%PDF-
%PDF-
Mini Shell
Mini Shell
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
<description>
<title-info>
<genre>antique</genre>
<author><first-name>Hosseini,</first-name><last-name>Khaled</last-name></author>
<book-title>A hory odpověděly</book-title>
<coverpage><image xlink:href="#_0.jpg" /></coverpage>
<lang>cs</lang>
<keywords>Romány, povídky, příběhy</keywords>
</title-info>
<document-info>
<author><first-name>Hosseini,</first-name><last-name>Khaled</last-name></author>
<program-used>calibre 2.55.0</program-used>
<date>15.8.2019</date>
<id>2d8939d1-0d37-4693-8f02-1a1156af52df</id>
<version>1.0</version>
</document-info>
<publish-info>
<publisher>Argo</publisher>
<year>2013</year>
<isbn>978-80-257-0982-5</isbn>
</publish-info>
</description>
<body>
<section>
<p>A hory</p>
<p>odpověděly</p>
<p>KHALED HOSSEINI</p><empty-line /><empty-line /><p>Argo</p>
</section>
<section>
<p>
Kniha byla zakoupena na serveru alza.cz.</p><empty-line /><empty-line /><p>
<strong><emphasis>Voucher WENU72MV9K</emphasis></strong></p><empty-line /><empty-line /><p>
Číslo voucheru je provázáno na identitu zákazníka.</p>
<p>
Upozorňujeme, že kniha je určena pouze pro potřeby kupujícího.</p><empty-line /><p>
Kniha jako celek ani žádná její část nesmí být volně šířena na internetu, ani jinak dále zveřejňována.
V případě dalšího šíření neoprávněně zasáhnete do autorského práva s důsledky dle platného autorského zákona a trestního zákoníku.</p><empty-line /><p>
Neoprávněným šířením knihy poškodíte rozvoj elektronických knih v České republice.</p>
<p>
Tak nám, prosím, pomozte v rozvoji e-knih a chovejte se ke knize, k vydavatelům, k autorům a také k nám fér.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line />
</section>
<section>
<empty-line /><p><strong>Khaled Hosseini</strong></p>
<p><emphasis>A hory odpověděly</emphasis></p>
<p>Z anglického originálu <emphasis>And the Mountains Echoed</emphasis>,</p>
<p>vydaného nakladatelstvím Riverhead Books</p>
<p>v New Yorku v roce 2013,</p>
<p>přeložila Miroslava Kopicová</p>
<p>Přebal navrhl Robin Brichta</p>
<p>Odpovědný redaktor tištěné knihy Michal Jareš</p>
<p>Odpovědný redaktor elektronické knihy Oldřich Vágner</p>
<p>Jazyková korektura Ludmila Böhmová</p>
<p>Vydalo nakladatelství Argo,</p>
<p>Milíčova 13, 130 00 Praha 3,</p>
<p>argo@argo.cz, www.argo.cz,</p>
<p>roku 2013 jako svou 2087. publikaci</p>
<p>Elektronické formáty připravil KOSMAS</p>
<p>www.kosmas.cz</p><empty-line /><p>Elektronické vydání první</p>
<p>ISBN 978-80-257-0978-8 (váz.)</p>
<p>ISBN 978-80-257-0982-5 (ebook)</p>
<p>And the Mountains Echoed</p>
<p>© Argo, 2013</p>
<p>Copyright © by Khaled Hosseini and Roya Hosseini,</p>
<p>as trustees of The Khaled Hosseini Family Charitable</p>
<p>Remainder Unitrust No. 2 dated February 29, 2012</p>
<p>All rights reserved.</p>
<p>Epigraph copyright Coleman Barks</p>
<p>Translation © Miroslava Kopicová, 2013</p>
<p>Cover art © Robin Brichta, 2013</p>
<p>Naše knihy distribuuje knižní velkoobchod Kosmas</p><empty-line />
</section>
<section>
<empty-line /><p><emphasis>Tato kniha je věnována</emphasis></p><empty-line /><p><emphasis>Harísovi a Faráh, kteří jsou světlem mých očí,</emphasis></p><empty-line /><p><emphasis>a také mému otci, který by byl hrdý.</emphasis></p>
</section>
<section>
<empty-line /><p><emphasis>Elaine</emphasis></p>
</section>
<section>
<empty-line /><p><strong>Kdesi daleko za myšlenkami</strong></p>
<p><strong>O dobru a zlu</strong></p>
<p><strong>Leží pole</strong></p>
<p><strong>A tam se setkáme</strong></p>
<p>— Džaláluddín Rúmí<strong>, </strong><strong>13. století</strong></p>
</section>
<section>
<empty-line /><p> část první
<strong>Podzim roku 1952</strong></p>
<p>Tak tedy. Jestli chcete příběh, tak vám jeden povím. Ale jen jeden. Nikdo z vás už pak nebude žadonit o další. Je pozdě a zítra máme před sebou dlouhou cestu, Parí, ty i já. Musíš se dnes pořádně vyspat. A ty taky, Abdulláhu. Spoléhám na tebe, chlapče, zatímco budeme s tvou sestrou pryč. Tvá matka také. Takže. Příběh. Poslouchejte, oba dobře poslouchejte. A nepřerušujte mě.</p>
<p>Před dávnými časy, kdy se ještě po zemi procházeli <emphasis>dévové</emphasis> a <emphasis>džinové</emphasis> a obři, žil jednou jeden rolník, a ten se jmenoval Bábá Ajjúb. Žil se svou rodinou v malé vesničce jménem Majdán Sabz. Protože musel živit početnou rodinu, trávil Bábá Ajjúb dny tvrdou prací. Každý den pracoval od úsvitu do soumraku, oral pole a obracel půdu a staral se o své skrovné pistáciovníky. Každičkou chvíli byste ho zahlédli na poli, ohnutého v pase, se zády sehnutými jako ten srp, kterým se po celý den oháněl. Na rukou měl neustále mozoly, často i krvácely, a každou noc ho přemohl spánek ještě dřív, než složil hlavu na polštář.</p>
<p>Řeknu vám, nebyl ani zdaleka jediný. Život v Majdán Sabz byl pro všechny jeho obyvatele těžký. Dál na severu ležely jiné vesnice, které měly více štěstí, v údolích tam rostly ovocné stromy a květiny, vanul mírný vánek, v říčkách proudila chladná čirá voda. Majdán Sabz bylo ale bezútěšným místem, a přestože jeho jméno znamená Zelené pole, ani v nejmenším se nepodobalo představě, kterou v člověku toto jméno vzbuzovalo. Nacházelo se na rovné prašné pláni dokola obklopené rozeklanými horami. Vítr byl horký a metal lidem do očí písek. Nalézt vodu vyžadovalo každodenní úsilí, neboť studny ve vesnici, i ty hluboké, často vysychaly. Ano, tekla tudy řeka, ale vesničané museli přetrpět půl dne pěší cesty, aby se k ní dostali, a navrch byly její vody po celý rok kalné a plné bláta. Navíc bylo v řece po deseti letech sucha vody málo. Řekněme zkrátka, že lidé v Majdán Sabz museli pracovat dvakrát víc než lidé jinde, aby měli alespoň poloviční obživu.</p>
<p>Přesto se Bábá Ajjúb počítal mezi ty šťastné, neboť měl rodinu, které si cenil nade vše. Miloval svou ženu a nikdy na ni nezvýšil hlas, natož aby na ni vztáhl ruku. Vážil si jejího názoru a upřímně se těšil z její společnosti. Co se dětí týče, byl požehnán tolika, kolik je prstů na ruce, a své tři syny a dvě dcery vroucně miloval. Jeho dcery byly svědomité a laskavé, měly dobrou povahu i pověst. Své syny naučil, co je to čest, odvaha, přátelství a tvrdá práce bez stěžování. Poslouchali ho jako dobří synové a pomáhali mu s úrodou.</p>
<p>Ačkoli miloval všechny své děti, v skrytu duše si Bábá Ajjúb nejvíce oblíbil nejmladšího z nich, Qaise, kterému byly tři roky. Qais byl chlapeček s tmavomodrýma očima. Okouzlil každého, kdo se setkal s jeho rošťáckým smíchem. Patřil mezi ty chlapce, kteří úplně překypují energií, až ji z ostatních vysával. Když se naučil chodit, s rozkoší se této činnosti věnoval celý den, když byl vzhůru, ale navíc i v noci ve spánku. Náměsíčný vyšel z hliněného domku a toulal se tmou za svitu měsíce. Jeho rodiče si přirozeně dělali starosti. Co kdyby spadl do nějaké studně, ztratil se, nebo, což by bylo ze všeho nejhorší, co kdyby ho napadl některý z těch tvorů, kteří číhají v noci na pláních? Zkoušeli všelijaké léky, ale žádný z nich nezabral. Nakonec nalezl Bábá Ajjúb prosté řešení, jak už ta nejlepší řešení bývají: sňal jedné ze svých koz z krku malý zvoneček a zavěsil ho na krk Qaisovi. Takhle aspoň zvoneček někoho vzbudí, pokud by Qais uprostřed noci vstal. Po čase chlapcova náměsíčnost ustala, ale Qais si na zvonek tak přivykl, že se s ním odmítal rozloučit. A tak, ačkoli už nesloužil svému původnímu účelu, zůstal zvonek přivázaný na šňůrce kolem chlapcova krku. Když se Bábá Ajjúb vracel domů po celodenní těžké práci, Qais vyběhl z domu a zabořil se otci obličejem do břicha, přičemž zvoneček cinkal při každém jeho krůčku. Bábá Ajjúb chlapce zvedl do náručí, odnesl ho do domu a Qais zaujatě sledoval, jak se otec myje, a pak seděl vedle Bábá Ajjúba při večeři. Když se najedli, Bábá Ajjúb upíjel čaj, sledoval svou rodinu a představoval si den, kdy všechny jeho děti budou mít rodiny a dají mu své vlastní děti a on bude hrdým patriarchou ještě většího rodu.</p>
<p>Bohužel se ale, Abdulláhu a Parí, šťastné dny Bábá Ajjúba chýlily ke svému konci.</p>
<p>Jednoho dne se stalo, že do Majdán Sabz přišel <emphasis>dév</emphasis>. Jak se od hor blížil k vesnici, zem se při každém jeho kroku otřásala. Vesničané odhodili lopaty, motyky a sekery a rozprchli se. Zamkli se ve svých domovech a tiskli se k sobě. Když ohlušující zvuky <emphasis>dévových</emphasis> kroků ztichly, nebe nad Majdán Sabz potemnělo jeho stínem. Říká se, že mu z hlavy trčí zahnuté rohy a že jeho ramena a silný ocas pokrývají hrubé černé chlupy. Říká se, že mu rudě žhnou oči. Nikdo to nevěděl jistě, tedy alespoň nikdo živý — <emphasis>dév </emphasis>na místě spořádal každého, kdo by se odvážil na něj byť i jen krátce pohlédnout. Vesničané to věděli a moudře klopili zraky k zemi.</p>
<p>Každý ve vesnici věděl, proč <emphasis>dév</emphasis> přišel. Slyšeli vyprávět o jeho návštěvách v jiných vesnicích, a tak se mohli jen podivovat, jak je možné, že Majdán Sabz tak dlouho unikalo jeho pozornosti. Možná, říkali si, jim k tomu dopomohl chudý těžký život, který tady v Majdán Sabz vedli, protože jejich děti nebyly tak dobře krmené a na jejich kostech nebylo tolik masa. I přesto ale jejich štěstí nakonec skončilo.</p>
<p>Majdán Sabz se třáslo a strachy ani nedýchalo. Rodiny se modlily, aby <emphasis>dév</emphasis> jejich domov minul, neboť věděly, že pokud jim zaklepe na střechu, budou mu muset vydat jedno dítě. <emphasis>Dév</emphasis> ho strčí do pytle, hodí si ho přes rameno a vrátí se tam, odkud přišel. To ubohé dítě pak už nikdo neuvidí. A kdyby rodina dítě odmítla vydat, odnese si <emphasis>dév</emphasis> všechny její děti.</p>
<p>Kampak <emphasis>dév</emphasis> ty děti nosil? Do své pevnosti posazené na vršku strmé hory. <emphasis>Dévova</emphasis> pevnost byla od Majdán Sabz velmi daleko. Bylo třeba překonat mnoho údolí, několik pouští a dva horské hřebeny. A který rozumně uvažující člověk by to dělal, jen aby došel smrti? Říkali, že jeho pevnost je plná kobek, kde na zdech visí řeznické sekáčky. U stropu se houpají háky. Říkali, že tam jsou obrovské kuchařské špízy a velká ohniště. Říkali, že když prý <emphasis>dév</emphasis> někoho přistihne, jak tam vnikl, překoná svůj odpor k masu dospělých.</p>
<p>Myslím, že už víte, na čí střeše se ozvalo <emphasis>dévovo</emphasis> obávané zaklepání. Když ho Bábá Ajjúb uslyšel, vydral se z jeho úst zoufalý výkřik a jeho žena na místě omdlela. Děti naříkaly hrůzou a také žalem, neboť věděly, že ztráta jednoho z nich je nyní nevyhnutelná. Rodina měla čas do rozednění, aby vydala svou oběť.</p>
<p>Jak vám mám vypovědět ta muka, která Bábá Ajjúb a jeho žena té noci prožívali? Žádný rodič by neměl být nucen učinit takovou volbu. Stranou, aby to jejich děti neslyšely, uvažovali Bábá Ajjúb a jeho žena o tom, co mají dělat. Mluvili a plakali, mluvili a plakali. Celou noc přecházeli sem a tam, a jak se blížil rozbřesk, stále ještě neučinili rozhodnutí — což možná bylo to, co <emphasis>dév</emphasis> chtěl, neboť by mu nerozhodnost rodičů umožnila vzít si všech pět dětí namísto jednoho. Nakonec Bábá Ajjúb nasbíral před domem pět kamenů stejné velikosti a tvaru. Na každý načmáral jméno jednoho dítěte, a když byl hotov, hodil je do režného pytle. Podal ho své ženě, která se otřásla, jako by se v něm skrýval jedovatý had.</p>
<p>„Nemohu to udělat,“ řekla svému muži a zavrtěla hlavou. „Já tu volbu nemohu udělat. Nesnesla bych to.“</p>
<p>„Ani já ne,“ chystal se říci Bábá Ajjúb, ale zahlédl oknem, že se slunce už už chystá vykouknout zpoza hor na východě. Čas se krátil. Zkroušeně pohlédl na svých pět dětí. Pro záchranu ruky bylo třeba uříznout prst. Zavřel oči a vyndal z pytle jeden kámen.</p>
<p>Asi už také víte, který kámen to Bábá Ajjúb náhodou vytáhl. Když na něm spatřil jméno, obrátil tvář k nebesům a vykřikl. Se zlomeným srdcem vzal do náručí svého nejmladšího syna a Qais, který svému otci bezvýhradně věřil, ho šťastně objal oběma rukama kolem krku. Až když ho Bábá Ajjúb postavil venku před domem a zavřel dveře, uvědomil si chlapec, že něco není v pořádku. Bábá Ajjúb stál opřený zády o dveře, s očima pevně zavřenýma, zpod víček se mu draly slzy a jeho milovaný Qais bušil svými malými pěstičkami do dveří a s pláčem volal, aby ho Bábá pustil dovnitř. Bábá Ajjúb jen mumlal: „Odpusť mi, odpusť mi,“ a země se otřásala <emphasis>dévovými</emphasis> kroky, syn ječel a země se dál třásla, jak <emphasis>dév</emphasis> z vesničky odcházel, až byl nakonec úplně pryč a všude zavládl klid, jen Bábá Ajjúb stále naříkal a prosil Qaise za odpuštění.</p>
<p>Abdulláhu. Tvá sestra už usnula. Přikryj jí nohy dekou. Tak. Dobře. Možná už bych měl přestat. Ne? Chceš, abych vyprávěl dál? Určitě, chlapče? Tak dobrá.</p>
<p>Kde jsem to skončil? Ach, ano. Následovalo čtyřicet dní smutku. Každý den sousedé rodině uvařili jídlo a bděli s nimi do noci. Lidé jim nosili, co mohli — čaj, cukroví, chléb, mandle — a také jim vyjadřovali svou soustrast a soucit. Bábá Ajjúb byl stěží schopen aspoň poděkovat. Seděl v rohu, naříkal, z očí mu tekly slzy proudem, jako by jimi chtěl ukončit dlouhá sucha ve vesnici. Jeho utrpení a muka bys nepřál ani tomu nejodpornějšímu z lidí.</p>
<p>Uplynulo několik let. Sucha pokračovala a Majdán Sabz upadlo do ještě větší chudoby. Několik nemluvňat zemřelo v kolébkách žízní. Vody ve studních bylo čím dál méně a řeka vyschla, nevyschl ovšem zármutek Bábá Ajjúba, ta řeka, jež se vzdouvala každým dalším dnem. Rodině už nebyl k ničemu. Nepracoval, nemodlil se, téměř ani nejedl. Žena a děti ho přemlouvaly, ale nepomohlo to. Zbývající synové museli převzít jeho práci, neboť Bábá Ajjúb každý den jen seděl na kraji svého pole, osamělá zničená postava upírající zrak k horám. Přestal mluvit s vesničany, protože se domníval, že ho za jeho zády pomlouvají. Že říkají, že je zbabělec, když se vzdal svého syna. Že není dobrý otec. Že skutečný otec by se s <emphasis>dévem</emphasis> utkal. Chránil by svou rodinu.</p>
<p>Jedné noci se o tom zmínil své ženě.</p>
<p>„Nic takového neříkají,“ odpověděla mu. „Nikdo si nemyslí, že jsi zbabělec.“</p>
<p>„Já je ale slyším,“ namítl.</p>
<p>„Slyšíš jen svůj vlastní hlas, muži,“ odvětila. Neřekla mu však, že si vesničané <emphasis>doopravdy</emphasis> šuškají za jeho zády. Šeptem si říkali, že možná přišel o rozum.</p>
<p>Jednoho dne jim k tomu dal důvod. Vstal za úsvitu. Aniž by vzbudil ženu a děti, uložil si do plátěného pytle pár kousků chleba, obul si boty, přivázal si k pasu svůj srp a vydal se na cestu.</p>
<p>Šel mnoho a mnoho dní. Šel, dokud ze slunce nezbývala jen slabá rudá záře v dáli. V noci, když venku hvízdal vítr, přespával v jeskyních. Nebo spal na březích řek, pod stromy a mezi balvany. Snědl svůj chléb a pak jedl, co našel — plody divoce rostoucích rostlin, houby, ryby, které chytil holýma rukama v říčce — a některé dny nejedl vůbec. Šel ale stále dál. Když se ho kolemjdoucí ptali, kam jde, řekl jim to, a někteří se smáli a jiní utíkali, neboť se báli, že je to blázen, a další se za něj modlili, neboť i jim vzal <emphasis>dév</emphasis> jedno dítě. Bábá Ajjúb šel dál. Když se mu rozpadly boty, přivázal si je k nohám provázky, a když se provázky přetrhly, pokračoval vytrvale naboso. Takto přešel pouště a údolí a hory.</p>
<p>Až nakonec dospěl k hoře, na níž stála <emphasis>dévova</emphasis> pevnost. Tolik pospíchal k cíli své pouti, že si ani neoddechl a začal okamžitě lézt nahoru, v rozedraných šatech, se zkrvavělýma nohama, s vlasy slepenými prachem, ale s neochvějným odhodláním. Rozeklané skály ho řezaly do chodidel. Jestřábi ho klovali do tváří, když míjel jejich hnízda. Prudké nárazy větru ho téměř strhly ze svahu. A přesto lezl dál, od jednoho kamene k dalšímu, až nakonec stál před mohutnou branou <emphasis>dévovy</emphasis> pevnosti.</p>
<p>Kdo se opovažuje? zahřímal <emphasis>dévův</emphasis> hlas, když mu Bábá Ajjúb hodil kámen na bránu.</p>
<p>Bábá Ajjúb řekl své jméno. „Přicházím z vesnice Majdán Sabz,“ zvolal.</p>
<p>Je tvým přáním zemřít? Jistě je, když mne rušíš v mém domě! Co chceš?</p>
<p>„Přišel jsem tě zabít.“</p>
<p>Na druhé straně brány bylo ticho. Pak se brána se skřípěním otevřela a za ní stál <emphasis>dév</emphasis>, tyčil se nad Bábá Ajjúbem v celé své děsivé majestátnosti.</p>
<p>Vážně? otázal se hromový hlas.</p>
<p>„Rozhodně,“ odvětil Bábá Ajjúb. „Ať tak či onak, jeden z nás dnes zemře.“</p>
<p>Na okamžik se zdálo, že <emphasis>dév</emphasis> smete Bábá Ajjúba ze země a dorazí ho jediným cvaknutím svých zubů, ostrých jako tesáky. Něco ho ale přimělo zaváhat. Přimhouřil oči. Možná to bylo tou šíleností mužových slov. Možná jeho vzezřením, roztrhanými šaty, zkrvaveným obličejem, prachem, jenž ho pokrýval od hlavy k patě, otevřenými ranami na jeho těle. Nebo to možná bylo očima toho starce, v nichž <emphasis>dév </emphasis>nenalezl ani náznak strachu.</p>
<p>Odkud jsi říkal, že přicházíš?</p>
<p>„Z Majdán Sabz,“ odpověděl Bábá Ajjúb.</p>
<p>Tohle Majdán Sabz musí být hodně daleko, vzhledem k tomu, jak vypadáš.</p>
<p>„Nepřišel jsem si sem poklábosit. Přišel jsem, abych —“</p>
<p><emphasis>Dév</emphasis> zvedl jednu ruku s ostrými drápy. Ano, ano. Přišel jsi, abys mě zabil. To já vím. Ale jistě mi můžeš dopřát alespoň pár slov před tím, než budu zabit.</p>
<p>„Nuže dobrá,“ odvětil Bábá Ajjúb. „Ale jen pár.“</p>
<p>Děkuji ti, zazubil se <emphasis>dév</emphasis>. Mohu se tě zeptat, co zlého jsem ti provedl, že zasluhuji smrt?</p>
<p>„Vzal jsi mi mého nejmladšího syna,“ odpověděl Bábá Ajjúb. „Byl pro mne na celém světě to nejcennější.“</p>
<p><emphasis>Dév</emphasis> něco zamručel a poklepal si na bradu. Vzal jsem mnoho dětí mnoha otcům, řekl.</p>
<p>Bábá Ajjúb rozezleně vytáhl srp. „Pak se tedy pomstím i jejich jménem.“</p>
<p>Musím říct, že ve mně tvá odvaha vzbuzuje velký obdiv.</p>
<p>„Ty o odvaze nic nevíš,“ opáčil Bábá Ajjúb. „K odvaze je třeba mít co ztratit. Já už nemám co ztratit.“</p>
<p>Můžeš přijít o svůj život, řekl <emphasis>dév</emphasis>.</p>
<p>„Ten už jsi mi vzal.“</p>
<p><emphasis>Dév</emphasis> znovu zamručel a zamyšleně si Bábá Ajjúba prohlížel. Po chvíli řekl: Nuže tedy dobrá. Máš mít svůj souboj. Ale nejdřív tě žádám, abys mne následoval.</p>
<p>„Pospěš si,“ řekl Bábá Ajjúb, „dochází mi trpělivost.“ <emphasis>Dév</emphasis> už ale kráčel obrovskou chodbou a Bábá Ajjúbovi nezbylo než jít za ním. Procházel za <emphasis>dévem</emphasis> labyrintem chodeb, jejichž strop podpíraly vysokánské sloupy a který se téměř dotýkal mraků. Míjeli spoustu studní a pokoje tak velké, že by se do nich vešlo celé Majdán Sabz. Tak šli, až nakonec <emphasis>dév</emphasis> dovedl Bábá Ajjúba do obrovské místnosti, na jejíž zadní stěně byl závěs.</p>
<p>Pojď blíž, pokynul mu <emphasis>dév</emphasis>.</p>
<p>Bábá Ajjúb k němu přistoupil.</p>
<p><emphasis>Dév</emphasis> odhrnul závěs. Za ním bylo skleněné okno. Tím oknem viděl Bábá Ajjúb do velikánské zahrady. Lemovala ji řada cypřišů a země pod nimi byla pokrytá květinami všech barev. Byla tam jezírka vydlážděná modrými dlaždicemi, terasy z mramoru a svěží zelené trávníky. Bábá Ajjúb viděl nádherně sestříhané živé ploty a fontány bublající ve stínu granátovníků. Ani za tři životy by si nedokázal představit tak líbezné a podivuhodné místo.</p>
<p>To, co ale Bábá Ajjúba skutečně srazilo na kolena, byl pohled na děti, které šťastně pobíhaly po zahradě a hrály si. Honily se po chodníčcích a kolem stromů. Hrály si mezi keři na schovávanou. Oči Bábá Ajjúba pátraly mezi dětmi, až nakonec nalezly, co hledal. Tamhle je! Jeho syn Qais, živý a více než zdravý. Hodně vyrostl, vlasy měl delší, než si Bábá Ajjúb pamatoval. Na sobě měl krásnou bílou košili a pěkné kalhoty. Radostně se smál a běžel za svými kamarády.</p>
<p>„Qaisi,“ zašeptal Bábá Ajjúb, a jeho dech zamlžil okenní sklo. Pak vykřikl synovo jméno.</p>
<p>On tě neslyší, řekl <emphasis>dév</emphasis>. Ani tě nevidí.</p>
<p>Bábá Ajjúb poskakoval a mával rukama, bušil do skla, až nakonec <emphasis>dév</emphasis> závěs znovu zatáhl.</p>
<p>„Tomu nerozumím,“ divil se Bábá Ajjúb. „Myslel jsem si…“</p>
<p>Tohle je tvá odměna, řekl <emphasis>dév</emphasis>.</p>
<p>„Vysvětli mi to,“ zvolal Bábá Ajjúb.</p>
<p>Přinutil jsem tě podstoupit zkoušku.</p>
<p>„Zkoušku?“</p>
<p>Zkoušku tvé lásky. Byla to tvrdá zkouška, to si uvědomuji, a neuniklo mi, že si na tobě vybrala velkou daň. Ale prošel jsi. Tohle je tvá odměna. A také jeho.</p>
<p>„A kdybych si nezvolil,“ zvolal Bábá Ajjúb. „Co kdybych tvou zkoušku odmítl?“</p>
<p>Pak by všechny tvé děti zahynuly, odvětil <emphasis>dév</emphasis>, neboť by byly stejně prokleté, pokud by měly za otce slabocha. Zbabělce, který by je raději nechal všechny zemřít, než aby zatížil své svědomí. Říkáš, že nemáš odvahu, ale já ji v tobě vidím. To, cos udělal, břímě, které jsi na sebe vzal, chtělo odvahu. Za to tě ctím.</p>
<p>Bábá Ajjúb chabě vytáhl svůj srp, ale ten mu vyklouzl z ruky a s řinčením dopadl na mramorovou podlahu. Podlomila se mu kolena a musel se posadit.</p>
<p>Tvůj syn si tě nepamatuje, pokračoval <emphasis>dév</emphasis>. Tohle je teď jeho život, a sám jsi viděl, jak je šťastný. Má tady to nejlepší jídlo a šaty, přátelství a lásku.</p>
<p>Dostává se mu vzdělání v umění, jazycích i vědách, učí se moudrosti a lásce k bližním. V ničem nestrádá. Jednoho dne, až se stane mužem, může se rozhodnout, zda odejde, a bude tak moci učinit. Domnívám se, že se dotkne mnoha životů svou laskavostí a přinese štěstí lidem stiženým žalem.</p>
<p>„Chci ho vidět,“ řekl Bábá Ajjúb. „Chci si ho odvést domů.“</p>
<p>Opravdu to chceš?</p>
<p>Bábá Ajjúb na <emphasis>déva</emphasis> pohlédl.</p>
<p>Tvor přešel ke skřínce, která stála vedle závěsu, a vyndal z jednoho z šuplíků přesýpací hodiny. Víš, co to jsou přesýpací hodiny, Abdulláhu? Víš. Tak dobře. Nuže, <emphasis>dév</emphasis> vzal ty přesýpací hodiny, obrátil je a postavil je Bábá Ajjúbovi k nohám.</p>
<p>Dovolím ti odvést si ho s sebou domů, řekl <emphasis>dév</emphasis>. Pokud se tak rozhodneš, už se sem nebude smět nikdy vrátit. Pokud se rozhodneš, že ne, už se sem nikdy nebudeš smět vrátit ty. Až se písek přesype, přijdu se zeptat na tvou odpověď.</p>
<p>Na ta slova <emphasis>dév</emphasis> odešel z místnosti a nechal Bábá Ajjúba před další bolestnou volbou.</p>
<p>Vezmu ho domů, pomyslel si okamžitě Bábá Ajjúb. Tohle si přál ze všeho nejvíc každičkým coulem. Cožpak si to nepředstavoval v tisícerých snech? Že malého Qaise znovu obejme, políbí ho na tvář, ucítí jeho jemné malé ručky ve svých? A přesto… Pokud si ho odvede domů, jaký život bude Qaise v Majdán Sabz asi čekat? Přinejlepším tvrdý život rolníka, jako byl ten jeho, a stěží něco víc. Tedy, pokud Qais nezemře v důsledku sucha, jako už ve vesnici zemřelo tolik jiných dětí. Dokázal by pak sám sobě odpustit, přemítal v duchu Bábá Ajjúb, kdyby věděl, že ho vytrhl ze života plného přepychu a možností kvůli svým vlastním sobeckým důvodům? Na druhou stranu, pokud tu Qaise nechá, jak dokáže snést vědomí, že chlapec je naživu, on ví, kde se nachází, a přesto je mu odepřeno se s ním stýkat? Dokázal by to snést? Bábá Ajjúb se rozplakal. Byl tak zoufalý, že zvedl hodiny a mrštil jimi o zeď, kde se roztříštily na tisíc kousků, a jemný písek se rozsypal na podlahu.</p>
<p><emphasis>Dév</emphasis> znovu vstoupil do místnosti a nalezl Bábá Ajjúba, jak stojí nad rozbitými hodinami se svěšenými rameny.</p>
<p>„Jsi krutý,“ řekl Bábá Ajjúb.</p>
<p>Když je někdo naživu tak dlouho jako já, odvětil <emphasis>dév</emphasis>, zjistí, že krutost a laskavost jsou jen odstíny téže barvy. Už ses rozhodl?</p>
<p>Bábá Ajjúb si otřel slzy, sebral svůj srp a přivázal si ho k pasu. Pomalu, s hlavou svěšenou, došel ke dveřím.</p>
<p>Jsi dobrý otec, řekl <emphasis>dév</emphasis>, když Bábá Ajjúb procházel kolem něho.</p>
<p>„Kéž by ses smažil v ohni pekelném za to, cos mi udělal,“ odvětil znaveně Bábá Ajjúb.</p>
<p>Odešel z místnosti a odcházel chodbou pryč, když tu na něho <emphasis>dév</emphasis> zavolal.</p>
<p>Vezmi si tohle. Podal Bábá Ajjúbovi malou lahvičku, v níž byla jakási tmavá tekutina. Vypij to cestou domů, řekl mu. Sbohem.</p>
<p>Bábá Ajjúb si vzal lahvičku a odešel, aniž by řekl jediného slova.</p>
<p>O mnoho dní později seděla jeho žena na kraji jejich rodinného pole a vyhlížela do dáli, dost podobně, jako tam sedával Bábá Ajjúb v naději, že spatří Qaise. Jak dny míjely, její naděje, že se vrátí, postupně slábla. Lidé ve vesnici už začínali mluvit o Bábá Ajjúbovi v minulém čase. Jednoho dne jeho žena opět seděla na zemi, s modlitbou na rtech, když spatřila pohublou postavu, přicházející od hor k Majdán Sabz. Nejprve ho považovala za ztraceného derviše, vyzáblého muže s rozedranými hadry místo oblečení, prázdnýma očima a vpadlými spánky, a teprve když přišel blíž, poznala svého muže. Srdce jí radostí poskočilo a vykřikla úlevou.</p>
<p>Když se umyl a dostal napít vody a najíst, uložil se Bábá Ajjúb ve svém domě a vesničané ho obklopili a zasypali spoustou otázek.</p>
<p>Kam jsi to šel, Bábá Ajjúbe?</p>
<p>Co jsi všechno viděl?</p>
<p>Co se ti přihodilo?</p>
<p>Bábá Ajjúb jim nedokázal odpovědět, protože si nepamatoval, co se mu stalo. Nepamatoval si nic ze své cesty, z toho, jak vylezl na <emphasis>dévovu</emphasis> horu, mluvil s <emphasis>dévem</emphasis>, nic o nádherném paláci nebo o obrovské místnosti se závěsem. Bylo to, jako by se probral ze snu, který už zapomněl. Nepamatoval si ukrytou zahradu, děti, a především si nepamatoval, že viděl svého syna Qaise, jak si hraje mezi stromy se svými přáteli. Vlastně, když někdo vyslovil Qaisovo jméno, Bábá Ajjúb zmateně zamžikal. Kdo? ptal se. Nepamatoval si, že kdy měl syna jménem Qais.</p>
<p>Pochopil jsi to, Abdulláhu, že tohle byl akt milosrdenství?</p>
<p>Ten lektvar tyto vzpomínky vymazal. Byla to Bábá Ajjúbova odměna za to, že prošel i druhou <emphasis>dévovou</emphasis> zkouškou.</p>
<p>Tehdy na jaře se obloha nad Majdán Sabz konečně otevřela. Dolů spadlo ne jako v minulých letech jemné mrholení, ale silný prudký liják. Z nebe padaly těžké kapky deště a vesnice je žíznivě vítala. Celý den bušila do střech v Majdán Sabz spousta vody a přehlušila všechny zvuky světa. Veliké vodní kapky se kutálely ze špiček listů. Studny se naplnily a voda v řece stoupla. Kopce na východě se zazelenaly. Divoké květy rozkvetly a poprvé za mnoho let si děti hrály na trávě a krávy se pásly. Všichni se radovali.</p>
<p>Když deště ustaly, vesnice se dala do práce. Několik hliněných zdí se rozmáčelo, pár střech se sesunulo a celé lány zemědělské půdy se proměnily v mokřiny. Po trápení se zničujícím suchem si ale lidé z Majdán Sabz nestěžovali. Zdi znovu postavili, střechy se opravily a zavodňovací kanály pročistily. Toho podzimu sklidil Bábá Ajjúb tu největší úrodu ve svém životě a další rok a ten po něm jeho úroda stále přibývala na množství i na kvalitě. Ve velkých městech, kde své zboží prodával, Bábá Ajjúb hrdě sedával za navršenými pyramidami svých pistáciových ořechů a zářil jako ten nejšťastnější muž, co kdy chodil po zemi. Sucho se už do Majdán Sabz nikdy nevrátilo.</p>
<p>Nezbývá už moc co říct, Abdulláhu. Možná se budeš ptát, jestli vesnicí neprojel krásný mladík na koni cestou za svými dobrodružstvími? Jestli se třeba nezastavil, aby se napil vody, které teď vesnice měla spoustu, jestli neposeděl, aby rozlomil chléb s vesničany, možná i s Bábá Ajjúbem samotným? To ti, chlapče, nemohu říct. Co ti ale říct <emphasis>mohu</emphasis>, je to, že Bábá Ajjúb se dožil velmi, velmi vysokého věku. Mohu ti říct, že viděl své děti zakládat rodiny, tak, jak si to vždycky přál, a mohu ti říct, že se dožil toho, jak mu jeho děti povily mnoho svých dětí, a každičké z nich přineslo Bábá Ajjúbovi velikou radost.</p>
<p>Mohu ti také říct, že občas v noci, bez zvláštního důvodu, nedokázal Bábá Ajjúb usnout. Ačkoli už byl velmi starý, pořád mu nohy ještě sloužily, pokud se opíral o hůl. A za těchto bezesných nocí vyklouzl z lože, aniž by vzbudil svou ženu, vzal si hůl a vyšel z domu. Kráčel tmou a poklepával holí před sebou, a noční vánek ho hladil po tváři. Na kraji pole ležel plochý kámen a on na něj usedl. Často tam sedával, hodinu i déle, zíral na hvězdy, na mraky plující přes měsíc. Myslel na svůj dlouhý život a vzdával díky za tu hojnost a radost, jíž se mu dostalo. Věděl, že by bylo malicherné chtít nebo přát si víc. Šťastně vzdychl a naslouchal větru vanoucímu z hor a švitoření nočního ptactva.</p>
<p>Čas od času měl ale pocit, že mezi těmito zvuky zaslechl ještě jeden zvuk. Byl to pokaždé tentýž pronikavý hlas zvonku. Nechápal, proč by měl takový zvuk slyšet, sám ve tmě, když všechny ovce a kozy už spí. Někdy si říkal, že nic takového neslyšel, ale jindy byl tak přesvědčen o opaku, že zavolal do tmy: „Je tam někdo? Kdo je to? Ukaž se.“ Ale nikdy nepřišla žádná odpověď. Bábá Ajjúb tomu nerozuměl. Stejně tak, jako nerozuměl tomu, proč jím pokaždé, když to cinkání zaslechl, proběhl takový zvláštní pocit, něco jako dozvuk smutného snu, a pokaždé ho překvapil jako nečekaný závan větru. Pak ale pominul, stejně jako všechny věci pomíjejí.</p>
<p>Tak, chlapče. To je konec. Nemám už, co bych řekl. Teď už je opravdu pozdě a já jsem unavený. Budeme s tvou sestrou muset vstát za rozednění. Takže sfoukni svíčku. Polož si hlavu a zavři oči. Dobře se vyspi, chlapče. Ráno se rozloučíme.</p>
</section>
<section>
<empty-line /><p> část druhá
<strong>Podzim roku 1952</strong></p>
<p>Otec nikdy předtím Abdulláha neuhodil. Takže když to udělal, když ho udeřil těsně nad ucho — silně a náhle, otevřenou dlaní — vyhrkly Abdulláhovi překvapením do očí slzy. Rychle zamrkal, aby je zadržel.</p>
<p>„Běž domů,“ procedil otec skrz zuby.</p>
<p>Abdulláh zaslechl, jak se Parí o kousek dál dala do pláče.</p>
<p>Pak ho otec udeřil znovu, silněji, tentokrát do levé tváře. Abdulláhovi to hodilo hlavu do strany. Obličej ho pálil a slzy se draly ven. V levém uchu mu zvonilo. Otec se k němu naklonil tak blízko, že jeho tmavý vrásčitý obličej úplně zastínil poušť, hory i nebe za ním.</p>
<p>„Řekl jsem ti, abys šel domů, chlapče,“ pronesl s utrápeným výrazem.</p>
<p>Abdulláh ani nehlesl. Ztěžka polkl a mžikal na svého otce, mžoural do jeho tváře a stínil si oči před sluncem.</p>
<p>Zepředu z malého červeného vozíku volala Parí s brekotem jeho jméno a hlas se jí třásl obavami. „Abolláhu!“</p>
<p>Otec mu věnoval přísný pohled a znovu se ztěžka vrátil k vozíku. Zevnitř se Parí natahovala oběma rukama k Abdulláhovi. Abdulláh jim nechal trochu náskok. Pak si hřbetem ruky otřel oči a vydal se za nimi.</p>
<p>Po chvilce po něm otec hodil kámen, podobně jako děti ve vesnici Šádbágh házely kamením po Paríině psu, Šudžáovi — až na to, že oni chtěli Šudžáa zasáhnout, chtěli mu ublížit. Otcův kámen dopadl neškodně pár kroků od Abdulláha. Počkal, a když se otec s Parí dali znovu do pohybu, opět je následoval.</p>
<p>Nakonec, když už bylo slunce těsně za svým vrcholem, otec znovu zastavil. Obrátil se směrem k Abdulláhovi, vypadalo to, že chvíli přemýšlí, a pak mu pokynul rukou.</p>
<p>„Ty to nevzdáš, viď,“ řekl.</p>
<p>Parí se natáhla z vozíku a rychle chytila Abdulláha za ruku. Dívala se na něj průzračnýma, zvlhlýma očima a usmívala se tím svým úsměvem, ze kterého svítily řídké zoubky, jako by se jí nic zlého nemohlo přihodit, dokud ho má vedle sebe. Sevřel prsty kolem jejích, jako to dělal každou noc, když se sestřičkou usínali na lůžku, s hlavami u sebe a s propletenýma nohama.</p>
<p>„Ty jsi měl zůstat doma,“ řekl otec. „Se svou matkou a Ikbálem. Jak jsem ti nakázal.“</p>
<p><emphasis>Je to tvá žena</emphasis>, pomyslel si Abdulláh. <emphasis>Mou matku jsme pohřbili</emphasis>. Ale věděl, že ta slova má potlačit, spolknout, než se dostanou ven.</p>
<p>„Tak dobrá. Pojď,“ řekl otec. „Ale žádné kňourání. Rozumíš?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Varuju tě. Nic takového nebudu trpět.“</p>
<p>Parí se na Abdulláha zazubila a on se díval na její bledé oči a růžové buclaté tváře a usmál se na ni také.</p>
<p>Od té chvíle šel vedle vozíku, který se kodrcal po nerovném povrchu pouště, a držel Parí za ruku. Občas na sebe bratr a sestra kradmo vrhli šťastný pohled, ale moc nemluvili, protože se báli, že by mohli otce podráždit a on by si to mohl ještě rozmyslet. Dlouhé úseky šli sami, jen oni tři, nic a nikdo na dohled, jen hluboké červenohnědé soutěsky a velké pískovcové srázy. Před nimi se rozkládala poušť, otvírala se do šířky, jako by byla vytvořena jen a jen pro ně, vzduch byl nehybný a planul horkem a nebe bylo modré a vysoké. Kameny na rozpukané zemi se tetelily v horkém vzduchu. Jedinými zvuky, které Abdulláh slyšel, byl jeho vlastní dech a rytmické vrzání kol, jak otec táhl červený vozík k severu.</p>
<p>O chvíli později se zastavili, aby si odpočali ve stínu velkého balvanu. Otec s hekáním položil držadlo vozíku na zem. S obličejem obráceným ke slunci si s námahou protáhl záda.</p>
<p>„Jak je to ještě daleko do Kábulu?“ zeptal se Abdulláh.</p>
<p>Otec se na ně podíval. Jmenoval se Sabúr. Měl tmavou pleť a tvrdý, nesmlouvavý obličej, hranatý a vyhublý, nos zahnutý jako zobák pouštního jestřába, oči hluboko posazené. Otec byl štíhlý jako rákos, ale celoživotní práce mu posílila svaly, které byly pevné jako proužky ratanu pevně omotaného kolem opěrky proutěného křesla. „Zítra odpoledne,“ odvětil a zvedl k ústům kožený vak s vodou. „Pokud nám to půjde rychle.“ Zhluboka se napil a na krku mu poskočil ohryzek.</p>
<p>„Proč nás neodvezl strýček Nábí?“ zeptal se Abdulláh. „Vždyť má auto.“</p>
<p>Otec na něj pohlédl a obrátil oči v sloup.</p>
<p>„Pak bychom nemuseli jít celou tu cestu pěšky.“</p>
<p>Otec nic neříkal. Sňal si zaprášenou čapku a rukávem si otřel z čela pot.</p>
<p>Parí namířila prstem z vozíku. „Koukni, Abolláhu!“ vykřikla nadšeně. „Další.“</p>
<p>Abdulláh se podíval, kam ukazuje její prst. Ve stínu balvanu leželo pero, dlouhé, šedé, jako ohořelý uhlík. Abdulláh k němu došel a zvedl ho. Sfoukl z něj smítka prachu. Sokol, napadlo ho, když pero obracel sem a tam. Možná holub nebo pouštní skřivan. Těch už toho dne viděl hodně. Ne, sokol. Znovu na něj foukl a podal ho Parí, která mu ho nadšeně vytrhla z ruky.</p>
<p>Doma v Šádbághu měla Parí pod polštářem starou plechovou krabici od čaje, kterou jí Abdulláh dal. Měla zrezivělou přezku a na víku byl obrázek vousatého Inda s turbanem v dlouhé červené tunice, který držel v obou rukou šálek kouřícího čaje. Uvnitř krabice byla pera, která Parí nasbírala. Byly to její nejcennější poklady. Tmavozelená a sytě vínová kohoutí pera, bílé holubičí ocasní pero, vrabčí pero, hnědavé s tmavými skvrnkami, a pak to, na které byla Parí nejpyšnější, duhově zelené paví pero s krásným velkým okem na konci.</p>
<p>Tohle byl poslední dar, který jí dal Abdulláh před dvěma měsíci. Doslechl se o jednom chlapci z vedlejší vesnice, jehož rodina měla páva. Jednoho dne, když otec odjel kopat příkop do města jižně od Šádbághu, došel Abdulláh do té vesnice, nalezl chlapce a požádal ho o jedno pero onoho ptáka. Následovalo vyjednávání, na jehož konci Abdulláh souhlasil, že vymění své boty za to pero. Když se vrátil zpátky do Šádbághu s pavím perem zastrčeným pod košilí za pasem kalhot, měl už rozedřené paty a nechával za sebou na zemi krvavé šmouhy. Do chodidel se mu zarývaly trny a třísky. S každým krokem mu do nohou vystřelovala ostrá bolest.</p>
<p>Když dorazil domů, nalezl venku před chýší svou nevlastní matku, Parwanu, shrbenou u <emphasis>tandúru</emphasis>, hliněné pece, kde pekla <emphasis>naan</emphasis>. Rychle se skryl za velký dub poblíž jejich domu a počkal, až s tím bude hotová. Vykukoval zpoza kmene a sledoval ji při práci. Byla to žena se širokými rameny, dlouhýma rukama a tlustými drsnými prsty; žena s opuchlým kulatým obličejem, která zcela postrádala jakoukoli ladnost motýla, po němž dostala své jméno.</p>
<p>Abdulláh si přál, aby ji dokázal mít tak rád, jako míval svou matku. Matku, která vykrvácela před třemi a půl lety při porodu Parí, když bylo Abdulláhovi sedm let. Matku, jejíž tvář už si teď skoro nedokázal vybavit. Matku, která každý večer před spaním vzala jeho hlavu do dlaní, položila si ji na hruď, hladila ho po tváři a zpívala mu ukolébavku:</p>
<p><emphasis>Našla jsem smutnou malou vílu</emphasis></p>
<p><emphasis>v stínu papírového stromu</emphasis></p>
<p><emphasis>Znám jednu smutnou malou vílu</emphasis></p>
<p><emphasis>již v noci vítr odvanul</emphasis></p>
<p>Přál si, aby svou novou matku dokázal milovat stejně. A možná, napadlo ho, že si Parwana v skrytu přeje totéž, aby dokázala milovat ona <emphasis>jeho</emphasis>. Tak, jako milovala Ikbála, svého ročního syna, kterého líbala na tváře a kvůli jehož každému kýchnutí a zakašlání si dělala starosti. Nebo tak, jako milovala své první dítě, Omara. Zbožňovala ho. Jenomže zemřel během předloňské chladné zimy. Byly mu dva týdny. Parwana a otec mu sotva stačili dát jméno. Byl jedním ze tří dětí, jejichž životy si ta krutá zima v Šádbághu vyžádala. Abdulláh si vzpomněl, jak Parwana svírala Omarovo zavinuté mrtvé tělíčko, na záchvaty jejího zármutku. Pamatoval si den, kdy ho pohřbili na kopci, maličkou hromádku na zmrzlé zemi pod cínově šedým nebem, Mulláha Šakíba, který odříkal modlitbu, na to, jak vítr foukal všem do očí sníh a kousíčky ledu.</p>
<p>Abdulláh měl za to, že se Parwana později bude rozčilovat, až zjistí, že své jediné boty vyměnil za paví pero. Otec se na ty boty těžce nadřel pod horkým sluncem. Parwana dá Abdulláhovi co proto, až to zjistí. Možná ho i uhodí, pomyslel si Abdulláh. Už ho předtím párkrát uhodila. Měla silné velké ruce — asi z toho, jak celé ty roky zvedala svou invalidní sestru, říkal si Abdulláh — a věděla, jak se ohánět koštětem nebo uštědřit dobře mířenou facku.</p>
<p>Bylo jí ale ke cti, že ji zjevně nijak netěšilo ho uhodit. Kromě toho dokázala Parwana projevit vůči svým nevlastním dětem i láskyplnost. Třeba tehdy, když pro Parí ušila ty stříbrozelené šaty z látky, kterou otec dovezl z Kábulu. Nebo když Abdulláha s překvapivou trpělivostí naučila, jak současně rozbít dvě vejce, aniž by porušil žloutek. A když jim ukázala, jak zatočit a zkroutit kukuřičné šustí, aby z něj vytvořili malé panenky, tak, jak to dělávala se svou sestrou, když byly malé. Ukázala jim, jak těm panenkám udělat šatičky z odstřižků látky.</p>
<p>Abdulláh ale věděl, že tohle byla jen gesta z pocitu povinnosti, která čerpala ze studně mnohem mělčí, než když šlo o Ikbála. Kdyby jejich domov jednou v noci náhle vzplanul, Abdulláh věděl beze vší pochyby, které dítě by Parwana při útěku popadla. Vůbec by se nerozmýšlela. V jádru záleželo jen na jediné věci: oni nejsou její děti, on a Parí. Většina lidí miluje své vlastní. Nedá se nic dělat s tím, že on a jeho sestra k ní nepatří. Zbyly tu po jiné ženě.</p>
<p>Počkal, až Parwana ponese chléb dovnitř, a pak se díval, jak zase vyšla z chatrče, s Ikbálem na jedné ruce a s hromadou prádla na praní v druhé. Sledoval, jak pomalu zamířila k říčce, a počkal, až bude z dohledu. Vplížil se do domu a chodidla se mu chvěla bolestí pokaždé, když došlápl na zem. Uvnitř se posadil a nazul si své staré plastové sandály, jediné další boty, které vlastnil. Abdulláh věděl, že to, co udělal, bylo nerozumné. Ale když si klekl vedle Parí, zlehka ji probudil ze spánku a jako nějaký kouzelník vytáhl pero, které schovával za zády, stálo to všechno za to — stálo to za to, jak se jí obličej rozzářil nejdřív údivem a pak radostí; jak mu zulíbala obě tváře; jak se chichotala, když ji měkkým koncem pera polechtal pod bradičkou — a najednou už ho nohy vůbec nebolely.</p>
<p>Otec si znovu otřel obličej rukávem. Všichni se napili z vaku s vodou. Když dopili, otec řekl: „Jsi unavený, chlapče.“</p>
<p>„Nejsem,“ odvětil Abdulláh, ale byl. Byl naprosto vyčerpaný. A bolely ho nohy. Není snadné přejít poušť v sandálech.</p>
<p>„Nastup si,“ řekl otec.</p>
<p>Na vozíku se Abdulláh posadil za Parí, opřel se zády o dřevěné laťky na postranicích, maličké obratle sestřiny páteře mu spočívaly na břiše a hrudní kosti. Jak je otec táhl dál, Abdulláh zíral na nebe, hory, na řady natěsnaných oblých kopců, které se měkce ztrácely v dálce. Díval se na otcova záda, jak je vezl, na jeho sehnutou hlavu a nohy, které vířily malé hnědočervené obláčky prachu. Minula je karavana kočujících Kučiů, zaprášené procesí cinkajících zvonků a mručících velbloudů, a jedna žena s černými linkami kolem očí a vlasy barvy pšenice se na Abdulláha usmála.</p>
<p>Její vlasy Abdulláhovi připomněly matčiny a znovu se mu po ní bolestně zastesklo, po její vlídnosti, její vrozené šťastné povaze, jejím ohromení nad lidskou krutostí. Pamatoval si její škytavý smích i to, jak občas plaše naklonila hlavu. Jeho matka byla jemná, postavou i svou povahou, byla to křehká žena s útlým pasem a záplavou načechraných vlasů, které jí vylézaly zpod šátku. Přemítal kdysi nad tím, jak takové křehké tělíčko dokáže obsáhnout tolik radosti, tolik dobroty. Nedokázalo. Přetékala z ní, vylévala se jejíma očima. Otec byl jiný. Otec měl v sobě tvrdost. Jeho oči se dívaly na ten samý svět, jako se dívaly oči jeho matky, ale viděly jen netečnost. Nekonečnou dřinu. Otcův svět by nemilosrdný. Nic dobrého nikdy nepřišlo zadarmo. Ani láska. Za všechno se platí. A když jste chudí, platíte utrpením. Abdulláh se díval na strupovitou pěšinku ve vlasech své malé sestřičky, na její úzké zápěstí klimbající přes okraj vozíku, a věděl, že když jejich matka zemřela, něco z ní přešlo do Parí. Předala jí trochu té své radostné oddanosti, své bezelstnosti, svého neskonalého optimismu. Parí byla jediným člověkem na světě, který mu nikdy neublíží a nikdy by ani nemohl. Občas měl Abdulláh pocit, že ona je jedinou skutečnou rodinou, kterou má.</p>
<p>Barvy dne pomalu zešedly a ze vzdálených vrcholků hor se staly nejasné tmavnoucí siluety shrbených obrů. Toho dne už minuli několik vesnic, z nichž většina byla podobně odstrčená a zaprášená jako Šádbágh. Malé čtyřhranné domky z nepálené hlíny, někdy přilepené ke skále a někdy ne, s proužky kouře stoupajícími ze střech. Šňůry s prádlem a ženy přidřepnuté u vaření na ohni. Pár topolů, nějaká kuřata, několik krav a koz a pokaždé mešita. Poslední vesnice, kterou minuli, ležela vedle pole máku a stařec, který sklízel makovice, na ně zamával. Křikl na ně cosi, co Abdulláh nezaslechl. Otec mu také zamával.</p>
<p>„Abolláhu?“ ozvala se Parí.</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Myslíš, že je Šudžá smutný?“</p>
<p>„Myslím, že to zvládne.“</p>
<p>„Neublíží mu někdo?“</p>
<p>„Je to velký pes, Parí. Dokáže se ubránit.“</p>
<p>Šudžá byl opravdu velký pes. Otec říkal, že to určitě kdysi býval bojový pes, protože mu někdo uřízl uši a ocas. Něco jiného bylo, jestli se dokázal, nebo chtěl sám bránit. Když se poprvé objevil v Šádbághu, děti po něm házely kameny, šťouchaly do něj klacky nebo rezavými dráty od kola. Šudžá se nikdy nebránil. Časem to přestalo děti ve vesnici bavit a nechaly ho být, ale Šudžáovo chování už zůstalo obezřetné, jako by nezapomněl na jejich předchozí bezcitnost.</p>
<p>Všem v Šádbághu se vyhýbal, až na Parí. Kvůli Parí ztrácel Šudžá veškerý klid. Jeho láska k ní byla nesmírná a ničím nezkalená. Ona byla celý jeho svět. Ráno, když Šudžá viděl, jak Parí vychází z domu, vyskočil a roztřásl se po celém těle. Divoce vrtěl pahýlem svého znetvořeného ocasu a poskakoval, jako by tančil po žhavém uhlí. Šťastně pobíhal dokola kolem ní. Celý den pes Parí sledoval jako stín, čenichal jí kolem nohou a večer, když se rozloučili, se opuštěný položil u dveří a čekal na ráno.</p>
<p>„Abolláhu?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Až vyrostu, budu bydlet s tebou?“</p>
<p>Abdulláh se díval, jak se oranžové slunce sklání a dotýká se obzoru. „Když budeš chtít. Ale ty chtít nebudeš.“</p>
<p>„Ale ano, budu!“</p>
<p>„Budeš chtít mít svůj vlastní dům.“</p>
<p>„Ale můžeme být sousedi.“</p>
<p>„Možná.“</p>
<p>„Nebudeš bydlet daleko.“</p>
<p>„A co když tě omrzím?“</p>
<p>Šťouchla do něho loktem. „Neomrzíš!“</p>
<p>Abdulláh se pro sebe usmál. „Tak jo, dobře.“</p>
<p>„Budeš blízko.“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Dokud nebudeme staří.“</p>
<p>„Hodně staří.“</p>
<p>„Navždycky.“</p>
<p>„Ano, navždycky.“</p>
<p>Obrátila se na něj. „Slibuješ, Abolláhu?“</p>
<p>„Navždycky, navždycky.“</p>
<p>Později si otec vysadil Parí na ramena a Abdulláh za nimi táhl prázdný vozík. Cestou, jak tak kráčeli, upadal do bezmyšlenkovitého transu. Vnímal jen vlastní stoupající a klesající kolena, kapky potu, které mu stékaly po spáncích, Paríiny nožky, pohupující se vedle otcových boků. Uvědomoval si jen stín svého otce a své sestry, prodlužující se na pouštním písku a vzdalující se, pokud zpomalil.</p>
<p>To strýček Nábí našel otci tuhle novou práci — strýček Nábí byl Parwanin starší bratr, takže to byl vlastně Abdulláhův nevlastní strýc. Strýček Nábí pracoval v Kábulu jako kuchař a řidič. Jednou za měsíc za nimi přijel do Šádbághu na návštěvu a jeho příjezd oznamovalo přerušované troubení klaksonu a pokřikování zástupu dětí z vesnice, které běžely za velkým modrým autem se světlehnědou plátěnou střechou a nablýskanými ráfky. Plácaly do nárazníku a do oken, dokud nevypnul motor a s úsměvem nevylezl z auta, ten pohledný strýček Nábí s dlouhými kotletami a kučeravými černými vlasy sčesanými z čela, oblečený v olivově zeleném obleku s bílou košilí a hnědými mokasíny. Všichni se na něj vyšli ven podívat, protože jezdil autem, i když patřilo jeho zaměstnavateli, a protože nosil oblek a pracoval ve velkém městě, v Kábulu.</p>
<p>Během své poslední návštěvy řekl strýček Nábí otci o té práci. Ti bohatí lidé, pro které pracoval, přistavují ke svému domu vzadu na dvorku malý domek pro hosty, i s koupelnou, oddělený od hlavní budovy, a strýček Nábí navrhl, že by mohli najmout otce, který už různé stavební práce vykonával. Říkal, že to bude dobře placená práce a zabere tak měsíc, jestli o ni má zájem.</p>
<p>Otec už pracoval na spoustě staveb. Co se Abdulláh pamatoval, otec pořád někde sháněl práci, klepal na dveře, aby ho zaměstnali alespoň na den. Jednou zaslechl, jak otec říká jednomu ze stařešinů ve vesnici, Mulláhu Šakíbovi: <emphasis>Kdybych se byl narodil jako zvíře, Mulláhu Sáhibe, vsadím se, že bych se narodil jako mula</emphasis>. Někdy bral otec Abdulláha na práci s sebou. Jednou sbírali jablka ve městě, které bylo od Šádbághu vzdáleno celý den pěší cesty. Abdulláh si pamatoval, jak otec stál až do setmění shrbený na žebříku, na jeho zvrásněnou šíji spálenou sluncem, rozedřenou kůži na jeho předloktí, silné prsty, které kroutily jablka jedno po druhém. V dalším městě vyráběli cihly pro mešitu. Otec ukázal Abdulláhovi jak nasbírat dobrou hlínu, tu světlejší z hloubky. Společně ji prosili, přidali slámu a otec ho trpělivě učil, jak pomaličku přilévat vodu, aby směs příliš nezřídla. Během posledního roku otec vláčel kameny. Přehazoval lopatou hlínu, zkoušel orat pole. Pracoval se silničáři, kteří pokládali asfalt.</p>
<p>Abdulláh věděl, že si otec vyčítá Omarovu smrt. Kdyby byl našel víc práce, nebo lepší, mohl pro dítě koupit lepší oblečení na zimu, teplejší přikrývky, možná i pořádná kamna, aby bylo v domě teplo. Tohle si otec myslel. Abdulláhovi se o Omarovi od jeho pohřbu ani nezmínil, ale Abdulláh to věděl.</p>
<p>Pamatoval si, jak pár dní poté, co Omar zemřel, viděl otce samotného stát pod obrovským dubem. Tenhle strom se tyčil nad celým Šádbághem, byla to nejstarší živoucí věc ve vsi. Otec říkal, že by ho nepřekvapilo, kdyby pamatoval ještě císaře Bábúra, když s armádou táhl na Kábul. Říkal, že polovinu svého dětství strávil ve stínu jeho veliké koruny nebo tím, že lezl v jeho rozložitých větvích. Jeho vlastní otec, Abdulláhův dědeček, přivázal k jedné ze silných větví provazy a pověsil na ně houpačku, která vydržela léta navzdory drsnému počasí a přežila i starce samotného. Otec říkal, že když byli ještě děti, střídával se na téhle houpačce s Parwanou a její sestrou Masúmou.</p>
<p>Teď už ale býval otec z práce příliš unavený, když ho Parí tahala za rukáv a chtěla po něm, aby ji pořádně rozhoupal.</p>
<p><emphasis>Možná zítra, Parí.</emphasis></p>
<p><emphasis>Jen na chvilinku, Bábá. Prosím, vstávej.</emphasis></p>
<p><emphasis>Teď ne. Někdy jindy.</emphasis></p>
<p>Nakonec to vždycky vzdala, pustila mu rukáv a rezignovaně odešla. Občas se otcův úzký obličej celý propadl, když se díval, jak odchází. Převalil se na posteli, přitáhl si prošívanou přikrývku a zavřel znavené oči.</p>
<p>Abdulláh si nedovedl představit, že se otec kdysi houpával na houpačce. Nedokázal si představit, že byl otec někdy chlapcem, tak jako on. Chlapcem. Bezstarostným, s lehkým krokem. O překot pobíhajícím s kamarády po polích. Otec, který měl zjizvené ruce a obličej zbrázděný hlubokými unavenými vráskami. Otec, který jako by se už narodil s lopatou v ruce a hlínou za nehty.</p>
<p>Museli té noci přespat na poušti. Snědli chléb a zbytek vařených brambor, které jim Parwana zabalila na cestu. Otec rozdělal oheň a postavil vodu na čaj.</p>
<p>Abdulláh ležel u ohně pod vlněnou dekou, schoulený za Parí, která se o něj opírala studenými chodidly.</p>
<p>Otec se nahnul k plamenům a zapálil si cigaretu.</p>
<p>Abdulláh se převalil na záda, Parí se také přetočila a uvelebila se tváří na oblíbené místo pod jeho klíční kostí. Vdechoval hnědavou vůni pouštního prachu a díval se na nebe poseté hvězdami jako pableskujícími mihotajícími se ledovými krystalky. Tenký srpek měsíce kolébal temný přízračný obrys své plné podoby.</p>
<p>Abdulláh myslel na předminulou zimu, na to, jak bylo všechno ponořené do tmy, při zemi ode dveří táhlo a vítr dlouze a hlasitě hvízdal ze všech skulin ve stropě. Sníh venku zastřel charakteristické rysy celé vesnice. Noci byly dlouhé a bez hvězd, dny krátké a pochmurné, málokdy vyšlo slunce, a když, tak jen nakrátko a brzy zmizelo. Vzpomínal na Omarův vysílený křik a pak ticho a na to, jak otec zarputile vyřezával do dřevěného prkna srpek měsíce, jako byl ten, co nad nimi teď svítil, a pak to prkno zatloukl do ztvrdlé země spálené mrazem v hlavách malého hrobu.</p>
<p>A teď už byl konec podzimu opět na dohled. Zima už číhala za rohem, i když o ní otec ani Parwana nemluvili, jako by vyslovení slova zima mohlo urychlit její příchod.</p>
<p>„Otče?“ zeptal se.</p>
<p>Na druhé straně ohniště otec tiše zamručel.</p>
<p>„Budu ti moct pomáhat? Myslím se stavbou toho domu pro hosty.“</p>
<p>Z cigarety stoupal kouř. Otec zíral kamsi do tmy.</p>
<p>„Otče?“</p>
<p>Otec si poposedl na kameni, kde seděl. „Asi bys mi mohl pomoci míchat maltu,“ řekl.</p>
<p>„Nevím, jak se to dělá.“</p>
<p>„Já ti to ukážu. To se naučíš.“</p>
<p>„A co já?“ sháněla se Parí.</p>
<p>„Ty?“ řekl otec zvolna. Potáhl z cigarety a hrábl klackem do ohně. Do tmy vzlétlo pár jisker. „Ty budeš mít na starosti vodu. Budeš hlídat, abychom nikdy neměli žízeň. Protože muž, který má žízeň, nemůže pracovat.“</p>
<p>Parí nic neříkala.</p>
<p>„Otec má pravdu,“ řekl Abdulláh. Cítil, že by si Parí raději zašpinila ruce, vlezla do bláta, a teď byla zklamaná úkolem, který jí otec dal. „Když nám nebudeš nosit vodu, tak ten dům pro hosty nikdy nepostavíme.“</p>
<p>Otec strčil klacek do ucha konvice na čaj a sundal ji z ohně. Odstavil ji stranou, aby vystydla.</p>
<p>„Víš co,“ řekl. „Když mi dokážeš, že zvládneš tu práci s vodou, najdu ti ještě nějakou jinou.“</p>
<p>Parí vystrčila bradu a podívala se na Abdulláha. Obličej se jí rozsvítil úsměvem.</p>
<p>Vzpomněl si, jak když byla ještě miminko a spávala mu na břiše, otevřel občas uprostřed noci oči a našel ji tiše spící, jak na něm leží a usmívá se s týmž výrazem, jako měla teď.</p>
<p>Vychovával ji on. To byla pravda. I přesto, že byl sám ještě dítě. Desetileté. Když byla Parí malá, tak svým pisklavým křikem a mumláním budila jeho a on s ní v noci chodil a houpal ji. On jí měnil špinavé plenky. On Parí vždycky koupal. Otcova práce to nebyla — byl to muž — a navíc byl vždycky příliš vyčerpaný z práce. A Parwana, která už čekala Omara, se vždycky probírala pomalu, když Parí něco potřebovala. Neměla na to ani trpělivost ani energii. A tudíž péče připadla Abdulláhovi, ale tomu to vůbec nevadilo. Dělal to rád. Byl nadšený, že to byl on, kdo jí pomáhal s prvním krůčkem a kdo překvapením otevřel pusu, když vyslovila své první slůvko. Tohle byl smysl jeho existence, věřil, že Bůh ho stvořil k tomu, aby tu byl a postaral se o Parí, když si On vzal jejich matku.</p>
<p>„Bábá,“ řekla Parí. „Vyprávěj nám něco.“</p>
<p>„Už je dost pozdě,“ řekl otec.</p>
<p>„Prosím.“</p>
<p>Otec byl uzavřené povahy. Málokdy řekl při nějaké příležitosti víc než dvě věty za sebou. Ale občas, z důvodů, jež Abdulláh neznal, se v otci cosi otevřelo a najednou se vyhrnuly ven příběhy. Abdulláh a Parí před ním občas uchváceně seděli, zatímco Parwana rachotila hrnci v kuchyni, a on jim vyprávěl příběhy, které mu vyprávěla jeho babička, když byl ještě malý chlapec. Vyprovázel je na cesty do zemí obývaných sultány a <emphasis>džiny</emphasis> a zlomyslnými <emphasis>dévy</emphasis> a moudrými derviši. Jindy si příběhy vymýšlel. Skládal je na místě a tyto příběhy ukazovaly jeho představivost a snění, které Abdulláha vždycky překvapovaly. Nikdy mu otec nepřipadal víc bezprostřední, energický, odhalený a pravdivý, než když vyprávěl své příběhy, jako by ty pohádky představovaly škvíry, jimiž se dalo nahlédnout do jeho záhadného a neproniknutelného světa.</p>
<p>Z výrazu otcovy tváře ale Abdulláh poznal, že dnes večer žádná pohádka nebude.</p>
<p>„Je pozdě,“ pronesl znovu otec. Zvedl konev cípem šálu, který měl hozený kolem ramen, a nalil si šálek čaje. Odfoukl páru, která z něj stoupala, a trochu upil, jeho obličej žhnul ve světle plamenů oranžovou barvou. „Je načase spát. Zítra bude dlouhý den.“</p>
<p>Abdulláh jim oběma přetáhl deku přes hlavu. Pod dekou zpíval Parí do ucha tiše ukolébavku:</p>
<p><emphasis>Našel jsem smutnou malou vílu</emphasis></p>
<p><emphasis>v stínu papírového stromu</emphasis></p>
<p>A Parí velmi ospale odzpívala svou část:</p>
<p><emphasis>Znám jednu smutnou malou vílu</emphasis></p>
<p><emphasis>již v noci vítr odvanul</emphasis></p>
<p>Usnula téměř okamžitě.</p>
<p>Abdulláh se později vzbudil a zjistil, že tam otec není. Vyděšeně se posadil. Oheň už skoro vyhasl, zbývalo z něj jen pár červenavě řeřavých uhlíků. Abdulláh těkal pohledem zleva doprava, ale jeho oči nedokázaly proniknout tou nekonečnou a dusivou temnotou. Cítil, jak v obličeji bledne. S bušícím srdcem se zaposlouchal a zadržel dech.</p>
<p>„Otče?“ zašeptal.</p>
<p>Ticho.</p>
<p>V hrudi mu začínal narůstat panický strach. Seděl úplně bez hnutí, s tělem vzpřímeným a napjatým, a dlouho poslouchal. Neslyšel nic. Jsou sami, on a Parí, a kolem nich se snesla tma. Jsou opuštěni. Otec je opustil. Abdulláh poprvé pocítil rozlehlost pouště i celého světa. Jak snadno by se tu člověk mohl ztratit. Nikdo nepomůže, nikdo neukáže kudy jít. A pak se mu do hlavy vloudila ještě horší myšlenka. Co když je otec mrtvý. Někdo ho podřízl. Lupiči. Zabili ho a teď se blíží k němu a Parí, dávají si na čas, vychutnávají si to jako hru.</p>
<p>„Otče?“ zavolal znovu, tentokrát už pronikavě.</p>
<p>Žádná odpověď.</p>
<p>„Otče?“</p>
<p>Volal otce znovu a znovu, jako by mu spár svíral hrdlo. Ztratil přehled o tom, kolikrát a jak dlouho svého otce volá, ale ze tmy nepřicházela žádná odpověď. Představoval si obličeje, ukryté v horách, které vystupují ze země, sledují ho a zlomyslně se na něho a na Parí zubí. Zmocnilo se ho zděšení, měl malou dušičku. Roztřásl se a potichu fňukal. Div že se nedal do křiku.</p>
<p>A pak — kroky. Ze tmy se vynořila postava.</p>
<p>„Myslel jsem, že jsi odešel,“ pronesl roztřeseně Abdulláh.</p>
<p>Otec se posadil k tomu, co zbylo z ohně.</p>
<p>„Kam jsi šel?“</p>
<p>„Jen spi, chlapče.“</p>
<p>„Ty bys nás neopustil. To bys neudělal, otče.“</p>
<p>Otec na něho pohlédl, ale ve tmě se jeho rozmazaný obličej ztrácel a Abdulláh nedokázal rozeznat jeho výraz. „Probudíš sestru.“</p>
<p>„Neopouštěj nás.“</p>
<p>„To už stačilo.“</p>
<p>Abdulláh si znovu lehl, svíral sestru pevně v náručí a srdce mu bušilo až v krku.</p>
<p>Abdulláh nikdy předtím v Kábulu nebyl. To, co o Kábulu věděl, pocházelo z vyprávění strýčka Nábího. Navštívil s otcem při práci několik menších městeček, ale žádné skutečně velké město. A nic z toho, co strýček Nábí vyprávěl, ho rozhodně nemohlo připravit na ten ruch a shon toho největšího a nejuspěchanějšího města ze všech. Všude, kam se podíval, byly semafory, čajovny a restaurace a obchody s prosklenými výlohami a pestrobarevnými vývěsními štíty. Přecpanými ulicemi projížděla s velkým rámusem auta, troubila a těsně se vyhýbala autobusům, pěším a jízdním kolům. Vozíky <emphasis>gari</emphasis>, tažené koňmi, řinčely po širokých ulicích, jak jejich železem okovaná kola poskakovala po silnici. Na chodnících, po nichž s Parí a otcem procházeli, se tísnili prodavači cigaret a žvýkaček, novinové stánky, kováři kovající podkovy. Na křižovatkách stáli dopravní policisté v nepadnoucích uniformách, pískali na píšťalky a máchali kolem sebe autoritativními gesty, na která, jak se zdálo, nikdo nedbal.</p>
<p>Abdulláh s Parí na klíně seděli na lavičce na chodníku poblíž masny a dělili se spolu z plechového talíře o fazole v rajské omáčce s koriandrovým čatní, které jim otec koupil ve stánku na ulici.</p>
<p>„Koukni, Abolláhu.“ Parí ukázala na obchod naproti přes ulici. V jeho výloze stála mladá žena, oblečená do nádherně vyšívaných zelených šatů s malými zrcátky a korálky. Měla na sobě i dlouhý šátek, který ladil se šaty, stříbrné šperky a temně červené kalhoty. Stála bez hnutí a netečně zírala na kolemjdoucí, aniž by jednou mrkla. Nepohnula ani prstem, než Abdulláh a Parí dojedli fazole, a i potom zůstala nehybně stát. Kousek dál na ulici si Abdulláh všiml obrovského plakátu visícího na fasádě jedné vysoké budovy. Byla na něm krásná mladá Indka na poli tulipánů, která v prudkém lijáku rozverně vykukovala zpoza jakési chatky. Plaše se usmívala a pod mokrým sárí byly vidět její křivky. Abdulláh přemýšlel, jestli tohle je to, čemu strýček Nábí říká kino, kam se lidé chodí dívat na filmy, a doufal, že je s Parí příští měsíc strýček Nábí na nějaký film vezme. Při tom pomyšlení se pousmál.</p>
<p>Krátce poté, co z modře obložené mešity halasně svolávali k modlitbě, uviděl Abdulláh, jak u chodníku zaparkoval strýček Nábí. Vyskočil z auta na straně řidiče, ve svém olivově zeleném obleku, a dveřmi těsně minul mladého cyklistu oblečeného do <emphasis>čapanu</emphasis>, který jen tak tak uhnul.</p>
<p>Strýček Nábí oběhl zpředu auto a objal otce. Když uviděl Abdulláha a Parí, na tváři se mu objevil široký úsměv. Nahnul se k nim.</p>
<p>„Jak se vám líbí v Kábulu, děti?“</p>
<p>„Je tu velký rámus,“ odpověděla Parí a strýček Nábí se rozesmál.</p>
<p>„Přesně tak. Pojďte, nastupte si. Z auta toho uvidíte mnohem víc. Otřete si boty, než vlezete dovnitř. Sabúre, ty pojď dopředu.“</p>
<p>Zadní sedadlo bylo chladné, tvrdé a světlemodré, aby ladilo s vnějškem auta. Abdulláh vklouzl k oknu za sedadlem řidiče a přitáhl si Parí na klín. Všiml si, jak okolostojící lidé závistivě hledí na auto. Parí k němu otočila hlavu a usmáli se na sebe.</p>
<p>Dívali se, jak cestou ubíhá město kolem. Strýček Nábí říkal, že pojedou delší cestou, aby si trochu prohlédli Kábul. Ukázal jim pahorek nad městem jménem Tapa Marandžan a kupolovité mauzoleum na jeho vršku. Říkal, že je tam pohřben Nádir Šáh, otec krále Záhira Šáha. Ukázal jim pevnost Bálá Hisár na hoře Koh-e-Šír Daváza, kterou podle jeho slov využívali Britové během druhé války proti Afghánistánu.</p>
<p>„A co je tamhle, strýčku Nábí?“ Abdulláh zaklepal na okno a ukázal na velkou žlutou hranatou budovu.</p>
<p>„To je Silo. To je nová pekárna.“ Strýček Nábí řídil jednou rukou a natáhl hlavu dozadu, aby na něj mrkl. „Dárek od našich ruských přátel.“</p>
<p>Továrna, kde se vyrábí chléb, divil se Abdulláh a představil si Parwanu doma v Šádbághu, jak s plácnutím sází kusy těsta na stěny jejich hliněného <emphasis>tandúru</emphasis>.</p>
<p>Strýček Nábí nakonec zabočil do čisté široké ulice lemované pravidelně vysázenými cypřiši. Domy byly elegantní a větší, než jaké kdy Abdulláh viděl. Byly bílé, žluté, světle modré. Většina z nich měla dvě patra, byly obehnané vysokou zdí a zavřené za dvoukřídlou kovovou branou. Abdulláh si v ulici všiml několika zaparkovaných aut podobných tomu strýčkovu.</p>
<p>Strýček Nábí zajel na příjezdovou cestu zakrytou řadou úhledně zastřižených keřů. Vzadu za ní se tyčil neuvěřitelně velký dvouposchoďový dům s bílými zdmi.</p>
<p>„Tvůj dům je tak veliký,“ vydechla Parí s očima vyvalenýma údivem.</p>
<p>Strýček se rozesmál, až zaklonil hlavu. „To by bylo něco. Ne, tohle je dům mých zaměstnavatelů. Za chvíli se s nimi seznámíte. A koukejte se chovat, jak nejlépe umíte.“</p>
<p>Když strýček Nábí, Abdulláh, Parí a otec vstoupili dovnitř, ukázalo se, že je dům ještě úchvatnější. Abdulláh odhadoval, že je tak velký, že by se do něj vešla nejméně polovina domácností v Šádbághu. Měl pocit, jako by vstoupil do <emphasis>dévova</emphasis> paláce. Zahrada vzadu za domem byla nádherně upravená, rostly v ní pečlivě udržované řady květin všech barev, po kolena vysoké keře a byla posázená ovocnými stromy — Abdulláh poznával třešně, jabloně, meruňky a granátovníky. Z domu vedla do zahrady zastřešená terasa — strýček Nábí je poučil, že se tomu říká veranda — a byla ohrazená nízkým zábradlím, porostlým vinnou révou. Cestou do místnosti, kde jejich příchod očekávali pan a paní Wahdatíovi, si Abdulláh všiml koupelny s porcelánovou toaletou, o které jim strýček Nábí povídal, a zářivým umyvadlem s bronzovými kohoutky. Abdulláh, který trávil každý týden mnoho hodin taháním džberů vody z obecní studně v Šádbághu, žasnul nad životem, v němž aby měl člověk vodu, stačilo otočit kohoutkem.</p>
<p>Abdulláh, Parí a otec teď seděli na objemném divanu se zlatými střapci. Měkké podušky za jejich zády byly pošité maličkými osmiúhelníkovými zrcátky. Naproti gauči zabíral skoro celou stěnu jediný obraz. Byl na něm starý kameník sehnutý nad pracovním stolem, který bušil palicí do kamene. Na širokých oknech visely nařasené karmínové závěsy a za nimi byl vidět balkón se železným zábradlím do výšky pasu. Všechno v místnosti bylo nablýskané, bez smítka prachu.</p>
<p>Abdulláh si nikdy v životě tolik neuvědomoval, jak je špinavý.</p>
<p>Šéf strýčka Nábího, pan Wahdatí, seděl na koženém křesle s rukama zkříženýma na prsou. Díval se na ně s výrazem, který nebyl tak docela nepřátelský, ale byl odměřený, nepřístupný. Byl vyšší než otec; toho si Abdulláh všiml hned, jak vstal, aby je přivítal. Měl úzká ramena, tenké rty a lesknoucí se vysoké čelo. Na sobě měl bílý, v pase zúžený oblek a zelenou košili s rozepnutým límečkem a bílými manžetami, sepnutými oválnými lazurity. Za celou dobu nepronesl víc než pár slov.</p>
<p>Parí se dívala na talíř sušenek na skleněném stolku před nimi. Abdulláha by nikdy nenapadlo, že jich existuje tolik druhů. Čokoládové tyčinky zdobené krémem, malé kulaté s pomerančovou náplní uprostřed, zelené sušenky ve tvaru lístků a spousta dalších.</p>
<p>„Dala by sis?“ zeptala se paní Wahdatíová. Celou dobu mluvila hlavně ona. „Vezměte si. Oba. Dala jsem je tam pro vás.“</p>
<p>Abdulláh se obrátil o svolení k otci a Parí ho následovala. Zdálo se, že to paní Wahdatíovou okouzlilo, zvedla obočí, naklonila hlavu a usmála se.</p>
<p>Otec zlehka přikývl. „Každý jednu,“ pronesl tiše.</p>
<p>„Ale ne, to nestačí,“ řekla paní Wahdatíová. „Poslala jsem pro ně Nábího do pekárny přes půl Kábulu.“</p>
<p>Otec zrudl a odvrátil oči. Seděl na kraji gauče a držel v obou rukou svou omšelou čepičku. Byl natočený koleny směrem pryč od paní Wahdatíové a pohledem neustále sledoval jejího manžela.</p>
<p>Abdulláh vzal dvě sušenky a jednu dal Parí.</p>
<p>„Vezměte si přeci víc. Nechceme, aby Nábího starání vyšlo nazmar,“ pobídla je radostně paní Wahdatíová. Usmála se na strýčka Nábího.</p>
<p>„To nestojí za řeč,“ červenal se strýček Nábí.</p>
<p>Stál u dveří vedle vysoké dřevěné skříňky s dvířky ze silného skla. Na poličkách uvnitř viděl Abdulláh obrázky pana a paní Wahdatíových ve stříbrných rámečcích. Byli tam ještě s jedním párem, oblečení do teplých šál a kabátů, a za nimi tekla zpěněná řeka. Na další fotce byla paní Wahdatíová se sklenkou v ruce a s odhalenou paží kolem pasu muže, který, což bylo pro Abdulláha nemyslitelné, nebyl pan Wahdatí. Byla tam i svatební fotografie, on vysoký a elegantní v černém obleku, ona ve splývavých bílých šatech, a oba se usmívali se zavřenými ústy.</p>
<p>Abdulláh na ni kradmo pohlédl, na její úzký pas, malá hezká ústa a krásně klenuté obočí, na její růžové nehty na nohou a barevně sladěnou rtěnku. Vzpomněl si, jak ji viděl před dvěma lety, když Parí byly necelé dva roky. Strýček Nábí ji přivezl do Šádbághu, protože vyjádřila přání poznat jeho rodinu. Měla tehdy na sobě broskvové šaty bez rukávů — pamatoval si užaslý výraz v otcově tváři — a tmavé sluneční brýle s tlustými bílými obroučkami. Celou dobu se usmívala, ptala se na jejich vesnici, jejich životy, ptala se, jak se děti jmenují a kolik jim je let. Chovala se, jako by do jejich nízkého hliněného domku patřila, opřená zády o zeď černou od sazí, vedle okna ušpiněného od mušinců a vedle matného plastového závěsu, který odděloval hlavní místnosti od kuchyně, kde také spali Abdulláh a Parí. Udělala z celé návštěvy pěkné divadlo, trvala na tom, že si u dveří sundá boty na vysokých podpatcích, a sedla si raději na zem, i když jí otec rozumně nabídl židli. Jako by byla jedna z nich. Abdulláhovi bylo teprve osm, ale nenechal se tím oklamat.</p>
<p>Z té návštěvy si Abdulláh nejvíc pamatoval, jak Parwana — která tehdy čekala Ikbála — zůstala zahalená v rohu, zamlklá postava schoulená do klubíčka. Seděla se svěšenými rameny, nohama skrčenýma pod nafouklým břichem, jako by se snažila splynout se zdí. Obličej měla zakrytý špinavým závojem. Jeho konce svírala zmuchlané pod bradou. Abdulláh téměř viděl, jak z ní stoupá stud jako dým, její rozpaky i to, jak malá si připadala, a cítil překvapivý příval soucitu se svou nevlastní matkou.</p>
<p>Paní Wahdatíová sáhla pro balíček cigaret, který ležel vedle talíře se sušenkami, a zapálila si.</p>
<p>„Přijeli jsme dlouhou oklikou a ukázal jsem jim trochu město,“ řekl strýček Nábí.</p>
<p>„Dobře! To je skvělé!“ řekla paní Wahdatíová. „Byl jste už někdy v Kábulu, Sabúre?“</p>
<p>„Jednou nebo dvakrát, Bíbí Sáhib,“ odvětil otec.</p>
<p>„A mohu se zeptat, jaký je váš dojem?“</p>
<p>Otec pokrčil rameny. „Je tu hodně lidí.“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>Pan Wahdatí si sundal smítko z rukávu saka a díval se na koberec na zemi.</p>
<p>„Ano, hodně lidí, a občas je to také únavné,“ řekla jeho žena.</p>
<p>Otec přikývl, jako by rozuměl.</p>
<p>„Kábul je vlastně ostrov. Někdo říká, že je pokrokový, a možná že je to pravda. Do jisté míry bezpochyby ano, ale také ztrácí kontakt se zbytkem téhle země.“</p>
<p>Otec se díval na čapku ve svých rukách a zamžikal.</p>
<p>„Nevykládejte si to špatně,“ dodala. „Naprosto upřímně bych podpořila jakýkoli pokrokový program vycházející z města. Bůh ví, že by se téhle zemi hodil. Přesto je ale na můj vkus tohle město občas až příliš spokojené samo se sebou. Vážně, ta pompéznost tady.“ Vzdychla. „Občas je to otravné. Já sama jsem vždycky obdivovala venkov. Mám ho moc ráda. Vzdálené provincie, a <emphasis>qarjas</emphasis>, malé vesničky. <emphasis>Skutečný</emphasis> Afghánistán, tak říkajíc.“</p>
<p>Otec nejistě přikývl.</p>
<p>„Sice asi nesouhlasím se všemi, možná ani s většinou kmenových tradic, ale připadá mi, že lidé venku žijí skutečnějšími životy. Mají v sobě houževnatost. Osvěžující pokoru. A také pohostinnost. A nezlomnost. Pocit hrdosti. Je to to pravé slovo, Sulajmáne? <emphasis>Hrdost</emphasis>?“</p>
<p>„Přestaň, Nílo,“ řekl její manžel tiše.</p>
<p>Následovalo napjaté ticho. Abdulláh se díval, jak pan Wahdatí bubnuje prsty na opěradlo svého křesla a jeho žena se usmívá se sevřenými rty, na nedopalku cigarety má růžovou šmouhu, sedí se zkříženými kotníky a s loktem položeným na opěrce křesla.</p>
<p>„To nejspíš nebude to pravé slovo,“ přerušila to ticho. „<emphasis>Důstojnost</emphasis>, možná.“ Usmála se a ukázala zuby, rovné a bílé. Abdulláh takové zuby nikdy neviděl. „To je ono. To je mnohem lepší. Lidé na venkově v sobě mají pocit důstojnosti. Nosí ji, že ano? Jako odznak? Myslím to upřímně. Vidím ji ve vás, Sabúre.“</p>
<p>„Děkuji, Bíbí Sáhib,“ zamumlal otec, poposedl si na gauči a nezvedl oči od své čapky.</p>
<p>Paní Wahdatíová přikývla. Pak obrátila pohled k Parí. „A ty, jestli to mohu říct, ty jsi tak krásná.“ Parí se přisunula blíž k Abdulláhovi.</p>
<p>Paní Wahdatíová pomalu zarecitovala: „Dnes jsem spatřil kouzlo, krásu, neskonalý půvab tváře, jež jsem hledal.“ Usmála se. „Rúmí. Slyšeli jste o něm někdy? Člověk by si myslel, že to složil pro tebe, zlatíčko.“</p>
<p>„Paní Wahdatíová je skvělá básnířka,“ podotkl strýček Nábí.</p>
<p>Pan Wahdatí na protějším konci místnosti se natáhl pro sušenku, rozlomil ji a maličko si ukousl.</p>
<p>„Nábí je moc laskavý,“ odvětila paní Wahdatíová a vrhla na něj vřelý pohled. Abdulláh si znovu všiml, jak se strýček Nábí začervenal.</p>
<p>Paní Wahdatíová párkrát ostře poklepala nedopalkem o kraj popelníku a cigaretu típla. „Možná bych mohla děti někam vzít,“ řekla.</p>
<p>Pan Wahdatí si rozmrzele vzdychl, opřel se oběma rukama o opěrky, jako by se chystal vstát, ale nevstal.</p>
<p>„Vezmu je na bazar,“ řekla paní Wahdatíová, teď už otci. „Pokud vám to nevadí, Sabúre. Nábí nás odveze. Sulajmán vám může vzadu ukázat, kde se bude stavět. Abyste si to mohl sám prohlédnout.“</p>
<p>Otec přikývl.</p>
<p>Pan Wahdatí pomalu zavřel oči.</p>
<p>Zvedli se.</p>
<p>Abdulláh si najednou hrozně přál, aby otec těm lidem poděkoval za jejich sušenky a za čaj, vzal je s Parí za ruku a odešel z tohoto domu plného obrazů a závěsů, přecpaného luxusem a pohodlím. Mohli by si znovu naplnit vak na vodu, koupit chléb a pár vařených vajec a vrátit se, odkud přišli. Znovu přes poušť, mezi kameny a kopci, kde by jim otec vyprávěl příběhy. Střídavě by táhli Parí ve vozíku. A za dva, možná za tři dny, byť s plícemi plnými prachu a znavenými údy, by byli znovu zpátky v Šádbághu. Šudžá by je viděl přicházet, pospíchal by k nim a pobíhal by kolem Parí. Byli by doma.</p>
<p>„Tak běžte, děti,“ řekl otec.</p>
<p>Abdulláh udělal krok a chystal se něco říct, ale strýček Nábí mu položil svou silnou ruku na rameno a otočil ho. Vedl ho chodbou a povídal: „Počkej, až uvidíš, jaké tu mají trhy. Takové jste vy dva ještě neviděli.“</p>
<p>Paní Wahdatíová se s nimi posadila na zadní sedadlo, vzduch zaplnila těžká vůně jejího parfému a něčeho, co Abdulláh nepoznával, čehosi sladkého a trochu štiplavého. Strýček Nábí se rozjel a ona je zasypala otázkami. Jaké mají kamarády? Chodí do školy? Ptala se na jejich domácí práce, jejich sousedy, na to, jaké hry hrávají. Na pravou polovinu obličeje jí dopadalo slunce. Abdulláh viděl hebké chmýří na její tváři a tenkou linku na spodní straně čelisti, kde končilo nalíčení.</p>
<p>„Já mám psa,“ řekla Parí.</p>
<p>„Opravdu?“</p>
<p>„Je to zvláštní kousek,“ ozval se strýček Nábí z předního sedadla.</p>
<p>„Jmenuje se Šudžá. Pozná, když jsem smutná.“</p>
<p>„Psi takoví bývají,“ řekla paní Wahdatíová. „Jsou v tom lepší než někteří lidé, které jsem potkala.“</p>
<p>Projeli kolem trojice školaček, které poskakovaly po chodníku. Měly na sobě černé uniformy a na hlavě bílé šátky, zavázané pod bradou.</p>
<p>„Vím, co jsem předtím říkala, ale Kábul není tak špatný.“ Paní Wahdatíová si zamyšleně pohrávala se svým náhrdelníkem. Dívala se z okna a zvážněla. „Nejradši ho mám na konci jara, když je po dešti. Vzduch je tak čistý. Ten první rozpuk léta. To, jak slunce ozařuje hory.“ Unaveně se usmála. „Bude dobré mít v domě dítě. Pro změnu trochu povyku. Trochu života.“</p>
<p>Abdulláh se na ni podíval a vycítil z té ženy cosi znepokojivého, něco v hloubi rozštěpeného, pod tím nalíčením, parfémem a žádostí o soucit. Přistihl se, jak myslí na kouř od Parwanina vaření, poličku v kuchyni nacpanou jejími sklenicemi, umazanými hrnci a talíři, které jsou každý jiný. Chyběla mu matrace, na které spával s Parí, i když byla špinavá a pořád z ní vykukovala péra. Všechno mu to chybělo. Ještě nikdy se mu tak bolestně nestýskalo po domově.</p>
<p>Paní Wahdatíová se s povzdechem svalila do sedačky a svírala před sebou kabelku podobně, jako si těhotná žena drží břicho.</p>
<p>Strýček Nábí zastavil u chodníku plného lidí. Naproti v ulici, vedle mešity s vysokánskými minarety, byl trh, který se skládal z přelidněného labyrintu zastřešených i otevřených uliček. Procházeli kolem stánků, kde prodávali kožené kabáty, prsteny s barevnými drahokamy a kameny, všelijaké koření. Strýček Nábí šel vzadu a paní Wahdatíová a oni dva vepředu. Teď venku si paní Wahdatíová vzala na sebe tmavé brýle, ve kterých vypadala trochu jako kočka.</p>
<p>Všude se rozléhalo handrkování o ceny. Doslova z každého stánku vyřvávala hudba. Míjeli obchody s otevřeným průčelím, kde prodávali knihy, rádia, lampy i stříbrné hrnce. Abdulláh zahlédl pár vojáků v zaprášených botách a tmavohnědých zimnících, kteří se dělili o cigaretu a dívali se po všech se znuděným nezájmem.</p>
<p>Zastavili se u stánku s botami. Paní Wahdatíová se probírala řadami bot vystavených na krabicích. Strýček Nábí došel pomalu k dalšímu stánku, s rukama sepjatýma za zády, a díval se svrchu na nějaké staré mince.</p>
<p>„A co tyhle?“ zeptala se paní Wahdatíová Parí. V ruce držela nové žluté tenisky.</p>
<p>„Ty jsou tak krásné,“ řekla Parí a nevěřícně na ně zírala.</p>
<p>„Tak si je zkus.“</p>
<p>Paní Wahdatíová pomohla Parí nazout si boty a zapnula jí přezku. Koukla na Abdulláha přes své brýle.</p>
<p>„Tobě by se taky jedny hodily, řekla bych. Nemůžu věřit, že jsi celou tu cestu od vás z vesnice došel v těchhle sandálech.“</p>
<p>Abdulláh zavrtěl hlavou a podíval se jinam. Vzadu v uličce stařec se zpustlým plnovousem a dva mrzáci žebrali od kolemjdoucích.</p>
<p>„Koukni, Abolláhu!“ Parí zvedla jednu nohu a pak druhou. Zadupala nohama a poskočila si. Paní Wahdatíová zavolala na strýčka Nábího u vedlejšího stánku a řekla mu, ať se s Parí projde kousek uličkou, aby vyzkoušela, jak se jí v těch botách chodí. Strýček Nábí vzal Parí za ruku a odvedl ji.</p>
<p>Paní Wahdatíová se podívala na Abdulláha.</p>
<p>„Ty si myslíš, že jsem špatný člověk,“ řekla. „Proto, jak jsem předtím mluvila.“</p>
<p>Abdulláh sledoval, jak Parí a strýček Nábí minuli starého žebráka s chromou nohou. Stařec řekl něco Parí, Parí se obrátila ke strýčku Nábímu a něco mu řekla, a ten hodil starci minci.</p>
<p>Abdulláh se dal potichu do pláče.</p>
<p>„Ach, milý chlapče,“ řekla zaskočeně paní Wahdatíová. „Chudáčku malý.“ Vyndala z kabelky kapesník a nabídla mu ho.</p>
<p>Abdulláh ho odstrčil. „Prosím, nedělejte to,“ řekl a hlas se mu zlomil.</p>
<p>Dřepla si vedle něho a zvedla si brýle do vlasů. I ona měla zvlhlé oči a otírala si je kapesníčkem, na kterém se dělaly černé šmouhy. „Chápu to, jestli mě nenávidíš. Máš na to právo. Ale — a nečekám, že to pochopíš, teď ne — takhle to bude nejlepší. Opravdu, Abdulláhu. Je to tak nejlepší. Jednoho dne to pochopíš.“</p>
<p>Abdulláh obrátil tvář k nebi a zaúpěl, zatímco Parí přiběhla nadšeně zpátky, oči přetékající vděčností a obličej rozzářený štěstím.</p>
<p>Jednoho zimního rána si otec donesl sekyru a porazil ten ohromný dub. Pomáhal mu syn Mulláha Šakíba, Bajtulláh, a pár dalších mužů. Nikdo se nepokusil zasáhnout. Abdulláh s ostatními chlapci stáli poblíž a přihlíželi. Ze všeho nejdřív otec sundal houpačku. Vylezl na strom a odřízl provazy nožem. Pak spolu s ostatními muži bušil do silného kmene až do pozdního odpoledne, kdy se starý strom s hlasitým zasténáním poroučel k zemi. Otec řekl Abdulláhovi, že potřebují dříví na zimu. Ale bušil do toho starého stromu sekyrou tak urputně, se zaťatými zuby a zamračeným výrazem, jako by se na něj už prostě nedokázal dál dívat.</p>
<p>Teď pod šedavým nebem muži sekali do poraženého kmene, s nosy a tvářemi zčervenalými chladem, a zvuky jejich seker dopadajících na dřevo se dutě rozléhaly. Otec byl v horní části kmene, Abdulláh odsekával z velkých větví ty menší. První sníh té zimy napadl dva dny před tím. Nebylo ho moc, zatím, byl to jen příslib toho, co přijde. Brzy se na Šádbágh snese zima se svými rampouchy, závějemi sněhu a větrem, v němž člověku v minutě rozpraská kůže na hřbetu ruky. Prozatím bylo na zemi bílo jen poskrovnu, pokrývaly ji odsud až k prudkým svahům hor světlehnědé fleky hlíny.</p>
<p>Abdulláh posbíral náruč tenčích větví a odnesl je na rostoucí obecní hromadu poblíž. Měl na sobě nové zimní boty, rukavice a zimní kabát. Byl z druhé ruky, ale až na rozbitý zip, který otec spravil, byl jako nový — vatovaný, tmavomodrý, s oranžovou kožešinovou podšívkou zevnitř. Měl čtyři hluboké kapsy, které se daly zacvaknout na patentku, a prošívanou kapuci, která se dala stáhnout kolem obličeje, když Abdulláh zatáhl za šňůrky. Teď si kapuci sundal z hlavy a zdlouha vydechl, až se mu od úst kouřilo.</p>
<p>Slunce klesalo za obzor. Abdulláh pořád ještě rozeznával obrys starého větrného mlýnu, který se tyčil, strohý a šedý, nad hliněnými zdmi vesnice. Jeho lopatky rozvrzaně zaskřípěly pokaždé, když sem od kopců zavál mrazivý vítr. V létě byl větrný mlýn domovem zejména pro modré volavky, ale teď, když nastoupila zima, volavky odletěly a nastěhovaly se sem vrány. Každé ráno se Abdulláh probouzel za jejich skřehotání a chraplavého krákorání.</p>
<p>Něco upoutalo jeho pozornost, něco na zemi, kousek napravo. Došel k tomu a klekl si.</p>
<p>Pírko. Malé. Žluté.</p>
<p>Sundal si jednu rukavici a zvedl ho.</p>
<p>Půjdou večer na oslavu, on, jeho otec a malý nevlastní bratr Ikbál. Bajtulláhovi se narodil syn. <emphasis>Mutrib</emphasis>, zpěvák, mužům zazpívá a někdo k tomu bude hrát na tamburínu. Bude tam čaj a teplý, čerstvě upečený chléb a <emphasis>šorba</emphasis>, polévka s masem a bramborami. Poté Mulláh Šakíb namočí prst do misky s oslazenou vodou a nechá ho miminku olíznout. Vytáhne svůj lesklý tmavý kámen a svou břitvu, nadzvedne látku, co má chlapec na břiše. Běžný rituál. Život v Šádbághu běží dál.</p>
<p>Abdulláh obracel pírko v ruce.</p>
<p><emphasis>Nestrpím žádný pláč</emphasis>, řekl otec. <emphasis>Žádný pláč. To nepřipustím.</emphasis></p>
<p>A žádný pláč nebyl. Nikdo ve vesnici se po Parí neptal. Nikdo ani nevyslovil její jméno. Abdulláh žasl nad tím, jak úplně zmizela z jejich životů.</p>
<p>Jedině v Šudžáovi nalezl Abdulláh odraz vlastního žalu.</p>
<p>Pes chodil k jejich dveřím každý den. Parwana po něm házela kameny. Otec na něj vyběhl s klackem. Ale on se pořád vracel. Každou noc ho bylo slyšet, jak teskně naříká, a každé ráno ho našli ležet u dveří, s bradou na předních packách, jak na útočníky pomrkává se smutným výrazem v očích, bez výčitek. Trvalo to celé týdny, až ho jednoho rána Abdulláh zahlédl, jak s hlavou svěšenou pajdá k horám. Od té doby ho už v Šádbághu nikdo neviděl.</p>
<p>Abdulláh si strčil žluté pírko do kapsy a vydal se k větrnému mlýnu.</p>
<p>Občas, v nestřežených okamžicích, postřehl, jak se otcův obličej zasmušil a zračí se v něm nejrůznější pocity. Otec mu teď připadal menší, zbavený čehosi podstatného. Liknavě popocházel po domě nebo seděl v teple jejich nových velkých litinových kamen, s malým Ikbálem na klíně, a nepřítomně zíral do plamenů. Řeč teď protahoval způsobem, jaký si Abdulláh nepamatoval, jako by na každém slově, které vyslovil, spočívala nějaká tíha. Často se na dlouho odmlčel, s uzavřeným výrazem v obličeji. Žádné příběhy už nevyprávěl. Od té doby, co se s Abdulláhem vrátili z Kábulu, už neřekl ani jeden. Možná, pomyslel si Abdulláh, prodal otec Wahdatíovým i svou múzu.</p>
<p>Byla pryč.</p>
<p>Zmizela.</p>
<p>Nic nezbylo.</p>
<p>Nepadlo ani slovo.</p>
<p>Jen to, co pronesla Parwana: <emphasis>Musela to být ona. Je mi to líto, Abdulláhu. Musela to být ona.</emphasis></p>
<p>Prst uříznutý pro záchranu ruky.</p>
<p>Za větrným mlýnem si klekl na zem u paty rozpadající se kamenné věže. Sundal si rukavice a začal hrabat v zemi. Myslel na její husté obočí, na její široké oblé čelo a na mezery mezi zoubky, když se usmívala. Slyšel v duchu její zvonivý smích, který se kdysi rozléhal po domě. Vzpomínal na zmatek, který nastal, když se vrátili z trhu. Parí zpanikařila. Začala ječet. Strýček Nábí ji rychle odtáhl pryč. Abdulláh hrabal, dokud prsty nenarazil na kov. Pak vsunul ruku dospod a vyndal plechovou krabici z díry. Otřel z víka studenou hlínu.</p>
<p>Poslední dobou hodně přemýšlel o příběhu, který jim otec vyprávěl té noci před cestou do Kábulu, o starém rolníku Bábá Ajjúbovi a o <emphasis>dévovi</emphasis>. Abdulláh se ocitl na místě, kde kdysi stávala Parí, její nepřítomnost se drala ze země pod jeho nohama jako nějaký pach, až se mu podlomila kolena a srdce se mu zhroutilo, a toužil po doušku toho magického nápoje, který dal <emphasis>dév</emphasis> Bábá Ajjúbovi, aby také mohl zapomenout.</p>
<p>Jenže zapomenout se nedalo. Parí se bez vyzvání vznášela po stranách Abdulláhových představ, kamkoli šel. Byla jako ten prach, který se mu lepil na košili. Naplňovala každé ticho, nyní v domě tak časté, ticho, které vyvstávalo mezi jejich slovy, někdy prázdné a chladné, jindy naplněné nevyřčenými věcmi, tak jako mrak plný nikdy nespadlého deště. Někdy v noci snil o tom, že je opět sám na poušti, obklopen horami, a v dálce vidí maličký záblesk světla, svítí, zmizí, svítí, zmizí, jako nějaký vzkaz.</p>
<p>Otevřel krabici od čaje. Byla tam všechna Paríina pera, která ztratili kohouti, kachny, holubi; a také to paví pero. Přihodil žluté pírko do krabice. Jednou, pomyslel si.</p>
<p>Doufal.</p>
<p>Jeho dny v Šádbághu byly sečteny, stejně jako Šudžáovy. Teď už to věděl. Nic už ho tu nedrží. Nemá tu žádný domov. Počká, až přejde zima a začne jarní tání, a pak jednoho rána vstane před rozedněním a vyjde ze dveří. Zvolí si směr a vydá se na cestu. Odejde ze Šádbághu tak daleko, kam ho nohy donesou. A pokud se ho někdy, až bude přecházet velkou otevřenou pláň, zmocní zoufalství, zastaví se na své pouti, zavře oči a vzpomene si na to pero, které Parí našla v poušti. Představí si, jak vypadlo z křídla ptáka nahoře mezi mraky, půl míle nad světem dole, jak se točí a krouží v prudkých větrných proudech, poryvy burácejícího větru ho vrhají míle a míle daleko přes poušť a hory, až nakonec, ze všech míst na světě a navzdory všem překážkám, přistane pod tím jedním balvanem, aby ho tam mohla najít jeho sestra. Naplní ho to v tu chvíli úžasem a nadějí, že se takové věci dějí. A i když bude vědět, že by neměl, sebere odvahu, otevře oči a půjde dál.</p>
</section>
<section>
<empty-line /><p> část třetí
<strong>Jaro 1949</strong></p>
<p>Parwana to ucítí, ještě než odkryje deku a uvidí to. Masúma to má rozpatlané po zadku, po stehnech, po prostěradle a na matraci, i na dece. Masúma se na ni dívá přes rameno s plachou žádostí o odpuštění a s pocitem studu — pořád ještě cítí stud po tak dlouhé době, po všech těch letech.</p>
<p>„Promiň,“ zašeptá Masúma.</p>
<p>Parwaně se chce křičet, ale přiměje se slabě se pousmát. Někdy to vyžaduje velké úsilí mít na paměti, nepustit ze zřetele tu neochvějnou pravdu: tohle je její vlastní dílo, ten nepořádek. Nepotkalo ji nic nespravedlivého nebo nepřiměřeného. Tohle si zaslouží. Vzdychne, když si prohlíží zamazané povlečení, a děsí se práce, která ji čeká. „Za chvíli budeš zase čistá,“ řekne.</p>
<p>Masúmě začnou kanout slzy, tiše, aniž by se změnil výraz jejího obličeje. Řinou se jí z očí a kapají dolů po tvářích.</p>
<p>Venku, v ranním chladu, rozdělá Parwana oheň na kuchyňském ohništi. Když se plameny rozhoří, naplní kbelík vodou z šádbághské obecní studny a dá ji ohřát. Zahřívá si dlaně u ohně. Vidí odsud větrný mlýn a vesnickou mešitu, v níž Mulláh Šakíb učil ji a Masúmu číst, když byly malé, a také dům Mulláha Šakíba, za nímž se zvedá pozvolné úbočí. Později, až slunce vystoupí výš, bude mít jeho střecha nádhernou jasně červenou barvu na pozadí prachu kolem, to díky rajčatům, která tam jeho žena rozložila, aby se usušila na slunci. Parwana se zahledí na ranní hvězdy, které na ni lhostejně pomrkávají, blednoucí a zvolna mizející. Vzchopí se.</p>
<p>Uvnitř otočí Masúmu na břicho. Namočí žínku ve vodě a otře Masúmě zadek, očistí jí i celá záda a ochablé nohy.</p>
<p>„Proč ohříváš vodu?“ ptá se Masúma s hlavou zabořenou do polštáře. „Proč se tím zatěžuješ? To přece nemusíš. Já ten rozdíl nepoznám.“</p>
<p>„Možná. Jenže já ano,“ odvětí Parwana a krčí nos kvůli zápachu. „Tak už přestaň takhle mluvit a nech mě to dodělat.“</p>
<p>Poté už se Parwanin den odvíjí stejně jako vždycky, jak tomu je po celé ty čtyři roky od smrti jejich rodičů. Nakrmí kuřata. Naseká dříví a natahá ve džberu vodu ze studny. Udělá těsto a upeče chléb v <emphasis>tandúru</emphasis> před jejich hliněným domkem. Zamete podlahu. Odpoledne si dřepne u potoka vedle ostatních žen z vesnice a drhne prádlo o kameny. Poté, protože je pátek, navštíví hrob rodičů na hřbitově a za každého z nich se krátce pomodlí. A během celého dne, mezi těmito úkoly, si udělá čas, aby Masúmu obracela, ze strany na stranu, zastrčila jí polštář pod jednu hýždi, pak pod druhou.</p>
<p>Ten den dvakrát zahlédne Sabúra.</p>
<p>Najde ho, jak sedí před svým malým hliněným domkem, rozdmýchává oheň v ohništi s očima zavřenýma před kouřem, a vedle něho sedí jeho chlapec, Abdulláh. Později na něho natrefí, jak hovoří s dalšími muži, kteří mají teď své rodiny stejně jako Sabúr, ale bývali to kdysi vesničtí chlapci, s nimiž se Sabúr pral, pouštěl draky, honil psy a hrál si na schovávanou. V těchto dnech se Sabúr musí vyrovnat s velkou tragédií, manželka mrtvá a dvě děti bez matky, jedno z nich teprve miminko. Sabúr mluví unaveným, sotva slyšitelným hlasem. Plouží se po vesnici jako vyčerpaná, scvrklá verze svého starého já.</p>
<p>Parwana ho z dálky sleduje s touhou, která je téměř ochromující. Snaží se odvrátit zrak, když ho míjí. A pokud se jejich zraky náhodou setkají, on na ni jen kývne hlavou a jí se vhrne krev do tváří.</p>
<p>Té noci, když Parwana uléhá ke spánku, už nemůže skoro ani zvednout ruce. Vyčerpáním se jí točí hlava. Uloží se do postele a čeká, až přijde spánek.</p>
<p>Pak se ze tmy ozve:</p>
<p>„Parwano?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Pamatuješ si, jak jsme tehdy jely spolu na kole?“</p>
<p>„Hmm.“</p>
<p>„Jak rychle jsme uháněly! Z kopce dolů. A psi nás honili.“</p>
<p>„Pamatuju.“</p>
<p>„A obě jsme křičely. A pak jsme najely na ten kámen…“ Parwana téměř slyší, jak se její sestra ve tmě usmívá. „Matka se na nás tak zlobila. A Nábí také. Zničily jsme mu kolo.“</p>
<p>Parwana zavře oči.</p>
<p>„Parwano?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Mohla bys dnes spát u mě?“</p>
<p>Parwana skopne přikrývku, doškobrtá k protější stěně chatrče za Masúmou a vklouzne pod deku vedle ní. Masúma si položí tvář na Parwanino rameno a jednou rukou sestru obejme kolem hrudníku.</p>
<p>Masúma zašeptá: „Zasloužíš si něco lepšího, než jsem já.“</p>
<p>„Nezačínej s tím zase,“ odvětí Parwana šeptem. Hraje si s Masúminými vlasy, dlouze a trpělivě je hladí, jak to má Masúma ráda.</p>
<p>Chvíli si jen tak potichu povídají o nepodstatných drobnostech a svým dechem zahřívají jedna druhé tvář. Tohle jsou pro Parwanu relativně šťastné chvíle. Připomínají jí, jak byly ještě malé holčičky, schoulené pod dekou s nosy u sebe, špitaly si tajemství a drby a tiše se chichotaly. Masúma brzy usne, ze sna hlučně převaluje jazyk v ústech, a Parwana zírá z okna na zčernalé nebe. Mysl jí přeskakuje od jednoho útržku myšlenky ke druhému, až nakonec dopluje k obrazu, který kdysi viděla v jednom starém časopise. Dva zachmuření bratři ze Siamu spojení uprostřed trupu velkou částí těla. Dvě bytosti nerozlučně svázané, krev, která se tvoří v morku kostí jednoho z nich, koluje v žilách toho druhého, jejich spojení je trvalé. Parwana se cítí uvězněná, zoufalá, jako by ji uvnitř hrudi sevřela nějaká ruka. Nadechne se. Snaží se znovu upřít myšlenky na Sabúra, a místo toho zjistí, že se v duchu pořád vrací ke zprávě, kterou ve vesnici zaslechla: že si hledá novou ženu. Přiměje se nemyslet na jeho tvář. Utne tu pošetilou myšlenku už v zárodku.</p>
<p>Parwana se narodila jako překvapení.</p>
<p>Masúma už byla venku, tiše se vrtěla porodní bábě v náručí, když jejich matka vykřikla znovu a opět ji rozevřelo temeno další hlavičky. Masúmin příchod byl poklidný, bez komplikací. <emphasis>Narodila se sama, ten andílek</emphasis>, říkala později porodní bába. Parwanino narození bylo vleklé a trýznivé pro matku a nebezpečné pro dítě. Porodní bába ji musela uvolnit z pupeční šňůry, která se Parwaně omotala kolem krku, jako by to bylo v nějakém vražedném záchvatu separační úzkosti. V nejtěžších chvílích, kdy si nedokáže pomoct a pohlcuje ji vlna odporu k sobě samé, si Parwana vždycky pomyslí, že ta šňůra dobře věděla, co dělá. Možná poznala, která polovina je ta lepší.</p>
<p>Masúma se kojila přesně na čas a pravidelně spala. Plakala, jen když potřebovala najíst nebo umýt. Když byla vzhůru, byla hravá, měla dobrou náladu, bylo snadné ji potěšit, byla jako chichotající se uzlíček šťastného pištění. Bavilo ji cucat své chrastítko.</p>
<p>To je ale chytré děťátko, říkali lidé.</p>
<p>Parwana byla tyran. Plnou silou uplatňovala na matku svou autoritu. Jejich otec, kterého výstupy tohohle miminka dováděly k šílenství, brával staršího bratra dvojčat, Nábího, a mizel s ním přespávat k bratrovi. Noc představovala pro matku obou dívek utrpení neskutečných rozměrů, přerušované jen drobnými chvilkami trhaného odpočinku. Houpala Parwanu a každou noc s ní prochodila. Chovala ji a zpívala jí. Škubala sebou bolestí, když Parwana chňapla po jejím rozpraskaném nateklém prsu a sevřela dásničkami bradavku, jako by se snažila vysát jí mléko až z kostí. Ale kojení nijak nepomohlo: i s plným bříškem Parwana bušila ručičkami kolem sebe a vřískala, hluchá k matčiným úpěnlivým prosbám.</p>
<p>Masúma to ze svého rohu místnosti sledovala se zamyšleným bezbranným výrazem, jako by matku kvůli tomu trápení litovala.</p>
<p><emphasis>Nábí takový vůbec nebyl</emphasis>, řekla matka jednoho dne otci.</p>
<p><emphasis>Každé dítě je jiné.</emphasis></p>
<p><emphasis>Tahle mě ale ničí.</emphasis></p>
<p><emphasis>To přejde</emphasis>, říkal. <emphasis>Tak jako vždycky přejde i špatné počasí.</emphasis></p>
<p>A přešlo to. Možná to byla kolika, nebo nějaké neškodné onemocnění. Jenže už bylo příliš pozdě. Parwana už zanechala dojem.</p>
<p>Jednou odpoledne koncem léta, když bylo dvojčatům deset měsíců, se vesničané v Šádbághu sešli po jedné svatbě. Ženy s horečným zaujetím vršily na talíře hromady nadýchané bílé rýže posypané kousky šafránu. Krájely chléb, vyškrabávaly z hrnců zbytky ztvrdlé rýže, podávaly kolem talíře se smaženým lilkem zalitým jogurtem se sušenou mátou. Nábí si hrál s chlapci. Matka děvčat seděla se sousedy na koberci rozprostřeném uprostřed vesnice pod obrovským dubem. Občas pohlédla na své dcery, které spaly vedle sebe ve stínu.</p>
<p>Po jídle, při čaji, se děti probudily ze spánku a Masúmu vzal téměř okamžitě někdo do náručí. Zvesela si ji podávali sestřenky, bratránci, tetičky i strýčkové. Tu si ji pochovali na klíně, tam ji pohoupali na koleně. Mnoho rukou ji lechtalo na měkkém bříšku. Mnoho nosů se otíralo o ten její. Rozesmáli se na celé kolo, když rozpustile popadla Mulláha Šakíba za vousy. Žasli nad jejím přirozeně společenským chováním. Zvedli ji a obdivovali, jak růžové má tvářičky, její safírově modré oči, ladnou křivku jejího obočí, které předznamenávaly oslnivou krásu, jíž se za pár let bude vyznačovat.</p>
<p>Parwana zůstala u matky na klíně. Když se Masúma předváděla, Parwana se tiše dívala, jako by byla poněkud zmatená, jediný člověk mezi jinak obdivným obecenstvem, který nechápal, kvůli čemu tolik povyku. Její matka na ni tu a tam pohlédla a měkce jí zmáčkla maličkou nožičku, téměř jako by se omlouvala. Když si někdo všiml, že Masúmě vyrostly dva zoubky, matka chabě podotkla, že Parwana už má tři. Ale nikdo si toho nevšímal.</p>
<p>Když bylo děvčatům devět, sešla se rodina jednou zvečera v domě u Sabúrovy rodiny s ostatními na <emphasis>iftár</emphasis>, kterým se přerušuje Ramadán. Dospělí se usadili na polštáře po obvodu místnosti a hlasitě se klábosilo. Koloval čaj, přání všeho dobrého i drby, všeho stejnou měrou. Staří muži se probírali svými modlitebními korálky. Parwana seděla tiše a byla šťastná, že dýchá stejný vzduch jako Sabúr, že je v blízkosti jeho mžourajících tmavých očí. Během večera příležitostně vrhla pohled jeho směrem. Zastihla ho, jak kouše do kostky cukru, otírá si hladké vysoké čelo nebo se duchapřítomně směje něčemu, co řekl jeho postarší strýček. A když ji přistihl, že se na něj dívá, což se stalo jednou nebo dvakrát, rychle odvrátila pohled a ztuhla rozpaky. Roztřásla se jí kolena. V puse jí vyschlo tak, že téměř nemohla mluvit.</p>
<p>Parwana si pak vzpomněla na sešit, který měla schovaný doma pod hromadou svých věcí. Sabúr pořád vymýšlel různé příběhy, v nichž se to hemžilo <emphasis>džiny</emphasis> a vílami a démony a <emphasis>dévy</emphasis>; děti z vesnice se kolem něho často seběhly a v naprosté tichosti naslouchaly, jak pro ně vymýšlí pohádky. Asi šest měsíců předtím Parwana jednoho dne zaslechla, jak Sabúr říká Nábímu, že doufá, že jednoho dne své příběhy sepíše. A krátce nato se Parwana s matkou ocitla v jednom městě a u stánku na trhu, kde prodávali staré knihy, si všimla krásného nového sešitu s čistými linkovanými stránkami a silnými deskami z hnědé kůže, s reliéfem po okrajích. Držela ho v ruce a věděla, že si matka nemůže dovolit jí ho koupit. Tak Parwana počkala na okamžik, kdy se prodavač nedíval, a strčila si sešit pod svetr.</p>
<p>Během těch šesti měsíců, co od té doby uplynuly, Parwana pořád ještě nedokázala najít odvahu, aby ten sešit Sabúrovi dala. Hrozně se bála, že by se jí mohl vysmát, nebo že by pochopil, jak to je, a vrátil by jí ho. Místo toho každou noc, když ležela v posteli, svírala sešit tajně pod dekou a prsty se zlehka dotýkala rytí na kožených deskách. <emphasis>Zítra</emphasis>, slibovala si každou noc. <emphasis>Zítra za ním s tím se sešitem přijdu.</emphasis></p>
<p>Později ten večer, po <emphasis>iftárové</emphasis> večeři, se všechny děti vyhrnuly ven hrát si. Parwana, Masúma a Sabúr se střídali na houpačce, kterou Sabúrův otec pověsil na silnou větev velikého dubu. Zrovna se houpala Parwana, ale Sabúr pořád zapomínal, že ji má rozhoupat, protože vyprávěl další svůj příběh. Tentokrát to bylo o tom velkém dubu, který měl podle něj kouzelnou moc. Když si něco přejete, říkal, musíte si kleknout před stromem a zašeptat to. A pokud strom svolí, že vám to vyplní, shodí vám na hlavu přesně deset listů.</p>
<p>Když houpačka zpomalila a téměř se zastavila, Parwana se obrátila, aby Sabúrovi připomněla, že ji má houpat, ale slova jí zamrzla v krku. Sabúr a Masúma se na sebe usmívali a Parwana uviděla, že Sabúr drží v ruce sešit. <emphasis>Její</emphasis> sešit.</p>
<p><emphasis>Našla jsem ho doma</emphasis>, řekla později Masúma.<emphasis> Byl tvůj? Nějak ti ho zaplatím, slibuju. Nevadí ti to, že ne? Jen jsem si myslela, že by byl přesně pro něj. Na jeho příběhy. Vidělas, jak se tvářil? Viděla jsi to, Parwano?</emphasis></p>
<p>Parwana řekla, že jí to nevadí, ale uvnitř ji to úplně zlomilo. Pořád si představovala, jak se její sestra a Sabúr na sebe usmívali, ten pohled, který si vyměnili. Parwana by byla bývala mohla klidně zmizet, jako džin z některého ze Sabúrových příběhů, tak málo si uvědomovali její přítomnost. Zasáhlo ji to velmi hluboce. Té noci se v posteli velmi tiše rozplakala.</p>
<p>Když jí a sestře bylo jedenáct, Parwana začala chápat podivné chování chlapců k děvčatům, která se jim tajně líbila. Vídala to obzvláště tehdy, když se s Masúmou vracely domů ze školy. Školu vlastně představovala zadní místnost v mešitě ve vesnici, kde kromě výuky recitace Koránu učil Mulláh Šakíb děti z vesnice číst, psát a také nazpaměť verše. Šádbágh má štěstí, že má tak moudrého <emphasis>málika</emphasis>, říkal děvčatům jejich otec. Cestou domů z vyučování dvojčata často narazila na skupinku chlapců sedících na zídce. Když je dívky míjely, chlapci občas něco pokřikovali, někdy házeli drobné oblázky. Parwana na ně většinou něco křikla zpátky a na oplátku za kamínky po nich házela kameny, ale Masúma ji vždycky tahala za loket pryč a moudrým hlasem jí říkala, ať zrychlí krok a nenechá se rozčilovat. Jenže si to vykládala špatně. Parwana se na ně nezlobila proto, že házeli kamínky, nýbrž proto, že je házeli jen po Masúmě. Parwana věděla, že se tím škádlením předvádějí, a čím více se předváděli, tím hlubší byla jejich touha. Všimla si, jak jejich pohledy sjely po ní a upnuly se na Masúmu, byli ochromení úžasem, nedokázali odtrhnout oči. Věděla, že za těmi jejich hloupými vtípky a lascivními úsměvy je strach z Masúmy.</p>
<p>A pak, jednoho dne, jeden z nich nehodil kamínek, ale kámen. Dokutálel se její sestře k nohám. Když ho Masúma zvedla, chlapci se hihňali a šťouchali jeden do druhého loktem. Kámen byl obalený listem papíru připevněným gumičkou. Když poodešly do bezpečné vzdálenosti, Masúma ho rozbalila. Obě si vzkaz přečetly.</p>
<p><emphasis>Spatřím-li Tvou tvář, je svět jen klam a přelud.</emphasis></p>
<p><emphasis>Zahrada je zmatená, a list si plete s květem.</emphasis></p>
<p><emphasis>A ptáci, smyslů zbavení už zrna od osidel neodliší.</emphasis></p>
<p>Báseň od Rúmího, z hodiny Mulláha Šakíba.</p>
<p><emphasis>Začínají být kultivovanější</emphasis>, uchichtla se Masúma.</p>
<p>Pod báseň chlapec připsal <emphasis>Chci se s tebou oženit</emphasis>. A pod tím ještě naškrabal dodatek: <emphasis>Mám bratrance pro tvou sestru. Skvěle se k ní hodí. Můžou spolu pást dobytek na strýcově poli.</emphasis></p>
