%PDF-
%PDF-
Mini Shell
Mini Shell
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
<description>
<title-info>
<genre>antique</genre>
<author><first-name>Madeleine</first-name><last-name>Albrightová</last-name></author>
<book-title>Madeleine</book-title>
<coverpage><image xlink:href="#_0.jpg" /></coverpage>
<lang>cs</lang>
<keywords>Literární biografie, Literárna biografia</keywords>
</title-info>
<document-info>
<author><first-name>Madeleine</first-name><last-name>Albrightová</last-name></author>
<program-used>calibre 2.55.0</program-used>
<date>15.8.2019</date>
<id>d2d4df23-f49f-4e16-8919-0af416b8356c</id>
<version>1.0</version>
</document-info>
<publish-info>
<publisher>Argo</publisher>
<year>2013</year>
</publish-info>
</description>
<body>
<section>
<empty-line /><p>MADELEINE</p>
<p>ALBRIGHTOVÁ</p>
<p><emphasis>v memoárech</emphasis></p>
<p>Madeleine</p>
<p>SPOLUPRACOVAL BILL WOODWARD</p>
<p>PŘELOŽIL MICHAEL ŽANTOVSKÝ</p>
</section>
<section>
<p>
Kniha byla zakoupena na serveru alza.cz.</p><empty-line /><empty-line /><p>
<strong><emphasis>Voucher NW9UYQRTG5</emphasis></strong></p><empty-line /><empty-line /><p>
Číslo voucheru je provázáno na identitu zákazníka.</p>
<p>
Upozorňujeme, že kniha je určena pouze pro potřeby kupujícího.</p><empty-line /><p>
Kniha jako celek ani žádná její část nesmí být volně šířena na internetu, ani jinak dále zveřejňována.
V případě dalšího šíření neoprávněně zasáhnete do autorského práva s důsledky dle platného autorského zákona a trestního zákoníku.</p><empty-line /><p>
Neoprávněným šířením knihy poškodíte rozvoj elektronických knih v České republice.</p>
<p>
Tak nám, prosím, pomozte v rozvoji e-knih a chovejte se ke knize, k vydavatelům, k autorům a také k nám fér.</p><empty-line /><empty-line /><empty-line />
</section>
<section>
<empty-line /><empty-line /><p>MADELEINE</p><empty-line /><p>
ALBRIGHTOVÁ</p>
<p><strong>Madeleine</strong></p>
<p>Z anglického originálu <emphasis>Madame Secretary. A Memoir</emphasis>,</p>
<p>vydaného nakladatelstvím HarperCollins v New Yorku roku 2013,</p>
<p>přeložil Michael Žantovský</p>
<p>Pro české vydání graficky upravil Libor Batrla</p>
<p>Odpovědná redaktorka tištěné knihy Radka Urbancová</p>
<p>Odpovědný redaktor elektronické knihy Oldřich Vágner</p>
<p>Korektury Soňa Čapková</p>
<p>Vydalo nakladatelství Argo,</p>
<p>Milíčova 13, 130 00 Praha 3,</p>
<p>argo@argo.cz, www.argo.cz,</p>
<p>roku 2013 jako svou 2102. publikaci</p>
<p>Elektronické formáty připravil KOSMAS</p>
<p>www.kosmas.cz</p><empty-line /><p>Elektronické vydání první</p>
<p>MADAM SECRETARY</p>
<p>Copyright © 2003, 2013 by Madeleine Albright. All rights reserved.</p>
<p>Published by arrangement with HarperCollins Publishers.</p>
<p>© Argo, 2013</p>
<p>Translation © Michael Žantovský, 2013</p>
<p>ISBN 978-80-257-0992-4 (váz.)</p>
<p>ISBN 978-80-257-0997-9 (e-book)</p>
<p><emphasis>E-kniha v grafické podobě dle tištěného vydání je k dispozici ve formátu PDF</emphasis></p>
</section>
<section>
<empty-line /><empty-line /><p><emphasis>Mé rodině, současné i minulé, již ctím a miluji</emphasis></p>
</section>
<section>
<p><strong>Předmluva</strong></p>
<p>Každý má svůj příběh. Tohle je ten můj. Odráží vření minulého století, rostoucí a měnící se roli žen a celosvětový střet mezi těmi, kdo věří ve svobodu, a těmi, kdo kladou osobní moc nad lidské hodnoty.</p>
<p>Než jsem se posadila k psaní, četla jsem si vzpomínky jiných ministrů zahraničí. Byly to skvělé knihy, ale přístup jejich autorů se nezdál být pro mě ten pravý. Chtěla jsem spojit osobní příběh s politickým a popsat nejen co se stalo, ale také proč se to stalo a jak byly události ovlivněny mezilidskými vztahy. Chtěla jsem mít též jistotu, že hlavní postava neznudí čtenáře k smrti.</p>
<p>Mnohé životy se vyvíjejí víceméně předvídatelným způsobem, plynou jako voda dobře vyhloubeným korytem. Moje cesta byla jiná. Představa, že československé dítě, narozené krátce před vypuknutím světové války, se jednou stane první americkou ženou v úřadu ministra zahraničí, bývala nemyslitelná. Téměř stejně nemyslitelná jako to, že matka tří dětí, která až do svých devětatřiceti let nikdy nezastávala vládní funkci, se stane nejvýše postavenou ženou v americké historii. Až dlouho do mé dospělosti nikdo nepředpokládal, že bych se měla stát tím, čím jsem se stala.</p>
<p>Ale i když jsem měla na startu zpoždění, pospíšila jsem si, abych ztrátu dohnala. Začínala jsem jako občanská dobrovolnice, sbírala peníze pro politické kandidáty a na různé prospěšné účely, setkávala se s novými lidmi a neustále si rozšiřovala osobní obzory a vedle toho jsem též získala doktorát. S podporou rodiny jsem překročila práh profesionálního života a začala pracovat v Senátu a Bílém domě, radila demokratickým kandidátům na vysoké státní funkce, stála v čele think tanku a učila mezinárodní vztahy. Rok po roce jsem získávala nezbytné znalosti, zkušenosti a dovednosti. Když mě prezident Clinton v roce 1992 požádal, abych se stala americkou velvyslankyní u OSN, málokdo o mně do té doby slyšel. Podle washingtonských měřítek jsem měla neviditelnou kariéru, ale byla jsem připravena. Jak o nás dvou řekla senátorka Barbara Mikulski1, sama průkopnice: „Za pětadvacet let se z nás přes noc staly hvězdy.“</p>
<p>Ve vládní funkci jsem se náhle musela vyrovnat s tím, že pracuji v převážně mužském světě. Tenhle problém pro mě nebyl nový, ale úroveň byla vyšší a tlaky silnější. Často se mě táží, jestli mě muži přehlíželi, když jsem cestovala po světě do arabských a jiných zemí s výrazně tradiční kulturou. Odpovídala jsem: „Ne, protože když jsem někam přiletěla, tak to bylo ve velikém letadle s nápisem ,Spojené státy americké‘.“ Cizí představitelé to respektovali. Víc problémů jsem měla s muži v naší vlastní vládě.</p>
<p>Když jsem koncem padesátých let dokončila vysokou školu, patřila jsem ke generaci žen, které si stále ještě nebyly jisty, zda mohou být dobrými manželkami a matkami a současně dosáhnout úspěchu v práci. Od své promoce až po promoci mého nejmladšího dítěte jsem se musela vyrovnávat s věčným problémem, jak vyvážit potřeby rodiny se svými akademickými a profesními zájmy. Na cestě vzhůru po kariérním žebříku jsem se musela vyrovnávat s odlišným slovníkem pro popis stejných vlastností u mužů (sebevědomý, vůdčí, oddaný) a u žen (pánovitá, agresivní, emocionální). Trvalo to léta, ale časem jsem začala věřit vlastnímu úsudku natolik, že jsem dokázala dělat svou práci po svém a strachovat se alespoň trochu méně o to, co si myslí ostatní.</p>
<p>Jsem přesvědčená, že jsem měla štěstí, že jsem pracovala pro prezidenta Billa Clintona, který chápal Ameriku jako jednotící sílu ve světě, přecházejícím právě z jedné éry do druhé. Prezident stejně jako já věřil, že úkolem naší země není jen být svědkem historie, ale utvářet ji způsobem, který odpovídá našim zájmům a ideálům. Žádný jednotlivec, ať muž anebo žena, nedostal podobnou příležitost pracovat ve funkci amerického velvyslance u Spojených národů a současně jako americký ministr zahraničí. Byla to úžasná práce a měla jsem možnost ji dělat v době, kdy OSN opět získala autoritu a kdy se ve světle pádu berlínské zdi proměňovaly všechny zahraničněpolitické instituce, vztahy, předpoklady a doktríny.</p>
<p>Milovala jsem práci ministryně zahraničí a dokázala bych s radostí psát o všem, co se přihodilo během mého funkčního období. Když jsem byla v úřadu, pravidelně mě po projevu či vystoupení v Kongresu kritizovali, že jsem se nezmínila o té či oné věci nebo části světa. Problém je v tom, že není dost místa – ať už v projevu, nebo v knize – učinit zadost všemu. Při psaní těchto pamětí jsem zjistila, že je třeba osekat doslova stovky stránek, aby rozsah výsledného textu zůstal zvládnutelný. A tak jsem při psaní o svých letech ve vládě musela přísně vybírat. Je mi líto všeho, co jsem vynechala, a vážím si všech lidí a zemí, jejichž jména se na těchto stránkách neobjevují. Budu psát dál a postupně vyprávět další části příběhu.</p>
<p>Tato kniha má být osobním příběhem, nikoli historií Clintonovy vlády či snad úplnou kronikou světových událostí konce minulého století. Zabývám se nicméně hlavními událostmi, z nichž některé dosud vévodí novinovým titulkům i po mém odchodu z úřadu, včetně terorismu, Iráku, Středního východu a Severní Koreje. Nebezpečí při psaní takové knihy spočívá v tom, že svět se pořád mění, zatímco text se musí zredigovat, vytisknout, svázat a distribuovat – což trvá měsíce. Text této knihy byl dokončen během bouřlivého jara 2003. Co se stalo od té doby, víte vy, čtenáři, ale já v této chvíli ještě ne. Budete mít výhodu, která určitě ovlivní vaši četbu některých následujících klíčových kapitol.</p>
<p>Život bývá nevyhnutelně neuspořádaný a nepravidelný, ale můj příběh má určitou symetrii. Pro některé lidi je diplomacie a zahraniční politika zájem, který získávají, ale já je měla v krvi. Můj otec byl diplomat a také profesor, a já byla od dětství jeho nejoddanější studentkou.</p>
<p>Historické síly podobné těm, které utvářely můj osobní osud, se znovu vynořily na povrch během let, kdy jsem se podílela na vládním rozhodování. Když jsem byla pořád ještě malá holčička, byla má rodina dvakrát vyhnána z domova, jednou fašisty, podruhé komunisty. Ve vládní funkci jsem mohla bojovat proti etnickým čistkám v Jugoslávii, v zemi, kde jsem žila jako dítě. Po většinu mého života rozděloval Evropu komunismus. Svoji akademickou dráhu jsem strávila studiem jeho účinků. Ve vládní funkci jsem mohla pomáhat nově demokratickým státům střední a východní Evropy, včetně mého rodného Československa, v jejich snaze stát se plnoprávnými partnery ve svobodném světě.</p>
<p>Mohla jsem také uplatnit své vlastní zkušenosti při podpoře zájmů žen v práci, ve školách, v domácnosti i v životě a pracovala jsem i na reformě a oživení Spojených národů, instituce, ve které pracoval můj otec v klíčových chvílích našich životů.</p>
<p>Protože jsem v mládí byla svědkem toho, co se stane, když Amerika hraje jen pasivní roli ve světových událostech, využila jsem svého postavení především k tomu, abych úzce spolupracovala s našimi spojenci a přáteli na všech kontinentech při budování jednotné fronty na podporu svobody a na obranu proti silám netolerance, nespoutaných ambicí a nenávisti.</p>
<p>Přečetla jsem mnoho autobiografií jiných autorů a dospěla k názoru, že ty nejotevřenější jsou ty nejlepší. A tak jsem se snažila být otevřená i tam, kde to nebylo lehké. Mojí nejšťastnější zkušeností bylo manželství a výchova dětí. Mojí nejbolestivější zkušeností byl rozvod a hledání cesty ven a vzhůru. Mojí nejpalčivější zkušeností bylo, když jsem se dozvěděla o svém židovském původu. Nejsmutnější bylo pro mě zjištění, že tři z mých dědečků a babiček zemřeli v koncentračním táboře. Důležitá část knihy se zabývá otřesem z tohoto objevu a složitostí procesu, v němž jsem se vyrovnávala s tak hluboce osobním objevem právě ve chvíli, kdy jsem začínala pracovat jako ministryně zahraničí.</p>
<p>Jelikož se na těchto stránkách pohybuji mezi soukromým a veřejným životem, mohou jeho jednotlivé fáze působit izolovaně, ale nejsou. Každá z nich ústila do té další a ovlivnila to, čím jsem se stala. Když hovořím s mladými ženami, často říkám, že život ženy sestává ze segmentů, které jsou částečně diktovány biologií. Také říkám, že je to vlastně výhoda, protože ženám umožňuje prozkoumat nejrůznější cesty. Je ale důležité mít nějakou vůdčí hvězdu. Pro mě tou hvězdou byla vždy víra v demokratický příslib, že každý člověk má možnost dojít tak daleko, kam ho její či jeho talent dovede.</p>
<p>Tuto víru jsem získala od svých rodičů a rozvíjela ji díky nejrůznějším životním zkušenostem na obou stranách Atlantiku a Pacifiku, díky hrdinům, které jsem potkala; kauzám, které jsem podporovala; a milionům lidí, které jsem přímo či nepřímo sledovala, jak dennodenně zápasí, aby otevřeli dveře příležitosti pro jiné. Víra v demokratický příslib odráží Ameriku v její nejlepší podobě a svět v jeho nejnadějnější podobě. Vždy budu vděčná za to, že jsem měla šanci tomuto příslibu sloužit, a vrátit tak, jak nejlépe jsem uměla, dar svobody, který Spojené státy daly mně a mé rodině.</p>
</section>
<section>
<p><strong>ČÁST PRVNÍ</strong></p>
<p><strong>OD MADLENKY</strong></p><empty-line /><p><strong>
K MADELEINE ALBRIGHTOVÉ</strong></p>
</section>
<section>
<p><strong>Hrdinové a zrádci</strong></p>
<p>Nechtěla jsem, aby to skončilo.</p>
<p>V naději, že zastavím čas, jsem si vybavila, jak tenkrát v prosinci zazvonil ráno telefon a ozvala se v něm slova „Chtěl bych, abyste byla mojí ministryní zahraničí“, a taky slavnostní inauguraci, kdy mi vypadla moje brož s orlem. Vzpomněla jsem si na děvčátka žadonící o autogram během triumfální cesty vlakem z Washingtonu do OSN v New Yorku, na moudrou a vlídnou tvář Václava Havla, když mi věšel přes rameno rudou šerpu a políbil mě na tvář, a na jména vyrytá na zdi pražské synagogy. Myslela jsem na trosky budov v Keni a Tanzanii, na rakve přikryté americkou vlajkou, a na prezidenta v pomačkané košili, s brýlemi na špičce nosu, jak se přimlouvá za mír na Středním východě.</p>
<p>Myslela jsem na ta nekonečná sezení, některá v honosných palácích uprostřed noci, jiná v odlehlých vesnicích, kde nerostlo nic kromě hladu dětí, a kde se lidé přesto smáli a žili s nadějí. Vzpomínala jsem na jásot davů, radostný v Kosovu a střední Evropě, mechanický v Severní Koreji, a na ženy a dívky dělící se o svůj strach v uprchlickém táboře pár kilometrů od hranic Afghánistánu.</p>
<p>Moje vzpomínání přerušil zvuk lepenky odvíjené z obrovských rolí. Měli jsme tolik práce, že jsme začali balit až dlouho po setmění. Teď už byly všude krabice a bublinková fólie na balení, hověly si mezi stohy knih, odhozenými pytlíky od preclíků a upomínkovými předměty posbíranými během více než milionu procestovaných kilometrů a téměř tří tisíc dnů ve vládních službách. Všude pobíhali podřízení, třídili, balili, lepili a popisovali. Tiše jsem se stáhla do malé zadní kanceláře ministra zahraničí, která byla ještě na pár hodin mou kanceláří, a instinktivně jsem zamířila k oknu.</p>
<p>Tenhle pohled, pomyslela jsem si, mi bude chybět skoro nejvíc. Světelné kruhy na Národní promenádě ozařovaly Lincolnův a Washingtonův památník. Mezi nimi, ztraceny v lednové noci, byly památné bronzové sochy připomínající americkou účast v Korejské válce a výmluvný černý mramor zdi Vietnamského památníku. Přes záliv jsem viděla kupoli památníku, věnovaného národem Thomasi Jeffersonovi, prvnímu americkému ministru zahraničí, a za řekou vzdálenější záři věčného plamene na hrobu Johna Kennedyho na Arlingtonském národním hřbitově. Cítila jsem nesmírný vděk za každý den, který mi byl dán, abych pokračovala v té tradici cti a obětí, zvěčněné před mými zraky.</p>
<p>Přála jsem si, aby to neskončilo, ale hodiny odměřovaly čas, a měla jsem ještě spoustu práce. Naposledy jsem přistoupila ke svému stolu a soustředila se na list dopisního papíru před sebou. „Milý Coline,“ napsala jsem. „Činili jsme se a doufám, že až přijdeš do kanceláře, bude prázdná. Přesto v ní ale zůstane duch všech našich předchůdců, kteří byli do jednoho přesvědčeni, že reprezentovat Spojené státy je ta největší čest. Takže ti předávám nejlepší místo na světě. Hodně štěstí a úspěchů. Madeleine.“</p><empty-line /><p>„Madeleine“ není moje původní jméno. Narodila jsem se 15. května 1937 v nemocnici na Smíchově. V češtině pochází slovo „Smíchov“ od smíchu, ale v roce mého narození toho v Československu mnoho k smíchu nebylo. Byla to tísnivá doba. Pokřtili mě Marie Jana, jako první dítě Josefa a Anny Körbelových, ale nikdy mi tak neříkali. Moje babička mi říkala „Madla“ podle postavy v populárním filmu „Madla z cihelny“. Maminka, která všechno vyslovovala po svém, to pozměnila na „Madlen“. Nejčastěji mi říkali „Madlenka“. Trvalo mi léta, než jsem přišla na to, jak se doopravdy jmenuji. Teprve když mi bylo deset a začala jsem se učit francouzsky, jsem našla podobu, která mi vyhovovala: „Madeleine“. Navzdory změnám jazyka a vlasti v mládí jsem svoje původní jméno nikdy nezměnila a moje osvědčení o americkém občanství i oddací list jsou vystaveny na jméno „Marie Jana Korbel“.2</p><empty-line /><p>Abyste pochopili mě, musíte chápat mého otce. Abyste pochopili jeho, musíte chápat, že mí rodiče vyrůstali v místě, které považovali za úžasné. V období mezi dvěma světovými válkami bylo Československo jedinou fungující demokracií ve střední Evropě a bylo požehnáno moudrým vůdcem, mírumilovně soupeřícími politickými stranami a zdravým hospodářstvím.</p>
<p>Nová demokratická republika se zrodila na konci první světové války, když bylo mému otci devět a když se měnila celá mapa Evropy. Německo a jeho spojenci byli poraženi. Mezi těmito spojenci bylo rakousko-uherské mocnářství, které ovládalo střední Evropu po tři století a které se nyní rozpadalo. Padesát jedna milionů lidí nejrůznější národnosti se náhle ocitlo v nových či nově vymezených zemích v souladu s Wilsonovou podporou principu sebeurčení.</p>
<p>Nové Československo mělo od počátku úzký vztah ke Spojeným státům. Jeho vznik byl dokonce v roce 1918 oznámen v Pittsburghu. Prezident země a autor jeho Deklarace nezávislosti byl Tomáš Garrigue Masaryk, intelektuál, který se narodil slovenskému kočímu a moravské matce a který nadšeně převzal principy, na nichž je založen americký politický systém. Masaryk se také oženil s Američankou Charlottou Garrigue a udělal neobyčejně odvážný krok tím, že přijal její dívčí jméno jako svoje prostřední.</p>
<p>Zrození žádné země se neobejde bez problémů. V Československu existovalo mnoho hospodářských a sociálních problémů, včetně neshod mezi průmyslově vyspělejšími Čechy a převážně zemědělskými Slováky. Existovalo také postupně vzrůstající napětí týkající se německé etnické menšiny, která žila podél dlouhých hranic Československa s Německem, v takzvaných Sudetech. Ale Masaryk nebyl obyčejný prezident. Byl to vůdce se silným humanistickým a náboženským přesvědčením a pod jeho vedením se z Československa stalo opravdu úžasné místo se svobodným tiskem, prvotřídním veřejným vzdělávacím systémem a kvetoucí intelektuální elitou. Ačkoliv Masaryk zemřel, když mi byly čtyři měsíce, ve všech ostatních ohledech jsem vyrůstala s ním. V rodině se o něm často mluvilo a mého otce zásadně ovlivnila jeho hluboká víra v demokracii, jeho přesvědčení, že malé země mají mít stejná práva jako velké a jeho úcta a obdiv ke Spojeným státům.3</p>
<p>Vzpomínky mého otce na dvacátá léta a začátek let třicátých ukazují pýchu a nadšení, které pociťoval. „Zatímco ostatní evropské země procházely politickými a společenskými otřesy, hospodářskou nestabilitou a zatímco jedna po druhé podléhala fašismu,“ napsal, „Československo bylo pevností míru, demokracie a pokroku. Jako univerzitní studenti jsme hltali ten elixír svobody. Dychtivě jsme četli domácí i světovou literaturu a noviny, chodili jsme na každou premiéru v Národním divadle a v Národní opeře a nevynechali jsme jediný koncert Pražské filharmonie.“</p>
<p>Praha byla po staletí kulturní Mekkou a pro mladé intelektuály, jako byli moji rodiče, představovala neodolatelný magnet. Můj otec vyrůstal v městečku Kyšperk a snil o tom, že se přestěhuje do toho slavného města, bude chodit do kostelů, kde hrával Mozart, a sedávat v kavárnách, kde své představy formuloval Franz Kafka. Chtěl být avantgardní – číst utopická díla Karla Čapka4 a kupovat si obrazy od jeho bratra Josefa.</p>
<p>V Kyšperku nebyla ani střední škola, takže můj otec musel jako dvanáctiletý přejít do školy v nedalekém Kostelci nad Orlicí. Byl pilný student a byl vždy aktivní v politickém a kulturním životě. Od raného věku věděl, že chce být diplomat, novinář nebo politik, a podle toho si plánoval život. Neplánoval však, že se zamiluje.</p>
<p>Potkali se na střední škole. Moje maminka byla o něco mladší a moc hezká. Byla drobná, měla na krátko ostříhané hnědé vlasy v pážecím stylu a tváře s dolíčky. Otec měl výraznou, vážnou tvář a vlnité vlasy – maminka říkala, že s přibývajícím věkem vypadá čím dál lépe. Podle táty se při jejich prvním setkání na střední škole uvedl výrokem, že je nejupovídanější holka v Čechách a dostal od ní pohlavek. Jmenovala se Anna, a říkali jí Andula, ale od doby, kdy přišla na střední školu, byla známá jako Mandula, což byla zkratka oslovení, kterým jí říkal táta: Má Andula. Ona mu říkala Jožko. Její rodiče zřejmě ze vztahu nebyli nadšení a poslali ji pryč do internátu v Ženevě. Pokud cílem tohoto plánu bylo vztah přerušit, málem se to podařilo. Mnohem později napsala máma v krátkém eseji ve žlutém bloku, který jsem našla, když umřela: „Jožka byl určitě muž, na kterého stálo za to čekat sedm let, než byl připraven se oženit.“ Pak přidala – a škrtla: „Ale nebyla jsem vždycky tak trpjelivá. Párkrát mě napadlo, že ho zruším.“5 (I po čtyřiceti letech v Anglii a v Americe měla máma silný přízvuk a svou vlastní verzi anglické gramatiky a idiomů.)</p>
<p>Pokračovala: „Často mě napadalo, co na něm obdivuji nejvíc. Byla to jeho vytrvalost, kterou nejspíš zdědil od svého otce, který se z malého kupce stal akcionářem a ředitelem velké stavební společnosti, anebo jsem ho byla milovala kvůli jeho dobrosrdečnosti, jemnosti, nesobeckosti a oddanosti rodině, kterou zdědil od své milé matky?“ Ať to bylo cokoliv, nikdy ho zbožňovat nepřestala.</p>
<p>Táta dostudoval tak rychle, jak to šlo, během prázdnin si najímal učitele na němčinu a na francouzštinu, a pak strávil rok na Sorbonně v Paříži, zdokonaloval svou francouzštinu a objevoval svět za hranicemi Československa. Ve věku dvaceti tří let obdržel doktorát práv na Karlově univerzitě v Praze, nejstarší univerzitě ve střední Evropě. Po čtrnácti měsících povinné vojenské služby ho přijali na ministerstvo zahraničí a podle líčení matky „po pár měsících, kdy pracoval bez platu, jsme se mohli vzít“.</p>
<p>Svatba se konala 20. dubna 1935. Máma, jak bylo pro ženy té doby typické, neměla univerzitní vzdělání jako táta. Sdílela ale jeho kulturní zájmy a ráda se přidala ke každému dobrodružství, které ji odvedlo z venkova do Prahy. Nastěhovali se do secesního bytu s černobílými dekoracemi a brzy se stali součástí pražské kavárenské společnosti. Příští rok byl otec jmenován tiskovým přidělencem československého vyslanectví v Jugoslávii a rodiče se stěhovali znovu, tentokrát do Bělehradu. Jugoslávie byla pořád ještě království, a protože otec byl přesvědčený demokrat, skamarádil se s vůdci demokratické opozice, s nimiž se scházel často, leč diskrétně.</p>
<p>„Možná proto, že jsme byli mladí a šťastní,“ napsala matka o době strávené v Bělehradu, „ignorovali jsme někdy temné mraky, které se shlukovaly na politickém obzoru. Věděli jsme o nich, ale nějak jsme doufali, že se přeženou bez katastrofy.“ Mladý pár byl natolik optimistický, že založil rodinu – což přivedlo na svět mě –, ale „katastrofa“ nebyla daleko. „Čas našeho osobního štěstí byl příliš krátký,“ vzpomínala máma. „Hitler byl příliš silný a agresivní a západní demokracie byly v té době slabé, a tak měla jako první trpět malá demokratická Československá republika a s ní miliony nevinných lidí.“</p>
<p>Českoslovenští diplomaté se spoléhali na spojenectví s Francií a Sovětským svazem a také na to, že budou respektovány vznešené ideály Společnosti národů. Tragicky nepočítali s Hitlerovým vzestupem. Země též ztratila Tomáše Masaryka, který zemřel v roce 1937, čtyři měsíce po mém narození. Nový prezident, Edvard Beneš, sice sdílel Masarykovu humanistickou filozofii, ale neměl jeho charizma a jeho schopnost inspirovat národ. Byl to slovy mého otce „politický matematik“. Přesto však Beneš dělal, co mohl, aby varoval západní Evropu, že Hitlerovy ambice nelze uchlácholit. V březnu 1938 Hitler úspěšně přinutil Rakousko ke spojení s Německem. V září požadoval, aby se Beneš vzdal kontroly nad Sudetami. Místo aby se západní mocnosti postavily na stranu Prahy, naléhaly na Beneše, aby ustoupil v naději, že tak zabrání válce. Dvacátého devátého září v Mnichově podepsaly Velká Británie, Francie, Itálie a Německo dohodu, která požadovala československou kapitulaci. O dva dny později začali nacisté okupovat Sudety. Beneš rezignoval. Britský premiér Neville Chamberlain neslavně prohlásil, že Mnichovská dohoda „zaručí mír pro naši dobu“. Těchto pět slov, společně s černým deštníkem, který Chamberlain nosil, od té doby představuje hanebné symboly appeasementu.</p>
<p>Na nátlak z Berlína Němci v Praze sestavili loutkovou správu, která provedla čistku ve vládě a snažila se vymazat všechny stopy Masarykovy a Benešovy filozofie. Otcovy kontakty s demokratickou opozicí v Jugoslávii z něj v Bělehradě udělaly nepohodlnou osobu a nové československé ministerstvo zahraničí rychle vyhovělo jeho prosbě o odvolání. A tak jsme se v prosinci 1938 stěhovali zpátky do Prahy. Podle matky dostal otec rutinní kancelářskou práci na ministerstvu zahraničí, ale jak se nacisté připravovali ovládnout i zbytek země, hrozila mu stejně jako ostatním loajálním a předním Benešovým stoupencům pochmurná a nejistá budoucnost.</p>
<p>Když Beneš spolu s několika svými ministry uprchl, začal hledat cestu ven i můj otec. „Odjet z Československa okamžitě bylo technicky nemožné,“ napsala matka. „V Praze byl naprostý chaos. Na nějakou dobu přestalo fungovat spojení, banky byly zavřené, přátelé byli zatýkáni.“ Na krátkou dobu mě poslali na venkov k babičce z matčiny strany, zatímco rodiče odešli z bytu a trávili každou noc u jiných přátel, a dny na ulicích a v restauracích a plánovali náš útěk. „Gestapo zatýkalo lidi většinou v noci,“ vzpomínala matka. „Se vším možným a nemožným plánováním a s pomocí dobrých přátel a spousty štěstí a malých úplatků se nakonec plán podařil a dostali jsme potřebná povolení gestapa k vycestování.“ Klíčová byla rychlost. Již předtím, 15. března 1939, německá armáda vpochodovala do československého hlavního města. O deset dní později, 25. března, mě babička přivezla do Prahy. V jedenáct hodin večer už jsme byli s rodiči ve vlaku na cestě ze země se dvěma malými kufry – ve spěchu nedokázali víc zabalit. Matka napsala prostě a děsivě: „Tehdy jsme viděli rodiče naposledy. Trvalo šest let, než jsme se mohli vrátit.“</p>
<p>Nejdříve jsme jeli do Bělehradu a následně dál do Londýna, kam jsme se dostali až v květnu, kolem mých druhých narozenin. Město bylo plné cizinců hledajících práci, což v Britech nevzbuzovalo žádné nadšení. A tak se tátovi ulevilo, když zanedlouho po našem příjezdu přijel do Londýna i Jan Masaryk, syn bývalého prezidenta a ministr zahraničí v budoucí československé exilové vládě. Najal si malou kancelář a zaměstnal několik bývalých mladých zaměstnanců ministerstva – mezi nimi mého otce. V červenci přijel do Londýna Beneš. Exulanti chtěli prostřednictvím britského rozhlasu a tisku seznámit veřejnost s fakty o Hitlerově okupaci a dodávat odvahu Čechoslovákům.</p>
<p>Vždycky jsem si myslela, že rodiče se v Londýně aklimatizovali, ale když jsem si přečetla máminy vzpomínky, viděla jsem věci jinak: „Byli jsme obklopeni samými Čechy a až na pár výjimek jsme nenašli žádné anglické přátele… Vždycky jsem obdivovala anglickou poctivost, smysl pro spravedlnost v čase nouze, odvahu při bombardování a odhodlání bojovat za velmi nepříznivých podmínek proti Hitlerovi, ale dlouho mi trvalo, než jsem pochopila jejich způsob života a přestala se mezi nimi cítit nesvá… Ale tak jako jsme my čekali, až se budeme moci vrátit domů, čekali oni na to, až všichni ti cizinci budou moci odjet.“</p><empty-line /><p>Mé nejranější vzpomínky jsou z bytu na Kensington High Road v Notting Hill Gate. Rodiče spali na posteli, která se vysunovala ze stěny, a měli jsme zelený telefon. Když jsem slyšela tátu, jak mluví v BBC, myslela jsem si, že je uvnitř rozhlasového přijímače. Jeho úkolem bylo informovat za exilovou vládu a několik hodin denně se jeho projevy vysílaly i do naší vlasti. V činžáku, který byl vystavěn speciálně pro uprchlíky, bydlely i další československé rodiny. Sousedé mě občas krmili tmavým chlebem se sádlem a solí. Večer, když zazněly sirény, jsme se s nimi potkávali v protileteckém krytu. Zpívala jsem písničky jako „Sto zelených lahví visí na stěně“ a spala jsem na provizorních kavalcích. Rodiče říkali, že ve sklepě je bezpečno, ale byly tam trubky s plynem a horkou vodou, a dnes si uvědomuji, že bychom nepřežili, kdyby budova dostala zásah.</p>
<p>V Londýně jsem poprvé okusila slávu. Exulantská komunita s pomocí Červeného kříže chtěla natočit film o osudu dětí utečenců a mě vybrali, abych hrála jednu z hlavních rolí. Filmovalo se v krytu, který se podobal tomu, kam jsme chodili. Vzala jsem svůj úkol vážně a jako honorář jsem dostala vycpaného růžového králíčka, který mi dělal po celou válku společnost.</p>
<p>Nebyli jsme jediná část rodiny, která se dostala do Anglie. Starší bratr mého otce Jan, jeho žena Ola a jejich děti Alena a George se usadili ve venkovském domě v Berkhampsteadu jako vystřiženém z filmu Howards End. Krátce jsme u nich bydleli, než jsme se přestěhovali do Londýna, ale každý z bratrů byl úplně jiný a neustále se přeli. Když se konečně přestali hádat, přestali spolu mluvit. Moje jedenáctiletá sestřenice Dagmar neboli Dáša přijela z Československa a bydlela u nás. Během prvních pár let jsme občas dostávali dopisy od babiček a dědečka6, které nám rodiče četli nahlas. „Máme vás rádi a uvidíme se po válce.“ Později jsme obdrželi zprávu, že teta Máňa umřela na ledvinovou chorobu. Vzpomínám si na to, protože máma se nedala utěšit.</p>
<p>Přestože nejhorší část blitzkriegu pominula, rodiče se chtěli z Londýna přestěhovat. Krátce jsme bydleli v Beaconsfieldu, rodišti významného premiéra Benjamina Disraeliho z časů královny Viktorie. Tam se 7. října 1942 narodila moje sestra Kathy. Pak jsme se stěhovali do Walton-on-Thames, asi hodinu cesty vlakem z Londýna, kde jsme bydleli v domě z cihel s podivným pichlavým jehličnanem, kterému se říkalo Opičí prolézačka, před domem. Chodila jsem do Ingomar School v hnědobílé školní uniformě, včetně vázanky a slamáku s pruhovanou stuhou. K obědu jsme měli každý den studené maso a bublokvíčaninu (smaženou směs brambor a zelí z předešlého dne, které jsme tak říkali kvůli zvukům, které vydávala v žaludku po pozření). Rychle jsem se stávala správnou anglickou holčičkou. Protože jsem mluvila anglicky lépe než máma, často mě posílali přes čtyři dlouhé bloky a rušnou ulici s přídělovou knížkou a s Kathy v kočárku do krámu. Vcelku jsem měla dobré známky, až na ostudnou – vzhledem k mé budoucí kariéře – čtyřku ze zeměpisu.</p>
<p>I když byl Walton-on-Thames na venkově, válka zůstávala pořád součástí našich životů a dodávala jim drama i jednotvárnost. Táta byl dobrovolník protiletecké obrany. Pořídili jsme si ocelový stůl, zvaný Morrisonův kryt, podle Churchillova ministra vnitra Herberta Morrisona. Byl to nejnovější vynález, který měl podle reklam zachránit před smrtí rodinu, která se pod něj ukryje při bombardování. Jedli jsme na něm, hráli jsme si kolem něj i na něm, a když zazněly sirény, stáhli jsme zatemňovací rolety a spali jsme pod ním. Z mé tehdejší perspektivy to byl normální život a nebránil mi v tom, abych se přes den bavila, anebo se učila, jak chodit s našimi anglickými přáteli na čaj o páté.</p>
<p>Ať byla situace sebeobtížnější a sebehrozivější, rodiče nás dokázali uklidnit. Chtěli, abychom se cítily se sestrou v bezpečí a v pohodlí – a my jsme se tak cítily. Milovali nás a uměli změnit nenormální v normální – jako třeba to, že jsme mluvili jedním jazykem doma a jiným ve škole; a že jsme podnikali normální rodinné zábavy jako plavání v Lyme Regis v Dorsetu, přestože na pláži byly obrovské černé ocelové barikády, které měly bránit Němcům ve vylodění. Nic nenormálního mi nepřipadalo ani na nedělních setkáních s československými přáteli. Když se všichni najedli, začali muži přecházet ve dvojicích a trojicích po naší malé zahradě a vážně hovořili. Chodili s rukama sepjatýma za zády, jak to evropští muži dělají, a můj táta měl vždy dýmku a obláček kouře kolem hlavy. Teprve když jsem přišla na univerzitu a psala diplomovou práci o poválečném období v Československu, jsem pochopila, co vlastně táta za války dělal, jak fungovala exilová vláda a o čem se tak smrtelně vážně a zaníceně hovořilo na naší zahrádce o těch nedělních odpoledních.</p>
<p>Nepamatuji se na chvíli, kdy jsem se dozvěděla, že válka skončila a že se budeme vracet domů. Vím, že to byly radostné oslavy. Nemluvili jsme o ničem jiném. Stůl v jídelně byl teď zase jen stůl a ne protiletecký kryt. Mysleli jsme si, že nás čeká opravdu normální život.</p><empty-line /><p>Můj otec seděl v prvním letadle do svobodného Československa společně s prezidentem Benešem a jeho spolupracovníky. Máma, sestra, sestřenice Dáša a já jsme je následovaly o pár týdnů později v břiše bombardéru, což byla zkušenost tak děsivá, že mi trvalo několik let, než jsem se zbavila intenzivního strachu z létání.</p>
<p>Protože československé vedení bylo po Mnichově nuceno kapitulovat, Němci hlavní město nebombardovali, takže Praha zůstala nedotčená a mým očím osmiletého dítěte připadala jako kouzelné místo. Země jako celek však utrpěla nenapravitelné ztráty. Hospodářství bylo ochromené. Lidé prožili šest let demoralizující okupace. Židovské obyvatelstvo bylo prakticky vyhlazeno.</p>
<p>Díky otcově práci v Londýně a jeho místu v nové vládě jsme dostali nádherný byt na Hradčanském náměstí, nedaleko Hradu, kde žil a pracoval prezident Beneš. Byt byl velký a světlý, s okny z olověného skla a byl v něm překvapivě krásný nábytek. Rodiče nám řekli, že prarodiče během války zemřeli. Říkali, že byli staří a že to se starým lidem stává. Máma často plakala, ale když jsem se jí ptala, říkala jen: „To jsem jen tak šťastná, že jsme zpátky doma.“ Má sestřenice Dáša u nás bydlela dál. Také její rodiče umřeli, což jsem prostě přijala jako fakt.</p>
<p>Po ulici chodili sovětští vojáci. Mí rodiče z nich měli strach a v soukromí se vysmívali jejich neotesanosti. Řekli mi, že jedinou bombu, která dopadla na Prahu, shodili omylem američtí letci. Protože mě vychovávali v přesvědčení, že Němci jsou špatní a Američané a Rusové dobří, byla jsem z toho naprosto zmatená. Otec pracoval o pár bloků dál na ministerstvu zahraničí a vodil mě do školy. V Anglii jsem školu milovala, ale v Praze jsem ji nenáviděla a stejně tak jsem neudělala dobrý dojem na učitele. Většinu času jsem prostála v koutě. Když se rodiče ptali, co jsem provedla, učitelka jim řekla, že jsem byla drzá. Jak to? ptali se. Učitelka odpověděla, že jsem jí řekla, že má hezké šaty. V Anglii by se to považovalo za zdvořilost, ale na kontinentě bylo nemyslitelné, aby dítě mluvilo s učitelem tak neformálně.</p>
<p>Před válkou zničili československou svobodu nacisté; nyní ji ohrožovali komunisté. Československá komunistická strana vznikla v roce 1921, čtyři roky poté, co bolševická revoluce proměnila Rusko. Přežila, protože Československo bylo rovnostářskou zemí a mnohé z jeho občanů oklamalo tvrzení komunistů, že jsou ochránci dělnické třídy. Mnoho Čechů a Slováků se též identifikovalo s „matičkou Rusí“ jako bratrským slovanským národem. Po válce strana získala na síle, protože vina za mnichovskou zradu byla přičítána západním mocnostem, a ne Moskvě. Sovětský svaz byl také spojencem v boji proti nacistům a generál Eisenhower souhlasil s tím, aby Rudá armáda osvobodila Prahu. V důsledku toho se komunisté stali největší politickou stranou, a dokonce získali i nejvíce hlasů ve volbách v roce 1946. Vzhledem k touze po národní jednotě a parlamentnímu systému v zemi vytvořil Beneš koaliční vládu. Tato vláda, v jejímž čele stál komunistický premiér, se skládala jak z komunistů, tak ze zástupců nejrůznějších demokratických stran, včetně nezávislého Jana Masaryka jako ministra zahraničí.</p>
<p>Beneš a ti, kdo ho jako můj otec podporovali, chtěli, aby se Československo vrátilo k demokratickým hodnotám předválečného období. Prezident se mylně domníval, že českoslovenští komunisté mají tentýž cíl. Komunisté dostali na starost policii a ministerstvo obrany a Masarykovým zástupcem byl jmenován slovenský komunista7. Pod vedením a s podporou Moskvy se komunisté infiltrovali do klíčových institucí včetně odborů, hlavních průmyslových odvětví a médií. Naproti tomu demokratické strany nebyly ani jednotné, ani koordinované.</p>
<p>Jinde v Evropě začínala velká studená válka mezi Východem a Západem. Sověti systematicky pokračovali v úsilí o ovládnutí východní Evropy. Po úspěchu v roce 1946 si českoslovenští komunisté mysleli, že dokážou dosáhnout moci legálně prostřednictvím voleb, a vytvořit tak úspěšný vzor pro západní Evropu, s velkými komunistickými stranami ve Francii a v Itálii. Československo zůstalo zase jednou mezi mlýnskými kameny. Beneš se na to pokoušel dívat z té lepší stránky a nazýval zemi mostem mezi Východem a Západem, který spojuje obě strany. Masarykovi se tato představa nezamlouvala a anglickému králi Jiřímu VI. řekl: „Po mostech chodí koně a často na ně něco utrousí.“ Pamatuji na Masaryka jako na laskavého člověka s velkým smyslem pro legraci a suchý humor. Když jsem ho vídala při oficiálních příležitostech, měl často pravou ruku zavěšenou na pásce. Zeptala jsem se táty: „Zlomil si ministr zahraničí ruku?“ „Ne,“ odpověděl můj otec. „Nosí ji na pásce, protože si nechce třást rukou s komunisty.“</p>
<p>Otec krátce pracoval jako ředitel Masarykova kabinetu a na podzim roku 1945 byl jmenován československým titulářem v Jugoslávii a sousední Albánii, a dosáhl tak v neobvykle mladém věku 36 let hodnosti velvyslance. Takže jsme se po pouhých pár měsících v Praze vrátili do Jugoslávie.</p>
<p>Můj otec tam nalezl národ, který byl podle jeho slov „opotřebovaný“. Během války zahynula více než desetina obyvatelstva v boji proti Němcům, ale často také v boji jeden proti druhému. Otec se také těšil, že uvidí staré přátele, ale z mnohých se stali oddaní komunisté a vyhýbali se mu. Mluvil se Srby, kteří hořce vzpomínali na masakry spáchané za války Chorvaty, a také s nimi hovořil o postupném rozkladu jejich národní identity pod diktátorskou komunistickou vládou maršála Tita. Potkával Chorvaty, kteří se stavěli proti samotné existenci Jugoslávie a požadovali samostatný, etnicky určený stát. Shodou okolností jsem později strávila velkou část svého času ve vládě nad stejnými problémy, s nimiž se setkal otec v roce 1945 a o nichž napsal svou první knihu, <emphasis>Titův komunismus</emphasis>. Měl Jugoslávii upřímně rád a dokonce věnoval svou knihu „jugoslávskému lidu, který během své složité historie často proléval krev za společnou věc svobody a demokracie, které mu byly upírány“.</p>
<p>Československé velvyslanectví v Bělehradě bylo na jedné z hlavních tříd, pár bloků od budovy parlamentu. Jeho budova mi připadala velkolepá, a také byla. Na přední straně budovy byl dlouhý balkon, na němž jsme stáli během oficiálních přehlídek. Vchod strážili Titovi partyzáni v bojových uniformách a na druhé straně velkého dvora byla rezidence velvyslance. Měli jsme komorníka, šoféra, kuchařku a služky. Protože táta nechtěl, abych chodila do školy s komunisty, měla jsem guvernantku. I když budova za války unikla bombardování, okupovalo ji regionální velitelství wehrmachtu a s ním zmizely i obrazy, koberce a nábytek. Zůstalo jen kancelářské zařízení. A tak rodiče použili velkou část nábytku, který dostali s bytem v Praze.</p>
<p>Přestože byl život úplně jiný, než jaký jsme poznali v Londýně či během té kratičké doby zpátky v Československu, rodiče se přizpůsobili snadno. Když táta právě nebyl na oficiálním obědě, jedl s námi v rodinné jídelně, a pak nás často šofér odvezl v černé tatře s ploutví, která vypadala jako Batmanův batmobil, do lesů za městem, kde jsme se dlouho procházeli.8</p>
<p>Navzdory politickým zmatkům a děsivé chudobě kolem mi rodiče připadali daleko šťastnější, než byli v Anglii. Koneckonců, na diplomatický život se vždycky připravovali a byli jsme všichni pohromadě. Měli jsme také radost, když se 15. ledna 1947 narodil můj bratříček John. Máma řídila velvyslanecký personál a starala se, abychom všichni dostali najíst. Někdy posílala na venkov pro živá jehňátka, se kterými jsme si hrály v kuchyni, dokud se z nich nestala večeře, kterou jsme se sestrou odmítaly jíst.</p>
<p>Svým nenapodobitelným způsobem máma odmítala dělat věci podle protokolu. Po formálních večeřích ráda zvala malou skupinku lidí do naší rodinné jídelny a podávala československé párky. Jednou pozvala i Tita. Prezidentovi ochutnávači s tím očividně měli problém, a tak si matka vzala párek, přeřízla ho napůl, snědla svou polovinu a podala komunistickému diktátorovi druhou. Velký vůdce ji zhltl.</p>
<p>Máma obnovila styky s řadou starých přítelkyň a popíjela s nimi tureckou kávu, ani ne tak proto, že by jí chutnala, ale protože ráda převracela šálek a četla ze sedliny budoucnost. Vždycky jsem to považovala za jednu z jejích největších výstředností, ale později jsem zjistila, že mnoho Čechů věří v jasnovidectví a astrologii.</p>
<p>Jako dcera velvyslance jsem se stala „oficiálním dítětem“. S kyticí květů a v národním kroji – bílé blůze s velkými nabíranými rukávy, vyšívané žlutooranžovou barvou, v růžové skládané sukni se vzorem s tmavě modrou vyšívanou zástěrkou a se spoustou stužek – jsem doprovázela otce na letiště, kde jsme vítali oficiální návštěvy. Díky svým „povinnostem“ jsem potkala v raném věku některé historické postavy, včetně Tita. Dala jsem mu kytici bílých růží, když přišel na oslavu národního svátku. Zapomněl si ji odnést – ale pak pro ni poslal asistenta.</p>
<p>Bylo mi deset, když rodiče dospěli k názoru, že jsem se od guvernantky dozvěděla všechno, co mě mohla naučit. Na gymnázium v Praze jsem byla příliš mladá, a proto mi řekli, že mě pošlou do internátní školy ve švýcarském Chexbres, abych se naučila francouzsky. Reagovala jsem tak jako většina desetiletých. Nechtěla jsem z domova. Když jsme se cestou do Švýcarska zastavili v Praze, udělalo se mi z úzkosti doslova zle, takže jsem zmeškala začátek školy. Máma, pro ni zcela netypicky, trvala na tom, že nejsem natolik nemocná, abych nevydržela cestu. Plakala jsem během celého letu do Curychu, kde jsme přespaly. Slyšela jsem, že Curych je známým střediskem na léčbu obrny, a tak jsem druhý den ráno po probuzení tvrdila, že mě bolí nohy, až se nemůžu pohnout. Máma na to neskočila a našla doktora, který zjistil, že mi nic není. Nezbylo mi než odjet do školy.</p>
<p>Do <emphasis>Prealpina Institut pour Jeunes Filles</emphasis> jsem přijela v září 1947. Škola sídlila ve velké budově v nádherném prostředí na svazích nad Ženevským jezerem. Měla jsem pokoj s vyhlídkou na jezero – a třemi spolubydlícími. Žila jsem v domnění, že nedostanu nic, oč si neřeknu francouzsky, a francouzsky jsem ještě vůbec neuměla, a tak jsem nějakou dobu trpěla. Nakonec jsem jazyk zvládla, a protože jsem byla vždy pilná studentka, měla jsem docela dobré výsledky. Velmi brzy jsem si zvykla brát úkoly příliš vážně a přehánět to. Svěřili mi zodpovědnost za prohlídky pokojů, což byla samozřejmě zbytečná práce, ale já to hnala ještě dál. Prohlídku pokoje jsem proměnila na osobní prohlídku a trvala jsem na tom, aby mi děvčata ukázala, jestli mají čisté ruce a nehty, než půjdou jíst. Netrvalo dlouho a daly mi jasně najevo, co si o tom myslí, a pak jsem se musela snažit, aby mě přítelkyně znovu vzaly na milost. V Prealpina jsem se poprvé spřátelila s Američankou, dívkou se světlými vlasy, širokým úsměvem a šedivým perem značky Parker. Jedno, druhé i třetí jsem obdivovala.</p>
<p>Ředitel školy nám měl každý týden dávat dva franky kapesného a měl nás nechat jít do vesnice. Dělal to jen sporadicky, ale když se to stalo, kupovala jsem si vždycky trojhranné čokolády Toblerone, které miluju dodnes. Každou neděli jsme ušly bez ohledu na zimu několik kilometrů do kostela a ve Švýcarsku jsem se naučila i bruslit a lyžovat – v jedněch botách. Mnohem později se mohly moje dobře zaopatřené americké děti potrhat, když jsem jim vyprávěla, jak jsem si připevňovala brusle k lyžařským botám kličkou.</p><empty-line /><p>Doma se československý experiment s koaliční vládou složenou z demokratů a komunistů rozpadal. Zápas o politickou převahu byl neúprosný. Komunisté měli původně navrch, ale pak se projevil odpor proti jejich hrubiánským snahám rozšiřovat svůj vliv ve společnosti. Když začaly jejich volební vyhlídky blednout, obrátili se k otevřenějším donucovacím technikám. Také Moskva už na Prahu přímo tlačila.</p>
<p>V létě roku 1947 Spojené státy ohlásily rozsáhlý podpůrný program – Marshallův plán –, který měl pomoci evropským zemím zotavit se z ničivých následků války. K účasti byly přizvány všechny evropské státy, včetně Sovětského svazu a Československa. Sověti byli nedůvěřiví a plán pro ně představoval spíše amerického trojského koně než prostředek k hospodářské obnově. V Praze Beneš chtěl, aby se Československo plánu účastnilo, a formálně americké pozvání přijal. Jan Masaryk, který jel na oficiální návštěvu do Moskvy, byl předvolán ke Stalinovi a informován, že Československo se nesmí plánu účastnit. Po návratu do Prahy řekl Masaryk hořce a sarkasticky svým kolegům: „Tohle je nový Mnichov. Odjížděl jsem do Moskvy jako ministr zahraničních věcí suverénního státu. Vrátil jsem se jako Stalinův lokaj.“</p>
<p>Navzdory tomuto zklamání zůstával Beneš optimistou a sliboval si hodně od voleb, které se měly konat v květnu 1948. Když můj otec v lednu toho roku prezidenta navštívil, pokoušel se Beneše varovat, že komunisté použijí všech prostředků, aby převzali moc. Když mluvili o tom, komu se dá věřit a komu ne, Beneš řekl: „Nebojte se. Nebezpečí komunistického puče pominulo. Vraťte se do Bělehradu a pokračujte.“ Můj otec napsal: „To byla poslední slova, která mi prezident Beneš řekl. Potom jsem ho již nikdy neviděl.“</p>
<p>Beneš se mýlil. Komunisté byli rozhodnuti nečekat na volby, označovali demokratické vůdce za reakcionáře, rozdávali zbraně milicionářům, požadovali okamžité a radikální znárodnění hospodářství a rozesílali balíčky s výbušninami v neúspěšném pokusu zabít tři ministry, včetně Masaryka. Beneš, oslaben dvěma záchvaty mrtvice, nemohl vzdorovat odhodlanému nepříteli, který nehrál podle pravidel. V únoru podalo dvanáct demokratických ministrů demisi a snažilo se tak vynutit si okamžité volby. Místo toho využili komunisté davy, média a milice, aby přinutili Beneše souhlasit s novou vládou národní jednoty. Pučem 25. února se komunistům dostala do rukou opravdová moc a zůstala tam dalších čtyřicet let. Desátého března 1948 nalezli tělo Jana Masaryka pod rozbitým oknem jeho bytu na ministerstvu zahraničí. Úřady to prohlásily za sebevraždu. Mí rodiče – a většina československých demokratů – byli přesvědčeni, že šlo o vraždu. Sedmého června rezignoval prezident Beneš. Sovětský blok byl úplný. Trumanova vláda se ve snaze zabránit komunismu v další expanzi do Evropy spojila s Kanadou a s přáteli za oceánem a vytvořila Alianci Severoatlantické smlouvy – NATO.</p><empty-line /><p>Pro mé rodiče znamenal převrat konec snu o svobodném Československu. Viděla jsem je ten rok až později, když přijeli do Švýcarska, aby mě informovali, že otec má nové místo, tentokrát v OSN. Krátce před pučem nabídl svoji rezignaci na místo velvyslance, protože měl pocit, že Benešův člověk nemůže reprezentovat vládu ovládanou komunisty. Hovořilo se o tom, že by se mohl stát velvyslancem ve Francii. Nakonec dostal nabídku zastupovat Československo v komisi OSN, zabývající se sporným statutem Kašmíru, provincie, kterou si společně nárokovaly nově nezávislé státy Indie a Pákistán. Máma, sestra a bratr se měli přestěhovat do Londýna na dobu, kdy bude táta v jižní Asii. Rodiče o tom mluvili klidně, jako by to byl normální vývoj událostí.</p>
<p>Když skončila škola, přijela jsem za rodinou do Londýna, kde jsme bydleli v temném sklepním bytě s vanou v kuchyni. Táta nám psal veselé dopisy, v nichž opěvoval krásu kašmírského Šrínagaru a vyprávěl nám o opicích v Dillí, které prý chodily za ním až na pokoj. Neumím si představit, co psal mámě, ale vím, že hledal a nakonec našel cestu, jak bychom se mohli dostat do Ameriky, kam by za námi přijel, až jeho úkol skončí.</p>
<p>Tak začala nová kapitola v evropské historii i v mém životě. Podruhé ani ne za deset let byli mí rodiče přinuceni opustit vlast. Bylo mi jedenáct let a chystala jsem se společně s mámou a sourozenci překročit Atlantik. Zamluvili jsme si kabinu na obrovském zaoceánském parníku <emphasis>SS America</emphasis> a já se moc těšila na pětidenní cestu. V noci jsme se nalodili v Southamptonu. Ráno jsme si dali k snídani vejce se slaninou a teprve pak postřehli, že moře je tak klidné, protože kotvíme v Le Havru. Bylo to na dlouhou dobu naše poslední jídlo. Jakmile jsme vypluli, dostali jsme všichni mořskou nemoc. Máma ležela celou cestu v posteli a my se živili pečenými brambory.</p>
<p>Loď proplouvala listopadovým mořem. Byl silný vítr a velké vlny. Nad hlavou se převalovaly obrovské černé mraky, které přinášely ostrý déšť a krutou zimu. Koukali jsme ven okénky kabiny a zřídkakdy se vypravili na palubu. Měla jsem pocit, že ta cesta, na kterou jsem se tak těšila, nikdy neskončí. Teprve když jsme se přiblížili k cíli, se obloha vyjasnila. A konečně, 11. listopadu 1948, na Den příměří v první světové válce, jsme uviděli Sochu svobody. Držela jsem sestru za ruku a ohromeně zírala na tu postavu, která nás vítala.</p>
</section>
<section>
<p><strong>Jak jsem se stala Američankou</strong></p>
<p>Máma, Kathy, John a já jsme se usadili v pronajatém domku na dost velkém pozemku v Great Neck na Long Islandu, nedaleko dočasného ústředí OSN u jezera Success. Když na to období vzpomínám, uvědomuji si, jak úžasně se naše máma vyrovnávala se změnou. Po většinu života byla rozmazlovanou dceruškou a naposledy ženou velvyslance. Teď byla uprchlicí, která se podruhé snaží vytvořit domov pro své děti v cizí zemi, zatím ještě bez manžela. Bylo jí jenom sedmatřicet, ale mým dětským očím připadala hrozně stará. Nepamatuji se, že by měla v té době americké přátele, ale pamatuji si, že propadla rozhlasovým seriálům, jelikož si neuvědomovala, že jejich příběhy nikdy nekončí.</p>
<p>Touha přizpůsobit se a najít si nové přátele již byla mou druhou přirozeností. Pochopitelně jsem si připadala „cizí“, ale byla jsem na to zvyklá. Cítila jsem se cizí i v té československé škole, kam jsem chodila, protože byla tak přísná. Ale i přesto jsem si v Great Neck poprvé uvědomila dilema, s kterým se potýkám celý život: jak můžu vzhledem ke svým osobním zkušenostem a touze vyniknout překonat svoji vrozenou vážnost a vyjít s ostatními?</p>
<p>Prvním krokem bylo mluvit jako Američanka. Máma nechala mě a Kathy zapsat do školy Arrandale poblíž našeho domku. Už jsem chodila do dvou škol v Anglii a do jedné v Československu, dva roky jsem se učila s guvernantkou v Bělehradě, rok jsem strávila v internátu ve Švýcarsku a tři měsíce na francouzském lyceu v Londýně. Mluvila jsem čtyřmi jazyky – česky, srbochorvatsky, francouzsky a anglicky –, ale nemluvila jsem zatím americky. Rychle jsem se zbavovala anglického přízvuku.</p>
<p>Táta přijel právě včas, aby s námi strávil první Vánoce ve Spojených státech. Pro tátu představovala Amerika svobodu a bezpečí. Přesto ale chápal i komickou stránku přizpůsobování se nové kultuře. Když právě nepracoval v OSN, našel si čas k napsání povídky nazvané „Pan Bezdomovec objevuje Ameriku“. Podle tohoto příběhu spočíval rozdíl v drobnostech. Tak jako můj otec se pan Bezdomovec rád procházel, ale na Long Islandu koncem čtyřicátých let jezdili všichni autem. Brzy pan Bezdomovec zjistil, že nemůže nikam jít pěšky, aniž by ho lidé nezastavovali, neptali se, jestli je v pořádku, a netrvali na tom, že ho svezou. Když to pan Bezdomovec vzdal, stal se Američanem. Pan Bezdomovec nikdy předtím neslyšel o alergiích. Když si paní Bezdomovcová vytvořila alergii na mýdlový prášek, stala se Američankou. Když Bezdomovcovy děti přišly na to, že nemůžou žít bez amerického „howdy“ a žvýkačky, staly se Američany. Brzy se celá Bezdomovcova rodina cítila jako doma.</p>
<p>Ve skutečnosti nebylo tak snadné přimět Ameriku, aby se na nás dívala jako na vlastní, ale to jsem tenkrát nevěděla. Pořád mě ještě popisují jako „uprchlici“, což je přesné, ale ve srovnání s mnohými, kteří přišli do Ameriky před námi a po nás, to moje rodina neměla těžké. Nemuseli jsme překonávat ostnatý drát. Neměli jsme moc peněz, ale měli jsme diplomatické pasy, a dokonce i hospodyni.</p>
<p>To neznamená, že se rodiče nemuseli potýkat s vážnými problémy, jak finančními, tak politickými. Ale my děti jsme si z toho nikdy nemusely dělat těžkou hlavu – jak říkávala máma: „Táta má všechno pod kontrolou.“</p>
<p>Teprve první den ve funkci americké velvyslankyně u OSN v roce 1993 jsem se dozvěděla, jak ošidné bylo postavení naší rodiny. Jeden z knihovních asistentů mi předal svazek dokumentů, které popisovaly onu složitou cestu, kterou musel otec projít. Jeho hlavním zájmem bylo získat politický azyl a pokoušel se zjistit, jestli bude lepší z Komise pro Kašmír odstoupit – anebo se nechat vyhodit. V každém případě šlo o čas, protože potřeboval azyl dřív, než ztratí československý diplomatický status a bude muset odjet ze země. Při žádosti o azyl byl ve zvláště obtížné situaci, neboť musel dokazovat, že i když technicky zastupoval komunistickou vládu, nebyl ani stoupencem komunistů, ani jim nepodával zprávy. V archivech OSN jsem nalezla vzkazy a korespondenci od lidí, kteří dosvědčovali, že otec vždy stál na straně demokracie a pomáhal svým britským a americkým kolegům. Byla jsem hluboce dojatá, když jsem ty dokumenty četla, obzvláště dopis, který otec poslal 12. února 1949 Warrenu Austinovi, tehdejšímu americkému velvyslanci u OSN, a v němž žádal ministra zahraničí Deana Achesona, aby nám všem dovolil zůstat:</p>
<p>Dovolte mi uvést, že jsem byl vybrán jako člen Komise dříve, než se 25. února 1948 odehrál v Praze komunistický puč. Ve shodě s politickými přáteli v exilu jsem se rozhodl v Komisi zůstat, neboť jsem byl názoru, že pomáhám společné věci demokracie a míru, když bráním tomu, aby mé místo zaujal československý komunista. O tomto rozhodnutí jsem informoval amerického velvyslance v Londýně Lewise Douglase v červnu 1948.</p>
<p>Při práci v Komisi jsem odmítal řídit se politikou sovětského bloku, jehož zástupci blokovali všechnu konstruktivní práci OSN, jeho komisí a jiných agentur. Neposlal jsem československé komunistické vládě jedinou zprávu o činnosti Komise, protože jsem se považoval za zástupce demokratického a mírumilovného československého národa. S tímto přesvědčením jsem se snažil přispět ke společné věci demokracie a míru a spolupracoval jsem s ostatními členy Komise v duchu vzájemné důvěry.</p>
<p>Účastnil jsem se činnosti Komise až do jejího návratu na indický subkontinent 1. února 1949… Dozvěděl jsem se o svém odvolání, které bylo způsobeno mým demokratickým přesvědčením a mou prací v Komisi.</p>
<p>Poslední odstavec celý problém jasně shrnoval:</p>
<p>Nemohu se samozřejmě vrátit do komunistického Československa, neboť bych byl zatčen za svoji oddanost demokratickým ideálům. Byl bych Vám velmi vděčen, pokud byste Jeho Excelenci ministru zahraničí mohl tlumočit, že ho prosím, aby mi povolil zůstat ve Spojených státech, stejně jako mé manželce a třem dětem.</p>
<p>Čtyři měsíce poté, co otec odeslal svůj dopis, jsme dostali politický azyl.</p><empty-line /><p>Pro mnohé byla padesátá léta v Americe dobou normality, ba dokonce spokojenosti. Pro jiné to bylo zneklidňující a nebezpečné období kvůli studené válce a jejímu zvrácenému domácímu projevu v podobě mccarthismu. Všechny tyto proudy se odrážely i v životě naší rodiny, která nalezla nový domov v Coloradu.</p>
<p>Dostali jsme se do Denveru díky doktoru Philipu Moselyovi, řediteli ústavu ruských studií na newyorské Kolumbijské univerzitě, který byl také napojen na Rockefellerovu nadaci. Díky jeho pomoci obdržel otec od nadace stipendium a nabídku výuky na Denverské univerzitě s platem 5000 dolarů za první rok. Koupil si zelené kupé značky Ford, naložil do něj rodinu a zamířili jsme na západ. Náš skromný majetek následoval ve stěhovacím voze společnosti Mayflower, takže táta mohl až do smrti vtipkovat, že jsme přicestovali s Mayflower.9</p>
<p>Denver byl v padesátých letech středně velkým městem Západu, s malým centrem a několika předměstími. Bylo to tiché, přátelské a pro nás perfektní město, protože navzdory izolované poloze tam byla též mezinárodně orientovaná univerzitní čtvrť. Nadace společenských věd Denverské univerzity byla založena v roce 1926 a provozovala první katedru mezinárodních vztahů ve Spojených státech. Její předseda a jeden ze zakladatelů Benjamin Cherrington nejen jako anděl vypadal, ale pro otce andělem ve všech možných směrech byl. Když jsem byla na střední škole, začal se o mě tento jemný a vzdělaný člověk zajímat. Šli jsme na oběd a mluvili o mezinárodních vztazích a Demokratické straně. Byl také příčinou neobvyklého přátelství, které jsem si vytvořila s velmi republikánským senátorem Tedem Stevensem z Aljašky, který se oženil s Cherringtonovou dcerou Ann. Ann zahynula tragicky při letecké nehodě v roce 1978. Když jsem byla ministryní zahraničí, byl Stevens šéfem veledůležitého Finančního rozpočtového výboru Senátu. Často jsem se setkávala s tímhle moudrým, i když svárlivým senátorem kvůli rozpočtu ministerstva zahraničí, který by odrážel potřeby naší zahraniční politiky, ale vždy, než jsme se pustili do práce, důkladně jsme se informovali o rodinách.</p>
<p>Když se ohlédnu za dobou, kterou jsem strávila v Denveru, žasnu nad tím, jak byla krátká – pouhých šest let od chvíle, kdy jsme přijeli, do chvíle, než jsem odjela na univerzitu. V tomto období jsem po svém usilovala o to, abych se stala pravou americkou teenagerkou a nezprotivila si spolužačky tím, jak jsem se snažila být nejlepší ve třídě a vycházet se svými beznadějně přísnými a upjatými evropskými rodiči. Nebylo lehké stát se oblíbenou, když měl člověk přehnaně pečující matku, která si pořád dělala starosti a pro kterou byla představa přespávání u kamarádek něčím naprosto cizím. I po letech strávených v Denveru, když vzpomínky na válku ustoupily, se matka pořád strachovala, že se nám něco stane, a když jsem šla večer ven, zůstávala vzhůru a chodila po domě v noční košili, dokud jsem se nevrátila.</p>
<p>Někdy se zdálo, že čím víc pracuji na tom, abych se stala normální fajn Američankou, tím víc mí rodiče trvali na tom, že zůstaneme svérázně sami sebou. Máma často nosívala vyšívané kožené sáčko s beránkem, které si koupila v Jugoslávii. V současnosti, kdy „etnická“ móda letí, by ženské pro takové sáčko zabíjely; v padesátých letech pohled na něj prakticky zabíjel mě. Nikdy jsem nechtěla nikoho pozvat na večeři, anebo aby u nás přespal, protože jsem se bála, že mě rodiče ztrapní a udělají něco evropského. Oni ovšem vesele pořádali večírky na naší skromné zahrádce a podávali <emphasis>šarmu</emphasis> (jugoslávské zelné závitky s mletým masem v ostré rajské omáčce) a československé ovocné knedlíky plovoucí v rozehřátém másle, posypané cukrem a mletými oříšky. K dovršení všeho otec zpíval české, slovenské a srbské písničky a máma četla hostům z ruky a bez váhání říkala paním ve středním věku, že budou mít další děti, a mužům, že se zamilují. Jejich noví denverští přátelé to ovzduší milovali. A mí rodiče si zamilovali Denver. Máma říkávala: „Na světě jsou dvě skvělá města, Praha a Denver,“ zatímco tátu nikdy neunavilo citovat motto <emphasis>Denver Post</emphasis>: „Žít v Coloradu je výsada.“</p>
<p>Ze začátku jsme se hodně stěhovali a bydleli v pronajatých, zařízených bytech. Ono první léto v roce 1949 jsme bydleli v malém domku v jižním Denveru. Byl tam nádherný klid. Táta stříhal trávník, což jsem ho nikdy předtím neviděla dělat. Spřátelili jsme se s rodinou Spencleyových, milých, konzervativních sousedů, kteří přivítali tyto cizince ze země, o které nikdy předtím neslyšeli. Pilně jsem pracovala na své sbírce známek, v čemž mě otec povzbuzoval, protože mi to pomáhalo v zeměpise. Chodili jsme se koupat do jezera ve Washingtonově parku, dokud nás neodstrašila epidemie dětské obrny. Koncem léta jsme si najali další dům, který patřil dvěma starším sestrám a který od vedlejšího hřbitova odděloval železný plot.</p>
<p>I když už jsme všichni mluvili v nejrůznější míře anglicky, doma se nadále hovořilo a jedlo po česku a k mým „dospělým“ zodpovědnostem nejstarší sestry patřilo vodit Kathy do školy a do kostela (John byl ještě moc malý). Právě jsem byla u prvního přijímání, hodiny katechismu se mi líbily a bohoslužby jsem si zamilovala ještě víc, když jsem se začala učit latinsky. Už v Anglii jsem si hrála na kazatele a brzy ze mě byl nejpobožnější člen rodiny. Máma chodila do kostela občas; ale táta šel jen o Velikonocích a o Vánocích. Říkali mi, že můžou zrovna tak dobře myslet na Boha doma, a nelíbilo se jim, že obálky na milodary jsou číslované, aby si kněží mohli zkontrolovat, jestli jsme doopravdy byli na mši.</p>
<p>Na podzim 1949 jsem začala chodit na nižší střední školu Morey, kterou navštěvovali studenti jak z bohatých, tak z chudších denverských čtvrtí. Záviděla jsem spolužákům jejich život, ať byli z kterékoli čtvrti. Všichni mi připadali hrozně normální a šťastní. Na povrchu vypadalo všechno nevinně a prostě. To se zvláště týkalo Marilyn Van Derburové, nejkrásnější z mých spolužaček, která se v roce 1958 stala Miss America. Ohromilo mě, když v roce 1991 statečně zveřejnila, že v těch letech na Morey – kdy vypadala jako to dokonalé ztělesnění Ameriky – ji sexuálně obtěžoval její otec, opora denverské společnosti.</p>
<p>Pro mé rodiče i pro mě bylo těžké pochopit, že škola může a má být legrace. Nemohli uvěřit, že mezi mými předměty je i rodinná výchova, kde jsem se učila, v jakém pořadí se myje nádobí (sklo, stříbro, malý porcelán, velký porcelán, hrnce a pánve); a naučila jsem se šít, což mi ve volném čase umožnilo šít si vlastní šaty a sešívat záclony v každém domě, kam jsme se nastěhovali.</p>
<p>Moje snaha nevyčnívat selhávala v řadě ohledů. Pamatuji si na dva živě – a bolestivě. Prvním byla zkouška reakce na vakcínu proti tuberkulóze. Moje byla pozitivní. Jediným dalším žákem ve třídě s tímto výsledkem byl chlapec, který často chodil do školy špinavý. Ukázalo se, že vysvětlením pro můj výsledek byla jizva – zřejmě jsem přišla s tuberkulózou do kontaktu za války – ale co se mě týkalo, nezáleželo na tom. Byla jsem poznamenaná společně s tím chlapcem.</p>
<p>Pak přišel den svatého Valentýna, svátek, o kterém jsem nikdy neslyšela. Děvčata měla přinést do školy balíčky s obědem, které si mohli chlapci vydražit. Dražba neměla nic společného s obsahem balíčku – záleželo na tom, jak byl zabalený. To já nevěděla, a tak jsem přinesla dobroty v krabici od bot zabalené do novin. Balíčky ostatních děvčat zdobily nádherné mašle. Můj balíček se prodal jako poslední… koupil ho ten chlapec s pozitivním testem na tuberkulózu. Já si samozřejmě myslela na nejvyššího a nejhezčího chlapce ve třídě, který sice sdílel mou vášeň pro mezinárodní vztahy, ale o mě, ani o mizerně zabalené obědy svatého Valentýna nejevil žádný zájem.</p>
<p>Když jsem byla v osmé třídě, chtěly postarší sestry svůj dům vedle hřbitova zpátky, a tak jsme se přestěhovali do univerzitního bytu v centru Denveru, dva bloky od Kapitolu státu Colorado. Bylo to dlouho předtím, než byl střed města zrekonstruován. Tím jsem se v Morey definitivně dostala do kategorie studentů z chudších čtvrtí. Bydleli jsme v bytě se dvěma ložnicemi v činžáku bez výtahu. Se sestrou jsme se dělily o ložnici. Rodiče se o druhou ložnici dělili s mým bratrem, což možná vysvětluje, proč už nemám žádné další sourozence.</p>
<p>Když se objevil školní byt poblíž univerzity, přestěhovali jsme se znovu, tentokrát do malého bungalovu u fotbalového stadionu Denverské univerzity, mezi dvě parkoviště, která se vždy na podzim o sobotách zaplnila. Tam jsme bydleli po většinu padesátých let. Byl to přízemní dům s napůl dokončeným sklepem, kde měl otec pracovnu. Když se sklep zatopil, což se stávalo často, seděl otec s nohama na cihlách, aby mohl pokračovat v práci. Rodiče učili v pátek večer češtinu a já musela zůstávat doma a vařit pro Kathy a Johna, kteří měli naštěstí rádi studené konzervované fazole na toustu. V sobotu jsem je brala do kina, kde jsme se koukali na týdeníky a dvojité filmové programy, včetně westernů, jako byl Osamělý jezdec.</p>
<p>Těšila jsem se, až budu v deváté třídě, protože deváťáci byli na nižší střední škole nejstarší a mohli poroučet všem ostatním. Ale pak přišel táta s nápadem, abych přešla na Kent, malou soukromou denverskou dívčí školu, která nabízela stipendia dcerám profesorů. Ječela jsem a zuřila, ale moje protesty byly tak jako ve všech hádkách s otcem zbytečné. Nakonec jsem vzdělání, kterého se mi během studií na Kentu dostalo, ocenila, ale jako poměrně chudá katolická cizinka jsem měla pocit, že jsem součástí nějakého programu na zvýšení rozmanitosti ve škole pro bohaté protestantky. Od každodenního trapasu mě uchránilo jen pravidlo, podle kterého jsme musely nosit uniformy. Jednou jsem přišla bez uniformy ve skládané sukni a potištěném tričku a rozčílilo mě, když jedna učitelka řekla, že něco takového je nemyslitelné. Co by si asi pomyslela o léta později, když se to stalo nejnovější módou u nejlepších návrhářů?</p>
<p>Čím jsem byla starší, tím jsem víc zapadala, ale moje vážnost mě pronásledovala pořád. Dávala jsem ze sebe všechno ve škole, v pozemním hokeji, v pěveckém sboru a ve školním divadle (kde jsem hrála pana Benneta v <emphasis>Pýše a předsudku)</emphasis>. V desáté třídě už jsem byla dost oblíbená na to, aby mě zvolili do studentské rady, ale bohužel jsem to zase jednou přehnala a nahlásila jednu spolužačku za to, že mluvila ve studovně. Už nikdy mě nikam nezvolili. Možná jako útěchu jsem založila klub pro mezinárodní vztahy a jmenovala se sama předsedkyní: scházeli jsme se při obědě jednou týdně. Když jsem se stala velvyslankyní při OSN, často jsem rozesmála své obecenstvo tvrzením, že jednou z mých kvalifikací pro tuto funkci bylo vítězství v Soutěži Skalistých hor ve znalostech o OSN. Na tu soutěž jsem se naučila nazpaměť podle abecedy jména šedesáti zemí, které byly členy v roce 1953.</p>
<p>I když jsem se čím dál víc pokládala za průměrnou americkou holku, můj táta si na společenský život amerických teenagerů nikdy nezvykl. S hrůzou vzpomínám na první tancovačku. Nejdřív šlo o to, jestli mi vůbec dovolí jít. Nevzpomínám si na jméno toho chudáka, který mě pozval, ale pamatuji si, že mu bylo šestnáct, a měl tudíž řidičský průkaz, což z mého hlediska řešilo otázku, jak se dostanu na tancovačku a zpátky. Ale kdepak; jet autem s „tím chlapcem“ byla vyloučená věc. Nakonec jsme s rodiči došli po dlouhé diskusi ke kompromisu. Mohla jsem jet s „tím chlapcem“, ale táta za námi jel na tancovačku v autě a pak nás zase sledoval zpátky domů. Možná že tam seděl po celou dobu tancovačky a koukal oknem dovnitř. Když naše autokolona dorazila zpátky domů, otec pozval „toho chlapce“ na mléko a sušenky. Netřeba dodávat, že žádné další rande se nekonalo.</p>
<p>Vzhledem k těmto problémům i k tomu, že jsem byla spíš růžolící a kulatá než vysoká a blonďatá, jsem nemohla soupeřit s rafinovanějšími americkými děvčaty. Rozhodně jsem se nehodila do denverského country clubu. Ale protože jsem chodila na Kent, dostávala jsem pozvání na večírky. Lépe řečeno, byla jsem zvaná, abych trpěla jako věčná holka na ocet.</p>
<p>Byla jsem známá jako vážné děvče s docela dobrou povahou, ale ne jako někdo, o koho se chlapci při tanci přetahují. Celá ta zkušenost byla bolestivá, ale zvláště krutě jsem prožívala jednu příhodu. K mému velkému překvapení mě na jedné z těch tancovaček pozval k tanci mladý muž – už ne chlapec. Byl stejně jako já ve druhém ročníku – ale na univerzitě, ne na střední škole. K mému ještě většímu překvapení mě po tom večeru několikrát pozval na schůzku. Zdálo se, že má o mě opravdový zájem; dokonce se smířil i s tou mou šílenou večerkou v deset. Pak najednou zmizel a začal chodit s jednou dívkou z lepší společnosti. Ze školních klepů jsem se dozvěděla pravdu: schůzky se mnou byly zkouškou, kterou mu uložila jako cenu za to, že se s ním začne scházet. Po celé týdny jsem měla pocit, že každý mluví o mé potupě, a bála jsem se i jen ukázat tvář na denním světle. Umí se k sobě někdo chovat krutěji než holky na střední škole?</p>
<p>Měla jsem jedny šaty do společnosti. Daly se ale nosit na dva způsoby. Byly to taftové tmavomodré šaty s bílým opentlením nahoře a s odepínatelnou krajkovou sukní, která se dala nosit také přes šaty. Ani jedna z těch možností ale nepředstavovala formální oblečení, a tak když jsem měla jít jednou na večírek, jedna profesorka z univerzity, slečna Elizabeth Facktová, se nade mnou slitovala a nabídla mi, že mi půjčí něco vhodnějšího. Bylo to také taftové šaty, ale bílé, s průramky a s dvojitým nařasením na lemu. Na slečně Facktové možná vypadaly dobře, ale té bylo hodně přes padesát. Mně bylo šestnáct a šaty na mně vypadaly jako stínítko na lampu. Zoufale jsem se snažila je nějak upravit. Jako dcera bývalého diplomata jsem viděla mnoho krásných plesových šatů, a tak jsem šla ven, koupila deseticentimetrovou rudou stuhu a přetáhla si ji přes rameno jako královskou šerpu. Naneštěstí i to vypadalo směšně, a tak jsem se nakonec rozhodla, že si uvážu stuhu kolem pasu.</p>
<p>Slečna Facktová, její šaty a stuha patří k mým nejmilejším osobním vzpomínkám. Slečna Facktová kvůli tomu, jak rodiče vyslovovali její jméno: anglické „a“ vyslovovali jako české „a“. Pokud jde o šaty a stuhu, o téměř půl století později jsem obdržela největší poctu, jakou může cizinec dostat od české vlády, řád Bílého lva. Byli jsme na Pražském hradě obklopeni hodnostáři, a když mi prezident Havel pověsil na rameno červenou stuhu, byla to pro mě obrovská čest. Ale přesto jsem ten den v Praze s červenou stuhou přes rameno nemohla nevzpomenout na ty staré šaty a ženu, které mí rodiče říkali paní Facktová.</p>
<p>Můj společenský život navíc trpěl tím, že rodiče trvali na tom, abychom každou neděli jezdili na výlet. Jezdili jsme do hor a na pikniky. Táta v obleku a v kravatě se pouštěl do rybaření, zatímco máma sbírala houby, které jsme se jako děti báli jíst, protože jsme byli přesvědčeni, že nerozezná jedovaté od jedlých. Vždycky jsme měli stejný oběd: jakousi českou obdobu hamburgerů, <emphasis>karbenátky</emphasis> (spíš něco jako studená sekaná) a matčinu obdobu bramborového salátu, která se skládala z brambor, rozmraženého pytlíku míchané zeleniny a několika polévkových lžic majonézy. Na cestě domů jsme se stavěli v restauracích a vzhledem k našim omezeným prostředkům jsme se s Kathy a Johnem naučili objednávat si to nejlevnější jídlo na jídelním lístku – ten zvyk mi vydržel dodnes.</p>
<p>Za ta léta jsme si vytvořili rodinnou mytologii o tom, jak byl táta přísný, ale po pravdě řečeno, ve skutečnosti nás miloval. Vyžadoval respekt a někdy nám dělal problémy i jazyk. Sestra jednou neposlouchala a táta s ní nemluvil. Sestra se ho zeptala: „Are you mad?“ Otec vybuchl: „Jak se opovažuješ se mnou takhle mluvit?!“ Rozuměl tomu po anglicku, kde „to be mad“ znamená „šílet“, zatímco v americké angličtině „zlobit se“.</p>
<p>Máma rozhodně žádný rodinný plukovník nebyla. Její naprosto subjektivní pohled na nás ji přesvědčil, že jedno ze špatných vysvědčení mého bratra musí patřit někomu jinému – nemohlo být jeho, a jestli ano, pak protože byli hloupí učitelé. Také měla problémy s jazykem, ale obvykle humorné – jako v případě, kdy nedokázala rozlišit mezi „passed away“ – mrtvá – a „passed out“ – omdlelá, když popisovala stav jedné postarší sousedky jejímu synovi, který o ní měl starost –, anebo když mí rodiče museli snížit prodejní cenu našeho prvního domu na 29 000 dolarů, protože potenciální kupci nemohli pochopit, že „serty“ je také číslo.</p>
<p>Museli jsme udržovat „rodinnou solidaritu“, jak to nazýval táta, protože jsme odjeli do Ameriky a zanechali celý zbytek rodiny za sebou. Otcův bratr a jeho manželka s dětmi zůstali v Anglii, a oba bratři spolu pořád ještě nemluvili. Sestřenice Dáša, která s námi byla v Anglii a která nás navštívila v Bělehradě, se rozhodla zůstat v Československu, když ji otec zval, aby jela s námi. Bylo jí dvacet, nacestovala se už dost a chtěla zůstat se svým chlapcem v Praze a chodit tam na univerzitu.</p>
<p>Zatímco si Korbelovi budovali nový život v Denveru, Stalinova vláda nad střední a východní Evropou se utužovala. Všechny rozdíly mezi jednotlivými zeměmi se systematicky potíraly a národní vůdci včetně komunistických „úchylkářů“ byli odsuzováni k smrti v monstrprocesech. Zavládl teror. I po Stalinově smrti sovětský blok dál sílil a Československo spolu s dalšími satelity vstoupilo do Varšavského paktu – znetvořeného zrcadlového odrazu NATO.</p>
<p>Jako uprchlík před komunismem otec mohl – a vlastně chtěl – mluvit a psát o jeho hrůzách. Jeho kniha o Jugoslávii, <emphasis>Titův komunismus</emphasis>, vyšla v roce 1951 a díky ní se na něj začaly hrnout žádosti o rozhovory. Vždycky jsem si představovala, že otcové jiných dětí mluví o méně vážných tématech, jako je například sport. Můj otec se mnou mluvil o historii a zahraniční politice, kdykoli k tomu měl příležitost; a jeho názory se staly mými.</p>
<p>Dokázal oživit každé období dějin, které jsem právě studovala, různými příběhy a každou bitvu nebo konferenci zasadit do kontextu. Když mluvil o druhé světové válce, nikdy se příliš nevzdálil od poučení z Mnichova: může dojít k nepopsatelným tragédiím, když velké mocnosti ustupují zlu, rozhodují za malé země a nevěnují pozornost tomu, co se děje na vzdálených místech. Říkal, že malé země za sebe musí bojovat a že československý lid byl připraven bojovat. Jako rezervista byl dokonce krátce mobilizován a společně s mnoha Čechoslováky prožíval zklamání, když se Beneš rozhodl ustoupit velkým mocnostem.</p>
<p>Otec mi hodně vyprávěl o holocaustu. Na veřejnosti se o tomhle tématu v padesátých letech nemluvilo tolik jako v pozdější době. Od něj jsem se dozvěděla o vlacích odvážejících lidi do koncentračních táborů a o milionech těch, kteří skončili v pecích. A o tom, že antisemitismus je nepřijatelný a tolerance nezbytná. Máma s jeho slovy souhlasila, ale dodávala, že musíme nenávidět Němce a všechny, které nazývala „kolaboranti“. Mluvili jsme o tom tolik, že nebyl důvod myslet si, že existují věci, které nevím. Měla jsem pocit, že na teenagera toho o smutku vím příliš mnoho; zdálo se mi, že jsem se narodila jako dospělá.</p>
<p>Uvnitř bungalovu bila ojedinělost našich životů do očí. Náš nábytek byl buď vypůjčený, anebo nakoupený v levných obchodech a jedli jsme u kuchyňského stolu pokrytého voskovaným plátnem. Ale na stěnách visela nezvyklá sbírka krásných olejů – následek jednoho pozoruhodného omylu. Když se rodiče chystali v roce 1948 uprchnout z Jugoslávie, předstírali, že si balí na normální střídání diplomatických postů. Říkali lidem, že matka bere Kathy a Johna za mnou na prázdniny do Švýcarska a pak se vrátí do Prahy, zatímco táta odjede do Indie a Pákistánu. Jen sekretářka mého otce věděla, že nemají v úmyslu se vrátit do Prahy.</p>
<p>Nábytek z velvyslanecké rezidence se měl vrátit do Prahy, zatímco bedny s rodinnými fotografiemi a osobní knihovnou rodičů se měly tajně poslat za námi do exilu. Ale došlo k záměně, a když jsme přicestovali do Denveru, dostali jsme bedny plné českého skla, obrovský koberec z jedné ze společenských místností ambasády – a obrazy. Bedny s našimi osobními věcmi nikdy nedorazily a nikdy se nenašly. Rodiče to vzali jako hotovou věc. Skutečnost, že zmizely naše rodinné fotky, znamenala, že jsem neměla žádné obrázky z raného dětství. Teď již můžu prozradit, že fotografie nemluvněte, označená v maturitní ročence naší školy jako moje, byla ve skutečnosti fotografie Johna. Měl jako malé dítě blonďaté kudrny, které mu rodiče nechávali mnohem déle, než by si byl přál.</p>
<p>Rodiče byli rádi, že mají kolem sebe tolik známých předmětů, navzdory tomu, že se do našeho domu vůbec nehodily. Mezi obrazy byly dvě malby dětských her od Josefa Čapka, zakoupené před válkou. Mám je hrozně ráda a visí dodnes v mé ložnici. Nechali jsme v Bělehradě koupit také nějaké tamější oleje a měli jsme i obrazy z pražského bytu, který jsme dostali po válce. Pokud se koberce týče, byl tak velký, že se musel přeložit na čtvrtiny, aby se do našeho obývacího pokoje vešel.10</p>
<p>Abychom vyšli, pracovala matka jako sekretářka v denverských veřejných školách. Jako mladá dívka absolvovala sekretářský kurz, takže uměla psát na stroji, dokázala si poradit se spisy a její angličtina byla sice svérázná, ale postačovala. Mámina práce na celý úvazek a tátův profesorský rozvrh znamenaly, že obvykle byl doma on, když jsme se vrátili ze školy. Společně jsme s bývalým velvyslancem myli každý večer nádobí a v pátek odpoledne uklízeli. Kathy byla zodpovědná za koupelnu a John za vynášení odpadků, to vše za doprovodu oper jako <emphasis>Aida</emphasis> a <emphasis>Evžen Oněgin</emphasis>. Táta se vrhl do práce na své druhé knize <emphasis>Kašmírské nebezpečí</emphasis>, která je pořád ještě považovaná za nejlépe sepsanou historii toho vleklého konfliktu. Po nějakou dobu chodili všichni členové rodiny po domě a půvabně se jeden druhému klaněli, čímž imitovali Mahátmu Gándhího. Jako vždy poslušná dcera jsem sepsala o tomto velkém indickém vůdci dlouhý esej z historie. Kathy a John později učinili totéž.</p>
<p>Nežila jsem však jen a jen rodinou. Nakonec se mi podařilo mít báječný středoškolský románek s klukem, který byl o rok starší. Elstona Mayhewa jsem potkala na jednom večírku. Měl světle modré oči, které ladily s jeho modrým svetrem s výstřihem do V. Opravdu se mi líbil a já se líbila jemu. Elston byl posedlý vědou a nepatřil k partě z country clubu. Byl to adoptovaný syn milé středostavovské rodiny a měl dovoleno řídit zelený oldsmobile svého táty. Scházeli jsme se společně ještě s jednou dvojicí. Dívka z tohoto páru přišla na Kent až ve druhém ročníku a bydlela v jedné z méně elegantních čtvrtí. Val Blumová se stala mou nejlepší přítelkyní, i když jsme byly zvláštní dvojice – byla rozpustilá, kouřila a měla auto. Byla s ní také velká legrace a spolu s jejím chlapcem Bobem Dupontem, který byl nejlepším přítelem Elstona, jsme tvořili po dva roky nerozlučnou čtveřici, dokud Elston neodešel na Princetonskou univerzitu. Rozhodně jsme dělali věci, s kterými by mí rodiče nesouhlasili – kdyby byli věděli, co se děje. Často jsem zůstávala přes noc u Val, kde neplatila žádná večerka. Občas jsme jejím rodičům říkali, že jdeme do kina, a jeli jsme místo toho ve čtveřici jako ďáblové po nové silnici padesát kilometrů do Boulderu navštívit bratra Val na Coloradské univerzitě. Anebo jsme se jezdili dívat, jak přistávají letadla na Stapletonově letišti, a přitom jsme zadýchali okénka prostorného oldsmobilu.</p>
<p>I když konkurence nebyla asi tak ostrá jako dnes, dostat se na univerzitu nebyla stejně žádná maličkost. Pro mě nebylo ani tak otázkou, jestli mě přijmou, ale jestli dostanu stipendium. Moje poradkyně v otázce vysoké školy byla báječná trpělivá žena jménem Aileen Nelsonová, která učila historii, můj oblíbený předmět. Už jsem se rozhodla, že se přihlásím na Wellesley11, ale protože jsem žila v hrůze, že nedostanu stipendium, přihlásila jsem se také na řadu jiných univerzit – Stanford, Mount Holyoke, Pennsylvánskou univerzitu (protože to bylo blízko do Princetonu, a tudíž k Elstonovi) a na Coloradskou univerzitu. Ředitelka Kentu, slečna Mary Bogueová, s tím nesouhlasila. Podle ní jsem se hlásila na příliš mnoho škol. Paní Nelsonová se mě zastala, a tak jsem si trvala na svém, přihlásila jsem se – a čekala.</p>
<p>Stanford posílal vyrozumění o přijetí o měsíc dřív než ostatní školy, a vzpomínám, jak jsem přišla domů a našla ten dopis: přijali mě, ale bez stipendia. Pro mě se to rovnalo odmítnutí. Vyběhla jsem v slzách z domu a přeběhla parkoviště. Otec za mnou přišel, uklidňoval mě a znovu a znovu říkal, že muselo dojít k nějakému omylu. Když si mě příští den zavolala slečna Bogueová, nepokoušela se mě nijak utěšovat. „To je moc nepříjemné,“ říkala, „protože všechny tyhle školy hodnotí studenty podobně.“</p>
<p>Byla jsem hysterická. O pár týdnů později jsem přišla domů a našla další obálku, která se velmi podobala první. Uvnitř byl dopis, který mě informoval, že jsem získala stanfordské stipendium od Coloradského stanfordského klubu. Tento proces probíhal nezávisle na přijímání, psalo se tam – a proto mě neinformovali současně. Pak začaly přicházet další dopisy, všechny s nabídkami stipendií. Nakonec jsem získala stipendium z každé univerzity, na kterou jsem se přihlásila.</p>
<p>Slečna Bogueová si mě znovu zavolala do své kanceláře. „To je velice nepříjemné,“ stěžovala si. „Tím, že ses přihlásila na tolik škol a pak jsi je odmítla, jsi neposloužila dobré pověsti naší školy.“</p>
<p>Odcházela jsem z její kanceláře s pocitem, který vůbec nebyl nepříjemný. Cítila jsem se na univerzitu připravená. Navzdory traumatickým momentům – některé z nich byly u dospívající dívky normální, jiné souvisely s mou „cizostí“ – se mi na střední škole líbilo. Pilně jsem se učila, měla jsem přítele a přítelkyně. Hlídala jsem děti za 25 centů na hodinu. Dosáhla jsem všech plaveckých tříd. Díky rodičům, sestře a bratrovi jsem měla také pocit, že někam patřím, a optimismus. Otec říkával: „Mezi Spojenými státy a všemi ostatními zeměmi je obrovský rozdíl. Když člověk přijede jako uprchlík někam jinam, řeknou mu: ,To je nám líto, že jste musel opustit svou zemi. Co pro vás můžeme udělat? A mimochodem, kdy se vracíte?‘ V Americe vám řeknou: ,To je nám líto, že jste museli opustit svou zemi. Co pro vás můžeme udělat? A mimochodem, kdy si zažádáte o občanství?‘“</p>
<p>Paradoxně nám trvalo déle než normálních pět let, než jsme občanství získali. Mccarthismus si vybral svou daň, a zřejmě proto, že otec pracoval pro koaliční československou vládu, v které byli komunisté, musel odpovídat na víc otázek než jiní. Pokud to rodičům dělalo starosti, nedali nám to znát.</p>
<p>Na podzim roku 1955 jsem vybavena šedočernými a hnědočernými vlněnými šortkami, svetry ke krku a velbloudím kabátem (s příslušným počtem kostěných knoflíků) nastoupila do vlaku Denverský zefír a vydala se na univerzitu. Na rozdíl od Kentu se ve Wellesley nikdo nezajímal, jestli mám stipendium, ale vedli mě tam jako zahraniční studentku. Byla jsem z Denveru a připadala jsem si jako stoprocentně americká Maddy. Jenomže jsem nebyla americkou občankou. Zatím ne.</p>
</section>
<section>
<p><strong>Nejlepší z možných světů</strong></p>
<p>„Všechno je nejlepší v tom nejlepším z možných světů.“ Tato Voltairova replika z muzikálu Leonarda Bernsteina <emphasis>Candide</emphasis> z roku 1956 vyjadřuje moje nadšení ze studijních let. Obklopili mě noví přátelé, skvělí profesoři, zajímavé přednášky a svoboda – nejen v americkém slova smyslu, ale i protože se ode mě očekávalo, že budu rozhodovat sama za sebe. Má denverská léta charakterizovala proměna z dcery evropského diplomata poznamenaného válkou v amerického teenagera; ale omezoval mě v tom přísný dohled rodičů. Teď jsem od nich byla daleko, přestože jsem ještě nebyla plně samostatná. Můj proces „dospívání“ se zrychlil a od chvíle, kdy jsem přijela do nádherného areálu univerzity Wellesley obklopeného více než dvěma sty hektary luk a lesů asi dvacet kilometrů západně od Bostonu, jsem vychutnávala každou minutu.</p>
<p>Mladé ženy, které vstupovaly na Wellesley na podzim roku 1955 (tzv. ročník 59, podle data promoce), patřily k posledním příslušnicím tiché generace a jejích zástupů bystrých, poslušných dcerek, které se připravovaly vstoupit do řad vzdělaných, bystrých a poslušných manželek, a zároveň k prvním příslušnicím generace žen, které stály o vážné uplatnění v zaměstnání a o uznání jako samostatné bytosti, a ne jako pouhé přívěsky svých vyhledávaných manželů. Byly tam obě tyto skupiny; já jsem v každém případě patřila k oběma. Připravovala jsem se na kariéru v žurnalistice nebo v diplomacii a současně jsem se chtěla co nejdříve provdat za dokonalého partnera. Myšlenka, že mezi těmito dvěma ambicemi by mohl být rozpor, mě nenapadla. A tak jsem se soustředila na studia a pečovala o svůj společenský život.</p>
<p>Přechodná povaha mé generace se odrážela v kontrastu mezi moderním vzděláním, které jsme získávaly, a tradicemi školy. Ty pocházely z mnohem dřívější doby a my jsme je nezpochybňovaly. Jakmile jsme přijely, poslali nás na katedru tělocviku, kde jsme pózovaly pro obrázek, kterému se říkalo „portrét postavy“. Mělo se tak zjistit, zda chápeme „dobrý tělesný postoj“ a zda máme „schopnost dobře stát“. Nad pasem jsme nesměly mít nic na sobě. Škola ty fotografie prostudovala, a pokud některá dívka neuspěla, musela chodit na nápravná cvičení. K mé úlevě jsem touto zkouškou prošla.12</p>
<p>V době promocí pořádaly dívky z vyšších ročníků závod s obručemi, při němž se holí poháněla po cestičce dřevěná obruč, o něco větší než automobilová pneumatika. Soutěžící měly na sobě vykasané taláry a tuhé čepce připevněné šálou podvázanou pod bradou. Bylo to hodně z devatenáctého století. Vítězka se měla údajně stát první dívkou z ročníku, která se provdá, i když vítězka v mém ročníku Amalya „Mal“ Kearsová se místo toho stala první černou Američankou, která zasedala u federálního odvolacího soudu (a také přední světovou hráčkou bridže).</p>
<p>Wellesley v roce 1950 také odráželo dobovou představu o etnické rozmanitosti, či spíše absenci takové představy. Mal byla jednou ze dvou černých dívek v mém ročníku (ta druhá, Shirlee Taylorová, se stala úspěšnou spisovatelkou a novinářkou).13 Spolubydlící se přidělovaly podle vyznání. Já bydlela s jinou římskou katoličkou Mary Jane Durnfordovou z Windsoru ve státě Connecticut. Byla světlovlasá a hezká a okamžitě jsme si padly do noty, i když jsme byly každá úplně jiná. Ona chtěla promovat z matematiky, já z politologie. Kdykoli jsme jedly zmrzlinu u Howarda Johnsona, já přibrala; ona ne. Měla na Harvardu přítele, s kterým se pořád scházela. Já byla pořád zamilovaná do Elstona, kterého jsem vídala jen zřídka. Doplňovaly jsme se s Mary Jane i ve studiích, například ve francouzštině. Já jako studentka, která na střední škole oslňovala učitele plynnou hovorovou francouzštinou, jsem na univerzitě dostala za vyučenou. Na můj první esej monsieur François napsal: <emphasis>„Vos idées sont très bonnes, mais vous avez massacré la grammaire.“</emphasis> Vaše myšlenky jsou moc dobré, ale gramatiku jste zmasakrovala. Mary Jane znala gramatiku dokonale. Opravovala mi úkoly a já ji zase učila mluvit s větší jistotou.</p>
<p>Kousek od nás na chodbě viktoriánské budovy, která sloužila jako kolej, bydlely dvě židovské dívky. Ze Susan Dubinské se stala úspěšná spisovatelka a byla tím typem člověka, který dokáže pochopit každý obraz v Shakespearových sonetech i ty nejobtížnější pasáže z Faulknera. Emily Cohenová byla brilantní absolventkou Střední technické školy v Bronxu a byla již tehdy otevřenou feministkou, která zpochybňovala každý náš předpoklad a stala se mi kamarádkou na celý život. Později jsme sdílely vášeň pro žurnalistiku a politiku, ale nejdřív jsme spolu chodily nakupovat. Emily byla pravá Newyorčanka, vzala mě jednou s sebou domů do Bronxu na jarní prázdniny a já za ní mohla chodit, zatímco běhala z jednoho výprodeje do druhého. Tolik milovala slevy, že si klidně koupila i podprsenku jiné velikosti, když byla se slevou. Jako katolička jsem musela jíst v pátek ryby. Když jsem byla u Emily, znamenalo to poprvé okusit <emphasis>gefilte fish</emphasis>.14</p>
<p>První týden po příjezdu jsem si při hodině politologie sedla vedle dívky, která se jmenovala Wini Shoreová. Během pár minut jsme zjistily, že jsme byly spolužačky v šesté třídě na Arrandale v Great Neck. Tím se stala mou nejstarší americkou kamarádkou. Během let se naše přátelství prohlubovalo, jak jsme procházely jednotlivými obdobími života, a dnes zahrnuje i naše děti a vnoučata.</p>
<p>Román Mary McCarthyové <emphasis>Kruh</emphasis> popisuje život pěti mladých žen, které se setkaly na Vassarově univerzitě ve třicátých letech. Když člověk odhlédne od dobových rozdílů, její líčení se nápadně podobá mým letům na Wellesley. Našla jsem si tam nejlepší přítelkyně a právě tam jsem si vytvořila také celoživotní potřebu fungování ve skupině.</p>
<p>V Denveru jsem se musela usilovně snažit, abych zapadla. Na Wellesley jsem to měla o hodně snazší – většinou. Nebyla jsem ještě občankou, nýbrž formálně „cizinkou“, musela jsem se každý leden přihlásit u úřadů a často si ze mě lidé dělali dobromyslnou legraci. Jednou mi přítelkyně vyzdobily ložnici úředním plakátem státních pošt, na kterém stálo „Cizinci se musí hlásit“. Trochu mě také překvapilo, když mě v prvním semestru zavolali do recepce naší koleje. Stála tam skupinka absolventek, které přišly pomáhat zahraniční studentce – tedy mně – s adaptací na americký způsob života. Chtěly se mnou jet do města a ukázat mi, co americké dívky nosí. Když jsem se objevila oblečená naprosto přijatelně do šortek a svetru ze skotské vlny s všudypřítomným kruhovým odznakem, všimla jsem si, jak se jim protáhly tváře.</p>
<p>Náš „kruh“ se přirozeně zajímal o muže a navazování známostí – jenom jsme v tom byly diskrétnější a oblékaly jsme se o dost nenápadněji než dnešní mladé ženy. Naše spodní prádlo mělo za úkol spíše zakrývat než odkrývat a lem sukní neukazoval nic nad koleny. Musely jsme se ze schůzky vrátit o jedenácté večer a chlapci směli k nám do pokojů jen v neděli odpoledne; dveře musely zůstat otevřené a naše i chlapcova chodidla musela spočívat na podlaze.</p>
<p>Byly jsme naivní. Když jsme při angličtině analyzovaly báseň „Churavá růže“ od Williama Blakea, v níž neviditelný červ najde rudou rozkoš v lůžku růže, chtěl po mně profesor David Ferry, abych ten symbolismus vysvětlila. Statečně jsem hovořila o tom, jak jsou květiny symbolem obnovy a jak zahrady představují životní cykly. To na Ferryho neudělalo žádný dojem a zabručel: „Jasně, ale co ty sexuální konotace, slečno Korbelová?“</p>
<p>Dnes se v univerzitních posluchárnách ozývá cvakání myší, jak si studenti dělají poznámky na laptopech. Při našich přednáškách cvakaly naše pletací jehlice, když jsme vyráběly svetry a ponožky pro naše chlapce. Kvůli Elstonovi a těm, kdo po něm následovali, jsem se propletla mnoha přednáškami. Jednou to hromadné rámusení profesora tak rozzlobilo, až oznámil, že od této chvíle bude považovat pletení za přiznání jiného stavu.</p>
<p>To, že Wellesley byla dívčí univerzita, bylo ohromně důležité, neboť ženy (či dívky) tam zastávaly všechny vedoucí funkce. Byly jsme předsedkyněmi studentských rad, redaktorkami školních novin, kapitánkami sportovních týmů a loučily jsme se za svůj ročník se školou. Chtěla jsem být úspěšná, ale nechtěla jsem příliš vyčuhovat. Teď mě obklopovala děvčata, která byla na svých středních školách nejlepší a mnohá z nich se mi vážností více než vyrovnala.</p>
<p>Dívčí univerzita se lišila i tím, jakou roli přiznávala profesorkám. I když jsme o nich tenkrát nemluvily jako o svých vzorech, profesorky na Wellesley nás vedly k tomu, abychom vynikaly. Měla jsem čtyři skvělé učitelky: profesorku Margaret Ballovou, která učila mezinárodní vztahy, profesorku Alonu Evansovou (mezinárodní právo), profesorku Louise Overackerovou (politika a zájmové skupiny) a profesorku Barbaru Greeneovou (konzultantku mé diplomové práce). Dodnes těžím z toho, co mě naučily o fungování mezinárodního systému a o roli, kterou hraje Amerika jako jeden z předních organizátorů tohoto systému.</p>
<p>I když jsem se snažila zapadat, pořád jsem byla v jednom ohledu v menšině. Studentky na Wellesley byly převážně republikánky. Já patřila k univerzitní skupině demokratek. Byla to malá skupinka a pokládaly jsme se za statečné a aktivní. V pozdějších letech jsem pracovala ve vysokých funkcích na několika prezidentských kampaních, ale v roce 1956 jsem byla jeden z pěšáků v kampani „našeho Adlaie“ Stevensona, který kandidoval bez velkých šancí proti prezidentu Eisenhowerovi. Plná nadšení jsem se přihlásila, že budu sbírat finanční příspěvky na demokratickou kampaň. Chodila jsem po Bostonu se svým transparentem, až na mě jeden peprný stařec vyštěkl: „Na demokraty nedám ani dolar, ale co takhle pět dolarů za tebe?“</p>
<p>Na konci druhého ročníku jsem s dost dobrým pocitem odjížděla domů. Bylo mi dvacet. Měla jsem ráda své profesory. Seznamovala jsem se s žurnalistikou jako reportérka pro školní noviny <emphasis>Wellesley</emphasis> <emphasis>News</emphasis>. Dokonce jsem vedla i obstojný společenský život. S přáteli jsme se shodli, že Elston vypadá trochu jako Elvis Presley, až na ty vlasy, a já jsem mu ráda byla co nejvíc nablízku. Na čas jsme se rozešli a já krátce zaměnila oranžovo-černou princetonskou šálu za šedohnědou jednoho chlapce z bostonské MIT. Také jsem chodila s Rogerem Ciprianim z Chicaga, který studoval na Harvardu a kterého jsem potkala ve vlaku do Bostonu. Naše krátké přátelství mělo můj osud ovlivnit šťastným a zcela nepředvídaným způsobem. V létě jsme se však s Elstonem dali znovu dohromady.</p>
<p>Zdálo se, že můj život má vzestupný trend. Začala jsem pracovat pro <emphasis>Denver</emphasis> <emphasis>Post</emphasis> (to bylo daleko lepší než má předešlá prázdninová brigáda, kdy jsem prodávala spodní prádlo v obchodním domě) a čekala jsem na americké občanství. Skutečně se zdálo, že se všechno vyvíjí tím nejlepším způsobem v tomto nejlepším z možných světů.</p><empty-line /><p>Ostatní členové rodiny se stali americkými občany v březnu 1957, když jsem byla ve škole. Takže na mě přišla řada až v létě. Po dvou letech na univerzitě jsem měla pocit, že vím všechno, a když jsem si sedla k občanské zkoušce, myslela jsem si o sobě až příliš. Muž, který mě zpovídal, se chtěl ujistit, že rozumím občanským povinnostem a že nejsem komunistka. Já mu zase chtěla vysvětlit, co si myslím o McCarranově federálním zákonu, který podle mne příliš omezoval přistěhovalectví. Naštěstí jsem své argumenty příliš nerozváděla a můj zkoušející byl natolik tolerantní, že je přehlédl. A tak jsem spolu se skupinou dalších dychtivých kandidátů přísahala věrnost Spojeným státům. Poučili mě o právech a povinnostech, které vyplývají z té přísahy, a dostala jsem svoje osvědčení o občanství. Konečně jsem byla Američanka.</p>
<p>Byla jsem šťastná, že mám důkaz o tom, že patřím do Ameriky, ale byla jsem mladá a trvalo nějakou dobu, než mi plný význam mého občanství došel. V pozdějších letech jsem si často vzpomněla na ten dávný den v Denveru. Čtvrtého července 2000, v den amerického státního svátku, jsem hovořila na obřadu přijímání občanství v Monticellu, domově prvního amerického ministra zahraničí Thomase Jeffersona. Mluvila jsem o zodpovědnosti, která přichází s občanstvím, a pak jsem stála na verandě Jeffersonova domu a dívala se na tu skupinu lidí, kteří čekali, až se začne s přísahou.</p>
<p>Pod horkým letním sluncem jsem viděla stovky tváří, hnědých a bílých, asijských i černošských, mladých i starých, uprchlíky, imigranty i adoptivní čekatele. Na konci obřadu se z nich ze všech měli stát Američané. Byli požádáni, ať se před nás postaví na schody verandy a přednesou slib. Připojila jsem se k nim a opakovala vlasteneckou přísahu s nimi. Když si přicházeli pro osvědčení, potřásla jsem každému z nich rukou a řekla: „Také mám takové osvědčení. Opatrujte ho. Je to nejdůležitější kus papíru, jaký můžete mít.“ Doma ten večer jsem prošla svou registraturu a našla jsem ten dokument, který jsem dostala v Denveru. Přesně tam, kde měl být – vedle osvědčení mé matky a mého otce.</p><empty-line /><p>Má vysněná novinářská kariéra začínala od píky. V <emphasis>Denver</emphasis> <emphasis>Post</emphasis> jsem měla za úkol číst a dělat výstřižky z novin v redakčním archivu zvaném „márnice“, odpovídat na telefonické dotazy a nosit balíky výstřižků reportérům do redakce. Zanedlouho jsem si všimla půvabně upjatého mladého reportéra, který často šplhal po schodech k nám do archivu, kde hledal materiály pro reportáže, na kterých pracoval. Usmívali jsme se na sebe jako lidé, kteří si jeden druhého všimli, ale protože nosil na levé ruce zlatý prsten, myslela jsem si, že je ženatý, a tak jsem se neusmívala tím pravým způsobem. Pak jsem se jednoho dne náhodou podívala důkladněji – a ke svému potěšení jsem zjistila, že je to ročníkový prsten z univerzity.</p>
<p>Jelikož jsem byla teprve ve druhém ročníku, odvážila jsem se tomuto mladíkovi s upřímnou tváří a chlapeckým zjevem položit naivní otázku: „Kam chodíte do školy?“</p>
<p>„Na Williams ve Williamstownu v Massachusetts.“</p>
<p>„Já chodím na Wellesley ve Wellesley v Massachusets. Odkud jste?“</p>
<p>„Z Chicaga.“</p>
<p>„Vážně? Chodila jsem s jedním klukem z Chicaga, s Rogerem Ciprianim. Znáte ho?“</p>
<p>„Jestli ho znám? Je to můj nejlepší kamarád… Panebože,“ řekl mladý reportér, „vy musíte být ta slečna z Wellesley.“</p>
<p>A těmito pár slovy jsem zahájila svoji známost s Joem Albrightem, mužem, za kterého jsem se provdala. Šli jsme spolu na oběd. Jelikož jsme se s Rogerem nerozešli v nejlepším, s Joem jsme se tomuto tématu vyhýbali, ale řekla jsem mu o Elstonovi a Joe mi vyprávěl o své přítelkyni na Bennigtonu. Říkal, že bydlí poblíž Denverské univerzity na koleji. Já mu řekla, že je to dva bloky od nás. Řekl, že mě odveze domů. Pozvala jsem ho na večeři.</p>
<p>Mí rodiče měli sklon být s úsudkem o mých chlapcích rychle hotovi – jako bych byla nějaká princezna a nápadníci měli luštit hádanky nebo skolit draka, aby je pustili do dveří. Problém spočíval v tom, že za dveřmi nestála žádná fronta, nežili jsme ve střední Evropě a moje hodnocení se od hodnocení mých rodičů lišilo. Kromě toho Joe nebyl ještě ani můj kamarád, natož přítel.</p>
<p>Jeden z testů, který mohl okamžitě znemožnit kohokoli, kdo vstoupí ke Korbelovým, byla nástraha, kterou žádný mladý muž nemohl předvídat. Náš dům byl plný různorodých obrazů z pražského bytu. Nikdo, kdo měl aspoň nějaké ponětí o umění, si nemohl myslet, že je namaloval jeden a tentýž člověk, ale měla jsem pár potenciálních nápadníků, kteří si to mysleli. „Jejdánku,“ říkali, „vy máte spoustu obrazů, to tvůj tatínek maluje?“ V tom okamžiku říkala maminka česky: „To je idiot.“ A otec s ní česky souhlasil.</p>
<p>Když Joe vstoupil do domu, jeho první slova byla: „Máte krásné obrazy. Můj otec je také malíř.“</p>
<p>Otec protočil panenky a česky řekl: „Takže tentokrát si přivedla domů chlapce, jehož táta je malíř pokojů.“</p>
<p>Máma byla shovívavější. Česky mi řekla: „Vypadá opravdu dobře.“ U večeře jsme mluvili o Harrym Trumanovi, kterého můj otec velice obdivoval. Joe přiznal, že vyrůstal v rodině, kde Trumana nesnášeli. Maminka ten lapsus přehlédla, možná proto, že jí pochválil večeři, a aniž to se mnou konzultovala, pozvala Joea, aby přišel na večeři příští den a i ten přespříští. Joe to přijal, aniž to konzultoval se mnou.</p>
<p>Také jsme spolu začali chodit na obědy. O víkendech míval noční a já se dál stýkala s Elstonem. Aby té legrace nebylo málo, do Denveru přijel mladík z Harvard Business School, s kterým jsem se seznámila koncem školního roku a párkrát jsme si spolu vyšli ven. Zcela nezvykle jsem se cítila jako kráska na bále. Otec byl přirozeně zděšen. Svůj odsudek vyjádřil srbským slovem <emphasis>zaglavićeš</emphasis>, což s jeho intonací znamenalo: „Jde to s tebou z kopce a skončíš v blátě jako děvka.“ Když přišlo na morálku, otec nechodil pro slovíčka daleko, dokonce ani pro cizí slovíčka.</p>
<p>Strachoval se zbytečně. S Elstonem se schylovalo k rozchodu. Jako začínající inženýr si už nějakou dobu stěžoval, že jsem „pseudointelektuálka“, protože moc mluvím o historii a politice. A teď jsem mu ještě řekla o Joeovi. Obvinil mě, že jsem ho podvedla, což byla asi pravda, ale on mi udělal totéž mnohokrát. V každém případě šel Elston svou cestou, i když ne s radostí.</p>
<p>S Joem nám na druhé straně témata k hovoru nikdy nescházela. Joe dával jasně najevo, že ho zajímá, co si myslím, a byl také samé překvapení. V červenci, když se mě zeptal, jestli se chci jet podívat na šajenské westernové slavnosti, myslela jsem si, že to bude skvělý způsob, jak ho seznámit se Západem. Ale když mě tenhle městský floutek vyzvedl v odřených džínsech, ošoupaných kovbojských botách a pomačkaném klobouku, udělalo to na mě dojem. Ukázalo se, že jeho rodina má ranč ve Wyomingu, kde trávil léta už od malička, a dokonce i chytal na rodeu telata do lasa. Ten den jsme mluvili, chodili, drželi se za ruce, líbali se a doopravdy jsme se do sebe zamilovali.</p>
<p>Během času se toho Joe dozvěděl hodně o mé rodině a já se začala dozvídat o jeho. Moje přesazená diplomatická rodina byla nevšední. Jeho rodina byla výjimečná. Joeův prapradědeček byl Joseph Medill, který založil <emphasis>Chicago Tribune</emphasis>. Jeho otec, Joseph Medill Patterson, založil <emphasis>New York</emphasis> <emphasis>Daily News</emphasis>. Jeho prateta Cissy Pattersonová vlastnila <emphasis>Washington</emphasis> <emphasis>Times</emphasis>-<emphasis>Herald</emphasis>, který později prodala otci Katharine Grahamové Eugenu Meyerovi a z kterého se stal <emphasis>Washington Post</emphasis>. Ten člověk v Joeově rodině, který nenáviděl Harryho Trumana, byl bratranec jeho dědečka, plukovník Bertie McCormick, bývalý vydavatel <emphasis>Chicago Tribune</emphasis>, který vedl proti prezidentovi nemilosrdnou úvodníkovou válku. Další zjištění o Joeově rodině přicházela postupně – „když jsem je potřebovala vědět“. Když můj otec získal Guggenheimovo stipendium, byl Joe právě u nás doma a všichni jsme to oslavili. Na sklonku večera mě Joe vzal stranou a povídal: „Madeleine, nevím, jestli bych ti to měl říkat, ale Harry Guggenheim je můj strýc.“</p>
<p>Otec zažil podobný šok, když u nás Joea potkal jeden jeho přítel, který byl znalcem umění. „Mladíku,“ zeptal se ten přítel, „víte, že máte stejné jméno jako slavný americký malíř Ivan Albright?“</p>
<p>„Ano, pane,“ odpověděl Joe. „Je to můj otec.“</p>
<p>Pořád si ještě pamatuju na tátův výraz, v němž se stejnou měrou zračil úžas i úleva, že Joe nemohl v žádném případě rozumět tomu, co otec ten první den říkal česky matce.</p>
<p>Ve skutečnosti Ivan Albright nebyl Joeův pravý otec. Byl to druhý manžel Joeovy matky, Josephine Pattersonové. Josephine byla bystrá a měla nádhernou zvrásněnou tvář ze všech svých dobrodružství, ale bohužel trpěla hlubokým pocitem nejistoty. Původně byla provdána za v zásadě nešťastného advokáta v trestních věcech jménem Fred Reeve. Reeve a Josephine spolu měli dvě děti – Joea a jeho sestru Alice –, ale pak se Reeve rozhodl opět se oženit se svou první manželkou. Podle Joea měl Reeve pocit, že se může vrátit ke své první ženě, jako by byl nikdy neodešel, protože katolická církev Reevův první rozvod ani jeho druhé manželství neuznávala. Pro Josephine, říkal Joe, bylo pokrytectvím, že církev zakazuje rozvod, ale vlastně promíjí nevěru, přestože jde i o děti. Pokud šlo o Reeva, ten děti navštěvoval, ale nikdy si k nim nevytvořil žádný vztah. Joe vždycky mluvil o svém pokrevním otci se směsicí obdivu a smutku.</p>
<p>Šest týdnů po té, co jsme se poznali, mě Joe požádal, abych si ho vzala. Souhlasila jsem pod podmínkou, že ke svatbě dojde až po mé promoci. Samozřejmě jsme se skoro neznali, ale komu na tom záleželo? Byli jsme až po uši zamilovaní a Joe mi připadal jako princ, který se zčistajasna vynořil odnikud. Dal mi odznak svého univerzitního bratrstva Theta Delta X, abych ho nosila, a odjel do Wyomingu, aby o mně řekl svým rodičům. Když se vrátil, svěřil se, že narazil na potíže. Jeho matce se rozhodně nelíbilo, že jsem katolička, a Joea se nepříliš taktně zeptala, jestli si ho neberu pro peníze. Zamilovala jsem se do Joea velice rychle, dřív než jsem se o majetku jeho rodiny dozvěděla, a vlastně jsem měla pocit, že jeho časté návštěvy u nás na večeři pomáhají jeho rozpočtu. Urazilo mě to – kvůli sobě i kvůli němu. Jak si ho jeho rodina mohla tak málo vážit? Stěžovat si na bohatství a význačné postavení vypadá nejapně, ale Joe žil po mnoho let pod neustálým tlakem, kdy musel dokazovat, že jeho postavení není jen zděděné, ale zasloužené. Myslím, že mu zodpovědnost, která přicházela s jeho rodokmenem, překážela a hodně ho zatěžovala.</p>
<p>Vrátila jsem se na Wellesley do třetího ročníku. Kamarádky začaly ječet, když viděly, že nosím na levé straně prsou odznak univerzitního bratrstva. Odjížděla jsem na léto bez stálého přítele a teď jsem se chystala k zásnubám. S pýchou jsem oznamovala, že odznak i já patříme jednomu skvělému studentovi posledního ročníku z Williams College. Joe byl hlavním redaktorem univerzitních novin, v předposledním ročníku měl vyznamenání a byl ochoten jezdit na Wellesley každý víkend, anebo mě zvát na Williams. Všechno vypadalo perfektně. Ve škole se mi dařilo a měla jsem si brát úžasného muže, který si myslel, že můžu mít kariéru, která by se doplňovala s jeho.</p>
<p>Nosila jsem odznak Joeova bratrstva bez ustání a zahalovala jsem se do šály Williams College a nosila jsem i Joeův černý svetr s červenými číslicemi 1958 na zádech. Když jsem za ním přijela na Williams, jeho kamarádi z bratrstva mi zpívali serenády.</p>
<p>Daleko těžší bylo získat si jeho rodinu. Krátce poté, co Joe oznámil novinu matce, ta požádala svou sestru Alicii, aby mě prověřila. A tak jsme na cestě zpátky do školy navštívili Alicii Pattersonovou a Harryho Guggenheima na jejich usedlosti na březích průlivu Long Island Sound. Joe mi vysvětlil, že se jmenuje „Falaise“ podle jednoho města v Normandii a že část cihel dovezli z Evropy. Panský dům za obrovskými litinovými vraty stál na pozemku, který mi připadal stejně velký jako celý univerzitní areál Wellesley. Mezi mnoha slavnými lidmi, kteří tam pobývali, byl i Charles Lindbergh; a o mnoho let později, když jsem se šla podívat na <emphasis>Kmotra</emphasis>, jsem s úžasem zjistila, že režisér Francis Ford Coppola použil jeden z pokojů Falaise a také místní stáje pro natáčení svého filmu. Když se člověk pořádně podívá na jeden ze záběrů, uvidí na stěně portrét Alicie Pattersonové.</p>
<p>Poprvé jsem na východ nejela vlakem, ale letěla. Joe mě vyzvedl v New Yorku a jeli jsme autem na Long Island. Dostala jsem celé školení. Harry Guggenheim byl Aliciiným třetím manželem. Alicia byla po matce chytrá – a její tvář s vysedlými lícními kostmi a hluboko posazenýma očima odrážela silnou osobnost. Vypadala jako Katherine Hepburnová ve <emphasis>Lvovi v zimě</emphasis> a oblékala se jako vévodkyně z Windsoru. Byla také pěkně od rány. Kouřila, pila, lovila vysokou i koroptve, hrála tenis i bridž, to všechno s elegancí. Neměla děti a považovala Joea a jeho sestru Alicii za své dědice.</p>
<p>Byl horký den, ale já očekávala podzimní počasí a vzala jsem si bleděmodrý svetr z jehněčí vlny a tvídovou sukni. Alicia nás přivítala a vydali jsme se na procházku. I když se „teta Alicia“, jak jsem jí podle ní měla říkat, snažila, abych se cítila dobře, role Popelky mně moc dobře nešla a byla jsem celá nesvá. Po procházce Alicia oznámila, že se převlékneme k večeři. Přivezla jsem si s sebou celý svůj školní šatník, a tak jsem byla připravená na všechno, nebo jsem si to alespoň myslela; ale když jsem se vynořila z koupelny zabalená do ručníku, nenašla jsem ve svém pokoji jediný hadřík.</p>
<p>Po chvilce paniky jsem spatřila služebnou, jak vchází do mého pokoje se vším mým šatstvem čerstvě vyžehleným. Teď už vím, že tak se v domech nejvyšší třídy zachází s hosty, ale tenkrát jsem dostala strach, jestli si nemyslí, že potřebuji trochu umýt. Večeří začal můj život členky klanu Pattersonových, protože k němu patřili všichni v rodině, i když měli nejrůznější jména. Během přípitků – ty nerozlučně patřily k rodinným setkáním – došlo i na přípitek na mé rodiče, „významné diplomaty a zástupce svobodného Československa“. To se mi strašně líbilo.</p>
<p>Mí rodiče se setkali s Joeovými dříve než já. Na cestě zpátky z Wyomingu do Chicaga se Albrightovi zastavili na návštěvu u Korbelových v Denveru. Ve své naivnosti jsme si s Joem mysleli, že je to dobrý nápad, ale je těžké si představit dva odlišnější páry. Měli společnou jedinou věc: chtěli zjistit, jestli dítě těch druhých je dost dobré pro to jejich. Můj otec jako diplomat a intelektuál si myslel, že dokáže zvládnout jakékoli setkání. Moje matka byla spontánní extrovertka s ostrým jazykem a chtěla, aby ji měl každý rád. Ivan Albright, který dokázal na plátně zachytit i ten nejdrobnější charakterový rys, nebyl ve své kůži, když měl komunikovat slovy. A Joeova matka, napůl rebelka a napůl dáma z lepší společnosti, střídala šarm se strohostí. Ani jeden z rodičovských párů nám nechtěl dělat starosti, a tak nám sdělili, že setkání proběhlo úspěšně; teprve po letech jsme se dozvěděli trapné detaily.</p>
<p>Já se poprvé setkala s Joeovými rodiči v New Yorku na Den díkůvzdání. I když to bylo napjatější než s tetou Alicií, zdálo se, že vycházíme dobře. Bydleli jsme u Alicie a Harryho Guggenheima na 74. ulici a s jejich pomocí jsem měla pocit, že při návštěvách divadel a při večeřích jsem úspěšně odpověděla na všechny otázky Albrightových ohledně mé osoby.</p>
<p>O vánočních prázdninách jsem se na cestě zpátky z Denveru zastavila v Chicagu a znovu Albrightovy navštívila, tentokrát v jejich prostorném domě na Division Street. Všude visela velká plátna Ivana Albrighta, propracovaná do nejmenších detailů. Můj nastávající tchán byl jedním z nejoriginálnějších amerických malířů dvacátého století, známý především svým „Portrétem Doriana Graye“. Naučila jsem se jeho dílo nesmírně obdivovat. Ze začátku jsem ale zápasila s jeho morbidním realismem; a nikdy jsem si nezvykla na jeho ztvárnění „Pokušení svatého Antonína“ s tonoucími těly požíranými napůl sežranými rybami za přihlížení slintajících vlků. Tento výjev visel nad stolem v jídelně.</p>
<p>Jedním z bodů na programu vánoční návštěvy byla příležitost setkat se s Joeovou babičkou, Alicí Higinbotham Pattersonovou, který byla přirozenou hlavou rodiny. Rodina jí říkala „Gaga“15, což rozhodně nebyla. Jako dcera spoluzakladatele obchodního domu Marshall Fields patřila ke starému Chicagu. Neměřila ani sto padesát centimetrů, byla křehká a krásná. Po rozvodu žila sama v elegantním bytě plném obrazů a starožitných čínských sošek nad pobřežní třídou u Michiganského jezera. Při obědě nám servírovala sýrové suflé. Nikdy jsem nic takového nejedla. Když jsem do toho skvostného výtvoru zajela lžící, celý splaskl – a moje srdce s ním. Byla jsem přesvědčena, že jsem spáchala strašlivé faux pas.</p>
<p>Říci, že jsem byla Joeovou rodinou ohromena, by bylo málo. Na jejich obranu je třeba dodat, že jakmile viděli, že jsme odhodláni se vzít, snažili se, aby to fungovalo; ale nějaký čas to trvalo. Byl to pro ně šok, že Joe, který kdysi navštěvoval večírky chicagských debutantek a doprovázel slečny Rooseveltovou a Coolidgeovou, si vybral mě. Když si členové rodiny v minulosti brali nějakého cizince, alespoň tím získali nějaký ten titul. Já žádná hraběnka nebyla.</p>
<p>Po Vánocích jsem se vracela do Wellesley s pocitem, že jsem nejen přežila zkoušky budoucích příbuzných, ale že se mi daří kombinovat stálého přítele se studiem. Ukázalo se, že nic z toho nebyla pravda.</p>
<p>Vždycky jsem byla spořádaná studentka. Hodně spořádaná. Všechny poznámky z přednášek a četby jsem si psala na volné papíry a pak je ukládala do velkých pořadačů. Každá strana poznámek přesně odpovídala určitému úkolu. Používala jsem pera odlišné barvy a myslela přitom na to, kolik ušetřím času, až se pak budu k poznámkám vracet. Ke zkouškám jsem si přepisovala shrnutí poznámek na pečlivě organizované kartičky a pak jsem shrnovala shrnutí. Ale Joeovy návštěvy a mé cesty do Williamstownu mi mé studijní zvyky narušily. Neměla jsem čas na barevná pera a na shrnování shrnutí.</p>
<p>Přišlo zkouškové období a já měla pocit, že nejsem připravená a že ze všeho propadnu. Aby toho nebylo málo, Joe začínal mít pochybnosti. Během jednoho zimního víkendu ve Williamstownu jsme se posadili ve studentském centru Baxter Hall a on mi řekl, že má pocit, že jsme příliš spěchali. Říkal, že nikdy nedosáhne ničeho „velkého“, když se ožení tak brzy. Byla jsem zdrcená.</p>
<p>Pomalu jsem si začala odepínat odznak a doufala jsem, že mě zastaví. Když mě nezastavil, pustila jsem mu ho do klína. Vstal a vyhodil ho z okna. Drama vyžadovalo, abych teď hrdě odešla, ale z Williamstownu se v noci bez auta nedalo odjet a já auto neměla. Vrátila jsem se do svého pronajatého pokoje. Nemohla jsem usnout a snažila jsem se přijít na to, co se stalo a jestli existuje naděje, že si to Joe ještě rozmyslí. Moje závěry nebyly nijak povzbuzující. Kouzlo Joeovy matky zafungovalo.</p>
<p>Joe musel o všem přemýšlet také. Druhý den ráno pro mě přišel na snídani a přinesl mi ten odznak, který vyhodil. Měla jsem pocit, že je zázrak, že ho našel. Rozhodli jsme se v našem vztahu pokračovat – ale zpomalit tempo. Vrátila jsem se na Wellesley úplně skleslá. Nechtělo se mi věřit, že se můj princ proměnil v žabáka, ale nemohla jsem si nevzpomenout na studenta, s kterým jsem chodila na střední škole a který mě nechal být. Možná mi bylo souzeno, abych se pouštěla do vztahů, které byly příliš vzrušující, než aby byly pravdivé, a tak byly odsouzeny k nezdaru. Možná problém nebyl v Joeovi, ale ve mně.</p>
<p>V příštích měsících mi Joe i nadále psal každý den. Rozdíl byl v tom, že podepisoval dopisy „upřímně Tvůj“ namísto „s láskou“. Když jsme se setkali, zjišťovali jsme, že si máme pořád co říct, víc než s kýmkoli jiným. Náš vztah ale zpečetila Kongresová knihovna. Oba jsme zjistili, že tam potřebujeme hledat materiály pro diplomové práce, a tak jsme se o jarních prázdninách vypravili do Washingtonu. Tentokrát nenastaly žádné pochybnosti a žádné „upřímně Tvůj“. Bylo nám spolu báječně a nějak se nám podařilo dojít k tomu, že svatba by neměla stát v cestě Joeově „velikosti“. Od té chvíle se „pojedem do Washingtonu“ stalo naším tajným heslem pro to společně si užívat.</p>
<p>Joeova matka ale zůstávala nepřesvědčená – což se bolestivě projevilo při promoci jejího syna. Když jsme se před obřadem sešli v jeho pokoji, Joe ukázal rodičům svoji dokončenou diplomovou práci. Dostal za ni nejvyšší hodnocení a při obřadu měl být zvlášť jmenován, ale jeho matce stačil jediný pohled na věnování – „Madeleine, s kterou…“ –, aby opustila s Ivanem místnost, aniž se na Joeovu promoci vrátila. Práce byla o Josephu Medillovi Pattersonovi, otci Joeovy matky, kterého zbožňovala a dávala svému synovi za vzor, takže Joe mi tu práci asi neměl věnovat; ale stalo se.</p>
<p>Josephině se přesto o Vánocích nepodařilo to, co se jí podařilo v létě. Když se Joe na podzim vrátil z autobusového zájezdu po Sovětském svazu, dal mi starožitný prsten se smaragdy a diamanty, který koupil v Londýně. O pár měsíců později jsme oficiálně oznámili naše zasnoubení. V <emphasis>Chicago Sun Times</emphasis> se objevil článek se titulkem přes šest sloupců „Joseph Albright se bude v červnu ženit“ a s fotografií, na které nebyla jako obvykle nastávající nevěsta, ale ženich. Mé jméno se objevilo až ve druhé větě. V první se říkalo: „Joseph Medill Patterson Albright se v červnu v Denveru ožení.“</p>
<p>Na podzim nastoupil Joe na své první místo v <emphasis>Chicago Sun-Times</emphasis>. Telefonovali jsme si každý večer, jinak jsem neměla žádné rozptýlení, kromě práce redaktorky zpravodajství ve školních novinách a vedení stánku s občerstvením. Soustředila jsem se na studia, zejména na svou diplomku.</p>
<p>Nebyla bych to já, kdybych se neřídila radou svého otce v jakékoli záležitosti, tím spíš při vyvrcholení svého studia. Navrhl mi, abych napsala o člověku, který v Československu po druhé světové válce sehrál roli zlosyna. Zdeněk Fierlinger byl sociální demokrat, který ochotně přivedl svoji stranu ke sloučení s komunisty. Výsledkem byla nakonec smrt Jana Masaryka, Benešovo odstoupení a konec demokracie.</p>
<p>V otcových kruzích se o Fierlingerovi mluvilo jako o quislingovi podle Vidkuna Quislinga, norského politika, jehož spolupráce s nacisty před druhou světovou válkou a během ní učinila z jeho jména synonymum pro bezpáteřnost a zrádnou duši. Termín „fellow traveler“ – „přisluhovač“ – se stal v Americe známým díky senátoru Josephu McCarthymu, který si udělal kariéru obviňováním lidí ze spolupráce s komunisty, bez ohledu na jejich vinu či nevinu. Fierlinger byl opravdový přisluhovač. Nejspíš by ho překvapilo, kdyby se dozvěděl, že na jaře roku 1959 znala jeho jméno celá jedna dívčí kolej americké univerzity. Celé měsíce jsem o něm mluvila skoro stejně často jako o Joeovi; a rozhodně jsem s ním trávila více času.</p>
<p>Díky diplomce jsem se soustředila na svoji rodnou zemi. I když jsem se stala Američankou, nemohla jsem se oddělit od zápasu, který se vedl v Evropě. Jakkoli jsem chtěla být stejná jako moje americké současnice, nebyla jsem stejná. Strávila jsem noci v protileteckém krytu. Ve vlastním životě jsem pocítila něco z té spouště, jakou dokáže válka způsobit. Moji rodinu vyštvali ze země Stalinovi obdivovatelé. Tato zkušenost ze mě udělala člověka s jasnými názory. A narodila jsem se s tendencí je vyjadřovat.</p>
<p>Bitvy studené války byly pro mě něčím velmi skutečným a události jsem pozorně sledovala – Chruščovovo odsouzení Stalina, vypuštění sovětského Sputniku, které šokovalo americké vědce a zahájilo kosmický věk, komunistickou revoluci na Kubě pouhých sto padesát kilometrů od amerických břehů, zhroucení kolonialismu a soupeření mezi Amerikou, Sovětským svazem a Čínou o vliv na nově nezávislé státy Asie a Afriky. Byla to doba plná úzkosti, ale také – pro mě – doba morálně průzračná. My byli ti dobří; komunisté byli špatní. Polovina Evropy byla svobodná; ta druhá byla zotročená. Lidé na celém světě, kteří věřili v takový demokratický humanismus, jaký hlásal Tomáš Masaryk, museli držet spolu.</p>
<p>Můj otec stál v Denveru stranou českoamerických politických kruhů, ale v myšlenkách stále setrvával v rodné zemi. Začal psát svou třetí knihu <emphasis>Komunistický převrat v Československu</emphasis>, která byla v zásadě varováním před křehkostí demokracie a nebezpečím koexistence s komunisty. Závěrem napsal, že Lenin vyzýval svoje stoupence, „aby použili jakýkoli úskok, úhybný manévr, trik, lest, nezákonné metody, utajení, dezinformace“ k dosažení svých cílů. Můj otec vyzýval demokratické vůdce, aby se nenechali zmást svou vlastní vírou v demokratické metody a svojí touhou uvěřit druhým. Komunistům se nedá věřit, protože si koexistenci nepřejí; přejí si vítězství. Pokud šlo o možnost, že by se Sovětský svaz jednoho dne vzdal komunismu dobrovolně, Chruščov sám ji zavrhl s tím, že nic takového se nestane, „dokud se krevety nenaučí hvízdat“.16</p>
<p>Psát diplomku bylo namáhavé, ale naučilo mě to pracovat delší dobu na jediném projektu. Mnohé materiály, které jsem nalezla, byly v češtině, a rychle jsem zjistila, že psanou češtinu, kterou jsem přestala užívat v devíti letech, pořádně neovládám. Pro mě to byl ústní jazyk, a tak jsem si pro sebe začala číst nahlas. Když jsem šla na univerzitu, rodiče mi dali malý psací stroj Olivetti, pod podmínkou, že jim budu psát česky a že domů nikdy nenapíšu na stroji. Táta považoval za nezdvořilé psát osobní dopisy na psacím stroji a také si myslel, že to pro mě bude dobrá příležitost pocvičovat se v češtině. Když mi začal posílat mé dopisy zpátky s chybami opravenými červeným inkoustem, vzbouřila jsem se a prohlásila jsem, že jestli ode mě chce ještě někdy dostat dopis, bude to muset být v angličtině. I když česky mluvím dobře, když píšu českým a slovenským přátelům, činím tak dodnes v angličtině, protože se stydím za svou dětskou češtinu.</p>
<p>Navzdory veškeré mé snaze si nemyslím, že mou diplomku přečetl kdokoliv kromě mého tatínka a mého konzultanta. Knihu mého otce naopak četli nejen na Západě, ale jak jsem se později dozvěděla, i v Československu. V roce 1990, když padla berlínská zeď, jsem se zúčastnila konference v Německu, kde jsem mluvila s Jaroslavem Šedivým, který se později stal českým ministrem zahraničí. Vyprávěl mi, jak za studené války pracoval v archivu československého ministerstva zahraničí a přel se s lidmi, kteří dostali nařízeno odstranit veškeré informace o mém otci, kterého komunisté považovali za zrádce. Později pracoval v ústavu, kde se mu nějak podařilo dostat se k propašované kopii <emphasis>Komunistického převratu v Československu</emphasis>. Řekl, že tehdy poprvé pochopil, co se stalo v jeho zemi mezi koncem války a komunistickým převratem v roce 1948. Šedivý se stal disidentem a byl zatčen. Po propuštění z vězení pracoval jako myč oken až do chvíle, kdy Československo opět získalo svobodu.</p><empty-line /><p>Užívala jsem si občasné přestávky ve vyučování. Joe mě pozval do Chicaga na velikonoční prázdniny, abych strávila víc času s ním a s jeho rodinou. Ujala se mě Joeova babička, obávaná Gaga. Byla úžasně zábavná, ale po pravdě řečeno jsem z ní měla strach. Na začátku návštěvy mě vzala na oběd do exkluzivního Casino klubu na Lake Shore Drive. Tehdy nosily správné mladé dámy klobouky a bílé rukavice. Nenapadlo mě, že ten oběd je právě takovou příležitostí, ale když jsem se rozhlédla, všechny ostatní ženy včetně Gagy měly na sobě klobouky. Měla jsem držet pusu, ale z rozpaků jsem se pustila na tenký led.</p>
<p>„Vždycky si kupuji na Velikonoce nový klobouk, ale v tom zapadákově Wellesley jsem nenašla žádný, který by se mi líbil. Myslela jsem si, že si ho koupím tady.“</p>
<p>„Skvělý nápad,“ řekla Gaga. „Zajdeme hned po obědě do mého kloboučnictví a opatříme ti klobouk.“</p>
<p>„Kloboučnictví?“ podivila jsem se nápadu se specializovaným obchodem na klobouky. Já si je vždycky kupovala v obchodních domech.</p>
<p>Stačilo přejít Michigan Avenue a byly jsme u „Bes Ben“. Obchod byl plný zrcadel, před nimiž stály židle, aby se tam dalo sedět celé hodiny a zkoušet si klobouky. Na stojáncích okolo jich pár bylo, ale Gaga mi řekla, ať se posadím, a nařídila prodavačům, kteří na ni byli viditelně zvyklí, aby přinesli své velikonoční kreace pro „snoubenku mého vnuka“ – nebo možná pro „vyvolenou“. (U Pattersonových bylo důležité volit správná slova. Hned zkraje mého seznámení s rodinou jsem se dozvěděla, že se říká „večerní toaleta“, a ne „večerní šaty“, „záclony“, a ne „závěsy“, „sofa“, a ne „gauč“, „pozornost“, a ne „dárek“ a „zámožný“, a ne „bohatý“.)</p>
<p>Když kloboučníci přišli se zbožím, zahlédla jsem na jednom z klobouků cenovku. Potom jsem si klobouk nasadila a podívala se do zrcadla. Vypadala jsem jako Minnie Pearl v nashvillské Grand Ole Opry, ale ta cena mě vyděsila. Klobouk stál 200 dolarů – hodně přes 1000 v dnešních cenách. To nepřipadalo v úvahu.</p>
<p>„Je krásný, ale ta barva se mi nelíbí,“ řekla jsem.</p>
<p>„Nebojte se, zlatíčko, uděláme ho, v jaké barvě chcete.“</p>
<p>„A nejsem si jistá, jestli mi sluší právě tyhle květiny.“</p>
<p>„Dáme tam i květiny či bobule, jaké chcete.“</p>
<p>„Víte, já vlastně ani nový klobouk nepotřebuji.“</p>
<p>V té chvíli se do hovoru vmísila Gaga a řekla: „Ale drahoušku, u oběda jsi říkala, že potřebuješ klobouk.“</p>
<p>Tím byla věc vyřešena. Než jsem se nadála, změřili mi hlavu a už jsme vybíraly barvy, stuhy, bobule a květiny. Prodavačka říkala, že klobouk budu mít hotový do Velikonoc.</p>
<p>Byla jsem jako opařená. Kupovala jsem ten klobouk já – anebo to byl dárek? Jestli ho kupovala Gaga a já jí nepoděkuji, bude si myslet, že jsem strašně nezdvořilá. Jestli jí poděkuji a nebyl to dárek, bude mě považovat za nesnesitelně vlezlou. Šly jsme zpátky k ní na čaj. Měla jsem v hlavě úplně prázdno. Právě jsem dospěla k názoru, že peníze, které jsem šetřila Joeovi na svatební dar, budu muset utratit za klobouk, když Gaga řekla: „Doufám, že se ti ten malý velikonoční dárek líbí.“ Byla jsem zachráněna. Ten klobouk je přírodní slamák s fuchsiemi, různými lesními bobulemi a malinově červenou sametovou stuhou. Měla jsem ho na sobě tenkrát o Velikonocích a o pár měsíců později na zkoušce svatby. Dodnes ho mám ve skříni v původní modré krabici.</p>
<p>Když se přiblížila svatba, dotkl se Joe citlivého tématu: Nevadilo by mi, kdybych přestoupila do episkopální církve? Probrala jsem tu věc s rodiči, kteří mi řekli, že je to naprosto moje rozhodnutí. Vždycky jsem chodila do kostela pravidelněji než oni a oni prostě na víru neměli vyhraněný názor. Připomínali mi, že i když Tomáš Masaryk byl hluboce věřící, mnozí Čechoslováci jsou orientováni světsky. To byl i případ mých rodičů. Ve skutečnosti jim více než případná konverze dělalo starosti, že snad každý v Joeově rodině byl alespoň jednou rozvedený. Krátce před naším zásnubním večírkem o Vánocích se můj otec obrátil na Joea přímo a řekl mu, že rozvod je nepřijatelný. Jak mi pak máma mnohokrát připomínala: „Joe tátovi řekl, že na rozvod nevěří.“</p>
<p>Co se týkalo mě, přestup mi nevadil, až na jednu věc. Věřila jsem v katolickou doktrínu, že Panna Marie může donést modlitby k Bohu. Odříkávala jsem růženec a každý rok slavila svůj svátek Marie Jany, který připadal na 15. srpna, svátek Nanebevstoupení Panny Marie. Jakmile jsem souhlasila s tím, že vstoupím do episkopální církve, požádala mě Joeova matka, abych se sešla s chicagským episkopálním biskupem a mluvili jsme právě o tomto problému. Pokud jde o víru, můj názor je, že člověk k ní může přidávat, ale je obtížné z ní ubírat. Ježíšova matka má čestné místo v každém křesťanském kostele, ale mně se nejvíce zamlouvala katolická perspektiva. Měla jsem pocit, že Panny Marie se vzdát nemůžu, a také jsem se jí nikdy nevzdala.</p>
<p>Můj odchod z katolické církve ovlivnil také místo naší svatby. Protože kostel, který jsem navštěvovala v Denveru, se už nehodil, zvolili jsme St. Andrews, překrásný episkopální kostelík ve Wellesley. Ani za normálních okolností jsem si nedovedla představit, jak moje máma plánuje svatbu v americkém stylu. Vzhledem k místu a problémům s Albrightovými bylo nejlepší, abych se příprav ujala sama. Při psaní diplomky jsem vybírala šaty pro družičky, psala rukou pozvánky, vybírala místo pro recepci a jídelní lístek. Problém byl v tom, jak zajistit, aby zvolené alternativy odpovídaly úrovni Pattersonových, a přitom nepřivedly Korbelovy ke krachu.</p><empty-line /><p>Promovala jsem 8. června. Kdybych se nebyla vdávala, bylo by mi smutno z pomyšlení, že opouštím Wellesley. Ty tři dny mezi promocí a svatbou jsem zůstala v koleji s Mary Jane, jejíž vlastní svatba se měla konat dva dny po mé.</p>
<p>Jedenáctého června, v překrásný jarní den, jsem si vzala Joea. Mí rodiče s Kathy a Johnem přijeli autem z Colorada. Albrightovi pořádali předsvatební večeři v restaurantu U Josepha v Bostonu. Druhý den ráno jsem vstala, umyla si vlasy, oblékla si svatební šaty s vlečkou a trochu staromódní korunkou s perlami, kterou zhotovila jedna mámina česká přítelkyně. K oltáři mě samozřejmě dovedl táta. Kathy byla za družičku. Byla během obřadu tak nervózní, že se jí květiny v ruce třásly. Joe se tak soustředil na odpovědi na farářovy otázky, že když se ho zeptal „Berete si…“, odpověděl „Bereme“. Jeho rodiče byli naprosto spokojení s naším dokonale episkopálním obřadem. Jediný rozruch způsobila Joeova ultrasofistikovaná sestra Alice, která byla v prvním ročníku na Radcliffe. Hnusily se jí její světle zelené šaty družičky a po svatbě a fotografování je roztrhla napůl a hodila do koše na odpadky v koupelně. Ale tenhle jediný projev zlomyslnosti nemohl moji radost zkazit. Byla jsem nadšená, že jsem se stala paní Joseph Albright17 a měla jsem všechny možné dopisní papíry s monogramem, které to dokazovaly.</p>
<p>Dvanáct let po příjezdu do Ameriky jako uprchlice jsem byla americkou občankou. Získala jsem neocenitelný okruh přátel. Promovala jsem s vyznamenáním na přední univerzitě, která se specializovala na přípravu žen pro vedoucí role. Provdala jsem se za amerického prince, jehož jsem zbožňovala a jenž mě miloval. Vyzkoušela jsem si skleněný střevíček a on mi padnul. V pohádce je to konec celého příběhu. V životě je to pouze začátek nové kapitoly.</p>
</section>
<section>
<p><strong>Rodinné hodnoty</strong></p>
<p>Má nejmladší dcera Katie se narodila v roce 1967, a když se dostala na univerzitu, již se tam přednášelo o šedesátých letech. Zapsala si je. To desetiletí se stalo synonymem pro experimenty alternativní kultury – hippies, drogy, sexuální svobodu, Woodstock, protiválečné demonstrace. My, kteří jsme promovali koncem padesátých let, jsme v mnoha směrech šedesátá léta zmeškali. Zatímco naši mladší bratři a sestry si užívali podle svého, my jsme žili tak jako naši rodiče, budovali kariéry a zakládali rodiny.</p>
<p>I mezi našimi konzervativími souputníky jsme se s Joem vážností vyjímali. Začali jsme však ne tak vážnými šestitýdenními líbánkami na cestě od ostrova k ostrovu v Karibském moři. Bezprostředně poté, koncem července, se Joe musel hlásit ve Fort Leonard Wood v Missouri na šest měsíců vojenské služby. Když odjel na základní výcvik, vrátila jsem se do Denveru k rodičům, vzala jedinou krátkodobou práci, která se nabízela – prodávala jsem zájezdy pro autobusovou společnost Grayline –, a chystala se vypravit se za Joem.</p>
<p>Odjela jsem do Missouri, jak nejdřív to šlo. Joe musel zůstávat na základně, a tak jsem si našla upravený motelový pokoj. Zvažovala jsem a hned zavrhovala nabídky „míst“, jako bylo roznášení v drive-in restauraci nebo lákání zákazníků do tetovacího salonu, až jsem narazila na perfektní místo pro začínající novinářku. Pracovala jsem v <emphasis>Rolla Daily News</emphasis> <emphasis>– „ve službách města Rolla a okolí“ </emphasis>– a dělala jsem tam všechno možné. Psala jsem nekrology a články do společenské rubriky, přijímala inzeráty18, občas jsem psala sportovní zpravodajství a dělala rozhovory s lidmi, kteří zahlédli UFO. Každý den jsem jezdila padesát kilometrů do práce v Joeově starém modrobílém fordu a na cestě zpátky jsem se často zastavovala za svým manželem. Než Joe odešel na vojnu, byl opálený a měl kštici tmavohnědých vlasů; připadal mi moc hezký. Teď byl pořád ještě hezký, ale hlavu měl vyholenou a připadal mi moc hubený. Dostala jsem ale dopis od armády, ve kterém se psalo, že mám být hrdá na to, že Joe získal nejvyšší hodnocení v základním výcviku.</p>
<p>Jelikož byla doba míru, vyhlásil Pentagon akci Santa Claus a zkrátil Joeovi vojenskou službu o měsíc, aby mohl stejně jako mnozí jeho kolegové trávit Vánoce s rodinou. Po vánočních prázdninách v Denveru jsme odjeli v lednu 1960 do Chicaga a začali znovu. Abychom měli prostor, Joeovi rodiče vzali nejmladší děti ze školy a odjeli na cestu kolem světa. Nastěhovali jsme se do jejich domu a zůstali tam, dokud jsme si nenašli vlastní byt, druhé patro s vlastním vchodem a se střešní zahradou na North Pine Grove Avenue.</p>
<p>Byt jsme si zařídili nábytkem, který jsme nakoupili v dražbě. Později jsem všechnu práci na postgraduálu dělala v obrovském křesle, které jsme koupili omylem, protože nahoře na dražebním pódiu vypadalo normálně veliké. (Je teď na mé farmě v západní Virginii a všechna má vnoučata v něm mohou sedět najednou.) Našli jsme si báječnou partu kamarádů a stali se stálými návštěvníky chicagského divadla improvizace Second City. Také jsme trávili čas s Joeovou babičkou. Pokoušela jsem se přijít na to, jak se sblížit s místními děvčaty z lepší společnosti; některé z nich byly dokonce Joeovy bývalé přítelkyně. Trvalo mi týdny, než jsem si ušila granátově červené sametové plesové šaty s dlouhými rukávy, abych si je mohla vzít na největší společenskou událost sezony. Šaty mi padly ke starožitnému granátovému náhrdelníku, který jsem dostala od rodičů jako svatební dar. Když se mě někdo zeptal, kde jsem ty šaty koupila, jen jsem se usmívala, místo abych se chlubila, že jsem je ušila sama.</p>
<p>Joe se vrátil do <emphasis>Sun-Times</emphasis> a já si začala hledat místo. Protože v té době byly v Chicagu čtyři deníky, myslela jsem si, že mám slušnou naději najít si místo v jednom z těch ostatních tří, ale nebylo mi to souzeno. Jednou na nějaké večeři se mě Joeův šéfredaktor zeptal: „Tak co hodláš dělat, zlato?“</p>
<p>„Sehnat si místo v novinách,“ odpověděla jsem.</p>
<p>„Hm,“ řekl. „Nemůžeš pracovat ve stejných novinách jako tvůj manžel, protože by to bylo v rozporu s naší zaměstnaneckou politikou. A kariéře tvého manžela by samozřejmě nepomohlo, kdyby jeho žena pracovala u konkurenčních novin. Takže se obávám, že budeš muset uvažovat o něčem jiném.“ O desetiletí později si dovedu představit mnoho odpovědí, které jsem mohla ten večer použít. Místo toho jsem se podrobila.</p>
<p>„Něco jiného“ bylo nakonec místo asistentky obrazového redaktora v nakladatelství <emphasis>Encyclopaedia Britannica</emphasis>. Během přijímacího pohovoru se mě zeptali, kdy hodlám přijít do jiného stavu. Nepamatuji se, že by mě to bylo urazilo, a řekla jsem, že nijak nespěchám. Ohromilo mě, když mě vzali; protože s fotografiemi jsem neměla žádné zkušenosti. Asi stačilo, že jsem uměla číst. Redakční politikou <emphasis>EB</emphasis>, jak jsme jí říkali, bylo revidovat jeden druh hesel každý rok. V roce 1960 revidovali svoje geografická hesla a mým úkolem bylo vybírat fotografie, psát titulky a připravovat grafickou úpravu. Později jsem se přesunula do oddělení pro styk s veřejností, kde mou prací bylo pečlivě procházet <emphasis>EB</emphasis> kvůli „vycpávkám“, které se daly vsunout na konec novinových sloupců. Vybírala jsem poklady jako: „Pštrosi jsou němí; dočtete se v <emphasis>Encyclopaedia Britannica</emphasis>.“</p>
<p>V roce 1960 jsme mohli poprvé volit prezidenta a celou kampaň jsme s Joem pozorně sledovali. Jako mnoho jiných žen jsem byla okouzlena Johnem Fitzgeraldem Kennedym. V roce 1958 jsem měla na Wellesley příležitost udělat s budoucím prezidentem během jeho senátní kampaně za znovuzvolení rozhovor pro univerzitní noviny. Nejenže jsem mu kladla otázky pro svůj článek, ale požádala jsem ho i o autogram. Joe mi řekl, že jsem jednala velice neprofesionálně. Měl pravdu – ale já dostala autogram.</p>
<p>Kampaň v roce 1960 vedla k prvnímu Joeovu sólokapru. Sjezd republikánů se konal v Chicagu a jemu se podařilo schovat se v koupelně pokoje v hotelu Sheraton-Blackstone, kde se Richard Nixon radil s nejvyššími stranickými předáky o tom, koho si vybere za kandidáta na viceprezidenta. Joe se krčil v prázdné vaně a zuřivě si psal poznámky (některé i na toaletní papír). Nixon říkal, že potřebuje Henryho Cabota Lodge, protože Lodge by si mohl vzít na starosti zahraniční politiku, zatímco Nixon by se mohl soustředit na domácí otázky. Ten příběh vynesl Joeovi článek podepsaný jeho jménem na titulní stránce.</p>
<p>Právě tou dobou najaly <emphasis>Sun-Times</emphasis> jiného mladého reportéra, Jima Hogea. Hoge měl všechny předpoklady – vlasy do zlatova, odhodlanou bradu, společenskou eleganci a výchovu z Yale. Nebylo žádným překvapením, že ho čekala dlouhá a úspěšná novinářská kariéra v Chicagu a v New Yorku19; v té době však byly soupeření a řevnivost mezi Joem a Jimem nevyhnutelné. Přestože se jim dařilo neplést se profesionálně jeden druhému do cesty, brzy se museli střetnout. Za velkého skřípění zubů Pattersonových si Jim vzal Joeovu sestru Alici. Když jsme se s Joem rozvedli a Jim se začal víc zabývat zahraniční politikou, zjistila jsem, že si mám se svým bývalým švagrem hodně o čem povídat.</p>
<p>Já jsem možná byla poslušná dcera, od Joea se ovšem očekávalo, že bude poslušný vnuk, syn i synovec, a také se to snažil naplnit. Byl vychován, aby vstoupil do rodinného podniku. Kromě jiných novin, které rodina vlastnila, založila Joeova teta Alicia s Harrym Guggenheimem velmi úspěšný longislandský deník <emphasis>Newsday</emphasis>. Již dlouho předtím, než jsem se stala členkou rodiny, se předpokládalo, že Joe jednoho dne deník převezme.</p>
<p>Na jaře 1961 dostal od tety dopis, ve kterém stálo, že přišel čas, aby se přemístil na Long Island a zaučil se v <emphasis>Newsday</emphasis>. Myšlenka na stěhování mě neděsila. Právě jsem zjistila, že jsem v jiném stavu, a náš život by se stejně změnil. Přesto jsme měli oba smíšené pocity. Líbil se nám náš pocit nezávislosti v Chicagu, ale byli jsme také připraveni jít dál.</p>
<p>Nikdy jsem nepochybovala o tom, že povedeme vzrušující život, jakmile se Joe ujme rodinného deníku. Jeho rodina mě pořád fascinovala, ale na mém manželovi se mi nejvíce líbilo, že nebyl jako oni. Netrávil mnoho času řečmi o rodinném rodokmenu, přemýšlením o tom, kde stráví příští vzrušující dovolenou, ani o tom, jakou si má koupit nemovitost. Nezúčastňoval se ani té nejnepříjemnější pattersonovské konverzace o tom, kdo po kom co zdědí.</p>
<p>Jedním z důvodů, proč se tolik mluvilo o posledních vůlích, bylo právě vlastnictví <emphasis>Newsday</emphasis>. Když noviny vznikly, stala se Alicia šéfredaktorkou a vydavatelkou s vlastnickým podílem 49 %. Harry se staral o obchodní záležitosti a vlastnil zbylých 51 %. Jelikož Harry byl o více než deset let starší než Alicia, všeobecně se předpokládalo, že ho Alicia přežije, a v té chvíli by získala další dvě procenta akcií a tím i definitivní kontrolu nad novinami pro sebe i pro své dědice.</p>
<p>Přestože se svazek mezi Alicií a Harrym časem zkomplikoval, bylo zřejmé, proč Harry Alicii tak fascinoval. Vystudoval Cambridge, vynikl ve válce i v diplomacii, řídil velkou důlní společnost a byl průkopníkem v podpoře nového leteckého průmyslu. Byl též filantropem s překrásným rodinným muzeem umění, uměl vyprávět historky o Charlesi Lindberghovi a generálu Jimmym Doolittleovi a patřil mu vítěz Kentucky Derby.</p>
<p>I když si v době, kdy byli od sebe odloučeni, psali dlouhé dopisy nadepisované N. D. (Nejdražší drahoušku), často se vášnivě přeli o tom, jak vede Alicia noviny, a o politice. Harry byl republikán; Alicia demokratka. V roce 1956 to znamenalo, že Harry podporoval znovuzvolení prezidenta Eisenhowera. Alicia byla pro Adlaie Stevensona.</p>
<p>Alicia a Adlai se ve skutečnosti znali dlouhá léta. V padesátých letech spolu měli románek a Alicia dokonce uvažovala o tom, že opustí Harryho a vezme si Stevensona. Nakonec neodešla, hlavně kvůli těm rozhodujícím dvěma procentům. Přesto však zůstali s Adlaiem blízkými přáteli. Dokonce i začátkem šedesátých let přijížděl Stevenson docela otevřeně na Long Island, když byl Harry pryč. Byla jsem trochu rozčarovaná, když jsem poslouchala, jak se velký Adlai pouští do malicherného tlachání o svých jachtařských pobytech na Riviéře. Na druhé straně bylo fascinující poslouchat jeho historky o prezidentu Kennedym a jeho popis života amerického velvyslance u OSN.</p>
<p>Odjeli jsme s Joem autem z Chicaga na Long Island a usadili se v malém bytě v Garden City, asi půldruhého kilometru od ústředí deníku. Mým úkolem bylo podle instrukcí našeho porodníka chodit. A tak jsem chodila alespoň osm kilometrů denně. V době před ultrazvukem a zdravým stravováním jsem pila jenom metrecal, v té době jediný dietní nápoj, a černou kávu. Ale stejně jsem pořád tloustla. Po šesti měsících mi doktor konečně řekl, že budu mít „přinejmenším dvojčata“.</p>
<p>Sedmnáctého června právě Joe rozvážel noviny v kufru svého auta (byla to součást jeho zaučení v oddělení distribuce), když jsem mu zavolala, ať se rychle vrátí. Naše dvojčata se narodila o šest týdnů předčasně. Po porodu mi ani nedovolili se jich dotknout. Novorozeňata byla drobounká a pořádně nedýchala. Rychle je odnesli do inkubátorů a nám řekli, že možná nepřežijí. Když jsem byla mladší, chránili mě před nebezpečím a smutkem rodiče. Teď mě ochránit nemohli. Nikdy jsem se necítila tak bezmocná. Nechtěli jsme dát dětem ani jména, dokud nebudeme vědět, jestli budou žít. Ale holčičky byly bojovnice a brzy se z „nemluvněte A“ stala Anne Korbel Albrightová a z „nemluvněte B“ Alice Patterson Albrightová.</p>
<p>Poslali mě domů, ale Anne a Alice zůstaly v nemocnici ještě šest týdnů. Bylo to bolestivé – a pro mě nepřirozené – mít dvě děti a nemoci se k nim ani přiblížit. Podle tehdejší praxe jsem mohla zaťukat na sklo a děvčata „pozorovat“ – a i to jen na krátkou dobu.</p>
<p>Málem jsem zešílela, jak jsem se snažila najít něco, čím se zaměstnat. Na jedné ze svých dlouhých procházek před porodem jsem zahlédla nápis nabízející intenzivní osmitýdenní kurz ruštiny na Hofstrově univerzitě, který začínal v polovině června. Rozhodla jsem se tam zapsat. Šest hodin denně jsem studovala a pak šla do nemocnice, abych se mohla podívat na dcerky. Znalost češtiny mi pomáhala a na konci kurzu jsem již plynně mluvila.</p>
<p>Konečně jsme přivezli děti domů (v koši na prádlo) s jedinou instrukcí: krmit. Pořád ještě dost nevážily a musely jíst ve dne v noci každé tři hodiny. Pokud spaly, musely se budit k jídlu, které každé z nich zabralo hodinu. A tak začala v mém životě nová kapitola, která se vyznačovala umělou kojeneckou stravou, plenkami, chrastítky, říháním, prořezáváním zubů, objímáním, častým vážením, návštěvami u doktora a koupelemi s velkým výskáním a šploucháním. Byla jsem na své krásné a hodné dcerušky nesmírně pyšná. Také jsem se začínala cítit zkroušená, protože jsem toužila naplno uplatnit své vzdělání.</p>
<p>Teta Alicia, která přicházela často na návštěvu, vnímala moje rozporuplné pocity, které prožívalo i mnoho dalších mladých žen v mé věkové skupině. Univerzita Radcliffe organizovala seminář o aspektech naší společnosti, které přispívají a škodí kariéře žen. Žádali Alicii, aby se ho zúčastnila. Ona zase napsala mně: „Třeba bys mohla mít nějaké náměty, když máš takovou potřebu dál pracovat, přestože máš děti.“ Abych si udělala nějakou představu, kontaktovala jsem různé dívčí univerzity kvůli statistikám a pak jsem napsala pravdivý a skličující esej o vlastní zkušenosti. Když jsem ho nedávno nalezla ve svých papírech, překvapilo mě, jak je stále ještě aktuální, pokud jde o klasické ženské dilema: jak skloubit manželství, mateřství a profesi. Napsala jsem tehdy:</p>
<p>Dvakrát během dvou let jsem musela opustit dobré místo s dobrými vyhlídkami, abych následovala svého manžela. A to jsem ještě ani neměla děti. Abych mohla jít pracovat teď, musela bych najít a najmout spolehlivou ošetřovatelku a zaplatit jí možná víc, než sama vydělám. Možná jsem příliš pesimistická. Možná bych mohla hned zítra najít místo jako písařka. Ale otázkou je, proč se namáhat? Potřebuji místo jenom proto, abych měla místo, anebo chci pracovat, abych dělala něco, co stojí za to?</p>
<p>Znělo to ještě depresivněji, než jsem se cítila, a tak jsem skončila trochu pozitivnějším tónem:</p>
<p>Musím se ale přiznat, že si připadám trochu jako průkopnice. Nechci se smířit s tím, že strávím zbytek života doma úvahami, v jakém pořadí uklízet místnosti. Chci najít nějaké řešení a pořád si myslím, že to nějak musí jít, stát se zodpovědnou matkou, dobrou ženou a mít i intelektuálně uspokojivé místo.</p>
<p>Joe byl v této věci můj spojenec, a dokonce mi esej zredigoval. Už v roce 1961 byl dost citlivý na to, aby vyškrtal slovo „děvče“ a nahradil ho slovem „žena“.</p>
<p>Navzdory mému trápení jsme měli velice příjemný život. Každý víkend jsme jezdili do New Yorku do divadla nebo na nákupy či na uhlazenou večeři pro významné hosty u Alicie a Harryho. Alicia nás také pozvala na svoji usedlost do Georgie, kde jsem se ze všech sil snažila stát se sportovkyní. Nejraději jsem měla tenis, ale naučila jsem se skvěle hrát i kroket a dala se i na lov koroptví. Větší potíže jsem měla s vodním lyžováním na řece St. Mary, která byla plná hadů, i když mě teta Alicia ujišťovala, že hadi ve vodě neuštknou. To je fajn, myslela jsem si, ale vědí to ti hadi?</p>
<p>Po roce na Long Islandu přišel čas, aby si Joe dále rozšířil obzory, a tak ho poslali do washingtonské kanceláře <emphasis>Newsday</emphasis>. Přijeli jsme tam na jaře 1962 a najali si malý červený dřevěný domek s obrovskou myrtou na zahradě. Bylo to číslo 3421 na R Street v Georgetownu, na té méně vznešené straně Wisconsin Avenue. Byli jsme nadšení, že jsme součástí Kennedyho Washingtonu. To bylo ještě před Vietnamem, před Watergate a přede všemi ostatními skandály. Camelot20 byl na vrcholu. Veřejnost byla tehdy důvěřivější a my sledovali tiskové konference v Bílém domě nejen kvůli informacím, ale také proto, že prezident byl skvělý, okouzlující a vtipný.</p>
<p>Bylo nám jenom pětadvacet let, ale protože Joe byl novinář, i když teprve začínající, rychle jsme pronikli do washingtonského společenského a politického světa. Stali jsme se součástí nerozlučné party manželských párů. Náš vlastní okruh zahrnoval Warda a Jean Justovy21, Erica a Muffie Wentworthovy a Worthe a Joan Binghamovy. Když se do Washingtonu přistěhovala Joeova sestra Alice a Jim Hoge, přidali se k naší skupině. Všichni muži v ní byli novináři, kteří soupeřili o to, kdo získá nejlepší příběh. Manželky soupeřily v tom, jak udělat <emphasis>sauce hollandaise</emphasis>, která se nesrazí. Polévali jsme jí prakticky všechno kromě dezertu z bílých hroznů v kyselé smetaně s hnědým cukrem, který byl tenkrát v módě. Hráli jsme tenis na kurtech školy St. Albans, které byly tehdy žádané. Donekonečna jsme mluvili o třech „p“ – programech, politice a personách.</p>
<p>Pro washingtonské večírky je příznačné, že první otázka po „Jak se jmenujete?“ je vždycky „Co děláte?“, anebo tenkrát to bylo „Co dělá váš manžel?“. Odpověď často předurčí, zda bude rozhovor pokračovat, takže na nás udělalo ohromný dojem, že náš soused odvedle Richard Gardner má vznešený titul zástupce podnáměstka ministra zahraničí pro mezinárodní organizace. Jeho žena Danielle se stala mojí nejbližší washingtonskou přítelkyní.</p>
<p>Teta Alicia často přijížděla na večeře do Bílého domu nebo na setkání související s vydáváním novin. Pokaždé si udělala čas podívat se na děti a zahrát si bridž. Při těchto bridžových partiích jsem poprvé potkala Kay Grahamovou22, která se podle vlastního líčení tehdy pořád ještě viděla především jako žena svého manžela a matka svých dětí.</p>
<p>I když jsem se těchto činností účastnila, nebylo to naplno, protože jsem se pustila do postgraduálního studia na Fakultě pokročilých mezinárodních studií Univerzity Johnse Hopkinse. Vzdala jsem se naděje na novinářskou kariéru, ale myslela jsem si, že bych mohla pokračovat ve šlépějích svého otce a stát se vysokoškolskou profesorkou. Naložila jsem si pět přednášek a navíc ruštinu. Dvojčatům byl rok a měla jsem dobré pomocnice, ale ostatní mladé matky mi moc velkou podporu neprojevovaly a neustále se mě ptaly, jaký mám pocit z toho, že nechávám své děti v péči hospodyně. Bylo to poprvé, ale rozhodně ne naposled, kdy jsem si plně uvědomila přehradu mezi matkami, které jsou doma, a těmi, které pracují. Tenkrát jsem si myslela a myslím si to dodnes, že ženy by se měly rozhodovat samy v závislosti na vlastní situaci a ty, které s tím nesouhlasí, by se měly starat samy o sebe.</p>
<p>Psala se polovina roku 1963. Byli jsme ve Washingtonu už rok. Joeovi se v práci dařilo. Já nosila domů samé jedničky. Anne a Alice žvatlaly jedna přes druhou, pokoušely se vylézt ze svého dvojitého kočárku, se kterým jsme jezdily po Georgetownu, a s velkýma očima a světlými kudrnami vypadaly úžasně. Když nás náš dětský lékař varoval, že jim ta krása dlouho nevydrží, protože jejich vzhled je ve skutečnosti způsoben předčasným porodem, opatřili jsme si okamžitě nového dětského lékaře. Po letech se ukázalo, že ten původní se naprosto mýlil.</p>
<p>Chystali jsme se strávit příjemné léto, když jsme dostali zprávu, že tetu Alicii odvezli do nemocnice s krvácejícím žaludečním vředem. Vydavatelka, která pracovala i žila naplno, dostala na vybranou: přejít na dietu a vysadit alkohol, anebo jít na operaci. Zvolila to druhé, ignorujíc rady, aby operaci odložila, dokud trochu nezesílí. Někdy je nebezpečné být bohatý a mocný. Alicia zemřela na operačním stole 2. července 1963 ve věku 56 let. Její smrt představovala další zásadní obrat v Joeově životě – a v mém též.</p>
<p>V souladu s Aliciinými plány, aby noviny nakonec převzal její synovec, povolal strýc Harry Joea neprodleně na Long Island. Zanedlouho poté jsme se zúčastnili jednoho večírku, kde Joeovi nějaká žena, která ho nikdy neviděla, řekla: „Prý sem přijede její synovec, aby to převzal, a všichni jsou z toho nervózní.“</p>
<p>„Nevím, jestli všichni, ale já rozhodně ano,“ odpověděl Joe.</p>
<p>Bylo mu teprve šestadvacet a v obtížných společenských situacích se očividně necítil dobře. Zatímco později v životě si zakládal na tom, že vypadá mladší, než ve skutečnosti byl, v roce 1963 to byla obrovská nevýhoda. Vlasy měl nakrátko ostříhané, nosil brýle s černými rohovinovými obroučkami a obleky od firmy Brooks Brothers. Vypadal na dvacet. Nijak nepomáhalo ani to, že ho mnozí lidé v <emphasis>Newsday</emphasis> znali jako „Pepíčka“, jak mu Alicia odjakživa říkala.</p>
<p>Nikdo, a už vůbec ne Joe, nepředpokládal, že by se rovnou stal šéfredaktorem a vydavatelem, takže nikoho neznepokojovalo, když strýc Harry požádal Marka Ethridge, vysoce váženého vysloužilého redaktora a vydavatele <emphasis>Louisville Courier Journal</emphasis>, aby zatím noviny vedl. Joe dostal titul zástupce vydavatele a řadu krátkodobých úkolů, aby získal zkušenosti. Musel vyzařovat sebedůvěru a důmysl, kterého je zapotřebí k řízení velkých novin, ale současně zůstávat skromný a neokázalý, aby dokázal, že netrpí velikášstvím. Musel udělat na strýce Harryho dojem, ale nesměl ho dráždit. Dosáhnout takové rovnováhy se nakonec ukázalo být nemožné.</p>
<p>S odstupem času vidím naše léta na Long Islandu jako klíčové přechodné období v Joeově kariéře, v mém vlastním vývoji a ambicích a nakonec i v našem manželství. V té době jsem však měla pocit, že dráha, po které půjdeme, je již narýsovaná. Strachovali jsme se, ale současně jsme si byli jistí, že naší budoucností je <emphasis>Newsday</emphasis>.</p><empty-line /><p>Když jsem si jako paní Joseph Medill Patterson Albright prohlédla různá honosná sídla, vydala jsem se na prohlídku s realitními agenty jako Madeleine Korbelová a našla jsem rozkošnou longislandskou farmu z osmnáctého století, porostlou psím vínem a obklopenou dlouho zanedbávanými, ale kouzelnými zahradami. Asi v životě si už žádný dům tak nezamiluji. Když jsem poprvé viděla dvojčata, jak šplhají po schodech ke dveřím, představovala jsem si je, jak vycházejí z domu ve svatebních šatech. I Joe si ten dům zamiloval. Jako trpělivý otec učil naše dcery lyžovat na malém kopečku za domem a plavat a potápět se v bazénu.</p>
<p>Přestěhování prospělo i mé akademické kariéře. Mohla jsem pokračovat v postgraduálním studiu na newyorské Columbia University a rozhodla jsem se, že kromě práce na doktorátu se pokusím získat na univerzitě i osvědčení z Institutu ruských studií, který byl považován za nejlepší v zemi. To znamenalo, že jsem si musela přibrat další přednášky a jezdit třikrát týdně do města. Po zbytek času jsem byla longislandskou manželkou, matkou a krotitelkou přerostlé zahrady. S pomocí dalších jsem to zvládala.</p>
<p>Dvacátého druhého listopadu 1963 jsem byla zrovna v manhattanském taxíku na cestě do univerzitního klubu, kde jsem se měla před cestou na univerzitu setkat s Danielle Gardnerovou. Myslela jsem na roztříštěnost vlastního života, když jsem v autorádiu uslyšela, že prezident Kennedy byl zastřelen. Vyskočila jsem z taxíku a běžela do klubu, kde jsem našla Danny a uchýlila se s ní na dámský záchod. Jak jsme se tam navzájem utěšovaly, uslyšely jsme z jedné kabinky nějakou ženu, jak říká: „Zasloužil si to.“ Tolik jsme se zhrozily, že jsme ani nechtěly vidět, kdo mohl něco takového říct. Později jsme se připojily k mohutným davům šokovaných lidí a zíraly na stěnu plnou Walterů Cronkitů v televizorech nastavěných na sebe ve výkladu obchodu s elektronikou. Jela jsem vlakem domů úplně ochromená.</p>
<p>Litovali jsme s Joem, že jsme museli z Washingtonu odjet na vrcholu Kennedyho éry, ale teď, když byl prezident mrtev, jsme byli rádi, že tam nejsme. Žili jsme však neustále pod mikroskopem. Joe byl ustavičně pozorován a hodnocen. Když jsme pořádali vánoční večírek, viděla jsem nějaké lidi, jak nahoře v chodbě ohmatávají koberec. „Není to vlna,“ ušklíbl se jeden host. Jak Joe postupoval v kariéře, sledování a klepy sílily. Samozřejmě to mělo i své pozitivní stránky. Strýc Harry nás pravidelně bral na dostihy a štědře za nás sázel, a pravidelně jsme k němu chodili na jeho nedělní oběd, sestávající z krvavého rostbífu a yorkshirského pudinku23. Chválou ale šetřil a Joe nikdy nevěděl, jak na tom je. Jako věčný extrovert jsem se snažila udržovat náš vztah bez zádrhelů. Jako věčná optimistka jsem si namlouvala, že všechny Joeovy profesionální posuny jsou dobrým znamením.</p>
<p>Práce na Columbii byla náročná a často jsem se sama sebe ptala, proč jsem si vybrala tak obtížný obor. Odpovědí bylo, že mě to vzrušovalo. Byla to snad ta nejlepší doba na sovětská studia. Kubánská raketová krize v roce 1962 názorně ukázala, že snažit se porozumět tajům sovětského systému může být otázkou života a smrti; a já měla ty nejlepší profesory, od nichž jsem se mohla učit. Profesorský sbor byl seznamem předních kapacit v bádání o komunismu – byli tam Seweryn Bialer, Alexander Dallin, John Hazard, Donald Zagoria a Zbigniew Brzezinski, který se později stal poradcem pro národní bezpečnost prezidenta Cartera a mým šéfem.</p>
<p>Poprvé jsem Brzezinského poznala, když jako mladý harvardský profesor přijel na Wellesley na přednášku. V mezidobí vydal knihu <emphasis>Sovětský blok</emphasis>, vnímavý rozbor metod, pomocí kterých vytvořil Stalin své impérium. Byl to pořád ještě třicátník, a už ho všude citovali a v politických kruzích byl čím dál viditelnější. Pokládala jsem za životně důležité dostat se na jeho seminář ze srovnávacího komunismu, což byla sama o sobě nová myšlenka. Aniž bych chtěla urazit ostatní profesory, pokládám to za nejlepší přednášku, jakou jsem během postgraduálního studia měla. Profesor byl náročný, studijní materiál naprosto nový, a všichni studenti si mysleli, že jsou ti nejlepší. Brzezinski nám jako četbu zadával dlouhé texty v ruštině, aniž zkoumal, jestli jim dokážeme porozumět. Protože byl blízkým přítelem našich přátel Gardnerových a já byla starší než většina studentů, poznala jsem ho i z lidské stránky. Většina studentů se k němu ale nedokázala přiblížit. Byl skvělý, nepotrpěl si na plané řeči, a i když mluvil s polským přízvukem, činil tak v dokonalých, průzračných větách. Již v té době nebylo pochybností o tom, že sehraje důležitou roli v americké zahraniční politice.24</p>
<p>Hned první den vyzval Brzezinski nějakého dobrovolníka, aby připravil první ústní referát. Ticho. Všichni jsme věděli, že ten první bude mít míň času na přípravu a nebude mít žádné předchůdce, od kterých by se mohl poučit. Ticho trvalo dál. Rozumné bylo čekat, i když Brzezinski začínal dávat najevo netrpělivost. Ruka mi vylétla nahoru. Snažila jsem se prostě vyhovět, ať už to bylo otci, nebo profesorovi. Nejsem si jistá, jestli Brzezinski moji „oběť“ ocenil, ale nikdy jsem na to nezapomněla a dodnes mám v srdci zvláštní místečko pro každého studenta, který se přihlásí jako první.</p>
<p>Na konci semestru jsem odevzdala práci, v níž jsem srovnávala, jak se vyvíjel nacionalismus a komunismus v Jugoslávii a ve Vietnamu, a podstrčila jsem ji Brzezinskému do kanceláře pod zavřenými dveřmi s lístečkem, kde jsem ho žádala, ať mi pošle mou známku. V okamžiku, kdy mi lísteček zmizel z očí, se mě zmocnila hrůza – tatáž hrůza, s kterou jsem se mnohokrát setkala v pozdějších letech, když jsem pro Brzezinského pracovala v Bílém domě. Jak jsem napsala jeho jméno? „B-r-z-e-z…“, anebo nedej bože „B-r-e-z“? Pořád ten lísteček, který zůstal přišpendlen k mé práci, mám. Brzezinski mi dal jedna mínus a jeho jméno jsem napsala správně.</p>
<p>Pořád jsem měla strach, že nebudu mít čas, abych dokončila svou doktorskou práci. Na přednášky a disertaci platila lhůta sedm let. Chtěla jsem doktorát dokončit, ale chtěla jsem také další děti. S úlevou jsem zjistila, že můžu na dobu těhotenství studium přerušit. Když jsem opět přišla do jiného stavu, Alici a Anne bylo čtyři a půl roku a začaly chodit do školy, které jsme říkaly Škola slečny Stoddardové pro velmi malé lidičky. Těšila jsem se, že budu moci trávit s dvojčaty víc času. Věci ale nedopadly tak, jak jsem plánovala. Když jsem byla v prvním trimestru, dostaly děti spalničky. Jako dítě v Praze jsem spalničky prodělala, ale ani máma ani já jsme si nemohly vzpomenout, jestli jsem měla také zarděnky, známé též jako „třídenní spalničky“. Porodník mi předepsal gamaglobulin, což byla tehdy standardní léčba. Ale v šestém měsíci už jsem byla opět velká jako hora a doktor, který si myslel, že budu mít možná zase dvojčata, se rozhodl mě zrentgenovat.</p>
<p>Dvojčata jsem neměla. Děťátko bylo ve skutečnosti velice malé. Místo toho jsem trpěla něčím, čemu se říká polyhydramnion, kdy se vytváří příliš mnoho plodové vody, která tlačí dítěti na lebku.</p>
<p>„Jaká je pravděpodobnost, že to dítě bude mít poškozený mozek?“ zeptala jsem se.</p>
<p>„Velice vysoká,“ odpověděl klidně doktor.</p>
<p>Podle jeho tónu jsem si myslela, že jsem otázku nesprávně položila, a tak jsem se zeptala znovu. Odpověď byla tatáž. Byli jsme s Joem zdrceni. Vyhledala jsem v New Yorku specialistu, abych si nález ověřila. Došel ke stejné diagnóze. Když jsem se s velkým sebezapřením zeptala na potrat, doktor mi řekl, že je to nejen nelegální, ale že je na to už dávno pozdě, což jsem akceptovala.</p>
<p>Byly to tiché, děsivé, zdrcující, strašné měsíce. Řekli jsme o tom jenom nejbližším příbuzným a já se snažila odvést myšlenky od toho, co se dělo, tím, že jsem upletla nejkomplikovanější svetr s irským vzorem na světě. V osmi měsících doktor nenalezl u děťátka žádný tep, ale říkal, že to může být vší tou vodou. Dostala jsem alergii na vlastní tělo, které mě neustále svědilo. Když začaly porodní bolesti, doktoři mi řekli, že dítě se narodí mrtvé. Úplně mě uspali. Když jsem se probrala, už mě nic nesvědilo a břicho jsem měla relativně normální, ale ruku jsem měla jako balon. Nitrožilní injekce minula žílu a celý roztok se mi dostal do paže. Protože Joe vypadal tak mladě a já tak hrozně, zeptala se mě ošetřovatelka, jestli je Joe můj syn. Mělo tam plakat děťátko. Místo toho jsem plakala já.</p>
<p>Byli jsme strašně zmatení. Vyrovnávali jsme se s tragédií; dítě, které jsme chtěli, zemřelo. Ale když jsme se na to odvážili pomyslet, cítili jsme také úlevu. Celé týdny jsme se pokoušeli přijít na to, jak by naše dvojčata ovlivnilo narození dítěte, které mohlo být těžce duševně zaostalé. Naše přátele smrt děťátka šokovala a projevovali nám soucit, ale protože jsme jim neřekli o tom, co jsme se dozvěděli od doktorů, nemohli jsme jim úplně vysvětlit, že spolu s bolestí cítíme i útěchu, že máme tuhle srdcervoucí zkušenost za sebou. Když se něco takového stane, člověk si myslí, že je jediná žena na světě, která zakouší takové utrpení, ale jak běžely roky, setkala jsem se s jinými ženami, které protrpěly podobné tragédie.</p>
<p>Vím, že kvůli tomu, co jsem napsala o svých myšlenkách a pocitech v té době, mě budou kritizovat někteří lidé, kteří mají duševně zaostalé děti. Vím, že takové rodiny svoje děti milují – a kdyby bylo děťátko zůstalo naživu, milovala bych ho bezmezně. Vím také, že mi tato zkušenost jasně ukázala, že matka by měla mít právo se rozhodnout, zejména v obtížných případech, a že rozhodnutí jít na potrat není nikdy možné učinit bez velké bolesti – ať už je to kvůli zdraví novorozeněte, nebo zdraví matky, či jiným smutným okolnostem.</p><empty-line /><p>Do jiného stavu jsem znovu přišla v roce 1966 a Katharine Medill Albrightová – Katie – se narodila 5. března 1967. Díkybohu bylo těhotenství tentokrát bez problémů a dítě bylo zdravé a nádherně plné života. Joe a já jsme si užili příjemné léto s naším dívčím triem. Když se Alice a Anne vrátily na podzim do školy, já se vrátila do školy taky.</p>
<p>Můj doktorský program nevyžadoval magisterskou práci, ale rozhodla jsem se ji napsat, abych měla za všechnu tu dřinu něco hmatatelného, kdybych nedokázala dokončit doktorát. V akademických a politických kruzích vzrůstal důraz na snahu pochopit, jak funguje sovětská společnost. Vybrala jsem si ke studiu jednu elitní skupinu, sovětskou diplomatickou službu. Dospěla jsem k závěru, že i když většina sovětských velvyslanců v roce 1964 měla technické vzdělání, ve skutečnosti to byli agenti NKVD, tedy tajné policie, předchůdkyně KGB. Jinými slovy jejich hlavním úkolem bylo provádět špionáž. Když jsem byla v OSN a později ministryně zahraničí, vedly moje závěry k zajímavým rozhovorům s ruským ministrem zahraničí Primakovem a jeho nástupcem Igorem Ivanovem, kteří byli oba informováni o mé výzkumné práci. Často zdůrazňovali, jak odlišná je současná ruská diplomatická služba od její předchůdkyně.</p>
<p>Přívažek magisterské práce k již beztak obtížnému přednáškovému programu byla zátěž, která se přenesla do mého osobního života. Chtěla jsem dobré známky, ale chtěla jsem také trávit víc času s dětmi. Chtěla jsem být dobrá manželka a pomáhat Joeovi s některými společenskými povinnostmi. Chtěla jsem být dobrou hostitelkou pro živou skupinu přátel, které jsme si udělali a pro které jsem vařila téměř labužnické večeře. Joe mě ve všem podporoval, ale pořád jsem měla ten pocit, který mě začal pronásledovat ve Washingtonu: ať jsem dělala cokoliv, měla jsem pocit, že bych měla dělat něco jiného. Tak jako mnohé jiné ženy mě neodlučně pronásledoval pocit provinění.</p>
<p>Pamatuji se zvlášť dobře na jednu takovou situaci. Večer před jednou mou závěrečnou zkouškou se Anne udělalo hrozně špatně. Byla jsem s ní vzhůru celou noc, a i když se ráno cítila již lépe, já byla úplná troska. Vzala jsem si olivově zelené vlněné šaty s kabátkem, jeden z kousků designového oblečení, které jsem zdědila ze šatníku tety Alicie, a rozjela se do New Yorku na zkoušku. Ohromilo mě, když jsem dostala jedničku. Dospěla jsem k názoru, že ty šaty, bez ohledu na jejich smutný původ, přinášejí štěstí. Od té doby jsem je nosila na většinu zkoušek a obhajovala v nich o mnoho let později i svou doktorskou práci.</p>
<p>S pocitem viny mi ale žádné zázračné šaty pomoct nemohly, a dokud byly děti doma, měla jsem pocit, že můj žebříček hodnot není v pořádku. Kdyby mi Joe neříkal, že jednám správně, byla bych rozpolcená ještě daleko víc.</p>
<p>Joe na tom byl ještě hůř. Snažil se zalíbit strýci Harrymu, ale je otázkou, jestli měl vůbec kdy nějakou šanci. Dnes si myslím, že Harry nikdy nehodlal noviny předat synovci své ženy. Měl vlastní děti, vnoučata, synovce a prasynovce. Kromě toho mnohokrát, dokud Alicia ještě žila, nesouhlasil s jejím řízením deníku. Kdyby byla Alicia zůstala naživu, určitě by pomohla rozvinout Joeovy vydavatelské a manažerské schopnosti; ale situace byla teď tak neprůhledná, že mu nikdo pomoc nenabízel. Kromě pár vynikajících přátel našeho věku jako by v té době byli kolem Joea pouze dva druhy lidí – a jedni i druzí byli neupřímní. Jedni se snažili vetřít se do jeho přízně kvůli té mizivé možnosti, že by se karta mohla obrátit v jeho prospěch. Ti druzí čekali na jeho neúspěch. Když jsem četla knihu o <emphasis>Newsday</emphasis>, vydanou o mnoho let později25, zaujalo mě, kolik z jeho bývalých kolegů o Joeovi mluvilo jako o neobyčejně milém, neokázalém člověku a o dobrém reportérovi, který se podle názoru většiny z nich ocitl v nesmírně obtížné situaci.</p>
<p>V roce 1966 najal Harry Guggenheim na řízení <emphasis>Newsday</emphasis> Billa Moyerse, muže, který byl jen o tři roky starší než Joe, ale který býval tiskovým tajemníkem Lyndona Johnsona. Z perspektivy Harryho i reputace deníku <emphasis>Newsday</emphasis> bylo získání Moyerse obrovským úspěchem. Byl vysoce vážený, politicky ostřílený a zastával vznešené myšlenky o povinnostech novinářů.</p>
<p>Někteří chápali Moyersův příchod jako cestu, jak z <emphasis>Newsday</emphasis> udělat něco víc než jen rodinné noviny. My jsme samozřejmě tuto volbu chápali osobněji. Joe byl rád, že se deník rozvíjí, ale chtěl být sám tím, kdo ho dovede k novým výšinám. Mark Ethridge byl dočasným řešením, ale Moyers představoval hrozbu. Vztahy mezi Joem a Billem byly v osobní rovině srdečné, ale profesionálně komplikované. Joe se stal vedoucím vydání suffolkské mutace deníku; což znamenalo, že musel každé ráno dojíždět na východní cíp Long Islandu – čímž se ocitl mimo oblast důležitého rozhodování. Pak Moyers dovolil Joeovi odjet do Washingtonu, aby se tam stal vedoucím washingtonské kanceláře deníku. Přestože nás tato možnost těšila, začali jsme zároveň přehodnocovat své budoucí vyhlídky. Stůl vydavatele <emphasis>Newsday</emphasis> se nyní zdál být nedosažitelný. Napadlo nás, že by Joe mohl začít pracovat pro <emphasis>Tribune</emphasis> anebo časem získat vedoucí místo v některých jiných velkých novinách.</p>
<p>Psal se rok 1968 a my se chystali přestěhovat zpátky do Washingtonu. Složila jsem písemné i ústní závěrečné zkoušky, odevzdala svou magisterskou práci a obdržela osvědčení z Institutu ruských studií. Dokončila jsem podstatnou část svého postgraduálního studia a oblast, kterou jsem si vybrala, se ukázala být nekonečně fascinující. Setkala jsem se i se Stalinovou dcerou Světlanou, která přijela na Long Island, aby tam odsoudila metody svého zesnulého otce. Jedna sovětská rybářská loď se zase příliš přiblížila k našim břehům a <emphasis>Newsday</emphasis> mě požádal, jestli bych jako ruštinářka nepromluvila s jejími důstojníky. V Československu se dostala na výsluní skupina reformátorů, která se pokoušela zlidštit komunistický systém.</p>
<p>Mezitím se země, kterou jsem adoptovala a která adoptovala mě, ocitla ve vlastním filozofickém sváru. Ze začátku jsem se v něm vůbec neangažovala, i když sílící protesty proti válce ve Vietnamu propukaly všude kolem. Po rodičích i z přesvědčení jsem byla vášnivou antikomunistkou a instinkt mi velel podpořit americkou vládu. Dlouho mě nenapadlo o válce pochybovat. To se začalo měnit počátkem roku 1968 po ofenzivě Tet, během níž se severovietnamské síly zmocnily našeho velvyslanectví v Saigonu a posléze byly odraženy. Bez ohledu na naše úmysly bylo vítězství čím dál méně pravděpodobné.</p>
<p>I poté, co jsem na válku změnila názor, mě demonstrující studenti doháněli k šílenství. Rezervovala jsem si určité dny, které jsem trávila na Columbii, a když jsem zjistila, že vchod do knihovny blokují demonstranti, nejen že jsem se k nim nepřidala, ale považovala jsem je za velmi otravné. Bála jsem se, že se nedostanu do budovy, kde se konaly moje ústní zkoušky. Jako mladá máma se třemi dětmi jsem si nedokázala představit, jak chodím na demonstrace.</p>
<p>Šedesátá léta, která pro Joea a pro mě začala tak předvídatelně, neskončila stejným způsobem. Cesta, po níž se měli pán a paní Joseph Medill Patterson Albrightovi ubírat, byla zahrazená. Mně to příliš starostí nedělalo; celý můj život mě naučil přizpůsobovat se. Pro Joea to bylo těžší. Netušila jsem, k čemu ten problém povede.</p>
<p>Prozatím jsme se ocitli zpátky ve středu dění. Joe mohl využívat svých značných schopností autora a novináře. Alice a Anne byly ve škole; Katie byla žvatlající batole. Mohla jsem pokračovat v postgraduálním studiu – i v dalších aktivitách. Už jsem nebyla jen manželka budoucího vydavatele, která se musela nade všechno povznášet jako Caesarova žena. Poprvé v životě jsem mohla vstoupit do politického dění sama.</p>
</section>
<section>
<p><strong>Paní Albrightová míří do Washingtonu</strong></p>
<p>Když jsem byla jmenovaná ministryní zahraničí, tvrdili někteří lidé, že jsem celý dospělý život plánovala, jak se k tomu místu dostat. Tak tomu nebylo. Po větší část té doby jsem si to ani nedovedla představit. Je ale pravdou, že jakmile začalo být zřejmé, že se Joe nikdy nestane vydavatelem <emphasis>Newsday</emphasis>, začala jsem přemýšlet o tom, jak zkombinovat svoji dvojí vášeň pro zahraniční politiku a politiku vůbec. Ale jaké existovaly možnosti?</p>
<p>Ženy, které jsem nejvíc obdivovala, byly výjimečné v každém smyslu toho slova. Nedokázala jsem si představit, že bych je uměla následovat. Eleanor Rooseveltová odvedla úžasnou práci při navrhování Všeobecné deklarace lidských práv OSN – jenomže byla ženou prezidenta. Indíra Gándhíová se stala první ministerskou předsedkyní Indie – ale byla to dcera premiéra. Golda Meirová – která dělala ve Spojených státech učitelku – se musela přestěhovat do Izraele, dřív než se mohla stát přední političkou. Samozřejmě jsem netoužila být ani prezidentkou, ani premiérkou. Chtěla jsem jenom zajímavou práci, nejraději v oblasti zahraniční politiky. Ale na místech, která měla co dělat se zahraniční politikou, příliš mnoho žen nebylo. Existovalo pár velvyslankyň, ale většina z nich se věnovala diplomacii už od mládí a byly to profesionální členky zahraniční služby.</p>
<p>Takže jsem žádnou určitou dráhu na mysli neměla, ale chtěla jsem něco dělat. Abych mohla začít, potřebovala jsem správnou kvalifikaci a podporu někoho, kdo mi bude věřit natolik, aby mi pomohl nejen z dobročinnosti, ale protože rozpozná můj možný přínos, ať už pro sebe, nebo pro nějaký projekt. A tak jsem začala pracovat na svém doktorátu, abych si vytvořila kvalifikaci i kontakty pro příležitosti, které se mohly naskytnout.</p>
<p>Začala jsem jako čistá dobrovolnice, sháněla jsem peníze a zakládala zpravodaj pro jednu malou školu. Sloužila jsem v celé řadě výborů, které nabízely rady o všem, počínaje vzděláním a konče státní správou. Pomáhala jsem organizovat aukce. Postávala jsem před volebními místnostmi, vybízela lidi, aby šli volit, a poskytovala nocleh se snídaní rostoucímu přílivu návštěvníků z Československa. Pořádala jsem večeře a pikniky na dvacetihektarové farmě, kterou jsme si pořídili ve Virginii i s dvě stě let starým kamenným domem, pastvinami a kravami. Měla jsem také spoustu mateřských povinností, občas jsem ušila šaty nebo maškarní kostým, dělala s dětmi domácí úkoly, zařizovala odvoz a manévrovala v ulicích Georgetownu, který nebyl vždycky přátelský k dětem, při prodeji skautských sušenek. Tyto činnosti mi přinášely spoustu uspokojení, ale nebyly zaměřené na nic určitého. Můj život byl jako skládačka – jenomže jsem hrála s dílky z několika různých skládaček současně a neexistoval žádný vzor, z kterého bych poznala, jak to má všecko skončit.</p><empty-line /><p>Když jsme se v roce 1968 vrátili s Joem do Washingtonu, nebylo pro nás těžké zapadnout, protože Joe pořád patřil k obdivované novinářské partě. Ale už jsme si naši budoucnost nepředstavovali tak pohádkově a také město už nebylo tak pohádkové. Camelot byl minulostí. Hlavním městem zmítaly protesty proti válce ve Vietnamu a demonstrace za lidská práva. Po atentátu na Martina Luthera Kinga vyrostlo na Mallu26 Městečko zmrtvýchvstání, aby politikům připomínalo Kingovu Kampaň chudých. Když se Joe a ostatní novináři vydávali udělat reportáž o pouličních demonstracích, nosili helmy. Joeova matka a mladší bratr, kteří k nám přijeli na návštěvu, se vrátili z pochodů a sezení se svíčkami a vymývali si slzný plyn z očí. Během jedné z bouřlivějších demonstrací přihlížely Alice a Anne z okna svého pokoje, jak studenti vytrhávají z chodníku cihly jako munici. Jednou jsem musela jít hledat naše auto, které demonstranti odtlačili vlastníma rukama z důvodů, kterým dodnes nerozumím. Když jsme si zapnuli televizi, viděli jsme místo rozzářeného Kennedyho zachmuřené tváře Nixona a Agnewa.</p>
<p>Mnozí z našich dřívějších přátel už se odstěhovali, ale my jsme se vrhli plnou parou do života ve městě. Jako liberálka se sociálním cítěním jsem chtěla něco udělat, abych pomohla překlenout hospodářské, společenské a rasové propasti, které rozdělovaly Washington ještě ostřeji, než je tomu dnes. Snažila jsem se zapojit do místních voleb a účastnila se kampaní za zvýšení financování pro veřejné školy. Současně jsem s trochu provinilým pocitem nechala zapsat naše dcery na Beauvoir, soukromou školu, která začínala od úrovně mateřské školky a pokračovala až do třetí třídy. Beauvoir byla škola, kterou pro své děti volili mnozí politici i další přední rodiny Washingtonu. Byla to jedna ze tří škol spojených s Národní katedrálou ve Washingtonu, ústav vynikající, ale rozhodně ne sociálně rozmanitý.</p>
<p>Způsob, kterým jsem si to kompenzovala – či racionalizovala – bylo vedení kampaně za nábor černých učitelů a studentů a za zvýšení prostředků na stipendia. Byl to úplně nový ventil pro mou energii – a zjistila jsem, že na něj mám talent. Ještě nikdy v životě jsem nevybrala ani halíř, ale chápala jsem fundraising především jako věc organizace a já organizovaná byla – díky své minulosti s poznámkováním, barevnými pery a kartičkami.</p>
<p>Může to znít šíleně, ale tuhle knihu by nikdo nečetl, kdyby mě nepožádali, abych se stala členkou správní rady Beauvoiru a ujala se každoroční sponzorské kampaně na podzim roku 1969. V životě vede jedna věc k další, a ve Washingtonu platí totéž pro osobní doporučení. Samozřejmě doporučení funguje jen tehdy, když je příznivé. Byla jsem rozhodnutá, že bez ohledu na to, jakou práci dostanu, budu ji dělat dobře.</p>
<p>Mým partnerem při vybírání příspěvků se stal jiný rodič – Harry McPherson –, který byl jednou z politických legend té doby. Dělal poradce Lyndonu Johnsonovi jak v Senátu, tak v Bílém domě. Byl obdařen texaským šarmem a při rozesílání žádostí o příspěvky, které Harry někdy v žertovném rozpoložení podepisoval jménem Lyndona Johnsona, jsme se hodně nasmáli, navyprávěli příběhů a nazpívali se country písniček.</p>
<p>Můj úspěch při vybírání příspěvků neprošel bez povšimnutí, a tak mě požádali, abych se stala předsedkyní správní rady Beauvoiru. Harry byl v té radě také.27 V jeden okamžik se objevil problém s jiným členem rady, který byl v naší společnosti velmi vážený, ale údajně okradl lidi o peníze ve hře typu „letadlo“. Byla to ošklivá situace, ale neměli jsme na výběr. Museli jsme té osobě říct, že musí odstoupit. Harry byl se mnou, když jsem mu tu špatnou zprávu oznamovala. Musela jsem být tvrdá a současně diplomatická. „Madeleine,“ prohlásil Harry, když bylo po všem, „jak říkáváme u nás v Texasu, ty jsi člověk, s kterým bych šel ke studni pro vodu.“ Ještě nikdy jsem od muže takový kompliment neslyšela. Po léta jsem pak posílala lidi za Harrym, kdykoli mě někdo žádal o doporučení. Pokaždé mě podpořil.</p>
<p>Můj život nicméně změnil jiný průlom na Beauvoiru. Lidé, kteří mě viděli pracovat ve škole, mě požádali, jestli bych nepomohla zorganizovat sponzorskou večeři pro prezidentskou kampaň senátora za stát Maine Edmunda Muskieho v roce 1972. Řekla jsem, že to ráda udělám, a to ze dvou důvodů. Jednak mě strašně těšilo něco dělat a jednak jsem chtěla, aby se do Bílého domu vrátil demokrat.</p>
<p>O čtyři léta dříve udělal Muskie na voliče dojem svou poctivostí a inteligencí, když kandidoval na viceprezidenta s Hubertem Humphreym, navzdory tomu, že prohráli. Jeho ostře řezaná tvář a vysoká stodevadesáticentimetrová postava vzbuzovaly neustálé srovnávání s Lincolnem. V předvečer voleb do Kongresu v roce 1970 přednesl Muskie výmluvný televizní projev, v němž vyzval ke slušnosti v politice a který dramaticky pozvedl jeho popularitu. V početném poli demokratických kandidátů, kteří se shromáždili před volbami v roce 1972, Muskie vynikal zkušeností i popularitou. Největším problémem byla pořád vietnamská válka a Muskieho pozice uvážlivé opozice mu získala podporu celé řady stranických vůdců. A pak čtrnáct dní před primárkami v New Hamsphire ultrakonzervativní noviny <emphasis>Manchester Union Leader</emphasis> publikovaly dopis, v němž se – lživě – tvrdilo, že Muskie schvaluje užívání přízviska „Canuck“ pro francouzské Kanaďany, kterých je v New Hamsphire spousta.28 V novinách se objevil také úvodník, který útočil na Muskieho ženu Jane za to, že se nechová jako „dáma“ a údajně žvýká žvýkačku a kleje.</p>
<p>Rozzuřený Muskie vylezl na plošinu náklaďáku zaparkovaného před redakcí <emphasis>Union</emphasis> <emphasis>Leader</emphasis>, aby se bránil a aby vynadal vydavateli novin za to, že napadl jeho ženu. Byla to emocionální scéna. Padal sníh a novináři napsali, že senátor měl na tváři slzy. Dnes by si muž-politik mohl dovolit plakat, když brání svoji ženu, a nejspíš by tím i získal na podpoře. V roce 1972 se od mužů očekávalo, že nebudou plakat na veřejnosti, zvláště když kandidují na prezidenta. Muskie trval na tom, že reportéři viděli tající vločky. Primární volby stejně vyhrál, ale menším rozdílem, než se předpokládalo. Jeho kampaň se náhle dostala do potíží.</p>
<p>To ještě zvýšilo tlak, který jsem pociťovala. Primárky v New Hampshire a sponzorskou večeři, kterou jsem měla zorganizovat, dělilo šest týdnů. Nejdříve na té večeři záleželo kvůli penězům. Teď se měla dostat pod drobnohled také jako zkouška, jestli demokraté v oficiálním Washingtonu jsou stále ještě nadšení kandidaturou Muskieho.</p>
<p>Pracovala jsem horečně a se spoustou pomoci od přátel se mi podařilo získat přispěvatele za tehdy rekordní cenu 125 dolarů za lístek. Vymyslela jsem výzdobu a objednala více než tisíc večeří – a na vlastní kůži se přesvědčila o tom, jak je komplikované připravovat pozvánky, které musejí být na recyklovaném papíře kvůli ochráncům životního prostředí, a musí z nich být patrné, že je vytiskli odboráři. Těšila jsem se na ten velký den – večeře byla vyprodaná. Vypadalo to, že vybereme ohromnou sumu peněz a možná dodáme Muskieho kampani jiskru, kterou potřebovala.</p>
<p>Ráno v den večeře jsem obdržela podivný telefonát z velvyslanectví Čadu. Chargé d’affaires mi sděloval, že byl pozván na večeři v rámci naší kampaně. „Kdy pro mě přijede limuzína?“ Řekla jsem diplomatovi, ať počká, a zavolala vedoucím pracovníkům Muskieho kampaně29, kteří si na žádné takové pozvání nevzpomínali. „Ale ať klidně přijde,“ řekli mi. „Jen mu řekni, že žádné limuzíny nemáme.“ Opakovala jsem vzkaz čadskému diplomatovi a pustila celý ten rozhovor z hlavy.</p>
<p>Večeře se konala v tanečním sále hotelu Washington Hilton30. Muskieho tam očekával skoro každý demokrat, který něco znamenal. Měla jsem na sobě večerní šaty se spoustou zlata, které jsem koupila u Bergdorfa za tehdy hrozivou částku 300 dolarů a které mi připadaly úchvatné. Na hlavě jsem měla blonďatou pážecí paruku (po porodu dvojčat jsem přišla o spoustu vlasů a ne všechny mi znovu dorostly), kterou jsem si koupila těsně před naším návratem do Washingtonu. Nějak jsem dokázala sama sebe přesvědčit, že lidé si budou myslet, že všechny ty vlasy jsou moje a že se tak stanu tím, čím jsem vždycky chtěla být – inteligentní blondýnou. Pořád ještě mám svou fotografii v té paruce a je z ní jasné, že jsem nikoho oklamat nemohla.</p>
<p>Protože jsem byla za večeři zodpovědná, nemohla jsem si oddychnout – musela jsem dohlížet na to, aby všechno probíhalo hladce. Přípravy v hodinách bezprostředně před večeří probíhaly bez problémů, ale pak se objevil květinář, který tvrdil, že má před hotelem v dodávce padesát „květinových kompozic“, které jsme si objednali. Jak to chceme platit? Byli jsme zmatení. Žádné květinové kompozice jsme neobjednávali. Vlastně jsme na počest úlohy, kterou hrál senátor z Maine v ochraně životního prostředí, vyzdobili hotel živými jedličkami v květináčích.</p>
<p>Našim lidem se sotva podařilo zbavit se květináře, když se objevil nějaký člověk s tuctem kartonů alkoholu – který se měl také platit při dodání. Ne díky, řekli jsme, alkohol už máme. Pak se dovnitř vpotácelo několik mužů s dvěma sty velkými nazdobenými pizzami – též s platbou při dodání. Všechno jsme posílali zpátky za mohutných protestů dodavatelů, kteří se k našemu zármutku prokazovali objednávkami, na kterých byla naše jména. V té chvíli jsme neměli ani tušení o tom, co se děje.</p>
<p>Pak přišla chvíle na VIP recepci před večeří. Zahlédla jsem jeden pár a zamířila k němu. „Vy musíte být z velvyslanectví Čadu.“</p>
<p>„Kdepak,“ odvětil muž. „Já jsem velvyslanec Keni.“ Rozhlédla jsem se. Dovnitř vcházel další africký pár a po něm další a další, mnozí z nich v národních krojích. Za nimi, jak jsem brzy zjistila, pochodovali řidiči limuzín, kteří se dožadovali placení. Do půl hodiny se objevilo alespoň dvacet afrických velvyslanců. Nechtěli jsme stavět zvláštní stůl pro velvyslance – to by bylo urážlivé. Zachránila nás Gretchen Postenová, která tu a tam sesadila lidi dohromady a přemluvila jiné přátele, aby se přemístili, a tak sehnala každému velvyslanci židli. Gretchen se později stala společenskou tajemnicí Bílého domu za prezidenta Cartera.</p>
<p>Konečně byli všichni usazení. Večeře začala. Vydechla jsem úlevou. Pak se objevili dva další lidé, které jsem nepoznávala. Pomyslela jsem si: „Ach Bože, a co to bude teď?“ a zastavila je gestem ruky. „My jsme ti kouzelníci, co mají bavit děti,“ oznámili mi. Informovala jsem je, že jde o politickou večeři, a ne o večírek pro děti. Po několika minutách dohadování řekli: „My jsme opravdoví kouzelníci a hodně dobří. Učili jsme se na Panenských ostrovech. Jestli nás nepustíte dovnitř, tak vás proměníme v něco příšerného.“ Nemohla jsem se ubránit úsměvu. „Ale co se může k čertu stát? Pojďte dál!“</p>
<p>Následující den jsme se s mým týmem sešli na oběd. Vybrali jsme víc peněz, než na kterékoli předcházející Muskieho akci, ale museli jsme také nějak vyřešit otázku davu rozzuřených dodavatelů, kteří nedostali zaplaceno. „Co se to proboha vlastně stalo?“ Odpověď jsme neznali, ale měli jsme podezření, že se naši večeři pokusila sabotovat kampaň některého z ostatních demokratických kandidátů. Mysleli jsme si, že ta falešná pozvání a objednávky zařídil nejspíš Dick Tuck, známý politický recesista, který tehdy pracoval pro George McGoverna, jednoho z hlavních demokratických konkurentů Muskieho. O dva roky později, během kongresových slyšení o skandálu Watergate, jsme se konečně dozvěděli pravdu. Všechno to naplánoval Donald Segretti, právník, který vedl kampaň „špinavých triků“ ve výboru za znovuzvolení Nixona. Republikáni považovali Muskieho za nejsilnějšího z demokratických kandidátů a chtěli jeho kampaň vykolejit. Segretti řekl výboru pro vyšetřování aféry Watergate, že vlastně jediným trikem, který zamítl, bylo poslat do banketního sálu slony.</p>
<p>Od roku 1972 jsem se do Hiltonu při různých příležitostech často vracela, v poslední době jako členka vlády, ale pokaždé, když jdu chodbou do tanečního sálu, vzpomenu si, jak jsem do té místnosti vstoupila po boku senátora Muskieho ve svých zlatých šatech a blonďaté paruce. Doufala jsem, že naleznu politika, kterému bych mohla věřit a který by věřil mně, a také se mi to povedlo. I když Muskie prezidentskou nominaci nezískal31, představovala pro mě večeře začátek nesmírně cenného přátelství se senátorem Muskiem a jeho rodinou, které přetrvalo několik desetiletí.</p><empty-line /><p>Po rušných událostech kolem předvolební kampaně jsem se těžko soustředila na svoji disertaci. Ne že by to byla tak těžká práce, ale pletla se mi do ní spousta jiných věcí. Psát disertaci je osamělá činnost. Navíc, jak zjistí většina matek, starší děti často zaberou víc času než batolata. Musí dělat domácí úkoly a mají nejrůznější mimoškolní povinnosti a všude se musí vozit. To byla samozřejmě daleko větší zábava než psát disertaci. Bavilo mě být s dětmi, zejména v pátek odpoledne, kdy přišly brzo ze školy a chodili jsme na nákupy, jezdit na koni anebo na hodiny kytary. Také jsem milovala naše „dámské čaje“, jak jim říkaly dcerky.</p>
<p>Ale i když byla děvčata ve škole, telefon nikdy nepřestal zvonit. S každým úspěchem při nějaké činnosti přišla nabídka na jinou. Sháněla jsem peníze pro senátní kampaně Waltera Mondala a syna Adlaie Stevensona. Brzy mně nabídli členství ve správních radách Fondu pro černošské studenty a Washingtonského občanského výboru za lepší veřejné vzdělání. Byla jsem v radě Kazatelského semináře Národní katedrály a jako předsedkyně správní rady Beauvoir jsem byla automaticky členkou rady Národní katedrály, či Kapituly, jak se jí říkalo.</p>
<p>Tato poslední funkce byla velice významná. Katedrála je ve Washingtonu dějištěm mnoha velkých episkopálních a ekumenických shromáždění, stejně jako pohřbů a oslav svátků. V době mého členství v Kapitule procházela Katedrála mohutným rozšiřováním, což znamenalo, že jsem hlasovala o tom, jak má vypadat nové okno s rozetou a jaký bude přesný vzhled nových chrličů. Když byl položen základní kámen rozšířené lodi, předčítala jsem z kazatelny z bible. Jak jsem tam stála, prožila jsem zlomek svého dětského snu, že se stanu knězem, i když episkopální církev v té době ještě nedovolala vysvěcovat ženy. Jak ví každý, kdo sloužil v podobné funkci v nějaké církvi či nadaci, neustále se vyskytují konflikty mezi osobnostmi a názory, které je třeba řešit. Navzdory tomu, že každá schůze Kapituly začínala modlitbou, jsem se v ní naučila o politice stejně jako ve volebních kampaních.</p>
<p>Když přišel čas na sepisování životopisů, vždycky jsem měla obtíže s popisováním tohoto období, kterému jsem začala říkat „moje období dobročinnosti“. Neměla jsem vlastně žádnou „opravdovou“ práci, ale byla jsem neustále zaneprázdněná. Naučila jsem se organizovat, řídit, komunikovat, motivovat a vždycky plnit to, co slíbím. Ale nic z téhle činnosti jako by se v normálním světě neprojevovalo, takže jsem si přála, aby pro dobrovolnickou práci existoval nějaký systém hodnocení, který by umožnil srovnání s vládními či manažerskými funkcemi. „První viceprezident pro oblast komunikace“ zní o tolik důležitěji než „vydavatel školního bulletinu“. Mnozí z washingtonských zasvěcenců si o mně utvořili názor právě v té době, a ty názory zdaleka nebyly jednotné. Někteří lidé mě viděli jako energickou, chytrou ženu, která má výsledky. Ale bez ohledu na to, jak vysoko jsem vystoupala ve vládních funkcích, mnoho jiných se na mě vždy dívalo jako na přítelkyni své manželky anebo jako na šikovnou matku, která uměla organizovat společný odvoz do školy.</p>
<p>A pořád tu ještě byla ta disertace. Připadala jsem si jako bílý králík v <emphasis>Alence v říši divů,</emphasis> který pořád sleduje hodiny, jestli mu nedojde čas. Nakonec jsem našla řešení: vstávat dřív, než začne každodenní chaos v domácnosti. Skoro tři roky jsem vstávala každé ráno v půl páté, udělala si šálek kávy a vyšplhala do druhého patra, kde jsem psala.</p>
<p>Dobré téma na disertaci se nevyznačuje jenom původností a existencí podkladových materiálů. Musí také udržet vaši pozornost během té dlouhé doby, po kterou práci píšete. Zvolila jsem si téma již několik let před tím v srpnu 1968, kdy jsem v domě na Long Islandu balila a připravovala se na stěhování do Washingtonu.</p>
<p>Po celém domě se rozléhalo rádio, jak jsem úzkostně poslouchala zprávy o sovětských tancích, které se valily do Československa, aby rozdrtily to, čemu se říkalo „pražské jaro“. Byl to dramatický experiment započatý pod vedením prvního tajemníka Alexandra Dubčeka, reformistického Slováka, který se pokoušel zavést „socialismus s lidskou tváří“. Za Dubčeka byla zrušena cenzura, byly zahájeny hospodářské reformy, došlo k propouštění politických vězňů a k odhalení starých komunistických zločinů. Oblak strachu, který zemi zahaloval po dvě desetiletí, se začínal rozptylovat.</p>
<p>I když Dubček tvrdil, že jeho reformní program je vnitřní věcí, pro totalitní režimy v Moskvě a v dalších satelitních zemích to bylo příliš. Do Československa vjely tanky. Dubčeka zatkli, vyloučili ze strany a zakázali mu mluvit na veřejnosti bez dovolení. Sovětská bota byla těžká a na nějakou dobu se jí podařilo odpor rozdrtit; ale chování Čechoslováků během prvních osmi měsíců roku 1968 ukázalo s konečnou platností, že to nejsou žádní sovětští poskokové a že dusivé sevření komunistické ideologie je možné zlomit.</p>
<p>Vím, že to zní sebestředně, ale pražské jaro bylo darem z nebes pro někoho, kdo hledal téma na disertaci. Rozhodla jsem se psát o roli, kterou sehrál československý tisk, a spojit tak svoji znalost dějin a jazyka této země, svoje studium změn v komunistických systémech a svůj trvalý zájem o žurnalistiku.32</p>
<p>Psát disertaci ve skutečnosti nikoho netěší. I profesoři, kteří napsali řadu knih, vzpomínají na tu zkušenost s hrůzou. Nebrání jim to však v tom, aby své studenty podrobovali stejným útrapám. Ta práce je vyvrcholením let snahy, do níž člověk vkládá celé své já, a posuzují ji lidé, kteří nad vámi nejen vyslovují ortel, ale kteří jsou také sami hodnoceni svými kolegy podle toho, jak tvrdí dokážou být.</p>
<p>Tak jako bylo předtím šťastné naše přestěhování do New Yorku, protože jsem se díky tomu mohla přihlásit do programu ruských studií na Columbii, měla jsem štěstí, že jsem se teď vrátila do Washingtonu. Kongresová knihovna se pyšní prvotřídním slovanským oddělením, kde jsem mohla procházet výtisky největších československých novin a pokoušet se přijít na to, kdy novináři ucítili, že se mohou začít odchylovat od stranické linie. Dělala jsem si poznámky na kartičky stejně jako na Wellesley, až na to, že teď byly formátu 10 × 18 cm na rozdíl od původního 7,6 × 12,5. Dnes to vypadá jako primitivní technika, ale mě těšilo, jak se moje kartotéky plní.</p>
<p>Materiál, který jsem četla, byl fascinující, ale chyběl mu život. Daleko poutavější byly postřehy lidí, jež jsem potkávala díky významnému československému páru Janovi a Medě Mládkovým, kteří bydleli v ulici kousek od nás. Dům Mládkových byl častým cílem československých návštěvníků a uprchlíků a já se snažila promluvit s každým z nich. Zvláště důležití byli dva novináři, kteří se mnou strávili celé hodiny a byli pro mě zdrojem informací i atmosféry. V disertaci jsem je musela kvůli jejich bezpečí uvést jako anonymní zdroje. O čtvrt století později si již nemusím ničeho obávat. Byli to Olga Králová a Jiří Dienstbier.</p>
<p>Dienstbier byl po osm měsíců pražského jara odvážným rozhlasovým komentátorem. V době sovětské invaze se mu podařilo udržet v provozu pražské rádio a vysílat pravdivé zpravodajství. S pomocí kolegů ho pak vyslali do Washingtonu jako reportéra. Ohromilo mě, když se rozhodl vrátit se do Československa. Čekalo ho téměř jistě zatčení, ale on měl pocit, že ten návrat své vlasti dluží. Když se vrátil, nenechali ho pracovat jako novináře a přinutili ho živit se manuální prací. Nakonec ho skutečně zavřeli. Když Dienstbier zmizel zpátky za železnou oponou, nemyslela jsem si, že ho ještě někdy uvidím.</p>
<p>Do dnešního dne si myslím, že získání doktorátu bylo nejtěžším úkolem, s jakým jsem se kdy střetla. Trvalo to třináct let. Začala jsem, když byly Anne a Alice málem ještě v kolébce. Když jsem skončila, byly na střední škole. Mezitím si ze mě utahovaly a říkaly mi, že taky nemusejí dělat své domácí úkoly, když já nedokážu dokončit ten svůj.</p>
<p>Ráno mimořádně horkého dne 1. května 1975 jsem si v newyorském hotelovém pokoji oblékla své olivově zelené šaty pro štěstí a vydala se obhajovat svou disertaci na Columbii. Jako obvykle jsem byla nervózní. Mí zkoušející vypadali jako mapa střední Evropy. Byl tam maďarský profesor, Jugoslávec, Polák a jeden expert na Bulharsko. Vzhledem k vlastnímu původu jsem v práci zdůrazňovala jedinečnost role, kterou sehráli novináři v Čechách a v meziválečném Československu. Profesoři se tvářili, jako bych byla urazila novináře z jejich vlasti; a bylo zřejmé, že všichni mají pocit, že historie jejich země je jedinečná. A tak jsem se potila z horka i z jejich rýpavých otázek. Přesto jsem získala nejvyšší hodnocení. Měla jsem pocit triumfu a okamžitě jsem volala rodičům. Jako obvykle jsem byla jediná, kdo si nebyl jistý úspěchem. Joe o tom nepochyboval, takže již dopředu, jako překvapení, zorganizoval večírek, kterým mě přivítal.</p><empty-line /><p>Když byly v roce 1976 zahájeny volby, začali jsme si my, kdo jsme pracovali pro Muskieho, myslet, že by měl opět kandidovat na prezidenta. Přestože v primárkách roku 1972 prohrál, udělal si jméno jako předseda rozpočtového výboru Senátu, když se snažil dostat pod kontrolu komplikovaný proces legislativního vyčleňování finančních prostředků. Prosazoval historicky významné návrhy zákonů v oblasti životního prostředí, jejichž cílem bylo zbavit vodní toky a ovzduší naší země znečištění, a předsedal důležitému kontrolnímu podvýboru, který odhaloval zbytečné rozhazování vládních prostředků. Muskie byl liberální demokrat, ale pocházel také ze škudlivého Maine. „Na rozhazování peněz daňových poplatníků,“ prohlašoval, „není nic liberálního.“ Muskie byl zaslouženě proslulý svou vznětlivostí, ale demokraté i republikáni si ho vážili kvůli jeho síle a zásadovosti.</p>
<p>Mysleli jsme, že budeme moci ohlásit Muskieho kandidaturu, když byl požádán, aby jménem Demokratické strany odpověděl na zprávu prezidenta Forda o stavu Unie v lednu roku 1976. Senátorův projev před volbami v roce 1970 byl obrovsky úspěšný. Chtěli jsme nyní tento úspěch opakovat a požádali jsme některé z nejváženějších autorit demokratické strany, aby vystoupení připravili. Patřil k nim Bob Squier, dlouholetý politický poradce, který sehrál klíčovou úlohu při přípravě projevu v roce 1970; Richard Goodwin, který psal projevy pro prezidenta Kennedyho a jeho bratry; a proslulý odborník na průzkumy veřejného mínění Patrick Cadell. Mým úkolem bylo sehnat peníze na zaplacení těchto lidí. Mysleli jsme si, že se to vyplatí.</p>
