ukrytým za závěsem na konci baru. Severin zauvažoval, kdo asi vymyslel tu malou komnatu, kde se příliš <emphasis>unavení</emphasis> urození hosté zotavovali, aby je sluhové nemuseli tahat do komnat po celém paláci. Rozhodně to byl moudrý muž. Pokud ještě žije, měl by ho možná zaměstnat.</p>
<p>„Hotovo, pane,“ oznámil barman po návratu a natáhl se po láhvích na stole. „Odnesu to.“</p>
<p>„Ne,“ zarazil ho Severin. „Vlastně, můžete přinést další?“</p>
<p>„Jistě, pane.“</p>
<p>Tentokrát vypadal barman užasle. Znal plukovníkův výběr i jeho důvody, ale Severin nehodlal nic vysvětlovat. Epizoda s Weberem jen prohloubila jeho mizernou náladu. Pomalu upíjel a se sklenkou v ruce hleděl do prázdna. Nereagoval ani na pohyb na druhé straně stolu a jemné zavrzání židle, když tam usedla postava v temně rudém rouchu.</p>
<p>Ticho trvalo další čtvrthodinu, než náhle promluvil chraplavý hlas.</p>
<p>„Rozhodl jste se dnes dát přednost rozjímání, pane Severine?“</p>
<p>Plukovník po chvilce bez úsměvu zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Naneštěstí, Vaše Excelence, nic tak vznešeného. Jen mne trápí vzpomínky.“</p>
<p>„Vzpomínky?“</p>
<p>„Ano,“ Severin položil sklenku a konečně se na Mericii zadíval. „Jako dítě, ne moc starší než nové páže Jejího Veličenstva, jsem s kamarády vyrážel ven za dobrodružstvím. Rodiče mi poskytovali volnost, jakou by mnozí shledali záviděníhodnou, měl jsem dokonce k dispozici malé vznášedlo, které jsem na svůj věk dobře ovládal. Hráli jsme hry… bojové i jiné, všechny, co děti umí vymyslet ve své nevinnosti. Při jedné jsme náhodou objevili vrak, zbytky lodi zamrzlé v ledu. Byl to typ z první dekády kolonizace, desítky let starý. Nikomu jsme nic neřekli, alespoň zpočátku. Přinesli jsme nářadí, trvalo týden, než jsme se prokopali ke vstupu a našli způsob, jak ho otevřít. Potom jsme losovali, kdo půjde dovnitř. Vyhrál jsem a ještě dnes si pamatuji ten pocit, se kterým jsem lezl do tmy. Vzrušení, srdce bušící v hrdle. Představy o tajných zprávách, pokladech, zmrzlých mumiích a monstrech. Zažil jsem později mnohem horší okamžiky, takové, kdy mi šlo <emphasis>opravdu</emphasis> o život, a přesto se mi právě o tomto stále zdá. Dnes jsem poznal muže, který udělal jen to samé co my tenkrát. A já ho za to zabil. Přemýšlím nad tím paradoxem… i nad tím, o čem se mi bude zdát teď.“</p>
<p>Hlava v kápi se pohnula, snad v náznaku pokrčení ramen.</p>
<p>„Nevidím žádný paradox. Jsou chvíle, kdy je i dětská zvědavost zločinem, a kdyby ten muž znal důvody, odpustil by vám.“</p>
<p>„<emphasis>Odpustil?</emphasis> Ach, oceňuji tu snahu, Excelence, ale krev z rukou smývá jen voda, ne dobré úmysly. A ve větě <emphasis>zemřít za vyšší dobro</emphasis> je také jen jedno důležité slovo. Navíc ji nejčastěji říkají ti, co vždycky umí zůstat naživu.“</p>
<p>„Vy ovšem k podobným nepatříte, pane Severine. Navíc nebylo nutné, abyste ten čin vykonal vy sám.“</p>
<p>„Jistě,“ Severin se trpce usmál. „Stejně jako nebylo nutné nechat si kdysi rozbít nohu kladivem pro pár bezcenných tajemství. Stejně jako není nutné, abych se teď naléval tímhle vínem, když vím, co mě pak čeká. Přesto to dělám.“</p>
<p>„Všichni toužíme po vykoupení.“</p>
<p>„Tohle si tedy myslíte, Excelence? Chci vykoupit své hříchy tím, že se chovám jako idiot?“</p>
<p>„Ne. Myslím si, že vám schází víra, pane Severine.“ Ruka se zjizvenými prsty odsunula sklenku pryč od plukovníkovy ruky. „Pokud ne v Pána, pak aspoň v nutnost. Kdy jste naposledy navštívil podzemí Vanerlinu?“</p>
<p>„Dávno,“ připustil Severin. „Uznávám, že tak jsem o tom nepřemýšlel. Odsud tedy čerpáte sílu, Excelence? Z faktu, že <emphasis>to</emphasis> máte stále na očích? Nebo můžete mít, pokud začnete pochybovat?“</p>
<p>„Já nepochybuji. Domnívám se ale, že vám by to mohlo pomoci, i když výzkum nijak zásadně nepokročil.“</p>
<p>Plukovník chvíli mlčel.</p>
<p>„Vždycky jsem si vážil vašich rad. Najdu si čas co nejdříve. I kdyby to nepřineslo kýžený výsledek, je to pořád lepší než naříkat nad nespravedlností života jako jistý muž, co před chvílí odešel.“</p>
<p>„Naříkat nad nespravedlností života je plýtvání časem. Nikdo z nás není pánem svého osudu.“</p>
<p>„Ano,“ Severin se smutně usmál. „Jsme pro bohy, co dětem mouchy. Vraždí nás pro svou kratochvíli.“*</p>
<p>Zadíval se na nedopitou sklenku, ale místo ní sáhl po holi vedle stolu.</p>
<p>„Zřejmě půjdu. Musím se připravit na noc, jaká mne po dnešku čeká. Teď, když je temný duch minulosti uzamčený v bezpečí svatých zdí a Jochen Terrakai odpočívá v pokoji, snad aspoň na nějaký čas pomine důvod konání dalších <emphasis>nutností</emphasis>. A ovšem, tuším, co řeknete, Excelence.“</p>
<p>„Ano,“ pod kápí se v neskutečně zjizvené tváři zaleskly modré oči. „Vše je v rukou Božích, pane Severine.“</p>
<p>* William Shakespeare: „Král Lear“, překlad E. A. Saudek</p><empty-line /><empty-line />
</section>
<section>
<p><strong>KAPITOLA 6</strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Viridian</strong></p><empty-line /><p>„Podívej, miláčku, to je nádhera!“</p>
<p>Violet Dannová hleděla z bočního okna lodi na sluncem zalitou krajinu. Výhled ji musel skutečně okouzlit, protože v oslovení nebyl ani nádech jízlivosti, ale Avrian Dann na protějším sedadle jen přikývl. Sice se díval, přesto vypadal myšlenkami úplně jinde.</p>
<p>Země pod nimi, kam až oko dohlédlo, byla <emphasis>zelená</emphasis>. Ne modrá se spoustou skvrn jako na Menabaranu z devadesáti procent pokrytého vodou – ze sluncem prozářených korun stromů pod blankytnou oblohou až bolely oči. Teprve hluboko dole se mezi nimi rozprostíraly skupinky budov, čáry silnic i rovnější, pravidelné plochy polí.</p>
<p>Zatímco ostrovní Artipole tvořila uzavřené velkoměsto maximálně využívající každý čtvereční metr, Utopia byla vybudována na mnohem větší ploše. Z Dannova pohledu to ani nebyla metropole, spíš řada volně propojených aglomerací prokládaných farmami a lesíky, skoro bez výškových budov. Nejvýše čněla oblá střecha parlamentu za jejich zády a královský palác, ke kterému mířili. Ten byl zemitě hnědý ve tvaru stupňovité pyramidy s tupým vrcholem, přičemž všechny stupně přetékaly zelení. Nedalo se ani říct, že stojí v zahradě. Samotný palác <emphasis>tvořil</emphasis> zahradu a Avrian si vzpomněl, že jeho návrh byl přímo inspirován podobnou stavbou na staré Zemi, visutými zahradami nějaké královny.</p>
<p>Okamžik si ještě snažil vybavit její jméno, ale nechal toho a odvrátil tvář i od okna – musel se soustředit. Zatím to bylo snadné. Přistání, uvítání se všemi poctami, pak vystoupení ve viridianském parlamentu. Úsměvy, potřásání rukama, ujišťování o loajalitě, diskrétní omluva za dřívější selhání. Hlavně ani slovo o dohodě ohledně potravin pro Algor, nenechat žádné zrádné jiskry přerůst v plamen. Bez problémů. Podobné představení by Avrian Dann zvládl snad i ze spaní, ovšem teď se viridianské slunce pomalu naklánělo k západu a začínala jiná kapitola.</p>
<p>Zadíval se na Violet, pořád přitrouble civící ven. Dostal chuť naposledy ji upozornit, ať se chová jako správná manželka, ale zarazil se. Vzpomněl si na radu, kterou mu dala Luciana, krátkou a jednoduchou.</p>
<p><emphasis>Nechej věci plynout.</emphasis></p>
<p>Těch Lucianiných rad bylo vlastně víc, jenže ty další úplně zapomněl – přišly totiž předtím, než mu ukázala to <emphasis>ostatní</emphasis>.</p>
<p>Přejel pohledem dva muže sedící přes uličku opodál. Štíhlí, tiší a nenápadní. Nedívali se z oken. Nedívali se na něj. Nedívali se <emphasis>nikam</emphasis>, jenom seděli, uvolnění, nehybní jako sochy. Oficiálně jeho osobní strážci.</p>
<p>Pilot ještě jednou obletěl palácovou pyramidu, nepochybně aby si mohli vychutnat výhled. Violet pronesla pár dalších naprosto pitomých komentářů. Pak začali klesat k přistávací ploše na čtvrtém stupni a Avrian spatřil skupinku lidí, kteří tam čekali. Některé poznal už zdálky, přesto z nich nespustil zrak, pozorně sledoval jejich tváře i gesta, dokud loď nedosedla.</p>
<p>Urovnal si vázanku, nabídl své ženě rámě a s tou správnou premiérskou důstojností vykročil ke dveřím. Oba vojáci z protějšího sedadla ho následovali tiše jako pár stínů.</p>
<p>Norbert Gleason opustil Viridian před třemi týdny. Odletěl na Algor jako nový velvyslanec, což Luciana označila za příznivé. Viridianské ozbrojené síly teď zastupoval nově povýšený Daniels – podle zpravodajské analýzy důstojník, který nebude klást nevhodné otázky, protože ho prostě žádné nenapadnou. Za vládu tu byl nový ministr obchodu Stefano – bezpochyby králova připomínka skandálu kolem Martinsona a někdo, kdo měl Danna v případě potřeby zchladit. Tím bylo třeba začít.</p>
<p>„Pane ministře,“ Avrian se na něj zpříma zadíval. „Velmi rád vás poznávám, i když chápu, že nemáte důvod cítit totéž.“</p>
<p>Ministr očividně vyvedený z míry tak přímým vyslovením svých pocitů se křivě usmál a Avrian pozdravil Danielse.</p>
<p>„Generál Gleason je muž, jehož si velmi vážím, a o vás mluvil s respektem. Je mi velkou ctí vás poznat osobně.“</p>
<p>Pochopitelně to byla lež. Norbert Gleason navštívil Menabaran jen jednou před lety, když byl Avrian Dann ještě bezvýznamným malým politikem v bezvýznamné malé straně. Možná si tenkrát potřásli rukou, prohodili pár slov, ale generál na to určitě dávno zapomněl, a Dann věděl, že Daniels si to zjišťovat nebude.</p>
<p>Konečně, kdo by si ověřoval komplimenty nadřízených?</p>
<p>„To… je mi ctí,“ čerstvý generál připomínal dítě, co dostalo od strýčka na návštěvě lízátko. „Pane premiére, paní Dannová, prosím, tudy. Jeho Veličenstvo král vás očekává.“</p>
<p>Přistávací plochu samozřejmě lemovala zeleň, trávníky a ze dvou stran i třímetrové, pečlivě udržované okrasné stromy. Ve větvích zpívali ptáci, a když Avrian Dann procházel kolem ke vchodu do paláce, postřehl u jednoho ze stromů muže. Neskrýval se, jen tam nehybně stál napůl ve stínu, ale Avrian poznal, kdo to je – jeho fotografii mu Luciana doporučila prostudovat zvlášť pečlivě.</p>
<p>Michail Petrov, ředitel viridianské rozvědky.</p>
<p>Chodby viridianského paláce byly zevnitř ozdobené skoro stejně jako zvenku. Při pohledu na desítky rostlin v květináčích i výklencích ve zdech Danna napadlo, že palác musí zaměstnávat moře zahradníků. Už chápal, proč se tohle povolání na Viridianu pokládá za prestižní. Violet jen zírala a Avrian doufal, že u toho zůstane i nadále. Nejlíp až do odjezdu.</p>
<p>Daniels otevřel velké dveře na konci chodby a formálně se uklonil.</p>
<p>„Vaše Veličenstvo, menabaranský premiér s chotí a doprovodem.“</p>
<p>Georg Talminis stál u okna místnosti připomínající kombinaci luxusního salónku s pracovnou. Další květiny, nábytek z pravého dřeva, který by na Menabaranu stál úplné jmění, bar plný láhví a křišťálově čirého skla, diskrétní počítačový terminál. Sám král vypadal neformálně, žádné uniformy ani škrobené vázanky, jen vzdušná bílá košile na míru s vyhrnutými rukávy.</p>
<p>„Pane premiére. Vítejte na Viridianu. Paní Dannová.“</p>
<p>Violet vypadala na vrcholu blaha, když jí Georg kavalírsky políbil ruku, a Dann se v duchu ušklíbl. Znal tenhle její výraz. Bude mít sice jen pár dnů, ale Georg Talminis byl pověstný sukničkář – jakpak to asi dopadne?</p>
<p>„Jsem rád, že vás poznávám osobně,“ Georg potřásl Dannovou pravicí. „Jak jsem pochopil, ve funkci se snažíte prosadit mnohé změny, z nichž řada se může dotknout Viridianu.“</p>
<p>Avrian přímo viděl, jak moc se král přemáhá, aby nešel rovnou k věci, která ho zajímala. Proč mu tedy neudělat radost?</p>
<p>„Hlavně mě mrzí, že se ho některé nestihly dotknout dříve, Veličenstvo. Například v bezpečnostních otázkách byla liknavost bývalé vlády smutná, ale doufám, že dokážu váš dojem napravit.“</p>
<p>Dann hleděl Georgovi přímo do očí a ten pomalu přikývl.</p>
<p>„Jsem si toho vědom. Máte-li na mysli konkrétnější návrhy, zřejmě bychom je měli projednat v soukromí. Paní Dannová, pánové, omluvíte nás?“</p>
<p>„Jistě, Vaše Veličenstvo.“</p>
<p>Georg doprovodil Violet až ke dveřím a ta díky tomu snesla vystrčení s okouzleným úsměvem. Danna pobavila myšlenka na scénu, jakou by nepochybně ztropila, kdyby se o něco podobného pokusil on sám doma. Daniels s ministrem ji následovali a Avrian pohlédl na oba své muže.</p>
<p>„Vy také, vojáci. Zavolám vás, pokud bude zapotřebí.“</p>
<p>Vyhověli mlčky, a sotva se dveře zavřely, viridianský král začal nervózně přecházet po pokoji.</p>
<p>„Dáte si něco k pití?“ zastavil se na okamžik u baru, ale Dann zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Ne, Veličenstvo. Tuto záležitost bych chtěl probrat s čistou hlavou.“</p>
<p>Georg musel souhlasit. Usadil se ke stolu, naznačil Dannovi ke křeslu proti němu a pozorně se na něj zadíval.</p>
<p>„Pojďme tedy k věci, pane premiére. Přečetl jsem si vaše zprávy. Ta nabídka je zajímavá, ale pořád mi uniká smysl. Přece nejde o vaši záležitost, <emphasis>proč</emphasis> byste chtěl dělat něco takového?“</p>
<p>Dann se místo odpovědi jen rozhlédl s tázavým, vyčkávavým výrazem, dokud Talminis nemávl rukou.</p>
<p>„Ach tak… ne, nemějte strach. Tahle místnost je zcela bezpečná, dohlédl jsem na to.“</p>
<p>„Děkuji,“ Dann s hranou úlevou vydechl. „Veličenstvo, v první řadě pociťuji v této věci dluh. Nesejde na tom, že závazek obrany Viridianu uzavřel bývalý premiér. Dal slib jménem naší země, a nesplnil ho. Bral to asi jako součást politiky, vůbec neuvažoval, že by někdy musel přejít od slov k činům, ale já takhle pracovat nechci. Navíc způsob, jakým Korwarian donutil vaši sestru, aby si ho vzala, byl hrozný. Pobuřuje mě to i jako muže… někde přece musí být hranice. Co <emphasis>ještě</emphasis> budeme Algoru tolerovat, než řekneme dost?“</p>
<p>„Nemluvíme ale o protestní nótě nebo prohlášení. Chcete provést ozbrojenou akci, nejspíš se ztrátami na životech.“</p>
<p>„Záchrana, Veličenstvo. Je to záchrana rukojmí, což bohužel málokdy jde bez násilí… a tlačí nás čas.“</p>
<p>„Což je další věc. Není to poněkud narychlo?“</p>
<p>„Je, ale nemáme na výběr. Císařovy narozeniny se konají už za pár týdnů. Lepší příležitost nedostaneme, navíc o čas jde i jinak. Viděl jste, co se dělo na Výroční přehlídce. Bohužel podle zpráv, které mám, nebyl hlavním cílem toho útoku Korwarian, ale právě vaše sestra.“</p>
<p>„Co?“ Georg viditelně ztuhl. „Ale proč? A jak jste na to přišel?“</p>
<p>„Veličenstvo, pochopitelně máme své zpravodajské zdroje na Algoru. Důvod je hlavně fanatismus. Algorská společnost je velmi tradiční. Lady Viktorie je první císařovnou cizího původu, což vyvolalo značný odpor u šlechtických kruhů i veřejnosti. Jinde by to skončilo u pomluv nebo posměšných článků, ale na Algoru se spory běžně řeší násilím, sám císař jde příkladem. Výsledek jsme viděli. Bojím se, že se to může zopakovat, a právě Korwarianovy narozeniny nabídnou příležitost.“</p>
<p>Tenhle argument ťal do živého. Georg sice zachoval klid, ale Avrian to viděl jasně, jako by se mu nad hlavou náhle rozblikal maják. V duchu děkoval nebi za ten atentát, nic lepšího se nemohlo stát. Strach vždycky popohnal lidi správným směrem, jako ten útok na <emphasis>DiaVision</emphasis> během volební kampaně. A koneckonců to, co řekl, ani nemusela být lež.</p>
<p>„Nebojíte se odvety?“ promluvil Georg. „Pokud čistě teoreticky tu akci provedeme a uspějeme, Andrej Korwarian není hloupý. Bude mu jasné, že Menabaran nám pomohl.“</p>
<p>„To riziko rád ponesu, Veličenstvo. Nehodlám podíl na té akci skrývat… jak jsem řekl, někdy to musí skončit. I Menabaran od té války ustupuje mnohem víc, než by měl. Je čas dát najevo, že tolerance končí, a nenapadá mě lepší důvod než tenhle.“</p>
<p>„Jinak řečeno,“ ušklíbl se Georg. „Záchrana Viktorie čirou náhodou zapadá do vaší politiky.“</p>
<p>„Zapadá to do mého přesvědčení, Veličenstvo. A mé přesvědčení <emphasis>je</emphasis> moje politika.“</p>
<p>„Ovšem proč vaši lidé? Pokud poskytnete informace a zázemí, akci, kterou jste navrhl, mohou provést viridianští vojáci.“</p>
<p>„Ano, Veličenstvo. Ovšem je něco, co jsem vám neřekl… okolnost tak choulostivá, že jsem se neodvážil ji probírat na dálku.“</p>
<p>Georg Talminis zvedl obočí. „Jaká?“</p>
<p>Namísto přímé odpovědi tentokrát menabaranský premiér uhnul pohledem. Došel k oknu, zadíval se ven na zelené koruny stromů a jeho hlas zněl náhle vyčerpaně.</p>
<p>„Existuje jedna věc, kterou, jak se domnívám, máme společnou, Veličenstvo. Oba jsme v úřadu krátce. Mysleli jsme, že jsme připraveni, ale najednou je tu tolik práce, tolik rozhodnutí. Občas až příliš mnoho.“</p>
<p>„To je pravda,“ připustil Georg. „Někdy je to <emphasis>unavující</emphasis>.“</p>
<p>„A k tomu se ještě musíme vypořádat s tím, co jsme zdědili po svých předchůdcích.“</p>
<p>„Myslíte kostlivce ve skříních?“ Georg se trpce zasmál. „To také znám. Poslední dobou jich na mě vypadla pěkná řádka.“</p>
<p>„I na mě, Veličenstvo, a zvláště jeden je těžký,“ Avrian se znovu zadíval do Georgovy tváře. „Bývalá vláda se léta dopouštěla zcela záměrného, systematického porušování první i druhé Chargaffovy úmluvy.“</p>
<p>Avrian Dann nedodal nic víc. Žádné vysvětlení ani otázku, zda rozumí. Nechal Georga Talminise, ať si sám vzpomene, o co jde, věřil, že viridianský král má dost široký rozhled… a také ano, Georg se na něj zadíval s neskrývaným úžasem.</p>
<p>„Té, co zakazuje manipulace s lidským genomem k jiným než lékařským účelům? Ta přece je…“</p>
<p>„Ano,“ přerušil ho Dann hořce. „Tu smlouvu dodržuje i Algor – a <emphasis>my</emphasis> si z ní udělali cár papíru. Je mi špatně, jen na to pomyslím.“</p>
<p>Georg se zamračil.</p>
<p>„Jak přesně ji porušili?“</p>
<p>„Zřejmě to začalo už po Dieterově masakru. Všude se tenkrát mluvilo o algorských vylepšených vojácích, plno děsivých historek, ze kterých nakonec nebylo nic. Tehdejší vláda ale uzavřela tajný pakt s jednou korporací zabývající se genovým výzkumem, aby spolupracovala na vytvoření <emphasis>našich</emphasis> zdokonalených vojáků, jak tomu říkali. Pak to léta pokračovalo s tichým souhlasem těch nahoře.“</p>
<p>„A premiér Valer to věděl? On se na tom podílel taky?“</p>
<p>„Netuším. <emphasis>Něco</emphasis> vědět musel. Ovšem jestli i to, že existuje už celá četa vojáků vypěstovaných v laboratoři…“</p>
<p>„<emphasis>Cože?</emphasis>“ Georg Talminis zíral do Dannova obličeje. „Chcete říct, že nezůstalo u vývoje? Že už někde běhají nějací vojenští mutanti…“</p>
<p>„Bohužel ano, Veličenstvo. Experimentální oddíl. <emphasis>Prototypy</emphasis>.“</p>
<p>„A vy jste to nezarazil? Nechal jste to pokračovat, utajil…“</p>
<p>„A co jsem měl dělat?“ Dann poprvé zvýšil hlas. „Ano, v první chvíli jsem to chtěl vytáhnout na světlo. Hnát před soud každého, kdo se do toho zapletl – <emphasis>jenže co ti lidé?</emphasis>“</p>
<p>Georg neodpověděl. Hněv v jeho tváři pomalu vystřídalo pochopení.</p>
<p>„Chápu. Kdyby se z toho stal veřejný skandál…“</p>
<p>„Správně. Ti muži jsou oběti. Ukradli jim normální život, pošlapali jejich lidská práva nejohavnějším způsobem – měl jsem z nich udělat oběti <emphasis>znovu</emphasis>? Až by je bulvární tisk označil za zrůdy z holofilmů, to přelíčení… a co <emphasis>pak</emphasis>? Nadosmrti je zavřít někam na izolaci? Nebo jim dát injekci jako nemocným psům… věřil byste, že jsou lidé, co mi právě takové <emphasis>konečné</emphasis> <emphasis>řešení</emphasis> navrhovali?“</p>
<p>„Věřil. Tohle <emphasis>dědictví</emphasis> vám tedy nezávidím, pane premiére.“</p>
<p>V Georgově hlase nebyl ani náznak škodolibosti, zato Avrian pocítil kratičký záchvěv úlevy. Tohoto momentu se bál nejvíc: že si Georg prostě odmítne s něčím podobným zahrávat a rovnou ho i s celým tím slavným plánem vyrazí. Pokud ale Talminis přijme myšlenku, že ti chlapi jsou jen ubohé oběti nějakého korporátního Frankensteina – mám tě!</p>
<p>„Děkuji, Veličenstvo. Doufal jsem, že pochopíte. Celý projekt jsem samozřejmě zastavil. Vyrazil jsem z vlády každého, kdo o tom jen tušil, bude v jejich zájmu zůstat zticha, ale ty muže stále mám. Ironií je, že v běžných situacích jsou úplně neškodní. Ti, co tu hrůzu spustili, se nejvíc báli vzpoury, takže je <emphasis>naprogramovali</emphasis> tak, že něčeho podobného prostě nejsou psychicky schopni. Já… rád bych vám něco ukázal, Veličenstvo. Nebo spíš někoho.“</p>
<p>„Někoho? Chcete říct, že…“</p>
<p>„Ano, Veličenstvo. Chtěl jsem, abyste si učinil představu sám, takže jsem dva z nich vzal sem jako své strážce. Pokud dovolíte.“</p>
<p>Georg Talminis okamžik váhal. Ale zvědavost byla silnější a nakonec přikývl.</p>
<p>„Prosím.“</p>
<p>Dann došel ke dveřím a pootevřel je.</p>
<p>„Poručíku Stone, pojďte sem. A zavřete.“</p>
<p>„Pane!“</p>
<p>Vysoký muž s vojenským sestřihem zasalutoval a Georg se na něj zadíval. Vypadal jako každý voják, snad až na mírně nepřítomný výraz obličeje.</p>
<p>„Vidíte ten kus nábytku?“ Avrian ukázal na mohutný stůl uprostřed místnosti. „Chci, abyste ho zvedl a držel.“</p>
<p>„Ano, pane.“</p>
<p>Stone bez zaváhání vykročil a Georg se zasmál. Tohle nebyla překližka, ale masivní viridianský dub. Bez antigravitačního zvedáku by ho neunesli ani tři lidé, to bylo trochu přitažené…</p>
<p>Georgův úsměv ztuhl v okamžiku, kdy se voják sehnul a popadl stůl za nohy pod deskou. Dřevo tiše zapraskalo, když ho zvedl do výše ramen, bez sebemenšího patrného úsilí – a držel. Paže se mu námahou ani nechvěly. Stál jako socha, pořád s tím lhostejným výrazem… trvalo pět vteřin, než Georga napadlo zavřít ústa.</p>
<p>„A kruci,“ zamumlal.</p>
<p>„Položte to, poručíku,“ nařídil Dann a Stone mlčky vrátil stůl přesně na původní místo. „Bude vám vadit, když způsobím menší škodu, Veličenstvo?“</p>
<p>Georg Talminis omráčeně zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Poručíku, chci, abyste do toho stolu udeřil, pořádně. Teď!“</p>
<p><emphasis>Prásk!</emphasis></p>
<p>Georg ani nepostřehl Stoneův pohyb. Jen hlasitá rána, a stůl se přesně uprostřed rozlomil na dvě poloviny, kolem se rozlétly bílé třísky. Stone z předklonu vytrhl pěst ze zbytků. Klouby zápěstí mu krvácely, ale vypadalo to, že bolest vůbec nevnímá. Znovu se netečně narovnal.</p>
<p>V Georgově tváři se objevil strach. Zápasil s chutí vyskočit z křesla, raději couvnout co nejdál, a Avrian Dann smutně kývl.</p>
<p>„Působivé, že? Tuhle… <emphasis>schopnost</emphasis> mají všichni. Nadlidská síla, zrychlené reflexy. Kromě toho ještě věci jako posílené vnímání, zlepšené vidění a pár dalších. Ukážu vám ale ještě něco. Poručíku, to je rozkaz. Postavte se na jednu nohu.“</p>
<p>Stone poslechl bez zaváhání. Stál zcela nehybně, s udržením rovnováhy očividně neměl problém.</p>
<p>„Teď na ní začněte skákat.“</p>
<p>Poručík vyhověl. S kamenným výrazem poskakoval vedle rozbitého stolu jak baletka cvičící na představení, a ten pohled byl komický, zároveň však jistým způsobem hrozivý.</p>
<p>„Dobře. A teď si klekněte, po čtyřech dojděte ke křeslu a polibte Jeho Veličenstvu boty.“</p>
<p>Georg strnul, když voják bez sebemenšího zaváhání poslechl, po kolenou vyrazil ke křeslu…</p>
<p>„Ne, proboha!“</p>
<p>Viridianský král vyskočil a couvl, ale Stone ho následoval, jako poslušný pes se snažil dostat k jeho nohám…</p>
<p>„Dost, poručíku!“ nařídil Avrian Dann ostře. „Běžte ven!“</p>
<p>„Ano, pane.“</p>
<p>Stone poslechl a Georg Talminis se snažil tu scénu rozdýchat.</p>
<p>„Hrozné,“ vypravil ze sebe nakonec. „Příšerné. Když si představím takovou armádu…“</p>
<p>„Správně, Veličenstvo. Nechápu, jak se někomu mohl v hlavě vylíhnout takový nápad… nicméně ti muži jsou tu. Byli vytvořeni jako vojáci, a jak vidíte, ničím jiným asi být nemohou, bylo mi řečeno, že ty <emphasis>úpravy</emphasis> jsou nevratné. Nikdy bych to nenabízel někomu jinému, ale teď z toho může vzejít aspoň nějaké dobro, mohou posloužit správné věci…“</p>
<p>Teprve teď Georgu Talminisovi došlo, kam premiér míří.</p>
<p>„Vy chcete ty vojáky použít k záchraně Viktorie.“</p>
<p>„S vaším svolením,“ přikývl Dann. „Chápu, že vás ta myšlenka děsí, ale uvažte výhody. Jejich schopnosti jsou nesrovnatelné s vašimi muži. Pokud dostanou rozkaz, budou vaši sestru chránit do posledního dechu. Nikdy se nevzdají, algorský císař je nezastraší ani nepodplatí, a když odmyslíme etický rámec, umíte si pro ten úkol představit někoho lepšího?“</p>
<p>„Lituji, momentálně si neumím představit nic,“ Georg dlouze vydechl. „Tohle je pořádný skok od světélkujících rybiček a růžových králíků, co k nám z Menabaranu dovážíte.“</p>
<p>„Rozumím, Veličenstvo,“ Dann se slabě ušklíbl. „Vím, jak jsem se prvně cítil já. Rozhodně nečekám odpověď hned. Pouze vás prosím o diskrétnost, ne kvůli sobě…“</p>
<p>„Jistě,“ Georg Talminis se nuceně usmál. „Nerad bych, aby někdo zpochybnil mou mentální způsobilost k vládě. Samozřejmě, než se rozhodnu, jste mým hostem.“</p>
<p>„Děkuji, Veličenstvo. Vážím si toho… a ještě víc vašeho pochopení. Je úleva s někým se o to celé podělit.“</p>
<p>„Chápu,“ Georg se na Avriana zadíval se soucitem. „Třeba si na Viridianu alespoň trochu odpočinete. A s diskrétností máte mé čestné slovo.“</p>
<p>„To není nutné. Věřím vám i bez něj.“</p>
<p>„Pak tedy brzy na shledanou.“</p>
<p>Georg doprovodil Avriana Danna ke dveřím. Stone stál hned za nimi – Georgovi se viditelně ulevilo, když za sebou zavřel.</p>
<p>„Tudy, pane premiére,“ sluha, který už čekal, zdvořilým gestem naznačil směr. „Vaše pokoje jsou připravené. Vaše paní i členové personálu už byli ubytováni.“</p>
<p>„Děkuji,“ Dann se usmál. „Jeho Veličenstvo je velmi pozorné.“</p>
<p>Venku pomalu přicházel večer. K Avrianově úlevě si Violet našla nějakou zábavu jinde – kde nebo jakou ho nijak zvlášť nezajímalo – takže se mohl navečeřet sám a v klidu. Dal si záležet, aby se na personál usmíval a každému patřičně poděkoval. Přijal krátkou návštěvu ministra obchodu, spolkl pár štiplavých poznámek a tvářil se tak provinile, až se za ně Stefano sám začal stydět. Probral a schválil svůj program na další den. Když se šero změnilo v noc, seděl v pracovně za zataženými závěsy… a čekal.</p>
<p>Zaklepání na dveře bylo tiché.</p>
<p>„Dál!“ promluvil Dann. Nechal ji vejít dovnitř a se spokojeným úsměvem se na ni zadíval.</p>
<p>„Dobrý večer, Luciano.“</p>
<p>Nepřijela s jeho doprovodem, Dann tušil, že nechtěla být na očích, přesto si tu dohodli schůzku. Nejspíš se sem dostala diplomatickým speciálem. Zařídit si správné doklady a imunitu pro ni jistě nebyl problém, i když jeho o pomoc nežádala.</p>
<p>„Jak probíhají jednání, Avriane?“ usedla na židli proti němu a přešla rovnou k věci tak jako obvykle.</p>
<p>Dann se zašklebil. „Výborně. Ještě si hraje na upejpavého, ale myslím, že ho máme v kapse. <emphasis>Chce</emphasis> souhlasit, jen o tom potřebuje přesvědčit sám sebe, znám takové typy. Jak to jde u tebe?“</p>
<p>„Uspokojivě. Připravila jsem všechno na vyslanectví, urovnala možné komplikace. Ty buď ale opatrný. Georg Talminis tě bude pečlivě sledovat. Nesmí dostat žádný důvod k pochybnostem.“</p>
<p>„Nemusíš mě poučovat,“ Dann mávl rukou. „Prostě se budu chovat jako tichý, hodný chlapeček<emphasis>.</emphasis> Uměl jsem to, už když mi bylo deset, kdykoliv se otec opil a… to je jedno. Co ty? Pořád <emphasis>cvičíš</emphasis>?“</p>
<p>„Ovšem, Avriane. Je to pro mne nové, a všechno nové vyžaduje trénink.“</p>
<p>„Chápu.“</p>
<p>Neřekl nic víc, ale sledoval ji se špatně skrývanou zvědavostí a ona se slabě usmála. Zavřela oči. Dann postřehl náhlé napětí, ramena strnulá v usilovném soustředění.</p>
<p>Pak se její obličej <emphasis>pohnul</emphasis>. V šeru to na okamžik vypadalo jako úsměv, který se nepřirozeně rozšířil a změnil ve vlnu, co zbortila celou tvář jako obraz ve zčeřené vodě. Rty, tváře, obočí i brada na okamžik změněné v groteskní, zkroucenou karikaturu a znovu se <emphasis>rovnající</emphasis>, jenže úplně jinak. Žádné výrazné lícní kosti ani ostré křivky. Jen baculaté tváře, plné rty a vysoké obočí. Nevýrazný, až nehezký obličej, po kterém se žádný muž na ulici neotočí. Dokonce i pokožka zesvětlala a nakonec změnily barvu vlasy, postupně od kořínků po konečky, uhlovou čerň vystřídala tuctová hnědá.</p>
<p>Avrian Dann si ani neuvědomil, kdy si přisunul židli blíž. Sledovat to takhle z půl metru ho děsilo i fascinovalo zároveň. Když bylo po všem, snažil se v té tváři postřehnout něco cizího, sebemenší náznak nepatřičnosti. Nenašel však nic, vypadala absolutně přirozeně i při pečlivém pozorování.</p>
<p>Luciana otevřela oči – dokonce i ty změnily barvu.</p>
<p>„Všechno v pořádku, Avriane?“ promluvila hlasem, který jediný zůstal stejný, a Dann sebou málem škubl. Pocítil rozpaky, najednou si dokonce připadal hloupě.</p>
<p>„Promiň. Nechtěl jsem tak civět.“</p>
<p>„Nic se nestalo. Můžeš si klidně sáhnout, jestli chceš.“</p>
<p>Neznělo to dotčeně ani posměšně. Dann zaváhal, ale pak neodolal a dvěma prsty se dotkl její pravé tváře pod okem. Zprvu necítil nic zvláštního, pokožka byla stejně teplá a měkká. Když ale trochu zatlačil, rozeznal rozdíl: kost, která měla být pod kůží pevná, se pod tlakem lehce prohýbala jako guma nebo vrstva plastu…</p>
<p>Avrian rychle ucukl.</p>
<p>Znovu zavřela oči. Návrat zpět ke <emphasis>staré</emphasis> tváři byl rychlejší i mnohem plynulejší. Dannovi se z nějakého důvodu ulevilo, když ji znovu uviděl, a nebylo to jen tím, že vypadala hezčí. Zadívala se na něj a zřejmě ten pocit uhodla, protože se usmála.</p>
<p>„Nemusíš se bát,“ promluvila, skoro jako by uklidňovala dítě. „Vysvětlovala jsem ti to předtím v GenetiXu. Část mé obličejové tkáně a lebečních kostí byla odstraněna a nahrazena biologickou hmotou vzdáleně podobnou té, co se používá k rekonstrukcím po těžkých úrazech. Je napojena na nervový systém, funguje stejně jako původní, ale mohu ji <emphasis>tvarovat</emphasis>, dočasně zcela změnit svůj vzhled. Barva vlasů a očí se upravuje pomocí nanotechnologických pigmentových kapslí.“</p>
<p>„Vzpomínám si,“ Dann se otřásl. Když na dokonale kontrastní holoobrazovce uviděl první fázi operace spočívající v <emphasis>odřezání</emphasis> původního obličeje, málem vyhodil večeři. A to ještě nevěděl, co přijde pak, ti lidé… ne, ty <emphasis>věci</emphasis> v celách…</p>
<p>Otřásl se a rychle tu vzpomínku zahnal.</p>
<p>„Proč ale nemůžeš mít ten druhý obličej pořád? Proč to jenom <emphasis>přehazuješ</emphasis>?“</p>
<p>„Nervy a svaly se unaví, Avriane. Udržet jiný obličej vyžaduje setrvalé úsilí. Představ si, že bys stále chodil s rukou sevřenou v pěst. Nějaký čas by to nebyl problém, pak by se to ovšem stalo nepohodlným, až bolestivým. A nakonec by ti ruka povolila, ať bys chtěl nebo ne. Tohle je podobné. Zatím musím tu schopnost cvičit, postupovat pomalu. Takže rozhodně nehrozí, že bych tě nahradila nebo nechala nahradit někým s tvou tváří.“</p>
<p>Řekla to úplně samozřejmě, ale Dann sebou trhl. „Jak tě, sakra, napadlo…“</p>
<p>„Jsi přece inteligentní muž, Avriane. Ta otázka je logická, pokud sis ji už nepoložil, jistě bys to brzy udělal. Momentálně jsem jediný člověk s touto úpravou, vývoj probíhal v simulacích nebo na subjektech, které pak byly zlikvidovány. Ale i kdyby se časem objevil někdo další, vyměnit si tvář, aby tě nikdo nepoznal, a <emphasis>vydávat</emphasis> se za někoho konkrétního je obrovský rozdíl. Dotyčný by se musel naučit mluvit, jednat i vystupovat jako originál, mít jeho znalosti a zvyky bez jediné chyby. U veřejně sledované osoby je to dlouhodobě prakticky nemožné.“</p>
<p>Dann kývl, tohle znělo rozumně.</p>
<p>„A dokážeš to? Myslím napodobit někoho konkrétního, ne si jenom nějakou tvář vymyslet?“</p>
<p>„Teoreticky ano. Samozřejmě, obličej i postava by musely mít podobné proporce. A může trvat měsíce, než něco takového opravdu zvládnu.“</p>
<p>„Aha. No, chápu, proč tohle potřebuješ,“ Dann se neubránil sarkasmu. „Nejspíš je dost lidí, u kterých bys nerada, kdyby tě poznali<emphasis>.</emphasis>“</p>
<p>„Jen několik, Avriane. Je to určeno spíše pro budoucí použití, první pokus,“ na okamžik se odmlčela. „Cvičím deset <emphasis>přechodů</emphasis> každých šest hodin, teď tedy zbývá osm. Chceš se ještě dívat?“</p>
<p>Avrian zaváhal. Blesklo mu hlavou, že by měl jít spát, zítřek bude náročný. Jenže s tím přišla myšlenka na Violet, na to, že noc nejspíš stráví někde na gauči nebo – hůř – s ní v posteli, aby byl dojem šťastného páru opravdu dokonalý.</p>
<p>„Proč ne,“ zakřenil se. „Beztak nemám nic lepšího na práci.“</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>„…ráda, nemyslíš?“</p>
<p>Georg Talminis sebou trhl. Otočil se od okna a zakryl zmatek úsměvem.</p>
<p>„Jistě, Eileen,“ odvětil rychle. „Určitě bude.“</p>
<p>Baronka Gradová zvedla upravené obočí. „Podle tebe bude Viktorie <emphasis>ráda</emphasis>, že jedna z jejích nadací končí ve ztrátě přes sto tisíc liber?“</p>
<p>„No, to asi ne. Promiň, já… jsem tě asi chvíli neposlouchal,“ přiznal Georg a Eileen si povzdechla.</p>
<p>„Neposloucháš mě vůbec. Už čtvrt hodiny mluvím, zatímco ty stojíš u okna a přikyvuješ, ať řeknu cokoliv. Georgu, co se děje? Máš starosti – můžu ti s něčím pomoct?“</p>
<p>Viridianský král dosedl na pohovku vedle a přikryl dlaní Eileeninu ruku.</p>
<p>„Ne, lásko. Tohle je věc, kterou musím rozhodnout sám.“</p>
<p>„Aha. Souvisí nějak s menabaranským premiérem?“</p>
<p>Georg sotva postřehnutelně sevřel rty. „Jak jsi na to přišla?“</p>
<p>„To snad není tak těžké,“ Eileen pokrčila rameny. „Přijel dnes, jednáte za zavřenými dveřmi, nikdo neví o čem. Palácem už jdou drby, taky se tu ochomýtal Michail Petrov a pár lidí, co mu myslím říkají <emphasis>pane</emphasis>…“</p>
<p>„Petrov?“ Georg se zamračil. „Nařídil jsem mu, aby se Dannovi vyhnul.“</p>
<p>„No, ale rozhodně byl dnes v paláci. Možná čekal, jestli ho nebudeš potřebovat.“</p>
<p>„Nebo špehoval.“</p>
<p>„Není za to placený?“</p>
<p>Eileen se usmála a Georg ji napodobil. Nevěděl proč, ale když se díval na její obličej, napětí povolovalo a špatná nálada se vytrácela. Bylo to víc než chvilka povyražení k oboustranné spokojenosti, která končila obutím bot. Možná nešlo o věčnou lásku, ale rozhodně se to Georgovi líbilo a snažil se, aby ten pocit trval.</p>
<p>„V každém případě,“ navázala Eileen, „pokud nechceš mluvit se mnou, třeba by sis měl promluvit s ním. Co ti na něm vůbec vadí?“</p>
<p>Georg musel připustit, že na tu otázku byla těžká odpověď. Ano, Petrovova neustálá paranoia lezla na nervy, ale co se práce týkalo, neudělal za celou dobu ve funkci větší chybu. Nebo aspoň žádnou, o které by se vědělo, přitom Dannova nabídka do jeho kompetence rozhodně spadala.</p>
<p>„Instinkt,“ odvětil nakonec. „Kdykoliv vidím Petrova, první, co mě napadne, je dávat si pozor na jazyk, a to, o čem s Dannem jednám, <emphasis>musí</emphasis> zůstat důvěrné, dal jsem mu slovo. Plus, co by mi asi Petrov řekl nového? Každý ví, že nemá rád Menabaran. Vlastně to je slabé slovo, nenávidí ho víc než Algor. Předloží mi leda výstrahy a divoké spekulace.“</p>
<p>„Takhle ovšem nezjistíš <emphasis>vůbec</emphasis> nic. Ale jak myslíš… platí ta snídaně zítra?“</p>
<p>„Jistě,“ Georg se usmál. „Pozvu i Avriana Danna s manželkou, pokud ti to nevadí. Zajímalo by mě, co na něj řekne tvá ženská intuice.“</p>
<p>„Och, to mi lichotí, že mi přiznáváš i jiné než účetní nadání,“ Eileen se zasmála a Georg jí oplatil mrknutím.</p>
<p>„Máš <emphasis>spoustu</emphasis> nadání, srdíčko. Takže ráno v osm?“</p>
<p>„Dobře,“ Eileen jemně vytáhla dlaň z jeho ruky. „Teď se půjdu ještě prát s čísly.“</p>
<p>Georg ji doprovodil ke dveřím a zavřel za ní. Zůstal stát a uvažoval. Nebo spíš zápasil s vlastní nechutí, nakonec ale potřásl hlavou. Vzato kolem a kolem měla Eileen pravdu, co mohl ztratit? Navíc Viktorie tomu chlapovi <emphasis>věřila.</emphasis></p>
<p>Vytáhl komunikátor a našel správné číslo.</p>
<p>„Tady Georg Talminis,“ promluvil stručně. „Chci mluvit s ředitelem Petrovem.“</p>
<p>Na druhém konci dlouho nikdo neodpovídal. Když se konečně ozval hlas, muž se ani nepředstavil, ale stačila jediná věta, aby Georg strnul. Se šokovaným výrazem zopakoval poslední slovo.</p>
<p>„<emphasis>Umírá?!</emphasis>“</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>„Přemýšlím, že ho zabiju.“</p>
<p>Michail Petrov seděl na sedadle spolujezdce, levý loket opřený o opěrku, tvář podloženou dlaní. Hleděl na obrazovku záznamníku v pravé ruce a větu prohodil jen tak mimochodem jako výsledek náhodné myšlenky. Seržant Beck u řízení nenápadného vozu mířícího z centra Utopie sebou přesto málem škubl.</p>
<p>„Myslíte <emphasis>jeho</emphasis>?“ zeptal se opatrně. „Menabaranského premiéra?“</p>
<p>„Jistě, koho jiného?“ Petrov naznačil záznamníkem k oknu. Právě přejížděli hlavní most přes Lysadru a výhled na královský palác v zapadajícím viridianském slunci z něj byl nádherný.</p>
<p>„Samozřejmě nenápadně, žádné rakety na vojenské přehlídce. Nehoda, dejme tomu. Výbuch lodi cestou na oběžnou dráhu. Infarkt, mozková příhoda, nečekaná alergická reakce na jídlo, takové věci se stávají.“</p>
<p>Beck neřekl nic. Jen zpomalil a díval se Petrovovi do tváře, až se ředitel ušklíbl.</p>
<p>„Co na mě zíráte, seržante? Ten chlap zrovna přemlouvá krále ke kdovíčemu, a Georg Talminis je dost pitomý, aby souhlasil. Jako by nestačil algorský císař, zaplete se ještě tady s tím. Nakonec to možná odskáče celý Viridian, zatímco my si tu koušeme nehty. Zabít toho chlapa, a byl by pokoj.“</p>
<p>„Na jak dlouho? Přece věříte, že Dann je jenom loutka někoho v pozadí na Menabaranu. Pokud ano, dotyčný si najde dalšího, možná ještě horšího. Navíc, kdyby to prasklo…“</p>
<p>„Jistě, jistě,“ Petrov mávl rukou. „Kdyby to prasklo, padlo by to na krále. Přisluhovač algorského tyrana a všechny ty žvásty. Menabaran by to vykřičel do celého vesmíru, vypověděl všechny dohody, nebo dokonce vyhlásil válku – a Andrej Korwarian rád pošle armádu na naši <emphasis>ochranu</emphasis>. Než mrkneme, svobodný Viridian se přesune do dějepisu. Proto jsem také použil slovo <emphasis>nenápadně</emphasis>.“</p>
<p>„No a co nenápadně zabít Georga Talminise? Vždyť <emphasis>on</emphasis> je ten slabý článek, ne Avrian Dann. Nemuseli bychom se ani bát ostudy, zůstane to hezky v rodině, na Algoru to přece taky dělají. Můžete se pak prohlásit králem. Michail Petrov první, to nezní špatně. Lady Viktorie to pochopí, dala vám přece souhlas jednat v zájmu Viridianu. A mě jmenujete šéfem rozvědky, abych zajistil, že nikdo neudělá <emphasis>nenápadně</emphasis> totéž vám.“</p>
<p>Petrov přivřel oči. Velice pomalu položil záznamník na palubní desku před sebou.</p>
<p>„To mělo být vtipné, seržante?“</p>
<p>„Ne, pane. Tohle není k smíchu.“</p>
<p>Beckova tvář připomínala kamennou sochu, volant svíral oběma rukama. Pět dlouhých vteřin se na sebe dívali, než ředitelův levý koutek vylétl vzhůru.</p>
<p>„Pravda,“ souhlasil. „A aspoň nemusím zjišťovat, jestli bych s vámi mohl počítat. <emphasis>Teoreticky</emphasis>.“</p>
<p>„Ne, to tedy nemusíte. Tohle by byla cesta do pekel. Nevíte, co ten chlap <emphasis>vážně</emphasis> chce. Netušíte, kdo další je za ním nebo co má v záloze. A jak jednou začnete s tímhle…“</p>
<p>„Ano,“ Petrov ho mrzutě přerušil. „Moc korumpuje a tak dále, všechny obvyklé <emphasis>charakterové</emphasis> vady. Děkuji. A připomínat, co nevím, mi můžete zas zítra. Teď se chci už jenom vyspat.“</p>
<p>„Dobře, pane.“</p>
<p>Beck neskrýval úlevu. Znovu přidal plyn a zrak mu padl na obrazovku odloženého záznamníku. Očividně hlášení podložené řadou snímků: Avrian a Violet Dannová, jejich pilot, asistenti a personál. Sledovací divize měla pohotovost už od Dannova přistání, zaznamenávala všechny, kdo se objevili v jeho blízkosti. Všem už také byla přiřazena totožnost – kromě dvou členů ochranky. Přestože se snažili držet v pozadí, software poskládal snímky dohromady a výsledek byl tak kvalitní, jako by kameře pózovali. Rozhodně působili vojensky, od sestřihu až po chladné výrazy. Bez nějakých výraznějších rysů, podobný věk, člověk by si je klidně spletl. Seržant se zamračil.</p>
<p>„Srovnávací analýza pořád nic?“</p>
<p>Petrov zavrtěl hlavou. „Nechal jsem projet všechny veřejně dostupné menabaranské záznamy. Vlastně i ty neveřejné. Na spoustě jsou lidé z Dannova personálu, není problém je identifikovat, jen ti dva nikde. Jeden by čekal, že si na takovou cestu vezme jenom prověřenou ostrahu, ne nováčky.“</p>
<p>„To je pravda,“ souhlasil Beck. „Navíc se mi nelíbí. Před vystoupením v parlamentu jsem si chtěl Danna prohlédnout. Šel jsem blíž, jenom tak, jako bych byl z parlamentní ostrahy. Jeden z nich si mě všimnul, a jak se zadíval… takhle koukají odstřelovači s dlouhou praxí. Takoví, co už nevidí lidi, ale jenom <emphasis>cíle</emphasis>.“</p>
<p>„A doprovázeli Danna i do paláce,“ dodal Petrov zamyšleně.</p>
<p>„Sakra!“ teď sebou seržant škubl doopravdy. „Snad si nemyslíte, že by…“</p>
<p>„Ne,“ ředitel mávl rukou. „Tak pitomý by Dann nebyl. Zabít našeho krále? Nic by algorského císaře nepotěšilo víc. Přesto, proč je sem přivedl, když se jinak snaží tvářit jako neviňátko? Vědět tak, o čem se baví tam nahoře…“</p>
<p>„Lituji,“ Beck zavrtěl hlavou. „Palácová bezpečnost udělala trojí kontrolu na odposlech komnat, naposledy půl hodiny před Dannovým příletem. Víme, kde ho ubytují, ale na to určitě budou myslet taky.“</p>
<p>„Jistě. Co se dá dělat, pan premiér bude mít své důvěrné jednání. Snad se tím soustem, co králi naservíruje, všichni nezadusíme.“</p>
<p>„Vidíte to moc černě, pane. Georg Talminis není zas tak hloupý, aby mu zbaštil <emphasis>všechno</emphasis>. Možná vás ještě pozve a sám řekne, o co jde.“</p>
<p>„Pochybuji. Nestojí o názory slizkého, prolhaného špiona, dokonce ani když je to <emphasis>jeho</emphasis> špion. Co ostatně čekat od někoho tak charakterního jako náš drahý král?“</p>
<p>Z Petrovova úšklebku Becka mrazilo skoro tolik jako předtím z debaty o úkladných vraždách. Navíc v něm hlodal ošklivý dojem, že ani ta nebyla míněna jen teoreticky… a kdoví, s čím Petrov přijde zítra. Naštěstí, aspoň zatím byl konec – seržant už zastavoval u chodníku před domem. Ředitel se na sedadle protáhl a rozepnul pás.</p>
<p>„Pro dnešek mám dost. Vy si necháte na povel sledovací divizi a ohlídáte pana premiéra. Nepřetržitě. I když jenom kýchne, chci to na záznamu – to samé u těch zbylých. Jasné, seržante?“</p>
<p>„Naprosto.“</p>
<p>„Dobrá. Kdyby se něco dělo, volejte. Dobrou noc, seržante.“</p>
<p>„Vám taky, pane.“</p>
<p>Petrovův neveselý úsměv naznačoval, že s tím moc nepočítá. Vyklouzl z vozu, zabouchl za sebou. Seržant ho sledoval pohledem, dokud nezmizel ve vchodu. Pak zamířil zpět k sídlu rozvědky, ale oči mu znovu zabloudily ke třem tvářím na záznamníku. Ano, vojáci. Podobných už viděl plno.</p>
<p>Přesto se nedokázal zbavit dojmu, že je s nimi něco špatně.</p>
<p>Petrov bydlel ve standardním domě s byty přidělovanými vládním úředníkům. Dbal na to, aby většina, ne-li všichni z jeho patnácti dalších nájemníků věřili, že je jen nějaký kancelářský potkan na ministerstvu obrany. Jméno ředitele viridianské rozvědky sice bylo známé, ale Petrov hlídal, aby se nikde nevyskytla žádná fotografie a na zvonku u vchodu bylo namísto celého jména jen M. Ředitel zpravidla odcházel brzy zrána a vracel se až za soumraku. Málokdo ze sousedů tak <emphasis>pana M</emphasis> vůbec zahlédl, a protože se o nikoho v domě nestaral, nikdo se nestaral o něj. Jedna z výhod bydlení ve velkoměstě, které velmi oceňoval.</p>
<p>Vstupní hala tonula ve stínech. Petrov se ze zvyku opatrně rozhlédl, nastoupil do výtahu a stiskl tlačítko do druhého patra. Jeho byt byl posledním ze tří, přičemž o sousedech si zjistil vše – stará panna z královské kanceláře a referent na ministerstvu školství. Ani náznak něčeho podezřelého.</p>
<p>Došel ke svým dveřím na konci chodby a z kapsy vytáhl oba klíče – první běžná karta, druhý jen plochá jehla s mikročipem uvnitř, která se zasouvala do skoro neviditelné štěrbiny u horní hrany dveří. Petrovovo drobné a zdaleka ne jediné vylepšení domácího bezpečnostního systému.</p>
<p>Sklopil spínač domovního jističe hned za dveřmi. Světlo se rozsvítilo a vzápětí naskočilo vytápění nastavené na dvacet osm stupňů. Petrov se vysoukal z kabátu, komunikátor hodil na stůl a chvíli si třel ruce – díky zpomalenému krevnímu oběhu měl prsty studené jako kusy ledu.</p>
<p>Došel do obývacího pokoje a kriticky se rozhlédl. I když bylo vybavení skromné, nedal se přehlédnout nepořádek, který se tu začínal hromadit: pohozená věc tu a tam, neumyté hrnky se zaschlými nánosy kávy, tenká vrstva prachu na nábytku.</p>
<p>„Měl bych si najmout uklízečku,“ promluvil ředitel nahlas a hned se té myšlence zasmál. Kolikrát už použil uklízečku, aby někam dostal štěnici nebo zjistil informace? Moc často, aby chtěl podobnou chybu udělat sám. A vrstva prachu byla i užitečná. Kdyby sem někdo vnikl a rozhlížel se, věci sice mohl vrátit přesně na původní místa, ale s narušeným prachem by nesvedl nic.</p>
<p>Takže nepořádek byl vlastně v pořádku, součást bezpečnosti.</p>
<p>Petrov se rozhodl s tím závěrem spokojit. Vylil do odpadu půl nedopité láhve ochucené vody, otevřel novou – o alkoholu dávno nemohla být řeč – a pomalu ji vypil. Pak zamířil do koupelny. Dnes žádný jazz ze staré Země, žádné newellské kovbojky. Nemohl si dovolit, aby mu zítra myšlenky zpomalila únava, takže jenom sprcha a postel. A samozřejmě ještě něco.</p>
<p>Skříňka v koupelně byla z lesklého kovu, opatřená číselným zámkem, takže připomínala spíš malý trezor. Petrov stiskl správná tlačítka a otevřel ji. Uvnitř ležel dávkovač na podkožní injekce a řada úhledně vyrovnaných patron nažloutlé tekutiny. Ředitel na ně hleděl s výrazem vyléčeného narkomana pozorujícího sáček Nebíčka, což vlastně nebylo moc daleko od pravdy. Snažil se interval podání prodlužovat, jak to šlo. Za cenu štědrých porcí bolesti se během tří let dostal z původních osmi hodin na tři dny. Doktor tvrdil, že jde o maximum, kdy ještě dokáže jeho organismus fungovat. Petrov si to nemyslel. Dokonce v duchu uzavřel sázku, že se jednou dostane na čtrnáct. Dvě injekce měsíčně, to by už nebylo <emphasis>tak</emphasis> zlé.</p>
<p>Možná za deset let se mu to podaří – pokud samozřejmě přežije tak dlouho.</p>
<p>Vložil jednu patronu do dávkovače, přitiskl si ho ke krku nad levou klíční kost a stiskl spoušť. Zasyčení, slabé bodnutí. Známý pocit chvění rozlévající se tělem, a tupá bolest ve svalech i kloubech začala ustupovat. Brzy zmizí… na chvíli, než se tělo začne dožadovat nové dávky pravé Pastičky nebo náhražky, co měla aspoň výhodu, že po ní nenásledovaly barvité halucinace. Anebo možná nevýhodu. Nakonec to bylo jedno, ubíjející kolotoč únavy, bolesti a chvilkové úlevy se točil pořád stejně rychle.</p>
<p>Vyhodil prázdnou patronu z dávkovače, vrátil ho do skříňky a zamkl. Poslední dnešní prohra byla za ním. Teď ta sprcha.</p>
<p>Začal si rozepínat košili a přitom krátce pohlédl do zrcadla. U zdravého člověka by podkožní injekce nezanechaly stopy, ale na jeho kůži tvořily fialové kroužky, které se ztrácely jen pomalu. Na obou stranách krku jich měl několik, různě zřetelných. Právě proto používal tohle místo. Kdyby je někdo zahlédl na rukou, mohly by vzbudit všelijaké dohady, tady mohl přinejhorším říct, že jsou to cucfleky.</p>
<p>Téhle myšlence se Petrov zasmál – jedním z vedlejších účinků Pastičky byla i impotence.</p>
<p>Dokončil rozepínání košile a chystal se ji stáhnout z vyhublých ramen. V té chvíli přišla bolest.</p>
<p>Ohnivý výbuch v žaludku byl tak náhlý, až ho srazil na kolena. Chytil se zdi. Snažil se dostat na nohy, ale svaly měl najednou jako z rosolu a s dalším nádechem se bolest přelila do hrudníku. Srdce se mu šíleně rozbušilo. Poprvé vykřikl nebo spíš zachrčel, neboť i hrdlo měl stažené. Panikou prosákla racionální myšlenka, že tohle vypadá špatně – a že potřebuje pomoc.</p>
<p>Po čtyřech se plazil z koupelny. Každý krok byl těžší, bolest nepřestávala a na zádech jako by mu ležel jezdecký kůň. Před očima měl mžitky. Nevnímal, kam míří, dokud do něčeho nenarazil – stůl.</p>
<p>Zvedl ruku a bezmocně hmatal po okraji desky – kde je ta věc? Hodil ho nalevo, nebo napravo? Dosáhne tam? K čertu, měl si pořídit domovní systém jako na Menabaranu. Měl dávat pozor, měl…</p>
<p>Ruka, kterou se opíral, pod ním povolila. Vrazil do stolu, až se naklonil, komunikátor spadl na podlahu přímo před něj. Petrov se stočil na boku, bolestí zkroucený jako pružina natáhl pravou ruku a prsty se dotkl displeje.</p>
<p>„Zavolejte doktora.“</p>
<p>Chtěl řvát, ale stěží šeptal – věděl, že tohle přístroj nemůže rozeznat, a následné ticho mu to potvrdilo.</p>
<p>Se zoufalým vzepětím se odstrčil nohama, posunul se hlavou blíž. Cosi hustého mu naplnilo ústa – vyplivl to, bylo to celé rudé, ale sevření v krku na okamžik povolilo.</p>
<p>„Potřebuju… doktora. Rychle!“</p>
<p>Tentokrát to bylo zřetelné a odpověď slyšel. Poznal dokonce i hlas, zatímco mžitky před jeho očima houstly v šedou mlhu.</p>
<p>„Rozumím, pane! Je na cestě! Slyšíte mě? Pane?!“</p>
<p><emphasis>Slyším vás, Becku. K čertu… aspoň se neptáte, jak mi je. To se mi na vás líbí. A jestli je to všechno… nakonec to nebylo</emphasis> tak <emphasis>zlé.</emphasis></p>
<p>Michail Petrov se z posledních sil ušklíbl. Ještě dokázal zadat na komunikátoru kód odemčení dveří, jinak budou doktoři potřebovat dipentrát. Pak otočil tvář k zemi a propadl se do temnot.</p><empty-line /><p><strong>Perimetr majáku Luna, menabaranské území</strong></p><empty-line /><p>Studený pot. Sevřený žaludek a sucho v ústech. Kůže na zádech, která jako by chtěla vyjet po žebrech jako vytažená roleta.</p>
<p>Jak tohle všechno odeznívalo, Nikola Vanbergová si uvědomila, že se začíná třást.</p>
<p>„Už jsme umřeli?“</p>
<p>„Trefili nás?“</p>
<p>První hlas patřil Natalii, druhý Darrenu Iversonovi. Oba byly až neuvěřitelně klidné, jenže v tom sestřině Nikola uslyšela zmatek, který ji probral. Rychle jí položila dlaně na ramena.</p>
<p>„Ne, Nat. Jsme tady. Všechno je v pořádku.“</p>
<p><emphasis>Právě na nás stříleli. Málem nás zabili. Nic není v pořádku!</emphasis></p>
<p>„Žádné škody nevidím.“</p>
<p>I Gil Daley byl bledý. Klávesy před sebou mačkal pomalu, jako by měl problém se do nich trefit.</p>
<p>„To bylo ale těsně, Gile, co? Ta poslední nás málem dostala.“</p>
<p>Darren Iverson vypadal spokojeně. Nehrál to, skutečně se <emphasis>usmíval</emphasis>, a Nikola zalapala po dechu.</p>
<p>„Vy jste cvok,“ procedila mezi zuby, jen kvůli Natalii tiše. „Mohli jsme být mrtví!“</p>
<p>„Mohli,“ souhlasil Iverson, „ale nejsme. Měli byste mít radost, ne?“</p>
<p>Natalie se na něj z křesla dlouze zadívala a usmála se – široce a naprosto neupřímně. „Tak. Můžeme už domů, Niki?“</p>
<p>„Ráda bych,“ hlesla Nikola. „Musíme… musíme ještě vydržet. Všechno už bude v pořádku. Už… už přece budeme na Newellu, ne?“</p>
<p>Otázka měla nádech zoufalé prosby a Iversonův úsměv zmizel. Zadíval se zpět na obrazovku před sebou.</p>
<p>„Nevím. Nestihl jsem vypočítat skok. Nejsme v dosahu majáku.“</p>
<p>Nikola cítila, jak jí žaludek znovu vyletěl až do krku. Bleskově si vybavila Daleyho vyprávění.</p>
<p>„Jak to myslíte? To jsme mimo horizont? Přeskočili jsme, ztratili se…“</p>
<p>„Ne,“ přerušil ji Iverson rychle. „Skočil jsem uvnitř horizontu Luny, abych zmizel z dostřelu. Pořád ji máme v dosahu, dokonce i Einstein, jenomže Ridley ne. To je hraniční maják menabaranského území, jsme moc daleko na opačné straně od něj. Smůla.“</p>
<p>Okamžik trvalo, než Nikola pochopila, jak to myslí, než si představila řetěz majáků od Menabaranu přes Zemi až na Ridley, Proximu a Newell. Z jednoho se šlo dostat na druhý, ale oni poskočili <emphasis>zpět</emphasis>. Jediná možnost byl návrat na Zemi, odkud mohli pokračovat opět správným směrem.</p>
<p>Na Zemi, kde na ně před pár minutami stříleli.</p>
<p>„Má pravdu,“ Daleyho jako by Iversonova slova probrala, znovu se sklonil nad obrazovkou. „Poloha je v reálném prostoru víc jak padesát světelných let za předpokládaným horizontem Ridley. Jsme skoro přesně na opačné straně v dosahu Luny.“</p>
<p>„Ale… ale přece nemůžeme <emphasis>zpátky</emphasis>!“ Nikola zírala střídavě z jednoho na druhého. „Co budeme dělat?“</p>
<p>Ani jeden neodpověděl.</p>
<p>„Niki? Můžeme už letět?“</p>
<p>„Ne, ještě ne,“ Nikola se snažila uvažovat. „Jak… jak dlouho trvá, než loď může skočit znovu?“</p>
<p>Iverson pořád mlčel, ale Gil Daley potřásl hlavou.</p>
<p>„Nárazově je třeba spousta energie a počítač musí zpracovat signál majáku. Celkem tak patnáct minut… možná dvanáct, když přetížíme skokové kondenzátory, ale míň ne.“</p>
<p><emphasis>Patnáct minut. Před chvílí nás málem dostali za jednu.</emphasis></p>
<p>„Tak… tak přece můžeme letět rychleji. Hned po skoku… nebo ještě před ním, aby nás netrefili. Jak rychlá tahle loď vlastně je?“</p>
<p>„Jednou jsem to dotáhl na žádná celá třináct,“ Iverson se znovu začal usmívat. „To se mi líbí! Můžeme…“</p>
<p>„Ne!“ Daley prudce vyskočil z křesla. „Žádná celá třináct je třináct procent rychlosti světla. <emphasis>Světla!</emphasis> Tušíte, kolik to je? A jak dlouho trvá z takové rychlosti zabrzdit?“</p>
<p>„Ne,“ přiznala Nikola. „Ale proč to vadí? Přece čím rychlejší budeme, tím hůř nás zaměří…“</p>
<p>Raději zmlkla – Daley na ni zíral, jako by navrhovala skočit bez padáku z letadla. Stálo ho zřejmé úsilí, aby odpověděl klidně.</p>
<p>„Proč myslíte, že asi lodě před skokem stojí? Loď po skoku má stejnou hybnost jako před ním, ale náhodný směr. Když to vytáhneme na nula třináct a pak vyskočíme přídí k Měsíci, k Zemi nebo k <emphasis>čemukoliv</emphasis> pevnému, nestačíme ani zařvat. Jestli si chcete vyzkoušet Dieterův masakr, tak beze mě!“</p>
<p>„To udělal Konrad Dieter, Niki,“ Natalie pookřála. „V tom filmu, když ho algorský císař honil u Gallatey. Zrychlil flotilu a skočil v pohybu. Jenomže když vyskočil, plno těch lodí se srazilo, pamatuješ? Nebo… nebo na to teprve půjdeme?“</p>
<p>„Ne,“ hlesla Nikola. „Už jsme šly. Pamatuju si to.“</p>
<p>Když Andrej Korwarian zvítězil u Gallatey, pronásledoval zbytek menabaranské flotily. Zpomalením by riskoval úplné zničení, velící admirál Dieter tedy zvolil menší zlo, anebo prostě zpanikařil a skočil se zbylými loděmi v plné rychlosti k Menabaranu, kde čekala místní flotila. Výsledkem byla katastrofa. Desítky lodí nahodile narážejících do sebe. Obrovské duhové exploze, rozpínající se koule trosek. V holokině to vypadalo úchvatně, jen ty vyděšené výrazy a křik posádek, když viděly, jak se na ně druhá loď řítí, ale nemohly už nic udělat, protože nedokázaly uhnout ani zabrzdit včas, tenkrát Nikole přišly teatrálně přehnané. Teď už nějak ne.</p>
<p>„Chápu,“ polkla nasucho. „Špatný nápad.“</p>
<p>„<emphasis>Hodně</emphasis> špatný.“</p>
<p>Iverson vypadal zklamaně, ale neprotestoval, což Daleyho zřejmě uklidnilo. Hlavou mu začalo vrtat něco jiného.</p>
<p>„Proč na nás vůbec stříleli? Dorazil zatykač z Menabaranu?“</p>
<p>„Prý ne. Jenom nějací tři chlapi.“</p>
<p>„To ta ženská,“ Natalie smutně pokrčila rameny. „Nemá nás ráda. A neposlouchá.“</p>
<p>Daley se nezeptal, o koho jde, příliš ho zarazilo něco jiného.</p>
<p>„Jestli to nebyla policie, tak <emphasis>kdo</emphasis> nařídil tu palbu? Sám Nielgard? To přece jenom tak nesmí!“</p>
<p>„No, <emphasis>někdo</emphasis> to udělal,“ Iverson zamyšleně klepal prsty na panel. „Slyšel jsem, že Luna má poslední dobou problémy s rozpočtem.“</p>
<p>Daley na něj pět vteřin zíral.</p>
<p>„To nemyslíš vážně! Že by on… vždyť nemá pravomoc. Jak by to zdůvodnil, Luna není vojenská stanice, je to naleziště…“</p>
<p>„Správně. Hlavní administrátor může užít sílu proti podezřelým z pašování nebo krádeže. No a kde jsem byl, než jsme odletěli? Když pak prohledají trosky <emphasis>Achillea</emphasis>, určitě najdou pár věcí, co jsem <emphasis>mohl</emphasis> odvézt. Navíc si myslím, že mířili spíš na motory, chtěli nás sundat vcelku.“</p>
<p>„To chcete říct, že ředitele té stanice podplatili, aby nás sestřelil?“ pochopila Nikola konečně. „Ale… ale vždyť vy jste slavný! Rozdáváte tam autogramy, jste…“</p>
<p>„Exponát. Asi ne dost výdělečný. Málo suvenýrů.“</p>
<p>Iverson se usmíval, ale něco v tom úsměvu bolelo. Nikola zmlkla, Daley se odvrátil.</p>
<p>„Nádhera,“ procedil. „Je vůbec kolem někdo, kdo by se <emphasis>nedal</emphasis> koupit?“</p>
<p>„Přece ty, Gile,“ Iversonův úsměv pohasl. „Ovšem pokud je to takhle, máme problém. Nedostaneme se přes Lunu – tím spíš, až dorazí úřední zatykač, pak se Harald nebude muset bát už vůbec ničeho. Navíc tímhle skokem jsme ztratili přes dva dny reálného času. Za další dva dny tam už klidně může být.“</p>
<p>„Takže co?“ Daley polkl. „Risknout to na dálku k Ridley? Jaká je šance?“</p>
<p>„Spočítám to.“</p>
<p>Iverson se obrátil k panelu. Tentokrát pracoval déle a Nikola přemýšlela. Risknout na dálku… <emphasis>ale ne!</emphasis></p>
<p>„Nejsme v dosahu toho majáku,“ promluvila pomalu, „ale známe jeho i naši polohu. Takže víme, jak je daleko. Chcete skočit přímo k němu a nezastavovat na Luně ani jinde… bez ohledu na horizont.“</p>
<p>Daley jen kývl a na Iversonově obrazovce se objevily výsledky.</p>
<p>„Při optimální vzdálenosti dvacet dva celá jedna procent šance, že se trefíme přímo do perimetru Ridley, to je první nejbližší maják patřící Newellu, nebo zpátky do Luny. Sedmnáct a půl, že skočíme mimo, ale do dosahu Proximy, ta je další za ním, poslední před samotným Newellem. Žádná celá tři na kolizi se známými objekty v dráze. Devětapadesát celá jedna, že mineme úplně.“</p>
<p>Iverson dočetl, opřel se v křesle a rukama s propletenými prsty si podepřel bradu.</p>
<p>„Skoro půl na půl. To není špatné, co říkáš, Gile? Skočíme si zase jednou pořádně?“</p>
<p>Daley neodpověděl. Zdálo se, že usilovně přemýšlí, zato Nikola znovu postřehla tón Iversonova hlasu: nebál se. <emphasis>Těšil</emphasis> se na to.</p>
<p>„To je šílenost!“ vypravila ze sebe. „Co když to nevyjde, co když mineme?“</p>
<p>„Pořád budeme mít další pokus,“ Iverson znovu pokrčil rameny. „Vlastně hodně pokusů.“</p>
<p><emphasis>Třeba na dalších dvě stě let.</emphasis></p>
<p>Ta představa Nikole znovu polila záda mrazem, ale než mohla cokoliv říct, Gil Daley se zaťatými zuby přikývl.</p>
<p>„Tak fajn. Uděláme to.“</p>
<p>„<emphasis>Cože?!</emphasis>“ Nikola se k němu otočila. „Jak můžete…“</p>
<p>„Hele, taky se mi nechce,“ přerušil ji. „Ale uvažujte! Na jinou trasu k Newellu se můžeme otočit zase jenom na Menabaranu, a to je nemyslitelné. Neproklouzli bychom ani s falešnou registrací, tuhle loď pozná každý, a už na Fort Knoxu jsme sotva proletěli. Zatykač na nás taky už možná mají, nebo ho dostanou, než k nim doskáčeme. Navíc ten stabilizátor nemusí být jediná porucha. Každá další vylomenina jako uhýbání palbě, přetěžování pohonu nebo skoky za studena to může zhoršit. Takže máme hajzly, co nás honí, loď, co nám může vybouchnout, a papíry, co nemáme. Než v tom týdny nějak bruslit a doufat ve štěstí, vezmu to radši naráz a budu doufat jenom jednou. Chápete? <emphasis>Už toho mám prostě dost!</emphasis>“</p>
<p>Nikola se nadechla. Chtěla protestovat, jenže jí došlo, že nemůže. Už toho mám prostě dost. Tu větu křičela každá buňka jejího těla od chvíle, co odletěli z Artipole. Vidina, že by to mohlo trvat ještě kdovíjak dlouho…</p>
<p>„Dobře,“ promluvila s nádechem tupé rezignace. „Máte pravdu.“</p>
<p>„Fajn!“ Iverson se usmál. „Výpočty potrvají jenom chvilku, nebude…“</p>
<p>„<emphasis>Ne.</emphasis>“</p>
<p>Tichý hlas z křesla ho přerušil. Zdálo se, že Natalie diskuzi neposlouchá, celou dobu jen zírala někam ke zdi, ale teď se v křesle pomalu otočila.</p>
<p>„Musíme počkat, Niki. Jinak se ztratíme.“</p>
<p>„Ztratíme?“ Nikola se zarazila – ale teď prostě nešlo říct <emphasis>nech to na jindy</emphasis>. „Jak to myslíš, Nat?“</p>
<p>„Tak,“ Natalie pokrčila rameny. „Je brzy. Musíme počkat.“</p>
<p>„Počkat na co?“</p>
<p>„Až zazvoní. Tam.“</p>
<p>Nikola otevřela ústa, ale v tu chvíli jí došlo, kam Natalie celou dobu koukala: do vitríny v rohu k hranatým, rezavými skvrnami pokrytým hodinám.</p>
<p>Než mohla cokoliv odpovědět, Gil Daley se zamračil.</p>
<p>„Proč? Nevím, na co čekat a nervovat se. Můžeme skočit hned, čas nehraje roli.“</p>
<p>„Ne,“ Natalie znovu zavrtěla hlavou. „Až zazvoní.“</p>
<p>Nikola vyděšeně polkla.</p>
<p>„A kdy… kdy to bude zvonit?“</p>
<p>„V poledne. Mám na nich <emphasis>svůj</emphasis> čas. Takže za dvě hodiny.“</p>
<p>Iverson neměl v hlase žádnou emoci, jen se pozorně díval.</p>
<p>„Dvě hodiny?“ Daley zvýšil hlas. „Ani omylem. Nebudu čekat ani dvě <emphasis>minuty</emphasis>, chci to mít, sakra, z krku!“</p>
<p>Nečekal na odpověď, posadil se zpátky k ovládacímu panelu a stiskl několik kláves.</p>
<p>„Pane Daley, počkejte! Moje sestra má… má instinkt na takové věci. Měl byste ji poslechnout. Přece to jsou jenom dvě hodiny. <emphasis>Prosím!</emphasis>“</p>
<p>Gil neodpověděl. Ani se neotočil, jen cosi zavrčel, snad <emphasis>další cvok</emphasis>. Mechanické klávesy cvakaly, jak se jeho prsty pohybovaly po panelu. Očividně patřil k lidem, co mají dlouho svatou trpělivost, ale když konečně vybuchnou, nejsou k zadržení. <emphasis>Opravdu</emphasis> toho měl po krk, a Nikole došlo, že je to marné. Nezastaví se, nic ho nezastaví. Už slyšela sílící hukot v útrobách lodi, a jestli měla Natalie pravdu…</p>
<p>Nikola se pohnula. Chtěla po něm prostě skočit. Srazit ho z křesla, praštit ho, udělat <emphasis>cokoliv</emphasis> bez ohledu na následky, jen aby zdržela ten skok. Jenže současně Iverson zvedl ruku a přehodil nějaký přepínač nad svojí hlavou.</p>
<p>Celý panel před Daleym rázem zhasl. Hukot utichl.</p>
<p>„<emphasis>Krucinál!</emphasis>“ Daley vyskočil. „Darrene, nechtěj mě naštvat víc!“</p>
<p>„Nechci, Gile,“ odvětil Iverson mírně. „Počkáme jenom dvě hodiny. To přece není tolik, ne?“</p>
<p>Daley místo odpovědi udělal krok. Sáhl po spínači, který Iverson použil, ale ten ho chytil za zápěstí.</p>
<p>„Ne, Gile. To nedělej.“</p>
<p>„Nebo <emphasis>co</emphasis>?!“ Daley mu prudce vyškubl ruku.</p>
<p>Iverson pomalu vstal.</p>
<p>Natalie se bojácně přikrčila v křesle. Ani Nikola si netroufla hlesnout. Daley <emphasis>skutečně</emphasis> zuřil. Iversona převyšoval o půl hlavy, kdyby došlo k nejhoršímu, zdálo se, že ho jednou ranou přerazí. Jenže Nikola měla před očima scénu na té střeše, pilotův výraz, když sebral Natalii Prestonovu zbraň…</p>
<p>Iverson promluvil, pořád tiše, přesto z toho mrazilo.</p>
<p>„Dobrá, Gile. Jsi naštvaný, nechceš tu být, chceš pryč ode mě. Fajn. Ale zatím tady jsi a <emphasis>Udatný Achilles</emphasis> je <emphasis>moje</emphasis> loď. Byla moje dřív, než ty ses narodil. Když řeknu, že budeme skákat třeba až za týden, tak to bude za týden, ani o minutu dřív, a ty poslechneš. Proč, to je úplně jedno. Teď říkám, že skočíme za dvě hodiny, a ty poslechneš. Rozumíš, Gile? <emphasis>Ty mě teď poslechneš!</emphasis>“</p>
<p>Zavládlo ticho. Oba na sebe zírali, Natalie se dál krčila v křesle a Nikola měla pocit, že v tom tichu slyší snad i elektrony v drátech okolo…</p>
<p>Daley škubl ramenem. Na okamžik to vypadalo, že Iversona vážně praští, ale jen mávl rukou.</p>
<p>„Běž do hajzlu!“</p>
<p>V hlase měl pořád vztek, ale i vyčerpanou rezignaci. Zamířil ke dveřím a Nikola mu rychle uhnula z cesty.</p>
<p>„Počkej, Gile!“ zavolal Iverson. „Nechceš půjčit knížku? Při čtení ty dvě hodiny uběhnou…“</p>
<p>Daley za sebou práskl dveřmi, jen to zadunělo.</p>
<p>„…jakoby nic.“</p>
<p>Znovu zavládlo ticho. Iverson zíral na dveře a znovu vypadal <emphasis>bezradně</emphasis>, stejně jako když se vrátil ze Země nebo poprvé viděl Natalii brečet. Jako by hrozně chtěl něco udělat, jenom nevěděl co… nakonec pokrčil rameny.</p>
<p>„Asi ne. Nevadí. Tak si něco přečtu sám. Ztracený ráj třeba. Ten jsem naposledy četl tak dávno. Myslím. Tohle se moc nepovedlo.“</p>
<p>Mluvil nahlas, a buď si vůbec neuvědomoval, nebo mu bylo jedno, jak to působí. Přepnul zpátky spínač, kterým aktivoval Daleyho panel, a vykročil ke dveřím, ale u Nikoly se zastavil.</p>
<p>„Vy… nebudete tu na nic sahat, když budu pryč, že ne?“</p>
<p>„Rozhodně ne,“ ujistila ho Nikola slabě.</p>
<p>„Dobře. Tak brzy na shledanou. Vrátím se, než zazvoní.“</p>
<p>Zadíval se na Natalii, snad se i usmál. Pak odešel.</p>
<p>V kabině znovu nastalo ticho a Nikola ztěžka dosedla do volného křesla. Pořád měla sevřený žaludek a tušila, že úleva, která teď přicházela, nebude mít dlouhého trvání. Nejspíš nevydrží ani ty dvě hodiny.</p>
<p>„Fajn,“ konstatovala. „Doufám, že se nepleteš, Nat.“</p>
<p>„Nepletu?“ Natalie k ní tázavě vzhlédla.</p>
<p>„No, nepleteš s těmi dvěma hodinami do skoku.“</p>
<p>Natalie se zamračila. Dívala se na ni, chvíli zmateně, chvíli zamyšleně, a když promluvila, dostala Nikola chuť se navzdory všemu okolo začít smát.</p>
<p>„A my ještě neskočili, Niki?“</p><empty-line /><p><strong>Menabaran</strong></p><empty-line /><p>Erich Ferrer nesnášel vesmír. Už jako dítě se nerad díval na noční oblohu, ta prázdnota s hrstkou sotva viditelných žlutých teček ho děsila. Teď kráčel hlavní chodbou křižníku <emphasis>Independence</emphasis>, pomalu obíhajícího na orbitě Menabaranu, a starý strach se vrátil. Ministr policie šel rychle s hlavou sklopenou. Snažil se nehrbit ani neutíkat, ale když míjel velké okno s výhledem na planetu, skoro se neudržel. Místo vzletného dumání nad lidskou pomíjivostí mu hlavou plynuly představy zcela jiného druhu.</p>
<p>Prý mohlo trvat i dvě minuty, než člověk tam venku bez skafandru ztratí vědomí.</p>
<p>Ferrer se otřásl a ze strachu povstal vztek. Parchant Qillas. Určitě to věděl, nějak se doslechl, že nenávidí létání vesmírem, a proto ho pozval sem. Vlastně ne, <emphasis>přiměl</emphasis> ho přijít sem, protože věděl, že když Avrian Dann odletěl na Viridian, nastane ideální příležitost vyřídit pár věcí za jeho zády.</p>
<p>Ferrer zároveň chápal, že je to hloupost. Generál určitě nebyl takový intrikán, na loď ho pozval prostě proto, že tam trávil víc času než na planetě, a Dannova nepřítomnost s tím nesouvisela. Ovšem vztek mu pomáhal zahnat strach, takže se ho ministr držel, až dokud se nezastavil před dveřmi s generálovým jménem na štítku.</p>
<p>Praporčík, který Ferrera z hangáru doprovodil, se rozloučil předpisovým zasalutováním. Ministr mu neodpověděl, nebyl koneckonců voják, a stiskl tlačítko vedle dveří.</p>
<p>„Vstupte!“ ozvalo se okamžitě.</p>
<p>Generálovu pracovnu Ferrer přelétl jen letmým pohledem – nic zajímavého tu nebylo, leda další zatraceně velké okno s výhledem na <emphasis>nic</emphasis>. Henrik Qillas seděl u stolu a vypadal mrzutě, přesto se mu při pohledu na ministra ve tváři mihlo překvapení.</p>
<p>„Co je vám? Vypadáte hrozně.“</p>
<p>„To nic,“ odsekl ministr. „Včera jsem něco špatného snědl.“</p>
<p>„Aha,“ generál sáhl někam dolů a postavil na stůl láhev se sklenkou. „Dáte si?“</p>
<p>Ferrer byl rozhodnutý odmítnout, ale vůle ho tentokrát zradila. Nalil si plnou sklenici a obrátil ji do sebe na dva doušky. Velká chyba – před očima se mu zatmělo, hrdlem až do žaludku prolétla ohnivá bouře. Skrz slzy spatřil, jak se generál šklebí.</p>
<p>„Algorský rum. Beru to jako poznávání nepřítele.“</p>
<p>„Skvělé,“ zachrčel ministr a rychle sebou praštil do křesla, než se mu podlomí kolena. „Jestli jejich armáda pije <emphasis>tohle</emphasis>, nedivím se, že z ní jde strach. Tak co máte? Dostal jste něco z těch čipů? A neřekl jste o tom nikomu?“</p>
<p>Henrik Qillas rázem zvážněl.</p>
<p>„Zadal jsem to technickému jako cvičení, aby si mysleli, že je to připravený test. Dali si s tím práci, a ne, neřekl jsem o tom nikomu. I když si začínám myslet, že to byla chyba.“</p>
<p>„Chyba?“ Ferrer se pořád snažil se vzpamatovat. „Proč?“</p>
<p>„To poznáte. Napřed se na to podívejte.“</p>
<p>Generál odsunul láhev i sklenici stranou. Několikrát se dotkl desky a nad stolem se rozzářila projekce. Obraz z kamery umístěné někde u stropu vypadal rozostřený, barvy slité a posunuté do žlutozelena. Po pár vteřinách se to zlepšilo, i potom se však pohyboval trhaně, jako by tu a tam malý kousek chyběl. Občas se mihly hranaté fragmenty. Přesto ministr rozeznal místnost i dva chlapy v ní, jeden malý a tlustší, druhý vysoký s poněkud uštvaným výrazem. Zrovna do sebe ládoval pizzu, jako by týden nic nejedl, přitom spolu očividně rozmlouvali, ale nebyl slyšet žádný zvuk.</p>
<p>„Ten malý je Pauler a ten velký Otis Veliver,“ promluvil Ferrer. „Před obviněním Vanbergových byl hlavní podezřelý v případu DiaVision. Zvuk k tomu nemáte?“</p>
<p>„Ne,“ zavrtěl generál hlavou. „Nemělo to audio. Máme program pro odečítání ze rtů, ale záznam není dost kvalitní a víc vyčistit nepůjde. Nad tímhle strávilo pět chlapů týden.“</p>
<p>„Chápu.“</p>
<p>Ferrer pocítil zklamání, ale vzpomněl si, v jakém stavu byly čipy, co přinesl. Soustředil se na obrazovku, kde zřejmě propukla hádka. Podle gestikulace jako by se Veliver snažil přimět Paulera k něčemu, nač hacker rozhodně neměl chuť. Při tom, jak se tvářil, došlo asi na výhrůžky, a žoldák dosáhl svého, protože Pauler s uraženým výrazem usedl k počítači v rohu místnosti – na obrazovky kamera nejspíš záměrně neviděla. Veliver se uklidnil a delší chvíli se nedělo nic.</p>
<p>„Teď,“ promluvil Qillas právě ve chvíli, kdy Ferrer začal ztrácet trpělivost, „teď sledujte.“</p>
<p>Něco upoutalo Otisovu pozornost, protože vyskočil. Došel k Paulerovi, vzrušeně spolu diskutovali a pak Veliver s patrnou nechutí zmizel kamsi mimo záběr. O chvilku později do dveří vešli dva muži a žena.</p>
<p>Erich Ferrer se snažil prohlédnout si je pozorně. Obličeje šly rozeznat celkem slušně, jen jemnější detaily v posunutých barvách splývaly. Pustili se s Paulerem do řeči, zkraje klidně, ale pak ho jeden z mužů odstrčil a zjevně bez jeho svolení usedl k počítači.</p>
<p>Vzápětí propukla mela.</p>
<p>Sice nebyl vidět, ale musel to nějak způsobit Veliver. Chlap od počítače se bleskově – až moc bleskově, zjevně tu kousek záznamu chyběl – vrhl směrem, kterým žoldák zmizel, zatímco Pauler se dal na úprk ke dveřím. Neudělal však ani dva kroky, když ho ta žena zezadu chytila a…</p>
<p>Ferrer sebou bezděčně škubl. I když z policejních zpráv věděl, jak to skončí, až teď mu naplno došlo, že právě viděl někoho <emphasis>skutečně</emphasis> umřít, a Henrik Qillas píchl prstem do projekce nad Paulerovu mrtvolu.</p>
<p>„Tohle není jenom tak – ne jako vystřílet z dálky zásobník. Takhle někoho <emphasis>zhasnout</emphasis> už chce žaludek, hodně chlapů by to nezvládlo ani po výcviku. A s ní to ani nehne.“</p>
<p>V generálově hlase znělo pochmurné uznání, zatímco Ferrer se snažil opět soustředit. Záznam ale pokračoval už jen chvíli. Chlap, který skočil po Otisovi, se vrátil, Veliver někam zmizel. Prohledal Paulerovu mrtvolu, s kumpánem otevřel jeho počítač, rychle z něj vybral všechno, co zřejmě bylo důležité, a nacpal to do malé tašky, kterou vyndal z kapsy. Žena stála opodál, očividně akci velela. Pak vytáhla nějakou kulatou věc, hodila ji na podlahu a obraz v divoké explozi barev zmizel.</p>
<p>Projekce zhasla. Ministr policie nehybně seděl, snažil si to srovnat v hlavě a přitom vnímal generálův nepříjemný pohled.</p>
<p>„Tak, pane ministře,“ Henrik Qillas položil sepnuté ruce na stůl. „Máte, co jste chtěl, a je řada na mně – o co tady <emphasis>skutečně</emphasis> jde? Co je to za lidi? To tihle tři zabili Abnerovou?“</p>
<p>„Já… já nevím. Ty tři vidím poprvé. Možná byli z milice…“</p>
<p>„Neštvěte mě!“ generál zvýšil hlas. „Projel jsem obličeje těch tří databázemi a nejsou vůbec nikde. Armáda, tajná služba, nic<emphasis>.</emphasis> Takoví zabijáci ale nerostou na stromech, takže přiletěli odněkud zvenku, a nechte si žvásty o newellské milici. Smrdí mi z toho spíš Algor. Jestli sem ale poslali záškodnické týmy, musíme je rychle dostat, než provedou něco, proti čemu bude DiaVision jen vtip!“</p>
<p>Ferrer ztuhl leknutím. Nenapadlo ho, že by si generál mohl věci vyložit takhle, a hlavně netušil, jak mu to věrohodně vyvrátit. Qillas byl vlastenec, a jestli došel k závěru, že tu hrozí nebezpečí pro celý Menabaran…</p>
<p>„No tak? Ferrere, ze mě si poskoka dělat nebudete! Buď <emphasis>hned</emphasis> vyklopíte všechno, co víte, nebo kopii toho záznamu pošlu veliteli vojenské kontrašpionáže a na ministerstvo národní bezpečnosti – i s informací, že jste s tím přišel <emphasis>vy.</emphasis> Je mi fuk, co na to poví vaši kamarádíčci v partaji!“</p>
<p>Ferrerův úlek se změnil v děs – protože tohle věděl přesně. Ministr národní bezpečnosti byl Dannův nejoddanější patolízal. Jakmile si tu zprávu přečte, okamžitě za ním poběží, a pak to půjde raz dva. I kdyby v tom <emphasis>nejel</emphasis> nikdo ze strany, už samotný fakt, že takhle pátral tajně bez jeho svolení, premiéra rozzuří do nepříčetnosti. Žádné výmluvy mu nepomůžou. Během pěti minut poletí Ferrer nejen z ministerského křesla, ale rovnou na dlažbu, a Qillas neblufoval, ten blbý zelený mozek to udělá…</p>
<p>„Ne! Já myslím, že je za tím někdo z Druhého hlasu. A taky… že v tom nějak figuruje GenetiX. Že bomba v DiaVision měla pomoci vyhrát volby, a když hrozilo, že to praskne, nechali zabít Velivera, Paulera i Prestona s Abnerovou a hodili to na Vanbergovy a toho Newellana. Tohle… můžou být lidé od nich, možná nějaká zvláštní ochranka.“</p>
<p>A bylo to. Henrik Qillas zíral na ministra jako opařený, zatímco Erich Ferrer cítil, jak mu po zádech stéká pot. Měl chuť si nafackovat a pak mlátit hlavou o zeď – generál byl <emphasis>poslední</emphasis>, komu chtěl říct pravdu. Měl jenom udělat svoje jako Ada Kellerová. Veškerá kontrola měla zůstat na něm, ale Ferrera se zmocnila panika a jinou možnost neviděl, spadl do pasti, kterou sám kopal.</p>
<p>„Krucinál,“ zamumlal Qillas. „Sakra.“</p>
<p>Sáhl po láhvi rumu, nalil si plnou sklenici a obrátil ji do sebe, ani nemrkl. Ministr dostal chuť ho napodobit.</p>
<p>„Jo,“ ušklíbl se. „Hlavně když uvážíte, kolik lidí ze strany je na ministerstvu národní bezpečnosti. Nebo kolik má GenetiX vojenských zakázek, co, generále?“</p>
<p>Qillas znovu škubl rukou k láhvi, ale zarazil se.</p>
<p>„Máte důkazy? Něco <emphasis>skutečného</emphasis>, víc než tohle? Co ještě víte?“</p>
<p>„Kdybych je měl, myslíte, že bych seděl tady? Šel jsem za tím skoro naslepo, prostě chci svou práci dělat pořádně.“</p>
<p>Ferrerova schopnost vodit jiné za nos se zdaleka nevyrovnala té Dannově. Zareagoval spíš instinktivně, apel na generálovu profesní čest, a hlavně ani slovo o některých <emphasis>soukromějších</emphasis> motivech…</p>
<p>„Dobře,“ Henrik Qillas pomalu přikývl. „Zatím si to necháme pro sebe. Začneme pátrat. Jestli má GenetiX podobné komando, určitě si ho neschovává ve sklepě. Použil ho už dřív, jenom se to ututlalo, zametlo pod koberec. Když projdete staré incidenty, nevyřešené případy, věci související s ním a Druhým hlasem, něco určitě vypadne. Já zkusím totéž v armádních kanálech. Pak porovnáme výsledky a uvidíme, čí jména se nám sejdou. Souhlasíte, Ferrere?“</p>
<p>„Rozhodně, generále.“</p>
<p>Ministra zaplavila úleva. Zvedl ze stolu sklenici rumu a s mírně pokřiveným úsměvem naznačil přípitek. A Henrik Qillas zatím přemýšlel o <emphasis>svých</emphasis> soukromých motivech.</p>
<p>Pokud tohle zorganizoval někdo z Druhého hlasu a praskne to, vláda se položí. Z něčeho podobného se ani Dann nevykroutí, takže pokud Qillas sežene důkazy, může se dostat z jeho háčku. Oba budou na toho druhého něco vědět, starý dobrý nukleární pat. A Ferrer… no, s tím už to nějak zařídí.</p>
<p>„Tak na úspěch, občane ministře!“ generál s úsměvem ťukl svou sklenkou do jeho a ministr policie vydechl úlevou.</p>
<p>Aspoň prozatím byl z bryndy venku.</p><empty-line />
</section>
<section>
<p><strong>KAPITOLA 7</strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Algor</strong></p><empty-line /><p>David Patterson stál nad otevřenou kapotou císařovnina vznášedla a vychutnával si pohled dovnitř jako chirurg hledící na konci operace do hrudníku zachráněného pacienta. Právě úspěšně dokončil poslední diagnostický test. Hotovo.</p>
<p>Všechny součástky do posledního nýtu byly lesklé a uspořádané, svazky kabelů po stranách v přesných rozestupech stažené novými sponami. Při opravě vyměnil i věci, které ani nebyly útokem poškozeny, každý šroub, na kterém našel šrám, každý kousek izolace se sebemenší trhlinou. Odložil diagnostický přístroj a ustoupil. Kryt motoru tiše vklouzl zpět, magnetické zámky zapadly. Michele se vrátila do života.</p>
<p>Před pár dny ho napadlo, že někdo, s kým tráví tolik času, by prostě měl mít jméno.</p>
<p>V zrcadlově lesklém povrchu protilaserového pancíře teď David viděl svůj obličej. Přesně odpovídal tomu, jak se cítil, unavený, s fialovými kruhy pod očima. Práce, kterou udělal sám v posledních dnech, by za normálních okolností zaměstnala aspoň tři lidi. Spal pár hodin denně, do jídla se nutil. Teď skončil, jenže pocit euforie něco kazilo: rozkaz s císařovou elektronickou pečetí, který ráno našel v počítači. Vytiskl si ho, papír pálil v kapse jako čerstvá rána.</p>
<p>„Tak co, už hotovo? Vsadil jsem se, že to zvládneš dřív jak za měsíc, vydělal jsi mi stovku.“</p>
<p>Voják na hlídce u dveří garáže se smál, ale Trap reagoval jen zamračeným pohledem. Pokud se v gardě uzavíraly podobné sázky, znamenalo to jedině, že se o něm i Michele mluvilo až příliš.</p>
<p>Nastoupil do výtahu a rozjel se na císařské patro. Nevěnoval pozornost ničemu, dokud neotevřel dveře místnosti ostrahy. Matt Reed měl jako velitel k dispozici vlastní stůl. Právě u něj pracoval, Trap zůstal stát na prahu.</p>
<p>„Můžu s tebou mluvit? Venku.“</p>
<p>Kulka, zaměstnaná na druhém konci místnosti čištěním už dávno dokonale vyleštěné pistole, nereagovala, ale Matt postřehl, že Pattersonův hlas zní jinak než obvykle.</p>
<p>„Proč?“ namítl. „Mám práci. Začíná se plánovat ples, musím…“</p>
<p>„Jo, o to jde, majore,“ přerušil ho Trap. „O <emphasis>moji</emphasis> práci.“</p>
<p>Vážně se něco dělo. Reed si nepamatoval, kdy naposled ho Patterson takhle přerušil. Sklopil obrazovku počítače a vstal.</p>
<p>„Tak dobře.“</p>
<p>Vyšli ze dveří a Matt si vzpomněl, jak před několika dny tohle vysvětloval Viktorii. Promluvit si na chodbě znamenalo promluvit si důvěrně, protože v komnatě si nikdo nemohl být úplně jistý, že není napíchnutá. Na Viridianu to asi dělali naopak a Matt měl pocit, že císařovnu ten rozdíl dvakrát nepobavil, ale co se dalo dělat.</p>
<p>„Dobře,“ promluvil major po pár krocích. „O co jde?“</p>
<p>Odměnou mu byl pronikavý pohled.</p>
<p>„O ten test.“</p>
<p>„Jaký?“</p>
<p>„Ty nevíš?“ Trap vytáhl z náprsní kapsy přeložený plastový list. „Dostal jsem to dneska. Nějaký cizí chlap má prověřit vozidlo císařovny, co jsem opravil. Technicky i z hlediska odolnosti, celou sadu testů, už za tři dny. Beze mě.“</p>
<p>Matt přelétl očima řádky, Pattersonovo shrnutí bylo přesné. Pokrčil rameny. „Asi to poslali jenom tobě, když jsi řidič. V čem je problém?“</p>
<p>„V čem je problém?“ V Trapově hlase se ozval úžas. „Jak se můžeš ptát? Pracoval jsem na tom měsíc, nejlíp vím, jak ten stroj funguje, tak proč ty testy nedělám já? Nevěří mi? Nebo mě chtějí vyšoupnout? Mám se začít balit?“</p>
<p>„Nesmysl. Zodpovídám za ochranku, o tom bych věděl první. Sám jsi to řekl. Měsíc jsi na tom dělal sám, císař chce jiný pohled. Blíží se ty narozeniny a víme, co se při nich děje, prověřuje se všechno…“</p>
<p>„Všechno?“ Trap ho znova přerušil. „Tak co třeba Hračičkovy krámy? Kulčin arzenál, anebo tvůj? Ne. Akorát já, ale proč? Ksakru, copak jsem něco udělal špatně? Při té přehlídce nebo jindy. Jestli jo, pověz mi to na rovinu!“</p>
<p>Trap probodával očima majorovu tvář a ten pohled se Reedovi pomalu přestával líbit.</p>
<p>„Ne,“ vrátil mu popsaný list. „Neudělal jsi nic špatně. Tohle je jenom technická záležitost – a je to rozkaz. Nebude první, co se nám nelíbí, ale musí se poslechnout. Jasné?“</p>
<p>„Jasné, majore,“ procedil Trap mezi zuby. Na to nebylo co říct, přesto vypadal zrazeně. Podobných testů přitom musel zažít už spoustu, Reeda se začal zmocňovat dojem, že v tom je ještě něco.</p>
<p>„Napsali ti jen tohle?“ zeptal se. „Nevíš, kdo bude ty testy dělat?“</p>
<p>„Ne,“ Trap odvrátil pohled. „Moc na vybranou ale nemají. Nemůžou vytáhnout prostě nějakého pilota s implantátem, na řízení vozidla je třeba výcvik. Ten má jenom pár lidí… nejspíš Trent Leah. Byl se mnou v programu.“</p>
<p>„A vycházíte spolu?“</p>
<p>„Víceméně… před tou mojí nehodou. Dlouho jsem s ním nemluvil.“</p>
<p>„Tak proč to nenapravíš? Pozvi ho na skleničku, budeš mít klid, že nechce tvůj flek, a třeba tě pak vezme s sebou. V tom rozkazu přece není, že se nesmíš ani koukat.“</p>
<p>„Jo,“ Patterson přikývl, konečně s patrnou úlevou. „To bych asi mohl… dobrý nápad.“</p>
<p>„Vidíš. Není třeba panikařit, ale napřed se vyspi, vypadáš jako mrtvola. Já jdu zase makat.“</p>
<p>„Dobře, majore. Díky!“</p>
<p>Matt Reed zamířil zpátky k místnosti ostrahy. Stačily dva kroky, a hlavu měl zase plnou jiných starostí. Přesto si v duchu udělal poznámku, že si s Trapem musí po plese důkladně promluvit.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Svíce po obou stranách oltáře planuly. Při každém nádechu cítil vůni jejich kouře. Klečel na tvrdém kameni už tak dlouho, že mu nohy zdřevěněly, a bylo čím dál těžší se bez opory udržet. Každý pohyb vyvolal bolest, ale bolest byla šíp, který nesl jeho duši blíž Bohu. Cítil ho. Věřil. <emphasis>Nepochyboval</emphasis>.</p>
<p>Před ním na nízkém stojanu ležela otevřená kniha a malý stříbrný kříž. Uchopil ho do levé dlaně, pravou rukou otočil list. Tmavá písmena na zažloutlém, starém papíru v šeru splývala, tím víc se musel soustředit na každou větu Graciánského kánonu.</p>
<p><emphasis>Je tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. Stíhá vinu otců na synech do čtvrtého pokolení těch, co ho nenávidí. Váží tvé skutky na krvavých vahách, jsi jen zrnko prachu ve vichřici Jeho vůle.</emphasis></p>
<p>Pomalu sevřel pěst. Ostré hroty ramen kříže probodly kůži a zaryly se do masa.</p>
<p><emphasis>Nastal už den, kdy Jeho hněv vytryskl proti těm, co se obrátili k falešným modlám. Slunce vzplanulo a Země se obrátila v popel, avšak věrní, kteří obětovali svou bolest, byli ušetřeni.</emphasis></p>
<p>Cítil krev protékající mu mezi prsty. Cítil Boží přítomnost, a hluboký ženský hlas za jeho zády promluvil, šeptal slova modlitby, která opakoval, zatímco krev dál prýštila, bolest sílila…</p>
<p>Silas Mahyren prudce otevřel oči.</p>
<p>Ležel na tvrdém lůžku bez pokrývky i polštáře, ruce zkřížené na prsou. Nespal. Nebyl to sen, ale vzpomínka, která ho zcela pohltila, přesně jak se to naučil v chrámu.</p>
<p>Pomalu skrčil nohy, spustil je na zem a posadil se. Byl celý ztuhlý, v meditaci strávil přes dvě hodiny, přesto cítil úlevu. Ještě nedávno se utápěl v zoufalství. Pomýšlel dokonce na smrt, na to, že večer ulehne ke dveřím chrámu, zavře oči a ponoří se do modlitby, aby ráno našli jen zmrzlé tělo, definitivní důkaz jeho oddanosti – ale ne. Takové myšlenky byly cestou k zatracení. Sebeobětování bez účelu je prázdné, jen pošpinění Božího záměru.</p>
<p>Vstal a došel k oknu, aby roztáhl závěsy. Dům na kraji města byl od smrti jeho matky opuštěný – rodinný majetek Mahyrenů, který otec nedokázal prodat, ale hanba mu nedovolila se tam vrátit, takže ho ponechal bezúčelně chátrat, jako by chtěl zapomenout, že vůbec existuje. Venku padal soumrak, takže Silas neviděl na věž chrámu, kterou by přes den v dálce zahlédl, přesto zůstal stát. Opět vzpomínal, tentokrát však ne na modlitby nebo povznášející bolest, ale na hodiny s Její Excelencí Mericií. Pokládala otázky, a on odpovídal. Později mu dovolila se také ptát. Trpělivě otevírala jeho mysl moudrosti a on znovu slyšel některá z těch slov.</p>
<p><emphasis>Pravá víra není přívětivá ani laskavá. Její cesta je tvrdá, musí obstát ve zkouškách, být bezvýhradná a silná. Spasení není právo, ale odměna, jaké se dostává jen nemnohým. Váhající nebo slabí jsou navždy zatraceni. A skutečná síla spočívá ve vědění.</emphasis></p>
<p>Přikývl – tady leželo jádro pochopení.</p>
<p>Došel ke stolu. Kromě postele a židle to byl jediný nábytek, který v pokoji ponechal, odstranil i obrazy ze stěn. Na stole ležel neregistrovaný terminál s komunikátorem a Silas ho zapnul.</p>
<p>„Máte deset nových zpráv,“ promluvil umělý hlas. „Přehrát?“</p>
<p>„Ano,“ potvrdil. Hlas, který vzápětí uslyšel, ho nepřekvapil.</p>
<p>„Silasi, tady otec. Chtěl bych si promluvit. To, cos udělal minule… přece musí být způsob, jak to napravit. Ozvi se, prosím.“</p>
<p>Silas se ušklíbl, až mu v pomalu se hojící tváři bodlo.</p>
<p>„Další.“</p>
<p>„Silasi? Ty jsi tady byl? Proč jsi na mě nepočkal? Vrátím se večer, doufám, že přijdeš.“</p>
<p>„Další.“</p>
<p>„Chci s tebou mluvit! Zjistil jsem, co jsi vzal z mého sejfu, a nepopírej to, nikdo jiný to být nemohl! Nepřijde ti sprosté vplížit se sem a krást? Očekávám, že všechno vrátíš, ještě dnes!“</p>
<p>Silasovo pobavení nad vztekem, který z hlasu tryskal, zesílilo.</p>
<p>„Další.“</p>
<p>„Silasi, přestaň mě ignorovat a poslouchej! Ta věc je nebezpečná. Nevím, co s ní chceš dělat, ale můžeš zničit sebe i mě. Prosím, přijď, nebo řekni, kde tě najdu. Synu… ať už se mezi námi stalo cokoliv, neudělej něco, čeho bys litoval!“</p>
<p>„Další!“</p>
<p>„Synu, prosím tě! Jsou to už tři dny, nepředstírej, že…“</p>
<p>„Stop. Příkaz. Vymaž všechny další zprávy. Příkaz. Zablokuj číslo, ze kterého přicházely. Bez dalšího upozornění.“</p>
<p>„Příkazy provedeny.“</p>
<p>Silas Mahyren vypnul komunikátor – nemusel slyšet zbytek zpráv, aby věděl, co v nich je. Otcovy vzteklé žádosti střídané škemráním pramenícím ze strachu o vlastní kůži. Ze strachu, že provede něco, čím ohrozí jeho postavení, císařovu přízeň, pověst rodiny. Ubohé, patetické a prázdné.</p>
<p>Možná by se měl přestěhovat, napadlo ho, čistě pro případ, že ho tu Frederick Mahyren zkusí hledat – ale ne, to se nestane. Otec ani nepomyslí, že by se vrátil sem, do opuštěného studeného domu bez služebnictva, kde v každém rohu číhá matčin vyčítavý stín. Když sem přišel, navštívil Silas jednou pokoj, kde jí nakonec Bůh poskytl vysvobození. Pořád tam stála postel, na které strávila poslední týdny života, jen zápach už zmizel. Výkaly, zvratky a moč. Virus Eschen jí pomalu rozežíral tělo, ale nebylo přece vhodné, aby žena algorského lorda umírala někde v sanatoriu namísto v péči milující rodiny. Milující… otec ji odsunul sem jako prašivou fenu, co nechtěl mít na očích. Sám zůstal v paláci, aby pracoval, jenže lidé mluví. Silas věděl, jak ta <emphasis>práce</emphasis> vypadala, doneslo se mu to, i když matce otíral ze rtů krvavé hleny a prvně v životě šeptal slova modlitby. Dřív se víře v Boha vysmíval. Pokládal ji za slabost, ale tenkrát v těch nocích dlouhých jako věky poprvé ucítil Jeho přítomnost… a teď bylo všechno pryč.</p>
<p>Nebo si to aspoň myslel, než ho meditace dovedly k poznání.</p>
<p>Otec byl ubohý kacíř. Ať s pomocí císaře či jinak dosáhl u řádu jeho zavržení, avšak to nezodpovídalo otázku, <emphasis>proč</emphasis> byl zavržen. Silas se téměř usmál – bylo přece tak absurdní věřit, že si Její Excelence nechá od někoho poroučet. Ano, vyhověla, avšak pravý důvod ležel jinde, a on ho konečně jasně viděl.</p>
<p>Byla to zkouška. Zkouška jeho víry. Jeho síly.</p>
<p>Ucítil palčivý stud při představě, jak uboze musel vypadat, když tloukl pěstmi na zamčená vrata a prosil, ať ho přijme zpět. Jako slaboch, který nechápe, že Bůh nedává nic zadarmo, že do služby pro něj nelze jen tak vstoupit, ale musí se <emphasis>zasloužit</emphasis>. Samozřejmě, mohl si změnit jméno, přijít do chrámu v jiném městě na Algoru. Ovšem takový podvod zasloužil opovržení a při jeho původu by nakonec stejně vyšel najevo, ne, řešení leželo jinde.</p>
<p><emphasis>Vědění je síla.</emphasis></p>
<p>Na stole vedle terminálu stála zakrytá skleněná nádrž s vrstvou zeminy na dně. Při pohledu zblízka se daly rozeznat malé kamínky, barvou téměř splývající s podkladem. Silas otevřel zásuvku stolu s nářadím a nenápadnou krabičkou, kterou vzal z otcova sejfu. Kombinaci si stále pamatoval a otce při vší jeho opatrnosti ani nenapadlo ji změnit. Dlouhou pinzetou sáhl do nádrže. Sotva se ocitl na jasném světle, hnědý kamínek ožil, ze spodní strany se vysunulo šest nohou a tykadla. Paskřivec se zmítal, snažil se osvobodit, ale Silas už po mnoha neúspěšných pokusech získal zručnost, nepustil ho ani nerozmáčkl. Z krabičky druhou rukou vytáhl malou lahvičku. Palcem odklopil víčko a do čiré kapaliny uvnitř ponořil mrskajícího se brouka. Chvíli ho tam nechal, vytáhl a posvítil na něj malou ultrafialovou lampičkou.</p>
<p>Navenek neviděl žádnou změnu. Když však použil silnou lupu, rozeznal jako vlásek tenké, stříbrné čáry pomalu se rýsující na tmavém chitinovém krunýři. Nanoroboti, aktivovaní a pohánění UV světlem, začali pracovat, napojovat se na primitivní nervový systém hmyzu a vytvářet nástavbu, jednoduché, účinné zařízení.</p>
<p>Na Menabaranu prý podobné věci fungovaly běžně, používala je dokonce i policie. Na Algoru skoro neexistovala fauna, která by šla použít, a tak rozmachu doznaly hlavně klasické štěnice, ale paskřivci představovali výjimku. Když se v létě probudili z hibernace, táhli neomylně za zdroji tepla a prolezli každou škvírou, dokonce i do císařského paláce. Frederick Mahyren několikrát obchodně cestoval mimo Algor, dostal nápad toho využít a nechal si na zakázku u nějaké menabaranské korporace tajně vyrobit nanovzorec. V důsledku toho se mnohá důvěrná jednání jeho konkurentů v dalších měsících změnila ve velmi nedůvěrná, finanční situace rodiny Mahyrenů se výrazně zlepšila a baron získal pověst znamenitého obchodníka, která mu otevřela dveře až k císařově přízni.</p>
<p>Silas zhasl lampu a vrátil brouka do nádrže. Otevřel terminál a zkontroloval v ovládacím programu spojení. Ze třiceti exemplářů, které dosud naočkoval, se jich uchytilo jedenáct. V osmi už proces úplně skončil. Tyhle brouky měl pod kontrolou, ovládal je až na vzdálenost několika set metrů, přiměl je vlézt, kam chtěl, zůstat tam a naslouchat. Když program vypnul, vrátila se jim vlastní vůle, sami si sháněli potravu, starali se o úkryt, dokud je opět nepřipojil. A když některého mezitím někdo zašlápl… nu, v lahvičce bylo dost nanorobotů na výrobu dalších pár tisíc.</p>
<p>Silas Mahyren se opřel na tvrdé židli. Poprvé za poslední týden cítil spokojenost. V paláci znal většinu mocných, třeba jen od vidění, ale znal. Nebude zabíjet, sebe ani nikoho jiného. Neudělá nic jako ten blázen Jochen, kterému touha po pomstě zatemnila mozek. Bude jen naslouchat, desítkami malých, skrytých uší. A až nasbírá dost síly, až prokáže svoji cenu… ví, za kým jít.</p>
<p>Usmál se a schoval lahvičku zpět do zásuvky. Přitom z ní vytáhl malý stříbrný kříž s ostrými rameny.</p>
<p>Byl čas k večerní modlitbě.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>„Pozvěte ho dál.“</p>
<p>„Ano, madam.“</p>
<p>Když se dveře otevřely a Viktorie poprvé po tolika týdnech spatřila známou tvář, dostala chuť padnout mu kolem krku.</p>
<p>„Pane velvyslanče,“ spokojila se jen s úsměvem a Norbert Gleason předvedl dvorní úklonu.</p>
<p>„Veličenstvo. Nesmírně rád vás vidím. Prosím, říkejte mi generále. Na ten titul si nemohu zvyknout, nikdy jsem netoužil po kariéře v diplomatických službách.“</p>
<p>„Dobře, generále. Posaďte se, prosím. Dáte si čaj?“</p>
<p>„Ne, Veličenstvo,“ Gleason klesl do křesla proti Viktorii. „Pořád si zvykám na algorskou gravitaci, žaludku to nesvědčí.“</p>
<p>„To znám. Po příletu jsem prvních pár dnů strávila většinou ve vaně. Tak jak se vám líbí Algor? Proběhlo převzetí úřadu hladce?“</p>
<p>„Ano, madam. Hrabě Rainer, zdá se, neví úplně jistě, jak to brát. Na jedné straně tu výměnu pokládá za poněkud nedůstojnou, na druhé má radost, že odsud zmizí. Když mi přál hodně štěstí, myslím, že to bylo i upřímné.“</p>
<p>„Chápu. Už jste mluvil s císařem?“ Viktorie zvážněla.</p>
<p>„Ne. Nenabídl mi to a já jsem o audienci nežádal. Chtěl jsem se napřed porozhlédnout… proto jdu i za vámi až dnes. A až s ním budu jednat, rád bych, aby bylo o čem. Co jsem slyšel, na plané řeči si nepotrpí.“</p>
<p>„To vážně ne, generále. Hrabě Rainer s ním prý za pět let, co tu působil, mluvil jednou, asi deset minut.“</p>
<p>„Dvakrát,“ opravil ji Gleason. „A podruhé ta rozmluva nebyla moc vřelá, jak jsem slyšel.“</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>„Zkraje svého pobytu si prý hrabě Rainer oblíbil jisté večírky v Algormontu a na jednom se něco stalo. Obtěžoval nějakou ženu a její manžel ho vyzval na souboj. Zřejmě vážně, s pravými zbraněmi. Hrabě urychleně požádal o audienci, dovolával se diplomatické imunity a požadoval od císaře, aby zakročil.“</p>
<p>„Ach bože,“ Viktorii se v hlase mísilo pobavení a zoufalství. „On <emphasis>požadoval</emphasis>. Po císaři. Skvělý nápad. Co bylo pak?“</p>
<p>„Císař mu vyhověl. Urovnal tu věc, takže velvyslanec nedošel újmy na zdraví, ani nemusel nic hlásit na Viridian. Ovšem prý zaplatil ze svého tučné odškodné a Korwarian mu řekl, že po dalším skandálu si probere etické stránky diplomatické imunity s někým jménem Mericia. Hrabě pak už nenavštívil jediný večírek. Ehm… vy víte, kdo to je?“</p>
<p>„Ano,“ Viktorie se otřásla. „Měl štěstí, že vyvázl takhle. Chápu, že se tu dívají na Viridian jako na hnízdo slabochů, když máme takové zástupce, a vám radím, generále, nikdy nic od císaře nevymáhejte skrze funkci. Přinejhorším poproste. Tady se některé problémy řeší úplně jinak, než jste zvyklý.“</p>
<p>„Také získávám ten dojem. Nechci sedět zalezlý na konzulátu. Snažím se chodit ven, poslouchat… a být zticha. Vlastně se tu chovám jako na nepřátelském území,“ generál se smutně usmál.</p>
<p>„To je správný přístup. Uvidíte asi dost věcí, které se vám nebudou líbit… a se kterými většinou nejde nic dělat,“ Viktorie se zadívala do okna, za kterým se černaly kamenné věže a hradby pokryté sněhem. „Co doma, generále? Je všechno v pořádku?“</p>
<p>Norbert Gleason uhnul očima. „Přece jste v kontaktu se svým bratrem. Píšete si…“</p>
<p>„Ano, a proto se ptám. Ráda bych věděla, o čem mi <emphasis>nepíše</emphasis>.“</p>
<p>„Odpusťte, ale snad si nemyslíte, že bych…“</p>
<p>„Prosím, generále,“ Viktorie se vrátila pohledem k jeho tváři. „Oba víme, že Georg mě chce chránit. Nenapíše mi nic, co by mi mohlo dělat starosti, ale já musím znát i takové věci. Chtěla jsem, aby mi posílal viridianské noviny. Dělá to, ale všimla jsem si, jak pečlivě je vybírá. Společenské magazíny, kaleidoskop přírody, roajalistický týdeník, hlavně nic o opoziční politice. Zpravodajské štáby z Viridianu sem skoro nejezdí, nevím nic. Takže sem s tím, generále, kde nastaly potíže? Hádám správně, že se to týká Algoru nebo té záležitosti s potravinami?“</p>
<p>„Ano, Veličenstvo,“ přiznal Gleason. „Tak nějak… co jste pryč, to ve vládě trochu zdivočelo. Váš bratr prosadil tu smlouvu o zásobování, asi doufal, že to časem utichne, ale…“</p>
<p>„Neutichlo, že?“ přikývla Viktorie zachmuřeně.</p>
<p>„Ne. Marco Antonius zformoval novou frakci v parlamentu. Staví se tvrdě proti svazkům s Algorem a útočí na vašeho bratra. Tvrdí, že podléhá nátlaku a vede naši zemi pod Korwarianovu nadvládu. Tisk i veřejné mínění ho podporují… vlastně, podívejte se sama.“</p>
<p>Generál sáhl do náprsní kapsy a podal Viktorii srolované noviny. „Tohle jsem koupil před odletem, strana pět.“</p>
<p>Viktorie otočila dva listy. Článek byl dlouhý, ale místo čtení se zadívala na karikaturu, co ho doprovázela: Andrej Korwarian sedící na trůnu ozdobeném lidskými lebkami, od kterého vedl řetěz k obojku na krku spoře oděné ženy s Viktoriinou tváří. Klečela u císařových nohou, zatímco vedle stojící Georg Talminis v servilní úkloně nabízel Andrejovi dort se znakem Viridianu. Nápis pod obrázkem hlásal: <emphasis>„Král předává svému císaři dárek k narozeninám.“</emphasis></p>
<p>Viktorie neřekla nic. Hleděla na ilustraci s nehybným výrazem a Gleason sklopil zrak.</p>
<p>„Odpusťte, Veličenstvo. Vzal jsem to s sebou, ani nevím proč. Možná jsem doufal, že to někdy ukážu císaři pro legraci.“</p>
<p>„Legraci? Za takovou <emphasis>legraci</emphasis> by vás klidně zabil. Blázni!“ Viktorie hodila noviny na podlahu. „Myslí si, že je nesleduje? Chápou vůbec, že sňatkem se mnou vstoupil do viridianské královské rodiny? Už není mimo dosah, ten zlý pes, co vždycky štěkal za plotem, teď běhá po <emphasis>našem</emphasis> dvorku. Ještě ať se ti tupci spolčí s Menabaranem, a udělají z naší planety bojiště… odpusťte. Teď potřebuji ten čaj já.“</p>
<p>Zamířila k servírovacímu stolku v rohu a generál se s kyselým výrazem zahleděl do prázdna.</p>
<p>„No vlastně, když o tom mluvíte…“</p>
<p>„Ano?“ Viktorie se s konvicí v ruce otočila.</p>
<p>„O tom se také hodně píše, madam. Po té vaší svatbě parlament odhlasoval navýšení rozpočtu na obranu a modernizaci armády. Byla vyhlášena řada objednávek a většinu získaly menabaranské firmy. Premiér Dann projevil vstřícnost, a ve vládě na to slyší.“</p>
<p>„Slyší na jeho nabídky, nebo na jeho úplatky?“ Viktorie prudce položila konvici.</p>
<p>„Nevím. Ředitel Petrov mě před ním ale varoval. Říká různé věci, i když ho nepokládám zrovna za důvěryhodného…“</p>
<p>„Petrov je divný, ale v tomhle má pravdu. Do háje! Potřebovala bych si s Georgem promluvit přímo.“</p>
<p>„Vy… copak to nevíte, madam?“ Gleason překvapeně zvedl hlavu.</p>
<p>„Co?“</p>
<p>„Váš bratr obdržel pozvání od algorského císaře na oslavu jeho narozenin. On vám to císař neřekl?“</p>
<p>„Ne,“ Viktorie strnula. „Jak… kdy…“</p>
<p>„Neznám detaily,“ pokrčil generál rameny. „Dozvěděl jsem se to těsně před svým odletem. Možná vás chce překvapit?“</p>
<p>„Tak to se mu povedlo. Nemohu uvěřit… ale doufám… prosím, generále, omluvte mne.“</p>
<p>Hlas se jí náhle třásl a Gleason s pochopením vstal.</p>
<p>„Jistě, Veličenstvo. Mrzí mě, že jsem nepřinesl lepší zprávy.“</p>
<p>„Vy sám jste dobrá zpráva,“ Viktorie se dotkla jeho ruky. „Moje dveře jsou vám otevřené kdykoliv.“</p>
<p>„Děkuji, madam.“ Gleason se uklonil. „Přeji příjemný den.“</p>
<p>Příjemný… to tedy byl. Viktorie se dívala, jak odchází, a hlavou se jí honily myšlenky. Musela mluvit s Andrejem. Zjistit, jestli vážně pozval Georga na Algor, a pokud ano, proč jí nic neřekl. Co se kolem zase chystalo… napřed se ale musela uklidnit. Nejspíš se projít, urovnat si myšlenky. Na dnešek měla naplánovánu zkoušku šatů na ples. Chtěla si vybrat šperky. Chtěla si jít zaplavat.</p>
<p>S dlouhým vydechnutím vyšla ze dveří a Kulka i major Reed se k ní okamžitě bez otázek připojili.</p>
<p>Na chodbách panoval čilý ruch. Sluhové přenášející rozměrná zavazadla, mezi nimi gardisté, občas lidé v civilu s visačkami návštěvníků. Viktorie by tak ráda prošla nenápadně, jenže okamžitě začal obvyklý cirkus se salutováním a poklonami.</p>
<p>„Není to už přehnané?“ ohlédla se po Reedovi, jakmile vstoupili do výtahu, kde byl konečně klid. „Do plesu a císařových narozenin zbývá měsíc, ale tady to vypadá, jako by měly začít zítra.“</p>
<p>„Velká akce, madam,“ pokrčil Matt rameny a Viktorie si v duchu povzdechla – jako by kolem algorského císaře bylo někdy něco malého.</p>
<p>„Jasně,“ přidala se Kulka. „Taky už se chystám, musím pořádně obhlídnout terén a tak. Možná si koupím i novou bouchačku, pro zvláštní příležitost.“</p>
<p>„Neměla byste shánět spíš šaty a střevíce?“ namítla Viktorie a Kulka se na ni nechápavě zadívala.</p>
<p>„Na co, madam? Těma nikoho neodstřelím.“</p>
<p>„Na plese se snad bude tančit, ne střílet.“</p>
<p>„Jo, posledně to teda byl pěknej tanec!“</p>
<p>Kulka vyprskla smíchy a Viktorie se zarazila. Pohlédla na Reeda s ošklivou předtuchou, že jí opět něco uniklo.</p>
<p>„Vy čekáte během plesu nějaké bezpečnostní komplikace? Myslím <emphasis>opravdové</emphasis>? Přece je to akce pro uzavřenou společnost, neveřejná.“</p>
<p>„To ano, madam,“ souhlasil Matt. „Ale ples na počest císařových narozenin je událost, kdy se sejde pohromadě celá algorská šlechta. Tak se k sobě dostanou i lidé, co se moc nemusí, navíc si většinou přivedou vlastní ostrahu. Z toho můžou být problémy.“</p>
<p>„Jaké konkrétně?“</p>
<p>„Třeba naposled si to dva lordi rozdali s pistolema rovnou na hlavní chodbě,“ zareagovala Kulka. „Akorát, že se napřed nalili a ani jeden neuměl střílet. No, a bylo toho kapku víc.“</p>
<p>Viktorie s bolestným výrazem přivřela oči – Algor. Zauvažovala, jestli chce vědět, co přesně znamená „kapku víc“ a kolik do ní přilil sám císař. Usoudila, že nechce.</p>
<p>Stiskla tlačítko, výtah se rozjel dolů a Viktorie si všimla černého políčka displeje vedle prvního tlačítka shora.</p>
<p>„Ve věži pořád pokračují ty stavební úpravy?“ pokusila se přijít na jiné myšlenky a Matt opět kývl.</p>
<p>„Ano, madam. Běžné výtahy jsou uzavřené, aby se tam nikdo nezranil, fungují jen servisní pro dělníky.“</p>
<p>„A co se tam vlastně staví?“</p>
<p>„Nevím. Má nad tím dohled osobně Jeho Veličenstvo a dělníky přivezli až z Mrtvé díry.“</p>
<p>Takže nejspíš silo pro atomové balistické střely, odhadla Viktorie. Posadí jí ho nad hlavu, aby mohla líp spát, další zlepšení bezpečnosti.</p>
<p>Otráveně vyšla z výtahu a uvažovala, kam teď. Nejbližší čerstvý vzduch nabízelo třetí nádvoří, plácek obklopený ze všech stran palácovými zdmi a dvěma patry mramorových podloubí. Viktorii připomínal vězeňský dvorek, ale momentálně to bylo jedno. Změnila směr, major Reed před ní otevřel široké dveře…</p>
<p>Kovový třesk.</p>
<p>Viktorie se leknutím zarazila. Dvoupatrové arkádové nádvoří pokrýval tenký poprašek sněhu, který se třpytil v paprscích slunce. Čtverec oblohy vysoko nahoře byl blankytně modrý, proudy světla se jak závoje rozlévaly mezi mramorovými sloupy, ale to hlavní se dělo dole.</p>
<p>Dva muži s meči se pohybovali rychle, v naprostém soustředění. Čepele co chvíli zazářily a údery připomínaly hlasitou zvonkohru. Sama o sobě působivá scéna, navíc však byl jedním z nich Andrej Korwarian, bez kabátu, jen v bílé košili a tmavých kalhotách a rukavicích. Jeho soupeř vypadal mladší, světlovlasý, a Viktorie až po chvíli poznala generála Leroye Erisketa.</p>
<p>Nezmohla se na slovo. Slyšela, že Andrej provozuje šerm, ale představovala si tělocvičnu a bílé overaly s ochrannými přilbami. Tady se bojovalo jen tak, a ani ty zbraně nevypadaly jako cvičné. Georg dělal kdejaký sport, aspoň krátkodobě, než ho přestal bavit, od šermu po tenis. Viktorie věděla dost, aby pochopila, jak nebezpečné tohle může být. Klidně se mohli zranit, dokonce…</p>
<p>Erisket učinil prudký výpad a císař na udupaném sněhu uklouzl. Generálův meč mu prolétl kolem tváře a Viktorie sebou trhla. V ústech měla najednou sucho, zatímco Andrej nabral rovnováhu, odrazil výpad a otočkou kontroval. Na okamžik se ocitl tváří k ní, výraz naprostého soustředění však nezakolísal. Jako by ji neviděl.</p>
<p>Máchl mečem a úder byl tak prudký, až generál klopýtl. Tvrdě dosedl na zem, chtěl vyskočit, jenže pohyb ani nezačal a měl hrot císařovy zbraně na hrdle. Na okamžik oba znehybněli jako dvě sochy, stylová výzdoba zasněženého nádvoří, ale pak císař sklonil čepel a podal Erisketovi ruku, aby mohl vstát.</p>
<p>„Vedl jste si dobře, generále.“</p>
<p>„Děkuji… můj pane. Ne… lépe… než jindy.“</p>
<p>Zatímco generál lapal po vzduchu, Andrej Korwarian byl sotva zadýchaný. Jak dlouho to asi trvalo, blesklo Viktorii hlavou, jenže otázku hned vystřídala jiná, mnohem zásadnější.</p>
<p><emphasis>Vážně jsem se o něj bála?</emphasis></p>
<p>„Vítejte, má paní. Přejete si?“</p>
<p>Andrejův pohled se upřel na ni. Zdravil ji úplně samozřejmě a Viktorii došlo, že ji předtím nepřehlédl. Rychle se snažila opět najít řeč.</p>
<p>„Ne, nic. Jen… jen jsem se šla projít. Nejste zraněný?“</p>
<p>„Zraněný?“ Andrej zvedl obočí. „Šlo o cvičení.“</p>
<p>„A vy… takhle cvičíte často?“</p>
<p>Leroy Erisket vypadal zřízený, že sotva dokázal Viktorii řádně pozdravit.</p>
<p>„Jednou týdně. Nemám na sportovní aktivity dostatek času.“</p>
<p>„Vážně? Nikdy jsem vás neviděla spěchat.“</p>
<p>„Při optimálně sestaveném rozvrhu není spěch třeba, to ale neznamená, že stíhám všechno, co bych chtěl. Například trávit více času s vámi. Vídáme se prakticky jen při večeřích nebo pracovních schůzkách. Co jste chtěla dělat dnes dopoledne?“</p>
<p>Viktorie postřehla, že generál konverzaci pozorně naslouchá, ale otázka ji vyvedla z míry tak, že odpověděla automaticky.</p>
<p>„Chtěla jsem jít plavat.“</p>
<p>„Dobrá,“ Andrej Korwarian, dosud s obnaženým mečem v ruce, zvedl sako uniformy přehozené přes balustrádu obklopující nádvoří. „V tom případě vás doprovodím.“</p>
<p><emphasis>Bum.</emphasis></p>
<p>Viktorie zůstala jako opařená. Panika jí stoupala ze žaludku do hlavy jak pára ve vařící konvici. Oni dva společně v bazénu. Sami. Proboha.</p>
<p>„Dě-děkuji. Já… mluvila jsem s velvyslancem Gleasonem. Řekl mi, že jste pozval mého bratra na oslavu svých narozenin,“ zoufale se chytila prvního, co ji napadlo, a císař kývl.</p>
<p>„Ano, má paní, jako každý rok. Možná si konečně udělá čas.“</p>
<p>Nebyla v tom zřejmá ironie, ale Viktorie ji stejně cítila. Jistě. Georg oficiální oslavy nenáviděl. Snažil se vykroutit z každé, co mohl, a určitě nehodlal na nějaké sám jezdit, natož pak na algorské. Nebylo v tom nic osobního, ale Andrej Korwarian to tak asi vnímal a Viktorie neměla dojem, že by vysvětlování něco změnilo.</p>
<p>„Děkuji, můj pane,“ přikývla už klidněji. „Udělal jste mi radost.“</p>
<p>„Čekala jste snad něco jiného?“ Andrej zvedl pochvu meče opřenou o stěnu nádvoří. Zkušeným pohybem do ní zbraň vrátil, znovu si připnul k opasku magnetické pouzdro s pistolí a oblékl si kabát. Rázem vypadal upraveně jako vždy, přitom nepřestával sledovat Viktoriin obličej.</p>
<p>„Pozval bych vašeho bratra na Algor už dřív, kdybyste mě o to požádala.“</p>
<p>„Skutečně?“ Viktorie neskrývala údiv. „Nenapadlo mě, že byste k něčemu takovému svolil.“</p>
<p>„Nevidím důvod, proč ne. Je to váš bratr. Navíc je král, ať si o jeho vládě myslím cokoliv.“</p>
<p>Nádech despektu v jeho hlase Viktorie přešla.</p>
<p>„Omluvte nás,“ císař se zadíval na Matta Reeda. „Doprovodím Její Veličenstvo sám.“</p>
<p>„Ano, pane.“</p>
<p>Major s Kulkou vyklidili pole, Andrej nabídl Viktorii rámě – teď jde ochranka pryč, když ji potřebuje. Přesto nezaváhala a společně vyrazili palácovými chodbami. K bazénu bylo z nádvoří několik minut chůze.</p>
<p>Škoda, že ne několik dnů.</p>
<p>„Těšíte se na ples?“ plácla Viktorie opět to první, co ji napadlo, a Andrej zvedl obočí.</p>
<p>„Těším? Je to tradiční událost. Neúčast by nebyla vhodná.“</p>
<p>„Já… mám ráda plesy. Ráda tančím, můj pane.“</p>
<p>Zdálo se jí to, nebo se císař na okamžik zarazil? Ať tak či tak, její slova přešel mlčením.</p>
<p>„Předpokládám, že ples na vaši počest bude… velkolepý. Ovšem slyšela jsem o problémech, které ho provázely minule.“</p>
<p>„Ano,“ připustil Andrej. „Zajistím, aby se neopakovaly.“</p>
<p>Viktorii zamrazilo, tenhle tón už znala.</p>
<p>„Můj pane… mohla bych vás o něco požádat?“</p>
<p>„Ano?“</p>
<p>„Ráda bych vaše slovo, že během oslav nikoho nepopravíte ani nedáte popravit. Pokud se někdo zachová nevhodně, najděte jiný způsob, jak ho potrestat. Vykažte ho z paláce, nechte ho třeba zavřít, ale nezabíjejte ho.“</p>
<p>Andrej Korwarian se zastavil. Zadíval se na ni a Viktorie uhodla další otázku, ještě než ji vyslovil.</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>„Vadí mi to, můj pane,“ tentokrát se na něj zadívala pevně. „Bolí mě, když se na to musím dívat nebo o tom jenom vědět.“</p>
<p>„Nikdy jsem nikoho nepopravil bezdůvodně. Je to nezbytnost nutná k udržení pořádku.“</p>
<p>„Přesto vás prosím, abyste to nedělal během svých narozenin. Nepřijde mi to správné.“</p>
<p>„Nepovažuji to za účelné, má paní, nicméně pokud si to přejete… Máte mé slovo, že po dobu oslav nedojde v paláci mojí rukou ani na můj příkaz k žádné popravě.“</p>
<p>Andrej znovu vykročil a Viktorie si to snažila přebrat – takhle snadno? Stačilo <emphasis>požádat</emphasis>? Možná kdyby v Kalerminu řekla, ať ušetří ty dva… rychle tu myšlenku zaplašila. Už s tím nešlo nic dělat, a tohle byla jiná situace. Nejspíš také mluvil pravdu, že nikdy nikoho nedal popravit bez důvodu – bez <emphasis>svého</emphasis> důvodu.</p>
<p>„Děkuji, můj pane,“ tentokrát se usmála doopravdy.</p>
<p>Pak si uvědomila, že stojí na chodbě k bazénu.</p>
<p>Císař otevřel a hned za nimi zamkl dveře. Bazén byl určen pro celý palác, tedy přesněji pro jeho výše postavené obyvatele, ale císařovna s císařem měli pochopitelně přednost, a stejně býval většinou prázdný. Plavání na Algoru nepatřilo mezi oblíbené zábavy, Viktorie chovala dokonce soukromé podezření, že to většina algorské šlechty vůbec neumí.</p>
<p>„Prosím, počkejte na mne, můj pane. Já… převlékání mi potrvá asi déle než vám,“ promluvila váhavě a Andrej přikývl.</p>
<p>„Počítám s tím, má paní.“</p>
<p>Kabiny pro muže i ženy naštěstí alespoň nebyly těsně vedle sebe. Viktorie za sebou zavřela a při převlékání se snažila hlavně nepřemýšlet. Nejvíce času zabraly jako obvykle vlasy, stáhnout do síťky, ještě čepici, aby se nenamočily, jinak by rekonstrukce účesu trvala věky…</p>
<p>Jenže snaha soustředit se na něco jiného nepomáhala, nervozita rostla. Ani nevěděla, jestli chce čekat, nebo to spíš mít rychle za sebou, ale tak jako tak, nakonec byla hotová a vyšla ven.</p>
<p>Andrej Korwarian už stál u bazénu a Viktorie cítila, jak se jí svírá žaludek. Jakmile se na ni zadíval, i v jednodílných plavkách si připadala jako nahá. Sama se usilovně snažila nezírat, jenže to prostě nešlo, poprvé ho viděla takhle…</p>
<p>Císař měl atletickou postavu, nevypadal však přehnaně svalnatý, spíše jako trénovaný sportovec. Neměl ani náznak nadváhy, ale Viktorii zarazily hlavně jeho ruce poseté jizvami od ramen až po zápěstí. Byly bílé, většinou zřejmě po sečných ranách, a ona si vzpomněla na lekci šermu – opravdu ho musel provozovat dlouho. Spatřila ovšem i další, okrouhlou jako po průstřelu nad levým kolenem, další podobnou pod pravou klíční kostí.</p>
<p>„Má paní?“ Andrej zvedl obočí – a Viktorie se mu rychle zadívala do tváře.</p>
<p>„V pořádku, můj pane. Já jen… překvapily mne vaše jizvy.“</p>
<p>„Ach tak,“ zadíval se na své paže. „Shledáváte je nevhodnými?“</p>
<p>„To ne, spíš… zvláštními. Jsou všechny z vašich cvičení?“</p>
<p>„Ne. Některé pochází z války nebo z dětství. U Gallatey jsem utrpěl menší zranění a byl jsem poněkud nerozvážný mladík.“</p>
<p>„Vy, a nerozvážný?“ Viktorie se neubránila úsměvu. „To si neumím představit.“</p>
<p>Vklouzla do vody a Andrej ji napodobil. Otočil se, aby urovnal pouzdro se zbraní, které si položil na okraj bazénu – a Viktorie uviděla další jizvy na jeho zádech.</p>
<p>Měla co dělat, aby se nenapila vody, protože tyhle byly opravdu příšerné. Tři silné bílé, rovnoběžné šrámy se táhly od pravého ramene šikmo přes páteř až k boku. Nevypadaly jako od meče nebo střelné zbraně, ale musela to být hrozná rána.</p>
<p>„Vaše záda,“ tentokrát se Viktorie neudržela. „Od čeho to je?“</p>
<p>Andrej se několika rychlými tempy dostal do středu bazénu a zastavil se poblíž ní, s plaváním očividně neměl potíže.</p>
<p>„Sněžný lev, má paní,“ odvětil. „Výsledek nepříliš zdařilého lovu, když mi bylo šestnáct let.“</p>
<p>„Vy jste lovil v <emphasis>šestnácti</emphasis> letech lva?“</p>
<p>„Na příkaz svého otce. Snaha o mé <emphasis>zocelení</emphasis>, dle jeho mínění.“</p>
<p>Algorský sněžný lev vážil půl tuny a vzhledem připomínal šavlozubé tygry ze staré Země. Na Algoru byl už před kolonizací vzácný a jako státní symbol trestal jeho zabití zákon smrtí. Císař měl samozřejmě výjimku, ovšem Viktorií otřáslo něco jiného.</p>
<p>„Váš otec to <emphasis>přikázal</emphasis>? Co na to řekla vaše matka?“</p>
<p>„Moji rodiče spolu nevycházeli dobře. Tato akce i mé zranění k tomu jen přispěly a pro otce jsem byl v každém ohledu zklamáním. Nepokládal mě za vhodného k převzetí vlády, a nejsem si jist, zda mě pokládal za vhodného jako syna.“</p>
<p>Hlas měl vyrovnaný. Pohled se mu nezachvěl, ale Viktorie přesto ucítila bolest, snad poprvé, co toho muže znala.</p>
<p>„To je smutné, můj pane. Nechtěla jsem probudit zlé vzpomínky.“</p>
<p>„Nic se nestalo. Občas je to užitečné.“</p>
<p>„Prosím?“</p>
<p>„Sňatkem mých rodičů dědeček urovnal dlouho doutnající spor dvou mocných rodů v zemi. Šlo o čistě politický akt, matka otce až do svatby neznala, natož aby k němu chovala nějaké city, a jemu na těch jejích nijak nezáleželo. Rychle mezi nimi propukly konflikty, které se s narozením dětí vyhrotily. Manželství se nakonec stalo čirou formalitou a matka se pokusila mého otce otrávit.“</p>
<p>Viktorie měla náhle vodu v ústech. Prostě <emphasis>zapomněla</emphasis> plavat a najednou byla pod hladinou. V okamžiku se sice probrala, ale to už ji pod ramenem sevřela Andrejova ruka.</p>
<p>„Jste v pořádku, má paní?“</p>
<p>„Ano… nic se nestalo,“ Viktorie si uvědomila stisk, teplo jeho ruky na kůži… hlavou jí letěly myšlenky. Leonora Korwarian měla zemřít dva roky před vzpourou na mozkovou příhodu – bože, co to asi bylo doopravdy? Zavraždil ji Vitalij? Nebo se radši zabila sama a všechno se ututlalo, přesně v algorském stylu?</p>
<p>Viktorie by si raději překousla jazyk, než aby tu otázku vyslovila nahlas. Prostě šlapala vodu a Andrej ji po chvilce pustil.</p>
<p>„Chápu, že vás to šokuje. Mé dětství je uzavřená kapitola, ale nechtěl bych, aby se náš vztah vyvíjel stejně jako u mých rodičů.“</p>
<p>„Já vás přece nechci zavraždit!“ rázem si vybavila incident s vínem při přehlídce. „Nikdy bych…“</p>
<p>„Jistě,“ přerušil ji. „Ten problém byl ale oboustranný – nechci se k vám chovat stejně jako můj otec.“</p>
<p>„Chcete říct, že vám… záleží na mých citech?“ Viktorie pocítila naléhavou nutnost přesunout se někam, kde nohama dosáhne na dno.</p>
<p>„Záleží mi na vašich potřebách,“ odvětil Andrej klidně. „I když jim ne vždy rozumím, vždycky se jim budu snažit vyhovět, aspoň dokud se neocitnou v rozporu se zájmy Algoru jako celku. Ty stojí nad vašimi potřebami stejně jako nad mými.“</p>
<p>Řeči o oddanosti vlasti Viktorie slyšela v životě tolikrát, že by to ani nespočítala. Brala je s rezervou, ale ne teď a ne z úst tohoto muže.</p>
<p>„Jistě, můj pane,“ přikývla vážně. „Proti tomu nemohu nic namítat. Totéž platí pro mne… a pro Viridian.“</p>
<p>„Potřeby Viridianu zajišťujete dobře. Spoléhat na smlouvy nebo přátelství je pošetilé. Bezpečnost vždy dokázala zajistit jen síla, a spojenectví s Algorem mu ji dává.“</p>
<p>Čím víc zbraní, tím víc bezpečí, diplomacie z hlavně pušky. Viktorii se podobné názory vždycky příčily, problém ale byl, že události poslední doby jim dávaly spíš za pravdu, a na diskuzi o politice neměla chuť. Stačilo, co slyšela od Gleasona.</p>
<p>„Přišli jsme si zaplavat,“ konstatovala. „Takže bychom asi měli začít.“</p>
<p>„Jak si přejete.“</p>
<p>Andrej vyrazil první, ale okamžitě zpomalil a počkal na ni. Srovnal s Viktorií tempo, držel se vedle ní, a ona pochopila, že je připravený okamžitě zasáhnout, kdyby se začala znovu topit. Kdykoliv se po něm ohlédla, viděla jeho chladné oči upřené na ni, přesto už necítila stejnou nervozitu jako předtím, svíravý tlak v žaludku pominul. Plavali společně asi půl hodiny, než se zastavila u okraje.</p>
<p>„Myslím, že tohle mi pro dnešek stačí. Mám ještě naplánovánu zkoušku šatů na ples, a už teď se cítím unavená.“</p>
<p>„Dobře.“</p>
<p>Císař se mrštně vyhoupl z bazénu a podal jí ruku, aby mohla vylézt. Viktorie přijala.</p>
<p>„Pokud jde o ples,“ promluvil, „rád bych vám nabídl některé šperky z rodinné pokladnice. Věřím, že byste tam našla vhodné exempláře, a bude mi ctí vám je zapůjčit.“</p>
<p>Doma měla Viktorie šperky, na kterých jí záleželo, v trezoru v komnatách. Zbylé, včetně korunovačních klenotů, byly uloženy v zabezpečené místnosti ve sklepení paláce, vedle Archy – jakpak asi vypadala pokladnice Korwarianů? Zmocnila se jí skoro dětinská zvědavost. Nejspíš se dalo čekat cokoliv od strohé bedny po sluj plnou zlata jak v holofilmu o pirátských pokladech, už bohatství Adama Korwariana bylo legendární…</p>
<p>„To je od vás laskavé. Ráda si je prohlédnu.“</p>
<p>Začala si měkkým ručníkem otírat tvář a přitom s nelibostí poznala, že potápěčský výstřelek nezůstal bez následků. Vlasy měla vlhké, teď je bude muset rozplést…</p>
<p>„Dobře,“ odvětil Andrej. „Můžeme tak učinit po večeři. Rád bych probral ještě jinou otázku ohledně plesu.“</p>
<p>„Ano?“</p>
<p>„Součástí plesu je samozřejmě tanec, císař s císařovnou mají podle tradice hned první. Nebylo by vhodné to ignorovat, ale obávám se, že mé schopnosti v tomto směru nebudou dostatečné.“</p>
<p>Vyslovil to bez zaváhání a Viktorii píchlo v boku, ze všech sil se snažila udržet vážnou tvář.</p>
<p>„Vy neumíte tančit?“</p>
<p>„Uměl jsem. Ovšem netančil jsem tak dlouho, že se to na mých schopnostech jistě odrazilo.“</p>
<p>„Ehm… mohu se zeptat, kdy naposled? Jen z praktických důvodů.“</p>
<p>„Než jsem se stal císařem.“</p>
<p>Patnáct let. Andrej Korwarian si patnáct let nezatančil se ženou. U kohokoliv jiného by to Viktorie označila za lež, jenže teď ucítila spíš smutek. Palác plný luxusu, a snad i graciánský mnich měl bohatší společenský život než všemocný algorský císař.</p>
<p>„Rozumím, můj pane. Můžeme se sejít, jakmile budete mít čas, a v soukromí vše nacvičit. Ráda vám pomohu oprášit znalosti.“</p>
<p>„Děkuji. Bylo by nešťastné, kdybych vám způsobil během plesu komplikace.“</p>
<p>Opět to znělo doopravdy. Viktorie dokonce postřehla slabý nádech rozpaků, ale momentálně se cítila dost rozpačitě sama.</p>
<p>„V tom nebude problém, ale teď se obávám, že budu muset dát do pořádku svůj vzhled. Zřejmě to potrvá, takže pokud máte nějakou práci, klidně jděte. Nebudu se zlobit, už jste mi věnoval hodně času.“</p>
<p>Vypadalo to, že císař zaváhal, očividně to nepokládal za úplně vhodné, ale nakonec přikývl.</p>
<p>„Jak si přejete, má paní. Práci mám a děkuji za vstřícnost. Vaše ochranka na vás počká za dveřmi, uvidíme se u večeře.“</p>
<p>„Těším se, můj pane.“</p>
<p>Andrej Korwarian zamířil do šatny a Viktorie se vydala do své. Osprchovat se, převléknout se, ale hlavně rozčesat a vysušit si vlasy. Když vyšla ven, kde na ni opravdu čekala Kulka s Reedem, vypadala tak zamyšleně, až se v Mattově tváři objevila starost.</p>
<p>„Jste v pořádku, madam?“</p>
<p>„Ano,“ přikývla Viktorie. „Jen jsem měla zajímavou rozmluvu s císařem. Vy jste znal jeho otce, císaře Vitalije?“</p>
<p>Viktorii vzápětí došlo, jak je ta otázka hloupá. Mattovi mohlo být v době císařovy smrti deset, možná patnáct let, ale přesto zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Ne, madam. V paláci už je jen pár lidí, co ho osobně znali. Plukovník Severin, lord Mahyren, většina ostatních zemřela při vzpouře, ale slyšel jsem o něm.“</p>
<p>Znělo to opatrně. Dokonce ani Kulka nenabídla žádný komentář, a už to bylo jistou formou odpovědi.</p>
<p>„Děkuji, majore.“</p>
<p>Mlčky se vrátili stejnou cestou, jakou přišli, a Viktorie otevřela dveře komnat. Stále uvažovala nad tím, co se v posledních hodinách všechno stalo. Bylo toho víc, než dokázala obsáhnout, jako by na okamžik nahlédla klíčovou dírkou do úplně neznámé krajiny.</p>
<p>A poprvé ji napadlo, že je tam skryto mnohem víc, než si dosud myslela.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Ledový plamen. Tak se jmenovala tahle vodka, a bylo to výstižné – generál Warren Argayle měl pocit, že spolkl doušek hořícího benzínu. Do očí mu vlétly slzy, tělo se mu otřáslo. Přesto hodil prázdnou sklenici na stůl, až to bouchlo.</p>
<p>„Další!“ zasípal.</p>
<p>„Jistě, pane.“</p>
<p>Generál strnule zíral do prázdna. Ani nevnímal, že někdo přichází, dokud nedosedl na židli vedle. Současně před něj sluha v důstojnickém klubu postavil sklenku čiré kapaliny. Argayle s ní naložil stejně jako s předchozí, probral ho až pobavený hlas.</p>
<p>„Jsou dvě odpoledne. Není trochu brzy na takové tempo, drahý generále?“</p>
<p>To oslovení Argayle neměl rád, ale aspoň poznal, kdo vedle něj sedí, ještě než si z očí začal vytírat slzy.</p>
<p>„Ne, barone,“ trochu chraptěl. „Je přesně správný čas!“</p>
<p>„Chápu. Měl jste soukromý pohovor s císařem.“</p>
<p>Baron Danbar se neptal, a Warren Argayle se na něj zadíval. Vypadal jako vždycky, trochu obtloustlý, s dobrácky neškodným výrazem.</p>
<p>„Jak to víte?“ zavrčel.</p>
<p>„Pouhá dedukce,“ pokrčil baron rameny. „V paláci se už pár dnů mluví o tom, že Její Veličenstvo císařovna podnikla inspekci v jistém zařízení, po které císař nechal zastřelit dva důstojníky a velitele svěřil do laskavé graciánské péče. A protože dotyčné zařízení spadá pod vaši pravomoc, pak s ohledem na císařovu obvyklou důkladnost není těžké si domyslet, že tu záležitost chtěl s vámi projednat.“</p>
<p>„Seřval mě jako kluka!“ prskl Argayle. „Sotva jsem se vrátil – co ještě chce? Jezdím každý týden mezi palácem, Mrtvou dírou a Noctou. Dovolenou jsem neměl dva roky, proskákal jsem snad tři měsíce, a on mi vytýká, že se nestarám ještě o nějaké odkladiště spratků!“</p>
<p>„Rozumím,“ souhlasil Danbar soucitně. „Jeho Veličenstvo zkrátka očekává od podřízených stejnou neúnavnost, jakou projevuje sám.“</p>
<p>„Jenže ti podřízení jsou lidé! Musí spát a mají vlastní život. Navíc dřív by mu něco podobného bylo úplně jedno, vím moc dobře, čí je tohle práce!“</p>
<p>„Jistě, generále,“ Danbar se příjemně usmál. „Plně chápu vaši nespokojenost. Vlastně právě proto jsem vás vyhledal. Rád bych zjistil, zda podobné názory mají i jiné osoby ve štábu. Ryze neoficiálně, samozřejmě.“</p>
<p>V generálově hlavě se spustil navzdory sílícímu alkoholovému oparu poplach. Tohle začínalo znít nebezpečně.</p>
<p>„Proč?“ ztišil podezíravě hlas. „Co máte v plánu?“</p>
<p>„Nic!“ baron zvedl smířlivě ruce nad stůl. „Vůbec nic, ptám se jen kvůli své sestře. Čistě teoreticky. Marina sleduje tu situaci… ve společenských souvislostech.“</p>
<p>Argayle pocítil úlevu. Žádné spiknutí, kdepak, něco mnohem prostšího: Marina Danbarová si dělala zálusk na císaře. Proto ji tedy poslední dobou tak často vídal v jeho blízkosti, vlastně už od Výroční přehlídky. Alonso se stal velitelem palácové gardy, hvězda Danbarů stoupala a s jídlem rostla chuť. Až na to, že tohle sousto bylo poněkud hůř stravitelné.</p>
<p>„Hodlá přejít od zájmu k aktivnější snaze? To by mohlo být zábavné.“</p>
<p>„Ale ne!“ baron se zatvářil lítostivě. „Proč takový sarkasmus?“</p>
<p>„Vy se ještě ptáte?“ Argayle se zašklebil.</p>
<p>„Jistě. Nevidím v tom nic směšného. Marina se dlouhodobě zajímá o vojenské záležitosti, dokonce třeba o dějiny Graciánského řádu. Má v oblibě energické jednání a netrpí emocionálními problémy při pohledu na pár rudých kapek. Její fyzické přednosti jsou rovněž nepopiratelné, tak proč by ji císař nemohl shledat zajímavou, když mu to bude prezentováno správně?“</p>
<p>„Protože nevládne planetě plné obilí. Barone, buďte realista. Ta Viridianka musí manželství udržet, protože na něm závisí její život i svět. Není <emphasis>tak</emphasis> hloupá a císař není zajíček, co si klidně začne poměr. Nejsou v tom žádné city, jen obchod – vaše sestra nemá šanci.“</p>
<p>„Dovoluji si nesouhlasit, drahý Argayle. Víte, kolik času tráví císař ve společnosti císařovny? Kolik pozornosti věnuje jejím přáním? I ona je jen žena. Ať chce nebo ne, už <emphasis>jde</emphasis> o city, a v té chvíli se každý vztah může rozpadnout. Často stačí tak málo. Pár špatných slov, jediná pomluva…“</p>
<p>„Dvorské klepy císař dávno ignoruje,“ mávl Argayle rukou.</p>
<p>„Zatím k nim nebyl prostor. Jaké pomluvy lze šířit o muži, který nezná nic než dokonale vykonávanou práci? Jistě, muselo by se k tomu přistoupit <emphasis>kreativně</emphasis>. Jako k operaci na zmatení nepřítele, dejme tomu. S čímž samozřejmě máte mnohem více zkušeností vy, drahý generále.“</p>
<p>Argayle se zamračil – byl tohle návrh? Výzva? Anebo zase jenom žvaní? Než se však stihl rozmyslet, Javier Danbar už mluvil dál.</p>
<p>„Mimochodem, Alonsa velmi těší jeho nová funkce. Je mi ctí, že vás mohu pokládat za přítele, já i celá má rodina. Vaše podpora rozhodně nebude zapomenuta, teď ani do budoucna.“</p>
<p>„Děkuji, barone.“ Argayle konečně sáhl po sklenici. „Rádo se stalo, a vaší sestře přeji úspěch. Navzdory svojí skepsi vítám její <emphasis>společenské snahy</emphasis> a vím, že nejsem v generálním štábu sám. O zbytku třeba pouvažuji.“</p>
<p>„Skvělé, generále,“ baronova tvář znovu zjihla. „Marina to nesmírně ráda uslyší. Opět vám velmi děkuji!“</p>
<p>„Nemáte zač, barone,“ generál kývl. „Teď radši půjdu. Nějak mě přešla chuť na pití.“</p>
<p><emphasis>Nebo řeknu ještě něco dalšího – už tohle možná bylo moc.</emphasis></p>
<p>„Zcela vám rozumím a přeji příjemný den!“</p>
<p>Warren Argayle vstal. Ke dveřím důstojnického klubu kráčel poněkud nejistě, nicméně bez větších obtíží, a Javier Danbar ho vyprovázel pohledem. Přímo cítil, jak se generálovi v hlavě otáčejí kolečka, ať už navzdory, nebo díky vypité vodce.</p>
<p>Baron se znovu usmál. Letošní ples bude nepochybně stejně zajímavý jako ten loňský.</p><empty-line />
</section>
<section>
<p><strong>KAPITOLA 8</strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Viridian</strong></p><empty-line /><p>„No a je to.“</p>
<p>Georg Talminis s kyselým výrazem položil vedle svého šálku kávy noviny, jejichž titulní stránku právě přečetl. Eileen Gradová na opačné straně stolu zvedla obočí.</p>
<p>„Vypadáš, jako by tě to mrzelo. Přece jsme vydělali.“</p>
<p>„Byly to <emphasis>algorské</emphasis> nákladní lodě a vezly <emphasis>naše</emphasis> obilí. A ano, vydělali jsme, ale stálo to za to? Dva týdny demonstrací. Padesát zraněných, přes dvě stovky zatčených. Nejhorší občanské nepokoje na Viridianu za třicet let. Taky už slyším proslovy v parlamentu na mou adresu. Ty se na to díváš jen z finančního hlediska. Ovšem já jsem král a moje popularita mezi lidmi je osmnáct procent. Když tu ještě byla Viktorie, měl jsem osmdesát.“</p>
<p>„Ten, kdo vládne, nebývá populární nikdy. Ani Viktorie se nemusela potýkat s takovými problémy jako teď ty. Měl by sis zvednout popularitu jinak, třeba charitou. Nebo uspořádej nějakou veřejnou akci, festival, sportovní hry. Přece máš tyhle věci rád.“</p>
<p>„Jo, ale když jsem na ně měl čas a nebyla to státnická povinnost. To radši navrhnu snížení daní… když teď máme dotace od algorského císaře,“ Georg se zakřenil.</p>
<p>„To parlament těžko schválí,“ namítla Eileen střízlivě.</p>
<p>„Jistě. Ale pak budou ti špatní oni. I když ti jsou zvyklí a do voleb je daleko.“</p>
<p>„No, přinejhorším zkusíš aspoň něco. Vlastně, co na tohle říká Avrian Dann? Mluvil jsi o tom s ním?“</p>
<p>„Ano, ráno po té naší snídani. Lituje mě, mrzí ho to, ale nediví se nám. Mimochodem, co si o nich myslíš?“</p>
<p>„O Dannovi a jeho ženě?“ Eileen pokrčila rameny. „On je politik a je v tom dobrý. Vůbec si netroufám hádat, co jenom říká a co si opravdu myslí. Ona… na můj vkus moc umělá. A sice hraje milující manželku, ale řekla bych, že je to spíš formalita.“</p>
<p>„Vidím to podobně,“ Georg rozpačitě zatočil dosud plným kávovým šálkem. „Pozval jsem dnes Violet na procházku velkým parkem. Napadlo mě, že se třeba něco dozvím.“</p>
<p>„Aha. Chceš zapojit šarm a vytáhnout z ní něco o jejím muži?“</p>
<p>„Tak něco.“</p>
<p>„Pořád nevíš, co mu říct?“</p>
<p>Eileen se zatvářila soucitně a Georg znovu sklopil oči. Mrzutost se v něm svářila s výčitkami – ne. Eileen ho nenutila, aby jí prozradil, proč Dann přijel. Jenže poslední dva dny chodil jak tělo bez duše, a domyslet si souvislost nebylo nijak těžké.</p>
<p>„Ne,“ přiznal. „Nevím.“</p>
<p>„Nemáš tedy už moc času.“</p>
<p>To Georg samozřejmě věděl – konec návštěvy menabaranského premiéra se rychle blížil. Avrian Dann se od jejich prvního rozhovoru o ničem nezmínil. Nenaléhal, nevyvíjel nátlak, přesně jak slíbil. Vypadal, že si opravdu snaží na Viridianu odpočinout, procházel se v zahradách, zúčastnil se několika společenských akcí. Nicméně bylo jasné, že na odpověď čeká – a Georgovi neušlo, že ať dělá cokoliv, aspoň jeden z těch <emphasis>vojáků</emphasis> je vždycky nedaleko, stojí někde stranou nebo v koutku, tichý jako stín.</p>
<p>Georg cítil, jak ho naprosto přechází chuť na kávu.</p>
<p>„K čertu!“ zavrčel. „Nevěřil bych, že to někdy řeknu, ale chybí mi Petrov. Měla jsi prve pravdu, nakonec bych jeho názor uvítal.“</p>
<p>„Jak na tom vlastně je?“</p>
<p>Georg chmurně zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Chápu. Myslím ale, že nakonec to stejně skončí na tom, jestli Dannovi prostě věříš, ne jako politikovi, ale jako člověku.“</p>
<p>„Snad. Přinejhorším si prostě hodím mincí.“</p>
<p>Georg se nutil k úsměvu, přestože ho při té myšlence mrazilo.</p>
<p><emphasis>Hlava nebo orel s tlupou vojenských mutantů o Viktoriin život, možná i o válku s Algorem. Jak scénář mizerného holofilmu, a já mám dělat režiséra.</emphasis></p>
<p>Eileen Gradová dál nenaléhala. Jen přikývla, změnila téma, a zbytek oběda se věnovali běžné konverzaci. O půl hodiny později Georg Talminis vyšel ze svých komnat – a třebaže to bylo dřív, než se dohodli, vůbec ho nepřekvapilo, že Violet Dannová na něj už čeká.</p>
<p>„Dobré odpoledne, Veličenstvo,“ předvedla dvorní úklonu.</p>
<p>„Dobré, madam,“ přikývl Georg. „Připravena?“</p>
<p>„Och, nemohu se dočkat – půjdeme?“</p>
<p>Král oplatil úsměv, nabídl jí rámě a společně zamířili k východu z paláce, který vedl přímo do velkého parku na jeho západní straně. Na stejné straně se nacházely i komnaty pro významné hosty, včetně pokojů Avriana Danna. Violet se mu minulý večer samozřejmě nezapomněla o dnešní procházce zmínit, takže stál v okně, prsty svíral dřevěnou okenní římsu a se zaťatými zuby uvažoval. Nešlo to, jak předpokládal. Georg Talminis měl po jeho nabídce skočit jako pes po kosti, ale pořád nic. Dann sice pořád věřil, že spíš než nějaká rafinovanost je to neschopnost, jako u člověka, který tak dlouho dumá, jestli si dá víno nebo skotskou, až zůstane u vody z kohoutku, ale na tom nezáleželo. Věc visela pořád na vážkách.</p>
<p>Znovu se zadíval na dvě postavičky kráčející bok po boku. Měl nádherný výhled na město utopené v zeleni, kopce za ním poseté úhlednými čtverci polí, a především na park, úchvatnou, pečlivě udržovanou mozaiku květin, stromů i keřů protkanou desítkami cest a cestiček. Mezi nimi se zvedaly altánky, jedna či dvě fontány zdobené sochami, umělé potůčky, jedno větší modré jezírko a další věci, kolem kterých by člověk mohl chodit a kochat se jimi hodiny.</p>
<p>Skvělé místo na začátek románku.</p>
<p>O co se jeho <emphasis>drahoušek</emphasis> snaží, bylo Avrianovi jasné. Pokud by už měl Georgův souhlas, nezáleželo by na tom – naopak, trocha provinilosti na jeho straně by se hodila. Teď ovšem mohla Violet právě tak všechno zkazit, stačí, když to přežene a Georg Talminis začne uvažovat, proč vedle sebe ten hodný, čestný premiér snáší takovou štětku. Navíc se sice snažil, aby o jeho plánech věděla tak málo, jak jen to šlo, jenže i málo mohlo být tentokrát příliš. Nepochyboval, že pokud král projeví dost velký zájem, aby Violet došla k závěru, že může dosáhnout trvalejší změny, klidně manžela úmyslně potopí. Prozradí všechno, co ví, možná dá Georgovi i ten svůj archiv, což by byl už <emphasis>naprostý</emphasis> konec.</p>
<p>Avrian Dann potisící proklel den, kdy se s ní zapletl, spolu s nápadem vzít ji sem. I když neměl na vybranou, nakonec by se mu vecpala stejně, právě kvůli Talminisovi, až by se jí to rozleželo v hlavě… a <emphasis>dost!</emphasis></p>
<p>Avrian Dann energicky zamířil ke dveřím ven. Na druhé straně u nich stál poručík Stone. Byl tam od včerejšího večera a zdálo se, že se celou dobu vůbec nepohnul. Přitom na něm nebyla znát ani špetka únavy, okamžitě se na Avriana zadíval.</p>
<p>„Přejete si doprovod, pane?“</p>
<p>Nezeptal se kam, ale Dann už pochopil, že těmhle <emphasis>lidem</emphasis>, pokud se to slovo vůbec dalo použít, je to prostě jedno. Bylo jim fuk, kam jde, proč něco dělá nebo co si u toho myslí. Nezajímalo je nic kromě úkolu, který dostali, a ten zněl starat se o jeho bezpečnost.</p>
<p>„Není třeba,“ mávl premiér rukou. „Nejdu z paláce, jen vedle do parku. Moje žena se tam prochází s králem, měl bych jim popřát dobré odpoledne.“</p>
<p>Ani se nesnažil zakrýt ironii, konečně nikdo jiný okolo nebyl, a Stone přikývl.</p>
<p>„Ano, pane.“</p>
<p>Ve tváři měl stále ten výraz dokonalé netečnosti, ale teď za ním Dann někde velmi hluboko cítil ušklíbnutí, pocit, že mu rozumí. Se záchvěvem škodolibosti si pomyslel, že Luciana je sice držela pěkně zkrátka, ale <emphasis>něco</emphasis> lidského v nich přece jen zůstalo.</p>
<p>Cestou k výtahu dolů Dann věnoval krátký pohled dalšímu oknu. Postavičky na cestě se už stihly vzdálit až na kraj zatáčky a málem zmizet z dohledu. Postřehl, jak se jedna z nich ohlédla.</p>
<p>Slunce se právě nacházelo šikmo nad palácem a Violet Dannová tak nemohla proti jasnému světlu rozeznat detaily v oknech komnat, ale stejně cítila škodolibé pobavení. Určitě se díval. Tím líp.</p>
<p>„Je to nádherný park,“ zašvitořila a lehce se přitiskla ke Georgovi. „Podílel jste se na jeho návrhu, Veličenstvo?“</p>
<p>„Vlastně ne, madam. To spíš Viktorie, myslím, že se tu dost angažovala. Já mám raději aktivnější zábavu.“</p>
<p>„Ano, já vím. Sledovala jsem ty vaše závody. Přišlo mi to hrozně nebezpečné, jet na nějakém <emphasis>zvířeti</emphasis>. Copak se nebojíte, že z toho koně spadnete a zraníte se?“</p>
<p>„Už se mi to stalo,“ připustil Georg. „Při jízdě na to ale nemyslím.“</p>
<p>„Já… přiznám se, že jsem na koni nikdy neseděla. Pokud by vám to nevadilo, chtěla bych to zkusit, ještě než odletíme – nepomohl byste mi? Trochu se toho bojím…“</p>
<p>Georg Talminis se musel kousnout do rtu – a on chtěl uplatnit šarm. Už zažil dámy, které šly na věc zhurta, ale Violet Dannová byla jak útok artilérie. Jak se ho držela, jak z něj nespouštěla oči, dokonce i jemné stříbrné šperky a lehké, vzdušné šaty, přesně takové, aby si představoval, co je pod nimi…</p>
<p>Jistě, Eileen měla pravdu. Všechno to mělo nádech umělosti, příliš vykalkulované a chtěné. Georg tušil, že ho bere jen jako potenciální zářez na pelesti a trofej z krásného výletu, přesto ty představy nebyly nejhorší. Přitom hned u královských stájí stál seník, nanejvýš vhodně umístěný, už ho ostatně párkrát využil. Jenže dvě věci Georgovo nadšení brzdily.</p>
<p>Za prvé Eileen Gradová. Nepamatoval si, kdy s nějakou vydržel tak dlouho, ale třebaže to bylo hlavně tím, že pro samé kralování na jiné neměl čas, teď se otevírala otázka, zda vůbec jinou chce. Georg si sice stále nebyl jistý, jestli je to <emphasis>pravá láska</emphasis>, ale věděl, že nevěru by Eileen nespolkla. Ztratil by ji, takže jestli si užije s Violet, bude jí muset lhát, a on kromě lichotek v rámci lovu lhal ženám nerad.</p>
<p>Za druhé tu byl Violetin manžel. Normálně by Georgovi nevadilo nasadit nějakému ženáči parohy, když to dotyčná chce, asi o ni nepečuje dost dobře, ovšem románek s manželkou menabaranského premiéra, kdyby se provalil, mohl vyvolat skandál, který teď jako král rozhodně nepotřeboval. Navíc mu Avrian Dann nabídl pomoc pro Viktorii. Ať už jeho nabídku přijme nebo ne, vyspat se jenom tak s jeho ženou po tom, jak se mu svěřil…</p>
<p><emphasis>Ne. Budu gentleman. A ostatně, měl jsem plán.</emphasis></p>
<p>„Dobře,“ usmál se, zatímco došli na břeh okrasného rybníčku, kde byly na dně vidět prohánějící se barevné rybky. „Zítra vám rád ukážu stáje. Uděláme si výlet, vybereme nějakého klidného koně a zkusíme menší projížďku, určitě si to oblíbíte.“</p>
<p>„O tom nepochybuji, Veličenstvo,“ zašvitořila Violet a Georg v duchu zaúpěl.</p>
<p>„Měli bychom se vrátit do paláce,“ navrhl. „Je vedro a nejste zvyklá na viridianské slunce. Nemusí vám udělat dobře.“</p>
<p>„Jste pozorný, Vaše Veličenstvo, ale počítala jsem s tím. Mám vhodnou kosmetiku i pro případ, že bych se později chtěla trochu opálit.“</p>
<p>Sladký úsměv vysílal představu Violet v bikinách nebo raději bez nich zřetelněji než kurýr urgentní depeši a Georg přivřel oči. Na vyzvídání bude mít zítra určitě spoustu příležitostí, ale asi by měl přes noc nechat zbourat seník. Jistota je jistota.</p>
<p>„Přesto bych se raději vrátil, madam,“ ukázal cestou zpět. Jemně přitom vyprostil ruku z jejího sevření, Violet Dannová udělala krok za ním… a zakopla.</p>
<p>Nepochybně to udělala schválně – pěšinka byla naprosto rovná. Georg se ji pokusil chytit za šaty, ale prsty mu sklouzly, Violet zamávala rukama a voda v rybníčku vysoko vystříkla, jak s hlasitým vyjeknutím dopadla bokem na hladinu. Okamžik pobavení nad takhle otřepaným trikem však bleskově vystřídal úlek, protože si Georg rázem uvědomil dvě věci.</p>
<p>Že kvůli snazší údržbě dojem aspoň dvoumetrové hloubky rybníčku vytvářela jen solárně napájená holomříž na plochém dně.</p>
<p>A že Violet Dannová namísto volání, aby ji zachránil, jen bezvládně leží tváří dolů, zatímco se voda kolem barví rudě.</p>
<p>Král s výkřikem skočil do vody – sahala mu stěží po kolena. Popadl Violet za ramena a otočil ji. Při pádu narazila plnou silou na trojhranný prut holomříže, obličej měla zalitý krví, ale hlavně si Georg s hrůzou všiml, že nedýchá. Současně se ozval hlas.</p>
<p>„Co… co se stalo? Violet?“</p>
<p>Avrian Dann stál tři kroky od břehu a zíral na ně. V očích měl zmatek a Georg Talminis se rázem vzpamatoval.</p>
<p>„Ona… ona spadla! Pomozte mi!“</p>
<p>Popadl Violet v pase a brodil se ke břehu. Premiér rychle přiběhl, popadl ji za ramena a vytáhl přes okraj.</p>
<p>„Violet, co je ti?!“ zoufale s ní zatřásl. „Miláčku! Slyšíš mě?!“</p>
<p>Georg se hrabal z vody. Viděl výraz naprosté hrůzy v Dannově obličeji, zatímco lovil z kapsy komunikátor a modlil se, aby předchozí koupel přežil. Nikdy ho vlastně nenapadlo, jestli je ten krám vodotěsný…</p>
<p>Zřejmě byl, protože displej ihned ožil.</p>
<p>„Pohotovost!“ štěkl Georg. „Jezírko ve velkém parku, potřebuju doktora! Uhněte!“</p>
<p>Poslední příkaz platil premiérovi, který pořád třásl manželčiným tělem. Georg ho odstrčil a odhrnul Violet mokré, zakrvácené vlasy z obličeje. Krev vytékala z tržné rány nad čelem a bylo jí dost, ale na tom nezáleželo – Georg rychle zkontroloval zapadlý jazyk, přitiskl rty k jejím a začal s umělým dýcháním.</p>
<p><emphasis>Ještěže ho umím. Všechno to sportování… to Viktorie chtěla, ať se pořádně naučím první pomoc.</emphasis></p>
<p>Přestal vnímat okolí. Soustředil se na rytmus, jen okrajově vnímal, že se Dann vzpamatoval, připojil se k němu a dlaněmi stlačuje Violetin hrudník.</p>
<p>Pak, po minutě připomínající věčnost, Violet zasténala. Sípavě se nadechla a začala dávit vodu. Georg ji rychle otočil na bok a všiml si lidí, co k nim přibíhali: pár členů palácové ochranky, ale hlavně muž a žena v bílém. Za nimi automaticky letěla antigravitační nosítka s lékařskou jednotkou.</p>
<p>„Tady!“ zasípal král udýchaně. „Spadla… praštila se do hlavy. Chvíli… nedýchala. Mně… mně nic není.“</p>
<p>„Jistě, Veličenstvo. Postaráme se o to.“</p>
<p>Violet znovu omdlela, ale už dýchala. Zdravotníci ji zvedli na nosítka, lékařská jednotka ožila. Rozběhli se k zpět paláci a Georg Talminis klesl vyčerpaně na zem.</p>
<p>Avrian Dann seděl na trávníku o metr dál. I on popadal dech, ale navzdory námaze měl obličej bledý jako stěna. Georg viděl, jak se třese.</p>
<p>„Violet… ne! Nesmí… nesmí umřít! Nesmí…“</p>
<p>„To bude v pořádku,“ Georg se zvedl. „Pojďte, půjdeme dovnitř.“</p>
<p>Popadl roztřeseného menabaranského premiéra za ramena a pomohl mu vstát.</p>
<p>„Pomůžou jí, nemějte strach. Bude v pořádku, uvidíte.“</p>
<p>Dann se na něj zadíval, v očích pořád naprostou hrůzu.</p>
<p>„Dobře, Veličenstvo. Já… já… nepřežil bych, kdyby se jí něco stalo.“</p>
<p><emphasis>Mám dokumenty, záznamy, nahrávky… i kdybych jenom spadla ze schodů nebo umřela na chřipku, ty budeš další ráno v cele, a už nevylezeš!</emphasis></p>
<p>„Chápu,“ přikývl Georg se soucitem. „Věřte mi, bude to dobré.“</p>
<p>„Musím za ní!“ premiér rychle polkl. „Prosím… kam ji vezou? Chci být s ní!“</p>
<p><emphasis>Určitě jí dají léky. Lidi pak mluví, ještě může něco vyžvanit. Musí držet hubu, i kdybych jí na ni měl přimáčknout polštář. Dostat ji na loď a rychle vypadnout. Věděl jsem, že to zkazí…</emphasis></p>
<p>„Nejspíš do Ústřední nemocnice. Zjistím to a pojedu s vámi.“</p>
<p>„Dobře… moc děkuji, Veličenstvo. Já… já, vážím si toho!“</p>
<p>Georg pomyslel na to, že z něj pořád crčí voda. Měl by si aspoň převléknout kalhoty. Když ale viděl, jak je Dann zoufalý, mávl v duchu rukou.</p>
<p><emphasis>Takhle nějak bych asi vypadal já, kdyby šlo o Viktorii. No a co. Ať lidi vidí krále mokrého jako říční krysa. V novinách ho beztak máchají denně.</emphasis></p>
<p>O chvíli později Georgovo civilní vznášedlo vylétlo z brány paláce. Georg nečekal na řidiče, za volantem seděl sám, se stále bledým Dannem… i netečně zírajícím Stonem na zadním sedadle. Ambulance odjela chvilku před nimi, ale samozřejmě mohla projet centrem Utopie rychleji. Dann byl jako na trní a jeho nervozita se přenášela i na Georga.</p>
<p>Konečně zastavili před vchodem do nemocnice. Avrian dovnitř vletěl poklusem, ale věci nakonec urychlila až Georgova královská autorita. Za chvíli už u dveří Violetina pokoje mluvili se starším lékařem.</p>
<p>„Je to otřes mozku a jedna větší tržná rána. Skutečně nejde o nic vážného. Paní Dannová dostala sedativa, den nebo dva by měla spát a být pod lékařským dohledem, ale jistě se zotaví bez následků. Ani její tvář nijak neutrpí.“</p>
<p>Avrian Dann přikyvoval a přitom nahlížel přes doktorovo rameno do pokoje. Violet ležela na posteli s obvazem kolem hlavy. Všechno v pořádku, byla mimo. Žádné nebezpečné žvanění se nekonalo.</p>
<p>„Děkuji, doktore,“ vydechl konečně úlevou. „Jsem vám skutečně zavázán. Kdy… kdy myslíte, že bude bezpečné Violet převézt? Nic proti vám, ale byl bych raději, kdyby se mohla zotavit doma…“</p>
<p>„Jistě, rozumím. Máte na lodi diagnostickou jednotku a v posádce někoho s lékařským vzděláním?“</p>
<p>„Ano, doktore, mám.“</p>
<p><emphasis>Stone má určitě plno znalostí o lidské anatomii.</emphasis></p>
<p>„Pak v tom nevidím problém. Pokud netrpí vortexovou nemocí, skokový let představuje minimální riziko. Klidně ji můžete převézt už za pár hodin.“</p>
<p>„Děkuji, doktore. Mohl bych do té doby zůstat tady?“</p>
<p>„To pochopitelně můžete, pane Danne.“</p>
<p>Georg Talminis stál stranou a naslouchal. Sledoval, jak se Dann zvolna uklidňuje. Nechal si přinést židli, sedl si k posteli. Pozoroval Violet, jako by chtěl, aby byla první, co spatří, až otevře oči, zatímco Stone šel zařizovat věci kolem lodi. Menabaranský premiér vypadal utrápeně, zničeně, zatímco Georg si vzpomněl na Eileenina slova… a došlo mu, že už zná odpověď.</p>
<p>„Jak jsem pochopil, chcete urychlit odlet, pane premiére,“ promluvil klidně.</p>
<p>„Ano,“ Dann k němu otočil hlavu. „Odpusťte, Vaše Veličenstvo, ale vzhledem k okolnostem…“</p>
<p>„Jistě, rozumím. A chci vám něco říct. Ohledně vaší nabídky.“</p>
<p>Georg Talminis se opatrně rozhlédl. Před nemocnicí se jistě co nevidět začnou rojit reportéři, ale zatím byl pokoj kromě nich prázdný, a ani venku nikdo nestál.</p>
<p>„Připouštím, že jsem o tom pochyboval. Ale teď, když vás vidím, přemýšlím o tom atentátu na přehlídce, i jak bych se cítil, kdyby se Viktorii vážně něco stalo. A nemůžu tu možnost ignorovat.“</p>
<p>Dann rychle polkl. „Chcete říct…“</p>
<p>„Ano. Připravte tu akci. Máte můj souhlas, pod podmínkou, že konečné rozhodnutí učiním až na Algoru. Věci nemusí být, jaké se odsud jeví, a než sestru i Viridian vystavím takovému riziku, chci to posoudit na vlastní oči. Vědět, že je to <emphasis>skutečně</emphasis> nezbytné.“</p>
<p>„Jistě, Veličenstvo,“ Dann ihned přikývl. „Vojáci budou pod vaším velením. Naprosto bezvýhradným, jedině vy rozhodnete, zda nebo co se udělá.“</p>
<p>„Pak jsme dohodnuti. Plán, který jste dřív nastínil, mi v hrubých rysech přijde dobrý. Fakt, že mi věnujete loď, nebude nápadný, prostě dar, který si nechám, než přijde správná doba. A pokud zbytek těch vojáků přicestuje přes menabaranskou ambasádu, mohu je pozvolna začlenit do personálu a pak vzít s sebou. Nikdo zdejší se na Algor stejně nepohrne.“</p>
<p>„S tím jsem právě počítal. Na ambasádě mám dva lidi, kteří o tom plánu vědí – naprosto spolehlivé, důvěryhodné. S těmi můžete řešit případné obtíže, dám vám jejich jména. Tady v paláci bych byl opatrný. Nechci nikoho obviňovat, ale uvažte, co mohli vynést lidé jako Martinson, a kolik toho věděl Korwarian, když přiletěl pro vaši sestru. Stačí jedno uniklé slovo, a císař nemusí udělat nic. Sice vás pozval na Algor, předpokládám, že jen proto, aby vylepšil vztahy s vaší sestrou, ale pokud vás bude držet pod nepřetržitým dohledem, anebo vám k ní zcela znemožní přístup…“</p>
<p>„Jistě, rozumím,“ přikývl Georg. „Žádný strach. O tomhle nebude vědět kromě nás nikdo.“</p>
<p><emphasis>Bůh chraň, ani Eileen. Jenom představa něčeho takového by ji zděsila, násilí nesnáší snad ještě víc než Viktorie.</emphasis></p>
<p>„Dobrá. Udělám vše, abych vás nezklamal, Veličenstvo. Teď mne prosím omluvte. Chtěl bych tu být sám, před odletem si ještě promluvíme.“</p>
<p>„Dobře,“ přikývl Georg. „Půjdu to ohlídat venku, snad dokážu zařídit, aby se kolem vás nerojilo moc novinářských supů. Uvidíte, všechno dobře dopadne.“</p>
<p>I on měl v obličeji úlevu – ať už dobře nebo špatně, alespoň se konečně rozhodl. Pokud se zmýlil, nemusí nakonec prostě udělat nic. A pokud ne… nu, uvidí na Algoru.</p>
<p>Viridianský král zamířil ke dveřím a Avrian Dann ho vyprovázel pohledem. Dařilo se mu udržet ztrápený, nešťastný výraz, dokud za sebou Georg nezavřel. Pak se začal šklebit a jen myšlenka, že dveře nejsou zvukotěsné, mu zabránila smát se nahlas. Navzdory všemu plánování, předpokladům i vůli je život nakonec jedna velká náhoda. Hra, ve které se může stát cokoliv, a o vítězství nebo prohře rozhodnou maličkosti, zdánlivě bezvýznamná rozhodnutí nebo pitomost jedné vypočítavé mrchy. Dann pohlédl na ležící Violet, a i když věděl, že ho nemůže vnímat, poprvé jí s upřímným citem stiskl ruku.</p>
<p>„Díky, miláčku,“ konstatoval. „S rozbitou hubou jsi k nezaplacení.“</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Seržant Beck už v životě pár mrtvých těl viděl. Nejčastěji šlo o nehody nebo oběti v případech, které řešil u Kosmické služby, než došel k závěru, že v rozvědce to bude zajímavější. Což sice bylo, ovšem ne vždy k lepšímu. Každopádně, když se díval na svého nadřízeného, klidně by se vsadil, že kouká na další mrtvolu.</p>
<p>Michail Petrov byl skoro tak bílý jako povlečení nemocniční postele okolo něj. Oči měl zavřené, ležel úplně bez hnutí. Zdálky se ani nedalo poznat, že dýchá, pokud se člověk nepodíval na monitory okolo. A i když Beck nerozuměl všem hodnotám na nich, ty hlavní mu přišly pořád zatraceně slabé.</p>
<p>Žaluzie na oknech nemocničního pokoje byly zatažené, jako by pacientovi mohlo ublížit i silnější sluneční světlo. Beck se v tom přítmí otočil na staršího doktora stojícího u postele. Nikdy předtím ho neviděl, ani jméno <emphasis>Jablonski</emphasis> mu nic neříkalo, ředitel se o něm určitě ani jednou nezmínil, i když byl podle karty jeho jediný osobní lékař… což ale vlastně nebylo překvapivé.</p>
<p>„Jak je na tom?“ oslovil ho Beck tiše, ačkoliv věděl, že Petrov určitě není ve stavu je slyšet.</p>
<p>„Dobře ne,“ doktor zavrtěl hlavou. „Akutní metabolický rozvrat. V jeho těle jako by se všechno zbláznilo. Podařilo se to zastavit, ale pořád může zemřít na celkovou slabost. A kdyby přišel druhý takový záchvat, zemře docela určitě.“</p>
<p>„Co to způsobilo?“ Beck stále nemohl odtrhnout oči z Petrovova bílého obličeje. „Souvisí to s tou náhražkou Pastičky, co bere?“</p>
<p>Doktorův výraz se změnil na překvapený. „Vy o tom víte?“</p>
<p>„Víceméně.“</p>