<p>Masúma vzkaz roztrhala. <emphasis>Vykašli se na ně, Parwano</emphasis>, řekla. <emphasis>Jsou to imbecilové.</emphasis></p>
<p><emphasis>Kreténi</emphasis>, přitakala Parwana.</p>
<p>Dalo jí velkou práci usmát se. Ten vzkaz byl sám o sobě dost špatný, ale to, co ji doopravdy zabolelo, byla Masúmina reakce. Chlapec svůj vzkaz neadresoval výslovně ani jedné z nich, ale Masúma přirozeně usoudila, že tu báseň zamýšlel pro ni a svého bratrance pro Parwanu. Poprvé se Parwana viděla sestřinýma očima. Viděla, jak ji sestra vnímá. Stejně jako všichni ostatní. Deprimovalo ji, co Masúma řekla. Zdrtilo ji to.</p>
<p><emphasis>Kromě toho</emphasis>, dodala s úšklebkem a pokrčením ramen Masúma, <emphasis>já už jsem zadaná.</emphasis></p>
<p>Nábí přijel na svoji každoměsíční návštěvu. On je tím úspěšným v jejich rodině, možná i v celé vesnici, díky tomu, že pracuje v Kábulu, jezdí do Šádbághu velkým nablýskaným modrým autem svého zaměstnavatele, s lesklou hlavou orla vpředu na kapotě. Všichni se seběhnou, aby se dívali, jak přijíždí, vesnické děti pokřikují a běží vedle auta.</p>
<p>„Jak to jde?“ zeptá se.</p>
<p>Všichni tři sedí v domku a dávají si čaj a mandle.</p>
<p>Nábí je pohledný, pomyslí si Parwana, s ostře řezanými lícními kostmi, oříškovýma očima, kotletami a hustými černými vlasy sčesanými z čela. Má na sobě svůj obvyklý olivově zelený oblek, který vypadá, že mu je asi tak o číslo větší. Nábí je na svůj oblek hrdý, to Parwana ví, neustále si popotahuje rukávy, urovnává klopy, opravuje puky na kalhotách, i když se mu nikdy nepodařilo zbavit se vytrvalého závanu spálené cibule.</p>
<p>„No, včera k nám přišla na čaj a sušenky královna Homaira,“ říká Masúma. „Blahopřála nám k našemu vkusně vybranému nábytku.“ Přívětivě se na bratra usmívá a v úsměvu jsou jí vidět žloutnoucí zuby. Nábí se směje a dívá se do svého šálku. Předtím, než našel práci v Kábulu, Nábí pomáhal Parwaně starat se o jejich sestru. Nebo se o to alespoň na čas snažil. Ale nedokázal to. Bylo to na něho příliš. Kábul pro Nábího představoval únik. Parwana svému bratrovi závidí, ale tak docela mu to nevyčítá, i když on sám sobě ano — ona ví, že v těch penězích, které jí každý měsíc vozí, je víc než jen zrnko pokání.</p>
<p>Masúma si rozčesala vlasy a olemovala si oči černou linkou, jak to dělává vždycky, když Nábí přijede na návštěvu. Parwana ví, že to dělá jen zčásti kvůli němu, a spíš kvůli tomu, že on je jejím pojítkem s Kábulem. V Masúmině mysli ji on spojuje s okouzlující atmosférou a luxusem, s městem plným aut a světel a noblesních restaurací a královských paláců, bez ohledu na to, jak vzdálené toto spojení je. Parwana si pamatuje, jak jí kdysi dávno Masúma říkávala, že je městským děvčetem uvězněným na vesnici.</p>
<p>„A co ty? Už sis našel ženu?“ zeptá se rošťácky Masúma.</p>
<p>Nábí mávne rukou a odbyde ji se smíchem, jak to dělával, když se ho na to samé ptávali rodiče.</p>
<p>„Kdy mě zase provedeš po Kábulu, bratře?“ zeptá se Masúma.</p>
<p>Nábí je jednou vzal do Kábulu, rok předtím. Vyzvedl je v Šádbághu, dovezl je do Kábulu a jezdil s nimi ulicemi města. Ukázal jim všechny mešity, nákupní čtvrti, kina a restaurace. Ukázal Masúmě kupolovitý palác Bagh-e-Bala, posazený na kopci nad městem. V Bábúrových zahradách zvedl Masúmu, která seděla na předním sedadle, a donesl ji v náručí k hrobce císaře Mughala. Všichni tři se pomodlili v Šáhdžahánově mešitě a pak u modře vykachlíkovaného bazénku snědli svačinu, kterou jim Nábí zabalil s sebou. Byl to asi ten nejšťastnější den Masúmina života od nehody a Parwana za to byla svému staršímu bratru vděčná.</p>
<p>„Brzy, <emphasis>inšalláh</emphasis>,“ odvětil Nábí a poklepal prstem na šálek.</p>
<p>„Mohl bys mi prosím urovnat tenhle polštář pod koleny, Nábí? Ach, to je mnohem lepší. Děkuji ti.“ Masúma si vzdychla. „Já miluju Kábul. Kdybych mohla, vydala bych se tam pěšky hned zítra ráno.“</p>
<p>„Možná jednou,“ řekl Nábí.</p>
<p>„To jako, že budu chodit?“</p>
<p>„Ne,“ zakoktal se, „chtěl jsem říct…“ a pak se zazubí, když se Masúma rozesměje.</p>
<p>Venku Nábí podá Parwaně peníze. Opře se jedním ramenem o zeď a zapálí si cigaretu. Masúma je uvnitř a spí po obědě.</p>
<p>„Viděl jsem předtím Sabúra,“ řekne a čistí si nehet. „Je to hrozné. Řekl mi, jak se jmenuje ta malá. Už si to nepamatuju.“</p>
<p>„<emphasis>Parí</emphasis>,“ odvětí Parwana.</p>
<p>Nábí přikývne. „Ani jsem se neptal, ale řekl mi, že by se chtěl znovu oženit.“</p>
<p>Parwana se dívá stranou a snaží se předstírat, že ji to nezajímá, ale srdce jí buší až v uších. Cítí, jak se jí kůže orosila potem.</p>
<p>„Jak jsem říkal, ani jsem se neptal. Sabúr s tím přišel sám. Vzal si mě bokem a řekl mi to.“</p>
<p>Parwana má dojem, že Nábí ví, co v sobě celé ty roky cítí vůči Sabúrovi. Masúma je sice její dvojče, ale Nábí je ten, kdo jí vždycky rozuměl. Jenže Parwana nechápe, proč jí bratr tu novinu říká. K čemu je to dobré? Sabúr potřebuje ženu bez závazků, ženu, kterou nic nedrží, která se bude moci plně věnovat jemu, jeho chlapci a jeho novorozené holčičce. Parwanin čas už je zadaný. Zmařený. Celý její život.</p>
<p>„Jsem si jistá, že někoho najde,“ řekne Parwana.</p>
<p>Nábí přikývne. „Stavím se zase příští měsíc.“ Zašlápne cigaretu a rozloučí se.</p>
<p>Když Parwana vstoupí do chýše, s překvapením zjistí, že Masúma je vzhůru. „Myslela jsem, že spíš.“</p>
<p>Masúma obrátí pohled k oknu a pomalu, unaveně zamrká.</p>
<p>Když bylo děvčatům třináct, chodily občas s matkou na přelidněné trhy do blízkého městečka. Z čerstvě pokropených nezpevněných ulic stoupala vůně. Sestry se spolu procházely uličkami, kolem stánků, kde prodávali vodní dýmky, hedvábné šátky, měděné hrnce i staré hodinky. Zabitá kuřata visela za nohy nad kusy jehněčího a hovězího.</p>
<p>V každé uličce Parwana viděla muže, kteří zbystřili, když Masúma procházela kolem. Viděla úsilí, s jakým se snažili chovat věcně, ale jejich pohledy byly dlouhé a nedokázali se od ní odtrhnout. Pokud Masúma pohlédla směrem k nim, zatvářili se připitoměle, jako by byli poctěni. Namlouvali si, že s ní strávili společnou chvilku. Její příchod přerušoval hovory uprostřed věty, kuřáky uprostřed potáhnutí. Kolena se třásla, šálky čaje se rozlévaly.</p>
<p>Někdy toho všeho bylo na Masúmu příliš, jako by se téměř styděla, a řekla Parwaně, že chce zůstat celý den doma, aby ji nikdo neokukoval. V těch dnech, myslívala si Parwana, to bylo, jako by někde hluboko uvnitř sestra matně chápala, že její krása je zbraň. Jako nabitá puška namířená na její vlastní hlavu. Většinou se ale zdálo, že ji pozornost těší. Většinou si vychutnávala svou schopnost vykolejit muže jediným letmým, ale cíleným pohledem, způsobit, že ztratili myšlenku a zadrhávali se v řeči.</p>
<p>Z krásy, jako byla ta její, až bolely oči.</p>
<p>A pak tu byla Parwana s plochým hrudníkem a nažloutlou pletí, která se šourala vedle ní. S neposlušnými vlasy, sklíčeným obličejem, silným zápěstím a robustními rameny. Žalostný stín, rozpolcený mezi pocitem závisti a nadšením z toho, že je viděna s Masúmou, že sdílí pozornost, které se jí dostává, jako plevel, který u řeky vděčně saje vodu určenou pro leknín rostoucí dál po proudu.</p>
<p>Celý život se Parwana snažila vyhnout tomu, aby se ocitla před zrcadlem současně se svou sestrou. Bralo jí to veškerou naději, vidět svou tvář vedle Masúminy, vidět tak jasně, co jí bylo upřeno. Jenže mezi lidmi bylo oko každého člověka zrcadlem. Nebylo před ním úniku.</p>
<p>Vynese Masúmu ven. Sednou si spolu na lehátko, které tam Parwana postavila. Navršila na něj polštáře tak, aby se Masúma mohla pohodlně opřít zády o zeď. Noc je až na cvrkající cvrčky tichá a tmavá, ozařovaná jen několika lucernami, které ještě poblikávají v oknech, a slabým bílým světlem třetí čtvrti měsíce.</p>
<p>Parwana naplní vázu vodní dýmky vodou. Vezme dvě špetky opia, velké asi jako hlavička zápalky, a trošku tabáku a hodí je do misky dýmky. Zapálí uhlík na kovové podložce a podá dýmku sestře. Masúma zhluboka potáhne z hadice, opře se o polštáře a zeptá se, jestli si může položit nohy k Parwaně na klín. Parwana se sehne, zvedne jí ochablé nohy a položí si je přes ty svoje.</p>
<p>Když Masúma kouří, obličej se jí uvolní. Víčka jí klesnou. Nakloní vratce hlavu ke straně a její hlas začne znít zpomaleně a vzdáleně. V koutcích úst se jí začne tvořit náznak úsměvu, nevyzpytatelného, lhostejného a samolibého, spíše než spokojeného. Když je Masúma v takovém stavu, moc si toho neříkají. Parwana poslouchá vánek, bublání vody v dýmce. Dívá se na hvězdy a na kouř, který se nad ní vznáší. To ticho je příjemné a ani ona ani Masúma necítí potřebu ho zaplnit zbytečnými slovy.</p>
<p>Dokud Masúma neřekne: „Udělala bys pro mě něco?“</p>
<p>Parwana na ni pohlédne.</p>
<p>„Chci, abys mě vzala do Kábulu.“ Masúma pomalu vypustí kouř, který se zvolna stáčí a mění tvary s každým mrknutím oka.</p>
<p>„To myslíš vážně?“</p>
<p>„Chtěla bych vidět Darulamanův palác. Posledně jsme se tam nedostali. A možná znovu navštívit Bábúrovu hrobku.“</p>
<p>Parwana se nakloní dopředu, aby lépe rozpoznala výraz v Masúmině obličeji. Pátrá po známkách toho, že žertuje, ale v měsíčním světle vidí jen klidný upřený pohled sestřiných lesknoucích se očí.</p>
<p>„Je to nejmíň dva dny pěší cesty. Pravděpodobně tři.“</p>
<p>„Představ si, jak se bude Nábí tvářit, až ho překvapíme u dveří.“</p>
<p>„Vždyť ani nevíme, kde bydlí.“</p>
<p>Masúma lhostejně mávne rukou. „Už nám řekl, v které části města bydlí. Zaklepeme na pár dveří a zeptáme se. Tak těžké to zas není.“</p>
<p>„A jak se tam ve tvém stavu dostaneme, Masúmo?“</p>
<p>Masúma si vytáhne hadici vodní dýmky z úst. „Když jsi dneska pracovala venku, stavil se tu Mulláh Šakíb a já jsem si s ním dlouho povídala. Řekla jsem mu, že pojedeme na pár dní do Kábulu. Jen ty a já. Nakonec mi dal své požehnání. A také svou mulu. Takže, vidíš, je to zařízené.“</p>
<p>„Ty jsi blázen,“ odvětí Parwana.</p>
<p>„No, tohle chci. Je to mé přání.“</p>
<p>Parwana se opře zády o zeď a zavrtí hlavou. Zalétne pohledem nahoru do temnoty protkané mraky.</p>
<p>„Já se k smrti nudím, Parwano.“</p>
<p>Parwana si zhluboka vzdychne a podívá se na sestru.</p>
<p>Masúma zvedne hadici k ústům. „Prosím. Neodpírej mi to.“</p>
<p>Jednou časně zrána, když bylo děvčatům sedmnáct, seděly na větvi vysoko v koruně dubu a klátily nohama.</p>
<p><emphasis>Sabúr se chystá mě požádat!</emphasis> zašeptala nadšeně Masúma.</p>
<p><emphasis>Požádat?</emphasis> odvětila Parwana, která to nepochopila, alespoň ne hned.</p>
<p><emphasis>No, on samozřejmě ne</emphasis>. Masúma se zasmála do dlaně. <emphasis>Samozřejmě že ne. Žádat bude jeho otec.</emphasis></p>
<p>Teď už tomu Parwana rozuměla. Klesla na mysli až úplně na dno. <emphasis>A jak to víš?</emphasis> zeptala se strnulými rty.</p>
<p>Masúma začala mluvit, slova se z ní vzrušeně sypala, ale Parwana nic z toho nevnímala. Místo toho si představovala sestřinu svatbu se Sabúrem. Děti v nových šatech, které nesou košíky s hennou plné květin, a za nimi hráči na píšťaly <emphasis>šenai</emphasis> a bubny <emphasis>dhol</emphasis>. Sabúr otevře Masúminu dlaň, dá do ní hennu a převáže ji bílou mašlí. Odříkají se modlitby, spojení bude požehnáno. Donesou se dary. Oni dva se na sebe budou dívat pod závojem vyšívaným zlatou nití a nakrmí jeden druhého šerbetem a <emphasis>malidami</emphasis>.</p>
<p>A ona, Parwana, tam bude mezi hosty a bude sledovat, jak se tohle všechno odehrává. Bude se od ní očekávat, že se bude usmívat, tleskat, že bude šťastná, i když jí bude pukat srdce.</p>
<p>Stromem proletěl vítr, zatřásl větvemi a zašustil listím. Parwana se musela přidržet pevněji.</p>
<p>Masúma přestala mluvit. Usmívala se a kousala se do spodního rtu. <emphasis>Ptala ses, jak to vím, že mě požádá. Řeknu ti to. Ne. Ukážu ti to.</emphasis></p>
<p>Otočila se zády k Parwaně a zalovila v kapse.</p>
<p>A pak ta část, o níž Masúma nic neví. Když se její sestra dívala stranou a šmátrala v kapse, Parwana se oběma rukama opřela o větev, nadzvedla se a znovu dosedla. Větev se zachvěla. Masúma překvapením otevřela pusu a ztratila rovnováhu. Mávala divoce rukama. Naklonila se dopředu. Parwana sledovala, jak se její vlastní ruce pohnuly. To, co udělala, nebylo tak docela <emphasis>postrčení</emphasis>, ale přeci jen se špičky Parwaniných prstů <emphasis>dotkly</emphasis> Masúminých zad a byl tam letmý okamžik jemného šťouchnutí. Ale byl to jen zlomek vteřiny, a už se Parwana natahovala, aby sestru chytila za lem halenky, Masúma na ni úzkostně volala a Parwana zase na ni. Parwana popadla blůzu a na okamžik to vypadalo, že by mohla Masúmu zachránit. Jenže látka se roztrhla a vyklouzla z jejího sevření.</p>
<p>Masúma padala ze stromu. Jako by ten pád trval celou věčnost. Cestou dolů její tělo naráželo do větví, vylekalo ptáky a shazovalo listí, otáčelo se, nadskakovalo a lámalo tenčí větve, až narazila kostrčí na silnější větev, na které byla zavěšená houpačka, a ozvalo se zlověstně slyšitelné křupnutí. Zaklonila se a málem se zlomila vpůli.</p>
<p>O pár minut později se kolem ní seběhla skupinka lidí. Nábí a jejich otec na Masúmu volali a snažili se ji probrat k vědomí. Obličeje se nad ní skláněly. Někdo ji vzal za ruku. Byla pořád pevně sevřená v pěst. Když jí narovnali prsty, našli v její dlani přesně deset pomačkaných lístků.</p>
<p>Masúmin hlas se trochu třese: „Musíš to udělat teď. Když budeš čekat do rána, ztratíš odvahu.“</p>
<p>Všude kolem nich, za slabě ozářeným kruhem okolo ohně, na který Parwana naložila větvičky z keřů a drobný plevel, je pustý, nekonečný prostor plný písku a hory ponořené do tmy. Cestovaly téměř dva dny zarostlým terénem a směřovaly do Kábulu. Parwana šla vedle muly, Masúma seděla přivázaná k sedlu a Parwana ji držela za ruku. Plahočily se strmými stezkami, které se kroutily a padaly a zase se stáčely tam a zpět přes kamenné hřebeny, země pod jejich nohama byla posetá okrově žlutými a rzivě barevnými bylinami, rozrytá dlouhými pavoukovitými puklinami, které se táhly všemi směry.</p>
<p>Parwana stojí u ohně a dívá se na Masúmu, která na druhé straně plamenů vypadá jako vysoká hromada zabalená v dece.</p>
<p>„A co Kábul?“ ptá se Parwana.</p>
<p>„No tak, ty máš přece být ta chytřejší.“</p>
<p>Parwana říká: „Tohle po mně nemůžeš chtít.“</p>
<p>„Jsem unavená, Parwano. Tohleto, co mám, není život. Má existence je trestem pro nás obě.“</p>
<p>„Pojďme zpátky,“ říká Parwana a svírá se jí hrdlo. „Tohle já nemůžu. Nemůžu tě nechat odejít.“</p>
<p>„Nenecháváš.“ Teď už Masúma pláče. „Já nechávám odejít tebe. Propouštím tě.“</p>
<p>Parwana myslí na večer kdysi dávno, když Masúma seděla na houpačce a ona ji houpala. Dívala se, jak Masúma natahuje nohy a zaklání na konci každého zhoupnutí hlavu až úplně dozadu a její dlouhé vlasy poletují jako prádlo na šňůře. Vzpomíná na všechny ty panenky, které si spolu dělaly z kukuřičného šustí, na to, jak jim dělaly svatební šaty ze starých útržků látky.</p>
<p>„Pověz mi něco, sestřičko.“</p>
<p>Parwana zamrká, aby zadržela slzy, které jí rozmlžily pohled, a otře si nos hřbetem ruky.</p>
<p>„Jeho chlapec, Abdulláh. A ta malá holčička. Parí. Myslíš, že bys je dokázala milovat jako své vlastní?“</p>
<p>„Masúmo.“</p>
<p>„Dokázala bys to?“</p>
<p>„Mohla bych to zkusit,“ říká Parwana.</p>
<p>„Dobrá. Tak se provdej za Sabúra. Starej se o jeho děti. Měj své vlastní.“</p>
<p>„On miloval tebe. Mě nemiluje.“</p>
<p>„Bude, při troše času.“</p>
<p>„Tohle je celé moje práce,“ říká Parwana. „Má chyba. Tohle všechno.“</p>
<p>„Nevím, co to znamená, a nechci to vědět. V tuto chvíli je tohle to jediné, co chci. Lidé to pochopí, Parwano. Mulláh Šakíb už jim to jistě řekl. Řekl jim, že mi k tomu dal své požehnání.“</p>
<p>Parwana zvedne tvář k temnému nebi.</p>
<p>„Buď šťastná, Parwano, prosím, buď šťastná. Udělej to pro mě.“</p>
<p>Parwana cítí, že je na pokraji toho, aby Masúmě řekla, jak moc se plete, jak málo zná tu sestru, se kterou sdílela lůno, že už celá léta je Parwanin život jednou dlouhou nevyslovenou omluvou. Ale k čemu by to bylo? Aby se jí ulevilo, opět na úkor Masúmy? Spolkne svá slova. Už sestře způsobila dost bolesti.</p>
<p>„Chtěla bych si teď zakouřit,“ řekne Masúma.</p>
<p>Parwana začne něco namítat, ale Masúma ji přeruší. „Je čas,“ řekne tvrdším hlasem bez diskuze.</p>
<p>Parwana donese vodní dýmku z brašny přivázané k sedlu. Třesoucíma se rukama začne připravovat obvyklou směs do misky.</p>
<p>„Víc,“ pobízí ji Masúma. „Dej tam o hodně víc.“</p>
<p>S ubrečenými tvářemi a s popotahováním přidává Parwana další špetku, a pak další, a ještě jednu. Zapálí uhlí a postaví dýmku vedle sestry.</p>
<p>„Tak,“ říká Masúma a na tváři a v očích se jí mihotají oranžové odlesky plamenů, „jestli jsi mě kdy milovala, Parwano, jestli jsi skutečně má sestra, tak odejdi. Žádné polibky. Žádné loučení. Nenuť mě prosit.“</p>
<p>Parwana se chystá něco říct, ale Masúma vydá bolestný přidušený zvuk a odvrátí hlavu.</p>
<p>Parwana pomalu vstane. Dojde k mule a utáhne sedlo. Vezme ohlávku. Najednou si uvědomí, že možná nebude umět bez Masúmy žít. Neví, jestli to dokáže. Jak zvládne snášet dny, kdy pro ni Masúmina nepřítomnost bude mnohem větším břemenem, než kdy byla její přítomnost? Jak se naučí našlapovat kolem okraje obrovské zející díry, kde kdysi bývala Masúma?</p>
<p><emphasis>Seber odvahu</emphasis>, téměř slyší Masúmin hlas.</p>
<p>Parwana přitáhne otěže, obrátí mulu a odchází.</p>
<p>Jde, prodírá se tmou, a chladný vítr ji šlehá do tváře. Sklání hlavu. Ohlédne se jen jednou, později. Rozmlženým zrakem zahlédne ohniště jen jako vzdálenou rozmazanou žlutou šmouhu. Představuje si, jak její dvojče, její sestra, leží u ohně, sama ve tmě. Oheň brzy vyhasne a Masúmě bude zima. Instinkt jí velí přikrýt sestru dekou a vklouznout vedle ní.</p>
<p>Parwana se přiměje obrátit a jít dál.</p>
<p>A v tu chvíli něco zaslechne. Vzdálený tlumený zvuk, jako naříkání. Parwana se zastaví. Nakloní hlavu a uslyší to znovu. Srdce se jí v hrudi rozbuší. S hrůzou přemítá, jestli ji Masúma volá zpátky, jestli si to nerozmyslela. Nebo je to možná jen šakal nebo pouštní liška, která vyje kdesi ve tmě. Parwana si není jistá. Možná je to jen vítr.</p>
<p><emphasis>Neopouštěj mě, sestro. Vrať se.</emphasis></p>
<p>Jediný způsob, jak to zjistit, je vrátit se zpátky, k čemuž se Parwana chystá; otočí se a udělá pár kroků směrem k Masúmě. Pak se zastaví. Masúma měla pravdu. Jestli se teď vrátí, už nenajde odvahu to udělat, až vyjde slunce. Ztratí sílu a nakonec zůstane. Zůstane navždy. Tohle je její jediná šance.</p>
<p>Parwana zavře oči. Vítr ji šlehá šátkem do obličeje.</p>
<p>Nikdo to nemusí vědět. Nikdo se to nedozví. Bude to její tajemství, které budou znát jen hory kolem. Otázkou je, zda s takovým tajemstvím bude umět žít, ale Parwana má pocit, že odpověď zná. S tajemstvími žije celý svůj život.</p>
<p>Slyší vzdálený nářek.</p>
<p><emphasis>Všichni milovali tebe, Masúmo.</emphasis></p>
<p><emphasis>A mě nikdo.</emphasis></p>
<p><emphasis>A proč, sestřičko? Co jsem udělala?</emphasis></p>
<p>Parwana stojí ve tmě dlouho bez hnutí.</p>
<p>Nakonec se rozhodne. Obrátí se, svěsí hlavu a vydá se k obzoru, který před sebou nevidí. Pak už se ani neohlédne. Ví, že pokud by to udělala, její vůle by zeslábla. Ztratila by veškeré odhodlání, protože by viděla staré kolo uhánějící z kopce, poskakující po kamení a štěrku, to, jak se obě natřásají, oblaka prachu zvířená s každým náhlým smykem. Ona sedí na rámu a Masúma na sedle, to ona vybírá ostré zatáčky v plné rychlosti a naklání kolo. Ale Parwana se nebojí. Ví, že ji sestra nenechá přelétnout přes řídítka, že ji nezraní. Celý svět splývá do rozmazaného kolotoče plného vzrušení, vítr jim hvízdá v uších a Parwana se ohlédne přes rameno na svou sestru a sestra se dívá na ni, smějí se spolu a toulaví psi běží za nimi.</p>
<p>Parwana kráčí dál, vstříc novému životu. Jde dál a tma kolem ní je jako matčino lůno, a když se tma zvedne, když vzhlédne k oparu ranního rozbřesku a zahlédne pruh bledého světla na východě, odrážející se od velkého kamene, bude se cítit, jako by se právě narodila.</p>
</section>
<section>
<empty-line /><p> část čtvrtá</p>
<p>Ve jménu Alláha, nejmilosrdnějšího a nejslitovnějšího, vím, že už tu nebudu, až budete číst tento dopis, pane Markosi, neboť když jsem Vám ho dával, žádal jsem, abyste ho otevřel až po mé smrti. Dovolte mi říct, jakou radostí pro mne bylo znát Vás po těch posledních sedm let, pane Markosi. Zatímco toto píši, s láskou vzpomínám na náš každoroční rituál sázení rajčat v zahradě, na Vaše ranní návštěvy s čajem a příjemným rozhovorem v mém skromném obydlí, na naše improvizované výměnné lekce perštiny a angličtiny. Děkuji Vám za Vaše přátelství, Vaši ohleduplnost, a za práci pro tuto zemi, kterou jste na sebe vzal, a věřím, že mou vděčnost vyřídíte i svým laskavým kolegům, zejména mé přítelkyni, slečně Amře Ademovicové, která je schopna tak nezměrného soucitu, a její odvážné a půvabné dceři, Roši.</p>
<p>Měl bych uvést, že tento dopis není určen jen vám, pane Markosi, ale ještě někomu dalšímu, komu ho, doufám, předáte, jak později vysvětlím. Odpusťte mi tedy, pokud zopakuji některé věci, které Vy už možná víte. Vkládám je sem z nutnosti, kvůli ní. Jak uvidíte, tento dopis obsahuje víc než pouhou zpověď, pane Markosi, přiměly mne k němu také praktické záležitosti. Obávám se, můj příteli, že kvůli nim Vás budu muset požádat o pomoc. Dlouho jsem přemítal, odkud začít vyprávět tento příběh. Není to snadný úkol pro muže, kterému je už asi dost přes sedmdesát. Můj přesný věk mi není znám, jak je to u mnoha Afghánců mé generace, ale jsem si jistý svým odhadem, protože si dost zřetelně vybavuji jeden pěstní souboj s mým přítelem a pozdějším švagrem Sabúrem v den, kdy jsme se doslechli, že Nádir Šáh byl zastřelen a že na trůn nastoupil Nádir Šáhův syn, mladý Záhir. To bylo v roce 1933. Tam bych myslím asi mohl začít. Nebo jinde. Příběh je jako rozjetý vlak: je jedno, kde si naskočíte, do místa určení dříve či později dojedete. Myslím si ale, že bych tento příběh měl začít tím, čím také skončí. Ano, myslím, že bude rozumné, když toto vyprávění založím na Níle Wahdatíové.</p>
<p>Setkal jsem se s ní v roce 1949, toho roku, kdy se provdala za pana Wahdatího. Pro pana Sulajmána Wahdatího jsem v té době pracoval už dva roky, odstěhoval jsem se předtím — v roce 1946 — do Kábulu ze Šádbághu, z vesnice, kde jsem se narodil. Nejdřív jsem rok pracoval v jiné domácnosti ve stejné čtvrti. Okolnosti mého odchodu ze Šádbághu nejsou něčím, na co bych byl zrovna hrdý, pane Markosi. Považujte to tedy za první z mých doznání, když řeknu, že mě dusil život, který jsem ve vesnici vedl se svými sestrami, z nichž jedna byla invalidní. Ne že by mne to nějak omlouvalo, ale byl jsem mladý muž, pane Markosi, toužil jsem se postavit světu, měl jsem hlavu plnou snů, byť byly skromné a neurčité, a představoval jsem si, jak mé mládí ubíhá a mé vyhlídky se čím dál víc úží. Tak jsem odešel. Abych pomohl uživit své sestry, ano, to je pravda. Ale také abych unikl.</p>
<p>Jelikož jsem pro pana Wahdatího pracoval na plný úvazek, bydlel jsem také v jeho rezidenci. V té době nebyl dům v tom žalostném stavu, v němž jste ho našel, když jste do Kábulu v roce 2002 přijel, pane Markosi. Bylo to krásné, velkolepé místo. Celý dům tehdy zářil jasně bílou barvou, jako by byl pokryt diamanty. Za branou byla široká asfaltová příjezdová cesta. Vstupovalo se do haly s vysokým stropem, která byla vyzdobená keramickými vázami a kulatým zrcadlem v rámu z vyřezávaného ořechového dřeva přesně v tom místě, kam jste na chvíli pověsil fotku z pláže s Vaší přítelkyní z dětství, pořízenou doma dělaným fotoaparátem. Mramorová podlaha v obývacím pokoji se leskla a byla zčásti přikrytá temně červeným turkmenským kobercem. Koberec už je pryč, stejně jako kožené sedačky, ručně dělaný stolek na kávu, lazuritové šachy i vysoká mahagonová skříňka. Z toho nádherného nábytku moc nepřežilo a obávám se, že už ani zbytek není v tom stavu, v jakém kdysi býval.</p>
<p>Když jsem poprvé vstoupil do kamenem obložené kuchyně, spadla mi čelist. Měl jsem pocit, že ji postavili tak velkou, že by nakrmila celou mou domovskou vesnici Šádbágh. Měl jsem k dispozici sporák se šesti hořáky, ledničku, toustovač, spoustu hrnců, pánví, nožů a přístrojů. Všechny čtyři koupelny měly složitě ryté mramorové dlaždice a porcelánová umyvadla. A všechny ty hranaté díry v odkládacím pultu ve Vaší koupelně nahoře, pane Markosi? Bývaly vyplněné lazurity.</p>
<p>A pak dvorek za domem. Jednou, až budete, pane Markosi, sedět nahoře ve své kanceláři, podívejte se do zahrady a zkuste si ji představit takovou, jaká bývala. Vstupovalo se do ní přes verandu, lemovanou zábradlím porostlým vinnou révou. Trávník býval v té době bujný a zelený, posetý květinovými záhonky — jasmíny, planými růžemi, pelargóniemi, tulipány — a kolem dokola byly dvě řady ovocných stromů. Člověk se mohl položit pod třešeň, pane Markosi, zavřít oči, naslouchat vánku ve větvích a říkat si, že na světě není krásnější místo k životu.</p>
<p>Já sám jsem bydlel v boudě v zadní části dvorku. Měla okno, čisté bíle natřené zdi a poskytovala dost místa pro skromné potřeby svobodného mladého muže. Měl jsem postel, stůl a židli, a dost místa na to rozložit si pětkrát denně modlitební kobereček. Vyhovovalo mi to tam tehdy a naprosto mi to vyhovuje i teď.</p>
<p>Vařil jsem pro pana Wahdatího, což jsem odkoukal od své matky a později od jednoho staršího Uzbeka, který vařil v jednom domě v Kábulu, kde jsem rok pracoval jako jeho pomocník. Také jsem docela rád pracoval jako řidič pana Wahdatího. Vlastnil modrý Chevrolet, model z poloviny čtyřicátých let, se světlehnědou plátěnou střechou, s barevně sladěnými modrými vinylovými sedadly a chromovými koly; krásné auto, za kterým se každý ohlédnul všude, kam jsme přijeli. Nechal mě ho řídit, protože jsem se projevil jako obezřetný a zručný řidič, a krom toho on byl jedním z mála mužů, které netěší řídit auto.</p>
<p>Nemyslete si, prosím, pane Markosi, že se chlubím, když řeknu, že jsem byl dobrý sluha. Díky pečlivému pozorování jsem se obeznámil s tím, co pan Wahdatí má či nemá rád, s jeho manýry a jeho občasnou mrzutostí. Poznal jsem také jeho zvyky a rituály. Například — každé ráno po snídani rád chodíval na procházku. Nelíbilo se mu ale procházet se sám, a proto se očekávalo, že ho doprovodím. Samozřejmě jsem se jeho přáním řídil, ačkoli jsem nechápal smysl mé přítomnosti. Moc mi toho během těchto procházek neřekl a zdálo se, že je neustále zabraný do svých myšlenek. Chodil rychle, s rukama složenýma za zády, kývnutím hlavy zdravil kolemjdoucí a podpatky jeho naleštěných mokasín klapaly po chodníku. Jelikož jsem se nedokázal přizpůsobit krokům jeho dlouhých nohou, pořád jsem zaostával a musel jsem ho dobíhat. Po zbytek dne se většinou uchýlil do své pracovny v horním patře, kde si četl nebo hrával sám se sebou šachy. Velmi rád kreslil — ačkoli jeho zručnost bych dosvědčit nemohl, alespoň ne tenkrát, protože mi svá díla nikdy neukázal — a tak jsem ho často zastihl u okna v pracovně nebo na verandě, soustředěného, se svraštěným obočím, kdy uhel v jeho ruce kroužil a míhal se po skicáku.</p>
<p>Tu a tam jsem ho vozil po městě. Jednou týdně jezdil na návštěvu k matce. Někdy také na rodinná setkání. A ačkoli se pan Wahdatí většině z nich vyhýbal, občas se jich zúčastnil a já jsem ho tam odvezl, i na pohřby, narozeninové oslavy či svatby. Každý měsíc jsem ho vozil do obchodu s výtvarnými potřebami, kde si doplnil svou zásobu pastelů, uhlů, gum, ořezávátek a náčrtníků. Někdy se rád posadil na zadní sedadlo a jen se projel. Říkal jsem: <emphasis>Kam to bude, sáhibe?</emphasis> a on jen pokrčil rameny, tak jsem odvětil: <emphasis>Jak si přejete, sáhibe</emphasis>, zařadil jsem a jelo se. Jezdíval jsem po městě celé hodiny bez cíle či směru, z jedné čtvrti do druhé, podél řeky Kábul, až k pevnosti Bala Hissar, někdy k Darulamanově paláci. Někdy jsem nás odvezl z Kábulu až k jezeru Ghargha a zaparkoval jsem u břehu. Vypnul jsem motor a pan Wahdatí seděl bez hnutí na zadním sedadle, neřekl mi ani slovo, a zdálo se, že mu stačí jen spustit okénko a sledovat, jak ptáci přeletují ze stromu na strom a jak se paprsky slunečního svitu dopadající na jezero rozptylují na vodní hladině na tisíce pohupujících se teček. Pohlédl jsem na něj do zpětného zrcátka a on se na mne díval jako ten nejopuštěnější člověk na světě.</p>
<p>Jednou za měsíc mi pan Wahdatí velmi velkoryse dovoloval půjčit si jeho auto, a já jsem jezdil do Šádbághu, mé rodné vesnice, navštívit svou sestru Parwanu a jejího manžela Sabúra. Vždycky, když jsem do vesnice přijížděl, vítala mě horda pokřikujících dětí, které pelášily vedle auta, plácaly do nárazníku a ťukaly na okénko. Někteří z těch skrčků se dokonce pokoušeli vylézt na střechu a musel jsem je okřikovat, protože jsem se bál, aby nepoškrábali lak nebo nepromáčkli nárazník.</p>
<p><emphasis>Vida, Nábí</emphasis>, říkal mi Sabúr. <emphasis>Je z tebe celebrita</emphasis>.</p>
<p>Protože jeho děti, Abdulláh a Parí, přišly o svou matku (Parwana byla jejich nevlastní matka), vždycky jsem se jim snažil věnovat zvláštní pozornost, obzvláště staršímu chlapci, který ji potřeboval nejvíc, jak se zdálo. Nabídl jsem, že ho vezmu samotného na projížďku v autě, ale vždycky trval na tom, že s sebou vezme svou malou sestřičku, kterou držel pevně na klíně, když jsme kroužili po cestě kolem Šádbághu. Nechal jsem ho zapnout stěrače a zatroubit na klakson. Ukázal jsem mu, jak se přepínají přední světla z potkávacích na dálková.</p>
<p>Když utichl všechen ten povyk kolem auta, usedl jsem se sestrou a Sabúrem k čaji a vyprávěl jsem jim o svém životě v Kábulu. Dával jsem pozor, abych toho neřekl příliš o panu Wahdatím. Měl jsem ho, po pravdě řečeno, velmi rád, protože se ke mně choval dobře, a mluvit o něm za jeho zády mi připadalo jako zrada. Kdybych byl býval méně diskrétním zaměstnancem, řekl bych jim, že Sulajmán Wahdatí je pro mne postava zahalená tajemstvím, že je to muž, který se, jak se zdálo, spokojí s tím, že po celý svůj život bude žít ze zděděného bohatství, muž bez povolání, bez zjevné vášně pro cokoliv a evidentně bez touhy za sebou v tomto světě něco zanechat. Byl bych jim řekl, že žije život, kterému chybí směr nebo cíl. Jako ty bezcílné projížďky, na které jsem ho vozil. Život žitý ze zadního sedadla, rozmazaně ubíhající kolem. Netečný život.</p>
<p>Tohle bych jim byl býval řekl, ale neudělal jsem to. A je dobře, že jsem to neudělal. Neboť bych se byl velmi mýlil.</p>
<p>Jednoho dne přišel pan Wahdatí na zahradu v pěkném obleku s jemným proužkem, ve kterém jsem ho ještě neviděl, a požádal mne, abych ho odvezl do jedné bohaté čtvrti ve městě. Když jsme tam přijeli, nařídil mi, abych zaparkoval na silnici před krásným domem za vysokou zdí, a já jsem se díval, jak zazvonil na zvonek u brány a vstoupil, když mu sluha otevřel. Dům byl obrovský, větší než dům pana Wahdatího a dokonce ještě krásnější. Příjezdovou cestu lemovaly vysoké štíhlé cypřiše a spousta hustě nasázených keřů nějakého druhu, který jsem neznal. Dvorek za domem byl přinejmenším dvakrát větší než u pana Wahdatího a zdi byly tak vysoké, že kdyby si muž stoupl na záda dalšímu muži, stěží by tam dokázal nakouknout. Uvědomil jsem si, že tohle je bohatství jiných rozměrů.</p>
<p>Byl krásný den na počátku léta, s nebem projasněným slunečním svitem. Okénky, která jsem stáhl, profukoval teplý vzduch. I když prací řidiče je řídit, stráví ve skutečnosti většinu času čekáním. Čekáním před obchody, s motorem puštěným na prázdno; čekáním před svatební síní a posloucháním tlumeného zvuku hudby. Toho dne, abych se zabavil, jsem si párkrát vyložil karty. Když mě karty omrzely, vystoupil jsem z auta a udělal jsem pár kroků jedním směrem a pak pár kroků druhým. Znovu jsem si sedl dovnitř a říkal jsem si, že bych si mohl i krátce zdřímnout, než se pan Wahdatí vrátí.</p>
<p>V tu chvíli se vrata otevřela a vynořila se nádherná mladá černovláska. Měla sluneční brýle a na sobě mandarínkové šaty ke kolenům, s krátkými rukávy. Měla holé nohy a byla bosa. Nevěděl jsem, jestli si všimla, že sedím v autě, ale pokud ano, nedala to nijak znát. Opřela si jednu nohu patou o zeď za sebou, přičemž se jí lem šatů trochu vyhrnul a ukázal se kousek stehna pod nimi. Cítil jsem, jak mi zahořely tváře až ke krku.</p>
<p>Dovolte mi zde nyní učinit další přiznání, pane Markosi, které je poněkud nevkusné povahy a nenechává moc prostoru k tomu, aby se dalo sdělit elegantně. V té době už mi bylo skoro ke třiceti a byl jsem ve věku, kdy mladý muž nejvíc touží po společnosti ženy. Na rozdíl od mnoha mužů, s nimiž jsem ve vesnici vyrůstal — mladíků, kteří nikdy neviděli odhalené stehno dospělé ženy a ženili se částečně proto, aby se konečně směli na něco takového podívat — jsem já nějaké zkušenosti měl. V Kábulu jsem nalezl a občas navštěvoval zařízení, v nichž bylo možné potřeby mladého muže uspokojit diskrétně a v pohodlí. Zmiňuji se o tom jen proto, že žádná prodejná žena, s níž jsem kdy ulehl, se nemohla srovnávat s tímto krásným ladným stvořením, které právě vystoupilo z velkého domu.</p>
<p>Opírala se o zeď, zapálila si cigaretu a kouřila beze spěchu, s okouzlujícím šarmem ji držela špičkami dvou prstů a pokaždé si zastínila dlaní ústa, když si cigaretu přiložila k rtům. Sledoval jsem ji jako u vytržení. To, jak ohýbala své štíhlé zápěstí, mi připomnělo ilustraci, kterou jsem kdysi viděl v jedné výpravné knize poezie, kde byla žena s dlouhými řasami a záplavou tmavých vlasů, ležící v zahradě se svým milencem, kterému podávala ve svých jemných bílých prstech pohár vína. V jednu chvíli se zdálo, že cosi na ulici v opačném směru upoutalo ženinu pozornost, takže jsem tu krátkou příležitost využil, abych si rychle prohrábl vlasy, které se mi v tom horku začínaly slepovat. Když se obrátila zpátky, znovu jsem ztuhl. Ještě párkrát potáhla z cigarety, típla ji o zeď a pomalu odešla zpátky dovnitř.</p>
<p>Konečně jsem se mohl nadechnout.</p>
<p>Toho večera si mne pan Wahdatí zavolal do obývacího pokoje a oznámil mi: „Mám novinku, Nábí. Budu se ženit.“</p>
<p>Zdá se, že jsem jeho zálibu v osamělosti přeci jen přecenil.</p>
<p>Zpráva o jeho zasnoubení se rychle rozšířila. Stejně tak jako různé zvěsti. Slyšel jsem je od jiných zaměstnanců, kteří procházeli domem pana Wahdatího. Nejvíce toho namluvil zahradník Zahid, který sem chodil na tři dny v týdnu, aby udržoval trávník a zastřihl keře. Byl to nepříjemný chlapík, který šířil drby stejně bryskně, jako rozhazoval plné hrsti hnojiva, a měl odporný zvyk olizovat si na konci každé věty rty. Patřil ke skupině nádeníků, kteří celý život pracovali po okolí jako kuchaři, zahradníci a pochůzkáři, stejně jako já. Jednou nebo dvakrát za týden se večer po práci natěsnali do mé boudy na čaj. Už si nepamatuji, jak tento rituál začal, ale jakmile se to stalo, nebylo v mé moci ho zastavit, protože jsem se bál, abych nepůsobil neomaleně nebo nepohostinně, nebo, což by bylo ještě horší, aby to nevypadalo, že se považuji za něco lepšího než ostatní.</p>
<p>Jednou večer u čaje řekl Zahid ostatním mužům, že rodina pana Wahdatího se svatbou nesouhlasí, protože nastávající nevěsta nemá dobrou pověst. Říkal, že je v Kábulu známá tím, že nemá žádné <emphasis>nang</emphasis> ani <emphasis>námús</emphasis>, žádnou čest, a že ačkoli je jí teprve dvacet, už „ojela“ celé město jako auto pana Wahdatího. Nejhorší na tom je, říkal, že nejenže se nesnaží tato obvinění popřít, ona o nich dokonce píše básně. Místností to nesouhlasně zahučelo. Jeden z mužů poznamenal, že v jeho vesnici by jí už byli podřízli krk.</p>
<p>V tu chvíli jsem vstal a řekl jsem jim, že už jsem slyšel dost. Vyčinil jsem jim za to, že šíří drby jako staré báby při šití, a připomněl jsem jim, že bez lidí, jako je pan Wahdatí, by lidé jako my byli doma ve svých vesnicích a sbírali kravský trus. <emphasis>Kde je vaše loajalita, vaše úcta?</emphasis> ptal jsem se.</p>
<p>Na okamžik bylo ticho a já si myslel, že jsem na ty trouby zapůsobil, a pak se dali do smíchu. Zahid řekl, že jsem vlezdoprdelka a že nastávající paní domu možná jednoho dne napíše báseň nazvanou „Óda na Nábího, největšího vlezdoprdelku ze všech“. Pobouřeně jsem vyšel ven z boudy za bouřlivého smíchu ostatních.</p>
<p>Ale nešel jsem nijak daleko. Jejich drby mne pobuřovaly, ale zároveň mne i fascinovaly. A navzdory počestnému rozhořčení jsem i po svém projevu na téma, co je správné a diskrétní, zůstal na doslech. Nechtěl jsem přijít ani o jediný šokující detail.</p>
<p>Zasnoubení trvalo jen několik dní a nebylo završeno velkým obřadem se zpěváky a tanečníky a se všeobecným veselím, nýbrž jen krátkou návštěvou mulláha, svědka a dvěma podpisy na listu papíru. A nato se paní Wahdatíová nastěhovala do domu, po ani ne dvou týdnech, co jsem ji poprvé spatřil.</p>
<p>Pane Markosi, dovolte mi na tomto místě krátkou pauzu — od tohoto okamžiku budu o manželce pana Wahdatího mluvit jako o Níle. Není třeba říkat, že jde o důvěrnost, která mi tehdy nebyla povolena a kterou bych nepřijal, ani kdyby mi byla nabídnuta. Vždy jsem o ní mluvil jako o Bíbí Sáhib, s úctou, která se ode mne očekávala. Pro účely tohoto dopisu ale odložím etiketu stranou a budu o ní mluvit tak, jak jsem na ni vždycky <emphasis>myslel</emphasis>.</p>
<p>Tak tedy — od začátku jsem věděl, že to manželství není šťastné. Zřídkakdy jsem zahlédl, že by si ti dva vyměnili láskyplný pohled, nebo zaslechl zamilované slůvko. Byli to dva lidé, kteří bydleli ve stejném domě, aniž by se jejich cesty protínaly.</p>
<p>Ráno jsem panu Wahdatímu servíroval jeho obvyklou snídani — kousek opečeného chleba <emphasis>naan</emphasis>, půl šálku vlašských ořechů, neslazený zelený čaj se špetkou kardamomu a jedno jediné vařené vejce. Měl rád, když byl žloutek skoro tekutý, když vejce naťukl, a moje počáteční neschopnost této konzistence docílit pro mne představovala zdroj značné úzkosti. Zatímco jsem pana Wahdatího doprovázel na jeho ranní procházce, Níla spala, často až do poledne nebo i déle. Když vstala, už jsem se téměř chystal podávat panu Wahdatímu oběd.</p>
<p>Celé ráno, když jsem se věnoval své práci, jsem toužil po chvíli, až Níla odstrčí síťové dveře, které oddělovaly obývací pokoj od verandy. V duchu jsem si představoval, hádal jsem, jak bude v ten konkrétní den vypadat. Bude mít vlasy vyčesané nahoru, přemítal jsem, nebo svázané do uzlu na krku, nebo je uvidím rozpuštěné, jak jí spadávají z ramen? Bude mít sluneční brýle? Zvolí si sandály? Vezme si modrý hedvábný župan s páskem nebo ten fuchsiový s velkými okrouhlými knoflíky?</p>
<p>Když konečně vyšla ven, zabýval jsem se něčím na dvorku, předstíral jsem, že je potřeba otřít kapotu auta, nebo jsem si našel nějakou růži, která potřebovala zalít, ale celou tu dobu jsem se díval. Díval jsem se, když si nazvedla sluneční brýle, aby si promnula oči, nebo když si z vlasů sundala gumičku, hodila hlavou, aby protřásla a rozpustila ty tmavé lesklé kadeře, a díval jsem se, když seděla s bradou opřenou o kolena, upírala pohled do zahrady a zvolna pokuřovala, nebo si dala nohu přes nohu a pokyvovala jedním chodidlem, přičemž na mě to gesto působilo jako výraz nudy, neklidu, anebo možná stěží potlačované nezbednosti.</p>
<p>Pan Wahdatí byl občas vedle ní, ale většinou ne. Trávil své dny tak jako předtím, četl si nahoře v pracovně, kreslil, a skutečnost, že se oženil, jeho denní režim víceméně nezměnila. Níla trávila většinu dní psaním, buďto v obývacím pokoji nebo na verandě, doprovázená cigaretami a s tužkou v ruce, z klína jí padaly listy papíru. Večer jsem jim podával večeři a oba přijali jídlo v nápadné tichosti, s pohledem skloněným do talíře s rýží, kdy ticho protnulo jen občasné zamumlané <emphasis>Děkuji</emphasis> nebo cinkání lžíce a vidličky o porcelán.</p>
<p>Jednou nebo dvakrát týdně jsem Nílu vozil autem, když potřebovala cigarety, novou sadu per, nový sešit nebo nějakou kosmetiku. Pokud jsem věděl předem, že ji povezu, pokaždé jsem se snažil učesat si vlasy a vyčistit si zuby. Umyl jsem si obličej a přetřel si prsty kouskem citrónu, abych je zbavil pachu cibule, oprášil jsem si oblek a naleštil boty. Olivově zelený oblek jsem vlastně zdědil po panu Wahdatím a doufal jsem, že tohle Níle neřekl — ačkoli jsem měl podezření, že možná ano. Ne ve zlém úmyslu, ale lidé v pozici pana Wahdatího si často neuvědomují, jak malé a bezvýznamné věci jako tahle dokážou zahanbit muže, jako jsem já. Občas jsem si vzal i čapku z jehněčí kůže, která patřívala mému zesnulému otci. Stál jsem před zrcadlem, urovnával si ji na hlavě a byl jsem tak pohroužený do úpravy svého vzhledu kvůli Níle, že kdyby mi byla přistála na nose vosa, musela by mne bodnout, abych si jí všiml.</p>
<p>Jakmile jsme vyrazili, hledal jsem drobné zajížďky, pokud to šlo, které měly cestu prodloužit tak o minutu — možná o dvě, ale ne o víc, aby nepojala podezření — a tím prodloužit můj čas s ní. S pohledem pevně upřeným na cestu jsem rukama svíral volant. S přísnou sebekázní jsem se na ni nepodíval ani ve zpětném zrcátku, jedině když mne oslovila. Spokojil jsem se jen s její přítomností na zadním sedadle, s tím, že vdechuji jejích mnoho vůní — drahé mýdlo, krém, parfém, žvýkačku, cigaretový kouř. To po většinu dní stačilo, abych se vznášel v oblacích.</p>
<p>V autě jsme také začali náš první rozhovor. Tedy, náš první <emphasis>skutečný</emphasis> rozhovor, když pominu spoustu případů, kdy mě poslala abych něco podal nebo donesl. Vezl jsem ji do lékárny, aby si vyzvedla léky, a ona se zeptala: „Jaké to je ve tvé vesnici, Nábí? Jak že se jmenuje?“</p>
<p>„Šádbágh, Bíbí Sáhib.“</p>
<p>„Šádbágh, ano. Jaká je? Pověz mi.“</p>
<p>„Není toho moc co říct, Bíbí Sáhib. Je to vesnice jako každá jiná.“</p>
<p>„Ale no tak, určité má i něco osobitého.“</p>
<p>Navenek jsem zůstal klidný, ale uvnitř jsem horečně pátral po něčem, po nějaké šikovné zvláštnosti, která by ji mohla zajímat nebo pobavit. Nebylo to k ničemu. Co by mohl muž, vesničan jako já, říct, aby zaujal představy ženy, jako byla ona?</p>
<p>„Roste tam skvělé hroznové víno,“ řekl jsem, a jakmile jsem to vyslovil, byl bych si nafackoval. <emphasis>Víno</emphasis>?</p>
<p>„Skutečně,“ řekla suše.</p>
<p>„Opravdu velmi sladké.“</p>
<p>„Aha.“</p>
<p>Umíral jsem uvnitř tisícerou smrtí. Cítil jsem, jak mi začíná vlhnout podpaží.</p>
<p>„Jeden konkrétní druh hroznového vína,“ řekl jsem a v ústech jsem měl náhle sucho, „prý roste jen v Šádbághu. Je velmi citlivé, víte, velmi křehké. Když ho zkusíte pěstovat někde jinde, klidně i jen ve vedlejší vesnici, zvadne a zajde. Zahyne. Zemře žalem, říkají lidé v Šádbághu, ale to samozřejmě není pravda. Je to záležitost půdy a vody. Ale tohle říkají, Bíbí Sáhib. Steskem.”</p>
<p>„To je vážně moc hezké, Nábí.“</p>
<p>Odvážil jsem se letmo pohlédnout do zpětného zrcátka a viděl jsem, že se dívá z okna, ale také jsem ke své velké úlevě zjistil, že má koutky úst zvednuté jakoby v náznaku úsměvu. To mě povzbudilo a slyšel jsem se, jak říkám: „Smím vám povědět ještě jeden příběh, Bíbí Sáhib?“</p>
<p>„Rozhodně.“ Cvakl zapalovač a ze zadního sedadla ke mně zavanul kouř.</p>
<p>„No, máme v Šádbághu mulláha. Každá vesnice ho má, samozřejmě. Náš se jmenuje Mulláh Šakíb a zná spoustu příběhů. Kolik jich zná, to vám nepovím. Ale vždycky nám říkal jednu věc: když se podíváte na dlaně nějakého muslima, kdekoli na světě, uvidíte něco naprosto ohromujícího. Všechny mají stejné rýhy. Což znamená? Znamená to, že rýhy na levé ruce jakéhokoli muslima dávají arabské číslo osmdesát jedna a ty na pravé ruce dávají osmnáctku. Odečtěte osmnáct od jednaosmdesáti a co dostanete? Dostanete šedesát tři. Prorokův věk, když zemřel, nechť odpočívá v pokoji.“</p>
<p>Zaslechl jsem ze zadního sedadla tichý smích.</p>
<p>„No, a jednoho dne vesnicí projížděl cestovatel, který samozřejmě večer poseděl u jídla s Mulláhem Šakíbem, jak je zvykem. Cestovatel vyslechl tento příběh, zamyslel se nad ním a pak povídá: ‚Ale Mulláhu, sáhibe, se vší úctou, jednou jsem potkal žida a ten měl na dlaních úplně stejné rýhy. Jak si to vysvětlujete?‘ A Mulláh na to: ‚Pak tedy ten žid byl v srdci muslim.‘“</p>
<p>Náhlý výbuch smíchu mě okouzlil na celý zbytek dne. Bylo to, jako by — Bůh mi odpusť to rouhání — na mě z Nebes sestoupila Zahrada spravedlivých, jak říká kniha, kde tečou řeky a kde je věčné ovoce a stín.</p>
<p>Pochopte, pane Markosi, nebylo to jen její krásou, že mi tak učarovala, i když ta by sama o sobě stačila. Nikdy v životě jsem nepotkal mladou ženu, která by byla jako Níla. Všechno, co dělala — to, jak mluvila, jak chodila, jak se oblékala a usmívala — bylo pro mě nové. Níla posouvala každičkou představu, kterou jsem kdy měl o tom, jak by se žena měla chovat. Byla to vlastnost, která, jak jsem věděl, se setkávala s rázným nesouhlasem lidí, jako byl Zahid — a určitě také Sabúr a každý muž v mé vesnici a všechny ženy — ale mně to jen přidávalo k jejímu už tak obrovskému půvabu a tajemnosti.</p>
<p>A tak mi její smích zněl v uších, když jsem si šel toho dne po své práci, a později, když ostatní pracovníci přišli na čaj, jsem se uculoval a jejich tlachání mi v duchu přehlušoval její líbezný zvonivý smích. Zakládal jsem si na tom, že jí můj chytrý příběh trochu ulevil od nespokojenosti s jejím manželstvím. Byla to mimořádná žena a té noci jsem šel spát s pocitem, že možná i já jsem víc než obyčejný. Takhle na mne působila.</p>
<p>Brzy jsme si už Níla a já povídali každý den, většinou během pozdního dopoledne, kdy sedávala na verandě a popíjela kávu. Vždycky jsem se přišoural pod záminkou, že tam mám něco na práci, opíral jsem se o lopatu, držel šálek zeleného čaje a povídal jsem si s ní. Cítil jsem se poctěn, že si vybrala mě. Nebyl jsem koneckonců jediným sluhou; už jsem se zmínil o tom odporném bídákovi Zahidovi, a také tu byla jedna papulatá hazárská žena, která chodila dvakrát týdně vyprat prádlo. Ale ona si vybrala mě. Byl jsem jediný, jak jsem se domníval, včetně jejího manžela, s kým se její osamělost rozptýlila. Většinou mluvila hlavně ona, což mi také vyhovovalo; rád jsem byl nádobou, do níž vlévala své příběhy. Vyprávěla mi například o tom, jak byla se svým otcem jednou na lovu v Džalálábádu, a jak ji pak celé týdny pronásledovaly noční můry o mrtvém jelenu se skelnýma očima. Když byla malá, jela s matkou do Francie, ještě před druhou světovou válkou. Aby se tam dostaly, cestovaly vlakem a lodí. Popisovala mi, jak cítila nadskakování kol vlaku až v žebrech. A také si pamatovala závěsy pověšené na háčcích, oddělená kupé a rytmické bafání a syčení parní lokomotivy. Vyprávěla mi, že minulý rok strávila s otcem šest týdnů v Indii a byla velmi nemocná.</p>
<p>Občas, když se obrátila, aby odklepla popel na talířek, jsem rychle pohlédl na její červeně nalakované nehty na nohou, na zlatavý lesk jejích oholených lýtek, vysokou klenbu jejího chodidla a dokonale tvarovaná prsa. Po této zemi, podivoval jsem se, chodí muži, kteří se těch prsou dotýkali a líbali je, když se s ní milovali. Co člověku v životě ještě zbývá, jakmile udělá tohle? Kam může muž jít poté, co stanul na vrcholku světa? Jen díky silné vůli jsem dokázal rychle odtrhnout oči a zaměřit pohled na nějaké bezpečné místo, než ke mně znovu obrátila tvář.</p>
<p>S tím, jak se postupně začínala uvolňovat, začala přede mnou během těch dopoledních hovorů postupně vyjadřovat stížnosti na pana Wahdatího. Jednoho dne řekla, že jí připadá chladný a arogantní.</p>
<p>„Ke mně byl vždycky velkorysý,“ odvětil jsem.</p>
<p>Odmávla mou poznámku rukou. „Ale prosím tě, Nábí. Tohle nemusíš dělat.“</p>
<p>Zdvořile jsem sklopil oči. To, co říkala, nebylo tak docela nepravdivé. Pan Wahdatí měl například skutečně ve zvyku opravovat má vyjádření způsobem, který bylo možné si vykládat jako nadřazenost a — možná ne mylně — jako aroganci. Někdy, když jsem vstoupil do místnosti a položil před něj talíř cukroví, dolil mu čaj a setřel drobky ze stolu, nezareagoval na moji přítomnost o nic víc, než by si všiml mouchy lezoucí po okenní síti a zmenšil mě na cosi nepodstatného, aniž by vůbec zvedl oči. Nakonec ale tohle všechno byly jen malichernosti ve srovnání s tím, že lidé ve stejné čtvrti — lidé, pro něž jsem pracoval — své sluhy bili holemi a opasky.</p>
<p>„Nemá žádný smysl pro zábavu a dobrodružství,“ říkala a apaticky si míchala kávu. „Sulajmán je zadumaný stařec uvězněný v těle mladšího muže.“</p>
<p>Její ledabylá otevřenost mě trochu zarážela. „Je pravda, že pan Wahdatí je jedinečným způsobem spokojen se svou samotou,“ zvolil jsem opatrný diplomatický přístup.</p>
<p>„Možná by měl žít se svou matkou. Co myslíš, Nábí? Ti dva se k sobě skvěle hodí, to ti řeknu.“</p>
<p>Matka pana Wahdatího byla objemná, dosti nabubřelá žena, která žila v jiné části města, s obligátním týmem sluhů a dvěma milovanými psy. Na těch psech lpěla a chovala se k nim ne jako k rovným jejímu služebnictvu, ale jako k nadřazeným, a to o několik tříd. Byla to malá holá ošklivá stvoření, která se snadno vylekala, byla plná úzkosti a měla tendenci vydávat ten nejdrásavější pronikavý štěkot. Nesnášel jsem je, neboť jakmile jsem vstoupil do domu, skákali mi na nohy a pošetile se snažili na ně vylézt.</p>
<p><emphasis>Pokaždé</emphasis>, když jsem Nílu a pana Wahdatího odvezl na návštěvu do domu té staré dámy, byla atmosféra na zadním sedadle plná napětí a podle Níliných utrápených vrásek na čele jsem poznal, že se pohádali. Pamatuji si, že když se hádali moji rodiče, nepřestali, dokud nebyl vyhlášen jasný vítěz. Byl to jejich způsob, jak nepříjemnost uzavřít, zatmelit ji konečným verdiktem, aby už neprosakovala do normálního běhu následujícího dne. U Wahdatíových tomu tak nebylo. Jejich hádky nekončily, spíš se rozplynuly jako kapka inkoustu v misce vody a stín, který po nich zbyl, nezmizel.</p>
<p>Nebylo třeba žádného závratného intelektu, aby člověku došlo, že ta stará žena s jejich svazkem nesouhlasí, a Níla to věděla.</p>
<p>Jak jsme Níla a já pokračovali v našich hovorech, jedna otázka se mi pořád vracela na mysl. Proč se provdala za pana Wahdatího? Neměl jsem odvahu se zeptat. Takové prohřešky proti slušnému chování jsem neměl v povaze. Mohl jsem se jen domnívat, že pro některé lidi, obzvláště ženy, je manželství — dokonce i nešťastné jako tohle — únikem před neštěstím ještě větším.</p>
<p>Jednoho dne, na podzim roku 1950, si mě Níla zavolala.</p>
<p>„Chci, abys mě vzal do Šádbághu,“ řekla. Chtěla se setkat s mou rodinou, vidět, odkud pocházím. Řekla, že jí podávám jídla a vozím ji po Kábulu už téměř rok a ona o mně skoro nic neví. Její žádost mě přinejmenším udivila, jelikož bylo nezvyklé, aby někdo v jejím postavení žádal, aby ho odvezli někam daleko proto, aby se mohl setkat s rodinou svého sluhy. Byl jsem také stejnou měrou nadšen tím, že se o mě Níla tak intenzivně zajímá, a zároveň plný úzkosti, protože jsem očekával, že se budu cítit rozpačitě — a, ano, zahanbeně — když jí ukážu, z jak chudých poměrů pocházím.</p>
<p>Vydali jsme se na cestu jednoho zamračeného rána. Měla boty s vysokými podpatky a broskvové šaty bez rukávů, ale neměl jsem pocit, že by mi příslušelo doporučovat jí něco jiného. Cestou tam se vyptávala na vesnici, na lidi, které jsem znal, na mou sestru, Sabúra a jejich děti.</p>
<p>„Jak se jmenují?“</p>
<p>„No,“ řekl jsem, „Abdulláhovi je skoro devět. Jeho matka zemřela, takže je to nevlastní syn mé sestry Parwany. Jeho sestře Parí jsou téměř dva roky. Parwaně se loni v zimě narodil chlapec — jmenoval se Omar — ale zemřel, když mu byly dva týdny.“</p>
<p>„Co se stalo?“</p>
<p>„Zima, Bíbí Sáhib. Snáší se na tyhle vesnice a každý rok si vezme jedno nebo dvě děti. Člověk může jen doufat, že to jeho domov mine.“</p>
<p>„Bože,“ zašeptala.</p>
<p>„A teď něco veselejšího,“ řekl jsem. „Moje sestra čeká další dítě.“</p>
<p>Ve vesnici nás jako obvykle zdravil dav bosých dětí, které se hrnuly k autu, i když jakmile z něj vystoupila Níla, děti ztichly a ustoupily, možná ze strachu, že by jim mohla vyhubovat. Níla ale projevila velkou trpělivost a laskavost. Klekla si, usmívala se, s každým z nich si promluvila a potřásla rukou, pohladila je po ušmudlaných tvářích, pocuchala nemyté vlasy. K mým velkým rozpakům se lidé scházeli, aby se na ni podívali. Bajtulláh, můj kamarád z dětství, se díval z okraje střechy, kde seděl se svými bratry v řadě jako vrány a všichni žvýkali tabák <emphasis>naswar</emphasis>. I jeho otec, sám Mulláh Šakíb, a tři bělovousí muži sedící ve stínu zídky se netečně probírali svými modlitebními korálky a upírali nelibý pohled svých nestárnoucích očí na Nílu a její holé paže.</p>
<p>Představil jsem Nílu Sabúrovi a vydali jsme se k jeho a Parwaninu malému hliněnému domku, následováni davem přihlížejících. U dveří Níla trvala na tom, že si zuje boty, i když jí Sabúr řekl, že to není třeba. Když jsme vstoupili do místnosti, uviděl jsem Parwanu sedět tiše v koutě, strnule schoulenou do klubíčka. Pozdravila Nílu hlasem jen o málo hlasitějším, než kdyby šeptala.</p>
<p>Sabúr se zvednutým obočím vyzval Abdulláha: „Dones čaj, chlapče.“</p>
<p>„Ale ne, prosím,“ řekla Níla a posadila se na zem vedle Parwany. „To není třeba.“ To už Abdulláh zmizel ve vedlejší místnosti, která, jak jsem věděl, sloužila jednak jako kuchyň a také jako místo na spaní pro něho a Parí. Od místnosti, kde jsme seděli, ji dělil zamlžený plastový závěs. Seděl jsem, pohrával jsem si s klíčky od auta a přál jsem si, abych byl býval měl příležitost upozornit svou sestru na tu návštěvu a dal jí čas trochu uklidit. Rozpraskané hliněné zdi byly černé od sazí, potrhaná matrace pod Nílou byla pokrytá prachem, jediné okno v místnosti bylo špinavé od mušinců.</p>
<p>„To je krásný koberec,“ řekla zvesela Níla a přejela po něm prsty. Byl jasně červený, se vzorem sloních šlépějí. Byl to jediný cenný předmět, který Sabúr s Parwanou vlastnili — jak se pak ukázalo, prodali ho ještě té zimy.</p>
<p>„Patříval mému otci,“ řekl Sabúr.</p>
<p>„To je turkmenský koberec?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Zbožňuju tu ovčí vlnu, kterou používají. Jsou neuvěřitelně zruční.“</p>
<p>Sabúr přikývl. Ani jednou se na ni nepodíval, i když s ní mluvil.</p>
<p>Plastová zástěna se odhrnula a vynořil se Abdulláh s tácem plným šálků na čaj, který položil na zem před Nílu. Nalil jí šálek a posadil se se zkříženýma nohama před ni. Níla se pokoušela s ním mluvit, položila mu pár jednoduchých otázek, ale Abdulláh jen přikyvoval svou oholenou hlavou, mumlal jedno či dvouslovné odpovědi, a zdrženlivě zíral na zem. V duchu jsem si říkal, že s chlapcem promluvím a jemně ho pokárám za jeho způsoby. Udělám to v přátelském duchu, neboť jsem toho chlapce, který měl vážnou povahu a byl od přírody šikovný, měl rád.</p>
<p>„V kolikátém jste měsíci?“ zeptala se Níla Parwany.</p>
<p>S hlavou svěšenou má sestra odpověděla, že se dítě má narodit v zimě.</p>
<p>„Jste šťastná žena,“ řekla Níla. „Že čekáte dítě. A že máte tak zdvořilého nevlastního syna.“ Usmála se na Abdulláha, jehož tvář zůstala bez výrazu.</p>
<p>Parwana zamumlala cosi, co nejspíš znamenalo <emphasis>Děkuji</emphasis>.</p>
<p>„A máte ještě malou holčičku, jestli se dobře pamatuji?“ řekla Níla. „Parí?“</p>
<p>„Ona teď spí,“ pronesl krátce Abdulláh.</p>
<p>„Ach. Slyšela jsem, že je rozkošná.“</p>
<p>„Dojdi pro svou sestru,“ řekl Sabúr.</p>
<p>Abdulláh chvíli otálel, díval se z otce na Nílu a poté s viditelným zdráháním vstal, aby sestru přinesl.</p>
<p>Kdybych si ještě na poslední chvíli přál nějak se očistit od viny, řekl bych, že pouto mezi Abdulláhem a jeho sestřičkou bylo jen obyčejné. Jenže nebylo. Jen bůh ví, proč si ti dva vybrali jeden druhého. Byla to záhada. Nikdy jsem neviděl takovou spřízněnost mezi dvěma bytostmi. Abdulláh byl, po pravdě řečeno, nejen Paríin bratr, ale v podstatě její otec. Když byla ještě miminko a v noci plakala, on vyskočil z postele a choval ji. To on vzal na sebe zodpovědnost, aby jí měnil znečištěné pleny, aby ji zavinul a znovu ukolébal ke spánku. Jeho trpělivost s ní byla nezměrná. Nosil ji po celé vesnici a ukazoval ji, jako by byla tou nejkýženější výhrou na světě.</p>
<p>Když přinesl do místnosti pořád ještě rozespalou Parí, Níla požádala, aby si ji mohla pochovat. Abdulláh jí malou podal s ostrým podezřívavým pohledem, jako by se v něm ozvalo nějaké instinktivní znepokojení.</p>
<p>„Ach, to je zlatíčko,“ zvolala Níla, a to, jak nešikovně ji chovala, ukazovalo, že s malými dětmi nemá zkušenosti. Parí na Nílu zmateně hleděla, podívala se na Abdulláha a dala se do pláče. Rychle si ji od Níly zase vzal zpátky.</p>
<p>„Podívejte se na ty oči!“ řekla Níla. „Ach, a ty tvářičky! No, není to zlatíčko, Nábí?“</p>
<p>„To je, Bíbí Sáhib,“ odpověděl jsem.</p>
<p>„A navíc dostala dokonalé jméno: Parí. Opravdu je krásná jako víla.“</p>
<p>Abdulláh Nílu sledoval, houpal Parí v náručí a mračil se.</p>
<p>Cestou zpátky do Kábulu se Níla sesunula na zadním sedadle a opírala se hlavou o okno. Dlouho neříkala ani slovo. A pak se náhle rozplakala.</p>
<p>Zastavil jsem s autem u cesty.</p>
<p>Dlouhou dobu mlčela. Ramena se jí třásla a vzlykala s obličejem přikrytým rukama. Nakonec se vysmrkala do kapesníku. „Děkuju ti, Nábí,“ řekla.</p>
<p>„A za co, Bíbí Sáhib?“</p>
<p>„Že jsi mě tam vzal. Byla to pocta setkat se s tvojí rodinou.“</p>
<p>„Pocta to byla pro ně. A pro mne. Bylo to pro nás vyznamenání.“</p>
<p>„Děti tvé sestry jsou krásné.“ Sundala si brýle a otírala si oči.</p>
<p>Chvíli jsem přemýšlel, co mám dělat, a první možnost byla zůstat zticha. Ale ona v mé přítomnosti plakala a důvěrnost té chvíle vyžadovala laskavá slova. Tiše jsem řekl: „Brzy budete mít své vlastní, Bíbí Sáhib. <emphasis>Inšalláh</emphasis>, Bůh se o to postará. Jen počkejte.“</p>
<p>„Nemyslím, že se o to postará. Tohle ani On zařídit nedokáže.“</p>
<p>„Ale jistě že dokáže, Bíbí Sáhib. Jste velmi mladá. Pokud si to On bude přát, stane se to.“</p>
<p>„Ty tomu nerozumíš,“ pronesla unaveně. Ještě jsem ji neviděl tak vyčerpanou. „Je to pryč. V Indii to ze mě všechno vydlabali. Uvnitř jsem prázdná.“</p>
<p>Na to jsem nedokázal už nic říct. Toužil jsem sednout si na zadní sedadlo, vzít ji do náručí a ukonejšit ji polibky. Než jsem si stačil uvědomit, co dělám, natáhl jsem se za sebe a vzal ji za ruku. Myslel jsem, že se odtáhne, ale její prsty mi vděčně stiskly ruku a seděli jsme v autě, nedívali jsme se na sebe, ale na pláně kolem nás, žluté a usychající od obzoru k obzoru, zvrásněné vyschlými zavlažovacími strouhami, pokryté keři, kameny a tu a tam pohybem něčeho živého. S Nílinou rukou ve své jsem se díval na kopce a sloupy elektrického vedení. Rozeznal jsem v dálce nákladní auto, které rachotilo po cestě a zvedalo oblaka prachu, a byl bych tam rád seděl klidně až do setmění.</p>
<p>„Odvez mě domů,“ řekla nakonec a pustila mi ruku. „Půjdu si dnes lehnout dřív.“</p>
<p>„Ano, Bíbí Sáhib.“ Odkašlal jsem si a nejistou rukou jsem zařadil jedničku.</p>
<p>Odešla do svého pokoje a nevyšla z něj několik dní. Nebylo to poprvé. Občas si přitáhla židli k oknu ve své ložnici v horním patře, posadila se tam, kouřila cigarety, pokyvovala jednou nohou a zírala ven s prázdným výrazem. Nemluvila. Nepřevlékla se z županu. Nemyla se ani si nečistila zuby a nečesala se. Tentokrát ani nejedla, a právě to způsobilo u pana Wahdatího netypické znepokojení.</p>
<p>Čtvrtého dne se ozvalo zaklepání na vstupní bránu. Otevřel jsem vysokému postaršímu muži v nažehleném obleku a nablýskaných mokasínech. Na tom, jak se tam tyčil, spíš než stál, bylo něco ani ne tak hrozivého, jako spíš impozantního. Na tom, jak se díval skrze mě, jak držel svou naleštěnou hůl v obou rukou, jako by to bylo žezlo. Neřekl ještě ani slovo, a už jsem cítil, že je to muž uvyklý na to, že ho lidé poslouchají.</p>
<p>„Vyrozuměl jsem, že mé dceři není dobře,“ pronesl.</p>
<p>Tak tohle je tedy její otec. Nikdy předtím jsem se s ním nesetkal. „Ano, sáhibe. Obávám se, že je tomu tak,“ odpověděl jsem.</p>
<p>„Pak tedy ustupte, mladý muži.“ Procpal se kolem mne.</p>
<p>V zahradě jsem se zabýval tím, že jsem štípal špalek do kamen. Z místa, kde jsem pracoval, jsem měl dobrý výhled na okno Nílina pokoje. V rámu okna stál její otec, který se nakláněl nad Nílou s jednou rukou opřenou o její rameno. Níla měla ve tváři výraz člověka, kterého vylekal nějaký hlasitý zvuk, petarda nebo dveře přibouchnuté náhlým průvanem.</p>
<p>Toho večera se najedla.</p>
<p>O pár dní později si mě Níla zavolala do domu a oznámila, že bude pořádat večírek. Když byl pan Wahdatí svobodný, mívali jsme večírky v domě zřídkakdy. Poté, co se přistěhovala Níla, bývaly dva až tři měsíčně. Den před večírkem mi Níla vždycky dala přesné instrukce, jaké předkrmy a jídla mám připravit, a já odjel na trh nakoupit potřebné věci. Mezi těmito nezbytnostmi byl hlavní alkohol, který jsem nikdy předtím nekupoval, jelikož pan Wahdatí nepil — nesouviselo to nijak s náboženstvím, jen neměl rád účinky alkoholu. Níla byla ovšem dobře obeznámená s jistými podniky — <emphasis>lékárnami</emphasis>, jak je žertem nazývala — kde bylo možné za cenu rovnající se mému měsíčnímu platu tajně zakoupit láhev <emphasis>medicíny</emphasis>. Měl jsem z této konkrétní pochůzky smíšené pocity, protože jsem byl v roli toho, jenž napomáhá hříchu, ale jako vždy snaha potěšit Nílu přehlušila všechno ostatní.</p>
<p>Musíte pochopit, pane Markosi, že když jsme měli oslavy v Šádbághu, ať už to byly svatby nebo oslava obřízky, odehrávaly se ve dvou oddělených domech, z nichž jeden byl pro ženy a druhý pro nás muže. Na Níliných večírcích se pohybovali muži i ženy. Většina žen se oblékala stejně jako Níla do šatů, které odhalovaly celé jejich paže a velkou část lýtek. Kouřily a také pily ze sklenek plných bezbarvých nebo červených či hnědavých alkoholických nápojů, vyprávěly vtipy a smály se a volně se dotýkaly paží mužů, o nichž jsem věděl, že jsou manželi někoho jiného v místnosti. Nosil jsem malé podnosy s <emphasis>bolani</emphasis> a <emphasis>lola kabob</emphasis> z jednoho konce zakouřené místnosti na druhý, od jedné skupinky hostů ke druhé, zatímco na gramofonu hrála deska. Hudba nebyla afghánská, ale cosi, co Níla nazývala <emphasis>jazz</emphasis>, druh hudby, která, jak jsem o desítky let později zjistil, se líbí i vám, pane Markosi. Mým uším to nahodilé brnkání na piano a podivné kvílení trubek znělo jako neharmonický zmatek. Níla to ale zbožňovala a často jsem zaslechl, jak svým hostům říká, že si tu či onu desku prostě musejí poslechnout. Celou noc držela v ruce sklenku a hleděla si jí daleko víc než jídla, které jsem podával.</p>
<p>Pan Wahdatí se v určité omezené míře snažil hostům věnovat. Symbolicky předvedl, že se pohybuje mezi nimi, ale většinou se usadil v rohu a s nepřítomným výrazem ve tváři kroužil sodou ve sklence, a když s ním někdo hovořil, zdvořile se usmíval se zavřenými ústy. A, jak měl ve zvyku, omluvil se, když někdo z hostů Nílu požádal, aby přednesla své verše.</p>
<p>Tohle bývala má nejoblíbenější část večera. Když začala, vždycky jsem si našel nějakou činnost, která mne zdržela poblíž. Stál jsem tam strnulý na místě, s utěrkou v ruce, a natahoval jsem uši. Níliny básně se nepodobaly ničemu, s čím jsem vyrůstal. Jak dobře víte, my Afghánci svou poezii milujeme; i ti nejnevzdělanější z nás Vám dokážou zarecitovat verše od Háfíze či Chajjáma nebo Sa‘dího. Pamatujete si, pane Markosi, jak jste mi minulý rok říkal, jak moc máte rád Afghánce? A já jsem se Vás ptal proč a vy jste se smíchem odpověděl: <emphasis>Protože i vaši sprejeři stříkají na zeď Rúmího verše.</emphasis></p>
<p>Níliny básně se ale tradici vymykaly. Nedodržovaly žádné předem dané metrum nebo rytmus. A také nepojednávaly o obvyklých věcech, jako jsou stromy, jarní květiny nebo slavíci. Níla psala o lásce, a láskou nemíním súfistické touhy Rúmího nebo Háfíze, ale fyzickou lásku. Psala o milencích, šeptajících si na polštářích a dotýkajících se jeden druhého. Psala o potěšení. Nikdy dřív jsem neslyšel, aby něco takového vyslovila žena. Stál jsem tam, poslouchal jsem, jak se Nílin ochraptělý hlas nese chodbou, a s očima zavřenýma a zrudlýma ušima jsem si představoval, že čte pro mě, že my jsme ti milenci v básni, dokud se někdo neozval, že by si dal čaj nebo smažená vejce, čímž kouzlo přerušil, Níla mě zavolala a já přiběhl.</p>
<p>Té noci mne báseň, kterou si k četbě zvolila, velmi zaskočila. Byla o muži a jeho ženě, kteří v jedné vesnici truchlí nad smrtí dítěte, o něž přišli za chladné zimy. Hostům se, jak se zdálo, báseň velmi líbila, soudě podle přikyvování a souhlasného mručení v místnosti, a podle jejich vřelého potlesku, když Níla zvedla oči od stránky. Přesto jsem cítil značné překvapení a zklamání, že bylo neštěstí mé sestry použito k pobavení hostů, a nedokázal jsem setřást jakýsi neurčitý pocit spáchané zrady.</p>
<p>Pár dní po oslavě Níla řekla, že potřebuje novou kabelku. Pan Wahdatí si četl noviny u stolu, kam jsem mu naservíroval čočkovou polévku a <emphasis>naan</emphasis>.</p>
<p>„Potřebuješ něco, Sulajmáne?“ zeptala se Níla.</p>
<p>„Ne, <emphasis>aziz</emphasis>. Děkuji,“ odpověděl. Málokdy ji oslovoval jinak nežli slovem <emphasis>aziz</emphasis>, které znamená „miláčku“ nebo „drahoušku“, a přesto mi ti dva nikdy nepřipadali navzájem si vzdálenější, než když to říkal, a tento projev lásky nikdy nezněl škrobeněji než z úst pana Wahdatího.</p>
<p>Cestou do obchodu Níla řekla, že chce vyzvednout přítele, a řekla mi, kudy mám jet. Zaparkoval jsem na ulici a díval se, jak popošla k dvoupatrovému domu s jasně růžovými zdmi. Nejdřív jsem nechal puštěný motor, ale když uběhlo pět minut a Níla se nevracela, vypnul jsem ho. Bylo to dobře, protože jsem její štíhlou postavu zahlédl, jak se lehce a neslyšně vrací k autu, až teprve po dvou hodinách. Otevřel jsem zadní dveře a ona vklouzla dovnitř. Pod jejím vlastním parfémem jsem ucítil ještě druhou vůni, něco vzdáleně podobného cedrovému dřevu a možná špetce zázvoru a uvědomil jsem si, že jsem nějakou podobnou vůni postřehl na večírku dva dny předtím.</p>
<p>„Nenašla jsem nic, co by se mi líbilo,“ ozvala se Níla ze zadního sedadla a natřela si novou vrstvu rtěnky.</p>
<p>Zachytila můj rozpačitý tázavý pohled ve zpětném zrcátku. Odložila rtěnku a dívala se na mě zpod svých řas. „Vzal jsi mě do dvou obchodů, ale nenašla jsem žádnou kabelku, která by se mi líbila.“</p>
<p>Upřela pohled do mých očí ve zpětném zrcátku, chvíli tak spočinula a čekala a já pochopil, že jsem byl zasvěcen do nějakého tajemství. Podrobila mou loajalitu zkoušce. Chtěla, abych si vybral.</p>
<p>„Já myslím, že jste možná navštívila tři obchody,“ řekl jsem mdle.</p>
<p>Zazubila se. „<emphasis>Parfois je pense que tu es mon seul ami, Nábí</emphasis>.“</p>
<p>Zamrkal jsem.</p>
<p>„To znamená ‚Občas si myslím, že jsi můj jediný přítel‘.“</p>
<p>Zářivě se na mě usmála, ale mou skleslou náladu to zvednout nemohlo.</p>
<p>Po zbytek dne jsem se věnoval své práci poloviční rychlostí než normálně a jen se zlomkem svého obvyklého nadšení. Když večer přišli ostatní muži na čaj, jeden z nich nám zazpíval, ale jeho píseň mě nedokázala rozveselit. Cítil jsem se, jako bych dostal parohy. A byl jsem si jistý, že její moc nade mnou konečně polevila.</p>
<p>Jenže když jsem se ráno vzbudil, bylo to zpátky, znovu to naplňovalo můj příbytek od podlahy po strop, prosakovalo to zdmi, naplňovalo to vzduch, který jsem dýchal, jako nějaké výpary. Nedalo se nic dělat, pane Markosi.</p>
<p>Nedokážu vám povědět, kdy přesně se ve mně uhnízdil ten nápad.</p>
<p>Možná to bylo onoho větrného dopoledne, kdy jsem Níle donesl čaj, naklonil jsem se a ukrojil jí kousek krupicového koláče a z rádia, které stálo na okenní římse v jejím pokoji, se ozvala zpráva, že nadcházející zima roku 1952 bude možná ještě drsnější než ta předchozí. Možná to bylo dříve, toho dne, kdy jsem ji odvezl do domu s jasně růžovými zdmi, nebo ještě dříve, když jsem ji v autě držel za ruku a ona plakala.</p>
<p>Ať už to bylo kdykoli, jakmile jsem tu myšlenku pojal, nedokázal jsem se jí zbavit.</p>
<p>Dovolte, pane Markosi, abych řekl, že jsem jednal s téměř čistým svědomím a s přesvědčením, že se můj návrh zrodil z dobré vůle a upřímných úmyslů. Něco, co sice bylo z krátkodobého hlediska bolestné, ale co povede z dlouhodobého hlediska k většímu dobru pro všechny zúčastněné. Měl jsem ovšem i méně počestné, vypočítavější pohnutky. Hlavní z nich byla dát Níle něco, co jí žádný jiný muž — ani její manžel, ani majitel onoho velkého růžového domu — dát nemůže.</p>
<p>Nejdříve jsem promluvil se Sabúrem. Na svou obranu mohu říct, že pokud bych si myslel, že ode mne Sabúr přijme peníze, rád bych mu je dal místo tohoto návrhu. Věděl jsem, že peníze potřebuje, protože mi říkal, že má problém sehnat práci. Půjčil bych si od pana Wahdatího a splácel to ze své mzdy, abych Sabúrovi a jeho rodině pomohl přečkat zimu. Jenže Sabúr, jako spousta mých krajanů, byl postižen hrdostí, která byla stejně pomýlená, jako neochvějná. Peníze by si ode mě nikdy nevzal. Když se oženil s Parwanou, učinil konec i těm malým finančním příspěvkům, které jsem jí dával. Byl to muž a o svou rodinu se postará. Se stejným přístupem i zemřel, když mu ještě nebylo ani čtyřicet. Jednoho dne zkolaboval, když sklízel venku, kdesi poblíž Baghlánu, na poli cukrovou řepu. Slyšel jsem, že když zemřel, v krvácejících rukou pokrytých puchýři pořád ještě svíral hák na řepu.</p>
<p>Nebyl jsem otec a nebudu proto předstírat, že jsem chápal mučivé úvahy, které vedly k Sabúrovu rozhodnutí. A nebyl jsem zasvěcen ani do rozmluv mezi Wahdatíovými. Jakmile jsem o tom nápadu pověděl Níle, jen jsem ji požádal, aby ho při svých hovorech s panem Wahdatím prezentovala jako svůj nápad a ne jako můj. Věděl jsem, že pan Wahdatí to bude odmítat. Nikdy jsem u něho nezahlédl ani náznak rodičovského instinktu. Vlastně jsem přemýšlel, jestli ho v rozhodnutí vzít si Nílu za ženu neovlivnila právě Nílina neschopnost mít děti. Každopádně jsem se napjaté atmosféře mezi nimi dvěma vyhýbal. Když jsem večer uléhal, viděl jsem před sebou jen ty slzy, které Níle náhle vyhrkly do očí, když jsem jí o tom řekl, a to, jak mne vzala za ruce a hleděla na mě upřeným pohledem plným vděčnosti a — tím jsem si byl jist — čehosi velmi podobného lásce. Myslel jsem jen na skutečnost, že jí nabízím dar, který jí muži s daleko lepšími možnostmi nabídnout nemohou. Myslel jsem jen na to, jak plně a s jakým potěšením jsem se jí odevzdal. A domníval jsem se, doufal jsem — pošetile, samozřejmě — že by na mě možná mohla začít pohlížet jinak než jen jako na věrného sluhu.</p>
<p>Když pan Wahdatí konečně svolil — což mě nepřekvapilo, neboť Níla byla žena s neuvěřitelně silnou vůlí — uvědomil jsem Sabúra a nabídl mu, že je s Parí odvezu do Kábulu. Nikdy tak docela nepochopím, proč se místo toho rozhodl přijít se svou dcerou ze Šádbághu pěšky. Nebo proč dovolil Abdulláhovi jít s nimi. Možná lpěl na těch posledních chvílích, které mohl strávit se svou dcerou. Možná v náročnosti té cesty hledal nějakou formu pokání. Nebo to možná bylo Sabúrovou hrdostí a nechtěl jet autem muže, který si kupoval jeho dceru. Nakonec ale všichni tři dorazili, pokrytí prachem, a čekali, jak jsme se domluvili, poblíž mešity. Když jsem je vezl do domu Wahdatíových, snažil jsem se ze všech sil vypadat před dětmi vesele — dětmi, které neměly ani tušení o svém osudu a o té hrozné scéně, která se měla brzy odehrát.</p>
<p>Nemá moc smysl nějak podrobněji líčit tu scénu, která se skutečně odehrála přesně tak, jak jsem se obával, pane Markosi. Ale i po všech těch letech pořád cítím, jak se mi sevře srdce, když mi v paměti vyvstane vzpomínka na ni. A jak by také ne? Vzal jsem dvě bezmocné děti, které symbolizovaly tu nejprostší a nejčistší lásku, a odtrhl jsem je jedno od druhého. Nikdy nezapomenu na ten náhlý emotivní zmatek. Parí, kterou jsem si hodil přes rameno, vyděšená, kopající nohama a křičící <emphasis>Abolláhu! Abolláhu!</emphasis> zatímco jsem ji rychle odnášel pryč. Abdulláh, který křičel jméno své sestry a snažil se prodrat kolem svého otce. Níla s vyvalenýma očima, přikrývající si rukou ústa, možná ve snaze umlčet svůj vlastní výkřik. Tíží mě to. Uběhla tak hrozně dlouhá doba, pane Markosi, a stejně mě to tíží.</p>
<p>Parí byly v té době téměř čtyři roky, ale navzdory jejímu nízkému věku bylo třeba jisté instinkty v jejím životě poupravit. Naučili ji, aby mi už například neříkala Kaka Nábí, ale prostě jen Nábí. A její omyly byly jemně opravovány, i mnou, až nakonec uvěřila, že spolu nejsme v žádném příbuzenském vztahu. Byl jsem pro ni už jen Nábí, kuchař a řidič. Níla se stala „Maman“ a pan Wahdatí „Papa“. Níla začala Parí učit francouzsky, což byla mateřština Níliny matky.</p>
<p>Pan Wahdatí se k Parí choval chladně jen velmi krátce, což možná překvapilo i jeho samotného. Paríina úzkost, slzy a její stesk po domově ho záhy odzbrojily. Brzy se k nám Parí připojila na našich ranních procházkách. Pan Wahdatí ji posadil do skládacího kočárku a vozil ji během procházek po okolí. Nebo si ji v autě posadil na klín za volant a usmíval se, když mačkala klakson. Najal truhláře a nechal pro Parí vyrobit postel na kolečkách se třemi šuplíky, truhlu na hračky z javorového dřeva a malou nízkou šatní skříň. Všechen nábytek v Paríině pokoji nechal natřít nažluto, protože zjistil, že je to její oblíbená barva. Jednoho dne jsem ho našel, jak sedí se zkříženýma nohama před skříní s Parí vedle sebe. Byla překvapivě tichá a on jí s pozoruhodnou zručností kreslil na dveře žirafy a opice s dlouhými ocasy. O jeho povaze to hodně vypovídá, pane Markosi, když Vám řeknu, že za všechny ty roky, co jsem ho vídal kreslit, to bylo poprvé, kdy jsem skutečně spatřil nějaké jeho dílo.</p>
<p>Jedním z dopadů Paríina příchodu bylo, že se domácnost Wahdatíových poprvé podobala opravdové rodině. Níla a její muž, které nyní spojovala jejich náklonnost k Parí, nyní všechna jídla jídávali společně. Chodívali s Parí do blízkého parku, sedávali spokojeně vedle sebe na lavičce a dívali se, jak si hraje. Když jsem jim večer — poté, co jsem sklidil ze stolu — servíroval čaj, často jsem je nalezl, jak jeden nebo druhý čte Parí nějakou dětskou knížku a ona jim sedí na klíně a každým dnem víc a víc zapomíná na svůj předchozí život v Šádbághu a na lidi tam.</p>
<p>Další důsledek Paríina příchodu jsem nepředpokládal — a to ten, že já jsem ustoupil do pozadí. Suďte mne prosím shovívavě, pane Markosi, a mějte na paměti, že jsem byl mladý muž, ale připouštím, že jsem si dělal naděje, ač byly pošetilé. Byl jsem koneckonců nástrojem toho, že se Níla nakonec přeci jen stala matkou. Odhalil jsem důvod jejího zármutku a poskytl lék. Domníval jsem se snad, že se nyní staneme milenci? Rád bych řekl, že tak pošetilý jsem nebyl, pane Markosi, ale nebyla by to tak docela pravda. Obávám se, že pravdou je, že všichni čekáme navzdory nepřekonatelným překážkám, že se nám přihodí něco výjimečného.</p>
<p>Nepředvídal jsem, že ztratím na významu. Parí nyní zabírala veškerý Nílin čas. Výuka, hry, spánek, procházky a zase hry. Naše každodenní rozhovory šly stranou. Když si ty dvě spolu hrály se stavebnicí nebo skládaly nějakou skládačku, Níla si téměř ani nevšimla, že jsem jí přinesl kávu, že jsem pořád ještě v místnosti a přešlapuji tam. Když jsme spolu přeci jen mluvili, zdála se nesoustředěná a pokaždé se snažila hovor rychle ukončit. V autě byl její výraz odtažitý. Za to jsem, ačkoli mi to neslouží ke cti, musím připustit, cítil vůči své neteři jistou nevůli.</p>
<p>Součástí dohody s Wahdatíovými bylo, že její rodina nesměla Parí navštěvovat. Nebyl jim povolen žádný kontakt s ní. Jednoho dne krátce poté, co se Parí k Wahdatíovým nastěhovala, jsem jel do Šádbághu. Přijel jsem tam s malým dárkem pro Abdulláha a pro malého chlapce své sestry, Ikbála, který byl tehdy ještě batole.</p>
<p>Sabúr bez obalu prohlásil: „Své dary už jsi dal. Teď je čas jít.“</p>
<p>Řekl jsem mu, že nechápu důvod jeho chladného přijetí ani jeho strohost vůči mně.</p>
<p>„Ale chápeš,“ odvětil. „A nemám pocit, že bys nás měl ještě někdy navštěvovat.“</p>
<p>Měl pravdu. Chápal jsem to. Náš vztah ochladl. Moje návštěva byla rozpačitá, napjatá, možná dokonce hrozila výbuchem. Bylo nepřirozené tam teď spolu sedět, popíjet čaj a povídat si o počasí nebo o úrodě hroznů v tom roce. Sabúr a já jsme předstírali normální stav, který už neexistoval. Ať už byl důvod jakýkoli, já jsem byl nástrojem, který roztrhl jeho rodinu. Sabúr už mě nechtěl znovu vidět a já jsem to chápal. Přestal jsem tam každý měsíc jezdit. Už jsem nikoho z nich nikdy neviděl.</p>
<p>Jednoho dne časně zjara roku 1955 se navěky změnily životy nás všech v naší domácnosti, pane Markosi. Pamatuji si, že pršelo. Žádný liják, po kterém vylézají žáby a kvákají. Jen takové neurčité mrholení, které se celé dopoledne vracelo. Pamatuji si, že toho dne přišel zahradník Zahid, líný jako obvykle, opíral se o hrábě a prohlašoval, že to asi zabalí kvůli špatnému počasí. Chystal jsem se zalézt do své boudy, přinejmenším proto, abych měl pokoj od jeho žvástů, když tu jsem zaslechl z domu Nílin výkřik. Volala mě.</p>
<p>Pospíchal jsem přes dvůr do domu. Její hlas přicházel z horního patra, z pánovy ložnice.</p>
<p>Nílu jsem nalezl v koutě, opřenou zády o zeď, s rukou před ústy. „Něco s ním není v pořádku,“ řekla a pořád si držela ruku před ústy.</p>
<p>Pan Wahdatí seděl na posteli, oblečený v bílém nátělníku. Vydával podivné hrdelní zvuky. V obličeji byl bledý, vypadal vyčerpaně a měl rozcuchané vlasy. Pravou rukou se opakovaně snažil něco udělat a nedařilo se mu to a já si s hrůzou všiml, že mu z koutku úst kapou sliny.</p>
<p>„Nábí! Udělej něco!“</p>
<p>Parí, které v té době bylo šest, mezitím přišla do pokoje, přiběhla k posteli pana Wahdatího a začala ho tahat za nátělník. „Papa? Papa?“ Pohlédl na ni s vyvalenýma očima a jeho ústa se otvírala a zavírala. Vykřikla.</p>
<p>Rychle jsem ji vzal a odnesl k Níle. Řekl jsem jí, ať dítě odvede do jiného pokoje, protože by neměla svého otce vidět v takovém stavu. Níla zamrkala, jako by se probírala z transu, chvíli se dívala střídavě na mě a na Parí a pak se pro ni sehnula. Pořád se mě ptala, co je s jejím manželem. Pořád opakovala, že musím něco udělat.</p>
<p>Zavolal jsem z okna Zahida a pro jednou se ten budižkničemu prokázal být užitečným. Pomohl mi obléct panu Wahdatímu kalhoty od pyžama. Zvedli jsme ho z postele, odnesli po schodech dolů a posadili ho na zadní sedadlo auta. Níla si sedla vedle něho. Řekl jsem Zahidovi, aby zůstal v domě a postaral se o Parí. Chystal se něco namítat a já mu dal pořádnou facku. Řekl jsem mu, že je osel a že má udělat, co se mu říká.</p>
<p>Načež jsem vycouval z příjezdové cesty a odjel.</p>
<p>Trvalo celé dva týdny, než jsme pana Wahdatího přivezli zase domů. Nastal chaos. Do domu vpadly davy rodinných příslušníků. Téměř bez přestávky jsem vařil čaj a jídlo pro jeho strýčky, bratrance, postarší tetičky. Celý den zněl od brány zvonek a po mramorové podlaze v obývacím pokoji klapaly podpatky. Chodbou zněly tlumené hlasy a do domu proudili lidé. Většinu z nich jsem v domě téměř nikdy neviděl a vyrozuměl jsem, že si návštěvu odbyli spíš z úcty k matrónovité matce pana Wahdatího, než ve snaze navštívit samotářského nemocného muže, k němuž neměli žádné výraznější vazby. Ona, jeho matka, přišla samozřejmě také — bez psů, díkybohu. Vtrhla do domu s kapesníčkem v každé ruce, otírajíc si zrudlé oči a kapající nos. Utábořila se vedle jeho lůžka a ronila slzy. Navíc byla v černém, což mi připadalo otřesné, jako by byl její syn už mrtvý.</p>
<p>A to svým způsobem byl. Přinejmenším jeho stará verze. Polovina obličeje mu ztuhla do strnulé masky. Nohy mu prakticky vypověděly službu. Mohl pohybovat levou paží, ale pravá byla jen kost a ochablé maso. Mluvil jen prostřednictvím mručení a stenů, kterým nikdo nerozuměl.</p>
<p>Doktor nám řekl, že pan Wahdatí cítí emoce stejně dobře jako před mrtvicí a že také věcem dobře rozumí, ale že nedokáže, alespoň prozatím, jednat podle toho, co cítí a čemu rozumí.</p>
<p>Nebyla to ale tak docela pravda. Vlastně už zhruba po prvním týdnu dal dost jasně najevo, jaký má pocit ze všech těch návštěv včetně jeho matky. I tak velmi nemocný byl ve své podstatě samotář. A jejich soucit, jejich sklíčené pohledy a celé to zkormoucené vrtění hlavami nad žalostnou podívanou, kterou teď představoval, mu k ničemu nebylo. Když vstoupili do jeho pokoje, rozezleně mával svou fungující levou rukou. Když na něho mluvili, odvracel tvář. Když si k němu přisedli, sevřel v ruce prostěradlo, bručel a bušil si pěstí do boku, dokud neodešli. V případě Parí nebylo jeho odmítání o nic méně tvrdošíjné, byť bylo mnohem vlídnější. Chodila si hrát s panenkami k jeho posteli a on se na mě prosebně díval, oči se mu zalily a brada se mu třásla, dokud jsem Parí z místnosti neodvedl — nesnažil se s ní promluvit, protože věděl, že to, jak mluví, ji rozrušuje.</p>
<p>Hromadný odchod návštěv byl pro Nílu úlevou. Když byl dům nacpaný lidmi, Níla se s Parí vzdálila nahoru do Paríina pokoje, což budilo značný odpor u její tchyně, která bezpochyby očekávala — a kdo by se jí mohl divit? — že Níla zůstane u lůžka jejího syna, přinejmenším, aby dělala dojem před lidmi, když už kvůli ničemu jinému. Nílu samozřejmě nijak nezajímalo, jak to bude vypadat a co o ní lidé řeknou. A říkali toho spoustu. „Co je tohle za manželku?“ slyšel jsem její tchyni několikrát vykřiknout. Stěžovala si každému, kdo byl ochoten to poslouchat, že Níla je bezcitná a že má v duši obrovskou díru. Kde je, když ji teď manžel potřebuje? Která žena opustí svého věrného milujícího manžela?</p>
<p>Něco z toho, co ta stará žena říkala, byla samozřejmě pravda. Vlastně jsem to byl já, koho bylo možné s největší jistotou nalézt u lůžka pana Wahdatího, já jsem mu dával léky a zdravil ty, kdo do místnosti přicházeli. Se mnou mluvil doktor nejčastěji, a proto jsem to byl já a ne Níla, koho se lidé ptali na stav pana Wahdatího.</p>
<p>To, že pan Wahdatí vyhnal všechny návštěvy, zbavilo Nílu jedné nepříjemnosti, ale vyvstala druhá. Tím, že se schovávala v Paríině pokoji za zavřenými dveřmi, udržovala si odstup nejen od své protivné tchyně, ale i od žalostného stavu svého manžela. Teď, když byl dům prázdný, musela čelit manželským povinnostem, na které nebyla stavěná.</p>
<p>A to nedokázala.</p>
<p>A také to nedělala.</p>
<p>Neříkám, že byla krutá nebo bezcitná. Žiji už dlouho, pane Markosi, a naučil jsem se, že je dobře, když člověk soudí vnitřní ustrojení srdce někoho jiného s jistou dávkou pokory a shovívavosti. Co říkám, je to, že jsem jednoho dne vešel do pokoje pana Wahdatího a našel Nílu, jak vzlyká s hlavou zabořenou do jeho břicha, pořád ještě se lžící v ruce, a jemu teče po bradě rozmixovaná čočková polévka a kape na bryndák, který měl uvázaný kolem krku.</p>
<p>„Dovolte, Bíbí Sáhib,“ řekl jsem jemně. Vzal jsem si od ní lžíci, otřel jsem mu ústa a chystal jsem se ho nakrmit, ale zasténal, zavřel oči a odvrátil tvář.</p>
<p>Nedlouho poté jsem vlekl ze schodů dva kufry a podával jsem je řidiči, který je uložil do kufru nastartovaného auta. Pomáhal jsem Parí, která měla na sobě svůj oblíbený žlutý kabát, nasednout dozadu na sedadlo.</p>
<p>„Nábí, přivezeš za námi Papa na návštěvu do Paříže, jak říkala Maman?“ zeptala se se svým dětským úsměvem.</p>
<p>Řekl jsem jí, že jakmile bude otci lépe, určitě ho přivezu. Políbil jsem jí obě malé ručky. „Bíbí Parí, přeji vám štěstí a spokojenost,“ řekl jsem. Nílu jsem potkal, jak jde ze schodů s opuchlýma očima a rozmazanými linkami kolem očí. Byla se s panem Wahdatím rozloučit v jeho pokoji.</p>
<p>Zeptal jsem se jí, jak mu je.</p>
<p>„Myslím, že se mu ulevilo,“ odvětila a pak dodala, „ale možná je to jen mé zbožné přání.“ Zapnula si kabelku a pověsila si ji přes rameno.</p>
<p>„Neříkej nikomu, kam jedeme. Bude to tak nejlepší.“</p>
<p>Slíbil jsem jí, že neřeknu.</p>
<p>Řekla mi, že brzy napíše. Pak se mi dlouze zadívala do očí a já věřím, že jsem v nich viděl skutečnou náklonnost. Dotkla se dlaní mé tváře.</p>
<p>„Jsem šťastná, že jsi s ním, Nábí.“</p>
<p>Pak mě k sobě přitáhla, objala mě a přitiskla svou tvář k mojí. Ucítil jsem zblízka vůni jejích vlasů, její parfém.</p>
<p>„Byls to ty, Nábí,“ zašeptala mi do ucha. „Vždycky jsi to byl ty. Ty jsi to nevěděl?“</p>
<p>Nerozuměl jsem tomu. A než jsem se stačil zeptat, pustila se mě. S hlavou svěšenou a s podpatky klapajícími po asfaltu pospíchala příjezdovou cestou pryč. Vklouzla na zadní sedadlo taxíku vedle Parí, ještě jednou na mě pohlédla a přitiskla dlaň na okno. Její bílá dlaň na skle okénka byla to poslední, co jsem viděl, když auto vyjíždělo ven.</p>
<p>Díval jsem se, jak odjíždí, počkal jsem, než auto na konci ulice zabočí, a pak jsem zavřel bránu. Opřel jsem se o ni a rozplakal se jako dítě.</p>
<p>Navzdory přáním pana Wahdatího proklouzla sem tam dovnitř nějaká návštěva, alespoň ještě po nějakou dobu. Nakonec už ho chodila navštěvovat jen jeho matka. Přicházela zhruba jednou týdně. Pokaždé na mě luskla prsty a já jsem jí přistavil židli. Jakmile sebou plácla na židli vedle synovy postele, spustila monolog plný útoků na povahu jeho nyní odcestovavší ženy. Prý je to běhna. Lhářka. Alkoholička. Podle ní zbaběle utekla kdovíkam, když ji její manžel nejvíc potřeboval. Tohle pan Wahdatí snášel tiše a nezúčastněně jí hleděl přes rameno k oknu. Pak přišel nekonečný příval novinek, z nichž většina byla až téměř fyzicky bolestná svou banalitou. Nějaká sestřenka se pohádala se svou sestrou, protože ta sestra měla tu drzost, že si pořídila stejný kávový stolek jako ona. Zprávy o tom, komu minulý pátek cestou domů z výletu do Paghmánu praskla pneumatika. Kdo má nový účes. A tak dále. Občas pan Wahdatí něco zabrblal a jeho matka se ke mně obrátila.</p>
<p>„Ty tam. Co říkal?“ Oslovovala mne pokaždé takto, ostrými úsečnými slovy.</p>
<p>Protože jsem byl u něho víceméně každý den, pomalu jsem rozluštil tajemství jeho řeči. Naklonil jsem se až k němu a mezi tím, co ostatním znělo jako nesrozumitelné brblání a hekání, jsem rozpoznal žádost o vodu, o nočník, prosbu o otočení na druhý bok. Stal se ze mě de facto jeho tlumočník.</p>
<p>„Váš syn říká, že by se rád trochu prospal.“</p>
<p>Stařena vzdychla a řekla, že to nevadí, že už by stejně měla jít. Naklonila se a políbila ho na čelo a slíbila, že brzy zase přijde. Poté, co jsem ji doprovodil k bráně, kde na ni čekal její řidič, vrátil jsem se k panu Wahdatímu do pokoje a sedl jsem si na stoličku vedle jeho postele. Společně jsme si vychutnávali to ticho. Občas zachytil můj pohled, potřásl hlavou a pousmál se křivými ústy.</p>
<p>Protože práce, na niž jsem byl najat, bylo teď tak málo — jezdil jsem autem jen jednou nebo dvakrát týdně nakoupit potraviny a vařil jsem jen pro dva lidi — neviděl jsem moc smyslu v tom, aby se platili další sluhové za práci, kterou jsem mohl udělat já. Vyjádřil jsem tuto myšlenku před panem Wahdatím a on pokynul rukou. Naklonil jsem se blíž.</p>
<p>„Vždyť se úplně udřeš.“</p>
<p>„Ne, sáhibe. Udělám to rád.“</p>
<p>Zeptal se mě, jestli jsem si jistý, a já mu řekl, že ano.</p>
<p>Oči mu zvlhly a jeho prsty mi slabě sevřely zápěstí. Býval to ten nejstoičtější muž, jakého jsem kdy znal, ale od té mrtvice ho vyváděly z míry, zneklidňovaly a dojímaly i naprosté maličkosti.</p>
<p>„Poslouchej mě, Nábí.“</p>
<p>„Ano, sáhibe.“</p>
<p>„Vyplácej si, jaký plat chceš.“</p>
<p>Řekl jsem mu, že o tom se bavit nemusíme.</p>
<p>„Víš, kam dávám peníze.“</p>
<p>„Odpočiňte si, sáhibe.“</p>
<p>„Je mi jedno kolik.“</p>
<p>Řekl jsem, že uvažuji o tom, že bych k obědu uvařil hovězí polévku <emphasis>šorba</emphasis> s fazolemi. „Co vy na to, <emphasis>šorba</emphasis>? Vlastně bych si také rád dal, když tak o tom mluvím.“</p>
<p>Ukončil jsem večerní setkávání s ostatními pracujícími nádeníky. Bylo mi už jedno, co si o mně pomyslí; nedovolím jim chodit do domu pana Wahdatího a bavit se na jeho účet. Vyhodit Zahida mi činilo velké potěšení. Propustil jsem také tu hazárskou ženu, která chodívala vyprat prádlo. Od té doby jsem pral a věšel prádlo na šňůru já. Staral jsem se o stromy, zastřihoval keře, sekal trávu, sázel nové květiny a zeleninu. Uklízel jsem dům, zametal jsem koberce, leštil podlahy, vyklepával prach ze závěsů, myl okna, spravoval kapající kohoutky a vyměňoval rezivějící trubky.</p>
<p>Jednoho dne jsem v pokoji pana Wahdatího smetal pavučiny z římsy, zatímco on spal. Bylo léto, nesmírné horko a sucho. Sundal jsem z pana Wahdatí veškerá prostěradla a deky a ohrnul jsem mu nohavice od pyžama. Otevřel jsem okna, na stropě rozvrzaně kroužil větrák, ale byl téměř na nic a ze všech stran se dralo horko.</p>
<p>V pokoji byla poměrně velká skříň, kterou jsem už nějaký čas chtěl uklidit, a toho dne jsem se rozhodl, že se do toho konečně pustím. Odsunul jsem dveře a začal s obleky, po jednom jsem je oprášil, i když jsem si uvědomoval, že je pan Wahdatí velmi pravděpodobně už nikdy nevyužije. Byly tam stohy knih, na nichž se usadil prach, tak jsem je také otřel. Vyčistil jsem boty hadříkem a vyrovnal je do úhledné řádky.</p>
<p>Našel jsem velkou lepenkovou krabici, skrytou pod lemy několika dlouhých zimníků, které visely nad ní. Vytáhl jsem ji a otevřel. Byla plná starých skicáků pana Wahdatího, naskládaných na sebe, a každý z nich byl smutnou připomínkou jeho předchozího života.</p>
<p>Vzal jsem z krabice jeden skicák a náhodně jsem ho otevřel na jedné stránce. Téměř se mi podlomila kolena. Prolistoval jsem celý sešit. Pak jsem ho odložil a prošel další, a další, a další, a ještě další. Stránky se mi míhaly před očima, každá z nich mi s povzdechem ovanula tvář a na každé byl stejný objekt, nakreslený uhlem. Na jedné jsem z pohledu z hořejšího pokoje otíral nárazník auta. Jinde jsem se opíral o lopatu na verandě. Na stránkách těch sešitů jsem byl vyobrazen, jak si zavazuji boty, sekám dříví, zalévám keře, nalévám čaj z konvice, modlím se, spím. Byl jsem tam v autě zaparkovaném na břehu jezera Ghargha, jak sedím za volantem se srolovaným okénkem a s rukou svěšenou zboku přes dveře, vzadu na sedadle byla načrtnutá nejasná postava, nahoře kroužili ptáci.</p>
<p><emphasis>Byls to ty, Nábí.</emphasis></p>
<p><emphasis>Vždycky jsi to byl ty.</emphasis></p>
<p><emphasis>Ty jsi to nevěděl?</emphasis></p>
<p>Pohlédl jsem na pana Wahdatího. Ležel na boku a tvrdě spal. Opatrně jsem vložil skicáky zpět do krabice, přiklopil jsem víko a zastrčil jsem ji zpátky do rohu pod zimníky. Pak jsem odešel z pokoje a tiše jsem zavřel dveře, abych ho neprobudil. Prošel jsem pološerem v chodbě a sešel ze schodů. Viděl jsem se, jak jdu pořád dál. Vyjdu ven do horkého letního dne a dál po příjezdové cestě, otevřu bránu, budu kráčet po ulici, zahnu za roh a půjdu pořád dál a ani se neohlédnu.</p>
<p>Jak tu mám dál zůstat? říkal jsem si. To zjištění, které jsem učinil, mne ani neznechutilo, ani mi nelichotilo, pane Markosi, ale uvedlo mne do rozpaků. Zkoušel jsem si představit, jak bych mohl zůstat po tom, co jsem teď věděl. Vrhalo to na všechno tísnivý příkrov, to, co jsem v té krabici našel. Něčemu takovému nešlo uniknout, nedalo se to odsunout stranou. Jenže jak bych ho mohl opustit, když je v tak bezmocném stavu? To jsem nemohl, aniž bych nejdřív našel někoho vhodného, kdo by převzal mé povinnosti. Přinejmenším tohle jsem panu Wahdatímu dlužil, protože on byl ke mně vždycky laskavý, kdežto já jsem intrikoval za jeho zády, abych si získal přízeň jeho ženy.</p>
<p>Šel jsem do obývacího pokoje, posadil jsem se u skleněného stolu a zavřel oči. Nedokážu Vám říct, pane Markosi, jak dlouho jsem tam nehnutě seděl, jen to, že jsem nakonec zaslechl shora nějaký pohyb, zamžikal jsem a uviděl, že se světlo venku mezitím změnilo, tak jsem vstal a dal vařit vodu na čaj.</p>
<p>Jednoho dne jsem přišel do jeho pokoje a sdělil mu, že mám pro něho překvapení. Bylo to někdy koncem padesátých let, dlouho předtím, než se do Kábulu dostala televize. Trávili jsme čas hraním karet, poslední dobou i šachů, které mě naučil a docela mi to šlo. Hodně času jsme strávili i lekcemi čtení. Projevil se jako trpělivý učitel. Zavřel oči, poslouchal mě, jak čtu, a lehce zavrtěl hlavou, když jsem se spletl. <emphasis>Znovu</emphasis>, říkal vždycky. Jeho řeč se mezitím dost výrazně zlepšila. <emphasis>Přečti to znovu, Nábí</emphasis>. Když mě roku 1947 najal, byl jsem víceméně gramotný díky Mulláhu Šakíbovi, ale až díky Sulajmánově výuce mé čtení skutečně pokročilo a v důsledku toho i mé psaní. Udělal to samozřejmě proto, aby mi pomohl, ale ty lekce posloužily i jemu, protože teď jsem mu mohl číst knihy, které měl rád. Mohl si je přirozeně číst i sám, ale jen po chvilkách, protože se rychle unavil.</p>
<p>Pokud jsem měl zrovna něco na práci a nemohl jsem být u něho, neměl se moc čím zabavit. Poslouchal desky. Často se musel spokojit s tím, že koukal z okna na ptáky sedící na stromě, na nebe, na mraky a poslouchal, jak si na ulici hrají děti a jak prodavači ovoce táhnou za sebou své osly a pokřikují <emphasis>Třešně! Čerstvé třešně!</emphasis></p>
<p>Když jsem mu o tom překvapení řekl, zeptal se mě, co to je. Podebral jsem ho rukou pod zátylkem a řekl jsem, že nejdřív půjdeme dolů. Tehdy pro mě nebylo nijak těžké ho unést, byl jsem ještě mladý a zdatný. Snadno jsem ho zvedl a donesl do obývacího pokoje, kde jsem ho jemně posadil na gauč.</p>
<p>„Takže?“ řekl.</p>
<p>Přivezl jsem z chodby kolečkové křeslo. Přemlouval jsem ho téměř rok a on tvrdošíjně odmítal. Nyní jsem převzal iniciativu a stejně jsem jedno koupil. Okamžitě začal vrtět hlavou.</p>
<p>„Je to kvůli sousedům?“ zeptal jsem se. „Vadí ti, co řeknou lidé?“</p>
<p>Řekl, ať ho zase odnesu nahoru.</p>
<p>„No, mně je naprosto ukradené, co si sousedi pomyslí nebo co na to řeknou,“ odvětil jsem. „Takže dneska se jde na procházku. Venku je krásně a my jdeme na procházku, ty a já, a tím to hasne. Protože jestli z tohohle domu nevypadneme, tak zešílím a co pak bude s tebou, když já přijdu o rozum? A na rovinu, Sulajmáne, přestaň fňukat. Jsi jak stará ženská.“</p>
<p>Teď už plakal a zároveň se smál a pořád opakoval „Ne! Ne!“, ale to už jsem ho zvedl a posadil do kolečkového křesla, přikryl dekou a vyjel s ním ze dveří.</p>
<p>Tady by stálo za to se zmínit, že jsem zpočátku za sebe <emphasis>skutečně</emphasis> hledal náhradu. Sulajmánovi jsem to neřekl; připadalo mi lepší nejdřív najít správného člověka a pak mu tu zprávu sdělit. Na tu práci se přišla zeptat spousta lidí. Sešel jsem se s nimi vždycky před domem, abych v Sulajmánovi nevzbudil podezření. Jenže se ukázalo, že to hledání je daleko problematičtější, než jsem očekával. Někteří z kandidátů byli zjevně ze stejného těsta jako Zahid a ty jsem rychle zavrhl — poznal jsem je snadno, díky celoživotním zkušenostem s takovými lidmi. Další neměli potřebné kuchařské dovednosti, neboť, jak jsem se už dříve zmínil, Sulajmán byl v jídle dost vybíravý. Nebo neuměli řídit. Mnoho z nich neumělo číst, což byla dost podstatná překážka, jelikož teď jsem už po odpoledních Sulajmánovi obvykle čítával. Někteří mi připadali netrpěliví, jiní měli závažné nedostatky, když došlo na péči o Sulajmána, který dokázal člověka dost rozčilovat a občas byl urážlivý jako malé dítě. Dalším, jak jsem intuitivně usoudil, chyběl potřebný temperament, aby zvládli celý ten obtížný úkol.</p>
<p>Takže jsem o tři roky později byl stále ještě v domě a pořád jsem si říkal, že mám v úmyslu odejít, jakmile budu mít jistotu, že Sulajmánův osud spočívá v rukou někoho, komu mohu věřit. Po třech letech jsem to pořád ještě byl já, kdo mu každý druhý den myl tělo žínkou, holil ho, stříhal mu nehty a vlasy. Krmil jsem ho a pomáhal mu s jeho nočníkem, otíral jsem ho, jako se otírá miminko, a pral jsem špinavé pleny, do kterých jsem ho balil a připevňoval je špendlíkem. Tou dobou jsme si mezi sebou vytvořili nevyřčenou řeč vzniklou z důvěrné znalosti a zaběhnuté každodennosti, a nevyhnutelně do našeho vztahu pronikla jistá míra neformálnosti, která byla předtím nemyslitelná.</p>
<p>Jakmile jsem ho přiměl odsouhlasit kolečkové křeslo, vrátili jsme se k našim ranním procházkám. Vyjel jsem s ním z domu a vydali jsme se po ulici a zdravili sousedy, které jsme míjeli. Jedním z nich byl pan Bašírí, mladý muž, nedávný absolvent Kábulské univerzity, který pracoval na ministerstvu zahraničních věcí. On, jeho bratr a jejich ženy se nastěhovali do velkého dvoupatrového domu na protější straně ulice, o tři domy vedle nás. Někdy jsme na něj natrefili, když ráno zahříval auto před cestou do práce, a pokaždé jsem se zastavil na kus řeči. Často jsem se Sulajmánem dojel do parku Šar-e-Nau, kde jsme se posadili ve stínu jilmů a pozorovali pouliční ruch — taxikáře, kteří bušili dlaněmi do klaksonů, cinkání jízdních kol, hýkání oslů, pěší, kteří sebevražedně vstupovali do cesty autobusům. Lidé si nás zvykli v parku vídat, Sulajmána a mě. Cestou domů jsme se často zastavili na pár srdečných rozhovorů s prodavači časopisů, s řezníky, prohodili pár milých vět s mladými policisty, kteří řídili dopravu. Povídali jsme si s řidiči opřenými o nárazníky, čekajícími na pasažéry.</p>
<p>Občas jsem ho usadil na zadní sedadlo starého Chevroletu, křeslo složil do kufru a odjel jsem do Paghmánu, kde se vždycky dala najít nějaká hezká zelená louka a bublající potůček ve stínu stromů. Když jsme se naobědvali, pokoušel se kreslit, ale vždycky s tím zápolil, protože mrtvice mu postihla jeho šikovnější pravou ruku. I tak se mu ale levou rukou dařilo přenést na papír stromy, kopce a trsy lučních květin s mnohem větší dovedností, než bych to dokázal já s oběma rukama zdravýma. Nakonec se vždycky Sulajmán unavil a zdříml si. Tužka mu vyklouzla z ruky. Přikryl jsem mu nohy dekou a lehl jsem si do trávy vedle jeho křesla. Naslouchal jsem vánku poletujícímu mezi stromy, díval se na nebe a na cáry mraků plující nad mou hlavou.</p>