<p>Prvním špatným znamením byl výrok Boba Squiera v <emphasis>New York</emphasis> <emphasis>Times</emphasis> ohledně Muskieho případné kandidatury na prezidenta: „Připadám si jako doktor Frankenstein. Vytvořili jsme Muskieho v roce 1970 a dokážeme ho vytvořit i v roce 1976.“ Z nekonečných schůzek těchto tří odborníků nevzešel žádný přijatelný návrh projevu.33 Televizní záznam projevu pak začal záběrem na Muskieho, jak sedí v křesle, které pro něj bylo příliš malé, a koulí očima, protože na monitoru se objevil nesprávný text. Lidé, které jsem pozvala domů, aby se mnou projev sledovali, se začali smát, i když jsem se pokoušela rozptýlit jejich pozornost tácy s chuťovkami. Nakonec podal senátor docela slušný výkon, ale jiskra nepřeskočila, a tak se rozhodl na prezidenta nekandidovat.</p>
<p>Dostal se nicméně do nejužšího výběru viceprezidentských kandidátů Jimmyho Cartera. Muskieovi odletěli do Carterovy Georgie na pohovor a mě poslali do New Yorku, kde se měl konat sjezd Demokratické strany, abych zorganizovala Muskieho příznivce a dohlédla na instalaci přímé linky do Muskieho pokoje. Carter chtěl mít možnost hovořit s každým z viceprezidentských kandidátů, aniž ho mohl někdo odposlouchávat. Po nominaci Cartera jsme čekali. Ráno 15. června konečně zazvonil hotelový telefon – ne ta přímá linka, kterou jsem tak pracně nainstalovala. Muskie zvedl sluchátko. Asi tak za tři vteřiny sluchátko zase položil. Carter řekl pouze: „Vy to nejste. Děkuji vám.“ Trvalo nějakou dobu, než ta strohost přebolela.</p>
<p>Krátce po našem návratu do Washingtonu se Muskieho hlavní legislativní asistent přidal k předvolební kampani dvojice Carter-Mondale. Nebylo jasné, kdo ho nahradí. Protože jsem v Senátu nikdy nepracovala, nebyla jsem si jistá, zda jsem kompetentní, ale Joe mě přemluvil, abych se přihlásila. Poprvé mi pomohl můj doktorát. Muskie mohl říkat: „Na tento důležitý post jsem přijal doktorku Albrightovou,“ místo „Najal jsem ženu Joea Albrighta, která pro mě shodou okolností vybrala spoustu peněz.“ A tak jsem v roce 1976 ve věku devětatřiceti let jako matka tří dětí získala po patnácti letech svoje první placené místo na plný úvazek. Naposledy jsem pracovala pro <emphasis>Encyclopaedia Britannica</emphasis>.</p>
<p>Spojené státy oslavovaly své dvousté výročí. Konaly se festivaly, přehlídky, plavby starých plachetnic, strhující ohňostroje a prezidentské volby. Mí rodiče, jak bylo jejich zvykem, nám telefonovali, aby dohlédli na to, že jejich děti zpívají vlastenecké písně, a aby jim připomněli, jaké mají štěstí, že žijí v USA. Já měla tentýž pocit. Jako hlavní legislativní asistentka senátora Muskieho jsem se konečně dostala do úzkého kruhu mezi muže, kde se dělají rozhodnutí a kde mohlo moje vzdělávání pokračovat.</p>
<p>Učila jsem se od toho nejlepšího. Ed Muskie byl skvělý učitel v tom smyslu, že jsem se toho mohla spoustu naučit jen tím, že jsem ho pozorovala, jak pracuje na veřejnosti i v zákulisí. Senátor věděl, kdy má být vstřícný, když získával informace a budoval koalice, a kdy má využívat svého slavného temperamentu, aby přiměl státní úředníky k zodpovědnosti a uzemnil své protivníky. Při práci pro Muskieho se člověk musel učit rychle, protože bylo nepřijatelné, aby starší senátor z Maine34 měl asistentku, která nedokáže držet krok.</p>
<p>Musela jsem se přes noc stát odbornicí na hospodářská odvětví životně důležitá pro stát Maine, jako byl obuvnický průmysl, rybolov a papírenství. Byla jsem spoluzodpovědná za sepsání poznámek před kterýmkoli hlasováním o kterémkoli tématu. Pomáhala jsem budovat argumenty na podporu kontroverzní smlouvy, kterou Panama získala kontrolu nad Panamským průplavem. A dozvěděla jsem se o nejrůznějších způsobech, kterými může Kongres ovlivňovat zahraniční politiku – tyto lekce se později ukázaly být neocenitelné.35</p>
<p>Většina zaměstnanců Senátu byla o pět až o deset let mladší než já; hodně z nich bylo svobodných nebo měli čerstvě po svatbě. Po večerech vysedávali v četných barech kolem Capitol Hill, bavili se o politice a flirtovali spolu. Já chodila rovnou domů. Alici a Anne už bylo patnáct, ale Katie teprve devět. Připadala jsem si provinile, a tak jsem se jí ptala, jestli jí nevadí, že jsem v práci na plný úvazek. Řekla mi, že ne; prý aspoň ví, kde jsem: sledovat moje dobrovolnické aktivity pro ni bylo mnohem těžší. Takže jsem si od své první chvíle ve státní správě vymohla, že kdykoli mi nějaká z mých dcera volala, okamžitě ji přepojili přímo mně, pokud to jenom trochu šlo.</p>
<p>Jednou večer, když jsem se vracela domů, mě očekávala Katie, celá nedočkavá, až se dozví, co jsem to prováděla. „Mami, volala jsem k tobě do kanceláře, a řekli mi, že jsi na půdě se senátorem Muskiem. Co jste tam dělali?“ Vysvětlovala jsem jí, jak probíhá legislativní proces na půdě Senátu. Druhý den jsem vyprávěla tu historku Muskiemu, který měl Katie vždycky rád, přezdíval jí „Katydid“. Když ho potkala poprvé, bylo jí teprve pět, a když vzhlédla k jeho stodevadesáticentimetrové postavě, zeptala se. „Pane senátore, vy jste obr?“</p>
<p>Každý, kdo sleduje život ve Washingtonu, ví o věčném zápasu mezi výkonnou a zákonodárnou složkou moci. Obě si žárlivě střeží svoje privilegia, obě jsou přesvědčeny, že nejlépe zastupují občany, a obě se uchylují k ústavě, aby podpořily svoje nároky. Když každou složku ovládá jiná politická strana, jak tomu bylo koncem Fordova období, zápas se vystupňuje.</p>
<p>Když Jimmy Carter v listopadu 1976 porazil prezidenta Forda, těšili jsme se, že budeme mít v Bílém domě zase demokrata, ale skutečnost byla komplikovanější. Muskieho tábor měl sice úzké vztahy s nastupujícím viceprezidentem Mondalem, ale postup při výběru viceprezidenta zanechal bolavá místa. Protože jsme neznali styl Jimmyho Cartera, docela nás zarazil prezidentův první dopis našemu senátorovi, který nebyl adresován „Milému Edovi,“ ale „Edu Muskiemu“. Ani naše první schůzky s Carterovými nejbližšími poradci neproběhly dobře. Carterův tým vedl svou kampaň „proti Washingtonu“ a vypadalo to, že je odhodlaný si tento postoj zachovat. V našem týmu se ozývala spousta brblání nad tím, co nám připadalo jako nováčkovská arogance.</p>
<p>Jednoho dne, když jsme byli právě uprostřed žehrání na to, že s naším senátorem není zacházeno s patřičnou úctou, vešel do místnosti Muskie, zeptal se, co nám vadí, a prohlásil: „Udělejme si v jedné věci jasno. Vím, kdo jsem, a také vím, že máme vždycky jenom jednoho prezidenta, a tenhle je shodou okolností navíc demokrat. Budeme spolupracovat, jak nejlépe umíme.“ Dostali jsme své rozkazy. Mnohokrát jsem si v době, kdy byl v úřadu prezident Clinton, vzpomněla na tento moment a toužebně si přála, aby tenkrát dostali za vyučenou i jiní členové Kongresu za demokratickou stranu.</p><empty-line /><p>Zatímco já jsem si začínala uspořádávat život, Joe procházel daleko méně příjemným obdobím. Na jaře roku 1970 se zrovna zotavoval ze žloutenky, kterou chytil při pojídání syrových ústřic v cizině, když mu zavolal strýc Harry. Byla jsem u toho a slyšela jsem, jak Joe protestuje: „Co tím chceš říct, že prodáváš <emphasis>Newsday</emphasis>? To nemůžeš udělat, prostě nemůžeš. Moje rodina vlastní 49 procent.“ Harry byl přesvědčen, že <emphasis>Newsday</emphasis> se pod vedením Billa Moyerse stal hlásnou troubou liberálů, a tak sdělil Joeovi, že hodlá noviny prodat Normanu Chandlerovi, konzervativnímu majiteli společnosti <emphasis>Times</emphasis> <emphasis>Mirror</emphasis>.</p>
<p>Joe a Bill Moyers se nikdy nesblížili, ale teď se dali dohromady, aby sehnali dost peněz na vykoupení 51procentního podílu Harryho Guggenheima. Povedlo se jim to, ale Harry jim noviny nechtěl prodat. Nakonec Joe a jeho rodina dostali za svůj menšinový podíl víc peněz než Harry za svůj většinový, ale o peníze tady nešlo.</p>
<p>I když byl Joe hluboce zklamán, rychle se zase vzpamatoval. Napsal knihu <emphasis>Na co jezdí Spiro</emphasis>, v níž poprvé vyprávěl úplný příběh o nechutných zákulisních událostech, které vedly k nucené rezignaci Nixonova viceprezidenta Spira Agnewa. Pokračoval také ve své kariéře investigativního žurnalisty a pracoval pro <emphasis>San Francisco Chronicle</emphasis> a další noviny, které byly tehdy součástí Coxova novinového řetězce.</p>
<p>Díky svému pátrání zjistil, že celá řada jaderných zařízení potřebuje podle americké vlády zvýšit bezpečnostní opatření. Vydávaje se za podnikatele, získal plán rozmístění jaderných zbraní a povolení je navštívit a brzy se ocitl jen malý kousíček od jaderné rakety. Napsal na pokračování poutavé články o nedostatečných bezpečnostních opatřeních v těchto institucích. Série získala mnoho cen a nominovali ji i na Pulitzera – sen každého novináře. Joe popustil uzdu svým nadějím a pak ho sklíčilo, když jeho série nevyhrála. Pokoušela jsem se najít pro jeho prohru logické zdůvodnění a sdělila mu, že jsem slyšela, že výbor ceny se dohodl na nových etických pravidlech, podle kterých nesměl udílet ceny reportérům, kteří se při psaní svých článků vydávají za někoho jiného. Také jsem se zmínila, že někteří z členů poroty možná z nějakého důvodu nesnášejí jeho rodinu. Ale nic, co bych řekla, nemohlo nijak zmírnit jeho zklamání.</p>
<p>Přesto jsme se shodovali, že máme docela báječný život. Joe se sice nestal vydavatelem, ale pracoval v povolání, které si vybral, a jeho kolegové si ho vážili.</p>
<p>Portrét rodiny Albrightových uprostřed sedmdesátých let by ukázal šťastný manželský pár se třemi bystrými a krásnými dcerami. Nadále jsme jezdili do Georgie bavit se a lovit. Lyžovali jsme v Coloradu. Měli jsme farmu ve Virginii, k níž jsme přidávali další půdu, kdykoli to šlo, a kde jsme pracovali na dvě stě let starém domě a jeho okolí. Měli jsme na farmě tolik rozdělaných projektů – zahradničení, malování, lakování a stavění –, že jsme jí začali říkat „Albrightovic gulag“, ale také jsme chodili na dlouhé procházky, četli jsme, hráli tenis, chodili jsme na místní dostihy, pořádali večírky a dívali se, jak naše dcery pobíhají kolem krav pochodujících po louce. Na dražbách se Joe nikdy neostýchal a jeho aukční dovednosti vedly k mnoha skvělým koupím pro farmu. Na rozdíl od mého dětství jsme kolem sebe měli spoustu příbuzných. Joeovi i moji rodiče nás pravidelně navštěvovali. Můj bratr John, který byl ekonom, se přestěhoval do Washingtonu, jezdil se svou ženou Pam každý víkend na farmu a dělili se tam s námi o práci i o zábavu.</p>
<p>Měli jsme příjemnou a rozmanitou skupinu přátel, ale nejlépe jsme se cítili, když jsme byli spolu. Byli jsme s Joem nejen manželský pár, ale také nejlepší přátelé.</p>
<p>Wini Shoreová z Wellesley se teď jmenovala Wini Shore Freundová a pořád to byla ona, komu jsem se svěřovala. Také Wini byla šťastně vdaná a měla báječné dcery. „Nemáme štěstí?“ zeptala jsem se jí.</p>
<p>„Tohle neříkej,“ otřásla se. „Já jsem pověrčivá.“</p>
</section>
<section>
<p><strong>Od pólu k pólu</strong></p>
<p>O Vánocích roku 1976 jsem ležela doma se zápalem plic. Zazvonil telefon a v něm se ozval můj starý profesor Zbigniew Brzezinski. Během let jsme se spřátelili, jednou jsem se dokonce převlékla za zadek koně na maškarním večírku v jeho rodinném domě v New Jersey. Naposledy mi volal do Maine, kde jsem byla v den prezidentských voleb s Muskiem. Zajímaly ho těsné výsledky a celý nedočkavý chtěl zjistit, na kterou stranu se obrátí čtyři hlasy volitelů za stát Maine.36 Teď mě Zbig s tím svým nepatrným polským přízvukem, který jsem tak dobře znala, sdělil: „Zvolený prezident Carter mě požádal, abych se stal jeho poradcem pro národní bezpečnost.“</p>
<p>„To už vím,“ řekla jsem. „Gratuluji, je to skvělá zpráva.“</p>
<p>„Mohla bys mi najít nějaké bydlení?“</p>
<p>Z legrace jsem odpověděla: „Jasně, ale myslela jsem si, že mi chceš nabídnout místo.“</p>
<p>„Ne,“ řekl Zbig. „Volám jen proto, že sháním bydlení.“</p>
<p>Byt si našel a později se natrvalo přestěhoval do McLeanu ve Virginii. Naše rodiny se sblížily ještě víc. Pomohlo i to, že Zbigova žena Muška37 byla také československo-amerického původu a absolventka Wellesley. Počátkem roku 1978 mi zavolala kvůli našemu každoročnímu bruslařskému večírku a ptala se, jestli nemáme nějaké srnčí z naší farmy. Jakoby mimochodem se také zeptala, jestli jsem někdy neuvažovala o práci ve vládě. Řekla jsem jí, kde se koná večírek; také jsem jí řekla, že vysokou nikdy nestřílíme, a odpověděla jsem, že se mi líbí pracovat s Muskiem v Kongresu.</p>
<p>Později toho dne mi jedna z asistentek v kanceláři řekla, že volá doktor Brzezinski. „Jak jste mluvili s Muškou…“ začal Zbig. Napadlo mě, proč se najednou stará o bruslení a o srnčí. Pak řekl: „Nechtěla bys pracovat v Bílém domě?“</p>
<p>Seděla jsem v typické senátní kanceláři, což znamenalo, že jsme si všichni prakticky dýchali na záda. Tiše jsem řekla: „Ne, líbí se mi, kde jsem.“ Jakmile jsem zavěsila, došlo mi, že bylo šílené odmítat tak rychle, rozběhla jsem se k telefonnímu automatu na chodbě a horečně jsem telefonovala zpátky. „Uspěchala jsem to,“ řekla jsem a domluvili jsme se na schůzce.</p>
<p>Doopravdy jsem nevěděla, jestli mám tu nabídku přijmout. Nikdy jsem s prezidentem Carterem nemluvila a strávila jsem rok kritizováním způsobu, kterým nová vláda zacházela s Kongresem. Na druhé straně v Bílém domě bych mohla pracovat výlučně na otázkách zahraniční politiky a přímo pro Brzezinského. Kromě toho mě Joe pobízel: „Proč bys proboha odmítala takovou příležitost?“ opakoval. „Tohle jsi vždycky chtěla dělat. Jdi do toho.“</p>
<p>Ta práce se týkala vztahů mezi Národní bezpečnostní radou (NSC) a Kongresem. Pracovala bych s kolegy z NSC na prezentaci našich priorit v Kongresu, koordinovala bych legislativní strategii vlády, sedávala bych na schůzkách prezidenta s členy Kongresu a odpovídala bych na otázky z Capitol Hill.</p>
<p>Nikdy jsem si nemyslela, že opustím Eda Muskieho. Měli jsme skvělý vztah a každý den jsem se učila něco nového. I když byl odchod těžký a i když jsem měla Muskieho hrozně ráda, dokázal mě rozzuřit, když začal nahlas pochybovat o tom, jestli na novou práci stačím. Říkal, že si není jistý, zda žena dokáže uspět na místě, kde bude mít na starosti vztahy s Kongresem, částečně proto, že naprostá většina senátorů a členů Sněmovny jsou muži. Navzdory tomu, že tři z jeho pěti dětí byly dcery, a navzdory samorostlé a sebevědomé manželce Muskie dost dobře nevěděl, jak jednat se ženami na pracovní úrovni, což dokázal i na mém rozlučkovém večírku. „Dnes už je v mém týmu celá řada žen, ale já si budu do smrti cenit Madeleine, protože byla první, se kterou přišel do naší kanceláře sex.“ Všichni jsme na něj zůstali hledět a rozesmáli se.</p>
<p>„Senátore,“ řekla jsem, „myslím, že jste chtěl říct ,ženskost‘.“ Muskie pak v narážce na svůj etnický původ a původ mého nového šéfa řekl: „Je mi moc líto, že Madeleine odchází, ale současně to znamená, že bude známá jako první žena na světě, která se dostala od pólu k pólu.“38</p><empty-line /><p>Můj táta jezdil služebně do Washingtonu celkem často a přijel s mámou i na mou sponzorskou večeři pro Eda Muskieho. Myslím, že jsem ho překvapila tím, že se věnuji shánění peněz. On mě rozhodně překvapil tím samým. V roce, kdy jsem se vdávala, se stal děkanem fakulty postgraduálních studií mezinárodních vztahů na Denverské univerzitě a zamiloval se do představy, které říkal „Harvard Západu“. Aby ji naplnil, sehnal velkou sumu peněz. Byla jsem ráda, že mě viděl pracovat v Muskieho týmu, a bylo mi jen líto, že nežil dost dlouho, aby mě viděl pracovat v Bílém domě.</p>
<p>Otec zemřel relativně mladý. Bylo mu 67 a nebyl nemocný dlouho. Přestože měl dlouholeté problémy se žaludkem, byl celkem zdravý, a vlastně jsme si daleko častěji dělali starosti o mámu. Po padesátce u ní nalezli nevyléčitelnou chorobu sklerodermii. Když to otec zjistil, začal úzkostlivě sledovat, jestli se neobjevují symptomy – promodralé prsty, ztvrdlá kůže, obtíže s dýcháním.</p>
<p>Máminy zdravotní potíže nebránily mým rodičům v cestování. Na jaře 1977 dokončil otec knihu <emphasis>Československo</emphasis> <emphasis>ve dvacátém století</emphasis> a právě pracoval na novém projektu o československých legiích, jednotkách, které se ocitly opuštěné v Sovětském svazu na konci první světové války. Chtěl zjistit, co se o nich dá nalézt v britských archivech. Po cestě se rodiče zastavili ve Washingtonu. Jeli jsme na farmu a procházkou jsme se vydali na kopec za naším domem. Poprvé v mém životě táta řekl, že je moc unavený na to, aby šel dál, a musel se vrátit a zdřímnout si.</p>
<p>Rodiče si to přesto v Evropě užili; dokonce měli příležitost sejít se s otcovým bratrem, s nímž se táta po tolika letech smířil. Krátce po jejich návratu v dubnu mně ale máma telefonovala, že táta zežloutl. Domnívala jsem se, že by to mohla být žloutenka, a odletěla jsem do Denveru. Při čekání na výsledky testů v nemocnici táta trval na tom, že se cítí dobře. Ještě před dvěma dny byl plavat. Byli jsme optimističtí, ale testy brzy ukázaly, že táta má rakovinu slinivky. Po operaci jsme byli znovu optimističtí, protože chirurgové říkali, že se jim podařilo celý nádor odstranit. Táta opět zesílil a začal znovu plavat.</p>
<p>Po pár týdnech mi máma zatelefonovala znovu s panikou v hlase. Táta na tom byl špatně. Měl vysoké horečky a halucinoval. Vrátila jsem se do Denveru, kde doktoři řekli Kathy, Johnovi a mně, že rakovina se dostala do jater a šíří se po celém těle. Nedalo se nic dělat. I po všech letech v Americe byla moje máma zvyklá na evropské doktory, kteří nikdy neřeknou, co člověku skutečně je. Když uslyšela tu zprávu, omdlela.</p>
<p>Vešli jsme k tátovi do pokoje a zděsili se, jak rychle sešel. Z člověka, který byl v první řadě intelektuál, teď nemoc udělala blábolícího starce. Doktoři si nebyli jistí, kolik má času. Dohodli jsme se, že se u něj budeme střídat. Kathy, která byla učitelkou a měla právě letní prázdniny, si vzala první směnu. Ta se ukázala být i poslední. Říkali jsme si s Johnem, že ani jeden z nás by se asi nedokázal s tátou rozloučit, ale pořád si přejeme, abychom tam tenkrát byli s mámou a s Kathy, když 18. července 1977 zemřel. Máma vypadala bez sebe zármutkem a všichni tři jsme si dělali starosti, jestli to přežije. Byli spolu celý život už od dob dospívání. Dokud byla naživu, každý měsíc nám osmnáctého volala, aby si s námi zavzpomínala.</p>
<p>Bylo mi čtyřicet let, zcela jistě jsem dokázala myslet sama za sebe, ale táta byl můj největší kamarád a rádce. Je to zvláštní, i když jsem za něj truchlila, nikdy jsem neměla takový ten pocit, že „kdybych jen tenkrát…“. Byla jsem oddaná, milující dcera. Nenesla jsem si s sebou žádné hříchy, které jsem vůči němu spáchala, či něco, co jsem opomněla. Jak jsem se ho snažila napodobit, měla jsem pocit, že je pořád po mém boku, protože jsem na něj nikdy nepřestala myslet. Dodnes, i když žádné zvláštní připomínky nepotřebuji, vrací se mi pokaždé, když vidím nebo cítím muže s dýmkou.</p>
<p>Projevů úcty bylo na pohřbu v Denveru nespočetně. Byli jsme s Johnem a Kathy dojatí, jak moc si táty vážili jeho kolegové a bývalí studenti a jak vřele o něm hovořili. Bylo to, jako by byl měl ještě jinou rodinu. Náš dům byl plný květin, včetně neobvyklého květináče ve tvaru piana plného filodendronů. Když máma viděla, jak si ho prohlížím, řekla: „Ten je od oblíbené studentky tvého otce.“ „A kdo to je?“ zeptala jsem se. „Jedna mladá dívka,“ odpověděla matka, „Condoleeza Riceová.“39</p>
<p>Táta miloval přednášení. Několikrát ho zvolili jako nejlepšího učitele na univerzitě a poté, co skončil jako děkan, učil dál. V akademických kruzích si ho velice vážili, zčásti díky jeho knihám40 a mnoha odborným článkům. Kdykoli došlo k nějaké důležité mezinárodní události, žádali doktora Korbela o názor.</p>
<p>Někdy jsme mluvili o tom, co by se stalo, kdyby se komunisté nezmocnili Československa. Někteří lidé, kteří tátu znali, měli pocit, že by se nakonec stal ministrem zahraničí, ale tátovi takové spekulace neseděly. Pochopitelně se vzdal všech nadějí, že by takového postavení dosáhl, když se stal americkým občanem. Vyměnil oblek s kravatou za svetr s rolákem a sportovní sako a nechal si narůst vousy. Vím, že truchlil za svůj národ, který trpěl pod komunistickým jhem, ale nikdy nelitoval rozhodnutí odjet s rodinou do Ameriky. Jak napsala máma: „Často říkal: ,Měl jsem mnoho skvělých míst, ale ze všeho nejvíc mě těšilo být profesorem na univerzitě ve svobodné zemi.‘“</p>
<p>Zatímco otec byl tím, kdo určoval rodině směr, nikdy by to byl nedokázal bez mámy. Uměla se ohánět i být okouzlující a prošly jí i ty nejprovokativnější výroky a činy, dokonce i před ním. Podle ní měl otec pořádně prudkou letoru, když byl mladší. Když se mu občas vrátila, máma ho dokázala usadit. Jednou se rozčílil kvůli nějaké „arogantní“ poznámce, kterou někdo z nás dětí udělal, a praštil talířem se snídaní takovou silou, že se rozbil. Ten den všichni ostatní večeřeli z porcelánu, ale jemu dala máma večeři na papírovém talíři. „Co má tohle znamenat?“ zahřměl. „Nemáme dost talířů pro všechny,“ odpověděla mu mile. Otec se zachmuřil, ale pak se rozesmál, vstal a dal mámě pusu.</p>
<p>Rodiče milovali život v Coloradu. I když už jim peníze nescházely, máma pracovala dál jako sekretářka v kanceláři, která poskytovala finanční služby, protože nechtěla přijít o kamarádky. Kdykoliv se objevili noví českoslovenští emigranti, adoptovala je. Studenti k nám chodili na její večeře a tátovy živé konverzace u stolu. Táta nesouhlasil s jejími výlety za jasnovidci a médii, takže čekala, až odjede pryč, a pak se tam vypravila s nějakou přítelkyní.</p>
<p>Jako prarodiče byli mí rodiče pro mé děti vším, čím mí prarodiče nemohli být mně. Měli obrovský vliv na život mých dcer. Máma s nimi pekla sušenky a učila je české a slovenské písničky, kterým nerozuměly. Ještě důležitější bylo, že je učila, jak je rodina důležitá. Táta je učil rybařit a milovat historii. Každé léto jsme všechny tři posílali do Colorada na návštěvu. Když jely dcerky na tábor poblíž Colorado Springs, naši tam za nimi přijeli na rodičovský víkend. O Vánocích se celý náš klan včetně Johna a Kathy, jejich partnerů a všech dětí shromáždil v coloradském Aspenu. Moje děti babičku a dědu zbožňovaly a dodnes mě srovnávají s mou matkou, když si dělám starosti, a s mým otcem, když jim začínám přednášet o posledních událostech.</p>
<p>Když jsem teď vstupovala do nové etapy mého profesionálního života, táta mi strašně chyběl. Máma se svými mimosmyslovými schopnostmi mi říkávala: „Neboj – vidí všechno, co děláš, a líbí se mu to.“ Byl by měl radost, že jsem pokračovala v jeho vášních, stejně jako byl nadšený, když jsem získala doktorát. Když psal svou poslední knihu, uvedl mou disertaci v bibliografii, hned za primárními zdroji. Nikdy jsem si nepotrpěla na imaginární vnitřní rozhovory, ale během let, která jsem strávila v administrativě prezidenta Cartera, mě často napadalo, co by si myslel můj táta. Myslím, že by pochválil Carterovu odvahu, s níž učinil z lidských práv důležitý faktor v našich vztazích s jinými zeměmi, přestože pochybuji, že by dokázal říct tak jako Carter, že tímto způsobem se zbavujeme „nepřiměřeného strachu z komunismu“.</p><empty-line /><p>V březnu 1978 jsem se usídlila v místnůstce ne o moc větší než šatna ve sklepě západního křídla Bílého domu. Mohla jsem mít větší kancelář s mramorovým krbem, ale ta by byla ve vedlejší Old Executive Building, kde pracuje většina personálu NSC. V kancelářské politice Bílého domu, tak jako v obchodu s nemovitostmi, je podstatná adresa.</p>
<p>U lidí, kteří se živě zajímají o politiku, není nic neobvyklého, když se stěhují z jednoho konce Pennsylvania Avenue na druhý a zase zpátky.41 Ve skutečnosti zkušenost z práce v Kongresu obohacuje práci ve výkonné složce a naopak. Je ale zvláštní, jak rychle člověku začne vadit perspektiva té druhé složky. Hned první den jsem zjistila, že člověk vždycky hájí zájmy strany, na které zrovna stojí.</p>
<p>Ed Muskie byl jedním ze senátních poradců probíhajících jednání o Smlouvě o námořním právu, která měla revidovat mezinárodní pravidla týkající se využívání oceánů. Mezinárodní dohody respektoval, ale také zastupoval stát s dlouhým pobřežím a hospodářsky životně důležitým průmyslem rybolovu. Jedním z mých posledních činů jako jeho hlavní legislativní asistentky bylo napsat dopis prezidentu Carterovi, vyjadřující naši obecnou podporu smlouvě, ale s výtkou, že vláda nechápe problémy, které smlouva způsobí našim voličům. Byla jsem jedním z pár spolupracovníků, kteří měli právo disponovat faksimilií senátorova podpisu, a tak jsem dopis podepsala a jeden pátek ho odeslala.</p>
<p>Příští pondělí jsem se dostavila do práce v Bílém domě, abych se ujala svých nových zodpovědností – k nimž patřilo i odpovídat na dopisy z Capitol Hillu. Na mém stole ležel dopis, který jsem napsala. Sedla jsem si a navrhla odpověď, v níž stálo, že přestože rozhodně chápeme znepokojení senátorových voličů, celkový dopad Smlouvy o námořním právu je pro americké národní zájmy důležitější. Ten dopis byl napsaný na prezidentově světle zeleném dopisním papíru, příslušní lidé ho opatřili prezidentovým podpisem a odeslali. Typický washingtonský moment.</p>
<p>Ty tři roky, kdy jsem pracovala v NSC, jsem hltala všechno kolem. Naučila jsem se, jak funguje národní mechanismus rozhodování v bezpečnostních otázkách, zdokonalila jsem svoje dovednosti v jednání s Kongresem a zakousla jsem se do celé řady skutečných problémů zahraniční politiky, odehrávajících se v reálném čase.</p>
<p>Vzrušovala mě práce v Bílém domě, kde každá místnost a každá chodba vypovídá o historii, dramatech a intrikách. Vlastní pracovní prostor je ale malý a stísněný. Když jsem stoupala po schodech ze své kanceláře ve sklepě na svou první schůzi v zasedací místnosti vlády, napadalo mě, jak mohl někdo v Bílém domě za Nixona nevědět o skandálu Watergate. Úředníci v nejrůznějších funkcích do sebe museli pořád narážet. Výraz tváře musel něco prozradit.</p>
<p>A pak jsem se poprvé ocitla v zasedacím sále kabinetu. Kolem dlouhého oválného stolu seděli prezident, viceprezident Mondale, ministr zahraničí Cyrus Vance, ministr obrany Harold Brown, doktor Brzezinski, další vysocí úředníci a pár senátorů, kteří si přišli poslechnout prezidenta. Posadila jsem se na židli u stěny.</p>
<p>Na schůzce se mělo diskutovat o prodeji zbraní na Blízký východ. Prezident Carter dával jasně najevo, že je odhodlán chránit bezpečnost Izraele, ale současně měl pocit, že je nezbytné posílit vztahy s umírněnými, prozápadními arabskými státy. Za tímto účelem vláda v polovině února zveřejnila plán prodat letadla F-16 a F-15 Izraeli a Saúdské Arábii a starší a méně dokonalá letadla F-5E Egyptu. Izraelci protestovali proti prodeji zbraní Arabům a proti plánu se postavila i židovská komunita v Americe.</p>
<p>Pozorně jsem poslouchala prezidenta, jak vysvětluje, proč jsou tyto dodávky nezbytné, a když se senátoři začali ptát, dělala jsem si poznámky, neboť mou zodpovědností bylo mít tyto odpovědi později k dospozici. Jako nováček jsem to do sebe všechno nasávala – prohlížela jsem si portréty na stěně místnosti, dívala se z okna, a napadlo mě, jak bude Růžová zahrada vypadat v létě, až tam budou doopravdy kvést růže.</p>
<p>Schůzka skončila a já se vrátila do své kanceláře pyšná na sebe a svou novou práci. Okamžitě zazvonil telefon. Byla to přímá linka od Brzezinského. „Přijď prosím sem, Madeleine.“ Zbig se pořád ještě radil s představiteli, kteří se schůzky zúčastnili. „Podívala by ses prosím do svých poznámek a řekla ministru Vanceovi a ministru Brownovi, jak přesně prezident formuloval jeden aspekt toho prodeje?“</p>
<p>Zírala jsem na stěží čitelné čmáranice ve svém bloku a měla pocit, jako bych byla u závěrečných zkoušek na doktorát. K této části diskuse jsem si poznámky nedělala a musela jsem říct: „Nemám to.“ Odchod. Zalezla jsem zpátky do své sklepní nory a byla si jistá, že dostanu padáka.</p>
<p>Přemýšlela jsem, co dál, a napadlo mě, že nejlepší obranou je dobrý útok, takže jakmile měl Brzezinski čas, vrátila jsem se k němu do kanceláře. Tahle událost ukázala poprvé, a ne naposled, že jsem se ocitla v docela vysokém postavení bez potřebného výcviku, který přináší pomalý úřední postup. Docela drze jsem řekla: „Nevěděla jsem, že jste mě přijali jako sekretářku.“</p>
<p>Brzezinski ani nezvýšil hlas, když říkal, že neví, o čem mluvím. „Prohlédla sis ty lidi, co byli v místnosti kabinetu?“</p>
<p>„Samozřejmě.“</p>
<p>„A neměla jsi z nich nejnižší postavení?“</p>
<p>„To jistě.“</p>
<p>„Tak tady máš odpověď. Nejsi sekretářka, jen osoba s nejnižším postavením na schůzce na vysoké úrovni, takže to patří k tvé práci.“ Byla jsem po právu vyplísněna, aniž jsem byla potupena.</p>
<p>Jak jsem si zvykala a moje přátelství s Brzezinským sílilo, začala jsem plísnit já jeho. Přijal mě na práci s Kongresem, ale úplně si neuvědomoval, co to znamená. Nerad chodil na Capitol Hill, ne že by nechtěl, aby ho tam někdo viděl, ale protože považoval za příliš časově náročné scházet se s každým senátorem zvlášť, zejména když ho často nechávali čekat. Když si stěžoval, musela jsem ho upozorňovat, že oni jsou volení ústavní činitelé, zatímco on ne. Později v mé kariéře, když mě občas povolali na Capitol Hill a ječeli tam na mě za něco, co jsem neudělala, jsem si musela připomínat, co jsem tenkrát řekla Zbigovi.</p>
<p>Jednou z nejlepších součástí mé práce byla naše týdenní porada, která se podobala magisterskému semináři. Byla to hodně chytrá skupina. Brzezinski řekl, že nás bude informovat o svých schůzkách s prezidentem tak dlouho, dokud něco neunikne ven. Nic od nás neunikalo, a tak nás informoval. Poté si vždycky zvolil nějaké vhodné téma k diskusi – od kladů a záporů omezování zbrojení po hledání možností nových vztahů s Čínou či analýzu dění na Středním východě – a očekával, že se diskuse všichni zúčastníme, ať už to byla naše parketa, nebo ne.</p>
<p>Těm, kteří Brzezinského znali jen z televize, připadal jako nepřístupná postava s ostrými rysy, kterou karikaturisté s chutí přetvářeli v jestřába. Jako z profesora jsem z něj měla hrůzu, ale jako šéf byl moc milý. O kolegialitě pouze nemluvil, ale uplatňoval ji v praxi. Nikdy nás nepředstavoval jako „zaměstnance“; byli jsme jeho kolegové. Častokrát jsme se my, kdo jsme pracovali v západním křídle, scházeli na konci pracovní doby u něj v kanceláři, poslouchali zprávy anebo probírali, co se přes den stalo. Dobírali jsme si ho kvůli jeho přízvuku a debatovalo se i o jeho krátkém sestřihu. Hamilton Jordan říkal, že vypadá jako disneyovský datel Woody. Když jednou Brzezinski přišel s vlasy vyfoukanými fénem, jak se tiskový mluvčí pokoušel změnit jeho image, neubránili jsme se smíchu.</p>
<p>Přestože vyššími činiteli NSC byli většinou muži, existovaly i výjimky. Mladá a obdivuhodná Jessica Matthewsová měla na starosti „globální otázky“ – novou kategorii otázek v zahraniční politice, zahrnující některá z oblíbených témat prezidenta Cartera, jako byla lidská práva, životní prostředí a další otázky týkající se zdrojů. Christine Dodsonová, s níž jsem se seznámila na Columbii, byla Zbigovou personální šéfkou a důvěrnicí. Christine a já jsme se sblížily a jsme si blízké dodnes. Je to žena nevšedního zdravého rozumu, kamarádka, která nikdy nepřikrášluje pravdu.</p>
<p>Jak běžel čas, začala jsem úzce spolupracovat s dalšími kolegy z Bílého domu. Měli pocit, že na odborníka na zahraniční politiku toho vím hodně i o stranické politice a že jsem loajální demokratka. Chodila jsem na ranní porady do Rooseveltova sálu, které začínaly v půl osmé a často po nich následovala snídaně u kulatého stolu pro personál v kantýně Bílého domu. Mým příspěvkem bylo shrnutí mezinárodních událostí a aktuálních problémů s důrazem na ty, které se mohly dotknout prezidenta nebo viceprezidenta.</p>
<p>Do této kategorie patřilo i úmrtí důležitého státníka. Po mnoho týdnů jsem sledovala zhoršující se stav prezidenta Tita42 a 4. května 1980 jsem definitivně ohlásila, že umřel. Tita si předcházely obě supervelmoci a získal si uznání i v rozvojových zemích. To znamenalo, že na jeho pohřbu se sejde mnoho důležitých osobností. Americkou delegaci měl vést viceprezident Mondale, doprovázený řadou vládních představitelů a velkým množstvím dalších hodnostářů. Vzhledem k mému dávnému vztahu k Jugoslávii pozvali i mě. Nakonec jsme měli tolik VIP osobností, že v přední části letadla nezbylo místo pro bývalého guvernéra Averrella Harrimana a jeho manželku, proslule svůdnou Pamelu.43</p>
<p>VIP osobností, která místo vepředu dostala, byla prezidentova matka, známá všem coby „slečna Lillian“. Slečna Lillian byla sice hodně jiná než její slavný syn, ale byla stejně přesvědčivá. Zatímco on byl ve svých veřejných vystoupeních z pochopitelných důvodů opatrný, jeho matka byla oblíbená pro svou upřímnost a dobrou náladu. Zaměstnanci Bílého domu věděli, že cesta s ní bude dobrodružstvím. Nedokázala spát v letadle a někdo ji musel bavit. Střídali jsme se. Na mě přišla řada uprostřed noci, když se slečna Lillian vynořila z toalety, kterou před ní použila Pamela Harrimanová. Prezidentova matka měla plnou hrst prstenů a peprným jazykem nám řekla, že je paní Harrimanová nechala na umyvadle. Pak dodala: „A viděli jste ji, jak seděla na opěradle našeho přitažlivého pana Mondalea? Jak se na něj lepila? Co jiného jí zbývá, když má za muže toho starého nekňubu.“</p>
<p>V letadle byly palandy, které se v noci stahovaly od stropu a ráno se zase vytáhly. Uplynula noc, a když už jsme byli všichni vzhůru a připravovali se na přistání, začala Pamela přecházet sem a tam uličkou s úzkostným výrazem na tváři. „Neviděli jste někdo Averella?“ ptala se. Zkontrolovali jsme sedadla a toalety. Nikde po osmaosmdesátiletém státníkovi nebylo ani stopy. Zmateně jsme se rozhlíželi. Jak jsme mohli ztratit Averella Harrimana? Pamela byla celá bez sebe. Pak jednoho člena posádky napadlo spustit dolů palandu nad Averellovým sedadlem. Guvernér, který nedoslýchal, zřejmě nezaznamenal ranní hluk a nevstal společně s námi. Posádka ho zastlala zpátky do stropu, odkud se nyní zcela nevzrušeně vynořil.</p><empty-line /><p>Musela jsem se učit rychle, ale vzestup to byl úchvatný. Když mě Brzezinski zaměstnal, žádal mě, abych nehledala přesnou definici toho, co budu dělat, protože tím by se také určilo, co dělat <emphasis>nemám</emphasis>. „Dávej pozor,“ řekl, „ať se tím definováním nepřipravíš o zajímavou práci.“ Nakonec mi zajistil neomezenou možnost sedět na schůzkách o zahraniční politice, které měl prezident s kongresmany, a koordinovat legislativní strategii u všech problémů, kterými se NSC zabývá. Kvůli tomu jsem musela studovat události ve všech regionech a nastudovat si také informace o ministerstvu obrany a CIA a sledovat, zač se utrácí naše dolary na zahraniční politiku. Nejtěžší bylo zvládnout komplikované detaily kontroly zbrojení. Prezident Carter se připravoval požádat Senát o souhlas se smlouvou SALT II, která měla omezit závody v jaderném zbrojení se Sovětským svazem. Bylo jasné, že půjde o obtížný zápas. Mnozí senátoři měli pocit, že smlouva poskytne Sovětům výhodu a že její dodržování nemůže být dostatečně ověřeno, zatímco jiní prostě nechtěli umožnit demokratickému prezidentovi velký úspěch v zahraniční politice. Získání souhlasu se smlouvou bylo tak důležité, že administrativa zřídila zvláštní pracovní tým, aby koordinoval strategii. Já měla za úkol nehnout se od senátorů a podávat zprávy o tom, jaké zaujímají stanovisko.</p>
<p>Smlouva SALT II byla nakonec podepsána ve Vídni 18. června 1979. Jeden z posledních problémů, který bylo třeba vyřešit, se týkal sovětského bombardéru známého pod názvem „Backfire“. Obávali jsme se, že tento bombardér se středním doletem může být upraven tak, aby dokázal zasáhnout Spojené státy, a chtěli jsme dosáhnout omezení jeho schopností a výroby.</p>
<p>Zvláštní dopis obsahující záruky a úmluvy týkající se tohoto letadla se stal součástí formální dokumentace vyjednávání. O pár dnů později se na mém stole objevila pět centimetrů tlustá smlouva vázaná v modré kůži, kterou jsem měla předat Senátu. Podívala jsem se na podpisy. Carterův podpis se silnými tahy jsem znala dobře. Vedle něj byl podpis Leonida Brežněva, překvapivě chabý a roztřesený. Kde byl ale dopis o Backfire? Musela jsem ho předat se smlouvou. Zavolala jsem odborníka NSC na kontrolu zbrojení, ale ten si nebyl jistý; odjížděli z Vídně ve spěchu. Pak si někdo vzpomněl, že viděl kus papíru, o němž předpokládal, že je to kopie dopisu, v koši na papír. Spustili jsme poplach. Nějakým zázrakem se podařilo dopis zachránit. Přinesli ho úplně pomačkaný do mé kanceláře. Moje hospodyňské instinkty převládly. Dopis jsem vyžehlila, ale pořád ještě nevypadal moc oficiálně, a tak jsem poslala někoho do kantýny Bílého domu a „vypůjčila si“ modré kožené desky na jídelní lístek; pak jsme poslali do papírnictví pro červenomodrobílou stužku, kterou jsme dopis převázali. Pěkně jsme všechno upravili, přiložili dopis ke zbytku smlouvy a odeslali ji do Senátu.</p>
<p>Koncem roku 1979 debata o smlouvě SALT II kulminovala a počet hlasů začal převažovat na naši stranu. Nejspíš bychom pro smlouvu souhlas senátu získali, kdyby na Boží hod sovětské jednotky nevtrhly do Afghánistánu. Překročením hornaté hranice Sověti překročili i jinou hranici. Pomocí síly rozšířili svou sféru vlivu za oblast, kterou si nárokovali po druhé světové válce. Byl to akt čistého imperialismu, a i když byla smlouva SALT v našem národním zájmu, bylo jasné, že Senát svůj souhlas nevysloví.</p>
<p>Tato invaze otevřela novou frontu ve studené válce. Administrativa odpověděla přijetím hospodářských opatření, zastavila dodávky obilí, zakázala export pokročilých technologií a omezila Sovětům práva na rybolov. Politicky jsme odpověděli bojkotem olympijských her v Moskvě v roce 1980 a znovuzavedením odvodové registrace; a vojensky tím, že jsme začali dodávat zbraně a poskytovat výcvik afghánskému hnutí odporu mudžahedínů a využívali přitom Pákistán jako základnu. Nezamýšlené důsledky tohoto vztahu, který sílil po celé příští desetiletí, jsme pociťovali ještě během mého funkčního období ministryně zahraničí, a dokonce i poté.</p>
<p>Afghánská krize sjednotila Vance a Brzezinského – alespoň dočasně. Přestože oba spolupracovali na zvolení Cartera, zaujímali velmi odlišná stanoviska k hlavním zahraničněpolitickým otázkám – včetně toho, jak zacházet se Sovětským svazem. Vance, který byl obratným právníkem, se domníval, že jednání by mohla zmírnit americko-sovětské napětí a posloužit tak oběma stranám. Pro Brzezinského byly americko-sovětské vztahy hrou kdo s koho. I když se nestavěl proti jednáním o takových otázkách, jako je kontrola zbrojení, pochyboval o tom, že se Sověti spokojí s „mírovou koexistencí“. Již nějakou dobu varoval před záměry Moskvy v Afghánistánu a domníval se, že se Sověty je třeba zacházet pevně – na všech frontách.</p>
<p>Vance a Brzezinski spolu neustále – i když diskrétně – soupeřili o vliv na mozek a srdce prezidenta Cartera. Výsledkem byla často nechutná byrokratická válka. Formulovat a provádět americkou zahraniční politiku je teoreticky úkolem ministra zahraničí. Úkolem poradce prezidenta pro národní bezpečnost je zajistit, aby všechny složky naší národní bezpečnostní politiky včetně obrany, diplomacie a zpravodajských služeb postupovaly stejným směrem. Má politiku koordinovat, a ne ji formulovat či vykonávat. V praxi jsou však tyto dělicí čáry neostré. Ve Washingtonu se traduje, že jediné období, kdy NSC a ministerstvo zahraničí dobře spolupracovaly, bylo, když v čele obou institucí stál Henry Kissinger.</p>
<p>Rozpory mezi zamini a NSC, které při reakci na invazi do Afghánistánu ustoupily do pozadí, se projevily v plné síle během téměř souběžné krize v Íránu, kde militantní skupiny podporované revolučním režimem Ajatolláha Chomejního zadržovaly třiapadesát Američanů jako rukojmí. Zamini i NSC se shodly, že stojí za to pokusit se dosáhnout propuštění rukojmí diplomatickou cestou, ale ve všech ostatních otázkách spolu nesouhlasily. Měli bychom sáhnout k odvetě a riskovat životy rukojmí? Co udělat se sesazeným íránským šáhem, jehož příjezd do Spojených států za účelem léčby rakoviny celou krizi spustil? Měli bychom se pokusit osvobodit rukojmí sami, anebo čekat, až OSN či nějaký jiný prostředník zařídí jejich propuštění? Prezident myslel v první řadě na záchranu životů zajatých Američanů. Média byla zatím nemilosrdná. Zpravodaj televize ABC Ted Koppel se dostal na výsluní s večerním pořadem „Amerika jako rukojmí“ (později přejmenovaným na „Nightline“). Každý večer, když končily večerní zprávy, připomínal stařešina amerických televizních komentátorů Walter Cronkite Americe, kolik dní jsou už rukojmí v zajetí. Republikáni útočili na prezidenta kvůli jeho údajné naivitě při jednání se Sověty a kvůli jeho zdánlivé bezmoci při reakci na události v Íránu.</p>
<p>Dvacátého čtvrtého dubna jsem s obrovskými mapami Středního východu v ruce doprovázela Brzezinského, když informoval voliče coloradského senátora Garyho Harta o izraelsko-palestinské situaci. Ještě ani nezačal a byl vyrušen nějakým vzkazem, takže se rychle omluvil. Později jsem se zúčastnila porady v operační místnosti Bílého domu, která trvala daleko déle, než se očekávalo, a když jsem kolem deváté večer z Bílého domu odjížděla, viděla jsem u západního služebního vjezdu celou řadu limuzín členů vlády. Děje se něco velikého, pomyslela jsem si. Ale co?</p>
<p>Ve tři hodiny ráno zazvonil u nás doma telefon. Slyšela jsem, jak Joe říká: „Co tím chceš říct, že se pokus o osvobození nezdařil?“ Začal se oblékat. „Nech to na mně,“ řekla jsem, protože jsem si myslela, že ten telefonát musel být pro mě. „To byli od nás z práce,“ řekl. „Je to venku. Selhalo to.“ Bylo podivné, že kdybychom mluvili o tom, co se právě dozvěděl, anebo o tom, co já vím anebo nevím, představovalo by to konflikt zájmů.</p>
<p>To ráno se nejdřív Joe a po něm celá Amerika probudili se zprávami, že tři příslušníci námořní pěchoty a pět letců zahynulo, když se helikoptéra a transportní letadlo C-130 srazily v íránské poušti. Tou dobou už byla naplánovaná záchranná mise přerušena kvůli písečné bouři a technickým problémům. Byl to neuvěřitelně odvážný pokus, který skončil tragédií. Cy Vance proti němu předem protestoval, protože nevěřil, že se může zdařit. Nyní z principu odstoupil.</p>
<p>„Tvůj kamarád Ed Muskie se má stát Vanceovým nástupcem,“ řekl mi Zbig den předtím, než to bylo oznámeno. Administrativa potřebovala někoho tak váženého, jako byl Muskie, aby pomohl uklidnit bouři způsobenou nezdařenou misí. Šla jsem do zasedací místnosti kabinetu, abych si vyslechla to oznámení, a prezident Carter na mě mrkl a pak se mě zeptal, jestli mám radost. Nadšeně jsem přikývla a řekla: „Možná si nepamatujete, odkud jsem přišla?“</p>
<p>„Samozřejmě si to pamatuji,“ odpověděl.</p>
<p>Pozorovali jsme Muskieho na monitoru ze zasedacího sálu kabinetu, jak odpovídá na otázky novinářů. Ze začátku panovalo nadšení. Pak někdo začal brblat, že mluví tak autoritativně, že zastiňuje prezidenta. Měla jsem pocit, že někteří kolegové váhají, jestli nebudou této volby litovat.</p>
<p>Vztah mezi Muskiem a Brzezinskim začal dobře, ale pak se začal zhoršovat. Muskie si s sebou na ministerstvo zahraničí přivedl poradce, kteří byli vůči němu naprosto loajální, měli sklon Zbiga nesnášet a – až na pár výjimek – nikdy nepracovali ve výkonné složce moci. Navíc Carterův tým pro národní bezpečnost – který byl pohromadě už více než tři roky – mluvil ve zkratkách, kterým Muskie nemohl v žádném případě porozumět. Byla jsem ve zvláštní situaci, protože oba doufali, že dokážu problémy mezi nimi urovnat. Muskie, bývalý guvernér, kandidát na prezidenta a předseda senátního rozpočtového výboru, měl pocit, že se na něj Brzezinski dívá svrchu. Zavolal mi a ptal se: „Co to se Zbigem je? Proč se musí pořád předvádět a informovat nás o takových detailech, jako jsou jména všech kmenů v Nigérii?“</p>
<p>„Je to pro něj přirozené,“ odpověděla jsem. „Zbig je profesor a strávil celý život studiem těchhle záležitostí.“</p>
<p>Pak mi zavolal Brzezinski. „Co to je s tím tvým kamarádem Muskiem? Pořád se jenom na něco ptá, ale nikdy nám neřekne, co si myslí.“</p>
<p>„To je přirozené,“ odpověděla jsem. „Je to senátor, a ti pořád kladou nějaké otázky.“</p>
<p>Muskie, jehož otec byl Polák, si stěžoval: „Brzezinski se chová, jako by byl větší Polák než já.“</p>
<p>Co jsem na to mohla říct? „Taky je. Oba jeho rodiče jsou Poláci a mluví dokonale polsky.“</p>
<p>Na podzim roku 1980 ale oba Poláci pracovali jako jeden muž, když se objevily informace od zpravodajské služby, že Sověti se chystají poslat do Polska jednotky, aby rozdrtily sílící hnutí Solidarity. Oba se zřejmě shodli, že by bylo moudré uvědomit třetího významného vůdce polského původu, papeže Jana Pavla II., ale telefonistka Bílého domu na něj nemohla najít číslo. Když se konečně číslo nalezlo, řekl Brzezinski: „Dejte mi ho do adresáře pod P jako Papež.“44</p>
<p>Když mě Zbig zaměstnal, řekl mi, že jsme prezidentova pretoriánská garda, jeho nejužší okruh, a že musíme být k sehnání v kteroukoli denní dobu. Věděl, že mám stejně jako on tři děti, ale pracoval tvrdě a očekával, že všichni v jeho týmu se budou chovat stejně. Na Capitol Hillu se pracovalo dlouho, ale s častými přestávkami, kdy se senátoři vraceli ke svým voličům. V NSC pracovní tempo nikdy nepolevovalo.</p>
<p>Joe byl báječný. Převzal dohled nad domácími úkoly a seděl s dětmi u jídel, která jim připravovalo celé procesí hospodyň. Snažila jsem se každý den přijít domů včas k večeři, ale vždycky se mi to nepodařilo. Samozřejmě Alice a Anne jako náctileté chtěly jíst s rodinou co nejméně a Katie, která se vždycky řídila podle nich, se k nim připojila. Někdy za mnou přišly v sobotu na oběd do kantýny Bílého domu nebo na uvítání nějakých zahraničních představitelů či na ohňostroj ke státnímu svátku 4. července na jižním trávníku Bílého domu. Již ne tak nadšeně děvčata opouštěla své kamarádky a jezdila s námi každý víkend na farmu. Nechtěli jsme je s Joem nechávat s kamarádkami samotné. Naše víkendy na farmě se proměnily v jednodenní nedělní návštěvy, kdy jsme se snažili stihnout opravy, malování a ošetřování naší ceněné úrody rajčat.</p>
<p>Není žádným překvapením, že jsem se pořád cítila provinile, že s rodinou netrávím víc času, ale mám pocit, že nikdo nijak netrpěl. Joe byl oddaný táta a uměl daleko lépe než já učit naše dcery, jak psát skvostné věty. Snažil se mi ulehčit tím, že říkal, jak jsou na mě všichni pyšní a jak jsem přesně taková máma, jakou by dcery měly mít. Hrozně rád každému vyprávěl o tom, co se Katie stávalo na lyžařském vleku o prázdninách v Coloradu. Bylo zvykem psát si na lyže telefonní čísla, a když lidé viděli washingtonskou volačku na Katiiných lyžích, často se ptali: „Tvůj táta pracuje pro vládu?“ A ona hbitě odpovídala: „Ne, ale máma ano.“</p>
<p>Já jsem na druhé straně cítila ohromný obdiv k Joeovi. Nechal <emphasis>Newsday</emphasis> za sebou a využíval svého novinářského nadání k pátrání po dobrých tématech, počínaje tím, jak vláda pronajímá půdu na americkém Západě, až po prodej obilí Rusku. Neexistovalo snad žádné téma, které by nezvládl.</p><empty-line /><p>Říkala jsem si, že i když mám ráda jak Muskieho, tak Brzezinského, asi bych s nimi dvěma nedokázala přežít další volební období. Nakonec to byla zbytečná starost. Prezident Carter byl jedním z našich nejinteligentnějších prezidentů a neobyčejně dbal na předcházení konfliktům a individuální lidskou důstojnost jak během svého funkčního období, tak i po jeho skončení. Byl to aktivní prezident, který toho v zahraniční politice dosáhl hodně, včetně historických dohod z Camp Davidu o míru na Blízkém východě.</p>
<p>Politicky měl ale smůlu. Stoupající ceny nafty rozvracely hospodářství. Sovětská invaze do Afghánistánu oslabila naši zahraniční politiku. Krize s rukojmími vyvolala dojem národní bezmocnosti. A republikánský kandidát Ronald Reagan se ukázal být daleko silnějším protivníkem, než mnozí demokraté předvídali. Jako věčný optimista jsem si myslela, že to přesto dokážeme. Mýlila jsem se.</p>
<p>Neodvratně přišel 20. leden 1981 a inaugurace nového prezidenta. Byly jsme s Christine v Bílém domě, i když do poledního obřadu zbývala už jen hodina. V operační místnosti se někteří lidé pořád ještě potýkali s krizí rukojmí. Jako poslední urážku Carterovi Íránci rukojmí propustili právě v okamžiku, kdy Reagan skládal přísahu. Venku na ulici jsme potkaly smějící se reaganovce, kteří se chystali převzít naše kanceláře a naše místa. Nasedly jsme do mého auta a odjely na Andrewsovu leteckou základnu v Marylandu, kde se bledý a chladný Carter loučil se zachmuřeným personálem, který stál na letištní ploše. Nasedl do letadla a zamířil do Georgie. Joe Albright, který psal o jeho odjezdu, nasedl do dalšího letadla. Christine a já jsme odjely na krabí karbanátky se spoustou hranolků.</p><empty-line /><p>Po krátké přestávce jsem začala pracovat pro Zbiga a pomáhala jsem mu s jeho vzpomínkami <emphasis>Moc a principy</emphasis>. Bavilo mě to, ale současně jsem si uvědomovala, že potřebuji nějaký vlastní projekt. Nastal čas přemýšlet o nějakém dalším Polákovi. V srpnu 1980 elektrikář Lech Wałęsa vrhl světlo na nespravedlnost ve státě dělníků, když přelezl plot Leninových loděnic v Gdaňsku a jal se požadovat svobodné odbory. Tak jako Čechoslováci v roce 1968 se i Poláci snažili osvobodit od komunistické nadvlády a mě znovu zaujala role, kterou v tom hrál tisk. Požádala jsem o stipendium ve výzkumném středisku Woodrowa Wilsona a oni mě přijali.</p>
<p>Začátkem září 1981 jsem začala s novým režimem. Jako obvykle jsem potřebovala zhubnout, takže jsem třikrát týdně přešla přes georgetownský Key Bridge do Virginie a zašla do dietetického centra na vážení a dávku vitaminů. Pak jsem pokračovala hodinovou lekcí polštiny, kterou jsem se v nestřežené chvíli zavázala naučit, abych mohla dělat rozhovory s polskými novináři. Odtamtud jsem jela metrem do pseudogotického hradu muzea Smithsonian, kde sídlilo Wilsonovo středisko.</p>
<p>Rychlý vývoj událostí v Polsku nedovolil uskutečnit moje pečlivě vypracované plány. Jak hnutí Solidarity nabíralo na síle, zdálo se být čím dál pravděpodobnější, že se Sovětský svaz rozpomene na československé pražské jaro a zabrání další liberalizaci. Kdybych se nemohla dostat do Polska, můj projekt by byl mnohem méně zajímavý. Přestože Wilsonovo středisko chtělo, aby jeho badatelé zůstávali ve Washingtonu, velký historik Jim Billington, který byl jeho ředitelem, chápal, že musím odjet.</p>
<p>Koncem října jsem naplnila svoje kufry dárky – bylo tam nescafé, cigarety značky Marlboro, čokoláda a dokonce i konzervy polské šunky – a vydala se do Polska, kde jsem strávila dva intenzivní týdny. Začala jsem se jmény pár novinářů, získanými od badatelky Jane Curryové, která byla ochotná se podělit o své kontakty. Než návštěva skončila, seznámila jsem se s většinou předních publicistů v Polsku, jak mě jeden novinář předával druhému. Navštěvovala jsem je v jejich redakcích, v bytech, v hlučných restauracích, při skleničce, brzy ráno i pozdě večer. Překvapilo mě, že jim vůbec nevadí, když si je natáčím. Byli naopak dychtiví vyprávět mi příběh, jak začínali s listy papíru psanými na stroji a s komplikovanými metodami šíření, jak se rozhodli rozdávat kazety se zprávami o své činnosti dělníkům v továrnách, jak opatrně prosazovali publikování pravdivých zpráv ve svých novinách a jak se nakonec dostali i k tiskárnám. I když pro mě bylo daleko těžší učit se polštinu než ruštinu, vedla jsem většinu rozhovorů v polštině – sem tam jsem si vypomohla českými slovy.</p>
<p>Právě jsem mluvila s odvážným vydavatelem novin <emphasis>Gazeta Krakowska</emphasis> v jeho kanceláři, když přišla zpráva, že Wałęsa promluví v jedné z největších polských oceláren Nowa Huta. Chtěla bych se jít podívat? Popadla jsem magnetofon, a tak se mi podařilo být při tom, když Wałęsa přednesl jeden z nejlepších projevů, jaké jsem kdy slyšela. Stál v čele dělnického hnutí, a přesto se jim v té chvíli snažil rozmluvit stávku, protože chtěl zabránit zákazu hnutí Solidarita. Wałęsa měl dlouhé vlasy a rozevlátý černý knír; na sobě měl sako z modré džínoviny. Vypadal každým coulem jako dělník a mluvil přesvědčivě a procítěně. Ráda srovnávám jeho fotografii, kterou jsem tenkrát udělala, se snímkem nás dvou o mnoho let později, na kterém stojí v obleku s vestou a s úhledně sestříhanými vlasy. Zodpovědnost úřadu ho ukáznila, ale nijak nezmenšila jeho charizma.</p>
<p>Byla jsem v Gdaňsku, když se město rozhodlo přejmenovat jedny z místních loděnic na počest prvního polského prezidenta Józefa Piłsudského. Byli tam kněží i hodnostáři a dav bouřil, když mu jeden řečník připomněl, že Piłsudski poslal své jednotky na východ. Nemusel ani dodávat, že Piłsudski tenkrát bojoval s bolševiky.</p>
<p>Ve Varšavě jsem bydlela u matky mého učitele polštiny. Bylo vidět, že ten byt býval kdysi velmi pohodlný. Byly v něm nádherné parkety a já se rychle naučila zouvat si boty a chodit po čtvercích měkké vlny, vystřižených z nějaké staré pokrývky, tak abych podlahu spíš leštila, než ji poškozovala. Paní Stypułkowská se se mnou dělila o jídlo a dovolila mi používat svou vanu, do které jsem se neodvažovala napustit víc než pár centimetrů horké vody. Četla jsem při světle čtyřicetiwattové žárovky, abych ušetřila elektřinu. Když jsem se jí pokoušela vnutit něco ze svých zásob, odmítla. Vlastně jsem zažila docela zajímavé věci, když jsem se zbavovala těch věcí, co jsem přivezla. Nescafé šlo na odbyt a čokoláda pro děti také. Šunku jsem dala jedné škole. S cigaretami to bylo něco jiného. Nekouřila jsem, ale protože jsem nechtěla uvádět lidi do rozpaků tím, že jim budu prostě dávat cigarety, vždycky jsem si jednu vzala a nechala balíček na stole. Později jsem se dozvěděla, že jsem všechno zkazila tím, že jsem balíček otevřela: neotevřené balíčky se daly vyměnit prakticky za cokoliv.</p>
<p>Po celou dobu jsem si ponechala stejného taxikáře a hodně jsme toho namluvili o mém projektu. Několikrát jsem se ho zeptala, jestli zná někoho, kdo by mohl mít všechny výtisky listu Solidarity <emphasis>Tygodnik Solidarność,</emphasis> který byl založen v dubnu 1981 a referoval o cílech a myšlenkách odborového hnutí, dokud jej o osm měsíců později, kdy již měl největší náklad ze všech polských týdeníků, nezakázali. Můj taxikář náhodou všechny výtisky měl a já je od něj koupila za několik set dolarů, což jemu udělalo velkou radost a mně poskytlo zlatý důl ke studiu.</p>
<p>Brzy jsem se musela vrátit domů. Když polští celníci otevřeli má zavazadla, okamžitě se jich zmocnilo podezření. Uvnitř byly hory novin a nějaká keramika, většinu šatstva jsem nechala své hostitelce a pár novinářkám. Na různých místech, včetně pivního půllitru jsem poschovávala víc než tucet mikrokazet. Protože jsem se vždycky snažila ušetřit peníze, nahrávala jsem na použité Joeovy kazety. Když se mě na ně pohraničník zeptal, řekla jsem mu, že jsou od mého manžela, který mi na nich posílá vzkazy. Nějakým zázrakem chtěl ten pohraničník přehrát zrovna kazetu, kterou jsem ještě nepoužila, a Joeův typicky americký hlas ho uklidnil.</p>
<p>Ty dva týdny, co jsem byla pryč, byly nejdelší dobou, kterou jsem kdy strávila pryč od rodiny. Myslela jsem si, že o mě budou mít starost. Během prvního týdne jsem bojovala se studeným větrem, abych se dostala na poštu a zpravila Joea, že je všechno v pořádku. Když jsem se dostala do Krakova, ptala jsem se v hotelu na vzkazy. Když jsem přijela do Gdaňsku, ptala jsem se na vzkazy. Ve Varšavě jsem se na vzkazy ptala znovu. Zbytečně. Žádné jsem neměla.</p>
</section>
<section>
<p><strong>Dokud nás smrt nerozdělí</strong></p>
<p>Třináctého ledna 1982 ochromila Washington sněhová bouře. Na washingtonském Národním letišti se vytvořila fronta letadel, čekajících na povolení ke startu. V 16.01 se z dráhy váhavě zvedl let číslo 90 společnosti Air Florida a chvíli zápasil s ledem na křídlech, pak ztratil výšku a narazil do severního segmentu mostu na 14. ulici. Letadlo rozdrtilo několik aut a pak se rozlomilo a potopilo pod zamrzlou hladinu Potomacu. Město bezmocně přihlíželo, jak se pár lidí, co přežili, pokouší udržet na hladině dostatečně dlouho, aby je záchranáři stihli vytáhnout z ledové vody. Zatímco se odvíjela tato chaotická scéna, narazil vlak washingtonského metra plnou rychlostí do betonového sloupu mezi stanicemi Federální trojúhelník a Muzeum Smithsonian, přičemž zahynuli tři pasažéři a 25 utrpělo zranění. Nikdo, kdo byl to odpoledne ve městě, na ten den nikdy nezapomene. Washington byl v šoku.</p>
<p>Já také. Ale ten šok jsem utrpěla o pár hodin dříve při mé vlastní ničivé havárii. Nikdo při ní nezemřel, ale provázela ji spoušť, otupělost a naprosté ochromení normálního života. Tisíckrát jsme s Joem sedávali v pohodlných křeslech našeho obývacího pokoje a upíjeli kávu. Toto ráno bylo jiné. Už několik týdnů, od mého návratu z Polska a následujících vánočních prázdnin, se Joe choval odtažitě a mrzutě. Ale v každém manželství přijdou horší momenty, zvláště když trvá třiadvacet let. Joe se právě vrátil ze zahraniční cesty a řekl, že si musíme promluvit. Pak bez varování oznámil: „Tohle manželství je mrtvé a já jsem zamilovaný do někoho jiného.“</p>
<p>Můj manžel mi řekl, že se téhož odpoledne odstěhuje do Atlanty, kde žena, kterou miloval, pracovala jako reportérka. Řekl mi o ní pouze to, že je podstatně mladší a krásná. Říkal, že už dlouho nebyl šťastný. Snažila jsem se rozpomenout se na signály, které jsem přehlédla. Nic nedávalo smysl. Když jsem pracovala v Bílém domě, bývala jsem tam často pozdě do večera, ale to skončilo před více než rokem. V poslední době, s výjimkou mé cesty do Polska, cestoval naopak Joe. Nemohla jsem tomu uvěřit a tápala jsem po nějakém jiném vysvětlení. Jak Joe mluvil dál, pošetile mě napadlo, že se možná jen chová vznešeně a statečně. Možná mu našli mozkový nádor a snaží se ušetřit rodinu bolesti z pohledu na to, jak trpí. Anebo možná doopravdy nemyslí vážně to, co říká. Možná můj výjimečný manžel jen prochází obyčejnou krizí středního věku a zítra odvolá to, co dnes říká. Možná je to jen planý poplach jako tenkrát toho večera ve Williamstownu téměř před čtvrt stoletím.</p>
<p>Nevím, co mě rozrušilo víc – jestli to, že mě Joe postavil před hotovou věc a nechtěl mluvit o tom, jak bychom mohli zůstat pohromadě; anebo to, když říkal, že vypadám moc staře; anebo to, že nechápe, proč jsem tak rozrušená. Nakonec řekl: „jiní lidé se také rozvádějí“.</p>
<p>Zatímco pro mě byla Joeova zpráva bleskem z čistého nebe, on měl očividně čas si věci trochu prostudovat. Říkal, že podle washingtonského zákona o rozvodu bez hledání viny bychom mohli být rozvedeni automaticky po jednom roce, anebo po šesti měsících, pokud budu spolupracovat. Když jsem to slyšela, vzpomněla jsem si na dramata, kde hrdinka vzdorovitě ječí: „Rozvod jen přes mou mrtvolu!“ Nikdy jsem se s touto postavou neidentifikovala, protože jsem si sebe nikdy nedokázala představit v té roli. Teď jsem sice neječela, ale k identifikaci došlo. Bylo toho víc. Joe chtěl, abychom řekli dětem, že jde o společné rozhodnutí. Řekla jsem: „V žádném případě.“ Dohodli jsme se, že si to prozatím necháme pro sebe a že řekneme dětem a přátelům, že Joe je pracovně mimo město. Pak si Joe odešel nahoru zabalit.</p>
<p>Měla jsem pracovní oběd s Brzezinským, který jsem zázrakem stihla. Sněžilo tak hustě, že se do města dalo dostat jen pěšky, a tak jsem si nazula vysoké boty, uložila si lodičky do tašky a vydala se do sněhu. Asi jsme se Zbigem mluvili o lidech a o politice, i když si z toho nepamatuju ani slovo. Vyšla jsem zpátky ven do sněhu a vnitřně se cítila ztracená jako bezdomovec, který jenom bloudí po ulicích.</p>
<p>Joe odjel později to odpoledne. Následující měsíce představovaly jedinečnou formu mučení. Joe se chtěl zřejmě chovat rozhodně, ale jakmile přijel do Atlanty, začal si být asi méně jistý tím, co dělá, anebo více nejistý, pokud jde o způsob, jakým to udělal. A tak mi volal – každý den. Miloval mě a pak zase nemiloval. Vlastně svoje pocity popisoval v procentech. „Miluji tě na 60 procent a ji na 40 procent,“ a druhý den zase „ji miluji na 70 procent a tebe na 30 procent.“ Střídavě mi bylo líto sebe a jeho. Bylo zřejmé, že je to slušný člověk, který neví, jak dál. Řekla jsem o tom jen nejužšímu okruhu přátel – Danny Gardnerové, Christině Dodsonové a přítelkyni z Beauvoir a z Muskieho období, Dale Loyové. Po léta se mnou sdílela všechny problémy, od dětí po politickou práci a od čínských kuchařských kurzů po jógu. I teď mě pokaždé podržela, když mi Joe zavolal.</p>
<p>Myslím, že dcery nic netušily. A proč by také měly? Neexistovaly žádné zjevné známky nespokojenosti. Alice byla třetím rokem na Williams. Anne byla na semestr doma z Dartmouthu, aby si udělala praxi, ale bydlely s ní u nás dvě její kamarádky ze školy a měla ještě míň času než obyčejně. Také Kathy pohlcovalo učení a kamarádky. Joe dělal po celá léta reportáže, kvůli kterým musel jezdit z města, a tak bylo naprosto uvěřitelné, že i tohle je jedna z nich. Kdykoli se delší dobu neozýval, volal pak děvčatům, vyprávěl jim, co dělá, a říkal jim, jak mu scházejí. Nic netušící Katie přihlásila Joea a mě jako rodičovský dozor na školní lyžařský výlet. Joe ji nechtěl zklamat a na výlet se vrátil. Byla jsem ráda; asi jsem pořád ještě doufala, že si to rozmyslí.</p>
<p>Po lyžařském výletu se Joe vrátil do Atlanty a zůstal tam až do března, kdy se rozhodl, že to ještě zkusíme dát dohromady. Vždycky jsme na jaře jezdili lyžovat do Aspenu, tak proč bychom nejeli tento rok? Joe si všiml, že jsem zhubla, a pochválil mě za to. Je úžasné, co dokáže udělat Středisko správné výživy a hrozba rozvodu. Lyžovala jsem lépe než kdy v životě, asi proto, že mi bylo celkem jedno, jestli si zlomím vaz, anebo ne. Vrátili jsme se v nejistotě do Washingtonu. Jednu chvíli byl Joe člověk, kterého jsem znala, v příští zase cizinec, jehož myšlení mi bylo naprostou záhadou. Abychom se vyhnuli domácím diskusím, chodili jsme večer na dlouhé procházky po Georgetownu.</p>
<p>Jedna přítelkyně, která nevěděla, co se děje, mě jednoho dne zastavila v obchodě. „Viděla jsem vás, jak se procházíte,“ řekla. „To je tak pěkné. Přála bych si, abychom to s mým mužem dělali také.“ Usmála jsem se a pomyslela si. „To si jen myslíš.“</p>
<p>Zašli jsme za odborníkem do manželské poradny, jehož jediným přínosem byla naše oboustranná shoda, že není k ničemu. To už byl duben – čas, kdy se oznamují Pulitzerovy ceny. Joe vyhrál za své reportáže mnoho cen, ale od chvíle, kdy se rozplynul jeho sen o tom, že se stane vydavatelem, toužil po Pulitzerovi, nejdůležitější ceně, jakou může novinář získat. Už se párkrát dostal do finále, ale tento rok měl pocit, že série článků, kterou napsal (o revolverech s krátkou hlavní) a která již získala cenu Sdružení zpravodajů Bílého domu, má vážné šance na úspěch.</p>
<p>Když se den rozhodnutí přiblížil, Joe se upnul na představu vítězství. Jednoho dne přišel s pozoruhodným návrhem: Jestli získá Pulitzerovu cenu, zůstane se mnou. Jestli ne, tak odejde a rozvedeme se. Nevěděla jsem, jak na to reagovat. Opravdu jsem nechápala, jak by skutečnost, jestli cenu získá, nebo nezíská, mohla ovlivnit jeho pocity ke mně. Napadlo mě jen, že můj manžel prochází zásadní krizí sebedůvěry a nezíská-li nějaké povzbuzení, bude si muset najít nový život.</p>
<p>Pozdě odpoledne 12. dubna zazvonil telefon. Byl to Joe. „Nevyhrál jsem,“ řekl, „takže se vracím do Atlanty.“ Tím to skončilo. Alespoň jsem měla nejistotu za sebou. Představa, že moje manželství mohlo být zachráněno, kdyby byl Výbor pro udílení Pulitzerovy ceny rozhodl jinak, mi nikdy nedávala smysl.</p>
<p>Joe vyrozuměl o našem rozchodu svou matku, která mi napsala moc hezký dopis. Během let jsme si jedna druhou oblíbily a ona samozřejmě znala bolest rozvodu z vlastní zkušenosti. Své matce jsem to říct nedokázala. Byla čím dál víc nemocná a upřímně řečeno, nebyla jsem citově natolik vyrovnaná, abych jí dokázala ulevit. Řekla jsem o tom ale své sestře Kathy, která se také rozvedla. Jestli z mé bolesti vzešlo něco dobrého, pak to, že jsme se hodně sblížily. Byla jsem také vděčná Johnovi a jeho ženě Pam, kteří bydleli ve Washingtonu a dělali, co mohli. Snad nejtěžší bylo o tom říct mé přítelkyni Wini Freundové, protože ta mě mockrát varovala, že říkat nahlas, jak jsem šťastná, přináší smůlu.</p>
<p>Když rozvodový proces formálně započal, nemohli jsme už věci dál tajit před děvčaty. Když se Alice vrátila na léto ze školy, posadili jsme se se všemi třemi do obývacího pokoje. Joe jim řekl, že už je léta nešťastný; že miluje někoho jiného a že odchází. Stěží jsem se dokázala na děvčata podívat. Nejdřív jen zůstala zírat a po tvářích jim tekly slzy. A pak se mezi vzlyky začala ptát. Bylo překvapivé, jak celkem systematicky postupovala pozpátku a snažila se určit chvíli, kdy Joeova nespokojenost začala. Takže jsi nebyl šťastný, když jsme jeli loni na lov do Georgie? Ani když jsme byli v Portoriku na Den díkůvzdání? A co když jsme byli na prázdninách v Evropě? Byly ohromené, zmatené a rozzlobené. Seděla jsem tiše. Co jsem mohla říct? Že všechno bude zase v pořádku? Že není správné se zlobit? Že naše přesvědčení, že budeme společně jako rodina žít až do smrti, se dá odvrhnout bez lítosti? Ne.</p>
<p>Katie odjela na tábor, Anne do Dartmouthu a Alice na ostrov Nantucket, kde měla v létě pracovat jako servírka. Byla jsem ráda, že jsem sama a nemusím předstírat normální fungování. Hodně jsem přemýšlela. Té teorie s Joeovým nádorem jsem se zřejmě musela vzdát; ale ten doopravdy milý, ohleduplný a vstřícný Joe, kterého jsem znala tak dlouho, nemohl jenom tak zmizet. Ty zlé věci, které říkal, musely vyvěrat z jeho osobní bolesti. A když došlo na sdělování zraňujících věcí, tak i já jsem přidala pár vlastních skvostů, když jsem mluvila o tom, co udělal, a o „té ženské“.</p>
<p>Svět se zatím nezastavil. Musela jsem ústně prezentovat svou práci ve Středisku Woodrowa Wilsona. Když jsem se vrátila z Polska, těšila jsem se, jak budu pokračovat ve výzkumu, a doufala jsem, že než Středisko v létě opustím, budu mít knihu hotovou. Do svých plánů jsem ale nezapočítala možnost, že se můj život vykolejí, o každodenních telefonátech s manželem, který se nemůže rozhodnout, jestli mě má opustit, anebo ne, ani nemluvě. Pokoušela jsem se předstírat, že všechno je v pořádku; s myslí neschopnou koncentrace v žádném jazyce jsem se snažila porozumět polským novinám. Jeden den za druhým jsem zírala z oken kanceláře v muzeu Smithsonian a přecházela jsem po Mallu.</p>
<p>Den mé prezentace nakonec nevyhnutelně nastal – byl to rozpálený srpnový den. Vstoupila jsem do zasedací místnosti obložené dřevem a posadila se u dlouhého stolu pokrytého zeleným suknem. Přede mnou sedělo asi sto univerzitních badatelů a novinářů, lidí, kteří byli určitě schopni rozpoznat, jestli jen blábolím, anebo říkám něco podstatného. Začala jsem mluvit, ale pořád jsem zkoumala obecenstvo a snažila se poznat, jestli to, co říkám, dává nějaký smysl. Nikdo se netvářil udiveně, a tak jsem pokračovala. I tak mi trvalo ještě rok, než jsem materiál, který jsem nashromáždila, vtěsnala do knihy.</p>
<p>Náš rozvod byl zpečetěn 30. ledna 1983. Bylo mi čtyřicet pět let a víc než půlku života jsem strávila s Joem. Nikdy jsem nežila sama – i ty tři dny mezi promocí na Wellesley a sňatkem jsem strávila na koleji s Mary Jane. Podle rozvodového vypořádání jsem si mohla nechat dům v Georgetownu a farmu. Po finanční stránce jsem si neměla nač stěžovat. Po psychické stránce jsem musela začít znovu.</p><empty-line /><p>Byla jsem dospělá neprovdaná žena. Nikdy jsem nikým takovým nebyla a nikdy jsem si sama sebe tak nepředstavovala. Měla jsem tři děti a Katie byla pořád ještě doma. Mluvilo se o mně jako o svobodné matce, což jsem ze všech praktických hledisek byla, ale ne v tom klasickém slova smyslu. Mé děti na mně nebyly ekonomicky závislé; Joe byl velkorysý. A pokud někdo v té době na někom závisel, tak jsem to byla já na děvčatech – to ony mě poskytovaly jistotu. Stačilo se na ně podívat, anebo s nimi mluvit po telefonu a věděla jsem, že jsem – že jsme – udělali něco správného. Všechny nás milovaly, byla jim vlastní etika práce, braly ohledy na všechny kolem sebe a měly ty správné hodnoty. Vytvořilo se mezi námi zvláštní pouto, jak jsme jako Albrightovic děvčata čelily světu společně.</p>
<p>Mlha přede mnou se začínala rozplývat, ale pomalu. Zjistila jsem, že je obtížné o věcech rozhodovat jako „já“ místo „my“. Nedokázala jsem odmítnout žádné pozvání: můj rozhodovací mechanismus se z velké části přizpůsoboval tomu, jestli Joe měl chuť někam jít. Nedokázala jsem se ani rozhodnout, jaké mám nakoupit potraviny; osvojila jsem si Joeovy chutě. Stála jsem v uličce s cereáliemi ke snídani a nemohla jsem se rozhodnout mezi pšeničnými a kukuřičnými vločkami. Znovu jsem objevila skutečnost, že vlastně nemám ráda steaky, i když jsme léta nejedli nic jiného.</p>
<p>Nikdo, kdo mě do té doby znal, by mě asi nepopsal jako nerozhodnou nebo zranitelnou, ale mýlil by se. Snad neuvědoměle jsem vždycky potřebovala někoho, kdo by potvrzoval mou cenu, ať už to byl můj otec, Joe, anebo šéf. Vzpomínám si, že jakmile jsem se začala starat sama o sebe, uvědomila jsem si, že se nechci stát člověkem, jakým jsem si myslela, že se musím stát, abych přežila. Nechtěla jsem se stát ani cynickou, ani stoickou ani otrlou, ani jsem se nechtěla přestat starat o to, jestli se to, co dělám, bude líbit někomu jinému. Příštích deset let bylo pro mě zkouškou, jestli dokážu zůstat sama sebou, a přesto přežít.</p><empty-line /><p>Nakonec jsem nalezla útěchu jako profesorka a jako účastnice politického dění. Během toho příšerného jara, po Joeově přiznání, ale ještě před vyhlášením Pulitzerových cen, jsem se musela sama rozhodnout ohledně místa. Walter Mondale již začal plánovat svou prezidentskou kandidaturu a požádal mě, jestli bych se nestala zástupkyní vedoucího jeho kampaně. Měla jsem také možnost učit na Georgetownské univerzitě.</p>
<p>Přestože rozhodování mezi akademickou dráhou a politikou bylo obtížné, zvolila jsem si Georgetown. Představa, že půjdu v otcových šlépějích, se mi zamlouvala. Proto jsem koneckonců tak usilovně pracovala na doktorátu. Musela jsem také vzít v úvahu některé osobní věci. Pokud mě Joe chtěl opustit proto, že mi moje působení v Bílém domě dodalo postavení, které se mu příčilo – ať už vědomě, nebo nevědomě –, moje zapojení do vysoce sledované prezidentské kampaně by věci ještě zhoršilo. Stále jsem ještě doufala, že se vrátí. Pokud by na druhé straně opravdu odešel, potřebovala jsem stabilitu stálého místa.</p>
<p>V té chvíli jsem si myslela, že si musím vybrat jednu, nebo druhou z obou drah, ale tak tomu nebylo. Ve Washingtonu existuje příležitost účastnit se politického života na částečný nebo plný úvazek pořád. Nakonec jsem získala z obou těchto světů to nejlepší.</p>
<p>Na Georgetownské univerzitě jsem měla trojí úkol: učit, vytvořit Donnerův program pro ženy45 a být vzorem mladým ženám, které tam studovaly. Byla jsem přesvědčená, že pokud mají ženy konkurovat mužům na mezinárodním poli, potřebují získat vzdělání, které by je připravilo na překonávání všech překážek, včetně těch, s jakými se ještě žádná žena nestřetla.</p>
<p>Vyučovala jsem mezinárodní vztahy pro ženy i pro muže a čerpala přitom z toho, co jsem se naučila v Bílém domě za prezidenta Cartera. Byla jsem velkým zastáncem hraní rolí, a tak mí studenti znovu vyjednávali smlouvu o Panamském průplavu a přeli se o užitečnost kontroly zbrojení z perspektivy vysokých vládních úředníků. Často jsem jim dokázala sehnat právě odtajněné materiály, kterými mohli vyztužit svoje argumenty. Mé studentky často hrály role, které by v té době ve vládě nedostaly, a mí studenti často hráli jejich podřízené. Zvala jsem ženy, které se profesionálně zabývaly mezinárodními vztahy, aby hovořily o svých rozmanitých a křivolakých profesionálních drahách a ilustrovaly tak, že nejkratší vzdáleností mezi dvěma body nemusí být vždy přímka.</p>
<p>A využívala jsem vlastních zkušeností. Přiznala jsem, že jsem často váhala, jestli mám na poradách něco říct, ze strachu, že to, co řeknu, bude považováno za hloupé a já spolu s tím, a pak nějaký muž řekne úplně to samé a všem to bude připadat chytré. „Nebojte se mluvit!“ říkala jsem studentkám. „Skákejte lidem do řeči!“ Mé přednášky byly možná někdy trochu hlučné, ale ženy se učily a muži si na to zvykali. Když jsem přidělovala role pro řešení imaginárních mezinárodních krizí, vybrala jsem za náčelnici Sboru náčelníků štábů ženu. Nižší funkci ministra pro letectvo jsem přidělila rezervovanému mladému studentovi, který se jmenoval David Hale. Naneštěstí byl Hale neobyčejně bystrý a během pár minut se mu bez zlého úmyslu podařilo dohnat náčelnici Sboru náčelníků štábů nejmocnější armády na světě k slzám.46</p>
<p>Když byl táta ještě profesor, dělala jsem si z něj někdy legraci a říkala jsem, že má teplé místečko: pár hodin učení, pár schůzek se studenty a pak letní prázdniny. Jak strašně jsem se mýlila. Každé hodině přednášení předcházelo tucet hodin přípravy. A navíc to člověk dělá o samotě. Nepomáhá mu žádný personál a nic na světě není děsivější než místnost plná chytrých mladých lidí, kteří dychtí po tom se něco naučit, ale současně pochybují o tom, že existuje něco, co ještě nevědí. Člověk musí být připraven na všechno. Pokud vás jednou chytí nepřipravenou, je s vámi konec.</p>
<p>I když ale bylo přednášení těžké, ještě těžší pro mě bylo přijmout samu sebe jako vzor. Mluvila jsem o obtížném rozhodování, které před ženami stojí, a zapřísahala jsem své studentky, aby nedávaly najevo pochybnosti, které o sobě mohou mít – zvláště během přijímacích pohovorů do zaměstnání. Vášnivě jsem mluvila o tom, jak ženy musí dbát na to, aby poté, co vyšplhají až nahoru, neodstrčily od budovy ten žebřík, který jim k tomu pomohl, ale aby pomáhaly uspět i dalším ženám. O logice toho všeho jsem byla přesvědčená, ale po rozpadu mého manželství jsem ve svých vlastních očích ztratila na důvěryhodnosti. Když se mě studenti ptali, jak jsem dokázala být vdaná, mít děti a současně pracovat, cítila jsem se jako podvodník, protože jsem to ve skutečnosti nedokázala.</p>
<p>Byla jsem nadšená, že jsem na Georgetownu součástí hvězdné profesorské sestavy. Měli jsme skvělé semináře, účastnili jsme se konferencí, pořádali vlastní a měli jsme se docela obyčejně rádi. Současně však je pravda mnohé z toho, co se píše o řevnivosti a malichernosti univerzitního prostředí. Přestože jsem měla přeplněné posluchárny, někteří z kolegů se chovali, jako bych měla být vděčná, že mohu být mezi nimi. Považovali mě za „politickou“ profesorku. Když jsem byla vybrána pro definitivu, pár z kolegů, kteří vybráni nebyli, si stěžovalo, že jsem vyhrála jen díky svým kontaktům. Když mě čtyřikrát za sebou zvolili nejlepší profesorkou fakulty diplomatické služby, málem jsem uhodila jednoho kolegu, když mi řekl: „Víte, tohle je možné jen proto, že máte přednášky pro tolik studentů.“</p>
<p>Práce se studenty mě velmi bavila, ale neměla jsem vůbec v úmyslu se zříkat politiky. Líbilo se mi přemýšlet o těchhle záležitostech a přicházet na to, jak ovlivňují lidi, a rozhodně jsem nesdílela všeobecnou nechuť k politikům. Lidé v politice musí dělat kompromisy, trávit spoustu času sháněním peněz a často slibovat i nesplnitelné; dávají ale také v šanc svoje já, těžce pracují, riskují a ti nejlepší z nich dokážou věci, které mají skutečnou a trvalou hodnotu.</p>
<p>Při učení jsem našla i čas fungovat jako poradkyně pro zahraniční politiku v kampani Waltera Mondalea. Když si bývalý viceprezident v roce 1984 zajistil kandidaturu za Demokratickou stranu, přijel na stranický sjezd v San Francisku s plánem zveřejnit tam několik rozhodnutí. Jedním z nich bylo oznámit v projevu, kterým kandidaturu přijímal, že má v úmyslu zvýšit daně, aby snížil gigantický rozpočtový deficit, k němuž vedla Reaganova hospodářská politika. Z taktického hlediska se Mondaleova poctivost ukázala jako špatný tah. Svým druhým rozhodnutím vstoupil do historie, protože si za viceprezidentského kandidáta vybral ženu. Kongresmanka Geraldine Ferrarová byla vycházející stranickou hvězdou. Poprvé jsem ji potkala v roce 1978, když jako nově zvolená, elegantní a kurážná kongresmanka přijela na setkání s prezidentem Carterem. Poznaly jsme se během práce na volebním programu Demokratické strany, kde ona programové komisi předsedala a já reprezentovala Mondalea v zahraničněpolitických otázkách. Potěšilo mě, když mě vedení kampaně požádalo, abych se dostavila k jezeru Tahoe, kde ona a Mondale čekali, abychom probrali naše stanoviska v zahraniční politice.</p>
<p>Jakmile jsem vstoupila do místnosti, kandidátka vyskočila a objala mě. Překvapilo mě, že se ke mně tak má před všemi těmi politickými kapacitami, většinou muži. „Hrozně ráda vás vidím, Madeleine,“ řekla. „Nemáte spodničku, kterou bych si od vás mohla půjčit?“</p>
<p>Muži ve volebním týmu rychle zakusili, jaké to je mít za partnera ženskou kandidátku. Gerry se právě vyptávala našich expertů na celou řadu otázek, když vešly její tři děti. Bez mrknutí oka změnila směr svých otázek. „Vypila sis pomerančovou šťávu?“ chtěla vědět. „Snad si nemyslíš, že tě nechám jít do kostela v těch zmačkaných šatech?“ V minibusu na cestě zpátky do hotelu si pár mužů postěžovalo: „Jak jen tohle zvládneme, jestli se bude starat o to, co mají na sobě její děti?“</p>
<p>Běžel mi stejně jako mnoha dalším ženám mráz po zádech, když se Gerry Ferrarová objevila na tribuně sjezdu, aby přijala nominaci na viceprezidentku. Široce se usmívala a v bílém kostýmu jen zářila. Vypadala překrásně, ale šla přímo k věci. „Jmenuji se Geraldine Ferrarová.“ To úplně stačilo, aby sjezd propukl v bouřlivý potlesk. Její kandidatura byla historickým mezníkem, další poprvé překročenou metou v historii účasti žen v americké politice.</p>
<p>Měla jsem za úkol s Ferrarovou cestovat a radit jí v zahraničněpolitických otázkách. Strašně mě bavilo být součástí toho politického cirkusu, ale nebavilo mě přejíždění. Neměla jsem čas zařídit si neplacenou dovolenou na univerzitě, a tak jsem se na dva dny v týdnu musela vracet do Washingtonu. Přestože jsme trávili hodně času na východním pobřeží a na Středozápadě, v úterý, kdy jsem musela být ve Washingtonu, nás cestovní bůžci kampaně vždycky dokázali dopravit na západní pobřeží anebo do nějakého zapadlého městečka. Ať jsem byla kdekoliv, musela jsem opustit hnízdečko kampaně, kde se o všechny základní věci týkající se jídla, cestování a zavazadel někdo staral za nás, zakoušet útrapy veřejného cestování a snažit se stihnout spojení v těch nejpodivnějších hodinách na těch nejpodivnějších místech. Nebyla jsem tou nejpříkladnější cestující, když jsem cpala své notesy a cestovní tašky do skříněk nad hlavou a hroutila se do omezujícího prostoru sedadla, v němž – na rozdíl od letadla prezidentské kampaně – měl člověk doopravdy sedět.</p>
<p>Jak bylo u mě při volebních kampaních typické, byla jsem v ní jedna z nejstarších. Chtěla jsem ale patřit k partě a nikdy jsem nepřiznávala únavu. Bylo vzrušující muset být připravena zodpovědět jakoukoli otázku týkající se národní bezpečnosti, pracovat na projevech a poznat prakticky všechny státy Unie kromě Havaje.</p>
<p>Samozřejmě každý kandidát musí během kampaně podstupovat nejrůznější zkoušky; o tom to koneckonců celé je. Ale jako první ženská kandidátka v prezidentských volbách se Ferrarová stala předmětem obzvláště dotěrných otázek. V televizním pořadu „Setkání s tiskem“ se jí Marvin Kalb zeptal, jestli se cítí být dost silná, aby zmáčkla jadernou spoušť. Jejímu protivníkovi Georgi Bushovi takovou otázku nikdy nepoložil. A v pořadu „Nightline“ s ní Ted Koppel probral nejdetailnější sadu otázek o kontrole zbrojení, jakou kdy kdo z nás viděl v televizi.</p>
<p>Krátce po volbách přijel Koppel na vystoupení na Georgetownskou univerzitu. Aniž věděl, že jsem v obecenstvu, vyprávěl celou epizodu a poznamenal, že jeho vystoupení bylo popisováno jako prokurátorské, pedantské a profesorské: „Ano!“ vykřikla jsem z místa, kde jsem seděla. „Všechno dohromady.“ A pak jsem se zeptala: „Nemyslíte si, že jste vy a ostatní komentátoři byli v otázkách zahraniční politiky na paní Ferrarovou tvrdší proto, že to byla žena?“</p>
<p>„Ano,“ přiznal Koppel. „To jsme byli.“</p>
<p>Navzdory tomu všemu se Gerry nedala. Bez ohledu na všechny obtíže nasedala každé ráno do letadla a všechny povzbuzovala. Na mě to fungovalo. Všichni političtí profesionálové v zemi byli přesvědčeni, že dostaneme na frak. Já si myslela, že vyhrajeme. S blížícím se dnem voleb se i obecenstvo stávalo početnější a hlučnější. Byla jsem přesvědčena, že v hlavních otázkách je pravda na naší straně. Gerry si vedla dobře v debatě s Bushem; a Mondale byl také úspěšný ve své první debatě s Reaganem.</p>
<p>Taky jsem si myslela, že bychom mohli vytěžit z toho, co televizní novinářka Cokie Robertsová nazývala (mimo vysílání) „syndromem pitomce“. Vycházela z následujícího: domácí pán sejde ráno k dokonale připravené snídani, postěžuje si na špatně naškrobenou košili, dá instrukce kvůli opravě auta a oznámí, že nepřijde k večeři, protože jde s kamarády hrát kulečník. Manželka na všechno kývne – a pro sebe si mumlá: „Pitomec.“ Podlé té teorie se v takové chvíli manželka rozhodne, že bude volit Geraldinu Ferrarovou.</p>
<p>Samozřejmě to tak nedopadlo. Demokratická kandidátka propadla. Strašně nerada jsem prohrávala, ale ta kampaň mi pomohla začít nový život. Našla jsem si nové přátele a dokázala jsem, že jsem schopná jednat jako rovná s rovnými i v těch nejvyšších kruzích Demokratické strany. K mému velkému pobavení titíž profesoři a děkani, kteří mě předtím pomlouvali jako „politickou“, teď začali zdůrazňovat mé aktivity a názory, když chtěli přidat trochu šťávy nějaké konferenci, kterou organizovali. Líbilo se jim, když jsem se přela s jinými „politickými“ profesory, jako byl Chester Crocker, který osm let pracoval jako podnáměstek ministra zahraničí pro africké otázky ve vládě prezidenta Reagana. Přijímali také pozvání ke mně domů na pravidelné diskuse o zahraniční politice, které jsem začala pořádat.</p>
<p>Organizovala jsem tato večerní setkání ve snaze vyhnout se ničivým vnitrostranickým střetům o politice národní bezpečnosti, k jakým došlo v primárkách v roce 1984 mezi Mondalem a Garym Hartem. Napadlo mě, že kdyby se demokratičtí odborníci na zahraniční politiku lépe poznali a měli příležitost probírat důležité otázky předem, mohli bychom se v kampani vyhnout škodlivým sporům. A tak jsem začala zvát lidi z Kongresu, z výzkumných institucí a advokátních kanceláří na večeře, na nichž jeden odborník prezentoval myšlenky, o kterých jsme pak všichni diskutovali. Později se říkalo, že jsem pořádala „salony“ ve svém „elegantním“ georgetownském domě. Ve skutečnosti není můj dům tak elegantní, ale spíš útulný a moje večeře byly prosté bufety – salát, houska a plátek sýra nebo salámu. Jak jeden z účastníků anonymně sdělil jistému reportérovi: „Kvůli jídlu jsme tam rozhodně nechodili.“</p><empty-line /><p>Jedním z nejobtížnějších rozhodnutí v prezidentské politice je zvolit správný moment, kdy se přihlásit k určitému kandidátovi. Když se člověk rozhodne hned zkraje, má větší šanci stát se součástí nejužšího kruhu, pokud tedy jeho kandidát zvítězí. Když se rozhodne později, je pravděpodobnější, že se mu podaří vybrat si vítězného kandidáta, ale může pro něj být obtížnější se do úzkého kruhu dostat. V roce 1987 jsem se rozhodla hned zkraje. Zažila jsem na vlastní oči massachusettského guvernéra Michaela Dukakise při debatách o stranickém programu v roce 1976 a udělalo na mě dojem, jak celou záležitost ovládá a jak dokáže lidi přesvědčovat. Od té doby si získal pověst jednoho z nejlepších guvernérů v zemi a věděla jsem, že je to doopravdy slušný a naprosto poctivý člověk. Obdivovala jsem i lidi kolem něj. Manažer jeho kampaně John Sasso vedl i kampaň pro Geraldine Ferrarovou. Susan Estrichová, se kterou jsem se seznámila jako s personální šéfkou programové komise v roce 1984, byla Sassovou zástupkyní a později jeho nástupkyní. Člověk, který psal pro Dukakise projevy, Bill Woodward, psal o mnoho let později projevy pro mě a stal se jedním z mých nejbližších poradců.</p>
<p>Přidala jsem se k Dukakisovu relativně malému týmu v březnu 1987. Mnozí měli pocit, že jsem se zbláznila, když jsem se upsala tak brzy, ale jak se kampaň vyvíjela a ostatní kandidáti začali odpadávat, experti začali měnit názor. Najednou jsem byla hlavní zahraničněpolitickou poradkyní pro pravděpodobného demokratického kandidáta. Můj telefon nepřestával zvonit, zvláště ve středu ráno po každých vítězných úterních primárkách. Ve chvíli, kdy Dukakis přijímal kandidaturu na sjezdu Demokratické strany roku 1988 v Atlantě, telefonovaly mi už desítky lidí denně.</p>
<p>Ten sjezd byl památný především projevem texaské guvernérky Ann Richardsové, ve kterém si dělala legraci z viceprezidenta Bushe („Chudák George, už se narodil se stříbrným knedlíkem v puse.“47), nekonečným nominačním projevem Billa Clintona a triumfálním příchodem Dukakise, syna řeckých přistěhovalců, za zvuků písně Neila Diamonda „Amerika“. Moje vzpomínky jsou techničtějšího rázu. Mým úkolem bylo pohybovat se po sále, v kterém se konal sjezd, a zajistit, abychom vyhráli všechny programové spory o otázky zahraniční politiky. Sjezdové sály bývají chaotické a těžko se v nich komunikuje. Museli jsme prověřovat každou zprávu, a tak moje pohyby v sále řídila pomocí vysílačky Susan Brophyová, jedna z vysokých činitelek kampaně, z obytného přívěsu, který stál hned vedle sálu. Už nevím, proč jsem si na sebe vzala modré hedvábné šaty a žlutozelené kecky. Měla jsem na sobě také modrou nylonovou vestu a sluchátka. Volební tým mi přezdíval R2D2 podle robota z <emphasis>Hvězdných válek</emphasis>. Jak jsem se motala po sálu, pořád jsem hlavou narážela do pohybujících se kamer a nespočetněkrát jsem zakopla o nohy, kotníky, chodidla, kabely a krabice od pizzy. Bylo to dost divoké, ale byla jsem ve svém živlu, válčila jsem za zahraniční politiku a měla jsem pocit, že mi sjezdový sál patří. Co víc, všechny spory jsme vyhráli.</p>
<p>Když jsem se vrátila do Washingtonu, zjistila jsem, že moje spojení s Dukakisem zcela změnilo moje společenské postavení. Říkala jsem tomu mé „období Brooke Shieldsové“. Jeden článek v <emphasis>National Journal</emphasis> popisoval jistou koktejl party, na níž muži okamžitě obklopili nějakou ženu: „To musí být Brooke Shieldsová, pomyslel si přihlížející. Ne tak docela, ale podle washingtonských měřítek to byl někdo ještě zajímavější – Madeleine K. Albrightová, hlavní poradkyně Dukakisovy kampaně pro zahraniční politiku.“ Dokonce i lidé, kteří mi nikdy nedávali najevo žádné sympatie, si teď mysleli, že jsem okouzlující. Zřejmě si také mysleli, že jsem najednou chytřejší. Předtím jsem se sotva dostala ke slovu, dokonce i na vlastních večeřích. Teď byla každá slabika, kterou jsem vyslovila, doprovázena přikyvováním. Každý den mě citovali v novinách, zatímco o těch obvyklých šéfících se ani nezmínili. Bylo to tak směšné, že při jednom setkání u mě doma jsem se omluvila, odešla do koupelny, podívala se do zrcadla a poučila svůj odraz: „Nejsi o nic chytřejší, než jsi byla před měsícem, a jestli to prohrajem, tak tě zase všichni přestanou poslouchat.“</p>
<p>Ani jsem netušila, jak moc mám pravdu. Krátce po Dukakisově porážce jsem zašla na představení do Kennedyho centra. O přestávce jsem se procházela po foyeru. Nikdo se na mě ani nepodíval. Nakonec do mě omylem vrazil jeden washingtonský právník, který by se v případě našeho vítězství ucházel o místo ve vládě. „To jste ale doopravdy po…li,“ řekl.</p>
<p>I když demokraté zase prohráli, byla pro mě Dukakisova kampaň další výchovnou lekcí a mostem k dalším příležitostem. Byla jsem zvláště vděčná za nová přátelství, protože jsem byla – asi neprávem – zklamaná z některých těch starších. Měla jsem pocit, že poté, co se zpráva o našem rozvodu stala všeobecně známou, měli to přátelé Joeovi rozmluvit. Později, když se rozvádělo čím dál víc lidí, které jsem znala, jsem si uvědomila, že jsem chtěla nemožné.</p>
<p>Jako většina čerstvě rozvedených lidí jsem musela přijít na to, co udělám se svým společenským životem – bylo to obtížné vzhledem k tomu, že jsem se od svých dvaceti let nepodívala na jiného muže a díky Joeovým poznámkám o mém vzhledu při jeho odchodu jsem neměla žádnou sebedůvěru a byla jsem prudérní. Naposledy jsem byla na „rande“ v padesátých letech. A teď byla osmdesátá. Neměla jsem ani tušení, jaká teď platí pravidla, a připadala jsem si jako pětačtyřicetiletá panna. Potká-li člověk někoho, když je ještě teenager nebo je mu po dvacítce, nemá toho za sebou tolik, o čem by se dalo vyprávět. Čtyřicátníci a padesátníci už si s sebou nesou spoustu příběhů, komplikované rodinné historie, zvláštní zájmy a osobní zvyky, které jsou často svérázné a rigidní.</p>
<p>Když jsme v šedesátých letech zvali s Joem přátele na večeři, představili jsme děti a pak jsme je poslali do jejich pokoje nebo je nechali hrát si někde jinde. Když jsem teď s přítelem přišla na návštěvu k nějakému modernímu páru, byly děti středem pozornosti po celý večer. Když jsem šla ven s někým mladším, nesměla jsem zapomenout nabídnout, že se s ním rozdělím o útratu. Když jsem někam šla se starším cizincem, nesměla jsem zapomenout, že ho musím nechat objednat, že nikdy nesmím sedět zády ke dveřím restaurace a že musím předstírat, že jsem dotčená, jestliže ostatní muži nepovstanou při mém odchodu od stolu. Pokud jsem si s někým něco „začala“, musela jsem se zabývat přízrakem genitálních herpes a později i AIDS. Znovu se mi vrátil vztek na Joea, že mě nutí vyrovnávat se v mém věku s takovými problémy. Kdysi jsem poučovala své dcery o bezpečném sexu a nebyla jsem při takovém rozhovoru ve své kůži.</p>
<p>Přes to přese všechno jsem se pokoušela zaplnit prázdnotu, kterou Joe zanechal. S Barrym Carterem jsem se seznámila během Mondaleovy kampaně. Vyučoval právo na Georgetownu a pracoval v Národní bezpečnostní radě za Kissingera, ale byl to též demokrat, kterého bavila politika, a expert na kontrolu zbrojení. Měli jsme toho hodně společného a trávili spolu tolik času, že se nakonec ke mně nastěhoval. Nevím, jestli to byl ten nejlepší příklad pro Katie, ale Barry byl na všechny mé tři dcery tak hodný, že jsme si nějakou dobu připadali jako rodina. Po dvou letech jsme se s Barrym v dobrém rozešli. Byl mladší než já a chtěl mít vlastní děti; já už tohle měla za sebou. Byl to skvělý přítel v obtížné době. Nakonec jsem si uvědomila, že tu velikou díru ve svém životě zaplnit nedokážu. Když jsem se přestala snažit, uklidnila jsem se.</p>
<p>Neznamená to, že se mi líbilo být sama, ale s pomocí přítelkyň jsem začala znovu. Po několika letech, kdy jsem byla jednou z mála žen v akademické sféře, jsem ve své politické práci začala poznávat báječné profesionálky. Většinou to byly třicátnice, o deset let mladší než já. Přátelství a konverzace při kampaních mohou být povrchní, ale často jsou pravým opakem. Je pozdě večer a člověk je vyčerpaný a jen si tak povídá v setmělém autobuse mezi zastávkami. Jdete spolu na dobrou večeři, nejdřív si postěžujete na něco, co se během dne nezdařilo, a pak rychle přejdete k něčemu zajímavějšímu a často i osobnějšímu.</p>
<p>Jednou večer těsně před koncem Dukakisovy kampaně se nás sešlo na večeři šest. Většinou se mluvilo o tom, že i když se ve vysokých funkcích během kampaně objevila řada žen, v rozhodujících chvílích byly odsunuty stranou. Pro mě však byla důležitější konverzace o tom, co bude dál. Každá z nás byla svým způsobem typická. Jedné bylo skoro čtyřicet, měla hodně přátel, ale nikdy nenašla toho pravého pro manželství. Jiná žila se starším mužem a chtěla mít děti, ale on měl děti z prvního manželství a nechtěl se stát rodičem podruhé. Další žena se chystala vzdát se zaběhnutého života na východním pobřeží, odstěhovat se na západ a založit tam se svým novým manželem rodinu. Čtvrtá byla šťastně vdaná a měla děti, ale žila v Oklahomě, daleko od dějiště celostátního politického života. Každé čtyři roky si brala volno z normálního života a píchla si svou politickou dávku. A poslední už měla jedno dítě a chtěla další, ale nevěděla, jestli má anebo může.</p>
<p>Jak jsem tak poslouchala, problémy těch žen mě fascinovaly a trochu jsem na ně žárlila – zvláště na ty, které byly provdané. Pak se ke mně jedna přítelkyně otočila a řekla: „Madeleine, ty máš všechno. Byla jsi vdaná, máš tři báječné dcery a skvělé místo. Jak jsi to dokázala?“ Ohromilo mě to. Uvědomila jsem si, že jsem propadla sebelítosti a nesoustředila se na to, co mám, ale na to, co jsem ztratila. Nikdy jsem na ten večer nezapomněla. Před tou epizodou jsem měla pocit, že nemám mladším ženám co radit, protože jsem selhala. Po této diskusi mě takové myšlenky opustily.</p>
<p>V roce 1989 jsem jela na oslavu třicátého výročí promoce na Wellesley. Jedna spolužačka mě požádala, zda bych nepromluvila o tom, jestli moje kariéra způsobila můj rozvod. Chladně jsem to odmítla. Také jsem dospěla k názoru, že jestli ode mne chtějí tohle, tak na to setkání ani nepojedu. Emily, Wini a Mary Jane musely společně napnout síly, aby mě k té cestě přesvědčily. Ta organizátorka schůzky se dotkla živého nervu.</p>
<p>Vždycky jsem otázku, jestli moje kariéra vedla k rozvodu, odmítala. Pokládám ji za urážlivou pro ženy, které se chtějí věnovat kariéře, jako by naznačovala, že jsem byla sobecká. Také ji odmítám proto, že neznám odpověď. Dodnes je v tom, co cítím, hodně rozporů. Když jsem se stala ministryní, uvědomila jsem si, že na rozdíl od jiných bych se nikdy nevyšplhala tak vysoko, kdybych byla pořád vdaná. Ale stejně dodnes cítím hluboký smutek z toho, že jsem rozvedená. Vím, že tehdy bych byla na celou kariéru zapomněla, kdyby to změnilo Joeův názor.</p>
<p>Trvalo mi dlouho, než jsem přišla na to, co dělám. Od chvíle, kdy jsem začala v těch prvních letech po návratu do Washingtonu pracovat jako dobrovolnice, jsem postupovala krůček po krůčku dopředu. Nevadí, že ty krůčky byly nahodilé a že jsem občas uklouzla. Byla jsem rozhodnutá nespadnout do řeky. Soustředila jsem se na to, abych každou práci dělala dobře. A když byla cesta nejtěžší, pomohli mi vytrvat přátelé.</p>
<p>Pomalu a vytrvale jsem během osmdesátých let vyměňovala svoje pocity osamělosti za pocit svobody. Vrátila se mi schopnost rozhodovat. Mohla jsem se doma chovat, jak jsem chtěla. Když jsem začínala učit brzo ráno, zvala jsem studenty na snídani do svého obýváku. Pořádala jsem své politické večeře. Jak Washingtonem procházeli různí východní Evropané, často bydleli u mě a začali našemu domu říkat Penzion Albright.</p>
<p>V létě jsem týdny procestovala na různé univerzitní konference anebo v rámci vládního programu, který platil americké experty, aby uplatňovali svoji odbornost v zahraničí, anebo jako místopředsedkyně Národního demokratického institutu pro mezinárodní otázky (NDI), organizace, která se snažila šířit demokracii po celém světě.48 Byla jsem na Středním východě, na Dálném východě, v Africe i v Evropě.</p>
<p>Naučila jsem se spoléhat sama na sebe. Nikdy jsem nebyla samotářka, ale teď jsem dokázala trávit celou sobotu úplně sama. Uměla jsem sama přenocovat na farmě. Chodila jsem sama na koncerty a do opery. Dokázala jsem chodit do restaurace jenom v doprovodu knihy, i když to mi pořád ještě připadalo snadnější v zahraničí než ve Washingtonu. Přestala jsem se cítit jako vajíčko bez skořápky.</p>
<p>Byla jsem také připravená na nové příležitosti. Když mě Ed Muskie požádal, abych se stala předsedkyní výzkumné instituce Centrum pro národní politiku (CNP), přijala jsem to, i když to znamenalo, že budu moct učit jenom na částečný úvazek. Bylo mi padesát dva let, měla jsem dost peněz a definitivu jsem nepotřebovala – mohla jsem dál učit na Georgetownu i bez ní. Už jsem nepotřebovala dělat první poslední, abych něčeho dosáhla. A zatímco jsem se dávala dohromady, komunistický svět se rozpadal. Bylo toho tolik nového na zkoumání a objevování. Chtěla jsem být připravená udělat další krok, až přijde čas.</p>
</section>
<section>
<p><strong>Sametová revoluce</strong></p>
<p>Můj televizor ožil obrazy. Na historickém Václavském náměstí v Praze davy provolávaly hesla a mávaly nápisy „Poslední zvonění“. Demonstranti zvonili klíči po kapsách a vyzváněli umíráček čtyřem desetiletím komunistické nadvlády. Na balkonu nad tím ohromným a rozjařeným davem stáli Alexander Dubček, hrdina pomíjivého pražského jara roku 1968, a Václav Havel, dramatik a disident, který se měl stát jednou z nejváženějších osobností na světě. O měsíc dříve Havla zatkli. O měsíc později ho zvolili prezidentem nového Československa. Psal se 24. listopad 1989. „Je konec,“ řekla jsem si nahlas sama pro sebe s údivem, radostí a úlevou. „Díkybohu.“</p>
<p>Východní Německo přestalo střežit přechody v berlínské zdi 9. listopadu. Desátého listopadu údajně neteční Bulhaři svrhli svého dlouholetého komunistického diktátora. Tou dobou se již Maďarsko připravovalo na volby a v Polsku vládla Solidarita. Ale co v Praze? O pár dní později jsem napsala smutně v článku pro <emphasis>Washington</emphasis> <emphasis>Post</emphasis>: „Československo, které poskytlo velkou část intelektuálního základu (pro svržení komunismu), se stále ještě skrývá za vlastní železnou oponou a kritizuje ty, kdo se odvažují vyznávat svobody, ze kterých se Češi a Slováci sami krátce těšili před jedenadvaceti lety.“</p>
<p>Ani ne o týden později se mé chmury rozplynuly. Sedmnáctého listopadu se pochodující studenti odchýlili od povolené trasy a odvážně se vydali do centra Prahy. Zastavila je policie a brutálně je napadla. Místo aby se studenti rozešli, postavili se na odpor. A pak se k nim přidali jejich rodiče, kteří se zhrozili úřední brutality a užasli nad odvahou svých dětí. Duch odporu se rychle šířil. Celá Česká filharmonie zahrála pro demonstranty, jejichž počet denně narůstal, až se na náměstí tísnilo 300 000 Čechoslováků. Rozjaření demonstranti zdůrazňovali, že když se „68“ převrátí vzhůru nohama, vznikne „89“. V Čechách (Občanské fórum) i na Slovensku (Veřejnost proti násilí) vznikaly rychle demokratické koalice a vyzývaly k odstoupení prezidenta Gustáva Husáka a další stranické představitele. A nakonec, dva dny před koncem roku 1989, byl Dubček zvolen předsedou Federálního shromáždění a Havel prezidentem. Komunismus v Československu byl mrtev. Sametová revoluce – nazývaná tak pro svůj klidný průběh – zvítězila.</p>
<p>I když jsem byla o tisíce kilometrů dál ve Washingtonu, objednala jsem si monitoring tisku, který mi dodával detailní popis každodenních událostí ve střední a východní Evropě. Zahájila jsem také diskuse na svých přednáškách na Georgetownu. Znala jsem všechny přední osobnosti v Československu a měla jsem pocit, že v duchu, i když ne fyzicky, jsem tam.</p><empty-line /><p>Nad střední a východní Evropou se železná opona spustila koncem čtyřicátých let minulého století. Ve většině zemí byly hlasy opozice umlčeny a pro Západ byly neslyšitelné; ale jednou či dvakrát během desetiletí se zvedl vítr, který rozhrnul železnou oponu na dost dlouho, aby se zachovala naděje, že jednoho dne se svoboda vrátí. V roce 1948 se Tito rozešel se Stalinem. V roce 1953 došlo k bouřím ve východním Německu. V roce 1956 se nejdříve vzbouřili Poláci a po nich Maďaři. V roce 1968 přišli na řadu Čechoslováci. Koncem sedmdesátých let vytvořili polští loďaři hnutí Solidarita a vyvolali tak vyhlášení stanného práva v roce 1981. Pak tu byl Nicolae Ceauşescu v Rumunsku, který vládl téměř čtvrt století od roku 1965. Ze začátku představoval doušek čerstvého vzduchu, vzdoroval Sovětům a navrhoval reformy, ale pak se změnil v ničivé tornádo.</p>
<p>Tmel držící sovětské impérium pohromadě byl namáhaný, ale nepovolil až do roku 1985, kdy se generálním tajemníkem sovětské komunistické strany stal Michail Gorbačov. Ten nastolil program ekonomické obnovy (perestrojka) spojený s novým společenským a intelektuálním přístupem (glasnosť), který zpochybňoval předpoklady, na nichž byl vybudován sovětský systém. Satelitním státům dal jasně najevo, že již nemusí poslouchat příkazy z Moskvy. Najednou byl císař liberálnější než jeho vazalové. Stárnoucí, konzervativní vůdci satelitních zemí zůstali najednou obnaženi a posun v sovětském přístupu nastartoval změny po celé východní Evropě. Maďaři zavedli ekonomické a politické reformy a rozvíjeli svůj vlastní druh „gulášového komunismu“. V Polsku byly úřady přinuceny ukončit stanné právo a nechat Solidaritu nabrat druhý dech.49 Východoněmečtí komunisté si mysleli, že mají vše pod kontrolou, dokud Gorbačov nepřijel na oslavy 42. výročí jejich režimu a nevaroval je, že pokud nedojde ke změnám, mohou očekávat mohutný lidový odpor.</p>
<p>Československu se věnovalo relativně málo pozornosti, a já jsem chápala, proč tomu tak je. Sovětská invaze roku 1968 rozdrtila odbojného ducha mnoha lidí. Lidé se uzavírali sami do sebe a trávili co nejméně času v práci. Místo toho věnovali energii budování víkendových chalup a chat, kam v pátek mizeli tak brzy, jak to bylo možné. Ale výhonky Pražského jara nebyly zničeny úplně a pomalu začínaly vyrážet znovu na povrch. Jedním z jejich zdrojů výživy byla kupodivu americká rocková hudba.</p>
<p>Skupina zvaná „Plastic People of the Universe“ podle jedné písničky Franka Zappy vznikla měsíc po sovětské invazi. Její koncerty přitahovaly tolik obecenstva, že úřady zakázaly skupině vystupovat na veřejnosti. Skupina se scházela tajně a hrála dál, dokud její členové nebyli pozatýkáni a obviněni z výtržnictví a z hraní hudby s „protisocialistickým a protispolečenským dopadem“. Disidentští intelektuálové chápali proces se skupinou jako klíčovou zkoušku. Krátce po odsouzení jejích členů podepsalo 1. ledna 1977 více než 250 spisovatelů, profesorů a bojovníků za lidská práva manifest – Chartu 77 –, ve kterém československou vládu vyzývali, aby respektovala občanská a politická práva zakotvená v Závěrečném aktu Helsinské konference, který členové sovětského bloku o dva roky dříve podepsali. Jedním z vůdců Charty 77 byl Václav Havel, který byl několikrát zatčen a strávil ve vězení víc než čtyři roky.</p>
<p>Také víra sehrála svou roli. I pro ty mladé lidi, kteří vyrostli jako ateisté, představovali katoličtí kněží, kteří měli zakázáno vykonávat svoje povolání, hrdiny. Kněží, nucení dělat podřadnou práci, například čistit latríny, sloužili tajné církevní obřady. Až do roku 1989 však tyto a další projevy vzpoury nepředstavovaly pro drtivou váhu komunistického státu žádnou hrozbu.</p>
<p>Přirozeně jsem byla na události ve své rodné zemi zvědavá, a v roce 1986 jsem se chopila příležitosti k návštěvě v rámci vzdělávacího programu Americké informační agentury. Kvůli bezpečnosti jsem se pohybovala po boku amerického diplomata Carla Schmidta a jeho ženy Riky. Oba mi posloužili jako skvělé zdroje informací o aktuálním dění. Věděla jsem, že musím být diskrétní, jelikož československé úřady, které zneklidňovala pokračující činnost Charty 77, přitvrzovaly, ale přesto jsem chtěla mluvit s pár disidenty a jeden americký úředník mi s nimi tajně zařídil večerní schůzku. Shodou okolností byl právě v Praze i americký senátor Larry Pressler z Jižní Dakoty a o tom setkání se dozvěděl – byl z něj nadšený až přespříliš. Když jsme spolu toho dne seděli v autě, zeptal se: „Budou na té večerní schůzce opravdu disidenti?“</p>
<p>Protože auto téměř určitě odposlouchávali, naznačila jsem mu gestem, ať mlčí.</p>
<p>„Kteří disidenti tam budou?“</p>
<p>Znovu jsem zagestikulovala.</p>
<p>„Proč mi nechcete říct o těch disidentech?“</p>
<p>Přiložila jsem si ruku k ústům, zavrtěla jsem hlavou a ukazovala imaginární štěnice.</p>
<p>Ten večer jsme se dozvěděli, že ti, s kterými jsme se měli setkat, nemohli přijít, protože jsou sledováni, a tak nepřišel ani Pressler. Ale jeden z vůdců Charty 77, Martin Palouš, přišel stejně, protože mezitím nebyl doma, kde na něj čekala policie. Mluvili jsme skoro čtyři hodiny. Někde uprostřed volal Pressler. „Haló, Madeleine,“ řekl po veřejné telefonní lince. „Slyšel jsem, že se nakonec nějací disidenti ukázali. Jsou pořád ještě tam?“ Rychle jsem řekla: „Asi máte špatné číslo,“ a zavěsila jsem. O chvíli později se ozvalo klepání na dveře. Byl to Pressler. Zamířil přímo k Paloušovi a opakovaně ho šťouchal prstem do prsou. „Opravdu jste disident?“ ptal se. Nevěděla jsem, jestli se mám smát, anebo plakat.</p>
<p>V těch dobách oslavovala americká velvyslanectví v komunistických zemích Dny nezávislosti recepcemi, na které byli často zváni i přední místní disidenti. Navštívila jsem ten rok recepci v Praze, ale kvůli represím se ukázalo jen pár disidentů. Když jsem si prohlížela ten nevelký dav, přistoupila ke mně mladá žena a napřáhla ruku. „Dobrý den,“ řekla. „Já jsem manželka Jiřího Dienstbiera.“</p>
<p>Dienstbier byl onen československý novinář, který mi před více než deseti lety pomohl s doktorátem. Nečekala jsem, že ho ještě někdy uvidím. Jeho manželka mi vysvětlila, že Jiří se nemohl recepce zúčastnit, ale chtěl se nicméně se mnou druhý den setkat v kavárně Savarin, oblíbeném podniku kousek od Václavského náměstí. Bez váhání jsem souhlasila, ale když jsem to řekla úředníkům ambasády, prohlásili: „Zbláznila jste se? Cožpak si neuvědomujete, co se děje? Sledují ho a vás jako dceru Josefa Korbela sledují také. Na veřejnosti se s ním prostě nemůžete sejít. Kromě toho jste tu pod záštitou americké vlády a my nechceme žádné problémy.“ A tak jsem nešla. Když Dienstbier seděl v té kavárně a čekal na mě, skutečně ho sebrali.</p>
<p>Vrátila jsem se do Prahy příští rok a tentokrát jsme já i velvyslanectví byly odvážnější. Diplomat, který měl na starosti styk s veřejností, zařídil moje setkání s jedním disidentem. Bylo to napínavé jako v detektivce. Měla jsem čekat na člověka v pršiplášti v určenou dobu před určitou budovou poblíž kostela na známém náměstí s pomníkem. Přišla jsem tam, a i když jsem se snažila chovat se naprosto nenápadně, neubránila jsem se, abych se nervózně nerozhlížela kolem. Náhle se zjevil muž v pršiplášti, i když jsem nevěděla, z které strany přišel. „Pojďte za mnou,“ řekl česky. „Pojedeme metrem na zastávku pár minut odsud. Neptejte se mě kam.“</p>
<p>Když jsem nastoupila do metra, řekl: „Postavte se ke mně. Budeme předstírat, že jsme milenci a nikdo si nás nebude všímat.“ Pak jsem dostala hezký polibek na ústa od člověka, kterého jsem neznala, cestou na místo, o kterém jsem se mohla jenom dohadovat. Dojeli jsme na stanici, přešli pár bloků k nenápadné budově a zamířili dolů do sklepa. Tam, na jednoduchých poličkách, bylo nejcennější vlastnictví skupiny, kterou ten člověk reprezentoval: kopie časopisu <emphasis>Rolling Stone</emphasis>. Ten člověk stál v čele Jazzové sekce, skupiny, která se dala dohromady v roce 1971 kvůli hudbě, ale změnila se v důležité místo setkávání disidentů. Celé hodiny jsme mluvili o jejich problémech, o strategiích, které disidenti používali, o nadějích, které chovali. Než jsem odešla, dala jsem mu veškerou hotovost, kterou jsem u sebe měla, a slíbila jsem, že jim pošlu 200 dolarů a potom další peníze, pokud první částka dojde. Řekl mi, kam mám poslat poštovní poukázku, což jsem učinila ihned, jakmile jsem se vrátila do Washingtonu. Když jsem řekla matce, co jsem udělala, rozčílila se, protože si byla jistá, že se zdroj těch peněz dá vysledovat. Obdarovaný mi napsal a poděkoval za 200 polibků, ale když ho pak z jiného důvodu zatkli znovu, matka trvala na tom, že měla pravdu.</p>
<p>Při dalších návštěvách Prahy jsem se už cítila lépe a dokázala jsem chodit po ulicích a jezdit metrem. I když jsem měla kvalitnější oděv, fyzicky jsem zapadala, protože mnoho lidí bylo také malých a kulatých. V restauracích jsem si objednávala svoje oblíbená kalorická jídla, chodila do kina a do divadla a bez problémů se dorozuměla. Ale nejdůležitější byl můj americký pas. Mohla jsem se setkávat s disidenty a pak nasednout do letadla a odletět. Nestála jsem před rozhodnutími, která oni museli dělat každý den.</p>
<p>Když jsem chodila po Praze, městě, které je současně nádherné a smutné, pokládala jsem sama sobě některé nesnadné otázky. Co by se bylo stalo, kdyby se mí rodiče rozhodli neutéct, když se komunisté zmocnili vlády? Byla jsem si jistá, že politicky bych se cítila být disidentkou, ale nevěděla jsem, jak bych se zachovala. Měla bych dost odvahy protestovat? Anebo bych mlčela, abych dosáhla univerzitního vzdělání? Jaké by to bylo ve vězení? Jak jsem tak přemítala, vzpomněla jsem si na příběh o předním disidentovi, který potká starého přítele a požádá ho o pomoc. „Pomohl bych ti,“ říká přítel, „ale chápej, že nemůžu, protože mám děti.“ A disident odpoví: „Mlčel bych stejně jako ty, ale pochop, že nemůžu, protože mám děti.“</p><empty-line /><p>Potom jsem navštívila Prahu v březnu 1989. Šla jsem na večeři na velvyslanectví, a tentokrát tam Jiří Dienstbier doopravdy přišel. Měl teď hřívu šedivých vlasů a bohatý knír; moc mu to slušelo. Objali jsme se jako znovunalezení přátelé. Musel odejít z večeře brzy, protože pracoval jako noční topič, a znovu jsem o něm uslyšela až v lednu 1990. Tou dobou byl Havel už prezident a Dienstbier byl jeho ministr zahraničí.</p>
<p>Jakmile jsem se tu zprávu dozvěděla, volala jsem na československé ministerstvo zahraničí. Za pár vteřin se ozval Dienstbier. Zeptala jsem se ho, jak můžu pomoct. Řekl: „Pomozte studentům. To oni tohle dokázali.“</p>
<p>V polovině toho historického ledna jsem měla to štěstí přivést do Československa delegaci Národního demokratického institutu. Když jsem dorazila, zavolala jsem Jiřímu, který mě pozval, abych s ním šla do divadla na Havlovu „Audienci“. Dramatické dílo nového prezidenta bylo v jeho rodné zemi po dlouhou dobu zakázáno, přestože se hrálo v New Yorku a jinde. Ta hra popisuje, jak se pivovarský dělník brání stát se komunistickým udavačem navzdory prosbám a výhrůžkám svého opilého šéfa. Je založena na Havlových vlastních zkušenostech a na jeho přesvědčení, že odpor proti totalitnímu režimu prostřednictvím sebekázně a víry je možný. Když opona na konci padla dolů, vypukl bouřlivý potlesk na počest Havlovi – a myslím, že též na počest Československu.</p>
<p>Příští den mě Jiří přijal ve své kanceláři. Bylo neuvěřitelné vidět proměnu mého starého přítele v ministra zahraničí. Když jsem šla dovnitř, naskakovala mi husí kůže. O pětačtyřicet let dříve vcházel do téže místnosti mnohokrát můj otec jako ředitel kabinetu Jana Masaryka. Projel mnou mráz, když mě Jiří vzal do svého soukromého bytu na ministerstvu a ukázal mi bíle kachlíčkovanou koupelnu, z které Masaryk 10. března 1948 vyskočil – anebo byl vyhozen. Na „důkaz“, že Masaryk vyskočil sám, komunisté zachovali i prostou dřevěnou židli, aby ukázali, jak mohl ministr zahraničí vyšplhat na okenní římsu. I nová vláda ji hodlala uchovat, aby se nezapomnělo, jak jsme přišli o svobodu.</p>
<p>Jiří pro mou delegaci zařídil schůzku s Havlem na Hradě. Nábytek v prezidentské kanceláři byl pořád ještě „procovsky komunistický“, ale nový prezident se mu vůbec nepodobal. Byl to relativně drobný člověk působící překvapivě mocným dojmem. Měl na sobě černé džínsy a černý svetr s rolákem. Přivezla jsem mu jako dárek výtisk poslední knihy mého otce <emphasis>Československo ve dvacátém století</emphasis>. Havel očividně věděl, že se má setkat s americkou delegací, ale neměl v patrnosti žádná její spojení s Československem, takže když jsem mu knihu podala, zatvářil se zmateně. „Ach ano,“ řekl. „Paní Fulbrightová.“ „Ne,“ řekla jsem. „Já jsem Albrightová. Mým otcem byl Josef Korbel.“ A tak začalo jedno z nejvzácnějších přátelství mého života.</p>
<p>Havel byl v té chvíli u moci pouhých pár týdnů. Naše delegace mu nabídla pomoc při návrhu nového volebního zákona, kterou okamžitě přijal. Brzy jsme sestavili expertní tým, v kterém byli nejen Američané, ale i lidé ze zemí, jako je Portugalsko, které relativně nedávno absolvovaly přechod k demokracii. Když jsem odcházela, zmínila jsem se Havlovým poradcům, že jsem pracovala v Bílém domě a že bych s radostí pomohla navrhnout strukturu pro nový prezidentský úřad. Pozvali mě do restaurace50 hned za temnými věžemi Svatovítské katedrály na nádvoří Hradu a proseděli jsme tam hodiny, kreslili diagramy personálního obsazení a pracovní diagramy se šipkami, které ukazovaly všemi možnými směry, a analyzovali jsme, jak bude fungovat nová vláda. Také mi řekli, že se Havel chystá na návštěvu do Spojených států a že by potřebovali pomoc při její přípravě. Opět jsem se nabídla.</p>
<p>Když jsem toho večera vycházela z restaurace, ležel na zemi sníh, ale měsíc byl velký a jasný. Sestoupila jsem po strmém schodišti vedoucím od Hradu do Nerudovy ulice, prošla jsem kolem starého barokního chrámu svatého Mikuláše a zamířila do úzké uličky, která vede ke Karlovu mostu ze čtrnáctého století se zčernalými sochami světců. Vzpomněla jsem si, jak mi otec vyprávěl, že ten most vydržel tak dlouho, protože zedníci při stavbě míchali do malty vajíčka. Jak jsem se dívala na řeku Vltavu, měla jsem neuvěřitelný pocit, jako bych nikdy Československo neopustila. To bylo šílené. Jak bych mohla pomáhat Čechoslovákům při organizaci prezidentského úřadu, kdybych na vlastní kůži nezažila organizaci toho amerického?</p>
<p>V hotelu jsem našla vzkaz od ženy, která se jmenovala Rita Klímová. „My se ještě neznáme,“ napsala, „ale poznáme se – brzy a dobře.“ Právě byla jmenována velvyslankyní ve Spojených státech a zvala mě, abych se ten večer setkala s některými jejími přáteli. Když jsem tam přišla, byl její byt plný členů nové vlády – a ona zatím pilně vařila. Při hovoru v kuchyni i v pokoji jsme zjistily, že naše životní příběhy jsou jako odraz v zrcadle.</p>
<p>Obě naše rodiny strávily druhou světovou válku mimo Československo, moje v Londýně, Ritina v New Yorku. Obě se po porážce nacistů vrátily do Prahy. Na rozdíl od mého otce byl Ritin otec51 komunista, takže její rodina po pádu železné opony zůstala. Přednášela politickou ekonomii na Karlově univerzitě, a nakonec dospěla k názoru, že marxismus nedává žádný smysl. Během čistek, které následovaly po potlačení pražského jara, přišla o místo. Musela tak skutečně odpovídat na otázky, které si já kladla rétoricky. Po léta si těžce vydělávala jako tlumočnice, obvykle na schůzkách Američanů s disidenty. Během sametové revoluce se stala Havlovým hlasem v angličtině, i když mluvila perfektní brooklynskou američtinou. Od první schůzky jsme se spřátelily. Později ve Washingtonu jsme spolu často mluvily a smály se, když si objednávala pastrami na bílém chlebu, protože měla ráda americký chléb, který se v Praze nedal sehnat, zatímco já se vždycky těšila na nakyslou žitnou chuť československého chleba, který byl k mání pouze u ní na velvyslanectví.</p><empty-line /><p>Návštěva prezidenta Havla ve Spojených státech v únoru 1990 byla zčásti oslavou a zčásti cirkusem. Plynový pedál historie byl sešlápnut až k podlaze a svět se najednou obrátil vzhůru nohama. Neexistoval žádný scénář. Havel byl stejně jako všichni ostatní šokován, že se stal prezidentem a světovým hrdinou demokracie, který má promluvit ke společnému zasedání obou sněmoven amerického Kongresu. Proměnila jsem svůj dům v předsunutou Havlovu kancelář, zmobilizovala přátele z dřívějších politických kampaní a získala jako pomocníky některé z mých studentů na Georgetownu.</p>
<p>Šla jsem do Ritiny rezidence připravit Havla na dny, které ho čekaly. Po mé zkušenosti v Senátu a v Bílém domě a po kampaních s Ferrarovou a s Dukakisem jsem byla ve svém živlu. Havel si zapaloval jednu cigaretu od druhé a bez ustání pokašlával a byl obklopen poradci s podobnými zvyky. Zadržovala jsem dech a předala Havlovi materiály, které jsem připravila, včetně seznamu možných otázek a odpovědí pro tisk. Měla jsem radost, když se obrátil ke svému personálu a řekl: „Tomu říkám poradkyně.“</p>
<p>Havel napsal svůj projev do dlouhého žlutého bloku, který předal Ritě, aby ho přeložila do angličtiny. Nepotřebovala žádnou pomoc, ale stejně mi dělalo radost jí radit. Také jsem zařídila, aby mediální konzultant Frank Greer poradil Havlovi s přednesem jeho projevu. Někteří lidé jsou od přírody nadaní řečníci pro vystupování v televizi nebo před obecenstvem, ale většina z nás je zpočátku beznadějná. Havlovi vlastní lidé říkali, že není dobrý televizní řečník, protože se nedívá do kamery. Četl své texty pomalu a nepoužíval čtecí zařízení, protože měl pocit, že to vypadá falešně. Dokonce i u reportérů se vyhýbal očnímu kontaktu, což byl zvyk, který si vypěstoval, aby odolal křížovým výslechům ve vězení. Navzdory všem zkouškám a trénování přednesl Havel svůj velký projev v Kongresu monotónním hlasem.52 Všem to ale bylo jedno; důležitý byl obsah.</p>
<p>V jádru jeho poselství se skrýval paradox. „Nejvíc nám pomůžete,“ řekl Havel překvapenému Kongresu, „když pomůžete Sovětskému svazu na jeho nezvratné, byť nesmírně komplikované cestě k demokracii. Čím dříve, rychleji a klidněji se Sovětský svaz začne posunovat po cestě k opravdové pluralitě,“ pokračoval Havel, „tím lepší to bude nejen pro Čechy a Slováky, ale i pro celý svět.“</p>
<p>V tomto i v dalších projevech vyslovoval Havel obavu, že tytéž lidské sklony, které umožnily holocaust a vznik sovětského impéria – včetně pasivity Západu – se mohou znovu projevit v nějaké nové podobě. Proto také Havel naléhal na své posluchače, aby se snažili o „umění nemožného“, zatímco jiní hovoří o politice jako o „umění možného“. V určitém smyslu Havel není praktický člověk. Je to nepohodlný člověk, idealista, který si je vědom křehkosti společnosti i vad lidského charakteru, ale který přesto trvá na tom, že cynismus má smrtelné následky. Tvrdí, že pokud politické chování nebude řízeno svědomím, nebudeme mít jen prostě špatnou vládu, ale budeme odsouzeni ke zkáze.</p>
<p>Samozřejmě jsem s radostí ukazovala Havlovi Washington a doprovázela jsem ho na setkání se studenty v Georgetownu i jinam. Když mě pozval, abych s ním šla do Bílého domu na setkání s prezidentem Bushem, měla jsem dost rozumu, abych jako aktivní demokratka odmítla. Havel měl ze setkání radost a ukázal mi plnicí pero, které od prezidenta dostal a do kterého jsem mu později posílala náplně.</p>
<p>Doprovázela jsem Havla i do New Yorku, kde se mohlo plně vyžít jeho umělecké já. V divadle Actor’s Studio se setkal s Paulem Newmanem, který mu prozradil, že jeho matka byla slovenského původu. Pak tu byla oslava nabitá hvězdami v katedrále St. John the Divine. A Bob Silvers z <emphasis>New York Review of Books</emphasis>, který publikoval Havlovy články za studené války, zorganizoval večírek na jevišti divadla Vivian Beaumont v Lincolnově středisku, během něhož jsem překládala pro čtveřici William Styron, Edward Albee, Norman Mailer a Václav Havel – neuvěřitelné.</p>
<p>Když jsem později na jaře znovu navštívila Československo, Havel mě pozval, abych bydlela na Hradě.53 Dostala jsem obrovský železný klíč k obrovským dřevěným dveřím a také instrukce, že musím přijít do jedenácti večer, kdy se zavírala železná brána. Okna mé ložnice směřovala na Hradčanské náměstí a já z jiného úhlu viděla totéž náměstí, park a dlažbu, které jsem vídala jako dítě. Stála jsem u okna a pozorovala střídání hradní stráže, nově oděné do uniforem navržených Teodorem Pištěkem, který dostal Oscara za kostýmy pro film <emphasis>Amadeus</emphasis>. Natahovala jsem krk, abych zahlédla trumpetisty, kteří doprovázeli pochodující čestnou stráž z vysokého balkonu.</p>
<p>Celý ten výjev byl hluboce dojemný. Měla jsem radost, že je náhodou v Praze i můj bratr John a může se o ten zážitek se mnou dělit. Na Hradě bydlel Tomáš Masaryk za první zlaté éry Československa, kdy se mí rodiče setkali a začali snít o životě, který spolu povedou. Tady Hitler zničil sny celé jejich generace, když vpochodoval branami Hradu a prohlásil zemi za svou. Za studené války přebývali v těchto místnostech komunističtí potentáti jako Brežněv, Ceauşescu a východoněmecký Honecker a opírali své zadnice o příšerný nábytek v duchu socialistického realismu, který tam pořád ještě byl.</p>
<p>Vrátila jsem se do Prahy opět v červnu jako spolupředsedkyně týmu mezinárodních volebních pozorovatelů NDI. Euforie byla cítit ve vzduchu. Volební zákon, který jsme pomohli v lednu vytvořit, se měl zrealizovat. Volební místnosti zdobily červenomodrobílé fábory. Po sečtení hlasů zvítězila demokratická hnutí Občanské fórum a Veřejnost proti násilí. Účastnila jsem se večírku bývalých disidentů v divadle Laterna Magika. Společně jsme plakali radostí a zpívali hymnu amerického boje za občanská práva „We Shall Overcome“. Večer bylo Staroměstské náměstí plné lidí, kteří se tísnili kolem obrovského pomníku mučedníka Jana Husa. Oslavy umocňovala přítomnost Paula Simona, jehož muzice a slovům – navzdory jazykovým překážkám – rozuměli všichni.</p><empty-line /><p>Moje setkání s Čechy a Slováky byla častější a současně komplikovanější v letech po revoluci než před ní. V obývacích pokojích ve Washingtonu i v Praze, u večeře, v univerzitním prostředí i v televizních rozhovorech jsem vedla se starými i novými přáteli intenzivní diskuse o tom, co doopravdy znamená demokracie. Hovořili jsme o významu politických stran, o roli tisku, o důležitosti zahraničních investic i o tom, jak uspořádat hospodářství, aby prospívalo lidem. Čechoslováci milovali svou novou svobodu a nesmírně obdivovali Spojené státy, ale někdy přicházeli i s klasickou kritikou americké role ve Vietnamu, naší údajné nekulturnosti a našeho materialismu. A tak jsem se bavila, když jsem brala přátele do obchodních center nebo obchodních domů ve Washingtonu a dívala se, jak mají co dělat, aby nekoupili všechno, co viděli. Svoboda volit mezi tuctem různých značek jakéhokoli zboží je pro Američany něco, co považují za samozřejmé. Pro někoho uvyklého smutně zírat na poličky státních obchodů v komunistické střední Evropě, to bylo jako Vánoce každý všední den.</p>
<p>Zažívala jsem směsici pocitů. Mí noví přátelé žasli nad mou češtinou a zvláště mi dělalo radost, když říkali, že vůbec nemám cizí přízvuk. Potřebovala jsem se ale naučit nový slovník. V první řadě jsem česky nikdy nediskutovala o politice; a některým slovům, která jsem užívala, se mí posluchači smáli. Ale jazyk nebyl ten největší problém. Můj způsob myšlení se utvářel během doby, kdy jsem dospívala jako svobodná Američanka. Když jsem vysvětlovala, jak by měla fungovat demokratická vláda, co to znamená mít svůj vlastní podnik, jak důležitá jsou individuální lidská práva a proč média nesmí být nijak omezovaná, snažila jsem se, abych nezněla povýšeně. Ne vždycky se mi to dařilo, a čas od času některý z mých přátel kousavě prohlásil: „Víš, neslezli jsme včera ze stromů.“</p>
<p>Nová otevřenost mi také umožnila vyhledat svou sestřenici Dášu. Od chvíle, kdy moje rodina v roce 1948 uprchla, jsem ji viděla jen jednou. V létě 1967 jsme s Joem cestovali po střední Evropě a zastavili jsme se v Praze. Tenkrát jsem byla nervózní, i když jsem přijela s americkým jménem, americkým pasem a americkým manželem. Přátelé našich rodičů mi říkali, že otce soudili v jeho nepřítomnosti a odsoudili ho k smrti. Nechtěla jsem Dáše působit potíže u úřadů, a tak jsme se sešly jen asi na hodinu v jedné pražské kavárně.</p>
<p>V roce 1990 jsme mohly mluvit a nedělat si přitom starosti s režimem. Pořád to ale nebylo jednoduché. Být s někým příbuzný ještě neznamená, že si musíte být podobní. Dáša měla daleko těžší život než já, o to obtížnější, že byla neteří mého otce. Byla spíš rezignovaná než zahořklá. I když projevovala zájem o naši rodinu, necítila jsem se ve své kůži při vyprávění o všech věcech, které nám dělaly radost. Vlastně se mi trochu ulevilo, když jsem jí mohla říct, že všechno není dokonalé; manžel mě opustil.</p>
<p>Při jedné z návštěv jsem se setkala také s Josefem Markem, který býval tiskovým tajemníkem mého otce v Bělehradě. Byl též kmotrem mého bratra. Vyprávěl mi, že se díky této rodinné vazbě dostal do vězení. Radost, kterou jsem cítila nad osvobozením mé rodné země, se neustále střetávala se zármutkem, který jsem cítila, když jsem se takto osobně dovídala o utrpení, které lidé zakoušeli – i o tom, že něco z něj způsobila demokratická angažovanost mého otce.</p>
<p>Nejvíce intelektuálních rozhovorů jsem vedla s Václavem Havlem. Jsme zhruba stejného věku a díky jeho životním zkušenostem a tvůrčímu myšlení jsme měli pořád o čem mluvit. V létě 1990 jsem byla společně s ním a jeho ženou Olgou na Bermudách. Navštívili jsme radarovou stanici NASA a večer jsme seděli pod hvězdami a mluvili o tom, jak Čechoslováci tráví spoustu času zíráním na oblohu a představují si, jaké by to bylo plout vesmírem, možná proto, že nemají žádné moře.</p>
<p>Celou tu dobu mě ale trápila vážnější otázka. Chtěla jsem vědět, jestli se Havel dívá kriticky na Čechoslováky, kteří uprchli ze země, když se komunisté zmocnili moci. I když formuloval svou odpověď diplomaticky, zřejmě si myslel, že udělali chybu, když odešli. Havel měl celou řadu příležitostí žít na Západě a mohl odjet do Hollywoodu, psát tam a mít se dobře. Zeptala jsem se ho, proč to neudělal. Řekl, že prostě cítil povinnost zůstat. Znovu mě napadlo, jestli bych dokázala vydržet to co on.</p>
<p>Jak se demokracie v letech 1991 a 1992 upevňovala, probudila se i stará Praha. Tak jako za mládí mých rodičů se na každém rohu pořádaly koncerty. Otevíraly se galerie, plné nevázaného moderního umění. Ve vládních budovách se objevovaly dlouho zakázané fotografie Masaryků a Edvarda Beneše. Po kočičích hlavách na ulicích proudily davy turistů. Havel se stal modlou ve vlastní zemi i v zahraničí. I když se začal oblékat a chodit jako prezident, americké časopisy ho raději fotografovaly v triku z koncertu Rolling Stones nebo v černé kožené bundě, ve které vypadal jako český Bob Dylan. Stal se váženým světovým státníkem, ale také morální a intelektuální autoritou – a byl hravý způsobem, kterým dával najevo, že nebere svou slávu příliš vážně. Kdykoli se podepisoval, používal k podpisu zelené pero a pak červené, kterým pod své jméno nakreslil srdíčko.</p>
<p>Ale tak jako vězeň, který se dostane na světlo po desetiletích ve tmě, probudilo se Československo příliš prudce. Euforie se začínala vytrácet. Už ve svém inauguračním projevu uvažoval Havel o tom, jestli se ideály, na kterých stála sametová revoluce, udrží i dlouho po ní. Zvlášť se obával, že léta potlačované národnostní problémy – „pocit, že nás dějiny ošidily“ – se znovu dostanou na povrch. V roce 1992 jsem spolu s Andym Kohutem a Centrem pro občany a média Times Mirror pomáhala zorganizovat průzkum postojů v Evropě po skončení studené války. Dobrá zpráva byla, že Čechoslováci chtěli být součástí západní Evropy a dávali přednost volnému trhu. Špatná zpráva byla, že duch národnostní spolupráce a vzájemnosti, který razil Masaryk i Havel, se hroutil. Ze všech národů v oblasti měli Čechoslováci nejvíc negativní názor na Romy neboli cikány. Ještě vážnější bylo, že řada Slováků dávala přednost samostatnosti. Zeptali jsme se členů jedné slovenské skupiny, zda by se jim líbilo vidět Slováky na prvním místě na světě jako součást československého hokejového týmu, anebo spíš na osmém, ale jako čistě slovenský tým. Dávali přednost samostatnému slovenskému mužstvu.</p>
<p>Během let 1991 a 1992 se národnostní debata přiostřovala. Některým lidem v Bratislavě, hlavním městě Slovenska, se nezamlouvaly hospodářské plány vzniklé v Praze. Slováci měli také nevýhodu během privatizace, protože v jejich části bylo mnoho obrovských továren ze sovětské éry, do kterých nikdo nechtěl investovat. Nacionalističtí politici využívali pocitu diskriminace u Slováků a vyvolávali vzpomínky na dávné spory mezi Čechy a Slováky. Nakonec se federace o půlnoci 31. prosince 1992 rozpadla. Na rozdíl od rozpadu Jugoslávie byl konec československého státu mírumilovný. Říkalo se mu „sametový rozvod“. Ten rozchod mě zarmoutil, protože jsem se vždy považovala za Čechoslováka, stejně jako moji rodiče. Domnívala jsem se, že oba národy byly silnější pohromadě, a myslím si to dodnes, i když mě těší, že se vztahy mezi Čechy a Slováky od rozpadu zlepšily.</p>
<p>Už před tímto rozchodem zkomplikoval politický život v obou republikách ještě jeden přízrak z minulosti. Když se otevřely archivy tajné policie z období studené války, mnozí lidé zjistili, že na ně celá desetiletí donášeli jejich přátelé. Objevili se i tací, kteří byli považováni za disidenty, ale ve skutečnosti byli dvojití agenti. V roce 1991 začal proces nazývaný „lustrace“, pečlivé prověřování minulosti řady osob, aby se přesně určilo, kdo, co a kdy dělal. Často mě v minulosti napadalo, jak disidenti poznali, komu se dá věřit a komu ne. Teď už jsem odpověď znala: Nepoznali to.</p><empty-line /><p>Moje máma se bohužel svobodného Československa nedožila. Zemřela 4. října 1989, šest týdnů před studentským pochodem. V předcházejících letech se její nemoc postupně zhoršovala a musela být pořád na kyslíku. Vysokohorské prostředí Denveru, které jí po tolik let dodávalo energii, jí teď přitěžovalo. Snažili jsme se ji přesvědčit, aby se přestěhovala do Washingtonu, a byla tak poblíž Johnovi a Pam, jejich dětem Josefovi a Peterovi a mně, ale odmítala to. Chtěla zůstat tam, kde byla tak šťastná s tátou, a říkala: „Život není jenom dýchání. Je tady Jožka a mí přátelé. Přijeďte vy za mnou.“</p>
<p>Nakonec v roce 1987 povolila a zbývající část života prožila v krásném bytě s námi ve Washingtonu. Trávily jsme společně hodně času, jezdily jsme na farmu, chodily do kina a hrály si s dětmi. Mrzelo mě pak, že se nepřestěhovala dřív. Joe se od našich dcer dozvěděl o matčině stavu a zavolal, jestli by ji mohl navštívit, a bylo od něj hezké, že to pak skutečně učinil.</p>
<p>Z mámy se stala nenasytná sběratelka novinových výstřižků („Musím to dělat, protože jednoho dne třeba budeš chtít napsat knihu,“ říkávala) a fascinovalo ji, co se ve střední a východní Evropě děje. Mám dojem, že sledováním tamějších událostí zůstávala poblíž tátovi. Ať se snažila sebevíc, doopravdy se z jeho smrti nikdy nevzpamatovala. Kdykoli jsem s ní mluvila, říkala: „Táta předpovídal, že dojde ke sjednocení Evropy. Včera večer mi to říkal znovu.“ Zlobila se na Čechoslováky, že jsou tak pomalí, ale krátce před smrtí řekla: „Táta mi říkal, že Československo bude zase svobodné. A on se nikdy neplete.“</p><empty-line /><p>Po většinu osmdesátých let jsem přednášela o americko-sovětských vztazích. Když přišel k moci Gorbačov, musela jsem své poznámky vyhodit. Pak už jsem v žádném semestru nemohla opakovat tentýž materiál. Začala jsem přednášet o politice ve východní Evropě, ale i tuto přednášku jsem musela každý semestr měnit. Kdysi jsem bývala expert na komunismus. Nyní jsem si připadala spíše jako archeolog, který se noří do minulosti.</p>
<p>Svým posluchačům jsem říkala, že jsme dospěli k výjimečnému okamžiku, kdy bude třeba přezkoumat všechny staré předpoklady a existující instituce se budou muset buď přizpůsobit, anebo zrušit. Zdálo se, že rivalita supervelmocí skončila, ale těžko to znamenalo konec historie. Nové problémy se již začínaly rýsovat. Sovětské impérium mělo být nahrazeno, ale nebylo jasné čím. Jak předpovídal Havel, oživlý nacionalismus vytvářel úrodnou půdu pro konflikty. Tradiční zahraničně politické přístupy začínala oslabovat, ať už k lepšímu, či k horšímu, rostoucí moc nestátních hráčů, včetně nadnárodních korporací, zájmových skupin veřejnosti, organizovaného zločinu a teroristů. Studená válka skončila a mnozí lidé říkali, že Západ dosáhl trvalého vítězství, ale já se obávala, že všeobecně rozšířený triumfalismus povede k nečinnosti a k tomu, že se Amerika začne nebezpečně zříkat svých zodpovědností. Překvapila jsem své studenty předpovědí, že nový svět může být ještě nebezpečnější než ten starý.</p>
<p>V osobním životě byla moje dráha klikatá, ale od chvíle, kdy jsem v roce 1976 nastoupila na svoje první profesionální místo, jsem se toho naučila hodně. Nejednala jsem jen s českými a slovenskými vůdci, ale cestovala jsem po celé střední a východní Evropě a bývalém Sovětském svazu a setkávala se tam s oficiálními představiteli i občany. Účastnila jsem se konferencí v Číně, Africe i Latinské Americe. Psala jsem články, přednášela projevy, objevovala se v televizi a vypovídala před Kongresem. Řídila jsem pokrokový demokratický think tank a byla jsem jednou ze skupiny bývalých představitelů Carterovy vlády, která byla ve Washingtonu pořád ještě aktivní a viditelná a pravidelně přispívala k diskusím o zahraniční politice.</p>
<p>Velmi mě také zajímal výsledek prezidentských voleb v roce 1992. Demokraté se nedostali k moci už dvanáct let. Mně bylo padesát pět let. Jestli jsem někdy měla mít šanci utvářet zahraniční politiku a ne o ní jen mluvit, bylo to teď. Vzhledem ke svému spojení s neziskovou institucí CNP jsem nemohla v prezidentské kampani hrát tutéž intenzivní roli jako v předchozích, ale dělala jsem, co jsem mohla. Když byly hlasy sečteny, ucítila jsem velkou příležitost. Voliči, zneklidnění upadajícím hospodářstvím, dali šanci demokratům. Nastupoval nový prezident a jedním z jeho prvních úkolů bylo vybrat si tým pro řízení zahraniční politiky.</p>
</section>
<section>
<p><strong>ČÁST DRUHÁ</strong></p>
<p><strong>ČTRNÁCT OBLEKŮ</strong></p><empty-line /><p><strong>
A JEDNA SUKNĚ</strong></p>
</section>
<section>
<p><strong>Prostý nápis „Spojené státy“</strong></p>
<p>Strážník u severní brány Bílého domu si prohlížel můj řidičský průkaz. „Vás znám,“ řekl. „Vy už jste tady pracovala, že?“</p>
<p>„Ano – a teď jsem zpátky,“ řekla jsem šťastně.</p>
<p>Uplynulo téměř dvanáct let, ale cestička ke vchodu do západního křídla mi byla báječně povědomá. Byla polovina listopadu, čtrnáct dní po volbách roku 1992 a já byla mezi prvními členy Clintonova týmu, kteří se dostali do Bílého domu. Mým úkolem bylo zkoordinovat předávání povinností na úrovni Národní bezpečnostní rady (NSC).</p>
<p>Měla jsem se setkat se svým protějškem z NSC poblíž elektronicky uzavřených dveří střežících vchod do slavné Operační místnosti – přesně téhož místa, odkud jsem z Bílého domu odcházela 20. ledna 1981. Sešla jsem po schůdkách ke kancelářím NSC. Všude, kam jsem se podívala, byly fotografie Bushe a viceprezidenta Quayla. Když jsem tuhle zónu před Operační místností viděla naposledy, byla to králičí nora plná malých kanceláří se stoly, které se tam nehodily, a s velkými plechovými registraturami. Některé malé místnůstky se teď proměnily ve větší a byly v nich vestavěné mahagonové skříňky a elegantní psací stoly. Měla jsem pocit, jako bych pronajala svůj dům nějakým cizím lidem, a teď se tam vrátila a zjistila, že je celý nově zařízený a vyzdobený portréty neznámých dětí a domácích zvířat.</p>
<p>Věděla jsem, že ty fotografie brzy nahradí portréty Clintona a Gorea. Cítila jsem vzrušení, ale také úzkost. Měla jsem sloužit jako kontaktní osoba mezi zvoleným prezidentem a odcházejícím personálem NSC, což znamenalo, že budu muset rozpoznat problémy, které si vyžadují rychlé rozhodnutí, probírat se hromadami informací a připravit pro nastupujícího prezidenta a jeho poradce pro národní bezpečnost shrnující materiály.</p>
<p>Jako koordinátorka jsem vypracovala doporučení, jak organizovat operace národní bezpečnosti v nové administrativě. Jedno z nich se později mělo týkat i mě, i když jsem v té době neměla žádný důvod si to myslet. Navrhla jsem, aby stálý představitel Spojených států v OSN byl členem Výboru nejvyšších představitelů,54 vrcholného prezidentova týmu pro zahraniční politiku.</p>
<p>Chtěla jsem tento dočasný úkol zvládnout dobře už kvůli němu samému, ale věděla jsem též, že se o mně uvažuje pro místo v nové vládě. Vzhledem ke své práci pro neziskové Centrum pro národní politiku jsem pro Billa Clintona nesehrála takovou poradenskou roli, jakou jsem hrála pro demokratické kandidáty v předchozích volbách. Nicméně jsem se s ním několikrát během kampaně setkala a na žádost jeho spolupracovníků jsem psala některé proslovy. Poprvé jsem ho poznala v roce 1988, když přijel do Bostonu, aby pomohl Dukakisovi připravit se na televizní debatu. Připadal mi neobyčejně obratný a velmi přátelský. Šli jsme tenkrát společně s dalšími lidmi na večeři a pak už jsem s ním zůstala v kontaktu, a dokonce jsem ho i doporučila na členství v Radě pro mezinárodní vztahy.55</p>
<p>Po volebním vítězství v roce 1992 připravovala pro prezidenta podklady o kandidátech na různé posty Nancy Soderbergová, aktivistka jeho kampaně a moje bývalá studentka. Poslala mi kopii jeho odpovědi. Moje jméno bylo jako jediné podtržené a vedle něj připsáno slovo „dobře“. Z toho jsem usoudila, že dostanu nějakou nabídku, ale nevěděla jsem jakou.</p>
<p>Vzhledem ke své zkušenosti v Carterově vládě jsem očekávala, že pokud se do administrativy vrátím, bude to v Radě pro národní bezpečnost, nejraději na jedné ze dvou nejvyšších pozic. To se teď nezdálo být pravděpodobné. Dva z mých přátel – Tony Lake a Sandy Berger – měli přede mnou jasný náskok. Tony měl za Carterovy vlády na starosti analýzy a plánování na ministerstvu zahraničí a Sandy byl jeho zástupce. Oba se účastnili večeří věnovaných zahraniční politice, které jsem později pořádala v Georgetownu. V roce 1988 jsem byla nejbližší poradkyní pro zahraniční politiku demokratického prezidentského kandidáta já. V roce 1992 to byli Berger a Lake. Sandy byl vynikající obchodní právník, s mohutnými rameny, tak trochu andělskou tváří a skromným chováním. Byl to prvotřídní myslitel, autor a stratég a občas dovedl být i strohý, ale většinou byl trpělivý. Jako dlouholetý přítel zvoleného prezidenta mohl dostat místo poradce pro národní bezpečnost. Místo toho udělal něco, co je ve Washingtonu neslýchané, a ustoupil ve prospěch Lakea. Tony začal svou kariéru jako diplomat na ministerstvu zahraničí, ale rezignoval na protest proti invazi do Kambodže za Nixonovy vlády a stal se profesorem na univerzitě Mount Holyoke. Byl neobyčejně bystrý, měl silné humanitární instinkty a byl odborníkem na Afriku. Nyní se dvojice Lake-Berger znovu sešla v NSC – s Tonym jako šéfem a se Sandym opět jako jeho zástupcem.</p>
<p>Obrátila jsem svou pozornost k ministerstvu zahraničí. Mou největší ambicí tam bylo stát se první ženou ve funkci prvního náměstka. Neměla jsem zájem o velvyslanecké místo v zahraničí a na OSN jsem nepomyslela. Můj přítel Richard Gardner chtěl místo velvyslance u OSN od chvíle, kdy jsme se poprvé potkali za vlády Kennedyho. Dick měl pro to místo skvělou kvalifikaci a podporoval Clintona a Gorea již od začátku. Zdálo se, že o jeho nominaci není pochyb.</p>
<p>Krátce po Dni díkůvzdání mě Sandy pozval do své kanceláře, aby si se mnou promluvil o volných místech. Zaskočilo mě, když řekl: „Co bys řekla tomu stát se velvyslankyní u OSN?“ Namísto správné odpovědi „To by bylo báječné,“ jsem řekla: „Dick Gardner mě zabije.“ Sandy odpověděl: „S tím si nedělej starosti, to není tvůj problém.“ Opakoval otázku a tentokrát jsem řekla: „Samozřejmě, ale mojí tajnou touhou je stát se první náměstkyní na zamini.“ Sandy na to nereagoval a náš rozhovor brzy skončil.</p>
<p>Celé dny se nic nedělo. Myslela jsem, že jsem to zkazila. Samozřejmě jsem nechtěla, aby kdokoli poznal, jak jsem nervózní, a tak jsem se dusila ve vlastní šťávě a říkala si, že <emphasis>něčím</emphasis> mě určitě jmenují. Jak ubíhaly dny, začala jsem si leštit boty a přerovnávat domácí kancelář, přenášela jsem papíry z jednoho místa na druhé a pak zase zpátky. V neděli 20. prosince jsem došla k názoru, že už nedokážu dál sedět a čekat, až zazvoní telefon, a tak jsem šla do své prozatímní kanceláře, kde jsem pracovala na podkladech a každých pár minut kontrolovala svoji záznamovou schránku. Když jsem se kolem šesté večer vrátila domů, zazvonil telefon. Byl to Warren Christopher, všemi vážený bývalý první náměstek ministra zahraničí, který měl na starosti celý proces převzetí moci. Volal z Little Rocku v Arkansasu a řekl mi, že zvolený prezident mi chce nabídnout to místo u OSN, ale nejdřív chce se mnou mluvit. Christopher mi nařídil, abych druhý den přijela a abych nikomu neříkala o našem rozhovoru ani o tom, že letím do Arkansasu. „Jak víš, Madeleine,“ řekl, „člověk může na poslední chvíli uklouznout. Dej svá daňová přiznání a další dokumenty právníkům, aby mohli začít s prověřováním, a až sem přijedeš, přijď nejdřív za mnou. A vezmi si s sebou kartáček na zuby pro případ, že by to trvalo déle.“ Díky všemu tomu třídění a přerovnávání jsem měla všechny papíry pohromadě, včetně důkazů, že Albrightovi platili správné sociální pojištění za chůvy svých dětí.56</p>
<p>Do letadla do Little Rocku jsem nasedala vzrušená, vyčerpaná a s úzkostí, že mě někdo uvidí. Pak jsem spatřila ženu Dicka Rileyho Tunky. Riley byl blízký přítel zvoleného prezidenta a domníval se, že získá místo ministra. Tunky mi řekla, že Dick byl také předvolán a strávil celý předchozí den v hotelovém pokoji čekáním na telefonát a přemýšlením, co se stalo. Nakonec bylo všechno v pořádku a Tunky letěla do Arkansasu, aby se zúčastnila oficiálního oznámení, že její manžel se stane ministrem školství.</p>
<p>Když na mě na letišti nikdo nečekal, znovu jsem znervózněla – ještě víc, když jsem přišla ke Christopherovi do kanceláře a někdo se mě zeptal: „Co tady děláte?“ Nakonec mi řekli, abych se ubytovala v hotelu Excelsior a neukazovala se. Vklouzla jsem do svého pokoje, rychle za sebou zamkla dveře a cítila se jistá, že už mě nikdo nevypátrá. Během pár vteřin zazvonil telefon. „Tady je CNN a my víme, že tam jste.“ Upustila jsem sluchátko, jako by to byl had.</p>
<p>Bylo pořád ještě dopoledne a já se bála zvedat telefon, jít ven nebo i jen zavolat dolů a něco si objednat. A tak jsem seděla a čekala a dívala se na televizi, kde všechny reklamy jako by byly o jídle. Konečně jsem v pět hodin odpoledne porušila svého bobříka mlčení a zavolala Nancy Soderbergové. „Co se děje?“ chtěla jsem vědět. „Všechno je v pořádku,“ řekla a pak dodala slova, která jsem v příštích osmi letech slýchávala častokrát. „Je prostě jen ve skluzu.“</p>
<p>Zeptala se, jestli jsem zařídila, aby za mnou přijely dcery. Řekla jsem jí, že jsem si nebyla jistá, že dojde k nějakému oznámení a že jsem byla zavázána mlčením. Zmínila jsem se o telefonátu od CNN a přísahala, že jsem nikomu neřekla ani slovo. „Tak vydrž,“ řekla Nancy. „Ozveme se.“</p>
<p>Z Christopherovy kanceláře se ozvali krátce poté, aby mi oznámili, že ke schůzce se zvoleným prezidentem nedojde dřív než v deset večer a že mě pan Christopher předtím zve na večeři. Dychtivě jsem po tom pozvání skočila – myslela jsem si, že konečně zjistím, co se děje.</p>
<p>Když jsem dorazila do restaurace, uvedli mě ke stolu v nejtemnějším koutě velkého matně osvětleného sálu. Warren Christopher přišel o pár minut později. Znala jsem Christophera nebo „Chrise“, jak se mu říkalo, z Carterovy administrativy. Vycházeli jsme spolu dobře, i když jsme se moc neznali. Sotva jsme si začali povídat, Christopher se odmlčel a velice tiše řekl: „Madeleine, musím ti něco říct. Já budu ministrem zahraničí.“</p>
<p>Položila jsem mu ruku na paži a řekla jsem: „Chrisi, to je báječné – a naprosto zasloužené.“ I když jsme tam byli jen sami dva, pokračoval s nehnutou tváří: „Teď nedávej najevo žádné city.“ Když se o chvíli později objevila číšnice, začal mluvit o počasí. Jakmile odešla, rozhlédl se nalevo a napravo a pak řekl: „Požádal jsem Clifforda Whartona, aby se stal mým prvním náměstkem, a zvolený prezident tě chce požádat, aby ses stala velvyslankyní v OSN. Ale pamatuj – nikomu ani slovo.“</p>
<p>Do sídla arkansaského guvernéra jsem se dostavila pár minut před desátou. Požádali mě, abych počkala, a tak jsem si sedla na krytou verandu, zatímco kolem běhali lidé a zařizovali současně vánoční přípravy, personální obsazení nové administrativy a stěhování rodiny Clintonů do Washingtonu. Všude byly kartonové krabice. Najednou z jedné postranní místnosti vyrazila dívka s dlouhými světlými kudrnatými vlasy a začala nahlížet do krabic. Byla to Clintonova dcera Chelsea. O pár minut později prošel kolem Jim Woolsey, který se měl stát ředitelem CIA, a řekl, že jejich schůzka právě skončila. Bill Clinton na mě čeká v pracovně.</p>
<p>Jakmile jsem vstoupila, nabídl mi zvolený prezident místo velvyslankyně v OSN a já ho přijala. Potom jsme si povídali až skoro do půlnoci. I když se životy nás obou měly dramaticky změnit, náš rozhovor byl uvolněný a otevřený. Bill Clinton seděl v křesle s nohama na stole, zatímco jsme cestovali prstem po mapě a mluvili o jeho plánech v oblasti zahraniční politiky. Svěřil se mi se svým odhodláním OSN zefektivnit, což jsem mu později často připomínala, když jsem usilovala, aby podpořil různé iniciativy. Informoval mě o dalších nominacích v oblasti národní bezpečnosti, které chtěl oznámit společně s mou nominací druhý den ráno. Řekl, že vrací postavení velvyslance při OSN na úroveň člena vlády, což za prezidenta Bushe neplatilo. Poznamenal také: „Doopravdy na mě udělalo dojem, že vás zvolili nejlepší profesorkou na fakultě diplomatické služby čtyři léta po sobě.“ Evidentně neškodilo, že Georgetown byla i Clintonova alma mater. Konečně jsme byli hotoví a já se unavená, leč vzrušená, vrátila zpátky do hotelu. Nancy – Bůh jí žehnej – mi zanechala vzkaz, že se spojila s mými dcerami, které teď již byly na cestě do Arkansasu. Teprve tehdy jsem získala dost sebedůvěry, abych si vytáhla poznámkový blok a napsala, co jsem chtěla příští den říct.</p>
<p>Příští ráno se nový tým národní bezpečnosti shromáždil v guvernérově rezidenci.57 Navzdory mírně sentimentálnímu tónu svého prohlášení jsem si slíbila, že nebudu plakat. Pak jsem se podívala do obecenstva. Anne, Alice a Katie už byly v slzách a pár otrlých žurnalistek v první řadě si utíralo oči. Když jsem skončila, otočila jsem se a objala zvoleného prezidenta a všimla si, že i on má zvlhlé oči.</p>
<p>Když mně mé dcery gratulovaly, říkaly: „Mámo, my většinu z těch lidí známe. Byli u nás na večeři.“ To byla pravda. Členové našeho týmu se znali dobře a těšili se, že budou pracovat společně. Ten večer, když jsme se rozcházeli každý svým směrem, dozvěděli jsme se, že na letišti v Little Rock je taková mlha, že budeme muset zůstat přes noc. Šla jsem s dalšími budoucími hodnostáři na slavnostní večeři a byla jsem tak vybuzená, že jsem pak nemohla usnout. A potom mi uprostřed noci zazvonil telefon.</p>
<p>„Velvyslankyně Albrightová?“</p>
<p>Ještě nikdo mě tak neoslovil. „Prosím?“ řekla jsem opatrně.</p>
<p>„Tady je bangladéšský velvyslanec. Bydlím přes ulici a chtěl jsem být první, kdo vám pogratuluje.“</p>
<p>„Ale je jedna hodina v noci,“ protestovala jsem.</p>
<p>„Chtěl jsem si být jistý, že na mě nezapomenete,“ řekl.</p>
<p>Také jsem nezapomněla.</p><empty-line /><p>Měla jsem nového šéfa. Volba Warrena Christophera na ministra zahraničí byla logická a dobře přijímaná. Za Carterovy administrativy osobně vedl vyjednávání, které skončilo propuštěním rukojmí z Íránu. Působil také jako mediátor v napjatých, rasově podbarvených sporech, včetně situace po nechvalně proslulém policejním bití černého Američana Rodneyho Kinga v Los Angeles v roce 1991.</p>
<p>Christopher byl advokát advokátů; kladl důraz na přípravu, přesnost a vytrvalost. Vyznačoval se strohým zjevem i projevem. Z pozorování jsem pochopila, že jeho pozdvižené obočí je výraz prudkého citu. Byl vždy úhledně oblečený, až možná trochu přepečlivě, i když jeho dokonale ušité tmavomodré proužkované obleky měly červenou kostkovanou podšívku. Při jeho první cestě do zahraničí ve funkci ministra zahraničí mělo jeho letadlo mezipřistání na doplnění paliva v irském Shannonu – nesmírně populární zastávce pro personál a novináře, zčásti proto, že v tamějším baru se podává silná irská káva řezaná domácí whisky. Christopher chtěl zůstat střízlivý, aniž by přitom vypadal jako netýkavka, a tak si jako kompromis objednal irskou kávu bez kofeinu a bez alkoholu, což se rychle stalo legendární. Prezident Clinton později vtipkoval, že Chris je jediný člověk na světě, který jí lentilky nožem a vidličkou.</p>
<p>Brzy jsem zjistila, jaké mám štěstí, že můžu pracovat s Christopherem. Díky své zkušenosti a mnoha úspěchům jako by byl zcela neschopný malichernosti nebo žárlivosti. Ne vždy jsme spolu souhlasili a naše povahy byly hodně odlišné, ale byl to dokonalý týmový hráč. Často jsem se s ním setkávala před schůzemi výboru šéfů, abychom eliminovali jakékoli rozdíly v našich stanoviscích. Když jsem úplně nesouhlasila s pozicí ministerstva zahraničí, naléhal na mě, ať řeknu, co si myslím, což bylo z jeho strany velkorysé, protože to byl koneckonců můj nadřízený. Celkově byl velice vstřícný a byl ke mně možná spravedlivější než jeho nástupkyně k mému nástupci v příštím prezidentském období.</p>
<p>Do senátních slyšení zbýval ještě měsíc.58 Odjela jsem na vánoční prázdniny nadšená ze svého nového místa a táhla jsem s sebou řadu velkých šanonů k prostudování před senátním slyšením. Byly plné faktů o mírových operacích OSN, o návrzích na reformu OSN, o rozpočtu a o postojích nastupující administrativy ke všemu od Středního východu po lidská práva v Číně. Moje nová funkce měla globální povahu a musela jsem vědět, co ke každému problému říct, a také co neříkat – pečlivě se vyhýbat odpovědím, kterých bych později litovala.</p>
<p>Potom se konal Inaugurační ples – a to není žádná maličkost. Co si vzít na sebe? Rozhodně jsem si nemohla znovu obléct ten zlatý brokát, který jsem měla od dob Muskieho pořád ještě v šatníku. Vydala jsem se na nákup do lepších washingtonských obchodů a musím přiznat, že jsem vypadala příšerně: celá v černém a nenalíčená. Nebylo divu, že si mě dokonale oblečená a nalíčená prodavačka přezíravě měřila, když jsem prohlížela těch několik málo šatů na ramínkách. Nikdy jsem neuměla nakupovat u řezníků, kde si člověk musí říct o určitý kus masa, a v módních obchodech, kde si lepší věci nechávají vzadu.</p>
<p>„Hledám něco, co bych si mohla vzít na Inaugurační ples,“ řekla jsem jí.</p>
<p>„A proč byste to dělala?“ řekla pichlavě. Náhodou právě v té chvíli šla kolem legendární washingtonská reportérka Helen Thomasová59 a pozdravila mě: „Dobrý den, paní velvyslankyně.“</p>
<p>Efekt, který to mělo na prodavačku, byl téměř komický. Vlastně se najednou probudil celý obchod; vzali mě do jiné místnosti a přinesli lepší šaty.</p>
<p>Když jsem si jednu z těch nových kreací zkoušela, přišla jiná prodavačka a řekla mi, že doktorka Hanan Ashrawiová, populární mluvčí palestinské delegace na mírových jednáních o Středním východě, je ve vedlejší převlékárně a chce mě pozdravit. Jeden z mých předchůdců, Andy Young,60 však musel kvůli schůzce se zástupcem Palestinců rezignovat, a kromě toho jsem byla v kombiné. A tak jsem se chtěla vymluvit – ale bylo příliš pozdě. Dovnitř vešla Ashrawi také v kombiné a hned jsme se daly do hovoru.</p>
<p>Mé šaty se mi líbily a ohromně jsem si oslavy inaugurace užila, ale moc jsem neponocovala, protože druhý den začínalo mé senátní slyšení. Byla jsem hrdá, že mě členům senátního zahraničního výboru představuje můj bývalý šéf, senátor Muskie, kterého pak předseda výboru, senátor Claiborne Pell,61 pozval, aby se posadil za předsednický stůl po jeho boku. Pell byl největším zastáncem OSN v Senátu a vždycky s sebou nosil starou roztřepenou kopii Charty OSN. Připravila jsem si odpovědi na mnohem víc otázek, než by měl kdy Výbor čas se zeptat, a tak slyšení probíhalo hladce. Pamatuji si ho v první řadě proto, že jsem se tam poprvé oficiálně setkala s Jessem Helmsem, legendárním pravicovým senátorem ze Severní Karolíny.</p>
<p>Helms už byl v Senátu v době, kdy jsem pracovala pro Muskieho, ale držela jsem se od něj hodně stranou, protože byl snad proti všemu, v co jsem věřila, od účinné kontroly zbrojení po aktivní americkou vůdčí roli v OSN. Byl nicméně také známý svou jižanskou zdvořilostí, zvláště vůči ženám.</p>
<p>Než jsem začala vypovídat, požádal mě Helms, abych představila svou rodinu. Alice, Anne a Katie poslušně vstaly. Helms se zaměřil na Katie, které bylo šestadvacet, ale vypadala mnohem mladší. „Jaká jste roztomilá dívenka,“ řekl a dodal, že má také vnučku, která se jmenuje Katie. Viděla jsem, jak Katie svírá pěsti vztekem, že si ji někdo spletl s dítětem, a modlila jsem se, aby neřekla nic nepatřičného. Naštěstí si to nechala pro sebe. Později jsem ji jednou vzala na večeři v Bílém domě, kde opět padla senátorovi do oka. Řekl Katie, že si na ni vzpomíná, a zeptal se, jak to jde ve škole. Odpověděla mu, že je advokátka. Odpověděl: „Aha, dáma právnička.“ Katie opět udržela jazyk za zuby; ale cestou domů jsme se nasmály při pomyšlení, jak by asi Helms reagoval, kdyby byla řekla: „Prostě právnička, žádná dáma.“</p><empty-line /><p>Prvního února jsem odletěla do New Yorku. Měla jsem reprezentovat Ameriku v instituci, kde pracoval můj otec, když naše rodina přijela do Ameriky. V Radě bezpečnosti jsem měla sedět za cedulkou s nápisem „Spojené státy“. A měla jsem přijít do OSN v klíčovém bodě jeho historie.</p>
<p>Tato organizace vznikla na troskách druhé světové války jako znovuvzkříšená naděje na globální mír, která bývala dříve ztělesněna Společností národů a potom i s ní pohřbena. Korejská válka a šíření sovětského vlivu rychle a tragicky rozptýlily jakékoli iluze, že samotná OSN může zajistit mír. Mnozí ve Spojených státech i ve světě si nadále cenili světové organizace kvůli jejím vznešeným ideálům a také coby jedinečného mezinárodního fóra, stejně jako její práce prostřednictvím orgánů, jako je Světová zdravotnická organizace a UNICEF. Během studené války však OSN zasahovala ve prospěch udržení mezinárodní bezpečnosti jen výjimečně. Jelikož Sovětský svaz a Čína patřily ke stálým členům Rady bezpečnosti s právem veta, OSN nemohla jednat, pokud se Východ a Západ neshodly, což se nestávalo často.</p>
<p>Teď, když studená válka skončila a Sovětský svaz přestal existovat, padly i překážky pro koordinovanou akci Rady bezpečnosti. Nejlépe to ilustroval souhlas Rady s použitím „všech nutných prostředků“ k odražení irácké invaze do Kuvajtu v roce 1990, obsažený v rezoluci, která pomohla Bushově administrativě shromáždit širokou koalici pro operaci Pouštní bouře.</p>
<p>Svět po konci studené války se naneštěstí zrodil s rozpolcenou osobností. Miliony lidí se osvobodily od autoritářské nadvlády. Objevily se příležitosti k vyřešení „prostřednických válek“, které napětí mezi Východem a Západem vyvolalo v místech, jako byla Kambodža, Mozambik, Angola a Střední Amerika. Ale jak varoval Václav Havel, rozpad sovětského impéria také uvolnil cestu k novému kolu „etnických válek“, způsobených nevyřešenými národnostními a teritoriálními problémy ve střední Africe, na Balkáně a na Kavkazu.</p>
<p>V minulosti se mírové jednotky OSN málokdy zapojovaly do probíhajících válečných konfliktů. Podle tradice OSN čekala, dokud nebylo dosaženo příměří, a pak vyslala lehce ozbrojené jednotky, aby protivníky s jejich souhlasem drželi od sebe, a získala tak čas k tomu, aby diplomaté mohli vyjednat opravdový mír – takový proces mohl trvat týdny nebo desetiletí. Neformálně se těmto misím říkalo mise „na vařečku a na koukačku“; přítomnost OSN přispívala ke stabilizaci, ale jednotky samotné se málokdy ocitly v nebezpečí.</p>
<p>Nyní potřeba mezinárodních mírových operací prudce stoupla a ochromení Rady bezpečnosti skončilo, takže role OSN vzrostla. Během posledních dvou let Bushova prezidentského období a prvních dvou let období Clintonova odhlasovala Rada více nových mírových operací, než se podařilo OSN za předchozích pětačtyřicet let. V roce 1989 bylo ve světě 10 000 příslušníků mírových jednotek OSN. V polovině roku 1993 jich bylo už víc než 70 000. Po celá desetiletí se Rada bezpečnosti scházela jen zřídka. Během čtyř let, kdy jsem v ní zasedala, jsme se scházeli téměř denně.</p>
<p>Pro mě i pro mé kolegy z OSN to představovalo určitý druh zkoušky ohněm. Vzrušovalo nás, že se nalézáme v samém středu dění v blízkosti tolika různých problémů, ale současně jsme se museli snažit, aby se znovu populární organizace nezhroutila pod vzrůstající zátěží. OSN je klasická výborová organizace a nikdy nebyla vzorem efektivity. Vinou nedostatečného využití během studené války zbytněla a ztratila formu. Ve svých projevech jsem někdy žertovala v tom smyslu, že byrokracie OSN narostla do mamutích rozměrů a svět po ní z čista jasna požaduje gymnastické kousky. „Ať to vyřeší OSN,“ se stalo oblíbenou frází ve Washingtonu a v dalších hlavních městech. Částečně to způsobovala naděje, že OSN konečně naplní sny svých zakladatelů. Ale způsobovala to také nechuť vlád mnohých států brát na sebe obtížné úkoly.</p>
<p>Moji práci navíc komplikovaly rozporné postoje k OSN mnoha lidí ve Spojených státech. Na každého senátora Pella, který tuto instituci zbožňoval, připadal senátor Helms, který ji zavrhoval. Kvůli její struktuře bylo snadné OSN nařknout, že je to napůl zbytečná žvanírna plná diplomatů, kteří jen hromadí newyorské parkovací lístky, a nikdy je neplatí. Tato skepse i zasahování Kongresu do rozpočtových záležitostí způsobily, že se Spojené státy opozdily s placením svých příspěvků OSN v hodnotě několika set milionů dolarů. To vyvolávalo neustálé problémy. Pokaždé, když jsem požadovala, aby jiné země plnily své mezinárodní závazky, mi někdo připomenul, že moje země porušuje své vlastní závazky. Dokonce i obvykle sympatizující Britové se uchýlili k výroku, se kterým museli na vhodný okamžik čekat dvě stě let – obvinili Spojené státy, že chtějí „zastoupení bez zdanění“.62</p>
<p>Mise Spojených států u OSN (USUN) sídlí přímo naproti ústředí OSN. Je to ideální místo, ale samotná budova je ohavný dvanáctipatrový kvádr nezdobeného betonu. Má kancelář byla v jedenáctém poschodí a měla by pěkný výhled na řeku a čtvrť Queens, kdyby ho nekazilo betonové mřížoví. Přinesla jsem si s sebou fotografii svého otce, na které v létě 1948 pózoval s ostatními členy Komise OSN pro Kašmír. Požádala jsem do své kanceláře také o bustu svého slovutného předchůdce Adlaie Stevensona. Když jsem později dostala darem modrou přilbu mírových jednotek OSN, posadila jsem ji Adlaiovi na plešatou hlavu. Ta fotografie a busta byly se mnou nerozlučně spojeny jako přátelé ze starých časů.</p>
<p>V první oficiální den mého funkčního období mě Warren Christopher doprovodil do New Yorku, kde jsem předala svoje pověřovací listiny generálnímu tajemníkovi Butrusi-Ghálímu, který mi byl sympatický. Protože i on byl bývalý profesor, hovořili jsme o přechodu z univerzitního života do života diplomatického. Poznala jsem ho v Africe v roce 1986, kdy reprezentoval Egypt na konferenci o demokracii, sponzorované Národním demokratickým institutem. Udělal na mě dojem svou inteligencí, sebedůvěrou a stylem. Na cestě zpátky do Spojených států jsem se seznámila s jeho manželkou Leiou a navštívila jejich překrásný byt v Káhiře s výhledem na Nil.</p>
<p>Butrus-Ghálí byl rozený diplomat. Jeho dědeček byl egyptským premiérem a jeden z jeho strýců byl ministrem zahraničí. Sám Butrus-Ghálí sloužil čtrnáct let jako dvojka na ministerstvu zahraničí a říkalo se, že nejvyšší post mu byl odpírán pouze proto, že patřil k egyptské menšině křesťanských koptů a jeho žena byla židovského původu. O třináct let později se znovu vynořil jako kompromisní kandidát na generálního tajemníka OSN a zvítězil díky své diplomatické zkušenosti a svému slibu, že zůstane ve funkci jen jedno pětileté funkční období.</p>
<p>Při našich prvních večeřích a schůzkách jsme mluvili o tom, jak zlepšit americké vnímání OSN; a probírali jsme dlouhou řadu konkrétních problémů. Byl vždycky dokonale zdvořilý. Já byla vstřícná a přátelská. Trvalo měsíce, než jsem si uvědomila, že náš vztah začal v tom nejvyšším možném bodě a mohl se poté pouze zhoršovat.</p>
<p>Očekávala jsem, že moje první schůze Rady bezpečnosti se odehraje v tom velkém sále se stolem ve tvaru podkovy, který se vždycky ukazuje v televizi, ale tato místnost se používá jen pro oficiální zasedání. Místnost používaná pro neoficiální schůzky – kde se odehrává velká část skutečné práce – nebyla o nic větší než seminární posluchárny v Georgetownu, které jsem nedávno opustila. Když jsem vstoupila, byl již stísněný prostor plný různých velvyslanců a jejich personálu. Protlačila jsem se dovnitř a posadila se. Ostatních čtrnáct stálých představitelů svých zemí při OSN, vesměs mužů, se také posadilo se založenýma rukama. Okamžitě mě napadlo, že kdybych měla psát paměti, tak bychom tu knihu nazvali <emphasis>Čtrnáct obleků a jedna sukně</emphasis>. Krátce poté jsem zjistila, že vnitřně bojuji mezi instinktem a povinností. Jako žena jsem chtěla zjistit, kdo je kdo a jaká je dynamika mezi jednotlivými hráči, dříve než promluvím. Jako americká delegátka jsem věděla, že musím mluvit, jestli chci, aby zazněla stanoviska mé země. Po pár minutách jsem se hluboce nadechla a zvedla ruku. Začalo nové stadium mé kariéry – a mého života.</p><empty-line /><p>Krátce poté, co jsem se stala stálou představitelkou u OSN, jsem při nákupech opět narazila do Helen Thomasové, a ta mě požádala, jestli bych nepromluvila na výroční formální večeři klubu Gridiron.63 Tento klub nemá s fotbalem nic společného a existuje výlučně za účelem pořádání této večeře, při které si washingtonští novináři dělají v estrádním programu legraci z osobností, o kterých píší a točí. Každý rok dostanou prezident a jedna osoba za demokraty a druhá za republikány pozvání k projevu, přičemž se od nich očekává, že budou buď vtipní (což je dobré), anebo že se ztrapní ve snaze být vtipní (což je ještě lepší).</p>
<p>Helen byla první prezidentkou klubu a rozhodla se, že pozve k projevu nějakou ženu. Hillary Clintonová a Elizabeth Doleová již pozvání odmítly, a tak pozvala mě. Celá řada prezidentů v minulosti zjistila, že Helen není možné se zbavit; a já nedopadla o nic lépe. Když jsem pozvání přijala, zmocnila se mě hrůza, protože i když se tyto události dějí teoreticky „mimo záznam“, <emphasis>Washington</emphasis> <emphasis>Post</emphasis> příští den informuje celý národ o tom, kdo si natloukl a kdo uspěl. Věděla jsem, že umím vyprávět, ale nikdy mi nešlo vyprávění vtipů a nechtěla jsem se ztrapnit.</p>
<p>Helen mi řekla: „Nedělejte si s tím starosti. Řečníci si to nepíší sami. Najdu vám někoho, kdo vám pomůže.“ Určitě se snažila ze všech sil, ale když mi ten člověk zavolal, nijak mě to neuklidnilo. Nejdřív se mě vyptával, jaký mám smysl pro humor, pak mě informoval, že bere 10 000 dolarů jako honorář a nakonec řekl, že vůbec neví, kdo jsem.64</p>
<p>Z tohoto zážitku se zrodil nápad. Tak jako admirál James Stockdale, viceprezidentský spolukandidát Rosse Perota v roce 1992, jsem se rozhodla dojít na pódium a zeptat se obecenstva: „Kdo jsem a co tady dělám?“ Posbírala jsem nápady od svého personálu a přátel a pokusila se vytvořit výstup, v němž bych si dělala legraci sama ze sebe, aniž bych to přehnala, a z druhých, aniž bych se jich doopravdy dotkla. V klubu Gridiron se tomu říká „přismahnout, ale nespálit“.</p>
<p>V den večeře rozehřál senátor Robert Dole obecenstvo čítající 650 lidí, když řekl, že „ty překrásné šaty, které má dnes večer Helen Thomasová na sobě, jsou z nejnovější kolekce J. Edgara Hoovera“65. Následovala eklektická směska písniček a scének o aféře s chůvami, o Alu Goreovi, o Nejvyšším soudu a o prezidentských domácích mazlíčcích, kteří píší knihy.66 K nejkomičtějším výstupům patřilo vystoupení těch nejdrsnějších washingtonských novinářů v ženském převleku. Žádný div, že dovnitř nepustili fotografy.</p>
<p>Když přišla řada na mě, rozhlédla jsem se po obecenstvu, ve kterém seděla polovina členů vlády, prezidentova matka a v podstatě washingtonský výběr těch nejvýznamnějších osobností od Ethel Kennedyové a Pamely Harrimanové po předsedu Nejvyššího soudu Rehnquista a televizního stařešinu Sama Donaldsona. Nic není děsivější než povinnost být legrační. Nevěděla jsem, jestli bude obecenstvo reagovat, anebo mě nechá natlouct si nos.</p>
<p>Během mého projevu se začal ozývat smích, a to dokonce – k mé úlevě – na těch správných místech. Poděkovala jsem Helen Thomasové za to, že pozvedla postavení žen v klubu Gridiron, a řekla jsem, že už jsem jí k tomu osobně pogratulovala, když roznášela v hale chuťovky. Riskovala jsem jedno přátelství, když jsem přirovnala Warrena Christophera k egyptské sfinze, kterou nedávno navštívil, a popsala jsem ho jako „nezpochybnitelného státníka, prakticky mudrce, a téměř živého“. Řekla jsem, že Bob Dole ťal svým vtipem tak často do živého, že jeho manželce nezbývalo nic jiného než se stát předsedkyní Červeného kříže. A řekla jsem, že jsem poznala Clintonova mluvčího George Stephanopoulose během Dukakisovy kampaně, v níž byl znám spíše jako George Stuffingenvelopes.67</p>
<p>Po humoru má přijít vážnější konec. Skončila jsem zmínkou o arkansaském rodišti prezidenta Clintona, o kterém se v kampani mluvilo jako o „místě zvaném Naděje“.68 Řekla jsem: „Bylo mi jedenáct let, když jsem přijela do Ameriky z pražské čtvrti ,Smíchov‘, což je české slovo pro smích. Ať je svět sebevážnější, vždycky budu věřit na místo zvané ,Smíchov‘.“</p>
<p>Washingtonský humor je extrémně aktuální, a jak ukazují shora uvedené „bonbonky“, nijak dobře nestárne. Hodně smíchu jsem získala jedním vtipem, kterého jsem později litovala: „Jsem velmi spokojená s OSN; jediný problém je v tom, že pořád děláme to samé. Někdy se to strašně únavně opakuje – alespoň to mi říká Butrus Butrus-Ghálí.“ Obecenstvo se smálo, ale můj pokus o humor asi přispěl k pozdější republikánské snaze zesměšňovat OSN zesměšňováním jména jejího generálního tajemníka.</p>
<p>Druhý den ráno jsem nervózně otevřela sekci Styl <emphasis>Washington</emphasis> <emphasis>Postu</emphasis>. Našla jsem tam rozsáhlé líčení o historii klubu Gridiron, něco o atmosféře, o róbách, o scénkách, o prezidentovi a o písničkách. Pomyslela jsem si: „Koho tohle zajímá? A co já?“ Právě jsem to chtěla vzdát, když můj zrak padl na tu magickou větu. Nejlepší z řečníků „přišel nakonec. Velvyslankyně Albrightová, se kterou nebývá moc velká zábava, okouzlila diváky sbírkou kameňáků.“</p>
<p>Jeden z nejvlivnějších washingtonských veteránů Vernon Jordan mi později řekl, že mé vystoupení podstatným způsobem ovlivnilo, jak mě lidé vnímají. Připadalo mi jako ironie, že má-li být člověk brán ve veřejné roli vážně, musí být nejprve legrační.</p><empty-line /><p>Když studená válka skončila, hra globální diplomacie přestala být – tak jako tomu bylo téměř po celou dobu mé dospělosti – záležitostí dvou mužstev, našeho dobrého a druhého špatného, které spolu přímo soupeřily. Teď bylo najednou mužstev daleko více; dresy se pomíchaly a tabule s výsledky se porouchala. A diváci – občanská společnost – se vhrnuli na hřiště. Napadlo mě, jak jsem si zvykala na svou práci velvyslankyně, že pokud máme tomuto novému světu porozumět, budeme muset najít nový způsob, jak o něm mluvit. New York, díky společnosti představitelů prakticky všech zemí, byl ideální pozorovatelnou. Brzy jsem začala formulovat koncepci pro pochopení světa po zmizení přehrad studené války, které mí spolupracovníci začali říkat koncepce„čtyř skupin potravin“.</p>
<p>Podle této analýzy se první skupina států skládala z plnohodnotných členů mezinárodního systému. Tyto státy mají vlády, které podepisují smlouvy a vytvářejí spojenectví, oficiální instituce, které fungují, soukromé sektory, které obchodují, občany, jejichž práva jsou respektována, a právní systémy, které v zásadě umožňují vládu zákona.</p>
<p>Druhá skupina států je v mnohém ohledu produktem demokratizačních trendů po konci studené války. Jsou to státy, které se pokoušejí uskutečnit obtížný přechod od autokratické vlády k vládě demokratické. Soustřeďují se na budování domácích institucí, které by fungovaly, a na vstup do mezinárodních institucí, které jim pomohou prosperovat a udržovat bezpečnost.</p>
<p>Třetí skupina sestává ze zemí se slabými či neexistujícími vládami, sužovaných chudobou či zmítaných konflikty. Tyto státy potřebují pomoc, aby udržely hlavu nad vodou.</p>
<p>Čtvrtá skupina je zastoupena vládami, které se z toho či onoho důvodu stavějí nepřátelsky k pravidlům mezinárodního systému a snaží se je obcházet nebo podvracet. Do této kategorie patří Irák Saddáma Husajna a Severní Korea Kim Čong-ila.</p>
<p>Nebyl to žádný vědecký přístup k pohledu na svět a mnohé státy jednoznačně nepatřily do žádné z těchto kategorií, zatímco jiné se hodily do více než jedné kategorie. Nebral v úvahu ani rostoucí vliv nestátních činitelů, od mezinárodních teroristů přes nadnárodní společnosti až ke globálním občanským organizacím. Přesto mi tento model připadal užitečný, protože každá z těch čtyř skupin přímo vedla k jednomu ze čtyř úkolů zahraniční politiky Spojených států a jejich spojenců. Společně jsme se museli snažit vytvořit co nejsilnější vazby uvnitř první skupiny tak, aby existoval solidní základ; měli bychom se snažit pomoci druhé skupině, aby demokratický vývoj úspěšně pokračoval; měli bychom se snažit pomoci těm ze třetí skupiny, kteří mají největší snahu si pomoci sami, tak abychom omezili oblasti konfliktu a bezpráví; a konečně bychom se měli snažit chránit sami sebe tím, že pomůžeme zreformovat anebo izolovat státy ve čtvrté skupině.</p>
<p>Všechny tyto cíle spojoval pojem „integrace“ – nijak vzrušující slovo, vyjadřující však proces sjednocování národů na základních principech demokracie a otevřených trhů, vlády zákona a oddanosti míru. Chtěli jsme, aby nakonec všechny země skončily v první skupině. Samozřejmě jsme s mými spolupracovníky měli vlastní zkratky pro kategorie, které jsme určili, a – bez ohledu na politickou korektnost – státy třetí skupiny jsme začali nazývat „beznadějní“. Brzy jsem se měla několika takovými případy zabývat prakticky každodenně.</p>
<p>Během svého působení v OSN jsem prožívala dva protichůdné pocity. V optimistických momentech jsem si myslela: „Není to pozoruhodné, že se Rada bezpečnosti aktivně snaží o zmírnění utrpení a ukončení konfliktů, včetně některých, které ani nejsou mezinárodní, ale probíhají uvnitř jednotlivých zemí v odlehlých částech světa?“ V horších okamžicích jsem si říkala: „Co se tady hádáme u stolu o čárky, když kolem umírají lidé?“ Jak ukázaly události, oba tyto pocity vycházely ze skutečnosti.</p>
</section>
<section>
<p><strong>Nový světový (ne)pořádek</strong></p>
<p>Prezidenti nedědí čistý stůl. Kritici Clintonovy administrativy zpočátku zpochybňovali, zda bylo moudré, že se prezident tolik soustředil na části světa, které nebyly klíčové pro americké strategické zájmy, ale tato kritika nebyla jednak spravedlivá, jednak nešlo o jeho volbu. Nová administrativa se intenzivně snažila o posílení našich vztahů s evropskými a americkými spojenci, o vytvoření nového vztahu s Ruskem, o získání podpory pro smlouvu o volném obchodu s Kanadou a Mexikem a zabývala se i dalšími „prvořadými“ problémy. Když se ale Clintonův tým ujal vlády, těžko mohl přehlížet, že v Bosně zuří občanská válka, že více než 20 000 amerických vojáků má plné ruce práce se zachraňováním životů v Somálsku, že ve středoafrické Rwandě hrozivě stoupá etnické napětí a že tisíce zoufalých utečenců prchají před krutým a nelegitimním režimem na Haiti.</p>
<p>U svého stolu v New Yorku a ve Washingtonu jsem každé ráno četla o dalších srážkách, zabíjení nevinných lidí, zvěrstvech a hrozbách. Věděla jsem přitom, že všude na světě lidé vzhlížejí ke Spojeným státům a k Radě bezpečnosti a očekávají od nich řešení. Neměli jsme tedy ani šanci nabrat dech. Všechno bylo naléhavé a museli jsme rozhodovat na základě takových informací, jaké jsme ten který den měli, a nevyhnutelně jsme přitom byli ovlivňováni rozhodnutími přijatými o den, týden nebo rok dříve. Tápali jsme krůček po krůčku, a někdy jsme šlápli vedle a museli se vracet. V Somálsku jsme se snažili udělat příliš mnoho. V Rwandě příliš málo. Na Haiti a v Bosně jsme po neslavných začátcích nakonec správnou cestu nalezli.</p><empty-line /><p>Když se dnes řekne Američanovi „Somálsko“, představí si nejspíše padající helikoptéru, statečnou posádku v bitvě a tělo amerického vojáka vláčené davem. Ale v letech bezprostředně předcházejících zvolení prezidenta Clintona se Američané a celý svět střetávali s jiným výjevem: somálské děti s rukama jako hůlky, s prázdným pohledem v očích a s hladovými, nafouklými bříšky. Země byla chudá už dlouho, ale počátkem devadesátých let ji ničily bojující frakce včetně jedné, vedené excentrickým bývalým generálem Muhammadem Farahem Ajdídem. Snaha mezinárodního společenství poskytnout zemi humanitární pomoc narážela na odpor ozbrojených band. Mírová operace OSN, která měla za úkol zajistit poskytování pomoci, selhala. Bushova administrativa nechala shazovat z letadel balíky s jídlem, které byly rozkradeny. Hladomor se šířil a asi 350 000 Somálců zahynulo.</p>
<p>Kolem Dne díkůvzdání v roce 1992 sdělil úřadující ministr zahraničí Spojených států Lawrence Eagleburger Butrusi-Ghálímu, že Spojené státy jsou ochotny postavit se do čela mezinárodního úsilí na pomoc Somálsku a že poté vrátí zodpovědnost zpátky do rukou OSN. Generální tajemník to přijal, ale žádal, aby Spojené státy současně odzbrojily pohlaváry, jako byl Ajdíd. Jinak, jak tvrdil, nemohou podmínky bezpečí přetrvat. Eagleburger to odmítl a řekl, že Spojené státy chtějí do Somálska vstoupit a zase odejít co nejrychleji.</p>
<p>Operace „Nová naděje“ pod vedením Spojených států byla zahájena v prosinci a nesetkala se prakticky s žádným odporem. Podařilo se jí obnovit linie zásobování a zachránit mnoho životů. Podle plánu se síly Spojených států nijak nesnažily odzbrojit pohlaváry a místo toho zprostředkovávaly schůzky, na kterých Ajdíd a ostatní vůdci slibovali, že budou dodržovat příměří.</p>
<p>Když jsem počátkem roku 1993 přicestovala do New Yorku, měla jsem instrukce vyjednat rychlé předání hlavní zodpovědnosti ze strany Spojených států OSN. Pentagon se nemohl dočkat, až prohlásí misi za úspěšnou a přepraví naše vojáky zpátky domů. Butrus-Ghálí zdržoval a tvrdil, že světová organizace nemá ani personál, ani výzbroj, aby se ujala nové velké operace.</p>
<p>V NSC byli neúprosní, volali mi skoro každý den a ptali se: „Co vám na tom tak dlouho trvá?“ A tak jsem řekla generálnímu tajemníkovi, že nemá na vybranou, že síly Spojených států odejdou, ať už bude OSN připravena zaujmout jejich místo anebo ne. Koncem března jsme dospěli ke kompromisu. OSN měla zmobilizovat mírové jednotky o 20 000 mužích (známé jako UNOSOM II). Spojené státy měly v oblasti ponechat kolem 4000 vojáků, včetně 1300 příslušníků Sil rychlé reakce (QRF) pod americkým velením jako pojistku proti nepředvídaným situacím. Od OSN se očekávalo, že zřídí regionální správu, odzbrojí pohlaváry, zajistí bezpečnost a vytvoří dlouhodobý politický proces založený na spolupráci mezi místními vůdci. Byl to ambiciózní mandát, který předpokládal, že OSN toho dosáhne více než Spojené státy, i když s menšími a hůře vyzbrojenými silami. Tento kompromis také vyvolal zmatek, pokud šlo o vzájemný vztah OSN a Spojených států, zejména když zvláštním představitelem OSN v Somálsku byl Američan – admirál ve výslužbě Jonathan Howe.</p>
<p>Jakmile se početní stav amerických jednotek v Somálsku snížil, napětí se zvýšilo. Generál Ajdíd začal vysílat zuřivou propagandu namířenou proti Spojeným státům a OSN a sabotoval snahu dosáhnout příměří. Pátého června Ajdídovi vojáci přepadli ze zálohy pákistánské příslušníky mírových sborů a více než dvacet jich zabili a zohavili. Za podpory pákistánského stálého představitele Jamsheeda Markera dala Rada bezpečnosti najevo svůj hněv v obavě, že pokud by mohli být příslušníci mírových jednotek OSN zabíjeni beztrestně v Somálsku, stali by se brzy cílem útoků i jinde. Ajdídův útok představoval zkoušku, zda mírové operace OSN skutečně vstoupily do nové éry.</p>
<p>A tak Rada bezpečnosti útok po minimální debatě jednomyslně odsoudila a vyzvala k potrestání těch, kdo za něj byli zodpovědní. Americké síly rychlého nasazení brzy několikrát zaútočily na Ajdídovy sklady zbraní. Také jednotky OSN byly aktivní – s tragickými výsledky. Pákistánští příslušníci mírových jednotek, zřejmě v obavách před opakováním útoku z 5. června, začali střílet do davu neozbrojených somálských civilistů. Výsledkem bylo všeobecné pobouření, kterého Ajdíd rychle využil.</p>
<p>Sledovala jsem události pozorně prostřednictvím telegramů, zpráv od svých podřízených i zpráv z medií, ale nebyla jsem si jistá, že se ke mně dostává všechno, a tak jsem – pokud to bylo možné – navštěvovala všechny větší mírové operace OSN. Také jsem zajela do Louisiany na cvičení mírových jednotek, organizované americkou armádou. Vždycky jsem se snažila z každé práce získat co nejvíc. Nyní jsem byla rozhodnutá stát se velvyslankyní v terénu.</p>
<p>V červenci 1993 jsem s týmem poradců přijela do Somálska. Moje návštěva začala v přístavu Kismayo na jihu země. Na cestě z letiště jsme viděli následky prudkých bojů, ke kterým došlo pouze o několik měsíců dříve. Zůstalo stát jen pár budov. Po obou stranách silnice se rozlévalo tyrkysově zelené moře – ne moře vody, ale umělé fólie, ze které se stavěly chýše pro uprchlíky. Vůdci místních klanů, s kterými jsem se sešla, se chtěli zorganizovat a obnovit normální hospodářskou činnost. Plně podporovali opatření, jež měla ze hry vyřadit Ajdída anebo ho zatlačit do pozadí. Stejně jako ve většině ostatních částí Somálska probíhalo předávání zodpovědnosti ze strany Spojených států OSN hladce.</p>
<p>Jinak tomu ale bylo v Mogadišu, naší příští zastávce. Hlavní město vypadalo spíš jako bojiště než jako město. Silnice byly tak nebezpečné, že jsme z letiště do ústředí OSN letěli vrtulníkem Black Hawk. V této vážné situaci se uskutečnila moje první cesta helikoptérou, a navíc jsem zjistila, že pro člověka mé výšky a v sukních je naprosto nemožné do ní důstojně nastoupit. Když helikoptéra startovala, nevěděla jsem, jestli mě pohled na kulomety rozmístěné kolem plochy a vyčuhující z letadel uklidňuje, nebo znervózňuje. Jejich přítomnost byla nutná, aby se zabránilo útokům. Ze vzduchu jsem marně pátrala po alespoň jedné budově, která má pořád ještě střechu a všechny čtyři stěny. Prakticky všechny domy, obchody a podniky ležely v troskách. Elektrická vedení byla stržena, vodovodní trubky vytrhány a obchody zabedněny. Když jsme přistáli, viděli jsme zdemolované americké velvyslanectví s vytrhaným mramorovým obložením vnějšího schodiště a s dráty opuštěně visícími ze zdí. Jednotky OSN se po městě pohybovaly v po zuby ozbrojených konvojích.</p>
<p>Naposledy jsem viděla admirála Howa jako zástupce poradce pro národní bezpečnost prezidenta Bushe, pracoval tehdy v naleštěné kanceláři Bílého domu s přímým telefonním spojením na všechny významné státníky po celém světě. V Mogadišu seděl jako představitel OSN na skládací židli za stolem z hrubého dřeva, obklopeným papírovými krabicemi. Frustrovalo ho, že operace OSN nefunguje jako jednotná vojenská síla. Kontingenty jednotlivých zemí trvaly na tom, že budou operovat samostatně. Říkal, že zajmout Ajdída je nezbytné, ale měl pocit, že k tomu nemá dostatečnou vojenskou sílu. Žádal Pentagon o tanky, obrněné transportéry, útočné helikoptéry a jednotku amerických speciálních sil a naléhal na mě, ať přiměji Washington jednat – což jsem učinila. Ministerstvo obrany ze začátku jeho žádosti odmítalo, protože nechtělo situaci dále „amerikanizovat“. Koncem srpna se ale smilovalo a vyslalo jednotku 400 příslušníků Rangers, jednotku speciálních sil a dodatečnou výzbroj.</p>
<p>Když jsem se vrátila do New Yorku, cítila jsem větší optimismus, než bylo oprávněné. Na prezidentovu žádost jsem napsala článek do <emphasis>New York Times</emphasis>, v němž jsem mezinárodní společenství vyzývala, „aby vytrvalo v nastoupené cestě“ v Somálsku. Dvacátého sedmého srpna vyjádřil ministr obrany Les Aspin tento postoj ještě silněji. Chtěli jsme věřit, že naše snaha dojde odměny a lidé v terénu nás ujišťovali, že jediné, co tomu stojí v cestě, je Ajdíd. Dostávali jsme také zprávy, že Ajdídův vlastní klan s námi bude spolupracovat a pomůže nám přesvědčit odbojného generála, aby opustil Somálsko. Polapení Ajdída by určitě dodalo impulz politickému procesu a obnovilo soudržnost sil OSN.</p>
<p>Navzdory zvýšenému vojenskému tlaku však Ajdíd dále unikal. V polovině září již podpora naší politiky klesala. Dostali jsme se do pasti, když jsme nejdřív operaci pojali jako osobní zápas s Ajdídem a pak ho nedokázali dopadnout. Při několika incidentech utrpěly americké síly ztráty a tlak, abychom odešli, narůstal. Také afričtí vůdci prosazovali spíše diplomatické než vojenské řešení problému s Ajdídem. Nastal čas pozměnit náš přístup. Dvacátého druhého září přijala Rada bezpečnosti na návrh Spojených států rezoluci, která zdůrazňovala politickou a hospodářskou strategii. V souladu s naším přáním konflikt odosobnit jsem se ve svém prohlášení o Ajdídovi ani nezmínila.</p>
<p>Rezoluce Rady bezpečnosti se však nerealizují samy od sebe a tato nebyla výjimkou. Dohodli jsme se na nové strategii, ale koordinace mezi úředníky v New Yorku, Washingtonu a Somálsku vázla. Nenašlo se žádné diplomatické řešení a Ajdídovy útoky nepolevovaly. Platné rozkazy jednotkám amerických Rangers v Mogadišu zůstávaly stejné – polapit Ajdída. V neděli 3. října odpoledne americké síly zaútočily na budovu poblíž mogadišského hotelu Olympic. Ajdíd tam nebyl, ale Američané zajali kolem pětadvaceti jeho stoupenců a chystali se je odvézt. Tehdy došlo k sestřelení helikoptéry Black Hawk.</p>
<p>Američané se dostali pod silnou palbu, když se pokoušeli vyprostit posádku zříceného stroje. Somálští bojovníci stavěli barikády, aby jim zabránili v návratu. Záchrannou helikoptéru zasáhla palba z ručních zbraní, a musela se vrátit na základnu. Větší blackhawky s těžšími zbraněmi nemohly na úzkých ulicích přistát. Za soumraku se k obklíčeným jednotkám pokusil proniknout konvoj terénních aut a náklaďáků, ale marně. Pak došlo k sestřelení dalšího blackhawku. Vojáci a zdravotníci uvízli na místě první havárie. Další jednotky byly napadeny, když projížděly městem s raněnými a zajatci. Třetí skupina se pokoušela proniknout na místo druhé havárie. Teprve po půlnoci se americké pěchotní rotě s podporou malajsijských a pákistánských jednotek podařilo proniknout k největší skupině obklíčených mužů. Než se záchranné síly dostaly na místo druhé havárie, těla posádky zmizela. Přežil jedině pilot Michael Durant, který byl jedenáct dní držen jako rukojmí. Ve večerních televizních zprávách se objevily záběry mrtvoly jednoho z mužů Durantovy posádky, vláčené ulicemi, zatímco Somálci do ní kopali a radovali se. Zahynulo osmnáct Američanů a 73 bylo zraněno. Byla jsem v šoku. Na poradách jsme mluvili o tom, co se stalo a proč. Doma jsem v noci probírala každý detail toho, co jsme udělali. Byla jsem součástí rozhodování, které vedlo k tomuto konci. Kde jsme udělali chybu? Byl to zlý sen.</p>
<p>V šoku a hlubokém smutku jsem zatelefonovala rodinným příslušníkům některých padlých vojáků. Pomáhala jsem také reprezentovat vládu v pořadu <emphasis>Nightline</emphasis> a dalších. Myslela jsem si, že jsem se naučila zvládat obtížné situace v médiích, ale tohle byla lidská tragédie a pouhá slova na ni nestačila. Novináři ukazovali ty děsivé záběry a pak se ptali: „Co řeknete rodičům těch padlých? Za co vlastně obětovali své životy?“</p>
<p>Na tyto otázky sice existovaly odpovědi, ale žádná nebyla dost dobrá, aby byla rodinám pozůstalých něco platná. Kdybychom měli více času, jistě bychom mohli najít způsob, jak krizi v Somálsku uklidnit, ale pravdou zůstávalo, že jsme neposkytli potřebné prostředky na dosažení cílů, které jsme si stanovili, a řada statečných Američanů zahynula.</p>
<p>V příštích šesti měsících Spojené státy zvládly koncovku v Somálsku zodpovědně a profesionálně. Prezident ustál tlak na okamžité stažení jednotek, zatímco Pentagon zorganizoval a zajistil bezpečnost nejen pro naše jednotky, ale také pro jednotky dalších zúčastněných států, z nichž mnohé do operace vstoupily na naši žádost. Kongres naše plány podpořil a stažení amerických jednotek bylo dokončeno koncem března 1994.</p>
<p>Americká intervence v Somálsku nebyla celkově ani úspěšná, ani neúspěšná. Operaci „Nová naděje“ se podařilo zajistit krátkodobé podmínky pro obnovu humanitární pomoci. Ukončila hladomor a zachránila mnoho životů. Nicméně jednotky vedené Spojenými státy výslovně odmítly obtížnější úkol odzbrojit milice a ponechaly tento úkol OSN, která na něj nebyla vybavena.</p>
<p>V Kongresu, v tisku, a dokonce i v Bílém domě se toho mnoho namluvilo kvůli „selhání OSN“. Jenomže i představitel generálního tajemníka v Somálsku byl Američan, stejně jako zástupce velitele vojenských sil. Spojené státy podpořily všechny rezoluce Rady bezpečnosti o Somálsku a o mých instrukcích se nekonala skoro žádná vnitřní debata. Američtí Rangers se dostali do neštěstí pod americkým vedením.</p>
<p>Jiné zainteresované země navíc sledovaly svoje vlastní cíle, místo aby fungovaly jako tým. Italové otevřeně nesouhlasili s americkou strategií a byli v podezření, že uplácejí Ajdídovy jednotky, aby chránili své vlastní. Saúdové tvrdili, že jejich jedinečné postavení v islámském světě jim brání v účasti na ofenzivních operacích. Francouzi občas spolupracovali, a občas ne. Indie poskytla brigádu, ale nechtěla ji rozmístit v Mogadišu. A Pákistánci se z pochopitelných důvodů přestali hrnout do boje.</p>
<p>Somálsko bylo zkouškou, jestli OSN dokáže uskutečnit mírovou operaci za použití síly vůči protivníkovi, který se snaží tuto operaci sabotovat. OSN je jenom tak silná, jak jsou silné její členské země, a členské země OSN v této zkoušce neuspěly. Původní humanitární mise byla rozšířena z dobrých důvodů, ale bez dostatečné přípravy a zdrojů. Vztahy mezi Spojenými státy a OSN nebyly nikdy jasně definovány. Vojenská síla OSN nestačila na přemožení vynalézavého protivníka na jeho domácí půdě. Za těchto okolností by mise potřebovala k úspěchu štěstí a štěstí se jí v žádném případě nedostávalo.</p><empty-line /><p>Spojené státy si již dlouho před somálskou operací uvědomovaly, že pokud máme častěji používat mírové síly OSN, budeme je muset posílit. Na Valném shromáždění OSN v září 1992 předložil tehdejší prezident Bush návrhy na posílení pravomocí OSN. V době, kdy jsem se ujímala úřadu, Pentagon, NSC a ministerstvo zahraničí už pilně pracovaly na detailech takové politiky. Jejich návrh, který nakonec dostal název Prezidentská direktiva 25 (PPD-25), podporoval mírové operace OSN jako jednu z možností řešení krizových situací a současně stanovil kritéria proto, aby takové operace v zahraničí byly úspěšnější a mohly získat větší podporu doma.</p>
<p>Prezidenti Bush i Clinton chápali, že OSN není vybavena k tomu, aby se mohla zhostit všech svých povinností. Když jsem poprvé přijela do New Yorku, pracoval tam na řízení mírových operací OSN jen asi tucet lidí. Neexistovalo žádné operační středisko s nepřetržitou službou a prakticky žádné řízení logistiky. Každá nová operace musela začínat od samého začátku, shánění velitelů a jednotek a poskytování veškerého vybavení od modrých přileb po tužky a náklaďáky. Říkala jsem na veřejnosti, že obecně platné číslo 91169 je buď obsazené, anebo dostupné jen od devíti do pěti a že generální tajemník věnuje spoustu svého času škemrání o lidi i peníze.</p>
<p>Přestože s pomocí Spojených států a dalších mocností OSN postupně svoje schopnosti posilovala, měla toho hodně co dohánět. Jak ukázala zkušenost ze Somálska, při zřizování mandátů pro mírové operace bylo nutně zapotřebí disciplíny, zvláště pak v situacích, kdy se dal očekávat ozbrojený odpor. Tato disciplína musela vycházet z Rady bezpečnosti.</p>
<p>Práce na PDD-25 komplikovaly úniky informací do médií, stranická politika a turbulence každodenních událostí. Během dlouhého dohadování se však zásadní podoba dokumentu změnila jen málo. Jeho cílem bylo jasně vyjádřit americkou podporu pro posílení mírových operací OSN s podmínkou, že od této chvíli bude velitelská hierarchie jasnější a že takové mise budou pečlivě plánovány, efektivně realizovány a že jim bude předcházet dostatečně dlouhé období pro konzultace s Kongresem. Byli jsme rozhodnuti nepřipustit další Somálsko.</p>
<p>PDD byla výsledkem více než osmnáctiměsíční práce a vstoupila oficiálně v platnost 3. května 1994. Tou dobou byla její hlavní myšlenka již podrobována vysilující zkoušce v jiné části Afriky.</p><empty-line /><p>Nepatřila jsem k těm několika málo lidem, kteří předvídali, že k nejstrašnějším zločinům desetiletí dojde v malé Rwandě. Za celá léta své veřejné služby nejvíce lituji toho, že Spojené státy a mezinárodní společenství nezačaly jednat dříve, aby páchání těchto zločinů zastavily. Prezident Clinton se později za naši nečinnost omluvil a já udělala totéž. O těchto událostech bylo napsáno mnohé. Některá líčení jsou věrná; jiná zjednodušující a přinejlepším polopravdivá. Nedělám si naději, že dokážu převyprávět celou tu historii, ale chci spíše jasně popsat, jak se jevila z mé perspektivy.</p>
<p>Rwandská krize vznikla ze soupeření mezi etniky Hutuů a Tutsiů ve střední Africe. Novější historické práce kladou koloniální Belgii za vinu, že toto napětí vyvolala vytvořením kastovního systému, v němž měla menšina Tutsi nadřazené postavení. Poté, co Belgičané počátkem šedesátých let minulého století odešli a Rwanda získala nezávislost, docházelo často k extremistickému násilí jak ve Rwandě, tak v sousedním Burundi. Rada bezpečnosti proto uvítala, když v srpnu 1993 došlo k mírové dohodě mezi rwandským prezidentem Juvenalem Habyarimanem, který byl Hutu, a vůdci opoziční Rwandské lidové fronty (RPF), ovládané Tutsii.</p>
<p>Pátého října 1993, pouhé dva dny poté, co v Somálsku zahynuli američtí Rangers, zřídila Rada bezpečnosti mírovou misi OSN pro Rwandu (UNAMIR), jejímž mandátem bylo sledovat dodržování příměří a připravit volby. Na rozdíl od mise OSN v Somálsku byla rwandská mise pojímaná tradičně a závisela na ochotě Hutuů a Tutsiů dodržovat své dohody. Bylo schváleno ustavení jednotky o 2500 mužů pod velením generála Romea Dallairea z Kanady, s instrukcemi zachovat neutralitu a vyhýbat se boji. Nejlépe vyzbrojení a vycvičení příslušníci této síly byli Belgičané, které Hutuové stále ještě podezřívali z podpory Tutsiů.</p>
<p>Síly OSN dorazily na místo v listopadu a zjistily, že tam není téměř žádný mír, který by se dal udržovat. Docházelo k případům etnického násilí a rozhlasové vysílání pod vlivem vlády vybízelo rolníky Hutuů k tomu, aby příslušníkům Tutsiů uřezávali hlavy. Úsilí o dosažení politického usmíření nepřinášelo žádné výsledky.</p>
<p>Jedenáctého ledna 1994 poslal Dallaire do ústředí OSN telegram obsahující informace od jednoho informátora, že dochází k tajnému vyzbrojování extremistických milicí Hutuů. Informátor také prozradil plány útoku na belgické příslušníky mírových sil, povraždění opozičních politiků a zabíjení Tutsiů.</p>
<p>Představitelé OSN v New Yorku Dallairea instruovali, aby o těchto obviněních informoval rwandského prezidenta a žádal jejich vyšetření. Velvyslanectví Spojených států, Francie a Belgie měly též za úkol varovat rwandskou vládu před nebezpečím, které představovali extremisté. Americký velvyslanec v Rwandě David Rawson Washingtonu ohlásil, že prezident Habyarimana zřejmě „sdělení pochopil“. Dvacátého třetího února varoval Dallaire ústředí OSN, že milice Hutuů se připravují na hromadné násilí. Také představitel Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky bil na poplach. Naneštěstí tyto signály musely soupeřit o pozornost s lavinou dalších informací z krizových oblastí po celém světě. Ke srážkám či velkému napětí docházelo v Bosně, Somálsku, na Haiti, v Gruzii, Ázerbajdžánu, Arménii, Angole, Libérii, Mozambiku, Súdánu, Kambodži, Afghánistánu a v Tádžikistánu a neustálé problémy působil i Irák Saddáma Husajna. V té době jsem četla zpravodajské svodky o problémech v zemích, kde působily mírové síly anebo humanitární orgány OSN. Uprostřed všech těchto informací se Rwanda neobjevovala nijak výrazně nebo často.</p>
<p>Dvacátého čtvrtého března jsem zahájila čtrnáctidenní cestu po Evropě, Africe, Balkánu a Jižní Americe. V mé nepřítomnosti se můj zástupce, velvyslanec Ned Walker, setkal s nastupujícím předsedou Rady bezpečnosti, novozélandským velvyslancem Colinem Keatingem, aby probrali program Rady na duben. Prošli alespoň tucet témat, včetně čtyř týkajících se Afriky. Rwanda se na tento seznam ani nedostala.</p>