<p>„To vám musí Michail hodně věřit… a ano. Nejspíš to souvisí, ale zatím nevím jak. Možná to ani nezjistím. Směs, co mu vyrábím, napodobuje Pastičku asi z osmdesáti procent. Těch dvacet by mělo odstraňovat původní halucinogenní účinky, ale je možné, že jsem s tím dal pryč i něco jiného, co tam mělo radši zůstat. Ten hnus je moc složitý, bez znalosti přesného vzorce nedokážu fungování plně nasimulovat. Navíc Michail omezuje užívání, jak jenom vydrží. Mohlo se stát, že tím nějak spustil tohle<emphasis>.</emphasis>“</p>
<p><emphasis>Anebo to spustilo něco jiného. Nebo někdo…</emphasis></p>
<p>Třebaže ji nikdo nevyslovil, Beck tu větu cítil ve vzduchu jako nemocniční pach.</p>
<p>„Pokud všechno půjde dobře, kdy se probere? A kdy bude schopen vrátit se do práce?“</p>
<p>„No, to je velké <emphasis>pokud</emphasis>. Z umělého spánku bych ho chtěl probudit někdy za týden. Kdy se zotaví… měsíc? Dva? To nedokážu říct.“</p>
<p>Beck mlčel. Zaklel jen v duchu, snažil se udržet chladnou tvář, ale Jablonski stejně chápavě kývl.</p>
<p>„Deset dní, že? Tak dlouho ho smíte zastupovat.“</p>
<p>„Jo. Potom kontrolní výbor rozvědky vybere dočasného ředitele.“</p>
<p><emphasis>Dočasného, co se snadno může stát trvalým – hlavně po tom, co se do výboru vecpal Antonius. Na tu naši návštěvu určitě nezapomněl.</emphasis></p>
<p>„Chápu. No, tohle bych Michailovi nepřál. Nemá v životě moc radosti, a myslím, že ta funkce ho celkem bavila.“</p>
<p>Beck se na doktora pozorně zadíval. Tvářil se netečně, ale něco v jeho hlase… seržant se rozhodl vkročit na tenký led.</p>
<p>„Čistě teoreticky, doktore. Pokud bude ředitel za týden při vědomí a schopný aspoň podepsat občas nějaký papír, jak velká je šance, že byste ho prohlásil za vyléčeného? Tedy, formálně.“</p>
<p>„Aha, jako že bych lhal? A doufal, že ho nikdo z toho výboru nepřijde navštívit osobně?“</p>
<p>„To už by byla moje starost… a říkám teoreticky.“</p>
<p>„No, teoreticky, proč ne?“ Jablonski se poprvé usmál, a ten úsměv přišel Beckovi povědomý. „Byl bych špatný otec, kdybych synovi překážel v kariéře. I když je jen nevlastní.“</p>
<p>„Co… synovi?“ Beck ztuhl. „Netušil jsem, že…“</p>
<p>„Že má Michail příbuzné? No ano. Hádám, že si dává záležet, aby o nich nikdo nevěděl. A někdy jsem za to i rád.“</p>
<p>„Aha. Tak děkuji, doktore. Informujte mě, když se něco změní. Hlavně pokud to bude k lepšímu. Taky chci před pokojem nechat dva chlapy, a možná další dole, jenom pro jistotu.“</p>
<p>„Jistě, to jsem čekal. Snad nebudou moc vidět.“</p>
<p>„Žádný strach. Na to mají výcvik.“</p>
<p>„Samozřejmě,“ Jablonski si s nádechem rezignace i sarkasmu povzdechl. „Už jsem skoro zapomněl, proč se s Michailem radši nebavím o jeho práci. Člověk se pak bojí vystrčit nos z domova.“</p>
<p>Beck se ušklíbl. „To mi povídejte, doktore.“</p>
<p>Vlastně se mu ulevilo, když z toho potemnělého pokoje konečně odešel. Skoro nepřítomně zamířil nemocniční chodbou k výtahu a uvažoval. Bude teď mít mnohem víc práce. Nejen dohlížet na těch pár operací, které viridianská rozvědka prováděla, ale i vyřizovat ředitelskou byrokracii. Hlášení, výkazy nákladů, zprávy pro kontrolní výbor, všechno teď spadlo na něj a bude to muset dělat pečlivě. Razítka i podpisy tam, kde mají být, účty musí souhlasit do haléře. Jedině tak nepřitáhne pozornost, a až Jablonski Petrova uschopní, zvládnou hrát tu šarádu dál, dokud se opravdu neuzdraví. O jiné možnosti Beck prostě nehodlal uvažovat. Rozhodně neměl chuť na jiného ředitele, tím spíš na byrokrata dosazeného lidmi jako Antonius, co bude…</p>
<p>Chlap v civilním obleku do něj prudce vrazil, přetrhl mu myšlenku a vzápětí mu strčil pod nos malou holokameru.</p>
<p>„Zpravodajský večerník! Co nám můžete říct o nehodě Violet Dannové a jejím pobytu v této nemocnici?“</p>
<p>„Nic!“ odsekl Beck. „Neznám ji!“</p>
<p>Odstrčil toho chlapa a bez ohlédnutí pokračoval, i když měl chuť ho praštit, nebo mu tu kameru rozšlapat. Ovšem tím by jen přitáhl pozornost, takhle ten pisálek záznam s jeho tváří sám smaže, až bude vybírat relevantní materiál pro reportáž. Violet Dannová byla už pryč a předtím ležela o dvě patra níž, ale novinářská pakáž se snažila lovit drby od personálu, takže lezla po celé nemocnici. Přesně v nejhorší dobu… snad nevyčenichají, kdo je pacient s falešným jménem na oddělení intenzivní péče.</p>
<p>Což seržantovi připomnělo další důležitou věc – zastavil se u výtahu a vytáhl komunikátor.</p>
<p>„Tady Beck. Operátor sledování. Hlášení.“</p>
<p>Hlas na druhém konci zněl mírně znuděně.</p>
<p>„Není co hlásit, pane. Menabaranská loď před čtvrt hodinou skočila z našeho systému. Tu druhou darovanou převezli do královského hangáru.“</p>
<p>„Můžete potvrdit, že odletěli všichni? Dann i jeho ochranka?“</p>
<p>„Ano, pane.“</p>
<p>„A nějaké další zprávy? Cokoliv.“</p>
<p>„Nula, pane. Tedy, máme lékařskou zprávu Dannovy ženy, ale nic zajímavého, jenom si trochu natloukla.“</p>
<p><emphasis>Tak proč tolik spěchal ji odvézt?</emphasis></p>
<p>Seržant pokrčil rameny, každopádně hotovo. Menabaranský premiér byl pryč a o důvodech jeho návštěvy nevěděli o nic víc, než když přijel. Pokud se přitom král nehodlal svěřit Petrovovi, určitě se nesvěří jemu, a popravdě, celá ta věc momentálně Beckovi ležela na srdci nejméně ze všeho. Měl dost jiných starostí.</p>
<p>„Dobře, rozumím. To je všechno.“</p>
<p>Ukončil spojení a nastoupil do výtahu, který se před ním otevřel. Teď honem zpátky do úřadu, podívat se, kolik byrokracie na něj čeká a co může ještě stihnout do veče…</p>
<p>Komunikátor v Beckově kapse tiše zavrněl a seržant znovu dostal chuť zaklít.</p>
<p>„Slyším!“ zvedl ho k uchu.</p>
<p>„Tady Olson z technického, pane. My děláme tu kontrolu v bytě ředitele Petrova, jak jste nařídil.“</p>
<p>„Ano, a?“</p>
<p>„A asi jsme něco našli. Tedy, nevíme to úplně jistě, ale je to podezřelé. Jde o…“</p>
<p>„Čekejte. Jsem u vás za pár minut.“</p>
<p>Beck přerušil spojení dřív, než Olson znovu promluvil. Tohle rozhodně nehodlal probírat na dálku. Technický tým k Petrovovi poslal spíš jen pro jistotu. Ani ho nenapadlo, že by tam mohli něco najít, měl jistou představu, jakým způsobem si ředitel svůj domov zabezpečil. Ale jestli něco vážně objevili, jestli to, co se mu stalo, nebyla nehoda…</p>
<p>Když se výtah otevřel, Beck z něj vyběhl téměř poklusem. Skočil do vznášedla, zuby nehty se snažil držet povolené rychlosti, a za chvíli už zastavoval před známým domem.</p>
<p>Olson na něj čekal v hale za dveřmi. Byl to malý chlapík s rozježenými blond vlasy a bledou tváří někoho, kdo příliš nevychází na slunce, typický technik. On i jeho čtyři podřízení byli oblečení v modrých kombinézách instalatérské firmy. Krytím téhle akce bylo, že si Michail Petrov nechává předělat koupelnu, takže nikomu nepřišlo divné, že se potulují po domě a dloubou do kdečeho. Většina nájemníků byla touhle dobou stejně v práci. Beck ho pozdravil kývnutím, Olson bezděčně škubl rukou, ale nápadné zasalutování si v poslední chvíli rozmyslel.</p>
<p>„Co jste našli?“ oslovil ho Beck. „Nemám moc času.“</p>
<p>„No… v tom případě,“ Olson se nervózně poškrábal na bradě. „Asi bych vám to měl ukázat, pane.“</p>
<p>„Dobrá.“</p>
<p>Seržant chtěl zamířit k výtahu v domnění, že jdou do Petrovova bytu, ale Olson místo toho otevřel dveře vedle něj. Chodba za nimi byla zaprášená, osvětlená jednou zářivkou, a končila schody dolů.</p>
<p>„Našli jste něco <emphasis>ve sklepě</emphasis>?“ otázal se Beck nedůvěřivě a technik před ním zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Ne přímo. Je tu technická místnost, klimatizace, rozvodna energie, vody. Jednoho z nás napadlo tam zajít.“</p>
<p>Schody končily další chodbou, ale Olson otevřel plechové dveře hned na jejím začátku, označené štítkem „<emphasis>Nepovolaným vstup zakázán</emphasis>“. Beckovi do tváře dýchla vlhkost, horko a tlumený hukot.</p>
<p>Místnost byla plná trubek a rozvodných skříní – nacpali se tam stěží tři lidé. Zářivka nad dveřmi byla rozbitá a protivně blikala, takže ji Olson raději zhasl a vytáhl z opasku baterku.</p>
<p>„Tady,“ podal ji Beckovi. „Po žebříku a doleva. Podívejte se na ty záslepky.“</p>
<p>Na konci místnosti byl do stěny zabudovaný jednoduchý žebřík usnadňující přístup k armaturám na stropě. Beck vyšplhal nahoru, vstrčil hlavu mezi dvě velké roury a posvítil, kam Olson ukazoval – řady čtvercových krytů velkých jako dlaň, každý označený číslem a připevněný šrouby v rozích. Seržant neviděl nic zvláštního, a už se nadechl k otázce, ale v té chvíli se zarazil.</p>
<p>Bylo jasné, že tyhle věci už dlouho nikdo neotevřel – hlavy šroubů byly načervenalé rzí a na horních hranách krytů ležel nános bílého prachu… na všech kromě toho s číslem třicet šest. Tady žádný prach nebyl, zato ve rzi jasně patrné šrámy po šroubováku.</p>
<p>„Vidím,“ promluvil Beck pomalu. „Někdo to nedávno sundal. Číslo třicet šest, není náhodou…“</p>
<p>„Byt ředitele Petrova,“ doplnil Olson. „Ano, pane. Tenhle dům před osmi lety renovovali, předělali izolaci i rozvody. Tudy dřív vedly kabely, když je odstranili, namontovali záslepky, ale otvory nechali. Jsou ve všech bytech, většinou různě za nábytkem nebo pod tapetami. Nemá to využití, žádný důvod, proč by to měl někdo otevřít… pokud tamtudy nechtěl něco dostat. Jde to nahoru, takže třeba plyn, pustit tam nějaké svinstvo, a zase to zavřít…“</p>
<p>Olson zmlkl, jako by si připadal hloupě, protože i jemu se to zdá přitažené za vlasy, ale Beck mlčel. Stál na žebříku, zíral na kryt a bezděčně zatínal zuby.</p>
<p><emphasis>Petrov neotevíral okna. Dveře měl zamčené, pokud nebyl doma, vypínal i proud, aby se mu nikdo ani teoreticky nemohl napíchnout na počítač, alarmy napájel samostatný zdroj. Některých plynů stačí stopové množství, jedno nadechnutí bez barvy i zápachu. A s Pastičkou v těle, pokud to nějak zkombinovali…</emphasis></p>
<p>„Našli jste druhou záslepku? Tu v ředitelově bytě?“ seržant pomalu slezl zpátky.</p>
<p>„Ano, v koupelně za zrcadlem. Ověřili jsme si, že je průchozí, a zkusili chemické detektory. Výsledek… ehm… negativní.“</p>
<p>Rozpaky v Olsonově hlase zesílily, ale Beck zavrtěl hlavou.</p>
<p>„To nic neznamená. Když ředitele ošetřovali, dveře zůstaly otevřené kdovíjak dlouho. To svinstvo mělo plno času vyvětrat. Navíc to mohlo být něco, co detektory vůbec nezchytí, vyrobené zvlášť pro něj.“</p>
<p>„Takže myslíte, že na tom něco je, pane?“ Olson pookřál.</p>
<p>„Jo,“ souhlasil Beck pochmurně. „Myslím, že je.“</p>
<p>Vrátil Olsonovi baterku a cestou ven rychle uvažoval. Útok na ředitele rozvědky byl vážný incident. Správně ho měl okamžitě ohlásit výboru, možná i králi. Jenomže když to udělá, přitáhne k Petrovovu stavu přesně tu pozornost, které se chtěl vyhnout.</p>
<p>„Prověřili jste záznamy ostrahy?“ zeptal se. „Každý, kdo sem jde, přece musí mít heslo, a ty informace se ukládají.“</p>
<p>„Ano, ale pokročilejší biometrika i kamery jsou až ve výtahu a u dveří na schody. Hlavním vchodem proklouzne s trochou chytrosti každý. Zkusili jsme tady sebrat otisky, samozřejmě je jich tu plno od opravářů a údržby. Prověříme je… ale tak hloupí by asi nebyli.“</p>
<p>„Asi určitě,“ souhlasil Beck. „Jak se jmenuje chlap, co na tohle přišel?“</p>
<p>„Ehm… není to chlap, pane. Eva Meyerová z technického.“</p>
<p>„Dobře,“ Beck potlačil úsměv. „Eva Meyerová má pochvalu za dobrou práci, a vy také. Projděte znova záznamy ze vchodu, jestli tu přece jenom nebyl nikdo podezřelý. Otvor v ředitelově koupelně utěsněte, do téhle místnosti schovejte fotopast pro případ, že by to zkusili zopakovat, a nikomu ani slovo. Nikomu – tím myslím ani žádná hlášení.“</p>
<p>„Ano, pane! Až ty hajzly najdeme, vyřídíme si to sami.“</p>
<p>Olson byl viditelně spokojený, ale Beck mlčel. <emphasis>Vyřídíme si to sami</emphasis>. Petrovovy způsoby se už očividně šířily i mezi zaměstnance, a v tak malém úřadě byl útok na jednoho jako útok na všechny. Takže odplata, a předpisy nebo zákony ať táhnou k čertu. Děsivé, ale problém byl, že sám Beck měl chuť na totéž. Už jenom ten způsob, otrávit někoho takhle zákeřně… Jablonski se spletl. Ani nevystrkovat nos z domova už nepomůže.</p>
<p>„Pane, jestli se můžu zeptat,“ Olson znejistěl, „jak je na tom ředitel? Slyšel jsem, že zle.“</p>
<p>„Omyl,“ seržant nezaváhal. „Mluvil jsem s doktorem, za týden bude v pořádku.“</p>
<p>„Díky, pane!“</p>
<p>„Za nic,“ Beck přemohl znechucení. „Dodělejte to a zmizte. Nechceme být nápadní.“</p>
<p>„Jistě. Za deset minut jsme pryč.“</p>
<p>„Fajn. Uvidíme se v úřadě.“</p>
<p>Teprve cestou k vozu si seržant konečně položil nejdůležitější otázku: <emphasis>Kdo?</emphasis></p>
<p>Jak na ni odpoví sám Michail Petrov, si byl Beck celkem jistý, ale snažil se najít jiného podezřelého. Probíral v duchu akce, které rozvědka v poslední době řešila: pár případů vojenské nebo průmyslové špionáže. Černý vývoz zbraní na Newell. Drogový gang, u něhož se vyskytlo podezření, že je financován zvenčí, možná dokonce ze Sítě. Jenže kdyby Síť nebo pašeráci zbraní chtěli zabít ředitele viridianské rozvědky – a proč, jen by na sebe přitáhli pozornost – nejspíš by ho nějaký chlap z letícího vznášedla pokropil automatem rovnou někde na chodníku. Tohle bylo příliš sofistikované, příliš profesionální. Přímo z toho křičela tajná operace, a v té chvíli se okruh podezřelých prudce zužoval. Když navíc Beck přidal načasování… ne. Sice bez důkazů, přesto však všechno vedlo k jedinému závěru.</p>
<p><emphasis>Ten zmetek Eddy ohlásil nahoru, že Petrov odmítl, a tohle byla odpověď. Je klidně možné, že to mělo spustit dřív, ještě před Dannovým příletem, ale nějak jim nevyšlo načasování. Až se Petrov probere, bude mu trvat tak pět minut přijít na to samé. A potom…</emphasis></p>
<p>Na silnici vedle zaparkovaného vznášedla svítilo slunce, takže kapota i dveře byly rozpálené a v kabině nepříjemné vedro. Přesto když seržant Beck startoval, na zádech cítil studený mráz.</p><empty-line /><p><strong>Perimetr majáku Proxima, newellské území</strong></p><empty-line /><p>„Potvrzeno. Máme kontakt s Newellem.“</p>
<p>Nikola zavřela oči. V uších jí hučelo, úlevou se jí málem podlomila kolena. Opěradlo křesla, ve kterém seděla Natalie, svírala tak křečovitě, až cítila bolest v prstech.</p>
<p>„Koukni na tu polohu, Gile. Jenom kousek od středu perimetru.“</p>
<p>Iversonův hlas zněl dokonale spokojeně a Daley přikývl.</p>
<p>„Jo. Pořád máš zatracenou kliku.“</p>
<p>Nikola rychle otevřela oči. Napadlo ji, že teď se Daley otočí na Natalii, a začne dumat nad těmi dvěma hodinami a odkud se ta <emphasis>klika</emphasis> vzala. Jenže Gil se místo toho díval na obrazovku před sebou a vypadal… <emphasis>zahanbeně</emphasis>. Když se těsně před skokem vrátil do kabiny, Iverson už byl zpátky, začtený do nějaké staře vypadající bichle, která teď ležela na kraji panelu. Pozdravil ho, jako by se nic nestalo. O scéně předtím se nezmínil jediným slovem, ovšem Daley stejně vypadal, že se za svůj zkrat stydí – asi příliš, než aby chtěl tu záležitost znova pitvat.</p>
<p>„Takže vzhůru na Newell,“ Iverson se usmál. „Teď už nás nic nezastaví.“</p>
<p>„Fajn. Začínám počítat.“</p>
<p>Nikola si oddechla – takže to by bylo. Bez ohledu na to, co přijde dál, na milion věcí, kterých ještě pořád byl důvod se bát, aspoň tohle měla s Natalií za sebou: byly pryč z menabaranského území. Už žádná policie, žádné zatykače ani střelba. Teď ještě pokud možno vcelku přistát… a pak se uvidí.</p>
<p>Na rozdíl od ní a Daleyho působil Iverson lhostejně, jako by ho snad až mrzelo, že cesta končí. Vedle knihy si položil rezavou krabičku a kapesním nožem ji zkoušel otevřít. Po pár minutách úsilí se mu to konečně povedlo, víko odskočilo až na podlahu a Natalie vyklouzla z křesla. Zvědavě se naklonila pilotovi přes rameno a Nikola radši došla blíž.</p>
<p>V krabičce ležel obyčejný zápisník v černých deskách. Darren ho chtěl vyndat, jenže byl přilepený ke dnu. Otevřel ho, ale polovina první strany mu zůstala v ruce, starý papír se drolil jako vysušené listí. Nikola jen zahlédla modrý, rukou psaný text, vybledlý skoro k nečitelnosti, snad nějaké náčrtky a čísla…</p>
<p>„No nic,“ Iverson opatrně vložil kousky zpátky, sebral víko a krabičku zase zavřel. „Tohle si nechám na později. Hotovo, Gile?“</p>
<p>„Jo,“ potvrdil Daley. „Můžeme.“</p>
<p>Natalie zacouvala zpátky do křesla a Nikola zaujala vyzkoušené místo za ní.</p>
<p>„Dva. Jedna. Teď!“</p>
<p>Kde byla před oknem jen kosmická čerň, visela náhle obrovská koule planety. Nikole na okamžik blesklo hlavou leknutí, že jsou zpátky na Luně, ale vzápětí si uvědomila, že její odstín není šedivý, ale béžový s lehce namodralým oparem.</p>
<p>Napravo od nich se vznášel maják, na pozadí planety dobře viditelný, jeho tvar už Nikola poznala bez ptaní. Za ním se ovšem rýsoval obrys něčeho nového: pomalu rotující prstenec zjasněný odrazy světla od solárních panelů. Třebaže byl dál, vypadal mnohem větší než maják a Natalie s úsměvem ukázala prstem.</p>
<p>„Stanice Faraday, Niki. Největší ve vesmíru po algorské Mrtvé díře. Tedy, asi.“</p>
<p>Namířila stranou, ke dvěma měsícům, které se začaly vynořovat nalevo, jak se <emphasis>Udatný Achilles</emphasis> zvolna otáčel, jednomu jasně bílému, druhému tmavšímu, zpola zakrytému okrajem planety.</p>
<p>„Ginger a Fred. Na Fredovi se těží led, aby měl Newell vodu. Na Ginger jsou rafinérie a doly, našly se tam vortexové krystaly.“</p>
<p>Iverson se překvapeně otočil a Nikola pokrčila rameny.</p>
<p>„Naučné seriály. Asi jsem taky měla dávat větší pozor.“</p>
<p>Musela uznat, že když pominul strach, pohled na newellskou soustavu byl úchvatný. Nikola by se vydržela dívat snad hodinu, Daley však věnoval oknu jen okamžik a vrátil se k obrazovce.</p>
<p>„V pořádku,“ konstatoval. „Žádné poruchy, stabilizátor drží.“</p>
<p>„Fajn, Gile,“ schválil Iverson a stiskl tlačítko vysílačky.</p>
<p>„Tady loď <emphasis>Udatný Achilles</emphasis>, volám kontrolu Liberty. Žádám o povolení přistát.“</p>
<p>„Kontrola Liberty,“ ozvalo se po chvilce a Nikola v hlase jasně rozeznala pobavení. „Povolení uděleno, <emphasis>Achille</emphasis>. Jestli ale budete přistávat jako minule, kopněte to radši někam za město a dojděte po svých.“</p>
<p>„Bez obav,“ Iverson udělal obličej. „To už tady bylo.“</p>
<p>„Dobrá. Na městském kosmodromu máte dost místa,“ hlas zvážněl. „Nějaké zprávy ohledně nákladu?“</p>
<p>„Ano. Jestli můžete, vzkažte doktoru Kimovi v Ústřední, ať se zastaví. Mám pro něj něco, co nepočká. Zbytek se vyřídí pak.“</p>
<p>„Rozumíme. Kontrola Liberty konec!“</p>
<p>Spojení se přerušilo – to bylo celé. Žádné výzvy k předložení dokladů, žádné ohlašování pasažérů. Iverson prostě stočil příď lodi dolů a Nikola se pevně chytila opěradla.</p>
<p>„Bude to zase házet,“ upozornil Daley, ale ať to způsobila jeho oprava na Luně nebo fakt, že Nikolu přešel strach, nebylo to tak zlé. Tentokrát Nikola nespustila oči z okna.</p>
<p>Vrstva mraků byla tenká – proletěli jí za půl minuty a už mířili k zemi, kde se pozvolna vynořovaly detaily. Moc k vidění toho ovšem nebylo. Nikola nezahlédla jediné moře nebo větší vodní plochu, jen pár nitek, které snad byly řekami, ale začínaly i končily do ztracena. Neviděla ani hory – jak <emphasis>Achilles</emphasis> klesal, vypadal povrch Newellu čím dál víc plochý, rovný jako stůl a jednotvárně žlutý, jen místy s tmavšími či světlejšími místy. Museli sletět ještě níž, aby spatřila první známky lidského osídlení: ostře ohraničené plochy připomínající farmy, ovšem oranžové, ne zelené, a pár měst rozesetých bez viditelného spojení, včetně toho největšího, kam zjevně mířili.</p>
<p>Iverson zpomalil. Nechal loď skoro zastavit, snad chtěl, aby se Nikola podívala, ale ten pohled ji rozhodně nepotěšil.</p>
<p>Město bylo celkem malé – oproti Artipoli možná třetinové. Většina budov navíc vypadala nízká, nanejvýš dvoupatrová, převážně ve tvaru krychle nebo kvádru. Některé byly stupňovité, z větších kostek rostly menší jako haldy na sebe naskládaných krabic. Střechy měly rovné nebo ve tvaru obrácených kávových šálků, ulice namísto širokých artipolských bulvárů vypadaly chaotické a křivolaké. Ani těch pár vyšších budov nepřipomínalo menabaranské mrakodrapy – nezvykle úzké komínové věže se šikmo zkosenými vrcholy, některé lehce zakřivené. Slunce viselo nízko nad obzorem, jako by svítalo nebo zapadalo, ale okna musela být pokryta nějakým materiálem pohlcujícím světlo, protože se neleskla ani nezářila. I budovy barvou dokonale kopírovaly poušť všude okolo.</p>
<p>Z výšky to celé vypadalo omšelé a zaprášené, až jí přišlo, že se dívá na nějaké napůl opuštěné ruiny. Jediné, co působilo moderně, byla řada staveb lemujících okraj města, zvláštní trojhranné konstrukce nakloněné směrem dovnitř a propojené hustou soustavou podpěr jako vzhůru otočené závěsné mosty.</p>
<p>„Co je to?“ kývla k nim Nikola a Iverson chtěl odpovědět, ale Natalie ho předešla.</p>
<p>„Pískové štíty. Když přijde hurikán, rozvinou se a chrání město. Ukazovali je v <emphasis>Zázracích techniky</emphasis>. Myslíš, že tu budeme moct taky koukat na seriály, Niki?“ zarazila se a Nikola s povzdechem zavrtěla hlavou.</p>
<p>„To vážně netuším, Nat.“</p>
<p>Poznámku, jestli tu vůbec znají holovizi, raději spolkla.</p>
<p>Iverson opět zrychlil a Nikola rozeznala kosmodrom, kam mířili. Ani ten nebyl žádný zázrak – jen velká plocha na kraji města, obehnaná směrem do pouště vysokou zdí, kontrolní věž uprostřed, pár nízkých baráků kolem. Na ploše napočítala asi patnáct plavidel různého typu. Všechna vypadala staře a omláceně – <emphasis>Achilles</emphasis> sem rozhodně zapadne.</p>
<p>„Většina lodí zůstává nahoře na Faradayi,“ promluvil Daley, jako by její myšlenku vycítil. „Zboží dolů vozí raketoplány, tady přistává jenom ten, kdo se plánuje zdržet.“</p>
<p>Přistání tentokrát proběhlo hladce, Nikola ani nemusela zatínat zuby v obavě, že si překousne jazyk. Zatímco Daley ještě vypínal systémy, Iverson vstal z křesla. Nasadil si klobouk a zamířil ke dveřím, ale Nikole se opět zdálo, že se ven moc netěší.</p>
<p>„Co bude teď?“ rychle ho došla a přitom se ohlížela po Natalii, která ale zůstávala sedět, protože ji zjevně víc zajímala Daleyho činnost u řízení.</p>
<p>„Teď?“ Iverson se na ni v uzounké chodbě otočil.</p>
<p>„Ano. Nemáme cestovní pasy ani doklady. Přece tu mají nějaké úřady…“</p>
<p>„Aha, tohle,“ pilot mávl rukou. „Stačí jenom říct, že jste uprchlíci. Pronásledovaní na Menabaranu za… <emphasis>něco</emphasis>. Mají na to formulář, já s Gilem ho podepíšeme jako svědci, vy dostanete potvrzení o dočasném azylu. Trvalé občanství má nějaké další podmínky, ale neslyšel jsem o nikom, koho by odmítli. Ve městě je hotel pro azylanty, bezplatný, ale tam nemusíte. No, tohle možná bude problém.“</p>
<p>Místo dalších otázek, které měla na jazyku, Nikola pocítila obavu – stáli totiž u jejich kajuty a Iversonova poslední věta směřovala k doktoru Stensovi, který tam pořád ležel natažený jako kus dřeva.</p>
<p>„Jsou to dva dny,“ zavrtěla Nikola hlavou. „Je to normální?“</p>
<p>„Ne,“ přiznal Iverson. „Většina lidí s vortexovou nemocí jenom zvrací nebo se motá. No, doktor Kim přijede za chvíli. Sice je onkolog, ale snad pomůže.“</p>
<p><emphasis>Onkolog? Proč, proboha?</emphasis></p>
<p>Nikola se ohlédla do chodby, hlavou jí bleskl zákaz mluvení o rakovině…</p>
<p>Ale Natalie stále nebyla v dohledu a ona si uvědomila, že dál už ten rozhovor odkládat nemůže.</p>
<p>„Co jim chcete říct?“ promluvila pomalu.</p>
<p>„Jim? O čem?“</p>
<p>Iverson se na ni udiveně zadíval a Nikola si znovu uvědomila, jak moc ji to rozčiluje. Prostě <emphasis>nedokázala</emphasis> poznat, jestli ten údiv předstírá a hraje si s ní, anebo vážně nechápe.</p>
<p>„Jim – těm, pro které pracujete. A o čem – hlavně o Natalii. Přece jste viděl, co dělá. Copak vám to nepřijde divné?“</p>
<p>„Aha. <emphasis>Divné</emphasis>,“ Iverson to slovo poválel na jazyku, jako by chtěl prozkoumat, jak zní, a protáhl mezi prsty pramen popelavých vlasů. „Začaly šedivět koncem prvního roku. Když jsem se vrátil, strčili mě na měsíc do špitálu. Skenovali mě, oškrabávali vzorky, vzali mi tolik krve, že by to naplnilo cisternu, a víte, co zjistili? Nic. Asi to nějak způsobilo skákání, ale netuší jak. Taky jsem měl něco v žaludku, nějaký nádor, a ten se prostě <emphasis>vypařil</emphasis>. Prý je to fakt divné, ale co jsem se vrátil, je divné všechno. Občas myslím, že se mi to jenom zdá. Že tady vůbec nejsem, jenom spím a probudím se zase <emphasis>tam</emphasis>. Nebo zpátky na Zemi, než jsem odletěl, anebo někde úplně jinde. Netuším kde. Takže vaše sestra… no, mně přijde úplně v pořádku. Možná víc než já sám.“</p>
<p>Nikolu nenapadlo, co na tohle říct. Po chvilce váhání se znovu pohnula, slezla za Iversonem po žebříku do nákladového prostoru.</p>
<p>„Pomůžete mi?“ pilot ukázal na jednu haldu beden. „Tohle musíme dát pryč. Nacpal jsem dolů pár věcí, co se, no… <emphasis>nevešly</emphasis>.“</p>
<p>„Aha,“ pochopila Nikola. „Myslíte, nevešly do seznamu nákladu. Ale to se nebojíte celníků?“</p>
<p>„Ti mají moc práce. Nikdy nekoukají pořádně… a pro všechny případy mám ochranku.“</p>
<p>Iverson naznačil hlavou k velké bedně s pískem, o kterou se Nikola bezděčně opírala, a najednou se zatvářil provinile.</p>
<p>„Sakra. Úplně jsem zapomněl – tam radši nesahejte. Koušou.“</p><empty-line /><p><strong>Newell</strong></p><empty-line /><p>Stmívalo se. Zpočátku Nikola nedokázala šero venku rozlišit od úsvitu, ale teď už světla jednoznačně ubývalo a na obloze viděla první hvězdy. Nic jí nepřipomínaly. Byly cizí jako celý tenhle svět, jako vzduch bez sebemenšího náznaku vlhkosti, na jakou byla zvyklá z Menabaranu, zato s jakousi neurčitou exotickou vůní.</p>
<p>Stejně jako prve na Luně seděla na bedně za otevřenou rampou nákladového prostoru. Rukama si objímala pokrčená kolena a pocit úlevy ji opouštěl. Těšila se a modlila, ať už ta šílená cesta skončí, ať jsou zas na pevné zemi. Jenže pevná země byla teď tmou pod cizími hvězdami u bran cizího města. Napadlo ji, že možná právě tohle cítil Darren Iverson: že naději si mohl člověk udržet, jen pokud byl pořád na cestě.</p>
<p>Pohyb vedle ní vystřídalo zaskřípání další bedny. Do dlaně jí vklouzla ruka.</p>
<p>„Jsi smutná, Niki?“</p>
<p>„Ne, Nat,“ Nikola se donutila usmát. „Jenom uvažuju.“</p>
<p>Natalie pohledem zkoumala oblohu i světla města za branou kosmodromu.</p>
<p>„Tam teď budeme bydlet?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>Nikola doufala, že se nezeptá, kde přesně – neměla tušení. Hranaté vozidlo na čtyřech kolech s otevřenou kabinou přivezlo hned po příletu tři muže ve žlutých uniformách. Symboly na nich Nikola nechápala, ale asi šlo o zdejší celníky nebo zaměstnance kosmodromu. Všichni znali Iversona a on znal je, došlo na podávání rukou, dotazy na cestu i zmínky o tom, co přivezl. Iverson byl stručný, místy přímo vyhýbavý, ale jim to nevadilo; podpis na dvou dokumentech, a veškeré odbavení skončilo.</p>
<p>Jí nebo Gila Daleyho, když s Natalií vyšel z pilotní kabiny, si skoro nevšímali, stačilo pár Darrenových slov o útěku a podepsat další formulář, zřejmě ten, o kterém mluvil. Nikdo se nesnažil je zatknout, vyslechnout, dokonce se ani ničemu nedivil. Honí vás na Menabaranu? Fajn, račte. Jako doma.</p>
<p>Celníci nakonec odjeli a oni tu prostě zůstali. Iverson tvrdil, že čekají, jen neřekl na co. Daley vypadal, jako by ztratil chuť se i ptát, jen odevzdaně vyčkával, co přijde… a Nikola na tom byla stejně.</p>
<p>„Myslíš, že tu budeme v bezpečí?“ promluvila Natalie znovu.</p>
<p>„Snad,“ Nikola se na ni zadívala. „Ty… nevíš <emphasis>něco</emphasis>?“</p>
<p>Zavrtění hlavou.</p>
<p>„Pamatuju si kousky. Spoustu kousků. Jsou moc rychlé… některé jsou staré. Nevím které, pořád se mi pletou. A nemůžu počítat. Zlobíš se, Niki?“</p>
<p>„Ne,“ ujistila ji Nikola. „Bylo toho moc najednou. Vlastně v tom mám taky zmatek.“</p>
<p>„Vážně?“</p>
<p>„Vážně. Nech to být… jenom kdyby sis byla něčím <emphasis>vážně</emphasis> jistá, řekni to mně. Jenom mně.“</p>
<p>„Jenom tobě,“ potvrdila Natalie a na vzdálenějším konci plochy zazářilo světlo. Ze šera se vylouplo vznášedlo, bílé s univerzálním červeným křížem na kapotě, a Natalie polekaně vyskočila.</p>
<p>„Klid, Nat,“ Nikola vstala a chytila ji za ruku. „To není pro nás. Darren přivezl i nějaké léky.“</p>
<p>Vznášedlo zastavilo a z kabiny vyskočil malý chlapík v bílém plášti tak dlouhém, že spodek vláčel po zemi. Rychle si nasazoval brýle, roztržitě se rozhlížel a Iverson, dosud rámusící s něčím v nákladovém prostoru, si ho všiml.</p>
<p>„Doktore,“ vyšel ven. „Čekáme na vás.“</p>
<p>„Já… já, dostal jsem zprávu až teď,“ mužík rychle popoběhl blíž. „Máte… máte to?! Řekněte… <emphasis>prosím</emphasis>, řekněte, že ano!“</p>
<p>Darren se jen usmál.</p>
<p>Otočil se a z kouta sebral tyč s hákem na konci. Zapíchl ji do bedny s pískem, chvíli naslepo lovil, až vytáhl kovový kufřík, který tam byl zahrabaný – a Nikola dobře postřehla, jak z písku vyskakují černá, zlověstně žíhaná tělíčka a ve vzduchu se míhají rozdvojené špičaté ocasy. Při tom pohledu zase dostala chuť Darrena uškrtit, zatímco Natalie vystrašeně mumlala něco o pavoucích.</p>
<p>„Tak se podíváme,“ Iverson z kufříku smetl přilepený písek, ale doktor mu ho vzápětí skoro vyškubl z ruky. Položil ho na zem a otevřel, vyvalilo se trochu bílé páry.</p>
<p>„Stál mě zub, doktore,“ komentoval Iverson. „Doufám, že je to v pořádku.“</p>
<p>„Och!“ doktor zíral, jako by viděl zlatý poklad, třebaže Nikola zahlédla uvnitř jen nějaké ampule. „To je… to… úžasné! Musím to rychle odvézt… replikace potrvá… děkuji! Mockrát děkuji, já… já…“</p>
<p>Místo dořeknutí kufřík přibouchl a chtěl se rozběhnout ke vznášedlu, ale Iverson ho chytil za plášť.</p>
<p>„Počkejte. Je tu někdo… jeden kolega, sklátila ho vortexová nemoc. Chtěl bych, abyste se na něj podíval.“</p>
<p>„No… proč ne. Pokud… pokud tedy můžu…“</p>
<p>„Jistě, doktore. Klidně si ho držte. Tudy.“</p>
<p>Vedl doktora, pořád svírajícího kufřík, přes nákladový prostor, a když zmizeli, Nikola se zadívala na Daleyho.</p>
<p>„Co to bylo? Víte o tom něco?“</p>
<p>„Jo. Darren se trochu podřekl – léky na rakovinu. To je tady problém. Newell má slabou ozonovou vrstvu, onemocní hodně lidí, ale Menabaran dal na index nové genetické vakcíny a pořádně zdražil běžné léky. Na tom kufříku je logo GenetiXu, až na Menabaranu zjistí, že <emphasis>tohle</emphasis> uteklo, někde budou padat hlavy.“</p>
<p>Nikola chtěla poznamenat něco kousavého, ale další Daleyho věta ji zarazila.</p>
<p>„Ten Darrenův šéf musí mít vážně dlouhé prsty, když dokáže sehnat načerno tohle.“</p>
<p>A bylo to tu zase – ten záhadný <emphasis>někdo</emphasis>, na kom bude brzy záležet jejich budoucnost. Nikola se nadechla k odpovědi, ale uslyšela šouravé kroky a Natalie se usmála.</p>
<p>„Koukej, Niki. Doktor je vzhůru!“</p>
<p>Z útrob nákladového prostoru se opravdu belhal Jacob Stens. Vypadal jako někdo, kdo se probral po dvoudenním flámu, obličej měl šedý, oči kalné. Kráčel tak nejistě, že ho doktor Kim z druhé strany raději podpíral.</p>
<p>„Natalie… eh… Nikolo,“ doktor se zaváháním rozeznal správnou sestru. „Omlouvám se. Nějak… já… asi jsem usnul. Co… přišel jsem o něco? Jak… jak se cítíte?“</p>
<p>Nikola raději neodpověděla, zato Natalie se sladce usmála.</p>
<p>„Jsme na Newellu. Byli jsme na Zemi, Darren našel krabičku, skákali jsme naslepo a stříleli po nás. Možná ještě umřeme.“</p>
<p>Stens chvíli zíral s pootevřenými ústy. Pak polkl nasucho.</p>
<p>„Aha.“</p>
<p>Klesl na nejbližší bednu, začal si oběma rukama protírat oči a doktor Kim se vyčítavě zadíval na Iversona.</p>
<p>„Prý byl v bezvědomí už od odletu. Co jste mu to dal?“</p>
<p>„Tabletku hyspexu.“</p>
<p>„<emphasis>Hyspex</emphasis>? Ale… ale to je veterinární lék!“</p>
<p>„Vážně?“ Iverson se poškrábal pod kloboukem. „No, před časem jsem převážel jednu gorilu. Ale zabralo to, ne?“</p>
<p>„Eh… no, už to radši nedělejte. Nikdy.“</p>
<p>„Neudělám,“ slíbil Iverson. „Ta pilulka byla poslední.“</p>
<p>„Aha. Tak… tak já už půjdu. Nechcete vzít do města?“</p>
<p>„Ne, díky!“ odpověděla Nikola rychle. „Radši počkáme.“</p>
<p>Pilot se po ní otočil, ale postřehl Natalii, která už zase pozorovala sanitku s neskrývanou hrůzou… Iverson kývl.</p>
<p>„Pravda. Nezdržujte se, doktore.“</p>
<p>„Dobře. Ještě… jednou moc díky! Postarám se, aby… aby se vědělo, čí je to zásluha!“</p>
<p>„Radši ne, doktore,“ Iverson se zamračil. „Bude lepší, když se o tom mluvit nebude. A nemáte zač.“</p>
<p>Kim mávl rukou a o chvíli později zadní světla sanitky zmizela v houstnoucí tmě. Teprve pak se Natalie uklidnila a Darren se poškrábal na hlavě.</p>
<p>„Asi bude třeba sehnat nějaký odvoz. Do <emphasis>Černé hvězdy</emphasis> je trochu daleko.“</p>
<p>Daley neřekl nic – ale Nikola postřehla, jak se zatvářil.</p>
<p>Dalších dvacet minut se Iverson s Gilovou asistencí snažil přenastavit menabaranský komunikátor na frekvence newellské sítě. Nakonec museli ke spojení použít vysílačku <emphasis>Achillea</emphasis>, ale podařilo se a k lodi dorazilo místní taxi: žádné vznášedlo, jen chatrně působící krabice na čtyřech kolech. Řidič byl starší, tmavé pleti s velkým knírem a zvláštním bílým turbanem na hlavě, tak vysokým, že skoro drhl o strop. Iverson odněkud vyhrabal pár plastových bankovek místní měny, takže měli na zaplacení, byť podle řidičova výrazu nezbylo ani na dýško.</p>
<p>Dovnitř se nacpali jen tak tak, Natalie si musela Nikole vlézt skoro na klín. Dopravní předpisy na Newellu musely být skutečně benevolentní, protože taxikáři na tom nepřišlo pranic zvláštního a ani po bezpečnostních pásech nikdo nevzdechl – žádné totiž v kabině nebyly.</p>
<p>„Co je <emphasis>Černá hvězda</emphasis>?“ oslovila Nikola Daleyho, když se rozjeli. Musela zvýšit hlas, protože motor té věci rozhodně nebyl tichý, a Gil se ušklíbl.</p>
<p>„Noční klub. Pro lepší společnost, prý trochu… <emphasis>jinak</emphasis> <emphasis>naladěnou</emphasis>. Nikdy jsem tam nebyl, ale slyšel jsem o něm.“</p>
<p>„A myslíte, že někdo odtamtud je…“</p>
<p>„Darrenův šéf? Nejspíš. Lidi, co chodí tam, na to určitě mají.“</p>
<p>Neřekl, jací lidé to jsou, ale Nikola odhadla, že valné mínění o nich nemá.</p>
<p>Zadívala se z okénka, které bylo oproti zbytku vozu až zázračně čisté. Ulice Liberty vypadaly úplně jinak než v Artipoli. Nikola viděla úžasnou směs vozidel, od běžných vznášedel po stroje na kolech nebo pásech, dokonce i varianty mezi tím. Neexistovaly tu vertikální jízdní dráhy, doprava probíhala jen po zemi nebo těsně nad ní. Na to, že byla noc, vypadal provoz rušně, místy se dokonce tvořily zácpy, a také chodníky byly plné lidí. Nikola viděla muže v dlouhých kabátech i krátkých vestách nebo hábitech s pokrývkou hlavy podobnou barevné utěrce na nádobí. Viděla ženy v těsně upnutých kombinézách i nařasených róbách s rameny zakrytými barevnými šátky a velkými klobouky se závoji, přes které ani nešlo zahlédnout tváře. Některé šaty vypadaly jako pouhé kusy látky omotané kolem těla, u jiných se nabízela otázka, jak se do nich jejich majitelé dostanou. A když zvedla hlavu, spatřila svit neonů na průčelích i balkónech, vydávající takovou záři, že ani nebylo třeba veřejné osvětlení. Všichni jako by se předháněli mít svůj poutač co nejbarevnější, nejjasnější a nejnápadnější… v tomhle jediném zřejmě Liberty Artipoli překonávala.</p>
<p>„To je normální?“ zavrtěla Nikola hlavou. „Takhle v noci takový provoz a tolik lidí?“</p>
<p>„Jistě,“ Daley se usmál. „Na Newellu se žije hlavně v noci. Na to si musíte zvyknout, ve dne se všichni vyhýbají slunci.“</p>
<p>„No prima,“ Nikola v duchu na seznam nejbližších potíží přidala pár dnů až týdnů nespavosti.</p>
<p>Taxík zahnul doprava, na širokou třídu ozářenou z obou stran tak, až skoro bolely oči. Nikola se snažila číst nejvýraznější poutače – hotely, restaurace, ale hlavně zábavní podniky a aspoň tucet kasin a heren. Ruleta, historické automaty, hodinové turnaje v algorských Žroutech, všemožné karetní hry. U některých výrazů Nikola ani netušila, co znamenají, nicméně bylo jasné, jaký byznys na Newellu hlavně kvete… povzdechla si nad myšlenkou, jak od toho udrží Natalii. Protože kdyby se ta měla někdy dostat do kasina, sice by bylo po problémech s penězi, ale další den je z Newellu vyhostí nebo rovnou zastřelí.</p>
<p>Další zatáčka, a taxík začal zpomalovat. I tahle ulice byla široká, ale neony vypadaly o něco diskrétněji. Osvětlený klenutý vchod ve tvaru stylizované brány, před kterým nakonec zastavili, byl laděný do černé a zlaté. Nahoře prostý nápis – <emphasis>Klub Černá hvězda –</emphasis> a po straně otevírací doba formulovaná s kouzelnou jednoduchostí: <emphasis>Od soumraku do úsvitu</emphasis>.</p>
<p>Nikola se s námahou vysoukala z kabiny a Natalie s Daleym ji následovali. Iverson se vpředu o čemsi dohadoval s řidičem, ale nakonec také vylezl a taxík odjel. Nikole se zdálo, že dost rychle. Zamračeně hleděla na vstupní bránu.</p>
<p>„Jaký druh <emphasis>zábavy</emphasis> se tu přesně provozuje?“</p>
<p>„Různý,“ Iverson pokrčil rameny. „Pití, taky <emphasis>představení</emphasis>. Mají i nějaké soukromé pokoje.“</p>
<p>V té chvíli Nikole rázem došlo, z čeho pramení její špatný pocit při pohledu na vchod a údaj o provozní době.</p>
<p>„Je tohleto bordel?“</p>
<p>„Bordel?“ Iverson rychle polkl. „Ne. Myslím, že o <emphasis>to</emphasis> tam nejde… tedy aspoň většinou. Jenom…“</p>
<p>„Jenom <emphasis>co</emphasis>?!“ Nikola přerušila jeho koktání takovým tónem, že pašerák bezděčně couvl. „Jestli nás chcete zatáhnout do bordelu, jdeme pryč! Je mi fuk kam, klidně spát na ulici!“</p>
<p>„Neboj, Niki,“ Natalie ji zatáhla za rukáv. „Oni si jenom hrají. Třeba na kostel.“</p>
<p>„Na <emphasis>kostel</emphasis>?“</p>
<p>„No, takový ten…“ Natalie zamávala rukama, jako by hledala tužku a papír. „S tmavým sluncem… v horách… tam uvnitř…“</p>
<p>Nikola se marně snažila rozluštit, o čem je řeč, a Darren Iverson nakonec pokrčil rameny.</p>
<p>„No dobře. Můžeme jít i zadem.“</p>
<p>Zadní vchod k Nikolině úlevě ničím nepřipomínal tu černozlatou bránu, byly to jen obyčejné dveře na boční straně budovy. Dojít k nim chvíli trvalo – <emphasis>Černá hvězda</emphasis> byla větší, než zepředu vypadala. Na dveřích nebyl zvonek, jen kulatý zámek se záklopkou nahoře, ale Iversonovi stačilo zaklepat, aby se otevřely.</p>
<p>Místnost za dveřmi byla jen malá předsíň. Nikola se rozhlížela, zaujaly ji hlavně štěrbinové průduchy v podlaze i stěnách, ale než se stačila zeptat, k čemu jsou, Darren zavřel dveře. Vzápětí spustil ohlušující hukot. Nikole do tváře udeřil poryv vzduchu, který vytryskl současně z obou stran a nasával se do podlahy. Natalie vyjekla, skočila zpátky ke dveřím, ale Nikola ji rychle popadla za ramena.</p>
<p>„To nic, Nat!“ musela křičet. „To je jenom větrák! Takový velký vysavač… na písek z bot a šatů!“</p>
<p>Ani nevěděla, jak na to přišla, asi další informace z holovize, která zůstala zasunuta někde v paměti. Vzápětí začal hukot i proud vzduchu slábnout. Natalie se pořád třásla, těkala očima na všechny strany, a Nikole blesklo hlavou, že teď udělají vážně dojem.</p>
<p>Dveře na opačné straně místnosti se otevřely.</p>
<p>Nikola ztuhla.</p>
<p>Pohled na ramenatého holohlavého chlapa navlečeného v kožených kalhotách a těsné černé vestě bez rukávů ji vzhledem k tomu, jaké oblečení viděla prve na ulicích, ani nepřekvapil. Ovšem obojek se stříbrnými cvočky se už zdál trochu moc i na newellské standardy. Muž strnul na prahu a překvapeně se díval – samozřejmě na Natalii.</p>
<p>„Zdravím, Francisi!“ Iverson se protáhl dopředu. „Jak se daří?“</p>
<p>„Dobře,“ hromotluk měl až překvapivě příjemný, melodický hlas. „Rád vás vidím, pane Iversone. Netušil jsem, že jste zpátky.“</p>
<p>„Zrovna jsem přiletěl. Potřebuju mluvit s Biankou. Probrat pár věcí, a přivezl jsem nějaké přátele.“</p>
<p>„Aha,“ Francis se usmál. „Tak pojďte. Paní má jednání, ale brzy by měla skončit. Řeknu jí, že tu jste.“</p>
<p>„Jdeme, Nat,“ Nikola opatrně zatahala sestru za ruku. „To je v pořádku. Prostě se mě drž.“</p>
<p>Chodba, kterou je Francis vedl, byla obyčejná, s černým kancelářským kobercem na zemi. Minuli několik dveří bez označení i muže, co vypadal jako údržbář, a ženu v manažerském kostýmu se střevíci na vysokém podpatku. Nikolu napadlo, že vypadá nejnormálněji ze všech, které tu zatím viděla – až potom začala uvažovat, na co nesla ten jezdecký bičík.</p>
<p>Chodba končila zataženým závěsem, ale Francis se zastavil u dveří na levé straně. Vypadaly honosně, buď z perfektní imitace, nebo dokonce z pravého dřeva, taky…</p>
<p>Toho muže Nikola vůbec nepostřehla. Nevšimla si ani, kde stál, snad někde stranou ve stínu, dokud jim náhle nezastoupil cestu. Středně vysoký, nakrátko ostříhaný, celý v černém včetně rukavic. Ty Nikolu zarazily nejdřív, ještě než se na ni zadíval. Z toho pohledu jí záda polila zima. Zastavila se tak prudce, až jí Jacob Stens vzadu narazil do zad.</p>
<p>„Klid, Jacku,“ promluvil Francis smířlivě. „To je kapitán Iverson a… přátelé. Chtějí mluvit s paní Biankou.“</p>
<p>Muž neodpověděl. Ani na okamžik se po něm nepodíval, upíral zrak jen na ně. Oči měl modré a studené jako led. Levé vypadalo tmavší než pravé, ale mohlo to být světlem v chodbě, úzkou tvář měl bledou, jako by příliš nevycházel na denní světlo.</p>
<p>„Nějaké zbraně?“ promluvil místo pozdravu tichým hlasem. Tón Nikole připomínal nůž pomalu vytahovaný z pochvy.</p>
<p>„Ne-e,“ odvětila rychle, i když ani nevěděla, na koho přesně promluvil. „Žádné nemáme.“</p>
<p>„Víte, že je nemám rád,“ Iverson zvedl teatrálně ruce od těla.</p>
<p>„Dobrá.“</p>
<p>To bylo všechno. Muž ustoupil, prošel okolo nich a rychle zamířil chodbou zpět. Kráčel naprosto tiše.</p>
<p>„Kdo… kdo je to?“ I Jacob Stens se za ním nervózně ohlédl.</p>
<p>„Jack Evans. Je tu šéfem ochranky, no, spíš <emphasis>je</emphasis> ochranka.“</p>
<p>„Poslední dobou je trochu… <emphasis>napružený</emphasis>,“ doplnil Iversonovu odpověď Francis, s nádechem omluvy, ale i úlevy. „Žádné problémy tu nebyly, nevím, co ho žere.“</p>
<p>„Sny,“ zamumlala Natalie. „Vidí strašidla.“</p>
<p>Francis cosi zabručel, snad <emphasis>sám je strašidlo</emphasis>, ale nahlas neřekl nic, jen otevřel velké dveře.</p>
<p>„Počkejte tu, prosím. Najdu paní Bianku. Můžete si dát něco k pití.“</p>
<p>Nikola neodpověděla, vlastně tu nabídku sotva slyšela – zírala jen do místnosti před sebou. Podle toho, co zatím na Newellu viděla, čekala všechno možné, ale tohle určitě ne.</p>
<p>Masivní stůl zdobený řezbami a mosaznými ozdobami, s deskou lesklou, že se v ní mohla vidět jak v zrcadle. Stříbrný stojan se dvěma plnicími pery a nádobkou na inkoust zakrytou zlatým víčkem. Stolní lampa z broušeného skla a tři křišťálové lustry na stropě. Vysoké křeslo s područkami a luxusní černou kůží potažená pohovka. Kazetově obložené stěny, velká knihovna se skleněnými dvířky, skrz která byly vidět hřbety nepochybně <emphasis>pravých</emphasis>, stářím poznamenaných knih. V malém výklenku vedle stála na masivním podstavci socha torza ženy. V bílém mramoru Nikola rozeznala prasklinky a kazy, i ta zřejmě byla <emphasis>pravá</emphasis>, žádná imitace předexodovského umění…</p>
<p>„Byla by hezká, viď, Niki,“ Natalie zhodnotila sochu pohledem. „Kdyby měla ruce.“</p>
<p>„Jo,“ souhlasila Nikola. „To je pravda.“</p>
<p>„Pojďte se posadit,“ Iverson bez obav zaujal místo na kraji pohovky. „Možná budeme čekat dlouho.“</p>
<p>Jacob Stens vyhověl se zřejmou úlevou, Nikola se zaváháním. Gil Daley zůstal stát u knihovny, zamyšleně luštil napůl setřené písmo na hřbetech za dvířky.</p>
<p>„Takže Bianca Sorelová? To jí patří <emphasis>Černá hvězda</emphasis>? A ona vede tu tvou pašeráckou <emphasis>sí</emphasis><emphasis>ť</emphasis>?“</p>
<p>Při slově <emphasis>síť</emphasis> se Iverson zřetelně ošil, ale přikývl.</p>
<p>„Tak trochu. Spíš… občas pomůže. Když je třeba.“</p>
<p>„Když je třeba.“</p>
<p>Daley to zachmuřeně zopakoval a Nikola se na něj zadívala.</p>
<p>„Vy ji znáte? Kdo to je?“</p>
<p>„Slyšel jsem o ní, když jsem létal, že přišla na Newell ještě před odtržením, snad z Viridianu. Prý má peněz jak ďábel, podplácela polovinu tehdejší korporátní správy a tajně podporovala milici. Po osamostatnění ji chtěli jmenovat do Senátu, ale odmítla.“</p>
<p>„Dvakrát,“ upřesnil Iverson. „Naposled loni. Bianca nechce <emphasis>moc</emphasis>. Říká, že z ní lidi blázní.“</p>
<p>Nikola chtěla namítnout, že tahle místnost rozhodně nepřipomíná kancelář někoho, kdo chce žít nenápadně v koutku, jenže v tu chvíli se dveře znovu otevřely.</p>
<p>Důstojnost. To bylo první slovo, které Nikolu napadlo, když ženu vcházející do pokoje uviděla. Z Bianky Sorelové vyzařovala jako světlo z lampy, od jednoduchých, tmavě modrých šatů po stříbrné náušnice, jemný make-up a perfektně upravený účes. Francis kráčel hned za ní, ale třebaže byl o půl hlavy vyšší, jako by se v jejím stínu úplně ztrácel. Pozornýma, šedýma očima si prohlédla všechny přítomné a zastavila se u Darrena Iversona.</p>
<p>„Á, pan Iverson. Tak jaképak potíže jste nám přivezl dnes?“</p>
<p>Mírný úsměv ve tváři s počínajícími vráskami okolo očí i úst naprosto změnil tón těch slov. Darren se rozhlédl, jako by hledal, kam ty potíže odložil. Pak pokrčil rameny.</p>
<p>„Přivezl jsem přátele. Potíže zůstaly na Menabaranu. Doufám. Doktor Jacob Stens, sestry Vanbergovy a můj parťák Gil Daley.“</p>
<p>Nad slovem <emphasis>parťák</emphasis> se Gil ušklíbl, ale neprotestoval. První podal Biance ruku, a ta ji přijala. I tento pohyb jako by byl záměrně <emphasis>pomalý</emphasis>, podtrhující význam toho pozdravu, přesahující obvyklé formální gesto.</p>
<p>„Jsem ráda, že jste se rozhodl přijet, doktore,“ Jacobovu dlaň podržela zřetelně déle. „Udělal jste hodně, ale začalo to být moc nebezpečné. Kvůli té poslední zásilce jsem o vás měla obavy.“</p>
<p>„To je milé,“ Stens si povzdechl. „Ale neměl jsem dvakrát na vybranou.“</p>
<p>„To bude v pořádku, doktore. Poznáte, že Newell není tak zlý, i tady je hodně lidí, kteří ocení vaši pomoc.“</p>
<p>Vzápětí se Bianca obrátila k Natalii – která místo podání ruky rychle ucukla. Nikola udělala krok a postavila se před ni.</p>
<p>„Prosím, promiňte. Jsem Nikola Vanbergová. To je Natalie. Ona… má zdravotní potíže.“</p>
<p>„Potíže?“ Bianca zaváhala jen na okamžik. „Podobné jako kapitán Iverson?“</p>
<p>„Vůbec ne,“ Darren se z pohovky usmál. „Mnohem lepší.“</p>
<p>Bianca nad tou odpovědí zvedla obočí. „Ach tak. No, vzhledem ke kapitánově známé nechuti k pasažérům musel mít hodně dobrý důvod, proč vás přivezl. A vy zase jistě máte důvod, proč vypadáte tak vyděšeně.“</p>
<p>V těch slovech Nikola slyšela zřetelnou otázku. Nutila se povolit bezděčně zaťaté zuby. Nejlíp bude prostě do toho skočit.</p>
<p>„Musely jsme utéct z Menabaranu, já i Natalie. Chtěli nás zabít… asi pořád chtějí. Hledali nás na Luně, stříleli i na loď. Je za tím někdo z vlády, nebo nějaká korporace. Nevíme přesně.“</p>
<p>„Avrian,“ upřesnila Natalie smutně. „A ta ženská.“</p>
<p>Bianca neodpověděla. Dál se dívala na Nikolu, a ta na okamžik postřehla trhlinu v dokonale nečitelném výrazu, záchvěv obav, snad vzpomínek… ohlédla se k Iversonovi.</p>
<p>„Na vás stříleli? <emphasis>Na Luně</emphasis><emphasis>?</emphasis>“</p>
<p>Jako by měla problém tomu uvěřit, a Darren pokrčil rameny, už bez úsměvu.</p>
<p>„Taky jsem se divil. Nová zkušenost, tedy v poslední době nová. Každopádně na Menabaran se asi hned tak nepodívám. Mrzí mě to.“</p>
<p>„To nic. Hlavní je, že jste živí. A vy myslíte Avriana Danna? Nového menabaranského premiéra?“</p>
<p>Tentokrát už Nikola zaťaté zuby povolit nedokázala.</p>
<p>„Ano,“ přiznala.</p>
<p>„A ta žena, má nějaké jméno?“</p>
<p>„Asi… hodně?“ Natalie bezradně pokrčila rameny. „Niki?“</p>
<p>„Já… to nevím.“</p>
<p>„Aha. Nu, tohle ovšem vypadá na trochu <emphasis>větší</emphasis> problémy. Nechcete mi to povědět celé, slečno Vanbergová? Francisi, nalij nám něco k pití. Můžeme se na to posadit.“</p>
<p>„Ano, paní.“</p>
<p>Francis s lehkou úklonou vyhověl a Bianca zamířila k pohovce – Jacob Stens bez vyzvání uvolnil místo. Nikola se posadila vedle ní a rychle přemýšlela co dál. Bianca vypadala vstřícně, rozhodně víc, než čekala. Ale začít jí vykládat <emphasis>všechno</emphasis>, hlavně o Natalii, když se neznají ani deset minut…</p>
<p>„Díky,“ převzala od Francise sklenici. Opatrné ochutnání prozradilo jen chladnou vodu. Nikola ji vypila s úlevou.</p>
<p>„Moc toho nevíme,“ začala opatrně. „Jeden člověk zkusil dát bombu do budovy korporace DiaVision. Natalie… my to náhodou zjistily a řekly policii. Anonymně, ale nějak na to přišel a chtěl nás zabít. Pak někdo zabil jeho, taky policejního komisaře, který to vyšetřoval… a obvinili nás. Myslím, že ten chlap pracoval pro Danna a on se ho pak zbavil.“</p>
<p>Tohle snad šlo. Pravda byla, že to spojení bomby v DiaVision s Dannem prostě jen předpokládala. Nějaké asi existovalo, sotva byla náhoda, že se ten chlap tenkrát objevil právě v EstetComu, kam šla s Natalií shánět vyděračský archiv Dannovy ženy. Začít to rozvádět by ovšem znamenalo prozradit, jak se o existenci archivu dozvěděla, což Nikola rozhodně neměla v úmyslu.</p>
<p>Bianca Sorelová mlčela. Se sklenicí ve štíhlých prstech s dokonalou manikúrou hleděla na Nikolu a zdálo se, že přemýšlí. Pak pokrčila rameny.</p>
<p>„Dobře, slečno Vanbergová. Myslím, že to není <emphasis>úplně</emphasis> všechno, ale jestli si chcete i teď něco nechat pro sebe, asi máte důvod. Ptala jsem se kvůli vám. Avrian Dann je nebezpečný člověk a hodně nebezpečných lidí pro něj pracuje. Jestliže se jen bál skandálu, jste v bezpečí, protože už nemá důvod vás umlčet. Z Newellu můžete o menabaranských politicích křičet, co chcete, nikdo na Menabaranu vám neuvěří. Ovšem pokud v tom bylo něco dalšího, třeba víc <emphasis>osobního</emphasis>…“</p>
<p>„Ne,“ Nikola zavrtěla hlavou. „Nic takového v tom nebylo.“</p>
<p>„Pak je vše v pořádku,“ Bianca se znovu usmála. „Samozřejmě, bude třeba dořešit <emphasis>detaily</emphasis>. Co vlastně umíte, slečno Vanbergová?“</p>
<p>„Já… byla jsem daňovou poradkyní. Na půl úvazku, musela jsem se starat o sestru. Ona pobírala zdravotní podporu, to nám stačilo.“</p>
<p>„Chápu,“ úsměv pohasl. „V Liberty ovšem nebude moc lidí, které zajímají menabaranské daně, a Newell obecně není sociální stát. Od každého se tu čeká, že se o sebe postará sám, a od vlády pak, že se mu do toho nebude zbytečně plést.“</p>
<p>„Rozumím,“ Nikola sklopila oči. „Potom asi budeme potřebovat pomoc. Aspoň na čas. Já se práce nebojím, ale utekly jsme s prázdnýma rukama, nemáme vůbec nic…“</p>
<p>Ani zaťaté zuby nepomohly. I když to věděla celou dobu, stačilo promluvit nahlas, aby se Nikola roztřásla. <emphasis>Teď ne, sakra</emphasis>, křičela v duchu! Jenže v očích cítila slzy, a bylo to pořád horší…</p>
<p>„Ale no tak,“ na lokti ucítila dotek. „Nepropadejte panice, Nikolo. Co se bydlení týče, to dokážu zařídit, a práce… můžete zatím zůstat tady. V <emphasis>Černé hvězdě</emphasis> se už něco najde. Zjistíte, že začít znovu není zase tak těžké, jakmile jednou přijmete tu myšlenku, také mám jisté zkušenosti.“</p>
<p>„Díky,“ Nikola se snažila ovládnout svůj hlas. Ztěžka se nadechla a nějak se jí povedlo získat opět rovnováhu. „Nebudeme vám na obtíž. Slibuji.“</p>
<p>„Dobře,“ Bianca se usmála. „Francis zařídí ubytování a pak vás tam odveze. Až se vyspíte a odpočinete si, můžeme si promluvit. Zítra v noci nebo klidně pozítří, času je dost.“</p>
<p>„Ano. To… bude asi nejlepší. Já…“</p>
<p>„To nic není,“ Bianca přerušila díky mávnutím ruky, než je stihla vyslovit. „Vy nejspíš zůstanete na lodi, že?“</p>
<p>„Jako vždycky,“ kývl Iverson. „<emphasis>Udatný Achilles</emphasis> bude potřebovat opravu, musím chvíli zůstat. Taky jsem vám přivezl pár dárků.“</p>
<p>„To je milé,“ Nikole se zdálo, že tentokrát Biančin úsměv vypadá poněkud křečovitě. „Mimochodem, ta vaše nepříjemnost na Křižovatce se už dostala i sem a jistí lidé by ji s vámi asi rádi <emphasis>probrali</emphasis>. Síť má bohužel pobočky také na Newellu, měl byste být odteď opatrnější i tady v Liberty.“</p>
<p>„Chápu,“ Iverson si utrápeně povzdechl. „Nejsem moc dobrý v diplomacii. Nepoznám, co lidé vážně chtějí… ehm… nemohla byste to nějak urovnat? Tohle jsem vážně neměl v plánu.“</p>
<p>„Jistě. Nemít něco v plánu vyžaduje mít <emphasis>nějaký</emphasis> plán. A tím urovnat myslíte nejspíše urovnat na mé náklady.“</p>
<p>Další utrápený pohled. „No… můžete to přidat ke zbytku. Mínus můj plat za poslední let. Plánuji všechno vyrovnat, a tentokrát <emphasis>mám</emphasis> plán.“</p>
<p>„To mne uklidňuje,“ Bianca vypadala přesně opačně. „Dobrá, uvidím, co v tom půjde podniknout. A vy, pane Daley? Máte také nějaké <emphasis>plány</emphasis>?“</p>
<p>„Zatím zůstanu na lodi. Znal jsem tu pár lidí, zavolám jim. Pokud v Liberty ještě jsou, snad budou mít nějakou práci. Anebo zkusím Faraday, něco snad seženu.“</p>
<p>„Rozumím. Kdyby se nedařilo, klidně se na mě obraťte… a to bude asi vše,“ Bianca elegantním pohybem vstala. „Mám ještě nějakou práci, Francis vás doprovodí do sálu. Můžete zůstat, jak dlouho chcete, všechno jde na podnik.“</p>
<p>Jacob Stens byl jediný, kdo stihl poděkovat. Nikola ho chtěla napodobit, ale Francis už gestem ukazoval ke dveřím. Pochopila, že návštěva je u konce, a náhle ji zaplavila úleva jako po náročném pracovním pohovoru. Natalie zase upřeně sledovala bezrukou sochu ve výklenku a o dění okolo ztratila zájem, takže do ní musela strčit.</p>
<p>Mezi dveřmi se ještě ohlédla – Bianca seděla za svým nádherným stolem a právě z jedné zásuvky vytahovala počítač. Nikole blesklo hlavou, že jde zjistit, kolik ji tahle <emphasis>dobročinnost</emphasis> bude stát, ale to už za nimi Francis zavřel.</p>
<p>„No,“ promluvil Darren Iverson. „To šlo dobře, ne?“</p>
<p>„Celkem,“ připustil Daley. „Někdy mi musíš povědět, jak jste se vy dva poznali.“</p>
<p>„To nebylo nic zvláštního,“ mávl Iverson rukou, ale Natalie se viditelně zarazila. Na okamžik se ohlédla, pak pokrčila rameny. Nikola, dosud vstřebávající zbytky emocí, to ani nepostřehla – co asi přijde teď.</p>
<p>Francis je vedl zpět stejnou chodbou, kudy přišli. Otevřel jedny dveře napravo a Nikola uslyšela šum hlasů, cinkot sklenic i tichou hudbu. Za dveřmi visel nařasený závěs. Francis ho odhrnul a gestem zkušeného uvaděče jim pokynul.</p>
<p>„Vítejte v <emphasis>Černé hvězdě</emphasis>, dámy a pánové.“</p>
<p>Po tom, co už viděla, Nikola čekala něco velkého, ale sál ji stejně překvapil. Stěny zakryté černými závěsy, strop aspoň pět metrů vysoko jako v luxusním divadle. Dole řady symetricky uspořádaných stolků vždy po pěti oddělené uličkou, které jako by se sbíhaly ve spirálách mezi nízkými přepážkami, potaženými černým sametem. U většiny stolků seděla společnost, většinou muži v oblecích různých střihů, od prostých ležérních košil po těžké sametové kabáty. Všude se leskly sklenky i barevné láhve všech možných tvarů, na pití se určitě nešetřilo. Sem tam uličkou prošla obsluha, většinou dlouhovlasé dívky v krátkých korzetových šatičkách s hlubokými výstřihy. Nikola si vybavila EstetCom, ale tohle bylo živější, mnohem méně okázalé… zaslechla, jak Gil Daley vzadu tiše hvízdl.</p>
<p>„Pojďte, posadíme se. Tam je místo.“</p>
<p>Darren Iverson tu očividně nebyl poprvé, protože neprojevil ani náznak údivu. Zamířil k nejbližšímu volnému stolu a Nikola ho následovala.</p>
<p>Stůl zřejmě tvořil jeden celek s podlahou i čímsi jako pohovkou k sezení okolo. Snadno se tam vešli všichni. Stoly byly dál od sebe a díky šeru vznikal dojem dostatečného soukromí, takže ani Natalie nevypadala polekaně. Jedna z obsluhujících dívek před ně okamžitě postavila podnos se sklenkami a dvěma láhvemi, a s úsměvem se vzdálila.</p>
<p>„To zelené nepijte, v tom je alkohol,“ Iverson sáhl po láhvi s obsahem v barvě třpytivé modři. „Tohle chutná jako pomeranč. Někdy musím zjistit, z čeho se to dělá.“</p>
<p>Jacob Stens, kterému se konečně vrátila do tváře normální barva, se usmál. „Zařadil jste se do vyšší společnosti, Darrene. Ta láhev určitě stojí měsíční výplatu.“</p>
<p>„Nechodím sem často,“ namítl Iverson. „Jenom někdy na představení, je to legrace. Uvidíte… už to začíná.“</p>
<p>Jeho tón znovu zatáhl v Nikolině hlavě za poplašný zvoneček, ale v té chvíli se u stropu rozzářila světla.</p>
<p>Pár bodových reflektorů od stropu se zaměřilo na široké pódium uprostřed sálu – Nikola postřehla, že stolky jsou chytře otočeny tak, aby k němu bylo vidět ze všech stran. Dva chlapi v úborech podobných Francisovu tam táhli věc připomínající lešenářskou kozu, ovšem s koženými pouty dole. Za nimi šel starší muž ve fraku jako z historického holofilmu, nechyběl ani vysoký cylindr a bílé rukavičky. Přes rameno nedbale nesl dlouhý prut. Uvítal ho potlesk, na který odpověděl elegantní úklonou.</p>
<p>„Dámy a pánové! Dnes večer budete svědky potrestání mé služky. Její nešikovnost mne připravila o majetek nedozírné ceny – rozbila můj oblíbený šálek na čaj. Jeanette!“</p>
<p>Mezi hosty se protáhla dívka v šatečkách, jejichž sukně tak tak zakrývala zadeček. Vkusně je doplňovala bílá krajková zástěrka a čelenka ve vlasech. Dívka docupitala na vysokých podpatcích ke schůdkům na pódium a zastavila se.</p>
<p>„Pojď sem.“</p>
<p>Jeanette bojácně zavrtěla hlavou.</p>
<p>„Mám si pro tebe dojít?“ Gentleman klepl špičkou rákosky o podlahu. „Sem!“</p>
<p>Jeanette se zhluboka nadechla a vyšla nahoru.</p>
<p>„Tak. Pochlub se dámám a pánům, co jsi provedla!“</p>
<p>Jeanette se vyděšeně přikrčila. „Rozbila jsem vám šálek, pane. Ale já nechtěla, vážně!“</p>
<p>Z publika se ozval smích i různá hlasitě vyvolávaná čísla. Nejčastěji pětadvacet, a Nikole to konečně došlo.</p>
<p>„Panebože,“ hlesla.</p>
<p>Rychle se otočila k Natalii, ale ta kupodivu nevypadala vyděšeně. Naopak, sledovala dění nanejvýš zaujatě, zatímco gentleman na pódiu zavrtěl rázně hlavou.</p>
<p>„Výmluvy mne nezajímají. Tvým trestem bude dvacet ran. Každou si hezky odpočítáš. Zapomeneš-li počítat, vezmeme to opět od začátku. Rozumíš?“</p>
<p>„Ano, pane,“ pípla.</p>
<p>„Tak se polož sem,“ ukázal na konstrukci a Jeanette se bázlivě sehnula. <emphasis>Pán</emphasis> jí postupně poutal ruce i nohy, až stála rozkročená v hlubokém předklonu. Pak vyhrnul její sukni – ukázalo se, že nemá kalhotky, což publikum ocenilo dalším potleskem.</p>
<p>„Připravena, Jeanette?“ gentleman prohnul mezi prsty rákosku.</p>
<p>„N-ne, pane.“</p>
<p>„Výborně,“ napřáhl ruku.</p>
<p>Zasvištělo to a Jeanette vyjekla. „Jedna, pane!“</p>
<p>Rákoska zanechávala na jejím pozadí červené pruhy a v sále zavládlo naprosté ticho. Gil Daley užasle zíral, zatímco Iverson se nepokrytě šklebil – jenže místo na pódium se díval kolem sebe, na místy pobledlé, nebo naopak zrudlé tváře hostů, vypoulené oči a pootevřená ústa.</p>
<p>„No,“ zamumlal Jacob Stens, zatímco výprask pokračoval. „Tady vážně nebudu mít nouzi o práci.“</p>
<p>Při dvanácté ráně začala Jeanette plačtivě slibovat, že už nikdy nic nerozbije. Po patnácté vzlykala a gentleman ji musel napomenout, ať nezapomíná počítat. Při osmnácté Nikola postřehla pár rukou mizet pod stoly.</p>
<p>„Dva… dvacet, pa-pane,“ vykoktala Jeanette konečně a vyčerpaně svěsila hlavu. Na spáncích se jí třpytil pot a z očí koulely slzy.</p>
<p>Gentleman odložil rákosku a dlaní jemně pohladil Jeanette po zádech. „Teď už budeš na mé věci jistě opatrnější, že?“</p>
<p>„A-ano, pane.“</p>
<p>Sklonil se a uvolnil jí pouta, Jeanette se svezla do kleku.</p>
<p>„Nezapomeň poděkovat,“ postavil se před ni.</p>
<p>„Děkuji, pane,“ políbila jeho botu, přičemž publiku ideálně vystavila pruhované pozadí.</p>
<p>Přes ovace, které vzápětí propukly, nebylo v sále chvíli slyšet vlastního slova. Nikolu ten kravál konečně probral – rychle chytila Natalii za ruku.</p>
<p>„Nat?“ snažila se hluk překřičet. „Jsi v pořádku?“</p>
<p>„Jasně, Niki,“ Natalie se na ni zadívala s nechápavým výrazem. „Koukám na strýčka Tama.“</p>
<p>„<emphasis>Co-cože?!</emphasis>“</p>
<p>„Zvířátka strýčka Tama. Vzpomínáš? Dívaly jsme se jako malé, ještě s tátou.“</p>
<p>„Jo, vím. Ale… ale co to má s tímhle?“</p>
<p>„Ty ho nevidíš, Niki?“ Natalie se zazubila k pódiu, kde Jeanette v pánově doprovodu vratkým krokem odcházela, vyprovázena doznívajícím potleskem. „To je strýček Tam. Proto ho tenkrát přestali vysílat. Musel taky utéct… ale on něco ukradl. Ne jako my, Niki. Doopravdy.“</p>
<p>Nikola neřekla nic. Snažila se v duchu spojit bývalou hvězdu dětských holovizních večerníčků s představením, které právě viděla. Moc se to nedařilo. Nakonec natáhla ruku, popadla ze stolu zelenou láhev a zhluboka se napila. Do očí jí vhrkly slzy, hrdlo vzplanulo. Hlavou jí bleskla Biančina slova.</p>
<p><emphasis>Začít znovu není zase tak těžké, jakmile jednou přijmete tu myšlenku.</emphasis></p>
<p>„Fajn,“ hodila láhev zpátky na stůl. „Tohle zvládneme, Nat. Protože horší už to prostě nebude!“</p><empty-line /><p><strong>Maják Ridley, newellské území</strong></p><empty-line /><p>„Haló? Eh… je tu někdo?“</p>
<p>Ezra Larson se rozpačitě zastavil. Uvědomil si, jak hloupý je to dotaz. Letová kontrola by té lodi nedovolila přirazit, kdyby se pilot neozýval, jenže když se díval otevřeným průchodem, najednou si připadal divně. Za osvětleným přechodovým tunelem ze stanice Proxima vládla tma. Nic se tam nehýbalo, nikdo neodpovídal… ale <emphasis>někdo</emphasis> tam přece být musel.</p>
<p>Ezra si nervózně odkašlal a v tu chvíli se z temného obdélníku dveří konečně vynořila postava: vysoký muž s nakrátko ostříhanými vlasy. Upřel na Ezru pozorný pohled.</p>
<p>„Ano?“</p>
<p>„Ehm… jsem poručík Larson, celní správa Newellské republiky. Musím k vám na palubu.“</p>
<p>Muž se ani nepohnul.</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>„Inspekce,“ Ezra zvedl panel, který nesl pod paží. „Občas prověřujeme taky lodě z Menabaranu. Pro pořádek.“</p>
<p>Poručík se usmál, ale muž nereagoval. Jen mlčky ustoupil, aby mohl projít.</p>
<p>Dva kroky za dveřmi se Ezra zastavil. Mžoural, ale jeho oči si na hluboké šero zvykaly pomalu, málem si neviděl ani pod nohy.</p>
<p>„Ehm… mohl byste rozsvítit? Pane…“</p>
<p>„Jmenuji se Scaly.“</p>
<p>V tónu, jakým promluvil, byl zvláštní nádech, který Ezra neuměl zařadit, snad <emphasis>hrdost</emphasis>. Scaly udělal krok a zvedl ruku. Okolo zazářilo světlo.</p>
<p>Larson sebou bezděčně škubl – v křeslech sotva krok od něj seděli další dva muži. Nevěnovali mu pozornost, vypadali nehybní jako sochy, oči upřené na panel s displeji ztlumenými na minimum. Ezru překvapilo, jak jsou si se Scalym podobní. Skoro jako bratři… a přitom úplně obyčejní.</p>
<p>„Promiňte,“ poručík polkl. „Neslyšel jsem vás.“</p>
<p>Skutečně. Neslyšel ani Scalyho kroky, když kráčel za ním.</p>
<p>„Dobrá,“ nalezl útočiště ve známých formalitách. „Potřebuji vidět registraci plavidla a seznam posádky. A taky se musím podívat na náklad.“</p>
<p>Ve skutečnosti nemusel, ale Ezru začalo zajímat, co je tohle za loď. Kromě maličké přechodové komory jako by celou horní palubu tvořila jen pilotní místnost. Myslel si, že jde o jednomístné plavidlo, pašerák nebo kurýr, ale jak se sem nacpali tři chlapi? Kde spali a co mohli vézt?</p>
<p>Jeden z těch dvou v křeslech sáhl dolů a mlčky natáhl ruku se záznamníkem. Ezra se zadíval na údaje – registrace i elektronické pečeti v pořádku. Specifikace lodi přepravní, vlastník korporace GenetiX. Posádka: Scaly, Sorberg, Selinger. Žádná křestní jména, jen příjmení. Poslední kolonka, přesně ta, co poručíka zajímala nejvíce, však byla prázdná.</p>
<p>„A náklad?“ znovu se obrátil ke Scalymu. „Co vezete na Newell?“</p>
<p>„Nic.“</p>
<p>„Nechápu.“</p>
<p>„Zboží korporace GenetiX bylo vyvezeno na Newell v rozporu se zájmy korporace GenetiX. Naším úkolem je zajistit jeho navrácení.“</p>
<p>Navzdory tísnivému pocitu se Ezra musel rozesmát.</p>
<p>„No to přeju hodně zdaru. Šéf na vás má asi spadeno, co?“</p>
<p>„Ano?“</p>
<p>Scaly se na něj díval pořád stejně chladně, přesto poručík vycítil náznak zmatku.</p>
<p>„Víte něco o newellských zákonech?“ zvážněl. „Pokud se cokoliv od vás dostalo na Newell, tak to <emphasis>patří</emphasis> Newellu. Nemůžete to prostě odvézt, i když to najdete… no, ale jestli máte dost prachů, třeba vám to prodají zase zpátky. Když budete mít štěstí.“</p>
<p>„Štěstí není podstatné. Máme úkol.“</p>
<p>Scalyho hlas zněl pořád lhostejně, ale ti dva v křeslech zbystřili pozornost. Jako by z nich spadla všechna netečnost, dívali se na Ezru a ten nalevo přikývl.</p>
<p>„Ano,“ potvrdil. „Máme <emphasis>úkol</emphasis>.“</p>
<p>„Aha. No… váš problém.“</p>
<p>Larson v duchu pokrčil rameny. Praštění <emphasis>maňáci</emphasis>. Pár neděl se budou potloukat po Liberty, pak to zabalí a odtáhnou domů. Pokud budou předtím moc nahlas vykřikovat <emphasis>GenetiX</emphasis>, možná jim i někdo rozbije na památku hubu, menabaranské korporace byly na Newellu pořád populární. Na druhou stranu, když napřed utratí prachy, co na tuhle cestu asi dostali, budou dobří aspoň k něčemu. Každopádně už tu neměl co řešit.</p>
<p>„Dobrá, to bude myslím všechno,“ položil záznamník s registrací na kraj panelu a zamířil k východu. „Ať vám to jde hladce,“ popřál ze slušnosti.</p>
<p>„Půjde,“ potvrdil Scaly. Ani teď se neusmál… a Ezra také ne.</p>
<p>Jistota v tom hlase náhle nějak nebyla k smíchu.</p>
<p>Scaly za ním znovu zhasl světlo a zavřel přechodovou komoru. Když se vrátil do pilotní kabiny, Selinger už domlouval s letovou kontrolou povolení ke skoku na Proximu. Sorberg věnoval Scalymu letmý pohled.</p>
<p>Právě pominulo riziko vážné komplikace. Pokud by toho člověka opravdu napadlo prohledat loď a objevil by některé jejich vybavení, nejspíše by byla nutná menší <emphasis>nehoda</emphasis>. Ovšem všechno bylo v pořádku, a nedopustili se dokonce ani lži.</p>
<p>Opravdu měli zajistit vrácení nákladu.</p>
<p>Nepadlo ani slovo o tom, že je <emphasis>lidský</emphasis>.</p><empty-line />
</section>
<section>
<p><strong>KAPITOLA 9</strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Algor</strong></p><empty-line /><p>Viktorie se zhluboka nadechla – jednou a podruhé. S třetím nádechem otevřela dvoukřídlé dveře a usmála se.</p>
<p>„Můj pane.“</p>
<p>Andrej Korwarian stál uprostřed místnosti, která rozlohou připomínala spíš katedrálu. Hlavní taneční sál paláce, místo konání plesu. Viktorii trvalo snad minutu dojít do poloviny, a to šla rychle. Za pětimetrovými okny lemovanými zelenými závěsy zářilo algorské slunce i třpytící se sníh.</p>
<p>„Má paní,“ Andrej Korwarian se uklonil a nabídl jí ruku. „Děkuji, že jste vyšla vstříc mému přání.“</p>
<p>„To je v pořádku, myslím, že i já potřebuji cvičit. Nikdy jsem netančila na takovém místě,“ Viktorie se rozhlédla po obrovském prostoru. Kolik lidí tu bude muset být, aby působil aspoň trochu zaplněně? Ještě si ani neprohlédla počet pozvaných.</p>
<p>Andrej jí nabídl ruku a Viktorie se jí chopila.</p>
<p>„Jediné, co budeme muset nezbytně tančit, je úvodní valčík. Pozdější tance budou na přání hostů, kdy již účast císaře či císařovny není vyžadována. Takže připravena, má paní?“</p>
<p>„Prosím.“</p>
<p>„Hudba!“</p>
<p>Viktorie věděla, že během plesu tu bude živý orchestr, ale teď se na Andrejův povel rozezněla hudba ze všech stran. Perfektně vyladěný systém zcela eliminoval ozvěny v sále.</p>
<p>Císař ji uchopil kolem pasu. Svíral ji pevněji, než byla zvyklá, ale neprotestovala. Při první otočce se jí ovšem něco tvrdého zarylo do boku a Viktorie se zastavila.</p>
<p>„Prosím, můžete…“</p>
<p>„Stop!“ nařídil Andrej a hudba ztichla. „Ano, má paní?“</p>
<p>„Mohl byste, prosím, odložit tu zbraň? Poněkud překáží.“</p>
<p>„Jistě,“ Andrej odepnul pouzdro a položil ho na podlahu. „Během plesu ji ovšem budu mít u sebe.“</p>
<p>„Chápu,“ Viktorie se kousla do rtu. „Umíte střílet levou rukou? Pokud ano, stačilo by, když bude na druhé straně.“</p>
<p>„To je přijatelné.“</p>
<p>„Dobrá, tak můžeme pokračovat?“</p>
<p>Andrej znovu spustil hudbu a příštích pár minut se snažili sladit délku kroků. Třebaže jí na nohu nešlápl, museli se dvakrát zastavit, než se tanec stal dostatečně plynulým. Pak se Viktorie dostala do rutiny a přestala myslet na pohyb. Kroužili sálem a ona se začala mimoděk usmívat, než znovu pohlédla na Andreje. Protože místo sebemenší stopy radosti viděla jen soustředění, tak jako při šermu nebo té scéně v Kalerminu.</p>
<p>Stejný výraz při tanci, jako když se chystal zabíjet.</p>
<p>Viktorie dotančila a zastavila se.</p>
<p>„Můj pane, baví vás to vůbec?“ zadívala se mu do tváře.</p>
<p>„Shledávám výsledek uspokojivým, má paní.“</p>
<p>Andrej jí pohled oplácel s nepatrným údivem a Viktorie zvedla obočí. Čekala výmluvu na společenskou povinnost, místo toho… pochvala? Nebo pouhé zhodnocení?</p>
<p>„A nechcete si vyzkoušet i jiné tance?“ zkusila opatrně terén.</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>„Kdybyste náhodou na plese změnil názor a chtěl se mnou strávit více času,“ vzpomněla si na dřívější rozhovor, a teď císař přikývl bez zaváhání.</p>
<p>„To je rozumný předpoklad. Jaké tance považujete za vhodné?“</p>
<p>„Můžeme vyzkoušet všechny, a uvidí se,“ kula železo, dokud vypadalo žhavé.</p>
<p>„Jste císařovna. Volba bude na vás, nácvik všech tanců je plýtváním času.“</p>
<p>To byla nakonec pravda. Viktorie rychle uvažovala.</p>
<p>„Tančil jste někdy tango?“</p>
<p>„V mládí jsem zkoušel většinu tanců. Nejspíše bylo mezi nimi.“</p>
<p>„V tom případě bych si s vámi chtěla zopakovat ještě tento.“</p>
<p>„Prosím, má paní.“</p>
<p>Další půl hodinu zkoušeli kroky. Viktorie se nesnažila o žádné složité prvky a Andrej spolupracoval, ovšem do nějakého nadšení měl pořád daleko. Nakonec se Viktorie znovu zastavila.</p>
<p>„Je to neuspokojivé?“ pohlédl na ni a ona rychle zavrtěla hlavou.</p>
<p>„Ne, to ne. Tančíte mnohem lépe, než jsem čekala, po takové době, jen… něco tomu chybí. Je obtížné to definovat slovy, ale tanec nejsou jen figury. Měl byste vnímat partnerku, svůj pohyb… klidně improvizujte. Má to být zábava, nejde přece o život. Doufala jsem, že přestanete být tak strnulý.“</p>
<p>„Mé pohyby jsou podle vás správné,“ poprvé se ohradil. „V čem přesně tedy spatřujete chybu?“</p>
<p>„V tom, že to <emphasis>necítíte</emphasis>.“</p>
<p>Málem si povzdechla, ano. To byl problém, a zdaleka ne jen teď.</p>
<p>„Tanec, zvlášť mezi dvěma blízkými lidmi, by měl být něco víc. Nemusí to být navenek zřejmé a na společenskou událost jistě stačí zvládnutá technika, ale věřte mi, rozdíl se pozná. Odpusťte, pokud je to osobní, ale netančil jste nikdy s nikým, koho jste měl rád?“</p>
<p>Andrej Korwarian naklonil zamyšleně hlavu.</p>
<p>„Snad jednou. Ovšem je těžké vnímat to pozitivně, vzhledem k pozdějším zjištěním.“</p>
<p>„Pozdějším zjištěním myslíte rozchod?“</p>
<p>„Dá se to tak říct. Zjistil jsem, že dotyčná žena byla placenou společnicí, která byla najata, aby setrvávala v mé blízkosti.“</p>
<p>„Prosím?“ Viktorie se přistihla, že na něj opět zírá. „Najata nějakým nepřítelem? Svedla vás, aby se dostala k informacím?“</p>
<p>„Ne. Najata mým otcem, aby mne zabavila v období dospívání a já neměl potřebu zaplétat se s nevhodnými ženami. Když jsem vše zjistil, popravil ji za neschopnost a mně vytkl, že jsem pravdu nedokázal odhalit dřív. Naučilo mě to dát si pozor na <emphasis>známosti</emphasis>.“</p>
<p>Znělo to pořád klidně a Viktorii po pár vteřinách došlo, že by měla zavřít ústa. Takže tolik k romantice u Korwarianů: matka neúspěšná vražedkyně a otec, co synovi tajně najímá a pak střílí prostitutky. Jistě si o každé schůzce nechal vypracovat hlášení, aby věděl, že neutrácí zbytečně, pravá císařská důkladnost.</p>
<p>„To je… je dobré, můj pane,“ ze všech sil se snažila nedat nic najevo. „Potřebuji přestávku a napít se. Vlastně myslím… že pro dnešek skončíme.“</p>
<p><emphasis>A hlavně si musím dát sprchu.</emphasis></p>
<p>„Souhlasím,“ potvrdil Andrej Korwarian. „Myslím, že postačí ještě pár cvičení a dosáhneme na plese uspokojivého výsledku. Přeji vám příjemný den, má paní.“</p>
<p>„Ano. Já… budu se těšit. Příjemný den i vám,“ hlesla Viktorie a zamířila ke dveřím.</p>
<p>Poslední, co spatřila, než je za sebou zavřela, bylo, jak zvedá a pečlivě kontroluje svoji pistoli.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Že něco není v pořádku, Viktorie postřehla hned, jak zahnula na chodbě ke svým komnatám. Uprostřed stál zády poručík Harris a soustředěně se rozhlížel. Pak promluvil, naléhavě a zřejmě tak mile, jak jenom dokázal.</p>
<p>„Čičí! Pojď sem, malá, čičičičí!“</p>
<p>Viktorie málem vyprskla, ta scéna vypadala neskutečně komicky. Současně se rozletěly dveře naproti a z nich vyběhl Hračička s nějakým přístrojem v ruce.</p>
<p>„Prolezl jsem to, nikde…“ při pohledu na Viktorii strnul.</p>
<p>„Madam!“ Tank se rychle otočil a postavil se do předpisového pozoru.</p>
<p>„Co to tady vyvádíte, pánové?“ Viktorie si všimla, jak nervózně najednou vypadají.</p>
<p>„Stal se malér, madam,“ Hračička polkl. „Vaše kočka… utekla.“</p>
<p>„Cože?“ Viktorii rázem opustilo veškeré pobavení.</p>
<p>„Sluha při úklidu nechal pootevřené dveře. Dostala se do předpokoje, a když jsem šel střídat, vyběhla ven. Přísahám, že jsem za ní běžel, ale zmizela mi, a já…“</p>
<p>Hračička skončil, ale Viktorie si nevšímala toho, jak vyděšeně se tváří.</p>
<p>„Jak je to dlouho?“</p>
<p>„Tak dvacet minut, madam. Celou dobu hledáme.“</p>
<p>„Tak hledejte dál! Zavolejte ostatní a sežeňte pana Gunneliho, ten by přece mohl být úspěšnější.“</p>
<p>Vyměnili si překvapený pohled, zdálo se, že to zatím ani jednoho nenapadlo. Varga odběhl a Tank polkl nasucho.</p>
<p>„Nahlásíte to císaři, madam? My… měli jsme hlídat líp. Vím, je to naše vina…“</p>
<p>Viktorie bolestně přivřela oči – jistě. Vločka byla Andrejův dárek, a jeho první otázka na ochranku tak nejspíš bude znít: Jak mám věřit, že uhlídáte život mé ženy, když neuhlídáte ani její kočku? Kdoví, čím to mohlo skončit, rázem si připomněla Kalermin.</p>
<p>„Ne! Nechci žalovat ani řešit, kdo to zavinil. Chci Vločku!“</p>
<p>„Ano, madam!“ Tankovi se zřetelně ulevilo. „Najdeme ji, i kdybychom měli převrátit celý palác!“</p>
<p>„To tedy ano!“ odsekla Viktorie.</p>
<p>Z druhého konce chodby se vynořil Hračička s Gunnelim, doprovázený Reedem.</p>
<p>„Madam!“ pozdravil Viktorii formálně. „Omlouvám se za to, co se stalo. Pánové Varga a Harris se dopustili nedbalosti. Budou potrestáni.“</p>
<p>Tankova úleva rázem zmizela. Viktorie postřehla, že i vlídný Reed umí působit tvrdě – jenže měla příliš velkou zlost. Proč tu, ksakru, všichni při každém průšvihu myslí jen na to, jak pachatele zmlátit, zavřít nebo zastřelit, a ne jak škodu napravit?</p>
<p>„To je vaše věc!“ zavrčela. „Já chci zpátky kočku!“</p>
<p>Gunneli se zatím protáhl kolem ní do komnat a teď se vracel s malou plyšovou myší, Vloččinou oblíbenou hračkou. Přiložil si ji k nosu a dlouze natáhl. Pak si dřepl na zem a zhluboka dýchal, aniž by se staral, jak scéna působí na lidi okolo – těm ostatně většinou stačil Viktoriin výraz, aby rychle dělali, že nic nevidí.</p>
<p>„Tudy,“ ukázal nalevo. Skloněný vykročil, Viktorie s ostatními ho následovala. Minuli křižovatku a zastavili se u další dveří.</p>
<p>Bohužel patřily výtahu.</p>
<p>„Určitě?“ zadíval se Tank do prázdné kabiny, a Gunneli kývl.</p>
<p>„Jo.“</p>
<p>„Sakra. To může být kdekoliv v paláci!“</p>
<p>„Pojedu dolů jedno patro po druhém,“ navrhl Gunneli. „Je tu moc lidí, ale třeba aspoň zjistím, kde vystoupila.“</p>
<p>„Já vytáhnu záznamy,“ přidal se Hračička. „Mrknu, kdo kam jel za posledních třicet minut, a pak projedu kamery.“</p>
<p>„Máme to nechat vyhlásit, madam?“ Reed se zadíval na Viktorii.</p>
<p>„Ano,“ souhlasila. „A přidejte, že kdo najde mou kočku, dostane třicet tisíc algorských zlatých.“</p>
<p>Zavládla chvíle ticha.</p>
<p>„Ehm… i my, madam?“ hlesl Varga.</p>
<p>„Kdokoliv!“</p>
<p>„Jasně, já… já jdu na ty záznamy, madam!“</p>
<p>Hračička se málem rozběhl a Tank ho napodobil. Viktorie ještě zaslechla jeho polohlasný návrh i odpověď.</p>
<p>„Myslíš, že Alonso Danbar vyhlásí palácovej poplach, až se dozví o tý odměně?“</p>
<p>„Leda, když mu vstrčíš pod nos flintu.“</p>
<p>„Já jdu prohlédnout ta patra,“ Gunneli zmizel ve výtahu a Viktorie s Reedem osaměla.</p>
<p>„Omlouvám se, madam,“ promluvil major. „Najdeme ji, nemějte strach.“</p>
<p>Viktorie strach měla. Mísil se s únavou, zlostí a pocitem marnosti z taneční lekce. S pohledem upřeným do zdi zavrtěla hlavou, už bez zloby.</p>
<p>„Nepřipadám vám směšná, pane Reede? Dělat takový povyk kvůli kotěti?“</p>
<p>„Ne, madam, to není směšné,“ odvětil Matt vážně. „Prostě tu nechcete být sama jako většina lidí.“</p>
<p>„A vy?“ Viktorie se na něj zadívala. „Nikdy jsem se vás nezeptala, máte nějaké příbuzné, majore? Někoho, komu na vás záleží mimo službu? Samozřejmě, nemusíte mi nic…“</p>
<p>„To je v pořádku, madam. Otec zahynul při nehodě, když jsem byl zhruba v Patrikově věku. Matka pracuje v Mrtvé díře, ale my dva… nejspíš si myslíte, že na Algoru je uniforma všechno. Že stačí získat hodnost, pár medailí, a rodiče překypují hrdostí. Většinou to tak asi je, ale ne vždycky.“</p>
<p>„Vaše matka nechtěla, abyste byl voják?“ Viktorie se neubránila překvapení, i když musela přiznat, že to Matt vystihl přesně.</p>
<p>„Ne, to ne, sama je důstojník. Jen… řekněme, že ji nenadchly některé aspekty služby, kterou jsem si vybral.“</p>
<p>„Chápu,“ souhlasila Viktorie pomalu. „Vaše implantáty.“</p>
<p>„Mimo jiné. Každopádně se s tím už nedá nic dělat. V paláci musíte postavit práci nade všechno, pokud máte obstát, a smířit se s tím. Čumák měl kliku, oženil se dřív, než ho sem převeleli. Varga a Tank tvrdí, že si vystačí, Trap má dost svých problémů. A Kulka… v den, kdy ta se provdá, na Algoru začnou pěstovat meruňky.“</p>
<p>Reed se usmíval, ale Viktorie v tom přesto cítila smutek, snad poprvé, co ho znala.</p>
<p><emphasis>Mám skvělý talent probouzet v lidech špatné vzpomínky.</emphasis></p>
<p>„Dobře,“ donutila se také usmát. „Děkuji, majore. Informujte mě, prosím, jakmile se něco změní. Budu u sebe.“</p>
<p>„Jistě, madam.“</p>
<p>Viktorie se vrátila do komnat. V zásuvce stolu ji čekal balíček dokumentů, které ráno doručil posel s nezměrnou úctou, uctivou pokorou a pokornou poklonou od plukovníka Severina. Byla v něm hlavně zpráva o postupu v otázce daru pro císaře, který Viktorii napadl před pár dny. Plukovník byl jediný, na koho se rozhodla obrátit, a zareagoval opravdu rychle. Navíc balíček obsahoval plány, mapy a dokumenty, vše označené pečetí algorské tajné služby s klasifikací přísně tajné. Určitě stály za prozkoumání, ale ne teď, když jediné, co měla opravdu v hlavě, byla Vločka.</p>
<p>Všechno pečlivě složila a zamkla do malého trezoru ve své pracovně, kromě zprávy o dárku. Na tu vylila alkohol a ručně psané písmo z plastové fólie pečlivě setřela. Stále nevylučovala, že císař její poštu sleduje, anebo už chytala algorskou paranoiu, ale rozhodně mu nechtěla zkazit narozeninové překvapení… i když vlastně nevěděla, jestli o nějaké stojí.</p>
<p>Teď by si mohla projít detaily plesu. Napsat Georgovi, věnovat se práci… jenže nic nepomáhalo. Ať se snažila odpoutat sebevíc, pořád vnímala to prázdno kolem. Jako by byla zpátky v těch prvních dnech, kdy okolo neměla nic než chladné zdi.</p>
<p>Z neveselých úvah ji vyrušilo až zazvonění komunikátoru.</p>
<p>„Ano?“ popadla ho Viktorie nedočkavě. „Našli jste ji?“</p>
<p>„Ehm… ne, madam,“ ozval se Hračičkův hlas. „Na kamerách nic, ale Čumák chytil stopu v pátém patře, tak tam hledáme. Problém je, že je nás málo. Major Reed žádal o součinnost plukovníka Danbara, ale ten prohlásil, že palácová garda má jiné starosti než hledat domácí zvířata, zvlášť teď, takže jsme na to sami s personálem. Bojím se, že to bude trvat.“</p>
<p>„Rozumím,“ Viktorie ucítila, jak znovu dostává vztek. „Nebojte se, poručíku, posily vám hned zajistím.“</p>
<p>Odhodlaně zamířila ke spojovacím dveřím do Andrejových komnat. Zvonek vedle zakrývala ozdobná záklopka, Viktorie ji otočila a bez rozmýšlení stiskla tlačítko.</p>
<p>„Vstupte, má paní.“</p>
<p>Andrejův hlas se ozval, než stihla promluvit, jako by ji čekal.</p>
<p>Od příchodu na Algor to bylo poprvé, co vkročila do Andrejových komnat. Dosud se tomu pečlivě vyhýbala a císař neměl námitky, večeře se odehrávaly u ní, pracovní porady taktéž. Teď se navzdory rozčílení zvědavě rozhlížela, ale nijak ji nepřekvapilo, co vidí: skoro nic, jen chodbu vedoucí středem císařových komnat k jeho pracovně. Na zdech visely obrazy s portréty korwarianských předků, ale působily spíš jako povinná rekvizita, protože kromě nich tam nebylo nic. Ani náznak nějaké osobnější výzdoby, vše včetně podlahy přímo asepticky čistě. Dveře, které cestou míjela, měly zdvojené elektronické zámky, přičemž vypadaly nově. Poslední na konci chodby se před ní samy otevřely.</p>
<p>„Vítejte, má paní.“</p>
<p>Andrej Korwarian vstal z vysokého, anatomicky tvarovaného křesla a Viktorie se rozhlédla. Šestiúhelníková místnost bez oken měla aspoň deset metrů, ale kromě toho křesla a moderně vypadajícího pracovního stolu tu nebylo nic. Neviděla dokonce ani terminál, jen velký algorský znak na zdi za císařem, ten podařený obraz jich dvou visící vedle a o kus dál velkou skleněnou vitrínu. V ní se vznášela metrová maketa stříbrné vesmírné lodi, na dolní straně si přečetla stručný nápis <emphasis>Praetorian</emphasis>. První kolonizační plavidlo, se kterým kdysi Adam Korwarian přiletěl na Algor, jenže Viktorie neměla na historické výlety náladu.</p>
<p>„Vločka se ztratila, můj pane.“</p>
<p>Pokud to oznámení Andreje překvapilo, nedal nic znát.</p>
<p>„To je nemilé, má paní,“ konstatoval.</p>
<p>„To skutečně je. Poslala jsem ochranku ji najít, ale je to moc velký prostor a plukovník Danbar odmítá pomoci. Můžete s tím něco udělat, můj pane?“</p>
<p>„Já?“ teď Andrej zvedl obočí. „Jste císařovna, má paní. Proč mu prostě nedáte rozkaz, aby vyhověl?“</p>
<p>„Protože předpokládám, že od vás podobný rozkaz bude mít větší váhu, a mně záleží na tom, aby se Vločka našla. Byla dárek od vás a mám k ní citový vztah.“</p>
<p>„Rozumím. Ovšem nepokládám za vhodné oslabit bezpečnost paláce tím, že se celá posádka zaměstná takovým úkolem.“</p>
<p>„A za co ta posádka stojí, když nedokáže najít ani kočku?“</p>
<p>Tohle bylo nerozumné. Tohle bylo <emphasis>velmi</emphasis> nerozumné, a kdyby nad tím Viktorie jen chvíli uvažovala, nikdy by ta slova nevypustila z úst. Jenže císařova lhostejnost přiživovala její frustraci, a najednou bylo pozdě.</p>
<p>Než se stihla leknout, uvědomila si, že Andrej vypadá spíš zaujatě než rozzlobeně.</p>
<p>„Pozoruhodný argument. Hledání koček nepatří mezi činnost zahrnutou do výcviku palácové gardy. Ovšem právě proto může být zajímavé, jak se s tím problémem vypořádá.“</p>
<p>Došel ke stolu, a než mohla Viktorie odpovědět, položil prsty na zrcadlově lesklý skleněný povrch.</p>
<p>„Plukovníku Danbare?“</p>
<p>„Ano, Vaše Veličenstvo?“ odpověděl hlas přímo odněkud ze stolu.</p>
<p>„Všichni členové palácové gardy vyjma stráží na prioritních stanovištích zahájí pátrání po kočce Jejího Veličenstva. Jednejte, jako by šlo o poplach s hledáním narušitele – sleduji vám čas.“</p>
<p>„Ale to… jistě. Rozkaz, můj pane!“</p>
<p>Viktorie přivřela oči – nemusela vidět Alonsův obličej, tón jeho hlasu úplně stačil k představě, jak se asi tváří.</p>
<p>„Děkuji, můj pane,“ usmála se.</p>
<p>„Není zač. Vaše návrhy shledávám inspirujícími.“</p>
<p>„To… skutečně?“ Viktorie se zarazila. „V jakém ohledu? Myslela jsem, že vás spíš obtěžují.“</p>
<p>„Rozhodně ne,“ Andrej obešel stůl, aby se jí mohl zadívat do tváře. „Občas přemýšlíte způsobem, který je pro mne obtížné sledovat, ovšem tím otevíráte nové možnosti řešení. Navíc vaše přání představují často zajímavou výzvu, má paní.“</p>
<p>„Chcete říct, že byste se beze mne nudil?“ Viktorie se neubránila pobavení, císař ovšem zůstal smrtelně vážný.</p>
<p>„Na nudu nemám čas, má paní. Nicméně by byl můj život zřejmě poněkud… <emphasis>fádnější</emphasis>. Už od příchodu na Algor mi připravujete nečekané problémy, které musím řešit.“</p>
<p>„Kdybyste někdy začal pociťovat jejich nedostatek, stačí říct. Vidím skutečně široké pole možností.“</p>
<p>„S vámi v dohledné době jistě nedojdou.“</p>
<p>Byl to žert? Viktorie si nebyla jistá. Ovšem věděla určitě, že pro tentokrát už napnula strunu víc než dost.</p>
<p>„Ještě jednou děkuji, můj pane. Myslím, že se zkusím věnovat práci, dokud nebudou nové zprávy.“</p>
<p>„Také musím pracovat,“ schválil Andrej. „Svolal jsem zasedání štábu v souvislosti s nadcházejícím plesem. Bude nutno dořešit některé organizační stránky.“</p>
<p>„Něco, co by mě mělo zajímat?“</p>
<p>„Ne, má paní. Rutina.“</p>
<p>Viktorie znovu ucítila neklid, třebaže císař nezměnil tón ani výraz. Na druhou stranu, aspoň ji nenutí se zúčastnit. Pokud tam nikdo neumře, nakonec to <emphasis>bude</emphasis> rutina. A pokud ano, nemusí u toho být už vůbec.</p>
<p>Potlačila hořkost – jak to bylo vlastně snadné.</p>
<p>S úklonou se vydala zpět stejnou cestou, kudy přišla. Když se naposledy ohlédla, císař už opět seděl u stolu se soustředěným, až nepřítomným výrazem jako někdo, kdo právě naslouchá náročné hudební skladbě.</p>
<p>Za dalších patnáct minut se Andrejovými komnatami ozvalo tiché zazvonění.</p>
<p>„Vstupte,“ promluvil Korwarian a ke krokům od druhého vchodu se přidalo klepání hole na parketovou podlahu.</p>
<p>„Vaše Veličenstvo,“ plukovník Severin se uklonil. „Dokončil jsem analýzu, kterou jste žádal. S vaším laskavým svolením jsem připraven předložit vám výsledky.“</p>
<p>„Právě odcházím na poradu štábu. Postačí mi hlavní body.“</p>
<p>Císař zamířil ke dveřím a plukovník ho následoval, Andrej sotva patrně upravil krok tak, aby mu stačil.</p>
<p>„Nuže, v první řadě je zde baron Wilesi. Jeho obchodní spory s hrabětem Sipovičem v posledních týdnech vyvrcholily baronovým pokusem o nepřátelské převzetí jeho společností, nezdařeným, leč pro hraběte velmi nákladným. Pan Sipovič se opakovaně vyjádřil, že za to ctěnému baronu Wilesimu s neobyčejným potěšením zakroutí krkem, a želbohu se nedomnívám, že mluvil obrazně. Císařský ples by mohl nabídnout ideální příležitost, ochranka obou vznešených pánů přitom čítá dohromady asi třicet mužů.“</p>
<p>Císař bez známek zaujetí vyšel na chodbu.</p>
<p>„Dál?“</p>
<p>„Generál Argayle se pokusil získat přízeň neteře admirála Vasariho. Zřejmě si však nepočínal vhodně, protože admirál mu pohrozil bezodkladným naservírováním studené večeře, zkusí-li se s ní nadále stýkat.“</p>
<p>Tentokrát se Andrej zamračil. „Dál?“</p>
<p>„Hrabě Gotirij obvinil staršího syna hraběte Polearda ze svedení a zneužití své dcery. Hrabě nabídl běžné odškodné, ale Gotirij ho nepřijal a vyzval jeho syna k souboji. Mladý pán při něm utrpěl natolik vážná zranění, že si vyžádají trvalé následky. Důvěryhodné zdroje navíc tvrdí, že dotyčná dcera je těhotná. Všichni protagonisté té neblahé záležitosti se rovněž sejdou na plese i s početným doprovodem. Dále je zde například…“</p>
<p>„Dost,“ Andrej se zastavil. „Krátce, plukovníku – u kolika osob se domníváte, že mohou způsobit během plesu násilné incidenty?“</p>
<p>„U čtrnácti, můj pane,“ odvětil plukovník bez zaváhání. „Přičemž je samozřejmě možné, že začne jednat i někdo jiný z důvodů, které neznám nebo se v této chvíli jeví bezvýznamné.“</p>
<p>„Takže lze čekat podobný průběh jako loni?“</p>
<p>„Zcela upřímně… spíše horší. Do úvahy nutno vzít nové faktory jako například váš sňatek – a ovšem. Než promluvíte, můj pane, chci vám předložit svou omluvu, že jsem nedokázal lépe předejít…“</p>
<p>„Vaší prací není předcházet. Vaší prací je poskytovat informace, což zvládáte. O prevenci se postarám já.“</p>
<p>Tón poslední věty nevěstil nic dobrého.</p>
<p>Než došli ke štábu, plukovník si nemohl nevšimnout shonu, který okolo panoval. Členové palácové gardy procházeli každou místnost, prohlíželi každý kout. To sice nebylo při kontrolách nic divného, ale volání <emphasis>čiči</emphasis> nebo různě zdařilé imitace mňoukání k standardnímu postupu rozhodně nepatřily. Pouze Štítonoši stáli nehybně na stanovištích a pod černými přilbami se jim občas mihl úšklebek. Personál, který právě neměl co dělat, nezůstával v hledání pozadu a při pohledu na kuchtíka, kterému při pozdravu císaři vypadla z kapsy mrtvá sardinka, se Severin neubránil smíchu.</p>
<p>„Je příjemné, že jste se v těchto náročných časech rozhodl dopřát paláci rozptýlení, Veličenstvo. Zajisté to bude mít velmi kladný dopad na morálku.“</p>
<p>„Ano. Morálka bude hlavním tématem dne.“</p>
<p>Zahnul za roh k poradní místnosti – a plukovník ztuhl, když uviděl, kdo tam stojí a tiše čeká ve stínu mohutných dveří.</p>
<p>„Vaše Veličenstvo,“ hlava v temné rudé kápi se sklonila a Severin sotva patrně kývl. Místo na Mericii se však díval za ni, na další dva muže v hábitech s kápěmi, jen byly temně hnědé namísto rudé barvy. Bezpečnostní sbor Graciánského řádu, <emphasis>ochránci víry</emphasis>. Plukovník postřehl, že i když se tak snaží nevypadat, jsou oba muži stejně vysocí jako císař – a měl dost konkrétní představu, kolik u sebe mají nožů. Vůbec se nedivil strážím u dveří místnosti, usilovně předstírajícím, že tam ani nejsou.</p>
<p>Štáb se tentokrát na císařův výslovný rozkaz sešel kompletní, a ať už před jeho příchodem probíhaly jakékoliv diskuze, jakmile Andrej vstoupil, rázem zavládlo ticho. Všichni vstali k pozdravu, ale místo na císaře zírali ke dveřím, za kterými stála Mericia s oběma <emphasis>ochránci</emphasis>. Ani jeden nepromluvil, hlavy měli skloněné, sepnuté ruce zastrčené v rukávech hábitů… Severin uznale kývl. Krásně zaranžované divadlo.</p>
<p>„Pánové,“ císař došel ke svému křeslu, ale zůstal stát za ním s dlaní na opěradle. „Dnešní jednání bude krátké. Jste zde, abych vám oznámil změnu bezpečnostní strategie během mých narozenin a císařského plesu.“</p>
<p>„Změnu strategie, Vaše Veličenstvo?“ osmělil se lord Garili.</p>
<p>„Ano. Očekávám, že se letošních oslav zúčastní i viridianský král, a nehodlám už tolerovat excesy posledních let. Protože se hrozba smrti ukázala neefektivní, letos nedám nikoho popravit.“</p>
<p>Císař udělal pomlku, ale nezdálo se, že by někdo cítil úlevu.</p>
<p>„Každý, kdo během plesu nebo svátku naruší násilným způsobem pořádek, bude předán Graciánskému řádu. Její Excelence Mericia mne ujistila, že jeho zpověď bude pečlivá a pokání dlouhé bez ohledu na okolnosti, nezajímá mě, kdo bude viník a kdo pouhý účastník. Nařízení platí pro všechny včetně přítomných. Doprovod je pak mým rozkazem omezen na pět členů personálu a dva příslušníky osobní stráže u každého z hostů – palác má dostatek vlastní ostrahy i služebnictva. Nějaké otázky?“</p>
<p>Severin dobře postřehl, že císař řekl pouze <emphasis>otázky</emphasis>, nikoliv <emphasis>otázky či výhrady</emphasis>, ale Warren Argayle přesto zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Můj pane, při vší úctě, tohle nepovažuji za vhodné. Vzbudí pobouření podobným způsobem hrozit šlechtě. Přece to jsou…“</p>
<p>„Jsou to moji poddaní. Kterým toleruji více, protože očekávám, že jejich vybraný původ potvrdí také vybrané chování. Pokud ne, vyvodím z toho závěry, v Kalerminu jsem viděl, kam vede přílišná benevolence vůči podřízeným. Rozumíte, generále?“</p>
<p>Argayle rozuměl dobře – a ostatní rovněž. Andrej Korwarian pár vteřin čekal, ale nikdo další se neozval.</p>
<p>„Dobrá, pánové. Věřím, že budete o změnách informovat i všechny příbuzné a přátele. Protože plukovník Danbar je zaměstnán bezpečnostním cvičením, zbytek organizačních příprav na oslavy s vámi projedná plukovník Severin. To je vše.“</p>
<p>Severin s úklonou přijal volné místo, zatímco císaře vyprovázelo pryč stejné ticho, se kterým přišel. Mericia ho následovala a chvíli kráčeli mlčky, než promluvila.</p>
<p>„Veličenstvo, nepokládám za vhodné, aby se duchovní osoby účastnily akcí, jako je ples, byť na vaši počest.“</p>
<p>„To po vás nežádám. Ani nechci, abyste se tam ukazovala, můj zákaz ohledně císařovny stále platí. S doprovodem zůstanete v prostorách, které vám přidělí plukovník Severin. Po skončení také zajistí diskrétní přesun do Vanerlinu se všemi <emphasis>hříšníky.</emphasis>“</p>
<p>„Čekáte, že se někdo takový skutečně vyskytne?“</p>
<p>„Jistě. Vždy se najde někdo, komu jedno varování nestačí.“</p>
<p>„Pak uděláme vše, aby byl zásah důkladný.“</p>
<p>„O tom nepochybuji. Můžete jít.“</p>
<p>Mericia i se svým doprovodem zmizela za rohem a Andrej Korwarian pro sebe přikývl. Zatím všechno probíhalo dobře.</p>
<p>Zbývalo najít kočku.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>„Hodina je skoro u konce, takže přišel čas na to nejlepší. Na vaše panely jsem právě odeslal výsledky posledního testu z novověké historie. K tomu, abych byl zklamán, bych musel očekávat něco pozitivního, takže všem gratuluji.“</p>
<p>Nikdo se neusmál – poznámky, které by jindy vyzněly vtipně, měly v podání profesora Cerana ostře pálivý nádech. Patrik Hill si znovu uvědomil rozdíl oproti Kalerminu. Instruktor Grišin se také vysmíval často, a stejně rád nadával a řval, ale jeho posměšky šlo časem prostě ignorovat. Profesor Cerano neřval. Nikdy nepoužil hrubý výraz. Proti Grišinovi vypadal skoro nevinně, šedivějící, vyhublý chlap v uniformě – ale stačilo, aby promluvil, a člověku zatrnulo. Teď klepal prsty o stůl a studeným pohledem přejížděl třídu. Většina studentů se střežila ten pohled opětovat, zkoumali své výsledky a opravdu málokterý vypadal potěšeně.</p>
<p>„Tak,“ Cerano pomalu vstal. „Vidím, že jste všichni nadšeni, některé výkony ovšem zasluhují zvláštní uznání. Pane Spiletti, vstaňte.“</p>
<p>Upravený vysoký kluk se světlými vlasy sedící jednu řadu před Patrikem odložil panel a poslechl.</p>
<p>„Pane?“</p>
<p>„Vyjmenujte sedm hlavních frakcí poslední etapy Exodu.“</p>
<p>Spiletti polkl. „Korwarianský syndikát, Panasijská liga, Pátý islámský chalífát, Evropské konsorcium, Sdružení… ne Svaz amerických států. Pak… pak…“</p>
<p>„Co <emphasis>pak</emphasis>?“</p>
<p>Ceranův hlas byl ostrý jako jeho pohled. Spiletti viditelně bledl.</p>
<p>„Svobodná Austrálie a Nová Británie,“ vypálil Spiletti zoufale a Cerano se ušklíbl.</p>
<p>„Špatně. Pane Hille?“</p>
<p>Patrika dotaz zarazil, ale okamžitě vstal.</p>
<p>„Korwarianský syndikát, Panasijská socialistická liga, Evropské konsorcium, Unie amerických států, Bělogvardějský svaz, Svobodná Británie a Protektorát Božího slova,“ vyjmenoval bez zaváhání.</p>
<p>„A které dva z nich se spojily ještě před dosažením první obyvatelné planety? Kterého data k tomu došlo?“</p>
<p>„Korwarianský syndikát a Protektorát Božího slova. Dohoda byla podepsána prvního června dva tisíce sto patnáct starého kalendáře.“</p>
<p>„Správně,“ Ceranův pohled se vrátil ke Spilettimu, zatímco Patrik raději zůstal stát, tušil, že ještě neskončil.</p>
<p>„Jaké bylo jméno hlavní základny Unie amerických států?“</p>
<p>Pět vteřin ticha.</p>
<p>„Pane Hille?“</p>
<p>„Nový Arlington.“</p>
<p>„Kterého planetárního systému dosáhl jako první skokový pilot Hans Gutierez?“</p>
<p>„Me-Menabaranu?“</p>
<p>„Pane Hille?“</p>
<p>„Petersova omylu.“</p>
<p>„Petersova omylu,“ zopakoval Cerano pomalu. „Systému, kde byla mylně detekována obyvatelná planeta. Symbolické. Pane Spiletti, nebudu už ztrácet čas, takže poslední otázka – na <emphasis>tuhle</emphasis> budete jistě znát odpověď. Jak je možné, že v testu máte všechny odpovědi správně, přestože vaše skutečné vědomosti jsou očividně k pláči?“</p>
<p>„Já… já… zapomněl, pane,“ Spiletti svíral okraj lavice a Cerano udělal krok blíž.</p>
<p>„Ne. Vy jste <emphasis>podváděl</emphasis>. Lhal. A ještě jste si myslel, že jsem tak neschopný, abych nenašel stopy hackovacího programu, který jste použil – <emphasis>je to tak?!</emphasis>“</p>
<p>Patrikovi přejel po zádech mráz. Náhle se mu kdoví proč vybavil císař, zatímco Spiletti sklopil hlavu.</p>
<p>„Ano, pane,“ přiznal tiše.</p>
<p>„Tak,“ Cerano přikývl. „Jsem už zvyklý na studenty propadlé iluzi, že k vojenské kariéře nepotřebují schopnosti, stačí mít urozené předky. Oficírská chřipka, pane Spiletti. Tak se říkalo čistce Jeho Veličenstva Vitalije Korwariana, když usoudil, že se podobní <emphasis>důstojníci</emphasis> v naší armádě příliš rozmohli. Zeptejte se svého pana otce, jak vypadala – a vyřiďte, že s ním chci mluvit. Váš programátorský úspěch ho jistě potěší. Sednout! Vy také, pane Hille. Alespoň u někoho chovám naději, že si zaslouží hodnost vlastními schopnostmi.“</p>
<p>Patrik usoudil, že poděkování by působilo podlézavě, přestože ho kompliment potěšil – Cerano jimi rozhodně neplýtval. Posadil se mlčky, ale postřehl Spilettiho pohled, když se po něm ohlédl. Byl v něm vztek, a on věděl, že Spiletti není jediný, kdo se dívá podobně. K čertu, proč nemůže mít Její Veličenstvo víc pážat, napadlo Patrika, ale hned si uvědomil, že to by se mu vlastně vůbec nelíbilo.</p>
<p>Ozvalo se krátké zazvonění oznamující konec vyučování, a profesorův hlas.</p>
<p>„Dobrá. Doufám, že jste si z dnešní hodiny vzali poučení. Zadání domácích úkolů dostanete na své panely. Můžete jít!“</p>
<p>Patrik se zvedl, sebral panel a zamířil ke dveřím. Tušil, že se blíží potíže. Postřehl, jak někteří zrychlili, aby byli ze třídy pryč, a tak ho ostrý hlas za zády ani nepřekvapil.</p>
<p>„Hej ty! Chci s tebou mluvit, slouho!“</p>
<p>Za oslovením následoval smích a Patrik se otočil.</p>
<p>„Nejsem sluha, ale páže Jejího Veličenstva císařovny,“ ohradil se, ale Spiletti v hloučku dalších kluků se jen ušklíbl.</p>
<p>„Je mi fuk, odkud tě císařovna vyhrabala. Na mě se nebudeš vytahovat!“</p>
<p>„Jenom jsem odpovídal na otázky.“</p>
<p>„Tak příště budeš držet hubu, rozumíš?“ Spiletti udělal krok blíž. „Nebo ti ji zavřu, ze mě nikdo nebude dělat idiota!“</p>
<p>„Ne,“ souhlasil Patrik. „Na to si vystačíš sám.“</p>
<p>Spiletti zrudl. Jeho pěst vylétla, jenže dřív než obličej zasáhla hranu školního panelu, který jí Patrik nastavil do cesty. Ošklivě to křuplo. Spiletti vyjekl a chytil se za zápěstí. Dva jeho kumpáni se rychle pohnuli, zatímco Patrik couvl zády ke zdi.</p>
<p>„Myslete!“ promluvil rychle. „Všichni budeme v maléru. On,“ ukázal na Spilettiho, „si to může dovolit, ale co vy? Stojí vám za to?“</p>
<p>Oba kluci zaváhali. Patrik věděl, že jsou to synové důstojníků gardy, žádný z nich nebyl šlechtic. Chvilka ošklivého ticha, než ten vyšší zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Ne,“ pohlédl na Spilettiho, který si v předklonu s kvílením tiskl ruku k břichu. „Tohle si srovnej sám.“</p>
<p>Prošel kolem Patrika ven a druhý ho napodobil. Spiletti se narovnal, v obličeji vztek. Nadechl se – jenže v tu chvíli se dveře třídy nečekaně otevřely.</p>
<p>„Patriku? Jsi tady?“</p>
<p>Mohutný voják vypadal, že se do dveří sotva vejde. Podezíravě hleděl na scénu, zatímco Spiletti s ostatními, co ještě zůstali uvnitř, strnuli jak opaření.</p>
<p>„Ahoj, Tanku,“ odvětil Patrik a Harris couvl, aby mohl vyjít ven. Ostatní ho rychle následovali, Spiletti se omezil už jen na vzteklý pohled. Tankův úsměv pohasl.</p>
<p>„Co to tady bylo? Šel jsem kolem, tak mě napadlo tě vyzvednout. Máš nějaký potíže?“</p>
<p>„Ne,“ Patrik se zakřenil. „Snažím se je nemít.“</p>
<p>„Proč? Máš strach, že tě přeperou?“</p>
<p>„Pochybuju, že se umí prát. Její Veličenstvo ale nechce, abych dělal problémy, a zmlátit baronova syna by asi byl problém.“</p>
<p>„Kulka by řekla, že dobrej začátek, ale máš pravdu,“ souhlasil Harris. „Kdybys chtěl pomoct, stačí říct, já si s nima promluvím.“</p>
<p>Patrik si představil Spilettiho visícího hlavou dolů odněkud z balkónu a Tanka, jak ho drží za nohu. Určitě by to zvládl snadno a domluva by proběhla jedna radost.</p>
<p>„Díky,“ zasmál se. „Nezajdeme někam? Slyšel jsem, že u paláce otevřeli anti-G simulátor.“</p>
<p>„Jo, já vím,“ souhlasil Tank. „Ale co tvoje školní úkoly?“</p>
<p>Patrik s kyselým výrazem pohlédl na obrazovku školního panelu. Doufal, že tam ještě nic není nebo se třeba rozbil, ale kdepak. Přežil bez úhony a na profesora bylo spolehnutí: úkoly už dorazily, a jako obvykle jich bylo hodně.</p>
<p>„Nekoukej, jako bys měl sníst paskřivce,“ Tank si jeho výrazu všiml. „Škola je důležitá, ať nedopadneš jako my.“</p>
<p>Patrik se chtěl zasmát, ale uvědomil si, že mohutný voják nežertuje.</p>
<p>„Přece jste ochranka Jejího Veličenstva,“ namítl. „Já bych <emphasis>chtěl</emphasis> dopadnout jako vy, všichni vám závidí.“</p>
<p>„Vážně? Tak proč musel major Reed oběhnout snad dvacet lidí, když nás dával dohromady? Ti, co o tom něco vědí, se do toho fakt nehrnuli.“</p>
<p>Patrik se překvapeně zastavil. „Děláš si legraci, že jo? Chceš, abych se pořádně učil, tak sis tohle vymyslel.“</p>
<p>„Nevymyslel. Čumák s Trapem to tady dostali rozkazem a jsem si dost jistej, že ani jeden by zkraje dobrovolně nešel. Klidně se jich zeptej, jestli mi nevěříš. Kulka měla na výběr mezi ochrankou císařovny a Noctou, ale to jí radši nepřipomínej, nebo tě přehne přes koleno. Dokonce jsem slyšel, že i sám major je původně v ochrance kvůli nějakýmu maléru. No a já byl akorát zvědavej, jak to vypadá tady nahoře.“</p>
<p>Harrisův hlas zněl naprosto vážně a Patrik se na něj nechápavě díval.</p>
<p>„Ale… ale proč? Přece chránit císařovnu je…“</p>
<p>„Zapomeň chvíli na císařovnu,“ přerušil ho Tank, „a zamysli se nad tím jinak. Ochranka jenom <emphasis>reaguje</emphasis>. Je fuk, koho chráníš, první ránu mají vždycky ty druhý, takže můžeš zničehonic chytit jednu někde u dveří a nemáš šanci, nestihneš ani zakřičet. Každýho z nás to může potkat, dokonce i majora. Navíc si nemysli, že všichni lidi tady jsou jako Její Veličenstvo. Snadno padneš na někoho, kdo s tebou bude jednat jako s kusem hadru, ale když se stane malér, odskáčeš ho <emphasis>ty</emphasis>. Jasně, placený je to dobře, některým to vyhovuje. Ale ty, co závidí, většinou nikdy v žádný ochrance nebyli – a řekni, chtěl bys takovou službu <emphasis>na celej život</emphasis>?“</p>
<p>„No… takhle jsem o tom nepřemýšlel,“ připustil Patrik zaraženě.</p>
<p>„Tak bych na tvým místě začal. Když to dotáhneš někam na velení, riziku se taky nevyhneš, ale budeš mít mnohem víc volnosti s ním bojovat. To je největší výhoda důstojníka – ne, že jiným poroučí nebo má pěknou uniformu. Třeba můj táta si myslel, že když vypadám, jak vypadám, učení je ztráta času. Určitě by byl hrdej, kam jsem to dotáh, ale já… vědět, co vím teď, šel bych na hodně věcí jinak.“</p>
<p>Tank znovu vykročil a Patrik ho zaraženě následoval. Ještě neslyšel někoho z ochranky mluvit podobně. Napadlo ho, jestli to není proto, že na to nechtějí ani myslet. S tím nechtít na něco myslet měl Patrik zkušenosti. V Kalerminu bylo podobných věcí plno, ale teď poprvé ho napadlo, že jsou možná i tady v paláci, jen se netýkají výprasků nebo mizerného jídla. Vzápětí mu hlavou bleskla jiná myšlenka.</p>
<p>„Nepovíš Jejímu Veličenstvu o té věci ve škole, že ne?“</p>
<p>„Ne, jestli se nebude ptát. Myslím, že teď má jiné starosti.“</p>
<p>„Starosti?“</p>
<p>„Jo, Vločka utekla. Proklouzla nám dveřma a ztratila se, celej palác ji hledá.“</p>
<p>Patrik postřehl na chodbách větší hemžení, ale měl ho za další část příprav na ples. Pomyslel na to roztomilé chlupaté klubíčko, které vídal ve Viktoriiných komnatách. Nikdy se s podobným nesetkal. Byl to zvláštní pocit, když mu císařovna dovolila si s ním hrát, a při představě, že už ho neuvidí, ucítil lítost.</p>
<p>Za rohem chodby se vynořila kapitán Sojornerová s Vargou. Oba vypadali naštvaně.</p>
<p>„Nikde nic!“ ohlásila Kulka. „Prolezli jsme ventilaci, jenom pro jistotu. Beztak nevím, kudy by tam ta mrcha vlezla. Jo, a Čumák už to zabalil. Prej mu z čenichání může prasknout hlava, stejně by už nebyl nic platnej, a má po službě.“</p>
<p>„Jasně,“ povzdechl si Tank. „No tak asi něco sníme, a budeme pokračovat… někde.“</p>
<p>Jídelna nebyla daleko. Pro palácový personál měla otevřeno nepřetržitě a v rámci pátrání po Vločce ji už nejspíš prohledali, protože tam panoval celkem klid. Kromě pár náhodných hostů a skupinky mužů v dělnických kombinézách byl obsazený jediný stůl. K Hračičkově nelibosti šlo o partu Štítonošů s přilbami položenými vedle talířů. Když procházeli okolo k pultu pro jídlo, jeden z nich kývl bradou ke Kulce. Cosi zašeptal, následoval výbuch smíchu a Sojornerová se zastavila.</p>
<p>„Tamten šmejd něco říkal?“</p>
<p>„Nic neříkal.“</p>
<p>„Já ale něco slyšela!“</p>
<p>„To se ti zdálo, že jo?“ Hračička vyslal k Patrikovi prosebný pohled.</p>
<p>„Já taky nic neslyšel,“ přidal se Patrik rychle.</p>
<p>„Fajn!“ zavrčela Kulka. „Ale ještě jednou na mě zamňouká, a zařídím mu špitál!“</p>
<p>Hodila tác s jídlem na stůl, až to zařinčelo, dosedla na židli a Hračička ji napodobil. Tank si raději sedl tak, aby zakryl výhled ke Štítonošům. Patrik se do své porce pustil bez řečí. Třebaže věděl, že mu tady jídlo nikdo nesebere, nedokázal se zbavit zvyku házet do sebe všechno co nejrychleji. Viktorie už ho kvůli tomu napomínala, ale nemohl si pomoci.</p>
<p>„Dobrý,“ ocenila ho mezi dvěma sousty Kulka. „Pořád držíš s hladovejma, co, vojáku?“</p>
<p>„V Kalerminu jsme měli hlad často. Jednou jsme si upekli poleverku. Chutnala děsně,“ Patrik se při té vzpomínce zašklebil.</p>
<p>„A jinak?“ zeptal se Hračička. „Líbí se ti škola?“</p>
<p>„No… já vlastně nevím,“ Patrik se zatvářil rozpačitě. „Je to fajn, že učitelé tolik neřvou.“</p>
<p>„Ale?“</p>
<p>„Ale je to tu jiné. Na akademii jsme si pomáhali, tady na mě nikdo skoro nepromluví, všichni jenom divně koukají. A před chvílí se do mě jeden kluk trochu navážel.“</p>
<p>„Aha,“ Varga chápavě kývl. „Jsi pro ně jenom nýmand, a přitom máš práci, po který by s chutí skočili. Počítej s tím, že se do tebe budou strefovat.“</p>
<p>„Jasně, pár urozenejch šmejdů potřebuje srovnat. Měl bys mít po ruce něco šikovnýho.“</p>
<p>„Hele, brzdi,“ Tank se na Kulku zamračil. „Víš, co říkala…“</p>
<p>„V klidu. Nemyslela jsem bouchačku, jasný? Stačí zubařovo potěšení.“</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>Kulka zalovila v kapse a přistrčila k Patrikovi kus lesklého železa, boxer s otvory pro prsty a řadou tupých hrotů mezi nimi. Hračička vykulil oči.</p>
<p>„Tohle fakt není dobrej nápad! Když to zjistí major…“</p>
<p>„Tak co?“ odsekla Kulka. „Zakázal pistole. Je tohle kvér? Není. A kromě toho by to majorovi napřed musel někdo říct, že jo.“</p>
<p>Varga si povzdechl, Tank zavrtěl hlavou a Patrik boxer opatrně zvedl. Zkusil si ho nasadit, docela mu padl.</p>
<p>„Díky, madam,“ rozpačitě se usmál, protože tohle byl zaručeně nejoriginálnější dárek, co kdy dostal. Tedy ne, že by nějaké dostával, jistě…</p>
<p>„Není zač, vojáku. Nemusíš mazat každýho na potkání, ale někdy přijde vhod. Jenom ho neber k císařovně, tam jsou detektory. Časem ti seženu něco keramickýho, možná takovej…“</p>
<p>„Takovej nic!“ přerušil ji Hračička. „Hele, když dárky, proč mu nedáš něco vážně užitečného?“</p>
<p>„Jako třeba?“</p>
<p>Hračička se sehnul pod stůl. Těžko říct, odkud ji vylovil, ale když se narovnal, položil na stůl podlouhlou černou krabičku.</p>
<p>„Sleduje bezdrátové vlny tak v okruhu pěti metrů. Na palácové senzory nereaguje, ale měl by chytit většinu běžnejch štěnic i lokátorů. Takže když to začne pípat, víš, že tě někdo špehuje. Má vlastní výroba. Klidně si ho vem, mám ještě tři.“</p>
<p>„Jenom?“ rýpla si Kulka a Harris málem vyprskl, ale Patrik přístroj zvedl se zřejmým zaujetím.</p>
<p>„Vážně si ho smím nechat? A můžu se podívat, jak funguje?“</p>
<p>„Klidně!“ Hračička pookřál. „Až bude po směně, ukážu ti schéma. Pořád na něm pracuju, třeba mi ho pomůžeš vylepšit. Neškodil by větší dosah, možná přidat…“</p>
<p>„Do hajzlu!“ Kulka vyskočila od stolu. „Todle poslouchám každou šichtu, radši jdu hledat tu blbou kočku.“</p>
<p>„Dobře,“ Varga s Tankem také vstali. „Mě taky ještě pár míst napadlo, když mi pomůžeš… ty zůstaneš tady?“</p>
<p>Patrik zaváhal, pak se zadíval na stále z poloviny plný talíř.</p>
<p>„Ano. Pak půjdu k sobě, musím mít hotové úkoly, než mi začne služba u Jejího Veličenstva. Možná je bude chtít vidět, pomáhá mi.“</p>
<p>„Jenom to s tím učením nepřežeň, ať nezblbneš na Štítonoše,“ doporučila mu Kulka.</p>
<p>Varga cestou ke dveřím vypadal, že se mu notně ulevilo, protože Štítonoši už také odešli. Patrik schoval hledačku štěnic do kapsy a bezděčně se usmál – konečně si zase připadal doma.</p>
<p>Vrátil se k talíři, a když o pět minut později vstal, nezůstal na něm ani drobek. Venku na chodbě se však zastavil.</p>
<p>Vážně měl úkoly. Jenže nemohl pustit z hlavy Vločku a otázku, kde mohla být. Co vlastně věděl o takových kočkách? Nebylo toho moc, vybavil si jen pořad o fauně na staré Zemi, který sledoval nedávno, když nemohl spát. Bylo tam plno divných zvířat, mezi nimi i některá, co vypadala trochu jako kočky. Patrik si už nevzpomněl na jméno, ale žily na stromech ve vysokých korunách… takže nahoře.</p>
<p>To stálo za úvahu. Vločka možná nebyla to samé, ale byla kočka. Jestli vyplašené kočky utíkají na strom, mělo by se hledat spíš někde tam než ve ventilačních šachtách. Problém byl, že v algorském paláci žádné stromy nerostly… ovšem byly tu věže.</p>
<p>Patrik uvažoval, která je nejvyšší, a usoudil, že jižní, ta, na které teď probíhaly stavební úpravy. Navíc výtah nebyl daleko od císařského křídla. Vločka mohla snadno proklouznout dovnitř s dělníky, aniž by ji kdokoliv zahlédl. Možná tam už někdo hledal, ale proč to nezkusit? Domácí úkoly počkají.</p>
<p>Patrik se hbitě proplétal mezi lidmi na chodbě, až se dostal k výtahu. Kvůli bezpečnosti požadoval vstupní kód, který neměl. Měl jen kód personálu do císařského patra, ale snad bude stačit, v paláci se užívala jednotná síť…</p>
<p>Stačil. Kabina poslušně vyrazila vzhůru a Patrik se neubránil úsměvu. Jakmile se však dveře otevřely, zůstal překvapeně stát.</p>
<p>Když slyšel o stavebních úpravách, představoval si malování nebo výměnu oken, jenže celé nejvyšší patro věže bylo prostě <emphasis>pryč</emphasis>. Zmizely stěny mezi místnostmi, část obvodových zdí, a dokonce i střecha, kterou nahrazoval jen provizorní plastový stan.</p>
<p>Dělníci měli dosud pauzu. Rozlehlý prostor byl prázdný, ticho rušil jen zvuk mrazivého vánku. Stačilo se rozhlédnout, a Patrik Hill viděl doslova celý Algormont, dokonce ani z oken v komnatách císařovny nebyl takový výhled. Fascinovaně udělal pár kroků, jenže zakopl o nářadí rozložené na zemi a málem upadl. Leknutím div nepřestal dýchat. Došlo mu, že by stačilo proletět některou z děr ve zdi, zakrytých jen tenkými foliemi, a zastavilo by ho až kamenné nádvoří hodně hluboko dole…</p>
<p>Rozhodně už chápal, proč sem byl pro jistotu omezený přístup.</p>
<p>Přestože základní klimatizace běžela, samozřejmě tu byla zima. Patrik se roztřásl a vzpomněl si, proč vlastně přišel. Rozhlédl se po věcech okolo: bedny, srovnaný stavební materiál, ocelové nosníky a kontejnery nemrznoucího betonu. Pro něco tak malého jako kotě spousta úkrytů.</p>
<p>„Vločko!“ zavolal trochu rozpačitě. „Jsi tu? Čičí!“</p>
<p>Vybavil si scénu v jídelně a zkusil zamňoukat, ale nikdo neodpověděl, a moc věrohodně to stejně neznělo. Začal tedy hledat, obracel bedny, které vypadaly dost lehké, aby s nimi hnul, nahlížel za haldy cihel. Dával pozor, aby po ničem neuklouzl, a brzy se dostal k protější zdi, kde stál mobilní generátor, smotané kabely a vypnutá antigravitační plošina. Na ní ležely kovové bedny i jedna plastová krabice… která se najednou pohnula.</p>
<p>Patrik měl zprvu za to, že to způsobil průvan, ale zvedl ji a spatřil malé stočené zvířátko.</p>
<p>„Vločko!“ Patrik se rozzářil. „Co tu děláš, hledá tě celý palác?“</p>
<p>Kotě odpovědělo zamňoukáním tak slabým, že ho stěží slyšel. Bylo prokřehlé, a když ho zvedl, schoulilo se mu v rukou. Cítil, jak se třese.</p>
<p>„Pojď, půjdeme do tepla. Myslela sis, že tu najdeš stromy?“</p>
<p>Vločka odpověděla dalším zakňouráním a Patrik stiskl tlačítko výtahu. O chvilku později už mířil ke komnatám císařovny. Nemohl se dočkat, až se Viktorii pochlubí, a vůbec nevnímal pohledy lidí okolo, když spatřili, co nese – udivené, překvapené, ale i mrzuté, uznalé poznámky mísící se s polohlasným klením.</p>
<p>Patrik měl nařízeno klepat, ale tentokrát na dveře předpokoje doslova zabušil.</p>
<p>„To jsem já, mám ji, madam!“ zavolal, a ani ho nenapadlo sdělit kdo nebo co, ale dveře se přesto otevřely. Službu měli pořád Hračička s Kulkou, která už stála s dlaní na pistoli, ale při pohledu na Patrikův náklad se uvolnila.</p>
<p>„Kruci! A třicet koulí je v hajzlu… dobrý, vojáku! Dejchá?“</p>
<p>„Ano. Myslím, že jí nic není, je jenom promrzlá.“</p>
<p>„Promrzlá? Kde jsi ji našel?“ I Hračička vstal.</p>
<p>„Nahoře na věži.“</p>
<p>„Na věži – snad nemyslíš na tom staveništi?“</p>
<p>„Přesně tam. Byla pod bednou.“</p>
<p>Než Hračička mohl odpovědět, dveře vnitřních komnat se otevřely. Viktorie musela slyšet hluk, ve tváři měla poněkud rozzlobený výraz… jenže vzápětí spatřila Vločku v Patrikově náručí a její tvář se rozzářila.</p>
<p>„Pojď sem, ty cestovatelko, to se dělá?“ s něžnou výčitkou převzala kotě z Patrikových rukou a přitiskla ho k sobě. Nezdálo se, že by s ním bylo něco v nepořádku, dokonce se už ani netřáslo.</p>
<p>„Děkuji, Patriku. Moc jsi mi pomohl.“</p>
<p>Další Viktoriin úsměv patřil jemu a byl veškerou odměnou, o jakou Patrik Hill stál. Nedokázal najít slova, jen hleděl na Viktorii, která s Vločkou v náručí zamířila zpět do komnat…</p>
<p>„Okamžik, madam. Jenom moment, prosím.“</p>
<p>Viktorie se nechápavě zastavila, zatímco Varga hbitě oběhl stůl, v ruce krabičku podobnou té, kterou věnoval Patrikovi. Namířil ji na Vločku a Kulka obrátila oči v sloup.</p>
<p>„Boha zmrzlýho, ty jseš magor! Co čekáš, že…“</p>
<p>Krabička ve Vargově ruce pronikavě zapípala.</p>
<p>Viktorie poprvé viděla, jak Sojornerové spadla čelist, a poručík vytřeštil oči. Namířil přístroj stranou do místnosti, pak zpátky na kotě. Zvuk se opakoval. Císařovna se prudce nadechla, ale Varga si rychle přitiskl prst na ústa. Ukázal ke dveřím a Viktorie kývla. Donesla Vločku na práh vnitřní komnaty, postrčila ji dovnitř a zavřela za ní. V předpokoji všichni stáli jak opaření, jen Hračička zuřivě manipuloval s ovládáním detektoru.</p>
<p>„To myslíte vážně?“ vypravila ze sebe Viktorie a Varga kývl.</p>
<p>„Jo, sakra… ehm… ano, madam. Přístroj je v pořádku. Ukazuje to nízké kmitočty, šifrovanou vlnu… má štěnici. Buď implantát pod kůží, nebo ji spolkla.“</p>
<p>„A to dokáže zachytit hlas?“</p>
<p>„Nevím určitě. Primárně bude šmírovat komunikaci, signál je modulovaný na frekvence bezdrátových přenosů, ale může brát i audio. Musel bych tu věc rozebrat. To nebude žádná veteš, když to prošlo dveřma. Možná nějakej menabaranskej nanošmejd.“</p>
<p>Viktorie svírala zuby, až cítila bolest v čelistech. „Jak dlouho tam je?“</p>
<p>„Cože?“ Hračička se zatvářil zmateně. „No, napadlo mě, že je kapku divné, že byla na staveništi. Třeba ji tam pak někdo dal, aby měl jistotu, že se najde…“</p>
<p>„Tomu rozumím,“ přerušila ho Viktorie. „Ptám se, jestli mohla mít Vločka tu štěnici, už když jsem ji dostala? Kontroloval jste ji takhle někdy dřív?“</p>
<p>Tentokrát Hračička pochopil a vyděsil se. „Nevím, madam,“ hlesl. „Běžným skenům to asi proklouzne. Takže… teoreticky asi jo, ale nevěřím, že by…“</p>
<p>„To stačí, děkuji. Dobrá práce, poručíku.“</p>
<p>V té pochvale nebyla ironie, ale rozhodně nezněla vřele. Varga přemýšlel, co říct, ale než to stihl, císařovna už stála u dveří. Vločka byla stále za nimi, kde ji odložila. Viktorie ji popadla a zamířila do Andrejových komnat.</p>
<p>Chodbou k císařově pracovně tentokrát téměř proběhla.</p>
<p>Andreje Korwariana zastihla přesně tak jako poprvé: v křesle za prázdným stolem, soustředěně hledícího do prázdna. Viktorie tentokrát nepřemýšlela, co dělá, namísto pozdravu před něj položila Vločku.</p>
<p>„Odposloucháváte mi kočku?“</p>
<p>Ticho. Vločka si začala jazýčkem uraženě upravovat rozcuchanou srst a Andrej hleděl na Viktorii mlčky. Sice s nehybným výrazem, ale zdálo se, že ho poprvé od svatby konečně připravila o řeč.</p>
<p>„Prosím?“ promluvil nakonec. „Zřejmě jsem nerozuměl dotazu.“</p>
<p>„Můj dotaz je jasný, <emphasis>Vaše Veličenstvo</emphasis>,“ Viktorie se ohnala titulem jako zbraní. „Vločka se právě našla na staveništi ve věži a při kontrole u ní ochranka objevila štěnici. Má ji prý pod kůží nebo v žaludku, a já se ptám, jestli je vaše?“</p>
<p>„Samozřejmě ne,“ Andrej odsunul křeslo a vstal. Zamračeně se na kotě díval. „Varoval jsem vás před riziky plynoucími z pořizování mazlíčků, alespoň sama vidíte, že oprávněně. A čistě teoreticky, co by mi zabránilo umístit podobné zařízení <emphasis>do vás</emphasis>?“</p>
<p>Viktorie se zachvěla. Vzpomněla si na své zhroucení během cesty na Algor. V té době s ní císař a jeho lidé mohli dělat cokoliv. Teď nosila algorské šaty, šperky, které jí Korwarian dal… proč strkat štěnici do kočky? A co měla asi dělat, svléknout se do naha a nařídit Hračičkovi, ať ji taky projede nějakým skenerem? Bylo to celé tak absurdní, krutě, neskutečně absurdní.</p>
<p>„To je… a udělal jste to?“</p>
<p>„Pochopitelně ne. Dám vám své slovo, pokud si přejete.“</p>
<p>Chlad v císařově hlase zesílil a Viktorie se zarazila, <emphasis>skutečně</emphasis> se začínal zlobit. Donutila se zklidnit tón.</p>
<p>„Omlouvám se, můj pane. Věřím vám, to obvinění bylo nemístné. Ta nehoráznost mě rozrušila.“</p>
<p>„Dobrá. Hodláte to zařízení nechat odstranit bez fyzické újmy?“</p>
<p>„Samozřejmě!“</p>
<p>„V tom případě se obraťte na doktorku Tanelovou. Předpokládám, že podobný zákrok zvládne bez potíží. Já nechám zjistit, kdo má ten <emphasis>pokus</emphasis> na svědomí.“</p>
<p>„Děkuji, můj pane,“ Viktorie zvedla kotě ze stolu.</p>
<p>„Mimochodem, kdo ji nakonec našel? Někdo z gardistů plukovníka Danbara?“</p>
<p>„Vůbec ne. Našlo ji mé páže pan Hill,“ Viktorie se sladce usmála. „Zřejmě nebude zase <emphasis>tak</emphasis> neužitečný, jak jste se obával, můj pane. Přeji hezký den!“</p>
<p>Andrej Korwarian ji vyprovodil kývnutím, a než za sebou zavřela, uslyšela ještě zvuk komunikátoru.</p>
<p>„Odvolejte poplach, plukovníku, a přijďte do mé pracovny. Ihned.“</p>
<p>Alonsovu odpověď už neslyšela, znovu rozeznala až hlas Kulky těsně přede dveřmi svých komnat.</p>
<p>„…i rozbitý hodiny jdou dvakrát za den dobře!“</p>
<p>„Výmluva je vždycky nejlepší, co?“</p>
<p>„No dobře, sakra! Omlouvám se, jasný? Měls pravdu, a já byla vedle. Spokojenej?“</p>
<p>Varga moc spokojeně nevypadal, ale když Viktorie otevřela, on i Sojornerová rázem zmlkli.</p>
<p>„Madam?“ zadíval se na ni Hračička nejistě, když zamířila ven.</p>
<p>„Jdeme za doktorkou. Chci tu věc dostat pryč co nejdřív.“</p>
<p>„Rozkaz!“</p>
<p>Vargovi se ulevilo. Ani náhodou se nehodlal ptát, co se dělo u císaře – všechno zřejmě dobře dopadlo, a to mu úplně stačilo. Zamířil za císařovnou, Kulka ho následovala a Patrik Hill ještě zaslechl, jak pro sebe zaklela.</p>
<p>„Zasranej ples! Už to začíná!“</p>
<p>Nikdo neodporoval a Patrik se zasmál.</p>
<p>Tohle bylo rozhodně zajímavější než domácí úkoly.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>David Patterson přešlápl. Zmrzlý sníh mu zakřupal pod nohama. Zvedl zrak k obloze, šedé a zatažené, přestože nesněžilo. Otřásl se, ale ne zimou ani lezavým větrem, který mu profukoval kombinézu.</p>
<p>Ozval se dutý, sílící hukot a on se obrátil na druhou stranu betonové dráhy, místy pokryté tenkou vrstvou sněhu. O sto kroků dál se zvedal vysoký plot a budovy vojenské základy Arzamas 2, deset kilometrů západně od Algormontu. Před nimi klesal bachratý trup transportní lodi. Měkce dosedl vedle dráhy a Trap k němu vykročil. Jeho účast tady nebyla oficiální, přijel vypůjčeným vznášedlem a zbytek cesty urazil po svých, ale to mu nevadilo.</p>
<p>Než došel do poloviny, pára i dým z kolmo natočených trysek lodi zmizela. Vrata nákladového prostoru vyjela vzhůru a Davidovi se rozbušilo srdce, když spatřil lesklý, černý povrch Michele, pevně sevřené pásy i magnetickými zámky. Dva muži v uniformách techniků je začali uvolňovat, zatímco třetí seskočil a vyrazil Trapovi vstříc.</p>
<p>Na rozdíl od vyhublého Pattersona vypadal Trent Leah zavalitý s tváří jako měsíc v úplňku. Když se usmál, v jeho ústech se blýskaly zářivě bílé zuby. Tvrdilo se, že mají za sebou víc oprav než stíhačka, kterou pilotoval, dokud neusoudil, že se na zemi cítí líp. Stáhl si rukavice a napřáhl ruku k pozdravu.</p>
<p>„Zdravím, Trape! Sakra, jak je to už dlouho? Půl roku?“</p>
<p>„Tak nějak,“ souhlasil Patterson a stiskl Trentovu ruku. „Díky, žes mi dovolil přijít.“</p>
<p>„Copak sis myslel, že odmítnu? Půl roku… sakra, zdá se mi to jako pět let.“</p>
<p>S tím Trap musel souhlasit.</p>
<p>„Pořád jsi sám?“ zeptal se. „Žádná rodina, nic vážnýho?“</p>
<p>„Nic,“ Trentův úsměv mírně zhořkl. „Znáš to. Sbalit babu na jednu noc bez problémů, ale ráno vystřízliví, zjistí, že máš implantát, a začnou uvažovat…“</p>
<p>„…že si s takovým radši nezačínat, kdoví, co mu v tom napíchnutým mozku přeskočí,“ dokončil Trap bez váhání. Sám pokusy o trvalejší vztah vzdal už dávno, ale tenhle scénář si pamatoval pořád znamenitě.</p>
<p>„Kde teď vlastně jezdíš, pokud to není tajné?“ obrátil radši list. „Tady?“</p>
<p>„Jo,“ Leah mávnutím naznačil k nízkým betonovým halám se střechami pokrytými sněhem. „Nové tanky, třetí generace rozhraní. Žádné vykuchané stíhačky, úplně nový systém.“</p>
<p>„Teda,“ navzdory sevřenému žaludku Trap ucítil závist. „O těch jsem slyšel. Pěkná práce.“</p>
<p>„Nudná,“ opravil ho Trent. „Pořád jsou ve fázi ladění. Prakticky jenom jezdím kolem baráků tam a zpátky, od rána do večera. Tvůj flek bych bral všemi deseti.“</p>
<p>David neodpověděl. Přesto musel Leah jeho výraz postřehnout, protože se rychle znovu zasmál.</p>
<p>„Jenom klid! Stejně by mě nepustili, a viděl jsem tu jízdu na přehlídce. Parádní výkon.“</p>
<p>„Díky,“ kývl Trap, ale nedonutil se v rámci zdvořilosti tvrzení zpochybnit. Ve skutečnosti nervózně zíral přes Trentovo rameno k lodi, kde technici končili práci. Zadní část nákladového prostoru i se vznášedlem začala sjíždět dolů, až byla na úrovni země a Trent, který Davidův pohled zachytil, se také otočil.</p>
<p>„Skvělá mašinka. Udělal jsi kus práce, cestou jsem si prošel diagnostiku. Kdybych to nevěděl, nikdy bych nevěřil, že tam někdo něco opravoval. Zvlášť po takovým masakru.“</p>
<p>„Takže ten test…“ osmělil se Trap.</p>
<p>„Je to pitomost,“ mávl Leah rukou. „Ale co. Já si orazím a ty můžeš koukat, jak tu tvou krásku proženu!“</p>
<p>David Patterson se dokázal křečovitě zasmát. Nehty pravé ruky zatínal do dlaně, až cítil bolest, ale věděl, že musí mlčet. Trent byl dlouho pilotem, a piloti s implantátem poslouchali děsivé technofilské historky v jednom kuse. Stačil náznak, jedna nevhodná poznámka, a může to skončit katastrofou.</p>
<p>Poprvé mu blesklo hlavou, že byl možná špatný nápad chtít téhle věci přihlížet. Jenomže copak to mohl <emphasis>neudělat</emphasis> – a stejně bylo pozdě.</p>
<p>„Tak jdeme na věc,“ konstatoval Trent. „Jestli chceš poslouchat, budem na kanálu šest.“</p>
<p>Vykročil k Michele a Trap si znovu zaryl nehty do dlaně – ne. Nepoběží za ním. Nebude mu to rozmlouvat, nenabídne, že test pojede sám. Zůstane stát, bude jenom poslouchat a dívat se. Koneckonců, Trent byl znamenitý pilot, co zlého se mohlo stát?</p>
<p>Přesto měl hrdlo stažené tak, že dokázal stěží polknout.</p>
<p>Dveře řidiče se zvedly. Leah shodil teplou bundu, hbitě se nasoukal do kabiny a David zahlédl, jak si nasazuje snímací helmu. Sám rychle vytáhl z kapsy naslouchadlo komunikátoru, nacpal si ho do ucha a naladil kanál šest. Prsty se mu pořád třásly.</p>
<p>Na ploše směrem od lodi se rozzářila světla, jasně modré a rudé majáky na sloupcích, pomalu se vysunujících ze zasněženého povrchu, nepřehlédnutelné i ve dne. Prostřední řada byla rovná, ale po stranách některé sloupky svítily jasněji, jiné blikaly, označovaly místa otoček nebo prudkých změn směru. Další se teprve rozsvítí podle náhodného schématu, až bude stroj okolo projíždět. Pro obyčejného řidiče bez implantátu by byl test krajně náročný i s dobrým výcvikem. Při rychlosti, jakou vznášedlo poletí, pak zcela nezvládnutelný.</p>
<p>„Dobrá, můžete začít.“</p>
<p>„Potvrzuji. Start!“</p>
<p>Hlas z kontrolní centrály a Leahova odpověď způsobily, že sebou Trap škubl – a černý stroj vyrazil.</p>
<p>Plná akcelerace. Ve dvou vteřinách vznášedlo zrychlilo tak, že okolo Trapa proletěla jen rozmazaná šmouha. Do tváře ho udeřil poryv mrazu, pár ledových hrudek mu narazilo do nohavic. Rychle se otočil a sledoval, jak Michele letí podél prostřední řady sloupků do dálky, její barva začíná splývat s tmavým povrchem.</p>
<p>Trap sáhl do druhé kapsy pro dalekohled a nervózně zaklel. Komunikátor byl naštěstí nastavený jen na příjem, a stejně nikdo nemluvil. Během testu byla hlasová komunikace beznadějně pomalá. Telemetrická data proudila z vozu sama přímo do kontrolní centrály někde v srdci základny, kde budou vyhodnocena, některá hned, jiná později. Mluvilo by se jen v případě poruchy nebo příkazu k ukončení.</p>
<p>Když David zvedl dalekohled k očím, Michele se už na samém konci trasy obloukem otáčela. U prvního blikajícího majáku prudce změnila směr a hned poté znovu. Okolo trupu vylétl závoj ledové tříště a David křečovitě sevřel dalekohled.</p>
<p><emphasis>Ksakru, musí to být tak rychlé?!</emphasis></p>
<p>Vznášedlo kličkovalo mezi majáky v plné rychlosti doprava i doleva jako pronásledovaný sněžný zajíc. Vypadalo to jako brilantní ukázka řidičského umění, ale Trap věděl, že to zatím nic není – sekvence náhodných manévrů ještě nezačala.</p>
<p><emphasis>Až teď!</emphasis></p>
<p>Jeden ze sloupků napravo těsně před vznášedlem změnil barvu z modré na rudou. Trent ve zlomku vteřiny zareagoval, strhl Michele v náklonu na opačnou stranu mezi dva další modré sloupky.</p>
<p>Další změnu barvy Trap ani neviděl. Spatřil až ostrou zatáčku, zastavení téměř na místě, půlobrat a spršku ledové tříště, když stroj opět vyrazil. Trent přeťal v pravém úhlu dráhu první jízdy, vletěl mezi sloupky napravo od ní. Z boku se zdálo, že Michele poskakuje nahoru i dolů, jako by měla kola a pohybovala se po hrbolaté cestě. Každý ten pohyb cítil David Patterson až v žaludku, srdce mu bušilo jako splašené.</p>
<p>Levotočivá zatáčka a další kolo slalomu, tentokrát složené z řady osmičkových výkrutů zkoumajících, nakolik se stroj vyrovná s vlivem odstředivé síly.</p>
<p><emphasis>Jak dlouho ještě?!</emphasis></p>
<p>Vzápětí se rozsvítily červeně oba sloupky přímo před přídí.</p>
<p>Trap to zahlédl jasně, stejně jako následující manévr, když Leah strhl vznášedlo tak, až se ve smyku roztočilo. Těsně minulo jeden sloupek, ale světlo na druhém divoce poskočilo, musel do něj narazit…</p>
<p>„Ne!“</p>
<p>Výkřik Trapovi z hrdla vyletěl zcela bezděčně. Nohy měl jako dva ledové pilíře. Nedokázal udělat krok a pak se až v posledním momentě zarazil, aby neskočil Michele přímo do cesty, když letěla okolo něj. Zastavila na plošině pod lodí, na centimetr přesně tam, odkud vyjela, a David Patterson se rozběhl.</p>
<p>„Hej, chlapi!“ uslyšel v uchu Trentův hlas. „To poslední bylo kapku zákeřný, ne?“</p>
<p>„Nechtěli jsme, aby ses nudil,“ odpověděl někdo z centrály se smíchem. „A neboj, všechno vypadá dobře. Vlastně přímo skvěle.“</p>
<p>Ta slova Davida přibrzdila. Srdce až v krku, žaludek stažený – ale bylo to za ním. Hotovo. Michele prošla. On prošel. Musí se ovládnout. Neřvat. Nevrazit tomu pitomci pěst do jeho zářivého úsměvu.</p>
<p>Trent Leah vystoupil právě ve chvíli, kdy k němu Trap doběhl.</p>
<p>„Jo, to bylo něco! Kam se na tohle hrabou ty tlustý kraksny!“</p>
<p>Oči mu zářily, ale Trap ho sotva vnímal. Oběhl zaoblený okraj Michele, očima těkal po zadní straně, hledal… no jasně!</p>
<p>Na lesklém povrchu karosérie u levého rohu se táhl svislý šrám. Sloupky na ploše pokrývala tlumící pěna, přesto i letmý dotyk za této rychlosti dokázal zanechat stopu. David zíral na škrábanec, jako by to byla krvácející rána, a Trent mu nakoukl přes rameno.</p>
<p>„Kruci, ten poslední jsem trefil. Takže devětadevadesát ze sta. To nic, v garáži ti ho vyleští… a za to ti dlužím skleničku. Jak se jmenuje ta putyka, kam chodí ochranka? Marodka?“</p>
<p>„Jo,“ vypravil ze sebe Trap. Nesmí se sehnout a začít ten šrám čistit. Nesmí se ani otočit, aby Trent viděl jeho obličej, ne teď… ale bylo to za nimi. Hotovo, všechno v pořádku, bylo to za nimi.</p>
<p>Opakoval si ta slova pořád dokola, nutil se uvolnit svaly. Pak se pomalu obrátil.</p>
<p>„Jo,“ zopakoval. „Marodka. Můžeme zajít, seznámím tě se šéfem a ostatníma.“</p>
<p>„A co s císařovnou?“ Trent se zazubil. „V baráku se o ní kecá pořád.“</p>
<p>„Vážně? Proč?“</p>
<p>„Ty se ptáš? Myslíš, že do díry jako tady se nic nedonese?“ Leah ztlumil hlas. „Jak chtěl císař po tom průseru na přehlídce dát zastřelit půlku gardy a že ho císařovna ukecala. Pár lidí odsud tam má kámoše, taky příbuzný. Poslední dobou vidím plno fotek Jejího Veličenstva na skříňkách.“</p>
<p>„Chápu,“ kývl Trap. „No, uvidím, co půjde.“</p>
<p>Rozhodně nehodlal opravovat drby, vysvětlovat, že poprava hrozila nanejvýš členům směny zodpovědným za kontrolu trasy, a vlastně ani to nevěděl jistě. No a co. Trent ať obdivuje, koho chce, jediné, po čem David toužil, bylo zmizet co nejdál. Někam, kde bude sám… sám s Michele<emphasis>.</emphasis></p>
<p>Hlavou mu bleskl nápad.</p>
<p>„Poslyš, nemohl bych se svézt zpátky do paláce?“ ukázal hlavou k lodi. „Cestou můžu projít záznam jízdy, chtěl bych sám vidět, jak to šlapalo.“</p>
<p>„Klidně,“ Trent nezaváhal. „Jenom si posluž. Pokud myslíš, že to nepočká…“</p>
<p>„Radši ne. Nikdy nevíš, kdy si Její Veličenstvo usmyslí někam vyjet, a kdyby se něco podělalo…“</p>
<p>„Chápu, tys byl vždycky pečlivka,“ Trent se smíchem kývl k lodi. „Jako doma.“</p>
<p>Technici ještě neskončili upevňování Michele v nákladovém prostoru, když Trap otevřel dveře, usedl na místo řidiče a zvedl z vedlejšího sedadla helmu. Povšiml si krvavé šmouhy na pravé dlani, hlubokých škrábanců od vlastních nehtů, ale nezáleželo mu na tom. Hlouposti jako tohle nebo pokuta za nevrácené vznášedlo, které nechal před základnou, nehodlal řešit. Kašlal na to.</p>
<p>Nasadil si helmu a čekal, než se na jeho spánky přitisknou snímače. Nedočkavostí se skoro třásl, až konečně přišel známý záblesk, po kterém mu mozek zaplavily informace ze systému vozu. Spojení bylo aktivní, i když nespustil motor, a třebaže se tohle zdaleka nevyrovnalo pocitu z jízdy, momentálně to Trapovi úplně stačilo. Místo nějaké kontroly se jen opřel v sedadle, zavřel oči a nechal vnější svět odplynout. I data z testu si prohlédne pak, teď si jen vychutnával <emphasis>její</emphasis> blízkost. Zvládli to. Zase budou spolu.</p>
<p>Usmál se – snad cesta do Algormontu potrvá hodně dlouho.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Baronka Marina Danbarová seděla u stolu ve své komnatě a zírala do nedopité sklenice vína. Hlavou jí plynuly pochmurné myšlenky.</p>
<p>Tři měsíce úsilí – a nic.</p>
<p>Prostudovala o Andreji Korwarianovi všechno, co dokázala najít a nešlo o dílo oficiální propagandy. Nebylo toho moc, ale věřila, že našla správná vodítka, která může využít. Celoživotní zájem o armádu. Záliba v šermu. Strategické hry. A samozřejmě Algor. Obětovala spoustu času, aby načerpala potřebné znalosti – opravdu, ne jen naoko, to by muž císařovy inteligence brzy prohlédl – a potom začala jednat, trpělivě a cílevědomě. Náhodná setkání na chodbách, když císař přicházel nebo odcházel z porad štábu. Účast na těch pár veřejných událostech, kde se objevoval. Návštěvy jeho cvičení s Erisketem. Dělala vše, aby si jí všiml, používala vhodné šaty a vhodné parfémy, pronášela vhodné poznámky. Snažila se tak moc, až se jí začal dvořit půltucet jiných vysoce postavených mužů v paláci, ovšem výsledek u Andreje Korwariana?</p>
<p>Naprosto žádný.</p>
<p>Všímal si jí, to ano, ale jen tak, jak si všímal každého ve své blízkosti. Ostražitá, chladná odtažitost. Její šaty ho nezajímaly, její parfémy ignoroval, na její poznámky nereagoval. Ať měla výstřih sebevíc hluboký, nikdy se jí nepodíval jinam než do očí, a v tom pohledu nebylo <emphasis>nic</emphasis>.</p>
<p>Díky tomu se původně skoro rutinní akce začínala pomalu stávat osobní. Protože čím marnější její snažení bylo, tím víc ji Andrej přitahoval. Už nešlo o to, že byl císař. Byl to muž, kterého <emphasis>chtěla</emphasis>, a tenhle boj nemohla prohrát.</p>
<p>Jenže přesně to se den za dnem dělo.</p>
<p>Marina si zlostně odfrkla – samozřejmě vzala v potaz i jiné možnosti, drby kolující léta. Podle jednoho byl císař homosexuál. Jenže nikdy se nenašel muž, co by se odvážil to tvrdit z vlastní zkušenosti, a Andrej Korwarian byl pod neustálým drobnohledem celého paláce. Marina nepochybovala, že kdyby k podobnému románku opravdu došlo, neexistovala moc, která by ho mohla trvale skrýt.</p>
<p>Další šeptaná teorie tvrdila, že je císař impotentní, jenže i takoví muži chtějí ženu, a o to naléhavěji. Navíc se vyprávělo o jeho mládí, kdy se dámské společnosti nijak nevyhýbal, teprve vzpoura a válka s Menabaranem jako by ho neuvěřitelně změnily… ale k čertu, proč nechce ji? A s touhle otázkou přicházela druhá, posouvající frustraci Mariny Danbarové na samý práh vzteku.</p>
<p><emphasis>Co má ta zatracená Viridianka, co já ne?!</emphasis></p>
<p>Jistě, císařovo manželství bylo formální, uzavřené navíc pod nátlakem. Citu v něm nebyla ani špetka, podle všech informací, co měla, se Andrej Viktorie fyzicky nikdy nedotkl, jenže jí věnoval <emphasis>pozornost</emphasis>. Kdykoliv je viděli na veřejnosti, naslouchal. Nechoval se jako zamilovaný zajíc, to určitě ne, ale vyhověl všemu, oč žádala, nikdy na ni ani nezvýšil hlas.</p>
<p><emphasis>K čertu, dokonce jí nosí koťata!</emphasis></p>
<p>Se sexem nebo bez něj, ta Viridianka se nějak dostala za zeď, o kterou si Marina Danbarová týdny rozbíjela hlavu, a to pomyšlení bylo až nesnesitelné.</p>
<p>Popadla sklenku, rozhodným pohybem ji dopila a vstala. Co dál? Rozhodně nechtěla riskovat čekání na výroční ples. Nepochybně tam bude plno žen, které se pokusí o totéž co ona, a hlavně tam bude císařovna. Musela to dokončit dřív, jenže neviděla žádnou šanci, nic, co by už nevyzkoušela.</p>
<p>Nic, kromě jediné věci.</p>
<p>Marina pomalu vydechla. Poslední pokus, sázka, která buď vyjde, nebo zpečetí její porážku – i prohru jejího bratra, který věnoval mnoho času a peněz na to, aby jí umetl cestičku. To byla také možnost: prostě si přiznat neúspěch jako mnoho před ní… jenže ona <emphasis>nebyla</emphasis> jako mnoho.</p>
<p>Marina Danbarová kývla – bylo rozhodnuto.</p>
<p>Další hodinu věnovala úpravě svého vzhledu, aby odpovídal tomu, co se chystala podniknout. Velkou pozornost věnovala parfému, šaty naopak zvolila všední. Při téhle akci nebudou příliš potřeba.</p>
<p>Vyklouzla z komnaty a zamířila do císařského křídla. Věděla, že Andrej je právě jinde, kontroluje připravenost algorské planetární obrany na přílet viridianského krále. Učinil tak osobně, určitě na přání té Viridianky, ale tím Marině jen nahrál. Za okamžik už stála na chodbě ke dveřím císařových komnat.</p>
<p>Stál tu mlčenlivý voják s černou přilbou zakrývající tvář, což byla kromě manželky v poslední době zdaleka nejvýraznější změna v císařově chování. O pokusu Jochena Terrakaie zavraždit ho přímo v komnatách kolovalo plno spekulací. Samozřejmě nepodložených – mrtvolu zlikvidovali rychle, Korwarian jen oznámil, že atentát byl objasněn – nicméně k zesílení bezpečnostních opatření v císařově soukromí očividně došlo.</p>
<p>„Madam!“ Štítonoš ukázněně pozdravil a Marina kývla.</p>
<p>„Jdu na schůzku s Jeho Veličenstvem. Můj bratr onemocněl, nemůže se bohužel dostavit, pověřil mě, abych ho zastoupila.“</p>
<p>Většina těch tvrzení byla pravdivá. Javier Danbar se snažil získat několik kontraktů na výbavu armády a Korwarian svolil, že si jeho nabídky vyslechne dřív, než je předloží štábu. Postupoval tak často, ke konzultaci na štáb se dostávalo prakticky pouze to, co už předběžně schválil, což činilo jednání mnohem snadnějším a hlavně bezpečnějším pro všechny zúčastněné. Baron se samozřejmě těšil dokonalému zdraví a císař o změně nic nevěděl, ale Marina doufala, že mu na tom nebude záležet, stejně jako tomu vojákovi u dveří. Zkoušet na něj šarm byla ztráta času – o výcviku Štítonošů baronka věděla víc než dost.</p>
<p>Strážný hned neodpověděl. Její tvář jistě znal, Marina přesto tušila, že přes dálkové spojení žádá potvrzení buď od velitele, nebo od samotného císaře. Ovšem Andrej Korwarian byl pragmatik a také kavalír, snad ji nenechá jen stát u dveří jako služku.</p>
<p>„Vstupte, madam,“ Štítonoš otevřel dveře. „Císař přijde za patnáct minut. Počkejte v jeho pracovně na…“</p>
<p>„Vím, kde to je, vojáku,“ Marina skryla nervózně bušící srdce za povýšený úsměv.</p>
<p>Vklouzla dovnitř a rychle kráčela chodbou. Teď se nesměla zastavit, dokonce ani rozhlížet, vzbudit sebemenší podezření, že jí jde o něco jiného, než tvrdila. Nepochybovala, že komnaty jsou sledovány a císař uvidí všechno, co tu dělala – klidně se mohl dívat i teď. Vzala za kliku na konci chodby a vešla do pracovny.</p>
<p>Nikdy tu nebyla, ale Javier jí to místo popsal, a realita věrně odpovídala, jistě i proto, že tu kromě stolu, křesla a vitríny s Praetorianem prakticky nic nebylo. Tím lépe – přivřela za sebou dveře a začala se svlékat.</p>
<p>Marina si dávala záležet na své postavě. Štíhlý pas, pevná ňadra, svaly vypracované cvičením. Skládala všechno oblečení na hromádku na podlahu – měla na paměti, jak si císař potrpí na pořádek – a zároveň přemýšlela o nejvhodnějším místě. Velký stůl s leskle černou deskou by působil obscénně. Císařovo křeslo vypadalo lépe – sice nebylo úplně měkké, přesto bylo pohodlné. Marina se usadila, pokusila se najít nejvhodnější pozici a uvolnit svaly.</p>
<p>Viděla jen dvě možnosti toho, co se stane, až Andrej Korwarian vstoupí do dveří: buď <emphasis>zareaguje</emphasis>, anebo jí prostě nařídí, ať se obleče a jde. V takovém případě neměla na vybranou – Marina nebyla sebevrah. Věděla, že císař navzdory vybranému chování neváhá zabíjet osobně, a v některých ohledech nedělá mezi muži a ženami rozdíly. Pokud ji vyžene, bude to také znamenat definitivní konec, protože dál už prostě zajít nešlo, ale pokud ne…</p>
<p>V chodbě cvakly dveře.</p>
<p>Marina zatajila dech. Úmyslně nechala pracovnu pootevřenou, aby poznala, až Andrej Korwarian vejde. Slyšela, jak energicky kráčí chodbou, pak se dveře otevřely. Marina si sedla tak, aby k nim byla zády. Teď se s křeslem lehkým dotekem otočila, hlavu nakloněnou ve smyslné póze, kterou trénovala hodiny před zrcadlem, a s tím nejsvůdnějším výrazem, jaký dokázala vykouzlit, se usmála.</p>
<p>„Vítejte, můj pane,“ promluvila jemně.</p>
<p>Andrej Korwarian mlčel. Stál ve stínu na prahu a Marina se snažila rozeznat, jak se tváří, ale v té chvíli se pohnul. Došel ke stolu, překročil její oblečení a sehnul se ke křeslu. Marina nevzdorovala, když jí vsunul levou ruku pod kolena a pravou objal ramena. Stisk měl pevný, ruce příjemně teplé. V naprostém tichu ji zvedl a ona přivřela oči, ze rtů jí unikl blažený povzdech.</p>
<p><emphasis>Tak přece!</emphasis></p>
<p>Napůl čekala, že ji hodí na ten skleněný stůl a začne hned tady, ale pak si uvědomila, že vyšli ze dveří. Ovšem. Císař měl úroveň.</p>
<p>Zamyslela se, které dveře z těch, co v chodbě minula, vedou do ložnice. Věděla to z doslechu, jenže v současném stavu si prostě nemohla vzpomenout… a pak si uvědomila, že je něco špatně. Císař ji sice nesl jemně a kráčel rozhodně… <emphasis>ale zpátky ven!</emphasis></p>
<p>Baronka vytřeštila oči. Než si to však stihla srovnat nebo něco udělat, stáli u dveří komnat, které se otevřely dokořán.</p>
<p>Vzápětí už letěla vzduchem.</p>
<p>Andrej ji odhodil jako kuchtík zbavující se pytle odpadků z kuchyně. Marina dopadla na zadek na podlahu, převalila se a jen čistě instinktivně nastavila ruce, aby nenarazila hlavou na stěnu. Štítonoš u dveří zmateně couvl a císař věnoval jejímu perfektnímu tělu jediný pohled – bezcitný a ledový jako jeho hlas, když konečně promluvil.</p>
<p>„Vyřiďte baronu Danbarovi, že s další schůzkou nepočítám.“</p>
<p>Ustoupil a dveře se před ním zavřely – nebo spíš zabouchly, až to znělo jako výstřel. Ta rána musela být slyšet po celém patře, zaručeně přivolá každého okolo… a k jejím komnatám to byla další <emphasis>dvě</emphasis> <emphasis>poschodí</emphasis>!</p>
<p>Marinu zachvátila panika. Hrabala se na nohy, ale uklouzla, upadla zpátky, a v té chvíli se rozletěly dveře vedle Andrejových. Z nich vyběhli muž a žena s tasenými zbraněmi… a za nimi vykoukla císařovna.</p>
<p>Kulka ani Hračička se nezmohli vůbec na nic. Jenom zírali, jak úplně nahá baronka Danbarová vyskakuje ze země a zoufale buší pěstmi na dveře císařových komnat.</p>
<p>„Ne! Moje šaty!“ ječela hystericky. „Prosím, Veličenstvo! Odpusťte!“</p>
<p>Jenže se nestalo nic – kromě toho, že se na opačném konci chodby objevil první sluha s ústy dokořán.</p>
<p>Baronka se otočila, v očích čirý děs. Pohledem se zastavila na Viktorii, která pro změnu zírala s výrazem konsternovaného úžasu… který zmizel přesně ve chvíli, kdy se k ní baronka rozběhla. Viktoriina reakce byla instinktivní jako vztek, co v ní v jediném okamžiku vzplanul.</p>
<p>„Andrej je <emphasis>můj</emphasis>,“ zasyčela tónem, o kterém by v životě nevěřila, že je ho schopná. „Zpátky!“</p>
<p>Hračička leknutím couvl, ačkoliv si nebyl jistý, komu přesně rozkaz platil. Baronce Danbarové byl ukradený. Jediné, co chtěla, bylo zmizet z chodby, kamkoliv, hlavně hned…</p>
<p><emphasis>Cvak!</emphasis></p>
<p>Marina ztuhla. S vytřeštěnýma očima hleděla do černé hlavně pistole. Skoro se dotýkala jejího čela, ústí vypadalo zblízka velké, jako by střílela sněhové koule. Žena v uniformě, která tu zbraň držela, měla ve tváři tvrdý výraz, jenže ne chladný jako u císaře, ale plný škodolibé radosti. Vzápětí Marině došlo, kdo to je: ta, co zmrzačila bratrovu milenku a málem skončila na Noctě.</p>
<p>Kulka nepromluvila. Hlavní pistole na okamžik pokynula stranou v drobném gestu sdělujícím příkaz <emphasis>vypadni</emphasis> stokrát důrazněji než ten nejhlasitější křik. A baronka pochopila, že buď poslechne, nebo zemře, přímo tady, totálně zostuzená.</p>
<p>Marina Danbarová s tváří bělejší než sníh couvla. Sojornerová sklonila paži a přibouchla dveře. Z chodby se ozvaly nezřetelné zvuky, hlasy, další zaječení, ale ty nikoho uvnitř nezajímaly.</p>
<p>Hračička se složil do nejbližšího křesla. Kulce vypadla zbraň a zarachotila na zemi. Vzápětí se její majitelka rozeřvala smíchy, až se zdálo, že nemůže ani nabrat dech. A Viktorie popadla polštář z pohovky a mrštila jím o zeď, až se natrhl. Pokojem se vznesla bílá peříčka, Vločka nakukující do předpokoje zbystřila pozornost.</p>
<p>Viktorie klesla na pohovku. Bouře v jejím nitru se zklidňovala a vztek začal střídat údiv. Co to do ní vjelo? Přece jí <emphasis>vůbec</emphasis> nezáleží na tom, co Andrej Korwarian v soukromí dělá. Vlastně, zkraje by byla ráda, kdyby si bral do postele jinou, jen aby k tomu nenutil ji, tak co se změnilo? <emphasis>Proč</emphasis> se to změnilo… a kdy?</p>
<p>Jistě věděla jedno, tohle nemůže nechat bez reakce. Vstala a zamířila ke dveřím císařových komnat. Zazvonila a odemkla, ale tentokrát počkala, dokud se samy neotevřely.</p>
<p>Andrej zůstal stát mezi nimi – nezeptal se, oč jde.</p>
<p>„Předpokládám, že chcete znát detaily incidentu před chvílí.“</p>
<p>„Nechci,“ Viktorie se skoro proti své vůli usmála. „Chci vás obejmout.“</p>
<p>Vzápětí to opravdu udělala a Andrej Korwarian se nepohnul. Nesáhl po zbrani, neudělal nic, jen dvě vteřiny vypadal úžasně překvapeně. Pak ho Viktorie pustila a on se na ni zadíval.</p>
<p>„Děkuji, má paní. Máte něco ve vlasech,“ zvedl ruku a opatrně se dotkl její hlavy. Mezi prsty držel peříčko.</p>
<p>„Aha. Před chvílí jsem roztrhla polštář… emocionální reakce. Až si Vločka pohraje, nechám to uklidit.“</p>
<p>„Dobře. Pokud si budete přát detaily té události probrat, můžeme tak učinit zítra. Smím vám teď popřát dobrou noc?“</p>
<p>„Jistě… a souhlasím. Dobou noc, můj pane.“</p>
<p>Andrej Korwarian za sebou zavřel. Viktorii přepadl pocit, že by měla ještě něco udělat, jenže netušila co. Vlastně toho udělala v jistém ohledu až moc. A Katrina Sojornerová si v předpokoji utřela rukávem slzy, sebrala pistoli a zadívala se na Hračičku.</p>
<p>„Ty, uděláš mi laskavost?“</p>
<p>„No?“ Varga pořád mírně otřeseně vzhlédl.</p>
<p>„Kdybych to někdy schytala a byl jsi u toho, tak až budu chcípat, připomeň mi tudle chvilku. Chci odsud táhnout šťastná.“</p><empty-line />
</section>
<section>
<p><strong>KAPITOLA 10</strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Newell</strong></p><empty-line /><p>„Sakra, co to je?!“</p>
<p>Gil Daley se zastavil a zíral do šera na hromadu nakupenou u zádě <emphasis>Udatného Achillea</emphasis>. Před chvílí o ni zakopnul a málem zabrzdil hlavou o trup lodi. Pohlednice, plastové cetky, umělé kytky, sáčky cukroví ovázané mašlemi a další balíčky neznámého obsahu. Docela nahoře trůnila zelená plyšová ještěrka s pootevřenou tlamou a dokonale pitomým výrazem. Když Daley ráno odcházel, samozřejmě tu nic takového nebylo.</p>
<p>Pár vteřin uvažoval, kde se to tady vzalo, a pak to vzdal – na záhady zkrátka neměl náladu. Newellskému slunci dávno odvykl, po celodenním běhání městem měl v krku sucho jako uprostřed Velké pouště a hlava mu přímo třeštila. Ani po týdnu od příletu se ještě neaklimatizoval na newellský časový rytmus.</p>
<p>S další kletbou udeřil dlaní do spínače sklápějícího rampu. Cítil se příliš utahaný, aby lezl přes pilotní kabinu.</p>
<p>Zbytek nákladu už byl dávno vyložený. Zboží, co přivezl legálně, Iverson za pár centů rozprodal nebo prostě rozdal; kromě tří beden psích obojků, které složil bez cavyků v <emphasis>Černé hvězdě</emphasis> – těžko říct, jestli Bianku Sorelovou ta nadílka potěšila. Bednu se škorpiony pak vlastnoručně vyvezl za kosmodrom do pouště, kde jednoho po druhém pustil. Prázdný nákladový prostor teď obsahoval jen stůl, kde Darren seděl s hlavu skloněnou, až mu šedé vlasy padaly přes tvář. Silná lampa svítila na vaničku nějakého roztoku, odkud pinzetou vytahoval stránky zápisníku z rezavé krabice. Opatrně je pokládal na čistý kus plastiku, smotkem vaty vysoušel a lupou zkoumal písmo, které se lázní zjasnilo. Vedle měl položený další papír, na který cosi zapisoval. Když uslyšel sklápějící se rampu, rychle se předklonil a zakryl vaničku i stránky svým tělem.</p>
<p>„Zavři, Gile! Prášíš sem!“</p>
<p>Daley si odfrkl, odkdy Iversonovi nějaký prach vadil, ale protáhl se dovnitř a znovu rampu zvedl. Iverson se narovnal a zadíval se na něj.</p>
<p>„Jak to šlo?“</p>
<p>Daley neměl chuť na tu otázku odpovídat. Neměl chuť se ptát, co Darren dělá. Mlčky si začal rozepínat kabát, až po chvilce ukázal k východu.</p>
<p>„Co je to tam venku za krámy? Viděl jsi to?“</p>
<p>„Jo. To jsou dárky od pacientů.“</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>Iverson s povzdechem vytáhl z roztoku poslední list.</p>
<p>„Doktor Kim. Říkal jsem mu, ať to nedělá, ale napsal někam, že to já přivezl ty vakcíny. No a pár lidí mi chtělo poděkovat.“</p>
<p>„Skvělý,“ Daley cítil, jak mu nálada klesá o další stupeň. „Kam to napsal – snad ne do novin?“</p>
<p>„Myslím, že ne. Jmenovalo se to… Facenet? Tak nějak.“</p>
<p>„<emphasis>Facechat?</emphasis>“ Daley se zarazil s kabátem napůl sundaným z ramen. „Ten chlap to dal na Facechat?!“</p>
<p>„No… asi. To vadí?“</p>
<p>„<emphasis>Vadí?!</emphasis>“ Daley prudce shodil kabát a chvíli zápasil s chutí jím Iversona praštit. „To je největší sociální síť v Liberty! Jestli tam ten idiot o tobě napsal, každý už ví, že jsi tu. Neslyšel jsi, co říkala ta Sorelová o Síti? Vážně myslíš, že to za tebe zatáhne? Anebo čekáš, až ti někdo přijde ustřelit hlavu?!“</p>