<p>Dříve či později mé myšlenky zalétly k Níle, která teď byla ode mě vzdálená celý kontinent. Představoval jsem si hebký lesk jejích vlasů, to, jak pokyvovala nohou a sandál jí plácal o patu, praskání její zapálené cigarety. Myslel jsem na křivku jejích zad a dmoucí se hruď. Toužil jsem být zase v její blízkosti, být obklopen její vůní, cítit to dobře známé bušení svého srdce, když se dotkla mé ruky. Slíbila, že mi napíše, a i když uběhly celé roky a velmi pravděpodobně už na mě zapomněla, lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem nepociťoval příval očekávání pokaždé, když nám do domu přišla nějaká pošta.</p>
<p>Jednoho dne jsem seděl v Paghmánu na trávě a zkoumal šachovnici. Bylo to o mnoho let později, v roce 1968. Sulajmánova matka mezitím zemřela a jak pan Bašírí, tak i jeho bratr už byli otci a svým synům dali jména Idrís a Tímúr. Často jsem ty dva malé bratránky vídal v kočárku, když je jejich matky vozily na procházky po okolí. Toho dne jsme se Sulajmánem rozehráli jednu šachovou partii předtím, než usnul, a já jsem se teď snažil nalézt způsob, jak zlepšit svou pozici po jeho agresivním úvodním manévru. Najednou se zeptal: „Pověz mi, kolik ti je, Nábí?“</p>
<p>„No, něco po čtyřicítce,“ odvětil jsem. „Přesně nevím.“</p>
<p>„Říkal jsem si, že by ses měl oženit,“ řekl. „Než ztratíš svůj hezký vzhled. Už začínáš šedivět.“</p>
<p>Usmáli jsme se na sebe. Pověděl jsem mu, že má sestra Masúma mi říkávala to samé. Zeptal se, jestli si pamatuji na den, kdy mě najal, o dvacet jedna let dříve, roku 1947.</p>
<p>Samozřejmě že jsem si na to pamatoval. Pracoval jsem předtím jako pomocník kuchaře v jednom domě pár bloků od sídla Wahdatíových a byl jsem tam dost nešťastný. Když jsem se doslechl, že potřebuje kuchaře — ten jeho se oženil a odstěhoval — nakráčel jsem jednou odpoledne přímo k jeho domu a zazvonil na zvonek u brány.</p>
<p>„Byl jsi neskutečně špatný kuchař,“ řekl Sulajmán. „Teď děláš zázraky, Nábí, ale to první jídlo tehdy? Bože můj. A když jsi poprvé řídil mé auto, myslel jsem, že mě trefí šlak.“ Odmlčel se a pak se zasmál, překvapen svým vlastním bezděčným vtipem.</p>
<p>Naprosto mě to zaskočilo, pane Markosi, byl to pro mě šok, protože Sulajmán si za celá ta léta na mé vaření ani na to, jak řídím, ani jedinkrát nestěžoval. „Proč jsi mě tedy najal?“ zeptal jsem se.</p>
<p>Pohlédl na mě. „Protože když jsi přišel, pomyslel jsem si, že jsem ještě nikdy neviděl nikoho tak krásného.“</p>
<p>Sklopil jsem pohled na šachovnici.</p>
<p>„Když jsem tě poznal, věděl jsem, že nejsi stejný jako já a že to, co chci, je nemožné. Ale přesto, měli jsme naše ranní procházky a vyjížďky, a nebudu tvrdit, že mi to stačilo, ale bylo to lepší než s tebou nebýt. Naučil jsem se spokojit se s tvou přítomností.“ Odmlčel se, a pak řekl. „A myslím, že to, co popisuji, trochu chápeš, Nábí. Vím, že ano.“</p>
<p>Nedokázal jsem se mu podívat do očí.</p>
<p>„Musím ti říct, i kdyby jen teď, jedinkrát, že tě miluji už hodně, hodně dlouho, Nábí. Nezlob se, prosím.“</p>
<p>Zavrtěl jsem hlavou, že se nezlobím. Pár minut ani jeden z nás nepromluvil. To, co řekl, mezi nás vdechlo bolest potlačovaného života, štěstí, které nikdy nenastane.</p>
<p>„A říkám ti to teď proto,“ dodal, „abys pochopil, proč chci, abys odešel. Najdi si ženu. Založ si vlastní rodinu, Nábí, jako všichni ostatní. Pořád máš ještě čas.“</p>
<p>„No,“ řekl jsem nakonec a snažil se rozptýlit to napětí trochou uštěpačnosti, „možná to jednoho dne udělám. A pak budeš litovat. A ten ubožák, co ti bude muset prát plenky, taky.“</p>
<p>„Vždycky vtipkuješ.“</p>
<p>Díval jsem se na brouka, jak zlehka přelézá šedozelený list.</p>
<p>„Kvůli mně nezůstávej. To je to, co ti říkám, Nábí. Nezůstávej kvůli mně.“</p>
<p>„Moc si nefandi.”</p>
<p>„Zase ty vtípky,“ odvětil unaveně.</p>
<p>Nic jsem neříkal, i když si to vykládal špatně. V tu chvíli jsem nežertoval. Už jsem nezůstával kvůli němu. Zpočátku ano. Původně jsem zůstal proto, že mě Sulajmán potřeboval, že byl na mně zcela závislý. Už předtím jsem jednou utekl od někoho, kdo mě potřeboval, a výčitky, které stále ještě cítím, si s sebou vezmu i do hrobu. Nedokázal bych to udělat znovu. Ale pomalu, sotva postřehnutelně, se mé důvody pro to, že jsem zůstal, změnily. Nedokážu Vám říct, pane Markosi, kdy a jak se ta změna udála, jen to, že teď už jsem zůstával kvůli sobě. Sulajmán říkal, že bych se měl oženit. Jenže skutečností je, že jsem se podíval na svůj život a uvědomil jsem si, že to, co lidé od manželství chtějí, už mám. Měl jsem pohodlí a společnost a domov, kde jsem byl vždy vítán, milován a potřebný. Fyzické touhy, které jsem jako muž měl — a měl jsem je stále, i když teď, když jsem byl starší, už méně častěji a méně naléhavě — se daly zvládat způsobem, o němž už jsem se dříve zmínil. A co se dětí týče, i když jsem je měl vždycky rád, nikdy jsem sám necítil nutkání stát se rodičem.</p>
<p>„Pokud hodláš být jako mezek a neoženit se,“ řekl Sulajmán, „tak bych tě chtěl o něco požádat, ale s podmínkou, že přijmeš před tím, než ti řeknu, o co jde.“</p>
<p>Řekl jsem mu, že to po mně žádat nemůže.</p>
<p>„A přesto to činím.“</p>
<p>Pohlédl jsem na něho.</p>
<p>„Můžeš odmítnout,“ prohodil.</p>
<p>Znal mě dobře. Křivě se pousmál. Přislíbil jsem, a on vznesl svou žádost.</p>
<p>Mám Vám, pane Markosi, vyprávět o těch letech, která následovala? Nedávné dějiny této ztrápené země znáte dobře. Nemusím Vám omílat, jak ty temné dny vypadaly. Už jen to pomyšlení mě unavuje a navíc utrpení této země bylo už dostatečně zaznamenáno lidmi mnohem vzdělanějšími a výřečnějšími než já.</p>
<p>Mohu to shrnout jedním slovem: <emphasis>válka</emphasis>. Či spíše války. Ne jedna, ani dvě, ale spousta válek, velkých i malých, spravedlivých i nespravedlivých, válek, kde se střídaly role domnělých hrdinů a padouchů a s každým novým hrdinou člověk nostalgicky toužil po tom starém padouchovi. Měnila se jména i tváře, a pliju na ně všechny stejně za jejich nicotné sváry, za ostřelovače, nášlapné miny, bombové útoky, rakety, za rabování a znásilňování a vraždění. Ach, dost už o tom! To břímě je příliš velké a příliš nepříjemné. Ty dny jsem už prožil a mám v úmyslu je na těchto stránkách prožít znovu jen co nejstručněji. Jediné, co mi na té době připadalo dobré, byla jistá míra ospravedlnění ohledně malé Parí, ze které tou dobou už musela být dospělá mladá žena. Ulevilo mému svědomí, že je v bezpečí, daleko od všeho toho zabíjení.</p>
<p>Osmdesátá léta, jak víte, pane Markosi, v Kábulu ve skutečnosti tak hrozná nebyla, jelikož se většina bojů odehrávala na venkově. Přesto to ale byla doba velkého exodu a mnoho rodin z naší čtvrti si sbalilo věci a odjelo buď do Pákistánu, nebo Íránu s nadějí, že se usadí znovu někde na Západě. Živě si vybavuji den, kdy se přišel rozloučit pan Bašírí. Potřásli jsme si rukou a já jsem mu popřál hodně štěstí. Rozloučil jsem se i s jeho synem Idrísem, ze kterého vyrostl vysoký štíhlý čtrnáctiletý chlapec s dlouhými vlasy a světlým chmýřím nad horním rtem. Řekl jsem mu, že se mi bude moc stýskat po tom, jak se svým bratrancem Tímúrem pouštěli draky a hráli fotbal u nás v ulici. Možná si vzpomenete, že jsme ty dva bratrance, když už byli dospělí, potkali o mnoho let později, Vy a já, pane Markosi, na jednom večírku, který jste v domě pořádal na jaře roku 2003.</p>
<p>V devadesátých letech už boje propukly i uvnitř města. Kábul padl za oběť mužům, kteří se snad už narodili s kalašnikovy v rukou, pane Markosi. Byli to samí vandalové, zloději ohánějící se puškami, s velkolepými tituly, které si sami udělili. Když začaly létat rakety, Sulajmán zůstal v domě a odmítal odejít. Nekompromisně odmítal informace o tom, co se děje za zdmi jeho domu. Televizi vytáhl ze zásuvky. Rádio odvrhnul. Noviny ho nezajímaly. Požádal mě, abych nenosil domů žádné informace o bojích. Ani pořádně nevěděl, kdo s kým bojuje, kdo zrovna vyhrává, kdo prohrává, jako by doufal, že když bude válku tvrdošíjně ignorovat, ona mu oplatí stejně.</p>
<p>Tak to samozřejmě nebylo. Z ulice, v níž jsme žili, kdysi tak poklidné a nedotčené, se stala válečná zóna. Kulky dopadaly na každý dům. Nad hlavami nám hvízdaly rakety. Na všech stranách dopadaly granáty a trhaly v asfaltu hluboké krátery. Celou noc až do svítání lítaly všemi směry červené a bílé světlice. Některé dny byl na pár hodin klid a trochu jsme si oddechli, a pak se znovu ozvala střelba, třaskání odevšad a výkřiky lidí na ulici.</p>
<p>V těch letech, pane Markosi, utrpěl dům většinu škod, které jste viděl, když jste roku 2002 poprvé přišel. Připouštím, že část z toho byla způsobená zanedbaností a tím, kolik uběhlo času — v té době už jsem zestárl a neměl jsem už prostředky na to, abych se o dům staral tak, jako jsem to dělával. Stromy už byly uschlé — celá léta už nerodily ovoce — trávník zežloutl, květiny zahynuly. Válka byla k tomu kdysi krásnému domu nemilosrdná. Okna roztříštily blízké výbuchy granátů. Jedna raketa zdemolovala východní část zahrady a půlku verandy, kde jsme si s Nílou tolikrát povídali. Střechu poškodil granát. Zdi proděravěly náboje.</p>
<p>A pak to rabování, pane Markosi. Ozbrojení muži vtrhli do domu, kdy se jim zlíbilo, a odnášeli si, co je napadlo. Pobrali většinu nábytku, obrazy, turkmenské koberce, sochy, stříbrné svícny, křišťálové vázy. Vysekali z koupelny ty lazuritové dlaždice. Jednoho rána jsem se probudil a uslyšel na chodbě nějaké muže. Našel jsem bandu uzbeckých ozbrojenců, kteří se zahnutými noži odřezávali ze schodiště koberec. Stál jsem a pozoroval je. Co jsem mohl dělat? Co by jim sešlo na dalším starci s kulkou v hlavě?</p>
<p>Stejně jako dům, i Sulajmán a já jsme začínali scházet. Opouštěl mě zrak a většinu dní mě pobolívala kolena. Odpusťte mi tu nevkusnou poznámku, pane Markosi, ale samotný akt močení se pro mne stal utrpením. Jak se dalo předvídat, stárnutí postihlo Sulajmána víc než mě. Scvrkl se a byl slabý a překvapivě křehký. Dvakrát téměř zemřel, během těch nejtužších bojů mezi skupinou Ahmada Šáha Masúda a Gulbuddína Hekmatjára, kdy na ulicích celé dny ležela nepohřbená těla. Sulajmán tehdy dostal zápal plic, což, jak říkal doktor, bylo z toho, že vdechnul vlastní sliny. I když bylo málo jak doktorů, tak i léků, které předepisovali, podařilo se mi Sulajmána vyléčit, ačkoliv byl nepochybně na pokraji smrti.</p>
<p>Protože jsme byli denně uvězněni v domě a byli jsme neustále spolu, hodně jsme se v té době hádali, Sulajmán a já. Hádali jsme se, jako to dělávají manželské páry, umíněně, vášnivě a kvůli hloupostem.</p>
<p><emphasis>Fazole už jsi tenhle týden vařil.</emphasis></p>
<p><emphasis>Ne, nevařil.</emphasis></p>
<p><emphasis>Ale jo. V pondělí!</emphasis></p>
<p>Neshody ohledně toho, kolikrát jsme předchozího dne hráli šachy. Proč mu vždycky stavím vodu na okno, když vím, že ji slunce ohřívá?</p>
<p><emphasis>Proč sis neřekl o nočník, Sulajmáne?</emphasis></p>
<p><emphasis>Ale řekl, alespoň stokrát!</emphasis></p>
<p><emphasis>Říkáš, že jsem hluchý, nebo líný?</emphasis></p>
<p><emphasis>Nemusíš vybírat, jsi obojí!</emphasis></p>
<p><emphasis>Od někoho, kdo celý den leží v posteli, je teda pěkná drzost tvrdit, že jsem líný.</emphasis></p>
<p>A tak dále.</p>
<p>Uhýbal hlavou do strany, když jsem se ho pokoušel nakrmit. Odcházel jsem od něj a bouchal za sebou dveřmi. Občas, to připouštím, jsem mu úmyslně působil obavy. Odešel jsem z domu. On volal: <emphasis>Kam to jdeš?</emphasis> a já jsem neodpovídal. Předstíral jsem, že odcházím nadobro. Samozřejmě že jsem jen popošel kousek po ulici a zapálil si — to byl nový návyk, který jsem si vytvořil až na stará kolena — i když jsem to dělal, jen když jsem byl rozzlobený. Někdy jsem zůstal venku celé hodiny. A když mě naštval, tak až do tmy. Ale pokaždé jsem se vrátil. Vešel jsem beze slova do jeho pokoje, obrátil jsem ho a natřepal mu polštář. Nedívali jsme se na sebe a oba jsme se sevřenými rty čekali, až ten druhý navrhne smír.</p>
<p>Boje nakonec skončily s příchodem Tálibánu, s těmi mladými muži s ostře řezanými obličeji a tmavými plnovousy, s černě olemovanýma očima a s biči. Jejich krutost a excesy byly také dobře zdokumentovány a já opět nevidím žádný důvod Vám je tu znovu uvádět, pane Markosi. Měl bych říct, že jejich léta v Kábulu byla pro mě osobně, ironií osudu, dobou dočasné úlevy. Větší část svého pohrdání a slepého fanatismu si schovávali pro mladé, zejména pro ubohé ženy. Já jsem byl jen starý muž. Mým hlavním ústupkem jejich režimu bylo, že jsem si nechal narůst vousy, což mne, upřímně řečeno, ušetřilo každodenního pečlivého holení.</p>
<p>„A už je to definitivní, Nábí,“ zašeptal z postele Sulajmán, „přišel jsi o svou krásu. Vypadáš jako nějaký prorok.“</p>
<p>Na ulicích mě členové Tálibánu míjeli, jako bych byl pasoucí se kráva. Pomáhal jsem jim k tomu tím, že jsem schválně nasadil tupý němý výraz, abych se vyhnul zbytečné pozornosti. Jímá mě hrůza, když si představím, co by asi soudili o Níle — a co by s ní provedli. Když jsem si ji někdy v duchu vybavil, jak se smála na večírku se sklenkou šampaňského v ruce, s holými pažemi a štíhlýma nohama, tak mi to připadalo, jako bych si ji vymyslel. Jako by ve skutečnosti nikdy neexistovala. Jako by nic z toho nebylo skutečné — nejen ona, ale ani já a Parí a mladý zdravý Sulajmán a ani celá ta doba a dům, ve kterém jsme společně bydleli.</p>
<p>Jednoho rána v létě roku 2000 jsem přišel do Sulajmánova pokoje, nesl jsem na podnose čaj a čerstvě upečený chléb. Okamžitě jsem věděl, že se něco děje. Jeho dech byl nepravidelný. Jeho pokleslá polovina obličeje ještě mnohem výraznější, a když se pokoušel promluvit, vydával jen skřehotavé zvuky sotva slyšitelnější než šepot. Odložil jsem tác a pospíchal k němu.</p>
<p>„Dojdu pro doktora, Sulajmáne,“ řekl jsem. „Jen počkej. Bude ti zase líp, jako vždycky.“</p>
<p>Obrátil jsem se, že půjdu, ale on divoce vrtěl hlavou. Kýval na mě prsty levé ruky.</p>
<p>Naklonil jsem se a přiložil ucho těsně k jeho ústům.</p>
<p>Několikrát se pokusil něco říct, ale nedokázal jsem rozpoznat co.</p>
<p>„Je mi líto, Sulajmáne,“ řekl jsem, „musíš mě nechat dojít pro doktora. Nebude to trvat dlouho.“</p>
<p>Znovu zavrtěl hlavou, tentokrát pomalu, a z jeho očí zamlžených šedým zákalem tekly slzy. Otvíral a zavíral ústa. Ukazoval hlavou k nočnímu stolku. Zeptal jsem se, jestli odtud něco potřebuje. Zavřel oči a přikývl.</p>
<p>Otevřel jsem horní šuplík. Neviděl jsem tam nic než prášky, jeho brýle na čtení, starou lahvičku kolínské, sešit a kreslířské uhly, které přestal používat už před lety. Chtěl jsem se ho zeptat, co tam mám hledat, když jsem to objevil, zastrčené pod sešitem. Obálku s mým jménem, naškrabaným Sulajmánovým nemotorným rukopisem. Uvnitř byl list papíru, na který napsal jediný odstavec. Přečetl jsem si ho.</p>
<p>Podíval jsem se na něj, jeho propadlé spánky, jeho hrbolaté tváře a vpadlé oči.</p>
<p>Znovu mi pokynul a já se k němu naklonil. Cítil jsem na tváři jeho chladný, namáhavý, nepravidelný dech. Slyšel jsem, jak se jeho jazyk lopotí ve vyschlých ústech, zatímco se snažil sebrat síly. Nějak, možná jen pouhou silou vůle — jeho poslední — se mu podařilo mi něco zašeptat do ucha.</p>
<p>Zalapal jsem po dechu. Stěží jsem dokázal promluvit a procpat slova ven kolem knedlíku, který se mi usadil v krku.</p>
<p>„Ne. Prosím, Sulajmáne.“</p>
<p><emphasis>Slíbils mi to.</emphasis></p>
<p>„Ještě ne. Já tě uzdravím. Uvidíš. Zvládneme to, jako vždycky.“</p>
<p><emphasis>Slíbils mi to.</emphasis></p>
<p>Jak dlouho jsem tam u něj seděl? Jak dlouho jsem se ho snažil přemluvit? To Vám nepovím, pane Markosi. Pamatuji si jen, že jsem nakonec vstal, obešel postel a lehl si vedle něho. Obrátil jsem ho čelem k sobě. Připadal mi lehoučký jako ve snu. Políbil jsem ho na suché rozpraskané rty. Položil jsem polštář mezi jeho obličej a svou hruď a natáhl jsem se a vzal ho za zátylek. Přitiskl jsem ho k sobě v dlouhém těsném objetí.</p>
<p>Pak už si pamatuji jen to, jak měl rozšířené oční zorničky.</p>
<p>Došel jsem k oknu a usedl. Na tácu u nohou jsem měl ještě čaj pro Sulajmána. Pamatuji si, že bylo slunečné ráno. Brzy otevřou obchody, pokud už neotevřely. Malí chlapci pospíchali do školy. Začínal se už zvedat prach. Kousek dál v ulici líně pobíhal pes a kolem hlavy mu kroužilo tmavé hejno komárů. Díval jsem se na dva mladíky, kteří projeli kolem na motocyklu. Ten, co seděl vzadu obkročmo na nosiči, měl na jednom rameni monitor počítače a na druhém meloun.</p>
<p>Opřel jsem hlavu o teplé okenní sklo.</p>
<p>Ten dopis v Sulajmánově zásuvce byla poslední vůle, v níž odkázal všechno mně. Dům, své peníze, své osobní věci, dokonce i auto, i když už bylo dávno rozpadlé. Jeho vrak trčel na zahradě na vyfouklých gumách, jako zplihlá hromada rezivějícího plechu.</p>
<p>Nějaký čas jsem nevěděl, co si sám počít. Víc než půl století jsem se staral o Sulajmána. Můj každodenní život utvářely jeho potřeby, jeho společnost. Teď jsem měl svobodu dělat si, co jsem chtěl, ale tato svoboda mi připadala iluzorní, protože o to, co jsem chtěl nejvíc, jsem přišel. Říká se: Najdi si v životě nějaký smysl a žij pro něj. Ale někdy, až poté, co život prožijete, zjistíte, že nějaký smysl měl, pravděpodobně takový, jaký by vás nikdy nenapadl. A teď, když jsem smysl svého života naplnil, připadal jsem si bez cíle a osamocený.</p>
<p>Nemohl jsem už dál spát v domě; nedokázal jsem v něm ani vydržet. Když byl Sulajmán pryč, připadal mi příliš veliký. A z každého koutu, každé škvíry a skuliny na mě vykukovaly pronikavé vzpomínky. Tak jsem se nastěhoval zpátky do své staré boudy v zadní části dvorku. Zaplatil jsem nějaké dělníky, aby mi tam nainstalovali elektřinu, abych měl světlo na čtení a mohl se v létě ochladit větrákem. Co se místa týče, moc jsem nepotřeboval. Můj majetek zahrnoval jen postel, nějaké oblečení a krabici se Sulajmánovými kresbami. Vím, že Vám to možná bude připadat zvláštní, pane Markosi. Ano, z právního hlediska mi teď patřilo všechno v domě, ale necítil jsem, že bych to skutečně vlastnil, a věděl jsem, že nikdy nebudu.</p>
<p>Hodně jsem toho přečetl, knihy, které jsem si bral ze Sulajmánovy staré pracovny. Každou z nich jsem vrátil, když jsem ji dočetl. Zasadil jsem pár rajčat, pár snítek máty. Chodil jsem na procházky po okolí, ale často mne rozbolela kolena, sotva jsem ušel dva bloky, a byl jsem nucen se vrátit. Někdy jsem si do zahrady postavil židli a jen jsem tam seděl. Nebyl jsem jako Sulajmán: samota mi nesvědčila.</p>
<p>A pak jste jednoho dne roku 2002 u brány zazvonil Vy.</p>
<p>Tou dobou už Tálibán vyhnala Severní Aliance, a do Afghánistánu přišli Američané. Z celého světa proudily do Kábulu tisíce humanitárních pracovníků, aby postavili nemocnice a školy a opravili silnice a zavodňovací kanály, aby přivezli jídlo a přístřeší a dali lidem práci.</p>
<p>Překladatel, který Vás doprovázel, byl mladý místní Afghánec v jasně červené bundě a slunečních brýlích. Ptal se po majiteli domu. Vyměnili jste si spolu rychlé pohledy, když jsem překladateli řekl, že mluví s majitelem. Uchechtl se a řekl: „Ne Kaka, potřebujeme majitele.“ Pozval jsem vás oba na čaj.</p>
<p>Hovor, který následoval na zachované části verandy nad šálky zeleného čaje, probíhal v perštině. Za těch sedm let, co od té doby uplynulo, jsem se, jak víte, pane Markosi, naučil trochu anglicky, z velké částí díky Vašemu vedení a šlechetnosti. Prostřednictvím překladatele jste mi sdělil, že pocházíte z Tinosu, což je ostrov v Řecku. Že jste chirurg a patříte ke skupině lékařů, která přijela do Kábulu operovat děti, které utrpěly zranění obličeje. Říkal jste, že Vy a Vaši kolegové potřebujete nějaké sídlo, <emphasis>ubytovnu</emphasis>, jak se tomu dnes říká.</p>
<p>Zeptal jste se, kolik bych Vám účtoval za nájem.</p>
<p>Řekl jsem, že nic.</p>
<p>Vzpomínám si, jak jste zamrkal, když Vám to ten mladík v červené bundě přeložil. Zopakoval jste otázku, asi jste si myslel, že jsem špatně rozuměl.</p>
<p>Překladatel si poposedl na kraj židle a naklonil se ke mně. Mluvil důvěrným tónem. Zeptal se mě, jestli mi úplně vyměkl mozek a jestli mám vůbec představu, kolik by Vaše skupina byla ochotná zaplatit, jestli vím, co dnes v Kábulu stojí nájem? Říkal, že sedím na pěkném jmění.</p>
<p>Odvětil jsem, aby si sundal brýle, když mluví se starším. Pak jsem ho poučil, aby dělal svou práci, což je překládat, a ne udílet rady, obrátil jsem se k Vám a ze všech svých důvodů jsem Vám sdělil ten, který nebyl důvěrný. „Opustil jste svou zemi,“ řekl jsem, „své přátele, svou rodinu a přijel jste sem do tohoto bohem zapomenutého města, abyste pomohl mé zemi a mým krajanům. Jak bych na Vás mohl chtít vydělat?“</p>
<p>Ten mladý překladatel, kterého jsem pak už nikdy neviděl, rozhodil rukama a konsternovaně se uchichtl. Tato země se změnila. Nebývala vždycky taková, pane Markosi.</p>
<p>Občas ležím v noci v soukromí a tmě svého obydlí a vídám, jak v domě svítí světla. Dívám se na Vás a Vaše přátele, zejména na tu odvážnou slečnu Amru Ademovicovou, jejíž veliké srdce nesmírně obdivuji — na verandě nebo v zahradě, jak jíte z talířů, kouříte cigarety, pijete víno. Slýchám i hudbu, někdy je to jazz, což mi připomíná Nílu.</p>
<p>Je už mrtvá, to vím. Dozvěděl jsem se to od slečny Amry. Říkal jsem jí o Wahdatíových a zmínil jsem se o tom, že Níla byla básnířka. Našla v počítači jednu francouzskou publikaci. Vydali online antologii jejich nejlepších děl za posledních čtyřicet let. Jeden článek byl o Níle. Psali tam, že zemřela roku 1974. Myslel jsem na všechny ty roky, kdy jsem marně doufal v dopis od ženy, která už byla dávno mrtvá. Ani mě nepřekvapilo, že si sama vzala život. Vím, že někteří lidé cítí zármutek stejným způsobem, jako jiní cítí lásku: hluboko uvnitř, intenzivně a bezvýchodně.</p>
<p>Dovolte mi to dokončit, pane Markosi.</p>
<p>Můj čas už téměř vypršel. Slábnu každým dnem. Už to nebude dlouho trvat. A díky Bohu za to. Děkuji i Vám, pane Markosi, nejen za Vaše přátelství, za to, že jste si každý den udělal čas mě navštívit, posedět u čaje a podělit se se mnou o zprávy o Vaší matce na Tinosu a o Vaší přítelkyni z dětství, Thalii, ale také za Váš soucit s mým lidem a za neocenitelné služby, které poskytujete místním dětem.</p>
<p>Děkuji Vám také za opravy, které děláte na domě. Strávil jsem tu většinu svého života, představuje pro mě domov, a jsem si také jist, že brzy naposledy vydechnu pod jeho střechou. Sledoval jsem, jak chátrá, s hlubokým zármutkem a zdrcením. Ale přineslo mi velkou radost vidět ho znovu natřený, vidět spravenou zeď v zahradě, vyměněná okna a znovu postavenou verandu, kde jsem strávil bezpočet šťastných hodin. Děkuji Vám, milý příteli, za stromy, které jste vysázel, a za květiny, které opět kvetou v zahradě. Pokud jsem Vám nějak pomohl v té službě, kterou poskytujete lidem v tomto městě, pak to, co jste tak laskavě udělal pro tento dům, je pro mne víc než dostatečnou odměnou.</p>
<p>Ale, s rizikem, že budu působit příliš náročně, dovolím si Vás požádat ještě o dvě věci, jednu pro sebe a jednu pro někoho jiného. Tou první je, abyste mne nechal pohřbít na hřbitově Ashuqana a Arefana, tady v Kábulu. Jsem si jist, že ho znáte. Dojděte od hlavní brány na severní konec, a když budete chvilku hledat, najdete hrob Sulajmána Wahdatího. Najděte mi místo někde poblíž a pohřběte mě tam. To žádám pro sebe.</p>
<p>Tou druhou věcí je, abyste našel mou neteř Parí, až už tu nebudu. Jestli je ještě naživu, možná to nebude tak těžké — tenhle internet je zázračný nástroj. Jak vidíte, v této obálce je přiložena i má poslední vůle, v níž dům, peníze a svých pár věcí odkazuji jí. Prosím Vás, abyste jí předal jak tento dopis, tak závěť. A prosím, povězte jí, povězte jí, že nemohu znát tu nesčetnou spoustu následků, které jsem uvedl do pohybu. Řekněte jí, že nacházím útěchu jen v naději. V naději, že možná, ať už je teď kdekoli, nalezla takový pokoj, požehnání, lásku a štěstí, jaké jen tento svět poskytuje.</p>
<p>Děkuji Vám, pane Markosi. Bůh Vás opatruj.</p>
<p>Navždy Váš přítel,</p>
<p>Nábí</p>
</section>
<section>
<empty-line /><p> část pátá
<strong>Jaro 2003</strong></p>
<p>Zdravotní sestřička jménem Amra Ademovicová předem Idríse a Tímúra varovala. Vzala si je stranou a řekla: „Pokud projevíte sebemenší reakci, rozruší ji to a já vás odsud vyhodím.“</p>
<p>Stojí na konci dlouhé, špatně osvětlené chodby v mužském křídle nemocnice Vezíra Akbara Chána. Amra říká, že jediný příbuzný, který dívce zbyl — nebo jediný, kdo ji navštívil — je její strýc, a kdyby byla v ženském křídle, nesměl by ji navštěvovat. Takže ji personál nemocnice dal do mužského křídla, ne na pokoj — bylo by neslušné, aby dívka sdílela pokoj s muži, kteří nejsou její příbuzní — ale sem na konec chodby, na území, které není vyhrazeno ani ženám ani mužům.</p>
<p>„A to jsem si myslel, že už Tálibán z města odešel,“ Tímúr na to.</p>
<p>„Šílené, že jo?“ dodá Amra a rozpačitě se zasměje. Za ten týden, co je Idrís zpátky v Kábulu, už zjistil, že tenhle tón lehkého zoufalství je mezi zahraničními humanitárními pracovníky, kteří se musejí potýkat s nesnázemi a výstřednostmi afghánské kultury, běžný. Tak nějak neurčitě ho uráží, že si dělají nárok na ten dobrosrdečný posměch, jisté oprávnění chovat se blahosklonně, i když se zdá, že místní si toho nevšímají nebo to nepokládají za urážlivé, takže ani on by neměl.</p>
<p>„<emphasis>Vás</emphasis> sem ale pustili. Chodíte si sem, jak chcete,“ namítne Tímúr.</p>
<p>Amra povytáhne obočí. „Já se nepočítám. Nejsem Afghánka. Takže vlastně nejsem doopravdy žena. To jste nevěděl?“</p>
<p>Tímúr si té výtky nevšímá a zazubí se. „Amra. To je polské jméno?“</p>
<p>„Bosenské. Takže — bez reakcí. Tohle je nemocnice, žádné zoo. Slibujte to.“</p>
<p>Tímúr na to: „Slibovám.“</p>
<p>Idrís se na sestřičku podívá s obavou, že ji možná tohle trochu lehkomyslné a zbytečné škádlení mohlo urazit, ale zdá se, že to Tímúrovi prošlo. Idrís svému bratranci tuhle schopnost zazlívá a současně mu ji závidí. Vždycky mu připadalo, že je Tímúr nezdvořilý, že mu chybí duchapřítomnost a schopnost odlišit nuance. Ví, že Tímúr podvádí svou ženu i daňový úřad. Ví, že Tímúr ve Státech vlastní realitní a hypotéční společnost, a Idrís si je téměř jist, že je namočený do nějakého podvodu s hypotékami. Jenže Tímúr je nevázaný a společenský, jeho chyby pokaždé vyváží jeho dobrá nálada, odhodlaný přátelský postoj a okouzlující zdání bezelstnosti, kterým si získává lidi, s nimiž se setká. To, že je pohledný, přijde také vhod — svalnaté tělo, zelené oči, dolíčky ve tváři při úsměvu. Tímúr, pomyslí si Idrís, je dospělý muž, který si užívá výsad dítěte.</p>
<p>„Dobrá,“ pronese Amra. „Fajn.“ Odhrne prostěradlo přibité ke stropu jako provizorní zástěna a pustí je dál.</p>
<p>Ta dívka — Roši, jak jí Amra říká, což je zkráceně „Rošana“ — vypadá na devět, možná deset let. Sedí na posteli z ocelových trubek, opřená zády o zeď, s koleny skrčenými pod bradou. Idrís okamžitě sklopí oči. Polkne, aby hlasitě nezalapal po dechu. Jak se dalo předpokládat, Tímúr takové sebekázně schopen není. Sykne a ztrápeně hlasitým šeptem opakuje: „Ach! Ach! Ach!“ Idrís se na Tímúra podívá a nijak ho nepřekvapí, že se mu oči teatrálně lesknou slzami.</p>
<p>Dívka sebou trhne a zamručí.</p>
<p>„Dobrá, konec, jdeme pryč,“ řekne ostře Amra.</p>
<p>Venku, na drolících se schodech před nemocnicí, sestřička vytáhne z náprsní kapsy svého světlemodrého pláště balíček červených marlborek. Tímúr, jehož slzy zmizely stejně pohotově, jako se zhmotnily, si vezme cigaretu a připálí jí i sobě. Idrísovi se dělá nevolno, točí se mu hlava. V ústech mu vyschlo. Bojí se, že by se mohl pozvracet a znemožnit se, potvrdit Amře obrázek, který o nich má — bohatí vyjukaní exulanti se přijeli domů podívat na masakr, když už hrozba pominula.</p>
<p>Idrís čeká, že jim Amra vyčiní, nebo alespoň Tímúrovi, ale spíš to vypadá, jako by flirtovala, než že by se jim chystala vynadat. Tímúr většinou na ženy takhle působí.</p>
<p>„Takže,“ prohodí Amra koketně, „co vy na to, Tímúre?“</p>
<p>Ve Státech se Tímúrovi říká „Tim“. Upravil si jméno po jedenáctém září a tvrdí, že mu od té doby vzrostly obchody na téměř dvojnásobek. To, že odložil ta dvě písmenka, řekl Idrísovi, udělalo pro jeho kariéru víc, než kdyby získal univerzitní diplom — kdyby byl vůbec na univerzitu chodil, což se nestalo; v rodině Bašíríových byl vysokoškolákem Idrís. Po návratu do Kábulu ho Idrís slyšel představovat se jen jako Tímúr. Je to celkem neškodné pokrytectví, vlastně i nezbytné. Jenže z toho člověk nemá dobrý pocit.</p>
<p>„Je mi líto, co se tam stalo,“ říká Tímúr.</p>
<p>„Možná vás potrestám.“</p>
<p>„Klídek, kotě.“</p>
<p>Amra se obrátí k Idrísovi. „Takže on je tu za kovboje. A vy, vy jste ten tichý a citlivý. Vy jste — jak se tomu říká? — <emphasis>introvert</emphasis>.“</p>
<p>„On je doktor,“ poznamená Tímúr.</p>
<p>„Aha. Tak to je to tu pro vás asi dost šokující. Taková nemocnice.“</p>
<p>„Co se jí stalo?“ zeptá se Idrís. „Co se Roši stalo. Kdo jí to udělal?“</p>
<p>Amřin obličej se zachmuří. Když promluví, z jejího hlasu pronikavě zaznívá mateřské odhodlání. „Bojuju za ni. Bojuju s vládou, s nemocniční byrokracií, s tím šmejdem neurochirurgem. Krok za krokem za ni bojuju. A nepřestanu. Nemá nikoho.“</p>
<p>Idrís na to: „Myslel jsem, že má nějakého strýce.“</p>
<p>„Taky šmejd.“ Odklepne popel z cigarety. „Takže. Proč jste sem přijeli, kluci?“</p>
<p>Tímúr se vrhne do vysvětlování. To, co říká, je v hlavních rysech víceméně pravdivé. Že jsou bratranci, že jejich rodiny uprchly poté, co se sem přihrnuli Sověti, že strávili rok v Pákistánu a nakonec se začátkem osmdesátých let usadili v Kalifornii. Že se sem oba vrací po dvaceti letech. Ale pak dodá, že se vrátili proto, aby „se zapojili“, aby se „poučili“, aby „přinesli svědectví“ o tom, jaké jsou následky všech těch let válek a zkázy. Chtějí se vrátit do Států, říká, a zvýšit povědomí, sehnat finance a něco zemi „vrátit“.</p>
<p>„Chceme něco vrátit,“ říká, a pronese to tak vroucně, že Idríse uvede do rozpaků.</p>
<p>Tímúr se samozřejmě nezmíní o skutečném důvodu toho, proč do Kábulu přijeli: aby vznesli nárok na vrácení majetku, který patřil jejich otcům, domu, kde on a Idrís prožili prvních čtrnáct let svého života. Cena té nemovitosti nyní prudce stoupá, to když se do Kábulu sjely tisíce zahraničních pracovníků, kteří potřebují někde bydlet. Už se dnes na dům, kde momentálně sídlí skupinka vyčerpaných vojáků Severní Aliance, byli podívat. Když odcházeli, potkali muže ve středních letech, který bydlí o tři domy dál na protější straně ulice, řeckého plastického chirurga jménem Markos Varvaris. Pozval je na oběd a nabídl se, že je provede po nemocnici Vezíra Akbara Chána, kde sídlí nevládní organizace, pro kterou pracuje. Pozval je také na párty, která bude ten večer. O tom děvčeti se dozvěděli, až když dorazili do nemocnice — zaslechli, jak se o ní na schodech před nemocnicí baví dva ošetřovatelé — a Tímúr pak do Idríse šťouchl loktem a povídá: <emphasis>Měli bysme se na to mrknout, brácho.</emphasis></p>
<p>Vypadá to, že Amru Tímúrův příběh nudí. Odhodí cigaretu a utáhne si gumičku, která jí drží vlnité blond vlasy sepnuté do drdolu. „Takže se uvidíme dneska na večírku, kluci?“</p>
<p>Do Kábulu je poslal Tímúrův otec, Idrísův strýc. Dům rodiny Bašíríových během uplynulých dvou desetiletí válek změnil majitele mockrát. Prokázat vlastnictví si vyžádá čas a peníze. Soudy v zemi jsou už zahlcené majetkovými spory. Tímúrův otec jim řekl, že budou muset „manévrovat“ s afghánskou byrokracií, která je nechvalně proslulá svou liknavostí a zdlouhavostí — eufemismus, jímž chtěl jemně naznačit, že mají zjistit, koho je potřeba „podmáznout“.</p>
<p>„To si vezmu na starost já,“ prohlásil Tímúr, jako by to bylo potřeba říkat.</p>
<p>Idrísův otec zemřel před devíti lety po dlouhém boji s rakovinou. Zemřel doma a byla u něho jeho žena, jejich dvě dcery a Idrís. Toho dne, kdy zemřel, se na dům sesypaly davy lidí — strýčkové, tetičky, bratránci a sestřenky, přátelé a známí — posedávali na gaučích, na židlích z kuchyně, a když ty byly rozebrané, tak i na zemi a na schodech. Ženy se shlukly v kuchyni a jídelně. Vařily čaj, jednu termosku za druhou. Idrís, jako jediný syn, musel podepsat všechny papíry — listiny pro soudního lékaře, který dorazil, aby jejich otce prohlásil za mrtvého; doklady pro zdvořilé mladíky z pohřební služby, kteří přišli s nosítky, aby si odnesli otcovo tělo.</p>
<p>Tímúr byl po celou tu dobu s ním. Pomáhal Idrísovi brát telefonní hovory. Vítal spousty lidí, kteří přišli vyjádřit svou úctu. Objednal rýži a jehněčí z místní afghánské restaurace, Abe’s Kabob House, kterou vlastnil Tímúrův přítel Abdulláh, jemuž Tímúr z legrace říkával <emphasis>Strýček Abe</emphasis>. Tímúr parkoval starším hostům auta, když začalo pršet. Zavolal nějakému kamarádovi do jedné z místních afghánských televizních stanic. Na rozdíl od Idríse byl Tímúr dost zapojený do místní afghánské komunity; jednou Idrísovi řekl, že má v mobilu jména a telefonní čísla více než tří set lidí. Zařídil oznámení v afghánské televizi ještě ten večer.</p>
<p>Odpoledne Tímúr odvezl Idríse do pohřební služby v Haywardu. Tou dobou už lilo jako z konve a doprava na šestsetosmdesátce směrem na sever se pohybovala dost pomalu.</p>
<p>„Tvůj táta byl třída, brácho. Byl ze staré školy,“ skřehotal Tímúr, když sjížděl z dálničního sjezdu na Mission. Co chvíli si otíral oči hřbetem volné ruky.</p>
<p>Idrís zasmušile přikývl. Za celý život nebyl schopen plakat v přítomnosti jiných lidí, při událostech, kde se to očekávalo, jako třeba na pohřbech. Vnímal to jako své určité znevýhodnění, jako barvoslepost. Přesto ale cítil jistou — a věděl, že iracionální — zášť vůči Tímúrovi za to, že doma strhl veškerou pozornost na sebe vším tím svým pobíháním a dramatickým vzlykotem. Jako by to byl <emphasis>jeho</emphasis> otec, kdo zemřel.</p>
<p>Doprovodili je do spoře osvětlené tiché místnosti, zařízené těžkým tmavým nábytkem. Uvítal je muž v černém saku, s pěšinkou uprostřed hlavy. Byl cítit jako drahá káva. Profesionálním tónem vyjádřil Idrísovi svou soustrast a nechal ho podepsat objednávku k umístění i zplnomocňující formulář. Zeptal se, kolik kopií úmrtního listu bude rodina chtít. Když byly všechny dokumenty podepsány, diskrétně před Idríse položil brožurku s nápisem „Všeobecný ceník“.</p>
<p>Ředitel pohřebního ústavu si odkašlal. „Ty ceny se vás samozřejmě netýkají, jestliže byl váš otec členem v afghánské mešitě na Mission Street. Máme s nimi uzavřené partnerství. Celé to hradí, veškeré služby. Neplatili byste nic.“</p>
<p>„Nemám ponětí, jestli byl členem,“ řekl Idrís a prolétl pohledem brožuru. Jeho otec sice zbožný byl, to věděl, ale v soukromí. Na páteční bohoslužby chodíval zřídka.</p>
<p>„Chcete, abych vám dal chvilku času? Můžete si do mešity zavolat.“</p>
<p>„Není třeba,“ vložil se do toho Tímúr. „Nebyl členem.“</p>
<p>„Jste si jistý?“</p>
<p>„Jo. Pamatuju si na jeden hovor.“</p>
<p>„Chápu,“ odvětil muž.</p>
<p>Venku u sportovního auta si dali společně cigaretu. Mezitím přestalo pršet.</p>
<p>„Naprostá zlodějina,“ prohlásil Idrís.</p>
<p>Tímúr si odplivl do tmavé louže plné dešťové vody. „Smrt je ale celkem slušnej byznys — to musíš připustit. Pořád je to potřeba. K čertu, je to ještě lepší než prodávat auta.“</p>
<p>Tímúr v té době spoluvlastnil jeden autobazar. Dřív dost prodělával, než se do toho vložil Tímúr s jedním svým kamarádem. Za necelé dva roky z toho udělali výdělečný podnik. Muž, který se vypracoval, říkával rád o svém synovci Idrísův otec. Idrís mezitím dostával ubohou almužnu, když si dodělával druhý rok interní medicíny na stáži na Kalifornské univerzitě. Jeho manželka Nahíl, kterou si vzal rok předtím, pracovala třicet hodin týdně jako sekretářka v právnické firmě a připravovala se na přijímací zkoušky na práva.</p>
<p>„Tohle beru jako půjčku,“ řekl Idrís. „Rozumíš, Tímúre. Splatím ti to.“</p>
<p>„Bez starosti, brácho. Jak myslíš.“</p>
<p>Nebylo to poprvé, co Tímúr Idrísovi vypomohl. Když se Idrís oženil, Tímúr mu dal jako svatební dar úplně nový Ford Explorer. Tímúr také ručil za půjčku, když si Idrís s Nahíl koupili v Davisu malý byt. V celé rodině byl mezi dětmi ze všech strýčků ten zdaleka nejoblíbenější. Kdyby Idrís někdy musel volat <emphasis>příteli na telefonu</emphasis>, téměř s jistotou by zavolal Tímúrovi.</p>
<p>Ale přesto.</p>
<p>Idrís například zjistil, že všichni v rodině vědí o tom, že se za tu půjčku zaručil. Tímúr jim to řekl. A na svatbě Tímúr přerušil zpěváka, aby to oznámil, a Idrís a Nahíl dostali klíčky od Exploreru s velkou obřadností — dokonce na podnosu — před pozorně naslouchajícím obecenstvem. Cvakaly fotoaparáty. Tohle na tom Idrísovi vadilo, fanfáry, okázalost, nestoudné předvádění se, chvástání. Nebyl rád, že si o svém bratranci tohle myslí, byl pro něho téměř jako bratr, ale zdálo se, že Tímúr je muž, který si hlídá sebepropagaci, a Idrís měl pocit, že Tímúrova velkorysost je jen vykalkulovaná součást jeho pečlivě budované osobnosti.</p>
<p>Idrís a Nahíl měli ohledně Tímúra jednou večer menší neshodu, když povlékali postel.</p>
<p><emphasis>Každý chce, aby ho měli lidi rádi</emphasis>, řekla. <emphasis>Ty ne?</emphasis></p>
<p><emphasis>Oukej, ale nebudu za tu výsadu platit.</emphasis></p>
<p>Řekla mu, že to od něho není fér, že je nevděčný, po tom všem, co pro ně Tímúr udělal.</p>
<p><emphasis>Tobě nedocházejí souvislosti, Nahíl. Já jen říkám, že je necitlivé inzerovat své dobré skutky na vývěsním štítě. Má to něco do sebe, když se to dělá v tichosti, důstojně. Laskavost chce víc než jen vypisovat šeky na veřejnosti.</emphasis></p>
<p><emphasis>No</emphasis>, prohlásila Nahíl a škubla prostěradlem, <emphasis>dost to ale pomůže, miláčku.</emphasis></p>
<p>„Páni, tady si to pamatuju,“ říká Tímúr a dívá se na dům. „Jak že se jmenuje ten majitel?“</p>
<p>„Něco Wahdatí, myslím,“ Idrís na to. „Jeho první jméno si už nepamatuju.“ Myslí na to, jak si tady, na ulici před vraty, nesčetněkrát hráli jako děti a až teď, po desítkách let, poprvé vcházejí dovnitř.</p>
<p>„Pán a Jeho cesty,“ zamumlá si pro sebe Tímúr.</p>
<p>Je to obyčejný dvouposchoďový dům, jaký by ve čtvrti v San José, kde Idrís bydlí, nikoho moc nezaujal. Ale na kábulský standard je to okázalá nemovitost, s vysokou zdí, kovovou branou a širokou příjezdovou cestou. Když je ozbrojená stráž uvede s Tímúrem dovnitř, Idrís zjistí, že stejně jako spousta jiných věcí, které v Kábulu viděl, je z domu cítit náznak bývalé honosnosti pod rozvalinami, které z něho zbyly — dílo zkázy je vidět všude: díry po kulkách a klikatící se praskliny v začouzených zdech, odhalené cihly v místech, kde chybí velké kusy omítky, uschlé keře na příjezdové cestě, v zahradě stromy bez listí a zažloutlý trávník. Víc než polovina verandy v zadní části domu je pryč. Ale stejně jako na spoustě míst v Kábulu je i tady vidět pomalá, váhavá obnova. Někdo začal dům natírat, zasadil v zahradě růžové keře, chybějící kus ve východní zdi zahrady je opravený, byť trochu neobratně. Ze strany od ulice byl o dům opřený žebřík, což vedlo Idríse k domněnce, že se opravuje střecha. I chybějící polovina verandy už se zjevně začala opravovat.</p>
<p>Markose potkají v chodbě. Má řídnoucí šedivé vlasy a modré oči. Na sobě má afghánské oblečení a kolem krku elegantně omotaný černobílý kostkovaný arabský šátek. Uvede je do hlučné a zakouřené místnosti.</p>
<p>„Mám čaj, víno a pivo. Nebo si možná dáte něco silnějšího?“</p>
<p>„Ukažte kde a já si naleju,“ Tímúr na to.</p>
<p>„Teda, vy se mi líbíte. Támhle vedle sterea. Mimochodem, led je v pořádku. Je z kupované balené vody.“</p>
<p>„Sláva.“</p>
<p>Tímúr je na takových setkáních ve svém živlu a Idrís chtěj nechtěj musí obdivovat jeho nenucené vystupování, spontánní vtípky a sebevědomý šarm. Následuje Tímúra k baru, kde jim Tímúr oběma nalije z rubínově zbarvené lahve.</p>
<p>Na polštářích po celé místnosti sedí asi tak dvacet hostů. Podlahu pokrývá temně červený afghánský koberec. Výzdoba je zdrženlivá, vkusná, ve stylu, který Idrís začal vnímat jako „exulantskou eleganci“. Je slyšet potichu puštěné CD Niny Simone. Všichni popíjejí, téměř všichni kouří, baví se o nedávno zahájené válce v Iráku, o tom, co bude znamenat pro Afghánistán. V televizi v rohu místnosti běží CNN International, zvuk je ztlumený. Noční Bagdád, v agónii uprostřed bleskového útoku stylem Shock and Awe, osvětlují zelené záblesky.</p>
<p>Markos, v ruce vodku s ledem, se k nim připojí, a s ním dva mladí Němci s vážným výrazem v tváři, kteří pracují pro Světový potravinový program. Jako spousta humanitárních pracovníků, s nimiž se v Kábulu setkal, připadají Idrísovi dost světaznalí a není možné na ně udělat dojem.</p>
<p>Řekne Markosovi: „To je hezký dům.“</p>
<p>„Tak to řekni majiteli.“ Markos odejde na druhý konec místnosti a vrátí se s hubeným postarším mužem. Muž má husté, stříbrem prokvetlé vlasy, sčesané z čela. Má krátce zastřižené vousy a vpadlé tváře, jako mívá téměř bezzubý člověk. Má na sobě omšelý olivově zelený oblek, který je mu trochu velký. Něco takového se asi nosilo někdy ve čtyřicátých letech. Markos se na staříka láskyplně usmívá.</p>
<p>„Nábí džán?“ vykřikne Tímúr a náhle si i Idrís vzpomene.</p>
<p>Starý muž se plaše usmívá. „Promiňte, my už jsme se setkali?“</p>
<p>„Já jsem Tímúr Bašírí,“ představí se Tímúr v perštině. „Má rodina bydlívala kousek od vás vedle tady v ulici!“</p>
<p>„Dobrý Bože!“ vydechne stařík. „Tímúr džán? A tohle musí být Idrís džán?“</p>
<p>Idrís přikývne a také se usměje.</p>
<p>Nábí je oba obejme. Políbí je na tváře, pořád se usmívá a nevěřícně na ně hledí. Idrís si vzpomene, jak Nábí vozíval svého zaměstnavatele, pana Wahdatího, v kolečkovém křesle sem a tam po ulici. Občas se na chodníku zastavili a oba muži sledovali, jak Idrís s Tímúrem hrají s dětmi z okolí fotbal.</p>
<p>„Nábí džán bydlí v tomhle domě už od roku 1947,“ říká Markos s rukou kolem Nábího ramen.</p>
<p>„Takže vám to tu teď <emphasis>patří</emphasis>?“ zeptá se Tímúr.</p>
<p>Nabí se usměje, když vidí překvapení v Tímúrově tváři. „Sloužil jsem tu panu Wahdatímu od roku 1947 do roku 2000, kdy skonal. Ano, byl tak laskav, že mi dům odkázal.“</p>
<p>„On vám ho <emphasis>dal</emphasis>,“ říká nevěřícně Tímúr.</p>
<p>„Ano,“ přikývne Nábí.</p>
<p>„To jste musel bejt sakra dobrej kuchař!“</p>
<p>„A vy, pokud to mohu říct, jste byl pěkný výtržník, pokud se dobře pamatuji.“</p>
<p>Tímúr se chichotá. „Čestnost a poctivost mě nikdy moc nezajímaly, Nábí džán. To přenechávám tady svému bratranci.“</p>
<p>Markos zakroužil vínem ve sklence a řekl Idrísovi: „Níla Wahdatíová, manželka předchozího majitele, byla básnířka. Docela známá, jak se zdá. Neslyšel jste o ní?“</p>
<p>Idrís zavrtí hlavou. „Já jen vím, že ze země odjela ještě předtím, než jsem se narodil.“</p>
<p>„Žila se svou dcerou v Paříži,“ ozve se Thomas, jeden z Němců. „Zemřela roku 1974. Sebevražda, myslím. Měla problémy s alkoholem, nebo jsem to o ní přinejmenším četl. Někdo mi dal zhruba před rokem nebo dvěma německý překlad jedné z jejích raných sbírek a připadala mi vlastně dost dobrá. Pamatuju si, že to bylo překvapivě sexuální.“</p>
<p>Idrís přikývne a znovu si připadá trochu neschopně, protože ho cizinec musel poučit o afghánské umělkyni. Kousek vedle slyší, jak je Tímúr zabraný do vzrušeného rozhovoru s Nábím ohledně cen nájmů. Mluví spolu samozřejmě v perštině.</p>
<p>„Máte představu, kolik byste za takovéhle místo mohl účtovat, Nábí džán?“ říká starému muži.</p>
<p>„Ano,“ odvětí Nábí a se smíchem přikývne. „Znám ceny nájmů v tomhle městě.“</p>
<p>„Mohl byste tyhle lidi pořádně oškubat!“</p>
<p>„No…“</p>
<p>„A vy je tu necháváte zadarmo.“</p>
<p>„Přijeli pomoci naší zemi, Tímúr džán. Opustili svůj domov a přijeli sem. Nebylo by správné, abych je, jak říkáte, ‚oškubal‘.“</p>
<p>Tímúr zaúpí a hodí do sebe zbytek obsahu své sklenky. „No, buďto nesnášíte peníze, starý příteli, nebo jste mnohem lepší člověk než já.“</p>
<p>Do místnosti vejde Amra. Má na sobě safírovou afghánskou tuniku přes vybledlé džíny. „Nábí džán!“ zvolá. Nábí vypadá trochu zaskočeně, když ho políbí na tvář a ovine jednu ruku kolem něj. „Tohohle muže miluju,“ sdělí celé skupině. „A hrozně ráda ho uvádím do rozpaků.“ Pak to Nábímu zopakuje v perštině. Ten přikyvuje, směje se a trochu se červená.</p>
<p>„Co kdybyste mě taky trochu uvedla do rozpaků,“ ozve se Tímúr.</p>
<p>Amra mu poklepe na hruď. „Tenhle je pěkný potížista.“ Políbí se s Markosem po afghánsku, třikrát na tvář, a totéž s Němci.</p>
<p>Markos jí dá ruku kolem pasu. „Amra Ademovicová. Nejpracovitější žena v Kábulu. Neradím vám tohle děvče naštvat. A kromě toho by vás dokázala opít do němoty.“</p>
<p>„Co kdybychom to vyzkoušeli,“ Tímúr na to a natáhne se pro sklenku na baru za ním.</p>
<p>Starý Nábí se omluví a odejde.</p>
<p>Další zhruba hodinu se Idrís pohybuje mezi lidmi a druží se, nebo se o to aspoň snaží. Jak hladiny alkoholu v lahvích klesají, rozhovory nabývají na intenzitě. Idrís zaslechne němčinu, francouzštinu, a pravděpodobně řečtinu. Dá si další vodku a poté zteplalé pivo. V jedné skupince se pokusí sebrat odvahu a vsunout do hovoru vtip o Mulláhu Omarovi, který se naučil v perštině v Kalifornii. Jenomže v angličtině ten vtip moc nevyzní a podá ho trochu utrápeně. Působí to nudně. Posune se jinam a poslouchá hovor o tom, že se má v Kábulu otevřít irská hospoda. Všichni se shodnou, že nevydrží.</p>
<p>Popochází po místnosti s teplým pivem v ruce. Na takových setkáních se nikdy nedokázal cítit uvolněně. Zkouší se zabavit zkoumáním výzdoby. Jsou tu plakáty Buddhů z Bamjánu, utkání buzkaši a na jednom je řecký ostrov jménem Tinos. O Tinosu nikdy neslyšel. Všimne si zarámované fotografie, černobílé, trochu rozostřené, jako by ji někdo vyfotil podomácku vyrobeným fotoaparátem. Je na ní mladá dívka s dlouhými černými vlasy, zády k objektivu. Sedí na kameni na pláži a hledí na moře. Levý dolní roh fotografie vypadá ohořele.</p>
<p>K večeři je jehněčí kýta na rozmarýnu, špikovaná kousky česneku. Salát s kozím sýrem a těstoviny s pestem. Idrís si nandá trochu salátu a vrtá se v něm v rohu místnosti. Všimne si Tímúra, který sedí se dvěma přitažlivými Holanďankami. V centru pozornosti, pomyslí si Idrís. Ozve se smích a jedna z žen se dotkne Tímúrova kolena.</p>
<p>Idrís si odnese víno ven na verandu a posadí se na dřevěnou lavičku. Je už tma a verandu osvěcují jen dvě žárovky zavěšené u stropu. Vidí odsud obrysy nějakého obydlí na zadním konci zahrady a vpravo na zahradě siluetu auta — velkého, dlouhého, starého — nejspíš amerického, soudě podle křivek. Model někdy ze čtyřicátých let, možná začátku padesátých — Idrís ho tak dobře nevidí — a navíc, on přes auta nikdy nebyl. Je si jistý, že Tímúr by to věděl. Vysypal by ze sebe model, rok, objem motoru, všechno. Vypadá to, jako by to auto sedělo na prázdných pneumatikách. Nějaký pes v okolí se krátce přerušovaně rozštěká. V domě někdo pustí CD Leonarda Cohena.</p>
<p>„Tichý a citlivý.“</p>
<p>Amra se usadí vedle něj a led v její skleničce zacinká. Je bosá.</p>
<p>„Tvůj bratranec kovboj je středem večírku.“</p>
<p>„To mě nijak nepřekvapuje.“</p>
<p>„Je dost pohledný. Je ženatý?“</p>
<p>„A má tři děti.“</p>
<p>„Škoda. Tak se budu chovat slušně.“</p>
<p>„Jistě by ho zklamalo, kdyby to slyšel.“</p>
<p>„Mám svá pravidla,“ ona na to. „Ty ho moc rád nemáš.“</p>
<p>Idrís jí popravdě řekne, že Tímúr je téměř jako jeho bratr.</p>
<p>„Ale uvádí tě do rozpaků.“</p>
<p>To je pravda. Tímúr ho <emphasis>opravdu</emphasis> uvedl do rozpaků. Celou dobu se chová jako typický otravný afghánský Američan, myslí si Idrís. Vtrhne si do města zničeného válkou, jako by sem patřil, poplácává místní dobrosrdečně po zádech a každému říká <emphasis>bratře</emphasis>, <emphasis>sestro</emphasis>, <emphasis>strýčku</emphasis>, okázale rozdává peníze žebrákům z balíčku, kterému říká <emphasis>bakšiš</emphasis>, vtipkuje se stařenkami, kterým říká <emphasis>matko</emphasis> a přemlouvá je, aby mu odvyprávěly svůj příběh do videokamery, zatímco on nasadí sklíčený výraz a předstírá, jako by byl jedním z nich, jako by byl celou tu dobu tady, jako by neposiloval v Gold’s v San José, aby měl vypracované svaly, zatímco ty lidi tady ostřelovali, zabíjeli a znásilňovali. Je to pokrytecké a nechutné. A Idríse zaráží, že se zdá, že to divadýlko nikdo neprohlédl.</p>
<p>„Není pravda, co vám říkal,“ odvětí Idrís. „Přijeli jsme sem, abychom vznesli nárok na dům, který patřil našim otcům. To je celé. Nic dalšího.“</p>
<p>Amra se pro sebe zasměje. „To je mi samozřejmě jasné. Myslíte, že jsem se nechala napálit? Měla jsem v téhle zemi co do činění s vojenskými diktátory a s Tálibánem. Už jsem viděla všechno. Nic mě nemůže šokovat. Nic a nikdo mě neoklame.“</p>
<p>„To nejspíš ne.“</p>
<p>„Jste upřímný,“ ona na to. „Alespoň že jste upřímný.“</p>
<p>„Já si jen myslím, že tihle lidé, všechno, čím si prošli, že bychom si jich měli vážit. Tím ,my‘ myslím lidi, jako jsme Tímúr a já. Ti, kdo měli štěstí, ti, kdo tady nebyli, když tu všude dopadaly bomby. Nejsme jako tihle lidé. Neměli bychom předstírat, že ano. Ty příběhy, které by tihle lidé mohli vyprávět — nemáme na ně <emphasis>nárok</emphasis>… asi odbíhám.“</p>
<p>„Odbíháte?“</p>
<p>„Mluvím nesouvisle.“</p>
<p>„Ne, já rozumím,“ ona na to. „Říkáte, že jejich příběhy, že je to dar, který vám dávají.“</p>
<p>„Dar. Ano.“</p>
<p>Upíjejí víno. Nějakou chvíli si povídají. Pro Idríse je to od chvíle, co dorazil do Kábulu, první skutečný rozhovor, v němž není žádný nenápadný posměch, neurčitá výtka, které cítil od místních, od vládních úředníků, lidí v humanitárních organizacích. Ptá se na její práci a ona mu říká, že sloužila v Kosovu při OSN, ve Rwandě po genocidě, v Kolumbii a také v Burundi. Pracovala s dětskými prostitutkami v Kambodži. V Kábulu je už rok, její třetí pobyt, tentokrát u malé nevládní organizace. Pracuje v nemocnici a v pondělí vede mobilní kliniku. Dvakrát provdaná, dvakrát rozvedená, žádné děti. Idrís zjišťuje, že je těžké odhadnout Amřin věk, i když je nejspíš mladší, než vypadá. Za těmi žloutnoucími zuby a unavenými váčky pod očima se skrývá záblesk krásy, bouřlivého sexuálního života. Za čtyři, možná pět let, říká si Idrís, zmizí i to.</p>
<p>Pak se ho zeptá: „Chcete vědět, co se stalo Roši?“</p>
<p>„Nemusíte mi to říkat,“ odpoví jí.</p>
<p>„Myslíte, že jsem opilá?“</p>
<p>„A jste?“</p>
<p>„Trochu,“ odvětí. „Ale vy jste upřímný chlap.“ Zlehka mu poklepe na rameno, trochu hravě. „Ptáte se z těch pravých důvodů. Pro ostatní Afghánce jako vy, Afghánce, kteří přicházejí ze Západu, je to jako — jak se to říká? — vlezlost.“</p>
<p>„Zevlování.“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Jako pornografie.“</p>
<p>„Ale možná že vy jste dobrý chlap.“</p>
<p>„Když mi to řeknete,“ poví jí, „budu to brát jako dar.“</p>
<p>A tak mu to řekne.</p>
<p>Roši bydlela se svými rodiči, dvěma sestrami a malým bratříčkem ve vesnici vzdálené asi třetinu cesty mezi Kábulem a Bagramem. Jednou v pátek minulý měsíc přijel na návštěvu její strýc, starší bratr jejího otce. Už téměř rok byla mezi Rošiným otcem a jejím strýcem rozepře kvůli domu, kde Roši a její rodina bydleli, domu, který podle strýce měl náležet jemu, jelikož byl starší bratr, ale jejich otec ho odkázal mladšímu, oblíbenějšímu z bratrů. Toho dne, kdy přijel, ale bylo všechno v pořádku.</p>
<p>„Říkal, že chce jejich spor ukončit.“</p>
<p>Rošina matka zabila dvě kuřata, připravila velký hrnec rýže s rozinkami a koupila na trhu čerstvá granátová jablka. Když strýc dorazil, on a Rošin otec se políbili a objali. Rošin otec svého bratra objal tak pevně, až ho nadzvedl z koberce. Rošina matka se rozplakala úlevou. Rodina se posadila k jídlu. Všichni si přidávali. Dali si granátová jablka. A potom byl zelený čaj a malé karamelové cukroví. Strýc se omluvil, že si musí odskočit.</p>
<p>Když se vrátil, držel v ruce sekyru.</p>
<p>„Takovou, jakou se štípá dříví,“ řekne Amra.</p>
<p>První to schytal Rošin otec. „Roši mi řekla, že její otec ani nevěděl, co se děje. Nic neviděl.“</p>
<p>Udeřil ho zezadu do krku. Téměř mu setnul hlavu. Další byla na řadě Rošina matka. Roši viděla, že se její matka snaží bránit, ale pár ran do obličeje a do hrudi ji umlčelo. V tu chvíli už děti ječely strachy a utíkaly. Strýc se pustil za nimi. Roši viděla, jak jedna její sestra utíkala na chodbu, ale strýc ji popadl za vlasy a svalil ji na zem. Druhá sestra na chodbu doběhla. Strýc běžel za ní a Roši ho slyšela, jak vykopl dveře do pokoje, výkřiky, a pak ticho.</p>
<p>„Tak se Roši rozhodla utéct se svým bratříčkem. Vyběhnou z domu, k vrátkům, ale ta jsou zamčená. To udělal jejich strýc, samozřejmě.“</p>
<p>Utíkají na dvůr, asi v panice a zoufalství zapomenou, že na dvoře není žádná branka, žádná cesta ven, zdi jsou příliš vysoké. Když strýc vyrazil z domu za nimi, Roši viděla, jak se její bratříček, kterému bylo pět let, vrhl do <emphasis>tandúru</emphasis>, kde jen hodinu předtím matka pekla chléb. Roši ho slyší křičet v plamenech, pak zakopne a upadne. Obrátí se na záda, spatří modré nebe a dopadající sekyru. A pak už nic.</p>
<p>Amra se odmlčí. Zevnitř je slyšet Leonarda Cohena, který zpívá koncertní verzi písně „Who by fire“.</p>
<p>I kdyby mohl mluvit, což by v tu chvíli nedokázal, nevěděl by Idrís, co říct. Možná by řekl něco, co by vyjádřilo bezmocné rozhořčení, kdyby to byla bývala práce Tálibánu, nebo al-Káidy, nebo nějakého megalomanského mudžáhidského velitele. Jenomže tohle se nedá svést na Hekmatjára, nebo Mulláha Omara, nebo Bin Ládina, nebo Bushe a jeho Válku s terorismem. Kvůli tomu obyčejnému, naprosto všednímu důvodu působí tento masakr ještě hrozivěji a mnohem tíživěji. Napadá ho slovo <emphasis>nesmyslný,</emphasis> ale Idrís ho zavrhne. Tak to lidé vždycky říkávají. <emphasis>Nesmyslný násilný čin</emphasis>. <emphasis>Nesmyslná vražda</emphasis>. Jako by bylo možné spáchat nějakou smysluplnou.</p>
<p>Myslí na tu dívku, na Roši, tam v nemocnici, schoulenou u zdi, se zkroucenými prsty na nohou, s dětským výrazem ve tváři. Prasklina na její oholené hlavě, lesknoucí se kus mozkové tkáně o velikosti pěsti, který z ní vykukuje a sedí jí na hlavě jako nějaký turban.</p>
<p>„To vám vyprávěla sama?“ zeptá se nakonec.</p>
<p>Amra ztěžka přikývne. „Pamatuje si to velmi jasně. Každičký detail. Popíše vám to až do podrobností. Přála bych si, aby mohla zapomenout, kvůli těm zlým snům.“</p>
<p>„A její bratr, co se s ním stalo?“</p>
<p>„Příliš mnoho popálenin.“</p>
<p>„A ten strýc?“</p>
<p>Amra pokrčí rameny.</p>
<p>„Říkají, že člověk má být opatrný,“ odvětí. „Při mé práci prý je potřeba být opatrný, profesionální. Není dobré se příliš sblížit. Jenže Roši a já…“</p>
<p>Náhle přestane hrát hudba. Další výpadek proudu. Na pár chvil je všechno ve tmě, svítí jen měsíc. Idrís slyší, jak lidé v domě brblají. Pohotově se rozsvítí halogenové baterky.</p>
<p>„Bojuju za ni,“ říká Amra. Nezvedne oči. „Nepřestanu.“</p>
<p>Následujícího dne jede Tímúr společně s Němci do města Istalif, které je známé svou keramikou. „Měl bys jet taky.“</p>
<p>„Zůstanu tady a budu si číst,“ odpoví Idrís.</p>
<p>„Číst si můžeš v San José, brácho.“</p>
<p>„Potřebuju si odpočinout. Asi jsem toho včera moc vypil.“</p>
<p>Když Němci Tímúra vyzvednou, Idrís chvíli leží v posteli a zírá na vybledlý reklamní plakát ze šedesátých let, který visí na zdi, čtyři usmívající se blonďatí turisté na túře kolem jezera Band-e-Amír, vzpomínka na jeho vlastní dětství tady v Kábulu ještě před válkou, před rozpadem. Brzy odpoledne se jde projít. V malé restauraci si dá k obědu kebab. Je těžké si jídlo vychutnat, když na něj skrz okno koukají všechny ty umouněné dětské tváře a sledují ho, jak jí. Je to zdrcující. Idrís si připustí, že Tímúr tohle zvládá lépe než on. Tímúr z toho udělá hru. Jako četař při výcviku pískne a přiměje žebrající děti postavit se do fronty, a vytáhne pár bankovek ze svého balíčku <emphasis>bakšiše</emphasis>. Když je dětem po jedné podá, scvakne podpatky a zasalutuje. Děcka to zbožňují. Také zasalutují. Říkají mu Kaka. Občas mu vylezou na klín.</p>
<p>Po obědě Idrís chytí taxíka a požádá, aby ho zavezl do nemocnice.</p>
<p>„Ale zastavte nejdřív někde na trhu,“ řekne.</p>
<p>S krabicí v ruce prochází chodbou, kolem posprejovaných zdí, místností, které mají místo dveří jen plastové závěsy, míjí staříka, který se belhá bosý, s páskou přes oko, pacienty, kteří leží v dusných, horkých pokojích, kde chybí žárovky. Všude je nepříjemný nakyslý tělesný zápach. Na konci chodby se na chvíli zastaví před závěsem, než ho odhrne. Srdce se mu na chvilku zastaví, když spatří děvčátko sedět na kraji postele. Amra klečí u ní a čistí jí zoubky.</p>
<p>Na druhé straně postele sedí nějaký muž, vychrtlý, opálený od slunce, s vousy jako krysí hnízdo a se změtí tmavých vlasů. Když Idrís vstoupí, muž rychle vstane, položí si ruku na hruď a ukloní se. Idrís si znovu uvědomil, jak snadno místní poznají, že je Afghánec ze západu, jak mu závan peněz a moci v tomhle městě propůjčuje bezdůvodná privilegia. Muž Idrísovi řekne, že je Rošin strýc z matčiny strany.</p>
<p>„Vrátil jste se,“ řekne Amra a opláchne kartáček v misce s vodou.</p>
<p>„Doufám, že to nevadí.“</p>
<p>„Proč by mělo,“ odpoví mu.</p>
<p>Idrís si odkašle. „<emphasis>Salám, Roši</emphasis>.“</p>
<p>Děvče pohlédne na Amru, jestli smí. Její hlas zní váhavě, pronikavý šepot. „<emphasis>Salám</emphasis>.“</p>
<p>„Přinesl jsem ti dárek.“ Idrís položí krabici a otevře ji. Rošin výraz ožije, když Idrís vyndá malou televizi a videopřehrávač. Ukáže jí čtyři filmy, které koupil. Většina kazet byly indické filmy nebo akční snímky s bojovým uměním, s Jetem Li, Jeanem-Claudem Van Dammem, všechny filmy se Stevenem Seagalem. Ale podařilo se mu najít <emphasis>E. T.</emphasis>, <emphasis>Babe — galantní prasátko</emphasis>, <emphasis>Příběh hraček</emphasis> a <emphasis>Železného obra</emphasis>. Na všechny tyhle věci koukal doma se svými chlapci.</p>
<p>Amra se Roši v perštině zeptá, na co by se chtěla podívat. Roši si vybere <emphasis>Železného obra</emphasis>.</p>
<p>„To se ti bude moc líbit,“ řekne Idrís. Je pro něho těžké dívat se na ni přímo. Pořád pohledem sjíždí k té hrůze, co má na hlavě, k té lesklé hromádce mozkové tkáně protkané žílami a vlásečnicemi.</p>
<p>Na tomhle konci chodby není elektrická zásuvka a Amře chvíli trvá, než najde prodlužovačku, ale když Idrís zapojí šňůru do elektřiny a objeví se obraz, Rošina ústa se roztáhnou do širokého úsměvu. Z toho úsměvu Idrís pozná, jak málo toho ví o světě, i když mu je pětatřicet, o jeho surovosti, jeho krutosti, nesmírné brutalitě.</p>
<p>Když se Amra omluví, aby navštívila další pacienty, Idrís se usadí vedle Rošiny postele a dívá se na film s ní. Její strýc sedí v místnosti, tichý a nevyzpytatelný. V polovině filmu vypadne elektřina. Roši se rozpláče, strýc se k ní nakloní ze své židle a drsně jí sevře ruku. Zašeptá pár rychlých strohých slov v paštštině, které Idrís nerozumí. Roši sebou cukne a snaží se mu vytrhnout. Idrís se dívá na její malou ručku ztracenou ve strýcově silné ruce s vystouplými bělavými klouby.</p>
<p>Idrís si oblékne kabát. „Vrátím se zítra, Roši, a můžeme se spolu podívat na nějakou jinou kazetu, jestli chceš. Chtěla bys?“</p>
<p>Roši se schoulí do klubíčka pod přikrývkou. Idrís se dívá na jejího strýce, představuje si, co by s tímhle mužem udělal Tímúr — Tímúr, který na rozdíl od něho nedokáže odolat bezprostředním emocím. <emphasis>Dej mi s ním deset minut o samotě</emphasis>, řekl by.</p>
<p>Strýc jde ven s ním. Na schodech Idríse šokuje prohlášením: „Já jsem tady ta skutečná oběť, sáhibe.“ Nejspíš si všimne výrazu v Idrísově obličej, protože se opraví a dodá: „Samozřejmě že ona je oběť. Ale chci jen říct, že já taky. To samozřejmě chápete, jste taky Afghánec. Ale tihle cizinci, ti to nechápou.“</p>
<p>„Už musím jít,“ odvětí Idrís.</p>
<p>„Jsem jen <emphasis>mazdúr</emphasis>, prostý dělník. Vydělávám tak dolar, někdy dva, když je dobrý den, sáhibe. A mám už pět vlastních dětí. Jedno z nich je slepé. A teď tohle.“ Vzdychne si. „Někdy si říkám — Bůh mi to odpusť — říkám si, že Alláh měl možná nechat Roši… no, však to chápete. Možná by to bylo bývalo lepší. Protože, ptám se vás, sáhibe, který chlapec by si ji teď vzal? Nikdy nenajde manžela. A kdo se o ni postará? To budu muset já. Budu se o ni muset starat pořád.“</p>
<p>Idrís ví, že byl zahnán do rohu. Sáhne pro peněženku.</p>
<p>„Cokoli můžete postrádat, sáhibe. Ne pro mě, samozřejmě. Pro Roši.“</p>
<p>Idrís mu podá dvě bankovky. Strýc zamrká na peníze a zvedne k němu oči. Už se chystá říct: „Celé dvě…“ pak zase ústa sklapne, jako by se bál, že by mohl Idríse upozornit, že se spletl.</p>
<p>„Kupte jí pořádné boty,“ řekne Idrís a schází ze schodů.</p>
<p>„Alláh vám žehnej, sáhibe,“ volá za ním strýc. „Jste dobrý muž. Jste laskavý a dobrý muž.“</p>
<p>Idrís přijde na návštěvu i další den, a den poté taky. Brzy je z toho zvyk a on je u Roši každý den. Pomalu už zná nemocniční zřízence jménem, ošetřovatele, kteří pracují v přízemí, údržbáře, podvyživené, unaveně vypadající stráže u vrat do nemocnice. Snaží se držet své návštěvy v co největší tajnosti. Během svých telefonátů domů zatím Nahíl o Roši nic neřekl. Ani Tímúrovi neříká, kam chodí, proč s ním nejede na výlet do Paghmánu nebo na setkání s úředníkem ministerstva vnitra. Ale Tímúr to stejně zjistí.</p>
<p>„Bravo,“ řekne. „Děláš dobrou věc.“ Na chvíli se odmlčí, než dodá: „Ale počínej si obezřetně.“</p>
<p>„Chceš říct, že mám přestat chodit na návštěvy.“</p>
<p>„Za týden odjíždíme, brácho. Neměla by si na tebe moc zvyknout.“</p>
<p>Idrís přikývne. Přemítá, jestli Tímúr trošku nežárlí na jeho vztah s Roši, jestli dokonce není trochu naštvaný, že ho Idrís připravil o velkolepou možnost zahrát si na hrdinu. Tímúr, vynořující se na zpomaleném záběru zpoza plápolající budovy, s nemluvnětem v náručí. Davy jásají. Idrís je odhodlaný nenechat Tímúra takhle se předvádět s Roši.</p>
<p>Nicméně Tímúr má pravdu. Za týden pojedou domů a Roši už mu začala říkat Kaka Idrís. Když se opozdí, je znepokojená. Obejme ho kolem pasu a viditelně se jí uleví. Na jeho návštěvy se těší ze všeho nejvíc, řekla mu. Občas svírá jeho ruku oběma rukama, když se dívají na film. Když u ní není, často myslí na jemné světlé chloupky na jejích pažích, její oříškově hnědé oči, její hezké nožky, kulaté tváře, na to, jak si zaboří bradu do dlaní, když jí čte dětskou knížku, kterou koupil v knihkupectví vedle francouzského lycea. Párkrát si dokonce zkusil krátce představit, jaké by to bylo přivézt ji do Států, jak by se hodila k jeho chlapcům doma, Zabimu a Lemarovi. Letos s Nahíl mluvili o tom, že by měli třetí dítě.</p>
<p>„A co teď?“ zeptá se Amra den předtím, než má Idrís odjet.</p>
<p>Toho dne dala Roši Idrísovi obrázek nakreslený tužkou na prázdném chorobopisu. Byly na něm dvě postavy, jak se dívají na televizi. Ukázal na tu s dlouhými vlasy. <emphasis>Tohle jsi ty?</emphasis></p>
<p><emphasis>A tohle jsi ty, Kaka Idrísi.</emphasis></p>
<p><emphasis>Tak ty jsi měla dlouhé vlasy? Předtím?</emphasis></p>
<p><emphasis>Sestra mi je každý večer česávala. Uměla to tak, aby to netahalo.</emphasis></p>
<p><emphasis>To asi byla hodná sestřička.</emphasis></p>
<p><emphasis>Až mi zase narostou, můžeš mi je česat ty.</emphasis></p>
<p><emphasis>To by se mi asi líbilo.</emphasis></p>
<p><emphasis>Nechoď nikam, Kaka. Neodjížděj.</emphasis></p>
<p>„Je to milá holčička,“ řekne Amře. A taky že je. Hezky vychovaná a skromná. S jistým pocitem provinilosti si vzpomene na Zabiho a Lemara doma v San José, kteří už dlouho prohlašují, že se jim nelíbí jejich afghánská jména, a kteří se rychle mění v malé despoty, takové ty panovačné americké děti, o nichž s Nahíl tvrdívali, že z jejich dětí nikdy nevyrostou.</p>
<p>„Je to bojovnice,“ řekne Amra.</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>Amra se opře o zeď. Kolem proběhnou dva zřízenci, kteří tlačí nemocniční vozík. Leží na něm chlapec s hlavou omotanou obvazem nasáklým krví a nějakou otevřenou ránou na stehně.</p>
<p>„Ostatní Afghánci z Ameriky nebo z Evropy si ji chodí fotit,“ řekne Amra. „Natáčejí si ji na video. Slibují. Pak odjedou domů a ukážou to svým rodinám. Je jako zvířátko v zoo. Nechám je, protože si říkám, že možná pomůžou. Ale oni zapomenou. Už se mi nikdy neozvou. Takže se znovu ptám, co teď?“</p>
<p>„Ta operace, kterou potřebuje,“ řekne. „Chtěl bych ji zařídit.“</p>
<p>Váhavě na něj pohlédne.</p>
<p>„V naší skupině je neurochirurgická klinika. Promluvím se svou ředitelkou. Zařídíme, aby mohla přiletět do Kalifornie a podstoupit tu operaci.“</p>
<p>„Ano, ale peníze?“</p>
<p>„Peníze seženeme. Když dojde na nejhorší, zaplatím to já.“</p>
<p>„Z peněženky.“</p>
<p>Zasměje se. „Říká se ‚z vlastní kapsy‘, ale ano.“</p>
<p>„Musíme získat svolení strýce.“</p>
<p>„Pokud se ještě někdy ukáže.“ Dívčina strýce nikdo neviděl ani o něm neslyšel od toho dne, kdy mu Idrís dal těch dvě stě dolarů.</p>
<p>Amra se na něj usměje. Nic takového ještě nikdy neudělal. Na tom, že se takhle po hlavě vrhl do tohoto závazku, je něco rozjařujícího, snad dokonce euforického. Připadá si plný energie. Skoro se mu zastaví dech. Je zaskočen, když mu do očí vstoupí slzy.</p>
<p>„<emphasis>Chvala</emphasis>,“ řekne mu. „Děkuju.“ Stoupne si na špičky a políbí ho na tvář.</p>
<p>„Přefiknul jsem jednu tu Holanďanku,“ pronese Tímúr. „Z toho večírku.“</p>
<p>Idrís vzhlédne od okénka. Obdivoval zrovna měkce hnědé vrcholky pohoří Hindúkuš natěsnané jeden vedle druhého v dáli pod nimi. Obrátí se k Tímúrovi, který sedí u uličky.</p>
<p>„Tu brunetku. Dal jsem si půlku vitamínu V a neslezl jsem z ní až do ranního svolávání k modlitbě.“</p>
<p>„Ježíšmarjá. Vyrosteš ty vůbec někdy?“ odvětí Idrís podrážděně, protože ho Tímúr opět zatížil informací o svém cizoložství, své nevěře, své groteskní šaškárně jak z nějakého študáckého bratrstva.</p>
<p>Tímúr se uculuje. „Pamatuj, bratranče, co se stane v Kábulu…“</p>
<p>„Tu větu, prosím tě, nedokončuj.“</p>
<p>Tímúr se rozesměje.</p>
<p>Někde vzadu v letadle probíhá menší oslava. Kdosi zpívá v paštštině a někdo bubnuje na polystyrenový tácek jako na <emphasis>tambúr</emphasis>.</p>
<p>„Nemůžu uvěřit, že jsme narazili na starého Nábího,“ zamumlá Tímúr. „Ježíši.“</p>
<p>Idrís vyloví z náprsní kapsy prášek na spaní, který si šetřil, a nasucho ho spolkne.</p>
<p>„Takže já sem příští měsíc pojedu zas,“ řekne Tímúr, založí si ruce a zavře oči. „Nejspíš to ještě pár dalších návštěv zabere, ale měli bychom být v pohodě.“</p>
<p>„Ty tomu Fárúkovi věříš?“</p>
<p>„Ne, k sakru. Proto tam zas pojedu.“</p>
<p>Fárúk je právník, kterého Tímúr najal. Jeho specialitou je pomáhat Afgháncům, kteří žijí v exilu, přihlásit se o své ztracené majetky v Kábulu. Tímúr vykládá o lejstrech, která Fárúk podá, o soudci, který, jak doufá, bude řízení předsedat, protože je to vzdálený bratranec Fárúkovy manželky. Idrís se znovu opře spánkem o okénko a čeká, až prášek zabere.</p>
<p>„Idrísi?“ řekne Tímúr tiše.</p>
<p>„Jo.“</p>
<p>„To byl pěkně smutnej průser, co jsme tam viděli, co?“</p>
<p><emphasis>Teď jsi to teda vystih, brácho</emphasis>. „Jo,“ odvětí Idrís.</p>
<p>„Tisíc tragédií na čtvereční míli, člověče.“</p>
<p>Brzy začne Idrísovi hučet v hlavě a rozmlží se mu vidění. Jak usíná, myslí na své rozloučení s Roši, na to, jak držel její prsty, říkal, že se spolu zase uvidí, jak tiše plakala, téměř neslyšně, s hlavou zabořenou do jeho břicha.</p>
<p>Cestou domů z letiště v San Francisku Idrís s láskou vzpomíná na šílený chaos kábulské dopravy. Je najednou divné jet s Lexusem ve spořádaných pruzích po stojedničce směrem na jih, bez děr ve vozovce, s tou spoustou užitečných dálničních značek. Všichni jsou tak zdvořilí, ukazují, pouštějí ostatní. Usměje se při vzpomínce na odvážné mladistvé taxikáře, jimž s Tímúrem v Kábulu svěřovali své životy.</p>
<p>Nahíl na sedadle spolujezdce je samá otázka. Bylo v Kábulu bezpečno? Jaké bylo jídlo? Nebylo mu špatně? Fotil a natáčel všechno? Snaží se, jak nejlépe může. Popíše jí školy rozstřílené dělostřelbou, squattery, kteří žijí v budovách beze střechy, žebráky, bláto, vrtkavé dodávky elektřiny, ale je to, jako by popisoval hudbu. Nedokáže to zpestřit živými detaily z Kábulu — jako třeba posilovnu uprostřed rozvalin s namalovaným obrázkem Schwarzeneggera, pověšeným v okně. Takové detaily si teď nedokáže vybavit, jeho popis mu zní povšechně, nevýrazně, jako běžná zpráva z tisku.</p>
<p>Chlapci na zadním sedadle ho na chvilku poslouchají, nebo to alespoň kvůli němu předstírají. Idrís cítí, jak se oba nudí. Pak Zabi, kterému je osm, požádá Nahíl, aby mu pustila film. Lemar, který je o dva roky starší, poslouchá o něco déle, ale brzy Idrís zaslechne hučení závodního auta z jeho Nintenda DS.</p>
<p>„Co to s vámi, kluci, je?“ vyčiní jim Nahíl. „Váš otec se právě vrátil z Kábulu. Copak nejste zvědaví? Nechcete se ho na něco zeptat?“</p>
<p>„To nic,“ přeruší ji Idrís. „Nech je.“ Ale přeci jen je naštvaný kvůli jejich nezájmu, jejich rozmarné nevědomosti o náhodné genetické loterii, která jim poskytla jejich privilegované životy. Cítí náhlý rozpor mezi sebou a svou rodinou, dokonce i Nahíl, jejíž otázky ohledně jeho cesty se točí kolem restaurací a nedostatku potrubí v budovách. Dívá se teď na ně vyčítavě, jako se nejspíš zpočátku místní dívali na něj, když dorazil do Kábulu.</p>
<p>„Jsem hrozně hladový,“ řekne.</p>
<p>„A co by sis dal?“ zeptá se Nahíl. „Suši, italské jídlo? U Oakridge mají nové lahůdkářství.“</p>
<p>„Pojďme si dát něco afghánského,“ odpoví jí.</p>
<p>Zajdou do Abe’s Kabob House na východním okraji San José, poblíž Berryessa Flea Market. Majitel restaurace, Abdulláh, je šedovlasý muž kolem šedesátky, s knírem jako řídítka a s rukama, které působí silně. On a jeho žena jsou jedni z Idrísových pacientů. Abdulláh na Idríse zamává zpoza pokladny, když s rodinou vejde do jeho restaurace. Abe’s Kabob House je malý rodinný podnik. Má jen osm stolů — přikrytých jen vinylovými, často ulepenými ubrusy — laminované jídelní lístky, na zdech plakáty z Afghánistánu, v rohu starý automat na limonádu. Abdulláh hosty přivítá, má na starosti pokladnu, sklízí. Veškeré kouzlo je zásluhou jeho ženy. Idrís už ji vidí vzadu v kuchyni, je nad něčím sehnutá, vlasy schované pod síťkou, oči přivřené kvůli páře kolem. Řekli Idrísovi, že se vzali s Abdulláhem v Pákistánu koncem sedmdesátých let, poté, co doma převzali vládu komunisté. V roce 1982 dostali azyl v USA. Toho roku se jim také narodila jejich dcera, Parí.</p>
<p>To ona si teď zapisuje objednávky. Parí je přátelská a zdvořilá, má světlou pleť jako její matka a z očí jí svítí stejná pevnost citů. I ona má podivně disproporční tělo, v horní polovině štíhlé a elegantní, ale pod linií pasu zatížené širokými boky, silnými stehny a velkými kotníky. Má na sobě jednu ze svých obvyklých volných sukní.</p>
<p>Idrís a Nahíl si objednají hnědou rýži a <emphasis>bolani</emphasis>. Chlapci se rozhodnou pro <emphasis>chapli kebaby</emphasis>, což se z věcí na jídelním lístku nejblíže podobá hamburgeru. Zatímco čekají na jídlo, Zabi řekne Idrísovi, že se jeho fotbalový tým dostal do finále. Hraje na pravém křídle. Zápas je v neděli. Lemar řekne, že má v sobotu kytarový recitál.</p>
<p>„A co budeš hrát?“ zeptá se Idrís pomalu, jak na něj doléhá pásmová nemoc.</p>
<p>„‚Paint it black.‘“</p>
<p>„Paráda.“</p>
<p>„Nejsem si jistá, jestli jsi dost cvičil,“ opatrně ho pokárá Nahíl.</p>
<p>Lemar odhodí papírový ubrousek, který stáčel do ruličky. „Mami! Vážně? Víš, čím musím každý den procházet? Mám tolik práce!“</p>
<p>Uprostřed jídla je přijde pozdravit Abdulláh a otírá si ruce o zástěru, kterou má zavázanou kolem pasu. Zeptá se, jak jim chutná jídlo, jestli jim může ještě něco donést.</p>
<p>Idrís mu řekne, že se s Tímúrem právě vrátili z Kábulu.</p>
<p>„A co pořád dělá Tímúr džán?“ zeptá se Abdulláh.</p>
<p>„Samou neplechu, jako vždycky.“</p>
<p>Abdulláh se zazubí. Idrís ví, že má Tímúra rád.</p>
<p>„A jak se daří obchodu s kebaby?“</p>
<p>Abdulláh si povzdychne. „Doktore Bašírí, kdybych chtěl někdy někoho proklít, řekl bych: ‚Kéž ti Bůh dá restauraci.‘“</p>
<p>Krátce se s Abdulláhem zasmějí.</p>
<p>Později, když odcházejí z restaurace a nastupují do auta, zeptá se Lemar: „Tati, a to dává jídlo zadarmo všem?“</p>
<p>„Jistěže ne,“ odpoví Idrís.</p>
<p>„Tak proč si od nás nevezme peníze?“</p>
<p>„Protože jsme Afghánci a protože jsem jeho doktor,“ odvětí Idrís, což je pravda jen zčásti. Má pocit, že hlavním důvodem je to, že je Tímúrův bratranec a že Tímúr byl ten, kdo před lety Abdulláhovi půjčil peníze na otevření restaurace.</p>
<p>Doma je Idrís nejdřív překvapený, když vidí, že jsou v obývacím pokoji a v chodbě strhané koberce, na schodišti koukají odhalená prkna a hřebíky. Pak si vzpomene, že předělávají interiér, nahrazují koberce masivním dřevem — širokými třešňovými prkny v barvě, které podlahář říkal <emphasis>měděný kotlík</emphasis>. Dvířka skříněk v kuchyni jsou osmirkovaná a tam, kde bývala mikrovlnka, zeje velká díra. Nahíl mu řekne, že v pondělí pracuje jen půl dne, aby se mohla dopoledne sejít s podlaháři a pak s Jasonem.</p>
<p>„Jasonem?“ Pak si vzpomene. Jason Speer, ten chlápek přes domácí kino.</p>
<p>„Přijde si to zaměřit. Už nám sehnal se slevou subwoofer a projektor. Posílá sem ve středu tři chlapy, aby začali s prací.“</p>
<p>Idrís přikývne. To domácí kino byl jeho nápad, něco, co vždycky chtěl. Jenže teď se cítí rozpačitě. Má pocit, že se ho to všechno netýká, Jason Speer, nové skříňky a podlahy v barvě měděného kotlíku, kotníčkové boty jeho dětí za 160 dolarů, žinylkové přehozy v jeho pokoji, ta energie, s jakou se s Nahíl za těmi věcmi hnali. Plody jeho ctižádosti mu teď připadají lehkomyslné a zbytečné. Jen mu připomínají tu strašlivou nerovnost mezi jeho životem a tím, co nalezl v Kábulu.</p>
<p>„Co se děje, lásko?“</p>
<p>„Pásmová nemoc,“ řekne Idrís. „Potřebuju se prospat.“</p>
<p>V sobotu zvládne ten kytarový recitál a v neděli skoro celý Zabiho fotbalový zápas. Během druhé půlky se vytratí, aby si na půl hodinky zdřímnul na parkovišti. Zabi si toho k jeho úlevě nevšimne. V neděli večer k nim přijde na večeři pár sousedů. Nechají kolovat fotky z Idrísovy cesty a zdvořile zhlédnou hodinové video z Kábulu, které jim Nahíl pustila, i když Idrís nechtěl. U večeře se Idríse ptají na jeho cestu a na situaci v Afghánistánu. Upíjí mojito a krátce odpovídá.</p>
<p>„Nedovedu si představit, jaké to tam je,“ říká Cynthia. Cynthia je instruktorka pilates z fitness centra, kam Nahíl chodí cvičit.</p>
<p>„Kábul, to je…,“ Idrís hledá ta správná slova. „Tisíc tragédií na čtvereční míli.“</p>
<p>„Jet tam musel být docela kulturní šok.“</p>
<p>„Ano, to byl.“ Idrís neřekne, že tím skutečným kulturním šokem byl pro něj návrat.</p>
<p>Nakonec se hovor stočí k poštovním loupežím, které se poslední dobou v okolí nebývale rozmohly.</p>
<p>Večer, když už leží v posteli, řekne Idrís: „Myslíš, že je nutné mít tohle všechno?“</p>
<p>„‚Tohle všechno‘?“ ptá se Nahíl. Vidí ji v zrcadle, jak si u umyvadla čistí zuby.</p>
<p>„Tohle. Všechny ty věci.“</p>
<p>„Ne, <emphasis>nepotřebujeme</emphasis> to, jestli to myslíš takhle,“ řekne. Vyplivne pastu do umyvadla a vykloktá si.</p>
<p>„Nemyslíš si, že je toho moc, toho všeho?“</p>
<p>„Tvrdě jsme pracovali, Idrísi. Nezapomínej na ty přijímací zkoušky, ty roky na medicíně a na právech, a na praxi. Nikdo nám nedal nic <emphasis>zadarmo</emphasis>. Nemusíme se za nic omlouvat.“</p>
<p>„Za cenu toho domácího kina jsme mohli v Afghánistánu postavit školu.“</p>
<p>Přijde za ním do ložnice, posadí se na postel a vyndá si kontaktní čočky. Má nádherný profil. Hrozně se mu líbí, jak mezi čelem a kořenem nosu nemá skoro nejmenší prohlubeň, její silné lícní kosti a štíhlý krk.</p>
<p>„Tak udělej obojí,“ řekne, obrátí se k němu a zamrká, aby si rozptýlila kapky do očí. „Nevidím důvod, proč bys nemohl.“</p>
<p>Idrís před několika lety přišel na to, že Nahíl finančně podporuje kolumbijského chlapce jménem Miguel. Nic mu o tom neřekla a vzhledem k tomu, že poštu a jejich finance měla na starosti ona, Idrís o tom léta nevěděl, dokud ji jednoho dne nezahlédl, jak čte dopis od Miguela. Jedna jeptiška ho přeložila ze španělštiny. Byla u toho i fotka, vysoký šlachovitý chlapec před slaměnou chýší, s fotbalovým míčem v ruce, a za ním nic, jen vychrtlé krávy a zelené kopce. Nahíl začala Miguela podporovat, když byla na právech. Už jedenáct let se tiše střídají Nahíliny šeky s Miguelovými fotkami a jeho vděčnými dopisy, přeloženými jeptiškou.</p>
<p>Sundá si prsteny a zeptá se ho: „Takže co má tohle být? Chytil jsi tam nějakou provinilost přeživšího?“</p>
<p>„Jen se teď na věci dívám trochu jinak.“</p>
<p>„Dobře. Tak toho využij. Ale přestaň se tak zkoumat a nerozmýšlej se tak dlouho.“</p>
<p>Té noci kvůli časovému posunu nemůže Idrís spát. Chvíli si čte, dívá se dole na opakování části <emphasis>Západního křídla</emphasis> a skončí u počítače v pokoji pro hosty, ze kterého Nahíl udělala pracovnu. Najde e-mail od Amry. Doufá, že se v pořádku vrátil domů a že se jeho rodině daří dobře. V Kábulu už dlouho „rozhněvaně“ prší, píše mu, a v ulicích je po kotníky bláta. Déšť způsobil záplavy a asi dvě stě rodin musel v Šomalí, severně od Kábulu, evakuovat vrtulník. V Kábulu se zpřísňují bezpečnostní opatření kvůli tomu, že Kábul podporuje Bushovu válku v Iráku a očekává se odveta al-Káidy. Na poslední řádce píše <emphasis>Mluvil jsi už s vaší ředitelkou?</emphasis></p>
<p>Pod Amřiným emailem je připojený krátký odstavec od Roši, který Amra přepsala. Píše se tam:</p>
<p><emphasis> </emphasis></p>
<p><emphasis>Salám, Kaka Idrísi,</emphasis></p>
<p><emphasis>inšalláh, doufám, že jsi v pořádku dorazil do Ameriky. Jsem si jistá, že tě tvá rodina moc ráda zase viděla. Každý den na tebe myslím. Každý den se dívám na ty filmy, které jsi mi koupil. Líbí se mi všechny. Je mi smutno, že tady nejsi a nedíváš se se mnou. Cítím se dobře a Amra džán se o mě dobře stará. Prosím, pozdravuj ode mě svou rodinu. Inšalláh, snad se brzy uvidíme v Kalifornii.</emphasis></p>
<p><emphasis>S úctou,</emphasis></p>
<p><emphasis>Rošana</emphasis></p>
<p>Odpoví Amře, poděkuje jí, napíše, že je mu líto to s tou povodní. Doufá, že deště ustanou. Řekne jí, že si o Roši promluví se svou šéfovou tenhle týden. Pod to napíše:</p>
<p><emphasis>Salám, Roši džán,</emphasis></p>
<p><emphasis>děkuji ti za tvůj milý vzkaz. Jsem moc rád, že jsi mi napsala. Také na tebe hodně myslím. Řekl jsem o tobě své rodině a nemohou se dočkat, až tě poznají, hlavně mí synové, Zabi džán a Lemar džán, kteří se na tebe hodně vyptávají. Všichni se těšíme na tvůj příjezd. Posílám ti pozdravy.</emphasis></p>
<p><emphasis>Kaka Idrís</emphasis></p>
<p>Odhlásí se a jde si lehnout.</p>
<p>Když v pondělí vejde do své ordinace, přivítá ho spousta vzkazů na záznamníku. Košík je přeplněný žádostmi o další předpisy na léky, které čekají na jeho souhlas. Musí se probrat více než sto šedesáti emaily a hlasovou schránku má úplně plnou. Prolétne v počítači svůj rozvrh a s hrůzou zjistí, že má celý týden v rozpisu naobjednáno hodně lidí navíc — vsuvky, jak jim doktoři říkají. Co je horší, uvidí se odpoledne s obávanou paní Rasmussenovou, obzvláště nepříjemnou konfliktní ženou. Už léta má nejasné symptomy, které nereagují na žádnou léčbu. Už z pomyšlení na její nepřátelskou naléhavost se zpotí. A jeden ze vzkazů na záznamníku je od jeho ředitelky, Joan Schaefferové. Oznamuje mu, že jeden pacient, jemuž těsně před odjezdem do Kábulu stanovil diagnózu zápalu plic, měl místo toho, jak se ukázalo, městnavé srdeční selhání. Příští týden bude ten případ použit při kazuistickém semináři, což je každoměsíční video konference, na kterou se dívají všechna zařízení. Chyby lékařů, kteří zůstanou v anonymitě, se tam používají, aby se na příkladech ostatní poučili. Tahle anonymita moc nefunguje, jak Idrís ví. Nejméně polovina lidí v místnosti bude znát pachatele.</p>
<p>Cítí, jak ho rozbolela hlava.</p>
<p>Celé dopoledne zoufale nestíhá. Přijde tam bez objednání pacient s astmatem, který potřebuje respirační léčbu a kontinuální monitorování peak flow a sycení krve kyslíkem. Jeden manažer ve středních letech, kterého Idrís viděl před třemi roky, přijde s rozvíjejícím se infarktem přední stěny. Idrís se dostane na oběd až v půl jedné. V konferenční místnosti, kde doktoři jedí, si párkrát otráveně kousne do suchého krůtího sendviče a snaží se dočíst si poznámky. Odpovídá na pořád stejné otázky kolegů. Bylo v Kábulu bezpečno? Co si Afghánci myslí o americké přítomnosti? Odpovídá krátce a úsporně, myslí na paní Rasmussenovou, na vzkazy, na které je potřeba odpovědět, na recepty, které ještě musí schválit, na tři vsuvky ještě ten den odpoledne, na nadcházející kazuistický seminář, na řemeslníky, kteří u něj doma řežou a vrtají a zatloukají hřebíky. Když mluví o Afghánistánu — a překvapuje ho, jak brzy a nepostřehnutelně se to přihodilo — má náhle podobný pocit, jako když se člověk baví o emocionálně vysilujícím filmu, na který se nedávno díval, ale jehož účinek už začíná vyprchávat.</p>
<p>Ukazuje se, že tenhle týden bude jeden z nejtěžších v jeho profesní kariéře. I když to měl v úmyslu, nakonec nenajde čas promluvit si s Joan Schaefferovou o Roši. Po celý týden se ho drží mizerná nálada. Doma je odměřený na chlapce, jdou mu na nervy řemeslníci, kteří pořád courají tam a zpátky, a všechen ten rámus. Jeho spánkový režim se teprve musí vrátit do normálu. Dostane další dva maily od Amry, další doplnění nejnovějších informací o situaci v Kábulu. Rabía Balchí, ženská nemocnice, už zase otevřela. Karzajův kabinet umožní kabelovým televizím vysílat pořady, jako výzvu islámským konzervativcům, kteří se stavěli proti tomu. V dodatku na konci druhého mailu píše, že Roši se uzavřela do sebe, od té doby, co odjel, a znovu ho žádá, aby promluvil se svou šéfovou. Odejde od klávesnice. Vrátí se k ní později, stydí se za to, jak ho Amřin vzkaz podráždil, v jak velkém pokušení byl, byť jen na chvilku, napsat jí velkými písmeny: PROMLUVÍM. AŽ PŘIJDE ČAS.</p>
<p>„Doufám, že to proběhlo v pořádku.“</p>
<p>Joan Schaefferová sedí za svým stolem s rukama sepjatýma v klíně. Je to radostná energická žena, s kulatým obličejem a hrubými bílými vlasy. Zírá na něj přes úzké brýle na čtení, posazené na kořeni nosu. „Chápete, že nešlo o to vás nějak napadat.“</p>
<p>„Ano, samozřejmě,“ řekne Idrís. „Chápu.“</p>
<p>„A nemusíte se cítit špatně. Mohlo se to stát komukoli z nás. SS a zápal plic se na rentgenu špatně odliší.“</p>
<p>„Díky, Joan.“ Vstane, že už půjde, a u dveří se zastaví. „Ehm, ještě něco jsem s vámi chtěl probrat.“</p>
<p>„Jistě. Jistě. Posaďte se.“</p>
<p>Znovu se posadí. Řekne jí o Roši, popíše zranění, nedostatek prostředků v nemocnici Vezíra Akbara Chána. Svěří se jí s tím, co slíbil Amře a Roši. Když o tom mluví nahlas, cítí tíhu svého slibu, kterou v Kábulu necítil, když stál s Amrou na chodbě a ona ho políbila na tvář. Je nešťastný z toho, že je to podobný pocit, jako by koupil něco, co nechtěl.</p>
<p>„Bože můj, Idrísi,“ řekne Joan a zavrtí hlavou, „to vám chválím. Ale je to tak hrozné. Chudák dítě. Nedovedu si to vůbec představit.“</p>
<p>„Já vím,“ říká. Ptá se, jestli by byla skupina ochotná její proceduru zaplatit. „Nebo <emphasis>procedury</emphasis>. Odhaduju, že bude potřebovat víc než jednu.“</p>
<p>Joan vzdychne. „To bych si přála. Ale upřímně řečeno pochybuju o tom, že by to správní rada schválila, Idrísi. Dost o tom pochybuju. Víte, že jsme posledních pět let v červených číslech. A že s tím jsou spojené i složité právní otázky.“</p>
<p>Čeká na jeho reakci, možná je připravena na to, že její slova zpochybní nebo vznese nějakou námitku, ale on to neudělá.</p>
<p>„Chápu,“ řekne.</p>
<p>„Měl byste být schopný najít humanitární organizaci, která takové věci dělá, ne? Bude to chtít dost práce, ale…“</p>
<p>„Podívám se na to. Díky, Joan.“ Znovu vstane, překvapený, že se cítí uvolněnější, že se mu po její odpovědi téměř ulevilo.</p>
<p>Dodělat domácí kino trvá ještě měsíc, ale je to zázrak. Obraz promítaný z projektoru upevněného na stropě je ostrý, pohyby na 102-palcovém plátně jsou pozoruhodně plynulé. 7.1 kanálový surround zvuk, grafický ekvalizér a basové absorpční pasti, které dali do všech čtyř rohů, udělaly s akustikou zázraky. Dívají se na <emphasis>Piráty z Karibiku</emphasis>, kluci, nadšení z technologie, sedí z obou stran vedle něho a společně jedí popcorn z kyblíku, který má na klíně. Usnou, ještě než dojde na vleklou bojovou scénu ve finále.</p>
<p>„Dám je spát,“ řekne Idrís Nahíl.</p>
<p>Odnese je jednoho po druhém. Chlapci rostou, jejich štíhlá těla se prodlužují s děsivou rychlostí. Když je oba ukládá do postele, uvědomuje si, jaké ho kvůli nim čeká trápení. Za rok, maximálně za dva, bude nahrazen. Kluky okouzlí jiné věci a jiní lidé a on s Nahíl jim budou překážet. Idrís toužebně vzpomíná na to, když byli malí, bezmocní a úplně na něm závislí. Pamatuje si, jak se Zabi vždycky bál různých děr v zemi, jak je obcházel v širokých, neohrabaných kruzích. Jednou, když se s Lemarem dívali na starý film, zeptal se Idríse, jestli už žil v době, kdy byl svět ještě černobílý. Usměje se při té vzpomínce. Políbí své syny na tvář.</p>
<p>Sedí ve tmě a dívá se, jak Lemar spí. Teď vidí, že své chlapce posuzoval příliš ukvapeně a nespravedlivě. A že i sám sebe soudil příliš tvrdě. Není žádný zločinec. Všechno, co vlastní, si zasloužil. V devadesátých letech, kdy polovina chlapů, které zná, běhala po klubech a za holkama, byl zabořený do knih, ploužil se po nemocničních chodbách ve dvě ráno, vzdal se svého volného času, pohodlí, spánku. Svá léta mezi dvacátým a třicátým rokem věnoval medicíně. Zaplatil za to. Proč by se měl cítit špatně? Tohle je jeho rodina. Je to jeho život.</p>
<p>Během posledního měsíce se pro něj Roši stala někým abstraktním, jako postava v nějaké divadelní hře. Spojení mezi nimi zesláblo. To nečekaně důvěrné přátelství, na které v nemocnici narazil, tak naléhavé a neodkladné, vyprchalo do čehosi nevýrazného. Zážitek ztratil svou sílu. Poznává, že to prudké odhodlání, které se ho zmocnilo, bylo ve skutečnosti jen iluzí, přeludem. Dostal se pod vliv čehosi, co je jako droga. Vzdálenost mezi ním a dívkou mu teď připadá obrovská. Zdá se mu nekonečná, nepřekonatelná, a slib, který jí dal, mu připadá jako chyba, lehkomyslný omyl, hrozné nepochopení možností jeho vlastních sil, vůle a povahy. Něco, na co je nejlepší zapomenout. Není toho schopen. Je to tak prosté. Během posledních dvou týdnů dostane od Amry další tři emaily. Jeden si přečte a neodepíše. Další dva smaže bez přečtení.</p>
<p>Ve frontě v knihkupectví je asi dvanáct nebo třináct lidí. Sahá od provizorního pódia až k regálu s časopisy. Vysoká žena se širokým obličejem rozdává lidem v řadě malé žluté lepicí papírky, aby na ně napsali své jméno a případné osobní vzkazy, které chtějí vepsat do knihy. Prodavačka na konci fronty pomáhá lidem nalistovat titulní stranu.</p>
<p>Idrís je skoro na konci fronty, v ruce jeden výtisk. Žena před ním, které je kolem padesátky a má krátké blond vlasy, se k němu obrátí a zeptá se: „Četl jste to?“</p>
<p>„Ne,“ odpoví.</p>
<p>„My to budeme číst příští měsíc u nás v klubu. Jsem na řadě s výběrem knihy.“</p>
<p>„Aha.“</p>
<p>Zamračí se a položí si dlaň na hruď. „Doufám, že to lidé budou číst. Je to tak dojemný příběh. Tak inspirující. Vsadím se, že to zfilmují.“</p>
<p>Co jí řekl, je pravda. Nečetl tu knihu a pochybuje, že někdy bude. Nemá pocit, že by měl odvahu znovu sám sebe vidět na těch stránkách. Ale ostatní to číst budou. A až to udělají, bude odhalen. Lidé se to dozvědí. Nahíl, jeho synové, jeho kolegové. Při tom pomyšlení se mu dělá špatně.</p>
<p>Znovu knihu otevře, přelétne věnování, biografické údaje o spoluautorce, která knihu jako takovou napsala. Znovu se podívá na fotku na záložce knihy. Zranění na ní není poznat. Jestli má nějakou jizvu, což určitě má, je schovaná pod dlouhými vlnitými černými vlasy. Roši má na sobě blůzu s malými zlatými korálky, náhrdelník s přívěškem vyjadřujícím slovo Alláh, lazuritové náušnice. Opírá se o strom, dívá se přímo do kamery, usmívá se. Vzpomene si na ty postavičky s tyčkami místo rukou a nohou, které mu nakreslila. <emphasis>Neodcházej. Neodjížděj, Kaka</emphasis>. V mladé ženě nepoznává ani kousíček toho roztřeseného stvoření, které před šesti lety nalezl za závěsem. Idrís se podívá na stránku s věnováním.</p>
<p><emphasis>Dvěma andělům v mém životě: mé matce Amře a mému Kaka Tímúrovi. Vy jste mí zachránci. Vděčím vám za všechno.</emphasis></p>
<p>Fronta se pohne. Žena s krátkými blond vlasy už má knihu podepsanou. Odejde a Idrís s bušícím srdcem postoupí vpřed. Roši zvedne oči. Přes oranžovou blůzu s dlouhými rukávy má na sobě afghánský šál a malé oválné stříbrné náušnice. Oči má tmavší, než si je pamatuje, a její tělo zaoblily ženské křivky. Ani nemrkne, když se na něj dívá, a ačkoli nijak zjevně nenaznačí, že ho poznala, i přes to, že její úsměv je zdvořilý, je v jejím výrazu cosi pobaveného a vzdáleného, něco rozpustilého, potutelného, nebojácného. Odzbrojí ho to a najednou všechna ta slova, co si poskládal — dokonce i sepsal a cestou sem v duchu nazkoušel — zmizí a dojde mu řeč. Nedokáže se přimět nic říct. Jen tam tak stojí a vypadá trochu přihlouple.</p>
<p>Prodavačka si odkašle. „Pane, když mi dáte svou knihu, nalistuji vám titulní stránku a Roši vám ji podepíše.“</p>
<p>Ta kniha. Idrís se podívá dolů a všimne si, že ji svírá v rukou. Samozřejmě že sem nepřišel proto, aby si ji nechal podepsat. To by bylo bolestné — absurdně bolestné — po tom všem. Přesto se ale vidí, jak jí knihu podává, prodavačka nalistuje správnou stránku a Rošina ruka pod název knihy něco načmárá. Už mu zbývají jen vteřiny, aby něco řekl. Ne že by to zmírnilo tu neospravedlnitelnou věc, ale protože má pocit, že jí to dluží. Ale když mu prodavačka knihu podá, nedokáže najít slova. Přeje si, aby měl alespoň špetku Tímúrovy odvahy. Znovu se na Roši podívá. Ona už se dívá za něj, na dalšího ve frontě.</p>
<p>„Já…,“ začne.</p>
<p>„Fronta musí postupovat, pane,“ přeruší ho prodavačka.</p>
<p>Svěsí hlavu a odejde.</p>
<p>Nechal auto na parkovišti za knihkupectvím. Cesta k němu mu připadá jako ta nejdelší v jeho životě. Otevře dveře od auta a zastaví se, než do něj nastoupí. Rukama, které se ještě pořád třesou, knihu znovu prolistuje. Načmáraná slova nejsou podpis. Napsala mu tam anglicky dvě věty.</p>
<p>Sklapne knihu a zavře oči. Nejspíš by měl cítit úlevu. Ale část něho si přeje něco jiného. Možná, kdyby se na něho zašklebila, pronesla něco dětinského, plného odporu a zášti. Výbuch zloby. Možná by to bylo lepší. Místo toho jen čisté a diplomatické propuštění. A tahle poznámka. <emphasis>Neboj. Ty tam nejsi.</emphasis> Projev laskavosti. Možná, přesněji řečeno, spíš projev shovívavosti. Mělo by se mu ulevit. Ale bolí to. Cítí tu ránu, jako by ho někdo vzal sekyrou po hlavě.</p>
<p>Poblíž je pod jilmem lavička. Dojde k ní a nechá tam knihu ležet. Vrátí se k autu a posadí se za volant. A teprve po hodné chvíli si věří natolik, aby mohl otočit klíčkem v zapalování a odjet pryč.</p>
</section>
<section>
<empty-line /><p> část šestá
<strong>Únor 1974</strong></p>
<p><strong>Redakční poznámka,</strong></p>
<p><strong>Parallaxe č. 84 (zima 1974), s. 5</strong><strong></strong></p>
<p><strong>Vážení čtenáři:</strong></p>
<p><strong>Před pěti lety, když jsme začali vydávat v každém čtvrtletí rozhovory s málo známými básníky, jsme nemohli předvídat, jak začnou být populární. Mnozí z vás se dožadovali dalších a vaše nadšené dopisy připravily cestu tomu, aby se z těchto vydání stala tady v </strong><strong><emphasis>Parallaxi</emphasis></strong><strong> každoroční tradice. Profily se už staly oblíbenými i mezi našimi kmenovými zaměstnanci. Tyto články vedly k objevení, nebo znovuobjevení některých výrazných básníků a k opožděnému ocenění jejich práce.</strong></p>
<p><strong>Nad tímto současným číslem se bohužel vznáší stín. Umělkyní, představenou v tomto čtvrtletí, je Níla Wahdatíová, afghánská básnířka, s níž minulou zimu udělal rozhovor Étienne Boustouler ve městě Courbevoie nedaleko Paříže. Budete se mnou jistě souhlasit, že madame Wahdatíová poskytla panu Boustoulerovi jeden z nejobjevnějších a nejupřímnějších rozhovorů, které jsme kdy uveřejnili. S velkým zármutkem jsme se dozvěděli o jejím předčasném skonu krátce po tomto interview. Básnická komunita ji bude velmi postrádat. Zůstala po ní její dcera.</strong></p>
<p>To načasování je podivné. Dveře výtahu se otevřou v tu chvíli — ale přesně v tu chvíli — kdy se rozdrnčí telefon.</p>
<p>Parí to zvonění slyší, protože přichází z Julienova bytu, který je na konci úzké, slabě osvětlené chodby, a tudíž nejblíž k výtahu. Instinktivně vytuší, kdo to volá, a soudě podle výrazu v Julienově obličeji on to ví také.</p>
<p>Julien už nastoupil do výtahu a říká: „Nech to zvonit.“</p>
<p>Za ní je ta odměřená žena odshora. Netrpělivě na Parí civí. Julien jí říká <emphasis>La chévre</emphasis>, kvůli chlupům na bradě, díky nimž připomíná kozu.</p>
<p>„Pojďme, Parí. Už máme zpoždění,“ řekne Julien.</p>
<p>Zarezervoval na sedmou hodinu stůl v té nové restauraci v šestnáctém obvodu, která vzbudila rozruch svým <emphasis>poulet braisé</emphasis>, <emphasis>sole cardinale</emphasis> a telecími játry se šery octem. Mají sraz s Christianem a Aurelií, což jsou Julienovi staří přátelé z univerzity — z jeho studentských let, když ještě neučil. Mají se setkat v šest třicet a už je šest patnáct. Musejí dojít na Métro, dojet na Muette a pak přejít šest bloků k restauraci.</p>
<p>Telefon pořád zvoní.</p>
<p>Kozí žena zakašle.</p>
<p>Julien řekne teď už pevnějším tónem: „Parí?“</p>
<p>„To nejspíš volá Maman,“ Parí na to.</p>
<p>„Ano, to je mi jasné.“</p>
<p>Parí se nějakým iracionálním způsobem domnívá, že si její matka — se svým nezměrným talentem pro drama — zvolila právě tento konkrétní okamžik, aby jí zavolala a donutila ji rozhodnout se: buď nastoupit s Julienem do výtahu, nebo zvednout telefon.</p>
<p>„Mohlo by to být důležité,“ řekne.</p>
<p>Julien vzdychne.</p>
<p>Když se za ním zavřou dveře výtahu, opře se o zeď na chodbě. Zaboří ruce hluboko do kapes baloňáku a na chvilku vypadá jako nějaký policista z Melvillova filmu.</p>
<p>„Budu tu za minutku,“ slíbí Parí.</p>
<p>Julien na ni vrhne skeptický pohled.</p>
<p>Jeho byt je malý. Šest rychlých kroků přes chodbu, mine kuchyň a už sedí na kraji postele a natahuje se pro telefon na jediném nočním stolku, který se jim tam vejde. Výhled je odsud ale nádherný. Teď prší, ale když je jasno, je z okna obráceného na východ vidět skoro celý devatenáctý a dvacátý obvod.</p>
<p>„<emphasis>Oui, allo?</emphasis>“ řekne do sluchátka.</p>
<p>Ozve se mužský hlas. „<emphasis>Bonsoir</emphasis>. Mluvím s mademoiselle Parí Wahdatíovou?“</p>
<p>„Kdo volá?“</p>
<p>„Vy jste dcera madame Níly Wahdatíové?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Jsem doktor Delaunay. Volám kvůli vaší matce.“</p>
<p>Parí zavře oči. Krátký provinilý pocit vystřídá obvyklá obava. Takových telefonátů už vzala tolik, že by se nedaly spočítat, přicházejí čas od času už od doby dospívání, a vlastně ještě dříve — jednou, v páté třídě, byla právě uprostřed zkoušky ze zeměpisu a učitel ji musel přerušit, doprovodit ji na chodbu a tiše jí vysvětlit, co se stalo. Tyhle hovory jsou pro Parí dobře známé, ale ani jejich mnohost u ní nikdy nevedla ke lhostejnosti. Při každém z nich si říká: <emphasis>Tentokrát, tentokrát je to ono</emphasis>, a pokaždé zavěsí a pospíchá za Maman. Julien říká Parí mluvou ekonomů, že když omezí poskytovanou pozornost, možná poptávka po ní také ustane.</p>
<p>„Měla nehodu,“ řekne doktor Delaunay.</p>
<p>Parí stojí u okna a poslouchá, zatímco jí to doktor vykládá. Omotává si kolem prstu telefonní šňůru a zase ji rozmotává, zatímco doktor popisuje návštěvu její matky v nemocnici, tržnou ránu na čele, stehy, preventivní injekci tetanu, dočištění peroxidem, lokální antibiotika, obvazy. Paríiny vzpomínky zalétnou k tomu, jak jí bylo deset let a jednoho dne přišla ze školy a našla na kuchyňském stole pětadvacet franků a napsaný vzkaz: <emphasis>Odjela jsem s Marcem do Alsaska. Pamatuješ si ho. Vrátím se za pár dní. Nezlob tady. (Neponocuj!) Je t’aime. Maman.</emphasis> Roztřesená Parí stála v kuchyni s očima zalitýma slzami a říkala si, že dva dny přeci nejsou tak hrozné, že to není tak dlouho.</p>
<p>Doktor se jí na něco ptá.</p>
<p>„Promiňte?“</p>
<p>„Říkal jsem, jestli si pro ni, mademoiselle, přijedete a vezmete ji domů? To zranění není tak vážné, víte, ale pravděpodobně bude lepší, když nepojede domů sama. Nebo bychom jí mohli zavolat taxi.“</p>
<p>„Ne. To není potřeba. Měla bych tam být během půl hodiny.“</p>
<p>Sedí na posteli. Julien bude naštvaný, nejspíš se bude cítit trapně před Christianem a Aurelií, na jejichž názoru mu, zdá se, hodně záleží. Parí nechce jít na chodbu a mluvit s Julienem. Ani nechce jet do Courbevoie a mluvit s matkou. Místo toho by si raději lehla a poslouchala, jak vítr žene kapky deště do okna, dokud by neusnula.</p>
<p>Zapálí si cigaretu a neodpoví, když Julien vstoupí za ní do místnosti a řekne: „Ty nejdeš, viď?“</p>
<p><strong>Úryvek z článku „Afghánský slavík“, </strong></p><empty-line /><p><strong>rozhovoru s Nílou Wahdatíovou, </strong></p><empty-line /><p><strong>který udělal Étienne Boustouler,</strong></p>
<p><strong>Parallaxe č. 84 (zima 1974), s. 33</strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong>eb:</strong><strong> Takže, jestli to chápu správně, vy jste napůl Afghánka a napůl Francouzka?</strong></p>
<p><strong>nw: </strong><strong>Má matka byla Francouzka, ano. Byla z Paříže.</strong></p>
<p><strong>eb: </strong><strong>Ale vašeho otce poznala v Kábulu. Tam jste se narodila.</strong></p>
<p><strong>nw: </strong><strong>Ano. Poznali se tam, roku 1927. Na jedné formální večeři v Královském paláci. Má matka doprovázela svého otce — mého dědečka — kterého poslali do Kábulu, aby radil králi Amánulláhovi s jeho reformami. Znáte krále Amánulláha?</strong></p>