<p>Pátého dubna, den před mým návratem, schválila Rada bezpečnosti dočasné prodloužení mise OSN, přičemž vyjádřila velkou nespokojenost s nedostatečným pokrokem. Příští den došlo k sestřelení letadla prezidenta Habyarimany během přistávacího manévru v Kigali, hlavním městě Rwandy. Všichni na palubě zahynuli. Snad nikdo nezúčastněný si ve zmatku této chvíle neuvědomil, že prezidentova smrt odstartovala realizaci plánu radikálních Hutuů na povraždění umírněných Hutuů a všech Tutsiů. Během pár hodin se na silnicích objevily zátarasy a přední umírnění politici byli pozatýkáni a povražděni.</p>
<p>Trvalo týdny, než většina z nás pochopila povahu a rozsah toho násilí. Ze začátku jsme to chápali pouze tak, že rwandský prezident zahynul a že bezpečnostní síly Hutuů se vzbouřily proti zákonné vládě. Sedmého dubna jsme se dozvěděli, že byla zavražděna ministerská předsedkyně a deset belgických příslušníků mírových sil, kteří ji měli za úkol hlídat, bylo rozsekáno na kusy. Téhož dne požádal velitel sil OSN ve Rwandě o povolení použít zbraně. Ústředí OSN v obavě z dalšího Somálska nechtělo vzbudit zdání, že porušuje neutralitu, a žádost zamítlo. Vojenské schopnosti Dallairových jednotek byly navíc omezené. Příslušníci mírových jednotek z Tuniska a Ghany neměli ani neprůstřelné vesty. Chyběly zásoby vody, denních dávek paliva, munice a zdravotnických potřeb.</p>
<p>Když si teď prohlížím záznamy ze schůzí konaných v tom prvním týdnu, překvapuje mě absence informací o zabíjení rwandských civilistů na rozdíl od informací o bojích mezi milicemi Hutuů a Tutsiů. Mnoho zastupitelských úřadů západních zemí včetně našeho muselo být evakuováno, a tak byly oficiální informace kusé. Dallaire posílal ústředí OSN hrozivé zprávy, ale svodky, které dostávali členové Rady bezpečnosti, neobsahovaly detaily a nedokázaly popsat plný rozsah katastrofy. V důsledku toho Rada každý den nerealisticky doufala, že zítřek přinese příměří.</p>
<p>Nebylo také jasné, kdo nese vinu. Francouzi, kteří historicky přáli Hutuům, ze začátku předpokládali, že prezidentovo letadlo sestřelili extremističtí Tutsiové, aby vyprovokovali útoky Hutuů a ospravedlnili protiútoky Tutsiů. Analytici amerických zpravodajských služeb nepříliš nápomocně zúžili okruh možných viníků na radikální Hutuy, umírněné Hutuy a Tutsie – prakticky na všechny. Mezitím ti, kdo vraždění skutečně řídili, šířili souvislý proud lží o tom, co dělají a proč to dělají.</p>
<p>Aby byly věci ještě komplikovanější, velitel mírových sil OSN neměl stejně jako v Somálsku úplnou kontrolu nad svými jednotkami. Belgie byla šokována vraždou svých vojáků a oznámila úmysl stáhnout své síly, čímž připravila Dallairea o jeho nejlépe vyzbrojené jednotky. Bruselská vláda žádala Spojené státy jako spojence z NATO, aby podpořily ukončení mise OSN, ale já telegrafovala do Washingtonu, že většina členů Rady bezpečnosti si přeje zachovat alespoň její část. Patnáctého dubna jsem nicméně dostala instrukce, abych informovala OSN, že Spojené státy jsou pro „úplné, organizované a co nejrychlejší stažení všech jednotek UNAMIR“. „Náš odpor k zachování přítomnosti UNAMIR ve Rwandě je pevný,“ stálo v instrukcích. „Zakládá se na našem přesvědčení, že Rada bezpečnosti má povinnost zajistit, aby mírové operace byly uskutečnitelné… a aby příslušníci mírových jednotek nebyli úmyslně vystavováni neřešitelným situacím, anebo v nich zanecháváni.“</p>
<p>Tak jako ostatní i já už jsem přistupovala k mírovým operacím OSN nejistě a obezřetně a neviděla jsem žádnou cestu, jak by v té chvíli OSN mohla obnovit pořádek. Po rozmluvách s rodiči Američanů, kteří zahynuli v Somálsku, jsem měla strach, že by se oběťmi mohli stát další lehce ozbrojení příslušníci mírových sil OSN. Současně jsem byla se svými kolegy zajedno, že OSN by se neměla stahovat úplně. Když jsem poslouchala naši interní debatu, kterou vedl představitel Nigérie, měla jsem čím dál horší pocit. Stáli jsme na nesprávné straně. Požádala jsem svého zástupce, aby zaujal mé místo a došla k telefonní budce na chodbě. Přestože instrukce pro mě přišly z ministerstva zahraničí, myslela jsem si, že bych mohla rychleji přimět k akci NSC, která hrála rozhodující koordinační roli v mírových operacích a kde hrál nejdůležitější úlohu Tony Lake a jeho znalost Afriky. Mluvila jsem s jedním z jeho nejbližších spolupracovníků, popsala jsem mu, co se děje v Radě, a oznámila mu, že americká pozice je vnímána jako obstrukcionistická. Nejdříve jsem o pružnější instrukce prosila, ale pak jsem začala do telefonu křičet a požadovat je. Řekli mi, ať se uklidním, NSC se znovu podívá na to, co se dá dělat.</p>
<p>Během debat Rady ten týden citoval novozélandský velvyslanec Colin Keating zprávu od humanitární zdravotnické organizace <emphasis>Lékaři bez hranic</emphasis>, která popisovala, jak milice Hutuů vnikly do nemocnice a povraždily všechny místní zaměstnance; druhý den se vrátily a povraždily pacienty. Toto hrozné líčení mě přimělo pohlédnout na velvyslance Rwandy, která byla toho osudného roku zrovna na řadě a zasedala jako nestálý člen v Radě bezpečnosti. Zvedla jsem ruku a navrhla, aby nám to rwandský velvyslanec vysvětlil – koneckonců bylo zvykem, že Rada bezpečnosti žádala o vysvětlení stálé představitele zemí, kde docházelo ke konfliktům. To vedlo k dlouhému a rozpačitému tichu. Konečně nalezl rwandský velvyslanec hlas, ale zmohl se jen na prohlášení, že ochota jeho vlády zúčastnit se mírových jednání není Tutsii opětována. Připadalo mi hanebné, že nezákonný rwandský režim může stále ještě sedět v Radě bezpečnosti.</p>
<p>Dvacátého dubna jsem se sešla s generálním tajemníkem, který mi popsal své dilema. Afričtí členové Rady chtěli UNAMIR posílit. Belgičané chtěli úplné stažení OSN, aby tak zakryli svůj vlastní ústup. Afričtí státníci se pokoušeli zprostředkovat mírové rozhovory. Pokud by se dosáhlo příměří, bylo zapotřebí jednotek, aby ho monitorovaly. Rozhodnutí o Rwandě bylo pro obraz OSN zásadní, a tak Butrus-Ghálí chtěl, aby mise OSN zůstala.</p>
<p>Ten den předložil Radě zprávu se třemi alternativami. První bylo okamžité a masivní posílení UNAMIR. Druhou byla redukce počtu vojáků ze zhruba 2500 na 270, s mandátem snažit se o dosažení příměří. Třetí bylo úplné stažení. Z těchto tří alternativ se vážně diskutovalo pouze o té druhé. Alternativa s posílením se zdála být iluzorní, protože neexistovaly přiměřeně vybavené jednotky připravené k vyslání.</p>
<p>Instrukce, která mě tak rozzlobila, mi přikazovala podpořit třetí variantu – úplné stažení. Pak jsem dostala novou instrukci, která mi dávala volnost, o niž jsem žádala. Dvacátého prvního dubna Rada jednomyslně přijala druhou alternativu. Je ironií, že k plánované „redukci“ mise OSN nikdy nedošlo. Belgické a bangladéšské jednotky tou dobou už zemi opustily, ale zbývajících 540 vojáků z Ghany a Tuniska v zemi zůstalo další měsíce, dokud boje konečně neustaly.</p>
<p>V posledních deseti dubnových dnech jsem si společně s velkou částí světa uvědomila, že to, co se odehrává, není jen strašlivé násilí, ale genocida. Mediální zpravodajství již poskytovalo ucelenější obrázek a mnohé jsem se dozvěděla ze setkání s Monique Mujawamariyaovou, rwandskou aktivistkou za lidská práva, která přesvědčivě argumentovala, že cílem extremistických Hutuů je vyhladit Tutsie jednou provždy. Mezinárodní výbor Červeného kříže zatím sdělil naší misi OSN v Ženevě, že zvýšil odhady obětí na 300 000–500 000 lidí.</p>
<p>Ve Washingtonu a New Yorku se opožděně soustředili na to, co se mělo dělat od začátku – zabránění dalšímu zabíjení. Ministr Christopher telegrafoval do nejdůležitějších hlavních měst Evropy a Afriky a vybízel ke společné snaze přesvědčit rwandské úřady, aby zabíjení zastavily. Prudence Bushnellová, zástupkyně podnáměstka ministra zahraničí pro Afriku, se spojila s rwandskými vůdci přímo a varovala je, že budou voláni k osobní zodpovědnosti, pokud bude zabíjení pokračovat.</p>
<p>Dvacátého devátého dubna Rada bezpečnosti přijala předsednické prohlášení, které kladlo vinu za většinu zvěrstev prozatímní vládě ve Rwandě a citovalo pasáže z Konvence o genocidě jako varování, že takové činy jsou podle mezinárodního práva trestné. Ale silná slova nestačila. Záleželo na tom, jestli mezinárodní společenství může zachránit lidské životy a jak. Nad oběma otázkami se vznášel somálský stín.</p>
<p>Třetího května Bílý dům zveřejnil novou americkou politiku vůči mírovým operacím OSN, založenou na PDD-25. Téhož dne přijala Rada bezpečnosti vlastní sadu principů s dodatkem, že než Rada schválí jakoukoli operaci, musí zvážit, „zda lze získat rozumné záruky od hlavních stran nebo skupin, pokud jde o bezpečnost a ochranu lidských sil OSN“. Vyšetřovací komise OSN pro Somálsko též dokončila svou práci a prohlásila, že „OSN by se měla zdržet dalších operací na vynucení míru ve vnitrostátních konfliktech svých členských zemí“. Ve Washingtonu zatím prestižní organizace Stimson Center vyhlásila: „Když Rada bezpečnosti schválí mírovou operaci s nejasným nebo neproveditelným mandátem jako pouhé politické ,gesto‘… poškozuje tím OSN jako instituci a omezuje její schopnost jednat.“</p>
<p>Experti tak došli k názoru, že OSN by se měla zdržet zásahu v podmínkách, které přesně odpovídaly podmínkám ve Rwandě, kde neexistovaly žádné záruky bezpečnosti, žádná spolupráce mezi oběma stranami a žádný snadno proveditelný mandát. Snad jediným řešením by byla velká a těžce vyzbrojená koalice vedená světovou mocností, ale američtí vojáci k tomu nebyli po somálské zkušenosti ochotní. Proti Francouzům by se ostře postavili Tutsiové. Belgičané se vracet nehodlali. Britové měli tisíce vojáků nasazených v Bosně. To ponechávalo zodpovědnost na poslepované síle, zorganizované buď OSN, anebo Organizací africké jednoty (OAJ), které obě doufaly, že ta druhá začne jednat první. Aby se rozhodování urychlilo, požádala Rada bezpečnosti Butruse-Ghálího, aby navrhl operační plán. Naneštěstí plán, se kterým přišel, se nezdál americkým vojenským plánovačům, od nichž se čekalo, že takovou misi pomohou přepravit a zásobovat. Ti přišli s vlastním návrhem.</p>
<p>Celé dny jsem musela prosedět na své židli v Radě bezpečnosti a žádat o více času, zatímco se experti Spojených států a OSN dohadovali o taktice a strategii. Sekretariát si přál vojenskou sílu rozmístěnou v Kigali, která by nějakým způsobem „zajistila bezpečné podmínky“ a užívala by sílu jedině v sebeobraně, ale bez čekání na příměří. Pentagon se domníval, že OSN nemůže přimět členské země, aby se podílely na plánu, který by byl označován za humanitární operaci, ale uskutečnil by se uprostřed stále ještě zuřící občanské války. Američtí vojáci měli také námitky kvůli logistickým obtížím s přepravou těžké výzbroje a jednotek do rwandského hlavního města a bez obalu říkali, že to neudělají. Pentagon místo toho navrhoval zřízení bezpečné zóny hned za rwandskými hranicemi, která by chránila ohrožené civilisty a poskytovala bezpečný prostor pro dopravu zásob.</p>
<p>Po dlouhém handrkování jsme 17. května schválili rezoluci, která autorizovala rozšíření mise OSN s mandátem vytvářet bezpečné humanitární zóny tam, „kde to bude možné“.</p>
<p>Bohužel se naše pochybnosti o ochotě členských států zúčastnit se takové mise ukázaly být oprávněné, což znovu dokázalo, že rezoluce Rady bezpečnosti nic neznamenají, pokud se nerealizují. Někteří se závazně přihlásili a pak to zase vzali zpátky. Jiní, jako Kanada, žádali vyjasnění vztahu mezi mandátem operace a jejími omezenými zdroji. Australský ministr zahraničí Gareth Evans řekl, že jeho země je ochotna se na misi podílet, ale nevyšle jednotky, dokud OSN nevyřeší základní problémy. „Mírová operace je možná, jen pokud lze zachovávat nějaký mír. Operace na vynucení míru je možná jen tehdy, když jsou k dispozici prostředky k jejímu účinnému provedení.“ Austrálie se domnívala, že k obnovení pořádku by bylo zapotřebí mezinárodní síly o 30 až 40 tisících osob. Abychom byli spravedliví, je třeba dodat, že Spojené státy – které byly skeptické k vyhlídkám mise, jak ji naplánovala OSN – se nijak nenamáhaly získat pro ni ostatní země.</p>
<p>Zatímco hledání větší síly OSN pokračovalo, pokračovalo i zabíjení. V polovině června Francie konečně nabídla vyslání 1500 vojáků společně s 500 ze Senegalu. Radě bezpečnosti tento plán předložil stálý představitel Francie, přesvědčivý Jean Bernard Mérimée. Přestože Tutsiové měli námitky a pět členů Rady se zdrželo hlasování, Mérimée dosáhl svého a Operace Turqoise vytvořila v jihozápadní Rwandě bezpečnostní zónu, díky níž bylo zachráněno více než 15 000 životů.</p>
<p>Koncem května i Amerika vyslala jednotky, které se měly starat o běžence prchající z Rwandy. Tato mise zabránila vypuknutí epidemie cholery a i ona zachránila tisíce životů. Ve srovnání s rozsahem genocidy, kvůli které zahynulo odhadem 800 000 lidí, přišla francouzská a americká mise s málem a příliš pozdě. Navíc uprchlické tábory posloužily jako dočasné útočiště pro mnoho extremistických Hutuů, kteří se podíleli na vraždění a poté uprchli před postupem milicí Tutsiů.</p>
<p>Někteří komentátoři vinili za neschopnost účinně reagovat na rwandskou genocidu v první řadě Ameriku. Tvrdili, že jsme měli podpořit posílení sil UNAMIR v dubnu namísto hlasování o jejich početním omezení, ale stanovisko Rady bylo v této věci jednomyslné a vyhlídka na podstatné posílení sil byla nereálná. Podle dalšího argumentu jsme měli v květnu okamžitě podpořit návrh Butruse-Ghálího na mírovou operaci, přestože naše vojenské velení nevěřilo v její účinnost.</p>
<p>Část této kritiky má určitě svoji platnost, ale okolnosti byly daleko složitější, než přiznávají ti, kdo píší s výhodou retrospektivy. Historie se žije dopředu, ale píše dozadu. Během kritického období mezi 15. a 22. dubnem obdržel mluvčí ministerstva zahraničí Mike McCurry na každodenní tiskové konferenci jediný dotaz týkající se Rwandy, a i ten se omezoval na bezpečnost příslušníků mírových sil OSN. Vraždění probíhalo v reálném čase, ale jeho metodické šílenství zřetelně vystoupilo až později, zvláště pak na pozadí jiných světových událostí.</p>
<p>Celé týdny jsme si mysleli, že máme co dělat s dalším Burundi, kde došlo ke krvavému zabíjení předchozího podzimu – bylo to strašné násilí, ale nestalo se to vůbec poprvé a nedosáhlo stejných rozměrů jako ve Rwandě. Právě jsme strávili rok vyvozováním poučení ze Somálska. Usilovali jsme o obezřetný a plánovitý přístup k mírovým operacím OSN a získali pro něj souhlas Rady bezpečnosti a jakous takous dohodu s Kongresem.</p>
<p>Když násilí propuklo, pokusili jsme se vtěsnat rwandskou situaci do rámce, který jsme vytvořili. Hovořili jsme – stejně jako Rada bezpečnosti OSN a naši afričtí kolegové – o tom, jak dosáhnout obnovení mírového procesu. Pokoušeli jsme se zůstat neutrální a odsuzovat násilí na všech stranách. Od začátku krize do jejího konce se žádná země nenabídla, že vyšle do Rwandy jednotky, aby tam skutečně bojovaly.70</p>
<p>To, o čem jsme si mysleli, že jsme se právě naučili v Somálsku, se bohužel prostě na Rwandu nehodilo. Situace v Somálsku měla blízko k anarchii. Rwanda byla naplánovanou masovou vraždou. Somálsko vybízelo k obezřetnosti; Rwanda volala po akci. Posílení UNAMIR by bylo o moc lepší než nic, pokud bychom nalezli vhodné jednotky; ale skutečně účinná akce by vyžadovala těžce ozbrojenou koalici, téměř určitě vedenou Spojenými státy, která by se dokázala rychle rozmístit, zastrašit extremisty, pozatýkat jejich vůdce a zajistit bezpečnost. Hluboce lituji, že jsem tuto cestu nezastávala. Mnozí lidé by si mysleli, že jsem se zbláznila, a od Kongresu bychom nikdy nezískali podporu; ale byla bych měla pravdu a můj hlas by možná byl vyslyšen.</p>
<p>Nemohu tuto kapitolu uzavřít, aniž bych vzdala hold těm, kdo měli pravdu ne později, kdy už byla jasně viditelná, ale ve chvíli, kdy jejich varování – pokud bychom je byli uposlechli – mohla situaci změnit. Patří k nim velitel UNAMIR Romeo Dallaire a představitelé nevládních organizací, jako byly Červený kříž, Lékaři bez hranic a Hlídka lidských práv. Modlím se, aby příště svět poslouchal a jednal; ale nejsem si vůbec jistá, že tak učiní.</p>
<p>Možná s výjimkou starého Říma se žádná společnost nikdy nehlásila o roli světového četníka. Spojené státy po takové roli rozhodně nikdy netoužily – alespoň ne do konce 20. století. Pokud se týče OSN, ta prokázala schopnost zastat roli světového nočního hlídače. Umí monitorovat situaci a spouštět poplach; ale bez vlastních jednotek nemůže zajistit, aby někdo na vyhlášený poplach reagoval.</p>
<p>Svět by asi reagoval, kdyby se začal odehrávat scénář, který by se zřetelně podobal Rwandě; ale každá genocida má svou vlastní podobu a přes stoly světových státníků proudí dennodenně obrovské množství informací. Od roku 1994 se objevila nová a děsivá nebezpečí, která si též vyžadují jejich pozornost. Není žádný důvod k optimismu, že příští náznaky genocidy budou rozeznány včas, ani že se najdou dobrovolníci, kteří zabrání vraždění v širokém měřítku, jakmile jednou začne.</p>
<p>Svět podnikl řadu kroků, aby byly příští Rwandy méně pravděpodobné, ale všechny dohromady nevyváží zásadní význam politické vůle. Pokud se poplašný signál ozve znovu, vzpomenou si naši státníci na poučení z Rwandy – anebo ze Somálska?</p><empty-line /><p>Neúspěšná somálská mise vrhla svůj stín i na události, které měly blíže k americkým břehům. Jedenáctého října 1993, ani ne týden po smrti armádních Rangers v Mogadišu, se američtí a kanadští ženisté a instruktoři na palubě lodi <emphasis>USS Harlan County</emphasis> připravovali přistát v hlavním městě Haiti Port au Prince. Jejich posláním bylo pomáhat při stavebních projektech a při reformě zubožených haitských ozbrojených sil. Namísto očekávaného srdečného přivítání bylo lodi odepřeno přistát a přivítal ji dav hrozících pěstí a klacků, mávající transparenty s nápisem „Vzpomeňte si na Mogadišu“. Po dvou dnech se <emphasis>Harlan County</emphasis> otočila zpátky. Pohled na americké vojáky, jak ustupují tváří v tvář nepřátelskému davu, byl jedním z nejhorších momentů zahraniční politiky Clintonovy administrativy, zejména po somálské zkušenosti.</p>
<p><emphasis>Harlan County</emphasis> plula na Haiti v rámci dohody s haitskými vojenskými vůdci, ke které došlo předchozího července na newyorském Governors Island. Tato dohoda stanovila harmonogram návratu k moci demokraticky zvoleného prezidenta, otce Jeana-Bertranda Aristida, kterého svrhla vojenská junta v čele s generálporučíkem Raoulem Cedrasem.</p>
<p>Poprvé jsem se seznámila s terorem a chudobou na Haiti počátkem šedesátých let, když odtamtud Joe Albright psal o podmínkách za tvrdé vlády „Papá Doc“ Duvaliera, diktátora, po kterém nastoupil jeho neméně úplatný syn Jean-Claude zvaný „Baby Doc“. V době, kdy tam byl Joe, bylo Haiti nejchudší zemí na západní polokouli. Pořád jí ještě je. Možná tři čtvrtiny obyvatelstva jsou podvyživeny, bydlí v nevhodných podmínkách, chodí v hadrech a trpí chorobami. Žije tam sedm milionů obyvatel a pořád jich přibývá; podle expertů může země uživit tři miliony. Většinu stromů už dávno spálili na dřevěné uhlí.</p>
<p>Haiti je stejně rozpolcené jako chudé. Konec duvalierismu v roce 1986 přinesl novou ústavu, všeobecné volby a povrchní nátěr demokracie, ale nevyřešil rozpory na ostrově. Dvě procenta obyvatel ovládají téměř polovinu bohatství země a příslušníci této elity jsou známí svou zkorumpovaností a hrabivostí. Politicky však tyto síly narazily na kámen v osobě hubeného, vášnivého otce Aristida, skvělého řečníka, který se koncem osmdesátých let objevil jako vůdce lidové alternativy klasické katolické církve. Aristide tvrdil, že politická moc by měla lidem sloužit, a ne je vykořisťovat – což bylo na Haiti něco nového. Stal se hrdinou chudých a v prosinci 1990 byl zvolen prezidentem s téměř 68 procenty hlasů.</p>
<p>Aristidova oddanost radikálním změnám vedla ani ne po roce v úřadě k jeho svržení vojenským pučem doprovázeným rozsáhlými represemi. V červenci 1993 zprostředkovala OSN dohodu z Governors Island, podle které se generál Cedras zavázal, že „využije práva na předčasný odchod do důchodu“ a umožní Aristidovi návrat. Podle dohody byly také odvolány hospodářské sankce, které byly na Haiti uvaleny po vojenském převratu. Incident s lodí <emphasis>Harlan County</emphasis> naneštěstí ukázal, že vojenští vůdci nemají vůbec v úmyslu svoje slovo dodržet. Pokud měli odejít, museli k tomu být donuceni.</p>
<p>Donucování začalo v Radě bezpečnosti rezolucí, která obnovila hospodářské sankce a vyslala na ostrov společný tým OSN a Organizace amerických států (OAS), aby podaly zprávu o porušování lidských práv. V prvních měsících roku 1994 tlak narůstal, jako když se zatřese s lahví šampaňského. Embargo na pohonné hmoty poškodilo již beztak chabé haitské hospodářství, takže OSN musela krmit milion lidí denně. Naše snahy o nalezení diplomatického řešení nikam nevedly. Pozorovatelé lidských práv pravidelně informovali o vraždách a věznění Haiťanů, kteří jsou považováni za stoupence Aristida. Tisíce ostrovanů se mezitím pokusily uniknout ze země a uprchnout do Spojených států.</p>
<p>Naší politikou – zděděnou po předešlé vládě – bylo tyto „boat people“ zastavit navzdory krutým podmínkám na Haiti. Tím, že jsme odrazovali uprchlíky od plavby na moři na rozpadajících se vorech a přeplněných člunech, jsme zachraňovali životy, ale Aristide to odsoudil jako rasismus, a proti se tvrdě postavil i Klub černých kongresmanů, který byl obvykle prezidentovým spojencem. Administrativa byla rozpolcená. Mnozí v Bílém domě, v kanceláři viceprezidenta a v NSC nevěřili, že tento stav – sankce, utrpení a Cedras – je či měl by být udržitelný. Ministerstvo obrany a mnozí diplomaté z ministerstva zahraničí však změnu politiky nepodporovali. Vojáci a zpravodajci radikálnímu Aristidovi nedůvěřovali a nechtěli riskovat americké životy, aby ho dosadili zpátky k moci. Náš zvláštní zmocněnec na Haiti, zkušený velvyslanec Lawrence Pezzullo, věřil, že se diplomatický přístup nakonec osvědčí a že druhá možnost – americká vojenská intervence – by se setkala s odporem na celé polokouli.</p>
<p>Já byla pro to jednat. Jak OSN, tak OAS požadovaly Aristidův návrat. Zástupci karibských zemí v New Yorku mi říkali, že jejich vlády by podpořily mnohonárodní vojenskou operaci. Byla jsem přesvědčena, že můžeme přemoci haitskou armádu a sesadit juntu během krátké doby, aniž bychom byli vnímáni jako severoameričtí imperialisté – pokud zvolíme správnou diplomacii. Museli jsme se na ponaučení ze Somálska dívat pozitivně. Naše tehdejší porážka neznamenala, že jsme tam nikdy neměli být. Znamenala, že jsme měli být lépe připraveni.</p>
<p>Osmého května 1994 vyhlásil prezident naši novou politiku. Abychom zvýšili tlak na haitskou elitu, začali jsme bránit nejvyšším vojenským, policejním a civilním představitelům v cestách do zahraničí. Abychom ztlumili domácí kritiku, skončili jsme s přímým navracením uprchlíků z Haiti. V reakci na tato opatření se haitští vojáci ještě více zatvrdili a pak udělali fatální chybu, když vyhnali ze země pozorovatele lidských práv OSN a OAS. To představovalo přímou výzvu mezinárodnímu společenství a počátek konce pro haitské vedení.</p>
<p>Většinu července 1994 jsem strávila přesvědčováním Rady bezpečnosti, aby schválila použití „všech nutných prostředků“ – což je kód pro použití síly – k obnově demokracie, odstranění Cedrase a k dosazení Aristida.</p>
<p>Prvním těžkým úkolem bylo dosáhnout shody s Butrusem-Ghálím. Nelíbil se mu náš původní návrh na velkou sílu pod vlajkou OSN, protože světová organizace byla bez peněz (zčásti i díky tomu, že Kongres odmítal zaplatit naše dluhy) a těžko hledala vojáky pro jiné mise. Operace, kterou jsme chtěli podniknout, by se též uskutečnila pod americkým velením, poblíž amerických hranic a s velkým podílem vojáků Spojených států. Jak zdůrazňoval generální tajemník, Rusko vyslalo mírové jednotky do Gruzie a teď chtělo po Radě, aby je prohlásila za oficiální jednotky OSN a zbavila tak Moskvu devadesáti procent nákladů. Butrus řekl Moskvě „ne“, a tak měl pocit, že nemůže říct „ano“ nám.</p>
<p>V polovině července jsem se vrátila s pozměněným plánem. Namísto mise OSN jsme žádali Radu o souhlas s koalicí vedenou Spojenými státy, která by odstranila nelegitimní vládu, obnovila stabilitu a položila základ pro nové volby. Poté by její roli převzala menší síla OSN. To se Butrusi-Ghálímu líbilo víc, ale chtěl moje ujištění, že se po OSN nebude chtít, aby dělala těžkou práci a odstraňovala generály a odzbrojovala milice. „Nechci další Somálsko.“</p>
<p>„A myslíte, že my ano?“ řekla jsem mu a dodala jsem: „Nebojte se, tentokrát, společně, to uděláme správně.“ Generální tajemník návrh opatrně podpořil.</p>
<p>Mým dalším úkolem bylo získat od Rady co nejsilnější mandát. Přestože námitky měla celá řada zemí, našimi hlavními překážkami byla Brazílie a Rusko. Není těžší diplomatický úkol než přesvědčovat latinskoamerického státníka, aby veřejně podpořil vojenskou akci Spojených států na naší polokouli. Představitel Argentiny Emilio Cárdenas, který byl na naší straně, mi připomněl, že během desítek let intervenovaly Spojené státy jižně od svých hranic mnohokrát, někdy s žalostnými a nedemokratickými výsledky. Brazilci neměli žádný zájem na haitské juntě, ale zdráhali se podpořit vojenskou intervenci. Přistoupili jsme na kompromis, že zdůrazníme jedinečnost této situace, aby použití síly, pokud by k němu došlo, nebylo chápáno jako precedent.</p>
<p><image xlink:href="#_1.jpg" /></p>
<p>Rusům příliš nezáleželo na tom, co děláme na Haiti, ale rozhodli se hrát malý diplomatický poker. Ruský velvyslanec Julij Voroncov mi předložil celou řadu otázek týkajících se naší mise a naznačoval, že ruská podpora pro Haiti bude záviset na americké podpoře ruských návrhů ohledně Gruzie. S Voroncovem jsme se snášeli dobře. Naše diskuse během jednání Rady o Haiti ale vypadaly, jako by studená válka nikdy neskončila.</p>
<p>Další překážkou byl otec Aristide. V exilu získal přístup k jinak zmraženým účtům haitské vlády. Jako oběť útlaku se koupal v moři mezinárodních sympatií. A zřejmě si také oblíbil pohodlí života ve Washingtonu. Někteří cynici si mysleli, že se do Port au Prince nechce vrátit. A navíc Aristida děsila představa, že se vrátí k moci na ramenou „imperialistických“ Spojených států.</p>
<p>Pokud by náš plán nepodpořil Aristide jako zákonný prezident, neměli bychom pro jeho realizaci žádný právní podklad. Jenže postoj exilového vůdce zůstával nejasný. V červnu řekl, že „nikdy, nikdy a ještě jednou nikdy“ nepřistoupí na to, aby ho dosadila zpět americká invaze. Jindy zase vyzýval Ameriku, aby „odstranila ty gangstery chirurgickým řezem“.</p>
<p>Konečně jsme od Aristida obdrželi dopis vyjadřující podporu pro navrhovanou rezoluci. Voroncov, poté co mi znepříjemnil život, jak mohl, neochotně naznačil, že Rusko naše plány nezablokuje. Třicátého července jsme pracovali celý den na posledních podrobnostech před oficiálním zasedáním Rady, které se mělo konat tentýž večer. Mluvila jsem osobně s každým ze stálých představitelů a věděla, jaká je jejich pozice. Byl to takový diplomatický maloobchod. Pokud by všichni dodrželi slovo, museli jsme vyhrát. Byla jsem vyčerpaná a vypadala jsem hrozně, a tak jsem si o přestávce zajela domů, umyla si vlasy, nalíčila se, oblékla si modré lněné šaty a vkráčela do zasedacího sálu Rady, kde mě očekávali mí utahaní a neoholení kolegové.</p>
<p>Schůze trvala dlouho do noci. Několik velvyslanců z Latinské Ameriky se vyslovilo proti navrhované intervenci s tradičním zdůvodněním, že ochraňují státní suverenitu. Aristidův představitel se vyjádřil pro. Promluvili všichni stálí představitelé členských zemí Rady. Řekla jsem:</p>
<p>Status quo na Haiti není ani udržitelný, ani přijatelný. Je třeba přijmout rozhodnutí… Rada se dnes rozhoduje pro správnou věc – pro demokracii, vládu zákona, důstojnost a ukončení dlouhého a nezaslouženého utrpení. A zpráva, kterou Rada posílá generálu Cedrasovi…, je prostá. I vy máte na vybranou. Můžete odejít dobrovolně a brzy; anebo nedobrovolně a brzy.</p>
<p>Když došlo na hlasování, zatajila jsem dech. Rada hlasovala 12-0 pro naši rezoluci při dvou absencích. Dokonce i Rusko hlasovalo pro, zatímco Brazílie a Čína se zdržely hlasování.71 Poprvé v historii tak Rada výslovně povolila Spojeným státům použití síly k zásahu v jiné zemi na naší polokouli. Mandát jsme teď měli; otázkou bylo, zda dokážeme celou záležitost dokončit.</p>
<p>Začátkem září naše vojenské přípravy zesílily, ale doufali jsme, že hrozba intervence postačí k tomu, aby junta ztratila odvahu, a přiměje ji odstoupit. Jako poslední pokus o diplomatické řešení požádal prezident Clinton bývalého prezidenta Cartera, senátora Sama Nunna a generála Colina Powella, aby se sešli s haitskými vojenskými vůdci a donutili je k rezignaci. Aby prezident zabránil protahování rozhovorů, stanovil pro vojenskou akci pevný časový plán. Teprve když na rozkaz prezidenta odstartovala letadla z 82. výsadkové divize směrem na Port au Prince, Cedras připustil, že předčasný odchod do důchodu možná není tak špatný nápad. Americké jednotky stejně na Haiti vstoupily jako hlavní součást sil koalice, v níž bylo zastoupeno 28 zemí, ale byla to invaze, která nenarazila na odpor – ta nejlepší možná. V polovině října byl již Aristide zpátky v úřadě.</p>
<p>Toho Dne díkůvzdání jsem se vypravila na Haiti s generálem Jackem Sheehanem, náčelníkem amerického atlantického velitelství72 a podělila se o slavnostního krocana, brambory a koláč s několika příslušníky našich jednotek. Vojáci mluvili o nadšeném přivítání, kterého se jim dostalo od obyvatel vysílených strádáním a strachem. Říkali, že jsou hrdí na to, že byli vysláni na Haiti, a jako poděkování mi dali můj vlastní zelený baret, který jsem později položila na modrou helmu na bustě Adlaie Stevensona v mé kanceláři.</p>
<p>Málokterá země má na své vůdce takovou smůlu jako Haiti. V minulosti tomu tak bylo proto, že poctiví a demokratičtí politici nedokázali přežít. I v letech po naší intervenci však bylo Haiti nadále sužováno vůdci, kteří byli buď slabí, anebo rozdělovali společnost tak jako otec Aristide. Dnes existuje základní konstrukce, s níž může rozumné vedení začít Haiti pozvedat a přitáhnout dostatek vnější pomoci a investic. Víme, že potenciál pro takové vedení existuje, protože ho vidíme mezi haitskými Američany. Doufám jen, že přijde den, kdy Haiti konečně získá vládu, která zemi sjednotí.</p>
<p>Počátek devadesátých let byl dobou experimentování a tvrdých lekcí o možnostech a omezeních mnohonárodních mírových operací. Zkušenosti, které jsme získali v Somálsku, Rwandě a na Haiti, nás v první řadě poučily o tom, že k těmto operacím nelze přistupovat zbytečně nepružně ani je sekat jako housky na krámě. Každá situace je jiná a představuje jedinečnou směsici historie, osobností, kultury a politiky. Pro mě byla ale ústřední lekce jasná. Mezinárodní společenství má zodpovědnost pomáhat, ať už prostřednictvím OSN, nebo jiným způsobem, společnostem, které ohrožují přírodní či lidmi způsobené katastrofy. Je v zájmu Ameriky zajistit, aby se tato zodpovědnost naplňovala, protože se tím svět stává stabilnějším a klidnějším a také protože je to správné.</p>
</section>
<section>
<p><strong>Věrná pasažérka</strong></p>
<p>Když jsem v šedesátých letech bydlela na Long Islandu a dojížděla na přednášky na Columbii, přišlo mi, že bych nejraději bydlela v New York City. A přesně to jsem teď dělala. Rezidence stálého představitele Spojených států u OSN je ve 42. poschodí na samém vrcholku hotelu Waldorf Astoria Towers. Nad vchodem je pozlacený americký orel, byt je veliký a jsou z něj pohlednicové vyhlídky na Manhattan, včetně mé nejoblíbenější na obrovskou katedrálu svatého Patrika, která vypadá mezi mrakodrapy málem jako hračka.</p>
<p>Po několika měsících v tom bytě jsem došla k názoru, že nejvíc ze všeho potřebuju vlastní „ženu“, a tak jsem byla ráda, když si moje sestra Kathy vzala dlouhodobou dovolenou ze svého zaměstnání v Los Angeles, aby mně mohla pomáhat. Starosti se Somálskem, Rwandou a dalšími krizemi, řízení diplomatické mise, létání do Washingtonu a zpátky a udržování dvou domácností mi ze života udělaly každodenní žíznivou čáru. Většinu času to fungovalo, i když jsem nikdy přesně nevěděla, kde mám které šaty. Když jsem něco nemohla najít, bylo to vždycky na tom druhém místě. Někdy jsem i zapomínala, kde právě jsem. Jednou jsem v New Yorku v noci spadla z postele, když jsem si myslela, že jsem ve Washingtonu, kde jsem spala na opačné straně.</p>
<p>Podle starého rčení je velvyslanec někdo, koho vyšlou do zahraničí, aby tam lhal za svou zemi. Někdy jsem měla pocit, že mě poslali do New Yorku, abych tam za svou zemi jedla. Ať už jako hostitelka, nebo jako host jsem se neustále zúčastňovala večeří, obědů a vydatných snídaní. Bavilo mě setkávat se s lidmi a míchat nezávaznou konverzaci s prací, ale moje postavení svobodné ženy působilo protokolární problémy. Před rozvodem jsem mockrát zažila, že mě při společenských setkáních rozlišovali především podle postavení mého manžela. Jako velvyslankyně jsem nechtěla, aby manželky dalších významných hostů měly pocit, že je přehlížím nebo že se k nim chovám povýšeně. Muži se však od žen při konverzaci před večeří a po večeři většinou oddělovali – ne už kvůli koňaku a doutníkům jako za starých časů, ale aby mluvili o práci. A práce, o které se mluvilo, byla diplomacie. Mou povinností bylo se těchto rozhovorů účastnit a to jsem nemohla dělat, aniž bych opustila ženy. Nakonec jsem mezi oběma skupinami přebíhala, někdy rozpačitě, jindy bez problémů a snažila se zavděčit všem.</p>
<p>Zažila jsem mnoho těžkých – i traumatických dnů –, ale přesto jsem svou práci milovala. Poprvé v životě jsem měla pocit, že můžu použít slovní spojení „můj život“ a „skvostný“ bez ironie. Ten první rok v květnu byl náhodou prezident v New Yorku a přišel na oslavu mých narozenin. Byla tam také moje dcera Alice v pokročilém stadiu těhotenství, a když se jí zeptal, kdy dítě očekává, řekla mu „každou chvíli“. Prezident řekl: „Nedělejte si starosti. Absolvoval jsem porodnický výcvik.“ Z Alicina výrazu jsem pochopila, že si okamžitě začala představovat, jak prezident Spojených států rodí její dítě, a dospěla k závěru: „Ani za nic.“ Naštěstí večírek přečkala a porodila Davida – mého nezastavitelného prvního vnoučka – až druhý den.</p>
<p>Život v New Yorku i moje významné postavení mě vystavily riziku, že začnu dělat něco, co jsem vždycky nesnášela – ohánět se jmény celebrit. Ale na představě, že lidé ve veřejném životě a v kultuře se navzájem přitahují, něco je. Existuje tam oboustranná závist. Mnozí umělci by chtěli ovlivňovat politiku a politici se rádi nechají okouzlovat hvězdami.</p>
<p>Chvíli mi trvalo, než jsem si na to zvykla, ale postupně jsem přišla na to, že můžu zvát na večeři slavné lidi a oni přijdou. Součástí mé strategie bylo dávat dohromady cizí státníky s významnými novináři, jako byli Tom Brokaw, Dan Rather a Peter Jennings.73 Zvala jsem také filmové hvězdy zajímající se o světové události, jako byl Richard Dreyfuss, který toho hodně věděl o Středním východu, a Michael Douglas, jemuž jsem řekla, že se mi má práce líbí, protože v ní můžu jednat podle svého základního instinktu. Douglas a další herci sympatizovali s činností OSN a chtěli pro ni získávat americkou podporu. Když se skvělá zpěvačka Judy Collinsová stala oficiální velvyslankyní dobré vůle pro UNICEF, spřátelila jsem se s ní i s jejím manželem, sochařem Louisem Nelsonem. Při jedné příležitosti zazpívala Judy náboženskou hymnu „Amazing Grace“ a všichni kolem stolu museli zadržovat slzy.</p>
<p>Někdy jsem se chovala prostě sobecky a zvala lidi jen proto, že jsem se s nimi chtěla seznámit. Přišla operní hvězda Jessye Normanová, a když také zazpívala, vzpomněla jsem si na úsloví „Hudba je zvuk božího nadechování a vydechování“. Uchvátila mě kniha Franka McCourta <emphasis>Andělin popel,</emphasis> takže jakmile jsem zjistila, že autor bydlí v New Yorku, okamžitě jsem ho pozvala. Totéž se týkalo Waltera Moselyho, vtipného a skromného autora <emphasis>Ďábla v modrých šatech</emphasis> a dalších detektivních příběhů s Easym Rawlinsem – mého oblíbeného čtiva i oblíbeného čtiva prezidenta Clintona.</p>
<p>Ze všech „slavných“ lidí, se kterými jsem se seznámila, jsem nejvíc času strávila s Barbrou Streisandovou. Počátkem roku 1993 jsem mluvila k Hollywoodskému ženskému politickému klubu. Přišla drobná žena v černém baretu, který jí zakrýval tvář, a posadila se. Když si sundala baret, byla jsem tak překvapená, že jsem málem přestala mluvit. Potom jsme spolu hovořily a ona mi řekla, že jezdí často do New Yorku, a tak jsem při první příležitosti pozvala Barbru Streisandovou na oběd. Prozradila mi, že jedna z prvních her, v níž vystupovala na začátku své kariéry, byla od českého dramatika Karla Čapka, kterého můj otec před mnoha lety tolik obdivoval. Barbru jsem si oblíbila, protože dělá věci s vášní a bojovně a říká, co si myslí. Poté jsme spolu mnohokrát šly na oběd, na nákupy, do kina a do divadla. Jít s Barbrou má tu výhodu, že když se jde člověk podívat na muzikál od Stephena Sondheima, skončí po představení na večeři se samotným panem Sondheimem.</p>
<p>Bavilo mě být v Barbřině společnosti a myslím, že i ji bavila možnost vyptávat se mě na světové události a podpírat své sociálně uvědomělé instinkty spolehlivými informacemi. U příležitosti jednoho ze svých posledních koncertů v Madison Square Garden mi Barbra dala lístek do první řady a představila mě obecenstvu jako dobrou kamarádku.</p><empty-line /><p>Protože do Washingtonu to bylo jen pár hodin cesty a já často jezdila na schůze Výboru nejvyšších představitelů o zahraniční politice, byla jsem často mimo New York. To některým jiným velvyslancům u OSN vadilo. Měli také zlost, že jsem se jako členka vlády a Američanka při návštěvě jejich země obvykle setkávala s jejich ministrem zahraničí. Když jsem se vracela do New Yorku, dávali mi někteří z nich najevo, že se jim nelíbí, jak je obcházím. Bránila jsem se tvrzením, že moje účast na politickém rozhodování ve Washingtonu pomáhá nám všem, protože zajišťuje, že Spojené státy vezmou perspektivu Rady bezpečnosti v úvahu. A také jsem jim zcela po pravdě říkala, že pokaždé, když se setkám s nějakým ministrem zahraničí, ze všeho nejdřív pochválím stálého představitele jeho země u OSN.</p>
<p>Většina zemí opravdu posílá do New Yorku své nejschopnější a nejzkušenější diplomaty. Jsou to lidé, kteří buď dokázali své schopnosti na jiných diplomatických místech, anebo prokázali neobyčejný talent. Mnozí z nich byli anebo se měli stát ministry zahraničí. Diskuse o mezinárodních otázkách v OSN je proto informovanější, širší a inteligentnější než kdekoli jinde. Na začátku jsem však byla diplomatickou novickou a někteří z mých kolegů mi to neváhali dát najevo. Reagovala jsem na to tím, že jsem pozorně vše sledovala a učila jsem se.</p>
<p>Protože Rada bezpečnosti je legislativním tělesem, umět psát rezoluce je klíčové. Přestože první návrhy připravoval náš personál, „St. př.“, jak se nám říkalo, rozhodovali o konečném znění – často po prudkých slovních soubojích. Mistrem v ovládání diplomatického jazyka byl můj předpředchůdce Thomas Pickering. Jako jeden z nejlepších kariérních diplomatů sehrál vůdčí úlohu při formulaci rezolucí už v minulosti, před začátkem první války v Perském zálivu, během ní a po ní. Když Tom odešel, většina formulační práce přešla na Sira Davida Hannaye, zkušeného a suše vtipného britského velvyslance. Hannay ovládal všechny latinské fráze jako <emphasis>inter alia</emphasis> a věděl, kam všude patří čárky. Měl také ve zvyku začínat každou větu slovy: „Nezlobte se, ale správně se říká…“ Když jednou všem opravoval gramatiku, řekla jsem mu: „Nezlobte se, ale angličtina není můj rodný jazyk.“</p>
<p>Jako diplomatický veršotepec jsem nebyla žádný Tom Pickering. Mohla jsem ale těžit ze své senátní zkušenosti, pomáhali mi schopní poradci a měla jsem před sebou příklad svých kolegů. Rychle jsem se naučila, kolik se toho dá docílit interpunkcí, anebo záměnou spojky „a“ za „nebo“. Osvojila jsem si běžný trik v OSN, kterým se jedné rezoluci přidává na významu tím, že odkáže na jinou rezoluci. A jak jsem lépe poznávala své kolegy, naučila jsem se, jak dosahovat konsensu, aniž bych musela ustoupit od určité zásady, a lépe jsem poznala „efekt kulečníkové koule“, jak jsem tomu říkala – jak jedno rozhodnutí vede k jinému. Také jsem se naučila, kdy jednat přímo a kdy přimět jiné, aby přišli s mým argumentem, zatímco já sama jsem zůstala v pozadí. Když se v polovině roku 1994 projednávala sporná rezoluce o Haiti, měla jsem už pocit, že nejen vím, jak Rada bezpečnosti funguje, ale i jak s ní zacházet.</p>
<p>Součástí mého přístupu byl občasný moment překvapení a umění sama sebe shodit v prostředí, kde se to dělá zřídka. Během jedné debaty jsem sdělila Radě, že budeme muset počkat s rozhodnutím, dokud nedostanu instrukce z Washingtonu. „O téhle věci nelze rozhodnout,“ prohlásila jsem slavnostně, „dokud nezazpívá tlustá dáma.“74 Nikdo nemohl uvěřit, že jsem to doopravdy řekla, protože jsem nebyla zrovna štíhlounká, ale přesto nikdo nemohl nic říct. Koneckonců, byli to diplomaté.</p><empty-line /><p>Jelikož se OSN potýkala s tolika problémy, byla jsem do vytváření a realizace americké zahraniční politiky zapletená více než mnozí z mých předchůdců. Bylo to vzrušující – a frustrující. Jako členka Výboru šéfů jsem se podílela na jeho rozhodování; ale měla jsem také nevýhodu – dvojí. Za prvé jsem se jako členka kabinetu zodpovídala prezidentovi, ale jako velvyslankyně jsem se zodpovídala ministru zahraničí. Na oficiálním nákresu, znázorňujícím hierarchii na ministerstvu zahraničí, jsem se nacházela na konci tečkované čáry, která vycházela Warrenu Christopherovi z ucha. Takže vzhledem k ostatním členům výboru nebylo moje postavení úplně rovnoprávné. Naštěstí jsem při svém denním kontaktu s ministerstvem přicházela do styku především s náměstkem ministra zahraničí pro politické záležitosti Peterem Tarnoffem, a to byl za všech okolností vnímavý posluchač.</p>
<p>Za druhé, zatímco za ostatními členy Výboru nejvyšších představitelů stály obrovské byrokratické aparáty, já se mohla opřít o jedinou diplomatickou misi a o svoji mrňavou washingtonskou kancelář. Můj tým se dřel do úmoru, aby mě na schůze připravil, ale u některých problémů nám chyběly k vypracování nezávislého stanoviska zdroje.</p>
<p>Zvláště na začátku jsem se musela hodně snažit, abych byla slyšet. Částečně to byla moje chyba. Tak jsem toužila po tom, aby mě ostatní vzali mezi sebe, že jsem často zapomínala na radu, kterou jsem sama dávala mladým lidem – nebojte se včas promluvit, a když to bude nutné, skákejte lidem do řeči. Příliš jsem se svazovala. Když jsem pak promluvila, znervózňovalo mě chování Tonyho Lakea, který schůzím předsedal. Tlak vyplývající z jeho postavení změnil Tonyho v méně pohodového a trpělivého člověka, než jakým byl v roli profesora, kterého jsem měla tak dlouho v oblibě. Vadilo mi, když při mé řeči poklepával prsty o stůl nebo se díval na hodinky. Mátlo mě to, protože jsem se nijak nesnažila schůze opanovat a ve většině případů se moje názory shodovaly s jeho. Často mě napadalo, že bychom si možná měli o věcech promluvit ještě před schůzí, ale to nebyl Tonyho styl. Nebyla jsem si jistá, zda v tom hraje nějakou roli pohlaví, ale vadilo mi, že se mnou zachází, jako bych byla jednou z jeho studentek.</p>
<p>Brzy jsem došla k názoru, že rozhodování neovlivním, když jenom odrecituji body, které jsem měla připravené. V mnoha případech měl Christopher před sebou stejné poznámky jako já. Moje příspěvky měly větší dopad, když se opíraly o informace z první ruky, takže jsem vítala možnost zastupovat Spojené státy na zahraničních cestách. Navštěvovala jsem mírové operace OSN, protože ty nerozlučně patřily k mé práci; ale zvláště mě těšilo, když mě prezident požádal, abych se vypravila mimo rámec práce v OSN na cestu do oblasti, která mi byla něčím blízká.</p>
<p>Počátkem devadesátých let vnímali mnozí Američané střední a východní Evropu jako jakýsi tajemný kolektivní celek, který se vyznačuje středověkými hrady, pikantními klobásami a nedostatkem samohlásek. Ve skutečnosti má každá z těchto zemí svoji vlastní historii, kulturu a jazyk, každá má svůj vlastní panteon hrdinů a nepřátel, a všechny mají pocit, že byly tehdy anebo onehdy zrazeny. Po celá staletí o tyto země bojovali mocnější sousedé, dělili si je a podrobovali. Po první světové válce jim Wilsonových čtrnáct bodů poskytlo nezávislost. Po druhé světové válce je sovětský imperialismus o nezávislost znovu připravil. Od čtyřicátých do osmdesátých let bránila železná opona jejich přístupu ke světlu, takže nic nemohlo růst.</p>
<p>Teď se světlo vrátilo a svoboda mohla kvést, ale zrovna tak vyrašily kořeny minulých křivd. Existovalo nebezpečí, že se v oblasti znovu otevřou staré propasti, které lákají demagogy, vzbuzují strach a svádí ke snaze dosáhnout bezpečnosti silou. Když padla berlínská zeď, byli všichni plní nadějí. Nově osvobozené země se chtěly rychle vrátit na Západ, ale brzy byly tempem změn zklamány.</p>
<p>Některé země očekávaly, že budou téměř ihned přijaty do Evropských společenství (dnešní Evropské unie) a NATO. Jiné doufaly v nový Marshallův plán, který jim usnadní hospodářské změny. Amerika a její spojenci poskytovali pomoc, ale ne takovou, aby nestoupala nezaměstnanost a neklesala životní úroveň. Středoevropané se cítili zklamáni a stěžovali si, že na Západ bylo ve skutečnosti přijato jen východní Německo – které se znovu sjednotilo se svou druhou polovinou, zatímco po ostatních zemích v oblasti se žádalo, aby čekaly v nejrůznějších institucionálních čekárnách.</p>
<p>V roce 1993 schválila Clintonova administrativa novou politiku vůči střední a východní Evropě, která měla za úkol podpořit demokracii, omezit obchodní překážky a odměnit ty země, které uskutečňují hospodářské reformy. Stanovili jsme také čtyři principy, které určovaly náš postoj k NATO – k instituci, do které země střední a východní Evropy chtěly vstoupit ze všeho nejvíc.</p>
<p>Za prvé, domnívali jsme se, že NATO by mělo zůstat jádrem evropského bezpečnostního systému. Žádná jiná instituce neměla takovou váhu.</p>
<p>Za druhé, bylo rozhodně spravedlivé, aby NATO otevřelo své dveře novým demokraciím za předpokladu, že splní stejná politická a vojenská kritéria jako ostatní členové.</p>
<p>Za třetí, měli bychom využít vyhlídky na vstup do NATO jako pobídky pro to, aby země v oblasti zajistily civilní kontrolu nad vojenskými silami, liberalizovaly svoje hospodářství a respektovaly práva menšin.</p>
<p>A konečně, rozšíření NATO by se mělo uskutečňovat postupně. Nové demokracie nemohly být připraveny převzít zodpovědnosti členů Aliance přes noc a ne všechny postupovaly vpřed stejným tempem. Otevřený a postupný proces by pomohl ujistit Moskvu, že rozšíření NATO na východ bude vstřícným krokem k Rusku, a ne krokem proti němu.</p>
<p>Abychom mohli tyto principy převést do praxe, schválil prezident Clinton návrh, který předložil generál John Shalikashvili, nástupce Colina Powella ve funkci předsedy Sboru náčelníků štábů. Generál „Shali“, jak si nechával říkat, se narodil v Polsku, odkud v roce 1944 uprchl v dobytčím vagonu před postupujícími sovětskými jednotkami. Říkal nám, že anglicky se naučil sledováním filmů s Johnem Waynem v Peorii. Shali vnesl do našeho zahraničněpolitického týmu pozitivní přístup společně s bystrou hlavou, ostrovtipem a celoživotní znalostí Evropy. Když jsem se dozvěděla o jeho nominaci, okamžitě jsem mu zavolala, abych ho jako dalšího Slovana a Středoevropana přivítala ve Výboru nejvyšších představitelů.</p>
<p>Shaliho napadlo pozvat nové demokracie v Evropě a bývalém Sovětském svazu k členství v nové organizaci Partnerství pro mír (PFP), jejíž členové by se zúčastňovali vojenských cvičení společně s NATO. Bývalí nepřátelé Aliance by se tak učili, jak operovat společně s ní, a staří soupeři jako Rumunsko a Bulharsko by se učili spolupracovat. Země, které by udělaly nejvíc pro zkvalitnění svých ozbrojených sil, pro rozvoj přátelských vztahů se sousedy a pro upevnění svých demokratických institucí, by se kvalifikovaly pro plné členství v Alianci.</p>
<p>Plán sliboval vytvoření evropské bezpečnostní struktury, která by zachovala a upevnila NATO a přitom nabízela smysluplnou roli všem, včetně Ruska a Ukrajiny. Ze začátku však tento plán na Středoevropany neudělal velký dojem. Lech Wałęsa odsoudil PFP jako „vydírání“ a „příliš málo“. Litevské vedení naléhalo na okamžitý vstup do NATO. Prezident se rozhodl, že bezprostředně před summitem NATO v lednu 1994, kterého se měl zúčastnit a kde se mělo jednat o PFP, vyšle pro získání podpory do střední a východní Evropy vlastní misi. Požádal mě, abych se postavila do jejího čela, a já měla radost, když se ke mně v této funkci připojil i generál Shalikashvili.</p>
<p>Odcestovali jsme první týden v lednu a zjistili, že na země v této oblasti hodně platí trochu osobní pozornosti. Naší první zastávkou bylo Polsko, kde nás Wałęsa přivítal se značnou skepsí. Trpělivě jsme ho přesvědčovali, že PFP je cestou do NATO, a ne slepou uličkou, které se obával. Až při společné tiskové konferenci řekl, že i když by dával přednost „skoku“ do NATO, byl ochoten se spokojit s „malými kroky“. Maďaři při naší další zastávce byli první, kdo PFP plně podpořili. Češi v Praze prohlásili, že jsou ochotni vytvořit rozpočtový schodek pro zlepšení úrovně svých ozbrojených sil.</p>
<p>Při všech zastávkách jsme vybízeli k trpělivosti a zdůrazňovali, že NATO je vojenská aliance, a ne společenský klub. NATO má vysokou úroveň, a právě proto do něj chtějí země vstupovat. Pokud to ta která vláda myslela s kandidaturou vážně, měla by vzít vážně i dosažení této úrovně. Státníci, se kterými jsme se setkali, oceňovali mé ujišťování, že PFP představuje cestu ke členství v NATO. Moje sportovní analogie už je nijak zvlášť neoslnily. Řekla jsem jim: „PFP je jako fotbalový zápas. Míč nemusí být zrovna tam, kde ho chcete mít, ale zůstává ve hře. Vaším úkolem je míč chytit a utéct s ním.“ To by bylo jasné přirovnání v Dallasu nebo v Detroitu, ale když se řekne „fotbal“ ve Varšavě, mají na mysli evropský fotbal, a ne americký. Když v evropském fotbalu chytíte míč do rukou, kope váš soupeř volný kop.</p>
<p>Ze začátku Shaliho a moji lidé nevěděli, jak se mají k sobě chovat. Nikdy jsem necestovala s předsedou Sboru náčelníků štábů. Vojáci nebyli zvyklí cestovat s vysoce postavenými civilistkami. I když se naše kultury občas střetly, naše týmy spolupracovaly dobře a užily si po cestě i legrace. Shali a já jsme považovali za historickou náhodu, že zastáváme svoje místa právě v době, kdy naše rodné země usilují o přijetí na Západ. Pro Středoevropany jsme byli živými důkazy, že ve vládě Spojených států jsou vysoce postavení lidé, kteří chápou jejich staré problémy i nové naděje.</p>
<p>Státníci, se kterými jsme se setkali, chtěli získat bezpečnostní záruky NATO, protože se obávali, že ruský medvěd nemusí zůstat mírný příliš dlouho. Záruka americké vojenské pomoci se však nedá poskytnout jen tak. Byla jsem pouze zmocněná říkat, že bezpečnost každé země je „v přímém a vážném zájmu“ Spojených států. To povzbuzovalo, a přitom nás to nezavazovalo k ničemu určitému. Poté, co jsem vysvětlila „přímý a vážný“ zájem, vysvětlil Shali, co mohou účastníci PFP očekávat. „Přijedete do Bruselu,“ řekl, „a my vám dáme stůl, registraturu a telefon. Budeme tam mít lidi, se kterými se můžete radit a plánovat. Naučíme se, jak fungovat společně jako vojenský tým. A vytvoříme spojovací techniku a další zařízení, která budou interoperabilní.“</p>
<p>Vzhledem k žárlivosti, která existovala mezi hlavními městy, která jsme objížděli, jsme svoji prezentaci ani diplomatické postupy neměnili. Pokud jsme obědvali nebo večeřeli v zemi A, museli jsme učinit totéž v zemích B, C a D. Byla to pro mě jedinečná příležitost seznámit se s předními představiteli Polska, Maďarska, České republiky, Slovenska, Rumunska, Slovinska, Bulharska a Albánie, a to všechno za pouhých pár dní, i když uprostřed cesty jsem si už byla natolik nejistá, kde právě jsem a s kým právě mluvím, že jsem byla nucena se omezovat na prohlášení: „Jsem ráda, že jsem ve vaší zemi.“ Během pár dní jsme byli přetažení a přejedení. Vyjadřovala jsem „přímý a vážný zájem“ odebrat se na příští zastávku. Shali mi sliboval „stůl, registraturu a telefon“ do mé kanceláře. A oba jsme podlehli pentagonské vášni pro zkratky; o naší cestě už jsme nemluvili jako o „historické náhodě“, ale jako o „HSO“.</p><empty-line /><p>Vůdci NATO schválili formálně PFP v Bruselu 10. ledna 1994 a prezident Clinton měl poté odletět do Prahy. Připojila jsem se k němu v Belgii, takže jsem mu mohla podat zprávu o svých setkáních, ale také splnit úkol, který mi dal prezident Havel během mé návštěvy v českém hlavním městě. Havel přemýšlel o tom, jak nejvyššího amerického představitele během jeho návštěvy pobavit, a rozhodl se, že mu dá český saxofon a vezme ho do jazzového klubu. Prezidentova matka ale týden předtím zemřela na komplikace rakoviny prsu a tým, který připravoval návštěvu, si nebyl jistý, jakou bude mít prezident náladu. Mým úkolem bylo zeptat se prezidenta přímo, co chce dělat, a jakmile přistaneme, zašeptat odpověď do ucha Havlovi, který nás měl čekat na letišti.</p>
<p>Když jsme přistáli a chystali se vystoupit z letadla, lidé z protokolu nás začali řadit. Po prezidentovi šel ministr zahraničí Christopher a za ním já. Chris byl ohleduplný jako vždycky a nabídl mi, abych šla před ním. Přiletět prezidentským letadlem kamkoliv je vzrušující. Sestupovat po schodech s vůdcem svobodného světa, kterého vítá Havel, přítel a hrdina demokratického hnutí v zemi, kde jsem se narodila, bylo opravdovým dramatem. V polovině schodů jsem se obrátila k prezidentovi a řekla mu: „Lepší už to být nemůže.“ Stiskl mi ruku. Sestoupila jsem na plochu, políbila Havla a předala mu prezidentovu odpověď – jazzový klub platí.</p>
<p>Z letiště jsme jeli na Hrad k uvítacímu ceremoniálu. Kolem prošla čestná stráž a pak kapela zahrála českou hymnu „Kde domov můj?“ a americkou hymnu „Hvězdnatý prapor“, která končí těmi nádhernými slovy „zem svobodných a domov statečných“. Dvě hymny, dva domovy, jedna já. Neuvěřitelný začátek ještě lepšího dne.</p>
<p>Šli jsme do Havlovy soukromé kanceláře, která se od té doby, kdy jsem ho navštívila před čtyřmi lety, výrazně změnila. Pryč byl ošklivý nábytek; a místnost zdobilo Havlovo rozmarné moderní umění, včetně obrovského obrazu dvou aktů. Prezident Clinton na něj vrhl užaslý pohled a řekl Havlovi: „Umíte si představit, co by řekli lidé, kdybych měl ten obraz v kanceláři já?“ Pak se odehrálo oficiální setkání, při kterém obě delegace seděly za stolem proti sobě. Myslím, že je jedno, co má člověk za práci; je to vždycky dobrý pocit, když vaši práci někdo pochválí před šéfem. Když Havel informoval Clintona, že podporuje PFP z valné části díky mé diplomacii a dodal: „Musíte být pyšný, že je Američanka,“ zatetelila jsem se. Když Clinton odpověděl: „Musíte být pyšný, že se narodila jako Češka,“ zářila jsem.</p>
<p>Příštích pár hodin bylo jako velkolepá televizní show, v hlavních rolích zářili dva charizmatičtí vůdci a jedna elegantní dáma v letech – Praha. Po setkání v Havlově kanceláři zamířili prezidenti k Vltavě a přešli přes Karlův most, zbavený obvyklých prodavačů. Osvětlení třiceti barokních soch po stranách mostu vytvářelo v houstnoucím soumraku světelné kruhy. Hlasy tisíců Čechů provolávajících „Clin-ton, Clin-ton“ se odrážely od budov v úzkých ulicích.</p>
<p>Sešla jsem se s oběma vůdci v hospodě „U tygra“. Zatímco jsme pojídali párek a pivo, připojili se k nám postarší čeští manželé, u kterých Bill Clinton bydlel při své návštěvě Prahy před mnoha lety, kdy studoval na Oxfordu. Prezident řekl: „Přineste těm lidem něco k jídlu,“ jazykem, který zpravodaj <emphasis>Washington Post</emphasis> Dan Williams označil za „plynnou arkanslovenštinu“.</p>
<p>Pak jsme šli do jazzového klubu Reduta, kde prezident dostal svůj nový saxofon a pozvání, aby ho vyzkoušel. Když hrál „My Funny Valentine“ a „Summertime“, přišlo mi, že to zní dost dobře. Když se vrátil ke stolu, řekl: „Nemáte představu, jak těžké je hrát na zbrusu nový nástroj.“ Později zahrál duet se skvělým českým saxofonistou,75 zatímco Havel, který nemá vůbec žádný smysl pro rytmus, se je snažil doprovázet na rumba koule. Tou dobou už bylo v sále tolik českých politiků a tolik kouře, že jsem sotva viděla. Při odchodu jsme z ulice zaslechli něco, co mohla být rachejtle,76 a tajná služba, která chrání prezidenta, ho rychle odvezla do hotelu – se vším všudy to byl památný den.</p><empty-line /><p>Díky povaze agendy OSN mířila většina mých cest do nejproblémovějších oblastí světa. Během podzimu 1994 jsem podnikla týdenní cestu na Kavkaz, domov malých, hornatých republik mezi Černým a Kaspickým mořem, každé s odlišnou identitou. Mým úkolem bylo demonstrovat americkou podporu suverenity čerstvě svobodných zemí a varovat Rusko před nemístným vměšováním či zacházením s touto oblastí jako se „sférou zájmu“.</p>
<p>Začala jsem v malinké Moldávii, kam jsem přijela spolu s humanitární pomocí obětem nedávných povodní. Moje projevy na podporu moldavské suverenity vyvolaly hněvivou reakci ruského vojenského velení, jehož 14. armáda zůstávala v zemi dlouho poté, co měla odejít. Moldavští představitelé pohostili naši delegaci mnohahodinovou hostinou o mnoha chodech v obrovském vinném sklepě, během níž jsme připíjeli na americko-moldavské vztahy, naše velvyslance, budoucnost, demokracii, jídlo, pití, statečné Moldavany a šlechetné Američany. Když připíjeli mně, přirovnali mě k Margaret Thatcherové („železné lady“) a nazvali mě „titanovou lady“.</p>
<p>Příští zastávkou bylo gruzínské hlavní město Tbilisi, kde jsme nasedli do prastarého ruského letadla a vydali se na sever do města Zugdidi. Ruská představa o oddělených nekuřáckých a kuřáckých zónách je ulička uprostřed jako dělicí čára. Na to se dalo zvyknout, ale při pohledu na ruční granáty a kulomety poházené kolem či visící od pasu vojákům, kteří nás doprovázeli, jsem litovala, že jsme do toho letadla kdy vlezli.</p>
<p>Když jsme přistáli, bylo to ještě horší. Počátkem devadesátých let přišlo mnoho Gruzínců o domovy kvůli separatistickému hnutí a ocitlo se v provizorních táborech nedaleko linie příměří, kterou vyjednala OSN. Našla jsem tam velký dav rozzlobených lidí a řekla jsem jim, že se snažíme nalézt cestu, aby se mohli vrátit domů, ale že jim ještě nemohu oznámit žádný konkrétní pokrok. Abych atmosféru trochu uvolnila, vstoupila jsem do přeplněné budovy, kde bydlely rodiny uprchlíků. Jako velvyslankyně jsem neměla nárok na žádný velký doprovod. Doprovázeli mě dva muži z diplomatické ochranky a šéfka mojí kanceláře Elaine Shocasová, ale brzy mě s Elaine od agentů oddělili a já se ocitla uprostřed davu, který se překřikoval a strkal. Místní policisté se nijak nesnažili nikoho zadržet. Elaine utržila pořádnou modřinu na žebrech, když se srazila s pažbou pušky. Já si pomocí loktů otevřela cestu zpátky ke schodišti a ven, kde stáli naši chrabří mužští „ochránci“, tiskový mluvčí Jamie Rubin a autor mých projevů Bill Woodward, a kouřili cigarety. Byla to jedna z mála chvil, kdy jsem se necítila v bezpečí.77</p>
<p>Gruzínským prezidentem byl Eduard Ševardnadze, který předtím sloužil jako Gorbačovův ministr zahraničí a sehrál tehdy důležitou roli při ukončení studené války. Ševardnadze je schopný a vzdělaný člověk, což je štěstí, protože budování demokratického systému v Gruzii je nepředstavitelně náročný úkol. Během mé návštěvy jsme hovořili o celé řadě problémů, se kterými se potýkal, včetně zločinnosti, korupce, terorismu a etnických konfliktů. Pak jsme měli dlouhou večeři – opět provázenou častými přípitky.</p>
<p>Později ten večer jsem neodolala pokušení vyprávět gruzínskému vůdci příběh, který koloval ve Washingtonu koncem vlády prezidenta Bushe. Podle onoho vtipu se prezident Bush zeptal Gorbačova, jak se mu podařilo najít Ševardnadzeho. Gorbačov odpověděl, že si „Ševího“, jak jsme mu všichni říkali, vybral, protože správně odpověděl na hádanku: „Kdo je syn tvého otce, který není tvůj bratr?“ Ševardnadze řekl: „Samozřejmě já,“ a místo dostal. Bush se rozhodl zavolat si viceprezidenta Quayla a položit mu stejnou otázku. Quayle řekl, že si to musí rozmyslet, a šel se zeptat Dicka Cheneyho, který byl tehdy ministrem obrany. Cheney řekl: „Samozřejmě já.“ Quayle šel zpátky za Bushem a řekl: „Dej mi tu hádanku znova.“ Bush to udělal a Quayle odpověděl: „Dick Cheney.“ Bush řekl: „Ale ne, ty idiote, je to Ševardnadze.“ Ševardnadzemu se vtip moc líbil a hned pronesl několik dalších přípitků.</p>
<p>Arménie a Ázerbájdžán jsou starodávné sousední země, které rozděluje historie a kultura. Převážně křesťanská Arménie uchovává traumatickou vzpomínku na pronásledování ze strany Turků před první světovou válkou. Obyvatelé Ázerbájdžánu jsou v naprosté většině turkického původu. Jedním ze Stalinových triků bylo přičlenit převážně arménskou oblast Náhorního Karabachu Ázerbájdžánu. Jakmile skončila studená válka, vypukly boje. Arméni se Náhorního Karabachu brzy zmocnili a otevřeli k němu pozemní koridor. Během návštěvy jsem se pokoušela pokročit v našem úsilí zprostředkovat diplomatické řešení postavení Náhorního Karabachu. Naneštěstí toto úsilí bezúspěšně pokračovalo po celou dobu mého setrvávání ve vládě. Pokaždé, když jsme se přiblížili k řešení, vyprovokovali radikálové na té či oné straně krizi.</p>
<p>Baku, malebný přístav a hlavní město Ázerbájdžánu, je plné naftových vrtů, které odrážejí historickou roli země jako zdroje ropy. Když jsem tam byla, město se hemžilo obchodníky s přízvukem amerického jihozápadu a v kovbojských botách. V restauracích byly nápisy, které vyzývaly hosty, aby odevzdávali zbraně u dveří. Bydlela jsem v oficiální prezidentské rezidenci, což byl další estetický pomník komunistické vlády sovětské éry. Od stropu hotelové haly visel pětimetrový lustr z rudých a zelených skleněných koulí ve tvaru hroznu. Prezident Alijev mi hrdě řekl, že ho koupil jeho syn. Po oficiálním setkání mě hovorný prezident pozval dolů do sklepa, kde jsme v klubu „Jeskyně“ s umělými stalaktity a stalagmity, s promítacím sálem, bazénem, saunou a hlasitou mizernou hudbou seděli na stoličkách pokrytých bílými medvědími kožešinami. Přestože při oficiálním setkání Alijev hovořil ázerbájdžánsky, jinak mluvil rusky a připomínal mi tím, že kdysi býval důstojníkem KGB. Dozvěděla jsem se, že „Jeskyně“ byla oblíbeným místem radovánek Leonida Brežněva a dalších pozvaných přátel.</p><empty-line /><p>Jako velvyslankyně při OSN jsem Afriku navštívila třikrát. Tento světadíl má mnoho úžasných míst, ale ty jsem v programu cesty neměla. Místo toho jsem jezdila do zemí poznamenaných válkami, které se světová organizace pokoušela zastavit. Sama jsem byla svědkem toho, o kolik v nich šlo. V Burundi jsem zdůrazňovala důležitost poučení o hrůzách etnického násilí ze sousední Rwandy a navštívila jsem skupinu žen Hutuů i Tutsiů, které se snažily zabránit opakování genocidy.</p>
<p>V Angole jsem se procházela po opuštěných polích s britskými specialisty, kteří trpělivě odstraňovali miny. Rodiny bydlící poblíž musely přivazovat svoje děti ke kůlům. Byla jsem v nemocnici provozované Lékaři bez hranic, kteří tam pečovali o děti bez končetin. Díky této zkušenosti se pro mě odstraňování min stalo vášní. Získala jsem souhlas OSN pro rezoluce, které ze začátku alespoň zakazovaly vývoz či prodej min do kterékoli jiné země. Později jsem s podporou prezidenta a senátora za stát Vermont Patricka Leahyho a dalších zahájila kampaň, jejímž cílem bylo do roku 2010 eliminovat nebezpečí, které pro civilisty představovaly miny kdekoli na světě. Naštěstí jsem měla zástupce, velvyslance Karla („Ricka“) Inderfurtha, který se této iniciativy ujal.78 Mezi mnoha jinými projekty Rick spolupracoval i s firmou DC Comics na zvláštních vydáních komiksových seriálů <emphasis>Superman</emphasis>, <emphasis>Wonder</emphasis> <emphasis>Woman</emphasis> a <emphasis>Batman</emphasis>, které před minami varovaly děti v různých zemích v jejich rodném jazyce.</p>
<p>Při návštěvách Afriky jsem se zhrozila nad tím, jak mladí jsou tam vojáci, protože některým bylo jen málo přes deset. Vadilo mi také, že když OSN dohodla dobrovolné odzbrojení, dostávali vojáci jen „rehabilitační balíček“, který obsahoval pár dolarů, nějaké šatstvo a kartáček na zuby – to rozhodně nebylo dost, aby se s tím dal začít normální život. Vlastnictví zbraně dodávalo těm mužům – nebo chlapcům – pocit identity. Kartáček na zuby k tomu zdaleka nestačil. Potřebovali vzdělání a zaměstnání. Kde je měli najít?</p>
<p>Během svého působení u OSN jsem na vlastní oči sledovala dvě zdánlivě protichůdné tendence. Některé oblasti světa se sjednocovaly jako nikdy předtím. Evropa nastoupila historicky významnou cestu směrem k hospodářské unii a těsnější politické spolupráci. V Latinské Americe a východní Asii se uzavíraly nové obchodní smlouvy a zkoumaly cesty k těsnější spolupráci v bezpečnostní oblasti; ale Balkán, Kavkaz a některé části Afriky se rozpadaly v konfliktech a v některých případech jim úplně scházely celostátní vládní instituce.</p>
<p>Při pohledu na utrpení, které to působilo, jsem si vzpomněla na politiky u nás doma, kteří ohrnují nos nad službou veřejnosti a útočí na naše vlastní vládní instituce. Pomyslela jsem si: Měli by být tady na rozervaných okrajích světa a zažít život bez „velké vlády“. Koneckonců v Libérii neexistovala žádná daň z příjmu, v Angole žádný zákaz automatických zbraní, v Rwandě žádní útlocitní soudci, v Súdánu žádný systém sociálních dávek a na Kavkaze žádné zatěžující předpisy o životním prostředí.</p><empty-line /><p>Počátkem roku 1995 ukončila politická vzpoura vedená předsedou Sněmovny reprezentantů Newtonem Gingrichem čtyři desetiletí vlády demokratů nad Sněmovnou a přivedla do Washingtonu celé hejno nových kongresmanů. Ve snaze je zasvětit zorganizoval Bílý dům pro nového předsedu a čerstvé kongresmany brífink o zahraniční politice. Jedno odpoledne v únoru jsme s ministrem zahraničí Christopherem, Tonym Lakem, generálem Shalikashvilim a ministrem obrany Billem Perrym napochodovali do Rayburnovy kancelářské budovy Sněmovny reprezentantů. Za všechna ta léta, která jsem strávila se senátorem Muskiem a později v NSC, jsem si nepamatovala, že by celý prezidentův zahraničněpolitický tým přišel na Capitol Hill kvůli všeobecné výměně názorů. Přivítala nás prázdná místnost. Gingrich a republikáni ze Sněmovny byli jinde, měli schůzi klubu kvůli nějakým jiným záležitostem. Požádali nás, abychom počkali, což jsme dalších čtyřicet minut dělali. Tou dobou jsem už byla naštvaná, Shali brunátněl, v Lakeovi to vřelo a Christopher se chystal pozdvihnout levé obočí. Za tři čtvrtě hodiny nám řekli, že nevědí, jak dlouho bude ta druhá předsedova schůzka ještě trvat, a tak jsme se vydali na zpáteční cestu.</p>
<p>Prezident to nevzdal a rozhodl se, že uspořádá pro vedení Kongresu a svůj tým pro oblast národní bezpečnosti malou večeři. Ten večer jsem Gingriche, který při této příležitosti přišel včas, posadil se s několika z nás před večeří do Modrého salonku a víc než půl hodiny si s námi povídal o historii, architektuře Bílého domu a obranné politice, poznala z jiné stránky. Když přišel prezident, témata konverzace se rozšířila prakticky na všechno. Vidět prezidenta a Gingriche pohromadě při společenské příležitosti bylo jako dívat se na generály dvou nepřátelských armád, kteří se přetlačují palci, než se vydají na bojiště, aby si vymlátili mozek z hlavy. Oba byli rození vůdci a vůdci potřebují své armády. Gingrich uměl být zdvořilý, lichotivý, podnětný, učený a provokativní, ale nechystal se přemístit své dělostřelectvo na naši stranu bojiště. Byli jsme pro něj nepřátelé.79</p>
<p>I když z očí do očí o mně Gingrich mluvil hezky, ovládal mistrovsky politické rány pod pás, a z trefování do OSN se stal oblíbený sport pravičáků. Nová většina, kterou inspiroval politický manifest „Smlouva s Amerikou“, se zdála být odhodlána OSN zničit. Navrhovala legislativu, která by vyloučila možnost mírových operací OSN. Její rozpočtoví specialisté svazovali placení našich příspěvků OSN čím dál obtížnějšími podmínkami. Někteří čerství kongresmani vyzývali k tomu, aby Spojené státy OSN úplně opustily, a na jednom kongresovém slyšení mi položili otázku, kterou jsem považovala za rétorickou: „Co vlastně OSN dělá?“ Pak jsem si uvědomila, že tazatel opravdu nemá nejmenší tušení.</p>
<p>Mou snahu spolupracovat s Kongresem zkomplikovala dvě uřeknutí. Když jsem vypovídala o tom, jak je nutné, aby Spojené státy platily své příspěvky OSN, řekla jsem: „Zastupovat povaleče není lehké.“ Kongresman Hal Rogers z Kentucky (předseda podvýboru pro moji rozpočtovou položku) se toho okamžitě chytil: „Jak můžete urážet naši zem?“ „Měla jsem to vyjádřit jinak,“ řekla jsem po pravdě. „Jsem velmi hrdá na to, že jsem Američanka. Omlouvám se.“ Po slyšení jsem kongresmanovi zatelefonovala a usmířili jsme se, ale od té doby jsem si dávala pozor na jazyk.</p>
<p>O pár měsíců později jsem se uřekla podruhé, tentokrát když jsem vypovídala před Senátem. Když jsem se snažila vysvětlit, proč je tak důležité mít při řešení regionálních konfliktů partnery, řekla jsem: „Vůdčí role Spojených států v kolektivních organizacích vyžaduje cosi, co bych nazvala ,rozhodný multilateralismus‘.“ Měla jsem tím na mysli, že když Amerika jedná společně s druhými, měli bychom hrát vedoucí úlohu při stanovení cílů a zajištění úspěchu. Nijak jsem nevyloučila možnost, že budeme v sebeobraně či pro ochranu našich životně důležitých zájmů jednat sami. Naneštěstí mě spojení „rozhodný multilateralismus“ začalo pronásledovat. Stranická kritika zkreslovala mé úmysly i význam slov a naznačovala, že chci podřídit americkou zahraniční politiku OSN. Multilateralismus má určitě svoje místo jako nástroj zahraniční politiky, ale samotný pojem je bez půvabu – zejména pro Američany. To slovo má sedm slabik, latinský původ a končí na „ismus“. Poskytla jsem tak perfektní příležitost každému, kdo chtěl kritizovat vládu.</p>
<p>Vážnějším problémem, před kterým jsme stáli, bylo, že jsme se pokoušeli posilovat nástroj zahraniční politiky – mírové operace OSN –, kterého si mnozí kongresmani nevážili. Koneckonců, měli jsme americké ozbrojené síly. Co ještě víc jsme potřebovali? Pokud se v nějaké zemi rozpadá společnost, je to její problém. Snažila jsem se vysvětlovat, že prezident toho pro naši zemi může udělat nejvíc, když bude mít úplný arzenál nástrojů – naše ozbrojené síly, silná spojenectví, hospodářské páky a tam, kde je to vhodné, i možnost pracovat prostřednictvím OSN a dalších mezinárodních organizací. Připouštěla jsem, že OSN má své chyby, ale tvrdila jsem, že se dají napravit a že se napravují – a že je v americkém zájmu tento proces podporovat. Přece čím bude OSN efektivnější, tím více nám může pomoct, když se s námi bude podílet na nákladech a rizicích při prosazování míru. Pokud OSN dostatečně nepodpoříme, nemůže uspět. A když OSN neuspěje, budeme za to platit všichni. Byli jsme toho svědky v Somálsku i ve Rwandě. A od mých prvních dnů v New Yorku jsme toho byli svědky i v Bosně.</p>
</section>
<section>
<p><strong>Hrůza na Balkáně</strong></p>
<p>Na začátku svého funkčního období velvyslankyně při OSN jsem navštívila masový hrob poblíž chorvatského města Vukovar. Uviděla jsem smetiště plné zrezivělých lednic a kusů zemědělských strojů, obehnané ostnatým drátem a hlídané příslušníky ruských mírových jednotek. Těsně pod vrstvou půdy leželo více než dvě stě těl. Oběti nebyli bojovníci žádné války, byli to pacienti nemocnice, které srbské síly jednou v noci odvedly do tmy. Místní srbské úřady nepopíraly existenci masového hrobu, ale podivovaly se mému zájmu. Dozvěděla jsem se od nich, že nerozumím historii této oblasti.</p>
<p>Během této návštěvy jsem si vzpomněla na obrázky uprchlíků vyhnaných z domovů po celém Balkánu, z Bihače, z Brčka i z Mostaru. Pro většinu Američanů jsou to neznámá jména, která se těžko pamatují a ještě hůře píší. Mně připomínali jiné tváře, vyfotografované na cestě do jiných neznámých míst, která se též těžko píší, jako Osvětim, Treblinka a Dachau.</p>
<p>Hrůzy holocaustu se v konfliktu, který v Bosně zuřil počátkem devadesátých let, neopakovaly; podobnosti tu ale byly. Když nacistický polní maršál Wilhelm Keitel v roce 1939 nařídil politickou likvidaci v Polsku, nazýval to „politický úklid“. V devadesátých letech jsme tomu říkali „etnické čistky“. Kontext a rozsah byly odlišné, ale volba stojící před mezinárodním společenstvím byla v zásadě tatáž. V jedné ze svých knih můj otec citoval československého patriarchu Tomáše Masaryka: „Láska k bližnímu, k národu a k lidstvu ukládá každému povinnost bránit sama sebe a vzdorovat zlu neustále, v každé době a v každé věci.“ Pro mě tuto povinnost vyvolaly kampaně brutality rozpoutané srbským prezidentem Slobodanem Miloševičem.</p>
<p>Jako úřednice v Carterově vládě v roce 1980 jsem se zúčastnila pohřbu dlouholetého jugoslávského vůdce, maršála Tita. V letech, která bezprostředně následovala, se jugoslávská federace začala rozpadat. Došlo k vážným hospodářským problémům a k nepokojům mezi etnickými skupinami, ze kterých se země skládala. Když začalo být jasné, že studená válka končí a že komunistické režimy jsou věcí minulosti, objevila se příležitost pro nový typ vůdců. Bohužel tito vůdcové nemuseli být vždy lepší.</p>
<p>Miloševič byl jugoslávský podnikatel, který se po Titově smrti dostal na výsluní prostřednictvím komunistické strany. V roce 1989 byl srbským parlamentem zvolen prezidentem a získal si popularitu tím, že hrál na notu etnického strachu a nenávisti. Byl to bezohledný oportunista, který si osvojil Titův mocenský styl a přitom využíval konfliktů mezi Srby a převážným zbytkem Jugoslávie. Se svou širokou, hladkou tváří, srdečným chováním a západním stylem oblékání nevypadal na zlosyna. Jeho projevy byly sice jasně nacionalistické, ale neobsahovaly nenávist. Jeho krutost se projevovala manipulacemi, které podněcovaly srbské síly k používání teroru, znásilňování a nevybíravého násilí proti jeho balkánským protivníkům.</p>
<p>Problémy, se kterými jsem se střetávala v Somálsku, Rwandě a na Haiti, byly pro mě nové, ale Jugoslávii jsem znala. Vedle Československa a Spojených států byly vazby mé rodiny k této zemi nejtěsnější. Žila jsem tam, můj bratr se tam narodil a můj otec tam dvakrát sloužil. Jako univerzitní profesorka, která se zabývala změnami v komunistických zemích, jsem také strávila značný čas studiem právě této země.</p>
<p>V New Yorku, na schůzkách našeho zahraničněpolitického týmu ve Washingtonu, v důvěrných vzkazech prezidentovi i v projevech po celém světě jsem používala těch nejsilnějších slov k podpoře vojenské akce na zastavení Miloševiče. V důsledku toho mě etničtí Srbové často obviňovali, že jsem zradila rodinnou minulost. Odpovídala jsem: „Ano, je pravda, že můj otec věnoval svou knihu o Titovi jugoslávskému lidu a že měl Srby moc rád. Dokonce říkal, že kdyby nebyl Čechoslovák, chtěl by být Srb. Ale můj otec nebyl v první řadě oddán žádné národnosti. Byl oddán ideálům svobody a tolerance. Kdyby byl dnes naživu, vystupoval by proti Miloševičovi a zastával by svoje ideály přinejmenším stejně energicky jako já.“</p><empty-line /><p>Urputný zápas, který započal dva roky předtím, než jsem se stala velvyslankyní při OSN, rozerval Jugoslávii na kusy. Nejdříve získalo po krátkých bojích nezávislost Slovinsko. Pak se odtrhlo Chorvatsko – ale až po kruté válce, o níž svědčil i masový hrob poblíž Vukovaru. Makedonie se odtrhla bez násilí, ale Bosna a Hercegovina byla zmítána konfliktem, v němž měli převahu bosenští Srbové podporovaní Miloševičem. Den co den byl svět svědkem vraždění civilistů, pálení vesnic, bombardování činžovních domů, ničení kostelů a mešit a zpráv o masovém znásilňování.</p>
<p>Ze začátku považovali Evropané i vláda prezidenta Bushe staršího tuto krizi za evropský problém, který mohou a měli by vyřešit sami Evropané. Evropští diplomaté jezdili horečně sem a tam a zprostředkovávali příměří, která nevydržela, a předpovídali konec násilí, který nenastával. Jejich snahu podlamovala v Evropě rozšířená teorie, že Srbové, Chorvati a Bosňáci80 se tak touží zabíjet, že nemá smysl se jim v tom pokoušet bránit.81 Tento povýšený a cynický přístup se opíral o historii etnických střetů v oblasti; ignoroval ale celá staletí, kdy titíž lidé žili společně v míru, a smíšená manželství, která dávno rozředila mnohé nároky na etnickou čistotu. Ve velké části Evropy existovala též historická tendence se v první řadě identifikovat s katolíky (včetně Chorvatů), potom s pravoslavnými Slovany (včetně Srbů) a teprve pak, pokud vůbec, s „tureckými“ muslimy. Mezi řádky projevů těch, kdo k balkánskému násilí zaujímali „filozofický přístup“, nebylo těžké rozpoznat myšlenku, že i když je na právě probíhající kolo vyřizování účtů nepěkný pohled, zánik Bosny a Hercegoviny by nemusel být zas tak špatný.</p>
<p>V rámci této diplomacie vyslali prezident Bush a jeho zaoceánští spojenci do Bosny lehce ozbrojené mírové jednotky OSN s mandátem chránit příměří, odebírat bojujícím stranám těžké zbraně a zajistit poskytování pomoci. V tomto kontextu to bylo jako posílat Davida proti Goliášovi, jenže bez praku a jakéhokoliv znamení pomoci shůry. Síly OSN byly sešněrovány tradiční neutralitou mírových jednotek a musely klást otázku „Maminko, smím?“, kdykoli chtěly jednat. Brzy se staly pasivními svědky příšerných zločinů. Ještě před mým příchodem do New Yorku Rada bezpečnosti schválila více než dva tucty prohlášení, které marně požadovaly konec bojů. Opět zde ve skutečnosti neselhala OSN jako instituce, ale vůle členů Rady podpořit svoje pocity správnou akcí.</p>
<p>Jedním z prvních kroků Rady bylo schválení embarga na dodávky zbraní. Embargo mělo omezit násilí, ale jeho uplatnění na Bosnu nedávalo žádný smysl. Na rozdíl od Bělehradu neudělala vláda v nově nezávislém Sarajevu nic, co by sankce OSN ospravedlňovalo. A navíc byl dopad embarga nerovnoměrný. Srbové měli zbraní spoustu, a když bylo zapotřebí, mohli dostat další z Bělehradu. Chorvaté dokázali embargo obcházet s pomocí Záhřebu. Muslimové byli relativně bezbranní.</p>
<p>Během prvních pár měsíců Clintonovy vlády měl náš zahraničněpolitický tým řadu hlučných a nikam nevedoucích porad o krizi, kterou jsme zdědili, aniž jsme dosáhli nějakého konsensu. Ministr obrany Les Aspin byl jakoby rozpolcen mezi svými intervencionistickými instinkty a neochotou vojáků se této akce zúčastnit. Ministr Christopher těžko nacházel alternativu, kterou by mohl doporučit. Tony Lake se do toho pustil celý rozpálený energickou rétorikou Clintonovy kampaně, ale brzy ho začal strašit přízrak Vietnamu. Zcela pochopitelně nechtěl posílat americké síly do války, která se nedá vyhrát. Současně sdílel můj názor, že násilí v Bosně ohrožuje evropskou bezpečnost, a tedy i naše vlastní zájmy. Moje přesvědčení posilovala perspektiva OSN, kde jsem se každodenně setkávala s více zahraničními představiteli než kterýkoli jiný člen našeho týmu. Bosna byla neustále na pořadu dne a já jsem cítila, že potřebuji mít dobrou odpověď pro představitele islámských zemí, kteří na mě naléhali, abych pomohla zastavit vraždění jejich souvěrců.</p>
<p>Dalším důležitým účastníkem našich diskusí byl viceprezident Al Gore. Poznala jsem ho dříve v roce 1988 jako soupeře Mikea Dukakise v boji o demokratickou prezidentskou nominaci a jako odborníka na kontrolu zbrojení a senátora z Tennessee se zájmem o životní prostředí. Když jsem se stala velvyslankyní, často jsem na poradách sedávala vedle něj a vyměňovali jsme si poznámky o politice a politicích. Navzdory jeho „topornému“ obrazu na veřejnosti jsem zjistila, že Gore je uvolněný a zábavný. Prezident ho v politických diskusích považoval za plnoprávného partnera, takže neplatila skoro žádná hierarchie. Zvláště v počátcích měl Gore stabilizující vliv na zbytek našeho týmu. Tak jako jeho poradci pro národní bezpečnost Leonu Fuerthovi mu též nesmírně záleželo na spravedlnosti a lidských právech, a proto začal spolu se mnou zastávat energické řešení.</p>
<p>Při našich poradách jsme s viceprezidentem, Tonym a Leonem prosazovali přístup zvaný „lift and strike“82. Podle tohoto plánu jsme měli ukončit embargo na dodávky zbraní do Sarajeva a hrozit přitom leteckými údery. To by poskytlo Bosňákům možnost vlastní obrany a Srbům by to vyslalo signál, že mají skoncovat s agresí.</p>
<p>Prezident s tímto návrhem souhlasil a poslal Christophera do Evropy, aby to projednal. Christopher se vrátil 8. května 1993 a neměl dobré zprávy. „Naše ústřední představa o zrušení embarga na dodávky zbraní narazila na tuhý odpor,“ řekl nám Christopher, protože spojenci se obávali o bezpečí svých příslušníků v mírových jednotkách, které by mohlo ohrozit zdání, že se stavíme na jednu stranu. Asi bychom je dokázali umlčet, dodal, kdybychom jim prostě řekli, že to hodláme udělat; ale nepřesvědčili bychom je tím o výhodách našeho přístupu. Christopher říkal, že takové rozhodnutí by vyžadovalo širokou diplomatickou kampaň, kterou nijak nadšeně nepodporoval a kterou bychom riskovali důvěryhodnost administrativy. Varoval, že neúspěch by nás poškodil v zahraničí i doma. Na druhé straně „konzultativní poslání“ jeho cesty prezidenta k ničemu veřejně nezavazovalo. „Můžete zvažovat i jiné alternativy,“ řekl prezidentovi, „i když žádná nevypadá slibně.“</p>
<p>Tyto informace nijak zvlášť nepomohly, ale vzali jsme si z nich lekci. Konzultace se spojenci jsou nezbytné, ale nemohou to být otevřené debaty o tom, co se má dělat dál. Nemohli jsme doufat, že přesvědčíme ostatní, dokud jsme se nedokázali přesvědčit sami. V tomto stadiu, s novým prezidentem, obezřetným ministrem zahraničí, negativním Pentagonem, nervózními spojenci a krizí v Somálsku a pak dalšími krizemi ve Rwandě a na Haiti, jsme nebyli připraveni přijmout riziko vedoucí role v Bosně – a to vedlo k ještě větším rizikům.</p>
<p>Po příští dva roky bylo naším cílem politické řešení, ale nikdy jsme nepoužili věrohodnou hrozbu síly, která byla nutná k jeho dosažení. Namísto toho jsme kombinovali polovičatá opatření s blafováním, které nefungovalo. Dojednávali jsme dohody o příměří, které byly porušeny během pár dnů. Navrhli jsme v Radě bezpečnosti rezoluci o zrušení embarga na dovoz zbraní, ale nikam jsme se nedostali, jelikož se devět členských zemí, včetně Británie, Francie a Ruska, zdrželo hlasování. Zavázali jsme se, že posílíme šest muslimských „bezpečných zón“, ale nesměli jsme dopravovat do těchto míst posily bez souhlasu bosenských Srbů. Zavázali jsme se, že zabráníme dodávkám zbraní z Bělehradu bosenským Srbům, ale Miloševič odmítl vpustit pohraniční pozorovatele OSN na jugoslávskou půdu. Hlasovali jsme pro přísné dodržování bezletových zón; ale Srbové je stokrát porušili bez odezvy.</p>
<p>Od začátku jsme žádali náčelníka Sboru náčelníků štábů Colina Powella, aby nám předložil vojenské alternativy. Pohled na Powella, když přicházel na porady se svými grafy a dokumenty, na nás dělal veliký dojem. Za války v Perském zálivu se Powell jevil jako hrdina v nadživotní velikosti a vyjadřoval americké odhodlání, které vedlo k velkému, byť neúplnému vítězství. Powellův zjev, osobní vřelost, humor a zřejmá slušnost se spojovaly s jeho vojenským vystupováním a dělaly z něj nesmírně přitažlivou osobnost. Zatímco ostatní v zahraničněpolitickém týmu prezidenta Clintona byli noví, Powella jsme zdědili z předchozí vlády. Měl pod novým prezidentem sloužit ještě devět měsíců, než mu skončí funkční období předsedy Sboru náčelníků štábů.</p>
<p>Při našich schůzkách v operační místnosti Bílého domu Powell používal červené laserové ukazovátko a mapy hornatého balkánského terénu a ukazoval, kde by se dalo bombardovat a kudy by se mohly pohybovat jednotky, kdybychom zvolili vojenskou alternativu. Když jsme se ho ptali, co by bylo zapotřebí k osvobození sarajevského letiště od srbského dělostřelectva, které ho obklopovalo, zůstával věrný doktríně drtivé převahy a říkal, že by k tomu bylo zapotřebí deseti tisíců vojáků, stálo by to miliardy dolarů, nejspíš by to vedlo k mnoha obětem a vyžadovalo by to dlouhodobé nasazení amerických sil bez konečného data. Znovu a znovu nás vedl vzhůru po svahu možností a na druhé straně kopce nás srazil dolů slovy, která prakticky znamenala: „Nejde to.“ Když jsme to slyšeli bůhví pokolikáté, zeptala jsem se rozčileně: „Na co si tuhle báječnou armádu schováváte, Coline, když ji nemůžeme použít?“ Colin ve svých pamětech napsal, že z té otázky dostal málem „aneurysma“ a že mi musel „trpělivě“ vysvětlovat, jaká je úloha amerických vojenských sil.83</p>
<p>Vzhledem ke všem jeho vyznamenáním a prestiži se mi těžko s Powellem diskutovalo o tom, jak správně používat americké ozbrojené síly. I když jsem byla členkou Výboru nejvyšších představitelů, byla jsem pořád pouhá civilistka. Tenkrát stejně jako dnes mě však napadlo, že někdo si může vzít lekce z Vietnamu k srdci až příliš. Bylo pochopitelné, že Powell si přál jasnou podobu mise a jistotu úspěchu, než dá rozkaz našim silám, ale slogan „nechceme zabřednout do dalších pastí“ nebyl dostačující strategií pro složitý svět plný konfliktů. S pečlivým plánováním se omezená síla dá účinně použít k dosažení omezených cílů. V Bosně bylo nutně zapotřebí to udělat, ale Powell nechtěl, aby se toho úkolu ujali američtí vojáci.</p><empty-line /><p>Během mého prvního roku v New Yorku schválila Rada bezpečnosti vytvoření Mezinárodního tribunálu pro válečné zločiny v bývalé Jugoslávii (ICTY). Tento soud se sídlem v Haagu byl prvním takovým tribunálem od konce druhé světové války. Překážky, kterým musel čelit tribunál a jeho první hlavní žalobce, neohrožený Richard Goldstone z Jižní Afriky, byly obrovské. Na rozdíl od norimberského tribunálu nebyli podezřelými ze spáchání válečných zločinů v Bosně vůdci poražené mocnosti, kteří kapitulovali. Naopak, mnozí z nich byli pořád ještě u moci. To ICTY ztěžovalo přístup ke svědkům a pohřebištím na místech ovládaných nepřátelskými silami, a přitom právě na těchto místech došlo ke spáchání většiny zločinů. Bez podezřelých ve vazbě nemohl tribunál pořádat procesy a po dlouhou dobu neměl vůbec žádné. Kromě toho neměl žádné nezávislé vojenské síly ani policii, a byl tak zcela závislý na spolupráci vlád.84</p>
<p>Celkem reálně hrozilo, že tribunál zkrachuje a že světové společenství bude opět obviněno z toho, že hodně slibovalo, ale málo udělalo. Ale Clintonova administrativa byla neoblomná a byla i hlavním zdrojem financí. Poskytli jsme naše technické schopnosti a naši dobrovolníci pomáhali zpovídat svědky a uprchlíky. Udělali jsme ze spolupráce s tribunálem důležitý prvek našich dvojstranných vztahů s vládami v regionu i mimo něj. Byla jsem pyšná na úlohu, kterou sehrála moje kancelář, zejména náš právník David Scheffer, který věnoval tomuto projektu stovky hodin a později sloužil jako první americký velvyslanec se zvláštním posláním pro otázky válečných zločinů.</p>
<p>Naše víra se ukázala být rozhodující. Za léta své činnosti pracoval ICTY na velkém počtu případů, na nichž lze stavět budoucí stíhání zločinů proti lidskosti, válečných zločinů a genocidy. Tribunál například dospěl k názoru, že znásilňování a sexuální zotročování lze považovat za válečné zločiny. K dnešnímu dni bylo souzeno kolem padesátky obžalovaných Srbů, Chorvatů i Bosňáků. Jak popíši později, nakonec se tribunálu podařilo ulovit i největší rybu ze všech.</p><empty-line /><p>V březnu 1994 jsem měla tu čest otevírat budoucí sídlo amerického velvyslanectví v Sarajevu. Tato událost symbolizovala odhodlání Ameriky podporovat slovy, i když ještě ne činy, jednotnou a suverénní Bosnu. Nikdy předtím jsem v Sarajevu nebyla, ale když jsme přijížděli po široké třídě vedoucí do města, cítila jsem, jak mi stoupá krev do hlavy. Všude byly zničené budovy a rozbité sklo. Okolní hory, které si lidé z celého světa užívali při sledování zimních olympijských her v roce 1984, byly plné srbského dělostřelectva. Ostřelovači a nedostatek paliva zastavili veřejnou dopravu. V opuštěných obytných budovách byly obrovské díry tam, kde měla být okna. Každý den umírali obyvatelé Sarajeva ve svých bytech, při nákupech, při sáňkování, anebo prostě jen když přecházeli přes ulici. Na venkově byly podmínky ještě horší. Dodávky potravin do vesnic závisely na nepřesném shazování z letadel a na nespolehlivých konvojích. Lidé proto hladověli a mnoho malých dětí umřelo. Lékaři operovali bez anestetik při světle svíček.</p>
<p>O mnoho let dřív jsem po střední Evropě cestovala a relativní modernost Jugoslávie na mě udělala velký dojem. Haris Silajdžič, bosenský premiér, mi s pýchou vyprávěl, jak jako dítě viděl z jednoho okna věž katolického kostela, kříž na pravoslavném kostele a minaret muslimské mešity. Tato svatá místa teď ležela v troskách a bosenská Národní knihovna byla vypálená a vydrancovaná.</p>
<p>Zchátralá budova ambasády, kterou jsem přijela otevírat, stála hned vedle sídla kanceláře OSN. Poskytovala vyhlídku na někdejší park, ze kterého se za války stal hřbitov. Ve svém projevu jsem vyjádřila potěšení, že jsem v „jednotném hlavním městě nezávislého a suverénního státu Bosna-Hercegovina“. Sklidila jsem také potlesk za výrok „I já jsem ze Sarajeva“, který mi tenkrát připadal dramatický, ale s odstupem času nabubřelý. Vyjadřoval však, jak jsem se tenkrát cítila.</p><empty-line /><p>Zatímco čas ubíhal a boje pokračovaly, usilovali jsme o vyřešení základních dilemat v naší politice. Nemohli jsme ukončit embargo na dovoz zbraní, protože jsme neměli potřebné hlasy v Radě bezpečnosti; a nemohli jsme dosáhnout trvalého příměří, protože to bylo pro Bosňáky nepřijatelné a představovalo by to odměnu za etnické čistky. Stejně tak jsme nemohli použít větší sílu k potrestání bosenských Srbů, protože by mohli vzít příslušníky mírových sil OSN za rukojmí a protože by to ohrozilo humanitární pomoc.</p>
<p>Hospodářské sankce ale představovaly jistou páku. Miloševič si přál jejich zrušení a my jsme si zase přáli, aby vyvinul nátlak, který by dostal bosenské Srby, jejichž vedení sídlilo v Pale, k jednacímu stolu. Naším cílem bylo dosáhnout dohody, která by respektovala nezávislost Bosny a Hercegoviny a přitom rozdělila její území mezi muslimsko-chorvatskou federaci a poloautonomní bosenskosrbský útvar. Pokud by Miloševič souhlasil s uznáním Bosny a přesvědčil Srby z Pale, aby akceptovali mapu, kterou jsme vytvořili, souhlasili bychom s přerušením sankcí.</p>
<p>Na podzim 1994 dostala naše snaha nový impulz, když se úřadu podnáměstka ministra zahraničí pro evropské záležitosti a role hlavního vyjednavače v balkánském konfliktu ujal ostřílený diplomat Richard Holbrooke. Jeho příchod přinesl novou energii a já měla konečně pocit opravdové podpory. Říkávali jsme, že jsme, pokud jde o Bosnu, jako siamská dvojčata.</p>
<p>Koncem roku souhlasili vyjednavači se čtyřměsíčním příměřím. Vypadalo to jako velký úspěch. Na druhé straně sněžilo, a ke zpomalení útočných vojenských operací tak docházelo přirozeně. Dobou největšího nebezpečí na Balkáně je jaro. Samozřejmě následovaly celé týdny byrokratických technických diskusí, při kterých vyjednavači hledali tu správnou kombinaci rušení sankcí, úprav mapy a podmínek vzájemného uznání, která by přilákala Srby z Pale na jednu stranu lavičky, aniž by Bosenská federace spadla z jejího druhého konce.</p>
<p>Pak přišel květen a peklo se vrátilo.</p>
<p>Bosenští Srbové oslavili konec příměří spuštěním nejhoršího bombardování Sarajeva za poslední měsíce. Generál Rupert Smith, energický nový velitel mírových sil OSN, žádal o souhlas s leteckými údery, který Jasuši Akaši, posedle neutrální civilní představitel generálního tajemníka OSN, odmítal vydat.</p>
<p>NATO nemohlo vést letecké údery samo kvůli takzvanému „systému dvou klíčů“, podle kterého se vedoucí představitelé OSN a NATO museli shodnout, než podniknou vojenskou akci. Akaši se obával, že letecké údery vyvolají srbské odvetné útoky na příslušníky mírových jednotek OSN. Měla jsem jeden ze svých nejnepříjemnějších rozhovorů s Butrusem-Ghálím, když jsem protestovala proti této nečinnosti, protože mohla vést jen k dalším srbským útokům. Když ostřelování pokračovalo, požádal Smith opět o souhlas s leteckými údery; a tentokrát Akaši ustoupil.</p>
<p>Dvacátého šestého května letadla NATO dvakrát zaútočila na muniční sklady poblíž Pale. Jak se Akaši obával, Srby to tak rozlítilo, že začali ostřelovat pět ze šesti bezpečných muslimských zón v Bosně a jako rukojmí zajali více než 340 příslušníků mírových sil OSN.85 Nový pohotový stálý představitel Ruska Sergej Lavrov našel moje slabé místo a začal mluvit o ponaučení ze Somálska. Příští týden byl sestřelen letoun F-16 amerického letectva, který hlídkoval nad bosenskou bezletovou zónou. Když jsem dostala zprávu, že pilot, kapitán Scott O’Grady, je nezvěstný, cítila jsem se strašně. Mám přece pravdu s tím bombardováním, říkala jsem si v duchu, ale jak se věci mohly takhle zvrtnout?</p>
<p>Když jsem na cestě ze schůze Rady bezpečnosti procházela kolem všudypřítomného novinářského hloučku, vykřikl jeden reportér: „Tak jak se cítíte teď, paní velvyslankyně? Jste s leteckými údery spokojená?“ Odpověděla jsem zdánlivě sebejistě, ale byla jsem otřesená. K leteckým úderům sice došlo, ale OSN teď, v předvečer svého padesátého výročí, vypadala směšně. Bosenští Srbové připoutali příslušníky mírových jednotek k mostům, stanovištím protiletadlové ochrany a k dalším možným cílům, a pozvali na tu podívanou světová média. A po dlouhé dny, než došlo k jeho záchraně, jsme si mysleli, že O’Grady je buď mrtvý, anebo upadl do zajetí. Potřebovali jsme lepší strategii.</p>
<p>Základní otázkou bylo, co udělat s mírovými jednotkami OSN. Butrus-Ghálí byl připraven zatroubit na ústup. Generál Smith tvrdil, že se musíme rozhodnout, jestli budeme bojovat anebo ne, ale že nemůžeme dál předstírat, že existuje něco mezi tím. Souhlasila jsem s ním, ale existovaly i důležité důvody, proč přítomnost OSN neukončovat. Příslušníci mírových jednotek hráli životně důležitou humanitární roli. Když už nic jiného, tak byli alespoň svědky, kteří možná tlumili ty nejhorší instinkty bojujících stran. A ústup by byl hodně složitý. Plánovači NATO dospěli k závěru, že jednotky OSN, které by se snažily odejít, by byly vystaveny útokům ze všech stran. Odhadovali, že by bylo zapotřebí síly o 60 000 mužích, včetně 20 000 Američanů, aby jednotky OSN mohly bezpečně odejít. Předchozí rok na plánovací schůzce NATO Spojené státy souhlasily, že se na takové operaci budou podílet.</p>
<p>To by ve skutečnosti znamenalo, že jsme se zavázali pomoci našim spojencům při ústupu, ale ne jim pomoci vyhrát – to byla absurdní pozice. Na poradě našeho zahraničněpolitického týmu koncem června 1995 jsem tvrdila: „Když je zpochybněná vůdčí role Spojených států v jedné oblasti, ovlivňuje to naši vůdčí roli v ostatních oblastech. Z nedávného prohlášení prezidenta Chiraca, že ,pozice vůdce svobodného světa je volná‘ mi běhá mráz po zádech už celé týdny. Vinou naší současné strategie vypadá prezident jako slaboch. Musíme převzít iniciativu.“</p>
<p>I když jsem chápala, jak obtížné je to rozhodnutí, doporučila jsem, abychom akceptovali nevyhnutelnost stažení jednotek OSN. Když již jejich příslušníci nebudou v nebezpečí, naši spojenci nebudou moci nic namítat proti vyzbrojení Bosňanů a proti tomu, nechat je za sebe samotné bojovat. NATO mohlo uskutečnit letecké údery, aby je ochránilo, dokud se budou připravovat. Měli bychom trvat na tom, aby Miloševič uznal Bosnu a přerušil vztahy se Srby z Pale, výměnou za zmírnění sankcí. Současně bychom dali jasně najevo Pale, že dohoda je pořád ještě možná, a ostatním Bosňanům, že musí přijmout rozumný výsledek jednání, nebo přijdou o západní pomoc.</p>
<p>Prezident řekl, že se mu „líbí idea“ mého návrhu a že jde „správným směrem“. Potěšilo mě, že Lake souhlasil a vybídl nás, abychom začali přemýšlet s čistou hlavou o tom, jak dosáhnout ukončení bosenského konfliktu. V blízké budoucnosti se nová strategie skutečně začala rýsovat, ale předtím muselo zahynout celé město.</p><empty-line /><p>Jednoho rána v červenci 1995 přišel Stu Seldowitz, politický tajemník naší mise u OSN, do kanceláře zástupce generálního tajemníka Sashi Tharoora. Tharoor byl dokonalý diplomat díky své výřečnosti, analytickým schopnostem a vybroušeným způsobům. Nikdy jsem ho neslyšela pozvednout hlas anebo dávat najevo city, ale Stu vyprávěl, že toho rána se na diplomatově tváři zračil šok a zármutek. Seldowitz se ho zeptal, co se děje. Tharoor odpověděl: „Myslím, že stojíme před humanitární katastrofou historických rozměrů. Přišly zprávy o masovém zabíjení v Srebrenici.“</p>
<p>Seldowitz utíkal přes ulici, aby mi podal zprávu. Zvedla jsem telefon, abych zavolala do Washingtonu. Vtom zazvonil jiný telefon, který zvedl můj politický rada Cameron Hume. Zatímco jsem mluvila s Washingtonem, slyšela jsem Camerona, jak říká: „Rozumím, Mo, rozumím.“ Položila jsem sluchátko. Hume mi podal svoje. „To je Sacirbey,“ ohlásil bosenského velvyslance při OSN, „a pláče.“</p>
<p>Srebrenica byla jednou ze tří zbývajících muslimských enkláv ve východní Bosně. Všechny byly označeny jako bezpečné zóny OSN a byly plné uprchlíků. Žádná však nebyla chráněna před útokem a bosenští Srbové je chtěli všechny získat.</p>
<p>Generála bosenských Srbů Mladiče povzbudilo fiasko s rukojmími a měl pocit, že je pravý čas udeřit. Šestého července začaly jeho síly ostřelovat Srebrenici, která ležela v údolí a byla jako střelnice na pouti. O čtyři dny později město dobyly bosenskosrbské jednotky, většinu žen a dětí vyhnaly a muže vzaly do zajetí a pak je povraždily. Podle později shromážděných údajů Mezinárodního červeného kříže bylo mezi 12. a 16. červencem zavražděno víc než 7000 bosenských Muslimů. Většinu těl naházeli do hromadných hrobů.86</p>
<p>Během emocionálně laděné porady v Bílém domě viceprezident naléhavě vyzýval, abychom se „nesmířili s genocidou“. Já zastávala nutnost pevného postoje vůči našim spojencům. Při vzpomínce na naše předchozí neúspěchy jsem trvala na tom, abychom „jim řekli, že tímhle to končí“. Prezident přikyvoval. „Musíme přimět Francouze a Brity, aby se přidali k nám.“ To znamenalo konec nesmyslů s dvojími klíči v OSN a konec váhání s použitím vzdušných sil NATO k odvrácení dalších srbských útoků. V příštích týdnech vznikl tajný návrh společného memoranda NATO-OSN, v němž se obě strany měly zavázat, že odpoví silou na jakýkoli srbský útok na kteroukoli ze zbývajících bezpečných zón.</p>
<p>Tak jako ve Rwandě jsme si neuvědomili rozsah zabíjení okamžitě. Do oblasti neměli přístup reportéři, první zpravodajské zprávy byly útržkovité, a ti, co byli za zabíjení zodpovědní, lhali. Měli jsme velké podezření, ale chyběly nám důkazy. Bosenští Srbové tvrdili, že k žádnému masakru nedošlo.</p>
<p>Miloševič v Bělehradě tvrdil, že nezvěstní muži zpanikařili a postupně se vynoří z lesů. Spekuloval, že jsou možná už zpátky u svých rodin, a že to Bosňáci odmítají přiznat, aby poškodili Srby.</p>
<p>Byla jsem rozhodnutá zjistit pravdu a požádala jsem o pomoc CIA. Pokud byli nezvěstní muži v zajetí, tak kde? Pokud zahynuli, můžeme to dokázat? Bylo možné, že se pořád ještě dají zachránit životy, a bylo naprosto nezbytné, aby ti, kdo byli za vraždění zodpovědní – pokud k vraždění došlo – byli pohnáni k zodpovědnosti.</p>
<p>Zpravodajci začali pátrat, ale čtrnáct dní nic nenacházeli. Pak jeden pracovitý analytik narazil na snímky, které zřejmě zachycovaly zajatce stojící na poli. Na snímcích téhož pole pořízených o čtrnáct dní později nalezl velké plochy čerstvě rozryté zeminy a početné stopy vozidel. Zahájili jsme proces odtajnění těchto snímků a porovnávali jsme informace s daty z jiných zdrojů. Během pár dní jsme mohli světu vyprávět celý příběh.</p>
<p>Desátého srpna ráno se Rada bezpečnosti sešla na neoficiální schůzce. Na základě kombinace zpravodajských informací, leteckých snímků a rozhovorů s těmi, kdo přežili, jsem se pustila do popisu dvou incidentů. Jeden uprchlík ze Srebrenice vypověděl, že byl s ostatními muslimskými muži převezen na hřiště ve městě Nova Kasaba. Muže seřadili po skupinách a postříleli je kulomety. Náš uprchlík přežil, protože padl mezi ostatní těla, a později uprchl. Nechala jsem kolovat fotografii z 13. července, která ukazovala fotbalové hřiště v Nové Kasabě. Šipky na fotografii ukazovaly ke dvěma tmavým skvrnám, o kterých analytici tvrdili, že představují přibližně 600 lidí stojících těsně u sebe. Pak jsem nechala kolovat fotografii datovanou 27. července, zachycující terén viditelný na prvním obrázku, ale o kousek dál, s bílými šipkami ukazujícími ke třem místům, kde byla odstraněna tráva a odhalena světlejší zemina vespod. Byly vidět stopy po vozidlech.</p>
<p>Druhý uprchlík, dospívající chlapec, vyprávěl, že ho spolu s dalšími 400 muži ze Srebrenice naložili na nákladní auto a odvezli do školy poblíž Bratunače. Jakmile byli všichni pohromadě, začali je vyvádět po malých skupinkách ven. Ti, kdo zůstali uvnitř, slyšeli střelbu. Když přišla řada na toho chlapce, odvezli ho nákladním autem na nedaleké pole poseté mrtvolami. Přestože byl zraněn, dokázal předstírat, že je mrtvý, a podařilo se mu uniknout.</p>
<p>Jak fotografie kolovaly kolem stolu, zasedací sál Rady – který byl svědkem tolika hlučných debat – ztichl. Slyšela jsem přejíždění prstů po tuhých fotografiích, jak si je diplomaté předávali z ruky do ruky. Americké zpravodajské snímky jsou obvykle přísně utajované a k tomu, aby se rozeznalo, co na nich je, je zapotřebí odborníků. Ale základní informace, kterou tyto snímky poskytovaly, byla jasná. Uprchlíci mluvili pravdu.</p>
<p>Téhož odpoledne se Rada znovu sešla na oficiální schůzi a usnesla se na požadavku, aby Srbové z Pale okamžitě umožnili Červenému kříži přístup do Srebrenice a okolních vesnic. Tak jako u většiny požadavků Rady byla reakce bosenských Srbů útočná, hněvivá, nevstřícná a pomalá.87</p><empty-line /><p>Bosenská válka skončila díky třem faktorům. Prvním bylo přecenění vlastních sil ze strany bosenských Srbů. Celá léta úspěšně spoléhali na neschopnost Západu; nepoznali, kdy mají přestat. Druhým faktorem byla měnící se vojenská situace. Počátkem srpna zahájilo Chorvatsko ofenzivu, aby získalo zpátky území, kterých se zmocnili etničtí Srbové. Ofenziva vedla k rychlému úspěchu a vyslala bosenským Srbům signál, že nejsou nezranitelní a že se v krizi nemohou spolehnout na Miloševičovu pomoc. Třetím faktorem byla ochota Billa Clintona ujmout se vedení.</p>
<p>Po Srebrenici došla rozhořčenému prezidentovi trpělivost a Tony Lake nás požádal o podklady ke „koncovce“, které by se soustředily na to, jakou Bosnu chceme mít po skončení konfliktu. Tyto podklady se probíraly na klíčové schůzce v zasedací místnosti kabinetu v Bílém domě týž týden, kdy jsem přednesla svůj příspěvek k Srebrenici v Radě bezpečnosti. Prezidentovi poradci byli rozděleni tak jako od samého počátku.</p>
<p>Zastávala jsem názor, že americké jednotky budou muset do Bosny dříve či později vstoupit, a tak je rozumné je vyslat, dokud určujeme podmínky a harmonogram my. Evropa nedokázala krizi vyřešit a oslabila tím jak NATO, tak OSN. Naše neochota ujmout se vedení oslabovala náš vlastní nárok na vůdčí úlohu. Bosenským Srbům je třeba dát na vybranou, zda se chtějí dohodnout za rozumných podmínek, anebo čelit ztrátě svých vojenských zisků. Pokud k řešení dohodou nedojde, měli bychom naléhat na stažení sil OSN a vycvičit a vyzbrojit bosenskou armádu pod ochranou letecké síly NATO.</p>
<p>Tony doporučoval podobný přístup a navrhl vyslat do Evropy delegaci na vysoké úrovni, která by měla za úkol získat spojeneckou podporu pro novou tvrdou linii. Ani ministerstvo zahraničí, ani ministerstvo obrany nenavrhovaly žádnou změnu v dosavadním postoji a Pentagon dokonce doporučoval „realistický“ přístup, podle něhož jsme měli přijmout srbskou vojenskou sílu jako realitu a snažit se o trvalé příměří založené na statu quo.</p>
<p>Lake diskusi shrnul. „Madeleine má pocit, že v sázce není nic menšího než vůdčí úloha administrativy doma i v zahraničí a že se není možné vyhnout značnému riziku. Zamini a obrana mají největší strach z toho, že zabředneme do pasti. Dávají přednost opatrnějšímu přístupu.“</p>
<p>Zatímco Tony mluvil, nedalo mi to, abych se nepodívala na prezidenta. Bill Clinton byl výborný posluchač. Jeho zvykem bylo sedět s tváří opřenou o ruku a čmárat si nebo dělat poznámky. Někdy jsem si myslela, že nedává pozor, ale později zjistila, že mu neušlo ani slovo. Během let ve funkci velvyslankyně u OSN jsem měla pocit, že mně prezident věnuje větší pozornost než většina členů zahraničněpolitického týmu. Zatímco ostatní mě někdy přehlíželi, on mě vždy zdvořile vyslechl. Vždycky se mi lépe jednalo s lidmi, kteří si věří, a Bill Clinton si rozhodně věřil.</p>
<p>Teď jsem napjatě čekala, až Tony dokončí svoje shrnutí, a pak jsme se všichni obrátili k prezidentovi, abychom zjistili jeho reakci. Pro mě to byl okamžik pravdy. Předložila jsem svoje nejsilnější argumenty ve věci, na které mi nejvíc záleželo. Obvykle prezident začínal svou reakci na diskusi sérií otázek. Tentokrát bylo od chvíle, kdy promluvil, zřejmé, že se rozhodl. „Souhlasím s Tonym a s Madeleine,“ řekl. „Musíme sebou hodit a dát během pár měsíců všechno do pořádku. Musíme se zasadit o jednotnou Bosnu. A když se nám to nepodaří u jednacího stolu, musíme pomoci Bosňanům na bojišti.“</p>
<p>V příštích dnech se Tony rozjel do Evropy, aby náš plán vysvětlil spojencům a Rusku. Další delegace, vedená Dickem Holbrookem, odletěla na Balkán, aby tam zahájila kyvadlovou diplomacii mezi znepřátelenými stranami. Evropská reakce byla příznivá, a to mě povzbudilo, ale rozhovory v regionu sotva začaly, když 19. srpna v Bosně zahynuli tři členové Holbrookova vyjednávacího týmu při nehodě na zrádné horské silnici. Zemřeli velvyslanec Robert Frasure, plukovník Nelson Drew z Národní bezpečnostní rady a Joseph Kruzel z ministerstva obrany. Obdivovala jsem je všechny, ale Boba Frasura jsem znala nejlépe. Oddechla jsem si, že Holbrooke a můj bývalý vojenský poradce generál Wesley Clark jsou v pořádku. Nikdy nezapomenu na jejich smutný návrat s těly našich kolegů.</p>
<p>Naši vyjednavači se vrátili z Evropy až 28. srpna. Bosenští Srbové si právě tu chvíli vybrali k tomu, aby znovu přecenili vlastní síly. Za slunečného pondělního dopoledne přiletělo v 11.10 z okolních kopců pět minometných nábojů a zabilo na rušném tržišti Markale 37 lidí a 85 jich zranilo. Zavolala jsem zástupci generálního tajemníka OSN pro mírové operace Kofimu Annanovi, který souhlasil s tím, aby byla naplněna dohoda, kterou OSN a NATO uzavřely po masakru ve Srebrenici. Třicátého srpna vzlétlo ze základen v Itálii a z letadlové lodi <emphasis>Theodore Roosevelt</emphasis> více než šedesát letadel a zaútočilo na pozice bosenských Srbů kolem Sarajeva. K nim se připojilo francouzské a britské dělostřelectvo. Tehdy to byla největší vojenská akce v historii NATO.</p>
<p>Psychologická rovnováha se změnila. Bosenští Srbové už nemohli jednat beztrestně a NATO již nic nebránilo v použití vojenské síly. Americké diplomatické vedení se plně angažovalo. Bělehrad zoufale toužil po uvolnění sankcí a Miloševič dostal oficiální mandát jednat jménem Srbů z Pale.</p>
<p>Osmého září se ministři zahraničí Bosny, Chorvatska a Jugoslávie dohodli, že Bosna bude dál existovat jako samostatný stát, složený z bosňácko-chorvatského a srbského celku, které si rozdělí území zhruba v poměru 51:49 procent. Do konce měsíce dosáhl náš tým dohody o obecných principech, včetně uznání Bosny a Hercegoviny jako suverénního a demokratického státu.</p>
<p>Pátého října se bojující strany dohodly na příměří po celé zemi. Počátkem listopadu měly přijet do Daytonu v Ohiu na rozhovory, které měly vést k definitivnímu řešení. Když se doba jednání přiblížila, vznesl Miloševič požadavek, aby byly sankce proti Bělehradu přerušeny, jakmile rozhovory začnou, a úplně zrušeny, až bude podepsána dohoda. Naší pozicí vždy bylo přerušovat sankce teprve po dosažení dohody a zrušit je až po jejím naplnění.</p>
<p>Holbrooke varoval, že Miloševič může odmítnout přijet, pokud mu nevyhovíme, a tvrdě naléhal, abychom ustoupili. Na poradě nejvyšších představitelů 27. října jsem zastávala názor, že uvolnění sankcí je příliš užitečný nástroj, než abychom se ho jen tak vzdali, a že budeme potřebovat všechny páky, které máme, abychom přiměli Miloševiče splnit jeho závazky. Věděla jsem, že je to i prezidentův postoj, protože jsem ho o několik týdnů dříve zastihla o samotě při zvláštním zasedání Valného shromáždění a mluvila s ním o tom. Řekla jsem mu, že v OSN kolují návrhy na zrušení sankcí ještě před uzavřením dohody. Nechtěl tomu věřit a řekl „v žádném případě“ – anebo něco ještě jadrnějšího. Rozhodli jsme se, že zachováme pevný postoj.</p>
<p>Byla jsem právě v Chicagu, když mi z Daytonu zavolal Holbrooke. Věděl, že jsem proti zrušení sankcí. Zatímco mezi diplomaty různých zemí se jedná podle diplomatických pravidel, mezi diplomaty téže země taková pravidla neplatí. Měli jsme velmi nediplomatický rozhovor. Jak Holbrooke předpovídal, Miloševič začal vyhrožovat, že nepřijede. Jak jsme předvídali my ostatní, přijel tak jako tak.88</p>
<p>Po třech týdnech úporných jednání, kterým vévodila neúnavná Holbrookova diplomatická snaha a klíčový závěrečný vklad Christophera, byly Daytonské dohody parafovány na letecké základně Wright-Patterson 21. listopadu 1995. V tom týdnu byl Den díkůvzdání. Válka v Bosně skončila.</p>
<p>Pro mě tento výsledek znamenal potvrzení několika principů. Ukázal, že omezené použití síly – dokonce i jen samotné letecké síly – může být rozhodující. Ukázal důležitost spojenecké jednoty a americké vůdčí role. Ukázal možnosti této nové éry, ve které nakonec ruské jednotky pomáhaly realizovat dohody bok po boku s jednotkami NATO. A ukázal, jak je důležité postavit se lidem, jako jsou Miloševič a Mladič.</p>
<p>V roce 1938 odhalil Neville Chamberlain způsob myšlení vedoucí k mnichovské dohodě, která dala Hitlerovi zelenou, aby se zmocnil Československa. „Jak strašná, fantastická a neuvěřitelná je představa,“ řekl, „že bychom měli hloubit zákopy a zkoušet si plynové masky kvůli sporům ve vzdálené zemi mezi lidmi, o nichž nic nevíme.“ O rok později se Chamberlainova vlastní země ocitla ve válce zčásti proto, že neudělal nic, aby pomohl té „vzdálené zemi“ a jejím neznámým lidem. Amerika a její spojenci mohou být hrdí na to, že jsme pozdě, ale přece přišli na pomoc obyvatelům Bosny – pro jejich dobro i pro dobro naše.</p><empty-line /><p>Na Nový rok 1996, pouhých pár týdnů po podpisu Daytonských dohod, jsem v <emphasis>New York</emphasis> <emphasis>Times</emphasis> narazila na příběh,89 který z velké části ilustroval, o co v našem úsilí šlo. Byl to obraz myšlenky, které říkám „bosenská“, jednoduchého předpokladu, že každý člověk má svou hodnotu a že se musíme starat o své bližní – ne jako o Srby, Chorvaty či muslimy, ale jako o lidi.</p>
<p>Ten příběh vypráví o bosňáckém rolníkovi jménem Fadil Fedžič, který žil v převážně muslimském městě Goražde v letech, kdy bylo obléháno, a o srbské rodině manželů Sorakových, která také bydlela v Goražde a po dlouhou dobu odmítala odejít navzdory rostoucímu napětí.</p>
<p>V červnu 1992 muslimská policie odvedla nejstaršího syna Sorakových Zorana, a ten se už nikdy nevrátil. Jejich druhý syn zahynul v armádě bosenských Srbů. Krátce poté porodila Zoranova vdova holčičku, ale jídla se nedostávalo a matka neměla mléko. Rodina dávala dítěti čaj, ale bylo jasné, že novorozeně brzy umře. Pan Fedžič ovšem vlastnil stračenu, kterou choval za městem, aby ji ukryl před srbskými ostřelovači.</p>
<p>Pátý den po porodu miminka Sorakových uslyšela rodina na schodech kroky. Člověk, kterého skoro neznali, jim přinesl do bytu půl litru mléka. Šestého dne se stalo totéž, pak i sedmého a každý den po 442 po sobě následujících dní, dokud Sorakovi neodešli do Srbska. Bez ohledu na zimu a sníh a nedostatek jídla pan Fedžič nikdy nevynechal a nikdy si za mléko nic nevzal. Když válka skončila, reportér <emphasis>Times</emphasis> Fedžiče našel, jak se choulí v jedné místnosti s jinými bosňáckými uprchlíky. Jeho dům byl v troskách a kráva dávno mrtvá. Když mu návštěvník řekl, že potkal manžele Sorakovy, Fedžičovi zasvítilo v očích. „A co to děťátko?“ zeptal se. „Jak se má?“</p>
</section>
<section>
<p><strong>Síla vlastního hlasu</strong></p>
<p>Moje role v debatě o Bosně a úspěch politiky, kterou jsem hájila, společně s úspěchy Rady bezpečnosti na Haiti a dalšími záležitostmi, mi dodaly sebedůvěry. Přišlo mi čím dál snazší obhajovat naši politiku před Kongresem, navrhovat rezoluce Rady a prosazovat své názory ve Výboru nejvyšších představitelů. Zvykla jsem si na práci velvyslankyně a těšilo mě, že mám možnost reprezentovat Ameriku v situacích, kdy mohu přispět vlastními zkušenostmi a přesvědčením – ať už v OSN, či na jiných fórech po celém světě. Jedna z takových příležitostí se týkala toho nejzákladnějšího osobního rysu – pohlaví. Funkce předsedkyně delegace Spojených států na čtvrté světové konferenci o ženách mi umožnila podílet se na historické události a současně se zde upevnilo přátelství se ženou, jejíž dějinný význam neustále vzrůstá.</p><empty-line /><p>Hillary Clintonová byla známá dlouho předtím, než jejího muže zvolili prezidentem. Byl tu onen poprask kolem toho, že si chtěla ponechat dívčí jméno, když byl Clinton guvernérem Arkansasu, a hodně se vyprávělo o tom, jak je chytrá. Občas jezdila do Washingtonu a mluvila na sponzorských večeřích. Seznámila jsem se s ní právě při jedné takové příležitosti, na dobročinné akci pro jednu z mých nejoblíbenějších organizací, Fondu na obranu dětí, kde byla ve správní radě. Představila jsem se jí jako spoluabsolventka Wellesley a řekla jí, že se mi její projev líbil. Reagovala vřele a semínka přátelství tak byla zaseta.</p>
<p>Párkrát jsem ji viděla během kampaně v roce 1992 a pak zase na soustředění členů vlády v Camp Davidu po inauguraci. Byla to bizarní událost, kdy lidi, sotva se poznali, byli nacpáni do chatiček a nuceni navazovat vztahy ve stylu módní filozofie Nového věku. V té dusné atmosféře byla první dáma douškem čistého kyslíku. Představa toho, co nás očekávalo, ji vzrušovala, vyznala se v každé otázce a byla přesvědčivou diskutérkou. Během příštích měsíců jsem poznala, jak dobře je informovaná a jak moc se zajímá o zahraniční politiku.</p>
<p>Od samého začátku Hillary Clintonová Američany v dobrém i špatném smyslu fascinovala. Mnozí obdivovali její vášeň, soucit a inteligenci; jiní nesouhlasili s jejími odvážnými názory. Ti, kteří ji neměli rádi, se domnívali, že je studená. Ti, kteří ji rádi měli, viděli její nasazení. Tak jako jiná pozoruhodná první dáma Eleanor Rooseveltová byla i Hillary vynášena do nebe i posílána do pekel. Ta podobnost se koncem prezidentova prvního funkčního období prohloubila, když Hillary zavtipkovala, že vede rozhovory s duchem své dávno mrtvé předchůdkyně.</p>
<p>Moje přátelství s Hillary se vyvíjelo postupně. Protože z různých důvodů jezdila často do New Yorku, naše kanceláře nám zařizovaly schůzky, kde jsem ji mohla informovat o otázkách týkajících se OSN. Zvala jsem ji na oficiální setkání s některými delegáty jiných zemí, na které udělala velký dojem. Jednou jsem jí, její matce a Chelsea půjčila kolem Vánoc svůj byt v New Yorku; jindy u mě přespala a povídaly jsme si v nočních košilích. Když prezident hostil v Bílém domě zahraniční hlavu státu, host sedával vedle první dámy; ona mě často posadila po jeho druhém boku, protože si myslela, že vzhledem k mému postavení v OSN tak nebudou žádné problémy s hledáním témat pro rozhovor. Naše spolupráce vyvrcholila na jaře a v létě roku 1995, když jsme se připravovaly na čtvrtou světovou konferenci o ženách, která se měla konat v čínském Pekingu.</p>
<p>Byla to důležitá událost, protože na postavení žen mi samozřejmě záleželo. Když jsem poprvé přijela do New Yorku, chtěla jsem navázat vztahy s ostatními stálými představitelkami u OSN. V OSN bylo tehdy více než 180 členských zemí, a tak jsem předpokládala, že budu moci pozvat na přípravný oběd několik desítek žen. Mýlila jsem se. Když jsem přišla do své rezidence na tento oběd, byl prostřený jediný stůl pro zástupkyně sedmi zemí: Kanady, Jamajky, Kazachstánu, Lichtenštejnska, Filipín, Trinidadu a Tobaga a USA.</p>
<p>Jako Američanka jsem samozřejmě navrhla, abychom utvořily klub a abychom se zavázaly, že nikdy neodmítneme jedna od druhé přijmout telefonát. Tato dohoda o vzájemném přímém přístupu rozčilovala některé stálé představitele, kteří nepovažovali za logické, že lichtenštejnská velvyslankyně se může americké velvyslankyni dovolat rychleji než oni. Řekla jsem jim, že to mohou vyřešit, když se na svém místě nechají vystřídat ženou, a to je umlčelo. Naše skupina, které jsme přezdívali „G7“, se scházela jednou měsíčně. Povídaly jsme si a žertovaly, že budova OSN je asi jediná budova v New Yorku, kde není fronta před dámskými toaletami, ale také jsme pracovaly na důležitých projektech. Když vznikl Tribunál pro válečné zločiny v bývalé Jugoslávii, usilovaly jsme, aby byly vybrány také soudkyně, protože i mnohé z obětí byly ženy. Dosáhly jsme jmenování dvou soudkyň, včetně vynikající americké právničky Gabrielle Kirk McDonaldové, která se později stala předsedkyní tribunálu.90 Šly jsme za generálním tajemníkem a naléhaly, aby jmenoval více žen do vysokých funkcí v OSN. Připravovaly jsme také naše vlastní země na pekingskou konferenci. Ve Spojených státech to nebyl jednoduchý úkol.</p>
<p>Pro protivníky administrativy v Kongresu v té zpolitizované době představovala konference o ženách šťavnaté sousto. Přece jen ji sponzorovala OSN Butruse Butruse-Ghálího, měla se zabývat ženskými právy, měla se konat v Číně a měla se jí možná zúčastnit i první dáma. Reakce byly hodně přemrštěné. Konzervativní aktivisté tvrdili, že účast Spojených států by byla vyjádřením podpory pro čínskou politiku v oblasti lidských práv. Komentátoři naznačovali, že americká delegace hodlá měnit definice mateřství, otcovství, rodiny a pohlaví. Moderátoři publicistických pořadů tvrdili, že první dáma usiluje o absolutní statistickou rovnoprávnost mezi muži a ženami na všech pracovištích a ve všech oblastech lidské činnosti. Šířily se dokonce fámy, že se tajně snažím získat právní statut pro pět pohlaví – na to jsem odpovídala, že umím počítat maximálně do dvou.</p>
<p>Čína byla vybrána jako pořadatel této události ještě dřív, než se prezident Clinton ujal úřadu. Pekingským vůdcům muselo hodně záležet na prestiži, protože očividně podcenili všechny komplikace. Neuvědomili si, dokud nezačali s přípravami, že na těchto shromážděních panuje svoboda. Nevládní organizace (NGO) se jich zúčastňují po stovkách a každá má své vlastní zájmy a svůj styl. Jejich zástupkyně se volně setkávají s oficiálními delegátkami a často ovlivňují výsledek jednání a někdy určují celý jeho průběh. Nevyhnutelně dochází k pokusům přitahovat pozornost prostřednictvím demonstrací, pochodů a provokativních plakátů. Nezávislé tiskoviny se množí jako houby po dešti.</p><empty-line /><p>Tak jak je pro konference OSN typické, vedle oficiální konference o ženách se mělo v Pekingu konat i fórum nevládních organizací. Očekávalo se více než 40 000 delegátek NGO. Několik měsíců před konferencí ale Čína označila stadion, kde se fórum NGO mělo konat, za „staticky narušený“ a oznámila, že se setkání bude muset konat v Hai Ro, městě asi třicet kilometrů na sever. Nevládní organizace zuřily zčásti proto, že „staticky narušený“ stadion se dále používal pro sportovní události, a také proto, že v Hai Ro scházelo jakékoli vhodné zařízení. Měsíce vyjednávání vedly k některým ústupkům ze strany Číny, ale hlavní frontové linie už byly vytyčeny. Nevládní organizace měly v úmyslu se chovat jako nevládní organizace. Číňané byli odhodláni zabránit „rušivým incidentům“. Vybavili dokonce taxikáře prostěradly, která měli házet přes nahé ženy, jichž očekávaly plné ulice.</p>
<p>Kongresmani z obou stran naléhali na vládu, aby konferenci bojkotovala. Já se bránila tím, že je možné se konference zúčastnit, aniž bychom tím podpořili veškeré politické kroky hostitelské vlády. Číně mohla přítomnost čtyřiceti tisíc delegátek odhodlaných zlepšovat postavení žen jenom prospět. Při prosazování tohoto stanoviska mi pomáhala moje antikomunistická minulost, která měla v Kongresu větší váhu než můj feminismus.</p>
<p>Tato kontroverze postavila první dámu před nesnadné rozhodnutí. Chtěla do Pekingu jet, ale poradci Bílého domu pochybovali o tom, že to stojí za politické riziko. Pozornost na ni upřená bude intenzivní, a pokud řekne nebo udělá něco nesprávného, využijí toho prezidentovi političtí protivníci. Celé týdny hráli experti hru „Pojede, anebo nepojede?“. Nakonec převážila její vůle. Rozhodla se, že pojede.</p>
<p>Já zatím řešila svoje vlastní dilema. Moje dcera Kate si brala spolužáka z práv Jakea Schatze, ale když jsme stanovovali datum, nenapadlo nikoho z nás podívat se na mezinárodní kalendář. Svatba se měla konat dva dny předtím, než měla na druhé straně světa začít konference o ženách. Potřebovala jsem to nějak vymyslet. Normální přestupy na letištích a časová pásma se proti mně spikly. Jakmile jsme dotančili – o půlnoci –, utekla jsem domů a stihla pár hodin spánku, pak jsem si zabalila a chytla první ranní let na Havaj. Přišla jsem tak o klepy a oslavy „dne poté“, včetně večírku na naší farmě. Urychlila jsem ale cestování tím, že jsem v Honolulu přesedla na letadlo do Pekingu, kterým letěla první dáma. Využily jsme s Hillary času na palubě ke koordinaci našich projevů a ke spánku.</p>
<p>Přistály jsme ve čtyři hodiny ráno. Lilo jako z konve, což pokračovalo téměř po celou dobu konference. Každý den se před vchody hotelů postavily pluky mladých Číňanek a rozdávaly igelitové tašky, do kterých se daly schovat kapající deštníky. K nejpěknějším podívaným v Pekingu patřili všudypřítomní cyklisté oblečení do žlutých, rudých, světle zelených, tmavomodrých i světle červených pláštěnek jako duha v kontrastu ke zmoklým ulicím a šedivému nebi, vytvářející letmý dojem impresionistického obrazu. Popustila jsem uzdu uměleckým sklonům a nakoupila tucet pláštěnek v nejrůznějších barvách pro rodinu. Na venkovských cestách ve Virginii to samozřejmě nemělo tentýž efekt, ale pláštěnky za necelý dolar nás ochránily před deštěm.</p>
<p>Bydlely jsme v hotelu China World, v jehož lobby vířily sárí, šátky, dašiki, dlouhé róby, burky a šaty, spolu s konvenčnější pracovní konfekcí. Všude kolem pospíchaly ženy sem a tam, zatímco v rozích se krčili Číňané a šeptali do malých mikrofonů schovaných v rukávech. Večer prozpěvovalo thajské trio tradiční orientální balady jako „Moon River“ a „New York, New York“.</p>
<p>První den byl na řadě projev Hillary. Mnohokrát jsem mluvila na veřejnosti a vím, jak těžké je strhnout obecenstvo. Zvlášť obtížné je to na konferencích, kde po sobě mluví dlouhá řada zkušených řečníků. Přišlo mi, že obecenstvo v Pekingu, skládající se z posluchaček z více než 180 zemí, naslouchajících tlumočnicím, které monotónními hlasy překrucovaly gramatiku první dámy, není možné rozehřát.</p>
<p>Ale Hillaryin projev ohromil. Byl skvěle napsán a energicky přednesen, vyjadřoval jasnou podporu rodinným hodnotám, kritizoval Čínu za omezování svobody projevu a vrcholil větou, která se stala symbolem celé konference: „Ženská práva jsou lidská práva a lidská práva jsou ženská práva.“ Když první dáma promluvila, mnohojazyčné štěbetání v sále utichlo. Když skončila, ozvala se bouře potlesku. Později na tiskové konferenci jsem si všimla, že náš nejsoustavnější mediální kritik, George Archibald z <emphasis>Washington</emphasis> <emphasis>Times</emphasis>, popsal projev první dámy jako baseballový „homerun s míčem až za stadionem“. Nebylo divu, že Číňané se o tom ve svém zpravodajství nezmínili.</p>
<p>Příští den jsem ve svém projevu mluvila o krocích ke zlepšení života žen v Americe a ve světě, k nimž se Spojené státy zavázaly. I když se toho kolem naší přítomnosti v Číně hodně nadělalo, obsah projevu první dámy i mého projevu by byl bez ohledu na dějiště konference stejný. To sdělení bylo jednoduché a univerzální: násilí na ženách musí skončit; dívky by měly mít stejnou hodnotu jako chlapci; a ženy by měly mít volný přístup ke vzdělání, zdravotní péči a k pákám hospodářské a politické moci.</p>
<p>Celotýdenní přítomnost čínských bezpečnostních sil byla pro delegátky a účastnice celkově nepříjemná, ale občas zábavná. Například jedna členka americké delegace měla rozostřený obraz v televizi a tak dlouho točila knoflíky, až se obraz rozjasnil; uviděla v celé kráse sebe samu, jak se pokouší seřídit si televizi. Jiná delegátka se pokoušela vyžehlit si šaty – v rozporu s pravidly hotelu. Sotva začala, vtrhl dovnitř hotelový personál, zabavil jí šaty a nechal ji tam stát v kombiné. Za pár hodin jí šaty vrátili pečlivě složené a vyžehlené. Na fóru nevládních organizací za ženská práva demonstrovali zástupci prakticky ze všech koutů světa, od Afghánistánu po Spojené státy. Když jeden čínský hodnostář viděl, jak kolem pochoduje jedna z těch skupin s transparenty nad hlavou, udiveně se zeptal vedle stojící Američanky: „Můžete mi prosím říct, kde leží ta Lesbia?“</p>
<p>Hned na začátku mi telefonovala Marie Wilsonová z Nadace Ms. Její organizace pomohla stovkám handicapovaných žen zúčastnit se fóra nevládních organizací. Teď ale měla potíže. Jako z udělání čínští organizátoři naplánovali seminář pro handicapované v druhém poschodí budovy, která neměla výtah, a pak se rozčilovali, když se ženy hlasitě dožadovaly přístupu. Stan pomoci handicapovaným umístili navíc daleko od silnice. Protože se v bahně nedalo jezdit s kolečkovými křesly, mnohé delegátky bylo na místo jednání třeba donést. Jejich účast se proměnila ve zlý sen.</p>
<p>Na Mariinu žádost jsem souhlasila s tím, že svůj projev k nevládním organizacím přednesu ve Stanu pro handicapované ženy. Když jsme dorazily, viděla jsem na vlastní oči, jak obtížné to muselo být pro ženy, které mají problémy s pohybem. Pochodovaly jsme do kopce a z kopce, vraty na úzkou stezku a přes pole. Ve svém projevu jsem kritizovala organizátory za to, že nedokázali zajistit plný přístup pro handicapované ženy. Pak jsem řekla, že navzdory nedávnému pokroku ženy po celém světě zůstávají nedoceněným a nevyužitým lidským zdrojem. To neznamenalo, že by ženy obtížně nacházely práci. V mnoha společnostech jsme obstarávaly velkou většinu práce; ale nevlastnily jsme půdu; neučili nás číst; nemohly jsme si vzít úvěr; a nedostávaly jsme zaplaceno. Je to důležité, řekla jsem, protože když ženy získají možnost podílet se na hospodářském a společenském rozhodování, je možné přervat okovy chudoby; rodiny zesílí; šíření pohlavně přenášených chorob se zpomalí; a pozitivní společenské hodnoty se budou snadněji přenášet na mladé lidi.</p>
<p>Po této návštěvě jsme zamířily zpátky do Pekingu oklikou kolem Velké zdi. Nikdo nikdy nepřekonal první reakci prezidenta Nixona („Je to doopravdy velká zeď.“). Viděla jsem ji už předtím za vlády prezidenta Cartera, ale tentokrát mě ohromily tisíce pouličních prodavačů, kteří u vchodu ke zdi prodávali tatáž trička, ručníky a upomínkové drobnosti. Každý z nich byl ochoten smlouvat, ale všichni měli úplně stejné nejnižší ceny. Bylo to svobodné podnikání s plnou konkurencí, ale bez svobody.</p>
<p>Projev první dámy byl zlatým hřebem konference, ale mimo světla ramp se také udělalo hodně práce, včetně přijetí akčního plánu na zlepšení života žen na všech kontinentech. V letech, která od té doby uplynula, jsem se potkala s mnoha ženami z mnoha míst, které mi řekly, že byly v Pekingu, nebo mají přítelkyně, které tam byly, anebo je konference inspirovala k vlastním iniciativám. Ve všech případech je posilovalo vědomí, že v Pekingu se jejich vláda před celým světem zavázala k tomu, že bude respektovat práva žen a dívek.</p><empty-line /><p>Každý má své hrdiny. Některé z těch mých, jako Eleanor Rooseveltovou či Mahátmu Gándhího, jsem nikdy nepotkala. Jiní, jako můj otec či Edmund Muskie, jsou mrtví. Ale jedna moje hrdinka – Aun Schan Su Ťij – je velice naživu a stojí v čele demokratických sil v jihoasijské Barmě. Barma je překrásná a – za současné vlády – také zoufale chudá země, kde hlavním zdrojem energie je pořád ještě volský zápřah.</p>
<p>Jedna z prvních knih George Orwella se jmenuje <emphasis>Dny v Barmě</emphasis>, ale Barma mi připomínala jiný Orwellův román – <emphasis>1984</emphasis>. Vojenská junta, která vládne v zemi, zkorumpovala anebo zničila všechny svobodné instituce, zavedla metody nucené práce, umlčela politickou opozici a uzavřela univerzity. Aun Schan Su Ťij stála v čele Národní ligy pro demokracii, jejíž kandidáti v roce 1990 získali v parlamentních volbách v Barmě více než 80 procent hlasů. Junta se zavázala, že bude výsledek voleb respektovat, ale lhala. Mnozí členové parlamentu byli zatčeni za „zločin“, který spočíval v jejich zvolení. Jiní byli donuceni odejít do exilu. Aun Schan Su Ťij, která se odmítla smířit s tímto útlakem, drželi po pět let v domácím vězení. V roce 1991 obdržela Nobelovu cenu míru.</p>
<p>Nikdy jsem se s Aun Schan Su Ťij nesetkala, ale znala jsem se s jejím manželem, Britem Michaelem Arisem. V roce 1992 mě Aris požádal, zda bych se mohla zeptat Václava Havla, jestli by nenapsal krátký úvod ke knize spisů jeho ženy. Zavolala jsem Havlovi, který s radostí nabídl svou pomoc. Takže tu existovalo spojení.</p>
<p>Zastavila jsem se v Rangúnu na cestě domů z Pekingu jako první americký vládní představitel od chvíle, kdy začaly politické otřesy; a vůbec první představitel kterékoli země, který se setkal s Aun Schan Su Ťij po jejím propuštění z domácího vězení. Nejdříve jsem se sešla s předním členem junty známé pod zkratkou SLORC (Státní rada pro obnovu zákona a pořádku). Generál Kin Nunt mě ujistil, že vojáci Barmu zachraňují a udržují mír mezi různými etnickými skupinami obyvatelstva. Trval na tom, že lidé vládu nejen respektují, ale dokonce milují. „Koneckonců,“ řekl mi, „naši lidé mají šťastné obličeje.“</p>
<p>Neměla jsem na vyhýbavé řeči náladu, a tak jsem odpověděla, že studuji represivní režimy celý svůj život a že diktátoři často klamou sami sebe. Lidé se někdy neusmívají štěstím, ale strachem. Vyzvala jsem generála, aby zahájil dialog s Aun Schan Su Ťij o tom, jak vrátit zemi demokratickou vládu. Povýšeně mi odpověděl, že junta chápe Aun Schan Su Ťij jako mladší sestru, kterou je třeba chránit. Pokud šlo o cestu k demokracii, řekl jenom: „Takové věci potřebují čas.“</p>
<p>Druhý den ráno mě Aun Schan Su Ťij přivítala ve svém domě, stojícím uprostřed zahrady obehnané vysokou zdí. Stála na malé kryté verandě v tradičním barmském rudém a levandulovém úboru s květinou ve vlasech. Byla okouzlující. Když jsme se objaly, řekla mi, že byla z mé návštěvy tak rozrušená, že sama umyla stěny a vyprala a vyžehlila závěsy. Dovedla mě dovnitř, kde na stěně visel obrovský portrét jejího otce, generála Aun Schana, zakladatele nezávislé Barmy, kterého v roce 1947 zavraždili političtí soupeři.</p>
<p>Během rozhovoru mi Aun Schan Su Ťij řekla, že poznala svého manžela, když studovala v Anglii. V roce 1988 se vrátila do Barmy a myslela si, že je to jen nakrátko, aby se mohla postarat o svou umírající matku. Místo toho se ocitla ve středu rodícího se demokratického hnutí, které se brzy stalo nejpopulárnější politickou silou v zemi. Bylo jí padesát, ale věk na ní vůbec nebyl znát a utrpení se jí odráželo jenom v očích. Žasla jsem, jak disciplinovaně se dokázala vyrovnat s pěti lety domácího vězení, a řekla jsem, že si nedovedu představit, že bych byla celé měsíce zamčená ve vlastním domě. Řekla mi, že čerpala sílu z četby a meditace a z občasných návštěv kolegů a jejích dětí, které jí povolovali.</p>
<p>Řekla mi, ať jí říkám Su. A zdůraznila, že světové společenství nenaléhalo na její propuštění kvůli tomu, aby si mohla zvát hosty ke snídani, i když je to příjemné. Měla v úmyslu neúnavně usilovat o demokracii.</p>
<p>Při rozhovoru mě zaujal kontrast mezi jejím křehkým zjevem a železnou vůlí. V cizině by byla mohla vést snadný život. Kdyby mlčela, mohla být bez starostí. Místo toho si zvolila obtížnou cestu zásadového a nenásilného odporu proti bezzásadovému a brutálnímu režimu. Po snídani jsme se postavily na schodiště jejího domu, ukázaly jsme plakát z pekingské konference, řekly pár slov tisku a za zády jsme si přitom stiskly ruce.</p>
<p>Před odjezdem z Rangúnu jsem uspořádala tiskovou konferencí, na které jsem se nenamáhala s diplomatickými zdvořilostmi. Řekla jsem, že vůdci Barmy mohou buď postupovat demokratickou cestou a dostat se tak z izolace, anebo pokračovat v cestě útlaku a nakonec zničit sebe i svou zemi. Když jsem mluvila, tvářili se někteří z přítomných amerických diplomatů utrápeně. Naše stálá zmocněnkyně, nejvyšší diplomatka na ambasádě, považovala moje prohlášení za příliš tvrdé a upřímně mi řekla: „Teď po vás budeme muset uklízet.“ Neomlouvala jsem se a podotkla, že s tím prohlášením sama předtím vyslovila souhlas. Mám pocit, že rozdíl nespočíval ani tak ve slovech, jako v důrazu, s kterým jsem je pronesla. Začínala jsem objevovat sílu vlastního hlasu.</p>
<p>V následujících letech jsem si vždy našla způsob, jak Su vzkázat, že na ni pořád myslím. V roce 1999 onemocněl Michael Aris rakovinou. Naléhali jsme na barmské úřady, aby mohl před smrtí navštívit svou ženu. Jeho žádost byla zamítnuta. Aun Schan Su Ťij se pořád ještě neodvažuje odjet ze země, protože ví, že by jí nedovolili se vrátit. Spoléhá se proto na videokazety, které šíří její poselství po celém světě. Za ta léta jsem jich viděla mnoho a vždycky se z nich snažím poznat, jak se Su daří. Na začátku nového tisíciletí bylo vidět, že stres si vybírá svou daň, i když její hlas i poselství byly pořád stejně silné.</p>
<p>Není obvyklé považovat někoho, koho člověk osobně potkal jen jednou, za svého přítele. Ale vím, že Su je má přítelkyně, a mám důvod věřit, že ona to cítí stejně.91</p><empty-line /><p>Pár minut před třetí odpoledne 24. února 1996 informoval pilot kubánské řízení letového provozu o svém úmyslu pokračovat s neozbrojeným americkým civilním letadlem, doprovázeným dvěma dalšími, v letu jižně od 24. rovnoběžky, na půl cesty mezi Floridou a Kubou. Řízení letového provozu pilota varovalo, ať to nedělá, protože oblast na jih od rovnoběžky je „aktivní a nebezpečná“. Pilot José Basulto hrdě opáčil: „Víme, že jsme v nebezpečí pokaždé, když přelétáme oblast jižně od 24. rovnoběžky, ale jako svobodní Kubánci to chceme udělat.“ Všechna tři letadla pokračovala ve stejném kurzu.</p>
<p>Kolem třetí hodiny a deseti minut zachytil radar celní služby Spojených států dvě kubánské stíhačky MIG severně od Havany. O deset minut později ohlásil jeden z pilotů MIGů havanskému velícímu středisku (GRC): „Fajn, vidím cíl. Je to malé letadlo… modrobílé.“ Po pár vteřinách dodal: „Mám ho zaměřené. Žádám o souhlas… je to cessna 337.“</p>
<p>GRC: „Máte souhlas k sestřelení.“</p>
<p>MIG 29: „Vystřelím na něj.“</p>
<p>GRC: „Povoleno.“</p>
<p>MIG 29: „Odpálená první. Zasáhli jsme ho! <emphasis>Cojones!</emphasis>92 Zasáhli jsme ho! <emphasis>Cojones!</emphasis> Ustřelili jsme mu <emphasis>cojones</emphasis>!“</p>
<p>MIG 23: „Tenhle už otravovat nebude.“</p>
<p>GRC: „Gratulujeme.“</p>
<p>Uplynulo pár minut.</p>
<p>MIG 29: „Vidím další letadlo.“</p>
<p>GRC: „Máte povolení ho zničit.“</p>
<p>MIG 29: „Sestřelil jsem další! Sestřelil jsem další! Vlast anebo smrt! Ten druhý je také dole!“</p>
<p>O pár tisíc stop níže v mezinárodních vodách se cestující na norské výletní lodi a posádka americké rybářské lodi stali šokovanými svědky tohoto vraždění na obloze.</p>
<p>Byla sobota a já byla v New Yorku, když se mi dovolalo operační středisko ministerstva zahraničí. Dozvěděla jsem se, že Castrovy ozbrojené síly sestřelily dvě americká letadla, patřící kubánské exilové skupině z Miami. Čtyři lidé, tři američtí občané a jeden legální přistěhovalec, zahynuli.93 Třetí letadlo se bezpečně vrátilo.</p>
<p>Druhý den přinesly ranní noviny další podrobnosti. Na palubě těch nešťastných cessen byli čtyři příslušníci „Záchranného bratrstva“. Bratrstvo, které vzniklo v roce 1991, létalo s lehkými letadly mezi Spojenými státy a Kubou a pátralo po Kubáncích, kteří se na vorech snaží uprchnout z ostrova. Byla to humanitární organizace s politickými cíli. Přinejmenším dvakrát před únorem 1996 její piloti přelétli nad Havanou a shazovali proticastrovské letáky. Basulta, vůdce skupiny a pilota letadla, které se vrátilo, vyšetřoval Federální úřad pro letectví v souvislosti s nelegálním přeletem kubánského území o rok dříve v červenci. Bez ohledu na tuto historii ministerstvo zahraničí prohlásilo, že k sestřelení došlo v mezinárodním vzdušném prostoru. Úřady v Havaně tvrdily opak. Svět čekal, jak zareagujeme.</p>
<p>Ani jsem noviny nedočetla a už jsem volala do Washingtonu. Ten měsíc jsem byla na řadě s předsednictvím Rady bezpečnosti. Rozhodla jsem se, že svolám mimořádné zasedání. Potřebovali jsme prokázat pravdu, než Castro dokáže fakta zamlžit. Rychle jsme zařídili, aby do New Yorku přiletěli techničtí experti a informovali Radu, kde, kdy a jak přesně došlo k sestřelení. První údaje z radarů, od svědků a z trosek podporovaly americký postoj. Předložila jsem svým kolegům harmonogram událostí a nechala rozdat prohlášení předsedy, které zabíjení odsuzovalo a vyzývalo, aby byla událost prošetřena Mezinárodní organizací pro civilní letectví (ICAO).</p>
<p>Na neoficiální schůzce příští den navrhl čínský velvyslanec, abychom počkali, než se dostaví kubánský ministr zahraničí a představí postoj své vlády k případu. Řekla jsem: „Ne.“ Ministr zahraničí byl v Evropě, když došlo k těm vraždám, a pak odletěl do Mexico City. Byla to jeho chyba, že nebyl přítomen. Čínský diplomat poté prohlásil, že s návrhem prohlášení – na který museli kývnout všichni – nemůže souhlasit, protože neobdržel instrukce z Pekingu.</p>
<p>Číňané a jejich instrukce byli zdrojem věčných problémů. Je pravda, že se museli vyrovnávat s dvanáctihodinovým časovým rozdílem a že jejich delegace byla vzhledem k čínskému systému přísně kontrolovaná; ale někdy prostě zdržovali. Řekla jsem, že si uděláme přestávku a vrátíme se v jedenáct večer, což poskytovalo spoustu času pro zaslání instrukcí. Když jsme se vrátili, čínský velvyslanec řekl, že stále ještě nemá rozhodnutí. Očividně doufal, že ostatní velvyslanci budou podráždění a unavení a podpoří odklad. To jsem nehodlala dovolit. Řekla jsem místo toho: „Možná bychom měli přeměnit toto prohlášení na rezoluci a oficiálně o ní hlasovat.“ Čínské instrukce se zázračně a bezodkladně objevily a Číňané s předsednickým prohlášením souhlasili. Žádali jenom, abych povolila kubánskému velvyslanci přednést vlastní stanovisko. To mi nedělalo potíže. Protože jsem měla pocit, že už jsem své kolegy zdržela dost, byla jsem též ochotna vzdát se svého prohlášení jako představitelka Spojených států a pouze přečíst předsednické prohlášení, které Kubu odsuzovalo.</p>
<p>Bylo půl čtvrté ráno, když Kubánec dokončil svoje jedovaté protiamerické výpady. Dozvěděla jsem se, že jsem zákeřná imperialistická lhářka, ale nemohla jsem na to reagovat, protože už jsem se jako představitelka členského státu vzdala slova. Nakonec mi poskytl příležitost protokol OSN: Když novému předsedovi Rady ostatní velvyslanci gratulují k jeho funkci, reaguje na ně přiměřeným způsobem podle scénáře připraveného aparátem OSN. Když můj žalobce skončil, celá místnost ztichla. Podívala jsem se na předepsanou odpověď a řekla jsem: „Děkuji kubánskému představiteli za jeho prohlášení a za jeho laskavá slova na mou adresu.“ Členové Rady, kteří dosud nespali, se tomuto bizarnímu divadelnímu představení zasmáli a všichni jsme zamířili domů do postele.</p>
<p>Předsednické prohlášení bylo důležité, protože představovalo oficiální názor Rady bezpečnosti, a to že kubánská akce byla zločinná. Bezohlednost toho zločinu byla druhý den ještě jasnější. Z Washingtonu jsme obdrželi radarové záznamy Celní služby, které dokazovaly, že obě letadla byla sestřelena daleko na sever od kubánského vzdušného prostoru. Obdrželi jsme též záznamy výše citovaných rozhovorů mezi piloty MIGů a havanským velitelstvím před střelbou i po ní. Piloti MIGů očividně věděli, že ničí civilní letadla, ale přesto se nijak nepokusili Bratry varovat, ať už navázáním hlasového kontaktu, máváním křídel či pokusem je navést do jiného směru. Jednoduše a sadisticky letadla sestřelili.</p>
<p>Neměla jsem pocit, že k sestřelení neozbrojeného letadla raketou je třeba nějak moc testosteronu. Řekla jsem svému tiskovému tajemníkovi Jamiemu Rubinovi: „Podle mě žádné <emphasis>cojones</emphasis> nemají. Podle mě jsou to zbabělci.“ Když jsem si ten výrok ozkoušela na Elaine Shocasové, která byla mou rozhodčí v případech nemístných poznámek, učinila jsem prohlášení, které by ministerstvo zahraničí nikdy v životě neschválilo, kdybych ho byla předložila předem. Shrnula jsem fakta, zmínila jsem se o těch nahraných rozhovorech a řekla jsem: „Zděsila mě radost těch pilotů nad tím, že spáchali chladnokrevnou vraždu. Upřímně řečeno, to nejsou žádné <emphasis>cojones</emphasis>. To je zbabělost.“</p>
<p>V tiskovém středisku zůstalo mnoho úst otevřených. CNN tu tiskovku vysílala, ale v parafrázi reportéra Richarda Rothe se cosi ztratilo v překladu: „Velvyslankyně Albrightová si povšimla použitých vulgárních výrazů a řekla, že ,tohle není ona vulgárnost, tohle je zbabělost‘.“</p>
<p>Moje nediplomatičnost vyvolala sborovou kritiku odborníků na Latinskou Ameriku včetně mého přítele Diega Arrii, stálého představitele Venezuely. Arria řekl tisku: „Nikdy bych to slovo nevyslovil, dokonce ani na své farmě.“ Později Arria svoji kritiku zmírnil, možná na popud své ženy. Na druhé straně moje slova vyvolala příval podpory mezi americkými občany, včetně kubánské exilové komunity v Miami. Díky tomu mě požádali, abych vládu zastupovala na vzpomínkové bohoslužbě, která se v Miami konala za zahynulé Bratry. Představitelé Bílého domu mi doporučovali, ať se obléknu konzervativně a zachovávám smuteční výraz. „Ta komunita truchlí,“ dozvěděla jsem se.</p>
<p>Dostala jsem podezření, že to nebude jen tak obyčejná událost, když jsme uvízli v zácpě na cestě z miamského letiště. Viděli jsme v okénkách aut mnoho kubánských a amerických vlaječek a dozvěděli jsme se, že fotbalový stadion Orange Bowl je již plný. Když jsem se rozhlížela po lidech v ostatních autech, všimla jsem si, že se dívají na mě. A pak začali z aut vystupovat a mířit ke mně, usmívali se, mávali, bušili rukama do kapoty a volali: „Señora Cojones!“ „Madam Cojones!“</p>
<p>Konečně jsme dojeli k Orange Bowl a šli nejdřív do kanceláří stadionu, kde jsme se potkali s rodinami obětí. Byli zoufalí a říkali, že Bratři se jenom pokoušeli pomáhat jiným Kubáncům. Moje ochranka mě chtěla na stadion dovézt autem, ale otec jedné z obětí mě požádal, abych šla s ním. Ochotně jsem souhlasila, ale musela jsem potlačovat slzy. Chopila jsem se paže toho důstojného pána a prošla s ním na stadion tunelem, který obyčejně používají Miamští Delfíni.</p>
<p>Přivítal nás bouřlivý hluk. Musela jsem napínat uši, abych slyšela, co dav volá. Pak mi to došlo. „Libertad, Madeleine,“ „Libertad, Madeleine,“ znovu a znovu. Program začal a já naslouchala vyprávění a chvalořečím těch, kdo milovali ty muže, kteří zahynuli. Pak jsem přistoupila k mikrofonům. Měla jsem dva cíle. Chtěla jsem ujistit obecenstvo, že nepřipustíme, aby se Castro vyhnul zodpovědnosti, ale také jsem chtěla utlumit všechny akce, které by mohly vyvolat další násilí.</p>
<p>Nikdy jsem nemluvila na stadionu a nebyla jsem připravená na ozvěnu. Slova, která opustila moje rty, se vracela o pár sekund později zpátky. Přimělo mě to zpomalit, což způsobilo jen to, že slovům trvalo ještě déle, než se odrazila zpátky. Jamie Rubin stál hned pod pódiem a pořád mi ukazoval, ať mluvím rychleji. Snažila jsem se, jak to šlo, dokončit projev, který jsem považovala za důležitý. Nějak mě museli slyšet, protože prakticky každou mou větu přerušoval potlesk a dupot, včetně mého závěru: „Tyrani si mylně pletou moc vládnout armádám s mocí ovládnout lidskou duši. Castro nedokázal ovládnout duše těch čtyř statečných mužů, kterým dnes vzdáváme úctu. Nemůže zastavit postup k demokracii, který dnes sílí po celém světě. A nemůže vzdorovat moci lásky a lásce ke svobodě, která dnes ovládá tento stadion.“</p>
<p><image xlink:href="#_2.jpg" /></p>
<p>V příštích týdnech slovní přestřelka mezi Kubou a Spojenými státy pokračovala. Kubánci obviňovali Bratry z terorismu. Dovolávali se vzpomínek na invazi v Zátoce sviní z roku 1961 a mluvili o třiceti sedmi letech americké agrese. Nadále se oháněli již zdiskreditovanými „fakty“ o tom, kde a kdy k tragédiím došlo. Do dnešního dne kubánští představitelé nevyjádřili lítost nad zmařenými životy, ani nepřiznali, že udělali chybu a porušili zákon.</p>
<p>V červenci dokončila svoje vyšetřování ICAO a podpořila postoj Spojených států. Záchranné bratrstvo pokračovalo v přeletech dalších sedm let. Ten citát s „<emphasis>cojones</emphasis>“ zatím začal žít svým vlastním životem. V Miami se objevil na nálepkách na náraznících aut. Tony Lake tvrdil, že pokaždé, když o něm slyší mluvit, má chuť zkřížit nohy. Prezident Clinton veřejně poznamenal, že to byl „nejspíš nejúčinnější slogan v celé zahraniční politice vlády“.</p><empty-line /><p>Jak stoupala moje sebejistota v OSN, rostla i moje ochota ujímat se iniciativy. V roce 1996 jsem napnula všechny síly, abych zabránila zvolení Butruse Butruse-Ghálího do funkce generálního tajemníka na druhé pětileté období. Mé spory s generálním tajemníkem sílily každý měsíc. V Somálsku byl Butrus Ghálí prvním, kdo se postavil za neúspěšnou strategii konfrontace s Ajdídem, a posledním, kdo ji opustil. O Rwandu se v době předcházející genocidě vůbec nezajímal, ale nikdy svoji nedbalost nepřiznal. V Bosně bylo jeho trvání na „dvojím klíči“ a jeho přezírání tohoto konfliktu jako „války bohatých“ neospravedlnitelné. Měl také pocit nadřazenosti a úřednické úkoly jako by byly pod jeho důstojnost.94 Byl nesmírně háklivý na svoje postavení a při svých cestách trval na tom, aby se s ním zacházelo jako se světským papežem. Postupem doby byl čím dál kritičtější k Americe, což mu možná získávalo body jinde, ale ztěžovalo mi to ještě víc hledání podpory pro OSN v americkém Kongresu.</p>
<p>To bylo vážné, protože v Kongresu, který nyní plně ovládali republikáni, znamenala každá otázka týkající se OSN zápas, a samotný generální tajemník tam byl zdrojem radioaktivity. Butrus Butrus-Ghálí trval na tom, že kongresmany dokáže přesvědčit, když s nimi bude mluvit přímo, ale pokaždé, když se o to pokusil, jenom věci zhoršil. Jeho imperiální vystupování nepůsobilo dobře a naši zaujatější protivníci neměli chuť ho poslouchat, protože je příliš těšilo útočit na OSN. V projevech republikánského prezidentského kandidáta Boba Dolea nejspolehlivěji vyvolávaly smích zmínky o vůdci OSN, jehož jméno vyslovoval pomalu a s odporem.</p>
<p>Mrzelo mě to, protože na osobní úrovni jsem si vážila generálního tajemníka i jeho ženy Lei – silné osobnosti, která jednou vstoupila do místnosti plné vysokých představitelů a zavtipkovala: „Ach! Mužský harém.“ Mívala jsem s Butrusem-Ghálím živé rozhovory u večeře, včetně jednoho v roce 1995, kdy mi vyprávěl příběh o nigerijském jasnovidci, který ho přišel navštívit a řekl: „Vidím ženu, která vás zradí. Jmenuje se Madeleine.“ Oba jsme se zasmáli.</p>
<p>Když v roce 1991 generálního tajemníka zvolili, zavázal se, že zůstane ve funkci jen jedno období; ale jako mnozí američtí politici, kteří nejdřív prosazují omezení počtu volebních období, aby si tím pomohli ke zvolení, a pak na to zapomenou, se připravoval ucházet se o funkci znovu, jezdil po celém světě a rozděloval vysoké funkce s péčí a dovedností politického šíbra ze starého ústředí newyorské demokratické strany Tammany Hall. Kvůli jeho aktivismu jsem se musela rozhodnout, jestli nedělat nic a nechat ho kandidovat na další období, anebo udělat něco neslýchaného a pokusit se ho zastavit. Žádnému generálnímu tajemníkovi ještě nebylo druhé funkční období odepřeno.</p>
<p>Dospěla jsem k názoru, že pokud se mají vztahy mezi OSN a Spojenými státy zlepšit, bude muset generální tajemník jít. To znamenalo boj. Od začátku jsme měli jednu velkou výhodu. Pokud bychom pro něj nehlasovali, nemohl vyhrát. Generální tajemník musí získat hlasy všech pěti stálých členů Rady bezpečnosti. I tak ale existovala rizika. Francie, také stálý člen Rady, by se postavila proti nám; byli bychom obviňováni z nátlaku; a vmetli by nám do tváře peníze, které jsme stále ještě dlužili OSN. Bylo nepravděpodobné, že by Butrus-Ghálí ustoupil dobrovolně – a pořád se mohlo stát, že až se rozbouřené vody zklidní, budeme muset vycházet s někým ještě horším.</p>
<p>Při cestách do Washingtonu jsem vysvětlovala svoje úvahy Christopherovi a Lakeovi. Oba měli otázky, ale oba si stěžovali na generálního tajemníka ještě více než já. Během cesty do Bosny v lednu 1996 jsem tu otázku přednesla prezidentovi, a ten mi řekl, že se mnou souhlasí.95</p>
<p>Výsledná zpráva shrnula důvody pro to, abychom si vynutili změnu, a hovořila i o možných nástupcích, včetně mého favorita Kofiho Annana z Ghany – profesionálního diplomata aparátu OSN, který měl bohaté zkušenosti v těch nejtěžších funkcích. Kofi stál v první linii zápasu za profesionalizaci mírových operací OSN a na rozdíl od svých byrokratických kolegů se nepokoušel vyhýbat zodpovědnosti za neúspěchy. Jako syn kmenového náčelníka byl jakoby zrozen pro vůdčí roli. I když fyzicky to nebyl velký člověk, vystupoval způsobem, který si vynucoval respekt. Mluvil tiše, zpěvně a živě – to byla vítaná změna po upjatém Butrusi-Ghálím. Pro Kofiho mluvilo i to, že byl z Afriky, protože Butrus-Ghálí byl zvolen jako představitel Afriky a jistě by mohl tvrdit, že naše snaha ho vyměnit je urážkou pro celý kontinent. Kofi také dokázal mluvit Molièrovým jazykem dost dobře na to, aby se vyhnul okamžité diskvalifikaci ze strany Francie. Upozorňovala jsem ale, že bychom se měli veřejně postavit za kteréhokoli kandidáta až v poslední fázi. Věděli jsme, že někteří lidé se na nás budou zlobit, a nechtěli jsme, aby si vybíjeli svůj vztek na Kofim.</p>
<p>Celé měsíce jsme drželi rozhodnutí v tajnosti a Christopher se zatím snažil přimět generálního tajemníka, aby odešel dobrovolně a přijal jednoroční prodloužení do dovršení svých 75 let. Butrus-Ghálí trval přinejmenším na polovině dalšího období – tedy na dvou a půl letech. Egyptský prezident Mubarak se pokoušel naše rozpory urovnat, ale marně. Generální tajemník zatím pokračoval ve volební kampani.</p>
<p>V polovině června se Warren Christopher rozhodl pustit ven informaci o našem postoji do <emphasis>New York Times</emphasis>. Zveřejnění dávalo smysl z celé řady důvodů, ale nepovedlo se nám ho diplomaticky zkoordinovat. Dozvěděla jsem se o tom rozhodnutí na cestě autem ze San Diega do Los Angeles. Věděla jsem, že se musím spojit se svými kolegy z Rady bezpečnosti v New Yorku, kteří budou zuřit, že jsem to s nimi nekonzultovala. Porouchal se mi mobil, a tak jsme našli telefonní budku před podnikem zvaným <emphasis>Bubbových sto sendvičů</emphasis>.96 Cpala jsem dovnitř čtvrťáky a informovala ostatní. Jak jsem očekávala, ostatní velvyslance to nepotěšilo.</p>
<p>Naše kampaň, která tak nešťastně začala, brzy klopýtla znovu. Doufali jsme, že přesvědčíme Organizaci africké jednoty (OAJ), aby nepodpořila žádného kandidáta, ale čekali jsme příliš dlouho. Na nátlak Francie a Egypta 63 afrických států na své výroční schůzi oficiálně podpořilo muže, kterého jsme se zavázali vetovat.</p>
<p>Zintenzívnili jsme naši diplomacii a zdůrazňovali přesvědčení, že změna ve vedení by přinesla OSN větší efektivitu. Rozšířili jsme seznam argumentů pro oficiální jednání. Zdůraznili jsme svou touhu nalézt kvalifikované kandidáty, především z Afriky. I když měl generální tajemník mezi vládami jen málo nadšených stoupenců, ještě méně z nich se chtělo přidat k našemu otevřenému odporu proti němu. Většinou byli opatrní – rozhodli se, že počkají a uvidí. Butrus-Ghálí se zatím nevzdával. Jeho rádci ho ujišťovali, že naše motivy jsou politické a že se naše pozice po listopadových volbách změní. Zatvrzelý jako vždycky odmítal zvažovat nejrůznější plány, které jsme mu předkládali, abychom ho dostali pryč důstojným způsobem. Při různých příležitostech jsem navrhovala, abychom generálního tajemníka jmenovali do Mezinárodního soudního dvora, aby se postavil do čela celosvětové skupiny frankofonních zemí (tohoto místa se nakonec ujal), či aby dostal novou roli „emeritního generálního tajemníka“ s kanceláří a ceremoniálními povinnostmi. Moc jsem se chtěla vyhnout osobnímu střetu, ale nehodlala jsem tento boj prohrát.</p>
<p>V říjnu jsme se s Butrusem-Ghálím sešli na další pracovní večeři v jeho rezidenci. Nejdřív mi řekl, že se na mě nezlobí. „Jsem v politice už dlouho,“ řekl, „a vím, že se člověk může dostat nahoru a dolů, aniž se kdy doví skutečný důvod.“ Předpovídal OSN špatnou budoucnost a říkal, že příští generální tajemník to bude mít těžké. Opět jsem mluvila o našem přání dohodnout se na důstojném odchodu, a on se zeptal, jestli mu nabízím bakšiš, úplatek. Řekla jsem, že samozřejmě nikoli.</p>
<p>Po zhruba tři čtvrtě hodině jsme se přesunuli do jídelny. Komorník přinesl kouřící misky hráškové polévky. Nabrala jsem si lžičku a najednou mi začalo být velké horko. Mluvili jsme dál o Iráku a o Burundi a já neřekla o teplotě ani slovo, protože generálnímu tajemníkovi zřejmě nevadila. Jako žena v určitých letech jsem se už před nějakým časem rozhodla nevyjadřovat se k teplotě v místnosti, protože jsem byla přesvědčena, že jde o nával horkosti.</p>
<p>Při dezertu mi komorník přinesl vzkaz na stříbrném podnose. Stálo na něm francouzsky: „JohnWhitehead říká, že všechno bude v pořádku.“ Bylo mi to divné. Proč byl ten vzkaz ve francouzštině? Proč by mi Whitehead – přítel, který stál v čele amerického Svazu pro spolupráci s OSN a bydlel o kousek dál – psal vzkaz? Jak věděl, že budu u Butruse? Můj hostitel se ptal na něco jiného. „Ten vzkaz je od tvých lidí? Bojí se, že jsem tě otrávil?“ V té chvíli vtrhla do jídelny Leia a vykřikla: „Co tady vy dva děláte v tom vedru, vždyť se uvaříte!“</p>
<p>Její manžel řekl: „Díky bohu, jsem celý zpocený, ale Madeleine nic neříkala, a tak jsem si myslel, že mám infarkt, a nechtěl jsem, aby to poznala.“ Pak jsem jim řekla, proč jsem se o horku nezmínila já. Všichni jsme se rozesmáli – pobavením a rozpaky, že po vší té době nedokážeme upřímně mluvit o něčem tak prostém. Ani na samém konci jsem nedokázala s generálním tajemníkem komunikovat. Později jsem narazila na Whiteheada a zeptala jsem se ho na ten vzkaz. Řekl mi, že se potkal s Leiou na nějaké koktejl party a že si špatně vysvětlila to, co jí říkal. Musel to být její vzkaz manželovi a komorník ho omylem předal mně. Zajímalo by mě, co si Leia s Butrusem říkali po mém odchodu.</p>
<p>Přestože jsme svět ubezpečovali, že Butrus-Ghálí neprojde, alternativní kandidáti se nijak nehrnuli. Bitva o veřejné mínění zatím neprobíhala dobře. V OSN hrál ohrožený generální tajemník roli chudinky napadané surovcem, který má řádné zpoždění s placením příspěvků. Mezinárodní tisk se do nás obouval a kritici u nás doma taktéž. Logika vlastní strategie nám bránila definovat volbu přitažlivějším způsobem jako volbu mezi charismatickým Kofim Annanem a aristokratickým Butrusem-Ghálím.</p>
<p>Brzy se i v naší vládě začalo ozývat reptání na konto toho „průšvihu, do kterého jsme se dostali“. Jednou jsme na sebe hulákali v pracovně mé rezidence ve Waldorfu s Tonym Lakem. Tony říkal, že si nikdy nebyl jistý, jestli bylo rozhodnutí zbavit se Butruse-Ghálího správné, a že v tom jedu sama. Já tvrdila, že to rozhodnutí bylo správné, i když obtížné, a že jestli nedokážeme snést trochu kritiky, měli bychom se zabývat něčím jiným. Ta hádka byla tak rozhořčená, že Dick Clarke a Mike Sheehan z NSC a Elaine Shocasová z mé kanceláře – ani jeden z nich žádná citlivka – raději opustili místnost, abychom si mohli vyměňovat zdvořilosti o samotě. Později ten večer jsem upletla dvě červené čepičky ve tvaru rajských jablíček pro mé vnuky Davida a právě narozeného Jacka, abych se uklidnila.</p>
<p>Na podzim 1996 zabrala naše kampaň za znovuzvolení Billa Clintona a znovunezvolení Butruse-Ghálího. Abych ulevila napětí, které obě kampaně provázelo, uzavřela jsem sázku se svým dobrým přítelem a sousedem z Rady bezpečnosti Joem Legwailem, stálým představitelem Botswany. Na sjezdu demokratické strany viceprezident Gore vtipkoval, že zatančí macarenu, fyzicky náročný latinskoamerický tanec. A tak jsem se s Legwailem vsadila, že jestli demokraté vyhrají volby, zatančím si s ním macarenu v zasedací místnosti Rady. Při první schůzi po vítězství Clintona a Gorea jsme s Joem náš tanec předvedli. Myslím, že velvyslance, které jsem často vystavovala tlaku, potěšilo, když viděli, jak jsem alespoň na chvíli pod tlakem taky já.</p>
<p>Čím víc se blížil okamžik rozhodnutí, tím usilovněji pracoval můj newyorský tým, setkával se s ostatními delegacemi, telefonoval, radil se o strategii a počítal hlasy. Naneštěstí sčítání hlasů těch zemí Rady bezpečnosti, které byly s námi, nebylo nijak zvlášť namáhavým úkolem.</p>
<p>Devatenáctého listopadu jsem vetovala rezoluci, která by zajistila generálnímu tajemníkovi druhé funkční období. Výsledek hlasování byl 14:1 proti nám. Konfrontace, které jsme se chtěli vyhnout, byla teď veřejná; a zdálo se, že jsme izolovaní. Ano, utrpěli jsme ránu, ale pořád jsme ještě stáli – a ukázali, že prezidentovo znovuzvolení neoslabilo naše odhodlání zvolit nového generálního tajemníka. Pokud si Butrus-Ghálí myslel, že na poslední chvíli ustoupíme, zmýlil se. Navíc se ukazovalo, že velká část jeho zdánlivé mezinárodní podpory byla velice mělká. Naše veto poskytlo diplomatické krytí mnoha zemím, které se ztotožňovaly s našimi argumenty a které teď byly ochotny otevřeně vsadit na čerstvějšího koně.</p>
<p>Etiopský prezident Meles Zenawi napsal kamerunskému prezidentovi Paulu Biyovi, který současně předsedal OAJ, a vyzval ho k hledání afrických alternativ. Biya sám podporoval stávajícího generálního tajemníka vždy jen vlažně. Jeho prioritou bylo zajistit, aby to místo získal Afričan. Brzy jako by celý New York byl plný neoficiálních jednání s různými africkými delegacemi ve snaze o nalezení kandidátů, kteří by byli schopni řídit velkou organizaci a kteří by splňovali zvláštní požadavky Spojených států (podpora reformy), Francie (plynulá znalost jejich jazyka) a Číny (žádné vztahy s Tchaj-wanem). Konečně den po Dnu díkůvzdání rozeslal Biya dopis, kterým zbavoval členské země OAJ jejich závazku podpořit stávajícího generálního tajemníka.</p>
<p>Jakmile byl Butrus-Ghálí poražen, dostala jsem se do kolotoče jednání, při nichž jsem odrazovala od podpory pro kandidáty, o kterých jsme měli pochybnosti, a tiše propagovala Annana. Bylo to o to snadnější, že Kofi byl očividně tou nejkvalifikovanější osobou. Žádný člověk ze žádného kontinentu neměl větší znalosti či lepší přípravu. Francouzi vyčkávali do poslední chvíle, abychom se zapotili a také aby od nás získali podporu pro nahrazení Kofiho na pozici ředitele mírových operací OSN Francouzem. Třináctého prosince Rada bezpečnosti konečně jednomyslně navrhla Annana jako sedmého generálního tajemníka OSN.97</p>
<p>Rozhodnutí administrativy usilovat o výměnu Butruse-Ghálího se v příštích letech osvědčilo. V roce 1998 Kongres souhlasil se zaplacením dlužných příspěvků Spojených států, přičemž vyzval k dalším reformám v OSN. I když jsem s Annanem nesouhlasila ve všem, stal se z něj oblíbený, tvořivý a pilný generální tajemník, který neměl protikandidáta, když kandidoval na znovuzvolení v roce 2001, a který později získal – společně s OSN – Nobelovu cenu za mír.</p>
<p>Ve svých pamětech <emphasis>Neporažený</emphasis> projevuje Butrus-Ghálí mnohé osobnostní rysy, které jeho kolegové tak špatně snášeli. Za celých pět let, kdy stál v čele OSN, přiznává jedinou chybu (to, že souhlasil, aby Itálie vyslala vojáky do mírových jednotek v Somálsku). Všechny ostatní nezdary svádí na Spojené státy a na Západ. Mnohokrát se pustil do mě a já doufám, že se mu díky tomu ulevilo. S egyptským diplomatem jsem se už nesetkala, ale jednou v New Yorku jsem na ulici potkala Leiu. Nebyla jsem si jistá, co mám dělat, ale ona mě okamžitě objala a řekla. „Miláčku, tolik se nám po tobě stýská.“ Během let v New Yorku jsem se toho od generálního tajemníka Butruse-Ghálího naučila o diplomacii hodně. Myslím, že jsem se mohla naučit ještě víc od jeho ženy.</p>
</section>
<section>
<p><strong>ČÁST TŘETÍ</strong></p>
<p><strong>PANÍ MINISTRYNĚ</strong></p>
</section>
<section>
<p><strong>„Chci, abyste byla mojí ministryní zahraničí“</strong></p>
<p>„Chlapci jsou jako opaření,“ hlásil Thomas Oliphant. „Nikdy si nemysleli, že se to stane. Půlka Washingtonu je v šoku.“ Bylo odpoledne 5. prosince 1996 a já dostávala spoustu gratulací od kolegů a blízkých přátel, jako byl Tom, komentátor <emphasis>Boston Globe</emphasis>. Ten „šok“ způsobilo dopolední rozhodnutí prezidenta Clintona navrhnout mě na místo ministryně zahraničí.</p>
<p>Události, které k této chvíli vedly, se odehrávaly podle jedné zvláštní washingtonské tradice. Na rozdíl od kandidátů na volené funkce, od nichž se očekává, že budou energicky usilovat o svoje postavení, ohánět se vlastními přednostmi a tupit své protivníky, kandidátům na místa ve vládě přísluší pasivní role jako při nějakých staromódních námluvách. Považuje se za nevhodné se vyvyšovat, snižovat druhé anebo dávat otevřeně najevo vlastní zájem. Je zapotřebí citlivý přístup. Vést kampaň prostě nepřichází v úvahu – anebo se to alespoň nepřiznává. Po většinu života bych nepokládala možnost stát v čele ministerstva zahraničí za realistickou. Během Dukakisovy kampaně v roce 1988 tisk spekuloval o tom, že bych mohla stát v čele NSC. Kdybychom byli vyhráli, dokázala bych si sebe samu představit jako koordinátora v pozadí, ale ne v tak viditelné funkci, jakou je ministr zahraničí. Když mě někdo později představoval jako osobu, která se mohla stát poradkyní pro národní bezpečnost, používala jsem místo odpovědi svůj oblíbený výrok pro opravdu hypotetické situace: „Ano, a kdyby moje máma měla kola, tak by byla bicykl.“</p>
<p>Díky létům v OSN jsem ale získala hodně odpovídajících zkušeností a pořádnou dávku zviditelnění. Když v roce 1994 Warren Christopher krátce uvažoval o rezignaci, jeho zástupce Strobe Talbott mi řekl, že bych byla logickým nástupcem. To mě poprvé vážně přivedlo k této myšlence. Christopher tehdy neodstoupil, ale vesměs se očekávalo, že odejde na konci prvního prezidentova funkčního období o dva roky později.</p>
<p>Když se ten den přiblížil, strávil senátor Patrick Leahy z Vermontu celý večer v New Yorku tím, že se mě pokoušel přesvědčit, že mám reálnou šanci stát se ministryní. Melanne Verveerová, zástupkyně šéfky kanceláře první dámy, mě ujišťovala, že nemám o nic horší vyhlídky než kdokoli jiný. Judith Lichtmanová a Marcia Greenbergerová, uznávané vůdkyně celostátních ženských organizací, sehrály důležitou úlohu tím, že mi poskytly svou podporu a moudré rady a že mě vyzývaly, abych „šla do toho“. Televizní a novinoví reportéři mi soukromě radili, ať to zkusím, jako třeba bývalý prezidentský tiskový tajemník a vydavatel <emphasis>Newsday</emphasis> Bill Moyers. Pomyslela jsem si, že by to byla neuvěřitelná čest a výzva pomáhat prezidentovi prosazovat americký vliv v měnícím se světě. A tak když se ředitel prezidentské kanceláře Leon Panetta vyptával členů kabinetu na jejich plány do budoucna, řekla jsem to, o čem jsem do té chvíle nevěřila, že budu mít odvahu říct: „Moc ráda bych pokračovala v OSN, ale měla bych také zájem stát se ministryní zahraničí.“</p>
<p>V den, kdy byl prezident znovu zvolen, Christopher potvrdil svůj úmysl odejít. Tou dobou byly již spekulace o tom, kdo ho nahradí, v plném proudu. Předpovídat, koho prezident čím jmenuje, je jedna z nejoblíbenějších washingtonských zábav. Telefonní linky a večerní dýchánky v hlavním městě oživnou posledními dohady o tom, kdo má šanci a kdo ne. Každý nový dvanáctihodinový zpravodajský cyklus přináší čerstvou zásobu jmen, komentářů a klepů. Všichni hrají tu hru, která je neodolatelná a v podstatě nesmyslná, protože jediní hráči, na kterých doopravdy záleží, jsou prezident a malý okruh jeho poradců.</p>
<p>Toho listopadu se „bzukot“ kolem možných ministrů zahraničí soustředil na pět jmen. Favoritem byl bývalý vůdce demokratické většiny v Senátu George Mitchell, jehož úspěch v roli zvláštního pověřence pro mírový proces v Severním Irsku dodával zahraničněpolitický lesk jeho nesporné politické kvalifikaci. Vrátila jsem se zpátky na zem, když mi někteří z mých nejbližších přátel přímo řekli, jaký by byl Mitchell skvělý ministr zahraničí. Ještě důležitější bylo, že Mitchellovu kandidaturu podporoval Tony Lake a možná i Christopher.</p>
<p>Za hlavního Mitchellova protivníka byl pokládán Richard Holbrooke. Za Carterovy vlády byl podnáměstkem ministra zahraničí pro východoasijské záležitosti a vedl spory s NSC a s mým šéfem Zbigem Brzezinským o politice vůči Číně. Zatímco já jsem v prezidentské kampani roku 1988 radila Dukakisovi, Holbrooke radil Alu Goreovi. Vždycky jsem obdivovala jeho inteligenci, která se tak viditelně projevila při daytonských jednáních, a při mnoha příležitostech jsem se pokoušela upevnit náš dobrý vztah. Holbrooke dokázal být nesmírně roztomilý, když chtěl, a počínaje Bosnou jsme byli v otázkách směřování politiky obvykle spojenci. Nepřistupovali jsme však k problémům stejným způsobem. O Holbrookeovi bylo známo, že je velmi agresivní, což je vlastnost, která je někdy účinné diplomacii a osobním vztahům na překážku.</p>
<p>Dvěma zbylými kandidáty byli senátor Sam Nunn z Georgie a velvyslanec Tom Pickering. Nunn byl všeobecně uznáván pro svůj charakter a znalosti obranné politiky, ale osobně neměl k prezidentu Clintonovi blízko a v některých klíčových otázkách mu oponoval. Pickering byl právem považován za jednoho z nejlepších profesionálních diplomatů v Americe, ale jeho nevýhodou bylo, že mu scházely politické kontakty. Jen jeden profesionální příslušník zahraniční služby (Larry Eagleburger) byl kdy jmenován do funkce ministra zahraničí, a to pouze na zbytek funkčního období jeho předchůdce Jamese Bakera. Nebylo to fér, ale Pickeringovy šance závisely na tom, jestli kandidáti s větší politickou podporou vypadnou.</p>
<p>Poslední jméno na většině seznamů bylo moje, obvykle s poznámkou „další možnost“ anebo „černý kůň“. I když jsem byla ráda, že se o mně mluví, nedokázala jsem žádným způsobem odhadnout, jakou mám skutečně šanci. Věděla jsem, že prezident se mnou v klíčových otázkách souhlasí a chová důvěru v mou schopnost předávat naše zahraničněpolitické poselství ať už diplomaticky, nebo bez obalu. Měla jsem pocit, že mě považuje za dobrého týmového hráče, ale nevěděla jsem, jestli by o mně vůbec jen přemýšlel pro nejvyšší funkci v kabinetu. Povzbudilo mě, když se reportérka <emphasis>New York Times</emphasis> Elaine Sciolinová zeptala Bílého domu, jestli se o mně uvažuje, a mluvčí Michael McCurry tlumočil pozitivní odpověď, údajně přímo od prezidenta.</p>
<p>Někteří z nejvlivnějších „mudrců“ Demokratické strany mi zpočátku radili, abych nevedla žádnou „kampaň“. Pomyslela jsem si, <emphasis>hmmm.</emphasis> Samozřejmě jsem se nechystala vyrábět volební odznaky, ale pochybovala jsem o tom, že George Mitchell a Dick Holbrooke sedí způsobně doma a čekají, až zazvoní telefon. Byla jsem si jistá, že dělají všechno pro to, aby zaktivovali síť příznivců a přátel, kterou si oba vybudovali.</p>
<p>Pro muže ve washingtonské politice je spoléhání na takové sítě druhou přirozeností. Vazby se vytvářejí už na střední škole či na univerzitě a později na místech pro začátečníky v advokátních kancelářích nebo v Kongresu. S postupem kariéry se tyto sítě rozšiřují. Vytvářejí se přátelství u skleničky, u doutníků, u steaků, na fotbalových zápasech i na golfových hřištích. Směňují se službičky pro přátele a příbuzné. Prostřednictvím diskrétních telefonátů a rozhovorů, o kterých ostatní nemají ani tušení, se řeší problémy a dohadují transakce. I ženy ve Washingtonu mají svoje sítě, ale až donedávna šlo v první řadě o sítě společenské a dobročinné. Muži se soustřeďovali na moc. Ženy se soustřeďovaly na všechno ostatní. V šedesátých letech se toto rozdělení začalo – velice pomalu – měnit. Kay Grahamová, nedávno zesnulá vydavatelka <emphasis>Washington</emphasis> <emphasis>Post</emphasis>, byla v tomto ohledu průkopnicí. Přední novinářky jako Meg Greenfieldová, Helen Thomasová a Mary McGroryová získaly vliv. Na scéně se objevila také Pamela Harrimanová, nejdříve po boku svých mužů, pak samostatně jako politická organizátorka a stratéžka a nakonec jako velvyslankyně ve Francii.98 Čím dál větší počet žen byl volen do Kongresu a jmenován na místa ve výkonné i soudní složce moci. Energické ženy mimo vládu vytvářely organizace pro ovlivňování politických rozhodnutí a rozšiřovaly rámec intelektuálních a politických debat.</p>
<p>Když ta nekampaň na nominaci ministra zahraničí začala, byla má vlastní síť ve srovnání s Mitchellovou či Holbrookeovou malá, ale patřila do ní řada chytrých a odhodlaných lidí. Přátelé jako Geraldine Ferrarová, senátoři Leahy a Mikulski, kongresmanka Barbara Kennellyová a Wendy Shermanová (bývalá podnáměstkyně ministra zahraničí pro legislativní otázky) šířili mezi všemi, kdo byli ochotni naslouchat, pozitivní signály o mé schopnosti spolupracovat s Kongresem. Jamie Rubin, který opustil mou kancelář, aby mohl pracovat na prezidentské kampani, se nadále staral o moje zájmy. Elaine Shocasová navíc každý den třídila informace poskytované spojenci na strategických místech, kteří shromažďovali informace, přispívali návrhy a hasili požáry.99 Měli vynikající zdroje, a tak jsme často dokázali být o krok napřed. Například jsme se dozvěděli, že jeden z konkurenčních táborů se chystá sdělit reportérům, že žena v úřadu ministra zahraničí by nedokázala účinně jednat s konzervativními arabskými vůdci. Okamžitě jsme nasměrovali reportéry k arabským diplomatům v OSN, <emphasis>kteří takový dohad pokládali za urážku a prohlašovali, že pohlaví nehraje v jejich diplomacii roli.</emphasis></p>
<p>Věděla jsem, že převážná část zahraničněpolitické komunity ve Washingtonu a v New Yorku je rozdělená mezi Mitchella a Holbrookea. Myslela jsem si ale, že i já mám určitou podporu. Pak mi dva členové mé sítě přinesli zprávu, že jeden z nejbližších poradců prezidenta je proti mně a říká, že nemám nejmenší šanci tu funkci získat.</p>
<p>Ne že bych nechápala, že Mitchell a Holbrooke jsou ve funkcích už dlouho, jsou kvalifikovaní a mají mnoho přátel, kteří chtějí, aby se stali ministrem. Vadilo mi ale, do jaké míry platilo, že ženy zřejmě podporovaly mě a muži – až na řídké výjimky – podporovali někoho jiného. Mnozí z mých stoupenců byli přesvědčeni, že odpor proti mně ze strany mužů je určitou formou diskriminace, ale já se tomu slovu chtěla vyhnout. Měla jsem pocit, že jde o kombinaci mnoha faktorů, včetně historicky daného mužského monopolu na tuto funkci, pocitu, že muži lépe vycházejí s muži, a pochybností o mé kvalifikaci, které podle mě nebyly na místě. Tyto problémy pro mě nebyly nové: střetávala se s nimi každá žena nebo příslušník menšiny, kteří něco dělali jako „první“. Výmluvou bylo vždy, že není dost „kvalifikovaných“ kandidátů. Dokud člověk něco nedokáže, nikdo si nemyslí, že to dokáže. Ať už byla příčina jakákoli, zneklidňovalo mě to.</p>
<p>Nechtěla jsem, aby mě prezident zamítl jen proto, že si jeho poradci nedovedou představit na místě ministra zahraničí ženu. Pokud by mě ale naopak vybral, chtěla jsem, aby tak neučinil na základě mého pohlaví, ale na základě mých schopností. V každém případě jsem byla přesvědčena, že pokud by mé případné jmenování mělo být prubířským kamenem prezidentovy podpory práv žen, tak skoro určitě to místo nedostanu. Bill Clinton již prokázal svoji podporu této věci mnohokrát a asi by nereagoval vstřícně, kdyby někdo tvrdil, že má ještě co dokazovat. Moji spojenci proto žádali ženské organizace, aby se chovaly umírněně a zabránili plánům nechat mezi kongresmankami kolovat dopis na mou podporu.</p>
<p>Samozřejmě existovali i ti, kdo pochybovali, že na tu práci stačím. Někteří říkali, že moje minulost, navzdory funkci s celosvětovou působností, je příliš eurocentrická. Jiní vyjadřovali pochybnosti o mé inteligenci. Ale nakonec na mě nebyl nikdo přísnější než já sama. Často jsem si kritiku brala k srdci, zvlášť když jsem na ní nebo na některé její části nalezla zrnko pravdy, anebo si to aspoň myslela. Doopravdy jsem se na sebe zlobila kvůli větě, kterou jsem řekla reportérce Elaine Sciolinové. Tu větu: „Nejsem moc chytrá, ale jsem pracovitá“ <emphasis>New York</emphasis> <emphasis>Times</emphasis> vytiskly tučnými písmeny. Přátelé mě poučovali, že muž by takovou věc v životě neřekl, i když jedním z důvodů, proč jsem ji řekla, bylo, že přesně tuhle větu o sobě často říkal můj otec. Napadlo mě, jestli ostatní kandidáti také trpí svými tichými obavami a pochybují o sobě tak jako já. Vzpomněla jsem si na tyto pocity o léta později, když jsem viděla soudkyni nejvyššího soudu Sandru Day O’Connorovou v rozhovoru s Katie Couricovou pro NBC. Na otázku, jestli se nebála stát se první soudkyní Nejvyššího soudu, O’Connorová řekla: „Ano, nebyla jsem si jistá, jestli na tu práci stačím, abych si mohla dovolit přijmout nabídku prezidenta Reagana.“</p><empty-line /><p>Hodně se spekulovalo o tom, jakou roli sehrála při mém výběru první dáma. Po pekingské konferenci se naše přátelství dále, byť postupně, prohlubovalo. Když jsme se potkaly, vždycky jsme nejdřív mluvily o politických otázkách a pak přešly k osobnějším tématům. Ráda jsem mluvila o mých dcerách a ona o Chelsea.</p>
<p>V létě 1966 jsme byly každá na jiné oficiální cestě a naše dráhy se protnuly v Praze. Hillary se spřátelila s prezidentem Havlem během jeho amerických návštěv, takže jsme byli dobrá trojka. Český prezident, který se právě přestěhoval do nového domu, nás pozval k sobě. Nabídla jsem se, že Hillary ukážu město. Procházely jsme se po Václavském náměstí s Havlem, který nám ukázal balkon Melantrichu, kde stál za sametové revoluce. Zašly jsme na Starý židovský hřbitov, na Den nezávislosti jsme pluly parníkem po Vltavě a prohlížely si obchody s broušeným sklem, fantastickými skleněnými zvířaty a starožitnými šperky.</p>
<p>Některé z těch výjevů a vůní měly větší úspěch než jiné. Vzala jsem ji do restaurace na Hradě, kde jsem kdysi sedávala s Havlovými nejbližšími spolupracovníky a diskutovala o tom, jak se organizuje prezidentská kancelář. Rozhodla jsem se, že Hillary musí ochutnat typicky české jídlo, hlavně to mé nejoblíbenější – vařené červené nebo bílé zelí. Když ho číšníci přinesli, podívala jsem se a řekla: „Ty porce jsou moc malé na to, aby člověk doopravdy poznal, o čem to jídlo je. Můžete nám přidat?“ Šéfkuchař se nadchl a brzy se před námi vršily hory zelí, i když po prvním soustu bylo zřejmé, že to není Hillaryino gusto. Jsem si jistá, že co se jídla týče, ztratila důvěru v můj vkus.</p>
<p>Nebylo lehké chodit s Hillary po ulici, protože ji lidé zastavovali, ale my na tom trvaly, dokonce jsme se snažily projít i prudkou bouřkou, deštníky se nám obracely naruby a agenti tajné služby se nás pokoušeli nacpat zpátky do aut. Během procházek jsme si povídaly o profesorech na Wellesley a o atmosféře v Bílém domě a zvláště v zahraničněpolitickém týmu. I když moje jméno se tou dobou už objevilo v souvislosti s potenciálním Christopherovým nástupcem, nikdy jsme o tom přímo nemluvily.</p>
<p>Jediné, co doopravdy vím o roli Hillary při výběru ministra zahraničí, jsem se dozvěděla několik měsíců po svém jmenování na recepci amerického velvyslanectví na Barbadosu. Byli tam první dáma i prezident. Ve svém projevu mi prezident zalichotil a ocitoval radu, kterou mu dala ohledně mého výběru Hillary: „Jedině když si vybereš Madeleine, budeš mít někoho, kdo sdílí tvoje hodnoty, kdo bude výmluvně obhajovat tvoji zahraniční politiku a na koho bude pyšná každá holka.“</p><empty-line /><p>Jednou v listopadu mi Elaine Shocasová v šest ráno zatelefonovala a řekla mi, ať si otevřu ranní <emphasis>Washington Post</emphasis>. „Oni to udělali,“ řekla, „sami si to na sebe ušili.“ Uprostřed článku se spekulacemi o ministerských nominacích stála věta: „Velvyslankyně u OSN Madeleine K. Albrightová, o níž se všeobecně předpokládá, že patří k nejvážnějším uchazečům o tuto funkci, patří ve skutečnosti až do ,druhé ligy‘ možných kandidátů, sdělil včera jeden Clintonův poradce a jeho úsudek podpořili dva vládní představitelé.“ I když ta věta byla skoro až na konci článku, zářila v něm jako kečup na bílém ubruse. Někteří lidé v okolí prezidenta se mě evidentně pokusili zablokovat, ale udělali to nemotorným, povýšeným způsobem. Navzdory mé kvalifikaci mě nejen vyloučili ze hry, ale také mě shodili.</p>
<p>Ta věta vybudila mé stoupence a vyvolala požadavky ze strany ženských organizací, aby ji Bílý dům dementoval. Nastalo opravdové pozdvižení. Následující týden se uskutečnilo již dříve plánované setkání viceprezidenta s představitelkami ženských organizací a Gore na něm všechny ujistil, že se o mně uvažuje vážně. Ta poznámka o „druhé lize“ možná nakonec nic nerozhodla, ale díky ní se pro ty z okolí prezidenta, kteří se stavěli proti mé kandidatuře, stalo daleko obtížnější pohřbít mě v tichosti. Pokud bych nebyla vybraná, musel by někdo vysvětlit proč.</p>
<p>V tomto období si mě prezident i viceprezident pozvali na samostatné rozhovory kvůli výběru. Oba rozhovory odrážely zcela rozdílný styl obou mužů. Gore byl vážný a konkrétní, nejdřív se mě vyptával na hlavní problémy a pak na podružnější otázky. Co by se podle mě mělo dělat s Maghrebem? Jak se dívám na problémy ohledně Sachalinu?</p>
<p>Můj rozhovor s prezidentem měl být rozvernější, ale to jsem předem nevěděla. Měla jsem pocit, že to svou nervozitou pokazím. V prezidentově kanceláři mi řekli, že prezident se mnou chce mluvit ve své pracovně nahoře. Dovedli mě tam a nabídli mi čaj a já si při čekání prohlížela různé upomínkové předměty a velký obraz hloučku mužů kolem jakéhosi dokumentu. Když přišel prezident, vysvětlil mi, že jsme ve Smluvní místnosti; obraz znázorňoval španělsko-americké příměří, které tam bylo v roce 1898 podepsáno. Na stole, který prezident používal, se podepsala tato smlouva i další, včetně dohod z Camp Davidu o Středním východě.</p>
<p>Po tomto historickém exkurzu jsme se posadili proti sobě do křesel u kávového stolku. Řekl, že se mnou mluví jako s první a že nemusíme probírat moji kvalifikaci – dělala jsem svou práci výborně za složitých podmínek –, takže můžeme mluvit jen o našich představách. Následovala rozsáhlá diskuse o prezidentově vizi pro druhé funkční období, plná nakažlivého vzrušení, a o jeho přání rozetnout složité případy, jako byla Čína, Írán, Střední východ a vztahy s islámským světem. Prezident ani tak nekladl otázky, jako chtěl slyšet moje názory. S viceprezidentem jsem měla pocit, jako když sedím u testu vědomostí. Můj rozhovor s prezidentem se dal přirovnat ke slohové části nějaké zkoušky – v těch jsem se vždycky cítila nejlíp. Uvolnila jsem se a měla jsem pocit, že rozhovor probíhá dobře. Když jsem odcházela, potkala jsem George Mitchella – evidentně byl druhý na řadě. Pozdravili jsme se, vědomi si oba, oč jde. Dostala jsem také příkaz sejít se s právníky Bílého domu, kteří se mě vyptávali na mou minulost. Na konci se mě zeptali, jestli o sobě vím něco, co by je mohlo překvapit. Řekla jsem, že v poslední době jsem dostala pár dopisů, ze kterých jsem usoudila, že mí rodiče byli možná židovského původu. Právníci pokrčili rameny. „A co má být?“</p>
<p>Odpoledne třetího prosince jsem byla doma v Georgetownu s Elaine a Suzy Georgeovou, bystrou a neúnavnou mladou právničkou, která vykonávala miliony různých povinností v mé malé washingtonské kanceláři.100 Probíraly jsme se společně krabicemi a hledaly články, které jsem napsala během své univerzitní dráhy. Při našem setkání mě prezidentovi prověřovatelé požádali o kopie všeho, co jsem kdy napsala.</p>
<p>Zazvonil telefon. Byla to spojovatelka Bílého domu a ptala se, jestli můžu přijmout hovor od prezidenta. Sedm minut jsem musela čekat na lince. Stála jsem tam a napjatě naslouchala, ale neslyšela nic, a v žaludku jsem měla pocit, jako když jezdím nahoru a dolů po horské dráze. Řekla jsem Elaine a Suzy: „Asi budu zvracet. Volá odmítnutým kandidátům. Je konec. Jsem vyřízená.“</p>
<p>Konečně se ve sluchátku ozval prezident. Pozdravil a omlouval se za svůj chraplavý hlas kvůli alergii. Pak se zeptal na nedávné zdravotní problémy Václava Havla, mluvil o situaci ohledně Butruse-Ghálího a řekl několik obecností o Evropě. Já přiměřeně odpovídala a pak prezident zavěsil. „Volal mi, aby mi řekl, že ne,“ dohadovala jsem se, „ale pak ztratil odvahu. Jen počkejte, řekne Panettovi nebo Erskinu Bowlesovi (Panettovu zástupci), aby odvedli tu špinavou práci za něj.“</p>
<p>Elaine mě povzbuzovala jako vždycky. Nevím, jestli to byly věštecké schopnosti nebo politický instinkt, ale už celé měsíce říkala, že vyberou mě. Znala jsem všechny její důvody. Získala jsem ten nejlepší výcvik v OSN. Uměla jsem pracovat s Kongresem. Prokázala jsem, že umím být tvrdá. Dařilo se mi při projevech i v televizi. Měla jsem patřičné znalosti a měla jsem pravdu v mnoha otázkách, na kterých prezidentovi záleželo. Měl také smysl pro drama a jmenovat ženu by bylo dramatické. Přesto jsem nedokázala být doopravdy objektivní. Byla jsem nadšená, že se o mně pro tu funkci uvažuje, věděla jsem, že taková příležitost se naskytne jen jednou, a chtěla jsem pro to udělat, co je v mých silách. Ale ani v srdci, ani v mozku jsem nikdy nevěřila, že si prezident vybere mě.</p>
<p>Příští den, když jsem už byla zase v New Yorku, Bowles doopravdy zavolal. Rezignovaně jsem uchopila sluchátko a očekávala špatné zprávy. Položil mi dvě otázky: „Kdyby vás prezident požádal, abyste se stala ministryní zahraničí, přijala byste?“ A: „Budete k dispozici zítra ráno v devět hodin, aby vám prezident mohl zavolat?“ Napjatě jsem naslouchala a pokoušela se zůstat klidná, a přitom jsem si v duchu myslela: To čekáte, že vám někdo na tyhle otázky řekne ne? Nahlas jsem řekla: „Ano, samozřejmě, jistě, ano.“</p>
<p>Letěli jsme s Elaine a s Jamiem posledním letadlem kyvadlové linky zpátky do Washingtonu. Ve vzduchu byla i spousta dohadů o mém jmenování, a tak Jamie hned po přistání musel vyřídit hromadu telefonátů od novinářů. Poprosila jsem Elaine, aby se mnou zůstala přes noc v Georgetownu, a dala jsem jí jednu ze svých flanelových nočních košil, aby nemusela jezdit domů. Ráno jsme seděly v mém obýváku ve stejných růžových froté županech a bály jsme se jít do sprchy, abychom nezmeškaly ten hovor. Devátá hodina uplynula a pak čtvrt na deset. Telefon zazvonil. Byla to moje kamarádka Wendy Shermanová, která chtěla vědět, jestli už se mi Bílý dům ozval. Rychle jsme říkaly: „Ne, ještě ne, ahoj.“ V půl desáté zazvonil telefon znova. Byla to další přítelkyně, Susan Bergerová, manželka Sandyho, která chtěla vědět, jestli se nám už ozval Bílý dům. Ještě rychleji jsme řekly: „Ne, ještě ne, na shledanou.“</p>
<p>Bylo tři čtvrtě na deset. Upíjela jsem kávu, ale mé tělo si v té chvíli už vyrábělo vlastní kofein. Pořád jsem tomu ještě nedokázala uvěřit. Řekla jsem Elaine: „Prezident si to rozmyslel. Bývá vzhůru až do noci, někdo mu to o půlnoci rozmluvil. Možná mě nenechá ani v OSN.“ V 9.47 se konečně telefon ozval. Zvedla ho Elaine, chvíli poslouchala a pak mi tiše podala sluchátko.</p>
<p>„Chtěl bych, abyste byla mojí ministryní zahraničí.“ To byla jeho první slova. Konečně jsem tomu uvěřila. Pomalu jsem ze sebe soukala slova: „Je mi ctí a jsem za to vděčná. Samozřejmě přijímám a budu tomu věnovat všechnu svou energii.“ Prezident mi vřele pogratuloval a začal se loučit, ale já ho přerušila: „Ještě jednou děkuji, pane prezidente. Škoda, že mí rodiče už nejsou naživu. Nikdy vás nezklamu.“</p>
<p>Zavěsila jsem, s Elaine jsme se objaly a pak jsme se na pár minut posadily a pokoušely se vstřebat skutečnost, že můj život se právě zcela změnil. Doopravdy se to stalo. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem prezidentovi dost poděkovala, ale pak jsem si pomyslela, že na to budu mít dost času. Zvedla jsem sluchátko a zatelefonovala sestře, bratrovi, dcerám a tolika přátelům, kolik jen šlo. Pak jsem se vykoupala, udělala si vlasy, oblékla si červené šaty s kabátkem a perlový náhrdelník (se sponou ve tvaru orla) a zamířila do Bílého domu, kde mělo dojít k veřejnému oznámení mého jmenování. Postavila jsem se vedle prezidenta a svých nových kolegů101 a řekla jsem v narážce na ministra Christophera: „Mohu jen doufat, že se i na vysokých podpatcích naučím chodit v jeho šlépějích.“</p><empty-line /><p>Příští den jsem se probudila, oblékla si znovu růžový župan a došla ke dveřím pro ranní noviny – kde jsem našla svoji fotografii na první stránce <emphasis>Washington Post</emphasis> i <emphasis>New York Times</emphasis>. Po snídani jsem zamířila na nádraží Union Station, abych stihla rychlík AMTRAK do New Yorku, který odjížděl v devět hodin. Vlakem jsem jezdívala často, když bylo špatné počasí a zpožděná letadla. Obvykle jsem byla nervózní, protože jsem se rozhodla cestovat vlakem až na poslední chvíli, a měla jsem starost, že něco zmeškám. Ráno 6. prosince jsem možná byla pořád ještě vyčerpaná, ale současně rozjařená.</p>
<p>Měla jsem plnou hlavu toho, co je přede mnou, ale současně ještě hromadu práce v OSN, a tak jsem se usadila s odhodláním, že toho během tříhodinové cesty co nejvíc přečtu. Jakmile se vlak dal do pohybu, přišel průvodčí. Omlouval se za to, že s sebou přivedl mladou dívku, která mě poprosila, abych jí podepsala výtisk <emphasis>Washington Post</emphasis>. Napsala jsem jí: „Můžeš se stát vším, čím chceš být. Hodně štěstí a všechno nejlepší,“ a vrátila jsem se ke svému čtení.</p>
<p>Asi o minutu později se průvodčí vrátil: „Paní ministryně, to děvče se pochlubilo podpisem cestujícím ve vedlejším vagonu a teď vás všichni chtějí přijít pozdravit. Když je sem všechny pustíme, bude tu zmatek. Nevadilo by vám radši zajít tam?“</p>
<p>Když jsem vstoupila do vedlejšího vagonu, spatřila jsem cestující, jak sedí zády ke mně se svými výtisky <emphasis>Post,</emphasis> a spatřila jsem moře fotografií usměvavého prezidenta a usměvavé mě. Procházela jsem uličkou a lidé mě objímali a líbali a přitom skládali noviny a dávali mi je podepsat. Cesta vlakem mi trvala tak dlouho, že <emphasis>Washington Post</emphasis> vystřídaly <emphasis>Baltimore Sun</emphasis> a <emphasis>Philadelphia Enquirer</emphasis> a pak <emphasis>New York Times</emphasis>, ale ty fotografie i ta radost zůstávaly tytéž. Asi jsem v tom vlaku nikoho osobně neznala, ale to ráno jsem měla pocit, že je znám všechny. Někdo zavolal: „Do toho, Madeleine!“ a mně začínalo docházet, jak mimořádné bylo prezidentovo rozhodnutí a jak mimořádné budou příští roky.</p>
<p>Když jsme přejeli planiny New Jersey a zamířili kolem newyorského přístavu do města, vrátila jsem se na sedadlo a zírala ven z okna. Přese všechno, co jsem věděla o nevypočítatelnosti života, jsem musela žasnout. Do tohoto přístavu jsem přicestovala před půl stoletím jako jedenáctiletá přistěhovalkyně z Prahy, zírající na Sochu svobody. Ohromovalo mě, že tohle děvče se teď mělo stát šedesátým čtvrtým ministrem zahraničí Spojených států a nejvýše postavenou ženou v americké historii.</p><empty-line /><p>V příštích dnech naše kanceláře zavalily kytice, blahopřejné telegramy, telefonické vzkazy a životopisy kandidátů na vysoké funkce.102 Volala jsem mnoha lidem se žádostí o radu, včetně všech žijících bývalých ministrů zahraničí. Henry Kissinger mě vyplísnil za to, že jsem mu sebrala právě to, co ho činilo jedinečným, tedy rodiště v cizině. Já mu odpověděla, že pořád zůstane jediným ministrem zahraničí, který mluví anglicky s cizím přízvukem.</p>
<p>Nová nominace znamenala nové slyšení v senátním výboru pro zahraniční věci a další setkání s Jessem Helmsem. Bylo obtížné bránit člověka, který se pyšnil tím, že <emphasis>ne</emphasis>cestuje do zahraničí, a který často tak nespravedlivě kritizoval americkou diplomatickou službu. Kdybych byla znala Helmse jen z televize a z novin, asi bych o něm neměla moc vysoké mínění. V osobním styku však Helms disponoval podstatnými polehčujícími vlastnostmi. Byl to, čemu se říkalo slušňák. Většina politiků ochotně vyměňovala nedělní dopoledne za židli v jednom z týdenních publicistických pořadů. Helms to odmítal, protože vystoupení v televizi by mu bránilo v cestě do kostela. Jeho vlastenectví, víra a oddanost rodině byly opravdové. Helms přičítal také velkou důležitost čestnosti v osobních vztazích a mnohokrát mi řekl, že i když se mnou v klíčových věcech nesouhlasí, nemusíme být na sebe v našich diskusích nepříjemní. „Paní ministryně, překvapíme všechny a společně napíšeme kousek historie.“</p>
<p>V tomto úsilí se k nám připojili nejdůležitější a nejuznávanější demokraté ve výboru, vedení delawarským senátorem Josephem Bidenem – ohnivým řečníkem, jehož vášnivý odpor k etnickým čistkám v Bosně odrážel a posiloval můj odpor –, včetně Paula Sarbanese, Johna Kerryho, Chrise Dodda, Dianny Feinsteinové a později i Barbary Boxerové.</p>
<p>I když jsem měla ve výboru hodně přátel a všechny důvody očekávat, že moje nominace bude schválená, neznamenalo to, že bych mohla odpočívat. Stejné pracovní návyky, díky kterým jsem zvládla Wellesley i postgraduální studium, mi pomohly i teď. Seděla jsem odlíčená doma s tužkami ve vlasech a četla zprávy, dělala si poznámky a čmárala otázky na žluté lepicí papírky. Ráno jsem přišla do své přípravné kanceláře se sbírkou papírků a požádala své spolupracovníky, aby mi našli odpovědi. Pak jsem celé hodiny odpovídala na otázky pracovníků ministerstva zahraničí, kteří hráli senátory. Tyhle „sekyrářské tribunály“ organizovala Barbara Larkinová, podnáměstkyně pro legislativní otázky, a její zástupkyně Meg Donovanová. Informovali mě o konkrétních politických zájmech každého senátora a o otázkách, které mě nejspíš čekají. Tahle sezení pro mě byla skvělou přípravou a mým kolegům dávala příležitost soupeřit o to, kdo vymyslí tu nejobtížnější otázku, která uvede jejich příští šéfku do úzkých.</p>
<p>Tak jako před čtyřmi roky, když jsem se připravovala do OSN, odcestovala jsem na vánoční prázdniny do Colorada s obrovskými sešity a mezi rodinnými oslavami jsem si dělala domácí úkoly. Každý den se mi zdálo o tom, jak se připravuji na senátní slyšení, abych se mohla stát ministryní. Každý den jsem vstala a dělala to doopravdy. Nebylo úniku. Jediným oddechem byl Boží hod, který jsem strávila na běžkách s agenty ochranky v patách.</p>
<p>Moje slyšení se konalo 8. ledna v prostorné, ale studené kancelářské budově Senátu. Podle tradice představuje kandidáta senátor za jeho či její domovský stát. Jako obyvatelka federálního obvodu Washington, který nemá zastoupení v Senátu, jsem tuto tradici nemohla dodržet. Ministr Christopher laskavě souhlasil, že vytvoří nový precedent a představí mě sám. S elegancí a vtipem shrnul moji kariéru a vyjádřil důvěru v mé schopnosti. Pak se ke mně naklonil, políbil mě a odešel za uznalého potlesku všech přítomných.</p>
<p>Ve svém úvodním prohlášení jsem shrnula témata, kterým jsem se chtěla jako ministryně věnovat. Řekla jsem senátorům, že se nacházíme na půl cesty mezi rozpadem Sovětského svazu a začátkem nového století. Svět je svobodnější než kdy předtím, ale další pokrok se nedá brát jako samozřejmost. Americká vůdčí role je nepostradatelná. Trumanova a Marshallova generace vybudovala ve spolupráci se Spojenci síť institucí, které měly zajistit trvalý mír.</p>
<p>„Dnes nestačí říci,“ vypovídala jsem, „že komunismus byl poražen. Musíme vybudovat nový rámec – přizpůsobený potřebám nového století“ –, abychom čelili hrozbám, které představují zbraně hromadného ničení a terorismus, musíme řešit nebezpečné regionální konflikty, zachovat Ameriku jako centrum rostoucí globální ekonomiky a bránit nám drahé principy demokracie a vlády zákona. V samém středu tohoto systému „jsou naše klíčová spojenectví a vztahy. Tyto vazby drží pohromadě nejen naši vlastní zahraniční politiku, ale celý mezinárodní systém. Když dokážeme spolupracovat s dalšími důležitými státy, vytvoříme dynamickou síť hodnot, síly a záměrů, která pozvedne životní úroveň a rozšíří pokrok po celé zeměkouli.“ Abychom se chopili příležitostí a ubránili se nebezpečím, která nás čekají, končila jsem, „nemůžeme být jenom diváky, a dokonce ani jenom herci, musíme se stát autory historie naší doby.“</p>