<p>„Na Bianku je spolehnutí. To nebude tak zlé, Gile, uvidíš.“</p>
<p>Daley se prudce nadechl… a vztekle mávl rukou.</p>
<p>„Fajn! Víš co? Je mi to fuk. Domluvil jsem si odvoz na Faraday, konečně jsem sehnal práci. Zítra odsud padám, dělej si, co chceš.“</p>
<p>„Aha,“ Darren sklopil oči. „Budeš zase lítat?“</p>
<p>„Lítat?!“ Daley málem vyprskl. „Mám práci překladače nákladu za dvě stovky na den!“</p>
<p>Nečekal na odpověď, prošel kolem Iversona a vylezl po žebříku do hlavní chodby. V ústech cítil svíravou žízeň a taky hlad – jeho jediným dnešním jídlem bylo pár sušenek a káva, co vypil odpoledne za městem, když si udělal krátkou přestávku. Stál tam ve stínu vypůjčeného kolového vozidla, přizpůsobeného pohybu v poušti, a díval se na kruhovou, členitou strukturu poloautomatické těžební stanice, zvedající se k nebi o kus dál. Jedna z velkých nákladních lodí, které dvakrát týdně odvážely surovou rudu ke zpracování, právě odlétala, oválný trup ve sluneční záři vypadal stejně okrově žlutý jako písek a kamenitý terén okolo. Daley se šálkem v ruce znovu cítil bodnutí nostalgie, protože byly doby, kdy přesně tohle dělal, převážel náklady po Newellu i mezi jeho měsíci a stanicí Faraday. Tehdy mu to nekonečné pendlování tam a zpět připadalo nesnesitelně nudné, proto se také nakonec dal na dálkový obchod a poznal Darrena. Dnes by dal cokoliv, kdyby se k té práci mohl vrátit, jenže smůla. Nesehnal místo ani na těžební stanici samotné, zbyla jenom ta nejhorší fuška ze všech.</p>
<p>Napadlo ho, že by kromě vody uvítal i nějaké <emphasis>pořádné</emphasis> pití, ale věděl, že to na <emphasis>Achilleovi</emphasis> nenajde. Taky se potřeboval vyspat, jenže i na Faradayi se pracovalo podle newellského rozvrhu, tedy převážně v noci. Pokud se neaklimatizuje teď, bude to pak po celodenní dřině ještě horší.</p>
<p>A hlavně se potřeboval uklidnit.</p>
<p>Možná nebyl špatný nápad zajít do <emphasis>Černé hvězdy</emphasis>. I když se mu místo ani osazenstvo nijak nezamlouvaly, najde tam pití, při troše štěstí pořád na podnik, a hlavně Nikolu Vanbergovou. Nikdo jiný, kdo by rozuměl jeho současné mizérii, Daleyho nenapadal. Posedí tam do tří nebo do čtyř, pak se vrátí, prospí den a večer zmizí.</p>
<p>Ve své miniaturní kajutě našel Daley láhev vody. Uhasil nejhorší žízeň a zamířil zpátky. Překvapilo ho, když uviděl Darrena stát v chodbě a čekat na něj.</p>
<p>„Gile, chci s tebou mluvit.“</p>
<p>„To může počkat,“ odsekl Daley. Chtěl se okolo něj protáhnout k žebříku, ale Iverson mu zastoupil cestu.</p>
<p>„Chci se ti omluvit, Gile.“</p>
<p>Tohle Daleyho zarazilo – tedy především fakt, že ho něco takového vůbec napadlo.</p>
<p>„Vážně?“ potlačil úšklebek. „Na to je kapku pozdě.“</p>
<p>„Já vím,“ Iverson sklopil oči. „Vím… vím, že je to se mnou těžké. Uvažoval jsem nad tím, proč jsem tě na Menabaranu donutil letět sem. Říkal jsem si… že ti dělám laskavost, ale bylo to jinak. Udělal jsem to kvůli sobě. Já… já pořád říkám, že jsem zvyklý být sám, a obvykle je to pravda, ale někdy… mi chybí někdo, s kým si můžu promluvit. S většinou lidí mi to nejde, ale s tebou… mrzí mě to, Gile. Nechci… <emphasis>vážně</emphasis> nechci, abys takhle odešel.“</p>
<p>Daley váhal, co má odpovědět. Tušil, kolik práce tohle přiznání Iversona stálo. Nemohl ho shodit nějakým odseknutím, i když ho měl na jazyku, i když se pořád zlobil… nakonec pokrčil rameny.</p>
<p>„Dobře, Darrene. Cením si toho, ale nemá smysl to řešit. Co se stalo, stalo se, z něčeho žít musím. Nebudu prosit o almužny u Bianky Sorelové.“</p>
<p>„Já vím. Jenom nechci, abys odjížděl. Ne zítra, chtěl bych ti to vynahradit.“</p>
<p>„Vynahradit?“</p>
<p>„Ano. Mám v plánu jednu akci. Když vyjde, vydělá plno peněz… plno peněz úplně legálně. Bez pašování, bez střílení. Chtěl bych, abys do toho šel se mnou.“</p>
<p><emphasis>No to určitě!</emphasis></p>
<p>Jenže Daleyho první instinktivní myšlenku zakryl údiv, hlavně nad slovy <emphasis>legálně</emphasis> a <emphasis>bez pašování</emphasis>. Bylo ho tolik, až se neudržel.</p>
<p>„Co je to za akci? Jakou bláznivinu jsi zase vymyslel?“</p>
<p>„Mám frekvence opuštěného majáku. Možná několika.“</p>
<p>„Děláš si srandu? Kde bys je asi vzal?“</p>
<p>„Na Zemi.“</p>
<p>„<emphasis>Cože?</emphasis>“</p>
<p>„Víš, jak jsem říkal, že jsem krátce byl u Bělogvardějského svazu? Jako pilot, že jsem je měl učit létat, když se spojili s Adamem Korwarianem?“</p>
<p>„Jo,“ Daley zapátral v paměti. „O něčem takovém jsi kdysi mluvil.“</p>
<p>„No… tak při tom mi dali ještě jeden úkol. Trochu míň <emphasis>oficiální</emphasis>. Měl jsem se podívat do navigace jejich lodí a sebrat frekvence majáků.“</p>
<p>„Co? Tys měl být <emphasis>špion</emphasis>?“</p>
<p>Tentokrát se Daley vážně rozesmál, navzdory špatné náladě – ta představa byla příliš, i kdyby ležel na smrtelné posteli. Darren však zůstal vážný.</p>
<p>„Tak něco. Moc se mi to nelíbilo, ale byl to rozkaz. Každopádně se mi to povedlo, napsal jsem si frekvence a ten zápisník schoval. Jenže pak mě stáhli tak rychle, že jsem si ho nestačil vzít. Bylo to na té základně, kde jsou teď rodiče Donalda Prestona. Vzpomněl jsem si… <emphasis>připomněl</emphasis>… a ten zápisník tam pořád byl. Takže mám ty frekvence.“</p>
<p>Daley už se neusmíval. Probodával Iversona pohledem a hlavou mu letěly myšlenky. Znělo to nepravděpodobně, přitaženě za vlasy jako zápletka z holofilmu o pokladech. Jenomže okolo Darrena bylo za vlasy přitažené všechno… a hlavně, ten zápisník i listy z něj <emphasis>viděl</emphasis>. Na vlastní oči, sotva před pár minutami.</p>
<p>„Jsi si tím jistý?“ Daley bezděčně ztlumil hlas. „Jsi si tím <emphasis>naprosto</emphasis> jistý?“</p>
<p>„Ne,“ Iverson zavrtěl hlavou. „Mám ta čísla, ale nevím, jestli sedí. Taky netuším, jestli jsou k něčemu. Vím, že se pár opuštěných majáků našlo, když jsem byl pryč. Myslím, že nepatřily Bělogvardějskému svazu, ale musím to ověřit, to zabere pár dnů. Proto nechci, abys odjel, víš, co tam může všechno být?“</p>
<p>„Jo,“ přikývl Daley. „Jenom krystaly stojí pořád miliony. A na Viridianu i Menabaranu se můžou utlouct po artefaktech z Exodu. Na Luně mluvili o chlapovi, co ukradl celou zásilku pro muzeum…“</p>
<p>„Ano!“ Iverson se vzrušeně předklonil. „Já splatím dluh Biance. Ty si obnovíš licenci, možná si pořídíš vlastní loď. Gile, jdeš do toho se mnou? Asi to nezvládnu sám, nevím, komu můžu věřit…“</p>
<p>„Nikomu. Ne v tomhle. Plno lidí ve městě by ti podřízlo krk, ani nemusí patřit k Síti.“</p>
<p>„Tak vidíš! Gille… co ty na to?“</p>
<p>Daley mlčel. Hleděl na Iversona a hlavou mu běžely možnosti.</p>
<p><emphasis>Poslat ho k čertu. Bude to průšvih, něco se stane, s Darrenem se</emphasis> vždycky <emphasis>něco stane, a místo peněz dostanu leda studenou večeři.</emphasis></p>
<p>Jenže když si představil měsíce, které stráví nejhorší dřinou a obracením každého centu v naději, že se jednou vzchopí k něčemu lepšímu… Přitom ani překládání nákladu nebylo nejbezpečnější. K nehodám docházelo, a bývaly ošklivé, Daley si pamatoval těla rozdrcená pod kontejnery, dělníky zadušené ve vadných skafandrech…</p>
<p><emphasis>Fajn, tak mu dám nůž na krk. Poletím, jenom když budu velet, od začátku do konce. A Darren bude poslouchat, nebo půjdu od toho.</emphasis></p>
<p>Stačily dvě vteřiny, aby mu došlo, jak pitomý nápad to je. Darren neposlouchal nikoho, jenom svoje divné instinkty. Dva roky v úplné samotě i to, co se dělo pak, z něj udělaly člověka, který to jinak prostě <emphasis>neuměl</emphasis>. Chtít po něm nějaké přísahy poslušnosti bylo jako chtít po řece, aby tekla do kopce, a když si je zkusí vynucovat, povede to jen k nějakému maléru, kterého se obával. Ta scéna se skokem na lodi byl skvělý příklad.</p>
<p><emphasis>Tak ho vezmu přes hlavu, seberu ty papíry a poletím sám.</emphasis></p>
<p>Myšlenka mu kmitla skoro sama a Daley se otřásl. <emphasis>Tohle</emphasis> by pochopitelně neudělal, ať byl na Iversona naštvaný sebevíc. A i kdyby, co by získal? Věcem, na které při téhle výpravě nejspíš narazí, rozuměl Darren zdaleka nejlíp. Skoro všechno, co Daley věděl o technice Exodu, pocházelo od něj, a kdyby začal detaily shánět po Liberty, jak rychle by asi přitáhl pozornost? Za jak dlouho by si ho někdo vyčíhal v temné uličce, protože nepřeháněl, při takových penězích <emphasis>skutečně</emphasis> mohlo jít o krk… ne.</p>
<p>Z tohohle žádná vytáčka ani snadná cesta nevedla. Mohl říct jenom <emphasis>ne</emphasis> nebo <emphasis>ano</emphasis>.</p>
<p>Gil Daley se zadíval do Iversonova obličeje. Čekal, upíral na něj pohled, ve kterém byla <emphasis>prosba</emphasis>. Něco skoro zoufalého, co tam plavalo na dně jako tonoucí, zoufale čekající na lano. Něco, co Daleyho až bolelo, protože si uvědomil, že ať se stane cokoliv, Darren by radši umřel, než by ho opustil. A když řekne ne, ty stránky ze zápisníku nejspíš vyhodí, radši se bude dál plácat ve svojí samotě, s kdovíjakými dluhy u <emphasis>Černé hvězdy</emphasis> a kdovíjakými grázly za patami… Daley na dvě vteřiny zavřel oči.</p>
<p>Pak přikývl.</p>
<p>„Tak fajn. Jestli bude <emphasis>Achilles</emphasis> opravený, a tím myslím pořádně, jdu do toho. Teď se ale musím vyspat.“</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>„No fuj! To budeme taky uklízet, Niki?“</p>
<p>Natalie Vanbergová odporem křivila obličej a Nikola se po ní podívala se směsicí rezignace, hořkého pobavení i zlosti.</p>
<p>„Jo,“ odsekla. „Je to naše práce, tak mi pomoz, ať je to dřív.“</p>
<p>Věděla, že je to marná prosba. Natalie byla při tomhle typu úklidu dobrá, leda aby držela kbelík, ale co se dalo dělat.</p>
<p>Nikola raději nečekala a pustila se do práce. Sociální zařízení v <emphasis>Černé hvězdě</emphasis> vypadalo stejně luxusně jako všechno ostatní – pozlacené kohoutky, mramorové mísy, tmavé obložení. Jenže i ten nejhezčí záchod ztratí půvab, pokud ho někdo pozvrací odshora dolů, a polovina toalet v klubu vypadala každé ráno přesně takhle.</p>
<p>Ta druhá bývala znečištěná tekutinami, které Nikola pokud možno vůbec nezkoumala.</p>
<p>„Dej mi další hadr,“ požádala. Natalie jí ho podala dvěma prsty a rychle ucukla, aby se nemusela dotknout rukavice, kterou měla sestra na ruce.</p>
<p>„Vážně musíme dělat tohle, Niki? Kdybys šla za Biankou, dala by nám jinou práci.“</p>
<p>„To už jsme probíraly,“ Nikola v předklonu drhnoucí okraj mísy se neotočila. „Nepůjdu za nikým prosit jako rozmazlená holčička, co umí leda zapnout na dálku robovysavač.“</p>
<p>Problém byl, že ten popis vystihoval skutečnost dost přesně. Nikola si o sobě myslela, že se nebojí práce, jenomže žádná práce, kterou v životě poznala, se ani zdaleka neblížila té tady. Každé ráno po úsvitu nastoupit, směnu končit odpoledne s bolavýma rukama, namoženými zády a žaludkem zvednutým ze všeho možného od dezinfekce po průjem. Odtáhnout se domů, teprve tam se donutit něco opravdu sníst – protože na snídani zatím nemohla ani pomyslet – a další den znovu. <emphasis>Černá hvězda</emphasis> měla otevřeno denně. Nic jako soboty nebo neděle na Newellu neexistovalo, dřelo se prostě <emphasis>pořád</emphasis>. Plat byl sice na zdejší měřítka pro nekvalifikovanou práci velmi dobrý, ale nezměnil nic na tom, že poslední týden Nikole připadal jako měsíc otroctví.</p>
<p>Přesto v žádném případě nehodlala přijmout Nataliin návrh. Nikola Vanbergová v sobě pomalu objevovala vlastnost, která by jí na Menabaranu nejspíš byla leda pro smích: hrdost. Čím horší práce byla a čím zničenější se každý večer cítila, tím víc rostlo její odhodlání vydržet. Radši by si přišila jazyk k bradě, než napochodovala do té luxusní kanceláře Bianky Sorelové a začala tam skuhrat, že jí smrdí utírání záchodů. Z místní sítě stáhla disk se souhrnem newellských daňových předpisů a formulářů. Zatím byla každý den příliš zničená, aby je mohla skutečně studovat, ale až si trochu zvykne na tenhle režim, tedy <emphasis>pokud</emphasis> si zvykne…</p>
<p>Práce daňového poradce na Menabaranu spočívala hlavně v hledání kreativních způsobů kličkování v daňových zákonech, které se s každou další vládou stávaly větší a větší džunglí. Stačilo vědět, jak šikovně napsat do správného formuláře tu správnou položku. Nikola jen doufala, že na Newellu nebude moc <emphasis>jednoduché</emphasis> ani tohle. Koneckonců, daně nechtějí platit nikde.</p>
<p>„Už jsme o tom mluvily,“ zopakovala rozhodně. „Časem si najdeme lepší práci, ale najdeme si ji samy<emphasis>.</emphasis> Nikoho se už nebudeme prosit, i jednou bylo až dost.“</p>
<p>„Tak dobře, Niki,“ v Nataliině tváři se objevil provinilý výraz. „Vyčistím kliky, jo?“</p>
<p>„Dobře, Nat.“</p>
<p>Nikola se chvíli dívala, jak sestra s puntičkářskou pečlivostí leští tu nejčistší věc široko daleko, a dovolila si jeden vyčerpaný úsměv.</p>
<p>Dnešní směnu začaly později, protože ráno vyrazily na Přistěhovalecký úřad pro newellské doklady. Rychlost, s jakou byla jejich žádost o občanství schválena, Nikolu zarazila – v duchu chovala podezření, že v tom měla nějak prsty Bianca – a ještě víc způsob, jakým ta akce proběhla. Žádné otisky prstů, biometrika ani odevzdání DNA vzorku do centrálního registru. Jenom primitivní snímek, dva podpisy a mrňavá plastiková kartička. Úředník její údiv přešel se shovívavým pobavením, u emigrantů z Menabaranu ho zřejmě vídal často, a jeho gratulace k občanství kupodivu ani nezněla jako nacvičená fráze. Méně Nikolu potěšilo, že své doklady dostala i Natalie. Jak konstatoval Jacob Stens, na Newellu byl zřejmě shledáván svéprávným každý, kdo se nepokusil vyskočit z okna nebo utlouct souseda sekerou, čímž padala i možnost získání jakékoliv státní podpory – byly v tom samy.</p>
<p>Z úřadu zamířily rovnou do práce, aby dohnaly zpoždění. Záchody byly naštěstí na každodenní trase poslední zastávkou – o pár minut později Nikola s úlevou naházela úklidové vybavení do komory, narovnala ztuhlá záda a vypotácela se s Natalií do hlavního sálu.</p>
<p>Těžkými závěsy na oknech pronikalo slabé světlo. Přicházel podvečer, <emphasis>Černá hvězda</emphasis> se chystala na otevření a někteří její zaměstnanci už tu byli – několik včetně samotné Bianky Sorelové dokonce přímo v budově klubu bydlelo. Vrchní barman Wes Zandel pozorně rovnal láhve v polici za barem a kulatá pleš se mu leskla jako vyleštěný talířek. Francis, pořád ve svém koženém úboru s obojkem, seděl na vysoké barové židli, před sebou rozloženo několik záznamníků i listů plastového papíru a cosi v nich procházel. Nikola už věděla, že v <emphasis>Černé hvězdě</emphasis> funguje jako hlavní účetní a Biančin zástupce, v běžných záležitostech měl prakticky volnou ruku. O kus dál se u stolku hrbil Henry Tam, namísto dekadentního kavalíra momentálně připomínal spíš chodící reklamu na depresi. A na opačné straně vedle dveří Jack Evans cosi vysvětloval Martensovi, jednomu z členů barové ochranky – což bylo asi jen důstojnější pojmenování vyhazovače. Evans jako by se na tmavém pozadí ztrácel. Martens ho převyšoval skoro o hlavu, přesto horlivě přikyvoval s pohledem uhnutým na stranu. Ochranku <emphasis>Černé hvězdy</emphasis> tvořilo sedm chlapů. Všichni vypadali dost od rány, přesto měla Nikola pocit, že mají ze svého šéfa nahnáno až k smrti.</p>
<p>Jako by vycítil, že se na něj dívá, Jack Evans věnoval Nikole pohled. Bledou tvář zvýrazňovala černá košile, kalhoty i rukavice. Nikola ho ještě ani jedinkrát neviděla bez nich. A kdykoliv se takhle díval, napadlo ji, že jen přemýšlí, kam střelit nebo bodnout – přestože kromě obyčejného paralyzéru ochranky u Evanse nikdy nezahlédla jedinou zbraň.</p>
<p>„Ahoj, Nikolo. Co ty tady?“</p>
<p>Z nenápadného, závěsem zakrytého průchodu se vynořila Jeanette Scilari a Dina Reola, další dvě zaměstnankyně <emphasis>Černé hvězdy</emphasis>. Jejich pracovní náplni se snad dalo říkat herectví, až na to, že Jeanette si představení odbývala nejčastěji na pódiu, zatímco Dina v dolním patře klubu. Když ji Nikola poprvé spatřila <emphasis>nalíčenou</emphasis>, převrátila leknutím kbelík špíny, teď už si na ten pohled zvykla. Dokonce v ní zvolna nacházela spřízněnou duši, Dina totiž před pěti lety také utekla z Menabaranu, byť z odlišných důvodů.</p>
<p>„Byly jsme na Přistěhovaleckém pro doklady, tak jsme začaly pozdě. Co ty?“</p>
<p>„Ani se neptej!“ Dina si dlaní přetřela čelo, opatrně, aby nestrhla žádnou z falešných jizev, které měla nalepené po celém obličeji a podle Nikoly byly realistické až příliš. „To nový lepidlo svědí jak mrcha. Ten pitomec Harley tvrdí, že to přejde, ale co on ví? Jako by nestačilo, že musím mít hlavu jako koleno, mám si ještě rozškrábat ksicht?“</p>
<p>„Těm tvým by se to líbilo,“ rýpla si Jeanette a Dina ji zpražila naštvaným pohledem.</p>
<p>„Ty dej pokoj, ty potřebuješ jenom hojivou mast. Víš, jak dlouho trvá ty pitomý jizvy přidělat?“</p>
<p>„Dvě hodiny každý den. Říkáš to pořád.“</p>
<p>„No jo,“ Dina si povzdechla. „Jsem nějak přetažená.“</p>
<p>„Nic ve zlém,“ Nikola zavrtěla hlavou, „ale nechápu, jak to můžeš dělat. Kdo to vůbec vymyslel?“</p>
<p>„Netuším,“ Dina pokrčila rameny. „Už to tu fungovalo, když jsem přišla. Henry říká, že asi Francis, a Wes, že Bianca. Nejspíš je to fuk. Hele, víš, že jsem jednou byla v jejich kostele?“</p>
<p>„Cože?“ Nikola se zarazila. „Tys byla na Algoru?“</p>
<p>„Ale ne, tady. Na Newellu jsou graciáni povolení, asi maňákům natruc. Mají kostel na kraji Liberty u Dengu. Párkrát jsem tam zašla, jenom pro inspiraci.“</p>
<p>„Aha… ne, díky. V životě jsem viděla dost kostelů, než abych chtěla lézt do <emphasis>tohohle.</emphasis>“</p>
<p>Detaily svého dětství Nikola raději nerozváděla a Jeanette se zasmála.</p>
<p>„Stejně by mě zajímalo, jak by se tvářili na zdejší <emphasis>zábavu</emphasis>. Nejspíš by měli chuť tě upálit.“</p>
<p>„Graciáni neupalujou. Nechávají umrznout, aspoň jsem to četla, a to by tu šlo těžko. Museli by mě strčit Wesovi do lednice.“</p>
<p>„Tak to buď v klidu. Určitě namontoval alarm i tam,“ Jeanette kývla na konec sálu, kde se pořád dohadoval Evans s Martensem.</p>
<p>„No co. Jack je akorát opatrnej.“</p>
<p>Nikola potlačila úsměv – o Evansově paranoie v <emphasis>Černé hvězdě</emphasis> tiše kolovaly různé vtipy. Také jí neunikl Dinin tón i pohled, který šéfovi ochranky věnovala. Bohužel se nezdálo, že by měl Evans o rande s kýmkoliv z baru zájem… vlastně že by měl zájem o cokoliv, co se netýkalo práce.</p>
<p>„A co ty?“ Jeanette se obrátila na Nikolu. „Neunavuje tě ta fuška? Mohla bys to zkusit dole. Harley ti nalepí pár jizev, a dělala bys Dině parťačku. Novicka pomáhající hříšníkům v pokání… nebo něco jinýho. Byla jsi účetní, ne? Můžeš je třeba zkoušet ve <emphasis>třídě</emphasis> z počtů. Bianca snad nebude proti, Henry ti půjčí rákosku…“</p>
<p>„Daňová poradkyně, a ne, díky.“</p>
<p>Znělo to rozhodně, ale Nikola přesto někde hluboko zaváhala. Nakonec, co by na tom bylo špatného? Služby poskytované movitým návštěvníkům <emphasis>Černé hvězdy</emphasis> ve čtyřech <emphasis>speciálně</emphasis> zařízených pokojích v suterénu klubu nezahrnovaly sex. Vlastně to byla jen hra, navíc výborně placená, tak v čem by byl problém…</p>
<p>Zlostně zavrtěla hlavou – v tom, že si ti chlapi hru užívali až moc. Stopy, které v těch pokojích denně uklízela, byly dost jasné, <emphasis>takhle</emphasis> zoufalá z mytí záchodů ještě nebyla.</p>
<p>„Tady je chyba. Má tu být dvacet šest, ne třicet tři.“</p>
<p>Nikola se rychle otočila. Na chvíli pustila sestru z očí, a Natalie, kterou rozhovor samozřejmě vůbec nezajímal, si našla zábavu jinde: u baru ve Francisových dokumentech, do kterých mu prostě vstrčila hlavu.</p>
<p>„Natalie!“ Nikola ji rychle chytila za ruku, než ji napadne popadnout tužku. „To není naše věc. Omlouvám se.“</p>
<p>„To nic,“ Francis vzhlédl od papíru. „Nic se nestalo… a má pravdu. Vaše sestra to umí s čísly, že?“</p>
<p>„Trochu,“ souhlasila Nikola krátce. „Teď už musíme jít, máme po směně. Na shledanou zítra.“</p>
<p>„Na shledanou.“</p>
<p>Francis vypadal tím náhlým odchodem zaskočený stejně jako Dina s Jeanette, kterým Nikola jen zamávala. Natalie se pro změnu tvářila ublíženě, zjevně chtěla něco říct, což byl ovšem hlavní důvod, proč ji Nikola rychle táhla ze sálu ke dveřím šatny.</p>
<p>„Nezajdeme navštívit Darrena?“ promluvila Natalie, zatímco se oblékaly. „Mohly bychom zase letět.“</p>
<p>„Ne, Nat,“ odmítla Nikola a přehodila si přes ramena plášť, lehký, spíš pro ozdobu, na Newellu byly přednější dobře utěsněné boty. „Nikam se už létat nebude. S Darrenem jsme se rozloučily, má práce dost.“</p>
<p>Musela Iversonovi přiznat, že vypadal opravdu smutně – navzdory tomu, že mu Natalie ještě stihla v nestřežené chvilce počmárat svými rovnicemi tu staře vypadající bichli.</p>
<p>„Tak můžeme zajít za doktorem Stensem,“ přednesla Natalie další návrh. „Dlouho jsme se neviděli.“</p>
<p>„Týden. Jsme tu teprve týden a doktor se taky musí zabydlet.“</p>
<p>Navíc Nikole přišlo, že ani Stens není ze své nové práce sanitáře v místní nemocnici dvakrát nadšený.</p>
<p>„Vážně?“ Natalie na vteřinu znejistěla. „Týden?“</p>
<p>„Vážně,“ potvrdila Nikola. „Teď prostě půjdeme domů. Dáme si večeři, třeba si před spaním pustíme seriál.“</p>
<p>To musela Newellu přičíst k dobru – holovizi tu nejen znali, ale množství seriálů bylo celkem srovnatelné s těmi na Menabaranu. Že místní verze <emphasis>Mstitelek</emphasis> namísto algorských teroristů a newellské milice pronásledovaly menabaranské korporátní špiony a uplacené politiky, byl z hlediska kvality vcelku mizivý rozdíl.</p>
<p>„Dobře, Niki,“ souhlasila Natalie a otevřela dveře vzduchové komory – na tuhle vymoženost si naštěstí už zvykla.</p>
<p>Venku padal soumrak. Jakmile vyšly z uličky zadního vchodu na hlavní třídu Nezávislosti – názvy skoro všech ulic v Liberty zněly podobně – jako by se ocitly uprostřed řeky lidí a zářivých světel. Nikola se už raději nedívala nahoru, ze všech blikajících poutačů bolely oči. Naopak newellský módní styl <emphasis>„nos, co chceš, nikdo se nebude divit“</emphasis> se jí líbil – se šatníkem si nemusela lámat hlavu.</p>
<p>Natalie samozřejmě dělala naprostý opak: stála s očima dokořán a rozhlížela se na všechny strany, až to vypadalo, že si vykroutí krk. Nakonec se zastavila na velkém štítu obchodního domu na vzdálenějším konci ulice.</p>
<p>„Nezajdeme tam, Niki?“</p>
<p>„Ne,“ odmítla Nikola. „Teď nemůžeme nic kupovat.“</p>
<p>Skoro všechny peníze, co dostaly od Bianky Sorelové do začátku, padly na vybavení malého bytu, které přidělovaly newellské úřady emigrantům. S tím v Artipoli se nedal srovnat, na druhou stranu čtvrť vypadala celkem spořádaně, a vzato kolem a kolem si Nikola uměla představit mnohem horší bydlení.</p>
<p>„Prosím, Niki,“ Natalie nasadila výraz žadonícího štěněte. „Nemusíme nic kupovat, jenom se podívat. Anebo můžeme zajít tam,“ ukázala na dvoumetrové blikající ruletové kolo opodál.</p>
<p>„Tak tam už vůbec ne!“</p>
<p>Nikola málem nadskočila – naprostá většina násilných zločinů v Liberty zřejmě tak či onak souvisela s hráčskými doupaty, kterých bylo město plné.</p>
<p>„Dobře,“ s povzdechem kývla k obchodnímu domu. „Tak projdeme jenom přízemí.“</p>
<p>„Super!“</p>
<p>Natalie se rozzářila a Nikola si znova uvědomila, jak hrozně se tady změnila. Čekala to, nač byla zvyklá z Menabaranu: úzkostné záchvaty, paniku. Děsila se toho tím víc, že s sebou Natalii musela brát do práce, anebo ji nechávat doma samotnou, což jí přišlo jako mnohem horší možnost. Místo toho se děl pravý opak: sestry bylo všude plno. Pořád to mělo nádech staré zmatenosti, jenže místo strachu teď zkoumala každou chodbu, budovu, kliku u dveří nebo nápis. Předevčírem zažila Nikola pět minut totálního děsu, když se jí Natalie cestou do klubu prostě <emphasis>ztratila</emphasis>. Stačila vteřina nepozornosti – naštěstí ji našla bloumat v blízké boční ulici, vůbec nechápající, v čem je problém. Nikola přitom navzdory jejímu ujišťování nevěřila, že by trefila domů, a Liberty nebyla Artipole. Pořád si nemohla zvyknout, že nikde nevidí jedinou kameru. Hlasové systémy nebo pokročilou umělou inteligenci tu skoro neznali, na dveřích bytu měly <emphasis>mechanické</emphasis> zámky. Naprosto ji šokovalo, když na ulici viděla volně běhat kočky a toulavé psy, přestože vypadali přátelsky.</p>
<p>Chyběly tu ovšem i jiné věci. Nikola třeba ještě nezahlédla ani jediného bezdomovce nebo nebíčkáře. Viděla lidi, co vypadali dost otrhaně nebo špinavě, ale žádný nežebral ani se nezdálo, že shání dávku. Také nemohla dostat z hlavy scénu před pár dny, když jeden starší muž na chodníku upadl. V Artipoli by ho lidé prostě obešli, doktora by přivolala centrála od kamer – konečně, to byla její práce. Tady se okamžitě seběhli kolemjdoucí a Nikola viděla komunikátory dokonce i u lidí v oknech. Až se zastyděla, protože ji samotnou to prostě nenapadlo, od toho přece byly úřady.</p>
<p>Jak o tom přemýšlela, začínala chápat, co říkali Bianca Sorelová a Darren Iverson: Newell nebyl sociální stát. Od lidí se očekávalo, že se postarají sami, o sebe i o druhé. A věci tady byly v jistém smyslu skutečně <emphasis>jednoduché</emphasis>.</p>
<p>„Hele, Niki, milice!“</p>
<p>Natalie ukázala na vozidlo, kterému většina aut i vznášedel okolo rychle uhýbala z cesty: oprýskaný polopásák s tankovou věžičkou, ovšem bez děla. Na boku měl černou barvou namalovánu hrozivou lebku s hady. S rachotem projel kolem nich, až jim závan vzduchu hodil do tváří špetku všudypřítomného jemného písku, a Nikola stísněně kývla.</p>
<p>„Jo, Nat. Vidím.“</p>
<p>Vozidel, a dokonce i pár členů newellské milice už zahlédla za ten týden několik. Celkem nic děsivého na nich nebylo, přesto ten bezděčný strach nedokázala potlačit. Vážně se do ní tak hluboko zažraly menabaranské seriály?</p>
<p>Obchodní dům zabíral velkou budovu s kopulovitou střechou na konci ulice. Nahoře jedno patro, pod zemí tři, Nikola už věděla, že na Newellu se stavělo hlavně dolů. Přízemí tvořila prostorná pasáž s velkými výlohami naplněnými vším možným od oblečení přes techniku až po nábytek a zbraně. Nešlo o hologramy – vystavovaly se pravé věci, a nebyl dokonce problém si zboží <emphasis>osahat</emphasis>.</p>
<p>Natalie zaujatě komentovala, Nikola přikyvovala a čekala, až ji to přestane bavit. Průzkumů obchodů měla za sebou už několik při shánění vybavení bytu. Plno zboží pocházelo z Menabaranu, ať přímo nebo v kopiích, třeba komunikátory tu byly s výjimkou chybějících značek korporací úplně stejné. Další věci byly viridianské, a na pár štítcích dokonce zahlédla cosi na Menabaranu absolutně nemyslitelného: hlavu algorského lva.</p>
<p>„Hele, Niki, s tím se sportuje! Pískový surfing, viděla jsem to v holovizi!“</p>
<p>„Já taky.“</p>
<p>„Můžeme to někdy zkusit?“</p>
<p>„<emphasis>My?!</emphasis>“</p>
<p>„Jasně, Niki. Je to zábava!“</p>
<p>Nikola se málem zakuckala, představa Natalie, jak sjíždí mírně řečeno nepřiměřenou rychlostí desetimetrové pouštní duny, byla až příliš barvitá. Zadívala se na tu věc za výlohou pozorněji – naleštěné oválné pouzdro vypadalo úzké, že by dovnitř nenacpala ani jednu nohu, natož si tam celá sedla.</p>
<p>„Taky si můžeme opatřit auto,“ navrhla Natalie další možnost, zatímco se dívala do vedlejší výlohy autosalonu, kde se pomalu otáčely modely všemožných vozů od vznášedel po typy s koly, nebo dokonce širokými pásy k pohybu v písku.</p>
<p>„Neumíme řídit,“ upozornila Nikola.</p>
<p>„Darren nás to naučí.“</p>
<p>„No to určitě!“</p>
<p>Při vzpomínce na jedinou jízdu, kterou s Iversonem absolvovala, Nikole vstávaly vlasy ještě teď. Navíc doprava v Liberty jí přišla jako jeden obrovský chaos, co jenom náhodou neskončí hromadnou havárií. Ještěže na auto stejně neměly, a ještě asi hodně dlouho mít nebudou.</p>
<p>„Zajímalo by mě, jak se tam vejdou,“ vrátila se Nikola pohledem k pouzdrům na surfing. „Musí asi držet pěknou dietu.“</p>
<p>Natalie neodpověděla.</p>
<p>Nikola jí neviděla do tváře, ale pak zahlédla její odraz ve skle výlohy. Už se neusmívala. Pořád zírala na otáčející se modely aut, ale pohled jako by hledal něco v prázdnu. Pak o krok couvla.</p>
<p>Nikola ji chytila za ruku – svaly měla napjaté, až to připomínalo křeč.</p>
<p>„Co se děje?“</p>
<p>Žádná odpověď. Natalie dál nepřítomně zírala do výlohy, dokud si Nikola nestoupla před ni.</p>
<p>„Nat, co je? Mluv se mnou!“</p>
<p>Natalie sebou trhla. Vyděšeně se rozhlédla a Nikola ji raději chytila za obě předloktí, pro případ, že by se dala na bezhlavý útěk – bylo jí jedno, co si pomyslí lidé okolo.</p>
<p>„Počkej, Nat! Je to v pořádku, jsme v bezpečí! Koukej! Nic se neděje. Jsem tady!“</p>
<p>Škubnutí. Natalie rychle nabrala vzduch do plic. Ve tváři měla přesně ten výraz, který Nikola už málem začala zapomínat, přesto zatínala zuby, viditelně se snažila <emphasis>bojovat</emphasis>.</p>
<p>„Do-dobře, Niki.“</p>
<p>Hlas připomínal spíš tiché zasténání. Místo útěku se k Nikole přitiskla, sevřela ji vší silou, až to bolelo.</p>
<p>„Počkej, Nat! Škrtíš mě… co se stalo?“ Nikola si snažila aspoň uvolnit ruce. „Uklidni se a pověz mi to. Co jsi viděla?“</p>
<p>Odpověď byla pořád tichá, plná strachu smíchaného s něčím, co Nikola nedokázala rozeznat.</p>
<p>„Nevím. Nic. Asi. Můžeme domů?“</p>
<p>„Domů? No… no klidně,“ Nikola kývla, to byl dobrý nápad. Ať šlo o cokoliv, ulice určitě nebyla vhodné místo, kde to řešit.</p>
<p>Než se mohla zeptat na cokoliv dalšího, Natalie ji popadla za ruku a skoro poklusem táhla od výloh. Radost nad tím, že zamířila bez zaváhání správným směrem, trvala jenom okamžik. Když viděla, jak se vystrašeně rozhlíží po lidech a pospíchá, jen aby byly co nejdřív pryč… nemusela říct ani slovo, aby Nikole starý strach utáhl smyčku kolem krku a přidal ohavně povědomou myšlenku.</p>
<p><emphasis>Co se zase stane?</emphasis></p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Referent Přistěhovaleckého úřadu Tobias Cafer zívl a smutně se zadíval na obrazovku počítače před sebou. Prohrábl si řídnoucí prošedivělé vlasy a s láskou zavzpomínal na dobu, kdy tu začínal. K čertu s formuláři, stačil jeden svědek, rukou napsané prohlášení zříkající se menabaranského občanství i závazků a podpis. Hotovo. Pamatoval dobu po algorské válce. Vojáci z menabaranské armády tenkrát psali prohlášení na rub vlastních propouštěcích rozkazů. Jeden seržant ho odevzdal na kusu vojenského toaletního papíru a tehdejší Tobiasův nadřízený ho bez mrknutí přijal – dnes už známá historka, kterou měli mladší zaměstnanci za pouhou legendu.</p>
<p>Jenže doba se změnila. Newell teď byl řádný stát, a řádný stát je živočich krmený byrokracií. Nu, co se dalo dělat.</p>
<p>S povzdechem klepl na tlačítko a začal kontrolovat další z řady formulářů na obrazovce. V Senátu už třikrát padl návrh na zavedení automatických systémů do státní správy, ale ani jednou neprošel. Nechat počítačové programy prolézat databáze občanů prostě příliš smrdělo Menabaranem, třebaže teď by Tobias menší pomoc umělé inteligence ze srdce uvítal.</p>
<p>Při pohledu na ty formuláře si také znovu uvědomil, jak žádostí o azyl nebo občanství od voleb na Menabaranu přibývalo. Uváděné důvody byly různé, nezřídka zcela vymyšlené, ovšem až moc často v nich padalo stejné jméno: Avrian Dann. Na Newellu byl nový menabaranský premiér jako obvykle hlavně terčem urážek nebo vtipů, ale když četl ty žádosti, byly Tobiasovi k smíchu čím dál méně.</p>
<p>Mezi řádky z nich cítil strach.</p>
<p>Zavřel zkontrolovaný dokument a otevřel další. Jméno: Xaver Collins. Původní profese: policejní důstojník. Důvod emigrace: nesouhlas s vládou. Pod zaškrtnutým okénkem bylo připsáno strohé upřesnění, ať už jím bylo míněno cokoliv: <emphasis>Nedělám pro vrahy!</emphasis></p>
<p>Tobias potřásl hlavou – se zemí, odkud utíkají i policajti, určitě není něco v pořádku. Zauvažoval, že by Collinsovi, až se vrátí pro potvrzené občanství, doporučil kontakt na úřad maršála, a v té chvíli někdo zaklepal na dveře.</p>
<p>Cafer se nespokojeně zamračil, bylo dávno po úředních hodinách. Celá administrační budova se vyprazdňovala, zbylo tu nanejvýš pár úředníků, dodělávajících resty. Na druhou stranu, třeba to byl někdo, kdo měl strach přijít v obvyklou dobu, i s takovými případy už se Tobias setkal.</p>
<p>„Dále!“ promluvil a skoro automaticky odsunul prohlášení bývalého policisty na obrazovce stranou.</p>
<p>Muž, který vstoupil, rozhodně nevypadal ustrašeně. Středně vysoký, krátké vlasy, tmavé oblečení bez jakýchkoliv výrazných znaků. Cosi v jeho držení těla Tobiasovi připomínalo vojáka, ale zbytek ho mátl. Rozhodně ale cítil, že to není Newellan. Jak za sebou zavíral, na chodbě za dveřmi postřehl stín další postavy.</p>
<p>„Dobrý večer,“ pozdravil způsobně a Cafer přikývl.</p>
<p>„Dobrý i vám. Víte, že je už po úředních hodinách?“</p>
<p>„Ano, ale je to nutné.“</p>
<p>Muž nepohnul jinou částí těla než ústy, oči upřené na referentovu tvář.</p>
<p>„No tak dobře,“ Tobias několika doteky otevřel na obrazovce prázdný formulář. „Chcete požádat o newellské občanství, pane…“</p>
<p>„Selinger. Někoho hledám.“</p>
<p>„Prosím?“ Tobias se zarazil. „Asi nerozumím.“</p>
<p>„Hledám dvě osoby, které si tu nejspíše zažádaly o občanství. Sestry Nikolu a Natalii Vanbergovy. Je to <emphasis>naléhavé</emphasis>.“</p>
<p>Uvolněný, klidný tón, přesto patrný důraz na posledním slově. Tobias zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Lituji, ale v tom vám nepomohu, údaje o žadatelích jsou důvěrné. Zkuste se obrátit na úřad maršála.“</p>
<p>„Očekával jsem, že mi budete stačit vy.“</p>
<p>„Lituji,“ zopakoval Cafer. „Tímhle místem projdou desítky lidí. I kdybych chtěl, sotva bych si vybavil někoho konkrétního.“</p>
<p>„Můžete se ale podívat,“ Selinger sotva patrným gestem naznačil k počítači. „Jedná se jen o posledních pár dnů. Nanejvýš týden.“</p>
<p>„I tak jich bude spousta. A řekl jsem vám, že to nejde.“</p>
<p>„Mohu vám tedy nabídnout <emphasis>kompenzaci</emphasis>?“</p>
<p>„Kompenzaci? Co tím myslíte?“</p>
<p>Tobias opravdu netušil, o čem mluví, dokud ten muž nesáhl do náprsní kapsy a nepoložil něco na kraj stolu: stříbrnou finanční kartu. Elektronické bankovní systémy byly to jediné, co měl Newell s Menabaranem stále společné, kvůli obchodu to bylo nutné…</p>
<p>Tobiasův obličej ztuhl. Jedním klepnutím zavřel okno programu.</p>
<p>„Aha. Asi jste si spletl planetu, <emphasis>občane</emphasis> <emphasis>Selingere.</emphasis>“</p>
<p>Muž neodpověděl. Jízlivý tón jako by ho zcela minul, jen se na Cafera dál díval. Referent se natáhl a ukazovákem do karty strčil, až spadla na podlahu návštěvníkovi pod nohy.</p>
<p>„Tak. Důvod, proč nepodáváme informace o žadatelích, jsou lidé jako vy. Myslíte si, že jste první z Menabaranu, kdo přišel něco takového zkoušet? Bohužel jste na špatné adrese. Teď si seberte tu věc a zmizte odsud, než zavolám maršály!“</p>
<p>„Nezavoláte.“</p>
<p>„A pročpak ne?“</p>
<p>„Nestihnete to.“</p>
<p>Tobias Cafer se nadechl. To bylo všechno. Nestačil promluvit, dokonce se ani rozčílit nad tou drzostí. Selinger stál bez hnutí u stolu. Pak se pohnul a najednou byl <emphasis>za ním</emphasis>. Kancelářská židle hlasitě zaskřípěla, když ji jednou rukou popadl za opěradlo a prudce otočil i s Tobiasem. Ten vykřikl, spíš překvapením než leknutím. Vzápětí mu hrdlo sevřela dlaň.</p>
<p>Dveře kanceláře se otevřely – další chlap v černém se jako stín protáhl dovnitř a stoupl si před ně. Cafer chtěl vstát, vykroutit se ze sevření, ale bylo to marné. Selinger ho tiskl do křesla tak snadno, jako by prstem přidržoval mrskajícího se červa.</p>
<p>Pohlédl na obrazovku, ale tam zářilo jen okno s výzvou k zadání hesla – když referent zavřel administrativní program, systém ho automaticky odhlásil.</p>
<p>„Vaše heslo k databázi žadatelů o občanství,“ požádal Selinger přívětivě.</p>
<p>„Běžte… k čertu!“ zasípal Cafer, přestože ztrácel dech, ten nelidsky lhostejný obličej mu plaval před očima…</p>
<p>Na krku ucítil chladný dotek, štípnutí a ostré zasyčení tlakové injekce.</p>
<p>Vzápětí ho Selinger pustil.</p>
<p>Referent chtěl hmátnout po komunikátoru, ale uprostřed pohybu mu svaly vypověděly službu. Od krku se mu do těla šířila bolest, jako by mu někdo zapálil krev v žilách. Chtěl se chytit za hrdlo, ale ruka sebou jen slabě cukla. Chtěl křičet, ale vyšlo pouhé zasípání, a Selinger se k němu znovu sklonil.</p>
<p>„Vím, že to bolí,“ promluvil mu přímo do ucha. „Bez protilátky to bude <emphasis>mnohem</emphasis> horší. Heslo k databázi žadatelů o občanství.“</p>
<p>Cafer nemohl zvednout ruce, aby ho zadal. Hrůza ho ochromovala snad víc než bolest, jen bezmocně sípal. Selinger se sklonil níž.</p>
<p>„Když se soustředíte, dokážete šeptat. Uslyším vás. Řekněte mi své heslo a dám vám protilátku.“</p>
<p>Klidný, vemlouvavý hlas. Tobias mu v ten okamžik beze zbytku věřil. Nějak dokázal nabrat do plic vzduch. Chtěl odpovědět, chtěl zašeptat, <emphasis>opravdu</emphasis> chtěl. Jenže v tu chvíli mu hrudníkem až do levé paže projelo bodnutí. Křeč ho zkroutila tak, že kdyby ho Selinger nezachytil, spadl by z křesla na podlahu. Cafer zahlédl jeho boty, ještě jednou se pokusil promluvit…</p>
<p>Nedokázal to.</p>
<p>Úředníkovo tělo znehybnělo. Zůstal zhrouceně sedět se skloněnou hlavou a muž u dveří rychle došel blíž.</p>
<p>„Co se stalo?“</p>
<p>Selinger krátce přitiskl prsty ke Caferovu hrdlu.</p>
<p>„Mrtvý,“ konstatoval.</p>
<p>„Po jedné dávce?“</p>
<p>„Alergická reakce. Možná infarkt.“</p>
<p>„Neuspokojivé.“</p>
<p>Selinger vyjádřil souhlas kývnutím.</p>
<p>Zadíval se na obrazovku. Rychle vyzkoušel několik kombinací od Caferova jména po číslo dveří jeho kanceláře. Bezvýsledně. Znovu se narovnal.</p>
<p>Newellské systémy zabezpečení určitě nebyly nic extra, jenže členové S-19 dostávali zcela jiný druh výcviku než v hackování počítačů. Navíc kdo ví, jak dlouho mohlo trvat ty záznamy projít nebo kdy sem někdo přijde. Zatím jen starý úředník dostal při práci infarkt. Ovšem kdyby je přistihli nad mrtvolou, jak se vrtají v jeho počítači…</p>
<p>„Nemáme čas,“ schválil Sorberg nevyslovené rozhodnutí a sebral odhozenou kartu.</p>
<p>Tiše vyklouzli ze dveří stejnou cestou, jakou přišli. Budova byla skoro prázdná, a pokud je snad někdo zahlédl, během pár minut na to zapomněl – jenom dva nenápadní chlapi, co si přišli vyřídit nějakou záležitost. V téhle primitivní díře se naštěstí nemuseli bát ani kamer.</p>
<p>Scaly je čekal před budovou v boční uličce vedle černé dodávky, kterou si koupili a upravili po příletu.</p>
<p>„Hlášení,“ požádal a Sorberg zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Neúspěch. Jedna vedlejší ztráta. Nízké riziko.“</p>
<p>Členové Oddílu S-19 vždy podávali zprávy stručně. Jenom lidé plýtvají časem na zbytečná slova, a ani Scaly nezaváhal.</p>
<p>„Rozumím. Návrhy na postup?“</p>
<p>Selinger slabě pokrčil rameny. „Zítra tu bude jiný úředník. Možná bude <emphasis>přístupnější</emphasis>.“</p>
<p>„Co když ne?“ namítl Sorberg. „<emphasis>Dva</emphasis> mrtví už vzbudí pozornost.“</p>
<p>„Mají spolupracovat<emphasis>.</emphasis>“</p>
<p>V Selingerově hlase byla cítit mírná nespokojenost. Na tuhle akci dostali dost prostředků, jenže menabaranské peníze na Newellu znamenaly méně, než čekali, i když jich nabídli hodně. Tohle byl jen další důkaz. Přistěhovalecký úřad přitom představoval jasnou volbu – ani na Newellu nešlo žít úplně bez dokladů, sestry Vanbergovy sem prostě <emphasis>musely</emphasis> přijít. Úkol vypadal zdánlivě snadně, ale pokud nedokážou získat informace odsud…</p>
<p>Snažili se hledat i jiné cesty, například lokalizovat místa, kde městská správa ubytovávala uprchlíky. Jenže byty emigrantům byly přidělovány nahodile po celé Liberty, snad ve snaze urychlit jejich začlenění a vyhnout se vzniku uzavřených ghett. Takové pátrání mohlo trvat týdny.</p>
<p>„Co jejich pilot?“ navrhl Sorberg. „Podle místní sociální sítě je pořád ve městě. Mohou být v kontaktu.“</p>
<p>„Nepravděpodobné. Navrhuji pokračovat zde.“</p>
<p>Dál nemělo smysl mluvit, všechny názory už padly. Oba se zadívali na Scalyho – on byl velitelem akce. On rozhodoval.</p>
<p>Vteřina ticha.</p>
<p>„Další pokus tady je riziko. Lokalizujte pilota.“</p>
<p>Sorberg se Selingerem přikývli – rozkazem debata končila.</p>
<p>Všichni tři mlčky nastoupili do vozu a zamířili k pronajatému hangáru, kde si zřídili základnu. V Liberty naštěstí nebyl problém zajistit si soukromý prostor.</p>
<p>A najít loď jako <emphasis>Udatný Achilles</emphasis> jistě také nezabere moc času.</p><empty-line /><p><strong>Menabaran</strong></p><empty-line /><p>„Zdravím, Miku,“ Erich Ferrer s nacvičeným úsměvem pozdravil svého asistenta. „Jdu pracovat na něčem důležitém, ať mě nikdo neruší.“</p>
<p>„Ano, pane,“ potvrdil mladík zdvořile.</p>
<p>Pracoval ve Věži krátce, sotva dostudoval. Ferrer tím prokázal laskavost jeho otci, který zase kdysi prokázal laskavost jemu, a hlavně mohl v budoucnu prokázat další. Sice kvůli tomu musel přeskočit pár jiných kvalifikovanějších uchazečů, ti ovšem byli v pochopitelné nevýhodě, protože jejich rodiče mu žádnou laskavost neprokázali. Tak to zkrátka chodilo.</p>
<p>Ferrer za sebou zavřel dveře kanceláře a zamkl je. Aktivoval ochranu proti odposlechu – nejdříve standardní, která byla součástí systémů Vládní věže, a pak tu, kterou nechal nainstalovat na své náklady firmou, kde měl vlastnický podíl další z jeho <emphasis>přátel</emphasis>. Usedl k počítači, zapnul ho a přihlásil se k interní síti ministerstva policie – ne ovšem pod svým, ale pod účtem Ernesta Pargeny, nového vyššího úředníka na oddělení evidence. Přijat byl před třemi týdny, v databázi zaměstnanců měl svoji fotografii, životopis, záznam DNA i adresu a číslo účtu, na který mu chodila výplata. Dokonce měl vlastní kancelář za dveřmi číslo 1893/15 na osmašedesátém patře Věže.</p>
<p>Žádný Ernesto Pargena samozřejmě neexistoval. Ferrer, bývalý informatik, vytvořil jeho totožnost z dat nahodile posbíraných na síti a pomocí pár triků ho vložil do databáze coby živou osobu. Jako adresa posloužila putyka kdesi v Uličkách, za dveřmi 1893/15 na osmašedesátém patře byl dámský záchod a plat, inu, ten chodil na jeden z důvěrnějších osobních účtů ministra policie. Když už riskovat, tak ne zadarmo.</p>
<p>Ferrer věděl, že není zdaleka jediný, kdo zaměstnává <emphasis>ducha</emphasis>. Ve Vládní věži pracovalo dohromady na osm tisíc lidí. Nebylo by ani teoreticky možné zkontrolovat fyzickou přítomnost každého z nich, a tak si občas někdo, kdo seděl dost vysoko, aby to zvládl, vytvořil pár zaměstnanců, jejichž mzda mu šla do kapsy. Ferrer by se k tomu dnes už nesnížil – ve srovnání s tím, kolik si mohl na úplatcích přijít jako ministr, to byly drobky – ale Ernesto Pargena měl jinou výhodu: bezpečnostní prověrku, která mu dávala přístup do databáze všech policejních případů.</p>
<p>Samozřejmě jich byly tisíce, miliony nahromaděné za desítky let, vyřešené, otevřené i dávno odložené. Najít v tom cokoliv konkrétního vypadalo jako nemožný úkol, jenže Ferrer věděl, nač to zúžit: korporace GenetiX a všechno, co kolem ní smrdělo nebo vypadalo zametené pod koberec. Každý den věnoval práci coby Ernesto několik hodin a výsledky se začaly dostavovat.</p>
<p>Bohužel to byly výsledky takového druhu, ze kterých naskakovala husí kůže. Zmizelí lidé. Divné nehody. Nevyřešené vraždy. Špionáž. Scéna z bytu Wesleyho Paulera do toho bezvadně zapadala a ministr postupně viděl obrázek čím dál jasněji: ano, většina korporací měla svou bezpečnost, ochranku, která sem tam plnila ve firemním zájmu i úkoly, které se nevyplatilo moc zkoumat. Ovšem GenetiX v tom zřejmě zašel mnohem dál než ostatní – tak daleko, že slovo <emphasis>ochranka</emphasis> už nešlo použít ani jako eufemismus.</p>
<p>Jednoduše řečeno, nejméně deset let už v Artipoli tiše fungoval korporátní zabijácký oddíl a případ DiaVision nasvědčoval, že teď pracuje i pro někoho z Druhého hlasu.</p>
<p>Z toho pomyšlení Ferrerovi nebylo dobře po těle. Už otevřeně proklínal chvíli, kdy s tím vším začal, a kdyby mohl, dávno by na všechno <emphasis>zapomněl</emphasis>, jenže to už nešlo. Protože v tom jel i Henrik Qillas, a v jejich spojenectví tahal ministr policie bohužel za hodně krátký konec. Generál byl v bezpečí na své vesmírné lodi, stovky tisíc kilometrů od Artipole obklopený haldou svalovců v uniformách, ale Ferrer byl <emphasis>tady</emphasis>, ve stejném městě, dokonce ve stejné budově s lidmi schopnými vraždit beze svědků a beze stop. Pokud by Qillas došel k závěru, že se Ferrer nesnaží dost a všechno pustil do oficiálních kanálů, jak hrozil, pak by po všem, co v policejních záznamech našel, nevsadil ministr na svůj krk ani výplatu uklízečky.</p>
<p>Bohužel pořád netušil, kdo je nahoře, kdo z vlády tím vším hýbe. Ať to byl kdokoliv, musel ho znát, denně ho potkával na zasedáních a stranických poradách. Kdyby jenom vytušil, co dělá…</p>
<p>Komunikátor na stole zazvonil. Ministr nadskočil leknutím.</p>
<p>„Co je?!“ vyjel vztekle. „Říkal jsem, že mě nemáte rušit!“</p>
<p>„Promiňte,“ Mikův hlas zněl provinile i polekaně. „Volal občan premiér. Chce, abyste za ním zašel, tak… tak jsem…“</p>
<p>„V pořádku, Miku,“ Ferrer zhluboka vydechl. „Omlouvám se, udělal jste dobře. Už jsem na cestě.“</p>
<p>Kapesníkem si utřel čelo a současně rychle odhlašoval Ernesta Pargenu ze systému a zahlazoval stopy jeho činnosti. Když Avrian Dann chtěl, aby za ním někdo z ministrů přišel, znamenalo to jít <emphasis>hned</emphasis>, i kdyby dotyčný zrovna souložil se sekretářkou na stole. Cokoliv jiného mohlo mít zlé následky a poslední, co teď Ferrer chtěl, bylo ocitnout se na mušce premiéra.</p>
<p>Zrušil ochrany proti odposlechu a vyšel ze dveří. Mike pořád vypadal provinile a dotčeně, ale ministr na něj jen kývl a zamířil k výtahu na konci chodby. Dannova kancelář i osobní byt se nacházely o osm pater výš.</p>
<p>Samozřejmě už ho to napadlo: že tím, kdo tohle všechno řídí, je samotný Avrian Dann. Ovšem proč by to dělal? Druhý hlas vyhrál volby, a vyhrál by je i bez DiaVision, jen s menším náskokem. Lidé už prostě měli Valera po krk, obnosil se jako starý kabát. Jistě, povolební vyjednávání by byla těžší. Strana by musela uzavřít koalici, přistoupit na kompromisy, ale kompromisy byly v politice jako sliny: pomáhaly trávit každodenní příděl svinstva. Dann by musel být blázen, kdyby se kvůli absolutní převaze na pitomé čtyři roky spolčil s podobnými lidmi, zapletl se do vražd… tomu nevěřil.</p>
<p>Ferrera spíš napadlo prostě za ním jít a vyklopit mu všechno. Problém byl, že nedokázal odhadnout reakci. Neznámý byl rozhodně rizikem pro celou stranu – Dann mohl Ferrera pochválit. Mohl ho pověřit vyšetřováním, zmocnit ho, aby s tou věcí <emphasis>opravdu</emphasis> něco udělal, což by samozřejmě bylo skvělé. Jenže potom se také mohl s dotyčným dohodnout na spolupráci a ministra policie mu věnovat coby <emphasis>dárek</emphasis>. Jak Ferrer Danna znal, vůbec by ho to nepřekvapilo – ne. Než do čehokoliv zasvětí jeho, bude si muset být hodně jistý, že si tím nepodřízne krk.</p>
<p>U výtahu stála hlídka: dva statní chlapíci ve světle modrých uniformách Hlasatelů. Tvářili se znuděně a Ferrer jim věnoval nevlídný pohled. Vídal je teď pořád častěji ve Věži, ale i ve městě. Už jich bylo rozhodně <emphasis>mnohem</emphasis> víc než na jedno mužstvo oceánského póla, Dann pro ně dokonce vytvořil novou sekci pod ministerstvem národní bezpečnosti. Ferrer si zase připomněl rozhovor s Donaldem Prestonem – i ten sloup oběšenců.</p>
<p>Ve výtahu se zadíval na svůj obraz v zrcadlové stěně. Upravil si kravatu i oblek, urovnal vlasy. Nesměl zapomenout, že Avrian Dann měl úžasný talent poznat, když něco nebylo v pořádku, a jít po tom jako stopovací robot. Ferrer nepotkal v životě nikoho s takovým instinktem na lidi, občas to až děsilo.</p>
<p>Výtah se otevřel a ministr vyšel na chodbu, která byla mnohem prázdnější. Dann pro sebe zabral nejen prostory, kde dřív přebýval Bernard Valer, ale skoro celé patro. Jako by si tu chtěl udělat soukromý palác, kde přijímal <emphasis>audience</emphasis> jako někde na Algoru.</p>
<p>Ferrer stačil udělat čtyři kroky, když zpoza zatáčky vyšel muž – a ministr ztuhl jako opařený. Od schůzky na lodi s generálem nemluvil. Dohodli se, že se setkají až na pravidelném zasedání bezpečnostního výboru, kterého se oba museli zúčastnit, takže to nebude nijak nápadné, teď ovšem Henrik Qillas šel proti němu a Ferrer si všiml, jak je bledý. Rty měl sevřené, kráčel přesným, vojenským krokem, zrak upřený před sebe.</p>
<p>Připomínal člověka, který zrovna potkal strašidlo.</p>
<p>Ministr se prudce nadechl. Skoro ho oslovil, ale postřehl generálův pohled, zlomek vteřiny varovného zavrtění hlavou. Ferrer pochopil a šel mlčky dál, generál ho minul jako vzduch.</p>
<p>Co se mohlo stát? Qillas se takhle jistě netvářil pro nic – zjistil Dann něco? Provalilo se jejich <emphasis>vyšetřování</emphasis>, proto si ho Dann zavolal? Qillas možné právě dostal padáka, a teď to čeká na něj, teď ho…</p>
<p>Dveře na konci chodby se otevřely.</p>
<p>„No tak, Ferrere! Kde jste tak dlouho?“</p>
<p>Avrian Dann vykukoval ze dveří, vzorně učesaný, vzorně oblečený, vzorně usměvavý. Ministr potlačil sílící paniku a přidal do kroku. Prošel dveřmi do luxusně zařízené kanceláře a Avrian sám za ním zavřel.</p>
<p>„Vypadáte mizerně,“ změřil si ho pohledem. „Všechno v pořádku?“</p>
<p><emphasis>To nic, jenom mám moc práce.</emphasis></p>
<p><emphasis>To nic, jenom jsem něco špatného snědl.</emphasis></p>
<p><emphasis>To nic, jenom jsem včera málo spal.</emphasis></p>
<p>Ferrerovi prolétly hlavou všechny obvyklé výmluvy a v momentě je zamítl – jasněji by už v Dannovi podezření vyvolat nemohl.</p>
<p>„To nic,“ zavrčel. „Osobní záležitost.“</p>
<p>„Ano?“ premiér nespouštěl oči z jeho tváře. „Svěříte se?“</p>
<p>„Ještě raději ne. Nesnáší politiku.“</p>
<p>„Aha, <emphasis>tahle</emphasis> osobní záležitost,“ Dann se zasmál. „Jenom se nedejte. Ženskou musíte držet zkrátka, jinak vám přeroste přes hlavu. Pevná ruka v posteli i na bankovní kartě, pak poslouchají.“</p>
<p>„Dobře, pane,“ Ferrer se zašklebil. „A když to nevyjde, je jich přece spousta lepších. Mimochodem, jak se daří vaší manželce, pokud se smím zeptat?“</p>
<p>„Výborně,“ Dann mávl rukou. „Půl dne dřepí u zrcadla a fňuká nad škrábanečkem na čele. Zajímalo by mě, co by říkala, kdyby tam opravdu měla jizvu. Možná se měla praštit o trochu víc.“</p>
<p>Premiér se zasmál a ministr policie se rychle přidal. Dannova slova ho nepřekvapila – o své ženě mluvil občas tak, že bylo úplně jasné, do jaké fáze jejich manželství dospělo i proč je ještě udržováno. Ve vysoké politice nic výjimečného.</p>
<p>„Dobrá,“ Ferrer sebral odvahu. „Chtěl jste probrat něco důležitého, pane?“</p>
<p>„Ano,“ Dann zvážněl. „Případ těch idiotů z Karmelu. Myslím, že je kolem toho moc povyku. Chci to přibrzdit.“</p>
<p>Ferrer se zarazil. Pátrání v identitě Ernesta mu zabíralo tolik času, že většinu běžných záležitostí pouštěl jedním uchem dovnitř a druhým ven, přesto si po chvilce vzpomněl.</p>
<p>„To si nejsem jistý, že půjde. Pět Hlasatelů si podalo pár newellských turistů, zřejmě úplně pro nic. Zmlátili je do bezvědomí, tomu chlapovi museli udělat ledvinu, jeho žena málem ztratila oko. Na Newellu jsou toho plné noviny, bojím se, že povyk teprve začne. Až to přijde před soud…“</p>
<p>„Nepřijde.“</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>„Promluvil jsem si s ministrem spravedlnosti a ten si promluví se soudcem, co případ dostane. Vyřídí se to ve zkráceném řízení. Žádní novináři, žádný cirkus. Pokuta, mírná převýchova a konec.“</p>
<p>„Jenom tak?“ Ferrer zaraženě sevřel rty. „Tohle přece není dopravní přestupek. Mohli ty dva zabít, mohli…“</p>
<p>„Ale nezabili, tak kde je problém? Byl to jenom pár newelláků… a divíte se, že <emphasis>naši</emphasis> dostali vztek? Když nám vyhazují do povětří budovy, vraždí policejní komisaře a pak klidně zmizí?“</p>
<p>Ferrer vycítil varování, jemné, ale zřetelné.</p>
<p>„Dobře, pane. Asi máte pravdu, není třeba to zveličovat. Jenom pořád nevím, co mám dělat já.“</p>
<p>„Dohlédnete, aby byl klid v policii. Ať nikdo nedělá vlny a nehrabe se v tom. Případ uzavřen, hotovo, jedeme dál. Chtěl jsem vám to říct osobně, pamatuji si vaše výhrady k Hlasatelům. Nerad bych, abyste udělal nějakou hloupost.“</p>
<p>„Rozumím. Nemusíte mít strach. To je dávno pryč a tohle je nakonec věc strany.“</p>
<p>„Skvělé,“ Dann s úsměvem stiskl Ferrerovi rameno. „Tak se mi můj ministr policie líbí. Nechcete si dát skleničku?“</p>
<p>„Ehm… klidně.“</p>
<p><emphasis>Něčím tu pachuť spláchnout musím.</emphasis></p>
<p>Dann došel ke stolu a stiskl tlačítko.</p>
<p>„Buďte tak hodná a přineste nám něco k pití.“</p>
<p>„Ano, pane,“ potvrdil ženský hlas.</p>
<p>„Vidíte,“ Dann se s úsměvem otočil. „Vlastně když tu jste, chtěl bych vám někoho představit. Svoji novou asistentku, pravou, z masa a kostí.“</p>
<p>„Ano?“ ministr zvedl obočí. Tohle ho <emphasis>opravdu</emphasis> překvapilo. Co pamatoval, Dann vždycky používal jen automaty, nejspíš proto, že dobře věděl, co může taková živá sekretářka všechno zaslechnout a vynést. Komu asi mohl tolik věřit, že změnil názor…</p>
<p>Dveře na druhé straně kanceláře se otevřely. Vešla vysoká žena v upraveném kancelářském kostýmu s podnosem a dvěma sklenkami.</p>
<p>Erich Ferrer strnul jako zasažený bleskem.</p>
<p>Najednou už věděl, proč generál Qillas vypadal, jak vypadal. A Avrian Dann se usmál.</p>
<p>„Luciano, tohle je Erich Ferrer, náš ministr policie. Erichu, tohle je Luciana.“</p>
<p>Ferrer sáhl po sklence. Ruka se mu třásla, že ji málem rozlil. Žaludek se mu kroutil jako z vody vytažený úhoř. Přesto posbíral všechny síly a usmál se.</p>
<p>„Moc rád vás poznávám.“</p>
<p>„Také mě těší, občane ministře,“ promluvila hladkým, trochu hlubokým hlasem. Tmavýma očima pozorovala jeho tvář a Avrian Dann za ní se zasmál.</p>
<p>„Budete se asi vídat častěji. Luciana má mou plnou důvěru, teď za mě bude vyřizovat některé věci. Ale žádný strach, Ferrere, umí vzít věci opravdu <emphasis>pevně</emphasis> do rukou.“</p>
<p>Erich Ferrer do sebe obrátil sklenici na jeden hlt. Před očima se mu zatmělo.</p>
<p>„Ano, pane,“ zachrčel. „O tom vůbec nepochybuji.“</p><empty-line />
</section>
<section>
<p><strong>KAPITOLA 11</strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Algor</strong></p><empty-line /><p>Výsadková loď se naklonila nalevo a začala klesat. Zataženou oblohu vystřídalo panorama města ostře kontrastující s bělostí sněhu kolem, ale Georg Talminis výhled nevnímal. Opřený v křesle hleděl do prázdna, ztracený v myšlenkách. Nepromluvil od chvíle, co královská loď opustila hangár viridianského skokového nosiče, který zůstal na orbitě Algoru. Neposlouchal ani, co říká mladá žena sedící naproti němu, dokud se nenatáhla a nestiskla mu dlaň.</p>
<p>„Georgu? Jsi v pořádku?“</p>
<p>„Jistě, Eileen,“ rychle se usmál. „Promiň, jenom jsem uvažoval. Říkala jsi něco?“</p>
<p>„Ano, že Algormont vypadá z výšky jako nějaké mraveniště. Ty kryté ulice a budovy, říkala jsem, jak by to asi působilo na Viridianu.“</p>
<p>„Divně nejspíš,“ král se konečně zadíval dolů na blížící se temnou hmotu tyčící se nad městem jako okovaná pěst. Mnoho oken zářilo, sníh na mohutných věžích se leskl, přesto vypadal algorský císařský palác pochmurně a cize. Zdálo se, že Eileen Gradová to vnímá stejně, protože zavrtěla hlavou.</p>
<p>„Musí být zvláštní tady žít. Všechno jenom bílé nebo černé, cokoliv jiného vypadá vybledle. Asi si na to člověk musí zvyknout.“</p>
<p>„Asi,“ souhlasil Georg stručně. Prostě nedokázal jen nenuceně konverzovat, váha tajemství a rozhodnutí, které na tomhle místě bude muset učinit, ho příliš tížila. Aspoň že měl u sebe Eileen.</p>
<p><emphasis>Ach, kéž bych ti tak mohl říct všechno.</emphasis></p>
<p>Stroj pomalu obletěl palác, zatímco černé algorské stíhačky se držely vysoko nahoře. Standardní doprovod, nebo spíše standardní eskorta. Blížili se k přistávací ploše poblíž jedné z věží a Georg Talminis zbystřil pozornost. Všiml si postav na ní, vojáků ve zbroji, mužů v uniformách… a jedné v dlouhých zelených šatech s bílým kabátkem.</p>
<p>Vír vzduchu přistávající lodi rozevlál prapory se znakem Algoru i Viridianu, vztyčené okolo plochy. Pilot s naprostou přesností dosedl bočním východem k rudému koberci, nataženému přes plochu až ke vchodu do paláce, a Georg Talminis byl náhle velmi nedočkavý. Nabídl Eileen rámě a musel se držet, aby nervózně nepřešlapoval, dokud poručík Stone se zcela netečným výrazem neotevřel dveře.</p>
<p>Georga udeřil do tváře ledový vítr. I přes teplý kabát se roztřásl, přitom věděl, že na algorské poměry je tohle slunečný den. Sestupoval ze schůdků úmyslně pomalu, přizpůsobil se Eileen a krotil svoji netrpělivost, aby se mohl rozhlédnout.</p>
<p>Kromě stráží viděl jen malou skupinku lidí opodál, mezi nimiž poznal velvyslance Gleasona, který s výrazem údivu hleděl na královskou loď. Andrej Korwarian stál po boku Viktorie vepředu, oblečený ve strohé uniformě s několika medailemi, podobné té, jakou měl tenkrát na jejich svatbě. Společně mu vykročili vstříc a Georg se snažil na něj soustředit, třebaže jeho uvítání ho ani v nejmenším nezajímalo.</p>
<p>„Vaše královské Veličenstvo, tímto vás i váš doprovod vítám na Algoru.“</p>
<p>Císař podal viridianskému králi ruku v černé rukavici a ten ji stiskl bez váhání, ovšem také bez valného nadšení. Eileen se uklonila přesně podle protokolu a Georg si v duchu znovu zopakoval své předsevzetí, co se Andreje Korwariana týkalo.</p>
<p><emphasis>Budu zdvořilý. Ne milý. Jen zdvořilý.</emphasis></p>
<p>„Děkuji, Veličenstvo,“ odvětil. „Jsem vděčný za pozvání i přátelské uvítání.“</p>
<p>Jeho vlastní ochranka se držela vzadu v blízkosti lodi. Při pohledu na ozbrojence v černých přilbách okolo znělo to <emphasis>přátelské</emphasis> poněkud ironicky, ale tohle byl Algor. Pistole nejspíš nosily i uklízečky, a v další vteřině na tom Georgovi přestalo záležet.</p>
<p>„Jsem ráda, že jsi tady, Georgi!“</p>
<p>Viktorie se pustila císaře a zcela neprotokolárně bratra objala. Georg ji stiskl a cítil, jak se mu svírá hrdlo.</p>
<p>„Jsem šťastný, že tě vidím, sestřičko!“</p>
<p>Konečně pocítil aspoň malou úlevu, protože vypadala v pořádku, přesně taková, jak si ji pamatoval. Jenže nakolik mohlo zdání odpovídat skutečnosti?</p>
<p>„Pojď dovnitř, Georgu. Musím ti toho tolik povědět…“</p>
<p>Viktorie se zarazila. Rychle pohlédla zpátky na císaře, ale ten neprojevil žádné výhrady, dokonce přikývl.</p>
<p>„Ovšem, má paní. Jsem si vědom důležitosti tohoto setkání. Veličenstvo, toto je admirál Leonis Vasari, náčelník generálního štábu, toto je podplukovník Goran Weber, velitel císařské kanceláře. Bude vám k dispozici po celou dobu vašeho pobytu.“</p>
<p>„Veličenstvo,“ Weber předvedl škrobenou úklonu. „Připravili jsme pro vás ubytování i prohlídku hlavního města.“</p>
<p>„Děkuji,“ kývl Georg roztržitě a teprve teď si vzpomněl na <emphasis>svůj</emphasis> doprovod. „Veličenstvo, představuji vám baronku Eileen Gradovou.“</p>
<p>„Vaše Veličenstvo,“ Eileen se podruhé uklonila a Viktorie si ji zvědavě prohlížela. Drobná dívka s kulatou tváří, černými vlasy a hnědýma očima. Nepamatovala si, že by se někdy setkaly, ale mohlo to být i tím, že působila dost nevýrazně. Ani rozměrem poprsí nepřipomínala zajíčky, které Georg obvykle lovil, přitom s ní podle dopisů, které Viktorii psal, vydržel už pozoruhodně dlouho… že by se konečně rýsovala naděje na skutečný vztah?</p>
<p>Andrej Korwarian si baronku změřil jedním pečlivým pohledem a Viktorie si v duchu umínila promluvit si s ní o samotě hned, jakmile to půjde.</p>
<p>Viktorie zamířila dovnitř, ostatní ji následovali. Její ochranka čekala hned za dveřmi do paláce a Georg je přelétl očima. Všichni vypadali nebezpečně, hlavně ta ženská ověšená pistolemi. Jeho ostraha šla na samém konci se Stonem v čele a Georg se snažil po něm neohlížet.</p>
<p>„Věřím, že zajistíte ubytování i mému doprovodu,“ promluvil a Goran Weber přikývl.</p>
<p>„Jistě, Veličenstvo. Máte k dispozici rozsáhlé prostory v císařském patře, blízko komnat Jeho Veličenstva a císařovny.“</p>
<p>„Výborně,“ Georg znovu pocítil úlevu. „O loď se postarají technici, přivezl jsem si personál. Klidně mohou zůstat tady.“</p>
<p>„Jak si přejete, Veličenstvo.“</p>
<p>Ačkoliv výtah do horního patra byl prostorný, všichni naráz se do něj prostě nevešli. Část ochranky musela jet nahoru první, a král s Eileen, Viktorií a Andrejem ji následovali. Celou cestu vzhůru na sobě Georg cítil Korwarianův pohled a uvědomil si, že mu z něj přestává být příjemně.</p>
<p><emphasis>Ksakru, kdyby aspoň něco říkal!</emphasis></p>
<p>Jenže Andrej zachoval mlčení, dokud se nezastavili přímo před vysokými dveřmi.</p>
<p>„Nyní mne omluvte, Veličenstvo… i vy, má paní. Musím uvítat další hosty a vyřídit pár nutných záležitostí. Pokud mne nebudete potřebovat dříve, setkáme se v dohodnutou dobu.“</p>
<p>„Děkuji, Veličenstvo,“ kývl Georg a Viktorie pocítila údiv. Očekávala, že ji teď bude Andrej hlídat na každém kroku, ale jako by se snažil o opak, úmyslně se držel zpátky.</p>
<p>„Na shledanou, můj pane,“ uklonila se. Císař bez ohlédnutí odkráčel a Viktorie otevřela dveře do prostorného apartmá.</p>
<p>„Tady budete bydlet. Prosím, vybalte si, odpočiňte si, sluhové vám přinesou něco k jídlu, cokoliv budete potřebovat. Prostory pro ostrahu jsou tam,“ kývla ke dveřím na konci chodby. „Dnes je naplánovaná společenská večeře, ale určitě bych si chtěla napřed promluvit bez společnosti.“</p>
<p>Usmála se na Georga… přestože si náhle uvědomila, že se do toho nutí. Do radosti z bratrova příjezdu se vkradly zvláštní rozpaky. Jako by přijel někdo z neznámého světa, kterého sice ráda viděla, ale cítila obavy, jak uvidí on ji… a hlavně na co všechno se zeptá. Protože Viktorie tušila, že na některé z těch otázek bude těžké najít odpověď.</p>
<p>A existovala ještě jedna věc, kterou hodlala vyřídit raději bez Georga – s povzdechem zamířila zpět do svých komnat.</p>
<p>V předpokoji už čekal Matt Reed a s ním ještě někdo. Viktorie nechala Patrika, aby odnesl její kabát. Úmyslně ten okamžik oddalovala… ještě aspoň vteřina, než se na něho zadívá…</p>
<p>„Poručík Esposito se hlásí zpět do služby, madam.“</p>
<p>Věděla, že to bude zlé. V duchu se na to připravovala už od chvíle, kdy jí major sdělil, že Gabrielovo léčení končí a on se vrátí do služby. Reed byl evidentně rád, že má před oslavami muže navíc, ale Viktorii to na náladě nepřidalo, protože skutečnost opět překonala nejhorší očekávání. Bylo úplně jiné vědět, a <emphasis>vidět</emphasis> jeho obličej, celou levou polovinu tváře až k nosu měl jedinou jizvu, hrbolatou, rozpraskanou jako spálený lívanec. Narudlý otvor místo chybějícího levého ucha, kvůli absenci vlasů na skalpované hlavě nemilosrdně odhalený. Groteskně zkřivený koutek, kterým jako by se pořád jízlivě usmíval.</p>
<p><emphasis>Tohle se stalo kvůli mně.</emphasis></p>
<p>„Moc ráda vás vidím, pane Esposito,“ vložila do svého hlasu všechnu sílu, již našla. „Jste opravdu v pořádku?“</p>
<p>„Ano, madam,“ Gabrielův hlas byl čistý a pevný. „Jsem plně schopen služby a chci vám poděkovat, že jste respektovala mé přání v otázce léčby. Jsem vám hluboce zavázán, Vaše Veličenstvo.“</p>
<p>Viktorii trvalo okamžik, než pochopila – Graciánská doložka. Děkoval jí, že ho nechala trpět v bolestech a pak skončit s tímhle obličejem… donutila se povolit zaťaté zuby.</p>
<p>„Nemáte zač. Vy… bolí vás to?“ prostě se nemohla nezeptat.</p>
<p>„Ne, madam. Nemám žádné bolesti ani trvalé následky.“</p>
<p><emphasis>Proboha, copak tohle nejsou trvalé následky? Jak tomu asi říká – požehnání?</emphasis></p>
<p>Viktorie přesto pocítila mírnou úlevu. Neměla dojem, že by lhal, a na zbytek si snad časem zvykne. Nakonec, když mohl on sám…</p>
<p>„Madam, omlouvám se,“ promluvil major Reed, „ale nutně bych potřeboval půl hodiny vašeho času. Jsme pozadu za plánem, musíme dokončit nácvik evakuačních opatření pro ples.“</p>
<p>Viktorie si povzdechla. Matt už ji o to žádal snad popáté za poslední dva dny a věděla, že ochranka se v téhle době nezastaví. Navíc, snad bude lepší něčím se teď zaměstnat.</p>
<p>„Dobře, majore,“ vykročila ze dveří. „Jsou nějaké větší změny oproti tomu, co už jsme probírali?“</p>
<p>„Pár drobností, madam, ale rád bych trasu znovu prošel. Pro jistotu, kdyby se skutečně něco stalo a bylo třeba spěchat.“</p>
<p>Viktorie kývla – tohle začalo už někdy minulý týden. Napřed signály, nenápadná gesta nebo slova, kterými se s ochrankou měli upozornit, že něco není v pořádku. Pak evakuační plány, seznamy bezpečných místností v paláci a nejbližší východy, kterými budou případně utíkat. Chvílemi to vypadalo, že se Reed chystá snad na válku, ale Viktorie neprotestovala – vzpomínky na Výroční přehlídku byly pořád živé. Po tom, co se tam stalo, Matt přestal důvěřovat gardě, takže si vše kolem její ochrany organizoval sám, i za cenu spousty práce navíc. Ostatní z ochranky přitom proháněl stejně nelítostně.</p>
<p>„Takže co se změnilo?“ promluvila Viktorie, jakmile vyšli z výtahu. Všude stále pobíhali sluhové a Viktorii neunikly jejich výrazy při pohledu na Gabriela kráčejícího za nimi.</p>
<p>„Změnil jsem evakuační plán při plesu. Místo přes salonek a spojovací chodbu bude evakuace přes kuchyni kolem ošetřovny.“</p>
<p>„Rozumím, ale proč?“</p>
<p>„Moc úzké,“ Matt naznačil rukou. „Navíc tam chodba zatáčí doprava, což je pro nás výhodnější. Útočníci by museli mít levorukého střelce, Kulka to naopak umí oběma.“</p>
<p>„Není to už trochu přehnané?“ namítla Viktorie opatrně. „Císař omezil počet členů doprovodu hostů, takže snad větší problémy nehrozí.“</p>
<p>„Přesto, madam. Ve zvláštním kurzu ochranky jsme studovali průběh některých bezpečnostních narušení, hledali, kde se stala chyba. Často bylo vidět, že na maličkostech záleží mnohem víc než na velkých věcech. Třeba k něčemu takovému jako na Výroční přehlídce, že se přehlédne celá zbraň, k tomu skoro nedochází. Mnohem častěji jde o souhru drobných chyb, co se nabalují jako sněhová koule, až je najednou zle. Takže čím víc jich dokážeme předem odchytit nebo využít pro sebe, tím líp.“</p>
<p>„Rozumím.“</p>
<p>Viktorii bleskl hlavou Jonah Friel, pár špatných obchodů potravinového fondu, které vydláždily krok za krokem cestu až k algorské flotile nad Viridianem – a jejímu sňatku. Nejspíš to také začalo <emphasis>maličkostí</emphasis>.</p>
<p>„Každopádně tohle je jediná změna, jinak všechno podle plánu. Já s Kulkou a Hračičkou budeme na plese. Gabriel je pozorovatel, Tank stojí u dveří, Gunneli v kuchyni kontroluje jídlo, Trap hlídá dole. Vše odděleně od Danbarových lidí.“</p>
<p>„Dobře. Oznámil jste ty změny císaři?“</p>
<p>„Jemu i plukovníku Severinovi ano, ale do hlavního rozpisu ostrahy jsem zahrnul jen rozmístění. Změnu evakuační trasy ohlásím až těsně před plesem, garda se bude muset přizpůsobit.“</p>
<p>„To se panu Danbarovi nebude líbit, majore.“</p>
<p>„Nejspíše ne.“</p>
<p>„Hmm… a co Georg?“ Viktorie se zarazila. „Pochopte, kdyby se na plese něco vážně stalo, můj bratr bude určitě chtít zůstat u mě.“</p>
<p>„To nevím, madam,“ Matt Reed se zatvářil rozpačitě. „Jeho Veličenstvo má svou ostrahu. Dostal bezpečnostní plány podle protokolu, ještě než přiletěl, ale jeho lidé nepožádali o žádnou konzultaci. Asi si chce vystačit sám.“</p>
<p>„Aha,“ Viktorie se ušklíbla. Ještě aby Georg něco plánoval s algorskými vojáky. Jako tvrdohlavý beran. Navíc možná právě algorské vojáky pokládal za hlavní riziko – anebo si naopak žádné nepřipouštěl. Kdyby ji teď viděl, při tom, jaký odpor měla vždycky k bezpečnostním procedurám, asi by se zhrozil nebo dostal záchvat smíchu. A to nikdo nevěděl o tom neprůstřelném kombiné pod plesové šaty, co nechal Andrej vyrobit v nějaké své vojenské laboratoři.</p>
<p>„Zkusím s bratrem ještě promluvit, majore. Myslím, že by bylo dobré sladit jeho bezpečnostní plány s vašimi.“</p>
<p>„Souhlasím, Veličenstvo. Prosím vás ale, abyste mi to v tom případě dala vědět ještě dnes. Nechci změny na poslední chvíli.“</p>
<p>„Jistě. Takže kam teď?“ Viktorie se otočila. „Projít trasu od plesového sálu na chodbu?“</p>
<p>„Ano. Rád bych, abyste…“</p>
<p>V tu chvíli Viktorie zakopla. Ani nepostřehla, co se stalo, možná šlápla na překlad v koberci, ale kotníkem jí projela bolest. Noha se jí podlomila, málem upadla, ale Reed, rychlý jako blesk, ji zachytil.</p>
<p>„Madam?“</p>
<p>„Kruci,“ Viktorie přemáhala bolest, jednou rukou opřená o stěnu. „Asi mám něco s kotníkem.“</p>
<p>„Ošetřovna je blízko. Pomohu vám, madam.“</p>
<p>Viktorie chtěla odmítnout. Chtěla se prostě vrátit do komnat, jenže si uvědomila, že nemůže, při každém došlápnutí to bolelo, jako by měla v botě nůž.</p>
<p>„Dobře, pane Reede. Prosím… pomalu.“</p>
<p>Ošetřovna byla naštěstí opravdu nedaleko, Viktorie se snažila neskákat moc nápadně po jedné noze, s Mattovou diskrétní oporou dokulhala ke dveřím. Povšimla si přitom, že Gabriel bez vyzvání změnil pozici tak, aby ji zakrýval a poutal pozornost na sebe.</p>
<p>Ani ošetřovna se nevyhnula bezpečnostním přípravám. Tři muži v uniformách gardy kontrolovali cosi na terminálu u zdi, Sonja Tanelová seřizovala přístroje v diagnostické kóji. Gardisté na Mattův strohý pokyn odešli a doktorka rychle nechala práce.</p>
<p>„Vaše Veličenstvo? Co je vám?“</p>
<p>„Maličkost, doktorko. Asi jsem si podvrtla nohu.“</p>
<p>Jenže když Matt pomohl Viktorii na lůžko a doktorka jí stáhla střevíc, bylo jasné, že to úplná maličkost nebude. Ta malá chvíle stačila, aby celý kotník otekl a po straně začínal fialovět. Bolel už pořád, i když na něm nestála, a Matt vytáhl komunikátor.</p>
<p>„Vaše Veličenstvo, tady major Reed. Císařovna utrpěla menší úraz a je na ošetřovně. Ne. Nejde o nic vážného, můj pane.“</p>
<p>Viktorie věnovala Reedovi mrzutý pohled, ale mlčela. Chápala, že nemá na vybranou, musel císaři hlásit každé její zranění, a Andrej by se to stejně dozvěděl. Klidně bylo možné, že si na plesu ani nezatančí, a ten proslov před památníkem zítra… Viktorie dostala chuť naprosto nešlechticky klít. Načasování bylo opravdu perfektní.</p>
<p>„To bude v pořádku, Veličenstvo,“ doktorka si přitáhla stolek s přístroji. „Pokud není zlomená kost, po ošetření postačí udržovat nohu v klidu. Dám vám něco na bolest.“</p>
<p>Viktorie by ráda sdílela její optimismus, jenže než si to stihla rozmyslet, dveře ošetřovny se otevřely.</p>
<p>Rychlý jako vždycky…</p>
<p>„Má paní?“ Andrej Korwarian se rozhlédl přesně tím pohledem, který už znala – <emphasis>zjistím, kdo za to může, a zabiju ho</emphasis>. Gabrielův obličej přešel bez sebemenší reakce.</p>
<p>„Nic se nestalo, Veličenstvo,“ odvětila Viktorie rychle. „Jen jsem si podvrtla kotník, moje nešikovnost.“</p>
<p>„Pouze lehčí výron, Veličenstvo,“ doktorka se stále věnovala její noze. „Nasadím regenerační terapii. Do rána je nutný klid, zítra může kotník začít lehce zatěžovat. Nehrozí žádné nebezpečí.“</p>
<p>Tanelová měla s císařem očividně zkušenosti a Viktorie pocítila úlevu. Věděla, že by si nedovolila říct Korwarianovi něco, co by nebyla pravda, a bolest v kotníku skutečně ustávala. Třeba z toho nakonec vyjde lehce.</p>
<p>„Ovšem teď Její Veličenstvo nesmí chodit. Připravím křeslo.“</p>
<p>„Nebude nutné, doktorko. Odnesu ji… pokud dovolíte, má paní.“</p>
<p>Andrej zareagoval okamžitě a ve Viktorii hrklo. Nebyl to ani strach, spíš překvapení nad tou nabídkou i samozřejmostí, s jakou ji Andrej vyslovil.</p>
<p>„To… můj pane, jste si jistý, že…“</p>
<p>„Ovšem, má paní. Nemusíte se bát, že vás upustím.“</p>
<p>Andrej si její koktání vyložil jinak a Viktorii zaplavila zvláštní směs pocitů od obav a zvědavosti, až téměř ke vzrušení.</p>
<p>„No… tak dobře.“</p>
<p>Kdyby měla čas přemýšlet, asi by zvolila jinak, ale bylo pozdě – než se vzpamatovala, Andrejovy ruce ji už držely kolem ramen. Zvedl ji ze stolu. Nezdálo se, že by se nějak zvlášť namáhal, a Viktorii bleskly hlavou Mattovy implantáty, ale hned si vzpomněla na bazén a Andrejovo tělo, které kromě jizev neneslo žádné stopy.</p>
<p>Císař zamířil ke dveřím a Viktorie zachytila pohled doktorky Tanelové. Vypadala pobaveně, naopak Reed s Gabrielem zachovávali pečlivě vojenské výrazy. Andrej kráčel stejně rychle jako vždy. Viktorie ho objala kolem krku a přitáhla se blíž, přenesla část váhy na jeho ramena. Nechtěla mu to zbytečně ztěžovat, a lidé na chodbě se s úžasem zastavovali tak jako tak.</p>
<p>„V pořádku, má paní?“ Andrej se jí zadíval do tváře. Zblízka vypadal jeho pohled zvláštně, něco v něm…</p>
<p>„Jistě, můj pane,“ odvětila rychle.</p>
<p>Nastoupili do výtahu. Ani cestou vzhůru se císař nepohnul. Držel ji nehybně, ale Viktorie ucítila, že se jeho dech nepatrně zrychlil, zřejmě první náznak vynaložené síly.</p>
<p>Kabina se otevřela. Zbývalo pár kroků, jedna zatáčka k jejím komnatám, a Viktorie náhle pocítila skoro lítost, že cesta končí – jenže vzápětí v ní hrklo.</p>
<p>U dveří komnat stál Georg Talminis. Tedy, zdálo se, že spíš netrpělivě přechází, ale při pohledu na ně zůstal jak opařený. S očima dokořán zíral, aniž se zmohl na slovo, dokud Andrej nedošel až k němu a kývnutím nepozdravil.</p>
<p>„Veličenstvo.“</p>
<p>„To… co… co to má znamenat?“</p>
<p>Georg těkal pohledem z jednoho na druhého. Než se Viktorie vzpamatovala, Andrej odpověděl.</p>
<p>„Její Veličenstvo utrpělo menší úraz a není vhodné, aby císařovnu vozili sluhové v pojízdném křesle. Omluvte nás.“</p>
<p>Vešel dovnitř, aniž věnoval Georgovi jediný další pohled. Ten ovšem vzápětí spatřil Gabriela kráčejícího za nimi a leknutím couvl. Vzápětí se dveře zavřely.</p>
<p>Viktorie bolestně přivřela oči – tomuhle se tedy říká dvojité překvapení.</p>
<p>Andrej došel do její ložnice a Viktorie se pustila jeho krku, aby ji mohl opatrně položit. Zauvažovala, kdy naposled ji nějaký muž nesl až do postele. Nejspíš její otec, když jí bylo dvanáct, protože kdyby něco podobného zkusil Simon, asi by jim oběma po pěti krocích zlomil vaz.</p>
<p>„Já… moc děkuji, Veličenstvo. Vím, že tohle jste nemusel.“</p>
<p>„Naopak, má paní, bylo mi ctí. Přejete si ještě něco? Mohu zůstat nebo uvědomit personál…“</p>
<p>„Ne, to je v pořádku, můj pane. Já… potřebuji si odpočinout. Už to ani nebolí, věřím, že na zítřek budu vážně v pořádku. Jen na večeři mě dnes omluvte, prosím.“</p>
<p>„Ovšem, má paní. Pokud obtíže přetrvají, samozřejmě můžeme pozměnit vhodným způsobem i další program. Přeji brzké uzdravení.“</p>
<p>„Jste laskavý, můj pane.“</p>
<p>Andrej Korwarian zmizel v chodbě ke svým komnatám a Viktorie vydechla – to by bylo. Dřív než o tom mohla začít blíž uvažovat, se ozvalo zaklepání na dveře.</p>
<p>„Ano?“</p>
<p>„Madam,“ Matt Reed vstrčil dovnitř hlavu. „Váš bratr se naléhavě dožaduje vstupu.“</p>
<p><emphasis>Aby ne – a když ho nechám čekat, mohlo by ho napadnout, že se tu dělo ještě nějaké další ošetřování.</emphasis></p>
<p>„Pozvěte ho dál, majore.“</p>
<p>„Rozkaz, madam.“</p>
<p>K Viktoriině úlevě už Georg nevypadal vyděšeně, jen nervózně.</p>
<p>„Viktorie?“ došel rychle blíž. „Co se ti stalo?“</p>
<p>„Nic hrozného, podvrtla jsem si kotník. Doktorka mě ošetřila, ale do zítřka mám zákaz chození. Přesně ve špatnou dobu.“</p>
<p>„Všiml jsem si,“ v Georgově hlase se ozvalo pobavení.</p>
<p>„Sedni si. Dáš si něco k pití?“ Viktorie se natáhla po komunikátoru. „Já potřebuju nějakou čokoládu.“</p>
<p>„Před chvílí bych doušek uvítal, ale radši ne, chci mít čistou hlavu. Když tak jenom čaj. Dá se ten zdejší pít?“</p>
<p>„Popravdě moc ne. Je jako ta směs, co nám dávali, když nás jako děti bolelo břicho, ale mám tu import z Viridianu.“</p>
<p>„Aspoň něco. Ehm… jíš tady vůbec něco, co by nebylo dovezeno z domova?“</p>
<p>„Ryby. Oceán u rovníku není zmrzlý a rybí speciality jsou tu výborné. Se zbytkem je to horší. Hlavně si dej pozor na všechno s algorským pepřem a na rum. V mojí ochrance vtipkují, že ho lijí do plamenometů, když dojde náplň.“</p>
<p>„To nejspíš mluví pravdu, už jsem ho zkusil doma.“</p>
<p>Viktorie promluvila do komunikátoru a o chvíli později se dveře ložnice otevřely. Georg Talminis neprojevil nad dvanáctiletým chlapcem v uniformě žádný údiv.</p>
<p>„Ty jsi Patrik, správně?“</p>
<p>„A… ano, Vaše Veličenstvo,“ Patrik málem upustil podnos, který držel. Rychle ho položil na stolek u postele.</p>
<p>„Viktorie mi o tobě psala. Neprohání tě moc?“</p>
<p>Georg to řekl s úsměvem, ale změna v Patrikově chování ho zarazila. Chlapec se narovnal, jako by zpozoroval nebezpečí, a všechny pocity z jeho tváře se rázem vytratily.</p>
<p>„Nemám žádný důvod ke stížnostem, Vaše Veličenstvo,“ odvětil pečlivě kontrolovaným hlasem. Zněl tak dospěle, až to bylo legrační, kdyby při tom Georg neviděl v jeho očích strach.</p>
<p>„Prosím, Vaše Veličenstvo, dovolte mi odejít.“</p>
<p>„Běž, Patriku,“ přikývla Viktorie. Chlapcův odchod měl v sobě nádech útěku a viridianský král zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Co jsem řekl špatně?“</p>
<p>„Nic,“ Viktorie se smutně usmála. „Jenže na podobnou otázku by ti nikdo z personálu neodpověděl jinak, ani v žertu. Patrik si nejspíš myslí, že to byla zkouška loajality.“</p>
<p>„<emphasis>Loajality</emphasis>? Jako že kdyby řekl, že mu dáváš moc domácích úkolů, dostane výprask?“</p>
<p>„Ne. Patrik se nebojí bití. Nejvíc se bojí, že ho pošlu pryč.“</p>
<p>„To je na hlavu,“ Georg vstal ze židle, zdálo se, že na čaj úplně ztratil chuť. „Jako ten chlap venku. To byl ten Esposito, že ano? Ty… promiň, ale vážně se necháváš chránit od někoho, kdo chce <emphasis>dobrovolně</emphasis> vypadat takhle? Podle mě se potřebuje léčit!“</p>
<p>„Kdyby na fanatismus existovaly pilulky, přikážu doktorce, ať mu dá dvojitou dávku. Bohužel neexistují. Georgu, nad tímhle nemá cenu se zlobit. Patrik nebo Gabriel jsou na zdejší měřítka drobnosti. A já je řeším tak, jak nejlépe mohu.“</p>
<p>„No dobře. Tohle možná ano, ale to, co jsem viděl před chvílí, mi jako drobnost nepřišlo.“</p>
<p>Viktorie si skoro nahlas povzdechla – a už to začínalo.</p>
<p>„Psala jsi mi, jaký ten chlap je studený psí čumák. Ale tohle udělal proč? Hraje mi divadlo, že je skvělý manžel?“</p>
<p>„Snad… ale on je takový pořád. Georgu, bude to znít divně, ale ještě jsem nepoznala muže, který by mi věnoval takovou pozornost. Naslouchá každému mému slovu. Splní mi každé přání, ať si o něm myslí, co chce, vyjma případu, kdy by šlo proti zájmům Algoru. Bez mrknutí by pro mě zabil. Mám tady moc, jakou ani netušíš, ale snažím se ji využívat co nejméně, protože… mě to děsí.“</p>
<p>„Počkej. To chceš tvrdit, že tě <emphasis>miluje</emphasis>?“</p>
<p>„Ne. Nebo ne tak, jak bys to chápal ty. Myslím, že on věci jako lásku pohřbil tak hluboko, že už ani neví, kde je hledat, ale snaží se mi porozumět. Dělat věci správně. A pustil mě k sobě asi blíž než kohokoliv tady.“</p>
<p>„A ty? Co k němu cítíš ty? Promiň, ale neudělala sis z něj náhodou další charitativní projekt?“</p>
<p>„Z Andreje… <emphasis>charitativní</emphasis>?“ Viktorie bolestně přivřela oči. Na chvilku se zdálo, že se nahlas rozesměje. „Ne, Georgu, a tohle mi už nedělej. Je to vážná věc. Ano, pokud se ptáš, někdy z něj mám strach… ale spíš z toho, co dokáže udělat druhým, než co by udělal mně. Mám momenty, kdy je mi ho hrozně líto. Jindy se mi chce křičet. A pak jiné… kdy se mu chci svinout v náručí a klidně spát až do rána, protože vím, že kdyby přes noc vypukla válka, probudím se třeba na hromadě trosek, ale nebudu ani rozcuchaná. Stačí ti to? Bude muset, Georgu, protože lepší odpověď ti zatím dát neumím. Tobě ani sobě.“</p>
<p>Georg Talminis sklopil oči. Uběhla chvíle, než opět promluvil, už bez hněvu, jen zamyšleně.</p>
<p>„Dobře, sestřičko. Nechci na tebe tlačit, ani ti dávat kázání. Snad bude dost času, abych si udělal názor sám… vlastně jsem zvědavý, co řekne na můj dárek.“</p>
<p>Georg se zasmál, ale Viktorie se zamračila.</p>
<p>„Poslyš, co sis pro něj vymyslel? Doufám, že to není nějaká bláznivost jako ten stoh tenkrát… on <emphasis>vážně</emphasis> nemá smysl pro humor.“</p>
<p>„Jen klid. Je to úplně vážná věc. Taky dost váží. Jen… dokážeš zařídit, aby si ji skutečně převzal a neignoroval spolu s dalšími krámy, které mu určitě nanosí?“</p>
<p>„Ano,“ přikývla Viktorie. „To zařídit můžu. Ale Georgu, protože se nehodláš svěřit, řeknu mu taky, že s tím darem nemám nic společného.“</p>
<p>„To klidně můžeš. Říkám, že trapas nehrozí… mimochodem, co mu vlastně dáš ty?“</p>
<p>Viktorie se zatvářila rozpačitě. „To… je zatím tajemství. Ještě jsem tu věc ani nedostala, měla by dorazit dnes. Snad to vyjde… a doufám, že bude <emphasis>uspokojivá</emphasis>.“</p>
<p>„Necháme se tedy oba překvapit. Rád bych mu to svoje dal třeba večer, chvíli potrvá ho vyložit, je to trochu křehké. Vlastně, co kdybych to předání udělal u tebe v komnatách?“</p>
<p>„Dobře,“ souhlasila Viktorie s nádechem odevzdanosti. „Domluvím to.“</p>
<p>„Díky, sestřičko,“ Georg Talminis vstal a zdálo se, že se mu vrátila alespoň špetka dobré nálady. „Půjdu se teď věnovat zase Eileen, než se mi v tom zdejším bludišti ztratí.“</p>
<p>„To udělej,“ souhlasila Viktorie. „Vypadáte, že vám to klape.“</p>
<p>„Ano, až se někdy divím. Při tom, jak málo mám bez tebe času… takže večer. Hlavně se šetři – ať můžeš zítra chodit sama.“</p>
<p>Viktorie postřehla v těch slovech sarkasmus, ale pominula ho. Georg za sebou zavřel a ona se konečně natáhla po talířku sušenek. Zatím to šlo dobře. Vlastně to zatím šlo až <emphasis>moc</emphasis> dobře… tak moc, že někde u třetí sušenky znovu pocítila nervozitu. Georg vyváděl mnohem méně, než čekala.</p>
<p>Problém byl, že to se stávalo nejčastěji, když měl za lubem něco většího.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>David Patterson otevřel oči. Překvapeně zamžoural, protože něco bylo špatně. Polstrovaný povrch, na který se díval, vypadal úplně jinak než strop v jeho pokoji. Postel byla divně vlnitá, a vůbec, jak to vlastně ležel?</p>
<p>Zkusil se pohnout a do těla mu rázem vystřelila bolest ze zdřevěnělého krku i ramen. Navíc pod sebou ztratil oporu.</p>
<p>Leknutím vykřikl. Máchl rukou, o něco si narazil zápěstí a žuchl na podlahu. Ztěžka se hrabal zpět nahoru a při tom si konečně uvědomil, kde je: na předním sedadle Michele. Ležel tam napůl vsedě, napůl vleže, a nejspíš tak strávil celou noc, snímací helmu v klíně. Matně si pamatoval, jak se včera odpojil, ve chvíli, kdy se mu už zavíraly oči.</p>
<p>„Lásko! Co mi to děláš?“ zasténal a zamlženýma očima koukl na hodinky. Žaludek mu sevřela hrůza – sedm padesát sedm. Ranní porada ochranky začínala v osm. Zoufale se hrabal z kabiny, to nemohl stihnout. Navíc si nutně potřeboval odskočit.</p>
<p>Dveře místnosti ostrahy nakonec rozrazil pět minut po osmé. Matt Reed trval na tom, aby na porady chodili všichni včas, a Trap dobře postřehl jeho pohled. Naštěstí se opozdil poprvé, takže se to obešlo bez řečí.</p>
<p>Obvyklý výklad o programu, rozdělení úkolů i denních kódů a diskuze. Trap to vnímal na půl ucha. Naštěstí po něm nikdo nechtěl aktivní přispění, všichni byli zvyklí, že většinou mlčí. Zoufale se těšil, až bude moct vypadnout. Potřeboval sprchu. Potřeboval se převléknout. Možná ještě trochu vyspat, tentokrát v posteli.</p>
<p>„To je všechno. Užijte si den a dávejte pozor.“</p>
<p>Mattův hlas byl jako vysvobození. David skoro poklusem vyrazil ke dveřím, ještě…</p>
<p>„Trape, počkej. Chci s tebou mluvit.“</p>
<p>Ne, naštěstí to nebyl major, ale i Hračičkův hlas zněl vážně. Patterson se přiměl zastavit.</p>
<p>„Co je?“</p>
<p>Ostatní už odešli, zůstali v místnosti ochranky sami, a Varga si Trapa zamračeně změřil.</p>
<p>„Přišel jsi pozdě. Co se stalo?“</p>
<p>„Nic, zaspal jsem.“</p>
<p>Vlastně to byla pravda, ale Hračička se zamračil ještě víc.</p>
<p>„Kde? V garáži?“</p>
<p>„Ty mě šmíruješ?!“ Trap se zlostně narovnal.</p>
<p>„Jenom jsem hádal… takže jo. Spal jsi v garáži v tý káře, je to tak? Už v tom zas lítáš.“</p>
<p>Poslední věta nebyla otázka a David zaťal zuby.</p>
<p>„V čem? Nevím, o čem mluvíš.“</p>
<p>„Ale víš. Sleduju to už pár tejdnů – cos začal opravovat ten šrot. Mimochodem, vážně ti to nařídila císařovna? Anebo jsi jí to navrhnul ty?“</p>
<p>„Co na tom sejde? Dělám svou práci, a Mich… to vznášedlo není šrot.“</p>
<p>Trap se opravil rychle, přesto pozdě – Hračička sevřel rty.</p>
<p>„Tak už má svý jméno? Jak byla ta poslední, Sofie?“</p>
<p>Patterson ucítil zamrazení.</p>
<p>„No a? O nic nejde.“</p>
<p>„To teda jde! Teď už v tom nejsi sám! Pokud se budeš starat o tu blbou mašinu víc než o císařovnu nebo o nás, tak až se příště něco semele, můžeme zařvat všichni. Máš problém, a…“</p>
<p>„Žádný problém nemám!“ přerušil ho Patterson vztekle. „Akorát jsem zaspal, a ty začneš šílet. Kulka má pravdu, jseš cvok… a vůbec, zameť si napřed vlastní práh! Tví pošahaný kámoši staví raketomety, kterýma do nás další hajzlové střílí, a <emphasis>mně</emphasis> budeš kázat? Běž někam!“</p>
<p>Chtěl vyjít ze dveří, ale Vargova ruka ho popadla za rameno. Hračička ho přirazil zády na zeď, až David vyhekl. Obličej měl najednou pár centimetrů od jeho a nevypadal vůbec přívětivě.</p>
<p>„Teď hezky poslouchej. V dolním městě je cvokař, co se specializuje na technofilii. Proklepnul jsem ho, byl v armádě, do osobních papírů nic nepíše. Dám ti kontakt, a ty k němu začneš chodit ještě tenhle tejden! Vlastně ne, půjdeš tam hned zejtra!“</p>
<p>„A když ne?“ procedil Trap mezi zuby.</p>
<p>„Tak to povím majorovi. Nařídí ti psychotest, a oba víme, že proletíš, jsi v tom až po uši. Nebo víš co?“ Hračička ztišil hlas do šepotu. „V noci zajdu do garáže, vypnu požární alarm a pohraju si se zápalným granátem! Pak už tu kraksnu neopraví ani svatej!“</p>
<p>„To… to bys neudělal!“ Vztek v Davidově obličeji se rázem změnil v hrůzu. „Je to císařův majetek, až by tě chytili, tak…“</p>
<p>„Jo!“ přerušil ho Hračička. „Ale když je tobě fuk, že jdeš ke dnu, můžu jít taky – a bude to aspoň kvůli někomu, ne pro haldu plechu. Už jsem přišel o jednoho kámoše, protože mu přeskočilo, znova se to nestane. Jestli mě neposlechneš, přísahám, že to udělám! A teď se dej do kupy, vypadáš jako po blbým flámu. Vlastně žasnu, že si toho major dávno nevšimnul. Padej!“</p>
<p>Patterson vyběhl ze dveří a Varga vyčerpaně klesl na židli. Chystal se na tuhle chvíli už pár dnů i bezesných nocí, přesto se ho zmocnil pocit, že to nezvládl. Nikdy neuměl kecat do lidí jako Reed nebo Vrba. Když na to přišlo, dokonce i Gabriel v tom byl lepší, třeba jenom tím, že mlčel.</p>
<p>Hračička s povzdechem zavrtěl hlavou.</p>
<p>Poprvé od Mathiasovy smrti měl znova pocit, že se všechno žene do horoucích pekel.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Gabriel Esposito neměl rád změny. Většina těch, co v životě zažil, nevedla k lepšímu, a třebaže vše bylo v rukou Božích, časem došel k závěru, že důvody těch změn s Bohem neměly zpravidla moc společného. Když však otevřel dveře do místnosti ostrahy, pocítil uspokojení, protože tady se nic nezměnilo.</p>
<p>Tank klimbající u stolu s velkou puškou opřenou o okraj. Hračička soustředěně skloněný u počítače. Kulka na ošoupané pohovce leštící kusem hadru dávno dokonale čistou pistoli. Ovšem jakmile se na něj zadívali, Tank rázem přestal vypadat ospale a Vargovi div nespadla brada.</p>
<p>„A-ahoj, Gabrieli,“ vykoktal, zatímco Kulka se nuceně zasmála.</p>
<p>„No nazdar! Ty máš ránu!“</p>
<p>„Taky vás rád vidím,“ přikývl Gabriel. „Jsem zpátky.“</p>
<p>„Jako napořád?“ zeptal se Tank opatrně.</p>
<p>„Ano. Schválili mi návrat do služby, major už to potvrdil.“</p>
<p>„No a… jak se cítíš?“ Hračička dál pozoroval Gabrielův obličej s mírnou nedůvěrou. „Zvládneš to?“</p>
<p>„S pomocí Boží ano.“</p>
<p>„Jo, <emphasis>teď</emphasis> tě poznávám,“ souhlasila Kulka. „Řekni, koukáš se ráno v koupelně do zrcadla, nebo tě už nebaví pořád měnit sklo?“</p>
<p>„Proč bych ho měl měnit?“ Gabriel jako by tu otázku vzal naprosto vážně. „Pořád vidím jenom sebe.“</p>
<p>„No, ale vážně,“ namítl Harris opatrně. „Nic ve zlým, ale není tohle kapku moc? Co řekne císařovna, až tě uvidí?“</p>
<p>„Už mě viděla. Před chvílí jsem se jí ohlásil.“</p>
<p>„Fakt?“ Sojornerová vyjádřila upřímný obdiv. „Je teda votrlejší, než se zdá. Hele, ale budeme teď mít napilno. Než se zas zajedeš, nechceš radši bouchačku místo těch svých špejlí?“</p>
<p>Hračička pocítil úlevu. Jakmile Kulka začala někomu nabízet pistoli, bylo jasné, že je všechno v pořádku. A Gabrielův ksicht… no, to se nějak přežije.</p>
<p>„Ne, díky,“ Esposito zavrtěl hlavou. „Vystačím si s…“</p>
<p>V té chvíli se rozletěly dveře.</p>
<p>„Něco se děje!“ vypálil Čumák udýchaně. „Parta Štítonošů, a je s nima Severin. Míří sem do patra, vypadá to na nějakou šťáru!“</p>
<p>„Kruci!“ Kulka odhodila pistoli a vyskočila. „Že by někdo z těch šmejdů šlápnul vedle? U toho chci bejt!“</p>
<p>Hrnula se ke dveřím a Tank se přidal, ovšem Hračička tím nápadem nadšený nevypadal.</p>
<p>„Já nevím. Není to naše věc. Kdyby major…“</p>
<p>„Na to kašlu!“ odsekla Kulka. „Cokoliv tady nahoře je blízko císařovny, tak se nás to týká. A vůbec, co když jde o tu kočku? Jestli se císař namíchnul a Severin si máknul…“</p>
<p>Ten argument Vargu umlčel. Musel uznat, že to bylo možné, i když věděl, že Kulka si chce hlavně vylepšit náladu pohledem na nějakého lorda v želízkách. Gabriel vyšel ven jako poslední s mírně překvapeným výrazem.</p>
<p>„Kočka?“ zadíval se na Gunneliho, který zbledl, ale kývl.</p>
<p>„Jo. Nedávno někdo vrazil štěnici do císařovniny kočky. Hračička ji vyhmátnul, a císař… no…“</p>
<p>„Chápu,“ souhlasil Esposito pochmurně. Dvěma kroky došel ostatní a Čumák postřehl, jak mu ruka sklouzla k okraji kabátu.</p>
<p>To, co hledali, našli brzy – půltucet Štítonošů se sklopenými hledími přileb a zbraněmi v pohotovosti vyrazil po pár metrech zpoza rohu na opačné straně chodby. Služebnictvo i kolemjdoucí jim pohotově uhýbali z cesty, uprostřed mezi nimi kulhal plukovník Severin. Jeho tvář naprosto postrádala obvyklý přátelský výraz. Chladným pohledem občas probleskla bolest způsobená rychlou chůzí, přesto ani na okamžik nezpomalil.</p>
<p>Kulka s Tankem se drželi za nimi, Čumák s Gabrielem skupinu uzavírali. Nikdo si jich nevšímal. Prošli hlavní chodbou císařského křídla a Tank zasykl kletbu, když mu došlo, že míří ke komnatám členů generálního štábu.</p>
<p>U prvních dveří stály hlídky palácové gardy. Hračička viděl leknutí v jejich obličejích, ale zlověstná kohorta je minula a zastavila se až u dalších v řadě. Severin dloubl držadlem hole do tlačítka zvonku.</p>
<p>„Lorde Fredericku Mahyrene, otevřete! Jménem císaře!“</p>
<p>Dveře se pohnuly. Starý lord zůstal překvapeně stát na prahu, ale než stačil promluvit, první Štítonoš ho hrubě odstrčil. Čtyři vpadli do komnat, dva zůstali venku. Zároveň se Gabriel pohnul a tiše mezi nimi proklouzl dovnitř. Severin jeho přítomnost vzal na vědomí kývnutím a Štítonoši, kteří ho snad chtěli zastavit, při pohledu na jeho obličej znejistěli. Poslední z nich přibouchl zklamané Kulce dveře přímo před nosem.</p>
<p>„Co chcete, plukovníku?“ Frederick Mahyren ostře zvýšil hlas.</p>
<p>Severin mlčel. Štítonoši mlčeli. Gabriel mlčel. V hrozivém tichu se plukovník rozhlížel po místnosti, než pokýval hlavou.</p>
<p>„Některé věci se nemění, že? Pamatuji si, když jsem vás navštívil naposledy. Je to dávno, přesto poznávám tapety. Tu vázu. Obraz na tamté zdi. Ovšem občas je vhodné některé věci změnit… nebo některé zvyky.“</p>
<p>„O čem to mluvíte?“ Mahyren přejel očima Štítonoše. „Budete tak laskav a přejdete k věci, plukovníku? Pokud toužíte po divadelním představení, hrajte si ho ve <emphasis>svých</emphasis> komnatách!“</p>
<p>„Dobrá. Došlo k pokusu o umístění sledovacího zařízení do komnat Jejího Veličenstva Viktorie. Způsob byl poměrně kreativní a použité zařízení unikátní. Mým lidem trvalo dva dny ho analyzovat – promrhaná práce, protože mně se stačilo jen podívat. Před časem jsem váš <emphasis>hmyz</emphasis> toleroval, pokud jste ho používal jen ve vlastních záležitostech. Nechápu ovšem, co vás přivedlo k dojmu, že udělám totéž v případě Jejího Veličenstva. Od muže vašich zkušeností stěží uvěřitelná drzost.“</p>
<p>Frederick Mahyren neodpověděl. Stál jako socha, pohled upíral skrz Severinovu tvář někam do prázdna. Rty se mu pohnuly, ale nevyšel z nich žádný zvuk. Severin potřásl hlavou.</p>
<p>„Vidím, že mi rozumíte. Jistě chápete, že pro vás teď existují jen dvě cesty. První je doznání – pokud se domníváte, že vám císař vyhoví, můžete žádat o milost. Druhá, za předpokladu, že jste nevinen, je spolupráce. Nepopřete, že látka, ze které bylo to zařízení vyrobeno, patřila vám. Pokud jste ji ovšem poskytl někomu jinému, ať z jakéhokoliv důvodu…“</p>
<p>Frederick sebou škubl, jako by Severin řekl něco, co ho probralo k životu. Zvedl levou ruku, aby si rozepnul límeček košile. Prsty se mu chvěly, ale když se otočil, krok měl pevný.</p>
<p>Na stolku u zdi stála karafa s vínem a sklenice. Prošel mezi Štítonoši a zády k Severinovi si začal nalévat. Chvíli to trvalo, ale když se otočil a promluvil, jeho hlas zněl pevně.</p>
<p>„Máte pravdu. Bylo to poněkud drzé… ode mne.“</p>
<p>Dvěma doušky vypil víno a položil sklenku na stůl. Ve tváři měl nečekanou úlevu, zatímco Severin vypadal zaskočeně.</p>
<p>„To nerad slyším. Právě vy… inu, ještě dnes mne někteří lidé dokážou překvapit. Bohužel hlavně nepříjemně. Kde je nanovzorec a záznamy, které jste pořídil? Předpokládám, že císařovna nebyla jediným cílem, když už jste se do toho znovu pustil.“</p>
<p>Frederick Mahyren zavrtěl hlavou.</p>
<p>„V tom vám nevyhovím, plukovníku.“</p>
<p>„Skutečně?“ Severinovu lítost vystřídalo znechucení. „Víte, že nakonec to zjistím. Víte také, jakým způsobem. Opravdu chcete tu věc zakončit takhle?“</p>
<p>„Tu věc?“ Mahyren se usmál. „Pokud myslíte můj život, je to vhodné označení. Ta <emphasis>věc</emphasis> asi nemá valnou cenu, ale poprvé po dlouhé době mám pocit, že s ní neplýtvám. Zvláštní, jak jasně to najednou vidím. Těším se, až ten fakt prodiskutuji s Její Excelencí Mericií. Snad si udělá čas osobně… pokud ho nebude ztrácet žvaněním s vámi.“</p>
<p>Severinův obličej ztuhl. Místo odpovědi jen kývl, nejbližší Štítonoš vrazil hlavní pušky do lordových zad.</p>
<p>„Jdeme! Pohyb!“</p>
<p>Frederick neprotestoval. Zamířil ven, ale cestou se zadíval na Gabriela.</p>
<p>„Vyřiďte, prosím, Jejímu Veličenstvu, že mne to mrzí.“</p>
<p>Esposito neodpověděl. Dveře komnaty se rozlétly, průvod vyrazil chodbou k výtahu. Kulka se při tom pohledu ušklíbla, Tank vypadal smutně, Čumák zaraženě.</p>
<p>„Tak co bylo?“ oslovila Sojornerová Gabriela, když se vedle ní zastavil. „Šlo o tu kočku? A vyklopil něco?“</p>
<p>„Ano,“ odvětil Gabriel krátce. „Přiznal se.“</p>
<p>„Fuj,“ Tank se otřásl. „Vsadím se, že loď do Vanerlinu už čeká. Pokud to nevyříděj rovnou někde tady.“</p>
<p>„Ne,“ Gabrielův hlas zněl tiše. „Řád má úroveň. Tohle bude…“</p>
<p>Náhlý pohyb jeho slova přerušil. Frederick Mahyren čtyři kroky od výtahu zavrávoral. Štítonoš po levici ho chtěl zachytit, ale lord mu vyklouzl a upadl na bok na podlahu. Zdálo se, že omdlel, jenže vzápětí sebou začal škubat, oči obrácené v sloup.</p>
<p>„Krucinál!“</p>
<p>Kulka poklusem vyrazila a Gabriel ji následoval. Pár vteřin, než doběhli blíž, stačilo, aby Mahyrenovy křeče zeslábly stejně jako jeho dech. Severin se s výrazem bolesti sehnul a jednou rukou nadzvedl lordovu hlavu. Zpod rozepnuté košile mu vyklouzl oválný medailon na stříbrném řetízku. Byl otevřený, plukovník postřehl zrnka bílého prášku ulpělá na vnitřních plochách… v jeho tváři se objevilo pochopení.</p>
<p>„To víno!“</p>
<p>Frederick Mahyren k němu obrátil pohled. Zrak se mu kalil, tváře nabíraly pronikavě růžový odstín. Přesto se usmál, jako by nad sebou spatřil někoho jiného.</p>
<p>„Silasi,“ zašeptal. „Promiň.“</p>
<p>Hlava se mu bezvládně zvrátila, oči strnuly. Plukovník Severin chvíli hleděl na jeho obličej, než se oběma rukama chytil hole a s námahou vstal, ve tváři unavený výraz.</p>
<p>„Odneste ho,“ nařídil klidně. „Na ošetřovnu, doktorka provede ohledání.“</p>
<p>Štítonoši se znovu pohnuli. Harris s Vargou vypadali otřeseně, jen Kulka lhostejně kývla.</p>
<p>„No a je to. Graciáni utřou hubu. Jdu dodělat tu bouchačku.“</p>
<p>Zamířila zpátky k místnosti ostrahy a Gunneli usoudil, že něco říkat by bylo zbytečné. Tank o tom ani neuvažoval.</p>
<p>A malý brouk s tělem protkaným stříbrnými drátky zůstal nehybný sedět nad dveřmi opuštěných Mahyrenových komnat.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Zvuky. Ozývaly se už hezkou chvíli, a čím déle trvaly, tím byla Viktorie nervóznější. Vrzání a skřípot. Tlumené hlasy aspoň pěti mužů. Bzučení antigravitačního zvedáku.</p>
<p>Ještě před půlhodinou byla Viktorie rozhodnuta se předání Georgova daru Andrejovi vůbec nezúčastnit. Zůstat hezky v ložnici a počkat si na hlášení, ať už od jednoho nebo od druhého. Jenže teď pociťovala čím dál větší obavu, že se schyluje k maléru.</p>
<p>Kotník už ji nebolel. Vlastně vypadal normálně, možná jen mírně oteklý, a Viktorie zápasila s chutí rozběhnout se do jídelny, ale pamatovala si příkazy doktorky. Nemohla si dovolit riskovat, zítra prostě musela chodit… naštěstí měla jiné možnosti.</p>
<p>„Pane Reede, přišel byste sem?“ promluvila do komunikátoru. Matt s ostatními stále pracoval na bezpečnostních opatřeních, takže ji nepřekvapilo, že se objevil skoro okamžitě.</p>
<p>„Madam?“</p>
<p>„Měla bych prosbu. Vím, že to není vaše práce, ale mohl byste mi pomoci do toho křesla?“</p>
<p>Antigravitační křeslo si nechala přinést do komnat už před pár hodinami – do zítřka nemohla jen ležet v posteli. Matt vyhověl bez protestů, ale když Viktorie stiskla spínač na opěrce a křeslo se zvedlo nad podlahu, v jeho tváři se objevilo znepokojení.</p>
<p>„Žádný strach, pane Reede, umím s tím zacházet. Jako malí jsme se v podobných honili s bratrem po paláci. Otevřete, prosím.“</p>
<p>Matt poslechl opět mlčky a Viktorie s jistotou projela dveřmi, ani nezavadila okrajem křesla o rám. Georg si jí nevšiml. Stál otočený zády a se zaujetím navigoval čtveřici mužů u protější zdi.</p>
<p>„Víc doleva. Ještě trochu, ať to není nakřivo.“</p>
<p>„Jistě, pane.“</p>
<p>Muž v uniformě viridianské stráže posunul antigravitační zvedák s břemenem kousek dál. Opatrně ubíral výkon, až předmět stál plnou vahou na podlaze, která tiše zapraskala. Georg Talminis kývl.</p>
<p>„Teď je to ono.“</p>
<p><emphasis>To</emphasis> vypadalo jako hladký kvádr zakrytý tmavou plachtou. Delší strana měřila aspoň dva metry, okraj byl metr a půl nad zemí. Dole Viktorie zahlédla zdobené nohy z masivního železa, a když se zaposlouchala, zdálo se, že zevnitř vychází neurčitý tichý zvuk.</p>
<p>Než stihla promluvit, Georg si uvědomil, že za ním někdo stojí, a ohlédl se.</p>
<p>„Ach, ty jsi tu, sestřičko? Dobře, že jsi nezapomněla,“ pobaveně se zadíval na křeslo. „Jsem rád, že budeš u toho.“</p>
<p>„No, tím si já nejsem jistá. Georgu, konec legrace – co je to?“</p>
<p>Viktoriin hlas zněl tentokrát přísně, ale bratr se jen znovu zasmál.</p>
<p>„Uvidíš. Nemůžu to nechávat takhle zakryté dlouho. Doufám, že ten chlap přijde včas.“</p>
<p>„Přijde,“ ujistila ho Viktorie pochmurně. „Naprosto přesně.“</p>
<p>„Tak to by tu měl být za tři minuty. Dáš si zatím něco k pití?“</p>
<p>„Nemám žízeň.“</p>
<p>Georg očividně nevěřil tomu, že se Andrej Korwarian dostaví na čas, a tak po energickém zaklepání na dveře udiveně zvedl obočí. Viktorie spolkla povzdech.</p>
<p>„Prosím, můj pane.“</p>
<p>Bylo už po večeři, a alespoň to pomyšlení Viktorii uklidňovalo – nic horšího než tohle se dnes už snad nepřihodí. Nebo v to aspoň doufala. Andrej Korwarian vešel, stejně upravený a stejně chladný jako vždycky.</p>
<p>„Má paní. Vaše Veličenstvo. Přejete si?“</p>
<p>Georg nejspíše očekával úvodní fráze. Přímý dotaz ho na okamžik zaskočil, ale ihned se vzpamatoval.</p>
<p>„Ano, Vaše Veličenstvo. Rád bych vám jménem svým i jménem Viridianu popřál mnoho zdraví k narozeninám a předal vám tento <emphasis>drobný</emphasis> dar.“</p>
<p>Georg došel ke kvádru a teatrálním pohybem stáhl plachtu.</p>
<p>Viktorie zatajila dech.</p>
<p>Do očí ji udeřila blankytná modř. Zářivky na horních okrajích zalévaly světlem prostor uvnitř a zvýrazňovaly každou vlnku, barevné rybky i členitý korálový útes uvnitř obrovského akvária. Nechyběly rostliny s nádherně zelenými listy, mušle a kameny na dně, vše rozmístěné i naaranžované právě tak, aby kompozice nepůsobila přeplácaně. Z několika větších stoupaly k hladině tenké šňůrky bublinek a viridianský král se spokojeně usmál.</p>
<p>„Vyžaduje jen minimální údržbu, Veličenstvo, samozřejmě vám poskytnu detailní návod. Můžete to svěřit personálu, ale většina lidí pokládá za uklidňující starat se o nádrž sami.“</p>
<p>Andrej Korwarian mlčel. Hleděl na akvárium s výrazem zcela nulového nadšení, ale Georga jako by nejvíc těšilo právě to. Zato Viktorie málem nadskočila.</p>
<p>„To je… to je nádherné!“</p>
<p>Rychle popojela s křeslem blíž, tak prudce, až málem narazila do podstavce nádrže. Materiál stěny byl dokonale čirý. Zblízka mohla počítat zrnka písku u dna nebo barevné šupinky na těle rybek hbitě proplouvajících mezi korály, a Andrej obrátil pozornost od akvária k její tváři. Náhle vypadal podstatně víc zaujatě.</p>
<p>„Nechám ten předmět přesunout do svých komnat. Můžete mi pomoci nalézt nejvhodnější místo, má paní… a samozřejmě, kdykoliv se přijít podívat. Děkuji za ten dar, Vaše Veličenstvo.“</p>
<p>Georgův úsměv ztuhl. S podobnou reakcí rozhodně nepočítal.</p>
<p>„Potěšení je zcela na mé straně, Veličenstvo,“ vysoukal náležitou frázi, zatímco Viktorie zvedla hlavu… tak tohle bylo <emphasis>opravdu</emphasis> překvapení.</p>
<p>„Můj pane, netvrdil jste po našem sňatku, že si potrpíte na soukromí?“ připomněla.</p>
<p>„Jistě. Nedomnívám se ale, že byste ho nějak zásadně narušila, můžete mé komnaty navštívit, kdykoliv si budete přát. I během mé nepřítomnosti.“</p>
<p>Viridianský král se zamračil ještě víc. Směr, který situace tak nečekaně nabrala, se mu evidentně nelíbil, zatímco Viktorie rychle uvažovala. Byla to součást manipulace, o které mluvil Georg, snahy ukázat, jak pozorný je manžel? Jenže Andrej <emphasis>byl</emphasis> pozorný manžel. Možná ne milující, ale rozhodně pozorný. Tohle by klidně udělal i bez Georga, a nemohla popřít, že ji pozvání potěšilo. Navíc možná se to akvárium Andrejovi nakonec někde hluboko přece jen líbilo…</p>
<p>„Děkuji, můj pane,“ usmála se. „Přijímám.“</p>
<p>„Hned ráno zařídím přesun,“ Andrej se obrátil k odchodu. „Nyní přeji dobrou noc… i vám, Veličenstvo.“</p>
<p>„Dobrou noc,“ odvětila. Georg to pohřebním tónem zopakoval.</p>
<p>Sotva za císařem zapadly dveře, král zamířil ke stolku s láhví brandy. První sklenici do sebe obrátil téměř naráz.</p>
<p>„Co se ti nelíbí?“ zeptala se Viktorie, třebaže odpověď tušila. „Tvůj dárek měl úspěch. A udělal jsi radost i mně.“</p>
<p>„Vážně?“ Georg se přinutil usmát. „Aspoň to mě těší, sestřičko. Kdybys napsala, že bys do komnat chtěla akvárium, dávno bych ti ho poslal.“</p>
<p>„Já vím. Nikdy mě to nenapadlo.“</p>
<p>„Kruci,“ Georg upil z druhé sklenice. „Doufal jsem, že toho chlapa aspoň přivedu do rozpaků.“</p>
<p>„Tím, že mu dáš velký, neužitečný krám?“ Viktorie se musela zasmát. „Georgu, přece dobře víš, že většina dárků, co si dávají aristokrati, <emphasis>jsou</emphasis> velké, neužitečné krámy. Navíc Andreje nepřivede do rozpaků ani pokus o vraždu.“</p>
<p>„A tobě se to líbí?“</p>
<p>„Možná trochu,“ připustila Viktorie. „Někdy mě jeho pohotovost znervózňuje, ale teď jsem ráda. Děkuji ti.“</p>
<p>„To nic nebylo. A co svůj dárek, máš ho už?“</p>
<p>Viktorie se zatvářila tajemně. Dárek opravdu měla. Nenápadný chlapík v uniformě člena personálu donesl dlouhé pouzdro před dvěma hodinami spolu se spoustou květnatých pozdravů. Teď leželo u Viktorie pod postelí a ona ho rozhodně nehodlala otevírat ani vytahovat, když byla bezpečnostní opatření na maximu a Andrej měl oči všude – když překvapení, tak překvapení. Kdoví, do čeho to plukovník Severin vůbec zabalil, že s tím jeho posel prošel přes všechny Hračičkovy detektory.</p>
<p>„Aha,“ Georg pochopil odpověď z jejího výrazu, aniž promluvila. „Koukám, už je z tebe pravá Algořanka, sestřičko. Vlastně pořád se nemůžu vynadívat na ten tvůj obraz…“</p>
<p>„Počkej,“ pohrozila Viktorie. „Řeknu císaři, ať tě taky nechá namalovat, než odletíš. A pak to dám vytisknout doma na plakáty!“</p>
<p>„Proboha!“ zhrozil se Georg. „Jenom to ne… radši půjdu spát. Konečně, zítra bude nával.“</p>
<p>„To je pravda. Také půjdu. Takže dobrou noc, Georgu.“</p>
<p>„Dobrou, sestřičko.“</p>
<p>Viktorie přijala rychlý polibek na tvář a s křeslem vyprovodila bratra ke dveřím. Už chtěla zajet zpátky do ložnice, ale zarazila se. Voda v akváriu byla nádherně modrá. Rybky pokojně plavaly mezi rostlinami. Bublinky stoupaly vzhůru jako nadýchané obláčky.</p>
<p>Viktorie se otočila, znovu dojela k nádrži a zasněně si podepřela bradu dlaněmi.</p>
<p>Spánek mohl chvíli počkat.</p><empty-line />
</section>
<section>
<p><strong>KAPITOLA 12</strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Newell</strong></p><empty-line /><p>„Nat, večeře. Nech toho a pojď jíst.“</p>
<p>Žádná odpověď. Natalie Vanbergová seděla s hlavou hluboko skloněnou u stolu. Tužka v její ruce tiše skřípala po papíru. Obývací pokoj a zároveň kuchyně byl mnohem menší i méně luxusní než v Artipoli, přesto si Nikola při tom pohledu zase jednou připadala jako doma. Tentokrát se jí to ovšem vůbec nelíbilo.</p>
<p>Omáčka v talířích vypadala a voněla zatraceně dobře. Na Newellu sice šly koupit menabaranské instantní potraviny, jenže byly tak drahé, že se Nikola chtě nechtě znovu učila vařit. Nebylo to moc těžké, jenom oprášila staré znalosti z dětství na farním ostrově, třebaže to vynášelo na povrch i vzpomínky, které by raději neměla. A jak se zdálo, zbytečně – včerejší večeře byla ještě v mrazáku, předvčerejší místo Natalie dostal pes, který přespával pod schody domu a pomalu se stával společným majetkem obyvatel.</p>
<p>Nikola hodila talíře na stůl, až hlasitě zacinkaly, ale Natalie ani teď nereagovala. Nikola pohlédla na její papír a potlačila povzdech – další. I vzhůru nohama ten tvar snadno rozeznala: přední část nějaké dodávky. Natalie jich za posledních pět dnů nakreslila snad stovku. Zepředu, zezadu, ze všech možných úhlů, někdy jen tak, jindy na silnici nebo s pozadím, které připomínalo skladiště nebo hangár. Kreslila na stůl, na obaly od jídla, na všechno, co měla po ruce, a byla pořád zamlklejší.</p>
<p>Přesně jako dřív.</p>
<p>Možná se Natalie prostě vracela ke svému <emphasis>normálu</emphasis> a zlepšení poslední doby bylo jen pomíjivou reakcí na změnu prostředí. Dávalo to smysl. Jenže to připomínalo i události z Menabaranu, na které Nikola chtěla zapomenout. Potřebovala si o tom promluvit s Jacobem Stensem, ale ten byl věčně v nemocnici. Ksakru, kdyby na tomhle zatraceném místě aspoň znali víkendy.</p>
<p>„Nat, slyšíš?“ Nikola poklepala sestře na zápěstí. „Je tu večeře.“</p>
<p>„Nemám hlad, Niki.“</p>
<p>Zamumlání bylo stěží slyšet, jenomže Nikola toho prostě už začínala mít dost.</p>
<p>„Natalie, takhle to nejde. Polož to a dívej se na mě, musíme si popovídat. <emphasis>Hned!</emphasis>“</p>
<p>Chvíli se zdálo, že ani ostřejší tón nezabere, ale pak sestra zvedla hlavu. Vyčerpaný, smutný pohled, ve kterém však nebyl starý zmatek nebo strach. Spíš rezignace, únava trpce kapající i ze stručné odpovědi.</p>
<p>„Proč, Niki?“</p>
<p>„Protože mám o tebe strach a netuším, co se děje. Třeba, co je tohle za auto?“ Nikola ukázala na kresbu. Natalie sklopila oči.</p>
<p>„Nevím.“</p>
<p>„Maluješ ho dokola už týden.“</p>
<p>„Protože pořád nevím.“</p>
<p>„A záleží na tom?“</p>
<p>„Jo. Něco se stane.“</p>
<p>Nikola podobné prohlášení vlastně čekala, přesto jí zatrnulo.</p>
<p>„Myslíš s námi? Něco… jako to předtím na Menabaranu?“ donutila se to říct nahlas. „Pořád… pořád myslíš, že umřeme?“</p>
<p>„Ne. Asi.“</p>
<p><emphasis>Asi.</emphasis> Nikola přesto pocítila úlevu, pořád lepší než <emphasis>musíme utéct</emphasis>.</p>
<p>„Někdo jiný.“</p>
<p>Úleva rázem zmizela.</p>
<p>„Myslíš někdo, koho známe?“</p>
<p>Pomalé, váhavé přikývnutí. „Asi.“</p>
<p>„A nepleteš si to? Třeba myslíš Donalda Prestona. To, co se už stalo, však víš, jako dřív…“</p>
<p>„Ne, Niki.“ Tužka vyklouzla z Nataliiných prstů a zazvonila na stole, zvuk byl v tichém pokoji náhle až nepříjemně hlasitý. „Tohle není jako dřív. To… toho bylo moc. Pamatovala jsem si moc věcí, předtím i pak. Tady víc zapomínám. Hlavně pak.“</p>
<p>„Chceš říct, že zapomínáš <emphasis>budoucnost</emphasis>?“</p>
<p>„Jo. Chápeš, Niki? Vím, že se něco stane… <emphasis>ale</emphasis> <emphasis>nemůžu si vzpomenout co!</emphasis>“</p>
<p>Nikola neodpověděla. Zírala na sestru a hlavou se jí honily myšlenky. Zapomínám budoucnost. Kdyby tohle Natalie řekla před půl rokem v Artipoli, skákala by Nikola radostí až ke stropu. Tolikrát snila, že se něco podobného stane, že ten prokletý <emphasis>dar</emphasis> sám zmizí. Jenže před půl rokem by ji nenapadlo, že budou dostávat balíčky s bombami nebo s prázdnýma rukama utíkat z planety. Nikdy by ji nenapadlo, že by jim Nataliina schopnost mohla chybět. Ani že může existovat ještě něco horšího než vědět, že se někomu přihodí neštěstí: jenom to <emphasis>tušit</emphasis>.</p>
<p>„Aha,“ přikývla pomalu. „Ale… co si tedy pamatuješ? A jak víš, že někdo umře – jenom z tohohle?“ strčila do kresby na stole.</p>
<p>„Ne,“ Natalie sklopila oči. „Vím, že budeš brečet.“</p>
<p>„No… já už trochu brečela,“ přiznala Nikola.</p>
<p>„Ale ne takhle.“</p>
<p>Pár tichých výbuchů ve sprše, nejčastěji večer, když na ni celodenní příděl výkalů, zvratků a únavy dolehl naplno. Usilovně se snažila, aby Natalie nic neslyšela, i když tušila, že to stejně zjistí. Ano, už brečela. <emphasis>Ale ne takhle.</emphasis></p>
<p>Nikola cítila, jak se jí svírá žaludek.</p>
<p><emphasis>Co se mohlo stát? Snad autonehoda, proto ta dodávka – ale komu? Doktoru Stensovi? Iversonovi? Nebo někomu z</emphasis> Černé hvězdy<emphasis>, Dině, Jeanette? Pro koho bych brečela nejvíc?</emphasis></p>
<p>Nikola se otřásla. Ta myšlenka měla zvrácenou pachuť, ale další byla ještě mnohem horší.</p>
<p><emphasis>Co když je to sama Natalie?! Ale kdyby se to týkalo jí, musela by to snad poznat. Nebo ne? Sama jsem jí nařídila, ať nikomu neříká, že umře, ani mně.</emphasis> <emphasis>Kdyby vážně nechtěla…</emphasis></p>
<p>Nikola se rychle nadechla. Už málem promluvila, ale v poslední chvíli zaťala zuby. Ne. Tuhle Pandořinu skříňku neotevře, nikdy a za žádnou cenu.</p>
<p>„Nat, ale tohle je jako dřív,“ namítla místo toho. „Věci se prostě <emphasis>dějí</emphasis>. Nemůžeš si dávat za vinu, že se někomu něco stane, když to sama neuděláš. To… to je život.“</p>
<p>„Ale když si vzpomenu, můžu to změnit. Jako s DiaVision. Nebo když nás honili.“</p>
<p>„Takhle to nesmíš brát.“</p>
<p>„Proč ne?“</p>
<p>„Protože… protože nejsi Bůh!“</p>
<p>„Mluvíš jako táta.“</p>
<p>Ne. Nebyla v tom výčitka, ale Nikola sebou trhla, jako by ji udeřili. Prima, co teď? Zajdou si do kostela pro odpustek? Otec by měl radost, a nejmíň jeden tu někde stál.</p>
<p><emphasis>Do horoucích pekel s předtuchami, kostely i Bohem!</emphasis></p>
<p>„Promiň, Nat,“ snažila se uklidnit. „Tohle jsem neměla říkat, ale není fér, aby sis dávala takovou zodpovědnost. Můžeš si zkoušet vzpomenout, ale nesmíš se tím ničit. Koukni na sebe. Nejíš, nespíš… i kdyby se vážně mělo někomu něco stát, mně záleží jenom na <emphasis>tobě</emphasis>!“</p>
<p>Sobectví. Mizerné rozhřešení, jenže lepší Nikolu Vanbergovou nenapadlo. A aspoň trochu to zřejmě pomohlo, protože Natalie se poprvé usmála a přikryla svou dlaní její ruku na stole.</p>
<p>„Já vím, Niki.“</p>
<p>„Tak… tak se najíme?“ Nikola rychle přitáhla na tu zatracenou dodávku plný talíř. „Dneska pořádně, jo?“</p>
<p>„Tak dobře, Niki.“</p>
<p>Neznělo to nadšeně, ale Natalie opravdu zvedla lžíci a Nikola pocítila úlevu. Aspoň malý úspěch.</p>
<p>„Fajn,“ sáhla po vlastním talíři. „Najíme se a půjdeme spát.“</p>
<p>„Spát?“ Natalie se mezi dvěma sousty zarazila. „On je večer?“</p>
<p>„Jo,“ potvrdila Nikola. „Je devět, proč?“</p>
<p>Chvíle ticha a usilovného soustředění. Pak další slabý úsměv.</p>
<p>„To je dobře, Niki.“</p>
<p>„Dobře?“</p>
<p>„Až budeš brečet, bude svítit slunce.“</p>
<p>„Aha,“ Nikola se zadívala do talíře a ze všech sil se snažila o bezstarostný tón. „Tak si s tím nelam hlavu. Najíme se a jdeme do postele.“</p>
<p><emphasis>Snad po tomhle dokážu usnout.</emphasis></p>
<p>I když měla s temnými předpověďmi visícími nad hlavou už horu zkušeností, momentálně o tom Nikola silně pochybovala.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Dean Facet upřeně sledoval třpytivou kovovou kuličku poskakující mezi příčkami ruletového kola a přemýšlel o štěstí.</p>
<p>Hlavní sál kasina Gold Sand, jednoho z mnoha v Liberty, byl touhle dobou nacpaný. Dean sem chodil poslední týdny hrát skoro každý večer, zabíjel noci, které trávil čekáním. Uměl se ovládat a věděl, kdy přestat, takže ze zálohy, kterou dostal na Křižovatce, příliš neubylo. Dnes si dovolil zariskovat víc, protože čekání končilo, a dařilo se mu. Až ho skoro mrzelo, že už nemá čas.</p>
<p>Kulička se zastavila na červené a Dean se zašklebil. Shrábl ze stolu potaženého zeleným sametem paklík žetonů, který se právě o třetinu rozrostl, a zamířil k východu. Proud hlasů, z něhož občas vyšplíchla silnější vlnka nadšeného či zklamaného výkřiku, se mísil s elektronickými zvuky funkčních replik starých hracích strojů. Dean musel projít místy poměrně hustým davem, ale většina lidí mu uhnula z cesty, jakmile na něj pozorněji pohlédla. Navenek nevypadal nijak hrozivě, prostě středně vysoký chlap s krátkými hnědými vlasy a modrýma očima. Přesto jako by tušili, že je někdo, koho není dobré rozzlobit.</p>
<p>Jeho předkové pocházeli z prvních newellských kolonistů, levné pracovní síly, kterou na planetu dovezly korporace z Menabaranu, aby těžila všechno od titanu po pár vzácných ložisek vortexových krystalů. Výplata padesát za měsíc, náklady na jídlo a bydlení padesát dva. Než většině došlo, jaká hra se bude hrát, neměli ani na letenku zpět a výpověď se rovnala smrti hlady nebo na rakovinu, kterou každý den sesílalo na vyprahlou poušť newellské slunce. V době, kdy se Dean narodil, už sice věci nebyly tak zlé, nicméně život na Newellu zůstával tvrdý, a on se od dětství učil starat o sebe sám. Většinou mu to šlo dost dobře.</p>
<p>U pokladny vyměnil výhru, a hlavně si vyzvedl zbraně, které musel před vstupem jako všichni návštěvníci odevzdat: spolehlivou algorskou pistoli s elektronickým tlumičem a paralyzér. Pečlivě je zkontroloval, zasunul do podpažních pouzder, která čistě pro formu zakryl kabátem, a vyšel zářícím vchodem kasina do newellské noci.</p>
<p>Rodney s Maxem na něj už čekali u vozu v ulici vedle kasina. Rodney byl obyčejný technik a kšeftař, nebylo divu, že se tvářil vyděšeně, ale výraz nervozity Maxe Kineyho Deana překvapil. Max patřil k ochrance jiného kasina v Liberty, uměl to s pistolí i bez ní a pro Síť nedělal poprvé. Pokud se něco nezdálo jemu, mohl nastat <emphasis>opravdu</emphasis> problém.</p>
<p>„No?“ oslovil ho Dean místo pozdravu. „Co se děje? Snad ten prevít zase nezmizel?“</p>
<p>„Ne,“ Kiney se rozhlédl a raději ztišil hlas. „Loď má pořád na kosmodromu, ale možná bysme to měli ještě promyslet.“</p>
<p>„Promyslet? Plán už snad máme.“</p>
<p>„Myslím promyslet celou tu věc. Poptal jsem se pár známých, a…“</p>
<p>„A co?“</p>
<p>„Iverson přivezl z Menabaranu melanomový vakcíny. Jestli ten doktor nekecal, zachrání to plno lidí, a ty ho chceš sejmout, protože spálil jeden náklad fetu. To mi trochu smrdí.“</p>
<p>Facet okamžik zíral skoro s ústy dokořán. Pak se rozesmál.</p>
<p>„Děláš si srandu, že jo?“</p>
<p>„Ne,“ Kiney zaťal zuby. „Taky se říká, že je zadobře s milicí. Jestli ho někdo oddělá, nebude se jim to líbit. Až moc velký spoustě lidí se to nebude líbit. Měli bysme se na to vykašlat.“</p>
<p>„Jo!“ přidal se Rodney Isy z bezpečí za jeho zády. „Ty z Newellu totiž vypadneš, ale my tady zůstaneme! Plno lidí nás spolu vidělo, a jestli je milice zmáčkne, budou žvanit. To nejsou maršálové. Po těch, co je naserou, nenajdou ani mrtvoly, a z tohohle budou <emphasis>hodně</emphasis> nasraný!“</p>
<p>„Takže proto jste se podělali? Z milice?“ Facetovo pobavení se přelilo ve znechucení. „S tím běžte do hajzlu. Jedeme.“</p>
<p>Trhnutím otevřel dveře auta, ale Kiney mu zastoupil cestu.</p>
<p>„Hele, neříkám, že to neuděláme. Jenom to neuděláme <emphasis>teď.</emphasis> Počkáme aspoň pár týdnů… a třeba šéf ještě změní názor.“</p>
<p>„Tak fajn,“ Dean se na Kineyho tvrdě zadíval. „Asi vám musím něco připomenout. Za prvý, nejde o prachy. Iverson šéfa nasral už víckrát, a tohle byla poslední kapka. Navíc přišla zpráva, že ho nějaký grázlové hledali na Křižovatce a sejmuli pár našich lidí. Takže žádnej názor se měnit nebude, dostane to teď, a tím myslím <emphasis>hned.</emphasis> Nebudu čekat, až zmizí, abych tu zas tvrdnul kdovíjak dlouho. Je mi fuk, co na to posraná milice. A za druhý, jestli si chcete hrát na charitu, nezapomeňte, že další chlapi, co pak přiletí, půjdou <emphasis>po vás</emphasis>. Pravidla znáte. Prachy jste dostali. Tak držte huby, a jedeme!“</p>
<p>Odstrčil Kineyho, sedl za volant a zabouchl dveře. Nastartoval a čekal, až Max s Rodneym nastoupí. Oba už mlčeli a Dean Facet se spokojeně usmál.</p>
<p>Jakkoliv si zvykl na život člověka, který nikomu neprokazuje laskavosti a od nikoho žádné nechce, časem došel k závěru, že cosi důležitého postrádá: chybělo mu někam patřit. Zkoušel to v milici ještě před osamostatněním, když byly v módě útoky na menabaranská korporátní zařízení a on dávno smyl z rukou první krev. Jenže nedostatek idealismu – či slovy jeho velitele fakt, že byl prostě křivej hajzl – ho přiměl brzy odejít. Vlastně spíš utéct. Zkoušel to v posádce Johna Patela, a naučil se tam hodně, ale pak radši vypadl. Na jeho vkus měl John málo obezřetnosti při výběru cílů a Dean nechtěl být u toho, až sáhne vedle. Ovšem přes Patelovu posádku se dostal k Síti. Od té doby někam konečně patřil a cítil se tam dobře: mezi spoustou dalších křivých hajzlů.</p>
<p>Vyjeli na hlavní třídu a zamířili na jih k okraji Liberty. Facet úmyslně naplánoval akci na tuto dobu, byla to nejlepší šance, že je přehlédnou a oni hned poté mnohem snáz zmizí.</p>
<p>„Tak co, Maxi?“ nadhodil, aby řeč nestála. „Sehnal sis pořádný alibi? Když tvrdíš, že bude takovej povyk.“</p>
<p>„Jo,“ zahučel Kiney. „Zrovna čumím s bratrancem a jeho starou na box.“</p>
<p>„A ty?“</p>
<p>„Já nic!“ odsekl Rodney. „Akorát vás dostanu přes zeď. Dál v ničem nejedu!“</p>
<p>„To si povíme.“</p>
<p>V Deanově hlase zazněl nebezpečný tón. Kdyby si mohl vybrat, nikdy by Isyho na tu akci nevzal. Jenže zjistil, že potřebuje technika, a nikdo jiný s potřebnou specializací v dosahu nebyl.</p>
<p>„Hádám, že ty se rovnou vypaříš, co?“ změnil téma Max.</p>
<p>„Do hodiny budu skákat pryč,“ potvrdil Facet. „Nevím, na co čekat, je to tady pořád stejná díra. Akorát víc pajzlů, heren a podělaných kreténů jako tady ten.“</p>
<p>„Hele, ty…“ Rodney se vztekle zvedl na sedadle, ale stačil Deanův pohled přes rameno, aby si rychle sedl zpátky.</p>
<p>„A jak to vlastně vypadá venku?“ promluvil Max opatrně. „Seš hodně vysoko… víš, kdo je ten novej šéf?“</p>
<p>V hlase mu zněl strach, a tentokrát Facet pocítil nádech účasti. Síť měla plno pěšáků na všech planetách i stanicích, kteří se museli smířit s tím, že jim kdykoliv může místo výplaty někdo přijít ustřelit hlavu, protože se šéf špatně vyspal. Fisher stál v čele dlouho, všichni věděli, co od něj čekat, v dobrém i zlém. Teď si nemohl být jistý nikdo. Deanovi přitom změna pomohla. Předtím byl i on jenom poskok, který občas dostal pár drobků. Pak ovšem tělo velkého bosse našli jednou ráno v posteli, zatímco hlava zírala z vitríny s viridianským porcelánem. Jeho nástupce poněkud změnil personální politiku a Facetovi se začalo dařit. Lepší práce, víc zodpovědnosti, víc prachů. Tenhle úkol byl zatím nejdůležitější a on cítil, že ho posune zase o kus nahoru. Možná jednou šéfa <emphasis>opravdu</emphasis> pozná osobně, ale teď mohl na Maxovu otázku říct klidně pravdu.</p>
<p>„Nemám páru. Příkazy chodí do schránek nebo na komunikátory, podíly na anonymní účty. Jeden chlápek prej s ním mluvil na dálku, ale byl to jenom umělej hlas. No a další sice tvrdil, že ho viděl, ale už je zticha.“</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>„Protože ho na Kesselu někdo nacpal do přechodový komory a otevřel dveře.“</p>
<p>Max se kysele ušklíbl – k tomu šlo těžko něco dodat. Navíc byli skoro na místě.</p>
<p>Dean zahnul do uličky mezi sklady, zhasl světla a zastavil. Všichni tři vystoupili. Facet shodil kabát a natáhl si černé elastické rukavice. Kiney z kufru vyndal stočené lano s trojhrannou kotvou a silnou deku.</p>
<p>Na konci uličky už nebylo skoro nic. Nalevo newellská poušť, vítr šustící dunami jemného písku a na pravé temně čnící hradba, ke které se vzápětí tiše rozběhli.</p>
<p>Vrchol třímetrové zdi z pískem obroušených betonových kvádrů lemovaly dvě řady žiletkového drátu. Na každém druhém sloupku, který je držel, seděla navíc dovnitř namířená bezpečnostní kamera. Kosmodrom byl jedním z mála míst na Newellu, kde je tolerovali, nad krádežemi nákladu, který na planetu přicházel často se značným rizikem, se nepřivíraly oči ani v Liberty. Pokud spustí poplach, ve chvilce se kolem bude rojit plno chlapů, co nejspíš začnou napřed střílet a až pak křičet: „<emphasis>Ruce</emphasis> <emphasis>vzhůru!</emphasis>“</p>
<p>V tomhle ohledu byla akce nebezpečnější, než se Deanovi líbilo, jenže neměl na vybranou. Iverson nikam pravidelně nechodil. Na své lodi i bydlel, nebyla šance, že ho sejme tiše někde v baru, hotelu nebo bordelu, a nemohl stát celý den s pistolí pod kabátem u brány. Prostě to museli risknout.</p>
<p>Rodney Isy se sklonil a začal hrabat v písku u paty zdi. Vytáhl malý přístroj, odklopil kryt a pohlédl na displej.</p>
<p>„Dobrý,“ šeptal, třebaže přes zeď jeho hlas nemohl nikdo slyšet. „Schoval jsem tu záznamník, co sbírá signál z kamer. Teď se napíchnu na frekvenci a začnu jim ho posílat zpátky místo toho pravýho.“</p>
<p>„Fajn,“ schválil Dean. „Jak dlouho to vydrží?“</p>
<p>„Nevím jistě. Tohle je dobrá kopírka, ale nakonec si toho všimnou. Může to trvat pár minut nebo třeba do rána.“</p>
<p>„A hlídky?“</p>
<p>„Střídají se po hodině. Poslední obchůzka měla být před deseti minutama.“</p>
<p>„Tak pohyb!“</p>
<p>Kiney roztočil lano a obratným švihem poslal hák na vrchol zdi. Na zkoušku zatáhl, přesvědčil se, že lano drží, vyšplhal nahoru a jednou rukou přehodil deku přes ostnatý drát. Přelezl po ní a okamžik visel za ruce ze zdi, než se pustil a dopadl na zem.</p>
<p>Dean na dvě vteřiny znehybněl, ale všechno vypadalo v pořádku.</p>
<p>„Dobrý,“ ukázal na Rodneyho. „Teď ty.“</p>
<p>„Co?!“ Isy i v hlubokém šeru viditelně zbledl. „Já nikam nelezu! Sakra, nemám ani bouchačku!“</p>
<p>„Tu nepotřebuješ, ale půjdeš s náma. Aby tě nenapadlo ten krám třeba vypnout, až budeme uvnitř. Znáš to, spolu kradou, spolu visí. Padej!“</p>
<p>Facetova ruka výmluvným gestem sklouzla k pouzdru s pistolí a Rodney bolestně přivřel oči. Mlčky chytil lano a začal se drápat přes zeď. Kupodivu to zvládl obstojně, jen sestup na druhé straně byl o něco rychlejší. Dean ho následoval. Za sebou vytáhl provaz, uvolnil kotvu ze zdi a pustil ho dolů, aby byl připravený pro zpáteční cestu. Teprve pak seskočil.</p>
<p>Přikrčení v podřepu u zdi pár vteřin čekali, ale neozvalo se nic. Žádný poplach ani hlídka, v dohledu měli jen obrysy stojících lodí různých tvarů i velikostí. Většina byla temná, ale sem tam nějaké okno svítilo – pořád museli dávat pozor.</p>
<p>„Tudy,“ sykl Facet, vytáhl z levého pouzdra pistoli a ukázal směr. Přesnou polohu Iversonovy lodi z veřejně dostupných satelitních snímků snadno nastudoval, nešla přehlédnout. A naštěstí byla jen pár desítek kroků od zdi.</p>
<p>Jako stíny se plížili podél zaoblených i hranatých trupů. Isy vyděšeně oddechoval, ale Dean byl naprosto klidný. Oproti přepadům, co zažil ještě v milici, byla tohle procházka.</p>
<p>Pak uviděli cíl: vyšší, nezvykle úzkou loď se dvěma rameny na bocích, která se nepodobala žádné v dohledu. Dean postřehl, jak se Max zarazil, a okamžik zíral. On si podobnou chvilku odbyl už na počátku před pěti týdny, když začal sbírat o Iversonovi informace.</p>
<p>Zasyknutím vrátil Kineyho do reality. Za okamžik se už krčili ve tmě pod vzpěrou na levoboku.</p>
<p>Facet věděl, že do <emphasis>Udatného Achillea</emphasis> vedou dva přístupy: zadní přes rampu na náklad a maličkou přechodovou komorou se šachtou a žebříkem přímo do pilotní kabiny. Tuhle cestu zamítl. Šachtou neprolezli dva lidé současně. Kdyby si jich Iverson všiml, stačilo by mu stoupnout si k poklopu nahoře s trubkou a urazit prostě hlavu každému, kdo ji vystrčí. Rampa sice nebyla nenápadná, ale hned zkraje budou mít prostor k uplatnění palebné převahy. Dean nehodlal nic riskovat – Iverson nakonec býval voják.</p>
<p>Natáhl ruku v rukavici a hmatal po trupu nad sebou – nouzové otevírání rampy bylo pod neoznačeným žáruvzdorným krytem nalevo od vrat. I tohle si musel nastudovat, Dean v životě neviděl loď postavenou tak bláznivě. Plány nebyly ani na síti, Rodney mu je sehnal až přes nějakého znalce historie v Liberty.</p>
<p>Opatrně otevřel kryt a zachytil ho, aby nepraštil do trupu. Uvnitř byla posuvná páka zajištěná prostým mechanickým zámkem. Dean měl od Johna Patela trénink ve vloupávání do všech možných lodí, tohle zvládl s obyčejným drátěným šperhákem i poslepu.</p>
<p>Zatáhl za páku a rampa se začala sklápět. Instinktivně čekal skřípot nebo záplavu světla, ale šla dolů tiše a v nákladovém prostoru svítily jen dvě malé lampy po stranách žebříku na opačné straně od vchodu.</p>
<p>Facet nečekal, až se rampa dotkne země. Skočil dovnitř s namířenou pistolí v pravé ruce a paralyzérem v levé. Max se držel za ním. Isy stál, jako by váhal, zda to nebude bezpečnější venku, ale nakonec je s vystrašeným výrazem následoval.</p>
<p>Nákladový prostor vypadal prázdný – jen stůl se židlí a nějakými krámy. Ani stopa alarmu, ovšem přístroje v kabině určitě otevřená vrata zaznamenaly. Teď museli spěchat.</p>
<p>Max s Deanem se rozběhli k žebříku. Byli skoro u něj, když se v chodbě nahoře otevřely dveře. Do nákladového prostoru zazářil pruh světla, který vzápětí zastínila postava.</p>
<p>„Gile? Už jsi zpátky?“</p>
<p>Dean bez zaváhání zvedl levou paži vzhůru a vystřelil.</p>
<p>Úhel nebyl dobrý, stál skoro pod žebříkem, ale paralyzér měl naštěstí široký rozptyl – muž nahoře jen hekl, ztratil rovnováhu a žuchl dolů, Deanovi rovnou k nohám. Ležel na podlaze, nehýbal se, a Facet si okamžitě všiml šedivých vlasů. Darren Iverson.</p>
<p>„Fajn,“ Dean zhluboka vydechl. „Přitáhni sem tu židli, Maxi. A ty nečum a zavři, spínač je napravo!“</p>
<p>S Maxovou pomocí posadil Iversona na židli. Dean mu obrátil kapsy, ale nenašel žádnou zbraň, jen komunikátor, který vzápětí zahodil. Kusem pásky mu svázal ruce za zády. Pořád byl mimo, ale Facet věděl, že to nepotrvá dlouho, nenastavil paralyzér vysoko.</p>
<p>Vstupní rampa se opět zvedla, šero ve skladišti zhoustlo. Vypínač k zářivkám Rodney nikde nenašel, ale to málo od žebříku i z chodby stačilo – k práci, na jakou se chystali, rozhodně.</p>
<p>„Měli bysme vypadnout!“ promluvil Rodney prosebně. „Přeci ho máme, zastřel ho a mizíme!“</p>
<p>„Ještě ne,“ odmítl Facet. „Zaslechnul jsem o něm pár věcí. Zajímá mě, jestli to byla pravda.“</p>
<p>Rodney se nestačil zeptat co, protože v té chvíli sebou Iverson škubl. Prudce se nadechl a zvedl hlavu. Chtěl vyskočit, ale s rukama svázanýma za opěradlem židle nemohl. Přejel pohledem všechny tři a ztěžka si povzdechl.</p>
<p>„No dobře. Co chcete?“</p>
<p>V hlase měl strach, ale vůbec ne tolik, kolik Dean očekával. Potěšilo ho to – ukňourané zbabělce nesnášel.</p>
<p>„Co asi myslíš?“ opáčil. „Prachy. Za ten náklad na Křižovatce.“</p>
<p>Iverson nešťastně přivřel oči.</p>
<p>„To mě moc mrzelo.“</p>
<p>Dean máchl pěstí. Trefil Darrena zprava do brady, rána mu zaklonila hlavu a málem ho s celou židlí porazila. Iverson se s bolestným zasténáním nadechl. Na rozbitém rtu se objevila krev.</p>
<p>„Fajn. Takže to máme lítost, a teď znova. <emphasis>Kde máš prachy?!</emphasis>“</p>
<p>„Peníze? Tady… žádné nejsou,“ vyslovil Iverson s obtížemi.</p>
<p>Tentokrát mu Facetova pěst přistála na levé straně brady. Smýkla Iversonem stranou a Max Kiney ho musel zachytit. Krev se spustila naplno. Facet popadl pašeráka za vlasy, zvrátil mu hlavu a sehnul se nad něj.</p>
<p>„Nehraj si se mnou, šmejde!“ zasyčel mu do obličeje. „Vím, že tu máš plno artefaktů z Exodu. Kde jsou?!“</p>
<p>„Ar-artefaktů?“ Iverson ztěžka hýbal naraženou čelistí, přivíral oči a lapal bolestí po dechu. „Co… co myslíte?“</p>
<p>Tentokrát se Dean místo rány zarazil. Za prvé se nezdálo, že Iverson blufuje, a za druhé, na tu otázku sám těžko hledal odpověď. Ano, klepy tvrdily, že na palubě <emphasis>Udatného Achillea</emphasis> je plno věcí ze Země, které musely mít pořádnou cenu. Jenomže neříkaly <emphasis>jakých</emphasis> a Dean nebyl zrovna znalec starožitností.</p>
<p>„Tak jinak,“ pustil pilotovu hlavu. „Kde máš kajutu?“</p>
<p>„Nahoře,“ Darren slabě ukázal k žebříku. „Dveře… vpravo.“</p>
<p>„Maxi, Rodney, mrkněte se tam. Hledejte… něco starýho. Nebo co staře vypadá. Já ho pohlídám.“</p>
<p>Nebylo to dvakrát konkrétní, ale Max kývl.</p>
<p>„Tohle je blbost,“ zaprotestoval znovu Isy. „Slyšel jsi ho? Čeká parťáka a nevíme, kdy ochranka prokoukne ten signál. Když…“</p>
<p>„Pár minut!“ uťal ho Facet. „Jenom pár minut, a padáme! Jestli tu něco je, bude to stát za to, tak pohyb!“</p>
<p>Rodney zavrtěl hlavou, ale už mlčel.</p>
<p>S Maxem vylezl po žebříku a překvapeně zíral na uzounkou chodbu. Ve dveřích musel dokonce sklonit hlavu, aby se nepraštil do čela. Rychle došli k pravým dveřím a Max je prudce otevřel.</p>
<p>Místnost byla malá, až se oba zarazili – stěží se tam vešla postel, jedna skříňka a sklopný stolek se zabudovanou židlí.</p>
<p>„Kurva,“ ulevil si Max. „Jednou jsem se dostal do basy. I hajzl tam měli větší… a co je <emphasis>tohle</emphasis>?!“</p>
<p>Došel ke stěně a Rodney si uvědomil, že co měl při zběžném pohledu za prach nebo oloupaný nátěr, bylo něco úplně jiného.</p>
<p>Celá stěna kajuty naproti posteli byla od podlahy až po strop pokryta drobounkými, hustými písmeny, pečlivě vyrytými něčím ostrým do šedého povrchu. Většinou neměřila ani pět milimetrů, slova byla přesto perfektně čitelná: jména. Desítky, stovky, snad tisíce jmen mužských i ženských, ve všech možných jazycích, natěsnaných jedno vedle druhého.</p>
<p><emphasis>Luigi, Hazel, Marvin, Eddie, Simon, Leila, Armand, Stela…</emphasis></p>
<p>Jako obrovský adresář, kam by se vešlo snad celé město. Žádné se zřejmě neopakovalo a ani u jednoho nebylo příjmení. Rodney civěl s ústy dokořán, uvědomil si, že bezděčně hledá i <emphasis>svoje</emphasis> jméno…</p>
<p>„Kašli na to!“ Max mu vrazil do ramene. „Máme práci.“</p>
<p>Skříňka u postele nebyla zamčená. Kiney její obsah bezohledně vyhrnul na zem – složené šaty, pár bot a drobností, dva směšně vypadající klobouky, prázdná dřevěná krabička a lékárnička plná divných věcí. Úplně na dně ležela v plastovém vaku pečlivě složená uniforma, nejspíš vojenská, i když podobnou Max nikdy neviděl.</p>
<p>Ovšem naprosto nic, co by jakkoliv připomínalo <emphasis>artefakt</emphasis>.</p>
<p>„Hele, koukej!“</p>
<p>Rodney se místo skříňky podíval pod postel a vytáhl nízkou plastovou krabici. Nedočkavě zvedl víko.</p>
<p>Krabice byla skoro plná knih. Kiney jednu otevřel, tvrdá poškrábaná obálka, nápis skoro setřený. <emphasis>Anglická poezie, 35. vydání.</emphasis> Papír byl zjevně pravý a starý, když přičichl, cítil slabou zatuchlinu… no, tohle už vypadalo zajímavě.</p>
<p>„Super!“ Max se zašklebil. „Posbírej to!“</p>
<p>Nevzali si žádný pytel k přepravě kořisti a krabice neměla rukojeť, ale Isy stáhl z postele přikrývku a prostě do ní knihy vysypal. Přitom vypadlo ještě něco: kus hadru, ve kterém bylo zabaleno cosi povědomého tvaru. Max ho rozvinul a opravdu, byla to zbraň: dlouhá, kovově šedá pistole s nezvykle žebrovaným tělem. Když ji otočil, na spodku hlavně rozeznal vyražený emblém lva s datem, skoro tři sta let starým.</p>
<p>Tak tohle bylo cenné <emphasis>určitě</emphasis>.</p>
<p>Maxe na vteřinu napadlo nechat si ji pro sebe, ale to by tu nesměl být Rodney. Na něj stačilo zařvat, aby vyžvanil všechno, a Dean by ho za zatajení podílu na fleku oddělal – s těžkým srdcem přihodil pistoli navrch hromady knih.</p>
<p>„Vem to dolů,“ rychle svázal cípy přikrývky. „Projdu ještě pilotní kabinu.“</p>
<p>„Jasně!“</p>
<p>Rodney si hodil improvizovaný pytel na rameno. Aspoň na chvíli ho přešel strach – tenhle lup vypadal tak dobře, že vážně stálo za to počkat. A Facet byl sice hajzl, ale dělení bude fér, protože cokoliv jiného prostě v Síti byla poukázka na hřbitov.</p>
<p>Vyšel na chodbu, zatímco Kiney zamířil na opačnou stranu k pilotní kabině.</p>
<p>Když otevřel, zarazilo ho, jaká je uvnitř tma. I okna byla ztmavená, jen na hlavním panelu svítilo pár kontrolek. Max udělal krok, zakopl o křeslo a zaklel. Přitom postřehl v rohu nějakou vitrínu. Chtěl k ní zamířit, ale jeho pozornost upoutala kontrolka zvlášť jasně blikající na kraji panelu. Jeho zbytek vypadal jako něco zbastleného tlupou děcek, přístroje Max vůbec nechápal, ale když se sehnul, nápis na téhle snadno přečetl: PK-O.</p>
<p>Přechodová komora otevřena.</p>
<p><emphasis>Otevřena kým?! Šli jsme zadem…</emphasis></p>
<p>V koutě se pohnul stín.</p>
<p>Než začali prohledávat Iversonovu kajutu, vrátil Max pistoli do pouzdra. Teď po ní bleskově sáhl, současně se nadechl k výkřiku…</p>
<p>Nestihl ani jedno.</p>
<p>Někdo ho popadl zezadu, zkroutil mu paži, dlaní ucpal ústa a strhl ho na kolena. Pistole upadla na zem. Kiney se snažil vytrhnout, ale byl jako zalitý do betonu a další stín v protějším rohu se pohnul.</p>
<p>Prošel pruhem světla ode dveří, takže Max postřehl, že je to muž. Přiléhavá kombinéza mu zakrývala tělo i tvář vyjma úzkého pruhu kolem očí, ale nevypadalo to jako látka, spíš vláčný kov.</p>
<p>Ochranný oblek.</p>
<p>Teprve teď Maxe popadla hrůza. Tohle nebyl Iversonův parťák – žádný pašerák by jen tak nenosil vybavení chránící před palnými i energetickými zbraněmi za pár set tisíc. Tihle přišli zvenku, nějak si otevřeli, prolezli přechodovou komorou…</p>
<p>Jako blesk si vzpomněl na Facetovu zmínku o zabijácích, co hledali Darrena Iversona na Křižovatce.</p>
<p>Zoufale se zkusil vykroutit, hmatal volnou rukou dozadu, ale prsty mu bezmocně klouzaly po hladkém povrchu kombinézy. Navíc se začínal dusit. Druhý muž už stál u něj. Max viděl jeho oči, šedé a pozorné.</p>
<p>„Kolik je vás tady?“ promluvil klidně. „Kde je Darren Iverson?“</p>
<p>Ruka na jeho ústech se odtáhla, Max se prudce nadechl.</p>
<p>„Tři!“ zachrčel. „Chcete Iversona? Je dole, nemáme s ním nic…“</p>
<p>Muž vzadu znovu přitiskl dlaň na Maxova ústa, sevřel mu předloktím hlavu.</p>
<p>Pak s ní škubl.</p>
<p>Mrtvola Maxe Kineyho spadla na podlahu.</p>
<p>Muž ji překročil a vyklouzl na chodbu právě ve chvíli, kdy Rodney na jejím konci radostně zamával pytlem lupu nad žebříkem.</p>
<p>„Hej, Deane! Měls pravdu, vypadá to na jackpot!“</p>
<p>Facet pořád stál u židle se svázaným Iversonem. Samozřejmě ho ještě nezastřelil – máloco bývá při loupeži trapnější než najít třeba zamčený sejf až po oddělání jeho majitele. Teď se na Rodneyho poprvé zasmál.</p>
<p>„Čekal jsi něco jinýho? Polez, ať vypadneme. Kde je Max?“</p>
<p>„V pilotní kabině. Já…“</p>
<p>Rodney zmlkl.</p>
<p>Neozval se výstřel ani jiný zvuk, jen sebou slabě trhl. Pytel mu vyklouzl z prstů, otevřel se a knihy jako vodopád pršely dolů. Isy ještě vteřinu stál, v obličeji nechápavý výraz. Pak přepadl a slétl ze žebříku skoro na přesně stejné místo jako předtím Iverson. Dopad provázel křaplavý zvuk, jako když se rozbije kus porcelánu.</p>
<p>Dean vymrštil paži se zbraní.</p>
<p>V chodbě nahoře se cosi mihlo, ale zareagoval pozdě, vystřelil o půl vteřiny později, než měl.</p>
<p>Něco ledového ho udeřilo přes obličej.</p>
<p>Kulka z jeho pistole trefila dveřní rám těsně vedle místa, kde ten chlap nad žebříkem měl hlavu. To ještě Dean Facet viděl. Pak jako by mu led zalil nos i ústa. Přes oči mu spadl závoj jinovatky, cítil, že padá, a najednou si znovu vzpomněl na poskakující kuličku rulety.</p>
<p>Víc nic.</p>
<p>Darren Iverson sebou škubl. Instinktivně chtěl uskočit, ale jen se i se židlí převrátil na bok. Facetovo tělo dopadlo krok od něj. Spodní čelist se roztříštila, na kost zmrzlé maso i zuby se rozlétly okolo, hlava skoro odpadla od páteře. I na dva metry Darren cítil palčivý závan mrazu.</p>
<p>Rychle se zadíval k žebříku. Někdo beze spěchu slézal dolů: muž v černé kombinéze a kukle.</p>
<p>Překročil Facetovu mrtvolu a zamířil k Darrenovi. Ten teď rozeznal i zbraň nebo něco, co ji připomínalo: krátkou, plochou hlaveň spojenou se širokou objímkou na jeho pravém předloktí.</p>
<p>Nad žebříkem se objevil druhý muž, stejně ustrojený. Darren se chtěl usmát, ale hned toho nechal, rozseknutý ret bolel.</p>
<p>„Dobře,“ promluvil s nádechem šišlání. „Asi bych měl poděkovat. Máte pěkný šaty. Kde se dají sehnat?“</p>
<p>Muž nereagoval. Jenom stál a díval se na něj, zatímco jeho společník se přiblížil z druhé strany. Oba mlčeli.</p>
<p>„Aha,“ Darrenův úsměv pohasl. „Taky chcete <emphasis>artefakty</emphasis>?“</p>
<p>Ten vpravo se sehnul, chytil opěradlo židle a bez námahy ji postavil i s Iversonem zpátky na nohy.</p>
<p>„Ne,“ odpověděl. „Chceme Nikolu a Natalii Vanbergovy.“</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p><emphasis>„Na někoho, kdo je sám, si troufáte, cizinče. I když máte ten kolt tak proklatě nízko.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Jenom projíždím, šerife. Do západu slunce budu pryč.“</emphasis></p>
<p><emphasis>„Ve výloze u hrobníka je už jeden, co sliboval to samý.“</emphasis></p>
<p>„Ve výloze u hrobníka? Kam na tyhle blbiny chodíš?“</p>
<p>Arnie Hale vyprskl smíchy a Pete Exon, další člen ochranky kosmodromu, kterému nahlížel přes rameno na způli popsanou stránku, mávl rukou.</p>
<p>„No co, to mám zjištěný. Tenkrát vystavovali za výlohou místo fotek celý mrtvoly. Jestli je někdo pozná a tak.“</p>
<p>„To tam teda museli mít pěkně nasmrděno. Jak můžeš tenhle brak psát? Vždyť je to pořád na jedno brdo. Hrdina přijede do města, vystřílí bandity, a zas odjede do západu slunce. Nebo když to chtěj zpestřit, vrazí tam sexy farmářskou babu unesenou kočanama.“</p>
<p>„Tak za prvý,“ Pete dotčeně zhasl okno editoru a hodil záznamník s rozepsaným textem na panel, „jsou to Komančové, ne kočanové. Za druhý, tohle není žádnej brak, ale historickej román ze starý Země. Na Viridianu se po tom můžou utlouct, ještě pár, a budu se moct vykašlat i na tenhle flek. A za třetí…“</p>
<p>Co za třetí, už neřekl – ozvalo se ostré pískání a Hale se rychle otočil. Na jedné z pěti malých obrazovek před ním blikalo červené varování.</p>
<p>„A do hajzlu.“</p>
<p>Arnie rychle stiskl pár kláves, ale varování nezmizelo. Podruhé zaklel už jen pro sebe a stiskl tlačítko na kraji panelu.</p>
<p>„Šéfe? Máme tu asi událost.“</p>
<p>Pete Exon rychle schoval záznamník a také zbylí operátoři noční směny se začali rychle zajímat o monitory před sebou; nebo to aspoň předstírali.</p>
<p>Dveře maličké kanceláře za místností centrály se otevřely a Greg Dawson rázně vkročil dovnitř. Když se na něj Arnie díval, napadlo ho, že by mohl z fleku sloužit jako předloha pro obálku některého z Petových škvárů. Vysoký, s prošedivělými vlasy vojenského sestřihu, široká ramena, ruce jako dvě lopaty a pohled, který dokázal člověku rozklepat kolena. Ani pistole v pouzdře mu nechyběla, i když nevisela proklatě nízko.</p>
<p>„Co se děje?“ promluvil důrazným hlasem a okamžitě zamířil k Arnieho křeslu.</p>
<p>„Diagnostický systém kamer na perimetru zaznamenal narušení,“ Arniemu se podařilo dát dohromady odpověď přesně jako z příručky. „Vypadá to na replikovaný signál.“</p>
<p>Šéf se nahnul nad obrazovku. „Zase to někdo zkouší s kopírkou?“</p>
<p>„Asi jo… ehm, zřejmě ano, pane.“</p>
<p>Arnie se rychle opravil, ale Dawson měl k jeho překvapení ve tváři úsměv.</p>
<p>„Kde to je?“</p>
<p>„Kamera tři a čtyři.“</p>
<p>„Jižní zeď? Fajn. Vyžeňte ty slečinky od karet!“</p>
<p>Centrálou se rozzářilo jasné světlo. Ostraha kosmodromu měla dohromady patnáct lidí. Vyjma těch v centrále a střídajících se hlídek většina během směny tvrdla ve společenské místnosti, ovšem o vyložené zašívárně mluvit nešlo. Různě promyšlené pokusy o nepovolené průniky byly dost časté, aby všechny udržely ve střehu, a co se stal šéfem Greg Dawson, razantně vzrostl také počet neohlášených cvičných poplachů.</p>
<p>Dveře z chodby na druhé straně centrály se rozlétly a dovnitř vpadl zbytek ostrahy. Všichni měli zbraně v pohotovosti, od služebních pistolí po paralyzéry nebo různé energetiky – předpisy dovolovaly značnou volnost – a šéf spokojeně kývl.</p>
<p>„Máme nějakou škodnou u jižní zdi. Jdeme, vojáci!“</p>
<p>Arnieho to oslovení nepřekvapilo – Dawsonovi občas ve vypjatých chvílích uklouzlo. Kolovaly tiché pověsti, že býval majorem na Faradayi, a pak jiné, ještě tišší, že ho z armády vyrazili. Když teď Hale viděl jeho obličej, uvědomil si, že má <emphasis>opravdu</emphasis> radost – nejspíš se musel strašlivě nudit. Sám se zvedl s mnohem menším nadšením. Při poplachu zůstával v centrále jenom jeden člověk, v tomhle případě Pete. Arnie mu záviděl, ale rozhodně to nehodlal dát najevo, jenom by před ostatními vypadal na sraba. Že neměl rád noční poplachy… no, ve dne loupí jenom největší zoufalci.</p>
<p>Tiše vyběhli na plochu. Ginger a Fred byli skoro v úplňku, dnes nepotřebovali ani nafasované brýle pro noční vidění. Postup měli nacvičený, jedna skupina k místu narušení, další hledat stopy násilného vstupu u lodí. Starý městský kosmodrom nebyl velký. Většina plavidel zůstávala na Faradayi, tady jich nebývalo víc než deset. Dala se oběhnout za pár minut a dveře přechodových komor propálené plazmovými kapslemi nebo lasery nešly přehlédnout ani v noci. Většina zlodějů beztak nestihla ani to, chytili je, když ještě funěli někde u zdi.</p>
<p>Arnie rychle oddechoval, dlaň na pažbě pistole se mu lepila potem a sebevědomí mu nedokázalo zvýšit ani pomyšlení na zvláštní munici, kterou si do ní za vlastní koupil. Jejich parta mířila ke zdi. Tmavé uniformy splývaly se stíny, občas se zaleskla zbraň. Bylo radno mít se na pozoru. Za vloupání na kosmodrom padaly tresty natvrdo, a zloději to věděli, přídavek za střelbu po ostraze tak občas vzali jako přijatelný risk.</p>
<p>„Stát!“ sykl Dawson a zdůraznil příkaz zvednutou paží. Všichni se přikrčili a Arnie mohl konečně popadnout dech.</p>
<p>Byli u vysoké zdi ohraničující vzdálenější stranu kosmodromu směrem do pouště. Nic se tu nehýbalo, noční klid rušila jen tichá ozvěna dopravního ruchu z města. Kosmodrom byl v noci zavřený a většina lodí prázdná, posádky si užívaly v Liberty.</p>
<p>„Hele,“ sykl chlap napravo a ukázal zbraní vzhůru. Proti jasné obloze byly perfektně vidět bezpečnostní kamery, řady ostnatého drátu na zdi i tmavý předmět, který přes ně byl přehozený a rozhodně tam neměl co dělat.</p>
<p>„Fajn!“ někdo se tiše zasmál. „Stačí si počkat.“</p>
<p>„Jo,“ dodal další hlas. „V Poretě mají pěkně hlubokej důl na titan. Až tam budou rok kopat, držky jim zezelenají jako kaktus.“</p>
<p>„Ticho!“</p>
<p>Dawsonovo zasyčení všechny umlčelo. Šéf se dotkl prstem komunikátoru v levém uchu.</p>
<p>„Hlášení! Máte něco?“</p>
<p>Odpověď Hale neslyšel, ale zřejmě byla negativní, protože Dawson sevřel rty. Arnie tušil, co se mu honí hlavou. Pokud vetřelce doteď nepřistihli, zřejmě už stačili vlézt do některé lodi. To situaci komplikovalo. Krádeže probíhaly nejčastěji na objednávku, takže zloději přesně věděli, kam jít, a vyčíhali si, kdy bude loď prázdná, jenže co když nebude? Co když je někdo vyruší, nebo hůř, plánují posádku prostě oddělat? I takové případy už se staly a pochopitelně nebyly pro ostrahu dobrou vizitkou.</p>
<p>„Co jestli chtějí ukrást celou loď?“ navrhl šeptem nejspíš nějaký nováček.</p>
<p>„Blbost,“ Arnie ohrnul nos. „Než by stihli skočit, z Faradaye jim ustřelí prdele. Takovej debil ani zloděj není.“</p>
<p>Chtěl něco dodat, ale postřehl, že Greg Dawson ztuhl.</p>
<p>„Jdeme!“ kývl na ostatní. „Vy tři hlídejte!“</p>
<p>Arnie ani teď neslyšel, co mu z druhé skupiny řekli, ale s ostatními se rychle vplížil zpátky mezi stojící lodě. Nešli daleko, jen pár desítek kroků.</p>
<p>„Tady,“ zašeptal velitel druhé party, hubený chlap s pískově žlutými vlasy, když k němu dorazili. S ostatními se krčil u trupu malé lodi tak, aby měl výhled na obě strany od ní. Ukázal vzhůru.</p>
<p>„Dekl u ovládání nákladovýho prostoru je otevřenej, páku někdo vyháčkoval. Přední vstup je taky nějak načatej, smrdí tam spálenej drát. Akorát nevím, proč páčili <emphasis>oba</emphasis> vchody?“</p>
<p>Dawson zaklekl vedle něj, otázku přešel pokrčením ramen. „Někdo dovnitř nebo ven?“</p>
<p>„Ani ještěrka.“</p>
<p>„Co je to za krám?“ Šéf pohlédl na divné rameno trčící z boku lodi a Arnie Hale pochopil, že mluví na něj – kromě sledování senzorů byl jeho prací i dohled nad evidencí.</p>
<p>„Myslím… myslím, že osobní,“ zalovil rychle v paměti. „<emphasis>Udatný Achilles</emphasis>, kapitán Iverson.“</p>
<p>„Sakra,“ Dawson se zatvářil, jako by mu to jméno něco říkalo. „Jak dlouho můžou být uvnitř? Jestli měli lepší kopírku než obvyklej šmejd – odhad, vojáku!“</p>
<p>„No,“ Arnie polkl. „Možná… deset patnáct minut? Víc určitě ne.“</p>
<p>„Vlítneme na ně?“ zeptal se současně chlap se žlutými vlasy.</p>
<p>Šéf poprvé zaváhal, ale pak zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Ne. Počkáme.“</p>
<p>Muž vypadal překvapeně, ale Dawson ho přerušil, než stihl začít protestovat.</p>
<p>„Už jste měl na krku rukojmí? Nebo střílečku v tak malý lodi? Měli plno času. Iverson je už po smrti, nebo leží svázaný někde v koutě. Když tam vrazíme teď, spíš to slízne v křížový palbě, než že mu pomůžeme.“</p>
<p>Velitel otevřel ústa – a zase je mlčky zavřel.</p>
<p>„Rozestupy!“ sykl Dawson. „Zmáčkneme je, až vylezou! A bacha! Čekat na rozkaz!“</p>
<p>Jedenáctka chlapů se rychle rozptýlila okolo a zalehla k zemi nebo za trupy nejbližších lodí s co nejlepším výhledem na <emphasis>Udatného Achillea.</emphasis> Greg Dawson zůstal na místě a Arnie usoudil, že bude nejlepší se ho držet. Šéf pár vteřin nehybně zíral do tmy, pak sáhl volnou rukou k uchu.</p>
<p>„Exone, volejte město. Ať sem pošlou maršály. Hned!“</p>
<p>Hale sebou trhl. Ještě nezažil, aby ostraha žádala o pomoc v Liberty, jenže si vybavil šéfovu větu o rukojmích. To <emphasis>taky</emphasis> ještě nezažil, a ani nechtěl, ne dnes, ne tuhle noc… ne nikdy.</p>
<p>Přesto civěl s ústy málem dokořán a šéf, jako by to vycítil, mu věnoval pohled. Jeho obličej v měsíčním světle vypadal napjatý, plný ostře vystupujících vrásek. S náhlou jistotou, která polila Haleova záda jako kýbl ledové vody, ucedil dvě krátké věty.</p>
<p>„Mám blbej pocit. Tady bude průser.“</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>„Kde je Nikola Vanbergová? Kde je Natalie Vanbergová? Mluv, a skončí to!“</p>
<p>Selinger ty otázky vyslovil pomalu a zřetelně, snad podesáté za posledních pět minut. Odpovědí bylo jen ticho.</p>