<p><strong>Sedíme v obývacím pokoji Níly Wahdatíové na třicátém podlaží jedné obytné budovy ve městě Courbevoie, kousek severozápadně od Paříže. Místnost je malá, ne moc dobře osvětlená a není v ní mnoho nábytku: šafránově žlutý gauč, kávový stolek, dvě vysoké knihovny. Sedí zády k oknu. Otevřela ho, aby vyvětrala kouř z cigaret, které kouří jednu za druhou.</strong></p>
<p><strong>Níla Wahdatíová uvádí, že je jí čtyřiačtyřicet. Je to mimořádně přitažlivá žena, možná už za vrcholem své krásy, ale ne daleko. Má nádherné lícní kosti, pěknou pleť, štíhlý pas. Bystré koketní oči a pronikavý pohled, při němž má člověk pocit, jako by ho zároveň zkoumala, testovala, okouzlovala a hrála si s ním. Mám ten dojem, že jsou stále ještě obávaným nástrojem svádění. Nemá žádný makeup, jen rtěnku, malinko rozmazanou v koutku úst. Přes čelo má šátek, na sobě džíny a přes ně vybledlou fialovou blůzu, žádné ponožky ani boty. Ačkoli je teprve jedenáct hodin dopoledne, nalívá si nevychlazené Chardonnay. Žoviálně mi také sklenku nabídne a já odmítnu.</strong></p>
<p><strong>nw: </strong><strong>Byl to nejlepší král, jakého kdy měli.</strong></p>
<p><strong>Ta poznámka mi připadá zajímavá kvůli volbě osoby.</strong></p>
<p><strong>eb: </strong><strong>„Měli“? Vy se nepovažujete za Afghánku?</strong></p>
<p><strong>nw:</strong><strong> Řekněme, že jsem se rozešla se svou komplikovanější polovinou.</strong></p>
<p><strong>Zajímá mě, o co jde.</strong></p>
<p><strong>nw: </strong><strong>Kdyby uspěl, tím myslím krále Amánulláha, možná bych na vaši otázku odpověděla jinak.</strong></p>
<p><strong>Požádám ji, aby mi to vysvětlila.</strong></p>
<p><strong>nw:</strong><strong> Víte, on se jednoho rána vzbudil, myslím krále, a vyhlásil svůj plán zemi přetvořit — i kdyby se bránila zuby nehty — aby vznikl nový, osvícenější národ. Můj Bože! prohlásil. Už žádné závoje, především. Představte si, pane Boustoulere, ženu v Afghánistánu zatčenou za to, že nosí burku! Když se jeho žena, královna Surajja, objevila na veřejnosti s odhalenou tváří? </strong><strong><emphasis>Oh là là</emphasis></strong><strong>. Plíce mulláhů v ten moment zadržely tolik dechu, že by to naplnilo tisíc </strong><strong><emphasis>Hindenburgů</emphasis></strong><strong>. A už žádná polygamie, prohlásil! A tohle, chápejte, v zemi, kde králové mívali zástupy konkubín a nikdy ani nespatřili většinu dětí, které tak lehkovážně zplodili. A odteď, tvrdil, vás nikdo nemůže nutit k sňatku. A už žádné ceny za nevěsty, ušlechtilé afghánské ženy, a žádné sňatky dětí. A ještě něco: Všichni budete chodit do školy.</strong></p>
<p><strong>eb: </strong><strong>Takže to tedy byl vizionář.</strong></p>
<p><strong>nw: </strong><strong>Nebo blázen. Vždycky mi připadalo, že je mezi nimi jen nebezpečně tenká hranice.</strong></p>
<p><strong>eb:</strong><strong> A co se s ním stalo?</strong></p>
<p><strong>nw: </strong><strong>Odpověď je stejně složitá, jako předvídatelná, monsieur Boustoulere. Džihád, samozřejmě. Mulláhové a kmenoví vůdci proti němu vyhlásili džihád. Představte si tisíce pěstí zdvižených k nebi! Král pohnul zemí, víte, ale byl obklopen mořem fanatiků, a vy dobře víte, co se stane, když se zachvěje dno oceánu, pane Boustoulere. Na ubohého krále se snesla obrovská vlna vousaté rebelie a bezmocně mávajícího rukama ho odnesla a vyvrhla na indické pobřeží, pak do Itálie a nakonec do Švýcarska, kde se vyplazil z bláta a zemřel v exilu jako rozčarovaný starý muž.</strong></p>
<p><strong>eb: </strong><strong>A země, jak ta vypadala pak? Soudím, že vám moc nevyhovovala.</strong></p>
<p><strong>nw: </strong><strong>To bylo vzájemné.</strong></p>
<p><strong>eb: </strong><strong>A proto jste se v roce 1955 odstěhovala do Francie.</strong></p>
<p><strong>nw: </strong><strong>Do Francie jsem se přestěhovala, protože jsem chtěla svou dceru uchránit před určitým způsobem života.</strong></p>
<p><strong>eb:</strong><strong> A jaký život by to byl?</strong></p>
<p><strong>nw:</strong><strong> Nechtěla jsem, aby se proti své vůli a povaze stala jednou z těch přičinlivých smutných žen, připravených na celoživotní tichou službu, v neustálé obavě, že ukážou, řeknou nebo udělají něco špatně. Ženy, ze kterých na Západě — třeba tady ve Francii — udělali hrdinky za jejich těžký život, které na dálku obdivují lidé, kteří by nevydrželi být na jejich místě ani jediný den. Ženy, které vidí, jak jsou jejich přání potlačována a jak se vzdávají svých snů, a přesto — a to je na tom to nejhorší, pane Boustoulere — když je člověk potká, usmívají se a předstírají, že vůbec žádné pochybnosti nemají. Jako by vedly záviděníhodné životy. Ale když se podíváte zblízka, uvidíte bezmocný výraz, zoufalství, a to, v jakém rozporu je s jejich projevovanou dobrou náladou. Je to opravdu žalostné, pane Boustoulere. Tohle jsem pro svou dceru nechtěla.</strong></p>
<p><strong>eb: </strong><strong>Soudím, že ona tohle všechno chápe?</strong></p>
<p><strong>Zapálí si další cigaretu.</strong></p>
<p><strong>nw:</strong><strong> No, děti nikdy nejsou vším, v co člověk doufal, pane Boustoulere.</strong></p>
<p>Na pohotovosti řekne Parí mrzutá sestřička, ať si počká u příjmu vedle regálu na kolečkách plného psacích podložek a chorobopisů. Parí udivuje, že existují lidé, kteří dobrovolně stráví mládí studiem profesí, které je pak zanechají na takovémhle místě. Vůbec to nechápe. Nemocnice nesnáší. Nesnáší pohled na lidi v žalostném stavu, ten odporný pach, záludně projíždějící nemocniční vozíky, chodby s monotónními obrazy na zdech a ty věčné pagery.</p>
<p>Ukáže se, že doktor Delaunay je mladší, než Parí čekala. Má štíhlý nos, tenká ústa a husté blond kadeře. Vyvede ji dvoukřídlými létacími dveřmi na hlavní chodbu pohotovosti.</p>
<p>„Když vaše matka dorazila,“ řekne důvěrným tónem, „byla poněkud podroušená…Vás to, zdá se, nepřekvapuje.“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Nepřekvapilo to ani většinu ošetřujícího personálu. Říkají, že tu má otevřený účet. Já jsem tu nový, takže jsem samozřejmě ještě neměl to potěšení.“</p>
<p>„Jak zlé to bylo?“</p>
<p>„Byla dost popudlivá,“ řekne doktor. „A celkem teatrální, měl bych dodat.“</p>
<p>Chápavě se na sebe pousmějí.</p>
<p>„Bude v pořádku?“</p>
<p>„Ano, z krátkodobého hlediska,“ odvětí doktor Delaunay. „Ale musím doporučit, celkem důrazně, aby omezila své pití. Tentokrát měla štěstí, ale kdo dokáže odhadnout, jak to dopadne příště…“</p>
<p>Parí přikývne. „Kde je?“</p>
<p>Doktor ji odvede zpátky na pohotovost a kousek za roh. „Lůžko číslo tři. Za chvíli tam dorazím s příkazem k propuštění.“</p>
<p>Parí mu poděkuje a vydá se k matčině posteli.</p>
<p>„<emphasis>Salut, Maman</emphasis>.“</p>
<p>Její matka se unaveně usměje. Vlasy má rozcuchané a ponožky každou jinou. Čelo jí omotali obvazem a do levé ruky má zavedenou bezbarvou nitrožilní výživu. Má na sobě nemocniční košili oblečenou obráceně a ani si ji pořádně nezavázala. Vpředu je trochu rozevřená a Parí zahlédne kousek tlusté vertikální jizvy, kterou má matka po císařském řezu. Parí se jí před pár lety ptala, proč nemá horizontální jizvu, jak bývá obvyklé, a Maman jí řekla, že to doktoři tehdy vysvětlovali nějakým technickým důvodem, a že už si ho nepamatuje. <emphasis>Hlavní je</emphasis>, řekla, <emphasis>že tě dostali ven.</emphasis></p>
<p>„Zkazila jsem ti večer,“ zamumlá Maman.</p>
<p>„Nehody se stávají. Přijela jsem, abych tě odvezla domů.“</p>
<p>„Byla bych schopná spát klidně celý týden.“</p>
<p>Oči se jí zavírají, i když pořád mluví, pomalu a protahovaně. „Jen jsem seděla a dívala se na televizi. Dostala jsem hlad. Šla jsem si do kuchyně pro chleba a marmeládu. Uklouzla jsem. Nevím přesně jak nebo po čem, ale cestou dolů jsem to vzala hlavou o madlo u trouby. Nejspíš jsem na minutku nebo dvě ztratila vědomí. Posaď se, Parí. Působíš hrozivě, jak tu tak nade mnou stojíš.“</p>
<p>Parí se posadí. „Doktor říkal, že jsi měla upito.“</p>
<p>Maman pootevře jedno oko. Intenzitu jejích návštěv u doktorů převyšuje jen její odpor k nim. „Ten mladíček? Tohle že řekl? <emphasis>Le petit salaud</emphasis>. Co ten ví? Ještě mu teče mateřské mléko po bradě.“</p>
<p>„Pořád jen vtipkuješ. Pokaždé, když o tom mluvím.“</p>
<p>„Jsem unavená, Parí. Můžeš mi spílat někdy jindy. Ten pranýř nikam nezmizí.“</p>
<p>Teď už doopravdy usne. Chrápe, nepřitažlivě, jak to dělává jen po flámu.</p>
<p>Parí sedí na sedátku vedle postele a čeká na doktora Delaunayho, představuje si Juliena u tlumeně osvětleného stolu, s jídelním lístkem v ruce, jak Christianovi a Aurelii vysvětluje tu krizovou situaci nad vysokými číšemi bordeaux. Nabídl se, že ji doprovodí do nemocnice, ale jen aby se neřeklo. Byla to pouhá formalita. Stejně by to byl špatný nápad sem chodit. Jestliže doktorovi Delaunaymu takhle připadala teatrální… Ale i když nemohl jít s ní, tak by si Parí přála, aby nešel bez ní ani na tu večeři. Pořád je ještě trochu překvapená, že šel. Mohl to Christianovi a Aurelii vysvětlit. Mohli se domluvit na jindy a přehodit rezervaci. Jenže Julien šel. Nebyl v tom jen nedostatek taktu. Ne. Na tom rozhodnutí bylo něco zlomyslného, cíleného, rozhodného. Parí už nějakou dobu věděla, že je toho schopný. Poslední dobou přemítala, jestli si v tom libuje.</p>
<p>Maman se vlastně s Julienem také seznámila v jedné podobné místnosti na pohotovosti. Bylo to před deseti lety, v roce 1963, když bylo Parí čtrnáct. On tam dovezl jednoho kolegu s migrénou. Maman tam přivezla Parí, která tam tehdy byla jako pacientka, protože si ve škole během tělocviku ošklivě vymkla kotník. Parí ležela na nemocničním vozíku, když si k nim Julien přinesl židli a dal se do hovoru s Maman. Parí už si nepamatuje, co si říkali. Jen si pamatuje, jak se Julien zeptal: „Paris — jako to město?“ A Maman jako vždycky odpověděla: „Ne, bez s. V perštině to znamená ‚víla‘.“</p>
<p>Sešly se s ním asi týden poté na večeři v jednom malém bistru poblíž bulváru Saint-Germain. Předtím doma Maman dlouze předváděla, jak se nemůže rozhodnout, co si vzít na sebe, a nakonec si vybrala pastelově modré přiléhavé šaty a špičaté boty na jehlovém podpatku. A přesto se ještě ve výtahu zeptala Parí: „Není to moc a là Jackie, že ne? Co myslíš?“</p>
<p>Před jídlem si všichni tři zakouřili a Maman a Julien si dali pivo v ojíněných, nadměrně velkých sklenicích. Dopili jednu rundu, Julien objednal druhou, a pak byla ještě třetí. Julien, v bílé košili, kravatě a kostkovaném večerním blejzru, měl zdrženlivé, dvorné vystupování dobře vychovaného muže. Uvolněně se usmíval a snadno se rozesmál. Na spáncích měl trochu šedivých vlasů, jichž si Parí v přítmí na pohotovosti nevšimla, a tak odhadovala, že mu bude zhruba tolik, jako Maman. Byl dobře obeznámen se současným děním a strávil chvíli tím, že vykládal o De Gaullově vetu britského vstupu na společný trh, což se mu, k velkému překvapení Parí, téměř podařilo podat tak, aby to znělo zajímavě. Až poté, co se Maman zeptala, prozradil, že začal učit ekonomiku na Sorboně.</p>
<p>„Takže profesor? Jak okouzlující.“</p>
<p>„Ani moc ne,“ odvětil. „Měla byste se přijít podívat. To by vás z té představy rychle vyléčilo.“</p>
<p>„Možná přijdu.“</p>
<p>Parí viděla, že je Maman trochu přiopilá.</p>
<p>„Třeba se tam jednoho dne vplížím. Abych vás viděla v akci.“</p>
<p>„‚Akci‘? Nezapomínejte na to, že učím ekonomickou teorii, Nílo. Pokud přijdete, zjistíte jen to, že mě mí studenti považují za pitomce.“</p>
<p>„O tom tedy pochybuji.“</p>
<p>I Parí o tom pochybovala. Odhadovala, že hezkých pár studentek by se s Julienem chtělo vyspat. Během celé večeře si dávala pozor, aby se na něj nepodívala. Měl obličej jako z nějakého film noir, obličej stavěný na to, aby ho snímali černobíle, aby na něj dopadal pruhovaný stín skrze žaluzie a vedle stoupal cigaretový dým. Do čela mu spadával pramen vlasů ve tvaru kulaté závorky, s takovou snad až přílišnou grácií. Parí si všimla, že se nikdy nezatěžoval tím, aby si ho upravil, pokud tam visel bez jakékoli promyšlenosti.</p>
<p>Ptal se Maman na malé knihkupectví, které vlastnila a provozovala. Bylo na druhé straně Seiny, za mostem Pont d’Arcole.</p>
<p>„Máte nějaké knihy o jazzu?“</p>
<p>„<emphasis>Bah oui</emphasis>,“ odvětila Maman.</p>
<p>Déšť venku zesílil a v bistru začalo být divočeji. Zatímco jim číšník nosil sýrové bochánky a šunkové špízy, Maman a Julien dlouze diskutovali o Budu Powellovi, Sonnym Stittovi, Dizzy Gillespieovi a Julienově oblíbeném Charliem Parkerovi. Maman řekla Julienovi, že má raději styly ze Západního pobřeží, Cheta Bakera a Milese Davise, a zeptala se ho, jestli někdy slyšel <emphasis>Kind of blue</emphasis>? Pro Parí bylo překvapením, že má Maman jazz tolik ráda a že se tak dobře vyzná v takové spoustě hudebníků. Přepadl ji, nikoli poprvé, jednak dětský obdiv vůči matce, a také zneklidňující pocit, že ji vlastně pořádně nezná. Nijak ji ovšem nepřekvapilo, s jakým přehledem a jak důkladně Juliena sváděla. V tom byla Maman ve svém živlu. Nikdy neměla problém s tím přitáhnout mužskou pozornost. Ona muže uchvacovala.</p>
<p>Parí sledovala Maman, jak hravě cosi špitá, chichotá se Julienovým vtipům, naklání hlavu a zamyšleně si kroutí pramínek vlasů. Znovu žasla nad tím, jak mladá a jak krásná její matka je — Maman, která byla jen o dvacet let starší než ona. Její dlouhé tmavé vlasy, plný hrudník, znepokojivý pohled a obličej, který zářil zastrašujícím leskem rysů klasické krásy. Parí se také podivovala, jak málo se své matce podobá, svýma vážnýma bleděmodrýma očima, dlouhým nosem, úsměvem s mezírkou mezi zuby, malými ňadry. Měla-li nějakou krásu, byla spíše skromnější přízemnější povahy. Být někde s matkou Parí vždycky připomínalo, že její vlastní vzhled je utkaný z obyčejné látky. Občas jí to Maman sama připomněla, i když jen skrytě, v Trojském koni komplimentů.</p>
<p>Řekla třeba: <emphasis>Ty máš štěstí, Parí. Nebudeš se muset tolik snažit, aby tě muži brali vážně. Tobě budou věnovat pozornost, sledovat, co říkáš. Příliš mnoho krásy, to věci kazí.</emphasis> Zasmála se.<emphasis> Ach, slyšíš, co říkám. Netvrdím, že mluvím z vlastní zkušenosti. Samozřejmě že ne. Je to jen vypozorované. </emphasis></p>
<p><emphasis>Říkáš </emphasis>Nejsem krásná.</p>
<p><emphasis>Já říkám, že bys ani neměla chtít být. Krom toho jsi hezká, a to úplně stačí. </emphasis>Je t’assure, ma cherie.<emphasis> To je ještě lepší. </emphasis></p>
<p>Ani otci se moc nepodobám, říkala si Parí. On byl vysoký, s vážnou tváří, vysokým čelem, úzkou bradou a tenkými rty. Parí měla v pokoji jeho fotky z domova v Kábulu, kde žili, když byla malá. Roku 1955 onemocněl — tehdy se s Maman odstěhovaly do Paříže — a on krátce potom zemřel. Občas si Parí prohlížela jeho staré, hlavně černobílé fotky, na kterých byli spolu, ona a její otec, jak stáli před starým americkým autem. Opíral se o nárazník a ji držel v náručí a oba se usmívali. Pamatovala si, jak spolu jednou seděli a on maloval žirafy a opice s dlouhými ocasy na bok její šatní skříně. Nechal ji jednu opici vymalovat, držel ji za ruku a trpělivě vedl její tahy štětcem.</p>
<p>Když se dívala na otcův obličej na těch fotografiích, probudilo to v Parí starý pocit, který mívala, co se pamatuje. Že v jejím životě něco nebo někdo chybí, kdo je pro její existenci zásadní. Občas to bylo zastřené, jako vzkaz poslaný přes tajemné postranní cesty a na velkou vzdálenost, slabý signál na vlnách rádia, vzdálený, šumící. Jindy jí zas připadala tak jasná, ta nepřítomnost, tak důvěrně blízká, až se jí sevřelo srdce. Například před dvěma lety v Provence, když Parí před jedním venkovským stavením uviděla obrovský dub. A jindy, v Tuilerijských zahradách, když se dívala na mladou matku, která své dítě táhla v malém červeném vozíku. Parí to nechápala. Jednou četla příběh o muži z Turecka ve středním věku, který náhle upadl do hluboké deprese, když jeho bratr, dvojče, o kterém nevěděl, že existuje, zemřel na infarkt, který utrpěl při výletě na kánoi v amazonském deštném pralese. Tohle bylo nejbližší možné vysvětlení toho, jak se cítila ona.</p>
<p>Jednou o tom mluvila s Maman.</p>
<p><emphasis>No, to není žádná záhada</emphasis>, mon amour, prohlásila Maman. <emphasis>Stýská se ti po otci. Zmizel z tvého života. Je přirozené, že se tak cítíš. Samozřejmě že to je ono. Pojď sem. Dej mamince pusu.</emphasis></p>
<p>Matčina odpověď byla naprosto logická, ale také neuspokojivá. Parí si také myslela, že by se cítila víc úplná, kdyby její otec ještě žil, kdyby byl ještě s ní. Jenže si také pamatovala, že se takhle cítila i jako dítě, když ještě žila s oběma rodiči v tom velkém domě v Kábulu.</p>
<p>Krátce poté, co dojedli, se Maman omluvila, aby si došla na toaletu, a Parí byla s Julienem pár minut o samotě. Povídali si o jednom filmu, který Parí viděla týden předtím, s Jeanne Moreauovou v roli gamblerky, a bavili se i o škole a o hudbě. Když mluvil, opřel si lokty o stůl a trochu se k ní naklonil, poslouchal s velkým zájmem, usmíval se a mračil zároveň, a ani na chvíli z ní nespustil oči. Je to jen divadlo, říkala si Parí, jen se přetvařuje. Vybroušený výstup, něco, co se ženami nacvičuje pořád dokola, něco, co se teď na místě impulzivně rozhodl udělat, chvíli si s ní pohrát, pobavit se na její účet. A přesto, pod jeho neustálým upřeným pohledem se nedokázala ubránit tomu, aby se jí zrychlil puls a sevřely útroby. Slyšela se, jak mluví uměle vytříbeným, směšným tónem, který se nijak nepodobal tomu, jak mluvila normálně. Uvědomovala si, že to dělá, a nedokázala přestat.</p>
<p>Řekl jí, že už byl jednou ženat, jen krátce.</p>
<p>„Opravdu?“</p>
<p>„Před pár lety. Když mi bylo třicet. Tehdy jsem žil v Lyonu.“</p>
<p>Oženil se se starší ženou. Dlouho to nevydrželo, protože byla vůči němu velmi majetnická. Julien se o tom předtím nezmínil, když byla Maman ještě u stolu. „Byl to vlastně fyzický vztah,“ řekl. „<emphasis>C’était complétement sexuelle</emphasis>. Chtěla mě vlastnit.“ Když to říkal, díval se na ni a trošku podvratně se usmíval. Opatrně odhadoval její reakci. Parí si zapálila cigaretu a předstírala nezájem jako Bardotka, jako by jí muži takové věci vykládali každou chvíli. Uvnitř se ale celá třásla. Věděla, že se tady u stolu odehrála malá zrada. Něco tak trochu pokoutního, ne tak docela neškodného, ale nepopiratelně vzrušujícího. Když se Maman vrátila, s čerstvě rozčesanými vlasy a novou vrstvou rtěnky, jejich kradmá chvilka se přerušila a Parí na okamžik zazlívala Maman, že se mezi ně vetřela, za což ji okamžitě začaly trápit výčitky svědomí.</p>
<p>Pak ho viděla asi týden poté. Bylo ráno a ona šla do matčina pokoje se šálkem kávy. Našla ho, jak sedí na kraji matčiny postele a natahuje si hodinky. Nevěděla, že tam strávil noc. Zahlédla ho z chodby, škvírou ve dveřích. Stála tam jako přikovaná, se šálkem v ruce, a v ústech měla pocit, jako by cucala vyschlý kus bláta. Dívala se na něj, na bezchybnou pleť na jeho zádech, jeho malé bříško, tmavé místo mezi jeho nohama zčásti zakryté zmuchlaným prostěradlem. Zacvakl si hodinky, natáhl se pro cigaretu na nočním stolku, zapálil si ji, a pak nenuceně zalétl pohledem k ní, jako by celou dobu věděl, že tam je. Usmál se na ni se zavřenými ústy. Pak Maman něco řekla ze sprchy a Parí se hned obrátila. Div že se neopařila tou kávou.</p>
<p>Maman a Julien byli milenci asi tak šest měsíců. Chodili hodně do kina, do muzeí a do malých galerií, kde vystavovali díla téměř neznámých malířů cizích jmen. Jednou o víkendu jeli na pláž v Arcachonu, poblíž Bordeaux, a vrátili se opálení, s bednami červeného vína. Julien ji bral na akce fakulty na univerzitě a Maman ho zvala na čtení autorů v knihkupectví. Parí se zpočátku účastnila také — Julien ji o to požádal, což Maman zjevně udělalo radost — ale brzy se začala vymlouvat, aby mohla zůstat doma. Nechodila s nimi, nemohla. Nedalo se to snést. Říkala, že je příliš unavená, nebo že se necítí dobře. Říkala, že se chodí učit ke své kamarádce Collette. Byla to její kamarádka už od druhé třídy. Collette byla šlachovitá bystrá dívka s dlouhými zplihlými vlasy a nosem jako havraní zobák. Ráda lidi šokovala a říkala pobuřující skandální věci.</p>
<p>„Vsadím se, že bude zklamaný,“ řekla Collette. „Že nejdeš s nimi.“</p>
<p>„No, pokud je, tak to nedává najevo.“</p>
<p>„To by přece nedal najevo. Co by si pomyslela tvá matka?“</p>
<p>„O čem?“ odvětila Parí, i když to samozřejmě věděla. Věděla to a chtěla slyšet, jak to někdo vysloví.</p>
<p>„O čem?“ opáčila Collette potutelným vzrušeným tónem. „O tom, že je s ní, aby se dostal k tobě. To je to, co chce.“</p>
<p>„To je nechutný,“ řekla Parí nervózně.</p>
<p>„Nebo vás možná chce obě. Možná má rád v posteli hodně lidí. V tom případě tě asi požádám, aby ses za mě přimluvila.“</p>
<p>„Ty jsi odporná, Collette.“</p>
<p>Občas, když byli Maman a Julien pryč, se Parí na chodbě svlékla a dívala se na sebe v dlouhém zrcadle. Viděla na svém těle chyby. Bylo příliš vysoké, myslívala si, příliš beztvaré, příliš… úsporné. Nezdědila nic z matčiných okouzlujících křivek. Někdy takhle svlečená došla až do matčina pokoje a lehla si na postel, kde věděla, že se Maman a Julien milovali. Parí tam ležela úplně nahá, se zavřenýma očima a bušícím srdcem, a užívala si pocit neřízenosti, jako by se jí něco jako jemný šum rozlévalo celou hrudí, břichem, a ještě níže.</p>
<p>Skončilo to, samozřejmě. Mezi nimi, Maman a Julienem. Parí se ulevilo, ale nepřekvapilo ji to. Muži Maman vždycky nakonec zklamali. Vždycky zoufale selhávali v konfrontaci s nějakým ideálem, se kterým je srovnávala. To, co začalo nevázaností a vášní, pokaždé skončilo úsečným obviňováním a slovy plnými nenávisti, hněvem a záchvaty pláče, házením nádobí a zhroucením. Vrcholné drama. Maman nebyla schopna žádný vztah začít ani ukončit bez excesů.</p>
<p>Pak přišlo předvídatelné období, kdy si Maman náhle začala libovat v samotě. Zůstávala dlouho v posteli, nosila starý zimník přes pyžamo, unavená zasmušilá postava bez úsměvu. Parí věděla, že ji má nechat být. Její pokusy ji utěšit a dělat jí společnost nebyly vítány. Tahle rozmrzelá nálada trvala týdny. V případě Juliena to bylo o hodně déle.</p>
<p>„<emphasis>Ah, merde!</emphasis>“ říká teď Maman.</p>
<p>Sedí na posteli, pořád ještě v nemocničním úboru. Doktor Delaunay dal Parí papíry k propuštění a sestřička sundává z háčku matčinu kapačku.</p>
<p>„Co se děje?“</p>
<p>„Zrovna jsem si vzpomněla. Za pár dní mám interview.“</p>
<p>„Interview?“</p>
<p>„Článek pro jeden časopis o poezii.“</p>
<p>„To je fantastické, Maman.“</p>
<p>„Dají tam k tomu i fotku.“ Ukáže na stehy na svém čele.</p>
<p>„Jsem si jistá, že ty najdeš nějaký elegantní způsob, jak to zakrýt,“ Parí na to.</p>
<p>Maman vzdychne a odvrátí pohled jinam. Když sestřička vytrhne jehlu, Maman sebou cukne a vyštěkne na ni něco nevlídného a nezaslouženého.</p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong>Ze článku „Afghánský slavík“, rozhovoru s Nílou Wahdatíovou, který udělal Étienne Boustouler,</strong></p>
<p><strong>Parallaxe č. 84 (zima 1974), s. 36</strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong>Rozhlížím se znovu po bytě a zaujme mě zarámovaná fotografie na jedné z knihoven. Je na ní malá holčička, přidřepnutá na poli zarostlém divokým křovím, zcela zabraná do obírání nějakých bobulí. Má na sobě jasně žlutý kabát zapnutý až ke krku, který kontrastuje s temně šedým zataženým nebem nad ní. V pozadí je kamenné vesnické stavení se zavřenými okenicemi a otlučenou šindelovou střechou. Zeptám se na tu fotografii.</strong></p>
<p><strong>nw:</strong><strong> Má dcera Parí. Jako to město, ale bez s. Znamená to „víla“. Ta fotka je z našeho výletu do Normandie, kde jsme byly samy dvě. Tuším, že někdy v roce 1957. Bylo jí asi tak osm.</strong></p>
<p><strong>eb: </strong><strong>A ona žije v Paříži?</strong></p>
<p><strong>nw:</strong><strong> Studuje matematiku na Sorboně.</strong></p>
<p><strong>eb:</strong><strong> Nejspíš jste na ni pyšná.</strong></p>
<p><strong>Usměje se a pokrčí rameny.</strong></p>
<p><strong>eb:</strong><strong> Trochu mě zaráží její profesní volba, vzhledem k tomu, že vy se věnujete umění.</strong></p>
<p><strong>nw:</strong><strong> Já nevím, kde se v ní ta schopnost bere. Všechny ty nepochopitelné vzorce a teorie. Jí nejspíš nepochopitelné nepřipadají. Já sama umím sotva násobit.</strong></p>
<p><strong>eb:</strong><strong> Možná je to její způsob vzpoury. Vy, myslím, o vzpouře něco víte.</strong></p>
<p><strong>nw:</strong><strong> To ano, jenže já jsem to dělala tím správným způsobem. </strong><strong>Pila jsem, kouřila a měla milence. Ale kdo se proboha bouří matematikou?</strong><strong></strong></p>
<p><strong>Zasměje se.</strong></p>
<p><strong>nw:</strong><strong> Krom toho, ona by byla tím příslovečným rebelem bez příčiny. Dala jsem jí veškerou myslitelnou svobodu, kterou si člověk dokáže představit. Mé dceři nic nechybí. Ničím nestrádá. S někým žije. On je o dost starší. Nadmíru okouzlující, sečtělý, zábavný. Nesnesitelný narcis, samozřejmě. Ego o velikosti Polska.</strong></p>
<p><strong>eb:</strong><strong> A vy to neschvalujete.</strong></p>
<p><strong>nw:</strong><strong> Jestli s tím souhlasím nebo ne, je nepodstatné. Tohle je Francie, monsieur Boustoulere, ne Afghánistán. Mladí nežijí a neumírají podle toho, co schvalují jejich rodiče.</strong></p>
<p><strong>eb:</strong><strong> Takže vaše dcera nemá k Afghánistánu žádné vazby?</strong></p>
<p><strong>nw:</strong><strong> Odjely jsme, když jí bylo šest. Na dobu strávenou tam si už moc nepamatuje.</strong></p>
<p><strong>eb:</strong><strong> Ale vy samozřejmě ano.</strong></p>
<p><strong>Požádám ji, aby mi vyprávěla o svém dřívějším životě.</strong></p>
<p><strong>Omluví se a na chvíli odejde z místnosti. Když se vrátí, podá mi starou, zkrabacenou černobílou fotku. Přísně vypadající silnější muž, s brýlemi, s lesklými vlasy učesanými na bezchybnou pěšinku. Sedí za psacím stolem a čte knihu. Má na sobě oblek se špičatými klopami, dvouřadovou vestu, bílou košili s vysokým límečkem a vázanku.</strong></p>
<p><strong>nw:</strong><strong> Můj otec. Devatenáct set dvacet devět. Toho roku, kdy jsem se narodila.</strong></p>
<p><strong>eb:</strong><strong> Vypadá dost distingovaně.</strong></p>
<p><strong>nw: </strong><strong>Patřil v Kábulu mezi paštunskou aristokracii. Velmi vzdělaný, dokonalé vystupování, náležitě společenský. A také dobrý vypravěč. Alespoň na veřejnosti.</strong></p>
<p><strong>eb: </strong><strong>A v soukromí?</strong></p>
<p><strong>nw:</strong><strong> Zkuste hádat, pane Boustoulere?</strong></p>
<p><strong>Zvednu fotografii a znovu si ji prohlédnu.</strong></p>
<p><strong>eb:</strong><strong> Rezervovaný, řekl bych. Vážný. Záhadný. Nesmlouvavý.</strong></p>
<p><strong>nw:</strong><strong> Opravdu trvám na tom, abyste si se mnou dal sklenku. Nerada piju sama — ano, přímo to nesnáším.</strong></p>
<p><strong>Nalije mi sklenku chardonnay. Ze zdvořilosti trochu upiji.</strong></p>
<p><strong>nw:</strong><strong> Můj otec měl studené ruce. Bez ohledu na počasí. Ruce měl neustále studené. A pořád nosil oblek, opět za každého počasí. Perfektně padnoucí, dokonalé puky. Plstěný klobouk. A lakýrky, samozřejmě. Byl pohledný, řekla bych, svým vážným způsobem. A také — což jsem pochopila až mnohem později — takovým strojeným, trochu komickým, pseudo-evropským způsobem — který samozřejmě doplňoval bowling a pólo každý týden a kýžená francouzská manželka, což všechno pokrokový mladý král velmi schvaloval.</strong></p>
<p><strong>Chvíli si čistí nehet a nic neříká. Obrátím kazetu v diktafonu.</strong></p>
<p><strong>nw</strong><strong>: Můj otec spal ve svém pokoji a matka a já v našem. Po většinu dní obědval s ministry a poradci krále. Nebo jezdíval venku na koni, hrál pólo, jezdil na lov. Velmi rád lovil.</strong></p>
<p><strong>eb: </strong><strong>Takže jste ho moc nevídala. Byl takovou nepřítomnou postavou.</strong></p>
<p><strong>nw:</strong><strong> Ne tak docela. Jednou za pár dní si zakládal na tom, že strávil pár minut se mnou. Přišel do mého pokoje, posadil se na postel, což byl signál pro mě, abych si vylezla k němu na klín. Chvíli mě houpal na kolenou, ani jeden z nás toho moc neříkal, a pak se nakonec zeptal: „No, tak co budeme dělat, Nílo?“ Občas mě nechal vzít si z jeho náprsní kapsy kapesník a složit ho. Já jsem ho samozřejmě jen zmuchlala do klubíčka a nacpala jsem mu ho zpátky do kapsy, a on předstíral překvapený výraz, což mi připadalo hodně legrační. Tohle jsme dělali, dokud ho to nepřestalo bavit, což bylo poměrně brzy. Potom mě pohladil po vlasech svou studenou rukou a řekl: „Papa už musí jít, koloušku můj. Běž si hrát.“</strong></p>
<p><strong>Odnese zase fotografii do vedlejší místnosti a vrátí se, vezme si ze zásuvky novou krabičku cigaret a jednu si zapálí.</strong></p>
<p><strong>nw:</strong><strong> Takhle mi říkával. Hrozně se mi to líbilo. Poskakovala jsem po zahradě — měli jsme hodně rozlehlou zahradu — a prozpěvovala jsem si: „Já jsem tátův koloušek! Já jsem tátův koloušek!“ Až o hodně později jsem si uvědomila, že tahle přezdívka nevěstila nic dobrého.</strong></p>
<p><strong>eb:</strong><strong> Promiňte?</strong></p>
<p><strong>Usměje se.</strong></p>
<p><strong>nw:</strong><strong> Můj otec střílel jeleny, monsieur Boustoulere.</strong></p>
<p>Mohly těch pár bloků do matčina bytu dojít, ale dost se rozpršelo. Maman se v taxíku posadí dozadu, zabalená do Paríina nepromokavého pláště, a beze slova zírá z okna. Parí v tu chvíli připadá stará, starší než na jejích čtyřiačtyřicet. Stará a křehká a pohublá.</p>
<p>Parí už v matčině bytě nějakou dobu nebyla. Když otočí klíčem a otevře jim, najde v kuchyni na pultu spoustu špinavých sklenek od vína, otevřené pytlíky brambůrků a neuvařené těstoviny, talíře s přilepenými zbytky neidentifikovatelného jídla, které na nich ztvrdlo. Na stole je papírová taška plná prázdných lahví od vína, která vypadá, že může každou chvíli spadnout. Parí vidí na zemi nějaké noviny, jedny z nich nasákly krev, která se tam toho dne vylila, a na nich leží jediná růžová vlněná ponožka. Parí to vyděsí, když najde matčin byt v tomto stavu. A také se cítí provinile. Což, jak zná Maman, byl možná zamýšlený účinek. A pak je velmi nerada, že ji ta poslední myšlenka napadla. Něco takového by si myslel Julien. <emphasis>Ona chce, aby ses cítila špatně.</emphasis> Během uplynulého roku jí to už řekl několikrát. <emphasis>Ona chce, aby ses cítila špatně.</emphasis> Když to řekl poprvé, Parí cítila úlevu, cítila se pochopená. Byla mu vděčná za to, že vyjádřil něco, co ona nedokázala, nebo co by neřekla. Myslela si, že našla spojence. Ale teď už si není tak jistá. Postřehne v jeho slovech náznak čehosi zlého. Znepokojující nedostatek vlídnosti.</p>
<p>Na podlaze v ložnici je rozházené oblečení, desky, knihy a další časopisy. Na okně stojí sklenice napůl plná vody, zežloutlé z cigaretových špačků, které v ní plavou. Smete z postele knihy a staré časopisy a pomůže Maman vklouznout pod přikrývku.</p>
<p>Maman na ni pohlédne, hřbet jedné ruky má opřený o zafačované čelo. V téhle póze vypadá jako nějaká herečka z němého filmu, která se chystá omdlít.</p>
<p>„Budeš v pořádku, Maman?“</p>
<p>„Myslím, že ne,“ odvětí. Nevyzní to jako žadonění o pozornost. Maman to pronese monotónním, znuděným hlasem. Zní to unaveně, upřímně a konečně.</p>
<p>„Ty mě děsíš, Maman.“</p>
<p>„Už mě opouštíš?“</p>
<p>„Chceš, abych zůstala?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Tak já zůstanu.“</p>
<p>„Zhasni.“</p>
<p>„Maman?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Bereš své prášky? Nepřestala jsi? Já myslím, že jsi přestala, a dělám si starosti.“</p>
<p>„Nezačínej s tím. Zhasni už.“</p>
<p>Parí zhasne. Posadí se na kraj postele a dívá se, jak její matka usíná. Pak se vydá do kuchyně a pustí se do úctyhodného úkolu, kterým je úklid. Najde gumové rukavice a dá se do nádobí. Umyje sklenice, které smrdí dávno zkyslým mlékem, misky se zaschlými starými cereáliemi, talíře s jídlem porostlým zelenými chomáčovitými fleky plísně. Vzpomíná si na to, jak poprvé myla nádobí u Juliena v bytě, to ráno poté, co spolu poprvé spali. Julien jim oběma udělal omelety. Jakou radost měla z té prosté domácké činnosti, mytí talířů ve dřezu, zatímco z gramofonu hrála písnička Jane Birkinové.</p>
<p>Setkala se s ním znovu rok předtím, v roce 1973, téměř po deseti letech. Narazila na něj při pouličním pochodu před kanadskou ambasádou, při studentském protestu proti lovu tuleňů. Parí tam nechtěla jít, a také potřebovala dopsat esej o meromorfních funkcích, ale Collette na tom trvala. Bydlely v té době spolu, což, jak vycházelo najevo, bylo uspořádání, které v obou budilo čím dál větší nelibost. Collette teď kouřila trávu. Nosila čelenky a volné tuniky fuchsiové barvy s vyšitými ptáky a sedmikráskami. Vodila si domů dlouhovlasé rozcuchané kluky, kteří jedli Paríino jídlo a hráli špatně na kytaru. Collette byla pořád v ulicích, vykřikovala, odsuzovala násilí na zvířatech, rasismus, otroctví, francouzské nukleární testy v Pacifiku. V bytě byl pořád dotěrný šum, lidé, které Parí neznala, bloumali sem a tam. A když byly samy, Parí cítila mezi nimi dvěma nové napětí, povýšenost ze strany Collette, nevyslovený nesouhlas s ní.</p>
<p>„Vždyť oni lžou,“ vykládala vzrušeně Collette. „Tvrdí, že jejich metody jsou humánní. Humánní! Viděli jste, čím je to praští po hlavě? Ty jejich <emphasis>hakapiky</emphasis>? V polovině případů to zvíře ještě ani není mrtvé, a ty šmejdi do něj zaháknou ty svoje háky a vytáhnou ho do lodi. Stahujou z nich kůži zaživa, Parí. Zaživa!“ To, jakým způsobem Collette pronesla tuhle poslední věc, jak ji zdůraznila, málem přimělo Parí se omluvit. Nebyla si tak docela jistá za co, ale věděla, že poslední dobou se cítila v blízkosti Collette neustále u konce s dechem, vzhledem ke všem těm jejím výčitkám a rozhořčení.</p>
<p>Přišlo jen nějakých třicet lidí. Šuškalo se, že dorazí i Brigitte Bardotová, ale ukázalo se, že to byly jen fámy. Collette byla zklamaná tím, jak málo lidí tam bylo. Rozčileně se hádala s vyzáblým bledým mladíkem s brýlemi, který se jmenoval Eric a, jak Parí pochopila, měl na starosti organizaci pochodu. Chudák Eric. Parí ho bylo líto. Collette, pořád ještě nasupená, převzala vedení. Parí se odšourala dozadu, vedle dívky s plochou hrudí, která vykřikovala slogany s jakýmsi nervózním vytržením. Parí se dívala pod nohy na chodník a snažila se pokud možno nevyčnívat.</p>
<p>Na rohu jedné ulice jí zaklepal na rameno nějaký muž.</p>
<p>„Vypadáš, jako bys zoufale čekala, až tě někdo zachrání.“</p>
<p>Měl na sobě tvídové sako, pod ním svetr, džíny a vlněnou šálu. Vlasy měl delší a o něco zestárl, ale elegantně, způsobem, který by některým ženám v jeho věku mohl připadat nefér, nebo by je dokonce rozčílil. Pořád štíhlý, pár vrásek od smíchu kolem očí, trochu víc prošedivělý na spáncích, a jen lehký dotek únavy ve tváři.</p>
<p>„To ano,“ připustila.</p>
<p>Políbili se na tvář, a když se zeptal, jestli by s ním zašla na kávu, souhlasila.</p>
<p>„Tvá kamarádka vypadá rozhněvaně. Jako by nejradši někoho zabila.“</p>
<p>Parí se ohlédla za sebe a uviděla Collette, jak stojí s Erikem, pořád ještě něco skanduje a zvedá pěst, ale, dost absurdně, je dva probodává pohledem. Parí polkla, aby se nerozesmála — to by způsobilo nenapravitelné škody. Omluvně pokrčila rameny a vytratila se.</p>
<p>Šli do malé kavárny a posadili se ke stolku u okna. On jim oběma objednal kávu a šáteček z listového těsta s pudinkem. Parí se dívala, jak mluví s číšníkem tím žoviálně autoritativním tónem, který si dobře pamatovala, a cítila v břiše stejné třepotání, jako když byla malá a on k nim chodíval vyzvednout Maman. Najednou se cítila nesvá, rozpačitě si uvědomovala své okousané nehty, nenapudrovaný obličej, zplihle visící lokny — přála si, aby si byla vlasy po sprchování vyfénovala, jenže pospíchaly a Collette přecházela po bytě tam a zpátky jako nějaké zvíře v kleci.</p>
<p>„Nehádal bych, že jsi typ na protestní akce,“ řekl Julien a zapálil jí cigaretu.</p>
<p>„To nejsem. Byl v tom spíš pocit viny než přesvědčení.“</p>
<p>„Viny? Kvůli lovu tuleňů?“</p>
<p>„Kvůli Collette.“</p>
<p>„Ach, ano. Víš, myslím, že se jí asi trochu bojím.“</p>
<p>„To my všichni.“</p>
<p>Zasmáli se. Natáhl se přes stůl a dotkl se jejího šátku. Stáhl ruku. „Bylo by banální říkat, že jsi vyrostla, tak to neřeknu. Ale vypadáš naprosto úchvatně, Parí.“</p>
<p>Nadzdvihla klopu svého pláště. „Myslíš v tomhle úboru a là Clouseau?“</p>
<p>Collette ji upozorňovala, že je to hloupý zvyk, tohle sebepodceňující vtipkování, kterým se Parí snažila zamaskovat svou nervozitu v blízkosti mužů, kteří ji přitahovali. Obzvláště, když jí složili kompliment. Nebylo to poprvé a zdaleka ani ne naposled, co své matce záviděla její přirozeně sebejistou povahu.</p>
<p>„Teď ještě začneš tvrdit, že jsem dostála svému jménu,“ poznamenala.</p>
<p>„<emphasis>Ah, non</emphasis>. Prosím. Příliš okaté. Složit kompliment ženě je umění, víš.“</p>
<p>„Nevím. Ale jsem si jistá, že ty ano.“</p>
<p>Číšník jim donesl zákusky a kávu. Parí se soustředila na číšníkovy ruce, když rovnal šálky a talířky před ně na stůl, a na své vlastní zpocené dlaně. Měla v životě jen čtyři milence — věděla, že je to skromné číslo, rozhodně tedy ve srovnání s Maman v jejím věku, a dokonce i s Collette. Byla příliš opatrná, příliš citlivá, příliš ochotná ustupovat a přizpůsobit se, a celkově mnohem stálejší a méně vyčerpávající než Maman nebo Collette. Jenže tohle nebyly vlastnosti, které by přitahovaly zrovna zástupy mužů. A navíc žádného z nich nemilovala — i když jednomu z nich zalhala a řekla, že ano — ale s každým z nich myslela na Juliena, na něj a jeho krásnou tvář, která jako by zářila svým vlastním světlem.</p>
<p>Během jídla mluvil o své práci. Říkal, že už nějakou dobu neučí. Pracoval pár let u MMF na udržitelnosti zadlužení. Nejlepší na tom bylo to cestování, říkal.</p>
<p>„A kam?“</p>
<p>„Jordánsko, Irák. A pak jsem pár let věnoval psaní knihy o neformálních ekonomikách.“</p>
<p>„A vydali to?“</p>
<p>„Zvěsti tvrdí, že ano.“ Usmál se. „Teď pracuju pro soukromou poradenskou firmu tady v Paříži.“</p>
<p>„Taky chci cestovat,“ řekla Parí. „Collette pořád tvrdí, že bychom měly jet do Afghánistánu.“</p>
<p>„Řekl bych, že asi vím, proč chce jet ona.“</p>
<p>„No, já o tom uvažuju. O tom, že bych tam zajela. Nezajímá mě hašiš, ale chtěla bych se podívat do země, kde jsem se narodila. Možná najít dům, kde jsme s rodiči žili.“</p>
<p>„Nevěděl jsem, že máš tohle nutkání.“</p>
<p>„Jsem zvědavá. Teda, pamatuju si toho tak málo.“</p>
<p>„Myslím, že jsi jednou říkala něco o vašem kuchaři.“</p>
<p>Parí se v skrytu cítila polichocena, že si zapamatoval něco, co mu řekla před tolika lety. Takže si na ni určitě vzpomněl, během té doby. Nejspíš na ni myslel.</p>
<p>„Ano. Jmenoval se Nábí. Byl to i řidič. Jezdil otcovým autem, velkým americkým autem, modrým se světlehnědou střechou. Pamatuju si, že mělo na kapotě hlavu orla.“</p>
<p>Později, když se jí zeptá, poví mu o tom, co studuje, o svém zaměření na komplexní proměnné. Poslouchal ji, jak to Maman nikdy nedělala — Maman, která vypadala, že ji to téma nudí a je pro ni nepochopitelné, že to Parí baví. Maman nedokázala zájem ani předstírat. Dělala lehkovážné vtípky, které jako by si na první pohled dělaly legraci z její vlastní nevědomosti. <emphasis>Oh là là</emphasis>, říkala a zubila se, <emphasis>ta moje hlava! Moje hlava! Točí se mi jako totem! Uděláme dohodu, Parí. Já nám oběma naliju čaj a ty se vrátíš na tuhle planetu</emphasis>, d’accord? Pochichtávala se a Parí jí vyhověla, ale vytušila, že tyhle vtípky mají v sobě jistou břitkost, jakousi skrytou výtku, připomenutí toho, že její znalosti jsou považovány za těžko srozumitelné a její usilování o ně za frivolní. <emphasis>Frivolní</emphasis>. Celkem vtipné od básnířky, pomyslela si Parí, i když by to matce nikdy neřekla.</p>
<p>Julien se zeptal, co na matematice vidí, a ona odpověděla, že jí připadá uklidňující.</p>
<p>„Já bych asi zvolil ‚skličující‘ jako výstižnější adjektivum,“ on na to.</p>
<p>„To taky.“</p>
<p>Řekla, že v trvalosti matematických pravd lze nalézt útěchu. V tom, jak postrádají nahodilost a dvojsmyslnost. Ve vědomí, že odpovědi jsou možná těžko postižitelné, ale dají se nalézt. Jsou tam, čekají, někde po pár tazích křídou.</p>
<p>„Jinými slovy se vůbec nepodobá životu,“ odvětil. „Tam jsou to samé otázky a odpovědi žádné, nebo komplikované.“</p>
<p>„To jsem tak průhledná?“ zasmála se a schovala tvář za ubrouskem. „Asi zním jako idiot.“</p>
<p>„Vůbec ne,“ řekl a ubrousek jí vyškubl. „Vůbec ne.“</p>
<p>„Jako jedna z tvých studentek. Nejspíš ti připomínám tvé studentky.“</p>
<p>Ptal se dál a Parí postupně zjistila, že má obstojnou znalost analytické teorie čísel a že alespoň zběžně zná Carla Gausse a Bernharda Riemanna. Povídali si, dokud nebe nepotemnělo. Pili kávu, potom pivo, což následně vedlo k vínu. A pak, když už se to nedalo oddalovat, se Julien trochu naklonil k ní a zdvořilým, svědomitým tónem se zeptal: „A, řekni mi, jak se daří Níle?“</p>
<p>Parí nafoukla tváře a pomalu z nich vypustila vzduch.</p>
<p>Julien chápavě přikývl.</p>
<p>„Možná přijde o knihkupectví,“ řekla Parí.</p>
<p>„To je mi líto.“</p>
<p>„Obchod už léta upadá. Možná bude muset zavřít. Ona to nepřipustí, ale vím, že by to byla rána. Těžce by ji to zasáhlo.“</p>
<p>„A píše?“</p>
<p>„Poslední dobou ne.“</p>
<p>Brzy změnil téma. Parí se ulevilo. Nechtělo se jí mluvit o Maman a jejím pití, o tom, kolik práce dá přimět ji, aby brala prášky. Parí vzpomínala na všechny ty rozpačité pohledy, na všechny chvíle, kdy byli sami, ona a Julien, Maman se převlékala ve vedlejší místnosti, Julien se díval na Parí a ona se snažila přijít na něco, co by mohla říct. Maman to určitě vycítila. Mohl to být důvod, proč to s Julienem ukončila? Pokud ano, Parí měla dojem, že to udělala spíš jakožto žárlivá milenka než jako starostlivá matka.</p>
<p>O pár týdnů později Julien Parí požádal, aby se k němu nastěhovala. Bydlel v malém bytě na Levém břehu v sedmém obvodu. Parí souhlasila. Díky Collettině popudlivé nevraživosti byla nálada v bytě už neudržitelná.</p>
<p>Parí si pamatuje svou první neděli s Julienem v jeho bytě. Seděli opřeni o sebe na gauči a tiskli se k sobě. Parí byla příjemně napůl v polospánku, Julien pil čaj s nohama opřenýma o kávový stolek. Četl si nějaký rozbor veřejného mínění na zadní straně novin. Z gramofonu hrál Jacques Brel. Parí se chvílemi zavrtěla hlavou na jeho hrudi a Julien se sehnul a políbil ji na oční víčko, nebo na ucho, nebo na nos.</p>
<p>„Budeme to muset říct Maman.“</p>
<p>Ucítila, jak ztuhl. Složil noviny, sundal si brýle na čtení a odložil je na opěrku gauče.</p>
<p>„Musí to vědět.“</p>
<p>„Nejspíš ano,“ odvětil.</p>
<p>„‚Nejspíš‘?“</p>
<p>„Ne, samozřejmě. Máš pravdu. Měla bys jí zavolat. Ale buď opatrná. Nežádej o svolení ani o požehnání, nedostaneš ani jedno. Prostě jí to jen oznam. A postarej se, aby věděla, že tohle není žádné vyjednávání.“</p>
<p>„To se ti snadno řekne.“</p>
<p>„No, asi. Ale i tak, nezapomeň, že Níla je pomstychtivá ženská. Je mi líto, že to musím říct, ale proto to také mezi námi skončilo. Je úžasně pomstychtivá. Já to vím. Nebudeš to mít snadné.“</p>
<p>Parí vzdychla a zavřela oči. Při tom pomyšlení se jí sevřel žaludek.</p>
<p>Julien ji pohladil. „Neber si to tak.“</p>
<p>Parí zavolala následující den. Maman už to věděla.</p>
<p>„Kdo ti to řekl?“</p>
<p>„Collette.“</p>
<p>Samozřejmě, pomyslela si Parí. „Chystala jsem se ti to říct.“</p>
<p>„Já vím, že ano. Říkáš mi to. To se nedá skrýt, taková věc.“</p>
<p>„Ty se zlobíš?“</p>
<p>„A záleží na tom?“</p>
<p>Parí stála u okna. Jedním prstem zamyšleně objela modrý okraj Julienova starého otlučeného popelníku. Zavřela oči. „Ne, Maman. Nezáleží.“</p>
<p>„Ráda bych řekla, že <emphasis>tohle</emphasis> nebolelo.“</p>
<p>„Neměla jsem to v úmyslu.“</p>
<p>„Myslím, že tohle je diskutabilní.“</p>
<p>„Proč bych ti asi chtěla ublížit, Maman?“</p>
<p>Maman se zasmála. Prázdný, ošklivý zvuk.</p>
<p>„Někdy se na tebe dívám a nevidím se v tobě. Samozřejmě že ne. Nejspíš to není nijak neočekávané, koneckonců. Nevím, co jsi za člověka, Parí. Nevím, kdo jsi a čeho jsi schopná, co máš v krvi. Jsi pro mě cizí.“</p>
<p>„Nechápu, co tím myslíš,“ řekne Parí.</p>
<p>Ale její matka už zavěsila.</p>
<p><strong>Ze článku „Afghánský slavík“, rozhovoru s Nílou Wahdatíovou, který udělal Étienne Boustouler,</strong></p>
<p><strong>Parallaxe č. 84 (Zima 1974), s. 38</strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong>eb:</strong><strong> Francouzsky jste se naučila tady?</strong></p>
<p><strong>nw:</strong><strong> Má matka mě učila v Kábulu, když jsem byla malá. Mluvila na mě jen francouzsky. Měly jsme hodiny každý den. Bylo to pro mě hodně těžké, když z Kábulu odjela.</strong></p>
<p><strong>eb: </strong><strong>Do Francie?</strong></p>
<p><strong>nw:</strong><strong> Ano. Mí rodiče se rozvedli v roce 1939, když mi bylo deset. Byla jsem otcovo jediné dítě. Nepřicházelo v úvahu, že by mě nechal odejít s ní. Tak jsem zůstala a ona odjela do Paříže se svou sestrou Agnes. Otec se mi snažil tu ztrátu zmírnit tím, že pro mě zaměstnal soukromého učitele, dostávala jsem lekce jízdy na koni a hodiny výtvarného umění. Jenže matku nic nenahradí.</strong></p>
<p><strong>eb:</strong><strong> A co se s ní stalo?</strong></p>
<p><strong>nw:</strong><strong> Zemřela. Když do Paříže dorazili nacisti. Nezabili ji. Zabili Agnes. Má matka zemřela na zápal plic. Otec mi to neřekl, dokud Paříž neosvobodili spojenci, ale v té době už jsem to věděla. Prostě jsem to věděla.</strong></p>
<p><strong>eb:</strong><strong> To bylo určitě hodně těžké.</strong></p>
<p><strong>nw:</strong><strong> Bylo to zdrcující. Svou matku jsem milovala. Chystala jsem se s ní po válce žít v Paříži.</strong></p>
<p><strong>eb:</strong><strong> To asi znamená, že s otcem jste moc nevycházela.</strong></p>
<p><strong>nw:</strong><strong> Bylo mezi námi napětí. Hádali jsme se. Docela dost, což pro něho bylo něco nového. Nebyl zvyklý, aby mu někdo odmlouval, rozhodně ne ženy. Hádali jsme se o to, jaké nosím oblečení, kam chodím, co říkám, jak to říkám, komu to říkám. Začala jsem být drzá a podnikavá, zatímco on byl čím dál asketičtější a emočně odměřenější. Stali se z nás přirození soupeři.</strong></p>
<p><strong>Uchichtne se a utáhne si uzel na šátku vzadu na hlavě.</strong></p>
<p><strong>nw:</strong><strong> A pak jsem se začala zamilovávat. Často, zoufale, a ke zděšení svého otce do nevhodných typů. Jednou to byl syn hospodyně, jindy nižší úředník, který pro otce vyřizoval nějaké obchodní záležitosti. Ztřeštěné vzpurné vášně, všechny od začátku odsouzené k nezdaru. Domlouvala jsem si tajná rendezvous, vyplížila jsem se z domova a někdo samozřejmě vždycky informoval otce, že mě viděli někde v ulicích. Říkali mu, že vyvádím — vždycky to formulovali takhle — že „vyvádím“. Případně říkali, že se „promenuju“. Otec vyslal pátrací skupinu, aby mě přivedla zpátky. Zamykal mě. Na celé dny. Říkal z druhé strany dveří: </strong><strong><emphasis>Ponižuješ mě. Proč mě takhle ponižuješ? Co mám s tebou dělat?</emphasis></strong><strong> A někdy na tu otázku odpověděl svým páskem nebo sevřenou pěstí. Honil mě po místnosti. Asi si myslel, že mě může zastrašit, abych se podvolila. V té době jsem hodně psala, dlouhé, skandální básně, překypující pubertální vášní. Taky poměrně melodramatické a teatrální, obávám se. Ptáci v klecích, milenci v okovech, takové ty věci. Nejsem na ně moc hrdá.</strong></p>
<p><strong>Mám pocit, že falešná skromnost není její styl, a tudíž se mohu jen domnívat, že tohle je její upřímné hodnocení raného díla. Pokud ano, tak je velmi nemilosrdné. Její básně z tohoto období jsou ve skutečnosti ohromující, dokonce i v překladu, zvlášť vezmeme-li v úvahu její nízký věk v době, kdy je psala. Jsou dojemné, plné obrazů, emocí, proniknutí do podstaty věci a výmluvného nadhledu. Krásně vypovídají o samotě a nezadržitelném smutku. Dokumentují její zklamání, vrcholy a pády mladé lásky s veškerou její oslnivostí, přísliby i nástrahami. A často je v nich pocit mimořádné klaustrofobie, snižujícího se obzoru, a pokaždé dojem zápasu s tyranií okolností — často zpodobněných jako nikdy nepojmenovaná mužská postava, která se tyčí jako hrozba někde poblíž. Člověk by si řekl, že to je ne zas tak nejasná narážka na jejího otce. Řeknu jí to všechno.</strong></p>
<p><strong>eb</strong><strong>: A v těchto básních se také odpoutáváte od rytmu, rýmu a metra, které, jak to chápu, jsou nedílnou součástí klasické poezie v perštině. Používáte volně plynoucí představy. Zdůrazňujete náhodné, každodenní detaily. To bylo dost průlomové, jak jsem pochopil. Bylo by fér říci, že pokud byste se narodila v bohatším národě — řekněme v Íránu — byla byste zcela jistě známá jako literární průkopnice?</strong></p>
<p><strong>Ušklíbne se.</strong></p>
<p><strong>nw: </strong><strong>No to se podívejme.</strong></p>
<p><strong>eb:</strong><strong> I tak mě dost zaráží to, co jste před chvílí řekla. Že na ty básně nejste hrdá. Jste vůbec spokojená alespoň s některými svými díly?</strong></p>
<p><strong>nw:</strong><strong> To je dost ožehavá otázka. Asi bych odpověděla kladně, kdybych je dokázala odlišit od tvořivého procesu jako takového.</strong></p>
<p><strong>eb: </strong><strong>Myslíte oddělit účel od prostředků.</strong></p>
<p><strong>nw:</strong><strong> Já vnímám tvořivý proces jako nezbytně zlodějský podnik. Prostudujte podrobně jakékoli krásné psané dílo, monsieur Boustoulere, a najdete nejrůznější formy zneuctění. Tvořit znamená zpustošit životy jiných lidí, udělat z nich nedobrovolné a nevědomé účastníky. Ukradnete jejich touhy, jejich sny, přivlastníte si jejich chyby, jejich utrpení. Vezmete si něco, co vám nepatří. Děláte to vědomě.</strong></p>
<p><strong>eb: </strong><strong>A vy jste v tom byla velmi dobrá.</strong></p>
<p><strong>nw:</strong><strong> Nedělala jsem to kvůli nějakému vznešenému a povýšenému ponětí o umění, ale proto, že jsem neměla na výběr. To nutkání bylo příliš silné. Kdybych se tomu nepoddala, byla bych přišla o rozum. Ptáte se, jestli jsem hrdá. Je pro mě těžké chvástat se něčím, čeho jsem dosáhla morálně spornými prostředky. Rozhodnutí, zda vychvalovat či ne, nechám na druhých.</strong></p>
<p><strong>Vyprázdní sklenku vína a dolije si zbytek z lahve.</strong></p>
<p><strong>nw:</strong><strong> Každopádně vám mohu říct, že v Kábulu mě nikdo nevychvaloval. Nikdo mě nepovažoval za průkopnici ničeho jiného než špatného vkusu, zhýralosti a nemorální povahy. V neposlední řadě i můj otec. Říkal, že mé psaní je nesouvislým blábolením </strong><strong><emphasis>děvky</emphasis></strong><strong>. Přesně tohle slovo použil. Říkal, že jsem nenapravitelně poškodila jméno jeho rodiny. Tvrdil, že jsem ho zradila. Pořád se ptal, proč je pro mě tak těžké chovat se slušně.</strong></p>
<p><strong>eb: </strong><strong>A jak jste mu odpověděla?</strong></p>
<p><strong>nw:</strong><strong> Řekla jsem mu, že jeho představa slušnosti mě nezajímá. Řekla jsem mu, že nestojím o to nasadit si sama vodítko na krk.</strong></p>
<p><strong>eb: </strong><strong>Předpokládám, že to ho podráždilo ještě víc.</strong></p>
<p><strong>nw:</strong><strong> Přirozeně.</strong></p>
<p><strong>Váhám s tím, zda se na tohle zeptat.</strong></p>
<p><strong>eb:</strong><strong> Ale chápete jeho hněv.</strong></p>
<p><strong>Zvedne obočí.</strong></p>
<p><strong>eb: </strong><strong>Byl to patriarcha, nebo ne? A vy jste byla přímou výzvou všemu, co mu bylo drahé. Svým životem i svým psaním jste se přela o nové hranice pro ženy, o to, aby ženy mohly rozhodovat o svém postavení, aby dospěly ke své legitimní individualitě. Vzpírala jste se monopolu, který muži jako on drželi celé věky. Říkala jste, co se říkat nesmělo. Vedla jste takříkajíc malou vzpouru jedné ženy.</strong></p>
<p><strong>nw:</strong><strong> Vidíte, a já si celou dobu myslela, že píšu o sexu.</strong></p>
<p><strong>eb: </strong><strong>Ale to s tím souvisí, ne? Prolistuji své poznámky a zmíním se o několika otevřeně erotických básních — „Trny“, „Až na to čekání“, „Polštář“. Přiznám se také, že tyhle nepatří k mým nejoblíbenějším. Podotknu, že jim chybí nuance a dvojznačnost. Čtou se, jako by byly vytvořené pouze s cílem šokovat a udělat skandál. Působí na mě jako polemické, jako rozhněvaná obžaloba genderových rolí v Afghánistánu.</strong></p>
<p><strong>nw: </strong><strong>No, ale já jsem </strong><strong><emphasis>byla</emphasis></strong><strong> rozhněvaná. Byla jsem rozzlobená kvůli názoru, že musím být chráněna před sexem. Že musím být chráněna před svým vlastním tělem. Protože jsem žena. A ženy, copak to nevíte, jsou emočně, morálně a intelektuálně nezralé. Postrádají sebekontrolu, chápete, jsou náchylné k fyzickému pokušení. Jsou to hypersexuální bytosti, které je třeba držet na uzdě, jinak by skočily do postele s každým Ahmadem a Mahmúdem.</strong></p>
<p><strong>eb:</strong><strong> Jenže — odpusťte, že to říkám — přesně to jste ale dělala, ne?</strong></p>
<p><strong>nw:</strong><strong> Jen na protest právě proti této představě.</strong></p>
<p><strong>Zasměje se, její smích je nádherný, nezbedný a plný mazaného důvtipu. Zeptá se, jestli si dám něco k obědu. Řekne, že její dcera nedávno naplnila ledničku, a pustí se do přípravy sendviče s uzenou šunkou, který, jak se ukáže, je výborný. Udělá jen jeden. Pro sebe otevře další láhev vína a zapálí si další cigaretu. Posadí se.</strong></p>
<p><strong>nw:</strong><strong> Souhlasíte s tím, že v zájmu tohoto hovoru bychom spolu měli dobře vycházet, pane Boustoulere?</strong></p>
<p><strong>Řeknu jí, že ano.</strong></p>
<p><strong>nw:</strong><strong> Pak mi prokažte dvě laskavosti. Snězte si sendvič a přestaňte pokukovat po mé sklence. </strong></p>
<p><strong>Není třeba dodávat, že tohle předem utne jakékoli nutkání zeptat se jí na její pití.</strong></p>
<p><strong>eb: </strong><strong>A co se dělo potom?</strong></p>
<p><strong>nw:</strong><strong> Roku 1948 jsem onemocněla, když mi bylo téměř devatenáct. Bylo to vážné, víc říkat nebudu. Otec mě vzal na léčení do Dillí. Zůstal se mnou šest týdnů, zatímco se o mě doktoři starali. Řekli mi, že jsem mohla zemřít. Možná jsem měla. Umřít je pro mladého básníka dobrá kariéra. Když jsem se vrátila, byla jsem slabá a uzavřená. Ani mě nenapadlo, abych psala. Neměla jsem moc zájem o jídlo, o konverzaci ani o zábavu. Měla jsem odpor k návštěvám. Chtěla jsem jen zatáhnout závěsy a celý den spát. Což jsem většinou dělala. Nakonec jsem vstala z postele a pomalu se vrátila ke svému každodennímu programu, čímž myslím strohé nezbytnosti, o které se musí každý člověk postarat, aby zůstal provozuschopný a alespoň slušný. Ale cítila jsem se pokořená. Cítila jsem, jako bych v Indii zanechala nějakou životně důležitou část sebe sama.</strong></p>
<p><strong>eb: </strong><strong>Byl váš otec znepokojený?</strong></p>
<p><strong>nw:</strong><strong> Naopak. Povzbudilo ho to. Myslel si, že mě mé setkání se smrtelností zbavilo nezralosti a vzpurnosti. Nechápal, že se cítím ztracená. Četla jsem, pane Boustoulere, že když člověka pohřbí lavina pod velkou spoustou sněhu, tak pak ani nepozná, kde je nahoře a kde dole. Člověk se chce vyhrabat, ale zvolí si špatný směr a prohrabe se k vlastní záhubě. Tak jsem se cítila, dezorientovaná, vznášející se kdesi ve zmatku, bez kompasu a zbavená sil. A také nepopsatelně deprimovaná. A v takovém stavu je člověk zranitelný. Což je pravděpodobně důvod, proč jsem řekla ano, když následujícího roku, v roce 1949, Sulejmán Wahdatí požádal otce o mou ruku.</strong></p>
<p><strong>eb:</strong><strong> Bylo vám dvacet.</strong></p>
<p><strong>nw:</strong><strong> Jemu ne.</strong></p>
<p><strong>Nabídne mi další sendvič, který odmítnu, a šálek kávy, kterou přijmu. Když dává vařit vodu, zeptá se, jestli jsem ženatý. Odpovím, že ne, a že pochybuju, že někdy budu. Koukne na mě přes rameno, s upřeným pohledem, a zazubí se.</strong></p>
<p><strong>nw:</strong><strong> Á. Většinou to poznám.</strong></p>
<p><strong>eb: </strong><strong>Překvapení!</strong></p>
<p><strong>nw:</strong><strong> Možná je to tím otřesem mozku.</strong></p>
<p><strong>Ukáže na šátek na své hlavě.</strong></p>
<p><strong>nw: </strong><strong>Tohle není můj módní postoj. Před pár dny jsem uklouzla, spadla a rozrazila jsem si čelo. Ale i tak, měla jsem to poznat. Na vás, myslím. Podle mých zkušeností, muži, kteří ženám rozumí tak dobře jako vy, s nimi málokdy chtějí mít co do činění.</strong></p>
<p><strong>Dá mi kávu, zapálí si cigaretu a usadí se.</strong></p>
<p><strong>nw:</strong><strong> Mám o manželství takovou teorii, pane Boustoulere. A tou je, že téměř pokaždé víte už během dvou týdnů, jestli to bude fungovat. Je udivující, kolik lidí zůstane v manželském poutu celé roky, nebo i desítky let, v prodlužovaném vzájemném sebeklamu a s falešnou nadějí, když mohli mít svou odpověď už po těch prvních dvou týdnech. Já jsem ani tak dlouho nepotřebovala. Můj manžel byl slušný muž. Jenže byl příliš vážný, chladný a nezajímavý. A také byl zamilovaný do našeho šoféra.</strong></p>
<p><strong>eb: </strong><strong>Aha. To musel být pořádný šok.</strong></p>
<p><strong>nw:</strong><strong> No, zkomplikovalo to příslovečnou situaci.</strong></p>
<p><strong>Usměje se, poněkud smutně.</strong></p>
<p><strong>nw:</strong><strong> Bylo mi ho líto, většinou. Nemohl si zvolit horší dobu a místo, kde se narodit takový, jaký byl. Zemřel na mrtvici, když bylo naší dceři šest let. V té době jsem mohla zůstat v Kábulu. Měla jsem dům a bohatství svého muže. Byl tam zahradník a zmíněný šofér. Byl by to pohodlný život. Ale sbalila jsem kufry a přestěhovala jsem nás, Parí a mě, do Francie.</strong></p>
<p><strong>eb: </strong><strong>Což, jak jste už naznačila, jste udělala pro její dobro.</strong></p>
<p><strong>nw: </strong><strong>Všechno, co jsem udělala, pane Boustoulere, jsem udělala pro svou dceru. Ne že by chápala nebo oceňovala plný rozsah toho, co jsem pro ni udělala. Má dcera dokáže být úžasně bezohledná. Kdyby znala život, jaký by musela snášet, nebýt mě…</strong></p>
<p><strong>eb:</strong><strong> Je pro vás vaše dcera zklamáním?</strong></p>
<p><strong>nw: </strong><strong>Pane Boustoulere, začínám věřit, že je mým trestem.</strong></p>
<p>Jednoho dne v roce 1975 vejde Parí do svého nového bytu a najde na posteli malý balíček. Je tomu rok, co vyzvedla svou matku na pohotovosti, a devět měsíců, co opustila Juliena. Parí teď bydlí s mladou ženou z Alžírska, která se jmenuje Zahia, studuje na ošetřovatelku, má kudrnaté hnědé vlasy a zelené oči. Je to šikovná dívka, radostné povahy, a bydlí se jim spolu snadno, i když Zahia je teď zasnoubená se svým přítelem Samim a v příštím semestru se bude stěhovat k němu.</p>
<p>U balíčku je přiložený list papíru. <emphasis>Tohle ti přišlo. Přespím dneska u Samiho. Uvidíme se zítra. Je t’embrasse. Zahia.</emphasis></p>
<p>Parí roztrhne balíček. Uvnitř je časopis a k němu je připnutý další vzkaz. Tenhle je napsaný dobře známým písmem, téměř s ženskou grácií. <emphasis>Tohle poslali Níle, pak to přeposlali dvojici, která teď bydlí v Collettině starém bytě, a nakonec to přišlo ke mně. Měla by sis aktualizovat adresu, kam se ti posílá pošta. Přečti si to na vlastní nebezpečí. Obávám se, že ani jeden z nás z toho nevychází moc dobře. Julien.</emphasis></p>
<p>Parí hodí časopis na postel a udělá si špenátový salát a kuskus. Převlékne se do pyžama a jí u malé černobílé televize z půjčovny. Nepřítomně sleduje záběry uprchlíků z jižního Vietnamu přepravovaných vzdušným mostem na Guam. Myslí na Collette, která protestovala v ulicích proti americké válce ve Vietnamu. Collette, která na vzpomínkový obřad donesla věneček z jiřin a sedmikrásek, která Parí objala a políbila a na pódiu krásně zarecitovala jednu z matčiných básní.</p>
<p>Julien se obřadu nezúčastnil. Zavolal a mdle prohlásil, že pohřby nemá rád, že mu připadají deprimující.</p>
<p><emphasis>A komu ne?</emphasis> Parí na to.</p>
<p><emphasis>Myslím, že bude nejlepší, když zůstanu mimo.</emphasis></p>
<p><emphasis>Jak chceš</emphasis>, řekla Parí do sluchátka a pomyslela si: Ale nijak tě to nezprostí viny, když nepřijdeš. Stejně jako mě nezprostí viny, když přijdu. Že jsme byli tak lehkomyslní. Tak bezohlední. Bože můj. Parí zavěsila s vědomím, že její útěk s Julienem byl pro Maman tou poslední kapkou. Zavěsila a věděla, že po zbytek života to na ni v nestřežených okamžicích vyskočí, ten pocit viny, ty hrozné výčitky svědomí, že ji zaskočí nepřipravenou a budou ji bolet až do morku kostí. Bude se s tím potýkat, teď i po všechny dny, které přijdou. Bude to kapající kohoutek někde v hloubi její mysli.</p>
<p>Po večeři se vykoupe a pročte si poznámky ke zkoušce, která ji čeká. Ještě chvíli se dívá na televizi, umyje a utře nádobí, zamete v kuchyni. Ale není to k ničemu. Nedokáže odvést svou pozornost. Časopis leží na posteli a volá ji jako nějaký nízkofrekvenční šum.</p>
<p>Později si natáhne přes pyžamo plášť a vyjde ven na Boulevard de la Chapelle, ujde pár bloků směrem na jih od bytu. Vzduch je chladný, na chodník a do výloh dopadají kapky deště, ale byt teď nedokáže udržet její neklid. Potřebuje studený vlhký vzduch, otevřený prostor.</p>
<p>Parí si pamatuje, že když byla malá, mívala spoustu otázek. <emphasis>Mám v Kábulu nějaké bratrance nebo sestřenice, Maman? Mám tetičky a strýčky? A prarodiče, dědečka a babičku? Jak to, že nikdy nepřijedou na návštěvu? Můžeme jim napsat? Prosím, můžeme je navštívit?</emphasis></p>
<p>Většina otázek se týkala jejího otce. <emphasis>Jaká byla jeho oblíbená barva, Maman? Řekni mi, Maman, byl dobrý plavec? Znal hodně vtipů?</emphasis> Pamatuje si, jak ji jednou honil po pokoji. Svalil ji na koberec a lechtal ji na chodidlech a na bříšku. Pamatuje si vůni jeho levandulového mýdla a jeho lesklé čelo, jeho dlouhé prsty. Jeho oválné lazuritové manžetové knoflíčky, puky na kalhotách k jeho obleku. Vidí v duchu smítka prachu, která spolu sbírali z koberce.</p>
<p>To, co Parí od své matky pořád chtěla, byl nějaký tmel, který by její volné nesouvislé útržky vzpomínek slepil dohromady, udělal z nich nějaké souvislé vyprávění. Jenže Maman toho nikdy moc neřekla. Pořád jí odpírala detaily jejího dětství a jejich společného života v Kábulu. Držela Parí stranou od jejich společné minulosti a nakonec se Parí přestala ptát.</p>
<p>A teď se ukazuje, že Maman řekla tomuhle časopiseckému reportérovi, tomuhle Étiennu Boustoulerovi, o sobě a o svém životě víc, než řekla dokonce i své vlastní dceři.</p>
<p>Ale bylo tomu opravdu tak?</p>
<p>Parí si doma v bytě přečetla článek třikrát. A neví, co si má myslet, čemu má věřit. Tolik z těch věcí zní falešně. Část z toho působí jako parodie. Bulvárně vylíčené melodrama, o spoutaných kráskách a románcích odsouzených k nezdaru a o všudypřítomném útlaku, všechno podané vzrušeným, rozverným tónem.</p>
<p>Parí se vydá na západ směrem k Pigalle, kráčí svižně, s rukama nacpanýma do kapes pláště. Nebe rychle tmavne, liják, který ji šlehá do tváře, je čím dál prudší a vytrvalejší, rozvlňuje okna a rozmazává světla aut. Parí si nepamatuje, že by se s tím mužem kdy setkala. Se svým dědečkem, matčiným otcem. Viděla jen jednu jeho fotografii, jak si čte u svého psacího stolu. Ale pochybuje, že to byl takový padouch, jako ho Maman popsala. Parí má pocit, že tenhle příběh prohlédla. Má své vlastní představy. V její verzi je to muž, který si dělá oprávněné starosti o dobro své hluboce nešťastné a sebedestruktivní dcery, která si ze svého života dělá neustálý zmatek. Je to muž, jehož důstojnost byla ponížena a stala se terčem útoků, a přesto stojí při své dceři, vezme ji do Indie, když je nemocná, a zůstane tam s ní šest týdnů. A, pokud jde o to, co vlastně s Maman bylo? Co s ní v Indii udělali? Parí si nad tím láme hlavu a myslí na její vertikální jizvu v oblasti pánve — Parí se na to ptala Zahii a ta jí řekla, že císařský řez se vede horizontálně.</p>
<p>A pak to, co Maman tomu reportérovi řekla o svém manželovi, Paríinu otci. Byly to pomluvy? Byla snad pravda, že miloval šoféra Nábího? A pokud ano, proč něco takového prozrazovat teď, po tak dlouhé době, pokud cílem není zmást, ponížit, a možná způsobit bolest? A pokud ano, tak komu?</p>
<p>Co se jí samotné týče, Parí není překvapena nelichotivým zacházením, které si Maman schovala pro ni — ne po Julienovi — a nepřekvapuje ji matčin selektivní, vylepšený popis jejího rodičovství.</p>
<p>Lži?</p>
<p>A přesto…</p>
<p>Maman byla talentovaná spisovatelka. Parí četla každé slovo, které Maman napsala ve francouzštině, a také všechny básně, které přeložila z perštiny. Síla a krása jejího díla byla nepopiratelná. Jenže pokud to, co Maman v tom rozhovoru o svém životě řekla, byla lež, tak kde se vzaly ty metafory v jejím díle? Odkud pramenila ta slova, která byla upřímná a krásná a krutá a smutná? Byla jen nadaná podvodnice? Kouzelnice s perem místo kouzelné hůlky, která dokázala dojmout obecenstvo tím, že vyčarovala emoce, které sama neznala? Bylo to vůbec možné?</p>
<p>Parí to neví — tohle ona neví. A to byl možná matčin skutečný záměr, sebrat Parí půdu pod nohama. Úmyslně jí rozkolísat a převrátit všechno naruby, aby byla sama sobě cizí, zatížit jí myšlenky pochybnostmi, pochybnostmi o všem, co si Parí myslela, že o svém životě ví, aby se cítila tak ztracená, jako by bloudila uprostřed noci pouští, obklopená temnotou a neznámem, s pravdou neustále unikající jako jediný maličký záblesk světla v dálce, které se třepotá, objevuje se a mizí, neustále se pohybuje a vzdaluje se.</p>
<p>Možná, pomyslí si Parí, je to matčina odplata. Nejen za Juliena, ale i za to zklamání, kterým pro ni Parí vždycky byla. Parí, která možná měla přinést konec všeho toho pití, těch mužů, let promarněných zoufalými pokusy o štěstí. Všech těch slepých uliček, prozkoumaných a opuštěných. Každá další rána způsobená zklamáním Maman ještě více pošramotila, vykolejila a štěstí pak vypadalo ještě víc jako iluze. <emphasis>Co jsem byla já, Maman?</emphasis> říká si Parí. <emphasis>Čím jsem měla být, když jsem rostla v tvém lůně — za předpokladu, že to vůbec bylo tvé lůno, kde jsem byla počata? Semínkem naděje? Lístkem na trajekt, který tě měl vyvézt z temnoty? Záplatou na díru v tvém srdci? Pokud ano, nestačila jsem. Ani vzdáleně jsem nestačila. Nebyla jsem balzámem na tvou bolest, jen další slepou uličkou, dalším břemenem, a nejspíš jsi to viděla už velmi brzy. Nejspíš sis to uvědomovala. Ale cos mohla dělat? Nemohla jsi zajít do zastavárny a prodat mě.</emphasis></p>
<p>Možná že ten rozhovor byl matčiným posledním posměškem, aby měla navrch.</p>
<p>Parí se ukryje před deštěm pod markýzou před jednou restaurací, pár bloků západně od nemocnice, kam Zahia chodí na praxi. Zapálí si cigaretu. Měla bych zavolat Collette, říká si. Od pohřbu spolu mluvily jen jednou nebo dvakrát. Když byly malé, nacpaly si plnou pusu žvýkaček a žvýkaly, až je bolely čelisti, a sedávaly před matčiným zrcadlem na toaletním stolku, kartáčovaly jedna druhé vlasy a všelijak si je spínaly. Parí zahlédne přes ulici ženu, která má gumový čepec do deště a lopotí se po chodníku, za ní malý světlehnědý teriér. Od mlhavého shluku Paríiných vzpomínek se, nikoli poprvé, oddělí malý obláček a pomalu nabude tvaru psa. Ne malé hračky, jako je ten, kterého má ta stará žena, ale velkého zvířete, huňatého, špinavého, s useknutým ocasem a ušima. Parí si není jistá, jestli je tohle vzpomínka, stín vzpomínky, nebo ani jedno. Jednou se Maman zeptala, jestli někdy měly v Kábulu psa, a Maman řekla: <emphasis>Vždyť víš, že psy nemám ráda. Nemají žádnou sebeúctu. Člověk do nich kope a pořád ho milujou. Je to deprimující.</emphasis></p>
<p>A ještě něco Maman řekla:</p>
<p><emphasis>Nevidím se v tobě. Nevím, kdo jsi. </emphasis></p>
<p>Parí odhodí cigaretu. Rozhodne se zavolat Collette. Domluví se, že se někde sejdou na čaj. Zjistí, jak se má. S kým chodí. Půjdou se podívat po obchodech, jako to dělávaly.</p>
<p>Zjistí, jestli se její stará kamarádka pořád chystá jet podívat do Afghánistánu.</p>
<p>Parí se s Collette setká. Sejdou se v oblíbeném baru s marockou výzdobou, všude fialové závěsy a oranžové polštáře, na malém pódiu je hráč na arabskou loutnu oud. Collette nedorazila sama. Přivedla s sebou jednoho mladíka. Jmenuje se Eric Lacombe. Učí dramatické umění v sedmé a osmé třídě jednoho lycea v osmnáctém obvodu. Řekne Parí, že už se s ní před několika lety setkal na studentské protestní akci proti lovu tuleňů. Parí si nejdřív nemůže vzpomenout, a pak si vybaví, že to byl on, na koho se Collette tak zlobila, že přišlo málo lidí, a komu bušila pěstí do hrudi. Sednou si na zem, na nadýchané polštáře v barvě manga, a objednají pití. Parí má nejdřív dojem, že spolu Collette a Eric chodí, ale Collette Erika pořád vychvaluje a Parí brzy dojde, že ho přivedla kvůli ní. Rozpaky, které by se jí za normálních okolností v takové situaci zmocnily, se zrcadlí i v Erikovi — a zmírňuje je, že i on je dost nesvůj. Parí připadá legrační, dokonce milé, jak se pořád červená a omluvně a rozpačitě vrtí hlavou. Nad chlebem s tapenádou z černých oliv po něm Parí chvilkami pokukuje. Nedá se říct, že by byl kdovíjak hezký. Vlasy má zplihlé, stažené vzadu na krku do gumičky. Má malé ruce a bledou pleť. Nos má příliš úzký, čelo moc vystouplé, téměř žádnou bradu, ale když se zazubí, oči mu svítí a konec každé věty obvykle zdůrazní dychtivým úsměvem jako nějakým radostným otazníkem. A i když jeho tvář Parí neokouzlí tolik, jako ji okouzlila ta Julienova, je to tvář laskavější a, jak Parí brzy zjistí, je vnějším vyjádřením pozornosti, tiché trpělivosti a trvalé slušnosti, která v Erikovi sídlí.</p>
<p>Vezmou se jednoho chladného dne na jaře roku 1977, pár měsíců poté, co Jimmy Carter nastoupí do úřadu. Navzdory přání svých rodičů trvá Eric na malém civilním obřadu, kde nebude nikdo, jen oni dva a Collette jako svědek. Říká, že formální svatba je výstřednost, kterou si nemohou dovolit. Jeho otec, bohatý bankéř, se nabídne, že svatbu zaplatí. Eric je koneckonců jejich jediné dítě. Nabídne to jako dar, pak jako půjčku. Ale Eric odmítne. A ačkoli to nikdy neřekne, Parí ví, že to bylo proto, aby ji uchránil rozpaků při obřadu, kde by byla sama, bez rodiny, která by seděla v uličkách, kde by ji nikdo nevedl k oltáři, nikdo by za ni neuronil slzu štěstí.</p>
<p>Když mu řekne o svém plánu jet do Afghánistánu, pochopí to způsobem, jakým Parí věří, že by to Julien nikdy nepochopil. A také způsobem, jakým by to otevřeně nepřiznala ani sama sobě.</p>
<p>„Ty myslíš, že jsi adoptovaná,“ řekne.</p>
<p>„Pojedeš se mnou?“</p>
<p>Rozhodnou se jet toho léta, až Eric nebude muset do školy a Parí si bude moci udělat přestávku od práce na svém doktorátu. Eric je oba přihlásí na kurz perštiny s lektorem, kterého našel přes matku jednoho svého žáka. Parí ho často najde na gauči, se sluchátky na hlavě a přehrávačem na prsou, s očima soustředěně zavřenýma, jak si mumlá <emphasis>Díky</emphasis> a <emphasis>Dobrý den</emphasis> a <emphasis>Jak se máte</emphasis> v perštině, se silným přízvukem.</p>
<p>Týden před příchodem léta, když Eric začíná shánět letenky a ubytování, Parí zjistí, že je těhotná.</p>
<p>„Můžeme jet i tak,“ řekne Eric. „Měli bychom jet.“</p>
<p>To Parí se rozhodne nejet. „Je to nezodpovědné,“ řekne. Bydlí spolu v malé garsonce s porouchaným topením, prosakujícím potrubím, bez klimatizace, se spoustou nábytku posbíraného všude možně.</p>
<p>„Tohle není místo pro malé dítě,“ prohlásí.</p>
<p>Eric si přibere další práci, učí hru na piano, kterému se chtěl po určitou krátkou dobu věnovat, než se zaměřil na divadlo, a když se narodí Isabelle — sladká Isabelle se světlou pletí a karamelkovýma očima — bydlí už v malém dvoupokojovém bytě nedaleko Lucemburské zahrady, s finanční pomocí od Erikova otce, kterou tentokrát přijali za podmínky, že je to půjčka.</p>
<p>Parí si vezme tři měsíce volna. Tráví dny s Isabelle. Cítí se s ní úplně bez tíže. Jako by se všechno kolem ní rozzářilo, když k ní Isabelle obrátí oči. Když Eric přijde večer domů z lycea, nejdřív ze všeho shodí kabát a aktovku u dveří, pak žuchne do gauče, natáhne ruce a kývá prsty. „Dej mi ji, Parí. Dej mi ji.“ Nadhazuje si Isabelle na hrudi a Parí mu vykládá o tom, co je za celý den nového — kolik mléka Isabelle vypila, kolikrát si zdřímla, na co se spolu dívaly v televizi, jaké hry spolu na oživení hrály, jaké vydává nové zvuky. Erika to nikdy nepřestane bavit poslouchat.</p>
<p>Cestu do Afghánistánu odložili. Pravdou je, že Parí už necítí tu sžíravou potřebu hledat odpovědi na své otázky a pátrat po svých kořenech. Díky Erikovi a jeho uklidňující a stabilizující společnosti. A díky Isabelle, která dala Parí pevnou půdu pod nohama — i když je v ní ještě plno děr a slepých míst, všechny ty nezodpovězené otázky, všechny ty věci, které jí Maman nechtěla říct. Jsou tam pořád. Jen už Parí tak neprahne po odpovědích, jak tomu bývalo.</p>
<p>A ten starý známý pocit, který má odjakživa — že v jejím životě chybí něco, někdo životně důležitý — už zčásti ustoupil. Pořád se ještě občas vrací, někdy se silou, která ji zastihne nepřipravenou, ale už méně často než dřív. Parí nikdy nebyla tak spokojená, nikdy se necítila tak šťastně ukotvená.</p>
<p>V roce 1981, když jsou Isabelle tři roky a Parí je pár měsíců těhotná a čeká Alaina, musí odjet na konferenci do Mnichova. Představí tam pojednání, jehož je spoluautorkou, o využití modulárních forem mimo teorii čísel, konkrétně v topologii a teoretické fyzice. Přednáška je přijata dobře a Parí jde pak s několika dalšími vědci do jednoho hlučného baru na pivo, preclíky a <emphasis>Weisswurst</emphasis>. Před půlnocí se vrátí do svého hotelového pokoje a jde si lehnout, aniž by se převlékla nebo si umyla obličej. Ve 2.30 ráno ji vzbudí telefon. Volá Eric, z Paříže.</p>
<p>„Volám kvůli Isabelle,“ řekne. Má horečku. Zničehonic jí otekly a zčervenaly dásně. Hodně krvácejí při sebemenším dotyku. „Skoro jí ani nevidím zoubky. Parí. Já nevím, co mám dělat. Někde jsem četl, že by to mohlo být…“</p>
<p>Chce, aby přestal. Chce mu říct, aby zmlkl, že to nedokáže poslouchat, ale už je pozdě. Zaslechne slova <emphasis>dětská leukémie</emphasis>, nebo možná řekl <emphasis>lymfom</emphasis>, co na tom vlastně záleží? Parí sedí na kraji postele, sedí tam jako zkamenělá, v hlavě jí hučí, je celá zpocená. Je rozlícená na Erika, že jí uprostřed noci nasadil do hlavy něco tak hrozného, když je sedm set kilometrů od nich a nemůže nic dělat. Je naštvaná sama na sebe, kvůli své vlastní hlouposti. Takhle se otevřít, dobrovolně, celoživotním starostem a mukám. Bylo to bláznovství. Čiré šílenství. Kolosálně pošetilá a neopodstatněná víra, že, navzdory vší nepřízni mu svět, který člověk nemůže nijak ovládat, nevezme tu jedinou věc, jejíž ztrátu nedokáže snést. Víra, že svět člověka nezničí. <emphasis>Já na tohle nemám srdce.</emphasis> Dokonce si to potichu sama pro sebe řekne. Já na tohle nemám srdce. A v tu chvíli ji nenapadá žádná lehkomyslnější, iracionálnější věc, než rozhodnutí stát se rodičem.</p>
<p>A část Parí — <emphasis>Bůh mi odpusť</emphasis>, myslí si, <emphasis>Bůh mi to odpusť</emphasis> — se zlobí na Isabelle, že jí tohle udělala, že kvůli ní takhle trpí.</p>
<p>„Eriku. Eriku! <emphasis>Ecoute moi</emphasis>. Zavolám ti zpátky. Teď musím zavěsit.“</p>
<p>Vysype na postel svou kabelku, najde malý hnědý notýsek, kam si píše telefonní čísla. Zavolá do Lyonu. Collette teď bydlí v Lyonu se svým manželem, Didierem, a založila tam malou cestovní kancelář. Didier studuje na doktora. Telefon vezme on.</p>
<p>„Ty víš, že studuju psychiatrii, Parí, nebo ne?“ zeptá se Didier.</p>
<p>„Já vím. Já vím. Jen jsem si myslela…“</p>
<p>Položí jí pár otázek. Neubyla Isabelle na váze? Noční pocení, nezvyklé pohmožděniny, únava, chronické horečky? Nakonec řekne, že by ji měl Eric vzít ráno k doktorovi. Ale jestli si to správně pamatuje ze všeobecného školení na medicíně, zní to jako akutní gingivostomatitida.</p>
<p>Parí svírá sluchátko tak silně, až ji bolí zápěstí. „Prosím,“ řekne trpělivě. „Didiere.“</p>
<p>„Aha, promiň. To znamená, že to zní jako první projev oparu.“</p>
<p>„Oparu.“</p>
<p>Pak dodá ta nejšťastnější slova, jaká kdy Parí v životě slyšela. „Myslím, že bude v pořádku.“</p>
<p>Parí se s Didierem setkala jen dvakrát, jednou dříve a pak na jeho svatbě s Collette. Ale v tu chvíli ho doopravdy miluje. Řekne mu to s pláčem do telefonu. Řekne mu, že ho miluje — několikrát — on se zasměje a popřeje jí dobrou noc. Parí zavolá Erikovi a ten vezme ráno Isabelle k doktoru Perrinovi. Parí zvoní v uších, leží na posteli a skrz mdlé zelené dřevěné okenice sem dopadá světlo z ulice. Myslí na to, jak musela do nemocnice se zápalem plic, když jí bylo osm, Maman odmítala jít domů, trvala na tom, že bude spát na židli vedle její postele. Pocítí novou, nečekanou a opožděnou spřízněnost se svou matkou. Během těch posledních pár let jí tolikrát chyběla. Na její svatbě, samozřejmě. Když se narodila Isabelle. A při bezpočtu další náhodných chvil. Ale nikdy ne tolik, jako během téhle děsivé a úžasné noci v tomto hotelovém pokoji v Mnichově.</p>
<p>Následujícího dne, když se vrátí do Paříže, řekne Erikovi, že až se narodí Alain, už by žádné další děti mít neměli. Jen to zvyšuje pravděpodobnost hlubokého zármutku.</p>
<p>V roce 1985, když je Isabelle sedm let, Alainovi čtyři a malému Thierrymu dva, přijme Parí nabídku, aby učila na přední univerzitě v Paříži. Stane se na nějakou dobu předmětem předvídatelných tahanic a přízemního dohadování mezi akademiky — což není nijak překvapivé vzhledem k tomu, že je v šestatřiceti nejmladší profesorkou na katedře a jedna z pouhých dvou žen. Ustojí to způsobem, jakým by to nejspíš Maman nikdy ustát nemohla nebo nechtěla. Nikomu nelichotí ani nemaže med kolem pusy. Zdrží se hádek a stížností. Vždycky se najdou nějací skeptici. Ale v době, kdy padne Berlínská zeď, padnou i zdi v jejím akademickém životě a ona si už pomalu získala většinu kolegů svým uvážlivým vystupováním a odzbrojující družností. Udělá si přátele na katedře — i na jiných katedrách —, chodí na univerzitní akce, benefiční akce, občas na koktajly nebo na večeře. Eric na tyhle večírky chodí s ní. Jako takový interní vtip mezi nimi dvěma trvá na tom, že bude mít pokaždé tu samou vlněnou kravatu a manšestrové sako se záplatami na loktech. Prochází se po místnosti plné lidí, ochutnává předkrmy, upíjí víno, tváří se žoviálně zmateně, a občas ho Parí musí odtáhnout od skupiny matematiků, než začne pronášet soudy o 3-varietách a diofantských aproximacích.</p>
<p>Na těchto večírcích se vždycky nevyhnutelně někdo zeptá Parí na její názor na vývoj v Afghánistánu. Jednou večer se jeden lehce přiopilý hostující profesor jménem Chatelard zeptá Parí, co si myslí, že se stane v Afghánistánu, až odejdou Sověti. „Naleznou vaši lidé klid, madame professeur?“</p>
<p>„To já nemůžu posoudit,“ odpoví mu. „Jsem Afghánka prakticky jen svým jménem.“</p>
<p>„<emphasis>Non mais, quande-même</emphasis>,“ namítne. „I tak, jistě o tom něco víte.“</p>
<p>Usměje se a snaží se nepřipouštět si pocit neschopnosti, který se vždycky vloudí s těmi otázkami. „Jen to, co se dočtu v Le Monde. Stejně jako vy.“</p>
<p>„Ale vyrostla jste tam, <emphasis>non</emphasis>?“</p>
<p>„Odjela jsem, když jsem byla hodně malá. Neviděl jste mého manžela? Toho s těmi záplatami na loktech.“</p>
<p>Co říká, je pravda. Sice sleduje zprávy, čte v novinách o válce, o tom, jak Západ vyzbrojuje mudžáhedíny, ale Afghánistán v její mysli ustoupil do pozadí. Je dost zaměstnaná doma, teď už v hezkém domku se čtyřmi ložnicemi v Guyancourtu, zhruba dvacet kilometrů od centra Paříže. Bydlí na malém kopci poblíž parku, kde jsou stezky na procházky a jezírka. Eric teď kromě učení ještě píše hry. Jednu z jeho her, lehkou politickou frašku, budou na podzim dávat v malém divadle v Paříži poblíž Hôtel de Ville, a už si u něj objednali další.</p>
<p>Z Isabelle vyrostla tichá, ale chytrá a přemýšlivá dospívající dívka. Píše si deník a čte každý týden jeden román. Má ráda Sinéad O’Connorovou. Má krásné dlouhé prsty a chodí na hodiny hry na cello. Za pár týdnů bude hrát na recitálu Čajkovského <emphasis>Chanson triste</emphasis>. Ze začátku se jí nechtělo chodit na hodiny, tak Parí absolvovala pár lekcí s ní, jako projev solidarity. Ukázalo se, že je to jednak zbytečné a jednak neproveditelné. Zbytečné proto, že si Isabelle rychle vytvořila k nástroji vlastní vztah, a neproveditelné proto, že Parí ze hry na cello bolely ruce. Už rok se ráno Parí budí se ztuhlými prsty a zápěstím a nepolevuje to ještě půl hodiny, někdy hodinu. Eric ji přemlouval, aby zašla k doktorovi, a teď už na tom trvá. „Je ti teprve čtyřicet tři, Parí,“ řekne. „Tohle není normální.“ Parí se objednala na vyšetření.</p>
<p>Alain, jejich prostřední dítě, má šibalský uličnický šarm. Je posedlý bojovým uměním. Narodil se předčasně a je v jedenácti pořád ještě docela malý chlapec, ale co mu chybí ve vzrůstu, více než dostatečně dožene odhodláním a důvtipem. Jeho protivníky mate jeho drobná postava a štíhlé nohy. Pokaždé ho podcení. Parí a Eric často leží večer v posteli a žasnou nad jeho nesmírně silnou vůlí a jeho urputnou vitalitou. O Isabelle ani o Alaina Parí obavy nemá.</p>
<p>Zato o Thierryho si dělá starosti. Thierryho, který možná na nějaké temné prvopočáteční úrovni cítí, že byl neočekávaný, nezamýšlený, nezvaný. Thierry tíhne ke zraňujícímu tichu a přimhouřeným pohledům, a kdykoli po něm Parí něco chce, vyvádí a otálí. Vzdoruje jí bez důvodu, zdá se Parí, čistě pro vzdor samý. Některé dny nad ním visí mrak. Parí to pozná. Téměř ho vidí. Vidí, jak roste a nadouvá se, až se nakonec protrhne a vylije se příval hněvu, při němž se mu třesou tváře a dupe nohama. Parí je vyděšená a Eric pomrkává a nešťastně se usmívá. Parí instinktivně ví, že Thierry ji, stejně jako bolest v kloubech, bude trápit celý život.</p>
<p>Často přemítá o tom, jaká by z Maman byla babička. Zvlášť pokud jde o Thierryho. Parí si instinktivně myslí, že Maman by s ním pomohla. Možná by v něm viděla něco ze sebe samotné — i když ne biologicky, samozřejmě, tím už si je Parí nějakou dobu jistá. Děti o Maman vědí. Zvlášť Isabelle se na ni vyptává. Četla mnoho jejích básní.</p>
<p>„Kéž bych se s ní byla setkala,“ říká.</p>
<p>„Zdá se, že byla okouzlující,“ říká.</p>
<p>„Myslím, že bychom byly dobré kamarádky, ona a já. Co myslíš? Četly bychom stejné knihy. Hrála bych jí na cello.“</p>
<p>„No, to by se jí moc líbilo,“ odvětí Parí. „Alespoň tím jsem si jistá.“</p>
<p>Parí dětem neřekla o té sebevraždě. Možná to jednoho dne zjistí, nejspíš ano. Ale od ní se to nedozvědí. Nezasadí jim do hlavy myšlenku, že nějaký rodič dokáže opustit své děti, říct jim: <emphasis>Nejste pro mě dost</emphasis>. Pro Parí byly děti a Eric vždycky dost. A vždycky budou.</p>
<p>V létě roku 1994 vezmou Parí s Erikem děti na Mallorku. Tu dovolenou jim zařídila Collette prostřednictvím své cestovní kanceláře, která teď vzkvétá. Collette a Didier se s nimi sejdou na Mallorce a zůstanou spolu dva týdny v pronajatém domě u pláže. Collette a Didier děti nemají, ne že by to bylo kvůli nějaké biologické smůle, ale protože je nechtějí. Pro Parí je načasování dobré. Její revmatismus je tou dobou pod kontrolou. Bere každý týden dávku metotrexátu, který dobře snáší. Naštěstí poslední dobou nemusí brát žádné steroidy a trpět nespavostí, která je doprovází.</p>
<p>„Nemluvě o přibývání na váze,“ řekne Collette. „S vědomím, že bych se měla ve Španělsku dostat do plavek?“ Zasměje se. „Ach, ta marnivost.“</p>
<p>Tráví dny cestováním po ostrově, jezdí na severozápadní pobřeží poblíž pohoří Serra de Tramuntana, zastavují na procházky po olivových hájích a do borovicových lesů. Jedí <emphasis>porcellu</emphasis> a skvělý pokrm z mořského vlka, který se jmenuje <emphasis>lubina</emphasis>, a dušenou směs lilku a cukiny, které se říká <emphasis>tumbet</emphasis>. Thierry to odmítá jíst, tak musí Parí v každé restauraci požádat kuchaře, aby mu uvařil talíř špaget se samotnou rajčatovou omáčkou, bez masa a bez sýra. A na žádost Isabelle — která nedávno objevila operu — zajdou jednou večer na představení Tosky od Giacoma Pucciniho. Aby ta muka přežily, podávají si Collette s Parí tajně stříbrnou placatku s levnou vodkou. Uprostřed druhého jednání jsou už tak nalité, že se při patetických výstupech herce, který hraje Scarpia, hihňají jako školačky.</p>
<p>Jednoho dne si Parí, Collette, Isabelle a Thierry sbalí oběd s sebou a vydají se na pláž; Didier, Alain a Eric toho rána odešli na túru podél Sóller Bay. Cestou na pláž se staví v obchodě, aby koupili Isabelle plavky, které jí padly do oka. Když vcházejí do obchodu, Parí zahlédne svůj odraz v okenní tabuli. Za normálních okolností, zejména poslední dobou, když si stoupne před zrcadlo, zapne se automatický mentální proces, který ji připraví na pohled na její starší já. To jí trochu uleví, zmírní to ten šok. Jenže v té výloze se zahlédla nepřipravená, zranitelná vůči realitě, kterou nezkresluje sebeklam. Vidí ženu ve středním věku v nudné zplihlé blůze a plážové sukni, která dostatečně neschová povislé záhyby kůže nad jejími koleny. Slunce zvýrazňuje šediny v jejích vlasech. A i když má oční linky a rtěnku, která vymezuje její rty, má teď obličej, na který kolemjdoucí jen krátce pohlédne a pak přeskočí pohledem jinam, jako by se podíval na nějakou dopravní značku nebo číslo poštovní schránky. Je to kratičký okamžik, sotva stačí na to, aby jí zrychlil puls, ale dost dlouhý na to, aby její iluzorní já dohnalo skutečnost ženy, která na ni hledí z výlohy. Je to trochu zničující. Tak tohle je stárnutí, pomyslí si, když vchází za Isabelle do obchodu, tyhle nahodilé nevlídné chvilky, které člověka zastihnou, když je nejmíň čeká.</p>
<p>Později, když se vrátí z pláže do pronajatého domku, zjistí, že muži už se vrátili.</p>
<p>„Papa už stárne,“ prohlásí Alain.</p>
<p>Eric za barem míchá karafu sangrie, obrátí oči v sloup a pokrčí rameny.</p>
<p>„Myslel jsem, že tě budu muset nést, Papa.“</p>
<p>„Dej mi jeden rok. Příští rok se sem vrátíme a já tě proženu po ostrově, mon pote.“</p>
<p>Na Mallorku už znovu nepřijedou. Týden po návratu do Paříže má Eric infarkt. Stane se to, když je v práci a mluví s osvětlovačem. Přežije to, ale během následujících tří let má ještě dva, z nichž poslední se mu stane osudným. Takže ve věku osmačtyřicet let je Parí vdova, stejně jako Maman.</p>
<p>Jednoho dne, začátkem jara roku 2010, má Parí mezistátní telefonní hovor. Není neočekávaný. Vlastně se na něj Parí připravovala celé dopoledne. Před tím hovorem se Parí postará, aby měla byt pro sebe. Což znamená požádat Isabelle, aby odešla dříve, než to obvykle dělává. Isabelle a jej manžel Albert bydlí kousíček severně od Île Saint-Denis, jen pár bloků od Paríina jednopokojového bytu. Isabelle chodí Parí navštívit každý druhý den dopoledne, když odvede děti do školy. Donese Parí bagetu a čerstvé ovoce. Parí ještě není upoutána na vozík, ale připravuje se na tu možnost. I když ji nemoc před rokem přiměla odejít do předčasného důchodu, pořád je ještě schopná dojít si sama na trh, zajít každý den na procházku. To její ruce — ty ošklivé zkroucené ruce — jí selhávají nejvíc. Ruce, na kterých, když má špatný den, jako by měla klouby obalené úlomky skla. Parí nosí, kdykoli jde ven, rukavice, jednak aby měla ruce v teple, ale hlavně proto, že se za ně stydí, za ty sukovité klouby, za ty nevzhledné prsty, zkroucené tím, čemu její doktor říká <emphasis>deformita labutí šíje</emphasis>, za trvale ohnutý malíček.</p>
<p><emphasis>Ach, ta marnivost</emphasis>, řekne Collette.</p>
<p>Toho rána jí Isabelle donesla fíky, pár kostek mýdla, zubní pastu a plastovou krabičku s kaštanovou polévkou. Albert uvažuje o tom, že navrhne majitelům restaurace, kde pracuje jako asistent šéfkuchaře, aby ji přidali na jídelní lístek. Když vyndává věci z tašek, vykládá Isabelle Parí o nové práci, kterou získala. Píše teď hudbu pro televizní pořady, reklamy, a doufá, že někdy brzy napíše hudbu i pro film. Říká, že začne psát hudbu k miniseriálu, který se zrovna natáčí v Madridu.</p>
<p>„A pojedeš tam?“ zeptá se Parí. „Do Madridu?“</p>
<p>„<emphasis>Non</emphasis>. Rozpočet je příliš malý. Nezaplatili by mi cestovní náklady.“</p>
<p>„To je škoda. Mohla jsi bydlet u Alaina.“</p>
<p>„Ach, dovedla by sis to představit, Maman? Chudák Alain. Má doma tak málo místa, že si skoro ani nemůže natáhnout nohy.“</p>
<p>Alain je finanční poradce. Bydlí v maličkém bytě v Madridu se svou ženou Anou a jejich čtyřmi dětmi. Pravidelně Parí posílá e-mailem fotky a krátké videonahrávky dětí.</p>
<p>Parí se zeptá, jestli se Isabelle neozval Thierry, a Isabelle řekne, že ne. Thierry je v Africe, ve východní části Čadu, kde pracuje v táboře s uprchlíky z Dárfúru. Parí to ví díky tomu, že se Thierry sporadicky ozývá Isabelle. Ona je jediná, s kým Thierry mluví. Odtud má také Parí alespoň povšechnou představu o životě svého syna — například o tom, že strávil nějaký čas ve Vietnamu. Nebo že byl ženatý s jednou Vietnamkou, krátce, když mu bylo dvacet.</p>
<p>Isabelle dá vařit vodu a donese ze skříňky dva šálky.</p>
<p>„Dneska ne, Isabelle. Vlastně tě budu muset požádat, abys odešla.“</p>
<p>Isabelle se zatváří dotčeně a Parí si vyčítá, že to neformulovala nějak lépe. Isabelle byla vždycky citlivé povahy.</p>
<p>„Chtěla jsem tím říct, že očekávám jeden telefonát a potřebuju trochu soukromí.“</p>
<p>„Telefonát? Od koho?“</p>
<p>„Řeknu ti to později,“ odpoví Parí.</p>
<p>Isabelle si založí ruce a zazubí se. „Ty sis našla milence, Maman?“</p>
<p>„Milence? Jsi snad slepá? Podívala ses na mě někdy v poslední době?“</p>
<p>„Není na tobě vůbec nic špatného.“</p>
<p>„Budeš už muset jít. Vysvětlím ti to později, slibuju.“</p>
<p>„<emphasis>D’accord, d’accord</emphasis>.“ Isabelle si hodí kabelku přes rameno, popadne kabát a klíče. „Ale měla by sis uvědomit, že jsem pořádně zvědavá.“</p>
<p>Muž, který zavolá v 9.30 dopoledne, se jmenuje Markos Varvaris. Zkontaktoval Parí prostřednictvím jejího účtu na Facebooku se vzkazem napsaným anglicky: <emphasis>Jste dcera básnířky Níly Wahdatíové? Pokud ano, velmi rád bych s Vámi mluvil o něčem, co Vás bude zajímat.</emphasis> Parí si jeho jméno vyhledala na internetu a zjistila, že je plastický chirurg, který pracuje pro neziskovou organizaci v Kábulu. Teď do telefonu ji pozdraví v perštině a v perštině i dál pokračuje, ale Parí ho musí přerušit.</p>
<p>„Monsieur Varvaris, je mi líto, ale možná mluvme anglicky?“</p>
<p>„Ach, ano, samozřejmě. Omlouvám se. Domníval jsem se… I když, samozřejmě, to je logické, odjela jste ještě jako velmi malá, že ano?“</p>
<p>„Ano, to je pravda.“</p>
<p>„Já sám jsem se persky naučil tady. Řekl bych, že jsem v tom víceméně provozuschopný. Bydlím tu od roku 2002, krátce poté, co odešel Tálibán. Bývaly to tehdy dost optimistické dny. Ano, všichni byli připravení na obnovu a demokracii a podobně. Teď je to něco jiného. Přirozeně, že se připravujeme na prezidentské volby, ale už je to něco jiného. Obávám se, že opravdu ano.“</p>
<p>Parí trpělivě naslouchá, jak Markos Varvaris dlouze odbočuje a líčí logistickou výzvu, kterou volby v Afghánistánu představují, říká, že je vyhraje Karzaj, a pak vypráví o znepokojujících nájezdech Tálibánu na severu, o narůstajícím omezování zpravodajských médií islamisty, jednu či dvě poznámky o přelidněnosti Kábulu, pak o cenách bydlení. Nakonec se vrátí zpátky a řekne: „Bydlím v tomhle domě už řadu let. Vyrozuměl jsem, že jste tu bydlela také.“</p>
<p>„Nerozumím?“</p>
<p>„Tohle byl dům vašich rodičů. Tedy alespoň se domnívám.“</p>
<p>„Mohu se zeptat, kdo vám to řekl?“</p>
<p>„Můj domácí. Jmenuje se Nábí. <emphasis>Jmenoval</emphasis> se Nábí, měl bych říct. Bohužel nedávno zemřel. Pamatujete se na něho?“</p>
<p>To jméno vyvolá vzpomínku na hezkou mladou tvář, kotlety, husté černé vlasy sčesané z čela.</p>
<p>„Ano. Víceméně, na jeho jméno. Byl to kuchař v našem domě. A také řidič.“</p>
<p>„Ano, to byl. Žil tady v tomto domě od roku 1947. Třiašedesát let. Je to dost neuvěřitelné, že ano? Ale, jak jsem říkal, už zemřel. Minulý měsíc. Měl jsem ho velmi rád. Všichni ho měli rádi.“</p>
<p>„Chápu.“</p>
<p>„Nábí mi nechal vzkaz,“ řekne Markos Varvaris. „Měl jsem si ho přečíst až po jeho smrti. Když zemřel, požádal jsem jednoho afghánského kolegu, aby ho přeložil do angličtiny. Je to víc než jen vzkaz. Přesněji řečeno spíše dopis, a dost pozoruhodný. Nábí v něm píše nějaké věci. Vyhledal jsem vás, protože se vás něco z toho týká, a také proto, že přímo požádal, abych vás našel a tento dopis vám předal. Dalo to trochu práce, ale nakonec jsme vás našli. Díky internetu.“ Krátce se zasměje.</p>
<p>Jedna část Parí by chtěla zavěsit. Instinktivně nepochybuje o tom, že ať už ten starý muž odhaluje cokoli — tenhle člověk z její vzdálené minulosti — to, co napsal na papír kdesi na druhém konci světa, je pravda. Už dlouho ví, že jí Maman o jejím dětství lhala. Ale i kdyby základy jejího života byly narušené lží, to, co tam Parí od té doby zasadila, je pravdivé, silné a neotřesitelné jako obrovský statný dub. Eric, její děti, její vnoučata, její práce, Collette. Tak k čemu vlastně? Po vší té době, k čemu? Možná by bylo nejlepší zavěsit.</p>
<p>Ale neudělá to. S bušícím srdcem a zpocenými dlaněmi řekne: „Co… co píše v tom vzkazu, v tom svém dopise?“</p>
<p>„No, především tvrdí, že byl váš strýc.“</p>
<p>„Můj strýc.“</p>
<p>„Váš <emphasis>nevlastní strýc</emphasis>, přesněji řečeno. A další věci. Píše ještě spoustu dalších věcí.“</p>
<p>„Monsieur Varvarisi, máte ten vzkaz? Ten dopis, nebo jeho překlad? Máte ho u sebe?“</p>
<p>„Ano, mám.“</p>
<p>„Možná kdybyste mi ho přečetl? Můžete ho přečíst?“</p>
<p>„Myslíte teď?“</p>
<p>„Pokud máte čas. Můžu vám zavolat zpátky, aby to bylo na můj účet.“</p>
<p>„Ne, to není třeba. Ale jste si jistá?“</p>
<p>„<emphasis>Oui</emphasis>,“ řekne do telefonu. „Jsem si jistá, monsieur Varvarisi.“</p>
<p>Přečte jí ho. Přečte jí to celé. Chvíli to zabere. Když skončí, poděkuje mu a řekne, že se brzy ozve.</p>
<p>Když zavěsí, zapne kávovar a přejde k oknu. Naskytne se jí důvěrně známý výhled — na úzký dlážděný chodníček pod oknem, lékárnu kousek dál v ulici, stánek na rohu, kde prodávají falafel, restauraci, kterou vlastní jedna baskická rodina.</p>
<p>Parí se třesou ruce. Děje se s ní něco překvapivého. Něco vskutku pozoruhodného. V duchu se jí to zobrazuje jako motyka dopadající do hlíny a najednou na povrch vybublá hustá černá ropa. Tohle se jí děje, probuzené vzpomínky vyvstávají z hlubin. Upírá pohled z okna směrem k restauraci, ale to, co vidí, není hubený číšník pod roletou, s černou zástěrou převázanou v pase, který vytřepává ubrus na stole, ale malý červený vozík s rozvrzaným kolečkem, který poskakuje pod nebem plným otvírajících se mraků, ujíždí po hřebenech hor a vyschlými strouhami, nahoru a dolů po okrově žlutých kopcích, které se vynořují a pak zase mizí. Vidí změť ovocných stromů v sadech, řádky vinné révy spojující malé domky s plochou střechou. Vidí šňůry na prádlo a ženy klečící u říčky, skřípající provazy houpačky zavěšené pod velkým stromem, velkého psa, který se krčí před pošklebujícími se vesnickými chlapci, a vidí muže s nosem jako jestřábí zobák, jak kope příkop, košili má přilepenou potem na záda, a ženu zakrytou šátkem, sklánějící se nad ohněm, na kterém vaří.</p>
<p>Ale ještě něco je na okraji té vize, co vidí jakoby koutkem oka — a tohle její pozornost přitahuje nejvíc — prchavý stín. Postava. Současně měkká i pevná. Ruka, která něžně drží tu její. Tvrdá kolena, o něž si kdysi opírala tvář. Hledá v mysli jeho tvář, ale uniká jí, pokaždé, když se k ní obrátí. Parí cítí, jak se v ní otvírá velká díra. Byla tam po celý život, celý život jí něco chybělo. Tak nějak to vždycky věděla.</p>
<p>„Bratře,“ řekne a ani si neuvědomuje, že mluví. Neuvědomuje si, že pláče.</p>
<p>Náhle se jí vybaví verš písně v perštině:</p>
<p><emphasis>Znám jednu smutnou malou vílu</emphasis></p>
<p><emphasis>již v noci vítr odvanul</emphasis></p>
<p>Ještě je tam další verš, možná před tímhle, je si tím jistá, ale také jí uniká.</p>
<p>Parí se posadí. Musí. Nedokáže v tu chvíli zůstat stát. Čeká, až se jí dovaří káva, a říká si, že až bude hotová, dá si šálek, a pak možná cigaretu, pak půjde do obývacího pokoje a zavolá do Lyonu Collette. Zeptá se své staré kamarádky, jestli by jí mohla zařídit cestu do Kábulu.</p>
<p>Ale v tuhle chvíli Parí prozatím jen sedí. Zavře oči, kávovar začne klokotat, a za zavřenými víčky spatří kopce, které se měkce rýsují proti vysokému modrému nebi, slunce zapadající za větrným mlýnem, a pořád, pořád, rozmlžené řady hor, které ustupují dál a dál k obzoru.</p>
</section>
<section>
<empty-line /><p> část sedmá
<strong>Léto 2009</strong></p>
<p>„Tvůj otec je skvělý muž.“</p>
<p>Adel zvedl oči. Byla to učitelka Malalai. Naklonila se a zašeptala mu to do ucha. Buclatá žena ve středních letech, s fialovým šátkem pošitým korálky kolem ramen. Usmála se na něho se zavřenýma očima.</p>
<p>„Máš velké štěstí, chlapče.“</p>
<p>„Já vím,“ zašeptal.</p>
<p><emphasis>To je dobře</emphasis>, řekla neslyšně.</p>
<p>Stáli na schodech před novou městskou školou pro dívky, obdélníkovou světlezelenou budovou s plochou střechou a širokými okny. Adelův otec, jeho Bábá džán, se krátce pomodlil a pak přednesl vzrušený proslov. Před nimi byl v sálajícím poledním horku shromážděn zástup dětí s přimhouřenýma očima, rodičů a stařešinů, zhruba tak stovka místních z malého městečka Šádbágh-e-Nau, „Nový Šádbágh“.</p>
<p>„Afghánistán je matkou nás všech,“ říkal Adelův otec a zvedl tlustý ukazováček k nebi. Od jeho achátového prstenu se odráželo slunce. „Ale je to churavějící matka a dlouho trpěla. Je pravdou, že matka potřebuje své syny, aby se uzdravila. Ano, ale potřebuje i své dcery — stejně tolik, ne-li ještě víc!“</p>