<p>Po všech mých horečných přípravách bylo moje slyšení trochu zklamáním. Předseda Helms byl ve své nejdvornější náladě. Senátoři mě povzbuzovali. Otázky, které kladli, byly všetečné, ale korektní. Tohle všechno těšilo mě, a nudilo novináře, kteří mají daleko raději krvelačnost než dvornost. Než se všichni senátoři vystřídali, protáhlo se slyšení skoro do večera. Senátor za stát Indiana Richard Lugar, který je přemýšlivý i důkladný, skončil se sérií otázek o úpadku životního prostředí v Africe, růstu populace na Středním východě, regionálních mírových iniciativách, mezinárodní finanční krizi, nebezpečích islámského extremismu, možné dohodě o volném obchodu s Chile, vyhlídkách demokracie v Srbsku, americké politice vůči Ukrajině, kontrole zbrojení, americkém diplomatickém zastoupení v Moskvě, o Filipínách jako modelu asijské demokracie a o hospodářských důsledcích rostoucí spotřeby energie v Číně. Než jsem skončila s odpověďmi, přestaly mě poslouchat i moje vlastní dcery, ale stálo to za to, neboť Helms slíbil, že svolá mimořádnou schůzi výboru na den inaugurace nového prezidenta, aby doporučila mou nominaci. Svoje slovo také splnil.</p>
<p>Dvacátého druhého ledna plénum Senátu schválilo mou nominaci poměrem hlasů 99:0.103 Uplynulo dvacet let od chvíle, kdy jsem přijala první místo ve státní službě, čtrnáct let od mého rozvodu a čtyři roky od chvíle, kdy jsem se stala babičkou. Bylo mi svěřeno postavení, které přesahovalo i moje nejambicióznější představy, které jsem měla prakticky po celou tu dobu. Na svých přednáškách jsem učila studenty hrát role, představovat si, jak by se chovali v nejvyšších funkcích v době krize. Nyní jsem měla mít takovou příležitost doopravdy, s vědomím, že svoje známky nedostanu od žádného profesora, ale od historie, nejpřísnějšího, leč nejspravedlivějšího soudce.</p><empty-line /><p>Skládat přísahu jako ministryně zahraničí je něco, co bych klidně dělala každý den. Přála bych si jen, abych mohla pro tu chvíli zastavit čas a vychutnávat ten moment znovu a znovu. Do prezidentovy Oválné pracovny jsem chodila i dřív, ale nikdy jsem sama nebyla předmětem setkání. Křesla, která prezident obvykle používal, když vítal zahraniční státníky, byla přesunuta a seděli na nich diváci. Těšilo mě, že kromě mé rodiny jsou tam i senátor Helms a senátorka Mikulski a mí nejbližší spolupracovníci. Prezident se postavil před svůj stůl. Jeho úvod byl výmluvný a velkorysý. Vedle něj stál viceprezident, který mě požádal, ať položím ruku na bibli a opakuji služební přísahu. Moje dcery mi bibli držely, když jsem opakovala ta historická slova.</p>
<p>Bylo pár minut před polednem 23. ledna 1997. Po 207 letech Spojených států se teď řízení ministerstva zahraničí měla ujmout žena. Všichni se mě potom ptali, jaký jsem měla pocit. Odpovídala jsem, že část mozku mi ochromilo vědomí, že zdědím úřad, který jako první zastával Thomas Jefferson, druhá část se soustřeďovala na to, abych neudělala chybu při pronášení přísahy, a zbylá část se strachovala, že mi upadne brož. O několik měsíců dříve jsem narazila na překrásnou a dost drahou starožitnou brož ve tvaru orla. Slíbila jsem si tehdy, že si ji koupím, pokud mě prezident Clinton vybere, a přitom myslela na to, jak je nepravděpodobné, že bych někdy skutečně měla vypsat tento šek. A tak jsem ji koupila a vzala jsem si ji na obřad, ale špendlík se otevřel. Nechtěla jsem nikoho píchnout, ani přestat odříkávat přísahu ani nechat tu brož spadnout na Bibli. Naštěstí zůstala držet, ale orel se otočil a na fotografiích není vidět.</p>
<p>Ve svém projevu jsem vřele poděkovala prezidentovi a vyjádřila svou vděčnost za příležitost, kterou mi poskytl. Pak jsem poděkovala ostatním, kteří mi tuto chvíli umožnili:</p>
<p>Když dnes stojím v této kanceláři, která symbolizuje sílu a… smysl Spojených států, myslím hlavně na… svou matku a otce, kteří mě naučili milovat svobodu; na prezidenta Václava Havla, který mě naučil chápat zodpovědnost svobody, a na Edmunda Muskieho, který mi dodal víru v to, že mě žádná překážka ani strop nemůže zastavit při službě svobodě.</p>
<p>Shodou okolností mé první setkání ve funkci ministryně zahraničí bylo s prezidentem a s Kofim Annanem. Nový generální tajemník mi poblahopřál k povýšení a já poblahopřála k povýšení jemu. Prohlásili jsme, že nikdy předtím neexistoval mezi dvěma lidmi v našich funkcích tak úzký profesionální a osobní vztah. Hovořili jsme o důležitosti pokračujících reforem OSN a o vyhlídkách na dohodu s Kongresem, abychom mohli zaplatit naše příspěvky OSN. Pak jsem se vrátila na ministerstvo zahraničí na poradu o Číně a prohlédla si svůj nový úřad.</p>
<p>Zvenčí vypadá ministerstvo zahraničí jako krabice, ve které přivezli nějakou jinou budovu. Tvoří ho pár obrovských betonových kvádrů, naprosto postrádajících jakýkoli výraz. Spisovatel Ward Just ho přirovnal k trestnici. Uvnitř jsou bílé stropy, nekonečné chodby s bílým linoleem a bílé stěny označené barevnými pruhy, aby se návštěvníci neztratili. Často mě napadalo, že kdyby nebylo zemské přitažlivosti, mohl by se člověk najednou ocitnout na stropě a nic by nepoznal.</p>
<p>Kancelář ministra je v oddělené chodbě na jižní straně sedmého poschodí. Chodba se od jiných v budově liší mahagonovými stěnami, vyzdobenými portréty bývalých ministrů. Když jsem procházela kolem, zpomalila jsem. Tenhle zážitek jsem si musela vychutnat. Znovu jsem se podívala na ty portréty. Mnozí z bývalých ministrů měli kníry a všichni nosili obleky.</p>
<p>Prošla jsem pod obloukem označeným „Ministr zahraničí“ a zabočila doleva do velké přední ministerské kanceláře s krbem, která se občas používá pro přijímání zahraničních státníků. Pak jsem vešla do vedlejší zadní kanceláře, která měla být mým domovem po příští čtyři roky. Tak jako v Oválné pracovně jsem byla v této půvabné místnosti během Christopherova funkčního období mnohokrát, ale teď jsem ji viděla novýma očima. Když jsem se poprvé posadila do ministerského křesla, měla jsem pocit, že se vznáším. Podle legendy je možné létat na kouzelném koberci jen tehdy, když člověk nemá ty nejmenší pochybnosti o schopnosti koberce létat. V té chvíli jsem byla tak vzrušená tím, co mě čeká, že mé pochybnosti zmizely. Brzy jsem si vyzdobila kancelář rytinou z Lincolnovy éry, znázorňující ženu v kočáru projíždějící ulicemi Washingtonu s šerpou s nápisem „Emancipace“ na prsou.</p>
<p>Ústředním bodem ministerských kanceláří, do kterých jsem se nastěhovala, byl stůl Liz Leneberryové, dokonalé profesionálky, která se stala mou osobní sekretářkou, tak jako byla předtím sekretářkou Christophera, Larryho Eagleburgera a Jima Bakera. Pravá strana kabinetu byla domovem pro kanceláře a pracovní stoly kariérního personálu ministra, a to jak ze zahraniční, tak z civilní služby, pod vedením čtyř báječných úředníků: výkonného sekretáře Williama Burnse, kterého později nahradila Kristie Kenneyová,104 a výkonného asistenta Davida Halea, kterého později nahradil Alex Wolff. I toho nejtrpělivějšího čtenáře by unavilo, kdybych se pokusila vyjmenovat všechny, kdo přispěli k úspěchům ministerstva zahraničí během let, kdy jsem byla ministryní. Každá smlouva, iniciativa, cesta, slyšení, prohlášení a záměr odrážely úsilí týmu, často vyčerpaného, ale vždy profesionálního, od nejzkušenějšího velvyslance po nejnovějšího začátečníka. Náš národ je právem hrdý na naše ozbrojené síly, které jsou nejlepší na světě. Ale muži a ženy, kteří podporují a obsazují naše diplomatické mise, jsou stejně životně důležití pro naši bezpečnost a zaslouží si stejnou vděčnost a podporu.</p>
<p><image xlink:href="#_3.jpg" /></p>
<p>První pondělí v úřadu jsem zašla do velkého sálu Deana Achesona, abych se pozdravila se zaměstnanci ministerstva a poděkovala jim za těžkou práci, kterou dělali a která je čekala. Slíbila jsem, že se budu rvát za prostředky, které budou potřebovat k tomu, aby mohli sloužit naší vlasti a dělat svou práci. Hovořila jsem o plánech zmodernizovat náš výcvik a techniku a vyzvala jsem všechny, aby mi pomohli seznámit americký národ s tím, jak je naše diplomacie důležitá.</p>
<p>Ten poslední bod jsem zdůraznila, protože jsem se chtěla soustředit na obnovení vztahu mezi americkým národem a naší zahraniční politikou. Během studené války většina Američanů věnovala světovým událostem pozornost, protože věděli, že na jejich domovy míří sovětské rakety. Stačila jediná chyba a bylo po nás po všech. Po rozpadu Sovětského svazu (a před 11. zářím 2001) už důvody pro zájem o mezinárodní události nebyly tak dramatické, i když podle mého názoru nebyly o nic méně závažné. Chtěla jsem využít kazatelny úřadu ministra zahraničí k tomu, abych Američany, a zejména mladé lidi, znovu nadchla pro zahraniční politiku.</p>
<p>Chtěla jsem také podpořit obnovu nadstranické tradice v zahraniční politice. Byla jsem optimistka, protože s koncem studené války přestala existovat jakákoli přirozená hranice mezi demokratickými a republikánskými postoji k většině zahraničněpolitických problémů. Nálepky minulosti – jestřábi, holubice, konzervativní, liberální – už jako by příliš neznamenaly. Snažit se o republikánskou podporu bylo také otázkou pragmatismu, protože jsme potřebovali jejich hlasy. Republikáni ovládali obě komory Kongresu a všechny klíčové výbory. A tak jsem vtipkovala, že teď, když jsem se ocitla ve vládě, jsem si nechala svoje stranické instinkty chirurgicky odstranit. A soustředila jsem se na budování dobrých pracovních vztahů. Hned zkraje jsem vypovídala před sněmovním výborem pro mezinárodní vztahy a jeho předsedou, kongresmanem Benem Gilmanem z New Yorku. Vystoupila jsem v domovských státech všech čtyř předsedů podvýborů, které kontrolovaly různé části našeho rozpočtu. V Alabamě mě kongresman Sonny Callahan označil za „plameňáka na dvoře politiky“, což jsem si vyložila jako lichotku vůči mé osobě, když už ne vůči politice.</p>
<p>Cestovala jsem také do Severní Karolíny se senátorem Helmsem. Před obdivovateli v jeho rodném městě jsme se nechali fotografovat, jak se držíme za ruce, a já mu věnovala noční košili s nápisem „Někdo na ministerstvu zahraničí tě má rád“. Bylo to všechno dobré divadlo, ale z mého hlediska byl nejdůležitější politický přínos. Helms mě během návštěvy ujistil, že nehodlá blokovat hlasování o americké účasti na Konvenci o zákazu chemických zbraní, a my jsme díky tomu, že Helms neměl v plánu se angažovat, dosáhli významného vítězství.</p>
<p>Nejviditelnější životní změnou v tomto období byla přítomnost celého fotbalového týmu agentů Diplomatické bezpečnostní služby, kteří mě doprovázeli všude. Diplomatická bezpečnostní služba (DS) je pro ministra zahraničí tím, čím je Tajná služba pro prezidenta.105 I v OSN jsem měla malý tým agentů. Byli se mnou na mírových operacích po celém světě, o nákupech spodního prádla v obchodních domech ani nemluvě.</p>
<p>Krátce poté, co jsem byla nominovaná do nové funkce, mě představitelé DS informovali, že si budou muset zřídit stanoviště u mě doma. Mám na konci zahrady samostatnou garáž, která pro ně byla dokonalá, až na to, že byla plná sešitů mých dcer ze střední školy, starých kufrů, batohů, lyží, dokumentů po rodičích a spousty prachu. Dali jsme všechno do skladu, včetně části toho prachu, a pak agenti dospěli k názoru, že budou muset v zahradě kopat, aby mohli položit telefonní kabely (bez ohledu na mé obří magnolie). Svoje dodávky parkovali v uličce naproti. Mí sousedé prošli několika fázemi. Ze začátku je ta podívaná vzrušovala. Pak si začali říkat, že jsou rádi, že je teď čtvrť bezpečnější. Nakonec vzrušení opadlo a mí sousedé se začali těšit, až v úřadě skončím.</p>
<p>Jedním z mých prvních úkolů bylo vystavět dobrý tým. Po Washingtonu se šuškalo, že se neodvážím najmout nikoho silného, protože se budu cítit ohrožená. Ve skutečnosti bych skočila po Thomasi Jeffersonovi, kdyby byl k mání.</p>
<p>Prezident i já jsme chtěli, aby Strobe Talbott zůstal prvním náměstkem, a Strobe to přijal. Pracovala jsem s ním často v letech, kdy jsem byla velvyslankyní u OSN. Když jsem byla ve Washingtonu, skončila jsem někdy v jeho kanceláři na rozhovoru o mírových operacích, anebo se ho vyptávala na Rusko. Věděla jsem, že bude ten nejlepší partner, a měla jsem pravdu.</p>
<p>Pro klíčovou pozici náměstka ministra zahraničí pro politické záležitosti jsem si vybrala Toma Pickeringa. Na amerických ambasádách je zvykem vystavovat portréty bývalých velvyslanců. Někdy jsem měla pocit, že Pickeringova fotografie je na každé stěně. Během své kariéry sloužil jako velvyslanec v Rusku, v Indii, v OSN, v Izraeli, v El Salvadoru a v Nigérii. Navzdory této hvězdné dráze byl Pickering skromný a přátelský. Vzhlížela jsem k němu částečně proto, že byl o půl metru vyšší, ale hlavně kvůli jeho politickým i manažerským znalostem.</p>
<p>Pro funkci náměstka ministra pro mezinárodní hospodářské otázky jsem si vyhlédla Stuarta Eizenstata, který sloužil jako velvyslanec u EU a náměstek ministra obchodu v prvním Clintonově období. Znala jsem Stuarta už z Carterovy éry a obdivovala jsem jeho pracovní morálku, bystrý mozek a vřelé srdce. Nikdo nebyl lépe kvalifikovaný pro obtížné úkoly. V roce 1999 ho nahradil úžasně talentovaný kariérní diplomat Alan Larson.</p>
<p>Jedním z největších úspěchů mého funkčního období byla reorganizace zahraničněpolitické byrokracie, odrážející konec studené války. S tímto úmyslem jsem požádala Johna Holuma, ředitele Agentury pro kontrolu zbrojení a odzbrojování (ACDA), aby sloužil současně jako náměstek ministra zahraničí pro kontrolu zbrojení a pro mezinárodní bezpečnostní otázky. John mistrně ovládal každý detail své složité pracovní náplně a dokázal klidně a jasně mluvit o těch nejděsivějších scénářích možného šíření a použití zbraní hromadného ničení.</p>
<p>Na Strobův návrh jsem si zvolila Bonnie Cohenovou jako náměstkyni pro řízení. Během let na ministerstvu vnitra si Bonnie získala pověst ženy, která dokáže rozetnout byrokratické uzly a dosáhnout výsledků. Přesně to dělala v letech na ministerstvu zahraničí, kam přinesla nové nápady, zvýšila produktivitu a posílila bezpečnost.</p>
<p>Náměstkem ministra pro globální záležitosti byl Timothy Wirth, oddaný a energický bývalý senátor za stát Colorado, který přesluhoval z prvního Clintonova období. V roce 1998 nahradil Wirthe Frank Loy, odborník na životní prostředí a bývalý šéf nadace German Marshall Fund, člověk s dokonalou kvalifikací pro tuto práci.</p>
<p>Funkce poradce ministra zahraničí je zvláště důležitá, protože v byrokratické hierarchii nemá žádné formální místo a patří k ní jen nevelký personál. Aby byl nositel této funkce užitečný, musí dávat ministrovi lepší rady, než by ministr či ministryně dostali kdekoli jinde, a musí mít energii zajistit, aby se jeho rada realizovala, jakmile se stane politickým rozhodnutím. Já si vybrala Wendy Shermanovou, mazanou a odolnou veteránku mnoha washingtonských válek, která si dokázala osvojit jakékoli téma rychleji než kdokoli jiný. Byly jsme s Wendy dlouho přítelkyně a já věděla, že se můžu spolehnout na její loajalitu a na to, že dokáže oddělit jádro věci od žvástů.</p>
<p>Jako ředitele kanceláře politického plánování jsem si vybrala Gregoryho Craiga, obratného a důrazného washingtonského právníka, který měl plno tvůrčích představ o správné podobě vůdčí role Spojených států. Současně sloužil jako zvláštní americký koordinátor pro Tibet. Mým právním poradcem byl další chytrý a zkušený právník, David Andrews, ochotný a schopný se vypořádat i s těmi nejtěžšími úkoly. Do funkce generálního ředitele diplomatické služby jsem zvolila velvyslance Edwarda „Skipa“ Gnehma, který sloužil jako můj zástupce v New Yorku a dokázal pevnou rukou provádět svoji často nevděčnou práci.106</p>
<p>Dva lidé v mém týmu byli obzvláště nepostradatelní. Oslavovali se mnou, když se nám dařilo, a byli mi oporou v těžkých chvílích. Nikdy nebyla žádná pochybnost o tom, že moje důvěrnice Elaine Shocasová zůstane šéfkou mého kabinetu. Dokázala udržet v hlavě snad tisíc různých projektů současně, uměla dokonale prodávat politiku a věděla, jak uplatnit autoritu. Jamie Rubin, který se v OSN staral o všechny mé tiskové záležitosti, byl tou nejlepší volbou na podnáměstka ministra pro styk s veřejností a zůstal dál mým klíčovým poradcem. Když oficiální mluvčí ministerstva Nick Burns odjel jako americký velvyslanec do Řecka, Jamie se ujal i této role a zvládal ji báječně.</p>
<p>Když jsem měla tým pohromadě, pustila jsem se do práce. Má první cesta v úřadu ministryně vedla do Kongresu. Má druhá nemířila do žádného cizího hlavního města, ale byla záměrně vnitrostátní – do Houstonu, kde jsem na Rice University přednesla projev nazvaný „Budování nadstranické zahraniční politiky“, který uváděl bývalý republikánský ministr zahraničí James Baker. Příští den jsem dostala slaninu s vejci u George Bushe a jeho nedostižné Barbary. Uspořádali jsme tiskovou konferenci, na které bývalý prezident důrazně podpořil Konvenci o zákazu chemických zbraní, kterou původně vyjednala jeho vláda. Jako denverské děvče jsem milovala stetsony. Pobyt v Texasu tu lásku probudil znovu. A tak jsem vyrazila na nákupy a koupila si tři klobouky, červený, černý a hnědý.</p>
<p>Mike Dukakis se pokoušel oživit svůj image vtipkováním: „Budoucnost je tak zářná, že musím nosit černé brýle.“ Plná nadšení jsem doufala, že budu mít v těch prvních dnech jako ministryně zahraničí stejný pocit. Jenže jsem ho neměla, a ten důvod neměl nic společného s budoucností. Místo toho mnou mentálně i emocionálně začalo zmítat nečekané a dokonalejší poznání minulosti.</p>
</section>
<section>
<p><strong>Jména na stěně synagogy</strong></p>
<p>Ráno 4. února 1997 stálo v titulku na první straně <emphasis>Washington</emphasis> <emphasis>Post</emphasis>: „Rodinná tragédie Madeleine Albrightové“. Titulek pokračoval o něco menším písmem: „Ministryně tvrdí, že nevěděla, že tři z jejích prarodičů byli mezi židovskými oběťmi holocaustu.“ Tentýž večer, pár minut předtím, než měl Bill Clinton přednést svůj první projev o stavu Unie ve druhém funkčním období, vstoupil kongresový ceremoniář do dveří zasedacího sálu Sněmovny reprezentantů a dunivým hlasem oznámil: „Pane předsedo, prezidentův kabinet.“ Poprvé v historii vedla kabinet uličkou dolů mezi tleskajícími kongresmany a senátory žena, třásla si s nimi rukou a líbala se s demokraty stejně jako s republikány. Měla to být chvíle naprostého štěstí. Ale nebyla. Dosáhla jsem něčeho, čeho přede mnou žádná žena nedosáhla, ale v té chvíli jsem byla přesvědčena, že to všechno ztratím, protože jsem až do té chvíle netušila, že jsem židovského původu a že tři z mých prarodičů zahynuli v koncentračním táboře.</p>
<p>Ještě horší bylo, že moje nevědomost vypadala jako zločin. Lidé nechtěli uvěřit, že jsem o rodinné minulosti nevěděla. Místo toho, abych se mohla v soukromí vyrovnávat s tragickými skutečnostmi, o kterých jsem se právě dozvěděla, měla jsem se cítit jako lhářka a můj otec, kterého jsem zbožňovala, byl líčen jako bezcitný podvodník.</p>
<p>Měla jsem na sobě tmavomodré šaty, brož s orlem – tentokrát řádně připevněnou – a nucený úsměv. Jako služebně nejvýše postavený člen kabinetu jsem stála před svou židlí a čekala, až se kolegové seřadí. V příští chvíli začal prezident svůj projev. Snažila jsem se poslouchat a věděla jsem, že se ode mne očekává, že budu první vstávat a dávat signál k potlesku. Také jsem se musela ohlížet, abych vstala, kdyby ti za mnou vstali přede mnou. Krátce jsem si vzpomněla na svatební obřad Alice a Grega, který všichni přítomní prostáli, protože matka nevěsty – tedy já – si zapomněla sednout. Říkala jsem si, že se musím se svými pocity a se vší tou publicitou o mé rodině nějak vyrovnat, protože toho musím mnoho udělat a mnoho dokázat.</p>
<p>Úplně jasně si vzpomínám na své pocity z toho večera, když byl prezident v nejlepším, zatímco já jsem se citově potácela na okraji srázu. Daleko obtížněji se mi popisují pocity, které jsem prožívala během dnů, které těm titulkům předcházely, a během týdnů, které následovaly. Příběh mých židovských předků a osud mých prarodičů a dalších členů rodiny byl hluboce osobní záležitostí, i když jsem se o něm dozvěděla nezvykle veřejným způsobem. Jako mnohé z toho, co se nám v životě přihodí, není to příběh s jasným začátkem, prostředkem ani koncem. Některé kousky mi zůstávají neznámé; jiné jsou nepoznatelné. Dodnes přemítám, v čem by mě to bylo změnilo, kdybych byla ten příběh objevila dřív? Jak se člověk vyrovnává s tak zásadní skutečností v šestém desetiletí svého života?</p><empty-line /><p>Když jsem se stala velvyslankyní při OSN, začaly mi chodit dopisy od lidí z celého světa. Korespondence z ciziny, která chodila na ministerstvo zahraničí, ke mně domů do Washingtonu i do mé kanceláře v OSN v New Yorku, tvořila rozmanitou a objemnou sbírku. Mezi tisíci dopisů byly i ručně psané dopisy v češtině a dalších slovanských jazycích, které nikdo z mých spolupracovníků neuměl luštit a já naneštěstí neměla čas je všechny probírat osobně. Dopisy, které vypadaly úředně, se obvykle posílaly na ministerstvo zahraničí, kde byly přeloženy a vyřízeny. Mnohé z těch těžko čitelných tam prostě ležely, dokud je někdo nestrčil do zásuvky, kde se na ně zapomnělo. Mnoho dopisů bylo samozřejmě také napsáno anglicky. Obecně ty dopisy obsahovaly prosby, pochvaly, urážky a někdy i hrozby.</p>
<p>Malý zlomek té korespondence obsahoval informace o mé rodině, včetně některých dopisů, kde se psalo o tom, že moji předkové byli Židé. Těžko se daly přijímat za bernou minci, protože byly doprovázeny etnickými urážkami. Byla jsem například napadána jako „židovská čubka“ za to, že jsem hájila americkou politiku na Středním východě a na Balkáně. Jindy pisatelé tvrdili, že znali mou rodinu, ale detaily v jejich dopisech neseděly. Někdo třeba tvrdil, že znal mého otce na střední škole, jenže v době, kdy mému otci bylo teprve šest let. Anebo někdo tvrdil, že znal mou matku, ale mýlil se ve jménech jejích rodičů a jejího rodiště. Dostala jsem nějaké šperky, které údajně patřily nějaké příbuzné, ale nemohla jsem si vzpomenout na žádnou příbuznou, která se tak jmenovala. V několika dopisech pisatelé tvrdili, že jim má rodina dluží peníze, a přesně určovali, kam se mají poslat. Žádný z dopisů, které jsem dostala, nebyl tak přesvědčivý, aby zpochybnil moji představu o rodinné historii.</p>
<p>Kromě korespondence se tu a tam, převážně v arabském tisku, objevovaly články s antisemitskými argumenty proti mému jmenování ministryní. Tyto články přivedly pár reportérů k tomu, aby se zeptali Jamieho Rubina, jestli je moje rodina židovského původu. Protože v té době nevěděl o nic víc než já, odpověděl ne. To trvalo až do listopadu 1996. V té době byl již tisk plný spekulací o tom, kdo nahradí Warrena Christophera, a já dostávala nejrůznější korespondenci ze všech možných míst.</p>
<p>Při jednom z našich mnoha kyvadlových letů mezi New Yorkem a Washingtonem mi Elaine podala dopis v češtině, protože nedokázala určit, jestli je důležitý nebo ne. Při jeho četbě jsem si uvědomila, že je jiný než ty ostatní. Byl od ženy, která zřejmě doopravdy znala mou rodinu a uváděla většinu detailů, i když ne všechny správně, včetně rodišť mých rodičů. Psala také, že pocházím ze židovské rodiny. Poprvé jsem měla pocit, že o té možnosti musím vážně uvažovat. Stejně to ale bylo obtížné, protože uvěřit tomu dopisu znamenalo nevěřit vlastním rodičům.</p>
<p>Naplánovala jsem si, že se tím budu hlouběji zabývat v prosinci, protože jsem si naivně myslela, že to nijak nespěchá. Právníkům v Bílém domě už jsem o svých domněnkách řekla a nyní jsem se o nich zmínila i Sandymu Bergerovi. Sandy reagoval: „A co na tom? Náš prezident přece není antisemita.“</p>
<p>Rozhodla jsem se, že o informacích, které jsem obdržela, povím během našeho každoročního vánočního rodinného setkání v Aspenu svým dcerám. Ani tam nebylo snadné nalézt pro to vhodnou chvíli. Řekla jsem, že jim musím něco říct. Dívaly se na mě s hrůzou, jako bych se jim chystala oznámit, že trpím nějakou smrtelnou chorobou. Řekla jsem jim, že jsem dostala několik dopisů, naznačujících, že pocházíme z židovské rodiny. Řekla jsem, že si tím ještě nejsem jistá, ale že to může být pravda. Potom, jak jsem je dramaticky svolala, reagovaly s úlevou smíšenou s překvapením. „To je neuvěřitelné,“ říkaly. „Proč ti to rodiče neřekli?“ „Vědí to sestřenice a bratranci?“ „Musíme tomu přijít na kloub.“</p>
<p>Moje sestra Kathy se mnou byla v Aspenu a mluvily jsme též s mým bratrem Johnem a jeho ženou Pam. Fascinovala nás vyhlídka na odhalení rodinného tajemství. A současně nás děsilo něco, co jsme ani neuměli pojmenovat. V roce 1990 přijeli John a Pam na prázdniny do Československa a jeli se podívat do rodných měst našich rodičů. Hledali neúspěšně otcův rodný list v místním katolickém kostele, ale lidé z kostela jim alespoň pomohli najít dům, kde se můj otec narodil. Mluvili také s lidmi, kteří znali rodiny mých rodičů. Nikdo neřekl nic o tom, že by jedna či druhá z těch rodin byla židovská, a John samozřejmě neměl žádný důvod se na to ptát.</p>
<p>Kathy, John a Pam měli všichni svoje zaměstnání, ale na soukromé cesty si nacházeli čas snáze než já. Dohodli jsme se, že pojedou snad už v létě 1997 do České republiky zjistit, co se dá. Ukázalo se však, že nemusíme čekat tak dlouho. Během příprav mého jmenování mi Jamie řekl, že jeden reportér z <emphasis>Washington Post</emphasis> připravuje článek o mé osobní minulosti a potřebuje pomoc. Nikdy mi nevadilo o sobě mluvit, a tak jsem tomu reportérovi, Michaelu Dobbsovi, zavolala. Přestože podle zvyku jsem mu nemohla poskytnout před senátním potvrzením řádný rozhovor, nějakou dobu jsme si povídali a já řekla, že se s ním ráda setkám, až budu oficiálně ve funkci. Ochotně jsem mu také poskytla adresy lidí, se kterými by mohl chtít mluvit v Bělehradě a v České republice, včetně sestřenice Dáši. Nikdy jsem Dobbse nepotkala, ale věděla jsem, že má pověst solidního reportéra.</p>
<p>Přechodné období uběhlo rychle a bylo pro mě vichřicí příprav, promíchaných s oslavami inaugurace, přehlídkami, večírky a vlastní přísahou. Pátek 24. ledna byl mým prvním pracovním dnem ve funkci ministryně. Měla jsem v hlavě pocit, jako bych byla na stech různých místech současně. Uspořádala jsem tiskovou konferenci a připravovala se na nějaká interview, mluvila jsem s kandidáty na různé funkce a pořádala dvě velké recepce. Uprostřed toho všeho mi volala moje dcera Anne. Plakala. Řekla, že jí Michael Dobbs zavolal a zeptal se jí: „Věděla jste, že tři z vašich praprarodičů zahynuli v nacistických koncentračních táborech?“ Zatímco jsem se ji snažila utěšit, nemohla jsem tomu uvěřit. Anne plačky pokračovala: „Teď už chápu, proč nás babička tak ochraňovala a dělala si o nás tolik starostí. Chudáci babička a děda, tohle je strašné.“</p>
<p>Byla jsem šokovaná, zuřila jsem na Dobbse, že volal mé dceři, a byla jsem ohromená jeho informacemi. Samozřejmě jsem věděla, že jeden z mých prarodičů zemřel před válkou a ostatní, když jsme byli v Anglii, ale nikdo mi nikdy neřekl o tom, že by byli v koncentračních táborech. Jestli na tom děsivém příběhu bylo něco pravdy, tak jsem o něm své děti měla informovat já. Rozzuřeně jsem volala Jamiemu: „Proč volá Dobbs kvůli těm informacím Anne? Proč nemluví se mnou? A odkud má tahle takzvaná fakta?“ Jamie mi připomněl, že jsme slíbili Dobbsovi interview, a navrhl, abychom se s ním sešli co nejdříve a věci si vysvětlili.</p>
<p>Litovala jsem, že nemůžu všeho nechat a prověřit si tyhle ohromující zprávy sama, ale nebyl na to čas. Novináři ze <emphasis>CNN</emphasis> a televizního pořadu <emphasis>Setkání s tiskem</emphasis> se mě vyptávali na naše rozsáhlé plány. Sešla jsem se s novými kolegy, Sandym Bergerem a ministrem obrany Billem Cohenem, kvůli stanovení priorit, porovnání názorů a vytvoření plánů. Mluvila jsem s ministrem financí Robertem Rubinem o spolupráci v hospodářských otázkách. Přicházely gratulační dopisy od ministrů zahraničí z jiných zemí. Chodila jsem na zdvořilostní návštěvy do Kongresu a obědvala s úřadujícím ředitelem CIA Georgem Tenetem. Zúčastňovala jsem se i společenských událostí – výroční Vojtěškové večeře, Pocty washingtonského tiskového klubu Kongresu a recepce pro novináře akreditované na ministerstvu zahraničí. Všechnu tu hudbu podmalovávalo naléhavé dunění bubnů. Často jsem telefonovala se svými dcerami, se sestrou a s bratrem. Jeden reportér tvrdil, že má informace, které by mohly dramaticky změnit náš pohled na rodinnou minulost. V předcházejících týdnech jsme začali zvažovat možnost, že pocházíme z židovské rodiny. Nyní jsme byli konfrontováni s plnými důsledky takové možnosti. Jedna věc byla, že mí prarodiče byli Židé, druhá věc, že byli Židé v čase a v místě, kdy vládu nad životem a smrtí měl v rukou Adolf Hitler.</p>
<p>Třicátého ledna ve tři čtvrtě na šest přišel do mé kanceláře Dobbs se svým kolegou Stevem Collem. Museli stihnout uzávěrku svého článku, který měl vyjít v týdenním magazínu <emphasis>Washington Post</emphasis>. Byli tam i Elaine a Jamie. Interview začalo dobře. Reportéři si nastavili diktafony a vzájemně jsme se pozdravili. Pak jsme přešli k věci. Díky Dobbsovu rozhovoru s Annou a telefonické konverzaci, kterou měl s Jamiem,107 jsem tak trochu věděla, co mám očekávat, ale nebyla jsem připravená na to, jak těžký ten rozhovor bude.</p>
<p>Když mi Dobbs poděkoval za spolupráci, vyprávěl mi o lidech, se kterými mluvil a kteří něco věděli o mé rodině. Vytáhl seznam lidí, kteří zahynuli v nacistických táborech Terezín a Osvětim, včetně mých prarodičů z otcovy strany, Arnošta a Olgy Körbelových, a matky mé matky, Růženy Špieglové.108 Položil mi řadu otázek o tom, co jsem věděla a kdy jsem se to dozvěděla. Pak přede mě položil fotografii tří různě starých dívek. „Poznávám tu všechny,“ řekla jsem: ta nejstarší byla sestřenice Dáša, já byla ta malá holčička vedle ní a to miminko v kočárku byla moje sestra. Dobbs mě opravil a řekl mi, že já jsem to miminko a ta prostřední dívka byla Dášina sestra Milena. „Milenu,“ řekl, „také odvezli do… Osvětimi.“</p>
<p>Snažila jsem se ovládnout a strávit tu děsivou informaci. Drtilo mě to, co jsem slyšela, a současně jsem se děsila, co ještě může přijít. Byla jsem také nesvá, protože tón interview se od přátelského začátku změnil v cosi méně přátelského. Samozřejmě úkolem reportérů bylo klást otázky, ale připadala jsem si jako svědkyně v soudní síni při křížovém výslechu vedeném advokátem, který zná všechna fakta, zatímco já neznala žádná. V jedné chvíli Dobbsův kolega řekl: „Tak máme případ pohromadě.“ Jaký případ? <emphasis>Washington Post</emphasis> věděl o mé rodině víc než já, a proto se zdálo, že jsem jakoby obviňována buď z toho, že se pokouším něco skrývat, anebo z toho, že jsem hlupák. Bylo mi také zle z Dobbsovy zprávy o hrůzném osudu mých prarodičů, lidí, kteří vychovali a živili mé rodiče a nepřímo dali život i mně. Protože šlo o rozhovor, musela jsem mluvit – což není lehké, když se člověku nedostává slov.</p><empty-line /><p>Využila jsem chvilky po skončení porady v Bílém domě a informovala o tom, co jsem se dozvěděla o svých prarodičích, prezidenta a viceprezidenta. Byli jsme v Oválné pracovně; Bill Clinton mě objal a řekl: „To mě moc mrzí. Musíte zjistit podrobnosti.“ Ten večer mi domů zavolala Hillary: „Vím, že s takovou zprávou se člověk doopravdy těžko smiřuje,“ řekla. „Ráda ti jakkoli pomůžu. Drž se. Máme tě rádi.“</p>
<p>První veřejnou reakcí na ty zprávy byla směs soucitu a fascinace. Dostávala jsem dopisy a telefonáty od řady přátel v Kongresu a radila se s vůdci židovské komunity včetně newyorského rabína Arthura Schneiera a Elieho Wiesela. Řada lidí vystoupila a vylíčila vlastní zážitky, které se dost podobaly těm mým, včetně spisovatelky a novinářky Kati Martonové, která také vyrostla jako římská katolička a dozvěděla se o svém židovském původu, až když jako devětadvacetiletá navštívila své rodné Maďarsko. „Člověk je najednou dost zmatený a obnažený,“ napsala, „a také zranitelnější.“ Abe Foxman, ředitel americké pobočky Ligy proti antisemitismu, řekl <emphasis>New York Times</emphasis>: „V Polsku se každý den objevují Židé, kteří si celý život mysleli, že jsou katolíci.“ V některých článcích citovali významné psychology, kteří zažili mnohé podobné případy a kteří říkali, že mnozí z těch, kdo unikli holocaustu anebo ho přežili, nechtěli mluvit o své minulosti, protože se soustřeďovali na budování nového života v nové zemi.</p>
<p>I když jsem tou dobou už nepochybovala, že základ článku v <emphasis>Postu</emphasis> je pravdivý, nebylo to něco, o čem bych se chtěla dozvídat prostřednictvím médií. Museli jsme udělat vlastní rodinný výzkum. John a Kathy měli stejný pocit. Zavolala jsem svému příteli Marku Talismanovi, který nás zkontaktoval s Tomášem Krausem, tajemníkem Federace židovských obcí v České republice. V únoru má sestra, bratr a švagrová odjeli do Prahy.</p>
<p>Skutečnost, že jsem se musela věnovat práci, zatímco rodina se pokoušela dát dohromady úplnější příběh, vřavu neuklidnila. Naopak, média byla zaplavena články, komentáři a dopisy. Jestli jsem se předtím cítila promoklá, tak teď jsem měla pocit, že se topím. Nenamítala jsem nic proti tomu, že média zacházejí s mou rodinnou historií jako s předmětem zpravodajství; to byla součást ceny, kterou člověk platí za to, že se stane veřejnou osobou. Dávala jsem desítky interview a většina reportérů mi kladla přímé otázky a psala přímé články. Ale tím to nekončilo.</p>
<p>Někteří pozorovatelé nezůstali u tragédie mých prarodičů a dalších členů rodiny, ale zpochybňovali jak mou pravdomluvnost, tak charakter mého otce. Profesoři a samozvaní experti, kteří mě nikdy neviděli, tvrdili, že je „nemožné“, že bych byla nevěděla o svém původu. Jiní, včetně komentátorů, které jsem znala, tvrdili, že je „zvláštní“, že jsem to nevěděla, a „podivné“, že to tajemství matka nepředala dětem, a domnívali se, že jsem to „nechtěla vědět“ a prokázala „nedostatek zvědavosti“. Jeden novinář se podivoval, proč jsem nechtěla vidět hroby, když mně jako osmileté řekli, že mí prarodiče zemřeli. Všichni tito autoři tím jasně naznačovali, že jsem lhářka.</p>
<p>K mým nejlepším přítelkyním na Wellesley patřily dvě dívky, které byly židovského původu, Wini Shore Freundová a Emily Cohen MacFarquharová. Říkaly reportérům, že mě znají skoro čtyřicet let a že si jsou jisté, že jsem pravdu nevěděla. Pochybovače svědectví mých přítelkyň bohužel nepřesvědčilo.</p>
<p>Byla jsem zoufalá, protože nebylo možné dokázat opak. Nemohla jsem vědět to, co jsem nevěděla, a nikdy mě nenapadlo, že by rodiče něco takového přede mnou skrývali. Ostatním se snadno říkalo, že jsem měla klást víc otázek, ale já myslela, že už celou rodinnou historii znám. Ani já, ani John, ani Kathy jsme nepociťovali žádný nedostatek identity či vědomí toho, kdo jsme a odkud pocházíme. Bylo nám vždy jasné, že naší matce její vlastní matka strašně scházela, ale ta ztráta jí očividně působila tolik bolesti, že jsme se nikdy neptali na detaily. A pokud šlo o našeho otce, to prostě nebyl někdo, o jehož slovu by člověk pochyboval. Považovali jsme ho za zdroj a měřítko pravdy.</p>
<p>O smrti prarodičů jsem se dozvěděla v osmi letech, když se naše rodina po konci druhé světové války vrátila do Prahy. Bylo mi rodičů líto, ale sama jsem netruchlila, protože jsem doopravdy nevěděla, kdo to prarodiče jsou. Nedokázala jsem si vybavit jejich tváře či vzpomenout na jejich úsměv, anebo si představit jejich objetí. Nebyly mi ani dva roky, když jsem je viděla naposledy, takže jsem se o ně nijak zvlášť nezajímala. Věděla jsem, že staří lidé umírají.</p>
<p>Později jsem zase neměla žádný důvod pochybovat o verzi minulosti mých rodičů, protože s ní nikdy nedělali žádné tajnosti a nedávali najevo žádné váhání. Naopak, mluvili jsme o těch letech často. Dokumenty, které jsem nalezla po smrti matky, potvrzovaly to, o čem s námi vždycky mluvili. Matka se zmiňovala o piklích provázejících naši cestu z Prahy přes Bělehrad do Londýna v březnu 1939, ale nepsala nic o našem židovství. Jako rodina vládního představitele jsme měli dostatek politických důvodů prchat před gestapem. Když jsme se přestěhovali do Spojených států, rodiče nám rádi vyprávěli o přátelích ze střední školy, o svých námluvách, rodinách a životě v meziválečném Československu. Vyprávěli mně, bratrovi a sestře o někdejších rodinných oslavách Vánoc a Velikonoc. Zvlášť když jsem na střední škole studovala evropskou historii, dozvěděla jsem se od nich mnoho o vzestupu Hitlera, o okupaci Československa a o hrůzách holocaustu. Mí rodiče vášnivě zastávali potřebu tolerance a nutnost bránit zlu, ale nikdy jsem neměla pocit, že z nich mluví osobní ztráta a smutek, které k té vášnivosti musely přispět.</p>
<p>Jestli lituji, že jsem se nedozvěděla pravdu dřív? Ano. Znalost okolností smrti mých prarodičů by pro mě byla příšerným otřesem, ale přiměla by mě dřív, abych se snažila víc dozvědět o jejich životě, za což bych byla vděčná a umožnilo by mi to uctívat jejich památku, jak si zasloužili.</p>
<p>I když mě po pravdě rozčilovaly některé věci, které se o mně psaly, k zuřivosti mě přiváděla kritika mých rodičů. Pár novinářů zpochybňovalo rozhodnutí mých rodičů odvést rodinu z Československa. Jiní naznačovali, že následné rozhodnutí rodičů neříkat nám o našem židovském původu bylo způsobeno buď profesionálními ambicemi mého otce, anebo nějakým druhem snobství a hanby. Tato obvinění prostě neodpovídala tomu, jak jsem si s láskou a obdivem pamatovala své rodiče.</p>
<p>Posuzovat věci zpětně je úžasný dar, zvláště když s ním zacházejí lidé, kteří žádnou takovou zkušenost nemají. Nemám sebemenší tušení, jak probíhalo rozhodování našich rodičů. I když šílenství holocaustu bylo v roce 1939 pořád ještě nepředstavitelné, útlak a okupace již přicházely. Jakmile se nacisté dostali k moci, diplomatická kariéra mého otce jako stoupence prezidenta Beneše skončila a nemohl již v Praze účinně a otevřeně pracovat pro vlast, kterou miloval. Ale měl možnost připojit se k Benešovi a dalším československým vůdcům v Londýně a pomáhat získat mezinárodní podporu pro československou věc. Společně s matkou museli také ochránit malé děcko.</p>
<p>Mohu si jen představovat rozhovory, které museli mí rodiče vést se svými rodiči těsně před naším odjezdem. Má matka měla ke své matce a ke své starší sestře Marii, známé jako Máňa, neobyčejně blízko. Mrazí mě, když si pomyslím, jak se musela rozhodovat, jestli má zůstat s manželem a malým dítětem, anebo s matkou a se sestrou. Tuším, že její matka, která nedlouho předtím ovdověla, nechtěla odjet, protože Máňa měla nemocné ledviny a byla na cestu příliš nemocná. Bratr mého otce odjel do Londýna už předtím, ale jeho sestra s rodinou zůstaly a k nám se později připojila jenom Dáša.109</p>
<p>Pokud jde o rozhodnutí našich rodičů neříct nám o našem židovském původu, můžu zase jenom spekulovat. Domnívám se, že si náš původ spojovali s utrpením a chtěli nás ochránit. Přijeli do Ameriky, aby začali nový život. Nástup mccarthismu v padesátých letech u nich mohl vyvolat nejistotu ohledně budoucnosti. Možná mi to říct chtěli, ale nikdy nenašli vhodnou chvíli.</p><empty-line /><p>Chtěla jsem osobně odpovídat na každý článek, obvinění a výrok týkající se mé rodiny, ale měla jsem tolik práce se svou novou funkcí, že jsem ani neměla čas je všechny číst, o odpovědích ani nemluvě. Připadala jsem si, jako bych se konečně dopracovala až na olympiádu, abych tam v nějakém závodě reprezentovala svou vlast, ale těsně před startem mi do ruky vrazili těžký balík, který jsem musela za běhu rozbalit.</p>
<p>Během celé té doby jsem měla pocit, že je zkoumána a rozebírána nejen má vlastní osoba, ale že musím ukázat, že dokážu úspěšně fungovat jako ministryně zahraničí. Rozhněvalo mě, když nějaké arabské noviny tvrdily, že díky odhalení mé minulosti se centrem americké zahraniční politiky místo Washingtonu stává Tel Aviv. Naše tiskové oddělení toto obvinění rychle odmítlo a příznivěji naklonění novináři si vzpomněli, že Henry Kissinger, který byl také židovského původu, byl velice úspěšným ministrem.</p><empty-line /><p>Za několik týdnů se Kathy, John a Pam vrátili z České republiky s videopáskami, kazetami a informacemi. Kromě Prahy navštívili rodiště mé matky, Kostelec nad Orlicí, rodiště mého otce Letohrad,110 Poděbrady, město, kde bydlela babička z matčiny strany, a Terezín, sídlo koncentračního tábora severně od Prahy.</p>
<p>Na židovské radnici v Praze našli originální nacistické válečné záznamy včetně kartiček se jmény mých prarodičů.</p>
<p>Arnošta a Olgu Körbelovy přivezli do tranzitního tábora v Terezíně nákladním vlakem z Prahy 30. července 1942 společně s 936 dalšími Židy. Arnošt tam o dva měsíce později zemřel na zápal plic, nejspíš způsobený tyfem. Olgu poslali 23. října 1944 do Osvětimi, kde brzy zahynula. Z transportního záznamu mé babičky z matčiny strany Růženy Špieglové vyplývalo, že také prošla Terezínem. Neexistuje záznam o tom, že by přežila, ale kde a kdy zemřela, se neví. Byli tam i další příbuzní, strýc a teta, jedna sestřenice a další prastrýcové a pratety, kteří všichni zemřeli v Osvětimi, Treblince a Terezíně. Bratr říkal: „Bylo to jako loupat cibuli. Každá nová vrstva přinesla nové slzy a tragédie.“ Mezi oběťmi holocaustu bylo více než tucet příslušníků naší rodiny.</p>
<p>Johnovi a Kathy se při návštěvě rodných měst našich rodičů dostalo vřelého přijetí. Starší místní lidé potvrzovali některé příběhy, se kterými jsme vyrůstali. Pradědeček Körbel založil továrnu na zápalky, která poskytovala práci mnohým z tří tisíc obyvatel městečka. Dědeček z matčiny strany měl velkoobchod s potravinami. Otec si vždycky dělal z matky legraci za to, že kupuje moc potravin, a říkal, že vyrostla v „rodině velkoobchodníka“.</p>
<p>Když hrál můj bratr na střední škole fotbal, otec té příležitosti využil k vyprávění o vlastních sportovních úspěších. „Jeden z tátových přátel nám potvrdil, že byl doopravdy kapitánem místního fotbalového mužstva,“ řekl John a pak dodal suše: „Samozřejmě to bylo z části proto, že byl jediný, kdo měl míč.“</p>
<p>Doprovázel je Tomáš Kraus, ideální průvodce pro seznámení s místními židovskými obcemi. Na cestách po zemi mluvili o tom, jak jsou důležité tradice a společné dětské vzpomínky. Po jednom jídle povídal John: „Vyprávěl jsem Tomášovi, jak jsme vždycky druhý den o svátcích soupeřili o to, kdo vstane ráno první, aby si mohl namazat studené krocaní sádlo ze dna pekáče na kousek čerstvého žitného chleba.“ Jakmile to řekl, vyprávěl dál John: „Kraus zalapal po dechu a vykřikl: ,No to je tak typicky židovské.‘ Takže Madeleine, klíč k tomu tajemství jsme měli celou tu dobu před sebou. Byl v tom sádle.“</p>
<p>Samosebou smyslem té cesty nebylo jen zjistit konkrétní fakta, ale i zodpovědět obecnější otázku o postoji mých rodičů k víře. Proč, když byli Židé, nám vyprávěli o oslavách křesťanských svátků? Proč jejich oddací list uváděl, že jsou „bez vyznání“?</p>
<p>Tomáš Kraus nám poskytl některá důležitá vodítka. Vysvětlil, že česká židovská komunita byla historicky světštější než židovské obce v jiných zemích. V meziválečném období se většina židovských rodin považovala v první řadě za české nebo československé a teprve pak za židovské. Někteří z asimilovanějších Židů jednoduše přestali dodržovat židovské náboženské tradice. Jiní slavili pesach a významné svátky roš hašana a jom kipur, ale také Vánoce a Velikonoce. Kraus říkal, že v jeho vlastní rodině, v níž někteří prošli Terezínem, se na poslední den svátku chanuka vybíral vánoční stromeček. A John si vzpomínal: „Na jedné z dětských kreseb v terezínském muzeu byl vánoční stromeček.“</p>
<p>John a Kathy se domnívali, že rodina naší matky byla možná více věřící než otcova, částečně i proto, že v jejich městě byla synagoga, zatímco v otcově ne. V každém případě se zdál být oprávněný závěr, že příběhy o rodinných oslavách svátků byly pravdivé a že si je rodiče nevymýšleli, aby nás oklamali. Rodiče ale nebyli ve svém uvažování nikdy rigidní nebo devótní. To by vysvětlovalo údaj „bez vyznání“, když se brali. Od sestřenice Dáši jsem se také dozvěděla, že mnozí v našem nejbližším příbuzenstvu se nechali pokřtít. Mí rodiče byli zkrátka celkem typičtí pro svou dobu, místo a prostředí.</p>
<p>Jedním z hlavních cílů cesty Kathy, Johna a Pam bylo setkat se se sestřenicí Dášou. Článek, který se objevil ve <emphasis>Washington Post</emphasis>, se snažil vykreslit dramatický kontrast mezi Dášiným a mým životem. Zatímco já měla pohodlný život, ona trpěla. To byla pravda, ale z článku též jako by vyplývalo, že za Dášino rozhodnutí neodjet se zbytkem rodiny do Spojených států byl zodpovědný můj otec. „Myslím, že mi (Josef Korbel) ublížil,“ citoval Dášu článek. „Neměl mě tam nechávat. Kdyby byl řekl, abych jela s nimi, byla bych jela. Měl si být vědom, jak nebezpečné bylo tady zůstávat.“</p>
<p>Z těch vyčítavých slov mě zamrazilo, když jsem je četla poprvé, protože jsem věděla, že nejsou pravdivá, ale že je za pravdivá budou považovat tisíce čtenářů. Vždycky jsme byli přesvědčeni, že když se můj otec vrátil v roce 1948 do Prahy na pohřeb Jana Masaryka, řekl Dáše, které bylo tehdy dvacet, ale která byla legálně stále jeho svěřenkou, aby jela s námi. Odmítla, protože se zamilovala do muže, kterého si později vzala a který chtěl studovat na univerzitě v Československu. Ale teď údajně tvrdila, že ji můj otec opustil, a on už na to samozřejmě nemohl reagovat. Nemohla jsem uvěřit, že by Dáša něco takového řekla.</p>
<p>John mi říkal, že když šli za Dášou, museli projít kolem televizních kamer, které tam na tu „soukromou“ návštěvu čekaly. Kathy vzpomínala, že ze začátku byli všichni nesví. Když mluvili o tátově poslední návštěvě v Praze, Dáša řekla něco podstatného: „Měl mi prostě nafackovat a říct mi, že jet musím. Neuměla jsem si představit, co bude znamenat život v komunismu.“ Dodala, že máma jí pravidelně psala a posílala jí fotografie nás všech a že na Dášu také přenesla vlastnické právo na část rodinného majetku, který Dáša později prodala a za peníze si koupila chalupu. John říkal, že Dášu šokovala a rozčílila ta vřava, kterou její rozhovor způsobil.</p>
<p>Škoda už ale byla napáchána. Vedle obvinění, že můj otec zapřel náš původ, se na veřejnosti od té doby už navždy objevovalo tvrzení, že opustil svoji „schovanku“.</p><empty-line /><p>V roce 1997 jsem do České republiky cestovala dvakrát sama, poprvé služebně, podruhé soukromě. V červenci po summitu NATO v Madridu jsem jela do Prahy převzít ocenění a na oslavu pozvání ke vstupu do Aliance, které moje rodná vlast právě obdržela.</p>
<p>Program mi ponechával jen pár hodin volného času, takže jsem nemohla navštívit všechna místa, která navštívili bratr se sestrou, ale chtěla jsem jít do Pinkasovy synagogy – posvátného a truchlivého místa. Při vstupu se zdá, že stěny pokrývá nějaké jemná tapeta, ale když se člověk přiblíží, vidí, že vzorek na stěně se ve skutečnosti skládá z úhledného černého písma se jmény 77 297 československých Židů, kteří zahynuli při holocaustu. V určitých intervalech se objevuje červená barva, kterou jsou napsána jména měst, ze kterých oběti pocházely, jejich příjmení a iniciály jejich křestního jména. Každé jméno je odděleno od následujících malou oranžovou hvězdičkou a následováno daty narození a smrti. O rok dříve jsem tu synagogu navštívila s Hillary Clintonovou. Vypadala teď stejně jako tehdy. To já jsem se změnila.111</p>
<p>Představitelé židovské obce, kteří mě doprovázeli, mi ukázali jména Arnošta a Olgy Körbelových v prvním sloupci, ke kterému jsem přistoupila. Museli jsme vystoupat po dvou schodištích, abychom našli jméno Růženy Špieglové. Zavírala jsem a otevírala oči a zase je zavírala, abych si ten obraz vtiskla do paměti. Očekávala jsem, že budu dojatá a smutná. Byla jsem v mnoha památnících holocaustu, včetně Jad Vašem v Jeruzalémě a Muzea holocaustu ve Washingtonu. Pokaždé jsem si uvědomila, že v celé historii se nestalo nic srovnatelného, nic, co by bylo tak nepochopitelné, tak strašlivé a co by bylo tak důležité si pamatovat.</p>
<p>Byla jsem na takové pocity připravená, ale nebyla jsem si jistá, co budu cítit navíc. Jedna z věcí, která mi hlodala v mysli, byla, že když jsem vyrůstala, nebyli pro mě mí prarodiče nikdy skuteční. Teprve teď, když jsem byla sama babičkou, jsem si uměla představit, jak bychom byli mohli být spolu. Dívala jsem se s něhou na svá vnoučata a myslela si: Takhle se na mě museli před těmi lety dívat mí prarodiče.</p>
<p>Ať už jsem očekávala cokoliv, nepředvídala jsem, že bych si mohla začít představovat své prarodiče v pruhovaných uniformách koncentračního tábora a vidět jejich propadlé tváře, jak se na mě dívají. Uvědomila jsem si přitom, že nemám žádnou představu, jak mí prarodiče za války vypadali, protože těch pár jejich fotografií, které jsme měli, bylo z daleko dřívější doby. Myslela jsem na to, jak museli trpět, jak se snažili přežít, na muka jejich posledních hodin. Myslela jsem také na zármutek, který zakoušeli mí rodiče a který přede mnou tak dobře skrývali: na bolest z rozloučení, úzkost z nevědění, smutek z vědění a neotřesitelné odhodlání nás ochraňovat.</p>
<p>Když jsem se odvrátila od těch jmen na stěně, cítila jsem hluboký smutek i vděčnost. Jména mých příbuzných na těchto stěnách přidala přímý osobní aspekt, ale nezměnila zásadně můj pohled na holocaust a jeho hrůzy. Pochopila jsem v té chvíli také to, že kdyby nebylo rozhodnutí mých rodičů opustit Prahu, jejich jména i to moje by teď byla na zdi této synagogy a moje sestra a bratr by se nikdy nenarodili. Mí rodiče mi nedali život jen jednou, ale dvakrát.</p>
<p>Koncem srpna jsem se do České republiky vrátila, tentokrát na prázdniny. Doprovázely mě moje dcery a jejich manželé a Kathy. Jejich společnost a volnější program vylučovaly chmurnou náladu. Poprvé jsem byla v České republice s dcerami. Doufala jsem, že se jim tam bude líbit, a také se jim líbilo. Tolik z toho, co na svých prarodičích milovaly, se projevovalo na místech, která jsme navštívili, a v tom, co jsme dělali. V Praze jsem jim v roli průvodce ukázala cestu, po které mě táta vodil do školy. Ukazovala jsem jim okna našeho bytu a ony si mě představovaly jako Madlenku, která si hraje před nimi na náměstí. Jedli jsme všechna ta nezdravá jídla, kterými je krmili mí rodiče v létě v Denveru; projeli jsme trasu, po které jeli Kathy, John a Pam, navštívili jsme města, kde vyrůstali mí rodiče; zašli jsme na střední školu, kterou navštěvovali, a podívali se do tříd, kde seděli. Zajeli jsme i do Terezína.</p><empty-line /><p>Jedním z dědictví druhé světové války je seznam jmen, která vypovídají o nevýslovné hrůze: Osvětim, Buchenwald, Treblinka, Mauthausen, Bergen-Belsen, Majdanek a další. Terezín je o něco méně známý, protože nevznikl jako tábor smrti, ale jako shromaždiště pro Židy z Československa i odjinud. Přesto tam zahynulo 33 000 Židů a dalších 87 000 bylo odtamtud transportováno do táborů smrti a ghet dále na východě. Mezi léty 1942 a 1944 přišlo do Terezína více než 10 000 dětí; 8000 poslali dál do vyhlazovacích táborů; přežilo méně než 150 z nich.</p>
<p>Město Terezín leží v severozápadní části České republiky, nedaleko od německých hranic. Bylo založeno v osmdesátých letech osmnáctého století jako pevnost, kde mohli v bezpečí žít vojáci rakouské říše se svými rodinami. Byly tam vodní příkopy a silné zdi, které z pevnosti později udělaly přirozené místo pro vězení. V osmdesátých letech devatenáctého století tam už posílali politické a vojenské vězně. V listopadu 1941 se pevnost ve tvaru hvězdice stala uzavřenou osadou pro Židy. Dnes je tam muzeum zasvěcené jejich památce a odhodlání.</p>
<p>Projížděli jsme cestou do Terezína zelenou krajinou a přijeli na obrovské parkoviště. Ten den tam nebylo moc návštěvníků, ale dozvěděli jsme se, že do muzea přijíždějí lidé z celého světa. Přestože tábor sehrál důležitou úlohu v Hitlerových plánech na vyhlazení všech Židů, ve své době se ten plán tajil. Nacistická propaganda se o městu zmiňovala jako o „lázních“, kde si Židé sami vládnou, dostávají lékařskou péči a „odcházejí na odpočinek“. Některé Židy oklamali natolik, že za vstup do tábora zaplatili.</p>
<p>Ten údajný ráj byl ale ve skutečnosti peklem. V létě 1942, když tam přijeli Arnošt a Olga Körbelovi a Růžena Špieglová, vzrostl počet vězňů z 20 000 na téměř 60 000. Muži spali na palandách ve třech řadách nad sebou a ženy se tísnily na podlaze pokryté slámou. Lidé hladověli. Zdraví vězni pracovali na budování nového úseku železnice, který by zefektivnil a zrychlil transport do táborů smrti na východě. Zdravotní podmínky byly hrozné, což vedlo k epidemiím tyfu. Počet nemocných denně vzrůstal a mnozí, včetně mého dědečka, na nemoc umřeli. Během návštěvy nám ukázali i pece, kde nacisté spalovali těla těch, kdo následkem nelidských podmínek zemřeli.</p><empty-line /><p>Znala jsem nyní alespoň obrysy celého toho strašlivého příběhu. Nejen mí prarodiče, ale mnozí z mých příbuzných za holocaustu zahynuli. Fakta byla k dispozici celou tu dobu – nebyla ani hluboko skrytá, ani obtížně dostupná. Prostě jsem je nehledala. Bylo to jako obraz, na kterém není žádný rozeznatelný tvar nebo vzor, dokud někdo neřekne: „Copak nevidíte uprostřed tu mužskou tvář?“ Pak se podíváte znovu, vidíte ji jasně a divíte se, jak to, že jste ji neviděli předtím.</p>
<p>Bylo strašné dozvědět se, že tři z mých prarodičů zahynuli v koncentračním táboře a že mí rodiče s tím zármutkem žili. Jsem pyšná na to, že teď vím o svém původu víc. Vždycky jsem si myslela, že je to výjimečný příběh, a teď se cítím bohatší o vědomí, že patřím k těm statečným lidem, kteří přežívali a kvetli navzdory staletím útlaku.</p>
<p>Po roce 1997 se mě často ptali, jestli budu praktikovat judaismus. Nemyslím, že k tomu dojde. Vyrostla jsem a zestárla jako křesťanka, a jak už jsem říkala, je těžké se víře odnaučit. Nechodím do kostela tak často jako kdysi, ale občas chodím a téměř vždycky jdu o Vánocích a Velikonocích. O prvních Velikonocích poté, co jsem se dozvěděla pravdu, jsem se při návštěvě katedrály cítila nesvá. Není jednoduché nebýt si v pokročilém věku najednou jistá svou vírou.</p>
<p>Poté, co se rozšířily zprávy o mé rodině, se mě často ptali, jaký je to pro mě pocit, být Židovka. Věděla jsem, že někteří lidé, včetně starých známých, si myslí, že jsem o své minulosti musela vědět mnohem dřív a že jsem se ji snažila zapřít nebo zakrýt. Není to pravda. Jako dospělá jsem se vždy cítila v první řadě jako Američanka a ve druhé jako Čechoslovačka, ale identita je pro mě stejně jako pro mé rodiče především otázkou vlastenectví a hodnot, a ne krve. Plně si však uvědomuji, že otázka krve byla pro Hitlera důležitá a že musí být důležitá pro nás pro všechny, protože šest milionů Židů kvůli tomu zahynulo.</p>
<p>Ze všech slov napsaných o mé rodině mě nejvíce dojalo to, co napsal v <emphasis>New York</emphasis> <emphasis>Times</emphasis> Abe Rosenthal. „Arnošt Korbel, Olga Korbelová a Anna Špieglová byli zavražděni téměř před půl stoletím. Nyní se jim konečně dostává toho, co živí dluží mrtvým holocaustu – vzpomínky na jejich jména a věčné paměti, že skončili v plynových komorách, protože byli Židé. Z holocaustu si lze vzít jen jedinou lekci: Bylo spácháno zlo nade všechna zla a může být spácháno znovu, pokud na něj živí zapomenou.“</p>
</section>
<section>
<p><strong>Pro jednotnou a svobodnou Evropu</strong></p>
<p>Uprostřed vřavy kolem minulosti mé rodiny se v novinách objevil kreslený vtip znázorňující místnost plnou psychiatrů sedících kolem prázdné pohovky. Na pohovce byl lístek se vzkazem: „Jsem v práci. M. A.“ Autorka toho vtipu nemohla znát moje duševní rozpoložení, ale pravdivě zachytila, že jsem se navzdory rušivým vlivům vrhla po hlavě do práce. Byla jsem odhodlána pozvednout americký prapor všude, kde byly v sázce naše zájmy, a na každém kontinentě jsem měla své cíle. V Evropě jsme měli tři priority: úspěšně zvládnout proces rozšíření NATO, aby neexistovaly žádné pochybnosti o trvalé hodnotě nejúčinnější vojenské aliance na světě; podporovat integraci Ruska na Západ a tak minimalizovat riziko návratu ke střetům studené války; a zajistit plnou realizaci Daytonských dohod a tak odstranit jakékoli nebezpečí, že by se Bosna znovu ocitla v plamenech. Zahájila jsem svoje funkční období ofenzivou na všech třech frontách.</p><empty-line /><p>Když československý ministr zahraničí Jan Masaryk v roce 1948 vyskočil (anebo byl vyhozen) z okna, bylo už jasné, že Stalin chce ovládnout střední a východní Evropu. Tato hrozba přiměla Washington k vytvoření transatlantické vojenské aliance zvané Organizace Severoatlantické smlouvy (NATO) na obranu proti další komunistické expanzi a jako štítu pro válkou rozvrácená hospodářství Západu, za nímž by se mohla zotavovat. Aliance pomohla přivést do rodiny evropských demokratických zemí bývalé fašistické země, nejdříve Itálii, pak Německo a Španělsko; stabilizovala vztahy mezi Řeckem a Tureckem a pomohla strhnout berlínskou zeď. Nepadl přitom jediný výstřel.</p>
<p>V době, kdy se prezident Clinton ujímal úřadu, se rýsovala zřejmá otázka. Když už neexistuje žádná nepřátelská supervelmoc, proč má existovat NATO? Proto, odpovídal prezident, že NATO zůstalo základním kamenem evropské bezpečnosti. I když sovětská hrozba zmizela, její místo zaujaly jiné hrozby jako šíření zbraní hromadného ničení a etnické čistky.</p>
<p>Druhou otázkou bylo, jak zaplnit bezpečnostní vakuum, které vzniklo po rozpuštění Varšavské smlouvy. Oblast mezi Německem a Ruskem byla sudem prachu po celá staletí. Velké mocnosti ji používaly jako bitevní pole k definování hranic dosahu svých impérií a rozdělovaly a přerozdělovaly si ji podle oblastí svého zájmu. Prezident Clinton a jeho spojenci se rozhodli vytvořit odlišný model.</p>
<p>Společně začali pro východ Evropy dělat to, co udělalo NATO a Marshallův plán pro evropský západ. Jejich cílem bylo vytvořit oblast společného zájmu, v níž by mohl žít bezpečně každý národ. Za tímto účelem vytvářeli prostřednictvím Partnerství pro mír vazby mezi NATO a dalšími evropskými demokraciemi. Proměnili Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) z únavného řečniště ve fórum pro podporu demokracie a lidských práv v padesáti třech členských zemích. V roce 1994 oznámil prezident Clinton v Bruselu americkou podporu postupnému rozšíření NATO. K pozváním ke vstupu nakonec došlo na summitu Aliance v červenci 1997.</p>
<p><image xlink:href="#_4.jpg" /></p>
<p>I když jsem rozšíření NATO podporovala, veřejně jsem se k návrhu na rozšíření nejprve nehlásila, protože jsem nechtěla, aby mě někdo podezříval, že se více zasazuji za zájmy České republiky, Slovenska či jiných potenciálních kandidátů členství v NATO. V průběhu debaty jsem se však stala energickou stoupenkyní rozšíření, a když pak k rozhodnutí došlo, vzrušovala mě vyhlídka, že ho jako ministryně zahraničí pomůžu realizovat.</p>
<p>K tomu, aby člověk pochopil logiku celého plánu, se nemusel narodit ve střední Evropě. Po čtyřech desetiletích komunistického útlaku se země střední a východní Evropy nemohly dočkat, až vstoupí do NATO. Měla jsem pocit, že bychom je měli přijmout, protože pokud bychom jim ochranu NATO odepřeli, ocitly by se v politickém vakuu a zřejmě by se snažily zajistit si bezpečnost jinými prostředky, což by vedlo k nepředvídatelným spojenectvím, snahám o nové vyzbrojování a možnému použití síly k řešení sporů.</p>
<p>To vše mi připadalo zřejmé, ale mnozí lidé v zahraničněpolitických kruzích měli odlišný názor. Jeden by málem zapomněl, jak silný jejich odpor byl. Například George Kennan, nestárnoucí legenda americké diplomacie, odsoudil rozšiřování NATO jako „největší chybu v západní politice od konce studené války“. Obvykle bystrý komentátor <emphasis>New York Times</emphasis> Tom Friedman označil rozšiřování za „bezhlavé“ a bývalý senátor Sam Nunn sepsal dopis obviňující vládu z toho, že se „dopouští omylu historických rozměrů“, a zorganizoval jeho podepsání padesáti předními osobnostmi politického a akademického života. Neoficiální průzkum prestižní Rady pro zahraniční vztahy ukázal, že experti jsou proti rozšíření NATO v poměru 2:1.</p>
<p>Byli to všechno seriózní lidé s legitimními pochybnostmi. Ruský prezident Boris Jelcin a jeho krajané se proti rozšíření ostře stavěli a chápali ho jako strategii využívající ruskou zranitelnost, posunující dělicí čáry v Evropě na východ a izolující Rusko. Obavy Moskvy byly opodstatněné, protože Rusko se stalo něčím, co ještě svět nikdy nezažil: slabou a potenciálně nestabilní zemí s tisícovkou jaderných zbraní. Jelcin chápal, že je nutné, aby Rusko mělo dobré vztahy se Západem, ale pokud by odpor vůči rozšíření NATO způsobil, že by se rovnováha v Moskvě přesunula na stranu extrémně nacionalistických sil, mohla by vzniknout ještě nebezpečnější studená válka.</p>
<p>Museli jsme balancovat na laně, abychom si udrželi důvěru nových evropských demokracií, a přitom si znovu nevytvořili starého nepřítele. Naši kritikové se domnívali, že nedokážeme zachovat rovnováhu. Já se domnívala, že to dokázat můžeme.</p>
<p>V únoru 1997, pár týdnů poté, co jsem se ujala úřadu, jsem se vydala na cestu po deseti zemích včetně Ruska. Předcházela mě moje pověst. Od chvíle jmenování mě ruský tisk vzhledem k mému rodišti ve střední Evropě a jasné podpoře rozšíření NATO vykresloval jako nenapravitelnou studenoválečnici. V médiích mi přezdívali <emphasis>Gospoža Stal</emphasis>, „ocelová lady“. Američtí novináři kladli podobné otázky v souvislosti s novým ruským ministrem zahraničí Jevgenijem Primakovem, bývalým šéfem ruské zpravodajské služby FSB, následnice KGB. Od chvíle, co se ujal úřadu, se Primakov snažil obnovit globální vliv Ruska, často i na úkor vztahů mezi Moskvou a Washingtonem. Očekávalo se, že až se setkáme, začnou létat jiskry.</p>
<p>Když jsem dorazila do rezidence pro hosty ministerstva zahraničí v Moskvě, uvedl mě Primakov před oficiální schůzkou do pohodlně zařízené místnosti. Po výměně zdvořilostí se přiznal: „Díky své bývalé kariéře o vás vím všechno, ale chtěl bych slyšet přímo od vás, jestli jste stejně protiruská jako váš starý profesor Brzezinski?“ „Mám k doktorovi Brzezinskému blízko,“ řekla jsem, „a velmi si ho vážím. Ale mám svoje vlastní názory a neměl byste mě posuzovat podle mých bývalých vazeb na kohokoli. Vím, že jste zapálený obránce ruských zájmů. Měl byste vědět, že hodlám stejně zapáleně bránit americké zájmy. Pokud to oba vezmeme na vědomí, měli bychom spolu dobře vycházet.“</p>
<p>Nejdříve jsme se shodli, že se budeme oslovovat křestními jmény, a pak jsme se vrhli do diskuse o rozšíření NATO. Podsaditý Jevgenij s hustým obočím a mazaným úsměvem říkal, že Rusko nemůže s rozšířením souhlasit a nemůže brát vážně možnost, že by i ono mohlo být jednou pozváno. Odpověděla jsem: „Spojené státy a Rusko zmeškaly v minulosti mnoho příležitostí. Oba musíme uvažovat novým a tvůrčím způsobem. Měli byste se dívat na rozšíření NATO jako na způsob, jak zajistit stabilitu ve střední Evropě. To je i v ruském zájmu.“</p>
<p>Primakov odpověděl, že Rusko potřebuje záruky, že na území nových členských zemí nebudou rozmístěny jaderné zbraně a že nedojde k posílení vojenské infrastruktury. Aniž jsem se k něčemu zavazovala, řekla jsem, že právě o těchto věcech jsem přijela diskutovat. Ten večer jsme usedli společně s našimi delegacemi k pracovní večeři, při které se podával boršč, jeseter a nějaká doopravdy zajímavá povidla. Před odjezdem jsem dala Primakovovi svoji fotografii s prezidentem Clintonem jako dar pro jeho vnučku, která přišla den předtím na svět. Na fotografii jsem rusky napsala: „Marijko, když ses narodila, snažili jsme se s tvým dědou udělat něco, aby svět, v němž budeš žít, byl lepším místem.“</p>
<p>Příští den ráno jsem se setkala s Borisem Jelcinem, který se stále ještě zotavoval z náročné volební kampaně, operace srdce a dvojitého zápalu plic a který se měl další měsíc sejít v Helsinkách s prezidentem Clintonem. Navzdory tomu, že občas připomínal komika W. C. Fieldse,112 hrál ruský prezident klíčovou úlohu při nasměrování jeho země na demokratickou cestu. Byl velkou přechodnou postavou. To ráno však připomínal voskovou figurínu, pleť měl těstovitou a tělo hrozivě vyhublé. Abych si s ním mohla podat ruku, musela jsem přejít velkou vzdálenost přes nablýskané voskované parkety, přičemž každý můj krok zabíraly kamery. Snažila jsem se neupadnout a přitom si myslela, že vysoké podpatky nejsou velkou pomocí při diplomatickém provazochodectví.</p>
<p>Bez ohledu na své neduhy měl Jelcin zvučný hlas a v očích se mu blýskalo. Polichotilo mi, když propustil svého tlumočníka a řekl, že s ruštinou pomoc nepotřebuji.113 Pak mě varoval, že rozšíření NATO povede k novému rozdělení Evropy na dva tábory a že se Západ nemá od „nového Ruska“ čeho obávat. Odpověděla jsem: „Pane prezidente, jestli, jak říkáte, existuje nové Rusko, existuje i nové NATO, kde už nejsme my proti vám nebo vy proti nám, ale kde jsme všichni na stejné straně.“ Jelcin pak přišel s tématem, ke kterému se později často vracel: „Rusko a Spojené státy musí diskutovat o některých problémech, které mohou vyřešit jen prezidenti. Jestli se máme dohodnout ohledně NATO, budeme to muset udělat já s Billem Clintonem.“ Jelcin považoval za možné všechno, jen když o tom mohl mluvit z očí do očí se svým kamarádem, jehož jméno vyslovoval „Bíl“.</p>
<p>Cílem naší vlády bylo pokračovat s rozšiřováním, a přitom minimalizovat ruskou zhrzenost. Naším plánem bylo vytvořit jakousi úmluvu mezi NATO a Ruskem, která by Rusku dala v evropských bezpečnostních debatách hlas, ale ne veto. Bylo velmi namáhavé to vyjednat. Rusové chtěli trvalý zákaz rozmisťování sil NATO a vojenské infrastruktury na území pravděpodobných nových členů. To by ovšem takové spojence odsoudilo k druhořadému postavení, znemožnilo by nám to řešit krizové situace a vyžadovalo by to od nás, abychom uzavírali dohody o bezpečnosti jiných zemí bez jejich souhlasu.</p>
<p>Při jednom bouřlivém setkání ve Washingtonu jsem řekla Primakovovi: „Ani prezident, ani já nebudeme vyjednávat za zády Středoevropanů o jejich bezpečnosti. To se stávalo dříve a už se to nestane, alespoň dokud jsem tu já.“</p>
<p>„Madeleine,“ odvětil Primakov. „Proč nejste ochotni nám vyjít na půl cesty vstříc?“</p>
<p>„Na půl cesty? Na půl cesty?“ ohradila jsem se. „Pořád se vracíte na začátek.“</p>
<p>Primakov povzdechl: „Opravdu si myslím, že se asi nedohodneme.“</p>
<p>„Fajn, my dohodu nepotřebujeme,“ řekla jsem.</p>
<p>Součástí naší strategie samozřejmě bylo přesvědčit Rusy, že k rozšíření dojde s jejich souhlasem, anebo bez něj. Doufali jsme, že si kremelští vůdci uvědomí, že dohodou mohou získat stejně jako my. Nevěděli jsme ale, jestli si to Jelcin uvědomuje, anebo vidí větší užitek v hromování nad americkou „arogancí“.</p>
<p>Jedna zkouška se odehrála v březnu 1997, kdy se nejvyšší američtí a ruští představitelé sešli ve Finsku na schůzce, kterou žertovně nazvali summit invalidů. Jelcin se stále ještě zotavoval po operaci. Prezident Clinton si natrhl šlachu na noze, když zakopl na schodech floridského domu golfisty Grega Normana. Po přistání na letišti v Helsinkách snesli nezvykle nehybného prezidenta na letištní plochu pomocí zvedací plošiny auta cateringu a z té ho pak přemístili na kolečkové křeslo. Když šlo v diskusi do tuhého, prezident řekl: „No tak, netlačte tak na mě, mám špatný koleno,“ načež si Jelcin začal v náznaku rozepínat košili, aby ukázal jizvy po operaci.</p>
<p>Oba státníci byli před nedávnem zvoleni podruhé, a nepochybně oba chtěli vstoupit do dějin. Měli na programu několik záležitostí, ale začali s NATO. Jelcin zopakoval svoje tvrzení, že přijímat nové členy do Aliance je nelogické a nebezpečné, ale zároveň vyjádřil ochotu snažit se společně se Spojenými státy omezit to, co nazýval „negativními důsledky“. Pak požádal o privátní ujištění, že NATO nepřijme bývalé okupované sovětské republiky (Estonsko, Litvu a Lotyšsko). Prezident to odmítl s argumentem, že taková dohoda by vedla k vytvoření dojmu ruské slabosti, k novému rozdělení Evropy, k demoralizaci Partnerství pro mír a k rozhořčení baltských států.</p>
<p>Když Jelcin na své žádosti trval, Clinton ztratil trpělivost a pozvedl hlas: „No tak, Borisi, i kdybych se s vámi zavřel do skříně a řekl vám, co chcete slyšet, Kongres by na to přišel a odhlasoval by rezoluci, která by dohodu NATO-Rusko učinila neplatnou. Prostě to nemůžu udělat. Nemůžu se k ničemu zavazovat jménem NATO a nehodlám vetovat možnost kandidatury kterékoli země, a už vůbec to nenechám udělat vás ani nikoho jiného.“</p>
<p>Jelcin se stáhl, ale nevzdal se. Žádal o naše ujištění, že bývalé sovětské republiky nebudou přijímány „v prvních kolech“. Prezident řekl, že neudělá nic, co by oživilo staré stereotypy či vyvolalo zdání, že Rusko ani NATO se nezměnily. Po poměrně vzrušené výměně mezi Jelcinem a jeho delegací se ruský vůdce otočil ke Clintonovi a pokrčil rameny: „Dobrá, Bille, ale snažil jsem se.“</p>
<p>Před večeří vyjadřovali funkcionáři obou zemí obavy, kolik toho Jelcin vypije. Clinton slíbil, že bude dávat pozor, a dalo se na něj spolehnout, že půjde dobrým příkladem. Prezident se jako garde osvědčil a hlavní chod – sobí steak – ho nadchl. „To bychom měli podávat v Bílém domě,“ prohlásil, když se do něj pustil. „Není tam skoro žádný cholesterol.“ Když jsem to slyšela a podívala se na svůj talíř, musela jsem reagovat. „Pane prezidente, měl byste se ve vší úctě držet svého řemesla. Chcete, aby se celý svět dozvěděl, že jíte ta roztomilá zvířátka z dětského seriálu Donner and Blitzen?“</p>
<p>Helsinský summit byl krokem vpřed, ale o detaily Charty NATO-Rusko jsme se přetahovali další dva měsíce. Strobe Talbott přirovnával ruskou vyjednávací strategii k extrakci zubního kořene a tvrdil, že Moskva si přeje natolik bolestivou cestu, abychom na další kola rozšíření NATO zapomněli. Z naší strany jsme útočili na Rusy ve vlnách. Nejdříve Strobe pátral po sebemenších změnách v moskevských postojích a často přitom naznačoval, jak by se kompromisy daly ospravedlnit před ruským lidem. Pak následovala moje otevřená setkání s Primakovem, který vždy čekal s ústupky až do poslední chvíle. Potom na náš pokrok navázal generální tajemník NATO Javier Solana a připojil k tomu vlastní úspěch, když Rusům jasně vysvětlil, že nemohou mít to, co chtěli nejvíc, tedy formální úlohu v rozhodování NATO.</p>
<p>Solanovo úsilí bylo klíčové, protože jednání o chartě probíhalo oficiálně mezi Ruskem a všemi šestnácti spojenci v NATO, tedy nejen se Spojenými státy. Poprvé jsem Solanu potkala, když byl ještě španělským ministrem zahraničí a já byla v OSN. Vousatý a inteligentní Solana ovládal mistrovsky diplomatické řemeslo. Přestože byl fyzik, náš vztah měl tu správnou chemii. Šéf NATO byl paradoxně také španělský socialista, který se o patnáct let dříve stavěl proti vstupu své vlastní země do Aliance.</p>
<p>Naším úkolem v pokračujících jednáních bylo překonat propast mezi naším a ruským přístupem. Evropskou bezpečnost jsme viděli v kontextu světa po konci studené války. Naším modelem byla Bosna, kde Aliance, Partnerství pro mír i Rusko pracovaly společně. Jejich modelem byl starý proces kontroly strategických zbraní, při kterém každá země dostala určitý počet raket, hlavic a odpalovacích zařízení, čímž se udržovala křehká rovnováha mezi západním a východním blokem. Proto Rusové usilovali o vymezení hranice toho, co bylo přípustné na území nových spojenců. My jsme na tomto základě odmítali vyjednávat, ale prohlásili jsme, že nemáme „žádnou potřebu, žádný plán a žádný úmysl“ rozmisťovat na Východě jaderné zbraně či nové početné ozbrojené síly.114</p>
<p>Počátkem května jsem odcestovala znovu do Moskvy na jednání s Primakovem. Předtím, když navštívil Washington, jsem ho chtěla pozvat na večeři k sobě domů, ale nešlo to, protože mi termiti sežrali kus podlahy v jídelně. Místo toho nás pozvali Strobe Talbott a jeho žena Brooke Shearerová. Teď mě k sobě domů pozval Primakov, abych se seznámila s jeho ženou a okusila rodinnou večeři. Jídlo bylo dobré a rozhovor vřelý. Mluvili jsme o tendenci našich byrokracií rozmělňovat dohody, kterých se nám podařilo dosáhnout v přímém rozhovoru. Byrokracie fungují, shodli jsme se nad vodkou, do značné míry jako termiti. Kdykoli jsme poté měli nějaké nedorozumění, sváděli jsme to na „termity“.</p>
<p>Nakonec jsme Rusy utahali. Ze struktury našich setkání – tvrdá rétorika následovaná ústupky – bylo zřejmé, že Jelcin si přeje dohodu. A 13. května mohli také prezident Clinton a generální tajemník Solana oznámit, že k dohodě došlo – jmenovala se Zakládající akt NATO-Rusko. Tento dokument představoval pro Rusko institucionální cestu, jak se zúčastňovat transatlantických bezpečnostních rozhovorů, aniž přitom porušoval podmínky, které jsme si stanovili. Podařilo se nám přejít po provaze.</p>
<p>Dvacátého sedmého května jsme se shromáždili v Paříži k podpisovému ceremoniálu. Ve slavnostní náladě jsem si oblékla levandulový kostým a měla jsem pocit, že vypadám skvěle. Během oběda pro ministry zahraničí jsem si vesele povídala s německým ministrem Klausem Kinkelem, dokud mi pohled náhodou nepadl na mou sukni. Měla jsem ji celou politou salátovou zálivkou. Moje první myšlenka byla: „K sakru, všichni ti muži v tmavých oblecích – když oni něco rozlijí, nikdo si toho nevšimne.“ Pro mě to byla katastrofa. Ještě horší bylo, když francouzský ministr zahraničí Hervé de Charette oznámil, že se máme okamžitě po obědě všichni shromáždit na fotografování, přičemž já jako žena jsem měla stát úplně uprostřed.</p>
<p>Přestala jsem se soustředit na rozhovor s Kinkelem, jak jsem se snažila přijít na to, co s tím. Dávno už jsem nenosila kabelku, protože jsem ji všude zapomínala. Napadlo mě, že bych mohla ukrást jídelní lístek a skvrny jím přikrýt. Pak jsem dostala nápad. Až vstanu, otočím sukni dozadu. Ozkoušela jsem pásek, jestli je dost volný. Naštěstí to nebyla taková ta módní sukně s velkým rozparkem vzadu. Dokázala jsem to a všechno proběhlo bez problémů. Něco takového by Henry Kissinger nesvedl.</p><empty-line /><p>Dva dny po ceremonii v Paříži se ministři zahraničí NATO opět sešli v portugalské Sintře, aby se poradili, kolik zemí by mělo být pozváno k přijetí do NATO v prvním kole rozšíření. Spojené státy ještě nezaujaly oficiální postoj, ale silně jsme se klonili ke skupině tří zemí, na rozdíl od myšlenky čtyř nebo pěti, kterou prosazovali jiní. Doufali jsme však, že se vlk nažere a koza zůstane celá. Snažili jsme se Evropu sjednotit, a ne rozdělit a nechtěli jsme, aby pozvánka do NATO vypadala jako vysvědčení, které rozdělí nové evropské demokracie na vítěze a poražené.</p>
<p>Nejlepší možností se zdálo být úzké první kolo, protože jsme předpokládali, že všechny problémy spojené s rozšířením se znásobí, když pozveme namísto tří členů pět. Zvýšily by se náklady; riziko, že rozmělníme sílu NATO, by bylo také větší, a získání souhlasu amerického Senátu obtížnější.</p>
<p>Neočekávali jsme odpor vůči třem kandidátům, které jsme chtěli podpořit – Polsku, České republice a Maďarsku –, ale věděli jsme, že jiní budou nešťastní, když je nepodpoříme. Jednou z těch zemí bylo Rumunsko, jehož kandidaturu podporoval francouzský prezident Jacques Chirac. Rumunsko mělo nové vedení, které zavádělo hospodářské reformy a usilovalo o dobré styky s historickými rivaly v regionu. Rumuni projevovali větší otevřenou podporu členství v NATO než – je mi líto, že to musím říci – relativně neteční Češi. Naneštěstí Rumunsko strávilo sedm let po konci studené války na startovní čáře. V letech 1989 až 1996 jeho hospodářství stagnovalo. V roce 1997 už Rumunsko provádělo všechny správné kroky, ale neprovádělo je dostatečně dlouho.</p>
<p>Pokud Rumunsko jako kandidát rozkvetlo příliš pozdě, Slovensko zase příliš brzy zvadlo. Premiér Vladimír Mečiar zatížil svou zemi extrémním nacionalismem, špatnou správou hospodářství a autoritativním stylem. Mezi jeho méně skvělé nápady patřila výzva k dobrovolné repatriaci maďarské menšiny na Slovensku. Takový způsob myšlení mohl v nové Evropě stěží nalézt příznivý ohlas. Během madridského summitu NATO jsem řekla Mečiarovi z očí do očí, že šanci na členství Slovenska zmařil on osobně.</p>
<p>Třicátého května jsem na neoficiálním obědě ministrů zahraničních věcí NATO v Sintře vysvětlovala americký postoj. Abych se vyhnula sporům, nejmenovala jsem konkrétní země, pro jejichž vstup jsme byli, nebo nebyli. Mí kolegové se ale takto neomezovali. Hlavně Chirac byl ve svém lobbování velice aktivní. Většina z šestnácti ministrů zahraničí říkala, že by byli pro přijetí více než tří zemí. Titulky zpráv ze Sintry naznačovaly, že Spojené státy se ocitly v izolaci, a na první pohled to tak vypadalo. Jenom Velká Británie a Island přišly s postojem, který se podobal našemu.</p>
<p>Měli jsme nicméně podezření, že řada spojenců sice nechce zklamat Francii, ale ve skutečnosti doufá, že Spojené státy zavedou kázeň. Solana mi v soukromí řekl, že se zdá, že je Aliance rozdělena napolovic. Řekl, že diskrétně navštíví všechna hlavní města, vyslechne si „zpovědi“, jak tomu říkal, a pokusí se dosáhnout konsensu.</p>
<p>Uprostřed června jsme budování konsensu trochu pomohli zveřejněním našeho postoje. Tento krok odrážel význam správného načasování v americké diplomacii. Čekali jsme dost dlouho, aby ti, kdo podporovali další kandidáty, měli pocit, že jsme je vzali náležitě v úvahu, ale teď jsme se museli rozhodnout. Pokud bychom dál říkali možná, opakovali by jiní nadále <emphasis>oui</emphasis>.</p>
<p>Vzhledem k tomu, že NATO rozhoduje na základě konsensu, naše prohlášení v zásadě celou debatu ukončilo. Jenže Chirac, který nikdy nevynechal příležitost k odklonu francouzské politiky od politiky Spojených států, byl odhodlán hrát hru až do trpkého konce. Když se v Madridu sešla vrcholná schůzka, Chirac a italský premiér Romano Prodi argumentovali pro přijetí pěti nových členů. Prezident Clinton vysvětlil naše důvody, proč má být první kolo rozšíření omezené. Tím byly bitevní linie vytyčeny, dokud německý kancléř Helmut Kohl všechny přítomné nepřiměl, aby těžké dělostřelectvo stáhli.</p>
<p>Do té chvíle se Němci snažili Francii ani nikoho jiného nerozzlobit. Teď však Kohl ohnivě vyzýval ke konsensu. Řekl, že je to „zázrak“, že NATO se rozhodlo přizvat Polsko, Maďarsko a Českou republiku. „Před dvěma třemi lety by taková dohoda nebyla nic jednoduchého,“ bylo však jasné, „že se neshodneme na více než třech zemích.“ Aliance by se měla soustředit na to, jaký signál chce vyslat veřejnosti. Rumuni by měli vědět, že když budou pokračovat v reformách, bude se o jejich členství vážně uvažovat, stejně jako o členství baltských zemí, Slovinska a dalších kandidátů. V souladu s touto radou komuniké z Madridu omezilo pozvání na tři země, ale stanovilo princip „otevřených dveří“ – proces zvažování budoucích žadatelů.</p>
<p>Summit se stal také dějištěm první schůzky Rady NATO-Ukrajina a zahajovacího oběda pro hlavy členských zemí Euroatlantické rady partnerství. Vytvoření těchto nových skupin bylo součástí institucionálního přeskupování, které charakterizovalo celé desetiletí. Konec studené války jako by pomíchal všechno evropské prádlo. Všechny staré visačky odpadly a každý stát si mohl ozkoušet šaty jiné značky. Ze „satelitních zemí“ se staly nové demokracie, staří protivníci se stali spojenci a partnery a nudné staré instituce si začaly navlékat nové barevné ponožky. Doufali jsme, že výsledkem bude móda pro jedenadvacáté století, kterou bude navzdory všem národním rozdílům charakterizovat společná oddanost demokracii, společná bezpečnost, sdílená prosperita a mír.</p><empty-line /><p>Po Madridu odjel prezident do Varšavy, aby poblahopřál Polsku k pozvání, a pak do Bukurešti, aby uklidnil Rumuny. Byly to úžasné návštěvy. Ve spolupráci s Poláky přichystal přípravný tým Bílého domu oslavu ve stylu americké volební kampaně na varšavském Hradním náměstí. Oslavu, která byla inzerována jako „Pohřeb dohod z Jalty“, navštívilo třicet tisíc „truchlících“. Byly tam dechovky, červené koberce, balónky i transparenty. Dokonce i sluníčko vyhlédlo z mraků, když prezident začal mluvit o přínosech a závazcích členství v NATO.</p>
<p>Pokud byli Poláci báječní, Rumuni byli neuvěřitelní. Prezidentovo rozhodnutí zemi navštívit bylo riskantní. Rumuni mohli na rozhodnutí NATO zareagovat s hořkostí. Místo toho přišly větší a ještě nadšenější davy než v Polsku. Všichni jsme se vůči nim cítili provinile. Věděla jsem, že v daném okamžiku jsme učinili správné rozhodnutí, ale v hloubi duše jsem doufala, že Rumunsko vstoupí do Aliance co nejdřív.115</p>
<p>Zatímco se prezident vracel domů, rozjela jsem se za Primakovem do Petrohradu. Naše oficiální schůzka byla jednou z těch nejméně příjemných. Primakov mě varoval, že jestli baltské země vstoupí do NATO, nastane konec světa. Pak jsme spolu šli do elegantní restaurace v jednom parku na večeři v soukromí, alespoň v takovém soukromí, jaké umožňuje přítomnost tlumočníka za zády. Při oficiálních i společenských příležitostech jsme Primakov a já s sebou měli vždy tlumočníka, ale používali jsme ho jen tehdy, když jsme se dostali do úzkých. Primakov mluvil rusky a já mluvila anglicky a obvykle jsme jeden druhému rozuměli docela dobře. Čas, který jsme ušetřili mluvením bez tlumočníka, jsme využili k diskusi o spoustě věcí. Zmínila jsem se, že i když jsem ministryní teprve šest měsíců, setkali jsme se již osmkrát. Odpověděl, že tisku bychom měli říct, že jsme měli už osm „oficiálních“ schůzek a nechat ho hádat, co jsme vynechali.</p>
<p>Po večeři Primakov vzal celou naši delegaci na soukromou prohlídku Ermitáže a čtvrt tisíciletí starého Zimního paláce, který proslavila Kateřina Veliká. Bylo to období bílých nocí, kdy staré hlavní město zalévá modrostříbrný přísvit, nikdy se úplně nesetmí a soumrak ponenáhlu přechází v úsvit. Vidět nádhernou sbírku umění v paláci za těchto podmínek byl jedinečný zážitek. Primakov a jeho lidé pozvali velkoryse na prohlídku nás všechny, včetně novinářů, technického personálu a posádky letadla. Druhý den ráno jsme navštívili Kateřinin Letní palác, kde nás přivítala dvanáctičlenná dechová kapela v dobových uniformách s epoletami. Jediné, co chybělo, byla Marlene Dietrichová na bílém koni.116</p><empty-line /><p>Od příchodu do Ameriky jsem se vracela do Československa a České republiky jako turistka, velvyslankyně dobré vůle, organizátorka průzkumů veřejného mínění, propagátorka demokracie a stálá představitelka u OSN. Prezident Clinton teď přinášel zprávu o pozvání k členství v NATO do Polska; ministr obrany Cohen jel do Budapešti a já měla za úkol navštívit Prahu. Zdaleka nepřeháním, když řeknu, že to byla dojemná cesta, která začala mou návštěvou v Pinkasově synagoze a pokračovala tím, že mi prezident Havel předal Řád bílého lva. Když mi přes hlavu přetahoval rudobílou šerpu, vzpomněla jsem si na ty šaty na večírek ve tvaru stínítka na lampu, které jsem měla na sobě tehdy dávno v Denveru.</p>
<p>Jádrem mé oficiální návštěvy byl ale projev, který jsem měla přednést ve Smetanově síni Obecního domu. Budovu navrhl secesní umělec Alfons Mucha s úmyslem oslavit slovanskou kulturu jako protipól německého vlivu. Každý sál je jiný a je věnován nějakému místu, kde žijí Slované. Nikdy jsem nebyla uvnitř, protože budova byla dlouho v rekonstrukci. Všem lampám, freskám, sochám a mozaikovým oknům se teď vrátila jejich původní krása.</p>
<p>Na jevišti, kde jsem měla mluvit, byly česká a americká vlajka. Kráčela jsem uličkou s ministrem zahraničí Josefem Zielencem a pak jsme na jevišti čekali na prezidentskou znělku. Konečně přišel Havel a všichni jsme byli pohromadě.</p>
<p>Zieleniec mě vzletně představil a pak jsem přistoupila k mikrofonu. Přede mnou sedělo mnoho přátel – v první řadě seděla i moje sestřenice Dáša. Za čtyři a půl roku ve veřejných funkcích jsem přednesla hodně projevů, ale žádný, v němž by se osobní a profesionální stránky natolik prolínaly.</p>
<p>„Komunistické úřady před vámi tajily pravdu, a přece jste mluvili pravdu,“ řekla jsem a myslela přitom na pražské jaro a Chartu 77. „Krmili vás plytkou kulturou, a přece jste nám dali umělecká díla, která naplňují naše životy inteligencí, humorem a citem. Snažili se zničit vaši věrnost, vaši víru i vaši energii, a přesto jste učili svět, co je to solidarita a občanská společnost. Zakazovali vaše nejlepší vůdce, a stejně jste nám dali Václava Havla.“</p>
<p>Premiér Václav Klaus mi pak říkal, že takový projev by nemohl přednést žádný český politik, tak byl optimistický a americký. Když jsem skončila, čekal mě ještě příliv emocí ze zvuků české a hned po ní americké národní hymny. Mnohem později jsem chodila se slzami v očích po ulicích, mávala malým českým stařenkám a v každé z nich viděla odraz své vlastní matky.</p><empty-line /><p>Ve věci rozšíření NATO jsme dosáhli správné dohody s Ruskem a správného výsledku v Madridu. Teď bylo zapotřebí získat Senát. Později, když už jsme vyhráli, někteří lidé tvrdili, že to bylo jasné předem. V té době to tak rozhodně nevypadalo. Potřebovali jsme přesvědčit dvě třetiny Senátu, že je třeba rozšířit alianční ochranu na tři nové kandidáty. I když jsme měli silné argumenty, obávali jsme se vzniku koalice levicových a konzervativních senátorů. Věděli jsme, že někteří levičáci se staví proti rozšíření kvůli hrozbě radikalizace Ruska; někteří pravičáci se domnívali, že přikládáme ruským obavám příliš velkou váhu.117</p>
<p>Naší strategií bylo upevnit podporu mezi obeznalými senátory představujícími hlavní názorové proudy a snažit se přesvědčit všechny senátory otevřené argumentům o tom, že naše politika je rozumná.</p>
<p>Dřív než mohl o smlouvě jednat celý Senát, musela být schválena Výborem pro zahraniční věci. To znamenalo Jessem Helmsem. Původně se postavil na naši stranu, ale zakládající akt NATO-Rusko ho přiměl k tomu, aby mi ve své kanceláři ukázal kreslené vtipy, na kterých byl znázorněn jako „Senátor NE“. Nezamlouvala se mu ujednání s Moskvou. Jako bývalá senátní asistentka jsem dobře rozuměla významu legislativního divadla. Prostá shoda v politice nudí. Proto i spřátelení senátoři často kladou požadavky a podmínky, které podle nich musí být splněny výměnou za jejich podporu. To jim umožňuje přičítat si zásluhy, že zabránili vládě spáchat nějakou hloupost, i když administrativa nic takového neměla v úmyslu.</p>
<p>V případě rozšíření NATO si Helms stanovil tři podmínky. Za prvé chtěl, abychom konkretizovali vojenské hrozby, kterým NATO může v příštím století čelit. Tím nás chtěl přinutit veřejně říct, že stále ještě považujeme Rusko za nebezpečné. Za druhé se chtěl předem dohodnout na tom, co bude rozšíření stát a kdo za něj zaplatí. Tím se mělo ochránit Helmsovo postavení fiskálního konzervativce, který by se nesmířil s mrháním penězi daňových poplatníků na věci, ze kterých neměla přímý prospěch Severní Karolína. A za třetí chtěl, abychom detailně rozvedli, že Rusko nebude hrát žádnou roli v rozhodování NATO. Tím se měly rozptýlit obavy Henryho Kissingera a dalších, že jsme Borisi Jelcinovi dali klíče k letadlům a tankům NATO.118</p>
<p>Helmsovy podmínky byly přesně takové, jaké by kladl senátor, kdyby chtěl nakonec hlasovat pro. Protože jsem věděla, že je schopen klást si i podmínky, které se nedají splnit, ráda jsem předsedovi jeho záruky během pečlivě zrežírovaného dialogu před jeho výborem poskytla.</p>
<p>Přestože jsme získávali nové přívržence a vítězili v debatě, naše práce ještě neskončila. V Kongresu není vždycky tím nejdůležitějším konečné hlasování. Museli jsme se vyhnout pozměňovacím návrhům, které by dohodu zmrzačily. V koncovce se jich objevilo několik, včetně jednoho, se kterým přišel senátor za Missouri John Ashcroft a který by omezil roli NATO na kolektivní obranu a zamezil jakýmkoli budoucím misím „mimo oblast“ NATO. K tomuto pozměňovacímu návrhu ho vedl mýtus, který byl mezi pravicovými kritiky vlády populární, a to že chceme přeměnit NATO v globální mírový sbor. Ashcroft chtěl jít opačným směrem a umožnit použití síly NATO jen v situacích, kdy jsme ji potřebovali nejméně, a znemožnit její použití v reakci na globální terorismus a další nové hrozby.119 Senátor tvrdil, že se snaží zachovat záměr zakladatelů NATO, ale ministr Acheson dal už o půl století dříve najevo, že Aliance se semkne, aby bránila společné zájmy i mimo geografickou oblast svého členství – tak jak už to NATO činilo v Bosně a mělo učinit v Kosovu.</p>
<p>Třicátého dubna 1998 nakonec Senát hlasoval. Když se probíraly pozměňovací návrhy, Ashcroft naléhal, aby vůdce senátní republikánské většiny Trent Lott na čtyři hodiny nejlepšího mediálního času naplánoval diskusi o jeho návrhu na omezení misí NATO. Místo toho Lott navrhl, aby se o Ashcroftově návrhu rozhodlo bez diskuse, což bylo schváleno velkou většinou hlasů. Senát pak vyslovil souhlas s rozšířením poměrem hlasů 80:19, přičemž na obou stranách hlasovala pro velká většina.</p>
<p>Ani ne rok po hlasování v Senátu jsem měla tu čest pozorovat ministry zahraničí Jana Kavana z České republiky, Jánose Martonyiho z Maďarska a Bronislawa Geremka z Polska, jak podepisují smlouvu o přistoupení k NATO. Odehrálo se to v Trumanově prezidentské knihovně v Independence v Missouri. Ceremoniářem byl ředitel knihovny Larry Hackman, který mě potěšil zmínkou, že Katie Albrightová strávila v knihovně celé týdny, když shromažďovala materiály pro svou diplomovou práci o Trumanově a Achesonově politice v Koreji.</p>
<p>Ten ceremoniál, který sledoval celý svět a který byl doprovázen souběžnými ohňostroji ve Varšavě, v Praze a v Budapešti, mi připomněl moje profesorská léta. Učívala jsem středoevropskou politiku a historii v době, kdy většina lidí předpokládala, že národům v této oblasti nic jiného než historie nezbude, neboť jejich budoucnost zůstane navěky ztuhlá v ledu studené války. Teď, když byly Spojené státy, NATO a Středoevropané pospolu jako spojenci a přátelé, se hranice možného posunula na nový a zdánlivě nekonečný horizont.</p>
<p>Když přišla řada na mě, abych promluvila, zmínila jsem se o té změně ve vyhlídkách střední Evropy, a přitom přiznala, že Američané této oblasti nevěnovali vždy dostatečnou pozornost. Ilustrovala jsem to příběhem, který vyprávěl Jan Masaryk o jedné své dávné návštěvě ve Spojených státech. Když se nějaký americký senátor zeptal: „Jak se má váš otec a hraje pořád ještě na housle?“ Masaryk odpověděl: „Vážený pane, obávám se, že jste se trochu zmýlil. Nejspíš nemyslíte Masaryka, ale Paderewského. Paderewski hraje na klavír, a ne na housle, a nebyl to československý prezident, ale polský premiér. Jediný náš prezident, který hrál, byl Beneš, ale ten nehrál ani na housle, ani na klavír, nýbrž fotbal. Jinak jsou vaše informace zcela správné.“120</p><empty-line /><p>Přiblížení střední a východní Evropy Západu prostřednictvím vstupu do NATO bylo klíčovou součástí naší snahy vybudovat sjednocenou a svobodnou Evropu. Stála jsem před naléhavou otázkou, zda lze blíže k Západu přivést i Balkán. Byla jsem přesvědčená, že úspěch závisí na úspěchu nebo neúspěchu Daytonských dohod. Tyto dohody ukončily krveprolití v Bosně a otevřely dveře mírovým silám pod velením NATO. Když se pistole vrátily do pouzder a tanky do skladů, obnovily se dodávky vody a elektřiny, začaly jezdit tramvaje, děti převzaly ulice od ostřelovačů a obnova začala. Vážné problémy však přetrvávaly. Dayton stvrdil princip jednotné Bosny, ale k realizaci tohoto cíle ve skutečnosti bylo zapotřebí mnohem víc než kusu papíru.</p>
<p>Když jsem pár měsíců po uzavření dohod oblast navštívila, viděla jsem známky trvajícího napětí. Jako tehdejší americká velvyslankyně u OSN jsem chtěla podpořit snahy o repatriaci uprchlíků. V tomto případě se OSN snažilo pomoci Chorvatům k návratu do oblasti, dobyté za války etnickými Srby, u kterých se tato snaha nesetkávala s nadšením. Když naše delegace procházela po vukovarském tržišti, nikdo si se mnou nechtěl potřást rukou; a najednou na zem dopadala vajíčka a ozývaly se výkřiky <emphasis>„kurva“</emphasis> a<emphasis> „kučka“.</emphasis> Moje srbština mě nezklamala. Zatímco mí kolegové nevěděli, co se děje, já věděla, že mně nadávají do kurev a do čubek. Rychle jsem řekla ochrance: „Jdeme odsud.“ Když přijížděla auta, začali po nás házet nejdřív bláto a pak kamení a nakonec jeden velký kámen roztříštil okna dodávky s doprovodem.</p>
<p>O pár hodin později mi telefonovala nervózní, leč přísná dcera. „Mámo,“ řekla Anne, „na CNN právě říkali, že jsi byla v davu, který po tobě házel kamení. Co sis myslela, že děláš? To nemáš rozum? Mohli tě zabít.“ Převrácení rolí bylo teď úplné. Mé děti mi nejen hlídaly rozpočet a kritizovaly mě, proč utrácím tolik peněz za šaty, ale teď už za mě převzaly i strachování. Později jsem jim dala trička, která vymyslel jeden z mých spolupasažérů.121 Stálo na nich: „Ztřískal jsem se s Madeleine Albrightovou ve Vukovaru.“122</p>
<p>Daytonské dohody stanovily náročné cíle pro uspořádání voleb, návrat uprchlíků a sjednocení země. Naneštěstí ve všech třech etnických komunitách měli hlavní vliv extremisté, kteří byli proti Daytonu, a první kolo voleb jejich nadvládu legitimizovalo. Místní vůdci, zejména srbští, se k dohodám stavěli otevřeně nepřátelsky. Jak ukázalo mé přivítání ve Vukovaru, nenávist uvolněná lety války byla pořád ještě živá.</p>
<p>Vyhlídky ještě zatemňoval slib první Clintonovy administrativy, že mírové jednotky dokončí svou misi během jednoho roku. Warren Christopher tuto lhůtu zdůrazňoval ve svých projevech po Daytonu. Tony Lake povýšil „ústupovou strategii“ na úroveň politické doktríny v projevu v březnu 1996. Tato prohlášení měla ujistit Kongres a Pentagon, že se Bosna nestane dalším Vietnamem, ale brzy začalo být zřejmé, že byla naprosto nerealistická. Z předválečné bosenské populace během konfliktu zahynul nebo byl zraněn každý desátý člověk. Z těch, kdo přežili, přišla polovina o domov; osm lidí z deseti bylo odkázáno na potravinovou pomoc OSN; devět z deseti bylo bez zaměstnání. K zotavení bylo zcela zřejmě zapotřebí více než jeden rok.</p>
<p>V listopadu 1996 se administrativa vzdala jedné neuvážené lhůty a okamžitě si stanovila další. Měla být zřízena následná vojenská stabilizační síla, čili SFOR. Prezident se zavázal, že tato nová síla dokončí svou misi do června 1998. Naneštěstí v době, kdy jsem přešla z OSN do úřadu ministryně zahraničí, realizace Daytonu už za termíny pokulhávala. SFOR se věnovala něčemu, co jsem nazývala „plíživou deeskalací“, nic neriskovala a dělala jen málo pro dosažení cílů týkajících se civilistů. Ani Jugoslávie, ani Chorvatsko neplnily svoje závazky. Naši evropští spojenci měli na všechno dost času. Čím dál tím víc expertů tvrdilo, že jedinou realistickou možností je rozdělení Bosny, přičemž by se jedna část spojila se Srbskem, druhá s Chorvatskem a třetí by se stala mezinárodním protektorátem.</p>
<p>Podle mého názoru by rozdělení nevedlo ke stabilitě, ale jen k novým bojům o hranice. Museli jsme trvat na tom, že nová Evropa se buduje na principech demokracie a respektu k lidským právům, a ne na etnickém čištění a brutální síle. Spojené státy, NATO, Rusko, Partnerství pro mír, OBSE, EU a OSN se společně zavázaly pomoci úspěšně realizovat Daytonské dohody. To nebyla žádná triviální zkouška.</p>
<p>Potřebovala jsem však pomoc od svých kolegů z administrativy. Největším otazníkem byl nový ministr obrany Bill Cohen, který byl ještě jako senátor proti prezidentově politice v Bosně a který ve veřejných prohlášeních říkal, že SFOR se musí stáhnout podle harmonogramu, i kdyby to mělo vést k obnovení války. Diskutovali jsme o tom celé týdny, ale nakonec jsme se dohodli, že na veřejnosti nebudeme klást důraz na to, kdy má SFOR odejít, ale na to, jak může celé mezinárodní společenství včetně SFOR Bosně pomoci.</p>
<p>Dvacátého druhého května 1997 jsem zveřejnila náš nový aktivní přístup v projevu na letadlové lodi <emphasis>Intrepid</emphasis>, která slouží jako námořní a letecké muzeum v New Yorku. Má slova byla určená čtyřem druhům posluchačů. Chtěla jsem, aby mí kolegové z administrativy věděli, že budu za prodloužení americké vojenské přítomnosti bojovat, když to bude zapotřebí. Chtěla jsem vysvětlit Kongresu, proč by nám mělo záležet na tom, jestli se Bosna udrží pohromadě v míru, anebo se rozpadne v obnoveném konfliktu. Chtěla jsem vyslat signál, že plné partnerství Evropanů je očekávané a nutné. A chtěla jsem dát Bosencům a jejich sousedům v Chorvatsku a Jugoslávii na vybranou: buď odmítnou Dayton a budou čelit sankcím, anebo se budou snažit Dayton realizovat, obdrží naši pomoc a začnou se podílet na práci západních institucí.</p>
<p>Abych tuto volbu zdramatizovala, odcestovala jsem hned po svém projevu na Balkán, nejdříve do Chorvatska. Viděla jsem domy, které byly vypáleny a do kterých se snažili vrátit srbští uprchlíci, a sešla jsem se s rodinami smíšeného původu, které zmlátili místní násilníci. Tyto rodiny se necítily být součástí žádné konkrétní etnické skupiny. Byli to Jugoslávci a byli na to pyšní; a přesto se stávali obětmi násilí, protože jejich krev nebyla dost čistá. Byla mezi nimi i jedna bělovlasá stařenka, kterou zbili. „Jak jste mohli připustit, aby se něco takového stalo?“ vyčítala jsem chorvatskému ministrovi obnovy. „Měli byste se stydět.“</p>
<p>To, co jsem po Chorvatech chtěla, nebylo snadné. Obyvatelstvo se rozprchlo během celé řady válek. Připadalo mi to jako nějaká groteskní hra na škatule, škatule, hejbejte se, až na to, že to nebyly škatule, ale domy; každý bydlel v domě někoho jiného a domů nebylo dost pro všechny. Bylo to zmatené a obtížné, ale pokud bychom neprosadili právo uprchlíků na návrat do jejich domovů, smířili bychom se s etnickými čistkami a posílili bychom tendence k rozdělení.</p>
<p>V chorvatském hlavním městě Záhřebu jsem se setkala s Franjem Tuđmanem, bělovlasým mužem, který se stylizoval do role otce národa. Před lety, když jsem byla v OSN, jsem s ním v příjemném rozhovoru vzpomínala na to, jak jsem v dětství navštívila ostrov Brijuni u dalmatského pobřeží. Nyní jsem se ale střetla s Tudjmanem jako s extrémním nacionalistou. Tento mazaný politik ovládl všechny důležité chorvatské instituce a ztratil přitom kontrolu nad vlastním já. Chtěl prodávat obraz Chorvatska jako stabilní západní demokracie, ale vládl mu železnou pěstí a zkorumpovanou duší.</p>
<p>Řekla jsem mu, že Spojené státy cítí náklonnost k chorvatskému národu a přejí si dobré vztahy, ale současně potřebují spolupráci. Odpověděl, že Chorvatsko si hluboce cení svých vztahů s námi a „plně podporuje“ daytonské dohody. Pak přišla ta „ale“: Chorvatsko může přijmout jen malé procento uprchlíků z řad etnických Srbů, kteří měli právo na návrat. Chorvatsko nemůže přislíbit spolupráci s tribunálem pro válečné zločiny, pokud tak neučiní i Srbsko, ani nemůže podporovat koncepci jednotné Bosny, protože ta by se stala základnou islámských fundamentalistů. Navíc bylo Chorvatsko na Západě ignorováno.</p>
<p>Připomněla jsem Tudjmanovi, že po mně házeli kameny za to, že jsem bránila práva chorvatských uprchlíků ve Vukovaru. Řekla jsem, že na Západě nebude místo pro země, které praktikují nebo schvalují etnické čistky, a upozornila jsem ho, že americká podpora pro půjčky od mezinárodních institucí bude záviset na jeho spolupráci.</p>
<p>Když děti hrají kámen, nůžky, papír, platí, že papír obalí kámen. Při naší schůzce Tudjman zřejmě doufal, že řečněním dokáže svést z cesty racionální diskusi, a pustil se do dlouhého, šovinistického líčení balkánské historie. Hovořil o tom, jak je nutné, aby římskokatolické Chorvatsko stálo v cestě muslimskému „zelenému půlměsíci“ sahajícímu z Balkánu na Střední východ a „pravoslavnému kříži“ Slovanů, pokrývajícímu celou oblast. Tvrdil, že v zájmu tradičních evropských hodnot bychom měli podporovat jeho snahu o vytvoření etnicky čistého „západního“ státu.</p>
<p>Nemělo smysl na to odpovídat; neposlouchal. Podařilo se mi však vyslovit ještě poslední požadavek. „Bosna potřebuje obchodní cesty na sever,“ řekla jsem. „Zítra navštívím Brčko a ráda bych tam zveřejnila váš souhlas s otevřením tamějšího mostu. Je to možné?“ Tudjman souhlasil – což byl krok kupředu.</p>
<p>Odpoledne jsem odcestovala do Bělehradu na setkání se Slobodanem Miloševičem. Měla to být naše první a poslední osobní schůzka. Navzdory své minulosti dokázal Miloševič přesvědčit některé diplomaty, že jeho slovům se dá věřit. Pomáhalo mu v tom, že mluvil anglicky a ochotně odsuzoval své protějšky mezi bosenskými Srby. Byl to schopný podvodník, ale Západu moc dobře nerozuměl: v každém případě podcenil odhodlání Clintonovy administrativy.</p>
<p>Řekla jsem mu, že přijíždím po historickém týdnu v Evropě, během něhož byl podepsán Zakládající akt NATO-Rusko, vytvořena Euroatlantická rada partnerství a oslaveno padesáté výročí Marshallova plánu. Podotkla jsem, že Jugoslávie se ani jedna z těchto událostí netýkala, ale že by se to mohlo změnit, pokud bude Bělehrad plnit své závazky. Miloševič mi na oplátku řekl, tak jak to obvykle dělávali vzdorovití Srbové, že nejsem dobře informovaná o historii a současné situaci v oblasti. Řekl, že Jugoslávie by se měla stát součástí Evropy, ale že jí v cestě stojí mezinárodní společenství.</p>
<p>Klidně, ale důrazně jsem ho přerušila: „Jsem o vaší oblasti informovaná moc dobře: můj otec o ní napsal knihu a já od té doby vývoj pozorně sleduji. Nepotřebuji od vás přednášku z historie.“ Souhlasila jsem, že s Jugoslávií se má jednat spravedlivě, a podotkla jsem, že jsem byla dopoledne v Chorvatsku, kde jsem protestovala proti zacházení s uprchlíky z řad etnických Srbů. Zdůraznila jsem, že jsme připraveni navázat dobré vztahy, ale že potřebujeme vidět konkrétní činy. Požádala jsem ho, aby předal do Haagu tři obviněné z válečných zločinů, kteří podle našich informací slouží v jugoslávských ozbrojených silách. Miloševič se zašklebil a řekl, že si prostuduje obvinění, která jsem mu předala, a že když budou důkazy přesvědčivé, doporučí, aby byli podezřelí stíháni v Jugoslávii. Nemohl souhlasit s jejich vydáním.</p>
<p>Závěrem jsem na něj naléhala, aby se sešel s vůdci albánské etnické komunity v Kosovu. Řekla jsem, že Spojené státy či jiná země by na takovou schůzku mohly poslat zástupce, pokud by to pomohlo. Miloševič řekl, že nechce kosovský problém internacionalizovat a že jeho vláda nepotřebuje žádnou pomoc zvenčí. Když jsme se nakonec sešli mezi čtyřma očima, srbský prezident se mě pokusil okouzlit a já se snažila jeho kouzlu vzdorovat. Z nás dvou jsem měla daleko lehčí úkol. Když jsme společně vyšli ven z jakýchsi zdobných dveří, čekali za nimi novináři. Cítila jsem se podvedená, protože jsme se předtím dohodli, že žádné fotografování nebude, a nedokázala jsem přijít na způsob, jak se vyhnout podání ruky. A tak jsem mu ruku podala s kamennou a bezvýraznou tváří – což je daleko těžší, než to zní.</p>
<p>V Bělehradě jsem měla čas na návštěvu rezidence českého velvyslance. Tam jsem před půlstoletím bydlela s rodinou. Byla samozřejmě daleko menší, než jsem si ji pamatovala, a v části budovy teď byly kanceláře. Když jsem procházela svou starou ložnicí, napadlo mě, že kdyby byl Osud zvolil jinak, mohla jsem třeba následovat stopy svého otce a nastěhovat se s vlastní rodinou do tohoto domu jako československá velvyslankyně v Jugoslávii.</p>
<p>Příští den jsem se v Sarajevu sešla s členy kolektivního vedení Bosny při ustavování komise pro vojenskou koordinaci mezi etnickými skupinami. Byl to důležitý krok a jasný ústup od válečnické mentality minulosti. Po schůzce jsem sešla dolů na ulici, které se dříve říkalo Ulička ostřelovačů, zastavila se na hřišti, rekonstruovaném za peníze z americké pomoci, a potkala tam dívenku, která Americe poděkovala za to, že jí spravila houpačky. Položila jsem květiny na grbavický most na paměť Suady Dilberoviče, studenta medicíny a oběť ostřelovače, prvního z více než 150 000 Bosenců, kteří v té válce zahynuli. Sešla jsem se také s jednotkou nových policejních sil. Pak jsem se stala prvním členem americké vlády, který navštívil území Bosny a Hercegoviny kontrolované Srby, Republiku srbskou (RS).</p>
<p>Zahájila jsem návštěvu na severu v Brčku, kde jsem chtěla využít Tudjmanova slibu z předešlého dne a oznámit znovuotevření mostu do Chorvatska přes řeku Sávu. Most spojoval Bosnu se silnicí vedoucí do středu Evropy. Obnova normálních hranic by byla signálem uzdravení. O samotné Brčko se pořád ještě přeli Srbové a Muslimové.</p>
<p>Tři členové společné bosenské Rady ministrů se ke mně měli na ten krátký obřad připojit. Logistická náročnost takového plánu byla vítanou výzvou pro virtuózní výkon Kitty Bartelsové, mladé asistentky Jamieho Rubina. Kitty měří asi 160 centimetrů, má andělskou tvář, kulaté oči amerického Středozápadu a bezednou zásobu tvůrčích nápadů. Jejím úkolem bylo zajistit, aby byli při mém příchodu všichni na svých místech.</p>
<p>Odpoledne narazila na dav znepřátelených bosenských politiků, kterými se to u vstupu na most, kde jsem měla stát jenom já a tři premiéři, hemžilo. Protože nikdo nenosil visačky, Kitty nedokázala odlišit premiéry od těch ostatních. V Bosně vládne mužský šovinismus, a tak téměř nikdo na její prosby nereagoval. Když se ozvaly sirény blížící se kolony, začala Kitty horečně strkat lidi pryč z pódia, ale když jsem se objevila v dohledu, bylo tam pořád ještě více než dvacet mužů v oblecích. V zoufalství zaječela, ať ztichnou, a pak řekla: „Kdo jste premiér, zvedněte prosím ruku. Opakuji. Jestli jste někdo jedním ze tří premiérů, zvedněte prosím ruku. Všichni ostatní ať prosím opustí pódium.“ Jako zázrakem se vztyčila nejdřív jedna, pak dvě a nakonec tři ruce. Když mé auto zastavilo, byli premiéři na svých místech.</p>
<p>Když bylo po všem, všichni jsme si s úlevou vydechli nejen díky Kittyině pohotovosti, ale také proto, že nedošlo k žádným incidentům. Předchozí večer se jedna členka našeho týmu vypravila na most, aby našla nejlepší úhel pro fotografování. Žádný z místních občanů ji nechtěl doprovázet, protože se báli odstřelovačů. Během ceremoniálu jsem byla obklopena americkými vojáky a svou vlastní ochrankou, která držela zbraně všem na očích. Musela jsem si také vzít neprůstřelný plášť, ve kterém jsem se cítila nepohodlně, potila jsem se a plášť byl tak velký, že se mi látka na ramenou a zádech nadouvala. Nedůvěřivě jsem zírala na fotografy a představovala si titulek: „Madeleine Albrightová, hrbačka od Matky Boží“.</p>
<p>Poslední zastávka byla v Banja Luce, kde jsem se sešla s prezidentkou Republiky srbské Biljanou Plavšičovou, ohnivou srbskou nacionalistkou, známou jako železná lady Balkánu. Pro obě z nás to bylo riskantní setkání. Moje popularita mezi voliči Plavšičové byla pod bodem mrazu a já zase nechtěla, aby to vypadalo, že Spojené státy podporují její extremistické názory. Chtěla jsem ji ale vybídnout, aby se rozešla s dosavadní politikou bosenských Srbů a podpořila dodržování Daytonských dohod.</p>
<p>Posadily jsme se s oběma delegacemi na radnici v Banja Luce, ale Plavšičová byla chladná a neústupná, a tak jsem ji požádala o setkání mezi čtyřma očima. V její kanceláři jsme vedly dlouhý hovor a já objevila v jejích názorech mnoho komplikovaného i slibného. Srbský nacionalismus tvořil velkou část její identity a ona se za to nehodlala omlouvat. Současně však byla nesmiřitelnou protivnicí Radovana Karadžiče, bojovného zastánce tvrdé linie, který vedl bosenské Srby za války a jehož zkorumpovanost byla jedním z mnoha faktorů, které ničily místní hospodářství. Plavšičová si přála, aby bosenští Srbové měli zdravé správní instituce a připustila nejdříve mně v soukromí a poté i veřejně, že spolupráce s Daytonským procesem je jedinou praktickou cestou kupředu a k získání vnější pomoci. Její pragmatismus hrál velkou roli.123</p>
<p>Po více než rok byl Karadžič hlavním cílem snah o zajištění osob obviněných tribunálem pro válečné zločiny. Domnívali jsme se, že je zodpovědný za mnohá z nejhorších zvěrstev spáchaných během války, včetně srebrenického masakru. Nedlouho po mé cestě v létě 1997 jsme plánovali velkou operaci. Společně se čtyřmi dalšími zeměmi jsme chtěli po celé Bosně rozhodit síť, do které se měl během jediného dne chytit Karadžič a patnáct až dvacet dalších podezřelých ze spáchání válečných zločinů. Rozhněvalo mě, když v poslední chvíli jedna klíčová země – jejíž totožnost zůstává tajemstvím – účast na operaci zrušila. Museli jsme se spokojit s daleko menší akcí, která skončila zatčením jednoho podezřelého a zastřelením jiného. Karadžič zůstal na svobodě.</p>
<p>Během podzimu 1997 se balkánský tým našeho ministerstva zahraničí soustřeďoval na dva cíle. Za prvé jsme se snažili všemi možnými prostředky podpořit síly, které souhlasily s Daytonem, zvláště mezi bosenskými Srby. V říjnu jednotky SFOR zabavily čtyři vysílačky bosenských Srbů, které Karadžič používal k vysílání antidaytonské propagandy. Tento odvážný úder zorganizoval generál Wes Clark, nový nejvyšší velitel sil NATO. Clark sehrál důležitou úlohu v daytonských jednáních a věděl, že vojáci mohou účinně podpořit realizaci dohod, včetně jejich civilních aspektů. Jak jsem řekla i prezidentovi, Clark byl tím nejlepším partnerem, jakého jsme mohli mít.</p>
<p>Za druhé jsme přesvědčili Bílý dům a zbytek administrativy, že SFOR má v Bosně zůstat i po vypršení lhůty v červnu 1998. Tou dobou jsme již prokázali, že rozhodná podpora realizace Daytonu může změnit politickou dynamiku oblasti. V polovině prosince jsem poslala prezidentovi osobní vzkaz a vyzvala ho, aby podpořil naši pokračující přítomnost v Bosně na nejvyšší ze tří úrovní, o nichž se tehdy uvažovalo. Silná americká angažovanost by vedla k angažovanosti Evropanů při zachování naší vůdčí role. Bylo to, napsala jsem svému šéfovi, „jedno z nejdůležitějších rozhodnutí ve vašem druhém funkčním období“.</p>
<p>Na tiskové konferenci 18. prosince prezident oznámil své rozhodnutí podpořit další následnou vojenskou přítomnost, tentokrát bez jakýchkoli lhůt. Nová síla měla měřit pokrok podle splněných cílů, a ne podle uplynulých měsíců. Následující týden odcestoval prezident do Sarajeva a přivezl tam s sebou vzkaz o našem odhodlání. Koncem roku byla již Bosna na dobré cestě.</p>
<p>Jsem přesvědčená, že kdyby ministerstvo zahraničí tolik nenaléhalo na oživení daytonských ujednání, zůstala by vláda pasivní a mírové síly by odešly předčasně. Po období oťukávání by došlo k obnovení bojů a zlý sen z předchozích let by se mohl snadno opakovat. Nakonec bychom se museli do oblasti vrátit s daleko početnějšími jednotkami a za daleko nebezpečnějších podmínek.</p>
<p>Během let jsem si vytvořila vlastní měřítko pro posuzování pokroku v Sarajevu – tamější Holiday Inn. Když jsem bosenské hlavní město navštívila v roce 1994 poprvé, byl hotel v troskách a nikdo tam nebydlel. V roce 1996 mi dovolili v hotelu bydlet, ale uprostřed budovy, která se využívala jen z poloviny, zela velká díra. V roce 1997 byl již hotel natřený na žluto a všechny pokoje byly v provozu. Když jsem se vrátila v roce 2000, byla již budova jedním z kvetoucích center rušné metropole. Olympijské město Sarajevo znovu ožívalo.</p>
</section>
<section>
<p><strong>Bolehlav Husajn</strong></p>
<p>Dvanáctého září 2002 vystoupil prezident George W. Bush před Valným shromážděním OSN, aby předložil důvody pro mezinárodní akci s cílem odzbrojit Irák Saddáma Husajna. Když jsem jeho slovům naslouchala, musela jsem souhlasně přikyvovat. Ten projev se koneckonců podobal projevům, které jsem znovu a znovu přednášela v době, kdy jsem byla velvyslankyní při OSN a ministryní zahraničí. Příběh americké konfrontace se Saddámem Husajnem se vine obdobím vlády tří prezidentů a odráží zásadní kontinuitu naší zahraniční politiky i ostré kontrasty okolností a přístupů, vyvolané zejména tragickými teroristickými útoky 11. září 2001. Důsledky této konfrontace bude oblast Perského zálivu a celý svět pociťovat ještě po desetiletí. V tomto dramatu vystoupilo mnoho herců. Následující příběh líčí to, co se stalo v době, kdy jsem byla na jevišti já.</p><empty-line /><p>Ze všech palčivých problémů, které zdědila Clintonova administrativa, byl Saddám Husajn tím nejvytrvalejším. Plných osm let jsme zápasili s problémy, které zůstaly nevyřešeny na konci války v Perském zálivu v roce 1991. Když ten konflikt skončil, američtí představitelé předpokládali, že brzy skončí i Saddámova kariéra.124 I kdyby ho nesvrhla jeho pomlácená armáda anebo frakce nepřátelské jeho vládě, vláda prezidenta Bushe staršího očekávala, že dojde k jeho zneškodnění prostřednictvím rezolucí Rady bezpečnosti OSN vyžadujících zveřejnění a zničení iráckých zbraní hromadného ničení (jaderných, chemických i biologických) a raket. V každém případě se v té době Spojené státy nedomnívaly, že by irácké experimenty v těchto oblastech byly příliš rozsáhlé. Všeobecně se předpokládalo, že celý proces inspekcí a odzbrojování skončí během pár měsíců.</p>
<p>Jak už svět ví, mělo tomu být jinak. Namísto kapitulace Saddám zastrašil potenciální domácí rivaly a začal vzdorovat OSN. Irácké zbrojní programy se ukázaly být daleko rozsáhlejší, než se původně odhadovalo. Když jsem přišla v roce 1993 do OSN, začínali jsme si uvědomovat, jak obtížným problémem Irák bude.</p>
<p>Nebyla jsem v úřadě ani tři měsíce, když kuvajtské úřady překazily pokus o atentát na bývalého prezidenta Bushe, který tam přijel na vzpomínkové obřady u příležitosti druhého výročí války v Zálivu. Vyšetřování FBI dospělo k závěru, že za atentát byli zodpovědní agenti irácké zpravodajské služby. Začali jsme jako odvetu plánovat bombardování ústředí Saddámovy zpravodajské služby v Bagdádu. V den útoku jsem dostala choulostivý diplomatický úkol. Musela jsem informovat stálého představitele Iráku, že jsme právě vypálili rakety s plochou dráhou letu na cíle v jeho hlavním městě.</p>
<p>Protože byl víkend a budovy OSN byly zavřené, navštívila jsem iráckého velvyslance Nizara Hamduna v jeho rezidenci na manhattanské Upper East Side. Když jsem tam přišla, stráž řekla mé ochrance, ať počká na ulici. Doprovodili mě do prostorné, dřevem obložené místnosti a posadili mě na pohovku pod obrovský portrét Saddáma Husajna. Vstoupil irácký velvyslanec, vyměnili jsme si zdvořilosti a on mi nabídl čaj. „Tak co vás sem dnes přivádí?“ zeptal se s úsměvem. Moje návštěva ho zřejmě překvapila a moje následující sdělení ještě víc. „Přišla jsem vám říci, že bombardujeme vaši zemi, protože jste se pokusili zavraždit bývalého prezidenta Bushe.“</p>
<p>Na čaj jsem mohla zapomenout. Hamdun vybuchl: „To je hnusná lež.“</p>
<p>„Není to lež, a když se dostavíte na Radu bezpečnosti, tak tam celému světu předložím důkazy.“</p>
<p>Hněvivě na mě zíral a já si na okamžik pomyslela: „On mě odsud nenechá odejít.“ Rychle jsem vstala, poděkovala mu za přijetí a odešla. Druhý den odpoledne jsem v Radě bezpečnosti předložila všechny důkazy, včetně fotografií, které prokazovaly, že za pokusem o atentát stál opravdu Irák.</p>
<p>Konfrontace s Bagdádem pokračovala během Clintonova funkčního období s různou intenzitou. Když jsem byla v New Yorku, měla jsem instrukce dělat vše pro zachování sankcí OSN, abychom přinutili Bagdád přiznat plný rozsah zbrojních programů. Abychom zmírnili dopad sankcí na nevinné Iráčany, získali jsme souhlas s plánem, který dovoloval Bagdádu prodávat určité množství ropy na nákup potravin a léků – toto zboží nebylo zahrnuto v sankčním režimu. Celá léta Saddám tento program zcela odmítal a ani později nikdy nesvolil, aby z něj měli iráčtí občané plný prospěch. V kurdských oblastech severního Iráku, kde program spravovala OSN, byla výživa dětí po válce v Zálivu i se sankcemi lepší, než byla před válkou. Kdyby Saddám utratil irácké peníze za humanitární zboží, bylo by utrpení jeho národa daleko menší. Místo toho vyplýtval tyto prostředky na obnovu zbrojních továren a na výstavbu honosných paláců pro sebe, svou rodinu a své oblíbence.</p>
<p>Pro ilustraci Saddámovy arogance jsme odtajnili letecké fotografie zachycující poválečnou výstavbu paláců, umělých jezer a zbrojních továren. V roce 1995 jsem cestovala po řadě hlavních měst členských zemí Rady bezpečnosti a ukazovala tam ty fotografie, které vypadaly dramaticky. Na některých z nich byl zachycen mnohaúrovňový palácový komplex asi pětkrát větší, než je Bílý dům. Když jsem ty fotografie ukázala jednomu arabskému monarchovi, vykřikl: „Ale jeho palác je větší než můj!“</p>
<p>Na konci války v Zálivu dostala OSN úkol, jaký nikdy předtím neměla – odzbrojit zemi bez vojenské okupace. Tato mise byla společně svěřena Mezinárodní agentuře pro atomovou energii (IAEA) a Zvláštní komisi OSN (UNSCOM), skládající se z expertů z mnoha zemí. Přestože inspektoři byli vystaveni lžím, zastrašování a obtěžování, dokázali mnohé, likvidovali zařízení na výrobu chemických a biologických zbraní, odstraňovali jaderné materiály a zaváděli rozsáhlý monitorovací režim.</p>
<p>Saddámovým cílem bylo zmařit práci inspektorů takovým způsobem, aby dosáhl zrušení sankcí a nemusel se přitom vzdát svých zbylých zbraní. Jeho strategií bylo šířit zprávy o útrapách iráckých civilistů a získávat tak sympatie Arabů a Západu, a do jisté míry se mu to dařilo. Antiamerikanismus si v některých kruzích vždycky najde vnímavé posluchače.</p>
<p>Mrzí mě, že musím říct, že jsem našim problémům s veřejným míněním v roce 1996 ještě přidala v interview na programu CBS <emphasis>60 Minutes</emphasis>. V programu se vysílala reportáž o iráckých zdravotnických zařízeních s obrázky hladovějících dětí a s odsudky politiky OSN ze strany iráckých představitelů. Nikdo se nesnažil vysvětlovat, do jaké míry je za to zodpovědný Saddám a jak zneužívá iráckých prostředků, ani to, že na dovoz potravin a léků neexistuje žádné embargo. Rozhořčilo mě, že naše televize vysílá něco, co se rovnalo irácké propagandě. Na konci programu se mě Lesley Stahlová zeptala: „Slyšeli jsme, že v důsledku sankcí zemřelo půl milionu dětí. To je přece víc dětí, než kolik jich zahynulo v Hirošimě. Stojí to opravdu za to?“</p>
<p>Měla jsem polemizovat s premisou té otázky, podle které za umírání v Iráku nemohl Saddám, ale sankce. Saddám mohl zabránit utrpení dětí prostě tím, že by plnil své povinnosti vůči Radě bezpečnosti. Místo toho jsem řekla tohle: „Myslím, že je to velmi obtížná volba, ale domníváme se, že to za to stojí.“ Okamžitě jsem si přála zastavit čas a ta slova spolknout, protože byla necitlivá a naznačovala citovou lhostejnost k údělu iráckých dětí, kterou jsem rozhodně necítila.</p>
<p>Když jsem se stala ministryní, požádal mě Bílý dům, abych přednesla velký projev o Iráku. Souhlasila jsem v přesvědčení, že naše politika přinutit Irák k odzbrojení a omezit jeho vojenskou sílu je správná: pokaždé, když nás Saddám zkoušel, jsme přitáhli vodítko. Spojenecké jednotky vytvořily bezletové zóny nad 40 procenty iráckého území. Mnohonárodní námořní hlídka bránila nelegálním dodávkám do Iráku přes Perský záliv. Zbrojní inspektoři OSN odstranili více zbraní s kapacitou hromadného ničení, než kolik jich bylo zlikvidováno během války v Zálivu. Irácké ozbrojené síly byly hůře vyzbrojené a s každým rokem zastaralejší.</p>
<p>Další pokrok byl ale ohrožen. Irák dlužil Rusku a Francii za staré obchody a tyto země chtěly svoje peníze. Jevgenij Primakov mi řekl: „Kdyby nebylo sankcí, Iráčané by prodávali ropu a zaplatili by nám; se sankcemi Iráčané prodávají ropu a sankcí využívají jako záminky k tomu, aby nám neplatili.“ V některých kruzích převládal všeobecný pocit „únavy ze sankcí“ i dojem, že Bagdád už nepředstavuje vážnou hrozbu.</p>
<p>Chtěla jsem zvonit na poplach. Saddám nebyl jen obyčejný diktátor, ale notorický lhář a surovec, který používal chemické zbraně a dvakrát zaútočil na své sousedy. Toužil po výrobě jaderné bomby, která by se dala dopravit k cíli, aby udělal dojem na arabský svět, který ho nesnášel. Za války v Perském zálivu riskovalo životy více než půl milionu Američanů a příslušníků koaličních sil. Jim i sami sobě jsme dlužili ostražitost, aby škorpion, který nás dvakrát uštknul, to nemohl udělat znovu.</p>
<p>Výsledný projev, který jsem přednesla na Georgetownské univerzitě, byl později zkreslován jako signál změny v americké politice. Ve skutečnosti americkou politiku stvrzoval. Prezident Bush starší slíbil, že k uvolnění sankcí nedojde, dokud bude Saddám u moci. Problém s touto formulací spočíval v tom, že odstraňovala jakoukoli iráckou motivaci řídit se rezolucemi Rady bezpečnosti. První Clintonova administrativa zvolila poněkud odlišný přístup a prohlásila, že budeme proti zrušení sankcí, dokud Irák nesplní své závazky podle všech příslušných rezolucí Rady bezpečnosti. Neřekli jsme, že se to za Saddámovy vlády nemůže stát, ale vyjádřili jsme o tom pochybnosti. Osobně jsem nevěřila, že Saddám má v úmyslu rezoluce splnit, ale kombinace sankcí, inspekcí, vojenského tlaku a hrozících leteckých úderů ho zaháněla do kouta.</p>
<p>V letech, kdy jsem byla v OSN, jsem soustavně a úspěšně pracovala na zachování koalice, která ho v koutě držela. Jako ministryně jsem čelila otázce, jestli tuto solidaritu dokážeme zachovat navzdory ubíhajícímu času, hospodářským a lidským nákladům způsobených sankcemi a Saddámově propagandě.</p>
<p>K první velké zkoušce došlo v říjnu 1997, když se irácký vůdce rozhodl vyzkoušet naše odhodlání tím, že znemožnil pohyb zbrojních inspektorů OSN, a požadoval, aby američtí inspektoři byli odvoláni. Členové Rady bezpečnosti tyto kroky jednomyslně odsoudili, ale ostře se neshodli na tom, co dělat, pokud Irák nedovolí, aby inspektoři pokračovali v práci. Primakov se veřejně stavěl proti jakékoli diskusi o užití vojenské síly. Já oponovala, že musíme počítat se všemi možnostmi.</p>
<p>Saddámova strategie spočívala ve snaze využít rozdělení rady a přenést vinu ze sebe na zbrojní inspektory OSN. Iráčané tvrdili, že UNSCOM ovládají Spojené státy a Velká Británie a že k uvolnění sankcí nikdy nedojde, bez ohledu na to, co Iráčané dělají. Předseda UNSCOM Richard Butler, otevřený Australan, který těžko snášel Saddámovy triky, oponoval pravdou. Lidé v jeho týmu pocházeli z téměř 40 zemí a disponoval mandátem od celé Rady bezpečnosti. Pokud by Bagdád spolupracoval, mohli být inspektoři hotovi za rok. Představa, že se s Irákem nezachází spravedlivě, byla nesmysl; připomínala mi ten příběh o chlapci, který se vrátí ze školy se zkrvaveným nosem a roztrhanou košilí. Když se ho matka zeptá, jak ta rvačka začala, odpoví: „Začala, když mi ten druhý kluk vrátil ránu.“</p>
<p>Stanovisko prezidenta Clintona bylo pevné. UNSCOMu muselo být umožněno pokračovat v práci s neomezeným přístupem. Prezident nařídil posílení americké vojenské síly v Zálivu, aby své stanovisko zdůraznil. Ministr obrany Cohen ukázal v televizi tříkilový pytel cukru a řekl divákům, ať si představí, že je plný anthraxu – bakterií, k jejichž výrobě se Irák před válkou v Perském zálivu přiznal. „Kdyby se tohle množství anthraxu,“ řekl, „shodilo na město, velké řekněme jako Washington, zabilo by alespoň polovinu obyvatel.“ Pak ukázal zkumavku a řekl: „VX je nervový plyn. Jedna kapka z téhle zkumavky, jedna jediná kapka, by vás za pár minut zabila.“ Zbraňoví inspektoři našli v Iráku čtyři tuny plynu VX.</p>
<p>To byla děsivá fakta. Najednou jsme získali pozornost veřejnosti. Lidé si dělali starosti kvůli Saddámovým zbraním a ptali se, co s tím chceme dělat. Problém spočíval v tom, že jsme neměli žádnou uspokojivou odpověď. Hrozili jsme použitím amerických leteckých sil k útokům na vojenské cíle, ale sebeničivější letecké údery nemohly zaručit návrat inspektorů do Iráku ani trvale zničit schopnost Bagdádu produkovat zbraně hromadného ničení. Prezident Bush starší invazi do Iráku neprovedl, i když k tomu měl příležitost v podobě statisíců vojáků, kteří již v oblasti za války v Perském zálivu byli. Pokud by to chtěl udělat prezident Clinton v roce 1998, byl by obviněn z hazardérství a musel by čelit odporu našich přátel v Zálivu, našich spojenců, nejvyšších důstojníků v naší armádě a předních republikánů.125</p>
<p>Dávali jsme tedy přednost diplomatickému řešení. Očekávali jsme, že Rusko se pokusí takovou dohodu zprostředkovat, ale byli jsme skeptičtí, pokud šlo o podmínky. Během let u KGB si Primakov vytvořil silné vazby na Saddáma Husajna. Tento vztah mu umožňoval jedinečný přístup k bagdádské vládě, ale současně zkresloval ruský pohled. Když jsem se Primakova na iráckého diktátora zeptala, řekl, že přeháníme hrozbu, kterou Saddám představuje. Moskva chtěla stanovit relativně volná pravidla inspekcí, kterým by Irák dokázal vyhovět, a tím umožnil zrušení sankcí. Domnívali jsme se, že nejhorším možným výsledkem by byl čistý štít pro stále ještě nebezpečného Saddáma Husajna. Trvali jsme proto na pravidlech inspekcí, která by byla dost tvrdá, aby zajistila, že Irák bude muset přiznat a zlikvidovat každou součást svých zakázaných zbrojních programů.</p>
<p>Uprostřed listopadu jsem odjela na dlouhou cestu po Evropě, státech Perského zálivu a jižní Asii. Irák byl mezi prvními body v mé agendě. (Po celou dobu, kdy jsem byla ministryní, jsem zjišťovala, že cestování je efektivní využití času, protože osobní schůzky vedou k rozhodnutím a také je snadnější vyřizovat věci po telefonu.) Na první zastávce mě ve svém rodném Skotsku hostil Robin Cook. V příštích letech jsem s Cookem úzce spolupracovala a zažila s ním mnoho napjatých a dramatických chvil. Britský ministr zahraničí měl zrzavé vlasy, výrazné obočí, pečlivě sestřižený plnovous a zaslouženou pověst skvělého debatéra a vtipálka. Během naší společné služby Cook pomohl upevnit pozici Velké Británie jako neochvějného spojence při podpoře přiměřeně tvrdého tažení vůči Iráku. Byli jsme v něm oba odhodláni vytrvat tak dlouho, dokud Irák nesplní svoji povinnost odzbrojení. Odjížděla jsem z Edinburghu s přesvědčením, že Spojené státy a Spojené království budou společně naléhat na Bagdád, aby umožnil návrat inspektorů OSN bez omezení. Nebyla jsem si jistá jen tím, zda v tom nebudeme sami.</p>
<p>Přelétala jsem z jednoho města do druhého a zůstávala ve stálém kontaktu s Cookem a francouzským ministrem zahraničí Hubertem Védrinem. Bylo životně důležité, aby spojenci reagovali jednotně na každý návrh, se kterým přijdou Rusové. Potřebovali jsme i podporu arabských států, i když jejich vládní představitelé byli většinou ambivalentní. Mnozí v soukromí hovořili o Saddámovi s opovržením a rádi by viděli jeho pád, ale obávali se, že naše hrozba leteckých úderů rozněcuje arabské veřejné mínění. Mnozí z nich se proto vyjadřovali nejasně, zejména na veřejnosti.</p>
<p>V Kataru vyjádřil tamější emír velkou starost o to, jaký dopad mají sankce OSN na irácký lid, a říkal: „Ztrácíme příští generaci“ občanů jeho země „ve prospěch zahořklého radikalismu.“ Setkala jsem se také s bahrajnským emírem, milým starým pánem, který opakovaně vyhlašoval svou touhu po míru. Na tiskové konferenci se mě reportéři ptali, jestli jsem přesvědčila Bahrajn, aby podpořil vojenské údery. Nechtěla jsem na tuto otázku odpovědět, a tak jsem jim místo toho řekla, že Bahrajn plně podporuje náš požadavek, aby Irák umožnil pokračování inspekcí. Když jsme se vrátili do letadla, předali nám dvě velké nákupní tašky plné darů od emíra. Po jejich otevření jsme s ohromením zjistili, že všichni na palubě dostali hodinky značky Rolex, včetně jedněch zlatých a vykládaných diamanty pro mě. Podle pravidel ministerstva zahraničí jsme je nemohli přijmout. Podle pravidel arabské diplomacie jsme je nemohli odmítnout. A tak jsme je přivezli zpátky do Spojených států, aby se tam vydražily ku prospěchu amerických daňových poplatníků.</p>
<p>Pak byl na řadě Kuvajt, kde jsem měla zůstat jen na společnou tiskovou konferenci. Naneštěstí o něco dříve ten den prohlásil kuvajtský ministr zahraničí v Káhiře, že je proti vojenské akci v Iráku. Předtím nám Kuvajt říkal něco jiného, a tak jsem chtěla využít tiskové konference k tomu, abych získala oficiální opravu. Nakonec Kuvajťané napsali společné prohlášení arabsky a my ho nechali přeložit do angličtiny. Když ho kuvajtský ministr obrany četl tisku, znělo to, jako by četl z nějakého starodávného textu: „Irácké trvání na eskalaci otevírá dveře všem možnostem, které by nemusely být v zájmu Iráku.“ Vyjadřovalo to podporu americké politice? Svým způsobem, pomyslela jsem si. „Rozhodně,“ řekla jsem tisku.</p>
<p>Při pobytu na Arabském poloostrově jsem měla i příležitost setkat se s vypovězenými inspektory UNSCOMu, kteří byli rozzlobení, znechucení a nedočkaví, až se budou moci vrátit. Řekli mi, že podle jejich názoru byla Saddámova schopnost vyrábět obohacený uran k výrobě zbraní prakticky zlikvidována, což zásadně omezovalo iráckou schopnost vyvinout jadernou bombu, pokud by si Saddám nepořídil materiály v zahraničí. Chemické a biologické zbraně se však daly vyrobit – i ukrýt – snadněji.</p>
<p>Ze Zálivu jsem letěla do jižní Asie, kde jsem přistála 17. listopadu. Věděla jsem, že o tisíce mil severněji se nejvyšší iráčtí představitelé radí v Moskvě s Primakovem a Jelcinem. Copak chystali? Příští večer jsem v Indii místo spánku vyřídila dvacet šest telefonátů. Hubert Védrine mi řekl, že Primakov odložil plánovanou cestu do Latinské Ameriky. Jevgenij chtěl uspořádat schůzku klíčových ministrů zahraničí v Ženevě večer devatenáctého a diskutovat tam o dohodě s Irákem. Řekla jsem, že se do Ženevy nedostanu dříve než ráno dvacátého a že bychom neměli plánovat nic, dokud nevíme, jestli je Irák ochotný souhlasit s pokračováním inspekcí.</p>
<p>Zatelefonovala jsem Primakovovi a nastala klasická telefonická přetahovaná. Řekl, že ho mrzí, že nemůžu být v Ženevě, protože má pocit, že přijede s dobrými zprávami. Řekla jsem mu, že jsem už zkrátila svou cestu do jižní Asie a že nemůžu odjet, dokud se nesetkám s indickými představiteli; měl by být ochoten ukrojit si ještě dvanáct hodin z vlastní návštěvy Brazílie. Řekl, že to není možné a že mám do Ženevy poslat svého zástupce. Řekla jsem, že takhle se nedá jednat a že budu v Ženevě ve dvě ráno. Jevgenij řekl: „Fajn, ale já už tam nebudu.“</p>
<p>O pár hodin později Primakov volal, že Irák je ochoten dovolit UNSCOMu návrat do Bagdádu bez jakýchkoli změn v jeho složení. Řekl, že mi detaily vylíčí v Ženevě o půlnoci. Odpověděla jsem: „Budu tam ve dvě ráno.“</p>
<p>„To nejde. Nemůžu zůstat déle než do půlnoci.“</p>
<p>„Jevgeniji,“ odpověděla jsem, „vypadalo by dost divně, kdyby ruský ministr zahraničí zabránil americkému ministru zahraničí v účasti na schůzce o Iráku kvůli dvouhodinovému rozdílu v harmonogramu. Zvláště poté, co prezident Clinton tak energicky podpořil přijetí vaší země do G8.“</p>
<p>Primakov hlasitě povzdechl. „Uvidíme se v Ženevě ve dvě ráno.“</p>
<p>„Děkuji,“ řekla jsem a zavěsila.</p>
<p>Přišlo mi zajímavé, že jsem v Indii, zemi spřátelené za studené války se Sovětským svazem, zatímco se Primakov nemůže dočkat, až zahájí svou návštěvu v Brazílii, starém příteli Spojených států. Bylo zřejmé, že velmocenská hra ze starých časů skončila, ale oba jsme se nyní pokoušeli bodovat v té nové hře, i když pravidla pro ni se stále ještě psala.</p>
<p>Na cestě do Ženevy jsem měla obavy, s jakou dohodou Primakov přijde. Věděla jsem, že Jevgenij nám řekne, že Saddám přišel k rozumu, ale nevěděla jsem, za jakých podmínek budou smět inspektoři pracovat a jaké sliby Moskva dala, aby získala souhlas Bagdádu.</p>
<p>Ženeva je krásná, ale když jsou dvě hodiny ráno a mrholí, každé město vypadá stejně. Naše kolona zastavila před Palácem národů, který byl v roce 1936 postaven pro Společnost národů krátce předtím, než se tato organizace zhroutila. Navštívila jsem ten palác jako dítě, když můj otec pracoval pro OSN, a vzpomínám na pávy, kteří tenkrát chodili po zahradě. Tentokrát byla na pávy moc velká tma.</p>
<p>Unaveně a ostražitě jsem pozdravila kolegy a usadila se, abych zhlédla Jevgenijovo představení. Nejdříve oznámil, že Irák skutečně bezpodmínečně souhlasí s návratem UNSCOMu. Pak nám blahosklonně poblahopřál, že tak dobře spolupracujeme, a zmínil se o „pozitivních krocích“, k nimž by mohlo dojít po obnovení inspekcí. Řekl také, že pro nás připravil k podpisu návrh prohlášení, které ukáže Iráku trochu světla na konci tunelu sankcí.</p>
<p>Robin Cook se zeptal, jestli Iráčané doopravdy chápou, že návrat UNSCOMu je bezpodmínečný a že složení inspekčních týmů se nezmění. Primakov řekl: „Ano, ale některé problémy se budou muset po návratu UNSCOMu do Bagdádu řešit.“</p>
<p>Poblahopřála jsem Primakovovi a přitom pátrala po háčcích v návnadě. Kde je ten návrh prohlášení? Je jasné, že UNSCOM musí zůstat nezávislý? Myslí si Irák, že dosáhl nějaké dohody o zrušení sankcí? Učinila Moskva nějaké tajné přísliby? „Tohle není ruská past,“ ujistil mě Primakov, čímž ve mně vzbudil podezření, že je. Věděla jsem, že mi neřekne o svých jednáních plnou pravdu, ale dala jsem jasně najevo, že Rada bezpečnosti není ani v nejmenším vázána žádným slibem, závazkem nebo dohodou mezi Moskvou a Bagdádem. Primakov mi řekl, že to chápe.</p>
<p>Větší část diskuse se zatím soustředila na formulaci společného prohlášení. Trvala jsem na tom, aby se o iráckém rozhodnutí umožnit inspekce mluvilo jako o „bezpodmínečném“ a abychom odkázali na rezoluci Rady bezpečnosti, která zakotvovala právo UNSCOMu být tak všetečný, jak bude zapotřebí. Také jsem trvala na tom, abychom jasně prohlásili, že každé rozhodnutí o změně složení či postupů UNSCOMu musí mít souhlas Rady.</p>
<p>Když jsem vstávala od stolu, měla jsem pocit, že jsme dosáhli vítězství, i když jen dočasného. Účinně jsme použili hrozbu silou a nepřipustili, aby Saddám využil rozdílných názorů mezi našimi spojenci, Ruskem a námi. UNSCOM měl dostat novou příležitost k ověření iráckých záměrů. Nevzdali jsme se ničeho, ale byli jsme zase tam, kde jsme byli předtím, a nezbavili jsme Saddáma schopnosti vyprovokovat novou krizi.</p><empty-line /><p>Dohoda ze Ženevy fungovala asi dva měsíce. Nejdřív došlo k neshodám o přístupu UNSCOMu do takzvaných „prezidentských sídel“, která se skládala z paláců a dalších vládních komplexů, u kterých existovalo podezření, že se tam přechovávají tajné materiály. Iráčané tvrdili, že těchto objektů se inspekce netýkají, zatímco UNSCOM trval na bezpodmínečném přístupu podle prohlášení ze Ženevy. V polovině ledna zablokoval Bagdád sérii neohlášených inspekcí a pak požádal o tříměsíční moratorium na všechny takové aktivity a o šestiměsíční lhůtu pro zrušení sankcí, bez ohledu na stav iráckého odzbrojování. Výsledkem bylo opakování předchozího podzimu.</p>
<p>Autorita UNSCOMu byla zpochybněna. Prezident opět rozhodně požadoval, aby Irák byl volán k zodpovědnosti, a nařídil posílení americké vojenské přítomnosti v Zálivu. Znovu jsem letěla přes Atlantik na osobní jednání se spojenci a s přáteli a popisovala svůj úkol slovy, jež rezonovala i v pozdějších letech. „Během příštích pár dnů budu vysvětlovat americký postoj představitelům zemí, které navštívím, a dám přitom jasně najevo, že při odvracení zřejmého a bezprostředního nebezpečí představovaného nezákonným chováním Iráku jsou diplomatické prostředky téměř vyčerpány.“ Po příjezdu do Evropy jsem nalezla plnou britskou podporu i nezvyklou francouzskou podporu. V Paříži řekl Védrine tisku: „Nevylučujeme žádnou možnost,“ což bylo jeho dosud nejtvrdší prohlášení.</p>
<p>Mou nejvyšší prioritou při návratu do Zálivu bylo získat podporu Saúdské Arábie, nejvlivnějšího státu v oblasti. V čele saúdské vlády stál starý a churavý král Fahd. Skutečná moc spočívala v rukou králova mladšího nevlastního bratra, korunního prince Abdulláha – jednoho z třiceti sedmi synů, které s šestnácti manželkami zplodil jeho otec král Íbn Saúd, zakladatel moderní Saúdské Arábie. Korunní princ, který byl vychován v poušti tradičním beduínským způsobem, mě přijal v honosném táboře poblíž hlavního saúdského města Rijád, kde občas přebýval. Vydali jsme se tam s kolonou luxusních autobusů a terénních vozidel a nalezli jsme jakési malé město ze stanů a klimatizovaných karavanů. Po příjezdu dostala naše delegace darem velké krabice pouštních lanýžů, které jsme si podle pravidel ministerstva zahraničí mohli nechat, protože šlo o zboží rychlé spotřeby. Po společném obědě jsme se s korunním princem posadili do jednoho z karavanů k diskrétnější diskusi.</p>
<p>I když korunní princ vypadal ve svém bílém hábitu impozantně, byl jako většina arabských státníků, s nimiž jsem se potkala, vždy srdečný. Navzdory stereotypům jsem nikdy neměla pocit, že na mě hledí svrchu anebo mě nebere vážně. Jeho laskavé zmínky o mé osobě adresované jiným arabským státníkům mi později usnadnily práci. Pokud šlo o Irák, korunní princ s těmito státníky sdílel smíšené pocity. Nezáleželo mu na Saddámu Husajnovi, ale měl strach, jak by Arabové reagovali na útok na bratrský arabský stát. Pro Saúdy to byla obzvláště citlivá záležitost, říkal, díky jejich zvláštnímu postavení vzhledem k islámu. Argumentovala jsem, že „právě proto, že Saúdská Arábie má jedinečnou roli v islámském světě, má také jedinečnou zodpovědnost za ochranu této ctihodné víry. Víte stejně jako celý svět, že Saddám Husajn je zlý člověk, který představuje políček do tváře islámu.“ Korunní princ dal jasně najevo, co lze a co nelze veřejně říct o výsledcích našeho rozhovoru, ale já se vrátila domů potěšena tím, co jsme dokázali. Mohla jsem oznámit prezidentovi, že máme přinejmenším patnáct zemí, které jsou ochotny vojensky přispět, a tucet dalších, které by nám povolily použít jejich území nebo vzdušný prostor v souvislosti s vojenskou akcí.</p>
<p>Když jsme získali podporu v zahraničí, museli jsme se více snažit přesvědčit veřejnost doma. Tiskový odbor Národní bezpečnostní rady přišel s myšlenkou veřejného setkání s poradcem pro národní bezpečnost a s ministry zahraničí a obrany přenášeného televizí do celého světa. Za dějiště této schůzky byla zvolena Státní univerzita v Ohiu a za datum 18. únor 1998.</p>
<p>Existuje hodně způsobů, jak dávat při veřejné události najevo nesouhlas, a přitom se nedotýkat práv druhých. Můžete mít transparent, otáčet se zády, dělat nezdvořilá gesta anebo se výstředně obléknout. Spíš si vás ale někdo všimne, když budete křičet. Na Státní univerzitě v Ohiu se křičelo hodně. Protestující se rozptýlili mezi obecenstvo a střídali se v přerušování. Pokaždé, když některého vyvedli nebo umlčeli, začal nějaký jiný. Hostitelská organizace CNN se tomu moc nesnažila zabránit. Během devadesáti minut jsme byli s Billem Cohenem a Sandym Bergerem přerušeni devětadvacetkrát, takže bylo těžké předkládat nějaké argumenty. Všichni jsme měli mikroporty, takže jsme se spolu nemohli domlouvat, ale vyměňovali jsme si pohledy vyjadřující jedinou otázku: Co tady k sakru děláme?</p>
<p>Naneštěstí jsem se do té doby nenaučila, jak s demonstranty jednat. Byla jsem pořád ještě víc profesorka než politička a pořád jsem doufala, že zdravý rozum vítězí. Kromě toho jsem pokřikování při přednáškách nikdy netolerovala. Brala jsem si věci osobně a rozhněvalo mě, když například někdo řekl, že jsem zodpovědná za vraždu milionů lidí. Na Státní univerzitě v Ohiu jeden pán s profesorským zjevem zpochybňoval, jestli má Amerika morální právo hrozit Iráku vojenskou akcí. Mně připadalo zřejmé, že za daných okolností by bylo nemorální se s Husajnem nestřetnout.</p>
<p>Úmysly demonstrantů byly vznešené, ale jejich informace byly slabší než jejich plíce. Chtěli chránit Irák před utrpením a mysleli si, že toho dosáhnou, když nám budou oponovat. Ale většina z nich neviděla filmové záběry Saddámova útoku na kurdskou vesnici Halábdža v roce 1988, při kterém zahynulo pět tisíc lidí; ani fotografie otců snažících se ochránit své děti před jedem padajícím z nebe a žen, které zemřely, když se jim pokoušely lít vodu do hrdla. Nemluvili s Kuvajťany, jejichž rodinní příslušníci zmizeli během irácké okupace a o jejichž osudu Bagdád odmítal vydat jakékoli informace, ani s iráckými disidenty mučenými v Saddámových vězeních či s iráckými utečenci, kteří popisovali Saddámovu úpornou honbu za ještě vražednějšími zbraněmi. Obviňovali nás, že je nám všechno jedno, ale neměli žádnou představu o utrpení, které může způsobit usmiřování bezohledného diktátora. A bez ohledu na fakta tvrdili, že součástí našeho embarga jsou i léky a potraviny.</p>
<p>Jelikož se demonstrantům podařilo upoutat všechnu pozornost na sebe, naše vystoupení na Státní univerzitě v Ohiu skončilo fiaskem. Byl to až do té chvíle můj nejhorší den v úřadě. Mrzela jsem se na NSC, na demonstranty i na sebe. Vůbec mě nepotěšilo, když jsem dostala od CNN radostný vzkaz s informací, že se vysílalo k potenciálnímu obecenstvu 800 milionů lidí ve více než dvou stech zemích. Na jednom kresleném vtipu jsme byli my tři, jak se potácíme do Oválné pracovny, abychom podali prezidentovi zprávu, a vypadáme, jako bychom se právě vraceli z války. Kdykoli dostal od té chvíle někdo nějaký potrhlý nápad, jak sdělit naše poselství, stačilo říct „Ohijská státní“.</p>
<p>Předchozího listopadu se Jevgenij Primakov ujal vedení, aby zabránil střetu s Irákem. Teď ho nahradil Kofi Annan. V polovině února odcestoval do Bagdádu a vyjednal tam dohodu, která měla za cíl zmírnit iráckou nespokojenost a současně vyhovět základním požadavkům UNSCOMu. Dohoda v poslední chvíli obsahovala další závazek Iráku, že bude respektovat rezoluce Rady bezpečnosti a spolupracovat s UNSCOMem. Výměnou za to by generální tajemník pověřil některé diplomaty, aby při návštěvě prezidentských objektů doprovázeli personál IAEA a UNSCOMu, snad aby zajistili, že se inspektoři budou chovat zdvořile.</p>
<p>Ve Washingtonu bylo kolem této dohody hodně brblání. Pomohla jsem generálnímu tajemníkovi k jeho místu; a teď mě činili zodpovědnou za jeho činy. Pokud šlo o Annana, dělal to, co považoval za nejlepší pro udržení míru, ale vadil mi jeho sklon zaměňovat procedurální sliby za skutečný pokrok. A také jsem zalapala po dechu, když na tiskové konferenci nazval Saddáma „člověkem, se kterým můžu jednat“. Dohoda však počítala s obnovením inspekcí a získali jsme i souhlas s novou rezolucí Rady bezpečnosti hrozící „nejvážnějšími důsledky“, pokud Irák nadále neumožní bezpodmínečný přístup.</p>
<p>Tato dohoda pod záštitou OSN několik měsíců fungovala. UNSCOM se vrátil a inspekce pokračovaly. Pak, začátkem srpna 1998, začaly potíže znovu. Saddám, nespokojený s tím, že UNSCOM nechce dát Iráku nejlepší vysvědčení, začal znovu vyvádět. Bagdád přestal spolupracovat s inspekcemi, i když umožnil pokračování důležitých monitorovacích aktivit.</p>
<p>Téměř současně rezignoval jeden z nejagresivnějších amerických inspektorů UNSCOMu s tvrzením, že já osobně znemožňuji práci této agentury OSN. Řekl, že jsem inspekcím bránila více než Saddám. To byla samozřejmě skvělá návnada pro stranické protivníky administrativy v Kongresu, kteří se domnívali, že jsem byla přistižena, jak se snažím podrývat cíle vlastní americké politiky.</p>
<p>Republikánský vůdce v Senátu Trent Lott s chutí doprovodil nespokojeného inspektora uličkou zasedací síně na kongresové slyšení, kde mě v mé nepřítomnosti obvinili prakticky ze zrady. Plánovalo se další senátní slyšení, kde jsem já měla být hlavním chodem a Bill Cohen zákuskem. Nikdy k tomu nedošlo, protože senátoři si brzy uvědomili, že inspektorova „odhalení“ jsou důsledkem jeho omezené perspektivy a že jsme nic špatného neudělali.</p>
<p>Ve skutečnosti jsme tiše pozměnili naši strategii, abychom mohli lépe udržovat Bagdád pod tlakem. Z dřívějších střetů jsme věděli, že Saddámovým cílem je rozdělit Radu bezpečnosti. Jeho taktikou bylo obviňovat UNSCOM, Spojené státy či jedny i druhé z arogance a nerozumnosti. Byl to dobrý plán, protože Rusové i Francouzi se již k UNSCOMu stavěli kriticky, stejně jako někteří důvěřivější členové personálu Kofiho Annana.</p>
<p>Očekávali jsme, že nový střet přijde, a chtěli jsme si být v takové chvíli jisti, že vina padne na Irák, a ne na UNSCOM. A tak jsme se s předsedou Butlerem radili o plánech inspekcí a v několika málo případech doporučili krátký odklad. V některých případech se již Butler rozhodl počkat sám. V jiných případech s námi ochotně souhlasil. V každém případě bylo konečné rozhodnutí jeho. Ve všech našich rozhovorech bylo naším společným cílem zvýšit pravděpodobnost, že UNSCOM nakonec dokáže splnit svůj úkol.126</p>
<p>Rusko a Francie nadále tvrdily, že Iráčané by spolupracovali, kdyby jen jasně věděli, co je zapotřebí ke zrušení sankcí. OSN reagovalo tím, že chtělo Iráku nabídnout „úplnou inventuru“ jeho závazků, za předpokladu, že umožní pokračování inspekcí UNSCOMu. Pokud měl kdy Saddám v úmyslu splnit rezoluce OSN, toto byla příležitost, na kterou by čekal. Místo toho Irák 30. října 1998 náhle ukončil mezinárodní inspekce a monitorovací aktivity úplně.</p>
<p>Schylovalo se k další konfrontaci. Díky předchozí zdrženlivosti jsme teď mohli lépe reagovat. Saddámovy poslední činy byly jasným porušením dohody, kterou uzavřel s OSN. Rusové i Francouzi byli veřejně zneklidněni a v soukromí ohromeni. „Má jinou logiku než my,“ řekl mi Védrine. „Saddám se úplně přestal snažit dosáhnout zrušení sankcí.“ Také aktivní role prezidenta Clintona v mírových jednáních na Středním východě a mé vlastní návštěvy v Zálivu se vyplatily. Osm arabských států – včetně Egyptu a Sýrie – prohlásilo: „Irák se musí řídit rezolucemi Rady bezpečnosti a splnit je, chce-li se vyhnout vojenskému střetu.“</p>
<p>Prezident tajně vydal souhlas s rozsáhlým bombardováním, které mělo začít 14. listopadu, a nařídil pořádání vojenských cvičení, které měly vyvolat dojem, že udeříme až někdy později ten měsíc. Aby byly věci komplikovanější, měla jsem se tentýž den zúčastnit v Malajsii každoroční schůzky Asijsko-pacifického fóra pro hospodářskou spolupráci. Zrušení cesty by mohlo v Asii, která byla právě uprostřed bolestné finanční krize, způsobit problémy. Také by to prozradilo naše plány. Současně jsem potřebovala být ve Washingtonu a řídit naši diplomacii během očekávaného bombardování a po jeho skončení.</p>
<p>Abych se dostala rychle do Asie a zpátky, dostala jsem k dispozici dopravní prostředek, kterému se kdysi říkalo Letadlo soudného dne. Tento starý boeing byl jedním z letadel postavených v padesátých letech jako vzdušné velicí a řídicí stanoviště pro případ jaderné války. Mohl tankovat ve vzduchu, a tím mi ušetřit čas. Čtrnáctého odpoledne jsme odletěli a zamířili na východ přes Atlantik, severní Afriku a Střední východ. Za normálních okolností mělo to velké letadlo skvělé vybavení pro spojení, ale jak jsme zjistili, když už jsme byli ve vzduchu, vojáci velkou část zařízení odstranili, aby ho mohli použít ve válce v Zálivu. I když jsem jim to nemohla vyčítat, častá ztráta spojení s Washingtonem mi lezla na nervy.</p>
<p>Během té dlouhé noci mi volal Tom Pickering s tím, že se opakuje jedna z dřívějších epizod iráckého příběhu. Bagdádští vůdci opět napsali generálnímu tajemníkovi a slibovali obnovení spolupráce s UNSCOMem a IAEA.</p>
<p>„Máme odpovědět během tří až čtyř hodin,“ řekl Tom.</p>
<p>„Za jak dlouho máme začít?“</p>
<p>„Dvě hodiny a čtyřicet minut.“</p>
<p>„Škoda že nemáme víc času.“</p>
<p>Než jsem stačila říct, že podle mého názoru bychom měli letecké údery provést, protože Saddám očividně zkouší své staré triky, byl náš hovor přerušen a nedokázali jsme spojení obnovit. Protože Pickering a Strobe Talbott neměli další instrukce, informovali Bílý dům, že ministerstvo zahraničí se přimlouvá za odklad.</p>
<p>Když jsme přistáli v Kuala Lumpuru, byly již údery odložené, ale jen o pár hodin. Zuřila jsem, když jsem zjistila, že můj názor byl nesprávně tlumočen, i když jsem za to kladla vinu spojení, a ne poslům. Okamžitě jsem jela do hotelu, kde jsem se mohla zúčastnit konferenčního hovoru s prezidentem a zbytkem zahraničně politického týmu. Měla jsem pocit, že jsme si tenhle postup zopakovali už mnohokrát a že jestli nepoužijeme sílu teď, budeme během pár týdnů v téže situaci.</p>
<p>Schůzka skončila bez rozhodnutí. Úplně nevyspalá jsem v Kuala Lumpuru pokračovala podle programu, mluvila o finanční krizi a naléhala na místní úřady kvůli dodržování lidských práv. Mezi jednáními jsem několikrát mluvila s prezidentem a s ostatními ve Washingtonu. Dozvěděla jsem se, že irácký dopis skutečně oslabil diplomatickou podporu pro vojenskou akci a vedl i ke změně názorů v Bílém domě. Prezident se nedomníval, že můžeme riskovat smrt stovek iráckých civilistů, pokud jejich vláda veřejně souhlasí s našimi požadavky – přestože jsme si mysleli, že Bagdád lže. A tak byl vojenský útok opět odložen.</p>
<p>V následujících dnech se inspektoři OSN vrátili do Iráku s vědomím, že příští zablokovaná inspekce bude poslední. Třináctého prosince řekl Richard Butler Radě bezpečnosti, že Irák neodevzdal dokumenty, které se týkaly programů na výrobu chemických a biologických zbraní, a opravdu zabránil další inspekci. Tentokrát za to musel někdo zaplatit.</p>
<p>Šestnáctého prosince 1998 ráno jsme se sešli v operační místnosti Bílého domu. Zpráva OSN byla jasná: Irák nedodržuje rezoluce OSN. Zahraničněpolitický tým jednomyslně podpořil letecké údery. Šlo o čas, protože jsme chtěli skončit před začátkem posvátného islámského měsíce ramadánu, který měl nastat o čtyři dny později. Operace Pouštní liška s britskou spoluúčastí začala téhož odpoledne. Trvala sedmdesát hodin a skládala se ze 650 leteckých a raketových útoků proti celé řadě cílů souvisejících s iráckou bezpečností. Jak jsme doufali, útoky způsobily značnou škodu velitelské infrastruktuře iráckých ozbrojených sil. Saddámova Republikánská garda se rozptýlila a tábořila ve stanech v obavách z dalšího útoku. Irácký program výroby raket byl podle amerických vojenských odhadů vrácen zpátky o dva roky. Díky přesnosti našich zásahů nedošlo k mnoha civilním ztrátám.</p>
<p>Operace Pouštní liška představovala obrat v dosavadní mezinárodní mýdlové opeře, ve které v hlavních rolích vystupovaly Spojené státy, Rada bezpečnosti a Saddám Husajn. Když UNSCOM a IAEA opustily Irák, změnili jsme svůj přístup k Bagdádu z politiky kontroly pomocí inspekcí na politiku, kterou jsme nazývali zvýšená kontrola. Spoléhali jsme na to, že spojenecké vojenské síly v oblasti udrží Saddáma v jeho koutě, a zatím jsme podnikali další kroky k jeho oslabení. V praxi to znamenalo důraznější vynucování bezletových zón nad severním a jižním Irákem. V odpovědi na provokace jsme neváhali zaútočit proti Saddámovým radarovým a protiletadlovým stanovištím. Abychom si udrželi arabskou podporu, podporovali jsme další rozšíření programu „Ropa za potraviny“ a začali připravovat plány na „chytřejší“ sankce, které by způsobily více škody Saddámovi a méně škody jeho národu. Podnikli jsme kroky ke sjednocení a posílení irácké opozice. A přijali jsme „změnu režimu“ za výslovný cíl americké politiky. Nic z toho nemělo dramatickou podobu, ale podařilo se nám omezit Saddámův manévrovací prostor, prohloubit jeho izolaci a povzbudit jeho irácké oponenty – uvnitř země i mimo ni –, aby se spojili za účelem oslabení jeho moci. Významným způsobem jsme též oslabili jeho armádu, takže byl čím dál méně schopný dlouho odolávat útoku kvalitnějších sil.</p>
<p>Zůstávám přesvědčena, že to byl ve své době a na svém místě správný přístup k Iráku. Když prezident Clinton odešel a prezidentského úřadu se ujal prezident Bush, naléhaly některé hlasy v nové administrativě na radikální změnu, ale ke změně základních prvků americké politiky došlo až po 11. září. Prezident Clinton nicméně chápal stejně jako já, že směsice sankcí, kontroly, iráckého vzdoru a naší vlastní nejistoty ohledně Saddámových zbraní nemůže pokračovat donekonečna. I když jsem kladla mnoho otazníků ohledně diplomatického načasování a taktiky Bushovy administrativy v měsících před válkou v roce 2003 i po ní, nezpochybňovala jsem základní zdůvodnění tohoto konfliktu. Jak řekl prezident Clinton v roce 1998, irácký vůdce ohrožoval „bezpečnost světa“ a „nejlepší způsob, jak tuto hrozbu jednou provždy odstranit, je nová irácká vláda“.</p>
</section>
<section>
<p><strong>Vítejte na Středním východě</strong></p>
<p>Odpoledne 13. října 1993 vypadalo jako opravdový moment zázraků a úžasu. Ze židle v první řadě na trávníku Bílého domu jsem pozorovala, jak prezident Clinton rozpřahuje paže a jemně k sobě přistrkává izraelského premiéra Jicchaka Rabina a Jásira Arafata, předsedu Palestinské fronty osvobození (PLO). Po chvilkovém váhání na Rabinově straně si oba muži podali ruce a vytvořili tak obraz, který se ocitl na první straně prakticky každých novin na světě. Tato ceremonie doprovázela podpis Mírové dohody z Osla, představující plán na smíření izraelské bezpečnosti s územními aspiracemi palestinského národa. Prezident Clinton poukázal na přítomnost mladých Izraelců, Palestinců a Egypťanů sponzorovaných organizací Semínka míru a nazval dohodu „odvážnou sázkou na to, že budoucnost může být lepší než minulost“. Během příštích sedmi let věnovaly Spojené státy nevyčíslitelné množství času, energie, prostředků a prestiže, aby pomohly Izraelcům i Palestincům tuto sázku vyhrát. Byla to vznešená snaha a doufám, že historie ji bude považovat za užitečnou. Ale když jsme s prezidentem odcházeli z úřadu, byla zaslíbená země mírumilovného Středního východu v nedohlednu.</p><empty-line /><p>Učila jsem se o Středním východě stejným způsobem, jakým jsem se učila rusky; nejdřív jsem poslouchala, pak mluvila, pak zápasila s gramatikou a četla literaturu. Při potyčkách s kolegy během let v OSN jsem se naučila slovník mírového procesu a byla vystavena standardní litanii argumentů z obou stran. Když jsem se stala ministryní, musela jsem se naučit více o historii, o minulých vyjednáváních a o osobnostech těch, jejichž rozhodnutí utvářela směřování oblasti.</p>
<p>Osobně jsem nepřistupovala ke Střednímu východu s vyhraněným názorem, až na jednu věc. Vždy jsem se domnívala, že Izrael je zvláštní spojenec Ameriky a že bychom měli dělat vše, co je v našich silách, pro zajištění jeho bezpečnosti. Považovala jsem rozhodnutí prezidenta Trumana uznat Izrael bezprostředně po jeho zrození v roce 1948 za jedno z jeho nejodvážnějších. Také jsem obdivovala izraelskou oddanost demokracii. Trvající podoba našich zájmů vytvořila relativně neměnnou americkou politiku vůči Střednímu východu během republikánských i demokratických administrativ. Po izraelském vítězství v Šestidenní válce v roce 1967 jsme pomohli Izraeli zachovat vojenskou převahu, aby ho jeho nepřátelé nemohli zničit. Poskytli jsme velkorysou pomoc partnerům Izraele v mírovém procesu a podpořili princip území za mír, ztělesněný v rezolucích Rady bezpečnosti 242 a 338.</p>
<p>Arabové často protestují, že po celá léta neudělaly Spojené státy dost pro to, aby přinutily Izrael řídit se těmito rezolucemi. Zapomínají na svou vlastní historii. Rezoluci Rady bezpečnosti OSN číslo 242 PLO rozhořčeně odmítla. V roce 1967 prohlásila Arabská liga, že s židovským státem nemůže dojít k žádnému uznání, žádnému vyjednávání ani žádnému míru. Až do izraelsko-egyptské mírové smlouvy v roce 1979 byly prakticky všechny arabské státy zavázány ke zničení Izraele. Když byl zavražděn Anvar Sadat, státník, který uzavřel s Izraelem mír, málokterý Arab jinde než v Egyptě proléval slzy. Bylo by daleko snadnější přimět Izrael, aby se stáhl z území okupovaného v roce 1967, kdyby bylo pravděpodobné, že důsledkem návratu k předválečným hranicím zavládne bezpečí. Vzhledem k pokračujícímu arabskému nepřátelství a extremismu se i ten nejmenší izraelský ústupek musel vážit s největší opatrností.</p>
<p>Obměkčit arabské nepřátelství by bylo na druhé straně jednodušší, kdyby si někteří izraelští představitelé neosobovali právo vládnout okupovaným územím totálně a trvale. V sedmdesátých a osmdesátých letech izraelští premiéři podporovali výstavbu osad z bezpečnostních důvodů a kvůli podpoře tvrzení, že Bůh dal Židům celou tuto zem. Přestože slovo „osady“ vyvolává představu dočasného obydlí, ba stanů, skutečnost byla často úplně jiná. Některé osady skutečně sestávaly z několika karavanů, ale jiné si člověk mohl splést s americkým předměstím, včetně rekreačních center podobných country klubům a domků v lagunách slepých uliček. Za branami těchto osad žili pohodlně lidé, kteří měli peníze. Před nimi byly chatrče Palestinců žijících bědné, zubožené životy. Ti provokativnější izraelští osadníci – a do této skupiny patřili i mnozí lidé, kteří měli dvojí izraelské a americké občanství – jako by k odporu vyzývali. Při pomyšlení na tyto extremisty mě někdy napadalo: Jaký je Izrael skvělý příběh pouště, která rozkvetla; moderní tvůrčí ekonomiky; a plnokrevné demokracie. Ale kde vzít bezpečnost, když tě tví sousedé nenávidí?</p>
<p>Mírová dohoda z Osla podepsaná při tom památném obřadu na trávníku Bílého domu měla za cíl proměnit Izraelce a Palestince ze zapřisáhlých nepřátel v partnery. Stanovila řadu vzájemných kroků, které měly vytvořit ovzduší důvěry před vzájemnými rozhovory o nejdůležitějších problémech „definitivního uspořádání“127. Vyžadovala, aby PLO potvrdila, že odmítá teror, a uznala právo Izraele na existenci. Izrael souhlasil s tím, že začne předávat území na Západním břehu a v pásmu Gazy pod palestinskou kontrolu. Předseda Arafat se vrátil z tuniského exilu a zřídil sídlo palestinské vlády ve městě Rámalláh na Západním břehu. S mezinárodní pomocí začali Palestinci budovat své samosprávné instituce. Regionální napětí ustoupilo. V roce 1994 následovalo Jordánsko Egypt jako druhá arabská země, která formálně uzavřela s Izraelem mír. Izrael navázal též nové vztahy s desítkami dalších zemí, včetně styčných kanceláří v několika arabských státech. Dovnitř začaly proudit zahraniční investice a izraelské hospodářství rozkvetlo.</p>
<p>Nic z toho by se bylo nestalo bez vůdcovských schopností Jicchaka Rabina. Izraelský premiér byl válečný hrdina, který vytvořil izraelskou bojovou doktrínu založenou na pohybu a překvapení, jež se ukázala být tak úspěšná ve válce v roce 1967. I ti Izraelci, kteří pochybovali o ostražitosti jiných vůdců izraelské Strany práce, důvěřovali Rabinově houževnatosti a síle. Na rozdíl od některých svých následovníků se Rabin domníval, že protiizraelskému násilí nesmí být umožněno vykolejit jednání, neboť byl přesvědčen, že teroristé nesmí mít moc zabránit míru. Nedůvěřoval Palestincům a zejména Arafatovi, ale tvrdil, že důkladně zkonstruovaný mír je jedinou pragmatickou cestou pro obě strany, vzhledem k tomu, že jsou odsouzeni žít společně jako sousedé a dělit se o stejnou zemi.</p>
<p>Poprvé jsem se s Rabinem a s jeho ženou Leou setkala počátkem sedmdesátých let, když sloužil jako velvyslanec ve Spojených státech. Washington se jim líbil a dobře zapadli do diplomatické komunity. O dvě desetiletí později, když jsem byla v OSN, přijížděli někdy do New Yorku na schůze Valného shromáždění. Na jedné večeři na izraelské misi jsem Rabinovi připila a ocitovala vzpomínku Ley, že když se poprvé setkala s Jicchakem, vypadal díky svým kudrnatým vlasům a pronikavým modrým očím jako král David. Rabin „možná přišel o pár vlasů“, řekla jsem, „ale Davidovy oči pořád ještě má.“</p>
<p>Čtvrtého listopadu 1995 jsem byla doma v Georgetownu, když mi zavolalo operační středisko ministerstva zahraničí. „Paní velvyslankyně, máme hrozné zprávy. Premiér Rabin byl zavražděn.“ Měla jsem pocit, jako bych dostala ránu, protože jsem si v té chvíli uvědomila, že svět se právě změnil k horšímu. Málokdy zničila jedna kulka, tentokrát kulka pravicového izraelského fanatika, tak mnoho. Ve chvíli, kdy píšu tyto řádky, zůstává místo, které Rabin kdysi zaplňoval, prázdné.</p>
<p>Celý svět sledoval Rabinův pohřeb a velká část světa se ho zúčastnila. Pro jordánského krále Husajna to byla první veřejná návštěva v Izraeli a pro egyptského prezidenta Mubaraka jeho vůbec první cesta do židovského státu. Byl to památný obřad díky statečnosti Ley Rabinové, vřelosti prezidenta Clintona, dojemné výzvě k míru krále Husajna a srdcervoucí výpovědi Rabinovy sedmnáctileté vnučky Noy Ben Artzi-Pelossofové. „Vzpomínali dnes na tebe již větší lidé než já,“ řekla, „ale žádný z nich neměl nikdy jako já to potěšení cítit pohlazení tvých teplých, měkkých rukou, zasloužit si tvoje vřelé objetí, které bylo vyhrazené jen pro nás, tvoje pousmání, kterým jsi mi vždy říkal tak mnoho, tvůj úsměv, který už není, který zůstane zkamenělý s tebou v hrobě.“</p><empty-line /><p>Potíže s realizací Osla byly obrovské, i když byl Rabin ještě naživu. Palestinci chtěli půdu a Izraelci bezpečnost. Otázkou bylo, kolik půdy Izrael vrátí a jaké bezpečnostní záruky Palestinci poskytnou. V roce 1995 před Rabinovou smrtí obě strany podepsaly následnou dočasnou dohodu, známou jako Oslo II, podle které se Izrael měl stáhnout ze sedmi palestinských středisek ve třech fázích během osmnácti měsíců. Nebylo stanoveno, kolik půdy je třeba předat, což byl jeden z největších zdrojů sporů. Palestinci se domnívali, že jim byl před začátkem rozhovorů o definitivním uspořádání přislíben celý Západní břeh a Gaza s výjimkou Jeruzaléma, osad a bezpečnostních stanovišť. To by představovalo až 90 procent sporného území. Izraelci rozhodně nesouhlasili a tvrdili, že celá věc záleží na jejich rozhodnutí a poukazovali na to, že Rabinův ministr zahraničí Šimon Peres přesvědčil Arafata, aby přijal dohodu bez uvádění přesných procent.</p>
<p>Byl to právě Šimon Peres, kdo původně zahájil jednání v Oslu a kdo byl vždy optimističtější ohledně míru než Rabin. Bývalý premiér a vůdce Strany práce Peres skutečně věřil, že Izrael bude jednou žít obklopen přáteli. V zemi, kde se toho hodně namluví, patřil k těm nejvynalézavějším a nejcharismatičtějším a všeobecně se vítalo, když se po Rabinově smrti ujal jeho úřadu. Naneštěstí mu scházely Rabinovy vojenské zásluhy a působivá přímost. Pokud byl Rabin izraelským ekvivalentem George Marshalla, Peres byl spíš jako Adlai Stevenson, vůdce, který byl obdivován za svou víru v lidskou přirozenost lidmi, kteří pochybovali o tom, zda sama tato vlastnost postačí k zajištění jejich bezpečnosti.</p>
<p>V květnu 1996 šli Izraelci k volbám. Očekávalo se, že Peres bude zvolen na řádné funkční období, ale ke konci kampaně zahynuly při teroristických útocích desítky Izraelců a jeho zvolení bylo ohroženo. Tyto útoky stavěly do špatného světla Arafata, který reagoval tvrdými opatřeními proti palestinským extremistickým skupinám. V Egyptě uspořádal Mubarak mezinárodní konferenci, na níž více než tucet arabských státníků společně s Peresem odsoudilo terorismus. Byla to nevídaná ukázka podpory, ale nestačila k záchraně Peresovy kandidatury. Benjamin Netanjahu, vůdce opoziční strany Likud, plně využil obav Izraelců, obvinil Perese ze slabosti a slíbil, že s teroristickými útoky skoncuje.</p>
<p>Když se Netanjahu – nazývaný přáteli i protivníky Bibi – ujal úřadu, zdědil spolu s ním mírový proces, který odsuzoval, a izraelské závazky, které se mu nelíbily, ale které nemohl výslovně odmítnout. Nejdříve zaujal tvrdý postoj, jmenoval do svého kabinetu ultrakonzervativce a odmítl se setkat s Arafatem. V září otevřel Izrael archeologický tunel poblíž důležité islámské svatyně v jeruzalémském Svatém městě, a vyvolal tak srážky, při nichž zahynulo osmdesát Palestinců a patnáct Izraelců. Palestinské bezpečnostní síly poprvé zahájily palbu na izraelské vojáky. V březnu 1997, dva měsíce poté, co jsem se stala ministryní zahraničí, započaly izraelské buldozery kontroverzní stavební projekt ve východojeruzalémské čtvrti Har Homa, které Palestinci říkají Džebel Abú Ghneim. Palestinci se domnívali, že cílem stavby je přerušit územní spojení mezi arabskými čtvrtěmi ve východním Jeruzalémě a palestinskými sídlišti na jihu a na východě. Bylo to důležitá otázka, protože Arafat trval na tom, že hlavním městem budoucího palestinského státu bude Jeruzalém, zatímco izraelští představitelé byli odhodláni nepřipustit rozdělení Jeruzaléma. Dvacátého prvního března zabil sebevražedný atentátník tři izraelské ženy v kavárně v Tel Avivu. Netanjahu obvinil Arafata, že dal „zelenou“ teroru. Vypadalo to, že mírový proces, který byl od Rabinovy smrti na dýchacích přístrojích, bude odpojen.</p>
<p>Počátkem mého funkčního období jsme s prezidentem hovořili o tom, kolik času spotřebují jednání na Středním východě. Shodli jsme se, že bych do oblasti neměla jezdit, dokud nebude jasné, že je možné dosáhnout konkrétního pokroku. Beztak nebyla moje cesta v prvních měsících nutná, protože mnozí státníci ze Středního východu jezdili do Washingtonu. Při rozhovorech jsme zjistili, že mezi partnery procesu z Osla došlo ke zřetelné krizi důvěry. Netanjahu tvrdil, že byl vyvrácen ústřední předpoklad Mírové dohody: Palestinci dostávali půdu a reagovali tím, že chtěli další. Dokud terorismus existuje jako problém, říkal Netanjahu, ani jeho kabinet, ani jeho svědomí mu nedovolí pokračovat s předáváním půdy, leda výměnou za skutečný mír. Navrhl, abychom zapomněli na další izraelské stahování vojsk vyžadované dočasnou smlouvou a přistoupili přímo k rozhovorům o definitivním uspořádání. Dokonce i navrhl, aby se jednalo v Camp Davidu, kde by prezident Clinton mohl Arafatovi objasnit realitu. Arafat zatím trval na tom, že Izraelci odmítají plnit své závazky a ztěžují mu tak udržení teroristů na uzdě. Potřeboval svým lidem ukázat něco hmatatelného, aby přijali Izrael jako partnera.</p>
<p>Chtěli jsme najít cestu k obnovení důvěry, ale měli jsme pocit, že v dané chvíli by bylo zbytečné navrhovat vlastní plán. Místo toho jsme obě strany vybízeli, aby stranou veřejné pozornosti spolupracovaly při hledání základny pro obnovení formálních rozhovorů. Po týdnech tajných diskusí oznámily obě strany svoji ochotu vrátit se k jednacímu stolu.</p>
<p>Na Středním východě však jako by existovalo pravidlo, že po každém kroku směrem kupředu přijde další neštěstí. Třicátého července 1997 explodovaly dvě teroristické bomby na jeruzalémském tržišti Jehuda Mahane, zabily čtrnáct Izraelců a zranily dalších 170. V letadle na cestě z Asie jsem zavolala Netanjahuovi, abych mu vyslovila soustrast, a Arafatovi, abych ho požádala, aby pozatýkal extremisty, zkonfiskoval zbraně a zakázal skupiny, které zastávají násilí. Arafat vraždy odsoudil, ale řekl, že nemůže ospravedlnit tvrdý zásah proti teroristům po roční přestávce v mírovém procesu.</p>
<p>Po přistání ve Washingtonu jsem se rozjela přímo do Bílého domu, kde jsme se shodli na několika krocích. Za prvé pošleme do oblasti velvyslance Dennise Rosse,128 aby trval na obnovení bezpečnostní spolupráce Palestinců s Izraelci. Za druhé, pokud Ross dosáhne pokroku, odcestovala bych do oblasti poprvé jako ministryně a pokusila bych se znovu nastartovat jednání o politických otázkách. Za třetí, pokusíme se zmobilizovat podporu pro mírový proces v Americe i na Středním východě.</p>
<p>Šestého srpna jsem předstoupila před Národní tiskový klub, abych rámcově seznámila veřejnost s naší snahou. Vzhledem k citlivosti situace jsem vážila každé slovo, aby nemohlo být špatně vykládáno či vytrženo z kontextu. Protože jsme na přípravu projevu neměli dost času, můj tým v něm dělal změny do poslední chvíle. Když jsem vystupovala na pódium, nebyla jsem si ani jistá, jestli mám stránky ve správném pořadí.</p>
<p>Byla jsem celá uřícená a zardělá, a když jsem začala mluvit, televizní světla mě oslňovala. Chvíli jsem měla pocit, že snad omdlím. Četla jsem dál, ale slova jsem vnímala jen napůl; v duchu jsem se děsila toho, co by následovalo, kdybych se tam složila. Muž v roli ministra by klidně omdlít mohl – vlastně se to jednomu mému kolegovi stalo, hned na začátku našeho vládnutí, když jsme předstoupili před novináře –, ale úplně jsem viděla ty titulky v novinách, kdybych zkolabovala na pódiu já.</p>
<p>Když jsem zjistila, že mám stránky nepřeházené, začala jsem si připadat hned líp. Můj proslov byl záměrně optimistický, ale také upřímný: vysvětlovala jsem v něm, že mír je možný jedině tehdy, když budou obě strany ochotny přijmout nelehká opatření. V rámci Osla se Izraelci a Palestinci dohodli na tom, jak proměnit původně neřešitelný spor v politické jednání. Z toho se nedalo couvnout. Předpovídala jsem, že současná krize povolí, pokud se Palestinci budou na sto procent snažit bojovat s terorismem a Izraelci se zdrží jednostranných kroků jako třeba výstavby v Har Homa. Také jsem si dala tu práci, že jsem poukázala na rozdíl mezi terorismem a rozšiřováním osad; konstatovala jsem, že „mezi sebevražednými atentátníky a buldozery, mezi zabíjením nevinných lidí a výstavbou domů nelze klást mravní rovnítko.“</p>
<p>Co do konkrétnějších otázek jsem vyjádřila souhlas s Netanjahuovým stanoviskem, že závěry z Osla už v mírovém procesu nedostačují; naznačila jsem, že Spojené státy by mohly podpořit urychlení závěrečných jednání. Mluvila jsem rovněž o tom, že je zodpovědností arabského světa, aby akceptoval Izrael coby člena mezinárodního společenství, a zodpovědností každé země, aby vyjádřila podporu mírovému procesu.</p>
<p>Základním pravidlem public relations je nevyvolat příliš vysoká očekávání. Když jsem se připravovala k odletu na Střední východ, tenhle problém jsem řešit nemusela. Na konci srpna byl Arafat vyfotografován při objetí s vůdcem teroristického hnutí Hamás. Čtvrtého září zaútočili naráz tři sebevražední atentátníci na Ben Jehudově promenádě v Západním Jeruzalému. Netanjahu uvalil na Západní břeh a Gazu další bezpečnostní opatření, pozavíral příslušníky militantních skupin a zadržel miliony dolarů z palestinských daní.</p>
<p>Při své první návštěvě v regionu jsem žádný průlom neočekávala, ale snažila jsem se ubezpečit Izrael, že Amerika bude stát v boji proti teroru na jeho straně, a přesvědčit Arafata, že se musí stát skutečným účastníkem tohoto boje. Chtěla jsem také přímo požádat o podporu izraelský i palestinský národ a hledat společně rámec vyjednávání, který by byl pro obě strany přijatelný.</p>
<p>Za úsvitu 10. září jsem přistála v Izraeli na Ben Gurionově letišti a přesedla do auta, ve kterém mě čekala čtyřicetiminutová jízda do Jeruzaléma. Je to město fascinující intenzity, posvátné dokonce i pro ateisty. Jako by tam každý kámen měl svůj význam a odlišnou historii. Jak mi řekl jeden diplomat: „Jeruzalém je tak komplikovaný, že tam Bůh musel poslat tři různé posly.“</p>
<p>Historie je na Středním východě všudypřítomná. A tak jsem první den navštívila muzeum holocaustu Jad Vašem; druhý den jsem šla s Leou Rabinovou vzdát úctu k hrobu Jicchaka Rabina. Přinesla jsem s sebou kámen, který jsem si odnesla z Terezína, nacistického koncentračního tábora, kam se dostali tři z mých prarodičů. V souladu s židovskou tradicí jsem oblázek položila na Rabinův náhrobek a odříkala za ně za všechny krátkou modlitbu. Nedlouho předtím mi Leah ve Washingtonu dala brož ve tvaru holubice, kterou jsem měla na sobě jako tichý pozdrav pro ni, když jsem přednášela svůj projev o Středním východě ve Washingtonu. Teď mi k té broži dala náhrdelník, který k ní patřil, s lístkem, na kterém stálo, že i holubice potřebují někdy posily.</p>
<p>Bibi Netanjahu byl nejmladším premiérem v izraelské historii. Svou bojovností, stranickostí a obratností mi připomínal Newta Gingriche. Netanjahu strávil ve Spojených státech léta a dokázal hovořit idiomatickou angličtinou bez znatelného přízvuku. Řekla jsem prezidentovi Clintonovi, že si musím pořád připomínat, že Netanjahu není Američan. V rozhovorech s námi dokázal být izraelský představitel jak odzbrojující, tak poněkud neupřímný. Mysleli jsme si, že jsme dospěli k porozumění a blížíme se k dohodě, jen abychom zjistili, že o ničem takovém neuvažuje.</p>
<p>Četla jsem o Netanjahuovi spoustu psychožvástů. Podle jedné teorie se snažil zavděčit svému otci, který dával údajně přednost jeho staršímu bratrovi-hrdinovi, který zahynul, když velel slavné operaci při osvobození rukojmí z letiště v Entebbe. Netanjahu starší byl oddaným stoupencem radikální ideologie nazývané revizionistický sionismus, k níž se zřejmě hlásil i jeho syn.</p>
<p>V Jeruzalémě jsem se Netanjahua zeptala, jestli považuje proces z Osla za mrtvý. Odpověděl: „Pozatýkejte radikální vůdce Hamásu, zabavte všechny zbraně, zavřete dílny na výrobu bomb, skoncujte se vším podněcováním k teroru z kterékoli strany, včetně učitelů v mešitách. Pokud to Palestinci udělají, měli bychom přejít k rozhovorům o definitivním řešení, protože dočasná dohoda s rozfázovaným stahováním jenom vybízí ke konfliktům a k teroru.“</p>
<p>Izraelský premiér se vysmíval představě, že Arafat je politicky příliš slabý, aby takové kroky podnikl; řekl, že Arafat by mohl rozbít Hamás za dva měsíce, kdyby chtěl. Ne že bych s ním nesouhlasila, ale naléhala jsem na něj, aby uznal, že Izrael nese také díl odpovědnosti. Teror by se dal zastavit snadněji, kdyby Palestinci měli z mírového procesu konkrétní přínos. Netanjahu trval na tom, že jediným problémem je teror. „Izraelci vědí, že když nebude mír, budou možná muset bojovat. Ale myslí si, že budou muset bojovat tak jako tak a raději by bojovali se slabou palestinskou autonomní vládou než s mezinárodně uznaným palestinským státem.“</p>
<p>Místa, kde bydleli Arafat a Netanjahu, od sebe dělilo asi třicet kilometrů a celý vesmír. Během osmi let, kdy jsem byla ve vládě, zažil Izrael čtyři premiéry. Po celé tyto roky a ještě dvacet let předtím Palestince reprezentoval jediný muž, což bylo důkazem Arafatových schopností manipulovat a přežít.</p>
<p>Pro člověka ze Západu měl palestinský vůdce některé vady na kráse, včetně věčného strniště a vysokého hlasu. Následky letecké havárie z roku 1992 omezily jeho výdrž a zúžily rozsah jeho pozornosti. Možná aby to kompenzoval, si neustále dělal poznámky do malého notýsku, který vytahoval z náprsní kapsy. V rozhovoru dovedl být příjemný, ale většinou to s ním bylo těžké.</p>
<p>Moje první telefonáty s ním byly obzvláště náročné. I když Arafat anglicky rozuměl, používali jsme tlumočníky. Obvykle jsem chtěla něco zdůraznit anebo získat jeho názor na určitý problém. Arafat chtěl na druhé straně vysvětlovat celou historii palestinského zápasu, a tak přednášel do sluchátka projevy tak hlasitě, že telefonní přístroj byl málem zbytečný. Přesto byl jediným člověkem zmocněným jednat za palestinský národ. Optimisté věřili, že v Oslu Arafat učinil strategické rozhodnutí pro mír. Pesimisté se obávali, že hraje cynickou hru, při které chce inkasovat izraelské ústupky, a přitom plánuje další násilí. Chtěla jsem k názoru dospět sama.</p>
<p>Oslo vyžadovalo, aby se Arafat proměnil z vůdce nacionalistického hnutí, které používá teroristické prostředky, ve vůdce autonomní vlády, která bude proti teroru bojovat. Vyžadovalo to také od něj, aby skutečně <emphasis>spravoval</emphasis> Západní břeh a Gazu, místo aby jen cestoval po světě a nechal se hostit jako hlava státu. Najednou se Arafat musel starat o kanalizaci, telefonní účty, vydávání řidičských průkazů a musel se potýkat s parlamentem a s relativně svobodným tiskem. Brzy bylo zřejmé, že se Arafat na tuto práci moc nehodí. Jeho autokratický styl neponechával žádný prostor pro demokratický vývoj. Jeho neschopnost zavést hospodářské reformy odradila možné zahraniční dárce a jeho snaha ochočit si teroristické skupiny Hamásu, namísto je likvidovat, jenom zvýšila izraelskou neústupnost.</p>
<p>Kombinace korupce, častého násilí a rychle rostoucí populace způsobila, že se nízká životní úroveň na Západním břehu a v Gaze ještě snížila. Od Osla příjem na hlavu klesal a nezaměstnanost stoupala. Mladí lidé dospívali bez naděje – to byla špatná zpráva pro Palestince a o nic lepší zpráva pro Izrael.</p>
<p>Při své první cestě jsem se setkala s Arafatem v jeho hlavním stanu v Rámalláhu, ve strohé, skromně zařízené budově, kterou izraelská armáda o pět let později proměnila v trosky. Arafat seděl pod velkým obrazem Chrámové hory v Jeruzalémě a byl v relativně pasivní náladě, stěžoval si na izraelské uzávěry a na zadržování vybíraných daní. Říkal, že za nesplněné sliby z Osla může Netanjahu, ale nevytáčel se tentokrát, když jsem na něj přímo naléhala, aby pomohl s bezpečností. Řekla jsem, že potřebujeme činy, a ne sliby, a že teror je pro palestinskou věc stejně ničivý, jako je ničivý pro Izrael. Nato Arafat souhlasil s vytvořením plánu na likvidaci teroristické infrastruktury Hamásu – o tento plán jsme se handrkovali ještě o rok později.</p>
<p>V té době měl Hamás desítky tisíc členů, z nichž mnozí se věnovali výhradně civilním aktivitám – provozovali školy, mešity, letní tábory a sociální služby. Zevnitř byla ale tato organizace jako rakovinou prorostlá sítěmi, které vyráběly výbušniny, plánovaly přepadení a únosy a vymývaly mozky mladým mužům, aby je přiměly páchat sebevražedné útoky. Ve většině palestinských sídlišť teroristické buňky existovaly.</p>
<p>Obecně platilo, že palestinské úřady byly ochotny postupovat proti Hamásu, když dostaly konkrétní informace o konkrétním objektu nebo plánovaném útoku, a méně ochotné, když prostě dostaly seznamy osob, které mají zatknout. Zdráhaly se také přijímat opatření z vlastní iniciativy. Arafat byl raději, když extremisté soustředili svůj hněv na Izrael, než kdyby ho soustřeďovali na něj. Jeho slibům se proto nedalo příliš důvěřovat. A otázka účinné reakce na teror byla a zůstává klíčovým problémem v úsilí o mír na Středním východě.</p>
<p>Uprostřed této letmé návštěvy jsem navštívila školu v Rámalláhu a sešla se s palestinskými studenty. O den dříve jsem odpovídala na otázky izraelských studentů znepokojených terorem a ujišťovala jsem je, že Amerika jejich obavám rozumí a bude stát při nich. Ale izraelští studenti na tom byli hospodářsky dobře, bydleli v pěkných domech a mohli se rozhodovat mezi různými profesionálními kariérami.</p>
<p>V Rámalláhu žilo jen málo mladých lidí v pěkných domovech a mělo pocit, že mají kontrolu nad svým životem. Chápali se jako oběti a kladli ohledně své budoucnosti otázky, které jsem neměla naději uspokojivě zodpovědět. Jeden student, který se narodil v Jeruzalémě, se mě zeptal, proč nesmí už tři roky to město ani navštívit. Jiný se mě ptal, proč by Jeruzalém nemohl být hlavním městem jak Izraele, tak palestinského státu. Třetí se mě zeptal na mé pocity ohledně „teroru plynoucího z půlnočního zatýkání nevinných lidí, namířených zbraní, ponižujících poznámek na kontrolních stanovištích, útoků na naši víru a ničení domů.“</p>
<p>Moje odpovědi odrážely naši politiku, ale naší politikou, pokud šlo o budoucí status Jeruzaléma, který jsme chtěli ponechat vyjednavačům, bylo mlčení. Protože jsme potřebovali pracovat s Arafatem i s Netanjahuem, nemohla jsem otevřeně mluvit o oboustranném selhání politiků zodpovědných za palestinské utrpení. Musela jsem také říkat, o čem jsem byla přesvědčena, totiž že sebepřísnější izraelská bezpečnostní opatření neospravedlňují terorismus. Nic z toho, co jsem řekla, mezi studenty nezmírnilo pocit bezmoci, křivdy a nejistoty z budoucnosti. Toto setkání mě přinutilo dozvědět se více o legitimních potřebách palestinského národa. V duchu jsem si říkala: „Mladí Palestinci nejsou zodpovědní za to, jak nespravedlivě s nimi historie zacházela; nikdy nedosáhnou toho, co by bylo v jejich očích spravedlivé, ale mírový proces je cestou k tomu nejlepšímu údělu, v jaký mohou doufat.“129</p>
<p>Během pár dnů po mém odjezdu obě strany učinily krůčky správným směrem. Arafat zatýkal radikály a nechal uzavřít televizní stanici, která podněcovala k nenávisti. Izraelci uvolnili polovinu příjmů z celních poplatků, které zadržovali. Bezpečnostní uzávěry byly postupně odstraňovány a bezpečnostní spolupráce zesílila. A vyjednavači se byli ochotni se mnou setkat koncem září během výroční schůze Valného shromáždění OSN v New Yorku.</p>
<p>Téměř vzápětí zažil Netanjahu nepříjemné fiasko. Dvacátého pátého září byl představitel Hamásu jménem Chalíd Miš’al napaden dvěma muži, když vystupoval z auta v jordánském Ammánu. Jeden útočník mu přiložil za ucho ocelově zbarvený přístroj a vpíchl mu jed, který znehybnil jeho páteř. Během pár minut Miš’alova ochranka v krvavém pěstním souboji oba útočníky přemohla a předala je jordánské policii, která rychle zjistila, že oba muži jsou izraelští agenti.</p>
<p>Výsledkem byla značná škoda, kterou si Izraelci způsobili sami. Král Husajn, nejspíše nejlepší přítel Izraele v arabském světě, málem přerušil s Izraelem styky. Netanjahu se jel osobně omlouvat do Ammánu, ale král se s ním odmítl setkat a vzkázal mu, že jestliže Miš’al umře, budou izraelští agenti veřejně souzeni a pověšeni. Nakonec Netanjahu dodal protijed, který zachránil Miš’alovi život, a souhlasil s propuštěním sedmdesáti palestinských vězňů, kteří byli ve vazbě za terorismus, včetně duchovního vůdce Hamásu šejka Ahmeda Jásína. Po celé měsíce jsme spolu s Izraelci naléhali na Arafata, ať pozatýká teroristy, a teď Netanjahuovi nezbývalo než propustit jednoho z největších viníků – v následujících měsících nám Arafat tuto skutečnost připomněl mnohokrát.</p><empty-line /><p>Jednání pokračovala bez velkého pokroku až do konce roku 1997. S příchodem nového roku jsme dospěli k závěru, že ani jedna strana zřejmě nepřijde s návrhem dohody, která by byla pro druhou stranu přijatelná. Postoupili jsme kupředu v otázkách, jako byly palestinské letiště a bezpečný pohyb Palestinců mezi městy, ale jednání se zadrhla na problému dalšího stahování izraelských jednotek. Rozhodnutí, která jsme od obou stran vyžadovali, byla neobyčejně obtížná, a současně naléhavá, a tak jsme se rozhodli předložit vlastní návrhy Netanjahuovi a Arafatovi odděleně, v naději, že budou souhlasit s třístranným setkáním s prezidentem, na němž bude možné zveřejnit dohodu.</p>
<p>Devatenáctého ledna 1998 přijel do Washingtonu Netanjahu a mluvil tam na setkání s evangelickými křesťanskými skupinami. Mezi jeho hostiteli byl reverend Jerry Falwell, který v té době šířil nesmyslný videoklip, podle kterého byl prezident Clinton zapleten do obchodu s drogami a vraždění. Ať už to bylo záměrem, či ne, média vylíčila Netanjahuovu účast na této události jako přímý políček prezidentovi.</p>
<p>Příští den jsme se sešli v Oválné pracovně. Z hádky s Netanjahuem jsme neměli co získat, takže prezident začal tím, abychom „zanechali otázku urážek a křivd za sebou. Musíme si zachovat pozitivní přístup.“ Rychle však vyšlo najevo, že Netanjahu nebyl připraven souhlasit s našimi návrhy, ani nehodlal zůstat, aby se zúčastnil nějaké třístranné schůzky. Místo toho po nás chtěl, abychom přijali plán na trvalé bezpečnostní zóny na Západním břehu a v Gaze výměnou za stažení izraelských jednotek. S tím jsme souhlasit nemohli, protože zóny se dotýkaly otázek definitivního řešení, a tak musely být předmětem rozhovorů o trvalém uspořádání. Netanjahu znovu a znovu zdůrazňoval obtížnou politickou situaci, které doma čelí, a říkal, že mu jeho kabinet nedovolí být pružnější.</p>
<p>Před schůzkou v Oválné pracovně jsem s Netanjahuem snídala v hotelu Mayflower. Po schůzce v Bílém domě jsem se s premiérem sešla znovu v jeho apartmá v desátém poschodí, pak jsem se vrátila do Bílého domu, abych informovala tisk, a potom jsem zase jela do Mayflower. Ve 21.40 jsme se všichni vrátili do Bílého domu na další schůzku s prezidentem; byli jsme tam ještě po půlnoci. Byla to tvrdá a intenzivní práce, i když jsem se nemohla ubránit otázce, proč tolik lidí, kteří jsou tak chytří, toho tolik namluví, aniž řeknou něco nového.</p><empty-line /><p>O pět hodin později jsem se šálkem kávy seděla nad <emphasis>Washington Post</emphasis>. Ale nečetla jsem o Středním východě. Místo toho jsem prolétala očima článek nazvaný „Clinton obviněn z navádění asistentky ke lži; Starr zkoumá, zda prezident asistentce řekl, aby popřela údajnou aféru právníkům Jonesové.“ Mou první reakcí byl otrávený povzdech. V tisku se objevovalo tolik článků o nekonečném vyšetřování zvláštního žalobce Kennetha Starra v aféře Whitewater a dalších souvisejících (i nesouvisejících) záležitostech, že jsem chtěla na tento článek o jakési ženě jménem Lewinská okamžitě zapomenout.</p>
<p>Ten večer, poté co jsem povečeřela s právě přicestovalým Arafatem, jsem se jela na Andrewsovu leteckou základnu rozloučit s Netanjahuem. Byl znepokojen čím dál senzacechtivějším zpravodajstvím a řekl mi, že také zažil, jak mu prohrabávali celý jeho osobní život. Zeptal se mě, zda by měl Clintonovi zavolat a vyjádřit mu svou účast, a já řekla, že mám pocit, že by to bylo vítané gesto.</p>
<p>Druhý den ráno jsme se sešli s Arafatem. Dřív než jsme začali jednat, vpustil Bílý dům do Oválné pracovny novináře na fotografování. Prezident a palestinský představitel se posadili vedle sebe a odpověděli na pár otázek o mírovém procesu. Tiskový referent Bílého domu pak řekl: „Děkujeme, pane prezidente,“ což mělo znamenat konec otázek. To vedlo k bouři odporu mezi novináři, jako by smečce hladovějících lvů najednou někdo sebral kus krvavého masa. Nakonec prezident řekl: „Tak se ptejte,“ a začaly otázky o Monice Lewinské. Napadalo mě, co si asi myslí Arafat. Přijel na rozhovory o osudu svého národa, stejně jako Netanjahu dva dny předtím. Oči celého světa byly upřeny na Washington, ale to, co viděly, nebyla debata o velkých otázkách války a míru. Místo toho byly svědky začátku nové éry – nazvané „Monica, Monica a pořád jenom Monica“.</p>
<p>Ten den Arafat podle očekávání odmítl Netanjahuovu nabídku dalšího omezeného stahování izraelských jednotek za přísně stanovených podmínek jako „drobné“ a varoval, že pokud nedojde k žádnému pokroku, mohlo by dojít k „výbuchu násilí“. Našim návrhům neřekl ano ani ne, ale předal nám dopis, vysvětlující odstranění antiizraelských výroků z Palestinské národní charty. Podpořil také plán na bezpečnostní opatření, který by zahrnoval 1) zákaz vojenských křídel Hamásu; 2) konfiskaci zbraní a 3) konzultace před propouštěním některých kategorií vězňů. Souhlasil také s naším návrhem, že další izraelské stahování, které předpokládala dočasná dohoda, se může uskutečnit po zahájení rozhovorů o definitivním uspořádání. To všechno bylo dobré, ale když Arafat naléhal na rozsáhlejší stahování izraelských jednotek hned na začátku, prezident odpověděl: „Nepřijímám to, co navrhuje Netanjahu, ale nemohu ani přijmout, co požadujete vy.“</p>
<p>Odpoledne jsem informovala korespondenty v Bílém domě. Jako obvykle jsem prohlásila, že „sbližujeme názory“. I když to byla pravda, tento popis už moc nefungoval. Ten večer jsme se opět sešli s Arafatem, ale tentokrát v prezidentově pracovně v obytné části Bílého domu, kde se mnou prezident hovořil, než mě navrhl na ministryni zahraničí. Po odchodu Arafata a jeho delegace prezident změnil téma a řekl Sandymu Bergerovi a mně, že na těch obviněních proti němu není zrnka pravdy a že ty potíže brzy pominou.</p>
<p>Příští den v jedenáct hodin jsme se sešli na jednu z mála schůzí celého kabinetu. Seděla jsem na svém obvyklém místě po prezidentově pravici. Viděla jsem prezidentovi do tváře jen z boku, ale na jeho neverbálním projevu nebylo nic, co by naznačovalo váhání nebo nejistotu. Řekl nám, že ta obvinění proti němu jsou nepodložená a že máme všichni pokračovat v práci. Neexistoval žádný důvod k obavám. Listovali jsme ve svých podkladech, cítili se zmatení a nepovažovali za vhodné klást mu otázky.</p>
<p>V té chvíli mě nenapadlo prezidentovi nevěřit. Nevěřila jsem, že by lhal, protože jsem si myslela, že je příliš chytrý na to, aby věděl, že by byl při lži přistižen a jenom by celou věc zhoršil. Tohle bylo koneckonců to hlavní poučení z aféry Watergate a všech dalších skandálů Bílého domu: následné zatajování bylo příčinou smutných konců ještě víc než původní hřích. Byla jsem přesvědčena, že si to prezident musí uvědomovat. Nechovala jsem také žádný respekt ke Starrovi a k dalším lidem posedlým útoky na Bílý dům. Bylo zřejmé, že někteří lidé se pokoušejí prezidenta stáhnout pod hladinu již celá léta.</p>
<p>Ve Washingtonu i v politice obecně jsou chvíle, kdy se hranice jasně vymezí a není myslitelné zůstat neutrální. Tohle byla jedna z nich. Prezident prohlásil, že ta obvinění jsou nepravdivá, a to stačilo. Když schůze skončila, přišel jeden asistent Bílého domu a řekl nám, že několik členů vlády by mělo vysvětlit tisku, co se odehrálo. Zeptal se, jestli chci být mezi nimi. Přisvědčila jsem. Šli jsme ven k severnímu vchodu západního křídla, kde byla shromážděna média. Řekla jsem: „Právě jdeme z opravdu fantastické schůze vlády, kterou prezident zahájil tím, že nám řekl, abychom se soustředili na práci, a on že bude v pořádku.“</p>
<p>V odpovědi na otázku jsem řekla: „Domnívám se, že ta obvinění jsou zcela nepravdivá.“ Ihned se ke mně přidal ministr obchodu William Daley, který řekl: „K tomu se připojuji.“ „Já také,“ ozvali se ministryně zdravotnictví a sociální péče Donna Shalalová a ministr školství Dick Riley. Příští den před schůzkou zahraničně politického týmu o Iráku mi prezident řekl: „Byla jsi včera skvělá. Díky. Moc si toho vážím.“</p><empty-line /><p>Po celé to bouřlivé jaro, zatímco skandál s Lewinskou se objevoval denně v novinových titulcích, jsme dále usilovali o pokrok na Středním východě. Vylíčit, jak prezident dokázal od sebe věci oddělovat, by vyžadovalo Homérův talent.130 Koncem března jsme dosáhli určitého průlomu, když Arafat vyjádřil „v principu“ souhlas s našimi představami a vyzval nás, ať „s Božím požehnáním“ pokračujeme. To odráželo oslabení jeho pozice, protože naše návrhy se daleko více podobaly původním izraelským představám než těm jeho. Arafat například chtěl, aby začátkem rozhovorů o konečném uspořádání přešlo pod palestinskou správu dalších 39 procent území Západního břehu. Izraelci v lednu souhlasili s předáním zhruba devíti procent a v březnu Netanjahu řekl v soukromí prezidentovi, že by dokázal jít možná až na jedenáct procent. My jsme navrhovali třináct procent a to, aby si Izrael nad většinou tohoto území podržel bezpečnostní kontrolu. Náš plán vyžadoval, aby se předávání území uskutečňovalo současně s bezpečnostními opatřeními, jejichž cílem bylo zastavit protiizraelskou teroristickou činnost. Během řady obtížných jednání v květnu v Londýně jsem se pokoušela Netanjahua přesvědčit, aby ustoupil ještě o ta dvě procenta, ale marně.</p>
<p>To léto se Izraelci i Palestinci vrátili k tajným schůzkám. Na základě amerických návrhů se jim podařilo sblížit svá stanoviska včetně vyřešení sporu, kolik dalšího území musí Izrael vrátit. Odpovědí bylo třináct procent, z nichž tři představovala přírodní rezervace. To umožňovalo Palestincům tvrdit, že se pevně drželi čísla, se kterým již předtím souhlasili, zatímco Izrael mohl tvrdit, že předává pouhých deset procent Palestincům a zbytek matce přírodě.</p>
<p>Největším problémem zůstávala bezpečnost. Palestinci se již před několika měsíci zavázali vypracovat plán, jak zastavit teroristy. Na žádost vyjednavačů začal s palestinskými úřady spolupracovat ředitel CIA George Tenet. Měl zaslouženou pověst upřímného a férového člověka a všichni mu důvěřovali. To bylo podstatné, protože Izraelci si nemohli dovolit spoléhat se na obecné přísliby: potřebovali konkrétní kritéria, kterými by se dal měřit pokrok, a měli pocit, že CIA pomůže zvýšit důvěryhodnost palestinských bezpečnostních opatření. CIA se hrozila toho, že by měla hrát rozhodčího v krvavém sporu v jedné z nejnebezpečnějších částí světa, ale žádná jiná organizace nedisponovala touž schopností pracovat s oběma stranami.</p>
<p><image xlink:href="#_5.jpg" /></p>
<p>Další důležitá otázka se týkala Palestinské národní rady (PNC), zastřešující organizace, která teoreticky určovala politiku pro všechny Palestince. Podle dohod z Osla se měla charta PNC upravit tak, aby z ní zmizely výzvy ke zničení Izraele. V lednu ve Washingtonu napsal Arafat dopisy, podle kterých výkonný výbor PNC pohoršující pasáže odstranil. Netanjahu tvrdil, že je k tomu zapotřebí hlasování celé PNC. Izraelský požadavek průhlednosti byl legitimní, protože je těžké uzavírat mír s protivníkem, který je stále ještě formálně zavázán vás zničit. Arafat se takovému hlasování bránil, protože si nebyl jistý, jestli dokáže mít pod kontrolou jeho výsledek.</p>
<p>Počátkem září byly již hrubé rysy dohody v dohledu, ale vzájemná nedůvěra byla stále příliš silná, než aby obě strany učinily poslední kroky bez pomoci. Otázkou, před kterou jsme stáli, bylo, zda máme riskovat prestiž prezidentského úřadu a pozvat Arafata s Netanjahuem na summit, který by připomínal schůzky v Camp Davidu v roce 1978, které vedly k míru mezi Izraelem a Egyptem.</p>
<p>Myšlenku summitu jsem podporovala, ale s výhradami. I když jsem se učila trpělivosti, středovýchodní způsob vyjednávání se mi zajídal. Protože jsem vždy stranila jasné řeči, nemohla jsem se dočkat, až tohle kolo mírového procesu skončí. Současně jsem si nebyla jistá, jestli i sám prezident Clinton vůbec dokáže přesvědčit Netanjahua a Arafata uzavřít konečnou dohodu. Ani jeden z nich nechtěl být zodpovědný za ztroskotání procesu, ale oba jako by se obávali vnitropolitických následků doopravdy stvrzené dohody. Nereagovali tudíž na ústupky druhé strany tím, že by byli vstřícnější, ale naopak tím, že přitvrdili. Tímto způsobem proces pokračoval, ale skládání účtů se jen odkládalo na později. Jak Netanjahu, tak Arafat razili na veřejnosti tvrdou linii. Ani jeden nechtěl být obviněn, že ustoupil americkému nátlaku. Kdybychom svolali summit, který by ztroskotal, vypadali bychom neschopní a lidé by kladli za vinu ministryni zahraničí, že vyhlídky jednání špatně odhadla. Neměli jsme ale příliš mnoho alternativ. Poprvé od chvíle, kdy byly v roce 1993 podepsány dohody v Oslu, ukazovaly některé průzkumy veřejného mínění, že většina Palestinců je natolik frustrovaná, že schvaluje teror, který by přinutil Izrael stáhnout se z okupovaného území. Izrael též odhalil důkazy, že vojenské křídlo Hamásu plánuje nové kolo útoků. A tak čas ubíhal, zatímco my jsme mluvili.</p>