<p>Iverson už nekřičel, dokonce ani nesténal. Dýchal mělce, hlava mu visela na stranu a tři zlomené prsty na levé ruce trčely v komickém úhlu vzhůru. Z brady i konce jednoho pramene šedých vlasů kapala na podlahu krev. Selinger ho udeřil jen jednou, dost silně, aby mu podruhé roztrhl ret a vyrazil dva spodní zuby.</p>
<p>Přestože se ovládal, bylo v té ráně mnohem víc, než by pro člena oddílu S-19 bylo vhodné. Víc něčeho, co doteď nepoznal: bezmocného vzteku.</p>
<p>Chytil Iversona za bradu a zvedl jeho hlavu, aby mu viděl do tváře. Byl při vědomí, zimničně se třásl, oči s rozšířenými zornicemi se ztěžka snažily zaostřit. Když nezabraly hrozby ani zlámané prsty, zkusili sérum. Výsledek byl ale stejný. Ten muž měl zvláštní výcvik, anebo je šílený, usoudil Selinger. Zkraje křičel, ale to bylo taky všechno. Nesnažil se popřít, že sestry Vanbergovy zná. Netvrdil, že neví, kde jsou, neprosil, nesmlouval ani nevyhrožoval. Kromě toho křiku neříkal prostě <emphasis>nic</emphasis>.</p>
<p>Selinger sáhl volnou rukou dolů. Sevřel Darrenův zlomený ukazovák a pomalu, s rozmyslem jím zakroutil.</p>
<p>„Kde je Natalie Vanbergová?“</p>
<p>Iverson zasténal. Třes zesílil, mělký dech se zrychlil. Krvavé rty se pohnuly. Slova téměř nebyla slyšet, i Selinger se musel naklonit blíž.</p>
<p><emphasis>„Těch mužů tam… tak nádherných… a smrt je skosila. A vedle nich… sta slizkých vší… si žilo dál… i já.“</emphasis> *</p>
<p>Tvář se stáhla do šklebu, který mohl být agonií, smíchem i výsměchem. Oči se mu rozběhly do prázdna a Selinger ho pustil.</p>
<p>Tohle nikam nevedlo. Dostal chuť praštit ho znovu, tentokrát ale pořádně, až by mu hlava odletěla mezi mrtvoly opodál. Místo toho se otočil na Sorberga stojícího naproti Iversonově židli.</p>
<p>„Neúčinné. Návrhy?“</p>
<p>Sorberg sledoval dění se stejným nádechem bezradnosti.</p>
<p>„Další dávku?“ nabídl, ale i v tom byla nejistota. Dvě dávky séra stačily k vyvolání bolesti srovnatelné snad jen s ponořením do vroucí vody, přesto nikam nevedly. Třetí Iversona v současném stavu za pár minut zabije, a jestli z něj nic nedostanou, selhání bude naprosté. Vlastně mohl celkem snadno zemřít už teď.</p>
<p>Ozval se zvuk.</p>
<p>Selinger se rychle otočil, ale byl to jen komunikátor ležící u stěny na podlaze. Sehnul se a zvedl ho. Vypadal jako menabaranský, jen s logem newellského výrobce, ovšem uzamčený. Selinger ho chtěl znovu zahodit, ale zarazil se. Pokud to vážně byla jen přeznačená kopie…</p>
<p>Zkusil zadat první čtyři prvočísla, standardní přednastavený kód používaný na Menabaranu. Někteří majitelé nových komunikátorů byli příliš nedbalí, aby ho změnili – a štěstí mu přálo, displej ožil. Blikal tam údaj o vzkazu, jen minutu starém. Spustil ho a uslyšel cizí hlas s hlukem dopravy v pozadí.</p>
<p>„Darrene? Tady Gil. Už jsem na cestě zpátky. Všechno šlo dobře, ale zjistil jsem pár věcí, co se mi nelíbily, tak zavři loď a nikam nevylézej. Probereme to, až se vrátím. To je všechno.“</p>
<p>„Možné ohrožení,“ okomentoval Sorberg. „Stáhneme se.“</p>
<p>Selinger kývl – už tu byli moc dlouho. Otevřel ještě seznam kontaktů a přelétl je očima. Nebylo jich ani dvacet, newellská taxislužba, několik obchodů a dílen, společenský klub <emphasis>Černá hvězda.</emphasis> Jen pár osobních, Gil Daley, komandér Casey, doktor Stens.</p>
<p><emphasis>Jacob Stens.</emphasis></p>
<p>Selinger se zarazil – tohle jméno znal. Spolu s Vanbergovými třetí uprchlík z Menabaranu. Nepatřil mezi cíle, žádná lékařská databáze ani seznam v místní nemocnici jeho jméno neobsahovaly a bez informací z Přistěhovaleckého úřadu byl mnohem dostupnějším cílem ten pilot. Teď si však Selinger vzpomněl, že podle brífinku před úkolem byl Stens nejen Iversonův psychiatr, ale i doktor Natalie Vanbergové.</p>
<p>Ten by přece měl vědět, kde jsou. A pokud Iverson ví, kde najít jeho…</p>
<p>Selinger mlčky ukázal jméno na displeji Sorbergovi, který kývl.</p>
<p>Kdyby tohle našli hned zkraje, zmáčkli by Iversona jinak, ale teď už na to nebyl čas. Nebo spíš – nebyl na to čas tady.</p>
<p>„Vezmeme ho s sebou,“ rozhodl Selinger. Dostat přes zeď jedno tělo nebude problém, Scaly s dodávkou čekal nedaleko a v úkrytu budou mít dost klidu pokračovat. Jsou na správné stopě, <emphasis>něco</emphasis> tenhle chlap věděl, s uprchlíky byl v kontaktu.</p>
<p>Donutí ho mluvit, i kdyby ho měli rozřezat na kousky.</p>
<p>Sorberg se sehnul, zvedl Iversona ze židle a hodil si ho přes rameno, takže mu hlava visela dolů. Vůbec nevzdoroval, jen sebou chabě zaškubal. Selinger se rozhlédl po mrtvolách okolo a pocítil nespokojenost. Nezáleželo na tom, co newellské úřady vypátrají nebo si budou myslet, až úkol splní a s <emphasis>nákladem</emphasis> odletí. Vlastně bylo v pořádku, jestli po jejich přítomnosti zůstane stopa, vzkaz, který tomuhle místu připomene, že když Menabaran chce, nikdo před ním neuteče. To byl další důvod, proč velitelka poslala je, S-19 namísto nějakých lidských žoldáků. Selinger to dokonale chápal, ovšem zatím úkol nedokončili, takže podobný binec rozhodně nebyl takticky vhodný… nu, nedalo se nic dělat.</p>
<p>Tahat Iversona po žebříku a přechodovou komorou bylo pomalé a neefektivní. Selinger stiskl spínač, zadní rampa se sklopila. Venku pořád vládla tma, do úsvitu zbývaly dvě hodiny. Selinger seskočil dolů – všude se zdál být klid. Kývl na Sorberga, který s Iversonem musel jít pomaleji.</p>
<p>„<emphasis>Ani hnout, ruce nah…</emphasis>“</p>
<p>Byla to chyba, ale Greg Dawson v první moment nepostřehl, co Sorberg nese. Vypadalo to jako nějaký balík a šéf ostrahy chtěl postupovat správně, jenže tím na okamžik zmátl své muže. Kdyby se vetřelci pohnuli <emphasis>po</emphasis> varování, nebylo by pochyb, co mají dělat, stejně jako kdyby rovnou zakřičel <emphasis>Pal!</emphasis> Avšak Dawson střílet nenařídil – a ti dva se vymrštili dřív, než dořekl druhé slovo.</p>
<p>Sorberg bleskově shodil Iversona ze zad – ten tvrdě žuchl na kraj rampy, skutálel se z ní a zůstal bezvládně ležet – a vrhl se k zemi. Selinger ho napodobil, zároveň začal pálit.</p>
<p>Vzápětí už stříleli všichni.</p>
<p>Oranžové oslepující záblesky energetiků doplnily dunivé rány projektilových zbraní a Arnie Hale navzdory výcviku i předchozím poplachům ztuhl. Instinktivně se přikrčil a Selinger ho díky tomu přehlédl – zaregistroval jen Grega Dawsona.</p>
<p>Bývalý voják sebou trhl. Jednou vystřelil, ale minul. Se zasténáním se převalil, skoro Arnieho zalehl a ten proti jasnému nebi s hrůzou uviděl ruku, kterou šéf před okamžikem svíral zbraň: končila pod loktem něčím, co připomínalo zubatě zlomený, sklovitý pahýl.</p>
<p>Na Sorbergově straně někdo drásavě zařval, následovala nová divoká palba. Selinger se tím nezdržoval, poznal, že nepřátel kolem je příliš mnoho. Vypálil po dalším a skočil do uvolněné mezery, střely z opačné strany ho minuly.</p>
<p>Arnie sebou trhl, když chlap v černém dopadl pár kroků od něj, převalil se a v mžiku byl zase na nohou. V životě neviděl nikoho tak rychlého, přesto v té chvíli konečně zareagoval, vysunul pistoli vedle šéfova těla a dvakrát vypálil.</p>
<p>Na tak blízko nemohl minout.</p>
<p>Náraz kulek poslal Selingera znovu k zemi. Arnie vypálil potřetí, tentokrát však minul, zatímco ten chlap vyskočil. Hale na okamžik zahlédl část obličeje, oči v černé kukle, než se bleskově otočil zády.</p>
<p>Letmý náznak pohybu a pak už jenom tma.</p>
<p>Vzápětí začala palba kolem utichat.</p>
<p>„Pomoc!“ zakřičel někdo, hlas přetékající hrůzou a panikou. „Zavolejte doktora!“</p>
<p>„Sem!“ přidal se další hlas o kus dál. „Roztáhněte se! Nejděte toho parchanta, utíkal tudy!“</p>
<p>Arnie se ztěžka vyhrabal na nohy. Hrdlo měl sevřené, že se skoro nemohl nadechnout. Pistole mu vypadla, najednou byl jako opilý. Pohlédl na šéfa a pochopil, že je mrtvý – to, co mu <emphasis>urazilo</emphasis> ruku, nějak pokračovalo dál a roztříštilo půl jeho hrudníku. Krev byla všude, měl ji i na sobě, a zvláštní bylo, že odporně studila.</p>
<p>Vrávoravě vyběhl na prostranství před <emphasis>Achillem</emphasis>, i když netušil, kam chce jít. Nejspíš prostě pryč. Také na druhé straně od lodi ležela těla – postřehl nejméně tři, všechna v uniformách ostrahy kosmodromu. Někdo pořád ječel bolestí. Změnil směr a zakopl o něco ve stínu pod rampou.</p>
<p>Další člověk.</p>
<p>Hale se k němu sklonil, tenhle nebyl z ostrahy. Ležel na boku, jeho vlasy vypadaly divně bílé, ruce měl svázané. Arnie ho otočil a ztuhl. Navzdory všemu, co se stalo a co právě viděl, ho pohled na zkrvavený obličej vyděsil – to snad ani lidský obličej nebyl.</p>
<p>Bezmocně se rozhlédl. Zdálo se mu, že v dálce slyší sirény, ale asi mu jen hučelo v uších. Do křiku ve vysílačce, vyděšeného i vzteklého, se mísil hlas Peta Exona, dožadující se v centrále šéfa a vysvětlení.</p>
<p>Jako by tohle nějak vysvětlit šlo.</p>
<p>Arnie padl na kolena. Přidržel tomu muži hlavu a druhou rukou sáhl k uchu.</p>
<p>„Šéf… šéf je mrtvej! Pete, sežeň doktora! Radši… radši víc! Je tu masakr!“</p>
<p>Nenapadlo ho, co říct jiného.</p>
<p>Pak už jenom seděl, třásl se a nejvíc ze všeho si přál, aby se mu to celé jenom zdálo.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Dobrá nálada. Gil Daley si nepamatoval, kdy naposled ji zažil, ale teď cítil něco, co se jí rozhodně podobalo. Ve vypůjčeném autě – žádné <emphasis>aero</emphasis>, staré dobré vozidlo na čtyřech kolech – se proplétal centrem Liberty. Až překvapivě rychle si vzpomněl, jak se taková věc řídí, i jak funguje newellská doprava. S papíry si zdejší dopravní maršálové naštěstí moc hlavu nelámali, aspoň dokud člověk neprojel něčím domem.</p>
<p>Měl za sebou už několik pochůzek. Začaly v malém, ale luxusním starožitnictví na třídě Nezávislosti. Donutil Darrena vysypat krabičku jeho mincí pro štěstí – stejně si jich aspoň pár určitě schoval – a zisk z prodeje byl větší, než očekával. Poptávka po předexodovských artefaktech v posledních letech vážně rostla a tyhle mince spadaly do nejžádanějšího období: éry, kdy staré státy na Zemi úplně přestaly existovat a jedinými výspami civilizace se staly frakce soupeřící v závodě o dosažení živých planet. Většina mincí samozřejmě patřila Korwarianskému syndikátu, ale byly tam i další od frakcí, se kterými Korwarianci udržovali obchodní styky – a dokonce i pár, se kterými je <emphasis>rozhodně</emphasis> neudržovali. Sice o tom nemluvili, ale Gil podezíral Darrena, že před svým osudným letem provozoval cosi na způsob soukromé směnárny pro ostatní skokany, a možná nejen pro ně. Daley teď neváhal tvrdě smlouvat a na účtu zřízeném jen pár desítek minut předtím přistála celkem pěkná suma – první z několika, protože nejcennější kousky poputují do aukce, kde můžou vynést ještě o dost víc.</p>
<p>Další na řadě byla oprava <emphasis>Udatného Achillea</emphasis>. Daley si pamatoval firmu, která prováděla první přestavbu lodi, než Iverson před lety začal se svým pašeráckým byznysem. K jeho úlevě pořád fungovala, zítra její technici přijdou namontovat nový stabilizátor a projít zbytek systémů. Darren bude sice protestovat, jako vždycky, když na jeho <emphasis>drahouška</emphasis> sahal někdo cizí, ale Gil už měl po krk amatérského bastlení. Dobře fungující loď byla prostě základ.</p>
<p>Třetí hlavní úkol ležel před ním.</p>
<p>Minul velkou budovu s osvětleným nápisem <emphasis>Technické muzeum</emphasis>, zahnul do boční uličky a zastavil. Dům byl v typicky newellském hranatém stylu, namísto křiklavého štítu však vedle dveří modře zářila jen malá tabulka.</p>
<p><emphasis>Společnost přátel historie.</emphasis></p>
<p>Gil vystoupil z vozu, pečlivě ho zamkl a tentokrát se opatrně rozhlédl. Po hlavní třídě od muzea proudili lidé, ale ulička byla prázdná. Rychle došel ke dveřím a stiskl tlačítko zvonku nad mřížkou domovního komunikátoru.</p>
<p>„Tady Gil Daley. Mám schůzku s panem Kitem Jadavinim.“</p>
<p>„Ach ano,“ hlas z mřížky se ozval skoro okamžitě. „Už na vás čekám. Prosím, pojďte dál, pane Daley. Dolů po schodech.“</p>
<p>Zámek cvakl a Gil vklouzl dovnitř. Za dveřmi nebyla vzduchová komora, jen malá předsíň s úzkými schody nahoru i dolů. Vydal se dolů a překvapilo ho, jak hluboko spoře osvětlená šachta vede. Většina téhle budovy ležela pod zemí, což znamenalo, že musela být stará, možná dokonce z doby kolonizace, kdy byla Liberty jen hornickou osadou kombinovanou se sběrným táborem pro nové dělníky z Menabaranu. Když Gil položil dlaň na stěnu z hrubých kamenů, pocítil chlad. Kroky se rozléhaly v hlasité ozvěně.</p>
<p>Schody končily krátkou chodbou s třemi dveřmi. Nebyly označené a Gil zaváhal, ale v tu chvíli se ty nejbližší otevřely.</p>
<p>„Vítejte, pane Daley,“ malý obtloustlý chlapík v šedém svetru, který mu sahal až pod kolena, se široce usmíval. „Prosím, buďte jako doma. A omluvte tu zimu. Léta se hádám s majitelem, aby mi dovolil zavést vytápění, ale pořád mají nějaké výhrady.“</p>
<p>Daleymu, ještě zvyklému na menabaranské podnebí, zima nebyla, ale ze zdvořilosti kývl.</p>
<p>„Chápu, prostě ouřada.“</p>
<p>Místnost za dveřmi připomínala skladiště nebo kancelář nějakého úřadu. Velký stůl, okolo kovové police plné papírů. Některé byly jen složené, další v zavázaných deskách nebo dlouhých svitcích naházených v přihrádkách jako trubky na staveništi. Nejkvalitnější newellský papír se vyráběl ze dřeva zakrslé palmy kewia, jedné z mála rostlin, které šly na planetě ve velkém pěstovat. Měl nahnědlou barvu a navenek ještě podtrhoval dojem stáří. I díky tomu místnost výborně odpovídala představě, jakou člověk mohl mít o doupěti fanatika přes historii.</p>
<p>„Prosím, omluvte ten nepořádek,“ Jadavini shodil desky a jeden nedbale srolovaný svitek z křesla proti stolu. „Člověk nevnímá, jaký je kolem zmatek, dokud nemá návštěvu. Těm několika členům naší společnosti to nevadí, ostatně scházíme se zřídka, ale teď… dáte si čaj? Kávu? Mám dokonce kapku absintu z Menabaranu.“</p>
<p>„Ne, díky,“ odmítl Daley. „Radši bych šel k věci, musím toho do rána ještě dost stihnout. Máte informace, které jsem chtěl?“</p>
<p>„Ano, Bělogvardějský svaz. Úplná rešerše, jistě. Ehm… pokud nejsem příliš smělý, mohu se zeptat, nač ji potřebujete?“</p>
<p>Daley tu otázku čekal.</p>
<p>„Chystám se napsat menší vědeckou práci. Sice to není můj obor, ale snažím si zlepšit kvalifikaci a tahle frakce mi přišla jako dobrý začátek.“</p>
<p>„Ano, to rozhodně je!“ Jadavini se široce usmál. „Ví se o ní tak málo. Což je pochopitelné, samozřejmě, při tom, jak skončila. Velký prostor k bádání, dokonce i k vlastním teoriím. Vlastně vám závidím. Také bych si chtěl udělat čas na něco takového, ale jsem pořád zahrabaný do jiných záležitostí… obchodní povahy. Chápejte, naše společnost musí z něčeho žít, mnohé materiály jsou originály nebo ručně pořízené kopie…“</p>
<p>„Je mi to jasné,“ Daley sáhl do kapsy. „Přijal byste toto jako výraz mé vděčnosti a menší <emphasis>příspěvek</emphasis>?“</p>
<p>Jednu z Iversonových mincí, ne z těch nejvzácnějších, ale přesto cennou, si přesně pro tenhle účel nechal. Postřehl, jak Jadavinimu zasvítily oči, když ji popadl.</p>
<p>„Och… to je překrásný kousek, pane Daley. Jak velkorysý dar! Jsem vám zavázán, jménem celé naší společnosti. Čistě pro úplnost, kdybyste měl další podobné a projevil zájem o jejich rozpoznání nebo katalogizaci…“</p>
<p>„Bohužel,“ zavrtěl Daley hlavou. „Tahle byla jediná, ale kdyby se to náhodou změnilo, budu na vás myslet.“</p>
<p>Už nepochyboval, o co jde: <emphasis>Společnost přátel historie</emphasis> sloužila jako zástěrka a Kit Jadavini byl nejspíš její jediný člen, překupník kšeftující s artefakty pašovanými z nalezišť na Zemi. Takový chlap musel mít samozřejmě vzdělání a být diskrétní, což přesně Daley potřeboval. Jenom doufal, že není v žádném spojení se Sítí. Nešlo to samozřejmě vyloučit, ale Síť provozovala hlavně obchod s drogami a zbraněmi. Archeologie ležela mimo její zájem, nebo tomu tak aspoň bylo, když na jejím vrcholu seděl Fisher. Gil doufal, že si pod novým šéfem nezačali rozšiřovat obzory.</p>
<p>Kit nečekal na další pobídku a gestem Daleyho zavedl k jedné z polic napravo od stolu. Zaplňovaly ji krabice označené rukou načmáranými štítky i jmény, některé mnohokrát přeškrtané nebo přelepené. Jadavini vytáhl jednu s cedulkou <emphasis>Daley / Běl. svaz</emphasis>.</p>
<p>„Prosím,“ podal mu ji. „To je vaše.“</p>
<p>Gil odklopil víko a zamračil se. Krabice nebyla plná ani ze třetiny. Vlastně tam ležely jen jedny svázané desky, pár volně pohozených listů s poznámkami, dva svitky a datový krystal.</p>
<p>Jadavini jeho zklamání zaregistroval a omluvně pokrčil rameny.</p>
<p>„Odpusťte, pane Daley, ale říkal jsem, že o této frakci je toho známo málo. Tohle bylo všechno, co jsem dokázal vyhledat, a věřte mi, stále je to mnohem víc, než můžete najít na síti. Samozřejmě pomineme-li spekulace o myslících strojích, Chiméře a podobných nesmyslech. Pokud jste tedy zklamán…“</p>
<p>„Ne, to bude v pořádku,“ Gil naznačil úsměv. „Jak jste řekl, aspoň mi zbude víc prostoru k teoriím.“</p>
<p>Doopravdy ho zajímaly vlastně jen údaje o předpokládané poloze nebo počtu majáků Bělogvardějského svazu. Tyhle informace tam snad budou, zbytek mohl být zajímavý, ale pro jejich akci nepříliš podstatný. Konkrétnější dotazy však už mohly vyvolat podezření. Takhle skutečně působil jako chlap, co se z nudy snaží napsat historické pojednání, anebo v horším případě vykradač zjišťující, kam by stálo za to vyrazit s motykou.</p>
<p>Což vlastně nebylo tak daleko od pravdy.</p>
<p>„Takže to bude všechno, pane Daley?“ Jadavini se znovu usmál. „Spokojen se službami naší společnosti?“</p>
<p>„Rozhodně. Kdyby bylo třeba, rád se na vás zase obrátím.“</p>
<p>Očima bezděčně zabloudil ke krabicím v polici a ke štítkům na nich, novým i přeškrtnutým. Stanis/Nov.Arling. Babs/Svobod.Brit. Isy/Udat.Achill.</p>
<p><emphasis>Udatný Achilles.</emphasis></p>
<p>Daleymu se zatajil dech. Skoro sebou škubl, ale ovládl se. Nedbalým gestem ukázal na štítek.</p>
<p>„<emphasis>Udatný Achilles</emphasis>. To je loď Darrena Iversona, že? Četl jsem o něm, když jsem sbíral materiály na svoji práci.“</p>
<p>„Kapitán Iverson, jistě. Velký muž… víte, že občas navštěvuje Liberty?“</p>
<p>„Vážně?“ Daley předstíral údiv. „To je zajímavé. Jeho loď je prý sama historický unikát. Také jste o ní zpracovával rešerši?“</p>
<p>Tentokrát se Kit Jadavini neusmál.</p>
<p>„Ano, měl jsem nedávno to potěšení. Naštěstí je to za mnou.“</p>
<p>„Naštěstí? Přece to muselo být zajímavé téma.“</p>
<p>„Ach ano, to bezesporu. Jenže zadavatel… co se dá dělat. Ne každý, kdo se zajímá o historii, se umí chovat vhodně, bohužel. A ne každý je tak štědrý jako vy, pane Daley!“</p>
<p>Jadavini se znovu zasmál a Gil úsměv opětoval. Ze všech sil se snažil nevypadat křečovitě.</p>
<p><emphasis>Někdo tady sháněl informace o</emphasis> Achilleovi<emphasis>. Někdo, z koho měl Jadavini strach, asi mu zaplatil mizerně nebo vůbec, ale stejně si ho netroufl vyrazit. Proč? Protože byl ze Sítě?</emphasis></p>
<p>Daley cítil, jak se mu svírá žaludek – tohle vypadalo špatně. Napadlo ho zkusit z Kita vytáhnout víc, ale hned si to rozmyslel. Jadavini ani jeho klient zatím nemohli tušit, že se s Iversonem zná. I kdyby Daleyho prověřovali, nenajdou nic, což byla výhoda toho, že donedávna žil na Menabaranu. Ovšem když se začne vyptávat moc okatě a oni se vrátí… ne. Musel zmizet. Snad ho Jadavini pustí z hlavy jako dalšího průměrného zákazníka. A musí urychlit přípravy, zdekovat se z Newellu co nejdřív do vesmíru.</p>
<p>„Díky, pane Jadavini,“ natáhl ruku. „Bylo mi potěšením.“</p>
<p>O pár vteřin později už Gil s krabicí pod paží rychle stoupal po příkrých schodech. Vlastně měl chuť brát je po dvou. Na ulici se znovu rozhlédl, tentokrát mnohem pozorněji, hodil krabici do kufru a vytáhl komunikátor. Když stiskl Iversonovo číslo, namísto jeho hlasu uviděl jen ikonu záznamníku. Jako naschvál – Darren určitě nechal komunikátor zase někde válet, zatímco si u sebe čte některou z těch pitomých knížek.</p>
<p>„Darrene? Tady Gil. Jestli tam jsi, poslouchej. Už jsem na cestě zpátky. Všechno šlo dobře, ale zjistil jsem pár věcí, co se mi nelíbily, takže zavři loď a nikam nevylézej. Probereme to, až se vrátím. To je všechno.“</p>
<p>Ukončil spojení, vlezl do auta a dlouze vydechl.</p>
<p>Přeháněl to. Bezprostředně určitě nic nehrozilo, kosmodrom byl hlídaný a Darren nebude tak hloupý, aby se toulal někde po městě. Kdyby se chystal do <emphasis>Černé hvězdy</emphasis>, zmínil by se o tom. Takže klid, a všechno podle plánu.</p>
<p>Gil zavrtěl hlavou – to se snadno řeklo. Jenže červ strachu mu v žaludku hlodal dál, živený tím, že dobře věděl, čeho jsou gauneři ze Sítě schopní. Zvlášť kdyby sem poslali někoho zvenku. Napadla ho neradostná myšlenka – měl bych si sehnat pistoli – následována druhou, ještě neradostnější.</p>
<p><emphasis>O koho se vlastně bojím? O Darrena, o sebe, anebo jenom o prachy, co můžou z té akce kápnout?</emphasis></p>
<p>Znovu zavrtěl hlavou, strach jako strach. Nastartoval a zamířil zpátky ke kosmodromu. Cítil se moc rozhozený, aby vyřizoval další pochůzky, navíc do úsvitu zbývala hodina. Zaleze zpátky do <emphasis>Achillea</emphasis> a poví Darrenovi, co se děje. Zběžně projdou krabici od Jadaviniho, vyspí se a večer bude pokračovat.</p>
<p>První auto maršálů se zapnutou sirénou uviděl na hlavní třídě.</p>
<p>Daleymu to zprvu nepřišlo nijak zvláštní, prostě se zase někde postřílelo pár gamblerů. Jenže se přidala další dvě a on si uvědomil, že na všech zatáčkách zahýbají úplně stejným směrem.</p>
<p>Červ se zakousl hlouběji. Přidal plyn, držel se maršálských vozů až k bráně kosmodromu. Byla otevřená a za ní všude zářila světla, některá od vozidel, další z narychlo postavených mobilních reflektorů. Daley málem strhl auto do smyku, zastavil a vyskočil. Hnal se k bráně, ale dva statní maršálové stojící u ní mu nekompromisně zastoupili cestu.</p>
<p>„Tam nemůžete, pane. Došlo tu ke zločinu.“</p>
<p>„Jakému? Kde?“ Daley popadal dech. „Já… já tam mám loď. A parťáka. Darren Iverson, <emphasis>Udatný Achilles.</emphasis>“</p>
<p>Pohled, co si oba muži vyměnili, se otočil Gilovi v žaludku jako zabodnutý nůž. S kletbou se vrhl dopředu. Srazil ruce, které ho chtěly zadržet, a hnal se k těm světlům.</p>
<p>„Darrene!“ zařval v běhu z plných plic. „Kde jsi?!“</p>
<p>Nikdo neodpověděl.</p>
<p>Konečně uviděl loď: zadní rampu měla sklopenou, většina světel mířila dovnitř do nákladového prostoru. A právě ve chvíli, kdy Gila Daleyho znovu popadli maršálové, přidrželi ho a povalili na hrubý beton, uviděl, jak z nitra lodi vycházejí dva muži s nosítky.</p>
<p>Nesli černý pytel na mrtvoly.</p>
<p>* Samuel Taylor Coleridge, „Píseň o starém námořníku“, překlad: Josef Palivec.</p><empty-line />
</section>
<section>
<p><strong>KAPITOLA 13</strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Algor</strong></p><empty-line /><p>Eileen Gradová hleděla z okna vozu na davy lemující cestu. Lidé zaplňovali každé volné místo, stáli dokonce i <emphasis>nad nimi</emphasis>, na průhledných stropech ulic, pod kterými císařská kolona projížděla a kde se proháněl už jen ledový vichr. Ve vzduchu vlály barevné praporky, frenetické provolávání slávy bylo slyšet i skrz pancéřovanou stěnu vozu. Baronka měla ve tváři výraz úžasu, něco takového neviděla ani při těch největších viridianských svátcích, ale Viktorie to částečně chápala. Zatímco viridianský král se objevoval na veřejnosti relativně často, na Algoru měli lidé štěstí, když svého císaře spatřili naživo párkrát do roka, a tohle byly jeho <emphasis>narozeniny</emphasis>.</p>
<p>Georg Talminis naopak vypadal znechuceně. Místo z okna už hezkou chvíli zíral na protější stěnu, a sice se snažil nedat nic znát, ale Viktorie z něj ten odpor přímo cítila. Tušila i důvody. Georga štvaly podobné oficiality bez rozdílu, a zde navíc ostře vnímal, že nejde o žádnou událost, která by se týkala všech lidí. Žádný Den vylodění nebo Sestup, šílení venku bylo jen oslavou narozenin jednoho muže. Georg nežárlil, spíše v tom viděl cosi absurdního, jako by Andrej Korwarian byl vůdce sekty a lidé kolem jeho blázniví uctívači. Viktorie jen tiše doufala, že v tom směru neudělá žádnou poznámku nahlas.</p>
<p>„Tamta budova je graciánský chrám, že?“ zadívala se Eileen na starobyle vypadající stavbu uprostřed volného prostranství, které právě míjeli.</p>
<p>„Ano, madam,“ potvrdil admirál Vasari, sedící nalevo do Georga. „Jedna z prvních budov, která byla během kolonizace postavena.“</p>
<p>„Věděli, co je hlavní,“ ucedil Georg. „Mimochodem, není trochu nebezpečné takhle se tu projíždět?“</p>
<p>„Nebezpečné?“ Andrej Korwarian vedle Viktorie na něj upřel pronikavý pohled. „Jak to myslíte, Veličenstvo?“</p>
<p><emphasis>Stará hra – jako by to už nevěděl.</emphasis></p>
<p>„Myslím tím, co kdyby zase přiletěla nějaká raketa?“</p>
<p>V Georgově hlase byl nádech kousavosti a Eileen Gradová se přestala usmívat. Viktorie zalitovala, že nemůže bratrovi přes uličku dupnout na nohu.</p>
<p>„To není pravděpodobné, Veličenstvo. Navíc jste mohl zůstat v paláci. V <emphasis>bezpečí</emphasis>.“</p>
<p>Důraz na posledním slově byl stěží patrný, ale viridianský král ho nepřeslechl – jako by ho Andrej Korwarian nazval zbabělcem. Už se nadechoval k odpovědi, ale Eileen promluvila první.</p>
<p>„To by byla přece škoda, že, Georgu? Algormont je úžasné město, nechtěla bych o něj přijít.“</p>
<p>„Ano,“ Georg sevřel rty. „Jsem rád, že se ti tu líbí.“</p>
<p>Viktorie věnovala Eileen vděčný pohled. Baronka nebyla zase tak naivní. Dobře poznala, co se děje, a jakkoliv ji Algormont možná zaujal, tohle řekla, aby uklidnila situaci.</p>
<p>Viktorie zadoufala, že už budou brzy na místě.</p>
<p>„Tam, Vaše Veličenstvo,“ admirál Vasari jako na potvrzení její myšlenky ukázal z okna. „Památník.“</p>
<p>Eileen Gradová opět vyhlédla z okna, a tentokrát ji Viktorie napodobila, třebaže na tomto místě už jednou byla.</p>
<p>V Algormontu se nacházelo jen málo skutečných pamětihodností. Korwariané si na vzletné monumenty nepotrpěli, ale když už se do toho dali, stál výsledek za to. Elegantní železný oblouk vyrůstal z volného prostranství do výšky čtyřpatrového domu, jako by popíral zemskou přitažlivost, a na špičce se ve slunci třpytila žlutá desetimetrová střela symbolizující loď. Viktorie věděla, že je vyrobena z ryzího zlata. Do prostoru památníku vedly čtyři vstupy na všech světových stranách. Kolona vozů zamířila k severnímu, který obklopovaly dvě řady vojáků. Trap zastavil na centimetr přesně v místě, které Viktorii během příprav ukazoval Matt Reed. Andrej jí nabídl ruku, otevřel dveře a vystoupil. Viktorii do tváře udeřil mrazivý vítr prohánějící se nezakrytým prostranstvím.</p>
<p>Základnu železného oblouku lemovalo jedenáct kamenných sloupů, jeden za každou generaci osadníků, které se na Algoru od Exodu vystřídaly – a také jedenáct generací Korwarianova rodu. Mezi nimi se táhla po pás vysoká zeď. Kameny v ní byly hrubé, neomítnuté, a škvíry mezi nimi plné bílých fólií. Některé plastové listy vypadaly úhledně přeložené, zatížené úlomky kamenů, aby je vítr neodnesl, jiné zmačkané, nacpané do spár jakoby ve spěchu. Zeď postavená prvními osadníky na místě, kde v prvních letech po přistání během budování Algormontu pohřbívali mrtvé, a dopisy, které jim od té doby psali živí – rodiče svým dětem, ženy mužům, nalezení zmizelým. Jen jedinkrát do roka se to měnilo: když lidé namísto vzkazů mrtvým psali gratulace svému císaři.</p>
<p>Prostor za zdí ve vzdálenosti patnácti metrů byl uzavřen, ale hned za bezpečnostním pásmem stáli lidé narvaní hlavu na hlavě. Provolávání slávy začalo ihned poté, co Andrej vystoupil. Burácelo jako příliv, přes který nebylo slyšet vlastního slova, i Výroční přehlídka proti tomu byla víkendový piknik. A Viktorie si jasně uvědomovala, že už provolávají slávu i jí…</p>
<p>Andrej s ní pomalu kráčel po schodech k úpatí památníku mezi sloupy. Viktorie se ho držela, téměř se jí dařilo nekulhat, i když se noha při každém kroku nepříjemně ozývala. Schody byly dost široké, aby po nich mohlo jít pět lidí vedle sebe, Georg s Eileen se drželi za císařem po levici, Leonis Vasari po pravici. Vojáci na obou stranách salutovali. Ledový vzduch jako by byl nabitý zvláštní elektřinou, když Viktorie letmo pohlédla stranou, všimla si, že dokonce i Georg teď vypadá mírně ohromeně.</p>
<p>Andrej se zastavil a pomalu rozhlédl po povlávajících listech papíru. Neočekávalo se, že bude číst všechny, třebaže po jeho odchodu je Štítonoši pečlivě posbírají. Stačilo, že přišel, přijal všechny gratulace symbolickým gestem, když náhodně vytáhl jeden složený papír ze zdi, a pokynul davu na pozdrav.</p>
<p>Příliv se změnil v bouři a Viktorie si nebyla jistá, jak dlouho to trvalo, než se opět otočili, aby zamířili zpět. Původně se tu měl odehrát ještě veřejný projev, ale Andrej Korwarian ho zrušil a přednesl už před návštěvou formou přímého přenosu ze své pracovny v paláci. Obecně se soudilo, že je to kvůli zpřísnění bezpečnosti po atentátu na Výroční přehlídce, ale sám císař změnu nijak nevysvětlil a Viktorie tušila, že pravým důvodem je její kotník. Když se však naposledy ohlédla na strohé kamenné sloupy a navršené kameny, mezi kterými budou už za pár dnů opět povlávat dopisy mrtvým, pochopila, že tahle tradice má ještě jeden význam, vzkaz, který měl každý algorský císař v den svých narozenin slyšet: <emphasis>Memento mori</emphasis>.</p>
<p>Nastoupili do vozu a kolona se rozjela zpět k paláci. Ticho prolomil až Georg, když se poněkud nuceně usmál.</p>
<p>„No… zajímalo by mě, co všechno vám lidé v těch zprávách píší. Čtete je vůbec?“</p>
<p>„Na to nemám čas, Veličenstvo. Můžete tak učinit vy, než je spálí. Pokud si přejete, dám vám je poslat.“</p>
<p>Viktorie ucítila pobavení při představě Georga, jak se probírá tou nejspíš pěkně vysokou haldou papírů.</p>
<p>„Já bych si je vlastně přečetla ráda,“ přidala se. „Aspoň ten jeden, dovolíte, můj pane?“</p>
<p>„Jistě.“</p>
<p>Andrej jí podal fólii, kterou cestou k vozu vstrčil do kapsy. Viktorie list rozložila, rukou psané písmo bylo malé a roztřesené, ale nakonec ho rozluštila.</p>
<p>„Vaše císařské Veličenstvo. Přeji vám mnoho zdraví a štěstí k narozeninám. Jsem jen stará žena, ale ráda šiju a napadlo mě, že bych vám ušila bačkory. Všichni příbuzní s nimi byli spokojeni, i můj druhý vnuk. Věřím, že by vás příjemně zahřály. Kdybyste byl tak nesmírně laskav a sdělil mi svoji velikost…“</p>
<p>Viktoriin hlas se zlomil. Papír jí vypadl z prstů, v záchvatu nezvladatelného smíchu se svíjela na sedadle a Georg se vzápětí přidal. Eileen se naproti tomu smála s lehkou opatrností, obličej Leonise Vasariho připomínal někoho, kdo se ráno místo kakaa omylem napil citronové šťávy – a Andrej Korwarian neudělal nic. Jeho tvář se nepohnula, jen natáhl paži, aby zvedl dopis z podlahy vozu. Přelétl text očima, pak položil list na sedadlo.</p>
<p>„Věřím, že nebudete požadovat, abych ten návrh přijal, má paní?“ promluvil a Viktorie se tak tak zmohla na zavrtění hlavou.</p>
<p>„Vy… v bačkorách… och… to ne! Slibte mi… že nikdy… <emphasis>nikdy</emphasis>…“</p>
<p>Znovu větu nedokázala dokončit, ale Andrej přikývl.</p>
<p>„Slibuji.“</p>
<p>Zbytek cesty uběhl rychle – Viktorie se vzpamatovala až ve chvíli, kdy vjížděli do garáží. Kapesníkem si otřela slzy, hlas už měla klidný.</p>
<p>„Můj pane, věnoval byste mi ten dopis? Ráda bych si ho ponechala… do budoucna pro těžší chvíle.“</p>
<p>„Těžší chvíle?“ Andrej se na ni zadíval.</p>
<p>„Ano. Až budu potřebovat rozesmát.“</p>
<p>„Jak si přejete.“</p>
<p>Georg měl dojem, že Andrej Korwarian vůbec nechápe, co na tom dopisu Viktorii pobavilo, ale podal jí ho, nabídl jí rámě a společně vystoupili. Před vozem už čekala Kulka s Harrisem a také generál Gleason, který s úklonou pozdravil. Andrej se zastavil.</p>
<p>„Pokud dovolíte, má paní, nyní vás opustím. Rád bych si promluvil s Jeho Veličenstvem Georgem v soukromí.“</p>
<p>Viktorii přelétl po zádech mráz. Rázem se přestala usmívat. Vybavila si inspekci v Kalerminu, tam to také začalo smíchem, ale než stihla cokoliv říct, Georg už odpověděl.</p>
<p>„I já bych si s vámi chtěl promluvit, Veličenstvo. Myslím, že máme o čem.“</p>
<p>„To ano. Prosím, omluvte mě, má paní.“</p>
<p>Viktorie pustila jeho ruku. Přemýšlela, co dělat… jenže nešlo udělat nic. Nemohla za Georgem stát jako přísná matka nebo za Andrejem jako panovačná žena. Hlavou jí bleskla zoufalá myšlenka, proč si ten kotník nemohla zvrtnout až teď…</p>
<p>„Jistě,“ s pocitem rezignace se otočila k odchodu, zatímco Andrej s Georgem zamířili na druhou stranu. Norbert Gleason je následoval.</p>
<p>Georg si v hlavě rovnal myšlenky. Nakonec bylo dobře, že s tím Korwarian sám začal, přesně na podobnou příležitost čekal. Andrej otevřel dveře jakéhosi salónku a vešel, zatímco generál zůstal bez vyzvání za dveřmi – přesto Georg postřehl v jeho očích obavy.</p>
<p><emphasis>K čertu, proč se tady všichni tváří, jako bych byl školák, co může propadnout?</emphasis></p>
<p>Chvíli počkal, ale císař ho zjevně nehodlal vyzvat, ať se posadí, takže to udělal sám. Na Korwarianův pohled si za ten den a půl už zvykl – ostatně jako kakabus se tvářil pořád.</p>
<p>„Dobrá, Veličenstvo. O čem jste si přál mluvit?“</p>
<p>„Především o zhoršující se politické situaci na Viridianu.“</p>
<p>Georg překvapeně mlčel. Čekal rozhovor kolem dodávek potravin, odpovědi měl v duchu už připravené, ale co mělo znamenat tohle?</p>
<p>„Politické situaci?“ zopakoval udiveně. „Ta je přece normální.“</p>
<p>„Pokládáte za normální, když poslanci nazývají svého krále zbabělcem a slabochem – nemluvě o tom, jak se vyjadřují o mně?“</p>
<p>„Aha,“ Georg potlačil úšklebek. „Jeho Veličenstvo se cítí uraženo?“</p>
<p>„Ano,“ odvětil Andrej Korwarian bez váhání. „I za Její Veličenstvo, <emphasis>vaši</emphasis> sestru. Poslední dobou se útoky zaměřují také na ni, což je fakt, který pro vás patrně není důležitý.“</p>
<p>Georga Talminise bodl vztek. Vstal a zadíval se císaři do očí.</p>
<p>„Moji sestru nikdo neurážel, dokud se nestala <emphasis>vaší</emphasis> ženou. A přikládáte přehnanou váhu řečem. Viridianský parlament se trefuje do krále pořád – za výdaje dvora, za udělené milosti, za cokoliv. Teď je to možná trochu horší, ale přežene se to jako vždycky.“</p>
<p>„To nic nemění na nevhodnosti ani na bezpečnostním riziku.“</p>
<p>„Co je na pár směšných křiklounech rizikového?“</p>
<p>„Činy začínají slovy. To, čemu říkáte pár křiklounů, přestane být k smíchu ve chvíli, kdy první vezme do ruky pušku.“</p>
<p>„Možná tak na Algoru.“</p>
<p>„Všude,“ Andrejův pohled se zostřil. „Tuto situaci ale mohu vyřešit za vás. Jako manžel lady Viktorie mám právo zasahovat do viridianských záležitostí, a možná přišel čas ho uplatnit.“</p>
<p>„A jak byste si to uplatnění představoval? Že zaletíte s oddílem Štítonošů vystřílet náš parlament?“</p>
<p>„Také možnost. Podobný typ urážek lze chápat jako zradu, a obvyklým trestem za ni <emphasis>je</emphasis> smrt.“</p>
<p>Vyhrůžka. Nic jiného – a Georga Talminise zamrazilo, protože si uvědomil, že funguje. Když se díval na Korwarianův výraz, náhle si připadal jako potkan vhozený do klece s hadem a napadlo ho, že by to skutečně <emphasis>dokázal</emphasis>. Klidně by byl schopný přiletět na Viridian nebo poslat nějaké komando, aby vtrhlo na zasedání, parlamentní schůze byly až na výjimky veřejné…</p>
<p><emphasis>Dost!</emphasis></p>
<p>Georg zaťal zuby. Ne, algorskou paranoiou se nakazit nedá, ani zastrašit tímhle chlapem. Vzpomněl si na svůj původní plán.</p>
<p>„Dobrá, Veličenstvo. Chápu vaši <emphasis>nechuť</emphasis>. Ovšem existuje způsob, jak to vyřešit, dohoda, kterou jsem vám chtěl nabídnout.“</p>
<p>„Poslouchám.“</p>
<p>„Dovolte Viktorii vrátit se trvale domů. Nemusí přestat být vaší ženou, prostě jen bude žít doma. Na Viridianu by vaši vstřícnost ocenili a na oplátku vám nabízím zvýšení dodávek potravin o čtvrtinu bez navýšení ceny, na neurčitou dobu. Pokud vím, vaše manželství je stejně pouhou formalitou…“</p>
<p>Letmý pohyb. Georg ho postřehl koutkem oka. Když se podíval pozorněji, císařova ruka byla nehybná, ale přísahal by, že ještě před okamžikem… a z tónu, kterým Korwarian vzápětí promluvil, mu vyschlo v ústech.</p>
<p>„Kvalita mého manželství nespadá do sféry politického zájmu Viridianu. Vaše nabídka je <emphasis>nepřijatelná</emphasis>!“</p>
<p>„Pro koho?“ Georg přesto necouvl. „Pro vás oba – nebo <emphasis>jen</emphasis> pro vás? Proč se nezeptáte, co na to říká Viktorie?“</p>
<p>„A vy jste se zeptal?“</p>
<p>Georg pocítil rozpaky – samozřejmě nezeptal, hlavně z obav, jaké by to pro ni mohlo mít následky. Ovšem teď, když ho k tomu císař sám vyzval, nebylo nic snazšího.</p>
<p>„Ne, ale co to udělat hned teď? Před vámi…“</p>
<p>„Nemám námitek,“ Andrej vytáhl komunikátor. „Má paní, přišla byste do přijímacího salónku? Řeším s vaším bratrem jistou záležitost, která vyžaduje vaši přítomnost.“</p>
<p>Vteřina odmlky.</p>
<p>„Jistě, můj pane.“</p>
<p>Ve Viktoriině hlase Georg i přes komunikátor rozeznal obavy, které čekal, ale překvapil ho pocit rezignace. Žádná úleva ani naděje. Jako by se spíš dělo něco, k čemu usilovně doufala, že nedojde. Andrej Korwarian naopak vypadal úplně klidný. Zřejmě si byl naprosto jistý, co se stane, a ta jistota Georgovi přišla až nepříjemně podezřelá. Pak se dveře otevřely.</p>
<p>Viktorie rychle přejela pohledem z jednoho na druhého. Teď Georg uviděl úlevu, i když se zdálo, že plynula spíš z faktu, že na podlaze neleží žádná těla.</p>
<p>„Nuže, pánové?“ klesla do nejbližšího křesla.</p>
<p>„Má paní,“ Andrej se ujal iniciativy. „Váš bratr mi předložil jistý návrh, který zřejmě opomněl konzultovat s vámi. Pokládá za vhodné, abyste se k němu vyjádřila v naší společné přítomnosti.“</p>
<p>„Ano!“ souhlasil viridianský král. „Tuším, jaká by byla odpověď, kdybyste to s ní napřed <emphasis>probral</emphasis> o samotě.“</p>
<p>Z pohledu, kterým si Andrej Georga po té odpovědi změřil, Viktorii zamrazilo – už věděla, že je zle.</p>
<p>„Dobrá. O jaký návrh jde?“</p>
<p>„Váš bratr nabídl zvýšení dodávek potravin Algoru a záruku pokračování smlouvy po neomezenou dobu výměnou za váš odchod na Viridian. Trvalý odchod, má paní.“</p>
<p>„Ano,“ potvrdil Georg. „Nemluvím o rozvodu. Tohle… dejme tomu, manželství ať klidně zůstane, jak je, ale nemusíš žít <emphasis>tady</emphasis>. Můžeš se vrátit domů, komu to uškodí?“</p>
<p>„Nuže, má paní? Jak se k tomu stavíte?“</p>
<p>Viktorie přivřela oči – tohle bylo ještě horší, než čekala. Jen s obtížemi dokázala zachovat klid… proč ji neuváží za ruce ke dvěma koním a nezačnou tahat…</p>
<p>„Ptáte se na můj názor z osobního či obchodního hlediska?“</p>
<p>„Osobního, přirozeně. Obchodní aspekt je absurdní. Momentální stav smlouvy pro potřeby Algoru dostačuje, a kdybych chtěl víc, vezmu si to. Místo vašeho pobytu není relevantní.“</p>
<p>„Chcete říct, že k loupeži ani nepotřebujete rukojmí,“ odsekl Georg. „To bylo dost výmluvné, nemyslíš?“</p>
<p>„Dost, prosím. Já… stýská se mi po Viridianu, ano. Ale nepřeji si být vdaná na dálku.“</p>
<p>„<emphasis>Vdaná?!</emphasis>“ zdálo se, že Georg Talminis nevěří svým uším. „Tomuhle říkáš manželství? Vždyť spolu ani nespíte!“</p>
<p>„K hodnocení našeho intimního života postrádáte kvalifikaci, Veličenstvo, navzdory bohatým zkušenostem.“</p>
<p>Viktorie naštěstí promluvila dřív, než si viridianský král stačil všimnout, že to byla zřejmá urážka.</p>
<p>„Georgu, já nechci polovičatá řešení. Pokud myslíš, že tenhle stav je fraška, co by nastalo potom? Budeme si posílat gratulace k narozeninám a k výročí kurýrní lodí? Nebo se navštěvovat jednou za půlrok, aby nás mohli vyfotit do novin? Uráželo by mě to, jako bych byla nějaká prodejná holka. Buď rozvod, nebo společný život, ale ne <emphasis>tohle</emphasis>… a ne. Nemyslím, že byste mi ho povolil, ani o něj nehodlám žádat, můj pane.“</p>
<p>Andrej Korwarian vypadal na okamžik vyloženě spokojeně, zato Georg se na sestru zadíval s úžasem.</p>
<p>„<emphasis>Polovičaté</emphasis>? Mluvíš, jako by sis mohla vybrat! Ani tě nepustí na návštěvu domů… Viktorie, co to s tebou provedl?“</p>
<p>„Možná věnuji vaší sestře něco, čeho vy nebo Viridian nejste schopni: algorskou korunu, respekt bez urážek lůzy a ochranu.“</p>
<p>„Kdo ji ale ochrání před vámi?!“</p>
<p>„Má paní, prosím, vyjádřete se, zda pociťujete v tomto směru obavy. Pokud chcete, odejdu, abyste tak mohla učinit svobodně.“</p>
<p>Císařův hlas byl pořád klidný a Viktorie křečovitě svírala opěrku křesla. Ať úmyslně nebo ne, tahle partie spěla k jasnému konci, neměla jinou možnost.</p>
<p>„Ne, můj pane,“ odvětila unaveně. „Zůstaňte – a nepociťuji z vás obavy. Možná z vašich činů, ale ne z vás. Georgu, vidíš něco, co tu <emphasis>opravdu</emphasis> není.“</p>
<p>„Děkuji, má paní. Ostatně, když jsme u bezpečí, Veličenstvo, za nejlepší důkaz můžete pokládat fakt, že na vaše <emphasis>návrhy</emphasis> odpovídám pouze verbální cestou. <emphasis>Zatím.</emphasis>“</p>
<p>Pocit zrady. Zmatek. Pochopení. To vše se ve vteřině přehnalo Georgovým obličejem a skončilo u vzteku.</p>
<p>„Copak?“ probodl Korwariana pohledem. „Stál byste o jinou formu rozmluvy? V tom vám rád vyjdu vstříc, slyšel jsem, že provozujete šerm…“</p>
<p>„<emphasis>Ne!</emphasis>“</p>
<p>Viktorie vyskočila, až křeslo za ní málem spadlo, kotníkem jí projelo bodnutí.</p>
<p>„Georgu, opovaž se! A vy, jestli mu ublížíte, neodpustím vám to!“</p>
<p>Georg na ni zůstal zírat s ústy téměř dokořán, zatímco Korwarian přikývl.</p>
<p>„Veličenstvo, radím vám, abyste své sestře naslouchal. A co se domácí politiky Viridianu týče, pokud během tří měsíců nezpozoruji zlepšení, <emphasis>zlepším</emphasis> ji sám, jak budu pokládat za vhodné. To je vše.“</p>
<p>Otočil se a Georg udělal rychlý krok za ním. Málem ho chytil za rameno, jenže tentokrát to viděl jasně: Andrejovy prsty lehce se dotýkající pažby zbraně. Císař se neotočil, nezpomalil, ale Georg vycítil, že na to <emphasis>čeká</emphasis>, a donutil se zastavit<emphasis>.</emphasis></p>
<p>Bouchly dveře.</p>
<p><emphasis>Šel první, ale vlastně je se mnou vyrazil.</emphasis></p>
<p>Georg Talminis couvl zpět ke křeslu a padl do něj. Vztek mu hnal krev do hlavy. Měl chuť praštit pěstí do stolu před sebou, ale nakonec se zadíval na svoji sestru.</p>
<p>„Chtěl jsem ti pomoct. Na čí straně vlastně jsi? Pamatuješ si ještě, jaké to bylo, když jsi odjížděla?“</p>
<p>„Pamatuji,“ odvětila Viktorie tiše, „ale to je pryč. Georgu, vím, žes to myslel dobře, ale nerozumíš věcem tady. Třeba ten nápad se šermem… císař cvičí s ostrými zbraněmi a já viděla jak. Polovina šlechticů v paláci raději šermu nechala, jenom aby mu nemuseli dělat partnery. Klidně by tě zmrzačil, a že jsi král? Tady by sklidil ovace právě proto, byl bys cennější trofej. Chce ti dát lekci, a ty mu jdeš přímo na ruku, měj, <emphasis>sakra</emphasis>, rozum!“</p>
<p>Viktorie si uvědomila, jak příkře to zní. Jenže v žaludku jí ještě dohasínal strach, a jak odcházel, nahrazoval ho hněv… na tuhle návštěvu se <emphasis>těšila</emphasis>! Georg si ji naopak prohlížel se zaraženým údivem.</p>
<p>„Dobře. Tohle byla možná chyba, ale co ten návrh? Tvrdíš, že ti nic neodepře. Takže kdybys ho požádala…“</p>
<p>„Nevěřím, že by na tohle kývl, a i kdyby, já <emphasis>nechci</emphasis>. Nebudu žít takhle. Georgu, doma je plno mužů, které znám. Začnou mi nadbíhat už proto, že jsem algorská císařovna. Uvědomuješ si důsledky?“</p>
<p>„Jako že by císař dostal parohy? No a co, on by určitě taky nebyl svatý.“</p>
<p>„Omyl. Věřím, že by byl, a na Algoru se podvedení chlapi s milenci svých manželek neperou, ale <emphasis>střílí</emphasis>. Nechci mít na rukou něčí krev nebo žít zavřená jako v klášteře. Byla by to jenom spousta lží… nemysli si, že jsem o tom nepřemýšlela.“</p>
<p>„Ne. Spíš myslím, že přemýšlíš až moc, hlavně o tom chlapovi. Chceš v něm vidět to lepší, změnit ho. Jenže psychopat se změnit nedá… ale jak myslíš. Jdu najít Eileen s generálem, musím s ním něco probrat. Uvidíme se pak.“</p>
<p>Zamířil pryč a z chladu v jeho hlase Viktorii došlo, že ho ranila, ale bylo pozdě. A co měla říct? Možná kdyby byl na Algoru déle, pochopil by, ale takhle…</p>
<p>Nutili ji k rozhodnutím, na která nebyla připravená, a přemýšlení o věcech, které chtěla nechat být. Vyčerpaně si přitiskla dlaně k očím, ve kterých cítila slzy.</p>
<p>Začínalo toho být moc.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Viktorie naposled urovnala modrou mašli na stuze a couvla o krok. Teď to bylo ono. Podlouhlé převázané pouzdro leželo na stolku u zdi jídelny přesně tak, aby si ho všiml každý, kdo vejde do dveří. Vypadalo lákavě, a Viktorie přikývla.</p>
<p>Vzpamatovat se z předchozí rozmluvy jí trvalo víc než hodinu, ale krabička čokolády a balení dárků se nakonec ukázalo být jako dostatečný lék. Časem se nejspíš k některým věcem bude chtě nechtě muset vrátit, teď však cítila napětí ze zcela odlišných důvodů. Nedočkavě se zadívala na hodiny.</p>
<p>„Dále, můj pane,“ promluvila málem dřív, než se ozvalo zaklepání. Andrej Korwarian vstoupil.</p>
<p>Viktorie se na něj pozorně zadívala. Snažila se rozpoznat, zda nebo jak moc se dosud cítí dotčený Georgovými nápady. Tvářil se jako vždycky, pozdravil ji a kavalírsky odsunul židli. Dárku na stolku si musel všimnout, ale ani na moment se nezarazil.</p>
<p>Mlčky se pustil do jídla a Viktorii došlo, že tak to nepůjde. S Andrejem nestačilo sedět a čekat. Obvyklá potřeba lidí jen tak mluvit nebo projevit zvědavost byla pro něj cizí pojem. Když došel k závěru, že nemá co říct, prostě mlčel. Nadechla se, aby začala první, jenže v té chvíli se na ni zadíval.</p>
<p>„Má paní, přemýšlím o některých závěrech plynoucích z debaty s vaším bratrem.“</p>
<p><emphasis>A kruci!</emphasis></p>
<p>„Chápu,“ souhlasila Viktorie opatrně, rázem zapomněla vše, co chtěla říct. „Myslím, že jsme se všichni nechali poněkud unést.“</p>
<p>„Váš bratr se nechal unést, já ne. Ovšem vaši odpověď jsem shledal <emphasis>potěšující</emphasis>, má paní.“</p>
<p>„Děkuji. Neřekla jsem nic, co bych nemyslela vážně.“</p>
<p>„Jsem si toho vědom. Zvažuji situaci související s Viridianem. Narozeniny vašeho bratra se konají za šest měsíců, správně?“</p>
<p><emphasis>Proč se ptá, když to určitě moc dobře ví?</emphasis></p>
<p>„Ano. Kam tím míříte?“</p>
<p>„Myslím, že by z diplomatického hlediska bylo vhodné mu nynější návštěvu oplatit. Samozřejmě spolu s vámi, má paní.“</p>
<p>„My… my poletíme <emphasis>na Viridian</emphasis>?“ Viktorie si uvědomila, že zírá na Andreje s napůl otevřenými ústy.</p>
<p>„Ano. Očekávám, že se váš bratr postará, aby se viridianští představitelé chovali s dostatečným respektem. A lhůta, kterou jsem mu dal, tou dobou dávno vyprší, takže v případě potřeby mohu návštěvu využít i k vyřešení této záležitosti.“</p>
<p>Ve Viktorii znovu hrklo, ale jen na okamžik. Půl roku byla dlouhá doba! Promluví Georgovi do duše. Bude mu psát, třeba po něm dupat, ať sníží daně, zvýší platy poslanců, udělá cokoliv, čím těm opicím v parlamentu zacpe tlamy… ale <emphasis>pojede</emphasis> <emphasis>domů</emphasis>!</p>
<p>Vzápětí jí došlo i to, co ten nečekaný zvrat způsobilo.</p>
<p><emphasis>Řekla jsem, že nechci rozvod, a mám návštěvu doma. Co bych asi dostala, kdybych s ním skočila do postele…</emphasis></p>
<p>Viktorie se otřásla – ani ne ze samotné představy jako spíš z toho, že takhle by na Viridianu nikdy neuvažovala, natož aby tak jednala.</p>
<p><emphasis>A nebudu ani teď!</emphasis></p>
<p>„Děkuji, můj pane. Ani nevíte, jakou radost jste mi udělal,“ vstala a zamířila ke stolku. „Je čas, abyste také dostal dárek.“</p>
<p>Pouzdro bylo těžké. Viktorie radši použila obě ruce, aby ho zvedla, a Andrej Korwarian jí vykročil vstříc.</p>
<p>„Vše nejlepší k narozeninám, můj pane,“ lehce ho políbila na tvář. Zdálo se, že se nad tím už nezarazil, ovšem na modrou mašli se zadíval s okamžikem nedůvěry. Pak začal přesnými, metodickými pohyby balík otevírat.</p>
<p>Jako první se objevil temně rudý rubín vsazený do patky hladké kovové hrušky. Andrej ji sevřel v dlani a pomalu vytáhl celý meč i s pochvou z tmavého dřeva. Jílec s jednoduchou záštitou byl vyjma rubínu zcela bez ozdob. Žádné složité ornamenty, jen prostý, funkční tvar. Na rukojeti byly vidět lehké stopy opotřebení, kov byl vyhlazen v místě, kde ho svíraly ruce nesčetných šermířů.</p>
<p>„Když v jednadvacátém století starého kalendáře přistály na Marsu první komerční sondy,“ promluvila Viktorie, „dostaly se v tehdejších vyšších kruzích do obliby luxusní předměty vyráběné zpravidla ručně z dovezené marsovské rudy. Tak vzniklo mimo jiné několik mečů. Většina se ztratila během Exodu, jeden byl však před třemi měsíci nalezen při vykopávkách na Zemi. Dokumenty dokazující jeho pravost má momentálně plukovník Severin, odkoupila jsem ho od viridianského muzea. Jste teď jeho právoplatným majitelem, můj pane.“</p>
<p>Andrej Korwarian uchopil rukojeť a zatáhl. Z pochvy vyjela část čepele pokrytá jemnými škrábanci, přesto s perfektním ostřím.</p>
<p>„Ty náklady musely být… <emphasis>enormní</emphasis>. A zdaleka nevystihují pravou hodnotu,“ císař pomalu zasunul meč zpět a Viktorie si uvědomila, že mluví nezvykle tiše. „Má paní, jsem <emphasis>velmi</emphasis> potěšen. Znám váš vztah ke zbraním… nevěřím, že mi bude letos darováno cokoliv vhodnějšího. Letos ani kdykoliv jindy.“</p>
<p>„Stačí, že jsem vás překvapila, můj pane,“ Viktorie se usmála. Protože překvapený aspoň na okamžik <emphasis>opravdu</emphasis> vypadal, a nějaké výbuchy radosti… no, byl to <emphasis>Andrej</emphasis>. Člověk musel brát, co je.</p>
<p>„Předpokládám, že ho budete chtít vyzkoušet. Klidně můžete, nebude mi vadit, když náš oběd zkrátíme. Jsou to <emphasis>vaše</emphasis> narozeniny…“</p>
<p>„Některé věci však není důvod uspěchat. Jistě najdu vhodnější chvíli než na úkor času stráveného s vámi.“</p>
<p>Korwarian zamířil zpět ke stolu. Pouzdro s mečem položil vedle sebe tak, aby ho měl na očích, a Viktorie se znovu usmála.</p>
<p>Začínal se z toho klubat větší úspěch, než vůbec doufala.</p>
<p>„Rád bych si promluvil o detailech zítřejšího plesu, má paní,“ promluvil císař už obvyklým hlasem a Viktorie kývla.</p>
<p>„Dobře, můj pane. Už se nemohu dočkat, jak si zatančíme.“</p>
<p>Možná se jí to zdálo, ale přísahala by, že se po těch slovech v obličeji Andreje Korwariana objevil lehký úsměv.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>„Eileen, měla jsi to vidět!“</p>
<p>Georg Talminis rozrušeně procházel po pokoji a baronka Gradová ho z křesla ustaraně pozorovala.</p>
<p>„Ona… ona byla jako vyměněná! Chtěl jsem ji dostat domů, a ona mi řekla, že raději zůstane tady. Tady <emphasis>s ním</emphasis>! Chtěl jsem to zařídit tak, aby jí nestihl vyhrožovat nebo něco podobného, proto jsem jí nic neřekl předem. Myslel jsem, že to pochopí, že bude ráda, ale ona byla na <emphasis>jeho</emphasis> straně!“</p>
<p>„To není zase tak divné,“ Eileen pokrčila rameny. „Uznej, že jsi to přehnal, Georgu, takhle to na ni vysypat a chtít, aby se okamžitě rozmyslela.“</p>
<p>„Rozmyslela <emphasis>o čem</emphasis>?! O čem by asi měla přemýšlet, Eileen?“</p>
<p>„Třeba o tom, jestli není příliš pozdě.“</p>
<p>„Pozdě na co?“</p>
<p>„Pozdě vrátit se na Viridian a předstírat, že tohle bylo nějaké víkendové dobrodružství. Georgu, já tvou sestru neznám, ale možná by ses měl smířit s tím, že se změnila, už to prostě není stejná osoba, co odešla. Chce jít dál, chce…“</p>
<p>„Nesmysl!“ prskl Georg. „Prostě má z Korwariana strach! Nedivím se jí. Koukal na mě pár minut, a nebylo mi z toho dobře. Mluví o zabíjení lidí jak o trhání jablek, kdoví, co jí už udělal.“</p>
<p>„Mně dělá starosti spíš to, co chceš udělat ty.“</p>
<p>Náhlá změna Eileenina hlasu viridianského krále zarazila.</p>
<p>„Co tím myslíš?“</p>
<p>„Georgu, já nejsem úplně hloupá. Myslíš, že si nevšimnu toho, že ti tví takzvaní sluhové ani neví, jaký je rozdíl mezi sklenkou na víno a na koňak? Nebo že tu tvou <emphasis>ochranku</emphasis> jsem v paláci v životě neviděla? Nevím, co…“</p>
<p>Georg ji rychlým gestem přerušil. Položil si prst na ústa a ukázal ke stropu. Stone s ostatními sice všechny komnaty dvakrát prošel, ale tady si nemohli být jistí ničím.</p>
<p>„Nevím, o čem to mluvíš. Personál je prostě nedbalý, nejsou zvyklí na takové cesty,“ odvětil ledabyle a baronka pomalu kývla.</p>
<p>„No dobře… ale uvaž jedno, Georgu. Tvrdíš, že chceš pro svou sestru to nejlepší. Nemělo by ale být nejlepší to, co chce ona sama?“</p>
<p>„Jistě, jenomže teď si nejsem jistý, že to vůbec ví!“</p>
<p>„Takže má udělat to, co chceš ty. Protože <emphasis>vy</emphasis> přece víte, co je pro ni nejlepší – ty a Andrej Korwarian.“</p>
<p>Georg Talminis se na baronku kysele zadíval.</p>
<p>„Au!“</p>
<p>„Nemáš zač. Hlavně nebuď zbrklý, tím věci jenom zhoršíš.“</p>
<p>Zaklepání na dveře přijal Georg Talminis skoro s úlevou.</p>
<p>„Dále.“</p>
<p>Objevila se tvář generála Gleasona.</p>
<p>„Veličenstvo, myslím, že bychom měli projednat pár věcí. Týkají se diplomatických a bezpečnostních otázek, pokud máte náladu.“</p>
<p>Georg náladu neměl, to bylo zcela evidentní, ale přesto kývl.</p>
<p>„Pojďte dál a posaďte se, generále… nebo vlastně velvyslanče. Také chci něco probrat, myslím, že to spadá do vaší kompetence.“</p>
<p>„Nechám vás o samotě, pánové,“ baronka Gradová vstala. „Tyhle záležitosti nejsou má parketa a místní gravitace je dost únavná, půjdu si odpočinout.“</p>
<p>„Dobře, Eileen, přijdu pak,“ schválil Georg roztržitě. Hleděl na generála a vypadal, že váhá, jak nejlépe – nebo nenápadně – vyjádřit, co má na srdci. Než na to přišel, Gleason promluvil první.</p>
<p>„Asi nějak zanedbávám čtení zpráv z domova. Je všechno v pořádku?“</p>
<p>„Ano, pokud vím,“ Georg vypadal udiveně. „Proč se ptáte?“</p>
<p>„No, když jste pokládal za nutné provést personální změny…“</p>
<p>„Personální změny?“</p>
<p>„Jistě, vaše ostraha. Zřejmě jste přijal nové lidi, nepoznávám nikoho z vašeho doprovodu. A loď, kterou jste přiletěl… to je ta, co vám daroval menabaranský premiér? Četl jsem o tom v novinách.“</p>
<p>„Ano – co má být?“</p>
<p>„Co má být?“ Gleason se zamračil. „Promiňte, Veličenstvo, ale je podle vás vhodné podnikat návštěvu Algoru v menabaranské lodi? Myslím z diplomatického hlediska?“</p>
<p>„Má snad rezavět v hangáru? Menabaran je pořád náš spojenec, generále, ať si Korwarian myslí, co chce. A ti lidé… no, na Algor se nikdo nehrnul, nechtěl jsem je nutit, tak jsem angažoval náhradníky. Ostatně, čeho bychom se měli bát, když algorský císař tolik dbá na naši bezpečnost,“ Georg se kysele ušklíbl. „Vlastně přesně o tom jsem chtěl mluvit.“</p>
<p>„O císaři? Pak se bojím, že vám toho moc neřeknu.“</p>
<p>„Ne, to nemyslím. O <emphasis>něm</emphasis> už vím víc než dost, jen… vy máte zkušenosti s následky dlouhodobého pobytu v zajetí?“</p>
<p>Gleasonův pohled se změnil na překvapený. „Ne. To… byste se měl obrátit spíš na ředitele Petrova, aspoň z doslechu. Co přesně máte na mysli?“</p>
<p>„Psychologii,“ Georg opatrně vážil slova. „Četl jsem, že třeba oběti únosů začaly časem projevovat sympatie ke svým věznitelům. Zapomínaly… na čí jsou straně. A šlo to až tak daleko, že odmítaly utéct, i když měly možnost.“</p>
<p>„Ano,“ připustil Gleason. „O takových případech jsem četl. Člověk se snaží si na novou situaci zvyknout, až si na ni zvykne příliš. A dlouhodobý nátlak narušuje úsudek.“</p>
<p>„To právě myslím, narušený úsudek. Přestat správně rozeznávat, jaké věci jsou, dokud se nedostanu pryč, abych si zas ezvykl na normální život.“</p>
<p>„Ano, tak nějak. Vy… mluvíte o někom konkrétním?“ Gleason přivřel oči.</p>
<p>„Ne,“ odvětil Georg rychle. „Jen mě to tak napadlo. Tady člověk najednou začne myslet na různé věci.“</p>
<p>„Pravda,“ souhlasil Gleason. „Jsou chvíle, kdy mi lezou na nervy i ty uniformy okolo, než si vzpomenu, že také jednu nosím.“</p>
<p>Georg se zasmál, už skoro normálně.</p>
<p>„Já zase někdy nesnáším oslovení <emphasis>Vaše Veličenstvo</emphasis>.“</p>
<p>Ozval se zvuk komunikátoru a král se s povzdechem natáhl k tlačítku na stole.</p>
<p>„Slyším.“</p>
<p>„Poručík Stone, pane. Žádám o konzultaci ohledně rozkazů.“</p>
<p>Georg bezděčně sevřel rty. Poručíkův hlas byl stejný jako jeho pohled: pozorný, přísný… <emphasis>nelidský</emphasis>. Kdykoliv s ním mluvil, nedokázal se Georg tomu dojmu ubránit.</p>
<p><emphasis>Hlavně nebuď zbrklý.</emphasis></p>
<p>„Dobrá,“ odvětil. „Přijdu za okamžik. Generále… jak vidíte…“</p>
<p>Gleason s pochopením vstal. „To znám, můj pan…“</p>
<p>Generál se zarazil. Postřehl, jakým pohledem si ho král Talminis změřil, a rychle zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Odpusťte, Veličenstvo. To oslovení zalézá pod kůži. Užívá ho tu každý, asi jsem si moc zvykl.“</p>
<p>„To nejste jediný,“ souhlasil Georg pochmurně. „Hezký den.“</p>
<p>Norbert Gleason odešel a Georg Talminis chvíli zamyšleně seděl. Pak vstal a vyšel z komnat.</p>
<p>Stone se nehybně opíral o zeď vedle jednoho z vysokých oken jen pár kroků ode dveří, přesto si Georg opět uvědomil, jak nenápadný umí být. Kdyby ho neznal a nevěděl, o koho jde, nejspíš by ho bez povšimnutí minul jako sluhy nebo všudypřítomné stráže, jejichž obličeje mu už splývaly dohromady.</p>
<p>„Dobře,“ krátce se rozhlédl. „Nepůjdeme raději dovnitř?“</p>
<p>„To není moudré, pane. Postačí, když budeme tiše.“</p>
<p>Ano, o tomhle mluvili už dřív. Přesto se to Georgovi protivilo, k čertu, soukromé věci se mají probírat v soukromí, ne někde na silnici… donutil se to přejít.</p>
<p>„Jak si stojíme, poručíku?“</p>
<p>„Podle očekávání, pane. Prošli jsme chodby, terén odpovídá plánům. Náklad je vyložen a připraven. Zbývá jen váš rozkaz.“</p>
<p>„Dobře,“ Georg se mračil. „Dostal jsem od Viktoriiny zdejší ochranky žádost o spolupráci. Proč to nepřijmeme? Kdybychom se zapojili do jejich opatření…“</p>
<p>„Pokud se staneme součástí jejich opatření, budeme pod jejich dohledem, pane. Interní informace nepotřebujeme, pokud zůstaneme mimo, získáme větší volnost. Císař náš plán usnadnil, když omezil ozbrojený doprovod hostů, sehrajeme roli, kterou od nás čekají.“</p>
<p>„Aha, roli viridianských neschopných lemplů. Dobře. Ale Stone, nezapomeňte, nic bez mého svolení. Já… pořád si tím nejsem jistý. Nemám z toho dobrý pocit.“</p>
<p>„Pane?“ Stone upíral pohled na Georgovu tvář. Jako by řekl něco, co mu nedávalo příliš smysl, ale Georg mávl rukou.</p>
<p>„To nic. Každopádně, ještě si to musím promyslet. A i když k tomu nakonec dojde, pamatujte si, co jsem říkal. Žádní mrtví, žádná krvavá bitka. Na diplomatické důsledky kašlu, ale Viktorie si tu některé lidi určitě oblíbila. Nechci, aby přišel k úhoně někdo, kdo nemá.“</p>
<p>„Pokud půjde vše podle plánu, nedojde k žádným vedlejším ztrátám, pane.“</p>
<p>„Nedojde k nim, ani když to podle plánu <emphasis>nepůjde</emphasis>,“ opáčil Georg důrazně. „Dokdy musíte vědět, jak jsem se rozhodl?“</p>
<p>„Minimálně třicet minut před začátkem plesu, pane.“</p>
<p>„Dobrá, dám vám vědět včas. Hlavně nezapomeňte, co jsem řekl.“</p>
<p>„Rozkaz, pane.“</p>
<p>Hlas zněl pořád stejně netečně. Georg si uvědomil, že ho příliš neuklidnil, jenže co mohl dělat. Ušklíbl se – klid se pro další dny zřejmě stane značným luxusem.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Přicházel soumrak. Odpoledne sněžilo a zdálo se, že brzy začne znovu, obloha byla zatažená, ze slunce na obzoru zbyl jen narudlý přísvit ozařující panorama Algormontu. Byly časy, kdy ten pohled Viktorii přišel depresivně ponurý, ale teď se dívala z okna s pocitem příjemného uvolnění. Možná se naučila rozeznat v Algoru něco, co dřív neviděla… stejně jako v jeho vládci.</p>
<p>Vzato kolem a kolem se císařovy narozeniny zatím jevily jako úspěch. Andrejova reakce na dárek, nabídka návštěvy Viridianu. Viktorie měla dojem, že se jejich vztah posunul víc než za celé týdny předtím, a díky Georgovi si nakonec udělala jasno i ve svých pocitech, byť poněkud nedobrovolně. Zítra ji ještě čekal ples, vlastně hlavní událost oslav.</p>
<p>Jistě, ne všechno bylo ideální. Viktorie nemohla dostat z hlavy lorda Mahyrena. Co ho to jenom napadlo? Ten kousek s Vločkou byla nehoráznost, ale přece si kvůli ní nezasloužil umřít… jenže stará známá otázka, co mohla dělat? Těžko tu věc šlo před císařem tajit a Mahyren musel vědět, do čeho se pouští, i když logické argumenty pocit viny příliš nezmírnily. Navíc ji znepokojilo, jakým způsobem Gabriel vše ohlásil. Viktorie se nedokázala zbavit dojmu, že se mu něco nezdá a nepovažuje tu věc za uzavřenou. Snad se pletl, protože na Algoru zřejmě cokoliv, co jednou špatně začalo, mohlo pokračovat jedině k horšímu.</p>
<p>A pořád tu samozřejmě byli Georg s Andrejem. Snad se jí podaří udržet je od sebe dost daleko, aby se do odjezdu nezabili, ani se nepřihodí nic, co situaci mezi nimi znovu vyhrotí.</p>
<p>Napadlo ji zajít se podívat na akvárium, které Andrej skutečně nechal přenést do svých komnat, jenže byla už unavená. Zítřek bude náročný a koneckonců, ještě bude mít spoustu času.</p>
<p>Zamířila do ložnice, ale zvonek ode dveří ji zastavil.</p>
<p>„Ano?“</p>
<p>„Madam, to jsem já,“ ozval se Patrikův rozpačitý hlas. „Já… přinesl jsem vám něco.“</p>
<p>„Cože, ty ještě nespíš?“ podivila se Viktorie. „Pojď dál.“</p>
<p>Dveře se otevřely a Patrik dosud v uniformě vešel dovnitř. V ruce držel kulaté pouzdro, ve kterých se po paláci nosily důležité dokumenty, následoval ho Matt Reed. Oba se tvářili vážně.</p>
<p>„Povídejte, co se stalo,“ vyzvala je Viktorie.</p>
<p>„Já… když jsem přišel k sobě do pokoje, za dveřmi leželo tohle, madam. Má označení důvěrné a je adresované vám.“</p>
<p>Patrik položil krátký tubus na stůl a Viktorie se zamračila.</p>
<p>„Nechal jsi u svého pokoje otevřené dveře?“</p>
<p>„Ne, Veličenstvo!“ odmítl Patrik důrazně. „Major Reed mi řekl, ať si vždycky zamykám a uklízím sám, nebo údržbu při práci sleduji. Zámek vypadal v pořádku, nechápu, jak se někdo dostal dovnitř.“</p>
<p>„Poslal jsem Hračičku to zjistit,“ promluvil Matt. „Proskenoval i obsah, ale nic nebezpečného nenašel. Přesto je to divné, madam. Patrik má pokoj pro personál s prověřením, příchody všech osob se evidují. Ten, kdo to udělal, musel mít práva vyššího přístupu, ovšem v systému jsme zatím nenašli nic.“</p>
<p>„Ale já nelžu!“ Patrik se zatvářil polekaně.</p>
<p>„Já ti přece věřím,“ Viktorie se na něj usmála. „Ten, kdo ti to přinesl, prostě uměl zamést stopy. Můžete jít, pánové, ohlaste mi, když ho najdete.“</p>
<p>„Ano, madam.“</p>
<p>Oba odešli, Patrikovi se viditelně ulevilo a Viktorie se zadívala na pouzdro. Už se neusmívala – tušila, že tohle nebude dobrá zpráva.</p>
<p>Zlomila obě pečetě, odšroubovala víko a vysypala obsah na stůl. Nebylo toho moc, jen čtyři fotografie na plastovém papíru. Tři padly lícem dolů, ale na poslední spatřila obrázek…</p>
<p>Viktorie strnula. Na druhý pokus konečně nabrala dech a otočila zbylé snímky, aby zjistila, zda je na nich to samé.</p>
<p>Jeho Veličenstvo Andrej Korwarian a generál Leroy Erisket.</p>
<p>Andrej a generál Erisket v ložnici.</p>
<p>Její manžel s jiným chlapem nazí v posteli.</p>
<p>O tom, co spolu dělají, nemohlo být nejmenších pochyb. Snímky vypadaly jako vytažené ze záznamu bezpečnostní nebo špionážní kamery, mírně rozostřené, přesto zřetelné. Na rub nejvýmluvnějšího někdo napsal rukou úhledným, doleva skloněným písmem vzkaz.</p>
<p><emphasis>Ještě se divíte, že vás nedokáže uspokojit, Veličenstvo? Měla byste uvažovat o náhradě.</emphasis></p>
<p>Viktorie si uvědomila, že slyší hukot krve v uších. Pustila fotografii a na tři vteřiny zavřela oči. Doufala, že mezitím ta <emphasis>věc</emphasis> zmizí, že to je jen zlý sen.</p>
<p>Nezmizela.</p>
<p>Pomalu došla k oknu, ale scenérii za ním už nevnímala, jenom se snažila posbírat sílu a přemýšlet.</p>
<p>Nejhorší bylo, že to dávalo smysl. Andrejova odtažitost. Neochota dotknout se jí maskovaná za zdvořilost. Vyhozená Marina Danbarová. Andrejovy důvěrné schůzky s Erisketem, dvacet let bez ženy, shánění císařovny podle fotografie…</p>
<p>Indicie se valily jako temný vodopád a Viktorie marně hledala něco, co jim postavit do cesty. Andrejova paranoia by přece nepřipustila napíchnutou ložnici. Vyprávění o té ženě, kterou dal otec popravit. Jenže to bylo zase jen <emphasis>jeho</emphasis> vyprávění a paranoia… co když ty snímky poslal sám Erisket? Žárlivý milenec už nebyl ochoten dělit se o pozornost, kterou jí Andrej věnoval…</p>
<p>Viktorie podruhé zavřela oči. Co teď?</p>
<p>Zničit a zapomenout? Dělat, že se nic nestalo, vyhnat tu myšlenku z hlavy a žít dál? Jenomže tohle před Andrejem prostě neutají. Pamatovala si, kolikrát na ní i na někom jiném okamžitě rozpoznal, že se něco stalo, třebaže netušil co. Až se zeptá, nedokáže lhát tak, aby ho oklamala, i kdyby stokrát chtěla… a Viktorie si uvědomila, že <emphasis>nechce</emphasis>. Přesně jak řekla Georgovi, nestála o život ve lži, a zvlášť ne v <emphasis>takové</emphasis> lži. Ať se stane cokoliv… došla ke stolu a stiskla tlačítko komunikátoru.</p>
<p>„Veličenstvo… prosím, přišel byste sem? Je… je to naléhavé,“ i když se snažila, hlas jí zadrhával.</p>
<p>„Jistě, má paní.“</p>
<p>Andrejův tón byl stejný jako vždycky. Viktorie rychle mrkala, rukou svírala okraj parapetu. Podařilo se jí nával emocí potlačit právě ve chvíli, kdy se dveře otevřely.</p>
<p>„Má paní? Co se děje?“</p>
<p>Císař zůstal stát mezi dveřmi. Viktorie postřehla jeho bleskový pohled po místnosti, jako by hledal vetřelce, co ji ohrožuje – nejspíš na to vážně vypadala. Slabě ukázala hlavou ke stolu.</p>
<p>„Tam. To… to mi bylo právě doručeno.“</p>
<p>Andrej došel ke stolu. Fotky na něm byly rozloženy, ale on je nevzal do rukou. Jen se na ně zadíval…</p>
<p>…a víc nic.</p>
<p>Viktorie upřeně sledovala jeho obličej. Pátrala po sebemenší stopě úleku, překvapení, zardění, jenže viděla jen soustředění. Jako by studoval důležitou zprávu nebo mapu bitevního pole, hodnotil rozestavení i možné reakce… konečně zvedl hlavu.</p>
<p>„Jak vám byl ten materiál doručen, má paní?“</p>
<p>Ani teď se jeho hlas nezachvěl a Viktorie nedokázala popsat, jak se cítí, emoce se v ní přelévaly jako řeka.</p>
<p>„Copak na tom záleží?“ odvětila tiše.</p>
<p>„Ovšem,“ pod nehybnou maskou se mihl údiv. „Je to hlavní stopa k pachateli toho podvrhu.“</p>
<p>„Takže… takže to není pravda?“</p>
<p>Zadíval se na ni znovu, a tentokrát to Viktorie viděla jasně, překvapený výraz, okamžik vzápětí vystřídaný pochopením.</p>
<p>„Pokládáte tento <emphasis>scénář</emphasis> za možný, má paní?“</p>
<p><emphasis>Nenapadlo ho to. Vůbec ho nenapadlo, že bych tomu mohla věřit, myslel si, že mě rozrušila jen ta pomluva.</emphasis></p>
<p>„Já nevím,“ odpověděla Viktorie pomalu. „To mi povězte vy.“</p>
<p>Zdálo se, že o tom okamžik uvažuje, než přikývl.</p>
<p>„Zřejmě bude nejvhodnější důkaz.“</p>
<p>S těmi slovy si začal rozepínat uniformu.</p>
<p>Viktorie couvla. Žaludek jí v mžiku vyletěl do krku.</p>
<p>„Co… co to děláte?“</p>
<p>„Přesvědčím vás, že ten materiál je podvrh.“</p>
<p>Andrej hodil svršek uniformy přes opěradlo židle. Pod ní nosil tmavý nátělník s dlouhými rukávy, přetáhl si ho přes hlavu a odhalil své tělo, zatímco pohledem stále sledoval Viktorii. Jeho tvář byla naprosto bez výrazu, bez vášně. Vypadal jako řezník chystající se porazit kus dobytka.</p>
<p>Viktorie v panice couvla. Narazila na zeď, něco s křachnutím spadlo a rozbilo se. Rozhlížela se, jenže utéct nebylo kudy, stál mezi ní a dveřmi. Srdce měla až v krku, nedokázala ani hlesnout…</p>
<p>Císař udělal krok, byl méně než metr od ní.</p>
<p>A otočil se.</p>
<p>„Prosím, má paní. Můžete sama provést srovnání.“</p>
<p>Viktorie strnule zírala, srovnání <emphasis>čeho</emphasis>? Viděla jen Andrejova záda, šrámy na jeho ramenou, hluboké jizvy po lvích spárech přes záda, takhle zblízka ještě děsivější, než když je viděla poprvé…</p>
<p><emphasis>Jizvy.</emphasis></p>
<p>Viktorie ho nejistě obešla, opřela se dlaněmi o stůl a pohlédla na snímky. Na dvou byla vidět část Andrejových zad, a navzdory neostrému obrazu jasně rozeznala, že tam není nic, jen hladká kůže. Ty čtyři brázdy by přitom musela vidět, na to byly snímky ostré dost… kdyby byly pravé.</p>
<p>Viktorii se zatočila hlava. Snažila se nabrat dech, zatímco Andrej došel k ní.</p>
<p>„Vytvořit podobný materiál vyžaduje znalost detailů, má paní. Je nešťastné, že vás ten incident rozrušil.“</p>
<p>V hlasu neměl výčitku. Přesto Viktorii zaplavil nával studu, který zadusil veškerou úlevu. Proč to nepoznala? Přece jeho jizvy <emphasis>viděla</emphasis>. Měla si toho všimnout, proč uvěřila tak snadno? Protože to bylo přesvědčivé – nebo proto, že <emphasis>chtěla</emphasis>?</p>
<p>Znovu ucítila v očích slzy. Teď už je nedokázala potlačit, všechno kolem se najednou točilo. Zavrávorala, ale císař udělal krok a zachytil ji. Těžko říct, zda ji chtěl obejmout, nebo jenom zabránit, aby upadla. Viktorie se ho chytila zcela instinktivně. Objala ho a on ji držel, dokud se nevzpamatovala dost, aby si uvědomila jeho dech, teplo jeho těla…</p>
<p>Skutečnost, že je pořád polonahý.</p>
<p>Viktorii najednou dalo mnohem víc práce myslet na <emphasis>cokoliv</emphasis> včetně toho, jak mizerně jí je. Vzápětí ji Andrej nasměroval k pohovce a jemně posadil.</p>
<p>„Neměl bych zavolat lékařku?“</p>
<p>„Ne… to nebude nutné. Už… už jsem v pořádku. Jen je toho dnes na mě moc…“</p>
<p>Viktorie rychle hledala kapesník, a přitom se snažila zklidnit dech, zahnat myšlenky na to, co se stalo… nebo mohlo stát.</p>
<p>Andrej Korwarian se začal oblékat.</p>
<p>„Co se toho podezření týče, je běžné, že je ovládání některých sklonů zaměněno za jejich absenci. Pokud byste stále pociťovala pochybnost, mohu vám poskytnout lékařský posudek ohledně své sexuální orientace.“</p>
<p>„To… to rozhodně nemusíte. Věřím vám… vážně.“</p>
<p>Jiný muž by se rozzlobil. Začal by ji přesvědčovat, mlátit do stolu nebo vypočítávat dřívější úspěchy. Andrej nabídl zprávu od sexuologa. Bylo to tak… tak dokonale korwarianské, až to odplavilo i ty nejposlednější obavy.</p>
<p><emphasis>Teď mě začne přesvědčovat, abych si tu zprávu přece jen vyžádala.</emphasis></p>
<p>„Přesto byste to měla v zájmu své emocionální stability uvážit, má paní.“</p>
<p>„Moji emocionální stabilitu narušil jen ten <emphasis>hnus</emphasis>. O vás nemám pochybnosti a děkuji vám. Jednal jste velmi laskavě… měla bych se vám omluvit.“</p>
<p>„To není nutné, má paní.“</p>
<p>Andrej sebral snímky ze stolu. Přitom prvně spatřil napsaný vzkaz a Viktorie postřehla, jak se na okamžik zarazil, než všechno shrnul zpátky do pouzdra.</p>
<p>„S vaším dovolením si je vezmu.“</p>
<p>„Jistě,“ schválila Viktorie. „Odneste to někam a spalte.“</p>
<p>„Hned, jakmile zjistím totožnost odesilatele,“ Andrej se na ni zadíval. „Stále trváte na tom, abych nevykonal během oslav žádnou popravu?“</p>
<p>„Ano,“ odvětila Viktorie tiše. „Trvám, můj pane.“</p>
<p>„Budiž,“ Andrej Korwarian zamířil ke dveřím. „Přeji dobrou noc. Zřejmě dnes budu pracovat déle, takže pokud byste cokoliv potřebovala, zavolejte.“</p>
<p>„Děkuji, můj pane. Za vše… a dobrou noc i vám.“</p>
<p>Odešel a Viktorie mlčky seděla. Bylo úplně jasné, na čem hodlá Andrej Korwarian pracovat, i co udělá, až skončí. Toho, kdo to poslal, zabije. Prostřelí mu hlavu, předhodí ho graciánům nebo ještě něco horšího, jen počká dva dny, než oslavy jeho narozenin skončí. Viktorie o tom vůbec nepochybovala – kdokoliv ty snímky vytvořil, jako by už teď byl mrtvý.</p>
<p>A uvědomila si, že jí to není ani trochu líto.</p><empty-line />
</section>
<section>
<p><strong>KAPITOLA 14</strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Newell</strong></p><empty-line /><p>„Hej, Stensi, pauza na kafe? Na šestce a desítce nejsou převlečené postele. Pohyb, už nejsi na Menabaranu.“</p>
<p>Doktor Ed Gerard nesnášel Menabaran a Jacob Stens měl bohužel tu smůlu, že byl jediným <emphasis>maňákem</emphasis> v okolí. Gerard si nenechal ujít sebemenší šanci osladit mu život a Stense zase napadalo plno věcí, které tomu cucákovi v bílém plášti, aspoň o deset let mladšímu než on, chtěl povědět, ale teď raději zaťal zuby. Tohle bude třeba řešit s chladnou hlavou. V momentálním rozpoložení mohl snadno říct až moc, a dostat z první práce vyhazov po dvou týdnech by mu hledání další asi dvakrát neusnadnilo.</p>
<p>Bývalý doktor, momentálně pomocný sanitář Jacob Stens zamířil od recepce urgentního příjmu ke skladu prádla. Teprve když byl za rohem z Gerardova dohledu, dovolil si na celé kolo zívnout. Pořád se neaklimatizoval na newellský třísměnný provoz a jen s láskou vzpomínal na nudné dny strávené nasloucháním pacientů v úhledné pracovně v Artipoli. Říct mu tenkrát někdo, že skončí <emphasis>takhle</emphasis>, asi by mu rovnou nabídl své služby. Také se nikdy nepokládal za příliš ješitného, ale respektovaného psychiatra od chlapa vynášejícího nočníky dělil příliš velký kus cesty, aby ji mohl přejít jen tak bez mrknutí.</p>
<p>Nad vodou ho držela naděje, že současný stav přece jenom nebude trvalý. Na Newellu byli lékaři cenní, dokonce i psychiatři. Žádost o místní licenci už podal, čekal na pozvání k ověřovací zkoušce, která bude zřejmě spíš formalitou. A s licencí v kapse si může pomalu klestit cestu k dřívější existenci, i kdyby měl začít rozdáváním vizitek u vchodu <emphasis>Černé hvězdy</emphasis>. Mnozí její stálí hosté nejspíš psychiatra beztak potřebovali.</p>
<p>Zastavil se u skladu a chvíli hledal ve svazku klíčů na krku ten správný – dveře na magnetické karty mělo v nemocnici jen pár místností s nejdražším vybavením nebo léčivy. Odemkl, vklouzl dovnitř a hmatal po vypínači, další nezvyk oproti automaticky se rozsvěcejícím světlům. Na pojízdný vozík naskládal čisté povlečení pro pokoje šest a deset, pokud věděl, úplně prázdné, a vyjel s ním ven. Jedno kolečko vozíku protivně skřípalo, snad aby mu připomnělo, jak moc postrádá také antigravitační nosiče.</p>
<p>Když Jacob Stens nemocnici v Liberty uviděl poprvé, zhrozil se. Teď ho absence vyspělejší techniky pořád štvala, přesto názor částečně změnil. Ano, vypadalo to tu mnohem primitivněji, ale vybavení, na kterém opravdu závisely životy, za Menabaranem příliš nezaostávalo. Problém představovaly spíš léky, mnohých i kriticky důležitých byl stálý nedostatek nebo se používaly náhražky, u nichž samotní doktoři přiznávali, že jsou pochybné. Administrativa byla také zvláštní, primáři oddělení měli skoro neomezenou volnost, a když Stens viděl poprvé na urgentním příjmu sloužit chlapa, co byl zástupcem generálního ředitele, myslel si, že se jenom předvádí. Teď už věděl, že to je normální.</p>
<p>Zabočil s vozíkem do chodby k výtahu. Nemocnice měla šest pater, ale jen dvě směrem vzhůru, bezmála polovinu přitom zabíralo onkologické oddělení. Rakovina byla na Newellu děsivě běžná, za ty dva týdny viděl Jacob Stens víc případů melanomu a leukémie než předtím za celý život. Ještě víc ho šokovalo zjištění, že mnoho typů by bylo v Artipoli snadno vyléčitelných, na léky se však vztahovalo embargo a léčení na menabaranských klinikách bylo pro Newellany tak drahé, že většinou vůbec nepřicházelo v úvahu. Stens přitom měl povědomí o reálných nákladech, věděl, že šlo o záměr, a ta myšlenka ho naplňovala odporem. Vlastně se ani nedivil Gerardově frustraci, kterou si na něm vybíjel, a za odporem následoval pocit vlastního trpkého zahanbení.</p>
<p><emphasis>Dělal jsem příliš málo. Propašovat přes Darrena sem tam pár prášků a spát bez výčitek, že jsem kolečko v systému, který tohle dopouští. Co to ale doopravdy znamenalo? Plivnutí do písku.</emphasis></p>
<p>Navíc se Jacobovi vracelo pomyšlení na <emphasis>vlastní</emphasis> pacienty, které zanechal v Artipoli. Spoléhali na něj, často byl jediný, kdo jim v uspěchaném, přetechnizovaném korporátním světě naslouchal, a teď prostě zmizí. Bez vysvětlení jako zločinec, kterého z něj ostatně možná už udělali. A i kdyby ne, doktor si pamatoval menabaranské reportáže na téma emigrantů. Zkrachovalci, kriminální živly dávající přednost násilím zamořené planetě před civilizací. Přecházel to jako bulvární propagandu, jenomže teď se náhle stal jedním z <emphasis>nich</emphasis> a lidé, co ho znali, to tak uvidí.</p>
<p>Ne poprvé v posledních dnech dostal chuť mlátit pěstmi do zdi. Nebo něco rozbít, praštit s tím o zem a dupat po tom, až by se to rozdrtilo napadrť jako celý jeho život. Asi by si měl s někým promluvit. Trpce se té myšlence ušklíbl.</p>
<p><emphasis>Cvokař potřebuje cvokaře.</emphasis></p>
<p>Zkusil vyhnat černé myšlenky z hlavy, připomenout si, že už za půl hodiny mu končí směna, a současně dorazil k výtahu. Kabina se otevřela, Jacob obratně zamanévroval – už získal praxi – aby správně najel na práh a postrčil vozík do kabiny. V té chvíli se z mřížky pod stropem ozval lidský hlas operátora noční směny.</p>
<p>„Pozor! Lékařská pohotovost. Všechen volný personál na urgentní příjem. Opakuji, lékařská pohotovost!“</p>
<p>Jacob Stens zaklel. Tuhle situaci ještě nezažil, ale věděl, co hlášení znamená: došlo k něčemu velkému, nejspíš nějakému neštěstí.</p>
<p>Odhodil vozík stranou, aby nepřekážel, a rozběhl se zpátky na příjem. Cestou se k němu přidali dva sanitáři a jeden doktor.</p>
<p>„Co se děje?“ oslovil ho Stens, ale jen pokrčil rameny.</p>
<p>Ve vstupní hale urgentního příjmu už čekali nebo tam přibíhali další lidé. Gerard se skláněl u recepce s komunikátorem u ucha. Krátce promluvil a odhodil ho.</p>
<p>„Něco na kosmodromu,“ musel zvýšit hlas, aby překřičel dohadování ostatních. „Prý velká přestřelka.“</p>
<p>Jacob bolestně přivřel oči – ještě tohle. Tři střelná poranění už během své služby viděl, a pokaždé to bylo strašné, jenom jeden z pacientů nakonec přežil. Znovu mu bleskla hlavou vzpomínka na útulnou pracovnu a před nemocnicí se ozvalo kvílení sirény.</p>
<p>S dalšími třemi sanitáři a Gerardem vyběhl na plochu před vchod právě ve chvíli, kdy první ambulance se skřípěním brzd zastavila. Zadní dveře se rozlétly, záchranář vytáhl nosítka s člověkem, zakrytým až po bradu červenou dekou.</p>
<p>„Muž, věk asi čtyřicet,“ vychrlil na Gerarda bez vyzvání údaje z malého monitoru připojeného na boku nosítek. „Dýchání mělké, pulz nepravidelný. Bezvědomí, devastující zranění hrudníku, ztráta pravé ruky, podchlazení, omrzliny.“</p>
<p>Gerard se na něj zadíval, jako by byl opilý. „<emphasis>Omrzliny?</emphasis> Přeskočilo vám?“</p>
<p>„Fakt, jo?!“ záchranář trhnutím stáhl z pacienta deku, která vypadala ztvrdlá, až zapraskala.</p>
<p>Jacob Stens otřeseně strnul.</p>
<p>Muž v nějaké uniformě ležel na lehátku úplně bezvládně, tvář bílou jako křída. Pravá ruka strnule ohnutá vzhůru končila nad zápěstím pahýlem, který však nekrvácel, vypadal jako odlitý ze skla. V hrudníku na pravé straně zel kráter, ve kterém Stens viděl obnažená žebra, a uvědomil si, že se z něj <emphasis>kouří</emphasis>, ledová pára se srážela v horkém newellském vzduchu.</p>
<p>Gerard tiše zaklel. Zkusil se dotknout okraje rány, ale ucukl, jako by se spálil. Přesto zaváhal jen na okamžik.</p>
<p>„Sežeňte teplou vodu a termální přikrývky. Dělejte, dovnitř!“</p>
<p>Jeden ze sanitářů odběhl splnit příkaz, zatímco Stens rychle tlačil nosítka k posuvným proskleným dveřím nemocnice.</p>
<p>„Co… co s tímhle?“ záchranář zvedl z podlahy plastikový box, kde přes vrstvu námrazy Jacob rozeznal kus dlaně s prsty.</p>
<p>„Vyhodit!“ prskl Gerard přes rameno. „Krystalizace, buňky budou na cáry. Kde jsou ty deky, sakra?!“</p>
<p>Ve chvíli, kdy nosítka od Jacoba převzal kdosi další, už venku brzdila druhá sanitka a blížila se třetí.</p>
<p>„Muž, třicet,“ záchranář vytáhl nosítka. „Šok, ztráta obou nohou, podchlazení. Dýchání i pulz pravidelné.“</p>
<p>Tenhle byl při vědomí. Zvednutý na loktech s očima vytřeštěnýma se dezorientovaně rozhlížel okolo, jako by něco hledal, nepodíval se ani na pahýly svých nohou pod koleny, stejně sklovité a ledové jako u zraněného před chvílí. Gerard se sklonil, chtěl na ránu zatlačit, ale okraj pahýlu se pod dotekem odlomil, kousky růžové tkáně zacinkaly na asfaltu pod nosítky.</p>
<p>Bouchly dveře třetího vozu a ozval se nářek, bolestný i zoufalý. Stens uslyšel hlas zdravotníka.</p>
<p>„Střelná rána projektilem do břicha, vnitřní krvácení!“</p>
<p>„Já nechtěl!“ zasténal muž bez nohou. „Nechtěl jsem! Tede, promiň! Jak mě trefil, upadnul jsem…“</p>
<p>Hlas se mu zlomil, padl bezvládně na nosítka s očima obrácenýma v sloup a Gerard zaklel, tentokrát už nahlas.</p>
<p>„Upadá do šoku! Rychle s ním dovnitř!“</p>
<p>„Zástava!“ zaječel někdo u vedlejší sanitky. „Pomozte mi!“</p>
<p>Na silnici před nemocnicí se ozvala nová siréna.</p>
<p>Jacob Stens se snažil nepřemýšlet a táhl nosítka s raněným bez nohou ke dveřím, kde je předal dalším, zatímco se jiný doktor s Gerardem pokoušel vzkřísit postřeleného. Další sanitka zastavila na posledním volném místě a Jacob se k ní bez vyzvání rozběhl. Záchranář, tentokrát žena, už vytahoval nosítka.</p>
<p>„Muž, věk…“ na okamžik se zarazila, „…neznámý. Mnohočetné pohmožděniny, fraktury prstů, těžký otřes mozku. Pulz nitkovitý, dýchání mělké. Podezření na otravu.“</p>
<p>Jacob automaticky chytil nosítka a zatáhl za ně, když vtom uviděl krví slepené šedé vlasy.</p>
<p>„Darrene!“</p>
<p>Stensovi leknutím ochably ruce. Zíral na Iversonův obličej, rozmlácený k nepoznání, a záchranářka mu hrubě vrazila do ramene.</p>
<p>„Tak pohni! Jestli ho znáš, kaktus mu pošleš potom!“</p>
<p>Sama popadla jednu stranu nosítek a Jacob se rychle chopil druhé. Zatímco je táhl ke vchodu, snažil se sebrat a sledovat Iversonovy životní funkce na monitoru nosítek. Byly nepravidelné a nízko, jako by měl organismus jen krok od zhroucení.</p>
<p>Co se dělo pak, si Jacob Stens stěží vybavoval. Postřeleného po dvou minutách klinické smrti oživili a odvezli na intenzivní péči, ale muž bez nohou zemřel. I další dva zraněné přivezli už mrtvé, jeden vypadal jak rozbitá sádrová socha. Stav zbylých se zhoršoval přímo úměrně s tím, jak se je dařilo ohřát, rychle nastupoval šok, krvácení a oběhový kolaps. Jacob nepřemýšlel. Jenom <emphasis>reagoval</emphasis>, podával, nosil, přidržoval. Nakonec si uvědomil, že se opírá o zeď v umývárně – ani netušil, jak se tam dostal – a celý se třese. Záda zeleného mundúru měl úplně promočená, ruce až po lokty pokryté cizí krví. V ústech měl sucho, v očích ho štípalo.</p>
<p>Před ním si u velkých umyvadel myli ruce další dva muži. Jeden se otočil, Stens poznal Gerarda. I on měl obličej ztrhaný a bledý. Odhodil do recyklační nádoby kus syntetické látky, kterou se utíral, a chabě se ušklíbl.</p>
<p>„Co tady ještě děláte? Umyjte se a zmizte, máte padla. Nebo tu chcete zabrat další postel? Jo, a dobrá práce.“</p>
<p>„Díky, doktore,“ vypravil ze sebe Stens, příliš vyčerpaný, aby ho ten kompliment potěšil. Dovrávoral k umyvadlu a ponořil ruce do proudu ledové vody – teprve tohle ho skutečně probralo. Rychle se snažil zbavit té krve, nakonec si opláchl tvář. Když vyšel ven, aspoň už neměl pocit, že se pod ním hýbe podlaha.</p>
<p>„Lituji, ale to nemůžu. Jenom lékař smí podávat informace.“</p>
<p>„No tak nějakého sežeňte! Chci s ním, sakra, mluvit! A chci Darrena vidět, přece nemá mor!“</p>
<p>Stens se zarazil – ten hlas zněl povědomě. Pohlédl k recepci, kde rozcuchaný chlap naštvaně gestikuloval sestře do obličeje, další dva stáli za ním. V další vteřině si doktor vzpomněl a vyrazil k nim.</p>
<p>„Pane Daley! To jsem já, Jacob Stens, přiletěl jsem s vámi.“</p>
<p>„Jo,“ Gil se krátce zarazil. „Jasně. Můžete mi říct, co je s Darrenem? Řekli mi, že ho sem přivezli a není na tom dobře. Je…“</p>
<p>Očividně se bál tu větu dokončit a Stens rychle zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Ne. Hrozně ho zbili, má zlámané prsty a pořádný otřes mozku. Taky mu našli něco v krvi… není to na seznamu drog, ale nic dobrého. Teď je v bezvědomí, měl by se probrat za pár hodin.“</p>
<p><emphasis>Snad.</emphasis></p>
<p>Daley to slovo slyšel, i když ho Jacob nevyslovil, přesto vydechl úlevou.</p>
<p>„Díky, doktore. Pustí mě za ním?“</p>
<p>„Teď určitě ne, je tu zmatek. Co se to tam stalo?!“</p>
<p>„Já nevím,“ Daley otřeseně zavrtěl hlavou. Stens si všiml, že má roztrženou košili a odřenou levou tvář. „Byl jsem ve městě. Když jsem přijel, kolem <emphasis>Achillea</emphasis> bylo plno maršálů a sanitek. Prý ho někdo přepadl, našly se tam mrtvoly…“</p>
<p>„Detaily si necháme radši pro sebe, pane Daley. Aspoň prozatím.“</p>
<p>Jeden z těch dvou za Daleym udělal krok blíž a Stens si všiml stříbrné hvězdy na klopě jeho kabátu. Gil rychle polkl.</p>
<p>„Jasně. Až se Darren probere, chtějí jeho výpověď.“</p>
<p>„A do té doby tu počkáme,“ doplnil druhý maršál. „Pro jistotu.“</p>
<p>Jeho hlas zněl klidně. Přesto si Stens najednou nebyl jistý, jestli chtějí Iversona chránit coby oběť, nebo spíš hlídat jako podezřelého, a podle Daleyho výrazu ho napadlo totéž.</p>
<p>„Tak jo,“ konstatoval. „Taky tu zůstanu, aspoň zatím. A díky!“</p>
<p>„Nemáte zač. Já se musím trochu vyspat, ale pak se vrátím. Dám na Darrena pozor.“</p>
<p>„Dobře, doktore.“</p>
<p>Stens cítil, že má Gil na srdci ještě leccos dalšího, ale teď to nešlo. A pokud měl být později něco platný, vážně musel aspoň pár hodin spát.</p>
<p>V šatně pro personál zastihl lelkovat další dva zřízence. Stens otevřel svoji skříňku, s úlevou se začal zbavovat propoceného mundúru a přitom zaslechl útržek jejich hovoru.</p>
<p>„…jednomu umrzly nohy. Umrzly, chápeš? Prostě <emphasis>upadly</emphasis>. To si nalil do lavoru tekutej dusík místo vody?“</p>
<p>„Ten by tohle neudělal. Před pár lety na Faradayi prasknul kontejner, když jsem tam dělal na první pomoci. Polilo to pár chlapů, ale žádnej nevypadal takhle, to jsem v životě neviděl.“</p>
<p>„No jo, taky kterej idiot by vozil tekutej dusík <emphasis>sem</emphasis>? Co by s ním dělal, chladil si chlast?“</p>
<p>„A kdo by byl tak blbej, aby u takovýho kontejneru střílel? Máš pravdu, nedává to smysl. Maršálové z toho jsou asi pěkně hotoví.“</p>
<p>Stens si právě zapínal košili, ale zarazil se. Jak tyhle dva poslouchal, znovu se mu vybavili ti zranění, a s nimi pocit, že něco podobného už také viděl. Snad na Menabaranu, ale kde…</p>
<p>Jacob zavrtěl hlavou. Byl příliš utahaný, aby si dokázal vzpomenout, možná později. Přehodil si přes ramena kabát, zabouchl skříňku a v té chvíli v jeho kapse zazvonil komunikátor.</p>
<p>Kromě právě příchozího zářil na obrazovce seznam nepřijatých hovorů od začátku směny. Stens bezděčně zaklel. Pět z čísla Nikoly Vanbergové – jistě, Natalie! Prý si cestou s Darrenem dost rozuměla. Nejspíš poznala, co se mu stalo… doktor se vyčerpaně opřel čelem o studená dvířka skříňky.</p>
<p>Takže žádné domů. Natalie mohla být právě uprostřed panického záchvatu a Nikola zoufale potřebovat pomoc. Nikoho nezná, místní záchranku se volat neodváží. Musí za nimi, aspoň jim říct, že Darren žije. Navíc hovor, který teď zvonil, přicházel z čísla, které doktor vůbec neznal – rychle přístroj zvedl k uchu.</p>
<p>„Jacob Stens, slyším.“</p>
<p>„Vy jste přítel pana Iversona? Darrena Iversona?“</p>
<p>Hlas zněl jaksi opatrně a doktor se zamračil.</p>
<p>„Ano, známe se. Proč?“</p>
<p>„Měl jsem mu doručit zásilku. Byli jsme dohodnuti na dnešek, ale nezvedá komunikátor.“</p>
<p>„Ano, jistě. Darren, on… měl nehodu. Leží v nemocnici.“</p>
<p>„To je smůla,“ napětí v cizím hlasu zesílilo. „Chápejte, pane Stensi, tu zásilku musím předat. Nechci si to nechávat u sebe, Darren mi dal kontakt na vás, kdyby nemohl.“</p>
<p>„Dobře, ale co je to za zásilku? Pane…“</p>
<p>„Raději ne přes komunikátor. To zboží je trochu <emphasis>horké</emphasis>.“</p>
<p>Doktor bolestně přivřel oči. Neměl iluze, že všechny Darrenovy obchody kromě pašování na Newell jsou legální, ale proč do nich tahal jeho? Nestačil mu Daley? Nebo to mělo být nějaké <emphasis>překvapení</emphasis>? A co má teď udělat – poslat toho chlapa k čertu a zadělat možná Darrenovi na další problémy? Nebo ho odkázat na Daleyho, kterému zrovna dělali společnost dva maršálové? Jacob Stens si povzdechl.</p>
<p>„Jak je ta věc velká? A není to něco… ehm… nebezpečného?“</p>
<p><emphasis>Třeba bedna jedovatých viridianských štěnic.</emphasis></p>
<p>„Ne, pane. Je to malý balíček. Nic nebezpečného, opravdu.“</p>
<p>„No tak dobře. Kde se sejdeme?“</p>
<p>„Čekám v uličce u třídy Revoluce.“</p>
<p>Stens se na okamžik zamyslel, snažil si vybavit mapu Liberty… to šlo. Třída Revoluce byla jenom kousek od nemocnice, dokonce správným směrem k bytu Vanbergových.</p>
<p>„Dobře,“ zopakoval. „Za deset minut jsem u vás.“</p>
<p>„Díky, pane Stensi. Vážně.“</p>
<p>Doktor záviděl úlevu, jakou v tom hlase uslyšel, než se spojení přerušilo. Napadlo ho zavolat Nikole – jenže jestli na tom byla Natalie tak, jak se bál, na nějaké hovory sotva bude mít čas a stejně nepomůžou. Čím dřív u ní prostě bude, tím líp.</p>
<p>Jacob Stens schoval komunikátor zpět do kapsy a rychle vyrazil ke dveřím. Ještě jednou zjistí, jak se daří Darrenovi. Vyzvedne ten záhadný balíček. Zajede za Nikolou.</p>
<p>A pak se snad konečně vyspí – do východu slunce zbývala ještě celá hodina.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>„Niki?“</p>
<p>Na opačném konci pokoje vrzly dveře a obdélník světla z ložnice zakryla Nataliina postava. Polekaně se rozhlížela a Nikola raději rozsvítila.</p>
<p>„Jsem tady, Nat. Všechno je v pořádku.“</p>
<p>„Nemůžu spát, Niki. Můžeme už vstávat?“</p>
<p>Nikola si povzdechla. Večerní rozmluva klidnému spaní nepřidala a na omlácených hodinách na zdi, které patřily ještě k původnímu vybavení bytu, bylo půl páté ráno. Původně se chtěla jen doplížit pro sklenici vody, ale věděla, že teď už je to marné. A i když řekne ne, se spánkem byl konec, tak proč se stresovat.</p>
<p>„Jo, klidně. Stejně je skoro ráno.“</p>
<p><emphasis>Skoro. Jenom za hodinu a půl.</emphasis></p>
<p>„Dobře, Niki.“</p>
<p>V Nataliině hlase nebyla žádná spokojenost. Ani ona toho asi moc nenaspala, a to před sebou měly další pracovní den. Už tak mizerná nálada Nikole při té myšlence klesla o další stupeň.</p>
<p>Natalie se odšourala do koupelny. Nikola ji po chvilce vystřídala a pak se pustila do přípravy nepatrné snídaně. Když nemůžou spát, aspoň se nají. Jinak vládlo ticho, i holovize zůstala vypnutá. Natalie se usadila ke stolu, ale místo jídla odněkud vylovila další čistý papír a tužku. Začala ho plnit čísly pomalu splývajícími do divné rovnice, pak se objevily první čáry. Samozřejmě se začaly spojovat do známého tvaru dodávky, tentokrát však zůstaly nedokončené – Natalie si ztěžka protřela oči.</p>
<p>„Je mi nějak špatně, Niki.“</p>
<p>Nikola se na ni starostlivě zadívala.</p>
<p>„Nemáš horečku?“ položila jí dlaň na čelo, ale bylo spíš studené.</p>
<p>„Ne. Bolí mě břicho. Asi ta omáčka.“</p>
<p>Nikola se ušklíbla, tolik k jejímu kuchařskému umění.</p>
<p>„Nechceš zůstat doma?“ navrhla. „Jenom dneska. Zvládnu to sa…“</p>
<p>„Ne!“ Natalie vyskočila od stolu, tužky i pokreslený papír slétly na podlahu. „Nenechávej mě tu, Niki! Já… já… nemůžu…“</p>
<p>„Dobře, Nat! Chápu!“ přerušila ji Nikola rychle, před očima děsivou vidinu panického záchvatu bez skříňky léků v koupelně. „Uklidni se, to je v pořádku! Klidně pojď, nic se neděje.“</p>
<p>Natalie neodpověděla. Sice si znovu sedla, ale pořád vypadala vyděšeně. Každou chvíli také pošilhávala k oknu a Nikolu přepadla chuť ječet, protože přesně věděla, co je za tím: brzy začne den.</p>
<p><emphasis>Až budeš brečet, bude svítit slunce.</emphasis></p>
<p>Natalie pořád čekala svoji katastrofu, vynervovaná a zdeptaná tím, že si nedokáže vybavit detaily. Prostě se rozhodla od sestry nehnout, i kdyby jí bylo sebehůř, a Nikola netušila, co udělat. Zavolat doktoru Stensovi? Od včerejška se o to snažila pětkrát, než si vzpomněla, jak se zmínil, že bude mít na pohotovosti noční směny. Buď je pořád tam, anebo už doma spí. Možná odpoledne, až skončí s úklidem, mohly by se u něj zastavit. Zbývá maličkost, přežít to do té doby.</p>
<p>„Dobře, Nat,“ zopakovala. „Nakonec, nemusíš uklízet. Můžeš zase s Francisem procházet účty.“</p>
<p>To byla další z mála pozitivních změn posledních dnů. Třebaže zkraje vypadal Francis všelijak, pozvolna na něj Nikola změnila názor. Jeho vzezření byla jen další součást <emphasis>zábavy</emphasis> v <emphasis>Černé hvězdě</emphasis>, stejně jako Dininy falešné jizvy. Pod ním byl Francis chytrý, laskavý a vždy přátelsky naladěný. Pořád častěji dovoloval Natalii pomáhat mu s účetnictvím klubu a Nikola si vlastně nebyla jistá, jestli nějakou pomoc opravdu potřebuje, nebo chce pomoci spíš jí, ale každopádně mu byla vděčná.</p>
<p>„Díky, Niki,“ Natalie sebrala z podlahy list. „Když tu zůstanu sama, začnu se zase bát. Jako dřív, když jsme nikam nechodily.“</p>
<p>„Nikam jsme nechodily, <emphasis>protože</emphasis> ses bála.“</p>
<p>„Já vím,“ Natalie sklouzla pohledem k rovnici. „Strach je rekurzivní funkce.“</p>
<p>„Ehm… aha.“</p>
<p>Kdykoliv se poslední dobou zkusila s Natalií bavit o matice, končilo to tím, že si Nikola připadala jako naprostý idiot. Radši na papír postavila hrnek čaje.</p>
<p>„Na, vypij aspoň ten čaj. Ještě je čas, můžeme zapnout holovizi.“</p>
<p>„Já bych ale radši šla, Niki. Můžeme?“</p>
<p>Za okny byla pořád tma a Nikola si povzdechla – ale proč ne. Než z <emphasis>Černé hvězdy</emphasis> za svítání zmizí všichni úchylové, můžou se prostě projít městem. A když začnou dřív, zase o to dřív skončí.</p>
<p>„Tak jo,“ schválila. „Najíme se a půjdeme.“</p>
<p>O pár minut později Nikola se sestrou v závěsu vyklouzla ze dveří. Dům, kde bydlely, měl jen jedno patro, celkem osm bytů. Všude vládlo ticho, přesto se ve chvíli, kdy Nikola otáčela klíčem v zámku, protější dveře pootevřely.</p>
<p>„Dobré ráno, slečno Vanbergová.“</p>
<p>Nikola v duchu zasténala – odvrácená tvář newellské solidarity. Zatímco v Artipoli se lidé ve stejném domě prakticky neznali, tady mívala pocit, že si všichni koukají až do talířů, a tenhle chlap byl nejhorší. Snad celé dny trávil jen šmírováním u dveří, co se u sousedů šustne.</p>
<p>„Dobré ráno, pane Olafsone,“ donutila se Nikola k úsměvu. „Nemůžete spát?“</p>
<p>„Ve svém věku už tolik nepotřebuji,“ vyhublý muž, který vypadal aspoň o deset let starší, než ve skutečnosti byl, si prohrábl vlasy kolem počínající pleše. „Co vy, že dnes tak brzy?“</p>
<p>„Chceme se trochu projít, podívat se na východ slunce.“</p>
<p>Teď si Nikola nevymýšlela, nebo aspoň ne úplně. Zatímco na Menabaranu bylo přes věžáky těžké opravdu zahlédnout svítání, pokud člověk nestál někde na střeše nebo na kraji města, tady to nebyl problém. Navíc východ slunce na Newellu měl něco do sebe, ta záplava oranžové a modré v kombinaci s obrysy zapadajících měsíců…</p>
<p>„Chápu,“ Oskar Olafson ukázal v úsměvu mírně zažloutlé zuby. „Víte, jeden čas jsem hodně cestoval. Měla byste někdy vidět ráno na Algoru. Když se teple oblečete, vyjedete ven… tomu se nic nevyrovnalo.“</p>
<p><emphasis>Tak se tam zase vrať!</emphasis></p>
<p>„To když vás honili kvůli milici?“</p>
<p>Natalie promluvila zničehonic, sousedův úsměv rázem zmizel a v Nikole hrklo.</p>
<p>„To není naše věc, Nat,“ namítla ostře. „Já… promiňte.“</p>
<p>„Nevadí, nic se nestalo,“ ujistil ji Oskar snad až příliš bezstarostně. „Jako mladší jsem podnikl pár divočejších kousků. Milice byl jeden z nich, ale tyhle časy jsou dávno pryč.“</p>
<p>„Tak pěkný den. My musíme jít.“</p>
<p>„Jistě, jistě. Pěkný den i vám, slečno Vanbergová.“</p>
<p>Olafson zmizel za dveřmi a Nikola se otočila k sestře. Natalie se však už tvářila tak provinile, že napomenutí spolkla. Koneckonců, tahle informace byla zajímavá.</p>
<p><emphasis>Divná náhoda, že uprchlíky z Menabaranu ubytují vedle bývalého člena milice. Píše o nás někam zprávy? A má doma zbraň?</emphasis></p>
<p>Nikola mávnutím ruky paranoidní hlásek v hlavě umlčela. V Liberty muselo být plno členů milice, bývalých i současných, a zbraň tu měl taky kdekdo. A i kdyby náhodou Olafson pro někoho špehoval, ať se klidně dívá. Neudělají žádné potíže, ani žádné mít nebudou. Začínají znovu.</p>
<p>„Pojď, Nat,“ pobídla sestru ke schodům. „Ať nezmeškáme ten východ slunce.“</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>„<emphasis>Gile?</emphasis>“</p>
<p>Hlas byl tak tichý, až si Daley pár vteřin myslel, že se mu to zdá. Maršál, který s ním byl v pokoji, někam odešel a on už dvacet minut zachmuřeně zíral do zdi, teď však rychle pohlédl k posteli. Doteď nehybně ležící Iverson měl otočenou hlavu a jedním okem – druhé měl tak oteklé, že bylo prakticky zavřené – se na něj nejistě díval.</p>
<p>„Darrene!“ Daley vyskočil z rozvrzané židle. „Jak… jak je ti?“</p>
<p>Idiotská otázka. Odpověď musela být jasná každému, kdo se na něj jenom vteřinu díval, ale Daleyho prostě nenapadlo nic lepšího. Iversona jako by dotaz přesto zaskočil. Chvíli mžoural do stropu.</p>
<p>„Byl jsem doma. A zdálo se mi… že jsem tady. Nebo… nebo se mi to zdá teď? Vážně jsi tu, Gile?“</p>
<p>I s rozbitými rty mluvil zřetelně a Daleyho polila zima.</p>
<p>„Jo. Jsem tu a nic se ti nezdá. Jsi v nemocnici, odvezli tě sem z <emphasis>Achillea</emphasis>. Nějaký hajzlové tě přepadli, zmlátili a taky ti píchli nějaké svinstvo. Asi se ti to trochu motá.“</p>
<p>Ticho. Iverson dál hleděl do prázdna, než zpod přikrývky vymotal zdravou ruku – tedy zdravou až na krvavě rudé pruhy po poutech na zápěstí – a trochu malátně zapátral v ústech.</p>
<p>„Další… další zuby?“</p>
<p>„Asi dva.“</p>
<p>„Sakra. Musím na Menabaran. Tam dělají pěkné. Kde mám klobouk?“</p>
<p>Daley pocítil drobnou úlevu, tohle už byl Darren, jakého znal. Nebo aspoň skoro on.</p>
<p>„Nemám zdání. Nejspíš pořád na <emphasis>Achilleovi</emphasis>.“</p>
<p>Namísto mytí sestry Darrenovy zkrvavené vlasy nad čelem prostě ostříhaly, takže vypadal ještě divněji než obvykle, i bez zmasakrovaného obličeje.</p>
<p>„Tak to asi půjdu.“</p>
<p>Chytil se okraje postele a křivky na monitoru vedle ní začaly poskakovat, ale Gil rychle přiskočil a zatlačil ho zpátky.</p>
<p>„Ať tě to ani nenapadne! Kašli na klobouk, málem jsi umřel – a poslouchej,“ opatrně ztišil hlas. „U lodi byly jatka. Je asi deset mrtvých, další jsou na tom pěkně bídně, a pár těch hajzlů prý zdrhlo. Jsou tu maršálové, budou tě chtít vyslechnout, takže přemýšlej, co řekneš. Byli ze Sítě, co?“</p>
<p>Iverson neodpověděl. Přestal se bránit, ležel nehybně, až se Daley lekl, že omdlel. Pak se však na něj zadíval znovu, a tentokrát se strachem.</p>
<p>„Jo. Ti první.“</p>
<p>„Jak <emphasis>první</emphasis>?“</p>
<p>„Potom přišli další. Byli z Menabaranu… kvůli Nikole a Natalii. Ví, že přiletěly se mnou. Chtěli vědět, kde bydlí. Nic jsem neřekl… tak přitlačili.“</p>
<p>Daley se nezmohl na slovo. Slyšel už historky o <emphasis>vigilantech</emphasis>, co unášeli nebo zabíjeli menabaranské zločince uprchlé na Newell, ale měl to za obyčejné pohádky. A vždyť to byly jenom dvě vystrašené holky. Co mohly komu udělat, že stálo za to letět je odrovnat až sem?</p>
<p>„Nádhera,“ procedil skrze zuby. „Fakt <emphasis>krása</emphasis>. Jestli jsi jim ale nic neřekl, je to v klidu, ne? Maršálové…“</p>
<p>„To není v klidu!“ přerušil ho Iverson rozrušeně. „Maršálové jsou pomalí a oni… pořád je hledají. Musím… musím je varovat.“</p>
<p>Znovu zkusil vstát, ale než ho Gil stačil přidržet, ruka mu sklouzla. S výrazem bolesti upadl zpátky. Rychle, mělce dýchal, obličej popelavý.</p>
<p>„Sakra. Ti mi dali… horší než tenkrát. To… to asi nepůjde.“</p>
<p>„Ne, to teda nepůjde,“ souhlasil Daley rázně. „Víš, kde ty dvě jsou? Máš jejich číslo?“</p>
<p>„Ne. Mám adresu. Natalie mi ji napsala. Do <emphasis>Ráje.</emphasis>“</p>
<p>Daley se lekl, že zase mluví z cesty, ale vzápětí pochopil.</p>
<p>„Fajn, zařídím to. Najdu tu knížku, zajedu za nimi a řeknu, co se děje. Ty koukej ležet. Až se ten polda vrátí, prostě mu všechno vyklop a konec. Dneska ať je za hrdinu zase někdo jinej. Darrene, jestli odsud utečeš, než tě doktoři pustí, tak… tak přísahám, že s tebou nepoletím!“</p>
<p>Rána pod pás, ale Daleymu to vylétlo z úst napůl instinktivně, a v Iversonových očích se objevil úlek. Náhle znovu vypadal zoufale bezbranně.</p>
<p>„Gile, prosím. Slib mi, že…“</p>
<p>„Slibuju,“ přikývl Daley rychle. „Půjdu hned teď, nedělej si starosti. Hlavně se dej do pořádku… a poletíme. Jasné?“</p>
<p>„Jasné.“</p>
<p>Daley s úlevou zamířil ke dveřím.</p>
<p>„A Gile?“</p>
<p>„No?“ s rukou na klice se zastavil.</p>
<p>„Nezapomeň na ten klobouk.“</p>
<p>Navzdory všemu měl nakonec Daley cestou ven ve tváři úsměv, byť jen na okamžik.</p>
<p>Vysoký chlap s maršálskou hvězdou na kabátě – Daley si vybavil, že se jmenuje Jaspers – právě vyšel ze dveří toalety. Mířil zpátky k Darrenovu pokoji, a když spatřil Daleyho odcházet, překvapeně se zarazil.</p>
<p>„Probudil se,“ odpověděl Gil stručně na nevyslovenou otázku.</p>
<p>„A vy?“ maršál se na něj dál podezíravě díval. „Kam jdete?“</p>
<p>„Na loď. Darren chce přinést pár věcí a musím zjistit, jak to tam vypadá, jestli něco neukradli nebo nezničili.“</p>
<p>„Rozumím. Chci ale, abyste neopouštěl Newell. Tohle je vážný incident. Moc mrtvých na pouhý pokus o loupež, budeme tomu věnovat <emphasis>velkou</emphasis> pozornost.“</p>
<p>„To je dobře. Já zůstávám v Liberty. <emphasis>Udatný Achilles</emphasis> potřebuje opravy a můj kapitán je tam,“ Daley rozhodně ukázal ke dveřím Darrenova pokoje. „Bez něj nikam neletím.“</p>
<p>Jaspers schválil jeho slova kývnutím.</p>
<p>Když Daley o chvilku později nasedal do vozu před nemocnicí, krabici od Kita Jadaviniho pořád v kufru, obloha napravo se barvila do žluta nadcházejícím ránem a on si vzpomněl, že chtěl jít spát. S povzdechem se ušklíbl.</p>
<p>Dnešní den bude asi dlouhý.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>V pronajatém hangáru vládlo šero a ticho. Bateriemi zářivek okolo stěn se dala prostorná hala dobře osvětlit, ale zapnuto jich bylo jen pár v rozích – očím současných obyvatel vyhovovalo víc přítmí. Stačilo i teď, když do půl těla svlečený Selinger seděl na jediné židli a Sorberg mu zašíval zadní stranu průstřelu v pravém rameni, kam si sám nemohl dosáhnout.</p>
<p>Selinger dýchal uvolněně, klidně. Ani necukl, když mu jehla zajížděla do masa. Bolest byla pro členy oddílu S-19 pouhým indikátorem. Upravený nervový systém přenášel signály v mnohem slabší a především statické podobě – prostřelené rameno se intenzitou bolesti nelišilo od rozříznutého prstu, odřeného kolena nebo třeba utržené nohy. Další úpravy se týkaly vnitřních procesů organismu. Rychlejší zastavení krvácení, regenerace, efektivnější práce svalů, snížená potřeba spánku, odolnost vůči šokovým stavům. Při zběžném pohledu se těla členů S-19 od obyčejných lidí nelišila – krev byla stejně červená, srdce stejně tlouklo. Kdyby ovšem nějaký lékař dostal pod mikroskop vzorky tkání nebo DNA…</p>
<p>Úpravy naštěstí pamatovaly i na tento případ.</p>
<p>„Hotovo,“ oznámil Sorberg. Přitiskl na ránu čtvercový polštářek připomínající náplast, ve skutečnosti štěp, který během pár hodin vroste do rány, urychlí hojení a nakonec se i se stehy vstřebá. Selinger na zkoušku dvakrát sevřel pěst. Cítil, že ruka je slabší, než měla být, ale nijak zásadně. Minimální omezení bojeschopnosti.</p>
<p>Zvedl svou košili a začal se oblékat. Někdo z ostrahy měl zbraň se speciální municí, kterou nezastavila ani ochranná kombinéza. Druhá kulka mu prolétla pod pravou paží a zanechala hluboký šrám přes žebra, ze kterého však už zbyla jen narudlá šmouha. Sorberg dopadl lépe – jen pár drobných popálenin. Celkově měli štěstí, zachránily je zrychlené reakce a fakt, že ostraha kosmodromu prostě nemohla čekat něco takového.</p>
<p>Bohužel, to štěstí mělo meze.</p>
<p>V otevřených zadních vratech lodi se objevila postava. Scaly sešel dolů a Sorberg se Selingerem se na něj zadívali.</p>
<p>„Monitoroval jsem vysílání. Bezpečnostní složky ve městě mají pohotovost. Darren Iverson byl převezen do nemocnice. Stále žije.“</p>
<p>Obyčejný člověk by zaklel. Udeřil pěstí do stolu, na kterém ležely úhledně rozložené zbraně a výstroj včetně odložených kombinéz, nebo dal jinak najevo emocionální nelibost. Člen S-19 místo toho nabídl řešení.</p>
<p>„Musíme ho zlikvidovat,“ promluvil Sorberg. „Okamžitě, dřív než promluví. Pokud bezpečnost Vanbergovy ukryje, nemusí být vůbec možné je najít. Hrozí selhání v úkolu.“</p>
<p><emphasis>Selhání v úkolu.</emphasis> Ta kratičká věta dokázala v mozku každého S-19 spustit reakci mnohonásobně horší než fyzická bolest, mučivý pocit, který byl skoro nesnesitelný. Selinger přesto nesouhlasně zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Iverson bude střežen a v nemocnici jsou pravděpodobně kamery. Stále nemají náš popis, pak ho ale mohou získat. Napravovat jednu chybu spácháním další je netaktické.“</p>
<p>Nemusel ji upřesňovat, hlavní slabinu viděli přímo před sebou: temnou siluetu stojící lodi. Oni sami měli dost prostředků, aby se mohli na Newellu skrývat značnou dobu, jenže loď nikde snadno neschovají. Pokud policie získá jejich tváře, nakonec najde tohle místo, zabaví ji, a oni uváznou tady. Zmocnit se cizí lodi by pak znamenalo <emphasis>další</emphasis> ohrožení. Ztráty by byly nevyhnutelně jen otázkou času, tekutý písek rizika, do kterého by se propadali stále hlouběji.</p>
<p>Ani tři S-19 nemohou zvítězit proti celé planetě.</p>
<p>„Souhlasím,“ potvrdil Scaly. „Bezpečná náprava není možná. Dokončíme úkol co nejrychleji.“</p>
<p>Sebral ze stolu Iversonův komunikátor, který tam Selinger položil. Druhou rukou vytáhl svůj, rychle do něj přepsal číslo a počkal na spojení.</p>
<p>„Jacob Stens, slyším.“</p>
<p>„Vy jste přítel pana Iversona? Darrena Iversona?“</p>
<p>„Ano, známe se. Proč?“</p>
<p>„Měl jsem mu doručit zásilku. Byli jsme dohodnuti na dnešek, ale nezvedá komunikátor.“</p>
<p>„Ano, jistě. Darren, on… měl nehodu. Leží v nemocnici.“</p>
<p>„To je ale smůla. Chápejte, pane Stensi, tu zásilku musím předat. Nechci si to nechávat u sebe, Darren mi dal kontakt na vás, kdyby nemohl.“</p>
<p>„Dobře, ale co je to za zásilku? Pane…“</p>
<p>„Raději ne přes komunikátor. Řekněme, že je to zboží trochu horké.“</p>
<p>„Jak je ta věc velká? A není to něco… ehm… nebezpečného?“</p>
<p>„Ne, pane. Je to malý balíček. Nic nebezpečného, opravdu.“</p>
<p>„No tak dobře. Kde se sejdeme?“</p>
<p>„Čekám v uličce u třídy Revoluce.“</p>
<p>„Dobře. Za deset minut budu u vás.“</p>
<p>„Díky, pane Stensi. Vážně.“</p>
<p>„Může to být past,“ upozornil Sorberg, jakmile hovor skončil. „Pokud už Iverson promluvil, mohl všechny varovat.“</p>
<p>„Nutné riziko,“ konstatoval Scaly. „Na úhybné manévry už nemáme čas.“</p>
<p>Selinger kývl, s tím nešlo nesouhlasit.</p>
<p>Kromě lodi stála blízko vrat hangáru černá dodávka. Naložili malou bednu s výstrojí. Náklad nesměli poškodit, proto se museli obejít bez zmrazovačů, které začaly být ostatně příliš nápadné – stačily malé výkonné pistole s integrovaným tlumičem a šipkovým paralyzérem pro zneškodnění cílů. Mlčky nastoupili, Scaly otevřel dálkově ovládaná vrata a dodávka vyjela z hangáru.</p>
<p>Bylo před úsvitem. Hvězdy už zmizely, inkoustově modrá obloha se rozjasňovala. Selinger hleděl bočním okénkem ven a dovolil, aby se mu myšlenky zatoulaly jinam. Díval se na to cizí město, cizí domy, cizí lidi a konečně pojmenoval nutkání, které ho začínalo sužovat: <emphasis>stýskalo se mu</emphasis>. Po Menabaranu, po základně S-19, komplexu šest kilometrů hluboko pod hladinou Západního moře. Strávil tam celý život – tedy těch pár let života, co si pamatoval, neboť nové vzpomínky byly přítěž, kterou S-19 museli jednou za čas odhodit. Výcvik, jídlo, odpočinek a studium. Pevný řád, ze kterého vyjma občasných neohlášených testů nic nevybočovalo, i úkoly byly většinou prosté. Zlikvidovat cíl, získat informace nebo – pokud pracoval zvlášť dobře – sloužit jako ochranka velitelce při setkáních, jejichž účel sice nechápal, ale ani nebyl podstatný. V tom všem byla <emphasis>jistota</emphasis>, které Selinger rozuměl. Ovšem tady… jenom chaos a komplikace.</p>
<p>Pomalu docházel k závěru, že tento úkol je nejtěžší ze všech, které dosud plnil, navzdory faktu, že vyjma té akce na kosmodromu zatím skoro nevytáhl zbraň. Snad už brzy skončí. Snad velitelka ocení, jak si vedl.</p>
<p>A snad ho za odměnu zbaví i těchto vzpomínek, aby bylo všechno jako dřív.</p>
<p>Scaly zatočil volantem. Dodávka zpomalila, zacouvala do boční uličky a zastavila za velkým kontejnerem na odpadky tak, aby na ni byl z hlavní ulice minimální výhled. Sorberg se Selingerem vklouzli do zadního prostoru, Scaly zůstal sám venku.</p>
<p>Pak už jen čekali a Selingera napadlo, co udělají, pokud se cíl neukáže. Přemýšlel nad alternativními postupy, ale žádný zřejmý nenacházel. Zato bylo nepochybné, že tu v tom případě budou muset zůstat ještě déle, a uvědomil si další nepříjemný pocit, který jen s obtížemi dokázal pojmenovat.</p>
<p><emphasis>Nervozita.</emphasis></p>
<p>Pak uslyšel přes tenkou stěnu dodávky kroky.</p>
<p>„Doktor Stens?“</p>
<p>„Ehm… ano. Vy jste Darrenův přítel.“</p>
<p>„Ano. Jste sám?“</p>
<p>„Bez obav,“ potvrdil Jacob s mírnou úlevou. Radši zůstal v bezpečné vzdálenosti, ale když ten chlap udělal krok mezi auto a odpadkový kontejner, takže na něj lépe viděl, vypadal úplně neškodně. Střední postava, nevýrazný obličej. Doktor nezahlédl dokonce ani pouzdro se zbraní, na Newellu hotový zázrak.</p>
<p>„Dobře,“ s povzdechem došel blíž, na jméno se dotyčného rozhodl radši neptat. „Kde máte ten balíček? Ať to je z krku.“</p>
<p>„Tady,“ muž otevřel zadní dveře dodávky. Jacob Stens mu nakoukl přes rameno a uvnitř se cosi pohnulo.</p>
<p>Byl tam někdo další.</p>
<p>Doktor strnul leknutím. Chtěl uskočit, jenže ho za krk chytila ruka. Vůbec nepostřehl, že se ten chlap vedle něj pohnul. Prostě ho popadl a hodil do dodávky jako pytel.</p>
<p>„Ne! Co…“</p>
<p>Jacob žuchl na podlahu, ani nestačil domluvit. Než se byť jen pokusil vstát, někdo další mu zkroutil ruce za záda. Na zápěstích ucítil chlad, pouta kovově cvakla.</p>
<p>Pak ho pustili. Chlap zvenku beze spěchu vlezl dovnitř a zavřel za sebou. S rukama svázanýma dozadu doktor nedokázal vstát, jen se převalil na bok. V dodávce byla skoro tma, jediné světlo proniklo malými okénky pod stropem. Jacob se srdcem až v krku rozeznal, že uvnitř jsou dokonce ještě další dva muži.</p>
<p>„Prosím!“ zalapal vyděšeně po dechu. „V kapse… v kapse mám peněženku a komunikátor. Vemte si…“</p>
<p>„Nechceme peníze,“ ten vlevo ho přerušil, klidně, až to ještě víc děsilo.</p>
<p>„Tak co?“</p>
<p>„Nikola a Natalie Vanbergovy. Kde bydlí?“</p>
<p>Kdyby doktor stál, hrůzou by se mu podlomily nohy. Tohle nebyli obyčejní lupiči. A určitě to nebyli přátelé Darrena Iversona.</p>
<p>„Vy… vy jste z Menabaranu? Co… co jim chcete? Nechte je být, nemají…“</p>
<p>„Nikola a Natalie Vanbergovy. Kde bydlí, doktore?“</p>
<p>Tón hlasu se nezměnil. Tváře v šeru vypadaly jako z kamene. Doktor se přerývaně nadechl.</p>
<p>„Ne. Tohle vám neřeknu, lituji. Nemůžete…“</p>
<p>Ti druzí dva současně vstali. Mlčky Jacoba popadli za ruce a zvedli. Po stranách dodávky byly dvě úzké lavice. Povalili ho naznak na jednu z nich, takže mu hlava visela přes okraj, drželi ho snadno jako pokusnou krysu. Do úst mu nacpali hadr páchnoucí nějakou chemikálií. Pak se pohnul i ten třetí, sáhl dolů a zpod lavice vytáhl plastový kanystr. Popadl Stense za vlasy, zvrátil mu hlavu ještě víc naznak a doktor nechápal, co má úmyslu, dokud ten kanystr nad jeho tváří neotočil.</p>
<p>Artipole byla ostrovním městem a většina obyvatel tak měla zkušenosti s vodou. Plavání bylo vůbec nejoblíbenějším sportem na celém Menabaranu, ale Jacob Stens mu na chuť nikdy nepřišel. Nejvíc vody, ve které se kdy máchal, bylo ve vaně, a rozhodně nikdy nepoznal, jaké je topit se – nikdy, až doteď. Voda mu zaplnila nos, ústa i hrdlo. Chtěl ji vyplivnout a nadechnout se, ale nemohl ani jedno. Svíjel se jako červ, před očima mžitky, a ten ledový proud neustával, dral se pořád dál. Pak všechno začalo černat, zbyl jen tlak, strašlivý pocit dušení…</p>
<p>V té chvíli to skončilo.</p>
<p>Vytáhli mu z úst hadr a převalili ho na bok. Doktor plival vodu a zároveň se snažil nadechnout. Začal se dávit, kašlal a chrčel, minuta skoro stejně hrozná jako ta předtím.</p>
<p>„Nikola a Natalie Vanbergovy, doktore. Kde bydlí? Nebo budeme pokračovat?“</p>
<p>Jacob měl oči plné slz. Sotva Scalyho viděl, ale ten pak zatřásl kanystrem. Ze dvou třetin byl ještě plný, voda hlasitě zažbluňkala a ten zvuk protrhl v doktorovi přehradu panického děsu, vyplavil mu odpověď do úst, než se vůbec stihl zamyslet.</p>
<p>„Revoluční šedesát! Čtvrť Rovnosti… byt tři!“</p>
<p>„Kam ještě chodí? Kde pracují? Bydlí samy? Mluvte!“</p>
<p>Hradba, která jednou padla, už nešla zacelit, stačilo, aby Scaly znovu přitáhl kanystr k jeho tváři.</p>
<p>„A-ano, sa-samy. Pracují… pracují v <emphasis>Černé hvězdě</emphasis>. Chodí… já nevím, Bože! Dost… prosím… dejte to pryč!“</p>
<p>Sevření povolilo. Kanystr zmizel. Jacob Stens sklouzl z lavice na podlahu, ale ani se nesnažil vstát. Choulil se, kašlal zbytky vody a v očích ho štípaly slzy.</p>
<p><emphasis>Co jsem to udělal?! Bože můj, Nikolo… Natalie…</emphasis></p>
<p>Ani nevnímal, že mu Sorberg vytáhl z kapsy komunikátor. V šeru pohnul prsty a zformoval slova ve znakové řeči, kterou každý S-19 ovládal pro případ, že nebylo možné promluvit nahlas.</p>
<p><emphasis>Můžeme využít. Vylákat cíle. Stejný postup.</emphasis></p>
<p>Selinger sotva postřehnutelně zavrtěl hlavou.</p>
<p><emphasis>Může poplach. Nebezpečí.</emphasis></p>
<p><emphasis>Odstranit hned?</emphasis></p>
<p><emphasis>Ne. Ještě užitečný. Usnadnit přístup.</emphasis></p>
<p>Scaly kývl. Když uvážil míru <emphasis>nespolupráce</emphasis>, s jakou se tu už setkali, mohl doktor klidně vykřiknout varování, i kdyby mu při hovoru držel u hlavy pistoli. Něco jiného bude, když ho vezmou s sebou. Známé osobě cíle otevřou dveře, pak už vše půjde rychle. Jezdit s ním městem bylo sice také riziko, i na Newellu znali dopravní kontroly, ale bezprostředně úkol neohrožovalo. Navíc šlo o pár minut – mapu Liberty měli přirozeně nastudovanou, čtvrť Rovnosti ležela nedaleko.</p>
<p>Scaly otevřel posuvné dveře oddělující zadní prostor dodávky od kabiny a vlezl za volant. Jacob Stens na podlaze pořád popadal dech.</p>
<p>Když vyjížděli z uličky, nad obzor vpravo se mezi hranaté domy vyhoupl zářící okraj slunce a Selinger si uvědomil, že se jeho pocit změnil. Nervozita mizela. Úkol brzy skončí. Vrátí se domů.</p>
<p>Pomyšlení bylo tak příjemné, že se pousmál, poprvé za celé roky.</p>
<p>A <emphasis>tenhle</emphasis> pocit možná dokonce stál za zapamatování.</p><empty-line />
</section>
<section>
<p><strong>KAPITOLA 15</strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Algor</strong></p><empty-line /><p>Generál Warren Argayle spal mizerně. Možná večer vypil moc, možná naopak málo, každopádně se půl noci nervózně převaloval, zíral do tmy a teď vstal unavený, v bídné náladě. Celkem vzato takhle brzy vstávat nemusel, neměl žádnou důležitou práci, jenže dnešek sliboval zajímavé události a nebylo by dobře, kdyby je zmeškal.</p>
<p>Jak moc zajímavé budou, si prvně uvědomil, když u něj zazvonil mladý, nervózně vypadající poručík palácové gardy.</p>
<p>„Co se děje?“ Argayle ho probodl pohledem, po kterém zasalutoval o dost rychleji, než ukládala povinnost.</p>
<p>„Jeho… Jeho Veličenstvo císař žádá, abyste se dostavil na třetí nádvoří, pane. Neprodleně. A… a máte si vzít meč, pane.“</p>
<p>„Cože?“ Argayle rázem zbystřil pozornost. „Proč?“</p>
<p>„Nevím, pane. Mám… mám vás doprovodit. Je to přímý rozkaz císaře, pane.“</p>
<p>Teď generál ucítil zamrazení. Co tohle mělo znamenat? Ale uvážil několik možností a ta, kterou shledal nejpravděpodobnější, ho mírně uklidnila: na dnešek připadalo císařovo cvičení v šermu. Fakt, že ho ani tentokrát nevynechal, Argaylea nepřekvapil, zato z představy, že bude císaři opět po dlouhé době dělat partnera, nepocítil žádné nadšení. Pamatoval si, jak to obvykle dopadalo.</p>
<p>„Dobře, už jdu,“ zabručel a zavřel dveře. Uvědomil si, že meč nedržel v ruce týdny, prostě neměl čas, ale nedalo se nic dělat. Snad to zvládne aspoň tak dobře, aby nepotřeboval ošetřovnu.</p>
<p>Se zbraní v ruce poručíka následoval a po chvilce si uvědomil kradmé pohledy lidí, které potkávali. Jistě. Asi se už rozneslo, co postihlo Erisketa. Dost ho překvapilo, že ta Viridianka měla kuráž se císaři vůbec svěřit, ale na tom nezáleželo. Ať už udělal cokoliv, aby ji přesvědčil, maličká pochybnost zůstane.</p>
<p>Sluhové ráno jako vždy nádvoří uklidili, jenže pak muselo znovu sněžit, protože mramorové dlaždice pokrýval tenký, nadýchaný poprašek. Na slunci se třpytil jako diamantová drť, nádvoří téměř splývalo s bílými stěnami a sloupy dvou pater gotických arkád, které ho obklopovaly. Argayle se zastavil a musel přivřít oči, než rozpoznal trojici postav na druhé straně. Císař. Admirál Leonis Vasari. Generál Leroy Erisket.</p>
<p>Teď se vážně zarazil – čekal, že ten bude touhle dobou dávno mrtvý. Jaký lepší důkaz mohl císař své rozmazlené ženušce dát než ten, že nechá domnělého milence popravit nebo prostě <emphasis>zmizet</emphasis>? Jenže Erisket se zjevně těšil výbornému zdraví a měřil si Argaylea pohledem nevěstícím nic dobrého.</p>
<p>Pak uviděl generál ještě něco.</p>
<p>Nádvoří lemovalo mramorové zábradlí. Už kdysi při stavbě paláce bylo tohle místo určeno ke cvičení šermu, zábradlí vymezovalo kolbiště a sloužilo k odkládání zbraní. Teď tam však leželo něco jiného: rozpečetěné pouzdro na dokumenty.</p>
<p>Warren Argayle zbledl. Na zádech mu vyrazil pot. Zíral na tu věc jako na vlastní rozsudek, a císař promluvil, velmi klidně.</p>
<p>„Povědomé, generále?“</p>
<p>Argayle nedokázal najít řeč, ale Andrej si odpověděl sám.</p>
<p>„Vidím, že ano. Měl jste věnovat větší pozornost detailům. Třeba tomu, že než jste dosáhl současného postavení, musel jste občas psát i vlastní rukou.“</p>
<p><emphasis>Rukopis. Našel mě podle toho vzkazu.</emphasis></p>
<p>Argayleův úžas na krátký okamžik převážil i děs. Ten nápad se vzkazem dostal až poté, co počítač, na kterém vyrobil fotografie, zničil. Neodvážil se napsat ho na jiném, ale věřil, že to nevadí. Generálem byl přes deset let a za ten čas určitě nenapsal ručně víc než podpis na nějaké zvláštní zprávě, kterou nešlo potvrdit elektronickou pečetí. Souvislý text vytvořil naposled možná na důstojnické škole… jak to mohl najít? Školních dokumentů byly tisíce, miliony. Jak to, proboha, císař dokázal <emphasis>za</emphasis> <emphasis>jedinou noc</emphasis>?!</p>
<p>„Můj pane… prosím za odpuštění,“ promluvil Argayle chraplavě. „Tohle… byla hrozná chyba. Já… já byl jsem opilý, nepřemýšlel jsem. Tolik let jsem sloužil věrně, plnil každý rozkaz. Přijímám plnou zodpovědnost, ponesu následky, ale prosím o shovívavost…“</p>
<p>Pomyslel na Javiera Danbara. To <emphasis>on</emphasis> mu přece ten prokletý nápad nasadil do hlavy! Argayle už to chtěl vyslovit nahlas, ale zarazil se. Vězel ve strašné bryndě, přesto nejlepší způsob, jak si ještě přitížit, by byly výmluvy, popírání nebo házení viny na druhé. Teď mohl jen <emphasis>prosit.</emphasis></p>
<p>Císař odpověděl pořád klidně.</p>
<p>„Jsem shovívavý. Jen díky tomu a slibu císařovně jste ještě naživu. Vyřešíme tu situaci jinak. Kromě zrady jste se dopustil urážky mé i mojí ženy. <emphasis>Warrene Argayle, vyzývám vás!</emphasis>“</p>
<p>Argayle vytřeštil oči. Až teď si všiml meče s rubínem, opřeného o zábradlí před císařem. I Vasari s Erisketem vypadali překvapeně. Generál na císaře rychle pohlédl.</p>
<p>„Veličenstvo, ten muž urazil také mě. Prosím, dovolte mi…“</p>
<p>„Nedovolím.“</p>
<p>„To je… to je absurdní!“ vyprskl Argayle. „Odmítám!“</p>
<p>„V tom případě budete popraven. <emphasis>Nakonec</emphasis>.“</p>
<p>„Jenže v tom není rozdíl, Veličenstvo! I kdybych vás dokázal zabít, stejně vzápětí zemřu a následky pro říši…“</p>
<p>„Vaše ohledy na Algor jsou obdivuhodné,“ v císařově hlase se poprvé ozvala ironie. „Ne. Jsem ochoten se spokojit se soubojem do první krve. Pokud mne zraníte, budeme vyrovnáni. Přijímáte?“</p>
<p>Argayle rychle polkl. Nedělal si iluze – císař byl rozhodnutý ho zabít. Nedá mu šanci vyklouznout, žádné divadlo naoko, aby si ta Viridianka nemohla stěžovat a on nepřišel o cenného generála. Na druhou stranu, Argayle si vzpomínal, že během jejich cvičení se mu <emphasis>podařilo</emphasis> císaře zranit. I Erisket to párkrát dokázal, a ten byl jistě horším šermířem. Šlo o drobné šrámy, ale bylo to možné…</p>
<p>Na pravděpodobnosti teď nezáleželo – lepší šanci zachránit holý život prostě nedostane.</p>
<p>„Dobrá,“ Argayle se nadechl. „Přijímám, můj pane.“</p>
<p>„Jste svědci, pánové,“ císař pohlédl stranou. „Máte námitky proti podmínkám souboje?“</p>
<p>„Ne, můj pane,“ odvětil Erisket okamžitě.</p>
<p>Leonis Vasari jen zavrtěl hlavou.</p>
<p>Andrej Korwarian odložil kabát a zvedl meč. Pomalu tasil, ranní slunce zazářilo na šedé čepeli.</p>
<p>„Řekl jsem Jejímu Veličenstvu, že nastane vhodná doba jej vyzkoušet,“ podotkl napůl pro sebe.</p>
<p>Vykročil ke středu nádvoří, kyprý sníh mu křupal pod nohama a Warren Argayle mu z opačné strany vyšel vstříc, zbraň ve svěšené paži. Ze všech sil se snažil uklidnit.</p>
<p>Císař se zastavil. Meč v jeho ruce vylétl vzhůru.</p>
<p>„Do střehu!“</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Georga Talminise až překvapilo, jak dobře se vyspal po všem, co se předchozího dne stalo. Oproti očekávání byly algorské postele stejně pohodlné jako viridianské a Eileen věděla, jak rozptýlit jeho chmury. Přesto vstal brzy. Chtěl zajít na snídani s Viktorií, probrat pár věcí, pár dalším se naopak vyhnout… a hlavně si promluvit s císařem.</p>
<p>V to, že by ho přesvědčil ke změně rozhodnutí ohledně Viktorie, už nedoufal, ne poté, co se sama postavila na jeho stranu. Ovšem existovaly snad jiné možnosti. I Viridian měl své svátky, památné dny a oslavy. Třeba dokáže Korwariana přesvědčit, aby Viktorii pustil domů aspoň občas. Po zlém s tím chlapem nic nesvede, ale když bude stejně studený, logický čumák…</p>
<p>Problém byl, že mu docházel čas. Nemohl počkat pár dnů, až císař na předchozí rozmluvu zapomene nebo ho přejde vztek, pokud tedy něco jako vztek vůbec dokázal cítit. Byl tu Dannův plán a Georg stále nevěděl, jak se rozhodnout. Nepředpokládal, že to bude snadné. Ale rozhodně nečekal, že to bude <emphasis>tak</emphasis> těžké.</p>
<p>Odmítl Stoneův doprovod, tohle vyřídí sám. Došel ke dveřím císařových komnat a překvapilo ho, že před nimi nevidí stráž. To k jeho paranoie moc nepasovalo, ale na zazvonění nikdo nereagoval. Buď ještě spal, nebo se rozhodl zapřít… Georg s chvilkovým zaváháním vytáhl komunikátor.</p>
<p>„Pane Webere?“</p>
<p>„Vaše přání, Veličenstvo?“ podplukovníkův hlas se ozval ihned. Evidentně svoji povinnost být neustále k dispozici bral vážně a Georg ho v duchu politoval.</p>
<p>„Potřeboval bych mluvit s císařem, pokud možno co nejdřív.“</p>
<p>„Podle rozvrhu má teď Jeho Veličenstvo pravidelné cvičení v šermu,“ odvětil Weber okamžitě. „Pokud je to naléhavé, můžete ho zastihnout na třetím nádvoří.“</p>
<p>„To je někde dole?“ král si snažil vybavit plán tohohle bludiště.</p>
<p>„Ano, Veličenstvo. Každý gardista vás rád doprovodí.“</p>
<p>„Děkuji, podplukovníku.“</p>
<p>Georg se rozhlédl. I v tak brzkou dobu po chodbě chodilo dost lidí, personálu a vojáků. Navíc pocítil zvědavost, vzpomněl si, co o císařově šermu říkala Viktorie.</p>
<p><emphasis>Uvidíme, jestli je ten velký císař vážně tak dobrý.</emphasis></p>
<p>„Vy, máte chvilku?“</p>
<p>Oslovený voják náhodně jdoucí kolem se zatvářil nevraživě, ale hned si zřejmě uvědomil, o koho jde, protože rychle zasalutoval.</p>
<p>„Jistě, Vaše Veličenstvo! Poručík Okin, palácová garda!“</p>
<p>„Dobře. Ukážete mi cestu na třetí nádvoří?“</p>
<p>„Ano, pane!“ souhlasil poručík se zřejmou úlevou, že po něm viridianský král nechce nic složitějšího. „Následujte mě, prosím.“</p>
<p>Georg vyrazil za ním a snažil si všímat, kudy jdou. Ty chodby vypadaly úplně stejně, upravené, občas visící obraz. Georga napadlo, že kdyby je měli měnit jen jednou za půl roku, musel by císař zaměstnávat celý regiment malířů – i když možná stačil jen regiment kopírek. Samé vojenské výjevy, naškrobení lordové, sem tam něco z dob kolonizace. Nuda k ukousání. Viktorie si na podobné věci potrpěla víc, ale Georg by se vsadil, že tady aspoň v duchu úpěla i ona.</p>
<p>Cesta výtahem dolů byla krátká, ovšem sotva vyšli ven, Georg postřehl nezvyklý ruch. Jako by každý, kdo právě neměl co dělat, běžel stejným směrem, a všichni vypadali pěkně rozrušeně.</p>
<p>„Co se děje?“ otázal se Georg.</p>
<p>„Nemám zdání, Veličenstvo.“</p>
<p>Také Okin zrychlil krok. Georg ho následoval a uvědomil si, že se na chodbě ochladilo. Roztřásla ho zima, v duchu si vynadal, že zapomněl, kde je, a neoblékl se tepleji, ale v té chvíli uslyšel zvuky, nepravidelné údery kovu narážejícího na sebe.</p>
<p>Došlo mu, že to jsou čepele.</p>
<p>Chodba končila náhle, za další zatáčkou se rozšiřovala do čtvercového nádvoří a kolem vstupu se tísnili lidé. Ti vzadu stáli na špičkách nebo natahovali krky, aby líp viděli, navíc se k nim přidávali pořád další. Georgovi přesto rychle ustupovali s úklonami z cesty, takže vzápětí uviděl oba muže uprostřed nádvoří, ohánějící se meči. Jednoho Georg neznal, ale druhý byl Andrej Korwarian, bez kabátu a prostovlasý.</p>
<p>Stačilo pět vteřin, aby Georgovi došlo, kdo má navrch. Druhý muž ustupoval přes nádvoří, kde byl čerstvý sníh už rozdupaný na kaši, a v beznadějné defenzivně čelil přívalu ran, kterými ho císař častoval. Georg málem hvízdl, když si uvědomil rychlost a hlavně plynulost, s jakou na sebe navazovaly. Andrej Korwarian jako by myslel dva pohyby dopředu, předvídal soupeřovy akce, dřív než je udělal. Jeho soupeř se možná zkraje snažil, ale teď už se nedostal skoro k ničemu. Obličej měl rudý, před tváří se mu srážely kotouče bílé páry, a to byla další věc, které si Georg všiml, císař vypadal sotva udýchaný.</p>
<p>„Kdo je to?“ promluvil na Okina vedle sebe, ale ten jenom něco zamumlal, zíral na scénu s očima navrch hlavy. Viridianský král postřehl ticho za nimi, přerušované jen občasným šepotem, stejně jako další a další tváře za arkádami v patrech nahoře.</p>
<p><emphasis>To takhle civí na obyčejné cvičení?</emphasis></p>
<p>Úvahu nestihl domyslet, protože v tu chvíli císařův soupeř uklouzl. Docházely mu síly, upadl na kolena, meč v horním střehu – a císař ho uprostřed dalšího výpadu nakopl z boku do prsou.</p>
<p>Ta rána byla dost silná, aby polámala žebra. Muž se převalil jako kuželka a jen s obrovským štěstím odrazil bodnutí, které mu mířilo na hruď. Georg vytřeštil oči – to bylo <emphasis>doopravdy</emphasis>! Ten úder by Korwarian nestihl zastavit, propíchl by ho jako kus špeku. Proč to ten druhý pitomec radši nevzdá…</p>
<p>Císařův soupeř uhnul další ráně a nějak vyskočil. Zkusil získat prostor, meče hlasitě zazvonily v ripostě. Vzápětí ho císař odhodil, až uklouzl, a Georg pochopil, že muž je v koncích. S očima vytřeštěnýma lapal po dechu, už prostě <emphasis>nemohl</emphasis>. Pokusil se o výpad, ale zavrávoral a císařův kontr ho poslal na zem. Zůstal klečet v předklonu, zoufale chtěl vstát, jenže Andrej Korwarian se už napřahoval k další ráně, příliš vysoké, blesklo Georgovi hlavou, jako by mu chtěl…</p>
<p>Hlava Warrena Argaylea odlétla z ramen. Se žuchnutím dopadla na nádvoří a kutálela se sněhem přímo ke Georgovým nohám. Za ní vytryskl doslova gejzír krve, jasně rudá barva ještě zdůraznila okolní bělost. Bezhlavé tělo přepadlo na bok, ruce i nohy se ještě škubaly, zatímco Andrej Korwarian couvl a máchnutím setřásl z meče krev. Otočil se ke dvěma mužům stojícím stranou a promluvil, ale Georg Talminis nevnímal, co říká.</p>
<p>Doslova nebyl schopen se pohnout. Hlavu zírající kalnýma očima měl ani ne dva kroky od sebe, za ní se rozlévalo neskutečné rudé jezero. Z dálky k němu doléhal šepot lidí vzadu, a ještě jeden zvuk, sporadický, přesto zřetelně rozeznatelný: <emphasis>potlesk.</emphasis></p>
<p>Než stačil tu šílenou skutečnost domyslet, vykročil Andrej Korwarian k němu. Meč už otřel šátkem, který mu podal Vasari, a kabát měl volně přehozený přes ramena, protože jeho košili na pravé straně potřísnila krev. Bez zaváhání prošel okrajem rudé záplavy, až mu mokrý sníh mlaskal pod nohama, a dav za Georgem se okamžitě rozestoupil, ale on dál stál jako opařený. Císař se na něho zadíval.</p>
<p>„Dobré ráno, Veličenstvo.“</p>
<p>Hlas zněl… <emphasis>obyčejně</emphasis>. Jako by se potkali někde na chodbě. Georg postřehl dvě krvavé kapky i na jeho tváři, stékaly dolů k límci…</p>
<p>„Kdo… kdo to byl?“ vypravil ze sebe a císař krátce pohlédl k uťaté hlavě na zemi.</p>
<p>„Jeden <emphasis>křikloun</emphasis>. Teď mne omluvte.“</p>
<p>Odcházel, na čisté podlaze za ním zůstávaly zřetelné krvavé otisky a Georg Talminis dál nehybně stál.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Viktorie prudce otevřela oči. Trvalo okamžik, než si uvědomila, co ji probudilo, a po chvilce zlosti pocítila obavy. Divoké bušení na dveře ložnice doplňovala změť nesrozumitelných hlasů. Rychle se na posteli posadila a hmatala po komunikátoru na nočním stolku… než jí došlo, že ten nejhlasitější poznává.</p>
<p>„Dále!“</p>
<p>Georg Talminis vpadl dovnitř jako povodeň – a jediný pohled na něj stačil, aby se Viktorie dokonale probudila. Tvář měl smrtelně bledou, vlasy rozcuchané. Připomínal někoho, kdo právě přežil leteckou katastrofu.</p>
<p>„To je v pořádku, pánové, nechte nás!“ Viktorie zarazila Tanka s Hračičkou, kteří se hrnuli za Georgem, očividně v rozpacích, co mají dělat. Král za sebou zabouchl dveře ložnice a opřel se o ně zády. Zdálo se, že se třese po celém těle. Viktorie rychle sáhla po županu vedle postele.</p>
<p>„Co se stalo, Georgu? Vypadáš hrozně.“</p>
<p>„Taky… taky jsem viděl něco hrozného! Promiň, já… neměl jsem k tobě tak vpadnout, ale… musím se napít!“ Georgův pohled bloudil po pokoji, bylo jasné, že rozhodně nehledá čaj.</p>
<p>„Pití je vedle v salónku. Povíš mi, co se děje?“</p>
<p>Georg odpověděl bezmocným gestem. „Počkej… dej mi chvíli!“</p>
<p>Vypotácel se ze dveří a Viktorie vstala. Pamatovala si, že se chtěla pořádně vyspat. I po včerejším večeru jí to kupodivu šlo, vybavila si útržky některých snů… bohužel, teď byl zjevně konec.</p>
<p><emphasis>K čemu se tu zase připletl?!</emphasis></p>
<p>Když narychlo učesaná vešla do salónku, Georg seděl v křesle. Láhev na stole před ním byla poloprázdná, evidentně se neobtěžoval ani se sklenicí. Pořád byl bledý, přesto vypadal klidněji. Zadíval se do její tváře.</p>
<p>„Tohle místo je šílené!“</p>
<p>„Cože? Jaké místo, co se ti stalo?“</p>
<p>„Právě jsem viděl vraždu, to se mi stalo! Chladnokrevnou… Bože, nikdy bych nevěřil, že je v člověku tolik krve! A oni mu <emphasis>tleskali</emphasis>!“</p>
<p>„Komu? Kdo? Uklidni se, Georgu, a vezmi to popořádku.“</p>
<p>Viktorie už nicméně cítila zlou předtuchu.</p>
<p>„Dobře,“ král dlouze vydechl. „Ráno, když jsem vstal, jsem hledal císaře. Chtěl jsem s ním mluvit, možná se i omluvit za ten včerejšek… to je fuk. Zastavil jsem jednoho vojáka a on mi řekl, že zrovna cvičí. Tak jsem šel za ním… a našel ho na nádvoří šermovat s nějakým chlapem. Pak mi řekli… prý se jmenuje Argayle. <emphasis>Jmenoval</emphasis>. Šli do toho pěkně tvrdě, ani to nevypadalo jako cvičení. Ten chlap byl v koncích, úplně na dně. Pak upadnul a Korwarian ho…“</p>
<p>„Zabil?“ dopověděla Viktorie tiše.</p>
<p>„Zabil? Usekl mu hlavu jako slepici! Ležela… ležela metr ode mě! Kolem byli lidi. Seběhli se sluhové, vojáci… a když to udělal, slyšel jsem, jak tleskají! On pak… utřel si meč a odešel, jako by se vůbec nic nestalo, to je…“</p>
<p>„Algor,“ dokončila Viktorie tiše. „To je Algor.“</p>
<p>Georg se otřásl. „Ten chlap je chorý! Chápu, když někdo někoho zabije ve vzteku. Nebo v sebeobraně ve rvačce, ale tohle byla jasná vražda. Musela bys to vidět, jemu to bylo úplně jedno! Měl na sobě jeho krev… a vypadal, že se ho to vůbec netýká! Ještě mi popřál dobré ráno! Měl by sedět v ústavu s ostrahou, ne na trůnu!“</p>
<p>Viktorie dvě vteřiny uvažovala. Pak sáhla po komunikátoru.</p>
<p>„Můj pane?“</p>
<p>„Přejete si?“</p>
<p>Více než kdy jindy měla pocit, že Andrej její zavolání čeká, a tentokrát se rozhodla obejít bez zdvořilostí.</p>
<p>„Slíbil jste mi žádné popravy.“</p>
<p>„Jistě. Žádná se nekonala.“</p>
<p>Georg Talminis vytřeštil oči, ale Viktorie ho gestem umlčela.</p>
<p>„A jak nazýváte stínání hlav na nádvoří?“</p>
<p>„Sebeobrana, má paní. Šlo o řádný souboj, admirál Vasari a generál Erisket byli svědky. Můžete se jich zeptat… a snad vás potěší, že se váš dar osvědčil.“</p>
<p>Neznělo to ironicky. Andrej čekal, že bude mít radost, jenže o tom bylo marné diskutovat, zvlášť teď.</p>
<p>„Mohu vědět, co toho bylo příčinou?“</p>
<p>„Událost ze včerejšího večera, má paní. Mimo pochybnost.“</p>
<p><emphasis>Argayle. No jistě.</emphasis></p>
<p>Viktorie zavřela oči, takže takhle to končilo. Snažila se najít v sobě nějakou lítost, ale nenacházela nic, už ani ten pocit viny.</p>
<p>„Děkuji za vysvětlení, můj pane,“ odvětila tiše. „Já… těší mne, že nejste zraněn.“</p>
<p>„Nemáte zač, má paní.“</p>
<p>Spojení se přerušilo a Georg Talminis vyskočil.</p>
<p>„Cože?! Tebe těší, že se <emphasis>jemu</emphasis> nic nestalo?!“</p>
<p>„Potřebuješ se uklidnit. Nechám přinést něco k snídani, to pití bys měl zajíst, nebo se tu ještě skácíš.“</p>
<p>Viktorie jeho výbuch ignorovala. Chtěla vstát, jenže Georg ji chytil za ruku. Vypadal, že má chuť s ní pořádně zatřást.</p>
<p>„Ty, chápeš vůbec, co se děje?! Tvůj manžel…“</p>
<p>„Ano, můj manžel někoho zabil!“ dokončila Viktorie ostře. „Já to vím, neudělal to totiž poprvé. Jak, na tom nesejde, i kdyby ho zastřelil nebo utopil, mrtvý bude stejně, a tím, že mi to budeš opakovat, na tom nic nezměníš! Mrzí mě to, ale je to tak.“</p>
<p>Georg pustil její paži. Najednou jako by se díval na někoho, koho vůbec nezná.</p>
<p>„Ty… ty to <emphasis>schvaluješ</emphasis>?“ vypravil ze sebe. „Říkáš, že tě to mrzí, ale přitom… čím si to ten chudák zasloužil?“</p>
<p>Viktorie se zarazila – a zavrtěla hlavou. Ne, to nemělo smysl Georgovi vykládat. Ty fotky by nejspíš pokládal jenom za šprým nebo hloupost, a poslední, co Viktorie chtěla, bylo, aby se o něj s někým podělil, s Eileen Gradovou nebo kýmkoliv…</p>
<p>„Na tom nesejde. Císař se prostě rozhodl. Když vytáhne zbraň, je nejlepší hned zmizet, příště už to budeš vědět taky.“</p>
<p>„Takže takhle se teď stavíš k vraždám? Zmizet a dělat, že se nic neděje?“</p>
<p>Vztek ve Viktorii vzplanul naplno.</p>
<p>„Tohle od tebe není fér! Tys ho snad zachránil?! Co mám podle tebe dělat? Brečet? Vztekat se? Vyzvat ho taky na souboj? No tak mi řekni <emphasis>co</emphasis>, a proč jsi to neudělal sám!“</p>
<p>„Kdybych věděl, co chce dělat, zarazil bych to! I kdybych po něm měl skočit!“</p>
<p>„Pak bys nejspíš dopadl stejně! Byl to souboj podle pravidel. Argayle měl šanci, i když malou… a Georgu, císař nevraždí. I kdyby to nebyl souboj, císař <emphasis>popravuje</emphasis>.“</p>
<p>Georg Talminis neodpověděl. Dál se na ni díval s očima dokořán, jako by nedokázal uvěřit svým uším… obrátil se ke dveřím.</p>
<p>„Dobře,“ promluvil tiše. „Myslím, že tohle mi stačí.“</p>
<p>„Počkej, co ta snídaně…“</p>
<p>Georg nereagoval. Neohlédl se, neřekl už ani slovo. Zanechal Viktorii stát s pocitem naprosté bezmoci, dokud nebyl venku na chodbě, mimo doslech. Protože tohle už nebyla jeho sestra, jakou znal, a zbývala jediná cesta, jak jí mohl pomoci.</p>
<p>„Pane Stone?“ Georg vytáhl komunikátor.</p>
<p>„Ano, pane?“ ozval se chladný hlas menabaranského vojáka.</p>
<p>„Rozhodl jsem se. Dnes večer podle plánu.“</p>
<p>„Rozumím, pane.“</p>
<p>Spojení se přerušilo a viridianský král zamířil do svých komnat. Teď už měl jistotu.</p>
<p>Nemohl dělat nic jiného.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Pokoj byl tichý a studený jako hrob. Silas Mahyren seděl na tvrdé židli a zíral na stěnu, na tapetu s barevnými proužky, které dávno vybledly. V domě se příliš dlouho netopilo, tapety se začínaly krčit, objevily se na nich praskliny a uvolněná místa. Jak se den měnil v odpoledne a soumrak v šero, odchlípnutý papír začal připomínat svraštělou kůži, maso odpadávající z kostí, a ten pohled Silasovi zvedal žaludek. Připomínal mu matku, představy, které ho pronásledovaly ve spánku před i po její smrti, ale přesto nedokázal odvrátit zrak.</p>
<p>V levé dlani svíral stříbrný kříž a pod židlí tmavla malá kaluž zasychající krve, přesto už se nemodlil. Snažil se celý den, ale modlitby mu poprvé zněly prázdně. Pouhá slova, která odříkával, zatímco v hlavě slyšel jiná, zase a znova, pořád dokola.</p>
<p><emphasis>Silasi, promiň.</emphasis></p>
<p>Co bylo pak, si pamatoval jen matně. Prchl z paláce jako štvané zvíře, zastavil se až tady. Skoro jistě si ho všimli, přitáhl na sebe pozornost, ale bylo mu to jedno.</p>
<p>Mnohokrát chtěl, aby se tohle stalo. Přál si, aby otec doplatil na svoji zhýralost, slabost a kacířství. Toužil po tom z celého srdce, modlil se za ten trest, ale nic ho nepřipravilo na okamžik, kdy skutečně přišel.</p>
<p>A už vůbec ne na to, že k tomu dojde kvůli němu.</p>
<p>Vlastně otce zabil dvakrát. Poprvé, když mu vzal tu věc. Podruhé, když ho donutil si vybrat, ale <emphasis>proč</emphasis> si vybral <emphasis>jeho</emphasis>?</p>
<p>Kdyby řekl Severinovi pravdu, ukázal na něj prstem, všechno by bylo snazší. On by byl v bezpečí a Silasův svět by měl dál smysl. Zemřel by s modlitbou na rtech a klidným srdcem, s pohrdáním k otci, které si tak pečlivě střežil celé roky. Ovšem takhle… co mu vlastně zanechal?</p>
<p>Silas zavřel oči, ale temnota pod jeho víčky jen vystřídala sílící tmu venku.</p>
<p>Měl něco podobného tušit. Otec používal napíchnuté paskřivce měsíce, mohlo ho napadnout, že by to nesvedl bez tichého souhlasu císařské tajné služby. A měl počítat i s tím, že některého brouka najdou, ovšem těžko se dala čekat tak absurdní náhoda, jako že ho předtím sežere císařovnina kočka.</p>
<p>Byl to snad zásah Boží?</p>
<p>Když uvážil <emphasis>nepravděpodobnost</emphasis> té události, opravdu to tak vypadalo, ale chtěl ho Bůh potrestat? Otevřít mu takhle krutě oči, anebo jenom konečně vyslyšet jeho modlitby? Je otcova smrt hřích, odměna nebo pokání? A co Bůh očekává teď?</p>
<p>Co po něm vlastně chce?</p>
<p>Silas Mahyren složil hlavu do dlaní. V očích cítil slzy, vůbec netušil po jak dlouhé době – neplakal ani na matčině pohřbu. Chtělo se mu křičet, řvát a ptát se proč, neprosit, ale <emphasis>požadovat</emphasis> odpověď. Jenže Bůh mlčel. Koho se měl teď zeptat na radu, od koho žádat rozhřešení…</p>
<p>Odpověď k němu přišla jak záblesk světla: Mericia. Ona byla jediná, kdo mu <emphasis>rozuměl</emphasis>. I kdyby stále odmítala jeho službu, nemůže odmítnout jeho zpověď. A pokud šlo o Boží vůli, kdo by ji měl znát lépe, kdo jiný by mu měl dát odpověď? Přece mu ji vždycky dala.</p>
<p>Silas vyskočil ze židle. Zavrávoral a skoro upadl, jak hodinami sezení ztuhlé svaly odmítaly poslušnost, ale nedbal toho. Omotal si kapesníkem poraněnou ruku, kříž schoval do kapsy. Rychle se oblékl a sešel po rozvrzaných schodech k vchodovým dveřím. I na nich se podepsaly mráz a vlhkost, nebylo snadné je otevřít. Vlastně ani nepotřeboval zamykat. Vyklouzl ven a rozhlédl se po zpustlém pozemku. Nic se nehýbalo, jen závěje sněhu změněné šerem v šedý příkrov pod zataženou oblohou.</p>
<p>Jednomístné, staré vznášedlo, které Silas používal zřídka, stálo pod plachtou v zanedbaném přístřešku kus od domu. Příjezdová vrata nemusel otevírat, byla rozbitá, jak do nich někdy během těch měsíců, kdy byl dům opuštěný, najel nějaký neopatrný řidič. Nasedl a zamířil do centra Algormontu. Když míjel ozářený palác, odvrátil tvář – nemohl se na tu budovu ani podívat. Věděl, že se dnes koná ples u příležitosti císařových narozenin. Vzpomínka, jak ho kdysi, ještě s oběma rodiči navštěvoval, byla jako závan jedovaté mlhy.</p>
<p>Zaparkoval blízko místa, kde před pár týdny proběhl atentát na císaře. Trosky už zmizely, Ballardovo klenotnictví bylo opraveno, všechny stopy explozí zahlazeny. Silas zahnul na ulici, za kterou se tyčil chrám. Navzdory všemu cítil úlevu, že se vrací. Uvědomil si, jak postrádá útočiště, jiné než ten dům, kde se usadil, aby nezapomněl na staré rány. Poslední zbytky denního světla kreslily na vitrážových oknech barevné záblesky, ale oblouk vchodu nad širokými schody byl temný. Silas zrychlil krok, zbýval…</p>
<p>„To bych nedělal, být vámi.“</p>
<p>Hlas zněl tiše, s lehkým nádechem smutku. Ze stínu pod schody vystoupila drobná, o hůl opřená postava a Silas Mahyren se zastavil. Na okamžik zadržel dech, ale jeho hlas zůstal klidný.</p>
<p>„Co, plukovníku?“</p>
<p>„Jít tam,“ Severin pokynul holí k vratům. „Chápu, že hledáte útěchu, avšak tam žádnou nenaleznete… nebo alespoň ne tu, v jakou zřejmě doufáte.“</p>
<p>„Prosím?“</p>
<p>„Graciánský řád si nemůže dovolit ani stín podezření, že ten pokus o odposlech Jejího Veličenstva proběhl na jeho přání, ať vyřčené či nikoliv. Císař vyjádřil svou vůli velmi důrazně. Pokud teď vkročíte na graciánskou půdu, neopustíte ji živý, a pochybuji, že se najde tělo, které by šlo pohřbít.“</p>
<p>Severinův hlas byl pevný a Silas Mahyren se zachvěl. Hlavou mu proběhly otázky, jak mohl vědět, že přijde, zda ho sem sledoval, a co všechno ví… nakonec ale jen zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Je mi to líto. Tohle jsem nechtěl.“</p>
<p>„Věřím. Žel, nejhorší následky vznikají právě z nechtěného. Kde je nanovzorec vašeho otce a záznamy odposlechů, co jste pořídil? Moji muži je nakonec najdou, ale rád bych jim ušetřil práci.“</p>
<p>Severinův hlas zastudil, avšak Silas téměř s úlevou kývl.</p>
<p>„Takže to víte.“</p>
<p>„Ovšem. To náhlé doznání vašeho otce bylo podivné, proto jsem si prošel záznamy jeho komunikace. Nebylo těžké domyslet si, co po vás tolik požadoval vrátit. Takže?“</p>
<p>Silas se zarazil. Až teď si uvědomil, že na ty věci nepomyslel. Vůbec ho nenapadlo vzít záznamy nebo lahvičku s sebou do chrámu, aby svoji pozici zlepšil, ale necítil nad tím žádnou lítost. Důkaz síly se změnil v ubohý odpustek, který nehodlal platit, klidně pokrčil rameny.</p>
<p>„Všechno zůstalo v domě. Můžete si to vzít… já se poučil.“</p>
<p>Severin chvíli mlčel. Jako by naslouchal někomu neviditelnému, až Silase napadlo, že má v uchu komunikátor a čeká na potvrzení od někoho, kdo už prohledává jeho dům. Pak přikývl.</p>
<p>„Dobrá. Řekl bych lépe pozdě než nikdy, ale zajisté bych zněl cynicky. Některé lekce jsou příliš bolestné, než aby záleželo na jejich načasování.“</p>
<p>„Ohleduplné,“ Silas Mahyren sevřel rty. „Co se mnou bude teď?“</p>
<p>„Nic. Alespoň co se mě týče. Už jsem nechal upravit senzory v paláci, aby našly zbytek vašeho hmyzu, a tím ta smutná věc končí. Ano, měl bych vás zatknout, ale myslím, že jste potrestaný dost. A slíbil jsem si nedávno zdržet se jistých <emphasis>nutností</emphasis>, jak jen bude možné, takže můžete jít.“</p>
<p>Silas nevypadal potěšeně ani vděčně. Chvíli mlčky stál, než znovu vykročil k chrámovým vratům. Chtěl okolo něj prostě projít, ale Severinův hlas ho znovu zastavil.</p>
<p>„Staré zvyky, že?“</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>„Váš otec zemřel, ponechme teď stranou, nakolik vaší vinou, ale vy ho stále chcete trestat. Jdete dál, i když víte, že mám pravdu. Frederick doufal, že vás svou smrtí zachrání, víte, že tohle by nechtěl – ale právě kvůli tomu to děláte. Řekněte však, není to už poněkud pošetilá snaha? Nepřišel čas odpustit sobě i jemu, ukončit tu válku, dokud alespoň něco zbývá, a začít znovu?“</p>
<p>Silas se otočil. Díval se do Severinova obličeje, a ten prvně spatřil pochybnost… než se jeho zrak obrátil zpět k chrámu.</p>
<p>„Myslím, že na to je pozdě. Jak jste řekl, teď potřebuji útěchu. Sbohem, plukovníku.“</p>
<p>Severin neodpověděl. Ještě chvíli mlčky stál, než se otočil a zamířil pryč.</p>
<p>Neohlédl se, když slyšel, jak se chrámová vrata za Silasem Mahyrenem zabouchla.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>„Nelíbí se mi!“</p>
<p>Kulka zamračeně sledovala orchestřiště, kde skupina hudebníků ladila nástroje. Ruku nespouštěla z pažby zbraně na pravé straně sváteční uniformy a Boris Varga vedle ní se ušklíbl.</p>
<p>„Tobě se nelíbí nikdo,“ sám sledoval pro změnu dámy v bohatých róbách a šlechtice v perfektních oblecích hromadící se na parketu. „Nejradši bys to tady vystřílela komplet.“</p>
<p>„Ty něco říkej,“ odsekla Kulka. „V tom futrálu, cos chtěl preventivně odpálit, byly jenom housle.“</p>
<p>„Ale jak jsem to měl vědět? Chtěl jsem si být jistej, to je celý. Navíc si ten chlap snad mohl sehnat jiný.“</p>
<p>„Prej pamatovaly Exodus.“</p>
<p>„Pozor!“ promluvil hlas Matta Reeda ve Vargově uchu, než mohl odpovědět, a on ihned zpozorněl. „Příchod za dvě minuty. Potvrďte.“</p>
<p>„Potvrzeno,“ Kulka přesunula pozornost od orchestru ke hlavním dveřím sálu. „Všude čisto.“</p>
<p>Na hlavním společném kanálu slyšel Hračička hlášení z ostatních stanovišť. Některá patřila gardistům, jiná ochrance hostů. Všechny pozice okolo i v zákoutí balkónů byly obsazeny. Hračička si ne poprvé uvědomil, kolik zbraní to zahrnuje, a co všechno by se mohlo stát, kdyby se najednou začalo střílet.</p>
<p>„Pamatuješ na tu mrchu předloni, co si napustila šaty trilexem?“ Kulka jako by mu četla myšlenky.</p>
<p>„Jo,“ Varga se otřásl. „Málem se vyhodila rovnou tady, ale Čumák je v pohotovosti. To už se nikomu nepovede.“</p>
<p>Sojornerová nevypadala přesvědčeně, ale v té chvíli se dvoukřídlé dveře sálu otevřely.</p>
<p>Andrej Korwarian, perfektně upravený a učesaný, ve sváteční uniformě. Nezvyklý byl snad jen snubní prsten na jeho ruce, ale toho si všímal málokdo – oči všech se okamžitě upřely k dámě, kterou vedl: Viktorie v temně rudých, stříbrem vyšívaných šatech, které podtrhovaly její postavu. Dlouhé lesklé vlasy držela perlová čelenka, další perly měla zapletené přímo v měděných kadeřích. Prsty zdobily dva prsteny, jeden algorský, druhý viridianský, ty jediné neladily, ale u odznaků moci se to ani neočekávalo. Pomalu kráčela s císařem středem sálu, zatímco hosté kolem se ukláněli a tleskali. Ve vzduchu se společně s vůněmi desítek druhů parfémů vznášelo překvapení.</p>
<p>„Hele!“ sykla Kulka. „Má bouchačku na druhý straně, všiml sis?“</p>
<p>Varga uhnul pohledem – ano, císař si skutečně přesunul pouzdro se zbraní doleva. Hračička to nechal bez komentáře a vrátil se k Viktorii. Musel uznat, že i v téhle společnosti vypadala zatraceně výrazně.</p>
<p>Hudba začala hrát.</p>
<p>Úvodní tanec patřil vždy císaři, ale zatím nikdy se nestalo, že by ho využil. Teď se však Andrej Korwarian otočil s lehkou úklonou k Viktorii, a třebaže Varga neslyšel jeho hlas, nepochybně šlo o žádost, protože se ho s lehkým úsměvem chytila.</p>
<p>Hudba zesílila a ona náhle cítila žaludek až v krku. Snad nikdy na žádném plese nebyla tak nervózní. Hlavně neudělat chybu, natož přišlápnout Andrejovi nohu… nebo naopak, i když kotník už nebolel.</p>
<p>Naštěstí Andrej Korwarian tančil bezchybně. Lehce svíral její ruku, hleděl jí do očí, a třebaže jeho pohyby byly stejně přesné a bez vášně jako při jejich nácviku, po pár taktech vrátil Viktorii klid. Nic se nestane. Nic se nepokazí. Stačí se ho jen držet.</p>
<p>Zkraje tančili v tichu, ale už v polovině Viktorie uslyšela šumět hlasy, patrné i přes hudbu. Ta začala po chvíli zpomalovat, až skončila. Viktorie se mírně udýchaně zastavila a poděkovala úklonou, Andrej ji dovedl ke křeslu vedle vysokého trůnu, který byl určen pro něj. Oba se posadili a střed sálu zaplnili další tanečníci. Hračička pocítil slabou úlevu.</p>
<p><emphasis>Ještě čtyři blbý hodiny. Bohové, ať se nic nepodělá!</emphasis></p>
<p>„Viděl jsi, jak čuměli?“ Kulka se uchechtla. „Jak vyhrabaný paskřivci.“</p>