<p>Tohle vzbudilo hlasitý potlesk, několik výkřiků a souhlasné mručení. Adel přelétl pohledem tváře v davu. Hleděly uchváceně na jeho otce. Bábá džán, s hustým černým obočím a plnovousem, nad nimi stojí vysoký, silný a rozložitý, s rameny téměř tak širokými, že vyplňují vchod do školy za ním.</p>
<p>Otec pokračoval. Adelovi padl pohled na Kabíra, což byl jeden z bodyguardů jeho otce, který stál nezúčastněně z druhé strany vedle Bábá džána, s kalašnikovem v ruce. Adel viděl, jak se dav lidí odráží v černých sklech Kabírových leteckých brýlí. Kabír byl malý, vyzáblý, vypadal téměř křehce a nosil obleky křiklavých barev — levandulové, tyrkysové, oranžové — ale Bábá říkal, že je jako jestřáb a podcenit ho je chyba, kterou člověk udělá na vlastní riziko.</p>
<p>„A tak to říkám vám, mladé dcery Afghánistánu,“ uzavřel svou řeč Bábá džán, s rukama rozpřaženýma v otevřeném vítajícím gestu. „Máte teď velmi důležitou povinnost. Učit se, soustředit se na studium, vynikat v něm, aby byli hrdí nejen vaši otcové a matky, ale i matka, která je společná nám všem. Její budoucnost je ve vašich rukách, ne v mých. Rád bych, abyste o této škole nepřemýšlely jako o mém daru vám. Je to jen budova, v níž sídlí ten <emphasis>skutečný</emphasis> dar, kterým jste vy. Vy jste tím darem, mladé sestry, nejen pro mne a pro komunitu v Šádbágh-e-Nau, ale, což je nejdůležitější, pro Afghánistán samotný! Bůh vám žehnej.“</p>
<p>Lidé znovu propukli v potlesk. Někteří volali: „Bůh vám žehnej, sáhibe veliteli!“ Bábá džán pozvedl pěst a zeširoka se usmál. Adelovi pocit hrdosti téměř vehnal slzy do očí.</p>
<p>Učitelka Malalai podala Bábá džánovi nůžky. Přes vchod do učebny byla uvázána červená stuha. Dav se shlukl blíž, aby lidé lépe viděli, a Kabír pár lidem pokynul, aby ustoupili, a několik jich odstrčil. Z davu se zvedly ruce s mobilními telefony, aby nahrály přestřižení stuhy. Bábá džán vzal nůžky, zarazil se, obrátil se k Adelovi a řekl: „Vezmi si je, synu, ať máš ty tu čest.“ Podal nůžky Adelovi.</p>
<p>Adel zamžikal. „Já?“</p>
<p>„Jen do toho,“ povzbudil ho Bábá džán a mrkl na něj jedním okem.</p>
<p>Adel přestřihl stuhu. Ozval se dlouhý potlesk. Adel slyšel, jak cvaklo několik fotoaparátů, a hlasy volající: „<emphasis>Alláhu akbar!</emphasis>“</p>
<p>Bábá džán stál pak v chodbě, studentky se seřadily a po jedné vstupovaly do třídy. Byly to mladé dívky od osmi do patnácti let, všechny s bílými šátky a v šedočerných uniformách s jemným proužkem, které jim Bábá džán dal. Adel sledoval, jak se každá studentka Bábá džánovi cestou do třídy představila. Bábá džán se vlídně usmíval, pohladil je po hlavě a řekl každé pár povzbudivých slov. „Přeji ti úspěch, Bíbí Mariam. Studuj pilně, Bíbí Homairo. Ať na tebe můžeme být hrdí, Bíbí Ilham.“</p>
<p>Později, když stál Adel vedle otce u černého Land Cruiseru a potili se v tom velkém horku, díval se, jak si otec potřásá rukama s místními. Bábá džán si volnou rukou hrál s modlitebním korálkem a trpělivě naslouchal, nakloněný trochu blíž, se svraštěným obočím. Pozorně přikyvoval a lidé přicházeli poděkovat, přislíbit modlitby, vyjádřit úctu, a mnoho z nich té příležitosti využilo, aby požádali o nějakou laskavost. Matka, jejíž nemocné dítě potřebovalo navštívit chirurga v Kábulu, muž, který potřeboval půjčku, aby si mohl otevřít opravnu bot, mechanik, který žádal o nové nářadí.</p>
<p><emphasis>Sáhibe veliteli, kdybyste měl to srdce…</emphasis></p>
<p><emphasis>Nemám se kam obrátit, sáhibe veliteli…</emphasis></p>
<p>Adel nikdy neslyšel nikoho kromě rodiny oslovovat otce jinak než „Sáhibe veliteli“, i když Rusové už byli dávno pryč a Bábá džán nevystřelil ze zbraně víc než deset let. Po celém obývacím pokoji v domě byly na zdech zarámované obrázky Bábá džána během džihádu. Adel se rozhodl každou z fotek si zapamatovat: jeho otec, jak se opírá o nárazník rezavého starého džípu, dřepí na střelecké věži ohořelého tanku, hrdě pózuje se svými muži, s muničním pásem přes hruď, vedle helikoptéry, kterou sestřelili. Byla tam jedna, na které má na sobě vestu a bandalír na náboje, s čelem přitisknutým na zem na poušti, a modlí se. Adelův otec byl v té době mnohem vychrtlejší a na všech těchto fotkách za ním není v pozadí nic než hory a písek.</p>
<p>Rusové Bábá džána během bojů dvakrát postřelili. Ukázal Adelovi svá zranění, jedno těsně pod žebry — říkal, že ho stálo slezinu — a druhé na délku palce od pupíku. Prý, že měl štěstí, když to všechno uváží. Říkal, že měl přátele, kteří ztratili ruce, nohy, oči; přátele, jimž hořel obličej. Udělali to pro svou zemi, říkal Bábá džán, a udělali to pro Boha. Tohle je džihád, říkal. Týká se oběti. Obětuješ své ruce, nohy, svůj zrak — dokonce svůj život — a uděláš to rád. Džihád ti také vyslouží určitá práva, říkal, protože Bůh se postará o to, aby ti, kteří toho nejvíc obětovali, také spravedlivě sklidili odměnu.</p>
<p><emphasis>V tomto životě, i v tom příštím</emphasis>, řekl Bábá džán a ukázal prstem dolů a pak nahoru.</p>
<p>Když si Adel prohlížel ty fotky, přál si, aby tu byl během džihádu a mohl v těch dobrodružných dobách bojovat po boku svého otce. Rád si představoval, jak s Bábá džánem společně střílí na ruské vrtulníky, nechávají vybuchnout tanky, vyhýbají se kulkám, žijí v horách a spí v jeskyních. Otec a syn, váleční hrdinové.</p>
<p>Byla tam i jedna větší zarámovaná fotografie Bábá džána, jak se usmívá po boku prezidenta Karzaje v Argu, v prezidentském paláci v Kábulu. Tahle byla z nedávnější doby, vyfocená během malé ceremonie, při níž Bábá džán dostal vyznamenání za svou humanitární práci v Šádbágh-e-Nau. Tohle ocenění si Bábá džán více než zasloužil. Nová dívčí škola byla jen jeho nejnovější projekt. Adel věděl, že ženy ve městečku dříve často umíraly při porodu. Ale už tomu tak není, protože jeho otec otevřel velkou kliniku, kde pracují dva doktoři a tři porodní asistentky, které platí z vlastní kapsy. Všem lidem z městečka se na klinice dostává péče zdarma; žádné dítě v Šádbágh-e-Nau už není bez očkování. Bábá džán vyslal týmy, aby po celém městě našli zdroje vody a vykopaly studny. To Bábá džán pomohl Šádbágh-e-Nau konečně plně elektrifikovat. Přinejmenším tucet živností otevřelo díky půjčkám, které, jak se Adel dozvěděl od Kabíra, byly málokdy, jestli vůbec někdy splaceny.</p>
<p>Adel myslel vážně, co ten den řekl té učitelce. On <emphasis>věděl</emphasis>, že má štěstí, že je synem takového muže.</p>
<p>Právě když se potřásání rukou chýlilo ke konci, všiml si Adel štíhlého muže, který přicházel k jeho otci. Měl kulaté brýle s tenkými obroučkami, krátké šedé vousy a malé zuby velikosti hlaviček vypálených sirek. Za ním se šoural chlapec zhruba v Adelově věku. Palce mu vykukovaly z děravých tenisek. Vlasy mu ležely na hlavě jako rozcuchaná nehybná hromada. Džíny měl ztvrdlé špínou a k tomu mu byly krátké. Tričko mu naopak plandalo až skoro ke kolenům.</p>
<p>Kabír se postavil mezi starého muže a Bábá džána. „Už jsem ti říkal, že tohle není vhodná chvíle,“ řekl mu.</p>
<p>„Jen jsem chtěl krátce mluvit s velitelem,“ odvětil stařec.</p>
<p>Bábá džán vzal Adela za paži a jemně ho nasměroval na zadní sedadlo Land Cruiseru. „Pojďme, synu. Matka na tebe čeká.“ Nasedl vedle Adela a zavřel dveře.</p>
<p>Uvnitř, když okénko z tmavého skla vyjíždělo nahoru, Adel viděl, jak Kabír starému muži říká něco, co Adel neslyšel. Pak Kabír obešel auto a sedl si na místo řidiče. Odložil si kalašnikov na sedadlo spolujezdce a otočil klíčkem v zapalování.</p>
<p>„O co šlo?“ zeptal se Adel.</p>
<p>„Nic důležitého,“ Kabír na to.</p>
<p>Zabočili na silnici. Někteří z chlapců, kteří stáli v davu, se chvíli honili, než se Land Cruiser rozjel. Kabír jel s autem po hlavní cestě, která přetínala městečko Šádbágh-e-Nau, často troubil a proplétal se s autem dopravou. Všichni uhýbali. Někteří lidé mávali. Adel sledoval přelidněné chodníky po obou stranách a jeho pohled průběžně spočíval na důvěrně známých výjevech — těla zvířat zavěšená na hácích v řeznictví; kováři točící dřevěnými koly, rozdmýchávající oheň ručními měchy; prodavači ovoce, kteří odháněli od hroznů a třešní mouchy; pouliční holič na proutěném křesle, který obtahoval břitvu na řemenu. Minuli čajovny, stánky s kebaby, opravnu aut, mešitu, a pak Kabír zatočil autem přes velké náměstí, v jehož středu stála modrá fontána a devět stop vysoká černá kamenná socha mudžáhida, obrácená k východu, s turbanem elegantně omotaným kolem hlavy a granátometem na rameni. Bábá džán osobně zadal jednomu sochaři z Kábulu, aby tu sochu zhotovil.</p>
<p>Severně od hlavní třídy bylo pár bloků obytné čtvrti, skládající se vesměs z úzkých nedlážděných ulic a malých domků s plochou střechou, které byly natřené bíle, žlutě nebo modře. Na několika střechách byly satelitní antény; v řadě oken visely afghánské vlajky. Bábá džán řekl Adelovi, že většina domů a firem v Šádbágh-e-Nau byla vybudována během posledních zhruba patnácti let. Na stavbě mnoha z nich se podílel. Většina lidí, kteří tu bydleli, ho považovala za zakladatele Šádbágh-e-Nau, a Adel věděl, že měštští starší navrhovali, že město pojmenují po Bábá džánovi, ale on tu poctu odmítl.</p>
<p>Odtud vedla hlavní cesta dvě míle na sever a spojovala město se Šádbágh-e-Kohna, Starým Šádbághem. Adel nikdy neviděl, jak vesnice vypadala před desítkami let. V době, kdy Bábá džán Adela a jeho matku přestěhoval z Kábulu do Šádbághu, už vesnice téměř zmizela. Všechny domy byly pryč. Jedinou památkou na minulost byl rozpadající se větrný mlýn. V Šádbágh-e-Kohna odbočil Kabír z hlavní silnice na širokou, čtvrt míle dlouhou nezpevněnou cestu, která vedla k silným, dvanáct stop vysokým zdem ohrazujícím pozemky, na nichž Adel se svými rodiči bydlel. Byla to teď jediná stavba stojící v Šádbágh-e-Kohna, s výjimkou větrného mlýna. Adel už z dálky viděl ty bílé zdi, jak auto nadskakovalo a kodrcalo po cestě. Nade zdmi se vinula kola ostnatého drátu.</p>
<p>Uniformovaná stráž, která stále hlídala u hlavního vchodu do objektu, zasalutovala a otevřela bránu. Kabír vjel s autem dovnitř a dojel po štěrkové cestě až k domu.</p>
<p>Dům měl tři patra a byl natřený jasně růžovou a tyrkysově zelenou barvou. Měl vysoké sloupy a zahnuté okapy a polopropustná skla v oknech, která se na slunci leskla. Byly tam parapety, veranda s blýskavou mozaikou a široké balkóny se zábradlím z tepaného železa. Uvnitř měli devět pokojů a sedm koupelen, a někdy, když si Adel a Bábá hráli na schovávanou, Adel bloumal po domě třeba hodinu nebo i déle, než svého otce našel. Všechny pulty ve všech koupelnách a v kuchyni byly ze žuly a zeleného mramoru. K Adelově velké radosti začal Bábá džán mluvit poslední dobou o tom, že v přízemí udělá bazén.</p>
<p>Kabír zastavil na kruhové příjezdové cestě před vysokou branou do domu.</p>
<p>„Co kdybys nás chvilku nechal?“ řekl Bábá džán.</p>
<p>Kabír přikývl a vypnul motor. Adel se díval, jak odešel po mramorových schodech k bráně a zazvonil. Otevřel mu Azmaraj, druhý bodyguard — malý, podsaditý nevrlý chlapík. Muži si vyměnili pár slov, zůstali stát na schodech a oba si zapálili cigaretu.</p>
<p>„Opravdu musíš jet?“ zeptal se Adel. Otec měl ráno odjet na jih, aby dohlédl na svá bavlníková pole v Helmandu a setkal se s dělníky z továrny na bavlnu, kterou tam postavil. Měl být pryč dva týdny, což Adelovi připadalo jako nekonečně dlouhá doba.</p>
<p>Bábá džán se k němu obrátil. Zabíral víc než polovinu zadního sedadla a Adel vedle něho vypadal jako trpaslík. „Přál bych si, abych nemusel jet, synu.“</p>
<p>Adel přikývl. „Byl jsem na tebe dneska hrdý. Byl jsem na tebe moc hrdý.“</p>
<p>Bábá džán mu položil svou velkou těžkou ruku na koleno. „Děkuju ti, Adeli. Vážím si toho. Ale beru tě na tyhle věci, aby ses naučil i abys pochopil, že je důležité, aby ti šťastní, lidé jako my, dostáli svým morálním povinnostem.“</p>
<p>„Jen bych si přál, abys nemusel pořád někam jezdit.“</p>
<p>„To já taky, synu. Já taky. Ale odjíždím až zítra ráno. Stavím se ještě doma dnes večer.“</p>
<p>Adel přikývl a díval se na své ruce.</p>
<p>„Podívej,“ řekl jeho otec tiše, „lidé v tomhle městě mě potřebují, Adeli. Potřebují mou pomoc, aby měli domov, našli práci a uživili se. Kábul má své vlastní problémy. Nepomůže jim. Takže, když to neudělám já, tak nikdo. A tihle lidé pak budou trpět.“</p>
<p>„Já to vím,“ zamumlal Adel.</p>
<p>Bábá džán mu lehce stiskl koleno. „Vím, že se ti stýská po Kábulu a po tvých kamarádech. Je těžké zvyknout si žít tady, pro tebe i pro tvou matku. A vím, že jsem pořád na cestách a na různých jednáních a že si spousta lidí nárokuje můj čas. Ale… Podívej se na mě, synu.“</p>
<p>Adel na něj pohlédl. Bábá džánovy oči na něho vlídně hleděly zpod klenby hustého obočí.</p>
<p>„Nikdo na tomhle světě pro mě neznamená víc než ty, Adele. Jsi můj syn. Ochotně bych se všeho tohohle vzdal kvůli tobě. Vzdal bych se kvůli tobě i svého života, synu.“</p>
<p>Adel přikývl a oči mu trochu zvlhly. Někdy, když Bábá džán takhle mluvil, cítil Adel, jak mu srdce překypuje a překypuje, až se skoro nemohl ani nadechnout.</p>
<p>„Rozumíš mi?“</p>
<p>„Ano, Bábá džáne.“</p>
<p>„A věříš mi?“</p>
<p>„Věřím.“</p>
<p>„Dobře. Tak dej tátovi pusu.“</p>
<p>Adel dal Bábá džánovi ruce kolem krku a otec ho objal, pevně a trpělivě. Adel si pamatoval, jak když byl malý, občas uprostřed noci zaklepal otci na rameno, ještě roztřesený z nějaké noční můry, a otec odhodil přikrývku a nechal ho vlézt k sobě do postele, políbil ho na temeno hlavy a přitiskl ho k sobě, dokud se Adel nepřestal třást a znovu neusnul.</p>
<p>„Možná bych ti mohl z Helmandu něco malého přivézt,“ řekl Bábá džán.</p>
<p>„To nemusíš,“ odvětil tlumeně. Už tak měl tolik hraček, že nevěděl co s nimi. A žádná hračka na světě mu nemohla vynahradit otcovu nepřítomnost.</p>
<p>Později toho dne seděl Adel uprostřed schodiště a zahlédl scénu, která se odehrála pod ním. Zazvonil domovní zvonek a Kabír šel otevřít. Teď se Kabír se založenýma rukama opíral o rám dveří, blokoval vstup a mluvil s člověkem na druhé straně. Adel viděl, že je to ten starý muž, co byl předtím u školy, s brýlemi a se zuby jako vypálené sirky. Vedle něj stál ten chlapec s děravými botami.</p>
<p>Stařec řekl: „Kam odjel?“</p>
<p>Kabír odvětil: „Za obchodem. Na jih.“</p>
<p>„Slyšel jsem, že odjíždí až zítra.“</p>
<p>Kabír pokrčil rameny.</p>
<p>„A jak dlouho bude pryč?“</p>
<p>„Dva, možná tři měsíce. Kdo to ví.“</p>
<p>„Já slyšel něco jiného.“</p>
<p>„Zkoušíš mou trpělivost, starče,“ řekl Kabír a uvolnil si založené ruce.</p>
<p>„Počkám na něj.“</p>
<p>„Tady teda ne.“</p>
<p>„Myslel jsem tím naproti přes ulici.“</p>
<p>Kabír netrpělivě přešlapoval. „Posluž si,“ řekl. „Ale velitel je velmi zaneprázdněný muž. Těžko říct, kdy se vrátí.“</p>
<p>Stařec přikývl a ustoupil, a chlapec ho následoval.</p>
<p>Kabír zavřel dveře.</p>
<p>Adel roztáhl závěsy v obývacím pokoji a díval se, jak stařec a chlapec odcházejí po cestě, která spojovala dům s hlavní silnicí.</p>
<p>„Lhal jsi mu,“ řekl Adel.</p>
<p>„To je součást práce, za kterou jsem placený: chráním tvého otce před supy.“</p>
<p>„A co vlastně chce, práci?“</p>
<p>„Něco takového.“</p>
<p>Kabír přešel ke gauči a sundal si boty. Podíval se na Adela a mrkl na něj. Adel měl Kabíra rád, mnohem víc než Azmaraje, který byl nepříjemný a zřídkakdy s ním vůbec promluvil. Kabír hrál s Adelem karty a dívali se společně na DVD. Kabír miloval filmy. Měl jich sbírku, kterou koupil na černém trhu, a díval se na deset i dvanáct filmů týdně — íránské, francouzské, americké a samozřejmě bollywoodské — bylo mu to jedno. A někdy, když byla Adelova matka v jiné místnosti a Adel slíbil, že to nepoví otci, Kabír vyprázdnil zásobník ve svém kalašnikovu a nechal Adela, aby si ho podržel, jako mudžáhid. Teď stál kalašnikov opřený o zeď vedle vstupních dveří.</p>
<p>Kabír si lehl na gauč a opřel si nohy o opěrku. Zalistoval novinami.</p>
<p>„Vypadali dost neškodně,“ ozval se Adel, pustil závěs a obrátil se ke Kabírovi. Přes noviny viděl vršek jeho čela.</p>
<p>„Tak jsem je teda možná měl pozvat na čaj,“ zabručel Kabír. „A nabídnout jim i koláč.“</p>
<p>„Nedělej si legraci.“</p>
<p>„Všichni vypadají neškodně.“</p>
<p>„Pomůže jim Bábá džán?“</p>
<p>„Nejspíš,“ vzdychl Kabír. „Tvůj otec je pro svůj lid řekou.“ Sklopil noviny a zazubil se. „Odkud to je? No tak, Adele. Viděli jsme to minulý měsíc.“</p>
<p>Adel pokrčil rameny. Vydal se nahoru.</p>
<p>„<emphasis>Lawrence</emphasis>,“ zavolal Kabír z gauče. „<emphasis>Lawrence z Arábie</emphasis>. Anthony Quinn.“ A pak, když už byl Adel nahoře na schodech, dodal: „Jsou to supi, Adele. Nenaleť jim na to jejich divadýlko. Úplně by tvého otce obrali, kdyby mohli.“</p>
<p>Jednou ráno, pár dní poté, co otec odjel do Helmandu, zašel Adel do ložnice rodičů. Zpoza dveří byla slyšet hlasitě dunící hudba. Otevřel a našel tam matku v šortkách a tričku před obrovskou plochou televizí, jak napodobuje pohyby trojice upocených blondýnek, sérii skoků, dřepů a výpadů. Zahlédla ho ve velkém zrcadle na toaletním stolku.</p>
<p>„Chceš se ke mně přidat?“ hekala, aby překřičela hlasitou hudbu.</p>
<p>„Jen si tu sednu,“ řekl. Sklouzl na koberec a sledoval svou matku, která se jmenovala Aria, jak skáče po místnosti tam a zpátky.</p>
<p>Adelova matka měla jemné ruce a nohy, malý nos obrácený trochu nahoru, a hezký obličej jako nějaká herečka z Kabírových bollywoodských filmů. Byla štíhlá, mrštná a mladá — bylo jí jen čtrnáct, když se provdala za Bábá džána. Adel měl ještě další, starší matku, a tři nevlastní bratry, ale ty Bábá džán ubytoval na východě, v Džalálábádu, a Adel je vídal jen zhruba jednou za měsíc, když ho tam Bábá džán vzal na návštěvu. Na rozdíl od matky s nevlastní matkou, které se neměly rády, spolu Adel a jeho nevlastní bratři vycházeli dobře. Když za nimi přijel do Džalálábádu na návštěvu, brali ho s sebou do parku, na trh, do kina i na zápasy buzkaši. Hráli s ním <emphasis>Resident evil</emphasis> a stříleli s ním zombie v <emphasis>Call of duty</emphasis> a vždycky ho vzali do svého týmu, když se v okolí hrál fotbalový zápas. Adel si tolik přál, aby bydleli tady, blízko něho.</p>
<p>Díval se, jak matka leží na zádech, zvedá natažené nohy ze země a znovu je pokládá, a mezi holými kotníky má malý modrý plastový míček.</p>
<p>Pravdou bylo, že nuda tady v Šádbághu Adela drtila. Za ty dva roky, co tu žil, si nenašel jediného kamaráda. Nemohl zajet na kole do města, rozhodně ne sám, ne, když se všude v regionu rozmohly únosy — i když občas se vyplížil ven, ale vždycky zůstal uvnitř zdí pozemku. Neměl žádné spolužáky, protože ho Bábá džán nenechal chodit do místní školy — z „bezpečnostních důvodů“, říkal — takže za ním každé ráno chodil domácí učitel a dával mu hodiny. Většinou Adel trávil čas tím, že si četl, kopal sám do míče, nebo se díval s Kabírem na filmy, často pořád dokola na tytéž. Netečně bloumal širokými, vysokými chodbami jejich obrovského domova, prázdnými pokoji, nebo sedával u okna svého pokoje v horním patře. Bydlel sice ve velkém sídle, ale v úzce vymezeném světě. Byly dny, kdy se tak nudil, že div neohlodával dřevo.</p>
<p>Věděl, že i matka se tu cítí hrozně osamělá. Snažila se vyplnit dny pravidelnými činnostmi, jako bylo ranní cvičení, sprcha, pak snídaně, čtení, zahradničení, a odpoledne indické seriály v televizi. Když byl Bábá džán pryč, což bylo často, vždycky nosila doma jen šedé tepláky a tenisky, neupravovala si obličej, vlasy si stáhla do uzlu vzadu na krku. Zřídkakdy otevřela šperkovnici, kam si dávala všechny prsteny a náhrdelníky a náušnice, které jí Bábá džán přivezl z Dubaje. Někdy trávila celé hodiny telefonáty se svou rodinou v Kábulu. Jedině když každé dva nebo tři měsíce přijela na pár dní na návštěvu její sestra a rodiče, Adel viděl, jak matka ožila. Nosila dlouhé vzorované šaty a boty na vysokých podpatcích; nalíčila se. Oči jí svítily a domem zněl její smích. A v takových chvílích Adel zahlédl osobu, kterou asi kdysi bývala.</p>
<p>Když byl Bábá džán pryč, snažili se Adel s matkou být jeden druhému útěchou. Skládali skládačky a hrávali golf a tenis na Adelově Wii. Ale Adelovou nejoblíbenější zábavou s matkou bylo stavění domů z párátek. Matka nakreslila na list papíru detailní trojrozměrný plán domu, včetně zápraží, sedlové střechy, se schodišti uvnitř a zdmi oddělujícími jednotlivé místnosti. Nejdřív postavili základy, pak vnitřní zdi a schody, trávili celé hodiny pečlivým lepením párátek a tím, že nechávali jednotlivé části uschnout. Matka říkala, že když byla mladší, než se provdala za Adelova otce, snila o tom, že se stane architektkou.</p>
<p>Jednou, když spolu stavěli mrakodrap, Adelovi vyprávěla o tom, jak se s Bábá džánem vzali.</p>
<p><emphasis>Měl si vlastně vzít mou starší sestru</emphasis>, řekla.</p>
<p><emphasis>Tetu Nargis?</emphasis></p>
<p><emphasis>Ano. Bylo to v Kábulu. Uviděl ji jednoho dne na ulici a bylo to. Hned si ji chtěl vzít. Následujícího dne se objevil u nás doma, s pěti svými muži. Víceméně se sami pozvali dovnitř. Všichni měli na nohou kanady.</emphasis> Zavrtěla hlavou a zasmála se, jako by Bábá džán udělal něco legračního, ale nesmála se tak jako normálně, když jí něco připadalo vtipné. <emphasis>Měl bys vidět, jak se tvářili tví prarodiče.</emphasis></p>
<p>Seděli v obývacím pokoji, Bábá džán, jeho muži a její rodiče. Ona mezitím v kuchyni připravovala čaj. Byl tam jeden problém, říkala, protože její sestra Nargis byla už zasnoubená. Slíbili ji jednomu bratranci, který žil v Amsterdamu a studoval inženýrství. Jak máme zrušit to zasnoubení? ptali se její rodiče.</p>
<p><emphasis>A pak vejdu já, s čajem a sladkostmi na tácu. Naliju jim šálky, postavím jídlo na stůl a tvůj otec mě zahlédne. Když se chystám odejít, tvůj otec povídá: „Možná máte pravdu, pane. Není to fér rušit zasnoubení. Ale jestli mi řeknete, že je zadaná i tahle, obávám se, že budu nucen si myslet, že o mě nestojíte.“ Pak se zasmál. Takže tak to přišlo, že se vzali.</emphasis></p>
<p>Zvedla tubu s lepidlem.</p>
<p><emphasis>Líbil se ti?</emphasis></p>
<p>Trochu pokrčila rameny. <emphasis>Popravdě řečeno, spíš jsem se ho bála než co jiného.</emphasis></p>
<p><emphasis>Ale teď ho máš ráda, ne? Miluješ ho.</emphasis></p>
<p><emphasis>Samozřejmě že ano</emphasis>, odpověděla Adelova matka. <emphasis>Co je to za otázku?</emphasis></p>
<p><emphasis>Nelituješ, že sis ho vzala.</emphasis></p>
<p>Odložila lepidlo a pár vteřin počkala, než odpověděla. <emphasis>Podívej se, jak žijeme, Adele</emphasis>, řekla pomalu. <emphasis>Rozhlédni se kolem sebe. Čeho bych měla litovat?</emphasis> Usmála se a lehce ho zatahala za ušní lalůček. <emphasis>Kromě toho bych pak neměla tebe.</emphasis></p>
<p>Adelova matka vypnula televizi, posadila se na zem, popadala dech a otírala si ručníkem zpocený krk.</p>
<p>„Co kdybys dneska dopoledne dělal něco sám,“ řekla a protáhla si záda. „Já se půjdu vysprchovat a najíst. A říkala jsem si, že bych zavolala tvým prarodičům. Už jsem s nimi pár dní nemluvila.“</p>
<p>Adel si vzdychl a vstal.</p>
<p>Ve svém pokoji, v nižším patře a v jiné části domu, si vzal fotbalový míč a oblékl si triko se Zidanem, které mu dal Bábá džán k jeho posledním, dvanáctým narozeninám. Cestou dolů našel Kabíra, jak spí pod novinami rozprostřenými na hrudi jako přikrývka. Vzal si z ledničky plechovku jablečného džusu a vytratil se ven.</p>
<p>Adel došel po štěrkové cestičce k hlavnímu vchodu do objektu. Na místě, kde stává ozbrojená stráž, bylo prázdno. Adel věděl, kdy stráže chodí na obhlídku. Opatrně otevřel bránu, vyšel ven a zase ji za sebou zavřel. Téměř okamžitě získal pocit, že se mu na téhle straně zdi lépe dýchá. Byly dny, kdy mu to tu připadalo příliš jako vězení.</p>
<p>Obešel v širokém stínu za zdí areál do zadní části, dál od hlavní silnice. Vzadu za objektem měl Bábá džán své sady, na které byl velmi hrdý. Několik akrů dlouhých rovnoběžných řad hrušní a jabloní, meruněk, třešní, fíkovníků a mišpulí. Když Adel chodil s otcem na dlouhé procházky po sadu, Bábá džán si ho vždycky vyzvedl na ramena a Adel jim utrhl dvě zralá jablka. Mezi objektem a sady byla téměř prázdná mýtina, až na kůlnu, kde zahradníci nechávali své nářadí. Jedinou další věcí tam byl pahýl čehosi, co podle všeho asi býval obrovský starý strom. Bábá džán jednou s Adelem spočítal jeho letokruhy a usoudil, že ten strom nejspíš pamatoval, jak kolem prošla Čingischánova armáda. Říkal, že to byl pěkný blázen, kdo ho porazil, a vrtěl přitom smutně hlavou.</p>
<p>Byl horký den a slunce žhnulo na nebi tak dokonale modrém jako z dětského obrázku, jaké Adel kreslíval, když byl malý. Odložil plechovku s džusem na pařez a kopal si s míčem. Jeho osobní rekord byl šedesát osm nadhozů bez dopadu na zem. Tenhle rekord se mu podařil na jaře a teď, uprostřed léta, se pořád ještě snažil ho překonat. Když se Adel dostal ke dvaceti osmi, uvědomil si, že ho někdo sleduje. Byl to kluk, ten od toho starého muže, který se snažil dostat k Bábá džánovi během slavnostního otevření nové školy. Dřepěl teď ve stínu cihlové kůlny.</p>
<p>„Co tu pohledáváš?“ Adel se snažil ta slova vyštěknout jako Kabír, když mluvil s cizími lidmi.</p>
<p>„Hledám trochu stínu,“ odvětil chlapec. „Neříkej to na mě.“</p>
<p>„Neměl bys tu být.“</p>
<p>„To ty taky ne.“</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>Chlapec se uchichtl. „To je jedno.“ Protáhl si ruce a vstal. Adel zkoušel poznat, jestli má plné kapsy. Možná přišel krást ovoce. Chlapec přešel k němu, nabral míč jednou nohou, párkrát ho rychle nadkopl a patičkou ho poslal Adelovi. Adel míč chytil a sbalil ho v jedné ruce.</p>
<p>„Tam u cesty, co nás ten váš zabiják nechal s otcem čekat, není žádný stín. A na nebi ani jediný zatracený mráček.“</p>
<p>Adel cítil potřebu se Kabíra zastat. „Není to žádný zabiják.“</p>
<p>„No, postaral se, abysme si ten jeho kalašnikov pořádně prohlédli, to ti teda řeknu.“ Pohlédl na Adela s líným pobaveným úsměvem na rtech. Odplivl si pod nohy. „Takže, jak vidím, ty jsi fanouškem toho hlavičkáře.“</p>
<p>Adelovi chvilku trvalo, než mu došlo, na koho naráží. „Nemůžeš ho soudit podle jedné chyby,“ řekl. „Byl nejlepší. Byl to kouzelník ve středním poli.“</p>
<p>„Už jsem viděl lepší.“</p>
<p>„Jo? A koho třeba?“</p>
<p>„Třeba Maradonu.“</p>
<p>„Maradonu?“ opáčil rozhořčeně Adel. Tuhle debatu už vedl s jedním ze svých nevlastních bratrů v Džalálábádu. „Maradona byl podvodník! ‚Boží ruka‘, pamatuješ?“</p>
<p>„Každý podvádí a všichni lžou.“</p>
<p>Chlapec zívl a chystal se odejít. Byl zhruba stejně vysoký jako Adel, možná o vlásek vyšší, a taky zhruba v jeho věku, pomyslel si Adel. Ale chodil tak nějak, jako by byl starší, beze spěchu, budil zdání, jako by už všechno viděl a nic ho nepřekvapovalo.</p>
<p>„Jmenuju se Adel.“</p>
<p>„Gholam.“ Potřásli si rukama. Gholam měl silný stisk a suché a mozolnaté dlaně.</p>
<p>„Kolik ti vlastně je?“</p>
<p>Gholam pokrčil rameny. „Třináct, myslím. Možná že už čtrnáct.“</p>
<p>„Ty ani nevíš, kdy máš narozeniny?“</p>
<p>Gholam se zazubil. „Vsadím se, že ty ano. Nejspíš počítáš dny.“</p>
<p>„To není pravda,“ namítl dotčeně Adel. „Teda, nepočítám dny.“</p>
<p>„Měl bych jít. Otec tam čeká sám.“</p>
<p>„Myslel jsem, že je to tvůj děda.“</p>
<p>„Tos myslel špatně.“</p>
<p>„Nechceš si dát rozstřel?“ zeptal se Adel.</p>
<p>„Myslíš jako penaltový rozstřel?“</p>
<p>„Každý pět… kdo bude lepší!“</p>
<p>Gholam si znovu odplivl, podíval se přimhouřenýma očima k cestě a pak zpátky na Adela. Adel si všiml, že má bradu trochu malou na svůj obličej, a že se mu vepředu překrývají řezáky. Jeden z nich měl velký kus odštípnutý a kazil se. Levé obočí mu přetínala krátká úzká jizva. A taky smrděl. Jenže Adel si nepopovídal — natož aby si zahrál fotbal — s chlapcem svého věku už téměř dva roky, s výjimkou návštěv v Džalálábádu jednou měsíčně. Připravoval se na zklamání, ale Gholam pokrčil rameny a povídá: „Sakra, proč ne? Ale střílím první.“</p>
<p>Branku si udělali ze dvou kamenů položených osm kroků od sebe. Gholam pětkrát vystřelil na bránu. Jednou se trefil, dvakrát mimo a další dva kopy Adel snadno chytil. Gholam chytal ještě hůř, než střílel. Adel dal čtyři góly, obelstil ho falší, tak, že se pokaždé naklonil špatným směrem, a ten, který nedal, nešel vůbec na bránu.</p>
<p>„Šmejde,“ řekl Gholam v předklonu, s rukama opřenýma o kolena.</p>
<p>„Druhý pokus?“ Adel se snažil nevypadat škodolibě, ale bylo to těžké. Uvnitř se vznášel.</p>
<p>Gholam souhlasil a výsledek byl ještě nerovnější. Znovu dal jen jeden gól a Adel tentokrát proměnil všech pět svých pokusů.</p>
<p>„Stačí, už jsem udejchanej,“ oznámil Gholam a rozhodil rukama. Došoural se k pařezu a posadil se s unaveným zaúpěním. Adel držel míč v náručí a posadil se vedle něj.</p>
<p>„Tyhle mi asi moc nepomáhají,“ podotkl Gholam a vytáhl z kapsy džín krabičku cigaret. Zbývala mu jen jedna. Zapálil ji jedním škrtnutím sirky, spokojeně potáhl a nabídl ji Adelovi. Adel byl v pokušení si ji vzít, i kdyby jen proto, aby na Gholama zapůsobil, ale nevzal si. Bál se, že by z něj Kabír nebo matka tu cigaretu ucítili.</p>
<p>„Moudré,“ prohlásil Gholam a zaklonil hlavu.</p>
<p>Chvíli si jen tak povídali o fotbalu a k Adelovu příjemnému překvapení se ukázalo, že se v něm Gholam docela vyzná. Střídavě si vyprávěli o oblíbených zápasech a gólech. Každý vyjmenoval pět svých nejoblíbenějších hráčů; většina byla stejná, až na to, že na Gholamově seznamu byl Ronaldo z Brazílie a na Adelově Ronaldo z Portugalska. Nevyhnutelně přišla řeč i na finále z roku 2006 a na vzpomínku, která byla pro Adela bolestná a týkala se toho incidentu s hlavičkou. Gholam říkal, že celý zápas sledoval s davem, který stál před vitrínou jednoho obchodu s televizory, nedaleko tábora.</p>
<p>„‚Tábora‘?“</p>
<p>„Toho, kde jsem vyrůstal. V Pákistánu.“</p>
<p>Vyprávěl Adelovi, že je v Afghánistánu poprvé. Celý svůj život žil v Pákistánu, v uprchlickém táboře Jalozaj, kde se narodil. Jalozaj prý byl jako město, velký labyrint stanů a hliněných chatrčí a domů postavených z plastu a hliníkových obkladů, s úzkými průchody mezi nimi, kde byly poházené odpadky. Bylo to město v útrobách ještě většího města. On a jeho bratři — byl nejstarší, o tři roky — vyrůstali v táboře. Žil v malém hliněném domku s bratry, matkou, otcem, který se jmenoval Ikbál, a babičkou z otcovy strany, Parwanou. V těch uličkách se on a jeho bratři naučili chodit a mluvit. Chodili tam do školy. Hrával si na prašných ulicích s klacky a se starými rezivými koly od bicyklů, pobíhal po okolí s ostatními utečeneckými dětmi, dokud nezapadlo slunce a babička ho nezavolala domů.</p>
<p>„Líbilo se mi tam,“ říkal. „Měl jsem kamarády. Každého jsem znal. A dařilo se nám docela dobře. Mám strýčka v Americe, je to otcův nevlastní bratr, strýc Abdulláh. Nikdy jsem ho neviděl. Ale posílal nám každý měsíc peníze. To pomáhalo. Hodně to pomáhalo.“</p>
<p>„Proč jste odjeli?“</p>
<p>„Museli jsme. Pákistánci tábor zavřeli. Řekli, že Afghánci patří do Afghánistánu. A pak přestaly chodit peníze od strýce. Tak otec řekl, že můžeme jít klidně domů a začít znovu, když už tálibánci stejně odešli k pákistánské hranici. Říkal, že jsme v Pákistánu hosty, kteří zůstali déle, než byli vítáni. Byl jsem z toho hodně deprimovaný. Tady to“ — mávl rukou kolem — „tohle je pro mě cizí země. A děcka v táboře, ti, kdo v Afghánistánu předtím byli? Nikdo z nich o něm neřekl nic dobrého.“</p>
<p>Adel chtěl říct, že ví, jak se Gholam cítí. Chtěl mu říct, jak moc se mu stýská po Kábulu, po jeho kamarádech a nevlastních bratrech v Džalálábádu. Ale měl takový pocit, že by se mu Gholam mohl smát. Místo toho řekl: „No, je tu <emphasis>vážně</emphasis> docela nuda.“</p>
<p>Gholam se stejně zasmál. „Myslím, že tohle zrovna na mysli neměli,“ řekl.</p>
<p>Adel matně pochopil, že byl pokárán.</p>
<p>Gholam potáhl z cigarety a vyfoukl několik kroužků. Společně sledovali, jak zlehka odplouvají a rozptylují se.</p>
<p>„Otec nám s bratry říkal: ‚Počkejte… jen počkejte, chlapci, až se nadechnete vzduchu v Šádbághu a ochutnáte tu vodu.‘ On se tu narodil a vyrostl tady. Říkal: ‚Ještě nikdy jste nepili vodu tak chladnou a tak sladkou, chlapci.‘ Pořád nám vykládal o Šádbághu, což asi bývala jen malá vesnička, když tu žil. Říkal, že tu mívali jeden druh hroznů, který se dal pěstovat jen v Šádbághu a nikde jinde na světě. Člověk by si myslel, že mluví o Ráji.“</p>
<p>Adel se ho zeptal, kde teď bydlí. Gholam odhodil špaček cigarety, vzhlédl k nebi a přimhouřil oči v jasu slunce. „Znáš to pole u větrného mlýna?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>Adel čekal, že ještě něco řekne, ale to bylo všechno.</p>
<p>„Ty bydlíš na poli?“</p>
<p>„Prozatím,“ zamumlal Gholam. „Máme stan.“</p>
<p>„Ty tu nemáš žádnou rodinu?“</p>
<p>„Ne. Buď jsou mrtví, nebo odjeli. No, otec má v Kábulu strýce. Nebo měl. Kdo ví, jestli je ještě naživu. Byl to bratr mé babičky, pracoval tam pro jednu bohatou rodinu. Ale myslím, že spolu Nábí a babička už desítky let nemluvili — padesát let nebo víc, řekl bych. Jsou si prakticky cizí. Myslím, že kdyby opravdu musel, otec by za ním zašel. Ale chce to tady zkusit dát dohromady sám. Je to jeho domov.“</p>
<p>Chvíli tiše seděli na pařezu a dívali se, jak do listí na stromech v sadu občas zafouká teplý vítr.</p>
<p>Adel myslel na to, jak Gholam a jeho rodina spí v noci ve stanu a na poli kolem nich se plazí hadi a lezou škorpióni.</p>
<p>Adel ani pořádně nevěděl, proč vlastně nakonec Gholamovi prozradil důvod odstěhování se s rodiči z Kábulu. Nebo si spíš nedokázal z těch důvodů vybrat. Nebyl si jistý, jestli to udělal proto, aby vyvrátil Gholamův dojem, že si žije bezstarostný život čistě proto, že bydlí ve velkém domě. Nebo v rámci trumfování se, jak to chlapci dělávají na školním dvoře. Možná jako žádost o soucit. Udělal to proto, aby zmenšil rozdíl mezi nimi? To nevěděl. Možná ze všech těch důvodů. Adel také nevěděl, proč je pro něho důležité, aby ho měl Gholam rád, jen matně chápal, že důvod je mnohem složitější než jen to, že je často sám a chtěl by mít kamaráda.</p>
<p>„My jsme se do Šádbághu odstěhovali, protože se nás v Kábulu někdo pokusil zabít,“ řekl. „Jednoho dne před naším domem zastavila motorka a jezdec zasypal náš dům kulkami. Nechytili ho. Ale díky Bohu se nikomu z nás nic nestalo.“</p>
<p>Nevěděl, jakou reakci čeká, ale překvapilo ho, že Gholam nezareagoval nijak. Pořád mžoural do slunce a řekl: „Jo, já vím.“</p>
<p>„Ty to víš?“</p>
<p>„Kdykoli se tvůj otec třeba i jen dloubá v nose, lidi se o tom hned doslechnou.“</p>
<p>Adel si díval, jak Gholam zmuchlal prázdnou krabičku od cigaret a strčil si ji do kapsy.</p>
<p>„Tvůj otec má své nepřátele,“ vzdychl Gholam.</p>
<p>Adel to věděl. Bábá džán mu vysvětlil, že někteří z lidí, kteří s ním v osmdesátých letech bojovali proti Sovětům, se dostali k moci a začali být zkorumpovaní. Ztratili svou cestu, říkal. A protože se nechtěl zapojit do jejich zločineckých plánů, neustále se ho snažili zničit a pošpinit jeho jméno tím, že o něm šířili falešné zraňující zvěsti. Proto se Bábá džán pořád snažil Adela uchránit — nedovolil mít v domě noviny, například, nechtěl, aby se Adel díval v televizi na zprávy nebo brouzdal po internetu.</p>
<p>Gholam se k němu naklonil a povídá: „Taky jsem slyšel, že je velký pěstitel.“</p>
<p>Adel pokrčil rameny. „Vždyť vidíš sám. Jen pár akrů sadů. No, a ještě bavlníková pole v Helmandu, kvůli textilce.“</p>
<p>Gholam se Adelovi pátravě zadíval do očí a zeširoka se usmál, až mu byl vidět zkažený řezák. „Bavlna? Ty seš teda něco. Nevím, co na to říct.“</p>
<p>Adel tomu moc nerozuměl. Vstal a zadribloval s míčem. „Můžeš říct třeba ,Odveta‘!“</p>
<p>„Odveta!“</p>
<p>„Jde se na to.“</p>
<p>„Akorát že tentokrát se s tebou vsadím, že nedáš ani gól.“</p>
<p>Teď se pro změnu zazubil Adel. „O co se vsadíme.“</p>
<p>„To je snadný. O to triko se Zidanem.“</p>
<p>„A když vyhraju já — ne <emphasis>až</emphasis> vyhraju já?“</p>
<p>„Tou nepravděpodobnou možností bych se být tebou nezatěžoval,“ prohlásil Gholam.</p>
<p>Byl to skvělý zápas. Gholam se vrhal doleva i doprava, chytil všechny Adelovy střely. Adel si sundal triko a připadal si hloupě, že se nechal napálit a přišel o to, co bylo po právu jeho, nejspíš o tu nejcennější věc, kterou měl. Podal mu ho. Dost znepokojeně ucítil, jak se mu do očí derou slzy, ale přemohl je.</p>
<p>Alespoň měl Gholam dost taktu, aby si ho neoblékl v jeho přítomnosti. Když odcházel, ohlédl se přes rameno a zazubil se. „Tvůj táta ve skutečnosti neodjel na tři měsíce, že ne?“</p>
<p>„Zahraju si o něj s tebou zítra,“ odvětil Adel. „O to triko.“</p>
<p>„To si asi budu muset rozmyslet.“</p>
<p>Gholam se vydal zpátky k hlavní cestě. Zastavil se, vylovil z kapsy zmačkanou krabičku od cigaret a hodil ji přes zeď Adelova domu.</p>
<p>Zhruba další týden, vždycky po dopoledním vyučování, Adel sbalil míč a vytratil se z domu. Při prvních dvou pokusech dokázal své eskapády načasovat na dobu, kdy byla ozbrojená stráž na obchůzce. Ale při třetím pokusu ho hlídač chytil a nenechal ho odejít. Adel odešel zpátky do domu a vrátil se s iPodem a hodinkami. Od té chvíle strážný tajně pouštěl Adela ven, pod podmínkou, že nepůjde dál než na okraj sadu. Pokud šlo o Kabíra a Adelovu matku, ti si jeho jedno- až dvouhodinových absencí ani nevšimli. To byla výhoda toho, když člověk bydlí v tak velkém domě.</p>
<p>Adel si hrál sám u pařezu na mýtině za domem a každý den doufal, že se k němu přidá i Gholam. Pořád se díval na prašnou cestu vedoucí k hlavní silnici, když si kopal s míčem, když seděl na pařezu a sledoval pruh táhnoucí se po nebi za tryskáčem, když netečně házel kamínky do prázdna. Po chvilce vzal míč a odploužil se zpátky do domu.</p>
<p>A pak se jednoho dne Gholam objevil. Nesl papírový pytlík.</p>
<p>„Kde jsi byl?“</p>
<p>„Pracoval jsem,“ odpověděl Gholam.</p>
<p>Vyprávěl Adelovi, jak je s otcem na pár dní najali, aby dělali cihly. Gholam měl na starosti míchání malty. Vláčel tam a zpátky vědra vody, tahal pytle zednického cementu a písku těžší, než byl sám. Vysvětloval Adelovi, jak se míchá malta v kolečku, motyčkou se promíchává s vodou, prohrabuje se tam a zpátky, přidává se voda, pak písek, dokud směs nemá hladkou konzistenci, která se nedrobí. Pak odvezl kolečko zedníkům, odběhl zpátky a začal míchat novou dávku. Rozevřel ruce a ukázal Adelovi své puchýře.</p>
<p>„Páni,“ vydechl Adel — věděl, že to zní hloupě, ale jiná reakce ho nenapadla. Nejblíž, kdy se sám dostal k manuální práci, bylo jedno odpoledne před třemi lety, když pomáhal zahradníkovi zasadit za jejich domem v Kábulu pár mladých jabloní.</p>
<p>„Nesu ti překvapení,“ řekl Gholam. Sáhl do pytlíku a hodil Adelovi jeho triko se Zidanem.</p>
<p>„Tomu nerozumím,“ řekl Adel překvapeně, s opatrným nadšením.</p>
<p>„Viděl jsem tuhle ve městě jednoho kluka, kterej ho měl na sobě,“ prohodil Gholam a kývl prsty, že chce míč. Adel mu ho přihrál a Gholam během nadhazování vyprávěl dál. „Věřil bys tomu? Přijdu k němu a povídám: ‚Hele, to je triko mýho kamaráda, co máš na sobě.‘ Koukne na mě. Abych to zkrátil, vyříkali jsme si to v jedný uličce. Když skončím, <emphasis>prosí</emphasis> mě, abych si to triko vzal!“ Chytil míč ve vzduchu, odplivl si a zazubil se na Adela. „No jo, no, možná jsem mu ho pár dní před tím prodal.“</p>
<p>„To není správné. Jestlis mu ho prodal, tak bylo jeho.“</p>
<p>„Co, takže ty už ho nechceš? Po tom všem, čím jsem prošel, abych ho pro tebe získal zpátky? No, nebylo to tak jednostranný, víš. Taky jsem jich pár schytal.“</p>
<p>„Ale stejně…“ zamumlal Adel.</p>
<p>„A navíc, sebral jsem ti ho lstí a měl jsem z toho špatný pocit. Takžes ho teď dostal zpátky. A co se mě týče…“ Ukázal na své nohy a Adel uviděl nové modrobílé tenisky.</p>
<p>„Je ten druhej kluk v pořádku?“ zeptal se Adel.</p>
<p>„Přežije to. Takže, budem tu stát a debatovat, nebo jdeme hrát?“</p>
<p>„Je s tebou tvůj otec?“</p>
<p>„Dneska ne. Je u soudu v Kábulu. Tak hrajem.“</p>
<p>Chvíli si kopali míč sem a tam a honili se za ním. Pak se šli projít a Adel porušil svůj slib a zašli do sadu. Jedli ze stromů mišpule a pili studenou Fantu z plechovek, které Adel tajně donesl z kuchyně.</p>
<p>Brzy se takhle začali vídat skoro denně. Hráli si s míčem, honili se po sadu mezi řadami stromů. Povídali si o různých sportech a o filmech, a když neměli co říct, koukali se na městečko Šádbágh-e-Nau, na matné obrysy kopců v dáli a mlhavé hory ještě dál za nimi, a to bylo taky fajn.</p>
<p>Adel se teď každý den budil nadšený, že uvidí Gholama, jak se blíží po prašné cestě, že uslyší jeho silný, sebevědomý hlas. Často byl během dopoledního vyučování nesoustředěný, ztrácel pozornost, když přemýšlel nad tím, jaké hry spolu budou později hrát, jaké příběhy si budou vyprávět. Bál se, že Gholama ztratí. Dělal si starosti, že Gholamův otec Ikbál ve městě nenajde stálou práci nebo místo k bydlení a že se Gholam odstěhuje do jiného města, do jiné části země a Adel se zkoušel na tuto možnost připravit, obrnit se pro případ rozloučení, které by pak následovalo.</p>
<p>Jednoho dne, když seděli na pařezu, Gholam povídá: „Byl jsi už někdy s holkou, Adele?“</p>
<p>„Ty myslíš — “</p>
<p>„Jo, já myslím.“</p>
<p>Adel ucítil horko, jak mu zrudly uši. Na chvilku zauvažoval, že by mohl zalhat, ale věděl, že by to Gholam okamžitě prohlédl. Zamumlal: „Ty ano?“</p>
<p>Gholam si zapálil cigaretu a nabídl jednu i Adelovi. Tentokrát si ji Adel vzal a koukl se přes rameno, jestli zpoza rohu nevykukuje stráž nebo se Kabír nerozhodl zajít ven. Šluknul si a okamžitě se rozkašlal. Gholam se ušklíbl a plácl ho párkrát do zad.</p>
<p>„Takže, byl jsi, nebo ne?“ sípal Adel s uslzenýma očima.</p>
<p>„Jeden můj kamarád v táboře,“ pronesl Gholam spikleneckým tónem, „byl starší než já, mě vzal do nevěstince v Péšávaru.“</p>
<p>Vyložil mu tu historku. Malý špinavý pokoj. Oranžové záclony, popraskané zdi, ze stropu visela jediná žárovka, po podlaze viděl přeběhnout krysu. Zvenku byly slyšet rikšy, jak kodrcají po ulici sem a tam, rachocení aut. Dívka na matraci dojídala talíř <emphasis>biryani</emphasis>, žvýkala a dívala se na něj s prázdným výrazem. Jak i v tom slabém světle viděl, že má hezkou tvář a že nejspíš není o moc starší než on. Jak vybrala poslední zbytky rýže složenou plackou <emphasis>naan</emphasis>, odstrčila talíř, položila se, otřela si ruce o kalhoty a přitom si je svlékla.</p>
<p>Adel fascinovaně, unešeně naslouchal. Takového kamaráda nikdy neměl. Gholam toho o světě věděl víc než Adelovi nevlastní bratři, kteří byli o sedm let starší než on. A Adelovi kamarádi v Kábulu? To byli samí synové technokratů a úředníků a ministrů. Všichni žili životy podobné tomu Adelovu. Letmé pohledy do Gholamova života, které Adelovi umožnil, svědčily o životě plném potíží, nepředvídatelnosti, ale i dobrodružství, o životě celé světy vzdáleném tomu Adelovu, i když se odehrával prakticky, co by kamenem dohodil. Když naslouchal Gholamovým historkám, připadal občas Adelovi jeho vlastní život zoufale nudný a jednotvárný.</p>
<p>„Takžes to teda udělal?“ zeptal se Adel. „Myslím, strčils to do ní?“</p>
<p>„Ne. Dali jsme si šálek čaje a popovídali si o Rúmím. Cos myslel?“</p>
<p>Adel se začervenal. „Jaké to bylo?“</p>
<p>Jenže Gholam už přešel k jinému tématu. Jejich hovory často vypadaly takhle. Gholam rozhodl, o čem si budou povídat, vrhl se s nadšením do nějaké historky, s gustem Adela napínal, a pak ztratil zájem, opustil historku a nechal Adela tápat.</p>
<p>Teď, místo aby dokončil historku, kterou začal, Gholam řekl: „Moje babička říká, že jí její manžel, dědeček Sabúr, jednou o tomhle stromě vyprávěl příběh. No, to bylo dávno před tím, než ho porazil, samozřejmě. Dědeček jí to vyprávěl, když byli ještě oba děti. Podle toho příběhu, když máš nějaké přání, musíš si kleknout před ten strom a zašeptat ho. A když se ti ho strom rozhodne splnit, shodí ti na hlavu přesně deset lístků.“</p>
<p>„To jsem nikdy neslyšel,“ podivil se Adel.</p>
<p>„No, tos přece ani nemohl, že ne?“</p>
<p>Až v tu chvíli Adelovi došlo, co vlastně Gholam říká. „Počkej. Náš strom porazil tvůj děda?“</p>
<p>Gholam se k němu obrátil. „Váš strom? To není váš strom.“</p>
<p>Adel zamrkal. „Co to má znamenat?“</p>
<p>Gholam provrtal Adela ještě hlubším pohledem. Poprvé Adel ve tváři svého kamaráda nezahlédl ani náznak jeho obvyklé veselosti nebo jeho charakteristického úšklebku či bezstarostné nezbednosti. Jeho obličej se proměnil, výraz v něm byl rozvážný, překvapivě dospělý.</p>
<p>„Tenhle strom patřil mé rodině. Tahle země patřila mé rodině. Byla naše po celé generace. Tvůj otec si své sídlo postavil na naší půdě. Během války jsme byli v Pákistánu.“ Ukázal na sady. „Tady? Tady mívali lidé své domovy. Ale tvůj otec je nechal buldozérem srovnat se zemí. A taky strhl náš dům, kde se narodil a kde vyrostl můj otec.“</p>
<p>Adel zamrkal.</p>
<p>„Přivlastnil si naši zemi a postavil tu tohle“ — doopravdy se pohrdavě ušklíbl a namířil palcem na objekt za nimi — „tuhle věc místo toho.“</p>
<p>Adelovi se udělalo trochu špatně a srdce mu prudce bušilo. „Myslel jsem, že jsme kamarádi. Proč mi vykládáš tyhle hrozné lži?“ zeptal se.</p>
<p>„Pamatuješ si, jak jsem tě připravil o ten dres?“ odvětil Gholam a krev se mu nahrnula do tváří. „Skoro ses rozbrečel. Nezapírej to, viděl jsem tě. A to bylo kvůli triku. Jen <emphasis>triku</emphasis>. Zkus si představit, jak se cítila moje rodina, když jsme přijeli až z Pákistánu, vystoupili z autobusu a našli na naší zemi tuhle věc. A když nás váš zabiják v červeném saku vykázal z našeho pozemku.“</p>
<p>„Můj otec není zloděj!“ vykřikl Adel. „Zeptej se kohokoli v Šádbágh--e-Nau, zeptej se, co pro tohle město udělal.“ Myslel na to, jak Bábá přijímá lidi v městské mešitě, jak sedí na zemi, před sebou šálek čaje a v ruce modlitební korálky. Od jeho polštářů až ke vchodu se táhne dlouhá řada lidí, muži s rukama od bláta, bezzubé staré ženy, mladé vdovy s dětmi, každý něco potřebuje, každý čeká, až na něj nebo na ni přijde řada, aby požádal o laskavost, o práci, o malou půjčku na opravu střechy nebo zavodňovacího kanálu, nebo aby mohli koupit dětskou výživu. Jeho otec přikyvuje, naslouchá s nekonečnou trpělivostí, jako by mu na každém člověku v té řadě záleželo stejně jako na vlastní rodině.</p>
<p>„Vážně? Tak jak to, že můj otec má doklady o vlastnictví?“ otázal se Gholam. „Ty, které dal soudci u soudu.“</p>
<p>„Jsem si jistý, že když si tvůj otec s Bábá promluví — “</p>
<p>„Tvůj Bábá s ním mluvit nechce. Nepřizná, co udělal. Jezdí kolem nás, jako bychom byli zatoulaní psi.“</p>
<p>„Vy nejste psi,“ řekl Adel. Bylo těžké udržet klidný hlas. „Jste supi. Přesně, jak říkal Kabír. Měl jsem to vědět.“</p>
<p>Gholam vstal, udělal jeden nebo dva kroky a zastavil se. „Jen abys věděl,“ dodal, „nemám ti to za zlé. Jsi jen malej kluk, kterej nic neví. Ale až příště pojede tvůj Bábá do Helmandu, řekni mu, ať tě vezme do té své továrny s sebou. A schválně se koukni, co to tam pěstuje. Napovím ti. Bavlna to není.“</p>
<p>Ten večer před večeří ležel Adel ve vaně plné teplé mýdlové vody. Slyšel dole televizi, jak se Kabír díval na jeden starý film o pirátech. Hněv, který se ho držel celé odpoledne, už ze sebe spláchl, a teď si říkal, že byl na Gholama příliš tvrdý. Bábá džán mu jednou řekl, že ať člověk udělá sebevíc, někdy chudí o bohatých mluví prostě špatně. Dělají to hlavně proto, že jsou zklamaní svými vlastními životy. S tím se nedá nic dělat. Dokonce je to přirozené. <emphasis>A nesmíme jim to vyčítat, Adele</emphasis>, řekl.</p>
<p>Adel nebyl tak naivní, aby nevěděl, že svět je od základu nespravedlivé místo; stačilo, aby se podíval z okna svého pokoje. Ale dovedl si představit, že lidem jako Gholam uznání této pravdy žádné uspokojení nepřinese. Možná že lidé jako Gholam potřebují někoho vinit, nějaký cíl z masa a kostí, někoho, na koho mohou pohodlně ukázat jako na strůjce svého utrpení, někoho, koho mohou odsuzovat, komu mohou vyčítat a zlobit se na něj. A možná měl Bábá džán pravdu, když říkal, že správnou reakcí je pochopit, neodsuzovat. Dokonce zareagovat laskavostí. Jak tak sledoval mýdlové bubliny, které vyplouvaly na hladinu a praskaly, Adel myslel na to, že jeho otec staví školy a nemocnice, a přitom ví, že o něm lidé z města za jeho zády šíří zlé pomluvy.</p>
<p>Když se utíral, nakoukla do koupelny matka. „Přijdeš dolů na večeři?“</p>
<p>„Nemám hlad,“ odvětil.</p>
<p>„Aha.“ Vešla dovnitř a sundala z police ručník. „Posaď se tu. Usuším ti vlasy.“</p>
<p>„Umím to sám,“ řekl Adel.</p>
<p>Stála za ním a zkoumavě na něho hleděla v zrcadle.</p>
<p>„Jsi v pořádku, Adele?“</p>
<p>Pokrčil rameny. Položila mu ruku na rameno a vypadala, jako by čekala, že si k ní přitulí tvář. Neudělal to.</p>
<p>„Mami, viděla jsi někdy Bábá džánovu továrnu?“</p>
<p>Všiml si, jak se matka zarazila v pohybu. „Samozřejmě,“ odpověděla. „Ty přece taky.“</p>
<p>„Nemyslím na fotkách. Viděla jsi ji ve skutečnosti? Bylas tam?“</p>
<p>„Jak bych mohla?“ namítla matka a v zrcadle naklonila hlavu. „Helmand je nebezpečný. Tvůj otec by mě ani tebe nikdy nevystavil nebezpečí.“</p>
<p>Adel přikývl.</p>
<p>Z přízemí burácely kanóny a ozývaly se bojové pokřiky pirátů.</p>
<p>O tři dny později se Gholam ukázal znovu. Rychle došel k Adelovi a zastavil se.</p>
<p>„Jsem rád, že jsi přišel,“ řekl Adel, „něco pro tebe mám.“ Na pařezu měl položenou bundu, kterou mu nosil každý den od jejich roztržky. Byla to čokoládově hnědá kožená bunda, s měkkou podšívkou z ovčí kůže a s kapucí na zip, která se dala odepnout. Podal ji Gholamovi. „Měl jsem ji na sobě jen párkrát. Mně je moc velká. Měla by ti sedět dobře.“</p>
<p>Gholam se ani nepohnul. „Odjeli jsme autobusem do Kábulu a šli jsme včera k soudu,“ poinformoval ho suše. „A hádej, co nám soudce řekl? Prý má pro nás špatnou zprávu. Prý se stala nehoda. Menší požár. Otcovy dokumenty o vlastnictví pozemku v nich shořely. Jsou pryč. Zničené.“</p>
<p>Adel pomalu svěsil ruku, ve které držel bundu.</p>
<p>„A jak nám tak vykládá, že bez těch papírů nemůže nic dělat, víš, co má na zápěstí? Úplně nové zlaté hodinky, které neměl, když ho otec naposledy viděl.“</p>
<p>Adel zamrkal.</p>
<p>Gholam zalétl pohledem k bundě. Byl to ostrý pohled, káravý pohled, který ho měl zahanbit. A zabralo to. Adel ucouvl. Cítil, jak se mu bunda v ruce proměnila z daru na usmířenou v úplatek.</p>
<p>Gholam se obrátil na podpatku a pospíchal zpátky k silnici rychlými, zaneprázdněnými kroky.</p>
<p>Toho dne, kdy se vrátil, uspořádal Bábá džán doma večírek. Adel teď seděl vedle otce v čele velkého kusu látky rozprostřeného na zemi jako ubrus. Bábá džán občas seděl raději na zemi a jedl rukama, zvlášť pokud ho navštívili přátelé z dob džihádu. <emphasis>Připomíná mi to ty dny v jeskyních</emphasis>, vtipkoval. Ženy jedly u stolu v jídelně, lžícemi a vidličkami, a Adelova matka seděla v čele. Adel slyšel, jak se mramorovými zdmi rozléhá jejich klábosení. Jedna z nich, žena se širokými boky a dlouhými vlasy obarvenými nazrzavo, byla zasnoubená s jedním z přátel Bábá džána. Ukazovala ten večer Adelově matce ve svém digitálním fotoaparátu fotky z obchodu pro nevěsty, který navštívili v Dubaji.</p>
<p>Po jídle u čaje Bábá džán vyprávěl historku o tom, jak jednou jeho jednotku přepadla sovětská kolona, aby jim zabránila vstoupit do jednoho údolí na severu. Všichni pozorně naslouchali.</p>
<p>„Když se dostali na dostřel,“ řekl Bábá džán a jednou rukou zamyšleně hladil Adela po vlasech, „zahájili jsme palbu. Zasáhli jsme jejich vedoucí vozidlo a pak pár džípů. Myslel jsem si, že ustoupí nebo se budou snažit nějak proklouznout. Ale ti mizerové zastavili, vylezli a zahájili palbu. Věřili byste tomu?“</p>
<p>V místnosti to zašumělo. Muži vrtěli hlavami. Adel věděl, že nejméně polovina mužů v místnosti jsou bývalí mudžáhedíni.</p>
<p>„Byli jsme v přesile, možná tak tři na jednoho, ale oni měli těžkou výzbroj a za chvíli útočili <emphasis>oni na nás</emphasis>! Napadali naše pozice v sadech. Brzy se všichni rozprchli. Utíkali jsme. Já a jeden chlápek, Muhammad, už nevím, jak dál, jsme utíkali spolu. Běželi jsme vedle sebe vinohradem — ne takovým, kde jsou zatlučené podpěry a dráty, ale takovým, kde lidé nechávají víno plazit po zemi. Odevšad lítaly kulky a my jsme utíkali, abychom si zachránili holý život, a najednou jsme oba zakopli a upadli. Za vteřinku jsem zase na nohou a běžím, ale tenhle Muhammad nikde. Obrátím se a zařvu: ‚Vstávej, k čertu, ty osle!‘“</p>
<p>Bábá džán se odmlčel, aby to bylo napínavější. Zvedl pěst k ústům, aby se nerozesmál. „A pak se ten chlápek vynoří a začne utíkat. A — věřili byste tomu? — ten šílenec měl plnou náruč hroznů!“</p>
<p>Všichni se dali do smíchu. I Adel se smál. Otec ho podrbal na zádech a přitáhl ho k sobě. Někdo začal vyprávět další historku a Bábá džán se natáhl pro cigaretu položenou vedle jeho talíře. Nestihl si ji ale zapálit, protože se najednou kdesi v domě roztříštilo sklo.</p>
<p>Ženy v obývacím pokoji vykřikly. Na mramorovou podlahu dopadlo něco kovového, možná vidlička nebo příborový nůž. Muži vyskočili. Do místnosti přiběhli Azmaraj a Kabír s vytaženými pistolemi.</p>
<p>„Přišlo to od vchodu,“ řekl Kabír. A v tu chvíli se rozbilo další sklo.</p>
<p>„Počkejte tady, sáhibe veliteli, podíváme se tam,“ řekl Azmaraj.</p>
<p>„Ať se propadnu, to teda ne,“ zavrčel Bábá džán a vyrazil vpřed. „Nebudu se krčit pod svou vlastní střechou.“</p>
<p>Vyběhl do chodby, a za ním Adel, Azmaraj, Kabír a všichni ostatní muži. Cestou si Adel všiml, jak Kabír popadl pohrabáč, který v zimě používali, když přikládali do kamen. Adel viděl i svou matku s bledým ustaraným obličejem, která přiběhla za nimi. Doběhli do chodby a oknem přilétl další kámen. Na zem dopadly úlomky skla. Žena se zrzavými vlasy, ta nastávající nevěsta, zaječela. Venku někdo křičel.</p>
<p>„Jak se dostali kolem stráží?“ řekl kdosi za Adelem.</p>
<p>„Sáhibe veliteli, ne!“ vykřikl Kabír. Ale Adelův otec už otevřel dveře.</p>
<p>Už se stmívalo, ale bylo léto a nebe se ještě koupalo v bledě žluté záři. V dálce Adel zahlédl malé shluky světel, jak se rodiny v Šádbágh-e-Nau chystaly k večeři. Kopce, táhnoucí se podél obzoru, potemněly a brzy se ve všech dolinách usídlí noc. Ale zatím nebyla taková tma, ještě ne, aby zahalila starého muže, kterého Adel spatřil stát pod schody, v každé ruce kámen.</p>
<p>„Odveď ho nahoru,“ nakázal Bábá džán přes rameno Adelově matce. „Hned!“</p>
<p>Matka vzala Adela za ramena a odvedla ho po schodech a chodbou do své a Bábá džánovy ložnice. Zavřela dveře, zamkla, zatáhla závěsy a pustila televizi. Odvedla Adela k posteli a oba se posadili. Na obrazovce byli dva Arabové, oblečení v dlouhých kurtách a pletených čapkách, kteří pracovali na nějakém Monster Trucku.</p>
<p>„Co s tím starým udělá?“ zeptal se Adel. Pořád se třásl. „Mami, co s ním udělá?“</p>
<p>Zvedl oči a uviděl, jak matce přes tvář přeběhl stín, a najednou věděl, věděl okamžitě, že ničemu, co teď vyjde z jejích úst, nemůže věřit.</p>
<p>„Promluví si s ním,“ řekla rozechvěle. „Bude se s tím, kdo je venku, ať už to je kdokoli, domlouvat. Tak to tvůj otec dělá. S lidmi se domlouvá.“</p>
<p>Adel vrtěl hlavou. Teď už plakal, vzlykal. „Co s ním udělá, mami? Co s tím starým udělá?“ Matka mu pořád opakovala totéž, že všechno bude v pořádku, že to dopadne dobře, že nikdo nikomu neublíží. Ale čím déle to říkala, tím víc vzlykal, až ho to vyčerpalo a v jedné chvíli usnul matce na klíně.</p>
<p><emphasis>Bývalý velitel unikl pokusu o atentát.</emphasis></p>
<p>Adel ten článek četl v otcově pracovně, na otcově počítači. Popisoval útok jako „zákeřný“ a útočníka jako někdejšího uprchlíka s „podezřením na vazby na Tálibán“. Uprostřed článku citovali Adelova otce, který říkal, že se obává o bezpečnost své rodiny. <emphasis>Obzvláště mého nevinného chlapce</emphasis>, říkal. V článku neuvedli jméno útočníka, ani nenaznačili, co se s ním stalo.</p>
<p>Adel zavřel počítač. Měl zakázáno ho používat a přestoupil zákaz, když vstoupil do otcovy pracovny. Před měsícem by se ani jedno z toho udělat neodvážil. Odešel zpátky do svého pokoje, lehl si na postel a házel starým tenisákem o zeď. <emphasis>Buch! Buch! Buch!</emphasis> Za chvilku dveřmi nakoukla jeho matka a požádala ho, pak mu nakázala, aby přestal, ale on nepřestal. Chvíli ještě postávala u dveří a pak odešla.</p>
<p><emphasis>Buch! Buch! Buch!</emphasis></p>
<p>Navenek se nic nezměnilo. Záznam Adelových každodenních činností by ukázal, že najel zpátky na svůj běžný režim. Pořád vstával ve stejnou hodinu, myl se, snídal s rodiči, učil se se svým učitelem. Pak se naobědval a odpoledne trávil tím, že polehával, koukal s Kabírem na filmy nebo hrál videohry.</p>
<p>Ale nic nebylo stejné. Gholam mu sice pootevřel dveře, ale byl to Bábá džán, kdo je rozrazil dokořán. Dřímající soukolí v Adelově mysli se dalo do pohybu. Adel cítil, jako by přes noc získal zcela nový dodatečný cit, který mu umožňoval vnímat věci, které dříve neviděl, které měl celé roky přímo před očima. Například viděl, jak jeho matka uvnitř skrývá různá tajemství. Když se na ni podíval, jako by se míhala po hladině jejího obličeje. Viděl, jak se ho snaží uchránit před všemi těmi věcmi, které věděla, věcmi, které nosila uzamčené v sobě, pečlivě střežené, jako byli oni dva v tomto velkém domě. Poprvé spatřil v otcově domě tu nestvůrnost, tu urážku, pomník nespravedlnosti, který potají představoval pro všechny ostatní. V horečné snaze lidí, aby se otci zavděčili, spatřil výsledek zastrašování, strach, který se skrýval pod úctou a podřízeností. Říkal si, že by na něj byl Gholam hrdý, že to pochopil. Poprvé si Adel skutečně uvědomoval širší souvislosti, které odjakživa určovaly jeho život.</p>
<p>A také neuvěřitelně neslučitelné pravdy, které se skrývaly uvnitř jediného člověka. Nejen v jeho otci, nebo v jeho matce, nebo v Kabírovi.</p>
<p>Ale i v něm samotném.</p>
<p>Tohle poslední zjištění bylo pro Adela v některých směrech to nejpřekvapivější. Po odhalení toho, co už teď věděl, že jeho otec udělal — nejprve ve jménu džihádu, a pak pro to, co nazýval <emphasis>spravedlivé sklizení odměny</emphasis> — byl Adel v šoku. Alespoň na chvíli. Celé dny po onom večeru, kdy oknem přilétly kameny, se Adelovi svíral žaludek pokaždé, když jeho otec vstoupil do místnosti. Slyšel svého otce vyštěknout něco do mobilu, nebo ho slyšel, jak si pobrukuje při koupeli, a cítil, jak mu běhá mráz po zádech a v krku mu bolestně vyschlo. Otec ho políbil na dobrou noc a Adel měl tendenci se instinktivně odtáhnout. Míval noční můry. Zdálo se mu, že stojí na kraji sadu a že sleduje, jak se mezi stromy zableskl míhající se pohrabáč, zvedá se a dopadá, a je slyšet, jak buší do masa a kostí. Budil se z těch snů s křikem, který se mu chtěl vydrat z hrudi. Občas se znenadání rozplakal.</p>
<p>A přesto.</p>
<p>A přesto se dělo ještě něco jiného. To nové uvědomění se z jeho mysli nevytratilo, ale pomalu se objevilo ještě jiné. Probíhal jím teď ještě další, protichůdný proud vědomí, který ten první nenahradil, ale přihlásil se o místo vedle něho. Adel cítil, jak procitá a začíná si uvědomovat tuhle další, znepokojivější část sebe sama. Tu část sebe, která časem, postupně, téměř nepostřehnutelně, přijme tuhle novou identitu, která ho prozatím svrběla jako mokrý vlněný svetr. Adel pochopil, že nakonec pravděpodobně věci přijme, jako je přijala jeho matka. Adel se na ni nejprve zlobil; teď už byl smířlivější. Možná to přijala ze strachu ze svého manžela. Nebo jako cenu za život v přepychu, který vedla. Adel měl za to, že se s tím nejspíš smířila ze stejného důvodu jako on: protože musela. Copak měli na výběr? Adel nemohl před svým životem utéct o nic víc než Gholam před tím svým. Lidé se naučili žít s těmi nejnepředstavitelnějšími věcmi. On se to naučí také. Tohle je jeho život. Tohle je jeho matka. Tohle je jeho otec. A tohle je on, i když to možná vždycky nevěděl.</p>
<p>Adel si byl vědom toho, že už otce nebude milovat tak jako dřív, kdy šťastně usínal stulený v jeho silném náručí. To teď už bylo nepředstavitelné. Ale naučí se ho milovat znovu, i když to bude jiným, komplikovanějším, složitějším způsobem. Adel téměř cítil, jak přeskočil dětství. Brzy dopadne na zem jako dospělý. A až se to stane, už nebude návratu, protože dospělost je podobná tomu, co otec jednou říkal o válečných hrdinech: jakmile se jím staneš, už takový i zemřeš.</p>
<p>Když Adel ležel v noci v posteli, říkal si, že jednoho dne — možná následující den, nebo ten další, nebo následující týden — vyjde z domu a přejde k poli u větrného mlýnu, kde mu Gholam říkal, že se svou rodinou stanuje. Říkal si, že pole najde prázdné. Že bude stát u cesty a představovat si Gholama, jeho matku, bratry a babičku, celou rodinu, jako roztroušenou řadu plahočící se se všemi svými věcmi přivázanými na záda po prašných krajnicích venkovských cest. Gholam byl teď hlavou rodiny. Bude muset pracovat. Stráví své mládí čištěním kanálů, kopáním příkopů, vyráběním cihel a sklízením polí. Postupně se z Gholama stane jeden z těch sehnutých mužů s ošlehaným obličejem, které Adel vždycky vídal za orajícími pluhy.</p>
<p>Adel si říkal, že bude chvíli stát na poli a dívat se na kopce a hory tyčící se nad Novým Šádbághem. A pak, říkal si, sáhne do kapsy a vyndá to, co jednoho dne našel při procházce v sadu. Brýle, zlomené uprostřed, skla popraskaná, na bočnicích vrstva zaschlé krve. Hodí ty rozbité brýle do příkopu. Adel měl takové tušení, že až se obrátí a vydá se zpátky domů, to, co bude cítit, bude především úleva.</p>
</section>
<section>
<empty-line /><p> část osmá
<strong>Podzim 2010</strong></p>
<p>Dnes večer jsem se vrátil domů z kliniky a našel jsem na pevné lince ve svém pokoji vzkaz od Thalie. Přehrávám si ho, když vyklouznu z bot a sedám si k psacímu stolu. Říká mi, že je nachlazená, že to určitě chytila od Mamá, a pak se zeptá, co já, jak to jde v Kábulu. A nakonec, ještě než zavěsí, dodá: Odie pořád vykládá o tom, že nezavoláš. Tobě to samozřejmě neřekne. <emphasis>Takže ti to říkám já. Markosi. Pro lásku boží. Zavolej své matce. Ty osle.</emphasis></p>
<p>Usměju se.</p>
<p>Thalia.</p>
<p>Mám její fotku na pracovním stole. Tu, kterou jsem vyfotil před spoustou let na pláži na Tinosu, kde Thalia sedí na kameni, zády k objektivu. Zarámoval jsem tu fotku, i když pokud se podíváte zblízka, najdete v levém dolním rohu tmavohnědou skvrnu, která je tam zásluhou bláznivé italské dívky, jež se tu fotku před lety pokusila zapálit.</p>
<p>Zapnu si laptop a začnu zapisovat operační poznámky z předchozího dne. Můj pokoj je v horním patře — jedna ze tří ložnic ve druhém patře tohoto domu, kde bydlím od svého příjezdu do Kábulu v roce 2002 — a od mého stolu je výhled dolů do zahrady. Vidím na mišpule japonské, které jsme před pár lety nasázeli s Nábím, mým starým domácím. Vidím odtud i Nábího někdejší domek u zadní zdi, který je teď znovu natřený. Když zemřel, nabídl jsem ho jednomu mladému Holanďanovi, který pomáhá místním středním školám s jejich počítači. A kousek napravo je Chevrolet Sulajmána Wahdatího ze čtyřicátých let, se kterým se už léta nehnulo, pokrytý rzí jako kámen porostlý mechem, a momentálně na něm leží tenká bílá vrstvička díky včerejšímu překvapivě brzkému sněžení, prvnímu v tomto roce. Když Nábí zemřel, chvilku jsem si říkal, jestli nenechat auto odvézt na jednu z kábulských skládek, ale neměl jsem to srdce. Připadalo mi, že je příliš neodmyslitelnou součástí minulosti tohoto domu, jeho historie.</p>
<p>Dokončím poznámky a kouknu na hodinky. Je už půl desáté v noci. V Řecku sedm hodin večer.</p>
<p><emphasis>Zavolej své matce. Ty osle.</emphasis></p>
<p>Jestli mám dnes večer Mamá zavolat, už to nemohu odkládat. Vzpomínám si, jak v jednom ze svých emailů Thalia psala, že Mamá chodívá spát čím dál dříve. Nadechnu se a obrním se. Zvednu sluchátko a vytočím číslo.</p>
<p>S Thalií jsem se setkal v létě roku 1967, když mi bylo dvanáct let. Přijely nás, Mamá a mě, se svou matkou Madaline navštívit na Tinos. Mamá, jejíž jméno je Odelia, říkala, že už je to spousta let — patnáct, přesně řečeno — co se naposled viděla se svou kamarádkou Madaline. Madaline z ostrova v sedmnácti letech odjela do Atén, aby se, alespoň na krátkou dobu, stala trochu známou herečkou.</p>
<p>„Nepřekvapilo mě, když jsem se doslechla, že hraje,“ řekla Mamá. „Kvůli jejímu vzhledu. Madaline vždycky každého okouzlila. Uvidíš to sám, až se s ní setkáš.“</p>
<p>Zeptal jsem se Mamá, proč se o ní nikdy nezmínila.</p>
<p>„Vážně ne? Jsi si jistý?“</p>
<p>„Jsem.“</p>
<p>„Byla bych přísahala, že ano.“ Pak dodala: „Její dcera. Thalia. Musíš k ní být ohleduplný, protože měla nehodu. Kousl ji pes. Má jizvu.“</p>
<p>Víc Mamá neřekla a já jsem věděl, že na ni nemám naléhat. Ale tohle sdělení mne zaujalo mnohem víc než Madalinina minulost u filmu a na jevišti. Mou zvědavost podnítilo podezření, že ta jizva je nejspíš závažná a viditelná, když si ta dívka zaslouží zvláštní ohledy. S morbidní dychtivostí jsem se nemohl dočkat, až tu jizvu sám uvidím.</p>
<p>„Madaline a já jsme se seznámily na mši, když jsme byly malé,“ řekla mi Mamá. Říkala, že se z nich okamžitě staly nerozlučné kamarádky. Držely se za ruce pod lavicí při vyučování nebo o přestávce, v kostele nebo při procházkách po ječných polích. Přísahaly, že zůstanou sestrami na celý život. Slíbily si, že budou bydlet blízko sebe, i poté, co se vdají. Že budou sousedky, a kdyby jeden z manželů trval na tom, že se odstěhují pryč, budou požadovat rozvod. Pamatuju si, jak se Mamá trochu zasmála sama sobě, když mi tohle všechno vyprávěla, jako by se chtěla distancovat od toho elánu a pošetilosti mládí, všech těch neuvážených a zbrklých přísah. Ale viděl jsem jí v obličeji i náznak nevyslovené křivdy, stín zklamání, které by Mamá při své hrdosti nikdy nepřipustila.</p>
<p>Madaline byla nyní provdaná za bohatého a o hodně staršího muže, pana Andrease Gianakose, který před lety produkoval její druhý, a jak se ukázalo poslední, film. Podnikal teď ve stavebnictví a vlastnil velkou firmu v Aténách. Před nedávnem měli nějakou rozepři, pohádali se, Madaline a pan Gianakos. Mamá mi nic z toho nesdělila; věděl jsem to díky tomu, že jsem si potají narychlo přečetl část dopisu, který Madaline Mamá poslala, aby ji informovala o svém úmyslu přijet na návštěvu.</p>
<p><emphasis>Řeknu ti, už je to dost otravné být s Andreasem a s jeho pravičáckými kamarády a jejich bojovnými řečmi. Snažím se být pořád zticha. Neříkám nic, když velebí tyhle armádní bandity, kteří z naší demokracie udělali frašku. Jakmile bych jen slovem projevila jiný názor, jsem si jistá, že by mě označili za komunistickou anarchistku, a pak by mě ani Andreasův vliv neuchránil před žalářem. Možná že by se ani nesnažil ho uplatnit, svůj vliv myslím. Občas mám dojem, že má v úmyslu právě to, aby mě vydráždil k tomu, abych se podřekla. Ach, jak mi chybíš, má drahá Odie. Jak mi chybí tvá společnost…</emphasis></p>
<p>Ten den, kdy měli přijet naši hosté, Mamá vstala časně, aby uklidila. Bydleli jsme v malém domku vestavěném do úbočí kopce. Jako mnoho domů na Tinosu byl z nabíleného kamene, a na ploché střeše byly kosočtvercové červené tašky. V malé ložnici v horním patře, kterou jsme měli s Mamá společnou, nebyly dveře — úzké schodiště vedlo rovnou do pokoje — ale bylo tam malé okénko a úzký balkón s tepaným železným zábradlím zhruba do výšky pasu, odkud se dalo koukat přes střechy ostatních domů na olivovníky a kozy a vinoucí se kamenné uličky a klenby dole, a samozřejmě na Egejské moře, za letního dopoledne modré a klidné a odpoledne, když zavanuly větry <emphasis>meltemi</emphasis> ze severu, pokryté bělavými hřebeny vln.</p>
<p>Když douklidila, oblékla si Mamá oblečení, které nosila jako sváteční. Nosila ho vždycky patnáctého srpna, o svátku Nanebevzetí Panny Marie v kostele Panagia Evangelistria, kdy se na Tinos nahrnuly davy poutníků z celého středomoří, aby se v kostele pomodlili u slavné ikony. Matka má jednu fotografii v tomhle oblečení — dlouhé nevýrazné zašlé zlatavé šaty s kulatým výstřihem, sražený bílý svetr, punčochy, velké černé boty. Mamá vypadá každým coulem jako uzavřená vdova, s přísným obličejem, hustým obočím, a krátkým pršáčkem, jak tam upjatě stojí, tváří se zasmušile zbožně, jako by sama byla poutnicí. Já jsem na té fotce taky, stojím prkenně vedle matky. Mám bílou košili, bílé šortky a bílé podkolenky vytažené nahoru. Z mého zakaboněného výrazu je poznat, že mi nakázali, abych stál rovně, neusmíval se, že mám pečlivě umytý obličej a vlasy proti své vůli a s pěkným povykem sčesané vodou. Dá se vycítit nespokojenost, která mezi námi proudí. Poznáte ji z toho, jak toporně stojíme a že se naše těla téměř ani nedotýkají.</p>
<p>Nebo to možná nepoznáte. Ale já ano, pokaždé když tu fotku vidím, což bylo naposledy před dvěma lety. Nedokážu nevidět tu ostražitost, to úsilí, netrpělivost. Nemohu si pomoct, ale vidím dva lidi, kteří jsou spolu z pocitu povinnosti dané genetickým poutem, už tehdy odsouzení k tomu jeden druhého vyvádět z míry a připravovat mu zklamání, každý z nás vázán ctí, aby vzdoroval tomu druhému.</p>
<p>Z okna nahoře v pokoji jsem se díval, jak Mamá odešla k trajektu v tinoském městském přístavu. Se šátkem uvázaným pod bradou vyrazila Mamá rázným krokem do modrého slunečného dne. Byla to drobná žena se subtilní kostrou a tělem dítěte, ale když ji člověk viděl přicházet, bylo radno nechat ji projít. Pamatuji si, jak se mnou každé ráno chodila do školy — teď už je matka v důchodu, ale bývala učitelka. Když jsme šli, Mamá mě nikdy nedržela za ruku. Ostatní matky své děti držely, ale Mamá ne. Říkala, že se mnou musí jednat jako s každým jiným studentem. Vypochodovala napřed, sevřenou pěstí si svírala svetr u výstřihu, a já jsem se snažil s ní udržet krok, v ruce krabičku na svačinu, a klopýtal jsem za ní v jejích stopách. Ve třídě jsem vždycky seděl vzadu. Pamatuji si svou matku u tabule a na to, jak dokázala žáka, který zlobil, probodnout jediným ostrým pohledem s chirurgickou přesností, jako když se vystřelí kámen z praku. A dokázala člověka rozetnout vedví pouhým zlověstným pohledem nebo náhlým odmlčením.</p>
<p>Mamá věřila především v loajalitu, dokonce i za cenu sebezapření. Hlavně za cenu sebezapření. Také měla za to, že je vždycky nejlepší říct pravdu, sdělit ji přímo, bez příkras, a čím byla pravda nepříjemnější, tím dřív ji člověk musel sdělit. Se zbabělci neměla trpělivost. Byla, <emphasis>je</emphasis> to nesmlouvavá žena s nesmírně silnou vůlí, žena, se kterou byste se nechtěli pustit do křížku — ačkoli jsem nikdy tak docela nepochopil a ještě ani teď nechápu, zda tuhle povahu dostala od pánaboha nebo si ji osvojila z nutnosti, vzhledem k tomu, že její manžel zemřel ani ne rok po svatbě a musela mě vychovávat sama.</p>
<p>Když Mamá odešla, na chvíli jsem nahoře usnul. S trhnutím jsem se probudil, když jsem zaslechl vysoký zvučný ženský hlas. Posadil jsem se. Byla tam — se spoustou rtěnky, pudru, parfému, štíhlými křivkami, a zpod tenkého závoje na maličkém kloboučku se na mě usmívala jako z nějaké reklamy na aerolinky. Stála uprostřed místnosti ve svítivě zelených minišatech, s koženou cestovní taškou u nohou, s kaštanovými vlasy a dlouhýma rukama a nohama, zubila se na mě s rozzářeným obličejem, a když mluvila, mezery mezi jejími slovy jako by překypovaly sebedůvěrou a dobrou náladou.</p>
<p>„Takže ty jsi Odiein malý Markos! Neřekla mi, že jsi tak hezký! Vidím ji v tobě, kolem očí — ano, máš ty samé oči, vím, že už ti to říkali, to jsem si jistá. Nemohla jsem se dočkat, až se s tebou seznámím. Tvá matka a já — my — no, nepochybuju, že ti o tom Odie říkala, tak si to dovedeš představit, jak vzrušující zážitek to pro mě je se s tebou setkat, Markosi. Markos Varvaris! No, já jsem Madaline Gianakosová a, smím-li to tak říct, velmi mě těší.“</p>
<p>Sundala si béžovou saténovou rukavici dlouhou až po loket, jaké jsem vídal jen v časopisech, kde je elegantní dámy nosily na společenské večírky, když pokuřovaly na širokém schodišti v opeře nebo jim někdo pomáhal vystoupit z nablýskaného černého vozu a tváře jim osvětlovaly blesky cvakajících fotoaparátů. Musela párkrát zatáhnout za každý prst, než mohla rukavici sundat, a pak se lehce předklonila a podala mi ruku.</p>
<p>„Nesmírně mě těší,“ pronesla. Ruku měla jemnou a chladnou, i když měla rukavice. „A tohle je má dcera, Thalia. Drahoušku, pozdrav Markose Varvarise.“</p>
<p>Stála u vchodu do pokoje vedle mé matky, dívala se na mě bez výrazu, vysoká hubená dívka s bledou pletí a zplihlými kadeřemi. Nic jiného už vám nepovím. Nemůžu vám říct, jaké šaty měla ten den na sobě — pokud vůbec měla šaty — nebo jaké měla boty, nebo jestli na sobě měla ponožky, jestli měla hodinky, náhrdelník, prsten nebo náušnice. Nemůžu vám to říct, protože kdybyste byli v restauraci a někdo by se náhle svlékl, vyskočil na stůl a začal žonglovat s dezertními lžičkami, nejenže byste se dívali, ale bylo by to to jediné, na co byste se <emphasis>byli schopni</emphasis> dívat. Rouška, která té dívce zakrývala spodní polovinu obličeje, byla něčím takovým. Zbavila člověka možnosti postřehnout cokoli jiného.</p>
<p>„Thalio, zlatíčko, pozdrav. Nebuď nezdvořilá.“</p>
<p>Měl jsem pocit, že jsem zahlédl sotva znatelné přikývnutí hlavou.</p>
<p>„Ahoj,“ odpověděl jsem a v krku jsem měl úplně sucho. Vzduch se zachvěl. Cítil jsem, jako by mě naplnilo něco, co bylo napůl vzrušení a napůl hrůza, něco, co ve mně vybuchlo a rozvinulo se. Zíral jsem a věděl jsem to, ale nemohl jsem přestat, nedokázal jsem odtrhnout oči od té blankytně modré látky její roušky, od dvou pásků, které ji držely vzadu na hlavě, od úzké vodorovné štěrbiny v místech, kde měla ústa. Už v tu chvíli jsem věděl, že nesnesu pohled na to, co ta maska skrývá. A že se nemůžu dočkat, až to uvidím. Nic v mém životě se nemohlo vrátit do svých přirozených kolejí, rytmu a pořádku, dokud neuvidím, co je tak hrozné, tak děsivé, že před tím musíme být chráněni.</p>
<p>Jiné vysvětlení, tedy že ta rouška má možná chránit Thalii před námi, mě nenapadlo. Alespoň tedy ne během toho překotného vnitřního zápasu při prvním setkání.</p>
<p>Madaline a Thalia zůstaly nahoře, aby si vybalily, a Mamá mezitím v kuchyni obalovala plátky mořského jazyka k večeři. Požádala mě, abych Madaline udělal šálek <emphasis>ellinikós kafés</emphasis>, což jsem udělal, a abych jí ho odnesl nahoru na tácu s malým talířkem <emphasis>pastelli</emphasis>, což jsem udělal také.</p>
<p>Ještě teď, o desítky let později, mě při vzpomínce na to, co se stalo potom, polije stud jako nějaká teplá lepkavá tekutina. Do dnešního dne si ten výjev dokážu vybavit jako fotografii, zastavený záběr. Madaline, která kouří a stojí u okna v ložnici a dívá se na moře skrz brýle se žlutými skly, s jednou rukou v bok, se zkříženými kotníky. Její klobouček leží na prádelníku. Nad prádelníkem je zrcadlo a v něm je vidět Thalii sedící zády ke mně na kraji postele. Je skloněná, něco dělá, možná si rozvazuje tkaničky, vidím, že si sundala roušku. Leží vedle ní na posteli. Přeběhne mi mráz po zádech a já se ho snažím zastavit, ale ruce se mi začnou třást, až se porcelánový šálek na talířku rozcinká, takže se Madaline na mě podívá od okna a nato Thalia zvedne hlavu. Zahlédnu její odraz v zrcadle.</p>
<p>Tác mi vyklouzne z rukou. Porcelán se roztříští. Horká tekutina se vylije a tác s řinčením sjede ze schodů. Ten náhlý zmatek, kdy na všech čtyřech zvracím na úlomky rozbitého porcelánu, Madaline opakuje: „Propána, propána,“ a Mamá přiběhne nahoru a křičí: „Co se stalo? Cos to dělal, Markosi?“</p>
<p><emphasis>Kousl ji pes</emphasis>, říkala mi Mamá předem jako varování. <emphasis>Má jizvu</emphasis>. Ten pes Thaliu do tváře nekousl; on jí kus <emphasis>sežral</emphasis>. A možná, že existovala slova, která by dokázala popsat, co jsem v tom zrcadle viděl, ale <emphasis>jizva</emphasis> mezi ně nepatřilo.</p>
<p>Pamatuju si, jak mě Mamá popadla oběma rukama za ramena, postavila mě, obrátila k sobě a povídá: „Co to s tebou je? Co se s tebou děje?“ A pamatuju si, jak zvedla oči a podívala se za mě. A ztuhla. Slova jí zamrzla na rtech. Její výraz byl najednou prázdný. Spustila ruce z mých ramen. A pak jsem se stal svědkem něčeho naprosto mimořádného, něčeho, co bych byl nečekal o nic víc než to, že se u našich dveří objeví král Konstantin v klaunském oblečku: jednu jedinou slzu, která se matce zaleskla v pravém oku.</p>
<p>„Tak jaká byla?“ zeptá se Mamá.</p>
<p>„Kdo?“</p>
<p>„Kdo? Ta Francouzka. Neteř tvého domácího, ta profesorka z Paříže.“</p>
<p>Přendám si sluchátko na druhé ucho. Překvapuje mě, že si to pamatuje. Celý život mívám pocit, že slova, která Mamá řeknu, zmizí nezaslechnuta ve vesmíru, jako by mezi námi byla nějaká atmosférická porucha, špatné spojení. Občas jí z Kábulu zavolám, jako jsem to udělal teď, a mám pocit, jako by tiše odložila sluchátko a někam odešla, jako bych mluvil přes celé kontinenty do prázdna — i když přítomnost své matky na druhém konci linky cítím a slyším, jak mi dýchá do ucha. Jindy jí vyprávím o něčem, co jsem viděl na klinice — třeba jak nějakého zakrváceného chlapce přinesl jeho otec do nemocnice, se šrapnely zarytými hluboko do tváří a s odtrženým uchem, jako další oběť, která si hrála ve špatný den na špatné ulici — a pak najednou bez varování hlasité lupnutí a matčin hlas zní najednou vzdáleně a tlumeně, zesiluje a zeslabuje, rozléhají se kroky a je slyšet, jak někdo něco táhne po podlaze, a já zmlknu a čekám, až se zase vrátí k telefonu, což nakonec udělá, pokaždé trochu zadýchaná, a vysvětluje mi: <emphasis>Říkala jsem jí, že můžu klidně stát. Řekla jsem to jasně. Povídám: ‚Thalio, ráda bych stála u okna a dívala se na vodu, když mluvím s Markosem.‘ Ale ona na to: ‚Úplně se vyčerpáš, Odie, musíš se posadit.‘ A vzápětí mi sem táhne křeslo — takové velké kožené, které mi koupila loni — a táhne ho k oknu. Můj bože, ta má ale sílu. Tys to křeslo samozřejmě neviděl. No, samozřejmě.</emphasis> Pak si s předstíranou podrážděností vzdychne a požádá mě, abych pokračoval ve svém vyprávění, ale tou dobou už jsem příliš rozhozený. Hlavním důsledkem je, že se teď cítím tak trochu, jako by mi vyčinila, a, což je důležitější, že si to zasloužím, že jsem vinen nevyslovenými křivdami a přečiny, i když žádné obvinění nebylo naplno vzneseno. I když pokračuju ve svém vyprávění, zní mým uším nedůležitě. To, co zažívám v Kábulu, se nemůže srovnávat s matčiným dramatem s křeslem a s Thalií.</p>
<p>„Jak že se jmenuje?“ povídá teď Mamá. „Parí něco, ne?“</p>
<p>Říkal jsem Mamá o Nábím, který byl mým dobrým přítelem. Ví o jeho životě jen v hrubých obrysech. Ví, že ve své poslední vůli odkázal dům v Kábulu své neteři Parí, která vyrostla ve Francii. Ale neříkal jsem Mamá o Níle Wahdatíové, o jejím útěku do Paříže poté, co měl její manžel mrtvici, o těch desítkách let, co Nábí o Sulajmána pečoval. <emphasis>Tuhle</emphasis> historii. Příliš mnoho podobností, které se mi mohly vrátit jako bumerang. Jako bych nahlas předčítal svou vlastní obžalobu.</p>
<p>„Parí. Ano. Byla milá,“ řeknu. „A srdečná. Zvlášť na vysokoškolskou profesorku.“</p>
<p>„Co že to vlastně je, chemička?“</p>
<p>„<emphasis>Matematička</emphasis>,“ řeknu a otevřu laptop. Začalo zase lehce sněžit, ve tmě zvolna krouží maličké vločky a létají mi do okna.</p>
<p>Vyprávím Mamá o návštěvě Parí Wahdatíové koncem letošního léta. Byla opravdu velmi příjemná. Laskavá, štíhlá, šedovlasá, s dlouhou šíjí s naběhlými modrými žilami po obou stranách, vřelý úsměv s mezerou mezi předními zuby. Připadala mi na svůj věk trochu křehká, starší, než ve skutečnosti byla. Těžká revmatoidní artritida. Obzvlášť ty ruce s deformovanými klouby, zatím ještě funkční, ale jejich den se blíží a ona to ví. Připomnělo mi to Mamá a to, kdy přijde <emphasis>její</emphasis> den.</p>
<p>Parí Wahdatíová se mnou v kábulském domě zůstala týden. Když přijela z Paříže, provedl jsem ji po domě. Naposledy ho viděla v roce 1955 a zdálo se, že je dost překvapená tím, jak živě si to tam pamatuje, rozložení místností, třeba ty dva schody mezi obývacím pokojem a jídelnou, kde prý proseděla spoustu slunných dní a četla si knížky. Zaskočilo ji, o kolik byl dům menší než v jejích vzpomínkách. Když jsem ji vzal nahoru, věděla, který pokoj býval její, i když ho momentálně obývá jeden můj německý kolega, který pracuje pro Světový potravinový program. Pamatuju si, jak se jí zatajil dech, když uviděla malou nízkou šatní skříň v rohu svého pokoje — jednu z mála památek, které tu zůstaly z jejího dětství. Pamatuju si, že o ní Nábí psal v dopise, který mi dal, než zemřel. Dřepla si ke skříni, přejela špičkami prstů po popraskaném žlutém nátěru přes vybledlé žirafy a opice s dlouhými ocasy na dveřích. Když se na mě podívala, viděl jsem, že má v očích slzy, a velmi plaše a omluvně se mě zeptala, jestli by bylo možné ji nechat poslat do Paříže. Nabídla se, že zaplatí náhradu. Byla to jediná věc z domu, kterou chtěla. Řekl jsem jí, že to moc rád udělám.</p>
<p>Nakonec si kromě skříně, kterou jsem jí poslal pár dní po jejím odjezdu, odvezla Parí Wahdatíová do Francie jen náčrtníky Sulajmána Wahdatího, Nábího dopis a pár básní její matky Níly, které Nabí zachránil. Jedinou další věcí, o kterou mě během své návštěvy požádala, bylo, abych jí zařídil odvoz do Šádbághu, aby se mohla podívat na vesnici, kde se narodila, a kde doufala, že najde svého nevlastního bratra Ikbála.</p>
<p>„Předpokládám, že dům prodá,“ řekne Mamá, „když je teď její.“</p>
<p>„Řekla, že tu můžu zůstat, jak dlouho budu chtít,“ odvětil jsem. „Zadarmo.“</p>
<p>Téměř vidím, jak Mamá skepticky stiskne rty. Je ostrovanka. Podezřívavá vůči pohnutkám všech lidí z pevniny a na jejich projevy dobré vůle se dívá nedůvěřivě. To je jeden z důvodů, proč jsem už jako chlapec věděl, že z Tinosu jednoho dne odjedu, pokud budu mít možnost. Vždycky, když jsem slyšel lidi takhle mluvit, zmocňovalo se mě jisté zoufalství.</p>
<p>„Jak to jde s holubníkem?“ zeptal jsem se, abych změnil téma.</p>
<p>„Musela jsem to nechat být. Vyčerpávalo mě to.“</p>
<p>Mamá stanovil diagnózu jeden neurolog v Aténách před šesti týdny. Trval jsem na tom, aby ho navštívila, když mi Thalia řekla, že sebou Mamá cuká a že jí pořád vypadávají věci z rukou. Vzala ji tam Thalia. Od té návštěvy u neurologa je Mamá pořád v jednom kole. Vím to z e-mailů, které mi Thalia posílá. Natírá dům, opravuje kapající potrubí, přemluvila Thalii, aby jí pomohla postavit nahoře úplně nový pokojík, dokonce měnila i popraskané šindele na střeše, i když to naštěstí Thalia zatrhla. A teď ten holubník. Představuju si Mamá s vyhrnutými rukávy, s kladivem v ruce a se zpocenými zády, jak zatlouká hřebíky, smirkuje dřevěná prkna. Bojuje o čas se svými vlastními neurony. Snaží se z nich vyždímat užitek až do poslední kapky, dokud ještě trocha času zbývá.</p>
<p>„Kdy přijedeš domů?“ zeptá se Mamá.</p>
<p>„Brzy,“ řeknu. <emphasis>Brzy</emphasis> jsem říkal i rok předtím, když se mě ptala na to samé. Už je to dva roky, co jsem byl na Tinosu naposledy.</p>
<p>Chvíli je ticho. „Nečekej moc dlouho. Ráda bych tě viděla, ještě než mě přivážou k té železné plíci.“ Zasměje se. Je to její starý zvyk, vtipkovat a vysmívat se smůle do očí. Tohle její opovrhování sebemenším projevem sebelítosti má paradoxní účinek — a já vím, že promyšlený — že se tím ta smůla zmenší i zvětší zároveň.</p>
<p>„Přijeď na Vánoce, jestli můžeš,“ řekne. „Nebo každopádně před čtvrtým lednem. Thalia říká, že toho dne bude nad Řeckem zatmění slunce. Četla to na internetu. Mohli bychom se dívat společně.“</p>
<p>„Zkusím to, Mamá,“ řeknu jí.</p>
<p>Bylo to, jako když se člověk jednou ráno vzbudí a zjistí, že se mu do domu zatoulalo nějaké divoké zvíře. Nikde pro mě nebylo bezpečno. Byla za každým rohem, plížila se, slídila, věčně si otírala tvář kapesníčkem, aby osušila sliny, které jí neustále kapaly z úst. V našem malém domě se před ní nedalo uniknout. Obával jsem se hlavně jídla, kdy jsem musel vydržet pohled na to, jak Thalia zvedá spodní část své roušky, aby si mohla dávat lžíci s jídlem do úst. Při tom pohledu a tom zvuku se mi zvedal žaludek. Jedla hlasitě, kousky napůl rozžvýkaného jídla jí se šplíchnutím padaly zpátky do talíře, na stůl, nebo dokonce na podlahu. Musela přijímat všechny tekutiny, dokonce i polévku, brčkem, kterých její matka nosila v kabelce zásobu. Srkala a bublala, když sála brčkem polévku, a ta jí pokaždé umazala roušku a kapala jí po čelisti dolů na krk. Napoprvé jsem požádal, jestli bych mohl od stolu odejít, a Mamá na mě vrhla přísný pohled. Tak jsem se naučil nedívat se a neslyšet, ale nebylo to snadné. Přišel jsem třeba do kuchyně a ona tam seděla a Madaline jí natírala tvář mastí, aby se neodírala. Začal jsem sledovat kalendář, odpočítávat v duchu ty čtyři týdny, po které Mamá říkala, že tu Madaline s Thalií zůstanou.</p>
<p>Přál jsem si, aby Madaline přijela sama. Madaline se mi docela líbila. Sedávali jsme, my čtyři, na malém čtvercovém dvorku před našimi dveřmi, a ona popíjela kávu a kouřila jednu cigaretu za druhou, s rysy ve tváři zastíněnými naším olivovníkem a žlutým slamáčkem ve tvaru zvonu, ve kterém měla vypadat absurdně, ve kterém by kdokoli jiný <emphasis>vypadal</emphasis> absurdně — například Mamá. Ale Madaline byla jedním z těch lidí, k nimž elegance patřila bez námahy, jako by to byla vrozená dovednost, jako třeba schopnost stočit jazyk do ruličky. S Madaline hovor nikdy neutichal; nadšeně ze sebe sypala historky. Jednou ráno nám vyprávěla o svých cestách — třeba do Ankary, kde se procházela podél břehů Enguri Su a popíjela zelený čaj s <emphasis>raki</emphasis>, nebo když jela s panem Gianakosem do Keni a vozila se na slonech mezi trnitými akáciemi a dokonce si dala kukuřičnou kaši a kokosovou rýži s místními vesničany.</p>
<p>Madalininy příběhy probudily můj starý neklid, touhu, kterou jsem vždycky míval, vyrazit bezhlavě a neohroženě do světa. Můj život na Tinosu mi ve srovnání s tím připadal příšerně obyčejný. Viděl jsem, jak se můj život bude odvíjet jako nekonečně dlouhé prázdno, a tak jsem většinu svého dětství na Tinosu nevěděl kudy kam. Připadal jsem si jako nějaký náhradník za sebe sama, zástupce, jako by mé skutečné já sídlilo někde jinde a čekalo, že se jednoho dne spojí s tímto matnějším, prázdnějším já. Cítil jsem se, jako bych byl vysazen na pustém ostrově. Vyhnanec ve vlastním domově.</p>
<p>Madaline říkala, že v Ankaře zašla na místo zvané Kuğulu Park a dívala se, jak kachny kloužou po vodě. Říkala, že se ta voda oslnivě třpytila.</p>
<p>„Já tu vykládám báchorky,“ řekla se smíchem.</p>
<p>„Ale ne,“ Mamá na to.</p>
<p>„Je to starý zvyk. Moc mluvím. Vždycky to tak bylo. Pamatuješ si, kolik trápení nám mluvení při hodině přineslo ve škole? Tvoje chyba to nikdy nebyla, Odie. Tys byla tak zodpovědná a pilná studentka.“</p>
<p>„Ty tvé příběhy jsou zajímavé. Máš pestrý život.“</p>
<p>Madaline obrátila oči v sloup. „No, znáš tu čínskou kletbu, která přeje nepřátelům ‚zajímavé časy‘.“</p>
<p>„Líbilo se ti v Africe?“ zeptala se Mamá Thalie.</p>
<p>Thalia si přitiskla kapesník ke tváři a neodpověděla. Byl jsem rád. Mluvila tím nejdivnějším způsobem. Znělo to tak nějak mokře, jako zvláštní směs šišlání a kloktání.</p>
<p>„No, Thalia nerada cestuje,“ řekla Madaline a típla cigaretu. Říkala to, jako by šlo o neoddiskutovatelnou pravdu. Jako by nebylo třeba se ohlížet na Thalii, jestli to potvrdí nebo bude něco namítat. „Nenašla v tom zálibu.“</p>
<p>„Víš, to já taky ne,“ řekla Mamá, znovu směrem k Thalii. „Mně se líbí být doma. Asi jsem nikdy neměla žádný pádný důvod pro to, abych odjela z Tinosu.“</p>
<p>„A já žádný pro to, abych tu zůstala,“ Madaline na to. „Kromě tebe, přirozeně.“</p>
<p>Dotkla se matčina zápěstí. „Víš, z čeho jsem měla největší strach, když jsem odjela? Co byla má největší starost? Jak to zvládnu bez Odie? Přísahám, že mě to pomyšlení děsilo.“</p>
<p>„Zdá se, že to zvládáš dobře,“ odvětila pomalu Mamá a neochotně se obrátila od Thalie.</p>
<p>„Ty to nechápeš,“ řekla Madaline a já si uvědomil, že to já jsem byl tím, kdo to nechápe, protože se dívala přímo na mě. „Bez tvé matky bych to nezvládla. Ona mě zachránila.“</p>
<p>„Tak <emphasis>teď</emphasis> vykládáš báchorky,“ Mamá na to.</p>
<p>Thalia obrátila tvář k nebi. Přimhouřila oči. V té modři nahoře letěl tryskáč a tiše vyznačoval svou cestu jedinou dlouhou stopou z aerosolu.</p>
<p>„Odie mě zachránila,“ řekla Madaline, „před mým otcem.“ Nebyl jsem si jistý, jestli pořád ještě mluví ke mně. „Byl jedním z těch, co se narodí zlí. Měl vypouklé oči a tlustý krátký krk s tmavým mateřským znaménkem vzadu. A pěsti. Pěsti jako cihly. Přišel domů a to mi stačilo, ani nemusel nic udělat, jen to, jak si v chodbě sundával boty, zacinkání jeho klíčů, jeho pobrukování. Když byl naštvaný, vždycky vzdychl s hlubokým nádechem a sevřel oči, jako by byl zadumaný. Pak si protřel oči a povídá, <emphasis>Tak jo, holka, tak jo</emphasis>, a člověk už věděl, co přijde — že se blíží smršť — a že se nedá zadržet. Že člověku nikdo nepomůže. Občas se mi zatemnilo už přitom, jak si protíral obličej, nebo mu knírem zasyčel povzdech.</p>
<p>Setkala jsem se později s muži, jako byl on. Kéž bych mohla říct, že ne. Ale ano. A zjistila jsem, že když se člověk podívá blíž, jsou všichni v podstatě stejní. Někteří jsou uhlazenější, to připouštím. Mají trochu šarmu — nebo hodně — a to člověka může zmást. Ale ve skutečnosti jsou to jen malí nešťastní kluci, kteří se plácají ve svém vlastním hněvu. Cítí se ukřivděně. Nedostali, co jim náleží. Nikdo je dost nemiloval. Jistěže se očekává, že je člověk bude milovat. Chtějí obejmout, ukolébat, ukonejšit. Jenže je chybou jim to dát. Nejsou schopni to přijmout. Nedokážou přijmout tu jedinou věc, kterou potřebují. Nakonec za to začnou člověka nenávidět. A nikdy to neskončí, protože tě nikdy nemůžou dost nenávidět. Nikdy neskončí to trápení, ty omluvy, ty sliby, jejich porušování, celé to zoufalství. Můj první manžel byl takový.“</p>
<p>Byl jsem ohromen. Nikdo dřív předtím nemluvil v mé přítomnosti tak otevřeně, rozhodně ne Mamá. A nikdo, koho jsem znal, nikdy takhle neodhalil své problémy. Cítil jsem se za Madaline trapně a přitom jsem obdivoval její upřímnost.</p>
<p>Když se zmínila o svém prvním manželovi, poprvé od chvíle, kdy jsem ji poznal, jsem si všiml stínu, který jí přelétl přes tvář, chvilkového náznaku čehosi temného a káravého, zraňujícího, co bylo v rozporu s energickým smíchem a škádlením a těmi volnými oranžovými květovanými šaty, co měla na sobě. Pamatuju si, že jsem si v tu chvíli pomyslel, že jako dobrá herečka je jistě schopná zakrýt zklamání a bolest rozjařenou náladou. Jako by to byla rouška, napadlo mě, a v duchu jsem měl ze sebe radost kvůli tomu, jak bystře jsem postřehl tu souvislost.</p>
<p>Později, když jsem byl starší, už mi to tak jasné nebylo. Když na to vzpomínám, v tom, jak se odmlčela, když mluvila o svém prvním manželovi, jak upřela pohled do země, jak se jí slova zadrhla v hrdle a rty se lehce zachvěly, bylo cosi afektovaného, stejně jako v té senzační energii a v tom vtipkování, v tom temperamentním robustním šarmu, v tom, jak i její opovržení dopadalo měkce, na padáku jejího konejšivého mrknutí a úsměvu. Možná obojí byla jen zinscenovaná přetvářka a možná ani jedno z toho. Stíral se pro mě rozdíl mezi tím, co je výstup a co je skutečné — díky čemuž jsem o ní přinejmenším uvažoval jako o nesrovnatelně <emphasis>zajímavější</emphasis> herečce.</p>
<p>„Kolikrát jsem přiběhla sem k vám do domu, Odie?“ řekla Madaline. Teď už zase překypovala veselím. „Chudáci tví rodiče. Ale tenhle dům byl mým útočištěm. Mou svatyní. Vážně byl. Malý ostrůvek uprostřed většího ostrova.“</p>
<p>„Vždycky jsi tu byla vítaná,“ Mamá na to.</p>
<p>„Byla to tvá matka, kdo učinil přítrž tomu bití, Markosi. Řekla ti to někdy?“</p>
<p>Odpověděl jsem, že ne.</p>
<p>„To mě moc nepřekvapuje. Taková je Odelia Varvarisová.“</p>
<p>Mamá si narovnala kraj zástěry a uhladila ji se zasněným výrazem ve tváři.</p>
<p>„Jednou večer jsem sem přiběhla, krvácela jsem z jazyka, na spánku jsem měla vytržený chomáč vlasů, v uchu mi ještě zvonilo od jedné rány. Tentokrát do mě pořádně zaťal drápy. Byla jsem v pěkném stavu. V pěkném stavu!“ Vzhledem ke způsobu, jakým to Madaline podávala, by si člověk myslel, že popisuje nějaké bohaté jídlo nebo dobrý román. „Tvá matka se na nic neptá, protože to ví. Jistě že to ví. Jen se na mě dlouho dívá — já tam stojím a chvěju se — a povídá, ještě pořád si to pamatuju, Odie, povídá: <emphasis>No, už té záležitosti bylo tak akorát dost</emphasis>. Povídá: <emphasis>Půjdeme tvého otce navštívit, Maddie</emphasis>. A já začnu žadonit. Bojím se, že nás obě zabije. Ale víš, jaká tvá matka umí být.“</p>
<p>Odpovím, že vím, a Mamá na mě vrhne postranní pohled.</p>
<p>„Neposlouchala mě. Měla takový ten pohled. Jsem si jistá, že ho znáš. Vyrazí ven, ale až poté, co popadne loveckou pušku svého otce. Celou cestu k nám domů se ji snažím zastavit, vykládám jí, že mi zas tolik neublížil. Ale ona o tom nechce ani slyšet. Dojdeme až ke dveřím a v nich stojí můj otec. Odie zvedne hlaveň pušky, strčí mu ji pod bradu a povídá: <emphasis>Udělej to ještě jednou a já se vrátím a střelím tě tou puškou do obličeje</emphasis>.</p>
<p>Můj otec zamžiká a na chvíli je zaražený. Nedokáže říct ani slovo. A víš, co je na tom to nejlepší, Markosi? Kouknu se dolů a uvidím na zemi malý kroužek, malý kruh — no, myslím, že to asi uhádneš — malý, potichu se zvětšující kroužek na podlaze mezi jeho bosýma nohama.“</p>
<p>Madaline si odhodila vlasy z tváře a s dalším cvaknutím zapalovače prohlásila: „A to je pravdivý příběh, můj drahý.“</p>
<p>Nemusela to ani říkat, věděl jsem, že je to pravda. Poznal jsem v něm matčinu nekomplikovanou, zuřivou oddanost, její nebetyčné odhodlání. Její spontánnost, její potřebu být napravovatelkou nespravedlností, strážkyní utlačovaných. A také bylo poznat, že je to pravda, podle toho, jak Mamá se zavřenými ústy zamručela při zmínce o oné poslední podrobnosti. Neschvalovala to. Nejspíš jí to připadalo nevkusné, a to nejen ze snadno předvídatelného důvodu. Podle jejího názoru si lidé, i když se za života chovali ohavně, zasloužili po smrti špetku důstojnosti. Zejména členové rodiny.</p>
<p>Mamá si poposedla a zeptala se: „Takže, když nerada cestuješ, tak co tě baví?“</p>
<p>Všechny oči se obrátily k Thalii. Madaline předtím mluvila hodnou chvíli. Seděli jsme na dvorku, všude kolem nás fleky dopadajícího slunce, a pamatuju si, že jsem si pomyslel, že je to díky té míře její schopnosti přitáhnout pozornost, vtáhnout všechno tak úplně do svého víru, že Thalia zůstala opominuta. Nechal jsem v duchu prostor i pro možnost, že tuto dynamiku přijala z nutnosti, tichá dcera zastíněná sebestřednou matkou, která upoutá veškerou pozornost, a že Madalinin narcisismus byl možná projevem laskavosti, mateřské starostlivosti.</p>
<p>Thalia něco zamumlala.</p>
<p>„Trochu víc nahlas, zlatíčko,“ navrhla Madaline.</p>
<p>Thalia si odkašlala, halasný hlenovitý zvuk. „Věda.“</p>
<p>Poprvé jsem si všiml barvy jejích očí. Zelené, jako nespasená louka. A jejích tmavých vlasů a její bezvadné pleti. Přemítal jsem, jestli dřív bývala hezká, snad i krásná, jako Madaline.</p>
<p>„Pověz jim o těch slunečních hodinách, zlatíčko,“ řekla Madaline.</p>
<p>Thalia pokrčila rameny.</p>
<p>„Vyrobila sluneční hodiny,“ řekla Madaline. „U nás, na dvorku za domem. Loni v létě. Nikdo jí nepomáhal. Ani Andreas. A rozhodně ne já.“ Zasmála se.</p>
<p>„Rovníkové, nebo horizontální?“ zeptala se Mamá.</p>
<p>V Thaliiných očích se objevil záblesk překvapení. Jako když člověku něco dojde na druhý pohled. Jako když jde někdo po ulici plné lidí v nějakém cizím městě, a najednou zaslechne poblíž útržek hovoru ve své rodné řeči. „Horizontální,“ řekla tím svým zvláštním vlhkým hlasem.</p>
<p>„A co jsi použila jako ukazatel?“</p>
<p>Thalia spočinula pohledem na Mamá. „Rozstřihla jsem pohlednici.“</p>
<p>To bylo poprvé, co jsem zahlédl, jaké by to mezi nimi dvěma mohlo být.</p>
<p>„Když byla malá, rozebírala své hračky,“ řekla Madaline. „Líbily se jí mechanické hračky, věci se strojky uvnitř. Ne že by si s nimi hrála, viď, zlatíčko? Ne, ona všechny ty drahé hračky rozbíjela, otvírala je, jakmile jsme jí je dali. Bývala jsem z toho tak rozčilená. Ale Andreas — to mu musím přičíst k dobru — Andreas říkal, ať ji nechám, že je to projev zvídavé mysli.“</p>
<p>„Jestli chceš, můžeme jedny udělat spolu,“ řekla Mamá. „Myslím sluneční hodiny.“</p>
<p>„To už umím.“</p>
<p>„Pozor na způsoby, zlatíčko,“ řekla Madaline a natáhla a skrčila nohu, jako by se protahovala před tanečním tréninkem. „Teta Odie se jen snaží být vstřícná.“</p>
<p>„Tak něco jiného,“ vložila se do toho Mamá. „Možná bychom mohly postavit něco jiného.“</p>
<p>„Á! Á!“ vyhrkla Madaline, rychle vyfoukla kouř, až se zajíkla. „Nemůžu tomu uvěřit, že jsem ti to ještě neřekla, Odie. Mám novinku. Můžeš hádat.“</p>
<p>Mamá pokrčila rameny.</p>
<p>„Budu zase hrát! Ve filmech! Nabídli mi roli, hlavní, v jedné velké produkci. Věřila bys tomu?“</p>
<p>„Gratuluju,“ řekla Mamá chabě.</p>
<p>„Mám scénář s sebou. Nechala bych tě ho přečíst, Odie, ale bojím se, že by se ti nelíbil. Je to špatný? Zdrtilo by mě to, klidně ti to řeknu. Nevzpamatovala bych se z toho. Začneme natáčet na podzim.“</p>
<p>Příštího rána po snídani mě Mamá odtáhla stranou. „Tak dobrá, o co jde? Co se s tebou děje?“</p>
<p>Řekl jsem jí, že nevím, o čem to mluví.</p>
<p>„Měl bys s tím radši přestat. S tím hloupým divadýlkem. Nesluší ti to,“ řekla. Dokázala jistým způsobem přimhouřit oči a maličko naklonit hlavu. Do dnešního dne to na mě působí.</p>
<p>„Nemůžu to udělat, Mamá. Nenuť mě.“</p>
<p>„A proč přesně nemůžeš?“</p>
<p>Vylétlo to ze mě, než jsem s tím mohl něco udělat. „Je to zrůda.“</p>
<p>Mamá sevřela ústa, až její rty skoro zmizely. Podívala se na mě ne s hněvem, ale zklamaně, jako bych z ní vysál všechnu životní energii. V tom pohledu byla konečnost. Rezignace. Jako sochař, který nakonec odloží paličku a dláto a vzdá práci s nepoddajným kusem kamene, který nikdy nezíská tvar, jaký si představoval.</p>