<p>Na Valném shromáždění OSN toho podzimu se mi po jedenácti měsících podařilo zprostředkovat první přímý kontakt Arafata a Netanjahua. Jelikož všichni měli nabité programy, naplánovali jsme schůzku kolem půlnoci v mém starém apartmá v hotelu Waldorf, v němž nyní bydlel můj velmi schopný nástupce, velvyslanec Bill Richardson. Čekala jsem a přitom pochybovala, že se ta mrzutá dvojice ze Středního východu vůbec dostaví, ale přišli. Chtěla jsem je vidět pohromadě, abych odhadla, jestli může společný summit uspět. Ze začátku seděli ztuhle a dívali se na tlumočníky, na mě nebo na květiny, jen ne na sebe. Vybídla jsem je k zahájení skutečného dialogu mířícího k rozhodnutím o nejobtížnějších otázkách a pozvala jsem je, aby přijeli druhý den za prezidentem do Bílého domu. Souhlasili s tím a já je nechala o samotě, aby si mohli vyříkat, co potřebovali. Seděla jsem ve vedlejší místnosti a ulevilo se mi, když jsem neslyšela křik. Příští den ve Washingtonu prezident zveřejnil plán uspořádat summit, kterému měla předcházet další moje cesta do regionu.</p>
<p>Během této cesty jsem se s Netanjahuem a s Arafatem sešla na vojenském stanovišti na izraelské straně přechodu mezi židovským státem a palestinskou Gazou. Po pár hodinách hovoru Netanjahu navrhl, že objedná sendviče. Arafat řekl, že pro mě plánoval oběd ve své rezidenci na druhé straně kontrolního stanoviště. Vlídně se Netanjahua zeptal, jestli se k nám nechce připojit. Bibi nás všechny ohromil, když řekl: „Jasně.“ Stal se tak prvním izraelským premiérem, který vstoupil do palestinské Gazy. Obědvali jsme u stolu ve tvaru T a mezi jinými pochoutkami ochutnali <emphasis>denise</emphasis>, místní rybu, kterou Arafat žertovně pojmenoval „Dennis“ po Dennisi Rossovi. Netanjahu se zeptal Arafata, jestli si může zapálit doutník, a palestinský představitel mu věnoval celou krabici kubánských doutníků Cohiba. Půl tuctu mužů ty věci začalo kouřit, a já měla chuť učinit v sebeobraně totéž. Konverzace se rozproudila a já nabídla přípitek na diplomacii, a před kamerami celého světa jsme si s Arafatem a Netanjahuem potřásli rukama.</p>
<p>Na jedné z našich schůzek byl přítomen Ariel Šaron, který měl být vzápětí jmenován izraelským ministrem zahraničí a koordinátorem rozhovorů o definitivním uspořádání. Jednasedmdesátiletý Šaron byl nejvýznamnějším konkurentem Netanjahua v boji o srdce a rozum izraelské pravice. Nazýval Oslo „národní sebevraždou“ a argumentoval, že nejlepším dosažitelným výsledkem vyjednávání s Palestinci je napjatý vztah neútočení. Šarona mnozí, zejména Arabové, nenáviděli kvůli jeho roli při izraelském vpádu do Libanonu v roce 1981, během něhož spojenecké libanonské milice zmasakrovaly stovky neozbrojených palestinských utečenců. Nejznámější životopis budoucího ministra zahraničí se v hebrejštině jmenoval <emphasis>Nezastavuje na červenou</emphasis>.</p>
<p>Patnáct let neměla americká vláda se Šaronem co do činění. Pro některé Izraelce to však byl hrdina, protože patřil k zakladatelské generaci státu. Tak jako Moše Dajan a Jicchak Rabin bojoval v izraelských válkách a pomáhal proměnit zemi v mocný moderní stát. Netanjahuovo rozhodnutí jmenovat Šarona ministrem zahraničí znamenalo jednu ze dvou věcí. Buď očekával, že nadcházející summit ztroskotá, a chtěl použít Šaronovu neústupnost jako výmluvu; anebo očekával, že summit uspěje a přál si Šaronovu přítomnost, aby ho chránila před hněvem stoupenců tvrdé linie doma.</p>
<p>Účelem summitů je zvýšit tlak na obě strany tak, aby jejich vůdci mohli snadněji ospravedlnit obtížná rozhodnutí. Na takové události není nic rutinního. Přivést obě strany k jednomu stolu vyžadovalo tisíce hodin a stovek schůzek a telefonátů ze strany prezidenta, mě i našeho týmu. Byla to těžká a úporná práce. Ale byl to jediný způsob, jakým kdy bylo dosaženo pokroku na Středním východě. Když jsme činili poslední přípravy na summit, dobře jsme si uvědomovali, že naše práce sotva začala.</p>
</section>
<section>
<p><strong>„Palestinci a Izraelci ruku v ruce“</strong></p>
<p>Na žádost Bílého domu připravilo ministerstvo zahraničí scénář, podle kterého se měl summit odvíjet. Varovali jsme prezidenta, že jedna či obě strany mohou vyhrožovat odchodem a že k průlomu nedojde, dokud obě strany nebudou přesvědčeny, že se summit blíží ke konci. Protože po Netanjahuovi se žádalo, aby se vzdal území – něčeho, co už později nemohl dostat zpátky –, požadoval ty nejsilnější možné bezpečnostní záruky. Bylo pro něj důležité, aby se mohl pyšnit tím, že vyjednával tvrději a dosáhl lepších výsledků než jeho předchůdci ze Strany práce. Arafatovým zájmem bylo dosáhnout předání území, aniž by přistoupil na požadavky, které by Palestinci považovali za ponižující. Prezident Clinton vycházel s Netanjahuem jako s člověkem, který sdílí jeho vášeň pro politiku. Arafat měl s prezidentem dobré vztahy, protože s ním prezident zacházel s úctou a protože chápal palestinské potřeby. Velkou otázkou zůstávalo, zda si Netanjahu a Arafat připustí, že mají i zodpovědnost k sobě navzájem. Pokud by tomu tak nebylo, mohli jsme na papíře dosáhnout dohody, která by se vzápětí v terénu zhroutila.</p>
<p>V den, kdy měl summit začít, jsme se s prezidentem a zbytkem našeho týmu sešli s oběma vůdci v Bílém domě. Arafat, jak bylo jeho zvykem, o sobě mluvil jako o stálém viceprezidentovi Organizace islámské konference. To přimělo viceprezidenta Gorea k otázce, jaké to je být stálým viceprezidentem a jestli je to dobré, nebo špatné.</p>
<p>Prezident Clinton pak krátce pohovořil k tisku. Když na něj jeden reportér zavolal otázku, prezident odmítl odpovědět a bez váhání řekl: „Všichni tři jsme se dohodli, že v této chvíli nebudeme odpovídat na otázky. Místo toho bychom se měli dát do práce.“ O chvíli později se Netanjahu objevil na trávníku Bílého domu a odpovídal anglicky i hebrejsky na otázky reportérů. Summit ještě ani nezačal a pravidla hry se už porušovala.</p>
<p>Pro jednání jsme si zvolili konferenční centrum Wye River v Marylandu, protože bylo blízko Washingtonu a bylo dost velké, abychom se mohli scházet v tolika skupinách, v kolika bude zapotřebí. Doufali jsme, že idylické prostředí pětisethektarové plantáže bude mít uklidňující efekt. Wye je ohromný pozemek s loukami, kukuřičnými poli a „světoznámým“ stádem anguského skotu.</p>
<p>Zařídili jsme oddělené, i když zejména pro nás ne stejně kvalitní ubytování. V původním plantážním domě známém jako Houghton House a zařízeném překrásnými starožitnostmi jsme ubytovali Palestince. Izraelce jsme dali do River House, pohodlné moderní budovy s dřevěnou terasou a s menšími budovami a zahradami okolo. Jako dobří hostitelé jsme se spokojili s nejhoršími pokoji.</p>
<p>Výhodou tohoto uspořádání bylo, že poskytovalo všem stranám soukromí. Nevýhodou bylo, že jsme od sebe byli dost daleko. Pro mě to znamenalo cestovat na nejrůznější místa ve své oficiální limuzíně s blikajícími světly a s malou kolonou. Na tom zapadlém místě mezi ptáky a husami to vypadalo směšně. Arafat později přišel s vlastním představením a poprvé po desetiletích sedl na kolo. Řítil se po plantáži na jasně červeném bicyklu, kafíja za ním vlála ve větru a ochranka upalovala po jeho boku.</p>
<p>Summit začal plenárním setkáním v hlavním konferenčním středisku. Když Netanjahu vstoupil, zamířil na palestinskou stranu a podal všem delegátům ruku. Arafat se zachoval obdobně. Nálada byla dobrá – což byl klamný dojem. Summit se brzy změnil v něco, co trochu připomínalo snahu ukočírovat stádo splašených koz.</p>
<p>Náš harmonogram se neopíral o zkušenost, ale o naději. Začali jsme ve čtvrtek a chtěli jsme skončit do neděle do večera. Mysleli jsme si, že je to realistická lhůta, protože Netanjahu musel být v úterý v Jeruzalémě na otevření podzimního zasedání izraelského parlamentu. Snažili jsme se tedy vzbudit dojem naléhavosti; obě delegace na to reagovaly tím, že se druhý den vydaly nakupovat.</p>
<p>Rozhodli jsme se, že nejsme dohodnuti na ničem, dokud nebudeme dohodnuti na všem. To znamenalo, že se obě strany mohly shodnout na podružnějších problémech a přitom nebyly vázány, pokud by další jednání ztroskotala. Když se prezident sešel s jednou stranou, obvykle jsem se scházela s tou druhou. Když prezident musel zpátky do Washingtonu, udržovala jsem jednání v pohybu já. Zřídili jsme výbory, které se zabývaly jednotlivými problémy. Spojené státy měly na základě diskuse s oběma stranami navrhnout text dohody.</p>
<p>První den jsme se prezident a já sešli asi na hodinu odděleně s Netanjahuem a Arafatem a pak následovala intimní večeře jen nás čtyř v soukromém domě kousek od konferenčního centra. I když jsme nebyli ve Washingtonu, večeřeli jsme na porcelánu Bílého domu jemnou rybu a kuře, po kterých následovaly všudypřítomné mentolové čokoládky ve zlatém obalu se znakem Bílého domu. Prezident, který byl vždycky tak empatický, pobízel oba státníky, aby mluvili o svých obavách otevřeně. Arafat hovořil klidně o palestinských aspiracích, o bezpečnostních problémech, které pro Palestince představují ozbrojení izraelští osadníci, a o svých vlastních problémech s extremisty. Nezapomněl nám připomenout, že šejka Jasína, vůdce Hamásu, nechal propustit Netanjahu. Netanjahu reagoval jako zkušený státník, včetně slibu spolupráce s Palestinci v boji proti terorismu. Dobří vyjednavači vědí, jak je důležité dokázat se vcítit do postavení toho druhého. Prezident Clinton toto umění ovládal mistrovsky, a nyní se pokusil přimět Netanjahua a Arafata, aby se zamysleli nad tím, jak si mohou vzájemně pomoci vyrovnat se s reakcí radikálů na dohodu, ke které mohou dospět. Byl to velmi prozíravý přístup, ale předpokládal, že každému z partnerů záleží na politické pozici toho druhého.</p>
<p>Netanjahu a Arafat se sešli druhý den ráno sami, pouze za přítomnosti zkušeného překladatele a odborníka na Střední východ z ministerstva zahraničí, Gamala Helala, který sloužil jako tlumočník. Hostitelem byl Netanjahu, který hosta posadil na zadní verandu rezidence pro svou delegaci s výhledem na řeku. Když jsme se k nim ale s Dennisem Rossem připojili na oběd, byla atmosféra o to ledovější, oč více hřálo říjnové slunko. Netanjahu na Arafata dorážel kvůli problému palestinské Charty a požadoval zatčení Palestinců podezřelých z terorismu, včetně třinácti příslušníků palestinských bezpečnostních služeb. Tohle byly pro Arafata vážné záležitosti a tvářil se chmurně. Moc nepomohlo ani to, že izraelský premiér mluvil o Západním břehu jako o „Judeji a Samarii“, stěžoval si na arabské zloděje aut a po skončení oběda Arafata, který byl na protokolární otázky citlivý, nedoprovodil ke dveřím.</p>
<p>Během dne podávaly výbory, které jsme zřídili, zprávu vedoucím delegací. Jak jsem je poslouchala, pomyslela jsem si, že žádné jednoduché otázky neexistují. Palestinci by měli mít vlastní letiště, ale Izraelci měli pochopitelnou starost o to, co se na něj bude dopravovat. Palestinci by měli mít volnou cestu ze Západního břehu do Gazy, ale Izraelci měli pochopitelné obavy z pohybu zločinců a teroristů. U většiny problémů měly obě strany k dohodě blízko, ale překonat onu vzdálenost, která dělí blízkost od místa samotného, nebylo lehké.</p>
<p>Ten večer se Izraelci rozhodli večeřet o sabatu sami v River House, a tak jsem pozvala palestinskou delegaci, aby večeřela s námi v hlavní jídelně. Navzdory složitosti vyjednávání jsme zažili mnoho vřelých a veselých momentů. Zvláště tato večeře byla provázena častými přípitky a uvolněnou konverzací. Nechala jsem se vyfotografovat s Arafatovými zástupci Abú Alou a Abú Mazenem – té fotografii se později přezdívalo „Madeleine a Abúové“131. Těšila mě naše schopnost překonávat kulturní bariéry, ale jazykové bariéry se obvykle tak snadno nepřeklenou. Když jsem Arafatovi představila zástupkyni šéfa mého kabinetu Suzy Georgeovou, řekla mu arabsky větu, o které si myslela, že znamená: „Můj dům je váš dům.“ Ve skutečnosti palestinskému představiteli řekla: „Patříte do mé rodiny a já jsem velmi úrodné údolí.“ Suzina arabština pocházela od Gamala, který nyní vrazil do místnosti a se smíchem vysvětloval svůj vtip usmívajícímu se Arafatovi a rudnoucí Suzy.</p>
<p>Po celonoční práci Dennis v sobotu ráno oznámil, že Palestinci souhlasí s podstatou bezpečnostních ustanovení, které jsme navrhli, ale chtějí oslabit konkrétní pasáže v textu. Šlo o politický problém. Izraelské bezpečnostní požadavky byly rozumné, ale znamenaly velké vměšování. Jejich součástí byl seznam konkrétních lidí – o nichž Netanjahu mluvil jako o „třiceti vrazích“ –, kteří měli být zatčeni, plán na odejímání zbraní a usnesení, jak zabránit tomu, aby civilní instituce, jako třeba mešity, byly zneužívány teroristy. Izraelci samozřejmě chtěli, aby se dohoda s těmito problémy vyrovnala co nejkonkrétněji, zatímco Palestinci si přáli zachovat text co nejvágnější.</p>
<p>Neděle měla být posledním dnem summitu. Místo toho jsme se během ní vrátili o kus zpátky. Odpoledne řekl Netanjahu prezidentovi, že si myslí, že není možné dosáhnout plné dohody. Jako alternativu navrhoval částečnou dohodu, která by zahrnula stažení Izraelců z třinácti procent území a palestinskou spolupráci v oblasti bezpečnosti, ale neřešila by většinu ostatních problémů. Když se prezident zeptal na náš názor, jak Sandy Berger, tak já jsme byli proti. Více než rok jsme se snažili obě strany spojit; teď jsme museli z té příležitosti vyzískat co nejvíc.</p>
<p>Kolem půlnoci se prezident sešel mezi čtyřma očima s Arielem Šaronem, který právě přicestoval do Wye. Bylo životně důležité ho získat, protože jsme věřili, že by Netanjahu těžko odmítl dohodu, kterou by Šaron přijal, a že by izraelský premiér souhlasil, kdyby Šaron vrtěl svou velkou hlavou a byl proti. Nebyla to příjemná schůzka. Šaron se držel izraelského požadavku na částečnou dohodu a kázal prezidentovi kvůli tomu, že odmítá propustit odsouzeného špiona Jonathana Pollarda.132</p>
<p>Neděle končila frustrací. Izraelci se snažili shodit polovinu dohody ze stolu a jejich mocný ministr zahraničí přicházel s novými komplikacemi. Příští odpoledne byl však prezident Clinton v tvůrčí a optimistické náladě. Oběma stranám sdělil, že si myslí, že dohoda je pořád ještě možná. Obratně a s hlubokou znalostí detailů řídil diskusi, vyzýval obě strany, aby zdůvodnily svoji pozici, a navrhoval, jak odstranit rozdílné názory u záležitostí, které na začátku vyjmenoval v pořadí od nejsnazší k nejobtížnější. Nahlížeje do žlutého bloku, kde měl všechny body úhledně seřazené svým naprosto nečitelným rukopisem, prezident vyjádřil optimismus ohledně práce, která probíhala ve věci bezpečnostního plánu, a čerpal přitom příklady z jednání se znepřátelenými stranami v Severním Irsku. Když Palestinci žádali o propuštění vězňů z izraelských vězení, prezident vyjádřil sympatii s jejich rodinami, ale mluvil také o své bolesti, když jako guvernér Arkansasu propustil vězně, který později spáchal vraždu.</p>
<p>Ten den se Šaron objevil při večeři, právě když jsme si sedali – byl to choulostivý moment, protože jsme ho nečekali. Kromě toho se Šaron veřejně pyšnil tím, že odmítá podat Arafatovi ruku. Arafat, který si toho byl dobře vědom, pozdravil Šarona malým gestem ruky, které Šaron jako by ignoroval. Během večeře toho Šaron namluvil hodně a pokoušel se být zábavný. Připadalo mi ale divné, že Šaron mluví o Palestincích ve třetí osobě, když Arafat a jeho delegace sedí u stejného stolu. Šaron říkal, že je statkář, který s Palestinci vždycky dobře vycházel a obdivoval je za jejich zemědělskou produktivitu. Když si Arafat stěžoval, že palestinští rolníci v Gaze hladovějí, Šaron odpověděl: „Pane předsedo, nehladovějí.“</p>
<p>Po večeři prezident Clinton pokračoval ve své snaze vnutit oběma stranám dohodu. Pomyslela jsem si: „Je jako psychiatr, který se snaží odbourat všechny obranné mechanismy svých pacientů a přimět je dát otevřeně najevo, co si myslí a cítí. Dokonce ani Netanjahu ho neumluví.“ Poprvé jsem měla pocit, že je dohoda doopravdy možná. Prezident naléhal na obě strany, aby si doopravdy uvědomily, co je v sázce. Netanjahuovi zdůrazňoval, jak je důležité posílit Arafatovu schopnost vyrovnat se s radikálními palestinskými skupinami. S Arafatem se znovu a znovu vracel k problému bezpečnosti, ale také zdůrazňoval, jak je důležité vyjít Izraeli vstříc v otázce formální změny palestinské Charty.</p>
<p>Byli jsme ve Wye jenom pár dní, ale i to stačilo, aby si člověk vytvořil každodenní rituály. Přestože jsme chodili pozdě spát, vstávala jsem časně a před snídaní chodila na procházku ve své modré teplákové soupravě. Když jsem se posadila ke snídani, přidali se ke mně naši vyjednavači vedení Dennisem Rossem, Wendy Shermanovou, podnáměstkem ministra zahraničí Martinem Indykem, jeho zástupkyní Toni Verstandigovou, Gamalem Helalem a důstojným Aaronem Millerem. Aaron přezdíval Wye River „Camp Albright – tábor pro moc moc zlobivé kluky.“</p>
<p>Do Wye River přicestovali také král Husajn a královna Noor, a tak jsem se v úterý vydala je navštívit. Král, který uzavřel mír s Izraelem za vlády Jicchaka Rabina v roce 1994, opustil nemocniční lůžko na klinice Mayo v Minnesotě, aby mohl být s námi. Několik měsíců předtím mu diagnostikovali rakovinu. Když vstoupil do místnosti, bylo vidět, jak se proti našim předchozím setkáním změnil. Jako diplomat člověk často musí zakrývat svoje city. Potřebovala jsem všechno sebeovládání, které jsem měla, abych se při pohledu na kdysi robustního panovníka nezatvářila zděšeně. Měl strašlivou barvu; kvůli chemoterapii přišel o vlasy, vousy i obočí. Měla jsem chuť plakat – a modlit se. Na králově myšlení a angažovanosti se ale nezměnilo nic. Shrnula jsem mu, jak si stojíme ve vyjednávání, a on nabídl veškerou svou pomoc.</p>
<p>Ten večer jsme se s Dennisem a Martinem sešli s hlavním Arafatovým poradcem Saebem Erekatem a dalšími palestinskými delegáty, abychom se pokusili dosáhnout dohody o bezpečnosti, což byl v zásadě dlouhý seznam věcí, které se Palestinci museli zavázat učinit. Postupovali jsme kupředu – ačkoliv pořád ještě existovala sporná místa –, když se podle našeho plánu objevil prezident a nabídl se, že postojí k fotografování. Najednou byli Palestinci samý úsměv. Fotografové zabírali skupinky a pak Saeb Erekat požádal o osobní fotografii s prezidentem, což samozřejmě znamenalo, že ji musel mít každý. A celou tu dobu prezident střídal nezávazný hovor s vážnými sděleními: „Váš národ na vás spoléhá. Za deset let se ve funkcích, které budete mít, ohlédnete a řeknete si, že jste udělali dobře.“ Na cestě ven se prezident otočil ke mně a řekl tiše: „Získej mi hned tu dohodu, abych mohl jít za Izraelci.“</p>
<p>Nedlouho po odchodu prezidenta jsme dospěli k dohodě, ale Palestinci řekli, že ji musí schválit Arafat. Zeptala jsem se: „Nemůžete mu prostě zavolat?“ Řekli: „Ne, musíme mu ji přivézt.“ „Dobrá,“ řekla jsem, „pojedu s vámi.“ A tak jsme jeli do Houghton House, kde čekal Arafat. Sešla jsem se s ním mezi čtyřma očima asi na deset minut a zdůraznila, jak je nesmírně důležité, abych mohla říct prezidentovi, že jsme konečně dospěli k dohodě o bezpečnosti. Pak přišla dovnitř delegace a vysvětlila mu dohodu, k níž jsme došli; předseda souhlasil. Řekla jsem Arafatovi: „Pane předsedo, budou-li vaše činy odpovídat vašim závazkům, pak jste učinil historický krok k míru a k uspokojení základních potřeb vašeho národa.“</p>
<p>Když jsem oznámila tu dobrou novinu prezidentovi, šli jsme za Netanjahuem. Popsali jsme mu přístup k bezpečnosti, který Palestinci přijali. Také jsme premiéra ujistili, že při sestavování konečného textu pečlivě zvážíme všechny izraelské námitky.</p>
<p>Prezident pak odjel do Bílého domu a já se vrátila do své chatky. Bylo už hodně po půlnoci, takže oficiálně se psal 21. říjen. Dokonalá záminka, řekla jsem si, abych zavolala Netanjahuovi. Když premiér zvedl sluchátko, řekla jsem: „Ráda bych byla první, kdo vám bude gratulovat k devětačtyřicátým narozeninám.“ Bibi odpověděl: „Díky, paní ministryně, ale voláte doopravdy kvůli tomuhle?“ Řekla jsem: „Ano, samozřejmě, a podívejte se prosím důkladně na palestinský bezpečnostní plán a na návrh dohody. Pokusíme se co možná nejlépe zapracovat vaše námitky a připomínky k textu. Jakmile zahrneme vaše připomínky a vy si budete myslet, že dohoda je možná, prezident se vrátí, abychom probrali zbývající otázky. Pokud si nakonec budete myslet, že to nestačí, budiž. Řekneme, že to tu bylo příjemné. Moc rádi bychom od vás měli vaše připomínky do zítřka do poledne.“</p>
<p>Izraelcům se zřejmě náš návrh příliš nelíbil, protože se rozhodli, že budou hrát hry. Nejdříve se Šaron neobjevil na plánované schůzce v 11 hodin. Když jsme mu volali, řekl, že se musí vysprchovat. O několik hodin později Arafat poznamenal: „Šaron nejspíš utonul ve vaně.“ Pak jsme dostali zprávu od našeho personálu, že je Izraelci požádali, aby jim pomohli dostat se na letiště; kufry měli připravené na trávníku.</p>
<p>Zavolala jsem Netanjahuovi a požádala ho o setkání. Na cestě mé kolony do River House agenti diplomatické bezpečnostní služby zastavili a řekli, že se mnou chce mluvit jeden z izraelských delegátů. Ukázali na izraelského ministra obrany Jicchaka Mordechaje, který přicházel přes pole. Mordechai řekl, že si naplánoval procházku, aby se mohl se mnou potkat. „Nezabalil jsem si,“ řekl. „Měli bychom tu zůstat a pokusit se to dokončit.“ Souhlasila jsem. „Nemůžeme si nechat tuhle příležitost ujít. Jestli máte nějaké námitky, měli bychom tu zůstat a vyřešit je.“ Za přihlížení „světoznámého“ anguského skotu jsme se diplomaticky objali a pokračovali v cestě.</p>
<p>River House nabízel v té chvíli zvláštní výjev. Kufry izraelské delegace byly nahromaděny kolem půlkruhovitého vjezdu, což byl jeden z důvodů, proč jsme byli přesvědčeni, že Izraelci blufují. Pokud by bývali chtěli odjet, tak už to mohli udělat. Prošla jsem kolem zavazadel, předstírala, že si jich nevšímám, a pozdravila jsem Netanjahua slovy: „Pojďme si projít návrh dohody.“ „Dobrá,“ řekl. Během schůzky premiér nevyhrožoval ani nedělal žádná gesta. Shodli jsme se, že Dennis Ross s Georgem Tenetem a s oběma stranami by měli vycizelovat bezpečnostní záruky. Netanjahu opakoval svůj postoj ohledně palestinské Charty. Oba jsme mluvili o tom, že je nezbytné, aby obě strany dodržovaly svoje závazky.</p>
<p>V téhle chvíli se do toho vmísil Šaron a řekl, že přijel do Wye kvůli dohodě, navzdory skutečnosti, že Arafat porušil každou dohodu, kterou kdy podepsal. Palestinci, řekl, nereprezentují demokracii. „Je to banda gangsterů.“ Odpověděla jsem: „Nevidíme Palestince ani jako demokracii, ani jako gangstery, ale jako národ, který žije vedle vás. Jsme vaši nejlepší přátelé. Pokud tady neuspějeme, vaše bezpečnost utrpí. Pokud na ně budete hledět jako na gangstery, tak není žádná naděje; budou se chovat jako gangsteři.“ Šaron odpověděl: „Žiji s Araby celý život a nemám s Araby problém. Mám problém s tímto vedením, alespoň s některými z nich, protože jsou to vrazi. Vyjednávat s nimi je chyba.“</p>
<p>Protože času ubývalo, rozhodla jsem se, že se utábořím v malé kanceláři poblíž River House, abych mohla sledovat, co se děje. Byla jsem tam, když přispěchal Dennis s kopií tiskového prohlášení oznamujícího úmysl izraelské delegace odcestovat, pokud Palestinci okamžitě neodsouhlasí, že splní svůj závazek „předat známé teroristy a revidovat palestinskou Chartu“.</p>
<p>Během naší schůzky Netanjahu nevyhrožoval, že odjedou. To, že tak učinil nyní prostřednictvím tiskového prohlášení, bylo nepřijatelné. Zatímco jsme se pokoušeli vymyslet, jak máme zareagovat, přišel izraelský velvyslanec Zalmon Shoval s omluvou. Řekl, že Netanjahu o tom tiskovém prohlášení nevěděl. Vypadalo to, že Shoval je skutečně v rozpacích; řekla jsem mu, že jeho omluvu přijímám. V té chvíli přišel Tenet se zprávou, že se obě strany v otázkách bezpečnosti dohodly. Pokud mohlo něco posunout vývoj správným směrem, tak to bylo právě toto.</p>
<p>Když jsem se vrátila za Netanjahuem, řekla jsem izraelskému státníkovi, že vím, pod jakým je tlakem, ale že přišel čas se rozhodnout: myslí to vážně, anebo ne? Příští den byl absolutně tím posledním. Potřebovali jsme okamžitě předložit plný text návrhu dohody Palestincům. Bibi přikývl.</p>
<p>Poslední den jednání se ukázal být dnem bez konce. Zahájili jsme ho v 10.30 trojstrannou schůzkou v hlavním konferenčním centru Wye. Pak následovala setkání v prakticky všech představitelných obměnách. Prezident Clinton se z Washingtonu vrátil trpělivý, ale odhodlaný; byl ochoten naslouchat skutečným argumentům, ale měl již dost pozérství. Netanjahu nechal hrozeb z předchozího dne a začal modifikovat izraelský postoj k celé řadě otázek. Brzy odpoledne Izraelci dokonce navrhli, aby se obě strany sešly samostatně. Během svých rozhovorů se shodly na celé řadě otázek, včetně chytrého způsobu, jak vyhovět Netanjahuovu požadavku, aby Arafat svolal Palestinskou národní radu. Podle tohoto plánu měl Arafat pozvat PNC a členy dalších organizací na rozšířené setkání v Gaze. Prezident Clinton by společně s Arafatem oslovil hosty, od kterých by se chtělo, aby vyslovili svou podporu pro změnu Charty a pro mír, ať už zdvižením ruky, dupáním anebo potleskem. Sandy Berger okamžitě vyjádřil pochybnosti, zda by se měl prezident vystavovat takové situaci, a já souhlasila, že je to riskantní. Ale prezident si byl jistý, že dokáže zpracovat i to nejobtížnější obecenstvo.</p>
<p>V pět odpoledne jsme se všichni sešli, abychom posoudili situaci. Jednou nevyřešenou otázkou byl Arafatův požadavek na propuštění určitých kategorií palestinských vězňů. Netanjahu řekl, že chápe, jak je to pro Palestince důležité. Nebyl však ochoten propouštět členy Hamásu či kohokoli jiného, kdo měl na rukou krev. Řekl, že může propouštět jen obyčejné zločince, lidi, kteří byli zadrženi, protože neměli v pořádku dokumenty, a ty, kdo byli ve vězení za jiné přečiny proti bezpečnosti, než byla vražda – se vším všudy několik set lidí. Arafat žádal, aby bylo propuštěno alespoň tisíc vězňů.</p>
<p>Pět hodin jsme probírali jednotlivé otázky. Přinesli večeři. Bylo zřejmé, že míříme správným směrem, i když ne nutně k celkové dohodě. Napětí přetrvávalo takové, že spor o téměř jakoukoli věc nás mohl zablokovat. Pak jsem oznámila, že máme návštěvu.</p>
<p>Bylo mi řečeno, že nemoc krále Husajna dosáhla takového stupně, že je pro něj nebezpečné scházet se s větší skupinou lidí. Každá infekce mohla jeho život ohrozit. Požádala jsem všechny, aby si umyli ruce dezinfekčním prostředkem, který jsme nechali kolovat. Král vstoupil a všichni vstali. I když jsme měli ruce čisté, téměř jsme se ho báli dotknout.</p>
<p>Prezident vysvětlil králi Husajnovi, jak si jednání stojí. Kontrast mezi Clintonovou bodrostí a panovníkovou křehkostí nemohl být větší. Když král začal mluvit, celá místnost ztichla. Řekl, že historie nás bude všechny soudit a že otázky, které obě strany rozdělují, jsou zanedbatelné ve srovnání s tím, co je v sázce. „Až dojde k dohodě,“ pokračoval, „při zpětném pohledu si obě strany ani nebudou tyhle problémy pamatovat. Je teď čas skončit a dostát své povinnosti, kterou máte ke svým národům a zvláště ke svým dětem.“</p>
<p>Králův stav dodával jeho slovům na síle. Jak jsem ho poslouchala, znovu jsem si vzpomněla na ztrátu Rabina a myslela jsem na to, jak moc bude Střední východ stát smrt dalšího odvážného vůdce. Také jsem si vzpomněla na to, jak před devatenácti měsíci zešílel jeden jordánský voják a postřílel sedm izraelských školaček. Na rozdíl od jiných středovýchodních představitelů se Husajn nevymlouval – osobně se rozjel do Izraele do domovů obětí, poklekl s jejich rodinami, omluvil se jménem svého národa a vyjádřil lítost. To gesto mělo hluboký význam, protože vyjadřovalo úctu a starost o každý lidský život, arabský nebo izraelský. Bylo to pouhé gesto, ale skrývalo se v něm řešení všeho, co sužuje Střední východ.</p>
<p>Před odchodem král obešel stůl a potřásl všem rukou. Arafat, který by krále normálně políbil na tvář, ho políbil na rameno, aby nepřenesl na nemocného bacily.</p><empty-line /><p>Králova návštěva nás všechny povzbudila, ale jak rozhovory pokračovaly, začala na nás padat únava. Velká hlavní jídelna tvořila pozadí pro mnoho nesourodých výjevů. Různí členové všech tří delegací posedávali v polobdělém stavu či ve spánku na židlích, zatímco u malých stolků probíhaly čilé rozhovory. Jakmile skončila jedna konverzace, pokračovalo se v jiné skupině. V krbu praskal oheň a kolem pokračoval šum rozhovorů. Všude byly hrníčky od kávy, košíčky s bonbony a prázdné lahve od vody.</p>
<p>Prezident střídavě procházel poznámky, které si udělal do svého žlutého bloku, a střídavě se setkával s jedním či oběma nejvyššími představiteli. Měl na sobě červený svetr, brýle měl posazené na špičce nosu, jeho tvář odrážela směsici únavy a odhodlání, ale byl soustředěný a rozhodný. Kolem půl třetí ráno jsem ho spatřila, jak vede intenzivní rozhovor s Netanjahuem a Arafatem, který Gamal Helal horečně překládal. Najednou se Arafat zvedl, odešel ke svému stolu a zůstal tam prostě sedět. Za chvíli se vztyčil prezident a vyrazil ven se slovy: „Tohle je skandál. Je to odporné. To jsou prostě sračky; nebudu tady sedět a poslouchat takové sračky.“</p>
<p>Přišel Gamal a řekl mi, co se stalo. Všichni tři státníci mluvili o problému palestinských vězňů. Netanjahu řekl, že by jich mohl propustit pět set, ale jen pokud se Arafat „postará“ o jednoho zvláště významného Palestince a pozatýká během dalších dvou týdnů těch třicet „vrahů“. Arafat se zeptal, jak by se měl o toho Palestince „postarat“. „Prostě ho popravit?“ odvětil Netanjahu. „Já se ptát nebudu a vy o tom nebudete mluvit.“ Na to se Arafat sebral a prezident vybuchl.</p>
<p>Prezidentův výbuch nás všechny zaskočil; byl předtím neobyčejně trpělivý. Také Netanjahua to překvapilo. Jako by fyzicky sklesl a zeptal se, jestli může mluvit s prezidentem o samotě. Naléhala jsem na prezidenta Clintona, aby se Bibiho zeptal, zda by souhlasil s propuštěním 750 vězňů, což by byl průměr obou stanovisek. Oba státníci spolu mluvili tři čtvrtě hodiny. Když vyšel prezident ven, řekl, že Netanjahu souhlasí.</p>
<p>Před námi bylo dalších několik hodin beze spánku. Jakmile jsme se v nějaké otázce v principu shodli, snažily se návrhové skupiny přivést text do konečného stavu. V tomto procesu se často objevily rozdílné názory na detaily, které museli řešit tři hlavní představitelé. Konečně, kolem tři čtvrtě na sedm ráno, byly dořešeny poslední problémy. Byli jsme všichni příliš vyčerpaní, než abychom si uvědomovali, jak se cítíme, ale nastalo pár minut potřásání rukou a blahopřání. Když jsme začali plánovat slavnostní ceremoniál v Bílém domě, všimli jsme si, že Bibi sedí sám na pohovce a mračí se. To nemohlo znamenat nic dobrého. Prezident k nám přistoupil a řekl, že Netanjahu hrozí vycouváním z dohody, pokud Spojené státy nepropustí Jonathana Pollarda.</p>
<p>Řekla jsem prezidentovi: „To je vydírání. Byla by to také špatná politika. Nemůžeme s tím souhlasit.“ Sedla jsem si k Netanjahuovi a řekla mu, že udělá fatální chybu, pokud se rozhodne dohodu zmařit. Řekl, že co se týče jeho, žádná dohoda neexistuje, protože by byl nikdy nepřistoupil na ústupky, které učinil, kdyby nepočítal s tím, že to vyváží propuštěním Pollarda. Bez toho by nikdy nedokázal získat Izraelce pro podporu dohody.</p>
<p>Dodneška nevím, proč si Netanjahu myslel, že Pollarda propustíme. Prezident říkal, že nikdy nic takového neslíbil. Je ale možné, že Bibi si nějak špatně vyložil prezidentovu instinktivní empatii během jejich schůzky mezi čtyřma očima, anebo že Šaron svého premiéra neúmyslně zmátl. Další možností je, že Netanjahu si prostě myslel, že dokáže prezidenta převálcovat. Výsledkem byl v každém případě malér.</p>
<p>Celé dopoledne jsme pracovali na celé řadě front, abychom přesvědčili Bibiho, že získal dobrou dohodu i bez Pollarda. Poprosila jsem krále Husajna, aby se přimluvil, a pak jsem se sešla s Arafatem – který si problému nebyl vědom –, jen aby zůstal v klidu. Strávila jsem více než hodinu s ministrem obrany Mordechajem, který byl opět vstřícný. Jamie Rubin se snažil odhánět novináře, kterým Izraelci řekli, že dohoda se zdržuje, protože prezident vzal zpátky svůj slib ohledně Pollarda. Museli jsme se vyrovnat s pár hlasy ve vlastním týmu, které tvrdily, že propustit Pollarda není zas tak špatný nápad. Ke všemu jsme se ještě ocitli v časové tísni, protože byl pátek, a pokud mělo dojít k ceremonii v Bílém domě, muselo se tak stát před soumrakem, kdy začínal židovský sabat. Zdálo se, že všechno je ztraceno; měli jsme se Sandym oba pocit, že se nám udělá špatně.</p>
<p>Pak se prezident znovu sešel s Netanjahuem a konečně ho přesvědčil, aby ustoupil, ale jen za určitou cenu. Premiér chtěl změnit složení skupiny propouštěných palestinských vězňů tak, aby tam bylo víc obyčejných zločinců a méně lidí zatčených za přečiny proti bezpečnosti. Prezident nám řekl, na čem se shodli; jediné, co zbývalo, bylo přesvědčit Arafata, aby pozměněnou dohodu přijal. To měl být můj úkol. Zatímco se všichni připravovali k přesunu do Washingtonu, nasedli jsme naposled s Dennisem do kolony ve stylu Wye a vydali se za Arafatem. Když jsme vysvětlili navrhovanou změnu a řekli, že prezident už víc nedokáže, Arafat přikývl. V té chvíli se nám vyplatila všechna dobrá vůle, kterou jsme si s prezidentem u Palestinců nastřádali. Teď jsme tedy konečně měli dohodu.</p>
<p>Spěchala jsem k sobě do chaty, abych se převlékla na cestu do Washingtonu. Problém byl jedině v tom, že jsem za deset dní ve Wye snědla tolik nezdravého jídla, že jsem se nemohla vejít do šatů. Naštěstí jsem měla ke svým modrým šatům volný kabátek. Pořádná dávka líčidla mi pomohla zakrýt kruhy pod očima. S vlasy už se nic dělat nedalo.</p>
<p>Přiletěli jsme helikoptérou na přistávací plochu poblíž zrcadlového jezírka na washingtonské promenádě a odtamtud spěchali do Washingtonu. Když jsme se stále ještě zmámení nedostatkem spánku shromáždili v Červeném sále, měla jsem dobrý pocit. Netanjahu už nebyl protivníkem procesu z Osla, ale stal se jeho součástí. Arafat si jakoby začínal zvykat na roli partnera ve vyjednávání. Předchozí den – vlastně o něco dříve ten samý bezesný den – dokázaly obě strany dospět k dohodě o důležitých otázkách, když se posadily a jednaly přímo spolu. To se už tři roky nestalo.</p>
<p>Palestinci měli získat víc půdy, letiště, přístav, volný pohyb mezi Západním břehem a Gazou, dosáhnout propuštění vězňů, příslibu zastavení stavby izraelských osad a nové injekce hospodářské pomoci. Izraelci měli získat bezpříkladnou spolupráci v oblasti bezpečnosti, uvěznění hledaných Palestinců, odstranění pohoršujících pasáží v palestinské Chartě a rychlý začátek rozhovorů o definitivním uspořádání.</p>
<p>Od mé první návštěvy Středního východu ve funkci ministryně zahraničí uběhlo třináct měsíců. Na začátku panovala mezi oběma stranami téměř naprostá krize důvěry. Úroveň nedůvěry zůstávala samozřejmě vysoká, ale Dennis Ross se svým týmem dosáhli díky svému neotřesitelnému nasazení, trpělivosti a taktickým tvůrčím schopnostem téměř nemožného. A prezident Clinton se pozvedl nad houšť politických a osobních starostí a znovu potvrdil svoje postavení světového vůdce.</p>
<p>Pokud šlo o mou roli, Sandy Berger se uchýlil ke sportovní analogii, což je v mém případě vždy riskantní; dovedla jsem mužstvo do osmé směny a pak jsem předala míč nadhazovači pro koncovku – prezidentu Clintonovi.</p>
<p>Obřad podpisu memoranda z Wye River v Bílém domě patřil k nejdojemnějším, jaký kdy náměsíční pořádali. Prezident byl ve své obvyklé výřečné formě. Premiér Netanjahu se choval příjemně a státnicky. Projev předsedy Arafata obsahoval jasné odsouzení násilí.</p>
<p>Nejsilnějším duchovním dojmem však zapůsobil člověk s nejméně působivým fyzickým zjevem. Při svém posledním veřejném výstupu v Bílém domě mluvil král Husajn bez poznámek, ale s velkou vášní, o potřebě skoncovat s atmosférou smrti, zkázy a marnosti a nalézt místo „které přesahuje nás a naše národy, místo pod sluncem, které je hodné potomků dětí Abrahámových – místo, kde budou žít Palestinci s Izraelci bok po boku“. Varoval, že někteří na tuto dohodu odpovědí násilím, a vyzýval převážnou část obou národů, aby se postavila proti nepřátelům míru.</p>
<p>Memorandum z Wye River mělo být zastávkou na cestě k úplnému míru mezi Izraelci a Palestinci. V příštích letech jsme zjistili, jak kamenitá a zrádná je to cesta. Ale dodala mi i naději, že obtížná jednání lze korunovat dohodou, pokud se budeme snažit dost a dost dlouho – tato naděje inspirovala prezidenta i mě až do posledních dnů ve funkci.</p>
<p>Když dnes vzpomínám na Wye, nevybaví se mi ani hašteřící se delegace ani události plné zklamání, které následovaly, ale král Husajn a královna Noor, jak sedí za soumraku nad Wye River v lenoškách, zabalení do přikrývek, vědomi si nadcházející tmy, a společně sdílejí a vychutnávají poslední okamžiky světla.</p>
</section>
<section>
<p><strong>Potyčky s diktátory</strong></p>
<p>Smyslem zahraniční politiky je ovlivňovat politiku a jednání jiných států tak, aby to sloužilo vlastním zájmům a hodnotám. Mezi dostupné nástroje patří všechno od laskavých slov po rakety s plochou dráhou letu. Umění diplomacie spočívá v kombinaci těchto nástrojů ve správném poměru a s dostatečnou trpělivostí. Překážky jsou často největší, když je cílem postrčit anebo přetáhnout nějakou zemi přes linii, která odděluje mezinárodní vyvrhele od vážených členů mezinárodního společenství. S takovými překážkami jsem se jako ministryně zahraničí opakovaně potýkala, zvláště pokud šlo o rozbouřený Írán, tvrdošíjnou Libyi a represivní Kubu.</p><empty-line /><p>Od mých prvních dnů ve funkci ministryně zahraničí jsme se s prezidentem Clintonem zajímali o možnost, jak zlepšit vztahy s Íránem, jehož strategická poloha, kulturní vliv a velikost z něj činí klíčový stát v jedné z nejvýbušnějších oblastí na světě. V cestě obnovy vztahů však stály nejrůznější překážky, včetně historických. V roce 1953 zařídila Eisenhowerova vláda puč, kterým byl odstraněn zvolený íránský premiér a na trůn vrácen íránský šáh Rezá Pahlaví. Během příštího čtvrt století udržoval šáh úzké vztahy se Spojenými státy a agresivně zmodernizoval íránské hospodářství, přičemž krutě potlačoval domácí odpor. V roce 1979 ho obrovské pouliční demonstrace přinutily odstoupit a nastolily nový režim, který pod vedením ájatolláha Ruholly Chomejního zahájil radikální a zuřivě protiamerickou teokratickou politiku. Toho listopadu Carterova vláda neochotně dovolila vyhnanému a umírajícímu panovníkovi, aby kvůli léčení přicestoval do Spojených států. Odvetou extremisté vtrhli na naše velvyslanectví v Teheránu a zmocnili se téměř padesáti rukojmí, které zadržovali po více než rok.</p>
<p>Negativní obraz z tohoto období, který utvářel americký pohled na Írán, ještě zesílil, když Íránem podporovaní teroristé v Libanonu unášeli během osmdesátých let Američany a Evropany. V první Clintonově administrativě jsme zastávali politiku „dvojího zadržování“, která v zásadě stavěla Írán na jednu rovinu s Irákem. Obě země byly považovány za „darebné režimy“, které opakovaně porušují mezinárodní právo, jsou nedemokratické a nepřátelské k našim zájmům. Naší politikou bylo je izolovat a zabránit jim ve vývoji moderních zbraní.</p>
<p>V květnu 1997 ohromilo mladistvé irácké voličstvo pozorovatele volbou Mohammeda Chatámího, otevřeného reformátora, který mluvil úplně jinak než jeho konzervativní předchůdci. Na tiskové konferenci po svém zvolení prohlásil: „Je nám líto, že americká politika vůči nám byla vždycky nepřátelská.“ Sestavil umírněnou vládu a dobře si vědom své popularity mezi voličkami jmenoval viceprezidentkou ženu. V projevech k veřejnosti mluvil s nadějí a ne s hořkostí a kladl důraz na svobodu spíš než na pravověrnost. V rozhovoru pro CNN z ledna 1988 Chatámí přirovnal íránský zápas o nezávislost k americké revoluci a navrhoval „dialog civilizací“, počínající výměnou učenců, umělců, novinářů a turistů. Mísil ovšem olivové ratolesti s trny a kritizoval Ameriku za její údajný studenoválečnický přístup.133</p>
<p>Tentýž měsíc nám Jásir Arafat ukázal dopis, který od Chatámího obdržel. Na rozdíl od dřívějšího íránského stanoviska tento dopis podporoval palestinskou účast v mírovém procesu na Středním východě, uznával právo Izraele na existenci a hovořil o možnosti regionálního míru, pokud si budou Palestinci moci zřídit vlastní stát na Západním břehu a v Gaze. Usoudila jsem z toho, že Írán už nepatří do stejné kategorie jako Irák. Nastal čas změnit politiku dvojího zadržování.</p>
<p>V červnu 1998 jsem přednesla projev, ve kterém jsem uvítala Chatámího zvolení a rostoucí tlak íránské veřejnosti na větší svobodu. Podpořila jsem též Chatámího výzvu ke komunikaci mezi kulturami a řekla jsem, že pokud jsou s námi íránští představitelé ochotni mluvit přímo, jsme připraveni si s nimi sednout bez předchozích podmínek a vypracovat scénář normalizace vztahů. Ve snaze takový dialog povzbudit jsem s úctou hovořila o íránské historii, kultuře, o íránském lidu i o prezidentovi. Musím však přiznat, že bylo obtížné snažit se vyjadřovat přátelství a současně kritiku pokračující íránské podpory terorismu a jiných nepřijatelných činů.</p>
<p>Problém byl v tom, že podle íránské ústavy byla Chatámího moc omezená. Íránské vojenské, policejní a soudní instituce se stále zodpovídaly Nejvyššímu vůdci ájatolláhovi Alímu Chameneímu, který mezi svými posluchači pravidelně podněcoval volání „smrt Americe“. Síly pod Chameneího kontrolou byly zodpovědné za íránskou podporu protiizraelských teroristických skupin, za íránskou honbu za jadernými zbraněmi a za potlačování lidských práv.</p>
<p>Írán na můj projev nezareagoval okamžitě, protože měl příliš napilno s oslavami svého vítězství nad Spojenými státy na mistrovství světa ve fotbale, které ájatolláh Chameneí přivítal se svou obvyklou laskavostí: „Arogantní nepřítel opět zakusil hořkou chuť porážky.“ Daleko zajímavější bylo to, co se dělo na ulicích. Uprostřed oslav zapálil jeden mladík americkou vlajkou a jiní začali rozdávat letáky s nápisem „Smrt Americe“. Dav reagoval tím, že jim vlajku vytrhl, plameny udusil a letáky roztrhal.</p>
<p><image xlink:href="#_6.jpg" /></p>
<p>První oficiální reakce přišla o pár dní později – od prezidenta Chatámího. „Domníváme se, že došlo ke změně tónu,“ řekl, „ale nás vždycky zajímají činy.“ Bylo to chytré, protože stejného rčení jsem dřív používala, když se mě ptali na důkazy o změnách v Íránu. Brzy se jeden íránský diplomat zeptal bývalého představitele ministerstva zahraničí, jestli ten relativně přátelský tón mých poznámek nebyl jen trik, jelikož v Íránu panují pochyby o našich úmyslech. Ten Íránec říkal, že jeho vláda se domnívá, že vliv amerických Židů je příliš silný, než aby připustil doopravdy pružný americký postoj. Poznamenal, že ve svém inauguračním projevu v roce 1989 prezident Bush prohlásil ohledně Íránu, že „dobrá vůle vede k dobré vůli“. Zanedlouho poté došlo k osvobození rukojmí z Libanonu, ale americké nepřátelství se nezměnilo. Americký účastník tohoto rozhovoru nám předal jeho obsah se závěrem, že vzduch mohou vyčistit pouze přímé rozhovory mezi oběma vládami. Jelikož jsme dospěli ke stejnému závěru, pokusili jsme se Chatámího soukromě kontaktovat, ale byli jsme odmítnuti. Brzy jsme si uvědomili, že i když se prezident Chatámí a ájatolláh Chameneí výrazně liší ve svých veřejných vystoupeních, nebude možné, abychom jednali s jedním a nejednali s druhým.</p>
<p>Panovalo nicméně určité očekávání, když Chatámí navštívil ten podzim Spojené státy, aby se zúčastnil Valného shromáždění OSN. V New Yorku Chatámí hlasitě vyzýval k zavedení svobody projevu a vlády zákona a vysloužil si tak vřelý potlesk od obecenstva vlivných Američanů íránského původu. Získal si další ohlas – a dokonce podnítil Spojené království k obnovení diplomatických vztahů –, když prohlásil: „Problém se Salmanem Rushdiem bychom měli považovat za zcela uzavřený.“134</p>
<p>Spojené státy a Írán měly společný zájem v Afghánistánu, kde zuřila občanská válka a kde bylo nedávno zavražděno devět íránských diplomatů. Zdá se, že mezinárodní společenství si pro každou krizi vytváří novou skupinu; kvůli diskusi o Afghánistánu jsme vytvořili skupinu „šest plus dva“. Mezi její členy patřilo půl tuctu sousedů Afghánistánu včetně Íránu, a potom Rusko a Spojené státy. Kofi Annan naplánoval schůzku skupiny na ministerské úrovni, částečně proto, aby umožnil setkání mezi íránským ministrem zahraničí Kamalem Charrazím a mnou. Bylo by to první setkání na vysoké úrovni mezi představiteli našich dvou zemí za více než desetiletí. Doufala jsem, že ta schůzka přispěje k uvolnění ledu v našich vztazích.</p>
<p>Schůzka se konala v budově sekretariátu OSN, v místnosti o málo větší než byl čtvercový stůl uprostřed. Sedadlo Íránu bylo naproti mému, a když jsem vešla, íránský představitel se usmál a uklonil se, což jsem opětovala. Současně jsem ale byla zmatená. Charrazí byl velvyslancem Íránu u OSN v době, kdy jsem tam ve stejné funkci zastupovala Spojené státy, takže jsem věděla, jak vypadá. Teď mi připadalo, že musel ztloustnout. Když jsem dostala slovo, řekla jsem, že je mi zvláštním potěšením vidět kolegy, kteří též využili svých zkušeností z OSN k tomu, aby se stali ministry zahraničí. Íránec se znovu usmál. To všechno bylo dobré, ale já byla pořád zmatená. Poslala jsem diplomatům, kteří seděli za mnou, lístek se vzkazem: „Jste si jistí, že je to Charrazí?“ Uslyšela jsem špitání, jak se členové mého mozkového trustu – naši nejlepší odborníci na Írán – radili. Pak přišla odpověd: „Nevíme.“</p>
<p>Záhada se vyřešila, když předseda oslovil Íránce „pane náměstku ministra zahraničí“. Tedy to nebyl Charrazí. Později jsme se dozvěděli, že nejvyšší vůdce nařídil Chatámímu i jeho ministru zahraničí, aby se během své návštěvy vyhýbali všem kontaktům s americkými představiteli. Charrazí ale přednesl projev v Asia Society, na stejném místě, kde jsem předtím mluvila já, a dotkl se některých bodů, o kterých jsem mluvila. Diplomatický balet pokračoval.</p>
<p>Koncem roku 1998 se Chatámího hnutí pro liberalizaci ocitlo v obležení. Bylo zavražděno několik předních íránských disidentů, spisovatelů a intelektuálů, byla zakázána řada nezávislých tiskovin a Chatámího spojenci byli obviňováni z korupce. Mezitím se prezidentova koalice rozštěpila na technokraty, kteří chtěli liberalizovat hospodářství, a levičáky, kteří chtěli rovnější sociální podmínky. Výsledkem bylo ochromení, inflace vzrostla a růst se prakticky zastavil. Byli jsme v nepříjemném postavení, protože jsme reformátorům nemohli pomoci tím, že se otevřeně postavíme na jejich stranu. Pro ájatolláha a jeho kumpány jsme byli pořád ještě Velkým Satanem a silám změny by nijak neprospělo, kdyby ďábel vystupoval jako jejich advokát.</p>
<p>Teprve počátkem roku 2000 jsme se rozhodli pokusit se zlepšit vztahy podruhé. Zdálo se, že čas je příhodný. Chatámího stoupenci toho února výrazně uspěli ve volbách a získali kontrolu nad parlamentem. Írán podepsal konvenci o zákazu chemických zbraní a stal se regionálním vůdcem v boji proti drogám. Jeho stanovisko k potřebě diplomatického řešení situace v Afghánistánu bylo obdobné našemu. Írán také zadržoval plavidla, která se pokoušela porušovat rezoluce OSN pašováním irácké ropy. V jiných otázkách však íránský postoj zůstával hluboce znepokojivý. Teherán nadále poskytoval zbraně libanonské teroristické skupině Hizballáh a financoval protiizraelské násilí Palestinců. Íránští vůdci včetně Chatámího tyto skutečnosti nepopírali, ale tvrdili, že ti, kdo bojují za „osvobození“ muslimských zemí, by neměli být označováni za teroristy.</p>
<p>Navzdory tomu, že to Írán mnohokrát popřel, jsme se též domnívali, že se stále snaží získat nebo vyrobit jaderné zbraně. Je pravda, že izraelští představitelé varovali po téměř celé desetiletí, že Írán získá jaderné zbraně během tří let, a tyto předpovědi se nepotvrdily. Na druhé straně poučením ze slavné Ezopovy bajky o chlapci, který volal „Vlk“, je, že se vlk nakonec objeví. Íránské jaderné ambice sahaly až zpátky k šáhovi a Íránci se snažili rozšířit svůj jaderný sektor, přestože patří k největším producentům ropy na světě. Mají své vlastní zásoby uranu, zařízení na jeho obohacování, střediska jaderného výzkumu a dva výzkumné reaktory – kromě utajených zařízení, kde se možná pokoušejí sestavit jádro atomové zbraně.135</p><empty-line /><p>Dalším vážným problémem byl útok na Khobar Towers, ubytovací středisko používané americkými vojenskými jednotkami v Saúdské Arábii v červnu 1996. Při výbuchu nákladního auta naloženého trhavinami zahynulo devatenáct Američanů. V roce 1998 získala FBI informace, které nasvědčovaly tomu, že útok řídili íránští představitelé, kteří použili k jeho provedení Hizballáh. Pět měsíců poté, co jsem odešla z funkce, byla vydána obžaloba, která dokumentovala spojení mezi Hizballáhem a Íránem a obviňovala třináct členů saúdské větve Hizballáh. Tato tragédie znovu ukázala, jak obtížné je jednat s rozpolceným Íránem. Nemohli jsme navazovat vztahy s Íránem Chatámího a ignorovat tvrdou linii ájatolláha a nechtěli jsme ve snaze umravnit ájatolláha ignorovat příslib íránských reforem zosobňovaný Chatámím. V uplynulých desetiletích jsme uplatňovali jednu politiku vůči Sovětskému svazu pod komunistickou vládou a pak jinou vůči Rusku pod demokratickou vládou. V Íránu byli přítomni představitelé totalitního režimu i demokraté současně.</p>
<p>V únoru 2000 jsem poslala prezidentovi vzkaz s návrhem, abychom vzali na vědomí pozitivní kroky, které Írán učinil, a přitom si ponechali náš nejlepší cukr i bič. Prezident mi dal zelenou, a tak jsem v březnu oznámila uvolnění dovozních omezení na hlavní íránské vývozní komodity kromě ropy – koberce, pistáciové oříšky, sušené ovoce a kaviár. Zatímco toto zboží je ve Spojených státech považované za luxusní, jeho výroba a prodej v Íránu je spojená se střední třídou, která z velké části hlasovala pro Chatámího. Doufala jsem, že otevření našeho trhu vytvoří dobré klima a povede k novým kontaktům na obchodní úrovni. V projevu jsem znovu spojila vyjádření obav z íránské bezpečnostní politiky s výrazy úcty a vyzvala Írán, aby přistoupil na oficiální dialog.</p>
<p>Reakce doma i v Evropě byly příznivé, ale íránské reakce byly, jak se dalo očekávat, rozpolcené. Ájatolláh údajně zuřil, že jsem se o něm – správně – vyjádřila jako o „nezvoleném“. Chatámí zdůrazňoval pozitivnější aspekty mého projevu, ale opakoval, že jsme toho pro nový vztah dost neudělali.</p>
<p>Byl tu ještě jeden komplikující faktor. Na jaře roku 1999 íránské ministerstvo zpravodajství zatklo třináct příslušníků tamější židovské komunity společně se sedmi muslimy. Po několika měsících věznění úřady skupinu obvinily ze špionáže pro Spojené státy a Izrael. Ve spolupráci s Kofim Annanem, EU a dalšími spřátelenými zeměmi jsme vyvinuli na Írán diplomatický tlak, aby vězně propustil anebo jim alespoň zaručil spravedlivý proces. Tato snaha měla určité výsledky, i když nestačila k tomu, aby zabránila neuspokojivému výsledku. Dvanáct z obžalovaných bylo shledáno vinnými a odsouzeno do vězení.136</p>
<p>Ostrý střet mezi íránskými reformátory a tradicionalisty pokračoval i během mého posledního roku v úřadě. Reformátoři se marně snažili udržet vydávání novin, dostat své kandidáty na kandidátní listiny a vytvořit smysluplný hospodářský plán. Chatámí sice zůstával relativně oblíbený, ale jeho výroky již nebyly tak odvážné. Na podzim přijel do New Yorku na summit tisíciletí OSN a na konferenci nazvanou Dialog civilizací, kterou inicioval on sám.</p>
<p>Kofi Annan mi navrhl, abych byla při tom, až íránský prezident konferenci osloví, a já mu vyhověla. Díky zprostředkování Kofiho Annana se prezidenti Clinton a Chatámí k sobě zachovali zdvořile, když příští den zůstali na zasedání Valného shromáždění, aby si vyslechli projev toho druhého. V obou případech zůstal Íráncův projev neurčitý, i když byl erudovaný a idealistický. V odpovědích na otázky projevoval stejnou nechuť ke svým radikálnějším stoupencům jako ke svým konzervativním oponentům. Při setkání s Američany íránského původu odmítl odpovídat na otázky vůbec – to kontrastovalo s jeho otevřenou debatou s obdobnou skupinou v roce 1998. Byla jsem zklamaná. Chatámí jako by si trochu nesnadno zvykal na roli pragmatika, člověka, který přišel na to, kam až může jít, a který nemá chuť si začínat nové hádky. Teprve budoucnost ukáže, čeho se dá v dlouhodobé perspektivě tímto pragmatismem dosáhnout.137</p>
<p>Politika Clintonovy administrativy vůči Íránu byla nastavená vyváženě. Mohli jsme dosáhnout průlomu jen tehdy, pokud bychom opustili své principy a zájmy v otázkách nešíření zbraní, terorismu a Středního východu, což byla nadmíru vysoká cena. Mohli jsme se vyhnout kritice, že jsme vůči Íránu příliš měkcí, kdybychom reformní hnutí úplně ignorovali, ale to by nás mezinárodně izolovalo a nijak by nemotivovalo Írán k dalším změnám. Místo toho jsme zvolili kurz, který byl sice pomalý, ale namířil náš vztah správným směrem a pootevřel dveře pro rozšíření kontaktů. Tím, že jsme nabídli dialog bez podmínek, jsme přenesli na Írán břemeno vysvětlování, proč nechce ani diskutovat o vzájemných sporech, a položili základ k oficiálním diskusím, až a pokud vůbec budou možné. A tím, že jsme ocenili všeobecnou touhu po demokracii v Íránu, povzbudili jsme jeho občany, aby si představovali budoucnost zbavenou útisku minulosti a současnosti.</p><empty-line /><p>Zatímco počátkem roku 2003 píši tyto řádky, zápas mezi liberalizací a represemi v Íránu pokračuje. Na tom, kdo zvítězí, budou do značné míry záviset naše vyhlídky na potlačení teroru, zastavení šíření jaderných zbraní, stabilizaci Středního východu a větší porozumění mezi státy s muslimskými většinami a Západem. Tento poslední bod je klíčový, protože desetiletí vysoké porodnosti v zemích s muslimskými většinami na Středním východě a v jižní Asii přivedla na svět více mladých lidí, než mohou jejich chudokrevná a centralizovaná hospodářství uživit. Například v Íránu je věkový průměr patnáct let.</p>
<p>Mladému člověku, který vyroste v chudobě v jedné z těchto zemí, nelze zazlívat pesimismus, ba i zoufalství. Často zjistí, že o každé pracovní místo v jeho komunitě se uchází dvacet lidí a že na každé jídlo je v jeho rodině tucet hladových krků. Nemůže usilovat o sociální či politickou změnu, aniž by riskoval vězení a možná i mučení. Nejspíš nemá nijak v lásce svou vládu, která je často netečná a zkorumpovaná. Bohatství z ropy, kterému se těší malá část jeho muslimských bratří, se až k němu nedostane. Navzdory své chudobě vidí svět bohatých až příliš jasně ve výkladních skříních, v televizi a mezi těmi, kdo ho míjejí na ulicích. V mešitě ho učí, že v Božích očích má stejnou hodnotu jako všichni ostatní a že stráví věčnost v ráji, pokud se bude řídit vírou. Možná ho také učili, že je chudý, protože to slouží zájmům Ameriky a Židů, a že Spojené státy vedou válku proti islámu, který má za posvátnou povinnost se bránit.</p>
<p>Radikalismus přítomný v některých částech islámského světa je relativně nového data. Sílil, jak sílil pocit hněvu a bezmoci, jak vzrůstaly nerovnosti mezi Araby a jinými muslimskými zeměmi, jak sílilo napětí mezi Izraelci a Palestinci a jak se upevňovala představa Ameriky jako obránce Izraele a stávajících arabských vlád. Islamistické vlády reagovaly na růst radikalismu různým způsobem. Některé extremistické skupiny potlačily. Jiné postavily mimo zákon i umírněnou politickou opozici. Další se pokoušely získat si extremistické vůdce úplatky a úsluhami. Jiné tolerovaly podněcování k terorismu, pokud bylo namířené proti Americe a Izraeli, a ne proti nim. Írán se svým rozpolceným vedením je případ sám pro sebe.</p>
<p>V zásadě se domnívám, že americká reakce, a to jak ze strany demokratických, tak ze strany republikánských vlád, byla nešikovná a neúčinná. Jedním problémem je, že se bojíme usilovat o demokracii příliš intenzivně, zvláště v arabských zemích. Obáváme se, možná důvodně, že pokud radikální islamisté získají moc prostřednictvím voleb, žádné další volby už nebudou, že se uplatní fenomén „jeden člověk, jeden hlas a jen jednou“. Bojíme se také dočasné nestability, kterou by to mohlo vyvolat. Ať už jsou naše obavy oprávněné, nebo ne, vypadáme pokrytecky, když nám nezbývá než podporovat režimy, jejichž politiku bychom kdekoli jinde ve světě odsoudili. Druhý problém je, že můžeme v muslimském světě provádět veřejnou diplomacii, jak dlouho budeme chtít, a nebude to nic platné, dokud nedojde k průlomu ve vztazích mezi Palestinci a Izraelem. Třetím problémem je zarážející vzájemná lhostejnost, která panuje mezi velkou částí Ameriky a skoro celým islámem. Ve světě čtyřiadvacetihodinové globální televize bychom se měli vzájemně znát daleko lépe. A proto jsem v roce 1999 požádala Wendy Shermanovou, aby zrevidovala snažení ministerstva zahraničí o zlepšení našeho obrazu v muslimském světě, což zahrnovalo všechno od náboru a výcviku nových lidí po veřejnou diplomacii a zahraniční pomoc. Zahájili jsme také sérii rozhovorů s americkými muslimy, včetně prvních iftárových večeří, které kdy ministr zahraničí uspořádal na oslavu konce půstu v islámském posvátném měsíci ramadánu.138</p>
<p>Překonávání nevědomosti a nedorozumění je těžká práce, která se nedá udělat ze dne na den. Musí se na ní podílet nejlepší hlavy na obou stranách přehrady mezi islámem a Západem. Je dobré, že na Západě je dnes již mnoho islámských hlasů a v zemích s muslimskou většinou existují důležité příklady demokratické otevřenosti. Jen málo iniciativ by mohlo být pro směřování světa v jedenadvacátém století tak důležitých jako skutečný dialog mezi civilizacemi podobný tomu, jaký navrhuje íránský prezident Chatámí, i když ho zatím praktikuje jen bojácně a občas.</p><empty-line /><p>Před Usámou bin Ládinem jsme měli libyjského vůdce Muammara Kaddáfího. Dvacátého prvního prosince 1988 explodovalo na obloze nad skotskou vesnicí Lockerbie dopravní letadlo společnosti Pan American. Zahynulo 259 cestujících a členů posádky, společně s jedenácti vesničany na zemi. Asi tři čtvrtiny obětí byli Američané, včetně univerzitních studentů vracejících se domů na svátky. Po dvou letech vyšetřování americké a britské úřady obvinily vysokého důstojníka libyjské zpravodajské služby a zaměstnance libyjských aerolinií z toho, že do nákladového prostoru letadla umístili bombu.</p>
<p>Spojené státy a Spojené království požadovaly, aby Kaddáfí oba muže vydal k trestnímu stíhání před americkým či skotským soudem. Když Kaddáfí odmítl, prezident Bush starší se neuchýlil k použití síly, ale k právní cestě a k diplomacii a využil nástroje mezinárodních sankcí. Se silnou podporou Britů a Francouzů OSN zakázala prodej zbraní a petrochemických zařízení do Libye a zakázala leteckou přepravu do Libye a z Libye. Rada bezpečnosti přislíbila, že sankce přeruší, pokud Libye předá podezřelé soudu a zruší je úplně, pokud Libye odsoudí terorismus, přijme za zločin zodpovědnost a odškodní rodiny obětí.139 Začal souboj nervů.</p>
<p>Během let strávených v OSN se mi podařilo nejdříve sankce posílit a potom zabránit jiným v jejich oslabení. Mými nejcennějšími spojenci byly rodiny obětí, které cestovaly do New Yorku, aby byly svědky zasedání Rady. Nikdy nezapomenu na naše první setkání. Seděli jsme kolem stolu na naší misi u OSN. Rodiče, sourozenci i děti mluvili jeden za druhým o svých milovaných, kteří zahynuli, a o svém zklamání, že se nám nedaří přinutit Kaddáfího, aby spolupracoval.</p>
<p>Zatímco mluvili, vzpomněla jsem si na svou dceru Katie, která pobývala ve Velké Británii tentýž rok, kdy byl let Pan Am 103 zničen. Otřásla jsem se při představě, jak hrozné muselo být čekat na letišti a uslyšet tu zprávu, anebo zvednout telefon a dozvědět se, že ten, koho jste očekávali, už není. Bylo mi zle z toho, že nemůžu ty rodiny ujistit, že opatření, která jsme přijali, dostačí k tomu, aby se viníci zodpovídali. Rada hodnotila sankce proti Libyi každé čtyři měsíce. Když jsem se zúčastnila více než tuctu těchto schůzí, zjistila jsem, že mezi mými kolegy roste netrpělivost se sankcemi. Působil to částečně Kaddáfí, který dělal, co mohl, aby změnil svůj obraz nezodpovědného radikála v cosi trochu úctyhodnějšího. Zdálo se, že se přestal přímo angažovat v terorismu a zlepšil své vztahy s Araby a s Afričany. U muslimů a některých jiných členů Rady bezpečnosti získával sympatie tvrzením, že zákaz letecké dopravy uvalený OSN znemožňuje nábožensky cítícím Libyjcům navštěvovat svatá místa v Saúdské Arábii. A tvrdil, že sankce poškozují libyjské hospodářství a ztěžují nákup vybavení pro nemocnice a zemědělských strojů.</p>
<p>V roce 1996 navrhla Organizace africké jednoty (OAJ), aby Libye předala oba podezřelé k soudnímu procesu v neutrální zemi. Okamžitě jsme to odmítli s argumentem, že spravedlnost je možná jen tehdy, pokud k procesu dojde podle zákonů zemí obětí, ať už amerických, nebo skotských. Jak ale naše vyhlídky na zachování sankcí klesaly, začali jsme zvažovat i jiné alternativy.</p>
<p>Můj právní poradce David Andrews a David Welch, úřadující podnáměstek ministra zahraničí pro Střední a Blízký východ – který v letadle Pan Am 103 ztratil přítele a kolegu diplomata –, přišli s myšlenkou, že bychom souhlasili s procesem v Holandsku před skotským soudcem a podle skotských zákonů. Nikdo si nebyl jistý, jestli je tento nebývalý přístup realistický, ale já byla ochotná zkusit všechno, co by pomohlo rodinám obětí; Britové, řekl mi Welch, už uvažovali podobně. Náhodou jsem Vánoce v roce 1997 trávila s dcerou Alicí a její rodinou v Londýně. Robin Cook mě při té příležitosti pozval do rezidence ministra zahraničí, kde jsme měli dlouhý rozhovor o Libyi. Uplynulo devět let: rodiny obětí z linky Pan Am 103 čekaly už příliš dlouho. Shodli jsme se, že chceme, aby byli podezřelí ve vazbě, než uplyne desáté výročí. Rozhodli jsme se realizovat plán s třetí zemí.</p>
<p>V té chvíli jsem ještě dávala pozor, abychom vše utajili. Nechtěli jsme, aby si Kaddáfí kladl nové podmínky pro spolupráci, anebo aby tu koncepci rozcupovali kritici dřív, než bude plně domyšlená. Potřebovali jsme ale pomoc ministerstva spravedlnosti, a tak jsem 15. ledna 1998 navštívila ministryni Janet Renoovou. Obdivovala jsem Janet za její výkonnost i za její skromnou povahu, což jsou vlastnosti, které se ve Washingtonu zřídkakdy vyskytují pohromadě. Během let, která strávila v úřadě, se politici i experti snažili Renoovou získat, zmanipulovat i zastrašit, vesměs neúspěšně. V první Clintonově administrativě jsem s ní strávila seznamovací večeři v jedné washingtonské restauraci. Byli jsme legrační pár vzhledem k naší rozdílné postavě – něco jako Dlouhý a Široký. Během jídla k nám přišel nějaký člověk a snažil se nám dát každé prsten z důmyslně smotané dolarové bankovky. Byl velmi milý, ale Janet řekla hrozivě: „Jako ministryně spravedlnosti nesmím přijímat peníze a jako právnička musím upozornit velvyslankyni Albrightovou, že by porušila zákon, kdyby je přijala ona.“</p>
<p>Stejně jasný názor měla Renoová na Libyi. Nechtěla ustoupit od našeho původního požadavku na proces ve Spojených státech nebo ve Skotsku. „Obviní nás, že vyjednáváme s teroristy,“ řekla mi. „A co když nám obviněné předají a dojde k zamítnutí obžaloby kvůli křivé přísaze nebo manipulaci s důkazy? To pak necháme obviněné prostě běžet?“ Ujistila jsem ji, že chceme náš návrh předložit jako „berte, anebo nechte být“, bez vyjednávání, a že naši právníci mají přesvědčivé odpovědi na její ostatní otázky. Také jsem řekla, že režim sankcí je už dost chatrný a že návrhem na soudní proces ve třetí zemi nemůžeme nic ztratit. „Jestli Kaddáfí obviněné předá, je to dobré. A jestli odmítne, mělo by být pro nás snadnější sankce zachovat, anebo dokonce posílit.“ Renoová nebyla přesvědčená, ale souhlasila, že se sejde s Davem Andrewsem, který naši iniciativu řídil, a že nařídí právníkům ministerstva spravedlnosti, aby se poradili se svými skotskými a holandskými protějšky. K mé hrůze následovaly měsíce právního a politického handrkování. Bill Clinton a Tony Blair chtěli jednat rychle a já také. Právníci na všech stranách se ale chovali tak, jak se právníci chovají, a na každou odpověď reagovali novou otázkou, čímž všechno zpomalili, ale nakonec zabránili fatálním chybám.</p>
<p>Konečně získal plán s procesem ve třetí zemi přesnou podobu. Soukromě jsme se radili s rodinami obětí; většinou nás podpořily, i když některé se ostře bránily tomu, co považovaly za ústupek, a v našich konferenčních telefonických rozhovorech to dávaly bez obalu najevo. Jejich kritika bolela, protože jsme na tom případu tak usilovně pracovali, ale nemohla jsem se na ně zlobit, protože jsem nevěděla, co bych říkala anebo dělala na jejich místě.</p>
<p>Dvacátého čtvrtého srpna jsme s Robinem Cookem zveřejnili nabídku „berte, anebo nechte být“. První reakce z Tripolisu byla povzbudivá. Kaddáfí řekl arabským diplomatům, že si přeje dospět k řešení. Právníci OSN a Libye začali mluvit o detailech. Brzy se objevil první zádrhel. Kaddáfí požadoval, aby v okamžiku, kdy budou obvinění předáni, nebyly sankce OSN pozastaveny, ale úplně zrušeny. Byla to v zásadě symbolická otázka; k obnovení sankcí bylo zapotřebí nové rezoluce Rady bezpečnosti, ať už byly zrušeny, nebo pozastaveny. Jenže někdy na symbolech záleží. „Pozastavení“ znamenalo, že se nad Libyí pořád ještě vznáší mrak. „Zrušení“ znamenalo jasnou oblohu a nový začátek. Na to jsme nebyli ochotni přistoupit, dokud Libye nepřijme zodpovědnost za zločin a nevyplatí odškodné. Koneckonců katastrofa linky Pan Am 103 nebyla nehoda; byla to úmyslná a plánovaná masová vražda.</p>
<p>Nakonec se naše vytrvalost vyplatila. V březnu 1999 Kaddáfí souhlasil s vydáním obou mužů za podmínky pozastavení, ale nikoli zrušení sankcí. Obvinění přicestovali do Holandska šestého dubna. O necelé dva roky později skotský soud usvědčil libyjského zpravodajského důstojníka a odsoudil ho na doživotí. Druhý muž byl osvobozen pro nedostatek důkazů. Podle soudců pocházela „myšlenka, plán a provedení spiknutí, které vedlo k umístění výbušného zařízení do letadla, z Libye“.</p>
<p>V případě Libye se mezinárodním sankcím, i když pomalým a nedokonalým, podařilo přinutit Kaddáfího k tomu, aby udělal něco, co strašně udělat nechtěl. Výsledkem byl proces, odsouzení a uvěznění člověka, který byl přímo zodpovědný za vraždu 270 lidí a zármutek tisíců dalších. Proces také učinil za tento akt terorismu zodpovědnou Libyi a vytvořil tak prostředí pro jednání o přímém přiznání viny a o odškodnění, která se naneštěstí ještě nějakou dobu táhla. Tak jako mnohé výsledky v zahraniční politice nebyl ani tento zdaleka uspokojivý, ale ukázal, že dokážeme využít diplomatických nástrojů k tomu, abychom zajistili určitou míru zodpovědnosti a respektu k vládě zákona.</p><empty-line /><p>Jako velvyslankyně i jako ministryně zahraničí jsem musela často odpovídat na otázky americké veřejnosti, obvykle po nějakém projevu. Kromě Středního východu byla jejich nejčastějším předmětem Kuba. Podle toho, kde jsem právě byla, měli dotazující tendenci dívat se na Fidela Castra buď krvavým zrakem, anebo růžovými brýlemi. Jedna skupina chtěla vědět, proč důsledněji neuplatňujeme zákony proti Castrovi; druhá, proč je logické povolovat obchod s Čínou, Vietnamem a jinými komunistickými zeměmi, ale s Kubou ne.</p>
<p>Nijak zvlášť jsem obchodní embargo proti Kubě nebránila, protože existovalo už po dobu osmi prezidentských administrativ a nedosáhlo se jím ničeho významného. Embargo například nezabránilo Castrovi, aby se míchal do středoamerických a afrických záležitostí za studené války, ani nepředstavovalo páku, která by dosáhla demokratických změn na Kubě samotné. Místo toho Castro používal přízrak „amerického imperialismu“ k zachovávání svého chlapáckého obrazu.</p>
<p>Jakmile však studená válka skončila, skončil i Castrův nárok na mezinárodní důležitost. Levicoví rebelové v El Salvadoru a v Guatemale složili zbraně a ucházeli se o funkce ve volbách. V celé střední a východní Evropě i v samotném Rusku nahradili komunistické režimy zvolení vůdci. Ztráta sovětských dotací zdecimovala kubánské hospodářství. V prvních letech mé práce v OSN se zdálo, že Castro je přežitkem; začala jsem diskrétně hovořit s jinými vládními představiteli o možnosti normalizace vztahů a uvolnění nebo zrušení sankcí a uvažovala jsem, zda nepřišel čas zbavit diktátora jeho výmluv.</p>
<p>Hned jsem takto uvažovat přestala, když Castrova armáda v roce 1996 sestřelila letadlo dvou členů Záchranného bratrstva. Jedním dědictvím této tragédie bylo přijetí zákona, sepsaného senátorem Jessem Helmsem, který oficiálně prodlužoval sankce do doby, kdy se Kuba stane plnou demokracií. Předtím mělo embargo podobu exekutivního nařízení, které mohl prezident zrušit i bez souhlasu Kongresu. Nový zákon aplikoval na Kubu měřítko, které jsme neuplatňovali vůči žádné jiné zemi, a vážně omezoval schopnost jakékoli vlády připravovat se na den, kdy Castro, kterému už bylo přes sedmdesát, konečně odejde ze scény. Ten den musel nevyhnutelně přijít, ale neměli jsme žádný plán, jak postupovat den poté. Vyjdou Kubánci do ulic a budou požadovat svobodu? Budou se Castrovi pohůnci snažit udržet si moc násilným zásahem? Pokusí se tisíce Kubánců uprchnout do Spojených států po moři, jak tomu bylo v předchozích krizích? Anebo se uskuteční pokojný přechod k demokratické vládě?</p>
<p>Poslední alternativa byla samozřejmě z jakékoli perspektivy kromě té komunistické tou nejlepší. Jenže dokud byl Castro u moci, nemohli se Kubánci na spořádaný přechod k demokracii a hospodářství volného trhu připravit. Měla jsem pocit, že bychom měli učinit všechno v mezích amerických zákonů, abychom pomohli Kubáncům včas okusit, co je to svobodné podnikání, a vybudovat instituce nezávislé na vládě. Chtěla jsem také, aby věděli, že jsme na jejich úděl nezapomněli.</p>
<p>Dvacátého prvního ledna 1998 zahájil papež Jan Pavel II. pětidenní návštěvu Kuby. Ta vyhlídka mě vzrušovala, neboť o dvě desetiletí dříve právě pouť téhož Svatého otce do rodného Polska zelektrizovala demokratické síly a uvedla do pohybu řetěz událostí, na jehož konci byl pád berlínské zdi. V onom prvním případě udělala komunistická vláda, která nechtěla návštěvu podpořit, chybu, když organizaci ponechala místním farnostem. Jak si polské kostely sjednávaly jednotlivá papežova vystoupení, znovu objevily svoji nezávislou moc. Polští občané se vyhrnuli do ulic, zdravili svého milovaného krajana a těšili se z té náhlé „moci lidu“ a svobody. Často jsem ten jev popisovala zcela nespisovnou, ale přesnou větou: „Zjistili, jak je tam mnoho těch druhých.“</p>
<p>Navzdory zřejmým rozdílům v zeměpisné poloze a kultuře jsem doufala, že papežova návštěva na Kubě spustí obdobný proces. Během ní papež sloužil nejrůznější bohoslužby, setkával se s mladými lidmi, utěšoval nemocné a kázal a mluvil k velkým, nadšeným davům. Většina jeho projevů usilovala o upevnění věrnosti katolické doktríně, ale jasně se také vyslovil pro svobodu projevu, lidská práva a propuštění politických vězňů.</p>
<p>Na rozdíl od polského režimu kubánská vláda na události přísně dohlížela. Castro Svatého otce osobně přivítal a účastnil se vrcholné mše na náměstí Revoluce. I když byla pozornost Ameriky jinde (právě se objevily zprávy o Monice Lewinské), papežova cesta pozvedla Kubáncům náladu a vyvolala pocit předjímání budoucnosti. Přinutila také Castra, aby po čtyřiceti letech obnovil vánoční svátky.</p>
<p><image xlink:href="#_7.jpg" /></p>
<p>Prezident Clinton se o Kubu zajímal stejně jako já, a než se papež vrátil domů, rozpracovali jsme některé myšlenky, jak pomoci Kubáncům, a přitom nijak neprospívat jejich vládě. Rozjela jsem se na Floridu, abych se seznámila s možnými reakcemi politicky citlivé kubánsko-americké komunity na opatření, o nichž jsme uvažovali. Mým průvodcem v prostředí Miami byl zástupce podnáměstka ministra zahraničí pro styk s veřejností Lula Rodriguez, kubánský Američan, který ve městě vyrostl, všechny znal a snoubila se v něm tvrdost s nadšeným odhodláním plány uskutečňovat. Lula mi pomohl setkat se nejen s nejznámějšími vůdci kubánské komunity, ale také s celou řadou podnikatelů, církevních představitelů, mladších občanů, a dokonce i s umělci, jako byla populární zpěvačka Gloria Estefanová a její manžel Emilio, kteří pro nás uspořádali večeři ve svém domě.</p>
<p>Většinu starších kubánských Američanů vyhnal z domova komunistický režim. Mě také, takže jsme měli jednu důležitou věc společnou. Ale nevyrostla jsem ve velké komunitě utečenců. Moje rodina se aktivně neangažovala v československo-americké politice. A Československo neleželo 150 kilometrů od břehů Ameriky. Cítila jsem nicméně, že dokážu chápat pouto mezi kubánskými Američany a jejich pocit společné identity. Viděla jsem, jak jim nové vlny přistěhovalců připomínají jejich rodnou zem a obnovují bolest ze ztráty její svobody. V některých kruzích existuje tendence zavrhovat kubánské Američany jako politicky extrémní a monolitní skupinu, ale já jsem si nikdy ničeho takového nevšimla.</p>
<p>Místo toho jsem objevila celé spektrum názorů, které byly silně ovlivněny individuálními zkušenostmi a věkem. Mnozí starší lidé stále ještě snili o své rodné zemi, jaká bývala, vzpomínali na domy, v nichž vyrůstali jako součást populace, jejíž etnický původ byl převážně evropský. Jejich hněv vůči Castrovi byl osobní a jejich podpora embargu absolutní.</p>
<p>Příslušníci střední generace, kterým bylo mezi čtyřiceti a padesáti, Castra také nenáviděli, ale byli pragmatičtější. Mnozí, se kterými jsem mluvila, chtěli pomáhat kubánským disidentům a podporovat vytvoření jakési občanské společnosti. Většinu z nich nadchla papežova návštěva a viděli ji jako možný počátek změn. Jeden mi řekl: „Tohle je poprvé za téměř čtyřicet let, co se Kubánci sešli, aby poslouchali někoho jiného než Castra.“</p>
<p>Mluvila jsem i s některým mladšími kubánskými Američany, kteří chtěli embargo zrušit a spustit „invazi hypermarketů“ se spotřebním zbožím, která by připravila Castra o možnost vinit z hospodářských těžkostí Ameriku.</p>
<p>V jedné oblasti jsem našla obecnou shodu, a tou byla podpora poukázek – peněz, které kubánští Američané posílali svým příbuzným na Kubě. Po sestřelení letadel bylo posílání poukázek zakázáno, ale ani to nezabránilo stovkám milionů dolarů v cestě na Kubu; znamenalo to jedině, že peníze proudily nelegální cestou. Jak mi řekl jeden konzervativní obyvatel Miami: „My emigranti jsme největší stoupenci embarga. A také ho nejvíc porušujeme.“ Naneštěstí se velká část těchto peněz ztrácela po cestě v kapsách zkorumpovaných úředníků jiných zemí. I když poukázky režimu pomáhaly, protože do země přinášely tvrdou měnu, umožňovaly také Kubáncům přežít, aniž byli závislí na vládě.</p>
<p>Vracela jsem se z Miami s představou, že alespoň skromná kubánská iniciativa je možná. Chtěla jsem ale nejdříve slyšet papežovy dojmy z jeho návštěvy ostrova a mluvit s ním o tom, jak by Spojené státy a Vatikán mohly spolupracovat. Chtěla jsem mít také možnost říct, že papež alespoň v obecné rovině podporuje opatření, která připravujeme. A tak jsem v březnu 1998 využila cesty do Evropy k zastávce v Římě.</p>
<p>Vstoupit do Vatikánu je jako objevit se v renesančním obraze. Vysoké stropy, dlouhé chodby, klenuté vchody, ztichlá atmosféra. Stráže mají na sobě zdobné uniformy švýcarské gardy z jiného století a protokol je složitý a přesný. Po příjezdu mě muž ve fraku a se stříbrnými řetězy kolem krku vedl přesně ve stanovenou dobu dlouhou chodbou. Pomalu jsme procházeli řadou místností vyzdobených překrásnými sochami a obrazy. Konečně jsem vstoupila do papežovy pracovny.</p>
<p>Jeho Svatost seděla na bližším konci dlouhého dřevěného stolu ve velké místnosti. Protože jsem byla vychovaná jako katolička, vyrostla jsem v úctě k papežskému stolci obecně, ale Jana Pavla II. jsem si kvůli jeho podpoře demokracie vážila zvláště. Vstal, aby mě pozdravil, a začali jsme si vyměňovat zdvořilosti v polštině. „Ale já myslel, že jste Češka,“ podivil se, než jsme přešli do angličtiny. Odpověděla jsem, že jsem přítelkyně Zbiga Brzezinského, a papež přikývl a řekl, ať ho pozdravuji. Vypadal tak, jak by člověk očekával, celý v bílém s růžovou pletí a s aurou, která ve mně vyvolávala pocit, že bych měla sklonit hlavu, kterou jsem zakrývala černým kloboukem se širokým okrajem.</p>
<p>Během řeči se ke mně papež naklonil a opřel se o lokty, a tak jsem začala mluvit hlasitěji. Řekla jsem mu, že se celý život zabývám studiem komunismu a že obdivuji roli, kterou sehrál při navrácení svobody Polsku. Vyjádřila jsem naději, že jeho cesta na Kubu by mohla zažehnout podobnou změnu a že reakce kubánské vlády pozorně sledujeme. Pár politických vězňů bylo propuštěno, ale další disidenti byli zatýkáni. Papež mě ujistil, že i on sleduje situaci a zůstává v pravidelném kontaktu s kubánskou církví.</p>
<p>Prozradila jsem mu, že bychom chtěli zprostředkovat pomoc Caritas, církevní humanitární dobročinné organizaci na Kubě. Chtěli jsme dát Kubáncům najevo, že jim chceme pomáhat a usnadnit jim přípravu na samosprávu. Řekla jsem, že se domnívám, že církev na Kubě není stejná jako církev v Polsku. Souhlasil: „To jistě není.“ V Polsku se katolická církev velmi úzce ztotožňuje s národem.</p>
<p>Krátce jsme mluvili o exilové komunitě v Miami a papež se zmínil o svém odporu vůči embargu. Podle něj škodilo obyčejným lidem. Potěšila ho ale představa spolupráce při pomoci Kubáncům a nabádal mě, abych zůstala v kontaktu s kardinálem Angelem Sodanem, vatikánským státním tajemníkem.</p>
<p>Půlhodina vymezená pro naši schůzku rychle utekla a já se zvedla k odchodu. Ale papež nejdřív přešel do větší přijímací místnosti, aby se pozdravil se zbytkem mé delegace; podivil se nad tím, kolik v ní bylo žen. Pak přišlo pár novinářů a při rozloučení jsem papeže požádala, aby se za mě pomodlil. Řekl: „Učiním, jak žádáte.“ Reportéři zaslechli papežovu odpověď, ale ne moji prosbu, a tak se chtěli dozvědět, co Jeho Svatost přislíbila učinit pro Spojené státy. Jen jsem se usmála.</p>
<p>Po návratu do Washingtonu jsem oznámila, že kubánští Američané budou moci posílat poukázky příbuzným na Kubě přímo. Dobročinné organizace si budou moci pronajmout letadlo, místo aby platily daleko více za cestu přes třetí zemi. Zjednodušili jsme povolovací řízení, aby náboženské a jiné neziskové organizace mohly snadněji dovážet léky, a slíbili jsme, že ve spolupráci s Kongresem vypracujeme návrh na potravinovou pomoc.</p>
<p>Počátkem roku 1999 jsme podnikli další čtyři kroky se stejným cílem: rozšířit výměnu osob, povolit zasílání peněžních příspěvků všem Američanům, povolit prodej potravin soukromě vlastněným restauracím a rozšířit počet přímých letů na Kubu a z Kuby.</p>
<p>Tato opatření měla svůj efekt. Když jsem odcházela z úřadu, cestovalo již na Kubu více než sto tisíc Američanů ročně z mnoha akademických, kulturních a sociálních důvodů. Spojené státy povolovaly každoročně dodávky zdravotnického materiálu v ceně desítek milionů dolarů a v poukázkách byla každoročně posílána odhadem miliarda dolarů. Počet povolení k humanitární pomoci výrazně vzrostl a Kongres povolil poprvé za čtyři desetiletí přímý prodej potravin Kubě.</p>
<p>Tyto iniciativy pomáhají dosáhnout svého účelu – snížit izolaci Kuby. Nemohou však nijak ovlivnit Castrovu dlouhověkost. Je jasné, že kubánský diktátor nemá žádnou chuť připojit se jako svržený velikán ke svým kamarádům z Varšavského paktu a má v tom některé výhody. Navzdory svým excesům Castro není ten bezvýrazný aparátčík dosazený ze zahraničí, jací vládli ve střední a východní Evropě během studené války. Je to opravdový charismatický vůdce. To, že je Kuba ostrov, vládě ulehčuje kontrolu nad pohybem informací. A před následky papežské návštěvy ho chránila skutečnost, že papež byl Polák, a ne Kubánec, i to, že kubánská církev se zdráhá hrát politickou roli.</p>
<p>Castro nicméně neúprosně udusil každou jiskřičku svobody, která se objevila po papežově pouti. V březnu 1999 byli čtyři nenásilní disidentští vůdci odsouzeni v uzavřeném procesu, který byl kritizován v Evropě i v mnoha částech Latinské Ameriky. Na stole jsem stále měla seznam uvězněných disidentů a často jsem o nich při veřejných projevech mluvila a snažila se, aby se nezapomnělo na to, jak je s nimi zacházeno, a aby zůstal zachován tlak na jejich propuštění.140 V listopadu 1999 byl Castro v Havaně hostitelem iberoamerického summitu. Místo aby Castro summitu využil pro dělání potíží Americe, musel se sám potýkat s řadou zahraničních hodnostářů, kteří se chtěli setkat s pronásledovanými demokratickými aktivisty, a s deklarací summitu, která vyzývala ke svobodě politického projevu. Další potíže Castrovi způsobil projekt Varela Oswalda Payi, v jehož rámci se shromáždily tisíce podpisů na podporu celostátního referenda o politických právech. Václav Havel ukázal, že obhájci svobody drží pohromadě, když Payu nominoval na Nobelovu cenu míru.141</p><empty-line /><p>V mém úsilí o utváření naší kubánské politiky se mě snažila ovlivňovat spousta lidí z obou stran. Často mně ten tlak vadil; v jednom případě mě fascinoval. Nikdy jsem neočekávala, že někdy potkám nositele Nobelovy ceny za literaturu Gabriela Garcíu Márqueze. V roce 1997 uspořádal mexický prezident Ernesto Zedillo státní večeři pro prezidenta Clintona, které se zúčastnil i García Márquez. Řekla jsem mu, že jsem věnovala Václavu Havlovi jeho román <emphasis>Láska za</emphasis> <emphasis>časů cholery</emphasis> a že mi český prezident řekl, že už knihu přečetl a moc se mu líbila. Takové věci spisovatelé slyší rádi, a tak jsme si dobře popovídali.</p>
<p>Když přijel García Márquez o rok později do Washingtonu na státní večeři pro kolumbijského prezidenta Andrese Pastranu, zeptal se mě, jestli bych se s ním a jeho ženou nesešla na oběd a delší rozhovor. Vydávám se za veledůstojnou osobu, ale po pravdě řečeno jsem dost nestydatá, a tak mě napadlo, že bych mohla slavného spisovatele přemluvit, aby mi podepsal pár knížek. Doma jsem hledala výtisky jeho děl, ale marně, protože se má hospodyně rozhodla, že mi seřadí knihy v knihovně podle velikosti, a ne podle autorů nebo témat. Vřítila jsem se do jednoho knihkupectví a pak do jiného a nakonec jsem se na obědě objevila s velkou taškou a připadala si jako fanynka. García Márquez, hezký člověk se stříbřitými vlasy a živou inteligentní tváří, se usmál a ochotně mi všechny svazky podepsal.</p>
<p>Při jídle mi „Gabo“ vysvětlil, proč se mnou chtěl znovu mluvit – kvůli Castrovi. García Márquez se s kubánským vůdcem seznámil v roce 1959, když psal knihu o kubánské revoluci. Od té doby byli přátelé. Řekl mi, že se ohledně Fidela všichni mýlíme; kubánský diktátor hledá cestu ke smíření se Spojenými státy, ale nemůže to udělat, dokud platí embargo. Řekl mi, že Castro je dobrý člověk, dokonce věřící, a že je mezi Kubánci stále populární navzdory mnoha hospodářským obtížím.</p>
<p>Odpověděla jsem mu, že zákon nám znemožňuje embargo zrušit a že ho Castro mohl zrušit téměř kdykoli během uplynulých tří desetiletí tím, že by prostě uspořádal svobodné volby. Jelikož bylo brzy jasné, že García Márquez ani já názor toho druhého nezměníme, řekla jsem mu, že bych daleko raději mluvila o jeho knihách. Řekl mi, že lidé si o něm myslí, že si příběhy svých knih vymýšlí, ale že události v nich jsou všechny pravdivé, i když v trochu jiném pořadí. Ve svých pamětech, které právě psal, chtěl vysvětlit, odkud které příběhy pocházely.</p>
<p>Zůstala jsem s Gabem v kontaktu po celý zbytek svého funkčního období, volala mu, když bojoval s nádorem uzlin, a radila se s ním o strašných problémech, kterým čelí jeho rodná Kolumbie. Nejvíc jsme si to užili v Cartageně, kde jsme po večeři v malém kruhu v prezidentské rezidenci jeli na prohlídku města a on mi ukazoval památná místa z románu <emphasis>Láska za časů cholery.</emphasis> Také mi poradil jednu věc, kterou nosím od té doby v hlavě. „Až budete psát vzpomínky,“ řekl, „pamatujte si, že se nesmíte hněvat.“</p>
</section>
<section>
<p><strong>Jak se svět otáčí</strong></p>
<p>Často se mě ptají, jaký byl život v roli ministryně zahraničí. Nejlepší stručná odpověď je „v poklusu“. Svět se nikdy nepřestal otáčet a já také ne. Ať jsem toho udělala sebevíc, vždycky se dalo udělat ještě víc. Nejdůležitějšími pojmy v mém životě byly telefon, letadlo, porada a zpráva. Ke své nelibosti jsem zjistila, že nedokážu udržovat mnohá osobní přátelství, která jsem si ve Washingtonu vytvořila za předchozí dvě desetiletí. Smluvila jsem si tolik schůzek na večeři nebo představení, které jsem potom musela zrušit, že jsem se o to nakonec přestala snažit. Prostě jsem na soukromý život neměla čas.</p>
<p>Jedinou výjimkou byla má vnoučata, se kterými jsem trávila naprosto všechen čas, který jsem mohla. Bylo jim jedno, co dělám, pokud jsem dokázala ogrilovat sendvič se sýrem, přečíst knížku na dobrou noc a koupit vláček. Považovali přesto za naprosto normální, že je babička pořád v televizi a že cestuje po světě s partou přátelských ninjů, kteří ji chrání. Když jsem byla mladší, nedokázala jsem pochopit, proč starší ženy pořád mluví o svých vnoučatech. Teď už jsem to chápala: je nemožné o nich nemluvit.</p>
<p>Ale takové osobní momenty byly vzácné. Problémy, jimiž jsem se zabývala, nezačínaly a nekončily v příhodném okamžiku, abych se mohla soustředit na jeden, zatímco by ostatní počkaly. Uprostřed napjatých, důležitých jednání jsem často dostávala lístky o telefonátech, jež se nutně musely vyřídit kvůli zcela jiným událostem, které se právě odehrály na druhé straně zeměkoule. Jistého nebylo nic kromě nejistoty ohledně toho, co může přinést příští den, ať už ve vývoji v mezinárodních otázkách, či v událostech doma, které ohrožovaly naši schopnost řídit zahraniční politiku. Po celou tu dobu jsem se soustřeďovala na to, abych odváděla tu nejlepší práci, jaké jsem byla schopna, způsobem, který by odrážel můj styl a osobnost. Zvláště první rok jsem se musela svoji novou roli učit a měla jsem radost, jak hladce se věci obecně vyvíjely. Druhý rok byl úplně jiný – byla to doba náročných zkoušek, koncepčních neúspěchů, politických kontroverzí a okamžiků, kdy jsem o sobě pochybovala.</p><empty-line /><p>Krátce poté, co jsem byla jmenována do funkce ministryně zahraničí, mě Henry Kissinger při jedné příležitosti představil obecenstvu a formálně mě přivítal do „bratrstva“ těch, kdo tuto funkci zastávali. Namítla jsem: „Henry, nerada to říkám, ale už to není bratrstvo.“</p>
<p>Prezident Clinton roztříštil skleněnou bariéru, která bránila ženám v postupu v oblasti zahraniční politiky. Během jeho osmiletého prezidentského období zaujímaly v té či oné chvíli sedm z deseti nejvyšších funkcí na ministerstvu zahraničí ženy. Žádná oblast zodpovědnosti jim nebyla uzavřena. Ženy měly na starosti hospodářskou politiku a kontrolu zbrojení, management i vztahy s Kongresem. Na druhé straně jsem se při schůzích prezidentova zahraničně politického týmu, v němž byli i zástupci NSC a dalších důležitých ministerstev a agentur, často rozhlédla a zjistila, že jsem jediná žena v místnosti.</p>
<p>Jako ministryně jsem byla odhodlaná učinit ze snahy zlepšit život žen a dívek na celém světě součást hlavního proudu americké zahraniční politiky – což se mělo stát už dávno. Jedním z hlavních amerických cílů byla podpora demokracie, ale demokracie není možná, když se se ženami zachází jako s občany druhé třídy či když se stávají oběťmi diskriminace a násilí.</p>
<p>Na konferenci o ženách v Pekingu v roce 1995 Spojené státy učinily řadu závazků, které měly za cíl zlepšit postavení žen v Americe a podpořit takové úsilí v zahraničí. Pro realizaci těchto závazků prezident ustavil meziministerskou radu Bílého domu pro ženy, které předsedala naše dynamická ministryně zdravotnictví a sociálních věcí Donna Shalalová. Když jsem se stala ministryní zahraničí, prezident mě požádal, abych řízení rady převzala.</p>
<p>Oslavily jsme tuto změnu na Mezinárodní den žen v březnu 1997. První dáma i já jsme hovořily ke shromáždění na ministerstvu a v následujících měsících jsme navázaly na naše přátelské vztahy a vytvořily neobyčejné partnerství. Po celé mé funkční období byla první dáma velkým přínosem pro zahraniční politiku. Ač byla jako diplomat samouk, stala se nesmírně oblíbenou neoficiální velvyslankyní Spojených států. Často se mě ptali, jestli se hodí, abychom spolu tak úzce spolupracovaly. Uznávala jsem, že je to dost netradiční, ale vysvětlovala jsem, že časy se změnily. „Já nejsem Thomas Jefferson,“ říkala jsem, „a Hillary určitě není Martha Washingtonová.“</p>
<p>Naším společným cílem bylo nespokojit se se slovy a dodatečnými myšlenkami a dát najevo všem odborům a zastupitelským úřadům ministerstva zahraničí, že mi záleží na tom, aby ženy byly součástí projektů pro budování demokracie, na realizaci programů pro boj proti násilí na ženách, na tom, aby mikropodnikatelské projekty byly pobízeny k tomu, aby umožňovaly ženám přístup k úvěrům, na tom, jestli jsou zajišťovány zvláštní potřeby žen v uprchlických táborech, i na tom, jestli je programům pro plánování rodiny poskytovaná dostatečná priorita. Abych toto odhodlání zdůraznila, trvala jsem na tom, že se budu setkávat se skupinami aktivistek při svých cestách do zahraničí, kdykoli to bude možné.</p>
<p>Když jsem sloužila v OSN, vytvořila jsem skupinu stálých zastupitelek. Teď jsem každoročně svolávala skupinu ministryní zahraničí během zasedání Valného shromáždění OSN v New Yorku. Vždy jsme začínaly vážnou diskusí na téma, jak soustředit globální pozornost na problémy, jako byl šokující růst nelegálního obchodu se ženami. Byly jsme pořád jen malá skupinka – která se z hrstky rozrostla na více než tucet –, ale rychle jsme zjistily, že naše společné projekty mají větší dopad a váhu než iniciativy, které jsme podnikaly samostatně. Také jsme si vyměňovaly zkušenosti z našeho osobního života: jaké to je pracovat v prostředí, které bylo pořád z velké části čistě mužské. Ať už jsme byly z Afriky, Evropy, Latinské Ameriky či odjinud, naše zkušenosti se v mnohých ohledech shodovaly. Jako bychom musely pracovat dvakrát tak tvrdě, aby nás brali vážně, a třikrát tak tvrdě, abychom doopravdy prosadily svoje cíle.</p><empty-line /><p>Podle Deana Achesona je „prvním požadavkem na státníka, aby byl nudný“. Acheson ale neříkal nic o státnicích, a tak jsem se necítila být jeho doporučením vázána.</p>
<p>Mou povinností jako ministryně bylo podle mého názoru reprezentovat zemi, pomáhat formulovat politiku a řídit ministerstvo zahraničí. Snažila jsem se nedělat nic, co by se neslučovalo s důstojenstvím mého úřadu, ale chtěla jsem být také sama sebou a mé já běžné představě o ministrovi zahraničí neodpovídalo. Mohla jsem se snažit rozdíly co nejvíc potlačit a snažit se ze všech sil napodobit muže, kteří mě předcházeli. Mohla jsem se vyhýbat neformálnímu prostředí, oblékat se konzervativně a potlačit svůj sklon vyjadřovat se bez obalu. Ale práce by mě byla tak netěšila a tolik bych toho nedosáhla.</p>
<p>Nezvyklost mého jmenování vyvolala značný zájem. Rozhodla jsem se, že toho zájmu využiji v naději, že když lidé uvidí, jak mě těší zvládat překážky v mé práci, začnou se víc zajímat o světové události. Začala jsem od těch nejmladších a často jsem navštěvovala veřejné školy, četla malým dětem a odpovídala na otázky jejich starších bratrů a sester. Často jsem používala glóbus, abych jim ukázala, kam všude cestuji, a vysvětlila, proč by se Američané měli zajímat o události na druhém konci světa. Nejtěžší otázky samozřejmě přicházely od nejmladších studentů, jako třeba, proč musí lidé v Austrálii chodit vzhůru nohama – a pokud nemusí, tak proč ne. Moje výchovné snažení se dočkalo uznání, když o mně napsali v nedělní příloze pro nejmenší, která se přikládá ke stovkám různých novin. Na titulku stálo: „První ministryně zahraničí mluví s dětmi.“ Uvnitř byla moje zdravice, křížovka s políčky, v nichž byla slova jako „smlouvy“, „vízum“ a „kabinet“ a dokreslovací hádanka, ve které měly děti spojováním bodů nakreslit moje vlasy.</p>
<p>V březnu 1997 mě požádali Baltimore Orioles, jestli bych místo prezidenta – který si poranil koleno – neprovedla první nadhoz baseballové sezony před nabitým stadionem. Zatelefonovala jsem své dceři Anne, která byla v rodině hráčkou softballu. Řekla mi rovnou: „Mami, ty házíš jako holka.“ A tak jsem souhlasila, že nadhoz provedu, teprve když mi Anne a moje ochranka slíbili, že mě budou trénovat. Půjčila jsem si starou rukavici a cvičila nadhazování s agenty ochranky ve sklepě ministerstva zahraničí, v parku poblíž a dokonce i na letištní ploše letecké základny Andrews ve vysokých podpatcích těsně před odletem do zahraničí.</p>
<p>V den zápasu jsem se dostavila s předstihem na stadion Orioles Camden Yards a cvičila pod tribunou, než jsem se vypravila na plochu na zahajovací ceremonii. V černých kalhotách a v bundě Orioles jsem stála vedle „železného muže“ Cala Ripkena Juniora, který odehrál nejvíc zápasů v řadě v baseballové historii, a žasla nad tím, jak zelená je na krátko sestříhaná tráva, jak malý je prostor mezi metami, jak obrovský je stadion a jak hlučných je 48 000 fanoušků. Také jsem si dělala starosti, protože uplynula dlouhá doba, než mi podali míč a já se vydala k náspu nadhazovače. Co když moje skvěle rozcvičená ruka nadhazovačky vychladla?</p>
<p>Stála jsem tam a zírala na odpalovací prostor. Chytač Orioles Chris Hoiles si mě změřil a pak zamířil z dvaceti metrů blíž ke mně na 17, pak na 14 a nakonec se zastavil asi tak na deseti metrech. Nastavil svoji obří chytačskou rukavici, abych měla pořádný cíl, a pak zvedl dva prsty, což znamenalo faleš. Zavrtěla jsem hlavou. Zvedl jeden prst, což znamenalo rychlý míč. Přikývla jsem a zaujala jsem nadhazovací postoj, ukročila jednou nohou dozadu, rychle jsem se pootočila, vyrazila nadhazovací paží vpřed a vypustila míč s malým heknutím Moniky Selešové a s prudkým pohybem zápěstí. Ten míč by přistál s plnou silou v Hoilesově rukavici, kdyby na naší planetě neexistovala přitažlivost. Mohl doletět dál, kdybych si nezapomněla sundat zlaté náramky. I tak překonal tu vzdálenost s jediným odskokem. Hoiles ke mně doklusal, podal mi míč, potřásl mi rukou a usmál se. Odkráčela jsem a v duchu se tiše modlila, aby byl příští jaro prezident zdravý.142</p><empty-line /><p>Warren Christopher měl své elegantní vázanky; já měla svoje jehlice a brože. Když jsem byla v OSN, vládou ovládaná irácká média, které rozhněvala moje kritika Saddáma Husajna, jednou otiskla báseň, ve které mě autor nazýval celou řadou květnatých jmen, včetně „hada“. Právě v té době jsem se měla setkat s jedním vysoce postaveným iráckým představitelem. Náhodou jsem měla jehlici ve tvaru stočeného hada, a tak jsem si ji na to setkání vzala. Když jsem pak předstoupila před novináře, televizní kamery i otázky reportérů se soustředily na tu jehlici.</p>
<p>Od té doby jsem si vybírala jehlice, které odpovídaly tomu, co jsem ten který den chtěla sdělit. Mary Jo Myersová, manželka budoucího předsedy sboru náčelníků štábů generála Richarda Myerse, mi například věnovala jehlici se znaky všech pěti složek amerických ozbrojených sil, který jsem často nosila, když jsem mluvila k vojákům. Když jsem se (výjimečně) cítila záludně, nosila jsem pavouka; když jsem se vznášela, nosila jsem balon; jehlice s budovou Kapitolu vyjadřovala nadstranickost zahraniční politiky, a když jsem chtěla někoho bodnout, nosila jsem včelu. Při setkání s ruským ministrem zahraničí kvůli Smlouvě o protiraketové obraně (ABM) jsem měla na sobě jehlici ve tvaru rakety.143 Rus se mě zeptal: „Je tohle jedna z těch vašich protiraketových střel?“ Odpověděla jsem: „Ano, a jak vidíte, umíme je vyrábět maličké. Takže byste měli raději vyjednávat.“144</p><empty-line /><p>Navzdory nevyhnutelným rozrušujícím momentům mi první rok ve funkci ministryně připadal jako prodloužené líbánky. Témata mi připadala nová a překážky zvládnutelné. Tisk se choval přátelsky a práce byla nekonečně zajímavá. S pocitem, že mám to nejlepší představitelné zaměstnání, jsem byla odhodlána využít každou minutu. Chodila jsem do kanceláře brzy a odcházela pozdě – bylo to pro mě snadnější než pro jiné, protože jsem měla relativně málo rodinných povinností. Snažila jsem se vytvořit na ministerstvu i jinde ve vládě atmosféru týmové práce. Svědomitě jsem pečovala o důležité vztahy, které jsem si vytvořila s jinými ministry zahraničí a v Kongresu.</p>
<p>Jednou v neděli v roce 1997 během mého prvního zasedání Valného shromáždění OSN ve funkci ministryně jsem měla pár hodin volno a rozhodla jsem se jít na dlouhou procházku po Madison Avenue se svou sestrou. Byl to překrásný podzimní den a mně lichotilo, jak se na mě po celé cestě lidé usmívali a zdravili mě. Jedna žena mi řekla, že je z Izraele, a chtěla, abych něco udělala s jejich premiérem. Nějaký muž na mě zavolal: „Zlatíčko, musíš se postavit těm Srbům.“ Našly jsme si tiché místo na oběd, ale pak nás objevil řecký uklízeč nádobí a začal se mnou debatovat o Kypru. Pak jsme se zastavily na večeři v podniku, který jsem pokládala za italský, ale ukázalo se, že je albánský; majitel za námi přišel a povídali jsme si o Balkánu.</p>
<p>Druhý den ráno jsem se pořád ještě usmívala ze vší té chvály, které se mi dostalo. Připadala jsem si dost skvělá. Pak jsem šla ke kadeřníkovi. Kvůli všemu cestování se z mých vlasů stal velký problém. Vždycky jsem šla někam jinam, kde mně buď chtěli účes změnit, anebo se báli mých vlasů dotknout. Nikdy jsem nevěděla, co uvidím, až se podívám do zrcadla. Proto jsem nosila tolik klobouků.</p>
<p>Tentokrát jsem zkoušela nový, ale vřele doporučovaný kadeřnický salon. Přišla jsem vybavená fotografií, kterou jsem kadeřníkovi dala, a řekla: „Takhle chci vypadat. A chovejte se ke mně prosím jako k normální ženě, tahejte, cuchejte, dělejte všechno, co potřebujete.“ Když skončil, poděkovala jsem mu, řekla, že odvedl skvělou práci, a slíbila, že zase přijdu, až budu v New Yorku. Pak jsem se ho zeptala na jméno. „Anthony,“ odpověděl a zeptal se: „A vy jste…?“</p><empty-line /><p>Jak se dalo čekat, během toho prvního roku jsem zjistila, že se mi líbí mít vlastní letadlo. Budu do smrti vděčná mužům a ženám amerického letectva, kteří se mnou za čtyři roky nalétali přes půldruhého milionu kilometrů a pokaždé s námi bezpečně přistáli. Byla jsem také vděčná Dickovi Shinnickovi, šéfovi mého provozního útvaru, který zajišťoval, aby tisíce součástek, z nichž se každá cesta skládá, do sebe zapadly správným způsobem a ve správnou chvíli.</p>
<p>Jednou z těch součástek byla má zavazadla, jež se z bezpečnostních důvodů i kvůli rychlému převlékání, které mohlo být nezbytné vzhledem k teplotním změnám v místě příletu, vozila na palubě. Zdálo se, že cestujeme výhradně z nejteplejšího počasí do nejstudenějšího. Většina mých předchůdců měla manželky, které jim balily. Já ne, a tak jsem si vytvořila vlastní bláznivý postup. Vracela jsem se pozdě večer domů s rozvrhem událostí na příští den, posadila se před televizi a dopsala do rozvrhu, co budu mít na sobě, dokonce i včetně příslušné brože. Pak začala legrace, jak jsem se pokoušela najít šatstvo, které jsem si vybrala, a zjistit, jestli se do něj pořád ještě vejdu. Pokud by se v té chvíli někdo objevil u mě doma, našel by velice neministerskou osobu, jak pobíhá po domě a mumlá si něco pro sebe. Ze začátku jsem si i vedla záznamy o tom, co jsem v které zemi měla na sobě, abych se neopakovala, ale po nějaké době jsem toho nechala.</p>
<p>Jako mnozí Američané jsem zkoušela nejrůznější diety a cvičení. Když jsem byla v letadle, snažila se posádka co nejvíc vyhovět dietnímu a cvičebnímu režimu, který jsem právě dodržovala. Našli i místo pro přenosný stepper a činky a vždycky pro mě měli tuňáka a ty správné sušenky. Ohřívali mi domácí zelnou polévku, když jsem byla na dietě postavené na této delikatese, a uposlechli mého příkazu, aby z mé kabiny odstranili všechny čokoládové tyčinky. Ale ať se namáhali sebevíc, při každé cestě nastal ten zvláštní moment, kdy vyčerpání zvítězí nad kázní, a přišla chvíle na můj oblíbený mexický salát se všemi dobrotami a na propašované čokoládové tyčinky.</p>
<p>Po první cestě kolem světa jsem měla pocit, že se toho nacestuji tolik, že budu potřebovat na zkrácení času nějaký koníček. A tak když jsme se zastavili na dotankování na letecké základně v Japonsku, zašly jsme s Elaine Shocasovou do armádní prodejny a obě jsme si koupily miniaturní Singerův šicí stroj. Měly jsme v plánu šít malé praporky každé země, kterou navštívíme, a nakonec z nich sešít veliký přehoz s americkou vlajkou uprostřed. Při první příležitosti jsme zakoupily látku na vlajky a všechno si to vzaly s sebou na příští cestu. Není třeba dodávat, že za čtyři roky jsme ani jeden ministroj nevybalily z krabice. Když jsem právě nepracovala, byla jsem obvykle příliš unavená na cokoli kromě sledování filmů. Měla jsem pravidlo, že se nebudu dívat na dobrodružné mezinárodní filmy, protože mi příliš připomínaly moji každodenní práci.145 A také jsem spala, kdy to jen šlo, a začala brát prášky na spaní, abych si mohla odpočinout na povel a být připravená na to, co mě čekalo na příští zastávce.</p><empty-line /><p>V mnoha cizích zemích mají ministra kultury. Amerika tuto funkci nemá, ale kulturní povědomí je důležitou součástí naší diplomacie. Naši velvyslanci a diplomaté jsou školeni v historii, tradicích a zvycích zemí, kam jsou přiděleni. Díky americkému globálnímu vlivu nám zvláště hrozí podezření, že nerespektujeme cítění jiných. Během svého funkčního období jsem se snažila přispět k řešení problému tím, že jsem pomohla zorganizovat první Konferenci Bílého domu o kultuře a diplomacii, pořádala každoroční recepci na počest jazzové soutěže Thelonia Monka, zvýšila finanční podporu mezinárodním výměnným studentským programům a podporovala snahy o to, aby se svět mohl seznámit s americkou kulturní rozmanitostí.</p>
<p>Na osobnější úrovni jsem se musela vyrovnat s problémem, který nestál před žádným z mých předchůdců, alespoň ne v téže podobě. Musela jsem zvládnout umění diplomatického polibku. Bylo to komplikovanější, než to vypadá, protože lidé z různých zemí mají různé styly. Ve většině případů jsem při pozdravu s jiným ministrem zahraničí obdržela letmý polibek na tvář. V Latinské Americe ale tento manévr komplikuje skutečnost, že v některých zemích se líbá na levou tvář a v jiných na pravou. Nikdy jsem si nepamatovala na kterou, takže jsem si mockrát narazila nos. Samozřejmě Francouzi líbají na obě tváře. Belgičané a Holanďané líbají třikrát. V Botswaně čtyřikrát.</p>
<p>Pokud jde o Jásira Arafata, lze ho popsat pouze jako umíněného a nepředvídatelného. Někdy líbal na jednu tvář, jindy na dvě a někdy na obě tváře, čelo i ruku. Snažil se políbit i prezidenta Clintona, který je o hodně větší než on, takže si Arafat nakonec položil hlavu prezidentovi pod bradu.</p>
<p>Jedna z nezvyklejších forem kulturní diplomacie se odehrává na výroční schůzi Sdružení zemí jihovýchodní Asie (ASEAN). Snad ze stejného důvodu, z jakého karaoke začalo v Japonsku, Asiaté milují show. Vlastně chtěli, aby během kulturní vložky závěrečné večeře každá delegace zazpívala písničku, zahrála scénku nebo zatancovala – s ministrem zahraničí v čele. Některé země braly tuto událost docela vážně a celé měsíce zkoušely. Jiné si najímaly profesionály. Američtí ministři zahraničí se v historii účastnili s nejvyšším zdráháním. Moje první reakce na tuto asijskou tradici byla: „To se museli zbláznit.“ Brzy jsem ale zjistila, že jsem v jádru ochotnice.</p>
<p>Pro setkání ASEAN v Malajsii v roce 1997 sepsalo naše velvyslanectví text na melodii písně „Strejček Donald osla měl“. Byla to vtipná slova, ale ta píseň se ke mně nehodila. A tak jsem během dlouhého letu do Kuala Lumpuru vyměnila strejčka za pěknou ženskou: Donalda nahradila Evita. Vstoupila jsem na jeviště v dlouhých černých šatech, s krvavou rtěnkou, šálem a velkou květinou ve vlasech. Můj diplomatický tým mi dělal doprovodný sbor, když jsem obecenstvu zpívala: „Neplač pro mě, ASEANo.“ Moje vystoupení bylo odměněno velkým potleskem a výkřiky nadšení. Asi bych začala být nesnesitelná, kdyby jeden velvyslanec nesdělil tisku: „Madeleine jako nové Madonně to strašně seklo, i když zpěvem by si nevydělala ani zlámanou grešli.“</p>
<p>Příští rok jsem chtěla překonat svůj vlastní výstup, což znamenalo, že jsem potřebovala pomoc. Jevgenij Primakov v Malajsii nezpíval, nýbrž dirigoval píšťalkou svou delegaci, která zpívala v kostýmech námořníků ruské černomořské flotily. Nestydatě jsem jeho výkon vychvalovala a nabídla mu, abychom si tajně připravili společné vystoupení na zasedání ASEAN v Manile v roce 1998.</p>
<p>Uprostřed diskusí o Balkánu a Iráku jsme si vymysleli příběh o osudem pronásledovaných milencích, který jsme nazvali „East-West Story“. Večer před vystoupením jsme uspořádali hlučnou zkoušku v mém pokoji – apartmá Douglase Mac Arthura – v hotelu Manila. Primakov s podporou svého gangu „Rusáků“ hrál postavu Tonyho, zatímco já hrála roli Natalie Woodové s podporou mého gangu „Yankeeů“. Druhý den začali naši spolupracovníci šířit zprávy, že večer dojde k „bitce“, ale málokdo to pochopil, dokud se na jevišti neobjevili Rusáci a Yankeeové s luskáním prstů a hrozivými pohledy. Vstoupila jsem zleva ve vyšívané blůze <emphasis>barong</emphasis> za zpěvu „Nejkrásnější jméno, které znám – Jevgenij, Jevgenij, Jevgenij,“, na což Primakov odvětil s těžkým ruským přízvukem „Madeleine Albrightová – právě jsem potkal děvče jménem Madeleine Albrightová“. I tato parodie se stala hitem, a co bylo ještě důležitější, pomohla uvolnit naše vztahy s Rusy v obtížné době.</p>
<p>Kultura byla také podstatou jedné z mých nejoblíbenějších výsad jako ministryně zahraničí. Každý rok se vybírá pět umělců živého umění pro prestižní ceny Kennedyho centra. Ceny se předávají na oficiální večeři, která se pořádá v reprezentačních místnostech ministerstva zahraničí. Pozvání na tuto událost patří ve Washingtonu k nejžádanějším; já už se dávno přestala pokoušet ho sehnat. Jako ministryně jsem ale byla nejenom zvaná, ale celou večeři jsem pořádala. Nikdy jsem nezažila milejší povinnost.</p>
<p>V letech 1997–2000 patřili k laureátům Bill Cosby, Willie Nelson, Clint Eastwood, Stevie Wonder, Lauren Bacallová, Bob Dylan, Jessye Normanová, Plácido Domingo, Chuck Berry, Judith Jamiesonová, Angela Lansburyová, Michail Baryšnikov a další. Mým oblíbencem byl však, přísahám z důvodů čistě uměleckých, Sean Connery. Působil na každého. Jak to vyjádřil jeden reportér, každý muž v místnosti chtěl být James Bond a každá žena chtěla být se Seanem Connerym.</p>
<p>Během fotografování mi Connery položil ruce na ramena, zatímco já k němu vzhlížela. Ta fotografie obletěla celý svět. Když jsem o pár dní později navštívila Saúdskou Arábii, uvítal mě princ Bandar, saúdský velvyslanec ve Spojených státech. Bandar se přihnal s arabskými novinami s tou fotkou s Connerym na první straně. Po cestě letištní halou provolával: „Udělejte místo Madeleine Albrightové, nové dívce Jamese Bonda, prosím udělejte místo nové Bondově dívce.“</p><empty-line /><p>Nejen svým postavením, ale i silou osobnosti a intelektem byl prezident Clinton uznávaným vůdcem svého vlastního zahraničněpolitického týmu. Dokázal prvotřídně tahat z lidí rozumy, byl nenasytný čtenář, vynikající posluchač, neúnavný student a vynikající znalec historie. Jeho energie byla úžasná a jeho schopnost okouzlovat své protějšky výjimečná i užitečná. V průběhu dvou funkčních období jeho význam na světové scéně neustále rostl, a jak jiní politici odcházeli, stával se jedním ze služebně nejstarších světových státníků.</p>
<p>Prezident nepořádal pravidelné schůzky mezi čtyřma očima s žádným členem svého kabinetu. Neměla jsem si ale na co stěžovat, protože jsem hlavu státu vídala často s ostatními i o samotě. Po poradách v Oválné pracovně jsem často zůstávala, když mi prezident buď poslal lístek, anebo vyslal signál pohledem. Měl také znepokojivou slabost pro večerní telefonáty, i pozdě v noci. Byla jsem ráda, že mi volá, ale někdy mě napadalo, nakolik se souvisle vyjadřuji, když mě v noci vzbudí.</p>
<p>Pro účinnou zahraniční politiku není nic důležitějšího než silný a angažovaný prezident, ale je také důležité, aby ministr zahraničí a poradce pro národní bezpečnost fungovali efektivně jako tým. V dějinách býval tento vztah napjatý. Můj vztah se Sandym Bergerem a jeho zástupcem Jimem Steinbergem146 nebyl zdaleka jednoduchý, ale v porovnání s některými předchozími dvojicemi ministrů a poradců pro národní bezpečnost jsme spolupracovali dobře.</p>
<p>Během prvního období prezident přede mnou často Sandyho chválil a říkal, že má „dobrý mozek“ a že „pomáhá udržet věci pohromadě“. Plně jsem s ním souhlasila a Sandy byl ke mně vždy nesmírně férový, ale během vlastního čtyřletého období ministryně mě někdy dopalovalo, když se NSC snažila z mého pohledu řídit každý náš krok. Ze začátku jsem kladla vinu sobě, protože mým prvním instinktem je vždy spolupracovat. Pak jsem dávala vinu systému, který je ovládán muži. Problémy ve skutečnosti vznikaly, když jsme se Sandy nebo já pokoušeli zaujmout místo toho druhého. I když se práce NSC má omezovat na koordinaci chování a politiky ministerstev, blízkost k prezidentovi někdy zlákala Sandyho a jeho spolupracovníky k tomu, aby se ujímali výkonné role. Mé námitky oslabovala moje bývalá spolupráce s vysoce výkonným Brzezinským. Za Carterových let doháněla Zbigova NSC ministerstvo zahraničí k šílenství. A tak když jsem si stěžovala, Sandy – který byl tehdy na ministerstvu zahraničí – řekl, že dělá jen to, co dělal Brzezinski.</p>
<p>Bez ohledu na občasné spory jsme oba se Sandym věděli, že ať se stane cokoliv, buď společně uspějeme, anebo půjdeme společně ke dnu. Ani jeden z nás by nebyl za hrdinu, kdyby naše zahraniční politika selhávala. Oba jsme cítili nutnost potlačovat všechny osobní averze a spolupracovat. Abychom si to usnadnili, často jsme používali přímého telefonního spojení mezi Sandyho a mou kanceláří, a některé dny jsme si volali tucetkrát i víckrát. Každé pondělí, pokud jsme byli ve Washingtonu, jsme obědvali spolu s ministrem obrany Billem Cohenem v Sandyho kanceláři. Tyto schůzky, kterým se říkalo abecední obědy (A jako Albrightová, B jako Berger a C jako Cohen) sloužily ke koordinaci politiky, překonávání zádrhelů a vyčištění vzduchu.147</p>
<p>S Billem Cohenem jsem se poprvé seznámila o dvě desetiletí dříve, když jsem pracovala pro senátora Muskieho, a on byl členem Sněmovny reprezentantů za stát Maine. Později, v době, kdy jsem měla v NSC na starosti Kongres, jsem Cohena kritizovala v písemné zprávě Brzezinskému kvůli jeho odporu proti odzbrojovací smlouvě SALT II. Jako ministryně jsem se ocitla v rozpacích, když jsem se dozvěděla, že ta dávno zapomenutá zpráva se příští den objeví ve <emphasis>Washington Post</emphasis>.148 Okamžitě jsem šla koupit pár knih o odpouštění a předala jsem je Cohenovi jako dárek. „K čemu to je?“ ptal se mě udiveně. Odpověděla jsem: „Třeba to ještě nechápeš, ale brzy to pochopíš.“ Nevím, zda to bylo těmi knihami, ale když se článek objevil, Cohen mi odpustil. Ačkoli jsem s Cohenem jako s ministrem obrany vždy nesouhlasila, obvykle jsme dokázali problémy vyplývající z rozdílných pohledů našich ministerstev překonat. Bill k problémům vždy přistupoval poctivě, a jakmile jsme se shodli na nějaké politice, prováděl ji energicky. Bill je také velmi zajímavý muž, intelektuál, básník a romanopisec s hezkou chlapeckou tváří, která mu zřejmě vydrží celý život.</p>
<p>Jedním z důvodů, proč naše zahraniční politika navzdory drobným problémům dobře fungovala, bylo, že jsme se měli doopravdy rádi a stýkali jsme se často i společensky. Jednou večer v lednu 1998 jsme se v Camp Davidu dívali na <emphasis>Dobrého Willa Huntinga</emphasis> s manželi Clintonovými a s některými kolegy. Byli tam i Robin Williams, Matt Damon a další z herců, kteří ve filmu hráli. Film končí, když postava, kterou hraje Damon, odjíždí do Kalifornie hledat své děvče. To prezidenta přimělo poznamenat, že kdysi také opustil práci v prezidentské kampani George McGoverna, aby mohl odjet a seznámit se s Hillary. Po večeři jsme šli hrát kuželky, což jsem nedělala od střední školy. S pomocí prezidenta, který mi dělal osobního trenéra, jsem si rozpomněla, jak házet koulí, aniž bych si ublížila a poplašila tajnou službu. Ti, kdo viděli sérii fotografií z tohoto večera, si povšimli, že je nám spolu opravdu dobře.</p><empty-line /><p>V roce 1998 i pár měsíců potom ovládal titulní stránky novin příběh Moniky Lewinské. Nejenže nám to bránilo v práci, ale tu vřavu nešlo nijak ignorovat. Před tiskovou konferencí s nějakým zahraničním státníkem prezidentovi obvykle pomáhal s přípravou zahraničněpolitický tým. Teď jsme museli opouštět místnost dřív, aby si prezident mohl připravit i témata související s vyšetřováním aféry, na kterou se ho určitě budou ptát. Ve světě se toho dělo tolik, že se náš zahraničněpolitický tým v týdnech, kdy skandál vypukl, scházel prakticky denně. Moc jsme nemluvili o tom, co jsme četli v novinách. Mluvili jsme o tom, že nás všechny sledují a že musíme zachovávat klid. Byla jsem Sandymu vděčná za to, že řekl hned zkraje, že nemáme brát při zvažování otázek zahraniční politiky v úvahu to, co se děje ve vyšetřování, i když to ani říkat nemusel. Měli jsme jedinou prioritu, a tou byly zájmy Spojených států. Jak plynuly týdny a objevovaly se další informace, začalo být zřejmé, že v Bílém domě zavládla nesmírně napjatá atmosféra. Počátkem února přišla první dáma na oběd na ministerstvo zahraničí, a když jsem se jí zeptala, jak se má, jenom se zašklebila. V březnu jsem dostala znovu pozvání do Camp Davidu, nejspíš na podnět Hillary. Zvali mě také častěji na sledování filmů v Bílém domě. Pro Clintonovy to byla tak obtížná doba, že jim bylo možná líp, když byli kolem jiní lidé. Výsledkem byla jakási nucená bodrost, ztrnulé úsměvy a hovor o ničem.</p>
<p>Mí kolegové z celého světa nemohli pochopit, proč někomu záleží na tom, co prezident udělal, nebo neudělal. Jako státník byl nesmírně populární; když na vrcholu té kontroverze vystoupil před Valným shromážděním OSN, přivítaly ho ovace vestoje. Přesto jsem věděla, že ve Spojených státech má ta záležitost doopravdy vážné politické následky. Stále jsem ještě chtěla věřit, že si celou tu záležitost vymysleli, aby prezidenta zničili, a že to vyjde najevo, až se odhalí celá pravda.</p>
<p>Pokud se v roce 1997 zdálo, že v zahraniční politice vše vychází, nijak to v roce 1998, kdy se alespoň ze začátku nic nedařilo, nepomáhalo. V prvních měsících roku uvázl mírový proces na Středním východě, opakovala se nevyřešená fiaska se Saddámem Husajnem a propuklo násilí v srbské provincii Kosovo. V květnu potom indická vláda uskutečnila podzemní jaderný výbuch, první od roku 1974. I když jsme se snažili přesvědčit Pákistánce, aby se neřídili indickým příkladem, o dva týdny později tak učinili. V předchozích padesáti letech spolu Indie a Pákistán bojovaly ve třech válkách a v řadě srážek a neustále si vyměňovaly nepřátelskou rétoriku. Teď měly obě země jaderné zbraně, a svět se stal nebezpečnějším.</p>
<p>Stával se také chaotičtějším. Hospodářství proslavených asijských tygrů najednou přestalo šlapat. V Thajsku, pak v Indonésii, Malajsii, na Filipínách, v Hongkongu a Jižní Koreji ekonomiky zvyklé na dvojciferné míry růstu nejdřív zpomalily a pak zamířily opačným směrem. Počátkem roku 1998 již na asijské finanční instituce dolehly následky ztrát stovek miliard dolarů v neúspěšných investicích, několik národních měn se ocitlo prakticky ve volném pádu, hroutily se místní burzy a desítkám milionů lidí hrozilo, že se vrátí pod hranici chudoby. Navzdory rozhořčování xenofobního malajsijského premiéra Mohamada Maháthíra nebyla finanční krize způsobena příliš velkou hospodářskou liberalizací, nýbrž bratříčkováním, korupcí a hrabivostí. Pochopila jsem, že ta zkáza bude mít v Asii rozsáhlé politické a sociální následky, ale nebyla jsem si jistá v jaké oblasti a jak hluboké.</p>
<p>Odpověď přišla v květnu v Indonésii, kde třicet dva let trvající Suhartovu vládu potkal neslavný konec uprostřed bouří, rostoucí nezaměstnanosti a politické fragmentace. I když Spojené státy vždy udržovaly se Suhartem srdečné vztahy, byl indonéský vůdce jedním z nejméně vážených partnerů Ameriky. Tak jako Ferdinand Marcos na Filipínách našel způsoby, jak na vládnutí nesmírně vydělávat – a nejen on sám, ale celá jeho rodina. A stejně jako Marcos bránil i on rozvoji demokratických institucí. Když ho veřejný tlak přinutil k odstoupení, nechal Suharto za sebou vybrakovanou státní pokladu a rozdělenou společnost.</p>
<p>V polovině června vypukla v oblasti Afrického rohu válka mezi Etiopií a Eritreou, dvěma částečně demokratickými státy s do té doby respektovanými vůdci, které konfliktem nemohly naprosto nic získat. Současně se začala obří a strategicky důležitá Demokratická republika Kongo, dříve Zair, zmítat v zápase, do něhož se zapletly jednotky z pěti zemí a celá řada ozbrojených partyzánských skupin. V Súdánu nadále zuřila desetiletí trvající občanská válka.</p>
<p>Koncem léta jsem se vydala do Kongresu, abych se tam zúčastnila uzavřené informační schůzky o Severní Koreji se členy Sněmovny reprezentantů. Vyvinul se z ní velice stranický a nepřátelský střet, při němž mě někteří kongresmani nepravdivě obvinili ze lhaní o důležitých utajovaných skutečnostech. Poslední srpnový den Severní Korea ještě přidala na hromadu všemožných problémů, neboť vypustila třístupňovou raketu, která před pádem do Tichého oceánu přeletěla území Japonska. Tato provokativní raketová zkouška pochopitelně Japonsko rozrušila a vyvolala obavy, že Severokorejci v budoucnosti můžou vyvinout i rakety schopné zasáhnout území Spojených států.</p>
<p>Ať jsem se podívala kamkoli, jako bych neviděla nic než potíže a nebezpečí. Navzdory veškeré moci Spojených států jsme nedokázali diktovat běh událostí. Severokorejci, Srbové, Izraelci a Palestinci, Indové i Pákistánci, Rusové, afričtí státníci, a dokonce i naši vlastní spojenci jako by byli k našim prosbám lhostejní či nepřátelsky naladění. Moje osobní sebedůvěra poklesla. Chápala jsem se jako aktivistická ministryně, ale často jsem měla pocit, že šlapu naprázdno. Moje líbánky s médii přešly přinejlepším v nejisté manželství. Můj přirozený sklon přehlížet chválu a nafukovat kritiku mé osoby se opět ozval.</p>
<p>Během pěti dnů koncem srpna a začátkem září uveřejnily <emphasis>New York Times</emphasis>, <emphasis>Washington Post</emphasis> a <emphasis>Wall Street Journal</emphasis> na prvních stranách články, v nichž mé působení označovaly v zásadě za neúspěch. Na toto téma navázala řada článků v časopisech. Hlavní výtkou bylo, že moje rétorika o tolik přesahuje americkou schopnost či ochotu jednat, že naše zahraniční politika ztrácí věrohodnost. Objevovala se i osobní kritika. Sloupkařka <emphasis>New York Times</emphasis> Maureen Dowdová napsala, že jsem jako opuštěná žena nesplnila svou zvláštní povinnost a neodsoudila veřejně prezidenta kvůli Monice Lewinské. Vydavatel časopisu <emphasis>New Republic</emphasis> Martin Peretz spletl dohromady poslední události v zahraniční politice s mou rodinnou historií a záludně poznamenal: „Samozřejmě, zakrývání důležitých skutečností je jedním z celoživotních zvyků Albrightové.“ Reportéři se začali vyptávat na pověsti, že mám v úmyslu odstoupit, a já začala říkat přátelům, že vypadám tlustější, protože mi narostla hroší kůže.</p>
<p>Svým způsobem mě všechna ta kritika nepřekvapovala. Žila jsem ve Washingtonu už dost dlouho, abych věděla, že dobré veřejné mínění o předních politicích má často krátkou záruční lhůtu. Věděla jsem, že se nikam nedostanu, když budu ty útoky brát osobně. Seděla jsem uprostřed té palby a pokoušela se přijít na to, co se vlastně stalo.</p>
<p>Nepokoušeli jsme se toho změnit příliš mnoho? Neprovinila jsem se slibováním činů, které administrativa nemohla nebo nechtěla podpořit? Nepředstavovaly prezidentovy potíže podstatnější zátěž, než jsme si byli ochotní přiznat? Nedařilo se nám vysvětlovat naši politiku americké veřejnosti? Nepřispívaly nepřátelství a stranickost Kongresu k tomu, že se nás snažili podrážet při každém kroku?</p>
<p>Dospěla jsem k závěru, že to je tak trochu tím vším dohromady. Přesto jsem měla pocit, že naše politika je správná. V zápalu boje naši kritikové zapomínali na naše úspěchy a nebrali v úvahu obtížnost naší práce. Ocitli jsme se v úplně novém světě. Neměli jsme žádnou příručku, která by nám pomohla chránit americké občany, americké zájmy a hodnoty v rychle se měnícím prostředí. Oslaboval nás nedostatek prostředků na zahraniční politiku, mimořádně napjaté vnitropolitické ovzduší, média vyžadující snadné odpovědi a rychlé výsledky, rozdělení spojenci a svět, který vůdčí roli Ameriky současně vyžadoval a odmítal.</p>
<p>Když jsem zápasila s těmito problémy, objevila jsem podporu jak z přirozeně sympatizujících, tak i z nečekaných zdrojů. Tom Pickering mi poslal zprávu, ve které stálo: „Cupují nás za to, že jsme ještě nedovedli do konce řadu rozpracovaných úkolů. Ale diplomacie není instantní káva.“ Doporučoval, abychom trpělivě pokračovali, řešili jednu věc po druhé a vysvětlovali záměry naší politiky co nejzřetelněji. Byla to dobrá rada, ale bylo mi čím dál jasnější, že nejrůznější nástroje naší zahraniční politiky vždycky nedokážou problém vyřešit; někdy je jedinou dobrou alternativou se s ním vyrovnat.</p>
<p>V prvním zářijovém týdnu jsem volala senátoru Jessi Helmsovi, abych ho informovala o posledním vývoji. Řekl mi: „Dobrá, ale nejdřív vám chci sdělit něco osobního. Doopravdy mě pobouřily články o tom, že jste neuspěla jen proto, že se nedaří všechno. Není pravda, že jste neuspěla. Dělala jste, co jste mohla, a ve vhodné chvíli to dám najevo veřejně.“ Řekla jsem, že mi nejvíc vadí obvinění, že jsem nemluvila pravdu. Helms odpověděl: „Ne vždy s vámi souhlasím, ale vždycky jste mi říkala pravdu. Říkáte mi věci na rovinu. Nic víc po vás nemůžu chtít. Takže doufám, že se tím netrápíte, a pamatujte si, že jestli vás bude někdo chtít připravit o místo, bude mít co do činění s tímhle výborem.“ Někdy mě Helms doháněl k zuřivosti. V té chvíli jsem byla moc ráda, že jsme přátelé.</p>
<p>Nalezla jsem též útěchu v životopise Deana Achesona od Jamese Chace. Obvykle jsem byla příliš vyčerpaná na nějaké dlouhé čtení, ale jak jsem se tou knihou prodírala kousek po kousku, narazila jsem na některé zajímavé podobnosti. Dnes se domníváme, že Acheson a Truman vládli v době výrazné americké vůdčí role a tvůrčího přístupu ke světovým událostem. Jejich úspěchy jsou v naší době stále ještě předmětem obdivu a můžeme předpokládat, že byly zřetelné i v jejich době. Ale po pravdě řečeno se Acheson potýkal se sborem kritiků, kteří byli ještě daleko tvrdší než ti moji. Jeho vztahy s Kongresem byly často nepříjemné; pronásledovaly ho výzvy k odstoupení; pochybovalo se o jeho vlastenectví; neustále se přel s ministry financí a obrany; stěžoval si na postupnou ztrátu vlivu ministerstva zahraničí; a kritizovali ho za to, že přehání rizika hrozící naší vlasti, aby zmobilizoval veřejné mínění na podporu účinného mezinárodního postupu. Během celé té doby Acheson udržoval kurz, spoléhaje na vzájemně se doplňující nástroje síly a diplomacie, a zůstal přesvědčený o prospěšnosti americké vedoucí role a nekompromisně bránil demokratické zájmy a hodnoty. Jeho příběh mi připomněl, že i ti historicky nejváženější ministři mají špatné dny.</p>
<p>Devátého září 1998 jsem se probudila v New Orleansu. Pozvali mě, abych promluvila na výroční konferenci organizace amerických veteránů Americká legie, a zmocnila se mě nervozita. Byla to velká událost, v obecenstvu měly být tisíce lidí a další tisíce měly můj projev sledovat na videu z nedalekého sálu. Dělala jsem si starosti, protože mě obviňovali ze lži, mnohé z našich plánů byly v troskách, nikdy jsem nesloužila v armádě a trávila jsem celý život v byrokratické a stranické válce ve Washingtonu. Měla jsem strach, že mě legionáři vypískají. Začala jsem se cítit lépe během snídaně před projevem, protože všichni byli srdeční a vedli se mnou věcnou diskusi o aktuálních problémech terorismu a civilní obrany.</p>
<p>Když jsem přistoupila k mikrofonu, rozhlédla jsem se s obavami po moři širokých ramen, sak ověšených medailemi a žen oblečených do červené, modré a bílé. Postupně jsem si uvědomovala, kolik toho mám s tímto obecenstvem společného. A když jsem slyšela, jak na můj projev reagují, cítila jsem se lépe. Mluvila jsem o tom, jak je třeba vždy chránit americké svobody. Mluvila jsem o hrozbách představovaných extremisty, o nebezpečí představovaném raketami a o potřebě postavit se do cesty ambicím tyranů, jako byl Saddám Husajn. Mluvila jsem o tom, jak je důležité podpořit naši diplomacii silou a využívat diplomacie k tomu, aby se muži a ženy našich ozbrojených sil nedostali do nebezpečí. Ve světovém hlavním městě nočních radovánek nebylo ještě ani deset hodin ráno, ale obecenstvo bylo vzhůru, naslouchalo a tleskalo.</p>
<p>Došlo mi, že tihle lidé člověka neposuzují podle toho, co den předtím slyšeli nebo četli. Nezáleželo jim na pohlaví ani stranických výhodách ani na tom, kdo je zrovna ve Washingtonu dole a kdo nahoře. Záleželo jim na tom, že jsem tam přijela zastupovat Spojené státy. Pojmy odporování zlu, obrany svobody a tvrdé práce za americké ideály pro ně nebyly teoretické, ale reálné, a pro mě nic na světě reálnějšího nebylo. Po mých nedávných zkušenostech s Kongresem, s tiskem a někdy i s vlastními kolegy bylo osvobozující mluvit o vlastenectví před lidmi, kteří přitom nekoulejí očima. Toto obecenstvo mi připomnělo, že v těžké situaci není nejsprávnějším řešením se z ní pokoušet nějak „vymluvit“. Správným řešením je hájit se, mluvit jasně, a je-li to třeba, i vracet rány.</p>
<p>Příští den jsem se o zasedání Americké legie zmínila na nejpodivnější poradě Bílého domu, jaké jsem se kdy zúčastnila. Personální šéf Bílého domu Erskine Bowles mi řekl, že účelem porady je omluva prezidenta Clintona členům kabinetu za to, že neříkal pravdu o Monice Lewinské. Tisk se zvlášť zajímal o to, co prezident řekne Donně Shalalové a mně. Byly jsme dvě členky kabinetu, které ho hájily před televizními kamerami, když se celá vláda naposledy v lednu sešla. Některé feministické organizace proto zuřily, že jsme nerezignovaly.</p>
<p>Před poradou jsem zavolala Donně a zeptala se jí, co hodlá říct. Donna se hněvala; řekla mi, že využije svého prostoru k vyjádření, aby prezidentovi vynadala. Zahrnula jsem to do svých úvah na cestě do Bílého domu. Jako služebně nejvyšší členka kabinetu jsem měla promluvit jako první po prezidentovi. Věděla jsem, že všichni budeme muset řešit otázku, jak máme na jeho slova reagovat, a každý z nás to udělá podle svých vlastních pocitů a zkušenosti. Moje vlastní pocity byly rozpolcené; doufala jsem, že prezidentova slova mi pomohou lépe si uspořádat myšlenky.</p>
<p>Porada se nekonala v zasedací místnosti kabinetu, ale v obytné části Bílého domu. Sezení tam bylo méně formální a mohli jsme se tak vyhnout všudypřítomným patrolám tisku na trávníku před Bílým domem. Toto uspořádání jsem uvítala, protože jsem nehodlala znovu předstupovat před kamery, bez ohledu na to, jak porada dopadne.</p>
<p>Když jsme se sešli, promluvila jsem znovu s Donnou. Zdálo se, že je docela v ráži. Šli jsme nahoru do druhého poschodí do místnosti, které se říká Žlutý ovál, s výhledem na elipsu před Bílým domem a na Washingtonův památník a Jeffersonův památník v dálce. Před dvěma křesly, ve kterých měli sedět prezident a viceprezident, byly do půlkruhu seřazeny zlaté jídelní židle. Posadila jsem se přímo před prezidentovo křeslo s Janet Renoovou po mé levici. Další vládní činitelé posedávali po různých pohovkách a křeslech. Byli tam i nejvyšší úředníci Bílého domu. Když jsme byli všichni, vstoupil prezident. Začal tím, že nám dluží vysvětlení. Řekl, že je mu opravdu líto, co udělal. Věděl, že to nebylo správné a že tím způsobil hodně bolesti své rodině, své zemi i nám. Řekl, že se bude muset po celý zbytek života snažit, aby to odčinil. A pak řekl, že to udělal proto, že byl uplynulých čtyři a půl roku posedlý jakousi zuřivostí. Byl dobrý herec a dokázal se usmívat, ale po celou tu dobu v duchu zuřil… Chvíli takto pokračoval, aniž se setkal pohledem se mnou či s kýmkoli jiným – a pak zmlkl.</p>
<p>Během jeho řeči jsem se cítila zmatená. Prezident začal tak, jak jsem očekávala, ale to ostatní mě překvapilo a nedávalo to moc smysl. Nebyla jsem si jistá, jestli se doopravdy omluvil, a pokud ano, jestli za to, co řekl, nebo za to, co udělal. Nerozuměla jsem také té zuřivosti. Samozřejmě že na něj jeho kritici nespravedlivě a často zlomyslně útočili, ale nakonec byl s převahou znovu zvolen. Ať to bylo jakkoli, co to bylo za omluvu?</p>
<p>Když prezident skončil, pokusila jsem se pár slovy shrnout svoje svářící se pocity. Řekla jsem, že je zřejmé, že tohle je těžká a smutná doba. Byla obtížná pro prezidenta, pro jeho rodinu i pro nás všechny. To, co prezident udělal, nebylo správné, a on to přiznal. Teď musíme všichni pokračovat v práci. Řekla jsem, že jsem byla hrdá na to, že jsem předchozí den reprezentovala vládu na konferenci Americké legie a že jsem v obecenstvu viděla prosté Američany, kteří jsou velkorysí a umějí odpouštět. Pak jsem se podívala na prezidenta a řekla: „Je smutné, že jsme všichni očekávali, že budete Mike McGwire.149 Nestává se často, aby demokrata zvolili po druhé a aby mohl sloužit dvě funkční období. Dal jste nám všem velkou příležitost a teď musíme svou prací dokázat, že si zasloužíme důvěru lidí.“</p>
<p>Brzy po mně mluvila Donna Shalalová. Bez obalu řekla, že se prezident choval neomluvitelně a že u státníka je důležitější charakter než správná politika. Prezident se s Donninou charakterizací nepřel a souhlasil s tím, že je stejně důležité být dobrým člověkem jako dobrým prezidentem, ale dodal trochu dotčeně, že podle její logiky by na tom země byla bývala lépe, kdyby byl v roce 1960 zvolen Richard Nixon místo Johna Kennedyho. Poté, co promluvila Shalalová, se ovzduší v místnosti začalo měnit. James Lee Witt, šéf Federální agentury pro krizové řízení, začal mluvit o vykoupení a citovat z bible. Pocházel stejně jako prezident z Arkansasu a uměl mluvit jako revivalistický kazatel. Ministr dopravy Rodney Slater, ministryně práce Alexis Hermanová a ministr výstavby Andrew Cuomo také ocitovali pasáže z bible. Ministr vnitra Bruce Babbitt vyprávěl, jak byl jako dítě u zpovědi. Ministryně životního prostředí Carol Brownerová byla jednou z mála, která mluvila v přízemnějším duchu, když řekla, že ji prezidentovo jednání přinutilo mluvit se svým desetiletým synem o takových věcech, že by ji to nikdy ani nenapadlo. Viceprezident Gore, který promluvil jako poslední, nám poněkud tajnosnubně připomněl, že král David měl zlomeného ducha a statečné srdce.</p>
<p>Když jsme se chystali k odchodu, všichni si potřásli s prezidentem rukou a někteří ho objali. Asistent Bílého domu Doug Sosnick mi řekl, že to, co jsme právě zažili, byla „jižanština“. Bylo to zčásti náboženské shromáždění, zčásti terapeutická komunita a zčásti revivalistické kázání. Mé pocity byly současně nepříjemné a vřelé, neuspokojené a završené, zvláštní a typické. Svět byl v pohybu, blížily se volby, ústavní žaloba na prezidenta se očekávala do konce roku a vládní tým se musel dát zase dohromady. Na druhé straně, aniž jsem pochybovala o upřímnosti kohokoli či o důležitosti osobního vykoupení, nedomnívala jsem se, že je úkolem vlády hrát si na pastora. Měla jsem na prezidenta vztek, že riskoval tolik kvůli prakticky ničemu, ale z vlastní zkušenosti jsem věděla, že není překvapivé, když muži lžou ohledně sexu. V každém případě jsem necítila žádný osobní zármutek. Prezident nepodvedl mě; podvedl první dámu a bylo na Hillary, a ne na kabinetu, jak se s tím vyrovná. Naším úkolem bylo pomáhat tomuto očividně nedokonalému, ale nesmírně talentovanému člověku s dobrými úmysly udělat práci, pro kterou byl zvolen, kvůli zemi, které jsme se všichni zavázali sloužit a chránit ji.</p>
<p>Pokud šlo o mě, opět jsem se přesvědčila, jak je pro mě nebezpečné v proslovech zabřednout do cizího světa mužských sportů. Jak mi Erskine Bowles s úsměvem připomněl, McGwirovo první jméno není Mike, ale Mark.</p><empty-line /><p>Často, když se věci nedařily, jsme se scházely s Hillary Clintonovou spolu s našimi personálními šéfkami Elaine Shocasovou a Melanne Verveerovou. Těmto neformálním setkáním jsme říkaly „Božská skupina“, protože jsme si vzájemně věřily natolik, abychom káply božskou. Někdy jsme se setkávaly v Bílém domě a jindy na ministerstvu zahraničí. Hillary byla většinou upřímnější než já a říkala mi, že bych se měla méně starat o kolegialitu a říkat, co si doopravdy myslím.</p>
<p>Mluvily jsme o tom, jak nespravedlivá byla obvinění v aféře Whitewater a jak odváděla pozornost od důležité práce. Tohle zlobilo první dámu více než cokoliv jiného. Vzhledem ke své vlastní zkušenosti s Joem jsem si myslela, že se bude chtít podělit o své pocity ohledně aféry Lewinské, ale nikdy se o tom tématu nezmínila a já nepokládala za vhodné se jí vyptávat. Evidentně měla větší schopnost než já udržovat osobní záležitosti v tajnosti. Když jsem se hněvala na Joea, věděla o mých pocitech půlka Washingtonu. Měla jsem srdce na dlani. Hillary byla lépe chráněná. Je to člověk, který se plně ovládá, a v žádném případě nechtěla, aby ji někdo litoval. Tomu jsem rozuměla.</p>
<p>Žádný člověk zvenku nemůže rozumět vztahu manželského páru, rozhodně ne u manželů Clintonových. Z toho, jak jsem je celá léta pozorovala, soudím, že jsou to velcí přátelé, kteří se mají hluboce rádi, záleží jim na sobě a pořád spolu mluví. Hodně se také vzájemně doplňují, protože jejich pracovní zvyky a způsob myšlení jsou zcela rozdílné. Jejich největším úspěchem je Chelsea. Většina z nás ji poprvé poznala, když jí bylo něco málo přes deset, jako holčičku s rovnátky a kudrnatými vlasy. V Bílém domě vyrostla a stala se z ní elegantní, vzdělaná a nerozmazlená mladá žena. Byla báječnou společnicí na každé zahraniční cestě, které se zúčastnila. Hodně četla a procházela se uličkami prezidentského letadla a s každým vtipkovala. Co se mě týče, její nejpozoruhodnější role přišla až téměř na konec – během jednání o míru na Středním východě v Camp Davidu v roce 2000. Zůstávala v pozadí, vstřebávala, co vidí, a udržovala nás všechny včetně svého otce v dobré náladě.</p>
<p>Jedno setkání s první dámou bylo pro mě zvlášť památné, i když nevím, jestli ho vnímala podobně. Hillary mě pozvala do Bílého domu na večeři s královnou Noor. Potkala jsem se s královnou mnohokrát, jak v Jordánsku, tak ve Spojených státech. Když si brala krále Husajna, objevily se o ní stovky článků. Měla jsem pocit, že ji znám, protože jsem poznala její rodiče a protože chodila stejně jako moje dcery do školy Národní katedrály. Z této mimořádné americké krásky se stala důstojná jordánská královna, oddaná svému muži, rodině i své nové vlasti. Když král umíral, zachovala si sílu a důstojnost. Teď byla sama, čtyřicátnice s dětmi, a snažila se přijít na to, jak pokračovat ve svém životě, a přitom uchovávat odkaz svého manžela. Večeřely jsme v soukromé jídelně v obytné části Bílého domu. Uzobávaly jsme z prvních dvou chodů, ale když nám oznámili, že si můžeme vybrat ze tří dezertů, všechny jsme si řekly o vzorek od každého – čokoládové pěny, ovocného koláče i kopečků zmrzliny.</p>
<p>Hillary byla zkušená autorka, která už vydala bestseller <emphasis>Musí celá vesnice</emphasis>; dávala nám praktické rady o harmonogramech a editorech. Ještě se nerozhodla, jakým způsobem napíše o svém životě v Bílém domě. Královna Noor byla rozhodnutá psát, ne aby vyprávěla o sobě, ale aby zajistila, že svět pochopí a plně ocení práci jejího manžela, a aby vyjádřila svou lásku k Jordánsku a arabskému lidu. Poslouchala jsem a kladla otázky a přemítala, jak bych mohla někdy dokázat spojit svou osobní zkušenost s tím, co jsem chtěla říct o politice.</p>
<p>Když jsem přišla domů, napadlo mě, jaký to byl pozoruhodný večer. Byly jsme tři ženy rozdílného původu, které dostaly mimořádnou příležitost se přímo podílet na světových událostech na té nejvyšší úrovni. Všechny jsme vášnivě věřily v to, co děláme, všechny jsme v určitých stadiích života prošly těžkými zkouškami a všechny jsme teď byly na očích veřejnosti. Různými způsoby a v různých obdobích jsme byly odsouzeny k tomu ověřit si hranice své vnitřní síly díky manželovi, který podváděl, odešel či zemřel.</p>
</section>
<section>
<p><strong>ČÁST ČTVRTÁ</strong></p>
<p><strong>VOJNA A MÍR</strong></p>
</section>
<section>
<p><strong>Nevídané zlo</strong></p>
<p>„Naše velvyslanectví byla vybombardována.“ Tato slova pomalu pronikala hustou mlhou spánku, když jsem se 7. srpna 1998 probudila v Římě – do svého nejhoršího dne ve funkci ministryně zahraničí. Toho dne došlo k výbuchům v budovách našich velvyslanectví v Keni a v Tanzanii: zahynulo více než dvě stě lidí, včetně dvanácti Američanů a čtyřiceti příslušníků místních sil naší zahraniční služby a téměř 5000 Afričanů a Američanů utrpělo zranění.</p>
<p>Měl to původně být radostný den. Jamie Rubin si poblíž Říma bral za ženu Christiane Amanpourovou, mezinárodní zpravodajku CNN. Přizpůsobila jsem si program, abych se mohla svatby zúčastnit, a těšila jsem se na pár dní volna v Itálii. Také Elaine Shocasová přijela na tu svatbu; moje dcera Alice, která byla v Londýně, se s námi měla v Římě setkat.</p>
<p>Zamluvily jsme si apartmá v elegantním starém hotelu Excelsior na Via Veneto poblíž americké ambasády. Přistály jsme dopoledne a chtěly se pár hodin prospat a pak se v klidu naobědvat a něco nakoupit, než se setkáme s Alice a půjdeme na předsvatební večírek.</p>
<p>Krátce po usnutí Elaine probudil jeden z členů mé ochranky s tím, že se s námi pokouší spojit operační středisko ministerstva zahraničí. Zavolala na ministerstvo a pak mě vzbudila s tou děsivou novinou. K explozím, které zničily naše velvyslanectví, došlo prakticky současně a od první chvíle byl hlavním podezřelým zvrhlý saúdský milionář Usáma bin Ládin.</p>
<p>Za chvíli jsem už mluvila po telefonu s Washingtonem, s Keňou i s Tanzanií a v příštích pár hodinách jsem se snažila zajistit, aby velvyslanectví i vlády zemí, kde došlo k útokům, obdržely maximální možnou pomoc, a také jsem se pokoušela shromáždit informace o těch, kdo byli za útoky zodpovědní. Mezi telefonáty jsem uhranutě zírala na televizní záběry našich velvyslanectví zahalených dýmem. Záchranáři se horečně snažili odstranit bloky kovu a kamene a odměňoval je jásot, kdykoli se jim podařilo nalézt živé oběti. K útokům došlo dopoledne, kdy mají úřady napilno a kdy před nimi stojí dlouhé fronty na víza. Byla jsem oněmělá a rozzuřená – chtěla jsem okamžitě letět do Afriky –, ale přesvědčili mě, že moje přítomnost by v té chvíli ničemu nepomohla. Neplánovaná návštěva ministryně zahraničí by způsobila tolik logistických a bezpečnostních problémů, že jsme si nemohli dovolit jakkoliv odvádět pozornost od nejnaléhavějších záchranných úkolů, tím spíš, že velvyslanectví nemohla normálně fungovat.</p>
<p>Učinila jsem krátké prohlášení pro tisk na našem velvyslanectví v Římě a dav, který se shromáždil venku, mě pozdravil hlasitým potleskem, což byla připomínka, že Amerika má dobré přátele po celém světě. Brzy jsme byli na cestě do irského Shannonu, kde jsme čekali na letadlo amerického vojenského letectva, které nás mělo dopravit domů. Letiště bylo zavřené, ale personál se objevil stejně a donesl nám irskou kávu a uzeného lososa. Jeden muž s těžkým irským přízvukem nám řekl: „Když je zraněná Amerika, bolí to všechny země.“</p>
<p>Pokud je šok dostatečně silný, dokáže sjednotit národ i generaci. Většina Američanů, kteří jsou o desetiletí či dvě starší než já, nikdy nezapomene, kde byli, když se poprvé dozvěděli, že v Pearl Harboru začala válka proti Spojeným státům. Američané mého věku si pamatují, kdy byl zavražděn John Kennedy a o pět let později Martin Luther King, Jr. a Robert Kennedy. Útoky na naše velvyslanectví v Africe měly zdrcující účinek, ale byly samozřejmě jen první z řady tragédií – pak přišel útok na torpédoborec <emphasis>USS Cole</emphasis> a největší šok nového století, útoky z 11. září 2001. Tato zvěrstva představovala nové ohrožení světového míru, nevídané zlo.</p><empty-line /><p>Mnoho z příčin útoků na velvyslanectví v Africe – stejně jako zločinů z 11. září – lze vysledovat až k sovětské invazi do Afghánistánu v roce 1979, útoku, který ostře vyhrotil studenou válku. Spojené státy reagovaly finanční podporou a dodávkami protiletadlových raket Stinger a dalších zbraní hnutí afghánského odporu, mudžáhedínům. Tato strategie byla úspěšná; nenávidění Sověti byli nakonec vyhnáni. Bylo to velké vítězství, ale přineslo neplánované následky. Poté, co se Sověti z Afghánistánu v roce 1989 stáhli, Spojené státy ztratily o region zájem a nechaly za sebou tisíce radikálů s nedostatkem pracovních příležitostí a přebytkem zbraní.</p>
<p>V první polovině devadesátých let tohoto vakua využili místní pohlaváři a dělili si Afghánistán na kusy až do roku 1996, kdy většinu z nich porazila anebo získala radikální konzervativní organizace Tálibán. Vnější pozorovatelé doufali, že omezená, leč disciplinovaná islámská vize Tálibánu povede k větší stabilitě, než byly boje mezi pohlaváry. A počet znásilnění, rabování a vydírání za jeho vlády skutečně poklesl. Politici v sousedním Pákistánu novou skupinu otevřeně podporovali, zčásti proto, že bezpečnější podmínky jim umožňovaly obnovit vývoz zboží přes Afghánistán dále na sever.</p>
<p>Tálibánští vůdci v těch letech nedávali najevo nepřátelství vůči Spojeným státům; vlastně Spojeným státům děkovali za jejich roli při vyhnání Sovětů. Zdědili ovšem jeden problém. Teroristický finančník Usáma bin Ládin, kterého vyhostili z jeho rodné Saúdské Arábie, se teď nacházel v Afghánistánu. S ním přišla mezinárodní tlupa organizátorů a učedníků známá jako al-Káida. Tak jako bin Ládin se mnozí z členů této sítě připojili k Americe a pomáhali afghánskému hnutí odporu, ale po americké účasti ve válce v Perském zálivu v roce 1991 se obrátili proti ní. Bin Ládin požadoval ukončení americké vojenské přítomnosti v Saúdské Arábii. V únoru 1998 slavnostně slíbil, že bude zabíjet Američany všude na světě, čímž mě přiměl k vyhlášení celosvětového poplachu, který upozorňoval na jeho hrozby.</p>
<p>Tálibán měl ještě další problém, který si způsobil sám. Jeho příslušníci byli kulturní imperialisté, kteří byli odhodláni vnucovat vlastní primitivní hlediska svým krajanům – a ženám. Připravili vlastní občany o základní svobody, zabránili celé generaci afghánských dívek chodit do školy a dohnaly nezanedbatelnou část afghánských žen ke klinické depresi, fyzickému zhroucení, ba i k sebevraždě. Koncem svého prvního roku ve funkci ministryně jsem navštívila Pákistán a diskrétně varovala jeho vůdce: „Vaší zemi hrozí nebezpečí izolace kvůli vaší podpoře Tálibánu.“ Veřejně jsem řekla přesně, i když ne diplomaticky: „Jsme proti Tálibánu kvůli… jeho hanebnému zacházení se ženami a dětmi a kvůli jeho všeobecné neúctě k lidské důstojnosti.“</p>
<p>Během své návštěvy jsem navštívila uprchlický tábor poblíž Péšaváru, asi čtyřicet kilometrů od afghánských hranic a nedaleko od Khyberského průsmyku. Ve školní třídě na mě čekalo asi patnáct žen, které mi zdráhavě vyprávěly o tom, jak jim Tálibán zakázal navštěvovat školu, jak jim zabránil pracovat a jak jim zakázal opouštět dům bez doprovodu osoby mužského pohlaví. Uprchlice mluvily o tom, že se chtějí vrátit do Afghánistánu, ale že se vrátit nemohou, dokud je Tálibán u moci. Cítila jsem z jejich slov nervozitu. Všechny měly na sobě tradiční islámské závoje: byli tam novináři s kamerami a uprchlice si nechtěly nechat fotografovat tvář. Mnohé měly pořád ještě v Afghánistánu příbuzné a bály se, že pokud by jejich ochota zúčastnit se setkání se mnou vyšla najevo, mohlo by to mít vážné důsledky.</p>
<p>V takových chvílích slova obvykle nestačí. Řekla jsem jim, že nikdy nezapomenu na setkání s nimi a že Amerika udělá, co je v jejích silách, aby jim pomohla. O pár minut později jsem oslovila shromáždění místních hodnostářů a uprchlíků obou pohlaví a všech věků, kteří seděli na improvizovaném dvoře na koberečcích. Slunce zapadalo a já sebou trhla, když jsem si všimla, jak stíny pákistánských ostřelovačů, kteří nás hlídali, vzrostly díky úhlu dopadu světla do výše více než šesti metrů.</p>
<p>Řekla jsem svým posluchačům, že k mé práci patří starat se o otázky války a míru, rozvoje a lidských práv. Dodala jsem, že žádná země se nedokáže zmodernizovat a nezačne prosperovat, aniž by se na tom podíleli všichni její občané, a žádná společnost nepokročí vpřed, pokud nebudou mít ženy přístup ke vzdělání a zdravotní péči a pokud nebudou chráněny před fyzickým vykořisťováním a špatným zacházením.</p>
<p>Když jsem skončila, zamířila jsem k divákům, abych si s nimi potřásla rukou. Vepředu seděly se zkříženýma nohama nejmladší děti. Natáhla jsem k nim ruku, ale ty děti byly tak malé, že k mé ruce nedosáhly. Měla jsem strach, že když se nakloním ještě víc, tak přepadnu dopředu, a tak jsem si klekla a pozdravila se s nimi vkleče. Měly tenké a hubené ruce, hluboké oči, nádherné tváře a nezapomenutelné úsměvy. Na chvíli jsem zapomněla na rozbouřený svět a připadala jsem si míň jako diplomat a víc jako matka.</p><empty-line /><p>Terorismus porušuje zákon z definice, a účinné uplatnění zákona je jedním z nejlepších prostředků v boji s ním, ale průchod spravedlnosti je někdy velmi pomalý. V mimořádných podmínkách mohou být zapotřebí odvážnější činy. To byl přesně případ situace po útocích na africká velvyslanectví.150</p>
<p>Týden poté, co došlo k tragédiím, nám ředitel CIA George Tenet řekl na poradě v Bílém domě, že důkazy o účasti Usámy bin Ládina jsou přesvědčivé a že denně dostáváme zprávy o hrozbách nových útoků. Naši bezpečnostní experti zjistili, že al-Káida je aktivní v třiceti osmi městech, kde máme diplomatická zastoupení. Nemohli jsme jen sedět a čekat, až teroristé zaútočí znovu.</p>
<p>Prezident Clinton dal zelenou k odvetné akci. Při přípravách jsme se omezili na nejmenší možnou skupinku a pokračovali v našem běžném programu, abychom bin Ládina nevyplašili. Měli jsme v úmyslu zaútočit na tři základny teroristů poblíž Khostu, asi 130 kilometrů jižně od Kábulu.</p>
<p>Tyto tábory, které se skládaly z ubytovacích prostor, skladů a výcvikových zařízení, provozovali Pákistánci a Arabové spojení se sítí bin Ládina. Muži, kteří tam byli cvičeni, měli za úkol šířit teror v Kašmíru a ve střední Asii anebo byli nasazováni na dlouhodobé operace v Evropě a Spojených státech. Potřebovali jsme jednat rychle, protože jsme dostali informaci, že v jednom z těch táborů se scházejí vůdci teroristů – možná včetně bin Ládina –, aby naplánovali další útoky. Doufali jsme, že na ně udeříme ve chvíli, kdy to bude mít co největší účinek.</p>
<p>Také jsme zkoumali některá místa v Súdánu, kde bin Ládin žil před rokem 1996, odkud budoval svou teroristickou síť a kde měl pořád ještě obchodní zájmy. Za cíl jsme vybrali továrnu na léčiva. Naši zpravodajci nás informovali, že bin Ládin investoval peníze do vojenského komplexu, jehož byla továrna součástí. Vzorek půdy naznačoval přítomnost zbytků sloučeniny VX, jedné z nejjedovatějších látek na světě.</p>
<p>Navzdory blížícím se leteckým úderům jsem chtěla odcestovat do Keni a do Tanzanie, abych vyjádřila naši soustrast a zjistila, čím bychom ještě mohli pomoci. Abych tam mohla doletět a vrátit se co nejrychleji, použila jsem jedno z letadel Božího soudu, které jsou vybaveny zařízením pro doplňování paliva ve vzduchu. Nikdy jsem tankovací proces nezažila, a tak když během dlouhého letu nastal ten okamžik, poprosila jsem pilota, jestli bych se mohla posadit za něj. S hrůzou a obdivem jsem sledovala, jak se k nám blíží dvě obrovská tankovací letadla plná paliva. První z nich zaujalo pozici zhruba 8 až 10 metrů před nosem našeho letadla, tak blízko, že jsem viděla tvář člena posádky, který ležel na břiše a pomocí jakéhosi joysticku naváděl dlouhé rameno, které se spojilo s naším letadlem a začalo do něj přečerpávat palivo. Aby letadla zůstala ve stejné pozici, pilot tankeru přepnul na automatického pilota, zatímco naše letadlo letělo v režimu manuálního řízení. Náš pilot se musel snažit ze všech sil udržet naše letadlo ve stejné pozici. Pak se celý proces opakoval s druhým tankerem. Když to skončilo, cítila jsem se vyčerpaná, i když jsem vůbec nic nedělala. Napadlo mě, že pilota musí bolet ramena, a tak jsem mu je začala masírovat. Řekl mi: „Madam, to je poprvé v historii amerických ozbrojených sil, kdy ministr zahraničí podrbal pilota.“</p>
<p>Později jsem vyprávěla generálporučíkovi vojenského letectva Robertu „Doc“ Fogelsongovi, mému vojenskému poradci ze Sboru náčelníků štábů, jak úžasná ta přečerpávací procedura byla. Souhlasil se mnou a řekl mi, že prezidentovo letadlo Air Force One má také zařízení pro doplňování paliva ve vzduchu, ale že se nepoužívá, když je prezident na palubě. „Proč ne?“ zeptala jsem se. „Děláte si legraci?“ rozesmál se. „Se dvěma obrovskými letadly plnými paliva, která letí rychlostí několika set kilometrů za hodinu pár metrů od sebe? To je strašně nebezpečné.“</p>
<p>Když jsme přistáli v Dar es-Salaamu, zamířila jsem na naše velvyslanectví. Budovu, která byla od středu města vzdálená několik kilometrů, vlastnil kdysi Izrael, a tak byla opevněná lépe než ostatní. Přesto jsme ale měli štěstí: teroristům zabránila ve vjezdu do vlastního objektu cisterna s vodou. Při tom útoku zahynulo daleko méně lidí než v Keni.</p>
<p>Naše velvyslanectví v Nairobi leželo naproti tomu v samém středu rušného města. Takovému umístění jsme u našich zastupitelských úřadů kdysi dávali přednost, protože jsme chtěli dávat najevo otevřenost a být součástí hlavního města. Tato éra skončila ve chvíli, kdy sebevražední atentátníci zaútočili v roce 1983 na kasárna námořní pěchoty a na americké velvyslanectví v Bejrútu. Od té doby měla nová velvyslanectví vyhovovat přísným bezpečnostním měřítkům a nacházet se stranou od rušných ulic, s dostatkem prostoru pro dvojité stěny, strážní stanoviště a prostory pro prohlídku vozidel. Kvůli těmto požadavkům byla naše nová velvyslanectví bezpečnější, ale také dražší. Za uplynulé desetiletí jich proto bylo postaveno jen málo. Starší velvyslanectví, jako bylo to v Keni, byla hůře chráněná a musela soupeřit o omezené prostředky, které byly k dispozici pro vylepšení, s více než dvěma stovkami jiných úřadů po celém světě.</p>
<p>Předchozí duben mi velvyslankyně Prudence Bushnellová napsala o svých obavách z toho, jak je velvyslanectví bezbranné vůči terorismu. Naléhala na mě, abych využila Keňu jako příklad, až budu žádat o dodatečné prostředky. Po útocích se tento dopis dostal do sdělovacích prostředků. Jak Bushnellová napsala: „Bez ohledu na omezené prostředky dělají všichni, co se dá. Problémem jsou právě omezené prostředky. Řešením je soustředit se na bezpečnost úřadů po celém světě.“ Právě toho jsem se snažila ze všech sil dosáhnout, ale teprve, když došlo k útokům na ambasády, se mi podařilo získat plnou pozornost těch, kdo vládnou nad rozdělováním finančních prostředků v Kongresu a v administrativě. Naneštěstí jediným skutečným řešením pro Keňu by bylo přestěhovat velvyslanectví na klidnější místo. To by bylo stálo miliony dolarů a stavbu by do 7. srpna nebylo možné ani zahájit.</p>
<p>Na dálku mě televizní záběry z místa bombového útoku v Nairobi naplňovaly hněvem a smutkem. Zblízka byla skutečnost ještě horší – byla to menší podoba toho, co jsme později poznali 11. září jako Ground Zero. Když jsem na místo přijela, kostra velvyslanectví pořád ještě stála, ale vnitřek zdemolovala vyražená okna, zhroucené příčky a létající kancelářské zařízení. Výbuch proměnil tyto věci ve smrtící nástroje. Nejvíc obětí zapříčinilo zhroucení vedlejší budovy, která se proměnila v hromadu skla, cihel a betonu. Nad čím se zastavovalo srdce, byly stále ještě viditelné osobní věci – pomačkaná bota, útržek košile, rozervaný kapesník, rozdrcený dětský kočárek.</p>
<p>Navštívila jsem nedalekou nemocnici, kde byli někteří Keňané, kteří při útoku utrpěli zranění. Šla jsem od lůžka k lůžku a říkala jim, jak je mi to líto. Tak jako jiné oběti teroru to byli jen obyčejní lidé, kteří vedli normální životy, dokud se neocitli na nesprávném místě v nesprávnou dobu. Mnozí byli celí v obvazech; jiní měli pořezané ruce a tváře. V rezidenci velvyslankyně Bushnellové jsem se setkala se zaměstnanci naší ambasády. Tak jako jejich kolegové v Tanzanii, které vedl chargé John Lange, odvedli vynikající práci při odstraňování následků tragédie a při obnovování provozu velvyslanectví. Jak se vyrovnávali se situací, napadalo je také, jaký rozmar osudu je zachoval naživu, zatímco jejich kolegové a blízcí zahynuli.</p>
<p>Bylo mi posvátnou povinností doprovázet těla jejich kolegů přes Atlantik na ceremonii na letecké základně Andrews poblíž Washingtonu za přítomnosti prezidenta a paní Clintonové. Rakve se nakládaly do obřího transportního letadla C-17, pojmenovaného „Duch amerických veteránů“. Ve vzduchu jsem studovala údaje a fotografie, které jsem dostala k zahynulým Američanům. Byl mezi nimi americký diplomat a jeho milovaný syn; mladý seržant námořní pěchoty z Tallahassee ve státě Florida; epidemioložka a matka tří dětí, která svou prací zachraňovala děti před malárií; důstojnice finanční správy vojenského letectva ze South Bend ve státě Indiana; politický diplomat, který byl též jazzový muzikant; administrativní pracovnice ministerstva zahraničí z Valdosty ve státě Georgia; kariérní diplomat se dvěma dcerami, který přicestoval do Keni teprve jedenáct dní před útoky; starší seržantka vojenského letectva, která kráčela ve stopách svého otce; zaměstnankyně z provozního oddělení a dva zaměstnanci z kanceláře vojenského přidělence, včetně seržanta pozemních sil z Missouri s chlapeckou tváří, otce dvouletého dítěte.151</p>
<p>Cítila jsem se úplně citově vyčerpaná a pokoušela jsem se usnout na kavalci při stěně letadla. Za zástěnou z těžkého plátna v barvě khaki ležely rakve. Někdy uprostřed noci jsem se probudila, roztáhla zástěnu, posadila se mezi rakve a šeptala slova modlitby a díků. Obětem bylo mezi dvaceti a šedesáti a jejich předkové přišli z Evropy, Afriky i Asie. Někteří byli vojáci, jiní civilisté; počet žen a mužů byl skoro stejný. Představovali tváře Ameriky, skromné, ale pozoruhodné lidi, kteří reprezentují naši zemi v zahraničí, dělají svou práci, řeší problémy a získávají demokracii přátele. S trochou hořkosti jsem pomyslela na převládající stereotypy o životě na ambasádách, podle kterých se diplomaté procházejí v pruhovaných kalhotech, pořádají nóbl večírky a žijí v přepychu. Skutečnost je daleko přízemnější, práce daleko těžší, odměny daleko menší a rizika daleko vyšší. I v jiných chvílích mého života se Amerika střetávala se zlem – s Hitlerem, Stalinem, rasismem, etnickými čistkami a genocidou –, ale nyní byla naše země vtažena do konfliktu s nepřítelem, který nebyl jasně viditelný, na bojiště, které bylo neohraničené a kde budeme všichni v první linii.</p>
<p>V té chvíli jsem zažívala skoro drtivý pocit zodpovědnosti. Jako většina lidí ve veřejném životě jsem často mluvila o tom, jak by vládní činitelé měli skládat účty ze své činnosti. Říká se to snadno, když člověk ukazuje prstem na někoho jiného. Měla jsem pocit, že se teď všichni dívají na mě. Věděla jsem, že nedokážu zajistit bezpečnost našich lidí, ale měla jsem zodpovědnost učinit pro to všechno, co bylo v mých silách. Už nešlo jenom o to udělat svou práci, šlo také o věrnost, čest a důvěru.</p>
<p>Krátce před přistáním mi členové posádky řekli, že se musím vrátit na místo. Posadila jsem se a usnula na sedadle obráceném čelem k zástěně. Když jsme přistávali, otevřela jsem oči. Opona byla roztažená. Nic mě už od rakví neoddělovalo. Zatímco jsem krátce spala, zakryli všechny americkými vlajkami.</p><empty-line /><p>V jedenáct hodin dopoledne 20. srpna bylo z amerických plavidel v Rudém a Arabském moři vystřeleno sedmdesát devět střel s plochou dráhou letu, které o pár hodin později zasáhly cíle v Afghánistánu a v Súdánu. Simultánní útoky měly odrážet charakter obou útoků na velvyslanectví. Jakmile jsme věděli, že střely zasáhly své cíle, prezident – který předstíral, že je na dovolené, aby zachoval moment překvapení – šokoval reportéry na ostrově Martha’s Vineyard oznámením našeho rozhodnutí o vojenské odvetě. Okamžitě se pak vrátil do Washingtonu.</p>
<p>Operace Neomezený dosah těžce poškodila výcvikové tábory al-Káidy a způsobila smrt kolem dvacítky členů bin Ládinovy sítě a zranění několika desítek dalších. Pokud tam, jak jsme se domnívali, bin Ládin byl, podařilo se mu uniknout. Odveta nicméně dokazovala, že umíme zasáhnout nepřítele na jeho domácí půdě a že na Ameriku nelze útočit beztrestně. Většina členů Kongresu operaci pochválila, ale veřejná reakce byla vesměs tlumenější. Teroristé udeřili na americké ambasády, ale dosud nezaútočili na naši domovinu. Někteří se dokonce domnívali, že naše reakce byla přemrštěná, a zpochybňovali prezidentovy motivy. Zaujatí komentátoři se odvolávali na film <emphasis>Vrtěti psem</emphasis> (ve kterém Bílý dům předstírá válku, aby odvedl pozornost od sexuálního skandálu) a naznačovali, že se snažíme odvádět pozornost od problémů se zvláštním prokurátorem. Tato obvinění byla nepodložená a odporná, ale přispívala k atmosféře, v níž se z Kongresu ani z médií neozvaly žádné výzvy, abychom ve vojenských akcích proti al-Káidě pokračovali. Neustále jsme se však přesně touto možností zabývali a přitom postupovali na diplomatické frontě.</p><empty-line /><p>Dva dny po vypuštění střel s plochou dráhou letu zazvonil telefon v kanceláři Michaela Malinowského, vysokého činitele sekce pro záležitosti jižní Asie ministerstva zahraničí. V něm se ozval zakladatel a vůdce Tálibánu mullah Omar. To bylo něco nevídaného. Omar téměř nikdy nemluvil s nikým ze Západu. Nyní sdělil Malinowskému, že naše údery měly opačný účinek, než jsme zamýšleli, že prezident Clinton by měl odstoupit a že americké síly by měly odejít ze Saúdské Arábie. Malinowski tento blábol odmítl a naléhal na Omara, aby vydal bin Ládina, a navrhl zahájení oficiálního dialogu. Omar souhlasil.</p>
<p>O pár týdnů později inicioval William Milam, americký velvyslanec v Pákistánu, řadu schůzek mezi představiteli Spojených států a Tálibánu, které pokračovaly další dva roky. Problémy, jež jsme po celou tu dobu s extremistickým hnutím měli, nebyly způsobeny neschopností komunikovat. Naše poselství bylo doopravdy prosté: „Bin Ládin je terorista. Je to vrah nevinných lidí a je to nesmiřitelný nepřítel Spojených států. Jestli máte zájem o lepší vztahy, musíte nám pomoci ho přivést před soud.“ Vůdci Tálibánu neříkali ne; místo toho přicházeli s celou řadou chabých výmluv. Tvrdili, že by porušovali své kulturní zvyklosti, kdyby zasáhli proti hostovi, a že bin Ládin je pro Afghánce hrdina díky své roli v boji proti Sovětům v osmdesátých letech dvacátého století. „Svrhnou nás, pokud vám ho vydáme,“ říkali. „Lidé si budou myslet, že jsme od vás nebo od Saúdů vzali peníze.“</p>
<p>Koncem roku 1998 jsem vybrala plukovníka ve výslužbě Michaela Sheehana, mého bývalého studenta z Georgetownu, který býval také u zelených baretů a radil mi v OSN, pro funkci koordinátora ministerstva zahraničí pro boj proti terorismu. Ve spolupráci s kolegy, jako byl podnáměstek ministra zahraničí pro jižní Asii Rick Inderfurth, Sheehan brzy vypracoval strategii, jak zvýšit tlak na Tálibán. I když jsme v Afghánistánu neměli mnoho pák, rozhodli jsme se, že na všechny páky, které máme, zatlačíme najednou. Nejdřív jsme poslali Tálibánu vzkaz, že budeme jeho vůdce volat k zodpovědnosti za jakýkoli budoucí teroristický čin, který lze vystopovat k bin Ládinovi, a že si vyhrazujeme právo k použití vojenské síly, ať už preventivně v sebeobraně, nebo v reakci na další útoky. Za druhé jsme požádali Pákistán, Saúdskou Arábii a Spojené arabské emiráty (SAE), jediné tři země, které s afghánským režimem udržovaly diplomatické styky, aby náš požadavek na vydání bin Ládina podpořily. Pokud by Tálibán nadále odmítal, chtěli jsme přinutit tyto tři státy, aby odepřely přistávací práva afghánské letecké společnosti, zmrazily afghánská finanční aktiva a zamezily vůdcům Tálibánu v cestách do zahraničí. Také jsme pohrozili, že proti Tálibánu zavedeme dvojstranné hospodářské sankce a požádáme OSN, aby přijala celosvětová opatření.</p>
<p>V dalších měsících jsme tuto strategii uskutečňovali podle plánu, jenomže plán nefungoval. Saúdové i SAE vyhověli naší žádosti o zrušení přistávacích práv a Saúdové redukovali diplomatické vztahy na nižší úroveň a odmítali vydávat víza Afgháncům cestujícím za jiným než náboženským účelem. Neúprosně jsme naléhali na představitele Pákistánu, aby tlačili na Tálibán, a říkali jsme jim, že „bin Ládin zabíjel Američany a chystá se v tom pokračovat. To z něj dělá našeho nepřítele. A to dělá naše nepřátele z těch, kdo ho podporují. Nestavte Pákistán do této pozice.“ Sankce proti Tálibánu jsme zavedli v červenci 1999. Rada bezpečnosti OSN učinila v říjnu to samé v jednomyslném hlasování, kterého se zúčastnilo i několik zemí s muslimskou většinou. To vše přispělo k izolaci Tálibánu, ale nepřinutilo ho vydat bin Ládina.</p>
<p>Když Tálibán zpočátku konsolidoval svou moc, soustředil se výhradně na obsazování území a odebírání zbraní a bin Ládina zřejmě nijak nepotřeboval. V následujících měsících mezi bin Ládinem a mullahem Omarem vznikl symbiotický vztah. Teroristé potřebovali místo pro výcvik. Omar potřeboval bin Ládinovy peníze a vojenskou sílu. V polovině roku 1998 už mohl mít Omar pocit, že jeho přežití závisí na podpoře bin Ládina. I když jsme se nadále s Tálibánem scházeli, byl náš dialog čím dál bezobsažnější a Omar čím dál nepřátelštější. Mike Sheehan opakoval naše varování Tálibánu naprosto jasně: „Jestli bin Ládin nebo jakákoli s ním spřízněná organizace zaútočí na Spojené státy nebo americké zájmy, budeme vás za to činit osobně zodpovědnými.“</p>
<p>Měli jsme pocit, že musíme svoje hrozby opakovat, protože jsme byli přesvědčeni, že skupiny spojené s bin Ládinem jsou nadále aktivní a pravděpodobně se snaží vyvinout nebo získat chemické a biologické zbraně. Sheehan nás opakovaně varoval, že bin Ládin se připravuje znovu zaútočit. A tak navzdory obtížím, které jsme měli s upoutáním pozornosti veřejnosti, jsme s prezidentem a s ministrem Cohenem opakovaně hovořili o problému terorismu doma i v zahraničí. A současně s diplomatickým tlakem jsme rozehráli celosvětovou obrannou hru a snažili se zabránit dalším útokům.</p>
<p>Za tímto účelem jsme posílili policejní spolupráci s jinými zeměmi, což v tichosti vedlo k zatčení a stíhání desítek podezřelých. Nabízeli jsme odměny, zmrazovali teroristické účty, ztrojnásobili náš rozpočet na boj s terorismem, posílili protiteroristický výcvik a urychlili vývoj technologie pro boj s terorismem. Prezident vydal řadu nařízení pro posílení naší schopnosti narušovat teroristické operace v zahraničí a připravit se na možnost útoků na americkém území. Požádal o finanční prostředky na zkvalitnění příprav pro odstraňování následků katastrof, vytvoření celostátní rezervy léků a vakcín, výcvik pohotovostních zdravotnických týmů na státní a městské úrovni a ochranu klíčové infrastruktury, jako jsou rozvodné sítě elektřiny a počítačové sítě, před útoky počítačových pirátů. V Pentagonu zveřejnil Bill Cohen plány na vytvoření týmů rychlé reakce Národní gardy, které by měly být připraveny pomáhat obyvatelstvu, jež se stane obětí chemických či biologických útoků.152 Tyto iniciativy bohužel nezabránily 11. září, ale zabránily jiným útokům a vytvořily základ pro pozdější iniciativu – soustředěný celostátní program civilní obrany.</p>
<p>Jelikož americká velvyslanectví byla očividně ohrožena, soustředila jsem se na získávání prostředků. Od prvního dne ve funkci ministryně jsem pronásledovala prezidenta a Úřad pro státní správu a rozpočet (OMB), aby zvýšili rozpočet na mezinárodní aktivity a operace. Po útocích na velvyslanectví jsem začala být doopravdy a záměrně otravná. S pomocí senátora Teda Stevense, kongresmana Davida Obeyho a dalších jsme toho podzimu protlačili mimořádný příděl rozpočtových prostředků ve výši více než jedné miliardy dolarů na bezpečnostní úpravy včetně bariér kolem samotného ministerstva zahraničí, ale to byl jen malý začátek řešení velkého problému.</p>
<p>Po útocích na ambasády jsem jmenovala tým pro prověřování zodpovědnosti v čele s admirálem ve výslužbě Williamem Crowem, bývalým předsedou Sboru náčelníků štábů a pozdějším americkým velvyslancem ve Velké Británii, aby prováděl vyšetřování a přicházel s doporučeními. V lednu 1999 Crowe doporučil příděl rozpočtových prostředků ve výši 1,4 miliardy dolarů po dobu nejméně deseti let na výstavbu a opravy velvyslanectví. Nadšeně jsem ihned tento požadavek předložila OMB, který tak nadšený nebyl. Rozpočtáři Bílého domu pochybovali o naší schopnosti utratit tolik peněz rychle a moudře. Místo toho doporučili částku 3 miliardy dolarů rozloženou do pěti let, přičemž v prvním roce by příděl činil jen 36 milionů dolarů. Řekla jsem: „Kongres bude žádat mou hlavu, když se tam pokusím tenhle rozpočet obhajovat, a budou v právu. Ten rozpočet je směšný. Potřebujeme víc peněz.“</p>
<p>Jak se dalo očekávat, předáci obou stran zuřili. OMB rychle souhlasil s kompromisem a jeho postoj se stal ještě vstřícnější poté, co jeho ředitel Jack Lew navštívil některé ambasády ve východní Evropě a na Balkáně. V době, kdy jsem odcházela z funkce, jsme již získali souhlas s přídělem rozpočtových prostředků, který se blížil doporučením admirála Crowa. Byla to klíčová dohoda, protože jsme pochopili, že nebezpečí, které hrozí našemu personálu, není teritoriálně omezené, ale celosvětové. Žádné místo jako úřad bez rizika již neexistovalo. Pokud existovala nějaká slabá místa, mohli jsme očekávat, že je nepřítel využije.</p>
<p>Crowova doporučení jsem nejenom uvítala, ale snažila jsem se také zajistit, aby jejich realizace nebyla na úkor ostatních činností ministerstva zahraničí. Peníze, které používáme na výstavbu a ochranu velvyslanectví, pocházejí ze stejného měšce jako peníze, ze kterých platíme mzdy, najímáme lidi a platíme další každodenní provozní náklady. Varovala jsem Kongres i OMB: „Pokud zvýšíme výdaje na bezpečnost a nezvýšíme celkový objem prostředků, budeme mít nakonec budovy, které jsou bezpečnější, ale také prázdné, protože si nebudeme moct dovolit platit žádné zaměstnance. Před tuto volbu mě nemůžete stavět.“ Dodala jsem, že prostředky pro ministerstvo zahraničí jsou škrceny už příliš dlouho. Každý rok se střetáváme s nutností přesouvat prostředky z důležitých programů, protože je potřebujeme pro naléhavé účely. Bereme Petrovi, abychom platili Pavla, a potom vezmeme i Pavlovi.</p><empty-line /><p>Počátkem svého funkčního období jsem vybrala Davida Carpentera do funkce podnáměstka ministra zahraničí pro diplomatickou bezpečnost. Toto místo bylo tradičně vyhrazeno příslušníkům zahraniční služby. Rozhodla jsem se tuto tradici změnit. David, který sloužil v čele jednotky Tajné služby chránící prezidenta, byl první příslušník bezpečnostních sil, který se do této funkce dostal, když se v březnu 1988 připojil na smluvní bázi k našemu týmu. Čtyři dny po útocích na ambasády formálně složil služební přísahu. Oblíbila jsem si ho, protože byl odhodlán dosáhnout téhož co já – zabránit tomu, aby zahynuli další naši lidé.</p>
<p>Rozhodnutí uzavřít velvyslanectví kvůli bezprostředně hrozícímu nebezpečí, ať už na den, nebo na měsíc, bylo jedním z nejcitlivějších, které jsme museli dělat. V tomto období jsme měsíčně dostávali zprávy o zhruba tisíci hrozbách budovám či představitelům Spojených států v zahraničí. Kdybychom na každou reagovali tím, že uzavřeme budovu, zůstali bychom ochromeni. Kdybychom odmítli nařídit uzavření za okolností, které nabádaly k opatrnosti, mohli bychom platit dalšími životy. Kvalifikované rozhodnutí bylo možné učinit pouze na základě analýzy každé hrozby.</p>
<p>Společně s náměstkyní ministra obrany pro administrativu Joanie Cohenovou usiloval Carpenter tvrdě a úspěšně o to, aby do CIA dostal agenta diplomatické bezpečnostní služby, abychom se mohli okamžitě dozvědět o nových hrozbách našim zastupitelským úřadům. Měli jsme také personál v operačním centru ministerstva zahraničí, který pracoval doslova čtyřiadvacet hodin denně na koordinaci našich reakcí. Ve všech případech přicházela i velvyslanectví s vlastním odhadem věrohodnosti hrozby. Mnohá upozornění jsme dostali od lidí, kteří přišli na naše velvyslanectví a chtěli mluvit s velvyslancem nebo s jiným vedoucím pracovníkem. Občas nám tito informátoři poskytli životně důležité informace. Častěji byli motivováni nadějí na odměnu, ať už v podobě peněz, nebo amerického víza. Někdy si přicházeli velvyslanectví okouknout za účelem shromažďování informací či možného terorismu. Neměli jsme naléhavější úkol než každý příběh prověřovat.</p>
<p>Zpráva admirála Crowa doporučovala, aby za všechny bezpečnostní záležitosti odpovídal jediný vysoce postavený činitel. Za tímto účelem jsem navrhla zřízení funkce náměstka ministra zahraničí pro bezpečnost, terorismus a související otázky. Došla jsem k názoru, že do té doby, než o tom rozhodne Kongres, musím dělat konečná rozhodnutí já, i když s pomocí profesionálů, takže jsem se prakticky každé ráno, když jsem byla ve Washingtonu, posadila ve své kanceláři s Carpenterem a probrala s ním poslední informace. V jednom případě členové jedné separatistické skupiny ozbrojení raketou odpalovanou z ruky doopravdy pronikli do budovy naproti našemu konzulátu v jednom evropském městě. Díky dobrým zpravodajským informacím místní úřady teroristy zastavily dříve, než mohli udeřit. Tento incident ilustroval důležitost úzkého vztahu s hostitelskou zemí. Naštěstí ani státy, které k nám mají neutrální či nepřátelský vztah, nechtějí vidět teroristické útoky na vlastním území. V jednom případě, kdy se nám spolupráci nedařilo navázat, jsem zavolala velvyslanci oné země ve Washingtonu a řekla mu, že pokud nám neposkytnou pomoc, kterou žádáme, uzavřeme naše velvyslanectví a povíme celému světu proč. Spolupráce se rychle zlepšila.153</p>
<p>Naše obavy z možnosti dalšího velkého teroristického útoku vyvrcholily koncem roku 1999, když se svět připravoval oslavit nové tisíciletí. Administrativa postavila naše bezpečnostní složky a zpravodajskou síť do plné pohotovosti. Varovali jsme Američany, kteří žili v zahraničí nebo tam cestovali, aby se chovali s maximální obezřetností. Abychom se pojistili proti možnému útoku anthraxem, rozeslali jsme zásoby antibiotika Cipro na všechny naše úřady a naplánovali nákup rychle nasaditelných masek pro případ chemického či biologického útoku.</p>
<p>Ve Washingtonu pracoval nepřetržitě mezirezortní tým. Během pár dní uprostřed prosince se podařilo zabránit třem teroristickým útokům a pozatýkat jejich osnovatele. Na Středním východě byla zadržena skupina teroristů vycvičených v Afghánistánu, kteří plánovali umístit bombu do hotelu Radisson v jordánském Ammánu. Překazili jsme také plán na vraždu turistů navštěvujících horu Nebo, horský vrchol, na který měl vyšplhat Mojžíš před svou smrtí. Třetí hrozbu – proti mezinárodnímu letišti v Los Angeles – překazil bdělý celník, který nařídil třiatřicetiletému Ahmedu Ressamovi, aby otevřel kufr auta na přechodu z Kanady do Spojených států. Nalezl tam půl metráku výbušnin. Ressam později vypovídal do detailů o svém výcviku ve zpravodajských technikách, zabíjení a zacházení s výbušninami a vypověděl, že před koncem roku 1999 se chystala řada teroristických útoků po celém světě. V každém z těchto případů byly zjištěny vazby na al-Káidu a Usámu bin Ládina. Mezi všemi ostatními hrozbami, které nám dělaly starosti, zůstával hlavním palčivým místem našeho protiteroristického úsilí tento saúdský terorista.</p><empty-line /><p>Den po našich odvetných úderech střelami s plochou dráhou letu v srpnu 1998 svolal Bílý dům poradu o dalších vojenských alternativách. Náš hlavní cíl nebyl zasažen, což naše odhodlání ještě zvýšilo. V následujících týdnech prezident výslovně povolil použití síly za účelem likvidace nebo zatčení bin Ládina a jeho nejbližších spolupracovníků. Nejdříve jsme rozmístili bombardéry B2, které mohly zaútočit na cíle v Afghánistánu během jediného dne. Později jsme přešli na ponorky vybavené střelami s plochou dráhou letu, jež byly neustále připraveny v Arabském moři. Pentagon nakonec toto nasazení sil omrzelo a tvrdil, že další pokračování je neodůvodněné, pokud nemáme lepší zpravodajské informace o tom, kde se bin Ládin nachází. Prezident Clinton nicméně trval na svém, protože nám to umožňovalo udeřit na bin Ládina rychle, pokud by se nějaká „věrohodná operační informace“ objevila. Samozřejmě jsme nemohli zaútočit, pokud jsme si nebyli celkem jistí, kde se bin Ládin nachází. Prezident žádal o zpravodajské informace o jeskyních poblíž afghánské hranice s Pákistánem, ale naši vojenští experti nedokázali navrhnout dostatečně přesvědčivý scénář pro účinný útok.</p>
<p>Protože jsme nechtěli opomenout žádnou alternativu, zkoumali jsme i možnost vyslání jednotky zvláštních sil, aby se bin Ládina zmocnila. I s tímto přístupem byly problémy. Kvalitní zpravodajské informace zůstávaly rozhodující, protože jsme nemohli vyslat tým jen na základě nějakého tušení. Stejně tak nebylo snadné zvolit správnou velikost. Čím by byl tým menší, tím pravděpodobnější bylo, že by dokázal bin Ládina překvapit, ale tím větší bylo riziko, že by neuspěl kvůli malému počtu lidí či kvůli selhání materiálu. Čím by byl tým větší, tím snadněji by se dokázal ubránit, ale tím spíš by nedokázal překvapit. A pokud by byl bin Ládin varován, existovalo mnoho míst, kde se mohl schovat. Za předpokladu opravdu spolehlivých informací by tu práci dokázaly udělat rakety rychleji a s menším rizikem.</p>
<p>Nikdy nebylo pochyb o tom, že kdybychom se domnívali, že máme slušnou šanci bin Ládina dostat, byli bychom po něm šli. Všichni jsme těžce nesli ztrátu lidí, kteří zahynuli při útocích na ambasády – setkali jsme se s jejich rodinami – a byli jsme odhodláni zabránit dalším útokům. Současně nám okolnosti diktovaly, abychom pro úspěch nastavili vysokou laťku. Pokud bychom uskutečnili další velkou a viditelnou operaci, při které by bin Ládin nebyl ani zabit, ani zajat, ztráceli bychom svou pozici. Terorista by se určitě objevil v éteru, aby se rozjařoval nad svým přežitím a leštil si image mezi svými stoupenci.</p>
<p>Před operací Neomezený dosah jsme obdrželi zprávu o plánované schůzce teroristických vůdců, s vysokou pravděpodobností za účasti bin Ládina. I když jsme hltali každý kousek zpravodajství, už nikdy jsme srovnatelnou příležitost nedostali. Několikrát jsem byla uvědoměna o připravovaném útoku, jen abych se později dozvěděla, že naše informace se ukázaly být neověřitelné nebo mylné. Občas jsme přišli na to, kde bin Ládin byl anebo kde by se mohl objevit anebo kde mohl být někdo, kdo vypadal jako on, ale všechny tyto informace přišly buď příliš pozdě, anebo byly příliš neurčité. Bylo to k zbláznění. Přirovnávala jsem to k tomu hernímu automatu, kde člověk manipuluje s pákou, na jejímž konci je jakýsi pařát, o kterém si myslíte, že se jím zmocníte výhry, jakmile vhodíte dovnitř čtvrťák. Ale pokaždé, když už ten košíček skoro máte, výhra vám opět vyklouzne.</p>
<p>Na prezidentův příkaz vojáci nadále bádali, jak zlepšit naše informace o bin Ládinově pohybu v reálném čase. Od konce léta roku 2000 se Pentagon nad Afghánistánem snažil využít pomalého nepilotovaného letadla Predator154 ke sběru fotografických dat. Výsledky byly povzbudivé, ale pak stroj havaroval. NSC navrhovala vyzbrojit nové nepilotované letadlo raketou. Počátkem roku 2001 vojenské letectvo vyzkoušelo prototyp, ale Bushova administrativa se rozhodla rozmístit Predatory, ať už ozbrojené, nebo neozbrojené, teprve po 11. září.</p>
<p>V té době se vynořila i otázka, proč jsme prostě do Afghánistánu nevtrhli, nesvrhli Tálibán a nerozehnali al-Káidu na její domácí půdě. Pokud vím, o této možnosti se vážně neuvažovalo. Důvod k vojenské akci existoval, ale bez megašoku 11. září by invazi do Afghánistánu nepodpořili ani naši spojenci, ani většina našich občanů a byla by odsouzena v celém arabském a islámském světě.</p>
<p>Druhé funkční období prezidenta Clintona skončilo bez dalších úspěšných teroristických útoků proti americkým zastupitelským úřadům. Jak ale víme, diplomatické úřady nejsou jediným cílem. Jedním z důvodů, proč je terorismus takovou hrozbou, je, že ho lze uskutečnit téměř kdekoli. Dvanáctého října 2000 připlul k torpédoborci <emphasis>USS Cole</emphasis>, jenž doplňoval palivo v adenském přístavu na jemenském pobřeží, malý člun, který vybuchl a prorazil do ocelového trupu lodě vojenského námořnictva otvor dvacet krát třináct metrů, sedmnáct námořníků zabil a třicet devět zranil.</p>
<p>Okamžitě jsem telefonovala jemenskému prezidentovi Alímu Abdalláhovi Salíhovi, který nedávno navštívil Spojené státy a zaklínal se přátelstvím. Přislíbil důkladné vyšetření případu a místní úřady brzy pozatýkaly podezřelé. Naneštěstí mezi Jemenem a FBI došlo k přerušení komunikace. Naše velvyslankyně Barbara Bodineová se do jisté míry úspěšně snažila přimět obě strany ke spolupráci, pobízet Jemen k větší vstřícnosti a bránit FBI v porušování místních zvyklostí. I když podezření okamžitě padlo na bin Ládina, neměli jsme přímé důkazy, jaké se objevily po útocích na ambasády. Teprve po mém odchodu z funkce se FBI podařilo přesvědčivě prokázat spojení mezi al-Káidou a útokem na <emphasis>Cole.</emphasis></p><empty-line /><p>Evidentní otázkou po každé katastrofě je, zda jí bylo možné zabránit. Tak jako Pearl Harbor a zavraždění Johna Kennedyho se útoky 11. září staly a budou i nadále předmětem zkoumání oficiálních komisí, médií a univerzitních badatelů. Hodně pozornosti se věnovalo zřejmému selhání koordinace mezi CIA a FBI. Ze své vlastní zkušenosti z jednání s oběma agenturami vím, jak jsou jejich prostředí a cíle rozdílné. Současně však existuje tendence dívat se na minulost z pohledu přítomnosti. Útok na věže Světového obchodního centra byl jako blesk z čistého nebe, který osvětlil mnohé z toho, co předtím nebylo tak vidět. Nepřekvapilo mě, že na nás zaútočili, a nešokovalo mě, že šlo o únos letadla. Ohromila mě ale úroveň koordinace a skutečnost, že únosci se tak dlouho připravovali ve Spojených státech.</p>
<p>Rozsah a povaha útoků představovaly bezprostřední a rozsáhlou dlouhodobou výzvu našim ozbrojeným silám, naší diplomacii, našim bezpečnostním složkám a těm, kdo mají na starosti civilní obranu. Útoky dodaly nový rozměr dlouho panujícím obavám ze zbraní hromadného ničení, které se ocitnou v nesprávných rukou, a podnítily změny v americké vojenské doktríně, které v následujících letech vedly k celosvětovým sporům.</p>
<p>Reakce Clintonovy administrativy na útoky na africká velvyslanectví a jiné útoky vedla k zadržení mnoha podezřelých teroristů a vytvořila silný precedent pro mezinárodní spolupráci v boji s terorismem. K útoku proti bin-Ládinovi a narušení sítě al-Káidy jsme použili sílu i diplomacii a dosáhli mnohého, ale nikoli jasného vítězství, o které jsme se tak usilovně snažili. Toto konkrétní úsilí, stejně jako širší střet myšlenek, musely pokračovat.</p>
<p>Během let strávených v diplomacii jsem se přirozeně naučila myslet v globálním měřítku. Jako optimistka jsem se snažila o mezinárodní přijetí myšlenky, že terorismus je špatný, stejně jako genocida, etnické čistky, otroctví, apartheid a rasismus. Jedním problémem bylo dospět ke společnému chápání pojmu „terorista“. Je to subjektivní nálepka, zvláště pak sporná, pokud se jedná o ty, kdo bojují za nějakou nacionalistickou věc. Měla jsem mnoho rozhovorů s arabskými vůdci, kteří tvrdili, že protiizraelské skupiny jako Hamás a Hizballáh by se neměly považovat za teroristické, protože jejich boj o znovuzískání arabských území je legitimní. Bylo mi řečeno: „Dělají jen to, co dělali američtí vlastenci ve válce za nezávislost proti Británii.“ Odpovídala jsem: „Nepamatuji si, že by George Washington a Paul Revere naváděli své syny, aby zabíjeli britské děti sebevražednými atentáty.“</p>
<p>Na celém světě je mnoho nejasných situací, které vnější pozorovatel může těžko soudit. Často je pravda i vina na obou stranách a to nejlepší, v co lze doufat, je pragmatické řešení, i když je morálně neuspokojivé. Existuje také mnoho autokratických vlád, které se snaží o prosazení jasné dělicí čáry tam, kde žádná není, a označují své politické protivníky za „teroristy“, ať už je toto označení na místě anebo ne.</p>
<p>Ale přiznávat, že mnohé situace jsou nejasné, neznamená, že je nemožné jasně určit zodpovědnost. Když někdo položí bombu do budovy federálních úřadů v Oklahoma City, anebo posílá jed poštou, či zahájí palbu proti lidem modlícím se v mešitě, anebo promění trh se zeleninou v krveprolití, anebo naletí s letadlem do kancelářské budovy, je morální úsudek jednoduchý. Je lhostejné, jak rozhněvaný, zoufalý anebo demoralizovaný takový člověk může být. Neexistuje žádné politické, historické, náboženské, hospodářské nebo ideologické ospravedlnění pro úmyslnou vraždu nevinných lidí. Takovým zločinům se musíme bránit všichni, v každé zemi, v každém světadíle, každý den.</p>
<p>Tuto myšlenku jsem sdělila posluchačům z mnoha zemí na setkání, na které mě v dubnu 2000 pozval Henry Kissinger. Řekla jsem, že bezpečnostní hrozby, kterým Amerika čelí, se změnily, a že hrozba představovaná konvenčními vojenskými silami se snížila. Místo toho, prohlásila jsem, nekonvenční hrozby, jako je terorismus, „vytvořily bojiště obydlené civilisty. V reakci na tuto hrozbu musíme změnit strategii a pochopit, že už nestačí hrát geopolitické šachy: šachovnice již není dvojrozměrná.“ Říkala jsem, že v boji s terorismem, šířením zbraní hromadného ničení a zločinností v tomto novém světě nebudeme závislí jen na vlastních prostředcích a na pomoci tradičních spojenců, ale na přispění „každého ochotného státu“ a každé regionální a globální instituce.</p>
<p>Poselství tohoto projevu zůstává aktuální i dnes. Ale utkvělo mi v paměti ne díky tomu, co jsem říkala, ale díky tomu, kde jsem to říkala. Bylo to v restauraci zvané Okna do světa na vrcholu Světového obchodního centra v New Yorku.</p>
</section>
<section>
<p><strong>„Problém se jmenuje Miloševič“</strong></p>
<p>Pamatuji si, jak jsem kdysi dávno viděla obrázky skvělého šachového velmistra, možná Bobbyho Fischera ve dvanácti letech, jak hraje najednou tucet partií proti různým soupeřům. Přecházel od stolku ke stolku, zkoumal postavení, udělal tah a pak pokračoval k dalšímu soupeři. Takhle jsem se cítila jako ministryně zahraničí, i když jsem nebyla žádné zázračné dítě a tváře, které jsem viděla, jak jsem přecházela od stolu ke stolu, byly tváře Saddáma Husajna, Muammara Kaddáfího, Fidela Castra a ájatolláha Chameneího. Partie byly komplikované, protože změna v dynamice jedné partie ovlivňovala dynamiku všech ostatních; o našich tazích se rozhodovalo kolektivně a předem je prozrazovali ti, kdo s nimi nesouhlasili; kongresový chór vyvolával neustále nové a vzájemně se vylučující strategie; a šachovnice pro Střední východ se neustále převrhávala, takže se muselo začínat hrát pokaždé znovu. Místnost, ve které se hrálo, byla už počátkem roku 1998 téměř přeplněná, ale pak vrazil do dveří ještě jeden starý protivník – Slobodan Miloševič.</p><empty-line /><p>Koncem února a počátkem března srbské polovojenské jednotky v okolí městečka Prekaz v jugoslávské provincii Kosovo vtrhly do řady vesnic etnických Albánců a pozabíjely desítky lidí. Ve svých domech zaživa uhořely celé rodiny. Mezi oběťmi byly ženy, děti a staří lidé; tisíce lidí uprchly. Byl to nejhorší výbuch násilí v provincii od druhé světové války. V hlavním městě provincie Prištině se shromáždil rozhněvaný dav, aby protestoval proti zabíjení, které bylo součástí operace na likvidaci ozbrojených albánských skupin, jež napadaly srbskou policii.</p>
<p>Kdyby šlo o ojedinělý incident, byla by to tragédie bez globálního dopadu, ale toto zabíjení bylo zatíženo historií a kontextem. Provincie Kosovo, velká asi jako stát Connecticut, je domovem více než dvou milionů lidí. Leží osudově na rozeklané dělicí čáře mezi evropskými muslimy a křesťany, v tomto případě mezi etnickými Albánci a Srby.155 V takovém prostředí je současnost často určována minulostí.</p>
<p>V roce 1389 podlehly srbské síly pohyblivé kavalerii tureckého impéria v ohromné bitvě poblíž Prištiny. Vůdce Srbů, princ Lazar, byl Turky zajat, předveden před tureckého sultána a sťat. Do dnešního dne mnozí Srbové oslavují statečný boj svých vojsk a jsou hnáni touhou pomstít tu porážku. Po celá století po této bitvě vládli Kosovu i zbytku Srbska Turci, ale žádné impérium netrvá věčně a to turecké se začalo během devatenáctého století postupně smršťovat. Srbsko získalo nezávislost v roce 1878 a v roce 1912 krátce znovu ovládlo Kosovo. Po první světové válce se Srbsko (včetně Kosova) stalo součástí Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, později nazývaného Jugoslávie.</p>
<p>V roce 1974 byla za vlády Tita novelizací jugoslávské ústavy Kosovu zaručena plná autonomie a jeho převážně albánské obyvatelstvo si mohlo zřídit vlastní parlament, školy a jiné instituce. Příštích patnáct let byla vláda v Kosovu v podstatě v rukou albánských komunistů. Srbové žijící v Kosovu si stěžovali na diskriminaci a špatné zacházení. Tyto stížnosti poskytly příležitost Miloševičovi, když se v roce 1989 ujal moci v Bělehradě, aby se projevil jako srbský nacionalista a vzal si věc srbské menšiny v Kosovu za svou. Brzy po příchodu do funkce vyslal srbskou policii, aby uzavřela albánské školy, a započal se systematickým odpíráním politických a hospodářských práv Albáncům.</p>
<p>Výsledkem bylo neustále rostoucí napětí. Srbové i Albánci měli legitimní historické nároky, ale Kosovo, místo, které mnozí Srbové považují za srdce své země, bylo v Jugoslávii cizorodým tělesem. Provincii obklopovalo početné albánské obyvatelstvo v sousední Makedonii a v Řecku i v Albánii samotné. Násilný střet mezi Srby a Albánci v Kosovu se mohl rozšířit na celou oblast.</p>
<p>Vláda prezidenta Bushe staršího, která byla na Balkáně v zásadě pasivní, se v době, kdy se chystala k odchodu, rozhodla ke smělému závazku. Na Boží hod roku 1992 informovali američtí diplomaté Miloševiče, že Spojené státy jsou připraveny vojensky zasáhnout, pokud by Srbové vyvolali v Kosovu ozbrojený konflikt. Tři týdny poté, co se prezident v lednu 1993 ujal úřadu, ministr Christopher toto „vánoční varování“ potvrdil.</p>
<p>Albánci se k jejich chvále rozhodli bránit srbskému útlaku mírovými prostředky a vytvořili si paralelní „stínové“ instituce. Pod vedením Ibrahima Rugovy a Demokratické ligy Kosova (LDK) usilovali o nezávislost, ale nenásilným způsobem. Zatímco se válka v Bosně rozhořela naplno, v Kosovu to vřelo pod povrchem. Oficiální instituce ovládané Srby koexistovaly s neoficiálními úřady, ovládanými Albánci. Ale jugoslávská policie udržovala provincii pod přísným dozorem a byla široce nenáviděná díky své taktice zastrašování. Kosovo žilo ve velkém napětí, ale nebylo ve válce.</p>
<p>Po podepsání Daytonských dohod v roce 1995 se však situace začala vyhrocovat. Etničtí Albánci se rozhlíželi a viděli, že Bosenci, Chorvaté, Slovinci i Makedonci opustili Jugoslávii a vytvořili si nezávislé státy. Kosovští Albánci měli tytéž ambice, ale Daytonské dohody s nimi nepočítaly. Mnozí z nich ztráceli trpělivost s tím, jak jsou jim upírána jejich práva, i s výzvami svých občanských vůdců k trpělivosti. Někteří se vydali cestou násilí a připojili se k odbojovému hnutí známému pod jménem Kosovská osvobozenecká armáda (UÇK). V té době jsme toho o této volně organizované skupině věděli jen málo, kromě toho, že provádí drobné útoky proti Srbům v Kosovu. Od našich zdrojů v oblasti jsme se v lednu 1998 dozvěděli, že Miloševič se chystá uchýlit k vojenskému zásahu.</p>
<p>V obavách z krize jsme ho opakovaně vyzývali, aby nezačínal novou vlnu represí, a znovu mu připomněli vánoční varování. Snažili jsme se posílit umírněné kosovské Albánce podporou dialogu s Bělehradem, s cílem obnovit kosovskou autonomii, a odrazovali jsme od mezinárodní podpory UÇK. Zkoumali jsme též, jak pomoci demokratickým silám uvnitř Jugoslávie v přesvědčení, že problémy Kosova a celé oblasti se nevyřeší, dokud bude Miloševič u moci. Tato snaha odrážela vizi – kterou jsem sdílela s prezidentem Clintonem – svobodné a nerozdělené Evropy, zahrnující i mírumilovný Balkán. Abychom tuto vizi naplnili, museli jsme nejdřív porazit, odstranit anebo přežít zuřivě nacionalistické politiky, kteří se objevili po rozpadu Jugoslávie. Franjovi Tuđmanovi v Chorvatsku selhávalo zdraví, Bosna byla konečně stabilní, a tak byl Miloševič poslední mocnou překážkou integrace Balkánu do demokratické Evropy.</p>
<p>Před masakrem v Prekazu ujišťovali jugoslávští představitelé našeho hlavního vyjednavače pro Balkán, velvyslance Roberta Gelbarda, že budou na všechny útoky reagovat zdrženlivě. Očividně nám lhali. Bylo jisté, že jejich surovost zradikalizuje etnické Albánce, oslabí umírněné a posílí UÇK. Miloševič začal na Balkáně již tři války (proti Slovinsku, Chorvatsku a Bosně). Nyní se zdálo, že se chystá začít čtvrtou.</p><empty-line /><p>Když násilí v Bosně vypuklo, nebyla jsem ještě ve vládě. Později jsem jako velvyslankyně OSN pracovala v týmu. Teď jsem byla ministryní zahraničí. Zabíjení v Prekazu mě naplnilo obavami spojenými s odhodláním. Domnívala jsem se, že musíme Miloševiče neprodleně zastavit. Veřejně jsem vyslala varování: „Nebudeme stát a přihlížet, jak srbské úřady dělají v Kosovu to, co jim již neprojde v Bosně.“ V naději na vyburcování mezinárodní podpory jsem navštívila londýnskou schůzku takzvané Kontaktní skupiny, transatlantického účelového uskupení sestávajícího ze Spojených států, Ruska, Spojeného království, Francie, Německa a Itálie.</p>
<p>Hostitel schůzky, britský ministr zahraničí Robin Cook, začal tím, že nechal kolovat návrh prohlášení obsahujícího sankce, které mají být uvaleny, kroky, které může Miloševič udělat, aby dosáhl zrušení těchto sankcí, a hrozbu dalších sankcí, pokud tak neučiní. Byl to přístup kombinující bič, cukr a bič. Byli jsme s Robinem naladěni na stejnou notu. Sdělil nám, že se s Miloševičem setkal a zjistil, že nemá vůbec žádný zájem o mírové řešení. Jediným řešením bylo ho přinutit, aby svoji politiku změnil.</p>
<p>Pak jsem mluvila já a se vší naléhavostí, kterou jsem dokázala vyjádřit, jsem zdůraznila, že Lancaster House, majestátní budova, ve které jsme se sešli, je toutéž budovou, ve které ministři zahraničí Západu absolvovali tolik bezvýsledných schůzek o Bosně. Byli jsme dokonce v téže místnosti. Počátkem desetiletí mezinárodní společenství ignorovalo první známky etnických čistek na Balkáně. Museli jsme se z této chyby poučit. Násilí v Kosovu bylo nové, ale problém působený Miloševičovou bezohlednou ctižádostí nový nebyl.</p>
<p>Varovala jsem, že Kosovo může mít důsledky pro celou oblast. Nemohli jsme Srbům dovolit to považovat za čistě vnitřní záležitost. Miloševič tvrdil, že kosovští Albánci se dopouštějí násilí, ale to násilí pocházelo od něj. Za Tita měli Albánci autonomii, ale Miloševič jim ji vzal. Kdyby Kosovaři nebyli připraveni o svá práva, UÇK by nikdy nevznikla. Museli jsme se shodnout na konkrétních opatřeních, která zvýší naši schopnost nátlaku na Bělehrad. Takto jsme přivedli Miloševiče ke stolu v Daytonu, a byl to jediný jazyk, kterému mohl porozumět i nyní.</p>
<p>Myslela jsem, že mluvím přesvědčivě, ale zřejmě tomu tak nebylo. Francouzský ministr zahraničí Hubert Védrine požádal o odklad sankcí, jasnější odsouzení UÇK a jednoznačné vyjádření nesouhlasu s nezávislostí Kosova. Lamberto Dini z Itálie měl obavy, aby sankce proti Miloševičovi nevedly k ještě menší vstřícnosti a vybízel, abychom udělali víc pro zastavení pašování zbraní pro UÇK. Jevgenij Primakov, který vůbec nechtěl, aby se schůzka konala, poslal na protest jednoho ze svých zástupců. Střídali jsme se s Robinem Cookem v umlčování ruského zástupce, který se zřejmě rozhodl, že nejlepší taktikou nás bude vyčerpat. Když jsme na něj naléhali, aby souhlasil alespoň s nějakými sankcemi, řekl, že má instrukce stavět se proti jakýmkoli donucovacím opatřením. A pak začal nepřetržitě mluvit, aby zabil čas.</p>