<p>„Divíš se? Vidět císaře tancovat, komu se to povede?“</p>
<p>„Nejlepší tanec byl stejně ten z rána. Znám pár dalších, se kterejma by si moh takhle zaskotačit.“</p>
<p>„Já taky, ale člověk má mít radost i z mála,“ Hračička se zadíval znovu na Viktorii, které se právě císař na cosi ptal.</p>
<p>„Jste spokojena s tancem, má paní?“ Andrej Korwarian naklonil hlavu blíž k ní.</p>
<p>„Jistě, můj pane,“ odvětila Viktorie. „Byl jste výborný.“</p>
<p>„Dobrá. Je možné, že bude nezbytné to zopakovat.“</p>
<p>„Zopakovat? Myslíte znovu si zatančit?“</p>
<p>„Ano. Při dámské volence.“</p>
<p>Viktorii proběhla žaludkem vlna pobavení, tohle ji už napadlo. Když se dívala pozorně, postřehla žádostivé pohledy mnohých dam k císaři… aspoň že mezi nimi nebyla Marina Danbarová. Po té estrádě na chodbě prý ještě tu samou noc opustila palác.</p>
<p>„Jistě, můj pane,“ přikývla Viktorie. „Bude mi potěšením.“</p>
<p>Na plesech doma obvykle tančívala aspoň jeden tanec s Georgem. Jenže toho Viktorie občas zahlédla na druhém konci parketu tančit s Eileen Gradovou a jí nevěnoval ani pohled. Od rána na ni nepromluvil, nezavolal, nepřišel na oběd. To pomyšlení Viktorii bolelo, ale nemohla nic dělat. Přesvědčovala sama sebe, že má pořád čas. Do Georgova odjezdu zbývaly dva dny. Ještě bude šance si s ním promluvit, zasypat tu propast, která se mezi nimi začala otevírat…</p>
<p>„Prosím, Vaše Veličenstvo!“</p>
<p>Viktorii probral ze zamyšlení známý hlas.</p>
<p>„Děkuji, Patriku.“</p>
<p>Vzala si sklenici džusu z podnosu, který Patrik Hill přinesl, a všimla si, jak nervózně chlapec vypadá. Jako by nevěděl, jestli se bát víc císaře vedle ní nebo všeho okolo.</p>
<p>„Jen klid,“ promluvila Viktorie tiše. „Vedeš si dobře.“</p>
<p>„To… ne, madam,“ Patrik vylekaně polkl. „Cestou… já šlápl na nohu podplukovníku Weberovi, Veličenstvo.“</p>
<p>Viktorie potlačila úsměv. „To nic. Než ples skončí, bude mít pošlapané nohy spousta podplukovníků, ale klidně běž někam stranou a už se jen dívej.“</p>
<p>„Děkuji, madam!“</p>
<p>Patrikova úleva byla přímo hmatatelná a Viktorie si všimla Andrejova pohledu.</p>
<p>„Nikdy nic takového neviděl, můj pane. Je vyděšený.“</p>
<p>„Právě proto by měl zůstat. Voják se nepřestane bát boje, pokud jím neprojde.“</p>
<p>„Tohle je ale ples, ne válka,“ Viktoriino pobavení samozřejmě Andreje naprosto minulo.</p>
<p>„Smím prosit, Vaše Veličenstvo?“</p>
<p>Lord Garili se před Viktorií uklonil a ona postřehla, jak Andrej místo další odpovědi jemně kývl.</p>
<p>„Jistě,“ vstala.</p>
<p>Cestou na parket minuli Gorana Webera a Viktorie přehlédla nevlídný pohled, který jí věnoval. Podplukovník měl náladu pod psa, a ten císařovnin spratek ji nijak nevylepšil, když mu před chvílí skoro rozdupl nohu. Co tady vůbec dělal?!</p>
<p>Weber neměl plesy v oblibě a letos to bylo horší než jindy. Stokrát radši by zůstal někde na velitelském stanovišti, i kdyby měl jenom z nudy pouštět hrůzu na ubohé gardisty. Jenže Severin mu nedal na výběr. Od Argayleovy smrti navíc cítil zlou předtuchu, že ho císař pořád sleduje a mohl by být další na řadě, až dostane znovu vztek. Čím ho asi ten idiot Warren tak příšerně vytočil…</p>
<p>„Tak jak se ti tu líbí, kocourku?“</p>
<p>Weber sebou překvapeně škubl. Trvalo okamžik, než nalíčenou ženu v modrých šatech, která se k němu přitočila, poznal.</p>
<p>„<emphasis>Fiono?!</emphasis> Co… kdo tě pozval?“</p>
<p>„Mám přátele. Nezatančíme si, když už tvá žena neměla čas tě doprovodit? Nebo se bojíš, že by to uškodilo tvému manželství?“</p>
<p>Weber sevřel rty – Fionina ironie byla zřetelná a vlastně oprávněná. S hořkým úšklebkem ji oplatil.</p>
<p>„To těžko. Dnes mi kurýr doručil žádost o rozvod.“</p>
<p>„No vida, jak nadějný vývoj. Tak do toho, noc teprve začíná. Proč si neužiješ nenadálé volnosti?“</p>
<p>Šibalské mrknutí slibovalo mnohé. Podplukovník si uvědomil, že kolem sálu je spousta volných pokojů s měkkými pohovkami. Stačilo se vyhnout tomu, kam císař vstrčil Mericii a její pohůnky.</p>
<p>Popadl Fionu a zamířil na parket. Možná to tu přece jenom nebude úplně marné. A úkol, který dostal… no, ten mohl počkat, až se všichni ještě víc opijí. Vlastně, tím bude snazší.</p>
<p>Zábava se teprve rozjížděla. Lidé se začínali uvolňovat, tanec se stával méně formálním a Viktorie se nechala pohltit atmosférou. S lehkým údivem konstatovala, že nejen lord Garili, ale i ostatní algorští šlechtici jsou vesměs dobří, až výteční tanečníci. Občas měla co dělat jim stačit, v přestávkách odpovídala na pozdravy, sem tam proběhla krátká konverzace. Dopřála si i další pití, ale pamatovala na instrukce ostrahy a nikdy nepřijala sklenku přímo z něčí ruky. Také dbala na to, aby se žádným mužem netančila víc než jednou, ačkoliv v tom ohledu si očividně dávali pozor i sami šlechtici. Čas ve víru tance plynul rychle, nakonec se zadýchaná vrátila k trůnu a k Andrejovi.</p>
<p>Císař seděl celou dobu na místě, vypadalo to, jako by se ani nepohnul. Všechny žádosti o tanec odmítl a samozřejmě ani žádnou z dam neoslovil. Viktorie si několikrát všimla, jak ji pozoruje, zase s tím nádechem jestřábí ostražitosti. Čeho se bál? Že jí někdo při tanci bodne dýku do prsou? Nebo v tom bylo něco jiného? Viktorie si netroufla hádat, ale zadívala se na něj.</p>
<p>„Nenudíte se?“</p>
<p>„A vy, má paní?“</p>
<p>„Já se ptala první.“</p>
<p>„Ty otázky spolu ovšem souvisí. Nakolik budu čas na této akci pokládat za efektivně strávený, závisí do značné míry na vaší spokojenosti.“</p>
<p><emphasis>Bavím se, protože se bavíš ty? Nudím se k smrti, ale aspoň k něčemu to je? Je to pitomost, ale budu slušný?</emphasis></p>
<p>Viktorie si opět nebyla jistá, jak si má tu odpověď vyložit, nakonec se prostě usmála.</p>
<p>„Bavím se. Jen doufám, že se můj bratr přestane kabonit a také pro mne přijde, pak by nechybělo nic.“</p>
<p>„Má paní, nebylo mým cílem návštěvu vašeho bratra znepříjemnit. Nezodpovídám za jeho <emphasis>nálady</emphasis>, může se klidně vrátit na Viridian a připojit k proslovům o algorských barbarech svůj vlastní. Jeho spokojenost je pro mne podstatná jen kvůli vám.“</p>
<p>„Já vlastně tušila, že to nějak takhle skončí,“ Viktorie si povzdechla. „Vyhýbala jsem se tomu, ale tušila. Georg je prostě tvrdohlavý. Přijel sem s určitou představou, kterou si jen chtěl potvrdit, a myslím, že by to dopadlo stejně i bez té ranní… <emphasis>záležitosti</emphasis>. Nezazlívám vám to. Prostě mě to mrzí.“</p>
<p>„Ještě zbývá čas vše vyjasnit. Podle plánu viridianská delegace odlétá až pozítří.“</p>
<p>„Já vím. Proto se aspoň dnes večer chci bavit… a děkuji vám.“</p>
<p>Andrej kývl a v té chvíli hudba přestala hrát. Začínala první ze dvou přestávek, podle programu vyplněná představením šavlových tanečníků. Ještě předtím však Andrej Korwarian vstal. Všechny hlasy ihned utichly.</p>
<p>„Dámy a pánové, než budeme pokračovat v zábavě, chci oznámit personální změnu, ke které dojde v paláci i ve vedení říše. Novým členem generálního štábu se stává generál Leroy Erisket, který nahradí Warrena Argaylea na pozici velitele armádních projektů.“</p>
<p>Sálem se rozezněl potlesk. Leroy Erisket o chystaném jmenování patrně věděl, protože se netvářil překvapeně, ovšem ani nadšeně. Viktorie se musela znovu usmát, jedině na Algoru povyšují generály uprostřed plesu. Zato Goran Weber opodál měl v ústech hořko, až si málem odplivl. Byl rád, že se s Fionou stáhli ke stěně, kde ho nikdo nevidí.</p>
<p><emphasis>Měl jsem to být já! Ta mrcha by pukla,</emphasis> <emphasis>kdyby</emphasis> mě <emphasis>povýšili ten samý den, kdy se rozhodla rozvést,</emphasis> <emphasis>a Fiona by se třeba dala přesvědčit ke skutečnému manželství. Tohle nebylo fér!</emphasis></p>
<p>Světla potemněla a na uvolněný parket nastoupila skupina v archaicky vyhlížejících uniformách. Za okamžik už vzduch protínaly jiskřivé záblesky čepelí za doprovodu rychlé hudby a Viktorie sledovala umění tanečníků s obdivem i kapkou strachu – protože nepochybovala, že ty meče, kterými se šestice mužů a dvě ženy s lehkostí pírek oháněli, byly skutečně ostré.</p>
<p>Podplukovník Weber se zatím odlepil od Fiony – měl tu práci. Pokud chtěl pomýšlet na druhou šanci, musí ji udělat dobře, ač se mu žaludek bouřil. Ale jak Fiona řekla, hrdost někdy musí stranou.</p>
<p>Weber se dotkl manžetového knoflíku, ve kterém se ukrývalo odposlouchávací zařízení. Těžko říct jaké, že prošlo přes celou ochranku, ale příkaz zněl jasně: po první přestávce aktivovat. Jistě. Tou dobou budou mít už všichni upito, a to lidé nejvíc mluví. Nulu jako šéfa palácové kanceláře všichni přehlédnou, snadno se přitočí… a Weber tušil, že zdaleka nebude jedinýma Severinovýma ušima tady.</p>
<p>Nenápadně otočil knoflíkem a neubránil se tiché nadávce na adresu toho mrzáckého bastarda. Snad to přes hluk okolo neuslyší.</p>
<p>Samozřejmě se mýlil a po Severinově tváři se mihl úsměv. Seděl v pohodlném křesle v salónku tak blízko sálu, že skrz zavřené dveře slabě pronikala hudba šavlového tance. Na stole před sebou měl položenou hůl a láhev vody. Obě sklenice byly dosud plné a osoba sedící proti němu naklonila hlavu v temné rudé kápi.</p>
<p>„Neobáváte se, že teď bude podplukovník Weber mnohem méně ochoten ke spolupráci?“</p>
<p>„Vůbec ne,“ Severin se usmál. „Vlastně naopak. Tím víc se bude snažit, protože si uvědomí, o co všechno přišel, a co mohl mít, kdyby byl na Erisketově místě. Lidé vždy touží být na místě někoho jiného, protože věří, že je na tom lépe. Většinou se pochopitelně pletou, protože <emphasis>lépe</emphasis> je velmi relativní pojem. Zřídka rozeznáme odvrácené stránky dřív, než je pozdě… tak jako Silas Mahyren.“</p>
<p>Rozhostila se chvíle ticha.</p>
<p>„Kladete jeho osud za vinu Řádu? Anebo mně samotné?“</p>
<p>Hluboký hlas zněl tiše, beze stop útočnosti, a Severin zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Ne, Excelence. Nevyčítám vám nic. Silas a Frederick… ten příběh by dospěl ke konci i bez vás. Snad jinému, ale stejně bolestnému. Největší díl viny nesou jiní, co žádné výčitky neznají… a koneckonců, většina synů se snaží vymanit ze stínu svých otců. Dokonce i Jeho Veličenstvo.“</p>
<p>„To je pravda,“ souhlasil chraplavý hlas. „Nechápou, jak málo jim možná zbývá času a že vše, co jim Bůh milostivě dal, může také snadno vzít.“</p>
<p>Severin dotekem utlumil hlasitost ze záznamníku Weberovy štěnice – nahrávku si může projít později.</p>
<p>„Jako vždy nemohu než souhlasit,“ tentokrát se v jeho úsměvu objevil smutek. „Byla kupříkladu doba, kdy jsem býval vynikajícím tanečníkem. Miloval jsem zábavy a plesy jako každý mladík, a možná ještě více. Nu a dnes… je vše pryč a místo na parketu sedím zde.“</p>
<p>„Vaše rány vás však neomezují natolik, abyste nemohl tančit,“ namítla Mericia. „Alespoň po krátký čas.“</p>
<p>„Ovšem. Nicméně se netoužím stát vděčným terčem posměchu za nedokonalý výkon, který bych předvedl.“</p>
<p>„Lidská honba za dokonalostí je jen projev hříšné pýchy.“</p>
<p>„Zajímavé,“ Severin si prsty podepřel bradu. „To naznačuje, že nemá smysl usilovat o nic, neboť ve stínu Boží dokonalosti je každé lidské dílo příliš nicotné. Ovšem Graciánský řád ani vy jste se nikdy nevyznačovala fatalismem.“</p>
<p>„Fatalismus je další cestou k zatracení. Měli bychom Bohu sloužit, jak nejlépe jsme schopni, a vážit si všeho, co dokážeme, ať je to třeba nedokonalé. Protože zítra může přijít bouře, která smete vše, a z našich přání i ambicí zbude jen <emphasis>chiméra</emphasis>.“</p>
<p>Hudba venku utichla. Šavlový tanec skončil. Brzy začne druhá část plesu a plukovník Severin se znovu usmál.</p>
<p>„Tedy <emphasis>Carpe diem</emphasis>.“</p>
<p>Okamžik seděl nehybně, ale pak se opřel rukama o desku stolu a vstal. Hůl nechal ležet, dokulhal na druhou stranu stolu a s výrazem naprosté vážnosti se uklonil.</p>
<p>„Smím prosit, madam?“</p>
<p>Chvíli úplného ticha přerušily tóny pomalého valčíku pronikající dveřmi a zjizvená ruka se zvedla. Dlouhé prsty bez nehtů se vsunuly do plukovníkovy dlaně, on je lehce stiskl. Jejich chlad byl příjemný a Severin ustoupil, aby Mericia mohla vstát.</p>
<p>Ani zdaleka to nebylo dokonalé. V plukovníkově tváři se často objevovala bolest, několikrát zavrávoral a bylo jasné, že uplynulo mnoho let, co se graciánská velmistra naposledy zabývala něčím tak světským jako tanec, přesto nepřišel ani náznak nespokojenosti. Minulost se svými vzpomínkami i budoucnost se všemi plány zmizela. Tančili bez publika na hudbu stěží slyšitelnou zvenku, ale i když Severin tušil, že za ty minuty zaplatí nocí plnou bolesti nebo chemického otupění, právě teď mu ta výměna přišla víc než spravedlivá.</p>
<p>Věděl, že letošní ples se stane skutečně nezapomenutelným.</p>
<p>A brzy to mělo zjistit i mnoho dalších.</p><empty-line />
</section>
<section>
<p><strong>KAPITOLA 16</strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Newell</strong></p><empty-line /><p>Spoušť. To bylo slovo, které Gila Daleyho napadlo, když se prvně rozhlédl po nákladovém prostoru <emphasis>Udatného Achillea</emphasis>. Stůl převrácený, židle povalené, Darrenovy věci rozmetané po podlaze. Ostraha kosmodromu, která zřejmě vtrhla do lodi, když prvotní chaos skončil, ani záchranáři po nich si nedělali žádné starostí s tím, po čem šlapou – pár knih bylo úplně roztrhaných, listy se válely po zemi nebo byly přilepené v krvi, která už ze zmrzlých hrudek roztála do zvolna zasychajících kaluží. Newellský písek nanesený dovnitř na desítkách bot pak dílo zkázy dokonával. Gil přitom věděl, s jakou pečlivostí Iverson svoje knihy opatroval, až s tím šel občas na nervy…</p>
<p>„Hajzlové,“ zavrčel. „Zasraný, mizerný šmejdi!“</p>
<p>S povzdechem postavil stůl a začal na něj rovnat sebrané knihy. Snažil se je očistit, ale moc to nešlo, a vlastně ani netušil, jak to dělat správně. Nakonec se spokojil s tím, že sfoukl písek, narovnal, co bylo ohnuté, nebo opatrně odlepil, co bylo slepené. Se zbytkem si bude muset Darren poradit sám. Naštěstí aspoň zápisník se souřadnicemi bělogvardějských majáků byl v bezpečí schovaný v jedné ze schránek na pašovaný náklad.</p>
<p>Samozřejmě hledal Miltonův <emphasis>Ztracený ráj</emphasis> a nakonec ho našel, se zlomeným hřbetem kopnutý u zdi, ale ještě dřív objevil pár jiných věcí: Darrenův klobouk s odznaky, celý podupaný. Pět vyražených zubů, některé nejspíš také Darrenovy. Cosi bílého, co připomínalo kus lidské kosti i se zbytkem tkáně. A pistoli.</p>
<p>Ležela pod žebříkem zamotaná v improvizovaném pytli, ve kterém zřejmě chtěli zloději odnést z <emphasis>Achillea</emphasis> lup, takže ji maršálové procházející loď přehlédli. Gil samozřejmě tušil, že Darren na palubě <emphasis>něco</emphasis> má, navzdory proklamovanému odporu ke zbraním, ale tohle nečekal: cívková zbraň, podle dosud čitelného data na spodku hlavně původní, tři sta let starý výrobek Korwarianovy zbrojovky.</p>
<p>Daley odsunul malý kryt stavového displeje na levém boku pažby. Zásobník i obě baterie byly plné, stačilo nastavit intenzitu. Cívková zbraň byla hybridem mezi palnými a energetickými typy: střílela kulky, ale namísto prachu využívala elektromagnetickou sílu. Vlastně šlo o zmenšený model palubních děl montovaných ještě dnes na válečné lodi a Daley slyšel, že účinek tomu odpovídal, i když sám ji nikdy nedržel. Dávno se už nevyráběly, vydržely sice skoro všechno, ale byly příliš těžké a nemotorné. Když se na tu zbraň díval, poněkud ho mrazilo… a ještě víc, když ji strkal dozadu za opasek. Hlaveň byla tak dlouhá, že mu chvíli trvalo najít správný úhel, aby si vůbec mohl sednout.</p>
<p>Na okamžik zapochyboval, jenže si připomněl krev, lidské kosti a Darrenův obličej. Dokud se kolem dělo <emphasis>tohle</emphasis>, byla zbraň rozhodně dobrý nápad. Povolení ať vezme čert.</p>
<p>Gil znovu uhladil dlaní pomuchlanou první stránku <emphasis>Ztraceného ráje</emphasis>. Jednu polovinu pokrývala šikmo načmáraná rovnice, cifry v ní byly dvakrát přepsané a nezdálo se, že má nějaký smysl, ovšem na druhé byla úhlednými tiskacími písmeny napsaná adresa. <emphasis>NaN Vanbergovy, Revoluční 60/3, čtvrť Rovnosti.</emphasis></p>
<p>Darren měl pravdu, ale Daley se místo radosti ušklíbl.</p>
<p><emphasis>Mám tu celou loď, co musím uklidit a zkontrolovat. Pokud to takhle vypadá dole, Bůh ví, co najdu v pilotní kabině, tak proč se na to nevykašlu? Maršálové za nimi stejně zajedou a Darren se nic nedozví. K čertu, jestli ti hajzlové mají aspoň půl mozku, právě mizí z Newellu nebo jsou už pryč. Leda naprostý cvok by po takové mele pokračoval v… čemkoliv, co měli s Vanbergovými v plánu. Budu leda ztrácet čas.</emphasis></p>
<p>Pár vteřin to skutečně <emphasis>chtěl</emphasis> udělat. Jenže pak mu došlo, že teď už vůbec nejde o Vanbergovy, ale o jeho slovo – a o budoucnost.</p>
<p>K tomu, aby libovolný podnik, i mnohem méně nebezpečný než cesta do vesmíru k cizímu majáku, skončil fiaskem, stačilo málo: aby si účastníci přestali navzájem věřit. Lži, výmluvy a tajemství mívaly tendenci hromadit se jak černá skládka toxického odpadu a jednou otrávit všechno, co se na nich postavilo. Darren by třeba nikdy nezjistil, že se Daley na slib vykašlal, ale on sám by to věděl. Výprava za pokladem se navíc po tomhle měnila spíš v útěk… ne.</p>
<p>Gil se ještě zastavil, aby sebral Iversonův klobouk, nacpal ho srolovaný do vnitřní kapsy kabátu a vyšel ven.</p>
<p>Žádné výmluvy.</p>
<p>Zámek na vratech nákladového prostoru i přední přechodová komora byly pořád vypáčené, přesto si s tím Daley nedělal hlavu – po kosmodromu teď obcházelo tolik stráží, že by tam neproklouzla ani ještěrka. Naštěstí si ho pamatovali, takže branou projel bez zdržování, a když se žhavé newellské slunce vyhouplo nad obzor, uháněl už ke čtvrti Rovnosti. Nebylo to daleko, ale Daley spěchal – hlavně proto, aby to měl z krku.</p>
<p>Zastavil před obyčejným, nenápadným domem. Vystoupil, a bez dlouhého rozhlížení vešel do malé haly se širokým schodištěm do prvního podlaží.</p>
<p>Do nosu ho udeřil zápach.</p>
<p>Gil Daley strnul. Ostrý, hořký pach spáleného plastiku poznal okamžitě, ale teprve druhý, méně výrazný mu poslal srdce do krku: štiplavá vůně ozonu, jaká zůstává po použití energetické zbraně.</p>
<p>Daley se přitiskl ke zdi u dveří. Pořád oslněný sluncem zvenku zíral do šera na schody a současně tahal zbraň – dlouhá hlaveň se zadrhla o opasek, několik vteřin dlouhých jako věčnost. S pistolí konečně v ruce napínal zrak i sluch, ale nikde se nic nehýbalo. Po špičkách se začal sunout ke schodům.</p>
<p>Napřed uviděl psa se šedou, vypelichanou srstí ležícího v kaluži krve v mezipatře s tlamou dokořán, kalné oči vypoulené.</p>
<p>Pak spatřil dveře nad schody – ty nalevo propálené, zubaté okraje díry ještě slabě kouřící, ty napravo brutálně vyražené.</p>
<p>A za nimi, když konečně vyšel až nahoru, našel Gil Daley těla.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>„Proč tohle děláte?“</p>
<p>Jacob Stens pořád chraptěl. Na prsou ho šimralo nutkáním ke kašli a ke všemu se třásl zimou – košili měl úplně promočenou. Nějak se vydrápal zpět na lavici, zhrouceně tam seděl a Selinger naproti němu naklonil hlavu.</p>
<p>Nezáleželo na tom, přesto se rozhodl odpovědět.</p>
<p>„Je to úkol. Dopravit Nikolu a Natalii Vanbergovy zpět na Menabaran.“</p>
<p>Takže je nechtějí zabít, pochopil doktor. Jenom unést, což ale nebylo o moc lepší. Při pomyšlení na to, co před chvílí udělal, se cítil příšerně. Přesto se snažil sebrat, myslet, přece <emphasis>muselo</emphasis> být něco, čím to napravit.</p>
<p>„Ale proč?“ zeptal se znovu. „Nemůžete je nechat na pokoji? Vždyť už vás neohrožují, nikoho na Menabaranu. Jaký to má význam?“</p>
<p>„Je to úkol.“</p>
<p>Selinger netušil, co je na tom k nepochopení. Smyslem úkolu je jeho splnění. Bylo to přece úplně prosté, přesto na něj ten muž zíral, jako by mluvil cizí řečí.</p>
<p>„Je to špatné,“ konstatoval nakonec a Selinger neodpověděl, protože tahle věta nedávala smysl už vůbec. Jediné špatné na úkolu bylo <emphasis>nesplnit</emphasis> ho. Naprosto jasná věc, ale tenhle člověk byl mimo jako všichni tady, rozhovorem s ním jen plýtval časem.</p>
<p>Jacob Stens ztěžka vydechl – marná snaha. Ten chlap na něj civěl a on měl dojem, že mluví se svou kancelářskou Elizou z Artipole. A čas běžel. Neviděl ven, ale tušil, že za pár minut už dojedou k Vanbergovým.</p>
<p>V té chvíli mu došlo ještě něco.</p>
<p>„Ta bitka na kosmodromu. Darren… tak jste se dostali k jeho komunikátoru a mému číslu. To jste udělali <emphasis>vy</emphasis>!“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>Selinger neviděl důvod to popřít a doktor se otřásl. Znovu si vzpomněl na raněné v nemocnici, na Darrenův obličej a zlámané prsty. Pokud si myslel, že se už nemůže bát víc, spletl se.</p>
<p>Vší silou potlačil nutkání vyskočit a vrhnout se proti dveřím v naději, že se otevřou… což byl samozřejmě nesmysl. A uvědomil si další věc.</p>
<p><emphasis>Zabijí mě. Jakmile dostanou Nikolu a Natalii, bude po mně. Ještě si nemůžou být jistí, že jsem nelhal, pak ale budu přítěž a svědek. Proto se mnou tak klidně mluví. A nezasloužím si to snad?</emphasis></p>
<p>V té chvíli dodávka zastavila.</p>
<p>Jacob Stens sebou škubl. Tentokrát vážně chtěl vyskočit, ale záblesk kovu v Selingerově dlani ho zarazil.</p>
<p>Ani nepostřehl, odkud tu malou pistoli vytáhl.</p>
<p>„Nepokoušejte se o útěk,“ promluvil pořád tak klidně. „Máme oprávnění k neomezenému použití síly.“</p>
<p>„Oprávnění od koho?“ namítl Stens chabě. „Nemůžete jenom tak někoho unést, porušujete newellské i menabaranské zákony!“</p>
<p>„Zákony,“ hlaveň Selingerovy pistole učinila malé, ale dokonale srozumitelné gesto, „se týkají <emphasis>lidí</emphasis>.“</p>
<p>Doktor neměl čas se zeptat ani podivit, co tím myslel – zadní dveře dodávky se prudce otevřely.</p>
<p>„Jdeme, doktore!“ Scaly se Sorbergem stáli každý z jedné strany.</p>
<p>Jacob se zaťatými zuby vstal, Selinger mu stáhl pouta a vystrčil ho ven. Na protější chodník už svítilo ranní slunce, ale tady bylo dosud hluboké šero. Doktor se rychle rozhlédl, nikoho jiného však neviděl – a do zad se mu zaryl kov.</p>
<p>„Jdeme,“ zopakoval Selinger.</p>
<p>Scaly otevřel domovní dveře, zbylí dva popohnali doktora dovnitř.</p>
<p>V Artipoli by teď stačilo jen vykřiknout, aby domovní počítač okamžitě přivolal policii. U nejmodernějších typů by dokonce Stens nemusel udělat ani to – heuristické systémy umělé inteligence by v jeho obličeji rozeznaly strach, podle držení těla a chování těch tří vyhodnotily situaci jako rizikovou a spustily tichý poplach. Jenže tady byla Liberty, kde v domech neměli ani normální kamery s lidskou obsluhou, vstupní hala za dveřmi byla tichá a prázdná.</p>
<p>Scaly šel první, Selinger se Sorbergem mezi sebou vedli doktora. Na schody se snadno vešli tři lidé vedle sebe, což se znamenitě hodilo. Krátké pistole schované pod volnými kabáty nikdo nemohl zahlédnout, vypadalo to celkem normálně, jen skupinka lidí přicházející na návštěvu. Jacob Stens šel co nejpomaleji. Zoufale přemýšlel, ale nic ho nenapadalo. Přitom už neměl čas, zbývalo posledních pět schodů…</p>
<p>„Zazvoníte,“ zasyčel mu Selinger do ucha. „Počkáte, až otevřou. Budete <emphasis>mlčet</emphasis>!“</p>
<p>„Ne! Tohle… já nemůžu! Prosím…“</p>
<p>„<emphasis>Pohyb!</emphasis>“</p>
<p>Hlaveň pistole se mu zaryla do ledvin. Stáli nahoře, dva kroky ode dveří Vanbergových. A v té chvíli se dveře vedlejšího bytu otevřely.</p>
<p>„Dobrý den, pánové. Hledáte někoho?“</p>
<p>Starší muž s prošedivělými vlasy vykoukl bez varování a Jacob Stens postřehl šanci.</p>
<p>Vrhl se k pootevřeným dveřím.</p>
<p>Sorberg po něm hrábl, ale zachytil jen rukáv košile. Tenká látka se roztrhla, kus mu zůstal v ruce a doktor spíš letěl, než běžel, přímo proti nechápavě se tvářícímu Oskaru Olafsonovi.</p>
<p>„Ne! Pozor, jsou…“</p>
<p>Něco ho štíplo do zátylku. Před očima se mu zatmělo, zbytek věty zanikl v zasténání. V bezvědomí se složil na prahu, šipka paralyzéru mu trčela z krku. Olafson před ním sotva stihl uskočit. Vzápětí byl u dveří Scaly. Přeskočil doktorovo tělo, rozrazil je…</p>
<p>A zíral přímo do hlavně pušky.</p>
<p>Vyšlehlo rudé světlo. Scaly se v posledním momentě sehnul, plivanec ohně mu šlehl nad hlavou, připálil vlasy a trefil vršek pootevřených dveří. Ten se rozprskl v plamenech, úlomky i kapky roztaveného plastiku pokropily chodbu, předsíň i Jacobovo tělo. Oskar Olafson, veterán newellské milice, měl svou starou plazmovku vždycky po ruce, na věšáku hned za dveřmi.</p>
<p>Skoro stačil stisknout spoušť podruhé, než ho Scalyho pěst zasáhla do krku a rozdrtila mu hrtan i průdušnici. Vzápětí mu druhou rukou vyrval pušku a pažbou roztříštil hlavu, než stačil Olafson dopadnout na zem.</p>
<p>Scaly se bleskově rozhlédl. Nikoho dalšího neviděl a podstatný byl úkol. Už nemělo smysl být nenápadný – proskočil hradbou hustého dýmu zpět a jednou ranou vykopl dveře bytu Vanbergových.</p>
<p>S pistolí v ruce vpadl dovnitř. Sorberg ho následoval, Selinger kryl prostor venku. Mlčky, ve výcvikem získané souhře procházeli těch několik místností. Obývací pokoj. Kuchyně. Ložnice, koupelna, záchod.</p>
<p>Nikde nikdo.</p>
<p>„Negativní,“ zastavil se Scaly uprostřed obývacího pokoje.</p>
<p>„Negativní,“ potvrdil Selinger zvenku. „Zatím<emphasis>.</emphasis>“</p>
<p>To bylo důležité slovo. Dveře Olafsonova bytu už nehořely – na Newellu bylo jen máloco z hořlavého materiálu – a nezdálo se, že by spustili nějaký alarm, ale hluk a chodba plná dýmu těžko ujdou pozornosti. Pokud byl v bytech dole někdo doma, možná už volá policii. Nemohli tu zůstat a potichu čekat, až se Vanbergovy vrátí, museli zmizet, hned, pak určit další postup…</p>
<p>„Tady!“ promluvil ostře Sorberg. Scaly se k němu otočil – držel papír, který sebral ze stolu. Došel blíž, i v potemnělém, kouřem zaplněném pokoji ho snadno přečetl: potvrzení o výplatě mzdy z klubu <emphasis>Černá hvězda</emphasis> se včerejším datem. Avšak to nebyl hlavní důvod tónu Sorbergova hlasu – ten Scaly pochopil, když spatřil kresbu na druhé straně listu.</p>
<p>Jejich černá dodávka.</p>
<p>Scaly strnul. Díval se na Sorberga a ten se celé dvě vteřiny díval na něj – pro S-19 v bojové situaci úplná věčnost. Pak Scaly zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Nepodstatné. Návrhy?“</p>
<p>Sorberg pokynul k papíru.</p>
<p>„<emphasis>Černá hvězda</emphasis>?“</p>
<p>Scaly kývl. Logický krok, i když bylo ještě brzy, tady zůstat stejně nemohli.</p>
<p>Vyšel ven a Sorberg ho následoval. Selinger kryjící schody se na nic neptal. Jen věnoval pohled Stensovu tělu mezi propálenými dveřmi… a znovu ho přepadl nával <emphasis>pocitu</emphasis>. Ten člověk přece musel vědět, že tohle nemůže vyjít. I bez výcviku musel chápat, že to nedokáže, tak proč to udělal? Proč musel zas všechno zkomplikovat, když chtěli jen splnit úkol, vrátit se domů…</p>
<p>Palcem přepnul spínač režimu zbraně z paralyzéru na pistoli a vpálil bezvědomému Jacobu Stensovi dvě rány do hlavy. Úleva byla krátká, přesto vítaná. Zároveň se od schodů ozvalo zavrčení a zvuk běžících tlapek. Z kouře se vynořil malý, nevzhledný pes, vycenil zažloutlé zuby a zaštěkal.</p>
<p>Sorberg ho umlčel jedním výstřelem, kraválu už bylo dost, a Selinger kývl. Další zastávka <emphasis>Černá hvězda</emphasis>.</p>
<p>Když to chtějí takhle, budou to mít.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>„Nat? Pořád je ti blbě?“</p>
<p>„Ne, Niki. Už je to fajn.“</p>
<p>Znělo to přesvědčivě, ale když se Nikola zadívala sestře do obličeje, postřehla, jak je bledá. Nic nového. Donutit Natalii přiznat, že je jí <emphasis>opravdu</emphasis> zle, byl nesnadný úkol, protože takové situace mívaly pak co dělat s doktory, a doktoři byli podle ní horší než jakákoliv nemoc. Dva roky po otcově smrti zvládla týden úspěšně zatloukat zánět slepého střeva, dokud se nesložila – další stránka v Nikolině tlustém albu ošklivých vzpomínek.</p>
<p>„Dobře, Nat,“ rozhodla se prozatím nenaléhat, snad to vážně nic nebylo a ty pilulky na žaludek, které sestře koupila cestou sem, budou stačit. „Dneska mi nemusíš pomáhat. Běž za Francisem, třeba ti dá něco počítat.“</p>
<p>Natalie zaváhala. Samozřejmě se pořád nechtěla od Nikoly hnout, ale tahle nabídka byla lákavější než pytlík bonbonů. Francis měl <emphasis>vždycky</emphasis> něco, co mohla počítat, a nikdy ji neodmítl, nepostěžoval si ani se nevymluvil, že nemá čas. Na Nikolině seznamu spojenců se rychle šplhal na horní místa hned za Jacoba Stense.</p>
<p>„Dobře, Niki,“ Natalie přikývla. „Vážně to zvládneš sama?“</p>
<p>„Vážně,“ ujistila ji Nikola zcela po pravdě. Vlastně jí to půjde ještě rychleji, ale to říkat nechtěla.</p>
<p>„Tak jo,“ Natalie se náhle zamračila. „Niki, už byli u nás doma?“</p>
<p>„Kdo?“</p>
<p>„Ti z Artipole.“</p>
<p>„Jo,“ Nikola si povzdechla. „Tohle už se stalo.“</p>
<p>„<emphasis>Co se stalo</emphasis><emphasis>?</emphasis>“</p>
<p>Nikola sebou škubla. Rozmlouvala s Natalií v koutě hlavního sálu, ještě před chvilkou viděla jen Wese Zandela provádějícího kontrolu baru po zavíračce a dva členy ochranky debatující o něčem na konci místnosti. Přesto před nimi náhle stál Jack Evans, studené oči zabodnuté do jejího obličeje, jako by se zhmotnil odněkud ze vzduchu. Nedošlo k tomu poprvé, Nikola měla dojem, že je snad přímo sleduje.</p>
<p>„Co se stalo?“ zopakoval tím tichým, ostrým hlasem. Přesunul pohled na Natalii, která se přikrčila, a Nikola rychle odpověděla.</p>
<p>„Nic, pane Evansi. Na Menabaranu, než jsme utekly, jsme měly potíže. Nějací chlapi vtrhli k nám domů, chtěli…“</p>
<p>Evans se otočil. Nepřerušil ji, nepočkal, až domluví. Prostě odešel, jako by rázem přestala existovat. Zamířil k oběma členům ochranky, kteří ihned zmlkli, a Nikola zlostně sevřela rty. Ostatní v klubu snášeli Evansovu paranoidní <emphasis>všudypřítomnost</emphasis> se shovívavou rezignací, ale ji ten chlap dílem děsil a dílem štval. Za přitažlivého ho přitom tak jako Dina nepokládala ani omylem.</p>
<p>„Pitomec,“ zavrčela. „Tak fajn, Nat. Běž dolů a já se do toho pustím, ať můžeme vypadnout dřív.“</p>
<p>„Dobře, Niki.“</p>
<p>Natalie už bez protestů vyrazila ke schodům do spodního patra <emphasis>Černé hvězdy</emphasis>. Kromě těch pro hosty z hlavního sálu tu byly druhé, v chodbě naproti zadnímu východu, takže nemusela k Francisově kanceláři kolem <emphasis>zábavních pokojů</emphasis> – i když Nikola měla podezření, že je Natalie už stejně stihla prošmejdit, jako celý klub.</p>
<p>Povzdechla si a zamířila do úklidové komory pro věci.</p>
<p>Dnes se rozhodla začít rovnou od nejhoršího, tedy toalet vedle sálu. Samozřejmě vypadaly jako vždycky, ale Nikola už nic jiného nečekala. Získala už praxi, šlo jí to vcelku rychle, od zadních kabinek zpátky ke dveřím. Nechala je napůl otevřené, takže slyšela zvuky ze sálu, cinkot sklenic, občas hovor. Nevěnovala mu pozornost, dokud najednou nezaslechla své jméno.</p>
<p>„…a Nikola Vanbergovy. Potřebujeme s nimi mluvit.“</p>
<p>Mužský hlas zněl vážně, až úředně. Nikola položila hadr a vyšla ze dveří. Chlap, vlastně dva chlapi stojící u baru, opravdu vypadali jako úředníci, nebo dokonce policisté, vysocí, s krátkým sestřihem. Wes Zandel, kterého oslovili, právě krčil rameny.</p>
<p>„Jo, někde tu budou… a hele, tam!“ ukázal Nikoliným směrem.</p>
<p>Muž blíže k ní se otočil.</p>
<p>Zadíval se jí do očí: chladný pohled, ve kterém se přesto na okamžik objevilo <emphasis>něco</emphasis>, zlomek vteřiny uspokojení, který Nikole zmrazil pozdrav v hrdle a zastavil ji krok ode dveří toalety.</p>
<p>Vláčným, skoro nedbalým pohybem sáhl pod kabát.</p>
<p>Nikola neudělala <emphasis>nic</emphasis>. Viděla, jak se jeho paže s pistolí zvedá proti ní, přesto se nepohnula. Jenom <emphasis>stála</emphasis>, tak jako na té střeše, strnulá a bez dechu…</p>
<p>Napravo se pohnul stín. Zabzučel paralyzér.</p>
<p>Muž nepadl, pouze sebou škubl. Ihned na ni namířil znovu, ale Jack Evans už byl u něj, vzdálenost k baru překonal na jeden skok. Držel paralyzér, místo dalšího výstřelu však udeřil, ruka, jen zákmit černé, srazila paži s pistolí dolů.</p>
<p>Wes Zandel zařval. Sáhl pod bar, jenže i druhý chlap už měl v ruce zbraň. Dvě rány odhodily Zandela v krvavé spršce na polici s láhvemi, obušek se železným koncem mu vypadl dřív, než ho vůbec stačil zvednout. Současně Evans chytil prvního chlapa před sebou za krk a smýkl jím přímo proti baru.</p>
<p>Na tři prsty silná imitace hnědého dřeva praskla jak papír, když jí proletěl. Rozbité sklo se rozlétlo. Na opačném konci baru se objevili členové ochranky a druhý chlap bleskově uskočil, ale volnou rukou ještě stačil něco hodit: kovový těžký válec. Skákal po podlaze přímo k Nikole, pořád strnule stojící…</p>
<p>Namísto výbuchu se ozvalo jen hlasité elektrické zapraštění. Nikola ucítila, jak se jí zježily vlasy. Před očima se jí zatmělo.</p>
<p>Na vteřinu ji skoro udiveně napadlo, že je mrtvá – ale pak by sotva byla tolik vyděšená. Kolem jenom padla tma, protože všechna světla v baru současně zhasla a přes těžké závěsy na oknech pronikalo jen tolik světla, aby vzniklo hluboké šero.</p>
<p>Zároveň střelba opodál zesílila.</p>
<p><emphasis>Rychle pryč!</emphasis></p>
<p>Nejbezpečnější místo byl záchod – Nikola viděla otevřené dveře metr a půl daleko. Otočila se, pouhé dva kroky…</p>
<p>Předloktí jí sevřela ruka v černé rukavici.</p>
<p>„Tam ne!“ zasyčel Evansův hlas, strhl ji na opačnou stranu a ona ani nestačila protestovat.</p>
<p>Chlap, který hodil tu věc, byl pryč. Na opačném konci šlehaly poblíž hlavního vchodu výstřely, ale Nikola nedokázala poznat, kdo tam je. Evans ji nekompromisně táhl ke služební chodbě a jí jaksi vzdáleně došlo proč. Z toalet nevedly další dveře, nebylo kde se tam schovat. Zato chodbou se mohli dostat k zadnímu východu, sehnat nějakou pomoc…</p>
<p><emphasis>Najít Natalii.</emphasis></p>
<p>Ta myšlenka Nikole sevřela hrdlo jako kleště. Chtěla promluvit, ovšem v té chvíli napravo hlasitě zapraskaly střepy.</p>
<p>Zpoza baru vyletěl ten chlap. Neměl už zbraň, ale bez zaváhání se na ně vrhl. Popadl Evanse v pase, zvedl ho jako vycpaného panáka a doslova jím mrštil o pět metrů dál, až pod pódium, kde se konala vystoupení. Ulámané stoly a zborcené přepážky jen létaly. I Nikola upadla, převalila se a praštila hlavou o první křeslo za barem. Šero před očima zaplnily třpytivé jiskry. Chtěla vyskočit, ale v té chvíli ji někdo chytil za kotník.</p>
<p>Otočila se a uviděla toho chlapa. Z roztrženého čela mu tekla krev, ale pořád měl ten <emphasis>pohled</emphasis>, neskutečně klidný výraz, se kterým ji držel…</p>
<p>Nikola zaječela. Kopla druhou nohou dozadu a šťastnou náhodou ho trefila do obličeje – úplně bez efektu. Jako by nakopla kamennou sochu.</p>
<p>Zvedl se do kleku a při tom ji táhl zpod stolu, snadno, jako by dobýval zpoza skříně neposlušné štěně. Nikola se zoufale snažila zachytit – podlahy plné střepů, nohou křesel, <emphasis>něčeho</emphasis>. Křičela, přímo se zalykala hrůzou… a pak byla volná.</p>
<p>Pustil ji tak náhle, že popolétla dopředu a zůstala ležet na břiše. Převalila se a pochopila proč: Jack Evans klečel za ním a pravou rukou mu objímal hrdlo ve stisku, který vypadal, že mu každým momentem zlomí vaz.</p>
<p>Muž sáhl za sebe. Chytil šéfa ochranky za krk a prudce se sehnul, přehodil ho přes své rameno. Jenže než se stačil narovnat, Evans ohnul druhou paži a nabral ho loktem z boku do hlavy.</p>
<p>Neměl čas ani místo na nápřah, připomínalo to pouhý políček. Přesto tomu chlapovi zvrátil hlavu a smetl ho na zem, až se dvakrát převalil a zůstal bezvládně ležet.</p>
<p>Jack Evans nevstal. Vymrštil se z lehu přímo na nohy, aniž se rukama dotkl podlahy, popadl Nikolu a tentokrát ji vážně zvedl, prostě si ji hodil na záda a předkloněný se rozběhl. Dveře služební chodby byly jen pár kroků daleko. Přímo mezi nimi leželo tělo, Evans ho přeskočil a Nikola, visící hlavou dolů, poznala jednoho člena ochranky. V hrudníku měl díru jako pěst, záplava krve v šeru připomínala lesklý černý olej…</p>
<p>A byli na chodbě.</p>
<p>Nikola si uvědomila, že za nimi se už nestřílí – z ochranky asi nezbyl nikdo, kdo by ještě mohl – ovšem v chodbě nebyla okna. Ve chvíli, kdy za sebou Evans přirazil dveře, padla naprostá tma, přesto nezaváhal a rozběhl se k čistící komoře u zadního východu.</p>
<p>„Natalie!“ vyhrkla Nikola. „Pusťte mě! Musím ji najít!“</p>
<p>Začala se zmítat, ale Jack si ji jen přitáhl pevněji.</p>
<p>„Potom!“ ucedil. Nikola marně tloukla pěstmi do jeho zad, která vypadala pod tenkou košilí spíš vychrtlá, naprosto neodpovídající stisku, kterým ji svíral…</p>
<p>Dveře na konci chodby před nimi se rozlétly.</p>
<p>Světlo ze vzduchové komory Nikolu oslnilo. Musela zavřít oči, postřehla jen obrys postavy stojící na prahu.</p>
<p>A zbraň, kterou na ně vzápětí namířila.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>„Sakra, co se děje?“</p>
<p>Když zničehonic zhaslo světlo, hlavní účetní a zástupce ředitelky <emphasis>Černé hvězdy</emphasis>, kterého všichni znali pod jménem Francis, se zamračil. Při jeho vizáži mohl výsledný dojem leckoho vyděsit, pokud ho ovšem neznal a nevěděl, že v celém klubu byl zaručeně ten nejneškodnější zaměstnanec. Natalie Vanbergová to vědět nemohla, přesto se nelekla – vůbec se na něj totiž nepodívala. Dokonce ani nezvedla oči od otevřené účetní knihy na stole, jako by nevnímala, že na ni nevidí.</p>
<p>Francis zavrtěl hlavou. Poznal už v klubu pěknou řádku různých lidí, dávno si odvykl čemukoliv divit, ale tahle holka byla <emphasis>vážně</emphasis> zvláštní. Občas rozjařená, strkající nos do každého kouta, jindy vyděšená, jako by na ni z každého kouta mělo něco vyskočit. Francis se celkem vyznal v lidech, to byl ostatně hlavní důvod, proč si ho Bianca Sorelová tolik cenila, ale i když s Natalií trávil dost času, pořád pro něj byla záhadou – ona i Nikola, snad permanentně ve střehu ze strachu, že sestra někoho pokouše. Jedno nicméně o Natalii věděl: ráda počítala.</p>
<p>Účetnictví <emphasis>Černé hvězdy</emphasis> bylo složité samo o sobě, a co teprve, když se přidaly některé jeho méně <emphasis>oficiální</emphasis> kapitoly související s dodávkami zboží z Menabaranu i dalšími věcmi. Ty vůbec nebyly v počítačích, vše se psalo rukou do skutečných knih, které se pak zamykaly do trezorů ve Francisově a Biančině kanceláři, vybavených pro případ násilného otevření malou zápalnou náloží, samozřejmě dílem Jacka Evanse. I kontroly se tím pádem dělaly čistě ručně s tužkou v ruce, a stačilo půl dne, aby Francis viděl cifry i ze spaní… než poznal Natalii.</p>
<p>Ji totiž právě tohle bavilo. Nestarala se, co údaje v knihách znamenají. Neudivilo ji, že klub dovezl z Menabaranu padesát židlí v ceně dvacet tisíc, které o měsíc později prodal coby vyřazené za sedm stovek, nepřekvapily ji výplaty zaměstnancům, které v <emphasis>Černé hvězdě</emphasis> nikdy nikdo neviděl. Chtěla prostě <emphasis>počítat</emphasis>, porovnávat čísla, hledat chyby. Zkraje jí Francis dával jen neškodné kousky, ale teď už jí s dovolením Bianky svěřoval ke kontrolám všechno. Evans sice začal od té doby Natalii i Nikolu pozorovat pečlivěji, ale Evans byl prostě Evans. V něm se nevyznal nikdo, a Francis časem dospěl k závěru, že je to jedině dobře, protože zjistit blíž, co byl zač, asi by mu vstaly na hlavě i ty vlasy, které si tak pečlivě holil.</p>
<p>Francis chvíli čekal, ke krátkým výpadkům proudu na Newellu občas docházelo. Jenže tentokrát se nedělo nic, takže s mrzutým zavrčením vstal.</p>
<p>V kanceláři nebyla úplná tma – na zdech se pomalu rozzářily luminiscenční čtverce nouzového chemického světla, ale vydržely svítit jen pár desítek minut. Do té doby s tím musel něco udělat.</p>
<p>„Počkej tu, Natalie. Zajdu to nahodit.“</p>
<p>„Dobře, Niki,“ zamumlala nepřítomně, sklonila se ještě níž nad knihu a Francis si povzdechl – občas se Natalie do počítání zabírala snad až moc.</p>
<p>Vyšel ven – lehce zatočená chodba ke schodům vzhůru byla ještě temnější. Sotva Francis udělal dva kroky, dveře maskérny napravo od kanceláře se rozletěly.</p>
<p>„Co je, krucinál?“ Dinin obličej s jen částečně odstraněným graciánským make-upem vypadal v přítmí opravdu děsivě. „Rozsviťte, chci ten šmejd dostat z ksichtu! To se zase ten blb Henry hrabe v elektrice?“</p>
<p>„Klid, vždyť už jdu,“ zabručel Francis. „Dej mi minutu.“</p>
<p>Místnost s rozvodnou se nacházela nahoře ve služební chodbě. Francis rozhrnul závěs na konci chodby a špičkou hledal v šeru první schod – schodiště sice pokrýval silný koberec, ale sletět z něj by nebylo nic příjemného. S rukou na měděném zábradlí opatrně stoupal a byl právě v polovině, když uslyšel zvláštní zvuky: nepravidelné tlumené rány následované ženským křikem.</p>
<p><emphasis>Sakra, vždyť to zní jako střelba!</emphasis></p>
<p>Francis ztuhl. Vteřinu jenom stál, ale pak se rozběhl nahoru. Uvědomoval si, že nemá zbraň, jenže mu došlo i něco jiného: Bianca byla právě u sebe, v pracovně se zvukotěsnými dveřmi!</p>
<p>Bral schody po dvou a bylo mu rázem fuk, jestli spadne. V pár vteřinách byl nahoře. Vpadl do chodby, skoro stejně temné jako schodiště, právě ve chvíli, kdy se o deset kroků dál rozlétly dveře z hlavního sálu.</p>
<p>Vyběhl z nich Jack Evans – jeho vyhublou postavu Francis poznal i v šeru – s něčím velkým přes rameno. To <emphasis>něco</emphasis> se hýbalo, bránilo a Francis pochopil, že je to člověk. Evans, otočený zády, poklusem mířil k čistící komoře zadního východu, a on na něj chtěl zavolat, když se její dveře otevřely. V náhlé záplavě světla a částečně zakrytý Evansem Francis nerozeznal, kdo tam stojí, zato postřehl zbraň, kterou zvedl.</p>
<p>Šéf ochranky se uprostřed chodby v plném běhu otočil, až nohy jeho <emphasis>nákladu</emphasis> zadrhly o zeď, a přikrčený vyrazil na druhou stranu.</p>
<p>Zároveň se otevřely dveře dva kroky před ním – přesně ty, ke kterým měl Francis původně namířeno.</p>
<p>„Co se…“</p>
<p>„<emphasis>Dovnitř!</emphasis>“</p>
<p>Poprvé, co v <emphasis>Černé hvězdě</emphasis> pracoval, uslyšel zkoprnělý Francis Jacka Evanse zařvat nebo přerušit Biancu Sorelovou. Biančin vznešený profil s jako vždy dokonalým účesem zmizel a vzápětí do pracovny spíš vletěl, než vběhl Evans se svým břemenem. Dveře se otevíraly ven, přesto je za sebou nějak zvládl přitáhnout, právě včas, protože chlapa s pistolí měl už jen krok za patami.</p>
<p>Ani na okamžik nezaváhal, volnou rukou do dveří praštil. Znělo to, jako by použil spíš palici než pěst. Vzápětí si všiml Francise na konci chodby.</p>
<p>Okamžitě zvedl pistoli.</p>
<p>Francis s nedůstojným zaječením uskočil. Kulka ho minula sotva o dlaň a s ošklivým zvukem vyrazila kus omítky ze zdi. Francis nečekal na další – hnal se po schodech dolů ještě rychleji než před chvilkou vzhůru. Nehodlal zjišťovat, jestli ten chlap běží za ním, proletěl závěsem, div se nerozplácl na podlaze.</p>
<p>„Pryč!“ zařval. „Nahoře… přepadli nás!“</p>
<p>Dina pořád čekala ve dveřích maskérny. Zůstala na něj zírat a v té chvíli se otevřely dveře Francisovy kanceláře. Stála v nich Natalie Vanbergová, oči vytřeštěné, ve tváři výraz, který mohl být právě tak naprostou radostí i totální hrůzou stejně jako tón, kterým vzápětí zakřičela.</p>
<p>„Mám to, Niki! Vzpomněla jsem si!“</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>„Hlavní místnost čistá.“</p>
<p>Selinger se pro jistotu ještě rozhlédl, ale ne, nic se tu už nehýbalo. Poslední člen klubové ochranky ležel tváří dolů u jeho nohou. Nezdržoval se ověřováním, zda je vážně mrtev, prostě mu přidal kulku do týlu a pokračoval k dvoukřídlým dveřím, za kterými bylo schodiště pro hosty do dolního patra. Cestou sebral pohozenou barovou stoličku. Ulomil jednu kovovou nohu, vrazil ji mezi zdobená madla dveří a se skřípotem ohnul oba konce – hotovo.</p>
<p>Hlavní vchod už zajistili podobně.</p>
<p>Nebylo jich dost, aby trvale pokryli všechny východy, ale to ani nemuseli. Pokud znemožní komunikaci a zablokují únikové cesty, všichni dole budou v pasti a zvenčí se sem nikdo lehce nedostane. Získají plno času.</p>
<p>Zamířil do služební chodby, pod nohama mu při každém kroku křupalo rozbité sklo. Sorberg ho následoval. Cestou krátce nahlédl přes prostřílený bar, kde v rudém tratolišti ležel mrtvý Wes Zandel. Nepodstatné. Všichni tu byli nepodstatní, kromě cíle – který mu unikl. To pomyšlení bylo mnohem horší než vše, co Sorberg právě cítil, a že toho bylo víc než dost.</p>
<p>Scaly se opíral o zeď vedle jedněch dveří v chodbě, zbraň ve svěšené paži. Chtěl promluvit, ale když spatřil Sorberga, zarazil se. Evansova rána mu rozdrtila pravou lícní kost, nalomila očnici a vyrazila většinu horních zubů. Jeho tvář jako by úplně ztratila normální proporce, bělmo pravého oka měl zalité krví. Stál sice na nohou, ale při třetím kroku viditelně zavrávoral.</p>
<p>„Stav?“ otázal se Scaly. Sorberg chtěl odpovědět, ale nedokázal zřetelně promluvit, použil proto prsty.</p>
<p><emphasis>Závratě. Částečná ztráta vidění. Snížená bojeschopnost.</emphasis></p>
<p>Neměl důvod zranění zlehčovat, tím by jen ohrozil úkol. Scaly byl velitel, jemu příslušelo rozhodnutí. Pokud by došel k závěru, že se Sorberg stal přítěží, řešení bylo samozřejmé a rychlé. Každý S-19 na ně byl připraven, jenom lidé nadřazovali svou existenci úkolům, které bylo potřeba splnit.</p>
<p>Ovšem ztratit třetinu sil teď, když byl cíl na dosah, rozhodně nebylo takticky výhodné – Scaly kývl.</p>
<p>„Minimálně tři objekty uvnitř,“ ukázal ke dveřím. „Jeden cíl. Další zřejmě dole.“</p>
<p>Sorberg přidal několik úsečných, důrazných gest.</p>
<p><emphasis>Varování. Vylepšený voják.</emphasis></p>
<p>Scaly se znovu zarazil, ale Selinger přikývl.</p>
<p>„Potvrzuji.“</p>
<p>Sice měl práci se zbytkem ochranky, ale pár detailů souboje Sorberga s Evansem postřehl, a něco takového nemohl žádný obyčejný člověk dokázat. Normálně by Selinger možná podobnou výzvu dokonce ocenil, ovšem zrovna teď ne. Další <emphasis>komplikace</emphasis>.</p>
<p>„Začneme tady,“ rozhodl Scaly a couvl ode dveří. Ať se v dolním patře skrýval, kdo chtěl, neměl jak zavolat pomoc, EM granát spolehlivě zničil všechny komunikátory, elektronická zařízení i běžné energetické zbraně v budově a okolí. Přes vysílačku v uchu, stejně jako systémy dodávky bezpečně odstíněnou před účinky granátu, byl přitom Scaly napojený na frekvenci newellské policie. Pokud by sem vyrazila, na ústup by měli aspoň několik minut. Nemohli se tu pochopitelně zdržet do večera, ale zatím nebyl důvod spěchat.</p>
<p>Selinger se zbraní v pohotovosti kývl. Scaly napřáhl a vší silou do dveří kopl.</p>
<p>Dřevo hlasitě zapraštělo. V naleštěné desce se objevila promáčklina obklopená paprskem prasklin. Scaly udeřil znovu. Po třetí ráně se kus dřevěného povrchu odlomil, jenže místo díry se objevil hladký, šedý kov. Scaly popadl kliku a vší silou trhl. Pozlacená koule povolila, zůstala mu v ruce i s vyrvaným trnem, ale jinak nic.</p>
<p>Selinger přejel prsty po spáře mezi okrajem dveří a zárubní. Zapadaly do sebe s absolutní přesností, mezera byla tak tenká, že by do ní nevstrčil ani nůž.</p>
<p>Tohle bude problém.</p>
<p>„Návrhy?“ otázal se Scaly a Sorberg prsty zformoval odpověď.</p>
<p><emphasis>Vyjednávat.</emphasis></p>
<p>To se jim na Newellu zatím moc nedařilo, ale třeba se to tentokrát změní – Scaly se naklonil ke dveřím.</p>
<p>„Chceme jen Vanbergovou!“ zakřičel dost hlasitě, aby zvuk pronikl dovnitř. „Pošlete ji ven, a my odejdeme!“</p>
<p>Napínal uši, ale slyšel jen nezřetelné zvuky, možná šepot.</p>
<p>„Poslední varování! Pošlete Vanbergovou ven, a my odejdeme! Jestli budeme muset dovnitř, zlikvidujeme vás všechny!“</p>
<p>Samozřejmě to udělají v každém případě. Nepotřebovali svědky, co jim navíc poběží v patách, odpověď ale stejně nepřišla, takže na tom nezáleželo. Scaly usoudil, že je to marné. Pokud měl ten vylepšený jen trochu slušný výcvik, věděl, že vzdát se opevněné pozice by bylo jasně nevýhodné. Tady zbývalo jediné řešení.</p>
<p>O kousek dál byla ve zdi zabudovaná požární skříň. Sorberg ji otevřel, vedle srolované hadice uvnitř visely dvě sekery s čepelí na jedné straně a zahnutým hrotem na druhé. Sorberg si jednu nechal, druhou podal Scalymu a ustoupil ode dveří.</p>
<p>Švihnutí, a sekera se zakousla do zdi vedle nich. Jakmile znovu napřáhl, Scaly na druhé straně Sorberga napodobil. Kusy omítky létaly přes celou chodbu, rány dopadaly v perfektní souhře, až to připomínalo práci mechanického stroje, přesto Selinger pocítil nespokojenost. Na něj sekera nezbyla, a i kdyby, neměl by dostatek místa. Přitom čas běžel.</p>
<p>Napadlo ho, že tutéž práci by za pár vteřin odvedla malá nálož, problém však byl, že nic podobného neměli. Na úkol dostali jen výbavu pro tichou infiltraci: malé ruční zbraně, zmrazovače, paralyzéry, ochranné kombinézy, prostředky pro chemický výslech a peníze. Nejtěžší zbraní byl EM granát, který použili před chvílí. Ať to zvažoval, jak chtěl, Selinger se nemohl vyhnout závěru, že to byla chyba. Velitelka podcenila obtížnost úkolu, neodhadla, na jaké problémy mohou narazit, a to pomyšlení bylo nepříjemně tísnivé.</p>
<p>Co pamatoval, nikdy ho ani na vteřinu nenapadlo, že by velitelka <emphasis>mohla</emphasis> udělat chybu.</p>
<p>„Návrh,“ radši promluvil a tu myšlenku zahnal. „Vyčistím prostor dole, najdu druhý cíl.“</p>
<p>Aniž se jen na vteřinu přestal ohánět sekerou, Scaly nad tím pouvažoval. Normálně by takový postup neschválil, základní taktika při podobné akci spočívala v týmovém postupu. Ovšem <emphasis>tolik</emphasis> času neměli. A kdyby zůstali dole nějací členové ochranky nebo další vylepšení vojáci, určitě by se už o něco pokusili.</p>
<p>„Schváleno,“ rozhodl. „Udržovat spojení.“</p>
<p>„Rozkaz.“</p>
<p>Selinger vytáhl pistoli a zmizel v šeru na schodech. Sorberg se Scalym pokračovali v práci.</p>
<p>Rychle se dostali přes obložení i několik vrstev omítky. Zeď pod nimi tvořily hrubě opracované kamenné kvádry spojené hnědou maltou, podle všeho dokonce ručně. Na jednom bylo dlátem vysekáno datum, a kdyby se Scaly nebo Sorberg zajímali o historii Newellu, nejspíš by je překvapilo, že podle něj patřila budova <emphasis>Černé hvězdy</emphasis> k nejstarším nejen v Liberty, ale na celé planetě. Samozřejmě tomu nevěnovali pozornost. Čepele seker se brzy ztupily, obrátili je tedy a bodci zaútočili na spáry mezi kameny. Jakmile vypadl první a celistvost zdi se narušila, další byly už mnohem snazší.</p>
<p>Zanedlouho proletěl první kámen na druhou stranu, dírou zazářilo jasné denní světlo. Scaly se na okamžik zastavil. Čekal střelbu, pokud tedy těm uvnitř zbyla nějaká funkční zbraň, anebo pokusy o vyjednávání, teď když bylo zřejmé, že jejich pozice je ztracena. Neozvalo se však nic. Pokračovali, a otvor se rychle zvětšoval. Za pár minut byl velký jako hlava a za několik dalších dost, aby se jím protáhl člověk.</p>
<p>Pořád ticho.</p>
<p>Scaly odložil sekeru. První, kdo půjde dovnitř, bude samozřejmě terčem obránců, kteří na to čekali – Sorberg bez vyzvání tasil zbraň. Při snížené bojeschopnosti byl nejpostradatelnější.</p>
<p>Proskočil dírou, pistoli namířenou. Pod nohama mu skřípala suť.</p>
<p>Okamžitě uhnul doleva, kontroloval prostor, a Scaly ho napodobil z opačné strany, připravený reagovat na každý možný odpor.</p>
<p>Žádný nepřišel.</p>
<p>Sorberg se narovnal, zbraň pořád v pohotovosti. Závěsy v oknech luxusní kanceláře byly roztažené, světlo ozařovalo každý kout. Volnou rukou otočil vysoké křeslo. Nahlédl pod stůl, čistě pro jistotu, ale výsledek byl přesně takový, jak vypadal.</p>
<p>Zevnitř zamčená místnost byla prázdná.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>„Pane Evansi?“</p>
<p>Hlas Bianky Sorelové zněl spíš zvědavě než polekaně. Trhla sebou až ve chvíli, kdy na dveře, které za sebou šéf ochranky <emphasis>Černé hvězdy</emphasis> spěšně zabouchl, dopadla rána, až to zadunělo. Evans udělal dva kroky, složil Nikolu Vanbergovou do křesla u Biančina stolu a zůstal stát za ním. Rychle dýchal, tvář ve světle z okna měl bílou jako křída.</p>
<p>„Útok, madam. Viděl jsem tři, dobře ozbrojení, profesionálové. Nejmíň jeden vylepšený. Ochranka je vyřízená, Zandel mrtvý.“</p>
<p>Navzdory tomu, jak vypadal, zněl jeho hlas stručně a věcně.</p>
<p>Než stihla Bianca odpovědět, Nikola zatápala rukama okolo – všechno bylo nějak divně <emphasis>kluzké</emphasis> – a vyskočila z křesla.</p>
<p>„Pusťte mě! Natalie je někde dole! Musím ji najít, musím…“</p>
<p>„Nikam!“</p>
<p>Evans ji chytil za ramena a tvrdě stáhl zpět do křesla.</p>
<p>„Ti chlapi jdou po ní,“ promluvil znovu na Bianku. „Možná i po její sestře.“</p>
<p>Biančin pohled vzápětí Nikole rázem zavřel ústa, pak ale sjela očima někam dolů. „Teď není vhodná chvíle to probírat, tohle bude chtít ošetřit. Nemějte strach, slečno Vanbergová. Ať jsou ti lidé kdokoliv, sem se tak rychle nedostanou.“</p>
<p>Její hlas měl v sobě něco uklidňujícího. Nikola by tomu snad dokonce uvěřila, kdyby do dveří zvenku vzápětí cosi nepraštilo, až zasténaly, a Jack Evans se slabě neušklíbl.</p>
<p>„Nebyl bych si jistý.“</p>
<p>Bianca vytáhla ze zásuvky stolu bílý předmět. Vzala Nikolu za ruku a ta sebou škubla. Najednou ucítila bolest, podívala se a spatřila krev, dlaně i prsty měla celé pořezané… doteď si toho ani nevšimla.</p>
<p>Z nádobky v Biančině ruce vystříkl tenký proud růžové pěny. Příjemně chladil a při kontaktu s ranami okamžitě tuhl, měnil se ve vrstvu připomínající vatu.</p>
<p>„Hotovo, slečno. Co vy, pane Evansi? Jste v pořádku?“</p>
<p>Evans sáhl za záda, vytrhl si z levé paže nad loktem malou šipku a hodil ji na podlahu.</p>
<p>„Ano, madam, trefil mě jen tímhle. Kdyby použil kulky, bylo by to horší, ale bál se, že zasáhne ji.“</p>
<p>„Chápu. To světlo je také jejich práce? Nefungují mi ani komunikátor a terminál.“</p>
<p>„A už nebudou. Odpálili v sále rušící granát.“</p>
<p>„Ach, to je nemilé,“ Biančin hlas vyjadřoval zhruba stejnou míru vzrušení, jako kdyby našla v jablku červa.</p>
<p>Na dveře začaly dopadat další rány. Praskot vystřídalo skřípání kovu, ale víc nic. Držely pevně a Nikole došlo, že určitě nejsou jenom ze dřeva, ale příliš ji to neuklidnilo.</p>
<p>„To je šílené!“ vyskočila znovu z křesla, tentokrát ji nikdo nezadržel. „Je den, jsme uprostřed města! Co… co tamtudy?“ ukázala k vysokému oknu za Biančiným stolem. „Když ho rozbijeme…“</p>
<p>„Neprůstřelné sklo,“ Evansův hlas zněl skoro znuděně. „A jednosměrná průhledová fólie. Zvenku sem nikdo nevidí.“</p>
<p>Bušení do dveří ustalo.</p>
<p>„Tak… tu budeme jenom sedět?! Sakra, nemůžu…“</p>
<p>„<emphasis>Chceme jen Vanbergovou! Pošlete ji ven, a my odejdeme!</emphasis>“</p>
<p>Hlas byl tichý, přesto zřetelný, a Nikola vytřeštila oči. Zbytek věty jí uvázl v krku, jako by se jí na něm zatáhla smyčka. Prudce se otočila…</p>
<p>„Jen klid,“ promluvila Bianca pevně. „Z <emphasis>mého</emphasis> domu nikdo nikoho vydávat nebude.“</p>
<p>„Ale… ale co moje sestra? Když jim odpovím, třeba by…“</p>
<p>„Nemůžete říct nic, co by jí pomohlo, a <emphasis>vším,</emphasis> co kdy řeknete, o sobě něco prozrazujete. Takže ticho!“</p>
<p>Nikola zírala na Evansův bledý obličej. Touhle zásadou se tedy řídil? A ona si o sobě myslela, že je paranoidní…</p>
<p>„<emphasis>Poslední varování! Pošlete Vanbergovou ven, a my odejdeme! Jestli budeme muset dovnitř, zlikvidujeme vás všechny!</emphasis>“</p>
<p>Hlas promluvil znovu, a tentokrát po jemně nalíčených rtech Bianky Sorelové přeběhl znechucený úšklebek.</p>
<p>„No řekněte, nemá úžasný smysl pro humor, pane Evansi?“</p>
<p>„Ano, madam,“ souhlasil Jack, tvář jako kus kamene. „Zasměju se, jen co ho zabiju.“</p>
<p>„To by bylo znamenité, ale jak? Mám tu laserovou pistoli, ovšem pokud zničili všechno…“</p>
<p>„Ano. Říkal jsem vám, že bychom toho měli mít víc. <emphasis>Skutečné</emphasis> zbraně místo paralyzérů, pušku pod bar a malou zbrojnici dole, vycvičit personál…“</p>
<p>„Chtěl byste vidět pana Tama s nabitou pistolí? Jednou si vypíchne oko i tou rákoskou. Tohle je společenský klub, pane Evansi, zatím jsme si vždy vystačili bez arzenálu.“</p>
<p>Zvenku se opět ozvaly rány, tentokrát do zdi vedle dveří a Jackův levý koutek vylétl vzhůru.</p>
<p>„Zatím.“</p>
<p>Bianca Sorelová si povzdechla. „Dobrá, tak co naše <emphasis>úschova</emphasis>? Bedny nebyly otevřené, myslíte, že mohly vydržet?“</p>
<p>Evans naklonil hlavu na stranu. „Stojí to za pokus, madam.“</p>
<p>Rány na zeď zesílily. Nikola měla dojem, že slyší odletovat kusy zdiva. Přesto se nevyděsila – asi to už víc prostě <emphasis>nešlo</emphasis>. Jenom zírala na Bianku s Evansem, ten jejich klid byl neskutečný.</p>
<p>„Měli bychom jít, madam.“</p>
<p>„Ano,“ souhlasila Bianca. „Nejvyšší čas.“</p>
<p><emphasis>Jít kam?! Jsme tu v pasti!</emphasis></p>
<p>Nikola chtěla ta slova zařvat, ale než to stihla udělat, Bianca došla k mramorové soše ženy, která tolik zaujala Natalii. Oběma rukama sevřela podstavec ve výklenku a s námahou jím otočila. Cosi hlasitě cvaklo. Evans sáhl do knihovny, opřel se zevnitř o její stěnu. Zatlačil a zdánlivě napevno přidělaný mohutný kus nábytku se pohnul, odsunul i s kusem zdi stranou a odhalil temný otvor dost velký, aby tudy prolezl člověk. Jack bez váhání vklouzl dovnitř a Bianca Sorelová ho následovala.</p>
<p>„Tak půjdete, slečno Vanbergová?“</p>
<p>„A-ano.“ Nikola polkla – uvědomila si, že má ústa dokořán.</p>
<p>Rychle se protáhla za Biankou. Evans vpředu za cosi zatáhl a knihovna se vrátila na místo. Zvuky bourané zdi zeslábly skoro k neslyšitelnosti.</p>
<p>„Opatrně, Nikolo. Pozor na nohy, jsou tu hrboly.“</p>
<p>Chodba byla úzká, museli jít bokem v řadě za sebou. Kupodivu tu nebyla úplná tma, shora pronikaly v pravidelných rozestupech slabé paprsky světla, a když Nikola zvedla hlavu, spatřila malé zářící trojúhelníky ve stropě.</p>
<p>„To… to všechno vy?“ hlesla a Bianca vedle ní se tiše zasmála.</p>
<p>„Ach ne, kdepak. Tenhle dům byl původně dělnickou ubytovnou. Milice, když ještě byla nezákonná, tu zřídila chodby pro lidi, co utíkali před korporacemi. Hodně starých domů v Liberty má podobné <emphasis>vybavení</emphasis>, pod městem jsou úkryty, o kterých dnes už možná nikdo ani neví. Já tohle objevila náhodou, bylo to celkem příjemné překvapení. Schody!“</p>
<p>Upozornění přišlo málem pozdě – Nikola klopýtla a skoro na Biancu upadla. Tápala nohou, schody klesaly příkře dolů.</p>
<p>„Kam to jdeme?“ zarazila se. „Co je na konci?“</p>
<p>„Stará kanalizace.“</p>
<p>„Ale to bychom se mohli dostat ven! Přivolat pomoc…“</p>
<p>„Nejsem si jistá. U východu jsou dveře s elektronickým zámkem, takže asi nefunguje. Dokázal byste je vyrazit, pane Evansi?“</p>
<p>„Ne, madam,“ odpověděl ze tmy hlas. „A i kdyby, trvalo by to dlouho. Předpokládám, že nakonec náš <emphasis>nouzový</emphasis> <emphasis>východ</emphasis> objeví.“</p>
<p>„Ano, takže si pospíšíme. Mimochodem, do budoucna očekávám ohledně existence těchto prostor vaši diskrétnost, slečno.“</p>
<p>„Jistě, žádné obavy,“ hlesla Nikola.</p>
<p><emphasis>Jako by na tom záleželo. Plížím se tajnou chodbou postavenou teroristy v putyce pro úchyly, zatímco venku obcházejí tři zabijáci. Copak by</emphasis> tomuhle <emphasis>někdo při smyslech uvěřil?</emphasis></p>
<p>Nikola zkusila přidat, ale moc to nešlo. Bianca s Evansem se tudy očividně neplížili poprvé, ale jít po vysokých schodech skoro potmě nebylo nejpohodlnější. Kameny ve stěně byly hladké a zarovnané. Nikde žádné zábradlí, nic, čeho se zachytit, a světélka od stropu nestačila ani k tomu, aby Nikola rozeznala, kam šlape. Pak ovšem světlo zesílilo – ve stěně se ve výšce hlavy táhla vodorovná štěrbina. Nikola se do ní podívala.</p>
<p>Místnost na druhé straně měla i v šeru patrné zářivě bílé stěny. Zařízena byla jako lékařská ordinace, nechyběly stolky s nástroji, vyšetřovací stůl a gynekologické křeslo. Dojem kazila jen kožená pouta, která k nim byla přidělaná, a Nikola ztuhla.</p>
<p>Museli už být v dolním patře, tohle přece znala: jeden z <emphasis>pokojů pro hosty</emphasis>. Nikola užasle zírala – nikdy si při úklidu nevšimla nějakého průzoru. Škvíra přitom nabízela vynikající výhled na celou místnost, a jí vzápětí došel pravděpodobný účel.</p>
<p><emphasis>Stačí stojan s holokamerou a za pár dnů je tu krásný vyděračský archiv. Není divu, že se tomuhle podniku daří. Bulvární pořady jsou i na Newellu, a zdejší hosté určitě netouží se v nich vidět.</emphasis></p>
<p>Nikola pohlédla bokem na Bianku Sorelovou. Ta musela její myšlenky vycítit, ale neřekla nic a Nikola pohoršené komentáře ihned spolkla.</p>
<p><emphasis>Co je mi po tom. Jenom tu uklízím. Kdyby chtěla, Evans mě mohl nechat těm chlapům a s ní se tudy vypařit. Teď hlavně najít Nat, zmizet nebo se někam schovat…</emphasis></p>
<p>Myšlenka na Natalii znovu popustila uzdu Nikolinu strachu. Soustředila se znovu na chůzi. Tajná chodba kopírovala chodbu venku, vedla nejspíš…</p>
<p>Ozval se zvuk.</p>
<p>Přes silnou zeď Nikola nepoznala, co to je, snad kroky. Opodál se ve stěně objevila další štěrbina. Vzápětí se přes ni mihl temný stín a ona rychle přitiskla tvář k průzoru.</p>
<p>Spatřila část služební chodby v dolním patře, dosud ozářenou bledými chemickými světly. Šel po ní vysoký muž s pistolí ve svěšené paži. Druhou rukou si přidržoval na rameni tělo ženy. Nesl ji lehce, jako by byla z papíru, vlasy jí visely dolů, a Nikola zkameněla, oči vytřeštěné hrůzou.</p>
<p>Byla to Natalie.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>„Cože? Co to žvaníš za blbosti?“</p>
<p>Dina Reola zírala na Francise, který byl však tak vyděšený, že ani nedokázal odpovědět. Zato se ozvala Natalie, v hlase spíš smutek než strach.</p>
<p>„Jsou z Menabaranu. Přišli pro nás. Zase musíme utíkat.“</p>
<p>Ne, že by to dávalo smysl, ale Dina pod líčením přesto zbledla. Před časem z Menabaranu přiletěl její bývalý manžel, před kterým zmizela na Newell, protože měla už po krk jeho žárlivosti a facek. Rozhodně trval na tom, že se musí vrátit, vyvolal pár ošklivých scén na ulici i u ní doma. Nakonec zavítal také do klubu, což byl ovšem špatný nápad, protože skončil soukromou debatou s Jackem Evansem v zadní uličce. Dinin exmanžel od té doby ležel na oddělení dlouhodobé péče v Ústřední nemocnici a do jeho karty nějaký vtipný doktor připsal krátkou poznámku: <emphasis>Zelenina.</emphasis></p>
<p>„Pistole,“ Francis konečně nabral dech. „U mě… mám ve stole.“</p>
<p>„Tak na co čekáš?!“</p>
<p>Natalie jen zavrtěla hlavou, ale Dina se o to nestarala. Vběhla za Francisem do jeho kanceláře. Ten v šeru zakopl o židli, málem upadl, ale otevřel zásuvku stolu. Z dřevěné krabičky vyndal malou stříbrnou věcičku, která se mu schovala celá do dlaně, a Dina vyprskla.</p>
<p>„Tohle že je <emphasis>pistole</emphasis>?!“</p>
<p>„Jo. Jack říkal… prý to prostřelí chlapa skrz.“</p>
<p>„Tak s tím, kurva, nemiř na mě!“</p>
<p>Francis rychle uhnul rukou stranou. Odněkud shora se ozvala rána, při které Dině zatrnulo, a vzápětí další – co to, sakra, bylo?! Francis zápasil roztřesenými prsty s pojistkou, jenže i když ji uvolnil a namířil proti zdi, ať mačkal spoušť, jak chtěl, nic se nedělo. Natalie ve dveřích znovu zavrtěla hlavou.</p>
<p>„To nebude fungovat. Musíme se schovat.“</p>
<p>„A kam?!“ odsekla Dina. „Jestli jsou ty hajzlové nahoře?“</p>
<p>Natalie sklopila oči. Prsty pravé ruky se jí bezděčně škubaly, jako by se pokoušela psát.</p>
<p>„Ještě nevím. Snažím se počítat. Je jich míň, když jsme blízko.“</p>
<p>„Míň <emphasis>čeho</emphasis>?!“</p>
<p>„Možností. Čím blíž jsme <emphasis>teď</emphasis>, tím je jich míň. Jenomže <emphasis>teď</emphasis> pořád utíká, takže je nikdy nedohoní. Jako ten běžec želvu, víš.“</p>
<p>Dina na ni civěla s ústy dokořán. Než ale mohla přijít na nějakou odpověď, shora se ozvaly další údery, jako by někdo začal bourat zeď, a dveře na druhé straně chodby se otevřely.</p>
<p>„Hej, co je to za kravál? Já se chci vyspat… a proč je tu tma?“</p>
<p>Henry Tam stál na prahu svého kumbálu a mžoural do šera. Podle toho, jak vrávoral, se už stihl po nočním představení pořádně napít a všechno, co se zatím stalo, šlo mimo něj. Dina se nadechla, snad chtěla začít řvát, ale nestihla to.</p>
<p>Palec vedle Henryho hlavy třeskla do zdi kulka.</p>
<p>Zachránilo ho jedině to, že Selinger, který se právě vynořil od schodů, neměl kvůli zakřivení chodby zcela ideální výhled.</p>
<p>Dina Reola zaječela.</p>
<p>Henry reagoval s pozoruhodnou hbitostí, v předklonu přeběhl chodbu, Dina ho místo vysvětlování drapla za ruku a táhla pryč na druhou stranu. Francis s Natalií se hnali za nimi.</p>
<p>Selinger je nechal běžet. V chodbě bylo ještě několik dalších dveří, a pokud se tam někdo skrýval, nehodlal mu dát šanci střelit ho do zad, zbrklost byla při pronásledování častá chyba. Cestou sem si v místní síti prošli veřejně dostupné fotografie z klubu, pak několikrát objeli budovu. Zkoumali rozměry, podle rozmístění oken odhadovali místnosti i možné varianty přístupu. Zjistili toho dost, aby věděl, že z dolního patra nevede jiný východ než ten pro hosty do sálu. Takže žádný spěch.</p>
<p>Rozrazil první dveře v chodbě a s pistolí v pohotovosti se rozhlédl – sklad.</p>
<p>„Místnost A čistá,“ oznámil tiše do komunikátoru v uchu.</p>
<p>Druhé dveře – prázdná kancelář. Na stole ještě ležela otevřená účetní kniha, na podlaze u zdi se něco stříbrně lesklo. Selinger zvedl malou pistoli. Snadno identifikoval model, účinný, nicméně vyřazený.</p>
<p>„Místnost B čistá.“</p>
<p>Místnost C byla něčí ubytovací jednotka páchnoucí etanolovými nápoji, plná neuklizeného oblečení i věcí válejících se po zemi. V místnosti D konečně objevil člověka.</p>
<p>Vychrtlý chlap s dlouhými mastnými vlasy se vyděšeně krčil na podlaze, nacpaný mezi stolkem plným nějakých lahviček a vysokým křeslem s područkami. Když Selinger rozrazil dveře, stáhl hlavu mezi ramena a otočil tvář ke zdi, jako by se na něj bál i podívat.</p>
<p>„Prosím, neubližujte mi!“ kvílel vysokým hlasem a zvedal ruce, až málem upadl na záda. „Já… já nic neudělal! Nemám zbraň, jsem jenom maskér! Přísahám, nikomu nic neřeknu, nic nevím, prosím…“</p>
<p>„Nikola nebo Natalie Vanbergová,“ přerušil ho Selinger. „Je tady dole?“</p>
<p>„Já… já nevím! Asi… byla v kanceláři. Nevím… prosím vás, ne…“</p>
<p>Selinger stiskl spoušť. Muž ani nezasténal, zhroutil se s krvavým otvorem v levém spánku a Selinger vyšel ven.</p>
<p>„Místnost D čistá.“</p>
<p>Na opačném konci chodby Dina rozrazila dveře spojující služební chodbu s tou pro hosty. Schodiště nalevo byla nejrychlejší cesta ven – teď už bylo fuk, jestli někdo čeká nahoře. Dina brala schody po dvou, Henry supěl za ní. Popadla madlo zdobených dvoukřídlých dveří a trhla.</p>
<p>Sotva se pohnuly – nebyly zamčené, ale něco z druhé strany je blokovalo.</p>
<p>„Tak to otevři!“ zavřískl za ní Henryho hlas.</p>
<p>„A co asi dělám, blbče?!“</p>
<p>Dina prostrčila prsty škvírou mezi křídly, byla tam nacpaná nějaká zatracená tyč. Vrazila do dveří ramenem, ale nepovolily, ani když se přidal Henry s Francisem.</p>
<p>„To nezvládneme!“ Dina udýchaně zavrtěla hlavou. „Kdyby tu byl Jack s těma svýma rukama…“</p>
<p>„Musíme dolů,“ hlesl Francis. „Tady jsme jako na odstřel!“</p>
<p>„Ano,“ souhlasila Natalie. „Musíme se schovat.“</p>
<p>Rozběhli se zpátky. Když míjeli spojovací dveře vyplněné tabulí pískového skla, Dina jasně zahlédla pohyb za ní, postavu kráčející beze spěchu k nim.</p>
<p><emphasis>A kam teď?!</emphasis></p>
<p>Chodba pro hosty byla širší, ale mnohem kratší. Moc možností nenabízela: jen čtyři pokoje a koupelnu na samém konci, kde si hosté mohli dát sprchu nebo ošetřit šrámy ze <emphasis>zábavy</emphasis>. První dveře vedly do <emphasis>ordinace</emphasis>. Dina už chtěla vběhnout dovnitř, ale Natalie ji chytila za ruku.</p>
<p>„Ne! Tam ne!“</p>
<p>V obličeji měla náhle takový děs, že Dina poslechla. Proběhla kolem <emphasis>školní třídy</emphasis> a <emphasis>psince</emphasis> a rozrazila předposlední dveře.</p>
<p>Místnost byla ještě temnější než chodba venku – zdi obložené holými kameny, místo světel kovové držáky falešných pochodní. Blíže dveřím stál oltář, masivní blok kamene opatřený kovovými pouty, na všech stranách zdobený rytinami kříže a černého slunce. Vzdálenější stranu zase zabíral vysoký rám skřipce s rumpálem, od stropu visely řetězy. Dině to vlastně vždycky přišlo trochu fádní, ale Bianca Sorelová tvrdila, že i praví graciáni trpí chronickým nedostatkem fantazie.</p>
<p>„A co teď?“ hlesl Henry Tam. „Co… co se to děje, kdo…“</p>
<p>„Drž hubu!“ Dina za sebou zabouchla. Snažila se uvažovat, ale prostě ji nic nenapadalo. Jiný východ odsud nevedl, leda kolem toho chlapa. A na dveřích sice byla masivně vypadající petlice, ale ve skutečnosti sloužila spíš pro pocit soukromí návštěvníků, šla ochrankou snadno vyrazit, kdyby se hrátky uvnitř nějak zvrhly.</p>
<p>Jediné místo vhodné k úkrytu leželo za oltářem. Když se všichni čtyři přikrčili, jen tak tak se tam vešli.</p>
<p>„Tohle se mi jenom zdá!“ zabědoval Henry. „To není pravda, byl jsem hvězda…“</p>
<p>Zbytek věty se ztratil v popotahování, ale Dina ho tentokrát neokřikla. Bloudila očima po zdech a věcech, které tam visely: důtky, bičíky všech možných délek i tvarů, svorky na různé části těla. Naprosto nic, o čem by se dalo byť jen teoreticky uvažovat, že zastaví chlapa s pistolí – který podle zvuku právě otevřel dveře do chodby. Nemohli se ani zabarikádovat, oltář, skřipec i ty pitomé falešné pochodně, všechno bylo napevno…</p>
<p><emphasis>Fajn, takže teď to zabalím. Ze všech možných děr zrovna</emphasis> tady<emphasis>, s těma debilníma jizvama na ksichtě. Že by měl Bůh takovej smysl pro humor? Nebo bych se měla pomodlit, aspoň jednou doopravdy? Široko daleko je to asi nejlepší místo.</emphasis></p>
<p>Dina Reola málem vyprskla. Možná by to opravdu udělala, jenže v tu chvíli se Natalie Vanbergová vedle ní <emphasis>usmála.</emphasis> A vstala. Než ji stačila zadržet, zamířila ke dveřím, jen jednou se ohlédla.</p>
<p>„Mám to!“ zašeptala. „Zůstaňte schovaní.“</p>
<p>Selinger vkročil do chodby – už byl skoro na konci. Otevřel první dveře v řadě a překvapeně se zastavil.</p>
<p>Díval se do té bílé místnosti a přemýšlel, jaký účel mohla mít. Žádné moderní přístroje, na lékařské zařízení to nevypadalo. Víc připomínala výslechovou místnost <emphasis>doma</emphasis> užívanou v případech, kdy nebylo možné získat od cílů informace na místě, ovšem neviděl žádné elektrické vybavení, ani komoru pro smyslovou deprivaci.</p>
<p>Udělal krok dovnitř a z chromovaného stolku zvedl první ze skalpelů úhledně srovnaných podle velikosti. Zdál se normální, ale když ho stiskl, bez námahy se ohnul, byla to jen plastová imitace. Selinger ho položil zpět – a uslyšel zvuk, tiché klapnutí dveří v chodbě za svými zády.</p>
<p>Otočil se bleskově a málem stiskl spoušť, ale v posledním zlomku vteřiny se zarazil.</p>
<p>Pár kroků před ním stála Natalie Vanbergová – Selinger dokázal i v šeru rozeznat nepatrné rozdíly tváře, které ji odlišovaly od sestry. Dívala se přímo na něj. V mdlé záři chemických světel vypadal její obličej křehký jako tvář porcelánové panenky, ale v očích měla zvláštní <emphasis>poznání</emphasis>, jistotu skoro až mrazivou. Otevřela ústa a promluvila, jen tři tichá slova bez hněvu i pochybností.</p>
<p>„<emphasis>Ty se nevrátíš.</emphasis>“</p>
<p>A Selinger <emphasis>zaváhal</emphasis>. Náhle dostal chuť ji oslovit. Zjistit, co tím myslí, a zeptat se i na další věci. Proč ji mají přivézt zpět, čím mohla se sestrou zkřížit zájmy někoho jako velitelka…</p>
<p>Pak si vzpomněl, že to přece není podstatné.</p>
<p>Palcem přepnul zbraň na paralyzér a stiskl spoušť. Hvízdnutí šipky bylo skoro neslyšitelné. Zhroutila se bez hlesu jako loutka, které přestřihnou dráty, ale on skočil a zachytil její tělo, než mohlo dopadnout na zem – zranění cíle nebylo žádoucí.</p>
<p>Vytáhl jí šipku z ramene a zamyslel se. V chodbě za ní zbývaly ještě čtyři dveře. Někdo tam nepochybně byl, nejméně ten muž, po kterém střílel. Ovšem <emphasis>ona</emphasis> ležela tady. A to bylo nejdůležitější.</p>
<p>„Jeden cíl zajištěn,“ oznámil do komunikátoru. „Vracím se.“</p>
<p>Přehodil si Natalii Vanbergovou přes rameno a zamířil zpět. Prošel spojovacími dveřmi, zavřel je a vyrval kliku – zpátky se teď nikdo nedostane, později to dokončí. Po třech krocích se mu zdálo, že něco zaslechl, neurčitý zvuk vpravo, kde však nebylo nic. Nejspíš trubky ve zdi.</p>
<p>Právě stoupal po schodech, když rány shora ustaly. Následovala chvilka ticha a v uchu se mu ozval hlas.</p>
<p>„Horní místnost B. Negativní. Nikdo tu není.“</p>
<p>Selinger zrychlil – to přece nebylo možné. Na jednom ze snímků, které si prohlíželi cestou, byla pracovna majitelky klubu Bianky Sorelové. Vedly z ní jen jedny dveře a jasně viděl, jak tam ten vylepšený s druhým cílem vběhl. Prošel chodbou a zastavil se u dveří kanceláře, už otevřených. Scaly se Sorbergem se mlčky rozhlíželi po prázdné místnosti. Když k nim Selinger došel, Scaly se zadíval na břemeno, které nesl, a kývl.</p>
<p>Víc nebylo třeba říkat – polovina úkolu byla splněna.</p>
<p>„Zajistím přesun,“ navrhl Sorberg. „Vy pokračujte.“</p>
<p>„Dobrá,“ souhlasil Scaly. „Někde tu je skrytý východ.“</p>
<p>Selinger předal Natalii Sorbergovi, který s ní zamířil k zadnímu východu, a sám zvedl odloženou sekeru. Udeřil hrotem do zdi napravo, až odlétla omítka – objevit místo, kde se pod povrchem skrývalo něco jiného, než mělo, určitě nepotrvá dlouho.</p>
<p>Sorberg došel k čistící komoře. Vytáhl nůž, který Selinger vrazil zevnitř pod dveře, zablokoval je, čistě pro jistotu, a vyšel ven.</p>
<p>Ačkoliv jejich akce netrvala dosud ani třicet minut, světlo venku už zesílilo. Newellské slunce teď pražilo přímo do uličky a Sorberg se musel krátce zastavit. Jedna z mála nevýhod S-19 byla, že se vylepšené oči mnohem pomaleji přizpůsobovaly prudkým změnám světla a tmy, a on navíc na jedno skoro neviděl.</p>
<p>Dodávka stála pár kroků ode dveří. Sorberg otevřel zadní dveře a stále s přivřenýma očima složil Natalii Vanbergovou na podlahu. Letmo se dotkl jejího krku – tep měla pravidelný. Z bedny pod lavicí vytáhl tlakovou injekci, která prodlouží trvání paralýzy na dost dlouhou dobu, aby se dostali na loď. Tam už bylo připraveno další vybavení, od zásob nitrožilní výživy po dvě ukryté schránky, ve kterých stráví cestu na Menabaran. Co s nimi bude pak, Sorberga nezajímalo, aspoň pokud velitelka nevydá další rozkazy, úkol byl splněn. Přiložil injekci Natalii ke krku, našel správné místo…</p>
<p>„<emphasis>Nech ji, ty!</emphasis>“</p>
<p>Hlas se ozval zčistajasna přímo za ním. Sorberg pustil injekci i Nataliinu hlavu, pořád sehnutý se bleskově otočil a sáhnul po zbrani. Jenže muž, který stál za dodávkou, částečně krytý malým sloupkem kousek od slepého konce ulice, už měl pistoli namířenou.</p>
<p>V jasném světle Sorberg nedokázal rozeznat jeho obličej, přesto vystřelil bez váhání.</p>
<p>Postřehl, jak sebou škubl, ale zároveň ho do hlavy udeřilo něco těžkého.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Auto mu vypovědělo službu, právě když dojížděl k <emphasis>Černé hvězdě</emphasis>.</p>
<p>Najednou prostě zhaslo – motor, palubní deska, všechno. Brzdy naštěstí fungovaly, takže Gil Daley aspoň stihl zajet ke straně. Navenek skoro normálně zaparkoval, vysoukal se z kabiny a lapal po dechu leknutím, ale i šokem z toho, co jen před pár minutami viděl u Vanbergových.</p>
<p>Jeden chlap měl hlavou rozbitou na kaši, druhý do ní dostal dvě kulky. Kdokoliv to udělal, vůbec se nesnažil ukrýt stopy – těla nechal tam, kam dopadla, opodál ležela i plazmová puška s krvavou pažbou. Právě výstřel z ní asi urazil kus dveří bytu napravo.</p>
<p>Daley během života viděl několik mrtvých lidí, ale nikdy nic podobného. Pár toastů, které snědl minulý večer, před hodinami připomínajícími celé roky, jako by mu ožilo v žaludku a chtělo vyskákat nosem ven. Přesto se sklonil, aby mrtvé prohlédl.</p>
<p>Staršího muže s rozbitou hlavou neznal – na jeho tváři ani moc k poznání nezbylo. Ovšem ten druhý, ležící obličejem dolů, Gilovi přišel povědomý. Se zaťatými zuby mu nadzvedl hlavu, opatrně, aby se neumazal od krve, které bylo kolem úplné jezero, a stačil mu jediný pohled.</p>
<p>Jacob Stens, Darrenův doktor, kterého sklátila vortexová nemoc cestou z Menabaranu.</p>
<p>Gil položil jeho hlavu zpátky. V krku cítil palčivou hořkost.</p>
<p><emphasis>Darren měl pravdu. Nepřestali, jdou po Vanbergových pořád. Když neuspěli s ním, našli si toho doktora. Dostali z něj, kde bydlí, ale tady se něco zvrtlo. Bože, tohle je horší než Síť… ale co ty dvě?</emphasis></p>
<p>Všude bylo ticho, maršálové nikde v dohledu. Daley loktem otevřel vyražené dveře protějšího bytu a po špičkách vešel. Pistoli, kterou při prvním pohledu na mrtvoly div neupustil, držel v pohotovosti, i když se mu ruka třásla jako list ve větru.</p>
<p>V bytě vládlo šero a ticho. Gil bezděčně klopil oči, čekal, že každým momentem šlápne do lepkavé louže nebo zakopne o tělo, ale nikde žádné neleželo. Prošel všechny místnosti, nakoukl dokonce i pod postele – prázdno. Neviděl ani povalený nábytek nebo nějakou stopu bitky, žádný náznak, že tu došlo k něčemu víc než vyražení dveří. S úlevou se opřel zády o stěnu. Schoval zbraň, otíral si zpocené dlaně o kalhoty a snažil se přemýšlet.</p>
<p><emphasis>Nenašli je. Musely odejít dřív, přepadli prázdný byt a po tom masakru vedle si netroufli tu čekat. Třeba toho teď vážně nechají…</emphasis></p>
<p>Jenže Daley si uvědomil, že je to už spíš zbožné přání než možnost. Tyhle hajzly nezastavila bitka na kosmodromu, bylo jim fuk i to, že o nich Iverson bude mluvit. Pokud je chytí živé, nikdy už ven nevylezou, a jestli vážně přišli z Menabaranu, poprask bude strašlivý. Přesto klidně zabili další dva lidi, tak čeho by se měli leknout teď? Horší už to pro ně být nemohlo.</p>
<p><emphasis>Dobře. Jedno po druhém.</emphasis></p>
<p>Vytáhl komunikátor a zadal číslo tísňového volání. Místo automatického systému se ozval hlas živého operátora, na což nebyl zvyklý, přesto Gil nezaváhal.</p>
<p>„V baráku na Revoluční 60/3 ve čtvrti Rovnosti se stala vražda. Jsou tu dvě mrtvoly, pošlete někoho… a uvědomte maršála Jasperse v centrální nemocnici.“</p>
<p>Ukončil hovor, než operátor stihl odpovědět – stačilo. Jaspers už musel Darrena vyslechnout, dá si věci dohromady. A mezitím Gila napadalo jen jedno místo, kam mohly Nikola s Natalií jít. Znovu zvedl komunikátor.</p>
<p>„Centrála? Dejte mi číslo na klub <emphasis>Černá hvězda</emphasis>. A rovnou mě spojte, je to naléhavé.“</p>
<p>„Rozumím.“</p>
<p>Daley s přístrojem u ucha čekal, ale kromě pípání neslyšel nic. Nikdo hovor nezvedal, neozval se ani záznamník. Zkusil to znovu, stejný výsledek. S kletbou přístroj vypnul.</p>
<p><emphasis>Fajn. Tak tam prostě vlítnu, naložím je a odvezu na kosmodrom do</emphasis> Achillea<emphasis>. To bude nejjistější, ať si je maršálové vyzvednou.</emphasis></p>
<p>Otočil se a vyběhl z bytu – do <emphasis>Černé hvězdy</emphasis> to bylo pár minut jízdy. Moc krátká doba, aby se uklidnil, vlastně měl kliku, že nenaboural ještě dřív, než to pitomé auto zdechlo.</p>
<p>Chvíli se rukama opíral o kapotu a zhluboka dýchal. Pak se narovnal.</p>
<p><emphasis>Černá hvězda</emphasis> stála přímo před ním, velká, přesto nijak nápadná budova. Došel k hlavnímu vchodu a zkusil vzít za kliku – zamčeno. Odklopil zdobená dvířka chránící tlačítko zvonku před prachem a stiskl ho. Taky nic.</p>
<p>Dostal chuť začít na ty zatracené dveře mlátit, ale pak si vzpomněl na zadní východ, kterým šli poprvé.</p>
<p>Ulička byla dlouhá a úzká. Přímo u zadních dveří stálo auto, tmavá dodávka, jaká se mohla používat k rozvozu zboží, v kabině nikdo nebyl. Daley se protáhl okolo. Zazvonil, ale ani teď žádná reakce. Opatrně vzal za kliku a dveře se otevřely.</p>
<p>Vešel do vzduchové komory a setrvačností udělal ještě tři kroky, než si uvědomil, že je něco špatně: bylo ticho. Žádný hukot ani proud vzduchu, který by z jeho oblečení vysál písek, nesvítila tu ani světla. Zkusil kliku do chodby. Dveře nebyly zamčené, přesto nešly otevřít, jako by za ně někdo přistrčil něco těžkého. A v tu chvíli uslyšel hlas, přes dveře slabý, přesto zřetelný.</p>
<p>„<emphasis>Poslední varování! Pošlete Vanbergovou ven, a my odejdeme! Jestli budeme muset dovnitř, zlikvidujeme vás všechny!</emphasis>“</p>
<p>Gil strnul jak opařený. Pár vteřin se nedokázal ani pohnout, než mu došlo, že v prázdné komoře je jako terč na střelnici.</p>
<p>Nečekal, jestli se ozve nějaká odpověď. Vyletěl ven, div se nepřerazil – než za sebou zavřel, ozvaly se zevnitř hrozné rány.</p>
<p>Přitiskl se ke zdi za dveřmi, jednou rukou doloval z kapsy komunikátor a druhou z opasku pistoli.</p>
<p><emphasis>Maršálové. Kde jsou, do hajzlu, ty posraný poliši?!</emphasis></p>
<p>Zvedl komunikátor k uchu a teprve pak zjistil, že nefunguje. Vztekle s ním třásl, ale nic, vůbec nic, jako by držel kus dřeva.</p>
<p>Zrovna jako to auto.</p>
<p>Navzdory strachu Daleyho napadlo, že to nebude náhoda. Rychle odklopil krytku stavového displeje pistole. Blikalo tam rudé světlo, signalizace nějaké poruchy spolu s volbou <emphasis>Generální reset.</emphasis> Gil neřešil, co znamená, prostě stiskem malého tlačítka potvrdil.</p>
<p>Displej zablikal a ohlásil normální stav.</p>
<p>Takže aspoň tohle fungovalo, znovu měl zbraň.</p>
<p>Ale co dál?</p>
<p>Nápad začít křičet o pomoc zamítl ihned – ti uvnitř by ho mohli uslyšet první a udělat tu s ním krátký proces. Zadíval se na konec uličky. Když se tam rozběhne, mohl by někoho zastavit na ulici. Jenže ranní provoz byl řídký, ani chodců v tuhle dobu nebylo moc – kolik času může zabrat, než někdo uvěří, že se nezbláznil a vedle vážně přepadli <emphasis>budovu</emphasis>? A za jak dlouho sem někdo přijede?</p>
<p>Samozřejmě mohl taky vrazit dovnitř sám.</p>
<p>Daley polkl nasucho – co by asi udělal Darren? Určitě by přišel na něco geniálně šíleného, anebo možná jenom šíleného, každopádně ale na <emphasis>něco</emphasis>. Jenomže on měl vojenský výcvik, byť dvě stě let starý. Gil v životě nestřílel na člověka, popral se maximálně pěstmi v putyce, a uvnitř byli vrazi, co se prostříleli půlkou ochranky kosmodromu.</p>
<p><emphasis>Když jsem říkal, ať je dneska za hrdinu někdo jinej, nemyslel jsem sebe! Takže co?! Budu tu jenom stát?!</emphasis></p>
<p>Gil Daley se roztřásl – strachem, vztekem na ty hajzly i na sebe, na vlastní zbabělost a na to, že prostě <emphasis>neví</emphasis>, nedokáže se rozhodnout…</p>
<p>Bouchnutí.</p>
<p>Gil sebou trhl. Slyšel to jasně – někdo otevřel dveře vzduchové komory uvnitř, chystal se jít ven. Vyděšeně se rozhlédl, ale bylo jasné, že i když se rozběhne, nikdy se nedostane z dohledu včas. A žádný úkryt tu nebyl, jenom zdi, slepý konec uličky…</p>
<p>Daleyho pohled se zastavil na malém sloupku tři kroky od něj, spíš ozdobném než praktickém. Doběhl k němu a přitiskl se za něj, zády ke stěně, jak jen to šlo, ruku s pistolí svěšenou.</p>
<p>Zadní východ <emphasis>Černé hvězdy</emphasis> se otevřel.</p>
<p>Vycházející slunce svítilo Gilovi do boku, ale muži přímo do obličeje. Zastavil se, Daley viděl, jak přivírá oči. Pravou stranu hlavy měl strašlivě zřízenou, ale krev v žilách Gilovi zmrazila věc, kterou nesl přes rameno: lidské tělo. Když udělal další krok, Gil poznal jednu ze sester Vanbergových. Muž otevřel volnou rukou zadní dveře dodávky. Složil ji dovnitř, sáhl někam dolů a v ruce držel tlakovou injekci. Očividně se ji chystal použít… a najednou už to prostě <emphasis>nešlo.</emphasis></p>
<p>Žaludek měl sevřený, nohy jako pár dřevěných kůlů. Uvnitř a asi i navenek se přímo třásl hrůzou, ale přesto Gil Daley dál <emphasis>nemohl</emphasis>. Nedokázal stát, krčit se a jenom dívat, jako by se v něm zlomilo pero, a strnulost vystřídal vztek, divoký, zuřivý příval, který ho vytáhl zpoza sloupku, zvedl mu ruku s pistolí a namířil ji na toho chlapa.</p>
<p>„<emphasis>Nech ji, ty!</emphasis>“</p>
<p>Muž nezaváhal. Ani na vteřinu se nezarazil, nelekl, nepromluvil. Otočil se, a byl jak rozmazaný stín, šmouha, co se mihne…</p>
<p>Pistole v Daleyho ruce poskočila. Výstřel zněl jako hlasité ocelové zabzučení.</p>
<p>Současně něco třesklo do sloupku vedle jeho hlavy, až mu zalehlo v uchu. Trhl sebou a přitom vystřelil podruhé.</p>
<p>Chlap u dodávky pořád nehybně stál, jenže nad levým okem měl zničehonic díru velkou jak newellský cent. Druhá rána ho trefila pod rameno, prošla hrudníkem i podlahou dodávky těsně u Nataliina těla a skončila v silnici – Gil netušil, že resetem pistole ji zároveň nastavil na nejvyšší výkon. Muž nezasténal. Jen s divně nepřítomným výrazem dál mířil pistolí Gilovým směrem. Pak mu vyklouzla z prstů. Kolena se mu podlomila, pořád bez hlesu se skácel a Gil Daley na něj zíral se směsicí děsu a podivného úžasu…</p>
<p>Nataliina ruka sebou škubla.</p>
<p>Byl to bezděčný svalový pohyb, ale Gila rázem probral. Prolétlo mu hlavou, že ten chlap není sám. Byla jen otázka času, než ho kumpáni půjdou hledat… přece ji tu nemůže nechat.</p>
<p>Dodávka se startovala pomocí otisku palce řidiče, toho si všiml hned zkraje, když kolem ní prošel. I kdyby ji nevyřadilo totéž co jeho auto, nerozjede ji, Gil mohl udělat jenom to, co ten muž předtím: prostě Natalii <emphasis>odnést</emphasis>. Jenže zatímco on ji nesl jako pírko, Daleymu trvalo dost dlouho vůbec její bezvládné tělo zvednout na ramena. Vrávoral uličkou pryč, volnou rukou se musel držet zdi, aby neupadl.</p>
<p>Po pěti krocích mu z opasku, kam ji narychlo narval, vypadla pistole.</p>
<p>Pak uslyšel zvuk startovaného motoru za svými zády. I s Natalií se nějak ohlédl a spatřil černou dodávku. Evidentně fungovala, rozjížděla se, zaplňovala skoro celou úzkou uličku.</p>
<p>Mířila přímo na něj.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>„<emphasis>Ticho!</emphasis>“</p>
<p>Evansova ruka dosáhla přes Biančina záda až k Nikole, sevřela ji mezi krkem a ramenem. Pokoušela se mu vytrhnout, křičet, mlátit do zdi před sebou. Chlap odnášející Natalii už byl mimo dohled, ale pořád slyšela jeho kroky, pořád to měla před očima…</p>
<p>„Dost!“ Evansův hlas se změnil v zasyčení. Zesílil stisk, už to <emphasis>skutečně</emphasis> bolelo, ale Bianca mu položila dlaň na paži.</p>
<p>„Pane Evansi, nebuďte surový. A vy se uklidněte. Vaší sestře nepomůže, když nás prozradíte.“</p>
<p>Jack ji mlčky pustil. Nikola se třásla, ale záchvat paniky odezníval, nahrazován vztekem. Zírala v hlubokém šeru na Biančin obličej, tak <emphasis>odporně</emphasis> klidný.</p>
<p>„Vám je to fuk!“ vyprskla. „Je vám ukradené, co se tady děje, co se stane s Nat, ale já…“</p>
<p>„Ukradené?“ Bianca ji přerušila. „Slečno Vanbergová, v tomhle klubu pracují lidé, které znám roky. Jsou jako má rodina, a už teď někteří zemřeli nebo zemřou. Takže ne, co se tu děje, mi <emphasis>rozhodně</emphasis> není ukradené – a nezapomeňte, proč sem ti muži přišli.“</p>
<p>Bianca Sorelová nezvýšila hlas. Nikola měla přesto pocit, že jí na hlavu vylili kýbl ledové vody. Polkla naprázdno, chtěla promluvit, ale Bianca ji znovu předešla.</p>
<p>„To je v pořádku. Nemusíte se omlouvat, vím, že tohle jste nechtěla. Když si pospíšíme, můžeme Natalii pomoci.“</p>
<p>Znovu vykročila chodbou, Nikola ji následovala skoro bezděčně.</p>
<p>„Jak to víte?“ hlesla. „Už jsou možná pryč, odvezou ji…“</p>
<p>„Nesmysl,“ zavrčel Evans. „Ti nikam nepojedou. Ne bez <emphasis>vás.</emphasis>“</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>„Ten před pracovnou chtěl jenom Vanbergovou. Tady ten zase sebral vaši sestru, i když musí věřit, že jsme pořád zavření tam a dostat vás je jenom otázka času. Takže jim jedna z vás nestačí a nezajímá je, která to právě je. Ať je poslal, kdo chtěl, mají rozkaz unést vás obě, a splnit rozkaz napůl znamená <emphasis>selhat</emphasis>. Dokončí to, i kdyby to tu měli rozebírat do večera.“</p>
<p>Zdaleka nejdelší řeč, kterou zatím od Jacka Evanse slyšela, měla Nikolu zřejmě uklidnit. Neuklidnila.</p>
<p>„Jak ale víte, že to jsou vojáci?“ vypravila ze sebe.</p>
<p>„Nevím. Můžou to být pekaři, co si vydělali na <emphasis>vylepšení</emphasis> prodejem housek.“</p>
<p>Suchý výsměch v Jackově hlase Nikolu umlčel a vzápětí ucítila zápach. Chodba se začala svažovat dolů, těžký pach stoky sílil každým krokem. Pak se před nimi objevily dveře, kovové a staré, pokryté rzí. Když je Bianca otevřela, hlasitě zaskřípaly.</p>
<p>„Tady opatrně, slečno Vanbergová.“</p>
<p>Bianca Sorelová seskočila bez zaváhání, Nikole to trvalo déle – schod za dveřmi byl vysoký skoro po kolena, místo zábradlí ze zdi trčela jen rezavá skoba.</p>
<p>„Rozsviťte, pane Evansi,“ požádala Bianca.</p>
<p>„Ano, madam.“</p>
<p>Něco křuplo, objevil se krátký prut zeleného světla. Když s ním Evans dvakrát mávl nahoru a dolů, rozzářilo se jasněji.</p>
<p>Místnost byla jen páchnoucí kobka s nízkým stropem vyhloubená v holé skále, sotva čtyři kroky dlouhá, přesto zřejmě určená k obývání. Nikola překvapeně hleděla na prosté lůžko, přenosnou toaletu a bedny naskládané v rohu, kde tvořily improvizovaný stůl s židlí. Jedna byla otevřená, v Evansově chemickém světle se leskly kovové válce konzerv.</p>
<p>Na druhé straně komoru uzavíraly další ocelové dveře, tyto však vypadaly nové a mnohem důkladnější. Nikole se zdálo, že za nimi slyší zurčení vody. Pod nohama jí mlaskala vrstva řídkého bahna, puch byl tak hrozný, až začínala mít problémy s dechem. I Bianca Sorelová vypadala, že se jí zvedá žaludek.</p>
<p>„Škoda těch šatů,“ povzdechla si. „Myslím, že je mohu zahodit – dobrá, pane Evansi. Zjistíme, co si u nás naši <emphasis>přátelé</emphasis> uschovali tentokrát.“</p>
<p>Blízko dveří ven stály dvě kovové bedny se zaoblenými rohy. Evans, kterého jako by se smrad vůbec netýkal, sáhl dolů. Víko se samo zvedlo. Nikola ucítila, jak do splašků pronikl pach nějaké chemikálie. Jack hrábl dovnitř a v obličeji, který vypadal v chemickém světle ještě bledší, se objevil úsměv.</p>
<p>„Máme štěstí, madam.“</p>
<p>Při pohledu na věc, kterou vzápětí vytáhl, Nikolu obešel mráz: puška s masivním černým tělem a rámovou pažbou. Dvě hlavně nad sebou nebyly nijak dlouhé, spodní ovšem vypadala, že střílí snad tenisové míčky. Hrozivý dojem podtrhovala silná ostrá čepel nasazená uprostřed mezi nimi.</p>
<p>„Co je to?“ hlesla Nikola.</p>
<p>„Blizard osm, protipěchotní varianta,“ v Evansově hlase se ozval skoro zamilovaný tón. „Integrovaný granátomet, automatická nebo řízená střelba a pár dalších <emphasis>vychytávek</emphasis>. Prvotřídní.“</p>
<p>„Ale… ale co dělají <emphasis>tady</emphasis>?“</p>
<p>Bianca si slabě povzdechla. „Zdejší úřady, slečno Vanbergová, jsou poměrně tolerantní k držení zbraní, ale má to své meze. Zejména když podobnou výzbrojí nedisponuje ani řádná newellská armáda. Přiznávám, že ze svých závazků vůči milici nejsem vždy nadšená, ale musím je ctít. Občas jim něco schovat nakonec není tak velká služba, a dnes se nám to hodí.“</p>
<p>Evans zručně sloupl z boků zbraně průhledné ochranné fólie, vyjmul zátky z hlavní, odlomil plombu spouště. Dotkl se něčeho na boku, kovové lupnutí následovalo pípnutí.</p>
<p>„Plně funkční, madam.“</p>
<p>„Výborně. Máme munici?“</p>
<p>Evans otevřel druhou bednu. Vytáhl cosi v černé ochranné fólii, zuby odtrhl vršek a vysypal to na dlaň: dlouhý zaoblený zásobník. Zadíval se na označení.</p>
<p>„Širokospektrální výbušná. Milice neskrblí.“</p>
<p>Zarazil zásobník do zbraně, ozvalo se další pípnutí. Roztrhl druhý balíček, něco oválného zasunul zepředu do spodní hlavně – a podal pušku Biance Sorelové.</p>
<p>„Hotovo, madam.“</p>
<p>Nikola nevěřícně zírala, jak Bianca bez zaváhání zbraň popadla. Evans z bedny vytáhl další pušku, rychle ji rozbalil a nabil.</p>
<p>„Jdeme!“</p>
<p>Zřejmě vůbec nepomyslel na to dát nějakou také jí, ale Nikolu ani ve snu nenapadlo o to žádat. Při pohledu na ty dva se jí znovu začala klepat kolena.</p>
<p>„Natalie,“ hlesla. „Prosím… jestli z <emphasis>tohohle</emphasis> budete střílet…“</p>
<p>„Žádné obavy, slečno Vanbergová,“ Bianca se ohlédla. „Já už možná vyšla ze cviku, ale pan Evans ještě nikdy nezabil nic, co nechtěl. Pospěšte si.“</p>
<p>Cesta tajnou chodbou zpět byla mnohem rychlejší – nebo se to Nikole aspoň zdálo. Jack šel v čele, hlaveň pušky zvednuté vzhůru opřenou o rameno, nehlučný jako duch. Tentokrát neviděli na chodbě za průzory nikoho, ale přesně ve chvíli, kdy Nikolu napadlo, že se Evans spletl a ti chlapi s Natalií jsou už pryč, se ozvaly údery: pravidelné bušení někde před nimi.</p>
<p>Stoupali už po schodech nahoru, a když Nikola natáhla krk, uviděla světlo pronikající do chodby z Biančiny pracovny. Sílilo, jak se díra ve zdi zvětšovala, údery dopadaly neúnavně a hlasitě.</p>
<p>„Zdá se, že už našli vchod,“ podotkla šeptem Bianca. „Jenom ho neumí otevřít.“</p>
<p>„Ano, madam. Hned jim <emphasis>pomůžu</emphasis>. Hlavu dolů!“</p>
<p>Nikole nedošlo, co chce udělat. Poslechla automaticky a právě včas, protože Jack Evans trhnutím namířil zbraň dopředu – a stiskl spoušť.</p>
<p>Výstřel doprovázel jen jasně modrý záblesk, ale detonace pak byla strašná. Nikola měla dojem, že jí roztrhne uši, že se celá chodba okamžitě zřítí. Tlaková vlna ji málem srazila ze schodů, do tváře jí vlétly prach, dým a úlomky kamene. Clonou před ní však zazářilo jasné světlo a ona k němu vyrazila, klopýtala přes kameny, hlavně se dostat <emphasis>pryč…</emphasis></p>
<p>Scaly v kanceláři zaslechl nezřetelný zvuk. Prosekali se přes knihovnu, její kusy ležely všude okolo, ale s posuvnou stěnou nedokázali hnout dokonce ani svojí silou. Nezbylo než ji probourat stejně jako předtím, a šlo to vcelku dobře – doteď.</p>
<p>Stihl tak tak uskočit, než se zeď přímo před ním rozvalila jako halda dětských kostek. Několik kamenů o vlas minulo jeho hlavu. Selinger vedle uhnout nestačil, exploze jím mrštila přes místnost až k protější zdi. Vzápětí se v otvoru náhle dost velkém, aby jím hladce prošel člověk, objevila černá čepel a za ní hlaveň zbraně.</p>
<p>Scaly vymrštil levačku, sevřel horní hlaveň za ústím a škubl, přímo Evanse strhl do místnosti. V pravé ruce pořád držel sekeru – vší silou švihl vodorovným obloukem po jeho hlavě.</p>
<p>Evans se bleskově sehnul. Násada sekery pod čepelí narazila na hranu díry a praskla jako tráva. Ulomené ostří prolétlo do chodby těsně před obličejem Bianky Sorelové a křachlo o zeď, až vylétly jiskry. Bianca leknutím uskočila, a vrazila zády do Nikoly, snažící se v panice dostat ven, v uzounkém prostoru se motaly jedna přes druhou.</p>
<p>Vyšlehlo modré světlo, ozval se strašlivý praskot.</p>
<p>Scaly trhl za hlaveň a smýkl Evansem po podlaze pokryté sutí. Současně Jack stiskl spoušť, dávka prolétla Scalymu vedle boku, rozpůlila Biančin nádherný stůl a vyrvala kusy podlahy. Střepy, třísky i cáry papíru létaly na všechny strany. Scaly ucítil žár hlavně, která mu propalovala dlaň, ale bolest nebyla podstatná – pustil zbytek sekery a bleskově sáhl po pistoli.</p>
<p>Stačil ji sotva vytáhnout, když se mu Evans ohnal volnou pěstí po hlavě. Scaly ránu vykryl, ale pistole zmizela kdovíkam a ten úder mu div nezlomil zápěstí. Místo další rány ho Jack popadl za krk. Získal rovnováhu a narazil Scalyho na zeď. Jednou rukou ho skoro zvedl ze země, druhou pořád svíral pušku, a v tom momentě Scalymu blesklo hlavou, že udělali chybu, podcenili, na co můžou v <emphasis>Černé hvězdě</emphasis> narazit, podcenili ty lidi, a hlavně tady toho…</p>
<p>Otvorem z tajné chodby se vypotácela Nikola Vanbergová.</p>
<p>Selinger opodál se začal zvedat.</p>
<p>Evans se nějak zvládl natáhnout a nakopl ho do boku, až proletěl dírou ve stěně kanceláře ven do služební chodby. Jenže tím pohybem ztratil rovnováhu a Scaly postřehl šanci.</p>
<p>Dupl vší silou na Jackovu levou nohu, vyprostil svou ruku, popadl ho za předloktí paže se zbraní a trhl.</p>
<p>Nikola zřetelně slyšela ten zvuk: strašlivé zapraskání, když se Evansova pravá paže zlomila, přetočená v lokti skoro o devadesát stupňů. Jenže navzdory všemu, co se mělo stát, navzdory tomu, co bylo anatomicky možné, Jack zbraň <emphasis>nepustil</emphasis>. Ohnul zápěstí, využil divného úhlu, který jeho paže najednou svírala, aby trhl puškou vzhůru, a Scaly zareagoval pozdě, nestačil ten pohyb zastavit.</p>
<p>Bajonet mezi hlavněmi mu probodl hrdlo skoro přesně uprostřed, prošel skrz a vyjel napravo od páteře. Scaly zachrčel, znovu chňapl po pušce, ale Evans ho odstrčil, sám couvl, konec hlavně pořád opřený o jeho krk.</p>
<p>Pak stiskl spoušť.</p>
<p>Ze zdi za Scalym vylétly kusy cihel, jako by ji zasáhlo bourací kladivo. Oblak prachu okamžitě zastřel výhled, ale Nikola přesto viděla, co se stalo s hlavou, krkem i <emphasis>vším</emphasis> z toho chlapa někam do poloviny jeho hrudníku.</p>
<p>Vlastně toho viděla mnohem víc, než chtěla.</p>
<p>Zahlédl to i Selinger, který právě venku v chodbě vstával – viděl to sice rozmazaně, přesto dost zřetelně k vyvození závěru. Podle velitelkou určeného pořadí přebíral v případě Scalyho zničení velení on. A s rozhodnutím, co dělat teď, skutečně neměl problém.</p>
<p>Poklusem vyrazil k zadnímu východu.</p>
<p>Evans chtěl běžet za ním, jenže jakmile došlápl na levou nohu, s bolestnou grimasou zavrávoral. Konec pušky táhl po zemi a Nikole s hrůzou došlo, že jeho paže nevypadá jen zlomená, ale <emphasis>přetržená</emphasis>, jako by ji na místě přidržoval pouze rukáv. Přesto neviděla ani kapku krve… existovalo jediné vysvětlení, které dávalo smysl.</p>
<p>Jack Evans neměl ruce.</p>
<p>Černé rukavice i ty vždycky stažené rukávy nebyly snahou vyvolat hrozivý dojem, zakrývaly protézy. Nikole to došlo jaksi opožděně, zatímco klopýtala přes trosky ven, snažila se nevšímat, po čem všem šlape, a hledala Natalii.</p>
<p>Za ní následovala Bianca Sorelová. Nikola ji v tajné chodbě skoro porazila a další zpoždění nabrala, když dvě vteřiny zírala na to, co zbylo z její pracovny. Pak se ovšem pohnula o to rychleji. Jack ztěžka kulhal na konci.</p>
<p>Selinger zatím v běhu vyhodnocoval škody. Kámen vymrštěný ze zdi ho trefil do pravého ramene a zpřelámal tam asi všechno, co jenom šlo. Ruka mu bezvládně visela, prsty vůbec necítil. Další <emphasis>signál</emphasis> bolesti, ale hlavně ztížené dýchání ukazovalo na zlomená žebra. Také cítil závrať – těžký otřes mozku.</p>
<p>Ale i tohle všechno byla pro S-19 <emphasis>maličkost</emphasis>, a pokud žil, pokud svaly, srdce a mozek fungovaly, mohli pokračovat. Ztratili muže, ale získali jeden cíl. Ukryjí se, dokud neobnoví bojeschopnost a pátrání po nich se nezmírní. Zbývající Vanbergová neměla kam jít. Počkají si, naplánují další postup. Splní úkol.</p>
<p>Neohlížel se, jestli ho pronásledují. Proběhl dveřmi vzduchové komory, rozrazil zadní východ…</p>
<p>…a málem šlápl na Sorbergovu mrtvolu.</p>
<p>Nad zdravým okem měl jeden průstřel, v hrudníku druhý. Kůže mu už začínala žloutnout a tkáň pod ní natékat, jak se spouštěly procesy zrychleného rozkladu mající znemožnit detailní zkoumání těl S-19. Nepřítel nebyl vidět, zato spatřil muže prchajícího uličkou. Nešlo mu to moc dobře, protože přes rameno nesl ženské tělo s dlouhými vlasy.</p>
<p>Jejich cíl.</p>
<p>Selinger sáhl zdravou rukou pro pistoli, ale ta byla pryč i s pouzdrem – musel je ztratit někde předtím. Bleskově zvážil možnosti. Pěšky by toho muže dohnal a snadno vyřídil i jednou rukou, jenže za sebou měl <emphasis>vylepšeného</emphasis> s algorskou útočnou puškou. Musel pryč, ale nemohl nechat cíl uniknout… naštěstí šlo udělat obě věci naráz.</p>
<p>Trhnutím otevřel dvířka dodávky a vyhoupl se na sedadlo. Ve schránce pod volantem byla rezervní zbraň, jenže v současném stavu nedokázal zároveň řídit i střílet. Nevadí. Prostě toho chlapa předjede, zabije a vtáhne cíl k sobě do kabiny. Vlastně se nic neměnilo. Úkol trval, i když zůstal sám…</p>
<p><emphasis>Ty se nevrátíš.</emphasis></p>
<p>Myšlenka přišla náhle, udeřila ho jako kulka z pistole, ale zadusil ji dřív, než mohl rozeznat pocit, který vyvolala.</p>
<p>Přitiskl palec na skener startéru, motor naskočil. Zároveň uslyšel sirény.</p>
<p>Gil Daley je také slyšel. Blížily se, nebo tomu aspoň hrozně chtěl věřit. Zoufale se snažil zrychlit, levou rukou se držel stěny, pravou přidržoval Natalii. S bolestnou jistotou si uvědomoval, že někdy před rokem či dvěma by takový běh s holkou přes rameno nebyl problém. Proklínal týdny sedavého zaměstnání na Menabaranu, proklínal kila, co za tu dobu nabral, proklínal…</p>
<p>Za ním se ozval skřípot protáčejících se kol.</p>
<p>Daley riskl otočení – málem upadl – a uviděl rozjíždějící se dodávku. Byl ve dvou třetinách cesty, ke konci uličky mu zbývalo aspoň patnáct kroků. Nešlo to stihnout, a i kdyby, ani na hlavní ulici nebyl úkryt, určitě ne pro dva…</p>
<p><emphasis>Pusť ji a uteč!</emphasis></p>
<p>Myšlenka Daleymu prolétla hlavou zřetelně, jako by mu někdo zařval do ucha. Na půl vteřiny zaváhal, možná v duchu, možná se <emphasis>opravdu</emphasis> zarazil, jenže pak přišla druhá.</p>
<p><emphasis>Zabil jsem člověka.</emphasis></p>
<p>Kvůli téhle Vanbergové, ani nevěděl které vlastně, byl už pár minut vrah, a teď by ji tu měl <emphasis>zahodit</emphasis>? Nechat ležet, zachránit si kůži a pak se do konce života užírat tím <emphasis>co kdyby</emphasis>, ať už to s ní dopadne, jak chce?</p>
<p><emphasis>Jako bych se poslední dny nelitoval dost.</emphasis></p>
<p>Gil Daley zrychlil. Už se neohlížel. Ždímal ze sebe zbytky sil, před očima mžitky. S každým metrem jako by mu měly krkem vyletět plíce, ale nezpomalil. Zvuk sirén od hlavní ulice sílil, jenže mnohem rychleji se přibližoval motor zezadu. Daley cítil, že je už těsně za ním, ke konci uličky přitom zbývalo několik kroků, několik posledních <emphasis>podělaných</emphasis> kroků…</p>
<p>Zadní vchod <emphasis>Černé hvězdy</emphasis> se rozletěl.</p>
<p>Nikola Vanbergová vyběhla ven první. Tvář měla plnou prachu, kašlala, mhouřila oči. Vyjekla, když spatřila Sorbergovu mrtvolu – a znovu, když pohlédla na vzdálenější konec uličky, kde vrávoral někdo s Natalií přes rameno, zatímco se mu v patách hnala dodávka. Byla už sotva pár metrů za nimi.</p>
<p>Ve dveřích se objevila Bianca Sorelová. Modré šaty měla špinavé a na několika místech roztržené, ani dokonalý účes už moc dokonale nevypadal. Přesto když se opřela bokem ve vchodu, zvedla velkou pušku a namířila, bylo v tom pohybu cosi téměř <emphasis>noblesního</emphasis>. Nikola zaslechla poznámku, tichou, s nádechem mrazivého hněvu.</p>
<p>„<emphasis>Bez placení se neutíká, pánové!</emphasis>“</p>
<p>Z dolní hlavně vylétl bílý dým, a s ním ještě <emphasis>něco.</emphasis> Nikola to postřehla v kratičkém zlomku vteřiny, než to nabralo rychlost…</p>
<p>Uličkou otřásl výbuch.</p>
<p>Gil Daley měl pocit, že mu za zády pukla země. Strašlivý třesk následoval zvuk trosek bušících do obou stran uličky. Instinktivně se chtěl sklonit, jenže upadl, poryv žáru ho srazil na zem a míň než metr vedle něj prolétla dodávka – vzduchem, s čelním sklem kolmo k zemi, místo zadku jen změť kouřícího železa.</p>
<p>Daley se přikrčil. Instinktivně si zakryl hlavu a zároveň svým tělem Natalii. Cítil, jak na něj padá štěrk s kousky kovu.</p>
<p>Dodávka se převrátila, s praskotem žuchla na střechu a klouzala dál, rovnou ven na hlavní ulici – a do cesty prvnímu blikajícímu maršálskému vozu. Jeho řidič se pokusil uhnout, ale přesto do jejího kraje narazil. Převrátil ji na bok, roztočil uprostřed ulice jako káču, a Gil Daley spatřil jejího řidiče.</p>
<p>Jednou rukou vyrazil zprohýbané dveře a vyskočil ze zdemolované kabiny, ještě než se vrak úplně zastavil. Dopadl na asfalt, převalil se, ale rázem stál na nohou. Jedna ruka mu bezvládně visela. Byl samá krev, ale když se jen na okamžik podíval jeho směrem, Gil neviděl ani špetku strachu nebo bolesti. Jen zklamání – a nenávist, okamžik, kdy Daley přesně věděl, že si ho ten chlap zapamatuje až do smrti.</p>
<p>Třeskl výstřel.</p>
<p>Druhé auto s blikajícím majákem objelo dodávku po vzdálenější straně a z bočního okna se vyklonil maršál Jaspers. Nezdržoval se žádnými výzvami, rovnou vypálil. Kulka třeskla do asfaltu vedle Selingera, jenže ten už byl znovu v pohybu.</p>
<p>Chodník hlavní ulice začínali plnit lidé, chodci i ti, co vyběhli z domů vylákáni sirénami a výbuchy. Selinger se vrhl mezi ně. Chytil nějakou ženu, hodil ji za sebe do cesty prvním maršálům, kteří vybíhali z aut. Vzápětí zmizel Daleymu z dohledu, jen výkřiky prozrazovaly, že honička pokračuje…</p>
<p>Gil odvrátil tvář.</p>
<p>Těžce lapal po dechu. Kolena se mu třásla, že by ani nedokázal vstát, naštěstí to však nebylo třeba. Z jedné strany přicházeli maršálové, z druhé se uličkou hnala Nikola Vanbergová. Následovala ji Bianca Sorelová a za ní ze zadních dveří klubu vykulhal chlap v černém.</p>
<p>Vzápětí couvl zpět, jako by nechtěl, aby na něj bylo vidět.</p>
<p>Daley si sáhl do vlasů, projel je prsty a vyhodil pár střípků skla. Současně se Natalie v jeho náručí pohnula. Tiše zasténala, zřejmě se začínala probírat, a Gilovi konečně došla zásadní věc.</p>
<p>Bylo po všem.</p><empty-line />
</section>
<section>
<p><strong>KAPITOLA 17</strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Algor</strong></p><empty-line /><p>„Osm! Vyhrál jsem!“</p>
<p>Desátník Levin radostně vyskočil, zatímco seržant Olavov udělal naštvaný obličej – dnes se mu prostě nedařilo. Než ale stihl něco říct, komunikátor na bedně před nimi zapraskal.</p>
<p>„Hlášení!“</p>
<p>Levin spolkl kletbu a rychle ho popadl.</p>
<p>„Tady hangár, pane! Všechno v pořádku.“</p>
<p>„Máte se hlásit vy. Co tam děláte, hrajete kostky, desátníku?“</p>
<p>Levin se polekaně zadíval na kalíšek před nimi, ale hned mu došlo, že to byla jenom náhodná trefa. Hangár byl sice plný bezpečnostních kamer, ovšem za trupem lodi viridianského krále leželo dost velké slepé místo, nikdo neměl šanci je zahlédnout.</p>
<p>„Ne, pane!“ odvětil rychle. „Jen jsem zapomněl. Omlouvám se, pane.“</p>
<p>„To bylo naposledy, desátníku.“</p>
<p>„Ano, pane!“</p>
<p>Hlas se odmlčel a Olavov se na Levina s výčitkou zadíval.</p>
<p>„Troubo!“</p>
<p>„To nic,“ desátník mávl rukou. „Dáme ještě?“</p>
<p>„Jasně. Kruci, přece se to už musí otočit!“</p>
<p>Olavov si přitáhl menší bednu, která mu sloužila za židli, a Levin zvedl kalíšek s kostkami, když se ozval zvuk dveří.</p>
<p>Seržant rychle vyskočil a desátník se pokusil schovat kostky za záda, ale vzápětí se mu ulevilo – příchozí byli dva sluhové ve viridianských livrejích. Oba vypadali… průměrně. To bylo slovo, které je vystihovalo nejvíc. Levin s Olavovem se na ně dívali trochu rozpačitě, než jeden z nich kývl k bedně.</p>
<p>„Smíme se přidat?“</p>
<p>„Copak?“ zašklebil se desátník. „Nudíte se?“</p>
<p>„Asi jako vy. Jsme zálohy. Ti nahoře se baví a žerou lahůdky, my máme jenom civět.“</p>
<p>V hlase nebyla zaujatost ani zlost. Muž jako by jen odříkával naučená slova, ale Levin to nepostřehl.</p>
<p>„Místa je dost,“ zasmál se. „Jestli pro nás teda máte kapesné.“</p>
<p>„Máme toho pro vás spoustu.“</p>
<p>„Tak do toho!“</p>
<p>Olavov přitáhl další dvě bedny a Levin se posadil. Nevšiml si, že druhý sluha udělal krok a stojí najednou za ním.</p>
<p>„Dobře, do toho!“ zatřásl kalíškem. „Sázejte, jestli máte…“</p>
<p>Bradu a temeno mu sevřely ruce.</p>
<p>Desátník nestačil ani mrknout. Vaz mu křupl jako suchá větev, tělo žuchlo na bednu, kostky vypadly z poškubávající se ruky.</p>
<p>Olavov s vytřeštěnýma očima vyskočil. Sáhl po zbrani, když ho pěst prvního sluhy zasáhla do spánku a rozdrtila kost jako skořápku ořechu.</p>
<p>Schneider, třetí v řetězci velení oddílu S-19, rychle zachytil tělo, aby nevypadlo do prostoru pokrytého kamerami, a jeho kolega Sandy zvedl komunikátor s kalíškem. Letmo pohlédl na kostky na podlaze: dvě šestky.</p>
<p>Štěstí jim přálo… i když nebylo podstatné.</p>
<p>Viridianská loď stála v zajištěné kóji, vstupy i technické průlezy byly zapečetěny, pečetě elektronicky napojeny na systém bezpečnosti paláce. Nebylo možné do ní vstoupit, aniž by se ihned nespustil poplach, jenže několik beden, které z ní vyložili, leželo opodál, také v kamerovém stínu – o to se S-19 přestrojení za sluhy při vykládání postarali. Schneider se Sandym teď dvě z nich otevřeli. Složené oděvy vyházeli na podlahu a odklopili dvojité dno, kde se ve stíněné schránce skrýval zcela jiný obsah.</p>
<p>Schneider vytáhl malý, speciálně upravený počítač, Sandy pro změnu pečlivě zabalený karton vajec. Hangár byl vybavený bezdrátovým terminálem k automatické evidenci dovážených zásob. Ten, třebaže s minimální ochranou, byl napojen na hlavní síť paláce stejně jako bezpečnostní systém – drobná, v tuto chvíli přesto významná slabina.</p>
<p>Sandy se usadil na bednu a s Levinovou mrtvolou přímo u nohou začal pracovat. Prsty se mu míhaly po klávesnici rychle, až se zdálo, že se jich ani nedotýká, Schneider mlčky stál stranou. Na obrazovce se střídaly zelené a červené řádky, přičemž červených stále ubývalo. Nakonec zmizely úplně a Sandy kývl.</p>
<p>„Hotovo. Přemostil jsem kamerový okruh, vložil falešný záznam a deaktivoval pečetě. Nevšimnou si toho dřív než za deset minut.“</p>
<p>Spousta času. Schneider došel k terminálu ve sloupu uprostřed skladu a vytrhl zamčená dvířka pro údržbu – na další kroky budou potřebovat přímé napojení do obvodů. Sandy zatím stiskl skrytý komunikátor na límci.</p>
<p>„Fáze jedna konec. Začněte.“</p>
<p>Další tři členové S-19 čekající jako sluhové v komnatách Georga Talminise se začali rychle převlékat.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>David Patterson otráveně mávl rukou – nad vším včetně myšlenek, které se mu honily hlavou. Na chvíli se zaposlouchal. Možná dokáže zachytit ozvěnu hudby z horního patra, napadlo ho, ale neuslyšel nic, a vzápětí se výtah před ním otevřel. Nastoupil s úlevou i nedočkavostí.</p>
<p>Vyjma cesty k památníku probíhal celý chaos příprav na císařovy narozeniny skoro mimo něj. David sice poslouchal majorovy rozkazy i Kulčiny a Hračičkovy krvavé historky z minulých let, ale čím víc jich bylo, tím větší odpor cítil. Dnes to vyvrcholilo vším tím rozmisťováním stráží, nekonečnými prověrkami krizových plánů a dumáním nad každou blbostí, která by je mohla narušit. Jaká asi? Kolem i uvnitř plesového sálu byla kromě Reedovy ochranky celá rota vojska. Cokoliv by se na plese zvrtlo, zvládnou ve vteřině, představa, jak utíkají s císařovnou palácem, zatímco po nich pálí nějaké komando vrahů, byla jednoduše k smíchu. Polovina všech bezpečnostních opatření byla k smíchu. I ta hlídka, na kterou teď mířil, byla vlastně k smíchu, ale měl naštěstí jiné důvody, proč se těšit – pomyslel na to, jak by se tvářil ten cvokař, kdyby o tom věděl.</p>
<p>Trap se znechuceně zašklebil, a bylo to tu zase. Zase už myslel na včerejší sezení. Varga mu dal nůž na krk, takže musel jít, ale na co to bylo? První krok, připusťte si, že máte problém. Jaký?! A první krok k čemu – snad k opravdovému zmagoření? Protože začít dumat o tom, jestli jsem normální, byla první fáze toho normální nebýt. Hodina jalového žvanění s chlapem, který nemá o ničem páru. Pak pozvánka na další sezení za týden. Hračičkova slavná terapie.</p>
<p>K smíchu.</p>
<p>Naštěstí měl pořád Michele. Od jízdy k památníku si nenašel čas ji navštívit, natož se propojit. Postrádal ji, až to skoro fyzicky bolelo, naštěstí mu Reed přidělil na dobu plesu stráž v garáži.</p>
<p>David se zasmál vlastnímu štěstí i té ironii. Major samozřejmě neměl ponětí, co to pro něj znamenalo. Spíš ho chtěl už od Výroční přehlídky ještě šetřit, aby se zotavil, a garáž bylo poslední volné stanoviště. Konečně, jedna z těch směšných únikových tras vedla i tam. Takže ostatní se budou ještě tři hodiny nervózně kousat na plese, zatímco on získal krásné tři hodiny s Michele.</p>
<p>Trap doufal, že garáž bude opuštěná. Pak by to bylo perfektní, ale bohužel, hlasy hned několika lidí ho přesvědčily o opaku, sotva vstoupil. Rychle přejel pohledem řady stojících vozidel – většina patřila hostům, takže garáž ještě víc než jindy připomínala luxusní autosalon – a zastavil se u party okolo pásáku palácové údržby. Asi osm chlapů, směs uniforem od palácové gardy po nějaké soukromé livreje. Někteří hosté si zřejmě rozhodli hlídat vozy vlastními lidmi a hlídači si krátili čas po svém, na kapotě pásáku ležely karty i mince, sázky vypadaly v plném proudu.</p>
<p>Sice si ho všimli, ale obešlo se to pouhým kývnutím a pozdravy. Nikdo ho nepozval, ať se ke hře přidá, za což byl Trap jedině rád. Zamířil k parkovací plošině s císařovniným vznášedlem, zadal svůj kód, a než se někdo stihl začít vyptávat, byl v kabině. Pro jistotu se uvnitř zamkl.</p>
<p>Chvíli seděl, vdechoval známé, byť stěží patrně vůně – kabina každého vozidla měla svou jedinečnou atmosféru, na kterou nemělo vliv žádné čištění ani údržba – a pak sáhl po snímací helmě. Od té vynucené testovací jízdy v ní udělal pár úprav. Neurální rozhraní se časem samo přizpůsobovalo operátorovi pro dosažení nejlepší efektivity. Pokud by na Trapovo místo nastoupil jiný řidič, dokázal by sice s Michele jet, ale trvalo by týdny, než by se systém přizpůsobil, aby se přesnost jeho reakcí zvedla na Davidovu současnou úroveň. Na druhou stranu softwarové i hardwarové pojistky bránily individualizaci přesáhnout hranici, za kterou by se stroj stal pro nového pilota bez celkového resetu neovladatelným. Trap prostudoval schémata rozhraní a některé pojistky vyřadil. Navenek se to na funkci vozu neprojevilo. Naopak, umožnilo mu to ještě zrychlit řízení, takže lépe dělal svou práci. Fakt, že díky tomu mohl splynout s Michele na mnohem hlubší úrovni, byl vedlejší, jen vylepšil systém, a právě teď se to vylepšení chystal poprvé vyzkoušet, prozatím nanečisto, bez opravdové jízdy.</p>
<p>Zapnul základní okruhy, zvedl ze sedadla snímací helmu a zasmál se. Prakticky nebyla šance, že by běžná kontrola tu úpravu odhalila. A Hračička s cvokařem ať se jdou bodnout.</p>
<p>„Tady Patterson,“ oznámil do komunikátoru na frekvenci ostrahy. „Jezdec tři sedm modrá. Jsem na pozici. Všechno v pořádku.“</p>
<p>Ani nečekal na potvrzení a začal si nasazovat helmu.</p>
<p>Dělal přece svou práci, přesně tak, jak všichni chtěli.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Viktorie začínala být unavená. Ples se přehoupl do závěrečné třetiny, a právě se usadila do svého křesla, poté co dotančila druhý tanec s Andrejem. Vypadal stejně jako ten první, ale Viktorie přesto cítila spokojenost a úlevu, jaká se jí už dlouho vyhýbala.</p>
<p>Uvědomila si, že jí podobná akce vlastně chyběla.</p>
<p>„Má paní,“ Andrej naklonil hlavu k její, „kdy budete pokládat za nejvhodnější odejít?“</p>
<p>Viktorie si uvědomila, že o téhle otázce spolu nemluvili.</p>
<p>„Kdy obvykle odcházíte vy, můj pane?“</p>
<p>„V minulých letech během první přestávky,“ zněla nepříliš překvapivá odpověď. „Samozřejmě jsem ochoten setrvat dle vašeho přání, ovšem pokládám za vhodnější odejít dřív, než se atmosféra stane <emphasis>uvolněnou</emphasis>.“</p>
<p>Viktorie kývla, správná poznámka. I z viridianských plesů vždy zmizela, než se rozjela volná zábava, netoužila ztratit iluze o některých lidech. Už teď viděla, že obličeje mnohých pánů i dam nabírají sytější odstíny a oči lesk přímo úměrný množství vypitého alkoholu. Stejně tak sílily hlasy a smích. Algorští šlechtici to brali o dost rychlejším tempem, což vlastně mohla čekat. Navíc se znovu začínal ozývat kotník, protančený večer mu nepřišel k duhu.</p>
<p>„Dvacet minut, a odcházíme?“ navrhla a Andrej přikývl.</p>
<p>„Souhlasím.“</p>
<p>Viktorie se nenápadně dotkla jednoho místa na rameni šatů.</p>
<p>„Půjdeme za dvacet minut, pane Reede.“</p>
<p>„Rozumím, madam,“ potvrdil tichý hlas v jejím uchu a Viktorie se usmála. Uměla si představit, jak se ochrance zrovna ulevilo, nebo jak se tvářila Kulka při šavlovém tanci. Snad ty chudáky nedržela celou dobu na mušce.</p>
<p>„Musím vám poděkovat za příjemný večer, můj pane,“ obrátila se k Andrejovi. „Bála jsem se větších komplikací.“</p>
<p>„Přislíbil jsem vám nerušený průběh.“</p>
<p>„A slovo jste dodržel.“</p>
<p>Až na drobnosti jako sekání hlav – ale tu myšlenku Viktorie zaplašila, tím spíš, že spatřila muže, který k nim přicházel.</p>
<p>„Georgu,“ rychle vstala, zatímco se viridianský král krátce uklonil.</p>
<p>„Veličenstvo,“ pozdravil Andreje chladně. „Chtěl bych s tebou mluvit, sestřičko.“</p>
<p>„Hned? Za chvíli už odcházíme. Myslela jsem si, že si zatančíme jako vždycky…“</p>
<p>„Promiň,“ Georg sklopil oči. „Přiznám se, že jsem se zlobil a na tanec nemám náladu, ale teď… vážně, je to naléhavé. Musím s tebou mluvit o samotě.“</p>
<p>Viktorie zavrtěla nechápavě hlavou. To ji chce tahat ven, jen aby se omluvil? Nebo zase vymyslel nějaké další <emphasis>návrhy</emphasis>? Když se na bratra pozorněji zadívala, zdálo se, že nevypil ani sklenku, a kde je vlastně Eileen? Naposledy ji zahlédla někdy před čtvrt hodinou. Odešla snad, protože se pohádali?</p>
<p>„Viktorie, prosím,“ zopakoval znovu.</p>
<p>„No dobře… můj pane?“ rozpačitě se otočila k Andrejovi, který klidně přikývl.</p>
<p>„Jistě. Počkám na vás.“</p>
<p>„Tak jen chvíli,“ vzpomněla si na bezpečnostní pokyny a dotkla se komunikátoru. „Změna plánu. Přestávka na deset minut.“</p>
<p>Zamířila s bratrem ke dveřím a cestou postřehla kradmé pohledy některých hostů. Vypadalo to, že odchází bez císaře. Bezpodmínečně se pak bude muset vrátit a vydržet déle, než chtěla, aby rozptýlila všechnu pochybnost… ucítila záchvěv mrzutosti.</p>
<p><emphasis>K čertu, Georgu, co ti zase přelétlo přes nos?!</emphasis></p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Podplukovník Weber zatínal zuby. Už hodinu s přestávkami tančil, střídal partnerky od hraběnek přes vévodkyně až po dvě šlechtické dcery nepříliš atraktivního vzezření, které na ples dotáhly jejich matky v bláhové naději, že narazí na někoho dost opilého či zoufalého, aby se s nimi zasnoubil. A poslouchal. O tom, kdo kolik vydělal na vojenských zakázkách dohozených svému strýci. Který syn se chystá na perspektivní zásnuby, a které byly naopak tiše zrušeny, protože se ukázalo, že nevěsta nemá ani na věno a sídlo jejího otce je zadlužené po uši. Nic nového – jenže Goran Weber si teprve postupně uvědomoval, kolik toho je. Víno a iluze, že díky císaři je ples zajištěn proti odposlechu, rozvázaly lidem jazyky i ve věcech, o kterých by jindy nepípli, a všechno měl teď Severin na záznamu. Jedno doznání vedle druhého.</p>
<p>Weber už chápal, proč mají z plukovníka v paláci takový strach. Věděl něco na každého, a určitě by neváhal to použít, ať už v zájmu císaře, nebo ve svém. I kdyby nešlo o nic nelegálního – jako že často šlo – zveřejnění těch věcí by vyvolalo skandál dost velký, aby dotyčný i jeho rodina ztratili na celé roky šanci na jakékoliv slušné postavení. To byla Severinova zbraň, nepotřeboval Štítonoše ani zabijáky v temných koutech. Vím, protože mlčím, abych slyšel…</p>
<p>Napadlo ho, že právě tady byl možná dokonce důvod, proč císař ples toleroval, a dokonce navštěvoval ještě před svou svatbou, navzdory násilnostem, které ho většinou provázely. O to přesně mu šlo, dostat celou šlechtu aspoň jednou za rok na oči, naslouchat, dívat se – a pokud bude třeba, později zakročit. Žádné okázalé čistky jako za Vitalije, hezky potichu…</p>
<p>Podplukovník se otřásl – a pohár definitivně přetekl. Fiona se po jejich prvním tanci někam vypařila a s ní zhasla poslední šance na jakoukoliv zábavu. Toužil už jen po jediném, vypadnout.</p>
<p>Navíc nutně potřeboval toaletu.</p>
<p>Vykročil k východu. Koutkem oka zahlédl viridianského krále, jak kráčí k císařovu trůnu, ale už na nic nečekal, vyšel ven a s úlevou se nadechl svěžího chladného vzduchu v chodbě. Hotovo.</p>
<p>Toaleta pro hosty se nacházela hned vedle sálu, ale určitě teď nebude prázdná. Severinova štěnice přitom pořád pracovala, a Weber pocítil odpor. Vážně už pozbyl veškeré zbytky cti, aby špehoval lidi i <emphasis>při tomhle</emphasis>?</p>
<p>Zamířil radši k záchodům pro personál v blízké služební chodbě. Prošel místností, kudy k ní vedla nejkratší cesta, ignoroval tři salutující Štítonoše – císař už to přehání, napadlo ho, ale prosím – a vkročil do chodby, momentálně opuštěné.</p>
<p>Rozrazil dveře toalety a zabrzdil v poslední chvilce, aby nevletěl do obrovské kaluže zvratků hned za nimi. Někdo už nestačil doběhnout. Chamraď jedna, proč chlastá, když to neumí? Navíc ve službě, ale Weber mávl rukou. Koho dát spráskat, může vyřešit ráno.</p>
<p>Samozřejmě ho ani nenapadlo přes to svinstvo skákat, to radši vydrží o patro níž, ale v náhlé myšlence se zadíval na svůj rukáv.</p>
<p>„Snad už toho máte dost. Protože já ano. Dobrou noc!“</p>
<p>Prudkým škubnutím knoflík utrhl a zahodil doprostřed louže. Laciné gesto, přesto představa Severina, kterak ho loví, Weberovi aspoň maličko ulevila.</p>
<p>Otočil se a zamířil k výtahu. Ještě se mu zdálo, že v chodbě za sebou zaslechl hlasy, ale nevěnoval jim pozornost.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Mladý Lucas Davili cítil, jak se mu zrychluje dech a srdce buší o závod. Ze všech sil se snažil nedat vzrušení najevo, ale příliš toho vypil. Při posledním tanci k sobě Isabelu tiskl možná až moc, kupodivu se zdálo, že jí to nejen nevadí, ale právě naopak. Dokonce se na něj teď sladce usmála.</p>
<p>„Jsem nějak unavená, Lucasi. Nedoprovodíš mne někam, kde bych si mohla odpočinout?“</p>
<p>Jaký druh odpočinku má na mysli, bylo z tónu jejího hlasu naprosto jasné.</p>
<p>„Ji-jistě!“ vypravil ze sebe Lucas. „Bude mi ctí!“</p>
<p>Popadl Isabelinu ruku a spíš ji táhl, než vedl ze sálu. Přitom rychle uvažoval. Než dojdou do jeho komnat, mohla by si to rozmyslet. Otec by ho za tu promarněnou příležitost přetrhl, Isabela byla z bohaté rodiny – ale Lucas teď na případné věno stejně kašlal. Prostě musí někam blíž.</p>
<p>Po chodbě se pohybovalo mnohem víc lidí než na začátku plesu a stále jich přibývalo. Pánové potřebující si oddechnout, aby mohli jakž takž po svých dojít ke komnatám. Jiní toužící jen po chvilce klidu, než se ponoří zpět do víru zábavy. A samozřejmě páry hledající stejně jako Lucas soukromí s pohovkou nebo aspoň měkkým kobercem. Tři páry hlídek Štítonošů stojící v pravidelných rozestupech na chodbě netečně přihlížely, tváře skryté za tmavými skly přileb. Ostatně, každý rok to bylo stejné.</p>
<p>Lucasovi blesklo hlavou, že pokoje blízko sálu budou určitě dávno obsazené. Odvedl Isabelu až za roh chodby a namátkou otevřel jedny dveře. Nikde nikdo. Podle absence koberců a podle strohého vybavení sestávajícího prakticky jen ze stolu, tří židlí a staré pohovky, šlo o místnost pro personál čekající tu při nočních směnách na případné zavolání, ale to Lucasovi nevadilo. Důležitá byla jenom ta pohovka.</p>
<p>Isabela nečekala na pokyn. Sotva za sebou zavřel, začala mu obratně rozepínat knoflíky kabátu. Lucas se pokusil o totéž s vrchní částí jejích šatů, jenže na složité zapínání se mu příliš pletly prsty. Nedočkavě jimi škubl – k čertu, chtělo by to nůž – a Isabela ho plácla přes ruku.</p>
<p>„No tak! Nebuď nedočkavý, víš, co takové šaty stojí?“</p>
<p>Lucas nevěděl a bylo mu to jedno. Kabát už ležel na podlaze a Isabela pilně pracovala na košili, zatímco on…</p>
<p>Dveře se prudce otevřely.</p>
<p>Davili sebou leknutím škubl a otočil se. Isabela si rychle přitáhla zčásti rozepnuté šaty. Trojice Štítonošů si je změřila studenými pohledy.</p>
<p>„Odejděte!“ nařídil první z nich. „Tato místnost je uzavřena z důvodu bezpečnosti.“</p>
<p>„Cože?“ Lucas se snažil přimět vyšší mozkové funkce k činnosti a současně dostal zlost. „Jaká bezpečnost? Venku vás stojí šest!“</p>
<p>„Odejděte,“ zopakoval Štítonoš místo odpovědi. „To je rozkaz.“</p>
<p>„Čí, ksakru?!“</p>
<p>„Císaře.“</p>
<p>Lucasův vztek propukl naplno, tohle přece nebylo fér!</p>
<p>„Fajn!“ vybuchl. „Jdu si s ním promluvit!“</p>
<p>Kdyby vypil jen o skleničku méně, nikdy by ta slova nevypustil z úst. On, syn dvorního sekretáře, vtrhne na ples, stoupne si před císaře a začne protestovat, že ho vyhodili z kumbálu pro sluhy, kde si chtěl užít. Jenže Davili neuvažoval, vyrazil ke dveřím a Štítonoš mu zastoupil cestu.</p>
<p>„To nebude možné, pane!“</p>
<p>„Že ne? Kliď se z cesty, poskoku!“</p>
<p>„Lucasi, ne!“ vykřikla Isabela, jenže pozdě. Davili se pokusil Štítonoše odstrčit, ten popadl jeho ruku a bez sebemenší námahy s ní zakroutil.</p>
<p>Kosti hlasitě zapraskaly.</p>
<p>Lucas s vytřeštěnýma očima zíral na svou paži, ohnutou nad zápěstím skoro o devadesát stupňů dozadu.</p>
<p>Než si stačil uvědomit bolest, z boku do krku ho zasáhla rána. Přeletěl celý pokoj, narazil na stěnu a zhroutil se na podlahu, hlavu skoro komicky vyvrácenou, oči zírající do prázdna.</p>
<p>Isabela zaječela hrůzou. Z místnosti vedly ještě druhé dveře. I když netušila kam, rozběhla se k nim, jenže dlouhé šaty jí překážely v pohybu.</p>
<p>Spikeman ji bez problémů dostihl. Místo chytání ji popadl za krk a mrštil s ní dopředu, hlavou proti zárubni dveří. Jedna nepříliš hlasitá rána a křupnutí lebeční kosti.</p>
<p>Swan se Suvarovem odtáhli těla do služební chodby a na záchod. Nacpali je do kabinek, Suvarov před dveře vylil lahvičku falešných zvratků a ve dvou minutách byli zpět v místnosti.</p>
<p>Původně počítali s tím, že budou muset odstranit případné hlídky přímo tady. Tohle v plánu nebylo, ale na tom nezáleželo.</p>
<p>Při tomto úkolu byly vedlejší ztráty přípustné bez omezení.</p>
<p>„Fáze dvě hotovo,“ oznámil Swan do vysílačky. „Pokračujte.“</p>
<p>Suvarov zatím opatrně vytáhl zpod uniformy pouzdro se dvěma vejci, dopravenými na patro spolu s ovocem a dalšími viridianskými laskominami, které si Georg Talminis přivezl. Opatrně, aby se nerozbila, je uložil do skrytého pouzdra uvnitř přesné repliky uniformy Štítonoše, propašované do paláce v králových zavazadlech. Pouze zbraně tvořily plastové napodobeniny, pravé by sem jen tak nedostali – ale to už brzy nebude problém.</p>
<p>Během dalších dvaceti minut se pokusili do služební místnosti dostat ještě dva lidé a jeden nedočkavý pár. Všem už stačila k odchodu domluva – konečně, komnat zbylo okolo dost. A když ještě o něco později prošel místností podplukovník Weber, spatřil jen tři pozorné Štítonoše na stráži.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Varovný signál.</p>
<p>David Patterson ho napoprvé přehlédl. Vlastně <emphasis>tam</emphasis> ani nebyl. Plaval s Michele, vznášel se s ní, vznášel se <emphasis>uvnitř</emphasis> ní. Zesílené propojení po odstranění pojistek fungovalo nádherně. Signály implantátu jako by si našly cestu i do oblastí mozku, kterým se dosud vyhýbaly. Už nejen viděl a slyšel, ale <emphasis>cítil</emphasis>, vnímal systémy Michele v hloubce a šíři, jaké si předtím nedokázal představit. Jako by hleděl na svět přes zaprášené sklo, které náhle zmizelo, a myšlenka, jaké to bude, až se v tomto stavu opravdu rozjedou, byla jako příslib nebes. Trap přestal vnímat čas, svět, dokonce i sebe. Ztrácel se, rozpínal jako oblak plynu… a pak se spustil ten signál. Přicházel z tlakových senzorů na kapotě, a mohl znamenat jediné: kdosi do vznášedla zvenku něčím mlátil.</p>
<p>Úžas během zlomku vteřiny vystřídal vztek na samém prahu slepé zuřivosti. Chvatně ukončoval spojení, nutil se zavřít těm nádherným obrazům dveře. Když si strhával z hlavy helmu, ruce se mu třásly. Vyskočil z kabiny a bledý voják stojící vedle Michele leknutím couvl. Obušek, který držel, zarachotil na podlaze.</p>
<p>„Pa-pane, prosím za…“</p>
<p>„<emphasis>Víš, do čeho mlátíš, idiote?!</emphasis>“</p>
<p>Z Trapova hlasu tuhla krev. Uvědomil si studený kov v dlani, pažbu zbraně, kterou už napůl vytáhl – ani netušil, kdy naposledy to vyjma cvičení na střelnici udělal – a voják zbledl ještě víc.</p>
<p>„Pro-promiňte, pane! Snažili jsme se vás dovolat, ale… ale…“</p>
<p>Teprve teď si David Patterson uvědomil, že je to sotva kluk; a že vypadá až moc vyděšeně, stejně jako další tři za ním. Také mu došlo, že je <emphasis>opravdu</emphasis> nemohl slyšet. Číslo komunikátoru neznali, a kabina Michele byla zvukotěsná, přece se zamkl, aby měl klid…</p>
<p>„Dobře!“ vrátil pistoli do pouzdra, nutil se uklidnit. „Tak co chcete?“</p>
<p>„Pane… něco se stalo. Najednou přestala fungovat komunikace, úplně všechna. Nemůžeme se ohlásit veliteli, nemůžeme se nikam dovolat, dokonce ani ven z paláce. Talef chtěl jet nahoru, ale všechny výtahy stojí, nevíme, co…“</p>
<p>Trap místo odpovědi sáhl po komunikátoru – a uvědomil si rychle po sobě dvě věci: že za celou dobu nedostal jedinou žádost o potvrzení pozice, přestože komunikátor propojil s Michele, aby měl jistotu, že ji nepřeslechne. A že se mu něco stalo s rukou. Když přístroj vytahoval, jako by měl potíže ho uchopit, a bylo to něco povědomého, něco, o čem slyšel… ovšem teď neměl čas vzpomínat.</p>
<p>„Jezdec tři sedm modrá,“ promluvil rychle. „Hlášení?“</p>
<p>Ticho.</p>
<p>„Jezdec tři sedm modrá! Žádám hlášení!“</p>
<p>„Vidíte, pane?“ podotkl voják se zadostiučiněním, ale Trap mlčel. Teď se opravdu lekl. Gardista to nemohl vědět, ale komunikátory císařovniny ochranky byly na systému paláce závislé mnohem méně než ty normální, na Reedův rozkaz je Hračička osobně upravil. Palácovou síť sice teoreticky mohl potkat krátký výpadek, ale tyhle by i potom fungovaly. Jestliže ne, musí to být něco <emphasis>mnohem</emphasis> horšího.</p>
<p>Trapovi bleskly hlavou všechny krvavé historky o plese, co v posledních dnech slyšel. Najednou mu vůbec nebyly k smíchu.</p>
<p>„Jméno?“ zadíval se na gardistu před sebou.</p>
<p>„Desátník Timisin, pane.“</p>
<p>„Poběžíte na císařské patro. Pokud výtahy nefungují, vezměte to po nouzových schodech. Když vás zastaví, heslo je šest dva devět modrá. Najděte velitele císařovniny osobní stráže majora Reeda nebo kapitána Sojornerovou… anebo kohokoliv z ochranky. Zjistěte situaci, ohlaste, že jezdec tři sedm čeká na pozici. Rozumíte?“</p>
<p>„A-ano, pane!“</p>
<p>„Pohyb!“</p>
<p>Desátník měl oči navrch hlavy už při slovech <emphasis>císařské patro</emphasis>. Nepochybně tam v životě nebyl, ale tím spíš utíkal, jako by mu za patami hořelo, a Trap vydechl. Určitě reagoval správně. Reed by ho přetrhl, kdyby jenom tak opustil pozici, aby po paláci zjišťoval, co se děje. Jenomže <emphasis>něco</emphasis> se asi vážně stalo a David měl zlou předtuchu. Navíc se zadíval na svoji ruku. Pomalu zaťal a rozevřel pěst. Prsty se hýbaly, svaly poslouchaly, ale přesto bylo něco špatně. Jako by hýbal <emphasis>cizí</emphasis> rukou a cosi v jeho hlavě se tomu divilo, nechápalo, že jde vážně o část jeho těla… stejnou část jako prve Michele.</p>
<p>Trapa obešel mráz – motorická derealizace. Lidské tělo se pro mozek stávalo méně skutečným než systémy připojené přes implantát, příznak těžké technofilie, který mohl časem přerůst v opravdové neurologické poškození. Skončí jako mrzák, co sice dokáže precizně řídit, ale ani nevstane z postele… <emphasis>připusťte, že máte problém.</emphasis></p>
<p>Polkl a zadíval se na zbylé gardisty.</p>
<p>„Fajn,“ nějak dokázal najít pevný tón. „Počkáme a uvidíme. Snad to nic nebude.“</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>„Rozumím, přestávka deset minut. Všichni pozor, plán tři.“</p>
<p>Kulka počkala na potvrzení od ostatních členů ochranky – nic zvláštního. S krátkou nepřítomností císařovny třeba kvůli návštěvě toalety se počítalo. V tom případě ji měli doprovázet Reed a Tank stojící u dveří, ostatní zůstávali na pozicích. Kulka sledovala, jak císařovna se svým bratrem vychází ven, cestou se k nim připojil ještě muž ve viridianské uniformě. Stone, vybavila si jméno, Talminisův hlavní osobní strážce. Od pohledu nic moc.</p>
<p>„Uff… je to za náma!“ Katrina dala poprvé najevo úlevu, přestože nepřestávala ostražitě sledovat sál.</p>
<p>„Ještě odsud není pryč,“ zavrčel Hračička. „Pořád se může něco podělat.“</p>
<p>„Blbost. Všichni už jsou nalitý. Teď se nanejvejš někdo porve nebo pobleje, to se nás netýká.“</p>
<p>„Když myslíš. Já budu v klidu, teprve až bude císařovna v posteli a ta viridianská banda pryč.“</p>
<p>„Co se ti na nich nezdá?“ Sojornerová vrhla udivený pohled stranou. „Mně přijdou dobrý. Nežvaněj, nechlastaj…“</p>
<p>„Právě. Jsou <emphasis>z Viridianu</emphasis>, a chovají se jako banda Štítonošů. Tobě to není divný?“</p>
<p>Kulka se zamračila. „No, když to říkáš takhle… Ten chlap Stone tak trochu vážně vypadá, ale co my s tím?“</p>
<p>„Nic. Akorát povídám, že budu rád, až zmizí.“</p>
<p>Katrinu nenapadlo, co na to říct, kromě pokrčení ramen. V sále na sebe zatím hlavní pozornost poutal lord Grigorij s barvitým líčením svého posledního loveckého úspěchu, rekordní trofeje turovce.</p>
<p>„Pche,“ ušklíbla se Kulka. „Ten by netrefil na sto metrů vrata vod hangáru. Zajímalo by mě, kdo střílel místo něj.“</p>
<p>Hračička neodpověděl, místo něj se ve vysílačce ozval Gabriel.</p>
<p>„Zvláštní. Jestli chtěl král s císařovnou mluvit o samotě, proč s sebou bral strážce?“</p>
<p>„Proč ne?“ Kulka ohrnula nos. „Je to král. Nechytils nějakej virus od Hračičky?“</p>
<p>Esposito její poznámku ignoroval.</p>
<p>„Po celém paláci chodil doteď Georg Talminis sám. Viděl někdo jeho ostrahu? Kde byli a kde jsou vlastně teď? Není tu ani jediný sluha.“</p>
<p>„A? Prostě si někde válí šunky. Myslíte, že sem viridianskej král přivede nějakou bandu, co nás ufackuje k smrti? Hračička určitě prohlídnul i jejich zavazadla, mám pravdu?“</p>
<p>„No, když ses zmínila,“ připustil Varga. „Trochu neoficiálně.“</p>
<p>Kulka se tlumeně zachechtala. „Já to věděla. To by byla dobrá prdel, kdyby to prasklo. Už vidím, jak…“</p>
<p><emphasis>„Místnost 547. Máme spálenou polévku.“</emphasis></p>
<p>Hračička strnul. Kulce zmrzl úsměv na rtech. Čumák do vysílačky procítěně zaklel.</p>
<p>Podle plánu se měli rychle přesunout do bezpečného pokoje. Jenže přesunout <emphasis>odkud</emphasis>, když se císařovna courala někde po chodbě – která byla až moc blízko místnosti 547? A kapitán Sojornerová prostě nebyla tichý typ.</p>
<p>„Uhněte!“ vyprskla a rozběhla se ke dveřím. Přitom bezohledně rozrážela cestu, lordi i dámy vyděšeně uskakovali. Dva, co to nestihli, musel Hračička běžící za ní přeskočit.</p>
<p>Současně se ze svého trůnu zvedl Andrej Korwarian. I on hlášení slyšel a mířil ke dveřím. Neběžel, přesto se pohyboval rychleji, protože mu všichni automaticky uhýbali z cesty bez ohledu na to, kolik už vypili. S ním se pohnula i pětice Štítonošů skrytých v zákoutí sálu.</p>
<p>Kulka byla jen pár kroků ode dveří, když se zvenku ozvaly i přes hudbu slyšitelné výstřely.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Patrik Hill za sebou zavřel s obrovskou úlevou.</p>
<p>Ples zkraje připomínal cosi ze snu, fascinující scénu, která se až vymykala chápání. Také při prvním pohledu na Viktorii měl skoro problém ji poznat, jenže brzy toho začalo být prostě <emphasis>moc</emphasis>. Sice věděl, co má dělat, ale dav šlechticů v uniformách a svátečních šatech mu svíral hrdlo a svazoval ruce, vyjma přehlídek vlastně v životě neviděl tolik lidí pohromadě.</p>
<p>S nervozitou přišly chyby. Omylem vrazil do několika hostů. V kuchyni shodil celý podnos s nádobím. Nebyl sice jediný, kdo něco rozbil, ale Patrik stejně cítil stud a zlost. Každý věděl, že slouží Jejímu Veličenstvu, dělal jí ostudu.</p>
<p>A nakonec šlápl na nohu podplukovníku Weberovi.</p>
<p>To bylo nejhorší – Patrik dobře postřehl jeho rozlícený výraz. Věděl, že dřív velel palácové gardě, a třebaže ochranka císařovny pod něj nespadala, naštvat ho určitě nebyl dobrý nápad. Navíc, co kdyby podobně dupl na nohu třeba císaři… hovorů o Argayleově hlavě byla plná kuchyně.</p>
<p>Když mu Viktorie dala volno, chvíli lelkoval na kraji sálu a pak se stáhl do kuchyně. Tam aspoň znal Čumáka, jenže ten byl zaměstnaný kontrolováním jídla a Matt Patrika upozornil, že během plesu bude mít ochranka více než dost své práce. Viktorie mu zase tvrdila, že ujídat v kuchyni nebo při recepcích z talířů není zdvořilé, a stejně neměl hlad… takže co tu vlastně dělal?</p>
<p>Vytratil se z kuchyně a zůstal stát v prázdné služební chodbě. S úlevou si rozepnul límeček naškrobené košile. Ples měl skončit za dvě hodiny. Dost času, aby se převlékl, kdyby císařovna ještě něco potřebovala. Viktorie mu dovolila vcházet do svých komnat, takže si mohl pohrát s Vločkou, která tam zůstala úplně sama.</p>
<p>Ta myšlenka Patrikovi zvedla náladu. Občas sice uvažoval, zda se pro vojáka hodí hrát si s koťaty, ale Viktorie ani major Reed nic nenamítali, takže proč by ne. Navíc se Vločka chovala hlavně k Hračičkovi a Gunnelimu tak, že měl Patrik soukromé podezření, že si s ní taky občas hrají, když je nikdo nevidí.</p>
<p>Vydal se napřed na toaletu pro personál. Otevřel dveře, zadíval se na louži za nimi a vzpomněl si, jak občas vypadaly záchody na škole. Nic nového, překvapil ho jenom stříbrný knoflík hozený uprostřed. Sbírat se mu ho ovšem rozhodně nechtělo.</p>
<p>Přeskočil louži, zamířil k mušlím – a zarazil se.</p>
<p>Po zádech mu přeběhl mráz. V první moment ani nevěděl, co se mu nezdá, reagoval instinktivně, ale pak mu to došlo: pod poslední kabinkou vytékala na podlahu temně rudá stružka.</p>
<p>Krev.</p>
<p>Patrik Hill rychle sáhl do kapsy. Zbraň dodává vojákovi sebedůvěru. V okamžiku měl na ruce boxer a rozrazil dveře kabinky.</p>
<p>Za mísou leželo nacpané zkroucené tělo muže bez kabátu a zčásti na něm pohozená nějaká dáma ve svátečním. Muž byl mrtvý – hlava mu visela v úhlu, který zcela vylučoval cokoliv jiného. Ženě vyteklo z nosu tolik krve, až utvořila na podlaze kaluž. Patrik jí z výcviku naučeným pohybem sáhl na krk – také byla mrtvá, přitom tělo ještě zcela nevychladlo. Zabili ji možná před pár minutami, a <emphasis>tady</emphasis>, pár kroků od císařovny.</p>
<p>Patrik se přikrčil.</p>
<p>Tenhle fakt ho rozrušil mnohem víc než těla. V Kalerminu jim často ukazovali snímky mrtvol, aby si na ně zvykli. Tihle dva se od nich nelišili, vlastně někteří na těch obrázcích vypadali mnohem hůř. Mrtví prostě patřili k životu vojáka, ovšem teď…</p>
<p>Patrik, pořád ostražitě sledující dveře toalety, vytáhl komunikátor. Měl přístup k frekvenci císařovniny ochranky a znal signály. Když promluvil, snažil se, aby to znělo klidně.</p>
<p>„Místnost 547. Máme spálenou polévku.“</p>
<p>Ihned poté ukončil spojení. Major zdůrazňoval nezahlcovat v případě poplachu okruh zbytečnostmi, a tahle věta poplach znamenala, byl to kód pro incident s násilnou smrtí. Ochranka s císařovnou se teď přesune do bezpečné místnosti přezdívané v ochrance panikárna, kde se zavře a vyčká na prověření. <emphasis>Panikárna</emphasis> se nacházela vedle sálu. Pokud se chtěl Patrik dostat zpět včas, musel hodně spěchat. Cesta kuchyní, kterou přišel, byla dlouhá, ale znal kratší, přes služební místnost a kus hlavní chodby.</p>
<p>Bez váhání se rozběhl.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>„Tak co se děje, Georgu?“</p>
<p>Viktorie se ani nesnažila skrýt rozmrzelost. Tenhle odchod přišel v tu nejnevhodnější dobu, a bratr se ne a ne vymáčknout. Vlastně vypadal nervózně, jako by se dělo kdovíco.</p>
<p>„Tady ne,“ zavrtěl hlavou a naznačil k chodbě, po které každou chvíli někdo prošel. „Zabral jsem tu služební místnost a chtěl bych si promluvit <emphasis>o samotě</emphasis>.“</p>
<p>Georg udělal výmluvné gesto k Tankovi a Reedovi, kteří kráčeli Viktorii podle předpisů dva kroky za zády. Georgův strážce se držel o něco dál vpravo a Viktorie se zarazila. První pravidlo, které jí Matt při nácviku opakoval, znělo, ani na okamžik nezůstat sama. Ne proto, že by všude číhali nepřátelé, ale prostě z toho důvodu, že kdykoliv se přihodí potíže, dojde k nim nečekaně a zpravidla v nejnevhodnější možnou dobu. Na druhou stranu, služební místnost, o které Georg zřejmě mluvil, byla na konci chodby, jenom pár desítek kroků.</p>
<p>„No tak dobře. Ale doufám, že jde o něco <emphasis>vážně</emphasis> důležitého.“</p>
<p>„Neboj se,“ Georgovi se viditelně ulevilo. „Nebudeš litovat, sestřičko.“</p>
<p>Přidal do kroku a Viktorie ho napodobila. Čím dřív tam budou, tím dřív se bude moci vrátit.</p>
<p>Matt Reed se zarazil.</p>
<p>Trvalo to pouhý okamžik, jako by poslouchal, ale vzápětí je několika kroky došel. Naklonil se k ní.</p>
<p>„Madam, musíme zpátky. Okamžitě. <emphasis>Spálená polévka</emphasis>.“</p>
<p>Ta dvě slova stačila, aby se Viktorii sevřel žaludek. Samozřejmě věděla, co to znamená.</p>
<p>„Kde… kdo?“ vypravila ze sebe a Matt rychle zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Nevím. Tady na patře. Musíme jít, madam.“</p>
<p>Tank se podezíravě rozhlédl po lidech kolem, dvěma kroky se přesunul tak, aby kryl Viktorii z druhé strany. Georg naopak vypadal vyděšeně i nechápavě současně.</p>
<p>„Co se děje?“</p>
<p>„Jdeme zpátky,“ odvětila Viktorie stroze. Svíravý pocit v jejím žaludku sílil. Najednou jako by se někde uvnitř celá třásla.</p>
<p>„Proboha, proč? To musíš dohlížet i na kuchaře při vaření?“</p>
<p>Georg Reedova slova evidentně slyšel a Viktorie pocítila se strachem hněv, vážně se ani neobtěžoval spolupracovat s ochrankou.</p>
<p>„Tady nejde o vaření. Někoho zabili. Jdeme!“ rázně se otočila.</p>
<p>Georg Talminis stál jako přimrazený.</p>
<p>A poručík Stone, stojící teď na druhé straně vedle Tanka, se pohnul.</p>
<p>Ten pohyb byl rychlý k nepostřehnutí, ale Matt ho přesto viděl. Viděl Stoneovu ruku s pistolí letět vzhůru, příliš daleko, aby ji stihl zachytit. Měl čas na jediný pohyb.</p>
<p>Prudce vrazil do Viktoriina ramene, vychýlil její tělo z možné dráhy výstřelu.</p>
<p>Viktorie padala na bok.</p>
<p>Stone vypálil.</p>
<p>Tank stačil jen otočit hlavu. Kulka ho trefila nad pravé oko a v krvavé spršce vylétla z temene. Vzápětí Stone stejně nelidskou rychlostí zamířil na Reeda. Půl vteřiny, které prvním výstřelem ztratil, však stačilo, aby Matt nataženou rukou chytil zbraň za hlaveň a strhl ji stranou. Výstřel mu těsně minul spánek.</p>
<p>Vzápětí Reed volnou rukou udeřil.</p>
<p>Viktorie s heknutím přistála na zemi. Převalila se právě ve chvíli, kdy vedle ní dopadlo Harrisovo tělo. Z hlavy se mu valila krev. Oči se ještě pohnuly, upřeně se na ni zahleděly, jako by chtěl zjistit, zda je v pořádku. Pak strnuly… zatímco vedle se dělo něco, co skoro nebylo možné sledovat.</p>
<p>Stone uskočil stranou. Reedova pěst zasáhla stěnu chodby, která praskla, majorova paže do ní zajela skoro po loket. Druhou rukou pořád držel jeho zbraň, ale Stone se ji nepokusil vytrhnout. Místo toho udeřil dlaní naplocho do Mattova hrudníku.</p>
<p>Žebra zapraskala.</p>
<p>Reed odletěl, jako by ho zasáhla palice. Pistoli nedokázal udržet, Stonea jen strhl dopředu na kolena. Mattovo tělo prolétlo nad Viktorií a plnou silou narazilo do muže, který procházel chodbou, aniž si stačil uvědomit, co se děje. Oba upadli a Reed, třebaže otřesený, už v tom okamžiku vytahoval z pouzdra zbraň.</p>
<p>Poručíkovi zůstala jeho pistole v ruce.</p>
<p>Vypálili téměř současně – a přesto ne. Majorova střela zasáhla Stoneovu levou paži nad loktem, a se zasyčením z ní vypálila kus masa skoro až ke kosti. Jenže o zlomek sekundy dřív Stoneova kulka trefila Reeda do místa mezi krkem a ramenem, roztříštila klíční kost a pronikla hluboko do hrudníku.</p>
<p>Reedova paže ochabla. Zbraň mu vypadla z prstů, zatímco Stone vyskočil. S rozvahou zamířil znovu, tentokrát na hlavu…</p>
<p>Zpoza rohu se vynořil muž v černé helmě s puškou v ruce.</p>
<p>Nejbližší pár Štítonošů stál jen kousek dál a pár okamžiků od prvního výstřelu stačilo, aby doběhli. První z nich však spatřil jen jedinou postavu se zbraní, v uniformě viridianské ostrahy. Na moment se zarazil, a než stihl situaci vyhodnotit, Stone místo na ležícího Reeda obrátil pistoli na něj.</p>
<p>Během jediné vteřiny stiskl spoušť třikrát. Dvě střely zasáhly hrudník, třetí přilbu. Černé hledí prasklo, úlomky s roztříštěným projektilem změnily tvář za ním v krvavou kaši.</p>
<p>Ze dveří služební místnosti vyběhli další tři Štítonoši.</p>
<p>Dosud strnule stojící Georg Talminis se vrhl k Viktorii na podlaze.</p>
<p>Matt Reed se těžce převalil.</p>
<p>Na pravé straně mu nezůstalo celé jediné žebro – co nezvládl úder, dokončila kulka. Stěží dýchal, přesto pokrčil kolena, převalil se na bok a levou rukou zvedl z podlahy svou zbraň. Vleže namířil na Stonea, ale nemohl vidět Štítonoše blížící se z opačné strany za jeho zády.</p>
<p>Swan udělal krok a nakopl ho do spánku. Z ochablé ruky mu vytrhl pistoli, zvedl ji právě ve chvíli, kdy z chodby přibíhal další pravý Štítonoš, a z bezprostřední blízkosti mu vpálil dvě rány do prsou. Matt Reed používal plazmové projektily schopné protavit se i skrz lehčí pancíř – už první výstřel bohatě stačil.</p>
<p>Tím získali zbraně i Spikeman se Suvarovem. V několika vteřinách leželi členové poslední hlídky, která přiběhla z nejvzdálenějšího stanoviště, mrtví na zemi. S nimi i dva lidé v chodbě, kteří se připletli do cesty.</p>
<p>Zároveň Stone výstřelem srazil ženu přibíhající k Viktorii.</p>
<p>Možná chtěla ochránit císařovnu, možná se jen v panice vydala špatným směrem. Nezáleželo na tom – byla překážka. Žena upadla, chrčela, modré šaty se jí barvily rudě. Viktorie se zoufale snažila vstát, ale Georg ji tiskl k zemi. Všude, kam pohlédla, viděla jenom mrtvoly a krev. Mrtvý Harris a jeho oči. Mrtvý Reed, mrtví vojáci, žena umírající metr od ní…</p>
<p>Viktorie zasténala. Paže jí povolily, bezvládně se sesunula zpět na podlahu a Georg tak tak stačil zachytit její hlavu.</p>
<p>Stone pohlédl na Talminise.</p>
<p>„Jdeme, Veličenstvo.“</p>
<p>Hlas měl klidný, ve tváři skoro lhostejný výraz, ze zraněné ruky se mu kouřilo. V chodbě už kromě nich nestál jediný člověk – buď nežili, nebo se krčili na podlaze. Georg se v šoku marně snažil Viktorii postavit, ale Spikeman došel blíž, popadl ji za paži a hodil si ji přes rameno jako loutku. Ve volné ruce svíral zbraň.</p>
<p>V té chvíli se dveře plesového sálu rozletěly.</p>
<p>Stone dvakrát vypálil, trefil však jen okraj zpevněných dveří – Kulka neudělala chybu, že by otevřela úplně. Pár střepin ji zasáhlo do tváře, s kletbou uskočila zpět. Přesto jí ten okamžik stačil, aby zhodnotila situaci: všude v chodbě leželi lidé. Nějaký Štítonoš s Georgem Talminisem odnášeli císařovnu. A ten šmejd s obyčejným ksichtem, který měl být králova ochranka, po ní střílel.</p>
<p>Někdo jiný by přemýšlel, co se děje. Štítonoši s Georgovým strážcem možná zabránili útoku na císařovnu, snažili se ji dostat do bezpečí a palba na dveře byla jen instinktivní reakce. Mohlo jít i o něco jiného, třeba bitku mezi hosty. Jenže Kulka nebyla zvyklá nad věcmi dlouze dumat a Hračičkovy řeči udělaly své.</p>
<p>„Podraz!“ vyštěkla. „Mají uniformy!“</p>
<p>Neupřesnila kdo nebo jaké, ale Andrej Korwarian, který právě došel ke dveřím, porozuměl. Bez jediného slova tasil zbraň. Alonso Danbar se objevil vedle něj a napodobil ho.</p>
<p>Kulka znovu otevřela.</p>
<p>Spikemana navzdory jeho síle Viktorie zpomalovala a postup brzdil i Georg, který se snažil sestru z druhé strany podpírat. Přesto už byli u rohu chodby, téměř mimo dostřel od sálu. V té chvíli ze dveří služební místnosti vyběhl kluk v uniformě palácového personálu.</p>
<p>Spikeman, nesoucí Viktorii, se nestihl otočit. Dvěma skoky byl Patrik u něj a vší silou mu vrazil do ledvin pěst s boxerem. Normálního člověka by takový úder okamžitě paralyzoval. Spikeman jen poklesl v kolenou a máchl zbraní. Pažba zasáhla Patrika do čela. Odlétl přes chodbu až na protější zeď. Když upadl, zůstala na ní velká krvavá stopa a menabaranský voják se znovu narovnal…</p>
<p>Kulka i Andrej Korwarian zároveň vystřelili.</p>
<p>Ačkoliv ústup kryl jako poslední Stone, jejich zájmem byla Viktorie. Riskantní, ale Sojornerová se trefila už v horších situacích, a císař… kdoví.</p>
<p>Jedna střela zasáhla otáčejícího se Spikemana do prsou, druhá do nohy.</p>
<p>Voják se zlomil v pase. Padl na koleno, pustil Viktorii, ta se okamžitě začala kácet a strhla i Georga.</p>