<p>„Je to člověk, kterému se stalo něco hrozného. Zkus jí tak říct ještě jednou a uvidíš, co se stane.“</p>
<p>A o chvíli později už jsme kráčeli Thalia a já po dlážděné cestičce s kamennou zídkou po stranách. Snažil jsem se jít o pár kroků napřed, aby kolemjdoucí — nebo, nedejbůh, kluci ze školy — nemysleli, že jsme tam spolu, což by si samozřejmě mysleli i tak. Každý by to poznal. Doufal jsem, že vzdálenost mezi námi alespoň naznačí mou nelibost a mé zdráhání. K mé úlevě se nijak nesnažila se mnou udržet krok. Míjeli jsme opálené, unaveně vypadající rolníky, kteří se vraceli domů z trhu. Jejich osli se plahočili pod tíhou proutěných košů s neprodaným zbožím a jejich kopyta klapala po cestě. Většinu rolníků jsem znal, ale šel jsem se svěšenou hlavou a odvracel jsem pohled.</p>
<p>Dovedl jsem Thaliu na pláž. Vybral jsem si kamenitou, na kterou jsem občas chodil, protože jsem věděl, že tam nebude tolik lidí jako na jiných plážích, jako třeba na Agios Romanos. Sroloval jsem si kalhoty a poskakoval z jednoho hrbolatého kamene na druhý, vybíral jsem si místa, kde narážely vlny a zase ustupovaly. Sundal jsem si boty a sestoupil do malé tůňky, která se vytvořila mezi kameny. Zpod nohou mi utekl krab poustevník. Viděl jsem Thaliu, jak se kousek napravo ode mě usadila na kameni.</p>
<p>Chvíli jsme beze slova seděli a pozorovali moře, jak se tříští o kameny. Kolem uší mi šlehal chladivý vítr a házel mi do očí slanou spršku. Nad modrozelenou vodou se vznášel pelikán s roztaženými křídly. Dvě ženy stály vedle sebe po kolena ve vodě a držely si sukně. Na západě jsem viděl ostrov, převládající bílou barvu domů a větrných mlýnů, zelená pole ječmene, nevýraznou hnědou barvu rozeklaných hor, z nichž každý rok stékají potůčky. Můj otec na jedné z těch hor zemřel. Pracoval v kamenolomu, kde se těžil zelený mramor, a jednoho dne, když se mnou Mamá byla v šestém měsíci, sklouzl ze srázu a spadl z výšky sta stop. Mamá říkala, že si zapomněl zapnout postroj, který ho měl jistit.</p>
<p>„Měl bys přestat,“ řekla Thalia.</p>
<p>Házel jsem kamínky na starý pozinkovaný kyblík, který ležel poblíž, a ona mě vylekala. Netrefil jsem se. „Co je ti do toho?“</p>
<p>„Myslím tím, že by sis neměl tak fandit. Já tohle nechci o nic víc než ty.“</p>
<p>Vlasy se jí třepotaly ve větru a přidržovala si roušku na obličeji. Přemítal jsem, jestli žije každý den ve strachu, že jí poryv větru tu roušku strhne z tváře a ona ji bude muset, odhalená, honit. Neříkal jsem nic. Hodil jsem další kamínek a znovu jsem se netrefil.</p>
<p>„Seš osel,“ řekla.</p>
<p>Po chvíli vstala a já jsem předstíral, že tam zůstanu. Pak jsem se ohlédl přes rameno a uviděl, že se vydala po pláži zpátky k silnici, tak jsem si znovu nazul boty a šel za ní domů.</p>
<p>Když jsme se vrátili, Mamá v kuchyni krájela okru a Madaline seděla vedle, dělala si nehty, kouřila a odklepávala popel na talířek. Zděsil jsem se, když jsem uviděl, že ten talířek patří do sady porcelánu, kterou Mamá zdědila po své babičce. Tahle sada porcelánu byla ta jediná opravdu cenná věc, kterou Mamá vlastnila, a málokdy ji sundala z police u stropu, kam ji dávala.</p>
<p>Madaline si mezi šluky z cigarety foukala na nehty a mluvila o Pattakosovi, Papadopoulosovi a Makarezosovi, třech plukovnících, kteří toho roku uskutečnili v Aténách vojenský převrat — a zavedli režim řeckých plukovníků, jak byl tehdy znám. Říkala, že zná jednoho dramatika — popisovala ho jako „drahouška, velkého drahouška“ — který byl uvězněn s obviněním, že je komunistický rozvraceč.</p>
<p>„Což je samozřejmě absurdní! Zkrátka absurdní. Víš, co lidem dělá ESA, aby je přiměla mluvit?“ Říkala to tichým hlasem, jako by se vojenská policie ukrývala někde v domě. „Strčí ti do pozadí hadici a roztočí kohoutek s vodou. Je to pravda, Odie. Přísahám. Namáčejí hadry v těch nejšpinavějších věcech — v lidské špíně, rozuměj — a cpou je lidem do pusy.“</p>
<p>„To je hrozné,“ odvětila Mamá monotónním hlasem.</p>
<p>Přemítal jsem, jestli už se jí Madaline pomalu neomrzela. Ten příval nafouknutých politických názorů, historky o večírcích, na které Madaline se svým manželem chodí, o básnících, intelektuálech a muzikantech, s nimiž si přiťukla šampaňským, celý ten seznam zbytečných a nesmyslných výletů do cizích měst, které podnikla. Pořád omílala své názory na nukleární katastrofu, na přelidnění a znečištění. Mamá byla k Madaline shovívavá, usmívala se při jejích příbězích s otráveně pobaveným výrazem, ale já jsem věděl, že její pohled na ni není moc přívětivý. Nejspíš jí připadalo, že se Madaline předvádí. Asi jí za ni bylo trapně.</p>
<p>Tohle poněkud kalí matčinu laskavost, její snahu pomoci a její projevy odvahy. Ta zavázanost, která na ně vrhá stín. Ty požadavky, závazky, kterými vás zatíží. To, jak tyto činy používá jako platidlo, za něž na oplátku očekává loajalitu a věrnost. Už teď chápu, proč Madaline před tou spoustou let odešla. Z provazu, který vás vytáhne z vody, se může stát smyčka kolem vašeho krku. Mamá se vždycky v lidech nakonec zklame, mě nevyjímaje. Nedokážou se s ní vyrovnat za to, za co jí vděčí, ne takovým způsobem, jakým to od nich Mamá očekává. Cenou útěchy je pro Mamá neradostné zadostiučinění, že má navrch, že může vynášet soudy ze svého postavení ve strategické výhodě, jelikož je to pokaždé ona, komu se ukřivdilo.</p>
<p>Je mi z toho smutno vzhledem k tomu, co to vypovídá o matčině vlastním strádání, její úzkosti, jejím strachu z osamělosti, její hrůze z toho, že zůstane opuštěná a bez pomoci. A co to říká o mně, když to o své matce vím, když vím přesně, co potřebuje, a přesto jí to úmyslně a neochvějně upírám a snažím se, abych mezi nás po většinu z posledních tří desetiletí položil nějaký oceán, nějaký kontinent — nebo nejraději obojí?</p>
<p>„Ta junta nemá žádný smysl pro ironii,“ říká Madaline, „když lidi takhle drtí. V Řecku! V kolébce demokracie… Á, tady jste! Tak, jaké to bylo? Co jste podnikali?“</p>
<p>„Hráli jsme si na pláži,“ odpoví Thalia.</p>
<p>„A byla to zábava? Bavili jste se?“</p>
<p>„Skvěle jsme si to užili,“ řekne Thalia.</p>
<p>Mamá přelétne skeptickým pohledem ode mě k Thalii a zpátky, ale Madaline září nadšením a tiše zatleská. „Dobře! Takže když už si teď nemusím dělat starosti o to, jak spolu vy dva vycházíte, můžeme Odie a já strávit trochu času jen samy spolu. Co ty na to, Odie? Ještě toho musíme tolik dohnat!“</p>
<p>Mamá se srdečně zasměje a natáhne se pro hlávku zelí.</p>
<p>Od té chvíle jsme si museli Thalia a já poradit sami. Měli jsme prozkoumat ostrov, hrát si na pláži, zabavit se sami, jak se to od dětí očekává. Mamá nám každému dala s sebou namazaný chleba a po snídani jsme společně vyrazili.</p>
<p>Jakmile jsme byli z dohledu, zamířili jsme každý jinam. Já jsem si na pláži zaplaval nebo jsem si sundal triko a ležel na kameni, a Thalia mezitím sbírala mušle nebo házela o vodu žabky, což moc nešlo, protože byly velké vlny. Procházeli jsme se po pěšinách, které se klikatily mezi vinicemi a ječnými poli, dívali jsme se na své stíny, každý ponořený do vlastních myšlenek. Většinou jsme se jen tak toulali. Na Tinosu v té době žádný velký turismus nebyl. Byl to vlastně ostrov rolníků, kde lidé žili z chovu krav a koz a pěstování oliv a pšenice. Nakonec jsme si někde znuděně v tichosti snědli oběd, ve stínu nějakého stromu nebo větrného mlýna, a mezi sousty jsme se dívali na strže, pole plná trnitých keřů, na hory a moře.</p>
<p>Jednoho dne jsem se zatoulal k městu. My jsme bydleli na jihozápadním pobřeží ostrova a město Tinos bylo odtud jen pár mil pěšky na jih. Jeden zasmušilý vdovec, pan Roussos, tam měl obchůdek s různými drobnými zajímavostmi. Ve výloze jeho obchodu člověk kdykoli našel věci od psacího stroje ze čtyřicátých let až po kožené pracovní boty, větrnou korouhev, starý stojan na kytky, obrovské voskové svíce, kříž, a samozřejmě kopie ikony Marie z kostela Panagia Evangelistria. Nebo dokonce i mosaznou gorilu. Byl také amatérský fotograf a vzadu v obchodě měl provizorní temnou komoru. Vždycky když v srpnu přicházeli na Tinos poutníci, pan Roussos jim prodával cívky filmu a za poplatek jim ve své temné komoře vyvolával fotky.</p>
<p>Zhruba měsíc předtím jsem si u něj ve výloze všiml vystaveného fotoaparátu, položeného na hnědočerveném koženém pouzdře. Každých pár dní jsem k obchodu zašel, zíral na ten fotoaparát a představoval jsem si, že jsem s tím koženým pouzdrem přes rameno v Indii a fotím rýžová pole a čajové plantáže, které jsem viděl v <emphasis>National Geographicu</emphasis>. Fotil bych cestu Inků. Na velbloudu nebo na nějakém zrezivělém starém náklaďáku bych se trmácel horkem, dokud bych nestanul před sfingami a pyramidami, a ty bych také vyfotil, a mé fotky by otiskovali v časopisech s lesklými stránkami. Tohle mě toho rána přitáhlo k výloze obchodu pana Roussose — i když ten den byl obchod zavřený — a postával jsem tam s čelem přitisknutým na sklo a oddával se snění.</p>
<p>„Jaký je to typ?“</p>
<p>Trochu jsem ustoupil a všiml jsem si Thaliina odrazu ve výloze. Otírala si levou tvář kapesníčkem.</p>
<p>„Ten fotoaparát.“</p>
<p>Pokrčil jsem rameny.</p>
<p>„Vypadá jako C3 Argus,“ řekla.</p>
<p>„Co ty o tom víš?“</p>
<p>„Jen, že je to ten nejprodávanější 35 mm fotoaparát na světě za posledních třicet let,“ poučila mě. „Na pohled ale nic moc. Je ošklivý. Vypadá jako cihla. Takže ty chceš být fotografem? Jako až když vyrosteš? Tvá matka to říká.“</p>
<p>Obrátil jsem se. „Mamá ti tohle řekla?“</p>
<p>„No a?“</p>
<p>Pokrčil jsem rameny. Cítil jsem se trapně, že se o mně Mamá bavila s Thalií. Přemítal jsem, jak to řekla. Možná ze svého arzenálu vytáhla posměšně vážný tón, jakým mluvila o věcech, které jí připadaly buďto nabubřelé nebo pošetilé. Dokázala člověku podkopat jeho touhy přímo před očima. <emphasis>Markos chce kráčet po světě a zachytit ho svým objektivem.</emphasis></p>
<p>Thalia se posadila na chodník a stáhla si sukni přes kolena. Byl horký den, slunce se zažíralo do kůže, jako by mělo zuby. Venku skoro nikdo nebyl, jen jeden postarší pár se toporně plahočil po ulici. Manžel — Demis něco — měl šedou kšiltovku a hnědé tvídové sako, které vypadalo na tohle roční období příliš teplé. Pamatuju si, že měl strnulý pohled, vyvalené oči, jako někteří staří lidé mívají, jako by byli neustále vylekaní tím hrozným překvapením, které stáří představuje — a až o mnoho let později, na medicíně, jsem si uvědomil, že asi měl Parkinsona. Zamávali, když nás míjeli, a já jim taky zamával. Viděl jsem, že si všimli Thalie, na chvilku se zastavili, a pak šli zase pomalu dál.</p>
<p>„Máš foťák?“ zeptala se Thalia.</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Už jsi někdy něco vyfotil?“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„A to chceš být fotograf?“</p>
<p>„Tobě to připadá divné?“</p>
<p>„Trochu.“</p>
<p>„Takže kdybych řekl, že chci být policajt, tak by ti to připadalo divné? Protože jsem nikdy nikomu nenasadil pouta?“</p>
<p>Poznal jsem z přívětivějšího výrazu v jejích očích, že pokud by mohla, usmívala by se. „Takže ty jsi bystrý osel,“ odvětila. „Dám ti jednu radu: Nezmiňuj se o tom foťáku před mou matkou, nebo ti ho koupí. Dychtí po tom se lidem zavděčit.“ Zvedla kapesník ke tváři a zase ho odložila. „Jenže pochybuju, že by to Odelia schválila. Myslím, že to už asi víš.“</p>
<p>Udělalo na mě dojem, kolik toho za tak krátkou dobu pochopila, a trochu mě to vyvedlo z míry. Možná je to tou rouškou, pomyslel jsem si, že má výhodu úkrytu, svobodu být po libosti všímavá, pozorovat a zkoumat.</p>
<p>„Nejspíš by tě donutila ho vrátit.“</p>
<p>Vzdychl jsem. Byla to pravda. Mamá by nedovolila, abych něco získal tak snadno, a zcela jistě ne, pokud šlo o peníze.</p>
<p>Thalia vstala a oklepala si z pozadí prach. „Poslouchej, nemáte doma nějakou krabici?“</p>
<p>Madaline popíjela s Mamá v kuchyni víno a Thalia a já jsme byli nahoře a černými fixy jsme pracovali na krabici od bot. Krabice patřila Madaline a byly v ní nové, limetkově zelené lodičky na vysokém podpatku, ještě zabalené v průsvitném papíře.</p>
<p>„A kde jako chtěla nosit <emphasis>tohle</emphasis>?“ otázal jsem se.</p>
<p>Slyšel jsem, jak Madaline dole mluví, vypráví o kurzu herectví, na který kdysi chodila, kde ji instruktor požádal, aby jako cvičení předvedla, že je ještěrka sedící nehybně na kameni. Následoval výbuch smíchu — jejího.</p>
<p>My jsme dokončili druhou vrstvu barvy a Thalia řekla, že bychom měli udělat ještě třetí, abychom se ujistili, že jsme žádné místečko nevynechali. Černá musela být rovnoměrná a bezchybná.</p>
<p>„Fotoaparát není nic jiného,“ řekla, „jen černá krabička s dírou, která propustí dovnitř světlo, a něčím, co ho pohltí. Dej mi jehlu.“</p>
<p>Podal jsem jí matčinu jehlu na šití. Byl jsem přinejmenším skeptický k tomu, že tahle doma vyrobená kamera vůbec něco zmůže — krabice od bot a jehla? Jenže Thalia se do toho projektu pustila s takovou vírou a sebedůvěrou, že jsem musel nechat prostor pro tu nepravděpodobnou možnost, že by to přece jen mohlo fungovat. Přiměla mě myslet si, že ví věci, které jsem já nevěděl.</p>
<p>„Udělala jsem nějaké propočty,“ řekla a pečlivě propíchla krabici jehlou. „Bez čočky nemůžeme udělat díru na kratší straně, ta krabice je příliš dlouhá. Ale na šířku je zhruba v pořádku. Klíčem je udělat správně velkou dírku. Myslím tak nula celá šest milimetrů, zhruba. Tak. A teď potřebujeme závěrku.“</p>
<p>Madaline dole ztišila hlas a jen tlumeně cosi naléhavě vykládala. Neslyšel jsem, co říká, ale bylo poznat, že mluví pomaleji než předtím, pečlivě vyslovuje, a představil jsem si ji, jak se naklání dopředu, s lokty opřenými o kolena, navazuje oční kontakt, nemrká. Za ty roky jsem se naučil tenhle tón hlasu znát dokonale. Když lidé takhle mluví, velmi pravděpodobně něco prozrazují, odhalují, přiznávají nějakou pohromu, naléhavě posluchače o něco prosí. Je to příznačný tón pro posly klepající na dveře a oznamující vojenské oběti, obhájce vychvalující výhody přiznání viny svým klientům, policisty, kteří zastavují auta ve tři ráno, podvádějících manželů. Kolikrát jsem ten tón sám použil v nemocnicích tady v Kábulu? Kolikrát jsem odvedl celé rodiny do tiché místnosti, požádal je, aby se posadily, přitáhl jsem si židli a sbíral odhodlání sdělit jim tu zprávu a děsil se nadcházejícího hovoru?</p>
<p>„To mluví o Andreasovi,“ pronesla klidně Thalia. „Vsadím se, že ano. Dost se pohádali. Podej mi tu lepenku a nůžky.“</p>
<p>„Jaký je? Teda, kromě toho, že je bohatý?“</p>
<p>„Kdo, Andreas? Je v pohodě. Hodně cestuje. Když je doma, pořád má nějaké návštěvy. Důležité lidi — ministry, generály, a tak. Popíjejí u krbu a povídají si celou noc, většinou o obchodu a politice. Slyším je ze svého pokoje. Mám vždycky zůstat nahoře, když má Andreas společnost. Nemám chodit dolů. Ale kupuje mi různé věci. Platí učitele, který chodí do domu. A mluví se mnou docela hezky.“</p>
<p>Nalepila přes dírku na krabici hranatý kousek kartónu, který jsme taky natřeli načerno.</p>
<p>Dole je ticho. V duchu jsem si představil scénu, která se tam odehrává. Madaline neslyšně pláče, roztržitě si hraje se svým kapesníčkem, jako by to byl kus modelíny, Mamá jí moc nepomáhá, přihlíží tomu strnule, se ztrhaným úsměvem, jako by se jí pod jazykem rozpouštělo něco kyselého. Mamá nedokáže vystát, když lidé v její přítomnosti brečí. Nemůže se skoro ani podívat na jejich opuchlé oči, jejich otevřeně žadonící obličeje. Pláč jí připadá jako projev slabosti, výstřední žádost o pozornost, a ona vůči ní nehodlá být shovívavá. Nedokáže nikoho utěšovat. Když jsem vyrůstal, zjistil jsem, že tohle nepatří mezi její silné stránky. Zármutek by měl být uzavřený uvnitř, myslí si, ne okázale předváděný. Jednou, když jsem byl malý, jsem se jí zeptal, jestli plakala, když můj otec spadl ze skály a zemřel.</p>
<p><emphasis>Myslím na pohřbu?</emphasis></p>
<p><emphasis>Ne, neplakala jsem.</emphasis></p>
<p><emphasis>Protože jsi nebyla smutná?</emphasis></p>
<p><emphasis>Protože do toho nikomu nic nebylo, jestli jsem.</emphasis></p>
<p><emphasis>Plakala bys, kdybych umřel já, Mamá?</emphasis></p>
<p><emphasis>Doufejme, že to nikdy nebudeme muset zjistit</emphasis>, odvětila.</p>
<p>Thalia vzala krabičku s fotografickým papírem a řekla: „Dojdi pro baterku.“</p>
<p>Přesunuli jsme se k Mamá do skříně, pečlivě jsme za sebou zavřeli dveře a utěsnili pomocí ručníků všechny škvíry, kudy pronikalo denní světlo. Jakmile jsme byli v naprosté tmě, Thalia mě požádala, abych rozsvítil baterku, kterou jsme překryli vrstvami červeného celofánu. V tom tlumeném světle jsem z Thalie viděl jen její štíhlé prsty, jak stříhala fotografický papír a nalepila ho dovnitř krabice na protější stranu proti dírce, kterou udělala. Ten papír jsme den předtím koupili v obchodě u pana Roussose. Když jsme došli k pultu, pan Roussos vykoukl přes své brýle na Thalii a zeptal se: <emphasis>Tohle je přepadení?</emphasis> Thalia na něj namířila ukazováček a zvedla palec, jako by natahovala kohoutek.</p>
<p>Thalia zavřela víko krabice a dírku přikryla závěrkou. V té tmě povídá: „Zítra vyfotíš první fotku své kariéry.“ Nedokázal jsem poznat, jestli si dělá legraci nebo ne.</p>
<p>Rozhodli jsme se pro pláž. Postavili jsme krabici na plochý kámen a pevně ji přivázali provazem — Thalia říkala, že se nesmí ani pohnout, až otevřeme závěrku. Přistoupila ke mně a nakoukla přes krabici jako hledáčkem.</p>
<p>„Je to dokonalý snímek,“ řekla.</p>
<p>„Téměř. Potřebujeme motiv.“</p>
<p>Podívala se na mě, došlo jí, co mám na mysli, a řekla: „Ne. To neudělám.“</p>
<p>Chvíli jsme se dohadovali a ona nakonec souhlasila, ale s podmínkou, že jí nebude vidět do tváře. Sundala si boty, vylezla na pár kamenů několik stop před fotoaparátem, s rukama rozpřaženýma jako chodec po pevném laně. Posadila se na jeden z kamenů, obrácená k západu směrem na Syros a Kythnos. Přehodila si vlasy tak, aby zakrývaly pásky, které držely její roušku. Ohlédla se na mě přes rameno.</p>
<p>„Nezapomeň,“ křikla, „počítej do sto dvaceti.“</p>
<p>Obrátila tvář k moři.</p>
<p>Naklonil jsem se a zíral přes krabici, díval jsem se na Thaliina záda, na rozmístění kamenů kolem ní, na spletené chaluhy poházené mezi nimi jako mrtví hadi, na malý vlečný člun houpající se v dálce, na stoupající příliv, který drtil skalnatý břeh a zase ustupoval. Zvedl jsem závěrku a začal počítat.</p>
<p><emphasis>Jedna… dvě… tři… čtyři… pět…</emphasis></p>
<p>Ležíme v posteli. V televizi spolu soutěží dva akordeonisti, ale Gianna vypnula zvuk. Polední slunce se prodírá roletami a dopadá v proužcích na zbytky pizzy Margherita, kterou jsme si k obědu objednali od pokojové služby. Doručil nám ji vysoký štíhlý muž s bezvadně uhlazenými vlasy, v bílém saku s černou kravatou. Na stolku, který přivezl do pokoje, byla váza s červenou růží. S rozmáchlým gestem nadzvedl z pizzy poklop a máchl rukou jako kouzelník před svým obecenstvem poté, co mu z klobouku vyskočí králík.</p>
<p>Mezi námi leží na zmuchlaných prostěradlech poházené obrázky, které jsem Gianně ukazoval, fotky z mých výletů v průběhu uplynulého roku a půl. Belfast, Montevideo, Tanger, Marseille, Lima, Teherán. Ukazuju jí fotky jedné komuny, ve které jsem krátce pobýval v Kodani, spolu s bítníky v roztrhaných tričkách s pletenými čepicemi, kteří si postavili samosprávnou komunu na bývalé vojenské základně.</p>
<p><emphasis>A kde jsi ty?</emphasis> ptá se Gianna. <emphasis>Ty na těch fotkách nejsi.</emphasis></p>
<p><emphasis>Mně se víc líbí za objektivem</emphasis>, řeknu. A je to pravda. Udělal jsem stovky fotek a ani na jedné mě nenajdete. Vždycky si nechám udělat dvě sady fotek, když dávám film vyvolat. Jednu sadu si nechám a druhou pošlu domů Thalii.</p>
<p>Gianna se zeptá, z čeho své cesty platím, a já jí vysvětlím, že z dědictví. Je to pravda jen částečně, protože to dědictví je Thaliino, ne moje. Madaline ze zjevných důvodů v Andreasově poslední vůli zmíněna nebyla, ale na rozdíl od ní Thalia ano.</p>
<p>Polovinu těch peněz mi dala. Mám s jejich pomocí vystudovat.</p>
<p><emphasis>Osm… devět… deset…</emphasis></p>
<p>Gianna se opře o lokty a natáhne se přese mě a postel a její malá prsa se mi otřou o kůži. Sáhne si pro balíček cigaret a jednu si zapálí. Potkali jsme se den předtím na Piazza di Spagna. Seděl jsem na kamenných schodech spojujících náměstí dole s kostelem na kopci. Přišla ke mně a řekla mi cosi italsky. Vypadala jako ty spousty hezkých dívek, pohybujících se zdánlivě bez cíle kolem kostelů a náměstí v Římě. Kouřily, mluvily hlasitě a hodně se smály. Zavrtěl jsem hlavou a řekl: <emphasis>Sorry?</emphasis> Usmála se, udělala <emphasis>Ahá</emphasis>, a pak se se silným přízvukem anglicky zeptala: <emphasis>Lighter? Cigarette</emphasis>. Zavrtěl jsem hlavou a svou angličtinou také se silným přízvukem jsem odpověděl, že nekouřím. Zazubila se. Měla rozzářené čilé oči. Pozdně dopolední slunce dělalo kolem jejího kosočtvercového obličeje svatozář.</p>
<p>Na chvíli si zdřímnu a vzbudím se, když mě šťouchá do žeber.</p>
<p><emphasis>La tua ragazza?</emphasis> ptá se. Našla obrázek Thalie na pláži, ten, co jsem fotil před lety naším doma vyráběným fotoaparátem z krabice od bot. Tvoje holka?</p>
<p><emphasis>Ne</emphasis>, odpovím.</p>
<p><emphasis>Tvoje sestra?</emphasis></p>
<p><emphasis>Ne.</emphasis></p>
<p><emphasis>La tua cugina? Tvoje sestřenice, si?</emphasis></p>
<p>Zavrtím hlavou.</p>
<p>Ještě chvíli si tu fotku prohlíží a rychle šlukuje z cigarety. <emphasis>Ne</emphasis>, prohlásí ostře a k mému překvapení dokonce rozhněvaně. <emphasis>Questa </emphasis><emphasis>è</emphasis><emphasis> la tua ragazza! Tvoje holka. Myslím, že ano, ty lžeš!</emphasis> A pak jen nevěřícně sleduju, jak cvakne zapalovačem a fotku zapálí.</p>
<p><emphasis>Čtrnáct… patnáct… šestnáct… sedmnáct…</emphasis></p>
<p>Asi tak v polovině našeho putování zpátky k zastávce autobusu si uvědomím, že jsem tu fotku ztratil. Řeknu jim, že se musím vrátit. Nedá se nic dělat, musím zpátky. Alfonso, šlachovitý tajnůstkářský <emphasis>huaso</emphasis>, který se k nám přifařil jako náš neformální průvodce po Chile, se tázavě podívá na Garyho. Gary je Američan. Je alfa samcem v naší trojici. Má špinavé blond vlasy a jizvičky po akné ve tvářích. Je to obličej, který naznačuje uvyklost tvrdému životu. Gary má mizernou náladu, kterou zhoršuje hlad, absence alkoholu a ošklivá vyrážka na jeho pravém lýtku, která se mu udělala, když se den předtím otřel o nějaký keř. Oba jsem je potkal v jednom přeplněném baru v Santiagu, kde po asi dvanácti rundách <emphasis>piscolas</emphasis> Alfonso navrhl, abychom podnikli túru k vodopádu u Salto del Apoquindo, kam ho jeho otec brával, když byl malý. Šli jsme hned další den a přespali jsme u vodopádu. Kouřili jsme trávu, v uších nám znělo hučení vody a nad námi nebe plné hvězd. Teď jsme se plahočili zpátky k San Carlos de Apoquindo na autobus.</p>
<p>Gary odstrčí široký okraj svého plochého slamáku a otře si kapesníkem čelo. <emphasis>Zpátky jsou to tři hodiny pěšky, Markosi</emphasis>, řekne.</p>
<p><emphasis>¿Tres horas, hágale comprende?</emphasis> přidá se Alfonso.</p>
<p><emphasis>Já vím.</emphasis></p>
<p><emphasis>A stejně jdeš?</emphasis></p>
<p><emphasis>Ano.</emphasis></p>
<p><emphasis>¿Para una foto?</emphasis> diví se Alfonso.</p>
<p>Přikývnu. Nic neříkám, protože by tomu nerozuměli. Nejsem si ani jistý, že tomu rozumím já sám.</p>
<p><emphasis>Víš to, že zabloudíš</emphasis>, namítá Gary.</p>
<p><emphasis>Nejspíš.</emphasis></p>
<p><emphasis>Tak hodně štěstí, amigo</emphasis>, řekne Gary a podá mi ruku.</p>
<p><emphasis>Es un griego loco</emphasis>, řekne Alfonso.</p>
<p>Zasměju se. Není to poprvé, co mě někdo nazval bláznivým Řekem. Potřeseme si rukama. Gary si upraví popruhy na krosně a vydají se zpátky po stezce, lemující záhyby hory. Gary jednou zamává, když zabočují ostře za roh, aniž by se ohlédl. Jdu zpátky, kudy jsme přišli. Zabere mi to vlastně čtyři hodiny, protože se opravdu ztratím, jak Gary předvídal. Než dorazím na místo našeho táboření, jsem vyčerpaný. Všude to prohledávám, odkopávám keře, dívám se mezi kameny, moje obavy narůstají, když marně přehrabuji celé okolí. A pak, když už se smiřuju s nejhorším, se mezi stromy zableskne v mírném svahu bílá skvrna. Najdu fotku zachycenou mezi ostružiním. Vytáhnu ji ven, oklepu z ní prach a oči mi zaslzí úlevou.</p>
<p><emphasis>Dvacet tři… dvacet čtyři… dvacet pět…</emphasis></p>
<p>V Caracasu spím pod mostem. V Bruselu v hostelu. Občas si dopřeju pokoj v nějakém hezkém hotelu, dlouho se sprchuju teplou vodou, oholím se, dám si jídlo oblečený v županu. Dívám se na barevnou televizi. Města, cesty, venkov, lidé, které potkávám — všechno mi to začíná splývat. Říkám si, že něco hledám. Ale mám čím dál tím víc pocit, že bloumám, čekám, až se mi něco přihodí, něco, co všechno změní, něco, k čemu směřuje celý můj život.</p>
<p><emphasis>Třicet čtyři… třicet pět… třicet šest…</emphasis></p>
<p>Můj čtvrtý den v Indii. Klopýtám po prašné cestě mezi zatoulaným dobytkem a svět se mi naklání pod nohama. Celý den zvracím. Kůži mám žlutou jako sárí a mám pocit, jako by ji ze mě jakési neviditelné ruce olupovaly až do masa. Už nemůžu jít dál, lehnu si u cesty. Nějaký starý muž naproti cosi míchá ve velkém ocelovém hrnci. Vedle něj stojí klec a v ní červenomodrý papoušek. Nějaký prodavač tmavé pleti kolem mě tlačí vozík plný prázdných zelených lahví. To je to poslední, na co se pamatuju.</p>
<p><emphasis>Čtyřicet jedna… čtyřicet dva…</emphasis></p>
<p>Probudím se v jakési velké místnosti. Vzduch je prosycený horkem a něčím, co připomíná zkažený oranžový meloun. Ležím na tvrdém dvojlůžku bez pružin, s ocelovým rámem, který je změkčený jen matrací tenkou jako brožurka. Místnost je plná postelí, jako je ta moje. Přes okraje postelí vidím viset vychrtlé paže, zpod potřísněných prostěradel vykukují nohy jako tyčky, otevřená, téměř bezzubá ústa. Na stropě nefungující větráky. Zdi pokryté fleky od plísně. Okno vedle mě pouští dovnitř lepkavě horký vzduch a slunce tak ostré, až z něj pálí oči. Ošetřovatel — urostlý nasupený muslim jménem Gul — mi řekne, že možná zemřu na žloutenku.</p>
<p><emphasis>Padesát pět… padesát šest… padesát sedm…</emphasis></p>
<p>Požádám o batoh. <emphasis>Jaký batoh?</emphasis> pronese Gul s nezájmem. Všechny mé věci jsou pryč — mé oblečení, peníze, knihy, můj foťák. <emphasis>Ten zloděj vám nechal jen tohle</emphasis>, řekne Gul svou zvučnou angličtinou a ukáže na okenní parapet vedle mě. Je to fotka. Vezmu ji do ruky. Thalia, s vlasy třepotajícími se ve větru, kolem ní pěna bublající z vody, její bosé nohy na kamenech, před ní rozprostřené Egejské moře. Svírá se mi hrdlo. Nechci umřít tady, mezi těmihle cizími lidmi, tak daleko od ní. Zastrčím fotku do škvíry mezi sklem a okenním rámem.</p>
<p><emphasis>Šedesát šest… šedesát sedm… šedesát osm…</emphasis></p>
<p>Chlapec v posteli vedle mě má tvář starého muže, ztrhanou, vpadlou, plnou rýh. Podbřišek má napuchlý tumorem velikosti bowlingové koule. Kdykoli se ho tam nějaký ošetřovatel dotkne, sevře oči a otevře ústa s tichým zoufalým zasténáním. Dnes ráno se mu jeden z ošetřovatelů, ne Gul, snaží dát prášky, ale chlapec odvrací hlavu ke straně a z jeho hrdla vyjde zvuk podobný škrábání na dřevo. Nakonec mu ošetřovatel otevře pusu násilím a nacpe prášky dovnitř. Když odejde, chlapec pomalu obrátí hlavu ke mně. Díváme se na sebe přes mezeru mezi našimi postelemi. Jedna malá slza se prodere ven a skutálí se mu po tváři.</p>
<p><emphasis>Sedmdesát pět… sedmdesát šest… sedmdesát sedm…</emphasis></p>
<p>To utrpení, ta beznaděj tohoto místa, je jako vlna. Valí se z každé postele, rozbíjí se o plesnivějící zdi a vrací se k vám zpátky. Člověk se v ní může i utopit. Hodně spím. Když nespím, všechno mě svrbí. Beru prášky, které mi dávají, a ty prášky mě znovu uspí. Jinak se dívám dolů na rušnou ulici venku, na slunce klouzající po stáncích na bazarech a čajovnách v postranních uličkách. Pozoruju děti, jak hrají kuličky na chodnících, které přecházejí v blátivé strouhy, staré ženy sedící přede dveřmi, pouliční prodavače oblečené do dhoti, kteří sedí na svých rohožích a oškrabují kokosové ořechy, nabízejí věnce z měsíčků. Někdo na druhém konci místnosti pronikavě zaječí. Usínám.</p>
<p><emphasis>Osmdesát tři… osmdesát čtyři… osmdesát pět…</emphasis></p>
<p>Zjistím, že se ten chlapec jmenuje Manaar. Znamená to „světlo, které vede“. Jeho matka byla prostitutka a jeho otec zloděj. Žil se svou tetou a strýčkem, kteří ho bili. Nikdo přesně neví, co to je, co ho zabíjí, vědí jen, že tomu tak je. Nikdo za ním nechodí na návštěvy, a až umře, asi tak za týden — nanejvýš za měsíc, za dva — nikdo si pro něj nepřijde. Nikdo nebude truchlit. Nikdo si nevzpomene. Zemře tam, kde žil, na okraji společnosti. Když spí, přistihnu se, že se na něj dívám, na jeho zvrásněné spánky, na jeho hlavu, která je pro jeho ramena příliš velká, na tmavou jizvu na jeho dolním rtu, kde si, jak mi řekl Gul, pasák jeho matky s oblibou típal cigaretu. Snažím se na něj mluvit anglicky, pak těch pár slov v urdštině, která znám, ale jen unaveně mrká. Občas dělám rukama na zdi stínová zvířátka, abych ho přiměl se usmát.</p>
<p><emphasis>Osmdesát sedm… osmdesát osm… osmdesát devět…</emphasis></p>
<p>Jednoho dne Manaar ukazuje na něco u mě za oknem. Dívám se, kam jeho prst míří, zvednu hlavu, ale nevidím nic, jen modrý pruh nebe mezi mraky, děti, které si hrají s vodou stříkající z pumpy na ulici, a autobus chrlící výfukové plyny. Pak pochopím, že ukazuje na fotku Thalie. Sundám ji z okna a podám mu ji. Přidrží si ji blízko u obličeje, za ohořelý konec, a dlouho se na ni upřeně dívá. Přemýšlím, jestli ho přitahuje to moře. Říkám si, jestli někdy ochutnal slanou vodu nebo se mu zatočila hlava z pohledu na to, jak mu vlny mizí pod nohama. Nebo možná, i když nevidí Thaliin obličej, cítí v ní spřízněnou duši, někoho, kdo ví, jaké to je cítit bolest. Podá mi fotku zpátky. Zavrtím hlavou. <emphasis>Nech si ji</emphasis>, řeknu. Trochu nedůvěřivě se zamračí. Usměju se. A i když si nemohu být jistý, myslím, že i on se usměje.</p>
<p><emphasis>Devadesát dva… devadesát tři… devadesát čtyři…</emphasis></p>
<p>Vypořádám se se žloutenkou. Zvláštní je, jak nedokážu poznat, jestli má Gul z mého uzdravení radost, nebo je zklamaný, že jsem dokázal, že neměl pravdu. Ale vím, že jsem ho opravdu překvapil, když se zeptám, jestli tu smím zůstat jako dobrovolník. Napřímí hlavu, zamračí se. Nakonec si musím promluvit s jednou z hlavních sester.</p>
<p><emphasis>Devadesát sedm… devadesát osm… devadesát devět…</emphasis></p>
<p>Místnost je cítit močí a sírou. Každé ráno tam Manaara přinesu, držím jeho nahé tělo opatrně v náručí a snažím se s ním nikde nenarazit — díval jsem se předtím, jak ho dobrovolníci nosili hozeného přes rameno jako pytel rýže. Pomalu ho posadím na lavici a počkám, až popadne dech. Opláchnu jeho malé křehké tělo teplou vodou. Manaar sedí vždycky tiše, trpělivě, s dlaněmi na kolenou a hlavou svěšenou. Je jako bázlivý pohublý stařík. Namydlenou houbou mu přejíždím po hrudním koši, vystouplé na páteři, po lopatkách vyčnívajících jako žraločí ploutev. Odnesu ho zpátky do postele, dám mu jeho prášky. Ulevuje mu masáž nohou a lýtek, tak ho namasíruju. Pomalu, nepospíchám. Když usne, má vždycky pod polštářem napůl zastrčenou fotku Thalie.</p>
<p><emphasis>Jedno sto jedna… jedno sto dva…</emphasis></p>
<p>Chodím na dlouhé bezcílné procházky po městě, i kdyby byly jen proto, abych se dostal z nemocnice, od sdíleného dechu všech těch nemocných a umírajících. Chodím v prašném západu slunce po ulicích lemovaných zdmi posprejovanými graffiti, kolem stánků namačkaných jeden vedle druhého, potkávám děvčátka nesoucí na hlavě košíky plné čerstvého hnoje, ženy pokryté sazemi, které vyvářejí hadry v hliníkových kádích. Hodně myslím na Manaara, když se složitě proplétám úzkými uličkami, na Manaara, který čeká na smrt v té místnosti plné zlomených postav, jako je on sám. Hodně myslím na Thalii, jak sedí na tom kameni a dívá se na moře. Cítím, jak mě cosi někde hluboko uvnitř vtahuje jako spodní proud. Chci se tomu poddat, nechat se tím unést. Chci se vzdát všech svých styčných ploch, vyklouznout z toho, kdo jsem, jako když had svléká starou kůži.</p>
<p>Neříkám, že Manaar všechno změnil. To ne. Ještě další rok jsem klopýtal po světě, než jsem se konečně ocitl u stolku v rohu v aténské knihovně a prohlížel si přihlášku na medicínu. Mezi Manaarem a tou přihláškou jsou dva týdny, které jsem strávil v Damašku a ze kterých si nepamatuju nic než zubící se tváře dvou žen s výraznými linkami kolem očí, každá s jedním zlatým zubem. Nebo tři měsíce v Káhiře v přízemí polorozpadlého obytného domu s domácím, který byl závislý na hašiši. Utrácel jsem Thaliiny peníze za cesty autobusem po Islandu, přifařený k punkové kapele v Mnichově. V roce 1977 jsem si vymkl loket při protijaderném protestu v Bilbau.</p>
<p>Ale ve chvílích klidu, při dlouhých cestách v zadní části autobusů nebo na korbě nějakého náklaďáku, jsem se v duchu vždycky vracel k Manaarovi. Při pomyšlení na něj, na muka jeho posledních dní, na mou bezmoc, vypadá všechno, co jsem udělal, všechno, co chci udělat, stejně bezvýznamně jako ty malé sliby, které si člověk dává před usnutím, ty, které budou už zapomenuty, až se vzbudí.</p>
<p><emphasis>Jedno sto devatenáct… jedno sto dvacet…</emphasis></p>
<p>Zavřu závěrku.</p>
<p>Jednou večer na konci toho léta jsem se dozvěděl, že Madaline odjíždí do Atén a nechá Thalii u nás, alespoň na chvíli.</p>
<p>„Jen na pár týdnů,“ říkala.</p>
<p>Zrovna jsme všichni čtyři večeřeli polévku z bílých fazolí, kterou Mamá s Madaline uvařily spolu. Podíval jsem se přes stůl na Thaliu, abych zjistil, jestli jsem jediný, koho Madaline tou zprávou překvapila. Thalia si nevzrušeně dávala lžíce s polévkou do úst a pokaždé si trochu nadzvedla roušku. V té době už mi to, jak mluvila a jak jedla, nevadilo. Alespoň ne o nic víc, než když jsem se díval na starého člověka, jak jí se špatně sedícím umělým chrupem, jako to měla Mamá o mnoho let později.</p>
<p>Madaline řekla, že pro Thalii pošle, až natočí svůj film, který by měl podle ní být hotový dlouho před Vánoci.</p>
<p>„Vlastně vás vezmu do Atén všechny,“ řekla se svou obvyklou dobrou náladou. „A půjdeme na premiéru společně! Nebude to skvělé, Markosi? My čtyři vtančíme nastrojení ve velkém stylu do kina?“</p>
<p>Řekl jsem, že bude, ačkoli jsem si nedokázal představit Mamá v nóbl róbě, ani jak kamkoli vtančí.</p>
<p>Madaline vykládala, že to skvěle vyjde, že se Thalia bude moci zase začít učit, až za pár týdnů začne škola — doma, samozřejmě — s Mamá. Říkala, že nám bude posílat pohledy a dopisy a fotky z natáčení. Mluvila dál, ale moc jsem toho nevnímal. Cítil jsem nesmírnou úlevu a upřímnou euforii. Děsil jsem se blížícího se konce léta, jako by se mi v břiše každým dnem víc a víc utahoval nějaký uzel, a snažil jsem se obrnit proti nadcházejícímu rozloučení. Budil jsem se teď každé ráno s nedočkavostí, že uvidím Thaliu u snídaně, uslyším podivný zvuk jejího hlasu. Sotva jsme se najedli, už jsme byli venku, lezli po stromech, honili se po ječných polích, pročesávali si cestu mezi stébly, vydávali válečné pokřiky a ještěrky před námi utíkaly. Ukrývali jsme jako v jeskyních poklady, hledali jsme na ostrově místa s tou nejlepší a nejhlasitější ozvěnou. S naší dírkovou kamerou jsme fotili větrné mlýny a holubníky a nosili jsme obrázky k panu Roussosovi, který nám je vyvolával. Dokonce nás vzal do své temné komory a vysvětlil nám, jak fungují různé vývojky, ustalovače a přerušovací lázně.</p>
<p>Toho večera, kdy nám to Madaline řekla, si s Mamá v kuchyni daly láhev vína, jehož většinu vypila Madaline, a my s Thalií jsme byli nahoře a hráli řecké vrhcáby, <emphasis>tavli</emphasis>. Thalia měla připravené kameny v pozici mana a polovinu z nich už posunula na svou domácí desku.</p>
<p>„Má milence,“ řekla Thalia a hodila kostkou.</p>
<p>Nadskočil jsem. „Kdo?“</p>
<p>„‚Kdo?‘“ opáčila. „Co myslíš?“</p>
<p>Naučil jsem se během léta vyčíst výraz Thaliiny tváře z jejích očí a ona se na mě v tu chvíli dívala, jako bych stál na pláži a ptal se, kde je voda. Snažil jsem se rychle vzpamatovat. „Já vím kdo,“ řekl jsem a tváře mi hořely. „Myslím, kdo je ten… víš co…“ Byl jsem dvanáctiletý chlapec. Má slovní zásoba nezahrnovala slova jako <emphasis>milenec</emphasis>.</p>
<p>„Nedokážeš to uhodnout? Ten režisér.“</p>
<p>„To jsem chtěl právě říct.“</p>
<p>„Elias. Je to teda něco. Nosí uplácnuté vlasy, jako by byla dvacátá léta. A má tenký knír. Asi si myslí, že takhle vypadá jako frajer. Je směšný. Samozřejmě si myslí, kdovíjaký není umělec. Matka si to myslí taky. Měl bys ji s ním vidět, je plachá a pokorná, jako by se mu měla klanět a rozmazlovat ho kvůli jeho genialitě. Nechápu, jak to, že to nevidí.“</p>
<p>„A teta Madaline si ho vezme?“</p>
<p>Thalia pokrčila rameny. „Má ten nejhorší vkus na muže. Ten <emphasis>nejhorší</emphasis>.“ Zatřepala kostkami v ruce a vypadalo to, že přemýšlí. „Až na Andrease, nejspíš. Ten je milý. Celkem milý. Ale jeho samozřejmě opustí. Vždycky se zamiluje do nějakého mizery.“</p>
<p>„Myslíš, jako byl tvůj otec?“</p>
<p>Trochu se zamračila. „Můj otec byl cizí muž, kterého potkala cestou do Amsterodamu. Za bouře na vlakovém nádraží. Strávili spolu jedno odpoledne. Nemám ponětí, kdo to je. A ona taky ne.“</p>
<p>„Aha. Pamatuju si, že říkala něco o svém prvním manželovi. Říkala, že pil. Jen jsem si myslel…“</p>
<p>„No, tak to bude Dorian,“ řekla Thalia. „To bylo taky něco.“ Posunula další kámen na svou domácí desku. „Bil ji. Dokázal přejít od milé a příjemné nálady k zuřivosti během okamžiku. Víš, jako počasí, které se dokáže náhle změnit? Takový byl. Pil skoro celý den a nic moc nedělal, jen doma polehával. Když pil, tak zapomínal. Třeba nechal puštěnou vodu a vytopil celý dům. Pamatuju si, jak jednou zapomněl vypnout sporák a málem všechno shořelo.“</p>
<p>Postavila věžičku z hranolek. Chvíli ji tiše narovnávala.</p>
<p>„Jediné, co měl Dorian opravdu rád, byl Apollo. Děti z okolí se ho hrozně bály — myslím Apolla. A skoro nikdo z nich ho nikdy neviděl; jen ho slyšely štěkat. To jim stačilo. Dorian ho míval uvázaného na řetězu vzadu na dvorku. Krmil ho kusy jehněčího.“</p>
<p>Víc mi Thalia neřekla. Dokázal jsem si to ale snadno představit. Dorian opilý usnul, na psa zapomněl a ten běhal bez řetězu po dvorku. Otevřené síťové dveře.</p>
<p>„Kolik ti bylo?“ zeptal jsem se tiše.</p>
<p>„Pět.“</p>
<p>Pak jsem jí položil otázku, která se mi honila hlavou už od začátku léta. „Nemůžou s tím něco… teda… nemůžou udělat —“</p>
<p>Thalia uhnula pohledem. „Neptej se, prosím tě,“ řekla ztěžka a cítil jsem, že ji to hluboce bolí. „Unavuje mě to.“</p>
<p>„Promiň,“ řekl jsem.</p>
<p>„Někdy ti to povím.“</p>
<p>A později pověděla. O zpackané operaci, katastrofální pooperační infekci, která zhnisala, zavinila ledvinový kolaps a selhání jater, pronikla novou implantovanou částí a chirurgové museli odříznout nejen implantát, ale ještě větší část, která jí zbyla z levé tváře, a taky část čelistní kosti. Kvůli těm komplikacím byla v nemocnici skoro tři měsíce. Téměř umřela, měla umřít. Pak už jim nedovolila, aby na ni sáhli.</p>
<p>„Thalio,“ řekl jsem, „je mi líto, co se stalo, když jsme se poznali.“</p>
<p>Hodila po mně pohledem. Ten starý hravý třpyt v jejích očích byl zpátky. „Taky že by mělo být proč. Ale věděla jsem to ještě dřív, než jsi pozvracel celou podlahu.“</p>
<p>„A cos věděla?“</p>
<p>„Že jsi osel.“</p>
<p>Madaline odjela dva dny předtím, než začala škola. Měla na sobě přiléhavé krémové šaty bez rukávů, které jí obepínaly štíhlou postavu, sluneční brýle s obroučkami z rohoviny a pevně uvázaný bílý hedvábný šátek, který jí držel vlasy. Byla oblečená, jako by se bála, že by se mohla rozpadnout — jako by se doslova držela pohromadě. V tinoském přístavu, kde nastupovala na trajekt, nás všechny objala. Nejdéle a nejpevněji držela Thaliu, s rty přitisknutými na její temeno v dlouhém nepřerušovaném polibku. Sluneční brýle si nesundala.</p>
<p>„Obejmi mě taky,“ zaslechl jsem ji zašeptat.</p>
<p>Thalia jí strnule vyhověla.</p>
<p>Když trajekt zaskřípěl, odrazil od břehu a nechal za sebou proud zvířené vody, myslel jsem si, že bude Madaline stát na zádi, mávat a posílat nám vzdušné polibky. Ona ale rychle přešla na příď a našla si místo k sezení. Ani se po nás neohlédla.</p>
<p>Když jsme se vrátili domů, Mamá nám řekla, abychom se posadili. Stála před námi a prohlásila: „Thalio, ráda bych, abys věděla, že tuhle věc už v tomhle domě nosit nemusíš. Kvůli mně ne. Ani kvůli němu. Jen pokud to vyhovuje tobě. Víc už k téhle záležitosti říkat nebudu.“</p>
<p>V tu chvíli mi najednou naprosto jasně došlo, co Mamá pochopila už dříve. Že ta rouška byla kvůli Madaline. Aby chránila ji před rozpaky a pocitem studu.</p>
<p>Thalia dlouho nic neříkala a ani se nepohnula. Pak pomalu zvedla ruce a rozvázala si pásky vzadu na hlavě. Sundala si roušku. Podíval jsem se jí přímo do obličeje. Cítil jsem bezděčnou touhu ucuknout, jako když člověk náhle zaslechne nějaký hlasitý zvuk. Ale neudělal jsem to. Pořád jsem se na ni díval. A dal jsem si záležet, abych nemrkl.</p>
<p>Mamá říkala, že bude učit doma i mě, dokud se Madaline nevrátí, aby Thalia nemusela zůstávat doma sama. Učila nás večer, po večeři, a zadala nám domácí úlohy, které jsme si dělali dopoledne, když odešla do školy. Znělo to proveditelně, alespoň teoreticky.</p>
<p>Jenže se ukázalo, že věnovat se studiu, když je Mamá pryč, je téměř nemožné. Po celém ostrově se rozšířila zpráva o Thaliině znetvoření a lidé pohánění zvědavostí nám neustále klepali na dveře. Jeden by si myslel, že na celém ostrově náhle došla mouka, česnek, dokonce i sůl, a že náš dům byl jediným místem, kde se daly nalézt. Ani se už nesnažili svůj záměr skrývat. U dveří mi pořád nakukovali přes rameno. Natahovali krky, stoupali si na špičky. Většina z nich ani nebyli naši sousedé. Šli několik mil pro hrnek cukru. Samozřejmě že jsem je nikdy nepustil dál. Činilo mi jisté potěšení zavřít jim dveře před nosem. Ale také jsem se cítil stísněně, deprimovaně, a byl jsem si vědom toho, že když zůstanu, bude můj život těmito lidmi příliš hluboce ovlivněn. Nakonec bych se stal jedním z nich.</p>
<p>Děti byly horší a mnohem drzejší. Každý den jsem někoho přistihl, jak se potuluje venku a leze nám po zdi. Byli jsme třeba zabraní do práce a Thalia mi poklepala tužkou na rameno, ukázala bradou, a já jsem se obrátil a za oknem byla přitisknutá něčí tvář, někdy několik dětí. Zhoršilo se to natolik, že jsme museli chodit nahoru a zatahovat všechny závěsy. Jednoho dne jsem otevřel dveře a za nimi byl kluk Petros, kterého jsem znal ze školy, a jeho tři kamarádi. Nabídl mi celou hrst mincí, aby mohli nakouknout. Řekl jsem, že ne, jestli si snad nemyslí, že je v cirkuse?</p>
<p>Nakonec jsem to musel Mamá říct. Když to slyšela, zrudla. Zatnula zuby.</p>
<p>Následujícího rána měla na stole připravené naše knihy a dva namazané chleby. Thalia to pochopila dřív než já a schoulila se jako list. Když přišel čas jít, začala protestovat.</p>
<p>„Ne, teto Odie.“</p>
<p>„Dej mi ruku.“</p>
<p>„Ne. Prosím.“</p>
<p>„No tak. Dej mi ji.“</p>
<p>„Já nechci.“</p>
<p>„Přijdeme pozdě.“</p>
<p>„Nenuť mě, teto Odie.“</p>
<p>Mamá vytáhla Thalii za ruce ze židle, naklonila se k ní a upřela na ni pohled, který jsem dobře znal. Nic na světě už by ji nedokázalo zastavit. „Thalio,“ pronesla a zněla něžně i neochvějně zároveň, „já se za tebe nestydím.“</p>
<p>Vyrazili jsme, všichni tři — Mamá se sevřenými rty si razila cestu, jako by rozrážela prudký vítr, krátkými rychlými kroky. Představil jsem si, že stejným odhodlaným krokem Mamá před lety kráčela s puškou v ruce k domu Madalinina otce.</p>
<p>Lidé civěli a lapali po dechu, když jsme se kolem nich prohnali po klikatých cestičkách. Zastavili se a zírali. Někteří ukazovali prstem. Snažil jsem se nedívat. Byly to jen rozmazané bledé tváře s otevřenými ústy, které jsem zahlédl koutkem oka.</p>
<p>Na školním dvoře se děti rozestupovaly, aby nás nechaly projít. Zaslechl jsem, jak jedna dívka vykřikla. Mamá si mezi nimi prorážela cestu jako koule mezi kuželkami a Thaliu za sebou musela téměř táhnout. Proklestila si cestu do rohu dvora, kde stála lavička. Vylezla si na ni, pomohla nahoru i Thalii, a pak třikrát pískla na píšťalku. Všichni ztichli.</p>
<p>„Tohle je Thalia Gianakosová,“ zavolala Mamá. „Ode dneška…“ odmlčela se. „Ať už tam brečí kdokoli, zavřete pusu, nebo vám k tomu dám důvod. Takže, ode dneška je Thalia studentkou naší školy. Očekávám, že se k ní budete chovat slušně a zdvořile. Jestli se doslechnu o nějakém posmívání, najdu si vás a budete litovat. Vy víte, že to udělám. Víc už se o tom nebudu bavit.“</p>
<p>Slezla z lavičky a s Thalií za ruku se vydala do třídy. Od toho dne už Thalia nikdy roušku neměla, na veřejnosti ani doma.</p>
<p>Pár týdnů před Vánoci jsme dostali dopis od Madaline. Natáčení nabralo neočekávané zpoždění. Nejdřív hlavní kameraman — Madaline napsala <emphasis>HK</emphasis> a Thalia to mně a Mamá musela vysvětlit — spadl na scéně z lešení a zlomil si natřikrát ruku. Pak veškeré filmování exteriérů zkomplikovalo počasí.</p>
<p><emphasis>Takže jsme se trochu „pozdrželi“, jak se říká. Není to tak špatné, alespoň nám to dalo čas doladit nějaké drobnosti ve scénáři, i když to také znamená, že se nesetkáme, jak jsem doufala. Jsem zdrcená, zlatíčka. Všichni mi tolik chybíte, obzvláště ty, Thalio, lásko moje. Mohu jen počítat dny do konce jara, kdy natáčení skončí a my budeme moci být opět spolu. Nosím vás tři ve svém srdci každičkou minutu, každý den.</emphasis></p>
<p>„Už se nevrátí,“ pronesla monotónně Thalia a podala dopis zpátky Mamá.</p>
<p>„Jasně že vrátí!“ řekl jsem zaraženě. Obrátil jsem se k Mamá, čekal jsem, že něco řekne, alespoň jedno povzbudivé slůvko. Ale Mamá jen složila dopis, položila ho na stůl a šla tiše postavit vodu na kávu. A já si pamatuju, jak bezohledné mi to od ní připadalo, že Thaliu neutěšuje, i kdyby si taky myslela, že se Madaline už nevrátí. Jenže jsem nevěděl — tehdy ještě ne — že ty dvě si už rozuměly, možná lépe, než jsem kterékoli z nich rozuměl já. Mamá si Thalii příliš vážila na to, aby s ní zacházela v rukavičkách. Neurážela by ji falešným ujišťováním.</p>
<p>Přišlo jaro, se svou záplavou zelené nádhery, a zase odešlo. Dostali jsme od Madaline jednu pohlednici a jeden zjevně ve spěchu napsaný dopis, v němž nás informovala o dalších potížích při natáčení. Tentokrát souvisely s finančníky, kteří hrozili, že vycouvají kvůli všem těm zpožděním. V tomto dopise, na rozdíl od toho předchozího, už nepsala, kdy se vrátí.</p>
<p>Jednoho teplého odpoledne začátkem léta — to bylo roku 1968 — jsme šli já a Thalie na pláž s dívkou jménem Dori. Thalia byla s námi tou dobou na Tinosu už rok a její znetvoření už nevyvolávalo žádný šepot a dlouhé pohledy. Pořád ještě představovala, a vždycky bude, jistou zvláštnost, ale i to už pomíjelo. Měla už své vlastní kamarádky — Dori byla jednou z nich — které nemluvily o tom, jak vypadá, kamarádky, se kterými seděla při obědě, povídala si, hrála si po škole, učila se. Začala být, jakkoli to vypadalo nepravděpodobně, téměř obyčejná, a musím připustit jistou míru obdivu k tomu, jak ji lidé z ostrova přijali za svou.</p>
<p>Toho odpoledne jsme se my tři chystali jít plavat, ale voda byla pořád ještě studená, a tak jsme nakonec jen leželi na kamenech a podřimovali. Když jsme s Thalií přišli domů, našli jsme Mamá v kuchyni, jak škrabe mrkev. Na stole ležel další neotevřený dopis.</p>
<p>„Je od tvého otčíma,“ řekla Mamá.</p>
<p>Thalia vzala dopis a odešla s ním nahoru. Trvalo dlouho, než sešla zpátky dolů. Hodila list papíru na stůl, vzala do ruky nůž a mrkev.</p>
<p>„Chce, abych se vrátila domů.“</p>
<p>„Aha,“ odvětila Mamá. Jako bych v jejím hlase zaslechl sotva znatelné zachvění.</p>
<p>„Ne tak docela domů. Říká, že kontaktoval jednu soukromou školu v Anglii. Mohla bych tam začít chodit od podzimu. Říká, že by to zaplatil.“</p>
<p>„A co teta Madaline?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„Ta je pryč. S Eliasem. Utekli spolu.“</p>
<p>„A co ten film?“</p>
<p>Mamá a Thalia si vyměnily pohled a obě současně obrátily oči ke mně a mně došlo, že to věděly celou tu dobu.</p>
<p>Jednou ráno v roce 2002, o víc než třicet let později, zhruba v době, kdy se chystám přestěhovat z Atén do Kábulu, narazím v novinách na Madalinin nekrolog. Jako její příjmení teď uvádějí Kourisová, ale poznávám ve tváři té staré ženy povědomý rozzářený úsměv, víc než jen zbytek její někdejší krásy. V malém odstavci pod tím se píše, že v mládí byla krátkou dobu herečka a začátkem osmdesátých let založila svou vlastní divadelní společnost. Její společnost si získala chválu kritiky za několik inscenací, obzvláště za <emphasis>Cestu dlouhého dne do noci</emphasis> od Eugena O’Neilla, která se hrála až do poloviny devadesátých let, Čechovova <emphasis>Racka</emphasis>, a za hru Dimitriose Mpogrise <emphasis>Závazky</emphasis>. V nekrologu se píše, že byla v aténské umělecké komunitě dobře známá svou prací pro charitu, svým důvtipem, smyslem pro styl, svými okázalými večírky a svou ochotou riskovat spolupráci s neznámými dramatiky. Píše se tam, že zemřela po dlouhém boji s rozedmou plic, ale není tam žádná zmínka, že by po ní zůstal manžel nebo nějaké děti. Navíc mě ohromí zjištění, že žila v Aténách více než dvě desítky let v domě sotva šest bloků od toho mého na Kolonaki.</p>
<p>Odložím noviny. Ke svému překvapení pocítím jistou nedůtklivost vůči té mrtvé ženě, kterou jsem víc než třicet let neviděl. Náhlou neochotu uvěřit tomu, jak to s ní dopadlo. Vždycky jsem si představoval, že žije bouřlivým rozmarným životem, tvrdá léta smůly — nové a nové začátky a pády, lítost — a nepředloženě zoufalé milostné románky. Vždycky jsem si představoval, že se sama zničí, nejspíš propije k předčasné smrti, kterou lidé vždycky nazývají tragickou. Část mne jí dokonce přičítala k dobru možnost, že si toho byla vědoma, že Thaliu přivezla na Tinos, aby ji ušetřila, zachránila od těch pohrom, které, jak Madaline věděla, by nedokázala na svou dceru nepřenést. Teď si ale Madaline představuju tak, jak ji asi vždycky viděla Mamá: Madaline jako kartografka, která se posadila a v klidu si zakreslila mapu své budoucnosti a čistě a úhledně vyloučila mimo její hranice svou dceru, která pro ni představovala břímě. A uspěla dost působivě, alespoň podle toho nekrologu a podle zkráceného popisu způsobného života, života naplněného úspěchy, šarmem a úctou.</p>
<p>Zjišťuji, že to nedokážu přijmout. Ten úspěch, to, jak jí to prošlo. Je to neskutečné. Kde je cena za to všechno, zasloužený trest?</p>
<p>A přesto, jak skládám noviny, vkrádá se mi do hlavy neodbytná myšlenka. Lehký náznak toho, že jsem možná Madaline soudil příliš příkře, že se vlastně od sebe zas tolik nelišíme, ona a já. Copak jsme oba nechtěli utéct, začít znovu, nalézt novou identitu? Copak jsme se nakonec oba stejně neodpoutali od břehu tím, že jsme odřízli kotvu, která nás tížila? Ušklíbnu se a říkám si, že si vůbec nejsme podobní, a současně cítím, že hněv, který vůči ní pociťuji, možná ve skutečnosti zastírá mou závist, že v tom všem dokázala uspět lépe než já.</p>
<p>Zahodím noviny. Jestli se to Thalia dozví, ode mě to nebude.</p>
<p>Mamá shrábla oškrabané hobliny z mrkve nožem do misky. Nesnášela, když se plýtvá jídlem. Udělá z těch zbytků sklenici marmelády.</p>
<p>„No, máš před sebou velké rozhodnutí, Thalio,“ řekla.</p>
<p>Thalia se k mému překvapení obrátila na mě a zeptala se: „Co bys udělal ty, Markosi?“</p>
<p>„Ale, mně je jasné, co by udělal <emphasis>on</emphasis>,“ řekla rychle Mamá.</p>
<p>„Já bych jel,“ odpověděl jsem Thalii a díval se přitom na Mamá s pocitem uspokojení, že jsem si zahrál na toho buřiče, za kterého mě měla. A samozřejmě jsem to taky myslel vážně. Nedokázal jsem uvěřit, že vůbec Thalia může váhat. Já bych po takové možnosti skočil. Soukromá škola. V Londýně.</p>
<p>„Měla by sis to promyslet,“ řekla Mamá.</p>
<p>„Už se stalo,“ odvětila váhavě Thalia. A pak ještě váhavěji zvedla oči a podívala se na ni. „Ale nechci nic předjímat.“</p>
<p>Mamá odložila nůž. Zaslechl jsem sotva znatelné oddechnutí. Zadržovala dech? Pokud ano, na jejím stoickém výrazu se neukázala žádná známka úlevy. „Odpověď zní ano. Samozřejmě že ano.“</p>
<p>Thalia se natáhla přes stůl a dotkla se matčina zápěstí. „Děkuju, teto Odie.“</p>
<p>„Řeknu to jen jednou,“ vložil jsem se do toho. „Myslím si, že tohle je chyba. Obě děláte velkou chybu.“</p>
<p>Obrátily se na mě.</p>
<p>„Ty chceš, abych odjela, Markosi?“ zeptala se Thalia.</p>
<p>„Ano,“ odpověděl jsem. „Hrozně bys mi chyběla, a ty to víš. Ale nemůžeš se přece vzdát vzdělání v soukromé škole. Šla bys pak na univerzitu. Mohla bys být ve výzkumu, ve vědě, stát se profesorkou, vynálezkyní. Copak to není to, co chceš? Jsi ten nejchytřejší člověk, kterého znám. Mohla bys být, čímkoli chceš.“</p>
<p>Zarazil jsem se.</p>
<p>„Ne, Markosi,“ řekla ztěžka Thalia. „Ne, to bych nemohla.“</p>
<p>Pronesla to s konečností, která vylučovala jakékoli námitky.</p>
<p>O mnoho let později, když jsem začal studovat plastickou chirurgii, mi došlo něco, co jsem tehdy, když jsem se v kuchyni dohadoval s Thalií, že by měla odjet z Tinosu do soukromé internátní školy, nechápal. Zjistil jsem, že svět do vás nevidí, že ho ani v nejmenším nezajímají naděje a sny a skutky, které zastírá kůže a kosti. Bylo to právě tak prosté, jako absurdní. Mí pacienti to věděli. Chápali, že velká část toho, kým jsou, kým budou nebo by mohli být, závisí na symetrii jejich kostí, vzdálenosti mezi očima, délce jejich brady, tvaru nosu, na tom, jestli mají ideální nasofrontální úhel nebo ne.</p>
<p>Krása je obrovský nezasloužený dar, který se rozděluje náhodně, hloupě.</p>
<p>A tak jsem si zvolil svou specializaci, abych vyrovnal šance pro lidi, jako byla Thalia, abych každým řezem svého skalpelu napravil tu nahodilou nespravedlnost, abych alespoň trochu zaujal postoj vůči pořádku světa, který mi připadal hanebný, světa, v němž kousnutí psa může malou holčičku připravit o budoucnost, udělat z ní vyděděnce a předmět opovržení.</p>
<p>Takhle si to alespoň říkám. Nejspíš byly i jiné důvody, proč jsem si vybral plastickou chirurgii. Peníze, například, prestiž, společenské postavení. Říct, že jsem si to zvolil jen kvůli Thalii, by bylo příliš zjednodušené — i když ta myšlenka je hezká — a trochu moc uspořádané a uvážlivé. Jestli jsem se v Kábulu něco naučil, pak to, že lidské chování je komplikované a nepředvídatelné a lhostejné vůči pohodlné symetrii. Nalézám v tom ale útěchu, v té myšlence jakéhosi schématu, příběhu mého života, který získává podobu jako fotografie v temné komoře, příběhu, který se pomalu vynořuje a potvrzuje to dobré, co jsem v sobě vždycky chtěl vidět.</p>
<p>Tenhle příběh je mi oporou.</p>
<p>Polovinu své praxe jsem strávil v Aténách, mazal vrásky, zvedal obočí, prodlužoval čelisti, upravoval nepovedené nosy. Druhou polovinu jsem strávil děláním toho, co jsem <emphasis>doopravdy</emphasis> chtěl. Létáním po světě — do Střední Ameriky, do subsaharské Afriky, do Jižní Asie, a na Dálný východ — a prací s dětmi. Odstraňoval jsem rozštěpy rtů a patra, odstraňoval jsem tumory z obličeje, opravoval jsem zranění v jejich obličejích. Práce v Aténách nebyla ani zdaleka tak uspokojující, ale byla dobře placená, což mi umožňovalo brát si týdny i měsíce volna pro svou dobrovolnickou práci.</p>
<p>A pak, začátkem roku 2002, jsem ve své ordinaci telefonoval se ženou, kterou jsem znal. Jmenovala se Amra Ademovicová. Byla to zdravotní sestřička z Bosny. Setkali jsme se několik let předtím na jedné konferenci v Londýně a strávili spolu příjemný víkend, ze kterého jsme ani jeden nic nedělali, i když jsme zůstali ve styku a občas jsme se vídali při společenských příležitostech. Říkala, že teď pracuje pro jednu neziskovku v Kábulu a že hledají plastického chirurga, který by pracoval s dětmi — rozštěpy rtů, zranění v obličeji způsobené šrapnely a kulkami, takové ty věci. Okamžitě jsem souhlasil. Hodlal jsem tam zůstat tři měsíce. Odjel jsem koncem jara roku 2002. Už jsem se nevrátil.</p>
<p>Thalia mě vyzvedne v přístavu u trajektu. Má na sobě zelenou vlněnou šálu a tlustý starorůžový kabát přes pletený svetr a džíny. Vlasy teď nosí dlouhé, rozpuštěné přes ramena, s pěšinkou uprostřed. Vlasy má bílé a to — ne její poničená spodní část obličeje — mnou otřese a zaskočí mě to, když ji spatřím. Ne že by mě to tak překvapovalo; Thalia začala šedivět už kolem pětatřiceti, a než uplynulo další desetiletí, měla vlasy bílé jako bavlna. Vím, že i já jsem se změnil, ten tvrdošíjně narůstající pupek a stejně odhodlaný ústup linie vlasů, ale úpadek vlastního těla člověk vnímá postupně, je téměř stejně tak nepostřehnutelný, jako je záludný. To, že vidím Thaliu bělovlasou, představuje šokující důkaz o jejím vytrvalém a nevyhnutelném směřování ke stáří — a tím pádem taky o mém vlastním.</p>
<p>„Bude ti zima,“ poznamená a utáhne si šálu kolem krku. Je leden, pozdní dopoledne, nebe zatažené a šedavé. Chladný vítr zachrastí seschlým listím na stromech.</p>
<p>„Jestli chceš pořádnou zimu, tak přijeď do Kábulu,“ řeknu a zvednu svůj kufr.</p>
<p>„Posluž si, doktore. Chceš busem, nebo pěšky? Je to na tobě.“</p>
<p>„Pojďme se projít,“ řeknu.</p>
<p>Vydáme se směrem na sever. Projdeme městem Tinos. Mezi plachetnicemi a jachtami uvázanými ve vnitřním přístavu. Kolem stánků, kde prodávají pohlednice a trička. Mezi lidmi upíjejícími kávu u malých kulatých stolků před kavárnami, kteří si čtou noviny nebo hrají šachy. Číšníci prostírají příbory k obědu. Za další hodinku nebo dvě se z kuchyní začne linout vůně připravovaných ryb.</p>
<p>Thalia se energicky pustí do vykládání o nových nabílených bungalovech, které developeři staví na jih od Tinosu, s výhledem na Mykény a Egejské moře. Zaplní je především turisté nebo bohatí letní návštěvníci, kteří na Tinos přijíždějí od devadesátých let. Prý u těch bungalovů bude venkovní bazén a fitness centrum.</p>
<p>Už celá léta mi posílá e-maily, dokumentuje pro mě tyhle změny, které Tinos přetvářejí. Hotely na pláži se satelitními anténami a vytáčeným připojením k Internetu, noční kluby a bary a taverny, restaurace a obchody, které slouží turistům, taxíky, autobusy, davy, cizinky, které polehávají na plážích nahoře bez. Rolníci teď místo na oslech jezdí pickupy — tedy alespoň ti rolníci, kteří zůstali. Většina z nich dávno odešla, i když se teď někteří na ostrov vracejí, aby tu strávili důchod.</p>
<p>„Odie z toho moc velkou radost nemá,“ říká Thalia a myslí tím tu proměnu. I o tom mi psala — že starší ostrované jsou vůči nově příchozím a vůči změnám, které přinášejí, podezřívaví.</p>
<p>„Tobě, zdá se, ta změna nevadí,“ řeknu.</p>
<p>„Nemá cenu remcat kvůli něčemu, co je nevyhnutelné,“ řekne. A dodá: „Odie říká: ‚No, od tebe se to dalo čekat, Thalio. Ty ses tu ani nenarodila.‘“ Srdečně se z plna hrdla zasměje. „Člověk by myslel, že mi těch čtyřiačtyřicet let na Tinosu domovské právo vyslouží. Ale vidíš to.“</p>
<p>Thalia se taky změnila. I v tom zimním kabátě je vidět, že ztěžkla v bocích, je buclatější — ne rozměkle, spíš je statnější. Má teď v sobě takový srdečný vzdor, komentuje takovým škádlivým způsobem věci, které jí podle mě asi připadají trochu směšné. Jas v jejích očích, tenhle nový srdečný smích, věčně zčervenalé tváře — celkově působí dojmem farmářky. Zemité ženy, jejíž přímočará přátelskost naznačuje kuráž a tvrdost, které by asi bylo nemoudré zpochybňovat.</p>
<p>„Jak jdou obchody?“ zeptám se. „Ještě pořád pracuješ?“</p>
<p>„Tu a tam,“ odpoví Thalia. „Víš, jaká je doba.“ Oba zavrtíme hlavami. V Kábulu jsem sledoval zprávy o úsporných opatřeních. Díval jsem se na CNN, jak maskovaní mladí Řekové házejí před parlamentem kameny na policisty, kteří na oplátku bleskově vrhají slzný plyn a máchají pendreky.</p>
<p>Thalia nepodniká v pravém smyslu slova. Před digitálním věkem byla v zásadě taková údržbářka. Chodila k lidem domů a opravovala jim tranzistory v televizorech, vyměňovala kondenzátory signálu ve starých rádiích. Volali ji, aby spravila vadný termostat ledničky, utěsnila protékající potrubí. Lidé jí platili, co mohli. A když si nemohli dovolit zaplatit, udělala práci i tak. <emphasis>Já ty peníze vlastně nepotřebuju</emphasis>, řekla mi. <emphasis>Dělám to pro tu zábavu. Ještě pořád mě baví věci otvírat a dívat se, jak uvnitř fungují</emphasis>. Teď Thalia představuje jednočlenné IT oddělení na volné noze. Všechno, co umí, se naučila sama. Účtuje si zanedbatelné poplatky za to, že lidem odstraní problémy s počítačem, změní IP nastavení, spraví jim zamrzlé aplikace, zpomalování, upgrade a neúspěšné bootování. Už jsem jí několikrát volal z Kábulu, když jsem byl zoufalý, že mi zamrzá moje IBM.</p>
<p>Když dorazíme k matčinu domu, chvíli stojíme venku na dvorku před starým olivovníkem. Vidím důkazy matčiny nedávné horečné práce — čerstvě natřené zdi, napůl dokončený holubník, kladivo a otevřenou krabici hřebíků, které leží na kusu dřeva.</p>
<p>„Jak je jí?“ zeptám se.</p>
<p>„To víš, je to těžké jako vždycky. Proto jsem nechala nainstalovat tamtu věc.“ Ukáže na satelitní anténu posazenou na střeše. „Díváme se na zahraniční seriály. Arabské jsou nejlepší, nebo nejhorší, což je vlastně totéž. Zkoušíme odhadnout, jak to dopadne. Aspoň je zaměstnaná a dá pokoj.“ Hrne se do dveří. „Vítej doma. Udělám ti něco k jídlu.“</p>
<p>Je zvláštní být zase zpátky v tomhle domě. Vidím tu pár neznámých věcí, jako to šedé kožené křeslo v obývacím pokoji a bílý proutěný konferenční stolek vedle televize. Ale všechno ostatní je víceméně tam, kde to vždycky bývalo. Kuchyňský stůl, teď přikrytý vinylovým ubrusem se vzorem lilků a hrušek; bambusové židle s rovnými opěráky; stará olejová lampa s proutěným držákem, vlnitý kouřovod zčernalý od sazí; fotka mě s Mamá — já v bílé košili, Mamá ve svátečních šatech — ještě pořád visí nad krbovou římsou v obývacím pokoji; a matčina sada porcelánu pořád stojí vysoko na poličce.</p>
<p>A přesto, když postavím kufr na zem, mám pocit, jako by uprostřed toho všeho byla velká zející díra. Desítky let matčina života tady s Thalií, které jsou pro mě temným rozlehlým prostorem. Nebyl jsem tady. Nebyl jsem u všech těch jídel, která Thalia s Mamá sdílely u tohoto stolu, u toho, jak se smály, hádaly, u období nudy, nemocí, dlouhé řady prostých rituálů, z nichž se skládá život. Vstoupit do domova, kde jsem strávil dětství, je trochu dezorientující, jako přečíst si konec románu, který jsem rozečetl a pak odložil už někdy hrozně dávno.</p>
<p>„Co třeba vajíčka?“ zeptá se Thalia a už si zavazuje zástěru a lije olej na pánev. Pohybuje se po kuchyni s přehledem a sebejistě.</p>
<p>„Jasně. Kde je Mamá?“</p>
<p>„Spí. Měla těžkou noc.“</p>
<p>„Jenom tam nakouknu.“</p>
<p>Thalia vyloví ze šuplíku metlu. „Vzbudíš ji a budeš se mi zodpovídat, doktore.“</p>
<p>Vstoupím po špičkách do ložnice. V pokoji je tma. Mezi zataženými závěsy prosvítá jen úzký paprsek světla a dopadá na matčinu postel. Vzduch je ztěžklý nemocí. Není to tak docela pach; spíš něco jako fyzická přítomnost. Každý doktor to zná. Nemoc prostoupí pokojem jako pára. Chvíli stojím u vchodu, abych se rozkoukal. Tmu protíná jen obdélník měnícího se barevného světla na nočním stolku na té straně postele, která nejspíš patří Thalii, kdysi patřívala mně. Je to jeden z těch digitálních fotorámečků. Rýžové pole a dřevěné domky s šedými taškami na střechách vystřídá přeplněný bazar, kde na hácích visí kozy stažené z kůže, pak muž s tmavou pletí, který dřepí u blátivé řeky a čistí si zuby.</p>
<p>Přitáhnu si židli k matčině posteli. Dívám se na ni, když už se mi oči přizpůsobily, a cítím, jak klesám na mysli. Zarazí mě, jak hodně se Mamá zmenšila. Už teď. Vypadá to, že jí je květované pyžamo volné v ramenou, visí přes plošší hruď. Je mi jedno, jak spí, s otevřenými ústy a obrácená dolů, jako by měla nějaký nepříjemný sen. Nelíbí si mi vidět, jak se jí ve spaní posunula zubní protéza. Oči se jí maličko chvějí. Chvíli tam sedím. Ptám se sám sebe: Cos čekal? a poslouchám, jak na stěně tikají hodiny a Thalia dole míchá na pánvi vajíčka. Zkusím si představit matčin život z všedních detailů v tomto pokoji. Plochá televizní obrazovka na zdi; počítač v rohu; nedokončené sudoku na nočním stolku, stránka založená brýlemi na čtení; dálkový ovladač na televizi; lahvička zvlhčovacích kapek do očí; tuba steroidového krému; tuba lepidla na protézy; malá lahvička s prášky; a na zemi chlupaté pantofle krémové barvy. Takové by dřív nikdy nenosila. Vedle pantoflí leží otevřené balení kalhotkových plen. Nedovedu se smířit s představou, že tyhle věci používá moje matka. Bráním se tomu. Připadají mi jako něco, co patří někomu cizímu. Někomu lhostejnému, neškodnému. Někomu, na koho by se člověk nikdy nemohl zlobit.</p>
<p>Obrázek v digitálním rámečku za postelí se zase změní. Pár jich sleduju. A pak mi to dojde. Já tyhle fotky znám. Fotil jsem je. Ještě když jsem… Co? Běhal po světě, nejspíš. Vždycky jsem ode všeho nechal udělat druhou sadu fotek a jednu jsem poslal Thalii. A ona si je nechala. Celé ty roky. Thalia. Pocit náklonnosti mnou proniká jako med. Ona je mou skutečnou sestrou, mým skutečným Manaarem, po celou tu dobu.</p>
<p>Volá na mě zdola jménem.</p>
<p>Tiše vstanu. Když odcházím z pokoje, koutkem oka něco zahlédnu.</p>
<p>Něco zarámovaného, pověšeného na zdi pod hodinami. Nedokážu to ve tmě tak docela rozeznat. Otevřu si mobil a podívám se v jeho stříbřitém světle. Je to novinový článek o neziskové organizaci, pro kterou pracuju v Kábulu. To interview si pamatuju. Novinář byl příjemný korejský Američan, který lehce koktal. Dali jsme si spolu talíř <emphasis>qabuli</emphasis> — afghánského pilafu s hnědou rýží, hrozinkami a jehněčím. A uprostřed článku je skupinová fotka. Já, několik dětí, vzadu stojí strnule Nábí, s rukama za zády, a vypadá současně zlověstně, plaše i důstojně, jak to Afghánci na fotkách často dokážou. Je tam i Amra se svou adoptovanou dcerou Roši. Všechny děti se usmívají.</p>
<p>„Markosi.“</p>
<p>Zaklapnu mobil a sejdu dolů.</p>
<p>Thalia přede mě postaví sklenici mléka a kouřící talíř vajíček na vrstvě rajčat. „Neboj, mléko už jsem ti osladila.“</p>
<p>„Ty si to pamatuješ.“</p>
<p>Posadí se vedle mě a nezatěžuje se se sundáváním zástěry. Opře si lokty o stůl, sleduje mě, jak jím, a otírá si levou tvář kapesníčkem.</p>
<p>Pamatuju si, kolikrát jsem se ji snažil přesvědčit, aby mě nechala něco udělat s jejím obličejem. Říkal jsem jí, že chirurgické metody už od šedesátých let hodně pokročily a že jsem si jist, že bych mohl ne-li spravit, tak alespoň výrazně zlepšit její poškození. Thalia odmítla, což mě dost vyvedlo z míry. <emphasis>Tohle jsem já</emphasis>, řekla mi. Taková neurčitá, neuspokojivá odpověď, pomyslel jsem si tehdy. Co to vlastně znamená? Nerozuměl jsem tomu. Měl jsem poněkud neohleduplné myšlenky o vězních, kteří se bojí vyjít ven, děsí je, že dostanou podmínečné propuštění, děsí je změna, děsí je nutnost čelit novému životu mimo ostnatý drát a strážní věže.</p>
<p>Má nabídka Thalii pořád ještě platí. Vím, že ji nepřijme. Jenže teď už to chápu. Protože měla pravdu — tohle <emphasis>je</emphasis> ona. Nemohu předstírat, že vím, jaké to muselo být dívat se na ten obličej každý den v zrcadle, prohlížet, jak příšerně je zničený, a sbírat odhodlání to přijmout. To ohromné úsilí, to břímě, ta trpělivost. Její přijetí se postupně formovalo celá léta, jako kameny na pláži, které omílá narážející příboj. Tomu psovi trvalo několik minut, aby Thalii udělal z obličeje tohle, a jí trvalo celý život vytvořit si z toho svou identitu. Nedovolila by mi zvrátit to skalpelem. Bylo by to jako způsobit čerstvou ránu přes tu starou.</p>
<p>Pustím se do vajíček, protože vím, že jí to udělá radost, i když vlastně nemám hlad. „Je to dobré, Thalio.“</p>
<p>„Už se těšíš?“</p>
<p>„Co tím myslíš?“</p>
<p>Natáhne se dozadu a vytáhne šuplík z kredence. Vyndá z něj sluneční brýle s hranatými skly.</p>
<p>Chvíli mi to trvá. Pak si vzpomenu. Zatmění.</p>
<p>„No jo, samozřejmě.“</p>
<p>„Nejdřív,“ řekne, „jsem si myslela, že se budeme dívat jen škvírou. Ale pak Odie řekla, že přijedeš. Tak povídám: ‚Udělejme to stylově.‘“</p>
<p>Trochu si povídáme o zatmění slunce, které má nastat následující den. Thalia říká, že to začne ráno a skončí zhruba v poledne. Kontrolovala předpovědi počasí a s úlevou zjistila, že na ostrově nemá být oblačno. Ptá se, jestli si ještě přidám vajíčka, a já odpovím, že ano, a ona mi vypráví o nové internetové kavárně, která vyrostla v místech, kde stávala zastavárna pana Roussose.</p>
<p>„Viděl jsem fotky,“ řeknu. „Nahoře. A taky ten článek.“</p>
<p>Otře dlaní ze stolu drobky, které jsem tam nechal, a hodí je bez ohlédnutí za sebe do dřezu. „Ále, to bylo snadný. Teda, naskenovat je a nahrát. Těžký na tom bylo roztřídit je podle zemí. Seděla jsem nad tím a musela jsem to nějak vymyslet, protože jsi nikdy neposlal žádné poznámky, jen ty fotky. Měla konkrétní požadavek, že je chce roztříděné podle zemí. Musela to tak mít. Trvala na tom.“</p>
<p>„Kdo?“</p>
<p>Vzdychne si. „‚Kdo?‘ Odie přece. Kdo jiný?“</p>
<p>„To byl její nápad?“</p>
<p>„A ten článek taky. To ona ho našla na webu.“</p>
<p>„Mamá mě hledala na internetu?“ podivil jsem se.</p>
<p>„Neměla jsem ji to učit. Teď už s tím nepřestane.“ Uchichtne se. „Kontroluje tě každý den. Je to pravda. Máš teď kybernetického stalkera, Markosi Varvarisi.“</p>
<p>Mamá sejde dolů brzy odpoledne. Má na sobě tmavomodrý župan a ty chlupaté pantofle, které už začínám nesnášet. Vypadá to, že si rozčesala vlasy. Když schází ze schodů a s ospalým úsměvem ke mně rozpřahuje náruč, s úlevou vidím, že se zřejmě pohybuje normálně.</p>
<p> Posadíme se ke stolu a dáme si kávu.</p>
<p>„Kde je Thalia?“ zeptá se a fouká do svého hrníčku.</p>
<p>„Odběhla pro nějaké sladkosti. Na zítra. To je tvoje, Mamá?“ Ukážu na hůl opřenou o zeď za tím novým křeslem. Když jsem přišel, nevšiml jsem si jí.</p>
<p>„Ale, skoro ji nepoužívám. Jen když mám špatný den. A na dlouhé procházky. A i tak, spíš jen pro klid duše,“ řekne až příliš přezíravě. Díky tomu poznám, že je na ní závislá mnohem víc, než přizná. „Spíš si dělám starosti o tebe. Ty zprávy z té hrozné země. Thalia nechce, abych je poslouchala. Říká, že mě to rozruší.“</p>
<p>„Občas dojde k nějakému incidentu,“ řeknu, „ale většinou prostě lidé žijí své životy. A já jsem pořád opatrný, Mamá.“ Pochopitelně jí neřeknu, jak se střílelo v ubytovně naproti přes ulici, nebo o nedávném nárůstu počtu útoků na humanitární pracovníky, nebo to, že slovem <emphasis>opatrný</emphasis> mám na mysli, že s sebou nosím pistoli ráže 9 mm, vždycky, když jedu městem, což bych asi především vůbec neměl dělat.</p>
<p>Mamá upije kávu a trochu pomrkává. Netlačí na mě. Nejsem si jistý, jestli je to dobré. Nejsem si jistý, jestli tak trochu usíná, uzavírá se do sebe, jak to staří lidé dělávají, nebo jestli je jen taktní a nechce mě zahnat do rohu, abych musel lhát nebo jí prozradit věci, které by ji jen znepokojily.</p>
<p>„O Vánocích jsme tě postrádaly,“ řekne.</p>
<p>„Nemohl jsem odjet, Mamá.“</p>
<p>Přikývne. „Jsi tu teď. A to je hlavní.“</p>
<p>Upiju trochu kávy. Pamatuju si, jak když jsem byl malý, snídávali jsme s Mamá každé ráno tady u stolu, tiše, téměř vážně, a pak jsme spolu šli do školy. Mluvili jsme spolu tak málo.</p>
<p>„Víš, Mamá, taky si o tebe dělám starosti.“</p>
<p>„To nemusíš. Já se o sebe dokážu postarat.“ Záblesk té někdejší vzdorné pýchy, jako matný odlesk v mlze.</p>
<p>„Jenže jak dlouho?“</p>
<p>„Tak dlouho, jak budu moct.“</p>
<p>„A až nebudeš moct, co pak?“ To není výzva. Ptám se, protože to nevím. Nevím, jaká bude má role, nebo jestli vůbec budu nějakou hrát.</p>
<p>Pohlédne na mě s klidným výrazem. Pak si přidá do šálku ještě lžičku cukru a pomalu si ji zamíchá. „Je to zvláštní, Markosi, ale většina lidí to má obráceně. Myslí si, že žijí podle toho, co chtějí. Ale vlastně je vede to, čeho se bojí. To, co <emphasis>nechtějí</emphasis>.“</p>
<p>„Teď to nechápu, Mamá.“</p>
<p>„No, tak třeba ty. To, že jsi odsud odjel. Život, jaký sis pro sebe vytvořil. Bál ses, že tu budeš zavřený. Se mnou. Bál ses, že ti budu bránit. Nebo vem si třeba Thaliu. Zůstala tady, protože už nechtěla, aby na ni někdo zíral.“</p>
<p>Dívám se, jak ochutná svou kávu a přisype ještě další lžičku cukru. Vzpomenu si, jak jsem v dětství vždycky ztrácel půdu pod nohama, když jsem se s ní o něčem zkoušel dohadovat. Mluvila způsobem, který nenechával prostor pro argumentaci, převálcovala mne pravdou, kterou řekla hned na začátku, otevřeně a přímo. Pokaždé jsem byl poražený dřív, než jsem vůbec stačil říct slovo. Vždycky mi to připadalo nefér.</p>
<p>„A co ty, Mamá?“ zeptám se. „Čeho se bojíš ty? Co ty nechceš?“</p>
<p>„Být přítěží.“</p>
<p>„To nebudeš.“</p>
<p>„No, v tom máš pravdu, Markosi.“</p>
<p>Při té záhadné poznámce se mě zmocní neklid. Zalétnu myšlenkami k dopisu, který mi dal Nábí v Kábulu, k jeho posmrtné zpovědi. Té dohodě, kterou s ním udělal Sulajmán Wahdatí. Nemohu se zbavit úvah, zda Mamá neudělala podobnou dohodu s Thalií, jestli si Thaliu nevybrala, aby ji zachránila, až nadejde čas. Vím, že by to Thalia dokázala. Je teď silná. Zachránila by Mamá.</p>
<p>Mamá si zkoumavě prohlíží mou tvář. „Ty máš teď svůj život a svou práci, Markosi,“ řekne o něco tišeji, a změní téma našeho hovoru, jako by nakoukla do mé mysli a zahlédla mou úzkost. Umělé zuby, pleny, chlupaté pantofle — díky nim jsem ji podcenil. Ještě pořád má navrch. Vždycky bude. „Nechci tě zatěžovat.“</p>
<p>Konečně nějaká lež — tahle poslední věc, kterou řekne — ale je to přívětivá lež. Já nejsem ten, koho by zatěžovala. Ví to stejně dobře jako já. Já jsem pryč, tisíce mil daleko. Nepříjemnosti, práce, dřina by připadla Thalii. Ale Mamá mě do toho zahrnula, udělila mi něco, co jsem si nezasloužil ani jsem se o to nesnažil.</p>
<p>„Nebylo by to tak,“ řeknu chabě.</p>
<p>Mamá se usměje. „Když už mluvíme o tvé práci, asi víš, že jsem to zrovna moc neschvalovala, když ses rozhodl do té země odjet.“</p>
<p>„Měl jsem to podezření, ano.“</p>
<p>„Nechápala jsem, proč bys tam měl jezdit. Proč by ses všeho vzdával — své praxe, peněz, domu v Aténách — všeho, pro cos pracoval — a zahrabával se na tom nebezpečném místě?“</p>
<p>„Měl jsem své důvody.“</p>
<p>„Já vím.“ Zvedne šálek k ústům, ale nenapije se. „Zatraceně, tohle mi vůbec nejde,“ řekne pomalu, téměř ostýchavě, „ale snažím se ti říct, že se z tebe vyklubal dobrý člověk. Jsem na tebe hrdá, Markosi.“</p>
<p>Dívám se na své ruce. Cítím, jak mě její slova hluboce zasahují. Vylekala mě. Zaskočila mě nepřipraveného. Na to, co řekla. Nebo na ten něžný svit v jejích očích. Tápu, nevím, co bych na to měl říct.</p>
<p>„Děkuju, Mamá,“ podaří se mi zamumlat.</p>
<p>Víc už říct nedokážu. Sedíme chvíli tiše a vzduch mezi námi houstne rozpaky. Uvědomujeme si všechen ten ztracený čas, ty promarněné příležitosti.</p>
<p>„Chtěla jsem se tě na něco zeptat,“ pronese Mamá.</p>
<p>„A na co?“</p>
<p>„James Parkinson. George Huntington. Robert Graves. John Down. A teď tenhle můj kamarád Lou Gehrig. Jak to, že si muži zabrali i všechna jména nemocí?“</p>
<p>Zamrkám, matka taky, a pak se rozesměje, tak se taky směju. I když se uvnitř hroutím.</p>
<p>Následujícího dne ležíme venku v lehátkách. Mamá má na sobě teplý šál a šedou parku a nohy zabalené do vlněné deky proti ostrému mrazu. Popíjíme kávu a ukusujeme pečené kdoule se skořicí, které Thalia pro tu příležitost koupila. Máme na sobě ty brýle na zatmění a díváme se na nebe. Ze slunce je ukousnutý maličký kousek horního okraje a vypadá trochu jako logo na laptopu od Applu, ze kterého Thalia pravidelně posílá poznámky do jednoho online fóra. Po celé ulici sedí lidé na chodnících a na střechách a dívají se na tu podívanou. Někteří odjeli s rodinami na druhý konec ostrova, kde Řecká astronomická společnost umístila dalekohledy.</p>
<p>„V kolik hodin to má vrcholit?“ zeptám se.</p>
<p>„Kolem půl jedenácté,“ odvětí Thalia. Nadzvedne brýle a podívá se na hodinky. „Ještě asi tak hodinu.“ Zamne si nadšeně ruce a vyťuká něco do klávesnice.</p>
<p>Sleduju ty dvě, Mamá s tmavými brýlemi a rukama protkanýma modrými žilkami sepnutýma na hrudi, a Thaliu, jak zuřivě buší do kláves a zpod vlněné čapky jí vykukují bílé vlasy.</p>
<p><emphasis>Vyklubal se z tebe dobrý člověk.</emphasis></p>
<p>Ležel jsem té noci předtím na gauči, myslel na to, co říkala Mamá, a myšlenky se mi zatoulaly k Madaline. Vzpomněl jsem si, jak mě jako chlapce deptaly všechny ty věci, které Mamá nedělala a ostatní matky ano. Nedržela mě za ruku, když jsme někam šli. Neposadila si mě na klín, nečetla pohádky na dobrou noc, nedala mi před spaním pusu na tvář. To všechno byla pravda. Ale celé ty roky jsem byl slepý vůči větší, důležitější pravdě, která ležela nepřiznaná a nedoceněná, pohřbená pod mými pocity křivdy: že mě má matka nikdy neopustila. Tohle byl její dar mně, neotřesitelné vědomí, že by mi nikdy neudělala to, co Madaline udělala Thalii. Byla to má matka a nikdy by mě neopustila. Tohle jsem prostě přijal jako fakt. Nepoděkoval jsem za to o nic víc, než jsem děkoval slunci, že na mě svítí.</p>
<p>„Podívejte!“ zvolá Thalia.</p>
<p>Náhle se všude kolem nás — na zemi, na zdech, na našem oblečení — objeví malé srpečky světla, a srpek slunce probleskuje mezi listím našeho olivovníku. Jeden srpek se leskne uvnitř mého hrnku, další mi tančí mezi tkaničkami bot.</p>
<p>„Ukaž mi ruce, Odie,“ řekne Thalia. „Honem!“</p>
<p>Mamá otevře ruce, dlaní nahoru. Thalia vytáhne z kapsy čtvereček uříznutého skla. Přidrží ho nad matčinýma rukama. Náhle se na vrásčité kůži na matčiných rukách zatřepotají malé srpkovité duhy. Otevře překvapením pusu.</p>
<p>„Podívej se na to, Markosi!“ vyhrkne Mamá a zubí se nadšením jako školačka. Ještě nikdy jsem ji neviděl smát se tak čistě, tak bezelstně.</p>
<p>Sedíme tam, všichni tři, a díváme se na ty chvějící se maličké duhy na matčiných rukách a já cítím smutek a starou bolest, jak mi svírají hrdlo.</p>
<p><emphasis>Vyklubal se z tebe dobrý člověk.</emphasis></p>
<p><emphasis>Jsem na tebe hrdá, Markosi.</emphasis></p>
<p>Je mi pětapadesát let. Celý život jsem čekal, až ta slova uslyším. Je už na tohle pozdě? Na nás? Promarnili jsme toho příliš, moc dlouhou dobu, Mamá a já? Jedna moje část si říká, že je lepší pokračovat tak, jak to bylo, dělat, že nevíme, jak špatně jsme se k sobě hodili. Je to tak méně bolestné. Možná lepší než tahle pozdní nabídka smíru. Tenhle křehký chvějící se záblesk toho, jaké to mezi námi mohlo být. Vyvolává to jen lítost, říkám si, a k čemu je lítost? Nic zpátky nevrátí. To, co jsme ztratili, je nenapravitelné.</p>
<p>A přesto, když matka řekne: „Není to krásné, Markosi?“ odpovím jí: „Je, Mamá. Je to krásné,“ a něco se ve mně otevře a já se natáhnu a vezmu matčinu ruku do své.</p>
</section>
<section>
<empty-line /><p> část devátá
<strong>Zima 2010</strong></p>
<p>Když jsem byla malá, mívali jsme s otcem každý večer takový rituál. Poté, co jsem odříkala jednadvacetkrát „ve jménu Alláha“ a on mě uložil do postele, posadil se vedle mě a palcem a ukazováčkem mi z hlavy vytahoval špatné sny. Jeho prsty mi přeskakovaly z čela ke spánkům, trpělivě hledaly za ušima, vzadu na hlavě, a pokaždé, když mi z mozku odstranil nějakou noční můru, udělal <emphasis>lup</emphasis> — jako když vytáhnete korek z lahve. Uschoval tyhle sny jeden po druhém do neviditelného pytle u sebe na klíně, a pevně zatáhl šňůrku. Pak důkladně pročesával vzduch okolo a hledal hezké sny, které by nahradily ty, co odstranil. Sledovala jsem ho, jak lehce naklonil hlavu, zamračil se a těkal očima ze strany na stranu, jako by se snažil zaslechnout nějakou vzdálenou hudbu. Zatajila jsem dech a čekala jsem na okamžik, kdy se otcův obličej roztáhne do širokého úsměvu a zaraduje se: <emphasis>Á, tady jeden je</emphasis>, pak podrží otevřené dlaně a nechá na nich sen přistát, jako když ze stromu pomalu s kroužením padá okvětní plátek. A pak mi jemně, jemňounce — protože otec říkal, že všechny dobré věci v životě jsou křehké a člověk o ně snadno přijde — přiložil ruce k obličeji a vetřel mi dlaněmi štěstí do čela.</p>
<p><emphasis>A o čem se mi tedy dneska bude zdát, Bábá?</emphasis> zeptala jsem se.</p>
<p><emphasis>Hm, dneska. No, dneska to bude neobyčejný sen</emphasis>, říkal pokaždé a pak mi ho pověděl. Na místě si vymyslel nějaký příběh. V jednom z těch snů, které mi dal, jsem se stala nejslavnější malířkou na světě. V jiném jsem byla královnou na kouzelném ostrově a měla jsem létající trůn. Jeden sen, co mi dal, byl o mém oblíbeném zákusku, želé. Kdybych chtěla, měla jsem moc proměnit mávnutím ruky všechno v želé — školní autobus, Empire State Building, Tichý oceán. Několikrát jsem zachránila planetu před zkázou tím, že jsem mávla rukou na dopadající meteor. Můj otec, který o svém otci nikdy moc nemluvil, říkal, že tuhle schopnost vyprávět příběhy zdědil po něm. Říkal, že když byl malý, otec mu občas řekl, ať se posadí — pokud měl náladu, což nebylo moc často — a vyprávěl mu příběhy plné <emphasis>džinů</emphasis> a víl a <emphasis>dévů</emphasis>.</p>
<p>Někdy jsme si to večer s otcem vyměnili. Bábá zavřel oči, já jsem mu přejížděla dlaněmi po obličeji, začala jsem u jeho čela, pak přes pichlavé strniště na tvářích a jeho hrubé kníry.</p>
<p><emphasis>A o čem se mi tedy dnes bude zdát?</emphasis> zašeptal a vzal mě za ruce. A už se usmíval. Protože věděl, jaký sen mu dám. Byl to pokaždé ten samý. Ten, kde leží odpoledne se svou sestrou pod kvetoucí jabloní a odpočívají. Slunce je hřeje na tváři a jeho světlo vykresluje stébla trávy a listí a shluky květů na stromě.</p>
<p>Byla jsem jedináček, často dost osamělý. Poté, co jsem se narodila, se mí rodiče, kteří se potkali v Pákistánu, když jim bylo oběma zhruba čtyřicet, rozhodli, že nebudou pokoušet osud podruhé. Pamatuju si, jak jsem závistivě hleděla na všechny děti v okolí a ve škole, které měly bratříčka nebo sestřičku. Vyvádělo mě z míry, jak se někteří z nich k sobě chovají, že si neuvědomují své štěstí. Chovali se jako divocí psi. Štípali se a bouchali, strkali se a zrazovali jeden druhého, jak mohli. A ještě se tomu smáli. Nemluvili spolu. Nechápala jsem to. Já jsem strávila větší část raného dětství touhou po sourozenci. To, co jsem si doopravdy přála, bylo dvojče, někdo, kdo by plakal vedle mě v kolébce, spal vedle mě, sál se mnou z matčina prsu. Někdo, koho bych mohla bezmezně a úplně milovat a v jehož obličeji bych se vždycky našla.</p>
<p>A tak se mou tajnou společnicí stala otcova mladší sestřička, Parí, kterou neviděl nikdo kromě mě. Byla to <emphasis>má</emphasis> sestra, ta, kterou jsem si vždycky přála, aby mi rodiče dali. Viděla jsem ji v zrcadle v koupelně, když jsme si ráno vedle sebe čistily zuby. Oblékaly jsme se spolu. Chodila se mnou do školy a seděla ve třídě vedle mě — když jsem se dívala dopředu na tabuli, koutkem oka jsem vždycky zahlédla její tmavé vlasy a bílý profil. O přestávce jsem ji brala s sebou na hřiště a cítila jsem za sebou její blízkost, když jsem sjížděla dolů po klouzačce nebo přelézala opičí dráhu. Po škole, když jsem seděla v kuchyni u stolu a kreslila si, ona si trpělivě něco čmárala poblíž, nebo tam stála a koukala se z okna, dokud jsem neskončila, a pak jsme vyběhly ven a skákaly přes švihadlo a naše identické stíny nadskakovaly na betonu.</p>
<p>Nikdo o mých hrách s Parí nevěděl. Dokonce ani otec. Byla mým tajemstvím.</p>
<p>Někdy, když nikdo nebyl nablízku, jsme jedly hroznové víno a povídaly si a povídaly — o hračkách, o tom, které křupky jsou nejchutnější, o kreslených seriálech, které máme rády, a o dětech ze školy, které rády nemáme, o tom, kteří učitelé jsou zlí. Měly jsme stejnou oblíbenou barvu (žlutou), oblíbenou zmrzlinu (z tmavých třešní), televizní pořad (<emphasis>Alf</emphasis>), a obě jsme chtěly být umělkyně, až vyrosteme. Samozřejmě že jsem si představovala, že vypadáme úplně stejně, protože jsme koneckonců byly dvojčata. Občas jsem ji skoro viděla — myslím doopravdy <emphasis>viděla</emphasis> — jen tak koutkem oka. Pokoušela jsem se ji nakreslit, a pokaždé jsem jí udělala tytéž trochu nestejnoměrné světlezelené oči, jako mám já, tytéž tmavé vlnité vlasy, stejné dlouhé ostře řezané obočí, které se téměř dotýkalo. Když se někdo zeptal, řekla jsem jim, že jsem nakreslila sama sebe.</p>
<p>Příběh o tom, jak můj otec přišel o svou sestru, byl pro mě stejně důvěrně známý jako příběhy, které mi matka vyprávěla o Prorokovi, příběhy, které jsem se naučila později, když mne rodiče zapsali do nedělní školy v mešitě v Haywardu. I přesto, jak dobře jsem ho znala, chtěla jsem každý večer znovu slyšet příběh o Parí, protože mě přitahovala jeho závažnost. Možná že to bylo proto, že jsme měly stejné jméno. Možná proto jsem cítila mezi námi určité spojení, nejasné, zahalené tajemstvím, ale nicméně skutečné. Ovšem bylo v tom víc než jen to. Cítila jsem, že se mě dotkla, jako bych i já byla poznamenaná tím, co se jí přihodilo. Měla jsem pocit, že jsme propojené nějakým neviditelným řádem, způsobem, který jsem zcela nechápala, víc než jen jmény, rodinnými vztahy, jako bychom dávaly dohromady nějakou skládačku.</p>
<p>Byla jsem si jistá, že když budu její příběh poslouchat dost pozorně, dozvím se něco i o sobě.</p>
<p><emphasis>Myslíš, že byl váš otec smutný? Že ji prodal?</emphasis></p>
<p><emphasis>Někteří lidé svůj smutek dobře skrývají, Parí. On takový byl. Nebylo to vidět, když se na něj člověk podíval. Byl to tvrdý muž. Ale myslím, ano, myslím, že uvnitř smutný byl.</emphasis></p>
<p><emphasis>A ty jsi?</emphasis></p>
<p>Otec se na mě usmál a povídá: <emphasis>Proč bych měl, když mám tebe?</emphasis> Ale už v tom věku jsem to na něm poznala. Měl to vepsané v obličeji, jako mateřské znaménko.</p>
<p>Celou tu dobu, co jsme si takhle povídali, se mi v hlavě přehrávala jedna představa. V ní jsem ušetřila všechny své peníze, neutratila jsem ani dolar za sladkosti nebo samolepky, a když jsem měla plné prasátko —, i když to vlastně nebylo prasátko, ale mořská panna sedící na kameni — rozbila jsem ho, dala jsem si veškeré peníze do kapsy a vydala jsem se najít otcovu sestřičku, ať už bude kdekoli, a až bych ji našla, koupila bych ji zpátky a přivedla ji k tatínkovi domů. Potěšila bych svého otce. Na světě nebylo nic, co bych si přála víc, než být tím, kdo ho zbaví jeho smutku.</p>
<p><emphasis>Tak o čem se mi bude dneska zdát?</emphasis> vyptával se Bábá.</p>
<p><emphasis>Vždyť už to víš.</emphasis></p>
<p>Znovu úsměv. <emphasis>Ano, vím to.</emphasis></p>
<p><emphasis>Bábá?</emphasis></p>
<p><emphasis>Hmm?</emphasis></p>
<p><emphasis>Byla to dobrá sestra?</emphasis></p>
<p><emphasis>Byla dokonalá.</emphasis></p>
<p>Políbil mě na tvář a urovnal mi peřinu kolem krku. U dveří, poté, co zhasnul světlo, se na chvíli zastavil.</p>
<p><emphasis>Byla dokonalá</emphasis>, řekl. <emphasis>Stejně jako ty.</emphasis></p>
<p>Pokaždé jsem počkala, až zavře dveře, pak jsem sáhla pod postel a vyndala druhý polštář a položila ho vedle svého. Každý večer jsem usínala a cítila, jak mi v hrudi bijí dvě srdce.</p>
<p>Když zahýbám z nájezdu na Old Oakland Road na dálnici, podívám se na hodinky. Už je po poledni. Bude mi trvat nejméně čtyřicet minut dostat se na letiště, pokud na stojedničce nebude žádná nehoda nebo práce na silnici. Na druhou stranu, je to <emphasis>přece jen</emphasis> mezinárodní let, takže bude muset projít přes celnici, čímž možná získám trochu času. Proklouznu doleva a vymáčknu z Lexusu skoro osmdesát mil za hodinu.</p>
<p>Vzpomenu si na jeden rozhovor s otcem, asi tak před měsícem, který představoval malý zázrak. Ta konverzace představovala prchavou bublinu normality, jako maličkou vzduchovou kapsu na temném hlubokém chladném dně oceánu. Zpozdila jsem se s obědem, a když jsem mu ho nesla, obrátil ke mně hlavu ze sklápěcího křesla a poznamenal, tím nejvlídnějším kritickým tónem, že jsem geneticky naprogramovaná na to, abych nebyla dochvilná. <emphasis>Jako tvá matka, dej Bůh spočinutí její duši.</emphasis></p>
<p><emphasis>Ale na druhou stranu</emphasis>, řekl s úsměvem, jako by mě chtěl ukonejšit, <emphasis>člověk musí mít někde nějakou chybu.</emphasis></p>
<p><emphasis>Takže tohle je tedy ta jediná symbolická chyba, kterou mi Bůh přidělil?</emphasis> řekla jsem a položila jsem mu do klína talíř s rýží a fazolemi. <emphasis>Notorickou nedochvilnost?</emphasis></p>
<p><emphasis>A udělal to s velkým zdráháním, měl bych dodat.</emphasis> Bábá mě vezme za ruce. <emphasis>Stvořil tě téměř dokonalou.</emphasis></p>
<p><emphasis>No, jestli chceš, moc ráda ti pár dalších chyb prozradím.</emphasis></p>
<p><emphasis>Takže ty sis je schovávala?</emphasis></p>
<p><emphasis>No, spousty. Pořád po ruce. Na dobu, kdy budeš starý a bezmocný.</emphasis></p>
<p><emphasis>Já ale už </emphasis>jsem<emphasis> starý a bezmocný.</emphasis></p>
<p><emphasis>Ale no tak. Teď zase chceš, abych tě litovala.</emphasis></p>
<p>Pustím si rádio, řeči, country, jazz, další řeči. Vypnu to. Jsem netrpělivá a nervózní. Natáhnu se pro mobil, který mám na sedadle spolujezdce. Zavolám domů a nechám si otevřený mobil na klíně.</p>
<p>„Haló?“</p>
<p>„<emphasis>Salám</emphasis>, Bábá. To jsem já.“</p>
<p>„Parí?“</p>
<p>„Ano, Bábá. Je doma s tebou a s Hectorem všechno v pořádku?“</p>
<p>„Ano. Je to báječný mladý muž. Uvařil nám vajíčka. Dali jsme si je na toustu. Kde jsi ty?“</p>
<p>„Jsem v autě,“ řeknu.</p>
<p>„Jedeš do restaurace? Dneska nemáš směnu, nebo ano?“</p>
<p>„Ne, jedu na letiště, Bábá. Někoho vyzvedávám.“</p>
<p>„Dobrá. Požádám tvou matku, aby nám udělala oběd,“ řekne. „Mohla by nám donést něco z restaurace.“</p>
<p>„Dobře, Bábá.“</p>
<p>K mé úlevě už se o ní znovu nezmíní. Ale jsou dny, kdy nedokáže přestat. <emphasis>Proč mi neřekneš, kde je, Parí? Má nějakou operaci? Nelži mi! Proč mi všichni lžou? Odjela někam? Je v Afghánistánu? Tak to já jedu taky! Pojedu do Kábulu a ty mě nezastavíš.</emphasis> A pořád dokola. Bábá popochází, pološílený úzkostí; já ho krmím výmysly a pak se ho snažím rozptýlit jeho sbírkou kutilských katalogů nebo něčím v televizi. Občas to zabere, ale někdy je vůči mým trikům odolný. Dělá si starosti, až se z toho rozpláče a je hysterický. Plácá se rukou do hlavy a houpe se dopředu a dozadu ve svém křesle, vzlyká, třesou se mu nohy, až mu nakonec musím dát jeden Ativan. Počkám, až se mu zastře zrak, a pak klesnu vyčerpaně do gauče, téměř bez dechu, sama taky se slzami na krajíčku. Toužebně se zahledím na domovní dveře a otevřený prostor za nimi, a chce se mi vyjít ven a jít pořád dál. A pak Bábá ze spánku zasténá a já se v mžiku vrátím zpátky a přetékám výčitkami svědomí.</p>
<p>„Mohla bych mluvit se Hectorem, Bábá?“</p>
<p>Slyším předávání sluchátka. V pozadí se ozývá nějaká soutěžní šou, mručení davů a pak potlesk.</p>
<p>„Nazdar, holka.“</p>
<p>Hector Juarez bydlí naproti přes ulici. Jsme už léta sousedi a během posledních pár roků jsme se spřátelili. Chodí k nám párkrát týdně, dáme si spolu nějaké jídlo z bufetu a díváme se pozdě do noci na blbosti v televizi, většinou na reality show. Žvýkáme studenou pizzu a kroutíme s morbidním zaujetím hlavou nad dováděním a výbuchy hněvu na obrazovce. Hector býval mariňák, nasazený v jižním Afghánistánu. Před pár lety ho ošklivě zranili při výbuchu improvizovaného výbušného zařízení. Když se konečně vrátil z nemocnice pro veterány, přišli všichni lidé z celého bloku. Jeho rodiče vyvěsili před domem transparent s nápisem <emphasis>Vítej doma, Hectore</emphasis>, s balónky a spoustou květin. Všichni tleskali, když jeho rodiče přijížděli k domu. Několik sousedů upeklo koláče. Lidé mu děkovali, za jeho službu. Říkali: <emphasis>Buď teď silný. Bůh ti žehnej.</emphasis> Hectorův otec Cesar přišel pár dní poté k nám domů a nainstalovali jsme stejnou rampu pro kolečkové křeslo, jakou Cesar udělal i před svým domem, až ke vstupním dveřím, nad kterými visí americká vlajka. Pamatuju si, že když jsme spolu pracovali na tom nájezdu, cítila jsem potřebu se Cesarovi omluvit za to, co se Hectorovi stalo v rodné zemi mého otce.</p>
<p>„Ahoj,“ řeknu. „Napadlo mě, že vás zkontroluju.“</p>
<p>„Tady všechno dobrý,“ Hector na to. „Najedli jsme se. Koukáme na televizní soutěže. Pak budou dávat souboj rodin.“</p>
<p>„Jejda. Promiň.“</p>
<p>„Proč, <emphasis>mija</emphasis>? Bavíme se dobře. Že jo, Abe?“</p>
<p>„Dík za ty vajíčka,“ řeknu.</p>
<p>Hector trošku ztiší hlas. „No, vlastně to byly palačinky. Ale víš co? Hrozně mu chutnaly. Snědl čtyři na sobě.“</p>
<p>„Jsem ti zavázaná.“</p>
<p>„Jo, holka, vážně se mi líbí ten tvůj nový obraz. Ten s tím dítětem v tom legračním klobouku. Abe mi ho ukazoval. A byl pěkně pyšný. A já na to, k sakru! Taky že bys <emphasis>měl</emphasis> bejt pyšnej, člověče.“</p>
<p>Usměju se a přejedu do vedlejšího pruhu, aby mě mohlo předjet auto, které se na mě zezadu tlačí. „Tak už možná vím, co ti dát k Vánocům.“</p>
<p>„Připomeň mi, proč že se <emphasis>nemůžeme</emphasis> vzít?“ řekne Hector. Slyším v pozadí, jak Bábá protestuje, a Hector dá sluchátko stranou a směje se. „Dělám si legraci, Abe. Uklidni se. Vždyť jsem mrzák.“ A pak ke mně: „Myslím, že po mně tvůj otec zrovna vrhl svůj skrytý paštunský pohled.“</p>
<p>Připomenu mu, aby dal otci jeho ranní prášky, a zavěsím.</p>
<p>Je to jako vidět fotku někoho z rádia, ten člověk nikdy nevypadá tak, jak jste si ho v duchu představovali, když jste jeho hlas poslouchali v autě. Především je stará. Nebo postarší. To jsem samozřejmě věděla. Spočítala jsem si to a odhadovala jsem, že jí bude něco málo přes šedesát. Jenže je těžké spojit si tu štíhlou šedovlasou ženu s tím malým děvčátkem, které jsem si vždycky představovala, s tou tříletou holčičkou s kudrnatými vlasy a protáhlým obočím, které se jako to moje skoro spojuje. A je vyšší, než jsem si ji představovala. Je to poznat, i když zrovna sedí, na lavičce poblíž stánku se sendviči, a nesměle se rozhlíží, jako by byla ztracená. Má úzká ramena a útlou postavu, příjemný obličej, vlasy stažené dozadu háčkovanou čelenkou. Má nefritové náušnice, vybledlé džíny, dlouhý lososový svetr a kolem krku omotaný žlutý šátek s ledabylou evropskou elegancí. Ve svém posledním mailu mi psala, že si ho vezme, abych ji snadno našla.</p>
<p>Ještě mě nezahlédla a já na chvilku otálím mezi cestujícími, kteří tlačí vozíky s kufry po terminálu, a šoféry limuzín, kteří drží v rukou cedule se jmény klientů. Srdce mi buší uvnitř hrudi a říkám si <emphasis>To je ona. Tohle je ona. To je vážně ona.</emphasis> Pak se naše pohledy setkají a její pohled se rozzáří poznáním. Zamává.</p>
<p>Setkáme se u lavičky. Zazubí se a mně se roztřesou kolena. Usmívá se úplně stejně jako Bábá — až na tu mezeru mezi horními zuby, velkou jako zrnko rýže — na levé straně trochu křivě, to, jak se jí zmáčkne celý obličej, až skoro zavře oči, to, jak jen docela maličko nakloní hlavu. Vstane a já si všimnu jejích rukou, deformovaných kloubů na prstech, prstů odkloněných na prvním kloubu směrem od palce, bulek na zápěstí velikosti cizrnových zrn. Cítím, jak se mi sevře žaludek, jak to vypadá bolestivě.</p>
<p>Obejmeme se a ona mě políbí na tváře. Má pleť jemnou jako plsť. Když od sebe ustoupíme, drží mě nataženýma rukama za ramena a dívá se mi do obličeje, jako by zkoumala nějaký obraz. Má zvlhlé oči. Jsou plné štěstí.</p>
<p>„Omlouvám se, že jsem tu pozdě.“</p>
<p>„To nic,“ odvětí. „Konečně jsem s tebou! Jsem tak ráda“ — <emphasis>To níc. Konešně sem z tebó!</emphasis> Její francouzský přízvuk je ještě silnější, než jak zněl v telefonu.</p>
<p>„Taky jsem moc ráda,“ řeknu. „Jaký byl let?“</p>
<p>„Vzala jsem si prášek, jinak nemůžu spát. Zůstanu celou dobu vzhůru. Protože jsem příliš šťastná a příliš vzrušená.“ Upírá na mě zářivý úsměv — jako by se bála, že to kouzlo pomine, když se podívá jinam — až se nakonec nad námi ozve výzva, že cestující mají hlásit případná zavazadla ležící bez dozoru, a výraz v jejím obličeji trochu zesmutní.</p>
<p>„Už Abdulláh ví, že přijedu?“</p>
<p>„Říkala jsem mu, že přivezu návštěvu,“ odpovím.</p>
<p>Když se usadíme v autě, pokradmu se na ni dívám. Je to tak hrozně divné. Je v tom cosi neskutečného, že Parí Wahdatíová sedí v mém autě, jen pár centimetrů ode mě. V jeden moment ji vidím naprosto jasně — se žlutým šátkem kolem krku, krátké jemné vlásky vykukující vpředu zpod čelenky, kávově zbarvené mateřské znaménko pod levým uchem — a vzápětí jsou její rysy zahalené jakýmsi závojem, jako bych na ni koukala skrz zakalené brýle. Mám letmý pocit závrati.</p>
<p>„Jsi v pořádku?“ zeptá se, když na mě pohlédne při zapínání bezpečnostního pásu.</p>
<p>„Pořád mám pocit, že někam zmizíš.“</p>
<p>„Prosím?“</p>
<p>„To jen… že je to trochu neuvěřitelné,“ zasměju se nervózně. „Že doopravdy existuješ. Že jsi opravdu tady.“</p>
<p>S úsměvem přikývne. „Á, pro mě taky. I pro mě je to zvláštní. Víš, za celý život jsem nepotkala nikoho, kdo by měl stejné jméno jako já.“</p>
<p>„To já taky ne.“ Otočím klíčkem v zapalování. „Takže, pověz mi o svých dětech.“</p>
<p>Když vyjíždíme z parkoviště, vypráví mi o nich a používá jejich jména, jako bych je znala celý život, jako bych s jejími dětmi vyrůstala, chodili jsme spolu na rodinné pikniky a jezdili na společné dovolené k moři, dělali si náhrdelníky z mušlí a zahrabávali jeden druhého do písku.</p>
<p>Přeju si, aby to tak bývalo bylo.</p>
<p>Povídá mi o svém synovi Alainovi — „a tvém bratranci“, dodá — a jeho ženě Aně, kterým se narodilo páté dítě, holčička, a přestěhovali se do Valencie, kde si koupili dům. „<emphasis>Finalement</emphasis>, ještě že už se odstěhovali z toho hrozného bytečku v Madridu!“ Její prvorozené dítě, Isabelle, která píše hudbu pro televizní pořady, dostala zakázku na svou první hudbu k filmu. A Isabellin manžel Albert je teď šéfkuchařem uznávané pařížské restaurace.</p>