<p>Debata nabývala na rozhořčenosti a já si během poslouchání horečně čmárala do svého bloku. Přišla jsem na schůzku připravená vyjádřit jasně svoje jednoznačné názory a byla jsem odhodlána nezklamat důvěru těch, kdo očekávají od Ameriky vůdčí roli. V jedné chvíli mě obvykle radikální Jamie Rubin přemlouval, abych ohledně určitého opatření přistoupila na kompromis. Zamračila jsem se na něj a řekla: „Jamie, myslíš si, že jsme v Mnichově?“</p>
<p>Po čtyřech hodinách jsme všichni kromě Ruska dospěli ke konsensu. My ostatní jsme se shodli na moratoriu na exportní úvěry, vyšetřování tribunálu pro válečné zločiny a odepření cestovních víz vysokým srbským představitelům. Rozhodli jsme se vyslat zvláštního vyslance (bývalého španělského premiéra Felipa Gonzálese), aby zprostředkoval dialog mezi Srby a etnickými Albánci, a varovali jsme Miloševiče, že přijmeme další sankce, pokud nebudou omezeny počty srbských bezpečnostních sil v Kosovu.</p>
<p>Dosáhla jsem většiny toho, co jsem chtěla, ale dlouho to nevydrželo. V příštích dnech začali mí evropští kolegové dávat Miloševičovi lepší známky za respektování našich požadavků než já. Poukazovali na odsun některých srbských bezpečnostních jednotek; já předkládala důkazy, že zvláštní srbské policejní jednotky neodcházejí, ale zabydlují se. Evropané mluvili o pozvání Bělehradu obnovit v Kosovu přítomnost mezinárodních pozorovatelů; já poukazovala na to, že Miloševič odmítl přijmout misi v čele s Gonzálesem. Evropané nepovažovali za nutné zavádět další sankce. Já to považovala za nezbytné.</p>
<p>Další schůzka Kontaktní skupiny byla plánována na 25. března do Bonnu. Přiletěla jsem večer před schůzkou a povečeřela s Primakovem. Jelcin právě vyhodil z vlády skoro všechny ostatní ministry. Primakov mi vysvětlil, že přežil, protože byl Jelcinovým spojencem už v dobách, kdy zasedali společně v politbyru. Jelcin s ním vycházel, protože pro něj Primakov nepředstavoval potenciálního rivala.</p>
<p>Pokud šlo o Kosovo, shodli jsme se na tom, že občanská válka by měla katastrofální důsledky, ale jinak jsme měli ostře odlišné názory. Primakov Miloševiče bránil; domníval se, že destabilizující silou nejsou teď Srbové, ale Albánci. Říkal také, že Rusko považuje Kosovo za vnitřní záležitost a že sankce proti Miloševičovi by srbské nacionalisty jenom vydráždily. Měla jsem pocit, že ruský postoj nevyplývá ani tak ze solidarity s jinými Slovany, ale z obavy, že by mezinárodní operace v Kosovu mohla sloužit jako precedent pro vnější zasahování v Rusku, kde se čečenští separatisté pravidelně střetávali s armádou.</p>
<p>Zasedání Kontaktní skupiny, kterému předsedal německý ministr zahraničí Klaus Kinkel, se neshodlo v zásadě na ničem a přesvědčilo mě, že tato skupina není tou pravou institucí pro zastavení Miloševiče. Bylo zřejmé, že Rusko bude dělat potíže, a Francie a Německo se střetu s Moskvou vždy bránily. Pro Miloševiče bylo až příliš snadné ochromit tyto země povzbudivými gesty a prázdnými slovy.</p>
<p>Došla jsem k názoru, že se nesmíme spokojit se zachováváním konsensu ve věci Kosova; museli jsme ho vytvářet. Bylo to však možné jen tehdy, pokud by se mi podařilo dosáhnout konsensu ve vlastní vládě – a to nebylo snadné. NSC i Pentagon byly čím dál víc znepokojené mými odhodlanými prohlášeními. Administrativa nestála o další střet obsahující hrozbu silou. Ministerstvo obrany, které ustoupilo v otázce zachovávání amerických jednotek v Bosně, nebylo ochotné uvažovat o dalších operacích na Balkáně. K mému rozčarování se proto administrativa přestala hlásit k vánočnímu varování z roku 1992.</p>
<p>Považovala jsem za nutné, abychom opět pohrozili možností bombardování. Miloševič by si jinak vyložil nepřítomnost jasného varování jako zelenou pro útlak. Museli jsme naší politice voperovat nějakou páteř. Odpoledne 23. dubna jsem se spolu s Gelbardem a Strobem Talbottem posadila v západním křídle Bílého domu se Sandym Bergerem.</p>
<p>Varovala jsem je, že kroky, které jsme učinili, nepostačují. Kosovo se blížilo velkému střetu, pokud by nedošlo k politické dohodě, což by se nestalo, pokud by se Miloševič necítil ohrožen – což by se nestalo, dokud by zůstalo použití síly mimo hru. Naší tehdejší pozicí bylo „nevylučujeme nic“. Znělo to chabě, protože to chabé bylo. Byl to jasný krok zpět od našeho dřívějšího postoje a repríza naší počáteční ustrašenosti v Bosně.</p>
<p>Gelbard přizvukoval mým závěrům a řekl, že potřebujeme použít hrozbu silou, abychom přinutili Miloševiče k jednání. Aby tato hrozba byla věrohodná, bylo nutné, aby NATO začalo plánovat vzdušné útoky. V této chvíli ho Sandy Berger rozčileně přerušil: „Nemůžete jen tak mluvit o bombardování uprostřed Evropy. Na jaké cíle byste chtěli útočit? Co byste chtěli dělat druhý den? Je nezodpovědné neustále vyhrožovat, když nemáme žádný celistvý plán. To, jak na ministerstvu zahraničí pořád mluvíte o bombardování, zní šíleně.“</p>
<p>Vždycky jsem své studentky na Georgetownu učila, aby lidem skákaly do řeči; teď jsem tedy Bergera přerušila slovy: „Už mě to nebaví. Pokaždé, když někdo mluví o použití síly, stane se terčem osobních útoků. Když jsem před pěti lety navrhovala použít sílu v Bosně, Tony Lake mě ani nenechal domluvit. Tak teď jsem ministryně zahraničí a trvám na tom, že o tom budeme alespoň diskutovat.“</p><empty-line /><p>Koncem jara, když Miloševič vystupňoval helikoptérové útoky a nařídil pálení kosovských vesnic, jsme se neobrátili na Kontaktní skupinu, ale na NATO. Na naléhání Spojených států začala Aliance plánovat několik variant operací, včetně preventivního rozmístění sil v Albánii a v Makedonii, abychom zabránili šíření konfliktu, leteckých úderů v případě přitvrzení srbských represí a realizačních mírových sil v případě dosažení politického řešení.</p>
<p>Diplomacie se ještě zkomplikovala, když Britové nechali kolovat návrh rezoluce Rady bezpečnosti OSN povolující použití síly. Byla to dobře myšlená, ale ne dobře pojatá iniciativa. Zatelefonovala jsem Robinu Cookovi, který mi řekl, že podle jeho právníků by k jakékoli akci NATO bylo zapotřebí mandátu Rady. Řekla jsem mu, ať si opatří jiné právníky. I pokud by rezoluce OSN prošla, vytvořili bychom tím precedent, podle kterého NATO potřebuje pro jakoukoli akci povolení Rady bezpečnosti. To by dávalo Rusům právo veta nad akcemi NATO, o Číně ani nemluvě. Pokud by rezoluce neprošla, bylo by to chápáno jako vítězství pro Miloševiče a pro NATO by bylo o to těžší přistoupit k akci. Třetí možností bylo, že by rezoluce prošla teprve poté, co by přišla o zuby ve snaze získat ruský souhlas. Tři možnosti, tři špatné výsledky; špatný plán.</p>
<p>Naším cílem byla dohoda mezi Miloševičem a kosovskými Albánci, která by provincii poskytla podstatnou míru samosprávy. Abychom tohoto cíle dosáhli, museli jsme nejdřív vybrat vyjednavače za rozmanitou a rozpolcenou albánskou stranu. Ibrahim Rugova, zvolený vůdce jejich stínové vlády, byl drobný mírný intelektuál známý svými šálami a svou pověstí pacifisty. Ale UÇK, která kontrolovala zbraně, nechtěla přijmout Rugovu za svého vyjednavače. Nechtěli ho ani někteří jiní političtí předáci kosovských Albánců, podle kterých byl vůči Srbům příliš pasivní a příliš tvrdý vůči odpůrcům ve své vlastní straně.</p>
<p>Rugova se vždy odmítal s Miloševičem setkat, ale v květnu 1998 souhlasil s tím, že povede malou delegaci do Bělehradu, aby zjistil, zda je politický proces možný. To se ukázalo být nesprávným krokem. Srbský tisk využil příležitosti k publikaci fotografií Miloševiče a Rugovy, jak se na sebe usmívají. Ve chvíli, kdy srbská policie drancovala albánské vesnice, takové fotografie ublížily postavení Rugovy mezi vlastními lidmi.</p>
<p>Pokusili jsme se škodu napravit tím, že jsme jeho delegaci pozvali do Washingtonu, abychom ukázali náš respekt, a vybídli k jednotě. Během schůzky mě zarmoutilo neverbální chování Rugovových kolegů, kteří seděli ztuhle, a dokonce zhnuseně gestikulovali, když hovořil. Rugova mluvil nicméně přímo. Řekl, že podmínky v Kosovu se den ze dne zhoršují, a vyzval, aby NATO vytvořilo bezletovou zónu, která by zabránila srbským helikoptérovým útokům. Řekl, že cílem kosovských Albánců je nezávislost, ale že jsou ochotni přijmout dočasný mezinárodní protektorát, ba dokonce, jak řekl žertem, stát se padesátým prvním americkým státem. Řekla jsem mu, že nezávislost podpořit nemůžeme, ale že se budeme snažit ze všech sil, abychom pomohli Kosovu dosáhnout autonomie a bezpečnosti.156</p>
<p>Na konci schůzky mi Rugova věnoval malý polodrahokam z Kosova. Jednou ze zvláštností albánského předáka bylo, že na potkání rozdával nerosty. Předchozího dne od něj prezident Clinton dostal dvoukilový kus křemene. Viděla jsem v životě spoustu disidentů, ve Střední Evropě i jinde. Obvykle z nich bylo cítit zanícení, se kterým hájili svou věc. Rugova byl výjimkou. I když mu bylo často obtížně rozumět, dospěla jsem k názoru, že jedna z jeho předností spočívá v tom, že ho všichni stále podceňují. Lidé ho přezírali, ale on se nevzdával, a když měli kosovští Albánci hlasovat, hlasovali častěji pro něj než pro kohokoli jiného.</p>
<p>Během celé kosovské krize udržoval Miloševič strategii svádět všechno na „teroristy“ z UÇK. Nikdo pro tuto strategii neudělal víc než UÇK samotná. Snad pokaždé, když se nám podařilo Miloševiče přibrzdit, využili povstalci příležitosti a obnovili boje. Jejich řady se rozrůstaly, přičemž doma je podporovali studenti a nacionalisté a v zahraničí sympatizanti z řad etnických Albánců až ve Spojených státech.</p>
<p>Během jara a počátku léta byl Miloševič pod tlakem Ruska a Kontaktní skupiny, aby stáhl z Kosova bezpečnostní posily, které tam vyslal. Odmítl to udělat nebo udělat cokoliv pro obnovu politických práv. Většinou však omezoval vojenské a policejní akce na pohraniční oblast a hlavní dopravní cesty. UÇK toho využila a pronikala na venkov, zřizovala kontrolní stanoviště na vedlejších silnicích a před médii se pyšnila „osvobozenými oblastmi“. Členové UÇK slibovali, že v těchto zónách Kosovary ochrání, a začali dokonce vyrábět poznávací značky a pořádat soutěže o královnu krásy UÇK.</p>
<p>V polovině června již bylo jasné, že bez povstalců nebude možné najít žádné politické řešení, a tak se naši diplomaté začali scházet s představiteli UÇK. To rozzuřilo Miloševiče a podráždilo Evropany, ale byl to jediný způsob, jak se pohnout kupředu. Při našich úvodních setkáních byli představitelé UÇK otevření, pokud šlo o jejich cíl, kterým bylo osvobození. Říkali, že jejich cíle jsou čistě vojenské, a byli si jisti úspěchem. Proto nejevili žádný zájem o příměří nebo vyjednávání.</p>
<p>Měla jsem z povstalců smíšené pocity. Sympatizovala jsem s jejich odporem proti Miloševičovi, chápala jejich touhu po nezávislosti a respektovala, že k úspěchu dobré věci je někdy zapotřebí síly. Na druhé straně jsem v UÇK neviděla příliš mnoho z jeffersonovského myšlení. Ve svých útocích byli často nevybíraví a zdáli se být odhodláni vyprovokovat masivní srbskou reakci, aby byl mezinárodní zásah nevyhnutelný. Chtěla jsem zabránit Miloševičovi v plenění Kosova, ale nechtěla jsem, aby toto odhodlání využila UÇK k cílům, se kterými jsme nesouhlasili. Proto jsme při každé příležitosti dávali najevo, že se nehodláme stát letectvem UÇK, anebo přijít UÇK na pomoc, když se dostane do problémů v důsledku vlastních akcí. Odsuzovali jsme násilí na obou stranách.</p>
<p>UÇK byla největším Miloševičovým nepřítelem, ale její útoky mu diplomaticky pomáhaly. Kdyby byl chytrý, mohl postavit světové veřejné mínění proti povstalcům tím, že by vyhověl úsilí Kosovarů o kontrolu nad vlastními správními institucemi, a přitom prováděl ukázněné bezpečnostní akce s cílem přerušit zásobovací linie UÇK, pozatýkat její členy, chránit civilisty a reagovat na útoky. Mezinárodní společenství by takovému postupu nemohlo oponovat; byli bychom dokonce přivítali řešení, které by zřídilo v provincii autonomii a chránilo lidská práva. Bohužel Miloševič nebyl schopen vidět Kosovo jako politický a diplomatický problém, který je nutno řešit. Viděl ho jen jako protivníka, kterého je nutné rozdrtit. Protože mu na právech Albánců nezáleželo, myslel si, že na nich nebude záležet ani nám. Uplynulo mnoho bolestných měsíců, než jsme ho vyvedli z omylu.</p><empty-line /><p>V červenci UÇK splnila dřívější hrozby a zahájila „letní ofenzívu“. Skončilo to katastrofou. Srbská protiofenzíva byla drtivá a setrvalá. Srbskou strategií bylo přerušit partyzánské zásobovací cesty obsazením oblastí podél hranic provincie s Albánií a pak vypudit vzbouřenecké síly doslova z každé vesnice. Výsledkem byla zastrašovací kampaň, která zahnala statisíce civilistů společně s bojovníky UÇK do hor a lesů. Miloševič se domníval, že má příležitost vzbouřence rozdrtit a současně zastrašit Kosovary klonící se k nezávislosti, aby na své sny zapomněli. Ale jeho útok měl dva odlišné následky.</p>
<p>V první řadě to, že ofenziva oslabila povstalce, ve skutečnosti zvýšilo tlak na Miloševiče, aby vyjednal politické řešení. Dokud byla UÇK silná, nemohli Albánci jednotně vyjednávat, protože Rugova byl příliš slabý a UÇK příliš dogmatická. Povstalci slibovali, že osvobodí Kosovo od Srbska bez vyjednávání a kompromisů. Také slibovali, že ochrání civilisty v oblastech, které „osvobodili“. Ale když Srbové zaútočili, UÇK prchla. Srbové se dopouštěli násilí na vesničanech, kteří ztratili iluze o svých takzvaných ochráncích. V důsledku toho Rugova získal zpět dostatečně silnou pozici, aby mohl sestavit vyjednávací tým, a nebyl přitom označen za zrádce. Dokonce i UÇK připouštěla potřebu jednat.</p>
<p>To znamenalo, že naši vyjednavači mohli konečně zahájit rozhovory s oběma stranami o tom, jak by mohla kosovská autonomie vypadat. Druhý následek srbské ofenzívy tak příznivý nebyl. Tisícům kosovských uprchlíků hrozilo umrznutí během blížící se zimy. Mnohé rodiny, které prchly před srbskými zbraněmi, se bály vrátit domů, dokud Miloševičovy síly pokračují v útoku. I když Miloševič pociťoval dostatečný tlak, aby začal s Rugovou vyjednávat o autonomii, nebylo pravděpodobné, že by přistoupil na konkrétní podmínky. Válku koneckonců vyhrával.</p>
<p>Samotné hospodářské sankce zřejmě nemohly Miloševičovi zabránit, aby pokračoval v zabíjení etnických Albánců. Jak jsem se domnívala od samého počátku, museli jsme diplomacii podpořit silou. Znovu a znovu jsem o tom přesvědčovala své kolegy ve vládě a argumentovala, že pokud nezačneme jednat, krize se rozšíří, zemřou další lidé, budeme vypadat slabí, tlak bude narůstat a nakonec se stejně budeme muset uchýlit k síle za ještě obtížnějších a tragičtějších okolností.</p>
<p>Také jsem tvrdila, že bychom měli zahájit koordinovanou strategii s cílem ukončit Miloševičovu vládu v Bělehradě. Chápala jsem, že v Daytonu velel pragmatismus, proto jsme kvůli skončení války v Bosně s Miloševičem jednali, ale nikdy jsem mu nevěřila. Jeho ambice patřily k těm, které nelze uspokojit jinak, než za velkou cenu, již zaplatí druzí. Náš zájem o Kosovo navíc vyplýval z našeho zájmu o mírovou Evropu a Jugoslávie s Miloševičem u kormidla do takové Evropy nemohla nikdy nalézt cestu. Potřebovali jsme vyslat zprávu srbským podnikatelům, že Miloševič škodí podnikání, srbské armádě, že přináší zkázu jejím institucím, a srbské střední třídě, že ničí jejich naděje na klidnou a prosperující budoucnost. Moje argumenty spolu s každodenními zprávami o tragédiích v Kosovu nakonec zvítězily. Prezident souhlasil se strategií podporovat alternativy k Miloševičovi prostřednictvím viditelných, veřejných opatření; rozhodli jsme se též naléhat na jasné rozhodnutí NATO ohledně Kosova.</p>
<p>Podle našeho plánu mělo NATO přinutit Miloševiče, aby zastavil svoji ofenzívu a omezil počty srbských bezpečnostních sil v Kosovu na úroveň, která existovala před vypuknutím násilí. Miloševič musel také souhlasit, že bude seriózně vyjednávat s kosovskými Albánci o dočasném autonomním uspořádání. Pokud by tyto kroky neučinil, mělo NATO zahájit dlouhodobou vlnu úderů proti srbským pozicím v Kosovu a ve vlastním Srbsku. Přestože jsme nemohli spoléhat na to, že Rada bezpečnosti OSN výslovně schválí použití síly, pracovali jsme na tom, abychom získali její podporu pro naše politické cíle. Dvacátého třetího září Rada přijala rezoluci, kterou vyhlásila situaci v Kosovu za hrozbu míru a bezpečnosti a stanovila řadu kroků, jež měl Miloševič učinit. Příští den vydalo NATO oficiální varování, že začne s leteckými útoky, pokud bude srbská ofenzíva pokračovat.</p>
<p>Třicátého září jsme měli poradu Výboru nejvyšších představitelů v operační místnosti Bílého domu. Na stole před námi ležela fotografie z ranního vydání <emphasis>New York</emphasis> <emphasis>Times</emphasis>. Uprostřed fotografie byla kostra mrtvého těla s otevřenými ústy, jako by vydávala poslední tichý výkřik. Tělo patřilo jednomu z osmnácti starců, žen a dětí před pohřbem v kosovském městě Gornje Obrinje. O několik dnů dříve nalezli srbští policisté patnáct z obětí, jak se skrývají v rokli, a povraždili je. Tři muži, včetně ochrnutého pětadevadesátiletého starce, uhořeli ve svých domovech. Dalších šestnáct civilistů bylo nalezeno zastřelených nebo rozsekaných v nedalekých vesnicích. To byla Miloševičova odpověď Spojeným národům a NATO.</p>
<p>Když jsem se toho rána dívala na tu fotografii a četla doprovodný článek, vzpomněla jsem si znovu na svůj slib nedopustit opakování krveprolití, jakého jsme byli svědky v Bosně. Tam zahynulo několik set tisíc lidí. V Kosovu činil počet obětí zatím několik set. Pro většinu obyvatel ještě nebylo příliš pozdě, ale museli jsme se vzchopit a jednat rozhodně.</p>
<p>Výbor hlavních představitelů doporučil prezidentu Clintonovi, aby poslal do Bělehradu Richarda Holbrookea – v té době soukromou osobu – s podmínkami NATO. V uplynulém roce doprovázel Holbrooke Gelbarda na několika cestách a pokoušel se přitom využívat vztahu, který s Miloševičem navázal během daytonských jednání. Teď jsme ho vyslali, abychom ukázali naši ochotu zvážit jakoukoli rozumnou alternativu k použití síly. Po příjezdu do Bělehradu Holbrooke nedosáhl žádného pokroku, protože nám pořád ještě chyběly dostatečné páky.</p>
<p>Miloševič stále nebyl přesvědčený, že NATO se zmůže na víc než na opakovaná varování. Věděl, že někteří evropští představitelé se snaží prosadit další a explicitnější rezoluci Rady bezpečnosti, kterou by Rusko zaručeně vetovalo. V Německu se připravovala k převzetí moci nová koaliční vláda, jejíž součástí byla i polopacifistická Strana zelených. Itálie nás ujistila, že zaujme pevné stanovisko, ale blížící se pád Prodiho vlády provázely parlamentní výhrady k vyhlídkám na letecké útoky startující ze základen v Itálii. Miloševič v jedné ze svých pravidelných mediálních ofenzív ostentativně z Kosova stáhl malý počet vojáků. Zdálo se, že je rozhodnut protahovat vyjednávání s Holbrookem v naději, že se mu podaří NATO rozdělit. Museli jsme tedy z postoje NATO odstranit jakoukoli nerozhodnost.</p>
<p>Osmého října jsme se společně s představiteli NATO setkali s Holbrookem v Bruselu. Společně jsme trvali na tom, že dohoda s Miloševičem je možná jen tehdy, pokud NATO schválí použití síly. Pak jsme se společně odebrali na schůzku Kontaktní skupiny v Londýně se stejným argumentem a s ujištěním Evropanům, že děláme vše pro to, abychom získali na svou stranu Rusy. Znamenalo to jednat s novou osobností. Boris Jelcin, pronásledovaný hospodářskými těžkostmi, propustil dalšího ze svých premiérů a vystřídal ho tentokrát svým přítelem Jevgenijem Primakovem. Novým ministrem zahraničí se stal kariérní diplomat Igor Ivanov, kterého jsem také dobře znala a oblíbila si ho.</p>
<p>Z praktických ohledů se naše schůzka konala v salonku pro významné hosty na letišti Heathrow. Bylo tam půl tuctu ministrů zahraničí, každý se svým doprovodem. Malá místnost byla nesnesitelně přeplněná; chodil tam dokonce i letištní personál, který roznášel čaj a sušenky. Zeptala jsem se Robina Cooka, zda bychom mohli schůzku omezit na vedoucí delegací. Souhlasil s tím. Následovala nervózní diskuse, v níž německý ministr zahraničí Kinkel opakovaně přesvědčoval ministra Ivanova, aby podpořil rezoluci Rady bezpečnosti OSN, která by povolila vojenskou akci. Ivanov řekl, že Rusko bude takovou rezoluci vetovat, a tvrdil, že Miloševič už slíbil, že své jednotky stáhne. Na to jsem řekla: „Miloševič je notorický lhář.“ Setkání nezměnilo ruský postoj, ale pomohlo přesvědčit Evropany, že v téhle věci se Rada bezpečnosti neodhodlá k rozhodné akci. Pokud chtěly účastnické státy zabránit katastrofě v Kosovu během následující zimy, musela jim stačit podpora, kterou už měly.</p>
<p>Po schůzce zamířil Holbrooke zpátky do Bělehradu s podstatně silnějšími pákami. I když jsme se s našimi spojenci z NATO neshodovali ve všem, strávili jsme v předcházejících měsících hodně času jednáním a přemlouváním, což se teď vyplatilo. Francouzi oznámili, že z humanitárních důvodů akci NATO podpoří, i když by z principu dali přednost rezoluci Rady bezpečnosti. Nastupující německý kancléř Gerhard Schröder ujistil prezidenta Clintona, že jeho vláda bude hlasovat pro. Potom se plně na naši stranu přidali Italové. Časně zrána 13. října NATO oficiálně schválilo použití síly a poskytlo čtyři dny na přijetí svých podmínek. O pár hodin později Holbrooke oznámil, že mají s Miloševičem dohodu.</p>
<p>Podle této dohody měl Miloševič deset dní na to, aby omezil počty srbských vojenských a policejních jednotek v Kosovu. Uprchlíci a lidé bez přístřeší se mohli vrátit do svých domovů. Mělo být rozmístěno až dva tisíce mezinárodních pozorovatelů pod záštitou Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE). NATO získalo právo přeletů nad Kosovem, aby mohlo ověřovat plnění podmínek. Během devíti měsíců se měly konat volby a měla být vycvičena nová multietnická policie. Jugoslávci se museli zavázat ke spolupráci s vyšetřováním tribunálu pro válečné zločiny. A konečně se Bělehrad zavázal, že začne vyjednávat s kosovskými představiteli o dosažení řešení, které provincii vrátí autonomii.</p>
<p>Říjnová dohoda byla spíš náplastí než léčbou. Miloševič mohl svoje závazky porušit a také je porušil, ale pro tuto chvíli dohoda umožnila statisícům lidí slézt z hor a strávit zimu ve svých domovech. Potvrdila skutečnost, že osud Kosova je předmětem mezinárodního zájmu a stanovila řadu oficiálních závazků, které Miloševič přijal a za jejichž nesplnění mohl být činěn zodpovědným. A snad nejdůležitější bylo, že souhlas NATO s použitím síly nebyl zrušen, ale pozastaven.</p><empty-line /><p>Během pár týdnů se náplast začala odlepovat. Na rozdíl od Bosny, kde léta války vyčerpala vůli všech stran, jugoslávští a albánsko-kosovští extremisté nebyli ani vyčerpaní, ani spokojení. V listopadu dosadil Miloševič do vedení bezpečnostních sil zastánce tvrdé linie, kteří se chvástali, že dokážou zlikvidovat vzbouřence během pár dní. UÇK se mezitím připravovala na válku, nabírala nové bojovníky a přivážela zbraně z Albánie. Navzdory zimnímu sněžení zůstávala atmosféra v Kosovu díky sporadickým přepadům a střelbě napjatá.</p>
<p>Ve Washingtonu jsem četla zprávy, které denně posílal mezinárodní ověřovací tým v čele s americkým velvyslancem Williamem Walkerem. Walker předtím sloužil v několika válečných oblastech, odvedl prvotřídní práci v čele mírové mise OSN v Chorvatsku, během níž s Miloševičem často jednal. Nyní dohlížel na tým, jehož úkolem bylo objíždět Kosovo v jasně oranžových vozidlech a podávat zprávu o tom, co vidí. Protože to bylo pro neozbrojený personál nebezpečné, omezili pozorovatelé svou činnost na denní hodiny. Srbské síly ani UÇK se takovým omezením neřídily.</p>
<p>Věděli jsme, že návrat teplejšího počasí usnadní přesuny bojovníků a zbraní a může vést k obnovení násilí, takže jsme museli jednat rychle, pokud jsme se chtěli vyhnout krvavému jaru. Požádala jsem jednoho ze svých nejbližších poradců, Jamese O’Briena, spolutvůrce Daytonských dohod, aby společně s velvyslancem Christopherem Hillem vedli jednání s Miloševičem. Navrhli důmyslné řešení, podle něhož by Kosovo zůstalo součástí Jugoslávie, ale vybudovalo by si novou civilní policii a další instituce samosprávy. Návrh neuzavíral dveře možnosti nezávislosti, ale počítal s přechodným obdobím přinejmenším tří let, než by byla tato výbušná otázka řešena.</p>
<p>Srbové nám stranou říkali, že Miloševič je ochotný se dohodnout, ale nebyli jsme si jistí za jakých podmínek. Potřebovali jsme ho vyzkoušet, ale nejdříve jsme museli přimět kosovské Albánce, aby sjednotili svůj vyjednávací tým a shodli se na výčtu dosažitelných cílů. To bylo stále ještě obtížné. UÇK znovu získávala na síle a s tím se snižovala i její ochota ke kompromisům. Nejrůznější vůdci kosovských Albánců hovořili jeden o druhém s pohrdáním, někdy si navzájem vyhrožovali násilím a nemohli se shodnout na cílech jednání. Ztráceli jsme drahocenné týdny a oni se k našemu zoufalství pořád ještě ani neshodli, že se sejdou.</p>
<p>Zima ubíhala a moje obavy rostly. Albánci byli v rozkladu, a Miloševičovi se tak nedalo vyčítat, že nevyjednává. A protože UÇK obnovila činnost, naši spojenci nebyli ochotni vinit Miloševiče, o bombardování ani nemluvě. Protože Miloševičovi se nedalo věřit, nebylo možné přesvědčit UÇK, aby ochranu Kosova svěřila malému, neozbrojenému týmu mezinárodních pozorovatelů. Vyjednávání se tak nehýbala z místa, zatímco násilí se šířilo.</p>
<p>V polovině prosince srbské síly pobily třicet jedna příslušníků jednotky UÇK, která se snažila překročit hranice z Albánie. O pár hodin později kosovští Albánci postříleli samopaly šest srbských teenagerů v kosovské hospodě. O dva dny později byla na silnici vedoucí k letišti v Prištině nalezena mrtvola místního srbského představitele.</p>
<p>Měla jsem pocit, že se musíme pokusit změnit přístup. Ze situace se stávala klíčová zkouška americké vůdčí role a významu a účinnosti NATO. Aliance měla v dubnu oslavit své padesáté výročí. Pokud by se moje obavy naplnily, provázely by tyto oslavy scény z další humanitární katastrofy na Balkáně. A my bychom vypadali jako hlupáci, kteří vyhlašují připravenost Aliance fungovat v dvacátém prvním století, a přitom nejsou schopni vyrovnat se s konfliktem, který začal ve čtrnáctém.</p>
<p>Patnáctého ledna se Výbor nejvyšších představitelů sešel, aby zvážil „novou“ strategii. Podklady se hemžily detaily a byly na první pohled vyčerpávající. Obsahovaly rozsáhlé pasáže o „oživení jednání“ a „vystupňování tlaku“ na obě strany i seznamy cílů. Problém spočíval v tom, že to byly všechno řeči. Takzvané „rozhodné kroky“ byly nejasné. K řešení nevedla žádná jasná cesta.</p>
<p>Během porady jsem řekla, že navrhovaná strategie nedostačuje a že se musíme podívat na Kosovo z širšího hlediska. „Příměří vyjednané v říjnu,“ řekla jsem, „balancuje na hraně nože. Již teď začínáme být svědky násilí, které jsme očekávali až na jaře. Musíme říct Miloševičovi jasně, že použijeme sílu, pokud nesplní své závazky. Musíme s tím jít na veřejnost a ukázat, v čem závazky neplní. Musíme znovu a znovu zdůrazňovat, že problém se jmenuje Miloševič.“</p>
<p>Moje řeč se nesetkala s velkým nadšením. Když jsem se rozhlédla kolem stolu, viděla jsem, jak si vyměňují pohledy typu „Madeleine už zase začíná“. „Novou strategii“ pro Kosovo jsme schválili, ale já měla strach, že přinese jenom stejné staré výsledky. Pak jsem se před svými lidmi rozčilovala, že se chováme jako „myši v kolotoči“, pořád se pohybujeme, ale nikam se neposunujeme. Pokud se nestane něco dramatického, Srbové zahájí novou ofenzívu a minulost Bosny se stane budoucností Kosova.</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kosovo: Diplomacie a hrozba silou</strong></p>
<p>Některé lidi budí kokrhání kohoutů, zvonění budíků či cinkot šálků s kávou. Jako člověka, který žije ve Washingtonu, mě budí zpravodajská rozhlasová stanice. Protože byla sobota – 16. ledna 1999 –, zapnulo se rádio o něco později než obvykle, ale pořád ještě pěknou chvíli před rozbřeskem. Ležela jsem tam v té tmě uprostřed zimy a slyšela, jak hlasatel oznamuje masakr osm tisíc kilometrů odsud. Zanedlouho začaly přicházet detaily. „Je tam spousta těl,“ říkal velvyslanec Bill Walker reportérům, „mužů, kteří byli zastřeleni nejrůznějšími způsoby, ale většinou úplně zblízka.“ Ve městě Račak v Kosovu zahynulo čtyřicet pět lidí. Walker viděl těla na vlastní oči, většinou roztroušená v zasněžené rokli, jiná na hromadě, všechna s hroznými zraněními, všechna v civilních šatech, jedno bez hlavy. Když se ho reportéři ptali, kdo to udělal, Walker nezaváhal: „Byla to srbská policie.“</p>
<p>Walkerův tým mezinárodních pozorovatelů nedokázal masakru v Račaku zabránit, ale zamezil tomu, aby proběhl v tajnosti. Podle svědků, se kterými pozorovatelé mluvili, začali Srbové město ostřelovat předchozí den. Pak do města vstoupili příslušníci polovojenských jednotek, nahnali ženy a děti do mešity, shromáždili dospělé muže a odvedli je pryč. Později našli vesničané těla.</p>
<p>Větší část soboty jsem strávila doma telefonickými rozhovory s polovinou světa. Měli jsme strach, že v Kosovu dojde k výbuchu, jakmile zimní sníh roztaje. Teď jsem zavolala Sandymu Bergerovi a smutně řekla: „Vypadá to, že jaro přišlo tenhle rok do Kosova brzy.“ Požádali jsme, aby generál Wesley Clark, nejvyšší velitel ozbrojených sil NATO, a generál Klaus Naumann, předseda vojenského výboru Aliance, odcestovali do Kosova a varovali Miloševiče před dalším násilím, požadovali po něm, aby tribunálu pro válečné zločiny bylo umožněno vyšetřit zabíjení v Račaku, a připomněli mu, že hrozba použití sil NATO stále platí. Telefonovala jsem ministrům zahraničí členských zemí NATO a navrhla jim, aby Aliance přezkoumala a novelizovala plány na zahájení vojenských úderů. Zavolala jsem také svým nejbližším poradcům a snažila se přijít na strategii, která by zkombinovala sílu s diplomacií a zastavila Miloševiče, aniž bychom Kosovo předali povstaleckým jednotkám UÇK.</p>
<p>Při nejbližší příležitosti jsem ve své kanceláři shromáždila skupinu, která se skládala ze Stroba Talbotta, Jamieho Rubina a Morta Halperina, bystrého a obrazoboreckého veterána washingtonských bitev, který nedávno vystřídal Grega Craiga jako ředitel našeho odboru analýz a plánování.157 Společně jsme vypracovali strategii, která spojovala hrozbu leteckých úderů s cílem dosažení politického řešení. Koneckonců, kosovští Albánci si zasloužili něco lepšího než jen právo, aby mezinárodní inspektoři zveřejňovali počty jejich mrtvých. Pokud by Srbové odmítli vyjednávat v dobré vůli, NATO by je k tomu přinutilo prostřednictvím leteckých úderů.158</p>
<p>Pokud by došlo k realizaci našeho plánu, předvídala jsem tři možné výsledky, z nichž dva byly lepší než dosavadní stav. V ideálním případě by hrozby NATO a mezinárodní pozornost přinutily obě strany, aby souhlasily s řešením. Výsledkem by byla samospráva pro Kosovo, jehož bezpečnost by zaručily mírové síly pod vedením NATO. Pokud by Srbové řekli ne, a Albánci ano, předcházelo by dohodě období bombardování, které by trvalo tak dlouho, jak by bylo nutné k tomu, aby se Miloševič vrátil k jednacímu stolu. Pokud by obě strany řekly ne, byl by výsledkem chaos, za nějž by nesly zodpovědnost stejnou měrou.</p>
<p>Ten večer, 19. ledna, jsem začala debatu s ostatními nejvyššími představiteli resortů národní bezpečnosti, která pokračovala téměř bez přestávky po příští čtyři dny. Byla jsem přesvědčena, že stojíme na významném předělu, a také jsem to dávala najevo. V počátku ministr obrany Cohen a generál Hugh Shelton, který vystřídal Johna Shalikashviliho ve funkci předsedy Sboru náčelníků štábů, pochybovali o mé strategii a energicky se bránili myšlence mírových sil. Nechtěli udržovat druhou velkou a dlouhodobou operaci na Balkáně a obávali se, že se dostanou doprostřed občanské války. Pochybovali o naší schopnosti získat veřejnou podporu pro tak obskurní věc, jako byla autonomie pro Kosovo. A nebyli si jistí, jestli Kongres schválí náš podíl na nákladech mírové operace. Dávali proto přednost zachování pozorovacího týmu před vysláním účinné ozbrojené síly. Tvrdili, že pokud by mělo dojít k použití sil NATO, neměli by v nich být Američané.</p>
<p>Chápala jsem, proč se představitelé Pentagonu dívají na věc takto, ale jejich alternativa nedávala žádný smysl. Pozorovatelé by nedokázali zachovat pořádek. Bez ochrany NATO by se povstalci nikdy nezbavili zbraní. Bez účasti Spojených států nebyla možná žádná ochrana ze strany NATO, a bez překážky v podobě NATO by Miloševič pokračoval v útocích. Pokud by se obě strany pustily do boje, byla katastrofa nevyhnutelná. Jediným způsobem, jak katastrofě zabránit, bylo použít diplomacii, podepřenou hrozbou síly NATO, a dosáhnout a realizovat tak politickou dohodu.</p>
<p>Vážila jsem si ministra Cohena a generála Sheltona, ale domnívala jsem se, že v této věci se mýlí. Z Bosny jsem se naučila nebrat neshody osobně, a tak jsem nezvedala hlas a snažila se soustředit pozornost všech na realitu. Během mnoha hodin těchto schůzek na nejvyšší úrovni moje argumenty pomalu a postupně získávaly převahu. Paradoxně mi s přesvědčováním pomohl Miloševič, když tvrdil generálům Clarkovi a Naumannovi, že jediní lidé, kteří zahynuli v Račaku, byli teroristé. Řekl, že tribunál pro válečné zločiny nemá v Kosovu žádnou pravomoc, a tvrdil, že Bill Walker je zaujatý. Když se Clark zmínil o možnosti leteckých úderů NATO, Miloševič ho nazval „válečným zločincem“.</p>
<p>Získali jsme též zpravodajské informace, že Srbové plánují útok na velké jednotky a velitelská centra UÇK během dvoutýdenního období v březnu, po němž má následovat měsíce trvající operace na vyčištění zbývajících ohnisek odporu. Taková ofenzíva by přinesla mnoho mrtvých a vyhnala by z domova statisíce lidí. Dvacátého třetího ledna jsem přiměla náš tým, abychom se shodli na plánu, kterým mělo být dosaženo vyjednávání pomocí hrozby leteckých úderů a který podpořil představu mírových sil vedených NATO s „možnou“ americkou účastí. Pentagon nicméně zdůraznil, že taková síla bude k dispozici pouze v „permisivním prostředí“, což znamenalo se souhlasem Bělehradu. Vzala jsem svoji výhru, jak byla, a o tuto věc jsem se v té chvíli nepřela.</p>
<p>Když jsem víceméně získala na svou stranu vlastní vládu, musela jsem si teď dělat starosti s ostatními hráči. Věděla jsem, že Evropa podpoří plán na použití sil NATO a že myšlenka spojit letecké útoky s vysoce viditelnou mírovou konferencí bude přitažlivá pro naše přátele v Paříži za předpokladu, že se rozhovory budou konat ve Francii. Pořád jsem ještě potřebovala vyjasnit, kdo naši iniciativu povede. Dávala jsem přednost NATO, které bylo silné a soudržné a které uspělo v Bosně. Evropané, především Francouzi, dávali přednost šestičlenné Kontaktní skupině, kde by jejich hlas nesoupeřil s tolika ostatními zeměmi. Myslela jsem si, že by mohlo být možné využít obou, ale jen tehdy, pokud by Rusko – člen Kontaktní skupiny – nekladlo překážky. To znamenalo, že jsem musela zjistit, jak moc bude Moskva tlačit a kterým směrem. Naštěstí jsem právě ten týden měla Rusko navštívit.</p>
<p>Poprvé jsem se setkala s Igorem Ivanovem v době, kdy dělal náměstka Jevgeniji Primakovovi, a připadal mi tehdy poněkud kožený. Když jsme se poté, co vystřídal Primakova ve funkci ministra zahraničí, poznali lépe, zjistila jsem, že je inteligentní a milý. Tak jako Primakov uměl být ale neústupný a naše diskuse o Kosovu se většinou točily v kruhu. Řekla jsem třeba Igorovi, že problémem je Miloševič, protože právě útlak z jeho strany vedl ke vzniku UÇK. Ivanov to připustil, ale řekl, že od té doby se stali největší hrozbou povstalci. Oba jsme se shodovali na potřebě politického řešení, ale nemohli jsme se shodnout, jak k němu dospět. Řekla jsem, že Miloševič nebude vyjednávat bez hrozby úderů. Ivanov řekl, že Rusko nemůže tolerovat použití násilí proti jiným Slovanům. Pak jsem podotkla, že kořenem problému je Miloševič, a byli jsme zase zpátky na začátku.</p>
<p>Využila jsem příležitosti prolomit tento kruh v neformálním prostředí – ve Velkém divadle, kam mě Ivanov pozval na operu <emphasis>La Traviata</emphasis>. Seděli jsme společně v prezidentské lóži, která byla postavena pro cary a obložená měkkým červeným sametem. Představení bylo báječné, ale i když jsem se očima a ušima soustřeďovala na jeviště, myslí jsem byla v Kosovu. Během přestávky jsme s Ivanovem zašli do předsálí, kde nás čekalo šampaňské a kaviár. Neztrácela jsem čas.</p>
<p>„Podívejte, Igore,“ řekla jsem, „povím vám to na rovinu. Pokud dojde v Kosovu k výbuchu, budeme stát před obrovskými překážkami spolupráce v celé řadě otázek. To nesmíme připustit. Musí dojít k politickému řešení. Ale Albánci svoje zbraně nesloží, pokud tam nebude NATO, aby je chránilo. A Miloševič nikdy nepustí NATO dovnitř, pokud nepohrozíme silou. Evropané se obávají vaší reakce, pokud se NATO pokusí zasáhnout bez souhlasu Rady bezpečnosti, ale já to Radě svěřit nemůžu, protože Miloševič ví, že budete použití síly vetovat, což znamená, že naše hrozby nebudou věrohodné, což znamená, že nedojde k žádnému politickému řešení, což znamená válku v Kosovu. Je to opravdická <emphasis>Hlava XXII</emphasis>.“</p>
<p>Ivanov si mě chvíli bedlivě prohlížel. Pak řekl: „Madeleine, promiňte mi, ale co přesně znamená <emphasis>Hlava XXII</emphasis>?“</p>
<p>Vysvětlila jsem to, jak nejlépe jsem uměla, a pak jsem pokračovala. „Igore, tohle je vážné. Potřebuji říct Evropanům, že NATO může hrozit silou, abychom získali politické řešení, a že vy si s tím nějak poradíte.“</p>
<p>Chvíli opět přemýšlel a pak odpověděl: „Rusko nebude nikdy souhlasit s leteckými údery proti Srbům. To by bylo naprosto nepřijatelné. NATO nemá žádné právo útočit na suverénní stát.“ Potom snížil hlas a dodal: „Sdílíme však vaši touhu po politickém řešení a hrozba silou je možná nutná k tomu, aby se ho dosáhlo. Nevidím důvod, proč bychom se nemohli snažit spolupracovat.“</p>
<p>Bylo pozdě v noci, ale po opeře jsem se vrátila do hotelu a zavolala ostatním ministrům Kontaktní skupiny s vědomím, že každé mé slovo bude zaznamenáno pro ruské úřady. Pokud jsem si postoj Moskvy vyložila nesprávně, chtěla jsem se to dozvědět co nejdřív. Řekla jsem kolegům, že Ivanov nám nebude bránit v dalších krocích a že musíme společně předložit Miloševičovi ultimátum.</p>
<p>Projednou šlo všechno podle plánu. V Londýně 29. ledna jsme s Kontaktní skupinou oznámili, že mírové rozhovory se budou konat na zámku Rambouillet ve Francii 6. února. Chtěli jsme požádat obě strany, aby přijaly plán, který by poskytl Kosovu autonomii a který by realizovaly mírové jednotky NATO v počtu zhruba dvacet osm tisíc osob. Status Kosova by byl po třech letech přezkoumán s tím, že „vůle lidu“ bude jedním ze zvažovaných faktorů. S pomocí mezinárodního společenství by se konaly volby a došlo by ke zřízení demokratických institucí. Naším cílem bylo přinutit obě strany, aby řekly ano. Ivanov se zúčastnil vyhlášení našeho plánu.</p><empty-line /><p>Rambouillet je letovisko se zhruba dvaceti pěti tisíci obyvatel v lesích jihozápadně od Paříže, vyhlášené svým chovem světově proslulých jehňat na vlnu merino. Tato reputace vyvolala spekulace médií o tom, zda se vyjednavačům podaří dovést obě delegace na stejnou pastvinu. Francouzi se rozhodli uspořádat jednání v zámku ze čtrnáctého století obklopeném úhlednými zahradami, k němuž se jelo po štěrkové cestě dlouhou alejí. Samotný zámek je bludiště se spoustou chodeb, tisíci schodišť a eklekticky zařízenými místnostmi. K jeho pokladům patří vana Marie Antoinetty zastrčená v malé místnůstce za kuchyní v přízemí.</p>
<p>I když oficiálními hostiteli byli společně Robin Cook a Hubert Védrine, každodenní jednání měla koordinovat trojice složená z amerického velvyslance Chrise Hilla, zástupce EU Wolfganga Petritsche a ruského velvyslance Borise Majorského.</p>
<p>Šestnáctičlenná delegace etnických Albánců se skládala z umírněného politika Ibrahima Rugovy, váženého vydavatele novin Vetona vědátorského Režepa Qosji, zástupců dalších politických stran, nezávislých a příslušníků UÇK. Delegáti si jako svého vůdce neočekávaně vybrali devětadvacetiletého vytáhlého velitele UÇK Hašima Thačiho, se kterým jsme dosud nepřišli příliš do kontaktu. Thačiho volba jako by odrážela pokračující pohasínání slávy Rugovy, který na toto ponížení reagoval tím, že neříkal skoro nic. Když se jeden z našich diplomatů Rugovy zeptal, proč je tak netečný, odpověděl: „Je to můj styl.“</p>
<p>V srbské delegaci bylo zase několik respektovaných právníků spolu s řadou muslimských Slovanů, Turků a Romů, vybraných, aby demonstrovali Miloševičovu údajnou oddanost etnické rozmanitosti. Koncem prvního týdne jsme od našich diplomatů dostali zprávu, že srbská delegace nebere jednání vážně, zatímco Albánci – kteří trvali na pořádání otevřeného závazného referenda o nezávislosti – jsou „paličatí jako mezci“. Chris Hill říkal, že by bylo možná dobré, kdybych se k nim připojila dřív, než jsem měla v plánu.</p>
<p>Souhlasila jsem a přijela na rozhovory se dvěma hlavními cíli. Prvním bylo přesvědčit Srby, že dohoda je v jejich nejlepším zájmu, o čemž jsem byla přesvědčena. Druhým bylo přesvědčit Albánce, aby přijali rámec dohody, který navrhla Kontaktní skupina.</p>
<p>Nejdříve jsem se v Paříži posadila s Milanem Milutinovičem, srbským prezidentem, který zastupoval Miloševiče. Milutinovič měl stříbrné vlasy ulízané dozadu, nádherně ušitý oblek a vybroušenou angličtinu. Řekla jsem mu, že politické řešení, které navrhujeme, by bylo pro jeho zemi dobré. Vedlo by k odzbrojení UÇK, zachovalo by Kosovo jako součást Jugoslávie a umožnilo by jugoslávské armádě, aby nadále hlídala jeho hranice. Přítomnost příslušníků mírových sil vedených NATO by neuškodila, ale pomohla by i ochránit lidská práva srbské etnické menšiny v Kosovu. „Druhou možností,“ argumentovala jsem, „by nakonec bylo něco jako Čečensko ve vaší vlastní zemi. Dostanete se do ještě většího rozporu s mezinárodním společenstvím a NATO. Nemusí to tak být. Když se chopíte této příležitosti k míru, můžete se posunout směrem k Evropě a k Západu.“</p>
<p>Milutinovič odpověděl: „Souhlasím s vámi ze šedesáti až sedmdesáti procent. Měli bychom se soustředit na budoucnost a pokusit se vyřešit kosovské problémy politickými prostředky. Přijímáme vaši představu autonomie a demokracie, ale nemůžeme přijmout váš návrh na vyslání vnější vojenské síly. To by byla katastrofa. Měli byste spíš s námi spolupracovat na rozpuštění UÇK. Měli byste poslat jednotky do Albánie, aby zabránily pašování zbraní extremistům.“ Milutinovič připustil, že Bělehrad udělal chybu, když tolik let Kosovu autonomii upíral. „Tento přístup oslabil hlasy umírněných, ale Spojené státy jsou na špatné stopě. Měli byste spolu s námi bojovat proti teroru a násilí.“</p>
<p>Řekla jsem: „Srbská armáda je tím nejlepším náhončím pro UÇK.“ Milutinovič mě opravil s upřímností, jakou jsem nečekala. „Kdepak,“ řekl. „Tato pocta patří polovojenské policii.“</p>
<p>Po přejezdu do Rambouillet jsem zahájila první z mnoha setkání s delegací kosovských Albánců. Termín „všehochuť“ se na tuto skupinu, jejíž názory byly rozprostřené od tajemného Rugovy přes pragmatického Surroie až k problematickému Thačimu, hodil naprosto dokonale. Ani jeden z nich se nikdy nezúčastnil složitých jednání, rozhodně ne na světové scéně, a stále ještě měli mnoho rozporů mezi sebou. Potěšilo mě, že přijali pomoc malého týmu vnějších poradců, včetně bývalého amerického velvyslance Morta Abramovitze, jednoho z mých dlouholetých přátel a neohroženého bojovníka za lidská práva.</p>
<p>Moje poselství Albáncům bylo zrcadlovým odrazem argumentů, které jsem předložila Srbům. „Jste vůdci. Byli jste vybráni, abyste zastupovali svůj národ. Dobře přemýšlejte, než ho odsoudíte k válečné budoucnosti. Dohoda, kterou předkládáme, vám poskytne samosprávu, ochranu NATO, hospodářskou pomoc, právo vychovávat děti ve vlastním jazyce a schopnost získat vládu nad vlastními životy. Pokud ho přijmete, přiblížíte se k budoucnosti blahobytu, demokracie a zapojení do Evropy. Pokud ho odmítnete, bude výsledkem válka, kterou prohrajete, a ztratíte i mezinárodní podporu.“</p>
<p>Několik delegátů ode mě žádalo ujištění, že Spojené státy budou skutečně součástí mírových realizačních sil, aby se nemuseli spoléhat výhradně na Evropu. Rugova zdůraznil, že Kosovaři vždy kladli rovnítko mezi bezpečnost a nezávislost a že jejich ochota pozdržet kroky k nezávislosti po přechodné období je ústupkem. Všichni se shodovali na konečné nutnosti referenda o nezávislosti. Jinak, jak jeden řekl, „budeme zavřeni v Srbsku navždycky.“</p>
<p>Po této širší schůzce jsem se setkala ve sklepní místnosti, do které táhlo, jen s Thačim. Tehdy i při dalších setkáních mě zaráželo jeho mládí a nezkušenost, díky nimž byl střídavě zatvrzelý a přeochotný. S Rugovou jsem měla pocit, že mluvím s výstředním kolegou z univerzity. Thači byl spíš jako student s velkým talentem a sklonem odevzdávat úkoly se zpožděním.</p>
<p>Podle našeho plánu by UÇK musela složit zbraně a vzdát se jakékoli nezávislé vojenské role. Věděla jsem, že s tím se bude Thačimu těžko souhlasit, dokonce i s příslibem NATO, že zaplní bezpečnostní vakuum. To první poledne jsem ho vybídla, aby si vzpomněl na jiné vojenské organizace, které se proměnily v politické strany. Thači odpověděl, že předpokládá, že albánská delegace dohodu podepíše, ale že povstalci budou potřebovat čas, aby se s tím smířili. Snažila jsem se Thačiho předpověď zafixovat, a tak jsem řekla: „Vaše odhodlání dohodu podepsat mě těší.“ Odpověděl: „Domnívám se, že k dohodě lze dojít, ale nezáleží to jenom na mně nebo na UÇK, dokonce ani na naší delegaci. Mohou nastat potíže.“</p>
<p>Na začátku druhého týdne jednání, když jsem se vracela do Washingtonu, zbývaly dvě velké překážky. Tou první byla touha etnických Albánců po otevřeném referendu o nezávislosti, kterou jsme podle mého názoru mohli dokázat zmírnit. Tou druhou byl srbský odpor k mezinárodní vojenské přítomnosti v Kosovu, se kterým jsme se museli střetnout. Bylo jasné, že se srbský postoj nezmění, pokud se ho Miloševič nerozhodne změnit. A tak jsem zavolala do Bělehradu.</p>
<p>Během dvacetiminutového rozhovoru jsem sdělila Miloševičovi, že jednání se hýbe kupředu a že dohoda zlepší vztahy mezi našimi zeměmi a pomůže Srbsku i hospodářsky. To se ovšem stane jen tehdy, pokud bude souhlasit s mírovými silami.</p>
<p>Srbský diktátor mě ujistil o své touze po míru a své oddanosti „multietnickému, mnohonárodnímu a multireligióznímu Kosovu.“ Zdůraznil, že srbská delegace v Rambouillet se skládá z lidí sedmi různých národností. „To Albánci si přejí separatistický stát,“ řekl. „To by nemělo být řešením na konci dvacátého století.“</p>
<p>Odpověděla jsem: „Pane prezidente, těší mě, že se hlásíte k ideálu multietnicity. Dohoda, kterou navrhujeme, zahrnuje ochranu práv menšin i práv etnických Albánců, kteří představují devadesát procent kosovského obyvatelstva. Ujišťuji vás, že ta dohoda je nanejvýš moderní.“</p>
<p>Jenže Miloševič zřejmě prováděl svoje vlastní sčítání. „Ve vší úctě, paní ministryně, etničtí Albánci představují jen asi osm set tisíc z celkového počtu půldruhého milionu obyvatel Kosova. Jsou tam statisíce Srbů a Černohorců a cikánů a Turků. V Chorvatsku Spojené státy podpořily vraždění Srbů z etnických důvodů. Doufám, že se nepokoušíte vyhnat Srby i z Kosova.“</p>
<p>„Pane prezidente,“ řekla jsem, „vím, že v Kosovu nejsou jen samí Albánci, a vy víte, že jsem se v Chorvatsku pokoušela pomoci Srbům k návratu do jejich domovů. Ale nechci se přít. Máme málo času. Chápu, že pro vás může být těžké vysvětlit přítomnost sil NATO v Kosovu, ale uděláme vše, co bude možné, abychom vám to usnadnili. Ráda bych, abyste promluvil s Chrisem Hillem, který může vysvětlit detaily našeho návrhu. A pak můžeme jednat o vašich konkrétních výhradách.“</p>
<p>Miloševič souhlasil, že přijme Hilla, a hovor jsme ukončili. Nevěřícně jsem se dívala na sluchátko. Miloševičovy výroky ve mně probudily vzpomínky z dětství. Jako šestiletá nebo sedmiletá jsem chodila do školy v Anglii. Hráli jsme hry, při nichž se všichni žáci rozdělili jako v <emphasis>Harrym Potterovi</emphasis> na týmy, které bojovaly o body při různých činnostech. Když jsem poprvé získala pro svůj tým body, ohlásila jsem to tátovi, kterému to udělalo velkou radost. Protože jsem chtěla vidět, jak se zase raduje, začala jsem si vymýšlet úspěchy, díky nimž jsem získávala další body, včetně tvrzení, na které jsem si teď vzpomněla, že jsem vytáhla učitelku z růžových keřů. Brzy jsem nasbírala tolik fiktivních bodů, že jsem se rozhodla vymyslet si zvláštní cenu. Přišla jsem domů a říkala, že jsem vyhrála „Egyptský pohár“. Rodiče chtěli, abych ho přinesla domů, což samozřejmě nešlo. Místo toho jsem si začala vymýšlet novou sadu lží o tom, jak se ke mně všichni hrozně chovají. „Dokonce musím sedět na jehlách!“ plakala jsem. Moje vždy ochranitelská matka trvala na tom, že půjde do školy, aby zjistila, co to té její chudince provádějí. Pravda vyšla najevo a já jsem byla zcela po právu potrestána. Kdykoli jsem později začala vyprávět nějakou historku, která se zdála být nepravděpodobná, stačilo, aby rodiče řekli „Egyptský pohár“, a já zmlkla.</p>
<p>Mohla jsem klidně říct „Egyptský pohár“ Miloševičovi. Podle něj byl počet etnických Albánců v Kosovu nadsazen o více než 50 procent a on sám byl zastáncem etnické tolerance a myslitelem jedenadvacátého století. Naše snaha vyvést ho z jeho paralelního vesmíru pokračovala během příštího týdne. Když jsem mu ve čtvrtek opět zavolala, řekl mi: „Pro nás je ústředním problémem to, že nemůžeme přistoupit na řešení, které by vyvolalo úprk nealbánského obyvatelstva. Kosovo bylo hrází křesťanského Západu proti islámu po pět set let.“ Takové bylo myšlení jedenadvacátého století.</p>
<p>I když přímo od Miloševiče jsem toho mnoho nezískala, srbská delegace konečně reagovala na politické pasáže návrhu. To nás povzbudilo, ne však Albánce, kteří nervózně přihlíželi, jak právníci Kontaktní skupiny začínají trávit dlouhé hodiny se Srby.</p>
<p>Během týdne jsem zavolala Thačimu, který mi řekl, jaká je škoda, že jsme nepřijali víc albánských návrhů. Celkově však zůstával optimistou. Když jsem se v sobotu ráno vrátila do Francie, sešla jsem se krátce s delegací kosovských Albánců ve skupině i individuálně. Kosovaři říkali, že podpoří rámcovou dohodu, až se obě strany sejdou to odpoledne s ministry zahraničí Kontaktní skupiny. Jelikož se Srbové pořád ještě nevyjádřili k bezpečnostním otázkám, měli Albánci výjimečnou příležitost Miloševiče izolovat. Nepochybovala jsem o tom, že se jí chopí. Pak došlo ke schůzce.</p>
<p>Místnost byla nacpaná a malá. Ministři zahraničí seděli vedle sebe po jedné straně dlouhého dřevěného stolu jako soudní tribunál. Od samého počátku připomínalo celé setkání zasedání inkvizice. Na konci o tom už nebylo pochyb. Vůdcové albánské delegace se usadili naproti nám. Thači, který vypadal nesvůj, se posadil doprostřed.</p>
<p>Když jsme si nasazovali sluchátka, byla atmosféra napjatá. Museli jsme vlastně položit jen jedinou otázku, a to zda Albánci přijímají rámcovou dohodu. Slibovali, že odpoví kladně, ale když ta chvíle nastala, Thači neodpověděl přímo. To poskytlo příležitost italskému ministru zahraničí Lambertu Dinimu, který se k UÇK vždy stavěl nanejvýš kriticky. Nutil Thačiho, aby nejen přijal rámcovou dohodu, ale aby se vzdal podpory referenda o nezávislosti. To nebylo fér. Návrh, který jsme vypracovali, vyžadoval, aby Kosovaři svoje aspirace na nezávislost odložili, a ne aby je opustili. Dini znovu a znovu naléhal, aby Thači odpověděl ano, nebo ne na otázku, na kterou Thači neměl žádnou dobrou odpověď. Thači proto kličkoval a uhýbal a nepřijal ani rámcovou dohodu, ani nedal jasnou odpověď. Jeho kolegové – Surroi, Rugova a Qosja – tam seděli jak pařezové. Surroi proto, že nepovažoval za vhodné mluvit, Rugova proto, že to byl jeho styl, a Qosja proto, že si myslel, že Thači jedná správně.</p>
<p>Sundala jsem si sluchátka a praštila jimi o stůl. Albánci nám řekli, že s rámcovou dohodou chtějí souhlasit, a později tak v odpověď na moje otázky učinili. Ale škoda byla už napáchána. Postoj Kosovarů byl přinejmenším nejasný. Pro tuto chvíli byl Miloševič z obliga.</p>
<p>Sobota měla být posledním dnem jednání, ale nyní jsme se shodli na prodloužení o tři dny. Text dohody nebyl zdaleka hotov a potřebovali jsme čas na to, abychom získali hlasy některých delegátů. Thači nebyl jediný člen své delegace, který měl pochybnosti. Protože jsme strávili během týdne tolik času snahou o získání Srbů, většina Albánců byla nesvá. Naslouchali lidem zvenčí, kteří jim radili, aby nevěřili Evropanům ani nám. Obávali se, že text, se kterým měli souhlasit, by se stal trvalou překážkou samostatnosti. Zdráhali se také odzbrojit. Moc nepomohlo ani to, když Francouzi nepochopitelně odmítli vpustit do zámku důstojníky NATO, aby Albáncům vysvětlili detaily našeho vojenského plánu. Místo toho musel prezentaci provést právník Kontaktní skupiny, doprovázený americkým plukovníkem, kterému se podařilo do zámku propašovat uniformu.</p>
<p>Snažili jsme se využít té trochy času, která nám zbývala, na soustředěnou snahu o uklidnění Albánců, s nimiž jsme procházeli celý text, aby věděli přesně, s čím mají souhlasit. Jasně jsme jim vysvětlili, že jim dohoda nezabrání uspořádat referendum, i když to nebude jediné kritérium pro rozhodování o budoucím statutu Kosova. Generál Clark, který přiletěl z Bruselu, se sešel s Albánci na letecké základně poblíž Rambouillet, aby jasně vysvětlil závazek NATO chránit Kosovary, jakmile bude dosaženo dohody. Naléhali jsme na albánskou vládu a přední osobnosti albánského původu po celém světě, aby tlumočily svoji podporu. A já slovně mořila albánskou delegaci k smrti.</p>
<p>Výsledkem byl pokrok. Když jsme v sobotu večer začali, proti hlasovalo devět členů delegace. V pondělí byl už proti jediný Thači. Představoval zvláštní problém, protože s ním bylo obtížné mluvit o konkrétních věcech. Bylo zřejmé, že jeho nerozhodnost vyplývá z ideologie anebo z nátlaku jiných delegátů. Kryl si záda. UÇK nebyla jednolitá organizace. Odehrával se v ní mocenský boj, do něhož byli zapojeni i jiní velitelé UÇK a ony pochybné postavy zvenčí, které povstalecké armádě dodávaly peníze a zbraně. To vysvětlovalo neustálé hovory po telefonu, kterým se Thači i jeho kolegové věnovali. Vůdce UÇK kdysi viděl Jamieho Rubina, jak odsuzuje Miloševiče v televizi, což zapříčinilo vznik přátelství mezi oběma muži. Nyní Thači Jamiemu sdělil, že má strach o život.</p>
<p>Po sobotním fiasku jsem zkoušela nejrůznější taktiky. Nejdřív jsem řekla Thačimu, jaký je velký budoucí vůdce. Když to nefungovalo, řekla jsem mu, že nás zklamal a že jestli si myslí, že budeme Srby bombardovat, i když Albánci dohodu odmítnou, tak se mýlí. Nikdy bychom pro to nezískali podporu NATO. „Na druhé straně,“ řekla jsem, „jestli řeknete ano a Srbové řeknou ne, NATO zasáhne a bude pokračovat v úderech, dokud srbské síly neodejdou a NATO nevstoupí do země. To vám zajistí bezpečnost. A budete si moci vládnout sami.“</p>
<p>Thači odpověděl, že jediným cílem UÇK je bojovat za nezávislost a že je velmi obtížné se tohoto cíle vzdát. Řekla jsem mu: „Nemusíte se ho vzdávat, ale musíte být realisté. Tato dohoda je na tři roky. Víme, že problémem je Miloševič. Ale za tři roky může situace vypadat úplně jinak. Tohle je vaše šance. Chopte se jí, protože jinou už možná mít nebudete.“ I když se Thači očividně styděl a málem se rozplakal, zavrtěl hlavou.</p>
<p>Pondělí muselo být v každém případně posledním řádným dnem jednání. Kontaktní skupina stanovila konečnou lhůtu pro odpověď do tří odpoledne v úterý. Protože jsem strávila víkend nepřetržitými schůzkami, byla jsem předrážděná. Obě delegace se chovaly nemožně. Všechny jako by rozmazlilo báječné francouzské jídlo. Při jednom obědě si někdo postěžoval: „A kde je sýrový chod?“ Myslela jsem, že vyletím z kůže.</p>
<p>Celé odpoledne jsem přemýšlela o tom, jak bychom mohli přesvědčit Thačiho. Volala jsem už úplně každému, o kom jsem si myslela, že by mohl mít vliv na vůdce UÇK, a tak jsem se nakonec rozhodla zkusit Adema Demaçiho. Demaçi byl starý albánský nacionalista, který byl mezi těmi, kdo tlačili Thačiho k tomu, aby zaujal tu nejtvrdší možnou linii. Po telefonu jsem ho dohnala ve Slovinsku a požádala ho, aby vybídl Thačiho k podpoře našeho návrhu.</p>
<p>Demaçi odpověděl, že nemůže přistoupit na nic, aniž by se mnou mluvil osobně; navrhl, ať si s ním přijedu popovídat do Slovinska. Řekla jsem: „Podívejte, obě strany vyjednávají už čtrnáct dní. Lhůta vyprší za pár hodin. Můžu se s vámi setkat někdy v budoucnosti, ale teď byste měl tlumočit svůj souhlas Thačimu. Když to neuděláte, bude vás to v budoucnosti pronásledovat, až budou obyčejní Albánci umírat.“</p>
<p>Demaçi řekl: „Vážíme si vaší snahy, ale nenecháme se k ničemu dohnat. Jestli je nutné, aby zemřelo třicet tisíc Albánců, budiž, ale nemůžeme se vzdát zbraní výměnou za sliby. Nikdy se nevzdáme svého snu o svobodě.“</p>
<p>Řekla jsem: „Kvůli mému návrhu se svého snu vzdávat nemusíte. Využijte této příležitosti pro mír. Řekněte Thačimu, že ta dohoda má vaši podporu.“</p>
<p>Demaçi řekl: „To není možné.“ Zhnuseně jsem zavěsila. Byl to jeden z nejděsivějších rozhovorů, jaké jsem zažila.</p>
<p>Bez ohledu na Demaçiho se náš tlak nakonec vyplatil. Nebyli jsme jediní, kdo byl z Thačiho otrávený. Zbytek albánské delegace začínal být přesvědčen, že dohoda je pro ně příznivá a že ji většina Kosovarů podpoří. Celé dny jsme mluvili o myšlence, že Albánci doopravdy dohodu nepodepíší, jenom slíbí, že ji podepíší. Tento přístup měl tu výhodu, že nám umožňoval zmáčknout Srby a přitom jim ponechávat dveře otevřené k podpisu. Poskytoval také nervózní kosovské delegaci čas ujistit se, že jejich voliči stojí za nimi.</p>
<p>Když se přiblížila lhůta úterý tří hodin odpoledne, představoval Thači pořád ještě problém, ale pak vzal věci do svých rukou Veton Surroi, „tajemník“ albánské delegace, a navrhl krátké prohlášení, sdělující, že jeho delegace s dohodou souhlasí a podepíše ji do čtrnácti dnů poté, co nejdřív vysvětlí její podmínky obyvatelům Kosova. Zatímco Surroi a další pracovali, došlo k intenzivnímu dohadování s Thačim o znění textu, jak v anglické, tak v albánské verzi. Nakonec Surroi řekl, že můžou tu práci dokončit jen tehdy, pokud někdo přemluví Thačiho, aby na pár minut odešel z místnosti. Našeho právníka Jima O’Briena napadlo, že nejlepší způsob, jak Thačiho odlákat, bude říct mu, že s ním potřebuje mluvit Jamie Rubin. A tak se Jim a Thači vydali hledat Jamieho, kterého nemohli najít, protože právě informoval tisk.</p>
<p>Konečně přišel Jamie, odvedl si Thačiho a snažil se ho rozptýlit řečmi o filmech a Hollywoodu. Ale sotva byli chvíli spolu, prohlásil Surroi, že potřebuje Thačiho zpátky. A tak Jim popadl Thačiho a táhl ho zpátky do kanceláře, zatímco Jamie si stěžoval: „Ale já si sotva zapálil cigaretu.“ V kanceláři se Thači znovu pokoušel text pozměnit, ale se Surroiem nebyla žádná řeč. Prohlášení podepsané Surroiem obdrželi ministři zahraničí Kontaktní skupiny a Jamie ho zveřejnil.</p>
<p>Navzdory různým zatáčkám a zvratům jsme v Rambouillet dosáhli většiny toho, oč jsme usilovali. Měli jsme teď víceméně jednotnou albánskou delegaci a jasnou vizi, jak by mělo demokratické Kosovo vypadat. Albánci se přeli a váhali, ale zvolili si mír. Thači příští dva týdny přesvědčoval o výhodách dohody z Rambouillet velitele a příslušníky UÇK. Objevil se znovu krátce před 15. březnem, kdy měla jednání ve Francii pokračovat, a doprovázel delegaci do Paříže. Tam oficiálně podepsali dvaaosmdesátistránkovou dohodu během pětiminutového obřadu, který jak jugoslávská delegace, tak ruský vyjednavač bojkotovali.</p>
<p>Co chtěl Miloševič dělat teď? Řekli jsme mu, že jsme připraveni hovořit o konkrétních srbských výhradách. I když jsme nemohli ustoupit z principu mírových sil pod vedením NATO, chtěli jsme s ním spolupracovat na tom, jak operaci prezentovat. Navrhli jsme dohodu, podle které by NATO do Jugoslávie nevtrhlo, ale přišlo by tam na základě pozvání; dokonce jsme navrhli, aby Srbové označili jednotky NATO za „antiteroristické“, protože součástí jejich úkolu bylo odzbrojit UÇK.</p>
<p>Někteří revizionisté naznačují, že jsme si nevšimli signálů z Bělehradu, že Miloševič je ochoten dohodu podepsat. To je nesmysl. Kdyby měli Srbové zájem vážně vyjednávat, mohli to sdělit kterémukoli ze zahraničních návštěvníků, kteří proudili Bělehradem na počátku března. Ale poselství, které obdrželi ruští, řečtí a američtí představitelé i představitelé NATO a EU, bylo stále stejné. Ne, říkali Srbové. „Nechceme mít s cizí vojenskou silou nic společného. Vyrovnáme se s hrozbou terorismu po svém. A nepotrvá to dlouho.“ V polovině března navštívil Jugoslávii Ivanov a našel tam „jenom idioty, kteří jsou připraveni válčit“.</p>
<p>Zatímco jsme diplomaticky jednali v Evropě, pracovali jsme nepřetržitě celé týdny v Kongresu. I když jsme měli silnou podporu od takových mezinárodně angažovaných senátorů, jako byli Joe Biden a Richard Lugar, na obou stranách byli i jiní, kteří se k naší linii stavěli kriticky. Někteří zpochybňovali právní základ možných leteckých útoků NATO. Jiní se domnívali, že boje v Kosovu povedou k bezvýchodné situaci jako ve Vietnamu. Někteří tvrdili, že Miloševič zatím není dost velký zlosyn. Republikánský senátor Don Nickles z Oklahomy prohlásil: „Myslím, že bychom neměli začít bombardovat, dokud Srbové nezahájí opravdu rozsáhlý masakr.“</p>
<p>Po dnech slyšení, schůzek, brífinků a telefonátů jsme nakonec dosáhli svého. Krátce před podpisovou ceremonií dohody z Rambouillet v polovině března schválila Sněmovna reprezentantů poměrem hlasů 219:191 prezidentův plán na vyslání jednotek k realizaci mírové dohody, pokud jí bude dosaženo. Přestože se hlasovalo, jak se dalo očekávat, podle stranické příslušnosti, získali jsme podporu od republikánského předsedy Sněmovny Dennise Hasterta a od respektovaných republikánů, jako byl kongresman z Illinois Henry Hyde. Když čas pro diplomacii vypršel, Senát poměrem hlasů 58:41 zmocnil prezidenta k souhlasu s bombardováním NATO. Málokterý zákonodárce byl touto myšlenkou nadšen, ale většina se shodovala, že jiné možnosti jsou ještě méně přijatelné.</p>
<p>Opakovaně jsme Miloševiče varovali, aby nezahajoval ofenzívu, ale bylo vidět, že ji připravuje. Bělehrad shromáždil v Kosovu bezpečnostní jednotky, které byly zhruba o polovinu silnější než ty, které použil při ofenzívě v roce 1998. Miloševičovi vyjednavači se objevili v Paříži se zcela vykuchanou verzí návrhu Kontaktní skupiny, počínaje vypuštěním slova „mír“. Je možné, že Miloševič si myslel, že blufujeme, anebo že Rusové přijdou na způsob, jak NATO zastavit. Možná spoléhal na špatné rady ohledně toho, jak rychle se boj o Kosovo dá vyhrát. Možná si myslel, že bude mít moc pevněji v rukou, když se bude držet role oběti. V každém případě se rozhodl. My se museli rozhodnout také.</p>
<p>Devatenáctého března se náš zahraničněpolitický tým sešel s prezidentem, abychom si prošli alternativy. Žádné dobré jsme neměli. George Tenet nás zpravil, že srbská ofenzíva již začala a že se jí podařilo přinutit řadu jednotek UÇK k ústupu. Počet uprchlíků a lidí bez přístřeší rychle stoupal. Vojenské odhady byly stejně chmurné. Civilisté v Kosovu byli vůči srbským útokům vysoce zranitelní. A přinejmenším zpočátku jim letecké údery NATO nemohly pomoct. Bylo tu riziko, že dojde ke zranění či smrti mnoha nevinných lidí. Letecká ofenzíva NATO proti Miloševičovým zdrojům moci by ho oslabila, ale nevěděli jsme, jak dlouho může vzdorovat.</p>
<p>Poslouchala jsem a přitom jsem pozorovala prezidenta. Měl v očích výraz stejně chmurný jako já pocit v duši. V předvečer svého padesátého výročí se NATO chystalo do boje teprve podruhé v historii, přičemž poprvé to bylo v Bosně. Naším cílem bylo získat podporu pro dohodu, která neodrážela konečné cíle ani etnických Albánců, ani etnických Srbů. Vítězství by znamenalo dlouhodobé vojenské nasazení k udržování pořádku ve velmi nebezpečném prostředí, ale ústup byl nemyslitelný. Naše rozhodnutí bylo součástí daleko hlubší volby mezi autokracií a demokracií a mezi zaslepeností a tolerancí uprostřed Evropy. Řekla jsem: „Podívejte, pamatujme, že účelem použití síly je jednou provždy skoncovat s gaunery, jako je Miloševič. Není žádná záruka, že se to podaří, ale ostatní alternativy jsou ještě horší. Pokud nebudeme reagovat nyní, budeme muset reagovat později, možná v Makedonii, možná v Bosně. Miloševič si zvolil bitevní pole. Nemůžeme ho nechat vyhrát.“ Prezident souhlasil a veřejně prohlásil: „Váhat ohledně balkánských agresorů znamená smířit se s vražděním.“</p>
<p>Poslali jsme do Bělehradu Dicka Holbrookea, ať se naposledy pokusí přimět Miloševiče, aby zastavil svoji ofenzívu. Z těchto rozhovorů nevzešlo nic kromě další zdržovací taktiky, a tak jsem instruovala Holbrookea, aby se vrátil domů. Jak říkal prezident, nemohli jsme si dovolit déle čekat. Tím, že zahájil ofenzívu, nás Miloševič přinutil k akci; museli jsme jednat, i když se to časově právě nehodilo. Ruský premiér Primakov byl na cestě na návštěvu do Spojených států. Když ho Al Gore po telefonu informoval, že bombardování NATO brzy začne, rozzuřený Primakov nařídil, aby se letadlo otočilo a letělo zpátky do Moskvy.</p>
<p>O pár hodin později, večer 23. března, nařídil generální tajemník NATO Solana generálu Wesleymu Clarkovi, aby zahájil letecké operace.</p>
<p>Bylo krátce po půlnoci. Vrátila jsem se domů vyčerpaná a pak jsem zůstala vzhůru a dívala se na televizní zpravodajství; už jsem skoro spala, když zazvonil telefon. Byl to prezident. Řekl: „Děláme správnou věc. Čeká nás dlouhá cesta a hned tak to neskončí, ale opravdu si myslím, že jsme zvážili všechny možnosti.“ Společně jsme vypočítali naše pokusy o nalezení diplomatického řešení, včetně mých patnácti cest do Evropy na konzultace se spojenci během předchozího roku. Hovořili jsme o naší zodpovědnosti vůči obyvatelům Kosova a zvláště vůči našim ozbrojeným silám. Vyslat mladé muže a ženy do boje je nejtěžší úkol, který čeká každého prezidenta. Kdykoli jsem americké vojáky navštívila, vždy jsem se pokoušela navázat s nimi oční kontakt, abych si byla kdykoli schopna vybavit jejich tváře. Žádný americký státník by se neměl uchylovat k vojenské akci dřív, než plně zváží její lidskou cenu. Prezident řekl znovu: „Myslím, že děláme správnou věc.“ „Ano, pane prezidente,“ řekla jsem, „děláme.“</p>
</section>
<section>
<p><strong>Aliance vítězí</strong></p>
<p>Během prvních dnů bojů se nedařilo snad vůbec nic. Hrozné počasí přerušilo a zpomalilo tempo našich útoků. Velitelé NATO chtěli nejdřív zničit jugoslávskou protileteckou obranu a teprve pak vyslat letadla proti srbským obrněným vozidlům a dělostřelectvu, které proudily do Kosova, ale Miloševič neaktivoval protileteckou obranu tak, abychom ji mohli detekovat. Zřítila se jedna „neviditelná“ americká stíhačka. Po téměř celý týden jela operace NATO „Spojená síla“ na první rychlostní stupeň, zatímco Miloševičovy bezpečnostní síly se pustily do naplánovaného pustošení.</p>
<p>Ten první večer se mě Larry King ze CNN zeptal, zda chceme pokračovat v útocích „tři, čtyři dny… Máte nějaký plán?“ V obavě z kritiky, že Kosovo se může stát druhým Vietnamem, jsem řekla, že nemůžu mluvit o detailech, ale že „půjde o soustavný útok, a není to něco, co by trvalo příliš dlouho“. Druhý den jsem na podobnou otázku Jima Lehrera z PBS odpověděla, že můžeme očekávat konec bombardování během „relativně krátké doby“.</p>
<p>Během velice krátké doby jsem si přála vzít ta slova zpět. Moje odpovědi – bez upřesnění „relativně“ – se citovaly při bezpočtu příležitostí jako důkaz, že jsem byla naivní, pokud šlo o rizika nerozlučně spjatá s použitím síly NATO. To byla podpásovka. Je pravda, že jsem často tvrdila, že síla je jediný jazyk, kterému Miloševič rozumí, ale nikdy jsem nikoho nepřesvědčovala o tom, že se Miloševič učí rychle. Proto jsem se před začátkem operace důrazně bránila francouzskému návrhu, abychom po několika dnech útoků naplánovali pauzu. Zatelefonovala jsem také Vysokému komisaři OSN pro uprchlíky a navrhla mu, aby vydal zvláštní výzvu k pomoci, ještě než dojde k přívalu uprchlíků z Kosova, který jsem očekávala. Můj návrh byl zamítnut.</p>
<p>Než začalo bombardování NATO, vyhnala již srbská ofenzíva z domovů sto tisíc Kosovarů. V dalších dnech jejich počet rychle narůstal. Zdálo se, že Miloševič má čtyři hlavní cíle: likvidaci UÇK, trvalou změnu etnické rovnováhy v Kosovu, zastrašení etnických Albánců, kteří v Kosovu zůstanou, a vytvoření destabilizující humanitární krize, která zaměstná mezinárodní společenství a rozdělí oblast.</p>
<p>Tyto cíle nebyly neočekávané, ale podcenili jsme rychlost, rozsah a agresivitu srbské kampaně hrůzy. Docházelo k vypalování domů ve stovkách vesnic. Byli zatýkáni a zabíjeni vědci, novináři a političtí vůdci, kteří prosazovali nezávislost. Desetitisíce lidí byly přinuceny nastoupit do vlaků, které pak byly zvenčí zapečetěny a poslány na hranice s Albánií. Tisíce dalších byly po téže cestě hnány v autech nebo pěšky. Srbské bezpečnostní síly zabavovaly odcházejícím Kosovarům rodné listy, řidičské průkazy, technické průkazy aut a jiné doklady totožnosti. Jejich poselství Albáncům bylo jasné: „Musíte odejít a nesmíte se vracet.“</p>
<p>Pátý den ofenzívy jsem mluvila s Hashimem Thačim, který byl pořád ještě v Kosovu. Řekl mi, že Priština je „mrtvé město“, a vypočítal půl tuctu míst, kde bezpečnostní síly zabíjejí lidi. Řekl, že ze severního města Mitrovica uprchlo šedesát tisíc lidí a že bez domova je celkem půl milionu Kosovarů. Thači na nás naléhal, abychom začali shazovat z letadel humanitární pomoc, ale Pentagon tvrdil, že to nejde, protože naše letadla musela létat velmi vysoko, aby se vyhnula riziku protiletadlové palby.</p>
<p>V nejhorším okamžiku tohoto exodu přecházely hranice do sousední Albánie a Makedonie každou hodinu čtyři tisíce uprchlíků, či přesněji řečeno deportovaných. Hrůzy, kterých jsme byli svědky, vyvolaly změny v naší vojenské taktice i v naší diplomacii. Generál Clark si vyžádal víc letadel a rozšířený seznam cílů, aby dostal válku blíž k Miloševičovi a zvýšil tlak na jeho bezpečnostní síly. Já pracovala čtyřiadvacet hodin denně, abych zajistila, že použití síly bude mít podporu jednotné Aliance.</p>
<p>Jako obvykle byl mým nástrojem telefon. Šlo o to, jak ho nejlépe využít. NATO mělo devatenáct členů. Nemohla jsem těm ostatním osmnácti volat denně, a tak jsem začala jen s několika, ale i to zabíralo příliš mnoho času. Druhou možností, i když byla nasnadě, bylo něco, co bylo v mezinárodní diplomacii pořád ještě nové – konferenční telefonický rozhovor. Iniciovala jsem mnoho takových rozhovorů ve skupině, které se začalo říkat Pětka – a kam patřili Robin Cook, Hubert Védrine, Lamberto Dini a německý ministr zahraničí Joschka Fischer. Fischer byl nepravděpodobný, a proto zvláště cenný spojenec. Jako vůdce německé Strany zelených byl přesvědčeným pacifistou. Jako moderní Němec bral též vážně dějinná poučení a jeho názor na Miloševiče byl zvláště pozoruhodný. V telefonickém rozhovoru 30. března mi řekl: „Miloševič se už deset let chová jako nacisté ve třicátých letech. Nejdříve vyvolal požár v Jugoslávii, pak v Chorvatsku, potom v Bosně a teď v Kosovu. Kolik lidí pozabíjel? Za kolik znásilnění a uprchlíků je zodpovědný?“ Fischer hněvivě odmítal návrh Vatikánu a některých dalších na pauzu v bombardování. „Nemůže existovat žádná velikonoční přestávka pro křesťany, dokud pokračuje zabíjení muslimů.“</p>
<p>Fischer se domníval, že je pro NATO životně důležité, aby se ujalo politické iniciativy, a proto navrhl, abychom vydali prohlášení o válečných cílech, jehož návrh již připravil. Líbila se mi ta myšlenka i návrh prohlášení, až na jedno opomenutí. Fischerův návrh se nezmiňoval o tom, že mírové síly musí vést NATO. Německý ministr zahraničí říkal, že podle jeho názoru bychom měli nechat otevřenou možnost mírových sil pod vedením OSN, abychom získali podporu Ruska. Řekla jsem, že pokud bychom vůbec měli text oslabit, potřebujeme nejdřív něco hmatatelného od Rusů nebo od Miloševiče. Nebyl vhodný čas na to se vzdávat hracích figur. Fischer se změnou souhlasil. Prohlášení, které brzy schválilo celé NATO, zůstávalo v platnosti prakticky beze změn po celou dobu války. Aby spojenecké bombardování skončilo, musely se srbské bezpečnostní jednotky stáhnout z Kosova, muselo být umožněno rozmístění sil pod vedením NATO a muselo být umožněno uprchlíkům vrátit se v bezpečí domů. Naším heslem se stalo: „Srbové ven, NATO dovnitř a uprchlíci zpět.“</p>
<p>Rozsah a krutost bleskového útoku na obyvatelstvo Kosova vyvolaly tvrdou kritiku nejen vůči Miloševičovi, ale také vůči NATO, prezidentu Clintonovi a mně. Mnozí novináři prostě ignorovali skutečnost, že Srbové udeřili první. Tvrdili, že Miloševič zabíjí, protože NATO bombarduje, i když tomu bylo naopak. Komentátoři, kteří nás dříve zatracovali za to, že se nedokážeme Miloševičovi postavit, nás nyní zatracovali za zdánlivé následky toho, že jsme se mu postavili. Představitelé Pentagonu se nechali anonymně citovat, že mě varovali před katastrofálními důsledky naší politiky. Typický byl postřeh politické sloupkařky Arianny Huffingtonové: „Přišel čas přičíst humanitární a strategickou katastrofu v Srbsku ministryni zahraničí Madeleine K. Albrightové.“</p>
<p>Moje důvěrné spojení s kosovskou politikou se projevilo nejdramatičtěji, když časopis <emphasis>Time</emphasis> otiskl na obálce mou fotografii v kožené bundě vojenského letectva, jak mluvím do mobilního telefonu s výrazem, který by většinu dětí vyděsil k smrti. Uvnitř byl vyvážený článek od Waltera Isaacsona, ale jeho titulek zněl „Madeleinina válka“. Prezident si mě vzal stranou a řekl, ať si z toho nic nedělám. „Kdybych četl všechno, co o mně za minulý rok napsali,“ řekl v narážce na své trápení s ústavní žalobou, „nikdy bych to nepřežil.“ V té době i poté jsem byla překvapená, jak samotní Kosovaři jako jeden muž vítali rozhodnutí NATO zahájit akci. Válka přinesla Albáncům mnohá traumata, ale také naději na budoucnost bez Miloševičovy tyranské vlády.</p>
<p>Denně jsem v tomto období četla články o tom, jak moc jsme se přepočítali. Byli jsme s prezidentem Clintonem odhodláni dokázat, že se přepočítal Miloševič. Prezident mi řekl: „Nesmíme zaváhat. Žádné pochybnosti, prostě se soustřeďte na to, co je zapotřebí, abychom vyhráli.“ Psala jsem sama sobě vzkazy o tom, jak je důležité zůstat soustředěná. Bez ohledu na to, jak chmurné zprávy přicházely a jak hrozně jsem se cítila, jsem se domnívala, že jsme se rozhodli správně. Nyní bylo nejdůležitější vytrvat.</p>
<p>Konflikt v Kosovu jsme vyhráli během prvních deseti dubnových dní, kdy vláda měla příležitost udělat některá špatná rozhodnutí, ale neučinila tak. Ve zklamání z počátečních neúspěchů jsme uvažovali o myšlence vyzbrojit UÇK, ale odmítli jsme ji, protože by s velkou pravděpodobností Alianci rozdělila. Zvažovali jsme návrhy na rozdělení Kosova, ale odmítli jsme je jako zlý sen z právnického a bezpečnostního hlediska a jako špatný precedent pro řešení etnických sporů. Znovu jsme přezkoumali možnost přestávky v bombardování, ale odmítli jsme ji jako signál slabosti. Uvažovali jsme o tom, že zahrneme odstavení Miloševiče od moci mezi naše válečné cíle, ale zavrhli jsme to, protože jsme nenašli žádný rychlý způsob, jak toho dosáhnout.</p>
<p>Místo toho jsme dospěli k názoru, že letecká ofenzíva uspěje, pokud v ní budeme pokračovat rychleji, důrazněji a chytřeji. Společně s Brity jsme tlačili na Alianci, aby zintenzivnila bombardování a dále rozšiřovala počet cílů. Zvýšili jsme humanitární pomoc sousedům Jugoslávie a varovali Miloševiče před rozšířením války do Albánie nebo Makedonie. Shodli jsme se, že Kosovo se bude muset po válce stát mezinárodním protektorátem, v němž bude jugoslávská suverenita zachována jen podle jména.</p>
<p>Na ministerstvu zahraničí jsme také sestavili dlouhodobý plán rekonstrukce pro celý balkánský region.159 Naším cílem bylo ukázat, že tento konflikt není jen izolovaná potyčka, ale součást širšího zápasu mezi silami agresivního nacionalismu a stoupenci integrace a demokracie. Pokud měli zvítězit ti druzí, potřebovali jsme učinit přítrž potácení se od krize ke krizi a prosadit rozhodnou změnu. Jako vzory jsme uváděli Marshallův plán, který pomohl západní Evropě zotavit se po druhé světové válce a program pomoci východoevropským demokraciím (SEED), který pomohl střední Evropě ke stabilizaci po konci studené války. Navrhovali jsme, aby Amerika ve spolupráci s dalšími zeměmi poskytla velkorysou dlouhodobou pomoc křehkým balkánským demokraciím. Tato iniciativa by posílila spolupráci mezi zeměmi v regionu a tím, že by přislíbila podporu i Bělehradu, ale pouze tehdy, pokud dojde ke změně vlády, by vytvořila další pobídku k odstranění Miloševiče.</p>
<p>Na poradě v Bílém domě jsem počátkem dubna předložila návrh ministerstva zahraničí a očekávala reakce. Protože se žádné nevyskytly, byla jsem zklamaná, ale ke konci schůzky samotný prezident řekl: „Chtěl bych se vrátit k něčemu, co navrhovala před chvílí Madeleine, protože si myslím, že je to přesně to pravé.“ Rychle se stal nejsilnějším zastáncem naší iniciativy, podpořil naše myšlenky finančními zdroji, zmiňoval se o návrhu ve svých projevech a mluvil o něm, když vysvětloval naši strategii v Kongresu.</p>
<p>Během celé této doby se svět nezastavil, takže jsme měli i spoustu jiné práce. Do Washingtonu přijel čínský premiér Ču Žung-ťi s návrhem na přijetí své země do Světové obchodní organizace. Zvolený nigerijský prezident Olusegun Obasanjo chtěl získat naši pomoc při obnovování demokracie a prosperity v nejlidnatější africké zemi. Libye konečně předala k soudnímu procesu oba podezřelé v případu letu Pan Am 103. A izraelský premiér Netanjahu bojoval o svůj politický život uprostřed volební kampaně. Některé dny jsem se ráda soustřeďovala na jiné oblasti světa, dokonce i na Střední východ, ale po většinu času v příštích dvou měsících zůstalo středem mého vesmíru Kosovo.</p>
<p>Moje konferenční telefonáty se spojenci, které se odehrávaly počátkem dubna téměř denně, představovaly transatlantickou spolupráci v její nejnaléhavější a nejopravdovější podobě. Byla to diplomacie v reálném čase, jaká se do té doby nikdy nepraktikovala, protože nikdy předtím neexistovala taková kombinace moderní techniky a politické vůle. Z těch telefonátů se stal nepostradatelný nástroj pro tříbení myšlenek a koordinaci politické strategie Aliance. Někdy jsem předem zavolala Cookovi či Fischerovi a naznačila jim, že nějaký návrh by mohl být lépe přijat, kdyby vzešel od jednoho z nich, a ne ode mě. Hlavní bylo, že jsme se všichni shodovali na nutnosti mluvit o Kosovu jedním hlasem, ať už k veřejnosti, k Rusku, či k Miloševičovi. Nemohli jsme připustit, aby někdo jiný využil třeba jen drobných rozdílů mezi námi. Tento princip se nevztahoval jen na rozhovory s Pětkou, ale také na ty, které jsem pravidelně vedla s generálním tajemníkem NATO Solanou a s dalšími spojeneckými ministry zahraničí, jako byl Lloyd Axworthy z Kanady a Jozias van Aartsen z Holandska.160</p>
<p>Když válka vstoupila do třetího týdne, všichni jsme měli na mysli tutéž otázku: Jak můžeme tento konflikt ukončit podle cílů, které jsme si stanovili? O návrhy na méně uspokojivá řešení samozřejmě nebyla nouze. Miloševič začal nabízet nedovařené myšlenky hned, jak boje začaly. Nápomocní kongresmani cestovali v houfech přes Atlantik, aby se scházeli se svými ruskými protějšky, a vraceli se zpátky s nedomyšlenými iniciativami. Ukrajina jmenovala vlastního zvláštního vyslance pro Kosovo a oznámila svůj vlastní mírový plán. Generální tajemník OSN Annan oznámil plán na jmenování ne jednoho, ale dvou zvláštních vyslanců pro Kosovo. Také Češi a Řekové si pohrávali s nápady a řecký ministr zahraničí George Papandreou vyvinul rafinované zákulisní úsilí o ukončení násilí na obou stranách.</p>
<p>Protože se mi jako klíč k přijatelnému řešení jevilo Rusko, podporovala jsem metodu „dvojího magnetu“, který nejdříve přitáhne Rusko blíž k postoji NATO a potom Bělehrad blíž k Rusku. V ideálním případě jsme mohli dohodnout podobné řešení jako v Bosně, podle kterého by Rada bezpečnosti mírovou operaci schválila, NATO by ji vedlo a Rusko by se jí zúčastnilo. Byla to dobrá koncepce, ale špatně proveditelná, protože Rusové byli hrozně rozzlobení.</p>
<p>Hovořili jsme s nimi mnoha kanály, ale ať to bylo spojení Clinton a Jelcin, Gore a Primakov anebo Ivanov a já, ruské sdělení zůstávalo totéž, i když hladina decibelů se měnila: pořádně jsme to podělali. Miloševič, tvrdili nám, se nikdy nevzdá. Bombardování Srby sjednotilo a udělalo z jejich vůdce hrdinu. Vyvolalo také intenzivní protiamerické a protialianční pocity.</p>
<p>Rusové nás varovali, že některé jejich vojenské jednotky se dychtí zapojit do boje na srbské straně a že sílí tlak na panslovanskou alianci mezi Ruskem, Běloruskem a Jugoslávií. Ruští nacionalisté a komunisté využívali Kosovo k politickým účelům ve stejné chvíli, kdy se Jelcinovi protivníci v dumě pokoušeli prezidenta ústavně žalovat na základě směsky nesouvisejících obvinění. Jelcin v obavě, že bude vypadat slabý, vyhrožoval, že znovu zamíří ruské jaderné rakety na cíle v NATO, a obvinil Alianci, že přivedla svět na pokraj globálního konfliktu.</p>
<p>V reakci na to jsem zahájila téměř nepřetržitý dialog s Ivanovem a říkala mu, že doufám, že naše rozdílné názory na Kosovo neohrozí spolupráci v jiných záležitostech. Řekl, že se tomu nedá vyhnout. „Rusko nebude jen tak sedět a přihlížet, jak NATO likviduje suverénní zemi.“</p>
<p>Nejostřejší střety jsme měli kvůli principu potřeby mezinárodních mírových sil po konci bombardování. Ivanov řekl, že nevidí důvod, proč o této koncepci uvažovat, protože s ní Miloševič nebude souhlasit a Jelcinova vláda nemůže vypadat, jako když se přiklání na stranu NATO. Srby, řekl, nelze přinutit, aby se smířili s přítomností cizích vojáků na své půdě. Argumentovala jsem, že Rusko by si mělo klást větší nároky, než je tlumočení Miloševičových stanovisek. Pokud Rusko akceptuje princip, že by se uprchlíci měli vrátit, mělo by rozumět i tomu, že reálně se uprchlíci vrátit neodváží bez účinné mezinárodní síly, která by je chránila. Pokud se válka povleče dál a uprchlíci se domů nevrátí, kosovští Albánci budou ještě militantnější. Není v zájmu Ruska, aby v Evropě zapustila kořeny povstalecká armáda.</p>
<p>Během celého tohoto dialogu Rusy frustrovalo jejich slabé postavení. Vojenských alternativ měli poskrovnu, jejich závislost na Západu sílila, ovzduší jejich domácí politiky bylo otrávené a jejich případný klient v Bělehradě byl bezohledný diktátor. Každý den bombardování NATO byl špatný pro Jelcina, kterého zastánci tvrdé linie vinili, že se lísá k Americe a nic za to nedostává. Jelcin věděl, že se s námi musí dohodnout, aby bombardování zastavil, ale nezamlouvalo se mu, co jsme nabízeli. A tak Rusové přistupovali k vyjednávání s bolestivou ambivalencí; jejich postoj se přiklonil k našemu, pak se s ním celé dny či týdny nedalo hnout a nakonec se zase pohnul kupředu.</p><empty-line /><p>V polovině dubna už boje trvaly čtyři týdny. Naštěstí se počasí konečně zlepšilo a s ním i účinnost leteckých úderů NATO; podle všeobecného mínění, které po celém světě šířili kavárenští vojevůdci, však letecké údery samy nestačily. Nesouhlasila jsem s tím, ale měla jsem pocit, že bychom se měli připravit na možnost, že veřejné mínění by mohlo mít pro jednou pravdu.</p>
<p>Předcházející rok plánovači NATO odhadli, že pozemní invaze do Kosova by vyžadovala více než sto tisíc vojáků. Jako civilistka jsem se neodvažovala s těmito odhady přít, ale s kolegy z administrativy jsem se pokoušela diskutovat o politických předpokladech těchto odhadů. Co když by vzdušná ofenzíva dokázala prakticky znehybnit srbské síly, ale Miloševič by se pořád odmítal vzdát? Nechali bychom takovou situaci trvat věčně, anebo bychom do Kosova vyslali menší pozemní sílu? Naše jednotky by přece nevstupovaly na nepřátelské území. Obrovská většina Kosovarů by nám tleskala. Týdny bombardování přece musely nějak ovlivnit ochotu Miloševičových jednotek bojovat. Již dříve jsme se shodli, že naše síly mohou vstoupit do Kosova za „permisivních“ podmínek. Britský premiér Tony Blair navrhoval, že bychom měli být připraveni k akci, až budou podmínky „polopermisivní“. To by nám umožnilo vyhnout se nekonečnému bombardování a ukázalo by to Miloševičovi, že jsme připraveni udělat pro vítězství všechno, co bude zapotřebí.</p>
<p>Generál Shelton energicky zamítl představu, že vojenské podmínky mohou být „polopermisivní“. „Člověka nemůžete polozastřelit.“ Pokud budou přítomné nepřátelské síly, pak Pentagon musí počítat s tím, že se budou chovat nepřátelsky. Bylo by nezodpovědné nezařídit se podle toho. To znamenalo, že by bylo zapotřebí obrovských sil a že na počátku by jich většina musela pocházet z Ameriky. Shelton prohlásil, že sbor náčelníků štábů začne plánovat pozemní variantu, ale že to bude trvat týdny a že není šance dostat jednotky na bojiště dřív než v polovině července.</p>
<p>Ani ministra Cohena koncepce „polopermisivních“ podmínek nepřesvědčila. Nicméně souhlasil, že ministerstvo obrany i NATO mají začít připravovat plány pro pozemní operaci. S odkazem na kritiku, které jsme byli podrobováni z médií i z Kongresu, řekl: „Naše současná pozice je neudržitelná.“ S tím souhlasil i prezident, který vyjádřil lítost nad formulací svého prohlášení z prvního dne války, v němž prakticky vyloučil použití pozemních sil. Prezident nebyl nikdy přesvědčen, že bude pozemních sil zapotřebí, ale nemohli jsme už tuto možnost dál vylučovat. Koneckonců, pokud byla budoucnost Kosova dost důležitá na to, aby se o ni bojovalo ve vzduchu, těžko se dalo říct, že nestojí za to bránit ji na zemi.</p>
<p>Vojenská logika pro plánování pozemní války byla jasná, ale v rozhodnutí tak učinit před zahájením summitu NATO ve Washingtonu 23. dubna byla i diplomatická logika. Při příležitosti svého padesátého výročí musela Aliance vypadat jednotně, ale jednotní jsme nebyli. Jak jsem věděla ze svých telefonátů s Pětkou, Britové dávali pozemní variantě přednost, Německo a Itálie byly proti a Francie by ji podpořila jen v tom nepravděpodobném případě, kdy by ji schválila Rada bezpečnosti. Nechtěli jsme strávit summit handrkováním o pozemní jednotky. Nakonec nás zachránil především vztah mezi prezidentem Clintonem a premiérem Blairem.</p>
<p>V předvečer summitu přišel Blair do Bílého domu na noční schůzku. Hostitelem byl prezident a byli jsme tam i já a Sandy Berger a pár britských představitelů. Blair vyjadřoval churchillovské odhodlání dotáhnout Kosovo do konce, přestože v tom podobnost s Churchillem končila. Kvůli Blairovu chlapeckému a přístupnému chování bylo těžké mu neříkat „Tony“ namísto přiměřeného „pane premiére“. Blair si cílevědomě vybudoval roli státníka, který dokáže vysvětlit Evropě Ameriku a zbytek Evropy Americe a překonávat rozdíly mezi nimi. Věkem a založením byl jakoby dokonalým protějškem prezidenta Clintona, se kterým dokázali mluvit celé hodiny o politice „třetí cesty“, světové historii i o svých rodinách. Během našeho rozhovoru ten večer visela ve vzduchu otázka Kosova a pozemních sil. Bylo zřejmé, že Blair chce něco říci prezidentovi o samotě, ale byl příliš zdvořilý, než aby nás ostatní vyhazoval. Nakonec se zeptal prezidenta, kde je WC. Clinton se toho signálu chopil a nabídl se, že mu ukáže cestu. Ti dva se neobjevili více než půlhodinu.</p>
<p>Ať mluvili o čemkoli, summit NATO zůstal ušetřen hádky. Blair nenaléhal na pevný závazek k pozemní ofenzívě. Oba státníci ve všech veřejných prohlášeních zdůrazňovali jednotu. NATO se začalo s americkou podporou připravovat na možnost, že by letecké údery nepostačily.</p>
<p>Původně měl být alianční summit nablýskaným galapředstavením se spoustou noblesních večírků. Na pozadí krvácejícího Kosova se žádná taková oslava konat nemohla. Bylo to však pořád největší shromáždění hlav států, jaké se kdy ve Washingtonu konalo. Byli tam zástupci nejen z členských zemí aliance, ale také z partnerských institucí, včetně všech republik bývalého Sovětského svazu.</p>
<p>První den summitu zastávali generálové Clark a Naumann stanovisko, že zintenzivnění letecké ofenzívy a zvýšený hospodářský tlak na Bělehrad by mohly přinutit Miloševiče, aby přistoupil na naše podmínky. Nikdo se neodchyloval od základního principu, že Aliance se musí semknout, zvýšit tlak na Miloševiče a zvítězit. Sešli jsme se také s ukrajinskou delegací a vyšli vstříc ostatním nečlenským zemím NATO od Albánie až po Uzbekistán tím, že jsme uspořádali zvláštní zasedání o Balkánu a Kavkazu. NATO tím demonstrovalo svou vůli těsně spolupracovat s demokratickými silami bez ohledu na zemi. Oplátkou Aliance získala vyjádření podpory od zemí, které kdysi přijímaly instrukce od Moskvy, ale teď se mohly samy svobodně rozhodovat.</p>
<p>Poslední den summitu zavolal prezidentovi Boris Jelcin a navrhl, aby se viceprezident Gore a bývalý ruský premiér Černomyrdin pokusili společně najít řešení pro Kosovo. Třetího května přicestoval Černomyrdin do Washingtonu. Přivezl s sebou dopis od Jelcina s návrhem na příměří, v jehož rámci Kofi Annan a Černomyrdin odcestují do Bělehradu a vyjednají řešení. Tato dohoda by pak byla realizována OSN. Prezident Clinton odpověděl, že nedovolíme, aby OSN vyjednávala jménem NATO.</p>
<p>Druhý den ráno při snídani v rezidenci viceprezidenta Gorea Černomyrdin řekl, že je ochotný na Bělehrad dál naléhat, ale že Rusko to nechce dělat moc viditelně a samo. Říkal, že Miloševič je příliš zatvrzelý a emocionální, aby se kdy vzdal NATO. Potřebujeme třetí stranu, a odtud pramenil i návrh Moskvy na vyslání generálního tajemníka OSN do Bělehradu. Pro Miloševiče by bylo méně ponižující, kdyby jednal s nějakým vysoce postaveným a neutrálním představitelem. Ta myšlenka měla určitou logiku, ale jak řekl prezident Clinton, Miloševič nemohl vyjednávat prostě jenom s OSN. Potřebovali jsme jiného partnera, než byl Kofi Annan, a tak jsem navrhla finského prezidenta Ahtisaariho. Černomyrdin okamžitě poklepal rukou na stůl a usmál se: „To je přesně ten pravý člověk.“</p>
<p>Finský prezident Martti Ahtisaari byl skutečně „ten pravý člověk“ – všeobecně vážený diplomat se zkušeností z OSN, ze země, která byla historicky neutrální. Předchozí měsíc jsme navrhli Ahtisaariho jako jednoho ze dvou vyslanců OSN pro Kosovo, ale on to odmítl, protože nechtěl další náročnou funkci. Byl však ochoten spolupracovat s Černomyrdinem v úsilí ukončit válku, které, jak Ahtisaari prorocky předpověděl, trvalo celý měsíc.</p><empty-line /><p>V pátek 7. května jsem právě ukončila schůzku s Kofim Annanem, když mi můj výkonný tajemník Alex Wolff řekl, ať se raději posadím. „Nevíme to určitě,“ řekl, „ale CNN hlásí, že NATO bombardovalo čínské velvyslanectví v Bělehradě.“ Brzy jsme se dozvěděli, že bombardéry B2 shodily bomby na budovu, kterou naši piloti považovali za jugoslávskou agenturu pro vyzbrojování. Naši zaměřovači agenturu tragédií osudu zaměnili za podobnou budovu poblíž – čínské velvyslanectví. Osudný omyl zavinil smrt čtyř Číňanů a zranil dalších dvacet. Skutečnost, že velvyslanectví bylo zasaženo několikrát, vedla Peking k tomu, aby nás obvinil z úmyslného útoku. V tomto případě pracovala slavná vojenská pověst NATO proti nám, protože Číňané nemohli uvěřit, že jsme mohli udělat takovou chybu.</p>
<p>Den po bombardování jsem se právě dostala do postele po návštěvě svatby jedné z mých nejbližších tiskových asistentek Kitty Bartelsové. Když jsem se podívala na noční zprávy, viděla jsem záběry našeho velvyslance v Pekingu Jamese Sassera, jak zírá rozbitým oknem na dav čínských studentů, kteří házeli kameny a pokřikovali. Zejména po tragédiích v Keni a Tanzanii jsem si dělala velké starosti o bezpečnost našich lidí. Vylezla jsem z postele a naléhavě se pokoušela dovolat čínskému ministrovi zahraničí Tchangu Ťia-süanovi. „Nebere telefon,“ řekli mi. A tak jsem se pokoušela na dálku dělat, co se dalo, aby se situace uklidnila. Zavolala jsem místopředsedovi Sboru náčelníků štábů generálu Joeovi Ralstonovi a vybídla ho, ať si oblékne uniformu, a jde se mnou o půlnoci navštívit čínského velvyslance. Naši malou delegaci doplnili Tom Pickering a Ken Lieberthal z NSC.</p>
<p>Znala jsem velvyslance Li Čao-singa z doby, kdy jsme oba sloužili v OSN. Řekla jsem mu, že to bombardování byla hrozná nehoda a že je nám to moc líto. Řekla jsem, že vím, jaké to je, když zahynou kolegové, a vyjádřila naději, že vyřídí mou soustrast rodinám těch, kdo zahynuli nebo byli zraněni. Řekla jsem mu také, že si dělám starosti o bezpečnost amerických diplomatů v Pekingu; nesmělo se dopustit, aby demonstrace přerostly v násilí.</p>
<p>I když jsme si s Liem vybudovali dobrý vztah, nyní byl nesmírně strohý; požadoval, abych se oficiálně omluvila v čínské televizi. Najednou se objevily kamery. Učinila jsem krátké prohlášení. Když jsme se s delegací pokusili odejít, narazili jsme na skupinu čínských „novinářů“, kteří zablokovali chodbu a významně se nás ptali, proč zabíjíme jejich kolegy. Moje ochranka nesměla dovnitř, a tak jsme zůstali sami a obávali se, že se dostaneme do pasti. Naštěstí jsou generál Ralston a Tom Pickering lidé, které je v takové situaci dobré mít s sebou – umějí se nejen ovládat, ale jsou hodně velcí. Zatímco zadržovali naše „novinářské“ přátele, našli jsme cestu k postrannímu vchodu a ven na ulici.</p>
<p>Bombardování čínského velvyslanectví dočasně odvedlo světovou pozornost od Miloševičovy záměrné krutosti k našim neúmyslným chybám. Miloševič se snažil využít této vhodné chvíle ke zveřejnění plánů na stažení symbolického počtu svých vojáků z Kosova. Rusové vystupňovali tlak tím, že vyslali Černomyrdina do Číny, kde nazval naše bombardování „aktem agrese“. Divokou kartou v celé situaci byl politický cirkus, který probíhal v Moskvě. V den, kdy Černomyrdin odjel do Pekingu, Jelcin sesadil Primakova z pozice premiéra. Uplynul týden, než se ministr zahraničí Ivanov dozvěděl, že je pořád ještě ministrem. Když jsem mu zavolala, řekl mi, že Jelcin nadává ministerstvu zahraničí, že nedokázalo zastavit bombardování NATO. Veřejně Jelcin vyhrožoval, že zanechá diplomatického úsilí, pokud letecké útoky brzy neskončí.</p>
<p>Tragédie s Čínou a politické machinace v Moskvě oslabily diplomatický tlak, který jsme vybudovali. Dokonce bychom se bývali mohli ocitnout v defenzívě, kdyby byli Rusové dokázali najít způsob, jak Alianci rozdělit, ale Joschka Fischer v Německu alianční politiku statečně bránil na sjezdu Strany zelených – navzdory tomu, že ho zasáhli do hlavy projektilem s červenou barvou. Italský ministerský předseda vyzval k přestávce v bombardování, ale současně dovolil, aby se letadla jeho země nadále účastnila operací NATO. Naléhala jsem na kolegy, aby měli trpělivost a nechali pracovat kanál Černomyrdin-Ahtisaari. Dokud zůstávali spojenci jednotní, čas pracoval pro nás. Měli jsme zprávy, že podstatná část srbských vojáků dezertovala. V Bělehradě došlo k protiválečným demonstracím. Letecké údery nesjednocovaly lidi za Miloševičem, jak se ze začátku zdálo; místo toho zvýšily touhu obyčejných Srbů po míru.</p>
<p>Věděli jsme také, že UÇK zahajuje skromnou protiofenzívu. Bombardování NATO ztížilo jugoslávským silám pohyb s těžkou výzbrojí a ve velkých počtech. Povstalci teď zvolili novou bojovou taktiku s cílem zmocnit se zbraní a munice na izolovaných výspách. Využili též klesající srbské morálky a kupovali zbraně přímo od svých protivníků. Někteří Srbové zjevně došli k názoru, že když nemohou válku vyhrát, mohou na ní alespoň vydělat.</p>
<p>Jak patová situace pokračovala, získávala jsem pocit, že běžíme závod, v němž jsou již oba běžci unaveni; otázkou bylo, komu se podlomí nohy jako prvnímu. Existovaly samozřejmě meze toho, co může jugoslávská vláda vydržet, aniž by se vzdala, ale nebylo jasné, zda těchto mezí bude dosaženo dřív, než se těžiště uvnitř NATO přikloní ke kompromisu. Nevyhnutelně musel zvítězit ten, kdo prokáže nejsilnější vůli. A tak jsme s novou energií začali debatovat o potřebě pozemní invaze. Přinášelo to zřejmá rizika, ale květnové porady, na kterých se mluvilo o „zazimování uprchlických táborů“, člověka vzpamatovaly.</p>
<p>NATO nikdy nemuselo realizovat plány na pozemní ofenzívu, ale i tak jsme zdvojnásobili počet našich jednotek v Makedonii a v Albánii. Tyto jednotky se měly připravovat na účast v mírové operaci v Kosovu, která se měla realizovat až po válce. Chtěli jsme nicméně, aby si Miloševič uvědomil, že tyto jednotky mohou také tvořit jádro pozemní bojové síly, kdyby to bylo zapotřebí.</p>
<p>Dvacátého sedmého května tribunál pro válečné zločiny obvinil Miloševiče, prezidenta Milutinoviče a tři další srbské představitele ze zločinů proti lidskosti. Někteří lidé byli z Miloševičova obvinění nervózní, protože měli pocit, že s ním tedy nemůžeme jednat. Do tohoto tábora jsem nepatřila. Obvinění mě potěšila, protože vysílala stejný signál, jaký vysílalo NATO už dva měsíce: ti, kdo provádějí etnické čistky, nakonec nezískají to, co chtějí, a ztratí to, co mají. Bezprostřední otázkou bylo, zda obvinění přimějí Miloševiče, aby byl méně nebo více vstřícný k přijetí podmínek NATO.</p>
<p>Den po vyhlášení obvinění se Černomyrdin a Miloševič sešli v Bělehradě na desetihodinové schůzce a přišli s lákavým společným prohlášením, podle kterého měla Rada bezpečnosti schválit rezoluci „v souladu s Chartou OSN“. Co to mělo znamenat? Zavolala jsem Ivanovovi, který mi odmítl vysvětlit, co se změnilo, pokud vůbec něco. Místo toho řekl, že Rusko žádá, aby německý kancléř Schröder jako premiér předsednické země EU pozval Černomyrdina, Ahtisaariho a amerického představitele do Bonnu k rozhodujícímu jednání. Vyslali jsme Stroba Talbotta.</p>
<p>Prvního června Talbott oznámil, že po několika schůzkách není ruský postoj stále ještě uspokojivý. Rusové dosud neodsouhlasili nutnost stažení jugoslávských bezpečnostních sil a chtěli mít v poválečném Kosovu svůj vlastní sektor. Sandy a já jsme Strobovi řekli, ať v té první věci trvá na svém, a Moskva přes noc ustoupila. Pokud šlo o tu druhou věc, shodli jsme se, že je to záležitost pro jednání mezi Aliancí a Ruskem; Miloševiče se netýkala.</p><empty-line /><p>Konečně měly NATO a Rusko společné stanovisko. Výsledný dokument se seznamem podmínek, které musel Miloševič splnit, aby bombardování skončilo, byl předán do Bělehradu. To byl právě ten magnet, který jsme chtěli a kterého se Miloševič obával. Když ho Černomyrdin a Ahtisaari přesvědčili, že lepší nabídku nedostane a že už ho Rusové nebudou nadále podporovat, srbský vůdce dohodu přijal a požádal svůj parlament, aby ji schválil. Za rozbřesku 3. června ve Washingtonu a v různých denních dobách v hlavních městech členských zemí NATO od Ottawy po Atény začaly zvonit telefony. Válčící strany se dostaly do finiše.</p>
<p>V telefonátech Pětky po celou dobu války jsem mluvila o tom, jak do sebe z pohledu Spojených států zapadají různé úrovně mezinárodní aktivity. Nyní jsme museli zrežírovat příští kroky. Jakmile boje ustaly a Srbové se stáhli, musely pořádek v Kosovu zachovávat mírové síly pod vedením NATO. OSN měla mírovou operaci schválit a ujmout se civilní správy. EU měla koordinovat práce na obnově. OBSE pod vedením spolehlivého norského ministra zahraničí Knuta Vollebaeka měla organizovat volby a cvičit civilní policii.</p>
<p>Uvést všechny tyto prvky do pohybu ve správném pořadí vyžadovalo komplikovaný diplomatický taneček. Nejdříve jsme museli navrhnout rezoluci Rady bezpečnosti, která by vytvořila rámec pro vojenskou dohodu mezi NATO a Jugoslávií. Tato dohoda obsahovala rozvrh stahování srbských sil. Dalším krokem bylo ověřit, že stahování skutečně započalo, a tím dát signál k ukončení bombardování NATO. Jakmile by k tomu došlo, Rusové byli ochotni hlasovat pro rezoluci Rady bezpečnosti schvalující vytvoření mírových sil, které by se posléze rozmístily. Poté by se uprchlíci mohli cítit dost bezpeční pro návrat a UÇK pro odzbrojení.</p>
<p>Nakonec jsme všechny tyto kroky uskutečnili ve správném pořadí, ale ne bez potíží. Text rezoluce Rady bezpečnosti vznikal během dvanáctihodinového jednání ministrů zahraničí G8 v Německu 7. a 8. června. Celý první den se Ivanov snažil z rezoluce odstranit odkazy na spolupráci s tribunálem pro válečné zločiny a navrhoval, aby část srbských bezpečnostních sil mohla v Kosovu zůstat. Zatímco jsme se přeli, pomyslela jsem si: Jsem u tohohle stolu jediná, kdo tuhle práci dělal v Radě bezpečnosti. Věděla jsem, že musím udělat to, co jsem dělala dřív, rozdělit text do jednotlivých témat a jednat s každým z kolegů zvlášť, dokud nedosáhneme konsensu. Současně jsem si uvědomila, že kdybych byla pořád ještě velvyslankyní u OSN, zuřila bych, že ministři zahraničí dělají naši práci. Tvrdě jsem hájila každý bod. Ivanov zjistil, že je v izolaci, a nakonec ustoupil.</p>
<p>Tato dohoda překonala patovou situaci mezi NATO a jugoslávskými vojenskými představiteli, kteří vedli vlastní jednání v Makedonii. Devátého června se konečně jugoslávské síly začaly z Kosova stahovat. Následující den došlo k oficiálnímu přerušení leteckých úderů NATO a byla schválena rezoluce Rady bezpečnosti. Příslušníci mírových sil se připravovali k rozmístění. Jediným zbývajícím větším problémem bylo, jak definovat ruskou roli v mírových silách pod vedením NATO.</p>
<p>I když zbývalo ještě hodně diplomatické práce, měla jsem poprvé za celé měsíce pocit, že můžu normálně dýchat. Navzdory všem pochybovačům zachovala Aliance jednotu a tvůrčí kombinací diplomacie a síly jsme dosáhli vítězství. Byla to opojná chvíle. Při procházce po ulici v Kolíně nad Rýnem mi lidé tleskali. Během schůzky G8 řekl ministr zahraničí Fischer: „No, pokud to byla Madeleinina válka, tak je to teď Madeleinino vítězství.“ Odpověděla jsem, že je to vítězství NATO, ale skutečně mě napadlo, jak se teď cítí ti, kdo tu válku pejorativně nazývali mojí. Na večeři G8, která se, světe div se, konala v muzeu čokolády, jsem se stala předmětem rytířských a báječně přeháněných přípitků. Po večeři mi zavolal prezident Clinton a jeho první slova byla: „Tak teď jste šťastné děvče.“ On byl rozhodně šťastný chlapec. Řekl mi o článku od britského historika Johna Keegana, v němž autor napsal: „Existují data v historii války, která představují opravdové milníky… Teď si můžeme do kalendáře připsat nový milník, 3. června 1999, kdy kapitulace prezidenta Miloševiče dokázala, že válku lze vyhrát i jen ze vzduchu.“161</p><empty-line /><p>Než jsem se vrátila do Washingtonu, zastavila jsem se v Makedonii, kde jsem se setkala s vládními představiteli a pozdravila americké jednotky, které se připravovaly vstoupit do Kosova. Navštívila jsem také tábor pro kosovské uprchlíky, prašné, rozpálené městečko s dvaceti tisíci vyhnanci, většinou velice mladými nebo velice starými, kteří žili ve stanech ukotvených v kamenité půdě Makedonie. Jediná přírodní barva se objevovala v podobě maličkých rudých kaktusových kvítků, které byly podobně jako lidští obyvatelé tábora natolik odolné, aby přežily v tom nehostinném prostředí. Nad městečkem vlály vlajky, ale nepatřily žádnému státu. Byly to vlajky OSN, vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, americké agentury pro zahraniční pomoc US AID a Katolických humanitárních služeb. Městečko bylo obehnáno plotem z ostnatého drátu, který byl natolik vysoký a ostrý, že udržel lidi, kteří tam měli být, uvnitř, a lidi, kteří tam nepatřili, venku.162</p>
<p>Samotné městečko bylo zařízené jako výprodej starého nábytku v nějakém městě na pobřeží. Před přeplněnými stany stály popraskané zahradní židle, pokřivené plážové slunečníky a sandály z umělé hmoty, nejčastěji dětské velikosti. Navzdory obtížným podmínkám byly obytné prostory udržovány v naprosté čistotě a dokazovaly, jak jsou tito lidé hrdí na své domovy, i když tyto domovy byly stísněné a dočasné.</p>
<p>Když jsem se k táboru blížila, uviděla jsem lidi, jak se shromažďují po obou stranách cesty. Ze začátku jsem jejich volání nerozuměla, ale pak jsem se neubránila úsměvu. Volali „USA, USA“ a „Albright, Albright“. Začala jsem si s nimi potřásat rukama a říkat těm lidem znovu a znovu: „Brzy se vrátíte. Zanedlouho se budete moct vrátit domů.“ Jeden malý chlapeček nesl ručně psaný transparent s nápisem „Miluji Ameriku“ nahoře a „Chci se vrátit do Kosova“ dole. Zastavila jsem se a promluvila s jeho matkou, která mi řekla, že dědeček toho chlapce zahynul na cestě z Kosova a že jeho babička je pořád ještě v Prištině, pokud je naživu.</p>
<p>Pozvali mě do stanu, kde se shromáždila skupina žen a pár dětí. Mluvily o své touze vrátit se domů. Prosila jsem je o trpělivost. „Jugoslávci pokládali miny a bude nějakou dobu trvat, než je odstraníme. Doufám, že počkáte, dokud vám neřekneme, že je to bezpečné a že je tam pro lidi dost jídla.“ Řekla jsem jim také, že až se vrátí domů, najdou tam NATO, které jim pomůže normálně žít.</p>
<p>Ti uprchlíci mi připomněli, jak mocné může být pouto domova – zvláště v této části světa, kde je mobilita menší než ve Spojených státech a kde rodiny obdělávají po staletí tatáž pole, chodí po týchž cestách a dívají se na východ slunce nad těmi samými známými kopci. Právě proto jsou etnické čistky tak ničivé, ať jsou namířeny proti Albáncům, Srbům, nebo jiné skupině. Neznamená to prostě jen stěhovat lidi z místa na místo, ale vytrhávat z kořenů celé komunity a osidlovat jejich vesnice cizinci, kteří neznají historii a místní pověsti ani jména vyrytá na náhrobcích na blízkém hřbitově.</p>
<p>Při odletu z Makedonie jsem se těšila, že se během dlouhé cesty domů vyspím. Sotva jsme se ale odlepili od země a už mi volali z NSC, že příslušníci ruských jednotek vstoupili do Kosova a jsou Srby v Prištině vítáni jako hrdinové. Společně jsme se Sandym zavolali Strobovi, který byl na cestě domů z Moskvy. Poradili jsme mu, ať „vytočí Primakova“, tedy obrátí letadlo a vrátí se do ruského hlavního města. Později Strobe volal, že mluvil s Ivanovem, který ho ujistil, že rozmístění byl „omyl“ a že jednotky dostanou rozkaz k odchodu.</p>
<p>Když jsem mluvila s Ivanovem následující den, řekl mi, že pokud šlo o odchod jednotek, došlo k „nedorozumění“. Ruské jednotky zůstanou na letišti v Prištině, a pokud dojde k rozmístění jednotek NATO dřív, než bude uzavřena dohoda o ruské roli, vstoupí do Kosova další ruské jednotky a obsadí jeho severní část. Pomyslela jsem si: „Buď se mi to zdá, anebo je to ten nejhorší film, jaký jsem kdy viděla. Během jediného dne jsme se od oslav vítězství dostali k fraškovitému přídavku studené války.“ Obávala jsem se také, že Ivanov už neví, co se děje v jeho vlastní vládě. Evidentně došlo k nějaké poruše komunikace mezi civilními a vojenskými představiteli, i když nikdo si nemohl být jistý, co vlastně Jelcin nařídil anebo nenařídil. Potenciál pro nebezpečný omyl, zejména na straně ruských důstojníků, byl neobyčejně vysoký.</p>
<p>Dodnes se domnívám, že je možné, že Miloševič se nějak dohodl s ruskou armádou – možná prostřednictvím svého bratra, jugoslávského velvyslance v Moskvě –, jak dosáhnout praktického rozdělení Kosova. Pokud tomu tak bylo, Rusům v dalším provádění této hlouposti zabránila mezinárodní diplomacie a právo. Ruská armáda připravila šest transportních letadel, která měla dopravit tisíce vojáků, aby posílili malou jednotku na letišti v Prištině. Tato letadla nikdy neodstartovala, protože Rusové nezískali svolení k přeletu vzdušného prostoru Maďarska, Rumunska a Bulharska. Všechny tyto země bývaly řádnými členy Varšavského paktu. Nyní byla jedna z nich spojeneckou zemí NATO a druhé dvě patřily mezi přední kandidáty na přijetí. Jejich rozhodnutí postavit se v tomto napjatém okamžiku Moskvě potvrzovalo správnost naší strategie pro rozšíření NATO. Ukazovalo důležitou roli, kterou mohou středoevropské země sehrát při posilování regionální bezpečnosti, a uklidnilo krizi, která mohla vést k něčemu, k čemu studená válka nikdy nevedla – přímému střetu mezi NATO a ruskými jednotkami.</p><empty-line /><p>Nakonec se síly pod vedením NATO rozmístily a musely krmit špatně zásobované Rusy na letišti, zatímco jednání o přiměřené ruské roli pokračovala. Prezident Jelcin zavolal prezidentu Clintonovi a navrhl, aby se společně vypravili na „loď, ponorku nebo nějaký ostrov, kde nás nikdo nebude vyrušovat“ a problém tam vyřešili. Clinton místo toho navrhl, aby se sešli a problém vyřešili ministři obrany a zahraničí obou zemí, což se nám – po pár dnech živého dohadování – podařilo.163</p>
<p>Věděla jsem, že od práce si nijak doopravdy neodpočinu, ale potřebovala jsem si oddechnout. Navštívila jsem Anne, která čekala mou vnučku Maddy, a jejího tříletého Jacka v Rakousku, kde Annin manžel Geoff učil přes léto právo. Od Kosova jsem se ale dost daleko vzdálit nemohla. Když válka skončila, obrátila se Aliance na OSN se žádostí o pomoc v oblasti civilní obnovy, kde měla tato organizace velké zkušenosti. Kofi Annan se chystal jmenovat vedoucího civilní mise OSN v Kosovu a já mu říkala, že podle mého názoru dělá chybu. Zvolil si Bernarda Kouchnera, francouzského ministra zdravotnictví, který před mnoha lety pomáhal zakládat organizaci Lékaři bez hranic. Slyšela jsem, že s Kouchnerem se obtížně jedná, ale pak si se mnou domluvil oběd v hotelu nedaleko místa, kde jsem bydlela. Přinesl mi kytici alpské protěže, a jakmile jsme se posadili, řekl: „Prý mě nemáte ráda.“ Pokoušela jsem se mu odolávat, ale během pár minut mi už vyprávěl o všem, co chce v Kosovu udělat. Udělalo na mě dojem jeho hluboké přesvědčení, lidskost, znalosti i odhodlání; později jsem zavolala generálnímu tajemníkovi, abych mu nakonec řekla, že měl pravdu.</p>
<p>Koncem července jsem poprvé navštívila Kosovo. Válka skončila teprve před šesti týdny. Navzdory našim varováním většina uprchlíků nečekala s návratem domů. Docházelo k mnoha radostným rodinným shledáním i k truchlivým objevům provizorních hrobů. K překvapení mnohých UÇK podepsala dohodu o demobilizaci, kterou pomohl vyjednat Jamie Rubin, ale přežívalo hodně nejistoty, pokud šlo o úmysly této organizace. Jak se dalo očekávat, v některých případech docházelo k odvetě ze strany etnických Albánců vůči Srbům, z nichž mnozí ustoupili do samotného Srbska. Staré Kosovo leželo v troskách a proces obnovy sotva započal.</p>
<p>V Prištině jsem hovořila k velkému davu, shromážděnému na hlavním náměstí. Kvůli okolním střechám a oknům se ten prostor dal obtížně uhlídat, a když jsem na ústředí OSN čekala na svůj projev, uslyšeli jsme výstřel, i když nikdo nevěděl odkud. Abychom omezili riziko, dovezli mě těch zhruba padesát metrů od dveří budovy k malému pódiu, které bylo postaveno čelem k davům, vozem. Když jsem vystoupila, zacouval vůz tak, aby jedny z jeho dveří zůstaly otevřené přímo za mnou: kdyby se něco stalo, spadla bych prostě pozadu do vozu.</p>
<p>Dav, který se rozrostl o mnoho navrátilců, byl oblečen do směsi albánských národních krojů a dresů Chicago Bulls. Jak jsem děkovala za potlesk, prohlížela jsem si lidi před sebou. Vzpomněla jsem si na ty, které jsem tak krátce předtím viděla v uprchlickém táboře, a na jiné z novin a televize – tváře zvrásněné útrapami, stažené strachem či plné úzkosti, jak rodiny pátraly po svých blízkých, kteří zmizeli. Teď se tytéž tváře usmívaly.164</p>
<p>Říkala jsem davu: „Myslela jsem na vás a na utrpení, kterým jste prošli, dlouho. Dnes si musíme slíbit, že už nikdy za noci nepřijdou lidé s puškami a už nikdy nedojde v Kosovu k masakrům.“ Moje slovo přivítal hlasitý jásot.</p>
<p>Řekla jsem: „Musíme podpořit tribunál pro válečné zločiny, protože ty, kdo jsou obviněni z etnických čistek a vražd, je nutné pohnat k zodpovědnosti, a Slobodan Miloševič se musí zodpovídat ze svých zločinů.“ Dav zajásal ještě hlasitěji.</p>
<p>Pak jsem řekla: „Demokracii nelze vybudovat na mstě. Pokud máme v Kosovu doopravdy zvítězit, nesmí to být vítězství Albánců nad Srby nebo NATO nad Srby. Musí to být vítězství těch, kdo věří v práva jednotlivce, nad těmi, kdo v ně nevěří. Jinak to není vítězství. Je to jen nahrazení jednoho útlaku jiným.“</p>
<p>Obecenstvo ztichlo. Bylo by slyšet upadnout špendlík.</p>
<p>Samozřejmě jsem nečekala, že se tělesné a duševní rány v Kosovu zahojí rychle. Vášně války hoří příliš silným plamenem. Ale chtěla jsem jim předat jasné poselství. Ze svých rozhovorů s Evropany, dokonce i během války, jsem vycítila hlubokou skepsi ohledně Albánců. Řekla jsem davu na rovinu: „Někteří se domnívají, že Kosovo se nikdy nevymaní ze své minulosti. Říkají, že se k Srbům zachováte, jako se srbské vojsko a policie zachovaly k vám; že Srbům znemožníte v Kosovu žít. Tito kritici poukazují na tragédie, jako byla minulý týden zbabělá vražda čtrnácti Srbů v Gračku, a říkají: ,Vidíte, měli jsme pravdu. Kosovští Albánci nejsou o nic lepší než Miloševič.‘ Dnes chci předpovědět, že tyhle kritiky usvědčíte z omylu.“</p>
<p>Byla to přímá a nutná výzva. Obávala jsem se, že po pár dalších případech zabíjení Srbů Albánci by Evropany přešla chuť financovat obnovu Kosova. Pokud by k tomu došlo, Kongres by nám chybějící peníze neposkytl. Právě jsme vybojovali válku; byla jsem odhodlána neprohrát mír.</p>
<p>Po projevu mě odvezli deset kilometrů na jih do jakoby jiného světa. V Prištině se albánská většina chovala uvolněně, radostně a vítězně. Před srbským pravoslavným klášterem v Gračanici byla atmosféra plná obav a hořkosti. Jela jsem do kláštera navštívit biskupa Artěmije Radosavljeviče a ostatní místní srbské náboženské představitele. Biskup se stavěl ostře proti bombardování NATO, ale vyzval také Miloševiče k rezignaci kvůli zlu, které tyran napáchal na Srbech i ostatních.</p>
<p>Přivítali nás mniši v tradičních černých hábitech převázaných provazy. Vylezli jsme po temném, točitém schodišti a vstoupili do velké společné místnosti s velkými dřevěnými stoly a lavicemi. Na stěně byla tapiserie připomínající srbskou porážku v bitvě o Kosovo pole roku 1389. Jeptišky nám přinesly mísy broskví a švestek, šálky s hořkou kávou a sklenice jablečné šťávy a vína, cukroví, ze kterého tekl med, a hustý vanilkový krém, který se jedl lžící. Biskup třímal žezlo se stříbrnou hlavicí. Celý ten výjev byl jako ze středověku, až na to, že mniši sedící u vzdálené stěny pilně ťukali do klávesnic počítačů a surfovali po webu. Další mnich pobíhal po místnosti s videokamerou.</p>
<p>Když jsem se před válkou setkala s biskupem ve Washingtonu, varoval mě, že vojenský střet skončí katastrofou. Teď mi ukázal fotografie zničených kostelů, vypočítával útoky proti Srbům, k nimž došlo, a vyjadřoval obavu, že všichni Srbové budou muset z Kosova odejít. Řekla jsem mu, že takový výsledek by byl opakem toho, co chci; mírové síly NATO a OSN udělají všechno proto, aby se jeho lidé cítili v bezpečí. Biskup říkal, že pokud by byli Srbové vyhnáni, Miloševič by byl měl pravdu. Souhlasila jsem s tím a řekla jsem, že je důležité, aby se kosovští Srbové účastnili úsilí OSN o vytvoření samosprávných institucí.</p>
<p>Na konci schůzky mě biskup doprovodil klášterními zahradami k mé koloně. Venku se shromáždil dav s tvářemi napjatými nenávistí. Plivali a vykřikovali hesla na podporu Miloševiče. Prelát mi řekl, že to nejsou místní lidé, ale stoupenci tvrdé linie vyslaní z Bělehradu. Když jsme nastupovali do aut, dav se vrhl směrem k nám; někteří muži se obnažovali, aby mi dali najevo, co si o mně myslí. Jakmile naše kolona odjela, zaútočil dav na klášter a dostal se do ostrého střetu s biskupem. Naštěstí tam byli britští vojáci, kteří se postarali, aby nikdo nepřišel k úrazu.</p>
<p>Z Kosova jsem letěla do Sarajeva, kde se setkali prezident Clinton a státníci z celé Evropy k podpisu Paktu stability pro jihovýchodní Evropu. Tuto strategii jsme vytvořili, abychom dostali Balkán do hlavního demokratického proudu kontinentu. Samotná volba Sarajeva byla milníkem. Během kosovské války nabízel ministr zahraničí Bosny svou zemi jako příklad toho, jak mohou různé etnické skupiny spolupracovat. Vzhledem k nedávné historii země to bylo ohromující tvrzení, bylo v něm ale dost pravdy, takže vyvolávalo naději, že zázraky se stávají.</p>
<p>Setkání v Sarajevu se uskutečnilo na stadionu, kde se konaly krasobruslařské soutěže olympijských her roku 1984. Jak jsem naslouchala řečníkům mluvícím anglicky, francouzsky, německy i různými balkánskými jazyky, silně jsem cítila touhu představitelů regionu zavřít za minulostí dveře a vyjít vstříc demokratické budoucnosti. Pomyslela jsem si, že máme skutečnou šanci změnit historické stereotypy a nahradit vichřici násilí plynulým postupem vpřed.</p>
<p>Miloševič vsadil na to, že Kosovo Alianci rozdělí a vytvoří nepřekonatelnou propast mezi Ruskem a Západem. Díky odhodlání prezidenta Clintona, premiéra Blaira, generálního tajemníka Solany a dalších představitelů NATO, spojenému v klíčových okamžicích s pragmatismem Jelcina a Ivanova, jsme Miloševiče vyvedli z omylu. Potvrdili jsme moje vlastní přesvědčení, že Amerika může legitimně a moudře používat sílu na podporu důležitých diplomatických cílů, aniž by se dostala do skutečné totální války. Nemuseli jsme srovnat Jugoslávii se zemí, ani nasadit statisíce vojáků, abychom dosáhli svých cílů.</p>
<p>Pokud šlo o Alianci, konflikt ukázal obrovskou nerovnováhu mezi americkou a evropskou schopností vést moderní válku, ale ukázal též hodnotu politické podpory, jakou může přinést solidarita. Bez ohledu na názory některých skeptiků jsme v Kosovu vyhráli díky Alianci, a ne jí navzdory. Tím či oním způsobem přispěli k našemu úspěchu všichni členové NATO.</p>
<p>Samozřejmě jsme během války museli odpovídat na nepříjemné otázky, ale pomáhalo nám vědomí, že ať jsou ty otázky sebenepříjemnější, jsou daleko méně nepříjemné než dotazy, kterým bychom museli čelit, kdybychom neudělali nic. Pokud by NATO nepřistoupilo k akci, srbská ofenzíva by natrvalo zbavila přístřeší více než půl milionu albánských Kosovarů, mnohé z nich by zradikalizovala a vytvořila by nové dlouhodobé ohnisko napětí v Evropě. Miloševič by byl posílen a možná by zlákal i jiné, aby rozšiřovali svoji moc podobnými metodami. A NATO by zůstalo rozdělené a pochybující o vlastním významu na úsvitu jedenadvacátého století.</p>
</section>
<section>
<p><strong>Svoboda a řád v globální éře</strong></p>
<p>Poslední desetiletí minulého tisíciletí se často nazývá obdobím po konci studené války, ale to nám jenom říká, čím už nebylo. Lepší označení je globální éra, období charakterizované zvýšenou propojeností, překrývajícími se národními zájmy a hranicemi, které jsou prostupné pro cokoliv, od teroristů a technologií k chorobám a demokratickým ideálům.</p>
<p>Před představitele zemí, které ještě nejsou plně zapojeny do mezinárodního systému, postavila tato éra volbu s ostrými hranami na obou stranách. Tyto režimy se buď mohly napojit na světové hospodářství a prudce zvýšit tok informací a myšlenek do svých společností, anebo se pokusit zůstat stranou, aby si uchovaly pevnou politickou kontrolu, a tím riskovat hospodářskou stagnaci.</p>
<p>Pro Spojené státy byla volba představovaná globalizací jednoduchá a složitá zároveň. Zcela zřejmě nám záleželo na vybudování jednotného mezinárodního systému, který by zajišťoval stabilitu, podporoval spravedlnost, pomáhal vzájemně prospěšnému obchodu a reagoval na univerzální touhu po svobodě. Ale nebyl to cíl, jehož bylo možné dosáhnout nějakým velkolepým diplomatickým obchodem. Byl to spíš globální cíl vyžadující lokální kroky, proces, který se skládal ze stovek konkrétních, ale různorodých projektů. Ty zahrnovaly péči o životně důležité dvojstranné vztahy, jako jsou ty mezi Spojenými státy a Čínou či Ruskem; podporu demokratických hodnot na celém světě; a spolupráci s africkými představiteli při ukončení konfliktů a povzbuzení růstu. Každé z těchto témat bylo samostatné, každé mělo svůj vlastní seznam klíčových problémů a hráčů. Ale každé bylo též součástí širšího zápasu, který měl určit, zda se jednotlivé části světa v novém století vzájemně přiblíží anebo se budou od sebe vzdalovat.</p><empty-line /><p>Nejdůležitějším americkým vztahem v Asii je vztah s Japonskem. Pokud o tom někdo pochybuje, měl by si představit, jak by tato oblast vypadala, kdyby obě země nebyly spojenci, ale protivníky. Už jsme to jednou zažili. I když naše obchodní vztahy zažily i obtížné okamžiky, Japonsko je spolehlivý přítel Ameriky; národ, který si získal naši náklonnost a úctu na všech úrovních a ve všech oblastech. Náš nejsložitější vztah v Asii, který vyžaduje téměř neustálou péči, je vztah s Čínou.</p>
<p>O dvě desetiletí dřív jsem byla v Bílém domě, když se prezident Carter rozhodl, že je čas znormalizovat vztahy s Pekingem. Pamatuji si, jak nám čínský vůdce Teng Siao-pching vysvětloval svůj plán na přeměnu plánovaného hospodářství své země na ekonomiku, která by poskytla prostor soukromému podnikání, zahraničním investicím a umožnila širší volbu pracujícím a začínajícím podnikatelům. Výsledkem těchto plánů bylo vytvoření kvetoucích oblastí růstu po boku stagnujícího státního sektoru, osvobození milionů lidí od chudoby a položení základů tržního hospodářství.</p>
<p>Toto hospodářské uvolnění však nebylo provázeno politickým uvolněním. Tou druhou částí Tengova dědictví byl masakr na náměstí Tien-an-men, uvěznění disidenti, tajnůstkářské rozhodování a pokračování rigidní vlády jedné strany. Během prezidentské kampaně v roce 1992 kritizoval kandidát Bill Clinton administrativu prezidenta Bushe staršího za příliš měkký postoj k čínskému vedení. Jakmile se Clinton ujal prezidentského úřadu a začal realizovat svoji vlastní politiku „konstruktivní angažovanosti“ ve vztazích s Pekingem, byl vystaven téže kritice. Pro každou americkou administrativu je Čína kategorie sama o sobě – je příliš velká na to, aby se dala ignorovat, příliš utlačovatelská na to, aby se dala protežovat, dá se jen těžko ovlivnit a je velice, velice hrdá.</p>
<p>Prezident Clinton doufal, že výměna velkolepých státních návštěv v roce 1997 a 1998 s nástupcem Tenga Ťiang Ze-minem otevře alespoň trhlinu v čínské zdi politického útlaku. Dobrý osobní vztah mezi oběma vůdci vznikl při první vrcholné schůzce ve Washingtonu. Při přípravě na druhou schůzku jsem se sešla s prezidentem Ťiangem v obezděném komplexu poblíž starodávného pekingského Zakázaného města. Ťiang mi hrdě ukazoval dům u jezera, který dal kvůli summitu nově zařídit. Říkal, že se chce posadit s prezidentem Clintonem na verandu, kde se kromě vážných diskusí budou moci věnovat i své společné vášni pro poslech hudby. Během naší schůzky byl čínský vůdce milý a velice se snažil, aby vypadal jako světák. Opepřoval konverzaci poznámkami v ruštině a anglickými citáty.165 Při jiných příležitostech citoval poezii, čímž působil vrásky na čele svému tlumočníkovi. Když se Ťiang usmíval, což bylo často, připomínal mi mlsného kocoura.</p>
<p>Samotný summit byl od začátku pokažen tím, že Číňané trvali na tom, aby se přivítací ceremoniál odehrál na náměstí Tien-an-men, se vší nešťastnou symbolikou, která z toho vyplývala. Z protokolárních důvodů jsme museli souhlasit, ale já se rozhodla vyslat vlastní signál tím, že jsem si vzala bílý klobouk, protože bílá je čínská barva smutku.</p>
<p>Absolvovali jsme normální velké bankety a koncerty. První dáma a já jsme se setkaly se skupinami právní pomoci a s náboženskými představiteli, dokonce jsme si prohlédli i obnovenou synagogu v Šanghaji. Zlatým hřebem summitu však byla společná tisková konference Ťianga a Clintona v Pekingu. Úřady nás překvapily tím, že dovolily, aby se konference živě vysílala ve státní televizi stovkám milionů Číňanů a prezident Ťiang nás ohromil tím, že doopravdy odpověděl na otázku týkající se útlaku v Tibetu. Prezident Clinton využil této příležitosti k tomu, aby vzletně promluvil o potřebě svobody projevu a náboženského vyznání. Pak před čínskými studenty zdůraznil životně důležitou myšlenku, totiž že svoboda <emphasis>není</emphasis> nepřítel stability, jak se někteří (včetně čínských představitelů) domnívají, ale naopak základ stability, který pomáhá státům dospět ke změnám postupně a v souladu s vůlí lidu. Celý tento program byl povzbuzující, jelikož mu předcházelo propuštění několika významných disidentů z vězení.</p>
<p>Osobní diplomacie však sama nedokáže změnit základní filozofii vlády. Pouhých pár měsíců po druhém summitu Peking zasáhl proti rodící se Čínské demokratické straně a kriminalizoval členství v neškodném, leč rychle rostoucím duchovně ozdravném hnutí Falun Gong. Vláda pozatýkala jeho vůdce a předvolávala, převychovávala a obtěžovala jejich stoupence. Kromě toho Čína nadále praktikovala nucené práce, omezovala svobodu vyznání a porušovala práva menšinových skupin.</p>
<p>Bylo zřejmé, že konec studené války byl v Pekingu chápán úplně jinak než na Západě. Tam, kde my jsme viděli příslib demokratických změn, viděli čínští představitelé ohrožení. Uvědomili si, že nemohou prosperovat, aniž by zemi více zapojili do světového hospodářství, a přesto měli pocit, že nemohou přežít, pokud nezůstanou stranou celosvětového trendu směrem k otevřenějším politickým systémům. Výsledkem bylo lavírování, které pokračuje až do dneška.</p>
<p>Nejchoulostivější otázkou v americko-čínských vztazích je a zůstává Tchaj-wan. Dlouhodobou americkou politikou je nezpochybňovat čínský názor, že existuje jenom jedna Čína, jejíž je Tchaj-wan součástí. Stejně tak je americkou politikou i zákonem prodávat Tchaj-wanu zbraně, aby se minimalizovala pravděpodobnost, že se Peking pokusí obnovit vládu nad Tchaj-wanem silou. Naším přáním je, aby si obě strany vyřešily svoje spory v klidu. Naší obavou je, že tomu tak nebude. Číňané by byli rádi, kdybychom přinutili Tchaj-wan, aby přijal sjednocení na základě podmínek Pekingu – zhruba obdobných těm, které nyní platí v Hongkongu. My říkáme, že není na nás, abychom nutili Tchaj-wan k čemukoli, kromě toho, aby se zdržel provokativních činů a prohlášení.</p>
<p>Vztah mezi Pekingem a Tchaj-pejí probouzí na obou stranách prudké vášně. Stačí uhodit na tu správnou strunu v rozhovoru s jakýmkoli čínským představitelem a hned dostanete dlouhou přednášku o historii. Díky těmto vášním si žádný vůdce v Pekingu nemůže dovolit přijmout kompromis ve věci sjednocení a žádný představitel v Tchaj-peji si nemůže dovolit přijmout kompromis ve věci bezpečnosti. Přestože status quo je už po léta stejný, zůstává napjatý a nestabilní – je to jeden z těch problémů, které nejsou často v ohnisku světové pozornosti, ale mohou vybuchnout v kterékoli chvíli. V posledních letech vybudovala Čína raketové síly, které by se daly použít k zastrašení Tchaj-wanu, a nakoupila ponorky, které by mohly provádět jeho blokádu. V reakci na tento vývoj získal Tchaj-wan americkou pomoc při modernizaci svých vzdušných sil.</p>
<p>Jako ministryně zahraničí jsem navštívila Čínu pětkrát v doprovodu Stanleyho Rothe, našeho vtipného a obeznalého podnáměstka ministra zahraničí pro otázky východní Asie a pacifické oblasti. Během mnoha oficiálních setkání jsme projednávali řadu otázek, včetně nešíření zbraní, terorismu, lidských práv, přístupu k trhům, Tibetu, náboženské svobody, životního prostředí a mezinárodního zločinu i Tchaj-wanu. Měla jsem ale dojem, že čínská představa o úspěšné schůzce se omezovala na jediné moje prohlášení potvrzující, že Amerika přijímá pekingskou politiku jedné Číny. Tchaj-wan byl pro ně tou nejdůležitější otázkou.</p>
<p>Nejhmatatelnější úspěch vládní strategie angažování byla dohoda z roku 1999, kterou vyjednala naše pracovitá obchodní představitelka Charlene Barshevská a která otevřela Číně cestu ke vstupu do Světové obchodní organizace (WTO). Tato dohoda představovala ze strany Pekingu odvážné přesvědčení, že Čína dokáže konkurovat na globálním trhu a přitom respektovat mezinárodní pravidla. Aby se Čína kvalifikovala pro členství ve WTO, musela vyjednat bilaterální dohody, které dramaticky omezily přehrady pro vstup na její trh v nejrůznějších oblastech od počítačů a aut až k sušenkám a kukuřici. Oplátkou by měla Čína zajištěné stejné zacházení v ostatních členských státech WTO. Pro Spojené státy to znamenalo přiznat Číně stejné obchodní postavení, jaké normálně přiznáváme jiným státům. Pokud bychom to neudělali, získali by naši konkurenti snadnější přístup na čínský trh, zatímco my nikoli. Z hospodářského hlediska to byla pro administrativu jednoduchá volba, ale tento přístup musel být schválen Kongresem a z politického hlediska to byl horký brambor.</p>
<p>Prezidentovo oznámení z 10. ledna 2000, že hodlá rozšířit permanentní status normálních obchodních vztahů (PNTR) na Čínu, vyvolalo měsíce trvající debatu na pozadí vichřice bezpečnostních obav, obchodních zájmů, starosti o lidská práva a politiky volebního roku.166 Mnozí kongresmani, včetně těch nejliberálnějších a nejkonzervativnějších, se domnívali, že obchod s Čínou by měl být svázán s otázkou lidských práv. Chápali PNTR jako odměnu, kterou si Čína nezaslouží, a měli dojem, že její odepření by nějakým způsobem mohlo Číňany přesvědčit, aby se chovali demokratičtěji.</p>
<p>Uvědomila jsem si, že hlasování o PNTR nevyhrajeme, pokud bude nahlíženo jako volba mezi naším hospodářským zájmem na otevření čínských trhů a naší starostí o dodržování lidských práv. Pokud má většina Američanů přímo volit mezi penězi a hodnotami, zvolí si pokaždé hodnoty. Administrativa musela dokázat, že je možné podporovat PNTR a lidská práva současně. Za tímto účelem jsem učinila něco, co bylo z geografického hlediska šílenstvím.</p>
<p>Téměř každoročně v nedávné minulosti Spojené státy prosazovaly či spoluprosazovaly rezoluci kritizující Čínu během výroční schůze Komise OSN pro lidská práva (UNCHR). Ať jsme pro tyto rezoluce lobbovali ze všech sil, anebo opožděně, pokaždé jsme prohráli, obvykle o pár hlasů. Považovali jsme nicméně za důležité hájit naše principy.</p>
<p><image xlink:href="#_8.jpg" /></p>
<p>Obvykle nás na tomto setkání zastupuje zvláštní velvyslanec pro tento účel. V roce 2000, když zuřila debata o PNTR a zájem o Čínu byl na vrcholu, jsem se rozhodla přednést naše stanovisko sama. Jenomže prezident měl ve stejné době navštívit jižní Asii a já chtěla být u toho. Zdálo se, že si musím zvolit jedno, nebo druhé. Zatvrzele jsem se držela obojího.</p>
<p>Večer 22. března, po celém dni, kdy jsem doprovázela prezidenta v Indii, jsem přes noc letěla do Ženevy, abych se mohla stát prvním americkým ministrem zahraničí, který osloví UNCHR. Po devítihodinovém letu jsme přistáli ve dvě hodiny ráno na Krétě, abychom doplnili palivo. Novináři a moji poradci, kteří se rozhodli během letu zhlédnout půltuctu epizod seriálu <emphasis>Sopranovi</emphasis>, se motali po vojenském letišti jako zombies.</p>
<p>V Ženevě byla jednací síň OSN nabitá diplomaty ze čtyřiapadesáti zemí, zástupci nevládních organizací a novináři. Ve svém projevu jsem se soustředila na otázku, kterou Číňané vůči nám často vznášeli: Byli hrdí na postavení své země jako jednoho z pěti stálých členů Rady bezpečnosti a často nás kritizovali, že toto těleso obcházíme. Zdůraznila jsem, že členství Číny v Radě je nejen právo, ale také zodpovědnost. Čína je vázána Chartou OSN; nedávno potvrdila, že se cítí být vázána Univerzální deklarací lidských práv, a podepsala Mezinárodní konvenci o občanských a politických právech. Pokud nehodlala brát tyto závazky vážně, nemohla očekávat, že se k ní budeme chovat jako ke světovému vůdci.</p>
<p>Když jsem delegátům sdělila, že atmosféra dodržování lidských práv v Číně se zhoršuje, místo aby se zlepšovala, většina členů čínské delegace opustila místnost. Když jsem skončila, zvedl se velvyslanec Pekingu, aby bez uzardění tvrdil, že Čína je demokracií a že plně respektuje lidská práva. Moje přítomnost tak alespoň přinutila Číňany, aby hájili nehájitelné před zraky celého světa. Vrátila jsem se do letadla a po mnoha hodinách dalšího trmácení vzduchem jsem se opět připojila k prezidentovi v jižní Asii. I když naše rezoluce opět jednou neuspěla, dala jsem své stanovisko najevo tak důrazně, jak jsem jen mohla. Bylo možné být současně pro PNTR i pro lidská práva.</p>
<p>Dvacátého čtvrtého května 2000 schválila Sněmovna reprezentantů poměrem hlasů 237 ku 197 status PNTR pro Čínu. V září zákon schválil velkou většinou i Senát. Čína oficiálně vstoupila do WTO v prosinci 2001; PNTR vstoupila v platnost v tomtéž měsíci. Byl to historický krok, jehož skutečný význam se projeví teprve v budoucnosti. Tím, že Čína vstoupila do WTO, vysvobodila se z „domku postaveného Maem“, plného státních podniků, centrálních plánovacích institucí, obrovských zemědělských družstev a parazitujících byrokratů. Výsledkem by měla být rychlejší technická inovace, častější používání internetu, častější kontakt s cizinci a více institucí a spolků neovládaných komunistickou stranou. Mezi obchodem a demokracií neexistuje žádné automatické spojení, ale lidé se nemohou ubránit vlivu vlastních zkušeností a postřehů. Miliony mladých Číňanů, kteří se teď učí samostatně hospodářsky myslet, budou téměř určitě náchylnější než jejich rodiče, aby samostatně mysleli i politicky. V jedné internetové kavárně v Pekingu jsem viděla, jak si mladí zákazníci objednávají příručky o téměř každém představitelném předmětu. Jakmile se vědomosti začnou volně šířit, je těžké je znovu zavřít do ohrady.</p>
<p>Stejně důležitá je naděje, že když Čína a Spojené státy mohou dosahovat hospodářského růstu účastí v globálním systému řídícím obchod, nalezneme možná podobný užitek ve spolupráci v boji proti teroru a šíření zbraní. Vlastně už jsme podobného pokroku dosáhli. Před několika desetiletími Mao Ce-tung vybízel země třetího světa, aby si obstaraly jaderné zbraně jako prostředek rovnováhy sil. Za jeho následovníků se Čína připojila ke Smlouvě o nešíření jaderných zbraní, ratifikovala Konvenci o zákazu chemických zbraní, podepsala Smlouvu o zákazu jaderných zkoušek, odrazovala Severní Koreu od snahy získat jaderné zbraně a zpřísnila omezení při vývozu citlivých technologií, i když ne do té míry, do jaké bychom si přáli.</p>
<p>Bylo by chybou zakládat americkou politiku vůči Číně na jakýchkoli strnulých předpokladech o budoucnnosti, ať už pozitivních, či negativních. Číňané měří svoji historii ne v letech či desetiletích, ale v dynastiích. Až do pozdního devatenáctého století neměli příliš důvodů vidět svoji zemi jinak než jako střed světa. Od chvíle, kdy dělové čluny západních mocností násilím prolomily imperiální izolaci Číny, však tato země prožila trauma vykořisťování, okupace, občanské války, komunistického povstání a kulturní revoluce. Teď, když je komunistická ideologie v hlubokém úpadku, nacionalismus se vrací a sílí i regionální a globální role Číny.</p>
<p>Tato země čelí nicméně obrovským problémům, včetně vysoké nezaměstnanosti, neúprosně rostoucí populace, znečištění, korupce, chorob a soustavného stěhování rolníků z venkova do přelidněných měst. Takové problémy by mohly přimět pekingské vůdce, aby hledali stabilní mezinárodní prostředí a mohli se tak soustředit na zajišťování domácích potřeb; anebo mohou začít vyhledávat mezinárodní problémy, které jim umožní obviňovat vnější síly z jakýchkoli těžkostí, kterým budou Číňané muset čelit.</p>
<p>Otázkou pro budoucnost je, jak se projeví hluboká hrdost Číňanů. I když Američané vždy chtějí instinktivně vědět, jak příběh skončí, odpověď v tomto případě na sebe může nechat čekat. Teng Siao-pching kdysi řekl, že Peking bude usilovat o sjednocení s Tchaj-wanem, ať to bude trvat sebedéle, „třeba i sto nebo tisíc let“. Prezident Ťiang vyjádřil opatrnou naději, že při trvalém růstu se Čína může stát středně rozvinutou zemí během padesáti let.</p>
<p>Při péči o naše vztahy s Čínou musíme myslet dlouhodobě. Na světě je tolik jiných nebezpečí, že bychom neměli pospíchat s dosazením Číny do role nepřítele. Měli bychom doufat, že čínské hospodářské reformy uspějí, a vítat kontakty na všech úrovních. Ale angažovanost ve vztahu s Čínou není totéž co schvalování čínské politiky. Musíme zůstat věrni svým závazkům k Tchaj-wanu a vytrvat v uplatňování našich výhrad v záležitostech, jako je nešíření zbraní a lidská práva. Nemůžeme vyhrůžkami přinutit Peking, aby jednal proti zájmům, které chápe jako vlastní. Můžeme se však odvolávat na pragmatismus nové generace představitelů a hledat oblasti, kde jsou naše zájmy shodné.167</p>
<p>Před více než 150 lety Alexis de Tocqueville slavně předpověděl, že vztahy mezi Ruskem a Amerikou budou utvářet osudy světa. Mám podezření, že kdyby se vrátil na svět na začátku nového tisíciletí, sice by Rusko neignoroval, ale nejdřív by napsal o Číně.</p><empty-line /><p>V poledne 31. prosince 1999 Boris Jelcin odstoupil s těmito slovy: „Rusko musí vstoupit do nového tisíciletí s novými politiky, novými tvářemi, novými inteligentními, silnými a energickými lidmi.“ Jeho nástupcem ve funkci prezidenta se stal Vladimír Putin, který byl o čtyři měsíce dřív jmenován Jelcinovým pátým premiérem od března 1998. To, že se dveře v kanceláři premiéra netrhly, odráželo klesající spirálu ruského hospodářství. Jen málokterá společnost dopadla tak tvrdě, aniž by to byl následek předcházející války. Za velké hospodářské krize se americký hospodářský výkon snížil o třetinu. Během devadesátých let klesl domácí produkt Ruska o 55 procent, zhruba na úroveň Holandska. Koncem desetiletí Moskva stěží vybrala nějaké daně, zahraniční investice vyschly a 70 procent Rusů žilo na hranici chudoby. Lidé měli méně jídla, byli častěji nemocní a dřív umírali. Klika zkorumpovaných úředníků a obchodníků okrádala zemi o mnohá její aktiva a ukládala si zisky v daňových rájích v cizině. Ke všemu ještě asijská hospodářská krize stlačila dolů ceny ropy, hlavního ruského zdroje tvrdé měny, což vedlo k bankrotu celé řady bank. V době, kdy se Putin stal premiérem, psala ruská média o vlastní zemi jako o „Horní Voltě s raketami“168.</p>
<p>Špatné zprávy pro Rusko byly i špatné zprávy pro Washington. Celá desetiletí jsme se obávali hrozby, kterou představovalo silné Rusko; nyní jsme se obávali nebezpečí působených ruskou slabostí. Měli jsme strach, že se rozhněvané obyvatelstvo obrátí k extrémnímu nacionalismu a že špatně placená ruská armáda může chtít vydělávat na ilegálním prodeji jaderné techniky a zbraní. Ruské hospodářské těžkosti mohly poškodit vyhlídky na hospodářský růst v Pobaltí, ve střední Evropě, na Kavkaze i ve střední Asii a výjev ruského zhroucení by mohl poškodit obraz demokracie po celém světě. Při pádu železné opony se lidé nehlásili o chudobu a strádání.</p>
<p>Tak jako s Čínou jsme se pokoušeli mít při utváření naší politiky na paměti historii. V osmnáctém století Petr Veliký začal otevírat zemi na západ, ale pak ze západu dvakrát vtrhly cizí armády vedené nejdříve Napoleonem a potom Hitlerem. Po druhé světové válce Sovětský svaz násilím zřídil novou bezpečnostní hranici a protáhl ostnatý drát přes celou střední Evropu. Teď byl ostnatý drát pryč a otázkou bylo, jak definovat nový vztah mezi Ruskem a Evropou. S podporou našich spojenců prezident Clinton prosazoval myšlenku partnerství, přivedl Moskvu do skupiny G8 a zřídil společnou radu NATO-Rusko. Měli jsme pocit, že Rusko patří ke společnému stolu se zeměmi, které podporují mezinárodní stabilitu a právo. Tento předpoklad byl podroben těžké zkoušce v Kosovu, kde Jelcin jako by ignoroval Miloševičovy zločiny. Nové zkoušce byl tento předpoklad podroben v odlehlé oblasti Kavkazu – v Čečensku.</p>
<p>Když se Sovětský svaz v roce 1991 rozpadl, zahájili čečenští nacionalisté boj za nezávislost. Několik let prudkých bojů skončilo dohodou, která Čečencům poskytla rozsáhlou autonomii, i když stále ještě v rámci Ruska. Konflikt propukl nanovo v srpnu 1999, pouhých pár dní poté, co se Putin stal premiérem, když čečenští bojovníci oznámili, že plánují podnítit islámskou revoluci v celé oblasti. Následující měsíc Ruskem otřásla řada teroristických bombových útoků, při kterých zahynulo téměř tři sta lidí. I když scházely důkazy, Rusko obvinilo z útoků Čečence a zapřísahalo se pomstou. Pod Putinovým vedením ruská vojska bombardovala čečenská města a vesnice ze vzduchu a pak vtrhla dovnitř po zemi. Objevily se zprávy o nevybíravém násilí a masakrech, a desetitisíce lidí prchly z domovů, což vyvolalo mezinárodní pobouření.</p>
<p>Při každé schůzce jsem opakovaně říkala ministru zahraničí Ivanovovi, že Rusové se nemohou chovat, jako by byli všichni Čečenci teroristé; přesvědčovala jsem ho, aby souhlasil s mezinárodním vyšetřením údajných zvěrstev, povolil přístup humanitárním organizacím a vyjednal politické řešení. Prezident Clinton se s těmi samými otázkami obrátil na Jelcina na zasedání Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě v Istanbulu. Jelcin nás v emocionálním projevu obvinil z vměšování. Ruský odpor posilovala popularita války doma. Když konflikt začal, jen dvě procenta Rusů si podle průzkumů veřejného mínění myslela, že Putin je tím pravým člověkem, který by měl vystřídat Jelcina. Do Nového roku dosáhlo toto číslo 56 procent.</p>
<p><image xlink:href="#_9.jpg" /></p>
<p>V lednu 2000 jsem se v Moskvě stala první vysokou americkou představitelkou, která se s Putinem setkala od chvíle, kdy se stal úřadujícím prezidentem. Když jsem přišla do Kremlu, týkal se jeho první výrok mé brože, znázorňující dva horkovzdušné balony. Řekla jsem, že má vyjadřovat naše rostoucí naděje ohledně Ruska. Usmál se a pak se zatvářil přísně, obrátil se ke kamerám a řekl: „Spojené státy vůči nám uplatňují nátlak v otázce Čečenska.“ Jakmile novináři odešli, opět se pousmál a řekl mi: „Řekl jsem to proto, aby vás kritici doma neobviňovali, že nejste dost tvrdá.“</p>
<p>Putin si nejdřív vzal svůj štůček lístků s body pro jednání a pak je dal stranou. Shodli jsme se, že rok 1999 nebyl lehký. „Rusko se v naší zemi stalo problémem,“ řekla jsem, „a Spojené státy jsou problémem ve vaší zemi. Je to částečně způsobeno skutečnými rozdíly a zčásti volbami v obou zemích. Jedinou odpovědí pro ty, kdo nás kritizují, že spolupracujeme, je něco společně dokázat.“</p>
<p>Zabývali jsme se návrhem americké administrativy vyjednat změny ve Smlouvě o protiraketové obraně (ABM) tak, aby zahrnovala i omezený systém národní raketové obrany, našimi obavami z prodeje ruské jaderné technologie do Íránu a početnými hospodářskými problémy Ruska. Pokud šlo o tento poslední bod, Putin jasně chápal to, co jeho předchůdce odmítal brát na vědomí: Rusko zoufale potřebovalo pomoc, ale jeho představitelé ji nemohli získat tím, že se budou hněvat anebo dávat plané sliby. Putin řekl, že se plně zavazuje spolupracovat s Mezinárodním měnovým fondem (MMF), hledat cesty, jak do Ruska přilákat zahraniční investory, a reformovat daňové zákony.</p>
<p>Mluvil s chladnou naléhavostí, ale když přišla řeč na Čečensko, rozvášnil se. Prohlásil, že této oblasti se zmocnili zločinci, kteří kradou, unášejí, prodávají drogy, vyrábějí falešné peníze a plánují vytvoření teroristického státu. S pomocí Tálibánu a dalších extremistů, říkal, si radikálové vybudovali opěrné body po celé střední Asii. „Nepokoušejte se Rusko z této oblasti vytlačit,“ řekl, „anebo skončíte s dalším Íránem nebo Afghánistánem.“ Ve zřejmé narážce na mou vlastní minulost řekl, že Rusko jedná tak, jak bych si byla přála, aby Evropa jednala proti nacistům. „Namísto dalšího Mnichova s nimi bojujeme teď, ještě než zesílí. A rozdrtíme je.“</p>
<p>Odpověděla jsem, že v dlouhodobé perspektivě vojenský tlak bez politického řešení nic nevyřeší. „Jste připraveni hledat politické řešení?“ Putin odpověděl, že není s kým vyjednávat. „Legitimní vůdci byli zastrašeni; ti ostatní jsou gangsteři a vrahové.“</p>
<p>Po celou tu dobu jsem se snažila Putinovi naslouchat a současně ho i odhadnout. Věděla jsem z jeho článků a rozhovorů, že je hrdý na službu svého otce v armádě za druhé světové války a že už když vyrůstal, chtěl pracovat pro KGB, což se mu také podařilo. Miloval Rusko a bylo mu zjevně nepříjemné, jak hluboko kleslo. Putin byl mladší a v názorech modernější než Jelcin i Primakov. Mluvil sebevědomě, a když jsem mluvila já, dělal si poznámky, jako by si chtěl uspořádat myšlenky, a zíral na překladatele bezvýraznýma modrošedýma očima.</p>
<p>Pokud šlo o základní politickou orientaci Ruska – i svou vlastní – řekl Putin přímo: „Jasně, mám rád čínskou kuchyni, baví mě jíst hůlkami a už dlouho cvičím judo, ale to je čistě exotika. Není to naše mentalita, ta je evropská. Rusko se musí stát pevnou součástí Západu.“</p>
<p>V následujících měsících Putin začal obnovovat respekt k ruskému státu. Omezil pravomoci regionálních guvernérů a vyslal tam zástupce federace, aby hájili zájmy Moskvy. Přestože brutální boje v Čečensku pokračovaly, vyhlásil vítězství a oficiálně obnovil vládu Moskvy. Přiměl novou Dumu, aby přijala zákony, které Rusku umožnily obnovit výplaty penzí a platů. Zavedl rozpočtovou disciplínu a nechal rubl stoupat, aby ruské zboží a potraviny mohly konkurovat na domácím trhu.</p>
<p>Při pohledu na všechny tyto kroky naše velvyslanectví oznamovalo: „Rusko začalo zčerstva vykračovat.“ Putinova popularita přesáhla konkrétní kroky; naplňoval roli, kterou od něho nikdo neočekával – pravý opak Jelcina, ale zároveň člověka, kterého si Jelcin vybral a jemuž požehnal. Putin jako by zvládal každou situaci, ať už to byl atletický výkon, pilotování letadla, nebo blahopřání ruským důstojníkům. Možná mu pomohly opět rostoucí ceny nafty, ale posun v náladě a v energii byl pozoruhodný.</p>
<p>Byl tu však jeden problém. Putinovy demokratické instinkty se daly jen těžko rozeznat pod jeho nacionalismem a pragmatismem. Často se střetával s nezávislými médii a byl zjevně odhodlán dosáhnout toho, aby zavřela buď ústa, nebo krám. Ani se nesnažil předstírat, že uznává hodnotu svobodného tisku, a jeho postoj k Čečensku ukazoval, že se příliš nezajímá o práva těch, kdo nejsou etničtí Rusové. Zatímco Čína dokázala odrazit kritiku Komise OSN pro lidská práva, ruská politika v Čečensku byla odsouzena.</p>
<p>Rusové si zcela jasně přáli vůdce, který má silnou ruku a který obnoví smysl pro pořádek a udá směr. Otázkou bylo, zda nový prezident má na mysli „pořádek“, který by Rusku dovolil fungovat jako úspěšná demokracie, anebo takový, který lze přeložit jako autokracii. Domnívala jsem se, že úlohou Ameriky je posilovat víru Putinových krajanů ve svobodu a tržní hospodářství, ale přitom chápat, že vytváření demokratických návyků vyžaduje čas. Naštěstí tyto návyky, které patří k nejprospěšnějším závislostem na světě, již začaly v Rusku zapouštět kořeny. První zkušenost Ruska se svobodou byla hospodářskou katastrofou, ale Rusové měli dost rozumu na to, aby z toho vinili zkorumpované jedince, a ne demokratické instituce, a aby nezapomněli, že korupce byla rozšířená i za komunismu. Proto vítali skromnou pomoc, kterou jsme jim poskytovali při školení podnikatelů, naši pomoc jejich odborům i podporu zastáncům lidských práv.</p>
<p>Přestože jsem o některých aspektech Putinovy státnické role pochybovala, těšilo mě jeho opakovaně vyjadřované odhodlání najít pro Rusko domov na Západě. Naším úkolem bylo mu vysvětlit, že Západ uvítá Rusko jen tehdy, pokud si udrží demokratickou orientaci, bude respektovat nezávislost svých sousedů a vyhoví globálním normám pro šíření zbraní.</p>
<p>V červnu 2000 přiletěl do Moskvy prezident Clinton na svůj jediný oficiální summit s novým ruským prezidentem. Když naše delegace přistála, nalezli jsme nově vyzdobený Kreml. Pryč byly omšelé barvy a místnosti byly vymalovány korálově bílou a šedomodrou. V sálech stály, i když za provazem, staré carské trůny s hermelínovými drapériemi. Putin byl opět zvědavý na mou brož, která tentokrát znázorňovala tři opice v poloze „Nedopřávej zlu zraku, sluchu ani hlasu“. Řekla jsem mu, že to mám jako připomínku, abych s ním promluvila o Čečensku.</p>
<p>Kdykoli mluvil s Billem Clintonem Boris Jelcin, choval se nabubřele, zapáleně, nepředvídatelně, temperamentně a vřele. Mluvil, jako by všechno byla osobní věc a dala se vyřešit jen mezi oběma prezidenty. Putin byl naopak jasný, přívětivý a chladný. Tam, kde se Jelcin vyžíval v osobním přátelství s Clintonem, se Putin zajímal především o věcnou stránku.</p>
<p>První den summitu prezident Clinton vyzkoušel všechny své argumenty na podporu našich představ o národní protiraketové obraně, smlouvě ABM a dalším snižování zbrojení. Pentagon detailně informoval Rusy o našich obavách z íránských a severokorejských raketových programů a Putin akceptoval, že jde o možnou hrozbu. Tvrdil ale, že existují méně riskantní a účinnější způsoby, jak se s novými nebezpečími vyrovnat, než je národní protiraketová obrana. Přestože oba prezidenti nedokázali uzavřít dohodu o protiraketové obraně, shodli se na plánu, jak naložit s přebytečným plutoniem; dohodli se také na vytvoření společného vojenského systému, který by včas upozornil na vypouštění družic nebo raket.</p>
<p>Ten den následoval po večeři kulturní program. Putin a Clinton seděli ve velkých křeslech uprostřed sálu a my ostatní jsme se seskupili kolem. Při těchto příležitostech hudba obyčejně odráží kulturu hostitelské země. V tomto případě se Rusové rozhodli svého čestného hosta potěšit tím, že zvolili jazz. Program sestával z orchestru dirigovaného postarším mužem, po kterém následovala kapela mladých lidí a po ní hráč na saxofon. Všichni hráli skvěle a prezident Clinton jako vždy při takových příležitostech podupával do taktu a vnímal hudbu celým tělem. Putin na druhé straně seděl ztuhle a s kamennou tváří. To mi, možná nespravedlivě, připomnělo Leninovo postesknutí: „Nemůžu poslouchat hudbu moc často. Ovlivňuje mou náladu a nutí mě říkat naivní hlouposti.“</p>
<p>Pro Rusko bylo dvacáté století obrovským dramatem s revolucí, útlakem a válkou, dramatem, v němž se odehrál hluboký ideologický zápas a v němž byl získán i ztracen vytoužený titul „supervelmoc“. Na rozdíl od Číny, která se po dvě desetiletí před koncem tisíciletí těšila nepřetržitému růstu, vstupovalo Rusko do nové éry v hlubokém propadu. Obě země teď měly vůdce, kteří chápou potřebu modernizace a pokoušejí se vyřešit – i když ze značně odlišných východisek – vztah mezi hospodářským pokrokem a politickou svobodou, a důsledky spolupráce se Západem na rozdíl od konfrontace s ním.</p><empty-line /><p>Na začátku 21. století fascinovaly svět nové technické a vědecké objevy – mezi jiným klonování ovce, zmapování DNA, vývoj nových léků a digitální technika. Nemám nic proti zlepšování života prostřednictvím vědy, ale nedomnívám se, že je to nejlepší měřítko pokroku. Šíření demokracie je smysluplnějším metrem. Jako ministryně zahraničí jsem zjistila, že když si projdu seznam světových problémů – od terorismu k válce, chudobě a znečištění –, je nejspolehlivější cestou k pokroku demokracie.</p>
<p>Už od školních let jsem ráda vytvářela kluby. Teď jsem se na popud našeho ředitele politického plánování Morta Halperina rozhodla navrhnout setkání všech demokracií na světě. Načasování takového projektu se zdálo být vhodné: více než dvě třetiny lidí na světě žily pod vládou zvolených představitelů, včetně většiny křesťanů, hinduistů, židů a muslimů. Během tří desetiletí se počet volených demokracií zčtyřnásobil ze třiceti na sto dvacet, což také znamenalo, že na světě je víc míst, kde je demokratická vláda v ohrožení. Toto nebezpečí bylo zvláště přítomno tam, kde byly demokracie nové a křehké.</p>
<p>Na celé západní polokouli byli diktátoři pryč a vládli demokraté. Když jsem tuto oblast navštívila, přivezla jsem si dvě mapy, na nichž byly země ovládané autoritářskými režimy označeny červenou barvou a demokracie zelenou. Mapa z doby před čtvrt stoletím byla skoro celá červená. Současná mapa, až na rudou jizvu Kuby, byla úplně zelená. Tato vítaná transformace začala v sedmdesátých letech a zčásti ji vyvolala politika prezidenta Cartera v otázce lidských práv. Provázelo ji uvědomění, že politická reforma je lepší než represe jako prostředek, jak zabránit revolucím ve stylu Fidela Castra. Jedna po druhé byly vojenské diktatury od Chile přes Argentinu a Salvador až po Guatemalu nahrazovány vůdci zvolenými lidem. V několika zemích se ozbrojená partyzánská hnutí sama rozpustila, nechala se odzbrojit a rozhodla se bojovat za své ideály jako civilní politické strany. Proces summitu obou Amerik, zahájený za první Clintonovy vlády, potvrdil nový konsensus polokoule při podpoře svobodného trhu, volného obchodu a demokratických institucí.</p>
<p>Konec devadesátých let měl proto být jedním z nejlepších období pro Latinskou Ameriku a karibskou oblast. Uplynula téměř dvě desetiletí od posledního úspěšného vojenského puče. Ve většině zemí probíhala živá veřejná debata bez velkého strachu z oficiálního trestu. Nová globální ekonomika pozvedla celkové míry růstu a dopomohla milionům lidí dosáhnout vyšší životní úrovně. Smutnou skutečností ale bylo, že další miliony zůstávaly pozadu. Propast mezi bohatými a chudými byla nesmírně široká – více než třetina obyvatel Latinské Ameriky byla nucena žít za dva dolary denně či ještě méně. Obyvatelé Venezuely, Nikaraguy a dalších zemí, kteří přivítali nástup demokracie, pociťovali zklamání: cítili se vykořisťováni a zrazeni svými zvolenými představiteli a obávali se, že korupce a zločinnost jsou tak hluboce zakořeněny, že se je nikdy nepodaří vymýtit. Výzkumy ukazovaly, že většina obyvatel Latinské Ameriky je nespokojena s demokracií a vidí ji jako prostředek, kterým manipulativní elity legitimizují útlak chudých. Podobné problémy existovaly ve střední Evropě, v Asii i v Africe, kde nové demokratické režimy zápasily se zděděnými problémy a s vlastní nejistotou ohledně demokratických metod.</p>
<p>O desetiletí dříve, když padla berlínská zeď, chtělo se všem tančit v ulicích. Teď byla euforie pryč, a ocitli jsme se v nové fázi. Na některých místech existovalo nebezpečí, že optimismus bude nahrazen defétismem, což otevře dveře překonaným přístupům z minulosti. V některých zemích existovala dokonce sílící nostalgie po pořádku a disciplíně komunistické vlády.</p>
<p>V roce 1999 dokonce veteráni Sametové revoluce v České republice podpořili jako varování vznik Muzea totality pod širým nebem. Návštěvníci mohli procházet kolem poloprázdných stánků s ovocem, kde hnily pomeranče, mohli se dohadovat se šejdířským řezníkem, který prodával steaky pod pultem, mohli se přít s vládním úředníkem, který prostě jako by nemohl najít správné razítko, a mohli si koupit knihy vydané v padesátých letech o nevyhnutelném vítězství socialismu.</p>
<p>Chtěla jsem jako ministryně zahraničí udělat vše, co bylo v mých silách, abych pomohla začínajícím demokraciím k úspěchu. Mnohého se dalo dosáhnout na dvojstranné úrovni, a tak jsem si vybrala jako priority pro naši pomoc a pozornost Nigérii, Indonésii, Ukrajinu a Kolumbii kvůli jejich regionálnímu významu a rozsahu problémů, se kterými se potýkaly. Nic by například neprospělo stavu demokracie v Latinské Americe víc než obnova stability v Kolumbii, zemi pustošené bezohlednými povstalci a obchodníky s drogami. Ale chtěla jsem se pokusit i o globální přístup.</p>
<p>Ve spolupráci s Mortem Halperinem a podnáměstkem ministra zahraničí pro demokracii, lidská práva a práci Haroldem Kohem jsem sestavila návrh, který prezident schválil. Náš plán byl ctižádostivý i skromný současně. Chtěli jsme svolat setkání demokracií z celého světa, ale nenavrhovali jsme vytvoření nové instituce s vlastní byrokracií, budovou a hlavičkou. Dali jsme jasně najevo, že naším cílem je posílit demokracii tam, kde existuje, a ne šířit ji na jiná místa. Byla bych pro obojí, ale kdybychom řekli, že naším cílem je podněcovat demokratické revoluce, byli bychom jiné země odstrašili.</p>
<p>Naším plánem bylo určit jádro několika zemí, které by pak pozvaly další země, aby se zúčastnily globálního fóra. Na tomto větším setkání by se země zavázaly dodržovat demokratické normy a diskutovaly by o tom, jak si navzájem pomáhat při obnově, obraně a posilování demokratických institucí. Z diplomatických důvodů jsme nechtěli, aby projekt vypadal jako „made in America“. Naší tezí koneckonců bylo, že demokracie není jen západní vynález; měla kořeny prakticky v každé kultuře. Chtěli jsme, aby se tato víra odrážela ve finančním zajištění, účasti a místu konání konference. Když jsme přemýšleli o tom, která země by mohla hrát roli hostitele, rozhodli jsme se požádat Polsko, jehož hnutí Solidarita stálo v čele snahy osvobodit střední Evropu od komunistické nadvlády. Jeden z vůdců Solidarity, Bronisław Geremek, byl teď ministrem zahraničí. Byl to opravdový hrdina demokracie a znala jsem ho už téměř dvacet let.</p>
<p>Na summitu NATO v dubnu 1999 jsem se zeptala Geremka, zda by byl ochoten hostit konferenci Společenství demokracií. Okamžitě souhlasil. V dalších měsících jsme společně zkontaktovali ministry zahraničí z dalších zemí přicházejících v úvahu, abychom je vyzvali ke spolupořádání. Nakonec jsme došli k seznamu osmi zemí: Chile, Česká republika, Indie, Mali, Portugalsko a Korejská republika, spolu s Polskem a Spojenými státy.</p>
<p>I když jsme měli podporu prezidenta Clintona, celá řada lidí, včetně pěkné řádky na ministerstvu zahraničí, nebyla naším projektem nadšena. Cynikové považovali náš návrh za naivní, ti obezřetní se obávali reakce zemí, které zůstanou mimo, a legalisté se domnívali, že se beznadějně zapleteme ve snaze se shodnout, koho pozveme a jak definujeme „demokracii“.</p>
<p>Systematicky jsme se s těmito námitkami vyrovnávali. V jednom okamžiku mi Halperin sdělil, že byrokracie je rozdělena půl na půl. „Jedna polovina bude spolupracovat, pouze když je ujistíme, že konference je jenom jednorázová záležitost. Ta druhá nás podpoří jen tehdy, když jim řekneme, že to povede k něčemu trvalému. Oběma stranám říkáme, co chtějí slyšet, a radíme jim, aby nevěřili ničemu, co jim říká někdo jiný. Zatím to funguje.“</p>
<p>Když bylo datum konference stanoveno na červen 2000, začali jsme uvažovat o tom, koho pozveme. Harold Koh ten proces přirovnal k plánování svatby s osmi páry rodičů. Každá z pořádajících zemí přišla s vlastními názory a nejčastěji chtěly, aby se přimhouřilo oko nad zeměmi z jejich regionu. Shodli jsme se na tom, že nebudeme omezovat účast na osvědčené demokracie. Šlo přece o to posílit demokratické síly v místech, kde jsou slabé nebo ohrožené. Nakonec jsme se shodli na požadavku, že pozvaná vláda se musí veřejně zavázat k demokratické cestě, včetně pořádání voleb.169</p>
<p>Nakonec vyslalo své zástupce 107 zemí. Jádrem našich jednání byl návrh deklarace, který rozeslaly pořádající vlády. Prostřednictvím této deklarace mohli účastníci potvrdit svoji oddanost demokracii a předložit společnou koncepci toho, co demokracie vyžaduje. Varšavská deklarace stanovila normy, podle kterých mohla být každá účastnická vláda posuzována svými vlastními občany. To by bylo zvláště důležité, pokud by se konala následná setkání konference. Původně nebyla otázka, zda k nějakému dalšímu setkání dojde, jasná, ale ve Varšavě se vlády předbíhaly, aby mohly hostit druhou konferenci, a pak třetí a čtvrtou. Když jsme odjížděli, byl již rozvrh setkání, která se měla konat každé dva roky, stanoven přinejmenším do roku 2008.170 Existuje důvod k naději, že vyhlídka na pozvání či nepozvání na tyto události bude některé vlády motivovat k tomu, aby dělaly víc pro dodržování Varšavské deklarace, než by tomu bylo jinak. Kvůli této možnosti stála také tato iniciativa za to, ale její dlouhodobý význam závisí na tom, jak moc se k této koncepci budou hlásit příští představitelé Ameriky a zemí po celém světě.</p>
<p>Poslední důvod pro Varšavskou deklaraci byl osobní. Jméno Varšavy bylo po půl století spojováno s Varšavským paktem. Bronisław Geremek mi řekl, že by chtěl mít příležitost spojit prostřednictvím Společenství demokracií jméno města, které miloval, s věcí, která opravdu odpovídá historii a duchu polského lidu.</p>
<p>Když jsem během konference mluvila s kolegy, vzrušoval mě pocit, že jsme zahájili proces, který by se doopravdy mohl rozvinout. Rozhodně existovala velká podpora pro myšlenku, že by demokracie měly spolupracovat. Konference byla také pádnou odpovědí pro ty, kdo se domnívají, že demokratické hodnoty mohou existovat jen na Západě. Řečníci ze všech částí světa vyhlašovali svou oddanost demokratickým ideálům a své odhodlání bojovat za demokratické hodnoty. Mezi nimi byl i generální tajemník OSN Kofi Annan, který řekl, že nejhlubší touhou OSN je stát se jednoho dne „společenstvím demokracií“. Prezident Oumar Konaré z Mali řekl, že konference je důkazem, že demokracie je „univerzální hodnotou“. Toto významné prohlášení bylo o to obdivuhodnější, že je prezident dokázal přednést v polštině.</p>
<p>Uprostřed vší té chvály demokracie se ozýval jediný neladící tón, vyluzovaný trubkou francouzského původu. Hubert Védrine nechtěl do Varšavy přijet a hned na začátku mi řekl, že nevidí žádný smysl v tom, mluvit k demokraciím o hodnotě demokracie. Řekla jsem mu, že považuji za životně důležité, aby se Francie účastnila, protože je jednou z nejstarších demokracií na světě a konference může jeho myšlenkami jen získat. Nakonec Védrine svolil, že na pár hodin přijede a přednese projev. V předvečer konference pak oznámil, že Francie jako jediná ze zastoupených vlád Varšavskou deklaraci nepodepíše.</p>
<p>Přestože Védrine přijel do Varšavy jen nakrátko, našel si čas, aby svolal reportéry a vyjevil důvody svého nesouhlasu. Řekl: „Demokracie není jako víra, která je k dispozici těm, kdo na ni přistoupí, ale spíš evoluční proces vyžadující dlouhé zrání v jednotlivých státech v takových oblastech, jako je hospodářství, národní vědomí a nakonec i politika.“ Řekl, že se mu nezamlouvá představa, že demokracie mají právo poučovat druhé. „Nevychvalujme sami sebe,“ řekl. „Na našich demokraciích je stále ještě co vylepšovat.“</p>
<p>I když to Védrine neřekl, měla jsem pocit, že nemá problém s konferencí ani s demokracií, ale s Amerikou. Měla jsem s Hubertem mnoho osobních rozhovorů, všechny ve francouzštině, a občas jsme si povídali při večeři ve velkolepém paláci francouzského ministerstva zahraničí na Quai D’Orsay, či v zimě u krbu v ministrově vile nedaleko od Paříže. Přestože jsme spolu tak často nesouhlasili – či možná právě proto –, mě tato setkání bavila a Védrina jsem si doopravdy oblíbila. Byl to skutečný intelektuál, který celý život prosazoval francouzské zájmy a představy. To jsem respektovala.</p>
<p>Pokud nás právě nezaměstnával nějaký naléhavý problém, týkaly se naše rozhovory především složitého vztahu mezi našimi dvěma zeměmi. Zatímco já jsem zastávala hledisko demokratické integrace a zdůrazňovala rozsah sdílených zájmů obou našich zemí, Hubert dával jasně najevo svoje zneklidnění nad tím, že v čele globalizačního trendu stojí Anglosasové. Už v roce 2000 prezident Chirac označil americký „unilateralismus“ za vážnou celosvětovou hrozbu, zatímco Védrine označoval Ameriku za „hypervelmoc“ – tedy něco víc než supervelmoc. Reagovala jsem na to dvojím způsobem. Za prvé jsem se Huberta zeptala, jestli Francouzi žárlí, a on mi přiznal, že ano. Za druhé jsem s ním souhlasila, že Amerika nemůže účinně hrát vůdčí roli bez úzké spolupráce se svými spojenci. Také jsem zastávala názor, že Francie – která poslala Lafayetta, aby pomohl Americe v boji za svobodu – by měla stát v čele snahy o dosažení solidarity mezi demokraciemi. Védrine se usmál: „Ale pochopte, <emphasis>chère</emphasis> Madeleine, že Lafayette nejel pomáhat Američanům; jel porazit Brity.“</p>
<p>Jakkoli mě bavilo šermovat s Védrinem, v otázce konference demokracií se prostě mýlil. Poláci mají slogan „Za naši svobodu i za vaši“: svoboda jedné země je spojena se svobodou jiných. Pravdivost tohoto výroku se prokázala v období předcházejícím druhé světové válce, kdy se terčem útoku stalo nejdřív Mandžusko, pak Etiopie, pak Československo a pak Polsko, a kdy každá invaze představovala předehru k dalším. Svobodným národům prospívají silní demokratičtí sousedé a škodí jim sousedé slabí a nestabilní. Společenství demokracií se zakládá na přesvědčení, že nic není mocnější a lepší než spolupráce svobodných lidí.</p><empty-line /><p>Přišel ke mně vysoký hezký muž v potištěné africké košili a natáhl ruku. „Dobrý den,“ řekl. „Já jsem Nelson Mandela.“ Bylo to, jako kdyby se představoval George Washington. Natáhla jsem svoji ruku a on jí potřásl. V té době jsem stále ještě sloužila jako velvyslankyně u OSN v New Yorku; Mandela byl snad nejslavnější a nejváženější člověk na světě. Ztělesňoval osvobození své země od apartheidu a byl vůdcem, který dal světu významnou lekci v tom, jak dát přednost usmíření před pomstou. Uprostřed devadesátých let ztělesňoval Mandela i rostoucí optimismus ohledně celé Afriky. Množily se předpovědi o „nové africké renesanci“, která nahradí dědictví kolonialismu a postkoloniálních neúspěchů. Tyto naděje měly reálný základ.</p>
<p>Když jsem se stala ministryní zahraničí, polovina ze čtyřiceti osmi zemí subsaharské Afriky se už kvalifikovala jako volené demokracie, mnohé z nich s novými vůdci, kteří byli odhodláni následovat příkladu asijských „tygrů“, podpořit hospodářské reformy, otevřít trhy, zprivatizovat hospodářská odvětví a stabilizovat měnu. Od roku 1990 se míra hospodářského růstu ztrojnásobila: země jako Senegal, Ghana, Mozambik a Pobřeží slonoviny se hospodářsky rozvíjely tempem růstu až sedmi procent ročně. Uganda, dějiště pekelného násilí za Idi Amina, začala za vlády prezidenta Yoweri Museveniho lákat investory. Etiopie, kdysi pověstná hladomory, se těšila dvojciferné míře růstu. A Jižní Afrika měla samozřejmě Mandelu.</p>
<p>Afrika tradičně sehrávala v americké zahraniční politice jen okrajovou roli. Já měla odlišnou představu. Tak jako stav Evropy podle mého názoru ovlivňovala míra stability a demokracie na Balkáně, tak byly podle mě i globální vyhlídky na bezpečnost a prosperitu ovlivňovány pokrokem v Africe. Prezident, který sdílel můj názor o důležitosti Afriky, přivítal v Bílém domě celou řadu afrických vůdců. Brzy se vydal na velkou cestu po Africe, kterou před ním již dvakrát navštívila první dáma.</p>
<p>Bohužel v mnoha částech Afriky skončilo tisíciletí katastrofou. Susan Riceová, naše pracovitá podnáměstkyně ministra zahraničí pro africké otázky, měla na starosti konflikty ve více zemích než kterýkoli z jejích kolegů. I když jsme navázali mnoho silných vztahů s africkými vůdci, nedokázali jsme zastavit řadu zničujících konfliktů, ani jim předejít.</p>
<p>Při své první cestě do Afriky ve funkci ministryně jsem navštívila nemocnici v odlehlém městě Gulu v severní Ugandě. Toto zdravotnické zařízení sloužilo zároveň jako noční útočiště pro vesničany z okolního kraje, které terorizovala skupina známá pod jménem Boží armáda odporu (LRA). Údajným cílem LRA bylo svrhnout ugandskou vládu a zavést vlastní režim postavený na deseti přikázáních, jejichž smysl ta skupina očividně nepochopila. LRA operovala zpoza súdánských hranic a unášela chlapce pro armádu a děvčata jako konkubíny. Z místních obyvatel se stali osadníci na divokém pomezí, kteří přes den pěstují obilí a pasou stáda, a když přijde temnota, stáhnou se do pevnosti, či v tomto případě do nemocnice.</p>
<p>Protože jsem tábor navštívila za světla, pohybovalo se po velkém ústředním nádvoří komplexu postaveného v koloniálním stylu jen asi sto lidí. Za soumraku se jejich počet zdesateronásobil. Potkala jsem skupinu chlapců, kteří buď z LRA utekli, anebo byli vykoupeni. Někteří byli v době únosu tak mladí, že se skoro nepamatovali na domov. Jedním z nich byl desetiletý Geoffrey, který strávil v zajetí čtyři roky. Vyzáblé tělo měl pokryté jizvami a stopami bičování. Jiný, zhruba šestiletý chlapec říkal, že lidé z jeho vesnice se stali terčem útoku před čtrnácti dny. Jeho matka zakryla jeho a malou sestřičku vlastním tělem. Když bylo ticho, vysoukal se zpod jejího těla a zjistil, že matka je mrtvá. Vzal sestřičku do náručí a šel celý den do nemocnice.</p>
<p>Šla jsem se podívat na skupinu dospívajících dívek, které seděly na matracích a splétaly jedna druhé copánky. Když jsem vstoupila, vyskočily, jako by byly na základní škole, i když některé už byly matkami následkem znásilnění páchaných členy LRA. „I když bylo děvče hodně mladé,“ řekla mi jedna z nich, „dali ji muži ve věku mého otce.“</p>
<p>Když jsem se chystala k odchodu, přišel mladík s dítětem v náručí. „Tohle je sestra toho chlapce, se kterým jste mluvila,“ řekl. „Jmenuje se Charita.“ Podržela jsem to malé osiřelé děvče a viděla v jeho očích potřebu povzbuzení. „Všechno bude dobré,“ řekla jsem děťátku. Ale najednou jsem potřebovala povzbuzení já. Obrátila jsem se k zaměstnancům nemocnice a řekla: „Opravdu to bude dobré, že ano?“</p>
<p>Aktivity LRA byly omezené, ale současně byly symptomem závažnějšího problému. Mnohé africké hranice nedávají z demografického hlediska smysl. Narýsovali je evropští kolonizátoři, takže nutně neodrážejí geografickou či etnickou realitu. Výsledkem je, že to vypadá, jako by se všichni pletli do věcí ostatním. Radikální islamistická vláda v Súdánu podporovala LRA, protože LRA působila problémy Ugandě, která podporovala povstalce bojující v jižním Súdánu. Ve střední Africe pomohlo zuřivé soupeření mezi etniky Hutuů a Tutsiů zatáhnout do války obrovskou Demokratickou republiku Kongo.</p>
<p>V květnu 1997 svrhl konžský povstalecký vůdce Laurent Kabila zkorumpovaného diktátora Mobutua Seseho Seka. Mobutuův odchod byl vítaný, ale Kabilův příchod uvedl do pohybu smrtící řetězovou reakci. Pro svržení Mobutua obdržel Kabila pomoc od sousední Rwandy a Ugandy, které pak požádaly Kabilu o pomoc při likvidaci milicí Hutuů na území Demokratické republiky Kongo.171 Když to Kabila odmítl, vzali Rwanďané v srpnu 1998 věci do vlastních rukou a vyslali do Konga armádu, aby bojovala s Hutuy a podpořila konžské povstalce, kteří bojovali proti Kabilovi. Také Uganďané podnikli invazi a podpořili jinou povstaleckou skupinu. Kabila se obrátil na Zimbabwe, které mu poskytlo jednotky výměnou za podíl na ziscích z konžských dolů. Několik dalších zemí také vyslalo své jednotky a nenáviděné milice Hutuů se spojily s Kabilou. Protože na konžském venkově je jen málo silnic, z konfliktu se rychle stal zápas o kontrolu nad letišti a přechody přes řeky. Protože linie zásobování byly nejisté, lidé se zbraněmi brali jídlo těm beze zbraní a velký počet civilistů při tom přišel o život.</p>
<p>Za normálních okolností by si byl Kabila zasloužil mezinárodní sympatie. Svrhl všeobecně nenáviděného diktátora, jeho země se stala obětí invaze a mírumilovná Demokratická republika Kongo by prospěla celé střední Africe. Kabila tuto příležitost neodpustitelně promarnil tím, že si znepřátelil jiné Afričany, pokoušel se vydírat cizí investory, aby mu poskytli peníze, odmítl spolupracovat s šetřením OSN v otázkách lidských práv, porušil daný slib uspořádat volby a nepřijal ústavu, která by chránila politická práva. Během naší společné tiskové konference v Kinshase vybuchl hněvem, když se ho zeptali, proč byl zadržen vůdce opozice. Jeho politika – která pochmurně připomínala Mobutuovu – vedla k hospodářské katastrofě a přispěla k nejrozsáhlejší a zřejmě i nejkrvavější přeshraniční válce v africké historii.</p>
<p>Naděje, že nová generace afrických vůdců povede kontinent kupředu, se obracela ke skupině, do které patřili i Isayas Afewerki z Eritreje a Meles Zenawi z Etiopie. Přestože se oba dostali k moci násilím, uměli hovořit jazykem hospodářské reformy a projevovali demokratizační snahy, ale v polovině roku 1998 přivedli své země do vzájemné krvavé války, ve které ani jedna strana nemohla doufat, že vyhraje něco, co by stálo za to vyhrát. Desetitisíce lidí přišlo o život v zákopové válce připomínající první světovou válku, až na to, že byla vedena s účinnějšími zbraněmi.</p>
<p>Stejně srdcervoucí byl konflikt v malinké západoafrické zemi Sierra Leone. Skupina známá jako Revoluční sjednocená fronta (RUF) tam vedla brutální boj proti demokraticky zvolené vládě. Povstalci vyjadřovali své pohrdání volebním procesem tak, že uřezávali dlaně a paže těm, kdo podle jejich názoru hlasovali „špatně“ (tedy pro vládu), stejně jako ruce a nohy dětem voličů. Protože se v Sierra Leone volební lístky označují otisky prstů, měla tato taktika perverzní sadistickou logiku.</p>
<p>V roce 1999 jsem na vlastní oči viděla ty děsivé důsledky při návštěvě v táboře pro osoby s amputacemi v Murray Townu poblíž hlavního města Sierry Leone Freetownu. David Evans z Nadace amerických vietnamských veteránů mi ukázal, kde se vyrábějí protézy a jak se děti učí je používat. Hovořil o různých problémech, se kterými se střetávají ti, jimž schází noha, na rozdíl od dlaně, ruky nebo obou dlaní či obou rukou. Všechna tato zranění byla nenapravitelná, ale pokud v tom sluncem vyprahlém táboře existovala sebelítost, tak jsem ji necítila – jenom smutek a odvahu. Viděla jsem děťátko bez paží, které chovala matka s jednou paží. Objala jsem tříletou Mamunu, která měla na sobě červené šatičky a šťastně si hrála s autíčkem jedinou rukou, kterou měla. Jak mohla jakákoli lidská bytost vytáhnout na to děvčátko mačetu? Podle představitelů OSN působili velkou část zmrzačení dětští vojáci, které násilím zrekrutovali a dávali jim drogy. Aby tyto „vojáky“ odradili od útěku, přinutili některé z nich zabíjet členy vlastních rodin, aby se nikdy nemohli vrátit domů.</p>
<p>Tato a další zvěrstva vytvářela dilema. V koloniálních dobách se konflikty v Africe řešily jednáním mezi evropskými velmocemi. Za studené války ovlivňovala výsledek vojenská pomoc a spojenecké jednotky, poskytované jedním či druhým blokem. V nové éře neexistovaly žádné podobně mocné vnější síly, které by usilovaly o zachování pořádku. Vezměte si například OSN. Lekcí ze Somálska bylo, že OSN si říká o katastrofu, když se v konfliktu postaví na jednu stranu. Lekcí z Rwandy bylo, že OSN si říká o katastrofu, když se řídí lekcí ze Somálska. Navzdory výcvikovému projektu pod vedením Spojených států nebyly ještě vlastní africké kapacity mírových sil dostatečné, aby účinně intervenovaly v rozsáhlé válce. Řešení těchto konfliktů bylo tedy nutné hledat v diplomacii a vnější sílu používat jen zřídka a ve vybraných případech.</p>
<p>V letech, kdy jsem byla ministryní, jsem spolupracovala s africkými a evropskými diplomaty na vytvoření modelu vyjednávání, který by motivoval africké představitele hledat řešení s mezinárodní podporou. V Africkém rohu Susan Riceová, zvláštní vyslanec Tony Lake a Gayle Smith z NSC společně s Organizací africké jednoty přiměli Etiopii a Eritreu ukončit jejich konflikt. V Demokratické republice Kongo zprostředkovala Zambie a další africké státy s podporou Spojených států, EU a OSN řadu dílčích dohod, které byly částečně naplněny. Definitivního řešení bylo dosaženo teprve v prosinci 2002, a i to se v nedávné době začalo hroutit.172 V Sieře Leone zprostředkovalo Hospodářské společenství západoafrických států (ECOWAS) v roce 1999 mezi vládou a rebely dohodu, která dočasně zastavila krveprolití, ale nevydržela. Po málem katastrofálním začátku nastolily mírové síly OSN s mohutnou podporou Britů druhé příměří v listopadu 2000 a otevřely tak cestu k odzbrojení a relativnímu míru. Zdánlivě nekonečná občanská válka v Súdánu vzdorovala všem diplomatickým pokusům i bezpočtu časově náročných plánovacích schůzek, které jsem měla s Tomem Pickeringem, Susan Riceovou a zvláštním vyslancem Harrym Johnstonem, často i s konzultacemi s kongresmany, kteří se o situaci zajímali.</p>
<p>Celkově byly výsledky těchto iniciativ smíšené. Skutečná bezpečnost nenastane, dokud nedojde k rozhodující politické změně, která nenastane, dokud vůdci, kteří podněcují násilí, nedojdou k závěru, že jejich taktika nefunguje.</p>
<p>Tak jako na Balkáně existovala v méně stabilních částech Afriky tendence vidět mocenský zápas jako válku, v níž vítěz získává vše a poražený nic. Tento pohled se neomezuje na bojiště samotná. V mnoha zemích je představa legitimní politické opozice nová a prostor pro skutečnou veřejnou debatu úzce vymezen. Proto se podpora demokracie stala jádrem politiky Clintonovy administrativy vůči Africe. Kromě pomoci, kterou jsme poskytovali občanské společnosti, upřednostňovaly naše dvě hlavní hospodářské iniciativy země, které se pustily do hospodářských a politických reforem. Zákon o růstu a příležitostech pro Afriku, který vstoupil v platnost v květnu 2000 po mnohaletém zápase, sníží americké obchodní přehrady pro země v subsaharské Africe. A naše podpora rozsáhlému oddlužení Afriky měla za úkol uvolnit prostředky pro investice do vzdělání, zdravotnictví a na další sociální potřeby.</p>
<p>V celé mé snaze uplatňovat konstruktivní americkou vůdčí roli se opakoval jeden problém, a tím byl nedostatek peněz. Ať už bylo konkrétně zapotřebí oddlužení Nigérie anebo mírové jednotky pro Sierru Leone nebo výcvik soudců pro Rwandu, vždycky jsme museli vyhrabávat pětníky a desetníky. S pomocí prezidenta a dalších spojenců z Kongresu se mi podařilo k našemu rekordně nízkému rozpočtu pro Afriku, který jsem zdědila, přidat kolem 25 procent. Ale i když jsem to přidala k prostředkům od jiných dárců, ani zdaleka to nestačilo. Připadalo mi obzvláště obtížné vysvětlovat tuto situaci africkým představitelům, protože naše hospodářství bylo v té době v rozkvětu a měli jsme velký rozpočtový přebytek.</p>
<p>Snad nejlepší příklad záležitosti, ve které jsme udělali mnohem více (ale pořád zdaleka ne dost), byl boj proti HIV/AIDS. Na začátku svého funkčního období jsem očekávala, že se AIDS stane významnou hrozbou demokracii, prosperitě a bezpečnosti v Africe. Brzy jsem si uvědomila, že je to hlavní hrozba.</p>
<p>Statistiky nepostačují k popisu zkázy, kterou tato choroba způsobuje. V Africe žije 10 procent světového obyvatelstva a 70 procent lidí infikovaných virem HIV. V některých zemích je míra nakažení přes dvacet procent. V Botswaně, jedné z nejbohatších a nejsvobodnějších zemí v Africe, má průměrný teenager stejnou šanci zemřít na AIDS jako na všechny ostatní příčiny smrti dohromady.</p>
<p>Jediným spolehlivým způsobem, jak AIDS porazit, je mu předejít. To vyžaduje mezinárodní financování, národní představitele dost statečné na to, aby se s problémem střetli, a vychovatele, kteří šíří informace na místní úrovni. Uganda byla jednou z prvních zemí zpustošených AIDS a také první africkou zemí, která se začala účinně bránit. Prezident Museveni vyzval všechny vládní ministry, představitele škol, církví i podnikání, aby podpořili rozšiřování informací, prevenci a léčbu AIDS. Uganďané to nazvali „velký hluk“ a snížilo to míru nakažení HIV o 50 procent.</p>
<p>V Keni museli naopak aktivisté proti AIDS pracovat navzdory utkvělým představám Daniela Arapa Moie, sedmdesátníka, který byl prezidentem země a stavěl se proti používání kondomů a sexuální výchově ve školách. Abych je podpořila, zúčastnila jsem se při návštěvě Nairobi v roce 1999 představení nazvaného „Jedna kniha, jedno pero“. Hrála ho herecká a taneční skupina orientovaná na mládež v chudé čtvrti na předměstí. Stovkám pestře oděných teenagerů a jejich mladších bratrů a sester, které přilákala hudba, pálící slunce nijak nevadilo. I mně připadalo bušení do bubnů neodolatelné, a když mi řekli, abych vstala a tancovala, tak jsem to udělala.</p>
<p>Poučení příběhu, který herci sehráli, bylo v tom, že když se člověk pokouší psát do více než jedné knihy, pero mu vyschne, stejně jako když ho nezakryje – byla to důvtipná, i když přiměřeně jasná lekce zdůrazňující abstinenci, věrnost a opatrnost. Diskuse, která po představení následovala, se také dotýkala životně důležitých problémů sexuálního násilí a stigmatu, které se pojí s infekcí HIV. Později jsem v Botswaně navštívila kliniku pro ženy, které žijí s AIDS. Doktoři říkali, že ženy, které se dozví, že jsou nakaženy, o tom neříkají svým manželům ve strachu, že budou zavrženy. Kvůli tomuto stigmatu mnozí rizikoví Afričané – a koneckonců i další lidé – odmítají jít na testy. A když lidé, kteří jsou infikovaní, svůj stav nepřiznají, je pravděpodobnější, že nakazí druhé a nepodniknou kroky, které jsou nezbytné k tomu, aby se choroba nepřenesla na děti.</p>
<p>V lednu 2000 předsedal viceprezident Gore zvláštnímu zasedání Rady bezpečnosti o HIV/AIDS. Bylo to poprvé, co nějaká choroba byla takto zřetelně označena nejen za nebezpečí veřejnému zdraví, ale také světové bezpečnosti.</p>
<p>Během Valného shromáždění OSN v září onoho roku jsem se připojila spolu s ostatními dvanácti ministryněmi zahraničí k výzvě všem nejvyšším představitelům zemí, aby se přidali k veřejnému boji proti AIDS a uvědomili si zvýšenou potřebu ochrany žen a dívek. V poslední době v Africe byla poprvé většina osob nově nakažených virem HIV ženy. Jsem hrdá na to, že za Clintonovy vlády se Spojené státy staly největším dárcem pro mezinárodní snahy o prevenci a léčbu HIV/AIDS. Neexistuje ovšem žádný rozumný horní limit pro výši našeho příspěvku.</p>
<p>Když jsem se ujímala funkce, doufala jsem, že otevřu novou kapitolu ve vztazích mezi Spojenými státy a Afrikou a že proměním americké vnímání Afriky jako místa chudoby a válek v představu o modernizaci a pokroku. Během doby, kdy jsem byla ve vládě, jsem Afriku navštívila sedmkrát a jako ministryně zahraničí jsem ji navštěvovala každý rok. Uspořádali jsme také nevídanou konferenci afrických ministrů a podnikli kroky k oživení obchodu a investic v Africe prostřednictvím snadnějšího přístupu k půjčkám a pojištění.</p>
<p>Navzdory všem africkým problémům nepotřebují africké země dělat nic jiného než to, co již některé dělají. Jde jen o to, zvládnout ty správné lekce. Dlouholetý tanzanijský prezident Julius Nyerere zdůrazňoval důležitost národní identity a vytvořil zemi, jejíž lidé o sobě smýšlí jako o Tanzanijcích, a ne jako o příslušnících různých etnických skupin. Jerry Rawlings v Ghaně a Oumar Konaré v Mali jsou dva z řady afrických vůdců, kteří tolerovali politickou opozici a vytvořili demokratické precedenty tím, že předali moc zvoleným nástupcům. Během dvou desetiletí přetvořila etnicky různorodá vláda na ostrově Mauricius zaostalé hospodářství založené téměř výlučně na cukru v moderní ekonomiku s nejvyšším průměrným příjmem v Africe.</p>
<p>Celkově však trvající konflikty, chudoba a choroby prozatím umlčely optimistické výroky o africké renesanci. Je těžké být optimistický, ale v Africe existuje pevné odhodlání nezůstat pozadu. V den, kdy byl Thabo Mbeki inaugurován jako nástupce Nelsona Mandely, citoval kmenové přísloví o „úsvitu úsvitu, kdy jsou proti jitřní obloze vidět jenom špičky rohů dobytka“. Jak jedno tisíciletí ustupovalo druhému, ti, kdo hledí do budoucnosti s nadějí, spatřovali v Africe přinejmenším úsvit úsvitu.</p>
</section>
<section>
<p><strong>V poustevnickém království</strong></p>
<p>Ti, kdo píší o minulosti, se nemusejí strachovat, že předmět jejich zájmu se od chvíle, kdy o něm psali, do chvíle, kdy jejich práce vyjde, promění. Mně toto nebezpečí hrozí v každé kapitole, a v této obzvláště. V květnu 2003 píši o událostech, které se odehrály z větší části v letech, kdy jsem byla velvyslankyní u OSN a ministryní zahraničí. Mnohé z toho, oč se Clintonova administrativa ve své politice vůči Koreji snažila, se od chvíle, kdy jsem odešla z funkce, vyjasnilo, a otevřely se tak možnosti pro scénáře od obnovy stability přes Koreu vyzbrojenou jadernými zbraněmi až po válku. Ať se momentálně mají věci jakkoliv, následující pasáž má za úkol osvětlit povahu ztracených či využitých příležitostí.</p><empty-line /><p>Dvacátého pátého června 1950 vtrhly severokorejské jednotky, podporované Čínou a Sovětským svazem, do Jižní Koreje a vyvolaly tak tříletou krvavou válku. Můj otec to léto učil na Univerzitě státu Washington v Seattlu a já – které bylo právě třináct – jsem přečetla celou obrovskou sbírku komiksových seriálů, kterou jsem našla v našem pronajatém domě. Nebyla to televizní válka, ale naše rodina pozorně sledovala střídavé úspěchy obou stran, jak Spojené státy a další země bojovaly pod vlajkou OSN, aby vetřelce odrazily. Na výsledku války mi záleželo, protože otec mi dal jasně najevo, že spojenecké úsilí je součástí celosvětového boje proti komunismu. Naneštěstí válka neskončila mírem, ale patem. Byla vytvořena demilitarizovaná zóna (DMZ), která obě strany oddělila, a v Jižní Koreji byly rozmístěny americké jednotky, aby odrazovaly před další agresí ze Severu. Tyto jednotky jsou tam dodnes.</p>
<p>Mezi válkou a dnem, kdy jsem se stala velvyslankyní u OSN, uplynula čtyři desetiletí, ale můj názor na Severní Koreu či Korejskou lidově demokratickou republiku (KLDR) se nezměnil, protože se nezměnila základní povaha systému. Severokorejský prezident Kim Ir-sen patřil k nejzhoubnějším diktátorům na světě, byl krutý ke svému národu, nepřátelský k Jihu a nebral ohled na mezinárodní právo. Na konci života začal být také posedlý myšlenkou vybudovat jaderný arzenál. Tuto ambici možná uspíšil rychlý hospodářský propad jeho země, způsobený koncem studené války. Po celá desetiletí po svém vzniku v roce 1948 byla Severní Korea bohatší než její jižní soused díky výjimečné podpoře, které se jí dostávalo ze Sovětského svazu a z východní Evropy. Ztráta těchto vazeb spolu s řadou přírodních katastrof hospodářství ochromila.</p>
<p>V roce 1993 a 1994 se KLDR stala první zemí, která oznámila své plány na odstoupení od Smlouvy o nešíření jaderných zbraní a od režimu jaderných pojistek spravovaného Mezinárodní agenturou pro atomovou energii (IAEA). Severokorejská vláda oznámila svůj úmysl odstranit články s palivem ze svého jaderného reaktoru a vytěžit z nich plutonium, ze kterého se dají vyrobit jaderné zbraně – bylo tam dost plutonia na výrobu půl tuctu jaderných zbraní. To vyvolalo krizi ve vztazích Washingtonu a Pchjongjangu. Napětí dosahovalo vrcholu; za sílící válkou slov se skrývala možnost opravdové války. Jednou jsem v OSN musela vytrpět zvláště agresivní projev severokorejského představitele. Věděla jsem, že mě chce vyprovokovat, a proto jsem se kousala do rtu, abych udržela jazyk za zuby: severním Korejcům by nevyhovovalo nic víc než konflikt. Místo toho jsem řekla: „V neděli mám narozeniny, a i když jsem si jistá, že to severokorejský představitel neměl v úmyslu, chtěla bych mu poděkovat za to, že se cítím o čtyřicet let mladší díky jeho rétorice z nejtemnějších hlubin studené války.“</p>
<p>Clintonova administrativa byla odhodlána zabránit Pchjongjangu ve vývoji jaderných zbraní a zvažovala různé alternativy, včetně vojenských úderů zaměřených na severokorejský reaktor. Naštěstí Severokorejci nepokoušeli štěstí tak dlouho. Jeden z našich nejschopnějších diplomatů, velvyslanec Robert Gallucci, zahájil s Pchjongjangem zdlouhavá vyjednávání. V roce 1994 využil příležitosti, kterou pomohl vytvořit bývalý prezident Jimmy Carter, a dosáhl dohody, které se říkalo Rámcová. Ta vyžadovala, aby Sever uzavřel reaktor, zapečetil osm tisíc palivových článků se zpracovaným plutoniem a zmrazil svoje zařízení na výrobu plutonia pod dohledem inspekce IAEA. Oplátkou se Spojené státy a další spojenci zavázali pomoci Severní Koreji vyrovnat se s bezprostředním nedostatkem paliva a zaplatit za výstavbu dvou civilních jaderných reaktorů.173 I když byla Rámcová dohoda kritizována za to, že nevyřešila všechny problémy na Korejském poloostrově, ukončila bezprostředně hrozící krizi a zabránila Severní Koreji, aby využila svých možností k vývoji tuctů jaderných zbraní. Korejský poloostrov přesto zůstával jedním z nejnebezpečnějších míst na světě. Když jsem se stala ministryní, chtěla jsem využít každé příležitosti k omezení rizika vojenské konfrontace. Tři faktory mě přesvědčily o tom, že je na místě a pravý čas vyvinout vysoce viditelné úsilí.</p>
<p>Prvním faktorem byla slabost Severní Koreje. Kim Ir-sen se pyšnil koncepcí <emphasis>čučche</emphasis> čili soběstačnosti. Ale když v roce 1994 zemřel, odkázal svému synovi Kim Čong-ilovi společnost závislou na dobročinnosti vnějšího světa v dodávkách jídla, hnojiv a paliva. Stáli jsme před otázkou, zda situace KLDR přiměje chovat se zodpovědně a omezit svoji izolaci, anebo se naopak chovat nezodpovědně. Měli jsme všechny důvody snažit se tuto volbu ovlivnit.</p>
<p>Druhým faktorem bylo zvolení Kim Te-džunga za jihokorejského prezidenta v prosinci 1997. Za studené války využívali vládci Jižní Koreje komunistickou hrozbu k tomu, aby ospravedlnili vládu tvrdé ruky. Kim Te-džung byl naopak celoživotní demokratický aktivista, který za své odvážné názory strávil řadu let ve vězení. Poprvé jsem se s Kimem setkala v roce 1986, když jsem navštívila Koreu s delegací Národního demokratického institutu. Přestože byl v domácím vězení, vyjadřoval svoje názory beze strachu a ochotně mluvil o své odvážné vizi jihokorejské demokracie. Než jsme odešli, napsal každému z nás na malou bílou destičku poselství korejským kaligrafickým písmem. Jeho rada pro mě zněla: „Pokud se budete snažit o opravdová, praktická řešení, tak jich dosáhnete.“ Když jsem se v roce 1998 vrátila do Soulu navštívit čerstvě inaugurovaného prezidenta Kima, přivezla jsem si tu destičku s sebou a on mi ji znovu podepsal.</p>
<p>Když jsem se setkala s Kimem Te-džungem jako s prezidentem, vybavily se mi podobnosti s Václavem Havlem a Nelsonem Mandelou, kteří oba urazili stejně nepravděpodobnou cestu z vězení do prezidentských úřadů svých zemí. Každý z nich využil času ve vězení k vytvoření svérázné filozofie politiky a života. Nikdo nemohl tvrdit s větší věrohodností než Kim, že demokracie a úcta k lidským právům jsou slučitelné s asijskými hodnotami. Při naší oficiální schůzce mi třiasedmdesátiletý prezident vysvětlil své plány na zahájení „slunečné politiky“ vůči Severní Koreji. I jiní jihokorejští prezidenti na oko uznávali myšlenku smíření se Severem, ale Kim Te-džung byl odhodlán o mírovou koexistenci usilovat. Největší nebezpečí viděl v téměř paranoidním severokorejském pocitu ohrožení.</p>
<p>Třetí faktor ovlivňující události byla severokorejská vojenská síla. Málokterá vláda si kdy tak jasně zvolila kanóny místo chleba. Navzdory živoření celého národa KLDR vybudovala armádu o milionu mužů a vytvořila si schopnost vyrábět a prodávat moderní zbraně do zahraničí. Rakety a nebezpečné technologie se staly předním severokorejským vývozním artiklem. V srpnu 1998 Pchjongjang vyzkoušel třístupňovou raketu Taepo Dong, která byla potenciálně schopná – za předpokladu dalšího vývoje a zkoušek – zasáhnout území Spojených států. Kombinace raket s dlouhým doletem a severokorejské schopnosti vyrábět jaderné bomby, které tyto rakety mohly přepravovat, očividně představovala nesmírně vážné nebezpečí.</p>
<p>S ohledem na všechny tyto faktory jsme s prezidentem požádali bývalého ministra obrany Williama Perryho, který byl všeobecně respektován pro svůj úsudek a tvrdost, aby se postavil do čela meziresortní inventury politiky vůči Koreji. Doktor Perry se zdráhal tento úkol přijmout, ale nakonec souhlasil, protože si uvědomoval, o jak vysoké sázky se jedná: chybný úsudek vedoucí k válce na Korejském poloostrově by měl za následek velký počet obětí. Stabilita východní Asie a bezpečnost třiceti sedmi tisíc amerických vojáků rozmístěných v Jižní Koreji závisely na tom, zda diplomaté odvedou svoji práci.174</p>
<p>Doktoru Perrymu pomáhala a později ho vystřídala poradkyně ministerstva zahraničí Wendy Shermanová; oběma pomáhal velvyslanec Charles Kartman, náš zvláštní vyslanec pro korejské mírové rozhovory. Společně vedli rozsáhlá jednání v Americe, v Asii i v Evropě. Doktor Perry dával jasně najevo, že existující stav je nepřijatelný, a doporučoval diplomatickou iniciativu, která by byla komplexní a postupná. Odmítl teorii některých expertů, že Severní Korea je na pokraji zhroucení; tvrdil, že musíme zacházet se Severní Koreou, jaká je, a ne, jakou bychom ji chtěli mít. Navrhl systematicky testovat severokorejské záměry a nabídnout Kim Čong-ilovi volbu mezi konfrontací a příležitostí ke zlepšení vztahů, pokud se zdrží nekontrolovaných aktivit v jaderné oblasti a ukončí destabilizující program budování raket a jejich vývoz. V květnu se Perry a Shermanová setkali v Pchjongjangu přímo se severokorejskými představiteli a předložili jim naše návrhy. Severokorejci čtyři měsíce nedávali jasnou odpověď, ale nakonec přišli s pozitivní reakcí. Místo aby podle plánu provedli další raketovou zkoušku, vyhlásili na takové zkoušky moratorium, dokud budou trvat rozhovory o zlepšení vztahů se Spojenými státy. Pro povzbuzení diplomatického procesu oznámil prezident Clinton plány na pozastavení omezení civilního obchodu, finančních transakcí, cestování a oficiálních kontaktů.</p>
<p>Také slunečná politika Kim Te-džunga jako by zatím přinášela ovoce. V červnu 2000 ho v Pchjongjangu přivítal Kim Čong-il na historické schůzce obou hlav států. Jejich jednání byla srdečná a v dozvucích této schůzky bylo skupinám rozdělených korejských rodin dovoleno se poprvé za pět desetiletí vzájemně navštívit. Severokorejští a jihokorejští atleti pochodovali jako jedna výprava při zahajovacím ceremoniálu olympijských her v roce 2000 a Kim Te-džung obdržel za svoje úsilí o smíření Nobelovu cenu míru.</p>