<p>Stone se rozběhl k nim. Kulka po něm stihla jednou střelit, ale pohyboval se příliš rychle. Ksakru, snad jenom Reed dokáže takhle uhýbat, blesklo jí hlavou. Spikeman se pokoušel vstát. Ve tváři neměl ani náznak bolesti, ale z prsou mu crčela krev a pravá noha pod kolenem bezvládně visela, evidentně přeražená. Stone ho přelétl jedním pohledem.</p>
<p>S netečným výrazem mu prostřelil hlavu, popadl Viktorii a doslova ji hodil za roh. Na Georga Talminise se ani neohlédl, ale ten už vrávoral za ním.</p>
<p>Na opačném konci chodby Kulka s nadávkou rozkopla dveře sálu a vyrazila. Císař s Danbarem jí běželi po boku, Hračička s Gabrielem a několika Štítonoši za nimi. Všichni přeskakovali mrtvé, raněné i živé.</p>
<p>„Poplach! Uzavřít chodbu!“</p>
<p>Andrej poprvé promluvil, ale nestalo se nic. Nikdo rozkaz nepotvrdil, veškeré spojení ohluchlo. Přesto k výtahu zbývalo od ohybu chodby devatenáct kroků a Kulka došla k závěru, že to únosci s bezvládnou Viktorií prostě nemohou stihnout.</p>
<p>„Beru levou stranu!“ vyprskla na Hračičku za sebou.</p>
<p>Zaregistrovala zabitého Harrise i Reeda v rudé kaluži – ale na ty nebylo kdy.</p>
<p>Swan se Suvarovem kryli prostor u výtahu, kabina už čekala otevřená. Stoneovi s Georgem a Viktorií zbývalo ještě osm metrů, když poručík kývl.</p>
<p>Suvarov sáhl pod uniformu, něco vytáhl a hodil.</p>
<p>Vejce zasáhlo zeď na rohu. S tlumeným bafnutím se rozbilo a z něj se vyvalil modrý kouř pronikavě vonící po skořici. Vzápětí Suvarov hodil i druhé.</p>
<p>Stačilo nadechnutí, aby lidé krčící se na podlaze začali vstávat. Křičeli, kašlali, ruce si tiskli na ústa a oči. Plyn se valil na obě strany, ale Stone s ostatními skočil do kabiny, než se k nim dostal.</p>
<p>„<emphasis>Zpátky!</emphasis>“</p>
<p>Kulku do uší řízl císařův hlas. Zabrzdila automaticky, teprve pak jí došlo proč. V další vteřině už letěla nazpátek a předloktím si zakrývala tvář.</p>
<p>Shora se ozval dutý zvuk, jako by se dávalo do pohybu něco těžkého. Alonso Danbar, který se o kousek opozdil, zachrčel. Upadl, na rtech růžovou pěnu, a přímo nad ním se ze stropu začala s rachotem spouštět kovová stěna.</p>
<p>Alonso se nestačil převalit, slzícíma očima ji snad ani neviděl. Spodní hrana klesající hermetické uzávěry ho zasáhla v pase… a klesala dál.</p>
<p>Praskot kostí i Danbarův křik, než definitivně zmlkl, byl strašlivý. Kulka zaváhala, oči vytřeštěné… jenže bylo pozdě.</p>
<p>Znovu se rozběhla k sálu, ale zastavila se u těla Matta Reeda. Tank opodál ležel mrtvý, stačilo se mu podívat na hlavu. Patrik zůstal na druhé straně uzávěry, ale major krvácel, takže žil.</p>
<p>Katrina se sehnula, popadla Reeda za jednu ruku a Gabriel za druhou. Táhli ho po podlaze, na které zůstávala silná krvavá šmouha. Kolem nich se potáceli další lidé, chrčeli, sípali, marně si protírali oči. Snažili se dostat do sálu, odkud naopak jiní prchali ven. Hudba dávno ztichla, zato panický řev sílil.</p>
<p>„<emphasis>Ticho! Všichni dovnitř!</emphasis>“</p>
<p>Hlas Andreje Korwariana zchladil dav jako proud ledové vody. Štítonoši začali bez okolků zahánět lidi zpět, sám císař za nimi zavřel. Štítonoši zůstali za dveřmi, zbraně v pohotovosti. Všichni před nimi couvali, zraky upřené na Andreje i muže v krvi, kterého vtáhli dovnitř – mnozí poznali, kdo to je.</p>
<p>Davem se protáhla žena v nenápadných zelených šatech. Bez váhání začala Reedovi poskytovat první pomoc a Hračička poznal Sonju Tanelovou, zatímco Andrej promluvil.</p>
<p>„Vyhlašuji výjimečný stav. Tato místnost je uzavřena. Kdo se ji pokusí opustit, bude na místě zastřelen. Stejně tak každý, kdo začne vyvolávat nepokoje. Informuji vás, jakmile krize pomine.“</p>
<p>Pět krátkých vět. Víc císař neřekl a bez ohlédnutí vyrazil ke dveřím bezpečné místnosti.</p>
<p>„Určitě jdou do hangáru. Je to promyšlená akce, chtějí unést císařovnu,“ udýchaný Gabriel tišil hlas, aby ho nezaslechl nikdo okolo.</p>
<p>„Jo! Dyž to vezmem přes kuchyň…“</p>
<p>„To nepomůže!“ Hračička přerušil Kulku s nádechem zoufalství. „Při chemickým útoku se automaticky spustí uzávěry, viděla jsi je. Jsme tu odřízlý a nějak vyhodili komunikaci!“</p>
<p>„Takže na dolních patrech netuší, co se děje. Snadno projdou.“</p>
<p>Andrej Korwarian se za chůze otočil.</p>
<p>„Postarám se o spojení. Vy najděte Viktorii. To je rozkaz.“</p>
<p>Kulce blesklo hlavou mírně zoufale, jak ho asi mají splnit, ale to poslední, co teď chtěla, bylo s císařem diskutovat – všimla si, že snad poprvé nazval Viktorii jménem. Místo toho kývla.</p>
<p>„Rozkaz, pane!“</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Andrej Korwarian rozrazil dveře <emphasis>panikárny</emphasis> a rozhlédl se. Místnost sloužila i jako centrála, odkud se daly řídit systémy obrany paláce. Kromě směny operátorů a stráží se u zdi opíral o hůl plukovník Severin s napjatým výrazem. V rohu za ním stála ve stínu postava v temně rudém rouchu.</p>
<p>„Hlášení!“ požádal Andrej stroze a plukovník odpověděl.</p>
<p>„Máme virus v interní síti. Rozšířil se z terminálu v hangáru, někdo se tam napojil přímo na linku. Ochromil řízení komunikace lokální i vnější, vyřadil monitorovací systémy. Proniká přes firewally, nedaří se nám ho zastavit.“</p>
<p>„Tohle jsem neviděl!“ hlavní operátor skoro vyjekl, zíral na monitor před sebou a úplně zapomněl i na odpovídající oslovení. „Mutuje rychleji, než ho antivirové systémy stačí ničit. Už je v celé síti, sto čtyřicet uzlů ze sto devadesáti je zasaženo. Všechno je zahlcené, zpomaluje taky datový průtok!“</p>
<p>„Paměťové banky?“</p>
<p>„Ne… ne, můj pane,“ opravil se operátor rychle. „Odpojili jsme ty, co jsme stihli, ale nejde po informacích. Má zřejmě ochromit systém. Vlastně už ochromil, a před chvílí navíc spustil chemický poplach. Netuším, jestli je skutečný, nebo jde o…“</p>
<p>„Můžete ho zastavit?“ Andrej ho přerušil, aniž na dotaz odpověděl. „Zvednout bezpečnostní uzávěry?“</p>
<p>„Ne, Veličenstvo. Všechno je odříznuto. Snažíme se přepínat uzly ručně, čistit jeden za druhým, ale než se dostaneme dál, ochromí je to znovu.“</p>
<p>„Navrhuji úplné vypnutí sítě,“ promluvil Severin. „To pořád ovládáme, můžeme vše obnovit z nouzových záloh a při restartu odebrat hangár ze systému.“</p>
<p>„Ne,“ odmítl Andrej Korwarian. „O to jim jde. Obnova trvá dvaadvacet minut, ten útok má získat čas. Uvolněte místo.“</p>
<p>Operátor se zatvářil překvapeně, nicméně poslechl. Císař usedl do jeho křesla.</p>
<p>Na obrazovce před ním zářila mapa palácové sítě, dvě stě propojených uzlů obsluhujících bezpočet terminálů. Kromě pár zelených byly všechny rudé, ochromené virem. Císařovy prsty se rozběhly po klávesnici. Zelené body zablikaly.</p>
<p>Hlavní operátor se bezděčně naklonil nad jeho rameno. Náhle měl znovu otevřená ústa. Andrej psal příkazy ručně, jenže dění na obrazovce tomu naprosto neodpovídalo, světélka poskakovala a blikala jako sváteční ozdoby.</p>
<p>Chvíli to vypadalo, že se nic nemění, ale pak si to operátor uvědomil: červených bodů <emphasis>ubývalo</emphasis>. Virus byl vytlačován ze sítě, nedokázal držet krok s rychlostí, jakou císař pracoval. Obrazovka náhle připomínala hrací desku nebo pole, na kterém započala bitva. Odražené výpady, získaná území, zajetí soupeřovy figury. Císařův obličej byl nehybný soustředěním, ale přitom jako by se ani <emphasis>nedíval</emphasis>. Nesledoval ani své prsty, přesto pokračoval. Některé vyčištěné uzly izoloval a znovu zapnul ve chvíli, kdy se ocitly mimo dosah. Jiné napadené obešel, aby získal zlomek vteřiny času. Už polovina jich změnila barvu zpět na zelenou.</p>
<p>Hlavní operátor se s úžasem nadechl – a na rameni ucítil lehký dotek. Plukovník Severin stál krok za ním.</p>
<p>„Copak? Pozorujete něco zvláštního?“</p>
<p>Operátor strnul. Tvář mu zbledla, protože zachytil i <emphasis>druhý</emphasis> pohled, modré oči, když se hlava pod rudou kápí v rohu obrátila jeho směrem.</p>
<p>„N-ne, pane,“ hlesl. „Vůbec nic, plukovníku.“</p>
<p>„Výborně,“ Severin se přívětivě usmál. „To rád slyším.“</p>
<p>Operátor couvl. Radši se rychle otočil ke zdi, ale v té chvíli Andrej odsunul křeslo a vstal.</p>
<p>Obrazovka před ním zářila zeleně, jen na okrajích zůstalo pár červených bodů, osamělých nebo zcela odříznutých. Vzápětí zmizely i ty. Ztratili možná deset minut.</p>
<p>Stejně příliš dlouho, pomyslel si Severin.</p>
<p>„Poplach. Uzavřít palácové chodby. Okamžitě zadržet krále Georga Talminise s jeho doprovodem.“</p>
<p>Císař mluvil klidně, zcela ignoroval zděšené pohledy ostatních v místnosti. Ostatně, to ještě nebylo všechno.</p>
<p>„Spojte se s orbitální obranou. Nařizuji zničit skokovou královskou loď Viridianu. Bez předchozího varování.“</p>
<p>„Ano, pane!“ operátor vyděšeně promluvil do komunikátoru a zarazil se.</p>
<p>„Můj pane, viridianská loď už není na orbitě. Obrana hlásí, že provedli skok před pěti minutami, bez souhlasu letové kontroly. Snažili se nás kontaktovat, ale spojení nefungovalo a neměli svolení k palbě, takže…“</p>
<p>Takže zmizeli. Hezky načasováno, pomyslel si Severin. Počítali s tím, že císař nechá zničit skokovou loď dřív, než k ní výsadková stačí dorazit, aby je odřízl na Algoru.</p>
<p>Než nad tím mohl přemýšlet dál, Andrej Korwarian stál u dveří. Ještě uslyšel, jak promluvil do komunikátoru.</p>
<p>„Třetí oddíl Štítonošů, okamžitě přesun k hangáru. Plná výzbroj.“</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>„Do prdele!“</p>
<p>Katrina Sojornerová nakopla ocelovou stěnu s výstražnými žlutými pruhy a Čumák na ni šokovaně zíral. Levou tvář jí zdobilo pár krvavých šrámů, zelené oči planuly zuřivostí. Hračička naopak vypadal jenom vyděšeně a Gabriel… nijak.</p>
<p>„Co se tady děje?“ vypravil ze sebe Gunneli. „Kde jsou major a Tank?“</p>
<p>„Mrtvej!“ odsekla Kulka. „A major možná taky.“</p>
<p>Gunneli šokovaně oněměl. Všechno šlo tak rychle, že se k nim po Patrikově zprávě vůbec nestihl přidat. Než se dostal z kuchyně, propukla v sálu panika, a navíc ucítil plyn. Radši se vrátil na pozici a teď i s ostatními bezmocně civěl na hermetickou uzávěru, která se spustila přes dveře na konci kuchyně. Vyděšený personál postával okolo.</p>
<p>„Nejde to nějak zvednout?“ Kulka se obrátila na Hračičku. „Přeříznout nějakej kabel, udělat zkrat…“</p>
<p>„Ani omylem,“ Varga zavrtěl hlavou. „Tohle nejsou vrata skladu. Potřebovala bys raketomet nebo kilo dipentrátu.“</p>
<p>„Kurva!“</p>
<p>Kulka nezapomněla na rozkaz, který jí císař dal – ale i bez něj to bylo fuk. Ta banda viridianských zmetků zabila Tanka. Unesla císařovnu, nejspíš zabila i majora s Patrikem, kterého tam musela dokonce nechat… tohle <emphasis>nesmělo</emphasis> zůstat jenom tak.</p>
<p>„Co zkusit jinou cestu?“ promluvil Gabriel a Hračička se na něj zadíval.</p>
<p>„Jakou? Není žádná jiná!“</p>
<p>„Možná ne dveřmi, ale co tam?“ Gabriel ukázal k oknu, za kterým byla vidět jen noc a světla Algormontu.</p>
<p>Dvě vteřiny ticha.</p>
<p>„<emphasis>Uhněte!</emphasis>“</p>
<p>Sluhové a kuchtíci s výkřiky uskakovali, když Kulka začala pálit. Kuchyni zaplnil kouř a křaplavé údery. Okno jako všechna v paláci nešlo otevřít, ale na rozdíl od těch v komnatách nebo plesovém sále mělo místo protipancéřové pouze běžnou ochranu. Pod nárazy střel se po něm rozbíhaly praskliny, zvětšovaly se a měnily v trhliny, Kulka mířila tak, aby se šířily co nejvíc do stran.</p>
<p>Bleskově vyhodila z pistole prázdný zásobník a mezi dvěma výstřely nasadila plný.</p>
<p>Další minuta rachotu.</p>
<p>„To by mohlo stačit!“</p>
<p>Gabriel udělal krok, v ruce náhle držel dlouhý nůž, Čumák ani nepostřehl, odkud ho vytáhl. Udeřil koncem rukojeti do okna. Kulka se přidala, mlátila do něj pažbou pistole, až celá zpřelámaná tabule vypadla z rámu a zmizela na druhé straně. Kuchyní zavanul ledový čerstvý vzduch.</p>
<p>Gabriel se vyklonil ven. „Dole je římsa a napravo balkón. To půjde, komnata je za uzávěry.“</p>
<p>Hračička si s návalem děsu vzpomněl na svůj odpor k výškám.</p>
<p>„Co palácový lasery?“ hlesl. „Rozmáznou nás jako saze.“</p>
<p>„Pochybuji,“ opáčil Gabriel. „Ten výpadek komunikace je něco většího. Nevěřím, že obrana funguje… s pomocí Boží!“</p>
<p>Než se tomu Kulka mohla vysmát, vyhoupl se do okna a byl pryč. Hračička zadržel dech v předtuše povědomého sykotu páleného masa, ale neozvalo se nic.</p>
<p>„Ten prevít ho má asi fakt rád!“ ucedila Kulka cestou k oknu. Gunneli ji následoval.</p>
<p>Varga vykoukl z okna jako poslední. Vanul mírný vánek, okamžitě ho roztřásla zima. Ve světle z okolních oken viděl dole římsu širokou sotva tak, aby se na ní šlo postavit, a pět metrů napravo balkón. Gunneli byl kousek od něj, tvář přitisklou ke zdi, ruce rozpažené. Po krůčcích postupoval dál a Hračička dvakrát polkl.</p>
<p><emphasis>Hlavně se nedívat dolů. Žádné</emphasis> dole <emphasis>není.</emphasis></p>
<p>Přelezl přes okno, prsty se chytil parapetu a zůstal viset. K římse mu stále chybělo skoro půl metru. Zadržel dech a pustil se.</p>
<p>Chodidly dopadl tak prudce, až málem podklouzl. Vyděšeně zařval, rukama se chytal ledové zdi, vší silou k ní tiskl obličej. Římsa naštěstí nebyla zledovatělá.</p>
<p>Kousek po kousku se začal sunout vpravo. Bohužel při doskoku obrátil hlavu doleva a teď se bál ji otočit, bál se odtrhnout od zdi i jen na centimetr. Vůbec netušil, jak daleko mu zbývá, každá vteřina se změnila ve věčnost.</p>
<p>Pravé zápěstí mu sevřela ruka.</p>
<p>Hračička vyjekl. Noha mu sjela z římsy, ale to už ho Gabriel přetáhl přes zábradlí balkónu. Varga žuchl na podlahu. Zuby mu přímo cvakaly strachem, ani nevnímal rachot, když Kulka s Čumákem vykopli balkonové dveře.</p>
<p>„Seber se!“ sykla. „Máme práci!“</p>
<p>Pořád držela pistoli a Hračičkovi blesklo, že ji snad nepustila, ani když lezla po té římse.</p>
<p>Nějak se vyškrábal na nohy a rozběhl se za ostatními. Komnata za balkonem byla temná a prázdná. Boris netušil, komu patří ani kudy jít teď, ale Gabriel v čele bez váhání zamířil doprava a Hračička pocítil údiv.</p>
<p><emphasis>On fakt zná celej palác nazpaměť?</emphasis></p>
<p>Další dveře pomohly otevřít dvě rány z pistole. Do očí je udeřilo světlo, byli v chodbě. Nevnímali vyděšené pohledy sluhů a běželi dál. Teď už i Hračička poznal, kde jsou, k výtahům zbývalo asi třicet metrů.</p>
<p>„Z cesty!“ prskla Kulka. Jeden ze sluhů to stihl, další skončil na zemi. Hned za nimi stála hlídka palácové gardy. Vojáci zaraženě couvli a Sojornerová se na ně vztekle obořila.</p>
<p>„Kreténi! Nevíte, že je poplach?!“</p>
<p>Nevědí, pochopil Varga. Takže měl pravdu, výpadek komunikace, výpadek vnitřních systémů. Ochromili celý palác, a než vojáci zjistí, že jde o útok, bude pozdě.</p>
<p>Doběhli k výtahům. První ukazoval, že jede dolů, ale druhý stál na místě. Kulka udeřila do tlačítka pažbou, kabina se otevřela. Už chtěla vletět dovnitř, ale Hračička ji chytil za rameno.</p>
<p>„Ne! Jestli ovládají síť, mají i řízení výtahů. Můžou nás zablokovat nebo poslat zase nahoru. Musíme po schodech!“</p>
<p>Katrina procedila nadávku. Oběma jim blesklo hlavou totéž, hangár byl už jen o dvě patra níž.</p>
<p>„Má pravdu,“ Gabriel se otočil. „Měli to dobře připravené, tohle by nevynechali.“</p>
<p>Nouzové schodiště bylo za rohem. Kulka brala schody po třech a za první zatáčkou málem vrazila do gardisty, který se hnal pro změnu vzhůru.</p>
<p>„Desátník Timisin!“ zařval, než mu stačila vynadat. „Hledám kapitána Sojornerovou, šest dva devět modrá!“</p>
<p>Denní heslo ochranky. Kulka se nezastavila, ale mírně zpomalila.</p>
<p>„Co je?!“</p>
<p>„Mám vzkaz od… od… jezdec tři sedm,“ gardista popadal dech. „Je na pozici a žádá ov…“</p>
<p>„<emphasis>Trap?!</emphasis>“</p>
<p>Pořád je v garáži, uvědomil si Čumák. Úplně na něj zapomněli, a garáž byla pod hangárem. Co by ale mohl…</p>
<p>Než to domyslel, Katrina už držela komunikátor.</p>
<p>Asi ho chtěla jen zkusit, ale k Hračičkově údivu naskočil. Slyšel, jak štěká rozkazy – to císař, blesklo mu hlavou. Ať dělá cokoliv, funguje to, komunikátory ochranky už pracují, palácová síť nabíhá. Pokud se brzy obnoví celá komunikace a začne poplach, dostanou posily… otázka zní, jestli nebude pozdě.</p>
<p>Kulka přeskočila další dva schody ještě s komunikátorem v ruce, když se dveře nouzového vchodu kousek pod ní otevřely a mezi nimi stál voják v uniformě palácové gardy.</p>
<p>Bez nejmenšího zaváhání po ní vystřelil.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Georg Talminis lapal po dechu. Před očima měl mžitky, sotva dokázal podpírat bezvládné tělo své sestry, opřené o stěnu výtahové kabiny. Zažil už chvíle strachu, ale tohle proti nim bylo jako litr algorského rumu proti sklenici mléka.</p>
<p>„Co jste to udělali?!“ vyjekl. „Mělo to být <emphasis>bez mrtvých</emphasis>!“</p>
<p>„Nedokázal jste lady Viktorii dovést na určené místo. Vedlejší ztráty byly nezbytné.“</p>
<p>Stone právě vkládal do pistole další zásobník. Prsty se mu ani nezachvěly, i když jeho ruka vypadala příšerně a kabina byla plná pachu spáleného masa. Výtah pokračoval dolů.</p>
<p>„Vedlejší ztráty?“ Georg na něj zíral se šokovaným úžasem. „Vždyť to byl masakr! A Spikeman, vy jste ho zabil!“</p>
<p>„Ztratil bojeschopnost.“</p>
<p>„Vy… vy, co jste, proboha, za lidi?!“</p>
<p>„Nejsme lidé. Jsme S-19.“</p>
<p>Stone k němu obrátil pohled, a kdyby měl kam, Georg by před ním uskočil. Dokonce ani Andrej Korwarian se takhle nedíval… a co šlo odpovědět na <emphasis>tohle</emphasis>?</p>
<p>„Problém,“ promluvil Swan naslouchající vysílačce ve svém uchu. Spikemanova smrt se jeho ani Suvarova očividně vůbec nedotkla. „Virus selhal, opět získávají kontrolu. Nedojedeme k hangáru, mohou nás zablokovat.“</p>
<p>„Zbývá jedno patro,“ Stone bez zaváhání stiskl tlačítko zastavující kabinu. „Probojujeme se.“</p>
<p><emphasis>Další masakr.</emphasis></p>
<p>„Ne!“ vyštěkl Georg. „Na nikoho nestřílejte, postarám se o to! Rozumíte? To je rozkaz!“</p>
<p>Swan se na něj zadíval – krátce, přesto <emphasis>příliš</emphasis> dlouze. Georg nepostřehl pohyb Stoneovy ruky, rychle gesto jeho prstů, než Swan přikývl.</p>
<p>„Ano, pane.“</p>
<p>Kabina se otevřela.</p>
<p>Hned u výtahu stáli dva vojáci v uniformách palácové gardy. Georg Talminis rychle promluvil.</p>
<p>„Na plese došlo k útoku! Císařovna byla zraněna, vyhlaste poplach!“</p>
<p>Gardisté ztuhli. „To… to nejde. Spojení vypadlo, velitel už šel pro… pluk… eh, podplukovníku Webere?“</p>
<p>Georg spolkl kletbu – Goran Weber právě přicházel chodbou z opačné strany. Neměl kabát, jako by ho vytáhli z komnat, právě když chtěl jít spát. Pohledem se zastavil na Viktorii a zbledl.</p>
<p>„Co… co se stalo?“</p>
<p>„Atentát!“ zopakoval Georg. „Nahoře je hotové peklo, Viktorie je zraněná. V lodi mám lékařské vybavení.“</p>
<p>„Ale nedaleko je ošetřovna, Veličenstvo! Můžeme…“</p>
<p>„Děkuji za péči. Postarám se o ni sám, zmizte z cesty!“</p>
<p>Vztek i strach v Georgově hlase byl skutečný. Rozrazil dveře nouzového schodiště a Weber polkl – co teď? Nemohl se zeptat císaře, ksakru, nemohl se zeptat <emphasis>nikoho,</emphasis> ale Talminis byl přece král. Nešlo ho jen tak odmítnout, a určitě pro císařovnu nechtěl nic zlého. Neviděl na ní krev, k hangáru to bylo jedno patro…</p>
<p>„Jistě, pane,“ Weber kývl. „Uvědomím Jeho Veličenstvo císaře.“</p>
<p>Swan s Georgem už táhli Viktorii po schodech a Stone nahoře uslyšel dupot.</p>
<p>„Hlídejte cestu,“ prohodil přes rameno. „Na atentátu se podíleli členové císařovniny ostrahy. Možná nás pronásledují, pokud se objeví, zadržte je!“</p>
<p>„A-ano!“</p>
<p>Podplukovník pocítil divokou radost. Věděl to! Nikdy Reedovi a té jeho sebrance nevěřil – a tady měl svou druhou šanci. K čertu se Severinem a špehováním! Jochen Terrakai mu tenkrát proklouzl, ale tihle zrádci už ne.</p>
<p>Vytrhl z pouzdra pistoli a zbylí gardisté učinili totéž. Ve chvíli, kdy se Kulka objevila na schodech, po ní první z nich rovnou vystřelil.</p>
<p>Rána vykousla kus zábradlí těsně před ní, ale než stiskl spoušť podruhé, ve stehně měl náhle krvácející díru. Upadl dopředu, ještě se pokusil namířit a Kulka mu druhou ranou prostřelila loket.</p>
<p>„Co to kurva děláte?!“ rychle se stáhla o pár schodů výš, až málem porazila Gabriela za sebou. Gardista se s kvílením plazil do bezpečí, zatímco jeho kolega s Weberem začali pálit naslepo na schody.</p>
<p>„Odhoďte zbraně!“ zahulákal podplukovník. „Zatýkám vás za zradu a pokus o vraždu Jejího Veličenstva!“</p>
<p>Tentokrát trvalo vteřinu, než kapitán uvěřila vlastním uším.</p>
<p>„To jsme nebyli my! Talminis a jeho lidi unášejí Viktorii! Zabili Reeda a Harrise, chtějí utéct!“</p>
<p>„Lžete! Okamžitě se vzdejte!“</p>
<p>Kulka, doslova rudo před očima, po něm vystřelila, ač bez šance trefit. Gardista, který běžel s nimi, sáhl po zbrani, ale Čumák zareagoval rychleji a namířil na něj.</p>
<p>„Neblázni! Chceš se vézt taky?“</p>
<p>Neodpověděl, ale zůstal vyděšeně stát. Gunneli cítil jeho strach a Hračička vedle si začal připadat jako v horečnatém snu.</p>
<p>„Webere, ty vypatlaný hovado!“ zařvala Kulka. „Necháváš unést císařovnu! Korwarian z tebe stáhne kůži! Budeš závidět Argaylovi, ty sráči!“</p>
<p>Nehledě na urážky teď podplukovníka zamrazilo – protože kdyby to nějakou nemožnou náhodou byla pravda, odpovídala ta hrozba skutečnosti naprosto dokonale. Přesto znovu vystřelil a Gabriel za Katrinou zavrtěl hlavou.</p>
<p>„Ztrácíme čas. Kryjte mě!“</p>
<p>Než ho Kulka stihla zarazit, vrhl se ze schodů ke dveřím. Kapitán s kletbou skočila za ním, její pistole plivala oheň. Voják z chodby vysunul ruku, aby mohl líp zamířit, a Gabriel švihl paží.</p>
<p>Nůž zasáhl gardistu do zápěstí. Hladce projel masem i kostí a skoro ruku oddělil od paže, zbraň odlétla. Gabriel muže odhodil stranou, odrazil se bokem od zárubně a skočil po Weberovi, další nůž v ruce. Podplukovník stihl vypálit, ale ve spěchu minul a vzápětí do něj narazilo Gabrielovo tělo. Weber žuchl na zem, na hrdle ucítil čepel. Espositovu znetvořenou tvář měl těsně nad sebou. Strnul hrůzou, pistole mu vyklouzla z prstů.</p>
<p>„Čisto! Běžte, nečekejte na mě!“</p>
<p>Kulka s ostatními poslechla, cestou věnovala Gabrielovi pohled. Pomoc nepotřeboval, zauvažovala, proč toho hajzla hned nepodřízne – ale to už se zase hnala dolů s bolestným vědomím náskoku, který Talminisova banda tímhle získala.</p>
<p>O pět vteřin později se z druhé strany chodby vynořily posily, čtyři gardisté s puškami v rukou.</p>
<p>„Ani hnout!“ zasyčel Gabriel. „Zbraně dolů, nebo ho zabiju!“</p>
<p>„Zastřelte ho!“ zachrčel Weber. „Idioti, na co ček…“</p>
<p>Tlak ostří mu zabránil větu dokončit. Gardisté se snažili vstřebat obraz člena císařovniny ochranky držícího nůž pod krkem jejich bývalému veliteli, a v té chvíli se komunikátor v podplukovníkově uchu probral k životu.</p>
<p>„Poplach. Uzavřít palácové chodby. Okamžitě zadržet krále Georga Talminise s jeho doprovodem.“</p>
<p>Nebylo pochyb, kdo mluví, hlas císaře poznal Goran Weber až moc dobře. Před očima se mu zatmělo, hukot v uších byl silnější než siréna poplachu, co spustila okolo.</p>
<p>Na okamžik ho napadlo vrhnout se proti Gabrielovu noži, ale pak nechal hlavu padnout na podlahu a zoufale uvažoval co dál.</p>
<p>Snad se ho Severin zase zastane.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Komunikátor zazvonil a Trap ho zmáčkl s neskutečnou úlevou.</p>
<p>„Jezdec tři se…“</p>
<p>„Seš tam? V garáži?!“</p>
<p>Žádné potvrzení, žádný protokol. Kulčino štěknutí mu utrhlo slova od úst a Trapa napadlo, že takhle ji snad ještě neslyšel.</p>
<p>„Jo,“ hlesl. „Co je, proč…“</p>
<p>„Jeď ven! Musíš zatarasit hangár!“</p>
<p>„<emphasis>Cože?!</emphasis> Tobě přeskočilo. Kde je major nebo…“</p>
<p>„Drž hubu! Reeda postřelili, Tank je mrtvej, plno dalších taky. Viridiani nás podtrhli, unášejí císařovnu. Udělali něco s výtahama a komunikací, chtějí se dostat k lodi, asi je nezvládnem dohnat. Nesmí odletět, tu loď musíš zastavit! Nabourej ji, zataras zvenku vrata, cokoliv! <emphasis>Hni sebou!</emphasis>“</p>
<p>Poslední příkaz následoval zvuk, který Trapa definitivně přesvědčil, že nejde o vtip ani nějaké bláznivé cvičení: dutý rachot střelby. Vzápětí se spojení přerušilo.</p>
<p>Všichni tři gardisté zírali na Trapa. I když neslyšeli, co Kulka řekla, jeho výraz jim naprosto stačil, vypadal jako na pokraji naprosté paniky.</p>
<p>Než kdokoli stihl něco udělat, rozeřvala se siréna poplachu. David leknutím nadskočil. Gardisté se rozběhli ke dveřím, ani se po něm neohlédli. Trap chápal jejich úlevu. Konečně měli aspoň <emphasis>něco</emphasis>, schéma, podle kterého mohli zareagovat, ať už se v paláci stalo cokoliv, ale on? Pocit derealizace po pár minutách odezněl, David přesto nepochyboval, že to byl jen první signál. Vrátí se, zhorší se tím rychleji, čím víc bude s Michele, ale copak mohl…</p>
<p>S hrůzou se nutil uvažovat nad tím, co bylo teď přednější.</p>
<p>Nejsnazší cesta do hangáru, velký nákladní výtah přímo odsud z garáže, aby se vozidla mohla snáz naložit na loď. Jenže podle Kulky nefungoval, a i kdyby, pokud jsou právě v hangáru nějací únosci nebo vetřelci, určitě by ho nepřivítali s otevřenou náručí. Jediná další možnost byla objížďka kolem rohu paláce a nájezd končící přímo zvenku na přistávací plošině u hangárových vrat. Ta sice vyjížděla nahoru, takže je nešlo zabarikádovat, ale loď potřebovala místo, aby mohla vyletět ven. Pokud si stoupne těsně před ně, musela by ho srazit, a na to určitě nebyla stavěná…</p>
<p><emphasis>Srazit</emphasis>.</p>
<p>David Patterson už měl dlaň na dveřích Michele, když mu to slovo zadunělo v hlavě – a po něm zvuk drceného plechu, bolest a pocit umírání, které zažil tak nedávno. Strnul jako přimrazený. Zoufale polykal, zíral na hladkou, <emphasis>krásnou</emphasis> Michele. Do toho udeřila vzpomínka na nedávné minuty, to úžasné splynutí…</p>
<p><emphasis>Tohle ne!</emphasis></p>
<p>Přece je kolem spousta vozidel. Nemusel použít Michele, Kulka žádný takový rozkaz nedala. Přejížděl očima z jednoho na druhé, ne, soukromá neotevře, pohotovostní ambulance byla lehká, kapotované transportéry nákladu zase venku neovladatelné… <emphasis>tam!</emphasis></p>
<p>Trapův pohled se zastavil na vozidle údržby, kde předtím strážní hráli karty: těžký pásový podvozek s napůl otevřenou kabinou a mohutnou radlicí vpředu. Palácová údržba měla taková vozidla v technických skladech u hradeb, ale jedno bylo i zde pro případ, že by bylo třeba kolem garáže rychle uklidit.</p>
<p>Patterson se rozběhl, kličkoval mezi auty k pásáku. Vylezl po krátkém žebříku do kabiny, několika rychlými údery zadal nouzový kód k otevření vrat, součást toho samého únikového plánu, kterému se předtím posmíval, a nastartoval. V hlavě mu začaly neúprosně odtikávat vteřiny – kolik jich už ztratil? A kolik zbývalo?</p>
<p>Garážová vrata začala stoupat vzhůru. Netypicky hrubá vibrace motoru Trapem zatřásla, rachot mu zalehl uši. Trhl pákou a pásák se dal do pohybu, pomalu, jako by se probouzel ze zimního spánku.</p>
<p>Vrata nebyla ještě úplně nahoře, když k nim Trap dojel. Odhadl, že to stihne, a nezpomalil – rachot vzápětí ho přesvědčil o omylu. Instinktivně se přikrčil, slyšel zvuk drhnoucího kovu a padajících střepů, ale okraj vrat srazil jen maják ze střechy. O vteřinu později byl venku.</p>
<p>Trap ani nemusel zapínat světla – siréna poplachu řvala i tady a baterie reflektorů na sloupech lemujících první obranný perimetr k palácovým hradbám zalévaly prostor oslepujícím jasem. Mezi nimi se míhaly postavy vojáků běžících na stanoviště nebo prostě <emphasis>někam</emphasis>. Mezi šlechtou se sice na plese odehrávalo ledacos, ale ještě nikdy se nestalo, aby byl vyhlášen plošný poplach. Nikoho od důstojníků po posledního vojáka asi ani nenapadlo, že by se to vůbec stát mohlo, Trap si dovedl představit paniku, jaká vypukla v ubikacích. Jen se modlil, ať se mu nikdo nepřiplete do cesty nebo po něm nezačne omylem střílet.</p>
<p>Přidal plyn, ale příliš platné to nebylo – pásák prostě nebyl stavěný na závodění. Patterson měl pocit, že se vleče jako zmrzlý červ. Třásl se zimou, ale po zádech se mu valil pot. Zuřivě praštil pěstí do řídící desky, jako by doufal, že tím ten <emphasis>krám</emphasis> popožene, leč marně. Napadlo ho, jak rychlý mohl být s Michele… donutil se tu myšlenku zahnat.</p>
<p>Objel okraj paláce, minul výjezd k bráně, teď pochopitelně zavřené, a zahnul na začátek široké rampy. Ta obtáčela zeď paláce do výše jednoho a půl patra, kde končila přistávací plošinou s hangárovými vraty. Patterson nerozeznal, zda jsou otevřená, ale jistě by viděl, kdyby jimi vylétla loď – pořád měl čas. Potřeboval asi tři minuty, aby vyjel nahoru a postavil pásák před vrata. Pak prostě uteče.</p>
<p><emphasis>Ale co potom?</emphasis></p>
<p>Myšlenka byla jako křeč, která ho sevřela, třebaže se ji snažil potlačit. Věděl, že na zpytování zpackaného života není vhodná doba, a pořád přece měl tu blbou terapii. Měl Michele. Měl svou práci, měl Hračičku, měl…</p>
<p>Vrata hangáru se začala otevírat.</p>
<p>Pásák byl vůči nim v příliš ostrém úhlu, aby to uviděl přímo, ale spatřil výstražné majáky lemující plochu, které se rozzářily – nic jiného to nemohlo být. Dech se mu zatajil hrůzou. Škubl za rychlostní páku, div ji neulomil, ale už to prostě rychleji <emphasis>nešlo</emphasis>. Plné otevření hangárových vrat zabralo půl minuty. K vrcholu rampy mu zbývalo asi stejně.</p>
<p>Patterson trhl řízením. Zkrátil poloměr posledního oblouku rampy tak ostře, že levá strana sněhové radlice narazila do zdi. S drásavým jekotem ji dřela, až se objevily jiskry, zatímco Trap táhl řízení na druhou stranu.</p>
<p>Pásák vyletěl na přistávací plochu smykem, kolem odletoval sníh, kusy ledu i kameny vyrvané z betonového podkladu. S lupnutím přerazil stožár s vlajkou Viridianu na kraji plochy.</p>
<p>Současně se z hangáru začala v oranžové záři vynořovat loď.</p>
<p>Vrata ještě nebyla nahoře – teď to Patterson viděl jasně – ale viridianská loď měla nižší profil než císařova algorská, pilot je hodlal prostě podletět. Trap s vytřeštěnýma očima sledoval, jak se řítí přímo na něj, ale nemohl by zabrzdit, ani kdyby chtěl. Skočil na sedadle ke dveřím…</p>
<p>Náraz.</p>
<p>Pásák odletěl jako nakopnutý míč. Přední i levé sklo kabiny vybuchlo, střecha se s příšerným skřípotem protrhla. Střepy létaly všude. Trap už držel v rukou kliku. Chyběla vteřina, aby otevřel, jenže kabina se bortila, sloupky praskaly a plech mačkal jako papírová krabice. Něco ho zasáhlo do zad, přimáčklo ho na břicho na sedadlo. Zatmělo se mu před očima, nemohl dýchat. Pořád cítil, že se pásák pohybuje, sune někam pryč, zatímco okolo praská ocel, sklo a možná i jeho kosti. Ještě jednou zkusil otevřít dveře, ale zkroucený kov se ani nepohnul.</p>
<p>Přišla bolest a další praskot. Svět se otočil vzhůru nohama. David Patterson padal do tmy, a ten pád měl v sobě cosi známého, <emphasis>déjà vu</emphasis>, které mu s posledním momentem vědomí přineslo úlevu.</p>
<p>Udělal dobře. Michele byla v bezpečí.</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Eileen Gradové se svíral žaludek. Měla čím dál větší strach a výraz generála Gleasona vedle ní jí rozhodně neulevil. Co se tady dělo?!</p>
<p>„Eileen, lásko, potřebuji, abys teď něco udělala. Chci, abys nenápadně odešla do hangáru k naší lodi. Nechoď do komnat, nikde se nezastavuj, jdi rovnou tam. Generále, vy ji doprovodíte, ručíte mi za to! Na nic se mě neptej, vysvětlím ti to později.“</p>
<p>To jí Georg řekl jen pár minut po druhé přestávce. Celý ples vypadal jako duchem nepřítomný, dvakrát jí dokonce šlápl na nohu. Vlastně celý den byl takový a na její otázky neodpovídal. Eileen se to nelíbilo, přesto poslechla. Teď se zadívala na viridianského velvyslance.</p>
<p>„Generále, pokud víte, oč tu jde, prosím, abyste mi to řekl. Nechci vaše plány pokazit, jen nemám dobrý pocit, když netuším, co se kolem mě děje.“</p>
<p>„Madam, já nevím víc než vy,“ zavrtěl Gleason hlavou. „Ale také se mi to nelíbí.“</p>
<p>Hlavou mu táhly divné maličkosti, které od začátku královy návštěvy viděl. Vzhled té nové lodi. Ochranka, ze které neznal jediného člověka, Georgovy dotazy a teď tohle. Samostatně o nic nešlo, ale dohromady…</p>
<p>Nastoupili do výtahu a rozjeli se dolů. K hangáru bylo od něj pár desítek kroků, generál otevřel dveře – a hleděl přímo do hlavně pistole.</p>
<p>Eileen vytřeštila oči, ale muž vzápětí zbraň sklonil.</p>
<p>„Dovnitř!“ sykl. „Zavřete dveře!“</p>
<p>Gleason poznal jednoho z těch Georgových nových sluhů. Pistole, kterou držel, byla přitom algorská.</p>
<p>Poslechl, udiveně se rozhlédl – a ztuhl.</p>
<p>Kóje s viridianskou lodí byla otevřená, všechny pečetě pryč. Zadní rampu měla sklopenou, vedle ležely vyházené kusy něčeho, co vypadalo jako rozbitá přepážka. Schneider se zbraní stál u dveří, zatímco Sandy seděl na bedně uprostřed hangáru. Na kolenou měl počítač, od kterého vedl kabel do otevřené síťové skříňky ve sloupu před ním.</p>
<p>„Vysvětlíte mi, co se, <emphasis>sakra</emphasis>, děje?“ do Gleasonova hlasu vklouzl hněv. „Co tady provádíte?“</p>
<p>Schneider na něj letmo pohlédl.</p>
<p>„Odlétáme do třiceti minut.“</p>
<p>„<emphasis>Cože</emphasis><emphasis>?</emphasis>“</p>
<p>Než mohl Gleason pokračovat, Sandy prudce zvedl hlavu.</p>
<p>„Změna. Začali dřív, odpojuji systém.“</p>
<p>„Aktivovat virus. Potřebujeme dvacet minut.“</p>
<p>„Aktivováno.“</p>
<p>„Tak povíte mi, o co jde?!“ dožadoval se dál Gleason. „Nebo mám zavolat Jeho Veličenstvu králi?“</p>
<p>Vytáhl komunikátor – jenže v té chvíli se Schneider pohnul a vytrhl mu ho z ruky. Předtím stál dva metry daleko, tak rychlý pohyb generál v životě neviděl. Polekaně couvl a sáhl k opasku po zbrani, kterou však neměl.</p>
<p>„Žádná neschválená komunikace. Narušujete náš úkol!“</p>
<p>Schneiderův hlas byl klidný, přesto v něm zněla hrozba, a Gleason pocítil skutečný strach. I baronka couvla. O něco přitom zakopla, otočila se a vykřikla.</p>
<p>Za hromadou beden leželo zkroucené tělo a hned vedle druhé. Na první pohled bylo jasné, že jde o algorské strážné. Gleason se sklonil, oba byli mrtví a pouzdra na opascích měli prázdná. Takže odtud pocházela Sandyho zbraň… generálův strach se změnil v hrůzu.</p>
<p>„Chci mluvit s králem!“ nařídil Schneiderovi ostře.</p>
<p>„Král se dostaví během dvaceti minut. Pak budete informován.“</p>
<p>„Informován o čem?“ hlas Eileen Gradové se třásl, nedokázala spustit oči z mrtvol. „Tohle… Georg <emphasis>tohle</emphasis> schválil?“</p>
<p>„Akce probíhá na králův rozkaz.“</p>
<p>Baronka zrudla. Zdálo se, že chce vyběhnout ze dveří, utíkat, úplně jedno kam. Norbert Gleason položil dlaň na její rameno, ze všech sil se snažil uklidnit ji i sebe.</p>
<p>„Pánové, rozmyslete si, co děláte. Královská delegace sice má diplomatickou imunitu, ale to neznamená, že si můžeme dovolit všechno. Tohle byli Korwarianovi vojáci, nevím, zda si Jeho Veličenstvo uvědomuje, jaký incident…“</p>
<p>„Problém!“ Sandyho hlas generála přerušil. „Něco se děje s virem. Šíření se začíná zpomalovat!“</p>
<p>„Odpojili síť?“</p>
<p>„Ne. Někdo ho vytlačuje ze systému.“</p>
<p>„Nemožné.“</p>
<p>Poprvé se v Schneiderově hlase ozvalo cosi jako neklid. Zadíval se Sandymu přes rameno a Gleason ho napodobil. Na monitoru zběsile tančila změť červených i zelených bodů. Červených ubývalo, Sandyho prsty doslova letěly po klávesnici ve snaze to zastavit, ale po pár minutách bylo jasné, že to nedokáže.</p>
<p>„Je pozdě. Opět získají kontrolu… teď!“</p>
<p>Hangárem se rozeřvala siréna poplachu. Eileen nadskočila leknutím a Schneider ztuhl, jako by něčemu naslouchal.</p>
<p>„Nevadí. Už jsou na patře. Náklad v pořádku. Otevřít vrata!“</p>
<p>Sandy něco stiskl a odhodil počítač. S pistolí v ruce vstal, zatímco se vrata na druhé straně začala zvedat, hangárem zavanul ledový vzduch. Gleason rychle došel k průlezu a nahlédl do lodi. Vypadala připravená ke startu, ale generál otřeseně zíral nalevo, kde za nákladovým prostorem zmizela jedna z příček a ve volném prostoru blikal ovládací panel, takový, který dobře znal: řídicí pult Lawrencova pohonu. Ta loď měla nějak namontovaný skokový pohon, aby ho nikdo nezjistil. Teď cosi odnáší, nějaký náklad, ale co může král chtít ukrást z Algoru… nebo <emphasis>koho</emphasis>?!</p>
<p>Gleasonovým mozkem jako blesk prolétlo poznání.</p>
<p><emphasis>Oni unáší Viktorii!</emphasis></p>
<p>Unést algorskou císařovnu. Z té myšlenky mu vstávaly vlasy hrůzou. Georg Talminis zešílel, to prostě nebylo možné…</p>
<p>Venku na chodbě se ozvala střelba.</p>
<p>„Madam, běžte do lodi! Hned, schovejte se někde!“</p>
<p>Baronka, ve tváři bílá jako smrt, couvla. Schneider se Sandym stáli u dveří a Gleason k nim doběhl. Nikdo mu nebránil, vykoukl zpoza rohu.</p>
<p>Na vzdálenějším konci chodby prolétl vzduchem muž v uniformě palácové gardy, narazil do zdi a zhroutil se, skoro určitě mrtvý. Za ním se objevil Talminis se dvěma vojáky. Táhli bezvládnou Viktorii, jako poslední šel Georgův osobní strážce Stone. V jedné ruce držel pistoli, ve druhé pušku algorské stráže a pálil jednu ránu za druhou.</p>
<p>Z opačné strany se vynořila další skupina, Gleason poznal ženu z Viktoriiny ochranky.</p>
<p>Sandy po ní vypálil a Kulka se stěží včas kryla. Mezi zuby drtila nadávky. Těm s císařovnou zbývalo deset metrů k vratům hangáru. Pokud tam dorazí, bude po všem. I když neodletí, můžou se zabarikádovat a vzít ji jako rukojmí, nic horšího se nemohlo stát… idiot Weber! Nebýt jeho, zarazili je ještě v horním patře…</p>
<p>Za sebou měla kromě Hračičky a Čumáka jenom toho pitomce z gardy, kterého poslal Trap. Málo. Potřebovali by víc nebo jiné zbraně. Půl života za jediný omračující granát… Kulka prudce vydechla.</p>
<p>„Poslouchejte! Půjdu první. Natáhnu je na sebe, sundám ty kolem Viktorie. Vy mě budete krýt a doděláte to. Hlavně netrefte <emphasis>ji</emphasis>!“</p>
<p>„Šílíš?!“ Hračička ji drapl za ruku. „Viděla jsi, jak střílí? Bude po tobě!“</p>
<p>Kulka usoudila, že má pravdu – a že je jí to fuk.</p>
<p>„Neposerte to!“</p>
<p>Vrhla se za roh, skokem po zemi, aby poskytovala menší cíl. Dopadla na bok čelem k hangáru, pistoli svírala obouruč, loktem si kryla srdce a levou plíci. V momentě dopadu vystřelila.</p>
<p>Suvarov právě táhnoucí Viktorii zavrávoral. Zásah do spánku mu odtrhl skoro půl hlavy, přesto zvládl udělat ještě dva kroky, než padl. Swan za ním zachytil Viktorii s Georgem na druhé straně, zatímco Schneider ve dveřích hangáru na Kulku zamířil, ale ta už stiskla spoušť podruhé.</p>
<p>Střela prolétla těsně vedle Viktorie, trefila Swana do prsou, a podle krve, která vystříkla, jím prolétla úplně skrz… nic. Šel dál, zásah ho ani nezpomalil.</p>
<p>Ke dveřím hangáru zbývalo pět kroků.</p>
<p>Schneider po ní vypálil a minul jen proto, že se musel krýt před divokou palbou Hračičky, Gunneliho a obou gardistů. Kulka pořád mířila na Swana, podruhé vystřelila a trefila ho… bez nejmenšího efektu.</p>
<p>Chlap se dvěma zásahy do hrudi nejenže šel klidně dál, ale táhl i Viktorii.</p>
<p>Ke dveřím hangáru zbývaly tři kroky.</p>
<p>Stone, dosud pálící po gardistech na opačné straně chodby, se bleskově otočil.</p>
<p>Čumák po něm střelil a trefil ho do ramene. Jen díky tomu jeho střela Kulce hvízdla u hlavy a utrhla jí jenom lalůček levého ucha.</p>
<p>Swanovi mezi dveřmi hangáru se konečně podlomily nohy. Rukou se chytil zárubně, a jak padal, hlava Georga Talminise na druhé straně se ocitla nekrytá, v dokonalé pozici.</p>
<p><emphasis>Mám tě!</emphasis></p>
<p>Kulka stiskla spoušť.</p>
<p>Zbraň jí s třeskem vylétla z ruky.</p>
<p>Střela minula Georgovu hlavu o milimetry. Pistole vyražená výstřelem, který jí mířil na prsa, skákala po podlaze, příliš daleko, aby na ni dosáhla, a Stone už mířil znovu. Kulka neměla kam uhnout, ani z čeho střílet, kon…</p>
<p>Do chodby vlétlo tělo.</p>
<p>Hračička neuvažoval. Prostě skočil. Střela určená Kulce ho trefila do břicha. S výkřikem se zkroutil na zemi, zbraň mu vypadla z ruky a Sojornerová ji zachytila, namířila…</p>
<p>Pozdě.</p>
<p>Zahlédla jen kousek Viktoriiných šatů, když ji Georg Talminis protáhl dveřmi hangáru. Stone doslova prolétl za ním, dveře se vzápětí zabouchly.</p>
<p>Vargovo tělo jí leželo na nohách. Hračička chrčel, krev z něj lila proudem a Kulka se ji snažila zastavit, třebaže jí další krev z ucha tekla po tváři za krk, když za sebou zaslechla dupot. Zvedla hlavu a spatřila oddíl Štítonošů.</p>
<p>V čele mu běžel Andrej Korwarian s dýchací maskou na tváři.</p>
<p>Nezpomalil, jen bleskově přehlédl dění. Dva Štítonoši ji s Vargou popadli a táhli je pryč. Někdo jí natáhl přes obličej masku. Zbylí zvedli zbraně a Kulka postřehla, že tohle nejsou obyčejné pušky.</p>
<p>Vyšlehlo modré světlo.</p>
<p>Dveře hangáru s ohlušujícím třeskem vybuchly.</p>
<p>Schneider a Sandy zvládli uskočit, ale Norbert Gleason jako odhozený míč vlétl do hromady beden a zůstal bezvládně ležet. Georga s Viktorií tlaková vlna odhodila dopředu, až upadli. Eileen Gradová, krčící se za rampou lodi, se rozběhla k nim.</p>
<p>Z dýmu kolem vyražených dveří vyšel první Štítonoš.</p>
<p>Neudělal ani dva kroky, Sandy se Schneiderem ho zasáhli z obou stran. Sandy mrštil do chodby dvě vejce, ale tentokrát bez efektu, a za prvním Štítonošem následovali další. Ani se nesnažili krýt, prostě <emphasis>postupovali</emphasis>…</p>
<p>„Odlétáme!“ štěkl Stone.</p>
<p>Sandy zvedl ruku se zbraní, ale v té chvíli mu hrudník na kusy rozerval projektil.</p>
<p>Stone popadl Viktorii a hrubě ji táhl po rampě, která se už zvedala, dovnitř lodi. Schneider ustupoval v soustředěné palbě za ním. Georg Talminis, lapající po dechu, také vstával, Eileen se mu snažila pomoct na nohy…</p>
<p>V té chvíli dostala zásah.</p>
<p>Kdo přesně ránu vypálil, nešlo postřehnout. Paprsek ji zasáhl pod pravým ramenem, uťal paži a rozpůlil hrudník až po břicho. Georg se ji pokusil zachytit, jenže její tělo se mu v záplavě krve a spáleného masa doslova rozpadlo pod rukama. Ve tváři měla spíš úžas než bolest. Pohnula rty, jako by chtěla něco říct…</p>
<p>Neřekla.</p>
<p>Georg Talminis se zoufalým křikem vyběhl k lodi. Ostatní byli už uvnitř a rampa zvednutá, ale boční průlez zůstal otevřený. Antigravitační motory naskočily, loď začala stoupat. Stone z průlezu natáhl ruku, král se jí zachytil…</p>
<p>A nic.</p>
<p>Stone se ho nepokusil vytáhnout. Sice ho držel, ale to bylo vše, a hlavně ve tváři měl <emphasis>úsměv</emphasis>, první za celou dobu. Promluvil, tři slova, která král navzdory veškerému kraválu kolem jasně slyšel.</p>
<p>„<emphasis>Úkol splněn, Veličenstvo!</emphasis>“</p>
<p>Pak ho pustil.</p>
<p>Georg Talminis žuchl z metrové výšky na podlahu a skutálel se vedle Eileeniny mrtvoly. Průlez se zabouchl. Loď proplouvala vraty, král ochromený bezmocí i hrůzou ji sledoval…</p>
<p>Ze tmy venku cosi vyrazilo, mohutné vozidlo s radlicí. Georg nestačil ani vykřiknout, když do něj loď pravým bokem narazila, třesk přehlušil i hasnoucí palbu. Viděl, jak se obrovský stroj sune přes plochu, letmo zahlédl i muže v bortící se kabině. Loď tlačila vozidlo dál, až narazilo do zábradlí. Zřejmě se nějak zaklesly, snažila se osvobodit…</p>
<p>Pásák se začal převracet. Po pás vysoké zábradlí lemující okraj plochy se ohnulo, sněhová radlice se za něj zachytila. Už úplně zdemolovaný stroj okamžik visel přes okraj, než zábradlí povolilo, vytrhlo se i s kusem betonové plochy, propadlo s pásákem dolů – a viridianská loď byla volná. Kymácela se, z pravého křídla jí trčely zubaté kusy kovu, ale přesto stoupala, ztrácela se…</p>
<p>„Zastavte palbu!“</p>
<p>Georg Talminis, naprosto neschopný vstát, si uvědomil, že ten hlas poznává. Otočil hlavu.</p>
<p>Andrej Korwarian kráčel přímo k němu, ve tváři za sklem dýchací masky nehybný, tvrdý výraz. V ruce držel kouřící zbraň. Za ním kráčela žena z Viktoriiny ochranky, od krku po kolena zbrocená krví. I ona držela pistoli, ale ve tváři měla takovou zuřivost, že Georg nepochyboval, co v další vteřině udělá.</p>
<p>Bylo mu to jedno. Znovu pohlédl do Eileenina mrtvého obličeje metr od sebe. Ani ho vlastně neviděl, oči měl náhle plné slz.</p>
<p>„Obrana!“ promluvil Andrej Korwarian nad ním. „Sledujte tu loď. Odešlete výzvu k návratu, pak varovné výstřely.“</p>
<p>Zbytečně. Královská loď se už rozplynula v nočním nebi a Georg věděl, že se nevrátí. S císařovnou na palubě se Korwarian neodváží vydat rozkaz k ostré palbě. Ve chvíli, kdy se dostane z gravitačního pole Algoru, provede skok… ale <emphasis>kam</emphasis>? Nejspíš směrem na Menabaran, ale proč, <emphasis>proč</emphasis>?!</p>
<p>Georg Talminis nedokázal najít odpověď. Cítil jenom slzy a bolest při každém nadechnutí.</p>
<p>Položil hlavu na studenou zemi.</p>
<p>Možná to celé bude jen zlý sen.</p><empty-line />
</section>
<section>
<p><strong>EPILOG</strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><strong>Newell</strong></p><empty-line /><p>Nikola Vanbergová brečela.</p>
<p>Seděla na obrubníku, pár kroků od zadního vchodu <emphasis>Černé hvězdy</emphasis>, a sestra se jí tiskla k pravému boku. Pořád vypadala omámená, ale už při vědomí, takže Nikola přesvědčila doktory, aby ji neodváželi. Vypadala, že to zvládá celkem dobře, navzdory všemu, co měla asi za sebou. Dokonce ji nevyděsil ani pohled na nafouklou, páchnoucí – Gil Daley absolutně nechápal, jak mohla takhle vypadat po míň než hodině – mrtvolu toho chlapa, než ji saniťáci nacpali do pytle a odnesli. Ano, Nikola také vypadala, že to zvládá dobře – dokud si ji nevypůjčil ten idiot maršál Jaspers a nepověděl jí to ostatní.</p>
<p>O tom, co se stalo na kosmodromu, a o Darrenu Iversonovi.</p>
<p>O tom, co bylo pak u nich doma.</p>
<p>O Jacobu Stensovi.</p>
<p>Nikola nekřičela. Nezhroutila se, neudělala žádnou okázale hysterickou scénu. Vypravila ze sebe jen pár slov, frází dost souvislých, aby Jaspers zase zmizel s tím, že sepsat to můžou pak. Potom odvrávorala o kus dál, spíš upadla, než si sedla na chodník, a po tvářích jí proudem tekly slzy.</p>
<p>Daley už jednou viděl takhle zlomeného člověka. Doufal, že podruhé se to nestane.</p>
<p>Přemýšlel, co dělat. Nakonec k ní došel a sedl si na obrubník z druhé strany.</p>
<p>„To bude v pořádku,“ stiskl její rameno. „Uvidíte.“</p>
<p>Když se jí dotkl, cítil, jak se zimničně chvěje, přestože na ně pálilo slunce. Sám se cítil jenom utahaný, ztrhaný a bolavý, i když tušil, že skutečná krize na něj teprve přijde.</p>
<p>Chvíli vypadala, že ho vůbec nevnímá, ale pak se na něj uslzenýma očima zadívala.</p>
<p>„Jacob… Jacob… byl přítel. Jediný… koho jsme měly. A kvůli nám… kvůli nám…“</p>
<p>Hlas se jí zlomil a Daley si povzdechl. Zalovil v kapse a našel čistý kapesník. Podal jí ho, ale musel počkat, až ho vezme oběma rukama, tak se jí třásly.</p>
<p>„Koukejte, to se spraví,“ pokusil se o uklidňující tón. „Je to hrůza, ale je po všem. Ti chlapi jsou mrtví a maršálové vám dají ochranu, posta…“</p>
<p>„<emphasis>Ochranu</emphasis>?“ I přes slzy se na něj zadívala téměř s úžasem. „A na jak dlouho? Na týden? Měsíc? Než přijdou další?! Vždyť… vždyť ještě nemají ani toho posledního!“</p>
<p>Daley sevřel rty, Jaspers byl vážně kretén. Aspoň tohle si mohl nechat pro sebe, jenže na druhou stranu, k čemu by to bylo? Ten chlap z dodávky utekl, zmizel někde v bočních uličkách. Podle dodávky maršálové našli nějaký hangár, vtrhli tam, ale uvnitř nikdo nebyl – a Liberty byla velké město. Daley si nedělal iluze, i když byl zraněný a sám, při troše chytrosti se mohl skrývat dost dlouho. A když si znovu vybavil ten pohled… najednou se mu vůbec nezamlouvala představa, že je s ním ve stejném městě. Nebo na stejné planetě.</p>
<p>„Jo,“ konstatoval ponuře. „Asi to bude chtít zmizet z Liberty.“</p>
<p>Jenomže na Newellu bylo jenom pár dalších měst, která za něco stála, a Nikola zavrtěla hlavou.</p>
<p>„A kam? Tady jsme měly být v bezpečí. Máme jít na Viridian? To je menabaranský spojenec, odtamtud nás vydají… nebo na Algor? Aby nás zastřelili… <emphasis>nemáme už kam utéct</emphasis>!“</p>
<p>Zoufalství z těch slov Daley cítil jako haldu padajících kamenů, a nejhorší bylo, že neměl co namítnout. Pokud je chtěl zabít někdo schopný <emphasis>tohohle</emphasis>, těžko jenom tak přestane. S dostatkem peněz a bezohlednosti se dal uštvat každý, v jistém momentě prostě žádná planeta nebyla dost daleko, určitě ne pro pár holek bez prostředků. A věčně jenom sedět, čekat, odkud to přijde…</p>
<p>Gil si povzdechl. Najednou ho začaly pálit oči. Zalovil pod kombinézou pro další kapesník a rukou mu projela bolest, jak se píchl o něco ostrého. Zasykl, vytáhl tu věc – Darrenův srolovaný klobouk. Daley úplně zapomněl, že ho má. Zamyšleně točil okrajem mezi prsty, snažil se přečíst napůl setřené nápisy na odznacích, ty vybledlé symboly dávné slávy… a vtom ho něco napadlo.</p>
<p>Opatrně se rozhlédl. Na konci ulice dělníci právě zvedali na odtahovou plošinu vrak dodávky. U zadního vchodu stáli maršálové, Jaspers nejspíš někde uvnitř diskutoval s Biankou Sorelovou. V doslechu ale nikdo nebyl a Daley ztišil hlas.</p>
<p>„Poslyšte… třeba bych o něčem věděl.“</p>
<p>„Cože?“ Nikola se na něj zadívala se slabým zájmem.</p>
<p>„S Darrenem máme v plánu jednu akci. Jde o cestu do vesmíru… někam, kde nás nikdo nemůže sledovat, nejmíň na pár týdnů. A pak, když to vyjde, může to hodit spoustu peněz. Velkou spoustu pro všechny, dost, abyste se mohla se sestrou schovat, kam budete chtít. Myslím, že Darren nebude proti přibrat vás. A já taky ne.“</p>
<p>Možná si za tu hloupost jednou vynadá. Možná to neskončí dobře a pak ho to bude mrzet ještě <emphasis>mnohem</emphasis> víc. Jenomže tady a teď to Daleymu prostě přišlo správné, a vlastně by se cítil mnohem hůř, kdyby to neudělal.</p>
<p>Nikola Vanbergová zamrkala. Zmačkaným kapesníkem si otřela oči a Daley v jejím ztrhaném obličeji poprvé uviděl naději. Věděl, že se na nic nezeptá, rozhodně ne teď. Bylo jí fuk, co za podnik to je nebo kam chtějí letět. Nezáleželo jí vůbec na ničem kromě toho, že na pár týdnů bude se sestrou v bezpečí. Daley cítil až v morku kostí, že necouvne. Než aby po tom všem zůstala tady, poletí třeba do pekla. A Natalie Vanbergová, která až doteď vypadala, že napůl spí, i když se pořád držela sestřiny druhé ruky, náhle zvedla hlavu a trochu nepřítomně, unaveně se na něj usmála.</p>
<p>„Dobře, Niki,“ zamumlala. „Poletíme k majáku.“</p><empty-line /><p><strong>Menabaran</strong></p><empty-line /><p>Půlka těch chlapů vypadala, že je zralá na převýchovu, a ta druhá, že už ji má aspoň dvakrát za sebou.</p>
<p>To byl názor, který si generál Henrik Qillas udělal vteřinu poté, co prošel kroužkovým závěsem za dveřmi a rozhlédl se po baru v Uličkách, pojmenovaném z nějakého nepochopitelného důvodu <emphasis>Šťastná zastávka</emphasis>. Vládlo tu hluboké šero, kulaté stolky tonuly ve stínech a z obličejů zbyly jen zlověstně načrtnuté karikatury. Henrik viděl, jak se jich pár otočilo jeho směrem, jen krátce, než se znovu začali věnovat sobě, svým sklenkám nebo malému pódiu na konci, kde se v rytmu elektronické hudby natřásala spoře oblečená tanečnice. Pozornější pohled Qillasovi prozradil, že je živá, ovšem rozhodně ne krásná ani mladá.</p>
<p>Tančila, jako by se spíš svíjela v nebíčkářském deliriu.</p>
<p>Generál váhavě vykročil uličkou k baru. Napadlo ho, co tu vlastně dělá, ale právě v momentě, kdy se málem opravdu otočil a zmizel, ho někdo zprava popadl za ruku.</p>
<p>„Tady!“ zasyčel a přitáhl ho ke stolku, jednomu z temnějších.</p>
<p>Qillas ho následoval, spíš aby sám nebyl na očích. Bublal v něm vztek, už chtěl vybuchnout nahlas, ale v té chvíli se na muže proti sobě pořádně zadíval.</p>
<p>Erich Ferrer vypadal příšerně. Pod očima měl fialové kruhy, jako by aspoň dva dny nespal, vlasy měl neučesané a na bradě strniště. Vyděšeně se rozhlížel na všechny strany, pak se konečně zadíval do generálova obličeje.</p>
<p>„Co vám tak trvalo?!“ zasyčel. „Bože, nechal jsem vám snad padesát vzkazů!“</p>
<p>„Ano!“ odsekl Qillas. „A přišel jsem jenom proto, abyste s tím přestal! Myslíte, že se můžu jenom tak sebrat a jít do takové putyky? Vy jste se úplně zbláznil – jak dlouho asi potrvá, než si toho někdo všimne? Jak to vůbec vypadáte…“</p>
<p>Ferrer sklopil oči. „Promiňte. Já… já vím, že máte pravdu, ale už prostě <emphasis>nemůžu</emphasis>!“</p>
<p>„Nemůžete <emphasis>co</emphasis>?!“</p>
<p>„Ta ženská. Ona… ona je <emphasis>všude</emphasis>! Vyřizuje za Danna všechno, chodí po celé Věži. Každý podělaný den na ni někde narazím. Já se jí chci vyhýbat, ale nejde to! Bojím se k ní otočit zády… a ona se na mě <emphasis>dívá</emphasis>! Kdykoliv se potkáme, byla už i u mě v kanceláři. Já… já mám strach, že mě sleduje, že něco tuší!“</p>
<p><emphasis>Jestli se před ní tváříš takhle, tak zaručeně.</emphasis></p>
<p>Henrik Qillas bolestně zavřel oči. Ano, Erich byl samozřejmě poseroutka, proto taky šel do politiky. Když se tam vyhrabeš vysoko, vždycky máš kolem dost poskoků, které můžeš nastrčit místo sebe… jenomže ne teď.</p>
<p>Generálem na okamžik projel záchvěv pobavení. Dostal chuť říct to nahlas, od plic se Ferrerovi vysmát, ale zarazil se. Došlo mu, že jestli se ministr policie sesype a začne někde žvanit, velice rychle smích přejde i jeho.</p>
<p>„Chápu,“ promluvil. „Koukejte, musíte se vzchopit. Vemte to logicky. Jistěže ta ženská je Dannův špion. Jistěže vás sleduje – sleduje <emphasis>všechny</emphasis>. Proto ji tam vzal, ale kdyby měla zabít každého, kdo ve Věži něco skrývá, musela by ten barák zbořit, a přece vám nic neudělá <emphasis>tam</emphasis> za bílého dne. Ve Věži jste vlastně nejvíc v bezpečí.“</p>
<p>Tím si ve skutečnosti nebyl Qillas jistý. Kdyby to provedla šikovně, výcvik na to určitě má… ale usoudil, že to by Ferrera moc neuklidnilo. Ministr se na něj vyčítavě zadíval.</p>
<p>„Vám… vám se to mluví. Vy dřepíte jenom na svojí lodi nebo základně, <emphasis>vy</emphasis> se bát nemusíte!“</p>
<p>„Skutečně?“ Qillas zkřivil obličej. „Tak já vám něco povím. Po tom, co jste mi řekl, jsem si udělal průzkum ohledně GenetiXu. Před pěti lety dostal kontrakt na systémy podpory života na lodích a některých základnách. Bakterie, co žerou odpad, vyrábějí kyslík a tak dále. Pak to nějakým tichým <emphasis>dodatkem</emphasis> rozšířili na počítačové systémy, biočipy odolné proti EM zbraním. Ty věci jsou už v polovině počítačů ve flotile včetně mojí vlajkové lodi a myslím, že jsou nějak napíchnuté. Což znamená, že někdo ty informace sbírá. Dálkově by je ven nedostali, takže mají lidi, co je vynáší ručně přímo ve flotile!“</p>
<p><emphasis>Protože jedině takhle mohl Dann zjistit čísla mých kont. Konečně to celé dává smysl.</emphasis></p>
<p>Ferrer civěl do generálova obličeje. Pak se mu ve tváři objevil nový nával zděšení.</p>
<p>„Takže ty paměti, co jsem vám dal… ten záznam od Paulera…“</p>
<p>„Ne,“ přerušil ho Qillas rychle. „Žádný počítač, co na tom dělal, ty krámy z GenetiXu neměl a naštěstí jsem záznam uložil jenom externě. Musel by pro ně dělat přímo někdo z těch, co na tom pracovali, a následky bychom už určitě pocítili<emphasis>.</emphasis>“</p>
<p>Ferrer s drobnou úlevou vydechl.</p>
<p>„Rozumím. Já… já jsem nad tím přemýšlel. A možná mám plán, jak z toho ven!“</p>
<p>„Vážně?“ generál nevypadal optimisticky. „No tak povídejte.“</p>
<p>„Dám dohromady všechno, co jsem našel. Paulerův záznam. Ty věci z policejní databáze, Prestonův případ a to ostatní. Taky svoje prohlášení, přísežné. Potom… pak zmizím. Třeba na Newell, někam, kde mě nenajdou, a vy to zveřejníte! Mě zdiskreditovat můžou, jsem v Dannově vládě, ale vy jste čistý. Respektovaný generál, léta služby… vás <emphasis>budou</emphasis> poslouchat. A s armádou na vaší straně to ani GenetiX s Dannem neututlá. Co říkáte?“</p>
<p>Henrik Qillas zaťal zuby. Sklopil oči ke stolu.</p>
<p>„To nejde.“</p>
<p>„Ale proč ne?“ Ferrer na něj nechápavě civěl.</p>
<p>„Protože ne!“</p>
<p>Ministr policie přivřel oči.</p>
<p>„Aha. Něco… něco na vás mají! Nebo… nebo jste se s Dannem už dohodnul?! Dal mu to všechno, dal mu <emphasis>mě</emphasis>…“</p>
<p>„Ne, sakra! Já jsem sebral osmdesát milionů z armádního výstrojního fondu. Dann to ví, drží mě pod krkem už od voleb!“</p>
<p>A bylo to venku. Qillas se cítil, jako by si na hlavu vylil kbelík močůvky – tohle Ferrerovi v životě nechtěl prozradit. Jenže kdyby ten blázen došel k závěru, že ho podrazil, zpanikařil by definitivně a rozběhl se někam přiznat…</p>
<p>Erich Ferrer na generála dvě vteřiny nehybně zíral. Pak vybuchl smíchy – nevesele, napůl hystericky, ale tak hlasitě, až se pár nejbližších hostů otočilo.</p>
<p>„Tohle… to… to je skvělé! <emphasis>Úžasné!</emphasis> Vy… zrovna <emphasis>vy</emphasis>! S těmi řečmi o politice, o Druhém hlasu. A přitom… přitom jste sám…“</p>
<p>„Držte hubu!“ procedil Qillas vztekle. „Stejně je to vaše vina!“</p>
<p>„<emphasis>Moje?!</emphasis>“</p>
<p>„Ano! Vás všech! Chlap jako Dann nespadne z Chiméry. Vy, Valer, všichni smradi před ním jste mu umetli cestičku. Úplatky, přítelíčkování, se zákony si vytíráte prdel, každý zajde o krok dál, protože vidí, že těm před ním to prošlo, až jsme tady. A pak, když premiérovi začne dělat sekretářku profesionální vrah a vám tečou chcanky do bot, skuhráte, jak se to mohlo stát!“</p>
<p>„Amen! Slyšte nedělní kázání defraudanta a zloděje!“</p>
<p>Qillasovi se zatmělo před očima. Napůl vyskočil ze židle, natáhl se přes stůl, aby Ferrera praštil, a ministr polekaně couvl…</p>
<p>Ale generál dosedl vzápětí zpátky. Vztek z jeho obličeje se vytratil, sklesle sklopil hlavu.</p>
<p>„Jo. To máte vlastně recht.“</p>
<p>Dlouhou chvíli bylo ticho. Pak si Erich povzdechl. Kupodivu už nevypadal tak vyděšeně, spíš vyčerpaně.</p>
<p>„Asi si nemáme co vyčítat a je pozdě… tak co uděláme? Já… já <emphasis>nevím</emphasis>, jestli to zvládnu. Dělat, že se nic neděje…“</p>
<p>„Budete muset,“ Qillas se na něj pevně zadíval. „Aspoň zatím.“</p>
<p>„Zatím?“</p>
<p>„Ano. I kdybyste zmizel na Newell, nevěřím, že by to stačilo. Byl jste k nim moc blízko, našli by si vás i tam. Taky máme jenom pár starých spisů a ten záznam od Paulera – za týden vám vyrobím stejný, kde souložíte s viridianskou ovcí. Musel byste sehnat policajta, co by si troufl to znova celé otevřít, a ten by nejspíš dopadl jako Donald Preston. Ale když Dannovi prošlo tohle, zajde časem zase dál, a pak ho můžeme dostat. Tohle je válka, Ferrere. Ztratili jsme bitvu, ale aspoň už známe nepřítele. Teď se musíme zakopat, držet pozice a čekat na šanci. Něco mi říká, že to nepotrvá zase tak dlouho. A vy byste se měl jít vyspat.“</p>
<p>Rozhodně to nebyl výsledek, v jaký Erich Ferrer doufal. Přesto věděl, že Qillas má pravdu… a když vstával ze židle, ke svému údivu pocítil dokonce něco jako naději.</p><empty-line /><p><strong>Algor</strong></p><empty-line /><p>Kapitán Katrina Sojornerová seděla na tvrdé lavici v holé místnosti vedle operačního sálu. V levém uchu zakrytém velkou náplastí jí zvonilo, hlavu měla sklopenou, zrak upřený na velkou pistoli ve svěšené ruce, takže se hlaveň skoro dotýkala podlahy. Svírala ji, až v prstech cítila počínající křeč, ale přesto ji nedokázala pustit.</p>
<p>Nepustila ji od chvíle, co to skončilo.</p>
<p>Gabriel Esposito seděl vedle ní. Hleděl do bílé zdi na protější straně, ve zjizvené tváři výraz zamyšlení nebo prázdnoty. Možná obojího. Ani jeden nepromluvil.</p>
<p>Dveře sterilizační přechodové komory se otevřely a objevil se Gunneli. Kulka zvedla hlavu.</p>
<p>„No?“</p>
<p>„Málem zůstal na stole. Játra má na hadry. Kritický, ale žije.“</p>
<p>Kulka pomalu vydechla. Cítila, jak se jí uniforma nasáklá Hračičkovou krví lepí k tělu. Studilo to.</p>
<p>„Major? Patrik?“</p>
<p>„Patrik má něco s hlavou. Taky moc dejchal to svinstvo. Netuší, jestli se probere… nebo v jakým stavu. Major nevím. Sotva ho stabilizovali, přišli si pro něj. Štítonoši a nějakej cizí doktor, odvezli ho. Neřekli mi kam.“</p>
<p>„Hajzlové.“</p>
<p>V nadávce nebyl vztek. Jen vyčerpání, a Gabriel Esposito vstal.</p>
<p>„Tady už nejsem k ničemu. Zůstanu na komunikátoru.“</p>
<p>„Jdeš se modlit?“ ani tohle neznělo jako obvykle.</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>Nenabídl, aby se přidali. Kulka nenabídla jedovatý komentář.</p>
<p>Gabriel vyšel ze dveří. Stála tam hlídka Štítonošů, ale nikdo mu nebránil. Kulku to mírně překvapilo. Vlastně čekala, že touhle dobou budou už všichni pod zámkem nebo po smrti jako Tank a Trap. A vlastně jí to bylo jedno.</p>
<p>Čumák ztěžka dosedl na Gabrielovo místo. Kulka se zadívala na pistoli. Znovu zavládlo ticho.</p>
<p>Když se dveře z chodby otevřely podruhé, stál v nich Andrej Korwarian.</p>
<p>„Pane!“</p>
<p>Kulka vyskočila, třebaže ji zvedl jen dril, tisíckrát nacvičený instinkt. Při tom konečně vrátila pistoli do pouzdra – bolest, když prudce narovnala zdřevěnělé prsty, ji málem přiměla zasyknout.</p>
<p>Císař kývl, následoval zkoumavý pohled. Čumák se poprvé zatvářil polekaně, rázem mu blesklo hlavou, co asi řekne…</p>
<p>„Zbavuji vás služby. Písemné hlášení o dnešních událostech mi předáte ráno, osobně. Očekávám naprosté utajení. Můžete jít.“</p>
<p>Andrej se otočil. Očividně hodlal odejít a Kulka zaraženě stála – to bylo všechno?</p>
<p><emphasis>Podělali jsme to. Dokonale, totálně jsme to posrali, císařovnu nám unesli pod nosem, a on nás jenom zbaví služby? Nebo… nebo si to za všechny vyžere akorát velitel?</emphasis></p>
<p>„Pane… smím se na něco zeptat?“ promluvila Kulka opatrně a Andrej Korwarian se zastavil.</p>
<p>„Ano?“</p>
<p>„Kde je major Reed? A… co Její Veličenstvo?“</p>
<p>„Major Reed se zotavuje. Jeho hlášení si vyslechnu později.“</p>
<p>Na druhou otázku císař očividně nehodlal reagovat, ale Kulka stejně promluvila znovu.</p>
<p>„Tamto… to nebyli normální lidi.“</p>
<p>Nesnažila se o výmluvu. Prostě chtěla, aby to věděl, a zdálo se, že ji pochopil, protože znovu kývl.</p>
<p>„Těla už převezli do laboratoře.“</p>
<p>Andrej vyšel ze dveří a Kulka uvažovala co dál, ale to už se zvedl i Gunneli.</p>
<p>„Půjdu domů. Irena… už musí být strachy bez sebe.“</p>
<p>Jo, vzpomněla si Katrina. Čumák měl ženu. Gabriel měl Boha, co se rád koukal. Ona… no, ona měla pistoli.</p>
<p>A užvaněného, paranoidního cvoka, který se nechal místo ní střelit.</p>
<p>„Běž,“ kývla. „Já si najdu nějakou sprchu. Pak… budu tady.“</p><empty-line /><p>*</p><empty-line /><p>Dveře se prudce otevřely a Norbert Gleason zvedl hlavu – nebo to aspoň zkusil. Krk měl sevřený ve fixačním límci a bodnutí v nalomených obratlích bylo jako žhavá čepel v mozku. Vteřinu měl před očima tmu. Pak spatřil císaře.</p>
<p>Andrej Korwarian stál na prahu jeho cely s párem Štítonošů za zády. Gleasonovi se sevřel žaludek.</p>
<p>„Vaše Veličenstvo,“ pokusil se vstát z tvrdého kanape, vlastně pouhé desky u zdi, podařilo se mu to jen s největší námahou.</p>
<p>„Přísahám, že jsem o tom nic nevěděl! Kdybych měl jen tušení, zabránil bych té akci, jakýmkoliv způsobem.“</p>
<p>Generál si bolestně zřetelně uvědomoval, že to zní, jako by jen žebral o život, třebaže obavy o něj patřily k těm posledním, co měl. Ale Andrej Korwarian stejně nevypadal, že by jeho slova mohla změnit cokoliv, k čemu se rozhodl. Hlas měl chladný a odměřený.</p>
<p>„Jste vypovězeni z Algoru, vy i zbytek ambasády. Máte hodinu na naložení zavazadel a odlet.“</p>
<p>Gleason polkl – ano. Tohle bylo minimum, které mohl čekat.</p>
<p>„Co… co Jeho Veličenstvo král? Pane, prosím…“</p>
<p>Jenže Andrej ho neposlouchal. Otočil se zády a jeden Štítonoš stroze kývl. Generál vykulhal ven a už se nadechoval k další zoufalé prosbě, jenže se zarazil.</p>
<p>Napravo od cely stál mezi dalším párem stráží Georg Talminis. Pohled na něj způsobil, že Gleason zbledl – viridianský král jako by zestárl o deset let.</p>
<p>„Veličenstvo! Co se stalo?“</p>
<p>Generál vrávoral blíž a Georg se na něj zadíval.</p>
<p>„Byla to past. Eileen je mrtvá. Zradili mě… odvezli Viktorii.“</p>
<p>„<emphasis>Odvezli?!</emphasis>“ Gleason na něj v šoku zíral. „Kam?!“</p>
<p>Georg neodpověděl. Jako by těmi slovy vyčerpal definitivně poslední zbytky sil, avšak Andrej Korwarian se otočil.</p>
<p>„Doprovoďte je na loď,“ nařídil a zadíval se na Georga. Hlas měl stále vyrovnaný, ale ten <emphasis>pohled</emphasis> a tón jediné krátké věty stačil, aby Gleasona přešla chuť na jakékoliv další otázky.</p>
<p>„<emphasis>Už nikdy se sem nevracejte.</emphasis>“</p><empty-line /><p><strong>Viridian</strong></p><empty-line /><p>„To tlustý prase je tu zas.“</p>
<p>V Martině hlase zněl odpor i rezignace a Blanche sevřela rty. Make-upem zakrývané modřiny od minula ještě svědily. V duchu se hořce usmála vlastní hlouposti – poprvé vážně věřila, že ty prachy navíc za to stojí.</p>
<p>„Hele, jestli chceš, vezmu ho dneska za tebe,“ navrhla Simone s pochopením. „Řeknu, že seš nastydlá nebo tak.“</p>
<p>„Ne,“ Blanche zhluboka vydechla. „Naštve se tím víc a zřídí tě, že budeš týden mimo. Jenom klid, já to zvládnu.“</p>
<p>„Jak myslíš. Sakra, neměly jsme sem toho hajzla tenkrát pouštět.“</p>
<p>Pozdě bycha honit. Zaměstnanec ambasády se spoustou prachů. Když před půl rokem prvně přišel, vypadalo to jako terno. <emphasis>Čajová růže</emphasis> nevynášela moc, holky ji vlastnily rovným dílem, bez nějakého <emphasis>ochránce</emphasis> – což, jak se ukázalo, ten prevít dobře ví. Taky věděl, kde všechny bydlí, a když ho jenom jedinkrát zkusily vykopnout…</p>
<p>Blanche zavrtěla hlavou, škoda slov.</p>
<p>S povzdechem vstala od zrcadla – nějak víc se zkrášlovat nemělo vzhledem k tomu, co ji čekalo, smysl – a zamířila ke dveřím. Čím dřív to bude mít za sebou, tím líp.</p>
<p>Chodba venku byla prázdná a tichá, kromě šumění deště za oknem. Jako vždycky, když přišel. Jeho lidi museli <emphasis>Čajovou růži</emphasis> sledovat, možná ne pořád, ale dost často. A kdykoliv byl uvnitř, ochranka zůstala dole u hlavního vchodu, <emphasis>přesvědčovala</emphasis> všechny případné příchozí, že tuhle noc by si měli najít jiný bordel.</p>
<p>Blanche jemně zaklepala na druhé dveře v řadě.</p>
<p>„Dále!“ ozval se mužský hlas.</p>
<p>Seděl v kožené pohovce vedle měkké postele s nebesy. Bílou košili u krku měl rozepnutou, sako už si odložil i s tou trochu moc velkou pistolí – Blanche napadlo, že na teoriích o nepřímé úměře mezi velikostí chlapských zbraní a jejich <emphasis>vybavení</emphasis> bude něco pravdy.</p>
<p>„Můj pane,“ sklopila pokorně oči. Vždycky trval na tomhle oslovení. Bůh ví, kdo si myslel, že je, snad algorský císař?</p>
<p>„Blanche, zlatíčko! Vypadáš nádherně.“</p>
<p>Postavil sklenici vína na stolek a zvedl se. Blanche riskla krátký pohled do jeho obličeje – ano, měl upito, nejspíš už než zamířil sem. To bylo špatné. Ani střízlivý se příliš neovládal, ale opilý ztrácel zábrany úplně… ucítila, jak jí žaludek sevřel strach.</p>
<p>Sklonila hlavu ještě níž. Kdyby se narovnala, mohla ho nosem málem píchnout do oka a pak by se rozzuřil ještě víc. Tlustými prsty ji chytil za bradu. Zamžoural jí do očí a usmál se. Nebyl to hezký úsměv, navzdory milému hlasu.</p>
<p>„Copak? Moje malá Blanche se mě bojí?“</p>
<p>„Ne, můj pane,“ pokusila se opatrně vykroutit. „Víte, že jsem tu pro vás.“</p>
<p>„No ano. A dnes si uděláme parádní večer, co říkáš?“</p>
<p>„Jak si budete přát, můj pa…“</p>
<p>Facka přilétla bez nejmenšího varování. Nepřipravená Blanche upadla na postel, před očima mžitky. V uchu jí zvonilo, přesto slyšela jeho hlas, ze kterého se vytratila veškerá přívětivost, i ta hraná.</p>
<p>„Jo. Dneska si uděláme parádní večer, ty malá couro.“</p>
<p>Blanche mrkala, snažila se dostat z očí slzy. Rukama křečovitě žmoulala jemné povlečení. Nesnažit se vstát. Nebránit se. Nechat ho, ať si poslouží a vypadne. Snad to nebude trvat dlouho, snad…</p>
<p>Sehnul se nad ni, chytil ji jednou rukou za krk a stiskl. Pár vteřin ještě dokázala nehybně ležet, ale pak instinktivně hrábla po jeho zápěstí a pokusila se uvolnit. Čekal na to. Se zachechtáním povolil a znovu ji praštil.</p>
<p>Tentokrát to byla pěst. Rudé mžitky vystřídal okamžik tmy, sucho v ústech sladká palčivost. Hukot v uších jako by se změnil v údery kladiva. Vyskočil na postel, trhnutím ji posunul výš a vrazil jí koleno do žeber. Zachrčela, snažila se stočit do klubíčka, ale další rána ji narovnala. Popadl okraje jemného kombiné a trhl, látka se s praskotem roztrhla. Sevřel v dlani ňadro, surově zakroutil…</p>
<p>Dveře pokoje se rozletěly.</p>
<p>Blanche to přes bolest a hukot v uších slyšela jen zdálky, vlastně si nebyla jistá, jestli se jí to nezdá. Ovšem ucítila, jak vyděšeně ztuhl, zvedl hlavu.</p>
<p>Něco nad ní hvízdlo a pronikavě, ostře zapraskalo.</p>
<p>Svaly mu stáhla křeč. Zachrčel, padl na ni celou vahou a Blanche vykřikla, oběma rukama ho odstrčila, tak silně, že sklouzl z postele a bezvládně žuchl na zem. Blanche vyděšeně couvala, až narazila zády na pelest, zírala ke dveřím.</p>
<p>Muž, co tam stál, byl celý v černém, včetně rukavic a kukly, která mu zakrývala tvář vyjma úzkého pruhu kolem očí. Zbraň s krátkou hlavní držel namířenou. Něco stiskl a Blanche postřehla šipku na tenkém drátu, která se zabzučením zajela zpátky do jejího boku. Vzápětí namířil na ni, ale neudělal nic.</p>
<p>Blanche se prudce nadechla. Chtěla promluvit, ale bolestí v pohmožděném krku se rozkašlala.</p>
<p>Muž ve dveřích ustoupil a do pokoje vkročil další. Tenhle byl mnohem menší, tak drobný, až na chvilku připomínal dívku. Dlouhá černá pláštěnka se leskla deštěm, sahala mu až po paty. Kapuci měl staženou tak hluboko do čela, že jeho obličej mizel ve stínu. Došel k posteli, sehnul se a zavrtěl pohoršeně hlavou.</p>
<p>„Čekal bych, že muž ve vašem postavení nebude svoje <emphasis>chutě</emphasis> krmit tak okázale. Že ho napadne, kdo všechno by si toho mohl všimnout. Ale tělu člověk neporučí, že, pane Eddy? Jak nakonec vím nejlíp.“</p>
<p>Mluvil vlídně, téměř mile, a Eddy zachrčel. Nedokázal promluvit, přesto to znělo strašlivě vyděšeně.</p>
<p>Muž se narovnal a zadíval se na Blanche. Poprvé spatřila jeho tvář, bledou a pohublou, ale s pronikavýma, až nepřirozeně jasnýma očima, jako by jím lomcovala horečka. Mlčky pokynul ke dveřím.</p>
<p>Blanche sklouzla z postele. Snažila se přidržet si zbytky kombiné, i když ji napadlo, že by možná měla dělat spíš opak. Rychle si zápěstím setřela krev z brady – ret tepal povědomou bolestí.</p>
<p>Chlap se zbraní ustoupil ode dveří, aby mohla projít. Vrávorala po chodbě ke dveřím maskérny. Tam stál další, také v černém, zbraň namířenou dovnitř. Věnoval jí pohled a hlavní ukázal dovnitř.</p>
<p>Marta a Simone se vyděšeně krčily na podlaze v koutě. Blanche se podél zdi protáhla k nim, chytila Simone za ruku a nechala se od ní stáhnout dolů.</p>
<p>„Co se tu děje?“ šeptala vyděšeně Marta. „Bože, Blanche! Jak to vypadáš… a co je to za lidi, kdo…“</p>
<p>„Ticho!“ okřikl je ten mezi dveřmi.</p>
<p>Na chodbě se ozvaly těžké kroky. Kolem dveří prošel chlap v černém s Eddym hozeným přes rameno. Ten sténal, visící ruce měl spoutané a slabě se škubaly, ale to bylo všechno. Muž v pláštěnce kráčel za ním. Ve dveřích se zastavil.</p>
<p>Pár vteřin se mlčky díval, zkoumavě, pozorně. Pak rukou v rukavici pomalu sáhl pod pláštěnku. Blanche vyděšeně přivřela oči, ale místo výstřelu něco měkce dopadlo na koberec před nimi, poskočilo to a zůstalo ležet.</p>
<p>Paklík bankovek tři prsty vysoký, úhledně stažený černou páskou. Blanche rozeznala cifru na té vrchní: pět tisíc. Muž v pláštěnce tázavě naklonil hlavu.</p>
<p>„Rozumíme si, dámy?“</p>
<p>Blanche se nezmohla na odpověď, ale Marta vedle ní s nečekanou pohotovostí kývla.</p>
<p>„Jo, pane. Nikdo tady nebyl.“</p>
<p>„Správně,“ levý koutek na konci bledých rtů se zvedl v náznaku úsměvu. Marta znovu pohlédla na Blanche, ve tváři se jí objevil vztek.</p>
<p>„A ať sem ten šmejd už neleze!“</p>
<p>Muž v pláštěnce se otáčel, mířil pryč, ale přesto odpověděl a z tónu těch dvou slov Blanche znovu polila zima.</p>
<p>„Nepoleze. Nikdy.“</p>
<p>Eddy byl těžký jako pytel kamení. Než se s ním seržant Beck dostal k východu <emphasis>Čajové růže</emphasis>, záda pod černou kombinézou měl celá zpocená. Když vyšel do chladné, deštivé noci, otřásl se, a ne jen zimou.</p>
<p>Eddyho auto stálo vedle vchodu <emphasis>Čajové růže</emphasis>. Řidič seděl za volantem, jako by čekal, až se pasažér vrátí, jenže když došel blíž, povšiml si seržant malé dírky v čelním skle a druhé nad jeho pravým okem. Osobní strážce nebyl vidět vůbec – ležel v rudé kaluži na podlaze mezi sedadly.</p>
<p>Beck Eddyho málem pustil. „Řeklo se jenom paralyzéry!“</p>
<p>„Omyl, seržante,“ promluvil mu za zády Petrovův hlas. „<emphasis>Vy</emphasis> jste řekl jenom paralyzéry. Já neříkal nic.“</p>
<p>Beck polkl – to byla pravda, a už v té chvíli z toho dostal špatný pocit.</p>
<p>„Sem, prosím,“ ředitel otevřel kufr svého vznášedla. Beck nepříliš jemně složil Eddyho dovnitř a Petrov za ním zabouchl. Seržant postřehl, jaké ho to stálo úsilí. Musel použít obě ruce, pak zůstal stát opřený o kapotu a rychle oddechoval.</p>
<p>„Jste v pořádku, pane?“</p>
<p>„Jenom se mi točí hlava. Mám v sobě tolik stimulantů, že být myš, půjdu seřezat kocoura.“</p>
<p>Beck se neusmál.</p>
<p>„Měl jste zůstat v nemocnici, aspoň pár dnů se ještě léčit.“</p>
<p>„Tohle je taky <emphasis>léčba.</emphasis> Žádný strach.“</p>
<p>Stále hustě pršelo. Temná, prázdná ulice se ztrácela v kalné mlze, i světlo lamp jako by pohaslo. Ze šera na druhé straně se vyloupla další postava v černém. Když došla blíž, všiml si Beck překvapeně, že je to žena.</p>
<p>„Všechno v pořádku, Alino?“ otázal se Petrov.</p>
<p>„V pořádku,“ kývla. „Měl tu jenom dvě gorily.“</p>
<p>„Dobrá. Uklidíš tohle?“ Petrov ukázal k Eddyho autu.</p>
<p>„Jasně. Za tohohle počasí teče řeka pěkně rychle. Co ty? Nechceš ještě s něčím pomoct?“</p>
<p>„Ne, zbytek vyřídím osobně.“</p>
<p>„Tak na sebe dej pozor, bratříčku, měli jsme o tebe strach. Kdybys něco potřeboval…“</p>
<p>„Vím, kde tě najdu. Pozdravuj ostatní. A že děkuji.“</p>
<p>„Spolehni se.“</p>
<p>Žena se otočila a byla pryč, jako by se rozplynula. Beck přesto postřehl, jak se na něj zadívala, snad ji překvapilo, že tu pořád je… a došlo mu, že má otevřená ústa.</p>
<p>„<emphasis>Bratříčku?</emphasis>“ vypravil ze sebe. „To… to byla vaše sestra?“</p>
<p>Byl tak překvapený, že ho ani nenapadlo se nad tou otázkou zamyslet, ale Petrov kupodivu přikývl.</p>
<p>„Ano. Velí jednomu zvláštnímu oddílu… ne zcela <emphasis>oficiálnímu</emphasis>.“</p>
<p>Seržant se dovtípil okamžitě – černá jednotka, taková, co dělá špinavou práci ve státním zájmu. V životě by nevěřil, že na Viridianu něco podobného existuje.</p>
<p>„Kolik ještě máte příbuzných, pane?“ neudržel se znovu a Petrovův levý koutek se zvedl.</p>
<p>„Jenom pár. Tak pojedeme, seržante?“</p>
<p>„Ehm… jasně, pane.“</p>
<p>Beckovi došlo, že začíná bruslit po hodně tenkém ledě, a radši rychle usedl za volant. Petrov si oklepal z pláštěnky vodu a vklouzl na místo spolujezdce.</p>
<p>„Kam pojedeme?“ Beck nastartoval a stáhl si z hlavy kuklu.</p>
<p>„Ke mně.“</p>
<p>„<emphasis>Cože?</emphasis>“</p>
<p>„Snad jste slyšel, seržante. Máte doufám dobré boty. Teď tam bude spousta bláta.“</p>
<p>Tentokrát Beck pochopil a znovu mu naskočila husí kůže.</p>
<p>Cesta probíhala v nepříjemném tichu. Petrov přitom neklimbal jako obvykle, seděl vzpřímený a soustředěný, jenom prostě neříkal nic. Vlastně byl takový už od chvíle, co se probral. Nezmínil se ani o tom, jak si seržant vedl za jeho nepřítomnosti, nekomentoval vynalézavost ve výmluvách kolem osobních schůzek nebo zručnost ve falšování jeho podpisu na zprávách pro kontrolní výbor. Beck musel připustit, že ho to trochu zklamalo. Jistě, nečekal díky v slzách, ale aspoň trocha <emphasis>uznání</emphasis>… teď ovšem na pěstování uražené ješitnosti nebyla vhodná doba.</p>
<p>Vyjeli z města. Déšť ustal, ale obloha byla pořád zatažená, těžkými mračny nepronikla jediná hvězda. Silnice vypadala skoro prázdná, před odbočkou k bažinám potkali jen dvě vozidla. Pak už samozřejmě žádné.</p>
<p>Ačkoliv si Beck myslel, že to nejde, temnota okolo ještě víc zhoustla. K zataženému nebi se přidala hradba stromů po stranách rozbahněné cesty. Přední reflektory si prořezávaly cestu, jako by se tma stala pevnou hmotou, kterou se musí prodírat. Dřevěná závora někam zmizela. Bez překážky dojeli až na konec a ředitel ukázal rukou.</p>
<p>„Tam, seržante. Doprava a zastavte. A nechte rozsvíceno.“</p>
<p>Beck poslechl mlčky.</p>
<p>Petrov otevřel dveře na své straně a vyskočil. Beck slyšel, jak to hlasitě zašplouchalo. Sám vystoupil opatrněji, přesto se zabořil skoro po kotníky. Kdyby neměli vznášedlo, vůbec by sem asi nedojeli.</p>
<p>Kromě větru hučícího ve stromech byla slyšet jen kakofonie žab v dálce. Země všude v dohledu byla bláto a nic než bláto, v ostrém světle reflektorů se mezi trsy bledé trávy leskly velké kaluže. Beck si všiml tmavšího místa opodál, ale než si stačil vzpomenout, co to je, Petrov otevřel kufr.</p>
<p>„Pomoc!“ zavřeštěl Eddyho hlas. „Bože, pomozte mi… pusťte mě… přísahám, nikomu nic neřeknu, prosím…“</p>
<p>„Ticho!“ okřikl ho Petrov. „Bolí mě hlava a šetřete dechem. Široko daleko nikdo není.“</p>
<p>Sehnul se, popadl zajatce za spoutané ruce a vytáhl ho ven. Eddy žuchl tváří do bláta, hlasitě to zamlaskalo. Prskal, plival, snažil se vyhrabat na nohy, jenže s rukama spoutanýma zase a znovu klouzal zpátky. Nakonec to vzdal, zůstal ležet na zádech a ztěžka lapal po vzduchu.</p>
<p>Jeho bílá košile už dávno nebyla bílá. Doslova každý centimetr těla měl pokrytý mazlavým blátem, měl ho v nose i v uších. Snažil se aspoň si protřít oči, přičemž si bláto dál a dál rozmazával po obličeji. Vypadalo to až legračně, ale nikdo se nezasmál.</p>
<p>„No, pane Eddy,“ Petrov si dřepl na bobek krok od něj. „Pokud jste skončil s toaletou, mohli bychom si promluvit. Třeba o tom <emphasis>dárečku</emphasis>, který mi vaši přátelé doručili domů potrubím. Vážně moc mě potěšil. Váš nápad?“</p>
<p>„Ne… ne, přísahám!“ Eddyho oči byly vytřeštěné hrůzou. „Nic… já to nezařizoval. Řekli mi… že se o všechno postarají. Nemělo to být tak vážné… mělo vám být jenom zle… pár dnů… mrzí mě to, přísahám!“</p>
<p>Beck sevřel rty – pokud existovala sebemenší naděje, že Eddy z tohohle setkání vyvázne živý, právě pohasla.</p>
<p>„Jak milé,“ Petrov se ušklíbl. „Ve vaší současné situaci ovšem pochopitelná lítost. A kdopak byli ti <emphasis>oni</emphasis>, co?“</p>
<p>„Skupina z ambasády. Zvláštní… nevím, kdo jí velí! Já jenom podávám hlášení… plním příkazy. Prosím!“</p>
<p>„No dobře, půjdeme dál. Proč přiletěl Avrian Dann na Viridian a co chtěl od Georga Talminise? Jistě jste informován aspoň v hrubých rysech.“</p>
<p>„Já… já to nevím! Přísahám!“</p>
<p>Eddy byl možná cvičený ve lhaní, jenže dnešní noc toho na něj bylo příliš, aby ten výcvik správně uplatnil – seržant jasně postřehl zaváhání, zákmit pochopení a úleku v jeho obličeji.</p>
<p>Petrov si opřel dlaně o kolena a vstal. Mlčky se obrátil zpět k vznášedlu, otevřel zadní dveře a vytáhl cosi hranatého: velkou bednu s držadlem. Postavil ji na zem před Eddyho a odklopil přední stěnu. Ve světle reflektorů se zalesklo úhledně srovnané kladivo, pár různých kleští, šroubováky, klíče. Obyčejná sada nářadí. Eddy na ni přesto zíral s naprostou hrůzou a ředitel se usmál.</p>
<p>„Víte, pane Eddy, já nikdy nebyl na <emphasis>profesionální</emphasis> výslechy. Všechny ty bílé místnosti, zvuková izolace, sterilní nástroje, lehátka s pouty. Halda krámů, abychom si mohli namlouvat, že jsme charakternější než parta vymahačů, co přerazí nějakému chudákovi nohu klackem pro pár stovek. No, já si už <emphasis>nic</emphasis> nenamlouvám, je mi to fuk. Až s vámi skončím, pojedu domů, dám si sprchu a budu spát úplně stejně dobře jako včera. Nebo stejně špatně, přijde na to. Tak naposledy po dobrém – <emphasis>co chtěl Avrian Dann od Georga Talminise</emphasis><emphasis>?</emphasis>“</p>
<p>Eddy neodpověděl. Dvě vteřiny zíral na otevřenou skříňku a pak se pohnul. Panika mu dodala tolik síly, že se tentokrát opravdu zvedl, skoro se dal na útěk…</p>
<p>Petrov mu podrazil nohy. Eddy s heknutím padl zpátky do bláta, ředitel udělal krok a šlápl mu na záda, přitlačil ho k zemi.</p>
<p>„Podržte ho, seržante.“</p>
<p>Beck se nepohnul. Cítil, jak se mu zvedá žaludek. Vnitřně byl připravený, že Petrov Eddyho zabije. To se dalo čekat, ale ani ve snu ho napadlo, že dojde k <emphasis>tomuhle</emphasis>. Že se na to bude muset dívat, a dokonce se účastnit. Přitom věděl, že ředitel neblufuje, tentokrát nehrál žádnou hru…</p>
<p>„No tak, seržante. Pokud máte nějaké morální problémy, seberte se a běžte pryč. Anebo mi pomozte, ale <emphasis>nestůjte</emphasis>. Stát stranou zřídka něco vyřeší, jenom to z vás udělá cizí figurku. Takže co?“</p>
<p>Petrovův hlas nezněl výsměšně ani útočně. Prostě se ptal. Beck se nadechl… a mlčky došel blíž. Sehnul se, chytil Eddyho za krk a přidržel ho. I když se bránil a kopal, nedalo to moc práce.</p>
<p>Na nebi nad nimi se žlutě zablesklo – přicházela další bouře.</p>
<p>Petrov popadl Eddyho za spoutané ruce, vytáhl mu je za hlavu a zkroutil tak, že se zápěstími skoro dotýkaly temene. Volnou rukou vytáhl z bedny kleště.</p>
<p>„Začneme třeba pravým malíčkem, co říkáte?“</p>
<p>„Ne!“ Eddy s hlavou v blátě zachrčel. „Bože… unést… osvobodit… Viktorii Talminis!“</p>
<p>Petrov ztuhl. Pustil Eddyho ruce. Beck nečekal na pokyn, jedním pohybem ho hrubě otočil na záda a chytil za krk.</p>
<p>„<emphasis>Cože?!</emphasis> Jestli si myslíš, že tohle je k smíchu, tak…“</p>
<p>„Ne!“ Eddy si vyděšeně kryl obličej. „Je to pravda! Avrian Dann… nabídl Talminisovi záchranu jeho sestry. Mají ji unést… pří plesu ke Korwarianovým narozeninám. Talminis… vzal vojáky v přestrojení… má upravenou loď. Já… já zařizoval komunikaci s palácem… viděl jsem ty plány… proboha, pusťte mě! Dost, prosím!“</p>
<p>Petrov hodil kleště zpátky do skříňky. Narovnal se a zíral do tmy. I Beck se postavil a omráčeně na něj civěl. Pocit, že tohle <emphasis>celé</emphasis> je jenom noční můra, právě přesáhl meze dojmu a vstoupil do kategorie reálné možnosti.</p>
<p>„Šílenost!“ vypravil ze sebe seržant. „To… to nemůže být pravda! Unést algorskou císařovnu, copak někdo může být…“</p>
<p>„A co pak?“ Petrov se rychle otočil k Eddymu. „Pokud ji vážně unesou, co <emphasis>potom</emphasis>?“</p>
<p>„Potom… jak to myslíte?“ Eddy na něj zmateně, roztřeseně zíral. „Pak… pak ji přece odvezou sem. Domů.“</p>
<p>„To řekl Dann Talminisovi? To bylo v těch plánech? Že odvezou lady Viktorii <emphasis>sem</emphasis> na Viridian?“</p>
<p>„No… jistě. Já… já nerozumím. Řekl jsem vám všechno, nechápu…“</p>
<p>„Ne!“ Petrovův hlas ho přerušil. „Nechápete, protože jste blbec, ale děkuji, pane Eddy. To bude všechno.“</p>
<p>Petrovova ruka sáhla pod pláštěnku. Objevila se zbraň a Eddy stačil jen vytřeštit oči, naposledy se nadechnout.</p>
<p>Tlumič dvakrát štěkl, výstřel nebyl ani zdaleka tak hlasitý jako úder hromu, který jim v té chvíli zaduněl nad hlavami.</p>
<p>Eddyho tělo se prohnulo, pak zůstalo bezvládně ležet.</p>
<p>Petrovův obličej připomínal barvou den starou mrtvolu a Beck couvl o krok.</p>
<p>„Musíme to zastavit!“ vypravil ze sebe. „Něco udělat…“</p>
<p>„Co?“ ředitel se na něj díval. „Císařovy narozeniny jsou dnes. I kdybychom <emphasis>hned</emphasis> skočili na loď, nedorazíme – nebo dorazíme právě včas, aby nás zastřelili za spoluvinu. Je pozdě. A nepochybuji, že to udělají. Nebo to aspoň zkusí. Tohle je Dannův mistrovský tah, když se podaří, přitlačí ke zdi Algor i Viridian současně.“</p>
<p>„Ale… ale proč? Přece, pokud Viktorie bude tady…“</p>
<p>„<emphasis>Tady?!</emphasis>“ Petrov poprvé zvýšil hlas. „Becku, použijte mozek! Vážně věříte, že by Dann riskoval <emphasis>tohle</emphasis> pro krásné oči Georga Talminise? Pokud jim to vyjde, Viktorie určitě neskončí tady. Skončí dobře zamčená někde na Menabaranu a Andrej Korwarian dostane pěkně dlouhý seznam požadavků. Stejně jako náš král, pokud tedy ten hňup tu akci přežije.“</p>
<p>„Ale… ale až se to provalí, bude šílená aféra. Z toho se Dann nevykroutí…“</p>
<p>„Myslíte, že Andrej Korwarian začne vytrubovat, jak mu unesli ženu z vlastního paláce? Nebo že se Talminis pochlubí spoluvinou? Na Algoru umí utajit věci, o kterých se nám ani nezdá. O tomhle se nedozví živá duše, ale následky budou o to horší.“</p>
<p>„Válka,“ Beck strnule vrtěl hlavou. „Z tohohle určitě bude válka.“</p>
<p>„To je celkem možné – a s Viridianem na špatné straně.“</p>
<p>„Špatné?“ seržant se chabě ušklíbl. „A která je ta <emphasis>správná</emphasis>?“</p>
<p>„Ta silnější, samozřejmě.“</p>
<p>Podruhé zahřmělo a na Beckův obličej cákla kapka vody. Znovu začínalo pršet, ale seržant jen stál.</p>
<p>„Tak co uděláme? Tady toho začnou na ambasádě brzy postrádat, dojde jim, že jsme ho možná zmáčkli a žvanil.“</p>
<p>„Správná poznámka,“ schválil Petrov. „Tím začneme.“</p>
<p>Opět byl klidný, nebo tak aspoň vypadal. Vrátil se ke vznášedlu, otevřel zadní dveře a zpod sedadla vytáhl zdobenou krabici. Uvnitř ležela baňatá láhev z těžkého skla plná světle zelené tekutiny. Beck ji poznal: nejdražší menabaranský absint. Petrov postavil láhev na kapotu, došel k Eddyho tělu a znovu zvedl kleště.</p>
<p>Při tom křupnutí, když uštípl Eddyho pravý ukazovák těsně u dlaně, sebou seržant cukl. Ředitel odšrouboval zátku z láhve a do hrdla nacpal uštípnutý prst. Dalo to trochu práce, než ho protlačil na druhou stranu, a pak láhev pečlivě zavřel. Prst v zelené tekutině připomínal ohavného červa a Beck se odporem ušklíbl.</p>
<p>„Můžu vědět, na co to je, pane?“</p>
<p>„Dárek pro menabaranské vyslanectví. Zítra jim ho pošlu poštou, věřím, že se brzy dostane k těm správným lidem.“</p>
<p>„Ale proč…“</p>
<p>„Jak jste řekl, pana Eddyho začnou brzy postrádat. Domyslet si, co se mu přihodilo, nebude těžké, tak proč něco skrývat? Menabaran má také v oblibě <emphasis>demonstrace</emphasis>, na rozdíl od nich já aspoň používám jenom mrtvoly. Tedy většinou.“</p>
<p>Petrov vrátil láhev do krabice a znovu došel k Eddyho tělu. Popadl ho za nohy a zabral. Seržant chtěl vyrazit na pomoc, ale zjistil, že nebude potřeba.</p>
<p>Tmavé místo, které předtím viděl, bylo jen pár metrů daleko: díra, kterou Michail Petrov před několika týdny tak pracně vykopal. Už dávno nebyla úhledně čtverhranná, stěny se zčásti sesuly, rohy zaoblily, na dně vyrazily trsy trávy. Přesto byla pořád hluboká. Ředitel dotáhl Eddyho tělo napůl přes okraj a pustil jeho nohy, až vlastní vahou sklouzlo do jámy. Dno bylo plné vody. Silně to žbluňklo a Petrov se sípavě nadechl. Jeho hlas zněl přiškrceně, přesto měl v sobě zvláštní naléhavost.</p>
<p>„Napadlo vás někdy… jak jsme to vlastně přežili?“</p>
<p>„Kdo a co?“ hlesl Beck.</p>
<p>„My. Celý Viridian. Naší frakci se podařilo dostat na tu nejlepší planetu ze všech, i když na staré Zemi patřila k vojensky nejslabším. Algor, Menabaran, všichni ti po zuby ozbrojení psi by za tenhle svět dali nevímco, ale přesto jsme to byli my… a pořád tady jsme. Neutrální, víceméně nezávislí a šťastní, zatímco oni si jdou po krku skrytě i otevřeně. Přemýšlel jsem o tom, čím to je.“</p>
<p>Beck rozpačitě pokrčil rameny. „Štěstí, pane?“</p>
<p>„Bezpochyby. Ovšem taky lidé jako moje rodina. Už velice dlouho <emphasis>sloužíme</emphasis>. Děláme práci, co jiní nemůžou nebo nechtějí, aby Viridian mohl přežít. Nic za to nechceme, někdy naopak pořádně zaplatíme, ale když se díváte okolo… nestojí to nakonec za to?“</p>
<p>Když se Beck rozhlédl, neviděl zrovna moc věcí, které by <emphasis>stály za to</emphasis>. Jen díru s mrtvolou člověka, kterého pomohl unést a zavraždit. Nedokázal se zbavit myšlenky, že nebyl první, že právě stojí uprostřed hřbitova plného bezejmenných hrobů, přesto váhavě přikývl a Michail Petrov se <emphasis>usmál.</emphasis></p>
<p>„Vím, že ano, seržante. To, jak jste mě během mé <emphasis>indispozice</emphasis> zastupoval<emphasis>,</emphasis> na mě udělalo dojem, a mě je už těžké ohromit. Gratuluji… a děkuji. Až mě napadlo, že byste skoro zapadl do <emphasis>rodiny</emphasis>.“</p>
<p>Beck stál poněkud strnule. Přemýšlel, co říct, a jestli to vůbec brát jako kompliment. Nakonec usoudil, že ano.</p>
<p>„Ehm… nemáte zač, pane. Co teď?“</p>
<p>Petrov se zahleděl dolů do jámy. „Napřed zakopeme náš <emphasis>problém</emphasis>. A potom… asi podnikneme menší výlet. Na Menabaran.“</p>
<p>Seržant zadržel dech. Bezděčně sebou trhl, chtěl promluvit, ale sevřel rty. Ne, žádné otázky. Už se toho dozvěděl víc, než by se mu předtím jenom zdálo, a hlavně víc, než vůbec chtěl. Navíc déšť sílil. Jestli Beck teď po něčem toužil, bylo to vypadnout odsud pryč. Dát si doma sprchu, celé to zaspat, pokud dokáže usnout. Moc jistý si nebyl, ale raději se otočil a sáhl do kufru pro lopatu.</p>
<p>Blesklo mu hlavou, že od téhle chvíle bruslí po tenkém ledě už úplně všichni.</p><empty-line /><p><strong>Algor</strong></p><empty-line /><p>Goran Weber seděl na tvrdém sedadle a tělo se mu třáslo vibracemi i strachem.</p>
<p>Ochromující děs mu prostupoval tělem jako křeč. Skoro bezděčně škubl rukou, aniž věděl, po čem chce sáhnout. Beztak na tom nezáleželo – odpovědělo mu jen zacinkání řetězu, který spojoval pouta na jeho zápěstích s dalšími na kotnících. Uprostřed řetěz procházel masivním okem v podlaze a byl tak krátký, že se podplukovník nemohl na sedadle ani narovnat, natož postavit.</p>
<p>Transportér se naklonil. Mířil teď dolů a Weber měl výhled na nejbližší okno, za ním však viděl jen tmu. Přesto tušil, kam jedou – Hřbitov. Údolí, nebo spíš kráter, kam nechal Vitalij Korwarian odvézt všechny přeživší velitele Ulijanova pokusu o vzpouru, šlechtice i důstojníky. Jejich jediným vybavením byl stan, pět pokrývek a bedna psích konzerv.</p>
<p>Pro dvacet lidí.</p>
<p>Stěny údolí pokrýval tvrdý, větrem ohlazený led. Nedalo se po něm šplhat, a i kdyby, do Algormontu to byly pěšky tři týdny cesty. Mohli jen čekat. Doufat, že se stane zázrak, že se císař slituje a změní názor, nebo jim dopřeje aspoň rychlou smrt.</p>
<p>Nedopřál.</p>
<p>Vitalij Korwarian nedovolil ani odvézt mrtvoly, zůstaly ležet v kráteru, dokud je nepřikryl sníh, a ti, kdo je spatřili, mluvili o ohlodaných tělech, proříznutých hrdlech, černých pahýlech umrzlých prstů a vytřeštěných očích zírajících z ledu.</p>
<p>Teď se k nim připojí.</p>
<p>Goran Weber se roztřásl bezmocným vztekem – <emphasis>tohle přece nebylo fér</emphasis>! Ani císař nepočítal se zradou viridianského krále, tak jak s ní měl počítat on?! Prostě jenom poslouchal, vždycky se snažil poslouchat…</p>
<p>Transportér prudce dosedl. Weberem to hodilo dopředu, až narazil hlavou na stěnu před sebou, řetěz zařinčel. Vzápětí se odsunuly dveře pilotní kabiny. Voják v uniformě Štítonoše, jenom bez helmy, začal odemykat pouta na jeho nohou, zatímco druhý stál v uličce s rukou na zbrani. Weber přeskakoval pohledem z jednoho na druhého.</p>
<p>„Kde… kde to jsme?!“</p>
<p>Nikdo mu neodpověděl. Voják ho za paži zvedl ze sedadla a se znuděným výrazem táhl za řetěz na zápěstí jako psa k průlezu na konci. Už se otevíral, do transportéru se hrnul čerstvý vzduch. Venku hladově čekala temnota.</p>
<p>„Přestaňte!“ Weber skoro vyjekl. „Chci mluvit s Jeho Veličenstvem! Nebo s plukovníkem Severinem, prosím…“</p>
<p>„Padej!“</p>
<p>Štítonoš do něj strčil tak prudce, že Weber ztratil rovnováhu. Zakopl, proletěl průlezem a žuchl tváří do kyprého sněhu. Rychle se hrabal na nohy, se stále spoutanýma rukama to šlo špatně.</p>
<p>„Tady!“</p>
<p>Voják v průlezu mávl rukou, cosi mu hodil a Weber to náhodou zachytil – klíč k poutům. Vkleče je rychle odemykal a Štítonoš nahoře se zasmál.</p>
<p>„Příjemný pobyt, <emphasis>generále</emphasis>!“</p>
<p>„Počkejte!“ vyjekl Weber. Bez přemýšlení se rozběhl, jenže průlez se mu zabouchl před nosem. Narazil hrudníkem o stěnu, nohy mu podjely. Padl na záda a transportér před ním se začal zvedat. Když podplukovník vstal, zadní světla se už skoro nedala rozeznat od blednoucích hvězd.</p>
<p>Ticho.</p>
<p>Weber se sípavě nadechl. Přicházelo svítání, obloha za ním už se jasnila. Roztřásla ho zima. Ledový vzduch bodal v plicích, mohlo být tak deset stupňů pod nulou. V tuto dobu běžná teplota, přes den bude něco nad nulou… což vyjde nastejno, pořád měl na sobě plesovou uniformu, pro pobyt venku naprosto nevhodnou. Podplukovník se otočil… a došlo mu, že je něco špatně.</p>
<p>Tohle nebyl Hřbitov. Terén vypadal rovný, nikde žádné kameny ani vítr kvílící na svazích okolo. Navíc uviděl temnější předmět o kus dál: velká transportní bedna. Weber k ní dovrávoral a otevřel víko, i když tušil, co uvidí: seřazené konzervy, chatrnou přikrývku…</p>
<p>Omyl. Hned nahoře leželo cosi jiného, předmět připomínající lampu s metr vysokým tělem. Vršek tvořil uzavřený jehlan, ramena solárních panelů složených do transportní polohy – <emphasis>ohřívač</emphasis>.</p>
<p>Weberovi se rozbušilo srdce. Náhlá naděje mu roztřásla kolena. Vytáhl ohřívač z bedny, rychle vyklopil čtveřici nožek a postavil ho do sněhu. Solární panely se samy otevřely, pípnutí prozradilo, že vnitřní baterie je nabitá. Okolo se začalo šířit sálavé teplo. Weber rychle prohrabal zbytek bedny – energetické tyčinky, voda, sušené maso, obojího víc než dost…</p>
<p>Severin. Nic jiného nepřipadalo v úvahu. Zařídil, aby ho odvezli sem a dali mu tohle všechno. Přežije tu, než císaře přejde vztek, Severin ho nenápadně přesvědčí a pak se bude moci vrátit. I kdyby měl sloužit na Noctě jako vojín, čert to vem, zůstane <emphasis>naživu.</emphasis></p>
<p>Weber dostal chuť se rozesmát. Opřel se o bednu, mírnil dech a s přivřenýma očima se uklidňoval, zatímco světlo rozbřesku sílilo, první paprsky se rozlévaly po bílém sněhu a tmavé vodě za…</p>
<p><emphasis>Vodě?!</emphasis></p>
<p>Goran Weber ztuhl. Stál sice na pevné vrstvě ledu, ale jenom pár kroků před sebou viděl tmavou hladinu, a to samé, když se rozhlédl. Byl na malém ostrůvku obklopeném vodou… pohlédl dolů. Teplem ohřívadla se kolem tvořila čím dál větší prohlubeň a samotné ohřívadlo se do ní propadalo. Navíc tenhle ostrůvek byl prostě moc malý, moc…</p>
<p>Weber zavrávoral. Poznání mu projelo mozkem jako střela – vysadili ho na moři! Na maličké kře, kusu ledu, co bude tát tím rychleji, čím víc se pokusí zůstat v teple. Ohřívadlo mu jenom dávalo na výběr: dřív zmrznout, nebo se utopit?</p>
<p><emphasis>Korwarian z tebe stáhne kůži! Budeš závidět Argaylovi!</emphasis></p>
<p>Podplukovníkovi se podlomila kolena. Sjel podél bedny na zem, rozbředlý sníh kolem ohřívadla zamlaskal, když v něm přistál.</p>
<p><emphasis>Tohle přece nebylo fér!</emphasis></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p><emphasis>Konec druhé části</emphasis></p>
</section>
<section>
<p><strong>Obsah</strong></p>
<p>Prolog</p>
<p>Viridian</p>
<p>Stanice Křižovatka, menabaranské území</p>
<p>Kapitola 1</p>
<p>Algor</p>
<p>Kapitola 2</p>
<p>Maják Fort Knox, menabaranské území</p>
<p>Menabaran</p>
<p>Maják Einstein, menabaranské území</p>
<p>Menabaran</p>
<p>Kapitola 3</p>
<p>Algor</p>
<p>Kapitola 4</p>
<p>Maják Země, menabaranské území</p>
<p>Viridian</p>
<p>Menabaran</p>
<p>Kapitola 5</p>
<p>Algor</p>
<p>Kapitola 6</p>
<p>Viridian</p>
<p>Perimetr majáku Luna, menabaranské území</p>
<p>Menabaran</p>
<p>Kapitola 7</p>
<p>Algor</p>
<p>Kapitola 8</p>
<p>Viridian</p>
<p>Perimetr majáku Proxima, newellské území</p>
<p>Newell</p>
<p>Maják Ridley, newellské území</p>
<p>Kapitola 9</p>
<p>Algor</p>
<p>Kapitola 10</p>
<p>Newell</p>
<p>Menabaran</p>
<p>Kapitola 11</p>
<p>Algor</p>
<p>Kapitola 12</p>
<p>Newell</p>
<p>Kapitola 13</p>
<p>Algor</p>
<p>Kapitola 14</p>
<p>Newell</p>
<p>Kapitola 15</p>
<p>Algor</p>
<p>Kapitola 16</p>
<p>Newell</p>
<p>Kapitola 17</p>
<p>Algor</p>
<p>Epilog</p>
<p>Newell</p>
<p>Menabaran</p>
<p>Algor</p>
<p>Viridian</p>
<p>Algor</p>
</section>
<section>
<p><strong>Jan Hlávka, Jana Vybíralová</strong></p>
<p><strong> </strong></p><empty-line /><p><strong></strong></p>
<p><strong>TENKÝ LED</strong></p>
<p><strong> </strong></p><empty-line /><p><strong></strong></p>
<p><strong>Jazyková redakce Jiří Popiolek.</strong></p>
<p><strong>Odpovědná redakce Robert Pilch.</strong></p>
<p><strong>Obálka <emphasis>drawingnightmare</emphasis>, grafická úprava Lukáš Tuma.</strong></p>
<p><strong>Vydání první.</strong></p>
<p><strong>Vydalo nakladatelství Robert Pilch – BROKILON,</strong></p>
<p><strong>Nuselská 1418/51, 140 00 Praha 4</strong></p>
<p><strong>roku 2014 jako svou 319. publikaci (ePub) a 320. publikaci(mobi) .</strong></p>
<p><strong>http://www.brokilon.cz</strong></p>
<p><strong>brokilon@brokilon.cz</strong></p>
<p><strong> </strong></p><empty-line /><p><strong></strong></p>
<p><strong>ISBN 978-80-7456-218-1 (ePub)</strong></p>
<p><strong>ISBN 978-80-7456-219-8 (mobi)</strong></p>
</section>
</body><binary id="_1.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAOwA7AAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCABLANoBAREA/8QAGw
ABAAIDAQEAAAAAAAAAAAAAAAUGAwcIBAL/xABAEAACAQMDAwMCAgYIAwkAAAABAgMEBREAB
hIHEyEUIjEyQRUjCBc2dYSzFiRCRlFSYcNVgdI3VmKTlKGktNP/2gAIAQEAAD8A3Npppppp
ppppppppppppppprBWy9ihnm9RDTduJm704zHHgZ5N5HtHyfI8fca0tcutt7oL/PTyWdIEp
p+E1I9QrlXU8XTmEHtwCR4JD4PIr7DLX7cs259s2+4eorLJVSytwFBDI1REGH5cQkBUStIV
Vu0OJIkif6YyzVCKqvQg7tVvO9U88DIKyke4Oq04wvISTkjjIw7hWJElccCpBZWAx2y51td
co7a/UK4w+oiV0uFRc3hhjKuRIOGWLZVSU5mEnxkDKg1n+me6v+8t3/APXS/wDVrrPTTTTT
TTTTTTTTTTTTTTTTVI6kbmvu2qKOS1Wd7hHIvdaVFl40hiZWLSFCMqwPxlR7WzyBIGoLXQ0
8e6LpW7yqKmnahaWW4tSzI3qpJMAUymPwrNmXkA30hhhOLMPLdt3Xzd90anoaDiHiNPQ0dH
GzNTQBTyjjC/5lA5sBkhceEyuvuwbSrb5RUUptl6u3dV0p46cenghQMxP9YkVkB5BzwC4y/
wBXLK6yb2tlLbrlSUFRt/8AosEi77wiqFa8ys4XKsBnkArHizhfaccSTypmuzNNNNNNNNNN
NNNNNNNNNNNNUjqjVMtgitsE9NHVXJmp4TLGGMQIxLMWJ9kawmUOwUkBwcr5zztRNVVvYs0
UnGKoqVIURk8nPtBIQFmxk4GCRybiMsc7Gt1Radg0Mlwis244KrtARz3KkelWWcAkLyRvcn
IA9olQVDlmkKxqIagsdst1CtPWy25pq6WLtvd6eVaZiAwfs1VNKwZVZwGzgfBOCuB4tw2uC
m3XSUlBT2i3dn0sckq1pqKWSSQcxN+aCe1xIz4ZQB5J5DNT12Zppppppppppppppppppppp
rT9dcqDc287sqiGnK7bnjdpFZoYaiR1i74cL5RojGe8B5i4k4AIFMprzJt66vb6W2TU1VX0
1JBUU4oUNR7YSkkBjkQj85+D8hy8FSQxyo8u9Jt21VJT1G5ZU7jMomiVl7qNx5RmZF8Rkqz
BEPH6ZDxBZ2aG2/ue6banme3yoYqlRHU00yCSGoTP0up+QRkZGDgnBGTr4oqu1NuKCrulFN
LQGVXqoIHWNm/z8eKqFUtkhQBge0MPq1Ga7M0000000000000000000001yzua8XK39S7tc
6WtmjrKa5TdqblllCuVA8/K8RxwfGPGMeNTtt627pttugolprXMsC8Fd6YoeI+BhGVQAMAA
AeANVupu1z3Fa4qerr4aekopQGj7kUFPGGb2slPGoLMC0hZlVjhh4GPPq2xaaKqtUlx71TB
VU1WkDVAPCOkMikwT9wH2BZY+LlgRxcccMBqTlrIts7jod20ttoUinUma2TwAdmqjdVnhRf
eYmDESqTx4qwHn6TntnRTcl1tVJcYK61rFVwJOivLIGCsoYA4Q+cHVj6lbv3ltS8KLdXdi3
VksrwTPEGkcrxV0ZZFwqqQOPBQGVg2XJLahbRvDqrfaGStt90heni583kFHFxCBS5w4B4qH
TJ+ByHnWam6t7v2/dJbPumLmY5SlQ6wolTCCuAY8flnHhhlSGz84IItu+t37ktu2Ka6WSuo
z3qZJpnERGIi4CTQrIv9rkodCXKc4x9+bUOzdQepm4KtqW2XdJZUUMQ8VLGMFlQeXUDJZ1A
HySRr03Lf8A1L2rXCDcScuWDGlRAEjYqVfKyQleWPAIDEYYhh9tbJ2Fv5d1W6tqpo3QwM79
lFMssajzxPBfcMEcDgM2GXixjLtTN09aZY5xBZ4kkkinJcMx7IUFCo5IwLtyU5KkR4LLiUY
fXma79Z1oZKxp8RR8Q6lKPuKzBSqGPHIOea4THIlgMZI16drdaZZJzBeIkjklnBQKx7JUly
w5OxKNyYYLEx4CriIZfXt6j7y3NZnFy2/UvFbaho4zUSxAlXAf8tVYcVGQ/IFe4HQhsL2wY
/prvrde591Ciu1y9VQxxd2ZFg4OMOgQqYlB+tk5cvbwL8vGrB1Z3hcttxwPYLpDT1JlEVUp
Hcce0soVWBQeGJfA5e6HPgrmGsF+6j3S3rU1MfqZ+0tTRAgxmUM6he6sRUCIlDxLBSSfkxd
3FM/W7vv/AI7/APEg/wCjVm3nvbfG25qbsv8AhsVVl5OUbyMagJH3kHf5YRXPt7fsIbwSc4
sHSjce69zzS1t9q/VW6OXtQOsfBhOEJIIjAHDgxz3PHIx8fOtp61fv3qlFZgtJRcJ5ZVkIi
hqB7omTEcjyIfaCSXCIQxXgxdPpNcg3D1gulK90pZoYKR4vVcW9JGIoSW4tiT3BPa2Gb5C5
yfnS29VNyWXcRte7h6eWLMM8/ZJZG93BnjB4sg5gnthGYBTyYDDXbcm4dzXHa8FdtGnqY6x
4GmcenEkbRjttmNmX3swcFBgZXuAqJFCrp+Hqhuf8Vjr6ysSokCiN5Ep4YpjGG5cRIqZADe
7BypI9ysCVO5qWk29frJUXCCy7frblMvOKcUSypUPISElZQDIil8hg3lSkgJIXkdbbAqdzV
e/XshobQqw9yG6wm300amAMFlUtGgLecAAEgnGfbnUFsWNq+0bttUkzpSvZnrGVAMtJA6vH
5IPjJII+4J/0Il9x0/4nt++1NQsNI49Be4Ie35kNTGq1JjZjy4GRkz5IBQDxq8/qVtaeyMW
50XwrT09S0hH2LFalVLf4kKoz8AfGob9IT+7/APE/7WoXYvUK27R6fV1EZ5vxSauZ4Y4oeR
CmNBy5N7R9JAPuwSCUYAg0YGfct9iR5qOkabhErTSiKGCNFCqCzH6VRQPJLHH9pj53Zu/8r
oXVUDe2a3xU9JKh8OhjljA5D7MV4tgEj3DizKQx150gv1r25ueuuF3rEpaYW9k5sCSzGWPA
AAJJ+TgD4BPwDp1J3RRbxu9DT2aB55A3N2iTxLNIkSFIxwV3A7YAZhyJOMABRqWtFlu20Ol
l6u7xdqaq7bEmVG7ZWTtIvEDksqM7uTyUoyRDyQ6irdM6CK59QrVSzM6AtJIjoRyjdI2dGG
cjIZVOCCDjyCMjXTnoqX0PofTQ+k7XZ9P2x2+GMcePxxx4x8Y1zN1To4KHqTeYaaPgjSpKR
kn3PGrsfP8AizE/89Wrd9yrbx0LsNwr6h555bgqkt5wESWMefkk8ORJJJZm+BgCq9PN0Uu0
rldLhUtMHe2yQ04hA5tKzpxwWBUYwTlgR4+D4BkNnil3ZuOqr7w6VNZTKr0VtZGdJBzJduO
eUojBaQx55ynkSSSxPQ1BQRW+Bo42eSSRu5NNIQXmcgAsxGPOABgAAAAAAAAce63N+kJ/d/
8Aif8Aa1M9Bf2HrP3k/wDLi1fb/URUlgrqqoRJKaCBpKiN4hIJIlGZE4kgElQwGTjJGcjwe
VqKKfc+6oIaqp41F1rlWWfgDhpHwW4jA+WzgY/5a6stNugttCsUFJDSF8PJHCxZQ2AMBiAS
oACr4GFVQAAABpnr3aoKS5WevjeYy1MU0biSQuAFcOMZ8jzK3jOAAoAAGnTe5z1fTDdtteW
YxW+hndFLgoRLE3gAjK8TGx8HB7jZGcHWuaGxz3Cx19ypzzNDLErwgDkyssjMw85PERZIAP
jLeApOrH0y3Ydv3taaZqZIp2zHNVSuiQPjBBK/CuAqsSCARG5B7YBuHTj/ALb91fxn/wBlN
V/pqlH37NT1NL3YrtU3GgqTGJObxmCAhT2yCVBJ+rKryZvBHIfdFKtxs9O15DutTs+qp6Vy
hVXkpqiSRFBUAZRYlJz/AIDOeXnbO39vWK87ctl1uNitdTW1tJFUVE70MXKWR0DMx9vySSd
UP9IT+7/8T/tazdE9tWO6bVra242mjrag1xi51MKy4VUQgANkDyzfHz9/gao3VC3W23bgo/
wsQmGooVlMsMHZSbEkiBwo9vlUX3IArfUoAbWarraqv6KQSVdTNOaa9pSwiSQkJEsDsqgfH
gu3n5xxHwqgfHSrbdu3TuOtoLjTpMqW+SWHmXCpIHQKxCMpIHI+MjP/AL6jN4bdqtk7oFPC
9TAOMdVSSO6iZFPkZKEgMrBlyD5K5HgjWzKKsbe3SWqt9PU0yVVWxaRJ6gK5qRIHcIpRQRJ
K0J+rCmpIyOCqdZ9PrvFY98W24TcOKM6AySCNAzoyKWY/SoLAk4OBk4Pxrpz8XoPwv8S7/w
DVvjPBuXLlx4cMcufL28McuXtxnxrmPqDd4r5vi5XCHhxdkQmOQSIWRFRirD6lJUkHAyMHA
+NXnfdkrdudFbJaa5UEsFwRjxbJBeOV2Bx4BVmZfBIIUHIzgVnpVt+i3HuOtpKymSp7dvkl
ijd+Cl+aLgnBwCGZcgErnK4YAiI3VY59obm7NOaynUcaikeYCOZBkjzxP1K6svIeG48l9pB
1vrppuUbh27E608MCLyQRQLKVgZcc48sCoX3IyAN4V+AH5ZJ5m1ub9IT+7/8AE/7WpnoL+w
9Z+8n/AJcWrBuHeW10klsFzuUMAq/6u7SoxjkUtwlTkpBXAypckKGz5JR1XnaWG4bN3aEmi
T1tpq1cK6twdkYMp84JU4BB8ZBGuprLcqe426nkhqHmLQJKrTcBLJG2QkrKuMBwpYeB9xgE
EDSXXK+RXG926hgnpqmKngNQksDhsLKFwpwTk4TmD4ysi+PGWl+n22q2h6abgn9LM9RebbK
6R8H5cQjrCFXhhmYmQnDHx2/Hv1g6D03q6XccHfmgLelKywvxdCDKQR9j5A8EEH4IIJBpO+
doy7ZuK8YHjidV7yYJSGU5yqEklo24lkY+SMqfcj4s3QuaWp39cJ55Xlllt8rvI7FmdjLGS
ST8kn7683TGtpYLvtrvVMMfp665TTc5AO2npIvc2fhfa3k+Paf8NZo/2H2f+7b9/Lk1ubZn
7D2H920/8tda/wB89MtybrvDVNDW0cND3ZJI4KwlZEdsK7ckDl1YRoV5HKrhcKFxqJoOkvU
S1QNBbtz01FEzczHT19RGpbAGcKg84A8/6a+KXoZfJ7kam+3WGWKSUNM1I7SzSFnHIkyBQP
BZi2WPj6WJxqZ3D0svNdt222C0S0cENL+bO1Q3tY+7giuELtwLSsSwUEzEqAPYkZYOkm7tu
3Jatay3SwvxjnhhkbnInNWwGZBw9yqeanmuOSgsApk98dOd3byuQmSuo4aGGWY01LVysXh5
PgkOqsWVwquAT7OXAABfOHaPSzcm264tXy26ut0ssZqKOFiWl8lMlnQcVVJJGIB94BQghzq
Q3t0ii3Dd6q40DJR1NSwZTGB2i3BixlUnIJYL70znl5jyC7RP6tupv1f0po+98ep9VL6jj/
k7vb58M+eHLjnzjPnUhtfoutnuNNVV9WlQ6KHeWJypjfxlI14+CDnEvLIB9qK3F1zb+6eX7
c1b6WzPQ0VsjWIiKU4ViisqcSFLIFDMO2MIMhhlncL4ti9K79tPcaXKvqKGppeISSnpx3Gk
96lT+YqhQjBZMg8vy8AHOpDqT06vO9LpDPbJqOlhp+QeOpXh3XKpmUMgYtlVVMNgjteMg51
X7L0q37tuSWS33i3RibgHSP8AODMrBo2KSIF9rYPL6lHIqCfaYz9Qu6v+IWj/AM6X/wDPUt
uLpXu3c9atQaihpgiqJY5QsSyT8VEsyiJWDCRhy5MFc+AVAUaw0HSXqJaoGgt256aiiZuZj
p6+ojUtgDOFQecAef8ATSDo9uwX+nu94raG7mOeN5kkqHlacKRhWMij24ABPkhc4ViApuG9
+mibkoYStVNNVQc29TKFaoIIzwX6VZSwYhGKhTJlWRV4NWabpf1GtMMtDad3QxUPlI1FXNH
hefLIUKQjEjJ4n7kZIJzmsvRiqhrhXXmshr6/urM7TqZaYkly3IZDzNkISD2x7vl8FTcNz7
Uu9Vao4duXBKW4KzySV1S5Lyu6hGJwpCsVJw6gFAoRAFY8alsfpVuTbF/irqu4UMlKjK7wQ
TSAyMDgHPAcSoZjkfUMofa7a2Bu6wRbhsktLNHUzoVIangqBF3VyD9wV5AqrLnHuUAsFZ80
zYPTqt2BuOpudwr6aemnX0cLRHjgO4Ks/IjiSVRQq8yWkH2GdaMS53COAQJXVKxBSgjWVgo
UhwRjPxiSTx/42/zHXm11lsz9h7D+7af+WuprTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTTWCto4LhQz0V
VH3KepiaKVMkclYYIyPI8H7a5A9bVeh9D6mb0nd73p+4e3zxjlx+OWPGfnGs095utT6r1Fz
rJvWcPU9ydm7/D6OeT7sfbPxr1Q7s3JTQRwQbhukUUShEjStkVUUDAAAPgAfbX/2Q==
</binary><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAIBAQIBAQICAgICAgICAwUDAwMDAwYEBAMFBwY
HBwcGBwcICQsJCAgKCAcHCg0KCgsMDAwMBwkODw0MDgsMDAz/2wBDAQICAgMDAwYDAwYMCA
cIDAwMDAwMDAwMDAwMDAwMDAwMDAwMDAwMDAwMDAwMDAwMDAwMDAwMDAwMDAwMDAwMDAz/w
AARCAPlAowDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwB97rq3MTptQM2ASOM1gahB
yzN/Dz0+7+dVp9Re0Xdypz8pAwPz7DrzWTqviaMWcjCQ7kVn29Dt55z7Y6V/S2iP4CoYWal
craxZxpIqtOiBsAM2MHJHBzj1Jrn9VvrfUpV2qnmIogXy2OZD/ex/DnIOPqKxPFPipLif/R
2Mm444djuOO3fOc/n2rmT4mCBgJm3E84wOnrXFUxEE9T6TD4GrNXSNvVtNYx7tow/y9BnjH
GB069e/tXNazpEF1DKDG+VBBKgFQc1sLrq3O7dznCgh+U9s+nOR6cVQ1hI5IC6/f6D5TtIx
1z9e3tXNW5ZRuj0sH7SnUUXocTrOlwhDu2gjABGAD1wT/Wua12zt037/AC1ck5VQEVuCBxj
qQQR29q67W597pGREM/Lnbxz3brn/AOtXGeKY8SFEKyJtwgjGQqj0PBPfqK+drpLY+4wrbt
cyL2P7GZGntZNzxYjKKE2HghsEc/J6eoNYN5AzWiKPMaLeWVeSYzxnnpnGMgV0Myf2iYzIM
mJNqtvJPG45Oe+AAO2FHFVBttpIQXF0scm8QsSyHOMngjPpxXBNXPVpTa9TAjTZEgJBnDZK
lccDtx2OatTWTwwxPcLtaVfOWRSHLAn/ABB7/hV27g8qGIYjlcZLwyITtJ7kEcHt1PSobgx
yHZl0jTG1pIwWzjp9Mn16fSsuWxvz32JtDubIR3R1Ca5jeK3drXyY1bfJkFVbONo+8c/N2G
Kb4VsG8X+I7Swt5LEXepSC3iNxOkMKMxxuZ2IVRnucAetZl/asN0UispVA3IIIJAPQgHqT+
X41Ru5U+0YC+SdozufqcUnUtuXGje7T1f4HZ+IvhTqGhaXfapfXGlzWmmasdJuY7XUbeadp
QMlkQNl0x/GPl964VFW0uRN5AnIyQkqnBz04Ug/rSTSsbt8uwYj51AOWb2FUrmfzNqx5Dhc
EZJ+bPb044rnq1It3ijrw1GaVpO/ysUbvWfPtlg+zQrsZmYnhySMc47D+tVLi6aZI45PmWM
BcfdJAyf8AJq69hJDbG7MDvCZRHKScBe+0H3GfyqrcJDHCHikGJWbMIJLRgHjLY5yCcYPbm
vOnzdT3afJ9lFVpWu5WOd7DJJJOT/jiogo8z/axwc8dD1HXsKtPM7RMcfJldxx1OOD6+tRm
VoDjHmCTgAHj9Kxfc6ot7IqxEWmWVHLsflZWwQOc8dzj1NNitTkZ9RjLYLLg9/XgVeitPOj
IzgtwOO/bBqS3tgCFO7huOmMf40lTbB1UrjFyjkBMISTtc5K9uoxmnQK0jAAAcjvjjj/D9a
v6fp63U7q80UICMweQnkgcLwDye1XoNJ2Qq+F5BIB6v/hXTGk2cVTFRiUMqkSqFjJcZd9pG
w56Zzz0rTs7BvNKwo4Kp5jdchQMlsAHjHNW7G1ISQR/J5yhHJY/MOv8/T0q5LHNqN000ksk
7MoRSSWbaAVC5POAMD6CuuFHqeZVxKehSW0Zo42Dr0wGVug+laSNcXc7TcJlkj+SIBU2r8o
yBwfl479eas6FoCtqmnreGW0t7gqBJkJlDkFgWwO2M9OTU8WimHckb/x/IGXBx2yehOM811
Rpu1zz6leN7f1uW9M0yE2U05ceYs0arEUcFwQSXyPlHIxg8nPWup8OymPTr+FbeGZrpELGR
P3sQDbty9cfdwT6E1z1vp1xZpKFB3EgPDtyxwMg49R/nNdF4YuH0q43Wv2iO6iI8klsgddy
kYHynP3eh75rto6NXPLxDcotrU3fCN7YTyyJexXkYS0K25hKALL/AMs9+RymcliMtzxXR6T
rUek29uyCSHUhMJIZ/MBjC7VIyhGM7skMc9MY5rnJ9Pll1Scxb7hNpfeITGADwTtwNo6cDj
itSwsXiUOMEL8xBHyjr1HT1/OvSouUdEePiIwmrt6dv6/Uu21xJLfj97jLFlLR5C4+ZcD6g
du/PWtFtSllv2uN/lXBcuzxgKSxJbIAIHc/lVWyt40OZAzErkbT0PGO31496uRJhMZPygEf
L09iTzXdTTsePiJwvoiGTYN21F+ZtmGJYYGPXnt+nbitjxFEIvD/AIeCoFxYSKXXli32qc5
68HoO3TpVWKz85xyqj16811niPTpf+EM8LwNPi3eCWXkYUOLmYE/lt456cda7KVFtSfl+qP
JxWLUZ0kv5v/bZHExaSdRcbrj5IRjdMwCquTjjrzntnnJ9arz6dJJALfzHZQxYIT91sYrp7
Xw8VtzMcZLeWqhA+5v4vXHByDj+VKNJCssn8aFWGV4I6jg/h+dT9Vua/wBpNPTY5VdGMLNj
HDYJXn9ehB+tW49AEsCnd8xfaVZcBenJPT1/Kt6PS4pJssGCsxZlUD5R7dBWlL4Za3Zg4jB
QoQFfls91IOOnX0pxwaRNTNZvY5CXS12n7xYYAxjH5/l27n0qSHRwYS5hkKJgOy5I3HkE9u
g9uldfHpL3FqtvnMakuqFB94gDr16AflSN4XAPU7TjdhcY9/fr+pq/q0dzD+0p2tc41Yvs8
quFGVO4ZQEfiOQegz2qObSVmmBO5FZi+R1GfYV148M4AXazKvJXj5uvHHaoJvDzeaRswv3w
OiqPSpeGuXDMmndHKLpDEYUt1znv2H/1qbcaZJLGf3PyL8rEL9zPAz6e30rrL3RHifa0RjZ
sEhU2/Tjt/wDXqObTnh03yImn3NkyLu+Rxxj69/0qXhEbRzSV7s4a6tDIxDBmBySCelU9R0
+VYeBmN02lSR0Bz257D3rtrvw5IYFk8pvLckKwQnJ9M+vNUZvD20ZYDHQ56VyTwcj06WbU9
Lnn99oM24B9w2jIbODg8885qrb+H9kqLPAJVVuUDsPNHygDHGOB1zyPSvR30cG1IMZ3FgAx
bgAA5/nUEnh5Yn/1e0g5Zc8GuZ4F7ndDOINWZ5++jzyqieWBFv3EHjkjHUVNLoM1wArRyNt
QcL1AweOfc/rXazaYGyRGV35JVeAPp7Uy104s+F6feOBgHHr71H1R3sbf2kmrnAT+HGa1zt
dJGYg5xjbz2Bz1/lWcmkAybUiiYYwwmIUEjtmvUbrQYriMDkPzjI6DJ796rHw3E1sYygYYx
/8AX61nLBM1hmkGjyiXRtlthoc7eEUr9zPfP4d80ad4Te5ZzuiijVd/zJw+M4C/57GvTj4S
QxEBPutuyVzkt3z9P5USeCQIWcEHeMbQfmXnPIA/z+NY/Updjo/tSna19zitC0mCK3m7nIw
gGEdcgkH8QP8AGtq00yGfGcblHRRnB7fjWi3h0WjFl2ZXOBj5SD6dDn+tWLGwnncnzdicE7
mLAenGa0hQa0sRUxKa5kyXTNJC3RYoM/e28EcdcZ7dB+VbaLDbzhyNom+YqSdpyT6Y46jj0
qhpZ+x7xPEk4eNkQM5Uo55DDHp756069dmmEkpbe33iTy3PJPPPUd+3Su+naMbpHkV06s7N
6DtVvQHEgj2AABeQRlVXcT35/wDr9q111aWPwUIVwxIk4A8o9SAuSQCMAdf72OetZd3p7x2
qI24RsA0Z6hlJIyB6cD/Cp7q38nwqQ6gpg5yTk5Y961g5JyfkclVU5RpxX8y/r/M5641NAA
qMfkfYCPm4HAPI6+1UL+9jt5YXjuZHZRk/Lt29DjOT1z3/AFoCpazAqckFSTnbuxjpx646/
XtVUnyyq4QP23sO/HPp/PnpXmSk2fQwppbF60aOXypvMEflZZC8bkyMOQvQqCeccgfKc9RU
st1FIcuPMdvm+UHgYwemRzg/kaz57iC3jtpITKWdCX3qFGScAD5uRjOcgEZ6VqxXYW28zhs
gL8rEDIIJ+XpxyD6/nTT6ESVtQns4QyecuC6h8MuML1XB/wDrVDNawcALudyV2DBx7Yz6kf
r+CSXe3z3LqW2gny8oowV7Hrx06j8KyNTuTJ5ivhlC5JUZ57gYHH6daUpJDpwk92bGg3Edp
fW7LIPlfom7j5sDOMAevGOtN8d3kY1i123CROq4VmBcMBnnpnHXOenvXLXGsxx+I7d4pPMS
MJiSNTtk5IyNyg4GOP51L4318Lq0Kh2feVEiHC71JbKE8HJzg49vWo9tam4+ZosM3WVTyZQ
nvXkiw9wWGzeCi52kkHtgg54yf5Vkaldi43sW3yjJMhO1s5PHB9SQSR2qPUoZLG8Yv5uUYh
4y2Ch/ut3BHIwfQ1jyXOZjnESMT05Cg+n0+vavPnPoevSpX1RseJrlL8reW6wRRTglraJXC
wFTggFieuNxIP8AFVD+05ntxsULJbuzvlBvHQYJPJxj8KqTX5VDFPu3MwLEdQQMAnPGCCe3
pz2qaxtbd41d72OEu7qQYmdlUIef1wPU9cCsnJyeh0RpqMbP/M0La4SWEeYTzyvlkfM24ZP
TGex6dBjNbFqi3txZpDFNE8QCSucz+YQRh9pHTG0BcY6etc/plxIrlZVV5N38DbQhz144PA
H412Xh+K5jvzPbeZbNBH+5aP8AdlCMAYK9+pPPNb0tTkr+7sV9K0e3TU7eS6gN3A7uZI7eY
ROR0HOMIOAQduMVcht7zUbmSS6uJpJWiSFWkYyMqLwFJPYKBjHpjitLTtLudTiO6ADc5kGM
IACWyccZ+pz0ra0fw3bpDI0jSrMWCoFQ7VwxyeT6DP6V2U6DlojzquJjHV7/AHmafC9sjKI
w20R43AcO+eSe+DzitrS/DuJZP3mNx+bb0cY6D8scYxxWvpuj5cFYHfYPMBxnqQASfT/Gui
0nwwbg+aFi8rccqzYyoIzznPtxz+denRwV3c8HF5soKyKmneE4HaMuUuZ5z2Lbgcddxxwcg
H6cGuw03wxYXlhCNWXWDcQqIo/IkiVPLH3cbufx6Vu+DPCQXZ5nyBMfJknA4PH412kPh+KV
MiOI/wC8ua9unhopHxOMzV83vNlPXtOfWLcBy8xVcDnJUc8AYrzvxnot1F5r+SWXezuwzz+
Jyeee+DXq3gbW7G3n826i+1QqpVcMBzjAP5mtDU7bSJ9KkkEirKo4QjIH6YrokkzzKeJlRl
ytXPkvxNNJa3jH/VlccMnTpjIHeuWbxF580oic+YQGCsoHQc4I78enfNeg/FxIINXuMhY1O
MAfxcdR/kV49qEsBuyiMX8wlecYHzH/AOtz9a+VxzcKlrn6rk9qtBSaOr03xROyEb/3jkAB
1GT2GD27CrravPKzcISRyH789OT65rjJdQiRCgyX5JZGGFA/hx1/MnpV7Tb6SOMLIzbBzGC
OctjntnOAfwFc8a8tmztnhIfEkaV1BJeOq7s/LuGH+71x0Htn1rKbQJY0yytt5zhfugHOfp
nHX1rqNDsX1++aC18uXyoJJyy4QrFEu5yQe4VScdTjjORXZ6J8AvEXjH4W6l4s03R7q40PT
DtnuoyAkfGec9fwrRUOfYwljI0fi0PFD4fkn1OKKzDTySMMA/IN55wBkY5x3xSWPhpZ4ft9
5JZ6fbI2IhMpLO27n5VBJAPUnjnr2q74slFhI8ZfyzuAG5Rz6Zz3rN+JutK99FETHGLWztY
kDMMgGFC2BjkZJY8nlunauNqMU2+h6MXUnJRj1/S3+ZB4n8NWOliC4GtaerXcX2mJUilbCl
mGCMEqeCdpycYrAnjsPKBGu2jknlTDMDkcn+H3/lUGrXpbTzDHKzRrKZfIKD5n4Xd0xisS5
1VrG0nSAxgXS+XPmMfvxvDYB7dF9Ohrhq1Ve6X5/wCZ6uHw0mrOTv8AL/I6D+ybKSUF9dtA
hHDJDLuj5I5+Xp9Kk/4RHR7ixiH9u2nnlWMge1m2K3OMHbk8Y9OT7VxNvrIR5FmXk9PmBOB
+lXtP12JodrB2B9sFB7msY14PdL8f8zqng6sVdSf4f5G5LoGnzBIv7atw+dyOIJAC3Tk7e3
9TVH/hHLTS7pbiHXLRLqNwyvHFOGiYHqvyYP41HrXiGHVrxpLezjtIyqhI4iWQEKAWyeecZ
xngk1Wu4vKs0kO394xCsJVJ+UDIK9Rznr6cUpOL2X5lU41FZNtX6af5EUmhQrCT/att+++V
4/Jk5APBztwB+vWqVxoFpvBOrQbNuF3RSsSM4AB2+5P4U6K+aaYKNg3fKGchQO/J49/zqiJ
8TdthB4Ncc+Xt+f8AmejSVS+rf4f5FlvCtjCZAmsQON2AwglAcevK+1Fr4etYrzf/AGrAMc
qwil4P/fNVgylvuk+pFXba3WSIBc/ewSemKmKi3ol+P+ZpOc4rWT/D/IkHhi0BO7V7bDgvn
ypTk/8AfPXk1Lc+HbBp08nU4VDAHDQy5U9/4cf/AKxToLNJJkQuFB43YyoH1r0bw9+yx4/8
Q6VaXun+CvFN/ZXcaTQ3MGlTtHMjDKsrBcEEEHI7V0woc3wx/M86vjo0rOpUtfvZfocNY+F
bGWAj+14EPB3C2l5P12ZrU0zwdaXc6CTXbROnzC2mLAd/4ea7Wz/Zz8a2nicaHN4Q8SR6rN
bNcJZnTJTcSRdBIqbd23cMbsetYNroEyDy5ImWaOXaysMbcE5yOuRXZCglvH8/8zzp472nw
z/L/Iji8EWCOzR67bOiE4P2Wb5vw2Vr6d4FsXk/5DNpINoIX7LP0656Dpmuqs/2efFNne6f
ZzeHtfjvdVw9jA9k4a7TaWLRjGW454zxXZ2H7Knjyzhjz4K8T/P3/suYlQOMH5ePpXdTw7f
2fz/zPHrZhTW9X8Y/5Hnlt8O7DYVbWoCOi5guMR4Y8D5fX0re/wCFY6XfRQ/8TzT4zAm0Fb
aYFuScn93z/wDWFdNrPgTUvC14LPXdIvdNuxGvkw3cDQuEy2CFYA4Jzz711dj+zx4xmhhKe
DPEQG3hhpk3zZ5z92vRp4WPZfj/AJnjV80UdfaP/wAl/wAvkedW/wAI9PcyOmv2QQg/MLW4
XP8A451rVtvhDpmm3hVfEenzhTxIttcYYkdsx5rrNe+FuueDmg/tfR9R00T/AOr+1W7Rb8e
m4YNdDo37PHivUbGO4i8N6xLDOgkjkFnIVlU8gggdMV3QwdJK7ivx/wAzyK2cVX8NR/8Akv
8AkcXa+AdNjgbbr1oHHBxbz/MP++Kvp4H0wRFf7dsmdsYzazjHr0Q579a7mb4G67oll9p1H
QdVtIVIDPNbOiDPTJIrR0L4F6nrluZ7LSr+9jV9nmQW5kjU9cHA64rvhRpWuor8f8zwquPr
N61pf+S//InAW/w/06SFVXxFYsoIf5LWc4B7n5B6D9K09N+GekFc/wDCSWSNjODZ3B3Z/wC
AV2958Bta0aBp7nRdRhtoV+Z5LR41Ucck4+lLp3wtv5NIkvxZ3L2MThHuBETHGeOC2MA/MP
zFbRhDpFfj/mclTFze9V/+S/8AyJh6d8NdGScH/hJLSRMYZRaXA/Xy+DXS+J/hjYX2geGlb
xDaRLb2bqrm0m/eL9pmJxiPjBJHPJIzV/w18ObvxHdfZ7CxutRuFXc0cEJkYKMckDnv1963
vFXhVrLRtAhlgMTpZyoyMpBUi6nyCDW65U+Wy/r5nm1q7vGXO9/7vb0OFk+EeltOB/b1oAM
sqvBcEnIxyRHk9B2/nU8nwv0g42+ILQDAODb3PXA9I+R061674M+GGkaJ8PJvEniKy1S7W7
c2+mwJDNDBM4zuLT4CHoeASeDxnpxn/CPyXU7eXGsSElgm75U74yf8amE4SbSW39dyalWpB
RvN66/Z2/8AATmLX4S6UrZ/4SCwB6/8es4/9p1fh+E+keVj+37DeWzgwXGAP+/ddHpXgK+1
++t7OytLi7u5m2RxQx73kY9lA5Jru0/Y5+JUo48A+LV6f8wqbn/x2pqVqFN2m0vVjowxtdX
oKc7dop/lE8oT4Y6Yj/8AIe07Hvb3H/xunj4baYIip17TwD3FvcA47j/V13Fz8EvEGn+Kk0
K40XVIdZkkWJbF7ZhcFm+6oTG4k5GBiuqT9jL4jOg3eBPF7DkA/wBlzYH6VM8VQhZymlfzR
VPD5jVb9nCbs7O0dn2funi7/C/St3y69p+PRobg/wDtOmj4YaWj8a7pvXOfs9x/8br0fxZ8
AvEPgK7S31nRdU0eeZS8cV5avC0gHcBhzVDQvg5rXizV0sNJ02+1O+kDOLa1gaaUhRliFUE
8AZNWqtJx501buZP65GfspKXNtayv91jgbn4WabcFmbxFp+dwz/o9yf8A2nUMnws0ib5f+E
g08YGxQLa4/H/llXV3vhC4tJWDROrIxVgVxtNX9L+CPinxFYC70/w5rV9aknE1vZSSIccH5
gMVUnTirytYVKrXm+WLlfyS/wDkTgz8KNGXdnX9P+ZSrYguRweo4jqjcfB3SXXH/CRaYMDG
fstz/wDG69A8RfBvxL4XsmudT8PavY26MFaW4spI0U9skjFU9I+Fuu+J7Jriw0bVb+DdtMl
vaPIuR2yox6Uc1Jx5la3qbKVZS5ZTkn6L/wCROIk+EekKw3+I7ByAG+WC44Iz6x1S/wCFT6
PJnZ4lsffNrc9Bk/3PrXba98ONZ8OWyy6hpN/Yxu2xXuLZo1LHnGSOTgH9axDoy7AAn3emT
wM9adoNaJGkZzv/ABH/AOS/5HPXvwY0NZSh8RWiSFQuFtbjOSeDjZ+lZV58JdLt5ePEtmQT
g5tbjPHr8mB0/SvSoPhJr+rWMdxFo2qzQSLlJFtZGVwe+QOfasnxP8L9a0K1a4v9P1G2jlO
BJPbsg3dhkgDpn8qzapt2sv6+Z0U6tRf8vX/5L/kecXXw80i3J/4qK2+Vs7fsc+SP++OarP
4T0aG4JTX7UQgsEMtrMeCSBnC+gFdn/wAKR8Ra7Zx3dlomsXlvLlklhtmdZcZAAYD1/lWB4
j+BHivR7Ca8vvDus2ttAuZJpLV1jjX1JIwK55OmnZRV/n/md0J1H8VWVv8At3/5EyovCejy
MP8AiprPbg7mNpPxj/gP5UjeHdEkk2v4jsYxsChjaXGF6dcITxyOhqXwv8HfEPiu1+0aXoe
qapbxSEPJbWzSqGAB2kjI6Ece9V/FvwZ8UeGbZrvUvD+raXZNJgPNayRxITkhQSP84rJzS0
UFf5/5nXCCcta8v/Jf/kSrc+HtIdwF1+0bqBm1mGBn2T3quPDul+SVXXrHDjKgW0//AMR+l
alj8APGmoWaT2/hXxBcQXKiWOSOwlIlVgWUg4xg5Bz6Gq3ib4PeKPBWnvean4c1fT7VH2tJ
PZyRx5JwPmIx+vesPaJ7wX4/5nZGKWixD/8AJf8A5Egk8JaYsmE8RWIU4yBb3HynOf7nb27
/AEqdPh7YBS6eIbNljUMzG2mynOBwUz/d6c1gROcgkZOMHJJJPatLXtKvfCGrNZ6tYXWm3W
0N5F1C0UkYOMHDAH6VSlT3cV+P+Yp08RfljVl90f8A5EsXXgWwgb5PENg0hJCloLjHPQklP
84q9b/Dmzu/DksFxr1rbeRFMXYWtxIBtzn5QmcZGCcY681g2+pQ3morG8/2ZGbaJSpYKOnR
ffsK1tE1q4bws9vbzyQvKkiFVZlyG+8MDsV4Prx7VcPZSb5YrZ9/8zKrHFQjFzqPddI//In
OjwZpyRR7vEVhvwcjyLjoQBnlPr+VRv4G08WyZ1yz2SAFcwTrkDOMHZk459vypt8Zbe3jiu
U2JA5kjzCoOSeRnqRwPpVS7RGtw7ZkjPCKo+8R2H0z+tefJQX2V+P+Z71P2rS/eP8A8l/+R
X9feTQeAtIS6Il8Q2xiD4+S3n+bIIJz5Z54HY0svhrTY59p8Q2BK/Kf3M23gkE42Y45H/Av
U1Rt3SME/u51wY1iZyOvAPUcg9Pce9Zl9qAXO2VZDs2ITnoD8oP4+vSsXOEV8K/H/M6oUas
pa1JfdH/5E09U8P6eLLI8R2rLIFklV7e4O8Dhf4Mggfd7celc3N4f0eMr5viFFUNgMtvP8v
HU4UccducevQ3J7OaK0lgyH8uQEMFVi7fdxuHG0ZHfqwrnNWMcNq0a/IRJtk3SA7WBOMDrj
b6jqB0rlrTW/Kvx/wAzvw9KW3tH/wCS/wDyJAunabD4gGNUtmAdG2GGbLDoB90dc7u2DirH
iLQ9KvY7mW91yO3uzErWka20recxOcMQDs6nnJOSPTNJong1b29trgW1zJ5ykKzDasR8wje
o/j+6eMjn6U34ieH549QgzzMkKiTYBuI7Egf7vpXPytQ5nH8/8zt5k6igptP5dPkVLewgnS
4RfESKt6R526KbE4BJycrz14yevcZp1x8P9KUgxaxA8jqAIzaTjyic9Dg7h0INRxWsiRwIs
BtZxucyK23KtyoCn7uBnvzuHtWxYaGxtPOclioKP/CdpGBg9cZzzjP0zUpKWjj+f+ZUnKOq
m193+Rit8ONNK7f7dt/9awWJrSc7IxyC3yd+RjPb3qbT/AGnQBYptasdm8OVNtPnI4I+7xx
k+/HpWxH4YW8vjH/tYUCLrx7gnPXtV238LeYrSlD9o3bvLMS7Quc56j2BGB3qo0V/Kvx/zM
515Ws6j/D/ACG6D8P9GkmnD6/Zwv5TeVmyuH8zk5UnHHGcEjsPrXTaX4I0x1Gda0wbNpXfa
ynjbnqI8dx71n2vhWRUXKAkjBGOX4O38ef1rUj0WZptyFumH/2j9O3t04rvpU/7n5/5nlV6
3/T5/wDkv+RtWngvSkQBde08hsEr9nuMP0zn5ODgk/jWpo/hHRp7xVbxFZonH3baf9cLjtn
NZtjp89lcq8Vyvmq42PEQcHAxj/x3r/StWz0MR3SS74LlnCyPtDOhcgnaQcDIzjjPrXrUqa
09xfj/AJnzOKrTs17aX/kv/wAj/wAE6vQvhnpLpFJH4m0rzWJxiznYjGCAQYyvGM+/Nb3h7
wRp8M5lPiOwcyM0mWt7hQAecj5BzkdgR0rn9G0yRNrRidF25L9SmeMnnHGfSus0bSZUcCVR
lDtyR9wdeMjjv+denTUVtH8/8z5uu6m8qj/8l/8AkTrND8J6fGDnX9N7ZItrj+Xl46109p4
K0ya3UnxLpoxxg2lwCPySuU0qz3yqOAOOQOnvXS2egme3UmTZxgAAdKqfk7HhSk3Kz971/w
CBY+cPDvxI+yybHnIEajl9zeZ8uM/y6ir/AIn+Mh/s9hF5YaVvvE5K8E4x3+7n23etfMy/F
e7spEkLqVjTarJmMnHRgMnue3FVdW+LklzGTGXHBAG7LDgZz+Z+uR+Pzf8AbaUbH6wuEuao
pdDrfiP4zjvw4LANgsEAOAc+/wBTXnP9rCO5yCzKHxyOuOeRmq2veNZbu4zI6sfuhNm1ipG
AduOAVwfXnPXmsSfWVknDS7l4wSvJJ/HH+cV8/iMXzz5mz7PB5d7KmoJWR1kGrNf8Wkb+dj
7keeRgAnJPHI+nPTioYfFiwSM8pMueWVnx5g/qaw9O8RXmjzC+tp72ylYSRC5hdo/lZSkib
hjIKsVYd1Yg8Gqk+pxT2ioB+/3NmUv8jqcYUADIIIJyT+HesXX6o6lhNbPY77S/GCXo2Iwa
JBvOVO9hnPvk8nuOFz9fR/DX7SfiHwz4Dv8AwvY6tc2+hamwNxbBvlJOM5HAPH8q+f8ASNZ
vorRrdZTJArmVY/4VfGC3P+yP84ro9LgudduY7KGC5u72eURW0FtGXaWZyoCKq5LHtheTxX
TQxc1rE4MZl1KWlRJr+tRvi3WvOkdw37lxgBPmzz7+3NYXja/kTxJG+CUSztX2OPvfuU4O3
/61W9XnVLYh4xFJHIyFM7SwI4yOnGB/hVbxlbJJrU0lvDjbaWxykvy/6mPPbr75rkrNtO39
bno4WMYyV10f6GY2rrJpsOCfNXKt/eyDww4GBz6nOKw9avZFlbcxZzyp67wAT9a2tQsngtH
mMDiNi8ayYwruONucA8ZHrXNXh3oQxbcgARc5CAHB98854rzq8pJWZ7eDpwcroaJ5LW9BA/
e5K4kXjHIOQR/nNSJczX9zFFGshnchUC/ec9upOT+Haqk87PJlmaTYCOpJAPJBOenPNEiNJ
t5kikUcvk/NnPfP4VyczPT5Fa7Naz1iS0gWMOySRvlWXgqeMH8MfrVbU9Ud7pz5jl5GLMWP
JPrUEV1JKYoyz/u3LRDYrcnk545p0se+HOT5ch3bOyn144z7VfPJqyMFSjGV2h7ah9puE2I
F7E5+8KkIzUdvYkBWHKYOOefyp8sbGdRkoMenemr2uxPlvaI/7SLePHOWxnjpWjoqGR1VgW
B98VkBiXfd1HAB6fWun8Dot7erHIpcqPl561vQ96djkxloU7mzY6Cs9sz/ACqFBPI619kft
G/GbxV8Gf2afgqvhfxBfaN9s0KMXH2U4D7be3K7s/7x/OvnXXNL0610XS006yu7e5jgYX0s
s29bl95KlFx8g24GMnp17D6M+NXwZ8RfHD4EfCqLQbKG6bStHQTF5kjKbooQPvEZztNfVYT
DVPZ1I0tXZbeqPyniHMMNDGYOpjGlDmnfmsl8Dte+m+xxP7JH7QXibxf+134Q1jxLq91qzF
n0rz7hgSiSq4VOMfxsPxNZHxS+HkiftVeINAtkz9q19kiUdlml3KB+DiuU1HwJrH7PXxQ0t
9Ti+zalps0F9GEkWQLhsg5U+qmvpTxR4Vg139v/AMO3yEPDqEVvq5HoYozj8cxA/jWuHw05
x5JLVSSfz0ObH5hQw2J+s0WvZzoyaa29y0tLabM9F8ceJYLn/goX4H0mJ/8AR9As0tgmSQr
GGV/z2sg/CvK/iJ+094/sPiPr9ra+K9ThtrXUJ44og4ARBIQqjjsOPwp3gPxf/wAJj+30up
7vMD6xNGh9VSN41x/wFR+dX9L/AGWNc+Meta/ren3+iW9quq3ULrc3DI8LCQnDYUjnIPXoR
XpQoSnFyh3f4HhRr0MNUpwxP/PqL1V9W2/8zu/j9fTa38QfgpeXLG4nubOykmaQBjKWkiJ3
djnJ/Oj9rX43+L/BHxzvNN0fXL2ys1hgZYY9u0EoCeo71a+NWlwx/Ev4TaYt7bXN5o8NnbX
HkPvQMsqDOffacZ7Vlftc+G/7S/aB1CYAndbwKeM/wD+ldMaK5rP+tjzaVeN4t6qz/Ns6L4
ta1e+NP2QfB+o6lJJe3898TLM+N55mH8gBXR/FnxzrXgr4a/D4aTf3Oni50wCZYiBv2xQ7c
59Mn86p+JtEE/7JXhK2ccpdHj0O6atL45aQs/gLwFuXIXT/AJR/2zhpwp3lFPa7OaVeKu/n
+X+Zc+H3ivVPGXwM8WS6rdz3ssICo0mDtBAPHFdl4dvW8Kfsn6Lf2V09reTXzxFlIyU3zcc
g+gP4Vi/BLw55/wCz943bGCox/wCOV0v7Puo6J4z8MJ4F8VosWnu5ewvFbYYJSxOCenVjg9
OcGscQ0lJpaRkm0u1uxthIuVSMb2dSElFva/Npr02tcqfBjUNW+JHh3xyl9dy3sNto8jxiR
R8pwwzwPpVz4f8Aw3+2fsUeKr7yyDHqMYz1z+8txVbxn8BtY+DviObT5ZLkWtyCIp4WKx3c
ee+P1FfSH7LXweh+IH7N2raBKdlveavG03rsVoXYD3IU4/CuLH4ynRprEU5e45QenZbns5J
ktbF4h4KtBqpGnUWr3k07fdc8w+H/AMOYv2cv2ZJvEVwhHinxn+506PvbwY4c/QEv9WQGvL
PEXgI3Phzw6WRi32SUnjqftEp/ma9u+PPiE+P/AB9LGE8rTtHzYWMGMCKNDtzj1JB/Qdqte
Fvhr/wmGqeDdM2Ei9xAR7NcyA08PVqU4/WK3xSbb8lZ2XyRWNwlDEVlgcIrxppRj5vminL/
ALek/usdn8W/2eYLP9g3RdOSJPtmix2moyADJDSE7uP+2pz9DXyxY/DF4SGKI3HRhX6H2Vl
H4/8Aiv8AEHwl/wAuz6MlpbJxw8S44HrukP8A3zXzSngpUONnTjFcGRYqfLOFR6tqXymr/n
c+j4yyWnKrRrYeC5UnT+dJ8v5WKn7CHgRdJ/aK0WRl+5DcEYHQ+U3NafxA+NXxA03x5rdva
+KtWit4dQuI4kDDEaCRgqjjoBgVvfDJ774beLrPWNPijae1Y/JIPldSCrD8ia9N+J/wD0r4
o6A/jHwjCyTSsZNU00ks8Uh5Zl/HJI7jkdxUYqdCGO9piUnGSSTdnZ3e/a99GbZZgcdPJ/q
+XzcalOcptJtOUWorS29rarfqch8YtAOo/tgfDy/l+abyNNd3Iwzt5rcmsX9pP4u+OfDfxq
12z0zxHqVnp0EyLDDG42oPLQnHHTOT+Na3wj8HzP8AF3w1Ncs8xj1CAAuxYgBxxz2q1+0p4
PF38btfkC/KZlI/79pWFGjQjioUKlpKNN9P7yO7GTxtTLq2Lw7dNzrJ6N3tyPdq1zn/ANq2
G98a/s8/DO+1GeS71CWOV5Z3PzuxCcnj2qL/AIJ4fD5bH4k6vrUuAun2IgVm4y8rgD8cKR+
Nei/HLwqk37PPw6jC/MkUoYfgtZ/hjQH+GP7L15qcQ2Xut6xCkZHXZEdw/VG/OsVJSy50Kb
s5zcV85v8AS50ywlSGfxx1ZXjSpRm+7apRt98mj5f/AGhfhRH4V+MHiawSMIkV/K0YH9x23
r/46wr1L42eIta+Hn7LXwxj8PX0+lNPakXH2cKPN+VT82Qe5J/Guu/bU8AIvxDs9YiT9zr2
nxXIPqw+X+W386zf2idE8/8AZ6+HCMnCW7DGP9ha7lW9vTwkp63fXuou/wCJ4NTBPA1szhT
91paNaaOpFqz9Ged+Bb7Wvib+yx8Sptdv31GexQeUZsbgCmcDAHcA1w3hG41LwR+x3qGp6V
dXFneprIiWRFHCnZkc5om0ye1hlhhmnSCYYliSQqsn1HQ/jXp3gz4SX3xB/ZK1LRtKgjmuZ
dZEwV2CABQhPJ4rrr8mHV5WUZTi7dEtEzxcKqmOklTu6kKM43u3JvVp9+tj5L8ZfEDX/G9k
lvq2oz3sCSeYquFwGxjPA9Ca5ee0Ac8EDoOO1e1/Fb9mPX/hPp0FxrFrDDFcyGOPy5lkJYD
PbpXl+paI6zHIPGfwr6XDVqM4Xo25fI+Bx2HxdCq44pNT873/ABPTP2iPEGpeAbbw1HpOo3
NsLnTw0qJgJxtC+/T8qwl17UPFn7N/iK41G4a7mW8RFeXBKruh4/U/nWx+1ravFJ4WJwcaa
Ov/AAGsHw3lv2XvEeVH/H8nOOfvQVw4eKeHpz63X/pR6GMk44qpTWiSf/pFyl4i8S6v4Q/Z
t8KS6ReTWc73Ekcjqwyy5mOCSPYVm/Bjx/rvji08W2utaldX8EehzsI59pCtwM9PQmtH4hR
D/hnDwuPvD7S5HPQ/vawv2fIFhfxV90H+wpw3I9R/9etfZxcJSa1u/wAyJ1GqWnZfkif4Ra
jdeCv2VvFlxpt35V1a3gMM8X8Jbye5+pFeS+Kvid4k8bWBsNV1q/1CzY7/ACmUcMB944HGM
mvbfhL4VuvG/wCzf4l0qyRWur282xruCg4MTHk8DgV5J8Rvgfr3wq0lLzVYVtrWaXyVdJ0k
+baWGQCeymlDk55J2vf9EdkX3/rVnpn7Q3j/AF/wF8MfAf8AYWpXFg9xpi+aYsANtihxnI9
/1rH8F+Ndf+If7L/xA/t3UJb+WAJHDJNztU4z0A710/xZ+Hl18VPD3w30i0uba3uJdLMoa4
YgMBDETjAPOOfwrL1HwHP8Ev2efGen61qGkyXWpmNbaO3n3tI2QNm1gDuz2Ge/pWMOVwS63
/UJysrLf/gHzt8FvB48X/Gbw7pzBHhn1CNpVI+8iHew/JTzXrn/AAUR8AG7+I2hatb2/nC/
szbOygY3xOTnPriQD6KKT9jPwJNafEW88S6j+5h0PTpZVQ8nJGPm4/ul/fgVt/ErxQPE37J
tnq6AXOoaFqbxSlJCdvmMScsOR9+Mnv8ASm6ScrP+v6/U6pY6axEZQ6afN/8AD/gfPK/DKL
Tl829k/doT8ifKoIPqcVbufBsduVfR58LJFHm36rIV6ck45Az6DOBXMa54i1DWJcSTDbnKR
qCEXPOOvv1qbS49S8PXhhlBgliAkaKVPuHgjjqMgjkCiE6fNaMfmetUpV+TmnU17dDQkfTb
yIWN8rQ3JGWjYZXJAOQ3v+mOpzXOa14CntS8lq/mQkH5AoDAcY+boenY5r0HSDbeKLZ0ntx
588TQ4mVSFLd0PZh2/rUs3hHVtEsJ4bUSXloWANu7ASkZGAjY598Y+laTw6qL3l81v/X9WM
KGPlQdoO3dPb5Pp/Wp4rqFhsXcyu0iHfIqoo2eu4Hr9enHNY97beZaqxOW3YBwAR90YI6de
Rnrz+HtN5oOn+IIZH2pbXTJhoslHVcA9COV56+30ziR/D20+1/6VchoRnClVDA+mSen415t
TLp393VHv4fPaVv3iaaPMrVLyeKNYYgjTMUVVHy4AIzx6ZA5Pf2rS0j4dwwWrzXcazgLt/e
8LC3IGPXpwPrx3PbWmgxwWTCxtd3l/LMCdsY6cdcseMnHoOa0dH8LWVnMVuXR5I32K7SAp3
6DaeP1OaVPL9Vza/kOvncVH3dPz/4BiaFoFzc2sEttI9rJB/qpGP71SHBHljblR05OMnmrU
nwmi1gyyS75HY7md2JeY8Zye565yR0612cN8nkqFgIcfdbDkpgKMHPHXJ4wRmtfQoxrNvLL
Ls8vIMrR5AVsNjPuOR6fNXpwwdNrlep87VzaupOcfdPD9Z+GN94PKrcp5OUEiyMPmkDcj6Z
GD+dZ0sCK5P3mBGVOQWPbIx04PXjgete6+KtPuNSIVI0YyIFEax7iThVwABwMA9vrXE3/AM
Nf7TQ3MbtHOSXIdiwb5QcZ5OfXsOK4a+XW/hbHs4LPuZWxOj7nFaVE0MsbqzI+4kAdQexz7
ZFdBpdjmTcgJdjjBGQM8jnvznP41M/hl7CbE1q8DAg7mI2tnHQ4HGc98c1pQ2rQx74wVVn5
KMMjk/w56e/saKGGa+IvGY+MlaB0vwy+C+o/FHWYrLS4vNldlABbJ6D8/wBOlT/Eb4V33w0
1P7BqFsIrmIneA3QjGSR+PQcGt34N/E7UfhH4qtdR007j8m2RkOxGK8r83UAnBx+HNM+L/w
AR9Z+K/jJ7rUEHnylWYLHgdiO2RjPp2r1FBW0R8vKvVc7t/wDDfnc5nRLC3W5AUoiSsNvRd
hxnJY5IAb88Vr2mjNaXQYzpshlxJJGSys2ckgYHbvjuKdpPhUvDCRBcI8UYYsXBEjBju7cD
GOPauii8K+ZMoLyhMAuWQ7s/xY54BJOfXitow0OepWV9WGjQ5vZC+ZW3nLBdqhcD5thHIOf
zFdb4d0mTUbhIYYwZJAFCswRSfTPA61n2GmoyR7mzn7x245+n1rrPDqPFLlE81VB2o2dueB
ng9Rnv+VbbI8bFV03yo19O8Dm0mjz5UrSYYIsgcAH/AGl4J6giu90bw7f6HaGKO8gi3OXI2
k7ie+QR2x27VD4dsWjSK4YyDcQoOwsccFcfke/cV1lh4ik0+3CRtEoOGIMKvzgdzXnVasno
ejhMJCPvO5+IF/NuhlKNviJCbWVd+0cg+ntx75rK1lwyhUkk3AtvP97J4wcA4xgYPetCUJ9
nypMmVUffAwSemPxH61tQeIfDFv8ADfUbfUtGvX8Sy3EctjfQ3GyCKEDDo8ZHzZOMHtivgn
FSvd2P32M3CzUW9en5nGSmL7DcXJnkju49oihERxJ2Yk5G3APock1lm9dYMPGXL5KvknAHX
vWjfSxTSBlEYwdgA6cY5xmmW8awz/u2jcxgnkbgx9PSuKSbdkerTmktUIL0XLHbJPJEvCbh
nr3xnueuPyNPaOCGbEHmmKQnBcFd5wvQDjrnueopkkMcMX7tsAnds29GHoavaSG1B0t/L+Z
SMDgN3PJ7jk9fzqopt2ZnOSSutjo/h18O73x5r+j6XZvFDcazdpaQfap0hi3k4y7McKoyMk
8DPWrPiHwfdeD/ABJd6XPMi3uk3DRvJDMjwFkY52MCA33crg4ODjqDW58KvBC+K9ds7SCeO
1825S1dnYq3zZGduc+ue31rtv2q/g4PgX4hfRbjVrHVX2Ccz2kg2vn+EgDrnp9D6160MK/Y
upbRdT5ypmMVi1Qvq+lvxPBtSR9O05rk7JUWTy+hyMjtkY9eM54/GqfivxNv1EAPvU2cCEj
+LEKcE/UfmKPGfi3UbXSpdJjvbr+x5rkXhtElYW8syK6LLs6bgrsAcZAcjvXK61cf6cpfd/
qIsMDj/lmmQQPb6frXi4iu43jH+tz6vBYNTtOfn+h1PijWtNt4IF0zUJb1ZbKKWdntfJa3m
PMkPU7wpwA3G7+6MVyV1exiP95s8zIIVT0GOe3rUE03mz5XarO2WQMcdOuT/wDWpBGZF4Yh
S+SuASCO4/8A11xVK0ps9ShhYUlp/X3DoQFZjvH5/L/SrMD9t25R2Pb2/wD11T80SXYeR9+
07iSfmJ+np0FSTXJST5+Dyfp6VnGVjeUb6ErQ/PyTjqOelSJd5YR9FwFOOOn+etQWT/bpBx
ukJ+5nH60+GbdEGUZB9etUn1IlHoy8l80KEdVchmGOfqKsb1kTG5nHYjrWZDuklGfm9jViV
WgXJ+9jFbRnoc06avpuODI04G/ocAev1NdP4Aby9YV24Qelcvp1szkHGSa6/wAKIthN5m32
Oa6cKm5Jnn5jJKm4o9Gtr4XrYd22KDxu5x7V61+0jrt1bfCX4bR211NFt04KTFIRx5UP9c1
4jbzxPbqUOCTnivcPF/w61j4l/DfwamnQeebOwXzC0irsBRMdT7V9fgYVKtGrCmruy2/xI/
N81p0Y4vDVqzSUZS321i0eQi6ubuffLO8r4ADSNuIHpk19gfCW9j1G68N+Lpcf8S3wlNA8j
LkI8RVck+uN9fL3iH4c6p4I1CK11ONLd5EEqgOGyuSM8fQ17n8L9Yey/ZW1tActbytZIR/d
kZSf/Qm/SvSyKLp15xrK1lfXvHU+f4zoRxWEpOg73ly3X8s1yv8AQy/2TdjftBaBI6rvnu3
JbHK5RycV7f8As03lprnxJ+IHgq+K/ZPErXLRAr0lV3HHPXa2f+ACvIv2UNH8747eG+3+kN
jHc+W1b1jdXPgb46XOsRcPp2svIV7sBI24fiMj8a7cLFrCpdeZ/kjw875amYzS29nH71Jsu
/DTwvceGfi7pWn3KCO4s9WhikXjgrMoP8q9V/aQsjN8ZtQbbn93COR0/drWp8WfDNtp/wAf
tA1u32G01yS1u/M6KSHVSQf90Kfxro/i78HNe8X/ABEur+xshNbSrGFfzkXJCAHqQeoop1I
qcZydtH+aPMrzlbmim9ttej7Gd4htcfs0+Gv+v1h/49NXpV98QNQ+G3gDwb9ktLK4N3pyl/
tKE7SsceMYI9TWF418J3Hhz4DeH9OvIlivILol03hscyN1HHQiuu+I+ief4G8FfL9yxxjH+
xHXJUnCTipapyl+pWFoVkpuLakoQ+V+W5k6p8bte8Z+GbjS3tdNs7e7G2VreFgzLkcZLY7e
lXrH4JXuk+ALDxFL9m+xXspiRQx8zILDkY/2fWq+i6AAFO0c9q+j9A+FmpfEb9m/QLPSbYX
VxDdu8iCRV2jdJ6keo/OuPFV4YaMeS0YuWv3P/I+hyvL6mPlUUr1KkINx6u6a6fNmD8OLg/
Fn4R61o2sxm5k8N2n2ywu8nzEwCNp9emPofYV1nwZnu/Cf7M+tajablmstVhkX3xJDkfQ9P
xrf+EPwE8QfDfwf4zu9YshZW82juiO0qtubnjgn1rW+GnhzP7H/AImhZfnfUYj09Hg/wrwM
TXovmjTacPaQ221tc+/yvLMXH2dXEJxq+wrbqz0vy3+WzOL+Pnwgih1Ow8V6bGDpHiiIXIZ
ORFMRl1PoT1+u70rs/wBmb4e/afiH4TumQlNO0+e6OF7iaZR+rCum+A2kjxR4G1LwdqH/AB
73ANxZOwz5Mo5OPxGf++vWu98B+Cn8I+FJOGiuYdPazDKcFS1xKTg+2RXnY7NJQw8sHJ6rR
PvFppP5bP0PqMn4ZpVMdDNIRtGS5mu04tOS9G1depwfwj+HviPSfjh/b13pd7BHfXE7TM0R
G1ZN3U+gOPyrG1n4PfY/EuoRLH8qXMgX5eo3HFew6Bo99C8bNe3jbWBwZmOf1ro9V8MRXeq
tOV/1gDHH5V5cs2nCtz6bJaeW35n0tPhqjUwyp66Sctf7yV/yR4l4Z+Csmr3iwIqKzAkFhg
cV0fg/wrefDvXTNanBUmOZP4ZgD0P9K9V0fQ0sbgOi4wDzT5tBWSVm29STzXHWziVRuEvhZ
6eG4cpUUp01aSe555f/AAutdO+J9heWsAijknjudgHCNuycflmtXxh4q1LTteuo4LPTpY1Y
BWlgLMeB1Oa7WfTlkvIpCMlABn0xVTVdGS6uXYqDnn68VyLGc8ourrZWPQeW+zjJUPd5pX0
PEvifHqfxCjtkvY4EitN3lRQx7VUnqf0FSfFT4XanqHw48LaRpthcXMVlbtNN5aEgSPg/ny
1eqz+Eo52A29TjAqv4vsbq51BvJnnhRAEAjkZRwPavRp5jaUI07JRu/wBP1Z4tfI4zjVlWb
bmkm+trp/ojxn4+eAbnUPgX4RmvLaSC90nNjIkiEMFI+X9Ix+dcx+0T4Y3/AAC+HYC7mSBw
wI/2Vr3XU/DkuufDjVLOd5Z3jmSdDIxYjGMjn2B/OsX4g/Cq+8b/AA08NWtjEs7WCMGG8KB
kAd/pXo4PM1CVJVHpGcn5apv9Tws24ddenXdKLbqUoLu7xlFflE+PtB+B+o+MdD1rUbMQC2
0KJZbkOxDbSGPy8f7JrfstJmtP2T9RMRkjYawo3ISp6J3FfQ/hH4U3/wANPhZ49XU4FthqN
kqxfOrbyFkHYnH3l/OuP8HfCfUPG/7Lepabpdt9qv31gSKm8LlQq55JAr3KmcQrNyk1yRqQ
s/Kyb19T4elwfPCxUacX7WdGrddb3ajZb6qx8d+IbK5vo8TyTT7TwHctg1xniDwsNjnb+Qr
6U+Jv7OXiX4b6al9rGmfZbeaTylfzUbLEE4wCfQ15nqfh4HIKmvqMPWp1I+0oSTXkfmGYYD
EYefsMbBxl/eTT/E5z9sXQjLL4Wwh+XTFA/wDHa4/RdHMX7L3iMEYxfKfr80FfS3x/+B2q/
EDTfD1xp1olzCmnIGbzFXacA9zXm/ij4WXvgX9n/XrXUYFhmuJ1lALDBy8fp9DXFg8fTdCn
TuubmWnX4jrznIsRHGVq7i+VxettPg7nmknje7+HHwM8PXFpDazPLM0RE6FlwTIeMEelcT4
o/aO1zVtCurL7Ppdsl1GYneKFg+1uGxliOneu1+K2ni1/Z68MoByLlvy/eGvFL+D5D9K9vD
Uqc05ta3f5nzFRuE1Tk/sx/JHc+DLgx/ss+K3idoiLobShwV+aL0rwPxFqTzxhZ7iaeMHdi
SQtg/jX0P8ADTwre+Lf2bvEul6fCJbu7uwIkLBQf9U3U8dAa8S+KfwB8VfDzSf7S1Wxjhs/
MWMus6N8xzgYBJ7VMZpTlHrf9EdtJR5lKX9as9X+LPj+XwGvwZ1CEf6q1iEvqY2jgVx6chj
z2OKwv2qNB0z4e/ESTWPLVo9eQXsbgbi7dH2fjhj2+cVnftOLs8IfCZlViv2CJQc9/LgrQ+
LNqfir+yfp139/U/CE5RyzfOYeAfw2sn/fumqcozXJ/WlyITjyxnU0u7f+TWQ/4YtrHiH9m
7xvd6Zp1xNc63MNOtIIFLyuoUBmPt87A/T3qp8J/hp4m0f9nf4h6Hq2jajp3mQLfWnnoVDs
ozJtP/bNKz/GXiy88Cfs3eA9P0u8u9Pub7ztQuXtpGjlK5OCxBBwd3449qsfsm/E3VNe+Ld
tpOqavfX1tqlpcW5t7m4eZWyhbPJxn5evpmqqae89whzuEnTty82nyZ41oPhaeVwywSB1YS
D5Dz29D6fpXZeHPCMcuqia8ge5+bc5ldsuTnOW5P6V0+maTHpepz2D+VHJa3LW8jMT8pViu
W47c/hWoFCxfw565HWt4U0kTicdK/qcdqvgWKBj/Eq9NoJDLjtx9ay7TxPPolysExW5t8bd
mfmCgdm9M9j+grrddvmtY5FU7N6kHaOcHiuK1vV7eJ3DRbWPAY5/Tg96qXu7GlG9SPvo2/E
vhXTfiJarMs5imgGxWViGQ57j8vy9K5LRvh7PqdtI93PvWB2jVF4Euw45PBPIOM8+vaug+H
Gppqkl8sUVzK0pQLtTk9RgAHnvVOy1uW0tbtIwNq3cwHBAJ3Hn8v51M1CVp2NaMq1JSpKWi
2v0uVl0aSKDyiV2q5GFAzIP4cnsBk+3NOtPDbxq20B0ETRZccMC27IBIOQxz1H0rNu9ama4
Z/MJ8zLYyAc5xz6e/r1pbfxC6ttZyFBJ+U/f46VF4m1p2NKLQhYXKmWYyBhn5jznd+Y6cGu
g0jSEEsPlqTJHlV8zG1hlux5//VXL6brCt84dkkDn7xwE7g+nboRXU6TqKWlmg3xpvjBYqC
WJBPDY5yMAe+a0p2uYVua2hqR6LkqzQkYbI2kjjPc9frz3pLfwvHbvK4XDsoXCcBhnkcnPQ
D169K1dMu/tK+WcJ8+G64X14/GtoWbsrXCpHKkIA+ZQQRgjOO4/D0r0qeGhJcyPkcdndbDV
PZzX49DlbvwtbapYRxXG1sgbw0XC4/unryPp161yGpeAbfQ9QRQx2XBDRrkb1IOSpO3O3O3
HI6nOOa9L1Qr9ok35iG758jGOuTgAVx3xH1AafcWu7MSsGdVAOWx0OcHgHPescTShGN+p35
RmFWtOzbs76aW7+X67GToXhh1njSJbZPNVWLkk7sZ6ntwMYH97HpXX6f4fiBQ7FG0Fd2O3v
+fX0rH8OeIoJWzLcAyR5Gc5J6k8/h/Ot2LW0mlwjxmMHlgc88f4jn3rmikj1MQ6rdomra6O
ZQqhMNjB46mtOfwHc2s9yk6qkkR5G4MR7Ag8/h61Qs9VmLxNF+4WIBTsLZLevXgn2rr9A1y
2W/iklaMmNV6gMHOO45/yKJNrVHl683LJnM6f4WuLy8/dR7VLHBJxg/j0/wA812/gzwQ9wx
nkbZ/cVELlyO/J/wAa39G1mytzGz7BE7K5O35iDnBAx/te1dToWu2UsO8Nbr5X7sHnOcZH+
enWuOpXm1ax6FHB07qUpXZFpOh3FxOvXggrk9B6enTFakXhKdl4LHseQMcdOeemKvWmuQl0
IZcbiOnoSOv5j8KvHWxMcpLHj88/j9MVy2R6fMfhje+DpRbnarrkhyMdf7vPasS78LTxqIv
K8pjh/MYEcHgc4wAc19z/AAu+A3wh1n9jnxP4m1nxGbf4gWsmdP0xpAPO5G0bTy2fx6GvCf
CXwol+LfiRtGtr3RtLlS1ln87U71bW3AiRnI3k7d3GBxk9B3r5mpgD9ZoZxu+i/wA7dPTZ6
2sz5vv9EkErIMqwAPJHGOo5qxpllEkaZ8zc6EnaVBD4IGSR93ODj9RXYa94aSFk8sLJI7Ek
qpwDnoc9+h49axf7Nk06WB3CtGzE7P4kw3O7uPxrynh+WVz6GON54WMt7V4lbcjSoFIPGQn
vx6YH59an06BwnzHfsyoB6gex9M1p2dtcTyN5DvEJQQ+zgOO4OOtbMvgm6tLffPDNbrcIGD
yxjDZ5yCenNXGg3qjKpikvde5T0zxDLov2e5tvK8y3YSEMuDkHjoef0qp4m8e3fiO6Wa+ml
u5FGGeVixYYxzUfiaARW9uFthbiNdrzglvOJ5yewIHYfjXLm++zyhmMcgYnBYA/mO3UUqta
UVyX0Kw2FhUftLai6rCrTKJIwsa9SxLHHJPBIyxBH6VleLrgDWMIHMYiiKo33T+6QH+VWrj
UBHO3luZIsEDK7SRnHPUZOTUni+MS6uMBsfZ4Rh+CoESDGe/T9a8yraUXbuj3sPeE1zdn+h
gQKoIPlqoxyPU+tLqCJDGuJPnxuITqCCRjPfjn8a0LG8l0dftSRqY8NEGkQOhJHI6YyAc1l
3DmRGiU5H3sD/HtXK0lE9GLcpeRUmkIbf3PG4d/ao5nKScfe7g9B+NWhbeVgZXai8g8Aj/G
ljm8pl3cwY4IA3gfXrWFjp5l0Irafy5dpVgcYfjGPpV62lWQfLwOg4qrKdw5O5fVu/1qfTW
G4dxmrjvYynZq5rDSgCoBySMnB6Vag0R2fbjzM+/Sp9FVLiANHlvKQtJnsB3roPDclukqbj
nPBBAr1KNCMrHz+Ixc4XsYVvpc1s4DxkZPQdq17C3Nvx2+tb3iC6tbwK0KgFB8zDgE1StYh
JLyM8V2qioOyPLliZVFdovaNlgFGTnoB3rsdJ8Q6tb24hi1C9hjUBQq3DDZ6ADNcvptquFx
xj0rrPDunGcruHXHbGa76HMvhZ5GJ5WveVzctVn1h45bmWWZ412DzHLkD0ye1dZ4deeKy+z
CRxbu4doix2Mw6Ejp+OKo6XpfIOCB6V02i6Z5jrtH0HrXv4SjK/Mz5LM8ZCMORGp4atprTU
I5rZzbzRnKSREoyfQjmu40fw8XYSvvdmbJZjkuc5OTWZ4X0b5lJ698V3emafsA6ev0r3aUL
I+HxVdJ8z3LUb3N7DDHNcTzJbjbDG8hZYV4+VQeg4H5V1Oha1rMu1U1TUgq8AC5cAD86o+H
9F+0yDjNd74V8JlyvygfQU6soxWp4sVOvO0dibS9LvNbML3lzc3O37vnSM+36ZJrvtG02e6
jiWaeedYV2xh3JEY9h2p/h3wv5arxn8Oldnonh8KBweledJ82rPdw9HlXJDd7lXSNAGBkV2
fhiG90wYtLq7tg3LeVKyZPvg1Jo3hwyY4rt/DfhTzGXjj6VwYrEwjGzPqspyio5KS3GaPZ6
nq8PlXN9fzxEjKSzO6n8Ca9A8J+Dbh7b7P5k4t5DlolYhCfUjoaveE/CIwPl9O1ei+HtAwq
jGPXivkMdmKWkT9aybIr2lN3K/hXwMttsZN6FOhBwRXd2WkYt4QzM2FIOT1+Ymnadp/lqMC
tZIuEHTj0r4/FYqU5XZ+lYLBQpRtFFe1sAmAB0q0LYEc5NPUEDk5pa4HJs9OMEhFXaOKWii
oLDGaY8Ads96fRQG5C1rxwarTWyydever9MMILZHBrSM2tzOUEzHvNKEiEBmAbrjvWDqXh6
SCMrFLJGOvyMR/KuylhbHXIqtPa78iumlXaOOthlI8h8UeEp75GSWa5kXrtZyR+prhNb8J3
+jxFbS6vLaMndtilKDPrwa+irrQEnJLglVGSB1Nc/rGmGNDstbIDtm2R8f8AfQNe3hcza90
+XzDIYTvK7T/E+W/F2j6hqcXlXd3eXKKdwSWZnUHnnBPWuI1fwiYs/LmvqfW4J0JxaaWef4
tOgOfzWuL8RyXg3j7DouP+wVb/APxFfV4LNppWSX3/APAPznNuGKTblOTv6X/U+cNQbU7G2
McN9fwxqNqokzKoH0zXEeMLC91iHy7i5urhAdwEsrOufxr6M8RzXe0/6HpA9/7Lg/8AiK4j
W7q6RDmz0n/wWwf/ABFe5Rrc+qir+v8AwD8/x+V+ydvaSt2t/wDbHzB4y8P3Ett5DTzyW8R
ykTSEon0U8Dr2rznWvDpgY4Br6u8SXM8m7Nlo/wCOmQ//ABNeceMbi5hViNP0NuO+kwf/AB
NerRxFSPutfj/wD5DF4Klfnpyf3f8ABPAPt2oaVA0dnf31nGW3MsEzRhjj2Ncx4pu9V1W0M
V5qmpXMG5SI5rh5FBA4OCcdzXr2ueI7yEtix0Md8f2Tb/8AxFc1f+KrqT71rovH/UJtv/jd
d/Lzatf19xwUsUlK1rv5f5nj85vbrV9Mjuru6uYreaKOJJZWdYlyOFB4AwBwPSpPijf3mlw
28EFzdW8FwJFlRJWVZRxwwBweMj8a9Bn8S3h1GBjY6DgSpk/2TbZxkf7HH1rN+K3i26hhtm
Fro7MQ/D6VbPjG3jLJxVeyXs3K50/WrV4UeRa3e/8AwDxm41uS7KR3FxNPFbqFiWaQtsGBw
o5wP8Ks6PqU1jfRz2hlhnjJ8t4nKMpxzyOR1rTv/HFyGybDQxg7jjSLYcdMZCe1Ps/itd28
LKbLQNuOD/ZFrnOABz5ZzXH7qfvS/D/gntWqShaNNW9f/tTU0Xxhdwyb7iaSZ55C7yNIXZ2
6kk55POfxrrND1v7Yp3MUKcnLAZHoM9a4VvjRd2k+U0/w+sLYA3aNak/TiP3z/wDqq/p3xv
v4URvsugSMVDN/xKbUblxnslawqwWif9fectXC12ruC+//AIB02sakJVcFeVVic/LtA6EZH
frXIeJL20utoVQjbgNhIJLYHIPB5+narev/ABx1W9QyfZdFcOAo3aTbHHXC/cz2NcRrXxa1
jU2KNb6PhDuGNKthgj3Efbj6VnWxNOO7f3f8E3weAxNT4Yq3+L/gHQ+BtWj0x7+RWEW0qNq
tjZw/TGT1/nWNBquwSENndcyZGc7ueKq+FfifqMclxObTSY5kKldumW6gHnqAmD0Haq1h8Q
Ly8gkU2+mBmnZeNOgG7BPX5RXN9Zp2jZvr0PS/s+upyvFdOvl6FnUrrNzvVtwQ5w3c+p/wq
ODUpJcp95mfcZM9B9McdR39ajPi26unXbHpyENgFrGHb15/hp+n+KNR1GVoLaKylkcMVjh0
+Eu2OTkbckEbvpisnWi3dXOlYSahZpaef/ALmlayYrrdJ5ezBUlvfPv26/gK3pfFsNo2wKm
IlBRkUId2BjPc85z9OprjJPHdzBcqskOn7lPQ6fEBnI7Ff9n+fqas3Xjm6aydo00idECnzR
awgAsu7YdyAAgqQMDqWxnNXHFQS3MquWVJST5Vb1O/0b4hx21xzJD1+dlbcMYGSePbsetds
njuLUIlAboMcY4GSB06DOf5189af8VpYAWWLTmVyetjHsYlfXZng4OM1u2Xxbuba2dNmkiX
kEtZorEttPHy4559O/oM9NDNIJW5jzMx4XlUknKmpNd/+GPUtY8Wqkh3spEZ5ZW3M2QDj0A
JI79u2K848f8AilrmW1mLIrbXT5Xzjnnp24OPxPpTD8Wpr65ywsGd0YMJLOM5JGABhSeuOv
48VgeK/iVeaPeW2bbTgrOUdW02IMu1gCmTGdp6EkZwDUYnGQlFvmN8tyitCooOml5X8vQva
d4qexh2NueOVMAMxHJzh/lx3APOR9a2tM8bmxmMZCkDlFLfeG7OCR/kGvOp/jTdcfudGffg
tjTLckE8n+Hn69ySO1PT40z27bTFoi+ayxxgaVAjgAZBI2YHB6nvmuGGYU4/af3f8E9mrkl
aauoJP1f/AMie8aF8TxhkX98p+7kMdhGMHHpg9OK17Tx5aPeQ+VOjA8uq7gI+uMkj24x2rx
f4W/teXXwq8UjUv7B8K620UEsTWupaHbzwLujIztC54JUg57Zqnpv7Q95c3puXs9I/fyZkY
6Vakdi5A8vsW6iuuGaUb2bPIrcMYq3MoK/r/wAD9EfUmnfESG6jQGNJJBKWL72J27QAuM4w
O3GRmtrTvH72CFLeWRcj5xuKgntz179OlfOfh/8AaCg1Zwuq2GmNbuvltLY26WsqZUHcjKo
BK4GQ2Q2e1bSeMZ9D8QXNi86XC25K7kbA2clWxjjgg8n2rsjWpTV4vQ8CtlNelU5Jpxdr91
9/9bn0dp/xFMyi380nY21WVhhvfJ79O3NbEPi+6lBf7REN5yf3m3JxzgeleH6H4tjuowY50
yMl1jfIAXGTnPA960rnWTaSbWkUHAOGfBFV7GG6ON1MRGXJufGqa0tuXJcYI45ztAOe/P4g
VX1XXYpE5VQUBUvkjfwec+uf5DiufNvJDcKcMQT2Y4I46jqOuajumkuFG1dyndgEcg8Dv9P
1NfFOrKx+5KhG9yLxVaSRXsvmrHCQQo2LtB+Xg4+mDmq2j+Dm8TPcSvc2llb20ReWe63bQe
yjAJLtjgAHoewzWjPHcQXSFGab7MQziXBXPGQQeAOMcnnHvirHiG2eTwzpLAcXMtxcShVwN
24AHjIztUYBAx6euXIm3J9DR1JRUYxdm9L/ACv+he8M+CdJEMZ/tux+UdRbTEynOc42Gu1+
JWsweNNI06xvfEGnR2+nQ+Ujx2k/IHP9zr05rzzQHJ6xHLEEN3XHp2NeizWOgP8ABi4/4mQ
GsXdyIzbtGo4HT5z05zkZ7V3Yd3hKMUkrefT5nlY2PLVhUm23ey0Wl+vwnlXjHxTNZ/Dafw
1H4rtv7Ee9GotZC1clpxHgPkpuwBx1x1rxu9W3RfKGpQlEDYBV+c4yB8veuo+IZWC7mThSh
Cglgcceo4rg5LfzY5CV5bgZGce4r5bMKzlO1vz/AMz9AyXCqFO993fZb/cXdNVA4IuAwwQq
ncNvOenfB5Hb+Va+s6ciRSO08UT4V1HlsdykDAyOBx2rnoJmgtfLUkK5BYAnkj15wfy/Kuu
8JeG7DxR450bRtU12DQdOvpoYZ9TnjaWGxR0XdIyr8x256DOa5aWseVI9DErknzt6K7+75H
IyzRvB5T3odUGACHwv4YxVI28Wf+QhERnONj9fyq14isItL1O8tra8jv4IZ3hS4RSqzqCQG
APIBAz+NY6xm3cnAwT2WuGbadmv6+89OjBNXT/L/ItOkaybjext/wBsn5/Sn2z2oPN3Erbt
wVom+b26VAQAu5crv4/Dv/IU/wDskTKNx3A1Kv0Ro+W2rf4f5GprN1Dr2oSXby2cMk7f6u3
gaOMYGOgH+c0/TrS1mQhr2OJhwv7t8H9KqQ22U+4xOR94c5+vWpRH5Yxg8Vur35mjkaSjyx
b/AA/yOhsLG0SMIdUt19vKl5/8droNL0+yUq39r2e0HOGgm59vu1xNpbtwQGfA3YUZIra09
Cw4YHb79K9GhU12/M8bF0v7z/D/ACOvt9E03yxt1q1BJw3+jzcf+OVoWOiWLzf8h62+X0t5
v/iK5SzZl7HrXR6HZefjeD1r0qck+n5/5nhV4OK+J/h/kdVovhnS5SoOu24z/wBO83/xFdx
4c8J6YSg/t6wXHf7PP/8AEVxOhaKrOPlPFdv4b0j5B8rDkV6+FV38K/H/ADPnsc3GLbqP/w
Al/wAjt9E8K6bKQG8Q2QHYi1uD/wCyV3vhf4d6VLsZfEtkTjGPsdx/8RXEeGNBMhX5WGeK9
P8ACujC3iU45x1Ir6rDwSVuVfj/AJn5rj6knJv2j/8AJf8A5E6XQPAWn2qLnxBp3/gPcf8A
xuuv0TwDpVw4z4jswfQWtwf/AGSua0bSHuXVVBr0nwX4F3MrFTWtWSit7Hz8OetU5fiXn/w
LHQeDfhfphK7detSPeznXP/jlekeG/htpsar/AMTq1Pr/AKNN/wDEVmeFPCiwxr8vNd14f8
MlioVOPpXk1OaXvSm/w/yPpcHSjpCFNP8A8C/zL2i+BNNXbjWbT/wHm/8AiK6/Qvh9pxIJ1
y0PH/PtP/8AEVH4f8EvMy/IT+Fd74Y+HLzMuUPQdq8fFYvlX8R/h/kfeZTk3O1+5X/k3/yR
DoXw9044265Zn2FtP/8AEV3fhnwBZouRqdu/0hlH/stW/Dnwy2lcr6dq7zQ/AQiQfL27Cvk
8bmP99/h/kfqGU5FazdNL7/8AMo6B4Shixtuo2/7ZuP6V1ul6MkK/fQn/AHSKn07w4tuAMY
/CtOKxWIV8xXxXM9z7nC4JQWwW9sFHr3FT0gXFLXA3c9RKysFFFFIYUUUUAFFFFABRRRQAE
ZpCoK47UtFADDEuOnXrVK/0xJQQSBx6VoU103jmrjNp3InBSVmcfqvhOKbP71B/wEnH6VzG
r+BbaUsHu4h9Y34/SvUZ9OSas3UfDyTKfl/GvRoY1x6nk4nLYTXwniOv/DKymQk6jAg/65S
n/wBlrgvEvwx01UOdbs19jbz/APxFfRGteCFljIC1w3ib4c70OEI98V9Fgsyd/jf4f5HxWa
5BGSdqaf3/AOZ83eKPhzp8JP8AxO7Xr2t5v/iK4DxR8OdNMb51m254/wCPeY/+y19AeMfhu
8Jf5ep9K8u8WeDWtg+V4z6V9lg8T7VW53+H+R+Q51lLoyclRX/k3/yR4D4t+FmmAsx16178
/ZZz/wCyV5p4i8AaXazNjxFY9ehtbgf+yV7/AOLvCe9W+X8q8b8e+EjFK/DDdXuYeUk+WUn
+H+R+eZhSjbnhBJ9d/wDM4GbwfYHUIca9p7/vF4FvcZPP/XOsj4o+DtMk+z7/ABFZpjd962
nYn7voh/ya0NTt2s5885UgqfSq2q65b6tH5V5Ei+ZnORlD/Uf55r2qXLKDpt7nzNd1414Yq
nFyUbp2tdei6/c/keSa54P0kSykeI7IknGfstxj/wBArDvfDOlW6Er4htWkzyGt5sYx/uV6
D4x+HQeJ57PDnrsc/wAj/j+deV+I7RrO4lRg8ci9VPB/KvMxMeT4or8f8z7jLKnt0nCrKz/
w/wDyI5ND06C5DjxBZ/L8+Bb3PLZ/3OlTQWWmLEfM8SWXLD/l3nyfzSuQ1DU2OSeCvBrIvN
W3r1wc9a8X63GD0ivx/wAz69ZVOrG0qkv/ACX/AORPSLqz0VSQviOzK5OMwT5x2z8n1qpc2
GlTuZG1/TS23qba4xgYGPudcCvO4Ncaa7WOP55CflAGSxrc0/w41xma4njVlJcxhgNp9D05
9hQsW6migvx/zE8rVBXlVl/5L/8AInW6fp+jQwzBNYsG+cK0nlT4bH/bMevPNY1pp+nxQzj
+1bVkeVyC0coxzyB8n0/Kud1/xL5Sm306A3DAEs2MIv8AjWMLm68NafcfaVhuzMN4yGWVMs
MmM8A5APXsTjmsqmLV7KKsvX/M6aGXTs5Obu7b2v8Akd0G022tLmKa6t5XaDMEgWZfLOQNx
+UBsKpGDxz1rM1G4si8edTh6lNqwSLtHvxgZzXETeOYriFdhhcq2QGj2tnsvJ9SfxrGufF0
hvgUmZS7H97GMkDo3Fck8bG2y/H/ADPRpZXNO/M/w/y0PTLywgsdKSVNX0thfytF5cZdpYD
GwwcbQV3dvUZrmyYL11xqtshYBgwgf5NpJ6ADGcnr6V5ze+LiGMYdnQKFEnYHqSD1x2z7VH
c+MtmovLZrJuyWMZUKEyMHaoyPm6DHrXHPHQfT8z06OVVV9p3fp/keh6deW1lazKur26sYy
CTHKpIxnnAzyKsJ4ggikjnOqwQhWOw+Q+QA24nGPXnvmvLLjXPJgaaSF8XXywhJlyjKSOhH
zD5tvUck1HZeKZdOmVwwV4XUxsXwU29NvY/jxwOKy+uJaW/M6P7Mk9b/AJHssesWuq7dmqx
NOrAuPs7lVHdhx2z/AHRgVneJV0+1Fv8AadYgtpmBBQRTBwu3dwQhXYSyngbvl7ZzXl0nxK
K6ikc009uz5ikkGN4yTvyABnnPbPXk1meIfEV1qF35U8csNxGgIR4/L685IPzDKlccClPMY
cuiu/n/AJjpZLV5tXZfL/I9JvJNJkjhij1q36DzMwz4Lghfu7OMDPqec1VtbO1vpF/4nFqf
s6m4PySKzKuN2fk5J29PrgV59F4jknu38ny7NJcq0SsxxkAH5ickcdz+FWPtEb22+U+ZNG6
uxMgLsDnGFzz3zjGOnesfralrZfj/AJnT/Z0oaOT/AA/yOmt5LS8uPOTxDaQCaMxuGiuCQA
uDkiPkHBrYsobaKVM65bZCgqVjldcbiu0/Jx25PtxXBaajySN/oxdiRhMHCdRnPXPP5itjT
fEM5je2ghhZ7nCloohuIwF2AA8jOO3VQc1VKt1a/P8AzIrYVp2i/wAv8j1v4d6ZZazrunad
deII2sTIqzQ29tMkpUPypdkC7sDgkH7w4zxXp/xI06w0jxL5i6tDapJEoe3kMkogVAFUjbu
OMJnnHTqRivnOy8RS6eLqJknMjx4YxzhRhvn+baMNkbcrnHX0r0XUbJ7jxDeCUgxqqFtuUD
ZjC5U5GSCTnGRzkZxXuYXEpU3FR1uu/mfJ47L5PEKcp+7Z9F5baennoeq6drdtDA0tl4jsk
gmj2FWtLqORuQp42tyQgbltuGGADwNO01qxtItk+sWDMGON9tcfKPQfL0zmuD0fSPtVmkCe
UYIFVhvx5kjHl8cBj6n6V3UeipK8kkylnkbdl5xbtjAC5QAAHAFe/h5zau0vx/zPisdQpwl
aMn/5Lf8A9J+88I8I6VHNeT/aL+C1QJOzvJE7gyICyxDYpKsxVVB6AtyQM1Yu7O1Nx/qvlE
nGeRsxx06d+uK5qwtZI4G+cFcKSNwyD09K3dJEZQbiJGOMs3A655H+etfLQd1ax+j1ItPmu
TXXhgKE2OrKgBDR4OD/AJ/lVvXNES08JaN5almczsGOVH3gAT2JyD0xW38P7bTtb8U6dpuo
Xi6TYXF1FDdag8bOLFCQHlZQfm2jnsT+NbXxmstP8PPb6dpmpw67pljdXUVtfrEYhexiT5Z
Np5BbrzzjFdcaUeSUl2/VHmVMRP21Om+//tsjyVt1kP3bqAny5I65I4H+fWsjxNqTR2K5Hl
xybwrK/GR1yO3X9a1teiWYbo4+VPABz9M1xXiaCW2V3Poq4PJ6buD+NeXVdloe/QipSTZzv
jBBI8i7m57Ocn8fwrlrWSC21CA3EZuII5VZ0D7N6A5ZAcHaSON2OM1r6jcedO25TGefujg1
lTEXE6hQoDEIGZgBk9/pXgYh3ldH1+Ci4w5WQ63dWl5q15LYW72Vk07tBA0vmtBGWJVC+Bu
IGBuwM4zgVLq0+L1e2Ioce37taqPYs0xPU1o61pEiajjaSfJhI+piQ/yrmSk03/XU9DmgpJ
N9H+hQuCt3HGgh5HVgSd57VUlsi7bACWzjAGSauz6bLEmWxx7VEpaM5x+JAqHG71RpCSS91
lSOz8yUJtxszuJPU/0qzZqFZgSSB0qeCHeGbHYH61OkErQbONvb2pxp9RTqrZkTQtH93Jyc
1Yt7d/LJZT9cdKuWmnt5BY+u2rlvAIkCkZzwcmuqNI8+pibbEFla/vDtP3gV3dNwrYsbANH
82eOgHf602xtt5XgYXgVt6TbLKWDL3wDjpXdSpHkYjEN6kdjpIkjyCO3GK6zQ9NwnTqeaZo
ujmUAYXC98da7Hw9oJllBx2xjHFenQo3eh4eJxNldljwvoxIH3iCe4613nhzRi5HB44HFQe
GtCzsAToeOK9K8IeENxV3UH619PgsJyq7Pz/OM0524rYseEvDh2gkHHau+0DQ2uCqKCfejw
94da6dY44z+Ar2L4b/Cppwhkh9AK9WU400fFVJyxMuSGxjeB/BDSOnyH8RXsPhLwQyKvy9+
eK6jwH8JWmljCQd/TNe3+Af2f5LsxlocDvkfyrw8ZmNKl71Rn1uR8MYjE+5Rjp3PM/CPgJ5
iMIcew616j4O+FEkxXEVew+DPgVbaVEpkjUHg5IzXc2Hhux0aMbUTju1fG4/iTmfLTP2TJO
AVRipVjzzwp8ItqrmHJ713ejfD+GxUFgOnYVq3Gqx2SY6nGQoNV28QBlyX2ivmK2Kr1tWfo
WGy/C4dWitTUstOgtU+UAetWfNWLkVzk3iyGEcvz6Zqld+PYoRyw46HNcn1apI7/AK5Sgtz
tFu0285zSvqCqvA/WvNbz4oCF/vDGeOetVH+I/wBtf5GkOBk46KK1WWVHq0YPOqK0TPT5NY
Ve6/nS/wBqbguO4zwPcj+lecWviXY29ySB1J6fSugl8Xx2lrZttb97GSNv++w/pUTwTjayN
aeZRldtnVrcse4/GnCcE/MV49K5I+JPMgDEsAeafBrjSkiHOT6jAH1NZfVWbLGxOsFymfxp
3nDI56+lc0l28YDzTYA5yTjd7VnSeKZ4JP3ZBXOcg53Cp+qN7FPHKPxHbG4Ud6jN6PauVt/
GhkA3hfm469KiuvGawlgWXp0BzimsHO9rCePha9zrvtnPVaf9rHoa4GX4i2o+7KBj1OabP4
9SJPMO8r6g8Vp9Qn2Mf7UpLqd+11xwOfekF0c9q8+j+JUcgGJevoeas2fjwSt/rePdqPqE1
ugWaUm9Gd2k4cf0p6tuXNctZ+KEltp3D/cUE8/7QH9al0/xik0hQPz2yaweFmdUcZT0uzpa
Ky01dyuc1CddG4gscjrzisvYyNfbxNeSFZF5FUb7w9Fdr0/Cqw8QKR1/Wki18yPw2SOxPJr
SNOpHVGcqtKWjOd8T/DFbtWITIPTFeT/ED4NkpIVi79K+goNZBjCyKQScYzmm3SWepZikCk
4zkjj869PCZnXoPU8XMMiwmLg0z4U8c/C6W3L/ALsj2xXivxB+Hzu0nyNxkc1+lfiv4R2ms
xN5apyD2614H8Vv2d5beSRkgOMkjC5zX3GV8RUqvuVNGfjfEvh9WpXq4fU/Nrx/4Tl0yQ/J
+leda9p52Ejhgc/Wvtr4sfBJpI5A8BBz/dr5p+IvwrudAndhESmfT0r7jD4iNSO5+LYrA1c
HVbasvyPDbzxPd+H5HHyyw7uY36fge1Y/iPVNP8YxFcfvccK330/3T3/zxXWeMvDjDc4Qcd
VA5ry/xNpf2R2bG09qdVtKz1R6eEUJtSi7M5Dxb4Zms3Yr++iGTwMFfqK5U+HptRO528mLP
cfMfoK7S98RSQTFJfnVf4v4h+Peud1Y3niFz5WbW1zjep+Z6+bxEKbd4/cfoGBqV1BRqW9T
KudStPDf7qMHz+BtXl37cnt16e1QQTX+tES3Mv2eNWyIF/i4/i/z+VVdbnsfC0bbPmnI6dZ
HP17VyV94mudQuDulaCNeQoO3889a82dXldn9x7VKjzrmX3s7jVPiPbabbm2tYIpm2gLz8s
Z/2jmuT174hyyw2/mIW2KySZkPfpweFwCRWTaeJpba/ikZUuVVlLLJz5ijHyn2wMVT1O5W6
aTMezvjG7aCeB+HvXPUxEpLc66GDhGWqNi1tbTxTFdSNeQabJCjzo0oYsTg4QKAeDkDpjp0
rE1O9eAqZ3YSRFVWQABAuCBkL0PAPp61i3DC2uPlLgpxgHAJ75FW9N8RFNLaN/JZGfJbbmX
AB4PsQ35iuP2yej0Z6ccK4+9HVfkWtMtbHVdYhhu702ds8oMkyQlyFOdxA7nJHes7TbqfQt
Uims5PJubWTzonSQiRWHK4b2ANXLbT7e7uRIv7lEXfI8TBgy4546AkjA+orH1fXleVtmnRF
2I+aQuev+6QOQR0A6VjOSiuZnVRg5txV2rbaf1r1I9RuW3eY0+3yXLMxOcnrkfj+JOTWa+q
C4ZsZVNoJdm5JyMkD86m1C8SSVnezsXZSSzs0u1gW/hG8Y445qWxuoYoiZbOwg+XZsLzbm5
GRwxx3546da45NuVrnqQioxvZt/L/ADIvt8l3pnkySySKHYL5mSuTkng8DJbrnI2n1qaVZ5
9srvPumwXXzCS4GMYPQ9cVfsfE1hYanFMNF069SJlZ0mkuUSUnHytslDbeOqsp681M+vWkd
1FGuhaZLglQXnumDMRwc+aDwefr1yKtRVtZL8f8jF1JX0g+/T/My/tKRySGPJSRxwxAfGeO
n4dKsSx+ba5kkdpDKEKkEYyrMed2eo9COetXotft08wpo2nQCRDypuMbSc4x5uMFTtPHAAx
g81PYXVqLp5hpOmzAcopM7ofwMpz6Y561ooX0v+ZjKpbXlf4f5hBq7aPryz6dv2W8mIftcc
bM4Hd15DfT3rQgglNgbgW0yxmTeZGxF8vykKR93gY7dWqxofiy302Hd/YOjtiJ49801wcn5
eYx5mVkGVPHQZzjJpieIrSzvnI0rTxGQVBZrnccLuXcDJgfdHQ+pHY11xSS+L8/8jzZuTek
Nuumv4mj4e3SvH+8/ezZdUfDh5AGABGD1OBtx3zXpVzqsOi+KzIxZzdbWaRD2AxtADdOFwD
0AyPWuF8D+OrPTNXtr2TTdIUWrxTyjy3ZhtfYeJHKu3zBsY574IBHbeOPGlpqfjG2uLLTI7
iS2RPNmug52sX+XO0qMcr97JJJ6DivWw3Kqd1LW6Pnsb7R11FwfLZ9vLQ6vSPFq3EAAaAzq
dzuGGHLKCAADx0JJPdgOMc9pHrOpXEYlRLiQSjduh3MCO3TIB24GO2K828MXtr9o8240qz2
PK2yWOG5yzDGFH73bjJGR2AyM/dr0nwz4shsdKVY4PJUnOzLnacAHnzRnkGvoMFUlLRyPjM
3oU4WcYf1955M+kNMiRQw/Z08wnJ+82eMMTzjr+Z61NDo8llHKUSLcdygKeAeASMnj8fU1t
zqwYby7bR/Gc4H+SaijlYowCD6EdT/AJzXm+zSep9D7aTWhiwWixDzjhfKb5YyGxyTnnGO3
f2rT1e7KeHdJlYBl/fAegww9s1LNF50iqyx8KQQR15J49T/AICtDX9Ix4M0gxpsLrOSdu4n
EnHPb3q4QajK3b9UY1aqdSnzd/8A22RwV/qckMQx8wQgksn3Txxk9elcf4j1SO8mkUhXLjd
jywMHn/Guw1zTpI4QnUIMZC7nAHPX0rltT08yXJdl3dMYXAH4fSvLrc2x7uHcVqcRqmk+a7
yb8ew6D61iyaQ8Tk474+7wO3NegTeHz5xbfs+YnkEgc9ar6jpiXmpGaReHfc4jOSfU5PrXm
VMNfU9ujjnDQ53w1o1w8r+WceYpjbaM7lPUfSvTtW+Ex/tVXlVQDa2xA+sEZ9PesfwtaCNw
qBmmLY4X730Ar0v4keIF0u6O1lOy0tFwD0Ito8iu/C4aCpNy8v1PJx2OqyrxUOqf6HjXjHw
MlijAHf19z/8Aqrhp9K8k8kkdq7rXfEEmsTT9fLiG9sHkD1rkNTuRI+Afl7c5NeXio027o9
/L6lVLlkVEgCLhTinbjAoGc/SoZGYW545PQ96rNMY9qHgsepPAFcLkketGm5G5bHzY1HTPN
X7O2zKqnHymqGlyiQqpGCMAcda2rGPMvsTyfau2kr6nk4huN0XrS1aX7g6YJrqNF0feAONy
9T61S0CwkuTGsQB8w/Lgcknjgdewr07SfBGnaLILe/vbqS9RsTJZwqyQkcFdxYbmHIOBj3N
evh8O56o+cxuMjT0f4alDw/oBnUDtmu98OeGt7qFXPbIFaHhnQfDbSqu/WyeAAIIh/wCzV6
14D8B+HmKSH+2l6HBhjzn/AL6r6fA4Cy5nY/P85z63uJP7jJ8DeBxHCjkYBwea9P8ACHgCf
Vp0WOLj12123w0+EWi6/Kn/ACHwv/XCL+rV9J/Bv9nbQ3uohGmrknv5KZP612V8ZChE+bwu
AxGY1FGns/PVnmnwt+AhR4maMsxx/DX0h8K/2d5LwxnygFBHBFew+CPgB4c8MWsdzctfKAO
BKqDd+Rrtf7d0DQrPbEZoY4zgttUH+dfFY/iKU3y4ZN+Z+w5B4e0sOlUx8kvK5i+E/hLp/h
hFMwQugAI4/wAK6iTxZYaIFEaxjHPQZFcF4h+MGg2hINxqMhznOyM5/wDHs1yl38TdBl8yS
SXWFXsRHHj/ANCrxfqVeu+esm/kfbPNsHgo+zw7ivmj1PXPjHFp1uXAJ68HtXOXnx1in3dc
dcnvXk2vfEbRLhQon1hyDyfLi4Hf+Lmudu/EukSOXm1HU4oScgbIyfy3V6WHySml70X9x87
jeMavNanNW9Ue1TfHKzPWQ7jwRnpWZqPx+gjXYJPoc8GvA9U8W+HBK6jUdXyDg5ijyoPf73
Nc14o8RWuk28F1b6xFc6bc8RXAGwcfeDA9GGRkdOhBINelSyXDN2d/uPmsVxvjYxbjZpdmn
/XqfRFx8dQSf3o+blSW4FUz8U579sRGebcCV2r19wa+dtI8faXf34gN9bGTIIQybi468f4V
t+JvGmt6Rbx+RpzzWzuFLtKF8oHpx1xXb/ZFGPwnlR4wxNROU27eR7laeKft7xo7B3J+6rZ
ZuvUZAGK0JtbTTP8AlpIpAO4swwvfB/AV8+j4jX3h6CO4kWCQynFsqzYMnGTnjjHP5VD4i8
f6rfyrFdLPBHKTjym+YDv/AJFZvKrytfQ3XFkYU7uLcj6S0/4whtMeSK4tbZIQVbcfMY478
/0rqLj4qWEHg3Rr2S52faLZijSD5j+/lGdo7Eg4P0r5E0W9vkjSfzvKWIKI45l84tn+Ipjk
8816HoniCzh0rQr7UtVTUnhspREiKQoP2iYYOfu854rjxWT0ly27/oz1sr4xxE1JSsvd6vT
4o67/AIJHvtt8TrfyXuZJGRFH8R9vz/Kuc8RftY6dpAZbOceYB97bhf8AGvnn4yftC29rEb
Cy1GI3MkLeWu4AIRxsGOnPfryOK8VuPjHCtqRcSyRSGL5neYOYyOo3DAPXsM/lV4bh2lJc9
VfI5s18Q69KXscLJeb/AMj6+vf2mbzxMgeW4Ig3bWEfUj25qfTfj9m6Du5cbgUycEY6Dg+9
fH3gD4kp4vvJbaC5byFU72Zgjrnpjk98ccV6X4LuUa3aK53vhcqeUwCcDBr0JZRh0uXlseD
Q4yx9Sak538z6J1r453hZDFHJK90SsflAHc1Y+pfF7ULcbjKy3yD54gp3BD3PYV4Fd/Eu/w
DCN++nxed/Zl5lRc5CeUG42Z6lgfYZz1re0X4haN4Q1COOS+u5Hv8AECi4I8u5PfKgk4BIH
OOtZLKqUFpG53PiyvWlaU2u+u3p316nqsnxEv4GjaRtkUwO1g4IH8+avaZ8UnETRSXMqROD
vDEZIHHFeO+OvFVnaadG23yreImQR252kNjnA5yelcld+Np7CHm6VrdsAsZfmjc/T69K0/s
2nKOqsc0+J61Go1F3+Z9LR+OLaeQfZZndV+Vtzck+taFr4+McmBKfkGW+bGfpXzDa/EOWzk
SCGRpSF7HoevPNaVr8Spb5WU3PPG5d/J/Csp5VDubUuMZR1krM+qPCfxS87SNaYsT5dqjKc
9zcRD+tW9J+Ki/aOWRSPWvnrwt4pY6DquJABLbJgZ7+dGf6VXj8dPbSBDLnkfQV539lUpzk
l3/RHvR4xqU4U5S7fqz7L034orMsf75CMfNkjrWqniRJrky/uyhGcbq+RtK+KAsbAJcu3zZ
5U5wK6Lwv8b/skojgkaTd8zbmBB9vavMrcOyV3A+qwnHdGVo1WfSr+IZJ5QYYE29028/nSm
4kdg8dpPn1DZA/CvKNN+Pim1SNw7zMwGFAwv410Om/Er+15o1SZYWB/eRMRuyc4zXlTy6rD
eJ9LRzzDVvhndnYnxWkEjhzt28Yk4Zj7VDN4yDBwrOrkcDFY9/qMLoFv44HZsBHXqaxtVsG
QY0m+Bl35aCVuG9s1FPDQlvp+RtWxtSKvHX8/uO00n4i+TcqHkEmxeATit+PxXpmuR+XPsR
jgAOOGz714Xf65dWd1/xMbCSPrj7N8ikdvWr2k6lcazpzGwmN40XzGJ22yJ7D+9WlXK4tcy
08zmocQTv7Nq/k9/uO38f/AAF03xfbSGIRoz85HKn8a+a/jN+x/d2screQJIsdQOPwr1iz8
eav4dlJbz4VjGG/hcfgeOf6V1WgfHvTtTt1h1eHZ/D5qrvVj7jtj1rvwtfH4PWD54nh5pgM
lzVctdezn3Py/wDi/wDsw3Wl3Ez26ZHUoRzXzn8SfhVcRmQFTHIvJBXmv25+JX7Peh/EbTv
tentGpnBKsgykn0NfIP7Qv7Hclok++1ZDztdUPavs8sz+jilyS0fZ7n5Bn/A+OyqTrUPeh3
W3/APyR8X+GprMvuRg3riufuoZIPBLFCVdQ+COo+Y19d/Gv9nW403zFmg24JKuFxn614J45
+F9xovgqaTaSoDZwM4+Y114jBbzhtZmGXZ3GShRq6PmR85atZearFi2/Od3c1z95CUcg5we
dwrtfEOnPAzfKQOnPauV1m0cD5c4xnBHHrXyVSNj9IoTuYk19HE39zsQO1UrvUPLuGA6A4D
ZzupdSbaeemcnAqiGREUiJXLDb854BORn/PpXnzm9j26VKNrlia7R7K4LQSyNGUQTmT93CT
nIOBg5+ueOlRuY4dNYszTTSqjK8DARwjDZDjbksSR3GMGqL3DQF4t7GKXhlDfK5GcH0PU8+
5pNhE65UZ4wAByK5+dnaqSSNXwhpM11a3155kLRRoI/mmRX3E5GEJ3EYU5IHHHrVTXNM+y3
Q5G9AQAT975scevNWvCc62WqXEjxQswgK7ZcYYOVXPPfkEdgQDSeLpI7SW3w9tdI0IYMpf5
eSMHIAz0JwCOeDV2j7LUzUpfWLLr/AJf12Mtl89f9UdwznBCheee2evv3pio9xbpbuYI442
ZlCRZdicj5mAyemOvGalj1AKQYFMB2BJWLn5j3HbjgcYqaK0WQvJKnzKQCwOAzZPHPtWFr7
HU5cq1H6H4afU/L+f8A104hjQPhmbAPAOMdfvGr1n4WZlkLTGAFjHuk2nBIIORknp3AOPWt
HRQhuInUwLzhGO3aCQMkqQcjBHGOnStCz0yKSDmX99E78Lja2CAm1sk8njpxgds1208PFo8
qtjZp7nPCwjidWGZVPzcrtIBHU/hVKWZ7S5P3F2ZbcF3EDjj6c/qa7HUNGe1Hzoh3qCzMhy
wYA5GOpB3c5/iFQReFwLR28oP/AHWdPl78EZz34Oap0H0M4YyO8tTC3yWs7XNpIIWiXJAIV
gCoVh8v1+hFTRxlbGFVZlbazSkqQJBkY4AGeVPU+2eOd+z8K/Z5lMv7qbzFkT5QQBhsE85P
QYwDnNayeH4NOv43gkljUxB2LwbRuIYlQAcFcnAIOMHpVxw0t2ZTxsFojJ0vRzq9rsgTz2V
wqS8tuLepOFHQkE8nLdccdpr3mWviG6JuzgvHI1tGcfdQONoGcdSR9frjN0rQLrdauqxZUo
w8xN6uANy7ux6H5cHjPvW94ztnvvG1/MojLTsBIIIcZGFbIQDAXOMDjG3HtXo06doX9P1PH
rVeaso9LP8ANG3o2uTPZQ2r3LTQ2s5nWD/llkgb2GSNpO0KeBkqB2rpE1C4uYlPn2YIG1ll
mSMqR1GAR/L1rj7eIPGjKZrfapRwFYLnAPHPILE56dQcc10vh3wbbeL9P+1f21pGn7XMYjv
ZnWRsc7sAdOePpXpUJT+FfmeFjIUl78tF6X/Ioy+JxdQlHaUuGAjDSnCJySMYJ6kUxPEeEG
yRomPy5Zg3ykDt36elcS17NclmbPI2jjhfpT4zcsFjLMQGwGx2749a5/rMmd/1KCVjuItVR
wOVPHUH045rZ1nWd3hTSMMvyGfPP+2DXmUc1wAQsoMW773TgHgn9K3dc1AW3hzSfvuzCVic
nGd1a08Q+WXp+qOavhFz07d//bWXb2T7XKGDKD29CPf29a4/VxM97lgCqnOVOce9WZta/wB
CP7z5unHBFYV5qe9m27ySAQ2fT17VyVaiZ6NGk0R6ncMtvIQ3zZ5JP3vwrIuNR323I2huwP
U+v/1qNX1Z5mz+73gc4X8jXLatq8kUj7ePX/61edVrKJ7GFwzm7HS6d4lfRbxZkb94hLKc4
xnIz+tWviR4tE+pPm5Z91rbE7mJOfs8fc15pd67Jvz8wG3nJ4z7VW8XeJJJ7zLN/wAsIl+m
IlFcU8xtTcf66nq08k5q0ZPs/wBDZm1gMzFZMknkk9ayL6+aRmwc45wWxWPHq5ReTnNVpL3
7TISCOOTk15c8VzI9+jgORmtLqeEXrTra7SZ+ex9KxZ7/AMt0z9fpS20hluN27pxgVj7XU6
vq/undaXIGKMuQAM9eldHpMXmrxXF6KC9vjLHp1rvPCNv5b89OK9vCPmPlMyjyXsenfBDSh
L450RVAZ/tkRweg+YYrpfD2ntM69eTkt1q1+z14Kl1P4iaAkMbb5L2EYPqWFeu/CL4Hz6i8
bPGx3dEAyWr7LA4KU6afS7/Q/MM4zinh6s4t62X5yH/Cj4d/bHSZxk5Uheua+ovgx8AZtYk
jlngKpjKIB2rqP2dv2Sri9urQyRB2ZgFjC8L+lfYfg74V6P8ADXT1e48q6uYsBolYKiexPf
6Cu3GZjTw8eSOrPncsyDE5pU9vV92mur2/4Pocl8H/ANnq307S/tl6IrWxgA3O4x+A9T7V3
l38UdM8Gxra6FAilMB7h0y7kdQB2rmvFXxOFzIqZadkyI41jCRovT5R/Wucj0C98SzpLIPs
8I4HHzuAeeMfKK8V0ZVnz4p6dun/AAT7aniaWCh7DLI3l1l1+/ZHdRfEvUvED7WklmBwQoc
4Ppn2qh4o8YK6+XfXS2+F3+Wsh3cdQeenNc9rviZPDdoIIsJ5aYxHjcfdm/z16V4x8XPjbb
aCJhtjmuJSTEryGVlXoCT1C8elbYbL4yleKsjhzPiGVCm4zlzS632O/wDFfxStlZkgEZRQW
LsM5+ua5Vvio/2QIZTHDICRk9fpXgus/GO68SWwVtsSQkkG3Xb0xz1HHfpkVrSX+n+L9Pit
murmWaABv3MmwLwAQ3b8q9pYXkSVtD4SpnE682+bX7vkep3fxMsre13y3iMjHhgTnp09etY
d/wDEm0lDMWafbj5CudvIxx715ZrZ07w9cRW7Jd+YhE0pEgJAJPHYdOav+B9F07xe01uuo3
NnDGoZpp5GVSOCMlUKhhxwSOQMVr7JW5nscP1qcp8itf1LPjDxVd6/dMYllsk2/PcSIY1A9
QFB55+tMtfh1Zvo8Fnqmr3k0l3eoY4oI927dG2MEnocDr/dHFdrong7wxZQ3NvPf3V3Bq26
3RlYPGuB2PI3cetUfH+g6Z4a+HMEel3eqW919sVoUkbbNKNjLu+XqcjODjIPFJztaMe5XsG
06tSz07nJn4Y3Vk0E2jwyajcqSs0CEOYUBGCzbgMkegNejeIZ9X0nQbZY7TzShAZpn/1o6n
5UBXAHHOD71nfDX4AXvhzdeTaibmK/CNJbWm5JyMch2fbsHX7pJr06PwRpsSSRXl26afcLk
6bt82MHOdxfIO78MZPWoq1dddTrwmBlytpct/Nf1+vkcfoXii7u7Nbj7KsD5+YrLmQKByRE
u5VzxjLH1rG8efHe90xZLLTdOjuzCUErTI4kTjglkAPvndjj6103jz4VWGsXjXtheiC4zuM
IVoY5zgABymWI+UcdOPz+fNe8WRaNrN7p+paJa/2nYtkrIHYHJbB27gSp6g4x6VVKEZsyxd
atQXKnp33/ACPXfiN8aNC1Lw8+mWKtqmo2213vJUVEDjGRuA3HvypxXP6p4o+xadompPf3S
3EtlJCwjCxrIn2mUgAeo556/nXja+JIbSQIWS3808ozbc+qj2x6Vo+L/Ekf/CP+HIQ0m9rO
YZIOD/pM3tx3rp+qxVkv60PKeY4irNuUell/XoaXirx2k97d3UUcVsJiDNIpwXI/iJ7H6V5
R4k+Ia3t/F9k8y52MRMVk+8u0EY/OqnjnU55ps3DySWqIxlWIDB6Y29T1x+n4cZDoVzq95M
0YMtvG2+SYDDDHRef4sdhTcuX3YnoYXCL+LVev4Hqfw9+Ndt4a1CKR7Q7WjMfnTysOR1I24
we3OAc981734T/am0e+tWtE1dvtKNtC3iBOwO0FeDgc8dPwNfH9v4FmubvH2lwPI43AKHOe