<p>„Vy jste také měli restauraci, ne?“ zeptá se. „Myslím, že jsi mi to psala v e-mailu.“</p>
<p>„No, moji rodiče mívali. Byl to vždycky otcův sen, mít restauraci. Pomáhala jsem mu ji vést. Ale museli jsme ji před pár lety zavřít. Poté, co matka zemřela a Bábá přestal být… schopný.“</p>
<p>„Ach, to je mi líto.“</p>
<p>„To není třeba. Já nejsem na práci v restauraci ta pravá.“</p>
<p>„Jistěže nejsi. Ty jsi umělkyně.“</p>
<p>Říkala jsem jí, když jsme spolu poprvé mluvily a ona se mě ptala, co dělám, že sním o tom, že jednoho dne budu studovat uměleckou školu.</p>
<p>„Vlastně jsem teď něco, čemu se říká <emphasis>přepisovatelka</emphasis>.“</p>
<p>Soustředěně poslouchá a já jí vysvětluji, že pracuju pro firmu, která zpracovává data pro velké společnosti z žebříčku Fortune 500. „Píšu pro ně formuláře. Brožury, příjmové doklady, seznamy zákazníků, seznamy e-mailových adres a podobné věci. Člověk hlavně musí umět psát na počítači. A je to slušně placené.“</p>
<p>„Aha,“ řekne. Zamyslí se, a pak se zeptá: „A baví tě to, dělat tuhle práci?“</p>
<p>Cestou na jih míjíme Redwood City. Natáhnu se přes ni a ukážu ven okénkem u spolujezdce. „Vidíš tu budovu? Tu vysokou s modrou cedulí?“</p>
<p>„Ano?“</p>
<p>„Tam jsem se narodila.“</p>
<p>„<emphasis>Ah, bon?</emphasis>“ Ohlédne se, když ji mineme. „Máš štěstí.“</p>
<p>„Jak to?“</p>
<p>„Že víš, odkud jsi.“</p>
<p>„Asi jsem nad tím nikdy moc nepřemýšlela.“</p>
<p>„<emphasis>Bah</emphasis>, samozřejmě že ne. Ale je důležité to vědět, znát své kořeny. Vědět, kde jsi jako člověk začala. Když to nevíš, tvůj vlastní život ti nepřipadá skutečný. Je jako hádanka. <emphasis>Vous</emphasis> <emphasis>comprenez?</emphasis> Jako kdyby ti utekl začátek příběhu a ty ses ocitla uprostřed a snažila se ho pochopit.“</p>
<p>Představuju si, jak se asi poslední dobou cítí Bábá. Se životem, v němž se začínají objevovat mezery. Každý den je matoucím příběhem, hádankou, se kterou se musí vyrovnat.</p>
<p>Ujedeme pár mil beze slova.</p>
<p>„Jestli mě má práce baví?“ řeknu. „Jednoho dne jsem přišla domů a zjistila, že do kuchyňského dřezu teče voda. Na zemi bylo rozbité sklo a plynový hořák zůstal zapnutý. A v tu chvíli mi došlo, že ho nemůžu nechávat samotného. A protože jsem si nemohla dovolit pečovatele, který by bydlel s námi, hledala jsem práci, kterou bych mohla dělat z domova. Jestli mě ‚baví‘, to nehrálo moc velkou roli.“</p>
<p>„A umělecká škola může počkat.“</p>
<p>„To musí.“</p>
<p>Bojím se, že mi teď řekne, jaké má Bábá štěstí, že má takovou dceru, ale k mé úlevě jen přikývne, za což jsem jí vděčná, a dívá se na míhající se dálniční značky. Ale jiní lidé — obzvlášť Afghánci — neustále poukazují na to, jaké má Bábá štěstí a jakým jsem pro něj požehnáním. Mluví o mně s obdivem. Dělají ze mě světici, dceru, která se hrdinně vzdala jakéhosi zářného, snadného života a privilegií, aby mohla zůstat doma a starat se o svého otce. <emphasis>Ale nejdřív o matku</emphasis>, říkají a z jejich hlasu, mám dojem, zaznívá soucit. <emphasis>Všechny ty roky, co se starala o ni. Takové potíže to byly. A teď otec. Nikdy nebyla kdovíjak pohledná, ale nápadníka měla. Američana, dělal do solární energie. Měla se za něj provdat. Ale neudělala to. Kvůli nim. Tolik toho obětovala. Ach, každý rodič by měl mít takovou dceru. </emphasis>Gratulují mi k mé radostné povaze. Podivují se nad mou odvahou a vznešeností, jako se lidé podivují nad tím, když někdo překoná znetvoření nebo třeba ochromující vadu řeči.</p>
<p>Já se ale v téhle verzi příběhu nepoznávám. Třeba někdy ráno vidím, jak Bábá sedí na kraji postele, pokukuje po mně tím svým uslzeným pohledem, netrpělivě čeká, až mu natáhnu ponožky na jeho suché kropenaté nohy, zamručí moje jméno a nasadí nějaký infantilní výraz. Nakrčí nos způsobem, při kterém vypadá jako nějaký děsivý hlodavec, a já nesnáším, když se takhle tváří. Nesnáším ho za to, že je takový. Nesnáším ho za to, že zúžil obzory mé existence, že je důvodem toho, že mi má nejlepší léta utíkají. Jsou dny, kdy chci být volná, osvobodit se od jeho nedůtklivosti a jeho požadavků. Žádná světice nejsem.</p>
<p>Sjedu na Thirteenth Street. Ještě pár mil, pak zabočím k našemu domu na Beaver Creek Court a vypnu motor.</p>
<p>Parí se dívá z okna na náš jednopatrový dům, dveře od garáže s olupujícím se nátěrem, olivově zelené lemování oken, dva laciné kamenné lvy, každého z jedné strany dveří — neměla jsem to srdce se jich zbavit, protože Bábá je miluje, i když pochybuju, že by si toho všiml. Bydlíme v tomhle domě už od roku 1989, kdy mi bylo sedm. Nejdřív jsme si ho pronajímali a Bábá ho pak v roce 1993 od majitele koupil. V tomhle domě zemřela má matka, jednoho slunečného rána o Vánocích, na nemocniční posteli, kterou jsem jí dala do pokoje pro hosty, kde strávila poslední tři měsíce svého života. Požádala mě, abych ji do toho pokoje přesunula kvůli výhledu. Říkala, že jí zlepšuje náladu. Ležela na posteli, s nohama oteklýma a šedivýma, a celé dny koukala z okna do slepé uličky před domem, na dvorek lemovaný japonskými javory, které tam rok předtím zasadila, na květinový záhon ve tvaru hvězdy, široký pruh trávníku, který přetínala úzká cestička z oblázků, na úbočí hor v dálce a sytě zlatavou barvu, kterou jim propůjčovalo polední slunce.</p>
<p>„Jsem hrozně nervózní,“ řekne tiše Parí.</p>
<p>„To je pochopitelné,“ řeknu jí. „Už je to padesát osm let.“</p>
<p>Dívá se na své ruce složené v klíně. „Skoro nic si o něm nepamatuju. To, co si pamatuju, není obličej ani hlas. Jen to, že v mém životě vždycky něco chybělo. Něco dobrého. Něco… Ach, já nevím, co říct. To je všechno.“</p>
<p>Přikývnu. Radši jí neříkám, jak moc jí rozumím. Téměř se jí zeptám, jestli někdy necítila náznak toho, že existuju.</p>
<p>Hraje si s roztřepenými konci svého šátku. „Myslíš, že je možné, že si mě bude pamatovat?“”</p>
<p>„Chceš slyšet pravdu?“</p>
<p>Podívá se mi pátravě do obličeje. „Samozřejmě že ano.“</p>
<p>„Nejspíš bude lepší, když nebude.“ Myslím na to, co mi řekl doktor Bašírí, který byl dlouhá léta lékařem mých rodičů. Říkal, že Bábá potřebuje rutinu, řád. Co nejméně překvapení. <emphasis>Pocit předvídatelnosti.</emphasis></p>
<p>Otevřu dveře na své straně auta. „Nevadilo by ti počkat minutku v autě? Pošlu svého kamaráda domů a pak se můžeš setkat s Bábá.“</p>
<p>Dá si ruku přes oči a já nečekám, jestli se rozpláče.</p>
<p>Když mi bylo jedenáct, jely všechny šesté třídy naší základní školy na dvoudenní exkurzi do akvária v Monterey Bay. Celý týden před tím pátkem mí spolužáci nemluvili o ničem jiném, v knihovně, i když jsme si hráli o přestávce. O tom, jaká to bude zábava, až akvárium ten večer zavře a oni budou moct pobíhat po expozicích v pyžamu, mezi kladivouny, rejnoky, vřetenkami a olihněmi. Naše učitelka, paní Gillespieová, nám říkala, že po akváriu budou rozestavěné stoly na večeři a že si studenti budou moci vybrat toust s burákovým máslem a želé, nebo těstoviny se sýrem. <emphasis>A jako zákusek si můžete dát brownie, nebo vanilkovou zmrzlinu</emphasis>, říkala. Žáci zalezou ten večer do svých spacích pytlů a budou poslouchat, jak jim učitelé budou číst před spaním, a pak pomalu usnou mezi těmi mořskými koníky a sardinkami a žraloky tygřími, kteří budou proplouvat mezi dlouhými listy pohupujících se chaluh. Ve čtvrtek už byla celá třída úplně natěšená. I ti, kdo normálně zlobili, se snažili chovat co nejlépe, protože se báli, že by se mohli připravit o výlet do akvária.</p>
<p>Pro mě to bylo trochu jako dívat se na napínaný film s vypnutým zvukem. Cítila jsem se stranou vší té radosti, odříznutá od slavnostní nálady — stejně jako vždycky v prosinci, když mí spolužáci odcházeli domů k jedličkám a punčochám visícím nad krbem a horám dárků. Řekla jsem paní Gillespieové, že nepojedu. Když se zeptala proč, řekla jsem, že ta exkurze připadá na jeden muslimský svátek. Nejsem si jistá, že mi věřila.</p>
<p>Ten večer, kdy byl výlet, jsem zůstala doma s rodiči a dívali jsme se na <emphasis>To je vražda, napsala</emphasis>. Snažila jsem se soustředit na televizi a nemyslet na tu exkurzi, ale myšlenky se mi pořád rozbíhaly. Představovala jsem si své spolužáky v tu samou chvíli, v pyžamech, s baterkami v rukou a s čelem přitisknutým na sklo obrovské nádrže s úhoři. Cítila jsem, jak se mi v hrudi cosi svírá, a poposedla jsem si na gauči. Bábá, opřený zády o opěradlo, si hodil do pusy pražený burák a zasmál se něčemu, co pronesla Angela Lansburyová. Všimla jsem si, že mě matka, která seděla vedle něj, pozorně sleduje se zachmuřeným výrazem, ale když se naše pohledy setkaly, rychle vyjasnila tvář a usmála se — byl to kradmý, tajný úsměv — a já jsem se přiměla taky se usmát. Té noci se mi zdálo, že jsem na pláži, stojím po pás v oceánu a voda, která má bezpočet odstínů zelené a modré, nefritové, safírové, smaragdové a tyrkysové, se mi jemně pohupuje kolem boků. Pod mýma nohama proplouvala hejna ryb, jako by ten oceán byl mým vlastním soukromým akváriem. Otíraly se mi o prsty na nohou a lechtaly mě na lýtkách, tisíce lesknoucích se barevných šipek, míhajících se po bílém písku.</p>
<p>Tu neděli měl pro mě Bábá překvapení. Zavřel na ten den restauraci — což téměř nikdy nedělal — a odjeli jsme spolu autem do akvária v Monterey. Bábá celou cestu nadšeně mluvil. Jak si to užijeme. Jak se moc těší hlavně na to, až uvidí všechny ty žraloky. A co si dáme k obědu? Když mluvil, vzpomínala jsem na to, když jsem byla malá a on mě brával do maličké zoo v Kelley Parku, kde si děti mohly pohladit zvířátka, a do japonské zahrady vedle ní, podívat se na kapry koi, a jak pojmenovával všechny ty ryby a já jsem se ho pořád držela za ruku a říkala jsem si, že nikdy, dokud budu žít, nebudu potřebovat nikoho jiného.</p>
<p>V akváriu jsem energicky procházela mezi expozicemi a snažila jsem se co nejlépe odpovídat na otcovy otázky ohledně různých druhů ryb, které jsem poznala. Ale bylo tam moc světla a hluku a v zajímavých expozicích bylo přelidněno. Bylo to úplně jiné, než jaké to v mých představách bylo ten večer při exkurzi. Musela jsem se přemáhat. Vyčerpávala mě snaha užívat si to. Cítila jsem, jak mě začíná bolet břicho, a když jsme se tam šourali dokola asi hodinu, šli jsme pryč. Cestou domů se na mě Bábá v autě pořád ohlížel s ublíženým výrazem, jako by se chystal něco říct. Cítila jsem, jak na mě pohledem naléhá. Předstírala jsem, že spím.</p>
<p>Následujícího roku všechna děvčata v mém věku nosila oční stíny a lesk na rty. Chodily na koncerty Boyz II Men, školní tancovačky a skupinová rande do zábavního parku Great America, kde pištěly při prudkém klesání a ve vývrtkách na horské dráze. Spolužáci a spolužačky chodili na basketball a dělat roztleskávačky. Bledá, pihovatá dívka, která seděla při španělštině za mnou, chodila do plaveckého týmu a jednoho dne, když jsme si po zvonění uklízely lavice, jen tak navrhla, abych to taky zkusila. Ona tomu nerozuměla. Mí rodiče by se cítili poníženě, kdybych nosila plavky na veřejnosti. Ne že bych chtěla. Byla jsem hrozně nesvá ze svého těla. Od pasu nahoru jsem byla štíhlá, ale od pasu dolů nepoměrně a nápadně silnější, jako by přitažlivost stáhla celou váhu do dolní poloviny mého těla. Vypadala jsem, jako by mě poskládalo nějaké dítě, které si hrálo jednu z těch stolních her, kde dáváte k sobě části těla, nebo je ještě radši složíte tak, aby se k sobě nehodily, aby se všichni pořádně zasmáli. Matka říkala, že mám „silné kosti“. Její matka prý mívala stejnou postavu. Nakonec s tím přestala, protože dospěla k závěru, že to asi není to, co o sobě chce dívka slyšet — že má silné kosti.</p>
<p>Přemlouvala jsem Bábá, aby mě nechal zkusit hrát ve volejbalovém týmu, ale on mě objal a zlehka mi vzal hlavu do dlaní. Kdo by mě vozil na tréninky? argumentoval. Kdo by mě vozil na zápasy? <emphasis>Ach Parí, přál bych si, abychom měli takový luxus jako rodiče tvých kamarádek, ale matka a já musíme nějak vydělávat na živobytí. Nedopustím, abychom byli znovu na podpoře. Rozumíš tomu, lásko moje. Já vím, že rozumíš.</emphasis></p>
<p>Navzdory potřebě vydělávat na živobytí si ale Bábá našel čas, aby mě vozil do Campbellu na hodiny perštiny. Každé úterý odpoledne po vyučování ve škole jsem seděla na hodině perštiny, jako ryba, kterou přinutili plavat proti proudu, a snažila jsem se, proti své přirozenosti, naučit vést pero zprava doleva. Prosila jsem Bábá, aby ty lekce perštiny ukončil, ale odmítl. Říkal, že později ocením ten dar, který mi dává. Říkal, že jestli je kultura domem, pak jazyk je klíčem k jejím hlavním dveřím, ke všem místnostem uvnitř. Bez ní, říkal, skončíš svéhlavá, bez pořádného domova a legitimní identity.</p>
<p>A pak v neděli jsem si vždycky nandala bílý bavlněný šátek a on mě vysadil u mešity v Haywardu, kam jsem chodila na lekce Koránu. Místnost, kde jsme se učily — asi tucet dalších afghánských dívek a já — byla maličká, bez klimatizace, a byla cítit špinavým prádlem. Okna byla úzká, hodně vysoko, jako to vždycky mívají vězeňské cely ve filmech. Paní, která nás učila, byla manželkou jednoho hokynáře ve Fremontu. Nejradši jsem měla, když nám vyprávěla příběhy o Prorokově životě, které mi připadaly zajímavé — jak prožil dětství na poušti, jak se mu v jeskyni zjevil archanděl Gabriel a nařídil mu recitovat verše, jak všechny, kdo se s ním setkali, upoutala jeho laskavá a rozzářená tvář. Jenže většinu času strávila tím, že procházela dlouhatánský seznam, varovala nás před všemi těmi věcmi, kterým se za každou cenu musíme jako ctnostné mladé muslimské dívky vyhnout, jinak nás zkazí západní kultura: chlapcům — to především a v první řadě —, pak také rapové hudbě, Madonně, <emphasis>Melrose Place</emphasis>, šortkám, tanci, plavání na veřejnosti, dělání roztleskávaček, alkoholu, slanině, čabajce, burgerům, které nejsou <emphasis>halal</emphasis>, a celé spoustě dalších věcí. Seděla jsem na zemi, potila jsem se v tom horku, brněly mě nohy a přála jsem si, abych si mohla z hlavy sundat ten šátek, jenže to se samozřejmě v mešitě nesmí. Dívala jsem se nahoru k těm okénkům, ale byl tudy vidět jen maličký kousek nebe. Toužila jsem po chvíli, kdy z mešity vyjdu, kdy mi do obličeje zavane čerstvý vítr, a pokaždé jsem cítila, jak se mi v hrudi něco uvolňuje, jako když se rozváže nepohodlný uzel.</p>
<p>Ale až do té chvíle pro mě bylo jedinou možností úniku povolit otěže své mysli. Čas od času jsem se přistihla, jak myslím na Jeremyho Warwicka, který se mnou chodil na matematiku. Jeremy měl lakonické modré oči a bělošské afro. Byl uzavřený a přemýšlivý. Hrál na kytaru v jedné garážové kapele — na každoroční školní talentové šou zahráli zběsilou verzi písně „House of the rising sun“. Ve třídě jsem seděla kousek nalevo o čtyři místa za Jeremym. Občas jsem si představovala, jak se líbáme, jak mi položí ruce zezadu na krk a má obličej tak blízko u mě, že zakrývá celý svět. Rozléval se mi po těle takový pocit, jako by se mi na břiše a končetinách třepetalo teplé pírko. Samozřejmě že se to nikdy nemohlo stát. <emphasis>My</emphasis> jsme se nikdy nemohli stát, Jeremy a já. Jestli měl vůbec nějaké sebemenší ponětí o tom, že existuju, nedal to nijak najevo. Což bylo vlastně jedno. Takhle jsem aspoň mohla předstírat, že jediným důvodem, proč nejsme spolu, je, že se mu nelíbím.</p>
<p>V létě jsem vždycky pracovala v restauraci rodičů. Když jsem byla mladší, moc ráda jsem utírala stoly, pomáhala urovnat talíře a příbory, poskládat papírové ubrousky, dát do vázičky uprostřed každého stolu jednu červenou gerberu. Dělala jsem, jako že jsem pro rodinný podnik nepostradatelná, že by se restaurace rozpadla, kdybych nezajistila, aby byly všechny slánky a pepřenky plné.</p>
<p>Když jsem byla na střední, dny v Abe’s Kabob House byly vleklé a horké. Většina lesku, kterou pro mne věci v restauraci měly v dětství, už vyprchala. Vrčící automat na limonádu v rohu, vinylové ubrusy, flekaté plastové kelímky, laciné názvy jídel na laminovaných jídelních lístcích — <emphasis>Karavana kebab</emphasis>, <emphasis>Khyber pass pilaf</emphasis>, <emphasis>kuře hedvábné cesty</emphasis> — špatně zarámovaný plakát afghánské dívky z <emphasis>National Geographicu</emphasis>, té s těma očima — jako by někdo vydal nějaké nařízení, že její oči na vás musejí zírat ze zdi v každé afghánské restauraci. Vedle toho plakátu Bábá pověsil olejomalbu, kterou jsem dělala v sedmé třídě a na které byly velké minarety v Herátu. Pamatuju si ten pocit pýchy a slávy, když ten obraz pověsil, když jsem sledovala, jak zákazníci jedí své jehněčí kebaby pod mým uměleckým dílem.</p>
<p>V době oběda jsme s matkou pobíhaly tam a zpátky z kuchyně plné kořeněného kouře ke stolům, kde jsme obsluhovaly kancelářské pracovníky a zaměstnance města a policisty, a Bábá pracoval u kasy — Bábá s umaštěnou bílou košilí, s hustými šedými chlupy na hrudi, které mu vykukovaly přes rozepnutý horní knoflík, a silným chlupatým předloktím. Bábá celý zářil a radostně mával na každého zákazníka. <emphasis>Dobrý den, pane! Dobrý den, madam! Vítejte v Abe’s Kabob House. Já jsem Abe. Mohu si zapsat vaši objednávku?</emphasis> Zaráželo mě, jak si vůbec neuvědomoval, že vypadá jako nějaký trhlý středovýchodní poskok z nějakého sitkomu. A pak, s každým jídlem, které jsem servírovala, Bábá ještě přidal zazvonění na starý měděný zvonec. Začalo to, myslím, jako takový vtip, ten zvonec, který Bábá pověsil na háček na zdi za pokladnou. Každý obsloužený stůl teď vítal srdečný jasný zvuk měděného zvonu. Stálí zákazníci na něj byli zvyklí — už ho skoro ani nevnímali — a noví zákazníci to většinou připisovali k excentrickému kouzlu toho místa, i když se občas vyskytly stížnosti.</p>
<p><emphasis>Ty už nechceš zvonit na zvonek</emphasis>, zeptal se Bábá jednou večer. Bylo to během jarního čtvrtletí mého posledního roku na střední. Seděli jsme v autě před restaurací, poté co jsme zavřeli, a čekali na matku, která si uvnitř zapomněla své prášky proti překyselení žaludku a musela si pro ně doběhnout. Bábá se tvářil ponuře. Celý den měl špatnou náladu. Na nákupní třídu lehce mrholilo. Bylo už pozdě a parkoviště bylo prázdné, až na pár aut u KFC drive-thru a jednoho pickupu zaparkovaného před čistírnou. Uvnitř seděli dva chlápci a z oken stoupal proužek kouře.</p>
<p><emphasis>Byla to větší zábava, když jsem to nemusela dělat</emphasis>, odvětila jsem.</p>
<p><emphasis>Nejspíš jako všechno</emphasis>. Ztěžka vzdychl.</p>
<p>Pamatuju si, jak nadšená jsem jako malá bývala z toho, když mě Bábá zvedl do výšky a nechal na zvonek zazvonit. Když mě pak zase postavil na zem, obličej mi svítil štěstím a hrdostí.</p>
<p>Bábá zapnul v autě topení a založil ruce.</p>
<p><emphasis>Do Baltimoru je daleko.</emphasis></p>
<p><emphasis>Můžeš kdykoli přiletět na návštěvu, </emphasis>řekla jsem zvesela. <emphasis></emphasis></p>
<p><emphasis>Kdykoli přiletět na návštěvu</emphasis>, zopakoval poněkud posměšně. <emphasis>Já se živím vařením kebabů, Parí.</emphasis></p>
<p><emphasis>Tak přijedu na návštěvu já.</emphasis></p>
<p>Bábá ke mně obrátil oči a vrhl na mě ustaraný pohled. Jeho melancholie byla jako temnota venku, která se tlačila do oken.</p>
<p>Už měsíc jsem každý den kontrolovala naši schránku na dopisy, srdce se mi naplnilo nadějí pokaždé, když u chodníku zastavilo doručovací auto. Donesla jsem poštu dovnitř, zavřela oči a pomyslela si: <emphasis>Tohle by mohlo být ono</emphasis>. Otevřela jsem oči a prolétla složenky a kupóny a letáky. A pak, ve čtvrtek, týden předtím, jsem roztrhla obálku a nalezla slova, na která jsem čekala: <emphasis>S radostí Vám oznamujeme, že…</emphasis></p>
<p>Vyskočila jsem na nohy. Vykřikla jsem — skutečný křik, který mi vylétl z hrdla, až mi zaslzely oči. Téměř okamžitě mi v mysli vyvstala představa: vernisáž v galerii, já oblečená do něčeho jednoduchého, černého, elegantního, obklopená mecenáši a kritiky se svraštělými čely, usmívám se a odpovídám na jejich otázky a před mými plátny postávají shluky obdivovatelů. Po galerii se vznáší číšníci v bílých rukavičkách a nalévají víno, nabízejí malé jednohubky z lososa s koprem nebo chřest zabalený do listového těsta. Zažívám jeden z těch náhlých přívalů euforie, takový ten, kdy popadnete cizí lidi a tančíte s nimi nadšeně kolem.</p>
<p><emphasis>Dělám si starosti o tvou matku</emphasis>, řekl Bábá.</p>
<p><emphasis>Budu volat každý večer, slibuju. Ty víš, že budu.</emphasis></p>
<p>Bábá přikývl. Listí javorů u vjezdu na parkoviště se rozvlnilo náhlým poryvem větru.</p>
<p><emphasis>Přemýšlela jsi trochu o tom, o čem jsme se bavili?</emphasis></p>
<p><emphasis>Myslíš nástavbu?</emphasis></p>
<p><emphasis>Jen na rok, nebo na dva. Aby měla čas si na tu myšlenku zvyknout. Pak by ses mohla přihlásit znovu.</emphasis></p>
<p>Otřásl mnou náhlý hněv. <emphasis>Bábá, tihle lidé si prohlédli výsledky a přepisy mých testů, pak si prošli ukázky mé práce a zaujala je natolik, že mě nejen přijali, ale nabídli mi i stipendium. Tohle je jedna z nejlepších uměleckých škol v zemi. Není to škola, jakou by člověk odmítl. Druhou takovou šanci už člověk nedostane.</emphasis></p>
<p><emphasis>To je pravda</emphasis>, řekl a narovnal záda. Dýchl si do dlaní, aby si je zahřál. <emphasis>Samozřejmě že to chápu. Samozřejmě že mám za tebe velkou radost.</emphasis> Viděla jsem v jeho obličeji ten vnitřní zápas. I strach. Nejen strach o to, co by se mi mohlo stát tři tisíce mil od domova. Ale také strach, že mě ztratí. Z té moci, kterou jsem svou nepřítomností získala, učinit ho nešťastným, roztrhat jeho otevřené zranitelné srdce, kdyby se mi zachtělo, jako když se dobrman pustí do kotěte.</p>
<p>Uvědomila jsem si, že přemýšlím o jeho sestře. Tou dobou už mé spojení s Parí — jejíž přítomnost kdysi pulzovala hluboko ve mně — dávno zesláblo. Vzpomněla jsem si na ni jen občas. Jak roky ubíhaly, vyrostla jsem z toho, jako člověk vyroste ze svého oblíbeného pyžama a plyšáků, na kterých jsem kdysi lpěla. Ale teď jsem na ni myslela znovu, a na ta pouta, která nás spojovala. Jestli to, co se jí stalo, bylo jako vlna, která se převalila a roztříštila daleko od břehu, pak se teď kolem mých kotníků sbíral zpětný proud té vlny a zase ustupoval.</p>
<p>Bábá si odkašlal a díval se z okna na temné nebe a měsíc schovaný za mraky a jeho oči se zalily citem.</p>
<p><emphasis>Všechno mi tě bude připomínat.</emphasis></p>
<p>Z toho něžného, trochu vyplašeného způsobu, jakým ta slova pronesl, jsem věděla, že je můj otec raněný, že jeho láska ke mně je tak upřímná a nezměrná a trvalá jako to nebe a že mě vždycky bude tížit. Byla to taková ta láska, která člověka dříve nebo později zažene do rohu, takže si musí vybrat: buď se odtrhne, nebo zůstane a bude snášet její sílu, i když ho zmáčkne do čehosi menšího, než sám je.</p>
<p>Natáhla jsem se ze zadního sedadla a dotkla se jeho obličeje. Opřel si tvář o mou dlaň.</p>
<p><emphasis>Proč to tak dlouho trvá?</emphasis> zamumlal.</p>
<p><emphasis>Už zamyká</emphasis>, řekla jsem. Cítila jsem se vyčerpaně. Dívala jsem se, jak matka pospíchá k autu. Mrholení přešlo v prudký liják.</p>
<p>O měsíc později, dva týdny předtím, než jsem se měla letět podívat na východ a navštívit areál univerzity, šla matka k doktoru Bašírímu, aby mu řekla, že ty antacidové tablety jí od bolestí břicha nijak nepomohly. Poslal ji na ultrazvuk. Našli jí v levém vaječníku tumor velikosti vlašského ořechu.</p>
<p>„Bábá?“</p>
<p>Sedí bez hnutí ve sklápěcím křesle nahrbený dopředu. Má na sobě tepláky a nohy dole přikryté kostkovaným vlněným šálem. Je oblečený do hnědého propínacího svetru, který jsem mu koupila rok předtím, a do flanelové košile, kterou si zapnul až ke krku. Trvá teď na tom, že bude své košile nosit takhle, se zapnutým límečkem, takže vypadá jako malý kluk a zároveň křehce, smířeně se stářím. Vypadá dnes trochu opuchle v obličeji a do čela mu padají neučesané pramínky bílých vlasů. Dívá se na <emphasis>Chcete být milionářem?</emphasis> se zasmušilým, zmateným výrazem. Když ho oslovím, spočívá pořád pohledem na obrazovce, jako by mě neslyšel, a pak se na mě pomalu s nelibostí podívá. Pod spodním víčkem levého oka se mu dělá ječné zrno. Potřebuje oholit.</p>
<p>„Bábá, můžeš na chvíli ztišit tu televizi?“</p>
<p>„Já se dívám,“ řekne.</p>
<p>„Já vím. Ale máš návštěvu.“ Už jsem mu o návštěvě Parí Wahdatíové říkala den předtím a znovu toho rána. Ale neptám se ho, jestli si to pamatuje. To je něco, co jsem se naučila dost brzy, neuvádět ho do rozpaků, protože pak je defenzivní a občas urážlivý.</p>
<p>Seberu ovladač z opěrky křesla, vypnu zvuk a připravuju se na to, že přijde záchvat vzteku. Když se to stalo poprvé, byla jsem přesvědčená, že to hraje, že je to nějaká komedie. K mé úlevě Bábá neprotestuje, jen dlouze vzdychne nosem.</p>
<p>Pokynu na Parí, která postává v chodbě u vchodu do obývacího pokoje. Pomalu k nám dojde a já jí přisunu židli k otcovu křeslu. Je na ní vidět, že je jako vzrušený uzlíček nervů. Sedí vzpřímeně, celá bledá, na kraji židle a naklání se dopředu, s koleny přitisknutými k sobě a sepnutýma rukama, a úsměv má tak sevřený, až jí zbělaly rty. Nespustí z Bábá oči, jako by s ním měla jen pár chvil a snažila se zapamatovat si jeho obličej.</p>
<p>„Bábá, tohle je ta přítelkyně, o které jsem ti povídala.“</p>
<p>Dívá se na tu šedovlasou ženu před sebou. Má poslední dobou takový znervózňující pohled, kterým se na lidi dívá — i když zírá přímo na ně, nedá se z něj nic poznat. Působí nezúčastněně, uzavřeně, jako by se chtěl podívat někam jinam a náhodou pohlédl na ně.</p>
<p>Parí si odkašle. I přesto se jí třese hlas, když promluví. „Dobrý den, Abdulláhu. Já se jmenuju Parí. Jsem moc ráda, že vás vidím.“</p>
<p>Přikývne. Skoro na něm <emphasis>vidím</emphasis> tu nejistotu a zmatek, které se mu honí v obličeji. Dívá se na mě a pak na Parí. Otevře ústa a nuceně se pousměje, jak to dělává, když má pocit, že na něj někdo něco šije.</p>
<p>„Máte přízvuk,“ řekne nakonec.</p>
<p>„Ona bydlí ve Francii,“ řeknu. „A, Bábá, budeš muset mluvit anglicky. Ona neumí persky.“</p>
<p>Bábá přikývne. „Takže vy žijete v Londýně?“ řekne Parí.</p>
<p>„Bábá!“</p>
<p>„Co?“ otočí se ke mně ostře. Pak pochopí a trochu rozpačitě se pousměje, než začne mluvit anglicky. „Vy bydlíte v Londýně?“</p>
<p>„Vlastně bydlím v Paříži,“ odpoví Parí. „Bydlím v jednom malém bytě v Paříži.“ Nespustí z něj oči.</p>
<p>„Vždycky jsem chtěl svou ženu vzít do Paříže. Sultána — tak se jmenovala, dej Bůh spočinutí její duši. Vždycky říkávala: <emphasis>Abdulláhu, vezmi mě do Paříže. Kdy mě vezmeš do Paříže?</emphasis>“</p>
<p>Moje matka vlastně necestovala moc ráda. Nikdy neviděla důvod, proč se vzdát pohodlí a dobře známého prostředí svého vlastního domova a podstoupit martýrium létání a vláčení kufrů. Neměla smysl pro kulinářská dobrodružství — její představa exotického jídla bylo <emphasis>kuře na pomerančích</emphasis> z čínského bufetu na Taylor Street. Člověk trochu žasne, jak si ji Bábá občas dokáže vybavit s tak zázračnou přesností — pamatuje si třeba, že solila jídlo tak, že shazovala zrníčka soli z dlaně pravé ruky, nebo měla ve zvyku přerušovat lidi při telefonním hovoru, což když byla s nimi osobně, nikdy nedělala — a jindy zas dokáže být tak naprosto mimo. Říkám si, že pro něj vzpomínka na matku asi bledne, její tvář se ztrácí ve stínu, pamatuje si ji s každým dnem čím dál méně, jako když se z dlaně mezi prsty sype písek. Stává se pro něj jen přízračnou siluetou, prázdnou schránkou, kterou má potřebu naplnit falešnými podrobnostmi a vymyšlenými povahovými rysy, jako by umělé vzpomínky byly lepší než vůbec žádné.</p>
<p>„No, je to krásné město,“ odvětí Parí.</p>
<p>„Možná ji tam ještě vezmu. Ale má teď rakovinu. Takovou tu ženskou — jak se tomu říká? — těch…“</p>
<p>„<emphasis>Vaječníků</emphasis>,“ doplním ho.</p>
<p>Parí přikývne, krátce pohlédne na mě a pak zpátky na Bábá.</p>
<p>„Ze všeho nejvíc chce vylézt na Eiffelovu věž. Viděla jste ji?“ zeptá se Bábá.</p>
<p>„Eiffelovu věž?“ zasměje se Parí Wahdatíová. „No ano. Každý den. Vlastně se tomu nevyhnu.“</p>
<p>„Vylezla jste na ni? Až nahoru?“</p>
<p>„Vylezla, ano. Tam nahoře je krásně. Ale já se výšek bojím, takže to pro mě nebývá moc příjemné. Ale shora, když je slunečno, dohlédnete do dálky víc než šedesát kilometrů. Samozřejmě že v Paříži často tak hezky a slunečno není.“</p>
<p>Bábá zabručí. Parí to povzbudí a mluví dál o Eiffelovce, o tom, kolik let se stavěla, že původně neměla po světové výstavě v roce 1889 v Paříži vůbec zůstat — jenže ona nedokáže číst otcovy oči tak, jako to umím já. Jeho výraz už otupěl. Neuvědomuje si, že ho ztratila, že jeho myšlenky už změnily směr jako listí ve větru. Parí si přisedne blíž. „Věděl jste, Abdulláhu, že ji každých sedm let musejí znovu natřít?“ řekne.</p>
<p>„Jak jste říkala, že se jmenujete?“ zeptá se Bábá.</p>
<p>„Parí.“</p>
<p>„Tak se jmenuje má dcera.“</p>
<p>„Ano, já vím.“</p>
<p>„Máte stejné jméno,“ řekne Bábá. „Vy dvě, máte stejné jméno. Tak to vidíte.“ Zakašle a zamyšleně si hraje s malou trhlinou v kožené opěrce křesla.</p>
<p>„Abdulláhu, můžu se vás na něco zeptat?“</p>
<p>Bábá pokrčí rameny.</p>
<p>Parí se na mě podívá, jako by žádala o svolení. Přikývnu, ať se zeptá. Nakloní se dopředu. „Jak jste se rozhodl dát své dceři tohle jméno?“</p>
<p>Babá se zadívá z okna a dloubá nehtem do díry v opěrce.</p>
<p>„Pamatujete si to, Abdulláhu? Proč tohle jméno?“</p>
<p>Zavrtí hlavou. Tahá si za svetr a svírá ho u krku. Jeho rty se téměř nepohybují, když si začne potichounku broukat, takové rytmické mumlání, ke kterému se vždycky uchýlí, když ho trápí úzkost, nebo neví, co odpovědět, když se mu všechno slije a vyvádí ho z míry příval nesouvislých myšlenek a zoufale čeká, až se ta mlha vyjasní.</p>
<p>„Abdulláhu? Co je to?“ zeptá se Parí.</p>
<p>„Nic,“ zamumlá.</p>
<p>„Ne, ta písnička, co si zpíváte — co to je?“</p>
<p>Obrátí se bezradně ke mně. Neví.</p>
<p>„To je dětská říkanka,“ řeknu. „Pamatuješ, Bábá? Naučil ses ji jako chlapec. Říkal jsi, že ses ji naučil od své matky.“</p>
<p>„Dobrá.“</p>
<p>„Můžete mi ji zazpívat?“ řekne Parí naléhavě a zadrhává se jí hlas. „Prosím, Abdulláhu, zazpíváte ji?“</p>
<p>Skloní hlavu a pomalu s ní zavrtí.</p>
<p>„No tak, Bábá,“ řeknu tiše. Položím mu ruku na kostnaté rameno. „To je v pořádku.“</p>
<p>Váhavě, třesoucím se hlasem, aniž by zvedl oči, Bábá několikrát zazpívá tytéž dva řádky:</p>
<p><emphasis>Našel jsem smutnou malou vílu</emphasis></p>
<p><emphasis>v stínu papírového stromu.</emphasis></p>
<p>„Říkával, že to má ještě druhý verš,“ vysvětlím Parí, „ale on ho zapomněl.“</p>
<p>Parí Wahdatíová se náhle zasměje, zní to jako hluboký hrdelní výkřik, a přikryje si ústa. „<emphasis>Ah, mon Dieu</emphasis>,“ zašeptá.</p>
<p>Zvedne ruku. Zazpívá, v perštině:</p>
<p><emphasis>Znám jednu smutnou malou vílu</emphasis></p>
<p><emphasis>již v noci vítr odvanul</emphasis></p>
<p>Bábá svraští čelo. Na kratičký okamžik mám pocit, že v jeho očích vidím maličký záblesk světla. Jenže pak mrkne a jeho tvář je opět flegmatická. Zavrtí hlavou. „Ne. Ne, myslím, že tak to vůbec není.“</p>
<p>„Ach, Abdulláhu…“ řekne Parí.</p>
<p>Usmívá se se slzami v očích, natáhne se a vezme otcovy ruce do svých. Políbí hřbet obou jeho rukou a přitiskne si jeho dlaně ke tvářím. Bábá se zazubí a i jeho oči zvlhnou. Parí se na mě podívá, mrkáním zadržuje slzy štěstí a já vidím, že se domnívá, že pronikla k němu, že svého ztraceného bratra našla díky této kouzelné říkance, jako džin v nějaké pohádce. Myslí si, že ji teď vidí jasně. Za okamžik pochopí, že on jen reaguje, že jen odpovídá na její teplý dotek a projev náklonnosti. Je to jen živočišný instinkt, nic víc. Vím to s bolestnou přesností.</p>
<p>Pár měsíců předtím, než mi dal doktor Bašírí telefonní číslo na hospic, jsme si s matkou udělaly výlet do Santa Cruz Mountains a zůstaly přes víkend v hotelu. Má matka neměla ráda dlouhé výlety, ale ještě než začala být hodně nemocná, jezdily jsme spolu tu a tam na kratší pobyty. Bábá se postaral o restauraci a já jsem nás s matkou odvezla do Bodega Bay nebo Sausalita, nebo do San Franciska, kde jsme vždycky bydlely v hotelu poblíž Union Square. Uvelebily jsme se v pokoji a objednaly pokojovou službu, dívaly se na filmy. Pak jsme zašly k přístavišti — matka vždycky prahla po turistických atrakcích — a koupily jsme si zmrzlinu a dívaly se na lvouny, kteří u mola tu a tam vykukovali nad vodu. Hodily jsme pár mincí do otevřených pouzder pouličních kytaristů a batůžků mimů, nasprejovaných, aby vypadali jako roboti. Vždycky jsme navštívily muzeum moderního umění. Zavěsila jsem se do ní a ukazovala jí díla Rivery, Kahlo, Matisse a Pollocka. Nebo jsme zašly na odpolední představení, což má matka zbožňovala, zhlédly dva nebo tři filmy, a vynořily se pak ze tmy s unavenýma očima, zvoněním v uších a prsty od popcornu.</p>
<p>S matkou to bylo snazší — odjakživa — méně komplikované a méně zrádné. Nemusela jsem být tak ve střehu. Nemusela jsem si pořád dávat pozor na to, co říkám, ze strachu, že ji něčím zraním. Vyrazit si s ní takhle sama na víkend, to bylo jako zabalit se do měkkého obláčku a na ty dva dny ze mě všechno, co mě kdy trápilo, opadlo a zůstalo to někde daleko pode mnou.</p>
<p>Slavily jsme konec další série chemoterapie — která, jak se ukázalo, byla její poslední. Hotel byl krásný, v ústraní. Měli lázně, fitness centrum, herní místnost s velkou televizní obrazovkou a stůl na biliár. Náš pokoj byla chatka s dřevěnou verandou, odkud byl výhled na bazén, restauraci a na celé háje sekvojí, které se tyčily až k nebi. Některé z těch stromů rostly tak blízko, že se daly rozlišit jemné odstíny barev na zádech veverky běžící po kmeni. Prvního rána tady mě matka probudila a povídá: <emphasis>Honem, Parí, tohle musíš vidět</emphasis>. Za oknem byl jelen a okusoval keře.</p>
<p>Vyvezla jsem ji v kolečkovém křesle do zahrad. <emphasis>Je na mě tak žalostný pohled</emphasis>, říkala. Zaparkovala jsem s ní u fontány a posadila se na lavičku vedle ní. Slunce nás hřálo do tváře a dívaly jsme se, jak mezi květinami poletují kolibříci, až nakonec usnula a já ji odvezla zpátky do chatky.</p>
<p>V neděli odpoledne jsme si daly čaj a croissanty na balkóně před restaurací, což byla velká místnost se stropem jako katedrála, plná polic s knihami. Na jedné zdi byl lapač snů a opravdový kamenný krb. Dole, kousek od nás, muž s tváří derviše a dívka se zplihlými blond vlasy apaticky hráli ping-pong.</p>
<p><emphasis>Musíme něco udělat s tím obočím</emphasis>, prohlásila matka. Měla na sobě zimní kabát, pod ním svetr a kaštanově hnědou čapku, kterou si upletla rok a půl předtím, když, jak to podávala, začaly všechny ty radosti.</p>
<p><emphasis>Já ti ho namaluju</emphasis>, řekla jsem.</p>
<p><emphasis>Tak ať je pořádně dramatické.</emphasis></p>
<p><emphasis>Jako Elizabeth Taylorová v Kleopatře, tak dramatické?</emphasis></p>
<p>Unaveně se usmála. Proč ne? Upila trochu čaje. Úsměv jí zdůrazňoval nové vrásky ve tváři. <emphasis>Když jsem potkala Abdulláha, prodávala jsem v Péšávaru na ulici oblečení. Říkal, že mám krásné obočí.</emphasis></p>
<p>Ti dva u ping-pongu odložili pálky. Stáli teď u dřevěného zábradlí, dělili se o cigaretu a dívali se na nebe, které bylo jasné a zářivé, až na pár potrhaných cárů obláčků. Dívka měla dlouhé hubené ruce.</p>
<p><emphasis>Četla jsem v novinách, že v Capitole je dneska trh řemesel, </emphasis>řekla jsem.<emphasis> Jestli se na to cítíš, mohly bysme se tam zajet podívat. Můžem si tam dát i večeři, jestli chceš.</emphasis></p>
<p><emphasis>Parí?</emphasis></p>
<p><emphasis>Ano.</emphasis></p>
<p><emphasis>Chtěla bych ti něco říct.</emphasis></p>
<p><emphasis>Dobře.</emphasis></p>
<p><emphasis>Abdulláh má v Pákistánu bratra, řekla. Nevlastního.</emphasis></p>
<p>Prudce jsem se k ní otočila.</p>
<p><emphasis>Jmenuje se Ikbál. Má syny. Bydlí v uprchlickém táboře poblíž Péšávaru.</emphasis></p>
<p>Odložím šálek a začnu něco říkat, ale utne mě.</p>
<p><emphasis>Říkám ti to přece teď. Na ničem jiném nezáleží. Tvůj otec má své důvody. Jsem si jistá, že na ně přijdeš, když tomu dáš trochu času. Důležité je to, že má nevlastního bratra a že mu posílá peníze, aby mu vypomohl.</emphasis></p>
<p>Řekla mi, jak už léta Bábá posílá peníze tomuhle Ikbálovi — mému nevlastnímu strýci, pomyslela jsem si a hrklo ve mně — každé tři měsíce tisíc dolarů, posílá je do banky v Péšávaru přes Western Union.</p>
<p><emphasis>Proč mi to teď říkáš?</emphasis> zeptala jsem se.</p>
<p><emphasis>Protože si myslím, že bys to měla vědět, i když on si to nemyslí. A taky budeš brzy muset převzít finance a pak by ses to stejně dozvěděla.</emphasis></p>
<p>Obrátila jsem se a dívala se na kočku, která se se zvednutým ocasem přikradla ke dvojici, co hrála ping-pong. Dívka se natáhla, že ji pohladí, a kočka nejprve ztuhla. Ale pak si vyskočila na zábradlí a nechala se od dívky pohladit na hlavě, přes uši a po zádech. Měla jsem v hlavě zmatek. Já mám rodinu mimo Spojené státy.</p>
<p><emphasis>Ty budeš dělat účetní knihy ještě dlouho, mami</emphasis>, řekla jsem. Snažila jsem se co nejlépe zakrýt rozechvění ve svém hlase.</p>
<p>Následovala napjatá odmlka. Když znovu promluvila, bylo to hlubším, pomalejším hlasem. Jako když jsem byla malá a šly jsme do mešity na pohřeb, a ona si předtím vedle mě dřepla a trpělivě mi vysvětlovala, že si mám u vchodu sundat boty, že mám být během modlitby zticha a neošívat se a nestěžovat si a že si mám dojít na záchod teď, abych nemusela později.</p>
<p><emphasis>Nebudu</emphasis>, řekla. <emphasis>A koukej si to přestat myslet. Nadešel čas a ty na to musíš být připravená.</emphasis></p>
<p>Vyfoukla jsem vzduch z tváří; v krku jako by mi uvízlo cosi těžkého. Kdesi v dálce se ozvala motorová pila a její zesilující kvílení bylo v ostrém rozporu s klidem lesů.</p>
<p><emphasis>Tvůj otec je jako dítě. Děsí ho představa, že bude opuštěný. Ztratil by se bez tebe, Parí, a už by nikdy nenašel cestu zpátky.</emphasis></p>
<p>Přiměla jsem se podívat na stromy, na sluneční světlo, které dopadalo na nadýchané listí, na drsnou kůru na jejich kmenech. Strčila jsem jazyk mezi řezáky a silně zkousla. Zalily se mi oči a v ústech jsem ucítila kovovou chuť krve.</p>
<p><emphasis>Bratr</emphasis>, řekla jsem.</p>
<p><emphasis>Ano.</emphasis></p>
<p><emphasis>Mám spoustu otázek.</emphasis></p>
<p><emphasis>Zeptej se mě večer. Až nebudu tak unavená. Řeknu ti všechno, co vím.</emphasis></p>
<p>Přikývla jsem. Dopila jsem zbytek čaje, který mezitím vystydl. U stolku poblíž nás si jeden pár ve středním věku vyměnil stránky novin. Žena se zrzavými vlasy a upřímným výrazem ve tváři si nás tiše prohlížela přes vršek svého dvojarchu, přelétala očima ode mě k mé matce se sklíčenou tváří, rukama plnýma pohmožděnin, zapadlýma očima a vyzáblým úsměvem. Když se naše oči setkaly, žena se maličko pousmála, jako bychom sdílely nějaké tajné vědomí čehosi, a já jsem věděla, že i ona si tímhle prošla.</p>
<p><emphasis>Tak co myslíš, mami? Ten trh, chce se ti?</emphasis></p>
<p>Matka na mně spočinula pohledem. Vypadalo to, že jsou její oči na její hlavu příliš velké, stejně jako je její hlava příliš velká na její ramena.</p>
<p><emphasis>Hodil by se mi nový klobouk,</emphasis> řekla.<emphasis></emphasis></p>
<p>Odložila jsem ubrousek, odstrčila židli od stolu a obešla ho. Uvolnila jsem brzdu kolečkového křesla a vyjela s ním od stolu.</p>
<p><emphasis>Parí?</emphasis> řekla mi matka.</p>
<p><emphasis>Ano?</emphasis></p>
<p>Obrátila hlavu a podívala se na mě. Slunce se prodíralo listím stromů a tečky jeho světla jí dopadaly na obličej. <emphasis>Víš ty vůbec, jak silnou tě Bůh stvořil?</emphasis> řekla.<emphasis> Jak silnou a dobrou tě stvořil?</emphasis></p>
<p>To, jak pracuje lidská mysl, se nedá nijak vysvětlit. Například tahle chvíle. Z těch tisíce a tisíce okamžiků, které jsme matka a já za ta léta spolu prožily, je tohle pro mě ten nejjasnější, ten, který se kdesi v mé mysli tetelí tím nejhlasitějším šumem: má matka, jak se na mě dívá přes rameno, její tvář vzhůru nohama, ta spousta třpytících se teček na její kůži, to, jak se ptá, jestli vím, jak silnou mě Bůh stvořil.</p>
<p>Když Bábá v křesle usne, Parí mu zlehka zapne svetr a přitáhne mu šál přes hrudník. Zastrčí mu za ucho volný pramen vlasů, chvíli nad ním stojí a dívá se, jak spí. Taky se ráda dívám, jak spí, protože to člověk nepozná, že něco není v pořádku. Se zavřenýma očima už není vidět prázdnota v nich, ten pohled bez života, a Bábá vypadá víc tak, jak ho znám. Když spí, vypadá čilejší a přítomnější, jako by do něj proniklo něco z jeho starého já. Přemýšlím, jestli si to Parí dokáže představit, když se dívá na jeho tvář odpočívající na polštáři. To, jaký býval, jak se dovedl smát.</p>
<p>Přesuneme se z obývacího pokoje do kuchyně. Vyndám ze skříně hrnec a naplním ho ve dřezu. „Chtěla bych ti ukázat některé tyhle fotky,“ řekne Parí s nadšením v hlase. Sedí u stolu a horečně listuje fotoalbem, které si donesla z kufru.</p>
<p>„Obávám se, že káva nebude odpovídat pařížským standardům,“ prohodím přes rameno a naliju vodu do kávovaru.</p>
<p>„Ujišťuju tě, že co se kávy týče, nejsem vybíravá.“ Sundala si svůj žlutý šátek a vzala si brýle na čtení, skrz které teď kouká na fotky.</p>
<p>Když kávovar začne bublat, posadím se ke kuchyňskému stolu vedle Parí. „<emphasis>Ah oui. Voilá</emphasis>. Tady to je,“ řekne. Obrátí album a přisune ho ke mně. Poklepá na jednu fotku. „Tady je to místo. Kde jsme se, tvůj otec a já, narodili. A taky náš bratr Ikbál.“</p>
<p>Když mi poprvé zavolala z Paříže, zmínila se o Ikbálovi — možná jako doklad toho, že mi nelže o tom, kdo je. Ale já už jsem věděla, že mluví pravdu. Věděla jsem to od chvíle, kdy jsem zvedla sluchátko a ona řekla jméno mého otce a zeptala se, jestli se dovolala do jeho domu. A já jsem odpověděla <emphasis>Ano, kdo volá?</emphasis> a ona na to <emphasis>Já jsem jeho sestra</emphasis>. Srdce se mi prudce rozbušilo. Šmátrala jsem po židli, do které bych mohla klesnout, a všechno kolem mne najednou ztichlo, že by bylo slyšet dopadnout špendlík. Byl to šok, ano, taková ta divadelní věc, která se lidem ve skutečném životě málokdy stává. Ale na jiné úrovni — na úrovni, která se vymyká racionálnímu vysvětlení, je křehčí a její podstata by se narušila a roztříštila, kdybych se ji pokusila vložit do slov — jsem nebyla překvapená, že volá. Jako bych to byla celý svůj život dokonce čekala, že se díky nějaké závratné souhře okolností, nebo náhod, nebo osudu, jakkoli tomu chcete říkat, nakonec, ona a já, najdeme.</p>
<p>Odnesla jsem si sluchátko s sebou dozadu na dvorek a posadila jsem se na křesílko vedle zeleninového záhonku, kde ještě pěstuju zelené papriky a obří dýně, které sázela matka. Slunce mě hřeje za krkem, když si třesoucíma se rukama zapálím cigaretu.</p>
<p><emphasis>Já vím, kdo jste</emphasis>, řekla jsem. <emphasis>Vím to celý svůj život.</emphasis></p>
<p>Na druhém konci bylo ticho, ale měla jsem dojem, že tiše pláče, že kvůli tomu odvrátila hlavu od sluchátka.</p>
<p>Mluvily jsme spolu téměř hodinu. Pověděla jsem jí, že vím, co se jí stalo, a jak mi otec ten příběh vždycky vyprávěl před spaním. Parí říkala, že ona sama si své minulosti nebyla vědoma a nejspíš by byla zemřela, aniž by se to dozvěděla, nebýt dopisu, který jí zanechal její nevlastní strýc Nábí. Předtím, než sám zemřel v Kábulu, v něm vylíčil mimo jiné události z jejího dětství. Ten dopis byl svěřen člověku jménem Markos Varvaris, chirurgovi pracujícímu v Kábulu, který Parí hledal a našel ji ve Francii. V létě Parí přiletěla do Kábulu, setkala se s Markosem Varvarisem, a ten jí zařídil výlet do Šádbághu.</p>
<p>Ke konci našeho hovoru jsem cítila, že sbírá odvahu, až nakonec řekla <emphasis>No, myslím, že jsem připravená. Mohu s ním teď mluvit?</emphasis></p>
<p>A já jsem jí to musela říct.</p>
<p>Přitáhnu si album blíž k sobě a prohlížím si obrázek, na který Parí ukazuje. Vidím sídlo ukryté za vysokými jasně bílými zdmi, nahoře s ostnatým drátem. Nebo spíš čísi tragicky mylnou představu o tom, jak by mělo sídlo vypadat. Třípodlažní, růžovozelenožlutobílé, s parapety a věžičkami a špičatými okapy a mozaikami a poloprůhlednými skly. Monument kýči, který se žalostně nepovedl.</p>
<p>„Můj Bože!“ vydechnu.</p>
<p>„<emphasis>C’est affreux, non?</emphasis>“ přitaká Parí. „Je to hrozné. Afghánci takovým domům říkají <emphasis>Narkopaláce</emphasis>. Tenhle patří známému válečnému zločinci.“</p>
<p>„Takže to je všechno, co ze Šádbághu zbylo?“</p>
<p>„Ano, ze staré vesnice. Tohle a spousta akrů ovocných stromů — těch, jak se tomu říká? — <emphasis>des vergers</emphasis>.“</p>
<p>„Sadů.“</p>
<p>„Ano.“ Přejede prstem po fotce sídla. „Kéž bych věděla, kde přesně stával náš starý dům, myslím vzhledem k tomu Narkopaláci. Moc ráda bych znala přesné místo.“</p>
<p>Vypráví mi o novém Šádbághu — o městečku se školami, klinikou, nákupní čtvrtí, dokonce i s malým hotýlkem — které stojí asi dvě míle od místa, kde bývala stará vesnice. Ve městě se spolu se svým tlumočníkem ptala po svém nevlastním bratrovi. Tohle jsem se dozvěděla během toho prvního, dlouhého telefonního hovoru s Parí — jak to vypadalo, že nikdo ve městě Ikbála nezná, až Parí narazila na jednoho starého muže, který ho znal, přítele Ikbála z dětství, který ho zahlédl, jak i s rodinou přespává na holém poli poblíž starého větrného mlýna. Ikbál svému příteli řekl, že byl v Pákistánu, kam mu posílal peníze jeho starší bratr, který žije v severní Kalifornii. <emphasis>Zeptala jsem se</emphasis>, říkala Parí do telefonu, <emphasis>zeptala jsem se, jestli mu Ikbál řekl, jak se ten bratr jmenuje, a ten stařec odpověděl: Ano, Abdulláh. A pak, ten zbytek už nebyl tak těžký. Myslím najít tebe a tvého otce.</emphasis></p>
<p><emphasis>Ptala jsem se Ikbálova přítele, kde je Ikbál teď</emphasis>, řekla Parí. <emphasis>Ptala jsem se, co se s ním stalo, a on říkal, že neví. Ale tvářil se dost nervózně a ani se na mě nepodíval, když to říkal. A já si myslím, Parí, bojím se, že se Ikbálovi stalo něco hrozného.</emphasis></p>
<p>Listuje dalšími stránkami a ukazuje mi fotky svých dětí — Alaina, Isabelle, a Thierryho — a svých vnoučat — na narozeninových oslavách, jak pózují v plavkách u bazénu. Svůj byt v Paříži, pastelově modré zdi a bílé rolety stažené až k parapetům, police plné knih. Svou přeplněnou kancelář na univerzitě, kde učila matematiku, než ji revmatitida donutila odejít do důchodu.</p>
<p>Obracím další stránky a ona doplňuje legendu k obrázkům — její stará kamarádka Collette, Isabellin manžel Albert, Paríin manžel Eric, který byl dramatikem a zemřel roku 1997 na selhání srdce. Zastavím se nad fotkou jich dvou, neskutečně mladých, jak sedí vedle sebe na oranžových polštářích v nějaké restauraci, ona v bílé blůze, on v tričku, s dlouhými vlasy staženými do culíku.</p>
<p>„Toho večera jsme se seznámili,“ řekne Parí. „Byla to domluvená schůzka.“</p>
<p>„Má laskavý obličej.“</p>
<p>Parí přikývne. „Ano. Když jsme se vzali, říkala jsem si, že spolu budeme mít spoustu let. Myslela jsem si, přinejmenším třicet, možná čtyřicet. Padesát, když budeme mít štěstí. Proč ne?“ Zírá na tu fotku, na chvilku ztracená, a pak se lehce usměje. „Jenže čas je jako půvab. Člověk ho nikdy nemá tolik, kolik myslí.“ Odstrčí album a napije se kávy. „A ty? Nikdy se nevdáš?“</p>
<p>Pokrčím rameny a otočím na další stránku. „Jednou to bylo o vlásek.“</p>
<p>„Omlouvám se, co je ‚o vlásek‘?“</p>
<p>„To znamená, že jsem se málem vdala. Ale do fáze s prstenem jsme se nedostali.“</p>
<p>To není pravda. Bylo to bolestné a komplikované. Ještě teď mě vzpomínka na to trochu zabolí pod hrudní kostí.</p>
<p>Skloní hlavu. „To je mi líto. Bylo to ode mne velmi nezdvořilé.“</p>
<p>„Ne. To je v pořádku. Našel si někoho krásnějšího a méně… zatíženého, řekla bych. Když už mluvíme o kráse, kdo je tohle?“</p>
<p>Ukážu na okouzlující ženu s dlouhými tmavými vlasy a velkýma očima. Na obrázku drží cigaretu, jako by se nudila — s loktem opřeným o bok a hlavou nonšalantně zakloněnou — ale její pohled je pronikavý, vzdorný.</p>
<p>„To je Maman. Má matka, Níla Wahdatíová. Nebo jsem si myslela, že je má matka. Rozumíš.“</p>
<p>„Je nádherná,“ řeknu.</p>
<p>„Byla. Spáchala sebevraždu ve čtyřiasedmdesátém.“</p>
<p>„To je mi líto.“</p>
<p>„<emphasis>Non, non.</emphasis> To je v pořádku.“ Zamyšleně přejede po fotce hranou palce. „Maman byla elegantní a talentovaná. Četla knihy a měla hodně vyhraněných názorů a pořád je lidem vykládala. Ale měla v sobě i hluboký smutek. Celý život mi podávala lopatu a říkala: <emphasis>Zaplň tyhle díry v mé duši, Parí</emphasis>.“</p>
<p>Přikývnu. Myslím, že tomu trochu rozumím.</p>
<p>„Ale já jsem nemohla. A později už jsem ani nechtěla. Dělala jsem lehkomyslné věci. Bezohledné věci.“ Opře se v křesle, svěsí ramena a složí své tenké bílé ruce do klína. Chvíli uvažuje, a pak řekne: „<emphasis>J’aurais du </emphasis><emphasis>ê</emphasis><emphasis>tre plus gentille</emphasis> — Měla jsem být laskavější. Takové věci člověk nikdy nelituje. Když zestárneš, nikdy si neřekneš: <emphasis>Kéž bych k tomu člověku nebyla laskavá</emphasis>. Takhle nikdy neuvažuješ.“ Na chvíli se tváří přepadle. Je jako bezmocná školačka. „Nebylo by to bývalo tak těžké,“ řekne unaveně. „Měla jsem být laskavější. Měla jsem být víc jako ty.“</p>
<p>Ztěžka vydechne a zavře fotoalbum. Odmlčí se, a pak zvesela pronese: „<emphasis>Ah, bon.</emphasis> A teď bych tě chtěla o něco požádat.“</p>
<p>„Samozřejmě.“</p>
<p>„Ukážeš mi nějaké své obrazy?“</p>
<p>Usmějeme se na sebe.</p>
<p>Parí se mnou a s Bábá zůstane měsíc. Ráno spolu snídáme v kuchyni. Pro Parí černou kávu a toust, pro mě jogurt a pro otce smažená vajíčka s chlebem, která si oblíbil během uplynulého roku. Bála jsem se, že mu to zvedne hladinu cholesterolu, když jí tolik vajíček, a jednou, když byl Bábá na kontrole, jsem se zeptala doktora Bašírího. Doktor se na mě usmál tím svým úsměvem se sevřenými rty a povídá: <emphasis>S tím bych si starosti nedělal.</emphasis> A to mě uklidnilo — alespoň do chvíle, kdy jsem pomáhala otci zapnout si bezpečnostní pás v autě a došlo mi, že tím doktor Bašírí možná chtěl říct, že <emphasis>Tohle už je všechno za námi.</emphasis></p>
<p>Po snídani odejdu do své pracovny — jinak řečeno do svého pokoje — a Parí dělá otci společnost, zatímco pracuji. Na její žádost jsem jí vypsala televizní pořady, na které se rád dívá, rozpis toho, kdy mu má dát jeho ranní prášky, co má rád ke svačině a kdy si o ni asi tak řekne. Byl to její nápad, abych to všechno sepsala.</p>
<p><emphasis>Můžeš nakouknout ke mně a zeptat se</emphasis>, říkala jsem.</p>
<p><emphasis>Nechci tě rušit</emphasis>, odpověděla. <emphasis>A chci ho znát. Chci ho znát.</emphasis></p>
<p>Neřeknu jí, že ho nikdy nebude znát tak, jak by chtěla. Ale podělím se s ní o pár triků. Například, když otce něco vyvede z míry, obvykle, i když ne vždycky, se mi ho podaří uklidnit — z důvodů, které jsou pro mě stále záhadou — tím, že mu rychle podám nějaký katalog věcí pro domácnost nebo leták s výprodejem nábytku. Obojího mívám neustálou zásobu.</p>
<p><emphasis>Jestli chceš, aby si zdříml, přepni na kanál o počasí nebo cokoli kolem golfu. A nikdy mu nedovol dívat se na pořady o vaření.</emphasis></p>
<p><emphasis>Proč ne?</emphasis></p>
<p><emphasis>Z nějakého důvodu ho rozčilují.</emphasis></p>
<p>Po obědě se všichni tři jdeme projít. Nechodíme daleko, kvůli nim oběma — Bábá se rychle unaví a Parí má tu artritidu. Bábá se opatrně rozhlíží, úzkostlivě klopýtá po chodníku mezi Parí a mnou, na sobě má svou čapku, propínací svetr a zateplené mokasíny. Za rohem je střední škola s neupravovaným fotbalovým hřištěm a za ním je malé dětské hřiště, kam s Bábá často chodím. Vždycky tam najdeme jednu nebo dvě maminky, vedle nich zaparkované golfky, v pískovišti se batolí nějaké dítě. Sem tam se tu objeví nějaká dvojice, co se ulila ze školy, líně se pohupují na houpačce a kouří. Na Bábá se většinou ani nepodívají — ti teenageři — a když ano, tak jen s chladným nezájmem, možná i trošku pohrdavě, jako že si to měl otec rozmyslet, než dovolil stáří a úpadku, aby ho dostihly.</p>
<p>Jednoho dne si udělám pauzu od práce a sejdu do kuchyně, abych si dolila kávu. Najdu ty dva, jak se spolu dívají na film. Bábá sedí na svém sklápěcím křesle, zpod deky mu vykukují mokasíny, hlavu má předkloněnou, pusu trochu otevřenou a obočí svraštělé soustředěním nebo zmateností. Parí sedí vedle něho s rukama složenýma v klíně, nohy překřížené u kotníků.</p>
<p>„A kdo je tohle?“ ptá se Bábá.</p>
<p>„To je Latika.“</p>
<p>„Kdo?“</p>
<p>„Latika, ta malá holčička ze slumu. Ta, která nedokázala vyskočit na vlak.“</p>
<p>„Nevypadá malá.“</p>
<p>„Ano, ale uběhlo hodně let,“ řekne Parí. „Takže je teď starší, víš.“</p>
<p>Předchozího týdne jsme jednou všichni tři seděli v parku na lavičce a Parí se zeptala: <emphasis>Abdulláhu, pamatuješ si, jak když jsi byl chlapec, měl jsi malou sestřičku?</emphasis></p>
<p>Ještě ani nedokončí větu a Bábá se rozpláče. Parí si poplašeně přitiskne jeho hlavu na prsa a říká: <emphasis>Promiň, promiň, promiň</emphasis>, pořád dokola, a otírá mu tváře rukama, ale Bábá se rozvzlyká tak prudce, až se začne dusit.</p>
<p>„A víš, kdo je tohle, Abdulláhu?“</p>
<p>Bábá zamručí.</p>
<p>„To je Jamal. Ten chlapec z té televizní soutěže.“</p>
<p>„Ne, není,“ řekne Bábá nevrle.</p>
<p>„Ty myslíš, že ne?“</p>
<p>„Vždyť servíruje čaj!“</p>
<p>„Ano, ale to bylo — jak se to říká? — to bylo z minulosti. Z doby předtím. Byla to…“</p>
<p><emphasis>Retrospektiva</emphasis>, zamumlám do svého šálku s kávou.</p>
<p>„Ta televizní soutěž je teď, Abdulláhu. A jak nosil ten čaj, to bylo předtím.“</p>
<p>Bábá nepřítomně zamrká. Na obrazovce sedí Jamal a Salim na vršku nějakého věžáku v Mumbaí a klátí nohama, které jim visí přes okraj.</p>
<p>Parí se na něj chvíli dívá, jako by čekala na okamžik, kdy mu něco otevře oči. „Můžu se tě na něco zeptat, Abdulláhu?“ řekne. „Kdybys jednoho dne vyhrál milión dolarů, co bys udělal?“</p>
<p>Bábá se ušklíbne a ještě víc se natáhne ve svém křesle.</p>
<p>„Já vím, co bych udělala <emphasis>já</emphasis>,“ prohlásí Parí.</p>
<p>Bábá se na ni dívá s prázdným výrazem.</p>
<p>„Kdybych já vyhrála milión dolarů, koupila bych si dům tady v ulici. Tak bychom mohli být sousedi, ty a já, a každý den bych se sem chodila s tebou dívat na televizi.“</p>
<p>Bábá se zazubí.</p>
<p>Ale už o pár minut později, když jsem u sebe v pokoji se sluchátky na uších a píšu, zaslechnu hlasitý tříštivý zvuk a otce, jak něco křičí v perštině. Strhnu sluchátka a pospíchám do kuchyně. Uvidím Parí, která ustupuje ke zdi směrem k mikrovlnce a chrání si obličej rukama, a Bábá ji s vyvalenýma očima šťouchá svou holí do ramene. Pod jejich nohama leží střepy z rozbité skleničky.</p>
<p>„Ať odsud vypadne!“ křičí Bábá, když mě uvidí. „Chci, aby ta ženská zmizela z mého domu!“</p>
<p>„Bábá!“</p>
<p>Parí zbledly tváře. Z očí jí vytryskly slzy.</p>
<p>„Odlož tu hůl, Bábá, proboha! A už ani krok. Pořežeš si nohy.“</p>
<p>Vykroutím mu hůl z ruky, ale nejdřív se se mnou o ni dlouho pere.</p>
<p>„Chci, aby ta ženská šla pryč! Je to zlodějka!“</p>
<p>„Co to říká?“ ptá se Parí nešťastně.</p>
<p>„Ukradla moje prášky!“</p>
<p>„Tyhle jsou její, Bábá,“ řeknu. Položím mu ruku na rameno a odvedu ho z kuchyně. Cítím v dlani, jak se chvěje. Když míjíme Parí, málem se na ni vrhne a musím ho krotit. „Dobrá, Bábá, to už stačilo. A tamto jsou její prášky, ne tvoje. Bere je kvůli svým rukám.“ Cestou ke křeslu popadnu z konferenčního stolku nákupní katalog.</p>
<p>„Já té ženské nevěřím,“ zabručí Bábá a žuchne do křesla. „Ty to nepoznáš. Ale já ano. Já poznám zloděje, když ho potkám!“ Lapá po dechu, vytrhne mi katalog z ruky a divoce jím listuje. Pak si ho hodí do klína a koukne na mě se zvednutým obočím. „A taky je to zatracená lhářka. Víš, co mi říkala, tahle ženská? Víš, co mi říkala? Že je má sestra! <emphasis>Má sestra!</emphasis> Počkej, až se tohle dozví Sultána.“</p>
<p>„Tak dobře, Bábá. Řekneme jí to spolu.“</p>
<p>„Bláznivá ženská.“</p>
<p>„Řekneme to matce a pak se té bláznivé ženské všichni vysmějeme a vyženeme ji. Tak, a teď si odpočiň, Bábá. Všechno je v pořádku. Tak.“</p>
<p>Přepnu na počasí a sedím vedle něho, hladím ho po rameni, dokud se nepřestane třást a jeho dech se nezpomalí. Neuběhne ani pět minut a usne.</p>
<p>Parí sedí v kuchyni shrbená na podlaze, opřená zády o myčku. Vypadá otřeseně. Otírá si oči papírovým ubrouskem.</p>
<p>„Je mi to hrozně líto,“ říká. „To ode mě nebylo moudré.“</p>
<p>„To je v pořádku,“ řeknu a natáhnu se pod dřez pro smeták a lopatku. Najdu na podlaze mezi rozbitým sklem rozházené růžovo-oranžové prášky. Po jednom je posbírám a smetu sklo z linolea.</p>
<p>„<emphasis>Je suis une imbécile</emphasis>. Tak moc jsem mu to chtěla říct. Myslela jsem si, že možná, když mu řeknu pravdu… Já nevím, co jsem si myslela.“</p>
<p>Vyhodím rozbité sklo do koše. Kleknu si, narovnám Parí límeček a zkontroluju její rameno, kam ji Bábá šťouchnul. „Z toho se udělá modřina. Mluvím ze zkušenosti.“ Posadím se na podlahu vedle ní.</p>
<p>Otevře dlaň a já jí tam nasypu ty prášky. „Je takový často?“</p>
<p>„Má své mrzutější dny.“</p>
<p>„Možná bys měla zvážit odbornou pomoc, ne?“</p>
<p>Vzdychnu a přikývnu. Poslední dobou jsem přemýšlela o tom nevyhnutelném ránu, kdy se probudím v prázdném domě a Bábá bude ležet schoulený na neznámé posteli a bude pokukovat po tácu se snídaní, který mu přinese cizí člověk. Bábá shrbený za stolem v nějaké společenské místnosti, jak podřimuje.</p>
<p>„Já vím,“ řeknu, „ale ještě ne. Chci se o něj starat, dokud budu moct.“</p>
<p>Parí se usměje a vysmrká se. „To chápu.“</p>
<p>Nejsem si jistá, že to chápe. Neřeknu jí ten druhý důvod. Nejsem to schopná připustit ani sama před sebou. A to, že se svobody bojím, i když po ní často toužím. Bojím se toho, co se se mnou stane, co budu sama dělat, až bude Bábá pryč. Celý život jsem prožila jako akvarijní rybička v bezpečí skleněné nádržky, za naprosto neproniknutelnou, i když průhlednou bariérou. Mohla jsem pozorovat třpytivý svět na druhé straně, představovat si, že jsem v něm, kdybych chtěla. Ale vždycky jsem byla uzavřená, svázaná tvrdými, nepoddajnými hranicemi existence, které mi Bábá vytvořil. Nejprve vědomě, když jsem byla mladá, a teď nevědomky, když každým dnem chřadne. Myslím, že jsem přivykla tomu sklu a děsí mě, že až se rozbije, až budu sama, vyliju se do otevřeného širokého neznáma a budu sebou bezmocně plácat a lapat po dechu.</p>
<p>Pravdou, kterou si málokdy připustím, je to, že jsem vždycky potřebovala mít Bábá jako zátěž. Proč bych se jinak tak snadno vzdala svých snů o umělecké škole a skoro neprotestovala, když mě Bábá požádal, abych nejezdila do Baltimoru? Proč bych jinak opouštěla Neala, muže, s nímž jsem byla před pár lety zasnoubená? Vlastnil malou firmu na instalace solárních panelů. Měl hranatý vrásčitý obličej, který se mi líbil už ve chvíli, kdy jsem se s ním poprvé setkala v Abe’s Kabob House, kdy jsem zapisovala jeho objednávku a on vzhlédl od jídelního lístku a usmál se. Byl trpělivý, přátelský a vyrovnaný. Není pravda, co jsem o něm Parí říkala. Neal mě neopustil kvůli někomu krásnějšímu. To já jsem vztah s ním sabotovala. Dokonce i když slíbil, že přestoupí k islámu, bude chodit na lekce perštiny, hledala jsem na něm další chyby, další výmluvy. Zpanikařila jsem a nakonec jsem utekla ke všem těm dobře známým koutům a škvírám a trhlinám svého domácího života.</p>
<p>Parí vedle mě se začíná zvedat. Dívám se, jak si urovnává pomačkané šaty, a znovu mě zarazí, jaký je to zázrak, že je tu, že stojí jen kousíček vedle mě.</p>
<p>„Chtěla bych ti něco ukázat,“ řeknu.</p>
<p>Vstanu a jdu do svého pokoje. Jednou ze zvláštních věcí na tom, když člověk nikdy neodejde z domova, je, že nikdo nevyklidí váš starý pokoj a neprodá vaše hračky v garážovém výprodeji, nikdo nerozdá vaše oblečení, ze kterého už jste vyrostli. Vím, že na téměř třicetiletou ženu mám příliš mnoho památek na dětství, které se povalují kolem, a většina je nacpaná do velké bedny v nohách mé postele, jejíž víko teď nadzvednu. Uvnitř jsou panenky, růžový poník, i s hřívou, kterou jsem mohla hřebelcovat, obrázkové knížky, všechna ta narozeninová a valentinská přáníčka, která jsem svým rodičům udělala na základní škole, s červenými fazolemi a třpytkami a blýskavými hvězdičkami. Když jsme spolu Neal a já naposled mluvili, když jsem to ukončila, řekl mi: <emphasis>Nemůžu na tebe čekat, Parí. Nebudu tu čekat, až vyrosteš.</emphasis></p>
<p>Zavřu víko a vrátím se zpátky do obývacího pokoje, kde se Parí usadila na gauč naproti mému otci. Sednu si vedle ní.</p>
<p>„Tady,“ řeknu a podám jí hromádku pohlednic.</p>
<p>Sáhne si pro brýle na čtení, které leží na stolku vedle, a sundá gumičku, co drží pohlednice pohromadě. Podívá se na první a zamračí se. Je na ní obrázek Las Vegas, Caesars Palace v noci, samý lesk a světla. Obrátí a přečte dopis nahlas.</p>
<p><emphasis> </emphasis></p>
<p><emphasis>21. července, 1992</emphasis></p>
<p><emphasis> </emphasis></p>
<p><emphasis>Drahá Parí,</emphasis></p>
<p><emphasis> </emphasis></p>
<p><emphasis>Nevěřila bys, jak je tu horko. Dneska si Bábá udělal puchýř, když položil dlaň na kapotu našeho auta z půjčovny! Matka mu na něj dala zubní pastu. V Caesars Palace mají římské vojáky s meči a helmami a červenými kápěmi. Bábá se pořád snažil matku přimět, aby se s nimi vyfotila, ale nechtěla. Zato já ano! Ukážu ti tu fotku, až přijedeme domů. To je zatím všechno, Chybíš mi. Kéž bys tu byla.</emphasis></p>
<p><emphasis> </emphasis></p>
<p><emphasis>Parí</emphasis></p>
<p><emphasis> </emphasis></p>
<p><emphasis>P. S. Zatímco to píšu, dávám si ten naprosto nejúžasnější zmrzlinový pohár.</emphasis></p>
<p>Přejde k další pohlednici. Hearst Castle. Přečte si vzkaz potichu. <emphasis>Má své vlastní zoo! To je paráda, co? Klokani, zebry, antilopy, baktrijští velbloudi — to jsou ti se dvěma hrby!</emphasis> Jedna pohlednice z Disneylandu, Mickey v kouzelnickém klobouku, jak mává hůlkou. <emphasis>Matka vykřikla, když toho chlápka pověsili ze stropu! Mělas ji slyšet!</emphasis> La Jolla Cove. Big Sur. 17 Mile Drive. Muir Woods. Jezero Tahoe. <emphasis>Chybíš mi. Určitě by se ti tu hrozně líbilo. Kéž bys tu byla.</emphasis></p>
<p><emphasis>Kéž bys tu byla.</emphasis></p>
<p><emphasis>Kéž bys tu byla.</emphasis></p>
<p>Parí si sundá brýle. „Ty jsi psala pohledy sama sobě?“</p>
<p>Zavrtím hlavou. „Tobě.“ Zasměju se. „Je to trapné.“</p>
<p>Parí odloží pohlednice na stolek a přisedne si blíž ke mně. „Povídej.“</p>
<p>Dívám se dolů na své ruce a točím hodinkami na zápěstí. „Kdysi jsem dělala, jako že jsme dvojčata, ty a já. Nikdo tě neviděl, jen já. Říkala jsem ti všechno. Všechna svá tajemství. Byla jsi pro mě skutečná, vždycky tak blízko. Cítila jsem se díky tobě méně osamělá. Jako bychom byli <emphasis>Doppelgängers</emphasis>. Znáš to slovo?“</p>
<p>Její oči se usmějí. „Ano.“</p>
<p>Představovala jsem si nás jako dva listy, které vítr odvál na míle daleko od sebe, ale které přesto spojují hluboké propletené kořeny stromu, z něhož jsme obě spadly.</p>
<p>„Pro mě to bylo opačně,“ řekne Parí. „Tak jako ty říkáš, že jsi cítila přítomnost, já cítila jen nepřítomnost. Neurčitou bolest bez příčiny. Byla jsem jako pacient, který nedokáže doktorovi vysvětlit, kde to bolí, jen ví, že to bolí.“ Položí ruku na mou a chvíli ani jedna z nás nic neříká.</p>
<p>Bábá v křesle zasténá a zavrtí se.</p>
<p>„Je mi to vážně líto,“ řeknu.</p>
<p>„Co je ti líto?“</p>
<p>„Že jste se našli tak pozdě.“</p>
<p>„Ale <emphasis>našli</emphasis> jsme se, ne?“ řekne a hlas jí přeskakuje dojetím. „A on je teď takovýhle. To je v pořádku. Jsem šťastná. Našla jsem část sebe, která byla ztracená.“ Stiskne mi ruku. „A našla jsem tebe, Parí.“</p>
<p>Její slova probouzejí mou dětskou touhu. Pamatuji si, jak když jsem se cítila osamělá, zašeptala jsem její jméno — <emphasis>naše</emphasis> jméno — a zadržela dech a čekala na odezvu, a byla jsem si jistá, že jednoho dne přijde. Když jsem ji teď slyšela vyslovit své jméno, v tomhle obývacím pokoji, je to, jako by všechny ty roky, které nás dělily, rychle přelétly jeden za druhým a další a další, jako listy alba, čas jako harmonika změněný jen v jedinou širokou fotografii, pohlednici, která mi přinese tu nejzářivější dětskou vzpomínku, usadí ji vedle mě a ona mě vezme za ruku a vysloví mé jméno. Naše jméno. Cítím, jako by se něco naklánělo, jako by něco zapadlo na své místo. Něco, co bylo kdysi dávno roztrženo, je opět zceleno. A cítím v hrudi jemné poskočení, tlumené bušení dalšího srdce, které znovu začíná tlouci vedle toho mého.</p>
<p>Bábá se v křesle opře o lokty. Protírá si oči a dívá se na nás. „Co tam vy dvě holky kujete?“</p>
<p>Zazubí se.</p>
<p>Další dětská říkanka. Tahle je o mostu v Avignonu.</p>
<p>Parí mi jí zabrouká, a pak zarecituje slova:</p>
<p><emphasis>Sur le pont d’Avignon</emphasis></p>
<p><emphasis>L’on y danse, l’on y danse</emphasis></p>
<p><emphasis>Sur le pont d’Avignon</emphasis></p>
<p><emphasis>L’on y danse tous en rond.</emphasis></p>
<p>„Maman mě ji naučila, když jsem byla malá,“ řekne a utáhne si uzel na šátku, protože zafouká studený vítr. Je chladný den, ale nebe je modré a slunce hřeje. Dopadá na kovově šedou hladinu Rhôny a tříští se o ni na maličké odlesky světla. „Každé dítě ve Francii tuhle písničku zná.“</p>
<p>Sedíme na dřevěné lavičce u vody. Překládá mi slova a já obdivuju město za řekou. Poté, co jsem teprve nedávno objevila svou vlastní minulost, přivádí mě k úžasu, že jsem se ocitla na místě tak přeplněném historií, kde je všechno tak dobře zdokumentované a zachované. Je to zázrak. Všechno na tomhle městě. Udivuje mě, jak průzračný je tu vzduch, jak vítr vane na řeku a šplouchá s ní o kamenné břehy, jak syté a pronikavé je tu světlo a jak se zdá, že svítí odevšad. Z lavičky v parku vidím na staré hradby, které obklopují prastarý střed města a jeho změť úzkých klikatých uliček; západní věž Avignonské katedrály, pozlacenou sochu Panny Marie, která se třpytí na jejím vrcholku.</p>
<p>Parí mi vypráví příběh toho mostu — ve dvanáctém století jeden mladý pastýř tvrdil, že mu andělé řekli, aby přes řeku postavil most, a on pravdivost tohoto tvrzení doložil tím, že zvedl obrovský kámen a hodil ho do vody. A vypráví mi o lodnících na Rhôně, kteří na mostě uctívali svého patrona, svatého Mikuláše. A o všech těch povodních, které za ty roky tak nahlodaly oblouky mostu, až spadly. Říká ta slova se stejnou rychlou nervózní energičností, jako když mě ten den chvíli předtím provázela po gotickém Papežském paláci. Sundala si sluchátka audio-průvodce, aby mě upozornila na nějakou fresku, poklepala mi na rameno a ukázala zajímavou řezbu, chrámové barevné sklo, protínající se žebroví na stropě.</p>
<p>Před Papežským palácem mluvila téměř bez přestávky a sypala ze sebe jména všech svatých a papežů a kardinálů, zatímco jsme se procházely po náměstí před katedrálou mezi hejny holubů, turisty, africkými obchodníky v barevných tunikách, kteří prodávali náramky a napodobeniny hodinek. Mladý hudebník s brýlemi seděl na bedýnce od jablek a hrál na akustickou kytaru „Bohemian rhapsody“. Tu hovornost si z její návštěvy ve Státech nepamatuji a připadá mi to jako zdržovací taktika, jako bychom kroužily kolem toho, co ve skutečnosti chce — co uděláme — a všechna ta slova jsou jako most.</p>
<p>„Ale brzy uvidíš skutečný most,“ řekne. „Až všichni dorazí. Pojedeme společně na Pont du Gard. Znáš to? Ne? <emphasis>Oh l</emphasis><emphasis>à</emphasis><emphasis> l</emphasis><emphasis>à</emphasis><emphasis>. C’est vraiment merveilleux.</emphasis> Římani ho postavili v prvním století, na přepravu vody z Eury do Nîmes. Padesát kilometrů! Je to mistrovské stavitelské dílo, Parí.“</p>
<p>Už jsem ve Francii čtyři dny, v Avignonu dva. Parí a já jsme sem přijely TGV z chladné zamračené Paříže a vystoupily jsme pod jasnou oblohu s teplým větrem, kde z každého stromu zpíval sbor cikád. Na nádraží nastal velký shon kvůli sundávání mého zavazadla a málem jsem to nestihla. Vyskočila jsem z vlaku na poslední chvíli, když už se dveře za mnou zavíraly. Zapsala jsem si do paměti, že mám pak Bábá říct, že být to o tři vteřiny později, skončila bych v Marseille.</p>
<p><emphasis>Jak mu je?</emphasis> ptala se Parí v Paříži cestou taxíkem z letiště Charles de Gaulle k ní do bytu.</p>
<p><emphasis>O něco to pokročilo</emphasis>, řekla jsem.</p>
<p>Bábá teď bydlí v pečovatelském domově. Když jsem si to tam šla poprvé prohlédnout, a prováděla mě tam ředitelka Penny — vysoká křehká kudrnatá rusovláska —, pomyslela jsem si: Tohle není tak špatné.</p>
<p>A pak jsem to řekla. <emphasis>Tohle není tak špatné.</emphasis></p>
<p>Bylo tam čisto, okna s výhledem do zahrady, kde, jak Penny říkala, mívají každou středu v půl páté čajový večírek. Ve vestibulu to trochu vonělo po skořici a borovici. Zaměstnanci, z nichž už většinu znám křestním jménem, působili zdvořile, trpělivě a schopně. Představovala jsem si staré ženy se zničenými obličeji, s vousy na bradě, cintající a brebentící, přilepené k televizním obrazovkám. Ale většina lidí, které jsem tu viděla, nebyla tak stará. A spousta z nich ani nebyla v kolečkovém křesle.</p>
<p><emphasis>Asi jsem čekala, že to bude horší</emphasis>, řekla jsem.</p>
<p><emphasis>Vážně?</emphasis> Penny se přívětivě, profesionálně zasmála.</p>
<p><emphasis>To bylo nepřístojné. Omlouvám se.</emphasis></p>
<p><emphasis>Vůbec ne. Jsme si plně vědomi toho, jakou představu mívá většina lidí o místech, jako je tohle. Tohle</emphasis>, dodala věcně přes rameno jako upozornění, <emphasis>je samozřejmě areál asistovaného bydlení. Soudě podle toho, co jste mi řekla o svém otci, nejsem si jistá, jestli by tady dokázal fungovat. Domnívám se, že pro něj bude vhodnější Oddělení péče o paměť. A už jsme tady.</emphasis></p>
<p>Vyndala bezpečnostní kartu a pustila nás dovnitř. V uzavřené jednotce to nebylo cítit po skořici ani borovici. Útroby se mi sevřely a můj první instinkt byl obrátit se a odejít pryč. Penny mi dala ruku kolem ramen a stiskla mě. Dívala se na mě s něžným pochopením. Po zbytek prohlídky jsem se potýkala s obrovským přívalem pocitu viny.</p>
<p>Toho rána, než jsem odjela do Evropy, jsem šla otce navštívit. Prošla jsem chodbou v oblasti s asistovaným bydlením a zamávala na Carmen, která je z Guatemaly a bere telefony. Prošla jsem kolem společenského sálu, kde místnost plná seniorů poslouchala smyčcové kvarteto složené ze středoškolských studentů ve slavnostních úborech; kolem víceúčelové místnosti s počítači a knihovnami a dominem, kolem nástěnky s letáky a všelijakými oznámeními a tipy — <emphasis>Věděli jste, že sója může snížit váš špatný cholesterol? Nezapomeňte na Hodinku se skládačkami a zamyšlením tento čtvrtek v 11 hodin dopoledne!</emphasis></p>
<p>Vpustila jsem se do uzavřené jednotky. Na téhle straně dveří nemají žádné čajové dýchánky, žádné bingo. Nikdo tu nezačíná ráno s tchaj-ťi. Šla jsem do otcova pokoje, ale nebyl tam. Jeho postel byla ustlaná, televize vypnutá a na stolku vedle postele stála poloplná sklenice s vodou. Trochu se mi ulevilo. Nemám to ráda, když Bábá najdu, jak leží na boku ve své nemocniční posteli, s rukou pod polštářem, a jeho vpadlé oči na mě prázdně hledí.</p>
<p>Našla jsem Bábá v odpočinkové místnosti, zabořeného v kolečkovém křesle, u okna, odkud bylo vidět do zahrady. Měl na sobě flanelové pyžamo a svou čapku. Na klíně měl položené něco, čemu Penny říkala zástěra na hraní. Jsou na ní provázky, které může zaplétat, a knoflíky, které rád rozepíná a zapíná. Penny říká, že si díky tomu uchová hbité prsty.</p>
<p>Dala jsem mu pusu na tvář a přitáhla si židli. Někdo ho oholil a taky mu namočil a sčesal vlasy. Jeho obličej voněl mýdlem.</p>
<p><emphasis>Takže zítra je ten velký den</emphasis>, řekla jsem. <emphasis>Poletím do Francie navštívit Parí. Pamatuješ si, že jsem ti to říkala?</emphasis></p>
<p>Bábá zamžiká. I před tou mrtvicí už se začínal uzavírat do sebe, upadal do dlouhých chvil ticha a tvářil se sklíčeně. Od té mrtvice se z jeho obličeje stala maska, ústa mu ztuhla do trvalého křivého zdvořilého úsměvu, který mu nikdy nerozzáří oči. Od té mrtvice neřekl ani slovo. Občas pootevře ústa a vydechne chraplavý zvuk — <emphasis>Áááá!</emphasis> — který zní na konci dostatečně stoupavě na to, aby to znělo jako překvapení, nebo jako kdyby to, co jsem řekla, pro něj představovalo menší zjevení.</p>
<p><emphasis>Setkáme se v Paříži a pak pojedeme vlakem dolů do Avignonu. To je jedno město na jihu Francie. Ve čtrnáctém století tam sídlili papeži. Budeme tam trochu chodit po památkách. Ale to nejskvělejší na tom je, že Parí o mé návštěvě řekla všem svým dětem a ony se k nám cestou přidají.</emphasis></p>
<p>Bábá se usmívá, jako se usmíval, když ho týden předtím přišel navštívit Hector, jako se usmíval, když jsem mu ukázala přihlášku na Umělecko-humanitní univerzitu v San Francisku.</p>
<p><emphasis>Tvá neteř, Isabelle, a její manžel Albert mají víkendový dům v Provence, poblíž města Les Baux. Našla jsem si to na internetu, Bábá. To město vypadá nádherně. Je postavené na vápencových vršcích v horách Alpilles. Dá se tam navštívit zřícenina středověkého hradu a je odtud výhled na pláně a sady. Budu hodně fotit a ukážu ti to, až se vrátím.</emphasis></p>
<p>Poblíž nás nějaká stará žena v županu spokojeně posouvá kousky skládačky. U dalšího stolu se jiná žena s načechranými bílými vlasy snaží uspořádat vidličky a lžíce a mazací nože v šuplíku. Na velké televizní obrazovce v rohu se pohádali Ricky s Lucy a mají na zápěstí želízka.</p>
<p>Bábá řekne: <emphasis>Áááá!</emphasis></p>
<p><emphasis>Alain, to je tvůj synovec, a jeho žena Ana přijedou ze Španělska se všemi svými dětmi. Jejich jména neznám, ale jsem si jistá, že se je naučím. A pak — a z tohohle má Parí největší radost — přijede i tvůj další synovec — její nejmladší syn Thierry. Neviděla ho už léta. Nemluvili spolu. Ale bere si teď dovolenou na zotavenou ze své práce v Africe a přiletí za námi. Takže to bude velké rodinné setkání.</emphasis></p>
<p>Znovu ho políbím na tvář a pak se zvednu k odchodu. Nechám chvíli tvář vedle té jeho a vzpomínám na to, jak mě vyzvedával ze školky a jezdili jsme do Denny’s vyzvednout matku z práce. Sedávali jsme v restauračním boxu a čekali na ni, až skončí, a já jedla jeden kopeček zmrzliny, kterou mi dal vedoucí, a ukazovala jsem otci obrázky, které jsem ten den nakreslila. Díval se na každý tak trpělivě, pečlivě si je prohlížel a přikyvoval.</p>
<p>Bábá se směje tím svým úsměvem.</p>
<p><emphasis>Á. Skoro bych zapomněla.</emphasis></p>
<p>Nakloním se a provedu náš obvyklý loučící rituál. Přejedu špičkami prstů po jeho tváři až k vrásčitému čelu a spánkům, přes jeho šedivé řídnoucí vlasy a strupy na temeni, až za uši, a cestou mu vytahuju z hlavy všechny ty špatné sny. Otevřu neviditelný pytel, hodím do něj ty noční můry a pevně zatáhnu šňůru.</p>
<p>Tak.</p>
<p>Bábá vydá hrdelní zvuk.</p>
<p><emphasis>Hezké sny, Bábá. Uvidíme se za dva týdny</emphasis>. Uvědomím si, že jsme ještě nikdy nebyli jeden bez druhého tak dlouho.</p>
<p>Když odcházím, mám naprosto zřetelný instinktivní pocit, že mě Bábá sleduje. Ale když se obrátím, abych se podívala, má hlavu sklopenou a hraje si s knoflíkem na své hrací zástěře.</p>
<p>Parí teď mluví o Isabellině a Albertově domě. Ukazovala mi fotky. Je to krásně zrestaurovaný kamenný provensálský statek v Luberonských kopcích, ovocné stromy a zahradní besídka před vchodem, uvnitř terakotové dlaždice a přiznané trámy.</p>
<p>„Z té fotky, co jsem ti ukazovala, to není vidět, ale je odtud fantastický výhled na hory ve Vaucluse.“</p>
<p>„Vejdeme se tam vůbec všichni? Je to dost lidí na jeden statek.“</p>
<p>„<emphasis>Plus on est de fous, plus on rit</emphasis>,“ řekne. „Jak je to anglicky? Čím víc lidí, tím je šťastněji?“</p>
<p>„<emphasis>Veseleji.</emphasis>“</p>
<p>„<emphasis>Ah voilá. C’est ça.</emphasis>“</p>
<p>„A co děti? Kde budou — “</p>
<p>„Parí?“</p>
<p>Pohlédnu na ni. „Ano?“</p>
<p>Zhluboka vydechne. „Už mi to můžeš dát.“</p>
<p>Přikývnu. Sáhnu do kabelky, kterou mám položenou u nohou.</p>
<p>Myslím, že jsem to měla najít už před měsíci, když jsem otce stěhovala do pečovatelského domova. Ale když jsem mu balila věci, natáhla jsem se ve skříni v hale pro horní kufr, byly tam tři na sobě, a všechno otcovo oblečení se mi do něj vešlo. Pak jsem konečně našla odvahu na to, abych vyklidila ložnici rodičů. Strhla jsem staré tapety, znovu natřela zdi. Vystěhovala jsem velkou postel, matčin toaletní stolek s oválným zrcadlem, vyndala jsem ze skříní všechny otcovy obleky, matčiny blůzy a šaty v igelitových pouzdrech. Připravila jsem v garáži hromadu na jednu nebo dvě cesty do charity. Svůj psací stůl jsem přesunula do jejich pokoje a teď ho budu používat jako pracovnu, až na podzim začne škola. Vyprázdnila jsem i truhlu u své postele. Hodila jsem do odpadkového pytle všechny své staré hračky, své dětské šaty a sandály a tenisky, ze kterých jsem vyrostla. Nedokázala jsem se už dívat na ta přáníčka k narozeninám a ke dni otců a dni matek, která jsem svým rodičům udělala. Nedokázala jsem spát s vědomím, že je mám u nohou. Bylo to příliš bolestné.</p>
<p>A tehdy, když jsem uklízela skříň v chodbě a sundala dva zbývající kufry, abych je uložila do garáže, jsem zaslechla, jak v jednom z nich něco žuchlo. Rozepla jsem zip kufru a našla uvnitř balíček obalený tlustým hnědým papírem. K balíčku byla přilepená obálka. Bylo na ní anglicky napsáno <emphasis>Pro mou sestru, Parí</emphasis>. Okamžitě jsem poznala otcovo písmo z doby, kdy jsem pracovala v Abe’s Kabob House, když jsem přebírala objednávky, které si zapsal u kasy.</p>
<p>Podala jsem teď neotevřený balíček Parí.</p>
<p>Dívá se na něj, jak jí leží na klíně, přejíždí prsty po písmenech napsaných na obálce. Za řekou začíná zvonit kostelní zvon. Na kameni na břehu řeky nějaký pták trhá vnitřnosti mrtvé ryby.</p>
<p>Parí se přehrabuje v kabelce. „<emphasis>J’ai oublié mes lunettes</emphasis>,“ řekne. „Zapomněla jsem si brýle na čtení.“</p>
<p>„Chceš, abych ti to přečetla?“</p>
<p>Zkouší odtrhnout z balíčku obálku, ale její ruce nemají dnes dobrý den a po chvilce zápolení mi nakonec balíček podá. Sundám obálku a otevřu ji. Uvnitř najdu zastrčený dopis.</p>
<p>„Napsal to v perštině.“</p>
<p>„Ale ty to dokážeš přečíst, ne?“ zeptá se Parí a ustaraně svraští obočí. „Můžeš to přeložit.“</p>
<p>„Ano,“ řeknu a v duchu se maličko usměju, vděčná — byť opožděně — za všechna ta čtvrteční odpoledne, kdy mě Bábá vozil do Campbellu na hodiny perštiny. Myslím teď na něj, jak je uštvaný a ztracený, jak se potácí přes poušť a cesta za ním je posetá všemi těmi třpytivými kousky, které z něj život strhal.</p>
<p>Držím dopis v prudkém větru. Přečtu Parí ty tři věty, které tam jsou načmárané.</p>
<p><emphasis>Říkají mi, že se musím brodit vodami, v nichž se brzy utopím. Než do nich vstoupím, nechávám ti na břehu toto. Modlím se, abys to našla, sestřičko, abys věděla, co bylo v mém srdci, když jsem klesal ke dnu.</emphasis></p>
<p>Je tam i datum. Srpen 2007. „Srpen 2007,“ řeknu. „Tehdy mu oznámili diagnózu.“ Tři roky předtím, než se mi Parí ozvala.</p>
<p>Parí přikývne a otírá si oči rukou. Kolem projede mladý pár na dvoukole, dívka vepředu — blond, s růžovým obličejem, štíhlá — vzadu chlapec, s dredy a kávovou pletí. Na trávě pár kroků odtud mluví dospívající dívka v krátké černé kožené sukni do mobilu a drží na vodítku maličkého černého teriéra.</p>
<p>Parí mi podá balíček. Roztrhnu ho a uvnitř je stará plechová krabice od čaje, na víku vybledlý obrázek vousatého Inda v dlouhé červené tunice. Drží kouřící šálek čaje, jako by ho nabízel. Kouř stoupající ze šálku už skoro zmizel a červená barva tuniky už je spíš růžová. Otevřu zámek a nadzvednu víko. Uvnitř je krabice plná ptačích per všech barev a tvarů. Krátká, temně zelená pera; zrzavá pera s dlouhými stvoly; pera broskvové barvy, možná z divoké kachny, s lehce fialovým odleskem; hnědá pera s tmavými skvrnkami na vnitřní straně; zelené paví pero s velkým okem na špičce.</p>
<p>Obrátím se k Parí. „Ty víš, co to znamená?“</p>
<p>Parí se třese brada. Pomalu zavrtí hlavou. Vezme si ode mne krabici a dívá se dovnitř. „Ne,“ řekne. „Jen to, že když jsme Abdulláh a já jeden druhého ztratili, bolelo ho to mnohem víc než mě. Já jsem měla štěstí, protože mě chránilo, že jsem byla malé dítě. <emphasis>Je pouvais oublier.</emphasis> Ještě jsem měla možnost zapomenout. On ne.“ Zvedne pero, přejede si s ním po zápěstí, dívá se na něj, jako by doufala, že ožije a vzlétne. „Já nevím, co tohle pero znamená, neznám jeho příběh, jen vím, že znamená, že na mě myslel. Celé ty roky. Že si mě pamatoval.“</p>
<p>Položím jí ruku kolem ramen a ona tiše pláče. Dívám se na stromy zalité sluncem, na řeku, která teče kolem nás a pod most — Pont Saint-Bénezet — ten most, co o něm děti zpívají písničku. Je to vlastně jen půl mostu, protože zbývají jen čtyři z jeho původních oblouků. Končí uprostřed řeky. Jako by se natahoval, snažil se spojit s druhou stranou, a nedosáhl tam.</p>
<p>Té noci v hotelu ležím v posteli a dívám se na mraky, jak se blíží k velkému kulatému měsíci, který visí za naším oknem. Dole klapají po dláždění podpatky. Smích a klábosení. Kolem drnčí mopedy. Z restaurace naproti přes ulici je slyšet cinkot sklenic na tácech. Brnkání na piano se prodírá oknem až k mým uším.</p>
<p>Obrátím se a dívám se na Parí spící tiše vedle mě. V tom světle má bledý obličej. Vidím v jejím obličeji svého otce — mladého Bábá plného nadějí, šťastného, jako býval — a vím, že ho najdu vždycky, když se na Parí podívám. Ona je moje krev. A brzy se setkám s jejími dětmi, a dětmi jejích dětí, a i v nich koluje moje krev. Nejsem sama. Zaskočí mě náhlý pocit štěstí. Cítím, jak do mě proniká, a oči se mi zalijí vděčností a nadějí.</p>
<p>Když se dívám, jak Parí spí, myslím na hru, kterou jsme Bábá a já hrávali před spaním. Odstraňování špatných snů, věnování těch šťastných. Pamatuju si ten jeden sen, který jsem dávala já jemu. Opatrně, abych Parí nevzbudila, se natáhnu a položím jí jemně ruku na čelo. Taky zavřu oči.</p>
<p>Je prosluněné odpoledne. Můj otec a jeho sestra už jsou zase děti, mladí a s jasnýma očima, silní. Leží ve vysoké trávě ve stínu jabloně poseté květy. Tráva je hřeje do zad a slunce na tváři, proplétá se tou záplavou květů nad nimi. Ospale odpočívají, spokojeně leží vedle sebe, on s hlavou opřenou o silný kořen, ona o kabát, který jí složil pod hlavu. Ona se s přivřenýma očima dívá na kosa sedícího na větvi. Mezi listy pofukuje chladný větřík.</p>
<p>Obrátí obličej k němu, ke svému staršímu bratrovi, svému spojenci ve všem, ale jeho obličej je tak blízko, že ho nemůže vidět celý. Jen kousek jeho čela, kořen nosu, křivku jeho řas. Ale to jí nevadí. Je šťastná, že je blízko něho — svého bratra — a jak pomalu taky usíná, cítí, jak ji obklopuje moře klidu. Zavře oči. Usíná, bez starostí, všechno je najednou jasné a zářivé.</p>
</section>
<section>
<p><strong>Poděkování</strong></p>
<p>Nejdřív pár logistických záležitostí, než vyslovím své poděkování. Vesnice Šádbágh je fiktivní, i když je možné, že nějaká vesnice s tím jménem někde v Afghánistánu existuje. Pokud ano, nikdy jsem tam nebyl. Dětská říkanka Abdulláha a Parí, obzvláště zmínka o „smutné malé víle“, je inspirovaná jednou básní zesnulé velké perské básnířky Foroughy Farrokhzadové. A konečně název této knihy byl zčásti inspirován krásnou básní od Williama Blakea „Nurse’s Song“.</p>
<p>Rád bych poděkoval Bobu Barnettovi a Deneen Howellové za to, že byli tak skvělými průvodci a zastánci této knihy. Děkuji Helen Hellerové, Davidu Grossmanovi, Jody Hotchkissové. Díky Chandler Crawfordové, za její nadšení, trpělivost a rady. Velké díky spoustě přátel v Riverhead Books: Jynne Martinové, Kate Starkové, Sarah Steinové, Leslie Schwartzové, Craigu D. Burkeovi, Helen Yentusové, a spoustě dalších, které jsem nevyjmenoval, ale jimž jsem hluboce zavázán za to, že tuto knihu pomohli přivést ke čtenářům.</p>
<p>Děkuji svému skvělému pomocnému redaktorovi, Tonymu Davisovi, který se vydává daleko nad rámec svých povinností.</p>
<p>Má velká vděčnost patří mé editorce, nesmírně talentované Sarah McGrathové, za její vhled a vizi, její jemné vedení, a za to, že mi pomohla tuto knihu utvářet ve více ohledech, než si dokážu vybavit. Proces přípravy knihy jsem si nikdy tolik neužil, Sarah.</p>
<p>A nakonec děkuji Susan Petersen Kennedyové a Geoffreymu Kloskovi, za jejich důvěru a neutuchající víru ve mě a mé psaní.</p>
<p>Díky vám a <emphasis>tašakor</emphasis> všem mým přátelům a mé rodině za to, že jste vždycky byli na mé straně a že jste se mnou trpělivě, odvážně a laskavě vydrželi. A jako vždy děkuji své krásné ženě Roye, nejen za to, že přečetla a upravovala mnoho podob této knihy, ale za to, že se starala o náš každodenní život bez sebemenších námitek, abych já mohl psát. Bez tebe, Royo, by tato kniha zanikla už někde v prvním odstavci první stránky. Miluju tě.</p>
</section>
<section>
<p><emphasis>Pokud se vám právě dočtená e-kniha Khaleda Hosseiniho líbila, můžete si v elektronické podobě zakoupit i jeho druhý titul.</emphasis></p>
<p>
<image xlink:href="#_1.jpg" />
<strong>Tisíce planoucích sluncí</strong></p>
<p>Světový bestseler Khaleda Hosseiniho přináší příběh dvou žen, jejich zamotaných, dramatických a více či méně tragických životů na pozadí válečných konfliktů v Afghánistánu. Z jejich počáteční nedůvěry se postupně stává láska na život a na smrt.</p>
</section>
</body><binary id="_1.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAgAAZABkAAD/7AARRHVja3kAAQAEAAAAPQAA/+4AJkFkb2JlAGTAAAA
AAQMAFQQDBgoNAAAHmwAAC04AABJeAAAdPf/bAIQABgQEBAUEBgUFBgkGBQYJCggGBggKDA
oKCgoKDA8MDAwMDAwPDA4ODw4ODBISFBQSEhoaGhoaHh4eHh4eHh4eHgEHBwcMCwwXDw8XG
hQRFBoeHh4eHh4eHh4eHh4eHh4eHh4eHh4eHh4eHh4eHh4eHh4eHh4eHh4eHh4eHh4eHh4e
/8IAEQgAjABkAwERAAIRAQMRAf/EANIAAAIDAQEBAAAAAAAAAAAAAAMEAgUGAQAHAQADAQE
BAQAAAAAAAAAAAAABAgMEAAUGEAABBAICAQQCAgIDAAAAAAABABECAxIEECETIDEUBUEjIh
UwBkBCQxEAAQMDAQYDBgUCBwAAAAAAAQARAiESAzEQQVFhIhNxgTIgkaGxIwTB4UJSYtHxc
oKSwjNDUxIAAQQBBQAAAAAAAAAAAAAAERAwQCFQYHABQWETAQACAgIBAwUBAQEBAAAAAAEA
ESExQVFhEHGB8JGhsdHBIPHh/9oADAMBAAIRAxEAAAHV/K6xV6zcKX4miE2VODmwXr6yS1R
tcelNzn9qabzLPaoB9ITpzKNEKTG4sFQjk34Vs9RrgmaWcHfdu7eZYOSJsrVcKkzj3BWikM
1mOQ9XDovM9RlXPUMFYSLEe6vB4r07oHHkULQ6ufzaGYUa4cpxUUyCa8LuC/eHR4LsKvUzm
d7OPGPT4TQTXoA0eg1dnsYtSa5Vt1Quu/8AI0WM1l3dTlW7O7JZncI83inRO0gnOZS1JpWr
vJd1A6E5IlUaAyttPK0bXzeLV66lMlvpk9uITIq87WLsIoSF6docRC1fqHjV7rrn9F8lqbO
X8qXFmZ3fl1MoTqizIB+0GK2kNAWplabM1sW3yBSmaYz7bJqIAKaVTzWdb+dH6MHnoBry++
zsc9zGbCcRlsay6plyCVp0I0YMqUB1Z/0DZQnZnLNeYQtMnh02EGPhwJ1VV6G+ms05tDle6
bLMqNlOywVpdww3gyYpIjOdspdPnW8NjqyiQ68yDunoK3A3e6tWoyVKdUX861lufjZOi2XT
OAQAfGXABauFAuirwRpmYWr89aNMzKWcnd5WhwXIE3d7vcyb513hX1xFV2Fv0NZy9ARiu0R
NNlbw5RtNN8rK3//aAAgBAQABBQI1iMNSIkWCnAqFTowYYGUjrur9WMBGsxVX8xtLyz8txz
UZhfKMNm+2+nW2NgVR3Jmmvbu8VO5ZKrXslMVTnaNeVsTC6VgX/nC2VlsLnU9ad2xcNm3S2
o51zr8uxOrY+BteW3WkCaWulQKKqxfGuccjlRXMQtOINkjsUy86hK/KiwWU6065x+u/lTHP
+vlbM03xl5pVdfEh54SLmozUqsrRTKE4VSAFUnFZz16rKYfGMdXZhTsRtqnZI1Msz8mkuoj
rgIFSmy2PtKYSlLa2JfMppjb/ALDCBn97mv7KzKoAILILMKzdorjtf7HrxV32W1sKu+UBK7
dkK9TbuA+k6j9ZGK+PHy2feziP7b7AqX2u8ht7tsmEpWRwXkkobM4n6/ahYqq4kEK5m8g+R
G3FSudSBChU1Wnq27dkdfRjRq052b/1VcF9br2Q2Kg0JrasEBl+6zXviqRFTrN23X9bX469
KMJ7X11FllPw9Q7O/O86udhVhX2DyTfyqDjY06yvqdYwvCDKdbqzWmo/W90011jpTIbZwKY
Z68yEBCwYBoSMUPGbW/UYhDBW/wAZZKyQbatCy/ZR2jEqM5hRvD+aPmja0Rs9+SCnbkjd1K
f8b3zf92tGIjQSnNlU4xNBMTZnMSlISE55RjcGy2ROyYxsmU8vNXMIXdRvUDE0TxiTgL7q5
CjwiEq/FbfmpSVhWf7KxJYxxliFqyhXRI+WFlhNh2TEz2q1TbTVbKxlmrbF4J5C5lG/IWWz
eFslROcV8uwL5UsZWRkHiVDF5s8rK4phmWVaHvDJh5G/av3YDyZHJh5UfM/5/P8A/9oACAE
CAAEFAskVghBYrFSRUJJ1LpQTdAKEUIpuCivchD3AQZflmUUCnRKM1l3H3Q93Ki4TIlAoSR
mjJFSU/f8AIQKyXk6KdAp06dOpSdZdiTIHhgx9YrK6CxJQoKFC8aPD8YkqOuUKgEYusYoyi
F515Vl14F4YrxRWEeBwYqyLcMgE3TJuHU5Yp5PIqu11bLoIBAcAhFDoZlZqNiOUlGDKSbiJ
4KjJWy6TJk6z9APB5CbtkyZEcFRHB4ZMvyn4PBCjwSh6G9QHBHDJvSByOCn4J4dDluAnTJk
yZFMmTcFD0H/J/9oACAEDAAEFAseTyBxIcBHh0TwPcKIQQ46RRT9JuB7x5HB465ATJk3JX5
ZMmWH/ABsVijis4rMellkE6zAXlWRTJlijYsyvIVmfQ6HDJuHWSPqjy3BiVFT9xFYojkcBR
TdlGKEe+GWKZDgKPB9D+gcBRT9y9DdJuAmQQX/aSPqCZdIcfn1BOjyU/YCxRiF40yZMmWL8
zkvGUJoTUplCaim9ACKMgF+VHgOu12u2747XfP8A/9oACAECAgY/Ao9oHS15g7S5Fa9//9o
ACAEDAgY/ApJdHWxvGJL3/9oACAEBAQY/AqFgNSjl4+jw/NU2VTHRMAmKuj70CE5Oz1cn5K
OMSZ6zP8Ru81TRDH+kwuAHqJdmRyyt7gIpuqWUe3KJlKcI8fUW3LuNdX0/xFZHyC7mJneIH
BpED8VkyRa6AeqySujK0ExYcBvqo5iI5Om4w0Oj0LlCWKkZVV25d3cpS8vcmxi5tTuQlJ4i
MOnKNYzd1PHPG+alR6ZMRUcFCyHUMmOW4UEnKkcgPbjG2FWe71aeS7Fl08coiGnVCMnB9yz
QjjLyDRdqrLGGKwyiaUDllHHYYzERGrMKMowB6YBvciDpuC7b/TfRB/E+awCNB3GaPBivtw
0o1k77+lTnPQTlGMeFtF9x9vGVYxEsMjuuej+IWTsvjztbKEyembU/up0lDJHpy4pEuD+fF
YpG+8wF0pOxUzcRK6Yv3jrZZsWXp+4hAmlLh+6K+2HEl/8ASndPdz2Y6tZK5Ypu3bctxcMp
SxyYTrKBDh+IUyJfUnrNuGlOCnO5skwA4FA2nzUskiO5ICNBRh/dQx3iUYBhRvxUsJnqSb2
4yuVjtMaSGof+qxze3tubW4hlWTprg3Blz9rkjHH9TJwFU+WVkP2Dh4rppxKbVUBTtXj7Gq
c5AOatwvklx3L6mS2P7YJsUddV6V1ksdyrqntVrJoY/eqSZf8AIq5Smrkn70xMY8lQ7K6p9
vNV6vFUGx9OJXbxHtw15lGefJI5v/GI3+KjTWQorse/WCjE0u9KY67KlOnlGnLZHFEaUKES
HVw8kZCXbnLWjgq8y7uTcfyQtpz3KF9to9NtG2+GwK4Cye4hSnk1PpPsNCMRzT5JOqBtpqu
S4qqouoEhHGH6bvgr9ePJDhZcVzdNtPs1Rytq9PFFt4YqNNI2kcQqA6vqjMBnNfYZV9RU6/
okpkDWcaeRRh/2Q6/fr+Cl+nJB/wDMG+axmHoYeD/qdQ7fpE5eQenwT4i5uleI660+Ch3NO
6byfAIXu18X4a7l90z6/wC/ZrsbZ3asSYgjQEcfFYqk9yIl7y34LLic/Tvr/gUcorEjr4xf
j4qcnNkCI8ySoirNJ4n+IdU2umXqRUhEyfIDGQPp5HyUDD1YY2bqsXf4rJkjjkJZHcNQXaq
BjE+izJGWkhwWWMokYshuj+6JHzQl1SpJ9BqGVDsbeVqH26eezR1XTZUV47OOx281c/mjs+
TbOa5r+i6vgh4LnuVW0VFu9K//2gAIAQEDAT8h8wQdRE+A67/tLLpuWpT6cy69pDK/zcYW3
isNVKS555EDwm8e8TT7uvJMbRvzNa2v4JRyv7w090u1gdBHDiwK6MDPNzqFhUg03mh3FSvL
iwLQV4u55Yj9ZCxlu5IWuCJ5S/tQUw/kiOQ6oNlC37gYShhqbMRZ5I3FMHkSxhOTwzqY07V
8xL4MVNfS525UenDTpqWmBKuBCfHxxKkim0oVkeBpmAagASl0cEQjfNA2XoGYFXKK8DtX1r
M1aYMKX3QDzKhACl0jhTrMc3AmSyLS3XiMLq5dConGPg+Zy7b90oPv3OUqggNK7VVi8lw3A
eEKJLBzmHlGwiAWWKtXMC7WhtoFtmsCzA7WIbmV3u9NypAQoU95W+g3KWksh21aWpcsLWi1
5Ipeib6qrgDH+xwylFA4tBppfeYAkZwreFYrqNV/aNUx+t3hK/MYHMxL8heIB5fvo0Il8zI
ihX4HgMVcw803C+i525hnjTQWJyrntHtgeua0uUoRq9UrqX21Fa3e/imvA2O5TaUGReQ2dx
d1Gr17T+Ya5Sz6AeinZAyuqZeJgUPAuvEeNvu/L5cMdS+KD3OK3KZMOTmdyeScy54QQTncQ
EzbjygjY2bTCqB6BVoy3JovxcXtru5NNyt3o55YeoJBZi3AlIZ4t1L7hTcdcO53t9wxgnmF
8Pdf6mYi87fxHgIfUuVMCoIZiZk28514ihQdIsvNHC+ZUpq/CRQWtSv2e4SC2FDBqlie8Uv
EHa3J9pwtzO/EGB2Lt6jFBruMXZO7jdwjI75EQhyzUolH3YGhAnCrgY+1alwUWW078MrAAJ
Rgrr+oRhI7Gnt5l6GLitTRWZiiUTai32y9VbF/sSX5gG/aH2nuxMeYGgRXuNlsN+J6hiS+0
Na4StGr9CJhpCoK95VXjqOAyqqSz8MCZkC2cXx4gOTgh34v3iOuT53G6KRA3ePtMsiUpnmm
rg5y0AAbeJfDxcR90pYucjZKgGsw7sujqqb+YJA2jXinxEEMLNrNftuNxnAytg40QkgUbN5
c0anH59MEnhn4m4mtejWCaTpVviN7yintX/YIdIsb4L5ofsYriEKaLtJ489+88ha8ODju98
RtzN9wtuiGF3kBbNrNcIS6YfAeTxe5Q3sC2nS2vtH4xBtv9CalzZ0lbz3E2ag22EEMWfHRH
tZlVyIxqzCDZjoGct+9RlQxJstR4Uwxd2OIFddHBguZizBTCgLEsajbwnIuuJhVuV346m0o
95Xkl8QYl37zHlU172c3seZchq7US0W3XSAds5CcLt5rBMb4CfMXhiqGtKUSCLjBp7hPoDv
ZnFFuC+5pWdRXMagdIT2xv5lYTjFf2HhfYgqA7YpY374gGABdt7jjYdT+7l1r3jOQjqjKEb
X3GVbUizFBzMg0xX6xOT6+zup4Oirvucb81eptuqqOFvxf1Uwte2P9L7nsXb5VMjKqbymlu
Nl1lrv5mfu0+3PnuN28M9X+pnxftP/aAAgBAgMBPyHJtltQ9ES8phMJbuIcQaeisVOvTOOM
SKZYgYICycGplg6egERV6DB+kjLiUCzktiC0uzLE+5UKbPaYmVTSxU5ySx7cTZ7xr6+ICxN
vqpjfReNYUvySgfMyMx+wnXiPGAr7nN6XZ5gn/Vsv0dlwTrywkdKJpX/BcNAi+k1Zfv6IBN
LGFM5IW2+idUo4mvBFcqAx/Qetm8JI5QRbli1BjuUkTBgMC31msRXpWVizcU4iB3NTROfKc
XCLr079CnklgCVGLw7XF8QFlRmaXiGZJXophNLj+sDKPVnlY9BH0O0MQnE7eprOPQcuyViI
XPCJHxAvfcBib9Lj0A9GkqVEiQPQIJWPRaF+ipKRS7lwmoJX0MkME9UivUBZx/wZiYmJj0x
Mev8A/9oACAEDAwE/IcCialxRnj0B9AKjv0XDD0+JVgXLWG2GcxIVaiTPpm306JQjyhiYu5
h6AWIXG058kPUNZTcTMT0voZQmu4H/AA+rmXmGJdS7nEr/AKr0PRQ9QqVKlTyiHmebU4kV1
FPU1gdekzv5i3v0uE0ZUPRqFYwIGIFyiVEgqEIWnMPuUmVOv+AajmH0EMvBhvhiGXox9QPQ
S0rP/FOparl5qX+5UzJUEE44Iy/TgiemmDj/AIFzaH9xKfic3C68Tu4eYO5hrqOGJv8ATiX
iWzdxIkvNQtvxOB7m1Q/KJD1dHpN/xAQ+7DEOo/tL47JYRZc4Jk4uUw09A00iJiNTCQoCf0
pRsjWfSb9LXz67bMboqEuc5nPxP//aAAwDAQACEQMRAAAQUj395iUsfxkMdWqsB14SBjXYT
DHYIX7u8eLQgqKEApnveqEiTARnFkrHl3sWxZkt9cwMKCQoUHTQC296MQYHtmRyzZ2V4k6O
2UXEB4j3xr0rJLsd0fwX5//aAAgBAQMBPxBEZk03TNvBNfZuXQt0s3S3iooALk+Xucg0Y/O
qhUWoXTVe3MGiPP8AyOlEK1U9roquLjGvRTBGTOWbpuAvJjb3cuGEjumkDAEIqkP7AaVvJ6
3qd687pXxqCSDAtmsu0C61c14QAUB0eJXVWSNZdGltY2tTMyXbKzVWbgKaqMdQtpUhsKIaV
IRtPTOwruiUQBRrBToUZl4gwZYQRBOe4nnjgKbhtOBiWUp95rZBXRkrZLWz0MieBhisuttj
uniX/TWdd6uVJogOFMhnuL9ojsAWxpFsuF4hjRZlHRvChtuBLFr9qRNnU8OC44Bu3X610bA
5g4aVstK0dGh8p29zCmAprRRsjObNJCaogNqMZt1A7jEYWZbeFcCKSsVgM+JkOHi1AL8tSt
ZbU1MZU+30F8LvvzMwibFpKfdi6hr8a9oqpIoy6g2Ngq5BPDLJAVGPv/odGUuigiBG+U4dY
boQc3UAShMGsBmlYwCmVppLAksAWXBHtEYWQAlgxbkLqNcq5TDaXUAaxMIybIq8I1Z2YtVG
DmYRJZ6C8z2dHh7G53F8xVzjcKBwDQ8YjjSJG5nNFFOAyF43JmDAb1L/AGkFkBSUhTIucTG
F1CDQEJXYGVu2Hr6jbFC652XpgqX6XiNSUoWKvhAbvscMJpwdBEpfIgiHfVBuZyTwqihu5W
AI4zNkxWBRRwhhQFYSjWhvXM/f67t6hjly815mJkc5TmAMVBKOpQm/gjVkZuvaKtAWagHdx
+3COUEG2PmooFUE1LAyXBtEstqxtYBbbaPeIUZLKxePeCGplQmt8Yn4uLXtCuyLRm/llRG9
fkgNKWcXAFg9rX2l0J6Mri6XzKJkqkVjK1LV21iF4Q+9wXym6FeRZv5i10AAWzsDmIuzheM
XK9gFXeIxIFImsT2ErvXfvLA2BvE0hBFqSgl3fMyxDkAv7xQplWUoevvAL9W0h8qohoF8K7
5rUC2rnVfuEGByWMEIGhmshBo51A2mpQtXhwbsn+IWHVw8RwNvi1in/j+Zy1N4gAprf5KOW
EJCKrLcMK1v3jLYb2oFCMWvxCpa5CwZC9htAC1pLFALXHB+IUpsswBbn2ZIOmmWMulLijqD
xKbvgZv2gNHsx71kl/aTeIL62wDN2NdXKxaWOlMlyhDRtBT4Ah+wAlDmFWbUiKYMWFlAoXt
XKBd9pbsDQ8xseKsD5h/aCkXe+KZSDzhNxsjXtDJ+5uX9GY7B1hjGtojBHQNN/eB+50wrlS
Sq+DFwIGDwzJXi0veYUg6cj2q1fvCScrQUhhQvFblptiYOIO0uUFAl3V1c5Zyq6zl13KsX4
rTCgIb8LKYFlkW8UPYRLmBEsaVWypfXJyNoGqVbnEGg2mqwY6Wu8Mq00wYWENXmguL4kJIU
08MzG7KWNEooOogcvmGzNjqAmUw5PNT3LZ81HizhVZzKEwXeLgO3V/7FsBQB087jyXcEVMG
Ga8Ze6X867abOM7zAXtu1RsoG3TUM5lAVEulbu2J9LhNrgGkpoK8sL7TEt23Bna13/Zb7X9
qqMRoAWqMoU+2ZYuAIlhiiazL1pw3pSqttK7g5URUEEDDdkqsQMZmqNLgGCnHPKxDZ16UAC
6cnOnExIEF7h3+Q9MtlZQtqBs0tq75iCJZJMk04fuhfh6aFYGxunj4gUHhRLQ0H7NSxVa5A
3/7PttXnUIMp7mLlOGmRuj7wJMM3w7hf64KquWxamsavMJ0GCuL5ZrK5XylFRYWF4/DOi+K
DNnBY8XZslx/QBZK8CJgI8TinOUvSRBfsBxcQBYCjssazR7ZZxjKsi6hEQtW0/wAuLFA0YF
/mLXYrHYsp2S7T/WqsWw8GBurmoxCsp1GKmFyof0mxxac8JfNZFkslb6FHNmORyZipa5SQR
AuBqmbGYZIIlTARk5yl0sAyMV5ruI7m95+8DmEpXt4KuanXaeVV/wDajZMorMA9u4XVcUmp
dEFsLdVVAce8qzRZTg+aziWpGkS3JvDcQdUtiNdUcI1YYUChsqi9xieQOQ0c4hVfNZd+Lu5
ns0usL10Rr0PQUesRpAUQd1fmO9Pj+ZM/N+9K4v3xL1xdz3VxP5qr435mv58N7+mJqtreV1
Xjn2mi+J/6v8jz8ths8Yn5xC1iq49p0FpdVv737zDyPbh+H3ni4xvduUPJ+Drbu+25/wCy5
/2f/9oACAECAwE/EDFLhT+X14jR7lUCLjEyWyxUIsGqHp3qO/nuKjw179/EXncAZgHoQqUV
vMA1piABLa+sQliuVXv7nUTDJI7yle/UqhLWcQWYYKCGHMXmpD8Nf2Wg4HMEGsp84zFVhFv
zE6jKxETb8ytYSRYTNl9ElLWNV+4lTwP3hUulp+K/sYPJs5PriGjTsu/rriWAKrpVkAOCqM
QLMofHl9ZgDvAfuVeJo19dxBhBGHBKM9PxEgcdPiFYJ4PrmJwDDz3DoBgbiClK7/8AkQmv0
FR1YWPen/yVgq8Pw3LWSblN93meELv0tiqeU24hJ8hCij5H+RGCXdRdmV2Yl7lkQGIpjFIz
M4fzOZncArWo5uOaXMuNRShltkNX9iUbPRquDLpZUNotlYBU0moqtemgy2HEDTEo2xDNfco
B/hCAPM/5AdvRPCPMSpmtzMS2XNTgmEHMTUtubMYhhFpXkofDHhEBC0lSmR3fMqmCCtSlTZ
mGWAajzAVL4hHIVKFRm2EuiWYS0ixExFLcQNMzheL/ABPpcdfeC11kxnDuG6BjNY7b0zTK1
AdRZmXlXd/mJDjNVMhjiveHQlFYy69BGEqSYGfZgm9z9M4OTMQuE/MUI6fV3LarQsOL7Nyg
cYC57lmJ9XAlENfqmtmIKzuJtOphviHk4JhVA7lnrTJk1EqiClcSmbsIsr3KG+Kr3gEnD+J
QbJduHX0cHiN5Qw4EU5hbTMWKaghgUgQ9EtwqHHodStxyhG8cMQrMfR4zOPmf/9oACAEDAw
E/EDII0KgWBUYwWAdzgIoWRxccWvovcEssJqGbHcQDNS02OlmC+vH5h5Jch3EEEU0zOMJhj
OpzU5EccwdfeuyAiOPyRotuH9TFj66g+6/kVy2C2Ny9LiNvco06luyAFubImmYARxU5lQvJ
GHxxBl94MPribCalwxxmSM8MS8JFszFddSzHROK4lUsytUuvEoEitJbGLcfSokSEheCJzMs
sdpYEYGZ9Yj6i8WZwI9jLxAPA6NwBRYkxA+WZSvok0oPoIDk+0tQyytiy0QiGybemRepysy
xwRBzKIV0Qqt3OMEjZcQW+lhiU4eJmRjxAmKkcJYZjRuHd3TAMnMdsRSBUsg1PwZQxqwg0e
crEEtj4RRFMzMRZRxOfmpY8yyXFCMHDNfmP1ty+fhFmYsnoS/R/CgwZmEsY4L6r8S1z3ccH
PN+07GIVa4doMx2VL4TJ4mj2QSHt+yC+Jx/P9lA5VfGf1LE5M/8Ayoqvkh+plroVevMbHlW
vuy1YXTA5IKYTfuNdkqb9BtVv61OA2gL4j8yt1vjzGQrYv2iy+z8tRCE2MpncKU1Au4Ad3D
RNXd8xcIVZ+KiCEr/GpaJ7jsgQhKK8MVBocfhuEalTcVobZqXguUB+JajcM0Hz9f7KFQrSs
X7wbklIuKsXGfsxDu4drAczL0YxT6xOSa349p+IfX1iaF+Z3VVYqYjfz9VNF1H5efr9R8V3
xuHZquLnwD6+mdm7xUyrrX+O/Pcdq6+L/Uz0r95//9k=
</binary><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAgAAZABkAAD/7AARRHVja3kAAQAEAAAAKAAA/+4AIUFkb2JlAGTAAAA
AAQMAEAMDBgkAAGPmAAClSQABH5P/2wCEAAwICAgJCAwJCQwRCwoLERUPDAwPFRgTExUTEx
gXEhQUFBQSFxcbHB4cGxckJCcnJCQ1MzMzNTs7Ozs7Ozs7OzsBDQsLDQ4NEA4OEBQODw4UF
BARERAUHRQUFRQUHSUaFxcXFxolICMeHh4jICgoJSUoKDIyMDIyOzs7Ozs7Ozs7O//CABEI
BAACqgMBIgACEQEDEQH/xAERAAACAgMBAAAAAAAAAAAAAAAAAQIDBAUGBwEAAwEBAQEAAAA
AAAAAAAAAAAECAwQFBhAAAQQBAwIEBQMEAgIDAQAAAQARAgMEEBIFICEwMRMGQCIyFDVBMz
QjJBUWUGAlNnBDJkIRAAECAwIJBwkGBAUEAgMAAAEAAhEhAzESECBBUWFxsSIEgZGhwTJyE
zBAUNFCUmIjM/DhgpJzFGCisjTxwtJDU2ODJAXihHCTZBIAAQIEBAQFAgMIAwEAAAAAAQAR
ECExAiBBYXFAUYESMFCRIjKhsWBw8MHR4UJSYoID8XIzExMBAAIBAwMEAgMBAQEBAQEAAQA
RITFBURBhcSCBkaHwsTDB0eHxQGBQcP/aAAwDAQACEQMRAAAA75XR+b7K4yWdA5srLIAOTq
a1bEcGxMEgm6xk1Fg0CJCGmIY0DECqgYCLBzWXypY0smzScIzk5xHmOlhmYkYjySTGMhIpL
VJWTUuIyRMEADABgAAACAGJqAAkEymgEJMhpogYDG09E2ncoGzJWFVsbFa0itiYF1K6EFm7
KZQzpRajQaAYAmIY3Fg3EFIQxiGMQxxabcoArZ0NzkvFlpGXLFe0ZJQqWQ8YDJMZsyDHAyC
gRcUiLlUkWKszc4pwxMloYCGAhgJSQIZIhkiUgIqSTQ02lIhxYSMRSk4NkyE7WItirrXPYC
euvy3pOLDNi1grMrx0xi2vK0MQNDGAwGCTABgIBMYigTQxgAADAENMQxgMZIDEAANNoBiAA
BjABoBghjEwBDQACACQTAAKEpKHECWhptDEIalkoiGnJrJA9bBKQmmOkgimJGTkoVw7K7JF
YlexryrDGubViAZEbkRGSEMGAkMBpgkDGACbAQxiGgTaBMATAYMBDBgA0A2AFJMAAGCYhDE
0MQhjE0wAAipLNxGDSYNJiE04AkUqq0s9nKKHfbTLoysMeI8hULN3FKl5MccCxQFc0tdRsj
jthrXQtPGA0uq1rr3rthEj02m0rszRbzOGCSb1eg0rs3zXSTLacyNNjOe6JiYKRmO1kPk6N
dOzeDnRkANDxub0rrTiXd9qcRuCd+Oqc7DmNfenbnFxb7Y4rZpdEQsjNAIAAAAcZAQUljST
BpMGhkEnGWk4DJcvUCk5tkn0ZKMhusks3GLIqJIGgAAbPJ/QOC9A799rE4Lkxo7SefdEh45
R8V9s8W7ej1nPxMvjwBOUeReu+S9m3fb3S7rnybTzg1uy4ba+Q9q8o7Xq16MHxcgDa5DnOn
5vu6/T2HJxjCg4vtOP200fpXmvpt1iaTpiMgGo0XmvpvmnR2+yDMOLA5HvStPEvSzyrbr92
Wv2PNwiZIAMTBojOMOA1jQAmk3ISgMx0LLdTVrLGHVglKCcYSWOkQIaYADTAEPyvv8AgF6f
Tuuu1fQ8eJMMcmmhHi3s/jPb0+vZPC24R2suJEu18l6Xj+rX0zdabdcXOMM4PPOmwurW3l/
TPFNr9veNk8nIwGuV5zo+c7er05hzcYNWPjux47XTR+m+O9Prv3h530+eG9AnLTeZ+meZ79
nso1hxgAHlnqnHabar0XyP10pDWXOhgIaQABFSWNJMhoYCBoxCm3DqlY5bZCMdq2ddqEIYo
TjLRITimkwGHlPS813/AKHT5l6lrOAZ7Ka/YcHKRHLPGPaPF+3f13KxcviwGnMryX1vyTt3
9C3Wm3XNiBCJ86zcD03v34nkfZNCp1PbeNeykjTw5+U5zpOa7ev1Bp4cYwtHHdjx166P07z
D0+6x9fuCMQGLS+Zem+ZbdnswzHjQwFynV8HWui9Z4LvaoAzwExCUoyCDNoahgCEMATGavI