<p>Severokorejští diplomaté, uvyklí hrát roli mušky na stěně, se najednou ocitli ve světle reflektorů. V červenci toho roku byla na programu výroční schůzky regionálního fóra ASEA v Bangkoku první schůzka mezi ministry zahraničí Severní Koreje a Spojených států. Když jsme si s ministrem zahraničí Pak Nam-sunem třásli před naším plánovaným patnáctiminutovým setkáním rukou, zachytily ten okamžik tři vlny fotoreportérů. Říkali mi, abych toho od Paka příliš nečekala, ale on se choval naprosto profesionálně. Náš rozhovor trval déle než hodinu; později jsem ho popsala jako „obsahově skromný, ale symbolicky důležitý“. Jednou z otázek, o kterých jsme mluvili, bylo, zda Kim Čong-il pošle do Spojených států vysoce postaveného pověřence, tak jako prezident Clinton poslal doktora Perryho do Pchjongjangu. Odpověď Severní Koreje byla opět uvážlivá – to jest pomalá. Protože nebyli uvyklí vyjednávat s demokracií, měli ve zvyku nedělat celé měsíce nic a pak se rozhodnout a očekávat okamžitou odpověď.</p>
<p>V říjnu 2000 se Kim Čong-il konečně rozhodl vyslat emisara na vysoké úrovni – vicemaršála Čo Mjong-roka, muže číslo dvě ve vojenské hierarchii. Byl to důležitý signál, že na jakémkoli rozhodnutí, které Severní Korea učiní, se bude podílet její armáda. Čo si na schůzku se mnou na ministerstvu zahraničí vzal šedivý oblek, ale ani ne o půl hodiny později přišel do Bílého domu ve slavnostní vojenské uniformě s epoletami, medailemi (včetně přinejmenším jedné, kterou dostal za to, že bojoval proti Američanům ve Vietnamu) a stužkami. S gustem předal prezidentovi dopis od Kim Čong-ila a pozval ho k návštěvě Pchjongjangu. Prezident řekl, že návrh prostuduje, ale že je třeba předem zajistit úspěch každé takové návštěvy. Čo naléhal na určitější odpověď. Prezident navrhl, abych jela předem připravit půdu já. Čo řekl, že kdyby prezident a ministryně zahraničí přijeli společně, „dokážeme najít řešení všech problémů“.</p>
<p>Zdálo se, že jediným účelem vicemaršálovy mise bylo zajistit Clintonovu návštěvu, jenže severokorejský styl rozhodování odshora očividně nešel dohromady s naší praxí pokoušet se co nejvíce všechno „předvařit“, než nasadíme prezidenta. Pozitivnější bylo, že vicemaršálova delegace přijela s několika neočekávaně konstruktivními návrhy, které se týkaly jejich raketového programu. Zdálo se, že summit by mohl přinést dohodu na principech, které by po konkretizaci učinily východní Asii méně nebezpečnou. A tak mě zaujalo, když vicemaršál Čo vyhověl našemu přání zrealizovat přípravnou návštěvu a pozval mě do Pchjongjangu.</p>
<p>Obě delegace též vydaly společné komuniké, v němž daly jasně najevo odhodlání obou zemí překonat dřívější nepřátelství. Obě strany prohlásily, že vůči sobě nemají „žádné nepřátelské úmysly“. Tato potenciálně historická událost nevyžadovala z naší strany žádnou oběť a měla za účel zmírnit severokorejský pocit ohrožení a přimět Severní Koreu, aby ochotněji přijímala omezení svých zbraňových programů. Ten večer hostil vicemaršál večeři, která proběhla v uvolněné, možná v až příliš uvolněné atmosféře. Velkou část večera jsem strávila odrážením agresivního pijáckého stylu severokorejské delegace, která vyžadovala neustálé dolévání sklenic a prakticky nepřetržité přípitky.</p>
<p>Diplomacie se Severní Koreou není dvojstranná záležitost. Naši východoasijští spojenci jsou vždy přitom, ať už fyzicky, nebo mentálně. Jižní Korea řeší se Severem podobné otázky jako my, i když ne vždy ve stejném pořadí, a pochopitelně je ovlivňována národní identitou, kterou sdílí s druhou stranou demilitarizované zóny. Japonci si dělají se severokorejskou snahou o vývoj raket s dlouhým doletem menší starosti než s vlastní zranitelností vůči desítkám mobilních raket se středním doletem, které již KLDR rozmístila. Tokio též pochopitelně trvalo na tom, aby Severní Korea vydala informace o osudu japonských občanů, kteří byli v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století uneseni, aby sloužili jako učitelé japonštiny.175 V důsledku toho připomínala naše diplomacie se Severní Koreou závod v běhu v pytlích, ve kterém jsme se snažili zajistit, aby našim partnerům nevadilo to, co děláme, a konzultovali jsme každý větší krok, který jsme podnikli, také s Austrálií, Čínou, Ruskem a Evropou.</p><empty-line /><p>Při všech mých cestách vznikaly organizační problémy, ale Severní Korea před nás kladla jedinečné překážky. Protože jsme neměli v Pchjongjangu žádné diplomatické zastoupení, museli jsme vybudovat minivyslanectví od úplného začátku. Technický personál, který jsme poslali napřed, nalezl na místě šest různých typů elektrických zásuvek, někdy dokonce několik různých druhů v jedné místnosti. Dojednat program bylo také složité. Severokorejci trvali na tom, abych navštívila hrobku Kim Ir-sena. Za normálních okolností by to byla samozřejmá zdvořilost, ale Kim Ir-sen začal korejskou válku, v níž zahynulo padesát čtyři tisíc Američanů a statisíce Korejců. Pak zavedl systém propagandy aplikovaný od kolébky po rakev, který kladl válku za vinu Americe a vymýval mozky korejským občanům, aby Kim Ir-sena vzývali jako boha. Možná existují i zbídačenější místa, než je Severní Korea, ale nikde nebyla potlačena spontánnost lidského ducha s větší důsledností. Jelikož to byla zřejmá diplomatická nutnost, rozhodla jsem se hrob muže, který byl za to všechno zodpovědný, navštívit, ale nemohla jsem vzdávat úctu jeho památce.</p>
<p>Program dále komplikovalo to, že pro mou schůzku s Kim Čong-ilem nebyla rezervována žádná konkrétní hodina. Předpokládali jsme, že k takové schůzce dojde druhý den dvoudenní návštěvy, ale Severní Korejci nám to s určitostí nepotvrdili, ani nestanovili přesný čas. Ve vysoce strukturovaném světě mezinárodní diplomacie je taková nejistota nezvyklá, ale žádný americký ministr zahraničí nikdy Pchjongjang nenavštívil a Severní Korea se nepodobá žádnému jinému místu.</p>
<p>V jiných zemích jsme zažili, jak policie nebo vojsko zastavuje dopravu během cesty naší kolony z letiště do hotelu. V Pchjongjangu nebyla žádná doprava, která by se musela zastavovat. Kromě nás žádná jiná auta na silnici nebyla. A přesto chodci, kolem kterých jsme projížděli, ani nevzhlédli. Když jsme minuli suchem postižená rýžová a zelná pole, spatřili jsme oprýskané činžáky vysoké tři nebo čtyři patra na předměstí a dvacet i více pater ve městě. Nelíbilo se mi pomyšlení, jak se vleču až do horního patra takového činžáku, když nejde proud, nesvítí světla a nejezdí výtah – pokud tam ovšem výtahy byly.</p>
<p>Ve městě rozjasňovaly atmosféru hezké a zdravě vyhlížející děti, mířící do školy v červenomodrých uniformách. Pár jich jelo na kole, ale většinou šly pěšky. Během letu jsem se dívala na filmový dokument o dětech na severokorejském venkově. Ty děti vypadaly rozhodně nezdravě: dvě třetiny severokorejských dětí trpěly chronickou podvýživou; mnohé byly rodiči opuštěny a ponechány žebrotě. Věděla jsem, že to, co uvidíme, bude nakašírované, aby to v nás zanechalo dojem podstatně odlišný od skutečnosti.</p>
<p>Když jsme se osvěžili ve vládní rezidenci, zamířili jsme do centra Pchjongjangu, města se širokými třídami, čistými parky a výhledy na nádhernou řeku Tae-dong. Na rozdíl od jiných asijských měst tam nebyly prakticky žádné neony ani reklamy. Nikde jsem neviděla ani stopy po restauraci, obchodu s potravinami, obchodním domě nebo bance. Městu vládly opuštěné ulice a obrovské volné kamenné plochy vedoucí k budovám, jako byly Velká národní studovna, věž Čučche a stadion Prvního máje.</p>
<p>Můj vůz zastavil u památníku Kim Ir-sena, kde mě krátce přivítal vicemaršál Čo a vedl mě po kluzké mramorové podlaze kolem dlouhé řady stráží k piedestalu, na kterém leželo nabalzamované tělo mrtvého diktátora pod skleněným poklopem. Krátce jsem se zastavila a pokračovala v cestě. Během našeho krátkého setkání jsem předala vicemaršálovi dopis od prezidenta Clintona, který posílal svůj pozdrav a shrnoval, co americká vláda od mé návštěvy očekává. Tak jako všichni ostatní Severokorejci, se kterými jsem se setkala, měl na sobě Čo odznak s tváří Kim Ir-sena. Já si vzala svůj největší odznak s americkou vlajkou.</p>
<p>Z mauzolea jsem zamířila do mateřské školy poblíž velkého sídliště, kde jsem si krátce zatančila se skupinou vysoce ukázněných pětiletých dětí a pohupovala se za zvuků písně, jejíž text, jak jsem se později dozvěděla, opěvoval krásy boje s imperialismem. Sešla jsem se také s místním vedoucím Světového potravinového programu, který poskytoval potravu asi osmi milionům Severních Korejců – včetně těch dětí v mateřské školce – díky pomoci pocházející převážně z „imperialistických“ Spojených států.</p>
<p>Během přestávky na oběd jsme se dozvěděli, že můj program schůzek s různými představiteli byl zrušen a že se odpoledne místo toho setkám s předsedou Kimem, známým též jako „Drahý vůdce“. Byla jsem na toto setkání zvědavá. O Kimovi, který měl pověst samotáře, který se víc zajímá o výrobu a sledování filmů než o vládu, jsme toho věděli málo. Podle Kim Te-džunga a čínských a ruských představitelů, kteří se s vůdcem KLDR nedlouho předtím setkali, byl však informovaný, vlídný a relativně normální. Osobně jsem si nebyla jistá, jak normální bych byla, kdybych vyrůstala ve skleníku krmená marxismem a obklopená hrdinskými obrazy svého otce a sebe. A tak jsem si nebyla jistá, co mám očekávat.</p>
<p>Když jsem přijela do předsedovy rezidence, ukázali mi, ať se postavím na zvlněný zelený koberec před obrovskou freskou znázorňující bouři na moři. Spouště fotoaparátů začaly cvakat, jakmile se objevil předseda Kim ve svém obvyklém khaki úboru. Natáhl ke mně obě ruce a široce se usmíval. Měla jsem na sobě vysoké podpatky, ale on taky, a tak jsme byli zhruba stejně vysocí a nějakou dobu jsme tam stáli a nechali novináře dělat svou práci. Nemohla jsem si nepovšimnout jedné filmové kamery obsluhované Severokorejci, která musela pocházet z padesátých let.</p>
<p>Kim – který měl kulatou tvář, velké brýle a úžasně vyčesané vlasy – zahájil naše setkání u naleštěného dřevěného stolu tím, že mi poblahopřál k mé energii. Věděl, že jsem přicestovala ráno po dlouhém letu a dělalo na něj dojem, že jsem připravená k práci navzdory svému věku (jsem jen o pět let starší než on). Poděkoval mi za návštěvu v mauzoleu a vyjádřil vděk za soustrastný telegram od prezidenta Clintona, který Severní Korea obdržela, když zemřel jeho otec. Ocenil také humanitární pomoc, kterou posíláme, a řekl, že doufá, že prezident Clinton navštíví Pchjongjang. „Pokud budou obě strany upřímně a vážně pracovat,“ řekl, „není nic, co bychom nedokázali.“</p>
<p>Bylo mi řečeno, že nejlepším způsobem, jak dosáhnout výsledků v diplomacii se Severní Koreou, bylo dát si na čas a snažit se budovat vztah pomalu. Kariérním diplomatům mohl takový přístup vyhovovat, ale já měla opustit Pchjongjang za dva dny a svoji funkci za tři měsíce. A tak jsem se vydala zkratkou. Nejdříve jsem Kimovi nabídla určité záruky, pokud šlo o americké záměry ve východní Asii, a pak mu řekla, že jsem se ještě nerozhodla, co řeknu prezidentovi Clintonovi, ale že bych mu nemohla doporučit schůzku na nejvyšší úrovni bez uspokojivé dohody ohledně raket.</p>
<p>Kim řekl, že bere věc vážně, protože ji bere vážně Amerika, i když se mýlíme v domnění, že by jeho země kdy někoho napadla. Řekl, že jeho země zahájila program výhradně z touhy vypouštět mírumilovné komunikační družice, asi tak tři ročně. Pokud by však chtěla za Severní Koreu vypouštět družice na oběžnou dráhu jiná země, pak by rakety nepotřeboval.</p>
<p>Pokud šlo o jejich vývoz, o němž jsem řekla, že představuje vážný problém, Kim řekl, že Severní Korea prodává rakety do Sýrie a do Íránu, aby získala zoufale potřebné devizy. „Protože vyvážíme, abychom získali peníze, je jasné, že když nám zaručíte kompenzaci, vývoz pozastavíme.“</p>
<p>Odpověděla jsem: „Pane předsedo, už padesát let nám dělají starost vaše záměry, a tak nám dělá starost i vaše výroba raket. A teď říkáte, že je to jenom kvůli devizám.“</p>
<p>„No není to jenom kvůli devizám,“ řekl. „Vyzbrojujeme naši vlastní armádu v rámci programu soběstačnosti.“</p>
<p>Dodal, že jeho armáda se obává jihokorejských schopností, ale že „pokud budeme mít záruku, že Jižní Korea nevyvine rakety s doletem pět set kilometrů, nebudeme je vyvíjet ani my. Pokud jde o rakety již rozmístěné, s tím asi nemůžeme mnoho udělat. Nemůžete provádět inspekce u jednotek, ale je možné zastavit výrobu. Od zhroucení SSSR, otevření Číny a ukončení našeho vojenského spojenectví s oběma těmito zeměmi uběhlo deset let. Vojáci chtějí modernizovat výzbroj, ale my jim novou výzbroj nedáme. Pokud nedojde ke konfrontaci, nemají zbraně žádný význam. Rakety jsou dnes nedůležité.“</p>
<p>Kim řekl, že jeho výroky mohu zveřejnit, ale já jsem odpověděla, že musím nejdříve informovat prezidenta, než budu mluvit s tiskem. Na konci našeho rozhovoru naznačil, že se druhý den opět setkáme. Potom řekl, že má pro mě zvláštní překvapení. „Změnil jsem kulturní program. Připravili jsme jedinečný program na stadionu Prvního máje, který vám pomůže pochopit severokorejskou kulturu a umění. Západní svět nás považuje za agresivní a Spojené státy nám v mnohém nerozumějí. Je důležité poznat nás přímo. Můžete si odpočinout a bavit se.“</p>
<p>Když jsem ten večer dorazila na stadion, byli už všichni na svých místech. Jakmile jsem vstoupila s Kimem dovnitř, propukl obrovský dav v nadšený jásot – který se určitě netýkal mě. Ten prostor byl obrovský a všechna sedadla byla obsazená. Kontrast s téměř liduprázdnými ulicemi byl zarážející; odkud všichni ti lidé přišli?</p>
<p>Samotný program připomínal uměle rychlený zahajovací ceremoniál na olympiádě, a jak jsem si brzy uvědomila, nebyl ani tak kulturní jako politický. Bylo to opakování představení připraveného na počest oslav padesátého výročí Korejské komunistické strany – což pro mě žádný důvod k oslavám nepředstavovalo. Na začátku se objevil obrovský obraz kladiva dělníků, štětce intelektuálů a srpu rolníků. A pak se náhle všude objevili roztančené děti, gymnasté metající kozelce, vířící taneční kostýmy a lidé poletující na malých raketách. Mladí lidé byli převlečeni za květiny, vojáci šermovali bajonety, rozzářil se ohňostroj a lidé byli vystřelováni z děl do sítí. Skupina lidských karet bleskurychle a přesně obracela desetitisíce plakátů s detailními freskami a ilustrovanými hesly doprovázenými burácivými vlasteneckými popěvky. A filharmonický orchestr k tomu hrál písně jako „Vůdce bude vždy s námi“ a „Držme rudý prapor vysoko“. V představení vystupovalo více než sto tisíc lidí; možná dvě stě tisíc lidí ho sledovalo.</p>
<p>Uprostřed toho všeho ukázala skupina lidských karet start rakety Taepo Dong na oblohu nad východní Asií – čímž dala najevo severokorejskou pýchu na onu spornou zkoušku z roku 1998. Ještě než strojový potlesk utichl, naklonil se předseda Kim ke mně a prostřednictvím tlumočníka mi sdělil: „To byl náš první start rakety – a také poslední.“ Se vším všudy to byl večer plný protichůdných signálů. Povzbudil mě Kimův naznačený slib, i když ho učinil v tak zvláštním prostředí, a doufala jsem, že ho dodrží. Současně mi z té okázalé podívané – kterou předseda pomáhal zinscenovat, jak mi sdělil – šel mráz po zádech. Samozřejmě na mě dělali dojem mladí akrobaté, ale děsila jsem se té energie a peněz promarněných na oslavu právě té filozofie, která přivedla zemi k živoření. Když jsme s Kimem vyšli ven, volali na mě američtí reportéři: „Tak co tomu říkáte?“ Odpověděla jsem: „Bylo to ohromující,“ a později dodala: „Viděla jsem tancovat sto tisíc lidí na jeden povel. K něčemu takovému je nejspíš zapotřebí diktatury.“</p>
<p>Ten večer se naše delegace sešly na večeři. Vyměnili jsme si s Kimem přípitky a pak následoval s přípitkem Čo. Ulevilo se mi, když Kim zabránil snaze dalších severokorejských představitelů dolévat mi sklenici a vyzývat mě k dalším přípitkům. Samotný Kim pil podstatně méně než jeho společníci, i když byl pyšný na to, že podává francouzské víno.</p>
<p>Během našeho rozhovoru jsem se ho zeptala, kolik je v jeho zemi počítačů, a on mi řekl, že sto tisíc, z nichž tři používá on sám. Později mě požádal o webovou adresu ministerstva zahraničí. Vznesl také otázku stran jazyka a zeptal se mě, co si myslím o jeho tlumočníkovi. „Je tak dobrý jako Kim Te-džungův?“ To mě zaskočilo, protože jsem nechtěla přivést toho chudáka tlumočníka do maléru. „Kim Te-džung má jednu z nejlepších tlumočnic, jakou jsem kdy slyšela. Váš tlumočník je stejně dobrý.“ To předsedu Kima rozzářilo, stejně jako jeho tlumočníka.</p>
<p>Kim řekl, že by chtěl, aby víc občanů Severní Koreje mluvilo anglicky, a že by byl rád, kdyby Američané korejského původu přijeli angličtinu učit. V průběhu večera jsem se ho zeptala, jestli je pravda, že je filmový fanoušek. Usmál se a řekl: „Ano. Snažím se každých zhruba deset dní zhlédnout poslední filmy a mám rád Oscary.“</p>
<p>Příští odpoledne jsem se setkala s předsedou Kimem znovu. Řekla jsem mu, že jsme jeho delegaci předali dlouhý seznam otázek a že by pomohlo, kdyby jeho experti do večera alespoň na některé z nich odpověděli. K mému překvapení Kim o seznam požádal a začal odpovídat na otázky sám, aniž by odpovědi konzultoval byť jen s expertem po svém boku. Ano, řekl, navrhovaný zákaz vývozu raket by se vztahoval na stávající i nové kontrakty, za předpokladu, že dojde ke kompenzaci. Ano, byl by to úplný zákaz a týkal by se všech komponentů souvisejících s raketami, výcviku i technologie. Ano, Severní Korea hodlá přistoupit k mnohonárodnímu režimu kontroly raketových technologií za předpokladu, že tak učiní i Jižní Korea. Otázky ověřování, řekl, by vyžadovaly další diskusi. Navrhla jsem, aby se experti obou zemí následující týden sešli, a on souhlasil a navrhl jako místo jednání Malajsii.</p>
<p>Zeptala jsem se ho na jeho postoj k přítomnosti amerických jednotek na Korejském poloostrově. Řekl, že od konce studené války se názor jeho vlády změnil: americké jednotky teď sehrávají stabilizující roli. Dodal ale, že v severokorejské armádě jsou názory na to, zda zlepšovat, nebo nezlepšovat vztahy se Spojenými státy, rozděleny půl na půl a že někteří lidé na ministerstvu zahraničí byli i proti jeho rozhodnutí s námi mluvit. Řekl: „Tak jako ve Spojených státech jsou tu lidé, kteří mají jiné názory než já, i když nepředstavují tak silnou opozici, jaká je u vás. Někteří si pořád ještě myslí, že by americké jednotky měly odejít. A i v Jižní Koreji jsou mnozí, kteří jsou proti americké přítomnosti.“ Kim řekl, že řešení spočívá v normalizaci vztahů.</p>
<p>Zeptala jsem se, zda mohu zveřejnit slib, který mi dal po té scénce se startem rakety na stadionu, a on řekl, že mohu zveřejnit všechny naše rozhovory s výjimkou jedné otázky, která se týkala pocitů třetí země. Řekla jsem mu, že mám dojem, že naše rozhovory přispěly k porozumění mezi oběma stranami.</p>
<p>Kim odpověděl: „Když přijeli Jihokorejci, zeptal jsem se, jestli čekali, že budu mít na hlavě rohy. Řekli, že ne. Ano, měli jsme mnoho nedorozumění. Například jsme správně nevychovávali naše děti. Naše děti se učily nazývat vaše krajany ,americkými parchanty‘ místo jenom ,Američany‘.“</p>
<p>Ten den jsme měli další společnou večeři, tentokrát v místě zvaném Palác magnólií. Podle protokolu jsme byli hostitelé my – což znamenalo jídelníček dvou kultur, na kterém se objevil pečený americký krocan s kimči a korejský pečený holub (i s hlavou) doprovázený jahodovým řezem, kalifornská a korejská vína a díkybohu voda. Vyměnili jsme si s Kimem dárky a mluvili o hospodářských otázkách. Přiznal, že jeho země je na tom špatně a že se pohybuje v bludném kruhu, protože sucho znemožňovalo výrobu energie ve vodních elektrárnách, uhelné elektrárny sužoval nedostatek uhlí a uhlí nemohli dolovat bez elektřiny.</p>
<p>Zeptala jsem se ho, zda by uvažoval o otevření hospodářství, a on odvětil: „Co myslíte otevřením? Nejdříve musíme ten pojem definovat, protože otevření znamená pro různé země různé věci. My nepřijímáme západní verzi otevřenosti. Otevřenost by neměla ublížit našim tradicím.“ Řekl, že nemá zájem o čínský model směšování svobodného trhu a socialismu. Místo toho ho zajímal švédský model, který byl podle něj v zásadě socialistický. Zamyslela jsem se nad představou podobnosti Severní Koreje a Švédska a zeptala se ho, zdali ví o nějakých jiných modelech.</p>
<p>Řekl: „Thajsko zachovává silný tradiční královský systém a během dlouhé a bouřlivé historie si zachovalo nezávislost, a přesto má tržní hospodářství. Zajímá mě i thajský model.“ Napadlo mě, zda ho víc zajímá thajský hospodářský systém anebo to, že Thajsko zachovává monarchii.</p>
<p>Když nám odnesli talíře, jeden konec sálu se náhle vznesl a objevilo se jeviště orámované blikajícími červenými, žlutými, zelenými a bílými světly. Ozvala se hlučná hudba a na jeviště vyběhlo dvanáct mladých žen oblečených v stříbřitých úborech po kolena, které zřejmě představovaly jaro. Předvedly kabaretní číslo ve stylu Las Vegas – i když mládeži s rodičovským doprovodem přístupné – a pak se shlukly uprostřed jeviště. Když se zase za pár sekund rozestoupily, měly na sobě letně zelené úbory. Všichni jsme žasli, jak to dokázaly, ale za pár minut se po dalším tanečku opět shlukly a barva jejich šatů se proměnila do podzimní modři a po dalším tanečku a posledním shluku se objevily ve vánoční červené a zelené. Trik s rychlým převlékáním brzy vyšel najevo, když jedna nešťastná tanečnice nedokázala včas rozepnout suché zipy a převléct se z podzimních do zimních barev a po zbytek večera se pak pohybovala s výrazem utrpení na tváři. Kim mi řekl, že k celému představení vytvářel choreografii. Napadlo mě, jestli si ta nešťastná tanečnice ještě někdy zatančí.</p>
<p>Příští den ráno zamířilo mé letadlo na východ, pak na jih a pak na západ a vyhnulo se tak nejistému vzdušnému prostoru nad demilitarizovanou zónou před přistáním v Soulu, kde jsem se radila s Kim Te-džungem a japonským ministrem zahraničí. Pak jsem zamířila domů a vezla si s sebou tři sady dojmů.</p>
<p>První se týkala vyhlídek na setkání na vrcholné úrovni. Severokorejská reakce na moji návštěvu rozhodně ukázala, že to severokorejský vůdce myslí vážně. Zdálo se, že KLDR je připravená přijmout výraznější omezení svých raketových programů, než jsme očekávali. Vyhýbala jsem se jakékoli konkrétní diskusi o kompenzacích, ale náklady na to, co Severokorejci chtěli, v podobě potravin, hnojiv a pomoci při vypouštění družic, by byly minimální ve srovnání s výdaji na obranu proti hrozbám, které jejich raketové programy představovaly.</p>
<p>Mé další dojmy se týkaly samotného Kim Čong-ila. Mohla jsem potvrdit názor Kim Te-džunga, že jeho protějšek z KLDR je inteligentní muž, který ví, co chce. Nebyl neinformovaný, ale izolovaný. Navzdory bídnému stavu své země nevypadal jako zoufalý či jen ustaraný člověk. Zdálo se, že si věří. Co chtěl? Především normální vztahy se Spojenými státy; to by jeho zemi uchránilo před hrozbou, kterou spatřoval v americké síle, a pomohlo by mu to k tomu, aby ho brali po celém světě vážně.</p>
<p>Na osobní úrovni jsem musela předpokládat, že Kim upřímně věří těm nesmyslům, kterým ho učili, a chápe se jako ochránce a dobrodinec své země. Klíčovým problémem s komunismem je, že podřizuje práva jednotlivce předpokládaným zájmům společnosti, a jakmile jednou přestanete hledět na práva jednotlivce, je jen malý krůček k tomu, přestat brát ohledy na lidské utrpení. Ideologické vymývání mozku by se dalo jako výmluva lépe strávit, kdyby se lidé, kteří stojí v čele, také podíleli na obětech. V Severní Koreji stejně jako v bývalém Sovětském svazu se nejvyšší vrstvy topí v privilegiích. Gymnastická podívaná předsedy Kima nejspíš spotřebovala dost energie na osvětlení Pchjongjangu po celý týden. A byl osobně zodpovědný za hromadění bohatství a privilegií pro vysoké vojenské důstojníky, zřejmě aby zažehnal nebezpečí ze strany jediné skupiny, která ho mohla ohrozit. Člověk nemohl předsedat systému tak krutému, jako byl ten v KLDR, aniž byl sám krutý, ale nedomnívala jsem se, že si můžeme dovolit ho prostě ignorovat. Nechystal se odejít a jeho země se nechystala zhroutit, i když byla slabá. Dospěla jsem k závěru, že bychom měli přistupovat ke Kimovi věcně a neváhat pustit se do přímých rozhovorů a využít těžké hospodářské situace Severní Koreje k dosažení dohody, jež by pomohla bezpečnosti oblasti i celého světa.</p>
<p>A konečně jsem se pokoušela utvořit si celkový dojem ze Severní Koreje. Byla jsem v té zemi pouhé dva dny a strávila jsem většinu toho času s jejím nejméně typickým občanem. Zajímala mě však psychologie Severní Koreje. Pokud to, co bylo viditelné, bylo skutečné, tak se celý politický, hospodářský a společenský život země nadále točil kolem učení jediného člověka, Kim Ir-sena, a kolem jeho jen o trochu méně oslavovaného syna. Během jízdy autem po Pchjongjangu jsem neviděla žádné sochy Marxe či Lenina. Všude byly jen sochy otce Koreje a jeho syna, jak vlídně shlížejí na svůj národ.</p>
<p>Když jsem viděla na ulicích obyčejné Severokorejce, byla jsem v pokušení si představovat mladé Thomase Jeffersony (nebo Kimy Te-džungy) kráčející kolem s žízní po svobodě a čekající jen na příležitost, aby mohli vyjádřit svou touhu po demokratické vládě. To byla ale určitě fantazie. Většina Severokorejců vstupovala do vládou spravovaných jeslí ve věku tří měsíců. Batolata, se kterými jsem se setkala v sídle Světového potravinového programu, byla stejně dobře vycvičená jako vojenská kapela. Pokud víme, Severní Korea dosud nikdy nezažila nic, co by připomínalo hnutí Solidarity nebo pražské jaro.</p>
<p>Zda severokorejští občané přijímají propagandu, kterou je krmili, anebo jí věří jen napůl, anebo jí mají až po krk, se nedalo říct. Většina z nich byla nejspíš tak zaměstnaná bojem o přežití, že netrávili příliš mnoho času zpochybňováním stavu, o němž neměli žádný důvod se domnívat, že se může změnit. Bylo zřejmé, že nemají příliš přesné znalosti o vnějším světě.</p>
<p>Doma ve Washingtonu jsme se museli rozhodnout, zda by měl prezident Clinton jet do Pchjongjangu. Sandy Berger a já jsme oba měli pocit, že ano, pokud by to vedlo k přijatelné dohodě o raketách. Prezident byl nanejvýš ochotný tu cestu podniknout, ale stále jsme ještě museli proplout peřejemi v podobě severokorejského diplomatického stylu, našich spojenců, domácí politiky a návalu jiných úkolů.</p>
<p>Když se američtí a severokorejští experti sešli první listopadový týden v Malajsii, členové našeho týmu dali jasně najevo, čeho by podle našeho názoru mohla vrcholná schůzka dosáhnout. Řekli představitelům KLDR, že si představují společné prohlášení o vzájemných závazcích společně s výměnou důvěrných dopisů obsahujících detaily. Nebyl čas na to, aby se během Clintonova prezidentství dalo dosáhnout detailní, komplexní dohody.</p>
<p>Jak jsem o tom hovořila s předsedou Kimem, chtěli jsme, aby se Severní Korea zdržela výroby, zkoušek, rozmisťování a vývozu celých kategorií raket (včetně těch ohrožujících Japonsko) výměnou za náš souhlas zařídit vypouštění severokorejských družic v zahraničí a pod dohledem. Chtěli jsme, aby Sever postupně odstraňoval rakety, které už rozmístěny byly. Chtěli jsme dohodu o principech ověřování společně se závazkem dohodnout se na způsobech její realizace. A chtěli jsme, aby Severní Korea veřejně akceptovala přítomnost amerických jednotek na Korejském poloostrově. Také jsme očekávali, že KLDR bude plně dodržovat Rámcovou úmluvu a zdrží se nepovolených aktivit v jaderné oblasti. Nejlepší páka, kterou jsme měli, byla severokorejská touha po plné normalizaci vztahů. Nebyli jsme této touze ochotni vyhovět, pokud a dokud nebudou naše podmínky splněny.</p>
<p>Věděli jsme, že budeme muset akceptovat určitou míru nejistoty, pokud by prezident doopravdy jel do Pchjongjangu. Nejobtížnější otázky se týkaly již rozmístěných raket, které podle nás musely být součástí jednání, a celé otázky ověřování. Zjistila jsem, že předseda Kim je nedůtklivý a nevstřícný vůči jakémukoliv zpochybňování severokorejské důvěryhodnosti či jakémukoli zdánlivému narušování severokorejské suverenity. Odmítal představu inspekcí na místě, a přitom jsme neměli žádnou důvěru v jeho slovo. Nemohli jsme uzavřít žádnou dohodu, pokud jsme se nemohli přesvědčit, zda ji Severní Korea dodržuje.</p>
<p>Na základě našich rozhovorů jsme si byli celkem jisti, že Severní Korea bude souhlasit s ukončením potenciální hrozby představované raketami s dlouhým doletem a jadernými zbraněmi. Domnívali jsme se, že budou souhlasit s omezením vývozu, což Íránu a dalším zákazníkům KLDR ztíží získávání zbraní, které ohrožují naše spojence. Domnívali jsme se, že Severní Korea bude souhlasit i s tím, že nebude rozmisťovat nové rakety, které mohou zasáhnout Japonsko a Jižní Koreu.</p>
<p>Kim Te-džung na prezidenta velice naléhal, aby do Pchjongjangu jel. Říkal, že Kim Čong-il určitě chce, aby to byla úspěšná návštěva, a za normálních okolností by dohoda, jejíž obrysy jsme již znali, prezidentskou návštěvu odůvodňovala. Pracovali jsme ale za mimořádných okolností, protože jsme měli tak málo času. Mnozí lidé v Kongresu a mezi předními komentátory se stavěli proti summitu, protože se obávali, že dohoda se Severní Koreou oslabí argumenty pro národní raketovou obranu. Jiní zastávali stanovisko, že summit by „legitimizoval“ zločinné vůdce Severní Koreje a ignoroval tak precedent Nixonovy návštěvy Číny v roce 1972 a mnoha summitů mezi Washingtonem a Moskvou za studené války. Další zase tvrdili, že je moc pozdě, a že prezident by měl nechat další jednání na svém nástupci. Když byl George W. Bush v roce 2000 vyhlášen vítězem voleb, prezident Clinton se ho zeptal, zda by měl něco proti summitu v Pchjongjangu. Zvolený prezident zcela správně odpověděl, že je to rozhodnutí Billa Clintona. Můžeme mít vždy jen jednoho prezidenta.</p>
<p>Nakonec prezidentovi Clintonovi nezabránili v cestě do KLDR ani kritici, ani nastávající změna v prezidentském křesle, ani možné neshody se Severní Koreou. Wendy Shermanová strávila větší část prosince čekáním na let do Pchjongjangu, aby tam usilovala o další ústupky s navrhovaným datem summitu v kapse pro případ, že by byly rozhovory úspěšné. Bílý dům však odkládal konečné rozhodnutí den ze dne a týden po týdnu kvůli chaosu v programu, způsobeném krizí rozhovorů o Středním východě.</p>
<p>Když se přiblížily Vánoce, prezident dospěl k názoru, že se musí rozhodnout mezi cestou do Severní Koreje, která by vyžadovala i zastávky v Soulu a v Tokiu, a intenzivní snahou dospět k dohodě s Izraelci a Palestinci. Ještě jsme se pokusili vyhnout se této volbě tím, že jsme pozvali předsedu Kima k návštěvě Washingtonu. Severokorejci odpověděli, že nemohou pozvání přijmout. Vzhledem k veřejné povaze Kimova pozvání pro nás, našemu opožděnému pozvání a důležitosti „tváře“ ve východoasijské diplomacii nebyla tato reakce překvapivá, ale ani šťastná. Snažili jsme se, ale na rozdíl od předsedy Kima jsme žili v demokracii a demokracie vyžadovala, aby náš tým opustil jeviště.</p><empty-line /><p>V korejštině existuje mnoho koncovek pro každé sloveso. Když jsem odcházela z funkce, měla jsem pocit, že existuje stejné množství směrů, kterými se události na Korejském poloostrově mohou ubírat. Domnívala jsem se, že jsme vytvořili diplomatickou příležitost, kterou nastupující Bushova administrativa určitě využije. Během procesu předávání úřadu mě nominovaný ministr Powell ujišťoval, že nový tým naváže zhruba tam, kde jsme skončili. Jak se brzy oba i celý svět přesvědčili, mělo tomu být jinak. V březnu 2001 byl Kim Te-džung při washingtonském setkání s prezidentem informován, že administrativa nebude pokračovat v rozhovorech se Severem, dokud neukončí vlastní inventuru zahraniční politiky. V létě 2002 byla administrativa konečně připravena k obnovení vážných rozhovorů, ale tou dobou se již dozvídala nové a znepokojivé informace. KLDR zřejmě získala technologii k obohacování uranu a připravovala se zahájit utajený program obohacování, anebo ho již zahájila. Pokud to byla pravda, bylo by to jasné porušení Rámcové úmluvy. Když podnáměstek ministra zahraničí James Kelly s tímto obviněním konfrontoval severokorejské představitele, ti to údajně přiznali.</p>
<p>V následujících týdnech se vývoj opakovaně měnil k horšímu. Administrativa odmítla uspokojit touhu Severu po přímých rozhovorech či po potvrzení naší společné deklarace „žádných nepřátelských úmyslů“. Společně se Severní Koreou také prohlásila Rámcovou úmluvu za mrtvou. KLDR si pak přisadila a vypověděla mezinárodní inspektory a vyhlásila svůj úmysl vyjmout palivové články ze svého jaderného reaktoru a obnovit výrobu plutonia. Tento vývoj vrátil vývoj na samotný začátek a vyvolal tentýž přízrak, kterému čelil prezident Clinton na počátku své vlády – Severní Koreu vyzbrojenou dostatečným počtem jaderných zbraní, aby mohla ohrožovat své sousedy a odrazovat od útoku na sebe a přitom hledat zákazníky ochotné platit v hotovosti za štěpné materiály či bomby. Se vším všudy pěkná paseka a naprosto nepřijatelný stav.</p>
<p>Cesta ven se v roce 2003 příliš neliší od cesty v roce 1994. Seriózní politika vůči Severní Koreji musí vycházet ze čtyř principů. Za prvé musí vést k ověřitelně nejadernému Korejskému poloostrovu. Nemůžeme se smířit se Severní Koreou jako jadernou mocností. Za druhé musí obsahovat ochotu vést přímé rozhovory se Severní Koreou, ne jako nějakou odměnu Pchjongjangu, ale jako způsob, jak učinit to, co je nutné, pro odvrácení šíření a rizika války. Za třetí je ji třeba provádět v plné koordinaci s našimi spojenci. A konečně je třeba ji realizovat rychle.</p>
<p>Na přímé svědectví o tom, jak se tato situace vyvíjela a co se stalo potom, si musíme počkat na paměti těch, kdo v té době sloužili, protože přesahuje rozsah mých vzpomínek.</p><empty-line /><p>V listopadu 2001 jsem se vrátila do Soulu na druhou konferenci Společenství demokracií, až na to, že jsem se tentokrát zúčastnila nevládní části jednání. Při této návštěvě jsem se setkala možná naposledy s Kim Te-džungem. Když jsem ho poprvé potkala jako prezidenta, představoval osvěžující změnu, částečně i proto, že syn jeho předchůdce byl obviněn z úplatkářství. Když mu zbývalo jen pár měsíců v úřadě, propadla se Kimova popularita dolů, částečně proto, že jeho vlastní synové se zapletli do korupčního skandálu. Jakmile jsem přišla do Modrého domu (protějšku našeho Bílého domu), dovedli mě do malé zadní místnosti. Kim se stále těšil dobrému zdraví, i když chodil se značnou námahou. Mluvili jsme o tom, co jsme se společně snažili udělat pro zlepšení vztahů se Severem. Přestože mnozí lidé označovali Kimovu slunečnou politiku za neúspěch, on sám s tím nesouhlasil.</p>
<p>„Nikdy jsem neočekával, že se všechno změní rychle,“ řekl mi. „Ale položili jsme základy. Nejvyšší činitelé Severu a Jihu se setkali. Došlo ke sjednocování rodin. Jezdit sem a tam už není nic nového.“</p>
<p>„A co severokorejský jaderný program?“ zeptala jsem se.</p>
<p>Kim řekl: „To je hluboce znepokojivé. Sever se nezmění, dokud neuvěří, že tak může učinit v bezpečí. Nevěří nikomu. Viděli, co Spojené státy udělaly Srbsku, které žádné jaderné zbraně nemá. Úzce spolupracují s Pákistánem, který získal jaderné zbraně navzdory mezinárodním varováním a dnes je americkým spojencem. Myslí si, že takové zbraně mohou potřebovat k odvrácení útoku. Aniž bychom jim hrozili, musíme je přesvědčit, že hrozby nefungují. Nejlepší šanci na průlom jsme měli v posledních dnech vaší administrativy. Vy jste chápala tamní situaci i to, kolik je v sázce. Věnovala jste tomu všechnu energii. Budu vždycky vděčný vám i prezidentu Clintonovi za podporu, kterou jste nám poskytli.“</p>
<p>Když jsem mluvila s Kimem, jedním z velkých demokratických hrdinů dvacátého století, uvědomila jsem si, že historie se nedělí prakticky do čtyřletých úseků jako prezidentské administrativy. Probíhá nepřetržitě, a v tomto případě smetla naši snahu Pchjongjang vyzkoušet a zabránila Kim Te-džungovi v uskutečnění jeho nadějí. Když jsem se zvedla k odchodu, Kim začal napřahovat ruku a pak ke mně natáhl obě ruce a objali jsme se.</p>
<p>V jednom epigramu Oscara Wildea se praví: „Dobří končí šťastně a zlí nešťastně. Tomu se říká beletrie.“ V realitě Korejského poloostrova je osud dobrých i zlých spoután zeměpisnou blízkostí a technikou, která může způsobit konec nás všech.</p>
</section>
<section>
<p><strong>Marná snaha</strong></p>
<p>Tisíciletí se chýlilo ke konci a na Středním východě se všechny zraky upíraly na kalendář a na hodiny. V květnu 1999 izraelští voliči zvolili za premiéra vůdce labouristů Ehuda Baraka, který porazil Bibiho Netanjahua. Barak se ujal funkce s ambiciózním programem dokončit složitá mírová jednání se Sýrií, Libanonem a Palestinci do podzimu 2000, aby se pak mohl soustředit na rozsáhlé hospodářské a sociální potřeby Izraele.</p>
<p>V Sýrii prezident Háfiz al-Asad dlouho usiloval o navrácení Golanských výšin, kterých se Izrael zmocnil ve válce v roce 1967. Ale churavějícímu Asadovi docházel čas, pokud chtěl Golany získat zpět za správných podmínek.</p>
<p>Šest let po dohodách z Osla Palestinci stále ještě neměli svou zemi. Jásir Arafat se snažil vést frustrovaný, rozdělený a zbídačený národ a varoval, že brzy vyhlásí palestinský stát jednostranně.</p>
<p>A ve Washingtonu si zahraničněpolitický tým jasně uvědomoval, že jeho dny ve funkci se krátí a s nimi i šance na vybudování hráze proti potenciálně katastrofickému násilí na Středním východě.</p><empty-line /><p>V říjnu 1998 se izraelští a palestinští vyjednavači shodli na plantáži Wye na cestě k úplnému míru. Krátkou dobu to vypadalo, že by se vývoj k usmíření mohl urychlit, ale pak nastaly problémy. Termíny se neplnily. Izraelci nevraceli půdu, kterou slíbili. Palestinci otáleli se zabavováním zbraní. Izraelci měli propouštět palestinské vězně a také je propouštěli – ale z pohledu Palestinců to nebyli ti praví. Palestinci zatýkali osoby podezřelé z terorismu, ale podle Izraele to nebyli ti nejhorší. Pod tlakem politických extremistů na obou stranách se jazyk míru proměnil v jed.</p>
<p>Veřejně i v soukromí jsem arabským státníkům říkala, že „mír není divácký sport“, ale s výjimkou Jordánska arabský svět nereagoval. Netanjahu riskoval kvůli míru svoji kariéru, byť neochotně, ale tento hazard přístup Arabů nijak neobměkčil. Když Bibi zjistil, že je v pasti, vyhlásil nové volby a v květnu 1999 ho voliči odstranili z úřadu.</p>
<p>Vítěz nad Netanjahuem Ehud Barak vletěl do svého úřadu jak kohout za úsvitu. Podobně jako jeho učitel Jicchak Rabin měl za sebou kariéru vojáka; byl vlastně nejčastěji vyznamenávaným vojákem v izraelské historii. V armádě si nechal změnit jméno z Brog na Barak, což znamená „blesk“. A tak jako Rabin měl pocit, že pro Izrael je nezbytné uzavřít mír se svými sousedy, zčásti jako ochranu před mocnými hrozbami představovanými Íránem a Irákem. Domníval se také, že mír je možný, protože Izrael je silný. Arabové byli ochotni vyjednávat ne proto, že by přestali Izrael nenávidět, ale proto, že to byl jediný způsob, jak získat zpět ztracenou půdu.</p>
<p>Přestože administrativa zůstávala oficiálně neutrální, Barakovo zvolení bylo v Oválné pracovně a v chodbách ministerstva zahraničí přijímáno s úsměvy. Novému premiérovi bylo padesát sedm, měl podsaditou postavu, kulatou chlapeckou tvář a pronikavé hnědé oči, které byly tak tmavé, že mi připomínaly uhlí. Poprvé jsem se s Barakem setkala jako s vůdcem opozice v roce 1997 během své první návštěvy na Středním východě. Když jsme odcházeli ze schůzky, řekla jsem Dennisi Rossovi: „Nebylo by to skvělé, kdybychom s ním mohli jednat jako s premiérem?“ Teď jsme k tomu měli příležitost.</p>
<p>Naléhavost, kterou Barak pociťoval, vyplývala zčásti z debaklu v jižním Libanonu, kde byly izraelské jednotky rozmístěny od začátku osmdesátých let, aby bránily útokům milicí Hizballáh podporovaných Íránem. Přestože byla izraelská přítomnost oprávněná, dávala Hizballáhu příležitost vydávat se za vlasteneckou sílu, která bojuje za návrat libanonské půdy. Koncem devadesátých let už byla kvůli obětem v řadách izraelských vojáků jejich přítomnost v Libanonu v Izraeli nepopulární. Barak se zavázal, že jednotky do jednoho roku stáhne. Protože se viděl jako jiný typ vůdce, než byl Netanjahu, byl si jistý, že dokáže vyjednat mír se Sýrií a se Sýrií ovládaným Libanonem během pár měsíců. Z jeho pohledu byly výhody jasné: Sýrie byla posledním nepřátelským státem na izraelských hranicích, který měl silnou armádu, a Asad byl dost mocný na to, aby splnil své sliby a potlačil Hizballáh. Dohoda by přinesla Izraeli větší bezpečnost a Sýrii území, o které přišla – nebo alespoň jeho většinu.</p>
<p>Poprvé jsem se setkala s Asadem v Damašku v roce 1997. Když jsem přijela do města, překvapil mě počet satelitních antén na střechách a balkonech. Byly všude. Měla jsem pocit, že Sýrie by se změnila přes noc, kdyby ji přestala drtit okovaná bota Asadovy dynastie. Sýrie se vyznačuje gramotným obyvatelstvem, relativně osvíceným vztahem k ženám a starodávnou, kosmopolitní, obchodnickou kulturou. Mohla by se stát klíčem ke dveřím, kterými by Střední východ plně vstoupil do dvacátého prvního století, kdyby její občané nežili ve státě, který se nedal nazvat jinak než policejní.</p>
<p>Při příchodu do Asadova paláce jsem byla rozhodnuta silně zapůsobit. Zkomplikoval to ale dojem, který na mě udělalo prostředí naší schůzky. Ten palác byl neuvěřitelný. Bylo tam víc mramoru, než si člověk uměl představit, a koberce v této části světa jsou samozřejmě nádherné – široká schodiště, na kterých si člověk dokázal představit Jamese Bonda, jak prchá doprava, pronásledován palácovou stráží. Asad mě přijal ve velké, střídmě zařízené místnosti s pohovkami a dvěma dřevěnými vyřezávanými křesly s poduškami. Než jsme si sedli, roztáhl závěsy, aby mi ukázal úchvatný pohled na své hlavní město, jedno z nejstarších měst na světě.</p>
<p>Poté, co Asad vyjádřil svoji úctu k prezidentu Clintonovi a ke mně, vylíčil svoji verzi vyjednávání v minulosti, přičemž si na své vlastní závazky vzpomínal daleko méně jasně než na sliby, které obdržel. Řekl, že Rabin v roce 1995 slíbil vrátit celé Golanské výšiny, pokud bude zohledněna izraelská bezpečnost a potřeba vodních zdrojů. „Nic menšího nemohu přijmout,“ řekl Asad. „Žádný dospělý člověk ani dítě v Sýrii by nesouhlasili s mírem s žádnou zemí, která by si ponechala jediný centimetr našeho území. V každé zemi na světě se na člověka, který se vzdá vlastního území, hledí jako na zrádce.“</p>
<p>Pozice zdvořilého, přímého a tvrdošíjného Asada zůstávala o dva roky později stejná jako jeho pozice v roce 1997. Řekl, že je ochoten obnovit vyjednávání pouze na základě svého chápání závazků, které učinil Rabin. Barak si přál, aby prezident Clinton jel do Damašku a „vybudil“ Asada k obnovení rozhovorů. Prezident řekl, že mám jet raději já, a nikdo nebyl více překvapen než Barak, když se mi podařilo přesvědčit Asada, aby souhlasil s jednáním „bez předběžných podmínek“. Výsledkem byly dva dny produktivních rozhovorů ve Washingtonu mezi Barakem a syrským ministrem zahraničí Farúkem Šarou. Oba představitelé souhlasili, že se vrátí v lednu na kolo intenzivních jednání. Jako místo setkání bylo zvoleno konferenční centrum v Shepherdstownu v Západní Virginii, úpravném městečku na druhé straně hranic státu Virginie, než se nachází má farma.</p>
<p>I když se zdálo, že obě strany jsou ochotné se dohodnout, nebylo pravděpodobné, že by rozhovory v Shepherdstownu skončily snadným diplomatickým úspěchem. K dosažení míru se musely obě strany vyrovnat se zdánlivě nesmiřitelnými potřebami a najít společnou definici pro to, co se vlastně míní návratem Golanských výšin. Ústřední otázkou bylo, kudy vede hranice? Kde je ta linie, která existovala před šestidenní válkou v červnu 1967?</p>
<p>Asad, kterého nikdy neunavilo nám vyprávět, jak jako mladík plaval v Galilejském jezeru, trval na tom, že syrské území sahá k východním břehům této vodní plochy a také k řece Jordánu. Odmítání územního kompromisu bylo pro něj otázkou cti či možná zraněné mužské pýchy; v době, kdy Sýrie přišla o Golanské výšiny, byl ministrem obrany. Pokud měl Izraeli dovolit používat půdu na východ od jezera a řeky, muselo to být výsledkem syrské velkorysosti, a ne izraelského práva. Jelikož 40 procent spotřeby pitné vody Izraele závisí na Galilejském jezeru, Barak si chtěl ponechat dost velkou část území, aby nad oběma vodními zdroji zajistil plnou a bezpečnou suverenitu. Rozsah území, o který šlo, byl malý, ale ani jedna ze stran nechtěla ustoupit.</p>
<p>První den v Shepherdstownu jsme strávili sporem o pořadí otázek, o nichž se má hovořit, a tak se po hodinách dohadování Barak a Šará shodli, že budou hovořit o všech otázkách současně. Během příštích pár dnů jsme se snažili sblížit stanoviska v otázkách, jako byl rozvrh izraelského stahování, bezpečnostní záruky pro Izrael a způsob normalizace diplomatických vztahů. Tak jako ve Wye se americká delegace dala do práce na návrhu dohody.</p>
<p>Brzy jsem si všimla, že obě strany a zvláště Syřané se mnou jednají daleko otevřeněji než s prezidentem Clintonem. Když mluvil Šará s prezidentem, mluvil formálně a obecně se mu snažil zalíbit. Se mnou si věčně stěžoval, zejména na Barakovu neochotu potvrdit Rabinův závazek úplného stažení. Syřané souhlasili se zahájením rozhovorů jen na základě nepřímého Barakova příslibu v této věci, ale očekávali výslovné ujištění, jakmile rozhovory začnou. Očekávali jsme to i my. Místo toho začal Barak couvat.</p>
<p>Před Shepherdstownem oplýval izraelský státník důvěrou ve svou schopnost přesvědčit Izraelce o své vizi míru. Tato důvěra se drolila od chvíle, kdy se začalo zřetelně rýsovat, co by dohoda s Asadem obnášela. Tak jako před ním Netanjahu, cítil i Barak politický tlak z domova. A tento tlak zase vyplýval z některých starých jistot.</p>
<p>Za prvé, celá generace Izraelců vyrůstala v přesvědčení, že Golanské výšiny jsou pro obranu Izraele životně důležité. Do roku 1967 mířila syrská děla z Golanských výšin na uzounké území Izraele. Od tohoto roku mířila izraelská děla na Damašek, čímž se zcela změnil strategický vztah mezi oběma zeměmi.</p>
<p>Za druhé, na Golanech teď žilo kolem sedmnácti tisíc izraelských osadníků, kteří by se snahám o jejich vysídlení tvrdě bránili, možná i násilím.</p>
<p>Za třetí, v Izraeli byl více než milion čerstvých přistěhovalců z bývalého Sovětského svazu a odjinud, kteří nepotřebovali znát kompletní historii a neviděli žádný důvod, proč by se měl Izrael vzdávat nějakého území.</p>
<p>Za čtvrté, opoziční izraelští politici neváhali kritizovat premiérovu taktiku, i když nemohli vážně zpochybňovat jeho odvahu. Předseda strany Likud Ariel Šaron obvinil Baraka z „úplné kapitulace“ jen proto, že do Shepherdstownu vůbec jel.</p>
<p>A konečně Izraelce pochopitelně odrazoval syrský přístup. Jak egyptský prezident Sadat, tak jordánský král Husajn učinili velkorysá gesta, aby zmírnili izraelské obavy. Dokonce i Arafat hovořil o potřebě ukončit utrpení na obou stranách. Asad ale odmítal osobně s Izraelci vyjednávat a zdálo se, že chce, aby jejich obavy byly co největší. Přestože tvrdil, že učinil „strategické rozhodnutí“ usilovat o mír, jeho chování bylo neochvějně nepřátelské. Měl pověst člověka, který drží slovo, ale mnozí Izraelci se zdráhali uvěřit, že bude kdy ochoten uzavřít mír.</p>
<p>Jedním z účelů vyjednávání na odlehlém uzavřeném místě je vybudování pocitu společného cíle a kolegiality. Vztahy mezi nejvyššími izraelskými a palestinskými představiteli ve Wye byly chladné, ale na pracovní úrovni vyjednavači neměli problém se při jídle a procházkách na čerstvém vzduchu vzájemně promísit. V Shepherdstownu jsme nikdy neseděli u jednoho stolu.</p>
<p>Když přišel víkend, byli již všichni nervózní, a tak jsem v sobotu, kdy Izraelci dodržují sabat, pozvala Šaru na turistickou vyjížďku. Nejdříve jsme se zastavili v Harpers Ferry. Brala jsem tam mnoho návštěvníků, domácích i zahraničních, a většina z nich byla nadšená. Thomas Jefferson shlížel na to místo, kde se slévají řeky Potomac a Shenandoah, a prohlásil, že jen už ten pohled stál za cestu přes Atlantik. Mé hosty fascinoval i příběh nezdařeného pokusu Johna Browna rozpoutat povstání otroků krátce před občanskou válkou. Brownův příběh pro mě vždy představoval nebezpečí vznešených úmyslů bez spojení se zdravým rozumem. Šará se bavil tak dobře, že si dokonce sundal vázanku.</p>
<p>Po prohlídce krajiny a lekci z historie jsme zamířili ke mně na farmu, kam už před námi jel protokol ministerstva zahraničí. To dodávalo celému výletu na bizarnosti, protože protokol si zakládá na eleganci, zatímco moje farma si zakládá na pohodlí. Navíc tam byl můj zeť Greg s mým vnukem Davidem. Greg chtěl přispět tím, že rozdělá v krbu velký oheň. Problém byl jen v tom, že krb před nedávnem spravovali a komínová klapka zůstala zavřená, takže když jsme s Farúkem Šarou přijeli k plánovanému odpočinkovému posezení, našli jsme dveře i okna pozotvírané a spoustu lidí, kteří pobíhali kolem a snažili se rozptýlit kouř. Šará si potřásl rukou s Davidem a Gregem a pak mě následoval do domu, kde jsme se posadili, mluvili o syrské historii a občas si protírali oči, zatímco nám číšníci servírovali čaj.</p>
<p>Druhý den jsem doprovázela Baraka a jeho paní Navu do Antietamu, kde se v minulosti odehrál nejkrvavější den americké historie. Sedmnáctého září 1862 tam zahynulo více než 22 tisíc vojáků Unie a Konfederace. Barak jako voják pozorně naslouchal Bruci Riedelovi, odborníkovi NSC na Střední východ a nadšenci pro historii Občanské války, který mu detailně bitvu vylíčil. Odtamtud jsme jeli do Harpers Ferry a později na oběd ke mně na farmu. Během jídla jsem navázala na téma občanské války a vyprávěla, že kopcem hned za hranicemi mého pozemku vedla tajná pašerácká stezka, po níž proudili otroci z Jihu na Sever; otroci hledající svobodu se schovávali za širokými kamennými zdmi a komíny místních domů.</p>
<p>Když jsme vyšli ven, Barak si povšiml, že na stěně stodoly visí hodiny, které ukazují nesprávný čas. Řekla jsem mu, že jsou z nějaké francouzské věže; koupila jsem je na výstavě starožitností, ale nikdy jsem je nedokázala uvést do chodu. Věděla jsem, že Barak rád rozebírá hodiny, takže mě nepřekvapilo, když řekl: „Až přijedu příště, tak vám ty hodiny spravím.“176</p>
<p>V Shepherdstownu rozhovory zatím pokračovaly. V okrajových věcech bylo dosaženo pokroku, ale hlavní problémy zůstávaly nerozřešeny. Když prezident Clinton předložil náš návrh dohody, čím dál váhavější Barak se zasekl. Izraelský premiér zabrzdil celý proces a navrhl, aby si obě strany vzaly několik dní na prostudování návrhu, předběžně se k němu vyjádřily, pak jednání přerušily a později pokračovaly druhým kolem. Prezident Clinton řekl, že mu nevadí, když si uděláme přestávku, ale varoval, že polohotové mírové smlouvy nejsou jako sýr, který časem dozraje; jsou spíš jako banány, které shnijí.</p>
<p>Ve svém shrnutí Šará přirovnal rozhovory k autu, které musí Syřané a Američané strkat, protože Izraelci neotočili klíčkem v zapalování. Řekla jsem: „Ne, myslím si, že motor už chytá, ale v téhle chvíli pořád ještě dělá <emphasis>rrr, rrr</emphasis>.“ Dennis Ross navázal: „Jestli se vám nelíbí analogie s auty, mluvme o bicyklech.“ Šará odvětil: „Kdepak, bicykly jsou pro Palestince.“ Dennis odpověděl: „Možná budeme muset spojit kabely a auto nastartovat.“ Šará řekl, že to dělával jako teenager.</p>
<p>Později jsem Šarovi připomněla naši cestu do Harpers Ferry, kdy jsme viděli balvany v řece. Řekla jsem, že některé z těch balvanů kloužou, ale že musíme zůstat ve vodě a pokusit se přejít. Řekl: „Nejsme ještě ani ve vodě.“</p>
<p>Hranice těchto přirovnání jsem však dosáhla při třetím rozhovoru s Šarou. Nedovedu si představit, že by kdy vedl podobný rozhovor s mužem. Hovořili jsme o rozsahu, v jakém je zapotřebí při mírových jednáních slepě důvěřovat a skočit do vody, když Šará řekl: „Řekněme, že bychom se měli vzít. To je závazek, který bychom učinili jen tehdy, pokud bychom věděli, že bude fungovat.“</p>
<p>Odvětila jsem: „Ano, ale co kdybychom se vzali a já bych chtěla odcestovat a vy byste nechtěl, abych jela?“</p>
<p>„To není problém,“ řekl Šará, „protože věřím v rovnoprávnost.“</p>
<p>„Fajn,“ řekla jsem, „ale co když nemáme stejnou představu o rovnoprávnosti?“</p>
<p>„Pořád žádný problém,“ řekl Šará, „protože jsme oba inteligentní a chceme spolu vyjít.“</p>
<p>„Ano, ale co kdybyste se byl dal k Tálibánu a vaše historie by zkreslila váš úsudek, takže byste nemohl považovat moje názory za rozumné, ať byste se snažil sebevíc. Mohlo by to manželství pořád ještě fungovat? Doufám, že ano, protože Izrael i Sýrie mají hodně dlouhou historii.“ Nakonec jsem dospěla k názoru, že uchylovat se k metaforám nemá vůbec žádný smysl.</p>
<p>Abych zmírnila své pochybnosti, zeptala jsem se v soukromí jak Šary, tak Baraka, zda se vážně domnívají, že je možné dosáhnout dohody. Oba řekli, že ano, což mě povzbudilo, dokud jsem nezačala pátrat po důvodech. Oba věřili, že nakonec zasáhne prezident Clinton a přinutí druhou stranu k ústupkům. Nepochybovala jsem o prezidentově obratnosti, ale ani od něj jsem nečekala, že by dokázal dělat kouzla. Odcestovali jsme ze Shepherdstownu bez jakékoli závěrečné ceremonie nebo tiskové konference v očekávání, že se za devět dní vrátíme.</p>
<p>Když se vyjednavači z obou stran vrátili domů, byli podrobeni mikroskopickému zkoumání. Za takových okolností existuje silné pokušení zveřejnit takovou verzi událostí, která postaví váš tým do nejlepšího světla a vrhne stín na ten druhý. Proto mají tajná vyjednávání své místo a proto prezident varoval před krátkou životností návrhů mírových plánů. Ještě před přerušením shepherdstownských jednání se objevil v jednom arabském časopise vydávaném v Londýně článek s nástinem amerického návrhu mírové dohody a se zdůrazněním Asadova požadavku na úplné izraelské stažení z Golan. Třináctého ledna jedny izraelské noviny otiskly celý návrh textu s článkem, popisujícím řadu ústupků, které udělala Sýrie.</p>
<p>Obě delegace se zavázaly zachovat jednání v důvěrnosti. I když v sázce byla budoucnost oblasti a potenciálně i mnoho životů, ani jedna strana nesplnila slovo. Důsledky se daly předvídat. Syřané veřejně popřeli ústupky ve vedlejších otázkách, které udělali, a přitom zopakovali své trvání na tom, aby Izrael ustoupil a vrátil celé Golany. Plánované druhé kolo rozhovorů bylo zrušeno.</p>
<p>V této chvíli by bývalo bylo logické dočasně další vyjednávání se Sýrií odložit a znovu se soustředit na potenciálně výbušnější palestinskou stranu. Tomu jsme dávali přednost my i mnozí členové Barakovy vlastní vlády. Barak se nicméně zavázal stáhnout izraelské jednotky z Libanonu do léta a chtěl dokončit dohodu se Sýrií, aby zajistil spořádaný ústup a bezpečnost po jeho dokončení.</p>
<p>Byl pevně přesvědčen, že Asad přijme dohodu, kterou připravoval: návrat celých Golanských výšin Sýrii s výjimkou proužku širokého pět set metrů na břehu Galilejského jezera a osmdesát metrů na východní straně řeky Jordánu. Výměnou by Izraelci poskytli kousek vlastního území, které dříve nepatřilo Sýrii. Barakova představa byla spojit tuto navrhovanou mapu s detailními izraelskými stanovisky v jiných otázkách a přesvědčit prezidenta Clintona, aby je projednal s Asadem na schůzce mezi čtyřma očima. Podle jeho názoru nabízel syrskému vůdci příležitost získat zpět 99 procent Golan; žádný rozumný člověk nemohl takovou nabídku odmítnout.</p>
<p>Byla jsem si tím méně jistá, a tak jsem nabídla, že nejdřív ovzduší v Damašku otestuji a uchráním tak prezidenta Clintona před možným veřejným neúspěchem. Barak si takové starosti nedělal. Možná to bylo jeho vojenskou minulostí, jeho osobností či zvláštnostmi izraelského politického systému – v němž ministři zahraničí často pocházejí z jiných politických stran než premiér –, ale považoval diplomacii za hájemství předsedů vlád. Na rozdíl od Netanjahua nepovažoval za vhodné se se mnou pravidelně scházet nebo rozmlouvat. Trval na tom, že bude mluvit přímo s prezidentem, a neustále mu telefonoval. Stejně tak se nedomníval, že by s Asadem měl vyjednávat kdokoli kromě prezidenta. Řekl nám, že jedině prezident Clinton dokáže „zatřást“ syrským vůdcem a vytřást z něj trochu povolnosti.</p>
<p>Barak, který věřil na mikromanagement, připravil prezidentovi pro schůzku s Asadem úplný scénář. Způsobem, který mi připadal povýšený, řekl, že prezident klidně může v úvodních obecnostech improvizovat, ale že popis izraelských požadavků musí být odrecitován slovo od slova.</p>
<p>Prezident Clinton těmto návrhům vyhověl z několika důvodů. Věřil více než my ostatní, že iniciativa uspěje, a Barakova nabídka byla rozhodně vstřícnější než jakákoli jiná, kterou Syřané mohli dostat. Prezident také slíbil, že podpoří na Středním východě ty, kdo jsou ochotni riskovat pro mír; ať už byl Barak schopný stratég anebo ne, v této kategorii stál v čele celé oblasti. A konečně, prezidentův vrozený optimismus ho vedl k domnění, že soustředěný tlak nemůže nepřinést pohyb vpřed.</p>
<p>Prezident a já jsme se sešli s Asadem a Šarou v banketním sále ženevského hotelu Intercontinental 2. března 2000. Protože syrskou delegaci tvořili jen dva lidé, musela být i naše delegace malá. Seděli jsme kolem malého stolku v křeslech; prezidenti vedle sebe. Já jsem byla usazena po druhém boku prezidenta Clintona a Dennis Ross byl vedle mě. Rob Malley z NSC dělal zápis. Na druhém konci místnosti byla dřevěná zástěna, za kterou natahovali uši další američtí představitelé, kteří museli potlačovat kašel, aby se neprozradili.</p>
<p>Prezident Clinton nejdříve poděkoval Asadovi za to, že přijel, s ohledem na fyzické potíže, se kterými se evidentně nemocný syrský vůdce potýkal. Asad odpověděl: „Nikdy mě neunaví se s vámi setkávat.“</p>
<p>Prezident pronesl zkrácenou verzi svého projevu na téma „naše děti nám poděkují“, předestřel historickou příležitost, která se nám naskýtá, a řekl, jak ho těší, že si dokázal získat důvěru Sýrie a přitom neztratit důvěru Izraele. Pak řekl, že chce oficiálně prezentovat, co jsou Izraelci ochotni udělat. Asad odpověděl. „Fajn, budu reagovat, až skončíte, ale co bude s územím?“</p>
<p>„Izraelci,“ řekl prezident, „jsou připraveni se plně stáhnout na společně uznávanou hranici.“</p>
<p>Asad řekl: „Co myslíte společně uznávanou hranicí?“</p>
<p>Prezident Clinton začal s vysvětlováním a Dennis Ross vytáhl Barakovu mapu, která ukazovala linii běžící po východním břehu řeky Jordánu a Galilejského jezera, z níž byl jasně patrný izraelský pruh území.</p>
<p>„Potom nechtějí mír,“ řekl Asad a ani se nenamáhal si mapu pořádně prohlédnout. „Je konec.“</p>
<p>A také že byl. Příští dvě hodiny jsme se prezident, Dennis i já pokoušeli zachránit situaci, ale ten základní problém zůstával ležet v místnosti jako balvan. Izraelci nebyli ochotni ustoupit, co se týkalo potřeby území kolem vodních ploch. Asad nebyl ochoten přiznat izraelskou suverenitu kvůli pídi půdy, kterou považoval za syrskou. Prezident se párkrát pokusil projít celý seznam Barakových bodů, ale Syřané nejevili zájem.</p>
<p>Připomněla jsem Asadovi, že prezident Clinton se na tuto schůzku dostavil pouze proto, že je oddán míru, a že Sýrie těžko dostane lepší izraelskou nabídku. Naléhala jsem na něj, aby nezahazoval šanci získat zpět 99 procent Golanských výšin kvůli sporu o uzoučký pruh půdy.</p>
<p>Šará se vmísil do rozhovoru: „Nejde o kilometry. Tady jde o důstojnost a čest. Izraelci o nic nepřijdou, když nám vrátí naše území. Nikdo nedokáže udělat víc než prezident Asad proto, aby byl Izrael v oblasti akceptován, jakmile dosáhneme dohody.“</p>
<p>Když jsme se připravovali k odchodu, Syřané naléhali na prezidenta Clintona, aby neříkal, že nesou vinu za neúspěch jednání. Prezident řekl pouze: „To ať posoudí svět.“</p>
<p>Při prosazování jednání se Sýrií s takovou naléhavostí se Barak snažil dosáhnout historické dohody s nesmiřitelným nepřítelem Izraele a přitom zajistit severní hranici, zachovat přístup k vodě a otevřít cestu pro rozhodující jednání s Palestinci. Jenomže špatně Asada odhadl. Co Barakovi připadalo logické, nepřipadalo logické syrskému prezidentovi. Asad si vytvořil stanovisko, ze kterého nemohl uhnout ani o centimetr, aniž by tím poškodil svůj pracně budovaný obraz.</p>
<p>A zatím zrnka písku v hodinách padala dál. Prezidentu Clintonovi nezbývalo mnoho času. Asadovi nezbýval žádný. Desátého června 2000 zemřel syrský prezident na infarkt, aniž získal zpátky jedinou píď vlastního území.</p><empty-line /><p>Hlavní hrdina filmu <emphasis>Na Hromnice o den více</emphasis> z roku 1993, kterého hraje Bill Murray, je odsouzen k tomu, aby znovu a znovu prožíval tentýž den, dokud konečně nepřijde na ta osobní a profesionální rozhodnutí, která přinesou nejlepší výsledky pro všechny. Každé ráno se probouzí, jen aby zjistil, že je zpátky tam, kde byl předešlý den, a že ho čekají tytéž události a tytéž rozhovory, dokud nenajde cestu ven. Ten film by zrovna tak dobře mohl být o Středním východě.</p><empty-line /><p>Jako většina členů kabinetu jsem se vždy těšila na návštěvu v Camp Davidu, historickém prezidentském letovisku v Marylandu. V červenci 2000 jsme se tam zavřeli na patnáct dní s izraelskými a palestinskými představiteli. Pracovali jsme ve dne v noci; a překrásná krajina tonula ve dne v noci v dusivé mlze, jako by ji postihla nějaká biblická katastrofa. Když jsem odtamtud po tolika dlouhých přích o Středním východě s muži představujícími tři rozdílné kultury konečně odjela, už jsem neměla chuť se tam vracet. Ale pokud někdy Střední východ pozná mír, bude tento mír vycházet z myšlenek, o kterých jsme poprvé mluvili během těch dvou bouřlivých týdnů.</p>
<p>Jásir Arafat zpočátku uvítal Barakovo zvolení ministerským předsedou a vlastně si na něm přičítal určité zásluhy, ale jeho nadšení brzy vyprchalo. Netanjahuova otevřeného vystupování a pravicové politiky využíval k získávání sympatií pro svou věc. Barak se svými odvážnými stanovisky a upřímnou touhou po míru ohrožoval Arafatovo postavení profesionální oběti. Barak také svými rozhovory se Sýrií na sebe upoutal světlo reflektorů.</p>
<p>Poté, co se Asad odmítl dohodnout, obrátil Barak svoji pozornost ke stažení izraelských jednotek z libanonského bezpečnostního pásma, které s velkými ztrátami okupovaly po sedmnáct let. I když většina Izraelců přijala stahování s úlevou, Arafatovy stoupence to rozhněvalo. Poukazovali na to, že Palestinci se v roce 1993 rozhodli získat svoje území zpět prostřednictvím jednání s Izraelem. Po sedmi letech byl odměnou jejich snahy jen malý proužek území a život plný každodenního ponižování. Libanonské milici Hizballáh, která si zvolila cestu ozbrojené konfrontace, se podařilo získat půdu nazpět. Syřané si s Izraelci nechtěli ani podat ruku, a přesto jim Barak nabídl vrátit více než 99 procent Golanských výšin. Izraelci, tvrdili Palestinci, vysílají vůbec ten nejhorší signál – Hamás má pravdu a tvrdý postoj je jediným způsobem, jak osvobodit arabské území.</p>
<p>Řekla jsem Arafatovi, že si vykládá Barakovu snahu o vyjednávání se Sýrií nesprávně. Nešlo o známku slabosti, ale o vyjádření izraelské touhy po míru. Barak nechtěl, aby další izraelská generace žila jako okupační mocnost, a byl připraven vážně vyjednávat. Izraelský premiér prohlásil, že dohoda je možná jen tehdy, pokud Izraelci vezmou v úvahu palestinské nároky. „Pokud neuspějeme,“ řekl, „začne nové kolo násilí a my budeme pohřbívat své oběti a oni budou pohřbívat své oběti a o další generaci později budeme znovu sedět nad stejným zeměpisem, stejnou demografií a stejnými problémy.“</p>
<p>Přestože Barakův přístup byl daleko odvážnější, sdílel nechuť svého předchůdce k postupnému přístupu, který vyplýval z dohod z Osla. Každý z kroků vyžadovaných podle těchto dohod vyvolával v Izraeli zuřivou debatu a vyžádal si svou politickou cenu. Barak se domníval, že by pro něj bylo jednodušší předložit jeden srozumitelný balík, než se dál pokoušet prodávat mír kousek po kousku, a proto naléhal na komplexní dohodu. Aby posunul věci kupředu, naznačoval vyjednávací postoje, které byly pro Palestince překvapivě příznivé. Tím doháněl své protivníky k zuřivosti, ale pomáhal Izraelcům pochopit, že mír bude vyžadovat bolestivé ústupky. Netanjahu se snažil tlumit palestinská očekávání. Barak se snažil poskytnout Izraelcům realističtější představu o tom, čeho se budou muset vzdát.</p>
<p>Pokud šlo o Arafata, Barry Schweid, doyen sboru reportérů z ministerstva zahraničí, se mě zeptal, jestli palestinský vůdce dělá něco pro to, aby připravil svůj národ na nepříjemná rozhodnutí. Musela jsem odpovědět, že ne. Podle Arafatova názoru byla všechna rozhodnutí učiněna v roce 1993, když Palestinci přijali proces z Osla. Od té chvíle byly jejich dlouhodobé požadavky konzistentní. Arafat požadoval palestinský stát s územím vycházejícím z hranic roku 1967 a s hlavním městem v Jeruzalémě, kde by bylo i izraelské hlavní město. Ve svých projevech v arabštině nemluvil o tom, jak je důležité vyrovnat se s izraelskými obavami, ani o potřebě kompromisu. Bral na vědomí existenci Izraele, ale ne její morální oprávnění. Místo toho, aby se snažil vytvořit nový palestinský konsensus, posiloval ten starý.</p>
<p>V červnu 2000 jsem dvakrát cestovala na Střední východ. Barak chtěl, aby prezident Clinton svolal summit ve stylu Camp Davidu. Arafat to nechtěl. Palestinský vůdce se na Baraka zlobil za to, že odkládá splnění izraelských závazků z Wye a že se snaží uchlácholit pravici ve své zemi tím, že dovoluje ještě rychlejší šíření osad než za Netanjahua. Rozčilovalo ho také to, že poté, co celé měsíce stavěl rozhovory s Palestinci na vedlejší kolej, teď po Arafatovi chtěl, aby si pospíšil. Palestinský vůdce mi řekl, že summit je příliš důležitá karta, než aby se dala hrát bez určité naděje na úspěch, a že nechce nést vinu za jeho pravděpodobný neúspěch.</p>
<p>Barak na nás mezitím tvrdě naléhal. Předpovídal, že v prostředí „papiňáku“ na vrcholné schůzce dokáže prezident Clinton Arafata „dokopat“ k dohodě. My byli skeptičtí; Barak učinil stejnou předpověď o prezidentově schopnosti přesvědčit Asada. A navíc jsme nikdy předtím neotevřeli Pandořinu skřínku s nápisem „otázky trvalého uspořádání“. Tyto otázky byly zatíženy emocemi a byly hrozivě složité. Každá ze stran byla veřejně vázána zcela odlišným stanoviskem. Úspěch by vyžadoval oboustrannou dávkou kreativity a politické vůle, kterou bylo těžko možné očekávat vzhledem k Arafatově náladě před summitem. Na druhé straně prezident Clinton – který se obával dalšího násilí a byl hluboce oddán míru – nechtěl nadřazovat svůj úsudek úsudku izraelského premiéra, který je tolik odhodlán změnit historii. Arafat sice žádal o více času, ale nedokázal vysvětlit, co by se tím získalo. Třetího července 2000 prezident Clinton oba státníky pozval do Camp Davidu na vrcholnou schůzku, která měla začít následující týden.</p><empty-line /><p>Camp David leží na svazích vyvýšeniny, které lidé na východním pobřeží říkají hora a ti z nás, kdo žili v Coloradu, kopec. Je to oplocený pozemek se stromy, cestičkami, květinami, sruby a sportovními zařízeními, k nimž se člověk nejlépe dostane na golfovém vozíku. Ze schůdků před svým srubem mohl prezident Clinton vidět Barakovo bydliště napravo a Arafatovo nalevo. Můj srub stál pár metrů od Barakova v nedalekém lese.</p>
<p>Jelikož měl prezident osmý den po začátku summitu odletět na setkání představitelů G8 v Japonsku, neměli jsme moc času. Rozhodli jsme se strávit první dva dny shromažďováním návrhů a třetí den předložit dokument, který by zahrnoval izraelská i palestinská stanoviska a naše vlastní myšlenky. Prezidentovým prvním úkolem zatím bylo změnit Arafatovo psychické rozpoložení. Pokud měla jednání uspět, museli jsme palestinského vůdce přesvědčit, že neudělal chybu, když na summit přijel. „Prostě mu povězte,“ řekl Sandy Berger prezidentovi, „že to bude nejpyšnější okamžik vašeho života, až budete vedle něj stát v Palestině a dívat se, jak na stožár stoupá palestinská státní vlajka.“ Hlava státu se na Sandyho podívala s výrazem, který říkal „ty ses musel zbláznit“. „Nejpyšnější okamžik mého života? A co narození Chelsea?“</p>
<p>Setkání s Arafatem svého cíle nedosáhlo. Prezident byl nápaditý a výřečný. Předseda OOP byl pozorný, zdvořilý a němý. Stejným zklamáním byla i první schůzka s Barakem. Izraelský premiér přijel pozdě, protože právě sotva přežil hlasování o důvěře v izraelském parlamentu. Byl v kousavé náladě a dával přednost tomu, aby se pár dní nic nestalo, protože kdyby jednání uspěla příliš brzy, vypadalo by to, jako když nevyjednával dost tvrdě. A tak státník, který měl takový spěch, chtěl teď věci zpomalovat jako dirigent orchestru, který přeskakuje z adagia do allegra a říká si tím o disharmonii. Domníval se, že bychom měli nechat narůstat tlak na Arafata, dokud nedojde ke krizi, a pak přejít do koncovky. To bylo pravým opakem našeho přístupu. Domnívali jsme se, že Arafat potřebuje na začátku dostat něco, co by ho vtáhlo do hry a přimělo konstruktivně vyjednávat. A nevěděli jsme, jaká je Barakova koncovka, protože nám to nechtěl říct.</p>
<p>Třetí den jsem se setkala s Barakem v jeho srubu, který se jmenoval Dogwood, ale který jeho lidé rychle přejmenovali na Doghouse. Premiér byl oblečen celý v černém, čemuž odpovídalo i jeho rozpoložení. Stěžoval si na palestinský vyjednávací styl. Říkal, že Izrael neustále přizpůsobuje svoji pozici a skáče na šachovnici dopředu, ale že když vyskočí Arafat, přistane vždy na stejném místě – s tím se dalo těžko polemizovat. Barak chtěl vidět dokument, který připravujeme. Řekla jsem, že Dennis o něm právě informuje izraelské vyjednavače. Barak řekl: „Musím ho vidět. Třeba mí vyjednavači udělají chybu. Musím vám dát vědět, jestli ho můžu přijmout, nebo jestli ho odmítám.“</p>
<p>Krátce nato jsme se dozvěděli odpověď. Barak ukázal palcem dolů. Protože prezident nechtěl izraelského státníka zahnat hned na začátku do kouta, požádal Dennise, aby připravil nový dokument, který pouze shrnoval izraelské a palestinské postoje. To Barakovi naprosto vyhovovalo. Arafat ale zuřil, když dostal nový dokument, protože v něm byla zmínka o izraelském plánu rozšířit Jeruzalém tak, aby Palestinci mohli zřídit své hlavní město v jedné z přilehlých čtvrtí místo uvnitř tradičních hranic města. Tenhle „izraelský trik“ byl pro něj naprosto nepřijatelný. Kolem půl třetí ráno přišli palestinští vyjednavači Saeb Erekat a Abú Ala do mé chatky, kde jsme se je s Dennisem snažili uklidnit. Nakonec Dennis řekl: „Jestli se vám náš dokument nelíbí, nevadí. Vyjednávejte prostě přímo s Izraelci.“ Saeb řekl: „Myslíte jako, že můžeme ten dokument ignorovat?“ „Ano.“</p>
<p>A tak jsme za tři dny navrhli jeden dokument, který odmítl Barak, a druhý, který odmítli Palestinci. Mezitím nám Barakovi lidé říkali, že jsme jejich vůdce špatně pochopili a že jsme se měli držet prvního dokumentu. V každém případě jsme neměli žádný dokument a nedosáhli žádného pokroku, což způsobilo napětí v našem vlastním týmu. V NSC byli netrpěliví, ministerstvu zahraničí dělaly starosti neustále se měnící signály a všichni jsme byli zhnusení. John Podesta, nový chytrý a nestranný personální šéf Bílého domu,177 sehrál úlohu prostředníka a pomohl nám vrátit se do normálu. Zatím se prezident Clinton snažil oba představitele přimět, aby se vžili do role toho druhého, tak jako to dělal na plantáži Wye. Ale Arafat už měl až po krk řečí o Barakových domácích politických těžkostech, které si podle něj izraelský vůdce prostě jen vymýšlel; a Barak ze své strany odmítal představu, že Arafat potřebuje pomoc, aby udržel na uzdě palestinské extremisty.</p>
<p>Aby se členové obou delegací soustředili na jednání, nabídli jsme jim, aby se posadili v malých skupinkách a společně probírali hlavní problémy. Ty se týkaly hranic a osad, bezpečnosti, uprchlíků a Jeruzaléma.</p>
<p>Pokud šlo o hranice, Palestinci začali s požadavkem, aby Izrael vrátil všechno území okupované během války v roce 1967, ze kterého by se stalo území jejich nového státu. Totéž získal Anvar Sadat pro Egypt na Sinaji v roce 1997 a totéž požadoval Asad pro Sýrii, jenže v roce 1999 už na okupovaných územích Západního břehu a Gazy žilo kolem 180 000 izraelských osadníků, v naprosté většině v oblastech sousedících se samotným Izraelem. Barak chtěl anektovat tak velkou část území Západního břehu, aby 80 procent osadníků mohlo zůstat pod izraelskou vládou. Chtěl také kontrolovat pruhy území v údolí řeky Jordánu a v Gaze, aby se tak zabránilo útokům a přesunům zbraní a teroristů. Palestinci byli sice ochotni se smířit se stanovišti včasného varování, ale odmítali jakoukoli trvalou izraelskou vojenskou přítomnost v údolí řeky Jordánu. Požadovali také kompenzaci za území anektované pro osady v podobě půdy stejné rozlohy a kvality na jiném místě.</p>
<p>Otázka uprchlíků byla otázkou právnickou a současně i hluboce emocionální. Podle záznamů OSN žilo kolem čtyř milionů Palestinců, kteří přišli o domov či byli potomky těch, kdo přišli o domov, ve válkách v letech 1948 a 1967. Palestinci požadovali právo na návrat do svých domovů podle mezinárodního práva. Byl to jeden ze základních cílů OOP po celou dobu její existence. Pokud by ale toto právo bylo uplatněno, Izrael by ztratil status převážně židovského státu. A pokud by Izrael přijal právní a morální zodpovědnost za osud uprchlíků, byla by v očích jeho nepřátel zpochybněna samotná legitimita jeho vzniku. Takové ústupky byly jasně nepřijatelné. Dohoda se ale stále zdála být možná, neboť někteří palestinští vyjednavači byli v soukromí ochotni mluvit o představě omezeného počtu uprchlíků, kteří by se směli vrátit do Izraele, zatímco Izraelci souhlasili s tím, že by se dal zřídit mezinárodní systém pro kompenzaci uprchlíkům a vládám, které by je přijaly.</p>
<p>Téměř neřešitelné problémy hranic a uprchlíků byly však hračkou ve srovnání s problémem Jeruzaléma. Barak stejně jako prakticky všichni důležití izraelští politici trval na myšlence nerozděleného města. Palestinci požadovali návrat východního Jeruzaléma, který Izraelci zabrali v šestidenní válce v roce 1967. V našich jednáních se o politické geografii Jeruzaléma hovořilo ve čtyřech soustředných kruzích. Ve vnějším kruhu ležela předměstí, která byla též okupována v roce 1967. Ve druhém kruhu byly čtvrtě zasahující do středu města. Třetí se skládal ze starodávného opevněného Starého Jeruzaléma s židovskou, arménskou, křesťanskou a muslimskou čtvrtí. A v srdci Jeruzaléma ležela osmnáctihektarová oblast fontán, zahrad, budov a chrámů, o které Židé mluví jako o Chrámové hoře a Muslimové jako o al-Haram aš-Šaríf, vznešené svatyni. V této malinké oblasti leží více míst, která jsou posvátná pro křesťany, židy i muslimy, než kdekoli jinde na světě.</p>
<p>Podle Židů se tento komplex nachází na místě, kde stál starodávný chrám postavený králem Šalamounem a obnovený po návratu Židů z exilu v Babylonu. Pod Chrámovou horou je Západní zeď, jejíž součástí je i Zeď nářků, nejposvátnější místo judaismu. Židé chodí ke Zdi nářků, aby se tam modlili a zanechávali modlitby na kouscích papírů vsunutých mezi prastaré kameny. Plošina al-Haram aš-Šarífu je podle muslimů svatyní, odkud se prý prorok Mohamed vznesl na nebesa po své noční cestě z Mekky do Jeruzaléma. Stojí na ní i Skalní dóm a historická mešita al-Aksa, třetí nejposvátnější místo pro islám.</p>
<p>Otázkou pro vyjednavače bylo, jak se s tím vším vypořádat. Jonathan Schwartz, nápaditý právník z našeho týmu, vytvořil celou nabídku způsobů, kterými bylo možné modifikovat a popisovat koncepce politické, právní a správní autority. Pokud se dalo řešení jeruzalémského propletence nalézt, muselo by se tak podle nás stát na základě formule, která by oběma stranám umožňovala říct, že dostaly to, na čem jim nejvíc záleželo.</p>
<p>Při hledání společného stanoviska v určité otázce jsme se scházeli v malých skupinkách s každou stranou zvlášť i s oběma stranami dohromady. Zařizovali jsme schůzky, na kterých se Izraelci a Palestinci scházeli bez nás. Plánovali jsme setkání ve srubech, které byly poblíž, i jiných na relativně odlehlých místech. Vybízeli jsme obě strany, aby si neformálně vyměňovaly myšlenky při jídle, během přestávek v basketbalových zápasech, během procházek v přírodě i potají. Zařídili jsme, aby se prezident přišel každý den na jednání podívat. Žádali jsme vyjednavače, aby ke konci každého dne podali zprávu jemu nebo mně. Jednou jsme dokonce dva vyjednavače z každé strany zamkli v prezidentově kanceláři od půlnoci do deseti do rána.178</p>
<p>Po celou dobu dělal náš tým všechno možné pro vytvoření správné nálady. Občas pomohli i členové obou delegací. Koneckonců to byli lidé, kteří se za ta léta dobře poznali a vytvořili si sympatie a antipatie, jdoucí napříč národními přehradami. První pátek pozvali Izraelci Palestince a Američany na šábesovou večeři. Arafat byl v příjemné náladě, všem žehnal a dokonce řekl i pár slov hebrejsky.</p>
<p>Jindy se napětí dostalo na povrch. Hned na začátku vyletěl prezident na palestinského vyjednavače Abú Alua za to, že neprojevoval žádnou pružnost v otázce hranic. Aby podtrhl důraz svých slov, pokynul mi a oba jsme dramaticky odešli – právě ve chvíli, kdy začal liják. Měli jsme na vybranou, zda máme zmoknout, nebo zapomenout na dramatický odchod. Vyrazili jsme a promokli na kůži.</p>
<p>Baraka očividně vyčerpávaly hodiny, které trávil na telefonu snahou o udržení domácí politiky v patřičných mezích. Jediného skutečného pokroku v prvních pár dnech bylo dosaženo v zákulisních rozhovorech. To však skončilo, když Barak zakázal ostatním Izraelcům mluvit o Jeruzalému. Baraka nešlo neobdivovat. Osobně jsem ho považovala za pozoruhodného člověka s odvážnými myšlenkami, oddaností míru a s komplexním smyslem pro strategii. V jednání s lidmi se však měl čemu učit. Dával ostatním okamžitě najevo, že se považuje za chytřejšího než oni, což není chytrá taktika, i když je to třeba pravda. Měl svoji vlastní představu o tom, co je logické, a jako by nechápal, že jeho posluchači budou vstřícnější, když svůj výklad opepří humorem a taktem. I s Palestinci jednal s velkým odstupem.</p>
<p>Při několika příležitostech jsem zašla do chatky za Arafatem, abych mu, jak se anglicky říká, změřila teplotu, která mu neustále stoupala. Byl přesvědčen, že jsme se s Izraelci proti němu spikli, a dlouze popisoval sliby, které Barak porušil. Vytrčil paži vzhůru a prohlásil, jako by hovořil k velkému davu: „Já nejsem otrok, já jsem Jásir Arafat.“ Když jsem na předsedu naléhala, aby byl vstřícnější, upřel na mě planoucí zrak a řekl: „Až mě uvidíte příště, budete kráčet za mou rakví.“ Většina našich rozhovorů nebyla tak teatrální, ale nebyla ani o nic přínosnější. Arafat nic nenavrhoval. Vypadal jako unavený a izolovaný stařec.</p>
<p>Bez ohledu na své osobní záměry stál ve vztahu ke svým stoupencům před dilematem, které bylo stejně skutečné jako problémy, které měl Barak se svými stoupenci. Na Arafatův návrh jsem krátce odjela z Camp Davidu na setkání se skupinou palestinských představitelů, kteří se shromáždili v nedalekém Emmitsburgu. Byli rozhořčeni, že se nemohou setkat s Arafatem kvůli našim pravidlům, jež měla zabránit únikům informací. Snažila jsem se té skupině načrtnout, co se děje v rozhovorech, aniž bych prozradila cokoliv, co by mohlo vyjednávání ohrozit. Řekla jsem jim, že každá dohoda bude vyžadovat bolestivé kompromisy na obou stranách, a naléhala na ně, aby pomohli na dohodu připravit palestinské občany. Řekli, že plně chápou potřebu kompromisů a Arafata samozřejmě podpoří, pokud neudělá nic, co by porušilo „palestinský konsensus“ ve věci uprchlíků, hranic a Jeruzaléma. Jinými slovy, dohoda by byla dobrá, pokud by všechny ústupky učinil Izrael.</p>
<p>Byl den osmý a pořád jsme se příliš nehýbali z místa. Prezident Clinton řekl Barakovi, že musíme summit buď ukončit, anebo se pokusit o omezenou dohodu. Barak požádal o čas na rozmyšlenou a pak o schůzku s prezidentem mezi čtyřma očima. Když se z ní prezident vrátil, usmíval se. Řekl, že Izraelci jsou ochotni souhlasit s navrácením 91 procent území Západního břehu a přijmout princip náhrady za území, které anektují pro osady, i když ne podle principu metr za metr. Akceptují palestinskou suverenitu nad muslimskou a křesťanskou čtvrtí v jeruzalémském Starém Městě i nad většinou předměstí. Palestinci získají pravomoci územního plánování a policejní pravomoci v centrálnějších arabských čtvrtích a „kustodství“ nad al-Haram aš-Šarífem. Barak navrhoval, aby prezident sdělil Arafatovi, že pokud Palestinci tyto návrhy přijmou, Spojené státy se budou snažit přesvědčit Baraka o přijetí rozumného stanoviska i v otázkách bezpečnosti a uprchlíků. Konečně jsme měli Barakovo vyjádření a to vyjádření bylo dalekosáhlé a odvážné.</p>
<p>Barak šel dál než jeho předchůdci. Nejdramatičtějším krokem byl jeho souhlas s tím, aby Arafat zřídil hlavní město Palestiny v Jeruzalémě. To byl průlom, který mohl změnit celou budoucnost Středního východu. Neexistovala samozřejmě žádná záruka, že Palestinci jeho návrh přijmou, a my jsme nečekali, že to udělají bez podmínek. Izraelský návrh nebyl úplný a stále jsme ještě vycházeli z principu, že „nic není dohodnuto, dokud není dohodnuto vše“. Prezident měl ale konečně nové karty, kterými mohl hrát. Bez otálení pozval do svého srubu palestinského vůdce. Mluvili spolu skoro až do půlnoci, načež prezident Clinton doprovodil Arafata zpátky do jeho chaty. Prezident nám řekl, že palestinský vůdce se původně odmítl návrhem zabývat. Pak začal pozorně naslouchat a nakonec souhlasil, že přijde s odpovědí. Jeho odpověď přišla o půlnoci – a zněla ne.</p>
<p>Ptali jsme se sami sebe, jestli Arafat prostě jen čeká do poslední chvíle, aby řekl svoje poslední slovo. Dennis Ross říkal, že Arafat často čeká, dokud není za minutu dvanáct. Problém byl v tom, dodával, že Arafatovi jdou občas špatně hodinky. Prezident zůstával optimistou a odložil odlet do Asie o den a my jsme absolvovali sérii bezvýsledných telefonátů arabským vůdcům se žádostí o jejich podporu.179 I když jsme neměli základ pro dohodu, nechtěla jsem to vzdávat, protože jsem se obávala následků našeho neúspěchu. Barak na Arafatovo odmítnutí reagoval se zuřivostí zhrzeného nápadníka, zatímco Arafat temně naznačoval, že Palestinci mají i jiné alternativy, než je jednání. Nemohli jsme jim dovolit vrátit se domů v takovém nepřátelském rozpoložení.</p>
<p>Vyjednávání nevyhnutelně vedou k určité teatrálnosti. Někdy je užitečné předstírat, že máte k někomu bližší vztah než ve skutečnosti. Jindy je užitečný výbuch hněvu anebo odchod. Myslím si ale, že je nepřijatelné, když státnické výbuchy brání důležitým iniciativám. Kdyby způsobem, jakým se v Camp Davidu chovali Arafat a Barak, jednaly političky, byly by označeny za klimakterické.</p><empty-line /><p>V tom večeru, kdy prezident odjel do Asie, se zrcadlil zmatek, únava a odhodlání, které jsme všichni cítili. Lilo jako z konve; stmívalo se dlouho před večerem. Členové obou delegací se připravovali k odjezdu v úzkostné a sklíčené náladě. Tiskové oddělení Bílého domu oznámilo, že summit skončil. Sešla jsem se s Palestinci, kteří obviňovali Izraelce, a pak s Barakem, který obviňoval Arafata. Prezident přišel oblečený na závěrečnou tiskovou konferenci a společně se mnou naléhal na izraelského premiéra, aby neodjížděl. Barak krátce nato prezidentovi zavolal a řekl, že je ochoten zůstat, pokud bude Arafat ochoten vyjednávat na základě návrhů předložených předchozí den. Clinton pak zašel za Arafatem a řekl mu, že přesvědčil Baraka, aby zůstal. Protože to považoval za samozřejmé, konkrétně neřekl, že diskuse musí pokračovat na základě návrhů, o nichž se mluvilo předchozí večer. Arafat, který milerád vyjednával, když měl pocit, že se od něj nežádá nic jiného, souhlasil, že zůstane. Prezident pak poměrně optimisticky informoval novináře a odcestoval do Washingtonu a potom do Asie. Uléhala jsem s radostí, že summit ještě trvá. Neměla jsem tušení, že oba představitelé mají naprosto odlišné představy o tom, co se stane dál.</p>
<p>Druhý den ráno přišla celá palestinská delegace na snídani s širokými úsměvy, připravena diskutovat o „všech otázkách“. Ale Izraelci odmítli vyjednávat, protože Palestinci řekli, že nové návrhy nepřijali. Barak si myslel, že Arafat lhal. Já jsem očividně po prezidentovi zdědila vážné nedorozumění. Posadila jsem se se svým týmem a snažili jsme se dát dohromady, co se vlastně stalo. Nakonec jsem šla za Barakem a vysvětlila mu, že k nedorozumění došlo naší vinou, ale že nechci, aby všichni jen seděli a čekali, až se prezident vrátí. Barak souhlasil s neoficiálními rozhovory, takže jsem řekla, že to při večeři oznámím. Řekl mi: „Dobrá.“ Ale když na večeři přišel, řekl mi, že si to rozmyslel. Řekla jsem, že je na to příliš pozdě, a oznámení jsem učinila.</p>
<p>Neformální jednání začala tentýž večer a pokračovala po příští tři dny. Vyjednavači se pustili do relativně volné výměny představ. Bylo jasné, že přinejmenším mladší palestinští delegáti si přáli pokrok. Zorganizovali jsme basketbalové zápasy, abychom posílili atmosféru spolupráce, a večer jsem uspořádala představení filmu „pro kluky“, <emphasis>U-572</emphasis>, o zajetí německé ponorky za druhé světové války. Po skončení filmu jeden z Izraelců zavtipkoval, že ponorka by byla dobrým nádavkem k vojenské pomoci, kterou jeho vláda požadovala od Spojených států.</p>
<p>I když neoficiální rozhovory probíhaly dobře, nakonec jsem za trvání na tom, aby Barak dovolil svým lidem se jich zúčastnit, zaplatila vysokou cenu. Izraelský vůdce se začal chovat mrzutě, skoro nevycházel ze svého srubu a zanechal vzkaz, aby ho nevyrušovala ani jeho vlastní delegace. Měla jsem podezření, že to jen hraje, přestože často obviňoval Arafata, že nás manipuluje svými náladami, ale Barakovi lidé byli tak zaražení, že jsem tu myšlenku opustila.</p>
<p>Považovala jsem za svou povinnost Barakovi pozvednout náladu. Kromě mnoha jiných předností byl také nadaný klasický pianista, a tak jsem si myslela, že bychom mu mohli nechat do srubu nastěhovat klavír, aby mohl cvičit. Poprosila jsem náš technický personál, jestli by nenašli dobré piano, které by prošlo dveřmi Barakova příbytku. Po velkém ověřování přišla odpověď, že se to dá provést. Protože jsem nechtěla Barakovi posílat piano, aniž bych se ho zeptala, a protože Barak nebral telefon, rozhodla jsem se, že na něj „narazím“ při jeho odpolední procházce. V lese jsme se najednou ocitli proti sobě. Díval se na zem a myslím, že by mě minul a neřekl ani slovo, kdybych se nezastavila a neřekla: „Dobrý den.“ „Dobrý den,“ odpověděl. Řekla jsem. „Jak se máte?“ „Dobře.“ Řekla jsem: „Když je teď prezident pryč, napadlo nás, že byste uvítal nějaké rozptýlení. Nechcete, abychom vám do chaty nastěhovali piano? Nebyl by to žádný problém.“ Odpověděl: „Ne.“ „Ne?“ otázala jsem se. „Ne,“ řekl znovu.</p>
<p>Nevzdávám se tak snadno. Na Barakovu žádost jsme trvali na tom, aby vyjednavači z obou stran neopouštěli Camp David. Když ale prezident odjel, rozhodl se izraelský premiér, že chce jet do Gettysburgu. Dodržování pravidel jsem měla na starosti já, a tak jsem nejdřív odmítla, ale pak jsem si pomyslela: „Tohle je absurdní, nejsem přece žalářník.“ A tak jsem teď řekla Barakovi: „Říkal jste, že vás zajímá Gettysburg. Dneska máme pátek, zítra je sabat. Nechtěl byste se v neděli podívat na bojiště?“ Okamžitě zpozorněl. Tím to bylo vyřízené. Jeli jsme do Gettysburgu.</p>
<p>Když už jsem pozvala Baraka na výlet, musela jsem vymyslet něco pro Arafata, a tak jsem navrhla sobotní výlet do Harpers Ferry nebo na mou farmu. Vybral si to druhé – i když jsem mu říkala, že tam budou mé děti, vnoučata a jejich přátelé. „To bude ještě lepší,“ odpověděl.</p>
<p>Celou cestu na farmu jsem si myslela, že jsem se musela zbláznit, když jsem tu návštěvu navrhla. Po příjezdu jsem měla pocit, že se na mě řítí katastrofa, když se můj dvouletý vnuk Daniel probudil z odpoledního spánku, podíval se jednou na neoholeného Arafata v <emphasis>káfíji</emphasis> a usedavě se rozplakal. V následujících hodinách se však dalo stěží uvěřit, že člověk, který byl v Camp Davidu tak neústupný, je tentýž člověk, který tleskal mému druhému vnukovi Jackovi, když skákal z prkna do bazénu, políbil moji maličkou vnučku Maddy a radostně pózoval na fotografiích s různými lidmi v plavkách.</p>
<p>Během čtyřicetiminutové cesty zpátky do Camp Davidu jsem Arafata vybídla, aby mi řekl něco o sobě. Zvolil si vyprávění o tom, jak si osvojil palestinskou věc. Řekl, že tomuto poslání zasvětil celý svůj život, a mluvil o tom, jak se mu podařilo dosáhnout uznání hnutí Fatah za ztělesnění palestinských snů a přivést OOP zpátky z exilu na Západní břeh a do Gazy. Když jsem mu naslouchala, nemohla jsem pochybovat o jeho oddanosti své věci, ale stále jsem ještě neslyšela žádná slova o kompromisu a nezaznamenala žádný náznak, že jeho vize jakýmkoli způsobem přesahuje vítězství nad Izraelem.</p>
<p>Následující den v Gettysburgu byl Barak v příjemné náladě. Otevřela jsem téma vůdcovství, když jsme se zastavili na Malém kulatém vršku a Nejvyšší vodoměrce, kde katastrofálně skončil útok generála Konfederace George Picketta. Barak se dobře bavil a s radostí pózoval izraelskému fotografovi, kterého vzal s sebou. Vyjeli jsme brzy, aby se fotografie daly odvysílat ve večerních zprávách v Jeruzalémě a Tel Avivu. Během cesty zpátky mi Barak řekl, že chce, aby prezident Arafata přinutil přijmout jeho návrhy, než dojde k obnovení jednání. Domníval se, že bychom měli Arafatovi říct, že Spojené státy přeruší s Palestinci kontakty, pokud neustoupí. Řekla jsem, že si nejsem jistá, že by Arafat ustoupil pod hrozbami a že kromě toho Izrael těží z našich kontaktů s Palestinci stejně jako Amerika. Barak nesouhlasil.</p>
<p>Doufali jsme, že prezidentův návrat povede k nějakým rozhodnutím. Abychom diskusi učinili soustředěnější, rozhodli jsme se, že se sejdeme spolu s představiteli obou stran k diskusi o každé hlavní otázce, počínaje bezpečností. Když se prezident se žlutým blokem v ruce 24. července v půl dvanácté večer posadil s oběma stranami, vzpomněla jsem si na celonoční sezení, kterým vyvrcholilo jednání ve Wye. Možná existovala nějaká naděje: k průlomům ohledně Blízkého východu docházelo vždy pod příkrovem tmy. První hodiny jednání toho večera se týkaly záležitostí, jako byla stanoviště včasného varování, palestinská demilitarizace a povaha izraelské přítomnosti v údolí řeky Jordánu. Bylo to nadějné, protože obě strany se do diskuse zapojily a rozdíly se nezdály být nepřekročitelné, ale také varovné, protože ani jedna strana nenabízela nic nového. Když sezení v půl šesté ráno skončilo, zůstávalo ve hře mnoho nevyřešených otázek.</p>
<p>O pět hodin později schůzka pokračovala. Dosavadní malý pokrok se rychle vytratil. Izraelci už neměli víc co nabídnout. Palestinci se nadále odmítali pohnout z místa a přišli s mapou, která neznázorňovala žádné nové návrhy. Prezident nakonec požádal palestinského vyjednavače Saeba Erekata, aby zjistil, zda by jeho šéf přijal plán, který by se podobal Barakovu, ale který by užíval slova „suverenita“, i když s velkými modifikacemi, ve spojení s velkou částí toho, oč Arafat usiloval v arabských částech Jeruzaléma. O dvě hodiny později se Erekat vrátil a přečetl vzkaz od Arafata, obsahující poděkování Spojeným státům za jejich snahu, vyjadřující ochotu pokračovat v jednáních a informující, že Palestinci nemohou přijmout žádnou dohodu, která by ponechala Izraelcům i tu nejomezenější suverenitu nad al-Haram aš-Šarífem.</p>
<p>Camp David skončil.</p>
<p>Prezident slyšitelně povzdechl, obrátil se k nám a řekl: „Nerad prohrávám, zvláště v téhle věci.“ Pak zavolal Barakovi, který předpověděl, že výsledek summitu může klidně znamenat konec dvacetileté snahy o dosažení izraelsko-palestinského míru. V prohlášení k tisku se prezident Clinton snažil pochválit Baraka, aniž by zatratil Arafata. Vyzdvihl Izraelce za jeho vizi a odvahu, zatímco Arafatovi nepřiznal o mnoho více než ochotu přijet. Technicky tím sice dodržel náš závazek, že za neúspěch summitu nesvalíme vinu na Arafata, ale obvykle jsou podobná prohlášení pečlivě vyvážená, a když už teď izraelští a američtí vyjednavači směli tisk informovat o pozadí jednání, nerovnováha prezidentových slov tím ještě vynikla.</p><empty-line /><p>I když jsme odjížděli z Camp Davidu zklamaní, dokázali jsme nacházet i zrnka naděje. Barakovi političtí protivníci protestovali proti návrhům, které učinil, ale odhodlanému premiérovi se podařilo posunout těžiště debaty. Izraelci byli teď připraveni k podstatně větším ústupkům, než o jakých před tím uvažovali, výměnou za definitivní konec konfliktu. Palestinští vyjednavači veřejně mluvili o tom, kolik toho bylo dosaženo, a hovořili o budoucnosti s nadějí. Arafat ukázal arabskému a muslimskému světu, že dokáže odolávat americkému a izraelskému tlaku. Pokud by se této zvýšené věrohodnosti rozhodl využít pro jednání s arabskými vůdci a pro dosažení nového a realističtějšího konsensu, existovala pořád ještě naděje, že se podaří dosáhnout dohody.</p>
<p>Mezi izraelskými a palestinskými představiteli pokračovaly soukromé rozhovory po celý srpen a září. Pravidelně jsem telefonovala s arabskými vůdci a zdůrazňovala rizika, která Barak podstupuje, a naléhala na ně, ať řeknou Arafatovi, že musí dělat víc, než jen sedět s nataženou rukou. Během zasedání Valného shromáždění v New Yorku jsem se opět setkala s palestinským předsedou a pokusila se zjistit, jestli nezmírnil svůj postoj. Arafat se zvedl ze židle, zahrozil pěstí a vyrazil ven z místnosti. Vrátil se až na schůzku s prezidentem, během níž přešel místnost a zasypal mě polibky. Tomu říkám náladovost.</p>
<p>Navzdory Arafatově neústupnosti nás Palestinci vybízeli, abychom se přímo angažovali a přišli s „přemosťujícími návrhy“. Koncem září přijeli vyjednavači do Washingtonu na třídenní jednání v hotelu Ritz Carlton v Pentagon City. Dennis Ross, který se části těchto rozhovorů zúčastnil, hlásil, že obě strany mají pocit pokroku. Mezitím dvacátého pátého srpna Barak pozval Arafata k sobě domů, kde se přátelsky navečeřeli a střídali se u telefonu při rozhovoru s prezidentem Clintonem. Než Arafat ten večer odešel, vzal si prý Baraka stranou a naléhal na něj, ať zabrání vůdci opozice Arielu Šaronovi v uskutečnění jeho plánu projít se po otevřeném prostranství Chrámové hory/al-Haram aš-Šarífu. Tato žádost byla ignorována.</p>
<p>Dvacátého osmého září se Šaron, doprovázený tisícovkou ozbrojených policistů, vojáků a kohortou politiků strany Likud, prošel po prostranství mezi mešitou al-Aksa a Skalním dómem. Druhý den Palestinci odpověděli velkými demonstracemi a házením kamenů poblíž Západní zdi. Izraelská policie reagovala střelbou gumovými projektily, při které zahynuli čtyři lidé a byly zraněny dvě stovky. Začalo nové kolo násilí.</p>
<p>Proč to Šaron udělal? Zřejmě tam šel, aby potvrdil izraelský nárok na suverenitu a získal politickou výhodu nad Barakem. Měl právo Chrámovou horu navštívit? Ano měl, ale využít tohoto práva v onom konkrétním okamžiku bylo jako hodit zapálenou sirku do kanystru s benzinem, kolem kterého stojí všechny děti ze sousedství. Vždycky se najde někdo, kdo takovému gestu zatleská. Historie ovšem ne.</p>
<p>Historie také ukáže, že Arafat promarnil další příležitost. Místo, aby využil tohoto incidentu k demonstraci palestinské zralosti tváří v tvář Šaronovu provokativnímu činu, připomněl celému světu, proč i ti nejvstřícnější Izraelci mají o palestinském státu pochybnosti.</p>
<p>Ať už bylo násilí předem plánované, nebo ho Arafat nařídil nyní, anebo ho jen prostě nedokázal zastavit, výsledky byly tytéž. Palestinci začali po izraelských vojácích házet kamení, lahve, trubkové a benzinové bomby. Vojáci se bránili slzným plynem a střelbou. Palestinská televize vysílala záběry z intifády roku 1989 a hrála vlastenecké písně. Arafat uzavřel školy a studenti se vyhrnuli do ulic. Dvanáctiletý palestinský chlapec se ocitl v křížové palbě a zahynul. Záběry jeho vyděšené tváře se znovu a znovu objevovaly na obrazovkách po celém světě. Palestinské pohřby rozdmychávaly emoce, které přerůstaly v násilí a vyvolávaly odvetu, která vedla k dalším pohřbům. Palestinský hněv byl bez ohledu na Arafatovu roli opravdový. Barak, který neudělal nic, aby zabránil Šaronově návštěvě, teď zval vůdce Likudu, aby společně s ním vytvořil národní krizovou vládu. Když se do bouřlivých demonstrací zapojili izraelští Arabové, které Arafat rozhodně nekontroloval, police začala střílet i po nich a jeden den jich zabila pět a druhý den další.</p>
<p>Izraelci měli pocit, že jednají zdrženlivě, protože využívali jen zlomek své vojenské síly. Barak se osobně snažil omezit reakci tak, aby docházelo k minimálním ztrátám na životech. Z hlediska Palestinců však o spravedlnosti výmluvně mluvila statistika. Během prvního týdne zahynulo čtyřicet devět Palestinců, devět izraelských Arabů a dva jiní Izraelci. Den po dni se hrůza stupňovala. V Nábulusu znesvětil palestinský dav Josefův hrob. Dva izraelští záložáci byli vyvlečeni z budovy, ubodáni a ušlapáni, a jejich těla vláčena po ulicích. Izraelské helikoptéry vypálily rakety na Ramalláh a Gazu.</p>
<p>Z Washingtonu jsme tomu přihlíželi se zármutkem a zděšením. Během pár týdnů jsme se dostali od rozhovorů o soužití k pochybám o tom, zda dokážeme zabránit návratu k nekončící válce. Každá ze stran teď v té druhé viděla jenom to nejhorší. Začátkem října jsem uspořádala schůzku v pařížské rezidenci amerického velvyslance ve Francii Felixe Rohatyna, na níž se Barak a Arafat zavázali zastavit násilí. Po pár klidnějších dnech došlo k obnovení bojů. O dva týdny později spolupředsedal prezident Clinton podobnému setkání v Egyptě s podobnými výsledky.</p>
<p>Navzdory násilí i kvůli němu byl prezident Clinton odhodlán dál usilovat o řešení. Než boje začaly, měly zřejmě obě strany pocit, že dosahují pokroku. Dva dny po listopadových volbách jsme se sešli s Arafatem v Bílém domě. Prezident mluvil bez obalu: „Zbývá mi deset týdnů v úřadě a chci toho času využít k dosažení celkového řešení, historické dohody, opravdového usmíření. Chci, abyste měli svůj vlastní stát. Jsem si vědom, jak jsou věci složité, ale myslím si, že to můžete dokázat. Chci od vás, pane předsedo Arafate, vědět, jestli jste na mé straně. Můžete se zavázat, že se ke mně v tomto úsilí připojíte?“ Arafat odpověděl: „Spoléhám na vás, pane prezidente. Myslím, že společně to dokážeme a připojíme se k vám při každém kroku, který uděláte.“</p>
<p>Při schůzkách později ten měsíc Arafat přesvědčil alespoň některé Izraelce, že se opravdu snaží zastavit násilí a že chce dosáhnout dohody před odchodem našeho týmu z úřadu. Barakovi lidé brali tento pokrok natolik vážně, že začali mluvit o tom, kteří arabští vůdci by se dali přesvědčit, aby se zúčastnili podpisového ceremoniálu. Izraelci chtěli být optimisté, protože Barak dospěl k názoru, že mu nezbývá než uspořádat volby, které se měly konat počátkem února. Jeho soupeřem měl být Ariel Šaron. Izraelci doufali, že při vyhlídce na dalšího premiéra ze strany Likud bude Arafat povolnější. Nejdříve Izraelci trvali na tom, aby se konaly dvojstranné rozhovory bez americké přítomnosti. V polovině prosince se to změnilo: Izraelci teď chtěli, abychom se angažovali. Pozvali jsme vyjednavače z obou stran na kolo jednání „teď, anebo nikdy“, která se točila kolem námi připravených mírových dokumentů. Rozhovory začaly 20. prosince.</p>
<p>Po třídenním jednání si prezident vyjednavače povolal do Oválné pracovny. „Víme, že tvrdě pracujete,“ řekl jim, „ale tímhle tempem se nikam nedostanete. Předám vám něco, co není americký návrh, ale spíš naše představa o tom, co bude třeba učinit ohledně každého klíčového problému, aby se dosáhlo dohody. Pokud kterákoli ze stran odmítne tyto parametry přijmout, stáhneme je ze stolu. Můžeme mluvit o upřesněních, ale nebudeme vyjednávat o návrzích samotných. Rád bych měl odpovědi od vašich vrcholných představitelů do čtyř dnů.“</p>
<p>Jádrem těchto parametrů byla výměna. Palestinci by získali suverenitu nad al-Haram aš-Šarífem/Chrámovou horou, ale museli by se smířit s tím, že palestinští uprchlíci by neměli zaručeno právo na návrat do Izraele. V obou případech byla tato výměna oslazena. Izrael by si ponechal suverenitu nad Západní zdí. Palestinští uprchlíci, kteří by se neusadili v Izraeli, by měli zaručeno právo na návrat do Palestiny anebo na to, aby se usadili jinde a obdrželi kompenzaci. Nový palestinský stát by se skládal z 94 až 96 procent území Západního břehu a z jednoho až tří procent izraelského území výměnou za zbytek. Jeho hlavní město by bylo v arabském východním Jeruzalémě. Izraelské jednotky by se během tří let stáhly z údolí Jordánu a jejich místo by postupně zaujaly mezinárodní jednotky. Na konci tohoto období by palestinské území na Západním břehu bylo souvislé, ale na určených místech by pod ochranou mezinárodních sil zůstával malý počet Izraelců. Během následujícího týdne jsme získali podporu arabských státníků, kteří nazvali prezidentovy návrhy „historicky přelomovými“ a zavázali se k jejich podpoře. Dvacátého pátého prosince řekl Barak v izraelské televizi, že naše představy přijme, pokud je přijme Arafat. Ale namísto odpovědi nám palestinský předseda poslal dopis, v němž se postavil proti izraelské suverenitě nad Západní zdí, proti jakékoli izraelské vojenské přítomnosti v údolí Jordánu, proti jakémukoli kompromisu ve věci práva na návrat a za úplné izraelské stažení během několika měsíců namísto několika roků. Palestinci se nepohnuli ani o centimetr. Strojem psaný dopis Arafat podepsal a připojil k němu rukou psaný vzkaz, v němž nám všem popřál veselé Vánoce a šťastný Nový rok.</p>
<p>Představení však pokračovalo dál. Arafat se do Bílého domu vrátil ještě jednou. Schůzky mezi izraelskými a palestinskými vyjednavači pokračovaly i po odchodu prezidenta Clintona z funkce. Obě strany přerušily rozhovory krátce před izraelskými volbami s tvrzením, že dohoda je „blíže než kdykoli dřív“. Palestinská neschopnost přijmout nejlepší nabídku míru, jakou kdy mohli dostat, přispěla ke zvolení Ariela Šarona, člověka, který s jejich věcí sympatizoval málo. Jak se blížila hodina teroru, mírový proces upadl do kómatu.</p>
<p>Lidé se mě ptají, co bylo pro mě největším zklamáním ve funkci ministryně. Bylo to právě tohle. Problémy a historie byly evidentně palčivě složité; na Středním východě není nic jednoduché. Vůdci mají zodpovědnost vůči svým stoupencům; pokud jí nedostojí, nezůstanou obvykle vůdci dlouho. Ale opravdové vůdcovství zahrnuje i schopnost utvářet veřejné mínění, a ne ho pouze odrážet.</p>
<p>Izraelce bylo samozřejmě možné kritizovat za aroganci a kvůli jejich politice budování osad. Ale ústředním selháním bylo posedlé palestinské lpění ne na tom, jak moc mohli získat, ale na tom, jak relativně málo by museli dát. Nepustili ani cent, aby vydělali dolar. Arafat se obával, že kdyby souhlasil, zabili by ho. Nechtěl sdílet osud Anvara Sadata a na osobní úrovni jsem mu to nemohla mít za zlé. Barak přesto vstoupil dobrovolně do mířidel izraelských extremistů, kteří pořád ještě oslavují zavraždění Jicchaka Rabina. V tom spočívá rozdíl mezi tím, kdo umí přežít, a vůdcem.</p>
<p>Kdyby se Arafat rozhodl jinak, byla by dnes Palestina s hlavním městem ve východním Jeruzalémě členem Organizace spojených národů. Její letiště a přístav by fungovaly. Palestinští uprchlíci by dostávali náhradu a pomoc při usazování na novém místě. Místo toho mají Palestinci svoje právní konstrukce, svoji bídu a svůj teror.</p>
<p>V době, kdy píši tyto řádky, není podobné řešení, jako bylo to předvídané v Camp Davidu, realistické. Proces z Osla byl prohlášen za mrtvý. Logika, na které stojí potřeba míru, však nikdy nebyla jasnější; je psaná krví Palestinců i Izraelců. Izrael musí mít bezpečné hranice; izraelský národ nemůže žít v bezpečí jako okupační mocnost. Palestinská bída bude pokračovat, dokud nevznikne nový konsensus, který přijímá kompromis a vylučuje teror. A i potom, jak předvídal Barak, se obě strany, až pohřbí své oběti, „znovu posadí nad stejným zeměpisem, stejnou demografií a stejnými problémy“.</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kdyby bylo jen víc času a větší svět</strong></p>
<p>Nechtěla jsem, aby to skončilo, ale od prvního dne jsem samozřejmě věděla, že to skončí. Každý den jsem do práce chodila kolem portrétů mých předchůdců, které na mě shlížely ze zdí, a tak jsem si byla pořád vědomá toho, jak plyne čas. Ale nechtěla jsem se sama stát portrétem, dokud té práci nedám absolutně všechno, co ve mně je. Když už mi zbývalo jen šest měsíců, žertovala jsem, že se natrvalo přestěhuji do vzduchu a budu lítat přes mezinárodní časovou hranici, aby každý den trval třicet šest hodin a zbývalo mi devět měsíců místo šesti.</p>
<p>I tak se mi posledních pár měsíců ve funkci ministryně slilo v jediný proud, ve kterém se plný rozsah normálních pracovních povinností a cest musel přizpůsobit naší snaze o průlom v Severní Koreji a na Blízkém východě a reakci na teroristický útok na torpédoborec <emphasis>USS Cole</emphasis>. Moc jsme toho nenaspali. Uprostřed té vřavy přišly i dobré zprávy z neočekávaného zdroje. Začala se rýsovat definitivní podoba demokratického Balkánu.</p>
<p>Koncem roku 1999 zemřel chorvatský prezident Franjo Tuđman, kterého nahradili vůdci vystupující proti korupci, hájící demokracii a oddaní podpoře dohod z Daytonu. Byl to klíčový průlom, na který Spojené státy, Kanada a Evropa rychle zareagovaly technickou pomocí a vřelým přijetím v institucích, jako bylo Partnerství pro mír. Dvakrát během tří týdnů jsem Chorvatsko navštívila, nejdřív abych se setkala s prezidentskými kandidáty a pak abych se zúčastnila inaugurace prezidenta Stjepana Mesiće. Naše ukázka pohotové podpory měla za účel podpořit demokratické síly v Chorvatsku a vyslat signál do sousedního Srbska, které držel v izolaci a zaostalosti jeho prezident Slobodan Miloševič. Málokdo ale věřil, že se Miloševič dá vypudit.</p>
<p>Dlouho před válkou v Kosovu jsem přesvědčila administrativu, že je třeba Miloševiče odstranit. Více než dva roky jsme v zákulisí i veřejně usilovali o dosažení tohoto cíle.180 S kolegou Joschkou Fischerem a dalšími jsem naléhala na vůdce srbské opozice, aby vytvořili skutečnou politickou organizaci a soustředili se na vytlačení Miloševiče. Na jaře 2000 jsme se rozhodli „jít na to přes peníze“; zavedli jsme nové sankce proti režimu a snažili jsme se dohledat Miloševičovy peníze ukryté v zahraničí, aby se cítil ochuzený a ohrožený. Scházela jsem se s prodemokratickými starosty měst a hledala způsoby, jak poskytnout pomoc jejich občanům, aniž by se jí zmocnila jugoslávská vláda. Veřejně jsem opakovaně říkala, že Spojené státy chtějí Miloševiče „pryč od moci, pryč ze Srbska a před tribunálem pro válečné zločiny“. Byla jsem si jistá, že když budou mít srbští občané férovou šanci u volebních uren, tak Miloševiče odmítnou. Kritikové tvrdili, že moje přání je otcem myšlenky, ale to podceňovali odvahu Srbů. Politické zemětřesení již probíhalo.</p>
<p>Jako by chtěl Miloševič pokoušet osud, přecenil se a vyhlásil na 24. září 2000 prezidentské volby. Bylo to poprvé po osmi letech, co se jeho jméno objevilo na volebních lístcích ve všeobecných volbách. Možná proto, že se obklopil poradci, kteří se mu báli říct pravdu, si byl jistý, že se dokáže prezentovat jako obránce srbského nacionalismu proti vměšování sebranky cizáků, jako byla americká ministryně zahraničí. Byl si stejně jistý, že pokud by ho voliči opustili, dokázal by využít svého vlivu ve státních orgánech k zfalšování výsledků. Ukázalo se, že se v obojím mýlil.</p>
<p>Pomohlo, že se srbská opozice spojila a účinně podpořila antikomunistického profesora jménem Vojislav Koštunica, který měl současně výhodu v pověsti silného nacionalisty. Organizátoři opozice už byli také daleko obratnější než při dřívějších taženích proti Miloševičovi. Rozmístili pozorovatele ve všech volebních místnostech a mohli tak rychle získat a zveřejnit ověřené výsledky hlasování na místní úrovni, takže pozdější manipulace v Bělehradě byly průhledné. Pár hodin po skončení voleb se Koštunica prohlásil za vítěze s odvoláním na výsledky, které ukazovaly, že získal více než potřebných 50 procent hlasů. V příštích dvanácti dnech se Miloševič pokoušel o záchranu. Nejdřív popřel a pak neochotně přiznal Koštunicovo vedení, ale tvrdil, že jeho protivník stejně nezískal většinu hlasů, takže je zapotřebí druhého kola. Zatímco do Bělehradu se hrnuli demonstranti proti Miloševičovi, mnozí z nich z demokratických obcí, kterým jsme pomohli, já pracovala nepřetržitě na zvyšování diplomatického tlaku. Britové, Francouzi i Němci vyzvali Miloševiče, aby uznal svou porážku.</p>
<p>Rusové si jako obvykle dávali na čas. Měli v Moskvě Miloševičova bratra jako jugoslávského velvyslance a nechtěli přepřahat na nového koně, bez ohledu na důkazy o vůli srbského lidu. Často jsem telefonovala ministru zahraničí Ivanovovi, ale byli jsme oba na cestách a naše mobily jako by tajemně ztrácely spojení pokaždé, když jsem se zmínila o Srbsku. „Musíte říct Miloševičovi, aby to vzdal,“ řekla jsem mu. „Závisí na tom vaše vlastní důvěryhodnost u Srbů.“ Nejednou mi Igor odpověděl: „Madeleine, Madeleine, já vás neslyším, Ma-de-leine.“ Pátého října vzali Srbové věci do vlastních rukou a obsadili budovu parlamentu a státem kontrolované sdělovací prostředky. Policie potvrdila Tennysonův postřeh, že „moc se nestará o umírajícího krále“, a neudělala pro zachování Miloševičova impéria nic. Mnozí armádní důstojníci přešli na druhou stranu. Pilíře Miloševičovy moci se vypařily téměř přes noc. Teprve potom přicestoval Ivanov do Bělehradu, aby Koštunicovi poblahopřál k vítězství.</p>
<p>Demokratické povstání v Srbsku mi připomnělo československou sametovou revoluci v roce 1989. Jakmile se staré vedení střetlo s odporem, rychle se zhroutilo. Došlo jen k relativně málo projevům násilí. Masy lidí, vedené studenty, měly dost režimu, který selhal hospodářsky, politicky i diplomaticky. Miloševič zavedl svůj národ do čtyř válek a všechny je prohrál, byl obviněn jako válečný zločinec a většina Jugoslávců mu teď vypověděla poslušnost. Do devíti měsíců byl nejen zbaven moci, ale seděl v Haagu a čekal na soud za zločiny spáchané v Chorvatsku, Bosně a Kosovu.</p>
<p>Při koordinaci podpory pro demokratickou změnu v Srbsku jsem se naučila, jak může být důležité zůstat v pozadí. Mnozí Srbové cítili vůči Západu odpor kvůli akcím NATO. (Někdo mi dokonce poslal balíček toaletního papíru, který se prodával v Bělehradě, s portréty Robina Cooka, Joschky Fischera a mě.) Po Koštunicově vítězství si Spojené státy nechaly záležet na tom, aby všechny zásluhy byly připsány srbské opozici, poskytly novému prezidentovi prostor, který potřeboval, a novému premiérovi Zoranu Djindjičovi čas, aby zkonsolidoval svou vládu a zajistil si podporu jugoslávských bezpečnostních sil.</p>
<p>Byla jsem pyšná, když jsem mohla 4. ledna 2001 přivítat na ministerstvu zahraničí jugoslávského ministra zahraničí Gorana Svilanoviče. Přestože samotná schůzka nepřinesla nic pozoruhodného, bylo to pro mě osobní završení. Jen o pár měsíců dřív by představa srdečné diskuse mezi jugoslávským a americkým ministrem zahraničí byla nemyslitelná. Srbský národ, kterého si můj otec tolik vážil a který pomohl mé rodině uprchnout před Hitlerem, konečně svrhl svého vlastního diktátora; a Svilanovič teď vyjadřoval přesvědčení, že éra balkánských konfliktů skončila. Všichni jsme věděli, že Jugoslávii pořád ještě čeká řada překážek, ale pochybovači se mýlili a moje víra v srbský národ se ukázala být oprávněná.181</p>
<p>Mnozí lidé si mysleli, že Balkán není důležitá oblast, ale mýlili se. Během doby, kdy jsem byla ve vládě, poskytl Balkán kontext pro debatu o globální úloze Spojených států, o roli NATO, o vývoji v Rusku, mezích suverenity a možnosti rozšířit demokracii do zemí, kterým chybí demokratická tradice. Na Balkáně jsme stáli před řadou rozhodnutí, zda máme pasivně přihlížet zločinům proti lidskosti, anebo jim učinit přítrž, zda se máme smířit s lidmi, jako byli Tudjman a Miloševič, anebo jít proti nim. Museli jsme se rozhodnout, jestli je správné použít americkou moc k zastavení masových zločinů proti lidskosti a jestli se máme zúčastnit mírových misí, které mají za úkol zabránit pokračování takových zvěrstev. A konečně jsme se museli rozhodnout, jestli máme v oblasti hrát vůdčí diplomatickou roli anebo ji přenechat Evropanům, kteří žijí blíž a kteří tvrdili, že lépe než my chápou dynamiku vyplývající z minulosti.</p>
<p>Balkán představoval zkoušku pro zahraniční politiku Clintonovy administrativy, místo, kde byl neustále předvídán neúspěch a kde byly naše cíle zesměšňovány jako nerealistické a naivní. Tato oblast je nepochybně dál těžce zkoušena, ale ve všech jejích částech se měřítka úspěchu změnila. Chuť na konflikt vyprchala a snahu o etnickou nadvládu přitlumila touha po integraci se Západem, modernizaci, vzdělání a posilování demokratických institucí. I tak emocionální problém, jako je státoprávní postavení Kosova, se řeší mírovými prostředky a Balkán je na cestě zaujmout svoje právoplatné místo v úplné a svobodné Evropě.</p><empty-line /><p>Během let strávených ve vládě byla mým tématem demokracie. Stala jsem se koneckonců ministryní zahraničí díky demokracii – a brzy jsem se měla stát bývalou ministryní zahraničí. V Srbsku jsem byla svědkem jednoho druhu přechodu k demokracii. Prvního prosince 2000 jsem byla svědkem jiného, když jsem odcestovala do Mexika na inauguraci tamějšího nového prezidenta Vicenta Foxe. Nešlo o žádnou obyčejnou inauguraci. Zvolení Foxe znamenalo konec jedenasedmdesátileté vlády kdysi všemocné mexické Institucionální revoluční strany (PRI). Veřejnost reagovala s radostí, ale členové PRI, kteří stále ještě ovládali mexický Kongres, byli z vyhlídky na takovou změnu po sedmdesáti letech v kyselé náladě.</p>
<p>Vicente Fox se pro roli prezidenta hodil dokonale – byl to vysoký, hezký, přátelský muž v kovbojských botách; spojoval důstojný zjev s neformálním stylem. Svůj inaugurační projev k mexickému Kongresu a plnému sálu cizích hodnostářů začal pozdravem <emphasis>„Buenos días“</emphasis> ke každému ze svých čtyř adoptovaných dětí. Ve svém projevu přislíbil omezit korupci a rozšířit vzdělání, věnovat větší pozornost lidským právům a životnímu prostředí a – se zvlášť vášnivým důrazem – pomáhat domorodým indiánským obyvatelům Mexika k důstojnějšímu životu. Při skládání prezidentské přísahy přidal dokonce i pár vlastních slov o ochraně chudých.</p>
<p>Členové odcházející vlády, včetně mého kolegy, ministra zahraničí Rosaria Greena, seděli po straně tribuny a vypadali očividně nesví. Proti nim seděli po obou stranách střední uličky zvolení představitelé. Napětí bylo značné a členové PRI neváhali projevit svoji nespokojenost bučením, když Fox kritizoval starý „autoritářský režim“. Ve skutečnosti měly obě strany důvod k hrdosti. Fox vedl přesvědčivou kampaň zaměřenou na problémy způsobené desetiletími vlády PRI, zatímco odstupující prezident Ernesto Zedillo, který seděl vedle Foxe, podpořil demokratické reformy, které umožnily spravedlivé volby, a předával svému nástupci silné hospodářství a vřelé vztahy se Spojenými státy.</p>
<p>Jak jsem přihlížela tomu ceremoniálu, měla jsem pocit, že cestuji časem a vidím svoji vlastní budoucnost. Každý rok se členové naší vlády scházejí se svými mexickými protějšky, aby diskutovali o problémech sahajících od přeshraničního znečištění po koordinaci imigrační politiky. Příští takové setkání se mělo konat beze mě. Přestože pompa a důstojnost washingtonské inaugurace má jiný rytmus, výsledek je stejný. Jeden prezident odejde a druhý přijde. A americká ministryně zahraničí si stejně jako Rosario Green bude muset hledat nové výzvy.</p><empty-line /><p>Součástí procesu odchodu z funkce je pokus o zhodnocení. To je zvláště obtížné v oblasti zahraniční politiky, kde je téměř všechno subjektivní, jen málo vítězství je trvalých a kde není žádná výsledková tabule, na kterou lze zaznamenávat zisky a ztráty. Když jsem ale poskytovala svá poslední oficiální interview, měla jsem pocit, že máme za sebou kus dobré práce.</p>
<p>Když byl Bill Clinton zvolen, bylo klíčovou mezinárodní otázkou, zda se Amerika kvůli nepřítomnosti konkurenční supervelmoci stáhne. Sám prezident Clinton se ujímal úřadu s odhodláním soustředit se na domácí hospodářství. Jakmile byl ale u moci, rychle zaujal postavení světového vůdce. Druhá Clintonova administrativa tak za sebou zanechala Ameriku, která byla bohatší než kdy předtím, ve světě, který byl svobodnější než kdy předtím.</p>
<p>Prezident, který si plně uvědomoval trvalou hrozbu terorismu a šíření zbraní, položil základy globální protiteroristické sítě, kterou jeho nástupce ze začátku trochu zanedbával a po 11. září pak dramaticky rozšířil. Zlý sen „bludných atomovek“ z bývalého Sovětského svazu byl zažehnán, přestože je nadále nutné se jím zabývat. Zachovali jsme sankce proti Saddámu Husajnovi a výrazně omezili jeho vojenské možnosti a oslabili jeho vojenské schopnosti. Společně s našimi spojenci jsme zablokovali nejrychlejší cestu Severní Koreje k jaderným zbraním a dosáhli pozastavení zkoušek vyspělých raket. Stabilizovali jsme a zdemokratizovali Balkán.</p>
<p>Na Středním východě jsme poskytli Jásiru Arafatovi všechny příležitosti k dosažení základních požadavků jeho národa. Pečlivě jsme opatrovali naše spojenectví v Evropě a v Asii, která proto zůstala soudržná a silná. Měli jsme dobré vztahy s Moskvou a Pekingem, ale neopouštěli jsme přitom svoje principy. Posílili jsme naši bezpečnostní spolupráci s Japonskem, otevřeli novou kapitolu v našich vztazích s Indií, posílili spolupráci na naší polokouli prostřednictvím summitu Amerik a usilovali o integraci Afriky na světové trhy. Prezident, který zdědil líně se vlekoucí americké hospodářství zatížené velkými schodky, předal svému nástupci zdravou fiskální politiku, rekordní přebytek a zemi, o jejíž vůdčí hospodářské roli v mezinárodním měřítku nebylo pochyb. Po celém světě byla Amerika uznávaná jako motor podpory míru, demokracie, hospodářských příležitostí, otevřenějšího obchodního systému a vlády zákona.182</p>
<p>Šli jsme příkladem i v méně tradičních zahraničněpolitických otázkách, včetně úsilí o zlepšení života žen a zvýšení úcty k lidským právům obecně. Zreorganizovali jsme naše zahraničněpolitické instituce, abychom je připravili na novou éru, a pomohli jsme zreformovat OSN. Zapojili jsme se do úsilí o zřízení stálého mezinárodního trestního tribunálu a o omezení hrozeb představovaných pozemními minami a globálním oteplováním. A snažili jsme se rozšířit používání internetu a dalších vyspělých technologií jako nástrojů pro rozvoj. Je to nesourodý seznam, ale každý bod na něm byl spojen s cílem vybudovat integrovanější, stabilnější a demokratičtější svět, který bude bezpečnější pro všechny, kdo respektují zájmy a práva druhých.</p>
<p>Když jsem shrnovala naše výsledky, podělila jsem se s novináři i o některé konkrétnější lekce, které jsem dostala. Tou první je naděje, že už nikdy nikoho neuslyším popisovat zahraniční politiku jako debatu mezi wilsonovskými idealisty a geopolitickými realisty. V naší době by se žádný prezident ani ministr zahraničí nedokázal úspěšně vypořádat s událostmi, aniž by kombinoval oba přístupy. Za vlády prezidenta Clintona jsme byli odhodláni dělat to, co je správné, ale pragmatickým způsobem. Snažili jsme se posilovat mnohostranné instituce, ale uvědomovali jsme si, že je potřeba, aby se Amerika ujala vedení v oblastech, jako byl Balkán a Střední východ. Podporovali jsme demokracii, ale když to bylo nutné, spolupracovali jsme i s nedemokratickými státy. Bránili jsme lidská práva, ale chápali jsme, že jiné naléhavé otázky, jako je nešíření zbraní, mají někdy přednost. Byli jsme ochotni ujímat se obtížných úkolů, ale neúnavně jsme se snažili získávat pomoc druhých a vystříhat se závazků, které bychom nemohli splnit.</p>
<p>Někteří tvrdí, že jsme byli nedůslední, ale zahraniční politiku nelze provádět v nepružném rámci, kde každému podnětu odpovídá předem stanovená odpověď. Politik musí ponechat prostor pro pružnost a inovaci. Každá situace je odlišná, a když nastanou problémy, naši nejvyšší představitelé potřebují mít co nejširší repertoár možností. Ty zahrnují vše od umění verbálního přesvědčování přes sankce a účast na mírových operacích až k nejrůznějším stupňům použití síly. Rozhodnutí musí vycházet z takových faktorů, jako je priorita našich zájmů, pravděpodobnost úspěchu, ochota druhých přispět, míra veřejné podpory a následky nečinnosti. Vojenskou sílu je třeba používat jen ve vymezených případech, někdy v omezené míře a jindy s menším omezením.</p>
<p>Druhou lekcí je, že musíme získat pro naše mezinárodní operace a programy přiměřené prostředky. Podporuji velkorysé financování našich ozbrojených sil, ale i většina amerických vojenských představitelů uznává, že existuje velký nepoměr mezi tím, co dáváme na vojenské účely, a tím, co utrácíme za prosazování našich záměrů v zahraničí jinými prostředky. K zastavení teroristů, nastolování míru, zabránění šíření zbraní, vítězství nad drogovými kartely, podpoře exportu, posilování demokracie, boji proti znečištění, boji proti AIDS, záchraně životů prostřednictvím rodinného plánování i k ostatním způsobům obrany našich zájmů a hodnot je zapotřebí peněz. Na tyto a jiné mezinárodní účely dohromady dnes Spojené státy dávají méně než cent z každého federálního dolaru. Jsem hrdá na to, že za čtyři roky mého působení ve funkci ministryně jsme dokázali zvýšit příděl rozpočtových prostředků o 17 procent. Zůstává ale skutečností, že v reálných cenách dáváme na tyto účely zhruba desetinu toho, kolik jsme dávali, když byl před půl stoletím ministrem zahraničí George Marshall.</p>
<p>Za třetí, nevěřím, že jakákoli zahraniční politika může odpovídajícím způsobem reprezentovat americký národ, pokud nepodporuje demokratické tendence v zahraničí. Během studené války jsme měli důvod nahlížet téměř na každý problém optikou našeho soupeření se Sovětským svazem; i tehdy naši nejmoudřejší státníci chápali, že americká vedoucí role musí být založena nejen na tom, proti čemu bojujeme, ale také na tom, co hájíme. A od Střední Ameriky po Střední Asii naše zájmy diktují, abychom hájili svět, v němž bude demokratická vlna nadále sílit. Své vlády si volí více zemí než kdy předtím, ale mnohé demokratické instituce jsou křehké a další pokrok se nedá předpokládat automaticky. Svobodné země musí pomáhat jedna druhé. Proto je tak důležitá iniciativa Společenství demokracií.</p>
<p>Za čtvrté, pro Ameriku je životně důležité najít svou správnou pozici – není to tak snadné. Když jsem byla v OSN, mluvil prezident Clinton o Americe jako o „nepostradatelné zemi“. Líbilo se mi to spojení a tak často jsem si ho vypůjčovala, že ho začali spojovat se mnou. Někteří lidé ten výraz považují za arogantní, ale tak jsem ho nemyslela. Ten výraz podle mého názoru spíš odráží skutečnost, že většina velkých mezinárodních iniciativ vyžaduje k úspěchu alespoň nějaký příspěvek ze strany Spojených států. Nechtěla jsem naznačit, že se prostě můžeme obejít bez druhých. Nechtěla jsem snižovat druhé, ale probudit pocit hrdosti a zodpovědnosti u Američanů tak, abychom se méně zdráhali řešit problémy.</p>
<p>Přestože mají Spojené státy hodně společného s jinými zeměmi, jsou také jedinečné, pokud jde o moc a globální dosah. Tato jedinečnost vytváří obrovské příležitosti, ale také nebezpečná pokušení. V dobrém či ve zlém slouží americké činy a přístupy jako příklad. V nepřítomnosti protiváhy v podobě jiné velmoci to znamená, že Spojené státy musí mít dost disciplíny, aby regulovaly vlastní činy v souladu s měřítky, která uplatňují na jiné. Pokud se pokusíme postavit se nad mezinárodní systém nebo mimo něj, vyzýváme všechny ostatní, aby učinili totéž. Pak ztratíme morální přesvědčivost, základ naší vůdčí role bude zpochybněn, sjednocující účinek práva bude oslaben a těm, kdo nesdílejí naše hodnoty, se otevřou příležitosti, kterých využijí. Vždy jsem byla přesvědčená, že Amerika je výjimečná země, ale to proto, že jsme stáli v čele vytváření pravidel, která vyhovují všem, a nikoli proto, že jsme výjimkou z pravidel.</p>
<p>K odchodu z úřadu patří lítost kvůli věcem, které se daly udělat lépe. Jak jsem již říkala, moje největší lítost se týká doby, kdy jsem byla ještě v OSN a kdy jsme nedokázali dost rychle rozeznat začínající genocidu ve Rwandě. Jako ministryně zahraničí jsem nebyla dost bezohledná v nastolování priorit, protože mě zajímalo tolik věcí. Nechtěla jsem, aby kterákoli větší část světa měla pocit, že na ní Americe nezáleží. Také jsem příležitostně měla pocit, že jsem neudělala dost pro to, abych obnovila čelné postavení ministerstva zahraničí v oblasti zahraniční politiky, ale útrapy mého nástupce mě vedou k domněnce, že se mi nedařilo o nic hůř než jiným. Svět je dnes tak vzájemně propojený, že téměř každé ministerstvo má dnes právoplatnou mezinárodní roli. A konečně naše administrativa měla mít dost předvídavosti, aby riskovala hněv tradičních přátel na Středním východě a naléhala na demokratizaci v arabském světě – včetně přímého odporu proti indoktrinaci mladých lidí principy hájícími násilí a nenávist. Měli jsme také více naléhat na Izrael, aby zastavil šíření osad, které tolik škodí vyjednávání.</p>
<p>Jedna věc, která ve mně vyvolala smíšené pocity, i když jsem jí nemohla doopravdy litovat, bylo moje ne Václavu Havlovi, když navrhl, abych se ho pokusila nahradit ve funkci prezidenta České republiky. Strašně mi to zalichotilo a představa života na Pražském hradě má rozhodně pohádkový půvab. Ale řekla jsem Havlovi, že český národ by měl vést někdo, kdo s ním poslední desetiletí žil, a já už se samozřejmě dávno stala Američankou.</p>
<p>Jako při každém odchodu je nejtěžší věcí loučení. Některé vztahy jsou přísně profesionální, ale jiné přerostly v přátelství, často i nepravděpodobná, a nedají se tak snadno zapomenout. I když Jevgenij Primakov odešel z funkce v roce 1999, pořád mi ještě společně s Ivanovem každý rok volali, aby mi poblahopřáli k Vánocům. I po telefonu bylo zřejmé, že jsou oba v povznesené náladě.</p>
<p>Zvlášť mě dojalo, když pro mě Hubert Védrine, se kterým jsem tak často spolupracovala a také se přela, zorganizoval večeři na rozloučenou v Paříži. Robin Cook, Joschka Fischer, Lamberto Dini, Igor Ivanov a Javier Solana tam na zámku Château de la Celle-Saint Cloud všichni byli. Přála bych si jen, abych měla magnetofon a nahrála všechny přípitky, které se pronášely ve dvou jazycích a byly nesmírně lichotivé. Nepochybně to s chválou přeháněli, jak je tomu při takových událostech zvykem, ale ta vřelost a pocit partnerství byly velice opravdové. Za ta léta jsme porazili Miloševiče, zápasili se Saddámem Husajnem, rozšířili NATO a pomohli novým evropským demokraciím nalézt svoje místo na bezpečném a sjednoceném kontinentě. Vcelku to bylo úspěšné dílo. Musela jsem se snažit, abych ovládla svoje emoce. Igor si dal na svém dárku neobyčejně záležet – obdaroval mě ruskou čajovou soupravou s obrázky všech přítomných ministrů zahraničí na šálcích a talířem, na kterém stálo „Madeleinin Dream Team“. Védrine mě objal a dal mi nádherně vázaný dvoudílný výtisk de Tocquevillovy <emphasis>Demokracie v Americe</emphasis>. Mrknutím mi prozradil, že naše spory ohledně Spojených států jako „hypervelmoci“ a ohledně Společenství demokracií nikdy nebyly osobní.</p><empty-line /><p>Devatenáctého ledna 2001 jsem podepsala svůj formální rezignační dopis na funkci ministryně zahraničí a zavolala prezidentu Clintonovi, abych mu poděkovala za jeho pěkná slova na videozáznamu promítaném během mého vystoupení v televizním pořadu <emphasis>Oprah Winfrey Show</emphasis>. Zbýval nám poslední den v úřadu a prezident myslel stejně jako já na promarněné příležitosti. Rozčiloval se kvůli všemu tomu času, který jsme investovali do Arafata, a říkal, že lituje, že nevyužil příležitosti k návštěvě Severní Koreje a místo toho zůstal ve Washingtonu a pokoušel se ještě jednou pohnout situací na Středním východě.</p>
<p>Poslední den jsem pronesla tradiční projev na rozloučenou k zaměstnancům ministerstva zahraničí. V pamětech Deana Achesona je otištěna fotografie jeho posluchačů při této příležitosti, téměř výlučně bělochů v kloboucích. Skupina, která se loučila se mnou, byla daleko různorodější a tuším i reprezentativnější. Když jsem se prodírala hradbou těl přátel a kolegů na pódium postavené na schodech poblíž hlavního vchodu do budovy, vyhrávala z reproduktorů Aretha Franklinová. Na pódiu jsem shrnula vybrané nejlepší a nejhorší momenty posledních čtyř let a poděkovala těm okolo za jejich úsilí ve službách naší zemi. Potlesk vyvolala i moje slova o tom, že „skutečnost, že první ženu ve funkci ministra zahraničí brzy vystřídá první Afroameričan v této funkci, vypovídá o Americe něco dobrého.“</p>
<p>Poslední den skončil, jak končívají poslední dny – balením. Protože jsem tento proces už absolvovala, věděla jsem, co to obnáší. Většina lidí, kteří pracovali v mé kanceláři a pomáhali mi teď plnit krabice, byli kariérní zaměstnanci. Po mém odchodu měli zůstat a pomoci novému týmu, který se už chystal přestěhovat nahoru z kanceláří v přízemí. Jména na dveřích a obrázky na stěnách se měly do příštího soumraku změnit. Demokracie je spravedlivá, ale kapku brutální. Historie nicméně zaznamená, že šedesátého čtvrtého ministra zahraničí Spojených států nemuseli při odchodu popohánět. Prostě jsem se naposledy rozhlédla, zkontrolovala, jestli na stole leží můj vzkaz na rozloučenou Colinu Powellovi a odešla jsem.</p>
<p>Krátce po inaugurační ceremonii mi zatelefonoval Harold Koh, který vedl naši sekci pro lidská práva. Harold říkal, že když se na obrazovce objevila tvář Colina Powella, jeho devítiletý syn Willie vyjekl překvapením. „Jak mohli dát Madeleinino místo tomuhle člověkovi?“ zeptal se chlapec. Harold dal chlapci kázání o rovných příležitostech. „Tohle nemyslím,“ řekl zmatený Willie. „Prostě mě jen nikdy nenapadlo, že ministryně zahraničí může být muž.“</p>
<p>Otevřela jsem si novou kancelář v centru Washingtonu, abych mohla pracovat na této knize a dalších projektech. Kancelář byla krásná, ale nebylo to úplně to pravé. Ze své staré kanceláře jsem viděla na Lincolnův památník. Ze své nové jsem viděla Loebovo lahůdkářství. I cestování bylo jiné. Po osmi letech jsem byla odkázána sama na sebe. Letěla jsem přednést projev do Kalifornie pravidelnou linkou a rozhodla jsem se, že se vrátím posledním spojem, kterému se říká „linka zarudlých očí“. Ten večer jsem seděla v salonku letecké společnosti a čekala na letadlo. Vstoupil nějaký muž a rozhlédl se. Byla tam spousta prázdných míst, ale on si sedl vedle mě a postavil mi svůj kufřík na nohu.</p>
<p>Po chvíli řekl: „Vy jste Madeleine Albrightová.“</p>
<p>„Ano, jsem.“</p>
<p>„Právě jsem o vás viděl dokument,“ řekl.</p>
<p>„Aha.“</p>
<p>„Podle Michaela Douglase ráda flirtujete,“ řekl.</p>
<p>„Každý není Michael Douglas.“</p>
<p>„Přišla jste o místo a o moc; musíte se cítit hrozně,“ řekl.</p>
<p>„Jsme v Americe a takhle to funguje. Cítím se dobře.“</p>
<p>Řekl: „Pracoval jsem kdysi pro Marilyn Quayleovou,183 a ta se cítila hrozně, když přišla o místo. Takže se musíte cítit hrozně.“</p>
<p>To mě málem vyvedlo z míry. Ale pak jsem řekla: „Víte co? Necítím se hrozně. Jsem pyšná.“</p><empty-line /><p>V mé odpovědi se skrývala pravda, ale ne celá pravda. Cítila jsem se spíš pyšně než mizerně, ale odcházet z veřejného úřadu po tak dlouhém období intenzivní činnosti na očích veřejnosti není snadné. Každodenní kolotoč podnětů se najednou zastaví. Není jednoduché se vzdávat práce, kterou milujete a která vám umožňuje mít pocit, že děláte něco důležitého. Nevěřím nikomu v podobném postavení, kdo říká: „Jsem rád, že to mám za sebou.“ Každodenní četba novin není najednou aktivní, ale pasivní zážitek – jako rozdíl mezi sledováním divadelního představení a účinkování v něm. V prvních měsících, kdykoliv se ve světě stalo něco důležitého, se fyzické a psychické reflexy pořád dostavovaly – a působily náhlý příval adrenalinu přinášející myšlenky o tom, co by se mělo udělat a komu by se mělo zavolat; pak následovalo zklidňující uvědomění, že dělání a volání mají na starosti jiní. Zlobila mě také přezíravost, kterou někteří lidé z nastupující administrativy dávali najevo vůči úspěchům, snahám a těžké diplomatické práci předchozích osmi let.</p>
<p>Návrat k normálnímu životu měl samozřejmě i svoje světlé stránky. Mohla jsem trávit víc času se sestrou Kathy a s bratrem Johnem a jeho rodinou. Těšilo mě, že moje dcery Anne a Alice se svými rodinami žijí poblíž a že Katie přijíždí na návštěvu se svými dětmi Benjaminem a Eleanor. Brzy jsem zjistila, že řídit zahraniční politiku a hlídat vnoučata vyžaduje mnohdy tytéž diplomatické dovednosti. Často jsem jezdila na farmu a poprvé po letech jsem řídila vlastní auto a učila se tankovat benzin. Některé změny byly snadnější než jiné. Nemohla jsem prostě navázat na všechna stará přátelství. Někteří lidé se odstěhovali, anebo se natolik ponořili do jiných činností, že už neměli čas – tak jako jsem ho po celá léta neměla já. Okruh mých známých byl teď obrovský, ale můj kroužek blízkých přátel byl daleko menší, než bych si byla přála. Pořád jsem ještě ze studentských dnů ve Wellesley měla Wini, Mary Jane a Susan, ale Emily umřela.</p>
<p>Jedna z nejtěžších věcí při psaní pamětí je přítomnost myšlenky, že když člověk dojde na konec, jeho život – alespoň jeho zajímavá část – skončil. Já ten pocit nemám. Když jsem byla ve vládě, dozvěděla jsem se něco o síle svého hlasu. Teď, když jsem mimo, nacházím nový hlas, zakotvený v hloubce vlastní zkušenosti a v trvajícím pocitu zodpovědnosti, abych co nejvíce prospěla studentům, které učím, a širší debatě o směřování americké zahraniční politiky. Nejrůznějšími způsoby, které jdou dobře dohromady, stále ještě pracuji na podpoře demokracie, svobodného trhu a vlády zákona. Za tímto účelem jsem založila Albright Group, globálněstrategickou firmu, která pomáhá obchodním společnostem a organizacím v růstu a podporuje rozvoj demokratického tržního hospodářství. Jsem také předsedkyní Národního demokratického institutu (NDI); opět učím na Georgetownské univerzitě; sloužím jako předsedkyně Nadace Trumanových stipendií; řídím projekty pro nadaci Pew Foundation a pro Institut Williama Davidsona na Fakultě managementu Michiganské univerzity; a přednáším po celém světě. Kromě toho všeho jsem v roce 2002 také pomaloučku proběhla washingtonskými ulicemi s pochodní zimních olympijských her.</p>
<p>Téměř všude, kam přijedu, mě poznávají – i když ne vždy přesně. Jedna paní si mě spletla s bývalou státní tajemnicí státu Florida Katherine Harrisovou. Jednu skupinu v Coloradu nadchlo, když narazili na „Margaret Thatcherovou“. Cestující ve frontě na jednom letišti na mě dlouho zíral, než se zeptal: „Jste to vy?“ Odpověděla jsem: „Ano.“ Obrátil se ke své přítelkyni: „Vidíš, říkal jsem ti to. Tohle je ta osoba, co vystupuje na reklamách pro Northwest Airlines.“ Cítila jsem se lépe, když ke mně přišel v Bostonu jeden muž a ptal se: „Vy jste Madeleine Albrightová?“ Když jsem potvrdila, že ano, protáhl obličej. „K šípku,“ řekl, „právě jsem prohrál dvacet dolarů.“</p>
<p>Ale nejvíc pro mě znamenají setkání se ženami všech věkových skupin, které chápou, kdo opravdu jsem, a přijdou mi poděkovat. Zvláště si cením mladých žen, které říkají, že můj příklad je inspiroval k tomu, aby si kladly vyšší cíle, takže teď mají pocit, že sloužit jako ministryně zahraničí nebo i ve vyšší funkci je realistický cíl.</p>
<p>Když se ministr zahraničí Cordell Hull chystal k odchodu z funkce v roce 1944, svěřil se jednomu příteli, že „má dost intrik… má dost obcházení… má dost vynášení na veřejnosti a ignorování v soukromí… má dost svádění bitev, které nikdo neocení… má dost pronášení projevů a dávání interview – má dost mluvení a dost služby.“184 Během let, která jsem strávila ve vládě, byly chvíle, kdy bych se podobně jako každý jiný člen kabinetu k tomuto nářku připojila. Ta práce je neúprosná. Každý den je v ní něco nového, ale staré problémy nikdy nemizí. V některých chvílích jsem měla pocit, že mi má vlastní vláda hází klacky pod nohy, že se mnou Kongres a média zacházejí nespravedlivě, a cítila jsem se frustrována vlastní neschopností zamávat kouzelnou hůlkou a zázračně změnit běh událostí.</p>
<p>Celkově však mám na tuto práci opačný názor než Hull. (Je spravedlivé říci, že v době, kdy odcházel, byl již nemocný.) Bez ohledu na běžné stížnosti jsem si byla vždycky vědoma výsady sloužit, která mi byla dána. Nikdy jsem tu práci nechápala jako břímě – anebo něco, na co mám trvalé právo nebo nárok. Jako člověk, který po celou svou kariéru přeskakoval z jednoho kluzkého kamene na druhý, jsem na funkci ministra milovala neustálý proud podnětů a možnost tucetkrát denně po nějakém telefonátu nebo schůzce opakovat: „A co máme dál?“ – s vědomím, že odpověď se bude skládat z neustále se měnících problémů, které jsou důležité pro lidi po celém světě.</p>
<p>Ta Amerika, kterou jsem vždy milovala, se také mění. Kvůli hrozbě terorismu po 11. září je naše společnost méně otevřená. Posvátné principy právního procesu jsou podrobovány přezkumu. Mezi Spojenými státy a starými spojenci se rýsuje rostoucí propast. Budoucí důležitost OSN je zpochybňována. Tyto trendy by neměly vyvolávat pasivní smíření, ale živou debatu. Uvítání, které slibuje Socha svobody, představuje pro mě i pro miliony amerických přistěhovalců cosi velice skutečného. Ochrana poskytovaná Listinou lidských práv sloužila po více než dvě století jako velký dar naší země světu a jeho nejmocnější a nejproduktivnější nástroj změny. Velké instituce atlantického partnerství, které zachránily svobodu ve dvacátém století, jsou v nebezpečí. Pevně věřím, že je nutné je zachránit a oživit, pokud má požehnání svobody přežít i jedenadvacáté století.</p>
<p>Nicméně do budoucna hledím s důvěrou, ani ne tak kvůli tomu, co se změnilo, jako kvůli tomu, co se nezměnilo. Principy, ve které jsem od dětství věřila, jsou stejně spolehlivé jako kdy předtím. Jsou to ony samozřejmé pravdy rovnosti a nesnižitelné ceny každého jedince, které zformuloval Jefferson a slavně vyložil Lincoln ve své Proklamaci emancipace a v Gettysburském projevu. V životě je mnoho věcí, které jsou komplikované a mimo naše chápání, ale základní principy lidské svobody tak komplikované nejsou, a pokud se jich budeme držet, nalezneme i cestu k nápravě svých chyb a správný směr.</p>
<p>Z tohoto důvodu jsem tolik vděčná prezidentu Clintonovi za to, že mi dal příležitost reprezentovat před světem Spojené státy americké. Některé lidi to uráželo a jiné to pobavilo, ale já nemohla nemít své vlastenectví napsané na čele, a vlastně i na prsou. Uvědomuji si, že americký experiment není bez poskvrny, ale stále ho ještě považuji za zázračný úspěch, za vybudování jednoty z nejrozmanitějších historií a kultur. A jsem nadále pyšná na to, co Amerika udělala všude na světě pro všechny, kterým je drahá vláda lidu, z lidu a pro lid.</p>
<p>Ve svém románu <emphasis>Sto roků samoty</emphasis> píše můj přítel Gabriel García Márquez o jedincích polapených, tak jako jsme všichni, v životních cyklech, z nichž není úniku. Slunce vychází a zapadá, roční období míjejí, roky plynou, kola se otáčejí a jejich osy se nenapravitelně opotřebovávají. Nemůžeme si vybírat, jestli se tohoto procesu zúčastníme nebo ne. Dokud jsme naživu, je to náš úděl. Ale to neznamená, že si nemůžeme vybrat. Vždycky jsem věřila, protože jsem se to naučila od svých rodičů, že člověk musí bojovat, aby dosáhl všeho, čeho může, ne doslova, ale s pomocí těch darů, které dostal. Zprvu to pro mě znamenalo dobře se učit ve škole. Později to znamenalo být dobrou manželkou a matkou, a tak dále, ve všech stadiích mého života, včetně období, kdy jsem byla ministryní zahraničí, i po jeho skončení. Naučila jsem se snažit ne proto, že existuje jakákoli záruka úspěchu, ale protože akt snažení je sám o sobě jediným způsobem, jak zůstat věrný životu.</p>
<p>Lidé se mě někdy ptají, jak chci, aby se na mě vzpomínalo. Odpovídám, že nechci, aby se na mě vzpomínalo; pořád jsem tady. Ale doufám, že až ten den přijde, lidé řeknou, že jsem udělala, co jsem mohla, s tím, co jsem dostala, že jsem se snažila udělat čest svým rodičům a sloužit své zemi se vší energií, kterou jsem měla, a že jsem se jasně postavila na stranu svobody. Někteří možná i řeknou, že jsem pomohla naučit generaci starších žen chodit se vztyčenou hlavou a generaci mladších žen nebát se lidem skákat do řeči.</p>
</section>
<section>
<p><strong>Epilog</strong></p>
<p>Krátce poté, co jsem se vdala, pozvali mě s manželem na večeři, kde byl mezi hosty také John Steinbeck. V tom raném věku mě oslnivá konverzace při večeři naplňovala jistotou, že jsem na prahu dospělosti plné pamětihodných zážitků. Abych určitě nic nezapomněla, začala jsem si vést deník, který jsem po pár nezáživných měsících zase odložila. V následujících letech jsem svoje deníkářské úsilí mnohokrát obnovila, ale vždy marně; ani jako ministryně zahraničí, kdy jsem měla doopravdy o čem psát, jsem si na to nikdy nedokázala najít dostatek volného času. Začátkem roku 2009 jsem se rozhodla zkusit to znovu. Zdála se k tomu být vhodná doba, neboť Barack Obama – který byl právě zvolen prezidentem – se chystal střetnout s nepřeberným množstvím problémů, které mu zanechal jeho předchůdce. Začala jsem svůj nový deník v den inaugurace, 20. ledna 2009.</p>
<p>Washingtoňané a davy návštěvníků přivítali prezidenta radostně, navzdory velkému mrazu. Nikdo by nedokázal zachytit celý rozsah těch pocitů slovy. Pro jedny představovala inaugurace přechod od vlády, která selhala, ke slibné a nové vládě. Pro druhé znamenala příležitost napravit pošramocenou pověst Ameriky ve světě. Ale pro mnohé Afroameričany to byl den, kdy se jejich dlouho chované naděje konečně naplnily. Znovu a znovu se opakoval stejný dojem: „Nikdy jsem nevěřila, že se tohoto dne dočkám.“ Obamova inaugurace nemohla sama od sebe odčinit všechnu bigotnost a pokrytectví minulosti, ale probouzela naděje do budoucnosti. Město oslavovalo, stejně jako velká část celé země a celého světa.</p>
<p>Z inauguračního obřadu si asi každý odnesl jiný velký zážitek; pro mě to byla Aretha Franklinová, když zpívala „Ameriku“, a výmluvná závěrečná modlitba reverenda Josepha Loweryho. Seděla jsem ve větru na kraji pódia, třásla se zimou spolu s ostatními rozjařenými diváky a moc si to užívala, až na to, že se mi v davu ztratila jedna z mých dcer. Mobilní telefony z bezpečnostních důvodů nefungovaly a mě se začínala zmocňovat panika, než jsem si uvědomila, že mé dceři je čtyřicet sedm let.</p>
<p><strong>Dvacátého prvního ledna.</strong> Inaugurační prezidentská bohoslužba – rituál, který se pořádá každé čtyři roky – se konala brzy ráno ve washingtonské Národní katedrále, v jejíž správní radě jsem kdysi zasedala. Tato událost, odehrávající se pod vysokým stropem budovy a před bdělými zraky světců ve vitrážích, přilákala početné obecenstvo skládající se ze členů Kongresu, diplomatů, náboženských představitelů a řadových občanů, kteří byli všichni zvědaví na to, jak vypadá náš zbrusu nový první pár zblízka. Ze svého místa po pravé straně oltáře jsem viděla plné řady hodnostářů oděných v nejrůznějších církevních rouchách, včetně římskokatolických a protestantských hábitů, hinduistických sárí, muslimských rouch a židovských jarmulek. Zvláště působiví byli představitelé pravoslavné církve s dlouhými plnovousy a volně splývajícími róbami a těžkými zlatými řetězy s křížem na krku. Působili jako ze šestnáctého století, ale současně se očividně cítili jako doma v tomto prostředí, které bylo vybudováno s ohledem na starodávné tradice.</p>
<p>Když prezident a Michelle Obamová vstoupili, celá ta ekumenická společnost duchovních vůdců povstala a snažila se zachovat důstojnost, zatímco z útrob svých rouch vytahovali fotoaparáty a mobilní telefony. Duchovní se natahovali na špičky či jemně odstrkávali své sousedy a s dychtivostí školních dětí na výletě do zoo cvakali obrázky prvního páru.</p>
<p>Obama v černém obleku a šedomodré vázance se tvářil nevzrušeně, když s Michelle zasedli uprostřed první řady s viceprezidentem Bidenem a jeho ženou Jill z jedné strany a Billem a Hillary (novou ministryní zahraničí) Clintonovými z druhé. Jakmile se všichni usadili, děkan katedrály napřáhl paže na přivítanou a připomněl nám, že z této kazatelny přednesl své poslední kázání Martin Luther King. Děkan též podotkl, že přirozenou reakcí člověka, který byl právě zvolen prezidentem, je modlitba. Obama se usmál a zahanbeně přikývl.</p>
<p>Program toho rána, sestávající z písní, čtení z Písma a kázání, představoval široký výběr z hudby, která provázela americké dějiny. V nejrůznějších přízvucích se znovu ozývala známá slova: „Dej mi své znavené, své chudé, své choulící se davy; odpusť těm, kdo proti nám hřeší; kdysi jsem byl ztracen, ale teď jsem nalezen; při prvním světle jitra; svobodu a spravedlnost pro všechny; miluj svého bližního jako sebe sama; od moře k třpytnému moři.“ Obamovi, kterým se možná ulevilo, že při této příležitosti nemusí vystupovat, se spokojili s tichou účastí. Bill Clinton vyzařoval na druhé straně radost. Při každém chorálu se mu tvář rozjasnila a zpíval s vervou chlapce z pěveckého sboru, kterým kdysi byl.</p>
<p>Jak se bohoslužba s prezidentem v první řadě chýlila ke konci, uvědomila jsem si, že mnohá z těch slov mají zvláštní a zneklidňující druhý význam. Když sbor zazpíval „Má v rukou celý širý svět“ či když se řečník zmínil o „Dobrém pastýři“ nebo když se kongregace modlila ke Stvořiteli, „Zachovej péči o tento národ a veď nás cestami spravedlnosti a míru,“ bylo těžké zbavit se pocitu, že i když Obama posílá své modlitby vzhůru, my ostatní směřujeme část našich myšlenek k němu.</p>
<p>Když jsem vyšla z katedrály a hledala svoje auto, napadlo mě, jak jsme si zvykli očekávat od našich prezidentů příliš mnoho a zároveň si dost nevážit důstojnosti jejich úřadu. Dříve existovaly hranice, jejichž překročením škodila stranická oddanost sama sobě. Dnes už ne.</p>
<p>Dokáže to Obama překonat? Snad. Bez ohledu na přehršli projevů a písemných stanovisek během kampaně vstupuje do úřadu se značným manévrovacím prostorem. Podařilo se mu téměř bezproblémově převzít úřad, obdržet výborné známky za většinu svých politických nominací a dokonce i vytvořit ovzduší napětí kolem pořizování pejska do rodiny. Před volbami Obama přiznal, že jeho kandidatura byla tak trochu Rorschachovým testem. Mnoho voličů k němu vzhlíželo jako k někomu, kdo všechno změní, aniž by se příliš zabývali povahou změn, které zamýšlí. Vzhledem k vysoké nespokojenosti se současným stavem byl ten nedostatek zvídavosti možná přirozený.</p>
<p>Tato neurčitost teď pro Obamu představovala současně výhodu i možné nebezpečí; výhodu, protože dal jen málo konkrétních slibů, pro jejichž nesplnění by mohl být kritizován; a nebezpečí, protože mnozí voliči si představují daleko hlubší proměnu vládnutí, než může očekávat zkušený politický pozorovatel. Takže špatnou zprávou je, že Obamova politická popularita určitě poklesne; a dobrou, že po osmi letech bloudění nemůže naše země jít jinam než vzhůru.</p>
<p>K mému zahanbení to byl jak začátek mého deníku z Obamovy éry, tak i prakticky jeho konec. Jako obvykle překazily moji snahu o ukázněnost naléhavější projekty. Nikdy jsem nevynikala v určování priorit a stále ještě mám potíže říkat ne na žádosti, které mě obírají o čas. Nevadí mi to tolik jako možná jiným, protože kromě pletení je jen málo usedlých činností, které mě baví.</p>
<p>Můj problém není nedostatek energie. Říkám to přesto, že ke mně nedávno na letišti přistoupila nějaká žena ve středním věku a jásala nad tím, jak moc jí připomínám její babičku, která je ve věku sto pěti let „pořád křepká“. Fakt je ten, že ve věku pouhých sedmdesáti pěti let se i moje vrásky cítí ještě dobře. Pořád hodně cestuji a věnuji čas zájmům, které mě poháněly po celý život. Učím na Georgetownské univerzitě, řídím svoji společnost, přednáším projevy, píšu knížky, účastním se pravidelných setkání bývalých ministrů zahraničí (mluví se o něm jako o „Madeleine a její bývalí“) a předsedám skupinám pro řešení problémů, jako je arabská demokracie, ženská rovnoprávnost, prevence genocidy a práva chudých.</p>
<p>Mnohé washingtonské profesní životy jsou symetrické a můj není výjimkou. V šedesátých letech jsem jako společensky aktivní nová příchozí pravidelně navštěvovala večeře na podporu chvályhodných činností a přidávala se k potlesku, když se udělovaly ceny. Po několika letech jsem se ve společnosti zavedla a občas mě zvali, abych představovala muže a ženy, kterým se dostávalo poct, a předávala jim trofeje a pamětní desky. Pak jsem se stala ministryní zahraničí, kterou představovali jiní, a já se děkovala. Teď jsem zase zpátky u představování druhých.</p>
<p>K jedné výjimce z tohoto vzorce došlo v květnu 2012, kdy mi prezident Obama udělil Prezidentskou medaili svobody, nejvyšší civilní vyznamenání v naší zemi. Mezi třinácti laureáty byla basketbalová trenérka (Pat Summitt), astronaut a později senátor (John Glenn), slavná spisovatelka (Toni Morrison) a legendární zpěvák Bob Dylan, který v černých brýlích vypadal ze začátku nepřístupně, ale nakonec se z něj vyklubal sympatický a příjemný člověk. Medaili též obdržel, i když posmrtně, Jan Karski, chrabrý muž, který pracoval v polském podzemním odboji za druhé světové války a jehož jsem znala jako kolegu profesora na Georgetownské univerzitě.</p>
<p>Karski byl vysoký hubený člověk s ostře profilovanou tváří a téměř fotografickou pamětí a vášnivou oddaností pravdě. Tyto vlastnosti ho v roce 1941 dovedly do varšavského židovského ghetta, kde viděl, jak do vlaku nahánějí celé rodiny k transportu do nacistických táborů smrti. Po dobrodružném útěku na Západ Karski vylíčil hrůzy, kterých byl svědkem, spojeneckým představitelům v Londýně a vyvolal tak jedno z prvních veřejných odsouzení holocaustu na vysoké úrovni.</p>
<p>Prezidentská pocta Karskému byla nanejvýš na místě a měla pro mě zvláštní význam díky našemu spojení přes Georgetown a také proto, že události, jichž byl Karski svědkem, mi ležely na mysli.</p>
<p>Když jsem v roce 2003 dokončila <emphasis>Madeleine,</emphasis> neměla jsem v úmyslu psát další knihu. Ale v roce 2012 jsem dopsala již pátou, <emphasis>Pražskou zimu,</emphasis> která přidává mnoho detailů k úvodním stránkám <emphasis>Madeleine.</emphasis> Píšu tam o tom, co zažila moje rodina v letech kolem druhé světové války. Mezi postavami jsou kromě mých rodičů a sourozenců též takoví velikáni jako Winston Churchill, Franklin Roosevelt, Josef Stalin a oba první českoslovenští prezidenti, Tomáš Masaryk a Edvard Beneš. Psaní té knihy mě naplňovalo, jelikož mi umožnilo zabývat se hlouběji faktory, které utvářely život a rozhodování mých rodičů, ale zároveň mě vyčerpávalo, protože velká část mé badatelské práce se točila kolem smrti více než dvou tuctů mých příbuzných za holocaustu.</p>
<p>Od vydání <emphasis>Pražské zimy</emphasis> se mi ozvala řada lidí, jejichž životů se dotkly události, které jsem v ní popsala. Přestože se nepovažuji za zvláště citového člověka, tyto kontakty ve mně probudily silné citové zážitky.</p>
<p>Na židovské obci v New Jersey jsem poznala Hannu Stranskou, která před sedmdesáti lety pracovala v Londýně a Praze pro mého otce. Paní Stranská už nemluví moc dobře, ale oči se jí rozsvítily, když jsem ji vzala za ruku. Do své knihy jsem zahrnula záznam z jejího deníku, který ukazuje, jak nemožné pro ni bylo odpustit po válce Němcům, i když vyrůstala s jejich jazykem.</p>
<p>Jiná zpráva způsobená <emphasis>Pražskou zimou</emphasis> přišla od ženy, která se narodila v pověstném terezínském koncentračním táboře. Bylo to jediné takové zařízení na české půdě a mnozí z mých příbuzných tam zahynuli, anebo je odtamtud poslali na smrt. Ta paní patřila mezi několik málo dětí, které se v Terezíně narodily – a ještě méně jich přežilo.</p>
<p>Loni v létě mi zatelefonovala šestaosmdesátiletá Vera Schiffová z Toronta. Také o ní se píše v <emphasis>Pražské zimě</emphasis>. Jako dospívající dívka byla vězněná v Terezíně, a když byla postavena před nepředstavitelně obtížná morální rozhodnutí, zachovala se odvážně a věrně životu. Mluvila jsem s Verou několikrát a mohu potvrdit – ve chvíli, kdy píši tyto řádky –, že je stále plná života a věnuje svou ohromnou energii památce holocaustu.</p>
<p>Byla jsem též v kontaktu se ženou z Rakouska, která byla ve stejném vlaku do Osvětimi jako moje babička a dvanáctiletá sestřenice. Ta žena, tenkrát dospívající dívka, cestovala se svou sestrou-dvojčetem. Ve vlaku jim poradili, aby Němcům řekly, že se narodily rok po sobě, protože na nástupišti je bude vyslýchat nacistický doktor Josef Mengele, který byl posedlý dvojčaty pro své pokusy.</p>
<p>Všechny tyto příběhy jsou o ženách, kterým před sedmdesáti lety bezprostředně hrozila smrt. Kdyby nacisté prosadili svou, byly by zmizely beze stopy. Místo toho jsou naživu a sdílejí s námi poučení z minulosti, zatímco Hitler je dávno po smrti. To, že tito stateční lidé přežili, tragédii holocaustu neumenšuje, ale vypovídá to o odolnosti lidského ducha, a toto vědomí mi dodává sílu.</p><empty-line /><p>Na začátku nového roku se dennodenně snažím především zachovat si smysl pro proporce. Když sleduji světové zprávy, neustále mě rozčilují pošetilosti, jako jsou stranické půtky, kulturní a náboženská nesnášenlivost, korupce a další hrozby novým demokraciím, šíření nebezpečných zbraňových technologií a přetrvávání vleklých problémů, jako jsou chudoba, násilí vůči ženám a naše společná slepota vůči klimatickým změnám. Přidejte k tomu řadu mezinárodních hospodářských potíží a výbuchy násilí na nejrůznějších místech po celém světě, a pokouší se o mě beznaděj. „Ještě nikdy,“ říkám si, „nebyl svět v takovém nepořádku.“</p>
<p>Ale samozřejmě jsem zažila horší doby. Když o tom přemýšlím, uvědomuji si, že na rozdíl od předchozích generací nám nehrozí vyhlídka celosvětové války. Světové velmoci – i když se často hádají – si zvykly řešit spory mírovými prostředky. Demokracie, navzdory četným nedostatkům, zůstává předmětem tužeb lidí ve většině zemí, zatímco totalita, kdysi vzývaná fašisty a komunisty, nevykazuje známky oživení. Terorismus toho druhu, jaký se projevil 11. září, je sice stále ještě velkou hrozbou, ale nemá mnoho vlivných zastánců; nic není věřícím muslimům nepříjemnější, než když se někdo pokouší zmocnit se jejich víry za účelem nevybíravého násilí.</p>
<p>Pokud jde o politické různice u nás ve Spojených státech, i ty mohou být přehnané. Titíž politici, kteří jsou dnes obviňování ze sympatií k socialismu, by v padesátých letech mohli klidně a stejně nepřesně být obviňováni ze sympatií ke komunismu. Nedůvěra mezi stranami byla tehdy tak silná, že když v roce 1953 republikáni po dvaceti letech Rooseveltovy a Trumanovy vlády znovu získali prezidentský úřad, spočítali ihned všechno zlato ve Fort Knox, natolik si byli jisti, že demokraté kradli. Když se ukázalo, že chybí deset dolarů, správcová národního pokladu nabídla, že rozdíl uhradí z vlastní kapsy.</p>
<p>Pro mě z toho plyne poučení, jako už tolikrát, že je nutné se soustřeďovat na problémy za účelem nalézání řešení, ale ne za tu cenu, že se opomenou kladné stránky. Nepatřím k těm, kdo vidí život jako „údolí slz“. Kdykoli se o mě pokoušejí chmury, stane se něco, co mě probere. To mě přivádí zpět k mému krátkodechému deníku z roku 2009. Při četbě těch několika zbývajících záznamů jsem si znovu vzpomněla na něco, co se stalo toho ledna jen pár dní po Obamově inauguraci.</p>
<p>Když jsem byla jednou v neděli ráno v georgetownském kostele, požádali nás, věřící, o příspěvek do sbírky toaletních potřeb pro bezdomovce. Protože tolik cestuji, mám spoustu mýdel, malých šamponů a tubiček se zubní pastou, které mi nějak v hotelových koupelnách samy naskákaly do zavazadel. Jednou ve všední den odpoledne jsem je přinesla do kanceláře kostela, kde je ode mě s díky převzala dobrovolnice.</p>
<p>Mráz ten den nepříjemně štípal a hned za dveřmi uvnitř se choulila skupinka mužů v obnošených kabátech. Když jsem odcházela, jeden z nich se vydal za mnou, a po chvilce na mě zavolal. Zaváhala jsem a pokoušela se dělat, že neslyším. Ten muž zavolal znovu; zastavila jsem se a začala hledat peněženku, abych mu dala jeden dva dolary. Když jsem se otočila, spatřila jsem vrásčitou, neoholenou tvář, kterou oživoval téměř bezzubý úsměv. „Paní ministryně,“ řekl, „chtěl jsem vám jen poděkovat za všechno, co jste pro naši zemi udělala.“</p>
<p>Málokdy mi dojdou slova, ale asi jsem tomu muži splatila jeho laskavost koktáním; nevzpomínám si. Jsem si však jistá, že jsme měli oba špatně základní rovnici. Nemohla jsem mu to odpoledne dát nic, co by se vyrovnalo jeho daru mně. A stejně tak nic, co jsem udělala pro Spojené státy, nevyváží příležitosti, které Amerika poskytla malé holčičce, jež se narodila před mnoha lety v Praze.</p>
<p>Madeleine Albrightová</p>
<p>Washington, D. C.</p>
<p>1. ledna 2013</p>
</section>
<section>
<p><strong>Chronologie</strong></p><empty-line /><p>20. září 1909</p><empty-line /><p>Narozen Josef Körbel (otec).</p><empty-line /><p>11. května 1910</p><empty-line /><p>Narozena Anna Spieglová (matka).</p><empty-line /><p>28. října 1918</p><empty-line /><p>Vznik Československa.</p><empty-line /><p>20. dubna 1935</p><empty-line /><p>Svatba Josefa Körbela a Anny „Manduly“ Spieglové.</p><empty-line /><p>15. května 1937</p><empty-line /><p>Marie Jana (Madeleine) narozená v Praze.</p><empty-line /><p>29. září 1938</p><empty-line /><p>Mnichovská dohoda.</p><empty-line /><p>15. března 1939</p><empty-line /><p>Nacisté okupují Prahu.</p><empty-line /><p>25. března 1939</p><empty-line /><p>Josef, Mandula a Madeleine Körbelovi prchají z Československa.</p><empty-line /><p>1. září 1939</p><empty-line /><p>Nacistický vpád do Polska; začátek druhé světové války.</p><empty-line /><p>1939–1945</p><empty-line /><p>Rodina Korbelových v Anglii.</p><empty-line /><p>7. října 1942</p><empty-line /><p>Narozena Kathy Korbel (sestra).</p><empty-line /><p>7. května 1945</p><empty-line /><p>Německo kapituluje.</p><empty-line /><p>květen 1945</p><empty-line /><p>Rodina Korbelových se vrací do osvobozeného Československa.</p><empty-line /><p>září 1945–1948</p><empty-line /><p>Josef Korbel slouží jako československý velvyslanec v Jugoslávii a v Albánii.</p><empty-line /><p>15. ledna 1947</p><empty-line /><p>Narozen John Korbel (bratr).</p><empty-line /><p>září 1947</p><empty-line /><p>Madeleine Korbelovou posílají do internátní školy ve Švýcarsku.</p><empty-line /><p>počátek 1948</p><empty-line /><p>Začátkem února se Československo stává členem nově vytvořené Komise OSN (UNSC) pro Indii a Pákistán (Kašmír). Korbel v ní má stát zastupovat.</p><empty-line /><p>25. února 1948</p><empty-line /><p>Komunistický převrat v Československu.</p><empty-line /><p>10. března 1948</p><empty-line /><p>Jan Masaryk nalezen mrtev.</p><empty-line /><p>květen 1948</p><empty-line /><p>Josef Korbel pracuje pro Komisi pro Kašmír. Rodina odjíždí do Londýna.</p><empty-line /><p>11. listopadu 1948</p><empty-line /><p>Madeleine Korbelová s matkou, sestrou a bratrem připlouvají do Spojených států. Otec se k nim připojuje v prosinci.</p><empty-line /><p>4. duben 1949</p><empty-line /><p>Vznik aliance NATO.</p><empty-line /><p>7. června 1949</p><empty-line /><p>Rodina Korbelových získává politický azyl v USA.</p><empty-line /><p>léto 1949</p><empty-line /><p>Rodina Korbelových se stěhuje do Denveru.</p><empty-line /><p>1955–1959</p><empty-line /><p>Madeleine Korbelová studuje na Wellesley College.</p><empty-line /><p>14. srpna 1957</p><empty-line /><p>Madeleine Korbelová získává americké občanství.</p><empty-line /><p>11. června 1959</p><empty-line /><p>Madeleine Korbelová se vdává za Josepha Albrighta.</p><empty-line /><p>červenec 1959</p><empty-line /><p>Joe Albright slouží v armádě ve Fort Leonard Wood, Missouri; Madeleine Albrightová (MKA) pracuje pro <emphasis>Rolla Daily News.</emphasis></p><empty-line /><p>1960–1961</p><empty-line /><p>Joe Albright pracuje pro <emphasis>Chicago Sun Times</emphasis>; MKA pracuje v <emphasis>Encyclopaedia Britannica</emphasis>.</p><empty-line /><p>jaro 1961</p><empty-line /><p>Joe Albright začíná pracovat pro <emphasis>Newsday</emphasis> na Long Islandu ve státě New York.</p><empty-line /><p>17. června 1961</p><empty-line /><p>Narozeny Anne Korbel Albrightová a Alice Patterson Albrightová (dcery).</p><empty-line /><p>1962</p><empty-line /><p>Joe pracuje ve washingtonské kanceláři <emphasis>Newsday.</emphasis> MKA zahajuje postgraduální studium na institutu SAIS univerzity Johnse Hopkinse.</p><empty-line /><p>2. července 1963</p><empty-line /><p>Alicia Patterson Guggenheimová umírá. Rodina Albrightových se vrací na Long Island.</p><empty-line /><p>5. března 1967</p><empty-line /><p>Narozena Katharine Medill Albrightová (Katie – dcera).</p><empty-line /><p>jaro 1968</p><empty-line /><p>MKA získává diplom Institutu ruských studií a magisterský titul na Columbia University.</p><empty-line /><p>21. srpna 1968</p><empty-line /><p>Pražské jaro končí sovětskou invazí.</p><empty-line /><p>září 1968</p><empty-line /><p>Joe se stává šéfem washingtonské kanceláře <emphasis>Newsday.</emphasis></p><empty-line /><p>jaro 1970</p><empty-line /><p>Harry Guggenheim prodává <emphasis>Newsday</emphasis> společnosti Times Mirror.</p><empty-line /><p>květen 1976</p><empty-line /><p>MKA získává doktorát na Columbia University.</p><empty-line /><p>srpen 1976</p><empty-line /><p>MKA se stává hlavní legislativní asistentkou senátora Edmunda Muskieho.</p><empty-line /><p>2. listopadu 1976</p><empty-line /><p>Jimmy Carter je zvolen prezidentem.</p><empty-line /><p>18. července 1977</p><empty-line /><p>Josef Korbel umírá.</p><empty-line /><p>1978–1981</p><empty-line /><p>MKA pracuje v Národní bezpečnostní radě.</p><empty-line /><p>září 1981</p><empty-line /><p>MKA získává stipendium Woodrow Wilson Center na studii o Polsku.</p><empty-line /><p>13. ledna 1982</p><empty-line /><p>Joe oznamuje, že chce rozvod.</p><empty-line /><p>30. leden 1983</p><empty-line /><p>Rozvod je dokončen.</p><empty-line /><p>1982–1992</p><empty-line /><p>MKA učí na Fakultě zahraniční služby Georgetownské univerzity.</p><empty-line /><p>osmdesátá léta</p><empty-line /><p>MKA pracuje jako poradkyně pro zahraniční politiku prezidentského kandidáta Waltera Mondalea a viceprezidentské kandidátky Geraldiny Ferrarové v roce 1984 a prezidentského kandidáta Michaela Dukakise v letech 1987–1988.</p><empty-line /><p>4. října 1989</p><empty-line /><p>Mandula Korbelová umírá.</p><empty-line /><p>1989–1992</p><empty-line /><p>MKA slouží jako předsedkyně Center for National Policy.</p><empty-line /><p>1989–1990</p><empty-line /><p>Pád berlínské zdi; Sametová revoluce; Václav Havel se stává prezidentem.</p><empty-line /><p>1991–1992</p><empty-line /><p>Na Balkáně propuká válka.</p><empty-line /><p>4. listopadu 1992</p><empty-line /><p>Bill Clinton zvolen prezidentem.</p><empty-line /><p>prosinec 1992</p><empty-line /><p>Spojené státy zahajují misi humanitární pomoci v Somálsku.</p><empty-line /><p>21. prosince 1992</p><empty-line /><p>Zvolený prezident Clinton nominuje MKA do funkce Stálého představitele USA u OSN.</p><empty-line /><p>1. února 1993</p><empty-line /><p>MKA začíná pracovat jako velvyslankyně USA u OSN.</p><empty-line /><p>25. května 1993</p><empty-line /><p>Rada bezpečnosti OSN zřizuje Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii.</p><empty-line /><p>26. června 1993</p><empty-line /><p>Spojené státy bombardují ústředí irácké zpravodajské služby odvetou za pokus o zavraždění bývalého prezidenta George Bushe.</p><empty-line /><p>13. září 1993</p><empty-line /><p>Izraelští a palestinští představitelé podepisují Deklaraci principů z Osla.</p><empty-line /><p>3. září 1993</p><empty-line /><p>Osmnáct amerických vojáků umírá v Somálsku. Následuje stažení amerických jednotek.</p><empty-line /><p>5. října 1993</p><empty-line /><p>Rada bezpečnosti schvaluje mírovou misi ve Rwandě.</p><empty-line /><p>8. října 1993</p><empty-line /><p>Spojené státy vysílají loď <emphasis>Harlan County</emphasis> na Haiti.</p><empty-line /><p>leden 1994</p><empty-line /><p>Prezident Clinton navštěvuje Prahu. MKA a předseda Sboru náčelníků štábů cestují do České republiky a dalších kandidátských zemí „Partnerství pro mír“.</p><empty-line /><p>6. dubna 1994</p><empty-line /><p>Rwandský prezident umírá při letecké havárii; vypuká genocida.</p><empty-line /><p>3. května 1994</p><empty-line /><p>Prezident Clinton podepisuje prezidentskou směrnici PDD 25, stanovující kritéria pro americkou účast v mírových operacích OSN.</p><empty-line /><p>31. července 1994</p><empty-line /><p>Rada bezpečnosti schvaluje znovunastolení demokraticky zvolené vlády na Haiti; pokud to bude nutné, i s použitím síly.</p><empty-line /><p>19. září 1994</p><empty-line /><p>Jednotky USA vstupují na Haiti, aby zajistily znovunastolení demokraticky zvolené vlády.</p><empty-line /><p>21. října 1994</p><empty-line /><p>USA a Severní Korea podepisují Rámcovou dohodu.</p><empty-line /><p>9.–11. prosince 1994</p><empty-line /><p>Prezident Clinton hostí první summit Amerik v Miami na Floridě.</p><empty-line /><p>polovina července 1995</p><empty-line /><p>Masakr v Srebrenici v Bosně a Hercegovině.</p><empty-line /><p>září 1995</p><empty-line /><p>Čtvrtá světová konference o ženách v Pekingu; MKA se schází s Aun Scha Su Ťij v Barmě.</p><empty-line /><p>21. listopadu 1995</p><empty-line /><p>Daytonské rozhovory končí mírovou dohodou o Bosně.</p><empty-line /><p>24. února 1996</p><empty-line /><p>Kubánští stíhači sestřelují dvě civilní letadla.</p><empty-line /><p>5. prosince 1996</p><empty-line /><p>Prezident Clinton nominuje velvyslankyni Albrightovou do funkce ministryně zahraničí pro druhé prezidentské období.</p><empty-line /><p>17. prosince 1996</p><empty-line /><p>Kofi Annan zvolen sedmým generálním tajemníkem OSN.</p><empty-line /><p>23. ledna 1997</p><empty-line /><p>MKA skládá přísahu jako 64. ministr zahraničí USA.</p><empty-line /><p>30. ledna 1997</p><empty-line /><p>Michael Dobbs z <emphasis>Washington Post</emphasis> dělá s MKA rozhovor o minulosti její rodiny.</p><empty-line /><p>18. dubna 1997</p><empty-line /><p>Prezident Clinton a MKA oznamují reorganizaci ministerstva zahraničí a dalších institucí zabývajících se zahraničními vztahy: dochází k začlenění Agentury pro kontrolu zbrojení a odzbrojení (ACDA) a Informační agentury USA (USIA) a k převzetí kontroly nad rozpočtem Agentury pro mezinárodní rozvoj (AID).</p><empty-line /><p>24. dubna 1997</p><empty-line /><p>Senát schvaluje Konvenci o chemických zbraních.</p><empty-line /><p>květen 1997</p><empty-line /><p>Povstalecký vůdce Kabila svrhává zairského prezidenta Mobutua a vyvolává tak regionální konflikt, jehož se zúčastní sousední Rwanda, Uganda a Zimbabwe.</p><empty-line /><p>27. května 1997</p><empty-line /><p>Prezidenti Clinton a Jelcin podepisují Zakládající akt NATO-Rusko.</p><empty-line /><p>8.–9. července 1997</p><empty-line /><p>Summit NATO v Madridu: Česká republika, Maďarsko a Polsko získávají pozvání ke členství.</p><empty-line /><p>21.–4. listopadu 1997</p><empty-line /><p>Summit APEC v kanadském Vancouveru se soustřeďuje na prohlubující se asijskou finanční krizi.</p><empty-line /><p>7. ledna 1998</p><empty-line /><p>V interview pro CNN nově zvolený íránský prezident Mohammad Chatámí naznačuje možnost zlepšení vztahů s USA.</p><empty-line /><p>20.–23. ledna 1998</p><empty-line /><p>Izraelský premiér Netanjahu a předseda OOP Arafat přijíždějí do Washingtonu na mírové rozhovory o Středním východě.</p><empty-line /><p>21. ledna 1998</p><empty-line /><p>Skandál s Monikou Lewinskou se dostává na veřejnost.</p><empty-line /><p>23. února 1998</p><empty-line /><p>OSN zprostředkovává dohodu s Irákem, dočasně ukončující krizi zbrojních inspekcí, která propukla předchozí říjen.</p><empty-line /><p>únor–březen 1998</p><empty-line /><p>V jugoslávské provincii Kosovo propuká násilí. MKA žádá Miloševiče o stažení nadbytečných sil.</p><empty-line /><p>20. března 1998</p><empty-line /><p>MKA oznamuje iniciativu pro zlepšení mezilidských vztahů mezi USA a Kubou.</p><empty-line /><p>30. dubna 1998</p><empty-line /><p>Americký Senát schvaluje vstup Polska, Maďarska a České republiky do NATO.</p><empty-line /><p>květen 1998</p><empty-line /><p>Indie a Pákistán provádějí jaderné zkoušky.</p><empty-line /><p>21. května 1998</p><empty-line /><p>Indonéský prezident Suharto rezignuje po protestech následujících po téměř rok trvající hospodářské krizi.</p><empty-line /><p>25. května 1998</p><empty-line /><p>Irští občané schvalují mírové dohody z velikonočního pátku.</p><empty-line /><p>17. června 1998</p><empty-line /><p>MKA nabízí v projevu Íránu spolupráci při stanovení harmonogramu vedoucího k obnovení normálních vztahů.</p><empty-line /><p>24. června – 3. července 1998</p><empty-line /><p>MKA doprovází prezidenta na návštěvě Číny.</p><empty-line /><p>srpen 1998</p><empty-line /><p>Irák znovu přeruší spolupráci se zbrojními inspektory OSN.</p><empty-line /><p>7. srpna 1998</p><empty-line /><p>Teroristé spojení s Usámou bin Ládinem podniknou bombové útoky na americká velvyslanectví v keňském Nairobi a v tanzanském Dáresalámu.</p><empty-line /><p>20. srpna 1998</p><empty-line /><p>USA zaútočí raketami s plochou drahou letu na teroristické tábory v Afghánistánu a na farmaceutickou továrnu v Súdánu, které jsou spojeny s bin Ládinem.</p><empty-line /><p>24. srpna 1998</p><empty-line /><p>USA a Velká Británie navrhují podmínky pro proces s podezřelými z útoku na let Pan Am 103.</p><empty-line /><p>31. srpna 1998</p><empty-line /><p>Severní Korea zkouší třístupňovou raketu Taepo Dong. Bývalý ministr obrany William Perry začíná s meziresortní inventurou americké politiky vůči Severní Koreji.</p><empty-line /><p>polovina října 1998</p><empty-line /><p>Jugoslávské úřady souhlasí s příměřím v Kosovu.</p><empty-line /><p>15.–23. října 1998</p><empty-line /><p>Rozhovory o Středním východě ústí do Memoranda z Wye River.</p><empty-line /><p>16.–19. prosince 1998</p><empty-line /><p>Spojené státy a Velká Británie uskutečňují operaci Pouštní liška proti Iráku.</p><empty-line /><p>8. ledna 1999</p><empty-line /><p>Zpráva admirála Crowa doporučuje zvýšení prostředků na bezpečnost amerických ambasád po celém světě.</p><empty-line /><p>15. ledna 1999</p><empty-line /><p>Masakr v kosovském Račaku.</p><empty-line /><p>leden–únor 1999</p><empty-line /><p>Senátní proces s prezidentem Clintonem končí jeho zproštěním ze všech ústavních obvinění.</p><empty-line /><p>7. února 1997</p><empty-line /><p>Jordánský král Husajn umírá.</p><empty-line /><p>únor–březen 1999</p><empty-line /><p>Rozhovory o Kosovu ve francouzském Rambouillet. Albánci souhlasí s návrhem dohody; Srbové nikoliv.</p><empty-line /><p>12. března 1999</p><empty-line /><p>Polsko, Maďarsko a Česká republika oficiálně vstupují do aliance NATO.</p><empty-line /><p>16.–18. března 1999</p><empty-line /><p>USA pořádají konferenci amerických a afrických ministrů o partnerství v 21. století.</p><empty-line /><p>24. března – 12. června 1999</p><empty-line /><p>Po obnovené srbské ofenzívě v Kosovu NATO podniká leteckou kampaň proti Jugoslávii.</p><empty-line /><p>5. dubna 1999</p><empty-line /><p>Libye vydává podezřelé z útoku na let Pan Am 103.</p><empty-line /><p>7.–10. dubna 1999</p><empty-line /><p>Čínský premiér Ču přijíždí do Washingtonu k rozhovorům o normalizaci obchodních vztahů.</p><empty-line /><p>23.–25. dubna 1999</p><empty-line /><p>Washingtonský summit k 50. výročí NATO.</p><empty-line /><p>17. května 1999</p><empty-line /><p>Izraelci volí Ehuda Baraka premiérem; Benjamin Netanjahu je poražen.</p><empty-line /><p>9.–12. června 1999</p><empty-line /><p>Konec konfliktu v Kosovu.</p><empty-line /><p>srpen–září 1999</p><empty-line /><p>Obnovení konfliktu v Čečensku.</p><empty-line /><p>13. října 1999</p><empty-line /><p>Senát odmítá Smlouvu o úplném zákazu jaderných zkoušek.</p><empty-line /><p>18. října 1999</p><empty-line /><p>Indonéský parlament prohlašuje anexi Východního Timoru z roku 1976 za neplatnou.</p><empty-line /><p>15. listopadu 1999</p><empty-line /><p>USA a Čína dosahují dohody o obchodních vztazích a otevírají tak cestu ke vstupu Číny do WTO.</p><empty-line /><p>prosinec 1999</p><empty-line /><p>Úsilí USA a dalších zemí zabrání řadě teroristických útoků, k nimž mělo dojít v průběhu oslav tisíciletí.</p><empty-line /><p>31. prosince 1999</p><empty-line /><p>Boris Jelcin odstupuje z funkce ruského prezidenta a určuje Vladi íra Putina jako svého nástupce. Putin je zvolen v březnu 2000.</p><empty-line /><p>31. prosince 1999</p><empty-line /><p>USA navrací kontrolu Panamě nad Panamským průplavem.</p><empty-line /><p>3.–10. ledna 2000</p><empty-line /><p>USA hostí rozhovory mezi Izraelem a Sýrií v Shepherdstownu v Západní Virginii.</p><empty-line /><p>17. března 2000</p><empty-line /><p>MKA oznamuje zrušení omezení na dovoz vybraných íránských výrobků s výjimkou ropných výrobků.</p><empty-line /><p>26. března 2000</p><empty-line /><p>Prezident Clinton a syrský prezident Asad se setkávají v Ženevě.</p><empty-line /><p>18. května 2000</p><empty-line /><p>Zákon o růstu a příležitostech pro Afriku vstoupí v platnost a sníží tak americké obchodní přehrady vůči zemím v subsaharské Africe.</p><empty-line /><p>24. května 2000</p><empty-line /><p>Izrael dokončuje stažení z bezpečnostní zóny v jižním Libanonu.</p><empty-line /><p>8. června 2000</p><empty-line /><p>MKA se účastní zvláštního zasedání OSN „Ženy v roce 2000: Rovnost pohlaví, rozvoj a mír pro 21. století“.</p><empty-line /><p>25.–27. června 2000</p><empty-line /><p>Polsko hostí první konferenci „Společenství demokracií“.</p><empty-line /><p>11.–25. července 2000</p><empty-line /><p>Summit o Středním východě v Camp Davidu.</p><empty-line /><p>19. září 2000</p><empty-line /><p>Senát definitivně schvaluje normalizaci obchodních vztahů s Čínou.</p><empty-line /><p>22. září 2000</p><empty-line /><p>MKA přejmenovává hlavní budovu ministerstva zahraničí na „Budovu Harryho S. Trumana“.</p><empty-line /><p>24. září – 5. října 2000</p><empty-line /><p>Jugoslávský prezident Miloševič prohrává ve volbách s Vojislavem Koštunicou.</p><empty-line /><p>28. září 2000</p><empty-line /><p>Izraelský politik Ariel Šaron navštěvuje Chrámovou horu/al-Haram aš-Šaríf; propuká násilí.</p><empty-line /><p>10.–12. září 2000</p><empty-line /><p>Severokorejský vicemaršál Jo Myong Rok ve Washingtonu; návštěva vyúsťuje ve společné komuniké, v němž se USA a Severní Korea zavazují, že vůči sobě nemají žádné nepřátelské úmysly.</p><empty-line /><p>12. října 2000</p><empty-line /><p>Teroristé útočí na <emphasis>USS</emphasis> <emphasis>Cole</emphasis> v Jemen<emphasis>u</emphasis>.</p><empty-line /><p>22.–25. října 2000</p><empty-line /><p>MKA navštěvuje severokorejský Pchjongjang.</p><empty-line /><p>listopad 2000 – leden 2001</p><empty-line /><p>Neúspěch posledních snah o dosažení řešení na Středním východě.</p><empty-line /><p>20. ledna 2001</p><empty-line /><p>Poslední den MKA ve funkci ministryně zahraničí.</p><empty-line /><p><strong>OFICIÁLNÍ CESTY DO ZAHRANIČÍ</strong></p>
<p>Jako velvyslankyně u OSN</p><empty-line /><p>30. června – 3. července 1993</p><empty-line /><p>Švýcarsko, Somálsko, Maledivy, Thajsko, Kambodža</p><empty-line /><p>18.–21. července 1993</p><empty-line /><p>Mexiko a El Salvador</p><empty-line /><p>16. 12. 1993</p><empty-line /><p>Maďarsko</p><empty-line /><p>4.–13. ledna 1994</p><empty-line /><p>Německo, Chorvatsko, Polsko, Maďarsko, Slovensko, Česká republika, Belgie, Bulharsko, Slovinsko, Albánie, Rumunsko, Nizozemí</p><empty-line /><p>25. března – 5. dubna 1994</p><empty-line /><p>Jižní Afrika, Mozambik, Chorvatsko, Bosna a Hercegovina, Súdán, Itálie, Brazílie, Argentina</p><empty-line /><p>8.–9. května 1994</p><empty-line /><p>Kanada</p><empty-line /><p>26. srpna – 6. září 1994</p><empty-line /><p>Německo, Slovensko, Česká republika, Rakousko, Moldávie, Gruzie, Arménie, Ázerbajdžán, Rusko</p><empty-line /><p>24. listopadu 1994</p><empty-line /><p>Haiti</p><empty-line /><p>14.–16. prosince 1994</p><empty-line /><p>Belgie</p><empty-line /><p>23. února – 2. března 1995</p><empty-line /><p>Spojené království, Omán, Kuvajt, Česká republika, Itálie, Švýcarsko, Honduras</p><empty-line /><p>31. března 1995</p><empty-line /><p>Haiti</p><empty-line /><p>1.–6. května 1995</p><empty-line /><p>Izrael, Jordánsko, Egypt, Česká republika</p><empty-line /><p>3.–12. září 1995</p><empty-line /><p>Izrael</p><empty-line /><p>8.–9. prosince 1995</p><empty-line /><p>Spojené království</p><empty-line /><p>12.–13. ledna 1996</p><empty-line /><p>Maďarsko, Chorvatsko, Bosna a Hercegovina</p><empty-line /><p>17.–22. ledna 1996</p><empty-line /><p>Libérie, Angola, Burundi, Rwanda, Egypt</p><empty-line /><p>6. února 1996</p><empty-line /><p>Haiti</p><empty-line /><p>19.–23. března 1996</p><empty-line /><p>Spojené království, Švýcarsko, Chorvatsko, Bosna a Hercegovina, Makedonie</p><empty-line /><p>25.–30. dubna 1996</p><empty-line /><p>Belgie, Norsko, Švédsko, Francie</p><empty-line /><p>2.–7. července 1996</p><empty-line /><p>Česká republika, Polsko, Slovensko, Rakousko</p><empty-line /><p>16.–20. července 1996</p><empty-line /><p>Řecko, Kypr, Turecko</p><empty-line /><p>28. srpna – 4. září 1996</p><empty-line /><p>Uruguay, Chile, Bolívie</p><empty-line /><empty-line /><p>Jako ministryně zahraničí</p>
<p>(podle webové stránky ministerstva zahraničí USA „Cesty s ministrem“ na adrese http://secretary.state.gov/www/travels/index.html)</p><empty-line /><p>15.–25. února 1997</p><empty-line /><p>Itálie, Německo, Francie, Belgie, Spojené království, Rusko, Korejská republika, Japonsko, Čína</p><empty-line /><p>19.–22. března 1997</p><empty-line /><p>Finsko</p><empty-line /><p>30. dubna – 2. května 1997</p><empty-line /><p>Rusko</p><empty-line /><p>4.–10. května 1997</p><empty-line /><p>Guatemala, Mexiko, Kostarika, Barbados</p><empty-line /><p>25. května – 1. června 1997</p><empty-line /><p>Francie, Nizozemí, Portugalsko, Chorvatsko, Srbsko-Černá Hora, Bosna a Hercegovina</p><empty-line /><p>25. června – 1. července 1997</p><empty-line /><p>Vietnam, Hongkong</p><empty-line /><p>6.–14. července 1997</p><empty-line /><p>Španělsko, Polsko, Rumunsko, Slovensko, Rusko, Litva, Česká republika</p><empty-line /><p>25.–30. července 1997</p><empty-line /><p>Malajsie, Singapur</p><empty-line /><p>9.–15. září 1997</p><empty-line /><p>Izrael, Palestinská autonomní území, Egypt, Saúdská Arábie, Jordánsko, Sýrie, Libanon</p><empty-line /><p>12.–17. října 1997</p><empty-line /><p>Venezuela, Brazílie, Argentina, Haiti</p><empty-line /><p>13.–24. listopadu 1997</p><empty-line /><p>Spojené království, Švýcarsko, Katar, Bahrajn, Kuvajt, Saúdská Arábie, Pákistán, Indie, Egypt, Kanada</p><empty-line /><p>4.–18. prosince 1997</p><empty-line /><p>Spojené království, Švýcarsko, Etiopie, Uganda, Rwanda, Angola, Demokratická republika Kongo, Jižní Afrika, Zimbabwe, Belgie, Francie</p><empty-line /><p>21.–23. prosince 1997</p><empty-line /><p>Itálie</p><empty-line /><p>28. ledna – 3. února 1998</p><empty-line /><p>Francie, Španělsko, Spojené království, Kuvajt, Saúdská Arábie, Bahrajn, Egypt, Izrael, Palestinská autonomní území</p><empty-line /><p>5.–10. března 1998</p><empty-line /><p>Ukrajina, Itálie, Německo, Francie, Španělsko, Spojené království, Kanada</p><empty-line /><p>23.–25. března 1998</p><empty-line /><p>Itálie, Německo</p><empty-line /><p>4.–6. dubna 1998</p><empty-line /><p>Haiti, Trinidad a Tobago</p><empty-line /><p>26. dubna – 9. května 1998</p><empty-line /><p>Rusko, Japonsko, Čína, Korejská republika, Mongolsko, Spojené království</p><empty-line /><p>16.–18. května 1998</p><empty-line /><p>Spojené království</p><empty-line /><p>27.–29. května 1998</p><empty-line /><p>Lucembursko</p><empty-line /><p>1.–2. června 1998</p><empty-line /><p>Venezuela</p><empty-line /><p>3.–5. června 1998</p><empty-line /><p>Švýcarsko</p><empty-line /><p>11.–12. června 1998</p><empty-line /><p>Spojené království</p><empty-line /><p>24. června – 4. července 1998</p><empty-line /><p>Čína, Japonsko</p><empty-line /><p>24. července – 2. srpna 1998</p><empty-line /><p>Filipíny, Papua - Nová Guinea, Austrálie, Nový Zéland</p><empty-line /><p>12.–13. srpna 1998</p><empty-line /><p>Německo</p><empty-line /><p>17.–19. srpna 1998</p><empty-line /><p>Keňa,</p><empty-line /><p>29. srpna – 3. září 1998</p><empty-line /><p>Chorvatsko, Bosna a Hercegovina, Rusko, Rakousko</p><empty-line /><p>5.–8. října 1998</p><empty-line /><p>Izrael, Palestinská autonomie, Spojené království, Belgie</p><empty-line /><p>13.–16. listopadu 1998</p><empty-line /><p>Malajsie</p><empty-line /><p>7.–10. prosince 1998</p><empty-line /><p>Belgie, Francie</p><empty-line /><p>12.–15. prosince 1998</p><empty-line /><p>Izrael, Palestinská autonomní území, Jordánsko</p><empty-line /><p>24.–29. ledna 1999</p><empty-line /><p>Rusko, Egypt, Jordánsko, Saúdská Arábie, Spojené království</p><empty-line /><p>13.–15. února 1999</p><empty-line /><p>Francie, Mexiko</p><empty-line /><p>19.–23. února 1999</p><empty-line /><p>Francie</p><empty-line /><p>27. února – 7. března 1999</p><empty-line /><p>Čína, Thajsko, Indonésie, Spojené království</p><empty-line /><p>10.–11. března 1999</p><empty-line /><p>Guatemala</p><empty-line /><p>11.–13. dubna 1999</p><empty-line /><p>Belgie, Norsko</p><empty-line /><p>4.–6. května 1999</p><empty-line /><p>Belgie, Německo</p><empty-line /><p>6.–11. června 1999</p><empty-line /><p>Německo, Belgie, Makedonie</p><empty-line /><p>15.–22. června 1999</p><empty-line /><p>Švýcarsko, Francie, Finsko, Německo, Slovinsko, Rumunsko, Bulharsko</p><empty-line /><p>23.–30. července 1999</p><empty-line /><p>Singapur, Itálie, Kosovo, Bosna a Hercegovina</p><empty-line /><p>1.–13. září 1999</p><empty-line /><p>Maroko, Egypt, Izrael, Palestinská autonomní území, Sýrie, Libanon, Turecko, Vietnam, Nový Zéland</p><empty-line /><p>17.–24. října 1999</p><empty-line /><p>Guinea, Sierra Leone, Mali, Nigérie, Keňa, Tanzanie</p><empty-line /><p>31. října – 2. listopadu 1999</p><empty-line /><p>Norsko</p><empty-line /><p>14.–23. listopadu 1999</p><empty-line /><p>Turecko, Řecko, Itálie, Slovensko, Bulharsko, Kosovo</p><empty-line /><p>5.–9. prosince 1999</p><empty-line /><p>Saúdská Arábie, Sýrie, Izrael, Egypt</p><empty-line /><p>16.–18. prosince 1999</p><empty-line /><p>Německo, Francie</p><empty-line /><p>14.–16. ledna 2000</p><empty-line /><p>Kolumbie, Panama, Mexiko</p><empty-line /><p>27. ledna – 3. února 2000</p><empty-line /><p>Švýcarsko, Rusko, Chorvatsko</p><empty-line /><p>17.–19. února 2000</p><empty-line /><p>Chorvatsko, Albánie</p><empty-line /><p>2.–11. března 2000</p><empty-line /><p>Portugalsko, Česká republika, Bosna a Hercegovina, Belgie</p><empty-line /><p>17.–26. března 2000</p><empty-line /><p>Itálie, Indie, Bangladéš, Švýcarsko, Pákistán, Omán</p><empty-line /><p>13.–19. dubna 2000</p><empty-line /><p>Ukrajina, Kazachstán, Kyrgyzstán, Uzbekistán</p><empty-line /><p>23.–26. května 2000</p><empty-line /><p>Itálie, Spojené království</p><empty-line /><p>29. května – 5. června 2000</p><empty-line /><p>Portugalsko, Německo, Rusko, Izrael, Egypt</p><empty-line /><p>5.–7. června 2000</p><empty-line /><p>Izrael, Palestinská autonomní území, Egypt</p><empty-line /><p>12.–13. června 2000</p><empty-line /><p>Sýrie</p><empty-line /><p>21.–29. června 2000</p><empty-line /><p>Čína, Korejská republika, Polsko, Izrael, Palestinská autonomní území, Německo</p><empty-line /><p>26. července – 2. srpna 2000</p><empty-line /><p>Thajsko, Japonsko, Itálie, Rusko</p><empty-line /><p>14.–19. srpna 2000</p><empty-line /><p>Brazílie, Argentina, Chile, Ekvádor, Bolívie</p><empty-line /><p>30.–31. srpna 2000</p><empty-line /><p>Kolumbie</p><empty-line /><p>29. září – 5. října 2000</p><empty-line /><p>Island, Francie, Německo, Egypt</p><empty-line /><p>15.–18. října 2000</p><empty-line /><p>Egypt, Saúdská Arábie</p><empty-line /><p>22.–26. října 2000</p><empty-line /><p>Korejská lidově demokratická republika, Korejská republika</p><empty-line /><p>13.–18. října 2000</p><empty-line /><p>Brunej</p><empty-line /><p>25.–27. listopadu 2000</p><empty-line /><p>Rakousko</p><empty-line /><p>30. listopadu – 2. prosince 2000</p><empty-line /><p>Mexiko</p><empty-line /><p>6.–12. prosince 2000</p><empty-line /><p>Jižní Afrika, Mauricius, Botswana, Alžírsko</p><empty-line /><p>12.–16. prosince 2000</p><empty-line /><p>Maďarsko, Belgie</p><empty-line /><p>10.–12. ledna 2001</p><empty-line /><p>Španělsko, Francie</p><empty-line />
</section>
<section>
<p><strong>Poděkování</strong></p>
<p>Pár dní po odchodu z úřadu jsem s přítelkyněmi z univerzity odjela do mexických lázní Rancho La Puerta. Byla to skvělá volba, i když tam měli přísná pravidla zakazující v určitých hodinách přepojování telefonických hovorů od kohokoli. Od kohokoli kromě Harveyho Weinsteina. Nebudu se pokoušet spekulovat o tom, jak to dělal, ale zavolal mi nejméně třikrát, aby se mnou mluvil o mé knize a o své naději, že si zvolím Miramax Books jako nakladatele. Harveyho přesvědčovací schopnosti jsou legendární, ale právě on, Tina Brownová a Jonathan Burnham mi svým nadšením a pochopením pro historický kontext, ve kterém jsem svoji autobiografii chtěla napsat, rozhodování usnadnili.</p>
<p>V mnoha ohledech pro mě bylo psaní vzpomínek osamělým zážitkem. Jenom já sama mohu přemýšlet o svém životě, vzpomínat na jeho příjemné a nepříjemné chvíle a popisovat své pocity. Ale stejně jako v diplomacii jsem na to sama nebyla. Přijímám plnou zodpovědnost za názory a vzpomínky obsažené v této knize. Za existenci této knihy vděčím mnoha lidem a těší mě, že jim mohu poděkovat.</p>
<p>Bill Woodward je právem považován za jednoho z nejnadanějších autorů projevů v Americe a já měla to štěstí, že pro mě pracoval po celou dobu, kdy jsem byla velvyslankyní u OSN a ministryní zahraničí. Znal všechny souvislosti tak důvěrně, že jsem si nedokázala představit, že bych o těch letech psala bez něj. Byl mým spolupracovníkem a spolu jsme zjišťovali, že práce na knize je zvláštní úděl. Žertujeme spolu o tom, jaký je to zázrak, že naše přátelství přežilo téměř tři roky hledání správných slov, tónu a obsahu všech částí příběhu, který vyprávím. Moje hlavní odbornice na rešerše Laurie Dundonová byla báječná. Prošla tisíce oficiálních dokumentů, ověřovala fakta bleskovou rychlostí, kladla pronikavé otázky a přispěla svými mimořádnými znalostmi o Balkánu. Elaine Shocasová hraje v mém životě i v každém aspektu této knihy jedinečnou roli. S nevšední vnímavostí a pozoruhodnou pamětí dodávala mému vyprávění život, hloubku a vřelost.</p>
<p>Richard Cohen, který je báječný redaktor stejně jako úspěšný autor, mi pomohl redukovat text, který by jinak představoval objemný svazek, na únosný rozsah. Naučil mě, často navzdory mým protestům, že „méně je více“. Přežil moje nekonečné vyptávání a já přežila jeho někdy velice britské korektury mých amerických slov. Sarah Crichtonová mi pomohla najít hned na začátku styl a i pak mi poskytovala neocenitelné rady – stejně jako báječně neuctivé e-maily. To, že jsou oba redaktoři dnes i moji přátelé, nebylo nezbytné, ale je to prémie navíc.</p>
<p>Jonathan Burnham, ředitel a šéfredaktor Miramax Books, mi poskytl moudré rady a pevné vedení a více než jednou mi velkoryse prodloužil lhůtu pro odevzdání rukopisu. Jako muž současně elegantní a skromný představuje velkou výjimku. Mé díky patří i celému týmu Miramaxu za jejich usilovnou práci, profesionalitu a d brou společnost: vydavatelka Kathy Schneiderová, Susan Mercandettiová, ilary Bassová, Dev Chatillonová, Jennifer Sangerová, Bruce Mason, Jamie Horn, JillEllyn Rileyová, Jennifer Besserová a Andrew Began. Vedoucí produkce Kristin Powersová odvedla pozoruhodnou práci při dohlížení na každý detail této knihy. Jsem vděčná své zahraniční literární agentce Lindě Michaelsové a jejím kolegům i svým zkušeným právníkům Robertu Barnettovi a Deneenu Howellovi z kanceláře Wiliams and Connolly LLP za jejich práci.</p>
<p>Mezi těmi, kdo se podělili se mnou o svou perspektivu a radili mi, co by v knize nemělo chybět, byli Gabriel García Márquez, Michael Beschloss, Tom Oliphant, Lissa Muscatineová a Bradley Graham. Tina Brownová byla přítomná u zrození tohoto projektu a nikdy neochabla ve své podpoře; mám radost, že nadále patří do mého života.</p>
<p>Pomoc mých českých a slovenských přátel byla neocenitelná. Mnozí bývali disidenty v nejtemnějších dnech Československa a stáli v popředí událostí popisovaných v této knize. Materiál obohatili i pomohli zpřesnit Michael Žantovský, Tomáš Kraus, Martin Palouš, Alexandr Vondra, Martin Bútora, Zora Bútorová, Pavol Demeš a Jaroslav Šedivý.</p>
<p>Mnozí lidé nešetřili časem a znalostmi, dělili se o své vzpomínky a přečetli můj rukopis nebo jeho části: David Andrews, Ralph Alswang, Carol Brownerová, Marcia Buricková, David Carpenter, Pat Carter, Bonnie Cohenová, Kitty Bartels DiMartinová, Wini a Mike Freundovi, Suzy Georgeová, Marcia Greenbergerová, David Hale, Janet Howardová, Cameron Hume, Rick Inderfurth, Stu Jones, Barbara Larkinová, Mary Jane Lewisová, Judy Lichtmanová, Evelyn Liebermanová, Frank a Dale Loyovi, Rod a Larissa MacFarquharovi, Millie Meyersová, Aaron Miller, Jim O‘Brien, Susan Riceová, Lula Rodriguezová, Dennis Ross, Jamie Rubin, David Scheffer, Debi Schiffová, Rika a Carl Schmidtovi, Marie Šedivá, Stu Seldowitz, John Shattuck, Wendy Shermanová, Dick Shinnick, Mo Steinbruner, Lisa Švejdová, Mark Talisman, Susan a David Terrisovi, Toni Verstanding, Melanne Verveerová, Jenonne Walkerová, Nichole Tucker Waltonová, Meridith Websterová, David Welch, Maggie Williamsová a Alex Wolff.</p>
<p>Mezi kolegy a spolupracovníky, kteří mi dennodenně pomáhali miliony různých způsobů, patřily Diana Sierrová, Margo Morrisová a Zina Brownová. Nate Tibbits, můj vševěd přes techniku, tříbil moje počítačové dovednosti a zachránil bezpočet stránek, o které bych jinak přišla. Martha Fuenzalidová, Lucia Renteová, Dorothy Burgessová a Margo Carperová mi po léta pomáhaly držet hlavu a tělo pohromadě. Mí stipendisté mě nikdy nepřestali překvapovat svým důmyslem a nadšením pro každý úkol: Tuck Evans, Bailey Hand, Erin Lanahanová, Nell McGarityová, Jane Rheeová, Sonja Renanderová, Ryan Rippel, Rachel Shieldsová, a zvláště Kris Hamelová, Kerryann Loceyová, Trey Streetová a Julia Voelkerová. Seržant Louis Rinaldi a jeho tým z newyorské železniční policie zajišťovali po mnoho let moje bezpečné cestování.</p>
<p>Materiál v této knize se z velké části opírá o oficiální vládní dokumenty z mých let ve funkci. Ministerstvo zahraničí tento text zkontrolovalo, aby byla jistota, že se neprozradí nic, co by ohrožovalo národní bezpečnost. Zákon vyžaduje, abych prohlásila, co je stejně pravda, totiž že názory a charakteristiky v této knize jsou mé vlastní a nutně nepředstavují oficiální stanovisko vlády Spojených států. Děkuji ministru zahraničí Colinu Powellovi za poskytnutí plné spolupráce ministerstva zahraničí, včetně pomoci náměstka ministra zahraničí pro řízení Granta Greena, podnáměstka ministra pro administrativu Billa Eatona, zástupce právního poradce Jima Thessina, Paula Claussena a Evana Duncana z oddělení dějin ministerstva, Maryann Altové z odboru výzkumu, misi USA u OSN a celému personálu sekretariátu ministerstva, obzvláště Georgi Rowlandovi. Ráda bych také poděkovala týmu vedenému Margaret Graefeldovou a Alice Ritchieovou a zvláště Marku Rameeovi za to, že pilně četli a v pravý čas uvolňovali části rukopisu, a Mitzi Hardrickové za podporu mnoha našich žádostí o rešerše.</p>
<p>Výroba knihy je složitá věc a já jsem vděčná píli a tvůrčím schopnostem všech, kdo se na tomto úsilí podíleli: Peg Hallerové, Susan Groakeové, Rachel Smithové, Brendě Horriganové, Nancy Wolffové, Patovi Fogartymu, Carrie Smithové, firmám Ink, Inc. a Doyle Partners. Jsem velmi vděčná Dianě Walkerové a všem fotografům a karikaturistům za svolení k otištění jejich práce. Při mnoha příležitostech během mnoha let jsem řekla fotografovi Timothy Greenfield-Sandersovi, že s materiálem, s kterým pracoval, udělal, co mohl.</p>
<p>Není snadné mít starší sestru nebo matku, která se stane veřejnou osobou. I když to má některé výhody – jako možnost setkat se s prezidentem a účastnit se pár státních večeří – zasahuje to také do soukromí. A tak bych chtěla poděkovat své rodině. Nejenže to má sestra Kathy, bratr John a jeho žena Pam sportovně snášeli, ale nesmírně mi pomohli při rekonstrukci historie naší rodiny. Naši rodiče nás vždycky vybízeli k „rodinné solidaritě“ a měli by radost, že ji nejen pěstujeme, ale že nás i těší.</p>