nJx6f56X4/CMcgEc9zMtzE/zRq6EvxyB3HHOfeolFz3R0ezpwfuSPrPVv2ivD08j/a3UeXl
XmERUkDJAyOWHTH1ri9Q+M/h+PUXu7C6urO9lCszyJhtpAAKs5yAf14FeIX90usBLaKW53o
gU7G3QnbnjDHg9B+A96z7zXIr/AEpv9MwVQCITN80jLn5uAQOCMA+opqnGLujN05TVpHtr/
F24IS6HiKUKpD8Ntdj23Hg8enIqzqHxRh0u0jtdU1GTVLqVMzwW5jgS1LHIDEo25/XA46ZJ
HHzzL4gxCsEczW0YIbbjc27djcT15JGRjoPwrR8a6hOPFGsESkxfbJWLADpvbA3AZ+8PTue
lWuW17GP1NqXI5PVP8Lf5ns8nxf0NLmG1+za9C0f+q2X8YAJ7f6nqRk/hW14U+LGipefu01
ad2O0PJqEZZcHDf8shxng1872885gHnL+7uVKqjbgwOfXB9O39a6ey1H7Dp0s0JMKLyodt7
DgnkA4UZ75wcdR0qo8vVfmcuKy7mhaMtfl/kfafhPx7Z3vh6Ro3Ko0aswMozjIxz9cVzfir
4yaRo8oEi37nP/LKZFOOmclTXgXhD4kvZaPrey5cra2cZU+pNzCCMHpgN+tYmt+M5p0aXf5
jMTuYvnacbumM4/pWX9n4aMnPXU5fa5rPlo+6uXRv8dFbtqe/r+0Roct0/mReIFUjagju4s
D/AMh4H/1q1tJ+P/hqFQfI1zdwBuvYhj6ny6+UrfxbK1yql2jyzI6MpyuMnn0+Ue3Wuk0bx
FpdjPHNeS3VyHyXjhjK7V4HDED37VLwlJ7X+9nq+1xVNWun/wBur/I+yPDXx90ONo5RaavN
Iy+YFF8jgAAckeVivRfD3xm0XV1W7NjrlvO6ny3W7QYwcE48rHvmvjTSf2h9Ni8O+X4c0GP
Sphg/aLpluJQOpOMEHv8ASul8K/HiGG1E3iO+1G/3SfLDbxrDGp/2tvzEc9x2rhqZbGXvO/
3s9XD8QV6DVO6v/hVvyufZ2j/FnwxDo3mC+8UPIMsUa8hJ/AmKtgfF/wAKvbhzaa/cMwG8t
fw5OPX91n9K+XvCXxr8NapB5kN3Y/aHOFglkEciKeMHPv3rpdC8eaRqWoeVM9oHc/J5NyrO
3I4A/D0rgnlNJu7v959Hh+LcSkopx+7/ADufTtz8WfDl7Z2//Er12WSVQEEV3GxVR7mMCrl
h458OXZ/d6frMXy4Mwuo1kQ/3ciPrx2rwXRdZIMf2W7jt1kYEi4yy4AzjGOPrXSp4yvLKIt
cWMLQA+YJ4HEqNyMYH3vWvMq5TCPuxv97PqcLxTUqe/Ut/4Cmvy0+Z7xo/xF0LxJZG1uLa9
ZBx5j3S7o89OfLGP/r1Q8TfD/Rbe0kks4NWkyCyrHeRjnGeP3R4ry628by30O6CO3WTIKFy
EZjxyTjkcVP4S+Jeo6PelJM3CseQzHKnPoBz9c968/8AsypBuVJ28rnu/wCsNCslDEJO/wB
rlWh0Phf4rWXgrUYhDDrqSIcNBJqCeXLjrlfJ6c+1ehWfxh8KePs2F5bTR/aAAizSrtcnsD
t4Neea7p2mfE+3SaMmy1AZ+YD5W5PBx17c1y/hn4eat4h8e2Hh6eDZcXMv7mePoq4JaTPoF
BP4UTwWGqp1Jtxkt9drdfMmnmuPwslRppVKc2ktFZ36eTOz+L/7KXhXxXp1xLa6bfzSkFmh
FxGP++R5Zz+dfFv7RH7JmjaV4Puguk6p5UavujFygcjcc8+Uf5V+smkfDvSNK0+KBLYuIkV
N0rszNtGMnJ6+9cb8e/Avhi+8IXFldWVhHeX8TpDK8e5ox0Z8dTjPXnBIPavPyriipTqqk+
aSv+H3nfxT4a4fGUHiIctOa1Vkt+lnbc/nR+M/wW0HRHnaLS9fCEHJN9EcH/vzXzv420jR9
LuTmw1YKpIJN7H1/wC/XpX7SftWfsJNBaTXVtDBJHIrMkiD5JhX52fH/wDZXutElnxE0e0n
jHIGP1H+Nfc4ijTxVP2uGt6WR+UZdja2XV/qeZ8yfdt/5nxzfHQbnzM2Wrbs/KPtkfTv/wA
sqy5ZtIgRdlpqSschWN6vHoeI66X4g+ApvDN+2cgZ4PPNcRPNIIJQ4YrFgDjoM18hX5oStJ
a+h+o4PlqRTg216stX0mjrbqRaajvySf8AS0xj/v3WfLd6O0yGS21Qx5w4ju03Fe+Mx4zVO
91AyO+0jkd/SoLWXcuWjLoDlwvUgdee3FefKrd2VvuPZpYe0bu/3mxY3Vv9tuPNjvt3k7My
3CsSoKjHK+35Uy/uLKQRu9vfGJgdpE6qMjj+5VHSr3Mt2MPtkjIHyhiBuXgn04pL6SSUwK+
8LgsFPReTkj8qXtPdH7G09fzfYsWN3pSID9l1AuMYb7SgH5eXWra2+nSWaT/Y9VMHmeUG+1
JgPgHr5ec7QePcVzqTyW9t5ORsZ9xUgfeGQDnr3q9a3MmnRP5c215EaFwv/LRWH5Y5H5U6c
+/5IK1K+z/FnZaZqOiQQoDFrMseQxX7XHhWHHeLArrPC2seFvtcMcljq5hLgnN5COOR1MJA
Azzx0FeUaLeS20hZHDcFeQeAVI3cc5H58Vu/afs93w1udjbVaJiUfHBYZ55xnn1r0sPinvZ
fcjwcbgE7xbf3s9cfT9C8VmaKzjnt9TjRgiSSRzQ3cnONpCoUJC/LhSMgZxmsOxWG+YkJbw
EIzjJb94N2TjHQjGPU57k5GB4J1wf2taxGWZX+0IyhOQ7Bht3AkcfM3IyeelXrvVltJ5rdU
O2GQ9f4DnH6YH4g13+1U1zNankfV5U24Ju35G39ksdQlkmke581m2kMQ2+PaQfmI69Pw6dh
VlLRUn82TneN3zLjafTjgA5OODgDtWfod2qPD5TDHBAPLc8HIA4BPQYrYgtPttzO8v2W3ly
flYfKhByQF5OfY4/StY2aMZ3jp0JJbKC/LIqRwtaxvJMB8hcHj1J3dBt6enWul1vTJbi5vv
IH+ixPBFcSuVIQumAuM5/hPQZGWzjOKx9P0yW5j/dF/wBwWkJXgMvbocbvkzz+lbni2JdN1
bVbfb+6uCrL5sfPC5Q5yCvBOR3yM9K7Kcfcbf8AWjPKrzftoxi+j/OP9Iz/ALPAjlpFKowy
ArE9+R0wQAq/5GKgk331xI5kg3bsMXcIScDnFWLW9W2QW8wXCSN8yMOGPHbK8HuPpWnpWu6
bosL297pcj3KuSxN20B5AIyo9sU0lLd2LcpQ2V38v1PKdPvJoikaFpHlOFjCbmkzxwB17Ux
/ET5w+1ME5zxgjrmuTj11o1EhlbKEYOeVPBGD9cVFJr7GNsbnxuHJ4BPJNeJ7dH0qwkmddL
rRhDSfaPmzs2h/mYYyD9M4qXV/EUv8AwiukBZduTMGJAwfnH41wV14nUFR0Xbxgk/kD71a1
fxTu8M6UoG1v33Pp84qfrSs9f6ui/wCz5Nx06/ozbuNbaEbdwfOfmUjnqP6VUm10m3Me87f
QtXK3OvyyDcCOeV5547GoX1svJI44UEdev+eK53i0dkculuad9qhiJ5DH0zXPa1qBmPYdcg
Gk1DUwyhhyT1PoKwr6eQSk5yD0BPFefiMR0PbwWCSfMyHUdQJbaBhe571W8VXXkagqk7/3U
RzjH/LNajvJD5ufQ9ulQ+Jp2e+55Cwx9u2wV5U53iz6KjSXPH0f6FZZjJCAQxJPGDSNIYv4
tpqCK5IUNyoU9DSTXgl/POSetc3Md3IyWOXM+Sc1paSPNuMD8qx7cmSQd/pW9okG+8QJ1PU
1pS1ZhiNInX+G4W4weT1z3Net/CvwbPq9ymY22sQR6sR2rnPg98O5PEMiZVtiHJOO9fbv7M
/7Npuri2/0fc7kFFPYcfMa+8yXLZVbSloj8e4s4gp4VNLWXQ6b9kP4Hyf8LB0F/JPmteRFQ
Rnb8wya+zf2af2XEt1N3chFSMZeWQYRFHTk/wCea98/4JofsheHtOi1S/13SIL+5gWCS1kf
cDE4Z92NpGei9fSvq2T9mvwbPAls2i262cYJW3SWVMt/eJD88evrW2a8VUMJVlhIp6W1VvX
ueZw74c4zNaMM2xEo+9dqLbWzsr6PzenSx8pxfEHTvA9ibPRkYhRsknK4aU45C8cD9a4zXv
iPcaqkj+aQinAiU8IPwr7Xm/ZK+Hs67W8NwMmMEG5n/wDi6gl/Y6+GkiBG8LWu3pt+0TAN9
fn5ryKXFWXwfNySb76f5n1WK8Ps9rRVNVqcYrZJyt/6SfEOh+KLbTSborJLIeY+wPbqev0q
v4s+Jer6tB5Fku3PzHZIeffOO3Oa+53/AGO/htKgV/C1s6qcgPcTtg/i/vSP+x38NZITEfD
EGxhjb9qnHH/fytv9cMA3zOnK/wAv8zh/4hhnah7ONeml5OX/AMiflL8X/iLqsNzJpdlI8j
plZpN5cqDwRnnP1zwemO/DadAlrbwSm9a8uwAYVyx8nJyQOnr/APrr9eZP+CenwblBDeCLM
gjBH2y5wR1x/rOntU//AAwN8IdhH/CE2Ayu0lbicHGCOvmehIrsjx1gYxsqcvw/zPCqeC+d
VJuUq9P75/8AyJ+S+m/D2fxhfu/2yKxcnymjeXzHIA5IAIPI2jHX1rS134P6f4etA93qN5B
LPCWdkg4JznHH9TX6pf8ADv34Pjp4Ks1IUJlLu5U4+okzn361+YX7Vvw+i8P/ALYfjTwxom
qXek6BZX3k2tssrzFh5cTOg8wnOG3jk5OBg162UcR0cxqypUVJcqvqltoujZ8zxP4e4rIcN
HEYqUJc8uVWcr3s31S7dDjP+Efsr/U4RFrC/bGKxo80Djf0APAPbHf/AOt7t4U8HeH9M8GN
p1zfxmxKlZkQIiHjlmPc8E8194fD39iH4TzeCdEuT4H0Zrh9OgBmKN5jZQMec9yST9a04P2
EfhDbKwTwFoah1KN8j/Mp6g/N0rxq3HGFb5eSWnp/mfW4LwdzKC9p7Sm+Zd5/5H5reHR4f8
R6pe2ugWq2+j6c4F3eSXGYb+TaQEUEgp1B3L1we2KryaRb6E0Jvmtn11L4TwRRTySxwDa+3
azA5yBkAkc5r9PdN/Yu+FWj2pgtvAnh6CE4yiW+AxHcjPJ4HNP/AOGNvhf9jeD/AIQvRhFI
wdgEbJI6c5zxnj0rF8b4TpCX4f5nUvB7M7fxad/+3rfJcv8AW+p+dFjra3EMepNIbvbEVin
3MrRA4J3LwCcjrjisi++I9y6S26T22n3ecxS3W17aXkfMNp3AHnG7HNfpfafsd/DKxtxFF4
O0pIwMbRvx/wChVTk/Ya+EksJjbwJojIwClSr4wDkD73TPOOlNcbYTrTl+H+YpeEGbNaV6f
/k3/wAifmXc/FRrJFhd9E1C8Z/lSwu/LJGDzhj1z0rgfGXhyHxtff2kk02nZVYvMmi82ack
f8tWHIAzgewr9ah+wL8GwB/xbvw5kHOfJOc/XOa0bf8AYy+FtoD5fgnRVyMH923P15rRcdY
OLvGnK/y/zPPr+Cuc1VyyxFO3/b3/AMj+p+J3iH4PX/2uG4jiiueGL+TG7ZBz13AYPGazvF
/gvWLO00AmAhI9PfbJJEehuJuvHuo6dK+zv2h/h9Z2P7QHizTNNnl0yzs75o4IICqwQKAMA
g5JPU5r6c/Y1/Zq8JfEn9n2zn8U6Jb6tdfabiHfJNIA0QkO0EKwXue3evosbxNRwuGjiKkL
qVtFvqr+h8Bw/wAFZnmWZVctpVYp0+ezkvdvGXK9ry66X/Sx+QcGjIJ1mctLtyFI4VcnrhQ
Mn/69QXWm2dkjmYmG2XJaNTtjYNgHgYx0/U+tft1ef8E3vgjfT+Y/w+0oNgD93PcRjj2WQC
q7/wDBMz4Fyptb4facV9Dd3WP/AEbXlPxAy62lOf3R/wDkj7Wn4KcQKo5TxFK3k5//ACFj8
S9YtrR7aMqsMcsJUxpI3IwcYwD7nj3rnPEPiBLIC5+WG7I8ssQMBSvKsenDDJPYV+5n/Dq7
4A+az/8ACubDc7Fift951PX/AJbV8I/8FeP+Cbdp+zpYR/EL4daS6+CdiW+t6UkrzLpMhIV
JwGJPkyH5Wyflc9SHAXowPGOCxddUIpxb2bta/wAmRmfhdmmV4R4qco1Ix3UW20ur1S0XXt
vsfAV79ouLNRApDxsFt5Y03mdmHzZLfmR64+gw4YLmxjaOCE5cszgjdGV55DZ/3cjpkD0rZ
kkt9cvf3XnLvcpJCSRgZ5xuPyk7T9ABVq0v7Rd8M0N1FHuZHyxZfu43ZPOCxyR7D1r6Tlu7
3PiVNxVrHNtqLYWZFgJ8oho4kOCAT83TJ5PHPb2rQ8YNJceINbKT4c3cqkE7W4YkJ7kD+dd
BD4e0udgPODvg4UReWJGJZRzx1wMY9s1+zv7O/wDwTQ+BvxL+A/hXWtd+Hum6jqmq2Ed5dz
y3VxummblmIWQKDn0AFeVm+bUstoqdZNqTtp6PzR9Dw1w7XzzFujhXGLhFv3r949kz8M7aG
W1ZjKZxI2N5YFiT0xn6e/b3rt9JvU1GwVLK3+xqh8yWd2by5G6eWB1wc1+5L/8ABJz9nmV9
zfDPSicAc3l30HT/AJa18tf8Fb/2C/hf8AP2ZdF1PwJ4WtfDWpTeJYLWaeK8uH3wNbXTuhD
yMMFo0PAz8vXrXlZfxfhMTiI4anCV5aa2/wAz6HPPDXMMDg6mOr1IcsFd2cv/AJFH5xeFbq
7j8OeJ/OjEy/Y4yXhcYI+0w8jA9O3fHrVGFpp7dx5HyOvK7wHxjIY4IGOTg/Tivp//AIJtf
BnQfib+0TpXhrxLaLrej6lDsu4JJHRLjYUYZKsD95QeDX6dRf8ABL34CLKQPhzYZXHJvLv8
gfN/zmu/OeJcNl1WNGtGTbV9Ld33aPD4U4HxueUKuKws4RSny+9dO6jF9E+5+Dj+bDMo3SF
X3EZPXP3QDnGeuOPwqRftKSeR521yMJuPy+oII4z82OT2r93/APh1r8AwRj4b6SAPS6ugQe
owfN4r86f+Ctf7PHgT4GftHadofg3RbXQdObw9b3V1DE8rr57XFzucly3OxY+h7fWssp4nw
2YYj6vRjJOzetuno2dvEXAOOybBvG4mpBxulo3e79Yo+PdPjlSTdC06GTK/K7Bm3bSdvbqO
cdOfTNbFrrF5DG8YmciM7WBG4nGerEdThhj8q2rTSolJVQBtbdtA+7xj27daku9PDxcxpJt
BwvfPsSf85r6lRsfnE8RBuzRziX9wqq0Z2NLln3nJUAc46HGfStO18UzRTE+axmgOd0Z2tn
kY4xj1/wD1197/APBO7/gkND47ji8cfFbTWXRbyHfpmgPI8ct0GDDzpyuGSPBBVAQWPJwOH
+tX/wCCUv7PsgGfhrpnAwP9Nu+mMf8APWvkcdxngcLWdHWbW7Vrfi0fpuU+Fua5jhY4p8tN
S2Urp276J2v95+P3h/4763oZimttWuwzYXzJCXVunGGyD/8AWNep/D79se+06CGHUA03y/N
Mh2Skd/l4U4JFfpjH/wAErfgBFcLKPhvphdXDjde3bDPToZcdO1aQ/wCCa/wLViR8NtBBOc
kGXv8A8Drz5cdYCWjpS/D/ADPUh4OZvB3p4iC+cv8A5E+KPBvxi0jx/prS6Ve4faDIsvDjj
nI6gZ9K6Ox8aLdopt7oO23KkFiV4zgE9RivraH/AIJw/BS1u1ng8CWdtKvRre9uoSP++ZRW
7H+xb8MYpd6+FoVfj5heXAPHTnzK5ZcY4B7Ql+H+Z6NPwvzyO9an98//AJE+T9F8VxTX8Dy
XUtlNnGYhuQ+nXp9a+i/2d/F2geG9Ik1PXNd0a3v7gmOGNp1UxxdzjsWI/JRjrXzP+1P8OL
z9mL4lw2U63E3hjX5GbSdSYb1Rycm2l/21zwSMMoBzncF5ePxOLmEfvOOMLgfgfpXp18BRz
LDRlSnaMu35f5ng4PiDE5Fjp0sTTTqQdrO9r9/PTVPzufoJqHx/8E6baebeeJ9BgUAnMl2o
UfifY/rXxz8Wf2l7f4tfEi9vra6a3t1c21nCG2s9spO1x7sSWI7bsdq4uXWEurUQXp8+GZd
gyT9K8f8AFvwe11fiHpGn+FftF9davdi3sLJQxO9jk/N0UDGSSQAAT0BrLLeGcPhJSqObvb
d7LuVxL4gY/MqcKVOmuW+qje7b0Xr5Jbn1D8PvizMtiLC9SPVNKlfbNExw6A/xD0Yf/rrkv
2iP2SNK+I3h2XVdF23doSQxTiW2bH3XXt/LivrP4LfsYeG/APw/0q012D+3fEEUC/br9p5V
EspHzbFDABBnA4zgc8k122mfAzwvokrNZaUlrMyYLCaRlcejDf8AMPUH1rw3xPQo1nKgnv8
AJ+e/4/gfaU/D/HYzBRo5i4u601fNDyva3qr2vsz+d/8Aav8A2QbjS7+5CWzZJ6KOCO5Hv7
V8N/FL4b3fhrzlMbImQckdABjr9a/rj8cfscfC3x0Hk1vwfpl2MF2ZmkQL6n5WGK/HD/grJ
+y34Q8ReO7z/hA/BNl4c0DT4jBB5PmmW/bOWlfzGbGT90ADgDPJNetSx9DOW40INSS1btb8
936HzlfKcZwpCMsdWhKnKVopc3N6u6tZddT8WLy58iRgeD2/Cq8N+zoB1bd3znFeufGf9nO
+8HvPLcQSRRbmKoAN6DHGc9BXj89yujgxNjdnken1r5nF4erh6nLV0P0PLsbQxlJTw7ubOk
wqi3DM54hI4/3h1z9KhudWW6mCMxPlKQpz1/zmsiy1Yy/aQT8vlHofdaYl8iw7V2liASTnK
9cj0/yKw9srJI7FhZczctzoILmOSGMLIWmZyCAoAC8YwfXNPtXVpkHmIgkzhmYDjnHt2NYO
n3DWOJkuNkiSfKASGxjJII7U86lJt2SbvlwSGHY8jP601WVrsiWGfQ6e01NlQsMsep5G0++
B3471etNfmhtmhYkx7t+CgPzEjr0649+vTvXKQXoLb1CsOmP731q7b3Es9wsHQyYXbuwD6D
P410wrvocVXBrqegaEs+kalbs6/vYbjyHjRyAGOQO+cjGeBg45NLY6xGdWVJzLHCkzFkBAP
XHAPQ++O1cZo939n1i1H/POVQT6YbB/lWnY659muTmKGaQO6jcuRJuBAyc4GPbHWu+niVZH
kVsE0310O70e5lv9scJd97sIizZIwOhI46HP1FdD4d1KVI87BOhydwYsMHaMsueg3cZ7/Sv
NdI1ISwPH5kYTIcb05ONwwD159M812fhLxXOmyJZmUviIsTghc8LnrjPOOlehQqp7njYrDu
KaO30SYpfcRhoy4YkDCjplie3eup+IFvMPGd3JuCspVC4bKq2xRuOMk88/LiudtJiLKKdLi
F5CxMqAHAG4ANk8HdjGB/Wuk8Yao6+L7oyOkhdlDEqBvAVTuAx93jvjpXtU7ezafdfqfL1m
3iYtfyy/OJjTWsktlK5iScqU+dlKj5c8A4ySQRnp+lVZLK41F9zAy7flDA7c9+nXOSetbQv
RHBIoIKOWBRcMCQOMjGBwTyKbcSaZ57GRpYCwU7Qmc/KPm+8vU5PTv1olBPqXCq09V+vY+R
k1bbGxJbqBjPBznqae+qjyVVTtP8Xfdg5HuK5+afK42SB9xLHd7YHFRxXhgXk9eCcZr8++s
NaH7D9Ti9UdBqFwscUX7zzDKC525JTGRgkjrwTxnrUs2sxDR7AEkj94Dnp97/8AVWFJrWzT
G3yMNzKwjAHzHkEn25wPxqDU9d36XagBwCZD/sk5FDr2u/IFg3Kyt1/RmzJqsaNj8s0g1iL
PPT61y0ep+dn+Zq3ZXO8jc+ewHtWaxDbN5YFJam5fXEUyFg4HG0Dv+FZdyiNGdrEk0onXzD
kgjGaZPcqEwABmlOSluFOHLojMvY2jx8/Unj+7UGvLI9x1z+7Qf+OCrs8HmnO4Yx3FR65Cg
u+GHEUfA6fcWuWS0Z6VOfvL+uxkMQbcjv6VAyFatSp06Dmkih82Xb15rmaud0ZWJ9Jt9zjB
znsK9U+EPwym8TaghER28ZOOKwPhf8PZ/EOswoqE+Y2MY/pX39+yT+yg01xaM1orOxAAZTz
nPX26V9VkGTyxE+aXwo/OuM+KaWApOMX7zNP9lz9l2Wb7KDbeaHOQpXcevWv0H+GPw30L9n
7wzFqXiF0E8oJht1x5lwQOMA9Bxye3vWN4X0bQf2W/AkepaskF1rN6CLSzB2tP/tE4ysYPU
/gK8y13xnqHxD1y48RatK0ibgscbgLGgGMDbn0zgCv0iFFOHsqWkF17n8+4rHyVX6zifeqv
VR6RXd/ovv03+/v+CavxMvPi58RfGNxqCwi0sre1ktozwsShpRlVI6cjk89+p4+wIru4t3T
fCXJR3dUKq27IwApcjpnPPUj1NfkZ+zl8Z/EHwl8dafqVhrN5pFlrU8VvcRqylLlQcAFSpB
HJxgfxGrt7/wAFPPjBp5S9l8Q3UdvcYS2iFtB+85AMrLjeQOwBAPrwc/E5vwpiMZjJVaDio
2W9+1u3kfq3CnibgctyunhsZGcql5XaUesrp6td7L5n64rua4I3kFAMYHBU469s5U9PX3pY
pDcgH5kCnkepwP8AP1FfkbpP/BQr40aoJLiTxxf21sGBaRbG2WPDEYC/u/mY4bPfivpv/gn
J+0d8Q/i/8d9Uh8Y6vLdac2hPNDbNBCNki3ECoSyKG6PJjcesh4rwcdwfisLQlXqTi1FdL3
/I+1ybxVy3MsZTwVGlUUpu12o2+dpM+3KKQHNI8oRlBOC5wvucE/yBr5E/Uh1Fflz+3p+39
8VPhX+1f4y8N+HfGF1pumaRPDFbWkVrAwj3QROclkLHJc85OM15dZ/8FHfjjeWk00nxKuLY
xqSiNYw5lODwp8kj0r7TD8D4ytRhWjONpJPr1V+x+TY/xgyrCYmphalGpeEnHaNm4u2nvbd
j9lhnHNfir+3v4zPgz9tb4lPGYi8+pyRMXjL7FZE6Y5B/n071BJ/wVF+OUF6yN8QtQSNSAz
La2ch5AOFGzO454zXh3xO+MvxK+Jmv6rrGreKtYa9vbgStJFcPCJHyoJCqcAYHYdc9q+p4b
4axGW151a0oyTVtL90+qR+f8eccYHiDB0sPhoSi4y5ve5bbNdG+5/QF8I5fP+FPhhxyH0m1
bPrmFK6GuZ+DLP8A8Kf8J+azPKdHs97HJLN5CZJ/+vXTV+TVv4kvVn9I4T+BD0X5BTTIFcK
SMtnA9a+Yf+Ct3x28T/s7/srQeIPCWrXGi6p/btrbG4hjVyY2SVipBVhglFz/AJB/PvXv+C
tnxn0XwTA3/CVXIuIZEEs9xaQb5lIY54jUKM7RnHQ+tfR5TwricwofWKUopXa1v0+TPh+Jf
EXAZJjFgsRTnKTSfuqNtfWSP2jVwxOP4Tg/zpa/Ee3/AOCs3xv1G3Qx+MNUuGcbFazitHWJ
uhL/ALvoD3AwcdqbN/wV2+MWoWklj/wnOqR39mN32y2srdobj1Dr5Z25OMYHHOeor0f9Qsb
/AM/Ifj/8ieF/xGTKutCr90P/AJM/bqivwoT/AIKp/G6e/ktZ/ipqVoJlGZXtrb5CSOMpEC
o+91PGa1dJ/wCCnHx00MxWMnxL1WQ2W2BvNjtJzKMfK3meUWbjHJ+b+8TnNUuAca/+XkPx/
wAiZeMuVRly+xqbdo//ACR9C/tS+Jx/w0945jkO6K31V1fDA87VwPUdPfvX2Z/wT011PEX7
N9pcx/dN9cLx0GCOlfkjrX7R9/4s1u+13Wbn7ZrGo3BnuLjckYkbjJOFwGB7AAYz35r9RP8
Agklrn/CRfsfWd3m3Il1W7wYPuEZXpX0/GmW0cNktNRs5RcE7f4Xf8UfmPhDm+KxnF2IqTi
405qrJXWus01t2T8/U+m6KKyPHXj3R/hl4Zm1nX9RttJ0q2kijmu7htsUJllWJNzdFBd1GT
wM5JABNfj6Tbsj+rHJRXNLY16p+INAsvFehXml6naQX+najA9tdW06B4riJ1KsjKeCCCQR7
1copJtO6BpNWZ+AX/BVv9gO5/wCCf3xgjuNNiur34ceKZmk0i9kBeS0f70llI4H3lAJQ/wA
aY+8Vevli08WtIUXz3SMhgUfJXuMEEY/wNf05/Hv4GaB+0h8JtZ8G+JreSbS9ZgMRkhfZPa
Pj5J4X/glRsMreo5BBIP8AOR+3N8B/iP8AsLftC6j4G8SavrUsYPn6TqCyzCLV7TpHPFljn
gMHUZKMpBJxk/p3D/ELxFP2VeXvx/Fd918/vPwfjHgtYSv9YwsF7KXnblfa1np2+4xdB8V6
YtzDG010JEyFiSFSzMcH5cnB/LoM1/RT+wprMOvfshfD+5t8+V/ZMcQz6oSh/DKnHtX8x03
xV120yv8Ab2tP5MeFAvJflIJA4JBPQEAH1r+lX/gma88n7B/w0NzKJpjpWWcMG3fvZMcgnt
jjPHTtWXGWJjVwcEukv0fmzbwyy6phs0qTls6b63+1HyR7rXxJ/wAF59WXSP2RvDDNkiXxn
ax4HVs2V8cD8q+2gNowOAOgr4P/AODhrxvf+Av2LfDF3p97dWEsvjW1heW3kaNghsNQY/Mp
BxlR+VfIcOzUcyoyfc/SuNqcqmRYmEFduJ8kf8EivEceqftpaCqJsJ8zfmMDeemQfbFftMZ
NpPytgDOeuevHr/8Arr8MP+CPfx71Xxf+2z4UsbzVNSvYpvMwLu8dwnAJ5OSCEZuTjPTPPH
7ePqF1pOiSXV2sE8lral3FsxUTSjJdVVunIAXLE/Mc4xz7/HbU8ZTlH+Rf+lSPi/CCnKjlm
IhNWaqv/wBIgabgtgDcO+RjsRx+Nfkx/wAFsroWv7ZNorgbZPDdqwDAjcPNuB16Yr9X7dZ5
GLGXDLtQoVDL1BJ453Ee+B6Hqfyn/wCCx/iTxJeft06T4f0KfxHcXd/oFjDa2Om7jK8kk1z
gKsYyTweTuPTnCjHNwS1HMrv+V/oeh4rwdTIuVJtucf1Pkax3X1xFFErySzthI1jbc7E42h
epJOK/S/8A4J3f8EtU8B/YvHHxNsorjXPln03RJQHj0/oyyzjoZgc4TkJ1OW+723/BO7/gn
vf/ALP9ininx9rV54g8YXcavDYy3DS22hZAJUZYh5vV+i8hf7x+tq9Libi6VW+EwTtHrLv5
Ly8+vpv87wD4Yww7jmWbxvPeMHtHzl59l0667FNkLBPlAJ7AnApQDuOSMdhjpXx1/wAFA/8
AgqZpX7PsV74T8C3NlrXjhcw3VwpE1toTHj5wMh5xxiPovV/7rfFZfl9fG1lQw6u/wXm/I/
Wc5zrB5XhXi8bPlivvb7JdX/T0O/8A28v+CivhL9iTwi6TvDrPjO7i3adokcuG54Es5GTHF
npxuc8KOpX8rfhB/wAFQ/ir4A/awk+Jms6jdeIf7RcW2r6W7EW8lju3fZ4Y+BEY8kocnByT
u3MG4vxf8YvFXjHWbzUNW8UeJLq8vJGlmnnvZgWJGTkhhkYUj24FcdqXi/xSlwPL8SeIvJc
btv8AaEykDoOS2epHYn5a/Xcr4VwmEw7p1VzykrSf6LsvxP5qz/xEzLMcZGth37OFN3jFPr
3emr/BbW3v/Qt8GvjFoHx9+Gek+LfDF6t/ousw+dBIBhlOcMjj+F1YFWHYg11FfjJ/wTT/A
OCi/iL9mP4iLpni/U59a8B65Isd6Z5GabSZASouYyx+cDGHUAFlwRkqor9lNM1O31rTbe8s
54rq0u4lmgmicPHMjAFWVhwQQQQR1zX5ln2SVMuxHI9YP4X+nqv+CfvvB3FdHPMH7RWVWOk
49n3Xk+nzXQ5r43fBfQv2gPhrqXhbxDbefYagmA68S2sg+5LG38LqeQfqDkEg/kx8TPDniT
9j34r3ngjxX50tvFIZNO1HafLu4WzskBz9w9xn5WBB6V+ydeP/ALaX7Lw/ah+EN1ptjfz6N
4ks1abSr+KZotsmP9VIV5Mb9D6HDDpg9nDWfPA1fY1taUt/J9/8zxfELgpZxh/rWFVsRTWn
95fyv/23s/U/OHwn8V7bxGyW9vJ5ssnJjwQznkZTu34fhX6GfsY/s6v8MPCcOta7Cp8SahH
uVZEIksIWwQhB5WQ/xen3exz4N/wTJ/Yy8b6Xr83jT4q/2vFd6NNJY6Ppt7dSbiyMyNcSR5
2lP+efXON3I2k/ddenxXnym3gsM/d+009/JPt3+4+f8M+Cp0Es2zCNp/Yi1ay/ma79l0Wu7
0jubpLSB5JDtSPljg8U2zv479XMZYiNzG25CuGHXqBUo+8evrXxN/wVf/4KC3HwS8OXHw+8
D3LDxhqcH/ExvYXKto9uw+6jAcTOucEcoOepUj5LLcuq46usPQWr+5Luz9Pz3O8NlOEljcX
K0VsurfRLzf8AwXoP/a4/4KM2UPjs+GPCd88mmaXOY9R1S0ORJcoeYVI/gU4ywyGPA4HPP6
d4z8F/tRaVJaslpaeLChCAY8u/bGflHRXPPHGT09K/PHSfj34p0a0kRPEeuJBKBvJu5QD37
nINbXh/9p/xVoWpxXFp4m1iKWP5lmN9JtJHQfe61+u0uGqdCkoYd2kut9/XT8D+XsZxzi8X
i51ceuenPeFk0l2jro0uu973uYv/AAUB/ZD1GR7pYrL7NBuYBQDuY9wTjjpX5WfHv4MXvgT
WpQ9v8u7g5796/os+D/7WNv8AtgeHk8L67rV7p3jSOArau12yxasAPuqcgCUDsPvfXNfDv/
BQD9lvX4L68WW/1k7P9XvupD0HHfqMmssbgnj4uniFy1Yr1v59Pv8AvPQyTNlkc6dTBPnws
3u1blf8rtfVdtO60PxzDedpwCWbxtFE0Ujhi3mtnOcH0HpWPJrYdFHyjaOCqgV698Y/h3qv
hWbU0lTzfLRpVll3M/3lHBz714mNRuIZf9bMCp5y5r84x1OdCfJL8j98yivTxlL2sLNepcT
VN7AbiR3zV1rwy7SmeBg5OQfT9axotSu/MYiWf6hzzVyDXrtgB9puAf8Arof8a5IVF1PRqU
H0Rq2t6+ccgjkqWOPrWh9qEkiMScAYBbrjtjuKx7fU7ibOZpCCD96Q/wCNXrfxXfQJsF3c8
AL8srdPTrXVCa6s8+rSl9lfidT4WtrjVtWtorffkEMWz9wA5JPFQ65Y3GjazJFcDy5VfJye
CDyOeRjmo/Dfj7UdNvYm+0TyKfkaOWUsjKeMEZqafx/qeoam8oubqKTdtWKCRlX+6AFBz39
671Ok6aV3e54zp11WbsuW3f8A4A+3kNuWVnRjjKssnGCe36/nXSeF9dcmIShPKRwXB4LAdO
4rkB4x1Tcc6pe7oyxZjcPlsn61r2Pj/VReQsmsahsIJJF1JxyT6/TpW1GvGL3/AK+85cVhJ
zjsvx/yPXvDF5qGqyyLYv5KhHeZlk/dxIdv3pOeB68dDWl4y8cfb/ENxcQzlYZ3Oxhx5iDC
9Ccjpnk15r/ws6/1i4kNzqF7e28ahE33r7Mk8uFJztPPyjpuGakXVwPIkyrK56FhuOCD+oy
B+Ne3HFxcOWLPlJZbJVOeotbf1+S6HoMXjBZZ5BmHazYZEc8gg/MMnsQfpnpSxeML4g+RNM
8QPy/vNuB6YrgLrxD9ghjQSFUlTMkZ3KHOeA2MZONp6/yrT07xdHHaKst1ewkdBGMqw6gj5
hj6e1WsRd2uTLB2V7Hg11LuOQT6ZOOfy4qhPe7H47egxirNy0ZjZeW9h90H2rOupFVGYHJ9
DXw02frFGCHTXDvFuX6cnt/k0+5vZG0mCNySilygB4U5GTjpWbJcELs5xnNPlmJs4QDkfN/
OsPaHZ7HYRpWI+U/kKlgvHiIJY8D0qlTlfA71mp6mzpKxqxam3lsc8kfLxnNEmqbpcKzYxz
kd6zywZMjPyjGc0kUm6QDHXIJrX2j2MPYx3Lq3jzDjPuasanEWmyW/5Zpn/vgUunwL9n9cC
uxPgNdV0W8vFnhT7PBExjY/M2UXpXTSoyqLQ4MRi6dGS5tP6RwL2m88npzXU/D3wJJ4gvox
GCzt7ZqHw/4bkvpwuwkk4+tfYP7Gn7Ltzrt1bzPb5DsFXjnPp+NellGUyxVZK2h4PE3ElLL
sLKbep2v7Gn7Ip1XU7J3td5kI6jJJxX6V2ui+Ff2OfhVFrmtwwTandoV02wLAPdSD+I91jX
ufwHJrE+Ffgnw/+yh8LT4s8T+WkVsoS2tFcebeS4+WKP8AmzdFAJPofj39oH9pHWvj18RLv
VdSujmV9qRIP3UEYyFijXsq549+TzX6ZSowhFUKWkVv5vsfz/WxNbEVHjcUrzfwp7RX8z/R
ffpv6h4g+J958WfETa/rF75nnsByNibBwsaDoqjsB+pJpk+tPqUryEG2tIn2CIruVMdNvTn
pyc15r4a1q4kiitw1skSADLsNyyZwcgj39q6rUNattL0vAdzBCpjBLffYZBX1zwefavZjyp
aHyGJoTlUu9W2dl4E8RvqPj3RJSbicR3Uf3iSx+YY4PTHGfYVkaEs2q3AutjS7WAGCASR2X
HHUf561U+B+p2b+ONCbymYfbYgkUhIyN6jc3Oeo74Bx6Hnu/hpYf2lcNdspghThfKLPI7Z7
DoTwR1GBk9OqcklcxnR5Z+zj/X9fodz8LvhzJLcRz3p+dP3sof8A5ZAkEADpng84zz7V9kf
8E8/s+k/G2+FraKsMuiygSxnIA8+1yTkgjn+Y4618maRFqVrp7xWk14klzyHkQbuScE5OFG
B3DHB49K98/wCCauvTWX7RuvWbfbJkj8OTvNKtvvRGE1uyoiqOXJDfLjnoOa+Yz+88DVfkf
fcDONLOcLFK3vI/Q5D5kanPUA5FEkSyjDKGHXBGaht7iO4jdLc48gqhAXaB8qsByOmCOnr6
067uHgB2xF/kYg7gPm42ryRyc/TivxWx/Xl1a5+K3/BSbW4NO/bt+JCCHzZBfQoA2Nqf6Jb
9AR759Bhq8P1DxGdXd0FwzywABYlTG3IyMKMYHX07161/wUfkmvv25fiXcMnmH+01VY1+XA
SGNVJB6HC9fp06DxWRlsoQX5iBaVkUltgPOSSQPoB7EZr+hMq0wNG/8sfyR/FHEkYSzfEyX
/Pyf/pTJUHlt5nlrjIbcZBweB3HHFJcXA8n90jgqdpPTg9cHp1xn1zUMviyC1lSKLMxlPyj
Iwx2ll2kAkng/TFUda1C8mhm2xhFK4BZ/kb1JxyAR+WOa77roeSoSbu0f0N/Bw5+EXhX/sD
2n/olK6C4MiwyGIK8m07Edtqlu2SASAfXB+lc18GblIvg34VMkkYKaNaBznAB+zoT9OOfpX
RzMtxbArI4VsMrxc5HXjg8HH61/OFX+JL1P7nw38CHovyPiT/gvBenw/8AsR6TDN+8tV1+0
V7lnG/zVil8sbcYO75jnIwUHB3cfVXwNvbfR/2ffBjxKxsbbw9ZHcgL7I1tUIIAyW4A6ZJr
5A/4OG7nyf2B7JBseP8A4SmzDSFicP5VyMd8/wAWeeMCtX4Bf8FY/gX4I/Zr+HmnXvxN0O1
1Gw0bStOuYV3t9mnFoiukoZPuIQAduCCvzFASR7k6VSrllKMI3tKW3yPk6dahhs+xFSrNR5
oU0rtLbm2vufYHijxHHp0cYlvtMtIQrSzz3LKqmNJ4kkUAtnkMVzggMycgkUvhnxI+r3d35
vkSC1wDLbSCVI5CoZ7cHAZyo2NuC87sdVNfLfiv/gr5+z1ptpLc2XxV0CS6ungimht1up57
jc0C7I5WASFADIGZSQuTJkMGzHo3/BTL9mLwpp3i3yfivoelRarMLmeYPPJe3M4hRTPvdZG
bbGsEIyCF+zYAxgDzfqVbku4P7me7/amGdSyqx/8AAl5nuf7R3iSx0r4XapfPLcLLfeGdSg
tVSWUWLhoFkbcwBi8zag8vftJAkAOC2P5n7r4yFoXRLpt4BMJZtmec45Hscdq/ZT9oj/gp9
+zh4y+HmsRQ/E3whPeapod9ZvYXFsz5jewa3MCmCLYWVgpRpFYfvZgkixvhfwGTx+ECRrJv
B3iWONSuWIBynYE+hHB74OK+s4brTw0JrVXt+p+d8b4Wjj6tKWkuW+3y39bHudl8Uja2m9L
yaOPd5aHcqMw3Mp7AcsSOCfqa/db/AIIH6uNd/wCCeWl3IcSCTW9R+YdD+9GcY96/mxtPF0
dzEPNnYtGTgq+OFK9Mf7J5PHU9K/oz/wCDc/U31j/gmB4fnPys2saiFDchcS4Hc8cetdHEu
OlWwXI+jX6nHwLlFPC5r7SK3jJfkfdTPtIGCSfQV8of8FwfE0Hhn/gll8XLuSRQIrSyiOOf
ne/tVVfqSwAHfcPWvqcSxtqLRR5WRCJZSIm2vkFQN3CluBxkkADjkGvkz/guuGsf+CSvxnf
7Q5b+z7ZvMfHyA6jbkYAGOAcDjJAGSTzXwmEfLXg/NfmfrWYrmwlWPeMvyZ8x/wDBAL/gsl
Z/HbSLP4FfEbVdvjLTIvL8L6lcPj+27RFyLRnzzcRKrbcffjX+8mX/AFZr+MDwz4i1Hw54q
ttb0DVn0vWNMuIbu0u7eaaC5tp4yCkiNnIKuoOevy1/TH/wRN/4KsRf8FG/gW9h4n+yad8V
PCMMaazZxjYupwYVU1GEcAo7ZDheI3IHAdM+pm2B5ZOvTWj3PA4dzZTgsJWfvLa+7Xb1X5H
25Xzf/wAFPP8Agnh4f/4KK/s7z+HL3y7DxToxe/8ADWrbRusrvYRsc4JMEnCuvsrYJRa+im
vY0lSIsonkjaRISw8xlXaGIGecFlBPQbh60xZYdRkjaOaN/Ilb7hVvmUFGB64IJ5xg5GPUH
x6VSdOaqQdmj6avRp1qbpVFdPc/kZ+Kvw08S/BX4k6z4S8U6Ld6F4h8OXBs9Qsp9vnJIPmA
4BXaQchgxDqwK5Byf6df+CX2mnSv+CfvwpjOfn0OObB7CRmkA6n+96/l0r5//wCC13/BLSL
9sX4SDx34TtV/4WZ4StN8ggtsS+JLRBloGC4YzIAzRY5OWjx8ylfpj9gKzbT/ANi/4Z23EZ
tfD9rCyc/KQoBBB54xwffpX0eZ42OKwEai35lddnZ/gfE5HlksBm86MtnBuL7rmj+K6/8AB
PYJZVhjZ3YKigszMcAAdzX5k/8AB0xq9zpv/BP7whOhgMUvxFsvLKyH5l/svUiDk8DkE8cd
Pev0yeNNStlz5yruWQYLxNlWDDPQ4yOQeCMgggkV+b//AAdIae+pf8E/vCCIm8j4g2RyOse
dO1IbvfBIrx8rv9ahbufS59b+z6re1j8x/wDghZ4ruNY/4KN+A7SKTMty00cssZYTAfZ3DY
5wrZUBSTgZyc4Ff0YeCtD0/wAC+HbbTLCd7q2E7ia5ur2S4uJLhlaV2kly20knuQqg7VAGx
a/m2/4Iv6dc+GP+Cifg3UgmpWszySwqbO3RrhyY2ACh/l3Z/iKjofWv6EvCnxF0jxZc6jpN
guj/AGrUIZdSt/D4vA2rXQW8kt7uWQM3yReY8auQGCCVgeWAr2OIud1Yc38v6yPm+CvZKhV
cP5//AG2B6F4e8YWOs6vc2oi1qO50o7JprixuILeZjFBIWWQqIpRtmQZUsoKyKDmKQLgR/s
9eEbr473HxKn0hh4zGnQaamoXEiuba2Rnk2xLkrHuMjI7ABmC4zjk6uk63ql38NNImit11H
UdQgt5GXUJY7bejtH5nmGLzkDeW7HEe5Cw2gqGWvjD9tT/gs3p//BPL/gpP4d+GHxEjiX4b
eMPCNnqiava25+06DdyXt/A0svP72Flgj3BV3LywB+63g0VUbcaW9u+6/rofW4iVGMYyxCV
k1a62fR/Lv0PvqIuQd+0cnAX07f5//XSTR+YvG3euShZc7TgjP61neFfFul+NtDsNV0TVNP
1bSdUg+1Wl1aTrPFdxnBEkcikhk56jI5HIrTLgNjIyRkD1/wA5rmO3dH5k/wDBX3/grnrvw
m8b6p8IfAtpqWgahAirrGu3CG3naN1DFLQMMhCpx5/fPyYwHP5maZ8QZLW482Z7h2d8sX5L
MfbHpg53Hp71+9f7cn/BPb4ff8FCfhzDaeI0W21e2iLaN4isEU3dgGyy7W6SwkkFo2JVsZG
1sMPwW/bX/Y4+Jn/BO/4pf2F46043mkXrvJpHiGzZ5bHVYwRkg4zHIMjdG2GU8jcpDt+l8L
Zxg6VFYeEeWfXz8/8AgdD8K8QeF8yxGIeMqz56fTtFdrdPXqdZ4c8VHWpthd5BjYix228k/
gfx6fXFa+o272x3y21zGiKGX90cHkjqfx7dutfOmj/FNrq4hEd/Ky5UM6EruwPuYUge/Oem
eM123hv4iS20yvvumVT+8GSSq8DAznnKnt296+9o42E9j8bxeTVaL5melvd20jeTKu3OAZA
2UP8Adz09/wDvmvun/gkf/wAFC/8AhW3iG2+FPjXULn+xNSlI0K+vG+XTpmP/AB7lic+TIx
O0n7jcdGyv57aZ4ktvEarLc3Bf52jV8enUgg9+R9Ktf21pbWEcN/58PlE+T5nzjPPKdTjnG
D0xzWOZ5fRx+HdCts9n2fdHRkOcYvJsbHGYa91uujXVP+tHqj+kWmlj5gGOMHJz0PH/ANf8
q+DP+CTf/BSwfGbT7b4aeMrvPiPTbdf7H1KeX59XtlAAWRm4aZQCSc7mUZwWBJ+9a/DMyy6
tga7oVlqvxXdH9d5HneGzXCRxmFej3XVPqn5r/goZHMJXcAN+7bacqQCcA8E9Rz1HGcjqDS
RT+bn5HXBI+YY6H+vUUkhLxnDDbnnCknHccHr/AJxXi37ZP7YHhX9jD4A3PiG7aNGkZ9O0i
wgHky3dyUYoIVK4Kg4ZmxtCZYbjtVuahQnWmqdNXb0O7FYulhqUq9d2jFNtmJ+3z+3Rpv7I
HgKO3t5Yr/xpr6E6ZZqM+RH0Ny45AVcEKD95+2A2Pyqv/EjfFzU9QudTMs2q3kj3Ed7cS/N
IzHcUck9ySc+przn4qfH7xN+0L4s1nxR4imfUJtankms7ibdEySAs32WNNzlYUTKoOMBQB1
qj4E+J8lrqHm28qNPFj5nTIjB4IJyAT1+nHXFftmQZJSy+hyrWo93+i8l+O5/JPHHE2Kz3F
+02ow0jHy6t/wB59e2xB40jbSGl3w7rfd/pEBGBuGefXsOmOlcm2vi0uQ8D+ZZIgIjcksgz
jAz1wSK9N8da/a+Oo5bjT7eKK6jXybm1kQxsBzweuQeoPXrXilzPLpurOjR7AQ0bRknjp3x
noRz717k5NanzOEXOnF7o9H8J+N/NaKbTpGtbmGUOoDbSuPulW6g5wePSvuL4KfErTv2vPA
x8MeLJUm8a2UbfZby4AU61EBkA4AHnJg5/vgZ6g5/MGXU3tlcrJOjE/O2doHrgV698C/iLc
65OJo72S11PSSkkc6SbH4PysO+4EdR7Vy1Yxr2je0ls/wCundHfCdTBJ1Guak9JxfVd/Jro
+no2i1+2v+xELfTfErCzRBFYSNGxjxkCSMdMZyM/yr8ovi58LpfCWqzIVdSh9K/o68E+PNJ
/bM+GuuaVqnlWvju00eRp18sCPVER4/36Y4DAcsv4jjp+Xv7eP7F1zpF5dsloEaLdn5TyAS
BXzWdZb9ept8tqkN/PzPuuEM//ALIrxh7TmoVdYvt05X2a7f8ADn5kGVoSVDUkV60cowQR6
ntXQ/EDwXP4U1V4JEKYPAII9a5ULtPv3r8sqQlTk4S3R/RmHq069NVIapmvbajwAzcewq1F
deTN5ik4rFVivSrUFwyqOe1XCq+pFSguht6femS+j2/Kd4Jz0PIq1ba5JZXrSxSbJVJZCWO
QRzke/Fc5azPHdIQf4gfxpy3JE5J+Zd2SD0PPStVXaRzTwie5vx3fnNu6ZODz/nvV+2d3jO
G3Nu/jbAA9c/h+Rrmn1J5pmlYYLHd8owB7Y6VqaffSQlXHynIOM9T9K3p1Fc5K1BpaHQ6dP
dTSZVWfnnC45I/wGffHtWzpepiaRpZPmRcNjPCAEHjnvjv/AHj6VjSea9vFIfNH2pS7/wAK
FgSPlA9PQjgk1JBbDywxKMXJBQsc9j27V6NOTR4lanGS1NObVHkfbLPuXeM4fcGwMZ7fyqy
L0yj7+4L8oIbaPwyaq2mnwzmIuWi8yT55Cudi/d4HGRz69qfLAkLbcbiBgnIHNdCct2cMlD
ZHn91CFlUfMTnt/jVB22t7jpWxcKAPr3PQH1xWJMnmHpk14VTQ+woO+5XnwZj6UsyhLWPHq
2aWW32pu/SnSrm0h/4FXNY7k1pYrfeOMZ70hkz90Z9PSpAc/hTZG2ZP8qg18hqbt3NTQD58
+hqGOfL9KlWU/WnGxM0zUsrhgv3+M9DXSG8kur9Y1LFWjjBAPH3Frj7JtzAdSTjFerfCH4f
v4l8Y20RjZo2WPPHHMamvUwUJVZKEerR8/mlSnQg6s+if6Hp/7NPwOn8TarDIYflcjPGe9f
rF+x98ENE+FPw9n8Ta7NHp+jaPb+fc3EqgbAAM49STgKOpyBXjn7C/7KaX1xas1rhFVfMOA
NoznGT+tV/28v2mY/G/iuPwN4avCvg7QCsbRwDbFqV0Cd0jcfMqkYQHjA3Dk1+pYXCRwlFU
o/E92fztmOZTzbGOtPWnDZd3/kv6sc7+1d+1JqH7QXiu41aQyWWjWAa20bTMjbZw9SW7GR+
rH146CvINAu0LGabhl6Rggeg69O9Z/iOdnt4omACs3GeN2eOParNxKlpp0MkULo+7bz0Y8c
VuppStHaJHsW6d56ymz0XRfGoSwSPdtjC+UEAU4Y9CcjkdDwfT0qnrOty6zdR24MsjR4WON
EYKSeAAOpA469fSuP06d/O815CBzk56Z6cD6jt9K6z4RaRN4i8RtOMyPCylDtbh/l54HTb/
ADruhWc7RPFr4WNFOb2R61+zn4Vub34n+HrQRy5F5FlWdiMb0LEDpjjv6cV7Xp9zB4I0iyt
JrGREmT98iqNwO7GWHGG6c5xx/s10f7JvgezsfEWm7Ylln+1RebPkgId3KAcE4/DnnnpTfF
+n2mmSMJA73tzEZPs12u2G3iGAZHbquOcdzg44FRKrzVXT6K36nnexfsViVu7r7rP9TjvHX
xKGhWstlpbxqs82GlLbnlOOTx/AAQBk9s9699/4I/ao+vftR6wL6e41g3nhi6RxKVMZ/wBL
swxVWYZXa3JAB64U4OfmjxG2j69cM0N0ba2sozEJSWIuH5zsUKcIMHrjOO2a9Z/4IqeIrd/
25vEskn2m6jtvBd9OAkAM0uy8sGWNUx5hYhdw/vbDgYIB8/P0o5XVtvY9zgRSqcQ4bmeil8
up+t2oXsemWy/aJ0t1kkMCgTAGRmzsUFsfMc9BznHJAJNyF94jzvLAZwwGR7nHQ9enqfw5L
Q3ttY0fT/OgNt9n8tLBZsRXBd7UtJ5ZycSbGlXCscbG54zWt4D07VNO8I2UWuG2udUiBWSS
3ZmDgEhCzOFLPsCbmwMsCQoGAPxGUEo3P7Ap1XKVktP8rf0j8Yv+CmttDoX7ZHj+1t7W3Eb
aibmQqu0SmWISsTk4Jy5yR+I5r5utbS6uDIZbwPbyxnKPgM+SckBRkAHb0Iz7V9Jf8FS9Xt
x+218QIxH9pnS8iMaSqAwxbRIdu7kj1ODncO1fLq+IRp9n5zKqT3Lbv3h24DscqwHQjJJOM
ZPqMV++5ZK+Cot/yR/JH8a51T5czxSiv+Xs/wD0tnXyz2WnYh8pCTlY9xChlUdMj+EKMD6e
xrMk8UWkmm5++hVVwu0bz05HTOVP19OKy98kulB5lklYRZmdvlZ0+XhV5zyBkDGcYrltQur
O1syiPeG6UE7liCI7bSuSABt4zwPfOetdkp2PNp4ZM/pN+DNzHe/BjwnOHheyk0K0Z2b7rK
bdCCM8bcE5/nxWrb6pHDYAslvFpiQC4iuEYhNo+dTtAAA2jPB7HgAjPNfAqRbr4E+C1tvtE
ovPDNm6TNJiJv8AR0KjnOC28n5VPCc8BQb0unixuLgIZ7K3vIxcJJYY+zW4iZZGfgKQ0hcb
gCwdYyOD1/nipb2kr9z+2aF1ShbsvyPBv+Cm37H8v7eX7PcfgDQ9c0vw3fwapBeRG4YyxSr
a/aEMaxxnIYB8/KCQpwy5CivzJ17/AIN0vixo0emaZH4y8Bz2usXxSS83XoaPaHzEsSwtI8
m0M23A2rG+7btr9h9d1r7DeRWNrcXV3+/eS3stPWWO3G61mSG1jPyRyL9nilZow37uYwSMq
qwavnb4sftCW1tofw28GQ+JPEviXxle6yb6aO1cReJbRLeSR5FEKi2kjtpDFd2fmPDAfLUi
TLgl/VwOZYijH2VJ6a9DwM1yXB4qft8RFuWmzts1ZfifmpqH/BBX4gWs+s/ZfFvhp7yx23U
cUkFykuoiRZJB5aIr/LtjfL/6vO0B2OQOcvP+CKnizxNc3Njp3xU+E11PEzRWttBqUrvqk6
2011LFaxmMNLttYhNu+6EnjZiqrIU/QiT9qbXdb8cXOleJ/Ct3ZQaU2r6PN4tNr5nh42sYu
ofsEFtDLCqxBbeZWnkJFuQiySRG7CLz/wC1lfW37QvgXVtM8me/j8VQ2EOl62t7IdTv4hNH
cAsZMIsbRxC4W6a2RbRYJhKrpHIj9Us4xSVpP8jgp8NYCT5oxenm/wCvzPyf8Ef8EtdQ+Ln
xK0Twh4T+Lvw68V694kh1C5gttNluTEYrKUwuGLRIXcgqypEGbbuJwELHs5P+CEviDRIbRv
FHxu+EXhue4laFYJZdQdyQyh12/ZgXky0eIkVywLNny18w/Sfjnw14f0/wDF4H1fwtf+DfF
dnfNcpq2oSXzXVrax6sIruKxup2mm3TTS20QtYS32qJGkTInj8zz/4p/H7x5ovinwxcxWXi
fxFd+G/F8N7f39jqMtkmj2Wo+HIreCa7vjD5FlcRfbobi4jiC28U87RBVVI645Y+tJ6M9On
k+GgtY/mfmN4si1L4deL7vS9XFxFqGk3D29xCXKuPmK7WVhuGMD5WAZTwQCDj+jf/AINlfE
n9nf8ABK3SWeZ5Fn8X6hbISPNNo0jIqLIuQRmQjIXOBIpOFJZf5wP2iPHel/EP9pbx7rvha
wi0zwxqWvXdxpFrZQPHBb2rTuYtsb8xjYVO3ChSSFVQAo/oN/4NYLSPWv8AgmNJPJNNOJPG
WrWBhhtiwIe3tnYrMg8yBmbyyXLhf3a8BsNVYzEOdC0iMtwUaWL5o9mfqhb3JmVPlcgg5Yo
UAIOOh555x9OvTPxl/wAFvvEtn4r/AOCQ3xxksbtJZILOxWdQVDW0purGURuAcqdjo2G5w4
PQivorVPjDZ+ItZk0TTLy2c2Vh/ad9c290txbxxqzYglk8qVV3qh3EgEKflJJBr5a/4Ln+M
7C3/wCCRXxqla7SWY2WnrLB5q+fHI9zZBN+JWViTG4ygIJ6cIznycPpVi33X5n0OMu6E0uz
/I/m08F+EJruH7Q0iRgxoHYLtZECnheeuPUf1B93/ZW/aA8Sfsh/F/QfGngjUWttb0GVXRp
FJhvVf78MoBy0TphGXjjphgCPmXQfG921x5RlmjiPysxGd5Jz7/nj8a6jTvFd4Ld412zCV1
Zi/OQuCTjB744P4V9/Qq0XDltddT8dxdDEwqc97Naqx/WZ+xF+2R4a/bw+A2jePvDUj2sjF
7XU9KaYPJpl2pUSwyYxu28FX4yrqcAnaPVbez0/w9eMILWwtDcytI5iVY3kkk3O7EAcliuS
epwxP3c1/Lj/AMEzv+CoPiT/AIJyftB2viO0t5r/AMK6pItp4l0ouVW9tS2N8YOF86M7nQn
HO5SQrtn+mD4VfFHR/wBon4eeGfGngDWdJ1Xwd4mjOpreQRF0vYvLZRFkSKY5RORvJViPJk
iZQxyPjcywSw9T3Phe3+R+nZHmjxlC9T+JHf8AzXr+B1upSyQ3cENt9raaFTOIw37ucY8sL
JIythQWD8EOdmQGwwLrGP7FcyxWz25VZt00KAbogwAUYyAv97p07EnNVptLS11UXzJC0Nvb
TCWfyy84fMbHZgkBTtYsoXlo0/uirB1+K5024k8ufdChkaL/AFUhXqOWKhTt2kgkbdw3Yrz
T2uupPpOqDVLAXBhntpdo863lKtJbvgEo2wspYZwdpIPYkYNfnZ/wc4aqtj+xR4JiZIpfO8
dWxETN8740+/G5Vzg7cjOR3XFfoKLiS90W2tri4uY3u4CJrhYvLZSwVQFZSQj7pFxgt91sd
Mj84/8Ag6Hkl0X/AIJ4+BG+2XNxNb+P7K3e4k8tZZyNN1IM7FFCqx2knaFXJPA4A9DKny4y
nLzPI4gTlltaP90/NL/gl94qvtH/AGx/CWpaXpVnrWoWdzG8VtdsfLnRp0D738uTy1CbmLM
uFA3FlA3D9oPg54MudM8VaBL9lfQvEN7LceI/EWlaZrNo0a3M02V04JLEFlkjmBbfE6DfCp
c7ZNtfhh/wSi+Icuj/ALZ3hW5t9IutckFx5qadaP5D3uDxGXLjapY/Md5whbIcZU/uJ4L+K
ifGjwra+IYLS6W88CXN1J52uyNeTWf2WxKyajazRtKGuZEmQK4hdXguPlTAmDfQ5/PmnBr+
X9WfG8HUnTp1Yt/b2/7djf5nrnwh8Kax4Aj8ca/4l1PUr+HWb+DUmkXTkggggjSOz+zQwrc
XMrr5Nosx35Li8BQhzIq/iB/wdWeHL9P+Cg3hTE2oXFrB8PtMghe5wJDGt3qBAZz8zEv5jb
mwS24HhRX7ceDteX4d2vhDwVPrl14x8SWUz3N/cXi7Lq6/eySPKdyNGmwuS0cbI6hY8AINp
/FX/g5sWHTP+Cg+hQCRpZJfBFkslwbhZDKy3t+h3Y53DYQQf4g2eMGvHyyCnibS7M+jz2o6
eBvBbNX6+bPKP+CNX/BczxF/wTd8bS+HfGcWpeJfhLqcyxXViJ5HufDvzs32iyjZtgU73d4
cAOTkMrZ3f0r/AAp+LHh343/D7R/FXhPWLLxB4d8QWq3un6jZktBcwt0IPZh0KnDAgggEED
+NPW9IN/EwkgR1DsArYYtg4yPU8/TmvqX/AIJI/wDBYTx7/wAEsviG1gftfir4X6rdb9a8M
mTH2ft9psy3yxz468qkgADjIV12zDLZN88N/wAzmyXO4Rj7Kpt+X/AP6qSPmzk9MY9f8/1r
jfi98HvB37Ufwo1Hwv4r0ux8SeGdajaKWFn3KcEgSRyIco6nlXQhlPQg1i/sw/tW+AP2xfh
bbeM/ht4ktvEukX4LqVd43tZQihoJY2G6J1yu5GGRvVsYZSe10KFPDcNxbtZadpNiJ1a3Fu
ypHI8xBfIwvztO79vmLg9Sa8D3oS7NH175KkbOzi/uP58P+CsH/BIL4kf8E7tSu/GPhB77x
v8ACMy4jvgqtqGgKQfkvlVQCnYTqAhOAwjJUN8SaD+0Fdac0RlNjdlMglhh39SB1z+Pb3r+
v2+sYdUsZra5hiuLa4RopYpUDpKjDDKyngggkEGvxF/4LL/8G3DaP/aPxS/Zt0d5YwzXese
A4fm2Z5eXTgQSRn5jbdufL42xD6nL+Iq0bQqy17nwOc8FYad6lCOnb/L/ACPz+8LfHXRr4i
SRpLLzMlmiDKLdgBk4Y5OMcjOfm616RpvxRnv7LZPNDf2RJVvNjByCflboecZ65xmvhTTtb
uNNvHhuUkhmt90csMqMrqwzlW4yCMYwe4Nd58PPjHcaRMscsrqsyneI8kbsjrk9SPWvs8Fx
C3pM/L814Kirypbo+6v2av7Wl/ac+F0eh3CNcXXinS200XG14reZr2LarL3Tdt3Z/rX9Ffh
55ZbWT7TO08jSsyiRVVowDjbtCjhWBAPzZxndyMfzO/8ABPj4k3OvftR/CwJHJd27+MNILW
0UqxSO4u4MbeflPbOetf0c2erJf6RaXlxq91bWF59kY2SeXKf36fZxA4eHesZkGQ3DM+8cf
dr5zjOrGtUpShtZ/mfbeF+FnhKOIp1N+ZfkS+JviPb2S3/2eWaGOC2ju1nFrIfOZpJo8K3O
7mEDhGwHRsFSDX5gf8HGt1CPH/wyt4lltruxsL/5ZFCrOu+3XzFAyCDsK5OD+7HGME/oBew
6L4t8S61ZTXTWkMV7Hrt+mrQyQmFkna1YyRjZF5BggWMbshkYSlgcufzN/wCC+Hjmz8bfF7
wlBYSNNbaGt3pzMrNJFv22sr7HI2k5l+ba74PU9K4eGqUVmEHHon+R6vHVebyeqp2s3G3/A
IFrofFHh/xA893cwxCCHUbnEouGQCQTo4KxqeRtJA4x1pLrxFPGzQOY3JfJJRYZQxA35HIT
nPPccYrk5Jysr/JiRQQExuQentng59+e9XZNZ/tTLytbQRDhkjhwitxgnHQ5znHqa/U41+h
/P08ClrbT+rbfgdz4d8dRCCKGFXcwnb5UwyZBnPDgY6A9Rz0q14j02PxVYefaxeZe4zJGkZ
G7ruUrzg8c5P8AhXmEd4L7UgFdVkHO8naQO349e3atzw74sls71CBunVtyuXO5sHjI754+o
zWtPEqXuyOavl8qb56e/wDX9dzL1W2KXbr9zEm0qesbZ6Ej+uay7XWp/DWox3UMgSWJvNAI
+XjJ59efpXqN2kHxMjlHlW8Gs7d8ZRcLOgA5Y+tea6tpcun3UkWwJJgqVxu29BjnNcuJpuL
54npZdiYVE6VRfI+hP2Yv2lLyDULjUreZdO1ywtw9rKrbhI6yxMSVx93GQQTyCRX1R4/03Q
/2w/g5J4g021gh1e2URanYIQfsk2Ow7xvglT9R1U1+aXhjUltV1h/KlhxYZVYmCY/ewkEn6
85r1H9lX9rfWvhb44tLy1uvObAjubORsx6hF/FE49wTtbqpAI6UlXU+V39/8/IxqZYqXtIR
X7p20/ldt1+vl8rfN37c/wCzHL4d167uY7UrlssNmCBk8/WvinxFoz6NespBGD6V++H7Xvw
a0D47fDyz8Y+Hx52lazCJEOzDQtkhkcY6qQVP0yO2fyI/aq+Bcvg3WbjERRVY8EH3r47ijJ
1JfW6K06+p+o+HnFUoy/szFv3ls+66M+eIWxTy+1c/ypLq1NvKyEcqf0qJpOAAeMV+e7H7Y
tdi9p0gLBsgFWBwe9Pkk3M3DZzk8VVspP3yAEZ3cVbBKRnlco4bB65rSL0MpqzuSNJn5TgD
HTtV60SSSOMj7vTL/dUEZ+gqCC63urxpGH2lSW+beT3wfr29KsxRG3KiQOiuu9Wxw49vaui
BxVDd02RkKbm3g5JVW+6eOc1oxkyShlRsdWJyd3qe2BUfw98Fax8SPE9hofh/S9R1rV9RlE
NpY6fbNcXNw5/hWNASzY7V+qf/AAT8/wCCDFhZ+I9F1P8AaIupxcaiqz2fgbSbomeWPrm9n
iJKq3P7uFs88yKQVp4vNcNgqftMTKy/F+hw0csxGLqctCN/yR+XttJtjLbI23tsXccYPB6Z
zjkfWtzfJcszQieaPOA+Yhu9eOe/oa/ar9sr/gjb+zt8abF7LwHE3wl8WWlu7Wd7bebNpWo
lR8sE8Tu2CvALxlW+bLCQgCvzX+Iv/BNT9oT4XeKJdJufhT488QbFEkN9oOmT6hYzoehSSD
cgGc/KcMARuUGrybiTL8ddUqiTW6dkzgzjIcdhLSlTun1Vz48mi2535Xpu9RmqE8CRHtx0H
c/SrdwARj1P5ms+9y6dcEdM/wCf84rSZ30UyvcRh0J6A9vSo7p/KsIAAM/N8349KYVbyeT+
FNuwfs0Hphv51yyeh6MI6pEGM0ydsLinGbyx/hUU9wNh+tYNqx1RTvcaDtOamhlEj8etUpp
94wOlXdCg+0zogGSeKUNZWRdTSN2dN4L8OyavfxbUJy2OBmv0A/ZI/ZlnufGNiBbuS0Now4
GctAhAr5z/AGUvg/L4n1G1kKE/vAVBwM4xX6uaRo9l+zV8ObnxfcRwCe106zg02GXn7Xcta
RhBjqQCNxH91GPav07hjLYU6f1ipv0P598Q+IatSusBh3o00/LVf8Er/tQ/HGy/Zl+EreC9
ElR/Emp24GpSxthrSBhnyyezyA4POVT03Aj4hsrloYvOnkjM7EsUJwMc1Z+Inie8+JHji6v
NQuHmu2nM01yW3GWZiTyfT27VXs4EknCzkqy8EBck9cewr3J1HKen9M+YwuFjRoKL7beX/B
6jL92vtjcjLDGSMqPfnp06VaWVr6eNAOCTlc4I9MH161avtP8ALSNgMqHXG7pjnP8AIg/Wr
PhgNfXLlAsi5GAMkMCeG9eoPPvVxpvn5W9yamIj7HnitiSztz50aIoDlvLXfx1+mB1/ka+g
v2c/AWl+HHW7vLqSSf5VX5o4wpOPl28seg+6PyryTwL4WbUNVf5oCwKmISoxQ85MnOOnQgk
DqDXqHgS98+6KRi68yKQp9pkO5GO7JJx/T8OgFepSp6HymZYhuNl03Pqfwn8bINC8UaNaWc
drIPtkK2yLcYwdwJeQruJI6dg3rwTXkuv69YamDJcT3F/cahIJZkgnW0gPAxjerbUGSAW29
+AMGp/AWtxeFfF2mwQ2Xkanc3cQncyLmNCyjy1ABYE55UEHt9fJ/GXxE1SwgEOkw2tn5gHk
yxKxllJwAQzscYBU9cbscYXIUKKjJyS7fqef7epiIqm3t+G3+R0XxF1DSrbwtLcXNxa2V5N
utorSFpDHbJgZJHO8Zx1Yck8YNXf+CTn7UWjfscftB6/4r1PTtW1uXUvDc2j2SWapKVkknt
pUL7mTEYEByw+b5sBfTwXxbc/2zbt/bWsvdXa/PNuXzHIwNp+dgCCx4579ug1fh7q9tpSTk
ooZg8+/zQ7gDOV4HLc+g69wBjHE4anioOhW+FnuZZi6+VyWKwz99O600/rU/Wn4Of8ABZbw
jb+EDc+NNE8WTeJr75r5tIs4fscQACIsJe5Em3ALfN0eR8YBAHS2/wDwW/8AhfcXUUKeG/H
7m4mEcZjtbNuCcZbNyMc8YGeDx6V+UkN7Jqr/ALny3UOu4SAqgGfmxxye/NX7djYeIrOCJQ
zJcRlyAfk+dQR8vfBbHTnk140+DMsnJy5Xr56H0VLxU4hoQVP2kW0usVf5vua37dXxh039o
v8Aap8YeLdEjvbew1fy/LhugI7lwI40IKI7AZMbfxHgjvXjzTzxamks6rFDMGYEoqsCHcDI
PAALE8AfxVoXniKLSNYkVFW6PmTNvDD90AWOMZ3HJzxxnArg/EesTTXDO28c4IDfXnjAz7d
8V7sYwoU404bRSS+R817StjK0q1X4ptt+snd6ep1Hi7xZbafpvl2sr3ErAKI9pIUHup6nGM
jnjNeVeLvFFxLCzusgkYHncSNoBC9D2xjj0GateMNdSLSiwMv7oD53BLZb5RzjJ7fTFeI+N
vGX2IMRcGbYq5cluMr97HY8gjivGzLH8uh9bkOTKSvbW5+5vw1/4Oavgf4P+FeiaTqHhv4r
LNYaVDYStb6bpsib441jEkbyXij5ghIUoeSPfNLUP+Dqz4HWOqNeP8Pviv50dwsMZIs5YxG
HdGkwbnAfy/LO0Dq8i7wMs38++p/EKS1EqrLtO3YgIztHPAB4PWsTU/iAbqV1JOHGGAbGME
dK/N6uGwSu1e/qft+GxuaySTat6H7r+Pv+Dn39n+/8NXyaf8NviXD4h0qzM+gzvZWCQ2l6Q
AUKvdTCKDEaxhkRnERdEVFbA+X/AAt/wcS23jDwV4svvHPgmXTvE9/Y2mkaZ/wisNpHp/2d
brUbidXFxHJNFujvBb5jkdis1xKWWUgn8tb7VjOvy4Yg7SoTp349/eoGv/M0bPz8TgnJxt+
U9PWuP2dNaI9T29eVnJn6XftFf8Fo/hn8eHvJ1j+OOiW76nq2pQWFhqNnbNsv0tN9tFcht9
nGGhnX93GwMV1OmwGd2Hc6p/wcfeFNf+D/AINsDovxI8LeLNA09NPNxYzWeoaZYfZ7crbzG
J2ie8EsiWxkh3Woj+zoyvIMxN+QVxLGs/mK33yWDYC8evA/yaq/aDE/7s9jk53YHb+lc8rW
szupqV+ZdT9Fpv8AgtDpulWdzNozeJNP1j/SbKEXejtrFjFEzS2yXSxXuqyt5klnc3IntZn
ngkkkjOR5asPC/DP7XPhXRLu3luPDl7r0Fh4fk8LmGYJp6arBJYS2xYNbOj26O6WzSQObgS
vJdyiSKSaTzfleScJJEy9R0JUcnvW7bTs1iq78BxzlemORke1KlGN2PESkkgu7oWaM1vbeU
JH8wqNxAGehyeccV+qf/BGT/g4A+Hn/AATR/YZu/hr4p8M+O9Z1y81281mC80qxtPs0EciR
Iqkvco8jb4VLAqFK4T1Y/lSbXzRK75khK9zjcDghR6VZsNBS5m0/92W/dF2YrgsN7ZPXr17
d60lSdTQxhXjS957/APAP3h8M/wDBz18A/BVvPaaL8P8A4uXFjruqLqGuXV9DBDq16WUeZI
t4mps6kNv2x8r5bmMFFya85/4Ka/8ABfr4Uftm/sQeJfh/4J8C/EHS/FHjGWxg1O+1S5gsr
WKG2bzRkQTyfafnDqIykSAFT/yyRD+Run6RCkConRcZ7Ej+n/66nuLWe4ZYo1b5iCxX0znt
XZSwEI2k0eViM3qzThF2Xp0Jop/KDGHso64yoB6H1HFJeeJxG0rrlnJBVmxkcA/w+3PSqss
QtF+dmJUE7yPvn6envXP6lezMwK7FQYPC5CYyQM+n4V2VKzgtDzqGFjUepbvfF255BLIo3N
v25b5vQ8+9fe3/AARI/wCC91z/AMEyvFupeG/GEOt+I/hJrMMtzLpdhHE91p+ohAEntxIyK
FcoqSKWA24cZZNrfm9d3I85m5X5cYIBIHTH61UjtTkbWwHIJI7dj/KvIrV5TXK9UfSYbCQp
NTjoz+ktv+Du/wDZlguopYPAXxul8rB2va6ekTOzqXYxjUCjH5S4YjO7P3SzNVq6/wCDtL9
mzXbS+s9Z+G/xha3lPlNbDS9LkgkWNzsJJvEOTgZU5A2jGcmv5ubdZhB1/dxt1xkMe1bZvG
Opy/M8W5ycEAjvz7fhU08PTa1RdbF14v3WrH9Gmo/8HcnwCl8OXUsHgT4urrhtplsGk0nTV
g3lfkDP9uJCFgu4hTwOhxXx3/wWe/4Lo/DT/gpN+zvovg3wX4Z8YaDfaf4hs9fuLjWIbaEe
XFaXsMkKtHPISN10jD5Vyd+ccZ/J2HWltziSHKg4xu/WrFsYbyAAKyjIwoPHT0PWu2hh6UJ
qcN0eVi8XiKtN06mz9D379mXxr4U8M+PLvUfFthJqeg2+nzpdW8UZZpWYbIgrhl2HeUw4b5
cbsMRtP6Uap/wXb+AniDxDbnXNH+JUkFxdrJBeaPplro7eFy+jmzu72CKG6bz5bibBCNIPJ
U7lkcxKkn44aWrWekamI7vaywI672xn96nA7fnWZJqU8LbnQyISAd/YdOtd+KcavK572/U8
fARqUHNUmmm1uvJH7qfCb/g5e+Eltq+m69rWi+OtOuEsI0/sdNB03ULPRLx5XNxcWlwJYZc
NCxj2ELkuzdSwb8+f+CuH7a/gb9t39onQfEnw9/4SMaJo3hmPR5JNdsba11C5uFvr64luZR
AxR3lNwJGk+UlpDuUEc/HGn6zHejYxdEHcnIYD0rdsdH+0oGjLMjjdkc5B6+1RhcNCM+ema
4/H1ZU/ZV9iaHXhFdjc4CN74JOfrj/9X407UzHLabk2sMruA4yB29wcVha80kkzYKlf7y8E
Y9u1V/7UfzsyAlQQRhugrqeIteMjz44PmSqRPpf/AIJsf8FJPHn/AATI+N6+LfCfkahpOpB
YNf0G7b/R9Ytw2ThuTFIucrIvQgbgy7kP7A+MP+DsX4AnUtFaz0j4sWyPHMmoRDw5ZXIgdo
18tsm/T/VyYPCMWAbG3v8Az0XusKYkBCbi2QBVZ706ghLhXP3c9K83EYajVlfqe9gcbiaEO
X7J/RPJ/wAHhH7L0OkfaW8L/Gkzbyq2q6HYeawz94E3wTGOcbs+1Lon/B4V+yzqyOZvDnxn
04qwVVuNBsW8z3BjvXH5kV/Nnrfhx5nDrnJ42r29KpWVg8agqCeAMevavKlhbStY+hhj+aP
Nc/Uv/gsh+3X+xZ+3zPd+O/h5o3xV8IfGKVCZbuPQbOLTNeYD5RfIbwEP28+NXbAwyv8ALj
85bLWPPd2+++Pk428Dnt0HDelYdpp/moM8Hdu+7jqAP6CtGFEtI8LwgIznsO5/+tXo4fmgr
X0PExnJVlzW1PXv2c/jHP8ACL4veEfEZlCxaDrtnqsqNbm6SWOGdJCGh3x+YCE5HmIGHG5c
5H6z+Bf+DgvSdeM8ir8RINRt720lS6a48xb+GGK5ixLbrdxKrugs9/lsYvNWaYRKH8ivxGt
dRECIjEZY7S30547A8dK19K8SS27GfcwXOBJEwGTnlTx/nmvSUqVRr2up4cqdegm8M7XP3E
uf+Cz3w10bQ9e0+2t/iObHxTaym7t7DT7awmW5l8rz289buV1DGFhHIiq0PnyZ81jvr5V/b
Y/bj/4a41bwxEtjDYaT4StJNP05RYfZmEBZCA/76bLAq3zbvmO4nJJNfGnw3+Jkcp8qdjMY
1yGI6An14/OvR7fUbZ1WcjKyFfl2Lgd+CB9O9e/gcLh4yValv/SPkc1zDGVIPDV9v+Ddf5m
2+pw3y4EigkAbeOcc+g9zx+NJp1/9lvCFYIswzKqqMNnA56DsT061n2mjPNc5g2nzCqAMdo
Y98EnA/wDrGpJtO1K7uJY3tnt57YEMWUmSPlRkgYK9CM4x717fPN6tanyrpUkuS+hG+sTWt
67hjlfu9ctg43Efhkf/AF6u6fqpJwp/eBywUfdAJIHA7dOuO9ZXiAy39zGSJhOFDSLI21yQ
eMggHA47d+tZL6hMhDxrkxAKQCeeT3xyf8TWLquEjpWGhVhsen2OrQXVvuDHzQAFAIxL8xy
fwGMY96f4o1H+3ZROY0gugu0yINocDpkHjOD1rjdA8Qo5K7kbeAcgk+5H5cfgK2o9T3qGf5
SCVVn/AIOd2OK9KGJU4WZ4FTL3Sq3iv6/yJ9OtFKa3bX0fkP8A2eSuRgrmaPH6foK4a8+1e
Gn228iSWj9SFzkAja3t9K9K8NsusaTrFvKU+bTz5JONqnzYz37E8Y9TXDtef2RczRTISDgf
vELop6cjP0rmxMFaLT+Z35fVk51ItbW06bLVH0v+wD+2hp2gXd14H8X3cMXhnXpCYbqYYj0
+6I2hzn7sbDarcYB2ngbjWT/wUQ/ZLlsYtSljtTtOWiOAQy+v+TXyX4z0ybw/eR3VmxNq0e
5GKjaTnoR0HNfeX7Gvx5tv2wP2fLvwRrsscnjHwpabrF2Pz6hYqFUck8tESEPU7ShOTk1nh
8Qqjlh6/X+rk5jgZYfkzHB7w6eXVH43fFXwFceHNcnjeMphiDmuDkTy3I9Divu39uL9nebw
9qM8oh3kfeGOQM46V8ReItKbTL50ZSOe/WvzXPcslhK7j0P3vhDP4Zng4zT1sU7M4mX61PF
OBIeT+XWq1s+y4U+9e8fsh/8ABPD4lftm6mZvDOmQad4YhmEV54m1iX7Ho9kdwBUzMP3jjc
v7uIO/zDgDmvCc4wjzSdkj63lcpcqR43aSs8irGCzucBVzkk9hX2B+zD/wSB+IfxRjtdf+I
7n4SeCAVc3muJt1G8jPzbLWyJEpZhjaXCIc8Fj8tfUn7Ovwt+Df7Adg8ngSMfEj4pRspfxV
qmnJ5WnkdTYRMWSDBHEhZpG3ZDgZjr7n8GeBtb+PGgaJrXizS5ddsFCyGSyaCIwqiNcRwTT
rEHklVLplkyqAmNVwSm6vhs543VFujgY80u72+7d+ux9FgeGOZKri3Zdup8l+CPG+ifsmaz
Y+GvgR4XGj2b2aR3Hiq6gaXXL9mVSFllKBlCOQTGirEWAOOoP2b+yR8dP+Ef8AF9nLqcVzq
c0yQw6y19IZZiXyCY3VRtReMqcnjnPUeZ6n8KJNQ+KeomO1SK0mthqpj0+7jdY4HkiCxgku
I8eYFAYn7hz0NbsOj2vw8+JGmraQs6nEFxJcTI8D3I3/AHQgwyA4wRyeRyDx+VY3OcZicQs
RiHqn1PtqOXYSlh3h6EdGuh9M/HD4aRR3669pFp/aGiTdSs2Fs4SMNjaducE8gdAfWus+Bv
xkufGngkz209parb3L2zCXP7wrj5wB0BBHH9KzvtV/4i+G2ieFrnRVvtL1COB7m6sZlKRhs
SYkIxhgMAgcdRXp/hH4C6F4Y0SO1tLWCFM7mQ4yGPXnBJ6Cvo8NRqOu6lDRNa9NfLQ+arVY
KkqdXVp6eh/HRMC7ccAnGc1X8S2jaZqTRO0TlMDfE+9GGM8EdetEpOcDd+fWq8h2cFduOMN
X79Jq1j8vpxaaZTuZ1Z8DpTLuYG2hBP8Ae/nROm5yx/SmXUYa2i/vYP8AOuWTep6FNLQquQ
C3pxiq80u9MfnT7o7VGM5B5qF+WrnbOyKEjTcf513Hwl8HS+INbhRVY/Nt4+tcfplubi7RR
/FX1v8AsafBafW9et5Ps5f5gQCOPqa9fJcBLE4hRR83xVnEMBgpVJPWx9jf8E9/2aUnt7V5
owij52ZuNqjqc9q0f2+P2iY/iL8U/senzhfCGgWltbaWFB2yyG3iD3D9yXYYX0UD1Oep+NX
xDtv2cf2fLbwpYSrB4i8WwnzipKvZWByrEnsZCGUd8b/TNfKfjPxHHrHjGOLCvDLaWqeUxy
CRBH0NfrFZ06UFThvHRfPf8kfzbl9Kti68sVX2nd+ejVrfJso+HrhjcB9zR+YxkdmPO49R+
ddRppNz8wLDAyzY69q5zTYHhviMFoowQMLnJ3f0rstDt2+ycjJyOD9Rx9KwwcW3Y9TNaihH
mRZmUzWqjbgKOeOFOT/n8K6T4Z+HwLu5LMF8tsJ5g+Y7unfqBnj64FUNOskvrKZMMZMFtu8
cHOCOvT8q7LwJbjTluhLGF8wDLnGGKg5688En869ynD3k2fH1675HBHO32rLF4icxiAoERm
kYrsOSSAOQck55PYEkYr0D4ca0n2eLa/CoAggkH3wTycYAUHodvOPcV4z4s1GQ+J55hsO0Y
iDdX4HJbJPGMc9uOnFdv4A8VyNaSSSeffyyDzRGkXlw26qflUt05yOvA/OlSqpzcWTjMH+4
UujS/r+vTc9Ri8bwaX8R9Aupj5jtfQKH8xk53rlto5OMHoPQZOa8F1j4o3MfiIeTOhnMYPM
IfDHAwScjgEgEnHrXeax45lHxA0FVWFojcxlo94Ow7hnAAAznGCwJHHAzXza2rmfxKBNKGl
myIQE5JA+XqBj+LjGMnIrDH4n2cVy7t/5f5nTw/laqzm6myin97l/kdhrmtyarfWm5Ukkdz
EzxIATjGNzADrgDr9OM577QIJ10xnkQEx8SYDKyKM5LYGQeEPB6Z6GvJbe6mk1chMxbJR5i
uobcowGyecggAdu/pivQ08TQHT40S34IKbHkf5WJbC4z83Tt6np258HVvKUpHp5rhnGEIQW
h6F8O9SQxT+Sm3yp8kktJksMkZ6cH/wCvzXRaxqE1zLZfZncJHcJwOmNwD7gcdvxryXwl4i
8rVYTHdbZHUjDDa0vzNg8Drye/8XXNbesfEMR2EO25Pmm4ifDyEqh3cp6H7vXJ6HFerCtHl
uz5jE4CUqnu7nF614smn1SWNpCgmuJGkxjoWJYjBODz2POOvesfxJq0NpMBCoYldrsp4AyM
n3Iz29azdRb+09acxMjhJnLGTO8oGx09Pl/P61n39y9jqAbBjUDDAfdAySCPXk9P514NXEy
aZ9xhcvppxflsYvizXb63u5QqxosZZ2H+yO5APYZ9T9K8U+KOpZQNvwXcnbGOJMEe2ffB5/
Cva9fMF3YzNImJ2QodjYypBJ4/EDP1rxH4lWMcN1nz35UOd/G5j7fnn8PSvmszcuR2Z91kS
gq0U1seW6hqRcLI249gvt6EnufpXa/CD9jj4zftG+H7nW/APwm+JfjzRbO6bT5tQ8N+F77V
LeK4jVXMLywxMocJJGxUnOHUkYYVyGoskmYj8+xuG6Ac+nrX9If/AAZ0x+X/AMEzPHWPun4
n6gR9P7K0nv3+tfC4huKufreCUZPlsfhDF/wTB/aeK7W/Z0+PR4zz4B1YYP1+z+lM1P8A4J
uftKaH4WvLm8/Z6+OFlaWgaeaafwJqkUUESKWaR2MGFUDJJOAMc1/aHXBftUnH7MHxH/7Fb
U//AEklrmWJkdrwUGfw8Xci3c5yf4umMYx06+9R3AZiuMhUOGyNvOPapAqoGLHJPOT2/wAj
8KhGyUFQw65bngVbIjZbElsyrP8AP8qkAKEG/wBfy6d61ZkHmZLYGCMYIwf8PyrHSUCRf3f
7s8nb3Hrn8v1rVsYhLdrtY7iNu772TwPw7/pWlPXQwrK2ppsm+EQbT+8BAwMg+4I6fjXYfD
T4d6v8QPE2iaLoemanretapttLSxsLaSe5u5WkYLHGkal5GYgABQSc1g6daCS1jdz90kqAc
YB/Cvqr/gkqiW//AAUw/Z22Pu3+M9NyCBkf6Z0/z616lOPKnN9EfP16nNKNFdXb8zAm/wCC
Zn7SKSqB+z/8bynOW/4QTUsn06Q8f1qWH/gm1+0fDabf+GfPjmSflIHgfVBuXn/phx+Nf1/
0Vw/2tPoj1Xw7Sas5M/juuP8Agmr+0q6uX/Z4+OZbhePAuqdPQYg9gPxrG1D/AIJnftNIv7
r9nP46HK7T/wAUDq3H/kDn8a/sqorGeYTl0Oqnk9KHU/i4k/4JZftNucv+zj8eHycn/igNV
/8AjH+e9Ptf+CWP7Tgcuf2cvjthz93/AIQLVgce58iv7RKK5vbvsdzwyta5/GZD/wAEu/2l
YRj/AIZx+OpULjnwFqn/AMY5/SpPE3/BND9orSze6jd/s/8AxttLCzMlxPcTeB9UijijXLF
2YwYVQASSTgAZr+y+uF/ag5/Zp+If/Ys6l/6Sy1ssY9rHLLLo35uZn8T9zbsW+XKH03A5r3
fwl/wTi/aH8SeHrHVNM+BPxmv7G/t47uzu7XwVqU0F3E6hkljkWAqyspBDDIIIIJrxiGNZj
nb0PXFf2ZfsNTLa/sN/B12wFXwNonUgf8uEHrxXdXqujaS1ueVhMOsTeEnax/KLD/wTK/aR
lsb2OT9nn435aJQoPgTVeT5inj9xjoDWaf8AgmZ+04szKv7P3xyT5eFPgPVMtjjj9xjvX9k
MMwlUcoSVDEK2ev8ASn1ySzCb6HoQyenG/vH8bH/DvP48aVqJt9T+CPxaspQBIUn8H6jBJg
/7Jh/pXeaZ/wAE5P2gLzRYp7D4E/GOdHXiWHwbqbK46DBEOD0Nf11KNo6k8k80tb0s3lTWk
UceI4chWd5VHY/j/v8A/gmh+0jf3Aj/AOGf/jb++bbuHgXU1IJ7lvIwB7k1neIP+CU37T+h
rGZP2fvjPIsmVH2fwhfTsuPURxtx9cV/YjRWU8ynJ3sdFHI6VNWUmfxf+If2B/j34AhaTXv
gr8W9HjCeYrX3g7UYNik7dxLwjjPT3rzS5jk0q8ltruGWCeElJI5FKyRsOCGU8qfav7i68F
/bf/4Jo/Bv/goR4Fu9H+JHg7Tb6+mhMdrrtrEkGsaa2MK0NyBvGODsbchwNykcVMMc18SNK
uUpr3ZH8eEN5HLtRzx3J7+1RXljC0QlQNujz07Z4r3n/gp9/wAE7PEn/BMb9rDVvhtr8w1H
S5I/7S8PawE2prGnSO6xSlf4ZFKMkidnRsEqVZvCtNmCDLnKcrkjgivShNVEeHVpSpSfcox
XEkLD34GT+o+vP5Uk12Vixl+eANvStG8s45VAXGF+77Csq6/dfdGVHTnhqUk4lQcZu9iGRv
sytubqB8p42gegp1jrAspGMjb352jfk49/X8aqXVw+0bhwVI3nvnj/AAqpBBiQt8rZHyqRz
kHn+tc/O09DujSUo+8drpWtuJA6Foz36DjqQOa9L+H3xNknsTFcEp5AwvzYx2GO/pz/ADrx
DT7jyZh83CH5lHG4Z/wrp9E8SfY7xHG07GG0yLwfSvUwWMcJbnz+aZZGpGyWp9T/AAu1tPE
uoR2bLNJHKFii/d7pJGxkAAcsT9Qea9u8F30WsSR6BcWZtNRaIXFk0xaT7TGM4aPercbVZg
CQCI5ADkAV8jeEPiLHqunbI4IreWNhIH2r+7ZW3Bh0wufrjA5GK9h8O/F7XPFGn2pudWvrk
6GDKtrNeDbApkVt9uGDZP3SwyBwWIYA5+6y7HRSS/r0PyHPMnqSk3t5dn3/AK+86nxV8Oki
t/Nst8szyHbH5eY5CM7wMEqpByNnORgj28zvWitryWEoPOdiBExwxA9EHOOwOOzV6jZ67q9
xfSxTySrFe/6Ri2iYTIAf9aARnGQRlSQDu5ANct8V9F1DwQk8N7b3VtcWDspe/jG+Xs8TDq
jLkEbgCRg9xnpxlODjzw0/r+v+HOPKsRVjP2NV3b2/r9PnttwVlrb6ddEozjJBYnOB9R2x/
hzXRab4oE0eFl34B3YYjOD2HU8fzri59RjkgcxneoLOsh+YZUDAIIySM9uM1Ug8Qy6fOkCj
90ATGOqgZP8AFnJ6+3celePGu4H088Mqi1R7N4c1QJpeqrJw0tiSgDH5mEsZ6D6msPU7mO/
i2StulgUIpK9s4x6du1YnhbxoNL1GweRfOVi0ckMmQZVYEEenIPXkg8jmuh87w/fn5bzWod
+X8gWEc/l9ON/mpk8c/KPpXoKp7SCSZ5Do+wquUk7Pqlfy8/8AI5m4uW0fMEqtNp0zFprcA
biAeCvP3veqnw6+Jt/+zj8WNF8a+GyJBps4lijmYL5oIIkhlx0DozKfrxg10Oq6f4dlswf7
V1aR+W+XS4/lHX/n46VyV3onhy5kUf2rrKxyMRKf7NiyD1GP31cVWEulvLVHpUKtN35k7Pf
3Za/gffv7S3gjw/8AtJ/B7TvHfhndNpHiO1+0RA8tDJyHibHRlYFSOzD8/wAyfEX7EXjT4z
/FyTw74J8OX2uagxDyeUNsNpGTgSTStiOFBxlpGA9819f/APBOb9qDQfhNLr3w78TSazqfh
zWwb3TI0tVj2Xi4Lor+Y21ZIlz0OHQcfMTWH8WP26rv4saz/wAIrpkR+G3w6MszyW+k7mub
x1RtjzyBg0jM6qCSTgH2xXy3GvEeGpYaNGUHKra/lb9dtEj6zwz4Sx0cbVrwmlh76b3bdnt
bRa6t9eh594S/Yg+Cv7JFtay/EfUpvi749SUFtE0SdoPD+nMvLRzTYEt0wypIUxryQQ45Pf
3P7YPiX4h+OtHg1KZP+EO0+6a3tPDdlawwWNvZFcCOO0CrDv2M+3d8m/rjbXk/hbwxPq+iS
ai1tNdvGhvVWOUbYmSVNzuCQWGwc46Z57V2un/D2WOz8+LyJZ54TeRfZ4WU6aocg+ZuULym
GBjeQEMOnf8ABc0zV17xrPyt0+4/pTAZcqVnBa9+p6v8HD5njCykZWg0WFjLI0SRPOkTDIX
JVk38gEbTgq3BIxX6hfsn6D4j8XfAzUbDQ4NUsNN1EPFcS3e1rq5k8sfIW43RfKD8gBHmDn
Gd3w3+xT8IbHxh4Bgj1GCExwX32e7uoLY/bYA24iV2ZgpUmR16jhEGOMn9Rv2MfDj+AvBya
NqdwJ5IW5eQktF8ilAhHBGGKkDkFRn1PxODp+3xzW0dVdaf1c9bNKyp4ZJfFo7M+fbX9nTW
bXxJDZJo2xhcNC5uo9l3HhyCGbcGZXTYc4ONxxg17R8Tf2QvD/iXW01y/udYtZLObIAkCKz
7So+7g7e+Qc8cda+k9E0vSI9TkukhieaR8Gdly8mM9z1Gc/TmofEMy69I1vaQicsMlnAKDG
epPavfo5DQpwafvX/Q+dq5zXnNNaW/U4P4N/DrT/DujzWMbl5ll855JgMKzjggYxj/AOt3q
9rngW70rUGA1Ob98PN+ZumfpXG/Fn466L8IrucXXlPqOoFYxaREN5pBHyk9Bk5HP610elXu
q+KdPjvmjs1Fxlki845t1ycIfcf1FdFOdH+BHePboc041f4stmfxwySoy42HdnO4nkVUnlD
cyOOPbk1K91BE5BWaT0bcFz+GDVV5bVxwk3/fwf8AxNftkpI+Dpx12I5pBOSI+mOh7VHK2b
aP1AI/WmTTxCL7sn/fY/wpjSxmKP5ZMc9D/wDWrmcrnbGNivOep9ajx5m0YHHAq5JPbD7yP
/30P8Kj0m0N1eLg5Vmxyeai13Y25rK7Ov8AhF4PbxB4kto9h+ZwMYzX6p/sPfBuy8P6SdT1
Qiz0/T4Wuru5kwFigQbnY+2B+lfFH7Gfwg/4SXxLZyGLOGGDX1d/wUL+Mf8Awoj4J6T8N9G
kEWseLolvNY2n54NPVj5cX/bV1Of9lGB4av0rh6hHA4OWLnv0PwLjrGVM3zOnlVB6fa8kjy
X9or9oC5+N/wAYdQ8QhPJs5mX7JEQR5EC4WOIg45CAE4/iZqxNWQX/AMSIEkk8lPsdsA69m
8iPB/OvPdAvXvUEs8u9mG1dz9F7CvRdWjji8ZI+G2fYbbcAMbswR57mt4VHUTnLuv1M54eN
CSpQ0tFr8joU02fSdWnt7iPZLG251PPJAJP4/lzXWeF7qPYu44Y7lyjDjg9e3X0NckmuRan
d20cG2PZGIt7McvjuT14HrXQWt1HHcwi0w6REI1xvCBmIPRTzjA6nj8xXs4VqMrx2Pm8xhK
dNRmtf6/P7zttKAtFgaRykYQ4XGNoIYdTn19u1V9O8Ux2m+FRGsm4KF3EHLEhscDnBHHTg8
1h+JvEUOhWZEksO2FRlmuAwz1wAucj2zXnknxFNj4hVZG37hxuYYySOT+YGPQ+1dmIxsKTS
PIwWUVcRFyOt1mee58SNEqkKxO9nODGN2SScZY4yee4FaNtrH2G2nhtpo7SKfh0++xZW5Qk
jjgkMV4+avPvGHidrRwkEnlSTgLuHMhGR0B5zk8544OOgqroHiuS8sPMfepR97hScKcHJIy
OBhh6fL0rzvrqjNo915TKdKN9l/V+x67pAfxL470Zd8Y8q9jHESRHIcEnGCFxz83PQV5cmi
D/hJTujDAsSyFCxZeuNpwPvHuf4R1ruPg5fp/wsPRTEq+YL2Lau4KM+YpGeSOuevqKzfFE1
tpMu8LuAABbOzccZwSO3yntngfWt6yVWlGo+7/Q48JOeHxU8MtU4q3TrI5jxLq8emXkTYZs
rnEY6kjbknoQu4k5BJ+tbMHidpLaLyWgl3R/M5wcsSD745BHGDzXnHizxCi3sX7+ZAQZA6j
CtkHjdgnIPHbPpXNWPii9tL2RFuPLikfeyhdgHXjtjoe9eM8a6cnbqfUrLI1YK/Q9jsfEM3
2tcA4IG9Uk/dhWJ49Tgn9K3pfFq2mr2iyR/voposMo6gMPl9TyT+teMwfE8fZIPLSNI49qM
gO7A3gg9QxA5/X2rpfCXi2DW9atJZtqiWWFwS24g7h/D1Prkkda6KON+ymcWLyrT2ko7JnR
trPmahK6ZMfmtmRcluM9/qOaz3vn1C7eQYVVPbKq2PU/XqfeuY/4Tp4bq/iVoQIZ5B0/edT
g/jk+nAqvB8RY57eVd4UKQg39GwSCCT1PH61hLEp7s64YKUdkS+MtSllk2opSTGFXG9ySM8
H/6/wCFeUeOoQQ6SBXyuWbJyx+n5812+s+J1B7vgfNh87cev/66828aa39vbeoGHGBwCVI5
6/8A6ua8bH1Y8rufS5Ph5+0VlocbqyZXYNzgfKDuOQ3f2/Ov6QP+DPKMRf8ABNLx4oAAHxP
v+nf/AIlOkV/N1eTrDKI8tghu+CTg/Uelf0gf8GcrZ/4Jl+O+AMfFC/HT/qE6RXxuLa5T9P
y5Pn+R+slcF+1QM/sw/Ef/ALFfU/8A0klrva4L9qkZ/Zf+JH/Yran/AOkkteae09j+HKTcP
lJcBsFyAf6etOIKALvkG0A5B/zmmmLaiscDcBna2cjsKRvkUBhlum8AEDtjmus4izpNqduG
GCMsdpAG3Pb35ra07TtsZ/vQ/MFIxj0P+etYumOI7s7WwcDaxHUZ7Dt+VdfpSn+zxuxluWO
Oc9v8+9deGimebjqkol2y3NaqCNrsMkkjnP0/Cvqz/gk3YeX/AMFKf2cnZdofxbpxRT1AF8
effkH8K+ZdDsFlYxALmPHGeG9wR6V9W/8ABLHT1tf+Cj/7N7LF/wAzbpxztwUJv2/9lx09R
Xsqm/Yyb7Hy866+s04r+ZH9Y9FFQajerp9m0rsiKCAWcgKuSBk5IGBn1+nNfIH6OcD8Z/2v
/hP+zhq9nYfEP4nfD7wFe6jE09pB4j8Q2mlSXUakBnjE8iF1BIGRkZ47Vwif8FVf2aP7Rmi
f9oj4CJCiI0cn/CwtK3OTu3Ar5wAxhe5zu6DHP5K/8HX/AMENZ/aS/wCChf7NngDw79m/t7
xzpx0LT/tBKQrPPqCxo0jqCVjBfLHBwATg18tz/wDBpN+1n/a5imHwzhiaURLdP4j/AHT5B
wQPKL9QBjbnJHHXGvs1yp3Of2suZpLY/oSg/wCCpn7MaQpu/aK+AkbsNxVfiBpRGT1wfPGe
T1xUn/D039mPdj/ho34D59P+E/0n/wCP1/Phc/8ABpd+1ZYa1a2D3PwoQXJISZ/EThCQM8A
wB2J6YVTjBzgEE6Y/4NE/2qhKzG++FeQdqk69OeuMkYtjx25A6HtzTUIdwdSovsn75Sf8FY
f2Yra0jlm/aF+CS+ZJHGqJ4302V8ySBFyEmJAyQWPRBksQoJrG+N3/AAUw/Zn1P4OeLrOT4
9/BbUPtGjXsLWdt450x57nMDgxoqz7i7ZwAOckYr+bb9rb/AIIQ/Gz9iT4IeMfiB4yvPAUm
h+BdUt9I1WLS9YkubuCe4+zmIBPJVcOl1C/LA7W5GRivknVEzdTgZB8xsEfU10U8NGSumcd
bHThJRcdzT0uZWUZ/UdK/st/YPllm/Yq+DxxELf8A4QbRDGyuWZ86fB14AH5nPtX8Y9kzQo
F4PqQO1f2dfsIts/Yh+DYOBnwPogTLZLf8S+A/n1/Ktse7wicmURtUm0esVn3/AIhs9Dkb7
dc29gjtiNrm4VBNgDJUE9BkDtznjoTNFfgXAiEEkcQ3KHZdq/KVAA+pY46Z2nGRg1+W3/Bz
c5m0b4OW7IrRF9am6ZYlBYAc9vvt+QrLLcE8XiY4dO176+ib/Q6M9zVZbgZ41x5uW2m27S/
U/Tdfid4bZ3UeIdDLRttcC/iypwDg/NwcEH8RQfid4bH/ADMOh/8AgfF/8VX8fXxTtM6jKq
qo3c7MdSe9eYeKIfsrbCy5bHyjg/j2r0sRkSpfbv8AL/gnh4Li14i37u1/P/gH9o3/AAvPw
T5F1L/wmPhby7Fily/9rQbbdhyQ53/KR3zVtPir4XkQMviTQSDyCNQiwf8Ax6v4erpd02HO
4lsjHOT3xRMo2krnIBUAnOa8z6n5nvf2k/5T+6C1uo761jmhkSaGZQ8ciMGV1IyCCOCCO9S
V+b3/AAao6zd6t/wSH8Ppc3FxMll4j1a3t0llZxbx+cG2Jk/Ku5mOBxlie5r9Ia4pKzsenC
XNFSPxm/4PMPg1Z6n+yz8IviH5US6loPiubw75oHzvDe2ctwQT3UNYAjPTccfeNfgPo8plh
Q4LKoB5A+Q+uM1/Rf8A8Hi0Jm/4JmeBQBnHxP089P8AqFatX84pimjYbVY5716mCbUbnhZp
FOdjXuJJJYFWI42HkFe3qabcaat3YfJt3LyQG5x7VHpl3LZk79xOANrgEe/8/wBKtwSbXLe
33fX6V6atLc8J80NjAu7QwncWICjlSM7ff+VUJIeSV/5aDkD074/Gur1e1S6KuAgO0nI/i9
M1iywqHchQmw4OF5btnrXNVpWZ3YfEXjcg00o7FM4C9Acc+9dBYaf9plVUb5n6L0ArOtws8
ZB25PGcYA/Cun8JzQWmzzUBKcgD+fvW+GppuzOTHV3GLlFam/4W8NXWjzx3DANjHzhvlx3X
6/4V3+mSNZaitzBK4CqFyV+8CPmBz9axtG8Z2d1GillPzcRnv/nJrs9H8SabLatBLbRIpyq
EP0PpX1GGpwirRZ8Bjq1Wcr1I6m1a/FHULbTYxblYTYpstTCBtjwB91MBGBOAysCGB5zisc
66dd04xXtxcXJlQeU+FMalThdxHIHJUjOMHAFQiZIJ5TbybcsY9jDgjG3jrn8fXNR2ghfzj
HI0c/DEBdnlgemRn8unNd0qs3o2eXHD0o3lGNmY07QWl35sRaFLkYaN1wiPhiVHqMhcE+vW
sm9bZdJ5IMc6AALG+VL/AC8/y/OuoTRk1l0jlcXTkbIXxwwIxlhxxjpyOcGql/odjJpHlOL
m0u1RH80EmJtwACv3TnbzjHTnmuWUG0d8KkU9TCs/EZgl2vlRvKneSGHqSPQH9BXRaP4yma
ya0t7h4Y2bLeW3+s6DBOM9Qox3JzXC38b2NxsvFeOWE7WQgqVyATxzz0I6Zqvo+qSWToI2Z
fJYkAjGz6Hnp0/CuaGIlF2OyeDjUjdHr91YC9snez3s9oo+1RSgB4yR2UHp2z271yeru0Lh
lXB2cEfxZ74qLwv4u82/tZWuDbsX2x3ITBUn+/3K568jj8q0tev7fX8G1Nq12ARLBbwsm/b
yZYx0Kt/SuxzjON0edGnOnPllsbP7PCR3fxt8NRyt5i29xIzRr8ryDypOASDjgntS+FrC0t
NR1EXlmBFJOFQeaQ0SLKchTgjcVyNxBxnODjFV/wBm6Bovj94cRo9qRTSg7e/7iTPPrXT+E
/GN7oXia48mKHy/tEhMcsYZjnIbB/Pn8RzX4r4jzmsXFR/kXW32mfvXhjCLwU+Z/bf/AKSj
S8EeB7/xEqGOylit7MNvluI5Xi2n5UDOBsyMYDcBmJxg8D134eaTCmp/ZPKWGOZVj8kmTLo
pyQoTqzHgcj5tvrW14GuNA8V/2bDLcS2UVuqmG1mb/R0BYu4QbePn57clj3zVjxH4HvLLUr
c3MbQzWJYxGOIxEADORgZB69zg+hxX4bjcwdWXJJcp+z4fDKnG61Prn9lXw34Z8JeKmvNEi
ivfDutKEvtjP+5uQP3kMUjRKREI5kLb92WjIEm3AH6U+GPBOnR+CrOaCYxx7hMjqfmXjCls
dTtAHH/16/ETwJ461X4dwz6lazS26Ex+crkYmlb5gOuWIByOpHtivqP9lP8A4KP+KrXVLmw
1PUbQaZZpuxcKXEK7goAOCw/iwDxhWPY10ZRmtLDyca8dH17Hk5vlVWslOlLVH354c1dtcu
LbTZoyipKA1ygywXJOSPUnIzXU+LJbfSNPkNhIjBEAbB3FQMZJr5m8aft16bP4Ca/0uexs9
Ynkkilt50ZpYowo2vngHk7fqDxXznrv7S/ivx/fXsFxr32JNUkFzNMm22jk2xMNm7GdpVSM
Zw7Y4yRXr4jiDD0Vyx99vseNQyOvWfNL3Uu5N+1T490G98YXksF7Pcarp2oTPfRybVt5Y1Y
NEsZ++zZZ92SQMDGKsav+35r/AML9Vn0LVNIbSr7TysctsuwhDsU+h9a+Eviv8Yda07x3PA
tzLMFk8mOORjtUbiqnH8z6V0N14ps9Y03TVFtp2kvZ2otpWiMpe+YO58+TdMf3hDBTt2rhF
wor5ZzxEG66fLz9v+GPrFhaMoqlNcyifjrNNvfj0/KoHkEfXinTZlbOT+J7VHJYGO1E8xID
8KMctX9Ottn4nGKW5WuZxzzx6VHJcbokwSOvFRyHzKrSXHG3HqOtYNnUkWA4J6113w08Mvq
9wj7cjzgOnsa42zt9s397PH0r6R/ZW+Hb6vp8UoXP+non3f8AYY16OVYV18QoHi8Q49YPBS
qH2V+wx8PbHw1paarqZjtNP06E3VzO/CRRIpeRifQKDXyr8cvjBd/tGfG3XfGF0HQapc/6L
Ax/1FsgCwx47bUC59819Q/tX+MYvgp+x4mhQnydX8aulgig4ZLdNslw2fQ4SP6Oa+OfDsAV
I8KSO59K/Qs4koyp4OG0Fd+r/r8T8Q4Wpuqq+b1PiqNxj/hW/wB7/I6nQLUNGMqvy4OCPxr
0w2T+Kfs97ZK8rfZoreeFDveF40CZ29dpC7gRxyRxXmWny7ZBtB+Tj3Uev51r2N6zsuGXJY
KR/kZrKjNRVnsd2JpOcuaLszs38OapAQp07U4/OyQBbPzt6np06Hr3rQsIdSgjuJn0u5AcF
d727nYQeBjHI4/Q1xtzq6S2/wAnPAVgfmKrkjp15x1NU9X8T2+i6cEKJFGqqeNrbz+JxjPs
e9dPtoR1/r8jk+rVZ+7dfd/wTe8Xa/fXsyvDps0czRSFkWzJER7nBBAySD0HbFcP4gh1u6Y
TCx1FFxkv5Tp5gGCeOPQc5rgb/X5Y9ciLYMRO0lWxjAx6deOPpXQ6VqJ1eL9/LKA4CsGkzv
8AlOOfQsMfjXlvGKtJp/1+B7scseGjGStb+tNzs9Cub3XdP8kwXhbYoASIkJ8wJGQTjaff1
pNCvNR069itbmzvgl1lSoj25Xjc2ce7/UD2rlZZpNHlSaBZ5oZEG58HaQckgDjPUd+natjQ
tJm8SapbyxmR5FYDcyttPQDAwc9+/frW0KjdktznqUVFOTtys9w+GuiX9x4h0ycWku1LlAk
6xuzNk8MxwBwcgdelXdZ8EajqVjHHJYXkoiO2TKnKN74U9sj259a0vgrp8lvqFrvijD2pEh
djkN8wAx1GTxjjjn0rsjo0NpHGUKeXdou3yWwAeCGBPIGc/TPQ19bh8KpUdf62PzfHZjKli
ny9Nvx8z528aeBdR84kWV7AVlwCIydx5ByMYI/hyOeDx6eaeMPDmtSBY/sN4TECikW7jkjg
4IyM19IfFjwdaG73RRk/IJIWznaxyDuHcYGPoe1eEeMdOMOFjg/doCiRlBycZJJ65HzGvns
ywqg2j7TI8wdaMZ6fd/wTiotN1gKkX2PVCwYomI3AAJBBA6ZyOPpXT6MNWhn0zNneeXbusw
cKyhQCM8d17jHqaw7CxUPIkh2Rc4I6n0PPpjmtJRF9rgXqBMA2z5WA3jP8uleRSjbU+jxE+
bSy/r5mJrer3suqXTvbSq2S+7y2Oc8Fhnj1/E1mWusXgidjBchZHyxKNy3ftjv/ACrJ8XFr
e9k58obmyD3OeOD7Hpmuce8McezKnB/ds3Iz3968qti3GZ9FhsujOnpbp/W52F7q96kG37P
cKjNllEZ479Kw9YuZr18GObc+WfK7d23r7cVz817lieOuCQMbh/nPv71BNeswVEJMbApknu
cc8k9u9cNXFuR61DLlB3X5C3VvPNcMpt54/nJdVQ5yenSv6TP+DN/A/wCCY3jkBSpHxPv8h
hz/AMgnSD/hX80mMxrweudynPrg49OK/pY/4M2ju/4JjeOzjGfihfH6/wDEo0fmvLru8T6D
DRtI/WmuC/ap5/Zg+I//AGK2p/8ApJLXeKuCeScnIB7f5/rXBftWWF7qv7LvxJtdNjjm1G5
8LanFaRyZ2yStaShAcc4LEdK4z0D+HNbeUqzbZAm4AnZjJH4fzqRY3kcDynL4KjjOeO35VD
dLtBBwBgHC5OM9uv0oRmBB5LfKudpG38a6/I4d1cspDKGEkcco55JUjaOMDPPXp0rr/C81x
OgHlEhBnftJLDoTj/PSuKgmWLJ+7kkZPQ4/+vWp4fkkW9SONS2/AxjJYdveujD1OWRxY2i5
waPULHw9fwTRyfYbyTcMqfJZg6+ucfWvqj/glVYXF3/wUc/Z3b7LcKkXizT5P9Wx2j7cclj
2/wDr18daW7PEn31nxjG0ev15r64/4JIaZFp3/BS/9nJr/wA7yZvFFmy+SRuST7U4jB9i4X
PsTX0CmnRnZaWPjZUmsTTvLXmX9bn9ZVUdetbee0R7lDKtvIJEj3MFkk5VQyjhuWGAwIDbT
jKghl1rVxBpazx6fcXcvnLE8MRClR5oR3HmbMqoLPwPmVfl3EqC+8iWaa3mazWWdBmMPGC8
OSA3z5wvVScHJCnAavjT9Mufj/8A8FndIlsf+C+X7E0sk2pXMF1rNpLvlZPJtQL6JDHHtAK
j92ZDu53Stg4wq/rlrL3EOrwrb3lnLcuokls7iTbmNEkCtEo5BMzxAlsjA9cV+In/AAcvfG
uf9nv/AIKN/s2fE2wjbXbjwQx1yGzkkkghla1vo8wK6AMEZoWyQWwZGzkECuLT/g8C8X6Pr
qzp8CdA+xQwlUt5PFc8kizNL5kkufs/JcAA5UkEZUjcwbqlQnKEZJHn08XSjUnGT1uft7L4
oub21e+aHUobF7mRGmlu7iCSOFYIx5iwNCQyNKnlsXChQxkGC5Wm+AficjfB3wTq8lneaHc
eM57PyNO1EQ2V3aNcMZ3tDHsxmKMSDYNzFUbD5/eV+Edx/wAHgnjOXxLp9z/wpfQkjhVvt0
H9vs/9onEajcXtW25SMBzgsdq4ZACr37P/AIPFvF1n4VgsLL4IaBp0sEwvHuovEOBPMZPNl
Z4xabSJnLmT+M+axV0fbIuPspdjq9vDe59l/wDByn8bLzxh/wAEpPiFZpp6XOj3Gt6Hb2t3
a4I/4+POMhdnCSxsIVKNB5nEqhhxKYv5upba5uLp/wDRrj5pCR8hPevu7/gpD/wX3vP+CiX
wP8T+DLn4RaX4NbX5rCRL618S3dyIFtphKN1syrBI5wyq+1XRJHUEqcV8CM4XU5U3biHbLe
vNd+G92NmeTjvfkpRfQ2Rp11ZxAvbzjJ+X90fm9a/sI/4J7ave/wDDGvwjsbgC8WHwHo0lz
JG2ySISWEUkZ+zs7uFIdkAOSTC2FAAFfxwahc+SwXJ+Xha/q+/Zpv59D/YN+BdjbXPjHRBq
XhSyDJoKBopJ000xRo00SyLaCRrlZ2Z5PkSxTcq5kpYxqVkgyuLheTProu17b3+nTXB1SG6
hlnll1G3XybRHBVYCFjjDp8soOTuUDDHLCvzc/wCDkm3u9R8HfCBUs7jUrlH1h5Li3tXCRA
izG0rztLdgTn92a/QK4+Jenf8ACobXxf4ja78OaHDph1G+h8ncmlwpbytKJsK3KglWQDIZM
DcOT+V3/BzP8VdO8Wp8H306/wDt0EEmuIx/drtLNZJ5ZQHzVZGicN5iLgnAyQ2Ozh98mOpz
e2v/AKSzzeMYe1ymtST1fL/6VF7H5FfEPw9qUeqTeZpmohj0BgfLHsOleP8AjXS7x7945LO
6VskAGJsnv/Q13vxW1PbO7qeqErtbA9q8n1C8812ZgX+boTkcf/rr3c0qxvyo+SyDD1FH2j
a+7/glKfTbvzjI1pcAZJ/1Z/wqKa0mliObacleUHlnC/Slk/eRlRhT3IquGV4zjYu3jJHPH
evAdj7CPNu/6/E/qA/4NS4nh/4JIaSHVlb/AISjVjhhg/6xK/SWvzW/4NQwR/wSM0nPX/hK
NW/9GJX6U141X42fT0P4cfQ/JT/g8DsbzUf2FPhrHCt09qvjyN5lj3GMsNPvQm7HGcF8Z9W
x3r+ew+Frq2VJDaT46A+W3Jr+i3/g7xAb/gmx4K3dP+FlWGf/AAV6rX85csmEP90DINezgF
H2N2j5rNnP6xaL/r7zQmDRRETW0kS/7UZAXPTt/nNVr2eIwxlIwdvPXO4VV0/Wns9VQhg8b
Ha6npIp6qfUGl1e0/srxDcwBPLxJJGCwIyFYgZ967XO6ujyo0rSs/Ufp+oNja+3gFcN6fT8
qz9ZgCTCSPHzE9hROxWMghSV3c+g+v8AU1ejtnmtfnKjGFJ/u1lrJcpurU3zmZAqsQyltx/
vZAHrWjBdbRyHVD91sYwfSmRR/Z2bzMY3EE9gO1WbSPefK2HEjfeLck9uaIRsFWaepUXVHh
nH7yUYfGT/AErdsPGE1tDtYscnIKnIyenJrmZbP/iYlMMAcAA9M8//AFqddRYWGRETaF25B
x6/404Vpwu0KrhqVRJSR6bpXxBmntVlZiqqSpO7OG/+vWxF4n+1agrl9rA/OcDBH4DnrXjM
GoyWdy6GXbg985P0FdP4a8TyQwlZPnKtjPJP5Y/zivSw+YNvlkeDjMmUVz0z0y71afQ7mNj
O2CAyNjCHn17AV1Gj+M7e6ud0md4ChZChOR0JPUHjHUHpXBaT4pj1S2jhK+dDjGT/AAjGcf
Wul0rSo20zzIF82M8bMZ217NKo27x2Pmq9FLSa1J/id4Wt9W0S41W0uIpUhb50CKjnI5B4G
Txwfb2ry2e5CERky/dxnb90Ejn2+nWvVZNDns7vzkLyeYpQjdhsEY5zkY9ie9ed+MPCs9w0
kkB2JCuR5nyHB9R2yRiufGwb9+K1OzK6kV+6nLTozKtNVIRYt2GkY5APCk84H+fWtKw12W0
vreZLmSLYdqhJSWT2z2zjpWNoElnd3aCdZOGBZwoYI4IIPbj15xx+NXPFOnxabF5kMkxYME
kjfDrGpzja6jBH4Z+YVwQnJR510PYqUoOfs2tX/X9f8E99/Zi1a28RfHfwvI1xatfeZIxS2
ibyrg+TIScdFYc59a09R8PSzeKLmRE+zslw2F+rf/XrgP8Agnc/9pfti+B7dlDvNNcDcoJO
Pss2eK+jvi18O38NeKJDGElXeXw42nk8cV+NeJOYr+06UXu6f/tzP2Lw0y/2eXVV05/0Rys
TX2hThpGkKq2R8vHSvYvgh+0zLot1b2Or2qazoyN8yOAJbcMwLFGx1PJw3HXkVxMuszeIbR
ba/tzLLBbnyfKTqexNYl9pcuh6mi7mBdQ6Oq8EH1r8rmoVly1Ern6kk4axeh9U+KvCOmfEK
2s9Z8MzK3h+Z/Jl8vcPs0uc/vV/hcBhkAYwQR1amfDfwFcLBrM+nW82pX8NpKkCKiszjfGs
kjJtbAWMvz8vPQ5Bz5F8DfHfiL4b6xHrGjNPNcxOPOi5lt503ciRehXqMEcHkep+pHvtG+L
/AIFk8S+E9NFpq1nHv1fTDLvms5SD86jHzRZ3YYD72AeeT4lXD8rfI726HR7RpJS69f8AM4
HWfGWvWl5ve9Oo3hJRppJBvgkbkO7Y5PUZJzz9K0PH19Y6d4onu9Ptza6TJEIxGDJL5cgSP
cxaRUc/Md2GXOQQCcc+Lan4v1KT4iwybfMuiA7u7eYHzyDyME+uMe+DXvXjn4aD4mWumeIv
D1nf2uk37waa6XVx5zi7jjRrjknIj3sHBwoUFQShGBzujJR112fn/X/ANuaKkun5f1/wTh/
it+ylqWjWFrqF3Yok935m1BPD5iKqpIS6KSVUiRNuevOM4NcHB8JL7XIluVt72FZBwsbfLi
vqH9mu/wDDXgTVpLLxha239lJ5qziRXZHIQlB8mDyUUZA9+ma8b+JXx+htPFk8VnGphiAXK
luTzk9Ocnn8a0558qdJ/LqtvzIi3zOMl8+jPw2tYi99GrHKs2TjsKi8Qav/AGjcfIP3cZwo
rQ0R4m+05Pz7MD8etY6IsVyyHtnrX9VSuo2XU/CYWdRt9DNnuidy9OaYsTSKD71LeIgZsYz
n1otuYse5rnOs1fDemtc3SBuePzr78/4J2+Bre5jFvqFtNNZXEqSboQPMhdAdrrnrwSCvfP
UcEfEnwv0VtR1KEckBsfWv0I+F3iGL9n39mjX/ABWQqXFhZlLHcB81w/yRD/vtlz7A19zwf
QjGpLEz2imz8i8UMZOeGjgaOsptRXq3ZHkv7dHxR0r4rftIXdjY6pJJoHhNf7GsZDb8yFGJ
nkIDEfNKXHB+7GlcHpuk6VHH/wAhWYHbwptD830O6vPrCV5Z1kYs8jHc7E5JPqfeugttXEs
iF89MqePl9BxTWL9rUlVqLWTuH9mLC4enhaL92CS6f5ddzr7ldKtcY1Sf5SOBZlVI6HJ3/w
CcVMBpkobZrEsm35gwtT8zdAM7q5GW/CR85cFdxy3Tt/n8aoi7aNPm9k2jnAya2eJSe35mC
wTkt3+H+R6HZHSpLlGTWpXUg/J9mY/dGcA5xj34rl/HeoWUV6I4tTaSPb8zi3IGefkGCeO+
fcetRaHqC+TN5jBAW2qDgjB68df/ANdc/rtzLey9SqHoDwV5PTjjior1/wB3ovz/AMzTB4T
99q9F6f5Ed/o1rfF5BfStJzuRrc4IxxgBsdQPzOec07w1dW1pqG1r1wwxuUQ7toxycE+x7H
pTdC/ev5ExbzDtBZQDuGf/AK/al8SeGmHlTxAl1C5CkfK2SAp9uf1rz0n/ABIr8z2nJN+wq
S0e23+R3WgXGlajES1/+6YrujMAUOM5ONzdvTIzXc/DzTINC1I3X2jzIYZ9pZIwpx2XgY2k
9ea+cLTxHcWlxAzBvMXG5WG4HjGTu+h/rXpvgz4pvp0flNyrlJX3ttGcA4wVz7fjXo4LH03
JOSs0eJmmT1YwfK7p+h9Wx+PLXT9TCW8ao/l7PKJK7V+YHDAnGc4/CszxN8S4L+0WQTQsgU
5JdnjCZPG36beepOTmvm67+Kv2bV91jI5in2mXdKGRPlYAgKB6DtzXJX3xUv7qIoZ5kwMbF
fBYHHYcdAO/5Zr263ESS5T5bC8E801P0PqGf4g2epX377U2fcqjaIy2BjHTdnA+Xngcj3Fc
F8RRoGskXMWsz28ZO4Klr8uBnB5Oefm65+teLyePZ7qxZPm3Mu5Dkcjk4OckZyeB6msi48e
Ss5+fyxnLho8gLjgcda8zEZ3CcbSV/v8A8z3sHwrUpyvTla3TT/I7zWpdKjnCjVpXwCyD7K
RkZAHO/joDWXLfWkepwNBqUsrGRDhoNoLZHTk/iTXDnxCZygHUDGWIyoA7546VLYa0sl7Gq
JJ+9kUFAclMsOOR/WvHeOUnovzPpI5S4R1bf3f5DPGN5b3F1MXuWXMxYZi69vfv/KuejNsT
lrls7WAPlcKeOtXNcs2WSRs/MGODn8MelYV6+xzydy5wTzgcY+vevHrzfM20fTYKkvZqKf5
f5F2ZbWadv9J4ZS2TDg9ugB/2j19KqCC1RfKMqgNlm/dcjHGB685qHyGV2OST0O8/1/Gm/a
SSZCipnDEA57+x61yuV90ehGm1s/yHyASfvCwCo3CkE9sZ96/pX/4M18f8OxfHmOf+Lo6gS
cYyTpOkGv5nseZKxz91i+R16+vbpX9MX/Bmz/yjE8dffz/wtHUM7zyD/ZWkVz1NYnXSVpH6
zKZGiOQiPkgYO4dTg9u2Mj9e9RarYQarpdza3Ufm21zE0U0fPzowIYcc8gnpU7uI0LMQABk
k9AKy7iJdQsI7iS0vLfZu3Qhh5i5YBsopKtkbuRlsE7eWrnOs+KV/4IFfsRWb38kvwT8NRW
8WI5ZJtU1JRGQzhj5jXO0L+7/hIxtYHk4rzn4kf8EOv2NvAfxDs7LUPgnotnHqFnJcpp8N9
qkrpb2yme+vXlW5YLAsaxwglExPPEhZDNGX/QzU45NWtLJ7gy281jcrNPBFcgOUZGB3qGOM
ZZgFfI8sEM2NjeSfFTxL4E8AaTeazqltOou9O0kpZvZ3WqIJGu7qSJ/s6PmRnumBaRFDPJ5
Lu7gIVq7J5UfEd1/wQ4/ZS0Hxnr0nin4UaBa2t7aWmn6YbfxFJbeVfGN7OIrD56FJrubBji
fefMSQOEZVDy+J/wDgiB+yj8OfDRju/hNoGr3Fut7cz31xq2paVHp9nDdzvO7olxvcxqJYl
kD4RI42ZUCgv9V3xfRfE+nweIPDWn2XiXxTe+Xq+rXd+g3zwR3V3GiXNvCZVcW0SlHdLc28
fKMX2xN4FZ+NfGf7PfjXxQNV1C3sLe8Wa50yyj1SW4e3tore2ubzVtRnefzkjFvFb27Q+ey
h5YHZ98skgpSa2JcE9z4w/wCCz/7E/wCzV+zJ+wP4e8V+GPC/hrwP4x8cXFpdeHxa3V40+p
6fJIZJJFimlZ8pA9rlSBsM75eQjEfxX/wSyvdPs/8Agon+zy6X4fy/Fumn5oGRSovsk5ycc
Z7c7R0zX3J/wWf/AGhh8Z/+CRZl0zxOmq6Fb6hZPpEWn2sQ0y60gazqVvpsiStDE4MdtbRI
6gsWZ42IiGQ/5zf8EeNSk1f/AIKhfs6RWzQt/wAVjpzHe4iUKt3ub2zgHC9ScAda9jB4u1G
cJa6HzOZZdzYqnUhok1tb/I/rn8Qz/Z9OzHa3Gpvd3SwtFaOq7huIbO91XCoG3c5O3gE4FZ
kHjNWMMMN5b3Fzq1zPDDEdRg+0xmPesyRpt8t2gYKrgFiuHyWKYbYmtLb7W95JdsTcNtj8l
tpdFjb90NvL4PmOMfMCTjpXPXeoSPBrFusMN5poZVlDQGCazimQNIzGYlX2iQu2dpCs4CMy
bH8VW2PppX3Pnb9uP9iv9n79sC9tvEvxp8LaZrNz4c0uA29/ea5qGnRWVlcbsPKbaWJI0My
Nl5QwQIxLBQMfM/iL/ggV+x/4d/aJPh678H6vIfEFhHeaPps3im9EUgRlW6MPlyecqwJJFI
0sjyxnzFHG1t/2D8UdRubHw7rGm2Gji2jmjtr20gFuLS3aSN4Zfs7wm4jUmNIYUfzNsLNKo
yI5LhE+Zf2gPF/iH47eLPind3lt4a0zwdpmjan4e0e1uLGz1u6uLqxtNUuL5m+2yNBpttII
LPzWubRkZZraFy27anXGc+Wyk7epwTpU3O7im/T9fuPn63/4Ibfsx3HhSQz+BtAmuNNvorq
71i68U63o2l39i9hcN58dy81wlrZNMImWZkuXZ1MeF84eV45+1P8A8E6f2aPgp8Nry5PwF8
RaLrbie308HxVrV1Z3d8tpLd3VstxJHCyRWSSR+VcfZpUuY7clfNaOYt7X4a/axufC/wAeN
E8Lax8XtF+LXjDxfqmkaJ4b1G50s6SlwstrGlxc217bo0kJhjvIblgwSRZCzwzxRTTRV3Px
58DeHfF+seItNvNf0TTX0G2vZdAudO0m7159Ck1FbkGFEMccsFgZyrNBG7P5o2RR26WxWs+
Zp6m3KmtEfGfwI/4J9fs5+IPiH4k0T4mfCe68AHxLeWkXgGSO/wBcu7a4Vol+1LK6zMyiCe
aONpZhGHfy0RWaRhHS/aA/Yq/ZwtvhT4ssfBHw10keIU8F2Xii08Qjxdql3eWP2uGS7hjgs
i6xX1w0Nrfv8wt4/swspVRi7lvavih49uPiP4UHi7xPr1v418NWerWEFt4y0xLS0utPtL3W
raMGxKrIYdRilTU4y1uYmtfMLC3dDE0fyR8XP2kfEfgPwX4n8VaZ4h17UpdL8DJ8J5NMs7D
bpdgjQz2cEiXSzzCaKGy+3xlohbFJ/s25CkkineF2c1ZxWlu5+dN8fOuASGIJ7dfTFf08/s
q/tIf8IN+zZ8C9J8vWdNuPG6+GdD1W1hje4a6kl8P6dOl7DJB5pt7cJZyRzGRYzH5F06yYj
jEn8xF3MBKB0fOa/pD8G/FDUvB37MngGLWItShm1v4e+HdR0bUbjXbXSR4VLaPZ2rXcU9yW
jMsbRTSqsEbCR4bM/ZZJFM0lV1cjDOyPsqae3vJdC0i2vU1zxFDq0cE8klmJNNEkc0kN8Iv
mkIlgi+0B1kY4ZY8hIpfm5n4xf8E+fhN+0RZ+F9M+JltqPirwj4bW4Xw7He61cRzC/nubua
+jT7JOstxIQlugU7giWzCMje+fAEh0v44fsZSXGleO49H8K6zc3OjQajqD2N3d+Gr+acpv2
S/YmjvImhtL1Y48fvLe42Ak22fZvh7bXjfFHwzqE0dx4U0a0/tPT9W0aW3uLq4sZboGOO4y
Xl8q0ujbyPbykW4SPESKvmSqmalKGsZWZpOEKl1OKaffbp0/r8Dj/Ef/AAQQ/ZQ1TxF9tPw
j1e4tlguLVba38Uam8E5SRA1xIFn89bhfLlWNI/3Z8w7wT/qqXhn/AIN5/wBjWfwrpkd/8L
LLVNX228Nzd6T4z1n7Ne3KwxTSeWpvmKeajOyoSTsAwwJVj7nZQyeC/CWo6/rOs6PDPe3My
X+sTaf9os57Ea5ciKFAsqOlxJHqGPMDrGkj70jkVSg1LHwFrUngrWLAT6VpC3sSWMg0/S9S
vWs1tLSNd0hjeFmnAEyozFXKm0KNvt0EqqVasn702/myqOGoRVoU0vkjw/8A4hwf2Ir61mm
i+FN1Oq2xw9p4q1y5WFgpJZCt0dz99pzn5fl5wWad/wAG037HSTYk+C8V6zTgXHm+NNehWC
PYctCouSWG8DAdu7fP8oB+pfAnh3xjoWoeIbyOHQNY065mWXS9NiuVh8p1kiLJcSm2LeZE3
mhDkBVREEalN9dr4f8AEduuqTeHBeSzah9nl1AMiKrC3eQiNlOcHJPDktu2EsdxIHO6k+52
xpU9+VfcZf7Nn7M3gP8AZG+Edn4C+Gvh208J+FtKeRoLK2keXa8h3vIzyM8juSclpGJPHbF
dhq0UhuLebfehLOXztlvtxcAo0fluDkkAvv4xyi88EHH+HXj2z8bLc24ZINU0oQ/bNMkAFz
pfmxCWFZlHCyGJ13bSVB3KCdpJm+JvxT8M/BXwZqPibxbrmleGtC0uHzrzUtSuFtreFBk8u
xA9cDOeeBzWerZrol5H5V/8HhnxDttK/Yn+GHhcvF9u1nxt/asUZPzvFaWFzFIQPQNex5+o
9a/nmJIwXz5fT2/Gvs3/AILj/wDBUkf8FQv2r01bRra407wF4Jt5dI8NwzuS91GZS0l664+
R5sR/J/CkcYJJBJ+LZJMR4yCNucD1z717eGg4U0nufLY2oqlZyjsRXJjGGQnORwODmtLxTf
NeatfPHlZPtLgn1O45HJP86ovB8gbhj3IGeehGe1S6zA0WuaiGVinntxwQfmNb6qL/AK7nJ
7rmvK/5obYIJolyvzyZ46gew/KtTRrQvtVjnfgMHxwSe2Paqui3McgMYjxtbOD1XIINWncv
fEeZt9eOhAJxWtNJJSOes5NuOxBfW+TscYMbHgk5U9Ky7y7e3YrtLHHyEHj3/lXUapprG2W
fORJyxDdD179e/wCQrmdQsWZMvyFOAcdM8/1pV4OJeEqRkiaxn+3JuZcMwG0q3YU5ozKoQx
7cnqG6dsfSq3h9DbTjd944GP7p6kf59a2ZNPkil37PvdTj361ME5RuXWkoTsZd/YGGTeyB/
lxkjgY703RTMJNpxs6rnuO3PrWzqWmkwruXPHXPJH9KxYgiTbQ7cPhscZbp0+mfypTjyyuO
lV9pTsaekazJp+rIRui/iAzweent2717T8J/EqLHHGwCzHJMbchv8/1rxSOx+1SHkYLZA6g
5/CvRfh8s1vZofL/fQkY7FwfSvVy2pKM/I+dz2lTnTv1PdLbTrfUrb/VJh+GGOnfI+lcl4u
8D3Wlu1xZyyPascuAPmQA8++MEdP8A9fXfDfVYNcijikRfMQkE9Pyrv4/Acl5YyYQYb5QoP
44NfZ08GsRT5kfmOIzR4OtySPirxZosmlakJoVCF9reXnAODgYPHoCfqeKx/E11LcaRFPGV
iCqI/LjbBYfwkgYz0C5z1XpXt3x1+HjafezXNv8AIjDbJGo4Vum7n+leD6jp32VJY2BTBzu
YjcOvPv29e3rXxmYYeVGbgfp+S4yGKpxqX2t9x7N/wTGuftP7cvw/iQlJBPcZyeV/0Sbj1r
798U/CGDxde3t1d6nbWSW4Z0Rm+eXBzgV+c3/BOO6k0/8Abc8CGNMSR3dzgDufssw/ka/RC
7ubm5mlkvI3EPmP5QCjjB57V/OnijUksfRlF68n6s/oTw+hFYOov736I5+DR4NJ1FdiyKNu
3cGBGMc+/eqVzo0GrrJb3SFQxKIyrhlHbrWhfeMLaSBrZGC7iV4Xkk9/wqPSp/7akV2ZVMW
N25u3P86/Nk5r35aH32j0Ol/Z78NNo9j9htIpLu4N683m72RgFVQMY757nj27H1DVEv8Awn
4xHjPw9Etjc+a1jqUUQARQVw6sMD91KoIK9MjjGBXKeAL2Xw18OrzUrOWC2kkuDbmWRPMMW
AXbC9+doH1rpfCl1L8QNNMpmsPtAj+xagEXCTrLxDPjsQ42ke49a55VJubn1JcY2t0K3xb+
FVt4w1FPHHhAssPnFdR0lXUvZSkM52YBOwgFtxzwDnmu6+GXjC+8N6Lb65NJtkgvVkeIsEj
tgjhzjK4ClzkcFQc5UgYPA/B3xpP8PfGtrdX0ZuI3/wBD1O0LbEuoxlW/HawOR0I9Ca9X+O
ulJ4O1X+0NJW0vtIvIkvIGu13/AGouw3Kwydx3nnvjPoKttuPtFuv6v/X+Ri9Jeyls9v8AI
8r+Nnxlg+IsWoNFpCx6lqjx3Et+t4y75A07TAxYEZL7wOAoXZkDLGvmTx1a6jo/im8s7yK8
068tJGhnt51MckbgkHcrAEfj2x2Ne6eKvC7wadewiK0DQRMTHlmOOo9MEc/Q/SvM9c+Bupa
rq09zeW2owXU7eZItwj+ZlhnJyM85zz1BBrrwOIhFuVUqrSdlGB+QjuYiXUkEcioHk8xyx6
nvRKcGopK/pps/FUitJHuuMZ6mrFpahZU568VXmlEM245wPStLSYjcTxYH3sihauwSdlc9n
/Zq8KnVdftgFyu7PSvff29fGf8AwjXw98F+CoH2NMH1i8ULjcBmKEHv3lP1A9K5T9i/wUtz
qsTkHghefwrmf2z/ABuvjP8AaR137PIHttIEelRHdx+5BV/zk8yvv4L6tlD7zaXy3Z+NVv8
Ab+JY31jRTl8/hX5tr0PPYLjy19OOamhvxC3X5yRtHYjpz+YrKlvmi9OBn1qrNqDK5OSpxz
3I714HtuU+z+rc511rrxlwx2kAcjPBHtj+VOmvFC5+5wcMV/w7Z71yMN+oAXeI2YYUg43c8
D2rSjvJII4BLgjG0bmJ/U4raOJbWpyzwCi7o6KXUVtbL5QpMmOCPTHT1rJudVj+2MywlvMO
0DbwMZPX2qO71ORRuD8YyQTgDHTHWsCbUd87bHzyVBLcn/P9aVbEDwuC3bOkF7FKwdPmljf
eHHVeMYzV+z8VvH0J2D7wYA5P4VxFlrBhZVb7mcLnjnP/AOv8qs/2vkHZ8m5gSS33fXPtWc
MVbVG1XLk9JK5u6gE1R96KiFT/AHfvnHQf571TupZLKD5S+Qf3hQ53D0z3qCG68yItzJG3J
JPGc9fzH6Uy51EtbsGjGFOTu/Lj6j3pSmnqVCk1aPRENrrRhlGyVsZwRj7wGBgf54rKOpln
UFhuxn7o4Oeh/wD106aMLcqzfIEBkBUH5eM9PUY6fSs4x7izBcqDtyW/lxiuGpUlsevRow3
NnS9WNxGGLbZBwoY9fTn0FUrq+Ma+W/mj5QxwcqW/DtyaqwTL5w+UqhUrnPHHHTtVlwpm3x
5OFLYPTg4zxU87krF+yjGV7DI74hx94jPHoD9K1NGvWt9XiKkDYys3JbPIPy1z5/dNktwev
J3Hn0696n0y6Fpq8LDgBl6dlzk80oVGmrl1aClF27HTalcx3MPnfe3cYUfeyT0Hrmue1qPN
yy/KGyWkAGMHjoe9X01MBliZfmJJ6kAnHXp2qvdwiWPaNjCMZ2/eDdenv/hWtVqaObDx9mz
IkYSOHywVQAMj738/51GEU5HMTE8bs9zx/SidvMf5WPYDAPNRoWEx+UtwSCAScZrge566Wg
/ObYFiR8/I9B0HtzX11+wX/wAFvPjz/wAE1fhLd+B/hbq/h+y8OajrM2vXcOo6LHeStcyQQ
QN87chdlvEQBjkE55Ir5E8xpIyFyAOcHpmlMjTMpdRndjrkEgdaWj0HqmfpN/xFffthxMc+
KPBuPLIG/wAL2w+8SQwx3GVA6jHUE81Zi/4OxP2wJbZWOseBGO75HbwzFnoeeuMn8O9fmfJ
+7nDFhwOOeuMdf05qfJFoCe0mQOnbjn8KFFXBzklufoin/B09+13bTSTLr/geC5YPHHMnhW
1DwIzM2F+XBwX43BunfcxPL6D/AMHKP7WXhvQ/DmnWvjnREsvDNqtlaQnw9ZlHVUREeX93l
3Xy1IYnIOT3NfB7RgSDCrk/xY+5+NJIsqKzlXK4AJAxj04xRyormfc+6PD3/Bxr+1F4ck1Z
18V6LcxazeXd9dRXujx3MBkuEWJkWOTcixLGCkcQHlqsr4XJzXK/Dj/guP8AtAfDnxjZ+IY
fEOm6he6TvS3F5p6vFHCbl7pIDGpVXhjnkZkjYFVO3A+RNvx+P9e7bcexGccDtTlt9wJJaP
jIAYfL/X0osguz6O/aF/4Ku/G39qT4Dw/Djxf4h0i88Lx3L3csNpotnYyXkhnE4MrQxqWKv
kqevzvkne2fIvgh8afEH7Nnxg8L+OPC14lh4h8KX0Oq6bcSQJKlrcQyb43MbgqwDDOCCD3r
kPs6MrEH5sgHA547j8qldGYW7gAsFyCj7ujHH9eP0qkrGcnfc/RGD/g6E/bGuLe6VfiFo1t
9pDbp7fwpphfcyhQ+TCeRt4yCMADGABViX/g5a/a51ezit7n4kWUjQsZWI0GyiZjuEnOyNe
hXj+6OAAK/PG2DW2HbbvBySQW2+xx7kcfWmi7dpSV29doLE/eP+NbR5Vujlqc8n7smvmfaf
7Sn/Bb39of9qj4YXfgnxf48+0aLf3hv5UtdPt7WeRyWLKJUUOqHcwKqyrt+XG35awbz/gsb
8ffDT+DRa+OVv18BzXOoaU2p6XZ3tzFNfM018XmkiaSQXDyyCRWcq6NtYEAAfJVxIzyqc8Y
wNwyTWpd6MVMbycqUjPA5IKD/AD0ra/NFxijl5OSpGc5O9v8AI9i8a/8ABTP4zeMbD/TfEO
mpqlw9jLda3b6Bp1vrV89lg2rzXqQC4keNgGDs5ckAljW38X/+Ctfx1/aNsxB4y8V22s+XA
yRSNpdtDLbu0E1vJKjxopWR4533nox2sRuUEfO93o7H5F3BSQF3HnJ6D+dVbaIwzsn93HXg
HjNc/s7S1R2+25oaM9o8S/tweN/HupW99q76Jc6hBPb3f2r+y4UmaeC2itoptygYdYoUAK4
wRkYPNVvEnx08UeIYvEdrPq83l+I7xZ9XaNFjk1SVZJ2Ek7qAzsTcSFsn5yVLbiqkeUwrsc
Hb1545rso4VmvJiQD+8YfKvbJ/Ou7DxurHlY2fK0/X9Dm9TtPKuMr/ABHHNe5fCb/gor4/+
DekXkGnv4avr2+tINP/ALW1LRILjVorOKEwC0S82idYGg2xMgfBRQvAznx/xBAAmYySEPHq
2fwrIkm8heNp45UevofepnGzsXRm5RTPqL4H/wDBXH4x/CD4W+IPCn9o6F4m0nVP39w/iTS
01aeSYz+aJd8xJaQSMXDNkghewxXoWt/8HB/7Tfi+7DXnjDQtk93DqF5EfDOnyJqNzDHHHD
LOHhbeyCKMr0AKKQOBXw5Yf6RDdbolBwMFgc/eWrVvnftO0cdOn+TUxjF2di5ymrq7PvjRP
+C6X7QUltdrZa9oFm18BNezjRILmbULhI4IoLmV5hIzTW5toHibPytEp5AAG5oP/Bw5+1N4
WaHZ4t8NF7WJIoVfwvYrGmwbVZYkjWJWC7FDBQQqIo+UYr4c8GIUliXOe3Jxweau64S8mcD
y1JKle/8AWvVWGpSpqTij52WOxEK7gpu3qfax/wCDj39qC08bHxDNqXgu81OFHgt5p/DluB
bROyuURU2r/wAs4wGYF8Rp83FY2rf8HNP7VRvrKVPEHhC2uLHYizReGrbzZrdGZhaySYLtC
SVyuedi5PLbviTVVLRbpGC5GQK5LUWxMxUkndtLc4+vWvOxFGnHZHt4LE1p/FJn3X4s/wCD
kH9rbxV42g8RQ+PtK0XWYNObSftll4bsHY2zyeayBZopEjLMELNGqs3lR7idi4+Zv2hf20/
ij+114mGq/Ezx74n8a3UJJhOp3zyw2meohhyI4gcniNVHJ4ryiEsFLMSeCQA2Sw6VGkvlDP
I28BfQ1zq0XdI7p801aTua/nKJPlyhyCevP0qSJ/JXBcDnJyeQRzVKym89fmIDdAopbj94Q
OoJ+bBG78O/6VspaXRxuGvKbFpOpG3IB5Iz0Geaua8m/XL6VYkf/SHABOA3zHOK5i4uHjBb
Iwo28HkH/GtHWL5n1OfhsLO4yDu5DHofStlVXK0znlh2pprz/Qum7+xRZ2kp2ORx261KL6O
YIc/MrEg1RI8xEMi8njpn/PWorjCsoxt3HJP6Gq52iPZp+p0VnqQMToS5Cghvl65GeKoToy
bkDNhgDg9D7VP4eaO5Zs9QB844IPT8adfyiFn6YWt3rBM41aNRxSMiG88vUB8h5wQSQO+MV
11pm6s96D5cc5Ocf5Oa8+1K6EV3xwoI256nnmui0DVs2nHpnOc5z0/Ks8NWSk4s3x2GcoKa
OrkRZoQdoOFHzA9O1c14i0NrO680Y2sOxJzxXSaFdh7bnoeOnP5VYvrH+0IPLYENt+XYcdh
/hXpTpKpC6PCo4iVCrZ7HIaVLlc4Zlx93ua9A8Ga8II4+CYu6nrx/hWBZeDJo5lli8zap3M
OOK9L8IfDGLWNHGC8Nzjg8fN7ela4GhVUtDDNsZQlHc6nwTq8Y1KCZH2QHG1uPlPvX0R4G1
qPWbFV3FLjAA2txIB/n9a+XrDQbvwtIIbhd0QPORyK9Y+HPjX7IqbXG1WypB5X619hlWI5J
ck9D804iwPtoKrS1aOi+L/g6K6kd9v8ArF/eRkdRzXyT8YvAv9lXErIpwcjYp+8OOf0xX19
4n8TQatCNx3M45PcGvHPjX4ft207zgm8BsfL1Ge9Z53hIVYOSNOE8xq4eapzueff8EytPe6
/b1+HkCxtLI1zcrs/iY/Y7jHHtX6LfEm0bTdItIbiCaKeNrhXYnH8RGCPXFfC//BOCTT/AP
/BRb4dazdypb2dtc3bO0jbVQtZXCDn6sK/SX4jeIrTWtcuL2502PVLO4hAhaOXCcEkHI4PH
H4V/InixB08wpJ9I/qz+zfDiuq2BnOPV/oj5uMUizLIsQKHlTjt0qhqQuLa6jVIxH82c854
r1bWvCNhrj7UBt3yBFGPuc8leufSuI8XWCW1z5LgrJJjac4Axxz+lfntDEqTSsffyg0jf8Q
/tA6J8Of2ZNQbVoozqMeqILeKPPm3ZaE5UDPQYHPuK8h/Ze/be1/UPjhBp0ul6R9k1+GXTF
gl38+eoCEkNyVcxngcFe9Y/x++Eer+OtF068hEs1vZ3E9tII23Rq+I2Uk/7p/n6VyHwm+Au
v6T8RdGvY4Z4jp11HcI4zxtYHj8q+mwGCy1YSdSq1zu/y7WPExdXFuuoU0+XT5n6Eajr9p4
qj8KeK4LRbW28W2JWSIDP2S4UFdwJHIKeWTxkV6P8N2j1r4Uap4W1ezFzfWLrc6dcpMf3JD
qdhK/341Cg5+8EPrn1P47/ALLOn/B7/gn142kuYx5uh6+t7pUmcGOKe6hCoD6CIgHp3zXhX
wN8bm30Ym4IFrPAI1XcOdoAc98HJDLz1Wvl8VhpYWsufRSX4ar9DtoYiOJotw15Xb8n+TPK
PEt5KutXcjz70jdojvZGfcxzyDycdyvQ1Qu/iLqdhceXBp0NoqoiskjbyzBFBbLAHnGcdB2
44Hqf7T/wat9MuDrivKLe8jjaW3hCjfICBINwPyjG0jI/j9ufN/8AhFRpcSJPJud18zJzzk
n29c158o8jtJanpU5qaUon4Zqu+TkgfWoGJxUsiqDxzkYNRO2fwr+qj8PKlwPMPPIrpvB1r
5uoWwA+XeOK5rG+T869B+FWm+dqNo+AQz4Oa6MLDnqqJx4+r7OhKXkfYv7NE8Xw98Dajr9w
F8vSrOW+bcOD5cZbH1JGB7kV8fX2tS6pqM11Nl7i6laaVzyWZiWY/mTX0v8AFrxEvgz9l6a
2QuJtbuIbFVUcuufMcf8AfMZH418qNc4hGOuB3r63PqyjGlh1tFX+b/4CR+c8H4VznicbJa
zkkvSK/wA2/uLsl6P3nXd/CO1Vp71iVIIBXgk8AD61TluyTz1x1qKWXAKsC3Qj2r5mVQ+8p
0C/p91u8sFznjpznNbwnDthmGVO1Qq5/wDrVythcA3KjuT6966CzkM13nkKh5OeDWtGV0c+
Lp2dy/rc8OjOsZRZp1UPK3JjUEfd9Mjv71z+oa4jwsqW8Cxkkrt/DpznP6GrfjKUrrcrfMF
39VPIHWsW7XdGvyYVvTsOvP4Uq9R8zSDB0I8kZS3ZZGsPMvMdvtI2sNnXj6/5zSDV9swAgh
YA7snj8+c1nqrNux6jOO3b8PSlPzTKuBtLD+uc/lXN7SR3+xgdLpPiZoUjVYodjcnMYOMju
CcUt7rIW33eVbkkFAQuN2fXnB7Vg2OVtuI8DBGMevrVu1l86F427AZGeD3yM/0rojVly2Zx
yw8FK6C41N5AVMvByGVRgMAwwCfz/SoJLpdhZju3Hg9CPbFU55PJDqo5JAG7+DP+f0oQ4TL
EfNx8+M1z+0bOxUUloTtNn5kClRzzgbhnsf8A9ZpY5QyMxjbaT8vz8H+Rqo6FQSTwRn7vb6
/hUsNwXUrnHmD7uSc/hS5tSnDTQX7QFOTtK9888dME9KWGRVkUxo29SQvzD+8v58n9a+uPi
D8HvDNj/wAETPBnjeDw9pUXi+8+JcmmXGsJbKt5NaC0vW8lpPvbN0aHGeqj0r3f9s/4ufCj
/gn3qHww8Iad+zt8LfFceueBtM1651HV7ZnumnneaN97YJbPkhtxOcsewFfm9bxDviI4PBY
SdWrKpWppKUI/wLc0ryklZ3VlufRQ4f8A3brVqqjFRhK9pP472VkvI/NFZ5GOWyN2cANhv0
960rd1vLVdrMJMbBjAycZwfw/Gv0C/ap+Bvw91X9rf9jHVdI8AeG/DOl/Fyz8Oalr2hWUGN
Pk+03dsZIvLPyldkzRnj5gBmvKP+ChH7I9l+yx/wVAh8L2umxReEPFGt2Or6Xa7QIPsVzcK
HgC9PLSVZogv91F9a2yPxKwOPqUaDpyhOrSqVUpW/wCXU/ZzjdNq6auraNamWYcM16MZTUk
1GcY3V/tR5k/S2/mfJ2pacyq0hdVx8w+cfMOuAPx/SspVPnZdmUxkrvU9f8PrX17/AMFkPh
p4d+DP/BQXxT4e8LaLp2gaFbWVgYrLT7cRQwF7SJmwgwBuYknHqat/8Ef/AIM+E/jJ8Y/il
aeJtB0nxBb6X8M9V1GzjvoFnS2uY5rQRzICMB1Dtg9RuNejV40w3+rEOKVTl7OVOFTl05rT
s0u11c5qWUVVmTyqUlzKTjfppf8AyPjqLMaqA275ucg5p8vyhFQE8jqBhRg19c/8EPvg94Z
+N/7eFhoXjDQNM8S6I2jX0xs9QtRNAzqg2sVbIyO31o/Zw+EHhbxJ/wAEhv2hPF+oaBpV74
n8N6zosGl6pNbKbrT0lvLVJFikPKhldgcdQxrDM+OMNgsfUy+dOTlCWGjdWt/tNSVKP/gLi
3Ly2OjDZLUr0I4iMlZqo/8AwXFSf330PkNl3IuOn3d2Pu+3416f+zL+yh4w/a28TajpvhC2
tmXRrR9S1O+v7uO0sdLtkXmSadsKgzwBn1PRWI5D4RaJb+Ivi74a0y9VJbLUdWtbWZASN8b
yorruHI+Un0r9Ff29f2sPhh+xF+1F4w+F+jfs1/CbVtL0BbGP7Tc27JJdrLZQXH7zAwSGmI
Gc5xk8msuK+JswwuJhlGT4d1cTUpzqJ+7yxjCUIttSnDmd5qyT89issy2hVpvF4ufLTjJR6
3bkm0tE7fDvY/NrxfoLeF/FV9pqXun6mtlI0AudPnM1rLg8uj4G5eOGAweo4waz2iWZl8rL
Hdnnv3x3r9Z779k34Q6H/wAFxNV+FTeBvDkfhfxn4LlFnp72oeDT7424nNxAhyEkC28mMYx
ubGM18qf8Edv2ctA+Jv7dt7p3xA0bTtX8P+A9E1XVNZsb+ETWzLAotyWRuDtkmVhnoVB6gV
4+D8UsDVyqtmUqU7UsPSxFna841FOyjZ2vzQcX0u0dlXhmvHFQw6kveqSp9bJxtdvytK58i
CPzD1I2HaXGevXvUhsN5++ox824sDkD/J49cV9leGfht4Y17/gjb8QfiB/wimiweKR8U/sd
reRwr59jZyW1pJ9mjkxkRKZGwo9TW/8AtW/BfwX+w/8AsCeBvBGt+GtFvPjX8SCviPWLy8t
1kvfDtgWXyrZGIzGzFFQ47rc+qmvapcd4apiY4GFKTrSryoKOn2IqdSpf+SEWrve7SWskef
UyarCm67kuRQU7+rajH1bXpu+jPhy303KY/dt9Bkjn39x2z1NS6ho8ltbWrKpzNGW3LxvG9
sAfXHfvn0r9Ef8AhJfhr+xd/wAE7PgT4rn+C3gDx/4g+IL6odQvdegaWUNBcFVKtycbWACj
A+XPUknnv26LLwH8W/8Agmr8K/i7onw18KfD3Xdc8T3ulzw6DEUhMEf2gYPQNkwq2SMgkgd
TXLg/EJV8XTpPBTjRqV54eNXmp2c6bqJ+7zc6TdOVnbsVWyKUKcpqtFzjCNRxtK/LJRa1ta
/vI+B50kIOIiOo4GR0z16VZ06wMo3fOBKDnb7HI9u4qzNdrEpAjC7BkN35746ev51Vi1B4m
OX8uMHcCuMj2r9KtFPU+b5pyjpoadrZxWx4G7B5AOe36de3pWnrUEcur/u9yoIYiNx/vRJl
uO3PfpmvdP8AgkP8P/D/AMYf+CiXw+8O+J9HsNd0TURqJubG9hEtvcBNMu5E3KRghXVSOOC
o9K9v/Y2+H3gPwpo37WvjzxF8PvDXjGX4YLYvo2l6pGWsoUkmvFYBBwMiGLBxkBSB1NfGcR
cf4fKKtfDOjKpKlGhO0XFc3t60qEIptq1pK7b0sz0cBw7Wxjp1faKKk6i1vpyQjNvTyenmf
C806rEVzvJDHnqAMD+tYbRmRi8fypn8q/R/4CfEr4Zft3fs+fH2Gb4C/DjwTfeBvAl9r+m6
hosDR3K3MUMjxkNgEAMin3GQRg1wln+xno/xI/4Irp8TdJ0e2Xxb4P8AEtzcaheQxD7Re6f
vWF0cgZYRl0kGfuqj+teYvE2hCt9XzPDSoTVelQacoSSlWjzQfNGTVns+1zrjwvUUPaYWoq
icJT0TWkHaSs1ufEcLLJCEXr254J9zXWaROG1CZT8qo7Yxz3PX8K+ivAnwi8L3n/BF7xf41
fQdLm8V2XxJj0621ZrdTeRWv2WzcwiTqE3O5x0+Y17l8XviH8M/2Jv2XPgRdp8Dvh74z1Lx
/wCG21O/vNZgLXBmXyiTuwScmU8dBgYrsqeIqp1/quDws61V150FFShG7p0/aSleTSS5dut
zjqcNe1p+0rVVCHs1NtqTspS5UrJN3ufnn4mPl/MV3ZPygAc/SufurlEjJ4O3BIDbgDX3F/
wUw0DwT4s/ZB+A3xP8NeA/D3gTUvHC6qmo2mjxmO2dYJUSPI7kYY7sA/MQcgDHhf8AwTSsv
DGsft7fDfS/F+jaTrvhzW9T/su60/UoBPBM9xE8EOVORkTPGR7qK78NxpDF5DWz1UJR9l7b
mptxcuajKcZRTTcXdwdne2qJjkToY6GAlNPm5LS1taai07PVaPXQ8Z0cGSzu9mCXh6kYx86
9P896uWUDLOAqmVG6ZH3j3NfV37O/7Jmnar/wWLn+Ft5plvc6DpvjK/32EoHkT2NrLJcBGT
psaGJflPBDY716jrvw3+Hf7Rf7L/7TcvhTwb4d0zxN8JvHEuq6Vc2FpHBM2hNO0Sw7lH3Vj
iuHIBIyE+p8/G+JGCwuJw9B05SjUjQm5q1oRxFT2dNy8ubfyNocN16tKrUUknFzSWt26cFK
SXyPi63tn06wVlQbduCozV6SRJbFQB88ifNxjpX1N8JvhX4Y+H//AASy+IPxE8QaJpeoeIf
GOtweG/DE15CsslmEXdLLCTyrFTccrzmBfSvZ/wBpD4ifDr9kXwX8KtPg+Bnw18Ty+IfBGn
61dXmoWYWZ53j2sTtHOduSeuWNd9fxJf8AaDyzLsFOvP2tSkrShFOVKnCdRpzaVo83J/iiz
55cLp4ZYzF1401yxm7qTaU5OMU+VPV2v6NH5kXl6p+RxlQxAIzk+54/lXcfHr9jvxh+zZ4L
8P6r4ybRtJvfEltHeWWiPeqdWSFgWV5rYDdEMY/1mDnj7wIH1X/wUU+CfgnTfHv7Mnizw94
S0TwrB8T9HsL7VtJ06LZZ73e1kYBenS4Kk4BIUZzXpPhr9mvwD4k/4L8+MPBGoeEdBvfCFr
pEc8Wjz2avZo/9k2cm4IRjO9mOfVjXyGP8V4yw1LMqcJQpxoYivODScmsPUjSlBS5+WL55N
3tJNL7J9dguEeWpPDOScnOnCLu0v3kXNSta70W11ZvqflcU22oHYna3Pb0qjcF41HOSTtxj
qK/Sv9gz9p74VftnftXeFvhrq/7M/wAIdGs/FC3iy3lnZkzQ+TZT3A25A6mHbnORnjmuG/4
J7fCnwDoVz+1R4o8Q+BdA8ax/CnTZbrRdO1lDNbR7Jrr5SDnqIkG45IwcdTXZjfEmpg1iae
PwM6dWjGjJQ56cuZVqrpQs4yaXvp3u1ZammG4bjVdOVCvGUZuavaSs4RUno1d6PofCljcvE
ybVQ/Lnbn5jTikQT5d2c9GOSCelfo5+y18T/hf+3p4C+M2i3X7Pnwz8E3HhjwBqOvWOpaJb
lLuK4iUCMq2BtwxDe+3BBBIrxQ/CXwx/w5Q/4TQ6Dpo8X/8ACyv7L/thrdfthtvsu7yjJ1K
bucdK6MN4iL27weNwk6VVVaVJxcoSt7aLlGV4tq1k7rcirw57nt6FVSi4yldJr4HZqzXmfK
1tbG4lRXUYb5uvSunTw+trqN5EeEjmdQOmBurqv2E/BGj/ABY/a++GnhrXrRL7RNX8Q2Vpe
WrOVW4iaVQyEgggMCQcHPNfeniz9or4Z6B+2tqPwvX9nX4SS2Vr4tHh4XzWX794zdCEykbc
bsHOOma9vOeMamX4/wDs7CYOeImqTrS5ZQiowT5ftyV3fojxYZOq+H+s1q6pR5lBXUneT1+
ynY/ObUNPMI4zwCRzmsSQNJdn5sc8fLnNfqRoP7LPw+1P9sz9pn4ZW/hXRBH/AMIvdXnhhZ
Yd50m7W3iYGAnJT57jcAOAEAxgYr5+/wCCWnwU8M+KtV+L/izxjoGk+IdG8B+B73UIrbUrd
ZoBeHDQtg/xbYpQO/zcVyS8S8FUy+vmMKM7UqeHqKOl5LExTppa2vzPkfmn0JocN144iGGn
UjeUqsb62TpNqV9Oy5vRnyb4Z0261fWLWztILi6u7yYQwQQxl2uJHO1UUDliSQABzkivR/2
qv2X/ABH+yxrNppfiy40CPXL2FZpdMsdQW7urFCAQJ1TIjY5GFJyeoBHNfU3wyvvAn7Iv/B
M7wF8Rrv4T+DvH3ifxP4pvbGe41uNnaBYzNsMbclQBCvAwMknqay/2qbnwP+0Z/wAEvYPiz
pnww8JeAfFEHjwaKX0VGj86H7MztvY/e3EjqDjaMYya8qfiJjZ5tSpU8NKOE9vPDSn7jcqq
k4pr95zRgnGV/cbej02ffDhrD/VZVHVTrezjVS95JQaT/ls2019pW8z8/dSl3DHzDeuTu6H
B/nVrw9qot0C7l67ueCPaqOoxspVW+6TjIOce1U9NOx22goc8YPev0/ncZ6Hi+yjOlZnouh
ahJHsYuM4PbOSQR/I1rx6v9nnTBbB6YHeuT8MS+em1z83Q+ldLMge3Tru7g9sdK9qhUbjdH
yuMoxVS0juvhfrUGq3jWsvyybgQHAG4d+9e0eDtKXTZduA0LNlTjofQ18nrqk2h61FOkjqw
wAR1H1/DNfR3wT+JEHiHTY4ZJd8wIBDflX0OUYqEp8k90fG8R5fUp0va0tYtHY+PdItbvTZ
GXqqcMf4jXmukeJG0vUyeco4EnPX+leueMdE8jRJQmXjkUn5j24rxmexZNaaNQzyzsEhVRl
nc9MDuT6V6uZJwqKWx87kUlUoON7nZ+G/F6XszpnMDscHdyvWt7S/h1rXxm1O38O+H9Mvda
1jUW8u1tbSPzJJT16dlA5JPAAJJxX1Z+xN/wQo8a+KvCq+Pviw2oeC/C7r9oi0KGA/25qCD
GS6OMWqEE4Lhn4PyAEMfrKz+H0Pww8OPpXw78PWHgrw9aqI5mtQPtd73/fztmWUn3Y447Cv
zbijxJweU03SgnVqdlsvVn6hw34a4rMqir1ZKlT01e79F/n9x+Hv7WP7KXxB/Zb8WHSPHPh
6+0SZjm0u1KzW1xxk+XPGWjZhxkBsjuBWH8GP27PGHwOvIbC+u7zXPD+TmGWQtKg6HBJ5/G
v3a15tP8YeBptJ1C1sNVtE/4+9O1CBLqC5PUhkcFW9Rx9K/Pr9s3/gjzo3xA8/XfhDNZaHq
Fyvmv4cvpisMzc5FvMxPlk9o5PlznDKOK/M6fGmV55D6pm8FFvZ7x+/eL/q5+sUuF8fk0vb
5ZJyj1XX/ACZc/Z6/ad8HfGm1trrR9URdTbEf2NwBJGT1685rsfGHg2W+jm3bHd8kZGSR1r
8iviP4J8V/s6/ECXS9YsdY8LeJNNcMY5Ua3nTnhgf4lOMgjKkdCRXvv7Pn/BVDXfDkkOneN
g+pWgCxC9j4kRR/eA/z9K+Uznw/q0X7fLJc8d7dfk9mfYZZxZCqvZ4yPK+/T59j9Iv2N/EO
l+HvH0XhbXdDh17QPET/AGe4tkKpNHKA22WJmwFcdMc7skfL1r7N0jwl+zn8P7+01HUdfks
VZA6Wt1o86znCj5QqxlT1yCp/HjNfnL8C/jBo3xNkg1nwzeLdNbTx3MBib50kXlTkcjB5GO
49q/Svwjo+n/tG/CgXt1ZWOolIxcyWSfuhCTuOVcKzDy282MBVOUCfLg5PyWGUlUlSqQXOu
kl/wz/M9bHuNo1Yzag+sX/w6/I7n9s/x7bfH39l/wAZadYWKw6fpsVhcWPmoPOnkePcrOOi
n5gAOcbSeeg/P/4d3Hlah/ZV1NPaNpgh2wsSXuvmOdw9NpPPsvrX1l8TviR/Zn7M3iK4nhF
tL4t1iG1tlkTIxbqTIyDBOBnywD0IIODknwK/8PT+JbaLWdOsrZZrTBu5jlZEXOFAAyF5BH
POAtYZ1iHXqxk9Xb9Xb8CsnpexpSh0v+i/U9h1vwTe/Fb4X67olsMTW0IktYTndKEXjnI6j
34CYrxuw0VLLQtNtykV1Nb2qpM8aFAJCSxXoN2N3U9eOa+hPgT4misL9dTumkeCdxHciV9w
VniL4GOzEupz0yvrVbx58IrvwX4svrM3NqB5zuu99uF3EDACHAwO+Oc4GMVnWw3tKUasfR/
p/XkTRxPsqkqU9t1+p/LBUTnCmpeoqGX7lf0uflJAfmfjnmvYPgzY+dNp5I+/Ify4ryPTYv
MmOR34Ne6fBa1zDpTjBXzXBbsDlf8AGvUymHNX/rueDxHU5cI/P/JnSftgeLZbKDwtpFudg
jt5L1wO5YhF/wDQTXh99MJmNwmFDHaw9G713H7Teu/2p8UJwvSzgituP4SEDEfmxrzO+u/N
/ABeOmMVrm2I58VN+dvu0Ofh3BqlgKSS3V//AAJ3/UlkmLMcYNQzHjrTPtXAG0YUdv4jSG5
3NnHXp/s15Vz6JRsS2c5t51bn371s6VefvieRnkg/xfhWME3bfXrkVraVGZSMHBAyD6VrSb
vY5sSly3ZoeIV3XsjBnJEn1Vhjrise+G1lUpjAxn1/zzWxqCYuneTd8y5Ueue1ZV2fKjxt3
DPJz0zW9bds5cM7JIqFxL8ikHn5jjGD7/Wnx5iGGUhww/D+lI0PnJ6/w5x0I9PpUDsygr8w
Ma4OenFcux3rXQ045Q0JVnJwML83f/IpHZZHGCBtIGDjOe/HvVGFyYhnqTyx5wO9SicySfM
EPlnPQEjHatOe+hl7OzFucmXrvLdDnOeeMf8A16rKqgYX5D65yAf8/wAhVtl8zblmfbwT65
ycdPrVdmO35SVZuDgDAHaokXDsORSibSBsySBt/nz7mkkhKvlSq8c4HyimuFSLYpJAx9716
/l3r6T+Nn7J/hj4ff8ABNn4LfFexl1M+J/iBqmq2epxzTqbNY7a6uIY/KQICp2xLnLHPPSv
JzLOcPgamHo173rz9nG2vvck569lywlr3sdeGwdSvGpOG0I8z9Lpfm0en/EaQp/wb8eAC2N
3/C2pQOB1Nlfjua7n/gsh+zF8R/jV8VvhBqng74e+OfFenW/wu0a0lvNG0G6v7eOQTXbtEz
xRsocK6Er1w6noRXD/ABFBP/Bv54Cxx/xdqUkZxn/Qr8/zxXdf8Fhv2lfiR8HvjH8INI8Hf
ELx14T0y6+FujXMlno2v3VhbyzNPdoZGSKRVLlURSxGcKozgCvwTL/r3+sFFZdye0+s5h8d
+W16d/h1ufc4j2H1CbxF+X2dD4bX+13Ot/ah8P33hb9pX/gnbpmq2l3pupabpPhS1u7S6ha
Ge2nS6sUeORGwyurAgqwyCDmvUP8AgqLoln+1bDpPjXToEXxL8AfijD4Y1tIxy2n3NxbtDM
R1wHe3UdRl5jxyK8u/af8AEN/4o/aV/wCCdmqane3upalqekeE7m7urqZp7i6mkurFnlkkY
lndmJLMTkkkmum/Z6+N2n+G/wDgtv8AHT4YeI/Ll8L/ABcvZdOkiY4C30CCW2fJ6NjzkUgZ
3unpXwf1fEwoYPN6KvWwdDEVbR+1H61KNaK9aUp2v1SPb56bnVwk/gqzpx16P2ScH/4Elfy
ufL3/AAXtuPJ/4KZeMgT8pstLyCcAYsYjzXRf8G/2jP4g/aT+KOmLcW1sdQ+F2rW/2i6fZD
CzXVgm+RgPlUZyTjgZNc5/wXvIH/BTDxnwXc2OmFFz0Isof8/jWv8A8EKZD/wvX4wLtx/xa
TWzwev+kWXNfqNe/wDxCOiouz+q0fygfNQt/rZO6/5ez/U+jf8AgkV/wTo1L9mv9s+w8UXX
xX+Cvi6KDSr22OneGvErX+oOXRRvERhQbRj5jnivm79lqJv+HHv7USgkH+3tAxjnH+n2dO/
4N7I/I/4KP2Ck5/4kmonk8nMa/wCFN/ZRJ/4cfftQjOCNf8P/AIA31kf6142cYbG0M9xMMf
X9tP2uU+9yKGn1qrpZN/edmDqUZ4Gm8PDkjy4rS9/+XUdbnyd8CwE+O/gr7m0a9Y4ymN3+k
R5r7M/4LLfsi/Fn4p/8FHPiNrXhr4ZfETxDod82mG2v9L8OXl3bTlNLtI3KSxxlW2sHU4bh
lI6g18Z/AaRpPjl4JyWjK69ZHac/N/pEdfZf/BZX9rr4r/DD/go78RtC8NfEz4j+HdGszpv
2TT9L8SXlnaQltKs5G2RxyBVy7MSABlnJ75r9B4g/tH/XPCf2Zyc/1Wvf2nNa3tcP/Lre9v
Lc8DL/AKv/AGPV+s3t7WHw2vflqdz1P9vX4mn4R/8ABwR8PtcZhHbW8+hW91Ix2rFBPm3lc
n2SVqn0zwL/AMMteIP+Ch3i1lW0WzhfQ9MdjgR/2xLK6qp9V8+2x7lc5rxH/g4D1GfSf+Cl
13cWzyQ3Nvo2mSxyo3zIyoxBA9iP5V9Rf8FovFmm6R/wTvuPFWmSxNeftE+INC1idY1x/o0
OkQugHXcqvaxHrn96PSvxmhQk8u4dw0V7uNoUaMvSlWo1rfOn7U+xnNfWcwqPejOc1/29Cc
P/AErlG/8ABDD4HaP8fP8AgnhqmneIIGvdL0X4qvrj2KoG+3vbafYyRw4JAwZNhIPBCkHrk
fmp+2X+0/rn7Vv7SfinxvrsM1le6neukNlK7btKto/kit8EdURQDwMtuOMk19c/sY/HDWf2
Zv8AgjVrXjrw5KYNU8M/Gu3vI1LkLcILKwEkLkc7JIy0bD+65rzr/gsJ8DtFfxn4b+O/gWM
f8K9+OdoNXiWNcf2fqYAN3A+3hXZvnPPMgnA+5X2XBU1g+Oswr4xXjiKlSnRl/JOChOpD1q
x5ZJ7v2TXRHjZzBV8kw8KW9OMZTXdO8Yy9Iu6t/euejftF/CDxt8Z/+CTn7K48F+CfFvjGS
xj1prmLRtKuNQa1VroBDIIlbbu2tjPXBx0rN/a58EeIfhL/AMESfgro3iTw/rHhrWIPHN/5
2n6rZS2lxGrfbWUtFIqsAwIIyOQRU/7THx28cfA3/gkv+ynP4K8ZeKfCUl8NbS7bRdWuNPN
0q3XyiQxOu4LubGc4yfWqH7WvxF8Q/Fb/AIIh/BbW/Fet614k1ufx1qCy32p3st7cyhBeqo
aSQsxAUADJ4AArkyqWZf7Ap8n1f+0sRy25ue/Pit/s23212NMTTwv79q/tPq1O+3LblpfPs
fCf9otOWXaFB5xt4IP/AOqqrRrGNwA69u/+FCzbx+n3cYz1P8q+lf8AglJ+yd4W/bP/AGtr
TwP4uk1VNGn0y7vGfT51hmDxKCo3Mjcc88c1/QGe51h8qy6tmeLv7OjFzlZXdkruyPg8Bgp
4jEQw1H4ptJdtTov+CGTbf+CofwxGc7jqp/3f+JTe8V7x+yF4T1b4g/AL9u/RtE0/Utb1e+
GnRWtjY273Nzcv5+okKkagsxODwAehrwf/AIIbgR/8FR/hcMfN/wATbqOR/wASm97/AIfrX
u/7HPjDVvA3wK/bw1jQ9U1HSdX0/wDs6S0vLG4e3uLYi41HBSRCGVuTyDnmvxHxJ9r/AGrj
VRtzeyy219r/ANoTte2tr7n2HD3L9XoOW3Nib9/4EdjL/wCCbX7OnxC+CPwC/aruvGPgbxj
4Str34V6pFbTazo1xYxzOLaclUaVFDEDnAr6B/wCCVfxG0Pwx/wAE1PAHhjxRbxT+H/it48
1DwPfCTpi8s7ooo93lijj/AO2teDf8E5P2hPH3xm/Z+/amtvGPjnxj4ttbL4V6pJBDrOtXN
+kDm2nBZFldgpI4JFcn4t1e88Jf8EI/hzfWM721/p3xeaeCZGw0UiWl8yuD6ggH6ivm+Ksk
xebY3F5ZmUoxqVcXho3p81ot4afLJX1vF2fqj0Mqx1LC0KOJwybjGlVdpWu/3sbp2012Ot8
c/B6//Z+/4I+/GTwTqoP2zwz8aDpzvjaJ1S1sQkoH9112sPZhTv8AgoH8CfHnxp/ZK/ZWl8
G+CvGXi2Oy8FyLdPo2jXOoLbMwtiolMSNtJwcZ64Ne5f8ABSf4paJ8ff8AgjTB8StJghhuf
iJq+k6tq6xtlf7Qjijs5l/4AbRY/pGK8D/4KGftB+Pfgt+x5+ymvg3xz4v8Ix6j4Ld7pdG1
i5sBdMq220yCF13EbjjPTJ9ajhDNM1x9bB4uEIwxTx2J5lO/KpxwvLUT5dd1K3yuGbYPCUI
1qMm3S9hTs472dW8d/K1zC/4KKeDNa+H3/BMT9ljRfEWk6joGr2Ta4t3YajavbXFuTOrKHj
kAZcggjI6EetfF/wALPGU3w5+JXhzxJbOftPh/UbfUYSg6PDKsi8euVr7N/wCCivjnWfiB/
wAEvv2Vda8Q6vqOvavfvrbXV/qN091c3JFwigvJIS7EAAcnoAO1fDlrGfNQlSu84bj1PFfs
vhfRlWyCrSxaTcq+LUrXtd4mre19bb2v0Pj+KJqnjozo6JQpW7/w4W+Z+xNh4NtPhZ/wWI+
N/wAVY4kfRdB+GUnjazlwQjPJaQRlhngb/KuTn3I9a+L/APgip8V7Wx/bHufBevSySaH8Xd
Fv/C+pBzu3vNGXRiT3ZkKD/rt0r7J+MvjC1b/gjnffFdJN+t+MPht4e8BszHDu1te3EFx9S
3nyk/8AXOvzD/Y+aS0/a0+GUkfmW7w+LNLkjdJfnz9siIORzx61+X8CZRPNeHc3pYltOnTh
hFLqnhaWkl5xqTb9UfTZ7jIYTMMJKltKTrW8qstvnFW9GfX3/BVFf+GbvhV8F/gFFNFNceC
9BfWtaaA5il1C7kYtzxnawmKk4+WYfQe6ftdfsqad+0ToHwJvrz4q/DHwI8fw+0m0XT/Ees
LaXl2GTIkijP31+baOeWUivjr/AILHarcXn/BRv4lvczeaIri0iRXOdqLZwAADtj/Guy/4L
G3Zib9noY5b4V6UQfQ/P2r2sqwOOdDht4TE+yr1o160qnJGV51qaqz92WjvKbXpY8XGPDSn
mir0uenB04KPM17tOXJHVa6KKPRv+Cp9/wD8Id+0b+z38MBpmqrafDKx0vTLfV7uAQx64C9
tH50IDMDGBAAechywx8oJ9b+HwUf8HKPjnH3joUZP/gmsa8e/bcuPtP7P37Bk8rs8s1hh5G
GXkCtpWAT7ZP5mvX/h9hv+DlPxz6roUfH/AHBrGvzrGS/4xxw6xy/Moyf80o4unGU/LnknP
l2jzWWiPq8LC2Y36PEYZryToyaj58qaV+trvU8f/wCCbX7Fvhz9kvxP8If2lfGHxd8E6T4T
1GzuriC0uVkhmkmmsLi3e3Vz8rSRPIwIHJ8tsCuZ/wCCdlvcfFv4XftsR+GbO81y48Q+HpH
021s7d5rm7Msl6Y0WJQXLHIwoGayv2QZv+Gwv+CTvxh+Erg3XiP4VXKeOfDSty3kYc3Eca+
wFx0Iy12vXoaf/AASO8V6h4P8A2Wv2sdW0W/vdK1fTfBMM9td2k7QXFrKouyrpIhDKw4wQc
ivqc8oYyphs5xOOrc+Lp1sNRSajGKpLEwq0HaKTfMqrUnq7xa6HFgpUo1MHTow5aUoVJuzb
fO6bjNavpyaeqOk/4JVfs4fET4L6X+0LqHjDwB408JWNz8LNXt4LnWtDubGKaTarbFaVFBO
FJ2g5wD6VxMEh/wCHAIz83/F2scHGf9CruP8AglX+0n8Q/jdpn7QVh4w8eeNPFdlbfCzVp4
bbWdbur+CGXCrvVJXYK2GIyOcE881xDR4/4IBYXk/8LZyf/AKt8X9e/wBYqv8AaHJ7T63gr
8l+X+HO3xa+pNL2H9nRVC/L7Kt8Vr/FHseL/wDBM+Mf8N8fB5to58VaeBj1Ey17v8RXdv8A
gsDrp6KPigq9P+ogteIf8E1bYn9vj4P8YX/hKrFlz1x5ykf1r2f4rMYP+CxOrqp2K3xPVmy
fvH+0U4FfpmYe7xViH/1AT/8ATjPjKlpZRTX/AFER/wDST6esvHB+H/8AwXtu53bbb6pqg0
yUBsb/AD9OSNAf+2nln8Peuc+H3wqH7Nv7D/7TkaxvBPq/jJPBkOQOY7WfLgY6jy5peeh/C
vPf27vG5+HX/BUrxF4gjO2XQfEmm6ivPUwxW0gx/wB8V9Kf8FhmtfhN8KfD3h/TZUKeO/F1
94rlMIGJCsCKckdcmcHvnr2r8/p4VvGcM4FL3cfh8Fzef1JrEO/yn9x0VMRbDZxib64ariL
eX1heyVvmjw74r/A/xP8AFP8A4JD/AAq0vwj4a1/xRd2PjG+uJYNI06a8kijzdDeyxqxC5I
GTxyK534mfCrxJ8Kv+CI7aT4p0DWvC+pv8ThcLaarYS2kxja0IVwkiq20lSAcY4PpXZ/FH4
meK/hP/AMEjfhre+E/FGv8Ahi9m8W38ctxpWoTWUs0W66OxmjZSRkA4JxwK434jfE7xL8Vf
+CIx1TxV4g1zxNqa/E0QLd6vfS3s4jW0JVN8jM20EnAzjk+tbSjmSrwvyfVv7WqW+L2l/bV
P+3bfidWEnhpUbJy9r9Sh25bezh87nwHdWXmWb5Tcu44PcGsW4spLMhgp/ec8dz/hXSpMZy
Q+CO/rUGr6crWgfbypwB6cV/R1SndXR8LQruL5X1KmhXrwthgQcg9PxruNMlW/0w9fMAzjF
cTp9p8y8e/3ua6vwzI0UyAncduGrpwbadmefmkE1zLdBcWgdDxhcFcdz7CtDwfr0/h7WI5I
t/UZC8+lej/s9fsneP8A9rHxc2h/D/wtf6/cxbWuZ48JaaemeJJ5mxHEvu7DJ4GScV9nfCX
9kD4VfsI6iB4ng0/4u/FOMh1jOW8O6PIemyNwDcuvdpBs54QEbjwZxn+Dyle0rz97olu/kd
GUZDi82Tp0oe73ewz9lr9kDxz+0j4Di1y/WPwn4QdAf7a1RGRLhf8Ap3j4ec8HlcJkYLA19
V/ssfDT4Y/sy6qjeCvDk2s+LYf9d4p16JXuY26f6LFyluM9CMvg4Z2FeMah+0l4o8Y+Of7b
8TX81/FZQlfscMmyCBduERVztHI7j0Fe8/s2+JLLxzDca1bwvE6SiKWOVVYRfLkEDPOc1+M
8V+KGbZtP2FF+zpeW79X/AEj9N4Y8McpySDruPtKu93sn5Lp67n1V+zx4/wDGPibxRNDf3d
1LBMy+aJV8xZMdAuenJHGegOetbXxP+G39rSxWk94LI3XmS/YvK8yWYqNzNvOMjOe2B09K8
Lvv2i9c8P2rw2d9cWME7DymjOwjvweq56YBqXSP24r/AEyKx07XTpupanakGOed8SOrMDhw
DycAfkOvWvkaeZ4b2fsa0m33Z9LPLsQ5+2pJLyRFqfwvudJ1ee4+xXCW6x+cMqULksV3Ec8
ce9eS6/4Smu5ryXzW3WpDbyCAoGRx619xeJPjZ4W+KWiWkuktZzwW9qpuovLy0WVBOC3y8c
ce/vXzZ8W/h/Ho6M8TTSedn75wwPsD7/49K4cyy+nBc9CXMvI7Mvx85S5Kqsz5n+LnwR8Nf
tG/Dq20H4h6La+JLXZIYJivl3ulk5+eC46x9ATztOAGVhxX5v8A7SX/AARj8XeBra81f4a6
kPiBpMIaU6b5P2fWYIx1PlcrMB0zGQzdo+w/Wi/tZNDvE0r92LNGCySoN5kwAeXwc8k1xvj
qea48R+XpV1I90rKV8iLbyeAu7gnHfjHNb5NxXj8tfJGXND+V/p2NsfkmGxnvSVpd0fhV8J
fit4p+AvjlX0q9vtFvIp/LuLd1KbXHBDoeQR0Pev1A/wCCZX/Bbqy+H/i0eGPHskuijUpNs
Gp7g0CSsApVyT8qOFXtgMiHkbg3ZftE/sL+Bf2sL67tvHccmjeM7RMW/ifSox5qsi58udPu
zIPRsMAuFZc1+dn7ZH/BPT4hfst3M97f2S6/4XVhs13SwZrZQcY84fehbBHD8ZOAzV+n4TG
5Ln8ffXLWXyl8n1Pi8Vhsyyx2j71J/Nf8A/aj9qn456f8SND01oNYa+CQJb2tvbaatvYWSB
yxKtG2xieCBGAMxruxgI+d+zzdC+0/WJMjyrqPb5bZVFcDA4GfmGSQMEk46da/Cv4M/theN
fgRqEH2HUpr7TbdhizunLoqjsp6qOOn5Yr9Qf8Agm5/wUI8F/HGKXSLg3Fhr8rrMbYzrbg7
Y2XIOc/3Tkdx+FfCcQcI43B1HiI+/Dur3+a/pH0+V53hq9H2Pwy7f5H354I8P3UHimYTXks
lpfXC6ZJbyJgW7BcqrDHUFDjgDHevoHxb4DuPFN/BfmNJHnt0EpKbv3i/I/PH8St2r4x+Pv
7f/gX9krwYZ9f1bTXaMx3dvZ2Unmz3W2QhmbceGIU4YjB3H2r4F+M3/Bz/APEvxL47up/DW
i2lho4ZxBEAnQyO+cuhJ+914+g79/D+R18TSbjH3e72+R5Wa4+NOau9T8ttpUc1DKfkNWpz
ufOAM9hVG8k2p61+ynxaLGi8yj/er3P4Da0dHmjRoYbq2kYeZBNkK3uCCCp9wRXh3h4Eybv
Uk16v4M1H+zLRpe0aF/yUn+letlMuSrznzvEdP2mHdPucl4+1tfEHjXVb3yliW8upJFVJGY
KM8DJ68Eda5ppwR9wH3JNT3lxvbDMBuBPJwFJqhKwExXOTn0rz6s3KTk+p7WHpRp01BbJW+
4maRdvCcjnqaS2kV3wVBGeoJqGnQqd4PAxWRuaCXKq4URgDOOprX0a8S1n5jGMYOT1HWsBX
3yD1xjnFX7d8E8sWAxzW1OVnc5q1NONjf1HUoOWjiUmNQgBJ/Os2S8DMG+zYXblgc4P6+9R
3UhguZMjrxj/69RqpdW3McdOT1Pat5VG2clOiook82PfFthwQchmY4PtUEzxqCDDvPQqHI3
GpGHkqGwQe57Cm3ibk+6o6FR1zj/JrN7G0dyOCSMRYMO0jGCXOeD0x0pktxGzbhDHHjjO4n
B7A88j/AApLldkO7nZnBwf8/jUBiSOfphfr2rNtm8UnqXku42b/AFJj3D5fnyGPHI+mP1qK
5mEzlViVeMAhm+Ue3NRQzfu+CSI8MuDwQOn602J8k/L0xu9vWjmbBQs7lgSp5h/cbCTtPzH
kAHn6dK+vPg9/wUz8CeHv2TPB3wm+JPwH034n6Z4Iuru60m6bxRPpRjNzPJM+5UhfcwaVxn
cBtC/LkEn4/kcSkY+Qu3Re/P8AhSYA7bedxO0ELXiZ9w7gM5pQo4+LahLni4znTlGSTjdSp
yjJaSkt9mdmAx9fByc6Ds5KzulJNXTtaSa3S6dD6m/a4/4KI+G/j5+zX4e+E/gT4T2Xwt8H
6Jrp8Qvbw6/LqrXFyYpYhh3iQqMTOSPmycdMVxv7eH7Zn/Da3jzwfraeG/8AhGH8JeErPwq
IDqH203X2d5n87d5cezd5+NuDjbncc4HhyyGRvlAJxxg8Z/zzTRsVx8ueGKsF7Y+mD2rjyv
g3KMvlSnhaTUqTqOLc5yd6tudtylJycrLWTduljXE5vi8QpKrLSSimkopWj8KskkkvKx9Of
EL/AIKNf8Jv4/8A2bNaPg9bX/hnrT9HshGNY80a/wDYGgk3bvJH2fzPJxjEm3d1bHPn3x0/
ax1H4q/tk6r8Y9GsV8Natc65Hr9nbm7NydPnjZHTEgWMvhkXnateRyA+cqZ8zp/Fnv79v5U
9fmkVFRSWyM7sY98jitMBwjlOCkpYaja0ZQ1cn7s588o2bad5a669FpoKvm2KrK1Sd9VLZL
VLlT08v6uex/t8ftat+27+0tq/xEbQV8Nvqlvawtp63f2zymhgSIt5hjj67d2NgxnqetXP2
EP2zf8Ahi3xx4y1v/hGW8SjxZ4RvfCphF6LL7GJ3gcTlvLk3bfJxswM7s7hjnw+5cqcngDg
DP8ATvRGxRf3hxtG4nHX0H/1q1fDOWPKVkTp/wCzRioKF5fDG1lzX5tLLW9+7IWZYlYr69z
fvG272W730tb8D2//AIJ7ftlP+wl+0bbfEL/hGv8AhKhaWFzY/YDqX2HcZlADeZ5UnTHTZ+
IrtP2KP+Cg/hj9mb9nfxv8NvGfwpj+Jnh3x1f2l9dwTa/JpajyCrop2QyMcSRo2Qy/dAORX
y+YnVUI+pPoDSSAiRTkAMcdev4da5814MyjMpVamLpNyq+y5mpzi/3MnOk04Si4uEpNpxs2
927K14XOMVh1GNGSSjzW0i/jSUtGne6XU9/+O/7Vfwu8ZeKvBeqfDr4G2nwxn8M6mt/e+V4
on1M6wFeNkiJliXytpRvmGfv9OK5r9uL9qn/htH9pzxV8TP7A/wCEa/4SU2qnTTe/bPs5t7
SC2/1uyPdnyd33BjdjnGT5DsMxVuq427TxinxxCO22k4YuPlIyO/Nb5dwxl+CrU8RQjJzpw
nCMp1Kk5cs5RnJNzlJu8oxs220lZNLQjEZlXrQlTm1aTUmlGMVeKaTtFK2je3q9T2//AIKD
ftn/APDeH7R918QP+Eb/AOEVM9hb2P8AZ/8AaP24L5IK7/N8qLOc9NvHqatftOft46t+0l+
zJ8HvhtcaMun23wmsprI3pvPO/tcssSQsYvLXyvKij2j5n3bieOleCtsGG/HaQcEfz9KbHc
hFyrbmHy57/wCf8KnDcKZVh6WDo0qVo4T+DrJ8nuOHV3fuya96/fdJlVM0xVSVWcpa1fj0W
uql201XSx7l4a/bJOi/8E+9d+BQ8OPN/bnixfFQ10ahgwbYbeLyPs/lHd/qM7vMH3sbeMm7
8O/28D4d/YW8Z/A3xL4XPifRtZ1FNW8P339p/ZpfC14OWdFMUnmIxAJQNHw83P7zI8AcgIQ
hbfnJHOB/nmkVCw7+mcZ3fWpq8J5VUjKEqXxVVXfvSv7VWtNO90/dWiaTV01ZtNwzTFRaal
tHk2Xwu+m2u/XXqe4/HP8AbMPxp/ZJ+EfwqHhp9M/4VV9vY6n9uMo1QXMm/wD1XlL5W04H3
33e1L42/bI/4Tf9g7wD8Ez4fW1HhDX7nXG1r7eX+1CY3GYzB5Q2bfO+8JGzt+6M8eGmZ3AT
7u3AOThuv1p7IrrGSvlk8A9ADn0/p9fWrp8LZXCFOnClpTqyrR1lpUm5uUt9bupPR3ir6JW
VplmeJcpSlLWUVB6LWKSstv7q1Wum57F+3D4v+FXjP44JJ8HNAutC8HWenW1p+/8AMR765V
WM1wVd3ZAxIULu/gzxnFWv2AP2x5/2Fv2krD4g2/h+DxJ9ltLiznsJLtrTzElXB2y7X2kHB
yUYcEY714jATMCMAtjBGfT2qSJh91cbweWxuyPT2rR8O4OrlDyXFc1WjKHJLnk3KSas+aV0
7vq015WJ/tCrHFfXKVozT5lZKyfktrH3p8I/+CqPwT+A3j6x8XeCP2UdN0HxTpSzCwvx47u
5/s7SQvCx2Nb4YFJGBHoeCDyPHfhF+3VcfB74RfHLwreeHF1a7+NlrZCe/jvvsq6XJGZ5Hc
RFG83ebj7u5Nu3qc8fP1gFnwGPORj2APP8xWhr9sI9SAkkDBo4zuXPzfIuP0rhw3h3kdKnU
fs5zdR0uZzq1qkv3U/aU1zTqSklGfvWTSb3TRFbiPGyqRi5JcqnZRhCK99KMtIxSbcdLvVd
D2T9kz9sj/hlzwV8WNE/4R3+3T8T/Cl14Ya4+3/ZxpnnpInn48t/NxvzsymcfeFN8Sftif8
ACR/sCaD8Dm8OeX/YXitvE/8Abf2/cbnMM8XkfZ/LGP8AXZ3+Yfu/d5yPDYLgeY6oV+QDJJ
9Kc1wLaVNvQ8le+DjNepW4WyqrinjqlK9RzhUb5pfHTi4Qdr20i2rWs92mzmhmWLhSVCMvd
UXG1l8MnzNbX1fzPadG/bN1ax/YP1r4GXmlNd6beeIotfs9TN3g6dtC+ZAIth3q7AMPnXaS
3B3cX/2mP2wI/wBqL4TfCHwrJoL6A3wr0NtGe7+1/axqYYRDzdmxPK/1XTL/AHuvFeDr5kk
nVgznhQQT/nFWorVftO87VJH3TzwOM4p0OFMqpYpY2nRtNVJVb3l/EnDklK17ax0atbrbm1
JrZtipUXQlPRxUdl8KfMlt0f8Altoe5/G39rC1+M/7JXwm+F39kPpx+GIviuom6Mp1X7TIJ
f8AVbF8rbjH33z7dK8TENtDKmyYtHJyT5ff86IJtxBZ3JD/AE4FDwrt80gjjqDyoAFerlmV
YTL6LoYKHLFynNq7fvTk5zere8pN22V7Ky0POxOLr4ifPXk27JdNopRWyWySPorU/wBti78
V/sBaD8CjpSpYeHNcfV11b7WSZo385xAIdnygSTu+7eckDgc583+CfiC1+G/xT8PeJ5A0v/
COapbailvkqLkQyrJsDc7c7ducHGc4OMVwcU4ktnAjHCA4ycH5gBnFaMl+0Gkrkqhlx8mfT
sarL8jy7CUa1ChSShWlOc1d+9Ko7ze91d9mrdLHNjMZi604TnN80VGMdtFHZbW0816noX7a
37Qdl+1F+0h4o8fC1bRG8STRuNOLm5EGyFIiPNwm77mc7RjOK9+8S/8ABVX4P/FPwt4L0/x
9+zha+MdQ8F6Ba+H7fU5fGNxbb4YEC5CR24ADNubBJI3Yya+FdT1J7txv8zauV254H/16qK
C8WD1HQ4+9+NfOZjwXk2MoYbCzpyjHDLlpclWtTlGPKo25oVIyfupLVu59BgszxtCVWrzpy
qu87xhJN3vezi1u76I+tP2t/wDgo3pH7RviD4TR6D4Jj8FeFvhCgj03RU1R7/evmwkjznjU
qCsEajKkjGST0G9on/BWKDw7/wAFL9f/AGiB4Haf+2LFbIeH/wC2CvlbbKC13fafIOf9Rvx
5Q+9jPGT8XxyeSpTG4jD5PPHT8qSZDO6rmMHPGD1OP84rjXh9w8sJ9R+r/u/Z1KVueo3yVp
qdROTnzNymlJyb5r7NXZ0/25mHtvb+197mjO/LH4oLli7cttE7W28j3n9gb9sSb9hH49Wnj
a10/wD4SK1exutP1HSJJTaLqNvKvCmTbIBiRY2+42dmO+Rc+BH7aGnfAHwZ8dfD2meDpm0z
4xaZJpVpGdTOfDkW+fYC3kn7QVWYD/lnnyyeM4Hz5Pc/Z5AGICx4HLfe/wAmmm7YMQd4z8w
wMbjXpZhwrlGNrVcRiaV5VVTU/ekub2U+endKSV4yd77te67x0McNmWMoQjCnPSLk1otOdW
l06rp89z3f9jL9sOL9kCL4jEaBJ4hPj3wld+Fh/pn2QWHn4/0jPlyb8bT8ny5/vCvSP2YP+
Chvgb4Sfshy/CTxz8IIfilop8QSeIt0viKXTBHMY1iXKRwufl2tzvwd/wB3ivkS3j87KqG5
5yRjP41o6HBgFg7f889nc/T2rHMuCMmzKdSpiqT5qkoTbjUqQfNTTUGnCcXFxTfwtX63FSz
vGYWCVKekU0k4xatLVppxd7+Z9UWn7U3gFP2k/h946+HPwltPh5aeDrmHULnS01ubUl1SRJ
lkBMkiKY/lG3gHGc4PSvobWP8AgoJ8FtT+Ldx40vP2cbKTxRJqI1RtQ/4TG53vdCQP5hQQb
Qd4BxjHtX556DcyWt3uZgzj5MlRjBOf8K73UEjn8R31ufJ3RTOCR91cMRx0/rXoPw14fxlO
n9YhVcoRdNSWIxEZODbk4ylGqpTV7/G5W2Wh8xi+Kc0w9WXspxUZPma9lSaTVldJwajp2S+
89R/aF+L9n+0z+0L4m8eT50WTXr1JlskRp1gCosapvyu4gIMttGTngDgeg/tgftTWn7VHh/
wL9qkm06XwboMWkcBplvZgAJLjGF8vdtX5fmxj7xr5nvrtdPuHQqeEyFH8X41VutdZo0+Yr
kjGB930r6ujw5k+HeDcaCvg4uNHWXuRcVBpe9r7qS967676ny9THZjX9teq7V2nU0j7zT5l
00110t2PpPx5+0tpPjr9irw18LoYJIz4W1afUzqYJf7QZPN/d+UQNuPM+9vOcdBmuB8S/tT
2Ft+xV/wpOPTmcP4oHib+2vP6HyfKMHkbPx3+Z7be9eQR648cDmMkAsT8p7Ent9RWFf3ryt
uyWOT+FediOGsndONONDRVniPin/FcnJz+Lq5N8vw/3bHrYHG5jGo5Tq/YVLaPwJJKPw9El
rv5lqbT9PjfKXhk9W+zkf1qxNp1i2nbxev5h6j7P17etYCztJc/TggnritzTrYzWn3d25O4
6f8A1q9inJS0S/MmtGUEm5P8P8jR+HPwivfij4os9E8O2mo61reovstrKysHnnmPXCqpJOM
En0AJr9GP2Nf+CPfhT4U+K9J1r47avBrF1FJHO3grSpuEG4Z+3XSMQqgdY4mycj94MEH50/
4JR6mnhn9snQL95BBFHYX6s2/ZjNpIDhuxr6n139pLw1P4th0+wv0Ml45imfzCSBnPLjg1+
ace8U47LKscFgIayjzOWrstf8j9A4J4dwuY0njMZNtKVlF2t0/zPvDxZ4o0PRjdaL4CtNH8
NeE57NfsmmaFHHbWERLbSQkYA34HJ9uTXzn+0T8LdBOn6jJKw2w2jfv92CG2sQBnnqK2vhl
8Qra60CKzggt5oZHCsY/vrk5zuPUn265pvxs+Fd747jTN9JBpdqGEqqo8xyRgdewB/SvwbF
46riqnt6rble5+vYXCxw1qUdEfO/wXtU/4S6zs/szStfvkybfvJtOFx0Bzgg9jX0x4N8Fv4
J+GU1lp8jxkzeefmJmkTcu75sE7yAcVR+GfwoHhC+guNK8NJcYhMg1GVjG+0dcDJwevavb/
AAF4Ri8W+HxdNF9lMxO0TDuOMZHHPX05pRpyrzvHqViMRGnHXY+PP2uPjMfHmhWvhnSrS8i
ayZHaaTfHIjfd2Mp9yuSfXNfMHiFNT0vxGYbuW4GoWsojb99ynqNwOR+Fffnx2/ZVe3+I9r
fBbEreRrPOkgZxIQ2Sff7o68dayfGX7NNp8SPD6G8s1uLlJCwuIUx5eQRk8dP8BXVh8W8PL
2coX79yXGnUgpRkaX/BPD41Sa94Zs9NudTgSdAi3ShGYxr820sxPXbk8E5P1r2KzsG1/wAV
3txLOogidSlwxAWQHIAAYgnIznHTNeJ/B74DQfA3xjPBqMPkrfPEUkgZmV0GcM2eRgEklfz
Ga2/FfiIabfiOO/kkNk7iMlNiopORhR149+9YTxCiuW2ie3X0IdDnnzQerW5tf8IdFc+I7h
bc3cmnrK55+UsqgZbk8D06dKj+H/wln1jxC9zHaHYBI7M+VWPCE5HI6/LxVjw54sFxPG4Vy
skTAgDqNuSTnjHH/wBavWfB3h1/iJ4TtRa7LGUTSNdkw5gwNu5m44DKAoOePQ84nC4eFaWn
3E4jETpR1+88F+Knh2xt9Rgs/PS0uo7f7bKDbAR4dTIowM4zxk4/irl5rlbPQ91lvVlhKSW
74aOdWOHDA/eBH1JHBGK9r+L/AMONP8TWuoXtpa3i3ErJp7SpIW8t1UhkkTB5VQjFlySGBw
MVwPw98PLpt1Dc3sEHlkusbTQs8bSMrKPoV2+4B61jWoyp1rR08zpoVozo3f3HxN+09/wSj
+Hf7ScM+oeFkg+GfjG6kxGYYh/YmoN33wrzCc4G6IYHJ2MTX5uftD/sxeO/2NfiV/YXi6xu
NF1SLMlneWs2+C7QceZBMhww5GejLkBgDxX9HOt/DDQ/CPjC5jt1g1iTH2RUVjtj8znBLL8
0Y/eDdxtIjII5r8ef+C+NrLZ/Ev4eK/yAWV8gi7xlZowc+/T8q/UOD8/x88VHL8U+dWevVW
XfqfG57l2E9g8XQXK9PR38j5p/Zo/ZU+Ln/BQ74qxeHvBWk6z4v1GERi7u5nIstIiJIEtzO
58uFOG5Y5YghQzcH9pf2UP+DTP4M6/8JIpfiL8S/HGt+LI7ho72Xws0FlpkDBUJhjE8Eskm
0k/vCV3ZHyL0r51/4NX7Oa98I/tBCOe6jjjufDEs0cIb9+gGr/ISOgyRn2B9K/oE+Hmgw6L
pVzDFCY91y0rrGoADOqseB9a+rx+b16WLeFopKMUte90fOQwtOVFVZu7bP4fy+4ciq04BTo
KsE1QeUyNX1B55p6EwCY2iu7W4Nt4YvHGRtgPf1GP61wugqBzXV31+D4Xugx2r5eM+vK/41
24Z2i35Hl4+HNOK80chLdeZdj+6p545x70yU7jx+NNKnfuMbJkZ570VxHpoDzSA7Tj19KUH
NIx+n9fwoGTI5Qqeo71ctZmkckEDoRkdKoRtj1wParEbsqAAjnJG3nHtVRZMlc1dScvfHGH
yeDkfzpkT+Wu75QxPCntRdT/6Qy4ORg89+KThlP0yDnpW7etzkS91JktwXcZYYQAgEHrz0p
hRZohj+FucdSeMe1EH7tAu5Tn+E5z25/lUsa+W4fsuRgdf88VW+pO2iITbkxbeRH6mqLJsD
8bWQ4U469/8mtGKXfNg8Engnue2aa6bCxZQN/BOMACocU9i4za0ZVk/eSIPcDJPJzTF/wBU
x+XnOSG5zx/nPSlZAIATiTByeOF54J/+tTG3Lltw+9jgZz9Kg2HOvmNkLx0LAcuAAe3vmiK
IImRkHP3QpwD249P1qSXcJWABA4wvoO/NNRwJSNp81TtPOf8AIoF0FjuDtBYbN7BgDxkfyp
BcDz/9WTuPJU5/LtSXErfKMYIHYUCXyo/mTGcAHngY7496AsTMd42jO7d98/KTkmomjIT72
0ZGc8Z79RSHnDEMy/eCgcMPzNLK3m5A67SfxHP+fpQAMMsDtGXJww9R/Sn24G7YSefmDY6/
/XqLBj3ew+VQ2OPWpDIRH82W7Hjsfz6ULuDHhxIwzvb+FhnjtkY7/wD1qbuWSaXYG5w65Xo
KZ5gcOqhcE5O3rmpJLrDDaoUkbSScAdsHgcc5qibWELrFk8tk4JA6d8Upm3wbQ25VkC47hi
P5U2ObcQBho8evU9qc6bYH6/KwJG3rnOOaQDonMpDBpN0n93H5+1RLvL7Rtwp4BPTP9etEK
7Yw2BnIBHIxSSLz3wOcnqntR0GlqNWDl9vG48c4PHBxUzqccKMjG4hiMnGKbE3lCM9E3Dtu
7j/Gms5cMrmRTzgYzu5oB3Fmk3Y9GIVic5Hr7nmrN9hFRinzMhPBzyWYZ9u/5VXhJC+3J39
s+35ipJ1NssJKctHgbe3zEEn8qa2Je6Q1YYzIrDcjZyePvGlSXj5e46DjoTSZGQxIQ9MetI
Spk3g5xjPHT2oHuWrEEXe1hghvmAb5f89a19VmxPtk3MwgQgk9gox+mKwof3ZABUZIILNyf
WtG8ud17/eYxp0PyghRit6crRsclWF5p/10K7Zkf7w45HoecUhf7O3AQ4P3gTTPN3xIcKN4
Y8nnqev0on5tx91ST36fhUXNOXoTRah169Sfc/5FX47nciEEyc5GExisNWK5yydMjHNXbG4
eK5JBd2zjA6fSqhU6MipRVro1mkMqMRkt0xt60+COTzh0ftgr2PXIqOxj88uWILEbflP3D1
zWlY20c5DgYReqnOTj2NdcU2eZUkoqxoeGtEjOlahNIwyIEZRwM4lQf1rE1+9+0SSfe8oZ+
53yOK1hqAXT9UCSGMCFcHHDAunX07Vx+oXouAyYZTtIDMfl/wD11deajBRX9akYOlKdSU5d
/wBEU55G+0Kxk5PJIXqfenGTYcEuu459cH6fjTZZd75I5OFxjrTWk/d8A/IScex4P615lz3
eXRDjuiXcGAK/LnceM89OlWLYZk3Yz5Y+UA9Dn86qiXLcgHsF9sf40sLk/IC3y4+9zgnnn6
U09RSjdA0JlLEe2S3IGOn406ONkk3HjI+8R3/nU9tEJgVztz97jrUsEfmXW3jknGTx1qlEl
1LKw1LI7+WEbKcE7uP8a3rGzEKYIcYwp45/EVSsbbcuQfmBycsPmx+tbthYNsy7AlzuJGeP
Y/nXZRpnlYqtpZlzSYttyqpxjcu3so7Guk8TWrWPiDUE52x3Tpu/ichjnJqHT/D5kRGC7VC
54PfvXR+NdNNn4t1cthmF5Mu4/wC+fevdo0GqbufI4nGRlWVuz/NHPXcySx+b5jE7Svze9Y
st/JeSbfQ84OAalvpFBfJI4rDivwsgLFjuIwOwUda5a1XU9DC4bRs31gwuThccjHIb1B/z3
pmo2yxwqcHa4wHxjJpuiXH2iUcllCtjt1FW7gJ/Z6LnldwLepxkVaSlG6M23CaTOVuF8uTc
jdSRxW74YuwykHByvPt26VkXcHlTM2Pf2/GrHht/KvWOPvHPHfPBrkpPlqHoYiKnSZ9G/sJ
w5+MlsxBPlWd3nnr+4fFdNfWXnzzOqrxklV4yM+v5Vy/7B1153xttoQvyPY3hZiuR/qHr1T
SdCjXUo0YRyDdhiVBUdevNflviHWUMwg/7i/Nn6R4d05SwFRP+d/kj7U/YLX/hIdDsJ57aO
NbW32BE5SQnHzMDzuFfSHiHwqHhKmOJoXQuMjeAM/h3/nXzR+xtPPpNn5NmkJt5UJQqWBWT
jI4OMH39K+lLC7vLu0i84HhcMobjB5/z9K/F6ThLmjbqz9KxSnGalfoa3hnVRptmLKOOIK/
ygKOfbPtzXpXgzRJdF0+ygnj86xlkVFDAZiY8bgfrXkugaS1xq0aRhjKjnyyMbnOM96+gvC
V1L4fjtvNS4ni2gNHMqH5gc8Y49ua9vLY8+suh4WYNR0j1OZ+I/wAHtY8d+JYP7PiOpJ5ah
AI+IR0IOevX9DXW/Bf9nW6+Hzx2us25ZHYzOkqgqqg/d9GJycnHGK+iPhhq9lrXh+Oe3itk
ZsLIIlwAwGe4B703xl8PoNe1qG8/epcIrRpJHIVKBhg+x+hHWvq4ZFTt9ai+ZngyzKo4+xe
iPiz9sTw/p0UCi2sLi7F5G8W8OTHpzqSh4wM7ssSTx0r518ffDQwC5hXzv7UuWhNvImZI3X
OD82T9D9K/Q3xx+zet5ockhvY45GGZFlhDlgSC2TnLdB7e3FeJ/F7Q7Xwjo2lK0MktlHJ+8
gTADAEHoBu398Hj5uhwAPls2yiTnKrPQ97LM0UYxpR1Pm3wf4NnaeOFbeST50V5JFOxM/Lu
+nIr0f4Xa7Jp3iy/sba5vJ9jsVmt0yj42YymCMscDP8ALrVG70PUNN1xr+60e703R77a9oh
lxCIw2VRjuBZievJxjpjFWPAXhK60DUZdSt4Lxre2dAJLeEESAkp0B6ncvGCcA14uGpSpzX
KvX0PWxFSNSD5mdTrNpHN40h0SW7t/tKSprVnJCm/yTHlZYZH5Uk7mGD6k1xXin4RapJ4n/
tu8tEOlS3xjs4rJyAodpAFc8/vNzJnqSGxkgV0Hi19K1n40aKLSd9HnwtlqjKJIGknUn5Qu
PlUYUAE4Ix0IOfZpJf8AhL/h3qenzz20SJaur3nnbzKRn52IHD4ycAYHSvUjhoYhzi/svT/
g/wBfkec8RPD8rXVa/wDA/r8z5O8Txa/p82n3sF59o0F7Y2i3NjNsjuAnzLBjaDGw3lXDEs
MHnAr8m/8Ag4R0a/8ADfx28FaZfwpbyw2NxOsKtuMayC3IBOT2AOM8HNftZ43v4dMvb660W
ewnhkt3M8UNskYTdtKSbXz5exBhjgcjPXmvxU/4OBx5vxs8FzkYe6tr2ZsnLHJtxyTyeler
wfTUM5gr3dpem39f8Hcyzqo55fJ2stPXf+v+AfTP/BpXo76p4G/afWLJm+y+HY4o/wDno7/
2sq98dcV+83hfV4ZLGSVZoWWaZiGY8tt/d5/NDX4e/wDBm3pkeqQftICVN6x/8IwwGcDP/E
3xmv2d8S2KafPbxb3jHkBgqttADMzdMe9fY50nHGzqeS/I+Vw9pUlA/idlm8o9DVGObdN9e
ntVq6+8KpqMXH4192eYjd0ddin2rc1OYf8ACOypnIx0Hc8Y/lWLpfX+dX9WkZtJl25BwCMe
x/8Ariuim7RZxVlecfUwbm5kQhS+SB0B4FOjbegJ71U7/Xk+9Pil2NyTj0rnOss9K9U/Yw/
ZF8TftxftC6N8PPC0ljZ3eopNd3uo3z7LTSLKCMy3F3MeuyONScDljtUAlgK8qR965FfpN/
wbBaYur/tifGC3fpL8IdTQkdVDappKnH4MR+JoAuat4y/4J5fsWa5N4G1P4VeOPjxrejEQa
n4o1HWLuw864AHmJHZ21zBFEgYHCs0ki52s+4EBX/bs/wCCcRHy/sg+IRyAM+IdT6dz/wAh
T9K/NLXLuS817UJpXLzTXUruxPLMXJJPvX1L8OP+CJH7UXxX+H2heKdA+FV3qGg+JdPt9V0
27GtabGLm1njWWKTa9wGXcjKcMARnkA1E6sKes3b1ZSi5bI+gz+3f/wAE7DcBv+GQ9dRM4z
/wkGqMQO3/ADFB2/n7YK3f7d3/AATxdj5P7IWs425Xf4h1PJbnGcan06fqPevEz/wQK/a3Y
8fB2+AB+6de0rn/AMmqsW//AAQM/a3Vjn4PXY/7jul8/wDkzWf1uh/z8X3j9lP+V/ceup+3
T/wT+G3b+yDqhPVj/wAJBqvH/lTqRf26/wDgn/sGP2QdVGD8x/4SHVDx6/8AITrySL/ggj+
1rE2R8H70BvXXdL4/8mamT/ggz+1jgbvhBe4P/Uc0sH/0p+n5VaxWH/5+L71/mZyp1F9l/c
en/wDDdX7APmsW/Y/1Lbg7B/wkWq5Ppk/2n+dWI/27f+CfLqu/9kLVieN+PEOqde+P+JnXl
Sf8EGP2r9uP+FR3vX/oO6XwP/AmkT/ggv8AtYRvn/hUN43oP7d0vgf+BNH1nD/8/F96/wAy
bVP5H9x6s37dP/BPYID/AMMgauP73/FQ6pyf/BnUZ/bo/wCCeoYH/hkDVtuME/8ACQap7cf
8hT1z9PevLJP+CDP7WMi8fCO89ydc0vI9/wDj5qKX/ggr+1mIto+D92WyP+Y5pXH/AJNUni
cP/wA/F96/zLUKn8r+49Vm/bv/AOCfG793+yBqrRbOA3iDVQd3YZ/tM8f596Uft2f8E9/MU
H9j/VQuOSPEGqls+3/Ez/z+leRJ/wAECv2thgD4QXnHGf7d0oZ/8maP+HBX7W+Tj4O3mecE
67pfHH/XzU/W6H/PxfeivZT/AJX9x6vH+3R/wT/EZLfseX4dvu7PEOq4X6n+0+fTt6+1VR+
3b+wTmMf8MfXPcyEeI9W49No/tOvMo/8AggN+10pwPg9ennp/b+lfmP8ASuKcP+CBH7XCJz
8Hb8HP/Qd0vgY/6+aPreH/AOfi+9f5h7Of8v4HrEP7dn/BP0QPv/ZB1EPgBceIdV2g56n/A
ImfTrU837dX/BPWKZf+MQNYAI5z4h1TP4f8TPof6+3Pimof8EIP2s7BSZfg7q/ljqV1XTjj
8riqV3/wRV/acjRCfhPqKBQAS+rad17/APLxS+u4Zb1I/wDgS/zD2VT+V/ce8v8At2/8E8n
YbP2Qda+6clvEGqZ3dh/yE+nSkf8Abo/4J5AfL+yDrJ4HJ8QapyTjccf2p09Bn8fT59b/AI
I1ftKoF/4tpdYHUHWNOzn6i4qs/wDwR6/aOjPzfDW4RkP/AEF9P5/8j4pfXsN/z9j/AOBL/
Mfsav8AK/uPoZv26v8Agnv9o+X9j/VdmDk/8JDquR/5U/T/ACKsP+3Z/wAE81Rdv7H+sDjJ
z4h1Trn/ALCn+c+1fNz/APBH/wDaK8jB+G10MnJxq+nce3+vpH/4JHftCDlvhvcAjhf+JvY
DPof9fR9dw3/P2P8A4Ev8w9lV/lf3H0ZB+3V/wT2EeZP2QdUzgnC6/qvBJ4/5in5/5NMf9u
3/AIJ+qnH7IGpdR18Rarx1/wConz/+v6V85L/wSO/aHxz8OrjHHTVdPz/6PqX/AIdL/tCmA
D/hXV0AGzn+17Dd0/67+wp/XcN/z9j/AOBL/MTpVP5X9x9Byft3f8E/3Zv+MQtQGScf8VBq
p47Z/wCJn6/554bbft2fsBsz7/2P73GdqhPEOrHA9/8AiZ9cdq+eT/wSR/aDcLn4dXHIPTV
rDC+n/Lej/h0n+0KD/wAk5uMg8Y1fT+n/AH/pfXcN/wA/I/8AgS/zD2VT+V/cfSn/AA3X/w
AE8TCB/wAMhayGP/Uf1TA/D+1OePpVpv26f+CdW393+x/r/fOfEGpnHp/zFPr/AJ5r5gm/4
JJ/tB7W/wCLdXBXI5OrafyO/wDy3pF/4JL/ALQRh5+Hd0MdMatYf/H6Pr2G/wCfkf8AwJf5
j9jU/lf3H04f27P+Cdfm/N+yBrwjwSB/wkGp8+g/5Cfr3/DHeq8v7df/AAT1ZFP/AAyHrBb
nG7X9UIA5/wCop6/55r5qf/gk/wDtAFf+SdzbsYyNWsf/AI9TT/wSl+Pq7W/4V7dfdPynVr
D5Tk9P39P69hv+fsf/AAJf5h7Gr/I/uPpKX9ur/gn20n7j9j7UiMgEN4h1UHvz/wAhP6f54
qaT9ub/AIJ7pZkp+x/q/wBo28Z8Q6ptz9f7TzjPt2r5lP8AwSm+Pe/I8AzlsgEDVLHA/wDI
1TH/AIJXfHtBtHw+uMdAf7UsDj/yPR9ewv8Az9j/AOBL/MPYVv5H9x9GP+3V+wG0ZA/ZAvs
9Vz4h1U5HQk/8TP1pE/br/YHN0PM/ZAv9uOo8Q6ruPHHH9p4r50k/4JV/HmRgf+Ffy4z21O
xAHT/pvSy/8Ervj3Hc4TwFNt2g5Gp2PBwOOZu1P67hf+fsf/Al/mSqVb+R/d/wD6Rb9u7/A
IJ9Bcr+yBqrdBz4h1QfX/mJ1NF+3R/wT2CyA/sf6yTkfd8Q6oAB3/5if+c18zr/AMEq/jzt
2nwDcYb11Sx49/8AXVPB/wAErfjoqEf8IJOhOBn+1LHj1/5bU1jMM/8Al7H/AMCX+YnSqr7
D+5/5H0e37cP/AAT5kOIf2PdXzu53eIdU6f8Agz60iftu/sBwzFk/Y91LlTt/4qLVASe2f+
Jn0xmvn21/4JefHG1YH/hA5WxjJGp2XHPb99mrqf8ABMH42TFi/giQEgDA1Oz24/7/AFaxx
ODe9aP/AIEv8zmm8QnpSdvR/wCR75H+3R+wIZFz+yFqgTA3EeIdUzn2/wCJp0px/bu/YI+1
t/xiFq6QBsA/8JDqhfb/AODMDJ/T3rwL/h2D8at4x4HfC8jOpWef/R3Wqt//AMEx/joeIvA
cv+1jU7LOPY+dVPF4Nf8AL+P/AIEv8yEsRJ/wX/4C/wDI+hLj9vP9gNSQv7ImrbGb99u8Ra
oMLkdP+Jnyc/Sq97+3d/wT5OfK/Y/1XAPAfxHqnTPX/kJ+nb9fX5um/wCCXXx5m3gfD+Zfl
2qf7Vsv7wPP76qbf8EsfjyrD/igJs9yNUseuf8ArtXPLHYX/n7H/wACX+Z2Qw9a3wP7j6Vk
/bq/YCKuB+x9qLMMbAfEWqrznnP/ABM/T+ftzE/7dX7Aoh/d/seXhbaNxPiPVh83fGNS6fz
z7YPzof8Agl18c9oJ8BXGc8n+1bHn/wAjU0/8Ewfjir4/4QS4x7apZA5/7/UvruF/5+x/8C
X+ZXsq38j+4+k7j9un/gn9HA3lfsf6g0+Bjd4g1VQTx3/tM+9Lpf7dP7AflZu/2P8AUN+0Y
EXiLVSN3c86n09v1r5nH/BL343o3z+A5D7jU7Lj/wAjVOP+CY/xuYNnwNJ1wB/adn09c+dT
WNwv/P2P/gS/zE6Vb+R/d/wD6bH7dX/BP4/d/ZC1dgF4/wCKh1Rct/4Mzx/P2xys37cn7Ak
YPkfsgaoxyAN/iHVBx3J/4mf6frXzfB/wTJ+MiwozeCW3EfN/xMLPj/yNVq0/4JofGAEBvC
EoyATnULT5T/39raOJwr/5fR/8CX+ZzT9utqUv/AX/AJH0VH+29+wi0v7v9j7Udp6/8VFqv
yjI/wConzxn0qyf23v2FkmGz9j/AFTO/wCf/iodU+Vcev8AafJz9MV4DH/wTq+LcMOD4Mk2
/wAX/ExtDn/yLVy3/wCCe/xaUgN4UeMADGL+1+X2/wBbXTCvgv8AoIj/AOBL/M4J1MX/ANA
7/wDAX/ke8xft0fsTGE/8Yg6pH12geI9UYfif7SH+R+Reft4/sVyazdDU/wBkXVGYuxO3xD
qgctnqf+Jnj16V4qP2CvikICp8Jlm7f6baj8/3tWfEn7CHxNvfFWoTR+Ei0UtxI6SfbLYhw
WYg/wCsBH5d+3bq9rgeX/eo/wDga/zOH22M5v8AdH1+w/LyPUL79ur9haN8n9kDUgnYv4j1
bJ/D+0/849+M9P27/wBhgbs/sf3HDYTHiTV8Ae//ABMv0rw3X/8Agnn8X9QnPl+C5Sn8P+n
2fy9v+evWqEH/AATb+Mzct4JlVccH+0bM8/8Af6vPnisIpWVeP/gS/wAz2aSxLhd0X/4C/w
DI+ltN/bn/AGE0Em79kPU93yiMR+ItV6fxE/8AE0/ID86dL+3Z+woCAf2QtT24w2fEeq5z/
wCDP6f/AFq8A07/AIJ6/GGHar+C5jxtP/ExtMADn/nrUlx/wTx+MEyhF8Eybnb/AKCFn8o9
f9bWv1nBcv8AvEf/AAJf5nO/rTl/u7/8Bf8Ake/Q/tx/sEskjT/shawGJ+XZ4h1QgD1P/E0
6+1Tj9un/AIJ9sVWL9kPxBwMuf+Eg1P8AT/iaV866r/wTs+L6WsccPgx2/vH+0bP8f+WtUL
H/AIJ3fGKC7Zn8FvszkA6jZ8/+Rah4nB3sq8f/AAJf5msVinG7oP8A8Bf+R97fsh/tSfsh/
FD46W2jfCn9nfWfAfie6sL022s32r3lxHGi2shkQxy30yfOoIHyEjI57153r2hyWGs3NukM
UKW8pH7tgx+mf/11xH7D37IHjz4XfH3TtS13QZNL09La6ie5W6glaMtA6jCo5Pf0r7D+Gv7
Gk7ahG2pXNvJYXY+0ROkm4uCARjj1r8m8QMRShmEJUp865Fs763fU/QuCueWDn7aHJ73VW6
I9I/Ys+Gy2nhWzZma2lnCSyeaeQu3pwBx15r69h+FF1L4bsxp1vbl7qFfMvp3/AHaO2CiIv
BY4IzXD/Bn9miXw1Y2djbSedFcqFt5Rl8YB4bkV9ieGvg2i/Dyz025c+dCFbzouGDKFAI6/
3RXzeT5ZOcZOa1Z2ZvmMVNcjuj5ns/hvqugyu7KUlt3Zg4OzcowSfr/jXV+Hb7UPDaW0hb7
VBECSTKXYgg5bHr04FfQl78JbBbFZ7vdetFH5YNydxYdRzXNeE/gGt9rctxcyhNO87zUtlP
A+bO33Fe1HKalKSUOp47x8aibmUv2ebnW9Xmf7OJP7NDHLMPusec5PXrXu0jG3tsn5iq/ma
i0zSrbR4SsESRIeSEXArlPiJ8SoPD2muWkCbyU+bgsBjJH0zX1lCnHA0P3krtnlVJe2qXij
l7fxjL4t8S3ltMkqxxMQrFQCuCQVz6dD+NedeOfhzN4g1aa4t4ZLm3tbj96VUsFAUHbjPPz
HPTtXc6hHZ+IrKW5gZYML5hkI27s8gg9e3UVUh8a2f/CPvaRyPYtJG0z3DcGFuTzjg8Dr05
FfO1UqitUZ205OLvA8S1j9nW21DxNpelza/apeRuZUsZo8zxbyduCS2CELHaCATjg16Y37O
elwaPa21lqElpc2SLCkifLvVT8qsAQGGTnHqTjGTXJ6l4btE8TaXqgsLybV47lJzPK+4ysp
DZcY5AVecHnGOOMd5rHh6P4halZ6lKHthBOsyMrEbY1O4FiD13D6cV5+Hw9JOXuK/q9jtrV
6jUby0/U+bv2pfBcPgHxzHLZxzWmqakUkld5i8LsMr5gyoKsSOBnB5xyDVPwz4kvh4IksLV
5mF7vE0rhZY50G5iMFhgkBxyPTHSvdPHGlJ8QPiisl5b2s9haWhtfPVsvCrK4DkMuPmLsCO
nA55rnJbLTvB+tyafG1nnUrZ7bT5pBuMETKiMFUDaOAu3rnn0rzKuBtWlUi7Rbt/XqehTxl
6UacldrU+eJ/B94PHFxqN3bPaafaKHZ7ci3N2WZ2L8HGWx04GCMivyg/4OSfDUPh/wDaL8F
PZsz6ffWN1PbFl2sqkwZUg85DZ+oxX7U6zofmhNBt45Lq6nuLcyzkHy5VUkBgGXf8qxlnKn
knANfjj/wc6eG5fDPxs+GccxkaeWw1B5Cy4X/WW+AvqoXbg/1Br1uDsMoZnFpd9fOz0Mc7x
LnhGn5aeWmp9If8GZLKtj+0vvzh/wDhF4+O5J1gV+wvj+CW58Ru/wC4KlRtDsMqOeOv+c1+
M/8AwZ13LW3h79p2YdLZPDD/AHsEsf7YAx+efwr9iLC9/tKyilN8YiVHytHk/wA6+j4ikvr
Tg/L8jwMEnycx/FrenB/CqcZzOPrVu/UsRj0qrFAwlHFffnlo3dPcIKn1e4P9mvg4qraZQZ
9KNRn36bIuOuKtN2MWk5XMsMG6EGlpkUPlE85p9QaE9u4WPqK/S3/g16mCftjfGA9c/CDUw
Pl3c/2rpHavzLr9I/8Ag2Qmktv2rfjRJGPnX4P6mV4J5/tXSOw6/TvSA/OjUudUuv8Aru//
AKEa/rR/4JvXW3/gnl8Bf+yc+Hun/YMt6/ktv0Lahcn/AKbP+PzGv60v+Cb+F/4J4/AbPb4
c+Hj/AOUy3rwM/wD4cfU7cD8TPaRd8ngn60Nc7j6A0nyH+7+dIhC8ZXH1r5a56YpmzjrSk5
/i/Wj15GCKeig/hU84BgY7/nSBNtOQZJ7U7ysUuYQxcKKOvrUmwelOEYPb9KnmYiJQff8AK
nBiD3p4POKCM002PUVJtp71MLncOv6VABilzQwJPOzTGH1wfbrTchqU8jqaVgKOoeHLDUR/
pFlazZ7vErf0rA1P4QaBqH3tLtv+AZT+RFdaAT3P5U1lxUOA7s8s8Q/s46dfPmzeS04IKnM
gz+JrkNV/Zm1O2z9na1uV6jLbCfz4/WvoAjPXNI0SkdOvt1qPZornZ8w6j8Edb08/NpMzjP
WIeZ/6CTWZefDy+sF3TabeQr6vCy/rivq02pbuaZ9jAPel7IfOfI8nhAseFIPpVOfw7LEfu
5+tfWuoeDtP1T/XWVvKT1Yxjd+fWsm4+EWgyvlrBPUje2P50vZy6MpTifKlzYtbL938zVOV
fYr9B1r6p1v4EeHdYjIFmbUt/FCxH6HIrgdc/ZKuC7myvoSmPlD7lP6Cs3GS3GpI8Ll+Wql
yhccc16Prf7PPibTs4szcY/55MGP6VxmreFNQ0m6MdxaXVvL/AHZIWX+YqL9zaNjGS1LrxQ
unuPf6mrklvNF1ice4FCXTInMR+o71PMXdlRrJo+35VHtz2+nFaDSmYgbce9P+xm4jxxUOZ
auzJYbDSMwZeK0LnSnbnqapyWLIehp81ws0QNyPX3pN2B6UOrQn5hx604qJAcfpRzDGMOKa
zbjQf3an+lNxuHX9KTdx2GvIU+lRl91KVO48VEzc8U00IR1y3v61VuLfc3+FWvv96R494xz
RzDSuZZH3s9uRUX3D61pNabyfyqs2mSJ05p8yHYqE5FMKZHWrLRbH/eKV/rUTIFP+zVDK7K
UXhmqPbv4NWpIwRUDxEnrVBuQMmGx2p3Yc9O1OKFaQRgjk0xohYkPUscxMWM4560g+Vs+nY
0o24PUegFIEtSaFjn2/nUx5qpE/IwasK4K89aPMYwko3H06ZpgT95jHJ7Ypblv4gfrRJqW9
UP8AGvGRR6BzW3NXwVbJP4hSM/KfKn+bbuOfJfGP0r0v4E302gabaw3aicWo+0OrydgMKvG
O38I9K4L4PqL34i2MLNgXCTLg9DmF+PxqWDxVqvhjxzd2H9nSQ6e8JZJGyS6HPz8kZ9MZHX
8D8rn0nCtCXke1lyVSlKJ+g37LfjDQdD8P3OpPctcxhV/dsuEt8c4UH64/DmvcdI8e2us3t
qtv+7R1YuxXIHOFGenOD+VfCX7CWrTfb5dN1R0kxOHLLJwFfDjIz8o9QfavtPxBe2/h1l+y
7flRGIUZDYYknA+p/wAivqclxkqmGUtkj5TNcMqeIcNz0O90iLVIAJOR7HFR2vh2KykGwnb
ncQT1qLRNXj1nTd0TluBz6+9aSP5cQ3df519pTVGp77XzPDd1oJdTC3t2yccV5B44tI9Zd3
kMEhgGArn/AFak/MR3yRkfQ16Rf6o8qO/lOdjbVzxu/wDrV4z40sbbW/GTFZpo3R9wXAWIA
jqDkce9eTmuIVRK2x04aOp1XgrwjLF4ftlMiBJh9xwSoA7EHrx3rhvFhkura+8ySGCRrnZK
o+XzR90DIHTgfnXa/D+O9u4b22a6c3Fn+5jLkbWQ/wAQ65Pb8K5T4gWE9j4pt4rThpQAq+W
WeVxgZ/PPTJ5ryq38JNHTT+N3K2ueF30TwgdQtI3l1O+Kx4naRmUY+6q9Cf5D9b9pd6Svhc
XVtF8kq5mO0xtGfu8jPCjkn0x9BWjpPhzWP+EPnvbq/kZ7WB5rWIHbsPckEdducZ9a5e7uY
PFXg7CoLmWOXKiZ8CLA/hHReeoP8+Kza5NUt0aJ83Xqcb4ghufF+tf8S+5kjmsItskNpcFP
PgDcMSDyoZhuBPAOeTWPeeKtQ8J3503VbPUTY3BEZe5tgXtGDbVYOnBDYzjPVfXgpZa1rPw
m+IW6ztF1SG1Vomtncjz1lyDubDEE9enYetXviT8Xj47jtNPtYpbWzlnUSvOMNFg7WQHBDI
pPPHoMcV40qkbOTbUu3c9OMZXUbXidLbeEdL8XeNtO1mG8maC2hjEMSqY9ygN5h7HaAVz6Y
Ge1fip/wd521tb/AB9+D5tdnly6RqDZXow8y2ANfvFb+Bki0HTLCPz18r93dSyvvklQ4zlj
3JC5/Lsa/CT/AIPBRH/w0b8IzFjy/wCyNQVAPuhVe2AA/I19jw7R5MWm1q7/AJHhY6pzU7X
2Ou/4M6/LvY/2j9PO5pb1fDTKi4JbZ/axOQf4cHmv2O8Z2kX/AAkM/mxxmTPzeTgIDk8DHH
5V+I//AAaeeJIPC9l+0JNLL5UkreG1iOOc/wDE1HXt1FfrDffGdBeykNp90pc7XeJywAOMH
Le2fxrk4mxdOGNlCW+n5I6cuw85UlKP9an8h91ww+lMjba4NW5o1Y/dHSoxCufu/wA6/Sz5
4sW8uUJHTNF0fMhfPpRF8iYCih/mQjAxTEUYsI3zDtUilJW6U426se/506KAI2cUhh5a56V
+iv8AwbYEJ+0/8ai2dv8Awp7U9xzjA/tXSO/pX53beegr9Ev+Db8qn7S3xrJjVtvwf1M7Sc
Bj/a2kYBzkUAfnZOCt/cZz/rn/APQjX9an/BOK33f8E7/gMQP+adeHv/TZb1/JhPg3k+VH+
tf/ANCNf1h/8E5dWaL/AIJ7/AgBR8vw78PgZP8A1DbevnOI3anD1O7A6yZ7iYWA+5TGcIfm
XFV/7akJ6J+VKdUkbv8AkBXyHOj0+VlgXC4605ZlB65qmLtZH+cZqfzrX/64NLniOxaUgil
BB7/rVFpYF6SMPqM0ovfLP3s/hRzLowsX9ooCYNUP7T2+tKNW46Ue0j3FZl+iqaaoD1qQaj
Ef4vwp8yFZliioRfRn+Kl+2Rn+IfnT5kOzJNvNGMGmrcoR96nLKpPB/SlzDsLjiikMqj1oE
wPY0cwcop57UhQUGZPenG4Q+tPmFyjNntTtvy//AF6DcKnoP1pDdqe4/KlqOwojFJspkl6o
71VuLzZyGqkn1DyLjxB1xUbxBB0z71nrrD7ipIwD3HWpBqTFfmZR7EUm49x2HSqj9qqX2i2
mqw+XcQQzx/3ZEDY/OrX2jf3Sm7/cUmotDs0cpqXwU8P6iSfsfkMe8Llf06Vz2p/s0WU2Tb
30sZ7CSMOPx5Femc00ksPWsJUqbNFKSPD9Z/ZrvZEIjktGPZlyh/lj9a5y7/Z58QWLnFsko
9VcHP619GSAL+NMKN2YfiM1i6MejH7R3PmyT4T6naqfOsJl9co3H6Vmah8OJkBIjdWz6V9S
lXHQj8qing81cOsb+xXNZewd7pmvt3bVHyPeeCJ0J/d/mMZqifAN4jbkhmCn/Y619cS6FaS
/fs7c/wDbMVTm8E6ZP/y5xD6ZFP2M+4lXV7nySNDZV2yxGNuhyKrT+HirEgEH26V9Z3vw00
q+j2vag/Q1jXfwR0hxj7MSD3UDj9M1PsqiL+sRZ8yR6VvlC4+fuPb2qKbw/uyV59fevpKf9
nTRLsfK88R68E8frVCf9l62jb9zfSlfRxU+zqLWxoq9N6M+bLnR5ou2f0xTcm3AMiuue+OK
+hbn9l+4kX91qEJ9A6Gsu+/Zn1dOAtrL7b8ZofN2HGpBdTw+bDdtw7EU3o2V/IjrXrOp/s2
6xb5ZdNY/7hyK5/UfgfqVlndY3sP/AAHcKhSW0im09UzhZIFuF+XGe4qpPpwBOEx7V2d58M
r61XmC4DDoTERVKbw3dRRYdM7T3GDT5+qKtc5CTTMZxkemaoXMDxN710t1C1u5DxEYOKqTw
RTdfwraMn1En0ZzrMU60ijd8vrWje20UfQ5z7VW8pVP41rzGisVHQoaEXc2KuyWufcH1qP7
J5fbj19KLlWRWkXynp8Mw6MM0txblDnrmo1OGpXuikrO4SOBVeddsny4weeKsXY4yOPwqtj
DDPHofWriZ1IdDrfgvM1j8RbOX5T5MUz7iOmIn5rttZubPVdUs5TGmoTXDYiuI7gsxBK4wu
QOuOvPTFePS+K77wDE+q6fbLe3NtDIEhY8SblKkfkTXXfsZftD+Cvibr39mMJtB19Yys1ne
ORJv4VVQHggkduOleFnGBr15RnTV4rd9juwmIpUYtTdn0Pff2fb61n+OuryQW+yxleOGMqQ
vmFI1ViOem4H24PPNfXQnEfh0EsjSgCMy5+aPk8e/A7dK+dvBVrH4Nh8i1WI/ZIQ+VZWTpn
7w5JyeQB1B5r134dXM3iSSOELIAozMvmlihwcsMqDzXTlF6cHTe7v+J5WZNVJ862Vj2H4S6
vDZ2ItllecueCewHfoK6DWPH9tY3TWTt5dztyPQenNee6XqN34dtBIuPNmXcgbGe3HA6Yrk
vGfiS9vdQaZhFG7Dc25vTkZr6X67KlS5UeIqPPO56rqHimBriGC7uUjmMmPvHknpxWd4i8P
Q32pJdm4VYni8txGMGUc8E149b69favcQLO8XmW8jfvEK79rADaM/eYMeCRxtr2DS7AxCx0
/zd5ixITKmTKmPmGOeQSOv86xp1/bXTRU6Ps9blPQddj/ALRSwSAW0WW8tnYfOwOD+FT+Jr
U2O+8kt3uZrRlmSMbf4T8vJ7jJPUVj+OdCm8H+LFv7SK7urFmzJFEPMLuQxII9/lA7epqz4
evX8SyB4Y57W3t1VpftXztLxnaAc8jjPNNSd3TluK32lsWo7/7GFklgdLedCs0bNwHOSwAy
B68DI5rzXxpBqFvqYvrRvtlszIVeaILkhsllVexGQfuk88jIFdt4gnltfEglYSJpsluzNld
wil6bwc4A5wV754Iqp4nhuB4Na7leOFljSG3EgRQN3DbhyoA6jGaxrLmTXY1pvlafc8i1y8
tdavIrq3hmhTyxd3YdmG+dgcbVJDDO0YxgDPrg1Z8CeE5vFGpReINdljj02ynkjtF2rtu5X
YkALjkc9/TqeK6b4feGVupDZPtncBGkuZvlVguGB5JY9PQe/SvQbjwfZpqttEyJDZaeplSE
DCs3q388Vw0sI5+/L+mddTEKPuRNCxkKTwwMjR7RuAzkRoP69B9c9q/nw/4O3fE8XiH9q74
b29oP3Gn6PdxAAYwfMhycfhX64/tu/wDBUr4Xfse6Ndr4k8QwwXRVsw22JrogKQBt3DAJ4y
SAM9fX+cv/AIKef8FBk/4KE/GzTdeh0gaVY6HBNbQEyMzTiR1bLFj1+XHAA9u5+uyKlVnio
1Ir3Fe7+R5GL5Y0nzb9j6q/4NwbkaX4T+O0kpdgW8PkBR1wdR61+kVt8TYrJCijUs5y/lTJ
GucDsQT+NfiF/wAE2/8AgoXZfsTP4v0vUNHk1DTvG8un+ddRt81n9lNxzsx8277Qfpt6HPH
6ceA/2yvAHxA8K2mp2HiKx8mZAG8y5CtuA54z9K+N47wmMhmUsRCD5JWs7X2Sv/TPqeGqtC
pg1Sk/eV7rbqfgjJFyKQR7auzQjdTPKFftXKfAcxFFDuX6UjAqelWIlVM9aQxqR0p2FcqeX
gd6VAQcVZMO4/8A1qPshx0P5UuUfMQH74GK/Qj/AIN32Z/j/wDHQ7ijD4NaptYDnP8AaukY
4z/Wvz7NsysBg5z6V+gf/BvZFHH8fPjktxEZIn+Dupo6Y/1oOraQMfjQ1oF1c/PeQZupsf8
APVv/AEI1/VB/wT18YrafsC/A6MwH938P9BQnf1xp1uK/lieMm6mwucSPx6cmv6fv2Bgf+G
DfgqO//CBaF/6b4K+K40qzp0Kbh3f5HrZTFSnK59ADxygPEB/77/8ArU4eOv8ApgP+/n/1q
5dWC8cj8OtTLHuTPFfnf1yu92e97KB0cfjhCfmix9GzTx42g/uNXNGDA60wqR2o+t1FuL2U
Dqv+EzgH8LflSf8ACZQt2YfhXLAE0/GKaxlQfsYHTjxjB6P+VWrLxJa3zBQ+xvR+M1xpbik
DHFNY2aepLoRPQetNdvL+nvXLaR4mnscK5MsQ6qx5X6V0cV7FfwBkO5Tz/wDrrvo4iM9jmn
TcSY3ybeoz9aabnPOfyqq8S5OMg/nUL2kjH5WHrjGM11e0ktiC+t4Qe4qVNQ8s/e61lhLhB
ynH+9UkYOzmMqfr1oVfuh2NRdU+n5VK1+zdDWMDuP3SOfWnrKyfhVKsgsaEl5N2X9etMGoO
o5zVWS4dI+G6+9RLcOO5P15rGWLSlYpU21cv/wBq/wC0KG1PI65/4FVLcr9VphhDD5T+Yzi
rVZyV4sizW5ofbvf9aDIJD1/+vWU1pKuSCH9ulKq3C4zGcezUe1l1CxqDavfigordCR+NUj
IyD7rdOhzT47kMfuFaOcd7FnBQ9vw4zTlm55qMTLTyykf40rhdkwfik3YpigAcYoAI/wDrU
rsoVue1RupqQPzzSgj1pXCxX3Y9aTNT7MUNFgUuZisyvs3Ck2H8Klb90uB1qF5ST/8AWouT
ytClKQxcf1prSlv/ANVNMpA71VxWY7yh3pRFk8dPrUay/jQZc+1HMyrMlNqrD+tMNsSOQD+
NND+p/KnGUj+KjnHygIHTpn6ZqdHk2Y3Nj0PNRC4z3/Sl8/P/AOqn7RhyiT6ct196KJ/rGP
8ACqV34PsLyPElhavnt5fWr6TlB1/+vTxc59aXMnuh8rWzOL1v4GeG9XBM2jwBj/EpZT+hr
h/EP7J+g3Embea9tFzkgMrD9RmvbHl3IfpVO6iEq8jryaPd7FJyXU8C1L9kLTplP2fUbhD/
ALcYb+WK5XXP2RNStctaXtrc4/gbMZP519LS2eW+Wq7WcpJ46DJBFFuxXtJLqfIOt/BLX/D
sbNc6ReKqf8tETzEH/AlyK599CkQdHHrkV9tqpjHAC8enFZPiLwBpniuFhd2sXmkY85VAcf
j3pWaNPrL6nxq+ks1uwwSw6Vl3GnmIkn5a+m/FX7Nw8stYBX7kZ2sc+g6H9KwPBn7FniL4k
XcjyCPRtGgfbLqN2px7rHGPmkb6cepFFNSm+WKNvrEUrtngVvp0+qzx29vBJcTzuEjjiUu8
hPAAA5JJr2f4UfsT6hrsiy+Mbz/hGrQDetoMPqFwBklQnSPoeX5H9019BeD/AIN+FfgnAtt
4dspLjUmhxLrVwPMu5C3ylYRjbEACTgYJHBY9arr4P+xak73d2+oXC7cwRlt80ZI+cHgcHH
1yfSpq1VSdormf4f8AB/rcpVnNdvzPn74w/siz6ZcPfeDTcarpLtkWcx/0u39BuKqrj6Ybo
MHrXzV8T/gTY+Ib9xc28+j67Yv8lwimC5tJB+AIPsa/UMeD7bULFIJR5XmNujiG7bCW6fMT
yRkcDFcF8Tvg/wCHvijazWeqxSTvZbrSLUUTZc28uQFw/O5TydpBHXjPNOnXnGSctPQSqqU
eVq58UfAH9tfx7+zA19p/jewm8b+H7p4vK1KJd1xZqi7DuQHJ+QkZHPPTFfdf7OX7TPg343
6Fb654W12wuPOd4JNNiYJJakYxlDhgeDkkCvmP49/sYeKfgrHNfQqvibw2o3HULOJswr/02
i5Ke7Dcv+0OlfNOrfDWfSfEyeI/B2qXPhnXoyHE1q2I5iOgdOjV2uNOT99cr7rb+vQ55QUl
em7+R+02m3lvNB5817I6KxaIc7odmMAjr/n3rE8XadaavBcvaLIlqkSs3ljO8+g6g5PHHTm
vgz9k7/grBe+BddtvDHxmsfsiXW22j1qLm1myRgt/cPA6/rX33Y6xp3j7w/FfeENTt9Ws5o
fM8yKVJIgvUde/Hf0FOrRmo+8tDhXuy8zm49BTTPDNnqnlWyahDOGlUfPNGpbdkc5HXDHr8
oHQcei6N4slSKDUIwLlJFG8viPyto+bBY5PHOD6dqwbLwk1zp8rWwd471lll3EARMvsM8/e
9qvXFjc2VhchQoigVncsmz5MY2598cjHJIrGlFw1WhU2paHXaX47g8SXv2EB5Imi8zz0PDr
7c5zyOawbzxhpmhas1jane/IQR/MM5PLd8Z3ZJ6nIrnvhTPe2+s322BpraYrulaRfkfOSqg
4OAOmM9K39cs4rRGug6hjKInhyxRSeu48dmzyK3VWU4c3Ux9nGMuUU6kPGNkNOlt1dpDm4J
lAEOORgA5JzirPiuyuJrVBBboUx5MaPkmMf3uPXj/JqPTb2z0nz75pY7C3t4900kjpHDt5O
4nGeB3J9K/Oz/gpL/wAHI3w3/ZOt77RfBNzH4w8UhSsUkf8Ax7wnHBABBbnuSFOPvdq6cPh
alf3YK7M5zUHc+7vGPxE8C/ss+GpNd8d+INL0KALvMl3OAGI5AVertnsAelfj5/wVQ/4Ohb
K8ttT8H/AwecZd0MviBxyT0LRDovsTk+w6j8oP23/+ClHxQ/b18by6p4x128a1bKRWKSkRI
hOdpAwMewAHHTPNe3fsLf8ABDL4lftN6RZeMfGzf8Kr+GTBZzqurQH+0NUi4P8AoVocO+4E
bZH2RkHIZ8ba+jp5ThsLS9pi5JJfd/wTnVWrVny0lds+YL+8+If7XHxOgtVHiLxr4o1mci3
sbSKW9ubmQ9kjXczH35NfeP7Iv/BC5NI0YeIf2jNavPCFuR/ofhDR54ZdZucrkPcyjfHark
j5MNIfmBERAz+gPwm8D/C/9hf4XS6J8HPDFv4c+2xiG9165YXWu6wvfzrjG4LkA+WgWMHkK
MmvG/GPjOV9auGuJmuGmbzGZmJ+Y9z618fnHiAo3w+Vx/7ef6I+oy7hVz/e41/L/M+F/wBo
r/gkR4l8A6jcal8NLl/H/hxWLi3CqmsWadg8PSbjHzRcnB+RRXzR/ZaaPLJbvNPayxuVliD
shVxwQR2PHP0r9adA8Wy2Ot/aIZGDRyZzGcAV1eu/DX4e/F+8GteKfAPhfXNYmQJLe3Fmvn
TAdN5AG484yecADtW2TeJXsoeyzSnzea/VHNmvBEqk/aYCpy+T/Rn4ePFjrTREPSr3k/aIw
3YimCDH4dK/W+Q+BVbuVTDjtSeUPSr3kg0hhUmj2YvbFdovs8KbeC4JJ79SP6VHz/eb/vqt
O7gAt7Xv+6P/AKG1V2gUim6Yo1r6sqYbP32/Ov0D/wCDd1A/7Rvxt81iV/4U9qfLNwP+Jrp
FfAotwD26197/APBv65tvjz8cGG4N/wAKc1PGz73/ACFtI6en1rKcbRNqdS80kfnsgxcTHc
w/etwD7mv6eP2BblV/YV+Cu4En/hA9D/8ATfBX8xKL+9m7fvW69uTX9OX7BLH/AIYV+C43D
jwHof1/5B8FfBcc/wC70vV/ke/k38SXoeuiaMnlWqVLpE4ycfWqrOCvfPrmkHHt+Nfmlz6L
QvrMGH3qUSkVSEpCnpStOy98fQUuYNC6HBH3QT9KUSf9M1/M1QW6YHr+dKLll75+vajmCxe
4Y/cH500pnooB9RVI6i/+zQ2osvbJ9qlisWySpqzpestpdxnqrfeUnqKzYb1nf5lxU2wTHj
n3Bpxk4u6E10Z0MGorPhl5B9asxai0Z74rK0a22p8w4B4rR8vAruhXnymLgrluLVC68r9OK
lF8hHQj6VSU808tkV0Ku2RyE0tyrvxTGYMvrTBg0bcGs5zcioxsORQnT+dPBAqN/lY4/wD1
UK/PNZXLJN9NJyaKKak09AJFnaP39M05dRIHzJ+VQ0YzW0cRNEezXQsf2lGUPDA1XNwCf/r
UjR7vrUR+VsYGa1VZyM3GxOkox7/Wl+0lEzlR+Gc1VcA9qUfdGe3Sn7RkpFuLUWPUYPt0NW
ftjAdazFmKr60hkdz/AIHFHOwsaZvC9J5o9xWas7d+B7mn/aio7H8aPadw1L5u2QdzTf7Tb
+LPHtVMXmTyP1p/mhu4PtS577Br1J3vwRUT3YI/rUEi89MUwqe1PmYE/wBsBGKZ5me9Rc5p
sjBDnHNHOMm8/n73600zg9/zqo0h3UA56/zo5y7Fxbgj/wDXS+cR1zVUTbBSNL+FHMIt/av
fpQt8V7iqTHIo4p8wzSS9K9wRS/aw4z/KswSlelPW4+Xr+VPmA0RcfWlefaOKoJNnv+tPMh
BxmrQiw8mTnvTGbg+9QPIRgdc1DJeCPluB0qle9kS9hzR5kqDUdUtNEs5J7uaK3hhXfJJI+
0IvqSeAK+df2qP+Cnnw7/ZrW4sW1Jdb8QoCq6bY/vHDAfxv91f5/SvzN/ab/wCChfxB/ah1
d7O/vv7M8Pyv5kWnWLnyscELI3V26ZJ4r0KeDduap939f8OOEHJ26H3n+0p/wV58O+B7+60
bwRFHrupQKxe8Yf6LGR/dHDSc/QGvHfgb/wAFLvi5qXjware6qk5nV3lilSNbYRoC7IImIX
OAQoHJPFfFWjNLHKsX2Um7hlAe0Nptx5S7iXAOc4zuB9MV7p4C0q88S65qt5pq6f8AY5T9p
u/sNnILOzjkO512gHy41G/qQMqeRXiZtVahZadrXX9fM+iy/C01ur+p+qHwG/bq8H/Gwi31
kf2DqE+Ns6OBDIWIGCmflb5uccdeTivbdS+HS20v9qadex3Iz5YnjYkIOOCoPXjHp7V+Qvh
zwRfzo09sWgMUMc0SySxw70JChl3sC+SwwFBJ5OOK+qvgJ8WPEXwhs4JTe3v2R7goDKwEj5
AbAi5yxBB5HfAJIIHi4fOuX3MQuZd+q9S8Xkq+PDu3kfbGn+HroXCLeJPKg+YNg/L+oA/Dp
XN+IPCseo+KruZLdVXcs0EanBEq5+cnI7Zzkc5rN+Fv7YUuvaUh1XT2RD8pKINre+Px7V6H
b/Gfwfrxjim1KOzYncVkG0E9xnn/ACK+hhUw1eCcZ/efPSp16M7Sj9xi6N4jvft8JDmCCL9
0YHgAE5IHzMTyDnIGK5H4wf8ABPbwd8cI7nVNNRvCeuXALefZRg2kjj/npBwMnuUKknk5Ne
u2a6HeqW0nW7bBwCI7wEse+T6V1Gl2kcNkqoYpeMFoz8o969HDxa0k7o46lVp3joz8mf2kP
2RfE/waMth4w0VbjSbhjFFqESmayufYPj5W6/K4VvauA+Enj34ifsk3Juvhj4ieG0zum0W/
JmtZQOy55T2wcD0r9nNX8GWPimzuLPU7S11GxvIzDcW9wvmQyp1wyng9utfJv7R//BKm3uz
Pq3w3vUtZeWOiX037pvaGZjlfZZMjn76iumKqQ1pfcWq9Ofu1TnP2PP8AgrHoHxT1RNB8Zx
p4R8ZyNte3nYrBct/eRs4IPP8AXFfZGqXcut6BH9kFpPbXpwTE6vkDn7w46j1r8dvjb+zxc
aZrb6J4x0K50vU4BvUTpslXnh0ccEZBwykjjg10P7Pf7Z/xY/YsvY41muvH3guI5eznk/02
3X/ZY/ex78+56UL2U/dXuvsTUoyj70dUfrToPgeO3vobuePfPkOFY5CAdAOOPc5r5c/4KDf
8Ffvg/wD8E8fDt5ZalqsGteKyTIulQSh9rnkByM88D5QC2O2K/Jv/AIKE/wDB0T8Q/jnYXP
h74V2r+DNFuF2SXe9jdygju/BH0UD/AHj0r59+Pn/BPr4mfHr4VfADXvCmieIviB4q+I+gX
Wu6pJbQF0s1Z7cI88pxHChLn5nZVz3r38FkSS58RojzauJbdo6l79vj/g4A+Nn7ZovdJsNT
/wCEU8IyFgtlZIIi6kY+bBOeP7xbpkY6V4R+xR/wTB+MX/BQvV5tT8O6Z9h8LRTH+0/GOvy
tbaTbEEb/AN8QWnkGRmOIO4yCQBzX3v8Ashf8ETPh58DNPtfE3xy1m08deJoyHg8GaLcZ0u
0kGCFvblcNOQTho4tseV+/IpxX1P8AFD46arrvh+10q1Nhp2lafCIrHSdPiS3tLCJMBUSNM
IqAdAB9OlebnHGWAy2PsMElOflsvVnsZbw7icU/aV/dj+J5d+zf/wAE5fgH/wAE+mhv9PsV
+KnxItLcTJ4j8S2g+xWc2eGsrD5o16gh5TK6lAVZc4rvPF37SXiH4gTXk2r3q3M0hH7wk5Q
KCCBzjnPp29q4Lxj41vfEvhxNSklgDC5S0bbcRrMvylt/lAhigxgtjgkDqQDyHjPX4tDnMc
F/DqS3EUMryxRyRBJGjDPHiRVb5GZkJxglcgkEGvy7MMyx+ZT58TK67dF8j7nB4DDYSPLSj
r36/edpr3iZp7NsuOh24bOwdT9K83udYj1AiNpGO0khyf8AWA+tZLa5dXm7Mx2k8qPT0pbV
lmnXyx8ynkA9D6Vz0sJ7PVnY532Oo8ISI16bYDahHUDr6V6VplrLY2axeUV29s1xHgHS4Xu
/OlDIw+9k9K9bsZYDbLhw2OOVzXnYhpz0NVsfhbDZeXEq+1Rm2ya1mjqHyMDp+df1/wAh/N
ca19SkkHtTjBkVcFvk9KPJx0pco/aEd5abYLQ9P3JPP++9UpbfeM/yrbv4VNrZcj/UMef+u
j1TaHcOB09KqcSKVXT7/wAzP8kfLjqD+dfd3/BARSvx8+OH7wxbfg5qjbwcFcarpHNfDn2X
5ulfdP8AwQVC/wDC+fji0iIyr8G9U3BuFI/tXSetc1de4zuws71EfnhCMvN6eY3Prya/pt/
YKh3fsNfBg9/+EE0M9f8AqHwV/MnGdpl/66sB+Zr+mr9g18/sM/Bf/sRND/8ATfBX53x1/u
9L1f5H1WTfxJnrbpgdF/A0L06frTNjSH5R09KkFq5PcV+Z2PoRvnYpVckYP15FTw2m3/a96
lNtvP3RT5GIpsM9KjWP5uc1rW2lSXJ+RM/QcCtC28JdDK4Hso5p8gXMWK3jVRkc+9WbfSpL
wZS3bHqeBXQW2k29hjagz/ebk1YEvoPxqlS7i5jDj8NOq/NtA/OrcOjRw8n5qvM29+f50FK
09nFEubGRKF5/IUpOad5eaBFnua0RI2gmnND6k00Qc96YXHRctUoXApixFT1pxYg80vULin
5FzTBcjPNEsnzBce+c00QK3PT8KdgHpOr+31p9QmCMfxGnxhR0kOKVh3H0UgcbqdtqgFC/L
71HPD5oH94VJnC0inL0wKpIBp8dKiYY8dTTttPmRjYQ8ikAwaeI6ABT5kFmxpwSff0FQTSS
RPgY/wAasg47flTX+fqM1LnctRsU2kYLjaB+FDX2zGBk98mrewY+6PyqGYKB/q1NJD0GLcG
XsT3NP+0FeoFVi+GyFxTWck81eocqLH2k+g/OmSTlhz0PaoQuRQVB+vvTuw5USb8UhIJ4pm
aFXc3WlqFh4PNGaZgUoFO7Cw6hjirMdmjL3PuDTm06Mev50cwrFNmpuR3q62nK3rimnTlb1
p8waFMuN3BqWJ88Zqcaao7GpIrJF7ZP1qlOwn5HFfG74w6T8CPh9deI9ckkj0+0yGMabmJ2
lsAe+01+ZH7Wf/BUjxx8cZLrRfCcdx4Z0WUbCIm/026Q+snQA9doxX3L/wAFSbRG/ZG1YN8
q+evXp/q5K/IS21mf+zRazKz2juHAcYV2Xo/I52qW9ufpXfSrOML0zqwuHjJOUzGTwXB4hh
1W8v8AXEsr6yaEiO6ineS73yMH24GB5YyzZbBxjvVzWtauvFXhjw/YXoRj4ZSWytHitxCsU
LSGVU3LjdiWWblucbASQMC54V8LWev6vpcGoyNY6Xezxi5uRam4ECvIEeTYPvbeW28Z2e4N
WPFuj2un3M1pbjz9P0q5naG9kh2vco7jbIdw3HKgHBzjkdc1o8Q+ZRb/AOBpb+vU7lRVr2M
KzNw1w7XizNJkmSQAuZj05J+Ufjya9v8AAbyw6DG8Gsqlys/2ae2EzCZd2RvbjDR/LjOe44
5rmoLe0t/B9pp4t7FHs2lmF4tu3n3iSKhUsT1VQDtAHV2Oeam8Lubq8X918oXYQeCen8Qx6
V4uNqqtHa1j0sLTdOXqeteD9YPh3xKl3qElvII2DsJUdhNtzgNjkhun0NfRfw6+IFxr+n6a
941otnbhgIoZSJXU7mVnyDnBIUdOEHHevluy+03FoszytttyF46ntgV3fw98ZjQtRG8h41w
mP7w7nHqa+RxCa1R7FlJWZ9ceG9Zt7eOFZ3udkxwAXPODjjHI6np6Vd+I72awGaCfd3U8hm
X0I56HNeQv8X31LUrm6KJbSnc8JtyI1QsOgXkDg9O1W/CviiTUGjS4GRgAfN3JJP16VH1pc
rgcv1V8ymdjo/iO+guPMS7mTABIL8AY6mvaPhJ8Wde02xldbmSSGT7m49+h9a8u0GayuPCa
rJbRRXEchCqseWZDzkt04IwB/tV03hCVbUoku5EJGwbM8V6OBnOnJNSPPxsIzg04numl/Ef
Vxp264uXRiMl1OSpJb7wHfGPSqjfEXUb21BlvARGFbJz82cjBH19K4+/uo0uygZmmVRhG/w
CWnXH8/wAs1T8QeKH0+2lsLS6tp1ulycfwc7uCQMYyc89q+gli2lq9jwY4ZN6Iz/jR4isvG
cEeieJLez1eyC+bEZAfNgLDOVcYKt24x2618X/EzXNA8GfF+Xwlp99NdSmD7QiTIAyqf4Sw
4bHrgV9F+LLzynvHeaIyWr7ZENwoLAEcDAw/AzgHoO+cV8K/FDWxrn/BQldiiNItNwFBzjP
vSyjFTxGJlTm9Em/uO7FYaNKgpRWt0j5D/wCCRX/BPPwX+3j8UvEJ+IPirU/DXhLwdDaXN3
Dptt5l3qPnyOiosmGESjZlm2OcHAGTuH6d/Ev47L4W+FuhfD/wTbt4Q8DeHrOLT9N06C4lk
YW8Ywm+RyWkOOcs3PrzXw5/wQYureys/jOZzGscul6cGDZ7Sz5/Hn9a+oPF+kyanrjvHzb7
yUZn+VVxwvAwDXpeIGb4pY54FStTSTsut11MuEsBReGWKcbyd/wZq6p8S/DS/C7SrO1tLy3
8UJd3MmoXjT5guYWMZhAXOQyYcdBw3U544XxP4+nn05hKY3Mb4GW7dq57xhaSQShQu3P3cv
1OSPSoPHXh+zsfCOj3Njq0mp6hqMDTajaG0aEafIsjIsQcnEpZFSTcuAPMIxxx8TSw0Z2kz
6xzcNEZer+IJLyYlTGisT5ig9cHisaxb7XdOpYRL95Vz8pbqcfjUoikuYcOFUsvITnaR9ao
Wdk6X+0yHG4YDY4r1qcIqLSOaUm2jThtp9Pmd/lkVnywByQCavWNp5eorMCYyeCD3p2kokM
K+YwM2ATnpW1pOj/2ncIXGCrZz2NctWta9zaEDr/BpxfKArNvwpB9a9U0eOFbEeZB8xOfvY
ri/CWiJYiOVxvJwQVzx9a7220u5a3QrGWXHBr56cru6OrZH4g3EHFVDHtNa7x7hnsOtU5bY
b6/s6cD+WoTuVfL4zTVjJYkDOOvFWTbcn1qMAxk89evvWfKaKTHamm61sPeEn/yLJVUIVTv
g1fv0xa2H/XA/wDo2SqpQkUSWoQnpbzf5kMb+RJ/jX2p/wAELi5+Mnx42gEt8G9UGCcZB1X
Sa+LU2sTvbbgfnX2n/wAENWaX4v8Ax38nLSf8Ka1Xb8uf+YppPY9a5MR/DPTwP8U/PiNeXx
/z0b+Zr+n39gKzUfsJ/BVtoz/wgehk/wDgvgr+YK1JAkP/AE0b+df1Ef8ABPm0e4/YT+Cm0
cf8IFoR/D+z4K/OOOFehS9X+R9hk/8AEkeqhM//AKqemnySnIjY/hWvaaasX3uavwxgKDwO
a/OlFI965h23h+eVvuhB6mtG18OxRjL/ADkHuOPyq882Bxz/ACqVT+7B659ulUrDIltvKX0
X0xTGGO2KnclkP1FRgYP+7TAi2jPSgrmpeHHTj1prRkdOaYmiPyl9KXYPSgcj/wCvSjilck
Ty+OtG3H/6qXFFK4CMAV9/pTQCDT/y/OmnBPrTuAo5Pp+FN2YPX9aUcHpQQT9KdxWGSxktz
+GafGQoGaPL57UeX70+YBTiRskge2KaMbT69qVQD60u0ClzC0ECA/xUoXZ/XFGKXFLmGIcY
/pikGT7UpXcaULii4CBcd6Qgk9Rj6U7FGMUrhYaY896QxZFPoouh2G7SB1pcH1o2/X86AMU
cyHZjSlMlgMgqbbxSlaOawrFL7GwpBYbuoq3JNFB9+WNPq4FR/wBq2arzd2v4yr/jVe0Y7D
BpidyaU6dGT3/OpF1G1k+7c25yARiQHOenepggpc7CxW/s+MjofzoWwQHp+tWWUAUpj5o52
GhW+wx/3aabCMdj+FPvNQttPliSaeOJ5ztjVmwXPtUdnqKywZchCZ3hXJ6lXIH8qXtXsFhV
swD0b86csePr9TU+MmlWPPanz9xWI1k2H2qaOcMfSmC3yKekGf4aLhylmONWUetSJZq4yag
it2PT8umKtRW6p94D2GaZD0PnD/gqtaQn9kPVQSoBuFB3crjy5OtfjrBp/wDbM5dfMg8uMx
rGWyrK3B2+mR/Kv2D/AOCt0YP7GWr+Wo3/AGlMZOP+Wctfj14HuGs7vMu6baGQ7BkIAcKvo
e9d9NNUeZM9HA2fus2pb27j0aG1+2uILBzHaLI3yIC29lX2OAfzrmbpv7U1JAJJXeMglnYu
iqOduPUn+da2uWi38Q83P+sZtuTgZ9qg0zTlgYKmEDHv0p02opy6nfO8nY7zxPrNqyRxQXt
9rK2enwWlvPdRiNoSEG5FXJO1TlRnrjNRaEZdPuUzib6DpVCewOl6g8ZkikMPyFo23I3fIP
cVteGIXeSN4irlSNwPoRzXlVLKGmx307uR2PhVRfzqJZhBHKVDFvupk8nvWz4XspbvU44dm
4SNgOOhGRg9OnNVtOsEZcpGoiYBiBx71v8Ah7xDP4c1CG6tm8t4JFkVwOUKnIP4GvnK07t2
PTitDrrfRZNG8QXWmTz2kz20xiaa3mE0Um0kZRxwy8cHHIxXovgDSlwGDrL5YLLn7qr2981
5HP4glhvVvwSymQliTkseua9X+G+oQ6k8YSMxeeMSncTlsHGPQe1cDWtypX5T1Xwc8VnD/r
VJcZC9x9K7DSWUyK+N205AI4BrgdG0+LT9QHkB2cgBsjAP0P1ruLGUWUccpB37gMZr1sI9L
PoeLilrdHTarb+XdxTNndPjhR90nnI9MVztxcCw1Mz20sglgiAImUYMmeQo5BAOevUfQ0X2
vPFfpAwlIOFUZ+6MVTucz6g7qA8WAZUQFVQ8ZUHn27V2VaifwnJSptfEcbq+ptc399bKbRL
u7nG2Py/mYu7gpH2TqSc4BGBntXwr4yhgi/4KDTG3bcjafxg5/wA9fWvt/wCJPh+RbaPVLa
CVYwSB8yKxkwxGFB3MAN3OK+FdXt3tv29CGxk6blQDkjr1rq4busZNP+SRpmlvqya/mR5j/
wAELFt5bj4wpPtCnTtOKsVJ2ESz845r7G1zxa8fhi40qHT9LaC+khuJ7n7Fm6j8sOAiSH5l
VvMyQOpCnnGD8bf8EOdGbV9b+LEAYRm4stO+ZiflHmz5JwCeBk9D06V+h1ja3HgPxjb3fh+
0t5buORJNKkW084idAv7xBIuGJJz0POzpXf4gXWdzv2j+Rz8JtPLI/P8AM+ffiFosT+MybU
XqW8J2RG7QLKFHXcoyAd27oTxjoeBjeIrHzVSLaz8ZGOi5rsfFkDw3aiLbONxX7pHyEDgc9
AMY9qytNh8weWwOEyQB/Ovjo1mrPsfU8q2OKn8OP5ZDRkAfe5/Kua1DQDHqageb5YywweFx
XoWuXv2G88mMbhLhyxHUnt+lPHht9Q8lyoX8fWu+ni5QV5dTKdJS0OcsdLE/kHyy+35ic9f
au78MaDlxkYPBwO2asaN4NeB0RVTB5z1rsdO8FyQR7XA8zIJwO1efiMTz6I1jGxe8OWMklr
gx5QYH/wCuuu0u6W0tdgVjz2FJpFkYrBNo2MBjjv8AWiW1kjbmQDv2rjBn4ezJsJ/xqrKmW
rUmi2HIFUrmILJnt3Ff2zOJ/KFGprcgWIY6/hioJIgD2x9at42802VPm54rJo6Iz11G6xa7
LPTmyMGA9+n72Ss+SLC9WxWvrMAkttMCMGLQHcMfdPmycVW+z/uChHfrSnHX7vyCnKy+b/M
yJlA4x+NfaX/BDWPPxf8AjupOP+LN6oC2egOqaTXyBdxWsdggCObnJ3E9K+yv+CFtpFcfGj
45RzFVik+DmqbmZsKB/auk5yfTFcGLjaB6+XVOaokfnpax5Vz/ALbd+vJr+qj/AIJ3WSj9g
L4H8fe8AaCT7/8AEugr+Vu06P7O3T6mv6rv+CecZH/BP/4GH1+H2gH/AMp1vX53xsv9nper
/I+vyj+LNHrX2RR2p32fHensD7fiKa27PtX5xY+gsQzxbfx9qSElDgjIz+VPcFj3/Cljiz7
YpegxNvOKQqrdRz6ilb5T+NLECW/nTGMVAP8A9VPFvuHpU1FArlaSzdmGNvvQunMzffA/Cr
NKD9c0Eld9N2/x5/CopLYxdOaunLepqGVW7ZoGikykVHvKmrc3TGOarSwsDmoK0I7iQ7OuD
SRXJkTnNMuY2cjIxjr71d8L6TDqmrxwTzfZ4WyS3c47D3qopt2RM2krldp8DimJM2DnYOeM
DtXpum+B/DFko83zrk+kkuM/984rXsIPC9oxKabp2AcDzFEh4/3816lPKKkrc80jleIS2TP
HVZm6An6CpktbiTpBK2P9gmvbLfVdDtlHl2Olp/uW0a/0q2vi7TI51RIbMYBLFUXj07f5xX
T/AGLFfFVX3Gf1l/yniemeFdU1248u2068nk9Fibj8egrt/D/7Nut6lCHu5rbTweQhPmP+I
HH616RB8QLWJNq+Vt9A2P6VLJ8QreOEtwx6KuT8xPQdP1+tehQybAw1r1HL5NL9TCeJqv4F
Y8/vf2ZrixhLtq8begW0kb/0Ek/pVKH4BTXMJaPUkJAz/wAerkf+OksPxUV6pbeO4Dj1xnr
V6LxpbEdR+BFdf9j5dN3g7L5/nchYqqlqtf68j58ufhnqizyraC21QQ8ObGdZin1UHcD9RW
Nf6bcaVIEuoJrZz0WWMoT+de2eONfs9X1gJL4Ni1nYAY72R4F2kjopJLjH4U638QzXkKxXP
hjR4tNhANxLd6nnyYu7YMTbsdgWH1FePXyag58lCqr+d/0R0xxU7Xa/Ff5ng1xew2i5llji
HTLsF/nSLqNuw4niOemHFP8AF/xn0jVviZHoPhLwXYXSGQoAkrW6SgkZlO0BUUDPXk5+gr0
Twj8F9G0w3Eknhpb+7u2LvJcraiOMnskfzqqj6E+pNebRyqrVm4QaaXWzt8v6/Q651owinL
Rv0PNbjWLS1TdJdQRr6tIBVW68b6XZJlr62+6CFVwSwPTAFetz/Ab+0Jj9ntNOsdxzhBp0e
wZ7Y05j+prZ0n4FS2Krmx0ybAAydWWIn3JjsV5P4V0w4exc3aNreaf6EfW6KWp4P4Y8c2ni
zV3sbQTtdKQFj8okyZ9MZrZ8ca/Y/Ca2B1VVutWkGYdMSQAqP78x52r7dT+dfQ0XhnU7LS3
trPSNCs9yFPMi1u4Eig+jeRnNeZa/+xhFrbTTfYNMW7mJZpn1ueQs3qc25zXW+HMTRV4e/L
0sl8nu/wAPJmaxlKTs9EfL/ijxTceL9bnv7rYJZ23FYxtRB2AHoABWdJK23g/ma9r8Xfsd6
34YYt/ZkNzAB/rLW/aRR9R5OR+VchcfCWLO0215C3fbcq65/FFrxMRQxNObVVNM9GnOlJe5
Y8x+xSW999otJGsbruRzHL7EV03hn46XOhXC2mqRrCxwFbO6KT6HtW1P8LjE3ypqHvgQN/7
VFZ2rfCiPUbdorkXXln+/a7iPoUdq4+Soja8JbneeHviRp2tbVd1tpG7OcKfoelbt1dpZaf
NdSZ+zwJ5kjqC21cgZ49zXlfhn4W2eg2JhOrajcKvKK+nyjZ7A7ORXTrpVw6eXDqiLFIu14
riIIki5B2kH3A7U/Z1Gv+GMXGKehyP7WN5pOpeA/Dd7YMItRlmnW45O64TjY2OwA4/Go/AX
xDnuPhxpDG3ubqTTr0JfSkH92NwcOTz1yAM9wa66x/Zhh+KWrbdT1bSNN060WSeS6guvM+z
LtLbdhACgkAff4ryLRtIu9budVt/DmsWEVmrRxz2805je5RM7GztIIznv6VcuacVPl5d101
aS/wCBf59TWKhbkve36n0Je+JtH025eF9Tg+0oV/cbZFZwRuBBZQpGPQ9j6V0uh+FLzxDaL
cWVvJcQsoYFWXoRkZ54/Gvna28S+MvD97FczaHY6vcQsmyaOVZgUVSuxlDZOfWm+Cfjh8RP
Bnjv7RYadq9pBf3SSXVlDbuY7hAwOwcHHAxxVwoxU71b8vkrP8dDJ0pNe7ufTQ+F2vsuV0u
5YHoVAP8AWoNS8Baxoto893p9zbwxjLO4AUV7LZfFjTtB8Iw3N4zrIQFjhVczSHAI+Xr0Iy
TxnqRXlfxG+MV94/zCU+zWYbKwg5J9Cx7n9B79a9nH4PLcNQ541W5NaLT8dDzqVWvKVnHQ5
c3uwEAD05FRm5YnrUZOaK+Sdab6ndY+cP8AgqyouP2P9XV+Q1woP/fuWvx60MwPpYhKLF5c
geSb+8eSP61+w3/BVNgn7IWqlsbftC5ycY/dy1+Nun6j5NhF5coBkbzCBJuDEdOw9a97L05
Yb5nZhbK51VpOkse14g6A4Vsct9atzWUEVoztFF88boASflzwDjpml8PTxPEpucDIzwMYNX
datVdBHj5WA5xg4rKUvfsetGPu3KkYa5VgjbYy3Xqa6DwdG+n6iuQQVGSR6VPpWgR/Ylwce
yjNafh6y8q92SDJPyg4xj61wV8QnFxR10qLTTZ654Jm02+SNLyJ7fFs6brdVLyP5TeVlWIA
/eBdzddrEgEgCs660xkuDHHHnAyBnjjrT/Bxkiju4hKfLdF3IFHzEHI561uWlugu4sIzZBL
EEtj14r5aTsz0kY+m6TdT27FcYzlQV5z357V6p8Mg9nsSXdu++ob5WB6gD8M1maTpVtFeJ5
IlMYUFg6jKN/F046jI+tdAYDYal+4RnVU37u4PH+fzrFu4PY9Z0XVPtAgVFjkCN82AcoeOc
/jXQ3f2uTUYY413RM24cdPr+deffC3xAsvmieTckpBwONhBzt/z6V65aXSG6gCMBgcbsAg1
7GE9+G54mKvTlsWtR8LSXFlFfhNo4wvTcenSs37JFpxLFHfCnftOD9Oh74/Kut8Vaiy6fbw
kFtgG4kZ/E1z93ANPtvNf5weQpU89+1enUpxT0PNpVJNe8edeJrpLKdI7iK2uC8DOjksjNk
8fkc8DGa+FfiLJbyf8FBAYJPMX+zMMc5weeM19c/FnxDBquuGOPz1VSAVB2nrgj246Zr401
3TJ9L/b4EdwgQyaWsyEHIdHXcpB9CDV8Nz5sZUtsoy/Q7M0hy4WLe90cB/wQMsLV/F3xWOo
XUsKJYWJYxSiKQndcFQrFWAywGeDwT3NffHjm51/UtPsrKeaT7FpULSQIZgwjRxl2Azkbig
JP+x6jFfnt/wQ20+bU7n4teY7wubLTVYoAWP76bIHPt+tfon44it9c0dbuxs4LPbbrbTImc
uVVcsc9C2CTg4+bGO9eh4hv/hYqW7R/JHFwh/yLoN93+Z5TqtslxG4MiBlk+6yENHjJxzz1
znPpXO6lYGO5323ptYjr/8Aqr0H+ypfGXiOSe8Zzc3Me6RpOrlVCgn3xiqV98O7m2tXMatI
qM33R0r4JO2x9ffucAdJW9aNWj2vnaCP88V0eh/DySbaQrDPTjn6itrwj4SNxfB542O0gug
HIAr1ux0O3itFMACgjgHkgVWstETOaicPZ+DIdPt43yPMZOdwzj3FdFpXh2GcByzc9R2rf0
vw39u/h3HqcYyR7Z4q6NJWzkG9cIAD93nNVGk3qzCVZbHPT6YmnRSb8qoUkFzXJXmpSSzkl
GA/h47V3Him9RZGwcRbR98/N1HT1ri7y1Sa4LbV5wfmGD0rOSs9C4O6uz8YLy3AX0/HvWdO
m1iR39K1rtPM9vaqMy5OOmK/uCcT+RKE9LMzdrDj3zSnNxLlvl/CrMseMjAPvTwuV24XJ79
Kw5Tt5+ousWwhstN2qObZu3X99KKoIm/rn0rofEFvGmnaPtyc2Zzn18+assWwbC5AXnr2q5
w1+4zpVfdv5v8AMy3jXedwyAMYHevs7/ghRare/HT44RNtUH4Oarnj/qKaTXx3PDuDnbgLx
x0zX2V/wQwgUfHf43KCY1f4O6oGO4jA/tXSe4rzMbFqme7lc710fnXZje0npvbv7mv6wv8A
gnTZCf8A4J9/Avbgn/hXugcZ6f8AEtt6/lAslBDY5O9jj8TX9Pn/AATt+JN5pH7EXwYiBWR
IvAuhqFcdALCDoRzX5pxxNQw9G/d/kfa5OnKrO3Y+opdIZBygqrNYOp6VS0n4s21woFzA0W
e6/MD/AFretNX0/VE3R3UfPYnB/Wvznmg9me/qtzHa1cD7tQ/YmNdCbSKQ/LKhH1xTDYqD9
5D+NGnQamc+bYqeePwp4GK0dRsM/OCowOctWIniGwmfYl7bMwOCPMHX+tK6Lvct0UiSCRcg
hh14NKG5oAKKCaUc0AWLNcwnp1pJIs9vyqMOrd+aeoGOopk9RjwcVC9sB1FaUChl6g/jTJo
V3dqLXDmMuazD/T3qrcaQkyFWBKntWw1sv979adHZKx6/maloOY4XxF4KuzbSNpd20FxjA8
wkjP4EH9a+ffF3iHxboHiKVL7WtSs5hx5QQiPjjKhicg+vevr+XSY5Dkyxf99VieKvh9pvi
qxa21GGwvIMdJHGV9wc5B9xUJNPQ1jWtoz5Il+MOv2nH9tl/d4wP5EUW3xz1+1WR7q7Z4uN
slvu3A853DJ/SvTPHP7B/h3xDDIum6hdaczglVaTzFB+vX8814x4/wD2NPFXw/jLW7NqNue
CFnLo49wpB/St1FP7RtGcGbg/aZuCfl18rjjDFh/Opv8Ahpq+K8eJAMdMS9K8J8Q6bf8Ahe
4MNzp6RydWVSePzB/nUen63GzBdm1+uDGGp+wk1dN/ea8kT3mT9rLUoA23xBdzMOQsRPP48
Cq1x+2N4nJ2Ra5Na7hgFjJK4/DhR+bV5dpk7ahIVWa2bjJQxbcdvSodR0KW4lzBdRxY4IHr
+AqeWa6v7ylCnfY9U/4bG8WWsJ/4qrUZWA/5aYUN/wB8px+QrL8Q/t2eOdX0S400X+fPGwS
sjEqfUjfgnuOBj0rzDWNL1G1sstK10gPKozE465x9fQVHd6npEWoyQTy3mpjapS58zyHI8s
fKUdXI2txnPIXjqDTi5xTbk38zWNKnJ7I9b/Z2+NerfCv4havDd3trcXF7EjLcQXAmVzGWO
A4J65JIz/D04r3qL9tPVYjzcufx/wDr18TapHp0EofTru5SWBUkileY7PNCkv8AKI8kE8Dn
jnJYc10mkeL28SWCTW+5sfK6gZ8tsDINaqrUivcdl6/5GVShFu71Pr2H9uLU4Jh++J49elX
I/wBu/VC3+uJHYZr5AS+uoRuO48Y+lRv4jukPAP501jK62k/vMnhKT6H2SP28NQMZ+cnII+
9/9erVv+3veeSOQTjPWviz/hK7leopYPF8yKMofQU/r2J5rqbF9Spdj7eh/b3ugwBIz6Vm6
x+1np/iK4zc2yCSQEmRODnjr69TXx5D41mj/hxViLxvOzA/UdP8+lKpjMTNWlJtCWEpxd0r
H03cfHaASboXyvowzTZfjjayxjciKR1IPBr5uHjqYnlRx6CpE8eS917Vz80zT2aPctT/AGs
fCml3r208pNzEdrpHE7lT/wABFaOiftq6LYY+y6F4iv8AkY8iycD82Ir5+PjBtmV+UP14xV
qz8WTcbf7ucg1lzzTuX7OFj1v40fta6v4t0i6WDQNUstIuI1WdZRGxG0H5zwduB34rxfQP2
gbTwner9kt4X4b5ZZ8F84ySQPauK+OfxI1qwP2I3Xl6bexcoE2sxHVd3Pt26Govgj8eX+EN
uTp3hnRtWvbpwZJb62FyxAI2ooYEY554yc+wx9HkWV06/wC9qvrc5cTN01aKPVIv2tyr5Ol
Wx+l+P/iasx/tZoWG7RI27jbfpx7j5adL/wAFAvHclmhi8F+GLKM5EcFrowEcI44Ksrfz71
PZ/wDBQPxkkoN54C8H3cUYxt/sUJI+e5baR+Sj8a+7hh6EY2sjyHKTZcsP23r2xUpHZ6mFz
yo1f5fyGB+lbeg/t8NaSgXHh+4vgT8ytqEak/8AAthI+tYM/wC39rcrOz/CjwFKnRFOlHI/
HbUcv7d+oT2bxR/CHwJD5gPmObGQsf8AdIAx7dairhMJUVqkIv5IlOfS56Z4R/bh8Oa+JTq
2n3vh9w+IwJVuoyuepYbWBA7bT/SvYrK9h1KyhubaWOe3uI1liljbckiMMqwI4IIIINfBvj
z4zXPxvvLWK6stD8Pw6X5nk2cCeVhiRnJIyeg44r6O/Yw8WX118HXgupoLy30+9e2sig2mO
PZG5UnocM7Y9Bx0Ar8+4kyvC4dKph9H1XQ9Cg5yXvHLf8FWv+TPtX/67Kf/ACHLX4uWDMZ4
gzu4UbV3HOK/Z3/gqRfDUP2RNXXaVPnL3/6Zy1+PHh+0jkudsp+U85rnyuaWG+Z30Its2PD
Op/IvmqrhSR839K67WPEFzr4WW5kMzKqqGwASFAUdPQAD8K5nTdGzKZIUbY8nCgfKOK6u2t
mSFc5Qj2rDEOHNzI9ijzWsdB4cczRLHskGRnOK3bLTfL1xElAJKkkeh61g+H7pXbaF5HfNd
poNqdYSN/LO9QAzetfPYqTi2z1qWqOz+Her32hW+o2tnJ5EWpW5t7nCgmSJmRtvOcDManIw
eOvNbmhaX9mWR3fcd+UDclhnp/Ss/wAOS3ltpgtHWAW3meYDtAflQvJxkjjpXoPhjw3b60y
Lwhhw2VPLceleHOTk7HRotTc8Iacjw2qmGI7FJJUdQf61e8RWYsrOWZNu5QSeCPMwCePwzV
3w9oE1lc/uImdMgBgM5+tbvijSZJfC8jyjZPtYIv8Ae4rSNJuDZyyqWmjz/wAJadJFcMUYs
Nm47SevtXsvhXUBdacpl3LJGfLBzgsQM4ryXw/Dc6bdSRycZ5DL+XSvSfBbAWAATc6MSVwc
tnof0rfBO0jLGLmR6zpOmLJZ4+aUjhiw9OcZrlvi94ha1izCyxyn5Xxjium0vWvtmkR7CIW
X5dpORk159488LS3UrEysWiGOp5/pXvYqTVG0DwsLFOreZ45q+krdatJNNJt43YP8XtXyN4
iYn/goLPuGGOn5IFfZnirSmQOz8mNQVAPTmvjTxRD5f7f+QCA+mADPfGajhVWxc1/cl+h35
y74dPzR55/wQltIryX4xrcMID/Z+m/d27WUSXBPXvwOnv61946g8Gs30EEE0ccTFWcbTk4U
KOnbrXwj/wAEHdJeef4uFFJkh0/TZML1AD3BPH656cV+gWi+F7eznjUMeVBUsRtPOTyODz6
V6niKm86n6R/JHn8HNLLIvzf5kei+F0FwPlzIrEBsdRXU+GfC6RSLMy7VZsFXHB560/SLUi
5EowGQ7sdM/wCcV18EFzdOPLj80kYK5wPrXx9Cgnqz3a1ZrQ5TWvAUb6wJoIwo6/J3rd0Lw
DNqkHlLy6L3Un8q6/wv4IlvYQZl2MDwQOtei+HfBH2GKOR0GQRz6ntXr4bLOd8zWh5eIzHl
XKtWeS6H8Pp8NhHDrzgDH4U3V/DLadDidMuRkqRkEV7HquhrZ20kkaYONxzxXB+Np1jkTek
bZjAXDn5fc+tdNbBQpwOaljJ1JnjXibSrO+80TI0DCLMYA3l3OML7deueKwdPhkhs0V8Fef
LJj3krk9T35zXb+IbaBhPMJWWWP5UAx8wwc9fX1rlDDpWnu0U1kbtwxbc5kXbnnb8j4wCTX
ztSNpX0PoKcrxPw+uoAJD1wOnHWs68gJIHoOuOtb3liRgCB1qnew4bBHGeMV/cNSF1c/j2j
Ws7GLJFjGfzxTvI8wYx93kVbniUMMdB1owHk4G0Vz8h2e1Zq+JtLUeHNFlHGbRhtwB/y8Tc
1iQ6ajWUkhk+4wVVHVjXRatAW0PRfmAJs2GO+PtE1QHw3JPbxOu1lZiFVcbifet50uZ3S6L
8jjp4hwi031f5nOXCo9qQARLuGDn5cD196+tv+CKTSv8YPjoI3KTN8GdVVWUZKn+1NJxivl
LXLZxKQwI2nYMjpX1R/wRitFn+LPx5j3fL/AMKZ1Ybs4z/xNNK6HtXj5krU2j6jI5KVdP8A
rY/PXTsndyQd7A/ma/pS/YU1VbT9ij4Or1I8D6KDgdP9Agr+a6yGLc9/nb+Zr+iH9inXZIP
2NfhIv735fBmjqPm4H+gw1+Vcdq+Go+r/ACP0fI1etP0PoxPEEY5y1WIvEYi5JkUdiSP8a8
+TXJMLhWz165qRdelHJXb9a/MlTufSOB6VafEFbYcXD/Td1/Wpz8UbgD5JT/wJs15a/idl+
8cfjTG8UHdgFj9GrRU7E8h6PqfjW61hSs9y0iY+4Gwv5VmPqCKoGBXFjxM3pJ/31SS+JHVe
hP0kocEUonZJrAiYFS6kdw2KuQ+NLuFfkvZ0x/00J/nXm8ni4p1WQn2f/wCtUcfipw3JlXJ
4+aoaRXJc9Yg+Kt7GMGYOP7xXn+VE3xEuruLY1xKwbqFwOPwryQfEC2F8lsbxfOl5SMzDL/
QVfTxQ445+m+lZ7XD2Z6VbeL5LfGJrgD/f61qWnxGZhhpGPvmvIz4jllPy7z9JBR/bF2pB2
ynn/noDRy+YuRHt9r483jiX/wAep0/jlQOZh+LZrxY69d2zAG29/mYZp48TTuObTp0+alaR
Psj2EeOxj/WKfTmmS/ELyz13fRhXjreLXT71i3/fX/1qZ/wnIX/lxY/8Dx/SofOUqR7G/wA
RWkX7rj8Vqq/jOSRshG/OvK7fxujdbNvxepo/Hduv/Lo31J/+vS5ZB7LyPS/+Exk/26ZceL
DPHtO4153/AMLGiiziNl/A1Xm+KaqPlUfitTyzD2bfQ7XUTbakf31nazhhgiZd2R+VcV4j+
BnhPxK7mTQbCCVgQJbZ2gZSe+F4P4ioG+KjNn92PyqKX4qMp/1X8qFzrVGqjJbHD+I/2Sr6
ytpP7K1WO4VsgQzKVdR2w2cH9K5C4/Y38Y+UZrfU9NaTaWELvIHB7LuHGffpXtUXxcz1tf8
Ax4VJ/wALaVuFg2t7jP8AUVr9arIpc6Pnhv2ZvigHUfYU4IGRqCYH/j1XdQ/ZX+JV1L5L2+
n3sJ4zJcROq/Tdzj8K+g4/ixEsXzR/P3PalHxVjJ48vPup/wAaPrtbeyK5p9j5P8Z/AzxJ8
MoVn1vSns4Wfb9ogn3RKfqrED8QK5+C+1DQ7vfo9xPHLIcujFHVwPUBR+eK+x9d8aWvibSL
jT9Qs4byyu4zFNC4wHUjB9cV81/En9nFtFU3uiiOa1VfnhDMsqAd/wDa49OfataeLU3aejN
6bb+IxtN+NmqW1yItU0aKdAv+tgYo2c/3TnP5iuptviPos8MbzCa28xdxMkDYjI6hmAIH41
5vo2q2kUJZrkWku7yyROW3AdeCp6/nXZeGta0ObSHspw06hWO+3kQzYKEDllxgNjgnoD3rp
+0rhNJLRHW6ZqOlazIEtp7S5ZuixSK7fkOa2IPDdu/RV5PIPBH1FeQtrtho00n9oaQslnfQ
yReZEElltZFt1Kkc4wZSM9O/fit/9nH42J4M8X20F6kj2GpStC5ZT5ce5FKsPmPIkXb0+7I
ScYxV8nNHmRjJNbHpf/CCptysYPuM4oPgtVx+5PHtXs/hzx9pOpwL5Vxb54yq3Az+VbSata
zgYd+fV1NZSUo7s5/as+fH8MQoeYmX8Kb/AMIxCW43Dr2r6Nt7q1lXa37zPYlf8K86+O/xa
svAM2n6LoWkRat4w1ttljbFVcW695ZAMYA5xnAOCScK1HtdNEVGTk7I8suLHToLxbRruFbk
/wDLIuNw9OOtXf8AhGY57dSiI6svDKfrzkV7P8EfgzpPws8Ky3uqrZXet6lm61W/nIcFidx
UM/RFH0Bxk+g5L4teOrTxn4e/tHSbmx8JeCrbmbxJLAnnakRnEdpGVJZd38ePmwQvAJOlNO
rNQhrcVSqopvojwz4+eCoNY8KwWyyoNTgnSW2gBzNKpyrBV6n17/drz34efELWvhFrqX+iX
v2LUbMkQzi3jlaJuhKh1YA9sgZ966HUvivqfjaO6tLS9nEF0BDJcOVHmoCdoXCApkH5huIJ
6YHFZGofDyXT490xhtm2rjeXHnZzluhH8s8YBr77LeHp0ad3OzPEnmkpuyhdHoCf8FCfjH5
f/I83uc55trf/AON1ZH/BQz4vmzO7xzfCXdwRa2/A/wC/deQ3Wk3N6wSS7jnEY2xL5hJULg
YUduMY9hVyH4a6hNYmVbadlHOQpx+fSuypl2JT0q/mNYuHWB6TN/wUQ+Mojk2+OdQYgjZi1
tsY/wC/dOh/4KE/Fm+sJra+8Y6o8dxG0b7Y7dThgQeVjyOD2IrxmTQL77YIUtrh3zgKqkk1
6P8ACL9l3xT8Qdathc2F/pWmSH95dzxNGFX23AZ/AEV5OYqphYc1Sp+LO3DzhUekbG38NPg
D4i+J+n/2tp9pFcWk7FftM13H97+LIB3A/h3r6z/Z9+GI+EfwyTS7po5bqSZ7iQwPuRWOBx
kA9APyrifh7+zBYfCTU47zT/EOvo0ZHmRtcRrDceu5AuD/AE7GvQrnWEP/AC8pn0BOK/PMw
xsq8rJ3iehZONkeQ/8ABS/bJ+yrq6mUAGUYycZ/dyV+RlrpccbbXZmY8rg4r9hv2m/gvpP7
S3wi1Hwpq0p8i8xJFKrFXt5V+66sCCCOenqexr8tPj3+xn8Rv2VtSeaa2m8V+G4idl5bpuu
IV/2lH3vw/KvRyflnSdKMrSvt39AjVVN++tO5H4Ql/cJAFwVO7FdwNLF3ZEYKsBz6GvPPhF
rdt4ohSS0mV/mwwP3lPoR1Br2XTrNomVfLyuMEnpXk5nJ0qnK9GfS4O0qd0c3Y6OdPm3iNj
gZODwK6jSNTSwVIlYjn65q1ouiLcR3IIU7Tk7TUUemSG+UGLYjcLgV5FSsqmkjsjHlWhvaP
rU63OGfdERlc84Ne8fBl0vreJVYB5ADtfqK8a8P6KYGVHVcseMj0r1H4O6NNp+pfapWBYkL
nsBwelcCa5kVUXus9ytNES2EXljZjlia7fxV8LrdPhxPcxXSTOIxIcjPpkVi+BlW71O1NyB
JExwzHoc17F4P8Pf2bBd2s4WSGTiLgHcCMHivqcHhY1ItNb/gfJ4vEyhJa7Hzj4Z0S2uZPJ
mT96zgFyBnB6CtmTwz/AGHM+1iqnBXg8gZ5r1nSPAi2OuMklmjhcsjsvBPYkfyrV1r4fWGu
W3mbW8zk/TNFPK2o+YTzJOXkef6Tff26ETykjmXA4bqMYqebwhcXocNnEYAIyTwBjpW94f8
AAy6FrC43uch9xUYUVJ8Xfif4V+B/huXXPE2sWWj6fEp3yTybSx64UdSeOg5ruo4SU1aW5x
1MQou8NjxHxt4LkhlcGMmXcQRnGPwr4H+KlrHp3/BQhUiCqBpfKhskfWr37Zn/AAVq1746e
Lrrwv8ABewnjs3Jjl1h0/fSHuV/uD9f901yH7JX7JPiqPx8+v6nPqfiPxRqCM5hhV7iUgDL
HAyxwM/lXrZfkUsHOWJrNJtNKPXX8h1sy9vTVKKvZpt9NDE/4N+0Oo3fxigt+X/s3TAx3Dz
MeZcDAPpg4xX6TxeCrjWLjzxBAmCT5aLsVWbklVHAHOAPav56fhd8XfGf7P2sS3fhTWNQ0C
+3hLuNWMaymM/clTPO07uoyMnFfrt+yL/wVLtvB/hP4d2nxkeHSrjx/o8Oq6XqaqRb3KsQr
KSehUnuecjGa9njThbFYnGPHQ96LS0W6sjyOG87o0cKsNs1ffzZ9caL4Nk0y5KuDJIw5+Xp
Xc+FfCcV1OoIKPnOM8dOK6DwTqmkeNNPt9Q0e6ttQtZxkSwsGDflXaQ6Tb28gIgRC2DnaK+
LoZcoPU9utj5TItJ8MQwWQG0ZwAxH+faugh07yrIDAIxge1Lplp5Ee914z0q7q0IiytuzNF
/A+Cuf85r2YU0o3PJlNtnEeKIJVbgny3XAB4wa8t8V23kT7MBywwpbgDvzXruu2Rkjx/wIi
uH8R+E3v5w7LsJ+VNwzjvwa83GUnJaHfhqii9TyC80ATj9+qrl+GBIC54yfoTn8K5ofD28v
CWVRIoO0Ex9MfT8/xr1Txd4Se+1GPbEwgK7SSThyD2q7aWJ0mzijX5mKBn2MWw3ueOelfPS
wKlK0uh7ixlopo/ng4Hv36VFcIHlyowAcgHmpZECsC2eOtQSOV3gcK2N3vX9rM/kWJVYK8h
zt+fnjsaFsDLJjGMj86m+zq31q3EgVKhRvuaupbYu6zY+VpOiNgD/QW/8ASiaqdjeHPy8e3
rWp4qmC6LoYyqf6C2Pc/aZ65y3ie7vI0U/MzAAk4GTW1T3ZJLy/JHNR9+Dcu7/Nj9W0kSWs
sjyBXA37T6fWvpX/AIIwRRx/Fz45ly6qfg3qpJRtpH/E00rv2r5b8QXDxvLC2N6sVwDnp71
9Q/8ABHC3+0fE/wCOqF44w3wZ1UFpBlV/4mmlda8PNmnTdj6zh1SVeN3/AFY/PXTBujb+7v
b8smv6Nf2KfDEb/sSfCGYiXMngvRug9bGDmv5yNNO2Mjkje2SPqa/pQ/YbuAP2E/hDkpn/A
IQrRjgfeA+wwV+RceythaPq/wAj9SyD+PUOpm8KBz+7uOvGGFQf8Idc46w492zWzLcf6WUD
NlQDgdTmrLMHjC5xJ1IJODX5Uq80fW2Rz/8AwhkzDLhP+Ag8/jTZPBB/5ZyqX6kEbR+fNdJ
PcohHH3uNuevaq2Wjlx5eeetH1iYKNzktR0K5spuRKc/dZAWU/wCfpUMfmdDKAfVuM/nXXX
U3lSqA23PHB6E1xvx/+L2lfBb4eajq2pTwo0cD/Z0kdR5soUlQN3GcjvW9KrOpJQitWDUUr
sw9U8bWFh4pj0m4v4Ib+eNpYVkTAuFUZbYcfMR3x0rxP9on9sDwFZWk3hgeLNLg1W+tGktb
qC5IW2mBKqGZCMHOPlbgg1+Xn7Qn7Yvjz42eL9Qu9S1i4itpb37Za29vKUjsSBx5QBwnTJx
17155qOsy+I9SuLoq7XF2wkkduPn7kfU81+g4Pg+1p1p6+Xc8Wrmq2gj65v8A9saXW/Eujy
6j5dzqVhdlJNTgbypTEhJBcDh29CeenNfor+zt8Upfip8MdM1u7t8fbYg6OGwXHQ/qK/Ffw
XPEwi/tCcR7MmTJ3FyeAf1r9nP2WNBttD+CHh6zEEXlRWMZimguBJHIhGQVwcdCO/PWuDiz
D0cPRhyrW50ZZUlUbuz0b7Vbn/lnOD2w/wD9am+YjHC+cCeOWq5pdraT3Dod+1RjJbv7VpL
aW2Cfs0W1T97Lc18J9YgtLHr8jMAWYxzLMfoeKX+z/l+WW4X9f610qeHoriPdtdW/2RkCqt
z4b2fcZ8jnBXGfxo+sxHymKtu6/KLmUfVjVuLTroW/mC7LKGCkZ3sDjI469Kmk0ya3gZ/3a
qoLMS3brXnvw78bRbrpr69UTFUVXmlI3AM5Iz/wKtqc+aLa1sTJapHeta3B6XEf1ZD/AI0y
SC828S23HfBqpaar/a8bvayC5CcMYZPMCn3pl19pA+/OhPYj/wCtWXt7Ow/Ztkws73d/rE5
6bRwad9gncf8ALHP+6R/WsSVr9ZvlmJ9ivWtrSLaW5K+dArcdRkYodVPqVyNIbBp8pfO2CQ
ex/wDr1JNpO9yxRSM9gDj9a6HS9EjIOIUXI6A1PcWCGAoR8uP+elTzruT1OOaBo3wYo9o4O
F6/Sno0McY/cKx69Of60niLTBb58uURknvKePzrFk1MQAiWYkj+4Sc1DaLUbmvLq0Vuf+PB
jjknApkHiWN5P+POUZ9IxXPXF/5pykk+303Dj9D/ADpLW/naYiMFQB0zj+lS+VmnIdPc+JI
YBzayex2iqk3jCMtiOADHXpVLzNinzoGz1yNrfzxUJuIHk5jmj7/6lcH8uaz5YlKPkeXeOP
gG2ta/c3mjy2Vul3K0zQS7kWMscnaVz3zxgYrkfEHwQ8T+HLZ50tLa8iRSzfZrneVA77WCk
/hX0XDawXPQnn25X+tSWulLC+fmOeAO1dcMbNabjPim78QSeYS7yx/MVwEzj261YtdekjU4
KyhcA7kKmvsnVPAGma4rfatL0+8B6+dbq5/UVjXXwC8L3n39A05Qe0aGL/0EivRjmVFq0o/
kZczPlxNVmubdyLZtq4YsFyFBOBn8eKnk1E2Ece8ujONy7Semcf0r2zXf2YJYjqEGlXNrHY
380L+VOz5iSMMRFxnI3ENkn+HvWjefBb+0Nb0m6ufD3hBotJsEsza+detDeMqbRLL+8De+1
GQZPOeRXT9awvKmp/mRzTb1R4HL4xk010YSyhnB2lZSuRnHr7Vv6t4H8ZWHhuy8TQ21+U1I
Mu+LzWuYVGApkwAQrAAqc4wB7V7f4D+AOjeHfEUGtahb2t5qFrAkMKRR7La2IH3lQljuJyc
kn2x1PpDawrxBRHlF4C7a4cRmcITSoq66mkbtao+Tdc+DfxDf4dJrM11fXFvcKGksPOlNyk
ecZeMjpwDjJ4PTrUvw3/Zz8V+O4LW/v7prewQFY1u5nLnBA+VOcD346V9VjXlj3f6PITnsA
Kgiv/m5R856Glhc7rU5KSVtTHE0VUg4nN/DX4R3XhSKNzbRX3kSJgIwCsOSc7seg+uTzXoH
7X+34sfDzSbfQPCi2N3p8apOTNETK2MfLgjjjv61Vs9cZF2qkmO4Hern9rNMuNr/AExX3+H
4poTgpSnZnzrwtZPlcdj568K/AfxJpHieL7Rp8E8ShXLx3K7cnqvJByO/GPc19twyeEdQ+A
Vloz+H/J1sELLK3lmNV7sGByT7YryCSf8Ae5yR+lPm1WTy9vmvjpjJrLEcU05K6kH1Oomly
3Ogmk03w3N5OnQ2lmIxtJijRGYD1IGSfrTZ/E00o5v5VHYCSuQnRM8g59TmmJfeQeMH13Cv
g8Xj6lebcnoe5SoxjG73OmudaWQbTdSE9fvZ/rVO6u2Cf8fUnPcYrElvluB/CD6jNV96FeS
575DEVxWR0X7Fq91GZWP+lvgf7dZ2rN/atm0NzILmKQYZHJYH8KV4Iu2/8XNRvHH02nntnr
S5Fe6HzHzJ8av+CfdlrPiWbxF4L1BfDutu3mOgUmC4b0Zen415zdfFDXPg/qKaN460H7BvP
lLqtupa1c9MsSAV/lX26Y8H5YCf51j+NvA+m+OtEmsNV02C7tpl2sroD1+td7qxrpQxa5ku
v2l8+vzClUnRd6Lt5dDxD4cWtjqVkZIzDOkqgl42BDA1Pqlukt35SRAGM5DYxmuN8a/sx+J
PgVqMmqfDm/ElgcvJpV3KPLx/sHPH8qu/Cb4vWHxQv/7LvmGg+I4Dia0uXAJwB9w9GB9q8n
G5PVpR9tSfPD8V6o9vC5lTq+5L3Zf1sz0nwx4Wn1xFHyYUnnuOK97+Dfw2GooVmMYWOLK5X
q2OpryzwTotxBOpQbFVwNuMhq9b8IeJfsj+SrFGI2Edea8/BqHOnM0xspuDjA7vwsESW300
W6GVZwC68qw3Doa960y0jgiijI2yBflYdAK82+HnhS0ie0ZwRcI2XJH6/rXoGoTRaBav591
FvSHzsiQZRckYb06H86+2wFNwhdnxuMmpysg1LVxaPvZUZuhKjJx/k1XvL+w8PaHLqF9dW1
jaWoLzTXEgjRF65JPAxXy5+1z/AMFbfhp+y8J7Zpv7e18Aqun2cgYq/YO3RRx9fQV+dXxi+
OPx0/4KVeIWmubi58KeCGfEVlDJ5ce0dyM/Mf8AaPPpjpXuYbBOova1Hyw7v9O5wTk17kdW
fXn7Yv8AwXC8I/C3Wbvw98MrKbxp4mIMMdwo/wBDifoCO7469gexNfEHiX4b/Fz9t/xfHrf
xJ16/+z3D4h06IscBjwiqMDnpgDnvmvqT9hj/AIJC3GtSwXlnp5gsQ/8ApXiC/H7lT/Fszz
K3svcjJXrX6R/Bn9mvwZ+zpaq/h+w+360Bh9Zv1V58458pfuxDr90bsdWNehGrSoK+HVl/M
936Ilx/5+6vt/mfFX7Jf/BHg+E/C1ld+INvg7TpMMLQwb9WuV45KHiHPbfkjHKYxn7J8K+A
9C+CvhWTS/Bmkx6NDIu25uc77y9x3klPJ55xwo7AV39xZHUF82Z8s4PzE5JI/wAis/8AsNr
1zlM7Ru+leZXrzlfk69epopLr/wAA+QP23P8AgkT8LP2/dNu73X9K/wCEW8bSrmLxNosaxX
LvjC/aY/uXK9M7sPhcK61+d3/BZ/8A4JtfEL4E/s+/Aq1s9MvfGHhX4Y+HbjRNV8QaZZsYY
G3xbJJogWeFWAPzNlc8bs4z+6Y0sRwrt3b88g9AKv2VkRwCWVhhkIyGB6gj0r08rzzEYZxj
N80V0f8AmcOLwdOqny6N9T+Xv9jn/go78Tv2HdSin0nXX1TQoSDJo19IxRkByRG5zt47cge
lfsl/wT6/4LqfCD9tGW00y6u38I+KiuH0/UGUb2A6oejD6E4zziov+Ch//BvV8MP2rrPUde
+Hf2T4ZeO7mOUiK2i/4kWpSlTjzYFGYGZtuZIeByTG5Nfz9ftY/sS/Fz/gn78T00H4k+FdZ
8I6rG/mWN7960vgORLbXMZMcgHH3Gyp4YKeK+mr0MtzRc9H3Z9e/wA+55uFli8PeNZ3XQ/r
/wBM8rVbeJoJI5Y3GUZWBVh9elPv7hpLcRkkJExCpnpn/wDUPyr+b7/gmj/wcO/ED9kmW38
P+PnvPGnhPcFE0j7ry0XGO/3x05+91+9X7o/sjf8ABQv4Yftu+E4NT8HeItPuppQPMtTIBN
C3HylTyD7EZr5bHZVWw3xK67nqUq8Z+p69eacLSNJNyuzjcAADtO7GGB+lY974Zmu7gZUMp
G8Ko6f5Oa6hImB5JOz7oOePpV3RYY5dQy8byk4CqBgH2NeS6KlozpVRo85uvCDNqRUqDHje
kbISGY44xW4/wh0u4SMvbtO2wAuSUz+HQV6FJ4Tiu7mCcKEaAgYBzjH/AOqrj6Et07MsrQ5
JLLvxknkn9aqGDiviQSxLezsfyWapGNvy8L1AFZkrGM9T+dbmpWyxQ7l/HI6Vj3oBXg8Hoc
V/T1RH840XdWI7YMtwD+tXZIvkyORnBqCziMkIJ/WpJkdUI3Hb/WpjsXLck8WTFtL0XB4Fk
3/pRPWcXiif90ZGQoDlx3xzV/xPJ5GlaKf4RZt/6UTVkG+R4ztzn0qJy97Xy/I0oxvDTu/z
IdU09xbpcEYimzsOeuOtfUH/AAR1cxfEr48YxkfBnVcEjO3/AImmlc4r5ZlG4Hk4A4zX1V/
wRxjDfFL48AhiD8GdWztOCP8AiaaV3rxsz/hNn0+RX+sRTPzx059sJ/3m/nX9Gn7Ceu+b+x
r8I4RAFVfBejq8jYwSLGHOB1NfzpaVbRtbZkZxlmIAGTjJ5PNf0UfsSweR+xd8J3ijUv8A8
IbpDKW/68Ya/JePtMJR9X+R+ocP2deovL9T1y9vYbN9oO+YoNnyZ79Dz0qS2EkNy2/Dbu+e
tc7Y3ct1cs0sbrL0xzwPyOK02uZnQAyBOPvY6V+Tyj0PreU1FCtMA6oQOVJPSo9caCyh3+Y
gY8DjgZrGvdYbTd3nXcmF5GEPP0PSsm+8UG/OyOY/3RulwXP0pKlrcLM1rS8gExZpFP8Aeb
d1NfnZ/wAFj/2p9RaKPw1pSD+z5VmguZHjbDAgBgMjB5wQR0x34x9p/FDX9c8FfD7UtQ0e1
tdS1q2t3ktba5maGCWUAkB2UEgcdhk9MjOR+M37XH7Ttz8fvEM11qGgL4d1XzpWubeCVvIO
7A+6RnIxy2Tuz24FfZ8I5b7XE+3auo/mcGZ1lCnyJ6s8QFx5s+4np0HWrUZm8ozR7jHGQrM
BwpOcA/XB/KqCABs1f2y39puJdkgReQvAA4wfzr9Zsj5K7NnwpZHUtViyw+U55Nfqf/wST8
WXWq/BfXNEupmuIvDt8jWv8QSOddxQH0Dq7Y7bjX5ZeEZmsLuF+WBbDL6V+iv/AASR/aW03
RL7UPhpqiQwXdzctf6TebQPtRZV3wuR/FgZXPX5h2GfkeLaDqYGSSvaz9Lbv+uh6+VVOWsv
M++9GtWY7pLZuf4s4ArYa0CWxVdu5/lAHOSeKrWcjXFuwUgkrwM5AqtHfXWm3ASVtjE/KcY
5H8q/IPZJ6o+p5m9DaS4NmBsZWx1Bj/rWTf6tLNdnEuF6FQvQ1yvij4rXmm61LbQxQfuSAW
kBJbgH1461m618VYFEUqI0jsf3sYJUJ6845q44OWjS3J9oix8bfFFxZ+D3hSR0MzgM6nB2j
qPxryDSZUedQZuTzitr4keMJvE9wVI8mCJSUTHXpya4oT7T3r3MHhuSlZnHVqe8e/8AwFVY
YNRVNzAvHkr9Gr0ZriMNt24PckV5V+zRfNd22qqSBsMP15D16XcQNDlzcgBQSRs6DrXi4uj
eq7nXTl7po6cElYt5an2K1rx2v2tNqJCvbGK5rRdTV5mVJQ3HUiuj0S/zcbWZCxHUCsI0Ug
lIbceGdo3bgmf7mV/kaqT2+3IIWXHqoP8A9euuu4UFuRuwSMjNcje3EdpO++QYye9JwuKMj
F1dYAf3tumwnk+WMisK9t9KuJOIl4Hoo/SpfGfjeG2k8pf3h9gDXHv41kB/1RA/CsHhnLY6
IyZ0aaRYqdwWBfxII/SpTp0RX5SOO3X+WK5oeMjKOYmB9VAqe38S+aMeaE+sZ/mKX1aa6lc
19zoXslhX/V2rZHX/ACaqyHf/AMsbRQP7q1Tg1ppBgXKn2Bx+lTIblkyDHz0+UU7cvxML9g
FpHKwLCHjOMZUfpU0KxW6HEUPJycsxz+tVZ7q5jHzBfwSqN1r8tsfnhZl6ZEVaRV9ifU1Tc
xqx2jb7KTg1FJq0KDGyTn0NYz+LImG0p+cdRf27buOVI9MKRW3I+wtDZfW7ZOfJfjpzTH8U
W8f3bd2453NWLLeJNH8qSOAckY/rVaQCTkqygds/4U4wV9UbKF+p0Z8aRQr8tuAxOeuM1Xl
+IChSfKVv91sn+Vc1e6hFaR5Yt1z1/wD11myaxCCG/e889RxW8acX9khpLqdinxJPVbb/AA
H6VG3xUKtgxRj3P/6xXE3evWcClnhmI7kEGq8XiiwmlAS3uWJ7IF5rreCko8zp6GPtIN2TO
7k+LwifgQZ9yf8AGpbb4yzhgf3Cj3Vq89k8TW0P/Lpec8nPH50QeK7ZOkEqeucc/pQqEf5Q
07npjfF27lX5Psj/AEU/41AvxXv8fNb2bdwfWvPm8WQnJUMSRnp0/Sq0fixXbHl7j7nFX7C
L+yT8z0S4+JupzfdtLFR7oT/Wqd1491mQjatnEO+y1HP55riX19rlCv2YHPp/jTS93EgdbS
ZV/vA//WrSOHp/yiudZdfEbVo+FOW/64AZ/Sq8nxD1qXkhR7eSef5VzZ1O48gmWO7Vc9VBP
9Kp2mrXNz9o8ppztkKcvtAIA/HvV/Vofyod9Dp38YavcHnIH+zGw/rUX9vXDDLgE5xnkVzk
euX1qx81hgt2+fdWpa+MpdO8HeJZY4rGdzpskY+0WqS+XuIUldwOGCk4Ycg8jmqhRpxklPR
d7XM5Tdvd3JJvFzlipPI9XxVW48Rs2cy4+swrHvj5ErY2yc1nXMzOCfIJUHnDZpxoX1BzSO
msnknG9YXkX1AJFct8SPhb4d+J0OzULCJLxOEuFJjmib2bgg060vgrEruUj0k61Q0i7a51i
7G4k7yfmbJJzit6VCUZcydiJTTVmjlvBnxO8bfstasRNNN4u8H7j5iM266tVz1B/ixX0B8K
v2lfCvxfEE+i6ijTs257djtljIPQj868+mgs5LWWMsGbf5ZDIB9B16815N45+CNpr3iKTUd
Au7jw7rYYlLq2O0tj+8BwazxOV0cUv5J90tH6r/I1oY2dF6+8ux9s/Ez9vXw1+y7p51DxXr
cMMgjzFZoQ1xOAOAFH8zxXwp8fP+Cm3xV/bz8TXOheBYrnwt4Zu28iS4iJE0sfffIMHB9Bx
7kVxvgT/gn94l+OXxkCeItX1PxjqdzJiKCBZJpXx0yOeB69AD1Ar9H/ANm3/gl7pHwUitJ/
Fs1pDbou5tE01t8snos06kKnuE3cdGBr2sLhKGCpJ39pPu/hXp3PMr1XWne3Kuy3Z8wfsUf
8ErU8U6vFP9lm8VayMSTzzqTBa5/id2+VRn1PPav03+BX7HPhH4QadC2o2tj4k1mEfKvlZ0
+0PokZHzkf3mGPRR1rsvDCQaR4fg0zRtPtNG0uEfurS0j2IOnJI5Zj3J5Peuy8L6Qs1tuYY
570Oq6k+aT5n3ey9Ec05cq5Y6IctpLfW0cbEhUAVUA2qgHQAdAKU+GAhP8AU1txWYVcDqBi
pPsu6POOhq3C+stzm5zlp/D8iMVQA8cnNRfYXhPMfPA6V1rW+8Y/GmmxBkGefXio9l2Hzo5
uPTvNQkp8wHerEOlgRlgCCB271vyWAbHHSodU027ksx9kWMsG+dWAJ/Xin7OwudGRpul/ar
k+YhGWJZucdOmKZ8S/hR4Z+NPgufw54v8ADeg+KdBuv9dp2r2Ed5aycEAmORSuRzzjIzxXR
Wdr5UYyo3Ec7fX61Zjt92c/nmtaacNVuROV9z8OP+CpP/BqHDrEtz4v/ZhkhspmVpbnwPqt
8dkjZz/oN1Kfl/65TtjgkSAYSvxk1C0+Jv7E3xnmsbyHxV8OfG+gTjzradJbG7gYHI3Icbk
PUZBVgcjINf2uXMfmHt8vcV4j+25/wTy+Ef8AwUN+HR8PfFPwnZ6y8UTpYaxCBBq2kMQcNb
3IG5cE7tjbo2IG5GHFfQ4PO5R9zEarv/W5yzoX1ifjl/wTd/4OgbvSprDw18crXzYFCwrr1
spIH+1IvJU+/I5/hFftD8GP2h/B/wC0R4Gttf8AB+tWWtafcoH8y2kDFQcYzg8/X3r8Bv2+
/wDg1l+NH7L2nah4k+F9zH8YvCdsxka2sLZoNftYuoLWmWE2M4/cOznBPlqOnxH+zT+258V
f2KtYv4vB3iLVNCErtDe6e7MqBxkN8vBRwR1GDkc9K2xGUYfFR9phWk/w/wCAKGJnB2mf1X
/tm/8ABSD4WfsL+B7jUPGHiG1/tKCAvDpdvIpuJDg4yP4ATxk49BzX4ofHX/g61+K3iX4j3
lz4O0+HS9A4S3hARSQCfmJdGJJGOTjp90V8XfAf9m79oH/grz8dHsvDem65411KScPfajcO
0el6QHz+8uZ2+SPgHGSZH24UO2BX6n/CX/gz/wDCVt4KgHj340avJ4mLE3KeHdKT+z4OmER
5svJjk7yqZzjYMZOkMDg8JH/aWm2T7SpUfuI/NHUrnEJ/lmqMUBuFU/NtB6VckAui7HHHJH
rVrRrdLssG4444r9mtzM/B1JQjoMt9PV4QOhJyCKW6sMxEdFHOD3rQlgTSod3BH1qBtQ+0N
ygy3GCOlXyrZmCm3qjK8Y6a50vRGzgfYm49f9InrAht/syH1r2Xwx+zx44+N/h+OTwh4T8Q
+KV0DR5LzUzpWny3QsYluZ8vJsB2j/A46GvHdXg+xyETHynwDtcbTg9K5cRyqdk9bL8kejg
3UlT1Ts27ab6sqTSF1c/wgYr6y/4I0wi5+LPx0UEBW+DWqgk+n9qaVnsa+Qzexg7d49M19f
8A/BGC6hX4tfHFmG9R8GtW3qO//E00qvFzCV6LPqMlg44qN/60PzysQDH04BPXjvX9FH7FB
K/sZ/CM4X/kS9HPC9P9Bhr+dSzYGPrj5ufzr99v+CaHx40P4yfsY+BP7JmIl8M6PaaBf27j
MsE1tAkXzezqquD6NjqDX5Tx/TlLB0ppaJ6/cfpXDrSxE0+q/U9/hmMjNkpj0VeasSCGTAa
LeMdCciq0V0JMHafbAqwsazpnDfQivyVyS3PsLDyYZbcxfZrdoz1Qxgg/UGvnz/gpB8Vb34
A/Aiw8U6JcadYXGna1bRyW0sKiPUIpA6PD0B6lXJUggRk54weh/bn+I1t8H/2YvEfiOXV9Q
0SfSEjms5rObypZrjeBHF6OGJwVYEYycfLx+Mfx2/bW+I37RN7F/wAJd4kuNbsbMsbe1kjj
SGLcACdkaqu7AAJx6+pr6rhvI54ySxN1yRdmn1/TX8Dzsbi1SvBbtHv3x3/4KwfEnXoNRs9
PbStAspIxBBFBCJpYcjl/NbksQT2wOOM8n5CvNQmuTFHqqO0NwDJFOfvxZJGR6rkHj8qXSo
Vnu4fMPnW9ywBX7uDnpntVr4v3327xGhhhMFkkCRQAHO1VGMfnmv1LA4HD4W8aEVG587iK9
SprN3MHUNAnsZXBXKp1wc5HqPUUmnTTQwyxxyOI5F+dQcB+c8/p+VbXg/V5LoLaSkGWL/VM
edy/3fw/xp/jLw5/Zc0V5bfJb3Z2OuPlhf8AwPNdjnZ8rMFHS5b8GRF3j3AbQcmv0N/4JAf
DO31/VPEniC+0mG5ewkih027dsvbuUfzVVfXaU+YjIzgdTXxh+zh8PtJ+K3iqLRpNf03w+z
x7o7jUpgq3DggbEHHzHPTPY9a/Xn9hz9nqP9nz4Ci1fUl1SV7iS8MkYKxKzBV2pnPGFH1ya
+Q4oxcVQeHi/elbvsevltJ86qPZHt2n3DWcUK+UAQMDj7317nFZ3inxHHZ6FcXQEciKpYFQ
Mt9DVX4keL7bSorOS15EMnmSAr1x2z+deVax8SFXwncWkcDSbmJ80NgBS+444/CvztYOZ73
tIvUZ4n36hr8pTc7SOMcdeBRpml2+seZNFE2yNzHznk9zya49/iVbTahGkdwgk4CkqzeZwO
4rp9E1o2fhi5K/NKUaRQrDjjr+ma6Y0JpakOa6FPxvpSAruIJ2MDx970rz2T5JMetdVqXim
T7Na+eolLw7i3f0rntSuLe4CvFw+7DAHOK7aUHFWMG7s9C+BXiCTSJbpFZQkrR7125LAK4H
Pbk16Ve+NPttqbcxyxNIMZUZDV8/aJ4mXw3crM0hiUsO33j6V6j4Z8TNe6mXXDQzWscg3cf
eZ+R/3yK4sRhU5c9jop1NOU9b0XT400gTljt2bi3TGKItQiW6BhuJj9AT/SuasviTDZQNbz
N8rxlAPfFY2p+Lxb6r/ozvGq7SMcHOOfb/APVXnLDs1dTqz2S38QgWoEhkbj+IYrkvFWqwk
nb7k5FUvDPjubUrd0Z7VZE5yW2kj9ah1XxLA6stxcWsik8qsuf0wKlU7O1gTW5y9/PHO7kY
Zs9XHFUri6RPuwRkA9DGa6MeILS8k2WlhcXJz92NP8M024ttWvRtg0OeL3kGz9Tim6fdWL5
0jjHvLZXwVlQ+uSQfwqL7cJzuhJY+hOMVv3fg3VJJT5zadbn0eTeR+Cg1JD4KSBMz3odup8
m3P/s2Kl+zWtzRNs5iTU7zPEJBHrJimzeK7+yXgEZ4+WbGPwrpptN0q0J82Np9pGd8y7QcA
9h1wemeKY3iK0tFxDa6fbL0BVGY/rkVN6b05blWZz8Hjq9VeTcS54GAW/lWxp13qt7ECkN4
o9ZYSoH4nFRT6/K5ymsXEf8A1yiWL9VArPkP2qXMt5Lcv/ekcsR+dL2cH9lINeprS3EsZ/f
3dlGfRXDt+QzULeLLayGG33B6ZCbR+tVodBacZWGRvcIaf/wjrIvzW02c/wDPPj/PSl7OBV
5BdeLllQGGAZ7bz/8AWqCPxNNKNphjLNypUA4p11pi6fC0jW7oiDJLRnjiodPtZ5bW3l+z3
MiSor5WMnORnI5qlBJaGtOXRjbvWbmObB5IA4UDB/SvP/GXx5/sCeO21Pw/q9vE8xie4jMQ
LJn5miZgylscjIPuB29Ql0o3qp/ot0pQYY+Wwz37jFU77wTHqEW2W2muEPZwSB+v9K9DLKl
GGITqxTXmYY1NwagyLwtoHirVvCNtr0Ph7Wh4Q1IbNN1e7ijRrplADCRY8qvzZAI4PHAp08
s1lOsctuoY9g5z+VdlpvxF8SaH8NoPCdvcajF4ft8+XYiV1gjBbcQFweCecdK5O50q71Cct
IZV3HP+tcA/hjNfSZtVoey0sebhIq+l7laSM3D4NvLgjk9qQaGuchUjxwpPy1ZHg/p896fY
NIcfrSxeCI7k/Ml0dvACSPx+RxXxiimex8xltocg581eR0LEitC28P8A2gYLRZ93Ax+HNLZ
fCewZyGtbrnli7E5/WtvTPhTBDLiJZUBOcAn1+tbRorqZTmu5St/Cqh13FGOf4ef1roLPQo
oYASEUDnkYz+NammfDWBU+ZVc4/ij/APr1pjwithany4Yy5PTauMfjmuqOHVjllVvseceLf
AOj6ugErFSCS2JiRn26iufHwgt7GQTWN8sXJYLInI4x1x6e1er3WgzSQ/Pb2u1TyBbxHH6f
0rI1nX9K8ICNNSu7a0TAZkisUnm2ZHIjRSxHvjA70WnDVPQOZPQ87l0+PR7MRX1glyIlwbm
HBL+7Y5/SuK1vUba98HeO1gihhWOMojIvJTyIz375z6V6x4n+MfgOGFgmq6l52PlSTw9MMj
6iKvA/F3xG0nS9N8SQebet/wAJDJJskaxliVdygBQGHOAKzjzT2T6dH3RtGxo/DfU0bRHS7
3TzWtw9sBImHYLjGefvc+9b1zYC65Nt5JHQv8mPpmvOfhD8RtE0ez/s2SR2bfJcGd4jtjUA
bs9+ApPFafi3UBJqdy1tqFn9mRyFlTdI0nuPlzz1rv8AZTvd6Izmo9DT1y2gsc7riJZGOcP
IGwPw5rlItSksNRneORMsTyBkH8xUE8Zvbw+ZdzStjgiJ+R+IFSjS0jHyfvG4yHByPy/zxX
XBxirNnM4yfQluL+SW6a6DqGyHPzD730zSRXpF0ZMgs3YU63il01PtLacbqPnAeNjCw6Hcw
IIwWGMHuB9aE14zRcoIdo2/KmDj3PU1srNaGbTTPrb/AIJn31zbeH/HbQSCBp7i0ieeMAPt
ImJXPXBIHHtX1L4SgSa5+zyAyqw6t1zXyn/wTER7nwv4z8ljxc2WVA68TV9reGdJWZFDD99
jnPU1x1U5VbGc5JI0dEtjbyiMAcAHmux0S3aCIH+E1l6ZoG6QcFTjrjrXU2NmIowPau+jBo
86pIlhTofUVKsRwcdqfDDn/wCvVuGPjG0V1pHO3oUEs2JzTo7cq+CPxrSSLC9O9K0QJPGKr
kJ5yt5IaID9Kje1yKtiPjpjrR5WP8KLApLqVoYuAKlNptt2cDoQM/n/AIVLHCW6Dt0xWrFC
smjeWYcOx9e/rmqjBsTkcv5JdicZ7VHLBg8duDWudPMUmG+WpGsI4nGeQfvYHX6VPs2HOjL
gtiJgfTnIr+T3/g4R1mTXv+CrPxGuJBCJWNqrGOMJvIhVcnA5PA561/Wpd7PJxFn8e1fyQ/
8ABfFA3/BUn4jKf79v0/65ivcyFWryXl+qMMQ7xufvP/wb26bHp3/BHP4MR2sUFt9tttRuL
hooxGbiX+07pd7EAbm2ooyecKB2FfY1tpskUWPkH45r5H/4N7mx/wAEa/ggo5zZaiAev/MV
vK+0IoQU/iP0xXk5jriZ37s6aMrU1Y/kh0SbYm1+d3OcVoXd5HbyL9nXdn8hWD4buPOiiVQ
SWAH1r79/Yc/4IUfEj9peWz13xs7fDHwPcBZVnv7ZjquoKRkeRanBAPA8yUqMNlRJjFfv1f
HUMNR9rXkorzPwWhl2IxVf2VCDk/w+fY+NPh58MfFXx38a2HhrwroWq+I/EGoSFbew023a4
mkx1O1QcKBkljwoBJIAzX6jfsG/8G1WsXOs2uvfHrUrfTNNt3WVvCulXYmu73HOye6jOyJO
mREzswJw8Zwa+2f2fv2YNO/YJ+Hlxo/wx8H2FrpyzLNqOqX0gl1XVohjLSSgBmYHJVFAQdl
Gefo7wv4yl1S2EVxp95YOYUkRrjtu/gz3bufrX5nmfH0qs5UMEnFfzNav0P0nLeBqdCEauL
am+y2X6v8ArQ8Z8L+HNJ/ZJlHhbw5ZwaVpOzybLTdOtRBaKjkkcDrLwSzs2W5JJJr5n/bO/
wCCK/wx/by8O6v4sadvBPxIdmZ9c0mPzbC9k42i5gOPMPYuhV8nlmA219l+N7RtR1oailt5
93HmCFvNwIV6E4/vVDY6OvhnR4bKKUrax5d2lb5QSc8duua/P8PmGMoYl14Td9fx733Pua+
Fw9agqU4q39bdj+aj9s7/AIJd/Fb9iGRrnxRo0Oo6ArlF1vR5vtdj1wN5wJIc5GPNRMk4Gc
V3X/BEqNpfjJ8c1B+f/hTeq7cep1TScdK/a74wx2Fx4gudJgis73+2gxvYbxRNBcR7drIys
CpVlJypH4V8z/Dz/gnJ8Pvh147+IXi34ahvCmt+OfCF/wCEptHa4zpiPNc2lwJ4flLRHda4
2cpiTgIFwfqcDx5SxF8NjUoy7r4X/kzyJcKSoSWJwzvHs916eR/O/A6+S271IyfrX2H/AME
xf2rv+GaPjNpX2m9Nv4e8QrDp+qo2fKjUjEcxHqjMCTjO3cP4q+avj98CPG/7K/xGvvCHj7
w5c+H9bsicwXCqVmQk4ljkQlJUODh0Yg4PPFM0S6xpkG7ndGuM9uBX0GNoUcXh3SlrGSMsK
50avOtGj+jS1uJZlD+ZGc9wM/0rQsL54gFZ1PPJ2H/AV+Fvw3/a4+KWi6kbvT/H/iWG8iRI
wr3hkjMajCjY+VwMYxivp74D/wDBYHxf4Z1GO18f2dv4hsmwrXNrCtrcp/tYUBG+mBn1Ffl
ON4KxdNXptS/B/jp+J9bSzejPSSaPo3/gtPcWsP7G7S3OpWttEmqxBbaWISNfSGKVVjTurD
JbPop9a/GSYJ5Kxjf5+8ls9NuBj+tfdP8AwVC/av0j9pWfwvBoN9/aHh7RLGTWLmIxGNkuW
dolWRWTO4KMjDYwzZzxj4Xa+k1bVJbiTqemO3oK+14Vy6eEwCjV3bbsePmVaNSv7uyLWnQz
24fMTyRAZkwMgD1z2Nepatoml2XgMazFGt+RAGjaQ5APc47HPX6Vj/DZpjem3ECzW8wXzSe
iggetYPj2ebw3JfaLbyyfYJJRIkeeE9RXvXbmrHF9nU5y51GY3v2sELL5hbKjHPXpXR2PxP
tb/RJ7LUoJAZEwJIyGG4dCQcY7VzT2o+yd95ccY6DFLoGhvqeqeSckYzxWs+VrUmLa2Og8A
S3E3jrSobVsyyXMSxYPGS4wfbmv1k/Z28AfEPwjaeWdfsbZWALW8BkaEnHUowCk++K+I/2K
vDf/AAhXxS0fair/AGrFLFJlDuK7GcZJ/wBpBjHpX6HeCtf/ALKlgjZymOGG38u9fK5tjv3
ipWVvPU9XDUHyc3U6f4oeNpLDwykGsIkt0UIla3X92zewY5rjYtRs10OORo2WPGSroBx2r0
bVPCh8Y3CKEjdZBkOVB24wTivG/jfqP/CJtHZNuMsoJjVRwQOP8K+anCPtND1KTfLqZDeJJ
P8AhKle0AR7crIZS3IYn8u3OfWpNU+JV5puuACZJYpMGTzBjduODnvnHofxrz6TWpbrUNxi
McvRxGSueMdKl/tWVNQhmH3oT8gP1zyep710ezgnbdGTb3PQ77xBavZBVnXzjmMfP0B6H9f
WsmwKabNLJ9oSWPYWZVPI9++P/r1z+t+JJ9d1yaSSGL7S7b5HiUjJJPOM4xwelLYIxddyPK
ARuVWCkc4OSQcfU1l7NbArmt4kvLm5aBhFKIY/vAHOPrj2roND+JV2EaILLDCoRDMCU2r2U
8ducVydr41v4IpreKWX7NJKz+TIxdCTjO7AG48LzjtW1ql9e2lg0d5GsUswCOiov7vaNmMY
yD1yD6decVMoxTUbGsItpu5c8V/EFrIXVhaX/nQhkCTx/Kw6lgD6Vr+DPirDbeHs3moH7VF