oyubsuCHbz46Hw9FtsbOrCKkNRJJEYyWdJBLScZflffedegd/RvOV6s4sPG/U9Hw/f0eyPT
7jzuc8X9o8S7dvYszWbPiwYEyeR+u+Od2/pO757oeXF8t1PlG1dd1VN+eYxrPxX1DndT6PZ
6m0+Ti5Lmeg4zt7PZyi7DilXos662nG9lw1VqvTvIfWru2tcrOPXjFGk8x9H8s27vdSi/Lh
RLUt7Hx/ZdtfVscpmfKkyUgE0mpENQCZDQEsTEIYPXZcLluRlXtFE7p5UAt82hQwCSCsIdR
OEOOFsEq4/M6JXddoYyavaAcjuNuaPWaPrwXP72xyhpxOBz3Ymr5rfZAlo9V2Ts1+xTnNg6
nWc92j3vR7ixuOWxe0Nb4hdw6OG7hsirmesGcTDuSr4Pb9KCE2suY1/bl6cFd24Ph8zrAVV
oLMAEhqWk1AgJaGpENSwCATE0AiqVdt6Rphdndqb6c4khEWAEWocTn/LNN/cJana8mZAeTg
9V5T0a+1S5zo8MxohM5zU731lOvtFub+F1dv0567Zc2QDUlXPa7o06TK1XKaHpj12xywGcD
rXaY2nyNnv7/LPU2iMtWZ7R+Gdht0ehx4nnCfW5V2rng8byW9fY5ecejVMiUqyxb/IPUjbN
JlY1k1JVLT+TLo9wev2MYqC4BX6AvGfXFeWpLPFASIZLSZLQ1IAJ0UZGDl0qcpZaZbov7+Y
AuUNQ0V1c9vxL2bxrp6va5NedziaB+K+0+L92/r12PmcWEeb3fk/Tp1He41uMScVnFmk3Qz
xj13gp+j0+kgvN5PJvWvHvRfQ6N7XOzj5MbJHosDgu/8AIuzp9seNk5cuv2Kdg06nxT1Xyv
1Tft2+HmOOIZK0vKvWfJ9ujpuz43s9cgC8fEqOktw9Xv8AM8R9m04chMvCPj3sfkGXX60rI
Z80OW6rlsteM9a8l9aWyGZ80RkkWEtJkiTJaAkwCGXy9hhTQ1kUSkziD9Dmdahz3W7JYVR4
r7Z4n6HR6Y845c8AzgMHzX1jyjr19dycXI8/m0PD9fyPobesQrs87nnGFopquwXM8L6F5v6
fV7VKEvN4+X849u5Du3z+n8I9FZ2Mk8OV+Y+nR308c9X4Dm+nq90NRuMeEYVPifp3mXW7d/
bYWh1j5/S5j6uQ8m9Z8mnq6bs+M7OswCsfK/U/KPWI6vKNf7J5DG3rlvj/AK7pyz8j9c8nn
T1hM05a+U67k8duK9a8l9cw2iMjmiSERU4pxTMnEakQ1LwieJy9hIyYouhXrhZUpxTlSgvK
LWqfFvafFuzp9sBedggiB417P4v37esZeLPkw1PnHr/kHfr65kcl0XJz2utKZZBhE67i9nl
92/dzxp8HPZCuFzrvLvb/AD3r6+32PJ9Xnzzddjh+fegml+L+1eH+1bb3g45PE/VvKfWN+z
c05D6eAApHk3rPkufV0/Z8Z2dZgFY+R+ueP+wZ9RVaacvi+x9P8bx9H2vyvKoefqQGvEcp1
fKTrxPrnkfruG8RqOVAJkZKCKayaTIaAk1Ui7i7pqmJM7K5olTYhVuxpwsE5p8W9M8+9Dp9
hfPb/wA/BMhKPGvUfNvR39D23MbTnwz9Fvqonyj0OnjvQr0SXAbnLDrNfzNoYHeV5RFMbCJ
jf5tvt9e78/yr1e82yhPNoun5Tmten1M4rCJ0nr+k3dDdeA8fJPWvJ9z0d/rZ53r9eTvtto
N/WR5F6f5PHT2HbeY+gPPODS1h5n7N4b6fn29GJ68Ji5QHiEvYvNcfR9VA2845HqvO530ns
Pi/qEbbaM458kQM2JiIJrBialoCTAqd/D21WyCGRHMkkmyIm0hMSRUnWkrYwsDHldU0q4Su
cO6VFxZVKmpxKsnA6efYUwV5bKzAsisvYay+Ky6gKzJUseRXCrRZ4ptwyKrqcoTponZC3RW
ST7YBNgAAAAAAJgAAAAAAAAAAAAABGFleLiBz0AIgmsWhqWAkYqhHh6rFS5qaJBFthFsEOI
gTEKFiHVVbXastwoiz8G3KS17ytfc0VZOPtGJB67fIzddTtzbjJ08s9tzbqsqK2ksWKe2jT
Bl0NNkWuoWDljzSNVF1dGTRkWVW7zNp9cpOsJyrkDaQMjAJzxclNgNAAAAAAAAAAAAFdkId
YHJSaJFGUc2gM2gEapzOHtY2pUlEc0AhggASEAwBBVYBi15OPpEMLKlpMMvCrFn6ujL0jT4
u80u+Wu1uxxNtrs3Q7ANxPWLNb81cpN9Rj4wYmZqJ6Pq+k4zdybZ67IqTYaHYt7LJwL+nPK
eLd0zbW6hWKAO2dVgnTbQOnLxLk7pxlUpxiEyqSJOCCck2AAAAEJwh1guOgCWoyUERrNoBG
AkcHYxsExJNxaAGwGCQ0gTEV05SCiymqlOmiOsTo2lQYGJm67XPEwcrG6FRTZCroqyCmyWV
FY9iAynRWlHHshrO7ytPlZ3tcrRzDaZnP7BvozWm+W2ydFm9Mbh4WVcKuzGRlX40QyMeMU7
MjFsDPImkRxnKXZbW2SkNoAAAAEwITrhwTXHQmoaTUAmoaAh4JF8XWAwi5Ak2CGDSAQJktD
ASakSKwMa5XOpxOjr2jn47yu40ODvcLStPRsadXhGUDpudyrJonlZvUQ3uptYcpraLW8jO5
RVrKdjrslmzUS1dm1LonYZ+sytM82hOpurqETK4qr8nGsc5tUJVMLqgJ2ToazROkAAIAYAF
VlWLSDloTUtJqATUNAQ8JzOTog2MQDBgIE00BIgSbBSAEtAIULGlh420VrRazrMbaOPq6jE
3jQGwwNKhKEXWRbi3J3zpcGTsNRkBHVdTbtHH5mTiN5cq71WLktWs2nYa1rcxqu6YuuwcrR
ZSjc5rUoJhJoL8S9mdCBeccrB2I7MaqxrNePBq+dVwgBgCCNbjx2CMmApBBDSazaaINbk4q
x7c1U3XkgGkTigBSxBmIFm2ITBEjAAYgaaApugTjYzwOjLKr0mLqb7A0+Fpe4xdZZs86ery
Qz7NfZD3edo8yF0y1Gx0z1eD2saOOntsB1c8e2ll11ytWZWHf0LMy8O+pCMQtsxMgUZRmOU
VNp5eLIUrS0UMqb0liGmJA4FeFOKOamhSAiG0lLkorMkRIetjese2h2Ujyp4NmmeY6LKhpx
zBIxoIvNtIQxCchMTE6Q0ANCJVTqc63V5ut3MTA2GD1GGyGysqsmOA5pZGTgX5vZ5Gpy0bv
M1GTcb23QZlRfrttkXPLnU44+fu2FF1KdT6JaUmWW02tWOc3KqsAhfRlIhnQyLlpFpiAcY1
4uUUuamJSMShsSlsSkaRm2RIeAhZdslGKHEJZbTIWU8Sai5REm4EuRFyMi0ScWEhFKQhpuL
Q3ESWp3FdLlMLqtfu+Wr3eL0mBXl12U2CaclJO3Jw8iDMztXULcZnMZFLqbObz3O6u0tlzu
r9JNzu5aWdrcx1cuicqethobCiiYPJqvaLZyqbim1jIwksrguemkYtkRNiSGJS2kpcklBJJ
SxxUvHVi5+mqNsCqoyjNKUUiwjJS51sUyLSbiJycWhyixSENMChuLSGiSTRSx9ZuqQ5vE3+
Fs9NVs8Pcw5TjoSlVJFjjNEZk0lfCbLVLMarudNTfbj5FBdC4VijKpovryWV2UX2rr8Wy4y
7MexqcQkZElsSQxJDFFORFIkQE5ECHIgS5KKRIgJyUKp0kN41RC6mNIqQODIp2uqaU3BqZO
IibiIm4sJOLabixMRINNDcXSaY1TVmOlqNR11ehx9HaY9nJR6HV08KzIk3iysgBMkyzIhbc
wLL2oWSi5snG1pq2mlO6jIZTfi5YoTg2ZORiZTlggaQDSSYhAyKRJRSciAnNQJJKInJRQ5E
UiTmsdFCUJcaLaZtIinJIlxnFDudblWODSm4SROVchaHovGvUPR5NqJeb1SIuHITaYnSXP8
ARYu+fK7zyX3Hv5bCJ5vXLVbR6T5/Lnes9Lmy6s7H8/txVdy20bjWS6HWNFX1QLR9Jy/O75
eomDsOXZarcq55KXEezdvPyOz3XnEv0HP879Ew11Oh6zldI2HX+P8Ar1TJJc+1fG9d5l049
d0aMdZRSimoociCRIrE5qCHN1oLFBIm62PNjJctwhbBumu+tPHjbVOjG5IwughShNOTUoRJ
NJ6Td8H044Gy6/yn0+P2QhPwPSGmlITpNp2nj349z4x7f4h7f6nG2jyuxgUvJO64bu/X4dj
RtMby+3i9bqe/9Pltexq87rx53WixeV7fG2z8x9U8c9R7+bbV2vg6fF/ZPG/Y/Q5rtfs6OP
fxr3XxP2zt58XKkcPT5L2O28p9Lk9oUMDz+rk+u5ntN80hc2yTi2oySIpocU0xRlFuQKWJo
ATDYBHj0cZNlMMlMxas2M1hvKUPHMhIw5XRVpzcKDmJUcLutN6fH6B5f1nPueh6TzH1Dl1j
IfF0DHcjatLHyKEeK93w3uPuebw77o4Onhl3aZ4r6Twned3PvcbMxPK7fEfbPFPafW4rFmP
ye3DnlY4sS6wDyTrOY6r2eHqq8qnyezxX2vxH0L2+Htua1+lx03XbWnJtWWKKr8/9DpqeFx
+T9B9Hl6t2ryO6pWoKVcm6Y3DdEchN0RyEGOshDpV6ClXgY8rGqviziuUq3UzISpSQ9FGNk
ZcYyjnUKb8fPScoTgYsRLgu74n0T0eTEr2B5/T4t69wmw9ng7hp+L3tp6JpCHj346XjHuPh
vuHr8UnE8jtkIa8l73gu79rg6MjLye3xD0/Qan6HzPWo2Lxu6ELlFRJ6fSfJvV/OfYPQ5VX
bV5nV4X714J7z6nJHxn2fUc+2F0/hfr2kbdQOPokkpfjnonnnoXqcfQxR5PcIQAk20Qskqx
VMgDkoQC5Y7C9Usdji07p3rHOpXFKiN0JpWxWiuVRsp1MlwpyI41TY5Zuviej4rt5uk6Hnt
zy9F8aHz66jz31jzz2OD0e7jOn4OnOljvPTIVcsx4eXzdT5p7f5l1fqcXSOqfj98iOvufNO
75Xce1wds8HK8buPJ/Wa+vHiPQOG1HXh6lHgLefXsPN9z12kw2NJxb248+dufLvdvLOu9Ll
6Ypl5PZy3Cex8t6XL0OX5x1GOm+Ia/DTzL0Dkdz6nH2hh5Hl901BsBKwg4jIpJtCG0gBAME
MJwaNnPGxoy2L0sae7jg5EOcIxV2uiWitMavVZtGLCTIeE8byCly5uDTk4ODJMeVzaoMJOK
ZZCKgunimby5YgLKMaTWSUvSJOsbtIuQUVFzKxlpRFrJMUoyo1NzbJGszdT1myVLaudDZaU
RZkGMBdCqGVTlik1lyw50ZFdYnIjFOSihyIoJKIORB0TUYimVToyqcijCcbGysToVETH1Nr
kc+5fQy1GET0q5evaOpMDZZaQMd815UdNi659Ec2RXSy0exyvIMWSrMlg6zXPoTmlc9MtPt
efSags3YU6LSekfLU659ctJtctLVVqQ3T5jcUti8d5XcsfS6x0RqMwJchtKevnyN/zGfNdC
8ejm2zny8NsusXKNnVvS7LOshUA7sanS6RqtpTHrw6O7Rbni6pmNpqXRw0m2bslRpB9FLmt
4jIVBF3rQmue/jU4uyMEOZFhn0WU4KnGyMXYooto2UMbI5HoyyuhpsHkTxZxehv3fF9nJ2z
wc7i7MPCtwduXt6KLfO7dPzXoGD1c62nmXo8PI0G70irD6zkepqeN2ey5PXLvq6+N4+jJ6z
BzWsmNJz7c3iddw3o8XoS5zoODr809D52Po8fYlFfmduVwfS6Xu5usMc5ejkOs5Dpu7k3Wq
zji6soocPi+i5zf+hyb3FtODr5TUeg8x38nS3+e93zbXcJ2vEax0m1020y01+3oU1dxfW8h
0Y7rd8/to0ycVrO+B9D5vH7uXrijUcfTret1Oy1jIeMsdcl4xSunjzDOpto5brpnRvNVVlW
picr0vN9vJ1ikubqUkBZot1qdsauj5fpanXYGbhVHRtHB1ynUS+U6LS5fbx9RpNhqOTpo6n
kttpnZgvcTVvnfecDvh6OlHg7ZEQHo9xrNc9J2fD9ntkuC77januDUbTk6ec3/ADfUb5SIH
PtyO80Wb6HHvY6x8++7dZjry2957c9nJ0DwXw9ebHHaPOPTPPO77+PK4zsOOx13Ox57LZtM
jR7rHV8n1fJ7Zbbbajaxo0jOziO21++WRpNB2+2WQg5eoEmTK01ZOiwN9i34/JWPj5GNuqq
506Kri+25nr5ulem3GO7QTb0e65fbDabeucXr8LKwt+fppUy4+u1RrFzW+5/q+jCWo2mpx1
xui5zoamSjHHa3gu453r5est43oMNc6jFUXPUbLmt8crfYtqq3W5imtNuuS2HTy9JsdPlcX
ZmlTyvlug5zoO3k2CUOPqtUQOW3Gm2/by7MS4uqSWqpc53PPb7owny3Tcsn0G10WfjrmT1t
ud5vK9BzPRhvNrpNtldkI1Z6XKDo4LveC7vt5GkuXqSFSEk3K3HsZ0OPdVwVj42Tj9E49Vt
WqqqtjZzWVuad8CFd8Xq9tkMSHCNNRq+lW2FVkVnpj4u5scqyLz1lo93j3Gi6OqQWEXGggF
zst/VthVGE5vXZ2WJuIZ6AJrTZGc9cZkDPW7JwIy9JsMq7fneHsrMdchEMNuTyd/Dq5oIMt
cCO6k5YjHY5HrKtstHsMuFTq97RfFrleorqef3F8aWLm15Gd5dVZnfDd7F9GFsZmG8EIEpD
cJqaW+ptq5XjUZGPsseu2rZVwsjZBSbUWUXOQsGFrYPWxa2yw7MruYRSYwBxaAJYKTIjQCa
AUkJJpCUkCGgixNEWDSYCY2k0wdlTDIMaUvItwWnsI4Sl5ixE1nrFyJcwSYACAATAQ0CGMj
IGm4ulIikWOphaQac5Rtk21arxUceWNsFddWithRVosuvHhcygLWRNNQU4oiwh2ZGGDzbtU
09tLT3I2SpuigaTDWY1zvFqMhGaaLPDONJnozY66YZscSsecYTRluGKPMddAsowsK53Soql
5jowmbUxKwz5YMQ2MYOXITTAETtxwMuWFKXllNstgIFIHEY0htkW3SiSGoNxAlFoldjyFs6
pV5zVRZRoV1Tr0IRcbUFI0UCSaSkgjCShoaYhppDTENIJ1tmXk6txV+VhzYnCaMSW0nL1Nu
xjFYFeyE9PHclLUT2eOKzUbpqsGGwBamO4Ga6nbAa2G1QaqeyQYSzhNMJbcWhtAMrtAEwTQ
Fk6GjJnhuXlvDkGUVWpgypQygB0kwpJkksyq+rOManJosx4XQspjdCytTTKywRUrEFUbCXW
TjSipK0sfJ1Vzn4tNzWRGnGRsK8awLp6+aMuzGQ1n4WOG8np6s63dmkJrdU6rMRbbqspljo
wGugwcrVzWwWDltY+fi1Bfk628dl+r2CK1jNrJMRhm2YVCd2XpNtStnjZed5IGVsTGhgkxA
xMHOAzKniSRlOuwESBJSi0SjMM+q2E5U0316mPC+rRVRsjNVKxBCFsQqVkUJSArVitVq1aK
qN0bVcbYorVqkqLIog5A4tgJtjgpiIKYiLaTslS08h41suak04EmECQECYnBthAmgipgQJg
QJg4TALpY8pd5GcuLYCGwiCacoDU5VDLioaulQhZk8Fp58tZIXS1ZMIWLVkx0MGGTTUVQtU
ulXJFMboDqjamqieEzKWDsLmJNaFcbY2qlbFFanGSBNS63IREbGlJhByBwJNkFNIg5CcCaR
GaAulj2S7VFpsi02MTiSQAMcXICJMRW5gVliajJicpVsJxGEVYBAmNRU5Uqyx3NRaNVljCq
0k11VdkOK6YWwsxasuLWHHMgjGhem8ZZcBYutv886Ms7XB385sNeC9CyeF7vm3hGxFQjZGS
qNqkrUyXWpoIkhOLbHEkwgWIcHMCsm0Vq1DqLUKsmJwJg4ExECYOssSIOxAramnkqmUux12
DRYIrLAIKxiqcxiYwTkwg7BqDsesVlg1WTEVyc0dJGceWq4Tjoq4SqgjVNlwtsiKuu6tHn/
OdbyXr8QBtAAB6T5t6bhpJWxy0pVsZK42KXXGxIgpidZYJ1ykxwc2nW5sdZYBW5gVFoFRYJ
0loiosB1liHAsE61aBWWCKyxhU7AKy1BFyERkATlXNMc2nEmCg5tqLbqXJy1mEbUismQ4Sc
mt26bMEouDK6ZxWitGTFTSIwsiq0HmvtPkvo82AB3c4AD9Y8m9W5dbK8qGGuLDKrkx43xao
V0UVlgFZMTrc5JxJtVBzacCxDgWNOotAqVyRUWjdJckUlonUWidTsArLBFZYDqdgFZNigWA
VlgEAsahYhFhGYBJtQc3cxclUoYmNuXGTkGxUVkKmylhepOYtiEmk4xGqPO/RY6x4sdpxfr
cgZ+Bcm11bH65Z5x6N5/RGF8cqoLyjFjkKHRHITMcujU1OTioSm04Oxqqyxp1ljTqLGnUrk
FatAqVonUWsKXah1FqTqdgitWjKiwTqdiCDmxYfH4ur9TheXhnVj6Dt/Ku787q3Racm0JhS
lKL0hjBRbERbQycJBmwccqg1c0m2lFOspwk0JygkmTbjh5w51PlHXcj6nMAunN9nxeRnfry
x8vzeiBJUQrujJAsGVRvjLoLiKrdjTqLBOEm04lgnW5icFaIqVrHS7BlZagrVqTqLBOssaK
1aUqXY5dRagqlOIvIq8rF+h8sAaMrFEevvWbfxPSg5tKDk7zrjbGpg5DSTYRkMMqM68NpSp
G7IxaqZVILCCJlFyRKQnMec6XSax5UB7PGgYIAOr7/xr1fj3zVNc9wjYmokmnBTUuBMmq3I
loUooblNRJuagSERJCcHJjgTbVZYBWWAVK1S63NhAkxVqxBFWA6qckZ5RrfTeG9nz9WB1Yg
AejdHzfT+J6MI2wzoJSqK4XRqai2NTBWJqEmxWRis9chUNO2BIqTalqAMc42EllVrg4/rPH
OvHCA9LnAQAAS6nlMiNPZzFzvO3g5kVTHIGsSOXAWM8hJ46vjFVl6lwk3Fok4pNuXEmJxUx
OMhtIkCgpxCMZhUHIFFthCFsARNBGNibhqdx5Z1Y6yMF7Xmz2Gt38X6Dk2Q8P1LK7YiCyDm
RNkVxuTmlXplDtBYsLYMgpxaUsYd5FmFJ1lTqnMWVsrJTXK6zoOeD0cQCkAAAASUh+jdZwv
ded0oDK2AhKRLrVsYqKsJdZaIrUzOoEzO4OYqTkBEmBByGoExqCsScCYECaZEmhQhbFtKSZ
GE4N63ybtOK9jzwDr5yUWHseTpdz4fq31XVwrIyYqsii9oUmRWSAi2wwapV2iVUKVqokbXZ
ONbCsJyiYWWNxT452PAenzG1wvXrXm2i6/kbSA1kAABh23feR+sef02ilz6iYADTSlCGwaY
BnSUnm4EjO0MVNyaUCYCJNkFYqVRMRBSi2NDQpjVamm4xmmQUlT5Dz313yL1uAA7OYaA3Pq
XinVcfT6VKu/y+ui2E6VU3UzIE1mMCRxknrqbKtVXCyNxS5lTFTQX5OvlFbHGo4O50bPR+/
G/c4i83fWeYet+T9uUAOvNoYAAT9i8a9i49thKqzi3JRJpyTpKNkQUoyxtg86CRnSU1NQZa
nCQ0IkADAFJUok0FCshVMkya1bFkE4UMaBRmUYninbcT63AAdnOSiwlC2oPS+t8K9W8zt6G
u6PFu6MiLSlG0mCtilBthrqtkm9UtorjWLZRc65bBNa6Ox43SdVzTzPT5+u6O2fmb0YO280
tYOCHpYMQwAAACXr3lXr/FsrIPk0m6Z51bKqyascWNOE8dGBFWCcsg2rnJpJEkAxgDGhtUh
MTqjcqcSTcxUhqmvJobiuZ847MPaeN8/wA3qxwj1fg9s9IB0ZAAPdaSadk/QvPcdPZs3yT1
Lzem+TeGtF8JDmpEquNkAaiKm1EVkYgpRaZX536LDWfDPUtln9GdRJcm5y3UOp5jhPUfIPQ
5QDu5wAAAOt9B1G48btbTzaYS3KIiYopucXnchKXMglU8ii5knESaTTbTBtOk5Rm1Ekk0mx
wJNqCkUq6rYt83xvqK6c9bsmsbfF9n5f0ZcuB7HAAAAB1nd+P+3+b1eM4XunBaxoup5LoGv
R6oWeX32Sg5EkCrjJKk0CkIQDrBxkMiSGq1JAhQDg+Oy8T3fNANZAAOh571Tm13LR4/ZNCa
lJNJgAKUJqwHLISiqISHWRKJMWJlJNNNyrB2EGyx1yak4oU5VTG2QHODTSrsgOFV1TZh5Xm
+8YfOB7HnAFoAAAA9P8w3mGnsRJeP2yTihxaVCSKaJCqQopjaSUhDjJMBxZFEG5RcQhzXTe
a9GXNAe35wAAAG19Y8g9f8nsmpnFtEY05Rm0QmkRFZDUlSK6GNIu67Cyy7SytRYmqkAGmkn
ITY5xbTIgTCKbjJq6JyVMGiYBjMxPI+m431uEA7MAAAAAAAAPaNv596F4/bKEo4WhxTVbiX
KVYIcFndikiUnCXYQbJQYyuu5OoMSDyD1/xjv5cYD1eIAAADf9RwvovndO3yYT8rrCZUqQ2
hDkhKRDx6bKNYMPN0epkb/Eyc6zq5Tw0ipGkRU0yiyuJd0oomx1plxi3itItVCcYDtgosnG
p0pa7OoqfF8dr3vOA6KTnTqdYnqTpNAyoC5yunye+4OmrMRx6pwIortoCSQURKQvr0Ols9B
KbOa3BxCLEqlFDQIGmTTh477J5R3c2kA9fgAAAAMjHEel9P4b0XmdXqctLtfP3mBFkLdC1v
FVGRUOekolJ1Rl4cycrP829CFiZ+gxNDqJ4OTnVU6KlrnGLZUQyMG6lJYldTuseONL2tBgj
2saLZdRqdromowVcRw/uvG9/L54Sj6HJ2noXhPc8HT33C9xDj38NNjrva4Nr7F4R6Hx7906
jz95QIqpQlBpOplwVeQ3SqbYeRLGuyqdbqDIUZJgJputhIiKrfPu/0eseUnbcp7fmYgGsBd
t4ell6fhcunnBvtN1ZQtpVGy6vgs7DT2PkNjpvM6OsjotjGmTqcqVPJzuT6WKxcviczXLs8
Pntnjebzu00PTlj9bznLdEet6mGl5N8vZ+fvt5/SjgjLTdYmFoujDqc3iVS9MyPOd7z69pX
yMYrc1cZ0msdfXxfR8/Ru6NJzTnoPP+qzunHgHn6/r5/T974x0/D09p5Z6BrQ4Ri7ub1Tfe
Meo+d07iGq1uV9THA1ye6KMJabK/Voetq4ant5el7LyjYI7ivQajOvU35bsIru8XicGl6Rs
vMOox16KXEAd4+I3OWuTx2Zy3dyYbR38uxNeoO4r43Ixu/EqW8AFBdSwyZ4akyrMEDbXaMm
tmtaMthEqbLsUB20gTgDG4gSSAAAAAAAkkA51gOyoCe01BL2NOIMnfigra0MLqRG5x9c07a
QpGZhiMuisDZY2MI2pqge3t0dwVxapAAOUAGgBiAGgGICSQEogAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAABbVaFaaAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAtqtCtTi
CGAhgIYCGAhgIYCGAhgIYCGAhgIYCGAhgIYCGAhgIYCGAhgIYCGAhgIYCGAhgIYCGAhgIYC
GAhgIYCGAhgIYCGAhgIYCGAhgK2u0P//aAAgBAgABBQFuhiu/gd9WK2SQrK9Ir0ivSK9Ir0
itkkx8Q6jU3BesFviUTFEjxHW9eoF6gXqheqF6gXqBeoF6i3p/DbV069GS9EoVFGor05pvj
yNW6W07J4Iziv6ZUq4/HHpZElOUCQvUkjJOn0AWyQ0EJEeSEJFEEaCEiiCNSCNfTlqIkrZJ
bDpsK2FbD0t4ATdVv7cY7lKemP5nzVH1T+pQDyt7jSP7WkPqn9WkfpQJC7SDdEh0PoND1GG
6Ezrj+fpr01TFjL6lHtCr5o6R/b0j5yiSdpGkfp0j5z8+g6Np+oipFkNW1mSIFrYkNpj+Z8
1j/VP6lMxioTiJWxaSj+3pHzn56R8tI+cvPwIjuewUY9mTI62/txkYkiNoIIOOj5rH+qf1U
xeUi5R+eCiPkTdo+cvNtB5Jl5eFAKXkK+htfUloCQjZIoTkEZE6CcgjIlCchqJEabitxXno
5TnV/ECfdJNqIbkW0hWJqQAKFfb+mvSEkQ2gh2EYFMoxdNFENptTDQBMtqZbUybUjrmWQQI
OhRmFQX1x/M+dUHM5bigSDYBOCtHy6QHy6nyQC2sh5JkC+kgjHSXXEbjIuQSFuUpOtqoT1r
+mqdrnzq/a1q/bVVinU2kSyIEugBAMpeQ8lFEMgXUtDFFMmR6PJMnATkp06o1xvMqg9pRYs
v0j8tTJlVLuQxQLKWoGkvIeSjoQyJfQ+TanpdBF9aOwMSNKOylHvEkH5bAapLYylIldnMCo
jaUzjaUdAtyCko6R1I0PkPI6HqfwfNBRQDJkdR0DxpeOy7hBtAvPwYefiy8tD4oTBMQgUEU
3XDz8WXlofE7JpIFBBdk6frj5v4svLxw6FklvQkFuT6g9I0HiTPU2jeDuKE1vCcdIPTHrHV
I9B6GTeEAvTKFa2pk3UCget+iUuk9AknR8KLqL9B6gW6wNZS8R/DEkJJ/AdCTIWBP0mQRn4
T+OCgfDdbit5W8rcfDKI+B3Fbk/w58K6nZAnogz3whXoCrIQjBQiZF4RXqBCEZg9lEhWCEF
H05KUTE1mJVsdpVYixI+Coi84S9avo/XM1u/ZUv6dWkJ7ZZEU6yUD3yD3QPqQHc2SZP4Lp+
l06dVxl6ONGyFmTDbZqPPKmIr1Yr1Yq8/0Y+eX5a2n+gCroOo1MpHcWULNkrAIJ06dOnTp0
6dPo6fQhNoUA5yZbTvkrx6lI1Hnm63/sIgW0mIRCjB1kEaZXnVdtN0Np3p1f8As+EyYJkE6
IRCZUQiJWh5ssaUdk62LIqsPLJMbNAHVphKryVNxrMhXYvRkhOFackxDnIMZ6U3Bp1BAK0x
lW3hMtqZtAmRHgFNoyZbQmGrJky2hfKtsV21ITLy8EIabAhCS9OSkGTL0ZL0bEYSCAQgSvS
mpRI0jAyXpTREghElGuQ0jAyW0gwjMCcJMvSsXpWIuFuURIo7ipCQMYkoghCJKMSNPTk2oQ
QUIuZSfSJ3gwQDUlV2lW17TV9d/wBb76q698rJOmVZ3iUDE2f1KmVXyxZWfshxpP8AYCrs3
KyvZLH+uf1kuqPrn9YU/niIuZl02oQ0r+jSs/NZ9X/1aS701j57YvYS0aPLSv6r/roRixs7
BSb02gyn+0yZX940fXIQ3SABp+uf1KuTGUdnSENKipBiq/Myc/8A1plZ2EB81o+dlUWMq2O
0Ksd5FyOxlEGUgSVP9rSX7SAc2lzT9cx8zKkfPP69LukIa7nXyolMhMN8i3NpEgGRBOm918
iMtd3ypgjKO14DT1I7fkW9tISESTAmRChIRJMCTtYKcxLV06CHQyZMj8CyZMtqZN4oCATJk
B0stqITaCK2rb3ZMmTJkyEUxQC79TeA2rIDxGX6J06dbluQLJ1uW5OtyfwGTeAOh0/Q2jJk
2jLaEYLayIW0OB2Zdk3YhMm7N2kO58QIeAP+AZMh1jQf8E6fR06dVw3IBtCG/wCAfQdVf0a
T+PJ1HVRLW1On8V0/ijw4TMTGQkHRDqUdvQPg66gAysqb4CmLRUouG0Oh638MeWh7FDxIfV
rYOhkyb4CuwSGln19bdICqi51kHR1dOn+Aphukpvt6XT9DaxDkBumf1dRKfR/Doi0NJBiOt
kyLp06pj2sntEC8dbR83SUfGxz8ultb+GYqFbmUtoPdU+Wt2jp9D8BREga3Vt1bluW5blH5
iwiDJzWNx6LjofgYUmQjRGKjaJS0KjLcrKzE+BCW2Vl24KMjE0GR6LJbpfBRtlFEuqQd+tw
IlC4FT2N4cI7Y6XT2x+ErjuIiB0WR3R8SkPPXJ+rU6sm7DxKYMOmyLS8PG89bdwk+r6x85F
z4Y0JZCcUJA6WWSEukV/L1Yx+bosxkQRoA6bU+dkRGWwbSExTJu7IBAaMRpVbpbUoS2kF1d
B+rux6qZbZxsjIoyAXrdwX0nXEiuJEjFiApxZGtemYyg62blGB3ekvRLiHb0wjUx9PuYNEw
IUa+0TKOk6VW8dLK2IgSthTFMvRCnU5FXY0FxR2nVJ/RKNUgqoEFbQvSCbVgmC2B9o0bw2T
dDdDBMEw/+Av/2gAIAQMAAQUBfodPq3gOFuC3rety3LcnT/B7F6a2lMUB4jLatpTFbSmTJk
yZN8DvW9Ga3LcE/wDxXdMU8kJH/hGXZFltCZMmTaMdNp0YptNpKIbUhtdktRElenJGEhpsk
vTktkvhJfSA6J0rR0r85eaiHNncaR/b0h9Vv1P2Vf0ISIXaweEfAIcHWtbVtUB3Pmh2jDvH
SP7ekPqsgTIwICr+jSstK36vAbs6AR6j5fUNK9a/M+akQFGQe0MVH9vSH1W/U/ZV/RpX9Vp
+bwJanql9ILLtLStHSvzl5wDmRco/NBRH9NN2r+q0fMA+lX0IB0P6Y8GRQW7qdbjruK3FE6
biESStx1EiESt8l6kkZEoSIXqTRnI6b5L1JL1JeIzDojAHURdHTavlW19dvYCJRQi6+RSAG
hrAQhE6QiJKQAKnDbrGAlpEAmcRHrjoRqyrGtekAiXKdlL5oqwdtIB462/RpT9dn1rcFZXt
Kp0h9V31dR7ABkdAE6rXyr5VBtB9Otf0qE1ODaRltJiJghtJttEYaUfXZ9atVcxITgYmrSv
6rvq6h3RK7nRkyr1gio+Xlq7Q0rkpeajIxN2lv0aUfXZ9au0hITEYmMlX9d31dRKZFBk+kE
2kEeydlJimKZSluUVKsvEbEStu6PplWSdMrI7o+lJS86R3tHzAOrQ+sbN0VWPmuDnq7BP4Z
RRLp0PP4pk3iFN32ptW/wCD7p9GTaMm0I0IR+OcaFN0N1Mm+N7IxC2BN4h+NZEJj8EfEITe
IeyBB6mTp/hX0MfhG0frKfx2+CZMmTJkybx3+OZN8a6f4seBXZul0SdVylLQqEpGSlIBfMV
tKMjHQqBlJHcEJOp7lAuFIlwPgrC0ZD05dNGsP3EDunpIOKpaUoqrQ/JJRHwc5D1LZRlGqT
x1KqDrYVsKr+sqjoh+4q5MjNAMFKLiJMvgRoVUHW0Kv5bOijWv9xD5JvoSqhpSpwcVydNpX
9fhbinKfRtHTlWSkRD6VbE7oyfWRYUvHWAImp1iSG6K3hGJkmR8qgY6Tr7xlpAES+BZNq3g
OV3+LMgFvigdPUivUghIHQkBb4oEHQkBb4oMUWCEgdCQE4UjEqJjpvit8V2KZFggwQYgkBB
iiQECDpuj1zLCMW0kNhEux/dU61XPcLPpq+httk5bRCLaTG1RLiPyWKfcqH7jDSP7qnBlCW
4W/TH6QGVv0Q+lR+SRLCEeuf16WfTX9J/c0j2tn9NZ+Rnlb56T+mn6bggXEO5Qf1Hk6j+5p
V52/RHe0XIt+iH0qyLiJ3+BaFEuFZ5RDA/uaV9zP6a/oVocRk4Uz2iGBDiJ+UdgofuaR/cR
LCodrfpj9Kt+iH06U+DsZfOgNDAk/Otr6SDiMSBpsY/MhHXb82gjISaR02S3fOtj6TiZACY
EQVOJkAJgAFyoQMfDdP8ABvo6fx30dP1On1dOnT6On1fR12+OfVkyZbUyITLamTJk3xjp06
dOty3J0CnX6uu6fuCnT937jyH/ACrp/wDkG0lJtQX/AOIl56R/4I9Vg1h/xBDohtR3+HnM6
Rm/W/Q3TM91Et8UPLrbVtGUvLUfDTgQdI/T1un1KdSPbWJ6GTJvgLJMFHz6m1bQy8AeXwlp
+bSPcaHpdCQXmmTKRUQ6PnrE9vhLfq0qmyPguty3IJ1Loh8LaXOsJvqddq2ratqIYea2o9u
mPwcrAEbCUYEDQKUWUZP4Mg4jBtCAVYw6Ihh1k+HKAOkz8usO4lBRdDw5FzpAOfhJFgST0R
LHxLC0davLqdP4tkn6ont0N0vpd5awYhuo+Q8v00bwgHW0ogjSMQ3SZ9+q7y6I2p30dkUNP
0iexPcJ+2jo6g6Tr0hNEOFXLq7ddkXiYka7dYyIUi4BfQFbk7ggJ2RkG3r1Axl33lb1v7Rk
8hJ1KbGTHQTUmOkZLctwThOvUUZsDPv6qNqjYG9QIWAqyQ13dW4pz4r/APwb/9oACAEBAAE
FAe3T26O6cpz0v0P/ANC2lbUy7JgVsC9MpiFGDrZJbF2TDV0/jsthXpyXpFekF6UUAyZbUy
bRgtoW0LaFsC2BbFtKYpv+E7JgtsVsitiaS+dElOdX+CBCeSDrcn6HTp0/hOnC7fGjUykiS
nK3SW+b7prdNepNerJEv4zp/AdOnKEmW9b1uC3reVvK3Fb1uW4rcVuK3FbinKf499H6WX6s
mRHgN/0fZFenBbILZBNFbYlbII1RK9EL0ZIwmP8ApQ8Bl3TFfMvmR7o1wKNKMJj/AKN5+B3
W4r1AvUijZFeohYvUit8VI1lFv+jb5rdJbpLfNCc1vkvVK9ZGcSvlXyr5StsUxR0dOu//AE
ZtANC/X31ZXX5dZ/2OsHG5TIygNOQ5GWCoe4o2Sx78qwq/LzKR/s1KxeRycqOt+RmVn/Zag
sXlcjLAdujC5WOTndF07oQyecsxJQ9yRtnj25Nh1vndCORztmLP/aKV/s9K/wBpoXF8pLkC
rDOMMrl8jDH+00oe45lH3JIKPujGVPPcbaoThOPwPfUDQIasmTasm6eYiI8lw4A41SlGEcu
+/mMvBwKMKvT9cgbb8EbcLo5WO3keEDcZ0clk/a4WHkHGygQR0e5og4XtyL8l0+6Ij7X2z/
O2xVuLjXR4XG+2OnNxB4viQDyWl2DiXjO9tRanIzMC7i+Xqz4/APoOgdJPg81+T4r8dKQiM
rKv5fIw8OnDp6Mv+Tifxejl/wAlw343o9w2ytu5rBjh5PBZPr4HR7l/H+2/yPT7n/h+2f53
TzP4viPyfRzHFRzaq7LKbcDLjm4vgHwyo9JPhc1+T4sgcZlZV/LZGJh04dPTl/ycX+L0cv8
AkuH/ABupIA418/mvcGN6uD7eyvRzej3J+P8AbX5Dp9z/AML2x/O6eZ/F8R+T6fcWIKM32v
kEXfCR6D4fNfk8jkLZYfBzxDidWV/Jqh7i9LZ7lWz3KtnuZbPcyzPuBlcN+M15rJ+3wPbmP
6eHZCNkJxsxcnGujkY+vuT8f7a/IdPuf+FxWXdiZB9w5oU/c+UFwtt1+DpzP4viPyfT7nrB
wuAlt5T4Ell56B9CWUeg+BzX5McbHN4iq3IwsjAzqs2noCy/5OL/ABujl/yXD/jNfceR6mV
Rz8aaf9lXJZIysn2zlbqdfcn4/wBtfkOn3P8AwvbH85X0V5FXEVTp47TmfxfD/k+n3KW432
9DdynwJKgm0JZO5j1Mm6ea/J8V+O5fixlwxsm/Dvws2nMp6Mv+Ti/xujl/yXDfjNLLI1V8N
CWZyunN433HH8Xlfa52vuX8f7a/I9Puj+F7Y/ndPM/i+H/J9Pum75fa+MW+B/WHnpI6RTat
0nXmvyfE/jVzHE/cDEy7sO7CzacyrXK/k4n8To5f8lwv4zT3Dk+lhe3cf08LXPxvtcvh8r7
rA09y/wAD24W5LWuyFsF7o/h+2P52kpwhrzX4riPyfROcK4ZFl3Lcli40MXH+BHnAaT8kFE
dR6uUmJ8hwkxPjU65bh/XVGRfh34HJ0ZsU7KyW6zjJieB0cjMTz+BkJcZpzOWMzOprFVWvu
bFXA54xcnT3RMDF4vJji51eRRbHdFcpy2Pi0cXWa+OXuqY9Hg8uvFzo21TEraoi3PpzOV05
+YhxWJcKMqm+nIhpl8pg4gyczP5q3i+Kq4+v4KKj5KQcMhE9b6d15aZFF1q/1vGWPxEsVVx
nGGmXxuJlr/W6AacLJqWVh3ZC/wBaxlj8VZjRrjKMNMjHvuX+s4yx+GliqmFkIXcdkXx/1j
FWNj309GfgjOq/1fGWPx2RQLIylDI4L7qf+r4i/wBWx1/q1aj7VoeIERZGcoZHADKn/q2Kv
9VoX+qVrjeDqwLkfLK4aeWj7Vxl/q8oH/CcoEeAzbFR7a4+s11VVQ+DjHWZUQw8ElNof+jk
sIhz4G6KcLdF0+m6KcLdHqnm4cEOT48qu+m3rstqqH+U4568vFt6bcvFpQ5XjSq7qbBpui7
hdk4UpwiAQQiQE4W6K89YXVTl07opwt0SdN0U4QIPinzU5OYEN1kOM7h8KeODIrE4zDxo63
8Vg3RlujLjeMxI42vI8zViGvB5TkVXwHHQUuD40rJ9uGKo5fkcKzCz8fNr15jlfso4fCSyQ
eB4sjlOC+1r44NgachymTlZWP7cwoRs9vcZMHi7MDldL+LwMhZNcsfIw/b8cnFPtcLkuFyc
KNcRCtX4mNkrl8WOFn+3eNx8quuqFcGTLIzL8LmsHMpzaGTJtLuF422MMeZzcfjsLF0shCy
PuDjMbHx+LxxmZ2PiY2N4oCnYdIkg+fgXSHp1/X05P7+KP7WfkuZ5P7avguPE9CvMBcnxsM
2um6/DyMLLry8fTIn6/MjS+sW041Rpx1n2mnB9sxic7TKxfXlryv5Lifxiy8aOVRr7nH/kv
aw/8fryFNl3K8dyF2Bfi5VOXRqyAb3Dr7k/F+3fyniksD5xgSjLaY2jqMkSSrP26/3OnJ/f
x+1C3xhG2yzNy4VxpgOx+oA9/InsfcWN6WX7dyTDIQ8+TqlRyPE8jDNoHRnVG7DwcueHlY+
RVkVdPK/kuJ/GasmXuj8l7V/H64pb3Tz/AAvpri+Ut4+6i+rIq1kG9yNr7k/F+3PyniyLmI
czltjpCfRJ9GVg/pwLT/z3Gr/Pcav89xq/z3HL/Pcar5CduN8+JueHOWengcXES5CLmPzGL
h5hpH5on56/cMN+Bx9np5sPoHnznGnKhTdbRZxfMVZnTzvGHHt4/kr8CzCzsfNq6OV/JcVf
RHjvucZXcphVSbX3R+S9q/j9cf8A9pIdc7w32suH5afH212QthpYP/02jL3L+L9uflfGhHa
JS3S0AJQ8kZpiVtTMrf24d5/43j1/jePX+N49f43j0OO48q8CN2N8tBOyfuHthcRIR5LcYq
REUwEg9ldcu8O0uXH/AIrEBOVWXQ+ork+FjkIiddnD8z64/XSUIzjy3BzxljZN2LbxvI1Z9
GvK/ksH27hZOGfamEocNLA5bX3R+S9q/j9ai3uhSjGcea4eWDZwvMSwbIyjOKt/9o19zfi/
bn5XxYR72T1jDQyATkoR6Lf26/3NCndHscn9+ho48e65eBt46mz0ro2GYiQmJFVoIujMWy7
r3BL08LhK/U5KO4XP/Ufu7jk+JrzlIW0W8dlfd4v6a83woiOMzJYeZryv5LiPxgCsorsnr7
o/Je1fx+sD/wDp9Laq7q+X4mzj7eC5o4sgXV//ALTr7m/F+3PyviyltCAdCLJ2RmhF04Cc6
CSdW/t1/ualRIKyf38Uvj/MDZAXV5FRou4nMldQ8QJEyUpVlfu1Y8xM87k2EcJjyqifmndM
V2HaREvXH933NRGGT7bJ/wAb+u+EUNPNcjQMfNof0NOV/JcP+M6fdH5L2r+P1dvcut9FWRV
yvF28fdwHNemsoN7p19zfi/bf5XqPWS5AdAMjJdygAEZBOu6ZAaXlqYfUPJeaBdF4G4iVuJ
MjG7WD54y5fjxm1Y99mLdhZdWVGLFb6ioS2WcllRwFgYVvI5jejS9t9PLSfi+PshkY9Y/pw
/e9zXxsyuNxzjcaZfPy+QMa2PkE4CMf8pzPlryZfkeFIPF6cflSyhp7mL8p7UP9jrZID3B0
ZONTk08pxl3H3cbZZdyuvug/+M9uFuWPigOu0UZaMShBbVtTdHI5x9H7HNWNyf8ARidwZ0V
lch6I+yzVg5w+zrs+USEwd9c+Q4qjMVmDyGJZTy8q4/5/Ef8AyfJ5SxuGnkCsQNUbCZUwjG
WVTK7jce7kOLup9xYwqPN5eRLjuFnXcyLN7iw8jKpwuazMCMfdGJtuy+W5YcXxVXH1hS7LJ
z4YynhcjdZg5nNcfD/YeUWTzXNXw4PHnj8asrLrxhyNednZvB5GTxxxsuvJCyuTrx5SxOTl
dj8zGcOjJxqcqmricjA5nSyYrhzuTdnwwqeQw8ujlKbpeIZALuUIlCLeC6dPqWKIIAkQJQL
vG5fMD6gMJb6Z2jdCcabBXXVXLIsARsMbZyBm5lZMuqyJSgXQqqelgZeci0ij9UoRMTVVFD
tpDy85Dsh8UfEESUIgavq6dOn6S6EtTBAmJPp3qzsJCUJCbL6FZA2Wf05qq/5S0VTNoQJQK
rkYykdshL+rQfmmfnmfnMibgondOPzWDzUS0IBh/wAU6dOu6ZNoy7asmZECS+atCyJKMRIW
USULpRjGAI2xK3kGe6MiRdKY2ShKM4utziuzuJFrZuRL+pjS+eUv6hseT/096j8oiGT/ADE
od5IalA9gX6ol/gT0nqJW5btG1Zdk+jdMoOtzGUQt1la+4gACCLao2xlTZWjZG2MwYiZaEy
VK1CzapWkiEhFCfeE0/wAkZd8aTzMnMMj5zbtNcgRW7g/NM9zPtHsgUF+ukfOH0vp5rbFSD
Crv8CfD7lCPQycJ/CmQmmFuqc1WAT+r7qUUMqAF2NVkGym+lTlCQKsRkHrt3LyW8EV2OYWP
CFjKmwwmbu2RNsjeZLGtJAmCITVhdRlutd5Asodw/c6D6oInuPLSSrLSJ7R8ul9H6z4oC7B
Po3hEgAKdcSpSkF8sEZzlADHkpVXVRjKDjMnFS+0tlkVTpU9wEhEra0q7XEZrcUJoTUbFJW
uo2FsSXem75hb8xk6ql81FjzJVM+05d9ydVnvu2zfdIFOj5WqHaRLoeWkpbVHsh3RKAPgHw
2ThOm8VijEE7zEbw2yhzjSCn6gEPlUrd6shUBOqxevdUTeYkzx5qcIsAQg5Ggl2rsUpqxnd
Y0vlhd39V167KFnzUWMZWd4W7ZTsdQscv2rVvnXJg6BUp9pH5h5jV1E9wN3hnxG+AZ1Krvt
kpZVYVeRgyI3k21TkrKe0vUrUjYpZSeor0oFemthQDEVia2yiQgpOiUO6gSD+kSUbPlhM7q
5shYjP5t7yrn3E/lB72fSEQwEiiUC6dlGRKiEfJ9IeUvCPxndOiAUawRLHKsw616Jih68V6
0EY0lTojJSxLQvRtC27V5oBRBUTCYtolXpJN3iO0B27hRTd/JRZge251EvKJQLquSMnQ892
5HsgdPMxPfejLSJXcCPhHxW+AMQVtmFukF6wXqFStqKP2ZUseiwT4xT4/KUuNyAjiWxWy12
sQQQCrslBTxBZGUER3HlBMJJjFTZmJjAnZAb4w7GNYEpvFUlCfeMw4Ib9d2juQo+fco+RUX
W1ojuh4B8RvhGRgpURKlVIKQvVnqIyZGySNtwXrXr1LVvJQKCYLsoGUS9OQsnCsqRiQY9lA
qcXQiNlYPqQHdtsRL+pAgxlFUMwQ+luwRC80zKJQUVLSoKZaNfnoZdR/wCEMHUqSpY9ili2
KeHap49kVts0ie4KaS7hbwoy7U5E4KeHj5Auw7K1tMFCaDBRAjKfykREqwCvpRk8aZJ3FZ1
JQiih2QKElKXYdzH5Yzm6h2QkjYoD4ISIQkD8P3UjNPko23qV2REevaVI5MVZddutsmvuJI
XzKBK3IFRkFWq8gkTwqbRbgygSJxRPazzhM7bGT76wXVf0wVbu6fueyjLuigtyJdQ7GU1+q
jEyUYAdRPitpGxOD8NOEZidGTFSyc6CnnWxU+Qkp59pBtiQLIruVuQLjcobJGExFAyVVpVc
1G5xPFptF2DOKnUdsXBd4Vy+UfWOwqPYdkFIp3MT3BTdymKiNA5UYoRCHbqJT+L3XfQSIUZ
voD8LJ1aMaasw8IqeLjKePWjTBACKMBJMYoL+mVCUVEVqKjOYVdskLmUMgKVdNqlgqeLKK9
IhfMEe6qLRjJGadP3HmEyZA9jIod0HihKTwi3USn+AI1EyhIH4TupGauje8nBmVOUkXKZDs
ndAIxCiAEDEoVSJhCyKriSvTmowsiozZRuIQuBRhTNSw4qWHYvtpgenIH05FenNbJBfMmkh
EraUey7Iece6jDqJT/AOtyPQJoEfCSAa2qCsri8q+0qytiYI6ArcE4USELpRVeWvuogDPio
ZUSvVpKE4Fb2QtQuQsC3RXyLbUUY1hPFboRRtDytMkHUQ627UCh0OifDfqfwRL4SUQpwiVZ
jqVRClFEIsmC2FCK2sgyityJOkSyhaQY3RK9QITKE16pC9VeohaV6hRsW8kRHaCCCCACB2l
OFuT/AutqZEdI6H+DmZBWzmFKyZRhJGCMQtq2lAaMtqZBkAFFiTtQiSowQBC7r5luUX0dHu
QFOTCB+WJQKiVuUu6BPwT6OiD0Hof4baFOMVPbEyIkZhSHR31ZALahEIBCEVvhEGZKiUEAF
5aHygHKl5/pHyBUfL4B06dOn6CyfSWvfR0/wpDo01lHFrKtxwpUyc4xRoIWxbFtW1EIaBAJ
kyZRinQKCCkoafr+kfIIefw5K7lAaS8kdCPimC9OKNQUqArKIRBgvTW1SCGkQhozqMQimQC
EdB3kPP9H+Y/THyHlWX8R06dOnTp06dOnTjpOh1OgPg5nKjGzvBkSI5PJ5eLD/Z6li5uXkd
GRkZtZt9wVyVHJWZA3diSVtKEVk5uPQhyWRYvuOYU+Tz6lRzONNQnGURo5V/IZeNA+46yIc
5Nf7BGMquawb1DzP0X5OTSP8AZKwON5izLu1tlZGs+5oxljctlZYBLaP0Po6dPo/WUUekoa
v0uAMu85GTxmT9zheDlxE8WAeQ7Do5eIjyXDVE8fKAii6KzeQkZYvGRgIxDABbXWbxMLBjZ
eRhWYuXXlVAKI73AGqv9yKnVVbDluM+0lwmfIWN8oXNcYLK+Hzfs8zW++GPTxuFLk8wRjGP
W6dOnTp06dOn6SiPG5nI9DBu4/ZxXtzJ22+Df+xV9fTzIbkuE/FmJKlBctlCinhcQTlKtRi
yATLYubwht4/LOLkAJmU+8Kv3Av05OkW4NUjCyPka/mjFhzPH/Z5XAZ/3GNpzuVZk5GHiwx
MfwH0dHpdP0HQojpI8DmJnK5C/GjbiUWzxsiMozj4F/wCxV9fTzX5PgvxjKQWfd6+XxlGzD
MFsTIQRACsqFtc4GE+Hu9bAkpBqqv3P1iFl9qcGk35cfLTkcKObi4uRbgZldkLa+RzI4WL7
fwifhX6GTIxTFMmTJuqyyNVfCQlk8guax/RzuCyfWw/Av/Yg4P3/ALgX3/uBff8AuFff+4V
9/wC4VmzvsyuC/GLIPp46oiIUsZIxUa0zIvKTMuVhs5H25L+0jFXlq6v3TDvGC57JGPh8Dx
k6q4jtr7jwGPtzPWbKXLcrGEYR8FkybobrZMmRitq2ratq2qUUyZMmTL3BkenicTyWDhY/+
w8euY5DCza+DyfRzvAv/Yq+tdk6fTmvyfBfi1mR3Yn6Yh9bFYJhpIKuCbvzJfkvblf9oVKr
5Iu9WV7jgsnmOZoq422rO5PVtLqoXVWRsxcn21jRjipkyZMmTJkyZMmTJky2ramTJvFl5Id
HKTObykcHDA+yw1ZgYc4ThOm3DyBk43XkfsVfudPNfk+B/FrsVk0mjI9vXi7jmTHQxdbUY9
s60W5nE4v2+Ays/bp/dVtcLa+RwbMDJ4TlfvaunmPynBfi/Gfx28DLvGPjcBQbcvX3Bjenl
+3Mnt15H7Ff19PM/k+CP/jNPcmE0+D5AYeX08tmDEwuGwTmZmln7dX7idcngQzsaMsjCyeP
z687HdOn05n8pwX4vpcLcEZreFuC3BOjIIzW4ret5Qkn0YrZJemV6ZW1tGQT6mIW1GHfYti
2L3HktDg6PSwE4W9cxR9xhYmQcbJhYJR3LcE/RmS24kexBcdHLS3cjwEn41OrYQtr5LjbcG
ziOd9KMbBKO5OsnMpxa7rMznMzCxKsKh06vltoiWILh0653i/uIYObbhX4uXTl0unTrli/J
cDL/wAZuW5OnOp1fwXW4p06fpdbk6dPodbruTBu4flL7cKXI01EnWQlsPBcg+DTzOHGmV0o
J1uT6Z8eUyav8ByKxp8vTVEkxfTJtzYmXB8nZPj8bl8AUTvnFOpxhZHL9uVyNeHzmCY8rzk
V917hvVXA23TpppordPpn/wCUvq/17kWxp8xVVEyMdOQ4KvJlRxHNYlld3MADc2TZnRM+C5
SyfH0cxgwonfOKfV0+j+Gy3Fb4rfFPqT0utwU7F6sl6kkZlOn1CBAG5P0MNBJOE/QEQUxTS
TFMel+jcty7rvo+jJh0PoUVvW4HR0Sjo+j6v1OtyJUipFRvlBRy4SW4HQyAW4LcjMIzKcqR
Tp+sHwXW4reVuK3SW4reUZr1GXqBbk6dbluW5bytyjMEKMoyTp06dOty3FbluTp06Fjh0JA
6byFvTp+l+lk+vZF0UVIIoWSiY5pQmJ6DoI7CK299vUSy3oSfV+t063LcnTp1uK3LcnTp9M
mn7iiq/L4mwZd/Imiuuit06dOnTp06dOnWRX69NduZw9n3t3IGmmuit0+jp1uW9b06dOnTp
06cLcnTooqRUipFOnUZyiRmwhGfN0v/AJPPX+clA43IYmSjIKV8QfXBjby8KF/nsQr/ADdK
/wA7iKHMYE0LRMOnUpmMbeXhQRzuNJHnKIqjlcK8unTozERbzWNGX+Q5EqXMXVLH5TEyCnV
3Imkf53EVN07dZzMY28xVTOjO9dXWzrUubx4Ss5nAthXzWBVDE5SvLudW2zrE+cx65f57GK
/z1IQ5/DVPJ4VydOnV106xPm6K5Wc1g2wr5nAqhi8pXlXq2yUIz5mmqVXJxvQLglhZytdMq
uWqusdOnWRydePZVyQvT9RRUkVJHS++NFdVdubOsRrDrtIZuD6aweSmZOozIPLWieFwRaze
VKFc1kcTj2B8vAuws6GVB065sPicCUSJDlMCFK4fOnZHercmumuJyOWvoopx4uj3HIcVDbx
3KzqLoiMo5dBx8jCv9fG0dZH99ygmIj1CuaY5nGt9gYwIx8WNGc6dc8P7rh2GA6tx8e0ZnC
BsTkcnElRfXfU6dc4P7viv4BECKcWNOe6dc63r8OwwXGmTjV5NUJWYOXCcZx0vH+R5CuuNU
NHW5PoZIyUipKSOmVYcjIhAQgnQKdZdPoX4V/rY65P+Jw5IkLFuCdZmLHKpqtsxr65iyC5n
+HwadZkRPF4d/vFy+SbLsOr7fH3lb1uW9crQKsjiMs2UblzdDjg8hkZpysq/0cfhqflTrmP
5XHTIwvVXqBbhpzn8niT/AGG5OnXMYcZQ4nLNOQ6dc3/J4s/2Lp06dc3+7xR/snTrcVyuN6
lfEZSdcllGmnAx/tqN69Reoty3BbluRRKkVJFFZEtlGEHyeh1yse3Ey7uuS/icT9WjlCRXJ
w25XE2bsR1zH8ThNORyI04vEYxrrlLbGp7crR9HXLQ3Y3ETIytyyI+tRj2nHyHfTlrDOVNY
qq05j+Tg3VDE+4oVeRVbJbiuZk9/FzbC3g6yAkLImm2E90FzX8njrqo4ZyKFXk1Wz05r93i
v4XRl0yxMmnJhbRjPmZZPW6kiiiUUVm/xcEtldPJ/scV+465I/wBrxP1dHLfVxX8cTK5WT4
vDyZHIyyoYm+3eFcXpxZbcjodcjIHC4sf3b6cnVsyONv8AUxTILCByc7Xl/wCTi8fi2454n
EXHU+jry/7/ABv8N1uK9ReoFnkfd0dqHXM/yMPj8W7GPEYa46j0J6c1+7xf8LozaBfj13Wi
umoU1autyfTupABSRRRRIVsPUrhI12uCOjlJ9uNr21Lkf4vE/U6fXlJvfhw9LGXJ/wAbiem
yJqtptFtSM4hStRkSuRm1HGRK3ELeVmw9Sji79l/IZHp42BX6OO6dOuW/k4P8R1215f8Af4
7+Hr2THIynZbiuWP8AX46Y+z3J4u6dc1+5xX8JkybWA/udH6HQK3KSkipIop1n0bLOPyAY6
kgKe7MyoREYrkf43Fn53Tp1bbCqvGrllZKdcmf7biU6cLct65Knvx2VtW4p06dZUzkX1Viq
vQqyJpvMvusoSKjcgQdOV/k4R/tHUpiI05b9/jv4mufkiqrjMbaNOV/fwP4qlIRG4heqQuX
nut4qf9m6dRsEwnUP5Xn4MkUVJFFFSjGcbsO2o0ciyjlY8lPNxoqU8jMVFEKIJ1yN0TViZA
osGZjyX3VAU+RqC9HJy5VwjXHTkrYGHHWxhYJA9BAIyMCUTRnygo5ePJSy8eKnddkrHxo0j
o5CpYFW2rtpGW1C6LZ9sbMnCz6q6v8AI4ilmRyb0SAuRtjZkYOdXVWMzGKlm4sVZyRmqMCU
p6EgLkLI2ZGHnV1Vf5DFVmZHIsRLLkbIzvwcyFERyOMreVqEcHtiqyyuuMZNZG2uY0bVtT3
JUlJFFHWVNU19ljKGNjw0bRl6NSNNJRxcdfaYyjXXHp9GlelSowhDqnXXNfZYyji48eucYz
izDUgSArrCEaCvt8UqFNMCpRjIejSjj45X2eKhiYwQjGI1lGMh6NK9ChfbY6jTTAqUYyHo0
hGmlfb0L7fHQ7LcUY1TPpUoVUgp056iipKSKPS2u4LdFCQOjdLeD5aN8CCULCF6pRtK9UoT
idHC3RW+PwTlbinTjVkyZFFSRRR6SwRtRkTq7KNzIXRKHl8f2Tad+uMyEJA/BvqE+hRUkUU
dXRsUi+j9UbDFC8IXRQnFbhq3iH4HsnXbqEyELAt48duh0Ct6JRkpSUpFGRRmUZSK76P1Hq
dOo2yCjbE9HI/w8iMaldb/AHA2yysXI9HFyC6unXPEjkE3ZzGjIluIyYehfIyx6rCIxyN0B
L5I5LmycYR9drLLd8SP7eVp3fdR9E2tddZ887mJyoba7zKzGIMU/gCRCFiBB8duglFFFHQn
4MTIQvUZiSz4yni1wgI1CQy4iX3tcLPs7a/SuvBljzEjl5kZGm2U/WhW2IIWiigW0mdR+6n
u2RE5Sy652Un+tZD1aomM/QjuqyTTYMV5zyapWUqY2X2CRQEvu8USEfE3Fb1vCfxyipIoo+
CfFBIItmvWkjZNRuIUZiXg1Uiv4U2wEvCEiEJP4hRRRR+BnbCKlOMRXMyulOMV6tewziJC6
JtldCKlbCC9esxhOMwbfTyIZDwhlwkY5VMjVlQtnG+uRlkVRO6X3uPYdkciMiMqqcvuIenv
KxLZyWRkGEbIyELcicse8n07t4yYxPqVyOQaozhO2U/urp2Y6tM/uoSsjlZc5xrrtjbVj3T
njzFleNTAWVY+7b4cZEITj4RRCIRCI0ZEat0MmTdNcgKu9RqIlkWzEbYh8Y2QlOMgMmBH25
+WVs4xsxfJxHKMT6UJUE1PGdNgiabJVyrnSYbh999WLXLHnPCY0b4/Zx8sSyuKuPqxndX6d
FG3GxPUWSY/dQnTGWPZGhQmJq2UY5eQfWhdt+7pl9vZCXq248o12Y8JCn1RkY+Nk0xpoB9P
xQSEJAodXdHQohMjq3gsmTJltCbRtGTJg6bTsdGTAJkANRMoGOjaMNNofVkz6MNGTJgm0ZM
HBIQk/wAC6E156lEaFFEJk2jJtGTaMm0ZMm0bobw26XKEl2+FcoHqcLcty3Lcty3reVvW8r
eV6hXqSW6SZEIhEIhHRkyZMmTJtWTaNoyZN4rat1AoEFN4LdDaNo3RuTp+hk2jJtNqZMmTJ
imRCITKQ0bRk3VPLxq1HPxJIEEdDfCN0Bbity3Bb1uCcLsuycJx0MmTeI2raNo2jJtCNCEV
JbVtW1MitqZMsnMox1k51150xcy3HNF9eRX0EJtW8BkyZN0smTeD36ASEJJkyZMm0bVultG
TJtGTJtW0KOhCZEJkShBbUQs/JGLTOcrJ9GBkmi/4Bk2jJtGTaMm6WTJkyZMmTJtASFuK3F
Ag9DasmTdLJkyZNoybpKKKKJUYaMmXOTkcvqoO6huhtG1ZMmTJtG0ZMmTJkyZMm0bRtG1bR
kyZMmTJky7runK3aNoybRulk2jJkyZAI6lEoqMX6fcFbT6seLY7Jk3gsm1ZMm0bRkybRkyZ
MmTJkyZMmTJkyZMmTJkyZMm0BTJkybRk3WybSMnR0KKKEdW0ZcvjG/D6QoRaDJkyZMm6W0b
VkyZMmTJkyZMmTJkyZMmTJkyZMmTaMm0ZMmTJkybQHRtW6m0Z0yCfQlEugH8DPjCOb04twv
x2TJkQmRCZMmTJkyZN0smTJkyZMmTJkybRkyZMmTJkyZMmTJkybRlugCmTaDVkyZN4BOhLo
DcfA5DiL6R04OfdiSqnG2ohMmTLatq2ramTJtGTJkybRk2jaMmTJkyZMmTJkybRkyZNoybR
lfdVj15HL32Ekk05mRQcHPrygyZN4pKfQ90Aw6fPUgFc3x03QwMw064GfdjzhOFsEyZMiNW
TIhMmTJkyZMmTJkyZMmTJkyZMmTJkyZMmTJkyZMmTJlyORO7K1hOUJcZyH3IZMmTJk2nbrO
kj2iG6SQF3KGhQHY91HDxInkrvRwujhczpITJkyZMtqAW1bU3SyZMmTJkyZMmTasmTJkyZM
mTJkyCsf1OjFuNGRGUZR0ZNo3gHQB5akgImRTMm1Hc6MuezYWy6KbDXZiXjIo6GTat4LaN1
MmTJk2jJkyZMmTaMm0kREZVkbcjp4iRlx7JvFZR0Ml8xW0Lstq7agJkSAuclZ/j+rhMz08j
wWTdLat0t0MmTJkyZNoyZNoyZMraYXVZ+IcTI6eCmZ4TJtGTeEV3W2SYhfMnkgJBfMm0HZR
Rk6EVzVe/jequRjPAyRk4+jJvCGrasmTJkyZMmTJtG8TlePlmVXcZnU9PB1CqkaDRkyZMmT
JtX07alANqSoheegDae4M/0q+oLhcr0slMmTJkyITaMmTJk3jN0to2v69PJZ4wqZTlKRTLA
w55WTTjU0RidIoh1FMmTJltTJkyOm5b1uQZONWdd5LsFuCdWWwqrzMk5WT1xkdmHf9zitq2
jJk2hCb4Rur9ehlyuX9zlvrw2V9vlqPmEPqUux6mTI9Lrcty3PpuROm4Acryk8ufgDsvblm
7D8FkyZMm1bpb4N1yWRHHwz0BYdhtxB9SP1KXlHRuhkyPR3XfQOo6smXPZXpU+CGf2ySD1s
m6G0bpboZN4LeB7jsL9PDXRs4/9VIIeSA7xPWUTp2TJltDiAC2ratq2qeyuGdlSy8lcbgTz
sjmqoU5/X7asHq/EMm+A9w44lj9PG55w8jdCcY9wyGk+yHWdXW5CaMgoWg6DX3HnsFRRZkW
4GFXhY/uSoxzOvibzRn+O3QPgD1cpDfx/VwefKu6PYojuER2ih1SRROh0C8jC1l6iFqys2v
GottndbRRbfZx2BVgw9Rc3T9xhdcZGMsO6WRjeO2g8MjVuttMmO7G6ApBiuF5T7mESmQTIh
j1HoZN0OU65nM9e+mmy+zAw68OvcnV91VdU9u/rwrxdibvgPMt4Z6GTIhDp5zld3SE76QnK
uXEcnHOqRHceUh2j5Jk2pgjFbStqZMmTJlOUYRz+VNoXC4np0Npl5deJXl5l2VZ1hY1UaKF
uTrcnTp9P16iUAw8BtSmTJtGRCbQkBStqA5fmoCvrw6acwXUW0WY2RZjX4mVXl458tB2kOk
xdemvSXpBeivSXpL0l6S9w2iEGWHiyysiNQjHatq5W6eRmeBiV+rksmTLumKAKGo6BoSoDx
W6iiub5O3CF2TffJYmHfl2YHD4+GOYxfts7pjMxNVVHM8dk41uLdw3J/Y3UZWPkADSY7RL6
nqdHQ6e5MaYvYrh8D7XFZteQ4c5GQOBwhXm101ZPV7exhO/VuqPloUDp5nxWTaN0FclxUM8
5Pt7NpGFRVDFEYjT3LTE4/V7cyfTzc7jqM+vNwb8K2E5wlVnmaweRFER3A7EaFMnT9BOrKQ
iQcDDPVyGSMXE6+MxftcTwD5DUoJ+0Ow+AboKPQ4C53Pjk5HVRbKm6iyNtd1FN8OQ9tziZc
PycFThe5LFj1Gmk+a80dO+ndd0+rp/A9x5G67q4XC+4ydX6j5oanyHcoeC6dOn6H1OhGuTk
04tXIc1kZg8D21leridJ8k+p8/GnKMI5eQcnI6uJxft8JvBHnodP0r0H1dLp/AK3dRGnOXS
tl4PDZf2uf1BH4A6c/k+lh9XGQpnm9XbV2A8tHCKMg0B8qj5+K6ClFxHcvmTlOnR7rLujXD
LyTk3+FxGV91gHq8y67pvCKfo9wW787qwQ+ZGQJ17atpIayOpVJ7FQ6Dq3WdSEOi2yNMOcy
pR8T2rbZvKHQdXW5OmTdTJkUAdeRs9TO6uFxJZGZzFd0ZURlCvRl3QdHQBynR8/1zd8sbi8
eynFrX6QHbRkUPPV+koaOv10KtBndk2+tf4NGLfkHF9uXzliY0MXHQOkzNtxET0/roRo+j6
sEE67LK/k9WJl24l2HmVclAeQ64qfkUfL9MyE68iBHpwQUA4PRNQfocqyyUY7g6dSDiJfQl
bk6dZEDOjuDpg4nHZhy/b2ZQKeK5C5f69yStqsps09r2R3E/N0EqNgnq6cp2QnGSB1Oj6On
T9GeGzeui+3Hs4/mqMhdkyYdBKj5E95leZRi4pA9GKhfTOUT2yOSw8a0TiV/wD3LyTEJ0Sp
vM9gh818ZPct7X+aHyyfQ+ejrnOJkDrxXOyrTuF7jwiRpxeV9rmy1KfSPlpM6cllWVV8PK8
3gp06dOnTp0+o05qsw5HwcHmcnGWJymLlL1qwQxRZPFZgtjkQ+SIk6Mt0m7DSgtHIFhx+I4
/LryzZGEeR4vFy1xWRdfk+qnJFc91k8wfcep29QCOLN6LjtE768fAoyaZXSuBWXaKVuQlOM
hJOrc4jPfR+8XbleEhYiDE6cByfd+1sIW152FZh5GnCcsLIA9nRfoiANHJl2U64zMa4R0fQ
nv1jT3LU13VGEpmddlZ0BZWX3Wqjkc2iPHc/ZZbvC5qs32b47S8Y1n5BmWyMbv6gO5Q2znX
ZPfdKQhfGrNw6xOGJjiyGPkVZ8428ljwx8LJryKQKYEchXvOSfTxLHpzJGONlXX2cXhZONR
AcrMZB5CeSbeZxYG+coUY9m+qzJ/rZuX9vHiuSuyjK7aMaZmZT2r147uUwcfLN9FtFiBIPG
8pHJxoXQms3DozasvDuxLkCQeG5L7ykz7iUYIlkCiUfLcCINplTNcd8REEIFSltiOwB1Ojp
0+nLYMs6mv22sqg42RpVVZdOjjCcnCoxqAYxNU8SqxWVms64UhHKhmwsWVbEZONkSsyJ5FV
cfViMeVlQs9QoXVk5P9XOll4+LjcRyV2VdfdXRbTyVFtFuXIYVvK1V1w35VnH5+JHBvyzWM
nZaZcjfNY/IQhCHLZMBk5lRhGQ2ys23C+cJYeREZt3MVWV0ZuLXddm7pZGdfdLh5104p5OV
+X996YysvdViZ898+QErMmzFurysQ0aVWzqnhZJnCWbGuvI9LkqSDErFybMW/GzIXLJy6vQ
yeQGNCGVG5XclGOT69auyq4Gd1WPD7oK/PptrOdVZjcZlzhKWTGqPLCdmPPkoGuq0TjK+FY
ysqOPT91VZi4Fotqkt3zb4iThFGbZfuCuIy9IZcq0cuyeR9/CCyMsRxIZMhGyTz1gHVV065
3ZNl0677K1LKskMXNnXZfyVlttWZ6d0OQyYWG2cpKE5wN2RO7SVs5RM5EJynTlyST1AkaOV
uLoWTiBIiUuQsnTLLnIWW+qhIhHIsIjMxRZ1VbKqZzBZEXzolbPfLSi+Vcr752yM5GOJnXY
s78iy+3GyzQr802XnOnZP76xSukR6k1vKszrZ0ffbMHHyPSrx+QyKDLkTPGyeSlZjfeWfa4
XJzxFVzFVqr5YlXcjZXOPLbUeUo2cjyG1ZGRO89DkqWRZOH/PHz1dbj1PqSnZOf8Aox8/+q
nz/wCqnz/6qfP/AKqQXYpimKYpimKYpimKYpimKYpimKYpimKYpimKYpimKYpimKYpimKYp
imKYpimKYpimKYpimKYpimKYpimKYpimKYpimKYpimKYpimKYpimKYpimKYpimKYpimKYpi
mKYpimKYpimKYpimKYr/2gAIAQICBj8B4GkaqqrGnBUXxXxWYVT5PkqhVCyVPK/kqusvspX
eSVhUquKjQcCUJB1OEpqcZxpGSphpwlvT7LkBUphK0QMTsrtzAfVC8RPWIwGOvB2Db7LtEg
IlfK31Xyt9VUGWSO5hddz9oRtiYjAeGsI0+ycSuCnAxOyO5gLCHbVfFnlVbwMRgPDW9PsnC
cSuTFXIwOyu3K2miYPmOGfwawlJTLqRZThIspqRaMuH0GGv0jI00UpwcntCrcvZc+hkpw7r
iwy5lM5G8c41VeCYdU+G6Jg5oE/pBwu/OFpFAInAMT+L98DCFypcqXI9r9YHrgPWHbdRPbS
LjwnHiNHkI3dI3QNqaGy3eHou1HwzB+BLydTgSZIpxVcrtVR09x6LQZIcn/5UphOfTyb9ei
b9MtvJ+XlX6C5fRc9CuXlGcJLn5TzUwqqo/CuSpwzeDPxJFV/Ke09Lt8Mw4Qa2r5mFHQuFt
WzMGCkO/XJTsHRPZI8jCYdD2u+qZu07pk1w6qVIE3UCkG4Ich7j0V9ueX7MIVnWNn+P2gBn
dWIKF3SFvVBCDfzWps12Cltd+DuNoc3yDclO0gGRR5XTwBWvaLq1X/nav/O1WZU+yCt64B/
jATHUruNLZymnMH9Uf9gzpuc+DYZq3/XafgPqqn1Vv+wVE/34ArOsbP8AH7QBzr1i3NW2DK
FvVToaruHxMbOn24PuuuAagdEu7nKcDbcQBrrVSIuGhiJgDNyyt7brSz5w/fJC0XWuGz5Q5
g1Cey4WnkZKd1u/cvb77+eQTnNVA3KHbcJPnDsvovbcCN4C0XBw2fnUgufVTg4C+KmG3hKa
ophoSDqTeoUwykphoSDps0xs7rT+pL49to/U4fFfEqcoe1P/APP388t17qqU1OSlNTlB2lj
0WnKDGBEGunbqnFChuij3TNuab1TCVooIdl8+RRHJC7O2v7YXX9BCxHWFsOy+YOabLKF25U
9kFduYd2YqmTD4247oiBiEN0ei7RN6lXRt3XRG3IojkhZymdzC1/oiQS8LY2GBma8lKiCu3
MNDVH+6m3gNzTQfknRiLeVUEYNzjsnToXZVTwtjbBk39MDuYBXbxHg+4Pqs01BBmWa9o6mD
p4tcHWaYSEWj2tRUL6w7SCs17Q2ucHTsVKQTp2KYD1hRm/FnrD6p8H6y8nK6oofVbIbLRDl
mui1E1o6Pn85eUuaeVjys29YjyiSfinMzBxTgN+MI5eMN+KDmcT4z8uK0FYFq+MyYYTwr84
nxX5rUoYN+F2Me4VHi6pymwDhZ54O4U8JoOtMIHBu7BOS7JhgNpqKhaeC6YS5wcIknATwek
BpgFwTXSP0VQ2/iAR1MuFZMMH18UaTwDbhX54j4hwd9bRj+yPju6kXgwliJxnbC9nomIgz4
WBdOMq4GR0lgGsO271h3Dqnh3DKvig5JgXjSUTKaeBk8Bm7SZNmJohs17pAK7IOpJ4hhvCk
1qYNUQcL+2DimB4fdTyMlouv0T5RF3TwXVOGf8hP/2gAIAQMCBj8B8sqq/hunlVeEkqJyI0
VOEEGFIHAYi6J6xEGhd1jyPBhNkIlVCqFUIwJ5yRtiYhSTmF3WO/BhaxOAwFrOyo3VbwMRB
oXRC24IQ1gcBWyeD5iB6wdDAYufkcuPkYVVVNSVVWFV/BV9OBricyWakYuZKpEalBi7qac3
fRfL6QZ2KZ3gDkY1ppBqKvgNhMTieAOUbhngtwGAsOYC0hdtAbrp4pWazUoHAYMU4pFxWNr
yVYdEYW/9Quy5aZK7/rAbrpjfEcJEd09H/bFkYg84Wx6Iwt2h23VVw/tMBuungT8HSGsJ/w
AYymJpzqwgGqFOW6lQQABDhZeqLJ8kTlC1ptKJBqxgNE4nLhXW/wCE+S5/lZn+alw9MMiyL
mkWekJr+lfIr3esTP6J6hOnBiAM1z4LUyCtOIxu6wfIRZNAwMHyMO45/bgwCZWzVQ4W0sJm
RsvkV8ij1gcB6wKYVPNNBl28q8Ibj/MVRG3nhPSN3XEbucCtUxqI3deDYAlAcoA21VCDgLg
z0iSQZw1TXBxzCofRT9tvLOJcGHdbVTBECSDPzqZX8FKEyqqReE1VShMr+ClCReE06cXMQq
uTCqqpQmm7vapKakpqUGfwNecO4dU6EHtkVOoR2QQb+ZOnM7jUw7rZc0/NG3IwFvUwuW0Lo
d1sk8BtEbQ7cjROnNTjtiYCJRQXccqBWxOy6oXck6N3Om0LmQcQujcICQpzU0UNoaiiGld/
AB5J4NmUyETdzoihB+Ud5JkyNudE0Lo3QdOc4DaBQ2ifB9pbRZJ6mHc6yUz0EGTRe0ssk5m
YvF3qqhtIdzhZL3F9MoMqhTmmTOE5+kOb/i9vLQit4aorqt10Q/JM+Vv+BpQY186PFaRHlG
sA/lO3ANxe8WNPKNsDGvkrVTAJ8Dii18FsDAcTvgZSWfj7cNPhTwrcEMDZ8PRTg+JsYwz8D
lhfG4gxi3jTxVjWOiqpTfFOGkGwa+DvWOsSPyk//9oACAEBAQY/Af4Wsxbcazze1W+l7FYp
ec2YJn0tarVarf8A8UWKxWKxWKzDarVZ/C8wsy3SrP4Psx7VNS/ga1Wq1Wq3DZ/EB8PhvFa
LCHgE8iIdQcCLREK9Q4QlgleLwBha40S+m6V4GE80EGU+Ge95sAK+bw/gtzlwJ5hgc79oXs
bla8GWeC+g7nCFSnwhFM+2XgYhucL4rRYQ8RPIoO4dwIyRCLqHCEtErxeAFPFr8NAAM+kc8
JOxY0afiu92N3pKDeJ4RzI2G8CDqKFOlwz3vdINiEfGoeCISN4O2YkaNPxXe7eu7Vc4nhHM
Js3gY6ipcO/nC/t384X0Hc4VU+F4bKcITiYnATTbfcLGxhHlQPEcG5rTIODwR0Bf27ucKXB
1D9u6t7g3jl/+K36DxqIPqUDUNM/GIdIirzHBzTlE/Q1cDODzgFUIZRHpOAvebrWzJKFDhx
8llkf63K7TEXnt1MpxKrRkc7aqDR/xt2YvEAe/HnmqWmJ6Ti1avtQgzWZBU6/uHe1ZVEWGY
xWOyipLlBQPuscerGouzP2hP/TO0KwK7VpNcDoXGUx2W1oN1AffhrxyAHpC4cERF/DCrRY7
knzhF/BOgf8Aid1FEMLqT29phs5Qrjhc4htrMh0t9C1uT+kLh+4i5xgBMkr9rwsqAtdn+J2
jMvDpfidlJxa3fdtVH9NuwYtfvdQVDUdpxaHA07Sbx1mTU0MHy3sENYkU1p7dHcOr2ejFH6
g60f03dWNS/U6in/pnaMbiO71hcN38W+wQ4hg3Tn+EoPYblRhloITK7ZEyeMzhb5lDzKtyf
0hUCTABkyv2fCS4cdt+fSdGZCnSHedlJznGrd921Uf027Bi1+91BUNR2nEibBan8UZspxcP
6WLxB2qBvchkV4R7NcXfxCYxR+o3rTv0ztGNT/U6in/pnaMbiO71hcN38bxWiDa4vfiFqq8
MbHi+NYkdvoStyf0hUeDaCym1ovfF9yu0JPH1QbY59WPW77tqZ4bhcui72bISXbH8nqXbb/
J6l22/yepdsfyepVP3M60d/XyKhqO04j4duruN5behGsbazuhsgnU3dl4geVFtlSi/pBVOu
2yo0H14g/Ub1p36Z6san+p1FOqUaRruLYXRGzPKKnwR/m9S/tmtPxR+5CtWdefUe48kYQGH
iO71hcN38anUysqbQVS+IOHR6Ercn9IXDlsq7Gbjv8pV5u5UpmDmnpBXiMk4dtmUHGrd921
Ue43YMWv3uoKhqO04jeHbZRE+877kyi3hXwptDbc3Iv7V/P8AcjxApmleAiDnGVVOFdbTN5
uo29OIP1G9ad+mdoxqX6nUVU/TO0YHUqrQ5rhCao03gtcIxBttOHiO71hcN38aGeo3rTD7j
XO6IdfmcPMa3J/SFw/cXi0hDiG/zDMvEp7r2yc05c4IXiU7fbZlBxa3fdtVHuN2DFr97qCo
ajtOF1R3ZYC48idxL53I1DrPZwvhN9LfbyW9CpVfZJuv1OliD9RvWj+m7qxqX6nUVU/TO0Y
3Ed3rC4bv41Dh8pJedgVXiiLfls2n0JW5P6QuH7uA8RQHzh2m+9968WlIiTmnKMxXiUzP2m
ZQcSt33bVR/TbsGLxHe6gqGo7Th8EdquYfhEyjVParOj+ESGGdiq0MjTu90zCpuM3s3H6x9
2Fv6g2FQzsd1YgqUzeabD0YKX6nUVU/TO0YReIF43WxynNh4ju9YXDd8Ype83WNEXEr5Q7Z
u0xmaMp2plCn2WCHrPnEfKV3Cy/DmkqXwxaefCeI4YQre2z3vvV+nuPbJzTsIUjcq+1TPVn
wRORPd7xJXDu+ADmli8Q4WXz0STB7pcOmOGFMxps+Ww7TzplJtjGho5MSlxbf037Wo0qhhS
rSjmdkOGjTyufHmH3qlWf2BJ+oiCvU6jXg5iFaOdPDHh1dwgxrTGEcphmXDtNtwE8s8HDsy
lxPMIIOqm7Te0sLs2ZRa9rhoIUXPaBpIXC8NQdfZScaj3iyIBhDDV+O60c6pVjZTeHHUr9F
4e05Rh+bUBd7jZu5l4HDMLaI9nJre5e/Xd26nUNHoT5dd1EZQ0A9JUTWeTyI+BxVRgNog0j
mKDXv8R2VxENmGNVsH++2RUW13thZYgP3lRzRkcGnpKcP3L6dN0ixoG21fWf0K7Q4uoxtt2
DSOlBr3+I4WvMo82H5fEOothAhoG0qdZ/Qj+34upTjaINI5irtSoarveIA2IsqcbUuG1oDR
sX1qnQt/iHVmgQAcBtE8QUn1HMZGJDYTzRivrv5gg1nG1Cwey4NPJNFrHXHGxwnDnQfxPFV
KhEhJo5oL61ToUq7xyBf3Lub71vV3EZQAAg0WCQRax/huNjwIw5CvE4jiqlRwkJNEuRSrVO
hS4h45Av7h35R60a3iGo+F0REIRwZkBxPGVHtbY2DQOhSrvHIFGlxZae7DYVu/wDsXfzetf
O497hy9blGperH4jAcwVyk0MaMjRDzeH8LR8jaFarRHEtCtVoxt+uwHvBf3DOdfLqNf3SDj
xqvawZ3GG1Q/cM518usx+pwxYVazGHMSI8y/uWc6jTqNf3SDswwiIq3DFzg0ZyVETBsOCZg
rVaMR7GODnUzB4FoOnG7Q51aoAiOGRCtUjHysMMPIQNiqGnTFKo1pLXNlMTUImaYW0warf8
AcMzHEININc722yMc6LYndMOZUqj6YfVcA8udOZnLENKmPFr5sjda8TjKppUjYz/4+tbzXP
0l3qgvpQ1OPrV/g6hiPYdI8jgvCrxqBsjTqW8hV+kZjtMNoxBSozrvEe6M6HE/+xe573zDI
7SoeERpDj60eI4dxfSb2mm0aY5Vw4/6bdmH9j/68wBN0vFpOWeQBR4iNep7RjAdC3WupnO1
x64rhmE3qb6guPsjA2HC41KIvOteJO1xCq0bx+W4tjqVKueJe01G3oQ+9S4t3N96D3PFWk4
3bwyE5wU1gsaAObAPHptqQsin0aRIpwDmiNkciqV+Ib4l11xrTZZEoMptDWNsaLMPEVqJmK
hvNyEZihWonvNytOY4pBotaT7TZHoQ4QuP1PDJ5YKNCkGuAhf9rnOAseA5jpFpsTeJ4dvhG
9dcG2T0KnQqE3DEunkAij4FNtONsPKxOGPkX907E3WMar33bVR7jdmCOdeFRPzqgt90Z9a/
e1hegfltPS7BrwmEqzR8t3UVfZuVKZgRtBTa7MvabmOUYSX9k1g3kBhhqUj7bS3nVKkZmm0
NJ1DBXqN7TWGCeTa2mYc4jhoOEAaNQPnmyjE4n9Qrhu4MBouMAS0x7pDurEH6betP/VOwYn
FMpi86+90BomV4tObTKozI4JteiYsd0HMcX/7PXiHvtTO67Z5jAKfkHaim6xtxqvfdtVA5L
jR0KCeXya0EnktRce1WdAcsgmMbJjQGepQz2IhTy261rQPJzoV22Vre8E/h/ZqiLe837sBV
Ztm9fbyzCmYVmfUb/mCGJWpNtewga0yu0Ruyc3ODaE2tRdeY77QONxP6hXDdwYw/TbtKf+q
dgxH/AKlT+ko8bwrdwzq0xk+IdavDeou+pTz6RpTa1F15jrDif/Y68R3famd12zy8FLDA47
+6diBOQrtO/KV2nflK7Tvyldp35Su078pVRwsc4kcqpj4AOWCjlFo2p5H+5BvPaqANl6fIo
OtsPrUu2z7dKD8j5epS9vLpFi09allQfDsuBVB/xjpkhqRXj0h86kJj3m+sIVaTrj22FNp1
Pl8QBZkd3fViniqQ+RUO9D2XHqKvU95h7dM2H714lE95ptGvF4n9Qrhw6owEMEQXBfWZ+Ye
tMYKgq1Kjg1rGEEzy4g/TG0p/6p2DEd+q/YVAo8Tw4/8AHd2m+4fUoO3uHf225viCbUpkOY
4Ra4Yf++OrEd32pndds86d3TsTRpC/t6fMv7enzL+3p8y/t6f5V/b0/wAqqASAc4AcqouyO
Y0HXCSjkfI68iDcl8EdKoRsJhzghGMY07dLV4gs9rVnRYey+bdf2moGTrDoKnK9tyhObktb
y2riGx7BH9QPWqQH/I3anD3XEdaPIn/bIn1+Gg2qIEtsDpdBUCCx7MlhBX7biT86xj/e0HT
iFjxea6RBsRr8Nv0LS3K31hCtRddcOnQVfbu1GyqMzH1YnE/qFUq73PDqjbxgR6lKrUHN6l
we94lJ790wgYtEYHEH6Y2lP/VOwYh/WdsOAtcItdIgrxaU+GeZH3T7pXhVZ8M8z+E5wg5pi
0zBGD/vN2DEd32pndds8tEqGGfkH907E3WNuLe51V7ztqpA/TcxsdBh1o0327RnVVhnUowf
rAyqnVtuOBIXy5ubBzSfaaVC1j7OsI0nSew3qZ0Cz1JtaMG1JEZnWL5Y7W/HJebkOsKnXGS
3U61Oh/vENOsTVCI7JJPJYnRO6QC0bVdziPMquj1J4IhJuxOc3d4hoF12fQ5QMWVabuUEJl
f2nCDtYtWvEdxfCiAE6tMf1NTKo7BN2oM7TicT+oVw3cGCnUdbRN5msi714g/TG0p/6p2DE
/8AsHrwup1G3mOEHNKiN7h39h+b4Shw3EH/AMd3Zd7h9Skh+qzYMR3fbtTO67Z5aWJNSwSx
XajsTdY24l4coUQqua+7aqdOplYIaRBCmTvD6Tzl+EqzfAIIOm1p1p9MjsmBTaUYPpSB6Ad
WQolwgyqbtQe6+yKuO+vS3xpAl0q9GFOrI/C/qT2f7jZHvZCn03RHixddPskScOtUuEfN9G
JqHOfZ6F4rx/ct+Tn3J9Ko12Zd06j94VN7oBu8HE5JXupV5iBaDEak9oNjGQfyWp/4etUqw
tqtIdrbl6U79R0OhNCaHEAvMGjObZYYGxV6Leyxxu6rQqcbbjdmHif1CuG7gxh+m3aU/wDV
OwYkf/6evEdRrNvMdaFA71F306nUdKbwXFO3LKVQ5PhOhN/UZsGI7vtTO67Z5aJwywTx6h+
F2xNOkYdK05lebMe0OsJ5zuO1UadU7rmNNKrmlYdSNKqIO2/E1fGLDkeM2tfuOHHz2WtyuG
bWEHstEiD0tKNRpLro36ZmSPWE0sfGoATQd7zbbh1K+5saVeAqttuusiVF5INMXakbCPZdy
J9Uui586LPiy8hX7ivHwajt9+d1t0IAj+1deh8JjYq7Gm6WkOpOGY7wT6otDf6hdO1Nqgyf
RDHj4myKcy35TeiITznDetUqDZmk03tbsnQqNIyc6BdrcYlO+Fu1cBUd2W1CXaoQO3DEyAt
Kd4fZqVIx+BuXmCgMPE/qOXDEe5Dmw132sZWcymR7rYdeE6KbetVRmq9QxC7J+5/zYrqNZt
5jrR1hXXb1J306mfQdK4Z1R1519oicwsxNdRvWqWkO2edVaFGlVfVcCyTDARkTFfQqflKY2
vRqsqAQO4SJakDnngnJ2Qp1MU3vrQ3Q1pIjrUfAqflKbw3E0aoLN28GE2WcqDX3rvaY4iDg
PeAM14VW09lwsdpbpXxnkDxpzOX7ijuP9uA2jOg+nFxG8ypSnEItrUviBbulrveEY25Uaje
Hd4jhdqiUDpQbw9I357+dvLKSNTiqviVRNlOMYwzu0WKpw9MBoM2tErrlTqOEqwuP0H/FNN
hBNN40ZFX4ZvaulrY6JhR8MgEbzXDdI1q5UpObuwi2B2wRZwHDuvOAF8z+5O4rjjfrQvBts
CcpOUqm37SCcffcAqPgNvljjFotgRkXg16ZfTFgdFrhqK+jUvZpLweGoGjQd2nHLrcepGd+
s/tv6howRV3w6lV8IgMYTHlsTqp4arF5LjuHLNeEzh3upxjcex0tRC/seh/qRptomiHSJYx
0ecqkyoLrzFzgbZnAC9r3RsDGl2xVOIbwtUNdJouGwSCqU+I4Wt4dSBiGGRGhEsa9t22+0t
24HMFGtVqNyMYYfmsRr/t6t4uv9g2xjmTfGoVqVTKPDcRHQQMV1Gs28x32iFwwIL6RfFlQZ
tOY4S8xg0RMBE8wVOjw3D1ixrrznFjhOwQkqXE/tapuGYuGYsORNZ4dZjnS36bhzmzysvMY
KDt5ufKFFxvN9/1rxKZg/oOtXH7lRs9I0tKNJzY5blgd8VM5DoV2qb1Iy8TKDmfm1oGNsmv
yO+F+nMUalEEGMXsHaa73h9pp1cD5gEXttGuGUHKvGowBad2OY20z1FUqlF0GOjcl2HWHkz
hCqyW9G7ZB+Xkcm8SyAY4T1jPqTmezUF5uhw9aFT2oAnktThkcIqnGybSiLjbDkClKVifyI
aAqY0xRPuiA1prCI69C3WNDjZIKGbBzrQFD0rowT58MWG6eg61AC473D2T3Srjose2YyEai
rnEC9TyVs2uFmtRLrbK/suGaoBtRp3Ze1QM5Z6Zyrxab4sHt5W/DUGUbF4/DAMrtm+lkdpb
nijVpyZZUpn2T7p6jkRYTFru1pAy6xlVx02uy6E6i6BjMH7Z1DK3YtHaGnOm/CYchXdcOlc
p9aGpEZyAuROPsUoDltTRlMyicgki7IJDrRwztMz6XzhSNq0ZjZz5FdsdmOCBEQhdF9gyHt
DuuU41AO0DJ41jKi7hnAtPapGz7irrASBM0DJzdNNy8S9dIkasP5azetCAuOtawf1UXdS8W
nAcR2SLG1RlacztCi2IpxhDK0jIdI6VdyixZruX7aUHi2wjVkWgbHWKWaHMo5C2PN/igR73
Uhq61+KPMFHOY8yhle8x5E5+aQXhDtGZ5VBHABkEz1Y59JREj0HWrvZdkDrDqKg4Xdc2/cr
d34t5v5hMcqBqbkbDa3nCiJhQMiOy4WjUrxi8/8rBB41iwhfM3gLK1PtN1ttCFS9fbk4hk5
ZqjcoV3duumG203aWO9gp0jLtR7Q77R2hpCi6ZImfebpOXQ7JlUjI2HqOZB4m4doZ8igMsD
6vUhmMuf70SbbTySKaM0WoEfDsQ1HavzHpgmtsIFnSiPcBA1qm2MmNvPK8V1rtmA4NOMfRE
/KQe2LedRouDm+4eoqBjQqHkB6iomZymnux1tMirzYh+Ut3HflMirb/wu3HcmQqNUOpR98S
57EKgMHCx7D1hXhEnLUpj+tlh5E5w+X7xALqLu820IXoj3Be6aVTqKJzTJhAg/E21p0hRGW
0ZDzbVBZ4/YraoHl5ZHpUcxaeeSH4dsEDaN7aojK2fKVfGfYp5TFNzvM9QsUOZHmRKA5UMY
ojGPoyJUQoiTs4kVdfBwzPEOmxbjnUMwO8zrChVptrsz0zHoKuMqeH/0qg/yvRF0lnwzH5H
dRUGi47PTNx3LTfarpIraD8t/MZFRa40K/wAUidcZORa5opg9pwEaR1sycivOm0dlwMR+F4
mNRWk6Oqw8iiDNQMiiF9vtaE7T/ivt7y1B21R1S1CKC2IaERoR0rkmhy9GINaGAoqIxBjaV
edatCgPQklEEsdnHWFFxlnUTZzrcdccfdMOhRF12nsHnaoOjd/6jb45xNE0nOGim6+3/wDW
9XHinWOY/LdzOit4voj3agvs69qiyFRn/TN9v5Hx2q6HXR7hs/JU6irwHhE2gdk62ul0rfp
+GT7TLPyul0rcqBwzOBG2XSow5VK3EdmgdqPL6l9tSlkkoou50Co/CuRRUOVHBHDFHEGKSr
xtUTg0ehosJb0jmKiJEf8AH/pKIqAOOUOF13TJbrnUSMhi37lGnWDhmMDsW9SZU02FdioNE
nj+ZblW58Jiz+q81XjRDvjbI/mpnqUC492oA/bAqwDuEt6CCFumHJ/oKtGzaBtWf7cuDM7o
UHCeAr7Z19spUdfqUsMMIRw68GpQz4kcEsMPRU8EDMZjPatyQzA9TohTpj8t0/mpnqUKb3A
Zr97ofAreERn327LwUPmA/C9rugwRN4gnK+l1tgvrsOgkj+qKiLju64dUFNhhz+tWEc/qC+
3rWXBcqDU7KPWo9phsdkUF9tC+2crUMBitYUCo6UHDKtmIIKGVQUOZQ8lJRPoeOXOpGOv1h
TDuTeXaHLursx1EFQe0jvNVrW6jd9S+pEaw7+qKixzeaH9JCtB/E7riuxHlHqU6bo/h+5WO
HIepytPM771OHR1gLJ9tRwQhFp7TTYi/h556eUas+Dl6/vVmbZh0iSDuQ4SDaMqnyq2DtKn
IqKiifIQGJp9F+ua7I5JLdc9vKu1e1iPUVNjPyw6gptaNRhscpE8jj/qUi7nP+pdt383rUS
4/zLtdJVv8xVu31L7epfb1K80wORQq7lTJUFh7wUxu5HCz7SUMn+OAFSzSRCu5wVDMnOUMh
gg108xUIqFhGNAelsh5FIcziFYfzA7Quwf5F2HflapsP5VNhHIfWtPKv8Vl+3KpA4kO0zK0
qNE3H+4VdeIQsKulQ5sF7MVAZ1d94JmcGBQP2mtSOCGJp8hDDAKPoqSsCk1pGv7lvUw38X3
KJpgjOHL6Y/N9yk1oGaP3KYa1TcyGhdtdoqZUyoxVqkVcqi+1RpGHwmxWQRBGAFaQiR7U1r
l1ojQihBROXEhiwwx84mpebQK+VUjod6wt+jGGUGKj4N2OUGHQvZ61APIUy4nXglhnYpGBU
HLdmpqIKg+YW5I9CslnGAxwEDWORa05RxT6Z7MVB7IciiFKKsONORUHT0rdJC7SlNTwTUxz
LcMdBU28qiMB0hQ9OyUmqN0r2gpRVpVuLHBapOWfHmFumClAqbcWzyEfPZ+azwQbNTUsbMr
FmVkVNqmoQW81Sx7ArFYrMMsMVEegJ+aWYJBQhhnjyxJKYUj5KONA+lJAYIXVPyNuGGCxT8
lDHn6UsUwtHlrVL+BpiKlLDYrP4WsUT/AlHhoC676pzXpDyRLRedkFiv1uDNz3mvBHLAL+3
d+YJr/2vh0ne254sz3YYjrnCeKwWEPET+FFp4dwOWf3I+DwxIFri4AIEiDsotxIOdve6Jlf
+PQvaTPYpUW/blXzqAA5QoVI0jnMxzhXmGIOUYZTOZeJV4M3Ba5rweeS+g7nCi3hHu+2pfM
4dzeX1hQvGm45Hy6bFHBGlw5rMhMhwj+VEHh3R1/cvCpcNITe4usHNiE02+I/IyMI8qLKnD
ODmmBF4W8yvUODcW+854A5yEL0jlHoSJsFqqVvfdLVkVOoe0BdfrHkqzTYWO2JozkIDNi8Q
BZejziKZDKXGPKs5VmDweH1Fw2BeJX3nn2cg151ozYJ2Iv4cXH+7kPqW7kO/TNiFSn+JuUH
C9pytI6EzWNuAtqtD2nI6aFSnOg/oOZDhKpi130ychzYTxdEfMb9QDKM+sIOd9KpuVOo8mI
6tUk1giU+tVlRDr1TSTO6g1og0SAHoVwHaq7g5behUeKhvudF/dd2U/hnWPF5usW9Hkqvcd
sTNYxq+sbAqX4tpU8HhM+rU6Go8Q4SbJmvKcb90wTEqmrIUHf7bpVBoz8mF2opneG3DVYfd
iNYmEx4tBBGGBW4Pk1d5mjO3kXgPPzaEtbchws/9dw85i/DK7IORNoMydo5zlPoalwbPZg3
ldb0J/DZCy63ksTKljqTp8loQe3suERy+Rqdx2xM1jGr6xsCpfi2nDUfkjBuoSVIZ23jyzx
nU3WPEDypzHWtJB5FTce03cPJ92B3dOxM7w24akbA12xUqQyuEdQmcR1E9q1hzOyIVIQdTN
17dGUJtRhi14i06E6t7VjBncbE7/2Fab6kfDj/ADO5fQzqjuywFx5FU4p87sXfidgcR2au+
OW3pXhntUTd5LR5Gp3HbECLZQX9qPyH/Uv7UfkP+pf2o/If9S/tB+Q/6l/aj8h/1Ko/iG3K
x7TbISVL8W04KtT3WOPRgZ3RsUcmJBQVcfFHnmqozVNoUU7UdiZ3htwubHfrbrRoylfuqog
+oNwZm/fijjaYkd2rryOR4GofipdbetN4SmfkUbTq7bupBjBBrRADR6GFEdqsf5RMotqXvE
e6LoDmXt/l+9M8K94jDlEJG1NaezW3DryeRqdx2xM1jGr6xsCpfi2nBWbnY7ZgovyFjdmLF
RVbWNgT3e9U2AKATifdOxC7bGWtb/CipDKRA9BV+pwYpNsvmJG1B/8A7F5e4/SB7N7IMZ1K
oIseIFOYDdqUXEXhoTuIPbquhHQ37/Q4oMsaRSb/AJkB4LJS7IX0Kf5QnM8FgvCEQ0IsMn0
3Q5QqdYe2J68vkKvcdsTNYxq+sbAqX4tpwQyKpRNrHEepNZ7VElh1WjFhgr1BY55hsVFjhv
QvO1ungf3TsTO8NuB1KoLzHiDgjSPZ7VN+cesLwqp/8imJ/EPe9eNxHe6gqP4tp9DVKx9gS
15E+u6fhi34nYgrDs1hPvCRVThXH42dfkKvcdsTNYxq+sbAqWt204W8awbrt2rryFQeYUa2
6/RmOM98d927TGk+pNvD5NLeqHYOXC/unYmd4bcJpmVQTpuzH1FRHy61EoVWScJVGZji8R3
uoKjy7T6FkmcKLXb79QsTX5apvHYMR8O1T328lvQmVh7JmNGVB7DFrhEHHrOzMdsQOZA58X
iD8UOaSboc4dOF1KoLzHiDgveou7D+o6UOG4w7glTq5tDtCDmkOabCMPiV3XRkznUFBgu02
9nMwZzpQo0tbnZSc5w1DmY7Ygcyjnw/uaA+cwbwHtN9YQq07LHszjMhVomLTaMoOY4nEH41
T0Fw6fQrhQ4dhHsvdU6YJ1WsWF7rd5U+Hq0WljN3xA/JqxHXQHGEgZArss/MvD8NlSlkaXi
WoqNZgpu90G904z6FOixjHSL78yFYz8ybTqUGVLghevwMkC4XXQmLYcuGHDUW1Jdpzrs9Sc
9wZecYnezpzBSZUpuMYX4QOhHx6YpOyAOvYSx4DmutBRdwr7nwOmOQr5IdD4CHN5lB3C3z3
HDYoU6IojPCH9RXi/8AsK5efdaY/wAxQp0WhjBkGJUoUaLGsfu+IXzhqVjPzJtOpw7KlwQv
CpAyQLhddCYthhNagfCqntD2T6lf4ctBywdI6wV8zhabjnbUh60IiByhQ4ag2oIdpz4T1J1
R9y84xO9lKNMUmVKZMYX4QOhHx6YpOyAOvbPNbVb5OX8EcmJIyzKclIx9GRBiDYRgkQRZLy
sWmINhGAwMYSMPOYtK3gpGPol1G8WX/aC8KuL/AA57JH+X1Lw+FjS4f/crHtamoUqQutHlH
0rxZfELzbV4dUeJwzjKFnJmOheFwcaVL/crut1N0oU6Yg0c50nzuIUau6BlV2hTfWOiQURw
ctahX4dzNX3qFN+97rpHCS0XiPZFpQ8ehUZGyz1rsVDyD1r6NTmU2PbzetQv3e8IKLCCMhG
EuAvEeyMqAr0ajI2WetQZTqOOgfet+jVbrCutfdccjpYhc4wAtJVyiHV3fDYos4Iw0lf+Rw
rmaf8AEKDX3Xe66WG9V4eo1vvSI6Cuy/mHrW9SdSzXodRwlwaXkeyLeleHWpVGOzS9aDqdC
pcPtmAG1C7TdV7sOsosfTqNcLQQPWiypSe5htBA9aFNlN7WtsEB614VNjgALxccEW03VdDY
daLKlOoxwtBA9a3adQ8g9a+jU5lNrxyD1qDaoicjpbcQXKbquhsOsosqU6jHC0ED1osfTe5
htBA9aFOnTe1gsEB614VNjrCS44ItpmoczYdauVadRjxaCB60fAo1HwtMgNqGTQiROGRXa1
Kow6QPWhTpU3ucdXrxPDq03jMZT02r5NGo+GWUOePlr7uQaV4lYwpiwDYFdYLo0YIOEQchX
jUeyLW5tIQpVnRjJr+o4IhTEw4Ksct0bcG+0O1hRpfKd/LzKEbjhkyFe7Ub2m9Ywg5nhVvw
9ag8RByFeNREKZMHNzFGhUMSybTowGpUMGtRvG5w7Mg+0yrtFt0Z8p1nBAzGYo1uGECJup+
pCjXN6kZBxtb92AtdMGRCfS907urIqdTKRB2sSOJcHYjd/C21BrRACQGCOdgiqPdUC0HWFV
fTbdpvYNUYzhhYc7OsqnDLHbghUptdyT50X8Kf+2eoq4YupiTqbsmrMhVpmLT9oHC052DaV
S5dqm0Eak+pTbdpup5LL0cNM/B1oaXO9WE038hzHOt7tUzMZwg9pi1wiDh8Nn0qci7RlQYw
XWiweWut7IN1qDW2NxS0dkzbqQLu02TsB7wVXUOtTwlvtDsHMUHiTmGY2hNqNscIjB+IKt+
HrwVWn3T0TX4Tg8FvZp295Mpi212s24t9smVZ8uVeE7tUpDVkwM4gZN13UqlA5d5uwqWB9T
MJazIJ/EOtdut68Le4OtUe7i0+51lU+XbifuqY3m/U0jOvDJ+XVly5DhZ3Osqny7cWl3TtT
dbtuJ47e2ztaW/cv2zjpZ1jBcb9SpJvWUAe26b/AFcnlnuygJnPjU38nWqjdRwHWFV1DFvf
8gjy2IA+wSOvB+IKt+HrwO954ut5bUazpGp2dSLs00y9a94J5TjB3uO2yV33mnongdSPtCW
vImvPsHeHQVHBT4ZlpmdgTaQ9kQwt7nWVSBe0ECyK+o3nCc2mb1yESLJ4WdzrVMa9uIWmwy
Kc3LTdsTXe8AefAzudZVMOe0GcidK+o3nCcymb1y0iyeGl3TtTdbtuKHU5DtMPUhWsEN7RC
1O4p/02SpjZ5Dkx6mpMxm95POjAdYVXUMWlqKPewfiCrcnWoNohpzud6l43Fu8V2Ro7IwPh
7p2KkczhizVTk2oaGnDeHZqT5cqbHtM3TyWKJsCfxJ7LOzsHRiN7nWUx7wbzhOaleHKqzDO
D4R5MLO71pnLtwzwVoe8qY+EbMDO51lMqPBvOtmpXhyqvTjGDhA6IRw0+6dqbrdtxXN9ps2
606i3s1YRCbTGS3Xl8hyY7me8IJrsrSoiw4tNms9SL/fPQMB1hVNQxQ33BtmmNNtp5cH4gq
vJ14rm5WFNqD2hHDLAG+8difU/COvCTaWTHWiw2VB0hEA71TdHWmt9p287lxG93rKpd3BLL
bhZ3etM5duLL/cf0KWBvd61TGvbgOnDS7p2put23GaPj6/I25PIeK3svt1rwXdpvZ1YkTIL
ds2DOg1tjbMHKFU1DEL32BGq/sxvO6hh/EFV5OvF8dup/rXguMAez6sUMpzAkOsprG5LcM0
QPZMQmAdhoj1nBAqWAd0dapasEXGAs58LO71pnLtxCwHffIas68d9pkzVnwt7vWmcu3BFxg
MNPu9aAzOOGLZzhzYR+p1+R5PIFrpgq9Ti5oyi0K7WH4h1hSqDlXbjqmrrBcpZSVBtptOfC
GAgkmPMrxmCIFdvnX1Gr5cXuQdW3GZB6ggxggBhawEExinBxheEo6FIxxIGYKvUd5ubKFcr
AmGXLyrtga5Ltg6pq5QaWsyuKzuNpxRV5Cr5tfsxJmCJaYgQEUKVWIu2FdroKpUqYN29eJO
jBEyW6YhohFeFUkIxDl9QKdQck1c4Zhc7OfUvF4o3j7vrwzkt0xDQBFeHUiIWFdroVOjSBg
XAuJ0TwTQumN0QRY+MCYghdvoKPh7zsmZMjad48s8Bc9wEAg/TFAscDHT5Dk8lvMBXY6SpM
G3F7DeZTYOZfTC+mFutA1YvYbzKbG8y3QG6sbfaHLsdKkwcs1DGLXCINoUMmJBwiF2W8ynT
bzL6beZRYwNOcDBBwDhmK+m3mCnTbzL6YX02qDQANGJBwBGYrsN5l9NvMvpt5lFrA05wMEH
CI0rsN5l2G8y+m3mX0282GL2BxzkL6beYKIptBGWHkOTy1qtUvQ0vQHJ5Oali7yh/AlmTyU
vJWYLVb6ItU/R88R5yiEOdUXUJVS4C6MoyxCdda93hwvsbY7MU9rgbwaLbLpyAJpNNxpxN6
pmmgxh+Yd5pBhDTNMcARdeAYzMQZrwnUywkRbGEwNS03m7V4ABcSLzoGEs0U2oBJxuhumyC
rBzbpYNeSMQqVMNLosBJza1UddI8KRB0K+4QlEhMiwhtXsO9YRc6wIU3suF/YNsdCqNY2+G
ghxjl0LhO83pRaxt9zZkRhqQrAEgm6RlBsTaUO0Ig6l4jQ51NhhUhYSNGhXWi86ESIw2qm8
AkVZBOpuYWOaIznLkTiAY3iHRtiPPuTzq1TUk9jAXOMIAa0HBga6GaBVZxabrg2ByStT3XT
dLAA7JEL9tdIqGLZiUzbFNeaZq07gYYCJEMsE25SLd8G4BOAOWCpuDTdDXRMJTUGguN4SGg
xUC1zqV3dDfe+JNpVaZIvEPHOYhV2C89kIUo9qaAul1OoBHO11k9CgOxVEan4PWnXJuhLWq
Dix95p+Y52eGTQiGdoEOA1Kk4NLRTN514Q5FUoljnXiSxws3s5XDC4YsLbwhZBVCQSyrAgg
RmJQTgBvF/iXeWMFTqXHNYA4TRpGm5xiSxwsIM5nInOfSNRlSEwIwIVAimQGuiQMg5E50Dd
uARyRjFPDgWxe4zzHz7k88ircFqnNS8iTec8nK4xlm81DTb67PKT8nyebTNlpyDWhHLZp1K
oImAhAFAG02AWrxI7qA96xGnmUzZInIOVAONtiBBjesz8yi0p15xu3RAK+HbudXbCJzlLPN
ARM7DC1Pa32TASzINEd7smEjqKgTlgXQkDmJRZeNzw4w0xVQvdG69wicwRaIg2wIhLOg1ro
l1nIvEjuZ8FQvcXXXlojmTWs7dQ3W+tF1N7vEE5zB1hM4imS0S8RozZU0U3Qc8gNI+2ZUaY
e664G9yKIqFzBEEHOnOvFtJputAkTDKSnhzi5srhPSFSYHENcDEDQhUvX6UYOBtGkEKkwOI
a8GIGhGiXX2lt6doUKX1DZyTKD7LwQ3i6s+MNGSKfvlzw2N7Sqb3zeQDFG84u3iJ6DDzbk8
2q039uLpZ42KganZDbpOYqoRYQ2CYDBsjvnYFWhbF2tUbpiAZnkVQEwLrsE+m/ti9LKY2Lh
mutEdiYDBtu+cmgKp3zanF0twQiqjgN0vvQGZFzCXkNOUmXKmNY6/TdYMrVWbGd5xhoVNrH
eJSNgNrUaVYuvRMWRM5xkEZ/7fWql2cKpJAzXoq/TcXOAtJJgOVDPE7U+l/uRMW5bYoKrFw
HzDamV6e8KT8mUZUXNN6IkBaeRCk/KN7lV1/+xFg1/wCCo34Q3oxQpUyDeJdAZE6hVN2BJa
TYQiRNuQ51SvGEivBp7xcREiwBUWk5CjRqe1NlTPoJT3tf2NwQhrJVSgTIbzTtQrUe22N5u
cJ4Z7TSNR0prXuuvYIOabZKJleJdDWY+bcnm0cfrxM+CWHNiZsaMOXFnPyUfNJ4eT0ZPzef
mduT+FuTzDeqCOYT2KHiQ1yURMHL5/P0LyeWg8xf7gtVt1nuDrwymzK09S8RnKM38GxOG/a
8yYNKL3mLnWnFHuOk71/wHyeRicQM9lrZctuPTdnaPSE/M448cWlUzgtPJj0x8I2fwFyKGb
G0YxuzfT3wNuO0ZgP4C5MXQtHkKzWdkPMMZlUe0J68vpGBcAc0fNtC0eQqcSHB7I3jngTjS
3qZ7VNNqN7LxEejvEqmA26lCl8pvTzqJmVGm8w90zHMrp3aotbn0jy/JiQCh5GBmMoX7qkG
imxoDmgQOvAa/hO8MTjoxA2/8uM2GxB7DFp9GvvSDDda3ViB7DBwsIXh1JVm/wA3mWnGniz
UW0WA57oVV+W7dGsyxfAcZGzX6NdG2JxWVfdM9WVBzTFrpg+V5PIZh5FnD0nXmsm8iyObkx
Q4ZE2plsdr9FlxMAJkqpUYINc4kDGpRyRHMfK8mLKanLDPEhhJaS3eAMMoOTH8F3YqgD8Qs
9FupP7LhAp1P2LWE5RjQJ7DoAdPleTEtVqtUsFuJFQbgq/DB3MccEZEH+0JP1+i2+HAVGGU
cozRW9RcRnbMdGLUBO/eg9h9kjP5nLFni/tKfaqCNTu5uXyAY47lbd5cnoy8J1HyYOsouNr
jEqWBjADcjGoRkCLaTYRMSbSTpJxYeZTWjEdUeYMYIuKqVz7ZkMwyDyEpOaYgqnWyvE9dh9
FuI7DN1nJiNvGDKm47ls6cQ4I+ZTxIkwAtK8OmYcO2we9pPkn0/wDjf0H0VUflIut1nGo1D
a5gJ81ljDhmneqzd3fv8nxDdXoqjSjKBd1Y1MAxdT3XDNmxoeaGo8wa0RcdAT6xscd0ZhkG
AUxJgnUdmCdTYIMa1t0cg8hWae0Wg8x9FNrjtUjA6nffjXjOk6VQaM/ImvYbzXCIIxQVr8t
A4o4KmZneq9TcDaNIRe6xCiybrXuzlMq5KjOlvkKTsjjddqMvRVfQ2PNPHHC1D8qp2Y5Hfe
oYI4YeThiQOF1Z/s2DOcgTqrzFzzEoUqQvOcpb1Z3bf1DRgLh26O+NXteQDhaJhU6zm3C8R
u+iaoNhY7Z5AUKx+eyw+8PXggtuCPl4YRSYY06XMXZUKdMRc5QE6ju2/q1YXOrGFOEDHYjc
7Ed2NsPIU6gytgdYl6JPB8Od3/dcMvw4wGAPYbrmzBCuvlXZ2xn+IYNfmRe83Wi0lGjw8RT
yvyn7sHjuG/Vs7v34b75k9luUq9UMvZbkHkWUWWNHTlPmEBb5tMwUXPaBrCPD8G+853bqNy
DMD5A8O43K9tF+Q/A7qRp1W3XDIm1qRg5n2gm16djrRmOUYkM/l6fDjtON92oSGBtJuWbjm
GUoNb2WiAwvAG7Ri0DVafI0qfvOA6fMY+asp0YX6kTeOQalfrPLzpweHRbE5TkGsoPPzK3v
nJ3QngCDH77OXGiLRYU01D89kr+UO9RTqNYQc37RCLan0Knb0H3go0ajamoz5lDBHKPLs4m
1jhd1EevBF4hWqzfoGQYgrUX3C+VYaMpCaw3nOBiX2Ep9KiS5jJROfLjv4h1lKTdZ+7zCHm
1Ml1wsiI26ulXqcK4y3beYqkPBFPdEWETByxit0AasFOt7bXXeQ/4Y5ons1h0iYVyoIOHYq
C0fcvDrDuuFhGhXmOLXDKJL/wAvieIOZtM9ZKLeH4XiqwcYxfPmks0cih5aDhEG0FU/kt+T
9PRlxqlXLCDe8bPIMYRvu3n6z5hr86iZIMo1C+iwWezezjPjsrNtYQ7mTarOy8Xhyo06zA9
hyFX+BN4f8TjMaip8O/knsQa6q+kzO5+TUDFMpueapYIF7rSo+a0+HFjBedrP3Y/iOHyqMz
pOQeSAxgPOjWrGDRzk5gjTb8qifZFp1nyLqB7VEy7p86L3Sa0RPIqlY+2Zasgx2NMnv33ct
nR5InGj51fc75cbvDszgSdUPLZ5Jjj2H7j9R+/zoUR2qxh+ETOPTFYwbGQznIPQelW41xxu
ggue7MwWnqCdUhdbYxvutFg8nSqHtDcfrbLzm5kptA5549AfG3aoZfIwxIYR5nHFL3dkfaC
/bRjVfB/EEfy0xoHlK1GBNMi9eyB1nT5zXd8ZHNLHa6IAowe7TqTKtJxYXm44hNYXXiB2j5
OCiqjKZu1HDdUKry9zpzyaBHzlt8Qo0Rfcc7snNaqlX33E+SIosvQtX/kOuNzC1MoMMWsym
3oxN1Rfblh5pV77tuOK1LtWQNhCaTu1KRi+nsI0eU14KfGRjSYC2oMwPtJpyEeQiFE4ou9p
xg1Qw6UdGNUY21zSByhQNow3DVdw9Y2NMC06jJXqUK7fhk7mW5QcNLt3+qC7LfzBOpVBde2
RGGvT9ogOGqwoYxhkMMaR8tXH/Udt8gKtJ11wQZV+VV/lOo+VINhkmDMIc0sFxrwXWwBwCl
WqQqOyetCdtiOGeHwmmGV7swzDSUG8yLo7tIQ/EZnmCI9wkc4DsAHvNPR/jg124deIeM4ds
WmdVgyH3hiChxZiyxtXKNehRtBswN4xgs3anUcNOqezG6/UZeSguREMTi6N05/LVfig4co8
kGP+bS902jUUAx+/7hkUGFwDnWA2nEpvo1RSDpVL0woRLtJwQxCPiIVQMEXESFiHEOaWMER
OUY6FeeQ1otJRriVYWOGXNFVKvEQjTHhUwNB3kXEiET6lJWGGfIhRhGIvRGbQg5swUSZQmU
2q62rvu5bOhCp7lupGpWMAW7x+J3+KawOBe9rKgAzQuxUGneJgNap1zNrHQOp26pc5Qc58Q
XuY4ZBGYgoYGcL4bjl8QWTBwzW9ajX4QXantU8h1aUWuECLQcI4KsZH6Lv8uB1J4i1wg4I0
ndm1js4wjg65+Y2VJxyjNrwyxICzAVyKYit0QQww8lSq+827zf4491gLjmCuvaWkZDhkm+I
8uuSbE2K7SrODTkt2plDimg3t0VG59IU1RFP2TOaDRbmTiDNX3SEIkq+w/L8UClEQvtMiNO
cFBg7DWl9RxyZAFEWGxVqDjA39zPYDELw3jfFpyEZwiW70LW+pVKcYh7bcxtCYBaGBMcyTm
3jUOUmJTfmRazeu2Rnam1KdZvyyBVZlumUhbK1eNTkwyEbZKox7iJl9N+VrrxiAdKNGobpA
Lm2t3urUhfN28QC902zOcWKkMt3YYKrAXgWmQtCcKg3xA1G6NCa7h2Oe9wDHvdABohZHWi5
z4NiCC3JOL2aSbIriOGA9kVGmMZgBxarjY1KxhdbpNiqvd2mEEjWBYgY7wkmUW9p3R9povo
tjdaDP4XZU81oANzDOiXIk2ZFrs0r4TY5BzCGV7C7PmvI06rbrhgBEiLCiargKtPt+tRBjK
PIvCqW2seMhRpVRqIsIzjBESIVyofn0+1pGdXWzcftNQJm7LiRzYI58BcFeJgCogxGCKict
vkmMYQ1zHRicy+ZXGpo9aqUD7BhHRkwinTF5xyI0a77t20Nmj4LQDlOU8qrViAZm1F/0wc2
TkUDz4lN7rGGJW6YlU2uMIm8eREXgbthzqo51lvrUAfqQaz8SBPbb8umNeZNDXipS4i82s5
vavaswaJK4wzhehoVapTq+HUvNZTz2TK8N/El/FNBhl/CU6lUhdhLOrd9zez7wshrV4GHhi
BYZTHUiYC++6GltlsYa5q4aV6+DfnvNflmgKlSDWe0/I3rRb4gcKW4TC7HNJeG4hzgHE5Wv
bIw51UrMdMEQa7tQUCd32hnMIEoB5gJwu2xjHeCcyofEa4QDozAsTHU4gVabqdRun/FQdMN
gYDpihUYYkQMTnV5hunR96p16jRdpiyywQ51UEw592HJahUvOd4QcANhHJkTK9OF+mLzm6T
HqThe3XZOlVnEg74vR93IVufTJkD0nlV27E5IWJzWmTJuGUZuRCnXhKLmkytnCIsUIipTvM
g51sjG1H95Etcdx8t3S2Amg4OFSk7svHWMhwX2Wq7el7mfWcwV4Gy1QZC+BFuTeyhFpkRaM
Da1O1vSMoQcP9wXh96LiYWw1oR3w+TTGeeB9aF0GNoGjOhww7ZcIxlJSMUGH2pQ+2tMb2Rk
GgL8N/kUIztgrpEQBdPIn0S+DRG4m1T9N0I6CVfY8sbS3nEKmKDTWvyJGSGdaRIreMBYvFM
wncTeg1wgu1eMcuCCDSZlQGCIMoXHj+Zh6k2oPbbvaxhaKbQ0tjMaV45kdCY+wOyK7CHixV
yExlROfEIQcHQgr7rVFhgQnB072XkgqReYspOjBNeZ3HOIjZOyWpVKgY0+JGF4WRyhPqMdB
1S3ks5kXk7zrTgvMcWnOEC8kuEYk4GtJk2xAE2YNeCOVRNpx5YY4HAOgHCDtIQdmQpvgbpi
rZznrV4wa4CEsq+2RXT2LbmSalZlGdSkM2APGTIrrpRhPaE/wnbrsuRFxtOFpiRcMtCmZZl
dJiBYFfZPJPMjVed4q92iU+owXb0JakHVLWRMtK7fswRBKtWnOhRJllX7Wpvh4O+nNJhlEL
US10nWhPDjF8QQhQtzuX7b2VJt4Qh6k0kwLRFw0p18ycOVU4EPh1p7hLQVRN4EvheGUSQfR
/wBwFp5LCg58yMuMKbjFrbPT34Uf4V/Cj/Cv4Uf4V/Cj/Cv4Uf4V/CjJWKxWKxWKxWKxWKx
WKxWKxWKxWKxWKxWKxWKxWKxWKxWKxWKxWKxWKxWKxWKxWKxWKxWKxWKxWKxWKxWKxWKxWK
xWKxWKxWKxWKxWKxWKxWKxWKxWKxWKxWKxWKxWKxWeyv/aAAgBAgMBPxBfEX2gLpURNSFV0
07xBriUzMv0Zh1CaCwSF64ndh/5I7R+J207pEtr94nqpn0X0Ystl9C9BqKD0/8AVnJB/wAw
mzP0xmidmXL6ZlMqVKh0uFIIhvTvTyfE8k888888TsMW7EQ7Ht6klRMdWaZe1wF4uVjzfaf
mMFufUWY+0S/ykUaleelsuXLZmEPXcuX/AC10Dowm7BqZ1vMolIBFOGz2Y8g94DFh8yhyi4
AWXhT99agS5fS/Rf8ADUqVKlSulSoK6pNGW13itV8wDd+Ydn5Inu94i2hc8Ih2rpY0V7tfu
JraOVIsywcrIjg17N/qAX7BIpVL8j+oQmx7EjNYPFjLzGI0KwPz0M4gpZY5sqVTX6zCcg9+
kRLSiVBchfuTs/ZEd0qV0I2IlPVLZZxmBCUoiHUiHpUx051HAQkOMHPdms+iR5eWXiP8HMX
4G8uVx018CE05o+PRAQJ9ia3ggtJsyp+5+pU0RlWtBFDXEqBKlmZp01lqqMFsAireKvpYjG
EvaHGpfpuvL0Z9EiLeboa3dupXPynPTvz/ALIxf29/+ykadpU/egQIfmlxP3EFsqfufqVKj
o98QfMlSuoNpXRUu6TNAwNYbOiS3VXKSA/ID+oiQUmsWfVJqeXp+B3n4zmGYBie3RlhyuUs
6zMbZ++8CD7IECD5ujmq95U/alSoMI78MSpUY3E6UczF7Sw+YBHgmrNYmse3opNuhTtwIJn
99pcWj8pjoKSHK7ENFwvQ5PxmGvyMyjds39Tu4/8AkIafwGsCZpzcqYW7wYQ6oWlQ5SplAr
e8SV0YkSVE6OZRA73hYX4m0WI1/svzEDTMLMn2X+4uU2OEGLcQtK5IF9gGG1Q7BMzReaL+e
hte0CZNC80X8waqHYCKrb9FQIVSolrl/UB3hyxXU3BTSd6WbyoLLS2VKiRIxiRJUqZqcSon
g7speiiLcMKUrn/qVaK+Soqy8tGl3y94gE0atK6JQy6Lq+CVps7gQAoV7iIkFJs9CrYvLwR
sDHShGinDUZ0YrKu0Bxa71BpTYwDeIC3V2g3/ABKlnSLiF8S/EekkAWoBvEiRJUSVKA2uf+
oKrIL1hmG+eomDLFCe399fqk1PLDfkfMV1ps4OhJKSCQYF+257dHdGB4uGHxDLbvLhNWBU4
7QOkCWxouEo10tkbMrd5RAKqMSqSaokSJEiTeJa6axpmhgjgk0TnHiCdcSoDx/c/wDUJf8A
2EeKGC7E1PLBlNf8yv8Ak0zKr2zMxdBHskrLAD2C99mfchxAjuz3gm5+aykaYRCi+iMfuml
03eYygAmzz0qyQXLTvgxiJGbxwp7zKA8f9jqGATQgWafy36/QIMpvf4wl3mvOsVlMik14/r
zAW3i9x/5AoOXF+r+MzJPDjuQwv8aRMmRMfEqRoMCMrIBp5hAuiAFdP3TS6fs6I6aQAPfpr
eJouJ0OIx6uNEtd1fmWZZUwQWEWFXGaHQ0oWqrdY2hSLSb9yCsA+E/yLrDSgDhdwh+f7Auk
GiM3/hGMlUV2/wDSyYVYAfnH6TKcpKqbJoY3aVLtV3V+WFVNTaG5jzFdVoQI6bSU7y1Fx4q
IoN4oaxVd4vrSlaX0eRzK2GCumhj036UdCy+tSoI6wK123NT/AJCv+P6gbHf9xWVbVAmtd3
biDkNLPKjS/YeNoMVxpDtAzBCEIcwKA/lO/V6bxfRUvpcPntKukHY/yJaNnbZhwwTI7kTES
BAz0IQgseocfwCGXNUZvFlTHmX6RrMEfyn/ABiTOv49vuW4S3fL/IUgakDcUrh/MxQbnQEN
ZWCbwgxxfoYaQ6X6dSPUzf1V1GpS3gRdI8X/ANmy1+dmpXdX57n1LJSH494U1EnlGkuGsNI
6wZcdQZQY6y6iwf4HDGMeldKgSutdMc1EdM/ZNAnhqfEo6h8/qbL6n+QH4f70LLTSBBxHWH
RUw0uLeXcuXCXN/VoEYxj1B0V0qNR065gG8IdCCbHzBdyURIwlETcg9VZXENOtQl4mqLbLh
0WpYy4sei8y0hTPCMOIsWLL9BLtLe9P3Oy+Y24QJqfUZZFGDKuB0oYDB6EqZg1AXW8DrtIs
YxilxlM2/lEOk0RY+phFuDwxcnvM7st9pZBxcxzBgyzo6g2WekFgje/UTBrFjGMYyosZcvj
oY+g6J0JXrLYRiNRIMuDBhC6IjUqBdMy1gSugN4zgxFlxYsWLF6KmvVcXq+m+hBqcJUvlsZ
mXLh0uXLgoFvCXfimrLly5fRelxldplA2mnV6PUjLgw6EFNIQOhcuDLlwZcGDLly5cvpcuP
RmZUUYnor0AGZr3GehcIRkBsl2o+1MKJXrOCveXCHI7W/6SZKmIaCy+Zc+XDsEcKxya9gQt
0PkPzFi0ayskSk1IRwC+/wDUcpqNxpDqiaVY+4jWdx5IkazAF17wBBSMf3Lihu5nXiOcA8q
y5foCPTLpKiehjLgXv6SLy3L2Xn7R1z0IEHB3Jr/HaEOqDSY137/zoMYn37m8Ch3y/qGVRU
/htGENkgU70y5drsf18wIAyarvCAvI53dFy5cuXLly5jCLjFi9D0DPFYmzV/cGI2omnExbg
++v3B6XRF8xEMm9nSH/ALP+z8l/2XJRZdGhlEZtLJre8XLgzIuqRkJfdFXsRNE6B2a8RX3o
raMHsHJNyQA/g09eFenT1FIWgDN2MPQgZFAeWIkAI01alLZ8yEY3XhwPZghFn2Ca/wAdoMv
owhIyPo1JsmU7yyDVUQwravxRKpI6Xt/SY/8ApO8374dn/GUiWKFfQlVvM9MymI9Kc9BozC
FoDD4ieIPNZ0VvbTiOmLSK0bSsEuLi1XsQGyzCC14mjECEywBFBh76whOOxU18+JmOqsPIH
yxg7hy6VEUjWOGz5Jhn4izvG7r1xribgnIVAVVhWPxcxYS1WsqxBZaBj3hLS5ipr5lQDzvA
60cMA220sCfMVaKPKB8sSF4Quio0ax7ZgQI9Lly+lb1KMz0YrUSm4YQdLEOJbG9XxEl2ErM
rtKcRDAqCmnM7zEN4kpgpaEG4wOgAaBL7QR2hX0HCKu3oqBDoJSFO0djDGOpW+3zBTAeAYo
QJ2Z4S0EvjT5jkyZhUtwqAMxZtxeY8+4jTLudEs9NePdg2AngZ/cdplwxuhbxZcLv3kqfRQ
1+I2ADhZ9xs7LTfypZU8rP7W7AVo/yGoLzP+BLdBXcqWiYi0zir+IRuvwWOZQAiznXM0d7N
Y1Q8N5pK3G8doWcyp+wMV8wJXpWtaMsRUYGkCkBM6aO8YU4xB7l/ZAiV9QW/a6qhlyR27TU
9k1Xj9Qp+BWsENBqu0R8bDTyyxDbbZtT3jN3a/pnJ/wDk/wBQcHMV77KQrRsn6YiBoaZU+6
f3LDYo9phDpBa3+by41LK7QUfDD+FvGY6gPhMPE/qG4FhEaTRgrPGYxDVmM+wd+8FKZXQIQ
ZN8/rr+gmp3qH2/5ElTMuyV7YiauyJRryQ2ga+d6R4IKfeq+mVKlhuz7hPgiM+jf+xnN1TC
tsCoHfQ7LjdAKwlbyoCrv/vTaZhqn7CafhjbTbXhz5jEV0KXuXPrP6n5jnpr/BBGmuHZu61
Knh0EG1wrLbodfAbWXHJhXv8A+RK0hZCtZi/d5Rvfn0H6h2S4X/ol2bbeIBBS7ZMJ4dA2Zw
lW9tIg1K2yp9n+oGx0+5/vRyG8MDoK94MPDA/M1jKHif1C+4gOsCa/F6D0vqEJU1gbNZXf7
YiIA7B/ceEDekdZ+OIAaD5H2l25ghC1xK0EWEuAGgb7x3fHEwUdjnz1cX5qe0U1PiICaU0c
4hYTAatvCooKI3vM/PEoEyddS9+l4CtVFCC84SIoKHOtywBXSOkC8JHlRm1gF5uu0rMlogc
zxLS0HQQ6GUOkHiVCPWv48u8rxEzylYo9Z1qJM9QFCAldFqEQspc4Z3SoiDeqnxFBfa4opt
aX4iwvzftC4PN37Qd04zUvBOm0E5IjrjNfVzQxrEXzkgfOUg2cfcvqhHhET0HSrlpRKIdAE
CHS4tsOlSsTES9pTQiOXtUWLjW1954/+oVArn7ls41f9TU6Gq8/+Sk41hUqtLr3mu67y2Mc
RpqsTZjQr6qNyux9ejydUOJTpBGEITEoh0BCL0MXCELSsMNEcN9JT9xCriGvaLXqQM1xj4l
LYdHX9kHKnXbaZADgHtzLMHEwKGb/APDEySs33No/sMd2MWHhDdNGzvNDfhXfWVw/9Eowrc
xp/wAlzLnH/PXXE8y5cuC2CXxLly+hBih0WLL9D0oidL6XLly5cuXE9IMplMrpvzFsQZeJc
uXLgVwL4lJQIpt0uXFly5cuXGMvonEpmfRcuXL6UdLgwYSiYm0KSxLdV9E/ALgCgqIJSXLd
bOkJe8xF6X0uXF6XLly5cuXLjUpmZcuXL6jBxBjwl73DuxePmMIsuMaeOroIOJcvrcuXLly
5cuXLly5cuXLly5jpcuDCE2CXL6Fh6GRNsOtwRpmaOi8S5fS5cuXLly5fUuXLly5cuX6l9b
hZCPR6WLdqdoYHucQDdI1rUAUljGw22jpDSKy00iy5cuXLly5cvpcuXLly4AGzPYiEpBO8z
fOOJfQ09WkvpfSoKaKRLnVX7bdLo+IoaZUGeily5cuXL6Lgy4suXLly+mhZWNOiCI6OIe6E
+JcUv0vmVxK5Y1zDmFzC/h6K2zeHVtGGEjLly5cuXLly5fUUbNSVkGlF60w6XBgwZcuXKlp
kmVlVllLEmdGP39FCuZg1xLl9DGUuLGLF6DLl+g6EHNyf0OiCaQ1FW1zDeEuX6SuYiUQqUg
3ggCj0kO5HosW+l9Bi+i4MWXL6kOncDvrQ9KXoMR63AmUVBSWhCFuujxDoO127y5649FHg6
sSMUEfQdQ9B0tY8HWrsGe5HDHmGTrUIS+gLKM21YdB4EClLWNHsHHv6Dh1vr0wZSLFlixYv
oOpp1DoRW4aw7dWZQ9xx/wAgwcxZcuEVlZWOkbwUrAZWXi3gUujLAAoKD0ZvMyyAuaS4sYs
Df1nUhphNN2IYzLOD3jTaLHnqLEGnZ7waCsXJ47RHQ7x/qMW8y5fSurkS9klECLv+kuWgp0
liyaF87+ilHBg8EGL0WMZWYm0qVKgSsSugQOhwCI2YiV3bjkNMl9GJq9zkg3uG6BfBYH1MW
g2db6X0uXL6cyBnzv1sa4X9wi9VjLhgYSpUrrUqGGX0JSrBvCaKPRcm5h7RI9Kz6wZpM+0/
R6L6r2bEuXBil5lXDLWNLHMV9K9NzfpcBcEzfXR49VUNLs949KlS+iQ6DGHP2PQRooV48zJ
V36WRi5wQ2bdNHKaEdjuwaYMual9aZUreBKip+r4gUAbQzaNdi4koa81E6CnD0cVA33iqq5
vWVDTTpWIqlqtD1LMRz+j6EERLHUZk+z/TFrA95mW8BhhlzUuoMGYurr5hzRdueILfbOLzt
UQzBGg0Leh9hj3g0VNWHtEWuR+dolMpI5A0XKmjsYP9dCpHTR/cQT7+IAEbGNQOHhLldElb
RwN4ZaBvMwIkzAUxkPvEloFuOlhboXW9TWNKgvW2Do1lGtS/jgthTfmG9CDiLRV7yhTkmFX
fP+xUoqGBWKa+JkO0UgzKKbuWIi7eNx1lMp0HgiEPlfPaNkVhvPmEsShbqOuBdFeSUBnRXv
pL2w1tZvDe7JM7wyqgqniEiH7DxBEsyQM4DjiLE/8AHSwDLNcMoMZYI1WTMGxTL7Mc/UKK4
bJTOM/hl1Rd3kO8FyTtGpeHVBmC4y1EjGGaIClG/TcrLiZB1pt9tIAbOjM11mZrqK4M1U17
DZWeCUSl3WTeUfxIas0gDSUSugfbol4YATJhnmZrrM7X/wDgX//aAAgBAwMBPxAHMIoa3BH
RiLqyA2zLJXRXSumelk7xHliNi5TieM8JTiVlJZ/O9RO8tCcHIMQ1CHoplSpUqES4+MZYdr
oXl5eX61em/wCCpUqB4ZXhgOzA3vDngHSmWzPS5fWvW/8AwHqxp6KZXCHFUo5/c3XwmsqVK
/8AqH0MuA4JS2IE6E7EDss82D/6ncwD8xEtqlwUsMRKgxgvwxQ09DQF+8TB6oqfPTWWFhjm
yJX5fTkHuXPxJAGgHQYsLOyT8SRDVfv1D1vos2jrBlvS3r+r+pe4DVl5oD7izX7JqfPTW8T
7D0oTbV8EAJ46rrPvTV8EGLY19dPwO3TT322lXap/PiIijqegfRXRY6GYY9KnO36j2lQXpq
hyf3T8TK1kxsz7j0+IH9zOPb3jhp26ftdfvyyA0NyYsGa6fkdutb7GGr8g+k6X0aWjFmdpq
6Evq0c2r9RC4wIiNOs0mqHV6a3ifcegKYF61lhzWbFxldsv96ftdfvzX8Et2Lvp+9+uovzX
8Sx9gfwqiBaE0Isy5cOhD9H6iKyINmBERp1mr2TU+emt4n2mVLtlLDk9DWM/0a9GQN8IjFl
2LaP7n242VYQj2w0Cr46BR5X9RxhiKgV7SiUIY4eYqtu/8NmJa8RWh0rpcGFIqZego2NRTV
v2gGBqI69DQNTVM+0D0a8BFvL0GqgiLbXxAsFPE/EEr7XU1FXtO9gyOD0CKKHYJfqj5EVKw
+H6/jZaznpfUFTRyRq8ZlQr06doAaG+hhZTv/k8vhKi7uzhiI04egMmjpyxahDyQUpxGdGK
yroStCncMS8UBcK3J4Lh5QHSGqM/Z0UyUXpiOgka4olxBqAZ4ZcuFNM1N/8AUavCp3xDSVO
mLilWWr09YttijYLiDkrqNgB7It9NXsjqwFt0I6Px0ErNSAo6h/70sNoJcW25UmqImGKoHH
T9D9QURNSXH9Gfd6Zw4rf5E5no/wBdF98GfXTR8PWsB7Sp3dYBMypRlidpp9k8fpPD6TI5e
8dWY9y+t37xWD3/AFLwQTjzX/ZWfOOOj2Gm5Lt/jZiJEpOhd10aF7RN01BaqrqXP2J93prg
1Uuzz/2VpytU1+TovjTT8Ol+kWtptBJSSg0yyzrFE0+zrrZqYyx5jaR1IsUH8Z/9mqZaCL/
f7i5rz/cfXkVr5gAjS/30sB7nMA17P/On6n6lu3T9ifd6fp9PZcee53jo7DydPopp+HU9FG
DWG+KaXXiUR4xVhobxcUa9MLXeGzepwwSsYhG6G3Pads0vGYDOmrQHJ4ljGDNVoc/dRNi68
+MkuUmQI8/+zgaPI3iLb7/EMxMgnvDsu6oLDQ0QTgLmggN+0Gc07wQLQNHtKm8UcsWhlN2R
FQXHGwWrPQUbMVDoAfcx0ZbZWsYcTVXb1r3GKZUqVAlErqxxpKPeXHQ86e/+zRHWnwkNPuf
O8Wrpt7xc+/5+p/c1y9H+Y9RHdMcS/aWs8vS4suOY35j2lJcwMMIKdNuiumkfU/wHquXKfE
xL9KJpHuf3LGR/uUbvVuSm8p3EBVPRUegE4JWZ9EGPSR1/gPVXMv0X6Mxsqz5qJv8An1O6A
O3QldFTeBEImI7I4xIaSoET+A9VTEuX6s8RtrPD/OZXpXwQp/7KgQ6OZv6dYNpVSpUem3qP
Vcv+JEt0UncgSuqReYPUejrNHpcSVnorEr0B6hfMUa/xpFu/t+pojDodEuNNIM1lHpUSJ0S
XMRLzGL1D1+EsZuEpIdK/gqVKldaiEeEtJ3yxJiYjL6KNsdQ/ho6JeseH/wAKSkZZZZv00E
XrTA/hO6D0qMf/AIlqZj1eIhURKSutSvRUroQYOJc1ifx29Qz6GPRhGO3RJUrrUrpUrqQ9D
X02BzfhK6PQIbEHaMrBTQOgXRTxED3tA2hAb9hzAK1pwZfdjte5TFqNjoIIlmRhXRqCaNdk
euC1xUAggA+yojsrbeehUc7IhqxX8JCGehE63tf2DK00oH2w+hiYZp9vX8jvLl2s6MuXLJe
3mJa/J/cZo9sFiPEDS8dBTEoFuhmMrqaO0V1rpXSulXMdBlzE1OqRBkXztGoMlmZV85PbSP
XQ+I4rVrqdzR3daveaGuJq8TqwfJDNoc1oXCdYwbKuEA26A3w8yoei+BtKlSpUqVKlSpU0i
SugwmjogFdDMqmtwXwTsviO50wP6j0qOj4mmVSoPycxI1RwOPZ0gpcpFdDMRU8P7m00e2ad
o0/yU/8AsdFT8zvK6nox02lmx0iG3oLII3neim8YWto6oJQGypcYEo1rtpKBe4CP763NCqN
AXAwMU3OnRQLy+C4UUW25zCnP/IbwNGPOS0yQ21eITw+w8wIAFBHSwvguUAF1txKjbDcf3F
SnPFkUC8+xcCiLbc5hnqErpUrrUqEGovQM9NJXXVdAeeiRxLbxOxB4eliszLZmVKhfSrgSp
UrovSpczKYNTYD9yrVTyiC0oTklsoaA8ztZoR4MZqip20AtCdpUNwH7lGqhyqoitCdogtwR
avYdNdVBCmTxGqGEP9JFJZxsfoiBmPDnZwMiHx0vE6vmWqHs38XxHYzDGJrivMeRXMqqhlq
+mbc439FPHXRtXBKVuVrCRwwjo2gIG+Zmvb/Zh1gux6Vi46Hcd+jfsfuOyzUS13aHmUOQJ+
iXHZ4zaCY2T4g/slzt+/aOn039xRF3WdD8H+RBKS5y0ahxO+jD5mv5IfhfqAEOb+ZreT9z6
aIIiWMur5VCRaEQst97dumPS8G2P3KlQS0/efT/ANl9BRNx+8z67ALL30L3g6CqVueWPBtf
UWfdF90TBq//ACGA3LnkavB0qoC92oUwA3kb6fW/yX0NG0Ga3kiwkwr8EQEU5s95+p+59N0
0fkhVbTPu2ekOY9FodYEhv0ellaCUvAg+P/ei0WwW/Z4Rntsf2fvpSj/xKZ+fMtlTN8Er4u
FuRTkqe+sqA2K6fR6/S/zoTLQii1HftNfyT6qXPuH7n03XR5nSur1SWd5G7JL7PfLBGz3H+
pcooCaYn45i90eAlUYioEL5lyIh0qX9gNof98zJZ/R4663b9ypaaRQReorGY0hyM06BIWO1
Yn45mQcHTQPbpUCBcEAlcjAWsTxxKAQNYaCByTNI4oITWKvvLHIIvriX6b6gnMvofw16bnl
L6ln8d9L6L6GL9ApLwm5carjQH5gV96gUvsNSi/H3FpTx9ylc4uUih7xQcxppmWcxARYw1X
5Ur0XL9LFly5cuXLi/w3BSy7hWPNwFGdKr2nlx9Rs3fH1KY7FTbqLuWJmNm/H1KVr2lc+/3
Od5m/Ouf7hlfn7leoly+tRlTPqqV6FqXk/Npun9pb9QyqCL94LGjB4vnMu1pqfjFwWaS9Cp
kWLWTmZNnbEHds+HeGTzzCaV7o7Lm8Z7TU25X20m9th8R3lrolHDjP8A3rXrqV/LX8Fy/TU
rpXW/TZLlyzqVKielQ1ZY6Nx/mGXLPVUr01H14lTkypoDWKuWCmSUu/8ALUqVKldKhcuEqV
6npXRdugwoyxbc+nb/AP4q9FdRldXoHXXDMoC2XfS5kPZ13dKlfw1K6VKlSpUqVKlSuly+j
0OrmBFvodDOdtIypiJrBRsipfSoBEOh0PVXWpXWuilFQfLBRsan5BfRiy5cvoY6V8yoKadF
2mJZ4dLHZ6XB6EqY9FSpX8Tq79BpE2isPJcYnpqdzANqics7mVUyZSgzj0Oz0XBlwYSulSv
4UszEFDw6lycSokqJKlS6hAJVyog1iNJVQ39FFwL6V0HQqEJXWuleg66HqwdAVaLgAVxNma
4iSpXQ9B8wsiaEbi0XFVt9BrNLrUDpUCB6H1HQJZTw64LyQ1mnpuOihmKDEQxjNTaWuxDSO
/ou8IdCX0IMP4K9JAPDPWwazTswUxN5qeInTMYsWCHoWEFuYUKI7R9G7MJUroQJUPXtH0iA
e7qSptNO87QwwSpUYVLS8dFmV3YIxUKL59JaWZgsF6nQxmX6rj0GO4WIPgX7sNL3OOqptLN
yIxLWRhk4anRLLlSvRctov2t8dDKSCoA+ilPeVK6GsvMGEyVxLly5cuXLiy4Re0pdyAFdoQ
h7PQxXmv0xTOR9xF0t4/2cXePoqV0rrYvfr43KPS+h0CaC9Bl+i5cSzqMvneIWr9FTw4YMI
PovodKlS4749HC36pCbeYtQ7ZRK7xKuEuXLi9AzLSXeY1MSx2a+q4MOgzfothKgw6PsPoSd
KbmHt0ZUYFtzFfHtMQcRzFQjhcqV0GXcsOjFtV3liir7xFq0ygro8LLnxNNJfWt5UQXEgdK
6BDm4fQKNmJgr5n9wGQ3CNF0xYdoKJUPoR2yaouLWdP8AsRpEUHfpePxiIELy5iNeJdJEgN
hs1KiW+6f50SxPDDQ5iIo6kAbb6SptN4Tb3mpxpDMXbowgRHAtwkPEVfQFmm7iV0SKVcbQa
eYQy1USwryl0NWgC5vWAsNWG5gJoJXFWikVFqDFuGA8bTAdaKuAb+YXG3iaRxEwNaqhpzg6
AF6IP1ESO0PWrQHUlC4hviBZuVut5e/JLQdtJrBqh4QFd5k5K+40CxVnWBa1FA5zd9LZak9
Fukt5gBV4ne79Laq/4xGjLX0KvotqpbVS3n//AAL/2gAIAQEDAT8QrYwzi4hVXDhZZuzyzM
O8xtC9ZcMu5LWWyyFTKXMSydkuXLlzEold5bFf4AXS5k5lwuFvXPrz/wDJn1XDiDRDk9CdG
BdXUUak1ZIC1hTeriYLEY6wjGxolTTUUZ1jhymC7qVjXXSNmp0WlvQPVcuXHpULbwfcnYIJ
qDpCim3vBFBKvECaEDASjiPBOzOzO3HhqcUeD0u1Lcf/ABPSur1KlMujEFgmnpxK4TtEu1H
TINwxDGGNTAV2idbjyst5lu8tpxLXfrUOuIejXo9RcmDcEQz8MBzDPBBg95ZKSnUuXLJcuX
Lly4jeMcpR/FXSv5Ri7EyeYl1OlzXXXaL1Ur0XzDm/MCBlCnWY9YlrT7TsEXZE9dy5cuXLl
JbiWzMzHrctLTvT/ohTvA7w5onYudo6PMy0vxO16qiU6v8AFXor1J/FeZaWuCWGmZj5mXpw
gYwwyynSRJmZmZTKZTzO6USiY6VKJR6L6L//ACK9CR/hwwqKOOjwpg0QLQzsYFsibMdqckR
u1VHNQeLJqF+5mLTSU95cuX1xMfw3/If/AMJP4HqAzMdKlMpgSpbmJsY8srnLHEGzYvdW7Y
m/7DNUt3MzI04eJfTHpv11R/8AzEldH1DtHhtL7dL9GYp2uVaucgzzyljWCvDBdSC4uvMF0
EIyFmWKlTMuXL9NyrmjNY/wV/8AVX8T/ANSsWb9FxdkX3Fw1LZgW6MYOSU6gyjrA+cS3vGu
9w5AhRYx80Ca9KG8r5lqU7sqVK9FwOjjow06VKh/Cf8A3JHpXorpVhcqWjXzHLjePD2gZle
bje0GpmZTKlMQ3lcSxvFXVlXAS53hMHMuLy9WSE1GyM2Ra8twszLIKU7nQlpcLTNsh2mhAh
FfggO1RckbFU1mVEFYU7N6Qozb+W0cFdAirpQS2pqzSay17RtDzLlxRFOUJqNkUH1rS4tMx
IIpQs1p4m/UlrRtOpeT3ydvSQJYCjhzQxavmRA1oKjHzpXL8TDH2si8UMegKFmlChzYYaLl
uoOQKYK0h7J/U/LP6iGC/h/yhMBisizDgNDod02cXcW0jxSyTcXgjThXv/lCbM5FY0c+VH7
hzXI/2UPCFs4+hAWmRwPufwHRPS9KGdkt42l/LAut4h8QFw3vKiDG8c9ZeIxGW6KPQBFD7x
T7ZSyrV5egfgCtQBuxdYivADR4OxANQZDL/R2gSoQeIBj2UHShT7h/uBXnoR1hCKFU8D+0G
vyvLI9FCtD82eYf1wvc8H3GEnsBORyelDGEL3H6gIZpvLX9vUillwey/wCQjaXIv1b2IsxO
bN+yZIdysM6oU+uipU66DySH0gscmBZabxt1z5jS07pPoMQ2HNtj22/eLjaiZJs+GOAEu7C
c32bevfokT1nKXBTbtDS3fM2hKhHxKI1K+JQV0zNPV9mT6z9sDodwgBqsKmrtrAH/AIENFl
y/un+iBAmkNZ+f5QV1GJvPrugqOh0dCzCctX7ZROQrw/el+8vja5+GV6BAW8frj8hz6n1no
rFHoM+s/T6U4rbTqficRNlmtFGj/cOoDR7Af2dK9Y9R1dItuLOJZYBHpZxNgj3lkvrXo+zI
G61TAAtrMwU2mAD/AMzed8I8QZe0rqtJPwPLrG36bz67oajqgSgtcBrKG2OzDB8Zl2dk/E+
ZketY0/8ARPT+c49YJ9V/BGDPrP0+oRnMDQwfPDEUxT7v2H8JleioES+l77v6hcqCXMyyJv
EzcSV/B9mS28tcLuz86wWeOut83K2msDqoQyk/Ncoxxumt8W44n/uw/wDch/7EM39sCAwcp
VYHhp6RD29eS5fa0p5rj8jW4LNoPsKZfOwB9kzbADwph7Po/OcR+B59T6qTgRu4lh0VtNGX
mskpZaW/WoXPcboYAbBXoM+s/TK9NTMAHsR/REGOo+Fv9fxL1qbSsTxMQsIYCSmoaSmtZV7
7RKsrpicCVK9FdPsyUaZm0S32H6mdym4cPhgTRI34h2eq1NdZqJ+P5eldvPrvSSleXijyPx
SUuUOVKvz6Jo90z7CsqNpZD+p49v29H5zjoCHp+ok2UW8sSEpAur3OEghToqFtk9Bn0n6fU
ALUp7C/qOVoh/AL9VSs1covpcvLPsn6Q0hi4uxmsejMVrF/9lMvNHSuv3ZMi7P2xYYPird3
4YDRRoABjGloUJ7J7cMuplc9ByT8Py6bj0fXegNIPST2Fww6K/pfQ9r+pbyy3mPUe6+H3tL
ga+5T419H4ziU0c2fPqfQfwSgz6T9PqMI4D7B/cw2NVTkP+PrfXcslksjnHmaPRwXxEXMIM
nQhKGUmkYiuZg6livyyZp4/b0EmDssVPz5gVOyDcOA6ww3sntw9TUjFDR/Yjtdb9LMZBXvY
ekSsWrD2f6SVzpQfxM29aEQWsJyMVQzVc/0LLR0O9oj70fR9reH/b+vQfG3To02+zo6Pn0L
Q4XTsVboO+OuPhSVeK+R6VKlQh6WCANWM1VJHjeAynJMm66p5c+pY/xf5DGs+3RVXljlX4m
vxMSt9JUqVKiREynReI4zMsRy7A+J/WAI598F/sqPCYoagYO8/Fy6Sugqw1dDoQmVm+eLog
qUC17GZ/7QisBjeZ5Fv16WatGPZf4hibXTj/06ae0Q4BBot4fKg+V7YK6k0h3PlH7JjjdLQ
tbs6PQm6A17NC9UixmnJ9rgQdWLv7lJbV4RGvQiQriEaAy45/79AWdD9g/tL+4FomlPayHH
zIqPplOa1RH2wPWawq4t656mK0ruFLXwQFlBDWjmvaHM7hR+TUlMpiik6ON7NPeDmkKX+m9
o9bA6FY+v9ulSv56g1e8NefT2iXdCwjmtDdhgo2630WIZdmJXCPLWZdYsYXSMvNKkUVUbWs
r9pSHW7QfAkYAGiJ9qHV/ig3y7PvKV0rQWPcqUElLugbULKBD7F1SXNXmYd3x/mPm13IdwD
UfxoAL2YQ6MUuseveiyC5Wubr/McoWZIJugky4pbjXFEJpFLZpwpGAGATRr/MUCvh6cKVvQ
NRUhWOA6R2otHyawU2IUieSUIS5rBlct5QBwBRHaD2/zG61pqcOwmAFt+RE4u2CTRgcAUR3
QMAvkjCY4sQHABRHbXkf9RLWNpq6t5gCqzpAKW4vOOgVA2Sh47wdzLIp5oESZLuv+Q7xsJf
JwxQnmeGc6heFy+N+gf3DWl4g+vW/ynQujmpUJTjq6zCfPW+niUxDeUbEqUaazu6CWTz/Bv
6jofxV/JXpr+J9NfwmMdCujX9D9+ipUrqPo1cJEjR8kEpkaFlyo0irMiFxqWYnYfMoQzOhZ
6VoXSt5j+DNnwMfxb3p+4F+Wmz1Oh07NjA+0Tsv+HzMU1wh+LuHOvUi3ZJvsuM0W96fuU5X
P7R1zsJqWXBNB8kvkfM7h8xea6gA92H3ACGRHRHpT1W0tD9wfQPuRAtI7pBBY2OiZJUqWc7
dai6G0qVK6jqCJqUnZfJCwIagi9FAtaDVYOWo7JHfB7ktwqa0j+v5VgN4ExpkNIyjU1ldK9
DAQLRSO4yziBuBgg0jEgZABbqwRAC24eUXT2i31s0c5BXZr7y67kWXdUueFEjAo4Ki1rBH9
RaIMIMIc3eb9iCmXplKPBoPtKMVd0Z8Sxd76JUflC3XoX6B9xVaOiH7f3PYDo/c479SPQso
cmjY3XaGTnNCDk4vBMwDuP2o2eA0u4oNE/Aiw9TTLF6Fs9yYQVuUV/YV/LHYoMMV7VSyX0T
AFhskdeiyXPdueRrAKgdZLFQ/EMsJEIXtbFLW9/wDMgMTlDoMjXzBEoKdgHQ4Z3jtL1p2jg
omTQ7uyTBfirWgiXnWBsSi0DsdBFYQNN3mVvwcJ5PoBUsWvrmu4qZHysXvvxGDc8FDrdzno
J9KS0cJAFgXkQWnLCJHNnCK1VL71BhWQZy1pa5Y/wPorXUiLDBLhvUGsEAmj6Xo0ayha2P2
gx/lZC1y4jxK6GpKBm37EIA/IQa+EYJgaV+doh1GYeF8m0G1w1Fpq3r2liXdjm4Nvlww0HX
R8kVl76J3leC85U+t+ocZUVvTQ+JgdrW4ep0Namv2ivHJ8E3eWceWUsVmtMEiFgMaKAp0xR
LvhSh+5kHYvygviHRnyNdwEDu49H4HnrJY1ai3unOHSoEA7l3zJWcx6OrUz3Ehwc4Ib08lr
+imzK4c9w1DZOtHRUkUldDfZ/e/yfOOpouu0ypMwGNpow1rE0Cn0rDNJlGbXP+TPw3CYD0G
pPznKXtMmHdFMS75EWzkFsD/EUtSlwKn2IWdGHjCmc9Mv7EMphGv8YwHVhwB/saG2jEO5/w
Ale5QEBRX8R+SLFyy2Av7gyDzF7VfqZhK6dncfMPACDdcV4Gfdb0M3CZfCXws+5nSDotFAO
AbE1HcNk9JPwPPSVSoEIPUspfMg+YXNoE1upcQXtSHE/Qh8D2P6eE9GB1x+wxhIk/A89Fq9
b6n7W0Gp7sCrU4IF5ZWYhWh6FswcxeMvMLazs3+qBpYV8DcfRRZRwXEjUjkeEpK6M2uwEEG
n5g0RkeoXsr+QTm9vYX9yyPC+5wPMVZqtHdNPYQMWgLz+KiBoMOzN89INPuE2Eql9GE1s/w
Cwj7ZLi8f3EG2F8K37jtd6X5MM0/CfqPb1Adcih9EZwux1OROO0x7oNuhmGkNDv1vp2gMay
/ol1LZcw89u6CraVpndh/fQ6/geYd1oAj3FieozWloZJ1amgIQFev6lVdw/mYBARKRyVHd1
LLc/vtxMtlY9Vp5TfmH3UhYj1THv/t0S4wPwd+g1eioEej1el5gWurljdjaWQmgEsAdd5eI
BplmrXEt4gByz8pyhFCxJOyz/AMrP/Cz/AMrGjF22ErnepKQxwUNAEBEWHiQot76So3Qmxu
e+kto/sisPZl4cl32CXLkGFa25ykdMzAR8PZMVhL+NaH6Ro+SKd/nMZoLC04OP7pZ3d7Wh8
wDJLF01CfEa7zT8ZopNQNc0T2Zevakfc+kitY2Dt2s/Bi5xUqwH5GIdwlrFf0fuVgcEN4Qv
Ika0OySnj3X+ZrtFtfDG4bjK1YNnPIcrb0fgeYAuo0LeLUR/cYp67K0EVMkP4PqWxcl8h0M
sRGsR1ElWGs1lvo4YaVxjVb6uSGGKLWI6I9BQ83z6AV+DnrNUolHVI+h6M7I0jafeEC3EEL
yeJpNYy8RfR8QjLllhqzXp+A5T8Nw6hdNTSFF/JLGMm3tz7Sl5o1PulXRE4IPr9phzwVfLp
5czRnA8rT5LvvDpadgByfEAKq4Bvi+dnvC0dRls7sHBuWb+xV2i6pR+guHziGrBxN01Vbf1
Q3xg4rio+Q1ACAO9Uo/BKE1OjOlbe8odnDFLP6xqeT8n/Zag1AmfwQW9AdbX+kxXLaJq+bn
aVnyg0TgL4AJtj++Yb/xcOlXNPuiwG4fsjmYWwRT8awpyZNnr+F5h6EG6raGgQr5x/C+pak
9n9OoBnsgIzM1nmft45ljdKbc/v9QAKsSxNEYa7reqS+T1OsfUdGraa5dWKgIRt1mLZGcYR
MnBzKtD3i28sNZQ4mZZPx3KfhuHRl35NSFHUTQ3P9gIljowAf8AgylWhy2zj7N4m6BzMDK8
/szESA4ChXaD/YgYHB1Da/aMALEt6ivu/si0pNjLYeDjPvKS4p16ZZE1phJrqMqqgcLy2Yq
JpUOKBfgdYbJkLxT7W8I6Vm0uzClrmqvJZb9uHMq4xYa1O8+IJ0sVVTU8RdAnjZLecdsw6D
EFmx/wjsbuj9IM+qB3QD4QB9j6X9o481+D/sWIoQ00NOWCZX5hEAhawjojNHAuxYPYY0+pZ
5p0J+F5gv8AjLylyu5909BUD0/7OEmXD3Br+sfcsZDlNey/RmgatfRfmeejySvUej6ETIx1
RrD892GcnmWsySt4lSiPbMoc5wkoMQFNBvhRVwE+4hCaIJG6xiPDBmUOBrAo1jY6/wCkAWR
p4VGUc5lTNzy3INBEvGAGibZ+IpByXAHdwYIuhVdA1Z8UvjFdCTQMNR1UdXpN9t3JXZ1QXl
OuFO8AJ6COXpDS9Lj1BG6N5DXDMQVr3rQ4xdC1l07V2v8AIV2m406QzifeGl7YMRpcwU2Sw
BLkB6ll0EOmSPhRDWFs+EIUu4AznK8qg3sJ74l7GJldivzZ/qN3Tx7t7QxsNjWTey5l8xAo
AtNANVigFuWwoFQAAFBgOx0ITDJV8NR2LoLykeqCQBFWB99XUhG1ft/cF3KffoxO4a/h6QS
HpNR2TZJle9asD6BvFMFqZpoPgPQBTcJ9v6gWtn94Ix9DHo9HoqxCjvHcfUFhoom7HPDMYO
AGuZfTK0A7GBnHEwXj5/5w6HulxFWIvMEWwIBEac5HSJ7E0dyC00Gjv+cQSmoXqMJWq5i9l
ry79+0q52pvkwWDxL9CbQVjYBubeIAprtlAaMadkp9HALhttgHz+gkVMHJZvwvuFCEJILej
ONxJdobFkvY9g0jVTVLRc6Nx0xFV/FEXfikBKsyKGCtPoDSYUeBiBZjTTEOSlN1GzTiDC5L
Wr3n40IpghVUKsi+JYa2LKNwY9yMnw7mVV+yOLnQuVuAU92ZAAU0tTAAZyZ8wY139KSwFrU
sDI30h+w4cHhDTskESyuhZfm/6jvCK4U7Yx2EqKgMdabewisiTXO1eY/bCjfDEpGkKq1Wrb
vGVhhkjrQEuJGVIburAq7Fle0djp1BZLOarplfcT8c1a94u6BVoeTGuLlojC+grNDCTFqAH
88VL9umiEBtNWaMJWufcwr9qBDwB+YWGINl+g4wsm47JskIo8bCBarodQlSAag4sWKm0RGi
Ay3YOMjpbCi+xgtZUAB8CPmMeu8dPVUwPuYsHQe6XjEWD7ReMzMslxluY90FotSugBRY6zM
A8g+bGvkzMqDoPx8xVExrqfBP3ESThC8nzD8ZVsDo9xa0dWBdD+LhJlECs1qnB7IaQmMvZD
0p352EFsCMCIafBbjySrBKhM0dzdyesArL/ALjEOYk6SlD6PMrpE013AcqBBm4fIONDGB6g
O61fcM9UwctcQgKUoPvt7TPm0F83iYnAjAowdo/eBKF+DHi3VM98fuPs/cGsLMWigOMnWF2
8Ugm3fTaEFNMD46ft/Zm33Xyy64ak0f8A1CPo2j6kIBLi89Fu0vmeUpKSkU6eYtYcreImLr
k1P9g4HV4Nj/kro9t51KvwP7IOtTr5fpfyoaxbobdyWp4mrQUlhWzvOyVJCMRexwn40jOjY
b2xlmB2/U0D8Owvy37YpkHNuzXaHI13zGu6aY11HjFzvIli1CqcDD2zuQ6mZw3xr3JWG1Z3
aynh9weevRnUf+/cxN5HsHR7/wBxl1yX4P3HY0teyP8AIVBxY17RefP6oTGnIn1/sz86A+m
ADAu86h7YhaXV9rWAHw/O87Afd3T7B+uhuuyteXEYf9AytzUzDTo//Q6R9L6rNCXLiN2J2l
2ZS0pKIN7Ex7sXgqVKS2Z4NzxBrAd2o9kdYve5H0/Qy/ne0l8c+0I0Mmo5JdACc1Ps63yyi
VXHB/Ce59yy8G93qVrKs5wjbNo/rHiLSeRYKkMLdb6qcPd4fuXIOWzhy6XLTuQBvgt719Tw
gxYC0aXrjs/mkQU2YqLdF696/GZjKhYXF6k78fEAAZTXbeeD+oxiTKvDp+pYHIS98oPgF9z
Zx3ilLkGPGSDSbuHjA+yXudUXJqfglA1zD5/GWsLSztksBU0ACAPCLKc3DxaeSKmuG5x00S
4RrNho9uh1UMygvf8A+HVH+JTExTAWAmCXBMoasRsS19S1ZZqOfAgrGblSG2guwvfx2gCym
yz7EAFmuCon1fMtSJojZOeKwl5RmElISvZKiwjqQImlln8RquijieIs5q+CZNRxTb11T2ZQ
VlQZsjJtHbMRaBo8lmxVoNjMDRYo6A39jvznRiw7wwh1e+jwxxdSoXvovO72jBJVyOBae0P
kWa4rWOZ38fTuv0QdqtJ5RL2OGt8GGibXdv8A0hKHDvddPuWs3Q+VQ/1FDgtpdYv9wthWEH
bZMjO0o8Y/uWC/DAIXVa+8sJz9DAOI7t3f3NDeprCauxFtTPMBNzaal7Sq/wDhvofU2SjWA
EvMpYVMqlGh7xTKWUfwUG46tU9zWHeVrdfKnhiFzAAthmfIHkvcIKhbsbC5+jg/T2/3vphx
KLyHw3CzRVWNfZGngCWn5rlKirYeB1Gy9/uMKijxl9zKxTq6S5A/2KCu05JoHwvgY5CWi1v
fXSs+xBtbhkO+f2/siHebsXfRf0wbDVoGyf1I9pu1PYv1CG9/ooIphsG26pSMmDsWgGvltS
GLM7ULwGT+oHKoH2wIy0jZ2VHu2pSfEKg1gK+mcIDbvX/YAW9NzM5GPLGg81F++jv2bmBwL
9yoXGwFFRQLY6KdVlQ+iKWcMV256GnW4WcaG8s0mTR7v8F9DH0VMEu4jK1ssXtiFs7pjaZ9
ahrL0UcxCWWOiS1Jcq/7P9glSzOY8EXKTJJgfDoeyS7Fai92P6YHlHGgv8NIcWDR3+UxAlz
Zdu3wD7R8QLxP5m0N+t00bYYHuw5M8lddWu/f5SmHdQB2XyJE2sZcgXu29x3BYkdT/bp+Yh
Eh82TA+jmvGp8XAm78+YHVGgLXhD+5mM3Tv2t/cJFvKlhUg7XlA0hp/q8w1dVD2O0sa9Na7
FxljgtnvmGE6kTyQ7b4U+ZS165eFRMOt2L86ShxvgYKzcWZcdgkR3Mal3FXd2NW6IMQWyW+
8uQ41gFTiZ05qIumvMokbA0hodLyHaGOVoTBZltBrSNlt52IjfG7zAAo/gvoej6KGso0zFO
8EwAh00i+muiDrENUqgHYH9kRgO7b7ppBKD3mCe0tbujVedL8S8FFul/pPqHM4yg1zAYSt0
g+BPaL3jG+wQY8NDHw9xPYQZSkyj72J7Rbp2LT9CPhYL/F8Rmm1GFPeEIGqxCeMvgIgKgOA
2fI19yodAFr/Y2Y2NCFlmi6e8rV2a/sZoFyK/MbB0UHsQUncv6IKIYOB+5SxrQ12jV2nQeY
tA5ux94o8Wz9wAA6V+ZqPIFfNTAtf+IgXGf2QUI5G68EGx+YmaF0biTzS/LMwWsVCFuOIZ2
Y58wit6mmNorRFk8zNIR0mJw4JkZVpe0s7ZoRLK0JVlGIMfw3o9Ho9alK9JjpiXL6VAletG
ouIJsmQyeZINDqFVfnDHDJhSp8bezDRhq8vu3BYh0APmkVtLez7TTMcSmx+Or+Jba/wdCG0
RqB7CLhC63iFHczcjK2+X+8R1RY3D9lfvEm1WLy4RtgO1L9XjB/4/dswZS6bJX9xQYAqk+I
IBttT/TEFLxn7EZsvW/0/wBTNTTL7pKWqKp78QRobZWZTwh9YmTzqnjM1RzvM2t8RHJg0OK
3/UcThu/MDVuQMlyqGX4YKomVoeQaamaVGC/MCsb6yxbaVWY2aDmUHLK2ZptvKKKJXNcxDR
vt6/111/xZm8wS5d9AldK6vpS48M9mJMYQPIPeXo7CGAFWTWmV4oKuiG9/gULF/wBSB+HvB
lTlL/KlbkK3N97X1HOQCuYSh/KvEKG65s/tipvbK3fMui9g0+o0ZrfnX7UWsPhb/kI5fGn/
ALBKkCj/AAHaUx4PqILeGtn0wWrs/wCuUoVuQGyaj+rjN9zHtFcYRFpsD4SIPO+IrVamUa0
jZLdempilpmjMbwGZTS6XUV2VWY1r2Sg71r4lBLQ1S3C6XMCXkmywaa2hjvQhFdiWrG2sVu
KiXLPARbGS7Rli5fVrj0av47tlPRUqVK6F9No+h6v2xwNMdIHsphfwq1wH+wLW3YKvuD5uO
f7gnyDlPmkix3PI+orQk2SPsIS6bjW+ZHWAdsR8SYsdNx/3IGGOyP1CWVLXaklhp2EP2Rry
y5hM2w7J/TBNs+H/ALHFaOG0f15lma1bPe4MRQpHi/Z/5BpnZ+0NGYFCHdhjGPbSJTYxbwM
cT8FSw+iKcLiWO9SpDXU7OJpJVAcQIGdYXJzHAcbYy0V5K0ZqjSEMYTeJZpVDE5uWDSpzKN
25i7zSSld4m07AbwBTePTtEMG8ql7I0Uak0Hov0KiPV/gIqVK6VCMGPWur6UOpLCrs4APuB
Opzb9I98JY+6lRBQioFi6qILVd0T6BNgeCKUVzdGitxp6X/AKRTJ91MBC2fG/qLeo8KfqCz
Q+WBu1AVxR4IF0BtGKlGk0gZPwyRS/dZcZ9kvYqx8WJZi6NJ7hFEcnECrrckQHfJ5jBroPk
hr0Cz7wG2IfuUF6CPdg0UAdRCY3S2vJ7RK8sZlAR0WHUMQ4YqDWyUbXLp8kK5bFmYF7R02a
S3eWNwEWIyhp0G6MwtLfS9v4H0UOkqPpvrXW+j6q6U8ytk80OKEhNvN4g76nsC/ojbzbZX9
MHsd4uv7GUZsvp8R5U2EhgtL3f9wNMuwP8AcDaqux/rNDFTZcJpDf8AMNTS8s9pQuZe3to+
0t1sVVigdGCnIajNZeVHk2X9zF9aj2cRLJrq5uXJxPmowTursXULLaWfH/cBa1wz9S9XBr4
mgHK2S3vNYBbLqziKoBlhlPuYcfuWXJNCYKvEKsbhi2MsZZSotmS1xGWG+M+laIsvqsv0r0
dxO2vESV0TiZ6HTaMet+t6PY94DArwqf1EPtmDIJbWj4cJ+GcF4mhRvkZjKd0r+oeL/lVH6
h8bjiKeInjINEKj/wBy1+pqrXvCuAezCHAeGv1HBgPeJEaOE1JQCmMl/Mrg9xhXuaS/rzw7
dqTxFmqHWMl15PpmW0x9YgHyj9QjTH3awAcD5GH7hhtX7RODDbiJcmMypamMNUeL3iAhrLO
0RYtz3IqmioxBGiMoAhTZLxF+Cd3fVdGX6rlxmOjlrCxubPzhkK4wYgxxLiy4vS5f8L0ygO
40w28bQYGIQ2IPtFrAamf4RuRV9nL6JRy9glw3/eEE6V5l9hMXP6jnkuDCjYizr8tohfpuz
VM7JTDFijhPaHRCa7kQKuzWvwgq55bhvO6QBjjMWHZonJVHkw/UAWND+5gtERWM8RdR0O0a
lOLbYN41jRvjpV1TBxVib01Fi1Bo5i1bGd2AFEuXLly5sxi5cWXFOl9LlsuXEtpFhYjZBxc
PUZmMWLLl9Ll9L9ZM7SgVHjr9xh7+sauPYhzG/FwpoOzicp9wmiOO8yxiDcjEOTMLcEtElO
2u26ULG+oFLLd95rSkpAITG6Y6rWQLALvgzWRD5PmXowZoZ/UKS75ma0wRo5h8xnWEmk/Mp
7XGp3cwkKjazJuKWVUhmgl4oYzEU5lC3X1U+YxcuXLlzHS4veX6FiEFiJNNIbDkmiMuXFix
YsuXF/guMIoMLfNSrgfc/wCR7x9w4+WLKH74iXa8rnAo8ymC0fmWlDp+II8EWbjtBrLriYy
w95dtfTM1ReWaIXlF4uXaWe8YtzH1KMEy3MQ/EEw27mH6ibvts5IJv2LUaZB3SVQXpmNA94
o3UMirzAtYoPQE35DgqbV5mjJBsgcId26XLly5TpG0uX0uXL6L0WMuX0VGXGHOIdIxg8axz
GUVkZcWXLlxZcvpcGXLly+t9F6nsxtqvvcxBbmEZMxStKjTeGlvADSZglynAXCzSBHNu8Vo
24mLsHeEtUPIRCbXxBIEruxXa5MwkYwaYXVcU3l/eK1xBdaYO9PaGwQjTFmgBDIauZSYDCC
1yjTK5MkOzQ3issl9UGsViy5cuXLly4y+i5cuLLIxcQjLqWTSWMyOJsxdy5cuXLl9Bh0vqR
9CS20tcPsQXUXaJqHeDxUyZgleYZvDF0ZvRDm5sziUCsJczkgW1USirNnHeCb3JD+pYbVxA
c3CAbBczYMWMuIJHATNUplggQElUzB4DWXGg6S4lFbYjFy5cuXLl9Lly4suXLYstztERMDv
E4jGXFLmsFNPiZS5cuXLlwZcuXLly5cuX1++C6QJT6bhVoZkRzNYjtsxe0omHWUmkL6hcDF
DC3NzUwaJ5ZTgLjllCWFR4TvBtiFDMGNSyl0hRGLdqUARaUryINS8SVkwirK9ajeXLly5cu
XLly5cWXLlsuXu9CynEsTMYnaGmPU5dT1n8J1t1B8zhJohXMrQdgTLp/Uq1xPuKO8ztmGGc
QeMsv3lGEbQFZxAb5hWXrK1uPEaA2xGIaTMzOBmGEG9ZQjIOkauiCwQKqTGNiOL630uXLly
5cuXLly5To8Ix4RZf6mbiBmIXERhxKuI3EEuEgZcuXL6VMwh1x6T0AaYrfvI9d+00ghq2jV
jkBfeJzCVuEqYNYo1hISU9oMQte0WaPmNi4UI8oC8EqLdeud6wW3G6EwIGrElIWUeY6g7Pp
ZcWXLly5cuXL630Yyv1ElJKTpkoMyi6SzTDNIdoN9LlwZbLgwYTX+C+p0U1iu0SaHQlGptU
dbIIyktsTBlzDExiUNsMpaWAVEsaWwU0QbrNmERoIvamFI4tC0DXDbi+ECkKJcuXFlxSXLI
sv1gcoxToRP0Ru5UdIsUdail4lzI7wU8yyDLlwZcGXCWGK7dbMPjV63Lly/RRCBb8nYvaLD
jVlV+wlRiz2P1L+dNyFtmRly+ltT8PLmxcECSgTYmzBw6UAHi0lgkgNuDxe80o1i2uIeq54
gWcP8Auce8Zyjuf0H3BCxHFFzS1DevstIwEj8E/qGgmsax9yA1YublAooFNFvFxJqAAnswj
jA/ltGtKdxX9SZv+ED8BHA4oFRewuFe5HC4KsELuWLYEI0VXD7xYlgGg7V1q8S5cWGPAzC7
i2COoZaEDSMbFbzGcZHtGsLwQbp3L3iy4xcWL0X0Un0l9F5i3L77SiJGKKY5i2S5cvMO/wA
xVBg9FwYMGLC0FrgMsd7qPaMD4JfS/qW/OsXjpfQ630Mqxk90sjYPuwhJQADsEv0BTSxdwX
3FAhefB/U187k4sIniOHbvdl0/6wgOutn+whwBQwDBDGmYgIBWo5IETVTjxco1EhRbtWomz
3j4dk9kyzPTG5Y0eVDYP5iYimKmojwAfczbTQOXXs8O087hwP1dpbGNFJSPGzafH5O0N/QW
cC/al8ZHpcae2TmtA7riCIoVbmhf32hJCg1AGgEWLLly5cvbopH0B7Op/SMWNxlpcVNLIaT
7lStolNfEIQ1h0ILL2U3t6sVTkE9j4V9y3mi323v+kv0HUhPzHKfi+T02yhQlVZm4nLEHNw
Q9W2mu4++ksPLW9v0EBgiWNyztBOZQ0qwN1j2dI/1sNor9tUKhGxyJwwshU/lTPxPCKiptN
2HVbbtjd9RaafO4jAIeSNYIVINmRl00XcK/AdoudEWddH2tIsuZHpU3Op2OWZ/Q3uvqS5cW
LFixi1GFiomLFikudk/rFlXHoYI+0OIBKIExXDEOh0Do3NjSucV7QVCvEkZ+yEJtgI8q+Ky
MJYH5BZ1PQRZ+c5T8XydD0ogN/MSJdg1j2dl/FpjOkPJ/2hh010PeXGkFzAwzfEKhZUZd1T
EeWKry6P0mSBrD/CZT8TwgXF6XGIwSfZQxLufgNCaUrPSiY1/Y/R0ZdoqvF2p4AYwm6LiGp
1/8A1YFZcFqpfsYIxjGMSIRqPMo6JcSMuazaYCpj6m8YYkSKjFuSUakE7S0YwgMqV1Y+kjs
LgA2KPdQ+C5Uo5QHHeB+EqXu85vl/rrUqVDr+c5RBthQ5Rx14cDYkKdegKF8OmNsAGFdp9u
KmcgE+RMciurNiwr+EEq8JQVWWVlusoYAbIig1YQeBq9h/aIr0uPZ/wAl2UEJr/chsfxpKK
hKC5XEE7y36iIsUF1XNvf9IhSVK6beiJto97RjeQV+f6nvFNWIelf+BC8GH0AUEYkplSokR
iMp0j0H5RH50lVEvSKiNZlMz9R6Ap0PQ7HW0Q36xihvnoBCKdFlaopv/aNEtHsa8owLvifj
EINb6xksLt3CWTouxufziVKlSugdKh/M3T8XyQIYTDSZYY09ER+WIIh5kx5tNfZLB1b6QIr
adqIVMTcotzWgqewe5BrWjV7T+5ibkR/MFN/YsdcsfcEBXYE8pn1FFzFEi6QKhtAMOU2ODd
lGlQKlRESW7DPsxdILgRVWQnrUVs1fdpRKSkRKR6FOhmkrcTVRMrKXiIqVld/ie7SMuDUsl
nWokqNRmSraEXS+i8W0d7y+bg9cBZRxzifmH9QaWykJZViG0zOEnhdfqaxwp4OD8nQ9F9Px
HKfg+SEuYl9UX2eiQbaik7M/X+0cviIRwxv/AMLHGUFynojCA0RirRXYafRMGjqfh3lDQn5
nlPx/CXmDzQbuMZhVwsuH9kDRG8XAO8DLJcXoQExr+YEPedJYS/8A2OJdysXGyeJcWX3jzF
4YjzLls11jzLfqLA362EEZe0riI8MVVx4jiY3jhg56DN1pQ7rA+YRdGbd0/V+iq+q9j8hU3
wDm4cH9M2uHQ9C1vwUdJx+8ly5cuXHcC9qCQwaj2MBVsNfyYgLCCbL+t17S8WZNqlxqWX0x
/G7xOr9mZnAQZo1n3X11f5O6YP8AjSKX0UZ3X/C/AwzeqI7JhHkZzxAZ4/Dt0PQufRwU8su
XPEvvEJQUsCpuR6TTZgN8zgPee92l+Io4Kg76x4aT/Jc4Lgm07xENyK1MLMQVYlQhF2/1Et
qfIj3R9xmD3YHmLq8oDfNTxgL5cwlCnN2v9BNIlqxG0akvTteD3jPOYrd4HxC8nCyI6Q5kE
gExMS5cN7Ar7Rd6D8MqRug/J0uXLgCaH1D+kII5c+39weZqxA8qN3GKbF2j/wCYhpLQjNdv
1GDiG1WJ2TrrSno1TjWWAV4Ydbq/KHdYZGr16Fk13CPhTvOH4bggGwD8nUsrtbXFDP1qGDf
XfiaIUJ7I2ZeXg+Z5aHwBLTNw+cwliXjoTLmJRNEb9uIse6XF7+JazfMZ9TtL7Sw3dT9FRz
xLdFxB1zGhl7yppmd2ZeeftPhNWUvEIaQ8sUApNkQfa40R7aPYKMHEJ5JRWHdrlIreMGNsy
hVhNFziXyVKoAo7ZmuQWEba0fqZQXVEVzQJcEZIbUgUxLidVsFC3goq6jVqdqf5KJuElDAs
RzL7QE2i3OXRbxKUVtRBwwtl+YnRlVu0z1tYVFWu8eBDQBStbAqX0CTajWJ4ZYnuc/smT3u
IEl7RB7/8hHnCj7VEdkYuEe7fqDdw0J7Oh7E0koBvy8vUuZZUoVX2oVZP6RX/ACU/MJGMCx
HMvNATaLcveXLh8c1C35QyvE2D4ho4CXAoQ1BZ8MXMSgg3TuXvLOtaoThjb8wmU505S3QlK
TlhJrbvHoQ0IU5sFS5q6tCNovxERqj+pc/qPPxFqX8xxAY2SnXbSUiDBTQeY7ZvzMizNxuN
GTWDpcu/9l4mZdYiCO4wTHygmlTFr8RLrb3lXzHjBUr7md5TeUAzERDpNZUqNE0bHSJvmDG
IDiKOus8S29Il2itJTt1qhjcuXL6Ll95cR5lmCtIcoPOkYEdYDoYl1LJTmXARUWzHFY6QZS
Bg1i+JfRbQ8xyllXLvU6L5l4lxdJca1x0NadyUka1NymKS++kD2A5Mxb1JuEG3JV0YbuxRx
LmOHeD2gr8zNzeU3UUlvTJUvMtmelsuLLgzSd6dyEyAO8riurD2IKd4mJ6KRBE7SiL1fMDE
yEWJ2SDcIU0qVdJqYlAlLiZlMII0mafGKYpmqG64BkzkWPhIt1mDVmQNJqNRSGggXGjAu8d
l3Uva8bRYty6ndcvMwy/jiBawEe7SKywtn9Y7QrC3UW71mDn5l+A9ogor5IFYf0ldFm0T5m
8VgRhB4TI8RW4GLltZi4IOrWGY1A0S5fRdyxcxZZxEHtAN5QwdLtj6H72IRTeNSPQuWEQVo
p/x3hZr3YeU6PKiETYNS5PZg+dGaq7q7rCdHXuzHpDKdDAqmyChc3VIfY33IFQLpKA7Ua3e
Zyjqm6xhgW/MqY0jZghxLmEmG2sDUTKVzBQN3Km8p0NEX/2W7aSsZ0NbeWYuNr7R3wkqJLR
mqbRH+Kb/AEfqKlg7lcCOUK/oH7j1Qf8AyR19pVq861KctpsS4wllAnBdEZG56Ma4SkcQZw
QO8J4QurzQo1lbs32yQyx6oR9yNnvDZExgsoHsLoiQe9kY1wkM4OyC/qNIl0RP2kAaNB3Xt
ePvpekXDPRQHdZsAkDl4f8Ak0o7Lr/RFgJ4KH6PuBLngynw6PzLjUxmojBdgTzoTvcF4jUK
1r2pGXLmlyBS3iwRMElqFh0bIctHqupzmyeIIry7GKrmqPz+jCMazbREAaahAIaLCiGiAUX
zCDix1QJ3zJuE7QQa5+3+iOUj5Ea15tP1CgJpZseeHjpZQlHVAnxTHTu0DGAGqIYLiuACBh
xdIUFbF63Fg5WaWCHLci3cwjMXodUAT3YRCWQVanbEcQsKCrXguXivIZB2dU2cs0KDV8IUO
8tzrLrHCirMQOEX1MqaAe6BVel1ibczvHEuzMv9R6xrLR8zlLCrFpz7xI17Bq8I6YusY/DV
lfY7D9wLi8xukxkrH2ZRRdbe/qRoyyTnyf3FGsB6hDRQuPyQ6AQIuplFdWEoE7E/uKs7pWU
99ntBkrIdR81okfY/B9iGU1QEjNDtYkQWcQakxkLE7jGTmMBtK7MQ8cVq6UfEvKDgt5XYO7
Ls3W6Rwd36gUu4P9B6UMImELHyMVlWDom7xe0Z2gynub/pAII2ORhAA1GRHWbBsjvyviDNB
FyyU5jtSwLm2p/cqoMBoBghrViIJKW+Qp/UwqGeHdlOU6gJ9zDVnRg1T4XNE8oFUyN96gFg
CmvLaW0i627o+imCbKZXu/y0Ze1Tcqa5apTqe+omocnQqECKbXsEpoDi2O6UreghJRVqwUN
UPY6EXBTboXwv9hRNWPz/AI6Fjo3CDxrv7QhVGj2k1ryaQLQQNxlnM94prQ1+DmeXBKJzoJ
TzLAyx2krV1cWvF7SznaFcJ6C1veJyRWcxa0h1rofvS/ML6iA71vBZa+GIP9wsUmHCPE03f
Jv8ZdS808mj7ko4g+h+YrHD9w+mjmDuGUxmNEC53/8AB3lwKxz00kWizeJJcWH56x0yUupl
UFjyKfZAgmhf71FgFuMbr/NIOAAs5zRRtLbkb6QpKUgEhoHT/cQraCOq/wCmkCkqD/Tcv+o
DXj5Rg/U2dUbtZmrNEwpqBY8GX7sviGE1n4XApqf6ZStINjSCaMtjWyCkO/7pSVlbjKhVQ8
PuISziw6H5CXjfSNfEgp4f2dLKI5R20FX52UuMvHklEOGqawYXRW78/wBk7ZYngtQ0/oIZK
s932hY1Y8H/ACW3ldLxDmgbn9I8vSC8Skqb5nCU3q086Ey/ZfgM1vNwxDdrTeFpVw7NN5bv
RW9nCNf0oPNpNEf4e8/I8s1luz0BmGEhKAf2fqCuyKdtH7lIn8/MxYLIQqWi32L2IE9IA6h
zfuwENr8C41MvlgYpqay79pqiusYKlyCPbJEQcET2RYg6WYTtqXzMFzT2NGAAMiCeGLM4zh
d1p/c0PSty7vzLlxfEhQ2CoiZeWIa/jd5pqRvmwfaXiBmGMt/FoNJef3QVr8y8S4BdmhyJT
ArhgPdYn/lqLix/AgVRZAEy2WAM1/lvC81DmamB30ly44BfjbpnbpeI03uaIx+FWttTn2fq
XJMgO7QfEARlsaWf018xHea9NYJFNZfEtzGpjj6Cz3jPeG6OD9kCzup8jNL38yt/mfubYmT
ae8RT7MD2xPl/5CLPy8z8jyywexKnaXK3b/2EKLy69ggDmPQv4MrqraqaWkB9nGh7GKVF0F
UbVvD/AJwDrLX8oCOi35i5jrrFrokzogQN/wDKMsbl+KmUuG5Ya/T/AFKIr/1j4gBSsi9iA
raX5P6cpcFuXPqILdWGMzcaankt+yJfWLuAE/cslx/j5RPu/sju4gGjUHshvYiG0KfohsNQ
34REfxIOT3WEaKaRw0fkv+yX1gtGuB+5fRRH5blLm+JpFIQDAv2GnuRF8g7l7ed5t58udz5
mdJdHMuoCW2lnv08mLrdlXEMrEZ6AEt33JGRganhzARLAR7Ok7zvuS4O3Mt3tr40Rl8OD4P
3MbRfh7xY/xtmi5/66UwDWwR8wcJSPeylx/k7x5iuWxZYlOiV7MWuGh7OIkmCw53PmWGLmo
M8U5Yllm0CPxlBuzQn3/SCsLFzLiMBle1/xAZ1UzpqELg4OP+ILnEd9nsTLSUOh34MFi/GW
UgBUBa6GrpbLiz8Hujry/sly5csFrRuyzBdn2/yCoYBg8RsyvmKvd4/tDI93ulNYClA5Lu+
YiV0rxFeKoK/napXmYxXOkRJV+IRtAkuLlkVxGKEtlpRLQVqsRfSsznFtGlRkDNo0N/zBa1
qXfh7Qb/yXM3CFAC1dAiYdseHdMOxAOx0f4u8qLn6lhlMYD/kVag03Xg8zTV2Nl2YpEHtMA
5/sjBEqbs70R0IkMNexpDtvi33dfdE3PvFK73Gm3vEOf3Ph6uv6JpxHLl3Yt67bxYBwLHCT
UwveTUh5iZH4b4gG7pm86bwS8iXF7F3zFXB/tn2mtAAe6oPmXzLisOP7o/m/dGXGYmVRwtY
RAoaHbd7pcufT/tPxu6WzD4UW8rRDJGoaoGJY2X3CUNj93/c03cfONFoJvdUy3mELL2S5PM
wMVjHHeLiY1jMQquC8x5m7p4PQYYKkZmcFn2VSkKsxVmA2D5U/cJtD4zRmzf3HnnwQId6jq
otOmIbXRl00IEaBHIuGNTN3M0Evaw/cc7B5uXINkBR8uYMuns4/DLNihj+2DiveLX9xj4uB
GgKz8wrtayotc+8DUhyN/qX8S4XrGFAKR0TiNidX+pzBQDhx+DrBrLmp/pCbam2b6l+w4xL
PO0xftv6OCW8Sr8yr1042ncmIjTP9jAbnA7NIvhLExvFVjjiZIu9wQvxhDY0ZqW8FqSxFva
Nev2/ylF5OEuq4I8wCwHK0fcxWJqbLyv7mTIIRZnZCDWe+1+4Aq+2T6iFtYCx7D+5k2W87t
7v6Jiq07E7bQC0DdWo5QrE2WWv7hzOVMspzUde77poUFFYsA9o6wLKo5cEKAIpMlqrKR2sq
mqRJTM/f/CD1nKwQPLcCXI3ktsWOmILBRpS3xBQ2L+bh4fMoXntO9SmWiVGMYJ7Q7OD0T59
AiN9ppnSO2w7pn5l+fhg/coE7spb7uAafUpD9x1ccQHT4n+TVH7Ik3fFfqA50Of8As+ZkBH
t7dC6jpyOIBoXND/ItdrtT/IAgjqALfaWTaXxFuDxBspygsVbaeF/syNrn/SYChQaGkymd5
b8Q5+Wd5VFbykMqTeAAYAAbUTbGkGK12lUmtSWTLBez/JiH96wyT402HLQHpcuM0WfDA9Pw
u01R+yLan4xH7PeL/c7SCAfqX8Qei3jIsv3gWhez/Ipqvt/yKf5IZNdAXO0RkbUFnww2F7P
8itfeH+RfudkCfiwi0GKwdAZpLQWveClCn5bQ+wrAbHkZbzGmsUxLeIVoxqdt5TGGIbOgYZ
yg+4lSrlT7If8AiVZLrVrvBXA73EmqTUl8k/UR78Eou7lG3QmU0GX8d5nWUbMvtKxL/wDJp
M6vufuZe0r/AJGV2JWb/wCzP/spMzWVF5jzP1tN9JmHMvvHRxkgNGpqH1DySpgHmG8fEwF0
8Ms5ne0neJkq5qXtFlz2h0Zp0dcdKm3fpo56XiBdAftDegjvKOejtluPlNT1sej6RjKgEQW
ptfKZO+i1iF1jnaLhle8S/ZlG93NcaXPy4bjtNI/+y+80e03ZfMP+zF5lUcwzmYNveW6czy
+J+95plJ+ul12lurLmpepHMqU6MzXTiYmrSfi5VQwydG9ZbpczczPqYPUmkudx6Fyt+tYqZ
mZWJS+jRla10cTMwgkHMUx2lwWYsTR1/wAMQjrmU5IVP2iZLLI7JbE2lU8S4TBjjhm4yidb
IjJhB2gS7lTslFyy/wBQlYf7nf4lYl+8pYtas3MRrVxAXXMS2PePaPaa9o6TTtM/Eck9zzN
ozMtNoLLg2mEv/iKMvNTEriaTQrHeK0UwV1l3npXRN46XMypUYdK+OmHiVzKgh00518y/G0
ysOLFQ29zVzfI5ZZbvgiqxhlYlelpVRu8zaiLM3LG8VpbMPdnDDNjBEw34l855gbQmyRIwj
QgDc9K3nsO8qFa9BQ5TxxvGyVUopgocutxQpUVVZ7atSm3RVKNLOFOkIEHlRQul3AytOluO
xhSphU+STQ2Ao1ftZZdQVQ2dTQqoq9XF0vAhURwBCAaDVztDTalYtcmpZYawymLrE1KNYi3
V9iyK3W9q5wB3uCXgKiBGqrRmgyigoZLa1Mtvr/JhH4AQBei3dioImAIdV94DDtrJVasQBF
gDLCjLLZzUsqcKio6Z3PEE57BVjwkBAwiLLF3BdDdYpKdMBx0PhtBK79N4T8qPTRpsJ7xTD
N4azeNSr6VCayvRSwjxmV0ZmKOO4WJT0Ftj8yjSUwlTWLU8ysd4WTvMnaZmmZ3mK8zsTQ0R
9BfLDsvaVYVAtwFj6gLw0NHeDYiOUkur3mwScyRUv3gGjTFAG7dUxGBgAzSFzLcFOClhRo0
lZiFqjRM+0zPlptoF9EaVwIcKe4T9RqqRRUFCrNaS1S0yqpkzmrjWUlizAgeGI0BhBplH+C
O4AUl0aYmeqZEbIwvQ8QC7tFqu6gX2DJRqg3rmGho0tnwKhbK0FkGm5lv56gWQado7lvDqF
feolXXGGm2nJsSvwENs+wXHPEQNmpKdmOVSevEmfdBcWXoWF+8qUigq0sened9pnaXNodpe
enmXBnfg9z4gm+vMo7ks5lcdLKl+jWZ2lSoErtCyxRRxPQzOlRviJXmJMXHjp3Y65mZpmd+
I9Kl7QlysMMFBpbxTDVYoFSvtCv8AYlbRy+JUyH6jesRI1pmKJgWcLXTt0eZUzAD+4SpXSu
tSs/qV6fEZOlWg0Wqztbp0uEp1lMZ/cuD/AMhdTQlmmwYVKlSpUztO3TeZlRqekPQMxInMS
IR8xGV7xJW8TXESZJUXpUXbqVEKjyNIkLXRMvgNZisVXVLd4j9h0QqrXBM3QatNia2RZtPG
04uCYbJmnVuJNwKgKjs6CP1SVwW68QQwWCCqtfZMhBaI4RNRJhYDBbldgggd1q7cxkhFYCm
AkYKsgBwy7ouRQIC29NYzuq2MGuwywqgXCzTQDNWmp6CpcM2Ij6JRmIQEzCeC9YogCkHy98
SnLQ00cI1k8wo5Ga1AEYHtCwKqOQvVHaUcShdg20c9ob0OxNqpY6Maz1W1OV76mI2MKS2lj
dawqJC8aKaNEv8AUo2dWsriplCtRUu8m8uXfYGRjaBs2Bpk2Av3l7/LDNLKxFaUtpbdUoGs
WtVqjYNn9QxLk41Hf7gcpC7Cg5MYCOi5X0NC8AaR61sbm9TTGHSNuyGaYKGnSrxPxl7S9p+
oy8QWu8dO87TdLNriDWnjrWZUqF6Rs1i9ug0ss9FCR39Cv8lLM4mKJtRrKxGFfEYTpWJUTm
hY9d0G9wMNLRo9a/qLtaD5CxSP3alV15MWxD2U1PLOTxHUMAaC1BeZQwFPNDp4hlqQL1EtD
e4FwUhvnH9yhZRBe7YtiuhW05UhS+YKgvYwGnNLDtEJxKUtPNXLEgDgLKdzEaTK2Qq9TbaI
TVu9oZh1bLWTq9TbaHfVsXehDGYUiLoVe5b9QbONm5TZVdoVQvAE1HZMZpHt2ohew4Uaz2q
IWuyhHtU1T6lgsd4oBUa1DQiUppB1omDdc3JIDvrPa5ZQbxynX2oRZukyMFmLlzRpLBVukZ
AeEyOGaKTGyt67R7AF6tVelwrneGA2q6S7Cg9USzGSWkq1zU/aJggKBZZyL1YalVUlUljHE
Sa2F++teeIKO2gcKGkBcIxdhWDe+0NVUMtQYX7Q6EJX/Ik7ysd/QXXRLCkxGj3iHc71MbTS
eJVyt54cprYwSyMgIxMYloCbTTNR6X2mNJVmIl1KRERHsuKJQs0d4hu6p2YnEbOc+ZVSlUF
VnSUuzXmVWoU4RL4iHCXUA2+YmoFMllygYDIAHjEGNAO9YlBWtYLICdaJRdoXzBRs23gNj4
mcAW1qAbV7SmWi3XvKJ2D4gVoVKcAewvpRxKHYfMpsVE6AO5cqvaNmlwA0IjUpiE0uAaGZT
cPiADggL4i1gKaNZ+ZoDjiBg4SeIHMz08SoETpUomJm4fM0gwQ4dNJwPeCYD4lcyyDa9BJh
B0GGEjaPLSIRtpiKuIs0XGEmiFo8In1HVr7SomJhlK6VtNojK0lSsymV7xDXozxE2YCbyoB
pibfylre5rtMn9SvuVvCYlSneJWso8SiVAlfcCBxmaQONJRMwDR9ob/aFOTMqV0ajDsJbiW
NMSxipbWp2GY8FzxqUNkA1JRsDFd6ndQm30L0NQRIwxq6WHoVnMqA3mrSBtPpE/wDI/wDqP
CMJXtK9okrGnTUn6neV2lfLK33lXiI1hEv2xGK/7KuVtKxiF8xSGY17y2srmVrK7Som0rFS
pVOYapVSohVO3RW+sMpXaZSiUwUgmB4nZHMTYlZ/Ut0Vv1ANei+84ylm/eaJ2IcuglxNSqJ
GEz0NJUTmV2iRM/uPJVdx+0XBY8UfLASmQBsn7lZibRMxFES4mO8reVcT3lSpVsLp46Uypi
VxK4lBrmBKlfUpllYlNwOSBMmIXw4pUaSnEs7MEwMXVcH/AFHkl28Kd4ErmFDEY1YlZuVm4
nExKlIdzod59kolTVKZR8Q/8SsVrPtK++gGaIYymCtiQICobjvjCouVPME5jL7I/kRZ+06E
TCn0Wiv260rOR03+IQTGi6rhlRP+xDjEr4mCMBmJ/wC9CbxJXfMqVzNHMBltZSZay28qJqS
iVnSeGOJtvM4ys40lZxrKeJWInTMbq/mVq35lJKUlcRDHvBcOIDU0ipkTlPCJ2uUvBKxK6K
Zt0Dt0VDoEhnSHZN0NEaJrPPaOrBBE6DAVEVCMGWK/oj8Jli+gmzvyexHkMtN30pq5Q+zp7
OiRIkRibRMyuIm0T4JVyqeSViV8ypXR9JRc1S0B8do08SmkrEtFBdRMfuVK/wCyjXWZTVOz
o4TwnBjhXzPsyqiGtSzdgDnJOydoHEqVvD7RP+Sox9Oinx0rNymZdTw95olK1tKXKayjtDQ
94m7EgIIJhM9GsufglG0YTcYWjr8l60b3j5QiNZWOJVSvaMJmUYm7ElIxlMoYXtKN5SpVzl
MO/R9pk9Bs6LsroqculIEroqW6NUOhTo+FQpvL0XAt75gnRBHSFpTD5Mp7yvjoAgQLZWJl0
JbUINVPRbna9JZa9uhWMSeOmhlqxgjQRSMRWUua47qz9+ugtv1uhEYRuJEjcSVKlf8AOoDK
uar+p+GWlIZxKSt+Ja7muc6zK7RFTLpee07J+svDlr0CZ35mvmX6ctuiktmodR39AJmcpNH
mEFMdFcylQECobQIn/WUXKzMp5Zld4oPQVcpM3tKODTdhOXH7RHTSVfTUYrnYBaoFA9vULa
+Js7S+CPzjDLDCojKlZlPRW3QFSoKoCUe/RTorMia+tWd88IYegN5h0HZPlU4cyujwlQ6in
UYBDEDeUY6KlbzRAaz8wJmXKipT0KRcWNiKk55kGkX70P3HtpsTNZ6ZlxuBCUAAGhn0ijZq
RP8ARpwMD5mjMZbunRelYeh9vQCAlQIE+XUI8Jo8dHynh1HsldTR0dnpDVLT6dTKVLR7kAA
/EDfnRmHQWbxbMqUdBFDWfSVAqZlXKqV+pguYMRaiK1wRKtBrKxRgSpXR6awsl8lQLDqE0x
fqFjXWjQtVY5pj72D3tvboUuN4dsR4jFbzExn79FTshAt4dCuoHRXUeHQ9RohD1FdTs6Aj0
AhCij4DVXA3jzsqZfnZ7REimVcrCgQ3LfdiV8D3siNJSYQxrpBGEK2iQD2lXtKqBHEGXGaN
CLeXSK2lzAoaTt0WMeXBFtjSAk0gKQhSFicJEoJBgp2BnXoSgOzK8gcp0DpYLi1CN6vRlYQ
2O/hldGmOMoYkRmMesHQOop0YTh6gIrqeEOk+gLekMpaEEa2EuWAq+X0JwbeAjBasFjoA1Q
5N+jKPQMTaFNMS+Zei5XDKz1ZX6ipY8yn9JWt1awNpvGUvaaJl4jqLHEG+0IqmsdWACCxwj
xKHu2Cy/iBfUl8L/cqXLgyp8pbbPmJKiSsQGMYdGUTfQaWQHR3SoGIBK29aD2T6ynvKa9FR
I9CnoGqVentnMgiS6l3m/SK9DabrA+IT4gLRHSVKlugO0csxHpe0qJKmYyWMo70JXSprbcw
IQB3ML5YzvB4CfhKlvaHGQu2tJY1p6VWq2a4h8bpRwP8AdZRKiXK6lSoxUAgEqJKlSmfCV0
VKlQInqAnqB9phKlIwFQOx1GgGVnj+US/36kYU0fCBHoViASg0iYlcRKidpcwzEohMxgBcx
AMC3ErXU4IDtbFGDK7QWsKNWLcbWiVYe84TWIAe5VWQW7esbegi6GBe5iJKiSpvNZUqV1Kg
SpXRUroCUSiV0VKlfwAAj0GxA49AIFcZaa8yqqLKC7Lj1ZTBKlV5b69RLaIZVO6IViVKerK
JUOrEzzgmtIXKixylzWqZjd3iKSuuWKVDS2Z2sDGW9uwTLl5j1NfrF/v1otShEiqdu7N/fW
JGZResqVGpZDpZLCLFz0DoolfxABioxUqVElSoGUlSpUqF2dFjYZ/ZEmobX3XlPEp6AqBlc
BE8CGoDppRrAVmUTNXoWztGnUYehUr9Rzg25gxV+JRE3WveVu+7HOkwSolmdBoRyo03iWfo
hjHuxIwoZxxbHrFSMatPYbn84iQLAkRExcWLlMsxRBS/QDUOlQlSpUqUSoBK6KJUamkIqd0
oiEqlKJUqV0BBeVaWGewRlbYpi1bdIi8mu8drhq8xgADBVu7te0qIWcvIIVm06bSocpKGNY
1taky6dekZ8Ov/AFlrZcES28DGM7vQWzEbhqaCBgMHeKNEIBqXRoZsExU5W2cewdb9IstED
XX+mEPoUmx/tIUlQOiiIYymUHQIxKgSpUwQroHWugdLjElTwlSugSpUV1QhZxEfOlPGp92W
lsGB3QzGWT4isow5E4SoHMCCs+8Eckq5XSpUYt9TdGVGBMIK9YVnJpC3OjiLrGDiIwWLYgK
mADKsdsbwWPyD+Com3cqX48Hhv9j1HpUqV0ror6NUroqBmBK6KlSpmUypUqVKlSoDEiZuBi
JHSEOlpxmFOj41mr0PPtM+bpy1TMfOJTcFBN5UFvePTiAQylSsyuj+kGWJGIsaurG2uZTA2
BWusVh0Dj01puodvd+uteqyXAdHEQuw3yKdKgV0vpXRqlSoHQj0VKlSszVKlSuhioESVKIk
qVNEIyiVGIxN5UyzZtd0/v0kKrZ3Ctbe0cFlSwENJlSHDKnzySw8YlZlDKtlRHWf5HlgQbc
zRESkEA4HeYQjxhJIYiU8zQyLLDygmzj4OlkNP8Ll2lJqIbAX9fwK3oHJR/cG5UqVKlSpUr
01KlSutSpUqVO7oSVmV0qVNptKYkplMTErEoSposHvYvqnpIDuCF3tgd4C2tGsR3ipfmZEd
NcYiQWHaKmzSBxLl3Ct4mJTxtL23Ei1HnL7aS5zpvFGDJpOYII6QQDiWcTYSFHbX+59ul1G
0P2vYmXA4bvvjiVixAe4j9J/B+CZL2YWMGXL6HS4MJXWpRHoqb+gSpUqVEzKjUtu6lvQm0H
WsTtKphhq7T8P6enMZcxaisNpXbRFe9HSVxKOBxMxNyWKJR3GSLBKzAzKlst+pS3o4Ii6/E
CoJVFETFodmIuXRlTTWHvMygPM/sZcKR+7EcqwGxyuwTSYn4+n7dJjLS3swPjPt/A+NKJ3G
4pe9L9nZ1IdLz0ZmK1MwZcz0qBK6EqG4a9KldCoyiVAlzCVRKRJoRaJrpE6Iu4kCrUDemr0
0vOTiBgyORgo2YTRgY082p7+G8TeNh+EdI+0fSVY03gV7wNpUzmVP8l7YrGNzDz0VUSyF1a
BYc94OBoDFHI1e2ksPag2OVdgmN/mS8OBCG0DHc5QlUN1m68nkMX7enHQ1zpCUCgDbKPqGV
QcTEGCQqJZKiZxLqDUMwJUrnoDVsQBptKOlQIErrUqDLEZWLlRnCXXHW8cyqjcC8S3ibStR
seDf0qmyYVoDR7xEUcJrEsqFqRNyNED4cA/C4QDs1eZybYgKNorC7YYEtEEolH1Ezc4JyRX
WZvFwOYbdQEcFWGwPBx0A3MPAf7S0pme+Aep/nLMCh0dHsf31x6bLRvj5mmxxd1ZTywUbgo
uHRIEwl5dpr0MM8QmYncSgPmVKiQOhCVCKNJvNcFfRg3O0RtEqI2lcwCwDorX7i8I1Ug+4U
DD0X2J5Jr59Q1BSNadXfybo3bXrc5Hcl+xX2TddmNviy6nq+IL74XrtpKxUz3po6KiSsTEV
ZiNYiNERGrEaSjEEevQB3LPe4JFNDX3l2QLs2BeUAeAKIc49se5pFoPN5f4UELtjtS5e8S8
uRyh0AGB0yVh0ZoJcozLberpKm8roX6Km0K+ZUYqVKxKlYgxBTmE6DQLqaxot7xun7q68Gh
0D76fBc7EOE1k8LuaedZlufYrJDw+m4GwpYYR5GGgAuTDM2e5Usg72TZNxl+VxgyloH7hc4
l0SDvqIkA6JmW1ckADvvCJMCY+pzLl5mICbfMohNSNQMWe8Y2vymhhzp3hFji7X+jNZSMRp
wSxJTSDpoatbQaEQHI2TJUfmGeKjsrfHrBCwPc8+whRKJURcolQ6LQzc79DowS7gdsawwVx
6NOhLgQLiUaayi+8pjDRidFdGGVNewLIlj2jS6SmJfmfaHB6hKk1Ba3AUA1oAfUrEqu6mGE
Fz+nrRllgfmYualXoZf75Ef4rn32X9QFpkdR7kLWqa1E7j/UJghPjtuBFQpgtWpezM/4RRY
7KlPqK6LlwVmCpeI8dCshqAIncYw3IUBRZ2b5zmNuYrM6y2VvEDg0+cH+oqqra5X1ArRlZi
2/yz2MdCYgkxLo6WRo4KAmbm0VRNRooWx1yhp0uPMGDMxhmbyxJ4i6QGasZ3SriYiMFwVLx
ZNSDTECgAtVoA3YecljCu34G/r0Xed7XXvHxsq9hc2EGd55OHxFFzcgPN0J5iQ9kg/Yy5r0
NBNGqj7atCmGjy16OBFmX+o6pnWXFwQrBdYqK6ZmYiSmAxY6LRXx/H7etDtIX6f8AGvpeIY
jsh0qV295WfEu+4ZtOU0msww1hds1ZvFmo30XaEHpcKmUJIpzLlaRwkcC5iv7mPaLiMxd4Y
al4mmddGUaBusMfdJZ/lg/htHf7RPhuM79Bz0+iCJGkvEr9R9DMzzLIGI3cCy5TrGNVPE2i
hrFMsHdAFssryodtHsHrYjo3uMPaL8wI4xKSAwlMvaAzPmYjpCKLrUdcNDucEImFdOm8qXT
0UYS4RjDWXk5iE7w2SzePaJEjMlwc1MWxYf6iOH8S29P2+X2oyoxzN5eY6M0Rh5YaTH1FBl
3LYRuDnSbRMwIxZfaLFMsVDVpWv9pg9evuSGD1fLDUa1mOPQVD5RKOi0YX3y8hCtWNl7RBn
aIm4VNLvea02i0QcZiys31uu0G8wZfQiAuWdYTJgbzZ2bMvmM5ZZMzHxzMGI0SGWu+uX5GN
HQF0wj8H8aOLP9k9ymCGkYy8ywi2Oxp0X9IrMLJcKqXiAOR6JmLLihn5irP3EYmXdN4cv79
ZOb/qRRcptB7RrWY4lRUA2I4ZlSxOUCiAZZhYtBbMbaGBqotDDi+JlbLxHLRMRQRgTygXrA
6LCBLicQY5Kj6NYsZ1lFRCqdJim2WvI3Rquw7rglUjZBg/Uc+c/wAgkkhBgaF7P1NFxYjEx
HWMNJeMRdMyvM1MCxCTDee8GnEu4xyR7p3MFONJyMSk0mjmMq3YvCr9HrIqMDrRwDzBh441
cOIjoodR7sbmWWIWNIeETeky7TI8RELYsKZmBoZWVfDtBbERjTe/1LKX1FBtBQo4mFky/Mc
QN95bW4cRV4QRLuWPtB4mEGGYawcQWUxI06kvfpcWN4sVvtFiyWsWkwDp7htd6mztSOaFwf
xNg35gL5WGkar1fsR0xECBWrmhzHIy4YtMKqmC85VvSsbQ1eBYH0BFeeZtcaSWf10qC66WQ
OYgwQbMzCXHvGiLFMRDIXmBBdS75etuSgoLRqJD6MhN/kQjA1IOWAzeN8wWqNOZm4t9pQL5
laHMQFu0WzXZBqhpFMtR2roPOscRECeKiLKixjMsfMGa+5X10Q3lBPcgVtjYlZvaLUQd5QQ
WAmJ0tyr4BYNzop7NQa0hbzMwYEGrdZPJcpIgS1h9zMmHefY98gRFBSUjsnUdi1bX81MWKH
UFB56+0WwW4U+YC7XmDg229R6gaFyb0v8AYShosIYUi5mGXTeK9bI3cbCooL2J+q4i0exKa
1ASMucpfQolktFX26HW3eGdpQaxWtv2P4Hpb80TcTcYm8fCOF7mnhmHmG+5QYib3PGIJu5j
N1E0HJLuwxKKHeXk22ma7QTVi9lMqA4B+G0Ne0xh7ALQ1eO8q7YEyomur0ttAEB+/fEHwAH
zmVvKTBm5VoVeYYEwaR31cparp+AEFwxRh2MSjtHnhpV8B8zYgFrcGhd4jd8Fbyx/UWB4cQ
NnA+GIYcx0zBRHZj21jRrLhCnuSG4HDv1GskWfxoz2efdtAkGhaGxHRIOJekoV8fmfHWzlP
7G+NZRBG+8swwY945URgDDl/cXMW4mOWszBSqrS9npEJUV0MUiJTcnh0MW7TbvEVpGWOUPw
g/v+LRT4FxfnhlMwi9N9t/aNrTLgo1odYvBKGiUGSY7hQEBxq6x7a79rPdLNIVWspoNJahM
jKQCCi1QjltalxKSy2TZl1JwycHZGmSr6DysFEiFtFM0aMZ0UOoNRXLiBwhkN8P8AiO5LjN
pFpUUMYzbDhDXWWcXTXOIB0pJ4d4oWhU7Bdxsoqc2rfsKEF/Il7kP91GjoNVqN/uMhN4Mbb
e5ADSC7FG/FMSC0SFqGj3SLvHG+AO0xSsIAyd2HljeyV3308wrVgYXUmfeUSN1ChFV7ZuKs
pq00lbGoOOV49mkeg6gUibJ1QsOobP8AvaNMN5aS7mCVCVVdntvnnrQrCy0tH2bcy8TViWF
UXe9iWYraXDBXeWOALV518xaJkWhpK/REgXlM4PgVBzlrZ0NxWnXeGlTxKXWYnmBxEqWYaR
6/DJ7u/wBesVSdAV+COVNSCU9UQpEyJhjCXFjKNaFi7eIoHjOoxAYJTbBtfEbU0E2HDaKUr
HM7Eq5HmOwAPiFlFhGgGbZfyoZdBQg00HvEKAGZwH3GFexCAlgPgwHJLUwUs3IsrKx4ith5
uNmAyLLQUM5czMElaENQ2pI/NYnYaNLgDFTLaAYqrvOu0QFbYUDLQXMzi1hjawytSuIGNag
MLUX51mN8toePEYNOJjUXFBivuy8G9qhjpBkUoTGrG5K0RsKGzgQLUW6xWocQzVBDWeDC96
YKQQhlsyF2teIBxC8an0haIMYditqNNSioDMEUUI2Ttp8zOjyW0XgwkbWrlDT6giADS720x
zRSZoZxsMvLdmHYNQLWC+wTQhVgO9O0tib22/eoaFeXY4O8VGqiBkU8TtKIS2AP7i5ts6Jy
O50ftUIYRNGAEHFwJeD5/cOcJo8rp96mgxXlHmO3JKkTrnco6AkUWJhElzjP6Z/uMVNQXoH
MUNrUe7LTe2fubG+8punSZs65UbypTcsmpa9jMfUzNUWeTJAwo7txrFoRERM9oDkyQUXtLX
GV9podybS4qLHSWpdzAleYZQamvDBasU6X2iqNLVyflR6bXHLUvc6GsUmvA/uGkdVlkeHSD
+ktWrlRc6XAsQxSMApvaZW78PEwXbyBsT0NtRWdMafcXcRp3mJEkNskggorPZejHCsmBrQf
pAx1KlrnWO9QvzXRnEynTTPASkSFEKbaicMxUW106l6hwmglqXSHxAINkDRXNG3luVOhdX4
Q2AzgaalfpzCd2qpYS3+kIOT84Z6KZOUJKRACkojJIhOOjM2V2wuKfJyM1CzvfWKESzqV1v
VDk0dIKgnOwAWXvTMExbepYhXmYmycmwWXY7OveC93wAUDlLzeYh2Di0ApN64RrJyhobfkr
EVHpBUhC8dneZpu1ckWzW2zKslLfLFS9d0H2R4DVeWMVK8DUFRKtVxHZqS3gejLhGe1YiaO
6MUuGeGY6CPYgEHmKTYMYqg7DSBfCIXhlrlaxM5Yps67Y37jSLQXKjDRMi6YjPGkm8HfOGX
0aAaquTEXXL4j9EL3hddABLRsyWI6iOpFLQGi2bFbGpiE1Y3hdO35vAWsW1sVbLxmodKtE1
E6MdT2myankjlYNUzZt7IEXbK5w/2WzRhRRUScBpFYvbocse4gYITUi5bl3IY6bYxzNXRr2
BV5h+UohGg21U7pK8DzyahE7cjcihiXCK+abxrt2iMbIZwJcOAi5NKxNWfIppG7TAdRDWoW
bho99IpFCqDe42qwtdLa+Yobk86qdPaCjzAiegazAgChyGsubMmsFZmmTJjFOD7qowuaB7P
6roawcBBRlsa+xUvJoj2EVulG+wcsoFBob0vMF2KFW4/5ALKFfodi1ZbeNI3J5nD294zrGU
VsTtJjFpu1U6XCrClmtUn1KkkxF0e5xhmYbcRZe2hVOZg+A1pWALfZGs2WWFYINpcFgOREc
eJkrZrlWDWjUZM25d4yZLVffoAIKGoHWXoNjb7gQDg2PeO2tFXuy119VhZLKa4jY0wBsZUj
QuE7MHMeNRQ0Bmn4m+BD8QRrEtU051lFVQJbNVEZcpBCta6zXaKWYqsVh1FxVSpRTF1UbRQ
/pfKNNNji10cX0zE2tWjHiIfcC8nJMxTFDQjY07kTOktee/Uf5gx3axRfVwdOLh5GqGwgmp
gsu2tTt7RJat2bGwR4So0HOObjYheNtF3jsu0x71VqtQ1nQKndeA0/yZAAoeG7gGj+YY26G
gwzV7D4RNS0QOt5L8R0RXbgLKaY7pS2zr5gxGAcNOsHVrHcrtGjyX93HmlrBa01QS4jbYNE
BZCg4Nxdq/OphVzOwgve8EqRrk4GytcMWzLL3dD09nLH9pI8rbvrcuNS1a0uUGBi7S6cS/Q
NOP8A+ZbVXjWv4r6vvPS5ctVLg0jZd5qpcuX0uCPfWXLYrrtBKxpiwDmt/wD8M+8//ln3n/
8ALPvP/wCWfef/AMs181dp33xO++J33xO++J33xO++J33xO++J33xO++J33xO++J33xO++J
33xO++J33xO++J33xO++J33xO++J33xO++J33xO++J33xO++J33xO++J33xO++J33xO++J3
3xO++J33xO++J33xO++J33xO++J33xO++J33xO++J33xO++J33xO++J33xO++J33xO++J33
xO++J33xO++J33xO++J33xO++J33xO++J33xO++J33xO++J33xO++J33xO++J33xO++J33x
O++J33xO++J33xO++J33xO++J33xO++J3Hsn//2Q==
</binary>
</FictionBook>
Zerion Mini Shell 1.0