uEYkVmMuBkZavNp9Pidi3mbjn0xVu10xZ7UKkTSyBsjbkn8qylRg42Enqewf8LGWzkkhu5R
vlUSQujblKkD9Qf51q+Hf2gbPw9pkULwLd3EYw0u1Bv/MZrxdtI1S6f5dOvW+kLH+lWLbwP
r90CYtF1N/pbvn+VcdTDQkrSZrGdnoes67+1NqU2uWX2KaW20+LY08W1WMvILD6AZAxj1r0
G1+KumeI7WGaHXIIUmHCmYK5PuGGQa+Zz8P/ABBFIA+i6qpYcBrdgce/FTx+E9c8vYujah6
DMe2uapgKUklF2sbQq9z6p/tu6sIkEN3cSdyWUPu+vy/y9KdL4jtLuPbdWcRbBy6fuyMA++
O1fOWjnx1p93bSx2+oBbNTHGkkg8vbgjG3OD17+1JqPh3x14juEkudNuZwV2qpdcYHoN3vX
H9Qd9ZKxt7aFtEejaR4t0vWdU1Nbm7W1h88G1ErrGSMYPX3Hr3rX+w6XdKNlwJfcSZz9MV4
Zq3gDXopPJlsIUaM4/1yFV7no1MsfCOtWTHZ9iTPbzQM/rW0sDF/DOwRrtbn0dZaJp8S/JB
G3uy7v51aZorZeFEY/wB3bXz7aeHvENswLW1kynj5pDg5/Crf9iasRiTTtO9/9L2/0rllgl
/P/X3mqqt7I9zk1SMnCyjPoVP9M0qTOqiRpExyAeQBXhQ0bUkJK2Gk/V75z/ICpIrC8X/WW
Ph4/wDbec4qPqS/m/r7x+0fY9m1ZYNYg8me4hMWc7WUFcjvTtMhi0S3VIfEzWqIMBMoQnt8
wNeSwWA8vmz0Hd6bJm/mantoxBJzp2iSjHAMEgx+O6j2KjpzfkN3f2T1q41kXQj8zxdE4Rg
4VxEFJHTIXaT+dWk8csuB/buhSD1+1JF+h3D9a8nOsGybC+HfD0p9Cj9PX71WbTxZcbwq+F
PDeM8/I3H6Gs3TX9WHyvoj02Xxtpoj/e6rbevy3duRnrx8wP6VBF418PTz7Tr9srejFcfic
EfrXMWXjlol2T6D4eUEYBCHp/3zV+TxDHe2ZSPRtHXeNrOsZ3D0I4FQ2tpAoSWx0dlr/h2T
5v7c07g4OXTd+WM1s2mt+GwQw1mwfjoHWuZ8H6lJoVj9na2tZlLbmeWDcxzj/aHpXoegayl
yEC2VnyOohAz/ADremodDKoporQ+KfDpAQ6rZhc9S3H8v6Vs2niXwfBb7m1e0GBng7ufpit
fTnjDK/wBmtA2cZ8sZro4yJrYfLZ+4KA4/OuqCVzmk2crpXj7wfGwjTVA3clFJ3f8Ajtafh
rWdD1DQLYNLM86x7SPKLHjgc9+1atnKlpIf9H09wTwTCAM/lWxY6zHZqX2WsSKNxPlfKo74
GPat4cu1n9//AADN37nmXxs8ZaT8PvAraiIJJLq4k8izs1j/AH13JtztXjgDux6A9yQD8R+
ILO7+I/jPVtZ1nZ56RqzQKFaK3LOEVQOeyAZPJwM+32Pe61B8WPjPf6zcRGSx8JW7w22AoV
ZesjAZOSCSvT+EelYnxx1u2034VJbSLB9s1GOGd8RZfLTLKc49Mt16V4rzVKtyJb6L+vQ6o
02mktX1Pzi8X2Nlp89wEeJP3Z2B4yTIwdBheynG45PUAjuKj+FkiSfETRVaMTQzXKKQyZDA
9RW78SVkfVJYoQWa6tthEcZJugJ0dkP937obIx9zHesr4eTx2vj6wu0HlJbn/U7vMKsA3IP
Hfr6V91FOWF5u6ZxS/iuKKmm30sGqXkcCS/6QksIjC5Zgc8Y69v0r3bw98N9Vv4x5llMqsA
VLHjOOBjIrxvwrZtF8RdMycsb6MZ3esoz+hH519p6bollFCsjCZUHylVbrj/aPA/WvLzPEO
lKKXU6sPTU46nly/A3U24R4fMIyVMbgr+JXb+Rpsfwb8Qoy+XPaq8DlozHMNyHjPT8K9jst
SiuIT9jfCo5T55mlIKkg8EBeo9KyfGvi+40rTpS9/I5D+SkK4QyOQDjAHowJNeUsXVk7I39
hFHh/iT4X63pN1aRBJZ3u1YiNF5U7gCOCR/d54603U/gl4ni2f6NcGKUDAkTDA45JAyMZyO
vOK9Z8M+GtQSQTT4aa4GW3E8enA6fT3OeTXq/w3+F+o+LrhU/dRQwj94duQw9MkZB/Gt1mE
+ZQik2S8PG3NJ2JP+CZ3gXVPCekeLhe2P2Xz5rHaik4bCygsck89zz1PbpX2HZIlrOgIPm8
EH09q4f9n7whYeFLLWLSzigjSM2x3KOc/vOtek6RYvqd/wDLt6969Gk5TSnLd/5nj4hpTaR
03hiN5ITv5HG011Nhpf2mEELmq2k6RtijI56AgV1enaaLaLaPxJ717NGlfc8qpO70M2PRWA
GcA1MNI2AHj/Gtf7MvvTTaAtXV7NdDEyTprBiRtx/KontGB569q15oNlRNEGodMVjLa3ITt
RBYl2yema0BBuGMcU118gkDPrUcvcY+2gWFPl/GnRjyh+tQpcbecdTz7U6S5yB6/Sr2JXYr
6hbNJJuI5xwRUFuuxlz1BrReb/RS3fB4zUFtbAxh8jnrUtK90DKc9orS49DnHrX8lP8AwXv
ie1/4Kl/Ei7EEE0PmW8OJiNu4w8cZz684r+t2a2wxJHz54HrX8j//AAXtLx/8FXPiPtJ+/b
ggHGf3Y9K9jItK79P1RliNYH77f8G80Bb/AII1fAw9GNjqRI/7it7X23HpBCD7pzzwOlfGX
/BvNHj/AII3fBLI5+xajjHb/ia3lfaa3AjGOPzrzMcl9ZnfuzaEnyKx+f8A+wv/AMEgfg5+
xZBpWp2Wlt468caY63A8R67H80En8L21rkxw7SMqx3yA/wAfTH3KLeLVvLmljQyqmGPUMfU
+hrw/4e6/c2KC7jD3MfnlTKy4WQlumOTjOfYV7j4T8cWGpW2Li28vLkFl4+mfeuD+1K2Olz
4id357fI6fqNLCx5KEbLyJ7zwyNUXDxCWJQDkrkGsjUri3kuoop1YtG2YzjGw/WvRblLSbR
dkc3lK6/K2a8y8UWjQ3UdxatZ6gts588xSjdx2I9RVYml7PbUVKXM7HJ69eS2d0xSQkSNmq
DLLf6c8V38hzyr8hh1HFWNetLoRwToMbjkKSCWrN1ea4jQXRnY/dGxx9/txx0rx5PV3O+K0
0PEvjpov2HWX+x+XmeMqsrDHk57DFYHw58IR6WsZurqT74cPGPvHvjNdx8e9ftdf0dbSG3K
3azqXOzHA681wmn6hcWSpHHiW3iYELnn6V8riYwjiXLc+kw8pyw6itDf8Air+yz4G/aZ8GT
6D478I6P4x0FHaSGLUbfMlqzY3PDMuJIXIABaNlPHWvza/bz/4NxNR8G6Pd+KfgLfXXiDTb
aMyy+EtQfdqUCgZItJulxjtG+2TAwGkY4r9dPCGuJrHh5JLdCFkHTHTsa19PJhmGMjbjnPN
fZZXmlfCJezlePbofO4rDxqt8y1P5QtLa++HPjiaw1eyvNMvtOma3vrO8tSk0LDh0eNwCrD
0IBBFe8eI/gLNDH9t0u/tdR0lrUXqzEGNjHt3ZA5HTpzmv3Z/bU/4Ju/CX9vbSZV8b6GLbx
DHF5dl4l0sLb6ra4+6C+CJkH9yVWUZONp5H5yftdf8ABMb4k/se/s667/Zds3jjw/o1g9vD
qukws1wISCBJPbZLxlVJLFS6LjO4DgfoGW5tg8W7TfLLszw8Rh6tLWOqPzZ1LXftmiakYzt
S+bChjglFPT8/51yNunkA+5rpNZ0hdL0m0MkjeZJDxGOgycn+dc+rrFex74jNGrgsgbG4dx
mvWmjCPc9Y+Et/C/hi7G1oriRgYnx94AAYP4g/nXn/AIl8RjxZ4o37Any7AD3IzzXe6F8Q9
O0/wjJbWumyrsUssO5Ww5Py993Jrye0Yx32JMxtuOWI5U1y046ts1k9EjT0zb9tZJYA46N8
uSn0GRXY/DbwQNQup3gvbRP3mYw6/NJ9FznHauY094rZGE8YZ8fK6PgfUjH9a9M8Lw3lmiz
xWeliKNR80UYYrnuWBz78A1liJNLQ0pxu9T6X/Yd+Glx8R/il9suljePSoD5jhjtWRhsQJ/
wEPx6A191aL8K7qyug/wDYS3YBDbwpbcOvIPStD9kH9lDTv2e/gFY2gvdB1XVL3/TtQvZc/
wCku2G/dkDcEC4C+oBPG4iuu1mKK7kUWYEjl8sI1PC+m4gN/Ovx7MM5+tYp+x+FaI+ywuEU
KaU9zQ8L3tmmh3ck0MNv9lleNkXBMK4X0GByPWvnv4v+CIfFXidNQg0+bUYpMxxTTOVt1Ug
9cFSCCQR2bqTxz614l8L6nArPp98tlcfM7PKjH5WGDjjBHOPwNeMeKvh5408Q+K7R7PXjJb
QKu6ETCOJm4JBToQCMe47dq6q2K9m0lKzRrQwsJ3Zy5+Fmn/ZXkuNVtVZEICW0IbgZ6sCAf
xJNZegfD1fEDyNZyHbBg4fG5/oOv5V9GL4fuBpa2dtfaRpcToBIDbq/mjABIDbgCfyxVbR/
gydM1mS+S5sbhSgEcUWfLUDGFxjAHfHtXEs4dnd69P6sJ4CKfkeOaP8ABPUNcnP2S2Cc7Xu
XkKqn19/xqRv2fNTt7qUQyeZKrBEZZgm7PU5PQV75d+H9SCRyi1OIxn5doz6YXdjt6VDp9v
r2p207XLSRYYiJIlUNjryWNZ/2vWeqsV9Rprr+J836l4B1TRXjhvbF51gyMRZ+c5JyOSO/U
Vf1DQpddtIpG0u6gBbYsrQsAxycglhknPuele16n8Pdb1sK9xqjRREfND5w68jnnHT27+1c
n4m+ButzWn2Sz1WKeOSQOYbq6Vkj75Qn5gfpxXTTzVPSWjM3gktbnNL8MkTZ9l/e3IGWg2x
nacc8uBxWjaeEYoWAl01FJGGkWP7h+qMMfl6VseHPg3Loli/2y/sxc7vlYTM+BngAjP6ir2
rX2saLbx29pqGi2M+Dl/LkzMMY6Mm3PHapljZSlaDHHC00ryTK2heELCz0Y3Nxr2oQ7Pvf6
cYY0PoQyk/QdT7VbvrXVtJ0l9QstX+zWigrGb+2djLz95WBLdB12jipoJ7O70cTaveXU93t
BkMCKI4vXCfKMfh61o+G9D8P6df/AGqDV9TS4dt7B/kjc8D5sZB4A/IVhKs95a/Ir2MV8Jw
cfjTUdKu2mufDsWuXDKGF1p2ptG4Ujg4fcSPwFEnxh+yp5l5/bmnqMlkkiMxA/wB4YFexWH
w08LeLonlu7Ka8ui28zxxpM2T/ABcMrVEfhfaRyJ5caWlsxMTG4JQg8c4L5x+Bz7VP1ik1q
v6/ryI5WmeW23x/03Vrfy7I2HoHuhh//Hqvp4y1XxDp+I7awu7VflI8sOn5DrWzr/wDs/EV
rP5mm2kzR52NHPHkgHk7TsP5+tcBcfsy3s1zPPo1pq2nCL95vhLfN1P3TtHbsx7U0qEtpW9
dTRSS3ibLazDBIY5dB0bzlIGBasmPyqYeK7cNg6NaBR3G9ea4LWfh54u0JyTqN2eAxNxayh
lJ6buGA/E1QttS8XWi7pbeK+iHG6KROcfQir+rxfwzT+ZXNHselT+KNOS7t4n0r55yQAs7j
oM+lTSXmnHn+z5I/Q/a/wCQK5ryfWPivLbapYfa9KuLM2rHzN5JMgIxxkccZ/St+x+M2gTK
d8klvu6iSLOPyzWU8HUSTSNI1IXOrmkSRz5HmBccLu3Y/EVCDPvHySMB1yM1UsvHekasAIt
ThI7bvk/Q4NXJZIiv3vMHXJcY/Pmudwkt0bJpkod4Th0TB77/AP8AXU8MW9eQG+jDissTxR
qceWMep6VK+rbli2eV0yMLwRU8pVjQkg8sHEe76cmmGRwuBA/TqXNUW1eQPxMwTpgUS6pKw
ABc/RsUrdwUWy2mQcnanqGOa1bDxGsGFEgb0AXOa5p3Mn/LBnLHg4JNIizzH/USYX0XAX6n
FLQr2fc7m0195HBU7lHIOa6/w/4ldYx5kxUjGdzDj+f6149bRzFw3mPuH+0SAPwra0m8uYn
UAzSAAk7YyxbA5wOp6dquFSMdzOpR0PWfCvxIuLr4i6lYmYyWtpawNGFUfK7GTJyB6KK9N0
HxOBHnL/XBr48+G3j19S/aH1NR9pjSWzVAj7lyU29R2Iy3519E+HddWP8A56gEYxur0dYtH
mzp6aHo9x4zNrGzMwEYHLbelZ2oeOrfXvhvqWo2N0LiE2k+2VBx8oYH8iCPwrBk1cajqVtY
eaqtdn5snJjXI5P61yXwxu/J+A2oQknb/p8Y3HrmaUfzNU5Jxa8n/kYxjr80a/7NnhHU7r4
Uard20zTtfwPM4kYRFM7iecPvyCD1Xr71xP7V/jvS/EOm3Onyag2kXNqYVG+3aRMKwyu9Mt
90f3euK9D/AGSfHyaN8HL62nuo4s2rxRrJjHAxgZrL/bd/Yk8SeB7GTVpr7w/JbX0oVBHcs
spLDOSpQAdP71eFgMBHE4hzafuPW3S+1zqq1lTnro+h8L3nh2LxT42Sy03xPo2lNBp09wdR
vLp7WIsFMnlgsu7cwQqBjkuozk15r4Fu3n8Q2wLAneeijng10fxb022t9Si89vLKWvmQon7
xZz57AgkH5eMn6L71h+B4UbxVZlCAGYkKEx2b/wCtX6VS5FhI010vrc8p831mU297aWN2Zm
0zXbe5hGZoLnenHUrsI/UV6zN+0JrN/odzHNo9xYyyoY0uISyhGPRsEZHNeZ38K2/iCCcEs
qSAlfXaQT+de56h8cNPu/D9zZ32h31sZYWjAwGUEjjqBXh4unzcvuc3z2PQpTst7FP4I/Ey
Wx8M6iNQuJJJLSbKsWzJKX3HH1zn866TRNB1LVNUl1a9dS9wN0Sf88jxg5z6Adq4T9nvSbD
V9b1OS4UuYGikjU9CcEEmvZmihmkVPLGT7dq8nGctKpKMFqzppe/FOQ3w9oN/qOtRW6uwaR
8FhIXIXvxj0969V1Lx3B4L046Xowlt5YkCu5HzM3evE/Hep3HhLSlu7BpbO5WdVDqAeCDn+
QrX0XUZ7rSbe/urmZri8iWVy2G3EgHuSa5lJxp863Y5Lmla59WfsR6peavo/iZbp2uHWW2+
Yj1EtfSvgnT4nRiB+8VsHjpXzd/wTo1RdQ0rxRna22a1XpjHEtfV+k24SUFUC7jlsdzX0uX
xvRg3/WrPnMfK1WS/rY3tBgJT2yMe1dBbpk4PpVXS7Xy4Rt4zzitCCPYvv619Rg6Lb1PIkx
fs6+/501rbPepaK9Z0odjK7KssWwgYzUE8I25q/IcDpmqsvz54xmvPxFGMdUaRZRLfpTXTe
PqPSpGXDYpq4B71waARJBtixkE/zpTbhkbPbpzSD5SSp/8Ar1BJqG2UjHH0qNEBEZ8ygdsd
6Tzy2AeAeoA6CnMPPmyBtxxTJk8h933sY4Pao8w3JJF+XPPHHy9zX8kv/Beq6W2/4Km/E2O
TeFkaDG0DJYRfLnP8OcZxzX9aQudzcE+ua/ki/wCC/wDKE/4Km/Edj1823xx38qvayOX79t
dv8jKvG8LH9A//AAbxyb/+CM/wPKn/AJcdSBH/AHFb2vsmQbn/AE618X/8G7rF/wDgjD8Dj
jB+w6lz/wBxW9r7UDtBwM+vFeVj/wDeZ+rOil8KPA/COpedplv9riigZ03rg5BJ4A7YG7r9
K7LwrNaRxuGuvLmjJdYsFhI44x7ZrM0cQQWdvFLBaXJhPnYC7lyQRtasu3t7nU9Wd5ovKYu
XWUgAN/uY6DHFfN07wS6nrStJvod1qniK5vktzFnFqjPMBIVTYOcg/jXmdjqVtPq9wzS+TF
9q+aVRyitjLe4APXvTvEd/qlqBbIkk5ZGEaJn5+pArI8H+CtRnj+2zqkcN0w3QqPmgXdkgg
9MYHSs61aU5pJF06cYxbbOr1LVl8PCMWt4bicjooPyIRjkngcVLZXya7bRqnIVAq7ucY9Kq
jQ2WzZXLGPtwTkf4VLoNkloyYPy5IAHrVe9fXYl2tpuY3iP4d/2zcqzRg7BggVx2qfDGfT3
EkNt83mbtwHyr7EV7vbTpOqxvH8hA+YdajlsY3uvlG4N1GOtKpgac9S4YqcTz3wSzaRavay
W+wJ9w4+8D1/WtGSQIWbH5V0GpaCFbhNvSsmXTgJPLk3fMcDFHs3FcpPOpO5n2rGYliMc8Z
71ifELxHNomgX/2WVoZ0tZHDY+6dpxXRPZm2l+Xp39Kx/iNp0R8Japu3MklpITkDIGw5qbM
u6P5bPjvqN54h+O/jq5uGMjv4ivsuBhRmdyeBwK57ULdbWxQKoLj7zgdc161e+HrPxx8ZvH
1hBNBHqMfiK/VbWZwn2lfPf7hPBPqKwPEPwtbT45YZLedPbGSn0r9ipU37KLXZHy0prna6n
FeHPEUmhxsLQ+XcyOjNPjJiCnPFd/oHivwx4w8SbbjRrMzNDPPLO0OBK/lkklR68kY7j1rh
7vwLeIpFo0V0vcRt8/4qcGq6aZcaCRcTie0ZAwQKNjA446joc89aznRuaxnY7uy+C1neRvO
GuY4Qu7IkBC9+eOn0q7b6N4c8GeKoLVdSvr5UCG8jtruKNQQBvj8wBgQDkAgdPQ8DyyLVrx
bb7Ot1cpE427BKQnPHTpitWy0/wCzW+1VJJHXtWXsm/iehpzJapH6kfD/AP4Kz+F4PAsNjd
6EmgW1hZi2slF+JYysaBUj3HBHAAyfyr5f+Iv/AAUy+LOt/Ei+ex1u88L6dFKUj02GCHzIA
OCDIY9zHg9elfNP9mi2s0nur6xhONywLH5jHHYgD+dams+PdR+Kvi3UNcv/ACZLu5RnlaCB
YYywUqMIMKvAHA49K8XD8N4DD1eenTWvfX7rnpTzOtUhaTs12Poa/wD+CtvxRm0KKCz8RXx
EAw0l2kMyyH3Bj/rX17+xX8YPFXxb+BFl4o8UXVpNe6lPO0LQWqwbYUcxgEAkE5VjnA61+R
+mI0umFOAHlGGPfmv1p/ZQ0keHP2XPA9qi7VbSo58YxzLmQ8fVzXzvGFChSw0eSCTcuy2se
rkUpzqvmbskeh3esST3nJkx67u1dHa+IJr3RvLjlaOJMblz9+uTxk1r6GsiwP8A88+jA96/
OpW6n050lv4vnFilsvTA344L46VTur+V59wh8vkHPHzfpUEEVwvK+VsfoGXJq2lvMyfMIFA
6YwKy91EiXWstplh9rnLsLUGVmdd2FXOQPXvV271OS8kjZG2MMMmUVNjHt6de9cz8R7htP8
C6qRLDu+zsMD5s54/rWjod3/aOkWrktI80KOdq4BJFX7vKpMWtzprfX7nW4QtxFC+8YYuBn
/gJHIqnc6BMieUyRSW+OjqGP48Z7mqCanPb4EUE3HuB/Q1abW7uNRkN/wACf/8AVWDqcuzQ
1B9jRs9OTSGKwRWigqFBWFTgAdjjnPJwfWq+oeGrLU0YtIts27kxoF/QYrN/tGZZCxkcA84
Gf8aia/8AnYBrnjrsAAH4gVPt5XupF+xT6Gzp3htdJj3Ws5eQnPmRxkOO3c1paZd6pp7gPq
E0ozyJ0D5/qPwrmItQO35hdvg8Fpj/AI1LHeBweD9WfNQ60nvL8EP2K2sdzpt7pnnh7mztt
6g/6uQx7j24J6fU1fTVdJklfy9TMAb5tkgDnPsSP6n6V5Rc3my48vc2WBYfhjP8xVmDVnjj
C78KeOBWclJr4mNUo3vY7zVLmaCzfyNea4BbIzFGV29duOAB9K5rxdcWnizR7mO+sbS5R22
kQqAFGOoJJIPuOaxLie6kPy737naKZFeyI/zRSE/jk1rSc4a3uKdGEtDJ1H4LeH7+RxaXt1
Y2+3hWneXc2ORh+K5DxF+zRdJIFjXTbkyLuCpb7XA7bmj/AKivS5GhlG6XzUftlKpyXQhm8
yKbLDncDhhXbTx9RPRswlhFY8QvvgrHp+4yrfxFWKs1tIkqD1+U4asg+EItNZjZa/5LDoJ0
aA/T/Jr1Hxv8ZG8LX0lvCGu58Zbe5Kxnrz/hXlHiv9pfxES4g1C08s8PF9kilU/UMCcV7uF
eJqq/Tz/pnDU5IOyZZTUtUsE/0gXF1GM73jnR1HHqN1a+jXltrdjs06bZfRruxLIULEE4GW
Gw+nGOg96534TeL4/HviJBr2iaS+m+YFnnt0azdQe/yMFP5V9Gj4NeCrTTpF0m71BJD+9hR
JlmVM9Dz81dVWl7OPNW93zWxEZOTtDU8j8FR67ca5KdR0WS4toUaUz2x8+MbexKEr+takHx
L0VpyP3EEiHkNCy4OfXGP1rN8ZeDtX+GHiAX9rr8zS3TnZ5KLE6DI4zg+3emeV4l8XOJrib
+10Z/mEsMblTjoW27v1rllg/br2sX7vldfhZnRGq4Plkj1Dw14eOv+GJdYuL+Gz01FPllSC
0uODjngZBH4V5I3xrsB4zk015MR7tiTs+R+P8AjXseleErbWPgusd9OLFkhKhd21WIJzwvA
zzxXzJ480uw0fxfGtpbLcyvIEUgdWyAOSMdTXn5dho1KlSNXXt5F1KlRWlHQ90tY54I1ZlT
Ln5QyZJ9a9U+Anh218R3l/E88kF1DH5OVQ4RjyQDz3GPTrXzr4A+JXiH/hYVjoup2UQWdgk
MpjVn5Hy8/dxn2/Gvb/AelQeDNQ1cyy37Rm6SZ7mIYKSkHllB6Dkd/wBa4czwc6VJuX4Gqr
RqLljuea/H7UD8H/jgNTth5kvEk6qoXzQRhug+p+tev+BfHi39r5nlTrG4VlZipDZ9xXOft
A/Dj/haWq+JnSS1iufDujf2jDlCWuSuWKk9gVD89vSvLrPxNJpv2MxbYY5wpkhhuNqIQdpU
4wOvtXpYSjVqYOnOPb+vQ4IVad3GR9K/G9obHQvAuswJFazbriSS4UBXYAxkc9+ScfWvJ/D
VwsGoW8Uut6kY7ueVIrGOd8SNvJYkH5dn8yfz9U+NOq203wp8Nwi1MX2S1uC6y7X2BtmORx
n5TXF/BbwnpfiKLRLi9ONTe4b7KPN8oquSTlT1yCD8oJOR0rxqdflhOV+/6sqnyxjd9T0n4
IeENO1b4LatDcRNtzKI3jcBgQeOCCvFdb/wUf022VDBa6p4kVocv5Nw9w8QwigYEhwB838J
7DiuHEtp4N+FerRDUJ4Jorq5XYWIW4UMQcE7hn3Pt7V1/wDwVb16SICWK58u0kt2nEsbBlP
CjqDj1rTI4Ks61d/ZcbaO+t763t23uZ46MlKGrtLm/T7z8w/HUb6HrwS61G4ZXtQCsEJVp1
+1qDHnJxwpYH1QDvVbwasjeM7UbZljV2IWTO5cqeuffNN8c6zLp+pXTRm7ljnsAso2kgqbt
JAGbqF3BTkEfNtGeaqeF/FkcnjCwk8vyQ+VdndjztbuT3J6H25r9Lpq9DTszy9FVfqdhrjx
21+nC/K2Se5r37W/E9vqWkXDFzt8hlRQOAcd89K+Z/FdzLFetn775289s8GukvvjBu0Ftrx
maRcOqoR5bEAYyevWvNrYd1GmjpVTlR1Xwp8Wt4S8U3zGF5ra6jj3bFyVIBxj869Sb4jwBW
lVHJjXO0MoLdOmTz6468HjtXg3wX8W6Zq/ii4XWopJbNY5AEjJVg4IC9x6n8q9I1fUfCreW
tjplxHtJ3MJ2O7p6tXPicGpT96JcK0lHQ1fGXj648WD7J5SRW0ciuuTl2IGOSOO56fnW94d
lu9X0aFVuNqQKI9pQdAO3WvNINasm1GRI5fLGfkV3yR7Zrq/BniJLWzlWR0X5csWPX/PNc9
XCKMLRQRr+9dn25/wTWtZNP8AD/ixt2/dcWh+b1/e/wD16+y9NYPArrgjtg18J/8ABMrxaf
EWl+O4IAPJsbixQMOrllmP6Yr7X8L6gW05R02rgg+vrXp4ROEIxl2/U8fG2lUckeg6Pc+db
jp0rSSUgdK5/wAOyfuRz36VspOCMA19Bh63Krs8troWy/yg0FuKhV8LyDTjN8vX8K9P2ul2
RYLlynvUEsm1fellm+TJqpK2XPv6V59epzS0LWiFkkV271FIcduoxTZn2qNp5pq3Cy9TyPa
uVsNWRJuilJwSpPTNMuQsxO3GetTyyDDKSozWdcboJdw9egqHsK2pPZdSWPOc7aNTuEePPf
OBjvwKqNdDzQ3TH51Fd3RccH8+1ZuehaQ3/VscfMPT1r+TL/gvpGkn/BUb4ils8y2/X/rnX
9ZcD5j3H0r+S7/gv3+8/wCCpPxICMU/eW+B3P7oV7GQ/wAaXp+qM8TflP6Cv+DdqBR/wRq+
B/Uj7FqP/p1va+2kCTqN7qpX5cbK+I/+DdSUx/8ABF34F5zkWWokHHX/AIm17X2ncx/vciQ
fNz09a4cdpiJ+rCHwo+c9HvAdL2J9pjkVRFc+ap3CXozf7mDkCr12t9PcQTlJWAPlNcCXCj
HQbOi/zNcp4D8eXN1LqFtdPCHv5yWjIySy4Hyt6cYrb1+8j8NzWzyPfCz3bp4x0Mx+6SPb1
r42FROHMfRSptSsd8YLddKhkVZJrmJh0OSf736Ux9Ugit5ZEi2FkIVcfdbHNcjo3xDXUIEF
sZrV87fMwdyse/p61c1XX7i/uP3rnKqEBOATj1rs9tFq8Tm9nK9mWP8AhKHdvKufvN8oPQA
VDCjiUFBuVWyKoskWrQxxSKHYHO7stWbG6/svUPKHzdDx2rPmbepfKuh1tlKWtRldrY5FSJ
ISqsTtI681Jpssf9nu0g/eMOB6VnXExnZuePX0rs2Rzk+o6g0rALhhjt61nXQCxbm2nvk/r
Vm1jKncuOBUd/CzJtHOR0C5yaiV2hrcytYieVQ0AQRsuRz+prkfiSv9oeFtWi86PcbSRQSf
vfIflA6nP6VuaulwkLxx9RwS+V21zXxIspJPCN+CUBS1kkQxnlcIcgNXJJ6nTFWR/Lr8ZbU
23xr8dDZsKeIr8Yz9wid+M1Q0fxrqekQgW2oXUQTnZ5hKH/gJ4P5VtfGD9/8AG3x+NzNnxD
fliep/fvzXHIfJfmv2ShpTjbsj5eerdzsLX4322oHy9d0S01JwNv2iBjbTfjgFT/3yKdrXx
E8O3lr9ntdO1CSFsFluJR8p9jk/piuA1C3/ANJO1T83pUTbhgbcHoT2rXmbJSR38XiDRHSN
IbFgeAGYoVU/jz+tb9rLpOuby13b2lwf4Gb5SPbAryXcI04ckjnrxVjw3q7XV20DbgRyo9f
WsJXWprGz0PoH4SaZ4ZfxPaWl7e2C/b50hF21uJo7bJxkq4wRk5J68V9F+Nf+CcmsLFqzeC
fEmm/2Xq2Jrywv4PKWJlzjDxKcdSQNq9e9fDml6y9g4BKAZ4IOTX0r+zv+2/4o8GeP9Pi8S
61dapoJjS1uEmUEwp0WUEDJZe+ckjPfmvns0WPuq2Dnayenf0PVwbw7Xs66vfqdH4Q/4JFe
J5prY6x4k0G1syweQWolmkxkfd3Koz+OK+y/Dfh+LwF4Q0rRYZZp4NIs4rOKSYgyOkaBVJx
x0A6CrVj4tllWN0kikhlQMjY3KVI4I7cipLu7jvmklJTMjFsL0X2r82zHMMVi7Ku7peR9dh
MLTo601uQLqZJq9Ya99iQ5yQeoqhb6XJcjKBTjr8wqUWM2/bsGen3hXlunF7nS5ST0L6+MH
Y8PMBnhR0x6Vcm8X2dnZie7m8qPdtLN0FZaWE8D8xY/EGrCRTuhR4lKOCCrYwc+341i8PTZ
SnJGX8QfiJod34Zv7W2vXuJ7iLbGqp8oJxxnH1P4Vq/Db4maNrWmWdh5ht72KJY/LYg7yox
w30Ga5i++Den6tdGSWO6XpuRJVVGx6jbWbqPwQtUuGktpryzLHKgOrKPpwP51t9Sw8qfs1J
9yPb1FLm0PbW1FZHUuzSY5LfxH/Glnv7Vhhyev3TgGvBLrwVqumHbbeIrk7f4Qjj+T1HBof
ieF/wDkPiMHnc+4/wA6w/saG6mafW5Poe+M9rEu4GQD0JpgvLZAeJOfUgf1rw+8v9btdJmj
u/ENjJG/XO1Qfb7tc7Y67KLg/bNUtbZF5VkBZ2PsNvA+vNVHJebqH1mR9Jotq7ffXp038io
3msUz++V3HVU+ZvyHNfKfiH44yWV/Lbwa1eYUlfmKlD7gY/nSXv7QWtaTpsZ0/wATRsP4o5
Fhix9Pl5q/9XK+jT3/AK7FfXI9UfTqySXurQvFp92Io4nVnlZEBJK4wuMj7p/PpWtarLD/A
AQR57kmQ/0r46n/AGmfE23zW1mYP6I4Ax9NtY95+1f4klfb/a+ojJ6rOVH6CtHwzip6XX4k
/X6Ue59uzXLWsTmaeURRIXJVVUKBz15rx+X9r/Rl1nyn0/VHtA+DMbkbseuwD+tfPl38XPE
Gsxb7jUbq43AqQ94+MH69qzLbXJJGG9UJbk8qxH44rswvDkIJ+31flpYzljLv3EfcOkeMNC
8T6Wl3pk9ve27jht20A+h3YOR6YqW51YWkDyZswqqT5aAueOcZ4H6V8/fDWwjfwt595raRx
2rnNmkhUtxkbdpGGz6/jWTcXN7d3Qvrq6vCGOxI5bkylCfQ7vTFcMcjTm0pOy7m/wBZ0K/j
7UZDvEmTJchp5cHBbJPH4mvO9XsZtiyrF5absF9vy59M1614i+FuqXpN1Jd6dBHsEaq8p4H
Xk4qGPw/ZWOjfZLjULZmHEkSHknAPBI24PY5/D1+owtaCglF3Z5Dg2zz1tblk0qztNNnXEB
PnPGh5kPUfhXs3wU8QT6Bos8WsyXt2WbzIH8ve0PHIyTwOh49TXNfs+fD+21e51G6keILZa
k+IZFBEgGDyfxr0Txn+018NvBsMcFxapfXRZ0kS0hB8srxyxxkfTNaYi1V+ycW15GUZ+y95
bmd558a6hO2yaQicPAXf54k6MAOgBPP5V6T4S17R/APg+4e7aNW3FtzjcFwPTjJr5Y1r9rq
RvE3m6Lo9rp8DMVQTM0m8dM/w447A0zVPjLc+M5H8+4iQZxsRTtAPJ496vE0J+wVOlp+hlG
u5T5ps9hvv2r7bxTbXGhWcslvK7GNPMhHlzj1U7sh/9k8e+TiqPgv4NR/EK+06Yane/bWkj
Kx/YfkkffgjzPMwCODjHevBWaysNWtJknl84Sb2UpjLK2TjPbG3r1Oa+mfgN8YjMtqh8tX0
1l3naPMwMbVU5OF6fnXLXoumv3MdQ9rde9Kx3/gL4Ot4R+IlrqGqTIj2JUxxXKOAq/MpyQp
75ruLTVLGy17Wo/t2l/6dLGsUPzOt0CSpwAobIJHaqCfEXT9X1RVKW26RhIWmX5myG44OPW
ux0+40m0vtOaH7JbNJCsv398iHzHGV9vl/WvIxGBniI2qLy/UqGK9nJNakF1o8fhb4j+INb
urS5vdHuNFksHgmUxJMZAUGQeeNxwSPWvlPx5ff8V7DpL2n+iRQRMG2YYnK7iAOMZB574r2
P9rv48ah4G+GV/aWl5Ft1oE+YM+Y3kbWJUgjAPmAHPvXxva/tASXviTTZ72GCSY2bNJc+af
kO584HbgDj2r6bB5fThhVTj0Rye0fNzdT62i1O4+IHwr8LSWsVxLatp0xjSK4CyYSQjJG1j
0XOMen42/hLrdjpPxI07VLma5FtZxPLNNDcJKuPLc5cGOMkgY4zxzgV80fBb473lh4GeykL
arJZXHkac0zForWNi7yHaAN3zBcbyy8kEEEY6rxZ4x1HUdRs9N0BJrm8vNEEcsVpkOWkuJ0
YbUHPyY/ugAY7ivmKmTz5alBrduz9f8AgGsq7uuU+l9P1H/hLPgxHb3VzaWcOoXUrC/uWVF
tN8hG9ucFMAk+w7Hivln9obwlcas1nDLr738MaxQLcRQytDI0gIHluTtbIjZgRwQKp6NqHj
bRdXudOnstettLinWOWKzs5ZIgu4htodTnG48e3pXd3GgfDYaZJKPEviO4v4bu1lEc2jqCo
E2x0wzBcgE9hjnOc1OWZY8HVdveu+iv2300OzGY2UoJLv8AqfOraIfDsnimwF5fTG0tTDAR
GGE4W6gOJQfupjLD/bVB3rm5bWUW8UmULHlgvBXBA5H+FfSes/DPSNR8VXjXrGWS5lktzDv
8lZBvV8FVCkkEL1GOAcd68i+LfgW08D675FveJcQSZIU/fgOcFWPQmvscPilJpPc8zklJc7
LdpB/wkbaa0zqJpVjRm9T8o/xNO8S/Dz+xlmYXCyqW3AflXM6Nrzz3cMCylPJYbeOmO9d3L
d2niDUltLa6mZSVO+YAFmIUEYH+0W/ACk4SjLmvoDvJqxj+B7RtM1VmK8uHZyOAvQ10l74o
jtmIDMEK43HtVrWvCjeGtTWylLbXTeHVcCQ4yRn246E9a5aXT/8AhIPGMNnnyrdiuQPTile
M/e6Fu8VynX+HPBN14ni823w0QPLg8dfX1rq/DHhudmayE8bup25Y/Mo9K63wpd2Ok6T5EB
SIRxBGwcZAFeQ/Eb4g/wDCOeNbNLIySIpkMqxDLTHbkZ/E1zQm6k+WwuXlWh9OfsI/tn/Dv
9l618TxeJ9bMVrr97apDeRLvhjaMSBvMZSQuN461+ifwY+K+hfFCyhvvD2rWWr2NwuVltpQ
4wR7HivwI+HqJqVvJa3UUbWst2zyByBgELu9ugrrvgl8YvFP7MvxPXVvhjrkkMUJM8mjzOR
ZXGD8y4J+TjuvGT0Ndv1aEno7NHLVhLdI/oj8P3P77bn5cVtJKFIwfpXwR+xV/wAFl/Bvxv
uLXQfF8T+DPFjjHkXZ2xXB7mN+hH0/HFfbml6nHqFmtzbzJNDIAVdGyrDsRWi5qfuyR5klq
dIl98mDTvtIcVjw32FP51ahnEsYPT8a2VVtWJJ5Z95/pULOVb2xk0SMEPXnr1rG1fUpLd85
O3ocVnOokh2bdjQv5h5fy859DispNS8k4Y8n9Kj/ALWEq7T0Hv0qlegs+Rz3zXNKd9UaRj3
NN52kOQef50+KXcuGxzWbY34CfNwasCbcpwaSkDgTXKFvlByfYVD5eTgnock4rmvil8b/AA
t8DfCk+u+LNZsNF0y3Q7pLqUICewUdWPoBX43/APBTn/g6QtNJ/tLwp8ErdprghoH1iXqp6
ZUdF/VvZetdGHwlSu7U0S5qC1P1L/ay/wCChvwj/Yr8OXN7468X6Xp0sSGRbFJQ90/XHyDl
QTwC2B71/KZ/wVA/aY0f9sH9tPxf4/8ADqMml6tNH5AkBzhV285A9Pp6Z61xHjjxn8Qf2uf
iZANQn17xn4o126EdpZW6SXU9zO5wqRRLuZ3PA4BY8da/SL9lb/g0k+MHxh/Z81XxH498Ta
N8L/FtzDHL4e8OXtubySbIyTfSRN/ooIIAVRK4JO5VK7W+owuDpYJe0qS1ZySqOppFH2j/A
MG+f/BW/wCB3hn9hT4U/BTWvGNtonjvQILy2uLW/RoI3klv7iaMROw2vlJUPyk45z0r9XbK
+t9UtI7i3uILiGZQ6SRShlYHnqK/jZ/bC/YK+K/7AvxBTw78TvCOo+Gr7JNjfg+bY6gBg+Z
bXKZjfGRkKdyZG5VPFenfB3/gtN+0j8DPAVp4e0rxrJfafa/NA+oo80yqcDbvDqWAx1OTz1
rnxeT+2l7WjK99QhiFH3ZaH9EnxDspLPUtI1m2E3kzS7hPhfITPLZxznpknrWV8Rfi5e6pG
4j8t7IERS+WoZZGGDz3xS+KPF08HhCfSw0XkOd5YfIox0+X0B/PvXDW+PELOMthdqtIhwJT
znivxrEV2m403uff4eipJSqLY6XR/iK0NutvviiGBIPLGMHPpXa+HdTl1bVDcF3fCD7zfKT
jstebjwI0cyypAB0wSa77Q2eGCNBEYpYwOD0OK0wsql7TMsTGnb92d3o8si2w88AHPGBgCt
3TLFJmVmX5hg5rl9G1FrgKCm1mPzEdAa7DRkSK2+d/vDj617tHU8eroT3Ny1o+Se/5CmRP5
gb0Ay2TS+RHISWccdiajaGNhtDMeeQO1b63MVYX7V5UwwduGHJqSK+klkE275t5ZNp6Ad8U
srpG25RE3G0g+lVo77DArII40BUsozjPGD9aNgKN1di+Z1cmWV2O8Fjz3zisrx5ZJqXgDWg
/mANZSttCBNxVPl49OlbWox73M0h7l3MbbcpkdB/nrXMePPGEMWjarc2TTwCO3lRYplV9hK
MMtzgDk/lWN0n7xqk2tD+Xj4gxNqXx18eh9oLeIb9GYdM+e9crfaT9jlXd80bNtJ9COtdd4
9kL/tAfEQllCz+Ib8qewYXD4rOs1+1XssM0a7WGdjHGT2YV+x0P4cfQ+Xn8TOSvbZorgpGj
S88YHA/GlTRbq4i+cKidTjtW1r0w0ucwoyiNeNx7nvXP6hr0qptVXfJ4J4FU9AWpSu7P7G5
DOMZ69c1VnQQXMbxMJDnJIH6VdWzuL599xJgE5wP84rRtNKtliHDZ7sRkfpWbZqkaOi6mNW
txHLa24dRw6DaT78VqWc/2bVIvtEsnbYM/I2McVzFpKNL1F4g2V+97qK6S+kittMs2LKZQT
KOfX/IrnlFGqkfa3hD/AIKPeG7PwlbW+sJd22rWtuI3SK3BjmcDjYc4A4HXHXvW3oP/AAUp
+Hc0aDUYtbtTJlWdbUMIz2PD5x68Z+tfAawLqelfvJB9rmkLRg8AgCsuSXzDiQsrJ8pB7Y4
r5+fC2Cm29V8z1455iIxSsj9Q/CX7Zfwu8QatFDp/i6AXE5VI45be4QszcBQSoBOeK9W0Dx
jH4j0yO90q+ttSspASJ7aZJkPJH3lY9wfyPpX4wxzNGflY12Pgb47eKfh3c+dpmuahA3kLa
q6zHfDEsol2ITnau8HgcHcwxya83FcIQavQnr56/lY6aGfParHTyP12j8WSTyFeFkXoJEA3
e46mhtfu5HIT76gdMKP5Cvi/4ef8FMrfX5tQ/wCEggg022RY1tAu+e4kOAGyVTGc5PQDBxj
1980T41brJd8bMNgJIJJGQCM9GBxjgj8K+TxOUVsO7VY2Peo4unVV6bueqSavqMilfNwPaM
E/qDVbUtUn+zNvuZQDwxVFX8M4rzuT4wxKOky/8A/xNZ+ofGeIRnf57L6Hbz+tc8cPPojbz
O31GaFY8zXFwgGSd1wV4/OuP+JvimDR/At7Ppt3A90rx7cyLK2C6g8ZPbNcxefGHSbwMj2s
ZU8ESxcH81rE1Xxl4dvraWL7Ho8RkQrnYoYZ7j3rto4eSknJMmUlbRo7fwB4y0Pxgsl1cr9
kkhIVTLchQoI5wO3I9Sen0qx4h1bwzI2P7WhkKn7gu1YjNeSab4hsBYrFb2ulZi+SQmFWbc
O/OevX8azrqGBbljFBCoYbsiNQpJPTFdn1S892jLn0PS9W1fw9OhCzrvBJDFwwP4ZJrmb+8
0C3mBM9uJGbBCr19ziuJ1CKeRMwy2sTDOa5q7ttR+681sGJ+8rV3UsMkviMZ1X2PRvGJtbz
TZ/JmhfgBVVgxPIrhGKrMIRhn5+VTyPwrKZr2xjkb7ciYHyhBnefSsq11K4sNQa4VXmkfLE
+pNdlKlyqyZz1Kt3dnr/hfQLe/wDDsLzTCJ3DZDNyOT27Uv8AwiVjaviScOh/ijySK86sPi
JrQ/dq6qg4AL7MU6XxXrEpObheeP8Aj4HP61g6FS/xF+1jbRHpkdlpFlFt/tK62nqPMfDfW
tNPFWm28YVb1sRgbBhgFxXkVprFxKT5vlMP9pww/nU1rql1JdbbW0spyOdvlbv5Gs3hb/FI
Padkem6h8TNiOE1SRMk4Kh+lc83xRSynRWu572JBwguCm0joef8ACuT1fVrpwy3FjpUbJlW
TJB/LdmsKSW3Dj/iXW/1jdhg/nW9DCwWv+RnVqyasd3Y/HHV9MW+hs5vJgvJ3kAZstHn3zz
xjrXMa9r8+oXjSTSBiMgnpgZqnM1rND8kMkT56sWxWV4rn8y1ZI/3Zx93dnfz612U4R5tEc
M78u5s3vxB02S6tobCK9ln8xQZJnTyxzzgAZNdV4C1jWL/UyLCW3STnLzRqE757HPQ9q8Vt
2MU6nkEGu08M+KrmIPEhOXUjOMkg/wD661rYdctkjKDfc7DxJrepW2oSRahPb3Mse5t8QHD
ZB4IAO3+ue9aGhfFCbwtrUrzS3RtEuGVltZI4pvYhmRgQO+fauKvfE6aTp0nWWdSyLnGME+
nbvRa69FqwYtJFCJJDIQ33ua53RutVoadNz3w/tA363KS2013Ik1uqQiVhuUerBeM9eg9Kd
eftR62dMR5ZpftFsoihcnDABsjOR6mvFYPHFppYEcch4XYXCkj88VzureKJNS1FgZfMgUkR
r0H1x61lRwzXTQcpI9ef4vaz8StSvRrF4bjyrCUQjaAB09PavOLvVWlCwov+plLqyg7849a
reFfEjWGpSIiAm4iaMAvtAz7niutu/DOjaN4VaSW9B1iQhnbJ8mBTk4GCCW6cnjk4z1rojT
5WPnvEvtrLeFBa/ZNUvEIMzybW+dyFDGPd0x74xk9K9R+Hur+H9R13XL/VNXuNPQvDb2ccU
y280imNWYv1OAT0Bxk18+eXceLtT23s7z6eXeVp4R+9fOC2C7DO4DAJz26gV1g+Ktto1gh0
JtRjnQiK5tbqKMrIQCCxKrnsP4j3GAOtTwyesv62MfbNaQ1Z6d4unhm1AQwXdxPDODKBcXi
uD7hg3PQ5+lbfwo8San4dubiWL7FJaRiN2LSxyeWyOJF2FjkYZRypH15IrxyHXF8Z+IJpZ9
O+zK7KubUodg2ANhThSc9znGc816D4u8baT4b8Iw6PaXyFY4E86SUxKYB/d+TGSe/Xj65rz
3Q05WtDd1XJpLc7D4mfHvxHrPi2TWBeldVvWlZnI3iRH27siTdzhRk5J968j8e3l3rF4b+7
ujfS3VwzzT5yGlYbmGf72WOa5zTYtW+Ia3kEAgjhspHWN55AqZyTtDv7Z4+ntTL3SdX0mOK
3mnaXTnkEptYZC4jcgLk5ULkDuM/jW1GjGlDkNJvma5US2mqyafqrshCsMgH04rr/AAxeed
rFkHl8r5hll69O3uf61567wrqbgkw7CFZJMEhwOecDjOSPYjrWxBqURA5WQxjdhT8w9xilP
VaC9k73PQ/2gfE0lj4lmg01J87YwmxirBm6nAHAzjgAfrWfovi6PTka9mjuRewRoZkK/Kg2
rktk9S2eB2rzfxRrf2hdzzmV8r9/k8dsmqtlqsc1zbbgSu0K25f3aDGOeua0o0V7NQZNR2d
z1HUvihqXicyvZyvDbsoPloM7uORWFLqFxqE9rJPbT/I3VRywPWprKa2stNhtLR7cyRzn7L
dw3ABLblwHDZUjaOOFPOT0xWX8QdP1ax8YXNhdAR3sR/eFHjERwoOVcHZ0HY81pHCytaKMH
iKd9x11bPaofLlkiDHIUg5rO+H3jYp47hTkjEm8k+1c9f8AiKBrcpNffMvTAJb6Y9axPDmv
RaP4hWYCR497AEnDYx9Md/etIUdHcqU+x7n4y8b6D4xtJbS4/dzQN+6m8shldTj5WHIIIP5
V6f8Asjf8Ff8A4ufska1Hoy3U3jrwXC2fsmoY+2QoD/BJn5/+Bc+9fIa+LR9qkLSRhS7S7T
jJJOT1qfQPFdpZ6n55lMbNkMRT5Wla10ZyhGXxH9D37F//AAVF+G37ZekxppOqRabrqgC40
y7by54m9MHn1+uOK+mLS72njn3r+WK910WmqabrPh7WZ9I8QWEwe21C1fy5Ub3/ALw9Qcg9
xX6I/sZf8F1vGHwDey0D41WUeu6QCIIfEGngu2P+mkfLA8dsj6CuSVBP4Hr2f6HLUws0nKK
ukfslPeeUMnkms7UUW4RsGuB+CH7VngT9qXwdDrfgnxHp2sWsylsQTAvGe4K9Qa7DzHSTHU
965Kl07MxiiHYY2DZAFQ2uotdyyqgwYSByODTtWBSIgS+Vs/iyMV8a/tv/APBaL4QfsMaLd
Wmr+JLbVvFUedmm2j+ZJv5IViMqAO4GW56VlCE5y5IK7NdLXZ9h+IdQj0bT5b25uoLO0tlM
k8szBY1QDJJJ6Yr81P8Agol/wcpfD/8AZegvNB+HnkeL/E6AqJ/vWsTdiACC31JC+hPSvyn
/AOCg3/Ben4tftt6hcaXY30nhXwm5KC0tGKeYvv6n3bPqAprx/wDYw/4JWfHP/goLrEVx4C
8I38mgXVwY7nxXrJNlo1sQQJGa5cfvSuQWSESSc/cNfS4TJIwXtcU7LscU8S2+SmP/AGyf+
CmPxZ/b28Rzah458VPDYbH+zafbt5cSLn/V4QdTnHIUHvX0p/wTG/4NrvjB+3ENM8UeNre5
+EvwymKXAv8AU7Y/2rrEJAYfZLRsNtYYxLLtTDBlEuCtfq7/AMEof+Dfv4N/sBLYeKPEa2P
xZ+KMZS4j1nU7MDT9GkXnFlbMSAwbpPJmT5QV8vJFfo1cf6WBK85AY4H+0xror5xRpQ9nhU
v0MlhpuXNUZ8sfsf8A/BLj4N/8E69O8v4V+Dre31q4j8q78Sao327Wrpf7vnsMRqeMpCsaH
AJUnmvoKLVfKTLPy4+bd/ewMj/PpW3JbO5Uou/AGTjmuW8U+ELi6uvtUAXzYkbCsNxkJ6dx
Xy2Kr1qkvaTd2ehSjBLlWhW+K3wW8I/tKfDK/wDCHjnw7pHizwvqqFLqw1KATRvwQHXujjJ
KuhDKeQQQDX5gfGb/AINBvgt4s8cTX3g34jeO/BmjzLkaTNBDqq2z7mJEcztG+zG0BX3twS
XOcD9WvCMc6R5nidGbPykZ2D0GOKsXUksU7BVLDP5V0YbMK1CP7tmc6MZS1PhXxFrh1eDNw
VMWdwIUDP5U3TPsls+5BxIclhwf8Kw9PlOp6OkL7Q0XyqQ38/WtWa1VTEVOOACua/K41HJ8
5+gOCiuQ7HRdVgaTGCwAwMmtjR0uNR1No8oIF55ODWH4Jjj1K3TKqChb5s4ziuotJis4OwZ
xzgda9ehdpNnk1rKTSOt04xQWiBMFgBWjBeMF+VsAdqxNEnVk6HnOeK1LdlWLPTvz2r1obH
nPzNi2dnT59uCM5Ap9wFTTS8YbzM8nPGKo22rYAzzxgYqNryWc7B0PA9a25kZcruWfKe4t+
CBkYJNVNSvBpm9UPJXJVTncR0/z71duh9h09VZvmI/KvN/iXrU1mirGx87fgeWcNj0/lWNa
oqceZmlGm5OyN/U9fMssc8s1qsccsVvEZGC75i42qD2IJU+mK5z4tavHpdvrMrzRXMkUEou
ZGAZTNyWbI6jPH4Vy6+E7rUNTmW6/c3CRs0iyYPJXPQnHIx+VO1R7TWfDN59n3qkNnska4Q
GNX2HPyrglP61wRxE5Ss1bU7XRjFXTufzq+KFfVvjV8RpQu9J9fv8AdLGh8tCbh2B9AMjv2
rltespbdvlDrKPl2jr749q+wvgp8W/D3gTWvHNhd3luHHiHUFkjWM4cG4k6L3GD715j498M
+E9T+IDS6c09lp106/Z9ygJA5PzIo42qeg9OnTFfvdKn+5g79EfCOf7ySsfOunweVIB9mhd
mPDSDfTNeie6dUdUBi+6oXA/KvW/id8EP7FZ7rTn+0QDmWMjDx++O4rzTVNKMXX/9VDi1ox
819UY1ov2lMD5ZOmwnrTZbV4pOQyN6rwatalZrE3yyBnx95R0rN+1TxSBWbeAep7CsWmbJk
NxDKt35wPmnbjnuK07O+S+sI2LYOdjBjnbioLueBV3RzAt3UqaqSw/Z5POTo33h/Ws7FGnq
UzTSxlMIqf6vnFbPiDw/9lSC5JLGaNRLgZw+OfzrnreX7YFXP0PpWvb+IJdQumtZW/czjZH
/ALDDoaTunoPoU30rzPugr9e9JLaqFbnp2IxSM0kbEMSrDgg1Kt/In8X4EZBoEU1BRty9q7
T4SfGrWfhrq00llPF/ppjW4aZTJlFP3QM+nH8sVyyziVjngseh6VX8koxP908isqtGFSPJN
XRtSqyhLmi7H2b4U+NX/CZaPHeweZHDLnAmh2NwSOOOenY1euvG5XPmXGMjOC2B/Kvk34Ue
O7jwpr4jEYnhvGVJE2BiR2xngEZr3572ZIgI5RjqMAAD9K+SxWWQozstmfQ0MwnUjd7nTnX
PtwO14mU8bgdw/Ws66tfNL72Emf8AYzj8BWJ9tcNzKc9iTTZL+Z2BG5vcylcVgqNnoafWL7
lm90SGX95B88gHI2EBh6ZxwfenWOjQzwhop2JzhlJwVPp/n86it9Svlx+/RecjJ34qO90uS
8k883EaTjB3phTx+fr6VryvZsFVV72Lw8NlJj+9k2ZyQCcfzOKJ9CHzAOQCehDH/wCtVePX
3tnBn8h8DBZG5B7ZGcH/ADxVuHWorxPkmaY4yyoTn8u1TaaK9pBmfPp4LsomUNxuVo/Xp3q
kdDntpzIscbp3VvlyK1TpdtNMZfsAdyclpJF/xP8AKq2o20wDMr2UPonmM2T+CjH51a7EOf
UxtZmisYVMYXJYLtYcpnrn/GtCLTlz9/8A75X/ABFY+p6JqGqyBnaGPaPlAbrz9au2lhqen
X8bvJJdxIwb93Js/MHituSPLo9TLnlc07bTnmQqn4k8UwaFPuYHzM9Bhf8A69bVl47tbC4E
bg2jOuXYE4z7mtPS/EtrrM37m987bjIMmAP1rmbmtbaG8XHa5xVz4Qvmf/WfK3eTC/zNRp4
DlViWu7eP/cXk/jXbahrVnp7kS7JNhwVQ7s1n6zrA8QWYj07TpFwwZ2aNOB/vY7/WqjUqMH
ydTnRoMlv0k34/vLUNxptxJ9/y9vQZPWutSDUb63VVSzt2xjJYFj7/AHSKx9e8Py22pKLie
eUOf+WQBx7Zq4Td7MifLbQ5+90W0Mf73Ky8FXQjj/GqMN5JaSiOJzL2Gxea6GSwsLOfy5rW
63HJDyYb9OamOktIitbptUtgmQBdo9fWuj2iW5z27HM3EEs5w0EgJ5PaoriJoQNvHHIbqK6
ifw9yP9KJ56BQP5Ult4fiVz5myRTx82eKPbIVmci88inO049ulSJqCbcH/wCvXYy+ELBh8o
gyfXcKfB8ONO1CRcymKI/fcOXEZ/L+Zo+sQHySOKXVFgfeRvx0HrSPr73W77V5sseeFyAB+
Fd5qfwO0+ysvtKatCycY3uqDH1rjfEXg0WTILKe3uNxwSsh4/PrV069OWiG6U0rkL+JVtE/
0KLyZHQgsGOV6Yx78VXtryaKRWuZrja/XDFj+p96sQ+AtQMAkdbcZGQTcIP505fBt5MvEln
tBxn7Sn+Nac0O5lytG9o+s28Nu09o83m7sEOTwTk9M1Vlnt9U1K3S8uLplkLfaCkYzGecEH
PI6Z6d+tULPwteROAsluzZ4VZMnNaF14c1exvC5SJJFHmcBRjvWbcejKgmndoRNXtrDT57S
NL6GVmDSH7b+5kIBwdmwEnBbHzcZ96zrzU5432ASKyndt53D39elbEPhHXvETRyORMbeMJF
506nCA8KoJ6c/Ss7UtJ1T7c7TBnnVsuxmVjkcevtTThtf8TTmluKNSn065MjsLiBgqu8Z3K
3AP3vUZ/TFadre3Wk38EjszW07MImEo+fCg5x1HDL1GPrzWRa6fcJC8Jgg2ycZZ+M9iMGrF
r4R1HVJ28tQWtwM4J/dgdO1ZuMb67GirPoHiDXGuNdbDBlODwTQms+VJ5TyOcKOV4x7VDq/
hy802//AHjC4kf5mZWLY+uavWvg24urrfI22NwAGAGWbnGF6446+49atOCiZPmbK66osMuF
Zuvcin+KfG+pavcvNNczfvCpKo21TtXaMAcDjip9Q8NQaXctFPPIkowSpQ5Gaii0VdUmFvb
y7yefmXaOPx/pTVVbozdO+6MTTbhrxyr/AC7yf3r54I56kgfnU1xFf2UG8RGSHPMiNuUE+u
Oh5xzWw3wxuLRvMe/sIFxkAsSSPpWdJBHpc6OGllfhwQ4C56jpn8qaqRew+VrcymjecM0i9
8ECr2j+FNR1aLNvaySIOM9B+ZNWn8UJAWP2OESMclzkn3qqPEuoMhVLycqTwsfH9eKHKb2C
y6lu90I6Eds95bpInOyGTc4P1HQ0y78ZahePEj37mAPvDSKGKnGM+prFlL3Dbiz9ec9/rSM
3HzvIgU9Bjj9Kdu41JrY634Q/HXx3+zP48HiDwD4qvNOvt4lkVHZrW8x/fiOPTGRhsdDiv1
T/AGOf+Dk/Qbvw02n/ABk0i50TWrS3LC8thvgvSoz8rcAE+jY+p61+RUIsmsiwunWUEBU2c
n1ORVe6tYL+Bopf3yMMEMvUVM4wqaTX+ZlOinqtD6q/4KXf8HOPjD48nUPDXwojbw5oDlom
vFYiedTwTvGD+C4Huwr5q+Jn7BPxG/aU0f4Ar4H0LX/iD47+J/h6bWbqC0g3eQDMiiWWQ4j
hjGTl3ZUXPJFfQn/BHL/g2zl/4KE/BTRfi74/8er4U+Hes3E8dhpuiwifWNSW3uHgm3SSDy
rYb43CnbKTjJUDBP8AQJ8AvgF4Y/ZP+C2g+A/BNg2l+G/DdjFp1qXkM1xJFGDtMspO5zksf
QbjgAcV3VMXhcDHkpq7/rc8iMJ1dWfk/wD8E7/+DY3wv8F20rxJ+0VqEfjzxBYkXFv4K06V
xo1g5w2LqbhrlgQNyJtjypBMymv1C13wZ5ttplvpzpo2nafELa3sLSJYraGJVwsSRgBVUYG
ABgAcV3zWiz3aO0Pm8DEinr9fwqr4h8X6J4Yu47O5mikvpztijbj5scfT6n1HrXymYY2rit
a0rR7Ho4elGl/DWpwen+Jj8M7jZq94IYFIcBpMyFeckA8kDjpXr/gvxfpfjHw2k+nyefCx3
pI/Gex4OCMV51qfwh0f4y2Mdz4gtV8pGEQS3lYRSQ/P/Eoyc5AYZ6rwfXwX43/FPxN+xJes
2meE9Y1TwPpcoS7dmZ7tICpbzYXVijRLgqRIAwPHGVNeN9ZnhnzTX7v8f+GO5YeOI92D9/8
AD/hz7Nv9UttOSOI3JM1w2FG8jzmA5A78AE96y9Z0e6lsbx7OZzPg7QBvCHA6V8NfAn9vqP
4+2UOh2fim107WEleXR9QlkhUMWKqbcCaMsHMbvgdcpje2cH7Q+HFx4i8LaLZw6xqP9tzsG
8yd7cQyuWkdl3BcKNqbV6DOPWujC5hDFN8qdvy8u9zLE4Gphviav/WvY+bNV/aO8XeC/Ekt
hK13pf2eba0csOCxYsRJgrkLhfUA1ch/bN8TrGGh1rSmWT5iJLdgyHpj/VnPQc5r5x/av+K
OvWf7VmtRXNpLb/bZXW1V+WdF+UHjkcAY6Dk1xya9rd2im4lWJwAoSO627R7gcZzmvh62c4
ilUlCMnZNn19LKKNSnGcorVI7Xw5fm3uC3QZwCfeunsNQ82Y+bIu042Adia830I3UpZpZVY
FdylTmup0xzFaCVnZjnoe1eXQqPY9CtTW56R4RvAs/k7zlBwM9zXb28/lxLGn3k6noa8+8G
YvLVXYctzXU5+xy+anGMbya+hws2oXPAxMbzsdhourmOI5GT0zVka2s9lKd/OcYz1rldO1Z
p4GOeMZHOKWDWoiJBjndz7V3qvscLpHV2OruCo+TAPY9BW1aa3FFL1GFOc/3vpXn1zdM1sz
p0xnNV47u5ng47dCBVrE8pHsLnoHi7Xfs1uJww8tsYLdvavLfEGvJrGomeSSPKSGMD+8DWp
4s1Ux+GEshKfMJeQj1Ga+dvj9+0b4Z/Z/8ADt5rPivUbTTbe3TfEjSDzZ3U5AVe9cuKrTnN
U6au30OzCUIqLlJ2SPT9Sml1HUZbp7pUgZmwQ3zKyjJ/MV4f+0j/AMFO/h7+xv4e1SLVdSt
LvWpYDHa6TbOHZtycNKf4Tzn19BX5tftjf8FqfFHxonvtE+H9u+iaRctiSfd+9lHTqOmf9n
8zXxpbWl14k8VLe6vcSX97NKpZ5Tuzk5/rX1uScGVpSVfGPl8lv8+x5mPzukoulRV/Pp/wT
03S/iXN408Z+I9cjh8j+29UuL8Ag/KJZGfH61p39/NfRYndnBHQ9Ku/D74a32sPH9j0y7uF
c/K0cLFT+OMV2Gh+CI59WljuooxbWqO10Tg7FX3Hv6V+rwhaKifGyl7xgeHfiyLSzjstWWZ
1jwsV2vJUejfT1/8A11S+I/hK1eB7u1ZCSA2I+VcE9cfjXO64Vgv5RECsJY7Ax5C9s1Q0Lx
63he4MFwhuLBs/KPvRA9ce3tTv0ZXLfVGNqmlNEd20469KxL60Lj/aHQ16vqcVnrOmR3FpJ
HJbyKQrAZ298NXCa9pRtpsbNjenapkgTZyEsrB8N+tSWrlG+8HT07rV+9sfOHoR0NZU8Rhb
DDFYNGydy60H2R1KnMcpxx1Q+lXY5YXAEgKOh4Zev5VjWl79lnVuSueR61oxsjOHibPfB7V
m0Wmbmp2f9rRJdwfvN3EgUHg1Rks5I/lZSD6EVpfDi7Da3cW7EotxCQAfXtir41MW19NaTi
OUK3RuVx/T61mtHyl9LnN+SxapYvfrjH1rZ8RaElnF9qtmL2xO1s9Yz6H29D/k5eFmAP5+9
USUyuyTPzKB3HavZvg940/tLwykDJHDHaAJHunyW/vH16+2Oa8lvoNnTlTyK1vhdJJbeI08
uKZ+dr7EJAU8c/jiuXF0lOnqdOHm4yPZj4lUMwQLjrkvis258VyLIfL2/UtmopIznmKcntl
aiDgcNA3TqeK8b2cUehe5dt9feaHc843f3QtTy3DXMa8YwOTzlvf9axwyysoSIHJyckjAx/
8AqqYaaWblAP8AgQOaTiikaVreSWKHa8ykjgogPP41WutRn1BiJGnkxwDI3SoW0oBc5I59a
ki0bzvv5Cno22p03HZi2iT/ADBFMpx2y238R/WrtpDcxuWe2uCnoDuz+A5q/oGpWulWKwsw
+QkhgOTnnkdavP4ss4k/1n0+U/4VjKUm7JGiiu5hTeIhZTAMixc9NmG/XmtvQZf7VtSyGR8
HGCOayNe8XDUQqwSSQqDktggt/wDWq94b1KdmAGpmPcOfmLEj8eKU4vlvawKVpWOr0vw+9z
GGMIkVhhlkXgDvkGrK+FW0aLdDHpgibqqR5Zc+45/WmaPbWsYDicSS9GeaQtuH9KutBbMuD
NGCT2lJx9Aa4XJ3OlIoaT4RW3YyCdbbLFpEcs7Pn0U84/Gpr7T7ewmLQ6sG+X5le3kAT2PH
+NS3Bs43HEvAwSpHNSW+sfYifs7yRbhgkRqD+Bo5m9QsupnxRWcoBjvP3h67JgMf99AUlx4
Lmv7Y/vZWXOV3Mpz/AOPVfvZ01ZVW5neUIOAy8CqF3pFlHIogt2uJHONiRYz+eKabFZEI8I
SwSpuLH5TuZsnb6AGs2QG2knDGQKknlZGD2B5yevNa9r4Wu76Y7LdbNP4Xe6I+vH/16S2+H
djbykXeoS4DbyqfdbH5/ritVNLdkcl9jOge2tPKMk8b7vvK8YVlH51DrUtq0X/EvW7aTcDg
oGTb9RW74d8VQ+FbJ7e40Q3xVcx3cEqsJBu43KRyfx9KvP46guLaKWFGtnmYKQ9nny898dP
89KluXNdIaSta5yVpDPKMi1PToMtn60yS7udNuM/ZV8pjl4zkiT6gd66W50+bVZfm1jTpc9
A+FP5cVVHhG9uLhQ1wEiI3Fo2UqB+hzT5l1CzWxTbxPpj20X2vSJxsJbbBIIQxPuQfyx+NJ
qHiXTNcSKG1iOixqcu7yF2c8Y5VPXnp3qfUfDU03y29u5i24X9782fU5OM1iXXhO+tyC+nu
d3TrlvwBANOKgxOUi9dXujR2RFvLqlxeNwyeX8p99+Rx/wABrEkuoHmMJ2pbqcsAc/qa2vD
+m3No8vmWFwHPC4Qn655NRat4UuZolXZLMcgOiIRj9KuNk7Cd2rmXo+lSaxrK3EG2C1ibCD
q0o9T0Fb2seH7C6mBgDC4VQsvly+Z5hwAevT6Dimp4Wlt7UObGdTkKBliWPtgVVmtbjTQym
GcBwDgs3H8qJScndMey1Iz4dS6u4l/5aAhduBwPwqofDsCH5gp4PylsGrjySR2E0kcPlusb
/MyHKnaeQak0+3uDots8kvE0YYDYSx/IU7tdSdDT+GdnbaHquyabTo7a9gktWmuYhKLdXG0
ttKuQQDwVUsOo5rOsfDtympfYraZgbiXak6yBV28gZ6ccjr6VhxeF9S1S4dUukR1OcsXDH6
YFdVb2F9YabHDNdC4ixhpETnP1PIraVW0VFu5lGn7znHS5RvvDbaddvBLLKZUJUsDwSDg8n
g1Bf6ZqEibI2uMAFeZlyw+n/wBetSTRri3U7JmljPPDcr9e1RR6A1wpf7TEvOCWzkH8q5+d
XujbXqYU+iapPOst1BcT+VhSZdzfKO2QelV4/DN/cyfuLeSXbxlFzXR3VrqNlDgS+dCnIaN
9yVJp5mlmEklitxwcscr/AC71XtZWFyp7nLzabeaVn7QkkJXGQ6dM9O31qC8la8PmBOcYOI
8A9/pXqdrFA6xER3SCMYSO6CzooPJwTyOfQVF4j017/T1hJtBBEQ2y3gWIFgO4G3ceO9QsT
raxo6WmjPIL1jkfJj1+XOaSK9EW0CCDjqSgzXd6fo1vrdubm3s55ogxXIYKuQfQf55q7L4H
s7y3JKm2k6AgdD/wIE/rW/1iK0aMlTbPNpo/tMP8CvknK/KMcYwMfX86o3llPLIzSSCcnrv
Y7vz/AMa6rUvDl1bXDBJIDGGI3Sjbxms+80qO1O6ecSEfwxR4/U1tGfYza7nMlJYn/wBXgd
B82cVvJ4Ze402W5tvNmWLbuKjgZOBUb6jBE2I7Vc44aRix/Lp+lXNN19ore4hkTz4bmIx+X
5rIsZP8ShcDI9wR7Ve710JbaXu6n7vf8G5Foum/8EY/hGjtjE2tEn66xeH+tfYOu+OLXR42
iZ98jYCoR1P8/wAq+Mv+DdvV4JP+CN/wp83CiSfWhtJzg/2veV9eaT4dGsa79plJNvancC3
K7hz0z2rxs2k1i5xh3ZxYNfuoufY2LhU8P6NBPdutrLdsscYwcknJworxu8+GurfEnxfq8g
1C1No85E1s8Sx3cKgBWw6DIYcYzkHH0r2WDX7DxR4it4l3y3djAm9pFP7ksAwXBGMlSpOK2
LPw2H8QSXDCJGji+WRsnnnPGRxXmVcNGvZX0R1067pXfU8O1f8AaE1P4QeP/DegSzaDPoF9
LHbvc3Be3urHjHlv1jZnwzKxKg4YYyOfTdT8a+FPiJ4cv7Mato97bFGgnV50dFzkFW5+vFe
Y/tPfCfWfix4mu4hDY3Ph2K0iiv7Nbg5vwWYv8mMxyIChWQNj5+20g/LniD9iDWPit8L9W0
zwX4x1DwtHdxiV9G13SHjvpIDhgiOCUkOCNroxGW2nHSvJqYrE0arpKPNF99Pu7r8T06eFw
9anGpKXLJW21+/s/wAPM+ePEf7Ndv8As+ftxt4cudEa40bVLnfp80N60NmrEZQM+QE2uMcn
+6BX7C+E7u9uvDemfb4ZI7qOCJZgX84lgoBJYE7uhOT6+tfJXw0+F3gi++H+j+E/GMdzD4/
A/soyNN9qumkEUk0e5+ZImcReZnYGUrwQvJ+gpNeX4KfAjU9d1nXpInigkeO41JChhBHyx7
N2SA2cc7uajKY+yc6svha77W6O/VGua1HWUKf2lptvfqrdz4+/4KM+OPDg/aAt1mW3a4ity
GeJ94JAO3BViBzn7209OMV8oXvxv0q6uCzZhboUK7iD7kdTXknx2+MGp6t8TbzU5mhuJbmR
yJoM+XIjMSc9xXP6R45gW0yyou87gGbJAr5rEYKWIm8RJfFrofWYVxoU40L/AAnhv7KP/BY
Dxh8Gbqz0rxdCviLQVIR7gZW6hX19Gx+H41+o/wCzL+0z4I/ae8Pxal4b1u2uTgF7ZnAkU9
wRnORXwr+2T/wQuu9Ks7/xJ8FLu51u0t900vhe+bdqEagZItpek+OcI2HwAAZGOK+D9H1zx
h+zp47aWxl1nwl4h02TbPBJG9vLGy/wyRsAfwYV+r1+Gcozum8VlslGXW36rp6r8T86p51j
8un7DGq67/5Pqf0r+FrGSKdTnCE4+ldGJUkjljkwVYjB9T3r8tP+Cf8A/wAF49Pe3sPDHxb
RbC53BF1hP9TKO27P3T9Tj35xX6QeD/iToHxM09NR8NavZarp90gdZoZQ6qCPY8GviMblGJ
y9+zrx+fRnt0sbSxXv02dRBcxxSvHbHG1djbhxmq7aktpdKdoZScH/AKae9ZtzqMunWvygD
uA3DGoL7XoYNJWWeWKJY1LMzsAF+pNeb7TodSpPc2dT8WhozEmF284NYOufGnSvhv4an1PX
b+20/TLdC7zTSBFA+p718nftg/8ABVbwL8ALSWw0G7tvFvid1KpbWUokjiY8Dey9foOfXFf
GnhbR/ij/AMFEPFvjQ+MdWn07SfDngy/8UR2ZYxRQLDNbxDCjp/rx6n619TkvCmY49PENON
Nbtr8kePmOeYDBzjh5STqS2R73+3F/wcK6L4We80D4V6JFq95ChhfV7skIh9UX+p9Onevy3
+Lfxu8Y/tL+Jn1fxbrd1fNdNv8AKMh2AdRx/Tp6AVxGkWMSeG5zNIY0bvj73p+PoK1tIiC2
8AXO1Y1AyMHGOK/TcDkeFwUU6cfetv1PmJ5jVxEpRk9F06Fy2hi0xVREAXua674FaDpviX4
m2EesXBtrBWMshzgPt5Clv4c9M1yt4d0XA6EDNdp8EW0fT9TuLrVzfMkahYo7YKC5zk5Zun
QdAetelH4jKWx9XXXxTsbTQv7N8PI80jp5SyRxmOG2XpkEgZOOmK57V9PXRPDcsaFZFmAe4
YnG/n7o9smuQj+NFtGiw6PpFvYKP+Wsrm4mb8TwPwFalh4T8ReP5fMl863ik63FyCMD/ZB5
P4cVdappebsjOnDW0UeYa3ZQ3ermMtsiDcsBnaPWoV+FNj4v0X7Ra6rbWd8j7Ps1y4UTZ7q
ev6fjXsmufA7TNJ8KXYjE99qCwsyuWwXfHGFrzC/+E97BY2c0u61a7uFgjicHIz/E3pz/AF
ri+tQqL3ZWOpUpR3R5pFc3ngPXbq2Ur5lvI0M8R5jcqSD+o610drqdn4ssTgGORPvRscmM+
x7iuW8VwSR+Jb9ZTmRbh1c5zkhiDzWakslvIHRmjYdGU810wm7amUkmze1nw+1uT/EvUH0r
DuLQyLg4/GtvR/FpnHk3uM4wsgHDfX0qK9himkbbx6Vo7PYzV1uc1c6e0J5CbfXNRRqlsQf
O5/2Rmta6tMHaRxWTe6Y0B+UblPp2rPlNE7mhb3m5llt32zxHKOOoNbE14datBeji5iO2dB
3965KBms5Qy9uvvWrY3OQ0kX8Qwy+vtWUodUaKXc7Tw5dLexNZyt+5mQjGM9f8ODXOtG1lM
8T8PGSjD0IqfwzrH2PUYMkde/QGrXiJll126dQP3kxbj1JzSXmNlX/XQr69PpVjQriXTtTS
WPzF8tlZij7MjIzn1FUL7U/IO2MBm7nsKqrdTGTJdumODik4qSsOMrO59ICBZnKxW2/BOfL
kVj+lQvAq5X7NcFuw4/xryHw38bfEHhtAguIbyEceXdQrJ/49979a6vS/2idP1KQjVdFdN3
WS3l3j8iVIH4mvEnga0Xoro9WOKpNdmdcgtY5CrxlHBzhmX/GtDT0sr4bRgH1z/wDXqDw18
R/Bmpqgi1Gzt2PHlzAQn6fOOfz7112kWFpq432vkzqAGLRMpBz79+c/lXnVeaOkk0dcJRl8
LRiTeFo1UYwCTwN3U/nUT+HTGn3RzxwwH9a619NEK828wUf3V/wNRSWkDD7rjHZl5rnVVlW
RyM2leSvRh7ZHH61nz2pZzhQ2PUEV3Y8OJdDP7sZ5+9TJ/C0UH3lLZ9KtVu4OHU8++wbzzG
ePQdKfFpRJxFvyPau8h8L7XyA47Yb5gf61rWugrbKMRxsTgHA6fzpvE22EqdzlNB0eUQq0r
dOeXGT+tR+MPHGl+AbH7RezDcR8kandJJ9Mn9a5742/tK6Z8O3fTdFFtqWsZKOQ2+G1+pHU
+35+/wA56/4svfFOoS3d9cyXN1MSSxPA9gOgFduFy+db36miOSviIw92GrPWNS/aq1KVybP
TLKFCflM5Zzj3wVqaw/az1CNVFxo2nTY+95cjpn891eHlHP3mI/GrtkzrEA1et/Z+HtblOJ
Ympfc+ifD/AO11obEC90i8tGxyyFZlH8jXpnhn4uW3imzEmj38My4yY0jw6D3HUV8ZLKJGx
+ZNbPg/XbrwzfebbuQM5Izx9K5K2V05L3NGbwxck/e2Pq2919FuFD3HzsxVc9icnHSrNtKt
8hjleEowwcnkjvxXmnhJ7Lx9p4ktb24huBhpIZG3mNv6/WtmDQ73SrjdJtvU7Y+Qj9K8eVB
R917nfGd1dHfW2k2ChY4pGwBhQqgAe2P/AK9Sto4iXOwEDqQOlcfa37CLBtLtV/2AD/I5/S
j+2ZLVfv3yL2LRuP6Vj7J9zTn8jqbiI3WEZAVHAyBgVj39ta/NELEyHu23bk+1Ul8XSIP+P
6LH+2m0/rTn8XyDnzLWQ9vmzn8jTVOaByRXkt4LcKPIu4OwxdOD/PFUofD8ep6rG6T3qyIc
iRp8sv0pbi7a91Frh2BLLtCg/KOfSglH/gGfXFbq6W5lzK5buPHF7peoPFBqV0qo20l1Vuf
yzVuL4oX8Q3fb4nf1MIz+eK5vULMvGSkUZP6msa5uZbTho0PGMdKapRkL2skd0filfNceY1
/atgBRvi4/QjmpJfife3IB3WD5GPuEA/8Aj1ebrfkt/qsDuAeD+ladnc7oQFjQ4BGD2zTeH
iugKs31Oz1LVtV8aWE1lFNaWySr+9aMMG2+n3vzrlPC1jqkrQXcWotE8OVhJJcqB2weMe1S
6bJN9pRUjEZOR146Gsy3v3sY1j8oEqTyrEGnCLScYilPqzvF8Ta604b7XZb1OQRaAfyNWF8
a+IVHzXlmisdrAWgIb6/NXDWniS4jbIL4z0cZz+NXf7fuLhAHiOwHOd2KzdLyRaqvudQmsa
vbYJmt5eckJbtgfjvpsni2+duRAjDqfKYH/wBDrm5NVnEfyOw44yeBVKfVb1H3B92PQUlTu
HtGdW3jDVbebKXKgdSEj/xJqDUtfvNfh23NxLgcnywsZ/Rea4+68QXG/EjEE+hOaljv71cE
Fz9cmr9hbXQXtGdQ+g2JgQiS88xuqzO2PwIIqP8A4Rq1iO5oIyVOfmZm/mayLPxVqyLte4Y
IoIG7B/nTpPEEsi/vZkPORyP8KXLPuLmL9ssukuV0wGDJz+7OVb6hs1dk8Yaj5IS5tobhe5
RtrY+h4/UVlR6lEcfvovf5qk/tJWwEZ3AGPlRz/Spcb7o0Un0JLqa21XItgEmPJiZtj/kc/
pXNanaSrq2yWN0YpnGeevuK6EwrfYVoXPoSm3H9a57XPEFp4f1N5tQu1ijiiMcUcjh5H+g9
M1tSTvZETtuylNphibJOPckUkaeXz5gX3yK5jXvi/YXd2PLt5fLUfeD8n8Kqf8LP04j7lyP
X5Rj+ddv1epbVHL7aHc/eX/g3sncf8EiPhVCThRPrJzn/AKi93X6M+HNGXT/DkAJU73B3Fv
Xrn2wDX5r/APBAK7aD/gkl8JgvANzrClh76td1+i/if4i2Pgf4e3sl1IFWytBIAE3OQRwVH
8WWIFfNYycY4ytKXRsmnGTpQUep4t4A8V33gTxv4i8S61q0c9hdXMqyqseyON9yhSCTyMAK
Of4RxzXoT/tVaFpepeVdrewTrapdJvgPlurnAAcZBfAyR2Xk8V8t/FD9ovS/CXgCwBntzHI
sK6mk5VXlnkOUMQJ52orF2ztBKYNQ+BfFp/aItbDQZbm9lsZ3Yzy2LNBCsRcbbY5OD8vOQS
xw2AB1+Qp5s6b9jRd29e+r8/66n0U8t517WqrL7tF/X5H3Jr3iHR9O0WTWUhW9vXhZbeODc
WmfZu2ZQE4wASdpwBnHFfJnxn/bz8JfDfwvFqOnwXa+M7K6Gn38cOmySpIEDFrfzpfLOCXD
BwrD5fujgj610K3Gh2kcFn5UcaR4VCRhuOv8+K8J/bI/bU+HP7MMEa67p1jeatJZSGOJkQh
F3bgOR1aQKcDngntXuZi5ez5+dQ+V9fLW9zysvUXU5ORz+dvv8h3xG1Pw94JupvidNNpejz
6nYRQ3HmIRc3SKq7YyzsoQg8dPmwMkECvzp/bn/wCClWv/AB1vk8N2tpb2Hh6xJzasfOS5J
6FiccgDg44znvxzP7X37euq/tAaTBbtsNpB8piYNH5iyQIJc+oDgkA54xXyXqfiWWxjxO5b
euwu3UAdOa+elUnipOMdIPptd9X5eh9RhcHHDpTq6z/JdiT4qfEl9R1wGWKLyouFB+Yj1x6
VxF14sW7nLGTyx0QAH7vasXxB4hn1G8kbZlQx2H2qzpsMMtqN+wnpzXvUcFCjSSaOeeJlUm
7H7EaZrP2a7RhKFDFR0+6fWsn49/srfDz9sPwb/ZfxF8PwauUQpZ6rbjyNT07OcGKcc4yc7
G3IT1U1Lo9h9umjTIyxwM9veu6gtjp8aKSGIGDjpXw+W4uvQn7ajJxa7Ho42hSqR9nNXufi
1+3b/wAEYfiD+zDLe+IPCEdz8RPh7AnnNfWdv/p+mryWFzbrlgFAOZUymBltmcV4f+zZ+0p
44/ZRWLxP4V1ueBFuwn9nSSFre4HU5Xt9R+tf0U6TdSwXO+03JIuCdvQ18pftz/8ABMH4U/
tHW1z4ptrT/hBfGenq962oadEPsN+6/MftVsPlYnBy6bXycsX6V+sZPxph8RD6tm8bp6c1t
PVr/L7j4LMeHq9J+2y2Vmtbfon5+Z5P8Jv+C53hnWvh7LceNdJv7HxFaRBvssYB884yNrdO
/wBfavkz9qP/AIKD/En9tPxJLpGj+boHhpjsis4JCplHq56nrznj27145qcmlaHY6hNcfYt
S1RLqeBYUYqJguUVskA7cgn3yOldX8H9N1a0t4tPtbdW1/WFG91UbbONvulvovP5V+gZRwB
lVLF+3gnK+q627W82fAZvx7mP1SVNpQa0b223fou52vwB+DOkeBVW+vEGo6ozFnuG+ZUK/e
5Pp619U/sGeKrfxF8ZPjZZIxeSL4I6233eCo1HTANor541Dxvp3wnvLDwrZM95cpbvLdyBd
5RFBOB7u1el/8Eu45dT/AGif2gr27yl7dfAzWGa3wXFsv9oaWAhJ/iOMkAYFfoeeShh8teG
opdE/Lbr1PzXhOFXG57HH4lt6Nxb679Oi/rqj8uZNQlCw70BSIYjTtnnk11mls32WJn5JRW
LfhXHxXD3bpBGpJHynHUnP+fyrs7ZTb2KRsNpSMBvYgYxX567tH7VTSTt1H3Mx8zpketdv8
N/CH9o2CyvdxQ7ySEPX09a4i2T7RJCmCdxHT0rq1hNsihDwoxj2qNehue2fDnT9L8E3QuJo
Bd3KnKSb+I/ouOvvn8q7PWPjhp9nbniZ5APlUAAZ+ua+aoNVulXb5su3/fNSy6hK6f6wt7Z
NctTCe0d5s1jV5Voe5QftDabc3Hl3UE8GejqRIPxAwf0rz34jftD6hrjNb6Uv9nW+f9YOZ3
+h/h/Dn3rzy5XzZfn5x79KjZ1jXkn05PWiOCpRlzWH7ebVinfu9zO8sjFpJGLsSclieSTVY
43cg1aaXaOFGM9c80wD7S2AmT6iurQxZXMK5yO/rWhZ3kcibJfkI6SAfzqvLZfNjeFPoTVa
932WCcMvsaa0EX7pQDtbHIyCOjVk3QaPOM4qxb6jFNEQcleuO6e4pZ4jFjOJI2GVYdxVE7G
Zc2/GR+NUVlMUuVJHuK0L9WlGYzx6VmSSFn6Y9aks2dJ1eOR8TcZ49jV+7EqRl0k8yHuc8r
n19RXLB9taejauVl8tiSrZGDUSVtUUn0ZdjGKlVR6ioFlCSbTxn7pzViOPcvWgY1jh8Dmnu
pMXHSkZvKfPpTJrySQcYHuaAIp1BGCM1DpfiG/8MaiJtMvbuydTkNBIVwf61aFiJY9zybie
1OEAHGBUtXVmCdtUe4fBj9rq1k0eOw8VyzpqCPsW88n93cKTwW2j5SBgHjHGc17lbXKajap
NFtkhmUPHKpBVwe9fC8kKMSOW9gK1oviT4l0/w0um22uahbWlvlfKimKEA9tw+bHtmvFxOT
xnLmpaf10PSo5g4q09T6+8V/EXRPAWnvNqesafb+WhYQmQea+OwT7xP4V8x/Ff9qfVfHmte
Tp082laZG2I1iba8n+0zDnP8q8zlDzuzOrOzfMzM2ST65NUZLfnd2JrowuVUqL5pe8zGvjp
zVloj1X4cftK618NtSbzmk1W0ZcGCeXoeoIYg4/LuaZ8Uf2qPEfxNi+yiUabp5XY0NtkGQf
7TdfywD3FeZ+Z5iD1HrUT2P8AEvmqx9B1rq+p0ef2nKrmP1ipy8l9C0LdmbpjP5VJD8r+Wv
zZPOKgjEpjCtI4x1+TOP0FTLH5SgibH+1JGybv1rexlcvJHHGM4yxHG7jFF0ZU+6m76MMVV
TxCmmBfkSUt1ZD0+vSj/hKhfhiqStt9EOFpWZV0Qy6k0FwDIu3HUEY4rYsdQE4O3t29KoWd
9Bco3D78cgrn+dJZTrbzbxImx+Cp6+5ocbgpWPQfh144PhbXIb1F3BPknTP3kPXH8/wr6M0
m5TWrCK4tXEsU6h0Ydwa+SLRQZG2yL86kcGun+Gn7R2sfCtpNPS1tNSsncOIbkH92x6lGUg
jPp09q8zH4GVb34bnbh8UoaS2PpsWUkDfdAJ55FPmZxFh2x+A6V8v6t+0B4k1LxP8Ab4dRK
+XISsI3eUik/d25AYdPSvRNB/aSsdT0rde6ZKbsEKwRv3efXJ5A/CvLnlleKTtc7I4qnJ22
PS5ZNnHnRtn3AxWF4r8VWHh9Ss7RyzYz5agMfx5/nXnfib47X+oXDWtpELG2AwTE+4sP+un
+GK891jWrvUb0jM6MzY6FgxPv/jXTQy2Td6hjUxa2idj4t+KVxqcjRW8NvYxnoUUNIw/3sc
fh+dcu+u3jAOl3eZzglXOf51Qjb7G+ZHVDjOx85YfmagvdaRCBFkfhXqwoQirJHHKpJ7s39
O+Kmv6Q4VbtriNTgxzAMT/wLr+tdZ4Y+Ktn4nfyZWexvu8cyja59m/xry1JXnO5Rk9TRLaX
V23A6cgnqKmphKcttAjWmj3BrSQsT53X1Wpo7ZzgGRHP+7jFed+H/iteabYLFfWv2ooMeZG
+GI9wRyfxrf0n4s6TqDgSPLaN/wBNV+X8xmvMnh6seh2RrQZ2mn2N1HeIUmUDpgnIFQWVrL
a/I/2UqpwD5e41JpupiLbKwEkUgyrKfvA+h6GtqzihvLdpIxuC9eOlcbk1ubpXMiXS/t67Q
8a7Tn5E2mpoPDLIP+PiVfYGtHdHE3yqAfpTWuAv8X5UuaViku5THh7HW5mb8cVUuvDDK2Y3
JHuM/wBa05L5V9fxrO1rx9pnheDfe3AQsMpGvLv9B/kU487dog+VK7Kv9iSedvkLkjuMLir
UOnwvH8wuGHQZkPH4DFcRr/x/3tiyhhto8f6yY73P0AOB+tc5qvxbvL5Cv9pXXPaJREP0xX
ZHB1pLXQ5pV4LY9fHh+3K5VBz3Yk/zrJ1bxHoWhSlZr+yRk/gBDMPwHNeH6pr1xfK3+kTkO
fmZ5WYtWROzyn/j4l+hbcv6/wCNdEMv/nkZSxX8qPbdQ/aH0PRD+7FzckdAkYQN+Zz+lQWX
7VNmXG/RrlEzyyzqxx9MD3714adE3DIwT6I2KIwbQhXLj0yf8K3WXULaq5l9bqn0Pq37UHh
3T9JeeFLy4uMfJD5W3J926D9a8a1zXj4w1q41OZQk18+8hc4UdABk+gFcxqUqTxlQx4HUDg
mnwavElhGrMS44Ix0rWjg4UtYbkVMRKppI3TCkTZ3ZH+7TZpAh/wBUWX+8gzj61mxashAA3
c9wOBQdWWIbjn9f5VrZmd0f0R/8ECblrn/gkZ8KXZs5u9YO5jn/AJi13X3t8cPBtx43+Fuq
2VqSk1xpJW1mjyJVmDNwT3U5XjPODX5s/wDBDr4iW/hj/gkL8LoXl2uk+sHH11W7/wAa/S/
wn43s7rw9p0d08Ji1K382AysMSjOHj9yMg4HZq/OMfUp1MbiKUnu3c9ilCdOjSqJbH42fHj
VLvStEiluxO8zjzUjK4Q72GCMdcBW56cjkiua8QfEjxBp3g+CzstYU2lve/aUBG5Hn2LgE4
yMYfBHT154779vDw/D4K+P3ibSdJl+0WDuPs8UpLzWvA3QsSSQFyQvbZtxx184tY0Xwv/Zs
zrDJGfMeQNkxqc7j/L8zX5l7P2OktWmz9KhL2kVJdVc+hfg7/wAFC/E2i+H1jfVJ2/fybN7
tII9yoMHOOmDj/ebPWvlf9uL45z/FDxegm1W5vpIY1IaUnsxZgD9D+tOl1Q6bot21kVeON2
jB3ffBAORxXi/xItGnDzyO33s4PJAYZxn6V7GV0ZTrJ1JPlWyOHFqFODdOKu92ak/i62t9B
hcEtJHHtyz9OMdK4XXvEza/NksxjHoMZ/Gqunlhp7RIC/z5JfmmFJNP09zsD/Qfyr6qjhoU
27bnj1K8pryKN55cBG0n0A9KDYu/IlKjHTbWZeM87zHkEe9W4dR3g/vWj5xgj2FerySSVjg
503qfsb4chzZNcFjjjaOhFddo+oxSWqje29uSSSc1xlteR20axocpn5h/hUkV99kug0bv5Y
+6rHketfkNKryH1tSnzHoYk2NujbAI7GuF+MviDyPhn4iVhybCYKRz/CatT6m81urRli2Mj
2FcT8XNXa6+HetlSxX7DMOT32HNdX1j3o27nPGhZO5+H2lPp+hLrmuapE85GpSW1pb44lIc
s3Pbt+de9fDbxG3gXwaNbcWkd7qkcl1eXLrkWoPARfoMAD8a8r8N+HNP17xMjX4ZdE8PTTX
d+zD5ZZndtqD1zxxWz+0L8RtT1m4sdF0uxgSO4RJBgBliQc52j7vAxz29jX9q5VP6thlW7J
Wtu293+i+Z/I2e01jsZ9Vtu25NuyUVsvu95/Iv/Dzx8+napqnifUUlvtS1wudPi8sZWGPgM
3pnHFfSP/BITxKNb+Ovx6kubmG5uG+B2t3Fx5B3LbZ1LTMRD3AP8q+UZNcNxJpnh8Q5uNUi
EM9yD/qIQew9+a+o/wDgjrFpGn/Gz4/xaV/qYvghrQeYcmRhqOlgt09q5c3qSeEcL3S39Xq
/66bHo8OUKazFVeWza07cqul6Ly67n5n2WNI017neoaZyF/vDn9DXVaS32rRonx96JTz9BX
n95eNdyAfwxkgADjqa9E0Zt2hWqDq8Sfh8or5Lmvoj9KhCzcnuzU8O2H70zHGANo56H/8AV
/OtZrvgbRu9azLYeRAq/n71PFJz/jQWaAlLrwFx9KRpSE4bbz1NQfaEEZww5HrVOe7GzA4q
QLU23YcsWY9zVF5O39aiaTd/FSC6WADCB3PTd/hSK1LVh87ZIyo6k9BV5NRhVcLj3OOKwZ7
iW5f94zcdFHQfhToS0LHJ9/u00Bs/aIpQQB17gBc02C2VG4A/LmqlrcxyqMv+FSyaltGIh+
PH9aBFz7GJR3B6/Wq11aN9mdV+YfeVTwQahsdTdpdsp259PvGmSav5FyY03Sc4HtSuDRkie
O4JSQeU44qtNpXlnrx1DCt3VvDi6pb7gwWfGQR0PtXLNJPpc7IxaNh/Cfu/lTuIklsWTp81
Rcxt3BFT2usRykeYDH7ryPyq29stymQVkXsVbNPQBiap5sY3hSc1eW42DfFzjGV7H/CsuXT
Sg4P4EUwX8iIFB246+ppW7DN6C7juz8nD9waUWxaT5sisyx1KJpgZV5xyc4zVW48VSQTMsS
fIDxvOTSHc6MqEGO1Jux0rkL3V7i7bLSMPRVPApdO1a4t7lcSMcnGGORSC50tzc+QSBhT7m
n6OVuJmEucOMZPeqcl6VbJPPdlHT+dTaTcg6lGwywXJY+1IpPUpSoVJByOe5xVCddjHjnPY
1oajY/a9Wm2+WMtkE981Rm09kkYAudvX5v8AGmSyJeP/AK5q1Ed0WDjH1rNltnVvvlvTNI9
40OPmbHT6H/OaBJmv9pWJfnBwp4U1Wur03KlQ2F7hDj9agldkXcW3VC05dvug0DuTxRdwfp
kdDV22uzHGdw5X+If5FZlvNu4+Uf1q3Gpzzhe/PegaNiz1UzQ7OPl6HGAazdW0uSRzLGA3q
BwQKmtb6KKMI65HTK1ch1eBZMK4x05GM/nSHuYsDNa4KMQRyBjOfarNnc/atQQzJkdMDOf0
yaTU7XyX3pt2E/dzyPpS2LbZlZd6jqeOn5UwXmdIsMMkHFlMnaMrhuR7LzTtImfS5SZFwjc
EMOtN0y7sFjX+BlBB5I5+mT/Kp9QuQ6whX87aCdpyB/n/AArOzNLk8N3aT3TJK5d1O4MIwv
HoCOc/Ss7VNRvLKaT7JLGYcbj+7Hm4/EH0/wDrVT1C+OoXC5wpHT92SoI/kah/s6S5kX5jM
mfm2ndj8B1/KnbuTdvYryak104xK8r7cgOTx7Y6AfhUltFJdTCNUbze4HzY9+lXWsks1Zkk
aNz6qGB/TNTq80MoV4YHXv8AP5f86XoO3cTTtMltZtyI0wH3yo5/H0rei0qK5sT5ckkcvXl
ulZh1AJkxQyW+ejl+E+mP8agXXJ7whLqMJnKh1IIf6Hv+NQaKyFtrvcCkmeCfmFU5mOcqMj
PPvUTzHR74JvLo2GBbtnrU81yskOdy4ot1Fe6NPwf8Vb3wleCFVeaxY5Nux3AH1U44Nen2X
7QWipZLI6agrYwYfLX5fqd2K8PfUj91T368f1rLu2eQl98inuEbisamCp1HdoFXlDRHu8n7
QekXV0/EtsM8B0z/ACzWlpPxGstfbbb3KStjJUHBx7DvXzjbRy3HMbShf4mIDZ+nFTRSy2k
+d8pZMHI+QZrOWW0/smscbPqj3zxp8SbfwppyyH97LLlYkB5Y/wCFeLeKNdv/ABLqEtxNJ8
7cnHBA9PoKoajfXF2vmsplK9SctgfU1Ut4ppRvUgNnowzit8PhI0l5mVbESqegsd0Yjjt/e
BNTpfKid8jnCyGmXkk/mchGB4zgc1B5bs3NsG46qM10WMbkz6/Jbvu3vzxgkU5PEyv1i3fX
/JqlJcIW+aHmmSTqfurt/lRZBdmmuryytuTbD/wLmq0+rPzlmZvXFU4LZ7uTAP4jtVsaHle
XOfWjlQrsr+VPcruyo3HtTJLN4RzzjnI6VNJDNYDibcPRhUkU8pj+6D/wLimBWguWgbIOR3
5pUupJbljjhvU9Ksk+b8rIB9KjjsEKkh8+2elA9T9wv+CS1nHJ/wAEnPhU+8rIk+sEgHn/A
JCl1jivvP4H+O0Pgix1fUPNnttIiltmRXLeUQTghf8AaWTk5BHlrwcV+cH/AAS28TT6f/wS
/wDhnbqjEefqwU7sAZ1G5P8AjX0f+zl8Y73wn4lvtHvLhks9eha0d5MmGN2GFJGOR82CfQn
uK/As4xipZ3X85NfjofouEwbq5ZT8kmcP/wAFDNPil+Jt7r8c66jHrccJa7UBGeWJNjoQDk
EqucN8x5JFfNl/HKk53zDbcqpBz145r6e/aX8HaZ4XN1pfiWW5Flq+oJcfbUb/AJBdztZik
gxho2y2Cmc4zxkivln4kXx8GSzaZdh7iFAvkTKOHU8gA/j+orx4c06rVtW2e7ScY0lrokij
qVstjZyxlXXygSAjZBBPUj8K8n+IV0jtII3PlFs4PftXpFnqI1HR1jwPmXZJnqM8gCvNfGe
kLBe+Q/Cq+OPQ8172WrlqWluceN1hocZLOLGCP5vLZ2yQT1FZK6hcSRlUkLRI+VrrNc06BH
g2iNh93gf41lT+FRHqC7BtXPbvX1NGtC12eFUpzvoZumWgRDkYY9M1qy+HWj28bty7uK1bP
SYnZw6qvl98UwzFCQJEIB9DWU8Q5P3S40Ulqfq07LvZgyBS2QM9aztT1VrRehz2461FLqf2
qydlU+Yp4GeayIdWe+MqyghxggH61+Rt3PrYw7muniWWBF9TwwPasn4iX8X/AArnXgXXzGs
JsHPB+Q9Kr67dmKXdHzkdjXF/EzW5rb4da3Ix5NnKCo/gG0jNaUf4kfVBKHus/LSJjF4F+y
5+fUNVmuZgT1jjchV/Eg0zwX4fvPHfi6SyT91LeQr9qndj+5j3ZbA/3QBjNVdBg/tmTULiN
H+z6OHa4mzwZCSFQfn+tdp8MdU/4Q34Z6vqhit1neFgrHsgGFBPuc1/cuAjGcKfN8KX4Jf8
Ofxvmk50p1uT4nJ28m3p+FvwMf4j+LLC1165sNFgis/KtjGbhRuk8tQQBz93PJ/KvfP+CGz
l/jn+0HBsKRW3wO1qMOeQT/aOlGvnv4ZeCv7Q0O81bUJfOlmlFzcgDO0fwrj1PAAr7F/4JE
eD4fDHxa+OZ2rHPdfBLW53T7wQNqGmY3e/FcWbUqlTDuu9Fvbyuerw7iKNDGrCR1e1/NLVn
5V6dpeITK235mO0fj1rrtGkEdrCztjaoAXpjisa3Mdpo4mbAZhsT255qeGUpAgwRhQMHqK+
alGyR97Rm5Slc3zrcUfU5po8QRg4Cn86wpFbvnFKAQufwrM6TZn8QBV+Xr9arzeItw4X9ay
zQqFj0osBck1t2PAFLba28M+9gGqsLVz/APrpsts6DO08UWGaz6ol42/dtJ4x0xSNfYBX8s
1jA7SPWn+fxhj+VKwXNAzSEZyNv0wP1qNdTYj/AFrAehNUGPmsfvfX1qzBa7iGOD6En+nSi
wF/T1aV97PIkeeOMlvxxWnaPb20QKmTcwG92U5eswDcv164Y1KJWgGQ5GOx5FFhm/aToi8E
bc/561T8SaFFq8QZWCygYBP8X1rP+1vjO7LHoFPP48VastQYribj3xSJOXuLGXS7nDDaynI
ph1AiXcP3b+qcV1esWUeo2TE8lQSrVyNzblJD60gLsGtyE/PiUfkaJrtLs8IVYfrVWzstx3
sxVc4GByx9AKku7j7BeusRzgbcn3HPSndgLJIETPoPzqizb2zUqXTY243fWnNEHnUblQv1z
0FDAic5q7pmkNKyyNhVBzgnk1Z0zSVguMyFJGHRe31rQkkES5Zgv1PSkOw9HSFPlG5j3Pb6
VAl2bWffnjofpVe51lfuph29eoqFS1zy4Y/XinYC+t0wYZGSFC7h3FVVPlXpY4wc8ilnjEk
GCX+vpVOTR7izthOTujY8Y7CntuMszQpIflfA96rPAs/y4XPTiiG58g/vIy569cjFWI78XR
AjQkf7J6UrisU7jTP3SpG7EhcnI6VVWx+zHlvwHQ1c1KxmJLYJ47VkNK0b9+PXtQBorOtv9
4HZ3Iz/AI077XGTlC3zei8fyqkt+WA4H1qS3uzBIWwGz60AXgzOvXA9MUj2vH3+e+aS3v1l
IAzvY4wTj9avCIxcM53dwF7fXpQBBFbzTLtM6sB0Uj8uaWK4uLMMvmgj29af9pS3PLH/AIF
Uq6mjxkMob07CnYBq6zJsw8hA98Y/lU1lP5gPB2n0wP5f4dqpTiP7yYV8/cyOfxpIb4jhQo
/vAUh37m+tsskXLY4G0r95evQgcU4X09lGrNL5q525Pyn8s1lWWozq3ySMMjONvf8Az9asG
5FzGRN+8k+6wDcCpt3LT7GnPdR7VEiZycnPb3qlfl4G/dspVjgAcMvX8/yrNkvbiGQKfMC9
FIPympYtRTbskfJbkMc5Htn1osLmvoOTUp7cjbKAP9oYJ9eamg1VWnXdskZTkZ5xWZ9unW8
2tteIrnI/h9z+NSpuYhiFEfTg5yf0/Kiwru+hcv5kvok+Qbk6YbOfXnrVUxOIlT/VCQbsmT
Jj9AeM0wgll8lYpDux94oaivpDBOxVgCR86BgSTjqv0xyB6UWC7LaWsVqMMxlI68EZPeo3k
tx6Z69qybrUJbZwPmYldwB9PpTBfmPl+voDmiwXRoiPfIWSTA/uk08LjOSB9TWTJrDn7oA+
tV5ruS46sT7dqYXNxtRt4mwZFz6CnRajbv8Adx+PFYKDy2ySPcUqzB26Y9xSFc3ZpUlU96r
SR4U7Tj2yeapw3Dx98+xqeO+BPzDafWmK4ggO75jj3Iq/ZaXEUzjd7nmq7S7Uz2pF1UR/cG
D60DuaAsRCvGPriosbjjOffNZ/9qSlvvUq6kwYng/UUBcbcRHzfm555HpWjZ20YiGEXPfIr
Mubg3EpYcVasNVTAjmU+mQRQCZYurVVO4+Xtx0I5qvPdxwRD5PvdGI/+tU15exxyAhd20dP
es27vGuX3yH6e1AXPob9k3/gph4s/Zp8K6R4YntotY8KaQ8rQWy/JLH5sjSPz0PzMx7da/Q
T4TftiaD8adD02/tFbSb28t0uobS8PkvLG4O10PcHnkdxX44x2+xvmwOM+1fZf7WujrpP7P
v7KGoWTNY3tz8PSXmgYrIxS4bBOOvB718rnfAuDzKfNT9yrLqtm/NHqZfxZWwNNur71OPTr
byZ+pdnfx/tR+DF0ie5hg1+zgVElkIIvok6ruPR9mQT3XPpXxx8Zvh5rWjaxEJ4t9kMw27K
d20Bj+744yK8o/Zh/bs8T/CO5tofEdtcahp9qybNQgXMtvkgKW7/AOe1fd6a14L/AGxPCv8
AaHhvUbMa/cRhrywWZY4tRkxtWReipOCRwcB/VTxX5bmeQ5lkte2Lp+j6S9H3/P1PtsqzzA
ZlS5sJO66rrF+a7f1sfIFpDHo1nJGyshJDkH+voaxfHGix3MoaM/eIx9eK9G+KPwyuvDerX
VtcRTafe2r7JraeIh1bgjIIyCc56Vx93Z/2jPHGuFwFOW7HAJpYeum/aJ+p6VSn7vKcbqvh
NtStFDSeWYxt+tW9M+HjPdIiSBkAzg9uK6HWrNG2ReXscLjhfv8AvU/h+x+wzs0vm/LwcA/
0rreKnyaM51h48+px+seG/wCzLh5Vc9cso71mWzNaoV8t3yc56V1Xiez8y5zCzptO/kEcVz
t1FdyS5V0cevFddGo5R1Zz1I2lofo3c6oq8Q/LnrnvWU2rm1nIO0GXjNVNQuyh+9z6YrO1u
8326/u3LDjI7Z71+aXPpEjU+1wLKvmbWEj7NzHoa5f4o6tHqnhrU7SGGG3W3sbhfN/56EoT
83t6Uy/1OCT5R58kMQBdwuBGT3/z6Vg/EC3afwFqkytKvm2M5O6PaJNoONpzz71vQ/iR9UT
P4WfmP4LjlvNG/s3ygkd9qk0rDJzMVJxn/ZFeyXfgKOXQ7XTWthJAgXEO7Czy9Szewrzr4B
aT/a+r3DJF50iXLqrOflgXeS5H5Cvb9aSW1uYokzEioSjKcPKx4x9B1P4V/eWTUE8JGcuyR
/EHEmLccwlTg9eaT/H+kZcHhePS2i0+3UQW8AE0zIuPtMh6KP8AZHX8K+nP+CbkUGn/ABM+
NnlRohPwR1ppZcZLt9u07k+v/wCqvC9LsvNAP+undQjEfToT/Ovoz/gnnZGw+I/xnZgSf+F
J62cr3/0/TeldWd0LZdUkvL8zg4WxfNnVCm3rd/kfkP4E8PLOovLoLJHEf3SbvvE9/YCk1N
dmqXPPPmtzjHc0/QNTuJLOKGzjWVbdMyM/Chv06dqWOxmvTvJyWOWdu57mvz6tyqjFRP2nC
c7xM5TfyKqqT6mnrbNKO1TTaeIHwzEfTvTHJf5Uyzfma4z1RrwgOF43dfanlEHYZ9c1DLG1
s+W4bvzyajMyq24bsnjmgCdmDcelPMQHO4fjVJp2PTimbmdu59qBk07RA8DcfXtURKv6/wD
fNOa1lxkRvj/dxSfZiRzx+NAiMR7mO0Z75qe3YxHP3vYdaaYcLx/OnLbNGMlyPRc0AXmkwv
UqfTrSw3cTKoMmSfpmsaYSyOMgY9z1pEtSgLN9euRSGdFBcxRjIPDDgtkZpZFWVeMZ9TWZp
k7k5wgTGCR3/HirfnxL33Y9G60AJ+8Q8ZZT15qK9sxNwvUdzT3myeePQVFNcmLHynnpxQAl
tYgSRmSUw7SfnCbsD2qpf2Jt7ltssM4Y5Vg3OPp2NTxai7v8i5PuM4/PimTGWVj+6Vj1JIF
KyAp/vFHTHuB1/GpG0m4hXfJDIqHHJHrUwsJ7ht23HvgAD+VTeVeyQ+Vv81FOQpbCj6UtBE
NtKQwTeVx0Jb7lXJLJCm55TIw7k1RmtJonwY4l75LCoHk+zggud3tzTGXYpcS8Yx7CrYauf
N66P8pI/HrUsusyyJjhfUimNM2XbmrupOt34dGONgB49RXIrdyKfvt+dWYtYcRkMTg9cd6T
Q+YjWR3lxnJY49KsXGq/Yf3cY+ZeNxqOTUgI9sS4Y8bvSqZXJyxyTQSOub6S6++5Pt2qHNS
NEFXrz6CmnAFSIAMU9JM0zJozigCWnid16M350wHIoz9fypgTJeuo5wakS5KnP8uKq05W29
elNMCz9qBHQ+pOetOivfLkyuT+VVHlCd8mmfaiDxx/ShjNaG6+2Pw3lP6HkVYtZWtZP3mH/
wCA4/SsAXb+tXrXVQ4Cv+ZqQN9382MY4Q9fekNtAV52dPWs2KdtvDH86cJ8U7Bzl37BFGvy
859TnNUpbIQKxkx5ecBmUnilfUvs6nPFULvXZeRG21SCCCM7qAunsS3Ki1i+WbA/hAPOPxH
+FUv7VnkTBOff1/DpUEszzyZZiST3pwO1KBDJWd+WOfrTUiMh45pWJf8AwqS1JVsDHvmkAn
2YJ95vwFMkwD8vFPk4c855pjDdQA3NOhQu3Ham4xSx7s8ZoAsuM00Nin01+TQAsUzQH1X+6
aUMDTCM0YoAfnFGcVEz4OKcH3CgB28UjzYH1pQBTZI9w4oAQ3ZAx+dMkk8zFI0TDtSBT7UA
dBrvhq88OX8lvfWU9pPENzRzJjavY+49+lfc/wAbfCL+Mvgd+yJZrH9/4euN3A63LdTXhmk
eN31jS9OgttLt9Sns4xGl1cQ+dJCBnKoSMAZIOQM9jX3p8Dvhpa/EX4R/sz212IoHb4dQiK
Zoy8kP+lSlmTkckY6nHPI4r66nl9KGPoKMrxk308r/ADPz3HZvVeT4ubjaUEuvd2+R5b4X/
Z88vVbHbab1W4jDq6gnqPw/XvUPg74A614S8b3OqeGbufSbmT5H8netrLyGKSxnaHUMOR0y
owTwa/R/wl+x/af2tZvA8t1aieKJjNtHktuUAkjHB9aq+F/2SoF1a8ga8jEz3DGGL7PvUYJ
+8+R7dB+dfoeKwOW4inKhXgpR6pq5+AYPOs/w1WOIw0nGT0Tvbz+Z8leCv2n9U8E6bH4e+L
+gw6/bKwhttYdT+6jB6iQfNH0BwOPbmuk1P9n/AMMfEJrm+8Ma9bQRGP7REl8NynOOBKnfn
oy9uSOa+j9b/ZwtddQ2mo6Ym0DDxSR9jzyD1zXkXjX9gDUvBFyda+Hepvpl7tJfTZ2LWtz1
JBHRSfUf/Wr8A4w8GW5SxfD8rdeR/wDtr/Rn9IcDeOqko4TiONpbe0inb/t5dPVfceJ6/wD
s5eLYLYO+mi5CLjzLaRJFftkAHd3FclqHgHxTpk6JNompKqjIY2zjI/KvbtL/AGg5fDFjd+
FPFln/AMIvqs9yk26eMNHOyKyYScfwnceOOea9F0vU4Na0WITSLcybGjSQPlCODnPNfz/jv
r2XVXh8bScZLo00f0fgsVhcdSWIwlRTg9nF3TPkfVvhvrmr2Ymh0u6LMdj5Crj3557elY8f
wN1oZ3ixjbP3SMkV758dP2l/AHwK0+5ivdUjk1iQFl0+FPNmY88HsufU4r5h1v8AaG+LvxH
1OTVNA8P29hpcvywxG381sDnJbI5OfSvf4fyXPc1i3gaPurq72/4J4+d8QZNljTx9ZRb6X1
PuASrNp7GQKURgSV+9j61R1MGKNvsxBkClm3uANp9u561DomrLGfK3LDg7svyHx2/GjWfD0
pvIo45obiO8QTqwGPLB7Zr89PrTLtfEMNjpU9qmXXU1CFpEw0ZU5yKxPib4klvfAmpRyNGL
Oxs5FQFgChYENtHXmtjX4ohqQiuy8UcMZBli+YtjoPQfhXnPxHma28EapNuWQpbSOjMoPQE
jIxj866cMr1I+qJqfC2fJf7Mehx6b4R1C/YBTPdSOM9EUMa62w1qLxh4vdIrW4lS2QM87cI
o7KPr19a5X4Y+JotK+ENxJLhpZXdkjwP3zFuBgdsnmux8BJdxeGd8rpDd3GZLl1AO1egCgc
dhX+gGWJfVqNJbcqbP4Ezty+uYjES3cml/X9anVaEfs7CERia4OeFOVt065PpmveP8Agm9I
viD9qP4g6H9qRbvxR8JNb0TS4mxi4uvtVjOUHuI4pG+imvnWLV4vDebdZzDfamdx3gfIncn
8BXLD4qappvxF06/8MajP4f1fwzqJe01SE4nVwjBgo6MpDFWDfKysQeDW+cx9tgpYZPV/1/
w5y8MyeFzWGOkrxje/p1f6LufJ/jDwjqHwhn1rwzrdpPYa/oGoz6df2UibZIZ4pCrow+o+m
K4htWvdU1TMgkA3BUgjzjj+Ef1r7y/aA/b7i8UeLRffFb4N/BX4o+Ko7ODz9b1Czuor25i8
tBCkj2t1btIwTao80SMFAAbaABwdh+2z8MP7chsB+yf8DJLmTjbGutkg+3/E0PavzCvCvGS
pTjZrQ/e8JUws4PEUp3Utb+R4JoNrJouneZLzI5w8eclc4wa5bxHeN/aV0HZlfGzy14II6D
PrX3bYfGTwTqtrEy/sm/BCCbyzKS39s4I6A/8AIUHH1NeeeI/27vg/oGrTWbfsn/BK4nt5M
NIq6ztY454/tP1z3rfFRrQprng4o5cvlhataTpVlOXWx8c32myRWQnaXkgHyxklc+pp2l6B
qGppuhhdwSFzn7ue9fao/a8+Fv8AZUVxN+yX8EIIbnMsSFtZZ3Ue/wDafH41kS/8FDfg/Zy
yiL9kv4KkEYX/AJDOB9f+Jl/KuCVJwac4tHr068aiapTTaPnG9gk077Jb20dsDHbCN5pWwp
bkk4z2rmLrX9l25luZrqQHA2/KlfWNx/wUN+D2eP2RPgnyqgMw1g4/vHH9pc57c8e9Mu/+C
hfwY58r9kT4KoRkqX/tg/TI/tGqqV3LZWJo4SMPidz5HvvEomicJbhPMIyzEkj6Vnm5Yxr8
zA5OcnrX2Cf+CgXwfkQ/8YkfBHjaVATWh35z/wATP6VHd/t/fCTy4zD+yT8DuM58xNaOfy1
P/P8APnbk9zrjGMdEfH7PIJcbmB6/M2Md6RZnBOXb0619cn/goF8KVkiYfsl/AvcpO/5dcO
foP7UqYf8ABQT4OlXz+yR8EyS4K/8AIaGF54/5CfX3/SlYu6PkKedzEjeaW7YycrjPHP8An
moDcu5++xx79K+v4f2/fhTJl/8Ahkf4HNhccLrnBA9P7T6cGrK/8FDvg6GO79kT4IgZ5AXW
Mgf+DKgFY+Ood08qpuwWOMs2AM+9LcRvbyMu/O1iu5WyCR6HvX2LH/wUP+DXlEN+yL8E93b
C6yBjt/zEs5/z2qxL/wAFDPg1YO6v+yJ8EWdWG1kOrOh6Z5/tIg8f565A0ufGQnkRv9Y/vh
jTZrsl3wzlckDJr7TsP+Ch3wWvD5P/AAyB8GyX6eUusM2AMk7f7R56E4yPr3Mi/t9/BeW0f
Z+yB8GFnY/ui/8Aa5Qeu4f2ln9ePx4LN7CcordnxXp8rPINzybARnDYyKvz3CB/3PnouBw8
m/J9cgDv7V9lN+398Fzek/8ADInwXSALyqjVywbIwf8AkIgY46Y/HsW2/wC358GYrkN/wyP
8FmQAHbs1jJPfk6l9O3b3zVqL2sQ5Retz413yjku2emCetOlupiP9Y/HbdX2ZY/t/fBjd+/
8A2Q/gu2SP9WdX/rqPH+frQ/7f/wAGDuz+yD8GSR8qbRq4x65H9o8/59aOWXYXNDufGX2lg
ud8me3POaXzmWMjcwWXBYZ4bHTNfZc/7fnwXEbbf2RPgwJCvyl/7XwG9cf2jyOvHHam2n7e
3wfUt537InwUK4O3YusDJ7f8xL6UWl2Dmh3PjL7IJPuuw7dagnhktx827GeoPBr7Yi/b6+D
bzbm/ZD+C+zHRV1fk8/8AUR+lWU/b6+CxnA/4ZB+DXlcZUDVtxP1/tDp7Uckn0D2sF9o+Ip
7OW3sYLkyL5dwXCAPlhtxnI7deKhQlhwx6etfdS/txfBaW0ll/4Y8+EMiorbljbVsqD0/5i
H4nA5/Wsuf/AIKLfAkIQv7H3weDdWJbVsHp0xqHHNE4OO6sOnVhP4Xc+KjMWPXr2FKspJ6n
86+3PD/7fXwY8Razb2dt+xz8H7m7uWCRxRf2qNxxyBnUcZ64+n41F/w8X+BQXA/Y8+D+9nB
Yk6qQF74H2/0/ln2EWdrlc0b8tz4vhu5LK5SRD8yAFcjOD9KsaS1yoeeKORkgw0jqCViBIA
LHtkkAZ7mvsnVP+ChXwVs7gxJ+x/8ABhBhTiQaszLkEnn+0B6j8vyLH9v/AODl3DOy/se/B
+RIwCxiXWAqruABc/2hjGSBz3xVR5r2IlyuN7nzdoImOm29+1pttZJmhEhXiVlCllB9QHQ/
8CHrXRaJdw7JJPs5juLXBjzjGBk59yec56Cvoew/bS+Ed8i+R+yJ8GV3Eld7auQRztH/ACE
v8+1dF4P/AGmvhj4hklCfskfBiSSI5KourocfjqXNezh519OSm2fNY2nhNfaV0v69TzPSZr
Ww8OhNb0+C4gurONoZLOaNUiKkZ3/KSzEDgKw555AxXlH7TviWDUNJjXy4EkkleSOKJAgUn
aN4wMnIUDHqPevrz/hcXgebTzcp+yX8G1hjJJTGr5wOvTVPX2rz7xp+278H/D2ri3uP2UPg
rcyxjEiCPWUKnHqdS9x+VermmZYmeH9lOi4p21bT/RHj5LlWCWMVWliVOSd7JP8Azdv1Pha
dmSBPnLFydykEFMdOenPP5UkcpWPqxYAAD1HfmvtBP+ChnwYjuP3n7IfwVKbBhR/a5LN6/w
DIRwB04x+NI3/BQ/4LLdNj9kX4MC3I4UDV9wP1/tH+lfH6n6Amj5B01I5oJ/MkZXCgqAe+R
1rSTRXuLRpbfexiBO3PLcDIB/HpjpX1jaf8FCPgrcQzAfsgfBvPG1lOr8ZwMEf2h6nrn0+t
fTnxVHwY+Gf/AAT1+DXx4T9mH4K3MXxSv9R0+bTUOseZaNb3V1bptI1DHP2VyTnPzAY4raH
RWMKi3fNY/JKaRrqTKg5xzjgCrOn6BdalETGfujO0nr9K+9vGX7U3wp8LXqW//DH3wbLyxo
8eDqrmRXUEEbdSwfqD14rK1D9tv4T2QVl/Y8+DtvE4A3yf2uQSMZwRqGP/ANYz05t4WrGVp
wZjHH4epBOlUWux8O3OjXthkzRuqoAx+bqM44qoszr1Y47/ADGvvTT/ANtL4QXU+Jv2Svg1
t/hIGrDOBzn/AImR/wA/TFVtV/ba+DWlmPzf2SPgvOCCSUXVkzjp/wAxI/1qXh6lrqLsXDG
0W+VzTZ8RaLNLPMkW7/loGA68nA/pWtZaw8d2r5Lsh3BmOWJ9c/57V9fR/t5fBNJVjT9kP4
NyNJgptGrja2ehzqH06cf0ktP26vg5fS+VF+x78HXkZiAA2r9T0H/IQ9f8PenTVRaJCqujL
WUlY+V7PxHNeYDvnbgFQOufwr6H+BHxBim0eDRki0vzLg8vdJHtXGDjc3CrwM5PPTpXqUHx
68CR6Ql4f2K/hDNFIOsMuqFgSegX+0Seg7D8qzdC/bA+Fus3Bgg/ZG+DsTFht41f5Txnd/x
MgePwr3sBi8ZhKik6Td+/X7z5XMsFl2NpNQxEVbtrb7mV/ij8H9L+Lnw6aO2h0u11PiSMxw
Kry9h9ByK+Pvip8Hda+D+pW8OsxJG10hZCjZBAOD/T8x61+k3gjxj8O/G1sv2f9lv4OrOQW
ZTJqoxjr/zE+Bwfzx9ef+L/AMRfAfw2eK51X9kj4OXNiBsJU6u5J7BT/aR5PHODj3rtzj2u
Mj7X6q4yS3vpbzVjz8hxGDwNT2Cx0Zxb+FrW/k7n5oWrIJx5okaPnIRwpPBxgkHHNROWXH5
da+1r39tX4SWF3JDJ+x98HUlY7EVhq4KY4YH/AImXJz3GOn40mpftxfCDS0hU/sifBdpOWm
QprGYzuI25Oo9eB0yOfwHybp1OsT7yNei2mprU+Lsqtv5nnruD7fKwdzDHXOMY7dc89Kkm8
yGKORhhZlLphvvAMV/mDX6gzXvwek/4JoWv7QUf7MfwP/5Gq68O3WnOmtAqkYtgjJjUcbs3
HJJ/g6c5r51m/b6+DxOE/ZH+CePUjWc+3/MS96hN9jS0e58jiU7OSwGdp9c1p6VMgh8to1L
lgS5JJxxxjOO3Uc+9fU1p+3x8ImK+Z+yP8EWOedq6yPy/4mZ/yfbnbj/bH+F+oQebY/sf/B
e5ggtvt10YTrE5tod/l7pNupfu/nKj5sffXj5hnWnz30jcwrey5bSnY8R8DX9nFfBorZpLX
KN5crq5KgfNkhQOSD2/PrXt+ifHTTPD1hcWtnYWMxPPzQjbGvfkjPX09vpRZfty/Cae6Yp+
yR8GPJblQv8Aa4I+v/Eyx0rQH7anwptoWz+yZ8GTv5jwdXAHHOf+Jl9Ppj3yPosFnWIoQ5Y
Ur/cfHY/h3C16nNPEW/r1PMdd+Ic+q6ZMLy1g8wy4QsnyqmcZxyRjB6c/U15fq05i1q4+z+
U0EchjSRQQsnPBXIB5GCMgHnkCvpyD9tj4VXMcY/4ZL+DG7ePNGdX5Xvj/AImXWrEf7Xvws
uZeP2RvgyFLttGdX+VSeM/8THk+p4/CscRjsRiLXpvQ6MLlmDwt711r5f8ABPnG/wBe+2aH
EJFVnhj8oHaOB154/wA59K5ZQhm+fuMgDt9a+tP+GufhTA6xTfsl/BdEJ+c41j5Rnr/yEs8
frWr4f+O/w78WTTf2d+yX8DliWMyI0x1jkKMlQTqa5c5wBjJPTNYyliaskvZts3hDA4eLft
0k/wCu585fCXSrK50zUYrmR47iV4ltiMYUlzyT74H6+1bfifwzqNlNN9m0uNrUIS0kceAMf
xHvn0r6sWbwtN4Rk1dP2TfglDaRiNpA6awOGYqDn+1MDmu18CfDzSfGAtfL/ZU+DHlOvmEr
FrBDDPX/AJClevTeKjQVKWGfrdefkfP1auV1K7qxx0bdrN9uzR8ifA27tPBVjqOs6zNDaWd
hYzGFLg/dchsAd9x7L3z7jP6U/sqfC3VfDus/APwXqNpNZ654T+HOnf2taPF89jLdI10sch
PKuI549ynoTjFcZ4S+A174c8UWmp+HvgP8DfCOrW7rJbatDoVzqVzpcwPyyol9ezwbweVYw
sykAjB5r7r/AGUfgHb/AA00m78Sa1qmoeJPF2tTG7v9Rv5WuLq5lbq7u30A6AAAAAAADSms
VKtRnOk4xp3t1u2cmLq5d9SxGHo4hVJVbXtpZJ/iz1HTPDFr4SubRXlCuZo/lJ6/PjpXBwe
Jl0fxXcFSPnYhwDjgMTxXS69b3mua7bTbWA+0R8L/AAjd+teXT+E7m+1+4Ds6BpZM5OOMni
vrsLDmbc3dtan5Xm2IlTcI4eFlF6HfW9xD4y08PI+y4swUik3Z8xeTg/ievvXFeNNfNtDJH
5JEsRIPJ3A9gfSrWkWN54OlIMZxtwTu++fX2rP8a2F/d3Mt2sUTR7A7F32uCFxgL36fyrrh
Dlemx4+Jryq0tVafXzPCf2m/Bdt4+8In7Zpa36MFWR2jAkiULjt+PP09a+LPjD4e+Ifw08O
Np3gvxBdJpl6zM8MvMluMAfI55A59PTFfdfxs+IsWjWBtp9LkDTLlmnUohGex9a+YPjbrll
rr28mlrcodjLLCkhkLBQXL4x0AXJ9AK4814Zy3NaKjmFFStqm1qdPDnGWcZNim8trOMXo1q
1923z3PA/g/+zBZ6Xq39r+Kp5dTvpmEpEhLE9zuzzn6+te6Hxe+k/6PYpFHbRfKq+V0xxXG
6YZpLfzPJ/cZ2+aTkt6Aj/gLc+x9KlkSbCBA+0KB8qA4Pfse9ergcHQwlJUsPFJI5M3zLFZ
hXdfG1HKT8z6Hsr23j0iGC6zC9nMXuL2NdzBGHHv3rJ1Hx1cSRRN58dwsMZggVYth2qx+Zv
XIx+Vc/wDE7x/o/wANPC1zqGqXdtYwJFtkG4cgP0A7k5GBXxB+0d/wU3mu7y607wLBJaxt8
gvJPvn3A6D+f0r/ADvyfh/GZlK2Hjp1b0SP9LMfmmHwceatLXt1PrL41ftgeFPg5p+zWLtP
t8yZ+yQDfM5OQBjsPrivlr4j/tE+JfjuZLG3afwz4euyI/Lih824uUPGOoJP+yv514D8NfC
Pi34seJLHVIdM1Txb4h1nUBaadZQwPcy3cx6kIuWbHFfp7+zr/wAE2X+H2v2fiP426ppEd1
awI9h4N0X5ruRdp3LdXCnbbrnGVj3Ockb4yMV+1ZNwlkOQ0Vjs4nzSVmk/0X5fofkmdcTZ5
m1V4HJI2jqnLt89f6vZOx8k+Dvh5YeGYbeG+uNUNlEzQiWTTUKjaNxVR53LHjOegrofFHxC
8N+C9CtbHSrnU7vxJqO0QWr6ciohP3SzeccKB7dq/RDx746sPF/hG08NXXhnw9B4EDZGiwa
eqQWPO3zQwHMvOc535Oc55r5P+NX/AATjstO8Yar4q+EOsS+LILWLybfRb/i5tmPLvGzHMq
8nAbDcYBc19jw/4t5TjKzwsY+y1tFyelvv0frp5n59xB4R5pQprFSqOtbWUYpb/c7q+9rM8
L1PStNudTs7C81+9vtau3Wa9aDTUUW8K/MUB87uVHXA61w/jExeBdCuRBcX954t8RXTQ20M
Vqkn2GBmGSW80/OR7fjXrmi+AF8LTyW39ny2+oTMWvvtERSWI85TB5H0Pqa5fWvEtm91L/Z
yaXanTVbz7qR8mAA/MQB1b0r9Qr0Yyp890r7PV/drq7dfM/L8JiZQrezs5KO6dl12dlor6W
3aR4/efsW6xP4qsm1/WJLMai0TECITziJkDISN4G7bjjPHrXr/AIF+FHwu+DviG3lj1O5l1
dmELGe1ieWNuc7U87jPH59a8d+NP7Tuq694nnn8OTSTLa2sKSXzJ/q1WJEwg/hHGM9Sa8Q/
4SK+l1T7a11KbvcW83flsnvXzk8wy/BVn9Xpc7vu7/gfb0slznNcLFY3EezXL8MUlutmraL
bfXyPsLx78V9D8aafqllpt1rLwSXIgEi2SRhUQZYgiX5RkGvjrVZ431y42yuqNI23cucKT6
5zX0F8P7nStI/Z8W5leW1e4ilW5uJULbjydq+5r521zUF1HUJJRnYxIUYxx2rkz7EOrGnUn
a7V9PM9Lg/BRw869Gnfli7Xflp28jbk+IV3/wAI3a6et4wjtmkIxF8x3YHLE5IxnjtWHuQr
99s/7n/16pbCzfX1qQTfusHHUHpzXzs6sp/EfaU8NCnf2atf0L90Y5kTJ/gA4QDp+NQBIpn
2+Z83b5QB+PNRShXRfXaD7Go3hJO5efWpbNIxstyVmVOdzEey/wD16Hvd7D5dsYGAKWKJfJ
HBBzkmi7szA+xgB0PDZHIyKQ9L2ZGrg800jfz2FdL8IPg74o+O3j6y8MeDfD+p+Jdf1Ftlv
ZWMDSyvjqxxwqKOWdsKoBJIAzX6KfCL/gkr4A/Y2j0zWPjvdL458Y3cKXdp4P0ud4tJtgw+
Q3V0MNcfNkbYtse5CN8qmuDH5lh8HDnxErfm/RHZhcFWxE+Sirn5o/ZpbTT/ADGWREkzscq
QJOxAPA71nXDFgB/Sv16+O/i7SP2jfDyaJ4r8K+Hbjwjp8Yg0nSdPsUshoaHtaGMKYvcLwe
4PSvjD46f8Ex9b0jTrrXfhxcXHizRYQZJdNlQJq1ko/wBgYE4A7oA3+xxmvGy7izBYuXI3y
Ppfqeli8gxWGXPbmXl0Pla3ha4bABPBPTOBTrqc3RXKxgqoQbVxnHAz7+9SNFHBHIkhlS5R
9oUpwOu7OTkHOO3rV2fTb+5SwFyk628kR+zM0e0NHvbJU9xu3D65r6hRbVkeFKaTuyLQbN0
lWfe0YXO0g4Jzwf0zWtBA0iA4PqcD+tWYLNLRAAR04OevsKYrBmBUDd/sj/69dkKfKrHmVK
7m7oa0DXB4jAA44/Olksjs+5gjrjtU4Ztv3sY/WnREmM5IBz1rSyMOdoqwxosedrZzwcU9p
ImA3AZ9DxVlZRt+7xnHHSnIqKOFDf0p2J9p3KauHQ/OmAOw/pT42G1sR54+XA/nVoyLuCgK
PqOaY9mrqSvysTnIPX60cvYXOupRjkZso+FPbrVqz1IRuqMM1FIs0H3nHzHjFEcwjIZgNw/
CpWhpK0kdp4SlVbtGi+96Uz4x/CQx6N/wk+mRD7CzgXqRqcWzt0YDspPH1+orE0TVPKvYyB
juCO1fTPwBitfiLol3pk8STLcw+TNETgzxNwRx3HUe44r3cDhoYyDw736ep8jmuPq5XUWNj
rFfEu66/wDA7eh8aIjIfm5GcZ21NdrCs3+jmRlwMFwAQcDPHPfOPau0/aF+G83wm+I91oUt
otslkiGKRN+LxGGVmO4nDMDyFwAQQBxXHW2sSWulzWoSEx3DxyF2jVpEK7gMNjIHzNkDrxn
pXzlWi6VR0qm60+Z9zhsTHE0IYmjqpJNejJEsVurlFMkcf7gOC+cMQmQvAPJOAO2SMkDmp9
O1D7G7RBnEUuA4UkBwCCMjvyAefQVJDpn2d1vZI/PsLfyBOqyrGzhh91c5J+6eQpA7+hTUJ
bd9Vubmxt57XT5biT7MsswmkiQk7UZ8LvIXALbVzgnA6BpW1Ik+ZW6fr+dzqvBOs/2pqMUD
CQRRsCSoy20dSfQD1r6G+Gnh6x0XWw0F9Hcs8aSkRzLLlHRWwWBwCAeR94EEEZGK+S9P1SS
ykZo3ZGIMeQcZB4I+nWur8N/FjUtBX9zIRkbcgngf5zXt5bmUKT/eK58rnmR1cQv3Dt5H6I
eF/HHgrwa80TxyXFxNEI2jkw6yDAI3DoDnpx0r5n/aL/Zs0/VBNc+H9NtDf6lcC7Wf7YVwi
hlKBC+ArHk/KWzGMFQSD5Z4W+Od6uqzyXbDUGmtzbxGWSRTbseFkXay5ZegD7lOeVPFdBf/
ABHv9Dnt3tr59+4llwSegxuPfO5gAOw5r6PFZvhsdQ9nUhottro+Ey3hfGZRjPb0Kr5pb3b
s7eljxfxx4T1bwrqwt9WjmS5VdoL85VeODzkcVmadZJf3HlvLFbfI7b3VyMqpIHygnJIwOM
c84HNfTtjpcXxpsbu11FYvtFzC0kbsqsDLjOQOx/HvXgXj34b3vw38TS6ddyRsYgj7ozxhg
GH4jOCOcFT6V8jj8tdFqrDWD/rU/TMoz2OKTw9W0akVstvVf5GNpkWILkHn92M8cffWv0i/
akk+zf8ABub+yCVA+XxNr2B2/wCQtrFfnTpNr5kNyBkjYv4/Otfo3+1hak/8G5X7Ii9x4l1
/9NW1ivOcbOFj24zTjUTPn7Qfilp2t+CbJtd+zXN1H+4ii8sN5ShVA+UrgjnoePaus+Evh/
TvDGqWsevRDVdAvY9htn+Zyv8ABwOeMLz9RmvmnTtU8p4o952xfeGe5717n4L12fxSLeXz4
4Gi2oinknA/hx7D06193gMb7WScldq3z73PyLN8rVCDjB2jK/y7W7G18fvgHoOpWsereC9Q
sLe0uHdhY7ZAbU5LGJc5JAB+UkscYBbIyfMB+y5qWv2M0iavpyzxYZYpldA46HkBsH/A16T
8QvEH/CM3KwH95dy42x+WEGT19+Noqx4V8ZLPeLGWIlwBJIDwMjoBz61vXwuFq1Xzxt5I5M
Fj8fhsOuSfN2bSbt9x85Xfw11Xwx4ssrW5tMSSzIY3UgxyAtgEN0xkGl06zk0y/bCKJI5cM
VZc8H/PNfVuq+Bf+Fj6npwW0iW5huY0hJG0SZYDHoOa8f8A+FN3Wia1dQalNbWnm7o+V3sv
OQV4+XlcZGDg/wC1XnV8mlRadO7Te57eF4mhiE41rKSSujqvhv8AtMGxayiubbzJIyBG0kY
ZVPTn8K9iPhTwN8SUhvo2srPVzAPtDRo0e59xPYbcfMf++T6DPzfpvw1dpLmaH7ZNDCdiC1
gMhTAGTJ0xjIrX03w94u0TyruyspZLVTuizIPmBHXbye/0ya9jCY2tGPLXjzr0PmMxynDVJ
8+Eqeyl62v5M+ofBvhSHStTEdlLEPkdUVuCX5AJOOgwG9+n07Hx74Ag1rwTJ9rIKeX8yFlY
KwweV3AgfN1574zg18jXviLxFYbfPnurG48sPLMxAU57e3pkYzXpHw//AGmYrT4bz6frwna
eUGExu+8SBsEOG5x/F+le5QzOhK9KceVef5HyGO4fxkXHEUp87utt/Uyvit+y1qXxM8E3+q
eFoU1m90eVLiSzSQfaFQDDBFKgvjPK5JO04z0PEfFH4RR6n4REtvpUInltxK8EcTeZ5uRlI
8D7xOTyQPlxkkgH6B8FftFeBvhqYNRsVkSSVTE8TMPKB5YOTnORnt6jjiuW0j4u2mt+JJ76
zvkiuMPLBJAo/dNknoOAM5H45zXFiMFhKjfvK8l0sergc1zOlZSg+WDum7pvydu1r6anbaZ
4Kjv/APg3hl0iW3fT/wDi6F7GRMpzE27TecfX+VfC/wAQP2Q9c8Kact9psset2ZznyU2Sx4
x1UnB79D296/Qn4r6153/BBC9uPNh+X4oXkZaGJUHD6cOcDk4wSe5JPevjzwl4x1vXNVtpz
qSNaoxhdNw/d7QM5A7HoPXa3pXxOEweGqOpSqJ3Tsmv6sfrWZ5nj6MaGIoySi4ptPVPTvue
J+DvBNxdXN7bTxQRNBD5zC5ZY2I3Ku1QxBdsuPlXnAY4wpIyry2n0p23bFUS+UQp5Y4z06k
fXj8q+nPH3h+HUYFuXTEyAuJUbGBkfjnNcNqF1o+nTsmoaYsqXCrlHAHQMAfwBHvxW1bKVB
cqlbzOXDcRSqy5nC9+iPLNCu3AG1CQ2RkDrWst+XhAcYGfl4/DGa9Y8PeA9E13TDp2mtFYX
LbpbW4ZifNIJxndk4YAehHPWsy8+D2saHp+L6CM2buqyeW6nymB6/z59qqOXVYwTWq8tjKp
nWHnUaas+z3ZyXg7wvfeIdSi+ywtsdtrSsp8pTx1YegIr2nw/wDs831zaw7bi3LyljI21mV
EA4IHXr71v/CTT7RPK02wQyOmDHb53STOSiYRR8xc54C84B9K+qfhh4DsbvSovsxikknXLE
t0PtnoBX1GU5PTlBubufnnFPFdWhNKnG34nw3o3wyv9b8aw6Vc2LQzBgGLcblLcMDjGMZr6
f8AhD8LLLQNCuIYQJL23JDI8AG1sZ+U9wcivb734T6DokRuLfToZLyEcTBc+UR1I496p+Ev
DFvZavFcXJjWWZS0iK3yHJBbPT09a9zA5ZCg3PdnxOb8VzxsFTS5Uund/wCR2P7Knwzn17Q
tWtNStbaW0ijhzFJGSOZDheOMjkcGvqfwr4E07QbaJ1tre3gUgKsSYMjD0/PvXnHwv+LWhe
HvB2rWxl8owLbpHuG7HzHGCBj1/rWxpvxMtry6ii89pI2cKWJxgmpnzSlK+mv6Izw9SlTjC
TtJtfL4meknR7TWJgPLijkZh8iduwJ966fwyLLwvrkHneZOVYF0LYU47HFeYaZ4r/su6u7q
1mF0UHlpG/8AyzY9f0/KrFn8TorK6Uam+2WQMV8xgMgVyVaEpLlvoe3hMyoU5qTSUr/I9rt
det7rxfbyCFFge5jwuOPvCvP/ABdrlva6peWsAijW4ufvGIbsgtgBsEj7xyAecD0rzi6/aC
/sn4l6TZwiee0vZonWSNSQvzgflXOfG74jQaNa3UqkvLLKVUk8OSSc/Ss8PgeSpZ9UjXMeI
Y1aLcd1J3+4m+P/AO0xb+CtMhtoo7MXlpCymTaV84MxO5znqM4HTgVwmn/tEyT+E7m5ubdn
exkRbkeZsOJD8pGTk8joM8HJwK+f/iN8S/7S11jcoJbfKpmZ/NZCFO7B4AGSSBjjPXjNQv4
otPEsSQ3Uc6QLhg6jABxkYPofw4r24YeCjynyFWvXqT9pPZ9rdtOh7jdeOY/Gs+XlSayZAs
tnMgdWOchwD8uQVU9O1c3rPwy0n4lWVxpFxax2dzP5pgmghWNy7D5nVsBlzk7kOQeRjkVzP
g7TLmC7eaxvlxg/upG7+3+Ga9I8IW1x4as01a8sxqktgzTrbySukcy4AZSUKuPu5GCOR3Ga
dSEYxsjio1qntU09tb6nzFr/AMINY+F+rW8WqRRxyToXilicSRyqDtO1u2D1BAPPTkGr1t4
euJoVKyqowP4iD07gd6+mdX+G1v8AGj4T29ra+RbanFP9otRdSEAOWYOM8nDKWH1VfSue0f
8AZU8WHT0MVvpsYP3o5L2NHjPowJ64x0yOetFOUErSdj0pVKlRKUVe5+JXjf4weLfj3qVxe
eItau7mOJS0duznazH7qKo4yfQDtX1P+yR/wRa8UeO9GsfGfxe1AfCvwRKBcxQ3kG/XNXTB
IEFocFA3HzzbeGVlSQV9e/sxfsx/BX9iix+36FbTfEb4s2somh8R6rZLBY6ZLnl7K23ERle
Nskm98jKlM7a7LUvFniPxXJb69LLGZ7ed3F9PeCV55FwdjoRjbzx+NfxlnHHeEwcPquUxTt
12ivRdT/QrLuFsTipOvmMmr9OvzZe0C38N/s+fCq3074LaJF4V0bBs59RDibWb8cbvPnI3L
luSibUHZRXov7Lmm6Tr1xfXmu6Ymv3d/ZT6fBprM32o3DKDHcjjLhWBJyeM+1eHX+oXniDV
Vud0T3eoeZPeRLNtVPn64AwCQeB/smvqj9nzwv4k+Cen+GfEv2a3trjVNOXVtKm85JhaRSK
wBkj4wxXgqTxuBzwcfmFbH4vHYj6xipOeuretl6benQ+yWEw+Dw/scPFR7JaX+f59Tj/ip8
GP+Ed+DVtqsOr6bcRPfyWBggdkmSRIS5nkAwfLAAXAGPmFee/BnwGZPDtxexzK2qW8CzLax
Bg8rFtrIvqQOlez+Lvhb/wkHiKOOC43vLdCZJZUC7zguytjqnOW49MZrK07RdU+DesW13bW
sX9s2t5HfQzsvyIwO5VA6YJXIB964JwtL4bR69f67nTTq3hbmvL7jyjxd4E074qSXei+J9P
uIvOha2j1GJBFqVo+SBtl2ncVwSFcEexr89/2zv8Aglr8TfgTb6nq3ge6vfiD4H2tPcT2tt
s1WyVgGcXVqrMdqnI8yMsuF3EJnFfrXpei+LfiH4xvptT0hdSm8R3r3TSxQqskUu1juBVch
VDDPb3rT+F/w0u9G+JurJO93LdabEPKijIzORyysSRkAdcZr7HIOMM1y/loRk50r2SlfT07
XXY+azbhzLMXKVeUIxq2TbSWvr3t5n8182pzxwmCN2EcqL5iKf8AWYHek0ie0jaQ3MUj/IQ
oVtuG96/b79t7/gkf4E/bT8V6nq+n2Z+Hfjyb97/alhb507UiRkG6t/l+Y95Y9rc5bfgCvz
A/bN/4JY/GX9hSIah4w8NG78LvL5cPiPR3N5pUpJwu6QANCW7LMqMecA4r9eyfiTCZiuak7
SX2Xv8A8E+Fx+T1cL7s1o+qPL9RvWufhZZrdXV28BlcwxLLkKRgZYdMdBXCtBg54x9OlWLn
Wbm602C0ZsW9vkooHc9ahjlDEqcfjX0NeqqjXkkjx8HhnRjJd2397GuuDhMnnjjk0jQbkJI
bcOo9Ke0WORSIxXt1rnOsbK3lqgwQdo5zUiS5TnGfYU6dCwX3Wvrj9i//AIIq/Gf9rrT9M8
QS6fa/D7wHqDbk8ReJX+yx3EQ5Z7a3/wBdccfdKqI2PHmDkiKtaFKLnUaS7sqnTlUfLBXZ8
maZplzruoQWtnb3F3eXMixQwQxmSSZ2OFVVAySScADkmv0X/ZB/4IJ6rP4btPGn7Qk+r+A9
BJ8y28LQKqa7qfdfN3bhZox4+dTKeRsTh6/Wz9gX/gkr8I/2BvC+n6n4N0cah41ni8u58Va
4qXGoyhkw32ccJaIcsNsY3EHDu+KzP2kPCY8PR3S3epNK19KzeUwMkkjgZ6nsBjv3r4LiPj
CeHov6iv8At5/oj6PJ8lp1qqWIfyX+Z8+eHrjwn+zb4I1HRvhf4M0DwLpGoWbpLZWdtKbu/
JBCtPdM5nmCZOC7kDnFeJar8PLzX78R6i+XaNbdwXYmFOqJHk8BOo+temavcy+MtfhhkuZZ
ZbdfI3TR/Z28o/wjuR712Ft4AOn+JIbeK0ZIZpvK89x5rytj7o/+v6V+OV8zxVeo6tWblJ9
z9Ko4WhQhyU4pI8k8D/s13cvim10tY7ma61FzHZgOqGVgMkKzHaOPWs7XtFi+HXxBngsmub
CcRIBFcNmV5STuKkcYG0n8K+s/HHwgt/AWiSavqPm2ek2tnIlhcraBzdXYVSMqSCqf7QBGQ
ea+ZPir4uW88T3zxQJBaNbIEBXZ5TErggAkZJLZ470m6qly1N3/AF/XfoOnOE1eGx538c/2
YfhV+0T4aMvinRVg8TXG9T4h0eP7LerIDw0oA8ufsDvBbHQjrXwt+0B+wb4s/ZvifVYpB4p
8I/dh1mwibFuuT8txHyYGJI6koc8MTkD9e/C/h7w5Z6N9j8pbu5vYTLCzgbUPfNeU22g614
V8fTnTSoRvnu4JDuhaLoQRjBGPWvquHuNsXgJKNR88Ozf5Pp+R4Ob8NYbGxfIuSXdf5H47S
SJj72/HQD/GlivS5VFiwcgDvmv0v/ae/wCCb3w0+PTPqPgmW1+HniuUeY1uqH+xr2Xngxrk
wZOOYxtH/PMk5r4W+PH7LXjz9mPV47Pxl4eudNFyT9lvIyJ7O7HU+VOhKMcdVzuGeQK/a8k
4mwOaRvh5+9/K9/8Ag/I/Lc1yLFYB/vo3Xfp/XqeeyRlC4G049O3rT/KMzcDIx06YoS3Jf5
ug54/iBxUzaV5pXjdGAflHGK+iSbPBc0iF7BgCuMc+tAi8p/uNxxjtVzz0tgqk+XtPC471V
jlkuRgjBboQMim0kTGUmtdiJ5kL4AIbpn0p6h4s/wAXHUjp9ad9mIkOTHx1GOabKu4/fXjo
D0pF3T0Q8JvH3RkjPFQ3FgoTcvzY/SkR8NwQW6Y9BU1uo25f5e2N2R+XSjcNY6oht1ww4JZ
QOc9OTXtX7MviGfw140s7qCfyTEwdgxGxgCDgjuM1455HlznZ8249K9L+B2qDSNfido95K7
CDztB4JFejlUnDERZ4fEMVVwcotXTR9Nf8FL/gPZ/EL9nbRPilpzojaRP/AGfqChWkMaSjd
EmVBwPM34LYALkZ6CvgO2m/si8P/HvMI3JYGNZEcjp16j9DX6xeFPCGn/FP9jP4ieH43kLa
roM80EQkDLHPConiOB0zJEvvgtzzX5Q6+iXl2skK2iBo1JjtxJiPaoBzvGd3G44JGWOD2Ho
8XYdQxMcRH7aX3/1Y8Dwwx7qYCpgZtv2Umteieq/G4uqY2Jgbcwp0+g/wqujIFYMWwR0A70
t2HWWMckeWv8qBF5aZPWvlXqz9JWkSSx0uW+SWVI5HS3UNKyoSsakhQWx0BJAHuQKfaSiCc
bk3DIJQ5APPQ96WewutOjTzUntxNGrqGUr5iHlWGcZU44+lLHAEEROQrNt3Ecds/wA6pIzk
79TQs2MsaqsUabGLBwvzHOByfT5Rge5rrNJup7i0+ztM0TSfLvU7WcNgFTjqCMflWNB4elN
nDMh2wTO8cbFhlyoUsPUEb07fxfWtfR742FjqSLYxXEe1FWecnzbICZcMmGA3NgIchhhmxg
816FC8XqeJi2qi93+tbH0F8BPhZDp2oWF/ufykgQysJdyvI2ScDaCqgFEwd3zKzBiGAHZ/E
z4UaT8SLy3hi0kXkwuE2GDLyOQeEHG4k7sHHXjHpXm/7OfxQne4TTWjL7yW354TjH9K+oPh
7pcz6lDELSS4a5gZysCb8IvzBuD8pB7444r9FyuhQxGF9nFaddD8R4hxmLweP9tN6razsfG
fxO/ZjvfBWh6tq1lZyz6ZDBHL5oBJiDTRrz7ZYDPqRX1d+1W7D/g3V/ZEPRv+En1/8/7V1i
uP+OHxl0/StA8XeAtPVn1K9ihtHR0UrGpuYG2Zcbc4CgfnkEA13n7YFtB/xDz/ALJy27S/Z
h4r8QmIy4D7P7W1jGccZxXxnEeDoUMRTWHenXyd2fqPBGaYzGYKtLGxs+j7xaVn8z84Yrk2
96V3birlf613HgnxyfCd3HNgTOqt5asxwjbWAcYIztbDehK4ORxUFx8OZFlkjaLZNjdwQR0
z1BqGy8JP9oeW8lAjt1MjfvAS2MYA9a5qNKtSldHficRhq8HGTOz8Q/FlPGmpzXuty3lxJ5
Pl2rK6K0b/AC4Zvl+ZcBuBgk4ORyDV0j4y23h5mit4ZWXfuY+btMnKn5uDkAqDj159q4fV7
k3t6jbU8pXztX5crnoOOPTNQWWj3F8txJDDNLHbIHmZULeSpIXcxGdq7mVcnAJIHU4reWOr
c909e5y08owypqMlZduiPqz4AfFuw+IHxE8O2r3M9tM99CMSENty47dSOK7T4x6VHoF6NUN
pHb6LK5hkMgLC1mVjuTLfwnGQW6ZI7V8u/szSXUfxp8NC1naCb+0rdfMGCVBlUd+O/vX3d8
TLe31TVfEeia695/ZNxafZXn0+WKcw71XMgADE7SCcbf4s55G37LKK0sVg5c/xJ/oflfE1C
OXZtT9nrBx1XXfp3eunXTzZ8o+PfHmnW7vNpE8kCyJhxkDJ9/8A9VZGj/tCbbWeFLa2s0S4
MsNvHvdQuSdmWYsfqST/ADp/xR/Zsk0HwPrfiHR7261HTNPuEEZkiMZaLBDMeOSMg9uDXlX
h/SZ7sLOkTsizKjuJB1YHC46/wsc89Pz+fxWJxNKsk1a/5H22X4HA4jDOcZcyi7a6NOydnf
rqfVPww8Var4q0M66sMSWtkHnMqDEsTjAAU9R1/wD1da+fPGniKyutYvX02aW3hT93s87G8
E4IVcZ+or61+Et94b8FfCa00PUWt7W41FGeZjIEeOMjDuX7YBPXgZGeK+Ufjz8LNM8AzzpZ
6kst1b3Ijnt5JlJmU/8ALWPHJXp+eRnrXo5xGpHDQknfv3TPE4Yq0KmPq03Fx1tHTRpPf7+
vmcfceLUt3ZN0s75wGD/KPpxmpNF8fXWkTF7aeeBscc9PpXPiMLIwDArnAK/z9as2waaUiI
sSw2fKOWyRx+YFfJKvUvdM/SHg6PLZo/QHxJPdQf8AButffbV23cXxXvllUMDhg+m5GV46+
lfDfhjXJNOnjaMlRgZ2+gr7WvhC3/BuDefZ4ZIIP+Fr32yF33si7tNwCwVc/XA+lfDegCK3
eM3RnEGxs+Vjdu2nbjPGN2M+2awwc2qsn5nbmlGLoQi19n9D0rRPGSa9GUubxE8pkAXftJU
9SK6X4teFrO+trWe1KSxxoGU+YeCcA5x14Deh5rxi3uWS6EinaQvJHBHrXovh/XLjTtFVVZ
JLc4DBTnYD6+nU/nX0eHxCqQcJo+GxuCdCpGrSdvIxNW1TUNGntlgeWGFmxGg42eoB/wCBY
FfRfwZ0JPFPw8NtqbbJpF2nzc5PJ5549K8H8c+JrNYLaF0Uy7mlyn8P1z9K6nwR8ftRTULa
KGGLZEQkZdfvfUcjFduAr0qNd+0d1tY8rOMHXxOEj7FcrTvf0PUNJ+A+p+DpBe2shvmEqgx
xoQ6cH5gf7vAz9a9D8Ia1qOgTwQRyiNyAxh8xSVySPXvx155Pbmr3gzXv+Eh02BGV7m1uFW
OQBipQn+IH0Bx+VdV4TttF/wCEhv8AbHClysu1DLtkl28YAbA49scZ/P7HDYaFPWjsz8uzH
MqtVOOKV2vL+vyOoh8fLp/hG6LOu3aPMG8ZUg45P51g6HrP/CQSHJ8sqA4YPksCODkcVpeJ
Romp+E7mO9vEhhmUqzqRwOvHXnI9K3PDfwzs9XFxqEetTqRbrKUnty4IChVZeQxGAByTwPY
V2t2fkfO0fZ8r0ab77HpHwssLWLwJqk01tFKhFuCZATz5hBJ/KrviLVbe7gTT7GSNDM6M3z
hViAIJxnnpn868qk8azeDodZ0aaX54orWUOjN5bq53hlyAcc/mDWdP8TBHG8Ru4g8hGM4ye
M8H3A/l61j7G8nNv0/ArnqKnGlGOys/vb/Jo7lvihrPgi3dPtvm2xkZmbJbeB1APOPwHGK8
98Q/F2/8VeLYY5pPNdSMLv8A9Up7DPUDj34rA8cfERtWlgtBKGOGwFGQMDIK46557dj1zxx
Vjq0ula6VvIlS4mZfJDiRgSwBj2hVZ2z8oGAc7h2OapyhB3N8Ngpzhaet9ke6eEPjNLP8TN
J8+6bZaTwqhwVEeX54wPz781qfErx7/bHnQNMs8cUrlJAeMZ/D/Oa+ZtN+K81/r+lNeSt9o
gvFG3AGBvA2kDuDn8q2o/iDDqeo3AeXlZn49Rub8RxWdOrSk+Zbm9bK68PckrR3fmX/AIm2
4vlef7MUijTeZFzsznA59ScD8a5zw151zKA7SoMBQFUbSqgYwO33eT1yTzzXrfh6z0vxDpS
fbbdLu1cAeXu2benQ4OO4zU9l4C0m01WR3KmPcDEkfVckce/Oa1dK8uYyWYQpxdJoseAba7
e3hAhM25ioCqSGyTgfl719HeDdMeLTE89GRtuArDO3jOPzrifCPxFs/DUKR2uneTbY5YnJb
HqD61694baDxPp6Any2GGAxyB6Vz4iTdk1YzwijKUpxd2yjaeD7a6b7VbxiGZAcYXANdn4a
1bQNW0lJdQUm56MyrjdwMVZ8O+F/sgMsMYu4xkNvOMAjHBqrZ/DGfVBJOj2NvG8h2RtJ0Fc
MqkL2k7Hu0MPWglKEOZvo1p6nxL4q8GNBq5t4rhIwkirLIozuGQePWodT1URwyRz20G3niF
cA44GR68da9k0X4Nz+LtQu5rGWyaaO3uL1YzJt8uOJd7gFuN2FOBXE69oMeoJKk8duTGnJl
yrYDcSADjBBzjNf5u6pJyWh/p8pJuyepxmj+F7xJ45GgDR3EfnCJQPu5wWY59lwexU+tfTv
7M+lWuleKrK7isrzXNJsZ47nULeTO2Rhw4bOV2kHGOmO1eO2XwwF5rDyaRNLcRRRFZHwVVY
MKSx5+6p3fXmvSNGvH+Bfh6e4u/EGnfadSmWGHTrN5JRdWjr/AMfBJ+UYHJXt61vQb51N7I
58T70ORbs+kvEereDvFfi7SdWtNNXQECSCW0klG2aQyAjaRwABwTxxitDxoPDXiW70uRdLZ
ZGEi3E7uDFMRITG49gMnPbiud+FHhzSNU8Ax6xa3rRT3sbKXd8wxwn70ePu5PfAzW5ZeA77
wn8K9U1S1+zy2ENqklyC43QwygeXt6/NwNw46+tfUU+eUXKUVqruy7Hy0+SMuWMndaasf8I
PGWieC/GNp/Yt5Yw3RjWwkRVJjKuwDu5Pc9c8Y96l+Knwg/sD4iPrE/mvYwymK3uYHCQXHG
HVWBJHXBz1K+1eOL4D1ODT4vGYtFh0hr1rDzVuAWF0UJIKcjaCMZPftWlrv7Quo+FrS0tbX
zLrTfD8hRrKQhkDOpL7RxlicnnPOcYrmjjoey5MRGyTurfnbt/kdLwc3U5qErvZ/wDD/wBb
nZ+APDkl54vae7HnrYyLblTOpMseSERU/iIBxn2r3NPg9p2p+Ar6xvrGDUdNut1vd6ZqFsl
xaXlu/wB6KSNgUZSCcggg9K574GavpeteCPDXiKGO0ebUI5Y72RYgTa7pPkjPo5XGfpXrmj
+KLW70W/TcG+yKwcjouOhHrX0WWUIQipp6vVfmeDj605S5WttP0Pyf/wCCl3/BqT4S+Jtte
eL/ANnLUofB2tsPNk8J6nMz6RdvjJW2mO6S2YnOFffGSQAYlFfhl+0H+zZ45/ZV+KOoeC/i
F4a1Twt4l0w/v7K8jxuXkCSNxlJYzg7ZEZkbsTX9l3hXxjEdL82OVGlRCNjfe465HrXwT/w
cVaP4c8YfsM+KJde8J6Prt7pekTXekalf24FxpM/lsd1tKMOrZVSQDtbbhgw4r7rA5/JOMK
uqdl56ng1MFe7jofzJxSE8Yr1r9k/9iX4mftseL5NI+Hvhi71dbQg3+pSfuNN0pDk77i4bE
cfAJCk7m2kKrHivP/hVpMHiL4j+HbO7jWW0vtStoJkLFd6PKqsMggjIJ6V/Sp+0DD4T+F/h
7S/AfgttM8IeD9Oij8nw/oWm/Z7eNxjcWdCNzsB8zPkseSSTmu7iTiGOVYdVHHmk9lsVlGV
vG1vZ3slufPP7Av8AwSO+DH7Dj6f4h8d2ek/Fv4gwIs4vr6Hf4e0l8HAtreTAndTn97MDyF
ZEjIzX3h8cNKs/iJFB4nufEQ+3QxRT2EcD73MhOQNh+XZ03cdM15l8JPCOj6T8GbfUtZfUL
s3N79lsYXgDR+RxuIYghcOT19MV6U8uj+AvD00dngXkSNEt60y4hLrwGAyAuDX5biM3xWYR
csXJcrs0u3bRfgfVxwdHCSSw6d07X7/11Oah+MWoad4Ws7xfD11eR2kzmaS8Zmt5ZEJ3bDj
avJIHzHpxXjXij4if8Jkk9xr0F/Z2FwHuFMMKmSOdjgIgLfczgZp/xN+MFlr2gW2kpbX8Vp
by7PssN+89uNv8W3OApPOfevN/iH4ovtGsrVLqynF1K6PCkoyFg6jb/s5BwfrXyWMxkp+4p
XS/ryPo8Jg4x97ls2ddrOk3vxA1i2ltJY1k0ayS3t7XCrIUUj5cj7zHJr2Hw/fWvjPR9GXS
4rWLUJ7kPIs0QIM0QIIz6kZ/KvlXTPE2p39zHOubaESL5ix/LjGec9c813nh/wAW6lpXh23
gtpSLi7vovKM2Ua3Y5y+7sB3+tYYbFKEm2t/6/wCAbYnCucUovb+v+Cer/tK/EO1gvJoPNh
l062t0sxHLGR5bJliBzwSWIx93AHpXx18afhjF/YVnqFtMILe9YzwQMdzvhuQfQV9C/GH4h
WmqfCW51m+vtJXW7NRbQQgM0l88cgzjA24IcnefSvDPh1HBr7Sql6UvGzE0BHmBkY88np17
AVeKrSdX2y9UVgqShS5O25saVbQjw7ZqDJDNGp8x1AIdW5wDnsan8R3FtDapOkX+tiEGdxB
29810GmeDorWeMSbbVIvlmQ8jPY/jVLxr4Xl1vfbwJ5ElujSkN90gdMfWvP6nZdXPI/EKWu
i6nDFETtdt3PausvdTt/E3w/udF1Szs9d0W4/11hfRCaGYDttbOCD0PY1z918PdT1x47klS
0fzcDr7fpU+lSXekW9xFJbSHJ4wDxXRCrKm1OlK0kKcIzTjNXR8oftA/wDBLSPxgl3rnwmJ
iliDSXXhq+ufnTnj7LM/DDH8EjZ4OGOQtfFnifw1rXgjxHdaVq9pd6TqFm/l3FrdwNFLE3o
yMARX7Z/Dfwjb+L9a0mzuNUg0tr+4WKe5ETtHaBlZhuPGWAU8Z6kV4L/wXU8CaP4L8Bxi0b
SPEsVoltPpusmJWvYIpGx5TSLgjBDEqePnBxkA1+u8Jcd4qpOGExq502oqV9de/def5n5xx
BwnhoqVbCvlaTdraadux+Xs9758u14wSD/D0P4UziQFMNtycsvahHBAwNxx9KVB5pPy/MPU
1+xbn5lZLQRVW2T5I1z0B5yfrUTNlzkYxxwKcT5T/NkZPJHbnFPt4fMUdeecYzmluXtqyHz
T12c5A/Ogvjqo2nGcgcVLcN5AyoG7Hft+FRNvkTbIQOcE46jtSGtdSxZSdVJ47CvZP2fvB8
nizWI0jVA4HyuV6vg457V5Bp9rlgxxhsLyO9fRn7H3h25XxdBMlzDHEjgS7x9wZAz0OB05+
vFe1klH2mIjFrQ+U4qxKo4Kc4uzSP00/YB/Zj1DSdDuLq9mW402+spRIpQocOMbQOx3Z4BH
r61+Fmo2q2mtXcSO48uRoxt7jOP5fyr+kP4A+P18IfAe91O5t41/s3T5ZI3dNqJsRmL7d2D
gLnJ+uK/nG1C0iv8AW5TbNLKblwyqUAcu2MjAJzzuxjtjOM4HrcXp81KNtFe34Hy3hXNShi
K0neUuVv8A8mI9QthHKgQZJiQ4P0FSjXC2j2+nyw2oht5nmLrbRrOxcKCGlC72UbBhSSBls
Abjl+oWLxTKjB0aONVYY5BxyPY1VW1y/HPPNfHtNPQ/VE4uKuSXU0mozruLvtURqWOdqjoB
6D2qWPTWbHJ2qckDp0H+FWdPsPOu0RWjjVv4pGwq8E8mp7SPCk5wMgYI5+uK0jC+rMJ1raR
LDvbRw2RtLWW2lt4SlzJJOJBO+9yGVdq7BtKjbluVLZ+bAtSSRXFu2UP2gtu3buMYOcjr1w
ev881RifEnp0BPsaltME568ZODnHUfzFdEH0OKSvqel/BW2tdWl8medLU253qwO0kdSCfTp
X2v8APiJZ6Pb2c2lXAiuoMxPcPdclWwGAx2PHXI4r8+dBE0UqtAWDdcivor9nex1VUlcyeT
ZSBDOonEYdsnYSmQX5JxwdpOeM5r7Lh/GOElT5b3PzDjTKoVqbqSna2tiz+2P8Lf+E617XP
E3hyFriddPNzqkEW4HEcsQd1HT5RgnjBAJ6jn1L9rS62f8G5n7I0hP/M0a+CRx/zFtYrIT4
l6R4Rt/GJa8UXEmmtZCNSwx5k8KsW/4BuGMYO71Fdh+1d4cGof8G9/7JdpC8aqPFviDYxXg
j+1tXxxXkcVYeH1mnUpbybuv67n0fh5jKn1GtQrp8tNRs3vay0+Wlj4KtLfXIfDMd4bS8TT
7sv5MzxFY5yhAYIxwG2lhnBOMis4390S2UYopUsMHb24OMEZxj1ODiusMv8Awjdmtl5mVBG
UA+UnuTz14qstzZyeYZrYAvhwc4Jx/X8K53R0S5juhi1dy5NL6HJ6o323V7mQW0NqssrOlv
Bu8uAMSQi7ix2gEAZYnAHJ6021WWwiZVZ0Eg2yAHAdcjg+vIH4iu9j0u21W5NxO11NPMo3N
KWkZsKAOSeQBgAewrRttHh8XWkdtN5uLVNkEcm5vIGS+FGTgFmzgcZYn6pYGT1T1Klm8Ukn
HTr/AF1OG8DTy2fjHS5ImKyR3URXaSPmD+or2/8AZn8f36fFW2GqapdWluZHAlA3ZOf4s9s
cVyug/COXSPiHY6dJCv2i3vo4m8qRZtxDrkgqxBz1B5HOM8V3fh2ytPBN5E0kM7SmV490y5
A5JB9sHFerluHqUZKUnZJ/5Hz2eYuhiqcqcVdyj5X67H3fJ8DdI1z4calaGeBrK/tjPiB18
lHkT51YfwMcKRnqR71+XfxB+FmvfATxc8csUpSCXNveRoWQgE7Sc9D0POOg9jX6f/szfEG3
0rw9bWcVyn9n3OxbkuPMWIgdM8euMkHiu8+I37J8Hjq51C7Fnp0+l3BMv2aRNwQN1Iz/AAk
k/TNfV5nlsMWo80uVrZn5Vw5xDVyqpUjy88ZO0o9dL6o/JPSvidLd/DrX01JoZLyaOOGC7J
fz4FGMxL82zY4GWyhbKAhhyD5v4m8QXPibUjc3jvPLtRCzEnhFCjn6AV9KftV/ssf8IP4fv
tX0gW9zpEF9OkjRARm0VGAVWHoD8vqdvfPHzde6THaJal5XZZVDyhEyYvnYYHOG+UBuv8WO
oNfDZpRr0pKjV6L7/M/auHcZgsTTeKw3V/dotPLb+rlC6077La2sqTW8n2iIytHG+Wt8My7
XGOCdu4Yzwy+tS6eFs7iNmUtGDlgG2kjvg4OD74qR/NsZHjillhMiFG2nbuVh90/UHBFK0b
eQAcgE7tufunkdK8tRs9D6JzurPqfc/B/4NuLg4Iz8Vr3hjk/e02vhe1WR4gAa+6ynl/8AB
tvcjAbHxVveCffTK+GNPi87YvXPA7Vy4P4pep35m/cg/IniUxvz17Ad69l+FPwxutR0a5ku
o2NncptUKoBIYEFs4zwa5v4DaGupeNrWz1Ai2sJZFnmcqm5TH90hsFhjc3C/ewMg4GPpjwL
4+07wV4b1aNrIXMKr5sJVC4jGQu5v7oyw5PQkc19jk+BhP95VdkfmXE2bVKS9lh4c0tPxf5
/pqfK3iL4R6tYXsgljkIjuDCD987D904HPTvUiaNc+HtVa2iimldJnWMmFlkcAkKSpGV3dc
dRmvp3Q/F2kePL12lS2tnghLmSYjDlc7cEZJxVnXfCUh8P3mqwpbSy2i4Rgu3zAcDOfTJHb
oa71klOzqUp3PHfFdW6oYmnZ7fN/13OZ/Zoudb0+/E2oxXnlxIR5LyYKggjnPP5ivcNN8IP
4i8LPb3KJFLBMHt5VXa5Q4b7w5zya8h8DePGtZ4/NjdIXYKSvPynPc9+fSvojwN4l0zWLWK
GGUPgch87kHvkV9Dlqh7JQTufB8S1K0a7rclvTyPnH4w6Xr2hal5DLcRi3j3iOSTdmPBw6n
AyvB9weK9O/Zs+JupalPAVluZo9LgTakn7xViLgFc465Y+oxkZrp/ix8Arr4ialBPDfxrsi
Nq8QQMDG/wB4jPsR+VaX7P37P8Hw21m4+3h5BcxKiSK/yxqDuZWB5IJHUHI4I6YpQw9SGIc
18JnXzfCVsuVOdudbaPfqem+MPHmnaJ4B1lLnSv7Ta9hs5IovJMoiK7gPnwOgY9+57V88XH
i+LXvEkQbRLC0IY+b+5Xc+5MHPbB/p15r6B+IvhWPUdC8QrZ3UJtnNs4LN83D445znivKNT
8LmV0ceW0pj2kp8vIA9jnqevrXdGndXj/WiPEw2Kg0lJ3avb0u/1ueLeMI7zwv4huBtcWM7
4jAJYop525xkgEnH+NUr7Wk1rTWSF0myq/P5jMBlQCmCvUfdI6AqQCQAa9k8TeEYriBN8KS
kpuKOM89zzWZb/Cuwvl/e2UkaCJljKIuVlxlQQSDsyMHAJHYVxTwlS7UXoz6WhmtDli6kfe
XVdfU8L8NxXWpeLrEGTIe7jAAX1cc/T2rcs2k03xFPFO1zAoZmO1Tn5lJXG4gYbK8jsxIzi
vTrH4ITP4p0uWxgEyC7hO3AXI3Dv/8AXqC1+BsFn4mvhqr3IjLt5UdidpDFurEhuAoztHtg
jHPLHAVYaLuejPO8LUk23b3dvmdD8NvFRg8MSryYxtfEj7pMhSOG25AJLHaOOVznG6u/0YX
PjFkvZZJJ729YTOXYs8zOSWb0PPJJIrC8M/s+rqsq2uk3+ZG/ef6QDiPjHzEAAYz0A74r1T
R/h9q3gTR4XEQl2jEsqtu2gcAn9ele3SX2ZOzPznOMxpwg50E5Nvz0Xmb3h34P+bawma8DK
+cxxHhT/vE/Tj26133g24aS8l06wfZb2ZzLOGJ3HJ4z1PfvXjuoeOLjxHqAs4pPs9oDh5VT
qO/5+nf6Zr0b4f8AiK08L+HmuB5v2OKQLJKq9QT1J74/KuXE0qnLd69jly/H041kp6NrXXp
bt0PoLwvd2sOneSzDZjBBOMcdc05YfMH+jKxi6Alck15p4Y8eReM/JNvMUtJXKgkFWfB/li
u+t9fKQIoUYUY6t/Q14UoODvLc/ScJjadWKWyXVHG6hcvqdpaaPbWFqqQARIYbdYy6McEMG
yzH39z615z8TPAdhb+K3d2kSW/2xW8Hl5wAcEY7DivsjUfDVn4SgV7S12B2Lhlx8xTBU7fz
r5S/aLuDqXjSWW2tJXYyg7FjLsCzAlh6D6e9fwLmeD9jTvJ3Z/ofluL9rUtFWRh6n4aHhPT
bi81OC6k064dYNtpMsbTIBypxxt3fjXOvpcPinwZYR2umraajYxM0gecuNQJZiMqcIpAKoc
EDivffB+sXA8N3FhpS2l3quuQtaLFNboiohADyANxkbTyO9Xvhn8CoPFGhzQzpDdC43xqnA
e3KnEbAjrkDJFc8MBKo1Gl1X9a/1Y6ZY9QTlU6P+tClpXxF8FeE73RbLwoPEV7oENqsmpvP
EAEkAJkVUIGGDAHI+UjOCa9utbDQfF3hy/1dNXt4kvpYNtp5/lNdlo1K/uyMZ2j+Jex6CvN
/C37KE8dnqMF2txdLZW8kixxpiS6k5AV37KBhsVz+m+DfEHw88OX9rps1gzXkLxyRSZYQrJ
sG9V6g5U4Oe5r2KM69FfvqfuvounQ8itGhWf7qeq6vqdB8RPA954hvbuSdbiXQ4LoW97LYD
EEE8mWjXarYeQgoC2M5I5rgfiz8DLfwn4X2/wBoiZtq3DBV3PDxnc2SCGrpvFuk3FrZf8Se
fVjHe28VzfW32nfbi7jI2uE7fd6+gFVfjh8bbqfwNH4J8UeHLTSp4D5V/q0g3XMmGBDRkDG
4qVOM9DXNiY0WpuorPo91ftf/AD8zpwzrJwVN3XVfrb/LyJ/2afiLa6fZ2ej/ANotMrXHmz
orEiGXj7y4wPlH619EaGNR0XUru7tfLmhnhkZV5aIoU+8yjrtxXwx8BvFmk+HfEzrdau9lb
RTTSs7w73uWHEaMP4Wcf+g19ZfCz9oG18WeHba205p47ieBo2tvJwQpXDA56AetdmS4yLpq
E3ZrY5M3wklNzgtHucPp/wAbpvCviZ0kvLprq/uVeO6jkM8ewcMI4tvJDFeM5+evBf8Agu5
8W4PGf7BHi2zZBPrH2GYyJ5e17aNYn3EjHH0rvfib4TutI1G4vLKe3sUtkM0G6Q73Ax8mPX
jIPXAHpXxn/wAFZ/HuoT/sxeLWGqNqZu9PdJpxyxDxsGVieeKvLMwrQxtOhPrNfmXiMBSnQ
lWh0i/yPx8+DJ2/FXwoVIB/ta0wT0H75K/fv9pXx7qNn8U9XJd5r0XAWRolHkI5AwxwODxk
HG0gdK/AP4QXUq/Enwz87nGqWpwG/wCmq1+2Pxg8R3XjDx9r1zdXUjQ3M4ieeTdIFVF4TB6
4r6/xPf7vDrzl+h5XBMbzqt+R6f4b+IyjwIumP4ok3zXTCSwVZSLovtYuu5dgyR0XHtT5Eu
/FekXh8Lmcl5JA1n5iZcRrmT5WIBIGTzyeg5rwXQvFjrZy6XbuIljZmiIhMUhPl7QQ57Dd0
FeieEPifNrvw+ey07TrOELHN9qnS1ZJJGkK4y5J3Y2npzzX5Jr9vZH3bp21idh8NtEPjGF7
lIrbz2jR4iTtQR7gGLHI8zg8qACM4x3rI+Od5FbfEeW2ku4r+PR4vJR4wwQrklVUE5AGaz9
B8fW/wmidX+1y3ZlUuGtxJbiHg5ZiQQ27061zvj/x4vjf4hw3dwYrSG5GZnjjCqCfu4ANL3
fZ2W4KMvacz2H+CfF81+Z45YfJsQ2HZVyUf+6feult/iJf6VMPInintoQ6yQTopHznnPGec
etYK/DlNHupPOuGmFwPMilRsKM9CR0Jrvv2fvgqvxEvt0sQgSSJ0jZ2z9omUj5vYY5qacJS
ny092VVnCMXOexyvi+GXWvCVxfeZp1rNfSO0ispEYdcHCoOFXAXqMcV5/wDDiC9t9XmvLaA
DUbiT7O+4GMYKn7pPygnsTX0H8Y/hlZWTNBa39s9zAwhuoVHIDDJf8cYrzzSLCytTqEUsFx
BazIRBGJMsrjGDz1HtTkpQbhIKdRTjzR2O6+F94NVt3S/0O51G/lgBiYvhrduAZNo++B69K
0fEWiSJbTklZXi3oHUYYbSRyO361S8P+CJ9V13Rjo+rwXM2owt9lnX935SpwImjPQZz14Nb
Oi21q+kLZSNOPKnKTGMZ8mPPLn8c/lWqi+XlkjmlJc3Mn/X9I898E2UUsU8VygXyXZ1Y+/p
U0V/ZWLx3eoWX22zikV5ooiIXliB+ba5OMn3xWxLoD6PfXsFrI19DFcSGJ2ABZQBg/SofDu
h6afC/iFNctbme9urFv7HeGQJDaXZJJnkXqwxgdx7d6wjH3rM6HPS5i2s+maxrt3caNZXkG
nzO7paTORtRjlc84JAwM+1fLH/BYF1n/ZfuSLSOKT7TE+5FxkGVOuOvSvpLRZrjw/rKtIuy
ziLMoBPCnoPpXz5/wWBlN9+y/fXySj/XQBQOMfvUr2uGXfN8O/76/M4M40wNX/C/yPyzsso
OinvxVgxC4H3SrZzUlrrt8kalbmVV6YDmrCeILwsCLu4Hp+8Nf1YuU/nmbqXukvv/AOAUzb
Mg+bPuQRTFgPpkdstmtJtdvGU/6Vc/9/DRFr15GdouZhGck4c5zxj+tXyxMlUqdl9//AMmZ
PLXBGM8Y7Y9KW2DSYXJB9SOorTfW7tnybuXg5GZDT7fVLqaf/j5n3HvvNSoq+5ftZ8uqX3/
APALPhfSTf3SqDz14ODivtr9hz4Qy33iG3aOJpGyoBDAHdngYPUdulfPfwA0bWvEWuW0Vtf
30KFlDMkjDdzj196/W/8AYM8EeJtM0tfJ1S4trdVQPLNO3BxjIy2cAfnX3XDuBjCDxL6bX/
p/kfj/AB5nFSco4CH29NHdpell+aNf9s3WE/Z0/wCCbPxF1a7ItrpdDOmWZyP3txefuF49S
HZgOuI2NfgnokUsc0jwSTQSMhjDI5QhT8pBx1BXIx0IPNfqh/wcUftt3Wu6J4R+EOna3qFz
Ha3J13Wi93uDS7PLtl2k5GFaVun8SYNflzpOsTxqCZpDnHBavEzvEuriuWppy/15H13B2XU
8JlvPQ1U+r0ul5a+ZNq+n/wDEv8oRQgyFW3sG3jC4IB6YPpg9B075XkbM7UC9BwPT/PNdJq
mttH5XlSPGdqt8rYzkVUl1+7nCbbiULgAkSMM47nnrXk1IQvufS0a1Xl2/EzYbbzLVn3gMh
4TnJXBJYdscYP1qa0RogQfXvWj/AGxcR2KSi/uw7M6sm5gNgAAO7POckEY6D3qzcXGr6bqU
lncSXsNzC2x4ZHIkQjqCOxpxhH+v+HCVWXVL7/8AgGS5BzjIfruQ/wBexqz9pnuryS6mlmk
uJnaWWV3LSSM33mZupJzye9atrq98rEteXgPYiQk/41qQNrItoZRfThJCyr/pHzHAUn5c5A
5GM9ecdDW8KN9r/d/wTjqYpx3S+/8A4AfD60eTVoiFDrnG09+RmvUNV1bXNN1K2hs5JILco
pxGn3M//W9KyPhp4h1XRJRM2p3+F5+WZup6Y54//VXdXf7RerPA9pNqGpyxRNJtjad2jQPg
Nhc45wMnvivocHCEKWsmn/XmfGZlWrVK94wUl6/8AwZPA99qGh6nKYnf7XAreduDBhvRjnH
Tpyfavpr9q6H+xv8Ag33/AGRjPE0qQeLteMse8xmRRqurkjcOVz69q8G0n4vF/D83nEyGCI
SISc7SWUEfrX0D+2DrUr/8G+v7J9yksqPL4r187lY5/wCQrq9ednkaSdFwetz2+FJ4hxxMa
kUlb/I+C9KsItTncTTNESuVAXfvcsuQTkY+Usd3P3cY5yN/VfhpPDYLdRo80UibojEQPm+U
/PnnGN3TnIFVdN8dara3aP8A2lqPB6idsYx0x/X8K9X0T416nqenRWcerak+8DKGdsL+vNd
WGo0Zxam9fT/gnnY7E4qnNSppW9f+Acz8LtNh1K7t7G5XcFw7ZQZLADtmvbdd/Zndbj+1bB
D5kcYZ0AyWGOMj1qn4D8War4R1salDqF4/mjP+vZWAPXnNej2Xx11/Xtb86HxJrttKQo2m/
k8qYKD1GevJ65r6jAYSh7Plqav7v1Pz7Ocyxyre0oK0Utdbp901Y4G2+BN7rWr6ZfwWdxbN
E8cjsibQcEfNjjH4YrjPGnh/WNH1QxXFtdyISZbdoxseXHfnthXx747V9S+EP2mvDd54otv
7eudTluYikIjEw8tRk5DE9R78frXL/tG/HPT/AAV4nt49H1AafLku6W9zvMY3bRnaTjoeP1
r0MTgMH7JzjUt32/K54GX5/m31yOHqYe91pe/Tztt/Xmc38IPH58N6Dm2gnkvzIpaNfmQrg
/Lg84yQema+pfg9+1ld6xqlvbar5tpbSxCN1ZNm3AAPP8XNfL3wp/aV1ubxBuXWrrNzja32
hgp/EEba94l+L3iYJbSQ6lqEgfBLfa2ynf8AEVvh+SpTSi7pfL/M87NY1qOJbnT5ZPX4r/o
j2L4hfsreEfjf4B1OGS0he31CxaHzYgRs3Sxyg8YH3kUeuB1r8u/2hf2X5vh14uuPDhTzWh
uG8iXAB8nJAzwMHhvxBr9C/Df7Uninw9dW7f8ACU6gsaSbpESc5C4G4c9fx/DrXF/tWp4p/
aO8eaZqXhrxReQwSwiCSGd8yowcjOQ3y7sN94cbc9CK8/F4B1Vaovmt/TW35nqZLnn1SX7u
TS6qWkb901za9Nte+x+cHi34EanHpk2qRRLJa26ciIbz8vHsB+f4V5zqmly6VfPbyxvHIg2
lWHI4FfoOPBPjPwXe32j6n4k1O2DMzHdcvtfb0Yruxj5h0z3rwH9or4E+N/DuqJrxe88Rae
wAmWLzAQuMDeUwSOnOfTivncxyPkpqrST89F/mfo2RcXe0rvD15Rt9nV6+WsUvxPYtX1aTX
P8Ag3N1C9mWEzXHxavpJAkSxRkl9NJwiBVUeygAV8N+Htal0+5s5B5ebQgxZQf3i3P97k9+
wA6V9yTXl0n/AAbhXkkskwuP+FsXoZmY7gQ2m8V8SW3ijUliQrqN7uQAr++Ybfw/L/Ir4/B
fHKTetz9PzVfuqcUla3fy9DcPj+6vb03eVSZW6BcH0zWo3xJvNXhaBsASBfMx1bArlF8Yas
o/5CN76nEzc5OfWr2neP8AWbZjImp6gn8IPntz39fSvahiXezk/u/4J8pVwStdRX3/APAO4
0bUNRtLfzY4vLtnWMyspBJK87txXK5J5Cn65GMdZ4c+N95opNtlGgmG07sYUN145GcdD+Ir
zux+OPiSGza2/tfUzDg4T7S3Q8etQw/FLXkYsNX1FeOf37denrXo08ZGGsJP7v8AgniVssn
VuqtOP3/8A9FtPGNxf6jOqSxRxs+QNvzEdeOa1dF/aAu/Bs0LLyUOSrng88dPfFeVWvxd8R
WUxkGs6krdf9e2fT1qvffFLWLqXfJquojjvM+cH8fatFmHJrCTv/XmZSyf2vuVYJx9f+AfR
3hP9si4e9luLm78uRCpihO4q4zgqoA6jOeSOFbqcA9q37Y8mtQrAJUilZtqSvuOxcDjbgnr
u556jjivj/SvHmrzyO8Oq348lWYmS52fIPq3LYxwMk9hVtfi1rCqv/E0v1YKOszEE967KWe
1Evel+H/BPHxfBeEqTuqS+/8A4B9YaN8X9SfRbto5Xk8943y7bmypJ/Ln6V0Xwu8Z3XjDXh
aW9teahc7JJfKt4zI4RAXY7VBOFUZJ7Yr5z8B/Ee81Twrcz7pn8naolZs8k4+uM1teEf2o/
Gfwc16PU/DviTVtH1AQyQNNZXLJJ5UilHXrjBBxz/SvTWb2gpb6HiS4XTnKmklr+i/rofRd
/eSasrmxnjmXnbmPOG/uA5AHPr37Vu+GNHll0tDLCN8CKZWRDsjLcqpOAM9R6Eg4JGDXzR4
M/bT8V6VpsttaeIdXWAzCYJJcHkqHA+bPH3246HIOMgGvefhN/wAFBvEJ8O3Wjv4n1dLbUh
G10kdy+2YxsSm4diDzxxXdRzKlVf7t6+en+Z4GN4fxlCH7xaa/Dq7203to+r6a79e58JXEd
54lhELmSC0dbi6ZVK+QivzkkAZ9Bk54HUgVW06WHUbqWKFPMk3FnlZgIox7H8ev4DmuK8Tf
tJWmuzXUVxql/q11ZS4i8+QvbqCq79pPO7k8+3HWuVtPjcdNSZYgAshwAXPX0Pr24rvWJpL
dnz0slxVWLcYtdrp67av/AC0Pp/TPCUGn6DFJCJ8SEGS6guCnljByT229OvQE10Xwl8QXOs
y3Wkia2vbH/lvPHJuMfYg55POee/618maZ+0tqmv2R0mKdxbhgZT5mQwz91eOOM13/AMN/j
DD8Mby6m0vVDdQo8nnS+SyCZN7qC6kkhiFV/lLqN4+YnIGc6ka0HGL9Djo5JicFV+sV9Z9l
1T/z7fifVnizwNo/hbw5PqP2C0cWETzu+zdgAcsf8TwK+ZvEH7RX/Cca6Y7eN7bSLZVjIV/
llAz0x1+uK4T4xftNa18Y9R8uK8u7XRkwj26nZHIQWAGB94bQPvZ5J+lcbqni+S4na4m+yo
JHeaTyYkijLSEEqETCKM5wFUAZIHAAHPh7wV5u57VTLKdSXM48rfTz7u3Xy1Ppr4e/tK2Oi
X9vLcwQR6fax+S5Q/MB688Z5/Wuii/at1Bcmygge1c7omkZgxU9CcNivjWw8QSanLG0vnCG
3kyAW+WT7vG38+c8g4969CsviVDFbhZNrOCQSuCOvGDz2x3reHsKsuaaOavl1fCx5cNJp9n
0P2P8RWMmsaTeSPGv2wbIlVQqRc/Kcgex7Y968413wnpUBiur3y47i3mdFtoEAnI2khgT2D
exzmvTLwzx6jvEyhY2BAHzAke/Wqsnh8avq0d/xE9vJ5kUnlhgZOh69OM/nX8G16KqH+jdG
ryHj3gHwlPD4l+yzyvLNOqrahyqusfJ29OASTkDjj1NfS/wL8IW2lX8rPDDBqIURskZ3xyv
gB29uAPyrm4fhpHJ4rW4gS5SKUjyGmPOMZPJ7bs9+lei+GdCPhPWYpzO1xKV3FmXhu2M1vl
2D9lLVbMzx2K9r9xreLPALwIWtkWLcMPIvBYEc815f/woJ9Q1yK8vbnzoIVVPJChUMYZsKR
j5uvU17ldX8uoWYMIVgR8yHqDTrWwQQqdoVzwQw5Fe1VwdOpLXY8yGJnBe6ePXvwU0XU/Ot
nttjFhsJxwuOQcDJ618/wDxy0HTfCnxJurS0sNO114IzEkN+zeVNuXIGc4JGSfqK+ytY0+C
yvmLHBK4XAx+tfPf7SPwosfFlnPqNp5lxeWgMaqf+WZOcKPfNeNmuCXsf3aV0enl2K/e++3
Y/NL4lXX/AAgvxAAjjeKKRQJY5WYxsU2qznJPc19JfCf4i6J4V+HRk0nTb7VNe1BltRKJCB
Y7pF+eHsxbOzHXp2zXjP7RHwTu9J8WBBfWsh0yBbuaS4QoN+CHgOeuC2fetjRviZdx6BosJ
gjsbZYhb7rItCszIARMpI5cEfpX57Tm6E79du597VjGtTSWqPqTVLCHxf8ABrydW020/tW2
vfNnu/IBntcDa8QfI4z+lfA3/BUb4ErdfsTfErxLbSWixaTF92V9puQ0bAmMDhtpGc19V6b
fTS+ANI269NqL6tHLLdW+/e8e1yA7t6sOT9a+fP8AgrB5b/sEeNmtoXkaXTpBK4YMqII3IB
7g5BNfSZdOFbH0JNbOP/A2PBrxnRw1WKejv/wdz8NPhD83xL8NKG2btTtVLemZVBr9hfibq
eq2/wAUNUtN0BtPtD4JH+tIIAYeor8fPhEAPib4X99Utf8A0alfvR8dPh5NeeIIbgTq8Vk7
ixjWGM+SjY3h8cnPUelfZ+JrShh21/N+h4/BPxVfl+p4RaaJd6jdvcuihhuTgclTj/Ct/wA
A+J4PDurmEFhNCRnH8J/2q9c8X6XpOveFrK4EUEF5doNnlREeYF/dnBxjooP1z3ryjxb8Lp
/DfipjHHcxq+2V2lQrnIz3r8ibvpI/QIu5tfEH4iJqegzwPbWokkbi4X/Wg+gryLUdZu0GB
5mU4UN95jmul8bsLmxGwneh5AzzXI6fLPDqjrcx/IMMrE8nNdOGguXmFLR2R7d4L1VvFnhm
MzcPCoDe2K9k+Amsp4CtftEDi5SU7GRjyMnnFfNvg6/1B4lEUckVvKeWIxXrHw20W8jvlgY
oIGwVJ4zXLGUqdTmjuTWhGcHGWx6x8ZPGug6Dq5mslB+0hRIwOcttxhq8+tLq11ayZvs8MY
VyUZ+jeoAHeqPjj4fXV54gSGML8771lzxGc4yfSq9vo8sFmlkhJuFuCDID8qAHk/T3orVJT
m5NWM6NKMIKKdy1c/EO/wBB0qCxtTbw2Fu/2mB0tozcSueCpkUBsD3roPCPiPUdUghso7iC
2TVzummI8uRVY4bdJ/EP9msrT/hde+HdblvGnSW4syr2cDrvS4B64I44BzWppXgu8k1y3mg
YeY/zyhRtHrxmmue6vcJeztpY9m+H3wJv9V0q58iIS5PlKUi3mZh/d+vYVz/jH4QMkwi8uS
G6RiskcyldmOvHbvX0X+zR4i1bw94Rt4HaN1eVpY9yjCMy7S2euR1FdTq/gfQfE9/5N/M2X
m/enbknPO4d92f519fHJ6VWhFx38z5SWa1adaSlt5Hw54i8DRWEpt7uNH3ANHs/iHrXyr/w
WO8MadbfsNahdwRn7V9sgWQv2Hmp0r9AfjtpNymsv9mjTyoHeJSwG5lBIBP1FfBH/Ba/4c6
vo37GF5qMnlrYy3MGQh4BMqYrHIcM6Wc0YxV0pL8zrzDE+0y+cm7XTPyFiO2NR7cU4urjO0
8dT3pgt3SMZkUcdME5pixkMo3EfTpX9M6o/D7JkyOW/vUxzknceg6A8mod4jfH3hnvnOfan
xh7l8Kr8Htnn86Lj5bDrZFuG5j+m7rXR+GNIF/Oh25x13NjH41W8NeC73U7xViiZyeMk/0r
6f8A2d/2SLjxHfQG+LhFYMRyu0e47/SvXyvLa2IqWjE+Z4gz7DYGi51Jnqv7EnwAuPE08R0
6GJ5EYBjKCQD1x0AP49M1+jH9p+Gv2JP2aNb+I/xKnd9L0O2WS20xJAh1a8OfKtlI5O5to9
gSTwDWX+zj8JfDf7Pfwql1vUHstIsNOtftF7d3zi3ht0Ucs7MAQOnXk/lX5cf8FZv+Cibft
pfEG30LQbmZvAvhiaQ2kh3RjUpjw0/ln7iBcrGCN2GYtjdtH2WZ4uODwnsYPX9T8n4eyyec
Zn9crwbh57Jefd9l330TPmr9ob4y+If2lfi94h+IHiSSGfUvEuoSTSGJhsiwF2xKmcrEkZj
VeMYQDqDXK2giWByTIJgyiPGNm3B3Z75yFx0/lUKWbQlg+GKMQdp3YIOPpj/Gp7XG/kcEHH
6V+dXblzPdn7taMIKEdkaw0+O7SV2S8YQ2CSr5EQfa3yqC+SNqZPX1KjvxmxuzKQfz9at3l
sTLDwf+PeIDB6fLTotLnlszMtvM8IJHmiMlONvfpxuX/voetbtNvQ5oNKN2xqXL/Z0j3t5a
sTs3HaGIAJx0yQoB+gqeNztz2Ug1BDF26D0q3bYiDKykiQYOOqjIORz14qomc2uhOH8xd2A
Bj5QBxW1oiyalr1vYWFuZZbl0t4UhRs3DnaqnBJO9zg46ZPAFYkb7oQO/rXUfC3WJfD3i6w
1TyWaPR5hdGQR/LE2RtZiBn7wXv9OtbOp7OLmuhyxoKrNUn1dj9JvhX/wTN+DHw28HaJL8f
PiH4zvfEl7YROugeBYLR/7LilxInnTyBlc5dsnA6jBK4J7/AEf/AIJ7fsZXDyx2GtftP/6R
Ay3CRT6WmYSA4En7sZUlQdvILKuR93PnsOqWukC1u9Q8PX/j7TdPjDppFjqJt5rlMCOLLqV
3IJGV5PKYMwLKrB9rD374W+Hbzx58MLDxHL4TuPCd2bYWMGgXl65eOcmFy0alnuEiaSU7Y5
ZHkWOZQxwCK8KWZYmTvzs+tp5HgIR5VSRUsP8Agk1+yRdxWttb3v7Rzr4hmWxjMdzpWC42y
Dd+64OF/LPY5r2bXf8AgnR+zZ8bf2Sfh98ArjUfjTbeHPhje3Wq6XKWs4dQmN3JdXTmV2hK
MgM8wG1FxsAJJ5PQfB/wn/wkGs+IbGFV2GISfZxP54hKiNhhskBtoA42gqmR1BHY+DbTTdG
1Jbeyhlmu5pEWUbPLyoDE7VOCw3SHLbuOc8jnGpi607c8m7bHVQy3C0U1TglffzPn2H/g3Y
/ZammdF1T48Hyj8zrqOlnaM7O1uTjPPTjqcVX0z/ghX+ytpmpiGLV/j95kYLq/2zTSrFWIw
CLf1U/hX2T4X0KVpLCVLl/MlLJdxxxoWud6E7WOG74f1z39ekt9G82N0ktbhSkowWk6qeSW
CsATw34/XFNZjiVqpszlk+ClpKkj46sf+COX7NL3MNtDqHx2nCrzN9p07YvAPzHyB61rwf8
ABIX9mrQow76j8YFPlrJ897p5YhsgdIfcfQgc19QXGgRiW3k2PBPNvDbnWTcuz7wVjjAIXj
GR646kyXNppjpbWcyR3Eo3MCVO0INrgJ+HHfafrXRHO8dHaqzinwtlM9JUInxjf/8ABGD9l
6DxNJONV+Pj7JI7hpYZNPaJWVsqMG23jBPTHem2n/BBb9mTxFes76h+0FFHMcvcy3mmiNSQ
W5xblicZ7E19i6+dRgtzLeL/AG1F5QDBXSOWDjnmQhSTtGATg/xYBp+keK4Xg8y6tr4J5aE
HCxFQoxt3x5BPbqc89qyeaYt71GdMchy6Pw0Y/cfKMH/BCj9mPw1OotfEvxtmaMblMV5YN+
Azag59utdz4Q/4Js/AbSol06HXPjHMYxgC5uLEtHzjBIgHc9fb2r6Ii/s6w1jbIfsk+oYZo
nQzKww2MghQOWJ9a1tM0+6aRXitY7qFUBRXURgc88DoO+3P1x22pZ5j6X8Oq0cmK4UyfEq1
fDxl6o+Zrn/gmT8AWvvIkvviyhjLDH22w2qwySOI+vHb2qzof7AHwJ8NatAli/xg1RpSLjy
1NpJGQDkg5iXPoVGTzjHWvoW6tta03V7aOPTore2hjaR5GdJCxcnA2g7uvQ9uw45qtol9rE
8ltJqDWLyJlzGjKTIuPm5G0YUDrnOM9q1/1jzP/n9I5XwNkDVnhYfd/wAE8I+L3/BPn4JeK
rW3vtZf4wW8UEbtstZrBJMA4CNH5Zck9QMZ9cVz+pfsFfs9eBLW2S81v4yEXq+dHbXFxZho
x5ZLAq0S4IAGQecuPWvedc05fDsN5c/Zr7XzOouEeRyFh3FQOTuX5QDwBjG49TXNa34/0nV
LCNE03Tr6/mXZcB4c7H38swPyL8qhvvYOOmcGhcQ5ktq0hvgjIWrPCw+48G8a/sc/sv8Ai3
9l6b4ItP8AF/8A4R7VPEk/iZ/sbWS3y3UrxM3ztHs8vMC4wp75b0+dNd/4JE/sS+EZlj1HX
/2i7IlSf395pKYIxxzB833gcrkYIOcc19v+KCNXuf3Nv9q0++KO4sI0jcJtJwAMOrA54Bye
Pu448e8VfCbTkgubJbS2jnLyXktrfyJI8QKseXd2cIDs+6RnjJO3afO+tVbuXNqz3vqGH5V
DkVkrL0R826p/wSq/Yjl08rB4x/aB0eeWTyBdXh024hsSc4nljjh3PENpzsJPPOOtfFn/AA
UZ/wCCa+tfsD+KdDmh1zTvG/gDxpC954a8T6ehSLUI1I3RyJk+VOmVyuSOeCfmC/o/491j4
TX/AIG1QL4n0O48e/ZlvIbGPeVKvM0TwRySA7riPPnNEVDeQY5NxBC15B+2qunaz/wTi8Ya
NJdWd5aaFr1jrHhy3M5kk06ad40nXbggZDzHZk/6wn0z24LGVfaxhJ3Tdjy80y2h9XlUgrO
Kv9x+XdlcWllpN/Dc2stzcXAjW1nM2yO3+bLllxlyRgDJ2j5vlORirHqTxSMwUZZWRx6hlK
nrnnk1p3GnzsryNgs5LNuUDnkngdPwHY1Hrvh1dNsLKYXNjdPdwec0cDuzWjb2Xy5NyjD/A
C7sAkbWXnOQPp3Fo+ChUi3r1/r+v8zOF/hvLJ3k/eAH8qgnRlBC/wC99Qe9Pit3lGdmMnk4
5FTy30hspI3hE7NtVbhyS0QXHyjtjgYyOOcday1a1N1ZPQr6bKlwSkk6RA/dZkJBPA5IGQM
dxnpUH285HbI7dBUUoOeU2ceud34dqbGcr06DrWXMzp9mtzp/DPi680fw5qiQy7Y28rI/4G
aanxDnupuTncMEbeorN063L+HtRbj/AJZYyf8AaNVoon0yFnljjVbiL92ZYz8w3Y3J2zleu
exrf21RJJPT/gnJ9VoylJta3/RHTWGuMvzKwAxgiul0TXZo3/0V2WSRPnfPEan+teeabfu7
7AoHr7fWur0zW0sYFRT3yzkYHvXZQq31PMxeH5dLHoukat/ZsR2OSx+d27tnuagbxfNrU7Q
27COLGHlIxn6fy964O58QvrE7RW8mI1GGbpla3NL1OPSrdU+4qjB3evvXdGvfRPQ8ueFUdZ
LU9F8N37aZp88qlBbwKrOxlUNy20EDOWOeygkAEkY5ra0nxff6zaXfkebHpoZI55VUhWJyV
Qk4AJwSB7GuW0zT9F8TfCafVV1DW49dtNajsvsosD/Z7WrQNIJGuP4Zi6MFj7rGW7HDrS/g
0uwQ/PFGMhHAwpVf4R+PBH4V30cRJaJ6Hk4nBwk25L3r9v61O1/tmOxg+aVY0j6AHpWbFdt
rUpZ/lt4z8ih8bveuYfU5NbkDMTHaoQUUkZfqOe4PynrVnUfGtvaIyoRJKBgIv+NbyxfNvs
csMtUHeK95/gd9f+KR4J8P209sscV5eo0nmhQzRqGKBY/7pyrEkc8jkc55KT40eIZHy3iG7
gz0Q3D9PwNY/irU5tb0XQJJClpH9kkDGV9gI8+U8DqeCOgPWo7Cz0QWi+fcXksjZYtHAoU5
OeMnP+elKri6spWg7Ky62Jw+W4aEOapBSld9L9T+jex07ydZubWU/v7fMUkL9WzhgQeh4P8
AOprTTH0y8fyt8jb9ywrk5BGePWpbifyLpjDBulPAJ4wevWrcGlNqsUTphW3BOG5jx3H5mv
47UeiP7Euza0XxqkGmGC4QSRoNkDEZMRJ7etdLpMT3+ntcI2QrHcrn7g/ya4/ULCLSrgSIp
mhtgoDTDPJ469/wrp/A+oxXelfuRsj+6yE9+tdtOTvyyOacVa6Na2ufMQqTszwGB5zWjbav
iMLIcvEeCxxn0rJWRVcgqQGPB7iszXtTms7OS5ikBeIHBkHDCunn5Vcx5E9DpdcMMtm9xn7
o+cHkrnp+NeA/HmSe/wBKnstPkjhlhPnbvuyMcg8H/GvRovirY6lp0cQfyrtuHjJ5Zh/OvN
PHeinXFN3b3e+ViWlVk4jXOAfU/SvOx9RVKdo9TtwkXCScj5K+IUAWxv49Rvbq41w3zusCL
8yxBQfNY9CpzjH+ya4zVNN1PwpomlaxpOk4tVheaX7QTItwxyCyg9G9FFfSnib9m59XjkuY
b6QNcHyJI4wCV5yw3dcHA+ma8m+M3gObw9BBaQXbo8Z81IVuTLGrHgDBGVI/rX5/i8FUp3q
SWh9xhMZTnaEX6nkFz4r1r4eX0cot7iXSri3jkm24bySwBYEj3PTqO9ef/wDBTL4haRD+wF
4rtU1DT5p9W0s3MdsiMXQsHQhj2ZTzz616bd6ZqOnQ/wBmJaXLmeRXmj2k7ix9envXhn/BR
nwn/Yn7FPjgyt9lcW0iiIqNzHa5IP5dRVZDNxzCil/MvzNczhGWFm32Z+RHwhTf8TPDAz11
S1H/AJFWv3++I3hy6stfvo5FvEiWcKszriKTOPumvwE+D6f8XR8LnGf+Jrafj++Sv6JtU8S
WaeMr/wAvyo7oymzZCC0kgb+MqTjj2Ar9I8T0nDD3/vfofH8FyadVry/U1bTwlpeo+E9KtN
Tnt7n+yImtolRh5sS5Lg5HHVjXD/HL4f8A9haUkllJJdzXEIx5hLPx2q7C19o+ptE1yht0Y
AsY9zHGTlsfj09q9csvBLeJobVruD7ALpFImkG/EbjhlHp3PevzCFP28XGK1Vj6+VT2ElKT
0Z8Vav4Kki1KFtyyJcD7o6g1i3vguW51AN9mbCj5TnvX07qn7Pc+mOu2xa6RLhvIdSVMyFi
AwB9QMiuP8YfD46Yg8yP7POkuwRZ7e/vXHKNWn8Ssd8K1OezOO+HHgy51q08u4fykgPT1Ht
XrngvwxbaXeW0YuTMm8Abuua5PQdIeNB5ORvHzkN0+ld94G8KSXa+VG4lvYDvVF53UqUeaW
iJrytHc0/id4Qk80TRRTRySpsBH3WJFZeg/CrU7zThPHauUKiEk8kL7/jXsiaTqGraDEup2
8cTxqoKsOcDuDXo3grwRa654fkXTV8zyVBk2noR1xXvwymNapc8GWaOlTUTyL4X+B5ru8bT
Ly13fvPJ3n70TDsp6Y969N8UfAC10rSrK8WIJLICo2cltvB+ld0vhC10yQ6gto1osgxGmeA
B169cnvXQReHodX8Oy3k07+YqsLeJTjZjpu+te/hsshGDhLVniV8wnKfMnZHmvhvwvcaDAh
hYum0blJ+5xnitPwVr7eHtavnljF158RiHn9Yi2DuHvnNdDptq2qXnljYIyuAvTOOKzvEPg
efSdRV0G4SEfN1BroVJwSlDoc/tFK6kYPib4YSfEXW/OspLaCSC3eacznarquOAPWvhD/gv
54Zk8O/8ABOXVUZ3MQvbZ1Dj1mj4r9KvDmkQQ30MMpXMzDLOcKnrmvgj/AIOWHij/AOCf2r
2sG19l9bodvOcTx8/jXpZThorG06vXmRz4qvJ0ZU+lj+fSG3+0Oh8r5cYyr8GpG07PG0gc8
DB/z+tWdH8JXDRmVIrgHb/FGwB/mK6jQPAd1fuS8TbO3zjn6V+7UsPKelj8lxGNp0teY5Gz
0yRpgFUnnHC11nhT4e3utXCCK3llIIOERmP6V6R4Y+GNhGkZk1HTrLy/mIuZQpb8Ac/pXca
P8VfCHw4Oy61STUXhAKppunSSGXG35QZNi9x37969vC5VBe9XkkvkfLY/iGtJOGFpuUvR/w
CVjpv2Z/2S73Vb2KS5t2t4ZF6kdOhwAeT+mMmvtbRPF/w3/ZM8HS654p1GwsUtBhI1k3SOQ
M7UXBdpOTwueO9fAXij/goxrkOmvaeE/DX9nSqMRXV8PPYcjBWNQqIQMnnfmvAPH/jTxV8X
tVXU9dk1LVL/AObMkwdsjJIVU+4ijPCoAPrXt1c5wuFpexwScn3tZf1/Vz4qnwnmWaYpYjN
ZqnTX2U7v87fPX0Pc/wDgoR/wU48U/tsauNJtY28N+AdPfNno0Df8fOM4muWH+sfuByq8Yy
csfmAQMy568fpWtD4UvnjI/s26LblbeYXDL/sjtg8Hp2qYeFtSVf8AjwuueP8AVGvkKzrV5
+0qXbP1TCwwuEpqjQskjHsXljSWGO4aJLpBFKBL5aSIGVgr8gFdwU4PGQD1FLDaYmEe5UG7
Zu3ZXrjkjPHuM/StdfBupKy/8S+85xgCJs/pV2z8C3j6hFHPBefZ2IDyxQu5jBHOMjkjp+F
ZqhN9DaWLpK/vIz9Ti+y3MeCkixxRKM/dcbRj8MfT8OlVI4txwBxkdR6dP5e1dRq3gu9nFv
5dhqMs620QdRDuGdvI49sfTBzUMPgLVjuU6XfKynOPJbj9K3dCfNscscXTUPiRhycNlRgY7
D+dXLnTjpt5JA5idkbYXhlWVG/3WUlSPcGtNfBupCX/AJBt5wef3LcfpSjwnqm8N/Zl22z5
sGBsHHb2z/WrVGXVGbxMNrr7ypY2b6fJbXTwLLbedlRIMxTFNrMhx14ZQR6OKu+HrE3M7gH
/AJZOSN23gKSe/T271ct/C2om3uG/sS8mkkGxC1s3lxpg5Yd9wIGMnuc5PSWy8KahaSLJcW
N9DCoUu3llAoyMknHpWeKpSVCTt0ZrgK8Xiqaur3R+rPwj8CN4i8Z3H2cQXuo2lgs1lDFGG
XzoOGUxykAsyrL1zgljgHZn6Y+GujTfEr4byz2Xh/UYA95OUg+2Rwwm4AWN/wCEOQBDGB/t
HOCBur5l+Dem6lo3xBsreCSXZdIkLzxluQRwFzjAKhhlQT945yMnmv2q/wBsX9oD4aftIfB
/4DfCU+CfCOpfEPSptZW61m0lMTSusjsGZQ7JhoZgCqs3MYJ+U4+SZ+iI/Tb4Yq+jfYb270
20tpLqF/LdUlXKpkokicksMFeep7YrUPhmfXPEMsUslvGtq7qsscQjEwVsbjlVzuDZAJIGc
4IxX5gfAL9tL9rXXf2ovih+zf48ufh5rfjfwn8P7nxT4bvNI0ppFt9RiSG4s48uE3o5uAjB
o9ykjaRg59A+Gn/Ba3xFrn/BA/X/AI83z6U/xT8J3c3hiRY7ZIrVNTN3GlsRAOwtbq3kYEj
JjcipuXY/TPw/dR2+gy2MSRwTWyEbwo2Mz5AcZJzgNwA3AIHbjSs9SMt5bFprdo7hEgZt2R
K2By3bP3h+I9ePy8+BP/BS749Sf8FBv2VfhF8QdS8LjTvi38MT458VqmlxwSwXMttrN1Eis
CfJ8uK0tEZcZ3I+fvV6H/wTv/4KH/FH/goH+0x8dfEugf2La/s6/DWC60rw3K+nCWfxDqSI
uJvPJA2FUMxAUELNbrz81INT9FTb2muXcJkuC8PlSIvyA4w4UYwepxnp+A75XifQLVPJMTu
jIyjHADAED5vw45x+dfJX/Bvx+3D43/b4/YUuvHfxCm0mXxBa+I73R4v7OsltIfIiit3QeW
DjdukbnvkVh/sk/t+/EL45/wDBab9oH4H6xcaU/wAP/h5o0Oo6TDHZBLlHIsS3mS5y3M8nX
GOPSgZ9ieINOjSzE8EYZmUs6MVmDNjqoODngdODz3rLsLOS60BoLLT7a4VmPlhFB8kKSCVY
KMHj1H3exNflFqX/AAW0+M/hv9l79s3xYYfC9/qfwd8c2Xhbwu0um7YLO3m1G4td8qqwMsg
jjXbyBkZIYZU1b79vD9tr9mLxF+zb4w+JPiH4Pav4H+OviTSrKCw0SxuVvo7a78lnD5jjWJ
vKn42O+HA4IGCCsfradd1fQLJ0mmgktDHhRKTCU3MepOBnLLg8cj5sVetvEsmmxRG0gWQCA
vI7QxqvGSSSpPOSx44OO9WZNStbi0EBW4STBDRPtMkmc8fMhOAMnr0zX55+A/8AgqdrGpf8
HAOsfs0Rpo0PgS40p7VGjsR9rm1hNOS+kZpcjI2LJEV6Er1PcA/QT+1pbOwjklkuLe5l/wB
WT+9Dvg4P3Rz+PYfjpWmoWdlFZ3V9c2v2jyxG0qwyYU9d3Xg7ccHA984x8N/tD/t5+O/h3/
wXi+CX7PlrNpUHw28Z+ELnX9Timsgt210setOrJNuO1d1lb8fX1xUn/Bdf9tLx1+wJ+yp4c
8Q/DSDQU8QeKvHNj4ejm1W3a6hhimgvLkts3YY+ZAoyQw2s3BODQB9gSuupa1c2321Y7Zf3
X3DGzq27aQOR91uffOMCst/COjxxSPpgaS1jzFOsTxvGV3Y3EqQw5YE7gRgY9K/MK5/a8/b
J/Yw/4KE/Ar4afGLXPgzrWk/F7WF0R08NaZcjyYFlijZt8kULIym5UrsDA7SDxwTwp+23+3
B+3h+2V+0Z4K+DniL4NeGvD3wX8VTeF3h1zTJt0sLXV5bxOrxQTMzMLCV3Y7ADJ8oxwoB+m
kGk31v4qhWzia3h/wBd5012giRR1IJBJJxjoMDoeueE8Y2Vvd+Jb2PUYblbu9RpTt2iOTau
w8EbgQirgFRlhyc9fycH/BcP422//BK/xL8QJbrwtH8RfDPxMj8J/ao7R2t7ixNp52BA7cb
ZFxuBA2+WCvUnb+M37Wn7Y/7Ev7Sfwlk+Keu/B3xhpXxO8RxaGqaLp8r74WmtxMo3wwmM7b
hdpAJz1GBgsLH1J8dP2cdNPisautvp2nz3jCyTULi3jiaJQBthEikkxqF6jkfNk4xXhn7Wv
ghtC/YY8fSPJA72+p2QINwHZt1zCDx04PGfY5P8K/Tfx4v4/Fmo2VoPL0zTkbaLW3G8SOWZ
TMWLFegwNx42/wC1x4F+1LplppH7Gfi2HULSG4hXVtPNyltdNFNPCby3JRSUwrEAqHIbGBx
gYrswOuIp/wCJfmeZm+mCrP8Auy/Jn5nmN75Y04KJuAyPXqPcf1JPc1DeaOjSH0IJOBx/np
XY+KBp6apdPpNjdWemzTO9tDdXC3E0URY7UaQKoZguMsFUH0HSsrVJ7axtkUEOxyGG3GD2F
fosqfc/Fo1W7WOYj0eGGRW2eYu4bk3bd478/wCTVQabAIyG+bknJbG7HtW/fr5KmFoWjYhW
2lecMu5T64IOfpWSkDNch45AuMEED054/EfpXPKKR1Qm2rtmdNpgvLPyUEQjjDSAkIpLHGf
mxk8AYGT04HJrPms5oLN4Flm8mRlkeIMQrsoYBiOhIDMAf9o+td/YeFLnW7ea8lbz5biQyE
sRlmJOeR05Oapan4Nk3KQrfOcZB78jp2OR39elTLDtq5tTxqT5WzF0DRpj4N1b+6vk4b0y5
rAvdPfeo6nbgcdTnqa9P0mwt7DwlrHleakSrbMyyuGywPzEcDALZIHOBgZOMnLtPDMeoFph
9yIFiccE/X8KJYW8Ul2/UVLH8spS8/0RzUGgghxb8KoDEORv6c5I4POenaq9npj69qUNlFs
HmsI/NklEUasxABZz8qqM8kkDHUgc1NqlxLLdeTCNibvmcHt0xVjTbGK5E4M9vZLFDJNvm3
/vWC5CLsB+duAAQBk9QAay5Y3sjo55Jc73NXw/oUVppt4Hu7CKW0IxHJIS9wOd5jYAp0Gfm
IyGG3dmobe2/tq9Chlt4VXJeRjgkKx54PXaRwKyrcyard7MeXDvwWA+8M5/Lv8Ake1dZdxW
+lWEJ2TxsG5EkW2JkGCm3uTkknjuPfO9OzXkjkq+7K/VliwuEsrRSSFiiXj5unI/Xk/nzTT
e/wBqXiOA5tkUEE/KWbALDqT1z1PQcYrIUNrjq53iFTjax5c9SfpVy6kklkWztU/fMNp289
eNo9+a2UrryOXk18yzd+LJ76dbSxV90hCZjGS5GcAf41PHep4dChRFcagT8znEkVufQdmbr
kngY79RnvCmlh7Cy/eXT/JLOrZ38conHC/7XfHpXV+CvCcL3NqYGS8aVhHIB24wdp/veuRk
5PTJrSmpSlZbmVWVOELvb8x+qabda7oOiXVxJJchbdhL8/zv++kOQenQjir0HhrS9ThWWEe
YpGMmTnPvnvW3rHhY+fYw6WZH8tHiSArkufOcAFR0cn0/WpNO8NaXq1qJr2OG1nPBSUlSfc
Y4I967/YNytbt+R4/1yEafNdpXe3m30P6VT4aRrp32bh8pjjI+UkddwqXT/C0cck0oO2TDb
QB2/wAKm8P6v/aCOjnY68MPX3FaJuEkvMuNhJx6D2r+Uoxi9T+r3KS0Mx7FWsEjlXdEm7YS
Pu7upxVW3aDSZYZ7W5XdcSlTAx4VegY1v3umM8ptyVaQkbUzwaxWtlmt1jaJVMLF8qOOOM0
pRsOLujodZh2W29G3nbyyj5c9cZrzzWdcnv5JNz4iQfcbocn9TXT2PiMR27EZEEB3MGP4HA
qhrQt7m3h1K22iYSvuwuTGpGNxHvyKVX3loxwXLueb+LrcXPnpHbtGyx5i6DeevB7VxN9a6
j4b1aNXcTyh1/d3Ep8nGCSSR0HYe5r1e5t/PVkKJIvPlk4GPeqXjPQvsQXDLtZArOg5kHXr
+NeTWw/N7yO+lWt7p5jqvxds9O8MahDa6bJp11NdrJBICXFsqoocAfxEnJB77vavN5PCN74
vvReyXMDLMysZLjO62zkZdQOmeea7HV/B9vqepfYI2mLmTzGhUAqVPrnvW1oPhBRo0ctrt/
4l12WkaRVBOB0PqK8apSqV5WqbI9WFWFGN4bs8atvgu2j6/ctfu1/IHf58ssbBeQR7V8uf8
FaLawm/Yx8aGB0eaO2lAi28Rr5Tncrd+c19+eLbO3aGCe6liN1JLIRIWCrtIPBH0r84v+Cx
H7T3gXwN+zh4s8CR3lhc+IPEMTLHFGQ8tsfLZRz2DZ6dfaryzL2sfRjSV/eT79javjXLDTc
309Efj/8ABeATfFTwtzx/a1p/6OSv6RvjN4R0fSp7i7hbytSW/WKKVrZ1N4Tjfk4wmwf99Z
r+cT4VvBonjbQL24fyoLS/t55JG6IqyKSfoADX76ad+0Z4c+Ok1ze+FNWstVsySYXilDfiP
8a+48To2o0G43+LXtsfOcFT56lW0u36nRabqdrfeLru3urESSGLZbvHJwsgIzIfUYyMe9ej
eCNUu7bU7WztEa6n5uEIbnyx1BJPTHSuD8PwH/hGktZRZrdSyl/MlBzIMfKnHPc4roPAmi2
+seJ0E9xcNclDCVBceUAOMZ7V+U4WUlJW6/I+2xKi4u+yPTvFr2XiDQ7K+trmZry0jQSQ7Q
GVl56HHrXjuqaAfFN4bjyXRjIzSmRe/Y19BaBaRXchdYy7OoQFlyXwMGpLj4dWeq3b2q221
Wi34C4w47Z9K9zEYF10meNh8aqN0fMem+Am0nVpI/kkjdvlIOMj+let/B34OeZqxvIfOhLj
D7k/1Z+tb154Lt9M1dIRGfNhZUBUcAepr1TwzYxaVaKUwqZC43cq3+FRgMqjGpefQvG5nKU
LR6l+1+H51LR7dHVZpreP96z8Bh2xW34dFh4QtnjjhMZcDcCAAD0rR8E3Md1pxY5bLHGTWV
r+mPLfO/l8Z5z9etfVKCilOJ865OT5WVPibqaahbRDcX8mP5ET+EcGsG08U77VduQrjDAj7
wHrXbJZ2ln5EeGLPGfOVhxu9B+Fcx4h8OR6cBKBsVySqgdBmsqsZX57l03G3KS+GtYe0vo5
0jEnktu246ggj9K2NWE11o0QO44l4IHasPQ0PG3bkgDmukur+6RbQFFKKQAccA9Oaql8OpM
99DHj1S307X/9Lg+0wANhH+XJIwPxFfnl/wAHFcX2v/gn3rMn927thz1A8+Ov0K8Zac02tN
NIFWOPO5h90ehNflt/wcFftfeAPE37LOqfDbQ9Zg1fxZLMk89tZ4kW3SGRHcuw4yApJA6d6
78qpznjqair2kjHFTjGhJvsfilbkCIZX+Hj2NDR7+SOaktrcugxlsdSBkDp/jUuMMB26V+1
paH5jfUqPbHu7fQk/wCNbVr481Gy+Hd74VWLT20rUr+DUZZGsojdCWFJEQLOV8xUxI25FYK
xxkHAqgIgV55qaGwNzJGiDLMdqj1JqlF9CZTj9oz1sl+9U0MbeaeBtbirMdtuPHNWYLL5VO
CMdjVRp9iJ10kRRyFY443IEUeSMKMpk5Y/j/SkILNjHPtV/wCwq59OOuKnstJ8yOZvMhTyE
3YdwpcEhcL/AHm5zjrgE9q3VN7HG68VqZ8FsW69qvR2HA7k/pSxwbRhRnjpW3omj+fhWLjA
yxwTt9v1ralSu7HHiMTyq5Jr3h10urby+SbOA4x0zGtYt7ZyWU2HBHYcHkV6v4q0I2lzY7I
zg2FtllHT92v4VjaloP2q1fzsEKOuOlejVwmrSPFw+ZXinLY8/Fq0rAAHczADPHX/AOvinp
pryMVIwM4+taU9kYJjE2dydAR2/wA/zqW3iLPjjngcjk1yqlrqeg8Q7aFRNM2n3yCSOB+Fd
F4BhSy8RwmdTsfKNgbiM9OOMnpxnmqaWMkO3Kt85wCV4Ofeuxlsk0fwWk1s8kF7Hcwr5qZM
i5YZf0xg4x7+maMTQvh6j7JjwGKtjaKfWS/M/Vlfg/e+Ftf1iWXVrx2giZxA9uohdWkeMID
nDeX5qc4X5mOMEEDzX9qqdIv+Dh39lBJ8TWtj4bvVghSMM8eE1R1jOMhmDtgYJ7ck5Ne1aL
qOo2uuXkmqJYahqF7aW08VnlHkGPJlEgPCciNT5S8rk5yK+X/20/iTof7P3/BdX9l7xt4z1
O28IeHLPQpLvUdUvDI0NuXF6rlnZQTh3CDCjHy4FfCs/WIn6q/D79mbwEvx31X4qw+FNNtv
iLrOmrp0uuraM13JCrKCjZ+6NscHJXPT8Pwk+MP7LniiL/gqTr37FVmrw/Dn4kfFfT/Hg8r
cnl2H2W5mn8sDAZEtppRj+/ZJzxmvsn9mv9tWz/aW/wCDiWVfh/8AEXUfEnwwbwLMY7ax1O
f+ymuY4QC/kkhA4Yr8xXOTWr8Tz53/AAdV/DAHc3/FupQ2xgSB5Opckjtjn6VJZ8of8HTnj
vVPgz/wVE8Fan4ZmfTNQf4Sf2czRpgxQXl1rlpMqjjb/o0zqCOmcjpX7Ff8E9P2e/BH7Mv/
AAS18LeGfh3q0WveHpvC0mqDWIFCrrU1xbNLNd4znEjMxVW5RQqfwV8E/wDBRP4QaD+0p/w
cvfA/wP4otvt/h/xX8JNU0u/jH3miez8TIShx8rjqp/hYA8YrV/4Io/HrxD+yl4h+NH7E/w
AT7wP4n+GFvqGo+DrqTcq6lpkkZldI8/w7ZUuY1PzbLmXOBFgAHoH/AAabzyWH/BKzUZYyz
lvHmoAKpAKkW9pzz7H/AOtWV/wT0upLT/g5r/a9kBkLf8Ivag46nK6X9a8o/wCDbT/gpb8C
f2Sf+Cel54W+I/xN8M+EPEE3jC9vRY37uJTA8Nsqy4CkYyjY57GrnwP/AGtvhr+yJ/wchft
Va58S/GOjeD9F1LRLSytbvUWYJcTeVpriNcA/NtVjz/dPegZyv/BNf9jLSP8AgoRpX/BQf4
Uaxe3mmxeJfiP5lvqUH3rG5gvtQmglZejL5iLuXuu4AqSGHYfsKftAr4Q+Ofgj9jz9tXwPp
N748+Fl3DL8LfEl6skltq2zC2QjlBVWfEarDLgb9gicLMpD/I/g34yalpv7B/8AwUF8efD7
xPq+mG4+KOj32nazol9NaStbXGr3W2RZIyrBXSQDqMh8d69j/bu/bK+Fv7U+nfsCJ4W8baP
40+JPhjxN4ch1+VJnn1KzcrYiVZZJBu5nj+bk5dc89aBH7VXWv38t3O6z3GlRRSeZNHcKjC
HA3sd2cbBgqxIHG4jGM1/Nl4X8X6ton7RfhL9uBbq5tbDxB+0FfafNuUbI7Fvs9yu30/cS3
UXP/PIehr96/wDgqh8X0/Zf/wCCcnxf8WsDb6jbeFLuys7xhlhc3INtbkN1/wBdPEce1fiT
8TP+CTfxi8Nf8ESNL+Id58Xor34fWWn2fjm2+H/9lcWz3TKfOE4ckOsF08hJXoWXigEfcf7
Sk92f+Drb9mua6ea9kn+Ht6484BX2tB4kGDnjjnmtP/g558TLf/sd/DOzMDrJH8YdMLzMQR
IEstSUd+eGHOMcHpXzrqv7c3hmz/4LG/sN/HLxvr1jomjXPwMgu9Z1G+b/AEe3upIPENtKp
Izwblig4HJHAr0b/g4N/a4+G37U37AvgPxP4A8WaP4p0XSvjDplvf3mnNmC2kXTtRk2ElQ2
7yypOc8YoA+p/wBoD/gpL+yF4i/4KLeD/hl468MXGt/F/wAOeILHQdEvLjQmm/srUL2SAwv
Dc5GxS0kBLDGPTivm3/gixC5/4KIf8FAls2k2t8ShGJEuGDrH/aWvksG53cKBznJI615b/w
AFRf2svhT+1n/wUe/Ytk+GXi7w94wk0v4iRHVp9Ly5j83UdGERkG1SSRFLjr90jPFT/wDBL
/8Aaq+En7Ln7d/7ddh8VPHWj+ELfxD8QjHp41CZ4zqIg1PWfN2ja2dvmRE7v7w5oDofFl+x
k/4Is/FJi5P/ABfWEhST3098nHT0r6b/AGk/ir8UP+CoH/BQrwz8PdJ+GVjoI/Zz8ePea1d
DxEkkIsxewIbgJIkbbCtsGHlByfMXjpn5bn1AXf8AwRa+JUsCl7O8+OEEkU4HySD+zmICn6
MCfqK+7P2stcm/Yr/4LcfDr4mBFsvDXxu0seFfEBOVje7Ty4VLnooBXT2znkRycjnDA+1fH
Pw7A05dUOo4msomVYRDskeNnOV3BwpX5uG24OMEHpXzx+3JpNjoX7EHjme0l/eRX1g2wIqE
IbqEICij5SAeeh5yeuB7z441+51q2ZVgjMYJi+0edHCpALHBbPy9M9eoGOleB/tleENQ0b9
gT4gXktvEbO7vLKMTRqOi3tqCw5G7kjqSPmxkdR2YL/eKf+JfmeXmv+5Vv8MvyPzdvteDqo
jIfjBIU/JxyOR/nHXmqkl5C0DtKHMhXamP73Xn8Kq3BSK+lFu7SRBmSN3XYzKDwSuTg4xxk
/WptOnt4p5PtsV3LF5Mnli3kVWEvlsIycgjYH27hwSoOCDgj9Dcmfi6iktCvYasND1SC5RY
ZHt5lmEcqb42ZXVsMnQqcYI7jIrofjT8Y7n4+fFjVfFN1pOh6Jc6xIssljo1mLWzhIRU/dx
gkDO3J9WYnvWEyRXUOCi9855zn6Cn6dp5jmQCJRk43A9B9amz2NLx3e5q+GPERsLNYmMjBh
wPf6VvzXIEUnmW87kEhsJjaQee/bp+FJ4a8CfaFS4e3kaNQTnPt1P510VtoCGNBArL5PGGG
cYJ4Ar0KVGdtTya+IpKWhy1ra7tD125837IbZLa4gDId8j/AGgLtXCsuV3bvmIBEZ65wed0
2J9aEsAJzPJvmfHBz/L/AD2r00+DbzVfDWrRw2jTTjyiESLOBvPJ9Kg1H4dQ+GbCESMu8gt
JGpZWiOR1z1J6/lVTwk2lLpb9WZUswpKUoN6t6f8AgKPO7rSbe1uFD25mEQ2lXLDgDjlTn8
qrWXwnbxZFBcSyxWlk0mxuVMiE5ONhx159h9Tiunm0d9bueEkW0j4aTHLc8D/PSjU7z+zJS
WTMCIQGAIwcAdiPbjmuV0ov41oejHEVI/w3r/X4l7w18IvD2mwmGSZbqeJWkaZm+QYGeBnH
8J75POOa6WVbLxhoSG6gtHitA0aZPMmQcYznjj+leeI8mqXJleMxWo+4o4356n8q6OPUGtL
VZGkGyJyyICOMgHHT1HviuqlVglZRsvzPPxGHqSkpym3Lp5d7epV8Q+F45LMyx+VbtF8se1
eDxjAFZEWi/wDCN+HvtP71bq9LRwCTqq8h3HPr8o/H0FXDdSeLtfghlJjjZzwo/wBWnUsfo
Mn8KktpZde8SNc2uVWzAaANkbFXaFUEdOAOnpWLUW7xOhOcVyyfm/8AIwvDOg3NlEt3DGkr
OpLRZ6DPQejV6h8PIlkeN7CGGHUP+WkcsH3jz99ex9G/nisext4tcv1m2NZ3QbDKcAuoPIY
dx7/TFdxpegjUvs0MQNnOkhaFo5VLFpNgYKcAuOF+U5xnpyc92Boe9df1/keXm+MXJaWl/w
CtuqNPUvAi69/ZU0z/AGXVPIkKRH5cjznB6YDL7dfbBp8NrdWsYS5sbtX7eRCZEI9Qe307V
W8c+Jm02y0yzvQ5kWGUA7cbnE0gHup6H8az9N8ZaveW25vNuiDt37d2B6V7DqUozst/63Pl
1QxNSjzStypu2ttLvZ9vX/M/oxso0lTd5gWeZgu/d1PsPpVuISyXQSQlkX5Q47+9fnz+wR/
wXY8A/H1rPw946CeDvE0ji3je6/dW143rG5wDn8D7V+inhO/0/wATWcNxbXEU9vLhkeGQOp
X2Ir+P8Rga+Gqeyrx5Wf2vRxdKvBVaMuZBcxsp2ktxwGB5NQu0dmAZPmjbIYZ+bPUVtPpKm
3YuxxtO3jn2rGu7YvbMjEPu7+tYyi0XF3R5n4z1a40152iVAm7b5Z6KfSufj8bz2cLW7My7
13yKCcHriuv8W+GpXDRiPFrnOW/xrktc8Nb7hPLQN8gQspzwOa8aspqV0elS5GrM6bwVqi6
xJHJOjBY13BQQAfYmtHxU41Lw1c/Z/wB3iRUViRwp56dcjnmuf0HSJtB06VyrbWGAAc81n+
KviBpPg3wjcanreoWei2lpzLLeTLCgHuWNaxk3Hl6szaXNzI4Hxn8OL201dbyC4k+Y4M3IY
fl9a8y/ae/az8I/stfDea48Sa1pdkluduxX/f3ZUc7Vzyfc8etfIv8AwUj/AODh7w/8ODee
E/hQsXiDU1+R9TPMULcg7B0/E/gCOa/Hz4wfHDxz+1B4zOo+KdVv9VuruXEdvuLjJPChep5
6D8gK9TLeEKuIlzz9yL+//gEYnO4Uo2erR9oftm/8F3/FHxchu9D+Hdh/YmkysUN9K+6dwO
OCMAZ9vwJr418AfDTxr+1F8U7fTdI0vXvHHi3V5D5NlZQSXU8p6sQq5IUDJZjwACSQATX2r
/wT4/4N6Pih+1Elr4h+In2j4R+AuJBJqVqf7Z1NMZH2e0baUU8fvZio+YMqyciv17/Z3/Za
8AfsKeC5PCPwq8OHR7d0Vb/VrhRPqusnH37m42gkZ6Iu2Ncnaq5NfUVcVleR0+WhFOflv82
eOqeNzGX7yXLE/FL9oX/ghx8eP2dvhDaeKr7TNH1wxwG51fR9Dvvt2o6Gg7zIq7ZAByTA0g
UZJ4BNfMfwu+LniX4G+IF1LwzrF3plwrbmjDkwyEYyGT/J96/pcxd6BqTXkTyB4TuDckn/A
Br55/a//wCCRvwn/b90i7177Fb/AA18eyF2bxDpUI+z6jLnJN1a5VZGJzl1KSHPLMBivOy7
jWhim8NmVNWfzVvNfqbYrh6ph7V8DN3X33Pj39kX/gtNonjG207w/wDE23/sTV0cGHU4Wxb
zdhkn7p+p/E1+mvwI1Cw8XaVBqdne2+pWrKAlwswfGec5HfHrX4Aftu/8E4fih+w14lFn4z
8PTT6M6hbTxDYwyT6Vegk42ylRsfr8jhXHXGCCaX7Hv/BQX4kfsY+JLaXQNTlv9CSVXuNHu
pGaGVR1Cn+Hjj09qnH8D4Ss/rWWPfp0fp2NcNxNXjH2GNXz6n9O2k21pBqcPkzCRBjEgTn3
qCL4jWx8TvCPP3qxVyyELjoOlfFf7Bv/AAWO+Gn7Ustva3epReF/EXKjTL2UR5JPRCT8w9w
SPevtrTtNtL+za5gkiaG4wS6kMG+jD618lWw+IoS9nUjytdz1o1KU1zRd0O1LT7K7mFwG2y
Bw24dGP92qkep3mr6pDb5NuqsC7rg5/CtWCPfaEOAIIlwny9v7xNRHRftUiC3QMYkLhgcMw
x196ycW9hp9zsvDGspYwPAX3rDmRTt+Ynoafc+KZr9dvl53niuT8M6i00MiySF5AuWYrtwD
ntW5oF0rNHC6OWQ5icD72a6oVW0kjnlGzua11HPcWwkkJAC5CY+9+NUXjuNYUxNiQIPyFdf
d2CyQMhP7sr2HIrzr42fEvwv8A/B51rxZ4h07QdOhUlpbm4ERkGMgKCcsfYCumVJt6amSmj
d0fT2t7khYVdkXPJrzr9rn/god8LP2GvAd1eeNNfslvRFuTToZFa6mI6cfwjPGWxX5e/8AB
QD/AIOTodO+2+GfgjbSXF2ytAdalG4jtuQdF/U+w61+X2o+HfiT+178Wtt7/wAJL488Uanc
YhsbOGW9nlkbssahmJ/AnCnk19PlHDVesvaVVyxPIx+b0aL5b3Z9k/8ABQT/AIOHfiR+1fJ
daB8ObX/hCvCcu+KS4jdvtF4Ce78HpjjA68givlv9kn9gf4q/t8fFVdO8DaNq3irU2YHU9T
uD5VhpQYt889w3yRptBIGdzYIRGIAP6b/8E0f+DY+fUrKy8WftFyT6VYbkuLXwTptyBc3Ax
n/TbiMkQqRgGOI+Ye7xkba/WbQvh14a/Zz8G6f4c8E6Hpfhrw9YRYg03SbZbeCPIAJYKPmY
4+ZjlmOSSa9rEZjgMrg4YaPNL8P+CefTw+LxrvWfLHt1f+R/NJ+3V/wSh+L/APwT/wBSll8
U6P8A2r4TldUg8TaMXuNKnJxtV2wGhfPAWVVyQdpYfNXzaIGI+6a/ryfWovEOkz2l3ptlf2
F3D5NzaXEIkguEIKsjqQQykHBBHNfmx/wUD/4N1/DPxr0+98W/A46f4G8R72luPD1zIyaNf
k84gOCbV85wvMX3RiMAtW2U8W0azVPFe6+/T/gHJmPD1SC58Nqu3U/DhLBscKx7HirUVgd2
GymBk/Su4+PH7NHj39l7x3P4d8d+GNX8L6rC7ARXkBVLhQcb4ZBmOZOOHjZlPODXOWWt3EF
j9mEr+R5wmMfYvgqD+Wfbnp3r7ilySXMnofG151IuzWv3GfbaaZ5kjjVpHlIVFjG5mYnAAH
UkkgfjVoSCUKHwuMsPlwecHH+FaMGoyJE1xFI0U0MqBWjyrg8tuDDgEFRjkE5yD8pqKIxSy
7pIRgklucV0qmlscMqsmveRWeybyPNAzHnbnrz1x/KiKxMoy2RxkEd/atj7FBJjblR78kYH
arlpp0LyIQfmBz8y8cc84Of1rdUbnK8VZGXp+miOZRkYY/e69Dzjp/nvXV6N5NgrJEPMH7s
lzlSwGCy4DEY3AZ/3AeORVC4077TeTSxQpbRySFlij3kRKTwq7iWwo4BJJIUVr2ekmGXDL/
q22kK25SRkFs+9dVKHLsefiK3MtWdrqEqXVxZRuBj+zrXtu5EY6E/d6nOMZqvrvh9Li0weD
jI4/T8K29T01Pt9gPusbC26fw/ulNO1rSTOg2PlMAfL29T7168oXvc+epVUlG3Y8l1XSnhm
kgSR/KuHWVl/hZlDKD+AZvzpyaXHYTK1rOzZQKxaPYQWXDgcngEkA8ZHOBnA6zxF4Vfz8RR
ltvOQKoJo8qAB+vdmrz3Ss9j1o4i60ZQstOkCKNzuF5ZeSFGM5/LH51f13T45vB753x/Ojb
+u3BznHc+laOnWT25yY5kiZTtYoVDjg8568MD36g9DVj4labaweA3aPJAZfPV16DP8OPYcH
tzWeMp/7LUf91nRlVZf2hQXea/M/WOe7tbXxn4e1SS3vNL0zV9Ms50kxtFjDG5RCCCxywRc
DjBkPY16RZfAD4YftE6hat4p+H/g7xrDZ3cwsV13SbW/REyCXjEgc5fPzBOMquQdtfPmj69
JFpHhu/it7JDYoIVkt3l+VBtK7zgAsSWXPBzET8uNx9c+D3xZTRfEsd29rNBF5jmW2GXZmc
ru2sVBX5wvBBAGTj1/Nmft6ep9CfCP9l/4X/s9+ObvU/Avwv8Ah74Murxfs011oHh6z02d4
mJJRmiQMUBH3SSPl9uOh8Q/AbwZqHxUsfHn/CJ+GJfG1vAbOPxBLptu2qw2xD/uo7kr5qph
2G0MB8zDuah8N6tp1/odzcrHMbFSpu5Dgvu+U5YjjccnPfBya/NXQP8Agpb8UdP/AOCfE8m
m66fEPxt+JXxI1X4feAFkgh32YW7MYuSipt8u2iIO50Zc+XvyCako/VW3+BPgXVfihpXju5
8FeFL7x5o9oLPTfEFzpcEuq2Fq4lHlw3RTzUjYTTgqrgETSD+JsyeKvgB8NvGXxcsPGureB
PA2peNrK2a2s9du9DtZtUt4QroY47lkMqJiWQbQwGHYfxGvhv4uftu+Lv2Dv+Chn7KPwk8V
eOJfEnhTx/4Wn0XxBeXNnDEb/WHmWO2vcKgMbNcBU2oQgSc8EjNYf7RX7XvxGsf2mv28fB1
t4y1az8O+APgm+t+GILVlt5dFv30mSU3EE8YEqyB8sDvypAIwRSGfYUn/AATN/ZvjijH/AA
zr8CWllJCxr4F0rdwCc58j9K6Tx9+wh8FvjL4qbxD41+DXws8VeIr5UFzqOt+FdOvruYKoV
Q0ssTMQFwACeAAOOBXxj/wS/wD2rfH/AMQP2rfh14O8QeKtU1/w437MvhXxZPbX8gmluNWu
RCk9287AyySyA/MWc5JJ6nNe1/8ABPH9pnxh8Wv2qf2qdA8Ta1LqekeBfHEOleHbOSOJBpl
qbVZDEpVQWG5s5YkknrQM9t0P9j74W+CPh7f+BtD+GHw803wd4kcyavodl4fs7bTdSb5f9d
bJEIpT8oGWU/dUdhjJ8I/8E9PgH8MPFFjr/hz4HfCLRtY0ucXNlqFh4O062u7OZfuPFLHCH
RgcYKkEHpXy7/wQw/4Ka61/wUA1/wDaIttf1n+2bfwr49uLrw5mKONrLQ7rzBZ2+EA3Kn2a
Q7myxLnLEYA73/guB+0B4z/Z6/YB8ReI/AHiOfwv4m/trSLC21GG2ima2jm1CCGT5JVZDlH
I5HfigD6P+L3wq8L/ABr0C40Xxz4Y0TxV4elCNNpOr6cl7Yy7HV0DwyhkbDhWBK5BAPbhLb
4ZeGtQ8Cy+Fr7w7ol/4buLD7A/h+TTopNNNrsMf2c2xUxmLYNgQrt28AY4r4Qutf8Aj3/wT
l/bs/Z68JeMPj/e/GXwP8a9V1PQ9Q0zUfCNhpz6dJBbK8E8UkGHz5ki5XO0qGyGJG3xf4P3
f7TH7Sv7JvxZ+NSftWeJ/DMXgfU/EyWOgReFNLuIni015TFH5zKGwwQKcqSP9qgVj9H/ABH
+wT+z9440TRrS9+BnwivYNDthp+mxXHgfTnXT7bzpJzBCGi/dx+bPNJtGAXldurknGvf2Qv
g/4e+Hep+CrH4N/C6Pwvd36ajd6KPCtkumXU8artme3EflmQKMCQqSAAAe1fHX7If7dPxK+
I37UX7Kltr3iu4uLH4gfCG58TeIoDbwRQ32oKke2fCoAnc7UKrzjaOK5L9ub9u/4o+B/jX+
2dY6J4uvLOy+HPgzQr3w15VvB/xJ7ieEtNIh2Ene394sOnABpgfZ3w2/Yf8Agt4G8T2vibR
vg58K/DOtWM5ms7zRvCtnaXNqSMZSSOJXTjjjB59zXnnx7+Cv7N+gya/49+JXw7+DZaR5Ln
Vdb8ReHNNdtzybFeaeWH5mJ2qCzEksACa85/bi/a08a/DL9i79n3XNE1240/XPFPjDwrp2t
TRxRu19bXCt9ojbchC+Zgfd5HGCK8V/4LQ/tP6f8IvG/wCzxoGpW+n3Ona14/t9X1S31G0h
u0FjbGOOQ7HUhDm6yDw2Ysg8EAA+oNO/Z9+DHjb4QWGk6L4C+HGoeAdSuF1a106HQ7I6XJJ
Iu1LmODyzGXZW4cJkjHtVv44fBnwp8VrVR4x8M+HfFcelEXNn/adil79kl5AkTep2v79vxr
RufEAsIpztBCoJARhjtHLHrx+Ppj2OfqvimytbeVpbkwJMm50K+c0gIYlRk8H5uCc/pVEHB
3WhweJUvQ0zQW0EsK+Y1yI40VnKgMSrE9+n59K5X9te3guv+CanxHsZ743F7pWrWTeTMcvA
BfW0RAyPxyDjDYGcceoW40XSre1mkkkuBBcW7xyRyRwBS0kbgEdc72xlmO0A8fLXm37Z+jG
D9jT4p3d9cxTT3OqWMjR/aP8AWL9qtQQU7cLDzk8g9QPl68Ar4mmv7y/M87N3bA1n/cl+TP
ydey8p24PHHPfP/wCqknsw0I4kBxl/mz36juO31zXZappiXlyXQeUpPC+n41Uk0MyWxUEsy
k7B2XJGeMZPQnr/ACr9HdJo/E417q5z9rp6rCoH8R4PSr+lRMJ1IXAQYYsMj8q0YdCKLyRk
d8cg1oWVuqRguP8AE8DrVRpsiVZWOi8I+ILmwsNi+aWkQqQFLYGDwRW9o1heyRwu1jdMJCw
VuRv685NYfhy9XTJkZI+eSCTzyMV6r4J+L01po62sluJkjHyEvtCnP69+Mj69q93BRUklKW
x8hm850ryp0077u9ifSfCN/pvhnXH8hrXJgkWUBuFDlsHIB6V5T4utbnxJfyec0xiyS79GY
4ODnnoSD07Y4r60+Hut2PiLSbuzvmWGLVIdnnZybd1IZWIGcjIwcdmz2rjviV8AZjafaLaT
SurFtmoW6RsoIwQWkzk5bIIHRevQepiMG6sLR2/M+Uy7PaeHxMo1bKT/AA6fofO93G2maGo
LKFIJY46DsMetcrH4cm1pvPldhbjJSInbuP1r2dP2c9Z1+dvtBsY7dF3oBqlptOCNxJMuOn
pknoB3qyvwdu7FUUy2URbaiI9/bpuPTHLgD3yeK8qWW1ZvVNJH1keIsHSj7tROT8zyrxPaW
UF1/o9tHBYRokMYVCjSbVCmQq0j4d8FmG7buYhcDAGZF4c+3xefcIVAyVjDdu2eenHoD/Kv
pzwX/wAE9/H3j6zk1YadE0FspKItzCwUZ5yQx9O3XFSR/skXdzJLHqtzZRTpiOT/AE+2DKo
woADSKDgDpkdO1RHLZTbt06dvXsFTibD0VBN35tn39Oj82j5a03TJJ7PUNRDZluR9niUONy
lyQcr1Hyq3p1FdV8PPhXLqemF4nnS7RwVDYXepB+6p++oxzjpkZx1r6X8JfsMQz+H40OpaO
8091jH9q2ybiFUYHzkH7x+npzXWeJvgtD4CWHw/d2GnEWrRvBNNf26s3BHAEmUOecd8A8jA
rpweVxlPllJXtseVmvFvs6TlQhKze+2lvP8AI8K8O/AlIZgl9Zyxa3AVkiuHfMEZ/iQKVOS
PRieeg711fiu8GnwRWfifQNP1Aoixw6pHE0M0RHPzPG25WBJ5z6jivVNR8IawIbj7SNIezu
X2+Y1/bK0nXgrv4PfI4qzY69qfgTw5e28y+H7+w1S1+zNPqVzG6xRByMKN2JVBLYwrncvci
vceEhTp2pa/d+K6+p8NDO6+KrxeLVu2/XtK6cdvha89zxW1/Z30341XehDSLq+tJxp8jql0
yOjhbmblmZhjCgcknpXSWfgtPh5brpSWqW5thh1Lcs3cnHUmvadH8KaZ8UdAGp+ELXR9Nud
OifT2tY5fsxuIjl2kWLG1cyPuA44H4DifEvgPxXHrdwLfwzqYh8xig80TFBuOFL4AYgYBIC
5xnA6VlRjQTctpdV1/pnbWx+MlP2U3emtm33/VbO+vZdT4g/bJ/Yu+IX7GGvXlt8VPCOo6d
HAWW01p5BcWepIvzF4JUJRicj5Dh143KDxV/wDYM/4LY/Fb9ifxVaJp8t/4r8I3EqqmiX77
po4+n7uQ5P4NxwACtf05/Ff4C+F/jz8ONV8G+OdD03xR4b1qIw32nX0XmQyr1B9QwOCrKQy
kAqQQDX5Cftqf8GsV9oGo614j/Zx8R2Y+0K8i+GvEUu24iXqIbS85HP3VEwUgY3Snk1/OEM
/w2ZQVHMIqL723/wAv61P7Rp5HVy6UquBblfo3t/n+fkff37CX/BWn4W/t2eEVjs9Tg0LxV
GgF5o96wjuIX7cZ6HsRwcHBNfQjRbkkKfOi4JYH7or+Prxv4N+KP7KXxf1Kw8Rabq3w7+IO
izLG324vbX8JxlWjxw0ZXBVlyrgggkGvv39gL/g5z8V/AK40/wAL/GW1bxboocQzaxYnFzb
p03SR4+bHU7fwWvEzTh9x/e4XWP4/8E9zL8y5/wB1W0mt7beZ+9muwPer5S7/ACv48DgfWq
fhqysdMs2a5hjxDlvMkOF24/pXy18RP+C7f7O/gT4D2/je28VprMOowhorG0w07HrtbJ2qe
3Jzntnivx+/b4/4L8fE/wDbV1+bw94ESbwT4QnPlYSX97OmeWdsDOfQ8eqmvCwmS4nEVUox
+89StjqVGm5Teh+pf/BS3/guf8K/2OPC97pOjX1v4o8YpGy21rasHhik6fMwPzY9B6cletf
g/wDtQft+fFf9vbxwX8R69cWmmTSHyrOOUxwwrz2HAGM9PxJqH4T/ALA/xM/bA/aKTwr4E0
jUvG+u3CpLe3i7jaaXG3Hm3Nw3yRRj1Yj0UEkA/rz+wx/wbU+AfgDcxeIPjTrFv8TdesyGi
0HTPMt9BgbkZldgs11ztIGIk4IZZAa+qWAwOUvmxbvJff8AI8dY3EY+kng9Iy6n5mfsB/8A
BGz4nft76k1z4S01NI8C2kxhvPF+sAw6dGy/fWID555B02xKcErvKA5r9lf2Ef8Aglr8F/8
AgnfdRXmhaTJ4y+IkcLMfGOswKz2745W0gyyW3GcMN0hDMDIRwPrC2WDTtKttNs7Sz0vS9O
hFvaWNjCsFraRqNqxxxqAqqB0AAFUS1uY3h2KbjjaOy818rnHFFfE3p4f3Ifiexl2T06C5q
r55d2Uf7du9Tmle8jAWZQjNIMljnj6cVmXckdxFcjzZTtO4Nn07fSt3XZ20y2kaXZsdeh5A
rG1/T7YeHt1vIq/Luxn73tXx9S/XU96FuhhXdus8TLIMYAZeOWIOafpdlDBpkjRx5Jw4yQC
CeuBXPtqFz/aIUfvEx1OeBWwZYtK0fCwhlQByzE5JB/8Ar1wxmm2zslFpJGR4u1621SS5il
8i7jmhW3uLCSHzYJ4mBDq6PkHI4x0Ir4G/bI/4IL+DvjrHqWv/AAmktvA/i8u8p0FgTo1+3
UiP+K1Jz0XdH0ARetfbPiTVbeykub2FI5Y3dolTqS23g+vFYsfxqd4bSziURTJN5u7btYu3
GM+mAavAcQ18vrc9KdvLoysRlEMXS5JRv59Ufz1fGf8AZk8bfs5+MptD8a+GtW8OaxZMGxc
RFVIJIWSOUfI6kqdroxUlTg8V9TfsA/8ABYX4nfstajZ6Drs95418IvIoMFw++6twP7rH7w
+pz7npX62eMvCvg39pzwJJ4d+JOhWPibR5GLfZJkJksCePNhlGJInwPvIwOOK+CP2g/wDgh
TqHhK6l8WfBbWx4w0aBjL/YOoSrFq0HXKRuAI5+Of4H6ABzyf1jKeJcozqCw+OtCT77fJ9P
mfn2aZRmmVuVbB++l0/zXX5H6Ufse/8ABQH4X/ti+Gp5tE1qCTUZEAlsJZRFNZv/AHdpwfw
r37TLN9T0PYF3CBSTIeAMjhs1/Llp+l+JPg98UHms31fwd4o0q42uGWS1uLeQHlJI2APXqG
H4V+kn7J3/AAXs8RfDjQbXRPinoB1G1VVjGu2A3mP/AGpIjz0+v4Vhm3A+JofvsGvaQ8t/+
CZ5bxhhK7VLEP2c/PY/TrXLmTQJzBC+64lPylv4gepx14/rXb+FJrTSNLS51aZLe1hDTyyz
SBEQAZOSegHWvz/+NX/Bbr4W/BXSLbxFZ6kvifUr+BvsllYop3KwGQ7HIXoPu5PtX5//ALW
n/BUb43ft9zPp9j5ng3wfIuz7DBIwEqD+/jqcdySPQCvCyPhnH46r7kGlfqj2c3zzBYKnzV
po/Q3/AIKIf8HF/gD9nOzvPDvw82eLvE4BSOZDutoD6jGC31yAexPSvxc/aa/ar+Kf7enjg
6x481y+uYXbbb2KyHy0UnIUKMD8AAPbPNfV37Bf/BGbx3+1g4v9M8KaPY6CHP2jxLrxnhtZ
G5yI8MXnbg/cUgHG4rkZ/VL9h/8A4JbfCr9i7WINTttDsPG3j23kU/25e2P7nTXBBH2OBmc
RMpH+sJMnXDKDtr76pg8qyOF8RNTq/wAq1f8Akj5GhmOY5vK2FpOnS/ndvwV7v8vM/NT/AI
J5/wDBut8Sv2q7LR9e+IMJ+Fnw/hiGyS5sUj1zVYizODFblQwB3H99cEfKVKrIoxX7d/s4f
skfDP8AYn8Ey6F8O/DOn+GobwJ9tv0Xzb/U2UYD3E7Zd++FztXcdqrnFek6fqbahODOXZvu
knnB9DTtQMOrwvG+NpXacCvls0z/ABGMXKvdj2X6n0OAyijhXday7vcj/tu2trXYZTvflge
mOma5DX7m41jUHjtxuiiIGdvUntSahe/2HduuGZo1csWTfuO3AGPSrPgvUo7i1ZRBI4jwzu
mc5x3FfMSnzvkZ7SjyrmRzsou7NyUgmmbJQ7TgR+5FbnhS+bXrd7edz8ihsbfvcVbYG4Esk
cEjRMTIWUYIHvUEMyaVPI8SuiMhcq/pwPl9qzjHld76F3ujO+J37P3hr4zeDbrw54x0LSvF
fhq/XFzYajAJo84IDJnlHGTh1IZTyCDX5Cft+/8ABtl4h8DXWpeJfgLdT+KtEQtO/he/kVd
Uslxki3lJC3KjBwrbZMbQPNY5r9kl8Yw2iOJHWVUOEcDAbjvmpPBnjCXWZpImHzKflIHUel
e5lee1sDNKjLR9Hqjy8wyqjjIfvo69+p/Jz4n8N6v4S8RT6Rqul3Giarp2bG7srmzNpcwEH
LLMjBW8znBLDccCoYrNPLACrwTzjn8+Tj2zxX9Mf/BQD/gm18MP29PD6DxTpj2PiO0jIs/E
WmBYtQtuOEdiCJogf4HyBztKk5r8h/2nv+CIHxJ/Zna41XSRF4+8L2+7ff6VAy3lpH13T2p
yw4BOUMirjkiv1bJuJ8FjGqc5ck30f6PY/Mc54dxmETqU05wXVbr1X+R8PWehzTSNsR2xW1
YeHbm3GWjaPfjB3c9M9ulfT3wy/YxtLywjmu57iSKZVcKu3cQeVBPTHI7V2+m/sS6HehQ93
dJHGdgDKhO4kkgkDJxn+LJHAHA4/RqeR1rXf5n5FiONcApOHM38mfHUOhzF8pG2846HrWnb
eGroAYhcLjPpmvt7Sv2D9BtkLvb3MRZcROzEs3IycHjg+uetWPEv7LfhHwT4ZnvtRljhK5R
PMmJO73BbA69hXRDKH1kjgnxhSesKcvml/mfKV74YvdU0Sxv7VZLgQQJbXCoMtbsg2ruA/h
ZQMHucjtRpukXgzJNZTeWhCFthC5I9fu9vrwwHTNerXnw30zTLpp9K1h4Zo13bkfayKeMgL
zk8fnV/RNGv9SsJ4YvFmpGMkOwa6l2M43Bcgt2BfnGfmIrtWXO93uccs9SjaO3ndP0PLV8O
yNEx+yS7sd0OKyNa8HSXKxSR2xVlzlPJbPqG9Ockcf3enOT7nefD3xBKytbeILroN0ZuJQu
fUfMTz169SfpUjfCHxhdWyeTrOoTPjcwjupTs/XpWk8uTVnf8P8zlhxFKEk7x183/AJHzxB
4UuIY9q28gIIyCh7/5z+NVPHllPoXgy5uZbTzNu0BHUbGJOBu3cY+tfQzfA/4iPFvWTXJH8
0rHGs82ZCFJJHbAx6/oCRxfxx+G/jPSfhTfXWo315Bbq0a5nu5PvM4VcZyDzj2rxs0wShgq
r1+F9ux9VkGde1zPDQvHWce/deR9V2fn3vgfTdUisodOiMdtJLKYRGCCjoyRjfll+XzBjOQ
2T6V1ngLxCNZ8dxS2+BHeREKk6iMLN5W7aOp4kU7eMnA461t6J8abK58PaFrmoeG9Ei1mCc
LLJKgkiR44QyPt2lSS00uEYbgyL1A3V59d+OCfGVvqsKiWN7wyRXCo4ALAKMtgZbCllH6Zy
B+PH9Ln2L8J/iTZP4bEd9FHeQXlpFqSMskmI3QmHL7/AJC372EADPQ5JxX5If8ABG3xDp3h
v/gpBdzePXuAu3xOPhi8zj7BBdf2hL/aQAA/4+TDk5/55Ag/wCv0c/Z8OnnT9Mgtr2aSL7Z
LZpGZFR5ZSks0aEbc43xxlcnBKjHPFfF/w/8A2J/FfxH/AOCbHiKO28P6h4W+Kvw++IureO
PBa6nYtaXl1JHcyOkOyYK0kc8auoX7jEKxztOUWtjb/wCC4/7P97+2B+3j8JPDOgz3Z8QN8
P8AxBqnh+eAlZJL+zDXVsEwc/PJEqZPTeTjiuD+B37T0X7Z+tftqfEW0dEn1/8AZqifU4xj
EF9Fozw3kWBjpOkwHA42nGDXtXhPxt4x+Pv/AAUd/Zn+J134I8R+GtOi8A69LrMF1o1zFH4
euZIZo3tZmmRQj+cpCbgNwZCN24V518N/2LfEvwP+NH7eg8O+C/EU/hT4nfDXV5vCx0+yZo
Lq5u4Lhzp8Gxdsksc8hjEEZL7fL4O4AyUT/sbap8aY/wBsH4VP8G7X4YjXk/Ze8HC8Xxvc3
ltZvaoYyGia1RnMpdU6jG3d7V0n7M37QvjD9nf4W/t++NfGE/hqLxjpOq3Nzc/8I7dTnTBq
TaaI7byHlCyGPzJEGWXOT7897/wTk+FHiz4XftnfD/Wtf8Ka1p1hafsz+FNDkur/AEiaK3h
1GIwiaycyqF+0xjIeHIde6ivIv2nfg5478Xz/ALSHgNfAvjSHRPjR8dvDtnc3UOlTxWyaKs
aT3F/52An2cGBAZc7P3g55oA7H/gm34Fn/AOCeP/BQX4aeDGhmsk+KfwG037XHgJ/xP7OQP
P8AeKqwWOWbpk5bHQEn27/gvL4qm1X/AIJq624kQwDxFoAlO7eGY6pbsG3bQAPlPHuK8U+N
n7B2mfstftHfs4/FH4ReFfG+u3ukeNk0PXrebVNS8RPZ2F7aywT3EkbSTGCCL94JHXC8rk8
ivbf+C42jeJfiD+wBq+g6L4bvPEerrrmj3MenaJp1zf312seoQyM0SLuZwqI2SFHHXFMRjf
8ABVH4gvrP/BQr9iuNTuGneNdS8tYwCcta2/Q5Gfzr4h+H/wC0V8WPBv7PGifDPwjqfg7Sf
BHxv+IXi/whqWpavpr3MtlfXFxIsKKyypt85XKLkcMpPIyK9++LPx11n9vn9uL9nS/8O/Bj
4reFtP8Ahfrmo61rep+LNAk0iCWKSKNYUVmKguXQ/KuMbuMjOOCsP2W/GHxH/wCCRfxJ8JS
+Fta0rxppHjrV/GHhaO5sZIdRjuIb3zonhRkVj50YaNHBIbzePYA9B+FHwyX4Ff8ABRf9lr
4e6pfDU4/CHws1TQJbu2RomnKCNFl2gkrltrKMnjbz3rzn9vO2t4Pi7+3/AL7aNHTwF4XSP
ymOxZDASx5O7nDnDDI74IrpfFvxd+INl+1B8AvjbrHwl+KOtW0fgS90/VLHQPClzeXumXsp
icwTwACRMNvG59uQMjOM1wvxn0nxd+0lqv7Y/i/w98Ifip4f0fx/4R0Wy8P6frvhm5tNQu5
YInDpBAQWlxtbBTeduM4yaAKv7V/ij4/S/An4Aad8QoPhFH4Mt/HXhaaxHh+5v5NUDkJ5Xm
CaJYtuzO7DH5vu5HNX/wDgon4HX9s39oX9oOBYTeQ/Cn4OwxQQx/vfL1Sa6XU1dfRmgswv4
k+w9M/bL8B6t48/Zf8Agppek+GPEupa9pvjXwndXtrY2ckradbwQ4mZ0AJXB5dmwEIOeua4
b4c/8E/bL47+LPix46+JWi+OfD+p+J/GWoRaXb3ep32i/atEtY4oLWR4g0bPvUEglcFSu04
NAH03+zb8cx8bf2XvAevOFubrX9HtL+aaOTa8EjQxmVSBxkMpXtjJ49bF/q9vFqNvKC23zD
aLGAczuwIHdT3wSv8AeHy9Afnz/gmrpniD4VfsmL4Y8R6VrGmzeD9a1HQrc6hbNbS3kBmkk
huI94G+IrI6h0yvy464r2Wa/l8L6kyfb2gSaxjkc20yKAkozhiQTja3JwNpZTzjmiDq/hfo
LalY6jPdXWtJEDBDdpHaZGFmVg5lZ2G3eAH2jpzgAHdj/ti+Gofh9+xd4+n8PsujSR69YTR
C2m2s7ia2AKnAII2o2Mkgxnp0G38MNQ1K08Cx2MV4dQ1WUiSSz+2pNaxQvsARwPmBAJ3AA4
KtzgkVzf7VFrNq/wCyJ46i8i0gN5qdtOoSN9wAltz1xjPXOTxgAccV3Zam8ZSS/mj+aPKzy
UY5biJS2UJf+ks/NiOwkfb8uD6AcVL9ikYDKg7Tgq2ent+Zrr5PBc0RTKk54PbnAP8AWpk8
MvuOVfKjA+YevSv1tYKfY/nSWb0OjORh0559zGMKDzhRgD8O1WLTQMuCwAJOBkmuyt/BcjI
D5ZyD9eOa0tP+H10VBEfBbHDDGfzreGAk3qcdXO6aVonK6f4fEFz9wHyz94HIP0PpW/Z2Mk
iRDy12xAovAOQWLfh17V2mlfCi8S0trl7SRLeV5IlmJUrI643AAHPAZOvXdn1xu6T8NWhKl
lORg9D09K9KjhFFaHzuNzXnfvszPhhPJp+oHIwpTIYk8Yzx6d/rx711VzpV94q1HzruFkso
T8obpJ2/Ht/L1rU8JeAIbjUoovLCZyC2CegJ6V2Wo7vDdiVkhURlCgAU5zzhc16tGPu8sno
fBZvmKhXUsPC9Rq1+3p5nm+uaPb2kMko/dxL9xFALdMADgAn8BWB4U8P/APE3j1SdJDs3eT
C2eR05wQf4j0NeiWvhA60fPucIoAaJSOPx/wA81R8QWH9jSMHDSFuEXP3/AP61VOin7y2Ns
HnKdsPJ3m97bel/zf4n1/8Asmf8FA/DnwH/AGdtU0jUbO2lu5Y2to0Yje7FDg7f7v5YOB3r
47+IHiSbxFr+r6vsj/0mRpFhIysYzkcHPYgfSsyy8MyPfm9un3Tf8s0H3Yx6VZ1W4itLdoD
mWWdSAuMk545rhoZbTo1KleKs56s9uvns8TSoYFzU40VyxVlom9df1MG20+6fwhBqH2s/Jf
zLsLhflKRdO3B4H867KCe4tNRi/tLzru3vAii4mXLwqRtyw/iX0I54HauHvznwyXiRCbS8K
Esgbb5kZxwQR0jPOO3GK2tOvLxtKt7iJnukEISSGRsyFlG3IY/TofzFdtCXK7+R5WY4d1oK
Dtbmd7+eqs+j/Dua2tO/h/U3jtLsajYpkKI87gueGTnkEdjzXH+P9U0zSdJF5Yy25RbqKZr
PyhNC7jk71JGB/eU8N0PvbityiNeaQQRz5tnJ8q7upGDzGxx6Y9u9Y/jPwBH4v1C9XTRILw
sC1vDDK4uGYKQiqw3sdxKg9Sc4yCDWderJwcUjuy7AUqdaNRyatvbr6rv2f43L/wAHvFvl+
DWRTIipfSSqQwAU7UBI79hzmuxtfihq9shW31XU40J3ERXTRruPXivLvhHpkVtqVxZmRn+1
IskXmIFIYDJGMkHg5GD90DoTgejxeGlwcvImSTtQYA/8fGfypUPbTpLT8B46ll9LFSc2k3r
q7H75iTFuGDfMigtnq1JtE7ludwPOKrSP5oA5xnrjpU9pciFGU8EjgnvX8XXuz+/zwv8Abb
/4J8fCX9vXwl/Y/wAT/CFlrU1qhXT9Wh/0fVdKPOGguV+dQCd2xt0bHG5GFfgD/wAFYP8Ag
3G+JP7Emja/8RPBWoR/EX4W6YrXV5OiLBq2h24xl7iD7ska55lhzwCzJGor+l2/vt03Xn0r
48/4Lw35j/4JS/GLY0isdDmVsHHBU8fSu/A5lWpTVJO8W9iamGjL32tT+XXQfDMWs2mmwxw
yTTSJEI4UBYyuQAAFHUngV+vP/BN3/g2S1nx7p2n+Lf2gLjUPCGkSlZbbwhp7KNWu06g3Mv
K2qnjMYDS4JBMLCvyj/Z+ZJvHvg4SSCMfb7MFj/D+8Sv7KJJxJcPtzv3Bt+efevrM+zOphK
UFQsnLr6WPncswcMRUk612o9OhwHwu+Eng79nTwBB4O8B+GtM8K6DAdy2dhFt8x9oUySucv
LIQqgvIWY4GScVD4iX+yXSZJW81c8bOBnjn9a2PH+2xu/OhRgkmSx3c59a5a+8QADOAyYKZ
Pf1Jr8xxeInUm5VHd9z7ShSUYpQVkUJkkKSOMBQoBUd/SqV1YpDM9x5jYChlAHfuDVjUdYt
7JJZEkT+FCAc8EVmWmvRy3F2kyuEhXdFIq8P7H3rzJNXsdkU7XF8auLvRSdu8SRnHPQj1rz
7TPEEd6DEEMpVSCq122s6U3iEQLZ3IEkx8tYmkCoT1IJ69K8xutbGjeJbj7Ise2KQxP5b5G
5SQefqK8/FzcZKT2O3DQumkbWoeKZNMs4Xks44xI21hjPljsp/2q4zxL8VX0uzuUaJpYXO1
WI5Ga2PjZ8SYdasNPGm2K6bFBbCOQS/62WRThmx/WuN8F6/pniLwxqUepXka7AXDcDB9q8v
E4h+09lCXzPSw9BcntJxOW8QeLrO91FPIfDBS3lByDnGM4rz/UfG1to+ryw8C6Lhw5b5lx6
U3xrdWVzqRNtJ+8DnZKnylsHgcdqp6x4Rk1+WBphH9s2lzt4+UD1FfNzm5O7PpKdOMUdPY6
5dwWCzymW2t7uE7X37XkGcV6Z4V8X2tlqVtN9uTyhBCwEAwFOSCG/wBrHJ+tcF4C8M3/AIp
e3SS3WW02gRO/PljvtPrXvujfs7WOgWrQpcQ219cwC5hhunXc2epPsa9HL8PWm+amtEebjq
9GHuz3fY5j9oz9k74f/tk+E5R4v8Prc6haIVsfElpEIdRtYsf89AMSKOfkfcvXAB5r84P2p
P8Agmr4w/ZWtYdUmltfEHg+4KfZ9XtRhRlgFWeLJaJzkD+JTkAMTxX7VfDDRE17S7W2kKPa
rCIhDF91yBhzu7rXwl/wXh8YWng/9nWwsxc+c1vrMAMfKkqs0ZAGOor9v4J4kx+DxNHCynz
UptKz6XfTt/V0fjvGPDuDxuFq4hR5asItprrZde/9WZ+fPwg/YSv/ANoD4j2Om+FPCt1rWt
XLKIYoo9sSKBlmdmIRFGOWYgfnX6W/sof8Enfh7+z54g028+KUsXjPxBlTDoloCNKtn6gSt
gNcEHHHyp1BVhXg/wDwSh/aAtdf/absU+0LZeTo9yEiTKrjyxkqo7V96+M/FEbatpcqS+TO
hLCTaOeoDg19p4l8WV8rrrA5c1FSipOS3d218tj4fwx4Yp5nhXmGaxc5xk4xi/hVkrO3X8j
2DxR4mW4ht/sUsVrHZx+WkEUeyKJF4AVRgBQOAB6VnfD/AMQRCzu53l/4mImKoqAfvFHViP
pzXnfhr4hPdaQ1rcSylbYsqXGMmQNzgjvzVXTvEz6PqBSDLxKdzSv8vB7k9xX4fLH881Vbv
c/bVhOWLguh9GaJfpq+nSxC4KzygHeoweR1qLSrufw/LNHqmXG8eWyjrmuX+G3iyz1zTx9m
vo2ntXy21M5J5O5vTtV3XGuNX1wWbFYQ6lTKz/KB1z/SvSjVUoqaOF02pOLNbUIrXxZqiyw
M22P5ZE6bu4Oav2uj/wDCOxzCMsvmDAG7qPwpngWKyfSF2/KVJBKNnn1/StC+mdVZYFEpOc
OR7VvFK3M9zNvXlRh+Hr27aS4smCx+amVUnOfasrTZIpb4290H87cY0G7Gzn+VaEuhXWtqJ
1ke3ukfAK8fSrUXgqIuZbly033h6Z781lyyZd0iC70O2uZowqbd4BRz93jrkeprS0HRTaq7
mFYmbJJBrT8PeHxqgjZtwVBkDoAaZ4gf7LeARglEzkk9vWt1TSXOzPnu+VEUzZK+wwTjrWL
L4XtJLqSZXdWcjoehropLjz7NMMg5/HisuGE219IdhdJDkn0P0okrhFnzx+0f+wP4R8fanL
feHk/4RTW5UDyXMMWbS8lOSTJEMAEnksmDkkkN0r4R+N3hbxl+zR44Oma9p8MElzuktLuFh
JBfBfvNG+OevKnDDjIFfr1e6d/au1CuMHgjtX5rf8FYPh5qPiL9s7wbpmmyPhdFuZJI+of5
osfQ8nmv1fw/4vzJY6nltaXPSlp72rjp0f6O6tsfjPiXwDlFXAVs3pU+StBXvHRS1V7ra/m
rO+9zyHw7+0XdaTpOsW17bWeoSapbeRbTzSMHsDuz5se0gbuCMHI5rx/4+eJdV8RWcSjeYF
bezAHOcYA9q73xD8Dtc0O5NxPYy7GXcmwllGe5A6cnPPeqth4fuBbBJrVnyuw74gQ31HSv6
C9nFp8vU/mL28acozevL0Z86ea4YfMy7TkHvn1+tbei69eWkq7J5AoO7AY+3Pp2AOK9rv8A
4N2GvSHztNkifaSJIYyDnBIyB6k9T/Ssu4+BosolPl3KRAllbycFjxgE5HHH61jHDyi9zul
m9GrGzVjldO+IN5b3mPMUiQ9FXOOnT869P8B/GW/8Nw+ZDLbp5mPldRz/AFzXAyfD6WzfbF
90nBXvj69zUth4emt7mJiPL+bJEihkP+9wQR7EYzit9dpHJKNKWsdz3ew/aUuordf9GhkmA
yTuI29c15X+3n8Yx45/Zh1m1nsHgEckMjPE/KKHUEgkcdvbisK10a7swp2vwDxzuPT0xz+N
P8V6BN42+H2saFcu8X9rW0kCzkBvIdgQrY/2WwfwrhzHBKvhalKC1aaXrY78kxjwWZUMVOV
4wnFv0TV/wPojUf7Yu7qLTbv9/Jby212FlTc9wI9iPHGApXg3G1sIR8qck7s8z+0FpEvwy+
Jr2EmgW2j36Wh22f2kznT1baDkBQePn75G/IxtyfPP2RtY+IWt/AnU9A13xJq3hfWrbUvsm
nXmmahjVbAMtp89uzA5h80MVJyHV5EbaWFen+Cf2ZW0b4aeEp9QvL/xJ9limtJ7rUrmJBDb
upSAxR2+FS3jMjttV85GfnPX8Eq0505uFRWa6M/s/D4ilXpKtQkpReqa1TKngnx4/ga+lux
+9+ym01Jbbzd6JIhSTLpknuSAccDrk8eseFL2x1XxJtj1K8RXu3VRd+YkihkY8jAZWDKevI
yRx0rwv4k6MfDOoJcT/ZxPaQBb9VdiULuMoGD5cHMmNygEKcEqFIx7fx7IlxaktJEqxRjIk
+YEZAO7gg98HBHXrzUGh9aS6Q0XiCVWmiw0j2cV1NMkUciuN5yVX5V5Izhs5AGO3c6Hp+s6
XoENobwKglVkH2jbsCs6tIMgLucOAo64QkEE18t2vj+PwzrQmvlM91cbBHG8zbbMMAu/hgd
2wHCkfLj1GB1Gj/FMyXMQSSTzpgwd53cLMwxkMFZcZzwexA4A5CHc981HVL2y8QrplncOiR
XINxHZMzeYTtZhtCBu3J3euSMZpkOv3OpxXk0sepTQpNlwZpXCt5ZOwhmU9/mG45KDk5rxz
wr8TNNvNejmvZrvToTD/pCw3kkrSkfdAwOD1HJI6Z6ZGnpPxdvFstQjtrqSAXkTCBYQWE+8
kbCB83cjJJz79aB3PT/Gv2zw/r1olzNdSTSboAWXIxwV24Y4wjt94lvlPUiud13ULPV74sL
m2idvnjntSrCXDYKkFQ2cAdyM575J4O78ZXf2aG485rlCcrI6F242nOST0yQCTkkn6U3/AI
WEbm5JA2pEQTGvBOcAqDnP97AGOuaAOn0p4Le5WRmkvrcRPGqpIu5z2UkjBK7geMk9uhq5c
a/LoGoqlvHNclisn+nQqiiROCy4zyQcHHOCcgkZrjNO15rySYpJcbpl3bJZduTgnOW42ggc
HGfbmoJvGezT1tYplTY+AEQ/M3OckYJ+9x25HPegD1C/+Isiw6nBZNbTXSRkH7NG0qxRgYb
aGCkjGcncegwfXmbPxDf21nb3btfPDCfs04kkw0gZmYZHOer4wR90dOK4vUPEnyfubi6meZ
cymQFHk6dSGJK9vm6j1Apt/wCLLS4libzZ4Ld7cB2XHyMOOmSfmZQScjG89s5Bm9rExjuEu
reb7BCsQQTbj84G7hgvBOwqOOuM8g5GPaafe+KNNnnjumjsoYQJXdQJArMsW3OQOjg8lRgH
JwRWHrXiloWZ1866iMDPMjo3lSrtODvByQvXoAMfQmlcRZWVtNn8uHUlcwmWUOsrh1JiyMK
7jZkf3h90ckAJuS+JoI7OeTTEuY/sflLbFhaxsjuwyjNtZ3Ul0QNlSwLtwR1o3El1rHi7w1
Jb3OpX8kloqzE2qzQzKYmV2M0qoFHCKvykkEA8cPa0XT5tbu59NtDpd1ZwyRTQ3cbG5kJjK
SNFMoB3IQAvVcEdwMLJY60PAmlRwzwrc39ldJFczLEUEau7uPvMpyCx6McAchiBTA09F0iX
4RfBVPFviLwzqGhWE1sbq3ufsHlfaY4hEIj5ijb5hUllB2ZDKRkBmEVxp83jr4e6hpM95aN
e6rqyD7KjLMsRCtcLISRkfukToFJJHJGK8D8Z+Ib3QfGt9b+INY8S6lpGp2txqM1hdzRSXV
0tjGYba6MVujS3CJFmKM3DSNEkoClDEcey/sR/DDxHqviC/wDFt9bXWk+FH062t9Atr62Ft
dylk8yV/LCqVijLGOPIy2XOAMZ9fIaFSpjqTgvhkm/RO58xxli6NHJsRGo7c8JRXduSsrfe
YeofslXZkG1YZR1bgqQe/wCFZ13+yrdWcbL9ljPBJ2nBH619XXGlBbg/NnB4X/GiCOzDkkq
CDg56V+1/WJH8kfU3ezk18z5Y0z9lG7uREyWsTeYOhblT/KvQvCP7GltG4/tC+2J1EUS8se
/OeK9iklsopSQ68DIIqpNKm9iszEn7oPrS9tN+Qlh6cXeb5vmcrb/suaHoOo20jo8Ecybow
wYrIv8AeBPXvXoGkfA7QTHiGGHys/MpQfP6Z4/zmqsOtT6gluLi4muFt4/KhSRy3krydq56
DnoK2LjUL2OwSeG3mS0dzEs2whGZQCVDfQgke9c1R1Hu9T1MLHCJuXJdfj/VzL/4VP4fsNU
XCWNunLGVxtC4GSOATk4wOOpFc1q3wt0HVrhLu4s4dkBOwbc7uerVY1i1u9TlIeSRQDwQev
tXSRxraaXv8tppnX5UB43f4VjVdSNrPVmXs6Fdv3EktTzDxdoGh6ZBI8lsfMbOzYGyxGeMd
AOeuOK424+GEFzENQuIX8+QZjjzlV54yMDBAxwc+vfj1+w+HF9qN+b28RS5+5GR9wf5/Kpd
U8MyacgUW3n3DA4G3p74rSli5R92LuzxcVkanFtQUb6XtY+ZfF/h9NDkWJID9pkOVjXJODw
OOnX86zoPA9xpmLmaAyyOCpWVThcrxggjoTnrjOOo6/T9j8P4bN/PmtreS6bPzPGrbc/h+v
0xWb4xtLK30SK3sS76xLceXJb+T8kEQAKyB88sTuGMcda9COb3kotXPH/1Xq0aTVGaTe+mr
8v+B+h8pWnhQNJqenbZXaWIyBDkJui+fPbOU8wfVuKi8K+FHltZXtmWO48xpPswLbQuRgMD
nGScKc5x1zjn6A1D4UQ6TfWd+kf+lRyiRm6gyAg/jn3rev8A4YaBZSJJ/Z/2VLuMTW88K/P
ECwyh9dpBHPZferWPpKSdtDvlgcXUoSUZJS0d/Pbbs7W8j50j8If2ndboybXUIcgoeGwQMb
l6Ovv29RViHwXJf6jFFckWN/GN0EqHaTnHzIe/rivc9X+EcNxP9n1CJBLvb7NcxtsR/Qo38
Ld8Z/On6V4Ck8OXKxa3Fb6ja5/czSRhkB9HHQEdm7+1byzShy6K/l3PCjlWZc6Um1bru4/P
qvJ39ep88ax8ItW8OTW+pXMUgtZW/wBHukhIhlbGSoOMZA7Z6eor0zw/Y6Lq+lRSu1tDIBt
eOXaChHUfMRkeh9/wr2O88FtqWlNbXVql5pDAFRj57bgjKgcMOQc/eG0YrmZ/2eZZSrWMEN
1blcrIwHzVyUc2UU7PlPZx/D9XFqHtVzNLe2v3Lofqnf3e+UnPHXHpVRrsx8nox4zSzI7I5
A6cn2qixMn0H3a/jNtn+h0UhbqYmU8jnof/AK9fIH/Bd9yf+CU3xeCgDdosi5/vHFfXl2Cj
Blcbxx0r4/8A+C6xaD/gln8W2cdNGdh9KvC/x4eq/MJfCz+av4O+FJbHx/4OgvJ7S1331oy
87mb94nXH9a/sI1i8/sy6MgzhMs/oR6D3r+PP4C3X9pfFTwo8cfn3kuo2mwEE/wAadRX9g3
icForkK4Qk7WOM4BNfW8Y25KTh5/oeBw7zc1RT30/UyfEmo/2/bExK+2Mbjhe31rgdd0hrT
TJ3HzAq3ybsDnrmtfVfEM3h/R7q1Xc3zgblk2lj2wO9Yfh/xc2q646oEMewqTOP9U/diPQV
+bVpxk7Pdn2FKEkrrY8o1bVho2qxsx8vDRszK+Y9uSMH8xXRR+LrO7a6t7ORF+fymnPOCO4
H6VyPjn4XJ4k+MdnZadq0v2OaQzT3SIduFyzqOMAZxjP5Vw/iz40WHgiw1XTreNozpUxL3D
D5pvMOASD7V81LEyouXPor29T6COGVVRUNXY7bXfFFjd6vHYxanLc+dkzR+X5CRNuxw3c1i
W+lnRvEk8aRvLFcE8/3WzWL4JfSfE00txqer2nh+2trCSb7ROocTzbWVUAJHzMDwexFVdD8
dW0Oj7mkI3wFsE8qTzg+46H3FcMsQpWnP5f1udqw7jeMfmO+J2oWk/hzUIVvgl3bg/u/+e3
Ocr9DzXimkeLI4tLuGlAA5QOe5965n47/ABGm/tPzowYvIBUbed2eP61w2n+PpZ7SZbh1jU
qcjOK8urzVXzpaHsUKSpx5WzrYfFpv9ZkC+WWtiU2g9Qe9dd4H8ZTXk/lNAZZIMwjngZ6kn
6V89Q+PBoGpXN3DcoskMIZfOHytyPzNdZ8P/j3v8WwSSSwzXVzIoCRRZ4OBznt71UsHUS5k
jTni9D7H+EE63s9tZWSPb+SC8ZefcrN6j2/wr0zQ7e61PxlBBqy3UcROzz2O8Y77G9M9veo
f2XfBuk+NSmsXsCxrYq0hQbIxL2znnjFdB8Xfi/4JTwnK2mLd21xYuFCSKRh884z1BGeRXv
YSioYdVakklul3SPmcVVc67p04t9PRnKXfxc1L4N+LV0y11MHTVui0jTfcRSeSD/dr5T/4L
w/F7w/4k/Zu0iy02RtQur/VIJnn8rYobzIyduP4cCvo/wCLPijQ9b8Ax63Y6TGlzJKIWidS
crjv6V+fv/BWDXkf9mvSH8tbW8tdSj8u3I4H7xK9jhjGzhneHop3i5xa8lfoebnuCjUymvU
atJQkn5u3U1f+COMln4V/bZ0i7MMUkZ0a+80PIWG3ycduB3r9OX8F6P4vlv7qwmeGO1JEcE
hDYjA3EqAfu+hNfin/AMEp/iTcT/tZWksr4/4k98xPYjyv/rV+qE/xfT4afDXWL+xuImu73
T0MZTnBZcYr7jxWx1J5vBSXu+zT/GR8Z4ZZfVjlDs/e52vyOP8AHf7Quo23iP7DpVrM0FtL
5nmyp+68teDmtDwx+0JD4xgzNavHcRqsU+HZt43ctgemeK8Zt/iSbHw0xwZXun82Zz0yc8V
6Z+zx4gsbLTxdNa2l7PqO/csa/wCrA4G73Jr8Tp4mrKestz9gq4anCndR1R9KfBjxjZJe3E
Qtp5LF3CxTKjKZ1OMA8cYPfvXq2qFBOl0iT26vB+9HHzjv15x9K8R8MeN7rWvCceALW7jY2
7xhD0HHye/rXoPgnXdc8a+MWGoSQiS5iYxmMDY6oB0B6L6nqc19lgq65FDe/kfIYqi+Zy2O
r+GHj1TqtxZI+8bt5yeUUY5bj5eteqWV1E0O4NknksO9eSLp50qKaaPZ9uuCHaaJv3YX+4B
6cV2XgHxO2oyPayyBig4J4zj0FexhajXuSPLrwT96J3Ok6R9qJbHQgkdsVeHhSMjr0+7xTv
DQ2QEthT069anuvEEcAZGAVkPc/er2Ixhy3kcHM76Gfqdp/ZsTG1l+b+6O1chq1y+sTtCyO
4RhuKnkj3rqfEF5HdW7Sr8u1RuI7eorjdE1aK9viOd7u/zFvlI7YFctVq9kbU1pc3rfTVlf
KhtqdMD9Kvajpw8wFUPTnngGpNBj821IKsAcHOODW4ryW84L/MmMHC9BWsKaaMpTaZytzo8
lqPMztx/49Xwr+2REdR/4KFeFkl+Uf8I/cFeM7vmir9DfF5jntI8cc5BFfnH+2Dr8d3/wUP
8AC4gZleLQLgOD3+eL/CvquC4qOe0Eu7/Jny3HDvkGJb/l/VHS614HUaTHPJaqbedmjRyvy
uwALD8NwrgtW+GlncS8Rgc4yoFej+K5LeK9VdOuHubfYp8yePy23lRvGAT0OQPYVh43E7sd
elf0nSbcbs/krHUqaqcsFt6P8tDjYPhxDDKdiFlzyeuR+P41c/4Qx2DZIfuWYknPHP8AntX
Vblt15G3HTHBrNv5rO5lH+lMv+62Aa03OP2aitzk9R+B+la2cy2NuW55K4JP4YPvXLap+y1
bxMWgaT02g7v8APWvWtLUuD5N+kgPO1lrSj3jAKbs9StUqklomR9SpVF7y/r5Hz7c/s/Nbr
tD7ccDehxj64rJ1T4G36EmGKF8EsdjAHHsDivpxrVbnqgPvig+Hmksnt0cxwTMrui9GZc7S
fpub86f1ma6mbyaEtvwPkfV/gnfvAxkhkcAggNFuCkcj2z6U7w38MrSP7Pb3Fo+SXjcGNfL
KgDaAMZGPmzzjke9fVjeAY3GMOf5VFc/DS2tIyTbnk5zwR9OlEsQpbpFQyyvTXutpLpc8z8
IfAjQbjwV4hjm0+waQ2kbqzQKWTFxH0bHHVvzrl5vhRAlznyrRjHIXJjgjVSeegAAA9AABj
FfTXgHwsuoR6hpkEYEt7aCOBSMb3WRH2jPchSB6nHrVU/DNJOHVoiD8ynqD/SuCM6cZyjK2
/wCi/wCCexLA4mdKnOF9mtG97v8ARo8Es/BFs86M+nWEZXKnNspLdeTxnP6V23hrStD07Qr
+3n8L6XfT3Xli2ujEFNkQcsQuMNuHHPSu2uvhcyxs6p5qL3IrNXwt9gHMeV9M8CtFToz2sY
N46i7tvrvrvp/XbdamFbaVo8Mq+ZoGnYHQi2jwf0rWtdQ0BpFhOj6WuBgf6LH/AIcVcTQo5
0I2HODjLZArLn8DTzFmWWJc9M9SaqVGk/soVPFY2HwyZ3ugXnhtrHD6FpA6lP8ARI2x29Ot
aPh4aJNeNGPD2jsuc4+xRHP/AI7Xk/8AYOqaRho/MPz8qrfLiut8CeMJ7G7CXUTcD5jgVx1
MvouLcYnuYTiPFqpGFWbR6zceEvDl/YxRLoGjxvIwyBp8XA+uKsQfDPw3JalToWjHHIb7FH
ke3C1zlj4pWaWNh0cfLnjPODiug07VGcbiWVMc+9eJUwigrWPuMPmntXfmuQf8K+0C2n+bQ
dExggf6FHwBz6VPN8OfDIgUNoGiKrYYYsYuff7tSXc3yllzjop9frWdJrzWg258xVyfXHHS
pWHjLZFyxzp6Nlg+GvDNnG4bQNF24PSyi3Efl061j3XhjQLiLaNC0hY8Z2mzix/6DVS+10t
LluKiGur5gTOOeOP1rrhgIrWx5lXOpSfLzaD28FeHoEfy9B0RA/XbZR5I+uM96oXvhDw7Mx
VtD0VskE5s4yPbtU73m84TLk5JAHYDk1Stkm1fUY7a0ie5mkIUKoOSTXRDCU1rJHnVczqtp
RbuWfiJ4b0Cx8YRSW+iaRHcRWlo6SJZRq6Zt4ycHAI59PU1mavqpvISEbgAcjAHHfitPxlb
vqfimRrZVkSKOK2LBtwcxxrGWHsSuR9aisPhpc6uBEZFVSQpxwfpXRhlSpUo300Rw4+eKxO
IqKF5Xb/PQ8017xg1rdGKP7yDuM5rAufENzekLGhBJ5z+HQfnX0M/wVtNNtRJJarczjgSZr
V8IfCyxhuEe5tIjNnOQOOvH41csypJXRxU+FcXUmo1Gk3+B414O+HdzqcIaeNA5wSrISfYf
WvSvDH7NEmrW0c06qsZIPltkZ/KvZNF8AaXFcxzBMEY5boPeuhureO0YhWV0TPK8ZxXh4nP
Zv3aWh9tlnAuHhHmxPvHkl3+zjplmkbv+7MfJEY4P+FZ3iT4dKNPESZaBCXSLcdqkjBbHTO
B1r1PVdUjAyevoe4rk9R1GN5JDgEMMcGsqGMryd5O53YzKMDTTjTglc8svfg7NeWW7zFBJP
y9cVe8D/C4W0b+d+8eP7iHnivQYY4ZpAu4rnotP02JtL1IybdxYFVXA/z1rtnj6soOLZ49H
h/CQqxqJHNReBrj7WsezHA+Xb9a2rP4M29vFI1yqNPKPmYLyv0Ndxo8CW+ZJMGR+ckfc+lR
eIr0k+Tb/PM4wcHG0HvXmPGVJPljofRQybDQjzzV/I8Z8U/Cby7sxWMokmc8hu2fftWHY/s
3vBJ8775nOd57+3Sva4dC+yRlz80sg+Y4rPfWJZW+zwp5jg/vH/uCuyONqW5Ynh1uHsG589
WO+yPKrv4EPdiS3hw7KcuxBIQjmq0PwT+127aTJMiyeZvt5COI5CMbf91sAexA96940eNbC
Lai5Djc3PLGsrWtBi1DUv3EW9U+8Q36ZqoZjP4Xt3IqcLYVJVIrXZrXbt/wTx3RPhCkVmdN
1LzHSNihaRcbcHGCOvBFa1t+zncaPCdqNqdi+AqA7nQenOdw/WvWJ9Ij8X2quBHHqkfy4PH
2sD3P/LTj/gX16z+G9TbTVMbAI6HDIeAx/wDZW/nWVTGzd3Hfqjehw1hItRqLTpL9H/k/8j
zXQv2c7x40axeCOzxxDnp/u+n0PFdTY/s/6I0OWuDA+fnRZPK+bv8ALXpOkWp1253acrC8J
w8ZXAPsw/rXVD4dWEsaNqMkYuivzBVUgfQnrXl183qRfvSs/Lf5n0uB4SwjjeFNP12+Xb0J
rsb+mdpHb0qnb4kvhbtnEvGR1Wpbm8EYJViGcYYeorOuXYr5hJG3jI/ka/n5vqft8V0H6vF
/Y975ByzY6hfWvj//AILrnd/wSr+L/wD2BZRmvr2SQ3MC7gW8o4Vz2+v518pf8FvrVZP+CX
vxXV1+RtLbcex9f0rbCK9eCXdfmKq+Wm2+x/OF+yPpMPgzxP4Z1zUVaRrq6tY7O3TmSQmRA
T7Cv62PHQ82zdHAXY5Ysv3nJ7V/Jn8IfiYB8T/Dtxb2iXkqXltbWMUKHbEBIm52Ff1hePL1
ft+wj7oO5S3VR196+z465I0qEIPRX/Q+V4S9rOpXq1VZtr9dPl+dzxrx9d3Vr8TNNiQMNPh
8y4kUbmLYX5VwvHXPWlfUtH0aw1NIp2kktQ9yxmY7w2MsgPrzxVnxt4qsbX7cYBKfIX5WK/
MC3G3Pp+NeQeOPjJp/hrytK/tBx9rbddRnawjctkZJGfug5r8axNeFFuTe/wDwx+m0KE6qU
Utv+HIrX40Xth4aGkWvmLf68z3UWoTJiWwt+RuAI5KgcCvjL4seMNQ8TeKL68l1Q3ov7gxp
Io2iREOA7D1Y8kdq7T47fF2dPGU/iCHUIvs7iS08qHduSJeF46c5/nXh+ta3HYW9vNEyrbI
wZ2c/MxPOa+VrVp1rR3S2/rufW4bDRpe9s3ue9eFfHEXiS5tbOSF5WgiCXEoGEVsDAx3/AA
qDxT4mm0XzEk/dm16R+q9jXLfAr4vaD4dvDeX8El2WJ5jI2r7muf8Aiv8AEBvEnidrnTbiF
Irhx80r/K8X9xsZxXH7Jt26nUt/I3/G93pWreHdTW/jCapcQqYyCNqjNeXeJ/CJ/tCCI9RH
u/Curv8AxAuv6MVk+z3NzAoS4CLzDzxz/Ko4fBVnq2mEv9r3Q5kZ2k3bR6VdKbp9S2rnknj
Tw1IL5IyC8YAD5HX6H1pPAnww1LXvtOqaNGsk1gu4W8zgOqqcsQc+navQptW0zQtGFrJLG8
yZlDv/ABDPrWOnjePwVrVvrGm/vhPG0U0EZ5YMMHA7161PF1XDkiv8n/w5yypQvzM/QX/gn
Drrav8ADe4vbq3tYls7KRAboF4zuAG4jrhSR37mvmL9tT4hXOi/Gm+sdFL3dqjsjZl/4+Hz
y/HA5yB7KK9M/YR+MguNG1LwrcmZodRtZvKZVxsBXI3c9PavmX4uaHqmmeJNVzex3d/DKSp
jzs+8SQOPes3UhKjTpPo3v3/qxy0aMo4mpUfWx698E/2m7m0tbvwtq0+GvLcMoYbvs+O+a+
af+CwniKPXvgNpcnnJmG8jCyIP9bmRATjrxWV4q8U3Ol6sLiQeRdoBIzs21n4HA9q8k/b/A
PjXbePPgzodjFB5c3nhpFzkqQykYPPcV7vDOBqrNcLUjqlJfLr9xw57UpfUMQtm4s2/+CMO
k/2/+2lp9rhT5miaiSr9Di3Jr9AfHfxNi0TwTJ4a0+wg+0xny5Z5E3gEnsDX53/8EfjcP+2
JaeS5iddD1FgfpAa+zl8M3Vz4vt7yZr37SkolnZ2xDKq84bPH05zX0PixK2aU/wDr3+rPm/
DeF8tlf+d/kh3jbUrO01T+wZAkUqRqIpIk2K74zyR1rtv2UPFFp4a8W/YZorfUpXZJ955wy
n7oyQPWvJ/iDZ22oaw0qsXtrOVY5nXI2ueeM4J9OKZ8LtX8nx0hjSZHtnWJ93AJBOCCPavz
CC5Yqceh+hzXMnB9T9G20LSvGE13fWFnew3MIAkaDICqw4baOOOea9B+HfwpvLjw/YSXL77
va0jrJ8rjAwFYj8+K8d/ZM+NWp6g32X7Qpsmk8qRXhBJPfGPmPTHoM19uaRpUUWnx/IpeOI
BUPbjNfcZTSpYmPtlv16HwmZTqUJeyZwNj4Ol07wkI1dp7gAh2I6g4GB9K6HwR8NodKPnRH
DSAM5X36g1rXF6k6MpAhZSQN4xz0zzUfhme7srSXzpFcMSqsvfB5r3oUoKSPHlOTR01/Amn
WSwIfvZOR1Fcv4muYdP0t3ll2sM4YH2pNQ12XzQUSSQKAHPQYboc9K5vxff295qdrFII7mB
3VQjdCx4wa0rVVbQinTd9S74bup9TsfPD+XZPLsj89+HwDub6elUPAv73UpbtmC2JJRct1b
OMAZz+JFaGtiKGERwzwWmnxQ7ckA8jg4Az69a5HTJB4J1BXurryYZmSaQuud8Z+beMdOB06
8VyzlyyVzoirp2PedJuLc2aiIgjHTvmnavceTZn5xu25wQa83tvjRo/hfV1trm5jjjJ3R/O
GJDDIz36Gup1L4hafJ4ckuzIpjCghhya9KOKhKLV1dHFKjJPVHIfFv4hSeGPDTXJDAZCgBg
Cme/NflBP8RtW8c/8FI5pdSuTJ5WlP5AMm4KhkXHHbgCvt79pz9rbQtQ8OvpttDJLf2tyS8
xwIlGVKKQTzuH5da/NnwV8STqv/BQua7lt1DXVizlIV4QmQEj0xxW/A+OjW4rwsKcrpc3/A
KScPHWClT4Rxs5xs3Ffmj7u04C8ZdxPzEA88HPvV99EEUJIO3Ge2fyNc9oGtCfB2so6gMOo
rrLbUVkiHTOOCTxX9a1LrY/jPB+znG0tzkLuD7NcBUO4NkEEnuMdQePbryB2rm77w5ffbhG
7oRxuPTjGOld5r2kK0/mQ5WQHPPQVR+y/a5vNmzuHynPRvxq1Z6nDUoyg+UzdH8LRJGN7nP
TOcCt3TNL+ww5iLk54LHOee1Vo4fLutp6H7uOlbdtbSNbriMBF/ixyaUnZG+FpJvbVDIspJ
6ZHpnFWrRCp7uectnqOO34H86LW1JkIPG4YzjOPpzXR6NZxtbPF9k82WUqVlGd0YGdw29CD
7+lctaqoo9rC4ZzdrkVpEowCOoGOa2dNskmVQevPHbt/9eqkWltHvIzjoMrj9KntonhYFux
6GvNqS5tme/Qg4P3kalto9oGLug7bSB3z3rWbW76LAj1K/VRwP9IfAH51zy3pjK/MmVHRe3
b8qff+IPOkZjsGfmKooVR9AOK5JU3J66nqQxEKcfd0Nk+Jr9Iwh1S8xz92Z/mzzknPNcvrf
2q+lL/2nqOQ4yqXDgkc5I5x/kVDca6idG59+1ZkviRW3LzjPUV00MM07xR5+LzCM1yzf4sr
XNzrUYOy/wBQcY5JuXx/OsvVPF2racXEl9qCbemZ2yP1rTutcbyULR7VlBKEqfnwcHHY81n
3N3HeKfM+Y7uhTt9e9enTgvtRR83iJu1qc3f1MWT4vX7yYXUNSUAcAzPwPz+tXoPHGqXKsp
1C7Yjut0xGfqDU7abBLFuEa+hIH+cVXOjWattK/KOfl4rZQpfyr7jgvi07up+Jp6V4q1aFw
x1XUMZ5/wBJbp+ddtovjnUngTZrGojA5/0l8fzxXnyafYJk7BknuTkAVfsobMoBhgeBkORX
NXoU5rb8D1sBjK9F25r/APbzO9v/AB9q9vHltV1DnsbpyR+tY9z8SdTROdU1Lb6/aHwfxzW
bbJYsTn5xjBO40lzpNi0LKHBU9Eya5IYejHeP4Hq1cbiZq8Z/iPf4h3kwZP7U1AEjgi5fB/
Wqdx4n1YZZNUvwF4Km6bP8+aoPaWmmo2xs568ciqc+q28Aw7EnJ46c13Rw9P7MfwPFqY2tb
97P8TSTxfqSSc6nqG7Oebh/8f8AOavQeIL++tTEdSv50k+Uo0zFWPoRmuWbxDZoeexB9vwq
1Z+LoYArxTeUyMGRh1Vgc5qp0I292JjSzCztKpp6nZ6VphhlO8FGXl1bjafTFdX4YvdMtWn
+3QzzgwskPkyBSsnZj7CvOk8ejU72S4urp7m4ncySSO2Wdj1JNaEHiiBdihyDn14NedXwtS
XxfgfQ4LMqFN3p2t5/5HoOmX/2tFCynHGV7GtvTYgXyM5I+mK4TR/Ey2aKQRt77uau/wDCW
rb7isoyMcL1/wD1V5lTDybsj6PD4+kknJnqcIijswWcKSMKMjnjmsh/FUVpfp9q3yW6uN4U
4Z17j61wE/xCeMgbm29jj+VUrvxlHdnLOQccg96whl0t5HZWz+lZKno0dVr/AIhh1C9mNsW
SFmYRox+ZB2zzWIx82c5bjHTOaxP+Ehjk/i43YxnqfpU9vqUUgA39T+Arujh3BWPGnj1Wld
s2re5+ynKuu4dcnIpX1WSQ9QvOSc9Oay8q3AYe9Kmn3l/HKbW3nlWFd8pjUkIPUnsKXIt2N
V5WtH8Dql8WzPp6RohNxIuwnHAPY/ofyrTNuLKGHZcpczyxBpWAwY2OcoT7Y61xGgeG9UM/
nByqNgFWbt37+tdBf+EdVuR5drMGx99/uhR6VyVKcIyspI9TD4itOHPKDb6f15ianrc09yL
WDhyfncHIUVaS+i0W3jVFXIxv/wBr1zik034capFH+5xKxHzsy/ePtmq2r/BnW9b2JDI8UJ
JEjl1A/Acmo5qLfK5JItwxiTqRpty/r+mU7nxPHqs4jhlxEpAkkzgZ9P5/lU//AAm8WmRsk
caBUGc54P41paV+z+1pasu55FHJPIycdzWlH8EJda0pbSNIIrcS+cXP+tfIxtL5+76DFEsR
hb25tCqeCzJrm5bSZ5te+NLnX5nltomhXcAuTjce2Peu78A+G/FvizSTPeaTc4hBWKeUiOV
+MgFWIMigY56+hPSu88A/CbTvAMfnz28d7PuVk3JxDtORtz3yck98CugvdTm124Uufs8Mbf
LsOC2SO9cOKzSMvcoQVl1Z6uW8O1YfvcZUfM/sq1vnujZluv8AhGfC0a7R5kSJGWii2rvI5
OP4RnNeR3fxzto7l1u2lEysQRGuQB2r1HxJ4iit9MuDD/rWQqAEByffsa8V1LRpri7Zrjw/
YNJ6gvHkfRGC/oK4MrowkpOqv6+Z7OfYmvDkjhpfg2vwPTL2LMp7DrUUrLIQqHjA3D1NXNQ
RVkH93PTPIrPv7+GwdF3Y3HLHHFfhr0P1FXBG+wQEkNyeg5Jr5Y/4LrXaH/glR8WSWKSnSJ
NxI4UY619Kyao1yWcK/kq3OTyvbOK+QP8Aguvqf/Gq/wCLKGdvNfTJAEUHDJjr7Vrg6iVeH
qvzCpC8Wfze/AvxEy+OPDul6TOsUj6namW5ZdpZPNXIB7Dp9a/r78banBayTS4inVVzNuHM
IJwOcV/Gl8E5TH8V/C/z+WDqlopY+nmpX9fvxVuop7O8W3dbfzVERZTllXjP1P19a+k4xxL
dGlfpf9Dy8jwip1J8vWzPP/irpN5Po+o/2Z5TRvExcM2FbAJHPrnH44r5Q+JXhTVhZa3JNp
pLwWo3KzgGJyM+Y5xxnsK+sPAeuXHjPUbi0gtVFvCyK5lBGQcjODXLftb+ELbQPBEumaXZx
3F9qzj7YFBZ5ox1LHrheK/Hsywqr0niE9F/X5n6Dl2JdGoqLWrt/X3HwD4+ludD+G4S409z
PfSxRrKsW9Crbtu8/wAGSD65xXmXi64hm8G3Ftb4a4QFsMMbmH8IHtXvnxk+HOoz+E79dVv
pLe2llilS33bUuvLBCkgcjb2wR1r5U8Qa1cp4hLNIXhtWKLxxsHXPvmvHwFLnem61Ppas7K
/Rm1L53hr4U3Rk/d3Vwn384xn0FcX8MrvVdVJ0+VriTz8tGAPuj61em8Vz+I9ED3ys1jHIU
jEfDSPu4HfivWPhh4WtLq9jWEPbajhfLAxsjGBx0/rXpVKn1elLnV3J/cYRj7SacXokc34E
8Bap4c8WnVZ3kn0izG27iMnzSD/aHevUW8Y6Hrlhs0q5/s9r1TF9ndvv+1cp4ug1DSdN1mS
8RrZ1G3KHAm5xzXzXqfiHWtKv7ebT714W3uV3AMF5PrzWGHwcse3KUkmtPLYqrXjh9Ern29
8Pv2W9T+I96ljDFYmDyCUkkPT6n8a84+In7ImsfB3xTJLPm31Gzm3JDMMI4J428ncD+Fc/8
EP2q/Hehtb/AGPULq31O22IUYLtZcgbsYx74PpX1DbftSeDfjZYadpvje8lh8S2LMt/qLQb
kiYfd28dx6Vl7Krh04c3vfg1+nrsS6jnJTteP4pnP/sseA/EOkfFsTLbiGG9tJUL/eSJtmc
j27V5D8StenOp3+1oYby1uXEhb5hKVYggV9p/D74o+HPh18Mf7Rj01f7PUGOK6ZG82cMxGT
zxmvjn4g+GLDxz8SdRvraGQ6TcmRkiTIRCcn65z71zWpxUXJ3e/wCRpTnOc5e7ZbHzx+0U9
x5tvcz3MMtxJ8hWLgKT/hmvnb9oqwWz8C2csspe4adeqlcfMvSvu/XP2L9c8deD5NY0zQ7j
UbPTX3uRnBA7D1Ir5i/4KCfC+PR/hFBqm9lutOnjSaFotvllnReD369K+94WzKisTh6K6y7
fd8j53PsJKWGrT8jpP+CMPic+Fv21dN1BTGPs+i6gcuu8Y8g9u9fpDd+JUEtppuoaNG3iDU
pVvrG5EikmN+Uby/unvleDX5cf8ElbV9Y/a7sbaxlkmnk0TUPlTKN/x7k8+g69+1fd3hv4c
a3rk1tNa6be6hdmVRkGQvBjj92VIxnuTkCunxWnfNKa/uL82eN4c0ksum/77/JGj8VvB+me
J2is9GSya+063lDXELP5l4zuZNkiED5lxjp+NaHwZ+G0ekPbTXtlOJbWRWlWROSSAep69f0
r3j9nH4fad8LPCqfa/B8mr68dQMh1K7ndU+zsuEUIf4uSc4GfWur+I2s+H9Hhv7TTbGJ23p
O93G5nMe3b8yrnOOSPwr87+qN0ueU0vKz/AK/rc+0ljbT9lGLfnod5+wXYadbazqwnuLR/t
TlYYWj2SR5wMgHJ6nmvo/xx4rm8BXllPsE8E0iQEAgAMeB1+tfHHhPxTB4Qt7PW7fVHRMFX
ZIdlw55KkD368dh0r0v/AITbWfjnpj6fqbfZLRHWWO4WbPC/zBHcjvX1OWY2NPDqhH4ulj5
fMMJKpXdaXw9T6I8cSx6hoaXfmGN921hCAc5OMAd+awdOtNSsbFBDLeGB43d2eIZQdSmD9K
43w340S48LTaXb3Cyw2x2I8b+ZhvTPXtXQ+FviSdF0WS11RbiTYpXzHfJYY/h79Ote37eE5
cz0PI9lKK5UcZr3jmXSfEHlLaX8y7EBjCnhugwM/jzwKibU9Rm8R3Flq7NbaZaTh7togN6h
0IRA3IwcHODkHFc/q/imzl8exO1zOLa6VvLFvF5jvhSQvOerd/auE1r4pXOGtGmvLewkjW5
ul/iuZEPcc4x3Hr9K8WtjFB+8+p6lLCymrJdD2HVvibp8HgfUrzT721thZRhB9vQ+W+eNuR
wfzrynWPjV4fbxOtvE8l/aXVpGkccysVaZkBViM8IO20jvXkHiH4yDx6sNhrt+NA8K2lxJb
Rt5MjRzbst/Dw7YyM8Aelb3g7R/BnjO2t72D+0r02V4qwSXS/NLbldiqFXIXBxgnsK8qpmd
Su0qVref46f1c9SnlsKMW6t/l/mdBdfs8+I9f0621rT7yRLKxWRryaebcZJFI2CNQd7bmbH
sPXis3wb8ZfEGhQ634e1nTpIbiTLXKKWke3UMAX2glgg3AMcDGQfat34y/FWXwX4ZbSCt5Z
+JYJktbmV9rqUZN6MrDgAIFBH3ssOQa+ef+Fx3/wAJ7271+0uC9/fWslreGV/MlZnwVZ+mf
m656kc5rjxFalQqpUm0+v5WsdeGo1a9Nuqk10/O9yH4861qF74fZFie8s7j9/Hc+X1Dghtz
d/lGB6V8r/APxrplr+3HGkryzRnRgZC8JURsWzt6+3WvZ4PiIH8F3OgXc2oX92u2W2QS4gC
c5PTOeT3x7V8PeJviXP8ADT9rRplR1L2+wJI3OAemfTmvuPCPl/1kpVKj2v8AkfJeK9KpLh
bE0aS1at+KP178MeKtK1RFe1uImjBwVVxwf84rrLS8D4CuCPftX5q+CP2ubmwv1IjVCzKQF
6dc9yecY/OvZPAf7X+rarciLEWVHCsMEY4xxX9tRjGprTdz/P8AaxGF0rwsfaPnG5i5I3f3
geaR9L+0wdeAd3HFfPnh39q2UXkQureMRNgM4c/J79Pqa9S8EfF608XQbrWaJucFd33eTUS
pSjua0cwo1dJHe2+l5RS2MDgE1vaLEhUJ97n8q5rT9dYw4K7hjOVPBNammeIBFNwn1ya4q0
JtWPoMJVpJpnQpoId96gKw7E9a0rS3+zR4K84z0rJtPEsSx5I2AnAyev40XHjeJDy2AeVG7
gD/ADxXnSp1ZaWPfp1sPBc17Gy9w0PRevpS6P4tPhPVkuxb2t0UDDy7lN6fMMZI9a5e7+IK
qwDbTn0IrI1Xx9C0P313cgggcD65579qpYOUlyzWjMamcUqb56ctUaN74gaNjtdTyQQP8O1
ZF54pfb/rD+HFYWqeLIZJfkkVs4+73z6d6w7/AMQoR9/dkc4r1YUIJHyuJzSbdoM6e68UAk
5bnoTWdqHi7yov3ZBOPXrXJahr7yquZfuDy146Dnj8yazIfEMaXRW4Em3I+VTgNzWisjz51
6stbnf6Jq1zrl28MSldq7mc/cX8fzp2saj/AGdMI1cTynqE5wcciucl+I9l4ftIoWRUFwCS
E6D6muJ8afHS48Nzqmlx2xVvmZ5ATI//AALPGfYVcISk7Ixq4qFOn7z1/roetP4mkso0hkY
r5wyVDenTI/GopvFKEfMf8K8g8OftD6Tf3if28jpEibt0DHcr+mO4+tQwfGe08ZeJ7qK3Fp
aQQwlo13EPMQckjJ7A9Bz3xwTVOlNdCVjVNK0z11fGMaS9RnoDnrViPxmuPvDkZ615z4d+I
thoesQTXunwasiCQeTPcNEkpZMLyhBG089ee9YyfEEWc43zfISNxXnj2/CoUZN2sU8SoxT9
p/X/AAf09D22z8XJJyrDHrVuTxAskQy5/E9a8JT4pgltkr7TxyRux79u1WLT4uov3pSgxjc
x4p+yfYqOZ6W50eq6rr/zHL42n5ee9Y2peKBJLmRmkfPLFuh6da4aT4kRXjcSnLNjPrVPWP
GUduoO9GIPGHwM+1HLLZIxlXjJc0paHXSauJMgknnHTjFJ/ajHgEnceByMevFcAnxJQR7PM
XryWP6VtR+O7FYEe3uvP/dqz/uSvluc5Tk8gf3u9DpzW6IhXoy2kdbY6pKs5GSMdDzmugtf
ElxGMMJcfeK9B3wf8+tcHYeM4LsDDKWHUHn9PrWpD4oWZgTLgjjr27Cp20ZrFte9BnoNn4j
mkhCkyLu65rVsNYkHO7gHIye9cDY6+DDgvg5yT1FbOm68kq4zgjnIHepcE9jto4yUX7zOuT
WpSM9T3x3pl5cSSS9DtJ61R0i7+1y7d0a4QtvkcKMAZP1PoO5qxaX0jNnOM9zzms+VJ6HqR
rOcVd7lyytpJFyx2BCCSP510fhbw3d61aXE0EMskdqnmzyIMiFScAn/AOtWZpbRcZx83U10
ugavDpciHCyRZHmwM7Kk65ztbBBxXn4qpK1o7nuZdQp8y9o9C7o3hlmKneWOec13GiWLrG8
ccjorp5bgMVDJwcY+tctoerPltqiMNllA/hrpdEu9ihyHJx16c/5NeFiXJ7n2uWRpRtynQ2
eixWq4QZOckit3RVBjMUigbjmse0uvNjTjAJxz3rd0y2WRVZiADyM14ddu3vH1+EirrkL1v
AJECxL8o4yKlayYZGzitbSrOOGBVblm5yOlTjTxcOQSdoP515kqtme7HDtoy9H0xb1WEiny
R0AH3q2V0+CBfkXAXoD0FTQRR20AVRhR+lMMu7k9O1c8qjk7nVClGC13Kw0/z5Mscx4xsPS
qupW8FpDuO1VXkLnrVrU9Tjhhzn7vbPX2rA1q6V7ZLryg6ZKsCfudwa1pRk3qYV5wimV5mS
5y7fKCcqDUoSJRyVyeeTWLqfi63ismkMqiUMAsJUkvn+IHp14qiPGCSDL53HtjpXoqhNo8e
WMpRla5vXrYUVm3Fks5y+WwxODRRX4a9dz9OgV5rU20fmxSMnYr1B618Xf8F0o9v/BMT4p7
izP/AGVJlieoI4H4UUUUP48PVfmW/hZ/Mt8KPm+I3hv21K1P/kVK/r78O6ZBe3V3cXCmV0f
coJ4G0kY9+AKKK9/i3ej/ANvfoceVbT+X6mjDpNppvhpJooAtxd3gR5AcHGM4AFZfiHQYZN
RWVwJHiJALAHr1/CiivjZxXKepFu9z4+/az0CHSdWv5f8AWrA+5I2HA3bsgenQV8F+LfD8d
xa6hcltp8ppHVVADcnI9qKK+Il7mKly9/1PvcJ72Gjfscr4L8D/APCQ+E7TWGvJIoNPlldb
RV4dgeCzZ7emK+tP2e/Bthry6UZo23apFtLKeYmyPmBxz9KKKeZTc63LLZSaLpLlpc0d7HB
ftB6HJovh++f7U8/2q5ktwroMR+UC2733YwfTtXy7d2EnhM6V58kWoPtEzM0Xl7i7dMAnpm
iiu7JH7vJ0f+RhjNbSe57r8K9Ht9B0+S6Ea3F3dXIDyTKGARgPlC9Bj1rlfiXoUg+MMNnb3
t1axyLuBQ5wQQQTnr3HNFFcGHqS+syb7M66sV7NLzR9weA70eMfhdpWhXCBYTapcGQAFmO4
rg5HtWh4J+DOlXviS+sHX/Qi0cKRhQCmc5O7rRRXLQipyjz69DnrycFLk06mt4vuZfg/4g8
KeGNKmnTTDqQjdN/+sEhIbd1zXw9/wcJ+CtO+Gvw3FnpsLJHc38Ur5bqSyGiivpuHYr+06X
lUil5aM8bMW/qcn3hJvz2Pnf8A4IKax/Z3/BQ3w9J5Mco/sbU4HRhw4a1YGv1Tvfifc+BdS
1OHTovsq7cIYJNjJk+uDRRXveKFWccfTcX9n9WeRwJShLCzUl9r/I6GP9o681fwT9pvbEXM
sjvYsxuCCEHQjA4b35rzr40/FjU7fxBBaWT/AGG1lthGEjPIT0JwM0UV+a1cTVnG0n2Ps6O
Hpwn7q7nffA+X7V4Vlt7zN3HbI1xCGYr5UnJ3DHerXgH4u391r0lrIoZd7Ju3nO0qcr9KKK
6KdWcVT5WYVKUJSqcyPdPCMEXhDQ7LUrCJIbmUAseoYEYx+prsvEOuf2ZpqIYI5jfRrAzvy
Y97jLL70UV9lTfLC0eyPkavvTV+5wOsSSXFlrdzCYrNPCWlzajbrEnzylXKlGcnODg9B3rm
fHMEuvah4S0CSdktPGF1AxdEUSWanIYA4+Ynb146ng0UV51bXR9bfjK35HpUdGmul/8A0m/
5nz58TtJfR9Y1Pw/9qney0nW7y2RAdqN5ZIDheik4Ge3Hak+D3jPWdJE5sr/7Kl0SlwgiUi
VQuMe2c5z7UUV8pVvCu+XSzPqKaU6C5tbo7T4+2Nt4O18WkIupotOit7vEs+fOl2glm45zj
p0ryD9rjWdO8RfC/wAM3sekR2GsWmpXdhd3cExVdRWGHz1LxgbQSxwce/4FFds9MRUitv8A
gnLh9aVKb3/4B87eIdcuPCWlefC7MwBZcnkd+vpXxN8bvFlxqH7Q0Vy/+saJuSc46Giiv0j
wwhH+0o1LanyfiG75TUh0sdHp/i65tUtXQ4z8wUHgY/8A1V6d4T+KOpzqkO5R9nHyn23MSP
xxzRRX9V4StUjK0WfyDj8NSqQvOKdj0HR/izqtvp5XMchc7syZYKp6KBntXqXwb+J1/a3CH
Cfuog+1PlVskjBH5flRRX1eHnKStI/NczoU4RvFW1Z6zJ+1DqtnM8cVqiCEDZ+/buvf8v0F
b2g/tRaq1u8r2cLMTgAStt6d85J/Oiiun2FO2x4VXEVYxUovXQ6DT/2ktTvdLmuPssShCAE
Lk8lc56VE/wAbdWvfC8+pbYEeK9jtQm3I+eKWTOfbysY/2jzRRWDpxSui6eLrT0lLo/yOe1
b476tIDGEgU7ScjPp9fpXMf8Lp1Z1+dg4B4BPSiiuiFKFtjjliKt3739aFS8+MusxyCWOdo
XiIZGjdlKMDkEHPBzWefiVqt71nZen3TjtRRV8kVsi1KUoXbf3lqD4o6ogKmQMMY5z+dLd/
Ei+v3yQiZA4XOBjPrmiihQj2Mpzla12Utd+JOoXEbbinygDjI/rXGXPju4vGbzE3EA4O89j
iiik/dWh6GFpQmuaauyObUnvIFc8Z5wDjrW34TtnsbiO6MgcwEsAFwSWAHXPQdvqaKKfQiu
3Gm0jtF1uTaYwAPVu7ZHes7U74QhTGJQcDcWk3En2OBge360UURWp5EpNrUy57/fbOfnEgI
IIf5cYOcjGc9Oc+vFQPq0ipyScDOM0UVZ1UqcWtUFrrs7NwxXPoemKsf23JJkPkgqeh7449
e9FFBrKjBPRFefWJYVJ7DqM+nNQ2+u3EzFg7LHsDomeV68Z79PSiipCNKHs72/rQ1bDxDdW
8gUSt16g11GleLbsW4O9iAccnn/P4UUVMop7nM5OD912NzR/Gl2GB3Hr2NdX4e8bXd38p6D
J/pRRXJWhFbHo4KtOckpO52WheIJQVbHDgArnit2PVJETcvC5wUz1zRRXPDVanpucou0Wae
k6zNNew24ON7qmfTPtXWeH7ppL5U9GAye/OKKK5cUlZ+h9BlVSTau+p3GmOyRxqST5kmCeh
FeheKdIi8IeI2tLYyPEsUbjzCMgsM9gP1oor4/Et+2jHpZ/ofrGWxX1ac+qcfxUhbG4aTYB
tBbnOM4ru/h/tubKe4dQ/kocI3I5ooryMfpT+4+oyh3qq/Z/kXNO1F3T0GBgDtWjaam7yCM
+mc0UV5tSKuz3aM5aFXU76RrrywdoRd/1rN1TVpYLffn8BwBRRV0kroyrSlZu54145+Nmq2
V3G8YQIFWQx5OGzng+1O8PfGO+8SQsJ4kGxs/I5XNFFfX/VaKpJqJ+Vf2ri3jOR1HZlubUG
v4ftcoDTLlgegwOgI71nNdSXIV92MgcUUVgkj06km7X6n//Z
</binary><binary id="_2.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAOwA7AAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCABrAEMBAREA/8QAGw
AAAgIDAQAAAAAAAAAAAAAABgcFCAADBAL/xAA6EAACAgIBAwMCBQEGAwkAAAABAgMEBRESA
AYhEyIxBxQVIzJBUWEWFyQzQrMINnU3UlZicXaBlNL/2gAIAQEAAD8Ac3WdBlz6pdv1JHhV
pp7cUory4+KMm0Jy3ERqmuL60+2V9AhQOXIdax9Wu1fXdpLbwUgqlLM0Mi/cFiQDEgUsygp
IrMQAGUDzvxp78td1K+ObteezQyFtQn2s0cciTnTOUDEtHHIgDE74hwfDNwAATH3X3/l6q2
u2c/cyNeOJ5Lc9rF1acVbiR7TIxKFtEMQD4Ug/zx8R96d75PHSXcF3FesRQNqae9i6dOvGP
A16zOV5bZPb8ne+tEXfXfuQwxv4jMZS2YVZrTvha8deEJGXf87Z2QNaBAJ2P3IBafb+Fr5j
tzGZO7byj2rtSKeZkytmNS7oGYhFkCqNk+AAB8ADoq61zSrBBJM4crGpYhELsQBvwqgkn+g
Gz0gO8bWIzfdbVKEL5Ge1i4YA9GAWpo5BOshJPNvVkWuvFnDnZBGwN609oQRZjKwZaDHVqx
pNZvFmiEcH3RYFV5BgVrQqIpDvfE8l8mRAZbJZ97F4Cw2RkxTVhGfUdo5clGxUBuUrf4Woz
emhffJxrkZG5FBLL91D8unH9neq1YkWrWhSVKNZhy26xOQ0r+QS8vyS4KuCD124ntvvfuCa
nkTjoX9eVYaljJiMRonBm4xwye0xcWLALGQAnt1ojqMyfc/deMtZLB3s3Nc9OWStN67fcAE
B42MbSAlNqzja6JB6sZ2Z/wAj4H/ptf8A216mull9RezMr3DJdtQ5f8LrvLXqrXlLNHdLNG
EZmXZVQ78QhUgMrP49Rj0qXpS18Jg6GIyD2rWcYyLA0JhesxLVyivzKlZTyVvjYjTlr46kO
6u+KDWvwvtbHw18HX4qElVm+6KA8GZWP6FYlwh8FizOCWI6hcHgc53XaMSWvShu2fzLd6Zk
hlsaJUFjvnKeZ0BtvcTrWz1L9u2aOGSwa2Y7fgVshxgydyhLPcRIypEscXFlQEHY5aJOxv2
ggpx2Q7as3pPv/qxly9mUcFoQyY+JWYnkWHEoNk7J9vnkSTsnpZjI2hXW1Zimt+tLZBktsZ
IneSNVZlBH+aNhi2yd+mdePNn+zP8AkfA/9Nr/AO2vU10EfUvuxe38BcjgsvFa9AKoico/O
YOkejwPgBJX2GUgxKP9XVerMVjAZG5Rcp91GrV5GjdwYWOhIoII2dcoz8qQW1vw3XZ2/hcX
egmvZnN1sdViYIkZJead9b4hVDMi6HmQqQCRoN5AbS9x9kYjsexbx2UrZOzRVFp1mX0THIr
pIgjiJV/T9UK7HbMwX3O5UaCMTQrQ0Vxb57HYrLxaBpZ7t6GPRIDktO6ueOieJbROgNAEdE
effI9uYi9Lk+xe1JQYG9G3RrpEa7B/SLGKZS0gDtGdheOmHkhvC5oydxwVJkoQPEteo62Fh
rosrVpl5M0mhzePjo8m2F2uiNr1YPtjFXbPaOEmh7hyNRGxtbUMMdYov5SjxziZvPz5J+ei
3peZEr3J9YqmFluvJTwcH4k9cqVAsewIuxrYUMkgJ5eWdd6OlT+H7VpZXtzHWjYsxXb+eTG
hhHyhSMopLHx+rbjQLDYB0PBIYGH7t7P7cv07dbtWzWw6NLDXzS0NK7tIQDyflIQqBhsPs+
4en8BQz6h954/uedY6GPrb5CSe81dRPJIC44LIApaIKVC8lDEKN+euLtjvu1g4I8dkaNbN4
aNmkGPuIrKjkfqRmU8TvfjyPc3jZ31NZWHF2MIa3aWaeCnbgWzkqUkxFaCJTEpkZXJaOT1V
1wUysw1o6IVhiPG5TI287kKMzlqKyS2D94JpnjZuD+5P80aYlnA462SRsAvDCVPV7bw7/gn
cdneNq/m0sv6MTfkp+lPuU1/B9o2dnz8k2yMNWzSaC5E8kUjIukViwYsOLAr5UhtHkNcdct
jWwg+0O7nx3d+Rmn7n9U5CJqUVyZGRWMZjEM0vIELyQMochypJLqRvkTS/Tq1c9ZsZDjqZv
yh7WFyURSKUxbBmiKEyRqGkA4qdAsQHeMqW5cX9F4YLdi3nrdaUwMJ2xeNeQhYS2/1FWkI0
sgChdsVADg7IEPqLUwyXoreNu4gzPtJa2MTjGwBIWYBWdE2Bopz3oKxALsFDOpxMFYrdtx5
l8ikdPILLDqHm4EkbKwhm0PYWA5KPdshSdDbL1YftnO3O35cvDZ9HGQRWWQpbTkz+n+ZGsf
MEMyLtt6JjUnTe1S5sJU9XtvDv+Cdx2d42r+bSy/oxN+Sn6U+5TX8H2jZ2fPySzuWX0e2ck
/3E1UfbOGswjb1wQQZQNgngCW0Dv2+NnQ6qP1J0+5s/j6qVaWcyNWvHvhFDbkRF2dnQB0PJ
J/8Anr3a7h7hyWOlju529ZqllWSGe8zBj5Yewt7gCvzrQOt62N9M2Gjt16965mMFjPWiRI6
6SPIxCRoObLCsnBm+Ty0S3Lx1Kdm46hkMxl8FVl+4tNFJNhb0StDM1iHbR8ST7FdeRIb+F8
ggHosxi0stexxvtrGd90TFdBZIGW9XOjKvFde5xtRv3NISR8L0DLeyWC/FUtJNObPr0cvBN
J6qtYPMxyM3EqGDe5dMzExOdgN1Y/tSJq/aWJrOUYwVI4ucbh0kCqFDqwPlWA5A/OiNgHYH
juzI0MZgnsZWLnj/AFY0skswRELDZYKCzKfC8QCG5ANpSxC5/vV+nIm9ePtm5DYEXpLYgpw
xSovDgAsiyBl0vtGiND468ZL6n/TTMPPJkO1LNiWwvGSZ6MHqka4/r58gQPgg7GhrqIq5P6
M25ChwFynrR525pwhHIBgPTdzy4kkDQB1okb300Knb3ZuXR0q4LFxPGyOeNGAl4ydo6niwa
ORQdMP25DaspCon6c/dUe68Xma/olIslXpOsm9/4gSLsAfwqv8Av88fB89GF6haoQd5Yek1
aC1gMpFnsdHXKrxUjbe1vBVIyvgDw3jzsA8X1FoWsl3bjb+JZ4a3elSvHuyV1yLR6UgbKga
gYkb870SNjp09tU58f2zjaNmPhLVrJCQSCdKAoJ1sBiACQCQCSAzAbO/K4mrmaq1rqepCsq
yGMgMj6P6WVgVZT/BB14I0wBFQ5pFlnkkSFIVdiwjQkqgJ+ByJOh/Uk/16dPY30+7Ty/02q
5nJ0YRbeKdpLU88qxpxkcBmVZFHEBRvyPA+R89K/vTG0sT3Vbq4+vZq1SsUsde1/mwiSNZO
DfwVLa0dnx5J+emt9BbNqzh8hDYg516UoWpYdCSvqeZY1Y+Au0jYqP3bZ+R0tu1b8WKxRyM
6u0VTPY2d1QAsVVbDEDevOh0027frv9VsrQr1nrxZTt0xSwl0jEUfqpATHxDAD04wygj5IB
4/AH8ekWR7L+nWRe289qjnkplfUDcFaUsFb9wQsceh40p+Pjp2QiVYIxO6PKFAd0QqrNryQ
CTob/bZ/wDU9bOqZ9F+O707hkwmK7awNV1nprMI5K6NLO5cuzlB8KQraDAc1AbTAMw6GZjK
uVkOWSy8onJtI7lZmbl7wSwOm3vyQfPyD0/PpjZ7bnjR8FBMIYedaFSg9SEMqM7WNf65WjJ
D+U4xKoKttSk8TVnt9uZ4kzCpUigstwUcDN6ojQM2vHslmIAI3rfnXTpzM0sX/EHgEjldFm
xbpIqsQHXU7aP8jag6/kD+OgO/jrWE+mGQrVJZnfEd3OpsxKUKcIuAk8H2e7jrz4JHnqw3W
dUz6sr9I4lP03w0xL8kWwoAchdGdidrvRPtGiRsedfJ2vPrjUw0N7ETY5oXtvFLFZdZvUkc
RlUQuSSSwIdeR8kqQSePiD+kErL9RqFbSNFZWRZUdAwYKplX5Hgh40YEedqOoLGf4ftjOW/
1et9vR4/Gubmbnv8Ap9tx1/5978aLpzxi/v8A+2QEcSjHyFnLjiV4z6AGvBB5bOzvY8DXmD
y3/Zh9Qf8A3JL/AL0PTm6H+9bWSp4JZcOOd/7mIV4WbhHMxYaR22vFT+3uXkwVfPLi1bP7G
d1f+Gsv/wDRl/8Az0QYyf6l4fHx0KOGyMdeLjxVsKHPtcyL7mjJPF2Zhs+CfGuuKTtDv3uG
RrWQo5GV4uEIlykvpH3MQiqZmG9sdaG/LD+Rtp/T/wCmj9t2lutamM4lKWZNNEHVQp9ONf1
FDKNl248hEAFKOSUnUysFfEtjpaPqpJLJLKfVK829IpCfjx6bO7eP1ctH4HUyO/7n9q6Hcj
wf4ul6ShYzGiOum9cEBP1Su7ty/wBPNvnwRxHu+++Ky+PmkmlTM6ltB5F4fcesJPVVQo47V
eJUfPzvwALW9Z1nWdZ1y5K6uNx096TgIqy+rMzkgLGPLt4BJIXZA15IA8b2Km4iit17bPYo
xCtUlm43ZjGJCBoKmv1SbO1X4JHnY2DkNaJ8BZnArNOk6HbWQksaaIIEZ16gYsvldlfTOwA
wJ95GlBDhsRchlp87EUqzRRWDJKGWRvdIhH5e1ZQAN7Cb/fq2VO0l2qlmIflSbMbBlYOu/a
4Kkgqw0w8/BG9Hx1v6zrOs6he8vHZmZk/eKjLKoPwSqFgCPhl2BtTsMNgggkdDOZwmEqZi1
XgwOISKP8L4r+HQnXrW3jk+V/dAB/T5Gj1y2e1O3qfdVTt2HCUfw+VYldXrq8pEkd5m/NYG
QHcUeiG2OI1rrK3anb1zuq327NhKP4fEsqoqV1SUCOOiy/mqBITuWTZLbPI730Ydpe3ALXX
xFUs2asK/92KKeSONf66RFGz5OtnZ6//Z
</binary>
</FictionBook>
Zerion Mini Shell 1.0