<p>Zvláště bych se chtěla zmínit o svých dvou sestřenicích a vyjádřit jim díky: Alena Korbelová přispěla vzpomínkami o našich letech v Londýně za války. Dáša Šímová zaplnila mnoho bílých míst v rodinné historii a je mi líto, že přitom musela vzpomínat na bolestivé chvíle. Doháníme teď mnoho let, která jsme zameškaly.</p>
<p>Moje dcery Alice, Anne a Katie, mí zeťové a vnoučata mě současně nadnášeli i drželi při zemi svou láskou a humorem. Co víc bych si mohla přát?</p>
</section>
<section>
<p><strong>Díky</strong></p>
<p>Vždycky jsem byla přesvědčena, že v pekle je vyhrazeno zvláštní místo pro ty, kdo dojdou uznání a nepodělí se o zásluhy. Pokud tomu tak je, mají tam možná už hodně teploučké místečko pro mě. Téměř každá kapitola raných verzí druhé až čtvrté části této knihy obsahovala pasáže věnované lidem, kteří se mnou na nejrůznějších otázkách spolupracovali. Můj redaktor je nazýval „Oskarová poděkování“ a označoval je červenou tužkou (či přesněji řečeno používal tlačítka Delete). Trvala jsem na tom, aby se řada z těch jmen do textu vrátila, ale musela jsem uznat, že úplně přesný popis kolektivního ducha naší diplomacie by vedl ke zdlouhavému čtení. Proto lituji, že těžká a tvůrčí práce kolegů z ministerstva zahraničí není vždy popsána tak konkrétně, jak jsem měla původně v úmyslu, či v takovém detailu, jak by si skutečnost vyžadovala. Moc mě to mrzí a připojila jsem níže uvedený seznam jako částečné pokání. Byla jsem a jsem nadále nesmírně vděčná všem níže uvedeným a mnoha dalším, kteří nejsou uvedeni, včetně našich velvyslanců a zvláštních poradců, kteří mi pomáhali a podporovali mě – a zahraniční politiku Spojených států – svojí energií, radami, myšlenkami a každodenní profesionalitou. Přijměte prosím moje díky za vaši pomoc a přátelství a za to, že jste nesmírně obohatili podstatu materiálu obsaženého v této knize.</p><empty-line /><p>Mise Spojených států u OSN (1994–I997)</p>
<p>Velvyslanci Edward „Ned“ Walker, Jr., Edward „Skip“ Gnehm, Jr., Karl „Rick“ Inderfurth, Victor Marrero, Irvin Hicks, David Birenbaum, Richard Sklar, Herbert Donald Gelber.</p>
<p><emphasis>Diplomaté a spolupracovníci:</emphasis></p>
<p>Patsy Ageeová, Paul Aronsohn, Joan Baldridgeová, Jonathan Barrett, Kitty Bartelsová, Elmira Bayrasliová, John Blaney, John Boardman, Dorothy Burgessová, Nancy Bussová, Graham Cannon, Frantzy Charlemagne, William Clontz, Douglas Coffman, Thomas Countryman, John Cuddihy, Jeffrey De Laurentis, Thomas Donilon, Walter Douglas, Hugh Dugan, Caroline Dulin-Shawová, Angel Escobar, Ivan Ferber, Jean Fiorieová, George Ford, Peter Fromuth, Adelle Gilliamová, Sandra Grandisonová, Russell Graham, Rebecca Gaghenová, Jeffrey Glassman, William Grant, Robert Grey, John Guerra, David Hale, Margaret „Nini“ Hawthorneová, Fiona Higginsová, Cameron Hume, Frank Kirchoff, Patricia Kufflerová, Barbara Jonesová, Stuart Jones, Ellen Laipsonová, Harley Langholtz, Wayne Logsdon, Edward Marks, Robert McCarthy, Daphne Martinezová, Kara McGuire-Minarová, Millie Meyersová, John Menzies, Robert Moller, Suzanne McPartlandová, Richard Naughton, Debra Nelsonová, James O‘Brien, Theodore Osius, Matthew Palmer, Leroy Parham, Wayne Rosen, Robert Rosenstock, Dorothy Sampasová, David Scheffer, Rosalinda Seldowitzová, Stuart Seldowitz, Scott Shaw, Susan Shearouseová, Michael Sheehan, Laurie Shestacková, John Singler, Jane Stichová, Anne Stoddardová, Krissy Sudanová, Gene Tadie, Wiilliam Wallace, Erin Walshová, Fanny Weisblattová, Dennis Welch, John Wiecks, Bisa Williams-Manigaultová, Carolyn Willsonová, Seth Winnick, William Wood, Frances Zwenigová, muži a ženy z newyorské kanceláře Diplomatické bezpečnostní služby.</p>
<p>Děkuji ministru Warrenu Christopherovi a celému jeho týmu za podporu a pomoc během let mé služby ve funkci stálé zástupkyně u OSN, zejména Strobu Talbottovi, Peteru Tamoffovi, Thomasi Donilonovi, Molly Raiserové, Joan Sperové, Lynn Davisové, Brianu Atwoodovi, Marcu Grossmanovi, Kennethu Brillovi, Williamu Burnsovi, Patricku Kennedymu, Gentě Hawkins-Holmesové, Jamesi Thessinovi, Mauře Hartyové, Ertharině Cousinové, Georgi Rowlandovi a Douglasi Bennettovi, Georgi Wardovi, Melindě Kimbleové a celé sekci mezinárodních organizací.</p>
<p>Ministerstvo zahraničí (1997–2001)</p>
<p><emphasis>Podnáměstci a úřadující podnáměstci ministra zahraničí a jejich sekce a další p</emphasis><emphasis>ředstavitelé ministerstva a jejich spolupracovníci:</emphasis></p>
<p>Administrativa: Patrick Kennedy.</p>
<p>Afrika: Johnnie Carson, George Moose, Susan Riceová.</p>
<p>Kontrola zbrojení: Avis Bohlenová.</p>
<p>Koordinátor pro boj s terorismem: Christopher Ross, Michael Sheehan, Philip Wilcox.</p>
<p>Konzulární služba: Mary Ryanová.</p>
<p>Demokracie, lidská práva a práce: Harold Koh, John Shattuck.</p>
<p>Diplomatická bezpečnost a oddělení pro cizí zastupitelské úřady: Eric Boswell, David Carpenter, Patrick Kennedy.</p>
<p>Východní Asie a Tichomoří: Charles Kartman, Stanley Roth<emphasis>.</emphasis></p>
<p>Hospodářství a obchod: Alan Larsen, Brian Samuel, Earl Anthony Wayne.</p>
<p>Školství a kultura: William Bader.</p>
<p>Výkonní tajemníci: William Burns, Kristie Kenneyová.</p>
<p>Evropa: James Dobbins, Marc Grossman, John Kornblum.</p>
<p>Finance a management: Kathleen Charles, Bert Edwards, Richard Greene.</p>
<p>Institut zahraniční služby: Ruth Davisová, Teresita Schafferová, Ruth Whitesideová.</p>
<p>Lidské zdroje: Edward Gnehm, Jr., Marc Grossman, Anthony Quainton.</p>
<p>Management informačních zdrojů: Fernando Burbano, Andrew Winter.</p>
<p>Generální inspekce: Jacquelyn Williams-Bridgers.</p>
<p>Zpravodajství a výzkum: Edward Abington, Thomas Fingar, Toby Gatiová, Donald Keyser, Phyllis Oakleyová, J. Stapleton Roy.</p>
<p>Mezinárodní boj s narkotiky a policejní spolupráce: Jane Beckerová, J. Rand Beers, Robert Gelbard.</p>
<p>Mezinárodní organizace: Princeton Lyman, C. David Welch.</p>
<p>Právní poradce: David Andrews, Michael Matheson, James Thessin.</p>
<p>Legislativa: Barbara Larkinová.</p>
<p>Blízký východ: Martin Indyk, Elizabeth Jonesová, Edward Walker, Jr., C. David Welch.</p>
<p>Nešíření zbraní: John Barker, Robert Einhorn.</p>
<p>Oceány, mezinárodní životní prostředí, věda: Eileen Claussenová, Melinda Kimbleová, David Sandalow.</p>
<p>Strategické plánování: Gregory Craig, Morton Halperin, Alan Romberg.</p>
<p>Vojensko-politické otázky: Thomas McNamara, Eric Newsom.</p>
<p>Populace, uprchlíci, migrace: Phyllis Oakleyová, Julia Taftová.</p>
<p>Styk s veřejností: Richard Boucher, Nicholas Burns, James P. Rubin.</p>
<p>Protokol: Mary Mel Frenchová, Molly Raiserová.</p>
<p>Zdroje a politické plánování: Craig Johnstone, Anne Richardová.</p>
<p>Věda a technika: Norman Neureiter.</p>
<p>Jižní Asie: Karl Inderfurth, E. Gipson Lanpher, Robin Raphel.</p>
<p>Ověřování a dodržování smluv: Edward Lacey, Owen Sheaks.</p>
<p>Západní polokoule: Jeffrey Davidow, Peter Romero.</p>
<p>Velvyslanec se zvláštním určením pro mezinárodní svobodu vyznání: Robert Seiple.</p>
<p>Velvyslanec se zvláštním určením pro nově nezávislé státy: James Collins, Stephen</p>
<p>Sestanovich.</p>
<p>Velvyslanec se zvláštním určením pro otázky válečných zločinů: David Scheffer.</p>
<p><emphasis>Další důležití představitelé, spolupracovníci a programy</emphasis></p>
<p>Program Umění na ambasádách a Přátelé umění a restaurování na ambasádách</p>
<p>Blair House: Benedicte Valentiner, Randall Bumgardner.</p>
<p>Diplomatická přijetí: Gail Serfaty, Wileva Johnstonová, Candida Pulupaová.</p>
<p>Rovný přístup k zaměstnání a lidská práva: Deidre Davisová.</p>
<p>Sekretariát: Gregory Berry, Robert Blake, John Campbell,</p>
<p>Rose Likinsová, Steven Mull, Carol Perezová, Peter Petrihos, Maureen Quinnová, Neal Walsh, Gretchen Welchová, Alejandro Wolff.</p>
<p>Historik: William Slany, Marc Susser.</p>
<p>Mezinárodní informační programy: John Dwyer, Jonathan Spalter.</p>
<p>Odbory: Americká federace státních zaměstnanců (AFGE).</p>
<p>Koordinátor pro odstraňování pozemních min: Karl Inderfurth, Donald Steinberg.</p>
<p>Právní poradce: Jamison Borek, Jonathan Schwartz, Melinda Chandlerová.</p>
<p>Legislativa: Shirely Cooksová, Meg Donovanová, Michael Guest, Susan Jacobsová, Kay Kingová, Michael Klosson, Valerie Mimsová, Peter Yeo.</p>
<p>Lékařská služba: Cedric Durnont.</p>
<p>Operační středisko: Karl Hofmann, Rose Likinsová, Harry Thomas, Sharon Weinerová.</p>
<p>Politické plánování: Lee Feinstein, James O’Brien.</p>
<p>Projevy: Terry Bazyluk, Durriya Ghadialiová, Lukas Haynes, Headler Hurlburt, Justin Leites, Thomas Malinowski, představitelé Otevřeného fóra.</p>
<p>Protokol: David Pryor, Larry Dunham, Charles Kinn, Debra Schiffová, Laura Willsová.</p>
<p>Prezidentova meziresortní rada o ženských otázkách: Theresa Loarová, Kathy Hendrixová, Linda Soto-Harmonová.</p>
<p>Styk s veřejností: zástupci mluvčího Glynn Davisová, James Foley, Lee McLeeny, Philip Reeker.</p>
<p>Zástupci vedoucího sekretariátu: James Bean, Paul Jones, Richard Mills, Carol Perezová.</p>
<p>Výkonní asistenti: David Hale, Alejandro Wolff.</p>
<p>Ředitel kabinetu ministra: Richard Shinnick</p>
<p>Kabinet ministra: Colombia Barroseová, Elmira Bayrasliová, Jennifer Bonnerová, Ben Chang, John Crawley, Marie Damourová, Kelly Degnanová, Richard Denniston, Linda Dewanová, Sheila Dysonová, Price Floyd, Patrice Freyová, Thomas Kelsey, Elizabeth Lineberryová, Laurie Majorová, Bisa Williams Manigaultová, Heather McCulloughová, Suzanne McPartlandová, David Pressman, Todd Robinson, Jane Stichová, Nichole Tuckerová, Diana Zicklinová.</p>
<p>Odborové a profesní svazy: Americký svaz zahraniční služby: Marshall Adair, Daniel Geisler, F. A. „Tex“ Harris, Alphonse LaPorta, John Naland; a členové Americké federace státních zaměstnanců (AFGE)</p>
<p>Neznámí hrdinové: Štábní seržant Bruce a všichni neznámí hrdinové ministerstva zahraničí.</p>
<p>Spojka s Bílým domem: Charles Duncan.</p>
<p>Ráda bych vyjádřila uznání všem mým kolegům z Agentury pro mezinárodní rozvoj (AID), zvláště Bradymu Andersonovi, Brianu Atwoodovi, Harriet Babbitové, a Richardu McCallovi. Vzdávám úctu mnoha oddaným státním zaměstnancům – nynějším i bývalým – z Informační agentury Spojených států (USIA) a z Agentury pro kontrolu zbrojení a odzbrojení (ACDA), kteří nyní patří do rodiny ministerstva zahraničí, zejména Josephu Duffeymu, Penn Kemblovi a Johnovi Holumovi.</p>
<p>Ráda bych vyjádřila díky svým vojenským poradcům ze Sboru náčelníků štábů generálu Richardu Meyersovi, generálu Robertu „Doc“ Foglesongovi, generálu Donaldu Kerrickovi, a admirálu Walteru Dornanovi.</p>
</section>
<section>
<p><strong>Poznámka překladatele</strong></p>
<p>K nejnevděčnějším úkolům překladatele patří překládat knihu, kterou napsal v cizím jazyce rodilý český mluvčí. Autor může dle libosti nahlížet překladateli přes rameno a mít pocit, často oprávněný, že by ledacos přeložil jinak a lépe.</p>
<p>Stejně nevděčné je převádět do češtiny ze světového jazyka text, který se z části ne nepodstatné zabývá českými reáliemi. Na rozdíl od čtenáře globálního český čtenář ví, kde leží a jak vypadá Pražský hrad, a podobně nepotřebuje vysvětlovat ani další detaily. Překladatel zde musí balancovat mezi nutností zůstat věrný autorovi a snahou vyhnout se přehnané popisnosti.</p>
<p>Překlad textu zabývajícího se událostmi velmi nedávnými a stále aktuálními pak skýtá podobná úskalí jako jeho samotné vytváření. Často je nutné se vyrovnávat s ještě neustálenými názvy a terminologií stejně jako odolávat pokušení text „doplňovat“ o odkazy na události, k nimž došlo mezi vznikem původního textu a dokončením překladu.</p>
<p>Snažil jsem se přesto omezit veškeré zásahy do textu na minimum nezbytné k jeho srozumitelnosti a věcné správnosti. Řadu poznámek překladatele jsem nejdříve vložil a pak opět odstranil, dospěv k názoru, že se čtenář obejde i bez nich. Pomáhala mi přitom i ojedinělá příležitost si některé věci s autorkou vyjasnit již v anglickém originále.</p>
<p>S výjimkou těchto nevyhnutelných a vesměs překonatelných potíží byla pro mě práce na překladu <emphasis>Madeleine</emphasis> stejně radostným zážitkem, jakým bude doufám pro čtenáře její četba. Jedním z prokletí moderní politiky je vědomá či nevědomá manipulace s jazykem, vedoucí střídavě k nesrozumitelnosti, trivializaci, posouvání významů a ochuzování jazyka o jeho emocionální a estetickou rovinu, stejně jako naprostý nedostatek smyslu pro humor. Vzpomínky a úvahy politiků jsou tak často konfekčním výrobkem, na němž se podílejí sekretariáty, mediální agentury a nejrůznější „doktoři falše“, jak je dnes zvykem nazývat mediální kejklíře. Tomu odpovídá i literární kvalita.</p>
<p>Každý, kdo si přečte <emphasis>Madeleine</emphasis>, naopak zaznamená, jak výrazně z textu vystupuje postava, povaha, jazyk a cítění autorky. Pokud o některých hypermemoárech poslední doby platí, že by je mohl napsat kdokoliv, <emphasis>Madeleine</emphasis> mohla napsat jen a jen ona sama. Na tom nic nemění skutečnost, že se na textu podílel i její dlouholetý spolupracovník. Nelze nevyjádřit obdiv k tomu, jak otevřeně autorka líčí často i velmi složité a bolestné momenty v osobním i politickém životě. Stejně tak možná právě český čtenář ocení, jak se Madeleine i při nekompromisním hájení svých názorů a postojů dokáže vyhnout přímým výpadům proti politickým protivníkům a konkurentům a zachovat si zásadní respekt k jejich názorům. Pozorný čtenář sice místy postřehne náznaky střetů a despektu, ale jejich skutečnou bouřlivost a hloubku si musí domyslet sám.</p>
<p>V zemi, kde se literární humor odjakživa vysoce cení, si můžeme namýšlet, že tento dar si autorka odnesla ze svého rodiště. Nejsou to pouze veselé „historky z natáčení“. V Madeleininých humorných postřezích se často odráží velmi středoevropský smysl pro absurditu politické existence každého člověka, který se pořád ještě považuje za normálního. A vidí-li občas politický svět satiricky, ví jako každý dobrý humorista, že se satirou musí začínat u sebe.</p>
<p>Odsud je již jen krůček ke konstatování, že na rozdíl od většiny politických memoárů má tato kniha nejen hodnotu dobového svědectví, ale také nezanedbatelnou hodnotu literární. Ačkoliv je stavba textu chronologická, není jen lineárním sledem událostí, nýbrž vytváří oblouk, v němž počáteční vývoj a příběhy motivují, ozřejmují a dodávají smyslu událostem a postojům pozdějším. Výsledkem je plastický obraz ženy, pro niž byla vysoká politická funkce nejen výsledkem kariérních ambicí a politické aritmetiky, ale naplněním životního osudu, v němž se promítá i dramatický osud celé její rodiny. Stejně tak přistupuje i k životním osudům jiných protagonistů knihy. Poslední odstavec kapitoly „Palestinci a Izraelci ruku v ruce“ je snad nejlepším důkazem, že tato kniha je nejen dílem politickým, ale i literárním.</p>
<p>Snad mi autorka i čtenář odpustí, když poslední poznámka přesáhne rámec překladatelského dovětku. V kraji, kde jsou nezištné motivy veřejné činnosti v lepším případě předmětem útrpného úsměvu a v horším podezřelé z neupřímného zakrývání jediného přípustného motivu, tj. snahy o osobní prospěch, je nesmírně osvěžující, když se někdo k pojetí politiky jako služby veřejnosti hlásí otevřeně, hrdě a bez omlouvání. Lze jen doufat, že tento příběh ženy, která je nejen svými slovy, ale celým svým životem vlastenkou, a to dokonce dvojnásobnou, nalezne ozvěnu i v její rodné zemi.</p>
<p>Michael Žantovský</p>
</section>
<section>
<p><strong>Poznámky</strong></p>
<p>1 — Demokratická senátorka polského původu za stát Maryland. (pozn. překl.)</p>
<p>2 — Rodina přestala používat „umlaut“ ve jméně Körbel v Anglii za druhé světové války.</p>
<p>3 — V roce 2000, když jsem navštívila Prahu, abych se zúčastnila oslav 150. výročí Masarykova narození, mi jeden starý Čech, kterého jsem nikdy nepotkala, nechal v hotelu dárek a vzkaz. Ten dárek bylo album novinových výstřižků o Masarykově posledním roku ve funkci, jeho smrti a jeho pohřbu. Ve vzkazu stálo, že mi to album dává, protože si myslí, že hájím stejné ideály jako Masaryk. Byla jsem nesmírně pyšná.</p>
<p>4 — Ve hře <emphasis>R.U.R.</emphasis> z roku 1920 Čapek zavedl pojem robot, odvozený z českého slova <emphasis>robota</emphasis>, tedy práce či dřina.</p>
<p>5 — V originále: „But I was not always so passioned. Couple times I was thinking of leaving this.“ (pozn. překl.)</p>
<p>6 — Můj druhý dědeček, otec mé matky, zemřel v roce 1938, než jsme odjeli z Prahy.</p>
<p>7 — Vladimír Clementis, později popravený svými vlastními soudruhy. (pozn. překl.)</p>
<p>8 — Československá vláda darovala tatru i Titovi, který ji přenechal svému synovi, jenž přišel za války o ruku. Syn tím autem jezdil po Bělehradě děsivou rychlostí a vzpomínám si, jak otec říkal, že by to byla velká diplomatická aféra, kdyby se Titův potomek zabil v československém autě.</p>
<p>9 — Jméno lodi, na níž do Ameriky připluli první poutníci. (pozn. překl.)</p>
<p>10 — Nedlouho poté, co jsem se stala v roce 1997 ministryní zahraničí, mě kontaktoval dědic rodiny, která kdysi žila v bytě, který nám byl přidělen na dobu našeho krátkého pobytu v Praze v roce 1945. Jejich majetek zkonfiskovala československá vláda podle tzv. Benešových dekretů. Nebrichovi byl pražští Němci, kteří uprchli v roce 1945. Přestěhovali se do Rakouska, získali rakouské občanství a později se neúspěšně pokoušeli získat svůj majetek zpět od československé vlády. Žádali mě o navrácení majetku, který by mohl být ve vlastnictví rodiny Korbelovy. Předala jsem tu věc bratru Johnovi, aby ji za rodinu vyřídil. Spolu s jeho právníky věc prozkoumali a nakonec požádali o stanovisko českou vládu. Dvacátého května 1999 obdržel můj bratr odpověď od českého velvyslance v USA Alexandra Vondry, v níž se potvrzovalo, že „členové rodiny Nebrichů žili v Československu před druhou světovou válkou a během ní byli občany německé říše“. Jejich majetek, napsal Vondra, byl tedy právoplatně zkonfiskován podle Benešových dekretů, takže „neexistuje podklad pro jakékoli nároky vůči rodině Korbelových, pokud se takového majetku týká“. Příští den tlumočil Johnův právník stanovisko české vlády dědicům Nebrichů, a tím jsme považovali věc za uzavřenou.</p>
<p>11 — Jedna z nejprestižnějších dívčích vysokých škol v USA. (pozn. překl.)</p>
<p>12 — Častokrát mě napadalo, co se s těmi obrázky stalo. Před několika lety je objevili v sejfu. Na Yaleově (tedy chlapecké) univerzitě.</p>
<p>13 — Mezi jejími díly je klasická kniha <emphasis>Č</emphasis><emphasis>ím sladší šťáva: Černobílé rodinné vzpomínky</emphasis>, vydaná v roce 1994.</p>
<p>14 — V americké jidiš <emphasis>plněná ryba</emphasis>, obyčejně kapr, který ve skutečnosti není plněný, ale namletý spolu s cibulí a macesy do rybích knedlíčků. (pozn. překl.)</p>
<p>15 — Praštěná (pozn. překl.)</p>
<p>16 — Zdá se být trochu nepravděpodobné, že by se zemitý Chruščov uchyloval k metafoře o krevetách. Jde možná o překlad ruského idiomu jiným americkým idiomem. (pozn. překl.)</p>
<p>17 — Až donedávna americké manželky oficiálně nosily i křestní jméno svého manžela. (pozn. překl.)</p>
<p>18 — Na jeden si pořád pamatuji: „Místo na hřbitově; vlastník se musí stěhovat; prodám se ztrátou.“</p>
<p>19 — Mj. byl i šéfredaktorem prestižního odborného časopisu <emphasis>Foreign Affairs.</emphasis> (pozn. překl.)</p>
<p>20 — Říše krále Artuše ze slavné legendy, k níž bylo období Kennedyho vlády často přirovnáváno. (pozn. překl.)</p>
<p>21 — Ward Just – novinář a spisovatel, známý především svými reportážemi z vietnamské války. (pozn. překl.)</p>
<p>22 — Vydavatelku Washington Post a po téměř čtyřicet let neoficiální „první dámu“ Washingtonu. (pozn. překl.)</p>
<p>23 — Toto tradiční britské jídlo nemá s pudinkem nic společného. Jde o jakýsi svítek. (pozn. překl.)</p>
<p>24 — V naší malé studentské skupině byl i Joseph Starobin, bývalý šéfredaktor amerického komunistického deníku <emphasis>Daily Worker</emphasis>. Joe byl ještě starší než já, trochu proplešatělý, nosil velké brýle a dokázal zasvěceně mluvit o změnách v komunistickém myšlení a o svých setkáních s Maem a Ho Či Minem.</p>
<p>25 — Keeler, R. F.: <emphasis>Newsday</emphasis>: <emphasis>A Candid History of the Respectable Tabloid</emphasis>. William Morrow & Co. 1990.</p>
<p>26 — Washingtonská promenáda spojující všechny hlavní budovy a památky ve městě. (pozn. překl.)</p>
<p>27 — Jako předsedkyně správní rady jsem škole věnovala tolik času, že moje máma vykřikovala: „Co máš pořád s tou školou? Chováš se, jako by to byl Harvard, a zatím je to jen mateřská a základní škola do třetí třídy!“</p>
<p>28 — Později se ukázalo, že ten dopis napsal Kenneth Clawson, zástupce ředitele odboru pro média prezidenta Nixona.</p>
<p>29 — Manažerem Muskieho kampaně byl Bert Bernhard, známý právník a můj dobrý přítel. Jejím politickým ředitelem byl George Mitchell, který Muskieho v Senátu vystřídal v roce 1980 a stal se vůdcem demokratické většiny v Senátu (a také architektem tzv. „velkopáteční“ dohody o ukončení násilí v Severním Irsku). (pozn. překl.)</p>
<p>30 — Ve Washingtonu jsou dva hotely Hilton – Washington Hilton a Capitol Hilton. (pozn. překl.)</p>
<p>31 — Získal ji, v neposlední řadě díky sabotážním akcím Nixonovy kampaně, radikální demokrat George McGovern, který v samotných prezidentských volbách utrpěl drtivou porážku. (pozn. překl.)</p>
<p>32 — Byla jsem vděčná profesorovi Sewerynu Bialerovi, polskému emigrantovi, který v Polsku prožil nejhorší komunistické období a který byl konzultantem mé magisterské práce, že se ujal konzultantské role i u mé disertace.</p>
<p>33 — Nakonec museli většinu projevu napsat dva senátní asistenti John McEvoy a Al From.</p>
<p>34 — Každý stát Unie má dva senátory. Podle služebního stáří se nazývají „starší“ a „mladší“. (pozn. překl.)</p>
<p>35 — Jsem přesvědčena, že doba, kdy jsem pracovala pro Muskieho, mi byla ku prospěchu v mých pozdějších jednáních se Senátem z pozice velvyslankyně u OSN a ministryně zahraničí. Úcta, kterou senátoři chovali k němu, přispívala k úctě, kterou projevovali mně.</p>
<p>36 — V amerických prezidentských volbách nevolí prezidenta přímo voliči, ale Sbor volitelů, v němž má každý stát určitý počet hlasů, které podle výsledku hlasování připadnou jednomu či druhému (a někdy i třetímu) kandidátovi. (pozn. překl.)</p>
<p>37 — Muška Brzezinská, rozená Benešová, je neteří bývalého československého prezidenta a také úspěšnou americkou sochařkou. (pozn. překl.)</p>
<p>38 — Pole to Pole – anglicky též od Poláka k Polákovi. Tak jako Brzezinského rodina pochází i Muskieho rodina z Polska. (pozn. překl.)</p>
<p>39 — Condi Riceová studovala jako hlavní obor hudbu, proto také ten klavír, ale přešla na mezinárodní vztahy poté, co absolvovala přednášku mého otce, a později s ním pracovala na své doktorské disertaci. O deset let později jsem jako poradkyně pro zahraniční politiku dávala dohromady experty, kteří by vytvořili mozkový trust Dukakisovy prezidentské kampaně. Zavolala jsem Condi, která se podle mého názoru pro tuto roli perfektně hodila. Byla odbornice na Sovětský svaz, nebydlela ve Washingtonu a byla to černá Američanka. Ale když jsem jí svůj návrh předložila, odpověděla: „Madeleine, nevím, jak ti to mám říct, ale já jsem republikánka.“ „Condi,“ řekla jsem užasle, „jak je to možné? Měly jsme přece stejného otce.“</p>
<p>40 — Kromě své první knihy o Titovi otec napsal <emphasis>Kašmírské nebezpečí</emphasis>, <emphasis>Komunistický převrat v Československu</emphasis>, <emphasis>Polsko</emphasis> <emphasis>mezi Východem a Západem</emphasis>, <emphasis>Détente, sen anebo skutečnost</emphasis> a <emphasis>Československo</emphasis> <emphasis>ve dvacátém století.</emphasis></p>
<p>41 — Kongres Spojených států a Bílý dům leží na opačných koncích této třídy. (pozn. překl.)</p>
<p>42 — V roce 1978 před jeho posledním onemocněním jsem měla příležitost – třicet let poté, co jsem mu předala v Bělehradě květiny – přivítat ho znovu, tentokrát při ceremonii na trávníku Bílého domu. Žasla jsem, jak byl jugoslávský diktátor zachovalý, i když jeho oranžové vlasy se přehlédnout nedaly.</p>
<p>43 — Bývalou ženu Churchillova syna Randolpha a pozdější velvyslankyni USA ve Francii. (pozn. překl.)</p>
<p>44 — Vlastně jsme to číslo použili o pár měsíců později. V květnu 1981 jsem byla zrovna ve Zbigově kanceláři, když jsme se doslechli o pokusu o atentát na papeže. Zavolala jsem na něj a nakonec se dovolala jedné jeptišce. Pak si vzal hovor Brzezinski a vyjádřil svou účast a starost.</p>
<p>45 — Alan Goodman, děkan postgraduálních studií na Fakultě diplomatické služby Georgetownské univerzity, získal od Donnerovy nadace peníze na zřízení programu na podporu zapojení žen do studií mezinárodních vztahů.</p>
<p>46 — O mnoho let později, když jsem se stala ministryní zahraničí, stal se Hale – kariérní diplomat – mým výkonným asistentem.</p>
<p>47 — Narážka na Bushův patricijský původ (anglicky se říká „být narozen se stříbrnou lžičkou v puse“) a na jeho verbální neobratnost. (pozn. překl.)</p>
<p>48 — NDI je jednou z nejefektivnějších neziskových organizací na světě, které pracují na šíření a posilování demokracie. V jejím čele stál nejdřív Brian Atwood a potom Ken Wollack a viceprezidentka Jean Dunnová. Programy NDI pomohly milionům lidí na celém světě při vytváření trvanlivých a úspěšných demokratických institucí. Je mi ctí, že jsem se po odchodu z funkce stala předsedkyní jeho správní rady.</p>
<p>49 — Po léta jsme vedli se Zbigem Brzezinským diskusi o odlišných charakteristikách Čechoslováků a Poláků. Navzdory tomu, že měl za ženu Češku, neustále ukazoval na mé krajany a tvrdil, že nejsou tak stateční jako jeho. Oplatila jsem mu to jen jedinkrát, když polští generálové vyhlásili stanné právo. „Zbigu,“ říkala jsem, „Češi se alespoň nepřepadli sami.“</p>
<p>50 — Na Vikárce. (pozn. překl.)</p>
<p>51 — Novinář Stanislav Budín. (pozn. překl.)</p>
<p>52 — Pomohlo mu však velmi živé tlumočení Michaela Žantovského, pozdějšího českého velvyslance ve Spojených státech. /tato poznámka je autorčina/</p>
<p>53 — Základy Pražského hradu byly položeny v devátém století. Na rozdíl od jiných prezidentů Havel na Hradě pracoval, ale nebydlel tam. Měl byt za řekou a později si koupil vlastní dům.</p>
<p>54 — Výbor nejvyšších představitelů zvažuje hlavní zahraničně politické otázky a formuluje doporučení, která se pak předávají prezidentovi. K ostatním členům výboru, kterému předsedá prezidentův poradce pro národní bezpečnost, patří ministři zahraničí a obrany, ředitel CIA, náčelník Sboru náčelníků štábů ozbrojených sil a poradce pro národní bezpečnost viceprezidenta.</p>
<p>55 — Council on Foreign Relations, prestižní newyorská nevládní organizace zabývající se zahraničními vztahy.</p>
<p>56 — Clintonova kandidátka na místo ministra spravedlnosti Zoe Bairdová musela rezignovat kvůli aféře s chůvou a sociálním pojištěním, a problémy měly i další kandidátky. (pozn. překl.)</p>
<p>57 — Byli tam Warren Christopher (budoucí ministr zahraničí), Clifford Wharton (první náměstek ministra zahraničí), Les Aspin (ministr obrany), Tony Lake (poradce pro národní bezpečnost), Sandy Berger (zástupce poradce pro národní bezpečnost), Jim Woolsey (ředitel CIA) a já.</p>
<p>58 — Velvyslance a vysoké činitele vlády (s výjimkou činitelů Bílého domu) schvaluje podle americké ústavy Senát. (pozn. překl.)</p>
<p>59 — Doyenka žurnalistického sboru Bílého domu, která jménem novinářského sboru končí každou tiskovou konferenci v Bílém domě. (pozn. překl.)</p>
<p>60 — Andrew Young, bývalý starosta Atlanty a první černošský velvyslanec USA u OSN.</p>
<p>61 — Senátor za Rhode Island a poslední americký konzul v Bratislavě před komunistickým převratem v roce 1948. (pozn. překl.)</p>
<p>62 — „Representation without taxation“. Opačný slogan „Žádné zdanění bez zastoupení“ byl heslem americké revoluce proti britské koloniální nadvládě. (pozn. překl.)</p>
<p>63 — Gridiron je nalajnované hřiště pro americký fotbal. (pozn. překl.)</p>
<p>64 — Nakonec jsem zaplatila symbolickou sumu Marku Katzovi, mladému humoristovi, s kterým jsem se seznámila během Dukakisovy volební kampaně.</p>
<p>65 — Nechvalně proslulý dlouholetý ředitel FBI. (pozn. překl.)</p>
<p>66 — Pes Barbary Bushové totiž napsal knihu. Kolovaly dohady, jestli lze očekávat totéž i od kočky Clintonových. (pozn. překl.)</p>
<p>67 — „George Obálkoplnič“. Nepřeložitelné. (pozn. překl.)</p>
<p>68 — Clintonovo rodiště se skutečně jmenuje Hope (naděje), Arkansas. (pozn. překl.)</p>
<p>69 — Americký ekvivalent našeho nouzového čísla 158. (pozn. překl.)</p>
<p>70 — „Neschopnost OSN nejdříve zabránit genocidě ve Rwandě a potom ji zastavit, byla selháním systému OSN jako celku. Zásadním selháním byl nedostatek zdrojů a politické vůle k řešení situace ve Rwandě a k zajištění tamější přítomnosti OSN. Členským státům soustavně chyběla politická vůle jednat, anebo jednat s dostatečným odhodláním.“ <emphasis>Zpráva nezávislé vyšetřovací komise o činnosti OSN během genocidy ve Rwandě</emphasis> <emphasis>v roce 1994,</emphasis> 15. 12. 1999, str. 1</p>
<p>71 — Čína projevuje silný odpor vůči jakékoli akci OSN, kterou vnímá ze svého skleněného zámku jako zasahování do záležitostí druhých. Během jedné schůze Rady jsem viděla čínského chargé, jak si cvičí svaly mačkáním míčku z tvrdé gumy. Poslala jsem mu lístek s otázkou: „Na co je ten míček?“ Odpověděl, že si cvičí svaly, protože se ten den skutečně chystá zvednout ruku a hlasovat pro.</p>
<p>72 — A také atlantického velitelství sil NATO. (pozn. překl.)</p>
<p>73 — Komentátoři hlavních amerických televizních sítí. (pozn. překl.)</p>
<p>74 — Until the fat lady sings – idiomaticky „dokud nerozhodne šéf“, ale současně i narážka na autorčinu kulatost. (pozn. překl.)</p>
<p>75 — Jiřím Stivínem. (pozn. překl.)</p>
<p>76 — Šlo spíš o ustřelující výfuk. (pozn. překl.)</p>
<p>77 — Shocasová, Rubin a Woodwar byli po všechna ta léta, kdy jsem byla velvyslankyní a ministryní zahraničí, mými nejbližšími poradci. Elaine jsem potkala v osmdesátých letech v NDI; pracovala jako právnička na ministerstvu zahraničí a jako právní poradkyně senátora Edwarda Kennedyho v právním výboru Senátu. Jamieho Rubina jsem poznala v roce 1966, kdy pracoval pro Agenturu pro kontrolu zbrojení; později byl předním zahraničně politickým poradcem senátora Josepha Bidena. A jak už jsem poznamenala, Billa jsem poznala při Dukakisově kampani. Poté pracoval pro kongresmana Gerryho Studdse a senátora Johna Kerryho.</p>
<p>78 — Poprvé jsem se s Rickem setkala, když jsme společně pracovali pro NSC za Brzezinského. Později byl mým zástupcem během procesu předávání prezidentských pravomocí a pak sloužil jako náš představitel pro mimořádné záležitosti u OSN. S ohledem na Rickovu pracovitost a schopnosti jsem rozšířila tuto funkci, aby zahrnovala i povinnosti týkající se Rady bezpečnosti a mírových operací. V roce 1997 jsem jako ministryně zahraničí požádala Ricka, aby sloužil jako podnáměstek ministra zahraničí pro jižní Asii.</p>
<p>79 — Gingrichova cesta k moci byla doprovázena hodně přehnanou rétorikou o údajné „nedůležitosti“ prezidenta Clintona, zatímco Gingrich o sobě mluvil jako o „přechodové osobnosti“. Nemohla jsem si nevzpomenout na román Karla Čapka z roku 1936 <emphasis>Válka s mloky</emphasis>, který jsem četla jako dítě. <emphasis>Válka s mloky</emphasis> je o druhu přerostlých salamandrů, kteří ovládnou svět.</p>
<p>80 — Termín používaný pro muslimské obyvatele Bosny a Hercegoviny.</p>
<p>81 — Abychom byli spravedliví, musíme dodat, že tato teorie byla ve své době značně rozšířená i ve Washingtonu. (pozn. překl.)</p>
<p>82 — Doslova „zvedni a udeř“. (pozn. překl.)</p>
<p>83 — V roce 1995, když válka v Bosně končila, se mě jeden reportér na tuto výměnu s Powellem zeptal a já mu po pravdě odpověděla, že jsme se neshodli. Zavolala jsem Powellovi, aby o tom interview věděl předem, a řekla jsem mu, že mi nejvíc vadilo to slovo „trpělivě“. Powell mi obratem poslal kopii své knihy s věnováním „s obdivem a přátelstvím, trpělivě Tvůj Colin Powell“. Poslala jsem mu poděkování, které končilo „s obdivem a přátelstvím, energicky Tvoje Madeleine Albrightová“.</p>
<p>84 — Dalším problémem bylo, že oběti znásilnění se často zdráhaly přihlásit a vypovídat. Ženy, které se staly obětmi v Bosně a které často pocházely z chudých rodin muslimských uprchlíků, musely čelit sociálním tabu stejně jako hospodářským a tělesným útrapám. Je úžasné, že žalobci nakonec přesvědčili tolik z nich, aby vypovídaly.</p>
<p>85 — Mezi nimi i příslušníky českého kontingentu sil UNPROFOR. (pozn. překl.)</p>
<p>86 — Holandská jednotka mírových sil ve Srebrenici neměla k zastavení Srbů dost palebné síly. Během útoku bylo třicet příslušníků mírových sil vzato do zajetí jako rukojmí. Velitelé uvěřili slibu generála Mladiče, že mužům ze Srebrenice neublíží. V době, kdy došlo k zabíjení, byli už příslušníci mírových jednotek pryč. V dubnu 2002 nezávislá holandská vyšetřující komise shledala, že holandská vláda byla zodpovědná za vyslání holandských vojáků s „nedomyšleným a prakticky neproveditelným úkolem“ ochránit Srebrenicu bez náležité přípravy a podpory.</p>
<p>87 — Nedlouho poté jsem navštívila místo masakru a málem jsem šlápla na kost, která vyčuhovala ze země na čerstvě zoraném poli. V křoví jsem viděla zakrvácené šatstvo. Požádala jsem o vysvětlení jednoho srbského rolníka, který pohrdavě řekl: „Ty tam jsou od druhé světové války.“ K masakru došlo poblíž frekventované silnice a nedaleko stála řada domů. Nikdo z místních obyvatel údajně neslyšel výkřiky popravovaných lidí. Nejspíš je slyšeli, a neudělali nic.</p>
<p>88 — Sankce OSN proti Jugoslávii (Srbsku a Černé Hoře) byly zrušeny současně s konáním voleb v Bosně rok po podpisu Daytonských dohod. Clintonova administrativa však ponechala v platnosti bilaterální sankce jako zdroj nátlaku na Miloševiče, aby Daytonské dohody dodržoval, spolupracoval s tribunálem pro válečné zločiny a zdržel se rozpoutání násilí v Kosovu. Miloševič tyto požadavky nikdy nesplnil, takže sankce byly zrušeny teprve poté, co ho srbští občané v roce 2000 přinutili odstoupit.</p>
<p>89 — Jeho autorem byl zkušený žurnalista Chris Hedges.</p>
<p>90 — V listopadu 1999 vystřídala soudkyni McDonaldovou jiná skvělá americký právnička, Patricia Waldová. Druhou hlavní žalobkyní tribunálu se stala také žena, neoblomná Louise Arbourová z Kanady, kterou vystřídala stejně tvrdá Carla Del Ponteová ze Švýcarska.</p>
<p>91 — Koncem května 2003 se Aun Schan Su Ťij ocitla opět v domácím vězení. (pozn. překl.)</p>
<p>92 — Vulgární španělský výraz, doslova znamenající „koule“. (pozn. překl.)</p>
<p>93 — Obětmi byli Pablo Morales, Carlos Costa, Mario de la Peña a Armando Alejandres.</p>
<p>94 — Než jsem přijela do New Yorku, popsal můj bezprostřední předchůdce v OSN, velvyslanec Edward Perkins, egyptského diplomata v jedné zprávě jako „ješitného, trucovitého a impulzivního“ s „pracovními zvyky a vystupováním, které přivedly morálku v Sekretariátu na nejnižší úroveň v jeho historii“.</p>
<p>95 — Christopher mě požádal, abych svoje argumenty shrnula písemně: „Politické, legislativní a věcné důvody pro to, abychom se postavili proti BBG, jsou přesvědčivé. Není oddán našim naléhavým reformním cílům, ani je není schopen prosadit. Zablokování jeho druhého funkčního období značně zlepší naše vyhlídky na to, že získáme od Kongresu peníze na zaplacení našich dluhů a budeme moci plnit svoje povinnosti v budoucnu. A vyhlídky na vytvoření vnitropolitického konsensu na podporu akcí OSN v budoucnosti se podstatně zvýší, pokud BBG odejde ze scény.“ Autorčina zpráva prezidentovi, březen 1996.</p>
<p>96 — Bubba se říkalo také prezidentu Clintonovi. (pozn. překl.)</p>
<p>97 — Butrus-Ghálí tvrdil, že jsem to všechno začala, protože jsem se chtěla stát ministryní zahraničí. To není pravda. Obě tyto věci se do sebe zamotaly teprve v poslední fázi. Věděla jsem, že pokud v této veledůležité diplomatické bitvě neuspěji, bude se říkat: „Nedokáže udělat ani tu nejjednodušší věc.“ Samozřejmě, jakmile jsem byla nominovaná, bylo všechno hned jednodušší. Kdo by měl chuť se stavět proti příští ministryni zahraničí?</p>
<p>98 — Prvním manželem této washingtonské legendy byl syn Winstona Churchilla Randolph, druhým přední americký demokratický politik a miliardář Averell Harriman. (pozn. překl.)</p>
<p>99 — Patřili sem Judith Lichtmanová, Marcia Greenbergerová, Sally Painterová, Anne Reingoldová, Susan Brophyová, Elaine Kamarcková, Lula Rodriguezová, Barbara Larkinová, Meg Donovanová, Ertharin Cousinová, Jean Dunnová, Rachelle Horowitzová a Tom Oliphant. K mnoha lidem, kteří mi radili a kontaktovali kvůli mně klíčové představitele, patřili i John Cook, Ellen Malcolmová, Marylouise Oatesová, Bob Shrum, Elaine Jonesová, Irene Natividadová, Kate Michelmanová, Eleanor Smealová, Patricie Irelandová, Pat Reussová, Nikki Heidepriemová, Carol Foremanová, Sammie Moshenbergová, Audrey Tayse Haynesová, Carmen Delgado Votawová, Nancy Zirkinová, Elizabeth Bagleyová, Hattie Babbittová, Anne Wexlerová a Michael Berman. Později jsem se též dozvěděla o snaze několika členů kanceláří prezidenta, viceprezidenta a první dámy udržet moje jméno ve hře. Pomohli i mnozí členové Senátu a Sněmovny reprezentantů. Děkuji jim všem a lituji, že nemohu všem poděkovat jmenovitě.</p>
<p>100 — Suzy se pak stala zástupkyní vedoucí mé kanceláře a cestovní manažerkou. Vždy jí budu vděčná za její loajalitu, energii, humor a tvořivost při plnění těch nejnáročnějších úkolů.</p>
<p>101 — Byli tam nově jmenovaný poradce pro národní bezpečnost Sandy Berger, navrhovaný ministr obrany Bill Cohen a Tony Lake, který se měl stát ředitelem CIA, ale jehož nominace byla později stažena, když ji ze stranických důvodů zablokovala hrstka republikánských senátorů.</p>
<p>102 — Mezi gratulacemi vynikla jedna, která měla opravdovou noblesu. Robert Strauss, washingtonská instituce, jeden z dlouholetých vůdců Demokratické strany a bývalý velvyslanec v Rusku, mi blahopřál a současně přiznal, že mému jmenování nepřál. Málokdo byl tak přímý – a poctivý.</p>
<p>103 — Senátor Jay Rockefeller ze Západní Virginie byl v zahraničí a hlasování zmeškal. Je to můj dobrý přítel, ale jak ukazuje i tato poznámka pod čarou, ještě jsem mu to nezapomněla.</p>
<p>104 — Byla jsem hrdá, že mohu jmenovat Kenneyovou jako první ženu ve funkci výkonného sekretáře. Můj profesionální tým se skládal dále z důvěrného asistenta Johna Crowleyho, který pracoval s každým ministrem počínaje Kissingerem; Suzanne McPartlandové, mé sekretářky v OSN, kterou jsem přilákala do Washingtonu; rozvrhářky Lindy Dewanové, geniální počítačové odbornice Lynn Sweeneyové a Nicole Tuckerové, Elaininy asistentky, která měla na starosti plánování mých cest. Pracovníci operačního střediska se starali o aktuální informace a ti „na pásu“ připravovali podkladové materiály a připravovali cesty. Výkonný ředitel Dick Shinnick, George Rowland a jejich kolegové se starali o to, abychom kancelář i já fungovaly na plný výkon. Spojka s Bílým domem – Charlie Duncan – byl mistrem plánování a zajišťoval úspěšný program cest. Všem jim děkuji za jejich nasazení a službu.</p>
<p>105 — Jsem stále neobyčejně vděčná šéfovi mého oddělení DS, Larry Hartnettovi, a mužům a ženám v jeho týmu za tisíce hodin, které věnovali mému bezpečí (měla jsem krycí jméno „Ohnivá koule“), a za jejich soustavnou profesionalitu. Během napjatých období kolem problémů, jako byl Irák a Kosovo, se objevilo mnoho hrozeb. Díky DS jsem si nikdy nemusela dělat starosti a mohla jsem se soustředit na svou práci. I když bych si byla někdy přála víc soukromí, smířila jsem se s jejich přítomností, a když jsem je lépe poznala, začala jsem je považovat nejen za své ochránce, ale i za své přátele.</p>
<p>106 — V roce 1999 se v důsledku reorganizace sloučila Agentura Spojených států pro informace s ministerstvem zahraničí. Podařilo se mi získat Evelyn Liebermanovou, moudrou a živou vůdčí postavu, do funkce náměstkyně ministra zahraničí pro veřejnou diplomacii a styk s veřejností. Evelyn spojení zvládla báječně a podařilo se jí dostat veřejnou diplomacii do středu naší zahraniční politiky.</p>
<p>107 — O těchto událostech se hodně diskutuje v Dobbsově knize <emphasis>Madeleine Albrightová</emphasis>, <emphasis>Odysea dvacátého století</emphasis>. Neshodujeme se pouze v tom, že reportér tvrdí, že říkal Jamiemu Rubinovi o okolnostech smrti mých prarodičů 21. ledna, tři dny před rozhovorem s Anne. Jamie potvrzuje, že spolu mluvili, ale říká, že rozhovor byl velice neurčitý a že by mi byl rozhodně ihned předal informace o osudu mých prarodičů. V každém případě se domnívám, že bolest, kterou Dobbs způsobil, byla neúmyslná. I když jsem se tenkrát hněvala, již dlouho jsem Dobbsovi vděčná za rozsáhlé pátrání po mých předcích.</p>
<p>108 — Dobbs ve svém článku neuvedl jméno mé babičky správně. Domníval se, že nebyla Růžena, ale Anna.</p>
<p>109 — Dáša mohla odjet díky Kindertransport, transportům dětí, dobrovolné záchranné akci, která v letech 1938-1940 umožnila přicestovat do Velké Británie devíti až desíti tisícům dětem z Německa a zemí okupovaných Němci. Děti, které musely být mladší než 17 let a nemohly být doprovázeny rodiči ani opatrovníky, cestovaly do Anglie letadly a vlaky a ke vstupu potřebovaly jen prostá cestovní víza.</p>
<p>110 — V době narození mého otce se Letohrad nazýval Kyšperk.</p>
<p>111 — Bohužel se od té doby změnila i synagoga. Jména obětí holokaustu byla vážně poškozena při povodni roku 2002. (pozn. překl.)</p>
<p>112 — Populárního filmového ožralu s červeným nosem. (pozn. překl.)</p>
<p>113 — Tlumočníci hrají v diplomacii životně důležitou, i když přehlíženou roli. Ti nejlepší dokážou přeložit nejen slova, ale i důraz a tón, a dávají pozor na to, aby se idiomatické výrazy nechápaly špatně. Velmi jsem si oblíbila ty, kdo pro mě pravidelně tlumočili, i některé cizí tlumočnické veterány, jejichž hlasy jsem důvěrně znala.</p>
<p>114 — Také jsme zdůrazňovali, že ve Vídni probíhají jednání o adaptaci Smlouvy o konvenčních silách v Evropě, které omezí velikost ozbrojených sil jednotlivých států, včetně současných a budoucích evropských členů NATO. Tam bylo to správné fórum, kde Moskva mohla dosáhnout omezení, která si přála.</p>
<p>115 — V listopadu 2002 vypustilo NATO druhou sadu pozvánek Rumunsku, Slovensku, Slovinsku, Bulharsku a třem baltským státům. Bylo příznačné, že summit se konal v Praze.</p>
<p>116 — Pokud chcete doopravdy vidět Marlene Dietrichovou na bílém koni, musíte se podívat na klasický film Josefa von Sternberga o Kateřině Veliké z roku 1934, <emphasis>Šarlatová carevna</emphasis>.</p>
<p>117 — Když jsem se na tuto debatu připravovala, přečetla jsem si skvělý životopis Deana Achesona od Jamese Chace, včetně líčení toho, jak složitě Trumanova administrativa bojovala, aby získala souhlas Senátu s původní smlouvou o NATO. Obdivovala jsem, jak se administrativě podařilo získat podporu válečných veteránů, obchodních kruhů a odborů a jakým vyčerpávajícím způsobem jednala s Kongresem, a měla jsem pocit, že bychom měli uskutečnit obdobnou kampaň. Získali jsme Rona Asmuse, předního experta na NATO z Rand Corporation jako zástupce podnáměstka ministra zahraničí pro evropské záležitosti, a svěřili mu koordinaci našeho úsilí. Přizvali jsme také Jeremyho Rosnera, bývalého šéfa legislativních věcí v NSC, aby zmobilizoval podporu u veřejnosti a Kongresu.</p>
<p>118 — S netypickou nepřesností nás Kissinger obvinil, že jsme udělali přesně to, co jsme neudělali, totiž dali Rusku právo vetovat rozhodnutí Aliance.</p>
<p>119 — Na této úvaze je pikantní skutečnost, že John Ashcroft je samozřejmě ministr spravedlnosti v Bushově administrativě. (pozn. překl.)</p>
<p>120 — Tato historka o Janu Masarykovi se traduje v několika odlišných verzích a bude zřejmě apokryfální. (pozn. překl.)</p>
<p>121 — Jacques Klein, Američan, který sloužil jako dočasný administrátor OSN v Bosně.</p>
<p>122 — Bohužel ne zcela přeložitelné – „stoned“ je být kamenován, ale také ztřískat se, zhulit se, zhulákat se. (pozn. překl.)</p>
<p>123 — V roce 2001 došlo k oznámení, že Plavšičová byla obviněna tribunálem pro válečné zločiny v bývalé Jugoslávii v souvislosti s rolí, kterou hrála jako jedna z vůdčích osobností bosenských Srbů ve válce v letech 1992-1995. Plavšičová se dobrovolně vydala do Haagu a poté přiznala vinu za „pronásledování z politických, rasových a náboženských důvodů“. V prosinci 2002 jsem na žádost obžaloby i obhajoby před tribunálem svědčila na slyšení, při kterém byla Plavšičová odsouzena. Dvaasedmdesátiletá Plavšičová dostala jedenáct let. V této chvíli zůstává jedinou vysokou představitelkou, která přijala zodpovědnost za zločiny proti lidskosti, a první představitelkou, která tak učinila a vyzvala přitom ke smíření.</p>
<p>124 — „Očekávali jsme v té době, že po skončení války Saddám Husajn nedokáže politicky přežít, že ho v první řadě přemohou a svrhnou vracející se irácké jednotky a že tím či oním způsobem bude muset za toto strategické fiasko zaplatit.“ Bývalý představitel Bushovy administrativy Richard Haass v interview „Špehování Saddáma“ ve <emphasis>Frontline,</emphasis> stanice PBS, 27. dubna 1999.</p>
<p>125 — Mnohé postoje samozřejmě změnilo 11. září 2001. Když se republikánského kandidáta na viceprezidenta Richarda Cheneyho během prezidentské kampaně v roce 2000 zeptali, co by říkal násilnému svržení Saddáma Husajna, odpověděl: „Myslím si, že vůči Iráku chceme udržovat současný postoj.“ O něco později dodal, že první Bushova administrativa nechtěla svrhnout iráckého diktátora, protože si nepřála, aby Spojené státy byly vnímány „jako imperiální mocnost, která jen tak vstupuje do hlavních měst v této části světa a svrhává tam vlády“. Pořad <emphasis>Meet the Press</emphasis>, NBC, 27. srpna 2000.</p>
<p>126 — „Vysocí američtí představitelé nikdy nepřekročili jasné dělítko mezi vyjadřováním svého názoru na to, co by bylo nejlepší, na jedné straně, a snahou mi dávat příkazy na straně druhé. Respektovali, že jen já jako nejvyšší představitel UNSCOMu zodpovídám za jeho rozkazy, rozhodnutí a činy.“ Richard Butler ve svých vzpomínkách <emphasis>Největší hrozba (The Greatest Threat)</emphasis>, Public Affairs, New York, 2000, str. 179-80.</p>
<p>127 — Problémy definitivního či trvalého uspořádání se týkaly bezpečnosti, hranic, osad, utečenců a Jeruzaléma.</p>
<p>128 — Ross, který sloužil jako poradce pro Střední východ prezidentovi i mně, vlastní ve stejném množství inteligenci, oddanost práci a obyčejnou slušnost. Žádná doba pro něj nebyla příliš dlouhá, žádná cesta příliš náročná a žádná možnost příliš vzdálená, pokud by posloužily věci míru. Na rozdíl od některých zvláštních vyslanců, kteří jako by s sebou vozili svoje vlastní reflektory, zůstával Dennis nenápadný. Tentýž popis se hodil na jeho kolegy Aarona Millera, Gamala Helala a Nicka Rasmussena. V této chvíli velvyslanec Ross dokončuje knihu, která se určitě stane směrodatnou historií mírového procesu na Středním východě.</p>
<p>129 — V roce 2002, když už jsem nebyla ve funkci, jsem přednášela na Guilford College v Severní Karolíně. Jedna mladá žena v obecenstvu mi řekla, že mě tenkrát slyšela mluvit v Rámalláhu. Připomněla mi to setkání i to, že od té doby se všechno ještě zhoršilo.</p>
<p>130 — Pochopitelně to nebyl jenom prezident, kdo od sebe uměl věci oddělovat. Když jsem psala tuto kapitolu, nalezla jsem následující lístek s upomínkami, který jsem si napsala 28. ledna 1998: „1) volat senátoru Helmsovi; 2) volat králi Husajnovi; 3) volat (jordánskému) ministru zahraničí Moussovi; 4) volat dalším kongresmanům; 5) připravit se na schůzku o Číně; 6) koupit dietní jogurt.“</p>
<p>131 — V březnu 2003 se Abú Mazen (známý též jakou Mahmúd Abbas) stal palestinským premiérem. Byla to součást snahy zreformovat palestinskou vládu a svěřit moc někomu jinému než Arafatovi.</p>
<p>132 — Pollard je bývalý analytik amerického námořnictva, který byl v roce 1986 usvědčen z prodeje vysoce citlivých dat o americké zpravodajské infrastruktuře Izraeli. Izraelci po léta usilovali o Pollardovo propuštění. Tento problém se nedotýkal mírového procesu na Středním východě, ale úzce souvisel s izraelskou domácí politikou. Pollard by byl trofejí, kterou by Netanjahu mohl využít, aby učinil dohodu stravitelnější pro izraelskou pravici. Když jsem se ale zmínila Georgi Tenetovi, že Izraelci přišli s touto záležitostí, ředitel CIA se rozzlobil. On i jeho agentura byli rozhodně proti propuštění Pollarda, protože by to naznačovalo, že zrada je omluvitelná, když má člověk správné přátele. Souhlasila jsem s Tenetem.</p>
<p>133 — Tento rozhovor CNN by neunikl mé povinnosti tak jako tak, ale jeho účinek znásobila totožnost novinářky, která otázky kladla. Christiane Amanpourová se krátce předtím zasnoubila s mým mluvčím Jamiem Rubinem.</p>
<p>134 — O devět let dříve íránské úřady odsoudily v nepřítomnosti k smrti britského autora Rushdieho za neúctu k islámu v jeho románu <emphasis>Satanské verše</emphasis>. Navzdory Chatámího slovům někteří irántí náboženští činitelé trvají na tom, že rozsudek smrti nad Rushdiem stále platí.</p>
<p>135 — Náš odpor k ruskému prodeji jaderné technologie Íránu byl jednou z velkých otázek našich bilaterálních vztahů s Moskvou po celou dobu mého funkčního období ministryně zahraničí.</p>
<p>136 — Osm z odsouzených dostalo milost po odpykání části rozsudku. Do března 2003 byli z vězení propuštěni všichni.</p>
<p>137 — Během Valného shromáždění v roce 2000 jsem se zúčastnila druhé schůzky skupiny „šest plus dva“ o Afghánistánu. Tentokrát se ministr zahraničí Charrazí zúčastnil, i když jsme žádné soukromé rozhovory nevedli. Vzhledem k mému pohlaví jsme si ani nepodali ruce. Na téže schůzce v roce 2001 se ministr Colin Powell a Charrazí nechali vyfotografovat, jak se drží za ruce.</p>
<p>138 — Hodně jsme se na této akci poučili. Například jsme zjistili, že ve všech odborech existuje reflex předávat všechny otázky související s islámem sekci Blízkého a Středního východu – a to navzdory skutečnosti, že velká většina muslimů v této oblasti nežije. Během jedné z porad s Wendy Shermanovou jeden vážený kariérní velvyslanec, který sloužil v jižní Asii, zpochybnil, že je moudré najímat pro službu na amerických zastupitelských úřadech muslimy. „Je to jenom konstatování,“ řekl, „ale víte, že tihle lidé se modlí pětkrát denně. To dokáže pěkně rušit.“ Když jsem se o těchto výrocích dozvěděla, zhrozila jsem se.</p>
<p>139 — Libye tak formálně učinila 16. srpna 2003. (pozn. překl.)</p>
<p>140 — Snaha soustředit pozornost na porušování lidských práv na Kubě byla koncem roku 1999 a v prvních měsících roku 2000 narušena bouří kolem rodičovských práv Eliana Gonzaleze, malého chlapce, kterého Pobřežní stráž vylovila z vody u pobřeží Floridy. Tento incident dokázal, když už nic jiného, že média dokážou přehnaně reagovat i na událost, která se netýká sexu. Co se týče disidentů, Marta Beatriz Bonneová, Felix Bonne a René Gómez Manzano byli propuštěni v roce 2000; Vladimiro Roca v roce 2002.</p>
<p>141 — Na jaře roku 2003 Castro rozpoutal další vlnu útlaku a nechal pozatýkat desítky disidentů, zatímco pozornost světa byla upoutána ke druhé válce v Perském zálivu.</p>
<p>142 — Titulek úvodníku ve <emphasis>Wall Street Journal</emphasis> druhý den zněl „Madeleine K. Clemens“. Osobně mi postřehy redaktorů připadaly nezvykle vnímavé: „Co bylo nejdůležitější, udržela hlavu rovně a pohledem se po celou dobu soustředila na cíl, na rozdíl od průměrného prezidentského nadhazovače, jehož hlava se během jediného nadhozu dokáže otáčet z jedné strany na druhou.“</p>
<p>143 — Tu jehlici vytvořila Lisa Vershbowová, profesionální návrhářka klenotů, jejíž manžel byl náš velvyslanec u NATO.</p>
<p>144 — Brzy jsem začala říkat reportérům pátrajícím po novinkách, aby „četli mé jehlice“. Překvapilo mě i potěšilo, když Helen Drutt Englishová, expertka na moderní bižuterii a majitelka galerie výtvarného umění ve Filadelfii, vyzvala klenotníky z celého světa, aby navrhovali jehlice a brože na počest „brožované diplomacie“. Zareagovalo více než šedesát umělců, z čehož vznikla sbírka návrhů, které se vystavovaly v Americe i v zahraničí. Tu, která byla na fotografii na obálce katalogu, navrhl Gijs Bakker z Holandska. Zpodobňuje hlavu Sochy svobody, která má místo očí dvoje opravdové hodinky. Bakker obrátil jedny z těch hodinek dolů, abych věděla, jak dlouho už schůzka trvá, a druhé nechal normálně, aby návštěvník poznal, kdy má odejít. Často se mě ptají, kterou z těch jehlic nosím nejčastěji, ale brože nepatří mně, nýbrž svým tvůrcům, až na jednu od Helen Shirkové z Buffala ve státu New York, kterou jsem dostala darem po odchodu z funkce.</p>
<p>145 — Ale neodolala jsem, abych se při cestě s prezidentem v letadle <emphasis>Air Force One</emphasis> nepodívala na Harrisona Forda ve stejnojmenném filmu.</p>
<p>146 — S Jimem Steinbergem jsem úzce spolupracovala během Dukakisovy kampaně. Stali se z nás dobří přátelé, a když byl jmenován ředitelem politického plánování ministerstva zahraničí za Christophera, uspořádala jsem na jeho počest večírek. V NSC nepracoval nikdo usilovněji, nikomu tak vášnivě nezáleželo na otázkách dobra a zla a nikdo nedělal víc, aby zabránil sporům mezi ministerstvy, než Jim. Berger a Steinberg tvořili silný tým.</p>
<p>147 — Scházeli jsme se také ve středu na snídani ve větší skupině, kam patřil ředitel CIA George Tenet, poradce viceprezidenta Gorea pro národní bezpečnost Leon Fuerth, generál Henry Shelton, předseda sboru náčelníků štábů a Bill Richardson, náš velvyslanec u OSN, kterého později vystřídal Richard Holbrooke.</p>
<p>148 — Text o mé zprávě se objevil v rubrice „U zdroje“, která se ve Washingtonu stala přes noc institucí, když ji v roce 1993 založil Al Kamen, jeden z nejvtipnějších a nejneuctivějších novinářů v hlavním městě.</p>
<p>149 — Správně Mark McGwire – hráč americké profesionální baseballové ligy, známý též jako Big Mac, který v sezoně 1998 dosáhl rekordních 70 homerunů. Cosi jako Mirek Dušín. (pozn. překl.)</p>
<p>150 — Současně jsme uplatnili i metody trestního stíhání. V květnu 2001 byli v New Yorku usvědčeni čtyři členové sítě al-Kájda z účasti na těchto útocích a poté odsouzeni k doživotnímu vězení. Další podezřelí jsou stále ve vazbě.</p>
<p>151 — Oběti se jmenovaly Julian Barkley, Jay Barkley, seržant Jesse Aliganga, Dr. Marry Louise Martinová, Arlene Kirková, Tom Shah, Molly Hardyová, Prabhi Kavaler, seržantka Sherry Lynn Oldsová, Michelle O’Connorová, Jean Dalizu a seržant Kenneth R. Hobson, Jr.</p>
<p>152 — Bílý dům také využíval mocné kazatelny prezidenta k zvýšení povědomí o teroristických hrozbách a k vyburcování celosvětové podpory pro boj s terorismem. Prezident Clinton například sdělil Valnému shromáždění OSN, že boj s terorismem je na prvním místě americké agendy a že by měl být na prvním místě celosvětové agendy. Naléhal na všechny země, aby neposkytovaly podporu a útočiště teroristickým skupinám, aby spolupracovaly při vydávání a stíhání podezřelých, aby přísněji regulovaly výrobu a vývoz výbušnin, aby zpřísnily bezpečnostní opatření na mezinárodních letištích a aby bojovaly proti podmínkám, příhodným pro šíření násilí a zoufalství.</p>
<p>153 — Terorismus nebyl naší jedinou starostí. Studená válka skončila, ale špionážní činnost nikoliv. Musela jsem zpřísnit bezpečnostní opatření na ministerstvu zahraničí poté, co v roce 1998 pronikl do zajištěné oblasti tajemný muž v hnědém tvídovém obleku, poté, co jsme v roce 1999 objevili ruské odposlouchávací zařízení v místnosti pro porady a co v roce 2000 zmizel přenosný počítač obsahující přísně tajné informace. Opatření, která jsem nařídila pro odstranění nevšímavosti, zvýšení počtu bezpečnostních hlídek, omezení vstupu na ministerstvo a vyvozování osobní zodpovědnosti, vedla k nespokojenosti některých kolegů a k mediálním zprávám o nízké morálce. Vzhledem k vážnosti těchto prohřešků jsem však přesvědčená, že se kritici mýlili a že můj přísný přístup byl nutný a správný.</p>
<p>154 — Dravec. (pozn. překl.)</p>
<p>155 — Pro zjednodušení budu v příštích třech kapitolách používat termín „Albánci“ pro označení etnicky albánské složky kosovského obyvatelstva. Pokud to není výslovně uvedeno, tento termín se zde nevztahuje na obyvatele Albánie.</p>
<p>156 — Naše neochota podpořit nezávislost nevyplývala ani tak z principu, jako z pragmatického odhadu postojů v oblasti. Makedonie a Řecko byly silně proti kosovské nezávislosti, protože se obávaly, že by mohla rozdmýchat separatistické snahy u jejich vlastního albánského obyvatelstva. Také jiné země měly menšiny s aspiracemi na nezávislost, včetně Čečenců v Rusku, Abcházců v Gruzii, Kurdů v Turecku a Basků ve Španělsku. Navíc se někteří Evropané obávali, že se Kosovo stane ohniskem islámského extremismu a organizovaného zločinu. Nemohli jsme svých cílů v Kosovu dosáhnout bez evropské podpory, a nemohli jsme získat evropskou podporu, pokud bychom hájili nezávislost Kosova.</p>
<p>157 — Craig se stal jedním z právníků, hájících prezidenta Clintona v procesu ústavní žaloby. Mrzelo mě, že odchází, ale věděla jsem, že prezident udělal moudře, když si vybral jeho.</p>
<p>158 — Tento návrh nevznikal pouze v mojí kanceláři. Náš velvyslanec u NATO Sandy Vershbow tvrdil celé měsíce, že NATO nakonec bude muset použít sílu, aby Miloševičovi zabránilo terorizovat Kosovo. Pokud by k použití síly došlo a letecké údery by Srby vyhnaly z provincie, chtěli mít Hubert Védrine a Robin Cook jistotu, že dojde k vyslání mírových sil NATO, které by zaujaly jejich místo. Evropané se obávali, že jinak by se moci v Kosovu chopila KLA.</p>
<p>159 — Tato strategie byla dítětem ředitele odboru analýz a plánování Morta Halperina a jednoho z jeho zástupců Dana Hamiltona. Richard Schifter, náš zvláštní velvyslanec pro jihovýchodní Evropu, sehrál klíčovou úlohu při formulování a realizaci této strategie.</p>
<p>160 — Tyto rozhovory se odehrávaly ve všech možných denních a nočních dobách i o víkendech. Většinou byly čistě pracovní, ale docházelo i k některým veselejším momentům, obzvláště během těch pár hodin v sobotu či v neděli, kdy nás museli shánět mimo naše kanceláře. Robina Cooka bylo možné zastihnout na setkáních s jeho voliči ve Skotsku, anebo mezi dostihy na místní překážkové dráze. U Védrina jsme nikdy nevěděli, protože než promluvil, vyžádal si pozornost jeho tlumočník slovy: „Paříž chce mluvit.“ Jednou nás všechny překvapilo, když Joschka Fischer začal uprostřed našeho rozhovoru hulákat. „Joschko,“ volali jsme hned všichni, „co se děje? Jste v pořádku?“ Pak se opět ozval Fischer. „Ne, nejsem v pořádku. Dívám se na zápas Německo-Anglie ve fotbale a Angličané právě dali gól.“</p>
<p>161 — Zvláštní zmínku zasluhují tři osobnosti kosovského příběhu: Jako vedoucí mezinárodního ověřovacího týmu sdělil Bill Walker pravdu o masakru v Račaku a uvedl NATO do pohybu. Jim Dobbins, který nahradil Boba Gelbarda ve funkci zvláštního představitele pro Balkán, pracoval od schůzky v Rambouillet jako soumar. Úřadující stálý americký představitel u OSN Peter Burleigh zajistil schválení rezoluce Rady bezpečnosti, která ukončila válku. Je smutné, že ti tři měli společného i něco jiného. Kariéru každého z nich poškodili američtí senátoři či jejich mocní asistenti, kteří „odložili“ na neurčito senátní schválení jejich nominací na jiná místa. Walkerovi zabránili stát se velvyslancem v Argentině a později v Pákistánu. Také Dobbins nedostal příležitost sloužit v Buenos Aires. A nikdo se nezabýval prezidentovým návrhem vyslat Burleigha jako velvyslance na Filipíny. Senátoři, kteří tyto nominace zablokovali, nemuseli svůj čin nijak zdůvodňovat, protože to senátní „zdvořilost“ od nich nevyžaduje. Tato praxe je hluboce demoralizující pro příslušníky zahraniční služby, poškozuje naši zahraniční politiku a je v zásadním rozporu s demokratickými principy. Tohoto zneužívání moci se dopouštějí senátoři z obou politických stran a já doufám, že reformátoři s touto praxí skoncují.</p>
<p>162 — Po váhavých začátcích zachránila mezinárodní pomoc tisíce životů kosovarských uprchlíků. Zvláštní uznání patří Sadako Ogatové, neúnavné Vysoké komisařce OSN pro uprchlíky, a týmu vedenému Julií Taftovou, podnáměstkyní ministra zahraničí pro populaci, uprchlíky a migraci. Také vlády v okolních zemích, zejména v Albánii, Makedonii a Itálii, sehrály životně důležitou úlohu.</p>
<p>163 — Tato jednání vedená v Helsinkách dospěla k dohodě, že Rusko rozmístí prapory do německého, francouzského a amerického sektoru Kosova. Rusko nedostalo svůj vlastní sektor kvůli obavám, že by to vedlo k praktickému rozdělení provincie.</p>
<p>164 — Personál Bílého domu mi později poslal fotografie prištinské zdi pokryté nápisy, které odrážely rozpoložení etnických Albánců té doby: „Díky, NATO, Toni Bler, Šroder, Solana, Klinton, Robin Kuk, Prodi, Klark a Olbright.“</p>
<p>165 — Když mu během prvního summitu ukázali Lincolnovu ložnici v Bílém domě, začal Ťiang recitovat slavný Gettysburgský projev.</p>
<p>166 — Vládní kampaň pro získání souhlasu Kongresu s PNTR vedl ministr obchodu William Daley, Charlene Barshevská, ministr financí Lawrence Summers a ředitel Národní hospodářské rady Gene Sperling. Mým úkolem ve spolupráci se Sandym Bergerem bylo vysvětlovat důležitost této otázky z hlediska národní bezpečnosti a zahraniční politiky.</p>
<p>167 — V březnu 2003 zvolil čínský Kongres lidových zástupců šedesátiletého Hu Jin-taa, aby nahradil Ťiang Ze-mina ve funkci čínského prezidenta a šéfa komunistické strany. Bývalý čínský velvyslanec ve Washingtonu Li Čao-sing, kterému jsem tlumočila soustrast po tom nešťastném bombardování čínského velvyslanectví v Bělehradě za kosovské války, postoupil na místo ministra zahraničí.</p>
<p>168 — Toto přirovnání se objevilo již o téměř dvacet let dříve, v období chronické stagnace sovětského systému. Tenkrát též ještě existovala Horní Volta (dnes Burkina Faso). (pozn. překl.)</p>
<p>169 — Konference se účastnily vlády, ale klíčovou roli v demokratickém vývoji hrají nevládní organizace (NGO). Vědomi si této skutečnosti, jsme požádali dvě přední NGO, americkou Freedom House a polskou nadaci Štefana Bátoryho, aby zorganizovaly Světové demokratické fórum, které by se současně konalo ve Varšavě. To nám umožnilo zvát aktivisty, kteří bojují za demokracii v zemích, které se nekvalifikovaly pro oficiální konferenci.</p>
<p>170 — Druhá konference se konala v korejském Soulu v listopadu 2002. Třetí je plánovaná do chilského Santiaga na únor 2005. Čtvrtá se pravděpodobně uskuteční v Africe.</p>
<p>171 — V milicích Hutuů byli i bojovníci, kteří se zúčastnili rwandské genocidy v roce 1994, namířené převážně proti Tutsiům. Vlády Burundi a Ugandy, ovládané Tutsii, chtěly Hutuy potrestat a zabránit dalším útokům.</p>
<p>172 — Laurenta Kabilu zavraždil v lednu 2001 jeden z jeho vlastních tělesných strážců. Nahradil ho jeho umírněnější syn Joseph, což umožnilo diplomatické řešení.</p>
<p>173 — Podle Rámcové dohody nemohla KLDR dostat poslední součástky nutné pro provoz lehkovodních reaktorů, dokud neodhalí celou historii korejského programu jaderných zbraní.</p>
<p>174 — Nebezpečí, které hrozilo oblasti, pro mě nabylo na dramatičnosti při letu helikoptérou do demilitarizované zóny v roce 1997. Linie příměří leží zhruba šedesát kilometrů severně od Soulu a zanechává město plně v dosahu severokorejských raket a v ohrožení útokem stovek tisíc vojáků KLDR, soustředěných kolem demilitarizované zóny. Na jihokorejské straně linie leží Camp Bonifas, pojmenovaný po veliteli americké roty, kterého Severokorejci zavraždili v roce 1976. Terénní vozidlo humvee mě dopravilo na pozorovatelnu, kde mě postavili k snad největšímu dalekohledu na světě a ukázali mi správným směrem. Spatřila jsem krajinu, která vypadala zhruba stejně úrodná a obyvatelná jako Měsíc – a severokorejského důstojníka, jak na mě zírá z druhé strany.</p>
<p>175 — Teprve v září 2002 předseda Kim připustil, že japonská obvinění jsou pravdivá. Přiznal, že Severní Korea unesla třináct mužů a žen, z nichž zůstalo naživu jen pět.</p>
<p>176 — Pokud si pan Barak najde čas na čtení této knihy, nechť ví, že to pozvání pořád platí – a že mám pořád ještě hodiny, které potřebují spravit.</p>
<p>177 — A také další vysoce postavený Američan českého původu. (pozn. překl.)</p>
<p>178 — Osoba zodpovědná za koordinaci všech těchto plánů byla důmyslná Elizabeth Jonesová, zástupkyně podnáměstka ministra zahraničí pro otázky Středního a Blízkého východu.</p>
<p>179 — Jedním z vedlejších účinků Barakova tajnůstkářství bylo, že jsme nemohli připravovat půdu u spřátelených arabských vlád. Nemohli jsme jim předem zdůraznit výhody dohody, protože jsme předem nevěděli, jak bude dohoda vypadat. Když jsme jim pak zavolali, nemohli se zavázat, že vyvinou tlak na Arafata, protože si nebyli jisti celým kontextem vyjednávání.</p>
<p>180 — V americké administrativě stáli v čele této snahy nejdříve velvyslanec Bob Gelbard a potom Jim Dobbins, úřadující podnáměstek ministra zahraničí pro evropské otázky. Poslední ofenzívu vedl Jim O’Brien, zvláštní poradce prezidenta a ministra zahraničí pro demokracii na Balkáně, jehož schopnost přesvědčovat byla ve Washingtonu i v Srbsku klíčová.</p>
<p>181 — Srbský národ čekala další zkouška v březnu 2003, kdy premiéra Djindjiče zavraždili mocní členové kriminálního podsvětí. Tato vražda ukázala trvalou hrozbu představovanou organizovaným zločinem. Navzdory tragickým okolnostem proběhl přechod k novému vedení hladce a reformní síly daly jasně najevo svoje odhodlání bojovat za nastolení vlády zákona. Nový premiér Zoran Živkovič byl jedním z demokratických starostů, se kterými jsem se scházela před porážkou Miloševiče.</p>
<p>182 — Byla jsem také hrdá na to, že jsem mohla pojmenovat budovu ministerstva zahraničí po Harrym S. Trumanovi, který byl prezidentem v době, kdy jsem přišla do Spojených států, a který pro mě ztělesňoval zásadové použití americké moci. Jak mi řekl kongresman z Missouri Ike Skelton: „Některé z vašich úspěchů časem vyblednou, ale Trumanova budova zůstane stát jako blok betonu.“</p>
<p>183 — Manželka bývalého amerického viceprezidenta Dona Quayla. (pozn. překl.)</p>
<p>184 — <emphasis>Válečné deníky Breckinridge Longa</emphasis>; výběr z let 1938–1944. Vybrané a redigované Fredem L. Israelem. Lincoln, University of Nebraska Press, 1966, str. 386–88.</p>
</section>
<section>
<p>
Obsah</p>
<p>Obálka</p>
<p>Titul</p>
<p>Copyright</p>
<p>Věnování</p>
<p><emphasis>Předmluva</emphasis></p>
<p>Část první: OD MADLENKY K MADELEINE ALBRIGHTOVÉ</p>
<p>Hrdinové a zrádci</p>
<p>Jak jsem se stala Američankou</p>
<p>Nejlepší z možných světů</p>
<p>Rodinné hodnoty</p>
<p>Paní Albrightová míří do Washingtonu</p>
<p>Od pólu k pólu</p>
<p>Dokud nás smrt nerozdělí</p>
<p>Sametová revoluce</p>
<p>Část druhá: ČTRNÁCT OBLEKŮ A JEDNA SUKNĚ</p>
<p>Prostý nápis „Spojené státy“</p>
<p>Nový světový (ne)pořádek</p>
<p>Věrná pasažérka</p>
<p>Hrůza na Balkáně</p>
<p>Síla vlastního hlasu</p>
<p>Část třetí: PANÍ MINISTRYNĚ</p>
<p>„Chci, abyste byla mojí ministryní zahraničí“</p>
<p>Jména na stěně synagogy</p>
<p>Pro jednotnou a svobodnou Evropu</p>
<p>Bolehlav Husajn</p>
<p>Vítejte na Středním východě</p>
<p>„Palestinci a Izraelci ruku v ruce“</p>
<p>Potyčky s diktátory</p>
<p>Jak se svět otáčí</p>
<p>Část čtvrtá: VOJNA A MÍR</p>
<p>Nevídané zlo</p>
<p>„Problém se jmenuje Miloševič“</p>
<p>Kosovo: Diplomacie a hrozba silou</p>
<p>Aliance vítězí</p>
<p>Svoboda a řád v globální éře</p>
<p>V poustevnickém království</p>
<p>Marná snaha</p>
<p>Kdyby bylo jen víc času a větší svět</p>
<p><emphasis>Epilog</emphasis></p>
<p><emphasis>Chronologie</emphasis></p>
<p><emphasis>Poděkování</emphasis></p>
<p><emphasis>Díky</emphasis></p>
<p><emphasis>Poznámka překladatele</emphasis></p>
<p><emphasis>Poznámky</emphasis></p>
</section>
<section>
<p>
<image xlink:href="#_10.jpg" /></p>
</section>
</body><binary id="_7.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAAQABAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAFPAcUBAREA/8QAHA
AAAgMBAQEBAAAAAAAAAAAAAAUDBAYHAgEI/8QAUhAAAQMDAwEEBQUOBQIEBQMFAQIDBAAFE
QYSITETIkFRBxQyYXEVFiNVgTZCRVJ0g5GUoaOywtHSJDNicrGCwTVDkqIXNFOT0yVj4VRk
dbPw/9oACAEBAAA/AOjWKxWd3T9ucctMJa1xWlKUqOgkkoGSTir/AM3rJ9TwP1ZH9KPm9ZP
qeB+rI/pR83rJ9TwP1ZH9KPm9ZPqeB+rI/pR83rJ9TwP1ZH9KPm9ZPqeB+rI/pR83rJ9TwP
1ZH9KPm9ZPqeB+rI/pR83rJ9TwP1ZH9KPm9ZPqeB+rI/pR83rJ9TwP1ZH9KPm9ZPqeB+rI/
pR83rJ9TwP1ZH9KPm9ZPqeB+rI/pR83rJ9TwP1ZH9KPm9ZPqeB+rI/pR83rJ9TwP1ZH9KPm
9ZPqeB+rI/pR83rJ9TwP1ZH9KPm9ZPqeB+rI/pR83rJ9TwP1ZH9KPm9ZPqeB+rI/pR83rJ9
TwP1ZH9KPm9ZPqeB+rI/pR83rJ9TwP1ZH9KPm9ZPqeB+rI/pR83rJ9TwP1ZH9KPm9ZPqeB+
rI/pR83rJ9TwP1ZH9KPm9ZPqeB+rI/pR83rJ9TwP1ZH9KPm9ZPqeB+rI/pR83rJ9TwP1ZH9
KPm9ZPqeB+rI/pR83rJ9TwP1ZH9KPm9ZPqeB+rI/pR83rJ9TwP1ZH9KPm9ZPqeB+rI/pR83
rJ9TwP1ZH9KPm9ZPqeB+rI/pR83rJ9TwP1ZH9KPm9ZPqeB+rI/pR83rJ9TwP1ZH9KPm9ZPq
eB+rI/pR83rJ9TwP1ZH9KPm9ZPqeB+rI/pR83rJ9TwP1ZH9KPm9ZPqeB+rI/pR83rJ9TwP1
ZH9KPm9ZPqeB+rI/pR83rJ9TwP1ZH9KPm9ZPqeB+rI/pR83rJ9TwP1ZH9KPm9ZPqeB+rI/p
R83rJ9TwP1ZH9KwnpMtsCF8meqQY8ff2u7smkp3Y2Yzge+t3p77m7Z+RtfwCmNFFFFFFFFF
FFLr/PdtdgnTo6UrfZZUplKuil47oPxOBSCJrZQmw4k5DTa5yz2JwUkJ2K4Iye8lxCkHnrt
86ltt5uXq1wuUvC+ztcaSlkcICihal4HOMkfsqzqK/wBzt6XTaYDMv1OOJUrtnCj6Lvd1GB
yshKjzgceOaTytezLFe2GL9FYahz2Q9FU0TvbznDS88FWcc5A6+VM75qS5WjTrE9EGM/KcJ
W40l8ltpocqWVgchI25IHnioGb5qp603CYYFobMRSgnElxaVhOSr70eHT41XGt5lvt0s3g2
pNwaeaS1HZkEbkLSlW7vd7jcfDwplpPUj9/SouyLU4QyhwohSFOLbKvBQI48uvhWkorDXvW
Vzg3W82tlhvtENg253GQSltKnt/h3QpJGeuQK+q1ldo9ykvPwUrtySlLSG0kuBLnDDp8wpQ
UkjHGUnzpYnX98S/EcX6iY8hRZdcVEeSyy6M9wOZJWRtOcJ6kDzxo16mkRrIzJURLkyny20
qPAfCEgdSUcqOMHyySOnWlLvpETEtUl5UmMt5qV6ukSkKjrB2FSipo94AHA/wC9Xrdqe7TI
XbpEKSoqS2eyZebCFq2hI7/tckkkdAk+daK2XH5R9aWlsJbZkKZbUFbu0CQMq/8AVuH2Veo
pOxqzT8maYbN2jLeG7uhfHdzu56cYPj4UzVJYS82yp9sOuAlCCsblAdcDxr0XWgtSC4gKQk
KUNwykHPJ93B/RVN6+WiOwh966wm2nCQhxchASrHXBzzV4EKSFJIIIyCPGvtFFFFfCQkEno
OTSKVq2HGTE2wrhJXLZS803Hj71bVAkZwePZNWIWooc0JSlqQ08ZJjKYcRhaFhO87gCcDbz
n3jzqonW1nVAjy0qdPrEh2OhoJHabm927IzwAE5+0edWFamhDslBt4tKbDjrpSAGQpOUpPi
pZyO6kE8/DN6BOXPbU4YUmKkHCfWEhJX7wASR9uDVuiiiiiiue+lX8Ffnv5K2Onvubtn5G1
/AKY0UUUUUUUUUUUn1SGlWF5DstyKFLb2raaDjilBYIShPiokYHxrKyrbYWLdJflR7xNdce
U0Y5CXHw6+2lSwADjOAlZwcBQyK82/UEaVbvktFn1O4p63+pn6BAGEZbUoAqwFZPJPiKYt6
Rs5kxm3UXVD1xir9aS5MUS8Bj/OIJyQV8YOOT4UpauUBclL0mxahvKo7QcD8hlkpUypKkju
ggbcBXhknJq00xp6528vzNJym24KUMxIBUlW8O94bUJVtBOecn9GKbWiJGt+n49pRa5MFue
6tgsPyAtxCShRKsgqHsp4GfKqd6c0+JtxtTlrdffU2052iNu5a8obCEKV0IHZk+ACqo6dvV
s07cJVvlW6Zb1ssbGlPzjJS8UAHskDO0LAWngc8+6ugNLU4yha2y2pSQSgnJSfLivVYCVqm
1uSL1aJVtAU5PEd/vqwthYS2t0nqAAkpwPHaPOqlsvtk07cXIU6zRLesuFCA2Spx3b2a2Ek
qPtYcOSSACmvqI8JVzZgvWRIkR3QGw9fgl5O8ZKQkH2cL6JOCfPFN7xdbTbLBIb7N1mBDuC
ImGpS21OE4K+8DkjvHgnkp5IFU2Pm3O05cRAtFvlyA6hQhxnVd9xQCUZWQk84PI44J8zV2P
E07cdMxFwrS3I9fcC0RnHVDLqQQe0JOcIwoHOenTOKpNmzaOitzoluV6wuS5GCTKWiO2rcQ
tSUqJCEbvIdK0+nrlcbm3IdmsRkMpWBHejrUpDycZJG4AkZ4z0PhTiucSNOajnNzUsKkshh
ctMdpzsksuBal4SgYKu8FcrJGBkAeNXLJadWfLEebMSiICtKpJcLDilp28oBSgq64x3gABX
i/xbnP1OxPasUz1eMexuDW5pSZrAXlvaM5VySog44yPca7uiXZV3lqj20QGbmwe3DakJQzn
aAk7ec4TuKU4BKiCcdd9GDcVpiCZJddQ0AO0WC4sJwCo+fhk++rFFFFFVbm401bJKnnzHR2
ZBdT1TkYBHXnJ4461yqRZGjItrEB+5rkpbDUhEtqS6OO6lwlCx2aRlWEnAxnI4pyx6nZZkW
6wCiQ92IjOpiRXPpkIVucWhKjjGNid5Vjk88AVQT80xbRMjzZsd53C3HX4DykoICs5CU7Uk
5G4g/eioBZtLzn5UhuZGW7BQ2+kSQ/HCCcJK1rUd573ISnaOU+ea1ei5umbchdnt93RIlrK
n3Uq3oTnAzsC+iQMHGSccnPWtXEkomRW5LQUEOpCk7hg4PTipqKKKKK576VfwV+e/krY6e+
5u2fkbX8ApjRRRRRRRRRRRWZ1au6RZNuuMFiG7HhlxTxmSexQ0opCUrJwc4BUMe+k1oucRi
69vcb3688++ZTUWJbXkkOKSGs+JKQEkA8dck9Kq3a2ONLSFagahtw0ONSFl15ttS3HFOBOU
FO5WCO6DkVZm323uvW5cHVAZTHiqjuerQnH318oyQCFFPsjkg9fHrX2FqDTcISI5uMpLSIC
Y6y9b3UBsArO4kpAwd/A91VNRtNRiqENQzGm2ewW4mNbnXEAIQkZcW3zyBkAKT15zTK22yB
NslqYtuon2lKkOuNuxY6G1qO0haSkpO3GeSecnrk1Uk6btEF2OxP1Dd1XKM4l9U7vqQypSg
TnAKE7tv32enkKbxRZrpcrfAjMy1NWt9x1KnITnZuOpyN3bEYJBKj15P7dZRSmRpayS4r0a
Tb23m5Cyt3eTlZ7QuYJznG4k46Vn7rCs9lnyV2vSEec6zCHrZC0NtpaySE4VkKUdpPToBzS
3Tlqbff+WINnnQmkZkMRmZkfCyDgN7duUgjwJ486I0thyVOcj2C+tTHlvOqL0lpDcZW7ast
qUraCSMZAPSnMRuyXKb8izbWZCuxTMLsh3tw65jCk7z7RSlafdhfAFEOz6emW+0zYbMq3MS
FLdQxFeLQJWjcsL2nphscA9fjUdot1g70AGc4wp1Ko4kslLSAVh3sm1bcK7w55J4xnArYNO
IdaQ40oKbWkKSodCD0NeiMjFcwiadcs6Ibl4tTKYTj7rTqo/buyFpO/YF48FHbyBzxnqa82
LRl7EuH8owIkqJEl+08+tMlCUkFHeIOUJ/FTt3YHgabxFXpOvDOQxET6wtTEqObglTpYB+j
X2eOCnknBPtkVLJt14j6kMyO1JXGuc9CZKd3+SGiChwY6JUlJSf+ms+5F1Kxp6DFuGnVLWZ
KG3lKdU6VtoSrYghoKVs4BJJ6n31v9LtKasLG6CzBKipRYaQtATz5LAVn4im9FFFZ/WohHT
qzPRFW0HWyPW3lttpVu4JKeTjrjxPl1rnMSyR7jNuUbT2orYlD6fWCGZDzQwkAKPZN4SE5J
HJUcE9a0t3tUZ1TMzUesExEljalmM+IzSScKSEpOSU93xznA8sV7s1hmRba5Edu0B+RdIS2
4y+1ecU4DgqVlSsYwrOEpHUV8uejLm+qFKGqD623KwtwNNICUkhSkjjKiNiMAk+wK9TLPAX
YV2i5ahtsh/1pDjUpa0sPJORvUpW4lSyncM8ZzjpTxjVdmiMOev3q2NkOK7JpqQlRDY9kYB
JJIGePPHhU0LV1luK+ziSXHHA6hpSFMLQpKl5KchQBAO08+6ndFFFeU7ud2OvGPKuf+lX8F
fnv5K2Onvubtn5G1/AKY0UUUUUUUUUUUh1XanrjFjusPTwuK5vQzCU2lTij3QcrGBjJOfDm
ssNJ6tYcmOImyH+3QHEJcuq07SArDe4I3L69cpHJ4q+bZq6bFtgitQrQlgqVh8esutqKFAu
KOQMkqPAzyck+FV02fW0ac63GXFSgtJCn2FhpLqsqJJKw4vcSrnj7eKbz7Hdp8x4mXHhx3F
tlxamw8XAlvG0BXGNyieR4DilEPS+qGFqRD1FCmxYjyUNxpDOUuBASB2ikHO9IAHlwDim62
rTpa53TUM1xKFSVtoDbCVLKcgZOwZO5RGTgdEj30MybdqOcqdYL421JLQZksLa3b0DJG9pW
FAjccH34Oas6Z0pD08ykpW85JwtO9yQtY2lRIwknaOMdBWgoopDcotgZvzEq4zUNSZOxDcZ
2TtQ8pJOw9mT3iCTj7PHFXLTp602QE2+Cyw4pO1bqUDesZz3ldTzzSaTokSpqZDkxrCS6QF
REOkFbqnDjfkffAdD08K9q0pa7UqLdXbjMQ9Be7UyHXyoK3d1SdnsgHOMJSPDFWL1abfJhw
4E9lUhCS4Ww2AgJIQrnaMDoSB8aytqskNyah1F0uEYJVubmJhFreVApCQ6SpJI346eBrZWK
YylmNaEOduqLDby+kdxZSS2rHwUg/pFOKT6pnyLbYnH4zbylqcbbKmWytbaVLCVLCRySASa
zkGJelBJZgpbt7LwkJCGFMLUoJcySFKK15PZjKgCSelUIdrv1qt26bp2Kt4x0tIl2w/SNBW
1K/oykKK8ZJVk9PDpWsaxdXLU6libAZiurWmM+wUle1BSnOCQkDdkZ64FPqKVX7Uls05FS/
cXykrJDTLaStx0+SUjk/wDArMo9IVymrQbdpz6F0bm1S5YbWpPgooSlRSPjTSJqDUUloOJ0
0w8k9VMXJPHuIUlJzVj51KYITcLDdoh8Vdil5I+BbUrP6Ku27UFnvBLcC4xpDg6tBY3p+KD
yPtFZG46P1HcGd6JUGJIgNBqC6lsrdcCUFJyrICEr3HIwrw8qhf0pe2ZESO7cYlzRhQQXH1
Q3C6QMhRbCivuJPHGAKY3WzTpNwbuUW9W2ILattqMFpKykpHfQtwq43ZIIwTgJPWll/g3yU
3HZ+bTb8dNwkSQpQRKJzv2nsypKQCFDkq6jpV1Oj2l25PaWSChS4zAUFRmWglXbFTg2gkAh
B6gnPvqguBqt1c232i0QbdFXIc2PKhoSNm84Od/PHkitFabPeY77RuzcOSUSEvesxnVhxa9
qklSwvwAPAB8sAAVqKKKKK576VfwV+e/krY6e+5u2fkbX8ApjRRRRRRRRRRRRSzULU56zPI
tz7LD3BUt5akJ2AgrG5PKcpyMjpXPl2j5UWmQYMO4RG1toQuKl9lK1FR3JSsqVvSQSSvHXH
Xw+StP3V/Mu6addRGciOJU23PLiYpSjLKkoGCCkDaTzknNeY7VvjX1dtZ0/ElqTKbbC5jj7
ykDajkJCFhIySckjx6VurCYdqtKnJExhJlznlqcLmErdW4rupJxny48uM1hdVaihy/SdEgO
yVtM24HLkdguEOFJyVFOFDGfvTxg9K0K4TdxjoekIi3+K0ruSWF5fZ/2rT3gfdkn300tt2R
GhBxqU7cILQ+lW4d0iP/vA5UB5jn/d1p8w+1KYbfYcS604kKQtByFA9CDUlZa46hn3Jx6Jp
sx0NsEiTdpPLDOOoQP/ADFDx52jxPhSO2WKJMWUqhplouiSFzpalKmPoIOXh4MpBCdox5dK
2VglyJNrbbncTo/0MkHg708bvgoYUPcaZ0hV2l71Hs7wt9qUCrwD8nGQPeEAg/7iPxau3Ww
269LYVcI4fEcqKEk8ZUMGkUP0eW+P9HJdRMYS4FoS9FbK+DnCl4yoYwD8KfW2yxbSSmGXW2
crIYCvo0lStxwnw56eVMKoXt2UzZpTkJtTkhKPo0pOCT8cGsTNY1U7NuKltTypalJQllxwt
JHUFBDiARzjG372m9t+WrdBjtRLU+6e1cK23ny3hO1ODla3PE8DPgeKz1v1VeRFZkTZEqE8
8A2pMtbaW28Drt7PcFEJz1IyemK6Jai8q1xlvv8AbuLbClOAghWeeMADHPkKt1jdQ6Tnyr+
5eoaYsta2UNJakKKVNAZyEHBGCTkg46dcVgbPb7nbdTv2q/oZeU84FK+kUpAWvkbyFJBwnn
Geh+Arptv02YO16DKitjqAwysJP2drg1kbhFW1dn/nDaJi5UrBZlR3EK5AGcJUrBT/AKdpI
A8c5ppYLbHvkRyNdmEyEsJK2ZgSpp6OQogALPeHAyBnKRwcjFaDTMp931uMZbtwix1gR5zi
cF0Y5STgBZSR7Q4OR4g1mXBqqc6JtqtMIBu7vLbVJfVvHC2ipSQMbQOeFEniqKtOamZvIiG
yWSW24lUsKkKccY7XalteSU+0ruq5HUHmp3JMu3QpNrXp+4IkItb6VpiFCmWy4onKVZSAnu
8ADjpVOe1qC4x4t0esqpMG5mOh+E9LTlwBaS0QnGE8ZCsn7/npVu225t+HerfHtMyxzn4S2
hAUpYjpCjjeHMlCjyOmOMjBrb6ejOsW9xbyFocfkuulK+oBUQn/ANoTTSiiiiue+lX8Ffnv
5K2Onvubtn5G1/AKY0UUUUUUUVBLmR4TQdkOBCSoIT4lSicAAeJJNVLle27Y8GnIc15SkBS
VMslSCc4xu6JP+4jrUEfUSVOoan26ZblOqCW1PpSptRPQb0FQBPvIpzXygAAYHApJcbjdLK
+ZDkRdyty1ZUYyPp4w96Pv0+8cjPQ9aZW+4QrpCRMt8huRHc5S42cg+fwPmKRarYZkT7cw+
ElD7b7CAT7Li0pSlQHjgbunSuf6o9Hot1zdlxZ8llxSCpt1Tw3FYOQoKVgnPiAdwPQEEYdX
dN301aGrnfWGZk1akNCVanVx5RJ6hQCSlzGPHg56eNfIPpIgEDvty1O/Rx7n2HZFpxWBtfT
0GM5KknaQPCuiWyHGt9tYiw+WG09w7s5zznPvJzWY1benlym7THakrjLJRIVGIC3nMAhhJz
kZBypQzgceJIyL1wVeCmyzi3AfjPdm1bIiC6loIPKdoT384xwMc5JI4DVqe0lqTKl39+Cyn
c483EdD8l49MLWAUoPkhOSMdR0rNsXox9WC92WDJixWGwJaVzC6VgnCXHUgnxODk58R0rrN
huy7pEdbkpQ1PiuFmU02eEqHRSc/eqGFD3H3GrsGCzboaIrAVsRkkrVlSiTkqJ8SSST8asU
UUVWnXGDbGQ/PmMRGioJC33AhJJ6DJ8amZeakNJeZcQ62sZStCgQoe4iobjNRb7e9LWkqDS
chI6rV0CR7ycD7ajtDEyPbGUXCQX5ZG55fhvPJCfJI6D3CrtFcj9IGqbrJ1U7aLU8qMm3o3
uLU92YB25Usd4BR7yAkE9QeOaXNs+ttmPNnONR2sLaamxG3lLKkjd/iFpxnIGMkA9OMU/sv
r1pKV2l9yQNoUQ2neFJ/1sKVu/6m1KHkPN1ddRt3WwOxEMpXOfUhmOqMouJQ6o4CjgBTZTk
qIWBwCOaeM6ZhbGxOdlXJSMczHlLSSPHZ7PhnpTZKUoSEISEpSMAAYAFZ65anedmrtOnIyL
jcUHDriiRHi+9xY6n/AEjn4Uwsdtm26Ks3G6PXGW8re44obUJP4qEDhKR+k1f7Brtlvdmnt
FoCFKxyUjJA+HJ/TXoISlISlICU9ABwK8vMtPo2OoC07grCumQcj9oBrzFitQoyI7AUG0Zw
FLKj1z1PNTUUUUVz30q/gr89/JWx099zds/I2v4BTGiiiiiiisYX5epLtPRhxcWM6qO1GS+
pltO04U48UnKsqGEo8k5PXNQKd0vZrmhUaP8ALN6SSWo8BvepvwJAzhAGcEqVn31q4LUuSw
iRdGWm31IIMdCtyWwcd0n748DnHnisbdrpeoktSQwmRDJS1IjqIKU48lJJCFAYI6A46DrWk
0xqRN9jlt1ksTGW0KdQVAhWc95OOcZB4IBB4Ip7RRWa1DJh6YYkXODHYFwl93sS/wBl26jg
btvIUoZGTjOM81mpNslW9qBcrs5KkXWUCy0pl4L7BSwEqc72AknITkDakE9TyXDb7+sJEyA
1dWmIsRLeURkhztVHcclZ5KRgdAnJBOcYr3eITZds1kmS1l59h5ttzkDeAlSSCDkKG3KTnP
dPWlK9JCxes3dm8tJmoCnZKGGv/mk4ICVo37T3vHaOc1vLewuNbo7LjoeWhpKVOBIAWccnA
4H2VQTZ7PZJE+/er4fWlbz76iVqAAyduegwOgx0FctnWfWUy5yWIBiQY18JcakOPhTgbIJD
facnv4yQM5pvadJRYs5nTzcRqamE22qe666C0CrlR2nk8g4HHQdckF9cGX/U3MxLe7a+0Hb
ot+WXij2QcEYUBkHqPZ4ocmNo1HbJ9ubaEdKRFkyXJAaUUjgocSrGVJUQQPaBzxhVbWoZUu
PBiuSpTyGWGhuW4s4CRXyJOiT2u1iSWn0fjNrCsfoqeis+wbdfb/KU7IizWYrYYaj7krAUQ
FLURzk8pTnwwR4msderpZdIakRbYT82xqeWClUR1L8bB6lbByUnPGAATnOa1kaVd3oTL8yH
FvEXcl1t6Jlpzg5Ci2vjPjwr7Kewp0e4R+3jL3I3FJykpKVDqCDyCPKrFFc6e03Aumu5q7j
a3H1JmNuMpU2nY6OzRuWpfOQkcbMDqM5JBFfU+m2J2tlLt8yA3JSlouplPLaDPdw2hASrvZ
CScY48+cV9sHo2hPWmSFXuWuYl5Y3RnFIbZcwDgBWc9QSrg+WKzci9XO1B2zXsrlT4m1nti
PpwFeTgKStsjHKs5zgprc2C5fJGqhYX2GY/rLWEtx3AtJdQkErCeFICkkdRjjrW0eaDzK2l
FSQtJSSk4IyPA1Bb7dDtMJuHAjNx2G/ZQgYHvPvJ86tUUUUUUUUUVz30q/gr89/JWx099zd
s/I2v4BTGiiiiiisxfNYsQJbsKKpsvxyO3cdVhtGQCEcAlSjkd0Dx5IrNxHbjdYT8JhlHbv
do+8Eq2pS6slXTOFEZSADkDHQkHFmJBuunWESNP9jJisqT68pbJHbnIClIPXYkAkBJPj7Wa
2b0tD1lckrdXESps5cTypHhkeZ8vsrOT7VDj2/thCk24hSB2u/tFPpB3Yc5JJ4zz4nGeTSW
Rp9Ls6NKZbc9bxmHJivqaLiCeW1LHslJHCiCCDg1ptMXSeJjtmuvrCnkNB6M9IQkLcbzghR
T3SpJxyMZBGQDmtNRWI1g1IkartMVMZltEodk3cXB3o6u8SGjkYWofsA8jThiHZdQ2ptt5D
khLsdLeJCylx5pJBBVznBIBPnnmk8jQclc1M+3S02eSWgyv1ValJLY+9KVDCup8vZHHPGd1
FIRaLuzIn3K6XJ22BfYtIiJYa34JyHVnvKBI9nJPQDHFX7vp2PAiQtRqYfYU+6lU22Ou9o2
oLO/s+nH0mCQOOvXpWr0U7u023FW0ll6E45GebSSUpUlR6HywQftp2+yiTHcYcGUOoKFD3E
YNc8mLs8i0Ltt7acjP6djtsOyQTgqIwlOB7aVJQlfuyOhFZKHquBEt11ahyX2+2lpeQ46nH
boJSjK8nIAO5Q5xzyc0rlazvHZSocQpUyhxHdbJy+cnDhwMkHCeD510DQEK6X+wy29UQnwZ
LAa9YdSAZTZHcUrzWjwV1IPmONFZLpNgSFadvT6Fz2m8xJS+6ma30B/3jgKH2jrWffEx+ML
yp+UuZCnoZuFpce3tSHUqG3s+O77SVjA5GMjIzTF5y62uWmeLgq6uNq7KQGbdkJOMlJW3zt
B8wopPXqa10KYxcIbUuM4FtOpykg/pH2HikcnVX+KlMMWaXOjMu+ql9napK3scoxnIAOAVE
YB69DWPcs0fTq24jAbQrcHi06yppDDy/8Ay25SSFIzyE7spPQnwqVRZet6JE6G/HYkKC0qu
EUOEOZ4+nYIWlWR1UCQR7q1cHV8d5gqdivKShOS7EUJbZ+1vKv0pFe9CoUnR8Fa0hK397yg
FZwVrUo59/PI8DmtBRWSgXEzrvNfLxivPvuwmFlIJbS0QBgKHVSio/aOuKpaht8qIfX3tG2
69stEtrO4OSloP35ygAnPO0Zxnis/Zrom1OvytOv+pRH39z0O4qwy0doUSl1IUMBJGUcKHT
PFNpOoInryZV0ululKYSv/AA6YbjDz4IP0aQskLRuwc44Kc0+0e2mGu4Wh0Bci2Ohpt5Qyt
cZQ3M5V1IAJT/01pqKKKKKKKKKKK576VfwV+e/krY6e+5u2fkbX8ApjRRRRRRXDr478maqm
ImO7kry+6kZDid5UlW0dMg5weT3kkdKvaZuUFzVUdyL20dmRGWtJdcP0i1kNp2pHl38Z5AP
hWm7Ftn1+XMkXNuRaElKVsqWIzKEjupCc7XMgDdkeJzjANP7wyqRpyNGXMdjKfcZQHooSFA
lQxtGceXTPmOlJmbfIau0a32uZcpcRqWhyQm4NKWhlLZPLbqsH2k4x3s5JGMUuvdvmWS8Jh
tr9Ytsp0yI6AoByGsJIIHPKPEe8e7Jl04h2Vr+TIYdU402VrdwrcltKgcJ9yiog48kmuh1W
uFwi2uE5MmuhploZJPJPkAOpJ6ADk1gr/Pn6kQJMG3PAwVjCChKw0kqTvLwPVW0f5aO8PEj
OKI9yt0i4LRHlsRVApdjuxx2KXFKSAhvCgdgJwTxySPKtpa5Xaspffk7lyDtCMghCkg7gCO
PAmrMtZUxhptp5e5BSl04SeRznHXGSPeKymrtSiOuVaHTH7B+OptRQ7l0KOBgJyO9tJIHjt
Pwo0VcXIQ+TbvIS5Ln4lxpIQlDclKkJykEcFaccj7elbSuZa7sk68Wy7u2rsUlM8KmHoUoQ
033uOSRjOPIms7bdCRoTPyncJUaUz6uElZcU4Fg7x3cBPUIwMc97rmt9pLSMOO6zfHrSxAf
LY9XitshPYAgd5XUlZ95OAcdck6WLcW5j8htpC9rCtpWRwo9Djz5B/RWa136qFRn5UcPIix
33vEKbA2blpPgpKckEc5FJ7uzcm0suCWhfyijfEuTWSHHm0bmFlGO6tSAtJxkK7uADxTOLd
LeqxRZa5EqPBUv1aDCh7kPPLSdqiQnCiokE44wOTyeNBp1CUw5CmS8Y65LimS84XFFPAJyS
TgqCiPcRWSizbtY4kuGiMoJsLa33l9oAJilukhRxkgbAtRz4n3VdvGpIF5tiGpNubFtcfS0
/NmpQ7HZVgnwUQrkAbugKhnypyorTpVl/T3ZS9iA4xkk9qnx2E52qIJxnIzxjFKbRp8SY0e
5yryi6w5DXaqVOht7wk4I2qABScZByT7sVatUmTYJ0KwSIiDGdKkNS2yoBSsKUkEFOMlKec
Hr8a1BISkqUQABkk+FYy9a4feW5A0tEM6SkEuS1cMNAAngn2lEA4A648aSyfWxPi3GBLTIu
DiVKl29S8rWWTtLrfTvEBJKcd4DA6U/0vrWLe0TG2ZCHnWE9qlC1bSEnJweCRjx48D7qUSI
ep7leTcbfp+G0w6Alxx5bkZbwON25G7kcAZUASPDFa+AyWobsy8W+DEeQlYWptXaDs8lRyo
gHBySR76x9zjQrzOtsuHMXZH+xDLD5Wrcy5kqZbUOmSkqJSo8DA6kVdZ1ZftO4GqIzE+AV7
BdLZ3ktn/8AcR1HxH7a3DbiHmkutrStCwFJUk5CgehFeqKKKKKKKKK576VfwV+e/krY6e+5
u2fkbX8ApjRRRRRRSW/6WteoW0mXFbU+jhLhyCR4pJBBKT4jNYr5Gf0xf48WNHVJZkobYW9
Iyowm1Pcdm6EgEZPKVc+zya6cpIWkpUAUkYII4NYyOwuLNUmyaZluJhvqbZ9clBqOzkcraS
SSAeRwOM8YHFbFBcUlBWlKCU95IOcH4/prKS7XNvOobpCN0DcRCWl5ZbHaNqKRhtSj1HBVx
j2hnypvYNM23TjK0QULK3Tl151W5bhyTkngdSfDxpvWE1CpN59JFrsnrUhtpmK468lk4IJ6
EEjunAxlOFAL6jNbJiFHj25MKMwlhhKChDaQAEj4Vh5C4Np0Lbb2uR6k6hLSpDjQb3vEJDa
uF53KCRx4jFIUekKcVguuFDDHcWwtDRlqUpIIWE4IX98OPtxnhpD1TptkuOQYrkS5NDCUOc
tyQnJRlScoKiAdoHOelWo9mu1x1PCXf0x4yioS2WWvpFgtK3EFfTbl0D4JHSr96sT0AvpZt
5uVjlOdq9CZ7r8R3OS6wfHJ52jBByR1xTHS9+auhkQky0ylw0Iy4tJQ8d27/MbIBSobefA5
zx0pRB1GmHqm4OXAtIts/CY7yFEoStCina4MYQpYIIycKwMeVX7PatLvXBb0OChiSy7u7De
oIStPIUlGdo9rggedMEqvN0tcpmUwLK8pJQl5p8PFPHtDgAfbVW6PwdJ2NuIz2qlvlLLKAC
tazgJJ456Dk+ZyaXWpl6THlzpKslmM4HvHc4shZTz0CUJbGPf7qu3LSLSoUhq2PKZYey56m
T9CHM7krRjltQVg93j3GsiyJdxmPtyGbZZ7zJUmO881uVKf3bUlaCUhG0jvFSM8ccGtxpCe
mdZ3EBRK4kt6MsKVkp2LIAPl3dvFfNNLRKkXqaWVMyHLgtpzenCtraUpR18CnCh/upI0+NP
XW8RXbcH7KtztJASx3mA54lPRxtSiv2QSnBzmvcq2aesSG541PLt8JsFLDKJKVobz1S2FJU
oZx7I8uMUjsmnLnLXLDEd35GQ+oRWH39qgkKPcyM7m88nn3Y6kau4pmOyIFi3sOPhsSu3dW
UrCkLT3kADBAyAQccKHvp9cITdytsmC8SG5LSmlEdQFAg/81z2z26Xd5rOHGkSm2iDJVLLq
VoSS32iGkBOEkpON6se44rUS9Hx1WZMaE+ticy8mSxMPtB1IwCQMDaRlJSMDBNYKdERc7kb
9bnRa9RtyFsqYaIJ3hJPfSR3uUqT7+55jNdrWWsIkluPOnsNz5CCpsuwSorTycNkK2qSQBj
A5Jx16sJ1xvV1jvwr3dO1ZaytURiMWVvKTjCFqBOAVFIwOSSE5znHQ4lmju6batdygxShbI
TIYbR9Hu6nAyfHxznxpM/o+4QYzjFgvS0RlIKPULgnt2MeSVe2nHhyajsV2VZbkbPcIrNuj
rcCGEJeLiW3ClJCQcDCVZURwOQR4gVsqKKKKKKKKK576VfwV+e/krY6e+5u2fkbX8ApjRRR
RRRVedOjW2G5LlvJaZbGVKV/x7z7q55d9VPakS02m2ToUHK0BbyDvS9yEOKbRk7U7Fkc+0k
eAzWjsWpHdSWRTDD7cS+MMoU604BgK4IUU9div0jPnUx1WqL9Bc7RLiS+zKgjuqadIHRDmc
EnwBweelWI8h2DaZV11E8iOCe1W12mW4yB7KQfE9CT4k4HhXOY2or5bbjL1E0FuNyFCTJgY
VhTZyNvPsuIQlByBjnB6c9ZhS2p8JmWwrLTyAtPIPB+FUbzPnx3WI1taaXIdS44e2CinagD
IGOdxKgB9tZhLV7u+qGZrFpdtC1RuxmvqUkqaC9qsoJGFnDaUnju55FNWzq6Q8+zHuNsR6q
vsVl+GtRcOAoL7qwBkKHHmDSyFoeDcZwVdYbXaQHlBSW33HWV7sLwlK/YHPKecZODzV3Vum
4cyTbprEKKZzaxHaU+jLO0jhK0jkgY4x0+BIpm1pi3u6ectU6M06JSd0op/8xw4yoHrkHof
DAxjFLLNYHLZMhSYt+M5iKHGFIfcCyW1Y6K6hQKU8dDg4AzWrStK07kKCh5g5rmF3uk6LcL
mUzFtypyXosM7x2iiJQRtTkDBCVHHJx14zTyfbzpJtqe3GRJtr6Wo92ZUnftbSNqHBnqEg4
UPEAHwNQ3jSLtqlNXbTnbDaQFMtq3FtH+gH2k+aD4E7cdDnFolxGJEFrUjSYroSFQWJSni1
lfAb7hUgE8bVDgZBpjdL45pqyv3Ca3LVNdPZp9bcSp53yKinAab5J2pAUfHGa1VoVbZOjnG
LXcGZyfV1hx5tYUVOKBKlK8iSSeabWd15+zQ3XwkOrYQVbTkE4680gvtxh6fv8eTcWELhPN
OvNrKAotPoSMYz0KklQBHU8eVLV2mVo62t6kjPNtSV7Dd4zqj2T6lr5VkZwpJWeR1AxXq2T
16Ulu3C/3EK+XFB3s3NqXGXOQhO3PCSgJTnwKeTzmvU+3X/WJizmHmLSmI6XYzqQVqX5DJG
CnOMnGOOArg0qsOkb1Pvj/yw/CcitrdEx6PG7NUlayCpsKKe8kEJyoAeKRnJNbe7S02m2oh
WxLDMlza1FaSkBKMnAO0fej/APisZqz1vUWobXFtKVLeix3Vtv8Aa9k425tyFAjjqkDB4JJ
FaHRuq3LxAksXTYzcrfxIaI2LwB7SkfenORxkeI4IpP6LzKlesTJbamnUNBsoUMEBbi3k8d
fZdGPdWxk6gtER7sHbgz22cFpB3rHxSnJFZmbp2yaj1A7crXclRLgtkB5TPdcBBBQ5tV1xg
A5B8MEEUllTbv6PrfMYuJt05l58yIq0go7FS1jcdpztAUcgAHk9RTnSlmjS5Sn58oyJUcoX
2KELQ2OSpKu+ApRz8B3U8cA0nuGvrzGukmKqfHYcYeebLCbatzBGQjv7wCDjJPGM9DVeN6T
9RR3mlXK3wfV1jCFLUY/rBHt7FEqTkEgcnmo9UNnUl6s89omGL3Ab7FToz2brbgWOoGfb+0
A4roWk9Qt6lsDE/b2b4GySz4tuADI+HII9xFOqKKKKKKKK576VfwV+e/krY6e+5u2fkbX8A
pjRRRRRRWUktzLxeZpmNhMSGtEaMypOfpFkBTpPnsVx5A+ZrJahNwQA/FR3CtMwpSTvcbQH
VK4HgCDx4599Pr3pJQ2XTTgIcUS60YpbaKNxSSQoJypJAPHPRI6cV9t2t5jCOwu8RUpadwL
kdgpUsJOCdmT3uhKeoHNSPP3TWKWWUQERGGXt6nHSvnHsuIO0BWM7gOc7ecUnuL7UTVbkcO
ByMh9lJ72SELQptzPvCmc/EmmWk7inTt0l6amAoYLinobgHdGT32/dhWSPcanZ1DHF1h3K+
XuFb1OBQj24gFaUOY2Fas5CiAk9AB0rZJWlaAtKgpJGQoHgisi8/cHXnJ1rvUC3CdLXtRMb
3h4NpDfd7w8UE8eBFXrRPRa2pLN4uMZ2Wp4uuusNrS0Ar2Rk5A4GMZ8BS3Vd5t8mfaYzd47
JkqkOuuw3ApaNjCsEAA897I46gVq7cW/k2N2SXkthpISHwQ5jHG4HnPnmsc0jSd5iC4SpzD
MtDrqC4w6lLpHaqCQpIznoOoJpvD/wrVsftd0clQpboRteSkpKClSspwElJ49/Xp41jbs02
rXsGE20XHE3xXAUeG1tsvK4/wBySf011J5luQytl5AW24kpWk9FAjBFYqfZ9ZTrWiwwJjdt
jRlhlVwU5uekM/elO32SE4Bzgk+IHWzctHuW6xtHS7yolyhNq2uBKVKlbvbCyoYKiRkKPQ+
7NUNH6bRdRNvF2dcntTGFRWQ+lKD2ZP0mUp9lRUOcnIINWovo9ZiXF+RGkuRHHEcSou1C1K
81Jxgk+I5SrrgHJM1p1dZbfAatzt5XdH447LtI8F1RUBwM7ARkeJ91etTwjrDS3bWoKRNhy
BIiiQ0UKDrZ9kpUMjIzjI8RVa+XaPfNM2FCVFYu0+MhaVDYe6sKcBHhgoIIzXi/6PhRLtN1
a4w5dVpbSpcF4donAV3lJHiQjO1PTPNLLpqa8WO1MyDKkzrK4Q5FvMJCFuNjwQ8gjCh1BPB
PHQ0xj63uL0ZG0QXFKA+l2OJUrPTDOSrPXgE9KE2+8zJbrrLb7SnUFb06YnYUgggBCBkggb
sDw3ZPIAqTSdqdevL93Q2hqEwsRIZKipbrTaVJKs+RWpR9/J8s2deQoMa0yL0qIe2S32Eh9
lRQ52Cu6eR1AyDz0wap6PbkWe9C0SFJltOwUdjORyH0NnCd2M4ICynPjsHwqSCtyBa2RbNP
OM3JClJdK4akgAkkkEYChn/V/SnjIkzr5FmqhvRkRo7ra1OhI3lRRgAAnjuk8+6kmvIEOdN
gMSoBnLlMPx229qiEnLayvu4PAQTwecVBoWBIsNhaannY9AlqZeWogZQ4lKu8fcVJ69MYrH
3W6sXTVFyhWuWpyM/JLslS7kGIzyQG+EqHOeCMA/8AFUsEWhu5swHG2VRHT2jkpPfQFnf7Z
PeJUk4Azx7zWyhPJHojiT3GC8q0qC2VHClBDbuMgj/9sHp4U1tbfyNc7FIHcRd4KI0lOMAv
Nt7m1fHaFp+xPlWxoooooooornvpV/BX57+Stjp77m7Z+RtfwCmNFFFFFFZTTe475Lne9cm
reVknxSpSSP8ApKB9lKnw43rDTzJR9FLtpaCh1QvBUDj3cnnyq067fdPT8Wy0yHoq05ciA7
2Eqz1ZIG5APkeBn2a9D0jNAdm7YrimSk7VsJb3lJzjqkEVZlyb/eSlERTlsjL4Wez2uc56L
X0PThKFfGkF7s7cLV0C1sFEONJhIZZ2gKUtSHwrccjG7K8k85yfOmWpbO3ZIMe5MJW65GQU
uEqyt1WOuSfaIBSPeRSrWEGBc9B2WRGtpZaenMOvRmEdmtW7IUBj77JOM+6qxEFiAIEdJfu
jjiWo8Rp9YiSQoZTJ7EHGMDJT0CgRjxqlLlXa0QxaZbtqkW1h4MsMpebTu3JK8rBITjqSfM
8CvMDVEVKgHLQ1a2QcFTTchKlHHiWVck+Z8qqTbjZrxqWP6p2aXm2X+2emF9HZYAwcklfmP
dya0ltYtao7C7fql+TtCfWEx31udmeNxT3DuAz0UPtFSk6YD5RKuMSWXcgm5W7rx4k7f04r
Qwm9LyFxXGUxi8hxK0KiIW2gqHQ4TwftzWTuUZbnpJm31mQrsLe6G3G0dSoMo6cZJO5QwPx
aZWi8aXvtyuT7159VlmYtDWye4wtbaQlKTt3AefhWlaiOwJ0DsbrLfjvuKSpt9aXAodmojC
sbvDPWnDv+SvvbO6e95e+s3oSLBi6egqYey/KhtOuIU8VHGDlQBOQCoqOfM02vyVmxy1t7y
4y32yAgEqKkd8YA6nKRSV/XCmzsYsUxbuM9gt1pLvTPsBRUPtAqxaLpNmSJDrNuCQ+UrIL6
VBteAkgqTlJ4A4BJpFKhtWTXkJEkj1SU4uVGzgIYcIJfOT05Sgj/AHrrdsSWJTfaR323kfj
NqCh+kUllWGTEuCrhY3mme2P+LgvD6CT/AKuPYX/qAOfEGksVm/x9bzJMK0wWWFwG2hHce2
FGFL2qBSkjG4q44OMcZpg3a9S3ecsXuY1Ft6Dj1WEf/mRj75R5CeoI4z7vHToQhpCW20pQh
IwlKRgAeQqvcoLV0tkq3v8A+VKZU0v3BQx/3rmzDet4txj3Zq3C5Lt/axn1C4cPj2ThvHdA
UkKAAyceJrQx9dzFSvU39LznXw2HN0BxD7ZSTjOSUkc+BGfdVmfqSTKjLhR4c21TVt9qpcp
ofRMg/SOApKkkgcAeah4UhuN/hvaSgsO6iYdntOJU8UPJU8WiSlQynA3hCufMpNUIt+tFvs
92gxnpd0M1/tGRHiOqayClO1G7oAQkYz1NaOPrrShw36o4w44rDja4e0J/3K9nx86aso0g4
Ctr5IcBG8nLasDrn3DrVG6X3TrukrnDtNxtZQ3Edb7Ft5KUpBSeAkfHoKV62ub6oTbVqTn5
GW3JWU87lowezSBknCdxV5Dr5Hdx30SozUhs5Q6gLST4gjIqWiiiiiiiue+lX8Ffnv5K2On
vubtn5G1/AKY0UUUUUu1A+Y1gmuJUUq7FSUkeBPA/aaX2nsn7dCVEIKC8+kH/AG70gfZgD7
KUX28R9N6j08q5Nq7IxXEKWgbg2UpAJx1PteHOM1qWb5aZEMTGblFXHIB7VLydo+Jzx9tZy
4ekO3tJUbUpmWlBAB7QJC1HoASQPf4k+WOarwb0lctFy1LPSwpokxYQQpJ6e2R4nrj3VBPv
ka96y04pmI6G0vOobfKkEFWEqxgEkcJPWnuu3GPmvLQuUGHGi0+FdSNrqSDj4jH20ruNxL/
osS62EJkqS3GbDwB7J4OBAOOe8lQyPemlEuxtaTkM3W2O9nc3lNMvNyMuhzeodwK5Ulahkn
bxjPHTNUxrsi4CW4QW2ny6rMFt5lS9pTtyNm5QGRx0x98c08evrMntGrhp2XGYjqCEKZBSk
qPXcUkFI6d3k+6sk/GjuPyksWorlIllbbzCuzeDSlnCcFYXznxR1PwqreLIzJuLARClW1tQ
BlSH4rwIISgFO5Kdx6q68HGc9KZWzTVvflW5UPUT1yW4+r1h1l9xfZtBtagArjGSOeQc8c0
+jaHQ7Htlza1Rc7Y87HStSFSCdyjznCzwe9jHurPvszrdK1GTOedjRA6pMspCVSJKmUlShj
jKEpOMDjca171uTLhNvXSHEujICkNTkNttvp5xhba+6rJGCAecezS61NWe33JthqTamJ8c5
LLkd+GoHqO6VlPQ56YrXImXJ1G5Eq0geYWpY/5FJtPNm1tN28XS29tHZKPWPViVKbC1YBXv
x1JO3308ZvcRprD85MhY6uMsK2n9GR+2q6ptmu/+ZEckFs5DfYlYV7yBkHp990pnDedcK0G
H6s0gANgrG4/9I4SPt/RWK1RNbn6rTE9UXJTb+wUtAY7Ugl1KlEJ6nuAjjnnyr4/cNHqhyX
jDRaJyEr7JLbbkZxWPZOUhOSeOOa3UVKmobKHFlSktpSpSjkk48TSh2J65q9YdS52LEVh1K
krKR2gW5gHB54zweKe1mpcW1zp0t68y3o6mHC0jM1yOjZhKgQEqAPU8/EVTYjWVbUK5W1b/
AGiJSDtkzlqUU52qOFrI6HP2Vd0y84L9qSKoKCETUutlXQhTaQcf9SFV50u6xMvV7noKdzz
4bSEj7xAwDkeZJ688UOylOek2NEQ6AGbS444nA725xIA/9pPFRanuU62vYgpuLaAkAdgmMl
kk9SVO856cAUl09pa83Bxi8SrupKQ4txtlbISQsqOV93AOeuOQePhWnn22/riMtxrnEeW24
HFGUwpO8hW5PLahgDHTBz40oXoa4S4EeJJusdpppKgpEeID2m45JUV5z1I6Vnb56P7hZYMq
dFdtkiNEZ7clVvQ08oIG7buQMH2R4DNajTdnMm2pblNNCOoHtC0oqS+Fc4G4A7cnKieVHxw
MU10ihTOlYLC3+3MdCme08SEKKR9oAx9lOqKKKKKKK576VfwV+e/krY6e+5u2fkbX8ApjRR
RRRWb16+tnTCktBJeelR22gpW0FXapIGfDpSjTV0uwRZUy4MVmHMeebZKVq7YHate9Q9kZ2
njnGfsqDW7Buz+nIUhSwHzIbdKWA6VLQgHG0pPBUjnA6ZrNs6F4IXbJLK1I2u9hAIQrPkVd
7H2CtjZ7S5FQGWYqmXV5QZC4a1rSDxntFrB/R0r0n0W6ddaxOQ9IcB9sPLQOuegODz50rum
iIGl7labxae2U4ibsWl1e7O9Ckp/9xHnnNVPSHKiyIUmJEkF1bcBtC0pVgkdokpKifDjPvx
mrr6ZTuho8qO83AWzc0PuSNheQkBXLhA69dx8j4+NeIFnut1lx5791t1wZ760IjulGdySMl
SVHOc8jxPGQBWiiaSKyh2fMlAoSUobalODaCMYznge5OPiatjSNoC2lluSS0AE5lu4A8sbv
f9tZHXsTTenWYLoiMm4LmNu7wlJeS0hYUtQ44Ax1x8fGtDNs0F6X65dInrIIBRPYKvLjehJ
x9oBHnilCtILhutyQuQ+oEqYUytw7R57QAE8Hz+2nMuNDMe3CdbA9mUmPuuDLbiwhWcYPOB
u2++sDPs8pmfItyHW0t3RhaozKEhG6RtdbIwOBlO4cY5KT518tmo4kkRk3xliDcWE9k4zMU
r1VxQ4yodWHMAd4gg+/PGvMzSxjtrm2lcdQWCMd5HH3yXEq2qH2591W0nS7rqCy5IDjnKAl
Dqyr4Ag5+yldpdtxnTIQs9zkuLuLjaHFhSG87AvvcjbwepH/ADT19+02haF3dFshpWD2aFu
do6o+7IyfszSRevWbzMVBtbhjspJSpSNvbuY67QrCWwPxlHPkPGvcfUlrtctq2QlokSlcoh
wFl4qOOS65ypRGST/3pBHFyRNusi4hlFwn3duOvK1sqCQ0VtpBCgQk9B3hnHjTv1nUMA7Uz
psdI/8ALlsKfH2LDZ4+KzUib1fXQEPXKM0E97tTFUgfacqA+O2opMkuymbrKuDUpEUoLb0S
U06kLJKRkAoyO9454zU83VspICGbtbmzkj6QspUr4AvH/il6rla71KaF0u7MhSCCkpDR2Z6
4wVHPwApnF09ppiY1MiWqfOeR7KiwoJ/94Sk0jn6rnWa73Ertz7CpyHWW1pUlam1IWcL2A9
7AcHT9tfLbfhDai2mzOOyJCUtLa7EoQhTqjl4yMkKHjxjpjHhi/GtF+e1xI1RCZgSEvpXHa
U7KUlKAnug4SFAjulXX77Gcg5YXfSN2u8puY49am5iUBJlMsvtupx4ApdHHxp1pGcq5aVt8
pZeKy1sWX1bllSSUkk+PINOaKq3NkSbVLYI3B1haCPPKSKxuktG6buuk7XOkWNLLzsZHaBL
i0FZAxuISQDnGefOtBo1ppjTEZphsttIW6lKCSdoDquOfKnlFFFFFFFc99Kv4K/PfyVsdPf
c3bPyNr+AUxorw881HZW8+4hptAypa1BKUjzJPSqCNSWJwkIvVvUQMnbKQcDp51Qk6+0nEU
Q7fYnHUoUVj4ZTkZ91XWtTWJ8xQ1doizMz2AS6D2mOuK+36MqfZJDccsF9IC2S9ygOJIUnP
lyBWIZvTRXGfut/tkNVsnF71FDZaX3yQdxcVnG1xR4H2mpb5frVdLtbZNhmfKD0Jcha0R3C
nYFN7Sd2OPMYByeMHNe4muZcMrLpTMj7spKv8wZOR7GSoeWAfs6VYl+khkfQRPUfW8p+jdf
Xnnw2lCSD8cCiBq69y1qCvkdkY9t+YAhJz/pBz/wCqodR3OU7aIu6amc83cW3FG3sLUltAB
yTjJOPa95ArI3i4w7rEuUeC7209bSh6oUFC9u0g+1jpnOOuAK6RoVp1m0yUOoZT/idyew3B
BSptChgEAjr0rDaw9HyL1riQzZVxLc6xARK2BooQtRWoHJT546gUgYY1xYyAZD5iJXlSWLi
sJSenXJ4z7vKprhqrWcZhEeRdpjfaq2IWhxrA6/fBGTgkdSMj9iG7iVGTKduinlzipLa1OP
lwqb4JSlec8gqJ6cVrbF6R9SWyEw23FReoDDSCpWCl5tHkVDg4x1KfD41obf6btPSlBEuHO
iEjIOwOJP6Dn9lXndeaN1KwuD67ISVpBDrbK0LbwrIUkgZBCkg/ZWUesFr1LOiwIGpZ13LD
chxuQooPq+Nqk8lIJJUACRnr4ZpYWTq2+NouBhy7k5HaStwtqbSU7Ve2OClwKGMjg8cYNae
y+iF+2SGXk3Yx8Jy52YJJPkUk7SPiPspbcWbjMuDNrcmP22SZb7bD7LSS08tKEqCVABI3E7
vPnHXrSWfp6Ta33GfnMtbr0ra8ss90jskuBYByTlJ9w7vXivGmLYxcg5Lcuk0oZdyyA0lCl
pAICiQcj4Z8DzW2t3oZ048wxKmSLhIU4gOKQt4AZIBwcDP7a1tl0np3TDyVWu3ojPPDs9+5
SlKGCcEknyrBaptCUQ16lUmTLK7wUSILmHG3UpfUlsAHBGMkDn77FXrNc7ZKGQ/dbewAdzc
ee4vscAH2SSSkjkFI48RWhzaEFpR1bPCXfZ3Sk7ftJTx9prJT5+nrVqVSbkw8oS2k4eaMeR
uXvIGe7xkEeXv862cGxWR1CUxZDQURkoQiOVJ9x2oNMSuHYWu0l3MoaxhKHezTn4BKQSf01
8VfGUyEoVsZbz3i8var7EjJ8uuK5PqaXc415b1JEREMWLeXGYiXAQl5RJKlZB72Snw4G1OC
eajf9K6bghs3nR0CcpbmG1qwvaPIApJyPLPXyrWNemGyQ20NzrVcYaR3UYjgJwAOMbuPDiq
0j0zsSJKEWazPSGtp3uylhkZ4wE4znx468cVQ0h6Rvka2SGblAdXHTIcW0IqQSylS1KVu3E
eKxtA5I8K1TPpZ0g4Ql6c9FXu2qQ/GcBQryJAIB+2oZvph0hDklhMmRJxjLjDOUfpJFRK9M
eli2SGrgsEZAEb2h9pxXmxzNYQ4yIMK1WqUttY7f/HEFhJGUpUnbhJ244Tu88c1qNMKUq0n
f2e/1h8rS0DtQrtV5SM+RyKcUUUUUUUVz30q/gr89/JWx099zds/I2v4BTGis5q8OyDZ4CE
5TJuTJdyeNiDvIPnnbjFTy4mnBBVI22qNuH0clbTWEKVkBXPB5H24rHt6OuTEsrhast8j1j
a4GnGUDeOoPO8HPXITznrwMNrNouEm5PSLy3apj2DuaaaTjfxkqTgDup2gDHG4nqqp9QaP0
05YpKo9thMLwkpebbT3MqHPljz8xWQucFGoPRVIursJl2522Q79MEgKbbQ+VKSPcEeHNZy0
Sm5plIdlOKdc3tp9WCVoawvflQJ5SfAghQIABNWDcVvOdghbTCm04BUy92SleJJCTjPPKQn
3iiJqlaXD2twugQ0Ut7UOtyEAkdcuDJA8v2UzTqhsW91Ld47dwKOCg7HkjnqhDKSry4WKVu
at1O1FMi3dohhkkKccikPrQfHeorUP/V4jpVddzkTHYcuT2dydEppb7CChThBUCQVclR6DA
yAM55zjtmn2pzcV9dwhtw3XXytLLbgWEpwABkAeApJqa7N6b1fBuTyFFqZBdilaEb+zUlSV
hRSCCUgFROOcVUTdGBn1+1OpiSEbkTIjfrUZQHAIKO9tOdpBA4I8s1kHJQu0lyJabU7tbc2
pFxcbaGDweFKBPdJHTnPhS28WNx5ExZaWhYjKUhKezJbUhJyleOcbOAf9IPIIqlYkSmrU3H
W62WnVFewtKcabQCUlxwI6cpPXOR+mtdaLcqS4tcXUL02A6OjcBthBTjoFKcSceQp/B0DpO
c2j19iM8/n/AC21IR0OQO4Sf2mp7FYrPY9byrbZIKWGk23dIcTlRSta+6kqJOO6nIH21kr+
7cLFru0ybuyiK2mEYoktvFxEwJHGRgFJyoE5z8fGugI1G5IhuORwFSYxWXWAknehKsZHvwA
cA9D8KyGu+2luBu0OjtFOIukRQQclxDZVtSfNSQT8R76yOsrxuXa70y0VQrgluQ0UKx2bje
4Lb9xTux8MdKl0km4tSoFo2nd23avpeQQSo9/knoEpSlSsfjY612ORfYkGBHLe5xbqg0wgJ
5X/AKsfi+P6PMUqvepWxIQIq1JVHSFLcIwkFSkgD35TuPwrEw2LvP01HZj3BEKHdA5ND6wF
oS8l1SwAD3goqCfZ468E0jgaynSrmuUzYEMyMgyOyfLYJGckJPRXXoRj9GGafSdEa3iXaJa
DuKVpW0hxKiPMHAzwfDPvqnO19aY+p4F8tVjaSiGyW3kLb7Ltt+eUgZAwAcZz1NNf/ikiW0
Z0jtbbHKihtMeElatwAJT2m8E8EcgDqKEekTTEQdt61NlOrGC2hnYBnxUskLWfduA/5qqn0
g299Lp9VUgZAbS8C2MH3JSR18BgD3nmrGqY7kLRsJh+9F9UaVlHqbeOzWtLisbj3lKGQegx
x0qPT2kI8vSsGFd2QO0upYkFpIDg3NKUhXac55Ujgceea1Ef0eaHtsxppSnXJKUhAUtzp06
kADOCKaP6R0czBRMejb46BvBMhxQXkZHG7njkVz30nyimx2uNHSmIlclSmIzZwUNhKQkq+J
5yefH4Zm1xoPqhQ6yHCSO02oStakpVyRnIypeEDHUDx5FdV056M7Kq3NS7lGSZDxK3Y7ak9
m3z/l90ZO3ABOeSDS/U/o10vZ2Y91bZkhtuayHmQ4VhxC3AkpAPI9o9Oau2O2XmagS7IWrZ
FbU48gyW1rLzyuACkkHalHdyc5JUeetaLRpddtsuY40tlMya48htYIKc4CuD074Ua0NFFFF
FFFc99Kv4K/PfyVsdPfc3bPyNr+AUxopDqlySyLc7CZ7aQmSsIQMZJ7B3AGeOoFYqPEvcOM
i1psNwY/xLSUvFDckMoSpxwYJOFHvAZ6DzqONp67QYj6rlpsSH2XSuG7EZbVnC053jIUTtT
gcYxnzFSw4uqISHlPWNUth22Po3ISltxTyykrW5uVuJJHAxnjgcVO9Yolv0Bd37fBagSXit
C14UCEoc4AznHT4U69G0hq86BZTJjNlSlOtSWygbVncc5HjkEZrJ3z0WfL2p7u/aZTNuDLr
aUsdgQ2QWkk4IPHJPAH/NZ6Do/XDR9SZflMstnag+rrAAB8CU8fYfKnFv0XeodxhxbpcGI/
yktSApTJdW4pKCrJ7/ABwk88Y+2pYuhdUTLc3drbcoOZCNyG3WNxKScD29yQcc+FVbf6O9W
TJ3ZS7hIihte7eWEBk8+QUM8eG3/itP6LNNMWty9SX1typjM9cQPdnjaEAZ2+WSr9ldEqjd
bLbr3HSxcoqJCEK3IySFIPmFDBB+BrnurNAwdNWWTerDeJlnVDbW4lkPktuKI4SMngnp49a
zUM6wuzTK7zMmToYAX2Qt7rgI8ioNEf8ANN9MabgX2XLi3m4z2UuPOIixEKDCHWgAccDJIy
e6ccc4rVXTQFqiW64SbTLn2h5YVIK4sxaEbwCeU5xjz4rmsHUM50xnJAjvOPNBz6eAyCocZ
O5TSQrnyUc1ZZuFyjXnbcdRqszRj+sMum0t7lEqxtSAM44POce+uj6AYtpjTrjBvzl5enOI
XIedSErSoJ2gFPUdOhpT6V7RJups5it9o8yZKkI2hW9Qa37ceOdhFKtN3R2JOQ+62uPCk4D
LwV2ikr42nAHKQOD7lfCmOoYzymzNgvK3sEPNttJCy1g7jsA9oJIKwOuCtPhisdqyPFVZJL
jexESXifGQlO5LEkEBxKcZ+jWklQ8AUYOMVLp5x+C58oTSmRKeRu2LcBbabIBUpaj0UolJO
eOBkE7RWqWp62reu11WtcqSoNxYQH+UFdAB13LIJOckJCicE4CF5LrNqcluukl5D051zH3p
WUN9fNJKh8a6XpOHHVo6xhbLbnZxGnEFaAdqykHcPI8nmuXWOxQ7vYrvBehbpsOWpTTu47i
QArAwcclCx8Viqd3gW9uULhAjK7B5PaoQ2skDIG9PX8YOD7fMikl8gpsElIU0ZEdW1xh5QS
e0a3HPQYKhuKSPA7SPCrmnoTTiZdyuUduTECk9k0sAqkOAbUIBxgAq4wOuD121fg2W3fKIj
qtrchx7clkNp2lToV3hxwEg4R/6z4VtLroKHbtMT51ylLmPsw1KCQNrYcCScgHJxuxVj0lW
6Lb9HuXaLCbTKiqaKSlONg3YOB0A73OMZ8axVpj3EaLukpxTbvqMxK0uyCpQLqEtnbsJ8eB
jb49aZQ7xBYBDpS88oKW2wlhYS4BnKiCB3eDxxu6cd7NVvUUoTXnmlmStWd70kbWW8cnGeC
rHiR5e5NJ7tNRe1RZUjtilaH1J7pcCVKwkE5HUZHHODjJOeGdlit29kpYWUCK4EuynBlO5A
2gp8SQSraBxk5+9BGxs+sY8W1dow+7KjsqUjcpASgkcBCSBk+Z2gk8YAFKVapul/wBQxIch
tKILs1gdmCedrgV0GcYIGcny6dD1WiiivIWkrKAoFSQCU55APT/g/orwqTHQ4G1vtpWU7wk
rAO3zx5VUfvMREOQ/FcTOWwnPYxlBa1HoE4HmcClKNd2vY4XmpDCkkBIcRwsHgK3dEjPirH
n0p7EuMOenMWS0714SsE8Hk/DkfpHnVmue+lX8Ffnv5K2Onvubtn5G1/AKY0VktR6utlsvl
vjLcdcUy6pT3YsLcCMpKQCUjr3jxUjuv7a2AowLslHGVrtzqQM+HI5Ph8SKjTryNIjIlMxp
TcfJDi1xXMoGSPxcZGPf3iB5kLGPSOym44myWI8de5Se1QW+6OR15zgH7T7qk1NrLTd70fN
Zi3JiQp1sbmEObFkbhuwCMnA548qj9G13tLUG7MRnQzGYcTIGUlDYSUJCyjP3m9Kjn3iqtr
9IEG1rus+5JkyfWJRUlyOyAA2MJQCCoc4x0Bz5mmB9JTAaDjNvc+mO5Any2I2BxwMnPj0Iq
Cfq+B6xabjdUMsiA6t1Sm57D60hTakcpScn2ge6DxVXTGvmIFsNsbs9xkGM44lDiVNhso3n
b3lKG3gjg9Kvf/E1xEgtv2EITnAKbnHWrH+0Kz/zXvQF+t6hPiPSkNypcxyYhK3W1b0uEY2
qSogkEYx16cVuqrzkvLgvpjrWh4tq2Kb27gccY3ZGfjXDp2obuiQiTIhSfW2lKQ4uTLQ8po
J69ikkAr5yVAe4AdTZ03qGJJYS/PtkSS8HsPuy7ortyOMqSk8bRyBz4Vr7vqi1S7eu1wLRd
C7HcQ5GXHYSoBwHKSkhWevBPkTUnpLvc21x4WGwYDh3SEBY7RXI42H2xjOU5GfHisBb7pCu
94DiZMkvvKyp1TQK9oHGcKGAAcBI94p63rxiHJkQ48K6zOxOx9xtbTe4+IKsFWPLvU6bvkB
6B8o2O3fJ90ikOKaeAWqUjHeaKkFSuc8EjggGtLqWBGv+mQ+4u4tpaQJbYgLLbyiEkhIGOp
z0I61yBd2djKEePdFxW2UhfZ3uGS8FK5O3YklWOQScZ4HIphbtUOznELeu+nYbQVwXUPocB
B4ISDhPI8/GmMWxo1DJdiC4B+NNWoq+SGlJZjrIOXVBaNuTgAlKknnoetZGA9MsV2+T2kNs
MQ3Stt+dCdQFrHAUQgkk+R8B021oo8yO4F+taltnrC0lHrDEWUt1sqJ3FKSNuSAAeOiRS58
3Z29MG8rk3W3EhrLMJbbewAhGUlsd4HplKhXbLIto2iK0yxIYbZaQ2lEhG1YAAAz4Hjyrn+
pIkS16pfTbpVy0+t5aH3ZaGFOxn1EgnagIUCvjnkcjoayL8Jy3POyDqMk7lOgOW51ltZzu4
SWwEklI6HrivSXpV6UDIvbAG8KMSHbXFnIwcpBSQknpgDB8uleoVjk2q5MRXnJlktygXA/P
ihaC4UJJOMAAjkYz4nA5NXY86TpOc5Jt92sd3Ya5b7X6JeO73UAKOAAoH/pPlTOZqa735l+
BcLta4cdRxI7AhxAQCeOQCc467h7hWwkKOtdGXSCl5jtVb45dj5cQojBCkgkdQRxng+JxXI
4CdRWeLMsV0itsQ5bY3ifDcdKcAhKkhscHnrzjHupataIqMRLxAn9ikDLkT/LPTA7QAke/B
plAduwh+sx/kclsqWpxcsjKj4gFWE+YAxySePBqLS9crKsvtvtvxIa1tLhpbUx96VZ2JKhw
OPHr0PNJo0h71dS13jTy22QAFuqdO3AOAhGMk+/b4datx13qW4phWo9PJXj6OTIkgLSjHso
T0SB5YFN9KQpi9TQHTOt9yS1JSpS7e4HiAAU5Ug7ShAzwUjAPXPj2eiiiucajukq2a2ufqg
7022CKjA9l5ILgUfghSz9lJrtLs3zVsF1lwPXVvSm33Wm2w4pMdKS2lB8k8IGDwTnxpxbbj
pp6Why1v29E6cQh5MFAbESKjvrBwAcnGNxAyVDAGKt26DY7s+7BTbRCfiKewtvKm20g7dqy
Tjf3s45x51e0/oJFju3rwnulsBJEZHCSsJKQpRGM8KPdxgceVa+ue+lX8Ffnv5K2Onvubtn
5G1/AKtS3nmGCtiKuUvIHZoUlJ+OVECkci+ala5a0gt1P/wDkGgR9lQJut8fktOzNIpLSfa
Wl9K3ED/SCBnnwpm9fJTXCdPXRw4+9DP8A+SqT18uMhSWvmhcHVJUFpDjjKU5HQ5K8dft91
TIueoVoyrS6EEchKp6P+wNRLn6gWodrpFhxABxie2og+HBSB1x4/pqf5VvoQN2l1noClE1o
/ozj/tVWXCanBSX9FNvZ69spjCvjgmkkrRTckJDGhrK2kAn6aapJB8sIQR+2po+k3rc3uh6
OsaXc5yme4Oftbok6clvOdodB6bcWeVKckZKj4/8AlePvqRnT6m1ILvo+sIx1Uw+g4HuBaH
/NOYSLhDBZiaagxIw7yUokpQd2PxUox9uakNx1AmRg6faUxj2kT0lfT8UpA6++ozer4GlEa
UlFzOAgS2MEeZO7+tQfKV79ZD50Uou4x2omMbh9uc4qWLdNRrdIf0qhhog95NwbUr3cbQP2
1ZRPvqgvfYmkkHuD10HI9/d4/bXz1u8PIW2/YGTjoDMSpKv/AG5/ZVT1q/xXEmPpOF3+FKa
uCUkfHLYqT1q+vNEu6Yh7j94qeD+k9nR69qVpGxnTcEADuj5SwP0dlUyrnfG2d69P7ljGUN
TEHn3ZAzUfyte1J3jSz28DoqW0D+nNQpn3ZKy6dGqSockplMFR/b1qReo55ZKmNLXVbn4iy
ygfp318F21E4nKdOqb8gqQ2T/EKHLhqjGGbJHUfN2QED9hVVdyRrZ1hfaWSyLGP8pU1Z3e7
/LxUlvRqWPyLPZmA5grQ2+pGD8Qk5/QKYFzUGMiLbuByn1hfJ+OyqvruqyrAslux5m4K5/d
1KmVqUcrtFu+CZ6//AMVSiVfSkH5Khg45BnK4P/26UXGFqqc7lNq00pv8WUXHSPt2j/ioGb
BqZ87paNORy2foktwi6E+8ZwRTT1XVpJ//AFW1pHh/glk//wCwV9MTVY6Xi2H429f/AOWoB
aNTvBQkXm2Izj/KtZOR453OGvos2o2hiNe4LCc9G7aBx/6qEW3V7aiTqGE6PJUDA/YqoFxt
VxQS7cYD2/gdhbVcfHvmol2fVckh5FwtDYKMDdbSlZPvyo/o+FXYULVbL/8AiJtqcbKdu9M
ZQUj4AEZ8OMivc+Fqlat8a/W+M0nJO63lXHvJcqvb7hPmANsarsst3oeyjZOfgHfcf0VdVE
1N2iT8sW8I++/wCs4930lUxPdYlFuRq+ACk7S0phCFA4z4r8uatCyzXH3JCpsB0vffqt4Ki
Nu3rv54OOnSqUDTJtEhxi2PWaKlQDq2027v5BOFH6Tpnp5c4quuFCn3KFMVd7Y7IU8VMpRH
KC+tIxg4cyoDIOOmcGvc3SUiadj0WzONBK07C06EkLO5RKQvBUTznrnnNebTZrlGmIZOqm5
UhlOezWFqUEA7cFIcCTgjGSnOevNbCue+lX8Ffnv5K2Onvubtn5G1/AKY0UUUUUUUUUUUUU
UUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUVFJbW9Feaac7Ja0KSleM7SRwfsrEyNOX921lBCUSG
nS92jctSnFrDa0jYcApGVJwFE8Z+101aLmNNzokqQuTNkqX3xKUkEHpg47mBxgDwPnSNrRN
2ZcC2Hm2SBlBMtxZSTGU0fvcd1W0jHQZAxVl/TmpnVSlNXMMqe2hJTKcG3aeMcccEg48qa2
K0XaC856/OMhpTJbSe2UpYPaLUDkj8VQGf9NJVaQvbHZLhygh5oPpDi5riz3yCFDKeFHvJK
uvQ81buWnb64xKRBucgOKdBYW5OcG1AawOg6hzk+Y/RUkLT10Teo0qSqOGY7zzyShZK0lan
CQO6MhQWjPPVscVqq576VfwV+e/krY6e+5u2fkbX8ApjRRRRRRRRRRRRRRRRRRXwkAEk4A6
k1FElMzojUuMvtGXkBba8EbknkHmpqKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKK576VfwV+
e/krY6e+5u2fkbX8ApjRRRRRRRRRRRRRRRRRRSrUUgNWoxwra5OcTEbI6guHbn7ASfsrxpQ
OI0zCjvHLsVBjL+LZKP5acV5UpKEla1BKUjJJOABSCLdbje7yn5P2MWmP3nXloyuTn2QgH2
UnrnqRgjgg1oaKKKKKKKKKglzI8FgvynUtNg4KldKgtd6tl7ZW9bJrUpttWxSmznBqaXOh2
9kvzZTMZocFbrgQP0mpwQpIUkggjII8a+0UUV5ccQ02pxxQShAKlKJ4AHjWes2vdOXtwssT
0sSA4W/V5P0bmR5A9fsrR0UUUUUUUUUVz30q/gr89/JWx099zds/I2v4BTGiiiiiiiiiiii
iiisndnrtYL8qemcFWqbsQUScqajO9BlQ5QlXHPICuo5zTuLeWXZAhykKhTD0Ze+/96FdFj
4cjxApjSGYfX9ZwYnVu3R1S1jHHaLy23+ztD+iqki5Lsj15iNKQZDriX4aD5uIOSfcFNuKP
uplbZCbXpiAuc8orEdsKKu8txZSOAOpUT4Ckt1YmSHV3S/rW1bWcer2ttwASFnoHfBRzjj2
Rg+AJN2z3N56S3Dgxu2R/mzZrmUt5UPZbHVR6AdAEgcnitA8+1GaU8+6hptIypa1BIHxJpP
8AOiPKKkWeM9dFJ6uNDawn4uqwn/05PuqmWb7f29vykmFHKiFLg8DgnISs95R/1AJHxp3ar
TEs0IRIYXs3FSlOOFa1qPVSlHkk1a7VHbdju7+3djHh0r3RRRVadOj26MX5K9qchKUgZUtR
6JSBySfACsnOuMf5YaeuzapLnPZwkJDoYHggJHtvHxxnaB9prXSatjUCJSJzcO4BtAdSlG5
LDSj3W1IA3POK5wOAnrx99diaRbuuXrtHWGVnJTIV2kiQPNxf3iT/APTRgY4PkNgAAMDgV9
ooorw60h5pbTiQpC0lKknxB61yu/vxLZPnWOZFj3Bp54SWnEvIaUFEALSVnG13gKAB5yc8H
FanSurkzER4FweZL7mUMPpX/mlPVCweUugckHg9UkjprqKKKKKKKKK576VfwV+e/krY6e+5
u2fkbX8ApjRRRRRRRRRRRRRRSu83aVaUpeRaZM6MBl5cYpUtv37DgqHw591fIt4st+jqjtS
GZCX0EKYcGFKSeCClXJFL4jDUOT82LqkSojqS5b3Hxu3JT1aJP36OoPUp56pJq7mfZlBIQ9
cIGeCDufYHljq4n/3D/VXywJVJdn3dxpbZmvbWg4gpUGW+6jIPIydyufxqjvmnEXJcycwvb
PctzkNhSgClvdk5+04HwHxqe2Wp9DwnXV5EiaBhtLYIajp8kA+Pmo8n3DiodQWRVxUmahtE
uREbJhRXzhkPHo4rjkgdPLnHWk1vja1TKmQ0+rxkFQ/xz2Fp6DJbaBySSScrPlx4UwGk7VG
bVcb49IvDzCS4p6aS4lIHJ2tAbR7sJzSv5dteonmn5UqZHtrJ+ihtMPDtyDwpzajpxwjOPE
+QetaqsaZDMBhb3ar4Qw3CdyBnGcbeB7zxTMONTkyoxQ8lKCWlkpUjOUg5SfHg9R41M02ll
lDSSopQkJBUoqOB5k8mvdFFFYLXyJkS9W+5JddEQtKjgp4Sy4T7RXzs3A7SQCTgJHWklgbU
zIctWn2WXrq4o+tyUs7URucFS1ZJHQkNg7ldVY5FbnT+kINjKpLjrk+4OLU67MkcqUtXUgd
E+XHhxmn9FFFU4V3ttyW6iDPjyVMKKXA04FFB9+K9W+5Q7rFEmC+HmicbgCOfgefEH4EGrV
cfuwt1m1zNs9xszbsCUrto7rQLcgbkgrKSOHOSeCcnGOeBVtdgjzsNofZmlstKivrPKWlqC
UutrBChg8FIJ2qAIxnA0+i9SvXBT9puLyXZkVSg28DntkJIBzwO+MpzwMhST4kDXUUUUUUU
UVz30q/gr89/JWx099zds/I2v4BTGiiiiiiiilsu/wBtiKW360h6QnI9WYPaOlX4u0c5+ND
0l9UVll6Szb5r5AAGHcHyGcVm4l7twvUlq5S1reiLVntZOFIKBuKtoUkYxg4Sg/E1q4N0gX
NlD0GU3IbcSVIW2chQBwSD8at0UVjNXwpEWSiXDssd+KRvkO7ld1QJ5W2Enck/jJG4cnIq4
/p03S3x1W6+OoY3okMlREkNqBBBQs97HUdSMEimkvUligSjFmXiDHfGMtuyEJUM9MgnirrE
yLJY9YjyWnmcZ7RtYUn9I4rOS/SPpqLFkSEy3HkMIUQtthfZukfeocICCT4c81ag366yJ0N
iXYhEblhSg4ZiV4ATnoByenu99P6oRr7aJkv1SJc4kh8AkttPJWRjrnBq/WN1ReZzN7jQ3j
JtdoR3pE0MqcQ/07gW3y1495RH7K09tRb0w0LtvYqjuDKVskKC/fkdfjVuilU2+ep3mPbxD
dcbcAL0kEBDG4kIB8TuII46cedNaKK8OtNvNKadbS42sbVIUMhQ8iKgt1sg2iImJb4rUZhP
RDacD4+81R1HqFuwW919MZcuQhpbwYQoJ7iRlSlKPCUjz8yAMmshE9Ir77qLk6gtwVDYG1u
NtISsnB3FXfwnB72MZ8q08zUcmCpCZcFpgO7S256x2iSPEkJGenuI5602jT2ZTbTiA4A6SE
bmyM4Gc56Yx0PQ1Sv14etKWFJhoeZdKkuOuOltDfHGSEnGeeTgcdeRWMFxfjw+zhQlrehsl
qNtAC3mHe4lAWO6tSVbSMHCgM5BzTCJrGLBbluRbXLdUh1LJiI2bkbAG/MgkkYSASVbfIZr
bodbWooStJWkAqTkZT8RSfVGl4Wp4KGpCQmRHJXGe8W1f0OBkVymarUGlruIlwCmk71GO4k
BTbhV4oPvKU7k8ZUEKwMk1p9PynrzqdV4FslMPvORdwDPcRhpXaFSgcAkODjrgJ88DpVFFF
eUrSvO1QVg4ODnB8q9UUUVz30q/gr89/JWx099zds/I2v4BTGiiiiiivhISkqUQABkk+Fc3
umor3qW6iJZ5Jh2lClCQ8lvK1IAzkHIOTwABjlQB8aji6sh2u1mDp6GgPLWtDsp1XcaQ2ML
cUrgHBzjonp76aaVuCL3NYMhLscJT6wwHULT62BkJUkq6pSFZPiVLz0xlprHTlnvdsU3KRH
YnLOIcjKUOh3qkJV1ySBxWJstwnWh6JOt8dTrSgr1iK2jHaLBCVkDokqABwON6D4E10ix6g
tmoohk2ySHQk4cQQUrbPkpJ5BpnWNm2W7W2W/IMq63WC4sr2sTVIfjg/epTwlaR4dFfGrdu
tsC8RvWYOo7s82FbVBMwgoUOqVDGQfceacWezRrJEXGiqeUhx1Tqi64VkqV1Of20l05Bg2+
Xf4rdvjhbEzeA02Ny0LbStIJPJOSoc0gjvad14zLjWuLJsd3WwVYW0WDIb6EK2nC0HgHxGe
KcPapsblqjW64210RpLLbUptDO5iIVK2BDih7PeBAx5A8VFDmGO5BRKUoossyTEW6eqkJYK
kE+/YU58yDXlqVdZdsk2uU6WJ9wuQa+jOFMtLbS6rHvS3uTnz5qS9ymYl7i263spbZtTHrj
zbScBazltho481EnH+kV9s2loUTUjb0ZT3bQUFU58SHCJEhaehBOMAHcRj75PlTOfZLzInv
SWNQPJYcACYewISjzwtI3f8APWoLRaEabdfdj2RQVJO+Q6xNLu9XJJKXCnnJPSmEPU9nn3A
W9iWPXMZLCkkKHGeeMVW1QmLJjsha1urhyEvKYjvFDuMEZABBJSFbgPHb40nbmMTLoLfJvD
DzVzt4RDkJcSVPEKUUrwMYUMn3KKeOcgaK232PICYst5pi4oyh6OVYIUnGSM9Unckg+IUKY
NSGH1LSy824ps7VhCgSk+R8qiuNwYtcFcyTu7JBSDsTk5KgkYHjyRRb7lDukBE6G8HGFg4V
gpxg4IIPIIIIIPTFLV6wsa43aw7lFkqU52TYS8AlSz0BV0APgfHwzWcuMsybVcblcGnPk5L
qA6spU27K2nKUtYPDe4pTzye8T5V8l2hidZGWJdsgI+UMYVFiYWypSxghzPKwTkggZCTzU0
yPpmLqCJb415XCuDamWH20lRS8AAptLnGzd3RgnBxkeVPrG88y89bUqYUzEecRtCu+hBO5H
H4oSdv2Un1YVwLzFl3GS0u3S3m46G3JjkZLHUqUSk7TwCcq9wFJIc+Ou8u/NaEJdst6SpEg
uBqK25g5K3FAkpGSru8kkk54IR29y1NWN9hy+RFybRlSXmAtbD/akBTqkpAUpYyUcnbjBPB
NNNM6ztdhS/GjwYj0iQ6gdpHdCVP+HI72SOgSjcPhXTbfcGblHL7CXkAKKVJeZU0pJHmlQB
qhqu3QLlp+Qi4yURGmh2iZS8fQKHRXPxx7wSPGs3DvkCxWeHb7e9HtcV47I8mVHUXJKzkla
WBhWD+MojqPdVu0XufaJNw0/McdvEyEQ63JyEDslgqHaqPdQUkEeZGMA17+UrxepDbdrm5T
uyqRGa/wrYChkdooEunHGEgDnkjFa+isi9opFljqlaXuC7TKQS46XllxiR4ntUk/+4YIrzp
P0hRNRzk2tyOpmcG1qUtB3MOlCtp7Nf3w8fhWwoornvpV/BX57+Stjp77m7Z+RtfwCmNFFF
FFFU7wopss5SUtrIjOEJdOEHungnwHnXKLXfoUm3uNWuMqMoxmQthByGkpSCVD3q5PT7xNS
6StkK3R5dwubMJxLLbTYDyNyESHQFqBHTuJKRgZJ+Nay36khPapjoaanobuClIQibGW2EOp
Rnc3vHAKQQQPEA45OWd8utmbCmpsB2e80SnsGYpedQkgEqwOQn2efh41kr7ZY0rUsadbpZT
HuwKwhZIbU+jALZ5BQpYJHgQoK88Urszz1k9JgeQpxUd9SGHypWFKbXw2VjoFpWNqvelR8T
XYKQXXV8S1S32DBnSkxAkynY7YUlgEZ5yQSdveISCQOaq21enrjqtV6gX6O/IdjpbEWO8gB
Q/GWBys9MZ6YrU1nYahG9INzj//ANZAYkfalS0H9m2l9rTcLZaGp16aLRtoWxEY3BS31KVt
So48xtSE+8k+GFt6t4GlZ1tbcC5U27R4ylDqpe5sq/4Ur4Gnkm1N3a5BLaiG2LsH5KUnG4B
gAA58CoJzXs2tuPriXe5DykstwElCDnYFZUFr+O1KR8KzSUP9i9qSWrs2lSjdZSBnetpCSm
K0PPkBWP61ubDHfj2aP62hKZbqe1khP/1Vd5X6CcfACs7qa0axlT+0g3harWVhSokTbHkAe
SXCDn9I8qrWC1aTmzHI0ozZFxIBVCvbilOo8ylKuCPenI99baLEjQY6Y8SO3HZR7LbSAlI+
wVj9W22PAL8i2xI826TyS3BdjIdU6rgFYUcKQAOpzj4E0isemG3bnEt0ppxlluKuOptpYC4
j6HC6CVJAByFhQI8uOCc2HZDyYlzElZnzZMpuzsvuMoCnEt8rVgD8ZS+fAgeVaJNktMS2yb
l6shjDY7J2MAy4QlOAoLTg5UfPjBFZ9NzkR7K6mSi43QTQQqPLbBKm+cFLieBgAnODkg/Gl
MXUOo9Pxp7shpEW6NArkRJg+hlgAAOpVkYXjG7blKiOcE1vNOWOEbWHZjECU884t4lpgdk3
uPstgjOz3+OSfGk15s95Zsa7SqHClQFPoZjAPFvZvVtBUlKMbRu5Bz8elWrPoxGj7dIuEV6
TdLo3FcCA8slCldcJR4dAOuf00on6aiXjTNturVz9bWuaiQZXZJbdebcWCWuOh3FJGckEe6
m0K2zrf6QrhNXOb9SdbDygUJHZtEHgrPIyvJAHgk58BVW/6yss64swHrituyrZWqTJSjDby
h7DaXCOc7V8p64wD1qraLnbr7d49mMb1O0x1fQ2xqOcOqSAoKcIyNmDkg4Gdud1edUacdm6
mkOssxG332EpQhDS5DnZpONykjalCSOnJORx40l09aZ0m/nSl/Zh3C1SY7hZeRGS04wUY4H
dCkEZTlJ8wRwedrp6bPs89OnrmsrZjMOqbku9ezS4A2VLJwcpWB8UmstqW8SVasmxtRFLbE
JaV2yIBhDowfpVLIwAMcnOQTgYPNJdR6obvl5TMsVnL09Qaxc3FKQlBT4NdO7nPKuST06Vs
tK6QuMptLupOy9SQrtGrchnYlxzAy49kkrPluJ8z5VvkpCEhKQAkDAAHArN+sa1cuU5TMK1
IhNPbIzchxaXHkADvbk5Az5FNZPWXpH1NY3hCTZYtud7pVIef7dG1XAKQAM8ggnBxx51Hp9
mX6TIN2Zul8lvxG0NtsLYSGWwsp3Kyge3g46+HvPDXRugrtYb0JdwnoeZY3llIeU4cqSE8b
kjaMDnk+A8OegUUVz30q/gr89/JWx099zds/I2v4BTGiiikd71JCtzBQi626JIDmw+vLKUj
z44J/Tj31n4OonLp2hh6il3Nxo/SptkJpDSD/udBwPeVV4MufJfajLudySSoElVxioV5Yw0
hX/b41rnbKw/ZJNpcfkuMyW1trW48VuAKGDhRrlg0pddH3CR63b/AF21llzbPhJCFt/RqAK
05wkDOT1Ax8ad6aiMSnItjnWyUy+pPyq5LdkjtvWCMJUUp4Sf8whJ4wkfCtRd5Em2qhPToa
rhBjKU6/LQPpGFDhK9ieqQCrdjPXp1pWZRn3xyXCeeETfmTOiSUIbCNqNmdwKV/fEjqkHrk
4JqmdoyfbX4Mm7xEOPL7TcyrtSF4xnCM+AHl59eayjcGXPkNy7ZbLtMe7WPvXtLLW5pe9Z3
OncQoHjjxOfKtdM1VqNMmJFjWCKmRLcdbbacm7iShOVEkDAx06mmFs0s05BJ1FHg3Ca5IXJ
WrscpQpWOBuznAATnjgDiqS4Qu2uWYzcOIxD0+UPdo2MLW44hW1HAASBncRnnKa19Ze6tLY
9I1glpUAmRFkxljxOAlYH7D+ik+rWJDc036fLXIas9xjlmM0nY2w2VJKnFcncrCiMngc8Cn
1xs1sh3FzVE6a+GIYVKDO4dihfZ7CvAGVKKQAOfh1pRY5kyFoy9SH0Oi6KkPKKRysvOISpC
RnxAUlP/AE16lT/nB6MLe04pSpF6aYighZGXFY3kkeACVqPngiq06JBnagU63J1A1Bbfbiv
9iUphrUkpTs6hWM4SSBjOea3rjjbKC46tKEDqpRwBShzUhRcHIQs1yWtA3BaUN7XB5pJX3v
s6eOKqT3Y19SmPcdJ3B1tJyHHUNAtnwKSHNwPvHSlcmbfLAVfJrF6ntJGUxZkZLwPuS6lW4
f8AVup0bPa9WQ40+8WNbEnZjY/3XWx1KdyTkjPh4+VLJ2nY+lFO321POtxo6S6u3KWS2tQT
tBQeSlR6Y5HPh1pO1mHq+3MT1L7OyW0y5J675LyuQPMlXT4YqDUVxk31LVoRIWwu4PICw2v
HcKsBI+z7Bg9Sc1csspF01VFhQWNkBloq5+9ZaIShIHhlWwn4e8079IFqjz7K1KedbZMN0K
7VxntghK+4o7PvjhWR4ggEV50tOjQ2norMCWhshLrTrrweckgkJKiATsGSnAJGB4DFK9aac
veoZz8CEmSmOUBxDzsnDQc5wQAcjHTGPfSp0XXSDAgKmW9mSWApt9yWtQbPOcN9Vr8eQE9c
k02atCrL6NUzo9sji7xoZV2xUhSsn2nArOM4JUOfIUolw4EXS8B+9zHpbs2OwmPA9tDaAkJ
DhSB3lBPirjer35qHUFyXe7LKt7dtwgrbfmz1OJU3CCCCloAZBITxt3AnJPG6llo9Igb1Wb
p6o7cIqAW3pDjP0yW8FSloCe6hIxnaMkjJJzW6F3ursp6+N2F2I2If0yJUlCS60nKklITlS
VDcrqMcnyBrBS7rqG5aJvFxjRHvk7c2gGQpZe2AJAeDmBv9nnyyCc4prN1FLf0HZ7I9HXM1
LcY4SENje4mOVbu0J6ZKUJPJ68mtZqa2WLVOn4xurcvtAfoldn2L5KfayFDATxzkbRwfKpE
xrHpa0Rru3blyHT2bKHXHd6k7jgd90gJTk9eBz76Tz5VxkOzWVpuakPz47b0V1ZTtZcUnBQ
UHhIIKSUnBChnmrml7rd3dQOxX5ZchMS5MBDSkgnDWFIWVnlSiFYPhx51uaW3jT1ov7aG7t
b2ZaW87O0TynPXB6irFutkG0Q0w7dEaisJOQ20nAz5/GrVFFFc99Kv4K/PfyVsdPfc3bPyN
r+AUxoooqpc4rky3PsM9iHloIbU+2HEA+ZT41kXNMy46ErOjtPzXyAFvMPerqV5nHZ+Pxr4
G7iwz2atI3iKn/wDsLyFY+A7RP/FQrbfYcS8iTraOrkhKkJkJHxThVEq4SpcByLKvF4Sh8K
bcD9kGCk8EEBII61mYUhcaU4uw6rj5UCXJcm2uAFQBSMLO7ervYJPQAeWK9KZlsxzLm+kV5
6We8ENsuhJP4oVuASOMkgDAz5VFHs8RnEq53iJLlu4c7ORFce2Hd9GgBSzgnjIxkAGtGi7x
bHbhHgaiKEthSuzYsisuK5J8MeZppEushUdMl/VElbakBfcs6kgDGTyUmsrd9SyYV+0uhp2
5y3A6uXJaTE2rwvgpSnaknO5Xu6Vt0a6tiwtKmno7qFhCmpS2mFJV5ELWD9uMHwzVW1ThO1
p8oQksOsS4hbfMclQbLau6pTg7iyc4AHIH21r6S6hgynnbdcILBkSrfILiGQtKA4FIUggqP
Qd7PQ9OleoVqmOqlvXl2O/660ltyIy19EkDPirlRwcZ4+FRM6Rt7QYZW9KfhRVBbEJ93e02
R06jKgPAKJA8PChOkYAvzl4XImreW+Hw16yoNJWEhOdgwDwPGklh0/e4aJtrUUxosVySu3P
53YLpOw4HTaCrj/XV62aaujs2NIvcxhMeAQYdvgbkspI6LWVcrV5eAptqFU9u1OuQILFwKQ
e1hvcdujHKUnoD8QQenvrlqZ1ltLMd9dv1DZLfK+kS+072zDSvAEEqT+gBQ6Y4rqGnkyvk9
Drt5RdozqErjyAyEKKT5kHCuMc4B65ptRVWNIZukAPNB1LbuQO0aKFcEjO1Qz4ZGRWEu/o7
vKrkqfC1FKkpUrJZkqG7H+48Kxk4GBjzpPckzLRPjstT406ey8pyShtwoajdwIb39cHe5nJ
wMZ4GTWl9G8I7bhcFMhvCxEQeMqLZPaKyOoLilY9yRVzUjL1/XcICG2nI9sQ26th4kNy1FK
iW1kEYAGwg+BIJBxSmxPQFW+GbY43EnTgXDHUlZXlaQQUKJy4EDPeyRgnkcCt1GddkR1do0
uO4FKQcgdQcbk9eD1Ga5/L0DOYcXb4EmRLYdPbrXKcwkPEEdsVjkrHgEjHTPQVp7raGIenI
6QiRJTa2cobMnbvATgqUTwogZI3cZHhXKfVNQyvVZRjC2QYrCWo8i75cWRt5KW+Qrk5HdwO
7zwK2foz06zJ0VMNzUJqrlLcW6HU7hlCtoODkZynd9o8q5tqn0c3XTs6WuIXXoLagEPlO0q
yASOPLcB7+g54raaG1bIvepGrc7GVHUtkLcQpJJdSUZUpSicqzkYJz14Azwzs0S+T9ITdLs
sQzHZku29UgPEFpoK5OMHediuORg8Hoay+pY8GFqe7XK3apktSAkNoQ22vYjHBbUtvJSgBI
SBjJII8M18lRNQT0vPqkyGI6uwKFKWWtjSlgBxtlGdyMkcFRPiRk0yuMG+NMybXIvFxhOKZ
2lDigGX1EgA9qtZyk7gCE4PPIp9pLTEGBaIVxipWFvoCXH0gJfjuZwoEj20BQKcKz06kdNB
CXFf1XJjthEcwUFYj9nsU8tzlT3TvDgJyM8lWfCn9FfMjOM819ooornvpV/BX57+Stjp77m
7Z+RtfwCmNFFFZjUGl7lcrki4Qr46js+fUJKd0VfGMEJ2n35JPNfbeu62jehWlWO9je7bZC
MLPntXtI/SaujUSgrDlju7fv9XSof+1RqQ6ihoGXY89oea4L2P2JrPag11ZvWIlsMjDE1Sm
5C1tuJ2JA5BHB56cc8irj2rNM6c0uJNuWyqHGwlEeOQlQG8AkJODwSSftqF29WKa+LlNvkf
sG3AlMYOJIxxt8eckhRx5AfenMS9VWSPcWlu3+OG2CorUrkPvLTjPByEoSMeQzjPFU7pqzT
l2xIRq6PHbwltKewUoJKh4g44OD18sHyKS66qty4xtlqvt0m+sHDjkcBZQg8blrJ7oJPQAY
B5BNONP6htNvm7xIWt2ck5WhpxSUJbbQQMlG8jK8knx54BAp5bNUQLuwmauzSxNYcMd5sRF
OLYWOqd2BxyD4cEdKZyr9a7esRW3BIkkqCYkRPaOEjr3R095OB76Uw9TzEXGU5djHjx0/RR
occKefccHK+ntbehwMA554zT6JdYkuBDm7+wRNSkspfwhStwyBg+OPCrgUCSARkdR5UiduI
a17HtxU4A/blrxnulSXBjjzxv8A0VKrUsBm+rtT72x3tW2WwUnvLUhSwM/AUzEpozFRM4dS
2HMHxSSRkfaP2ilsi/p9UXMgNCW0w4puSncW1tEHGSCOnU844wenNCNT21KkImqcgLc9j1p
O1C/9rgyg/Yapztmn5DtwIS7ZJqt0xvAKY61dXh5oV98PA978atC0hptlCGUoS0lICAgAJA
8MY8K8rD5kNlC2wyArtElBKlHjGDnjxzwfsqWq1wlqgw1yERnpJRj6JhO5askDgfbVgHIBx
j3GuU39pvUVwZm21pSHbm+Wklp/s0voRuSjtEf+YCQtRJHCE+8Z3Gn3odmiN6fcaEFcFo7E
rXlLzY6uJV4+ZHUE88YJzqdXRFW26SY9nuF5RcpbqB6tHX2a0BIbAK8dClPhnrSCzxb1Lhm
6PWFEGzRXAtCHJrnbhKFABIJzgIIUe8B4jgVqXLlCt896JdtTyPVS8n1dDajuWfaKCoAqOA
RnBxginhjz/Wn7lBugltqT9BEWsBonjOVAE+eMefOaVaxIkW5yFNlNIluq3RYyFBQUN2xJU
lQz1cGSOm0YpBcNONXHVVqsi3n5rw2yrnMfB3bEAFLSUjutpJI4AB5+OY9MXxdvsdxtXrTn
asTVOPrbThUdC1kLCc8ZSse/2hTuz6rFvty7ZqIvXCXFkFoPRo5f9YbGFIdIQDjjg+9PnWa
vunYN11FHuVkMiMxNeSmSS04yuO4NyisBQBSClSs48R76u35LrfyBo6zyHLQbq65Je9VyFN
MgEpSMEHkDnzKTVnSd5s1rtsyCzHQqOuR6u3b2E9rKcXt729I9w5KvEHkDik7sbV9vlJhx7
fJkJbUIsREvYdrIUHUHcOCRtCTlXOABznFnVpusaxQrPcCLmuUEtocYWpKw6pQSsrSknKsr
4IO3qMU80+xdL01LRBnSbXZ0yCWnA0kPuuZ+kxnISjeFeHOTzXu4Q4en7xGvN0v65kqKjso
sde1L727KUoJyAQSr8UdASeKv2PVku9RGEx7Q+5KCEetLUkssMqOCU7lcqIz0AP2Zp5d2JU
mzTWILymZTjC0suJOClZScEHw5rj1mix2YyXpUtXrTaleuJnx1NyYzoAPceSoKA6nJJA44w
TW0sesktNNh+f8AKETblTikgSI4HirAAcRj75IBHUjqRt0LQ62lxtaVoWAUqScgg9CDXqiu
e+lX8Ffnv5K2Onvubtn5G1/AKY0UUUUUUVz3VnrFw1zAZajqcNtHaoUB7O9tecc8qBQkgeP
Aqy7dVTba9a5oyy60EqIKQsJ8FpUrun3KPB45CgUnNx7hO0ay4w2lYjMAkB5tSNqDjlkrHC
jwPEAnkY7xRTL7HvMNTtxnOWKKrCW0qZcfdfZScpS2cBOCcqUonKldeABTj1ux2+2rZtNid
uFycIER2e4iQhJV98cEo3DqEpyenQV7nabk6ftCb3KaLDsnmSpxzKw6QoAlXRKVBRTt6BQQ
eOgjs0pCLn2Ta1JMyAtdvUcqCxIcTngfiq7pHgEZrbKbj2O7yrnCL64yG0NXVQ5TkDh0eJW
ke1/pI8Rim1rsFpt9qcZs6BGRLRuMllW5xe4cL3nJUecgnNJJ1tsmhtKPNR1BlyWRHMp473
XFLPJJ6nA3EAeXTmorlGkusW5Rgp9flPIEOK6BiEy2N+T7xtSVY6khNWdOR5lpkWxV0kOrl
XOGGnEuEna42NyR7jsK8+ZBr5dVBrWKriQUiCIaCpXTa6t5Cv4wfspHdY6Hp8e7uHs0P3p6
C48OqATsbWPelbYx8aZyflCVqeDckIUJtriuomNt+y530ZSAee8klafgmm7sCLKvZfZeUw5
NYDzEuOcLynAIPgoYKDggjg0kfTqfSu7dAbv1scV9MiMgIWEnqrszwD57e6fJPUtrXGsN5Y
deskhcM+y+wwraEEjotk5R+znzr3YLPedPBNvRJizrYFkoK9zbrCSfYA7wUkeA444p20mUm
Y+p55pUdW3sG0oIUg4O7Jzznw4GKsVRVc7cwJTjkptnsFhLxfWUBBOAn2ugPgRwaymsdcxG
NFy37ctbkl9sspLQyllR7pJV04zkHx4rNRrNcbfYbdcVw1xpLbaJMS4etlTcU9mlIQ6jbwg
pHJHGCeR46dWprVqG1mBdomyZsBaDW15DyyMJLCwSFg+/wJCvGtTvlRLMhQZj+sNMp3IK+z
aSQBnkA4A58PCsjp61XC5pW3Kvi4LrKAmTAgEqTheSCouZGVAk91I/TSeHb5GltKXO4xpEd
yZbXFx8Oxd7naBWxs7irPsKRjyBx0pevQ7to2rbkympMdG97spIU4T96SsgJaG7CsDccA/G
mekz85NWuXO4sF5DLLTUcuLDgW41gFQPQ4JKuOhV51ZtOobFpzU2oHr7dmmZhklASUrKsHv
ZAx0wUJH+ys3Fvkefd7lOgqYS2l5/Ckxt3riVLKgFpKgtPC1DOP8Ajhpp+8G0vMJi3btre0
tavk+RIQ2tC194bQgqUtAyrg55xxWkkapjz7a+uawltmOd7q9xQltGCFe3tJUeUgBPjWQtk
tuVriLqm4JkduiI7J7FXH0ZUGmgN2AjKlLIyQNoBPU1fvuobfd20SraW7JdmJKcyXGGyl3x
PZv42qO3PBUAQTmqkubqFy1S1ali3GaOyHqawhCGO23YbJ7MkKyojrkYNPtWJTpSFap0Cx2
9pAfDktLSA3udCDsACRlWCScD8UcisxH1ddHNNuIts1TIituOsiI2PpVpJcWpaljkHvZSnG
M45rf3jT7WrIFqnNNsRn1uMPuykJCX0tAbilCwMg5IHXoTTm02hu0JfQ1KlPoec7TEhzeUH
GDgnnnGeSeasT5DsSA/IZjLlONNqWlhsgKcIHsjPia5DeJ6tTXe2Xa6ohNQHUlEZ2GVHLuU
ksvuEBTagOAQBgnPTJp1qRgR7ZCkRnGmy86HWpjzvYlrbjhakjhRJCSehISSM1W0Dqm4Wm8
SNN3rcUocQE7kBCo61nGMDgoKiBkeKhjg8dVornvpV/BX57+Stjp77m7Z+RtfwCmNFFFFFF
Fc2vkpy0+lKK52rgjyW1FwBO7btSk7hxyT3h8M1JLtF2uIc9SkXLhZWlcmIzFQ2T7RCiN4z
47U4OOR5qb9a7hG0xLls3FxxmLvcSCpSmVqwRtQCQFAJKjuCUjjx5qXT1pss7S1rdmQI1w2
tIbCvVwlO/psQBhTrhxyScDqcYxTONdrDabmWbXBanXoq7IMQ2i4iGnHIKwOcDrjknjgdH2
oL7bW7c83cA29AAU3JynIeODltAzyeOTnCfPPTltjuIM+2QrW0mOzFffbEp5Yc7BtbreCkc
HKcjORgkqPTNdujwI8aAISUb2dpSoL7xXnqVeZOTn40r0gtwWZcNwJAgSXYjYCs9xtRSnPv
2gVauFgg3S6QLhMStxduUpbDZV9GFnHeKfEjHHlV8sNKkJkFtJdQkoSsjkA4JH24H6Kp3ps
qtyn0DLkRQkI+KeSPtGR9tKZDCbzPvkb22ZFvjFhYPCv80hST8cVNolt1WkITspKe1lb5Li
QdwBcWpePs3U1FuYTdjckgpfUz2K8dFpByM+8c/pNILypVjWl/pHjvetsEfep57Zv4bSpY+
B8hWpSoLSFJIKSMgg8GlsmwxHZxuEYqhTjgLkR8AuAeCx0WPiMjwIr3Lvtrg3SLbJU1pmXL
BLLSzgrx/8A9x584qNDLd5dS7PtzzBt8xSo3aOY3lIwHMJPQ5OAfLNX5MliHGckyXkMstJK
luOKCUpA8STXI9X6ttOsJiIUdcVm3xJLAkTJBUlbzanE5CU8dwZBO4jzA4JqzfbBFi3aRAk
QpUOyOhtTxt7hRHfBBxlHO1QUkYxwcgHwq/a71edPwnJjE06isZCh606pQkRlpPKXEq8fDH
d8PMZjskvR2oblGkQ212O9BS1oLWEIL3sqwD3VkgnKcZwTnzrQqvjku6LsdwWyz6ura5KCT
2EhzAKG+eh5ypOc8AAnJw+9YctlmMm5yEvrYaKnnGmtoWR+KnJ/Rmslekw5GpErW+qGwtxD
spqSyptLjrKh2ago8EEZ6ZzsTT+6u2wWibe44jOPCMtCJLaUqUTjATn4kDFJtISJFhttmts
qKlMGXGbDD7Y/ynync425z1UrcQodSceWXd5bs9mam6mlQ2lPx2MqeUnKsJHCQfDJ44rDNa
FutwsYTIs0WLMlthT7yZm1wqKlLJUOzPPfIIyRwPKlOmdLPzNQXLTVzvCo8qAgANMkhL7ZG
QokbSvbuAweOelau26EsKLqJsgKmNW9RTvkEBpTo42pQMJAT5kHvePBqnbbrbr/AHu9w5DS
9l0mphLdaf2qbbS2otpGOcK7NZPP3+D407b9F+l48NUeLGkR1LSUqfbkr7QgjBGSSMEdRjF
LkaFn231q3Qrk3Gs5lMS4y3ldoY60HKkhsgJO5fPUDpxXy6plPPbI1wkTUNpcZjF1aSZcxx
JQSABgIbSoklIABKvEGkd20WrRWlpotV/hCYuI4h9EhptC5DJyVBJJJB8gOD8eaxkm+3K+M
JmSHZy40BgNx3W322RHOBklCBlQ3eIwcVvdH+lZxyN2OoI6+yZYSv15tBPBUlGVgZwMq65+
zmuhWi/Wq/IectU1uWhhfZuKbOQDgH7evWuPy9uktdXGxXQhVku7hSpsj2ELO5DoP+hRI8x
g+6ugxLA3ctIfJjRbbejOLbLa07kIWOFJI8Uk94e4p8qz9s0C/Nuzz0xxQWhlcZxYXkJG0h
CQd6iSklKgeMbR49N7p6e5cbJHefyJKAWpCT1S6g7Vj/1A0zrnvpV/BX57+Stjp77m7Z+Rt
fwCmNFFFFFFFY3WkNt6/wBgUYin1OuOtr2qAJSGyrAyRlWN2ORUK3I8KztmfcXZykZLSJSe
zbbTnujYcdoccAqznGeACRkb/dLtqXDchhtqKrtENJU10SltRPPHJO3I9448KTWONdp0NEJ
RurbERS4Z+T0lwpHBUkHACEnqTkk58q0Lej5KJSV21q725gNJQENlxLizzu3KAAwRjujHIz
xk1p7RoGC8W5VzN0ekR8Jjma8hRZTxwgJJ29Op73iCDzWctukhA1zdGrZDZW7DdU6Ysh1SR
JivN8BKznBSsH455PFb6LqSOwG412jP2h3ASn1sgtrP+l0EpJ+JB91Yz0Z3qO/qy/RG1Olc
lan1pwdqVhxYUftCkfoFdPor5WS0gosXi4WpXtWxhqOMnOUb3VI+HcKa08KFHt8RESI0GmG
87EAnAyc/96nqrcIDNyhLivg7VdFDqk+Yr1BiN2+AxDaUtTcdtLaCs5VgDAyaSM3q+p1y7a
JNnItS2O0jTWgSAQOd56Ak8AdenXOagkStP3zWqbRcLO6u4W1IkRpDzB2HoTtV4gcdeM+8V
c1lqRrS+n3ZylAOqIbZBGcqPu8cDJrkgvvZXJab7MlSGGm1ybgxJWMPPpIUiMjqdoUpGRxk
7sgAV81c3PdtVsjTUq9ZusxuTc3U8bFrBDLWPDa3nitfou+C76fjW+8tp9ciNLjPtrIUX44
VtKx1yUFIz48Z8RTW96ZuLUBidZZimpbJHb9llQlNg5SSn75ScDGcnGRzxWRXaUvyF/KLTQ
cfYK3YsdSWm5oznt2nPYLgPVK0pOT16VVh3hUG3SoeoUyLxYird2EyOtEphSeiXCD3Tgdck
HA6ZraGaJ+nXoEebIfgSGQY8hobpMVIxgqSP8xAIHfTnyPnX2yekqO4lLN8jLhrThBlIHaM
lXkrbkoJ8jwecE16nkXPTV3agKW8m43INoU1gnB7PfgKI5ASrg46V8sM2PLaiRrvPjMtwVY
bjqSpkuOoV1WF8ZSRwlJUM854FMNaqRJZskIHemZdo4UlJ9tCSXD8R3K0ylJQkqWoJSOpJw
Ky+o9HpuUpN8sb6IF8SpJTL5IcRt2lKuvG09ceAqlr9z5I0pb7PbsJdmS2YbIUeTk8knz4z
k+JzWRFoj2u7QzCS5FauMdDKmWkDdFnR8d73qGCrHVQKvxhWouLOumGUojahgPyXQnsm0Mp
StY6FQSeMDr5UvRMXOVFak6pYu1xQ4nclop7GPg95akIxuXwQlPicdRk0uLr9v8AWbrMlx2
XFuqaZmy7g608oJwlaEMtJwUhYVgAeHSi2RtSXKVLlydOw7nGmBHrMu8Ner7UoBThJIztwA
d23OSePGkNqs8G43dUO1aUiPyHilaVyZLymWm1gkLSkhJUgAA5J5yMeQtRNMJZ1DC07fwhb
soFrYVKCx3SUugbikpO0pJBBBA4yBTfWDb2lNZsy7Wt+FFlMssLXECcKUFBO1e7gHZyMkZx
161qPSDYE3WzOXWPDEqUzCeZDYSFKUhxPUeZSQFD7cVR0Q1cbxClR5NwU00wpLEkx3fpJDi
QAHAr71KkbOnJIPNOY2ivkx0G0X24wWcg9gCh1Pw76Sf05Pvp5bLaza4y2WVLWXHVvOLWcl
S1qKlHyHJ6Dirlc99Kv4K/PfyVsdPfc3bPyNr+AUxooooooorCelSX2Fpg9mUuPszWnUs7S
Scko7xB4SQop8Mk4z1pXAtNrfYaeeitOJdQrYFguHs0cHctWc9AnPQqIA4TzEe1h2vLSW3F
w4o7xyASo7yec9QhCce+p/RkbxJRdlR3IjDAfbQXC0pwLWEYUod4Ak8fsroMSE6w4XX50iS
4RjvkJQPglIA/Tk1XuWo7Xa3Cy9JC5AA/w7I3uc9OB0z78VkVydPX2+TJN6jmJMbjtJjrRI
Uh5Kcq3bFJIztJBOM4zzTiPbrshlceHqFE6PuW12F1jB1Stpwob0lJI46kGvugLNabbYhJt
0REZ2Uf8QlLil7VpJSU5PIwQcjzzWpoopexaWo9+lXVtWFS2W23UbfaKCrCs/BWKmuE0wIi
n0xJEtQIAajoClqJOPEgY95PFWQcgHGPcaqvXKOzK9VIdW+UhQQhpR4PjnGP21boormWtLe
nVOrWoS314hwJT0dtPTtE4SFY8wsfsHvrKS4bF1SosRwzcoMwzEQZBAU6VBKlJ694K2ggjr
k48AdsqJB9I+nLo0yssynXm5TK1Agxng2lG1XkQUKBHXByOormfrl2t+rXtsZUeVFPavtKS
eF8doU4IJzjcMHOBXWLR6RtNMW1DMyUmG8ykdohDanEc9FJUhJGDngcEdMAjAR6s1LYpkRT
EOK9IVMypgKb7MsPHo6kHvDnkjbhWD78ym2Xq1OQ5l1cYusBPfD7BDC0jAOw7uFDOcBRx4c
HAqrdG4jUpu5aIlIckynMrsikqTuX98pA4LSgOSQQOnmATTc1vV16lQLhFRb7qwkpceQ/2c
hJSTkFG3a7jjk+GcjpUkm/W/QmrYVnnBDcQIVJcENJ2dorclKuzJ7hOVZCSR7OBWwkQrbOY
Fztt1ajolAOnJS5HkZ8VNq4+0YPvrEaYbgSZE67zW5qnW5rrcWTa1HskI9nLbKeUg4IztOa
YX+zRtQrbbZujtxaRu7diVsad3YwkgKSjIHPBPXBqePE0xCsSk8R7q0wdikJVFcWsZ2FASo
pJzj2SQf2VWvSX796QdL2pbheTbwqS+ojG4owCv7VpwP/AOac6rFtdvDEVmOVznVo7VaHAh
AV/wCUF/6yQdqh3k4zkDr8b0OLgtKrkw0UKUC+uS4ZMp0JOUpDpwGxk9EDp4jNN7y7E0xYS
q2Qo7TyiiNDabbCQXVqCUDjwycn3A1go1r021aX/W7g29c1S30gqmpbfWpLhSUAlScJPK+o
GV9DTPWFtu1q0j63b5k3s0RymQkzVvbBwQvOQCnAKTx0VnjGaLNpu52y42/U1imIvMV+Ghl
bbiuwWto8g+KSRwfDx6k5qO0BUifcLjdoEmLHvMv1ZuS1KUVxSCQlAWOQkr3ZIIAUQMY5qh
ebfNselbvCuV6KXGThhJUl5cmKCsJDgIJxhYG7HdIHlXS7FKbnWC3y2mltNvRm1pQ57SQUg
gGoINmhWOXcZ7K1NsyQla2sdxrbuJKcc87icfo8qswbxb7nEjy4cpDzEokMrGQFkZzjP+0/
oq7RXPfSr+Cvz38lbHT33N2z8ja/gFMaKKzStaIcuE2JBsl0niA92Mh2O2jalWATjcoFR56
Af9qiuWuBFt7jzFkuxf8AYaQ/CWhKl4J5ODgAAknyBqjZvSQmahtqTZbm68oq+mhQ1rZUMn
BH3w45wRmr7Gr5ynnkL07NeCQlSExNqloCgSEuBRTtXt2qxzjcBUUXXvrOoI1oXYZ8VbzvZ
KVIKElB2FY7oUeMDrV7WdkF60/IYQx2rx2lKRnKyPZHBHiep6ZJ6iuT270jTIMByOm0NhQb
9UXLK1uhrAP3uBxxwMj2fjUK7l8qxQLpdnPkp4/SOdjs3HnALaFHHIOFKVg46A10DT2pZDW
n2WrLZUyY7ICUqZmBxKE4/EBUsDOBjmqk3WDUplxy4XdcdtAyqJFbW2vrjvqwdgyPMk+AB4
rOtXNbcpDltitrC1KKGo5CupIyQcEE9C4o5720YANWEXiPeEoTcxFMVsK2tja4HTyFFJxgJ
GevU8q6BKal0MzA1Fqt9t9h0tNRC8Gu1UlDSlFAQQArhWzPPlXVoUGNbowjxG+zaCirG4q5
JyTk89asUUUV5UpKEla1BKUjJJOABSa2alTdbs7DZt8lLCElSJKwAlY89udwBz3SRzg03fZ
TIjuMLKglxBSShRSoAjHBHIPvqrbbe9AVILs96WHnApIdx3OAMDHnjPgM+ApddtUG33ZFuj
29yU59GXVdoEJSFkhITnlauCdoHQZJFP65bqIvWDXrF0dlSIzLrS2C40pCAApwqBJWCkjvj
OfxFVai3xa5u6Im0XhxIUAj6EvAeICm+g5/FxzWYCdTW/U1+uMO8s2KQ86l5ES4qQhElte7
G0q7pKcY6faKlka9tVzjJlXlqM5cI2UqcjAhYCTxwCUrGeikrSR4Y5pHdby1dovykzbJUxc
c9+ehn1VLhA3d8oPeI+xXv86dtkMaekx5MshPrTRUiOs79u9AUh1XPQknI6gAV+hWGQ5Z0t
PqYl9oz31JaAbdyOTszjBz0z41zZduedkK2CSiUqMWNraW+2aT4BKHRv2g8gAnb4LxSh5Mt
BYt0lEaM5FCFRJLyFxZUQk8Hcr2sqz3STnnnysT4t4SiZPu1rYvsGa8hb6Gg4E7kpCe0Ckg
qAA+9IGPAHqaWn9SNQbskx7NCuLgJDIDralrAA4Q53ckJP3yCr35rZ6UvK50OW1C9cYIkrW
bczECVxt/O3tF9zaTlQxjrTN+AXpATJjIU8noFNqmupz/AKl9xH6Kr3m4MWWH65NKkFrKWQ
7IC3EnB7yW0dxOE5OfDHhXmNcLVY2X9RTnmI0yay21FjPPJCmmBw2k88ZJ3KPQZ91T2piz2
6H8ozGYoj2zc43dHZAcW8tYAcd4zjd0GSSRgADihGp71Jw+01ZYsR1JWwZM1RdWnPGUJTwc
dRk4rKa51O1qS7WfScSSlTj01hUh6PuQWT0IBPj3sg+GBXj0Z6SsN6hXSTco3ra48xyMhL5
5bQORyMZzuOc+VX7bJhadujQtwXKaAVCvFsihxzYsZ2OoaVk7Ce7xxhQq3peSiz39MSzRH1
2C4qU4yoJVhhzkONlJ5QpKh0I6E+VJ5ku5TTfW1TVRbdbrqvchBSEtHO9KyQMjvc+1gHwHh
n7zJh6nnyZExyMwwtMeIuctW/LqeroAI6jI4zwDjPUdc0O1MY0ZbGpxWXks4T2idq9mTs3D
wOzbkVX0XJ1RIbuKdTMJQWpJRGWEBHaIHBIHlwCD45rQMSI63HI7JAWzwpG0px9nlx1qeiu
e+lX8Ffnv5K2Onvubtn5G1/AKY0UVi9O3SNZWpbk8LaVdblMktYT94hQGfPkAH7a9XbUsKU
8q13TTVwey6tLaU9moLCeCoYWCBg+PXNLVyNDOxGZ0a1S32ylLqlxd6S0hSyhJX3hgKIOB1
IGccU7i6gtVsui7JbbFcArtiFLjw8NKUMBSt5IzjKcmla0R0elQuvK2uKfaS1noT6s5x+3/
AIre1+frvZmrLcbtp+7OsxHJbqpEWTyttTalHHabc7RlIwrGUknqkmqrdvYsz0Z2WxNShWQ
H2w3KbUvjbzuCCPfkYwMjivE59p1he+EqRKSMB9G1jAI6Kabb5+BWc+dWI0iK1IajWqDcpr
qtvavmElzkAYKUkKKsYHJOPHBqa4ap9aiz4txZMJKUjDCDl11RBT9K4fAA+ykYxkBPkts0u
bLu0ZluMh+TLcIZYCUoS8knwzgNIwDjA/Tjjtmi9IJ0vEdW++mROlYLziUBKUgZwhPjtGT1
rTUUUUV5cbQ80ppxCVoWClSVDIUD1BqKJCiwGexiR22G+u1tIANT0VB6lEMz131Zn1kJ2dt
sG/b5buuKnpNqvTcbVen37VJOwrwpp3GS2sdFf9j7ia55Y7xd9NIbsmqoDcoMqLTS3ACsJG
dpSsc4wDgqA6HveAn9IEaPrdUBMFa2hFQvtnFtgjatbaAArOD3ucg9Aa5tphM4XeTaHYb8h
Dsd2JIjtYDqUglZ2j75SSkqx44Ip/DeSm7vu3CAmZBctuVOxjlMhTY2h/YcHcDt3p6ggqI4
p7D0rH1VaHC8wp91hKIiw2Eh6KUNp2LTzhSSByPHcCDX3SWobpoqY5a7i87LskdWxalsqDs
PgHO32tgyM8Y5BGOldRQ5bb/CbdjuxZsckKCsJdSR/wBj/wAVgo0S33TWkqM9HAievlktKJ
CFJYaUo8Zxjc4j9taG6TNF2iOqY/HiBDWNzkZjISc4HeSMA5PnXIbuza5+pZsyFHMe2POgq
aR9MVIwklZT1Rk8klScbhTTTthvNtLz8p99UHAU2Vxi4FnBIThxGB973spA5619Y1Ep5uTJ
lRkdkwAHAIhCW+cHcpsJBAz+Nk1KLBeLw2u4xbJltlG5oIUVJeSQOEkL8MZG0q5HeyOKs2K
TbG90NmZFmSt6VG33+OlvCxyQ28nKQM9EHj3Ctbuczi4ej2GlxXtlCQ6k596Wzms7eJum7R
NYYGjLWifKWEtsLUpPU4ypPZjA8enNQ2TSy48p7UfbxpDpvTTIESKEhsBYSrYM8DerHmQgH
xqvcpb+gJc1cYMyUSp7om2uXtUHGslbbqBjIThRBOCMjmtnp2XpHXkHtokBEObHGFoa+hfY
J8UrRgkHwI48/Kk1qgXe3TbjFurkmQhiSHncODJSrupkNKSAQseKTnd3vHrWlO/IGhbumA2
ZUi7T/VBtPauFxYysq/GV7QHvxSnULUOIw7dnGnbStKWm0W5+A4CENkbdr23ahwgYyARzjP
U1160S27jGbmRZ6ZMZxGcd1SkqJzgqSccA4xTGiiiue+lX8Ffnv5K2Onvubtn5G1/AKY0V4
dcQyyt1w4QhJUo+QFc2nWe+XeDaXrbbW3VRrY242+6/2YK3DlaAMHOUjnOMZFSPaQ1Jc7nP
uKkM2mW+tOXGpinkPDaAElOBhI7w6ZyskdBnwvQ+opYlxmls2tl1RWC3KU4hWQcIKNoJCTg
jJx145zT2wW+4RLnHckzkTEJcloVJJQgvFZbUk7U8ZyhY4/FrL6nn49JMR1tJWiDcWu3KTj
ansU8/oUrj/Sa6ReLm3Z7Y7NcQXCjCW2knCnVk4Sge8kgfbWbjaast9WsXpxmVekLL0oRpB
StgqxhAKSFbUgBI/T40luPooZbfkPW9Jd7ZRVlcpxK8H70+CseByn7fFFadLXk6gb09HvLy
UMALndlIX9E3n2VFKyErVzgfE1o9b6KtvZWhuGuVFD8xENzs3FLBQvccqycnkDnPSqw9CsI
urWqegBQHsMKzkc5ypajn4EUwkaVtulF2WfHjtOSUXNplT7bQbAQ5lvkDjxA5/wC9b+iiii
iiiiiiiiuaeliK4bjZZsps/JTYfZdfAyGHHE7UKVz7OcZ+BHUim2npNpvdkksuRksPyWexl
LZeL6EkA9FZJQASSAcD49TjXYokX6RddNxHLtcnVNuPNtbmm2nk5y8h0cFK+eMjO44J8Lkz
TV3msytT3VZsQiNOPrWhCe3kOAe1tT3W+O7wSpQxkniqNvmNWSC9dpzlxhstPCK45b0sFKX
doUQAsbkgbjwCU9R04rO6w1BEu9wVItN1uclp4JRO7ZtLYIwBlIAATwMHOMn3VHp5TLc5L2
n71LbfbbUt0SOzjqI4GAS4AscYwSMZyKawrmbe69dr4ha0B5TrKAptQ3EAHbuUrkhIJ4Vnz
HWq+qZ1w1NDcmIkuDT8Z0Nh1wqG53sypPcJ4BJ2g8dR0rZ2y2sohNW35SjMNxGmWW1OpU3g
rAKlIbyCSrg9oo5GCQBir0lOm7U0tIlN3Oc8DsiwW0lchWOcq7yseZKuBWTtdz03cZ0i43/
1d2LGWfVre0hbqnlAcnaeuM+PGOfM1QYhtXy4PIgOSbC1L2rt8NlxTkZxR7+1zvAJUoc7Rw
MH4VYlR7raI/qWrYdviRbgrshM7PelISkbeGzkjpgkHnJzQ23dIVkcWzqlxLCRkyGUOB0px
04GcY8VkY/ZVnTNnlMojTC49Z35KVKQG2UuzpSFdShJ3KTnjLijgZ4AHJ1bGlpkSN61c9QT
bVaGQVrirlJWsc5CluYASd3PGefE1nV3pm1bmtPhOqmpkk5My3KW4tfVWHeA5ge7gDqBS4z
Z798bLejl2eale5T1uC2HQ1j2sDIKc4z3SPfmr1/k6nuJYTfrzEiMqWVdgyk9mGwPbUhSQT
zgAlXXoODVSHeYEpSWHr8VMpP+GRHW7FjtEjbvWraVjPTvKGMn7Nha9I2xmKzqCwQi68tBR
LgS3e2DwzhaNy87VpUDg5wcYPByI52k2WnIt/0ZFcjd8+uxY76mFKT0ISg90OAjocDjBBzT
7TOo1zltw5T3rBebU7Eldn2ZfSk7VpUn71xB4UOniMcgaaiiue+lX8Ffnv5K2Onvubtn5G1
/AKY0Un1ai4u6VuLFpj9vMeYU02ntAjG4YJBPiASceOKSwtWrtcWLbntOX3/DR20Kd9TJCi
EgcbSfLxIpVqjUerL0py2aYs1yiNgA+vONFpS1A42jdjanIOT148BUqtU6hiRRZpWmb25IR
hL0thKXd7f3ykK4GTyBnnHPUYrwLk/AS3JFouYU2c7Ew1px3QfEDgq2I4OdrZ/GNZ0WjUlw
ZmbLDOU7cJCVolP7EBSTlOXBncO4o4PgQKfa3s2qpjFpRAtrUxcSMQ88XchbhTjbtynpyQr
3+HjnEQNa2u0rL2mJ6lEFS/VJ6WUY68NsYUePMk14i6nvluhBAh36GHBgq7dTmwnjhLqVn9
AHnWk9ECpLDdwhPQXGSV9s67IacS+pZPAWVDCvHp0+3NV9c+kRhVwYtdrQy4IstDr0h9xKU
7m1AlKQSknnxyM8gZr5G9LcmU+tpqOnKQe8qOkI6/jF8A5yP2VmtQ6tYmymo3qEm3OLeRJc
eir3o3hWQvsM4J45IUPt4rs2n7yL9akXBEZ+O2tSg32yNinEg4C8eAPUUzoooooooopVI1P
Y4rrjT10jhbRwtIXkpPkcePupO76UNINrU2LotxaeqW4rqiP/AG16Z9JGnZCctKnq/wBtve
P/AAmqM70paGeZehzZK3UKy26w7CcOfAggp/ZWZiz/AEaKuKFwXpkeNIWA/DS8G4zuPFxC1
Z2jr5fGtq16Q9NZDbLr6m92xC2Iq3EKI4wCgEeX6RSnVOrtMan0pcrVDvUYSnWyltt9RZyt
KgQCVgDqKxtlZnQUOeryJEz155S58W5tNswngTkkKWrhWMd5IVnw4FNrVFtdtYeizdRWyz2
h5ztHYdtnLdU6rptLp5SOPZTycdabG7eieQv1VTFr2MJGHDDKUeWAvbzXP7ixoti/qQsCba
CCG3Lc+UutlSyoZQr2sA7ePAA9c1JNRHDMuJZ7lJmQZrSWXW5sVxyWgpO5KsDAKc9FDkA4x
VmLeJkSZIWpdtfmKShLr8y3yHXsBPBHaABAHTGQOKT3By7PvKfcn3GWqSAmSTFUlCUAjanA
GNpP3owOB9lufYkXDslxo7zEjsiFFUPsUc9BhvcQc9MD48cVcgRNSoQI12s76rU93HmDG7M
lCSVJ2qUNqVZUrBBGMn7NHbJK1QHW4MQLjKQWVR7xJYUspJyUg7grr5568Gk8q0X9yWzMtu
mYWxlJMdlhlTrQc47x75SCPAHjPOM1sNJuX6zxHjM01NlPuHeqT9Cl50/61KcyfADAAAFVL
3b9aaluDRuGn2FWxhe5EFcpKQ5z7SylRyrHQHKR76kuvr6Zh9R0/Ot3YsbkvNMdp2ahx2Sk
gqS40rI4RgjBOPGqUy23yLZnnbTaJceSlbDkeCUb24z6vaLKvvUjAJB7veKSBXyVbJOnW2b
rdIhnTZTwS5MuX+IWhWwnLbKMpT7OEjceSOgzU9g1depk3s37Sp/5TYWWoz60tpGCAndnhK
Np5O0lRUcDAAr3bZ+odHybhCZ0a8/DcV6y03BcK0NuKxuSFEcp4zwOM9MVQVrfVJujrsDTb
UBT/dcZfUsqUoEAKxtA3Y46c8dcCqrHzmauLS1W+WWGJRlISiQ22vtVkleCWgQlW4gp8jXT
LfepcyGh9yzSUFRwUtutrA+3cP8AimbLhdaStTS2ifvF4yPjgkVJXPfSr+Cvz38lbHT33N2
z8ja/gFMaKKKKKKKKKKK8KZaWrcttCj5lINfBHYS2Wwy2EHqkJGD9lfGozDH+Uw23/sQBUt
FFFFFFFFFRersFRUWW8k5J2jmvaUJT7KQPDgV6pNJ0fpqZJXJkWG3uvOKKlrVHTlRPUnjk1
LG0xYISt0WyW9lXmiMgH/imaUpQkJSkJA6ADAFRGJGUoqMdoqUcklAya+rjsOKClstqUkYB
UkEgeVCo0dbYbWw2pAOQkoBAPnivSGWm0BtDaEoHRISAKjahRWDlqO0g+aWwD+yp6KK+AAD
AGK+15UhKxhSQoe8ZoSlKBhKQke4V6ooooqKRGjy2i1JZbebPVLiQoftr2lKUICEgBKRgAe
AoW2hwYWhKgPxhmvVFFFc99Kv4K/PfyU0tGtdPQ7LBjPz9rrMZttaexcOFBIBGduOoq78/N
M/Wf7hz+2j5+aZ+s/3Dn9tfDr3TP1ln8w5/bX35+aZ+s/3Dn9tfPn7pnH/iX7hz+2vvz80z
9Z/uHP7a+fP3TP1l+4c/tr78/NM/Wf7hz+2j5+aZ+s/3Dn9tfPn7pn6y/cOf20fP3TP1l+4
c/to+fumfrL9w5/bX35+aZ+s/3Dn9tfPn7pn6y/cOf20fP3TP1l+4c/to+fumfrL9w5/bR8
/dM/WX7hz+2j5+6Z+sv3Dn9tHz90z9ZfuHP7aPn7pn6y/cOf20fP3TP1l+4c/tr78/NM/Wf
7hz+2vnz90z9ZfuHP7a+/PzTP1n+4c/tr58/dM/WX7hz+2j5+6Zz/4l+4c/tr78/NM/Wf7h
z+2vnz90z9ZfuHP7aPn7pnH/AIl+4c/to+fumfrL9w5/bR8/dM/WX7hz+2j5+6Zx/wCJfuH
P7aPn7pn6y/cOf20fP3TP1l+4c/to+fumfrL9w5/bR8/dM/WX7hz+2j5+6Zz/AOJfuHP7aP
n7pnH/AIif/sOf20fP3TP1l+4c/to+fumfrL9w5/bR8/dM/WX7hz+2j5+6Z+sv3Dn9tHz90
z9ZfuHP7aPn7pnH/iX7hz+2j5+6Z+sv3Dn9tHz90z9ZfuHP7aPn7pn6y/cOf20fP3TP1l+4
c/to+fumfrL9w5/bR8/dM/WX7hz+2j5+6Z+sv3Dn9tHz90zj/wARP/2HP7aPn7pn6y/cOf2
0fP3TP1if/sOf219+fmmfrP8AcOf21jtfXy2371D5Mk9v2Hadp3FJxnbj2gPI1//Z
</binary><binary id="_10.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJwAnAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/2wBDAQoLCw4NDhwQEBw7KC
IoOzs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozs7Ozv/w
AARCASwAyMDASIAAhEBAxEB/8QAHAAAAQUBAQEAAAAAAAAAAAAAAAECAwQFBgcI/8QAVhAA
AgEDAgMEBQgGBAkLBAIDAAECAwQRBRITITEGQVFhBxQicZEjMjM2UnOBsRU0QnKhwTWCkrI
WJFNUYoPC0dIlJjdEVXR1k5Si4UNW8PFFZBcnY//EABkBAQEBAQEBAAAAAAAAAAAAAAABAg
MEBf/EAC0RAQEBAQACAgEDBAICAgMBAAABEQIDEiExQQQyURMiM3E0gWHwI7EUQsGh/9oAD
AMBAAIRAxEAPwDPU5ZftPr4kFzOe35zJk1ufvK9xzRiVusO+nPn7b+Jh3FSpn58vib15DOT
Hr0ctnXmudjOdWp9uXxDi1Pty+JYdu8iers37RPVCqtT7cviLxan25fEk4DF4DGxfVA6lT7
cviMdSp9uXxLLt2Nduya1IrcSp9uXxFjUqZ+fL4k/q78BVQY2LgpVKmfny+Jdo1Kn238SvT
osuUqTMdVcWqM5v9p/E0aCnLHtMpW9Poa9pT6HKtxYo0pvvZahQnjqyW3pouRprBztaiiqE
/FjuDPxZe2IXYiaqlGlPPVlmjGS72SbUPjhAW7eTWObL1Oq8dTMhUwTRr4CY0lWfiLxn4mf
xw45NMXnWf2hHV8yjx/MTj+Y1MXXUfiHEfiUuMg45TF3iPxDi+ZS4wnH8wYu8V+IcXzKPH8
w440xe4v+kw4vmUeP5i8fzGmLvEfiw4j8WUuP5hx/MGLvE8w4j8WU+MHG8xpi7vfiLvfiUl
W8xeMNMXN78Rd78Snxg4w0xc3vxFU/MpccXjjTF3f5sN78Snx/MOP5jTFzf5iOb8Spx/MTj
jTEtWTx1Mq83NPDZdnWyUq8tyZdMc7fRnl+0zLampfOfxN+7gnky6lNZNakhlCU1+0y5Gcs
fOZXhHBPHoc678o61SeH7TMq7qT5+0/ialbozJul1LynTIr1Z7vny+JJa1J7vnv4kdaOZEl
rD2kemX4ebp0FjOfL2n8TZpOTj85mNYLoblBeyjn0SIq1OUl85mfXt5t9X8TcdPKIZ0UzMq
45ypbT8X8SvK2qfafxOknbJ9xBK0T7jXsmOelQqfafxIp0av2pfE6GVmvAhnZ+Q9kxzVWjV
+1L4lSdKqn86XxOmq2fkVKln5G50YxIxqr9qXxJ4uol89/EvO1x3DJUMC9LIqSqVPtv4kTq
VM/PfxLNSngruDyZ1pNb1J5Xtv4m7YVJ5XtP4mHQjzRt2K5olR0tnOe1e0zQ3y2/OZnWfKK
LzfsnGtxQvKkkn7TOdvas8v238TfvXyZzl71ZvlisypWqZ+fL4jONU+2/iFRe0MSOjJ7q1P
tv4jJVJ/bfxHYGyiRpBOpU+2/iRSqVPtv4k84EE4GpURSq1Ptv4kbrVPtv4j5RGOJ0iWHRr
VPty+I7j1Pty+JFtHYKxhZV6n25fEj4tT7cviEkNwUO4tT7b+IcWp9t/EaIRT+LU+2/iWLa
rUz89/Eqli2XND8DYo1J4Xtv4jqlSePnv4kdDoPqLkcqsUa1Spn57+JDGpUz89/ElrR5kSX
M1GmjQqz4Mfbl8QEoR+RiAR1zrrfLn3kVWsmupmzu/lJc+8ZK6z3nPHRLXw8lKpTTY+Vwn3
jHVTKmInRQnBJeIg4iLpiLghwSTiIOIhtMR8HyE4HkS8RC70TaYg9XXgCoeRPvQb0NVHGj5
E0KWBFNDo1ERVqlHDNG3klgyY1kixC5S7zNg36VZJFiNwsdTn43uO8er7zJi63/AFleIesL
xMH1/wAw9f8AMmLre9YXiL6yvEwPX/MX17zGGt9XS8RVdLxOf9e8xfXvMYa6D1teIetrxMD
17zD17zJhrf8AW14h60vEwPX/ADD19eIw10HrS8Q9aXiYHr3mHr/mXBvetLxE9aXiYXr/AJ
ieveYwbvrS8Q9aXiYPry8Q9e8yYN/1peIetLxMH17zF9e8xg3fWl4i+tLxMD1/zD1/zGDf9
aXiL60vEwPXl4iq+XiMG/6yvEX1leJgK+8xfXl4jFb3rK8RfWfMwfXvMPXl4jBvetLxD1pe
Jg+vLxD1/wAxiN/1peIeteZz/r/mHr68Rg6D1peIetLxMD19eIvry8Rg3HcrxIqlwsPmZDv
l4kcr5PvGC5Xqp5KFSSbIql3nvIOPllwW4vmTLoVKUslqPQzXXlHV6GbcRzk06hSrRyXlOm
TUo5l0JaFHDXIsums9CWnTS7jr7ONi3Zxxg16LwjMoLai5TqYXU52kjQU1gRtFVVV4i8Uzr
WJngY4oZxA3jTCuKGSprwHbxHIaYrVKKfcVp268C/LmRyihqerMnb+RWqUPI1pQIJ0s9xfY
9WLUoPwIHbvPQ2p2+e4j9W8jXsYzaVBp9DVs4Ya5BC259C3RpbSXoxpWzwkXHP2SjSeESup
yMLiC7eUzCu4ZbNqs9yM6vTy+hqVLyxJ0XnoNVFmlKjz6DeCvA17J6qHBYjpM0OEvAa6Q09
WbKiRSoeRqSpDHRXgX2PVku38hjtn4Gq6K8BrorwNTo9WV6u/APV34GpwF4COivAe6erKdB
+Ax278DXdBDXQXgX3T1Y7oPwG8CRsO3XgN9XXgX3PVlKg8luhRaxyLSt14EsKWGL2ep1KOE
OnHkSQjgdKJjT1Z1SnkjVLmXp08sbwy+y4dQg+DHkBaow+SiBfZPVlVLv5WXPvG+t+ZQqzf
Fl7xu9nf1Y1oeteYvrXmZ29i72PU1oes+YvrPmZ+5i7iepq96z5i+seZn72G9j1XWirnzD1
nzM9SY7cx6p7L3rPmL6x5lDcw3Mnqav+sjlc+ZnbmLuY9V1pK58xyuvMy97F4jHqmtX1vzD
1x/aMriMOIyeq61fXH4i+uPxMniMXiMeprW9bfiL62/EyeKx3FZPU1q+tvxF9bfiZPFYvFY
9TWr62/EPW34mXxWHFY9V1qeuPxD1x+JlcVicVk9T2a3rnmHrnmZPGYvGZfU9mr64/EPXPM
yuKw4jJ6ns1fW/MPXPMyuKxOMx6mtb1zzD1zzMjjMTjMnoutf13zD13zMfjSE40vEvoutpX
vmKrzzMXjMVV2T0NbXrnmO9c8zF478ReO/EeprZ9c8w9c8zG478Q478R6mtn1zzGu88zHdw
/Ea7h+I9DWz675ieveZiO4fiNdw/Evomt717zF9e8zn/WX4i+svxHoezf8AXvMa73zML1mX
iJ6xLxHoezc9cz3k1KtuZgU7h56mla1M4M9c41K3beWcF6D5GbbPoaMHyOHTvyJ9CpULc+h
TrMROkTaHwkivKWAVQ6Y42r8KmCWNUzo1CRVSYezQVYcqpRVUkjUJh7LiqD1MqRmSxkTF1Y
UhckKkPUiYaeNYbhHIYexGMcRXJCbhhpOHkOEPTQ9YGGolSJIwwPWAC6E8A5CNkcmTDRORX
n1JJMhnIuJqKSQx4FlJEcpFw0rwMbQ1zGSmMNObQxtDJTI5VC4akbQ1tELqDHVLhqxuQjaK
/FEdUuJqw5ITKKzqjeN5jDVnKEyivxhOMMNWcoVSSKnGXiJx/MuGryqIHURQ4/mHH8xhq45
oTeinx14iOv5jDWxRmuFEClRr/IxAYaxqsPlZe8ZsLdWn8rL3jOGenXFBsDYWOGKqY1cQKA
bCyqYOmT2TFbYJtLLpjeGXRDtF2kuwcoDRFsF4ZOoDthNMVtjE2FrYI4ImrittE2ljYhHBF
0QYE2k7gJsGiJRHKJIojlEmiHaLtZNtF2DTEO1i7WTbA2E1cQ7Q2sn2C7CaYr7WNcWWdgjg
XTFbaKosn2BsGmIVFi7WTKA5QGmKzixHEtOmNdMmriq0xGmWXTE4Y0xWwxMMs8MOGXVxXww
wT8IXhDRBhhgn4QvCJpivgMMs8LyEdLyGisxjLMqRDKGDUogYmR0lgaaYpAAAgAAIHwfM1r
LuMmn85GtZLoY7+nTluWvcaMOhnWvRGjDoeXr7enkT6FKsXZ9CnWQ5TpSm+Y1NksocxvDOs
eeiLY+LYigPUPIIVSJYyZGoPwJIwfgQSRkSxkRRj5EkYvwIqWMx6mRJMdggk3jXUGNMa8gO
dQFMjwwSZRPGZJGRBEliRUqkG4YBA5yI5SFZFJ8gElIglIdNkUihk5EUpDpEbKGuRHKQ9oj
kiojlJkcpD5JkckBHKXMY2yRxY3YyhmWI2P2COJUROTyMcmSSgMcShu5ib2OcRu0Ka5sa5s
e4MY4FCb2JvYuxhsZQjmxrmx2xjXBl+BdoT+RiAlGL4MeQD4Dqi+Vl7xuB9T6WXvEKwTaOU
QQ5CgUQcR4jMiNoa0PY1mg3AuAyNcsAPyg3oryqYG8QuGrO9BuK6m2OTYxNSOQm4ZzDDGGn
OQbhmGJhjDUikOUkRcxVkYal3C7kRLIvMmLqXKHZIVkcsjDUmULlEXMXmTF1JlCNjMsR5GG
nZFTI+YcxhqZNDk0QpsXJMNS5QjaGZY1tjF09tDW0NbYyUhhqTKFWCu6mBY1Bi6spCqJHCe
SaLJVGwVQHIcZaM2eQ1wJRGEQSgV6kS3IgqLqalRSmiFlioQPqdYxTQAAyAAAJKfzjXs10M
ml8417PuMdunLZtu40IdChbdEXodDy9PTz9HSK845J5EUmSJ0rumHDJW0CaOjlTFTHqmOTQ
5NBk1UySNIVNEkWiAjSHqkOi0SJoio1SHcIlTQqaAgdIY6Ra5DXgaKrpAqRYeA5DRFGn5Ei
pj1gkWCaIuGNcCxyGvAVWlAilEsywRSwBVnEilEszwRSwVFaUSNxLLI3gogcRkoE7wMeAK7
gRuBZaQ1oorcPyE4ZYaG4GiHhjXTLGEI0XTFV0xjpltojaGmKzpicMsNCYGiu6Y10yzga0X
RX4YcMn2htLqYrumJwyztE2jTD6NP5GPICzRj8jEBpjOqfSy94iCp9LL3gdnIqHoYORKp4j
AGjIYxrHtDWihrIpyJGQ1DUZQzkJDLYPqTUIZaOjNqSlSbLEbfl0J6FLyLUaSwYtRQ9X8g9
XNDhoNiGqz/V/IPV/I0NiG7ETRQ9X8hVb+Re2odGmmNFD1fyF9XNKNFMkVuhqspW/kL6v5G
srbyF9W8iaMn1d+AervwNf1byD1YaMn1fyEdv5Gu7dDHQQ0ZXq/kHq/kabooR0kTRm+r+Qn
AfgaXCQjpoaM50fITgGhw0HDQ1Wa6BFOizW4KIqlFYGjFqRcWR5wy9cUsZKElhm4sqanMsw
kUoFqmzFjcWUx+SKLJDm2URgIwGyK9QnkQVDURUqELJ6neQM6xikEFEDIFAAJaXzjXtO4yK
PU17RdDHbry2Lboi/HoUbboi9HoeXp6ORJkE5E0ypVYidElU5jeIQzngidQ3I41b4o7jme6
w11zWI01XJFceZkesCq5GJrajc+Y9XS8TEVyL615k9TW4rpeI5XS8TC9a8xyu/Mnqutz1pe
IO5XiYiuvMX1rzHqa2HcrxE9ZXiY/rXmHrXmPU1txuV4kiuF4mFG68yRXPmTBtesLxGu4Xi
ZPrXmI7nzGLrUddeJHKsvEznc+Yx3HmMNX5VkROqik7jzGOuXE1ddUjcyo64nGGKtOaGOZW
dUa6owWXMa5oruoI6gE7mJvRXdQTiFwWd6DeitxBd4wTOQxyGOYxyAkchMke4NwD8iNjNwj
kA/IuSLcLuKJMiZGbgyBfov5GIDKL+SiAFGovlJe8TBJOPykveCiddcTMDkhyiOUBq4akLg
eoDthFxC4jGiy4jHAaYrSRBURclAhqQNSs2KeOZctoESp+0XramdNYq7QhyJnyQ6lT5CVVh
GEQSnzEUyOb9oRdQiV1CKVbAks4KtWTRcFnjFijPJkKo9xftW20LFa1GOS1CllENrHKRpU6
fIxWldUfIVUfIuqkKqPkZVS4IOkXuD5COj5AZ8qfkQTjg0p0uRUrUwKM+RG5EtSJBLJUJKY
xzElkjeSok4gKoQsFkC1F5CccobTTJnHkRpl3MOplVY4kbl1DqZFeHM3BBEs0+4gjHmWacS
dNxLAkQkYj1E5uhAY/aI4kEUivURalEhnEsoozRBJFupAryidYxUYCtCYNMgAwKkBJR6o2L
TuMmjHma9ouhy7dI17buL8ehRt10L0eh5uno5MqdCnWLlToUqwidKdR8yCUiap1ZXmdY40y
UiKU2OmQSNxk7iC8QhbEyyon4vmHFfiQgRU3FYqqshwKkBMqzF4zIcCkEvGYcZkDyKsgWY1
WSKqytHI9ZwZqrHGY11n4kTGvIVM6zGut5kLbGvITEzrCcVkIhRPxfMOIQoUCXiMTeRgRUm
8TcNAilchNwjQYKHJjkxqQ5IiFbGtitDWihNwbhAAVsRsBoC5FTGpC4KHZDIguCC5RfyMQC
ivkogAycflJe8FEkmvlJe8EjbGEUBygPih6iTWsMUB2wkURdpNMQuAxwLDiNcRpis4EM6Zd
cSKcTUrNimqfMv2tMgUeZetYnRxq7Sp8iOvDkXKUPZIriPIiMmpH2hIwJqkfaCESoinT5FO
vA1ZQyinXp9RKMzb7RoWa5oquHtF60WGjVI27OPJGpTSwZtp0RoQlyOdbizFJksaZBTlzLd
PoZUnDQjpom7hraIKs6RTr0eppySZWrRAxa1LmVZUzVrQ5lScDSKEqY10i44cxrgNFJ0hFS
LbgN2DQlKmWOH7IUoljZ7JFZN1DkzIrw5s3ruPUxq65s1BVjDmWacBkY8yzTiTqunJYwHqA
+MR6ic9dIi2g4E20NpNXFaUCKcC64ZY10HLuLKljKqQ8ivOBt+ouXUSWmJo3OsZsYDgNcDZ
npjXREX6Peehr3iYzNgqh5Gl6i13DvUWu4ewqUafkadtDoRQtnHuLtvTw0c+q1F23XQux6F
ejHCLKXI4V3iKp0KVUu1OhSrd5YnSnU6leZYqFeR1jhUEyGXUsTRDJczaIsCpDsCxiAiiO2
EkYj1AzqoVAVQJ1AVQJpiHhhsLCgLsGrirwxVTLGwVUxpiFQHKBMoDthNEDgNcCy4iOBNVV
cBuwtcMRwLpiq4CbGWnTG7Bor7BdhPsF2DRBsDYWNgbBpiDYGwsbBNhBX2BsLDgJsColAdt
JFAdsGoh2jXAsbRriBX2eQm0ncRNpdEG0NhPtDaBDsDYTbRdo0Q7BdhNtDaNMTUYfJRAnox
+SiA0V5r5SXvBIdP6SXvBI6MHRRKkMSJImWjkhcAhSKa0NaHsawGNEU0TsimixmoYrmX7WP
QpxXM0bSPNHWOFaNKPskVxDky5Sh7JHXpcgyxakPaFhAsVKPtdBadHyAjdPkVa9M1uDy6Fa
tQ8gMWVP2i1bRw0PlR9roTUKXNciov2y5IuwTILenyXIuwpma1DqXUuQeEQU6eCfGEZaE54
IXWWRlebTKrq8wi+qiYyo8or06jJJT5BVasU5lqqypNgRsQVjWENY0cxF1AmpIs49khoroW
dvIisy7XUxq69pm7dx6mLcR9pmoK8FzLUEV4LmWafQzXblLFEiQ2JIkc66QmB6pOXRCwhmX
Mu0opLoRVeFo+TZNG3x1RMoyySxhloiKfD59B/DUlhItSo8nhEMYunUy+hUM9WyuhBVoKMu
hqLbjmMr0k0mkXWWZ6spY5BUtGu406dGLa5E87ZOJdRh+rcug+nb7WjXjarHQilbPc+XJFp
Kr04YRJjCJFScRJLBxrvzfhWqrkUa3eX6hQuOReU6UqjK8mS1ZoqzmdpHC0smRvqNcxjmax
Dx0SLcKpjDVmLHporKoPVQzi6sLA9YKyqD1UJi6sLApAqnmLxRi6m5CpIh4gqqEw1OsCkPE
DijDUrwI8ETqicXzGGpeQjwRcXzDijDUjwNeCN1fMa63mMNTZQciDjeYcbzGGrHIMog4ocX
zGGp8oMkHF8xON5jF1PlBlFfjeYcbzGGrGULlFbjeYcbzGGrOUNbRX4/mHG8yYanyJkh4vm
JxRhqbIZIOKJxhgs5FyitxvMON5jDVnKFyitxvMXjeZcNalF/JRAr0avyUeYDDSz+kl7wQT
+kl7xyNsHIkQxDkRT0KImKRoMaODAEbI5EsiKRYzSQXtGpZxy0ZtNe0a9jHmjpHGtWhTzFC
1qPIsW0PZRNUpZXQmow50Pa6CwoeRoToe10FjR59BpiqqPIgq0MroayorHQjqUOXQmmMGdt
z6D6Nvh9DSnb8+gtOhz6F1MJb0uSLkKQ6jRx3FqNIlaiGNMWUMItRpCTpciKyLiPNlGSe41
7il1KEqXtFQymSvoEKeB7hyCKdXqVpIvVKZA6QFVxGuJadIR0gKjiEYcyy6QsaXMB1CHQtb
PZCjS6Fl0/ZI0xbyHJmHcr2mdHew5MwLpe0zUFSK5limQJcyemYrryniSwWSOCyWaUVky2k
pU+Zbp03jKQ2hDOMl+EVFGKqGNFy7h6otE+Uly6kcqmFzIInuXIhqc3hk7qqSIW1OeDTKKd
XZHmWKc1UpENeg2sjIZjDCNRmr1COWi5y247ypaKXCcmTKXNLvYRdo0d6EqUIxyh/Fjb0Mt
88FFVqlbL58y6mGyilJrqMnbt82i9St3t3SXMWVNyfkTJWp1YyZ278DPvLfCeTpuBldCjc6
e6jfLkWcpe9cbcUWk33GfLOTq7+xSg4xRg1rRxk+RuMs9oTDLfADgl1FTawwy3wReB5DRU5
i8yzwfIOCFV02OTZNwReCRESkxdzJOCLwQai3MVSZJwReEF0zew3sfwgdJg1E5MTeyThMR0
gajc2Nc2SOmxjpsGmOoyN1WPlTZDKDKaXisVVWRbGOUWXIal4rDisYoMHAnwac6rGusxri0
Mkhi6e6zE4zImMbNepqxxmHGZWyA9U1Z4zFVVldEsVkliyplNsVyYRhyHOHIw0hc2MdVodO
OCCRqQ1Jxn4i8Z+JABcZ9lhVn4jlWZWTHxGGtWhUfBiBHQXyMQJi60pfSy945DZfSS945Mj
OnC5GNibiLKmTHpkCkSRkRuJEAiYplo2RFIkkRyNRmn0lzNmwj0Mej8429PXNHRxretY+yi
xKHLoMtY+yi1KPIzUUJU+YRprJYlHmIo8zKmKn5CTp+RYURJR5AUZUufQI0lksygIohC04e
RZhT5dBlKJahHkFJGn5CTp8uhYjAJw5EVk16fXkUp0ufQ1q8OZTnDmVFWNJDnT5dCdUxXDk
BRnSIXSL84EUoBFN0/IY6fkW5QGOJRW4Y6FPmS7R0I8yCSjT5LkTyh7PQKUSacfZDTDvo8n
yOdul7TOmv1yZzd4ubNRFFLmTwRCupZpRyZrrysU48izSSTy0QxWEkWaVPe14GLW4sUm+W1
F6lQnNcyGhCNNEvHnnEUY1pYVqs85BOhT8SpUqVks5YxVZxWWQWfVoSfJg7LD3Ig43s5T5k
1nfZnw5m4xRKC2bWVqVFSk0alWipPKIqdJQk2xqYIw4dvjHMZbJcZORLUmmsIgjF7sLJNMS
3adeooR6Fy3oRpU1lDaFLK3Y5lmFNvnkumIpzcniK5CRhOT5IsKEUSRcUi6mI40tkcy6kVV
N5wixKTlyImsM1K52Mu4td2Xgx7zT+TeDq5xTXQz7q3c88uRqpK42rQ2S5oZw0+42r2064R
mOnteCNIOGvAOGvAmwLgaIeEg4S8CfAu0mivwkLwkWNobRor8LyDheRY2iYLog4XkKqS8Cb
aO2jUV+EhHSXgWNojQ1VZ0xjplpxGNDRWdNDJUyy0McRoqyp+RDKkvAuyiRuBdRU4K8BVRX
gWdgu0aIOF5DXTWOhZwNaGipKHkQTjjuLk0V6hqCtJEbJJshbNwKKkNyCZUSRRPTSKylgkj
UwStRdjjASkiuq2Bsq2TnjR1RorzCVTIxvJuRLQIAFYPiiWKIosmiyVWjbx+QiAW7+QiBBe
kvlJe8ckPdP5SXvHcPkZVCxjZPKBFKOAGqRJGZA+QsZcxhKtwkPyV4SJU+Rmx0lLIiZJJkT
ESpqPzjd09dDCofON/Tl0Okca6K0XsouNcitaL2UW8cjFWK048xqiTSjzG7TKkSBrkSKIji
BBJDUiWUeY1IqJKaLUEV6aLdNEVLGIso8h0EOkuQGfWp8ypKnzNOrDJWdPmBVVMSUC3wyKp
HAFKcSGSLVREEkVEEkMaJmiNoCLA6K5itCxXMCzSRJNchlJEs1yIrGv1yZzV6ubOnv1yZzN
91ZqJWevnF2itsUyrCGeZdpxykkTp05S08zlnBp29Px5EFtbtJPBo0qWUcbXaQ+EFjxHtqK
wkSQjCEebI5uDfJ4IqKcs8iKee9E0oR7nka45gGVVxW7k/wGbJU6qkh9SDi8rqWacFOmm+p
pFu3qOdNZ7hKk+5EdJ7IuKHxW7m2ZawsKefaZLSgt/JDowzFE1OGOZNXEnKEUkS088PLImu
8li3tRZWbEeHu5EkaLbTbHJLqwlVzyRdZxLGlDHUSVFPoRRmkSwqOTwWJYb6u2RTty6ozY1
waXNHSdOdjn7u15vCMO7tdjbwdlXo5fNGRfWm9PCNWJHLOOBMFy7ocJlQw0VIcogkSRQQ3a
I0S7RriBFgMD3ETaA1IXA7aLgBuBrRIkI4gQtDGidwGOBRA0NaJ3Aa4AQOIxxLDgN4YEG0T
BM4DHECNjJErRHJFEE2VKrLVQp1WbiK1R8xg6XUadEAABABkAANzDIAAAAAAAACxZNFkMSV
BWjby+QiAyg2qMQCOha+Ul7xyisELqfKS945VPM5NadKKIKkUiR1CGpUNRm1XmR5HVJkO41
jOrMGTxfIqQkWIMxY681I2MFbG95I1Vi3XtI6DTl0MG2+cjodOXQ25V0VouSLu3kVrOPJGh
GGUYpFWUOYmwtOkJwjKq6gI4lvhCOkBRlAbsLsqI3ggQ04lmnHARpYJowAdEc1yFURcAQTi
ROHMtOIxwAquBDUjyLrgQ1KYGbURBKJfqUskUqIFGURjiXXRGSolRScRYx5ll0RVR5gJSRL
Nch0KeAnHkRWPfr2WcxfLLZ0+pyUIs5ms+JNmoK9GHIvWtJt5fQhp08vkaVtTTSXQ59V25i
xTWMRSJ23COUQyr06C65KNbUW29vQxJrerlStIgnWkUfW5sWNzLdhouM60KNbdLmWlyWc8j
NpyUmscjQoZfssWGicE+ZLRaUMBOLhFoig2upNWRPjMsdxPGPJIhpYkTKaTwjNbixHEYpMe
nzRWdVbsDoVMvmQWs5H55ECnkfltcixKJzbfURPwFVPJLTpJPmENhCTZcpQ282EGlySJNsp
F1mpI1EhXOMiLhSyLKlLHI3GLCTjGSKVzTjs5IubGupFVp4XidZXKxyup0MptIxnHDOuvbb
enyOer2jhUfgZrUVYxJYwJadAnjQ8jKqqpg6ReVDyFVv5DRn8LyDg+Ro+reQqtvIaM3ghwv
I0/VvIT1cmjOVLyF4JoerhwBq4zXRGuj5Gm6AnA8hpjLdDyEdE03b+Qx0BpjMdEa6Rpuh5E
cqJdMZsqRFKmaM6WCvOA0xRlAhnEvTiVqkeRpFCqijVRo1UUaqNyopS6iD5rmMOiABcElOl
uYMMjBy6FiFpKXcXba0z3GpQsc45GL0uMWNg/Ac9PfgdLDT+XQdLT+XQnuY5Kdk13FadGUT
q61lhdDMubVLPIs6TGJjAhZq0cMjUDWmCESWMGxacMsuUqOe4lqn0KL4MQNOhb/IRAnsmK0
qvykveOVYpSqfKS94vENYxq263mQzqkLqEUp8iyJqSdTzGKfMilIWL5msItU5FmEinTLMGc
unXlNuFT5ke4dF8yNVetvnI6LTV0OcteqOj059CuVdRYrkjUhDKMqxksI16clglUcMOH5Em
5C7kZVHww4ZJuQbkBE6QnC8ibcg3ICJUxypj8oNyAaoi7RdyDeiBriNcB+5CbkBG4EUqeSx
uQxtBVWVEjdAuPA14IKboeQ12/kXeQjSAou38hOB5FxpDHgKrcLCIakS3Joq3U1Cm2BzWuN
c0uphRp+Jq383VqtvoU1BZLasnybSotvKJ51lRhjvI5V4U1hPmVKlTe8tnP7dRKrKcm2+TF
jHPVC0tu7DXIsvh45I19Mqkmo8hsWpMlrwi1lEdOOGgi1Si0010NOhJcmUKc4KPMc6+zoyK
07ieVyIoJSXUgo1XVjhsuUaXMxXSHU47IjXU2vmyWUHjkVqlN5I1hY1MvqS8XCSyVEpJ+RP
CnuabYqfK3RnKXLuLkJRj1KinGlHkM4ss5yQrTVaK7h0a0e8yZ13nCHwqN9ZDEsbVKtTb8y
1GSa9kw6cufJlmjdOMsNlZsasHnqOykV6NwpMn27llG+ax1CNpkc4LqEoSi8hzawzpHOxSr
wzlYMi7tsvODbrewuZQrYfMtZjLjb47iRUsErnFEU68V3nNs9U0OVNFf1heI5XK8RirCpoc
qaIFcLxHquiCXhIR0kIqyY9VEyKjdJeAjpLwJdyGuSIqPhoThol3IRtBcQumhkqaJ20MbRd
TFd0yKdMtshmNMUKkSrUWC9VRRqosFWfeVqhYqFaaNxlUqlGqupfqRKlWDNyoozXMjwWJwZ
E4nSUw2Mcs0LWll9CpTj7SNWzjzROqNKzt845G5a2iwuRRsYdDetockcLVhIWix0CdssdC/
GPIbUXJmNVhXNusPkYl5RSzyOnuo8mYV5HqblSucuafMqbOZpXMebKeOZ1jJ9GHM0belnBU
oR5mrawy0ZqtGhQ+Qjy7gL1Cn8hH3AZ0cJNviy94qY+pT+Vl7xNh6dc/UxsY8kzgJwxp6od
rY+MCVUiSNMlqzk2EWidcgjAeomK6SG5Hx6jcDo9SJV22lho3rCrjBztGWDTtq+3HMrGOwt
LnCXM0qd4sdTkaF7tXUtx1DC6kXHUK9XiL64vE5j9I+Yv6R8yGOm9cXiHri8Tmf0j5h+kfM
DpvXF4h64vE5n9I+YfpHzA6b1xeIeuLxOZ/SPmH6R8wOm9cXiHri8Tmf0j5i/pHzA6T1xeI
euLxOb/SPmJ+kfMi46R3i8Rru14nOfpHzEeoeYHRu7XiN9bXic69Q8xP0h5gdF64vER3i8T
nf0h5iPUPMiuhd2vEjd2vEwHqHmMeof6QHQO5T7yC5qKdJrJiS1FrvIKuqvbjIwRXclGTyz
MrXagmkx11cuo20zOqZfVExtJK4z1fUWNUrPCayTRqQS5lNWoVGK62O8glXpxjnJDK5jLPM
mGrka0ZT2yY+phL2TGdf2+pbo3WeUmXE1cpylJYJ4xcktzIKUk2mmWYvc+TMrFy2h0SNejH
EUULSPsrBrW9HMU2ceno5nwXh5RFK33PoXoUu7BIqPPoZ1rGNUt5JdBsYuK5o3JWuV0K87F
46DUxmr2n0JJUXgtxtlB9B04NouljPlTwiFQnKRoui2+gsaC8C6ziGhmOEPnmMyV0nHngin
GU2XWcXrXLSZrW7wsMwqVR02l4FyV20k0yyM1rvY+pBNJdCgtQz3j/AFtSj1OnLlYjummZF
1W2J8zSqz3JtmNqE4Qi230NsMm91B0nyZR/ScpdZGfqd7vqtR6IoKtIuK6CN+33liF433nO
0qzL9CbZLBtRuW11JY134mdTfInizFbjQhXJo1vMzoyJozwZrUi+qvmLxCmqg7iGWsWuIHE
KvEDigxYcxNxDxEHEIYlciOTyN4gjnkLiGoslSrAuyaZBNI1KzjNqQK84GhUiivOJrUxQnT
K86XkaUoEM6ZdTGVUo+RXlSwa06RXnSNzoxRpwe5GpZx5oqxp8+heto4aFrNjcsV0Ny3fIw
rSWEjXo1EkjnVkaMZchs5ciFVlgZOsjK4huHyZh3vea1eqsMyLuWcmozYxLrqyk3zLt1zKE
vnHWJi3bvmjZs8ZRhW8uaNm0nhozVx0lD6CPuAioVfkY+4DI46rjiS94zkV6tx8rLn3jPWP
M9HqmrfIORU9YD1gYaupoepIoK48xyuPMepq/uQb0UfWF4h6x5k9TV7eKpooeseYquPMepr
RjUwWIXGO8x1c+Y5XXmPUbsbvHeSK9fiYCuvMd635k9Rv+vPxD15+Jg+t+Yet+Ywb3rz8Q9
efiYPrfmHrfmMG968/EPXn4mD635h635j1G968/EPXn4mD635h635jBv+vPxD15+Jget+Yv
rfmTBvevPxE9efiYXrXmHrfmMVuevPxD15+Jg+t+YeteY9Ru+vPxE9efiYXrfmJ615j1Ru+
vPxD11+JheteYeteY9VbfrvmJ655mJ615ieteY9Rtet57xs7hNdTHd1jvE9b59R6mtanLfP
DLMrZSiuRnWc98kbVJ4isnPr4b5Zd3aSgsozqyqROmqRhVizOq2qeeRZUsYcriae1oYqjcs
ZwWq9vKNR4RTlTnGW5o6THO6bOq1NoWlVmpdRHtcsS5EsKajLKeS3CNW2rNJJl+13Snkybe
WZLJv2MMpPBx6+HTn5bFiuSyjZoPkZdpD2UadFnnr0xchgnikirGRYpyMNJ0kJKkn3ApIlj
zREVZUEu4jdvy5o0NiYjpZ7iozJW78BOGkuhpSpeQxW+e40jPlSk1jAK1clyRrQoJLmiSNG
OOhqJrElayj3ENSnKMTopW8ZLoVLmzTi8I1Ixa5erdqE3F8sD6N3nv5FXVraVOs2Uo1pU+R
15jj103Kt1FU+phajN1U8SFlc71hlK8quK5M3YxKybm0Tk2VHbYZZuL+NPO4qPUYPmT5bmJ
YUcMt0ltM79IRRJHUY4GVfhsQmyVVWY61SmurHrVKfiYsrUxsqt5jlX8zFWqU/EetTp+JMr
WxtKv5juP5mNHUqb7x/r8PEmU2NV3PmJ6z5mU72PiM9cXiMNbHrPmHrXmY3ra8Q9b8y+qa2
fWl4h6yvExfW/MPW/Mnqvs2XcrxI5XC8TK9b8xPWvMeqa0JVkyKVRFJ3PmMdz5lw1ddREcp
opu48xruPMuGrMmiGWCJ114jHWQwS8iejJJlHjeY6NdZ6lRuUK6iXqd2kupzkLrHeSq8x3k
wdH66sdRsr1eJz/rvmNd75k9RtVLvPeUK9fOSjK8z3kE7rPeXEPryyUpdRalfPeQuplmouL
NKWGaNvWxjmY0auCxTuMd4pjqqFz8jHmBkW918hHmBMRzlWT4sufeM3MdV+ll7xh7HAu5hu
YgAO3MN7GgUO3sXiPxGAEP4kg4jGhgKfxGHFYzAYGGpOKxeMyEBhqbjMOM/EhFJkNTcZ+Ic
Z+JCLgZDUvFYcVkWAwMhqXjPxDjPxIQGRdTcZ+IvGfiQAMhqfjPxDishwOwMhp/FYcVjMMN
rGGncVhxWN2sNrIuncV+IcUbtYbWPgLxGHEYxxDaDT+Ix0ZNyI8PBLRg3JIg1bCTTWWb1Cp
GUcZMK3pNJF+2bhU6nn6deWg6c08obJbuXeSqrsim+8XlUW5HJuxSqWrks7SjcWkscompWd
SCKdS5fPKNyudjCuqEo80iCnKaeEalzWUm1t6kdvZSq1E4x5HSdfHymH2MJSksnVWNvJRRT
sNNVNptG7QhtSx0OHfTtxynoxcUkX6KWOpWgkyePJcjhXokWEvBk8G+hXhgli/BmROm8k8Z
citBslU0uSAtwZIpJkEJciTKTyajFiSSTQRjyCMk0CkVk/uFjyGZFTNREj6EFblFslzyK12
8UZPPcdY51xWu3S9YcfMzI14SXINZqb7ufPvKlA7T4jzdfazOUVz8TOvqy2vmX9m58zG1hO
nTbRMHPXdZ1K0ufJEGRZPLbGnXDTtzDc0IBcXS7n4hvfiNAhtP3vxDiy8WNawITDalVaS7x
yuZroyAC5F9qtK8ml1Hq9eOpTAnrF9l9XTfeO9YbM5PBPR9t4J6xdW1XYcZhGg8dBeC/Az8
LpOMw4z8RrptDGmhialdZjJV2RtMYy4akddjeNLxIWCGRdTcV+InEYxINoyNadxGHFfiMaE
aGQ1Kqz8ReO/Eg5gMNT+sS8Rrry8SIQYmpeNLxGuo33jBBh7H72G4YAxPY/cKptDELhlxda
NvUfAjzAZQT4MQBqlWTVWfvIyesvlZe8jwehwNDA7AuAGYYu0fgVIIj2i7CVRFUSaI1AXYS
bRcE0RbA2E20No1UDgNcSdxGuI0RbWCiSYFSKGKAuwekOwZ0RbRHElwJgaI9om0kwJguiPa
KojsDkgpqiOURyQ5RJoZsF2EiiLtM6qLYKoEqiPUSaqDhibCztEcSaKrgGwncRriXREoZJ6
MMSTGY5jZ1+G8IfY2Kc0oEtKruqJIyad37KLVpW+VTOXUrpzY25uXDWUJSquPMfSjKtTGSo
yhPakcddrPhJKup/OKdbhvOC76rLbzRVqW3tF1myq9K3VaSWDesdPhTinggsLVNrkblCikk
Z66b44/lHTt8voWYU9i5j0kugjZydsOglnJZptFZckNVSalyZMLWilyBRlnJSp3E11ZYp3k
U8MmJq5TfcyzBZKsKlOeGpIs05LHJjE1Kk0PzkSHtC4wVD0KkJF9w7BUKOTwxqaEy8m4zUj
kUdRnttZvyJqleMFzZja1fpWk0uWUdI51w9zPfeTb6ZH0aT3ckQVcuru8zSt5Lhp45naPP1
9khQay3yRga7cQy4Lng2dQvlRpNL5xyN3VnWqtsRms6XtS5YGNNdxa4XLLWGM2ZOqagw2GC
zGjh5I5U8vqD2RBhruHOGGK+gXUYodGHUBBRAClEABQEtCeyomRDo9UMHRW8I1qaaHyt8dx
V0qvte1mw6aaycOvitxlToeRBKj5GtOmVp0iSjMlSfgQypmlKl5EE6RrRQcMiqmWHTHRpl0
RRpCukWYwFcDOtKTpDHBouSgRyii6Ku0NpO4jXEuiHaNcSZxG7SyiLaxMMm2ibRoj2scoD1
HmSRgNEapj1SZPGmTRpmdQ6hRfBjyAt0afyMQGjDrL5aXvI8Elb6WXvGYPU4kwKKBQDkNFT
IHCobkVED0hcCIUilwLgEORAxxGuJLga0BDgBzEKpULgRMXJAjGscxrCEEFAqkwOSEQ5AKk
OQiFyQOFGZF3GVSIciNMemZrR4jDImSBGhkh41gV6kscytKTbyyxcvuKx0jNLGTT6ly3r7Z
plIfSbVSOPEt+YkrutIbnSTkuRelTjxU+RX0G2qXFCKjy5GveaVUt6G/J4b9vdz1MVpQWzK
RVdupT6ElvVlJ7H3FhQzLkY10k061oqC5IuR5EUPZwSr2jFrUh2Miyg85JKcOZPwm10CVRq
VFTjzK0rtZ5DtRe14ZWt6cZPxNMrEbiXPkxs5uXfgvUqMGuSQVrRbcxQ0sU6VzUg+T5Gna3
zfJmNP5KXPkPpXcVJIrLqqNwmlzLSnmOcnPW1w5yWHk26GZQRlbEsZcxzqKK5sZL5KG5mbV
rupJ4lyLEq9O/px7yCd+5r2ORVhbKpLLeR91QVOCUeRufTF+09Jqpzm8nPdobiMqnBizZhG
VG3lUk+iOF1O9c7yct3eb5jn3cSulGEcyIa2oQpRxEindOdLqZNxV9p5OzzU+7up1m5NlHG
ZcxtSrz5silWbXsmsY+Uk6eZcmRuPLoEJzb59BzqRzjJZ8hu2SaYuzLyNdSWR0auJDaYglB
5xgc6b2lhYmmxVFbcIulqhKGF5jdkvAtTpp80RT9n8CrKgAc1z6CY8RjQEACKAABov2lXGP
I6W0qqpSRyVJvuNzTK/La2Z8nJzflpzSIJxJXLJG2cXRBKJBOJal0IZlFRxBRHyETCHJCMM
iNkUySI5Ie2MZVMwI0PEKiNxGNErGsojwGBwFBFcyWKGR6ksSUSwRLFEcCaJkXKK+SiA6j9
FEAOaq/Sy940Wq/lZe8aexxKJkBAFFGioByFQ0MjBIhyZGmORMD8jkyMM4JgmyNbGbgciKG
NBsQoMi5EEClbEyIxAHANQpUOQogpAuRGwY1hTshkZkEyYsTRZImQJj0zNVLkTcMyJkyqTI
jeFljNw2pPERiq9aW6bIhW8sQ250o+jhVoN9MjAXXka+0en9nrunStI7cbjXuq9e6htS5Hn
GlarOhti5dDrrXtNQjRw2sni78dlejnuYdCg6Vdp8mWVhc2Z9DU4Xt43Fpo0nHcjl1Meni7
DXNZ5E0ZorPk8YFhLuMV1jSpTSZoUGpRMejLLRpUZ7cGV6jP1WgpyeFzMSpWqWr6cjra9uq
yyupm3GlqqsSRuVyrMtdZWUmjTeoqVPKRU/QCTyi3T0x0482W4z8sq64teplLCK7t6qkupv
q2jF4SySxs4uOcDVxW0ilLK3M6u3p+yjEs6G2pyOgt/mknzTq5GXq9dwW1dDEhdJzw5YOi1
O33pvBx99aXEaj4af4G5z8se0x0dpUTw9xJUmqlaMU8nP2dK+jT55SNbTlPfmfVGrM+Enyd
r9X1fTZYeOR5ZcV3OrJuXeeidsLjbpzWTyarXbqS59514mvP5GrRueT5lW7nl5RThXcXyYy
pcSk3zO2ONPb3Jsj3pLBGptBnPM18GJeI85XQZuecjMsFJoGJt3LIkZcyPPMIy2tgxYjUeM
ZJ4tLD3FJc2SxaxhMjNixJJ81zGOnug+QJ4jlC8TKwRFepHHfghfUnqLLw0QyTXUrcNAAK0
AAAJ6C5l2zqbK2CnbdSZT4dVe813NjEv8Ac31PKEcivSqboIfuPI7Q9simxXIjkwqObI9ws
2RN8yok3CORHuByAc2NyI2NbCnZDIzINlCtjGwciNyKFyGRjYZKqWL5ksWVovmSxkRFqLJo
vkVYyJYyMjTov5GIEdGXyMQA56r9LL3jUwqv5WXvGpntcTxAyIAoogrAMgmNY+EcsB0Fknj
RbJre3cscjRp2Ta6GLTGS6LSIZJo3KtphdDMuaW3IlRTcsBuGTeGImaxUuRRqHYIpGIOwLg
BghJtE2gMHIXaKojQIXAqQuCBjGse0NaCmgLgXAUIcmIkOSMqMiNi4EZFI2RVHy6j31Iavz
iwt+DBAAMFDIgF0OU5Lo2Kqk+6T+I1dTZ0vTIOLq3Kx3pMzbnyRe7M0q1OpvnnEufM7Om/Z
OX0x/LNp4iuSOjoTeOZ4/L817PD9H1UsZIFJuWCzUWYlXpI5PTF636mhSeUjNoPmjRosxWl
ynLngllSU1nBDBLJag+XMMVXlRl3DeBN9S7lIZKcVzb5F1nFfgRgs45jGksi1LmMm1HmRKp
l8wuH0ZYnyNq1+blmTRpptM17RYhg1x9sd/Ra0FNNMoVLOOc7Uy3dV1TlhvA2FVTiuZ1t+X
Kc/ClUpRjHao4G06agm8cy/KEZcyrdONGlKb7kM+WpkjiO3N5tocPdzPNZPLOk7W6l6zeyi
nlJnNM9HjmR5u7tAgAdHMAAAAogFAKIBAu5hliD1DKzkqJI1Uo4yPi4y6FfyJqfsrkhWbEy
cXyaIqsFlpA5c+gNtr3kSRBKOO8aPmuQijnoVvTQHS6iAWbdoW45NNDKEcPzJ7iHye5HXNj
judLlnPNJcyxuM2xm0sZL27J4+vt6oe5DJMRyGyZFMmyGUuY+TIJssQu4NxFuDJRLuE3Ee4
TcFSbhHIZkRyGBzkMbEchjkWRTtwbhmRMmk1KnzJIyIE+ZJFksFiMiWMitFksTOI06EvkYg
MofQxAmGsOt9LP3jB1X6WfvGnsczkxRqYpUOFY0cQGCzbUt0kQRWWaVnTy0Z6qxp2NrnHI2
6NktvQradSXLkbtOCUDja3jEu7ZRj0Odv4JNnW6g0os5PUpLLNc1ixiVfnCQQlR+0x1M7Im
ih+0IIkSOeqZtF2D8CpE1UewNpLgNpNEWwXaSYDA0RqIYJMCNARuI1xJsDXDJRDgVLJI4cw
UcA0zaHvFYxtZ5suU9j8pDJOOSOcsDN+58zXqadOol0IG8sdN5fIaTr4JSAApgIKAgVJQg5
14RXVs7CTU7KFFQxPByFu5K4g4fOzyOshKpJRc/ZaRjteftYtqUaFJKSxI1repyWDL40J04
prMk+pdpPGGefp6fG04e2uZXnDE2OoTzyJnBYycr8PRKjpzcXg0Leq+8o7OQ+EnEzY1rZpV
MstU5GRRqvkXadZYXMmFXZzwjH1K8lD2YsuzrZXIyrqm6k+YiLFjUjKPtPmW5wWMow906ON
rL1veucUpci4vw07ZtNI2Ld4iYdCeWmjYtpcjXH259/SHVElS355lO0rbuWR+tVXswuhnW1
XGC9XacT+1uqfIwO1epK10+a3YbRoTu1TpOUnjCPL+2Wuu9unRpy9mL5nTia493HOXdV168
qjecsrtDoyxJN9DRpUaNenuS6nt55l+nj66xlil+vZQjFuOSjKG14LeLCdSmgKGDOVSAAEA
AAADty24SGgEKOVR4wMHxSaLCpI81zYrw+WSLp3i56MamFkssRJrkLOS2ruYsHkqfgvgyOX
z8lqlBS5shr0/aeBKkvydbt78lytFui2UqOVzRoLMqLTO0+nLr7UbSTVRo0k+Rl7uFWLsam
6OTx9z5erm/CZyGtjNw1yMNCbIJskkyCb5moGthka3zEyaxT2xMjNwbhgfkRsZkMgDYjAQq
aAAAhckkCIfBhViBNFEEZEimjKNKh9DEBlCa4MQAxav0sveMH1fpZe8Yelgo4aONBUOQ1Dk
iIkprMka1lHmjLormjYs10OXTUdBYtRSNJ11GHUyLeWEiStcYi+Zw/LriPULnKfM5bUKuW+
ZqX1x15nPXVTdJnbiOVV28sdB8xg6PU6otQZKmV4vkSKRmwibI5MiUh6kZxUgYETFyZAIGR
MhSgxMi4TKmmSkojY1N0sC1Yx8RIQTeUdJGLUm3vGSzlj+iCXzcorOoXz6kLznkT4T5yI5R
8DSxBPLeGNisD6kX4EePEqkawIKxGc+41AAAc1AAIFPpTcKsZR6p8jqLOrKq81V3HKp4eUd
bosKroqpNJ8jPf0T7XKb9naqXTvL8MOmiD1uThJRprl4Ba1nUi0+p5q9PFW6U9ssGhS9pGZ
0eO8vWsueMmL9O/Kxsyx6o7sIdjJNSSbRzb0sbaShnBUdaSqOOeRuQinSa8jHuaG2o3Fc8h
nU8J5SG1UmUJ1q0OkSH1+qniSCyatVIDaVN7irK8nJ9B9G7m5dDUX1rYtd27HcatCq08Iwq
NzPHJFuhVryllGpGOpcW9Ti6kOvMo0LWbwaDjKrFbiWW2hRcnywhJtY9sjle1mofo/TpRUs
SaweVVakqtSU5PLbydN221V3d+6MZZjFnLHq4mPL1dBesJ/sFEs2MnGqd/Hfly6+mlNcsGX
cQ2yzg0qrbgZ9aScWdb8ufKsAMdTWZJHLn7x1qzTt41IdOZFVtZ030yjRoRappkkVCWUzre
Zfhy9rGIIateypOO5cmV5afJU9yeTneLG/aKQCtNNp9RDDQFTwIAD005ZHx2y5EcWl1FTS5
oMlm/2RINqSE5OXMdT2uWAfhfpLclyI7mG3LSLNso7UJdr2HgxPthRgsF+nLNPCMtSeTRtV
mPM9XP0x3FG5TjVLFOXskV6mqmWFKfsnn8k+Xfx3+1PuEcvMZuGuRyx0OlIikxXIilIsUjY
mQYhpC5DIgAKAgAAAAQAAFAKngQAHqeA4jGABo29T5CIDKH0EQAqVfpZe8YPq/Sy94w7MHI
URDjQVDkhEPXUyiahHLNqzh0Mu2jlo3bGnnBy6a5XqUcRILl4RoQp+wUryOEzj+Xb8MC+m+
Zi1HmRsX3eY1T5zPRx9ONNHwQwlgjcZp66DsidBjYRKpD4yK6kSRkSxVmMh2SCMh6ZixT8i
ZEyJkijc84HqWOQzuYkPaZvmM9JZRUo5GQeV4Ei5raMhybRtgrWUxFLasND8DWk3jvAinJP
khnNNYQ6cXuEb7iqSo8rpzK8o45lmKT68yGcZZ8iwiJLPUSSwxz8hrTJZsahoCiHBoAABQd
L2er1biDpOeEuSOaL+j1JQvYx37U+pm/MHXqnUoOcI+1kr2k6kK7U+WWT06qpVeUtzkitUp
11dcSSxE4O0+Gs8dSS3qbZENGW6nzCLcJHKvRG3TluhkdSm1MpWtysYyWeJFNYMWOjUhcYW
BtVxk8mcrtb8ZLkKkZxRDCOipLoUriyTy0jWpxTWCSVqpRBuOaVtjqianTjBdDXdjz6DYae
3Lmixr+pENvTdRJKJs0KCp0unMS3tY04rCLEmoI7T6cO+9qCLSbyc92q1yFhZTipLc1g0dU
1CnZUZ1JySweSdoNYqaneS9p7E+Rrjn5ce+mbcVpXFedSTy5PJEAHdxBLQnsly6kI6PVYOn
HxWK0tzdPmUq/KWF0J4zfDwyvVeTtWIiZZs6LqTzjkiqaumwfDOfE2611ci0oqMMDI45k0o
4K3KLeTrXJFXq+0opmhbJThjyMaXt3CSfebNrFQihFrG1Ck6dw3jkyodDe20biPJczDr0JU
Z7Wc++Mut81EAAcmwKIKVA1gdTxu5jebYnNCn4a1CcUklzH3H0beClaySknn3mhKO+l5Gb8
OeMhx5mlbJKn5lCcMVsdxoW8FtO/F2MeRUv4vKZXpvkXNR5RRRhLBz8n26+L6TZGuQ3cNcm
zljsc5DGwEKAAAIAFwLtfgA0B21+AmGgpAFECAAAAAAAAACi9Q+hiAW6fAiAFSr9LL3jB9X
6WXvGo7MFQ5CJDkihUPXUbgcupEXrTqjobBdDnbR80dFYvocumo2IpbDOvnhMvKeIGXfVOT
OU+3SsC/fUyJr2jTvZZbKDhlnp4nw42ooxyyWKwh0aYrjg0zpkmRtj5EbCwqZJFkSJI9RVS
xZIiJEiMVThUsiJjZSwsImaonLDwNpzxJ8yObfTJG5bJ8nk6yZGPteVXnlDY1M1efIZSnvX
QSo1Fp94ZWt7T5LkN2ttsWnJSghdyfJIiI6i9nGeZAky1LBBOW2TeCxYTKihrW7vG5cnlok
UU5LmVUFSKjzIi5VpprkVuH1YWVGxBzWBDj1PluEAUQwoJbfHrEMvas9SIAO1lGhRtqdanU
3S8B9xUuq9KMtuIsytMlRnYpyqZku5mxCvWdmnj2UuRx6mN81ZspZpbW+ZNOGXlMybetOD3
TWEzRpVlJcmcuo781LSk0yw5vHUq9+UPjIy6H+0p5yaFvcJYTKUFuXMdtaxgljUreo1U8F2
nV6HP0K8oYyzRoXG5dTOK1lJSHxSyUIXUV3k8blPoajFW5VI04ZZiatqrtaMqmG0vAsXF3D
coOSy/Mwe0FWcLKrhbuR1k1w66xwuv9o6+pVZQi3GCfiYA6o91STfexp3kxxt0gogpUA/Dg
NissWb5nbmZNZp3EeMDJMQGL18GFit0kjetKShTXuMa1jurRRvwW2mjp45kY7vyZUeCpWeG
3nmWar7ytUUWhWYz4yxc5fiblum8NvkYbpN1Ny6ZNqwqxcVFssXpcdMo3NrGsmmufczQlLk
QppyN2RiOZr0nRqOLIza1e1XD4q6oxTzd85Xbm7AAAY1ooNPqIKETWv0qyb0Yp0VgwrVJzR
0NGKdIz0z+WLdRarZRatk8EV9HbVySW0uSO/j+nHtHqKzAzDV1D6MykZ8n26+L6AABydgAA
AqWWTQoNhRhuZpUKGSWqqQtfIlVpnuNOnbeRYja+Ri9DFdny6DJWnkdB6py6EU7TyHsrnpW
zXcROgzdqWvkQSt/IuprI4LDgs1PVw9XLqazFQfmOVB+BpK38h3A8hprM4HkKrfyNHg+QcL
yGoShQ+RjyAu0KfyMQJo5yp9LP3iJDqn0sveLFHrYKkOSBIejNU3Ag5jX1ILdq+aN+ylhI5
61fNG5aS5I59NRrOp7Bl3tTky5KfsGZeSymc59t1kXDzIZTp5Y+osyJqED1c/TzdGqlhdCG
rDBoOHslSvE1WYozRCyaoQsjpAupJEjHxCpkSIiiSoxVD6ZI5DpTfQilJt9DXMS0Z5kU/nP
A6cu4jNUiahU2vA+vlJNMrZJ90ZU34oSpfhNbVu6RZwm+RnUX7eGXIv2sZCVLPCiV3HL8Sw
0pLqNVPkEVpZTwEc4H1Y4lyIstdSiaOWvIjnFJ4RPT2yj4EdSKTZIKksuWGM6EtSLTyRtE6
51uGgAHFsAAEGrokKU3U4k8Y6I27StWnCVGlzimc3pcYSvIqpLbFnV2apUazVKS8jHa8mVu
LVxRjHEl1GUa0rerw5vmi+qNW2nK4m1zMLVbe553e7C6nPN+HT2x0lOcZRT65H4SOQtNenS
iozyaVPXac45ckjN8djpPJG+qm15JKdxFvDZztXXKcYZ3JlJa05Vkk8EnFrXvHa8SDfUsUJ
eZhWFZ1YqTkvxLF5qtCxpZdRN+GTPrV946Ki6a5ykSVbulChOUJr2UebV+1FxcV1TptqLeM
nSODpaOpzqtyqd2Tc5z7c+u9+jrWpO9uqladVpRfLmVu0N5XoaVPvUu8kt7WELWKhUxOfmY
Pau7q04wtHPMcHTn7cLXLt5ABDoAAFSyyybUPhyyxrafQV5SwNO1/hkB1YD6VNznhGJNovW
VFJbu81IZwkQWtNKCz1LXzeR6I5X7Va3ziJtOOCesk28FbxRmiCjHNVx8SScZUJpxY2g8XL
L1aipwylzCprW4jWp4b5kvD58jIoudvUeemTVoVlOKNys2YLqlxLWUerwcvJOMmn3M62Uk4
teJzN9Dh3Ul4nPyz4a4qsAAed1AogFE1r9Kjp7WK4SOWoPFVHUWUm6SM9M/lR1Kj7W7uIbZ
lnU1hZZUtWdfFfhx8k+S6hH5PJkm3epSomJ3l8kb8P0AADi7gAAC5aLLRtWsM45GJZv2joL
NZSMdNL1Ghktwt/IW3hyRep0zlasVVbLwI6lt5GrGl5DKlHl0Jq4wKtvjPIqyo+Rt16PXkU
alLn0NaxjP4HkJwS7w/IOEXRT4PkDpFx034DJQGmKUoEbiWqkSvJBMWKP0UQCj9FECo5ep9
NL3ixEqP5WXvFiexlIhyGoejNCPoMY9jGILFt842rTojEt37RtWj5Ix03yvyfsmbdmk/mmb
do58/bXTLkvaLVBFaXziejPB6eXm6WZY2lG4fUtTqcijXl1LWYp1GRElR8yIOsA+LGCoip4
vkSbiCLJO4yEnLvRGpY6jm+fMjlzfI6fSfZ3VZGMXnjkI1gX5hCDoywn5jQMS4p0HiSLtPG
eZQ7yxSqN8mal+GbF6CXiOfNYRBSeSZNdzKwjly5NFZxbfMuyXPmQ1IZYVHF4a8CVpT5ohl
BofB5e1FBUhFJIrVFhtJF2UEyGcEkIsUmsMQlnHm8kbWDl1z+W5SAAGGklBpV4OTws8zsad
O3nCm6MsvHM4o6Ts/eUI0HSnzqdxjqbCfFbtOhUveU6mIR8yC/spXdCdGnLMYrqOpwm6ipw
k4qXUvVJUrO3dGL3VJrHI5N151XpOhXlTf7LIzY1rSa9u3cyXKTMc7xgZYJtPIABap6ldUl
iNR4Iq1xVryzObZEOhBzmoxWW2MGv2b06N9fxdT5sTr7utbqtC2fzIFLSadHTdMVTZ8pJeB
btbKpdtV5w9ls4261EkYUIQncuW2MVyycFq127y+qTzmKeEdR2q1Onb0PU6K2trmcUb5jP2
QUBDSlHRWFkakOb5YR14mfLFI3nqIAEt1Qlll+yo49plWjScprkbFGkoxSOnMY6qWMcY5j3
lLqN6dBsn4HVzNlkryWyWSeTIanNmKqGOVWbXeadP2o4Zm7lGfvLdGbJFFe3zLPcOtswlhk
ucobnY84NT7RcaWMmLrFDElVRrU25oivKHHt3HHM11NiS5XMAOqQdObi+qGnkvw7gUQCKdB
tTTR0+ne1SXM5dcmdHpMk4ol+mL9pNUo/Jtsy7bEWbWorNJmFSko1MZ7zp4nLyLd0s0H7jE
fVm5Ve6i15GJPlNrzN+T6XxEABDg9BQEACxayxM6GxnnBzNOW2aZuWFboY6V1Vq00jRpLJj
WdTKRs27ykcq1FqEBZ0+Q+HQdJcjLTMr0ijUpczXrQyVJ0ssrLO4IvBL3BFVEamM90eRDUp
GrKjyIKlEauMerAqzgzWq0WVJ0H4GpSxHRj8lEC1So/JR5AXWccTU+ll7xYiVPpZe9gj2ua
VD0RxHozQMYx7I31EE1u/aNu0fQw6HzjatO4x23y0f2SldLky6vmlW4XJnONdMiqsSGxngl
rR5kGOZ35rh0fKpyK9R5ZK0QzRpnFeZGSzREK3AAAZaPix+/kRIc3g1IlI8t5EJE4uPmMWO
80h0cNiSSxy7hueeQbyPjDCAAhyUpJTaIh0XhmuaVepz+BLHCZUhP2fcSwqd50xixZlnGUx
Nne2RxnuePEnjFLHPIZQzg2uSIknHqi61y6EUovwIumrnFCulmPNAuXcPy8cypqk6WJPK5E
Uqab5FypHL5EFSLT6YDUqrKLTGk6WG894Oimsox1x/DW4gLWnXMbW9hVksxT5oryhKPVDTl
ZjWu/8AWFe2zr28cYXJodpFSjUU53Eszj0TOb0jXZWtFWso8pcsm27JUtlwpcpPmkcbMa1L
W3avc8ColGmuhlXvZWc7lxtHlI2684VFTp20ds33lq0r/oqMvWXunJCXDHn1fTLqhWlTdNy
cfArOlUTacJcvI9HsVRuXWuJwXPpkoUKdq3WnOgnjOORqdpji6FpXuHinSlL8DoOz+h1uM6
1Wn83ufcb+hK32VZ8FLrgnpyqJTjRxmZL1rUixQs6dxbTc18zokTW850Lf2sRgiKzp1qMJ0
py5vm2U765dCzq8aWI9xzhXF9o7mNxqk3F5SMkluJqpXnJdGyM9DBBQA1J/IUQA6lt0A+ks
zQig/AuULf2U8G5z+WbUtGlteS5GWUMhFRikSRwdI509LAyTSFb8xj5tlQjWWROLbJsYjkb
kzVV9vyyXUstYWUQbflslzk6fJcyQog+XMbUbQsfBizXLBsTW88LGSZ9cdxTpvEi4nmKZZU
YesW+yqqkVyZmHR6nRVW2eO451rDPP5Jl104vwQAA5ugNzRp5SRhmxpHLvF+mK1b7nSfMwI
cqvuZ0N3DNLKMBQfGefEvi+3Pte+dRfuMSssVZLzNyH0bXkY10sV5HbyftZ8X2hAAPO9QAA
ADRsKvNIzizZyxVJR11hUzg37WWUjmdPl0OitJeyjj01GpB8h7kQQlyHbjm2JLJE4EwbSiD
hiqn5E+0VRCIHSIp0fIu7QdNAZU7fyK87XPcbTpJ9xG7deAGbStPk1yA16duuGuQF1Hj1T6
WXvCKJJ0nxZcu8VU34Hv1yJEeg2MXBmhH0GMexgglt17RtWi6GRbrmbNouSMdNRfhH2SCvH
KZcpx9kjrU+RzjVYtWm2yLhGlUpc+hC6eDvy8/SjKnhFeosF+rHCM+vI2mq1RkI6byxhK3C
gAGY0BcAheR0iE7wYY5jtraKhogrWGIZUMAAlAKngaKZlD1nHIkp5SIovmSbtp134ZqxCW0
sU3yyUVNYLNKeEkVmxbUs8h0o5jyIYS5k2fZxkqIJLDHR5vI6azzQ1JpEwK4przIJ08vBPu
SEayuQFGpS9r3Cw5SwkT1IP4kSpuLzkKWcVjDIZ2y25j1JZptcwhNxWGTFU5QlTfgadjrNa
NWnCvNyppkFRRnHGCpUpuDOXXEbld761Sruk7ZKPmWqkKPrCd1JS5HDWeq1aM6cG8RT5nRX
moWtzGlGNRb31eTz3myukq4qFS4uKkLWe2mSU5xt7edDh7597IY0ZWtGLoVcykueGTW1xwo
TSjvqY5kFiwqUqVhU9j2u8fSvLejauaXtFOyunUoVoSxF8zJr6pSoW9SimnJ95Zzam41L/t
NbUaK2vM+85vWu0EtSpRpQWEupk1XxKjk2M2pHfnxRn2NUWx8aeVkbLwFUmlhHWSRLpJrHI
aOllsVQfgSzaGYJKcOeR8YZWME8ae1J9CySJakp04yguXMsRxFYIqeevQm2ZwaYpci5w8ip
dwm3JpDlzyxq5hnCwIm2iaFk01gQVLLG4y2iKims1Ey9R5xKc00WrWXIRKWcdryGeRNUhmO
SLkuRqhsYvOWWovMMIgjjoyaHsiFE4b6bicxc03Tryi/E6uPMxNZtnCfFS95nyc7F4uVlAA
p5XYhqaPnfjuyZZqaPyqZL+Gem/Xi+AYM8Kt+Jv1W3Rx5HP1+VfGe8eK/Ln5PpcpPKMm/WK
+TVofMMzUfpT0d/tc/H+5TAAPM9YAAIAmt3iqiEkofSIDp9OlyR0drLkjmNPfJHQWs+SOXT
Ua0Zcuo9SKkanIeqiOTaypodvXiU3WS7yKV0l3msRpcReIqqLxMl3q8RPXl4jE1sqqheIjG
V8vEd6+vEYa1+Igc14mR6+vEPXl4jDW7TmtiAy6d7F01zAYa8+lQXEly7wdDC6FppcSXvBp
Hr1yUpUsEUoYL0kiGcSaKckNwTyiM2mtD6C5mxaPoZNNYZoW9TBnojbpSWBamGinTr4XUWd
fl1OeNUlTBXm0FSsvEq1K3mduXGw2vPkzJuJ8y3XrcjOqSzI6aSGCABhsCiChQAAaiHxcUG
7mMHRjlm91Ct7nga1gkilkSUc80KIwDGBDlWgKIKSBUO3eI1Dlz5HWMli+8mhJpLJW5pknE
bwjUSrtKbzllhNSfJlCNTDXMswqLI1mrPXkDiMjLI+PjkqGbVkGvAlaQmMAQSy1hoicG2WZ
5z0InnHICPY8+QsoLPJEieVzE8jKodnPmNdPLy1ksvGMDJtZwKSqVSh3oYoVItSWU0XvIHF
d5myNaSlql5Qht3N+8ntNYuaMZt5bkVXFZwLyhHn1J6crtSPUa63e01u6lWc1UlnvYsop5f
cNUU1yNZENlHC5DXlIla5cxHB7eRRA+o+HLosi8N55k1Ol7OAumKCfcSRg8D2lHCJFHnyDJ
lNeKJVDL5ibMD0+SCaXb0JorkiFvvHKoaT7SNpDNz34YRw3zFkgDGWJJtdOgnPqMeWyCWL5
C8sZXUbBrGBY8upFNmt0efUltJZ9liJbh1JbanMoubcxwQTWGWE9yI6seXI1fplEnzJU+4i
6dSVPD5CKmTwiG8oK5oSj345E0efUXkbZclVpSozcZLDGG/qloqtFzUeaMB8meTvnK789bC
GlpWVPJmmhpkvlEs95j8J06OfOj+BgXGFcfidD1ocvAwLqPy2fMnj+2O/pZorkZ+pxxNM0K
HzUVNTjyR6uv2uXH7mWBLChOazgXgSR5Ne2SoQJeExeEye0PWoSe2g3NMWNBtl+2t8PoS9L
jQsY4SNqhPCRm29PCRcT2o51V1Vsd45VzOdbDHQrZM4q5UrcupRrXLXePnLKKFy+pqJSzvG
u8j9efiZ1abTK0qzXeaTG169/pB6+/tGJxn4icaXiF9W76//pCev+Zh8d+IjryKetdRRvvk
o+0BhUa8uDHmAPVLKpipL3hxBKkHxJe8TYzprPqVyyMkP2MNjJp6oWhu0scNicNj2T1QpYJ
oTaDhsNjGr6p41sd4sq3mQqLDaxp6idXJXqVGTODI5U34FnSeqnVbZWfXmX50GyN278DftD
0UwLXqz8BPVn4E9ovorATu3fgNlRcY5EsT1qIAA6MAWLw+YjEJuUT+ztQZIovA+M8s3Klhr
QwncFtyQsnUIQUQU5yNHRfJ8hOaBPA7Kl1OrJgo5JNYQmMMuCRc0kSJuHeQ5y1gdu5c2EXK
dVZ5snhUM6D58mWadWK5ZLGbF5NNA2s8iHirahIScpeRrUTyTksMY4YRLBrHMV4awRFVpYy
NbRPKOEMlTilnvIqvVcu4jdTlzXMlqtpYXUrSk+hFiaD/AByK9zTIKbyyWU0o8mFCTSyxr5
vmSKe6GSNvcsp9CByjHOMgorLwEcNc2Luw89wDXDKEUG0kiVyTQ38eoNIoLLHxSivAb06MX
quYQ7G5Z6gsx6dQTSjy5CbejzzKJMrGH1DOMDM8svqLFFQ5JselgMZWUwXtALFpsdPlgamo
yFclLqFD5LkxjXIWQLnAyCLeMJDueeYlNNPI+T5lgfDHQWXKWSNPmStPbkqLdLPDExlMZQk
3ElWMGp9JVeWVzHRe5oWpyI88wqwpd2R0eaIcksZYjgsRDezUbaXuOXlzk/eber1mqO1d5h
nHy35dOJ8Au6b9KUi5p8ttY4/hrr6dRF/I48jCu5JVn7zXhNyo/gYt5FuuTx/bn39LVu8rK
K+pJ4TLFqtsSvqbykerr6cuP3GW+100OcUyCjGShlMmjnvPnX7fRkJsXgGxEmBcE1cJTp8y
/Qp+RWpR5l+hEqYtUo4QVJYQ5colevLk+ZExHOrz6klKpkpSlzJqDKL6fslS4XItR6Fe4XI
gyLhcylLqXrhc2Upp5NNyGZEyLgTDK1gGjsMTBTFuh9DEB1BfIxAamNSpS+Ul7xvDJakvlJ
e8ZvIhvDF4Yu8NyIE2CbB28TeAnDE2Dt4m8oTYGwN4b0QwcMa6Q/eg3IGInSE4PkT7kG5DR
X4K8BHRXgWMiZQ0V+CiC7go0y/tyUtQaisF5+0v0yZdRBZPLEPU89+wGAFRZEIAuBCWWB6q
NeY2Ty8iCD2MAABjVKAAbiFT5it+A3IueZrQ5co57xG8hLyE6mkPp82SpLdyIoNRQ6E3uyE
Woy8e4sU/m5RSc+RLTm8pZDOL9PHeP5dUVoSy8NkyljkzUrJ2MjJx5j1LPMR8+pVVqsSnKO
2TZoygn3kVSlExYsZ7ynlD8pollT54RHt2psLpqnjlkWMlloYo5eRWsPkFSKfPHcLuysEUU
8knRBDuagJFZ5+A9NNcw2dWENlLC5Cbmx0opRyJDHgUSRl7PNDorEROWFlBlSWEEK8J47x6
j3jIx5kkZYZAJOPcKs9EK55eBHLDLVDXPmJ34QreRuMMyD2s4Y7uGybyKugC5w+T5A8uQPD
Q6PPl4BD4NZLCWYcmQ0495ZhjGDcEVJuEmmyfJXfKqSbnu5lDp80RYwx2/IilkB6wPUsoh3
Y5DoppmolVtSobrZy7zBOpqx30Wjma8OHWlHzOPln5b8d/CMtWMd1Ve8qmhpUd1Xn4nBvr6
b0IYoGPcJ8Y3ZrbRx5GHct8bl4jj7c+/pYt87eZU1Dmi1Rfs8ylqEkejr9rlx+4+150yxtK
lnL5Mtbj51+304XaKojd6HKWTKpqUOZfoxwinRZep9Cs1JJ4iUq76lmpLkUa0+pRC+paoIp
qXMt0JdAL0F7JDXXJk0HyIaz5ERl1482U5R5l2vLmynKXMrcMcBNgrkg3IfLRNgjgO3INyH
yLVGHyMQHUZLgxAfIlq1vlZc+8ZxvMr1ZPiy95HvZ2xyXON5hxvMpb2HEYwXON5hxvMp8Ri
cRjBc43mI63mU+IxHNjBc43mJxvMpb34hvfiMF7jeYqreZR3sN78SYL/G8xeP5mfxGHEYwX
+P5iesY7yg6j8RrqMeovu7cSnc15Veozc2RSb6GueflLTAADs4gAAqFyDEAaDAC9whOopBc
CCnNQAgGkKAAjUqHLoIAG9CD4ySGtY5ipchA+Uk8YY9TbxhkAsZOLH0mL9KpzLCqJmfCpuJ
KdXD5lZxfUn1Ht5RVjWTJlMusnx5iygpIjjP2sEue5FFacHF8kMcM8sFvCbEnDwRMVS2Jcs
EUoe1kuum2skUoYXQgq7GnjuHbG3hEqp5Y/a10C0xR5c+o5RfQGmubFy+4iElHlhjI46dCW
S5cyLOH0AelywNUdsuTEcmmPXtLJQ6muZI14DI8h2UNCSlgEs8xZNYGxliI0Ow/EHJ9ENUm
+Qri+5kCt594rXeNWUhG25YAe1mORY82N6MfFPdkCanksxjlZIYR5JkzmoxOkSq1V4rZGOt
7QyrVzWbbK9WrjoCLfF5dR29KJmqtL3k8KjccvoQW4yzzLFN56opUp5fLoW4S5FlMTySxyO
f1SlsuN2OTN9LKRmaxSXDUu9E7mw5+KxTU0iGZZMs1NOuadusyaR5fw69N+p9EYd01xs55E
tzrMFBxp82Y9WtOrJykyc/DNnsvSu401yeSlWrOrLI6hQdaXPoOuqMaLSR3u2azzOZ1hlKs
6fJEyuG+pVQuTy3mPXzVvj+ZJTrZfUo5JKcvaM3lvW1bzyX4S5GVavoaMX7JnGdFaeEzNr1
cZ5lu4nyMm5nzwXCJI1svqX7efQxYSe407WXQYVrQlyIq8uQsJeyQXEuRMTWfc1MZ5lCVRt
k11Pmyo2bka3D9z8Q3PxI8hkuJ7pdz8RNz8SPIZGHu0aDzRjzAZQfyMQGHufWXysveM2lmr
D5WXvI3AuiDAmGT7A2DRA0Jgm2BsGiHA1k+3yGuA0Q4YEmwNjLoj5icyTaGwaGCEuwOGNEL
EaJ+EHAbJohTwiJvLJ6tJwWWVzfLHYAAOjmAACoAQASgEFAUIKIBzaAABYhQEAuhRyWUMFN
yoe+SwI3ywCEa5m0IKIBlT4N5HbmmRoMmpfhFynUWCRVc4KUJ4ZPGa6oM2LSqEsJcsopKqn
yJqdXCCLifLLFUm0QRnl9R2/wAC6iTA2cc9w+PNDvLBRWcNr6CNdWTyXcM2c8YJiocZ6jWs
E8orGCNxeSYInLI2o3y5EsojWn7wqNcyWPMY4c+Q9PHIIdlCSaY2fTkJ0XUBd/PyFa8BEso
XO1ACbRJHnzI106dSRR9kgVeQ3nuJI9MDscgqNrJJBNdRqXMkbxHL7ixKm5KKecFe4uowi+
Zn3N/OUtsHhIqSnKbzJ5F7kWcrCr7pc+8kaz1fUrUl3k6ly9xrSzCc1yRJFvoiJSblkmp83
zFE9LPcXaRThy5ouQfJMSs1YzyRnaupOhk0IvkQX1N1qDSNX5iT4c0A6UXCTi+qESy8Hjdw
k30QuxppMvULdQhl9SCovbZefti9LdrHCWCHUOqJbXqiPUF0O9+nLn9ykhQhHcPcMHkt+Xt
5nwYPp/OG4Hw6kaxqWvRGhF+yZ1s+hoRfsmayrXD5GTcfONa4XJmVXXtCNRFD5xqWq6GdSi
3I1LeOEhUq9H5pVuZcmWOkSncy5MkRl3D9plcmrPMmQnSFACrHeWKNtCr+2VFYDXpaOqmNq
bLlLs+886bCayaH0MQOoo9nXwo/JgRNZVWn8rL3kfDLdSPykveM2oxrtivwxOGWdom1DTFZ
0xrplpwGuA0xWdMa6ZZcRHEaYrcMOGWdgmwaYr8MOEWNiDahpiBUxVSJ1FD1AaYrcIZKLXQ
vKCH8OGOY0YlebfJoqF6+28RqJRO/P05dfYAANRgAAFAAAQAgASgFEAzVAoAIEAUQoBUIBZ
UOEAU6fcQY5ZEDIEoAAChciqTQjx3CDbBJGeJZJY1EysOTwXUxchN56klOr4lKFXa+ZLuUp
JplZxoxqL3DlPzKaqJLrlj4VU35jUW2xHNEUayY9Si/eXTC4bQ1pj08MJc+iEETi2NcUiXO
EMkssCDD3cge7PIkku8bh5IFkm45ZH347iV4xzY3b4AJBtch23IqSwOwu4gRRfIkSXeIlyz
kXGAFSHJkTyn1HKpyKJF0Kd5XxFxTJJVWslCs3LLKquAAcJ9uienLasBKT6dxEpBKWTvazi
dS5ciak/EpKbQ+FbbLLJExpwaawWKbwuZSoVdxbjLkajNWoPCQ9pSTXcQwnhYJIvPM0ywtS
pcOvlLkyrSjuqJG3qFtxabklzMu3oyhV5nn7mV0l+GiqfySM+rH5Q11D5Pl4GXXi+Kc+PtL
8JrfkiO/WIonow8SvqD6LJ6L9OXP7lODaY/JHEeeS/b38/QYsXhiCEaaVtM0acsoxbephmn
RqZRmsVJVjlMoVaOWabxJEcqSfcQUKVDDL9KGEEaSTJktqASbwjOup8i5VnhGbcTzkLIpze
WRj31Ewbi2GsIylF5i8MRiG3Kun0LWYU4uFSKc+7J0VK4uay3QpJJ+R5zTqSpVFOLw0dLa9
oK3q0Yp9CYza7ClK84a9lfADn6Ou1+DH2mBMZ9ooVJfKS943cR1J/KS943ecnsTZEyRbw3g
SZEbGbhGyBXIbkZKQxzKJshuIOIG8CbIZId4cQgn3DlMrcQXiAWd/IZWrqMG8kEqyjHqZ9e
4c3jPI1JqW4bXqb5t5IgYHonw89+QAAaiAAAIAAC4EAUQzigAAzVKAgpFIAClQgCgNAAgpv
UwAADQAADQAAF0KgEAuhQ3MQC6h6qNcialUSfMrC5Gpi7Grz5EsKqU+Znxk0+o/ie1lGvtM
avEWMhGpkzlVe3qPVZ9Uwi/nI2XIrRqvxJFPcwh7WUGBnEw8CqfeAuE+Qq5ZBNNZEyvEAys
4F5DH1HRxtAdv7hG2M6MGvPkA7fyeRjlhA5csCJ5WGiwN5yIa0MJlhezIKqUogZgDqqxNpD
ThfiusCAQBt+goABYLVs2aEHhGfbtItxqeLO0cqtRms4JJVMYKMa63YJNzkaRdjUjKLWSvK
2TqqSG5aXImpVMPmZ6mwWODtp58jGumo1TQvdRjCk4xfMwKlWVSTlJ9Tzc/Fbs1ad4or2eb
K1SpKq8sdQoupJeBauLeMKPJczt82M/283FGI8bEeeavZx9EAUQjVhYvDLtCsUR0ZuJLGcb
VOqmTKaZkU7jHVlmFx5mUxobkMnUSKvrHLqRzr57yEh9apyKFWWWPqVc95A3lljpIa0IOEl
0NFRMQVgdHnpC9SyqSRTgt1SK8y5Ooovau4scu1yi58GIElvP5CPuArmKr+Ul7xm4dV+kl7
yM8z6B24FIYKmFSpiNiRY2c1gM6bNkTkE5ETYWJNwbiPIuSNH7hNwzImSh7kDmMyIAlWeYl
V9SzJciCawzpyx5J8GiCiHRwAAKXKgAAwWS0AALtZrKhBBRCUAAKYrRAACAFEABQAAoAANR
AAAVAAAUAABQAAAAABAAAEAAAa0Ll+IsZtDQHsmJVUaXUkVbllsrAX2MWOPnvJo1Mx5lEcp
tF9kxb42E1kRVm+RU3PI/iYjy6l2GLiqrC5kikumTPjU7mWISx3hnFlsbIbxBsm+pULv7mi
WHTmQJZxkl3LGChZNIrVqzw8E0sY5lStKL5IixC3l5YCAee/brAAAAoq6iCpHXiazUkJY5i
75yfIRbWufQlg1ywdfpkkYzTyXqLe1ciOGC1TUUkxrJ0YZWR23EHy5kkMPvHyischpjnrin
UddrmNVFqS3G1KlBvOOZQuViZws+V24kt4xilhEt4lwGRUHnGOhLdvNBnb8OP5Y8epIRrqO
PHft9Di/BwCAR00CCgGaE2hym13jAGCXivxEdRvvIwyMNP3CZG5DIxfY7IknyEyNbEiXr4I
ACG3BLbrNVcuhNKDcmwso5cpE1R4lg1HLr7WLfPAjyAWjU+SjyAMrtWwrqpL2H18CGVnWX7
D+B6PU06nvfsrqQy0yk/wBhfA4WPX7POpW9RfssY6c13M9CnpFF/sIr1NEov9hExfZwbyu4
hnJpna1tApPojNuOznVxEhrl3Jthg1a+jVKLbwUalF0niSDUqEMhKSGORGzu4Qa5jdxcVIK
R7xVMYHNZK8/nFjcVqnzjXH259/RoAB2cAACD5CgAG5UA5SwNA0iTbnngbhd4qm8DW8suoX
bl8hHDC6hljTHVizQAAcmgAElKlOtNRhFtsKYB0mndkLi6gp1MpHRW3Y22oUd04rJJZUvw8
5SbeFzYrTi8NYZ6DT7OWNOu5Yjko6x2YU81KK+Br4TXFgW62m3NKTTpt4Io2laTxsfwLrWI
QNClo9xUXzWi9b9nZyfymSe8n2etrDjCUnhLJbpaVc1Y7lTePcdZYdn6NKScopnQ0bWhTgo
qC5eRzvmn4dZ4nl9ewr0PnQfwKzi11R6ndWFtWWJQXwMa47L06zbppIs80S+OuEA37/szXt
8yim0jDqUpUpOMk00dJ1rnZhgABUAAAQCCiEAAAAoCAFKIADUKKptPORoF9qYnVfxQvrPkV
wNe9T1iyrnuwNlX8CACe9PWHurN943IgEttXCgIKZUCCiAKLkQDc6yJhcjlUaXIYLCEqjxG
Lb8iXumH+sT8R3rVXxLdDRLuuk9m1PxNew7Kzk99RZwY/qL6sKN9ViWqV/Uay08HS2XZiNx
cNSgtqNV9lLfDjCCH9WxPVx1OvCr7yC7o59pHXT7JxprekVr/AEmEbVuK5pG55J0xeXL2yx
yJ7mOaLGQpunVaaJq6zRZ1l+HGz5YmxubS8SRUpeBZt6KdRlp0V4Hj66+Xv4+mbwmHDZfdJ
DHSMezalsYm1lx0xrpj2FTaJgtOmMdMvsIMCYJnTG7DWmIsBgk2BtLqeqMayXaRPqalY6mA
QAK5r9jhUm34jpbZPdkrqThSUciNttJGnG/bRouPCiA2h9DEAj0569aOT9tdRf0zaS/bRx0
9GvFUl16iLSr1Pozjj0a7NanbS6TQ5XVGp0mjkY6feJYxId6pf037O4mGurnsa6orVZUknm
SMWnR1Fr2t2BlSjdt7XkuGpb+4oRi+jOR1K4jKo9p0FxpVzODbyc3qdnOhPmWxeb8qUp5Y3
cIIMddLkMjQCbTshkQMBdpd4yTyOw/AY1gsY6tAABtzIAoAIAogCgIA0KAgDQogAQAAAU+n
TlVmoxWWzsuzmjxU4ucV4vJjaJYqfy0l7jsNPqxo4Rx76+cdeefjXU29KnCkkklFIo6hd8V
cKnyQyvqEY0VCD5spKW7v5s52rzz+TqdFR595LKS2YZHuUSGrUeHgntXT1MrUaE/2F8Co7S
hGWdi+BNua6sZLLJ7VfWGqEekYotUbfCy0NtafPmaGxbOQXMQwjgSrVcJYHSe1Gdc12qmX0
M1YuKW/qWabxgzqVZSw8lqnVTklkso0lRhWhiUU8nKdpuzsdjq0opd/JHYW7W1Mdc0YXFGU
Gk8o781w6eJ1Kcqc3GXVDDpu0eiToXMpwjybOf8AVaucbT0S64X4QgWXY1u6IqsKu3OOZrG
diqIPqU5QeGhhm/CwAABQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAZoAAAoAACJbehK4rRpxXNnYabpNG
1pRlOKy/EwNDUI13Un3HRVLmdeUVTWEjj3duNyNV09lDdGKSLmlwm37XRlaznKtTjTmuhvW
tBRisI5z7dfwnoWyppuK6kkacqafmTwWIjsI6SOeqzT4bjjqV6lhSqUnDbzZoOKFUVgslS4
4HWezrts1orkc1cZjBpnrV1bQuKbjNZWDzztJpjtakpU4+ydue8mOPXHzrnraSUmWXJGU6k
qc2Sq6eOZw6l16OfpeckNyip6xnvFVbzMZW1l4GsiVXPeDmRT2hjSEc/MbvQwK0hGhN6Ecz
WVS7UN2oN4KSL8hso4WSvLqy1KScWmyrLGTfDl5DRVzeBB9NZqI6ON+k7jtSyI5LPIJtyfP
oIoLJpxX7d/IRASh9DECD1qVGDk+Qqt4eCFz7THxkcXoIren4Id6tTf7KHRY9M1ENVvTx81
EcrSkue1ZLGcIjqS5GpEZt7CCg+RwHaCUXXaO71GptpyZ5vrNbfcy95npvifLMklkYObG5J
HYgBkMlQo5DMhkGxLFpPmMrOLfIbkaxJ8s9X4NAUQ25gUQAFEFEAtWNo7yuqecLvNe57MuF
u6tGecLoYVGtUoT3U5NM67s3qDu48Ks846nPrZ8rMcfOEqcnGaaaGm72qVGOobacUn5GEbl
1AAAUBJQp8WrGHiyMuabHddJ+BL8RZNrp7OmqNFJLuLNKp7XUgi/k/wEpt5R5o79fEaMazl
U68kW41eRm0pJSLCmjDfP0syqjOJuTIt2QTRGjmCYjWULFZKiaFTa8otwrZRSWIj93s5yWF
p9evCC5szLirCWRtxKTnl5aInGVV524Ok4n5rjfJ1uSIVXqUm8dCW11OSqrf4g6MsfNK1Ww
rz9qEXyF55/BO+t+XY2l3GpBNMvwqJnE6dd17V7KqaOjtL2E11M810vO/KfVLKndUW3HLOL
uLeFGq1tWUzvIzU4tdxxWv/AOK3cpY5HbnrHn751nVK1OnLDiRO6TeFEzri/c6raWSJXsvs
nXa5ekPvMOeUU31JKlZz7iPOTV+YsmEAAMqAACgAAAAAAAAAAAAAAAAAAAlAAAZUAAAX9Ob
3YTOr0+DnBPHI5XSoqVb8Ts6EVToJI4d/btxNaVilvSOgoLEUYOmRcpZOgpYS6k5XtZi+QK
azgZKWItojovLyzpXLFlMXIzINmkD5mbqOn0rqm4zjk0ckdRZA851nswobp0kclXozt6jhJ
YwewXtFTg00efdp7JU574xwPpZXN7mKpsYBrDalU34juIyFC5M43Okm9ibvMaAxdO3BuGCj
DTtwbhBcBdNk8jGiTa/AZJd5qOPd+TSSkubfgRirKWUaYv0e59wvEbWCPvDa11KzkalvNer
w9wENDHBjzAJkevupHc+Y5TRju4kpvn3j43bXVnF1bCmh6kjJjep9CT1qXcWI1XNeJDVmsF
FV6rHOc3HmaRnazX2UJvPcecXtTfXk/M7PtJc7KLjnqcLVluk2ZvzXThG2IAhVtKIAFTQAA
ACAAAAAwyQAAoUQAADS0W9VldbpPEWZopLNF3VruN5eyqR6eJRABJgAACgL+lfTlAt6fPbX
95nr6a5+3TxeYE9KMXRb70VKMs0+ZYoy9iUTzO1LSlzfMm38+RSpz21GmWIy5ksb5qzGWSR
EMGvEfvIqTORYvmMUsrkCeGQS55j28xI84Qb88ioilNQliS5E1J05rkRuCqTw+hFVg7eouG
8hPyu7Y+Bdt4U2llIy4XCkubwy3Rr9FkspYtXGmUa8cqKTMqdvWs6nJNxNqlWbQVoKr1Rqz
UnViKxud8cMzO1Fm69rKpBZaRd4LoVN0ehPcKNzateKN81jp5I002n1Qhc1S39W1CrT8yme
hwAABQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAACpN9E2GGuqM0IAoEUgCgBudnrdVJub7mdO8JKJg9m
1ikzdknk83f29Pjnw2tNW2CNWnJ8jJ055gjVpo1zGO01SeIBSfIr1p80iWnLCRv8ALH4WMj
ZzwNUiGcpSlyNVIsxlyEbKk7rhR5i0bnjRyhEouFuizi+1dH5BvB201lHL9p6DnbtJZF+if
bzd9RC7PT6u5+wxFZVfsMuiokOwW1Y1n0gxVp9dv5jJrUxTwGC8tNr/AGH8By0uv9hk1djP
wLg1aei159YsvUezrfzkU9o56McmvpWl+tTzJcjVhoNKnzk0XaKt7Cm8NEZvWud1mzp2kts
cJmHLOfI0tZvfWLmWHlZMs3GL9gf+wMFbyaiUi5Dm21zGgUXqH0MQC3+giA0egVXJzljxFp
wm3zLHAe9+8mhRSOU5XUdOj5FqnRY+EEiWOEakQRppDanJYJHLkRTaZaOS7S286kXLuONnT
aken6haK4ouJydzoE97aOd+GpXMunhEbWDoKmiVEijV0mtHoiyrrMFXNlidjWh1iRxoyUsY
eTSGyg4rIw06Om1a8c4JloNRi2EYwG5Hs9N9WyRdnG+9k9lc+B0i7NrvySQ7N0+9D2Ry4HY
U+zlDviXKXZ22S5wXwJ7DhNsvBhsn9l/A9FhoNol8xD1otqv/AKaHsjzfhz+xL4C8Of2JfA
9I/Q9r/k0J+h7b/Jonurzfhz+xL4Bskv2X8D0eWj2/+TRDPQ7eX7CHuPPRDuqnZy3l+yitU
7L0X0Q94OPHU5unNSXcdLU7LpfNZXl2XqJ8pMvtAWd7GcFl8y3G42sgo9nqtJ53MsrSqvic
bPl2nRtaSk98WPpV01zG/o2tHlljHp1xHmiYs6xejWWB3F8yjC3uIrmh22su4eur7xfp1fM
m3ZRlRqVIvmizCvy6kvOLOpV3fiPUa6uEV+MumQ3J95lpahVXdzFXPLkVY1NnMkjVUu8Myf
JtaDzmI2jdSpSxLoSt4I5xjIOjXtbuFRLEi8pJrOTmIqVN5g8Fy31CpT5T5o3K52Neb5EcZ
bcrxQlO4hVXJiyXhzNMuA7RW9aeqVJRpyab7kZkbO5m8Rozf4HqlKyoVvanTTfmWIWVtDpS
ivwO8vw89ny8pjpN/JZVrUf4D46JqUnj1Sovej1hUqUekUvwHbYeCLqPKY9ndUk/1WS95Ku
y2qy6UM/ieo4j4B7K8B7DzFdktXf/AFdf2kTQ7F6tJc4wX9Y9IyvIXcvEew89j2Fv2udSCY
v+Al731YHoOQyh7Dgodhq/7VQnj2Db61WdtlBuXiT2HG/4BU8fTSHx7BUe+tI67cLuQ9qOT
j2Etl1qNk9PsRYx+dlnS5QOSG0c++x2nbeUCP8AwPs0+UTo93mG5DaMCHZa1guUUFTsvay/
ZXwN/cgYwcxLsna/ZRDLsrbp/NOrxkZOnkziuTl2atkvmkE+zVB9EdXUoFWpSaI0x7LT1Zc
o9CxKTyS1U0yNYb5nLr7d+L8NbTm9qNaDwjKsliCwX3Jxpt+Rvljv7QVq+blRyXqcsx6nMV
ruUbx8n1NW2vG4rqSX5XqfDTnU2rqNhLPMzql1KU0kmW6U/ZRrdrGZD60FUiJQioragnVUY
jKVXmPyn4Wn0wVLm2hXWJLJY3ZA6Rm1kT0ii/2ERvR6X2EbTSE2IuRljLSKS/YQ9aVT+wjW
2pFS9v6NnBuUlkXIKr0+jBc0itVVpT+yZF/2hlUbUJYRiVtUnNvM/wCJj2/hrHT1dQtqXTB
Qr60ukDm6l+5c9zK0ruTfLI+Ub1bVqk384oXWoScH7RnO5k10I3KUupZyElJyk2+8QANAAA
KgwAue4QC9b/QRALf6CIAeo89795JEjcm5v3j08dSIlTCVRJEFSsoRbbM+pqSc8IluLJrTd
XIb0ZSv2+8PXX4mfZrK0pTTWCvUSfcVfW894vrGe8mmCdNPuIJ2sZfskruIrvIp3kI9WDFa
tp8JJ8kZl1bW1r7UsZLtzqSWUmc9qNeddvnyGrOWjb31JdMYNS3vKU+uDiU5ReVJlilfVYP
ryJ8tervafDmuTRKqMTkbTWZQx7Rt2uswnhSkiazY1OCvAVUl4DaV3TqLlJEylkqGqmkSJY
DIZAchcjMhkmB+UAzIZGBwYQ3IZGAaQm1eAZDJMDXFCOCHC4GLqJ0lnoI6PgidIUnqarcBe
AO3XgWcAPVdVHbLHQY7NfZRewLhDDWXOxi/2SCppza5I3NqE2rwHrSdOaqWFVdMleVC5g+j
OsdOL7kMdCD7kPVr3co5VornFkbuakHnazq5WdKXWKI5abQf7CJ6r/Uc5DUe6UWSq/pPrlG
09IoS/YGfoSg381D1X+oy/W6ePnArmm+9Gr+gbZroM/wft10yX1qf1FOldKL9lmjRvM4yxk
dFhB8ieOmpGpGb2uW1zFrkWOKVKVtw+hMos18sJOIG9jdjFUPFjKg4jE4g5wXiHDQ9aum7x
VJi7EKopD0ppu5hvY/agwi+lTTdzYqbHcg5F9DSZDIuUDwy+oTeI5DJZTG5IJNwu7zIsibi
idS8xVLJBuHRkEWVjAjGqXIRyLgVxQyVKMkK3kNww1Tq2mc4KNS0mpckbORHFPqjF4landi
tZvbhM0OUoldU0nlIlTaLOcW9ailY0ZS3OKySQt6cFhIduYuWayM7RwKfgh6hFDchuwMiaW
cU0RRjtl0HupFd4nGh4omRdSJhlkMriKGetIvwizzFyQRuEyRVE0Ay5rqjRlN9yPPNb1WrX
uJJN4O+vafGoSj4nL1tAjUm3gx1urHFzqzcnlkbbfVnYT7LRlzwRS7JyfRFhrkwOq/wPm/E
lh2Nf7TZRyAHaLshRprM2c1q1pTs7rh03yGooAAFUAHUCoAAAL1v9BEBbf6CIEV6fLEZP3j
JVVFZbGVamJy95h6vqypRdOMuYtxMS6hqWZbIy5Gb6ys9TIlducsuQsKql+0cbtdZkbCul4
i+ueZmxcX+0TQlSXV5GGrvrj7hHeTSyV1c0orkiGtdpp80i4mpZX9SUsJjeNKT5szVcpSZY
pXEWRrElebaM+5bxg0/ZkslS4ppsqMzLSETJpwim8kTK3Cp+BJTr1KcsxZCKpYC/DVttXqU
mss2rTXFJJORyUZJvmh8ZbWnFmcZvMd9S1GnUXzkWo1oyWU0cBTvatJ9WaVrrUukm0NYvLr
1JC5MWhqqkll5L9O7hUXJl1nFvcG4jU0+guSofuDcQVaypQcn3Gd+l48XDfIlWTWwmLkgoV
o1YJp5Ji4hchkTAowKmGRMgmMDshkTIjngYHbgTKlSu1Ij9Ze5ZJq40lgCKFTdFMduOmMnh
gbuE3DA/AuCPcLuGB6wLlEW4NwwTJrAuUQ7hdxoSZQu7BFuDcBLvDcRbg3AS7w3EW4NwEu4
N/mRbg3AS7w3kW4NwEu4NxFuDcUS7vMN3mRbg3AS7vMN5FuDcBI3lEcuQbhN2SWBMiZEa8B
m4yqXcOiyDcOjPmBaT8xckCqLxF4qKibIZIXV8hOJJlE4uStvkw9p94FncvETixXeQbG+8X
YvECV10Ndw+5DVGIqUUT5COvN9BjlUl3kuYoN0Rgh2zfeKqUvEm3IN6GQR8FvvDgPxJN4u8
uQMVJp9R8VJA5ibyYJc5WGM4ccjOJ5g6vmNgl2RDESvKul1kQzvaces18SXqGLrlFFe4uZQ
i3GOSpPVKEes18SvPWLfvkjF7XGdqmq3cYyxFpHHXFades5zeWzsNR1O1nQl0bwcbUkpTk1
0bLzdWmAAG0AABUAABFX7f6CIBb/QRAK7LWNRVvGaT5nF3VxOvUcpNvma2p07i5uJPDxkof
o2t9k52/LfMkU0Oi8d5bWmVvsi/oyt9kjfwrqq8juLLxLC02t9kd+jK7XzSZTeVXjSa6iOT
kubLsdKq/ZHx0mr4EymxmKDbJVFroaS0qou4ctMqeAyr7RShKaQ6byssurTqngD06o+4slZ
vUYdZtshNqppFWXREL0SvnoanwbGWgNRaHXF/Qdcq7GULlo1v0DWFWg1e8hsZcZski0/I0l
oNTxHrQprvJYe0Z9OrUp9JF2hqU4NZbJv0LUXeL+hp4M5Uvqu22rprmy/T1CEu8wnpVWHNP
BHKNa35t9C/M+2fWX6b1/cKVB4ZzVxWcZPDJVqSn7MiOvw5QcuRPtMxf0nVtslTmzpqdVTg
mn1PNVXlCpujywzqdF1dVYKnOWJI6ZjNdJuF3FdVMrqLv8AMrKfcJuId4m/zIJ9wypPC6ke
/wAyGpUJVNnPLIKksPISnzI5yyjDTSta26OMlneY9tV2yxk0I1Mrqdeb8M1Y3eYu7zK+/wA
xd/maRPuDcQb34hvAm3BuId/mG8CfcG4g4gqmBNuDcQ7vMNxRNvDeQ7/MN3mBNvDcQ7w3gT
bg3EO/zDc/ECbcG8h3PxDc/ECbcG4h3hvAm3BuId3mG9gTbg3EO9+Im/zAn3BuId4b/MCbc
I2mRb/MTf5gPfLoOjjvIZVoxXtMI1oSXKSM37FlbfEXMUVs+Yqa8Sixuig4kSvuj4icWmus
kPkWeKg43kVXc04/tIjlqFCP7aJou8V+Au+TM5anQ+2h36RpfbQ/7XGhuYm4z3qVFftoa9U
pLvyNhlae4XcY71ePcsjHq030iPaL61t7xHViurRgT1OvL5qwVp3V1PvZm+SNTx10ruoL9p
CO6h9pfE5jdcyfOTHKNw/2mT+pV/p/+XRSvaceskQT1WjFfOMTgVpdZMR2U31bHvT0n8tKr
rtOPQoXHaXbnaiKWn5XUq1dNWTO9L68o6/aO4nlLkUKmq3NR85tFuemxRBKxS7i7DFV3ddv
nNjePVl+0yy7ZR6obsUe4bBVnKb5SbIya4ac+XcQm59MX7AABpmgAAAAACr1D6GIC2/0EQA
6yoo8SXvG7Y+CCpL5SXvG7gykUULiPgRqQbwJUo+AqwRbhVICVYFTRFuDeBMmg5EO4XeBLl
BlZIt4bwJcoXkQ70G8CbKDKId4u8CXKDKIt4bwJsoMoh3hvAmyg3Ih3hvAfUklEx9Uqxp03
4sv1anU53VbjfWcU+SMdOvEU9+XkSc57cZeBsXzHNkx1zUDRJQrSoVVOLxgXCE2Z6GtcvR1
mmanGvSScuZpqrldTirSNalLdHKN22vpYSmZ38M3lsb/ADDieZTjcxkuo7iJlYWXPzIZz8x
u8bKWSVTJSG5yJIamZxo/O15LdGtmOCk2LGptkbnwjS3i7/MrQqZiO3m2U+8N/mQbw3+YE+
8N5BvDegJ94b/Mg3oOIgLG/wAw3+ZX4iE3+Y0Wd4bys6qXeJxkNFreIqhX4qDioaLO/wAw3
lXjRB1kie0Frf5hvKbrhxh7Qxc3hv8AMp8YOMx7Qxc3+YnE8ynxX4icTzM+64u8TzDiLxKX
E8w357x7mLnFXiDrLxKe4Mj3pi1x0HHKuWBPamGalVlwHKOcmJG/u6UurwbzgprEuhXq2EJ
dES+1+W+bPqqS1u4UcYE/TFy2TvTkhPU4x7if3N/2Iv0ldSXeRu6upv5zLipU49wqVNDL/J
vP8KW65l+2wVGtN85MvZgKpwRPVfb/AMKcbOpnqyxC1l3tk3GiKq6NesS9UkbRZ5smjawRH
x/MPWPMvwztWFQpruQ5Uqa7kVfWPMPWPMvwnyt7IeCE2w8EVHdLxE9aXiNhlXcQ8BcxRR9Z
XiL6wvEbDKtucURzrpdCrK4K9SuZtWcrrr55ZEeGjPVfmWKdZPvJutWYknDJDOjksbk0JLB
cZUpW5XqW+M8jTaIaySg2SxXN11iq0Rkld5rSfmRnWfTnfsAAFQAWqVtGVLex9O2pS6sz7R
fWxSA1YaVCqvZb+JTurOpayxLmvEuolofQxASg/kYgFdPUl8pL3ibiOpL5SXvG7ysJtwu4h
Ug3BU24VSId4bwJnINxFvDewJtwbyHeG8CbcG4h3hvAm3BuId4bwJtwbiHeG8CfeG8g3i7w
JtwbyHeJvAn3jZVMIj3kUp5BDbqvw6Unk5urUdSo5PvNDU7jpBMy8mPy7bkKmO3DAyXCdJM
k9HaubKuRVNozZrXs0fWIU13Eb1BLoUJSchBOHO9L8dSlF95Zpazt+cYwGvWJ7Olp6vRkuc
kiR6pQ+2jlhRjLo5apQ+2iN6rRX7Rz4DBvfpaj9ofDUqU3hSOeH0vpY48Ri66ylXzHkScZl
K35U1zJk/Mz8on4zDivxIc+Yu5eI+RLxGHEfiRbl4huQyiXiPxDeyPcg3IZQ/e/EN7GZQbk
XBJuYm4buQjkSw1JuDLI0x28epp2WLzGbw4g9TT+Ycxm/wAw3+ZfU1Jh+IY8yPf5hvGRNSA
R7/MN/mMipBcoi3+YcReJcRNkNxXdaK6yQ13NNdZr4hcq1uDcU3e0V+2hj1Cmu8bF9av7xV
MzHqUe4Y9SJ7RfStfehsnF9TEnqU+5kUr+o+8nus8dbNVU8PmZ862JNZKMruo/2iN1W+8zb
a688Z9r7uMdGJ6w/EoKbHbyfLfrGhGv5j+N5maqjySRqPA1PVoKt5g6vmUOI/EOK/Emp6rv
GYOv5lLiiOqNPValW8yN1/Mrbxu8ny1ItquHrDXeUt7DfkZVyLbuWMddvqVnJibmXD4WVWJ
6VxjvM7cx0ZMepZK2YV011JOLkx41ZLvZPGs/Euud5aPEKWoXOym0nzYnG8zOvKrqVMeBqf
NYswlpBVrjEueS9qGnKNJVKceffgzbepwq0ZHRU68K1OKbTyjq4uZaa6oQ6C5tKTg2kjCqw
2VGia0uWc06bgx0qHtZi8FShPYyxxsnLqWV25+Y1bBOnycibUaEKttJvwMqldOL6lmrdOpb
tLmal+GLz8qNFYpJAS0KadGIGtiY1qkvlZe8bkjqVPlJe8Teac024NxDvDiATbg3EO8N4E+
4TcQ7w3gT7hNxDv8AMN4E+4NxBvDeBPuHQhUqZ2U5zx12xbK28sW2pXdnGSt6zpqXXCXMB/
BuP8hU/sMSUKsI5nTnFeLi0dl2a1WctOt53jVV1rl090orlyyjd17T6d5o1zRjTipbcxwu9
AeW7g3kO5rk+qDeETbyRU6zSapVGn0aiyK0pSu7ujbQ5yqzUV+LPVNInQuLaUadOHDoz4ce
XXBR5e6NfHKhV/sMrVnKknxIuLXdJYZ1PbTVLyx1tUbas6VPhJ7YxXU4vVdQrXMnOvUc6jW
Mtdxmt8xm3FR1areSIGxA1aUBACHxhOedkJSwsvCzgaz0/wBG+h0p6DdXNxSjJ3jdOO5ZxF
L/AOf4HnWrWctP1S5tJrDpVGvw7hiapiiDuRQj68kIK8CBMTQtLmpFShb1ZRfRqDaYvqd1/
m1b+wy1b69qlrQjQoXcoU4fNikuX8D2bsw1d9m7GvXjCpUqU8yk4LLeWB4f6ld/5rW/8tjJ
W1xBZlQqR98GdR2r17U7TtPfW9vdSp0oVEoxUY4XJeRlQ7UazCWfXN3lKnF/yAyMc+ZcpUI
4Ujdse0emX81Q7QaXRnCTx6xbrZOHnjoyz2i7JVdMtI6hptX1vT5rcpL50V5koz6NSKglkm
Ul4mHTuJJ9SzG7a6mN/lr1rU3IfCnUqJuFOc0vsxbM6N4n1ZetNXubSMo21d01Lm0kiyxnK
l4Fdf8A0Kn9hhwK/dQqf2Gdv2Hu6uo6fcVLmSrSjUwnKK5LBn9utUuNMvbaFtV4MZQbajFc
zX4RzHAuP8hV/sMOBX/yNT+wxP8ACjUYvPrj/sr/AHFyy7d39rVTr8K5p98ZQSfxM7Fyqcq
dSC3SpzivFxaGbjttf1Kz1XsRU1CzUdrabWFmL70zzf13JbZCS1pbh0N05bYRcn4JZZlO8f
cxaOrXNpV4tvUcJpdUT2i+ta3CrrrQqf2GHCr/AOQqf2GanYXW7/Uu0aoXdd1aXCk9sorry
Op7c16mn9mqle1ao1VUilKMVnHM1PrSzLjgZxqU47p05wXjKLSInXprrUj8TLutb1K9o8G5
u51IZzhpIpbn4k1ueP8Amt+V5Qj1qRI3qVuv28/gYeQyTWv6cbD1WinyUmItTdSW2lRnOT6
JLLMjJNa3dezrqvb1HTqR6SSG1fTlou6vv8yqr+o/9wyVxqDfs21Vf6tnQ9h9Z1C/7S0qF3
cutScJNxlFY/I7PtpVlY9mbi4tdtKrFrEoxWUXNYuS5jylz1J9bet/5bGS9ffWhW/sMl/wm
1n/AD+f9mP+4s23bPW7aSfrMKiX7NSmmmZx0z/wzXC9fN0K39hkPEl3tnrXZftNadpLSrQq
29KjeQg90VFYkumUeT3sdl/cQ8Ksl/EXmHPW/GG8QOI88iIVScWmnhroTGlr1e7/AM2rf+W
xvq91/m9b/wAtmjado9XleUYSvZOLnFNbY9M+49nrUqcbSc1Tgmqbae1eBZzKx13eXg7tbv
q7atj7tkDZqV+0erupVg72e1trG2PT4GS22231YxqU7JLTt69WO6nRqTj4xg2iDJdtda1Gx
o8G2upU6ec7Ul/uGLqP1S6/zat/5bGzo16cd06NSMfGUWkeh6F2ldppOlVtScasLqrOnUqS
isx5vDOx1DS7TVdOq2lWnDh1o4UoxXJ9zRfXXO+THhKl5jlPBNq2m19I1GrZXEWpU5cn4rx
KeTPq6bq3GjcTipQoVZRfRqDaYerXT/6tW/8ALZLQ1/VLWhGjQu5Qpw+bFRXL+B0Ova1qNt
pOj1aNy4TrW7lUaivae58+g9YzbXLS3U5bZxlGS6qSwxu4S5u695XlXuKjqVJdZNdSLJPVr
U0VOpLbThKcvCKyxztLv/Nq3/lsZa3leyrqtbVHTqLpJI7HsLrGoah2khb3dw61J05PbKKx
nl5GpEvWOQ9Uuv8ANq39hh6nd/5rW/8ALZ6923rTsOzVava7aVRTilOMVk8t/wAJtZ/z6f8
AZj/uLZic92xT9Uuv82rf+WxPVbpdbar/AGGa1t201u2kn6zCol3VKUWmeh9mO0tp2ls61G
dvTo3cKb3QUViSx1QkS92PIcgmOulsu60fCbX8SLcTG/ZMpjlUwV9wbieqe0TutyKs3mWRz
lyGGuZjn3d+CE9G6qUcc8pEAGnJenqVSSxgpzm5ybY0ApU8DtwwULLYeplihWSypMqBkmL7
NSjVXCX4gQUH8jEBia0KtRcSXvGcSJQq1ZcWXPvGcV+I1fRpcWPiJx4eJmubfeJu8ybT0af
Hi+8Xioy9zXeKqsl3jaejU4iDejN48vEVXMi6no0d6DeZ6uWKroaetaG8N5RV0hVdIanrV3
eG8p+sR8RePHxLqZXV0rh2/Y63rxeHTvlJfgj0qzuI3thRrp5jVpp/7zymdZf4AQlnl67/A
LLOy9HeqRv+z7oOWZ2s3HHk+a/mWI4jtHQWl63dUJLEVNyj7nzMn1+l9o670q2DhWtL+EeU
4unN+a6fmeeBXZdl69KFe51KeHCxoymn/pNYj/Fo7fsFW9Y7O8XOXKrJtnm086d2JhDpU1K
tuf7kf/lI7/0Z8+yi++kEc16RrhUu0yi/8ivzOJrVXUnk6v0nfWr/AFEfzZyBMbl+AAAEBJ
QozubinQprM6k1CK828EZvdkqEVqFXUqv0Wn0ZVnnvl0iv7TQHrPZqpaR0uNjavPqWKVT97
GTz70n6V6rrVLUILELqGH+8uv8ABon9GutS/T91aVpPF6nNZf7aefybOq9IGmfpHsxVnGOa
ls+LHHh3/wAisvFwACNAAAAPdux31T077r/aZ4Se7djvqnpv3X+0yxmvJe2f1u1H7xf3UYZ
uds/rdqP3i/uowwpT1X0ZX3r2hXGn1/bjQlhRlzTi+48pPQPRPUxqF9Sz1op/xQKw+2mgfo
DWpRpJq2r5nS8vFHP72euekrT43XZr1nbmdrUUk/J8n/I8gySxqdJOIxyrSXRkWQyTGvZ6r
6LZbtHu8/5b+Rk+lSWNTs/u3/I1PRVz0e7++X5GR6Vn/wAq2X3T/NFz4Yl/ucPvfiJvYw09
dtoWlxb04U1TbtoSkkureeZMb9ml2fv29D1jTZy9mpR4sE33rr/I57fyGKTXR49wZGEp+9i
bhoZGLrrvRq/+dS+5l/I7b0i/VKr97H+ZxHo0+ta+5l/I7b0jfVKr97H+ZZ9MW/3PHshkbk
MkdNOyGRoA07IZG5DJDXVejp/87aP3cv5Hfdv/AKo3Xvj+ZwHo6+t1H7uX8jv/AEgfVC698
fzNT6c+v3R4xkXI3JqxtILsxUu5U1vdzGEZ+WHlGXTS9mtRlpnaC0uVLC4ijPzi+TIdaUY6
1d7cOLqtrHmUMhnPN8yhQEyGSLqxZfr9D7yP5nvtf9Rq/dP8jwGxf+P0PvI/me/V/wBRq/d
P8jUcu/mvn6u/8Yqfvv8AMjyOr/rFT99/mMI3pQyJkMg10eo/UfSvv6n5s7X0e9pf0lY/o2
5qZubePsN9Zx/+DidRf/MfSvv6n5sx9M1GvpeoUb23m41KUk/eu9CM35j1Pt/2a/S2nev20
P8AGrZZaX7cO88kfJ4fJo970fVKGtaXSvaDTjUWJR8H3pnl/b3s29H1P1u3hi0uW2sdIy70
Ww56z4cpk6TtK/8AkPQv+6v+8zmcnSdpn/yHoP8A3V/3pExq1zuQyMyGRh7HZOq9HD/52U/
upfyOTOq9G/1tp/dS/kXGb07z0ifVGv8AeR/meNZPZPSL9Ua/3kf5njIrPNyHZNfsrqctL7
R2dwpYg6ihP918n+ZErSK7MO7dNbpXWyM+/G3oZYXV3V0o6tdJPK4rwU8iPLeQBpciAANAg
ogQAABAAAFAAAAAABet/oIgLb/QRACtVfysveNyFX6WXvGkxvTshkaAw07ImRMgMNLkMiBk
YaXIZEAGlyGRAyDS5DImQyE10tX/AKOaf/f/APZZb9Geo+qdopWspYhdU9v9ZdPzZTm//wD
XVP8A7/8A7LMTTbuVhqVvdQeHSqKRYzXsXbrTf0l2WuYxjmdBcWP4HitGlKtWhSgm5Tkkku
8+hYSp31jGaxKncU0/waPIdI0tad2xufWIrg6ZKdaWe9Ry18SsxU7X1I09Tp6bTadPT6UaC
x9pL2v4noXoz+qi++keSXVed1c1bio8zqScpPzZ616MvqovvpBa4/0nfWr/AFEfzZyB1/pO
+tX+oj/M48BQEAilOiq/8l9iadPpW1Orufjw4/8AzgwrO2qXl5RtqSzOtNQj728HVdrNH1S
51SNva2FWdtaU1RpOMeTS6sqOc0i+lpur2t5F4dKom/d3/wAD3tqnf2Pc6del/Bo8L/wa1r
/s2v8A2T13sZUupdmqFK9pTpVqDdNqa5tdU/4iJXjWrWMtN1a6s5rDo1HFe7u/gUzufSjpf
q+sUdQhH2bqGJPH7S5flg4YKAAAoPdux31T037r/aZ4Se69jvqnpv3X+0xErybtn9btR+8X
91GGbnbP63aj94v7qMMAO79FH9N3f/d/9pHCHfeieGdVvZ+FDH/uQHc9rYqfZTUE+nC/mjw
g9s7e3ateyN3zw6u2mvjn+R4mKkAABGnqnop/oe8++X5EPpFsdPutRtZXmpxtJKm0oypyln
mvBEvoo/oi8++X5GT6V/6Wsvun+aL+E/JvZrsr2fvb+G/W6dzKLyqEU4OXxwZ3pEjGHaupC
KxGNKCS8EczRrVLetGrSk4zg04tdzNntZdzvtTo3U/nVbaDfv5r+RFYggAF0uQyIANdd6M/
rWvuZfyO39I/1Rq/ex/mcR6M/rYvuZfyO29I/wBUan3sf5lZv28cAQCNaXIZEAGlDIgBddV
6OfrdR+7l/I9H7Z0qFfszcU7m5VvTbWaji3j8Eeb+jn63Ufu5fyPQPSD9T7n96P5l/DF+3n
tloGg3NxGE+0lGMW++nKP8WsHQdutMs9H7IWNrY4dLjJ7k873h88nnB0FXUat32IhbVZuSt
rtKDb6JxfIjTAyGRABpchkQAasWL/x6h95H8z6Ar/qFX7qX5Hz9Zfr1D7yP5n0DX/UKv3Mv
yLGa+e6/6xU/ff5jMjq/6xU/ff5jCNFyAgAdFqD/AOY2lff1PzZz2ToNQ+o2lff1PzZzwHW
9gu0z0bU1aXE/8VumovL5Ql3M9S1nS6Gt6VVsqyTjUWYy8H3M8APXfR92mWrad+j7mf8AjV
svZz1nDx/AsZryzUtPr6XqFayuIuNSlLDz3+DNvtN/Qeg/91f9+R2fpE7NfpGx/SlrT/xi3
j7aXWcP/g4ztN/Qeg/91f8AfkRdc0AAFB1fo3+ttP7qX8jlDq/Rv9baf3Uv5Ar0PtvRoXHZ
qrTublW1Nzjmo4t4/BHm9j2e0G5uI06naSjFN/5OUf4tYPQPSJ9Ua/78f5njWS1mPRe3umW
mkdlNPtLJLgxqt7uu7K6nnR0FxqNW77D0berNy9Wu3GLfg45wc+RqDAYAQBcBgQAFEAAEAA
CFAAABBRAAAAC/b/QRAS3+giAFWr9LL3jB1X6WXvGAKAgAKAgAKAgAKABkAAAAADIZA6Sf/
R1T/wDEP9lnNnRz/wCjqn/4h/ss5sD2j0f6n+key1GEpZqWzdKX5r+DRjekKjb6VbXV3Sli
41TbTksdIxxn4mZ6LNS4Oq3Gnyl7NxDdFeaK3pN1L1rtBG0hLMLWCi/3nzf5lZ/LjT1/0Zf
VRffSPHz2D0ZfVRffSEWuP9Jv1r/1Ef5nHnYek361/wCoj+bOPAAACK6PsfCNtcXesVV7Gn
0JTi30dRrEf4tGLU1C8qVJTd1WzJ5+ezcvcaX2KtbVcq2o1OPUX+gvm/yObCJvXbv/ADqt/
wCYztPRnrVWnrVWxuK05wuYZjulnEl/+zhC3pd7PT9Ut7uDw6VRP8O8o9e7f6Z+key9aUY5
qWz4kcfxPFj6IhOlqFjGaxKlcU0/waPBNYsJaZq91ZTWODUlFeazy/gKRSAAIoPdux31T07
7r/aZ4Se7dj/qnp33X+0yxmvJe2f1u1H7xf3UYZuds/rdqP3i/uowyKD0v0T2slQv7prlJx
gn/H+RwGnaVe6rcxt7K3nVnJ45Lkvez0O41qy7CdnY6VZ1IXGpSTcnHmoyfVv+SKVnek/XI
3N5R0qhPdGh7dXD/a7l+HP4nAkletUuK061WTnUm8yk+9kZAAABXqfoo/oi9++X5GT6V/6W
svun+aNb0U/0Re/fL8jJ9K/9LWX3T/NF/CflwRLWr1a7i6s3JwjtWe5eBEKQXtFsZanrFta
RWeJUSfuDXOH+nL1UYKFONecYxXRJNpHbejns7Voxra3d03FKDjQUl18WcBeVOLe16n26kp
fFlEQCARXX+jP62L7mX8jtvSR9Uan3sf5nEejP62R+5l/I7f0kfVGp99H+ZWb9vGwEAjRVl
vCWWbXaexp6be29pCCjKnbU+J5ya5lzsR2cq6zrNKrUpyVpQkp1JNcnju/EZ2/nv7X3eP2c
R+AHOAAAdT6OfrfQ+7l/I9A9IX1Puf3o/mef+jn630P3JfyPQPSH9T7n96P5l/CX7eLEir1
Vbu3Unw5SUnHzRGBFBu9obCGm2GlW+xRrToOrUeOb3Pl/BC9kez1fXdYpR2NW1KSnVnjlhd
34l70kzT7U8KPKNGhCCXh1COTAQUKnsv16h95H8z6BuP1Cr9zL8j5+sv12h94vzPoC4/UKv
3MvyLEr57r/AKxU/ff5jB9f9Yqfvv8AMYRQAAB0OofUbSvv6n5s546G/wDqNpf39T82c8AF
zSdTr6RqNG9t5NTpyzjxXeimAH0Dpeo22taVSvKLUqdaPtR8H3pnm/pNtaNjc6fb28NlOFF
7Y+GZNlb0fdpf0TqPqNzPFrcvv6Ql4l/0sf0jY/cv+8yp+XAAAEUHV+jf63U/upfyOUOq9G
31up/dS/kCu89Iv1RrfeR/meMns3pF+qFb7yP8zxktSJPWKqt3bqb4TlvcfPoRgdD2O7O1t
d1ilmDVrRkp1Z45YXd+JFRdo7COm2+mW+xRqu34lTxbf/6MM6r0j1FLtVOnH5tKlGCXhg5Q
BQEABQEAAAAAAAAgAAAAACi9Q+hiAtv9BECKp1fpZe8YPq/Sz94wAAAAAAAAAAAAAAAAAA0
NN1C1so1FcabQvHJrDqyktvwaM8AOmfay2dgrB6FZ+rqfEUN0/ndM/OMvUtRtL2lCFvpdC0
lF5cqcpNv4tmaARc0nUq2kanRv7dJ1KMspPoxl/e1dRv695WxvrTc2l3ZecFYANPT9Ts7S3
dOvpNvdSbzvqSmn7uTRv6d6RK+k23q1jpVpRpZztTm+f4s40AOn1LthR1a59ZvtEs61Xbt3
OU1y/CRg31zRurl1aFpTtYNY4dNtpfFtlYAFNLT9Ts7S3dOvpNvdT3Z4lSU0/dyaMwAOlu+
1ltfypu50K0nwoKnD2qi2xXRcpGHf3NG6uXVoWtO1g0lw6bbS+LbKwABs0NY0+lbwpz0K1q
yisOcp1My8+UjGAK7e29Jt7Z21O2oadawpU1tjHMnhfEzr/tbbapdSurzQrOrWkknLdUWce
6RzIBEt1VhXualWnRjRhKTapxbaivDmRiABr2mr2FvawpVdFtq84rnUnOacvhLB0Fp6TLyx
tadtbaba06VJYhH2nhfE4gAOju+1Fpf3VS6udBs6lao8yluqLL/CREu0FjTeaXZ6xT/0nUl
/tGCBRu3Ha/ValB0LaVKyoy5OFrTUM/iuf8TElKU5OU5OUnzbby2NAgAAAoNHTdQtbKnONx
plC8cnlSqSktvwaM4AOv0zt/PRqU6Wn6RaUYTe6STm8v8AGRFqfbWGsVYVNQ0W0rzgsRblN
YX4SOVAqN39O6Z/9u2f9up/xEtv2lsLaoqlPs5YuS6bnUl/ByOdAK7mp6UNQnbyoKwtoRlB
xW1NYXlzOH6iARAWbC5o2t1GrXtad1BJ5p1G0ny8misAV0+ndr6Gk3XrNjolpRrYxuUpvl+
Mi5qHpGr6pau1vdLtatFtNxbkuf4M4wAjd/Tum/8A27Z/26n/ABDqfaHTqc9y7OWTa8ZVH/
tGABR3Fv6Tru0pKjb6VZUqcekIRaX5nKavqdTWNUr39WEYTrS3OMeiKQEAWLKvStrqFatbQ
uYR605tpP4NMrgFdPYdrrfS7pXVlodpSrRWFJSqPHxkXb/0kXGp2krW80u1q0Zc3FuS/JnF
gEb36e0z/wC3bP8At1P+II6/psZJ/wCDtly8Z1P+IwQA7a09JVxYUVRtNIsqFNfswjJfzOZ
1vV6uuarVv60IwnUx7MeiM8AAWLxJPGfIQArfh2g06nKM49nrNSi8p76nX+0bkvSpqEoOEt
PtXFrDXtdPicIBUbtXXdOqRn/zftFKaftKdTk33/OMN830wIBFKadhqllaW3Cr6Rb3U854l
SU0/dykjLADpanau1q2VKznoVm6FKTlCG6pyb6/tGXqWo2l7ThG30yhZuLy5U5Se74tmcAQ
AABSptNNdUaer69da1Rs4Xai5WtLhqa6yWe8ywCAUQAqzY3FK1uo1a1rC5gs5p1G0n8Gmb2
n9r7fS7pXVlodpRrJYUlKb5fjI5gAjtL/ANI1fVLWVreaXa1aMmm4tyXP8GZP6e0z/wC3bP
8At1P+IwQKN+Ov6bGSa7O2f4zqf8Rr2vpKubGiqNppFlQpr9mEZL+ZxIAX9a1WrrWqVb+tC
MJ1XnbHoigAEAAAFAAAAAAAAAAAAAAAABeofQxALf6CIAVKv0s/eMH1fpZe8YEAAAAAAFAA
BQAAEQAAFUAAEAAogQAABQAAAAAFAAogQAApAgCiFAAAFAAAQAAAACiAAAAUAAAACiEQAKI
AAAFUAABAAqTfRZEAAFEIAAAKAFECAAFAQAAAAAAAAAABRAAAAAAAAAAAoAAAAFDDxnHIIQ
BRAoAAAAAAgAUAEAUQAAUQAAACljGU5KMU5SbwkurO97P+j6irT1/tHVVrRccxpynsfvb7j
mNJ1qlo1PjW9nCpfZe2tV5qHuXiVtR1rUdWqupe3VSq33N8l+BUdFrK7EWKnSsaNzeVsNKS
qNQT9/ecg8ZyljyEAAAAIoAAAAAAL9v9BEAt/oIgBTq/Sy94wfV+ll7xhUAAAUAAAAAAHSd
hNGhrHaOnGvT4lvRi6lRPo+5L+I3txo8NH7SVqdGnsoVUqlNLok+74o7P0Y2lGz02dWpKKu
bz2oxfXhx7/ixfSjpauNIoahCPt283GT/0X/8Ar+IZeUgABQAAFXdP1Oenqe22t62/H00HL
GPDmj0HsHTsu0NvdzvtMtM0ZRUdkGuufPyPMT030Tfqmo/vw/mEqHt47Ts7XtIWOmWaVWDl
LfTb7/ecJqGoy1CcJSt6FHYsYowcc+/mdv6Wf1vT/u3+bPPAQAABQAABc0/UZafKbjbW9be
kvloOWPdzR33YONn2i9b9f0yzfBxt2Qa/meanpHom6ah/VCU/t5Gz7OxtHYaZZrjZ3b4N/w
AzkIdpsP5XR9OqR8OFJf7R1vpZ+bp/9Y82A7nRV2S7S1VZXNhLTbufzJUqmYyf4rkUu1HYO
80GMrq3n6zZ55ySxKHvRy9CtKhXhWg2pQkpJryPf7bZqOj0uNFSjcUFuT78oI+fALmr2isN
Xu7SPzaVWUV7s8imFBr0u0NSlShTWnWElFYzKk8v38zIAD3Ow7O6LcWFCtU0u33VKak8ReM
te88u1HXpW2o3FCnpthsp1JRjmk+ifvPYtJ/om0+6j+R4RrH9M3n38/zCRrWvam2jNK90Gw
rw79kZQf5s7K17Kdlu1WlK702E7SUuT2vOyXg0eVHf+im7nHULu0z8nOmp48Ggtct2g7PXn
Z2/dtdJSi+dOpHpNGSexekmzp3HZadeUVxLecZRl73hnjoIBU8ST648RACtyh2im6tKnLTb
Bxyov5J5f8T1v/BrQ+Bv/RdvnZno/A8Mt/1ml++vzPob/qn+r/kErw+p2jqNzitN09J5XKk
+X8TGby8iz+kl7xoAACpOUkkst8kgqxYWF1qd3C1tKTq1ZvkkdNfabpHZGnCnewjqWqSinK
jnFKlnx73/AAO07F9nKXZ/RXe14p3danxJyf7CxyS//O88m1O8qahqVxd1JOUqtSUsvwzyC
NP/AAv1KL+Rha0Y90YUVhfEt2vaawv5xoa/pdGpTk8ce3WycPPwZy4Aem6Z6P8AToVauqRu
1eWHAlOhBrnnD6+481rJKtNLklJ/mdz6PNdlCneaNWnmFSjOdHPdJReV8PyOHr/T1P3n+YE
YAAVp2muTtLaNCNjZ1FH9qpTbk/xyepdmdI0rVdAtb250u24tWOZbYtL8zxo9w7D/AFRsP3
Alef8AajU4aT2gubK10yxVKlLEd1Jt/mcteXTvLmVeVKnScv2accRRtdu/rfffvnPAaFhq8
7CjKnG0tayct26tTcmv4noPYShYdodPua19plpvpVdsdkGuWE/E8uPUvRP/AETfffr+6gVn
9u6tr2ev7ehY6XZKNSm5S302+efecRf38tQqxqSoUKO1YxRi4r82dl6V/wCmLP7l/mcEAHQ
dh7Ohfdqbahc0o1aTTbhLo+Rz50/o+nGl2njWn82lRnN/hgDse1dfs12aoRgtJt693UWYUu
aSXizg6vaeU55hpOnQj3JUm/5lPXNTq6vrFze1JN8Sb2+Ue5fAzwPY+y2laVq/Z62vrrS7X
i1M7tsWl195x3azUaej9oK9laaZYqlTxt3U23+Z3fYL6nWXul+Z5v6Qfrhd/gEXdE7U6PUu
YUdX0O0VObxxqSa2+9ZOl7a6JpFHslUvLGzowlujKNSC6p5PKTudL1WWo+jjVNPqy3VLNKU
Mvntb/l/MK4UAAANns92Zvu0Nzst0qdGHOpWn82KKWlabX1fUqNjb/PrSUcvovM9U7SRo9k
+wtS1sFslJKlu75N9X78ZA4q+v9D7P1HaaTZwvriHKd3c845/0Yr/eUv8ADHVc9Lbb9ngRw
YTeRCDrLG/0PtBUVpq1nCwuJ8oXdtyjn/Si/wDeZfaHszfdnbrh3CVSjPnTrQ+bNGQng9f7
OQo9rewsLW/W+UE6W/vi10fwwUePilrVNOr6TqNaxuF8pRk4t+PmVCDTstbnZW6oqxs6qTz
uq025P8cnrWj6PoGqaTbX0dMt/lYJvCfJ954kepei3VePp1xpk5ZlQlvhn7L6/l/EsK57tR
e1NC16vZQ0yw4UcSpOVJvMWvecpdXDuridZ04U3N5201iK9x6P6VdL329rqkI84fJVHju6r
+Z5kBNa3LtLiFZU6dRwedtRZi/ejpuz2pS1bWqFrV02wVFtzqtUmsQisvv8EcmdHob/AEd2
e1TVGsVKkFa0X5y+c1/VyBBqPaBVatxRoadZU6Mm4xapvcl78mIAhAAAAdN2D0anrHaKCr0
1Ut6CdSpF9H4L4jO3OkQ0jtJWp0aahQq/KU0uiT7jsfRjaUbTTZVajSubzMoRfXYuX5oPSl
pnH0qhqMI+1bz2Sf8Aov8A+cFR5WAARQAAAAABQAABft/oIgJb/QRAoqVfpZe8YPq/Sy94w
IAAAoAAACa1t53d3RtqazOrNQj728EJ0PZGjGldXOrVV8np1CVRec37MV8Wn+ARq0tahpnb
yzp0pYtrWMbXyx3/AMX/AAPTNYsYano91aSWVVpvHv6o8BqVp1LiVdv25T3Z885PduzOorV
Oz1ndp5k4bZe9cgleEVqUqFadGaxKnJxkvNDDpu3+lfoztPWlGOKVylVh+PX+KZzIUAABQe
m+ib9U1H9+H8zzI9N9E36pqP78P5hKq+ln9b0/7t/mzzw9D9LP63p/3b/NnngIAAAoAAAD0
j0TdNQ/qnm56R6Jumof1QlL6Wfm6f8A1jzY9W9JNjb3kbLj39K025xxE3u+Bw9LQNOqTUZd
orKC8XGQIxbejO4uKdGCblUkopLzPfIVaWj6HTncTUIW1Bbm/FL/AHnE6R2es9EhHUtMoPX
7iPzZ0pJwpv3HMdqu0euapcO21KE7WEXlW21xXva7wMbU7z1/U7m76carKa9zfIqgAAAAB9
CaT/RNp91H8jwjWP6ZvPv5/me76T/RNp91H8jx/U9N0aWq3TnrahJ1pZXAk8PPuCRzZ6J6K
dOq+sXeoyi1T2qnF+L7zL0zs1oVxKMoanLUandbUFsnL48zQ1Xtre6JarS9O0aWlRgsR40f
aXmv94WtL0na3RpabHSKc1KtVkpVEn82K5nlpLcXFa6rzr16kqlWbzKUnltkQAAAFSW/6zS
/fX5n0N/1T/V/yPnm3/WaX76/M+hv+qf6v+RYlfO8/pJe8aOn9JL3jSKDc7HactT7T2lCaz
CMt815L/8AEYZ23ospKXaGvUay4UHj8Wgj0nXqnA0G+qLltoyxg8APeO1ctvZXUpf/APBng
4qQAABpPZXlawuoXNCW2pDOH71h/mRTk5zcn1byxoBAAAFB7h2H+qNh+4eHnuHYf6oWH7gS
vMO3f1vvv3znjtO2GgXV32nu69OvaRjOWUp3EIv4NmL/AIL3v+cWP/q6f+8DFPUvRP8A0Tf
ffr+6jhv8F73/ADix/wDVw/3nono306rp2mXUKtSjNzrZXCqqaXJeAK570r/0vZ/cv8zgzv
PSv/S9n9y/zODBAXNO1Gpp0q86cU5VqMqWX3Za5/wKYBQAAEe29gfqdZf1vzPN/SB9cLv8D
0jsD9TrL+t+Z5v6QPrhd/gEc0XdO1Kpp8bqEYqUbmi6Uk/enn+BSAKAAAPQfRVp8al5d6hJ
ZdKPDg/Bvr/A1vSrPboFrD7Vwv7rH+i2Cj2drTXWVZ5K/pYf/I9kv/7Gf/ayp+XloABGger
+iubloFzHujcfyR5Qep+ihv8AQ96vC4/2UErM9KunRpXtrqEV9NHZN+LXT+B5+es+lOCl2e
oTfWNdY+B5MCA6DsRqn6K7TW1STxTq/JT59z/+cHPjoTdOcZxeHF5TA977RadHVdBu7R83O
DcfJrozwScJQnKEliUXhrwZ712c1GOraBaXaeXKmoz8pLk/yPJe3OlLSu09zGKxTrviw/rc
3/HISOdOi1//ABDQ9L0pcpbPWKy/0pdP4NmboOnvVdbtLP8AZq1Epvwjnm/gP7R361LXbq5
j9G57YLwiugVmAABQTWtvO7uqVvTWZ1JKKRCdD2RpxoXNzq1Rexp9F1Fn7f7P8QjZo6zT0v
t/a29Op/ilnts8rphLa38eZ6RrNhHVNHurKSzxqTUff3fxweATqTnVdWUm5yeW/M947Nal+
ltAtLvdunKCU/3l1ESvB61KVGtOlNYlCTTyMOm7faX+je09ZxjincfKx/HqcyFAAAUAAAAA
AF6h9DEAofQxACpV+ll7xg+r9LL3jAgAACgAAAOluKdTTexVvbwg+LqVXizwv/px6L4tfAw
9Psqmoahb2dJZnWqRgvxeDoe0Paa9oarO0065dK1tUqVOKSxy7wjmODV/yc/7LPSfRZqNTg
3emVVJbWqtPK8eT/JHFf4U61/n0vgjT7Odr9So67au7upToSntnFpLkwOt9KGmes6PRv4Rz
K2ltl+6zyg+g9WsYanpVzZyw41qbSf5HgFalOhXnRqLE6cnGS8GgkRgABoHpvom/VNR/fh/
M8yPTfRN+qaj+/D+YSqvpZ/W9P8Au3+bPPD0P0s/ren/AHb/ADZ54CAALWmWbv8AU7a0Sb4
1WMHjwb5hVUCzqFGnbahXoUs7Kc3FZ8isEB6R6Jv/AOQ/qnm56R6Jumof1QUvpZ+bp/8AWP
Nj0n0s/N0/+sebAi/pGr3mjX1O6tKsoOL5pPlJeDPaKlnp3avQ6NS6oRnCvT3ReOcH3tfie
EHt3YRyl2Osd3cpJe7LCV5L2i0WroGsVbGpzjHnTn9qL6Myz0D0sRgtSsZLG90MP3bmefhQ
AAB9CaT/AETafdR/I8I1j+mbz7+f5nu+k/0TafdR/I8I1j+mbz7+f5hIq06k6U4zpycZReU
13HsehO37Z9j6S1Okqs8OnOTXNSXJST8e88ZPXfRg/wDmvP7+Qi15t2h0SroGr1bGq9yi8w
n9qL6Myz0T0sUIK4sK6Xtyg4t+J52AAABUlv8ArNL99fmfQ3/VP9X/ACPnm3/WaX76/M+hv
+qf6v8AkWJXzvP6SXvGjp/SS940ig7T0XV1T7SVKT/+pQePwaOLNXs1qX6J1+0vG8RjPEvc
wj2PtYnLspqSX+QZ4Oe+67GN12cvOG90alu3FrvWMngYqQC7J/Yl8Ap1JUqkakHiUXlM1/8
ACvWv88f9lBWRsl9l/ANk/sy+B79plClW0y1qVaNOVSdNOTcFzZ5f2s7TX1DtFeW9lWVKhT
lsUYxWOnMDkBB0pOcnKTy28tjQA9w7D/VGw/cPDz3DsP8AVGw/cBXmHbptdr77n+2c/l+LO
g7dfW++/fOeAXL8WepeifnpN99+v7qPLD1L0T/0Tfffr+6hCsr0r/0xZ/cv8zgjvfSv/S9n
9y/zOCBAAAFAAAHtvYH6nWX9b8zzf0gfXC7/AAPSOwP1Osv635nm/pA+uF3+AZc0AAGgAAE
ereiu4jPRLmhn2qdbOPehnpXX/I1k/wD+xj/2s5/0Z6tGy16VnUliF3Has/a7v9x0/pSpOf
ZyjPH0dwm/g0E/LyUAANA9T9FCxo16/G4/2UeWHrXotpOHZytUx8+u2vgkEqP0qXCholtQz
7VStnHkkeUnZ+kvVo32vKzpyzC0jtePtd5xgAAAFeleirVN1K60ucvmvi01/B/ki16UtL4+
l0NRhH2reWybS/ZfT+JwnZLU3pPaO1uW8Qctk/cz2nV7CGqaTc2csNVqbSfn3MMvH+zf+I6
bqmrvlKjRdGk/9OfL+ZzzeXlnSa1SnpHZuw0qpFwr1ZSr14vqueIp/hg5oKAAAoOmuaU9M7
FW1CMJcXUqjrTwv2IvEfyMPTrOd/qNC1prMqs1E6DtD2mvaGr1LTTrp07S0SoUopLHsrDf4
tNhHMcGr/k5/wBlnpfosv5+r3em1VJbPlIZXd0f5nEf4U61/n0/gjU7N9sNSoa9au7upToT
moTi0sYfLIHVelHS/WNIoajCPt209s3/AKL/APnB5UfQWrWUdT0e6tHzVak0vf1X8cHgNel
KhXnRmsShJxf4BIjAADQAAAAAAL1D6GIBQ+hiAFSr9LL3jB9X6WXvGBAAAFAAXNOenKrL9I
xuHTxy4Eknn8UwjY7IxjZq+1qovZsqEuHn/KSW2P8AF5OdnN1JynJ5cnlnUrV+zcdElpUbf
UI0p1VUnNVYbpNdE/Z6GJqL0fZD9Gwu1LPtcecZLHlhIDPFjJxkpLk08oQ0dOejcKX6SheS
nn2eBOMVjzzFgezdldTWrdm7O5zmahsqe+PL+R5h6QtL/R3aetUhHFO6XFjy731/jk1ez3b
TRezdrUtrW2vatOpPfirVi8PGOWIrwI+0Xa3QO0saKu7G8pyo52ypVYpvyeYsI4cQuai9Nd
WP6NjcRhj2uPJSefLCRTClPTPRN+qaj+/D+ZwOmvScVP0nG6k+WzgTjH35ymdX2d7YaF2ap
VqdpZ3tRVmnJ1asXjHuigLPpZ/W9P8Aun+bPPDtu0farQO01SjO7tL6m6MWo8KrFZ9+Ysxc
9lf8nqn/AJ0P+ADDO39G+iVLjU56tVg1QtIScG/2p4//AGZVvX7I0ainUs9RrpfszrxSfwi
jqaXpJ0e1sJWlnpNSjT2OMYxmsLKx4Aed3s3O+ryfV1JP+JAPqz4lWc/tSbGAB6R6Jv8A+Q
/qnCaa9LUp/pONzKOFs4E4x9+cpnV9nO1uhdmuN6paXtTjY3cWrF4x7ooDR9LPzdP/AKx5s
dx2i7W6D2lVFXdpe0+DnbwqsVn4xZhqXZTP0WqP/XQ/4AMi2tqt3cU7ehBzqVJbYxR7zpFp
T0bQba3qyjCNvS9uT5JPq/zPMtO7W6JoWZ6XoTlXxjjXFXdJfBIzNc7ZavrydOvWVKh/kaS
xH8e9gO7aa5HXdfqVqT+QpLh0vNLv+OTnwAAADZovszwYcanqXEx7W2rBLPl7IHtek/0Taf
dR/I8I1j+mbz7+f5noVv6UNMtrenQhp9w404qKbqLOF+ByNzc9lrq6q3E6OpqVWbk0q0MLP
9QI589O9FN/CVhd2DkuJCpxEvFNHmlbhcafAUlSy9m95ePMs6Vqt3o1/TvLOpsqQf4SXgwr
vPSzF7NPljl7Syebnf6j230PtHpatdYsK9KaeYzoyT2vxWUchqM9IVKFPTaVxuTzKrWmnle
CSSwBnAAscbluzjPPAD7f9Zpfvr8z6G/6p/q/5HiVKp2XpuE3S1Jyjhv5WGM/2DtP/wDKmm
8Ph/o6vjbt+kX+4QrzCf0kveNNypLsvJScKWpKTTxmrDGf7JiPGXjoAgogAen9ge1NO+sf0
HqFRKrGLjRnJ/Pi+73o4HXdJr6Lq9xZVoOOyb2P7Ue5/AoQnOnNThJxlF5TTw0dGu1NHU7O
Fp2gtHd7FiF1TlsqxXv6P4Ac0XdI06tq2qW9lRi5OpNJ47l3v4GjG07LSe56newj9ngJv45
Nmx7WaF2at5R0LTqla5msO4uXz+CA9A1zWbbs1ojq1JLfCGyjBdZSxj/5PDbivO5ualeo8z
qScn+Ja1bWb7W7t3N9WdSX7MekYrwSKAAAAFKe39h/qjYfuHklk+z/AKtH12nfuvz3OlUio
/hmLOz0n0iaRo+m0bChY3M6dFYTnUWX8EErmO3X1vvv3znzqNX1Xs1rOpVb+vb6jCpVeXGF
WGP4xOevXaesy9RVVUP2eLJOXxSQFc9S9E/9E3336/uo8/096LwJfpKF46u7lwKkYrH4xZ1
XZ3tnofZq2q0LSzvKkas98nVqRbzjHdFAHpX/AKYs/uX+ZwZ2naHtN2f7SXNKvd2t9TlSjt
XCqxSa/GLOX1B6c6sf0bG4jTxz48lJ5/BICmAAFACmxQfZrgQ49PUXV2rfsqwSz349kI9U7
A/U6y/rfmeb+kD64Xf4HQ6P6QtI0XTKVhb2N1OnSzhzqJv+CMPWdX7N63qVS/uLfUIVKnVQ
qwx/GIRywhb1B6e66/R0a8aWOfHkpPP4JFQKAAAp9KrOhVjVpScJweYyXVM9XttSodu+yFe
xcox1CNPLg31kuaa8ng8lJ7S8ubC4jcWladGrDpKLCG3FvVtLidCvBwqQeJRfcRHU1+0mma
5TS17T5K5Sx63ay2yfvTymVPVOy2d36UvcfZ9XWfjkDGt7erdV4UKEHOpN4jFd56pc6lQ7B
9kaFhGUZahKnlQT6SfNt+7Jx1DtHpmhwa0Gwk7lrHrd1LdJfupJJHPXV5cX1xK4uq061Wby
5SeWBHVqzrVZVasnOc3mUn1bGAAAAAFKm4tNdUe6dkdUWrdmrS4b9uEOHP3x5fyyeFHV9k+
1sNB0rUbWrvcqsd1DaspTxjmEqh2x1P8ASnae8rxlmnGfDh7lyRhittvLeWIACiFvT3p3Gf
6SjcSpbeXAkovP4pgbHZKKtI3+tVF7NlRxT85y6fkc9KUpzc5PMpPLb72dStY7Nx0R6TC31
CNKVXizmqsd0njCT9noYmovR3CH6Nhdqefb484yWPLEUBniptNNPDQho6c9GVKf6SheOefZ
4FSMVjzzFgez9ldT/S3Z20us5nt2T/eR5d6QNL/R3aetKMcUrlKrH8n+Rr9n+22jdnLOpa2
tre1ac5bvlasXh+WIoh7RdrOz/aVUPW7G8pyoZ2ypVYpvOOuYvwCOHAuai9NdWP6NjcRht9
rjzUnnywkUwoAACgAAC9Q+hiAUPoYgBUq/Sy94wfV+ll7xgQAABQAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAABAAAFAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAABAAAFAAAAAAAAABAAAFAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
F6h9DEAofQxACpV+ll7xg+r9LL3jAgAACgAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAL1D6GIBQ+hiAFSr9LL3j
B9X6WXvGBAAAFAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAF7S
9IvNYuVb2dNTqNNpN4zhNv+CYFEC9+iLx6bW1BU1wKNVUpvPNSee78CiAABd0/SbzVI1nZ0
uK6EHUmk+aiurApAaL0O//AEer+NNSoOpw3KLzsl4PwI9Q0q602NCVxFbLiG+lOLypLyApA
PpUqlerGlSg5zm8RjFZbZcno15B147IudvHdVgnmUF4tBFAB0I75qOUs97NWXZnVIXtCzqU
Y06txGMqSnLG9SWVj35CsgDUp9ntSqzuqcaHytpGU6tNv2lGPznjywZgQgFqlp1zVtndbNl
BS28SfKLfgR3VrXs6zo3FNwnhPD70+jCoR0ac5xlKMJSUVmTSzj3k1lY3OoXCoWtKVSo1nC
7l4mrC31RaDcwtKUVZ0Xm6rU3ne88k3/IIwgFSyzYodldWuJW3DoR23cJTozcsRml15gYwD
pwcJyhLrF4Zdjot61R301Tlcc6UZvDn7kFUAH1aU6NWdKpFxnCTjKL6prqWKWmXVWzd3w9l
vu2qpPknLwQRULdhpl5qlWVKyoutUjFycYvnhLLfwRFd2lexuZ21zTdOrB4lF9x1HYtSstL
13V1HM6No6FL9+o1H+62ByTTi2nya5MQvXmkXlnZUL2tBOhcuShUi8ptdV7+ZRCgAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAL1D6GIBQ+hiAFSr9LL3
jB9X6WXvGBAAAFAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAdb2
Dlwa+pahJ59QsKs6a/0prYv7xyRPaXtzY1HUta86M5RcW4PGU+qCJXUnSs6jlJqdzLO3PVd
c/HBTHVKk6s3OpJyk+rbGgB1/Z2pLSexGuanH2aty42lJ+/nLH4M5Amd1XdqrXjT4CluVPd
7OfHAHValUnpvo80rTocqmpVZXNTHVxTaj/IZ29puhfWunQSVLTbWnQf72OZy9W4rVowjVq
zmqcdsFJ52rwQ66vbq+mp3VxUrSisJzllpAdP6O5WtHU9Qu66Uq9vYVZ20X138lleaTbMql
rNS10+7haW22d37Fe5n7U2m87V3LPlzMmlWqUKiqUpyhOPSUXhodWuKtdp1akpY6ZYE+kWc
tQ1a1tILMq1WMf4noEbqnqfpXqV5YlY6KntT6KFGOP47TzejWq29aNajUlTqQeYyi8NMdC7
uKcqkoVpxlVTVRqXzs9cgdfo97Xr6b2m7QVm5XNzDgQx9qq8PH4NnGTg4TcZYynh4ZNRvrq
3o1KNG4qU6dX58YyaUveQAdf2scLmn2f0rTfaoK0i4KPSVSb558+SIvSDcWk9ZtbS0cZeo2
dOhVnH9qay38M4Obp3lzRio0604pZxh9M9cELbk22+bA63QKtKy7Ba7dUn/jlWpTt8rrGm8
5x7x8KNWy9GSpRft6peuWM9IQS6/imcnRua1vu4NWUNyxLa8ZXmPd/du3lbO5q8GUtzhueG
/HAEMYuclGKy28JHW+kC5lb3lholOWKWl2saeI/ba9o5KM5QkpRbUk8pruHV69W5rSrV6kq
lSbzKcnlsC5oNO3q6/YU7trgSuIKpnpjPedF2g1nhdt728p2fGrUJ7bdVHmFKMVhNL+PPxO
OJqt7c1o7alacljHN9wDa9epdXVS4ry3VKs3OcvFt5Z1vbqrTUNCstOWLWlp9KVPh9JTksy
fv3NnGk8by5hRVGNaahHpHPJALe17m4u6tW8qzq15SbnOcnJt+bOor1Z6T6Mre3g9tTVrp1
J+LhDOP4tHIZz1JKlzXrU6dOrVnOFJYpxk8qK8gOq7V05WvZ7QdMp9KNq7mr+9NpfyOQLFe
+urqlTpV7ipUhSWIRlLKivIrgAAAUAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAF6h9DEAofQxACpV+ll7xg+r9LL3jAgAACgAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAL1D6GI
BQ+hiAFSr9LL3jB9X6WXvGBAAAFAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAXqH0MQCh9DEAKlX6WXvGD6v0sv
eMCAAAKAAAAAAAAAAAAAAUQv6df29nGar6fRutzWHUb9klufQoiHo3Zmy7P6xY0q13pNGlU
rV3SgoyeOSyaPaTsZpNPQLqrYWUaVxSjvi0+5dUea/quZ162O08NvOyvKAAD1OAAfRpSrVo
UoLMpyUYrxbPXNN7I9na1rsdhGpOi+HUnu+dJdTj5fNz4vt048d7+nkIh23a39E9n9YVlQ0
W3qQ4anmcnnnk5K+uaV1cOrRtYW0WscOD5GuO/eS58J1z63NVgADoyAAAFEO57DdlbXWNMv
bq9pb9y4dDPdLD5/kcZdW8rW7q281iVKbi8+Rz58nPXV5n4avNkl/lCAAdGQAAAohq2urWd
C2hSqaPb1pxXOpJvMj0jRey+gano9re1NLpxnXhuajJ4XNo4eXzTxzeo6ceO9/VeRAdXr13
pmla3dWNLQ7acKMtqcpPL5JmetZ0qXKroFDHe4VZJm53bNkZvMlzWIB09nY9mdbmqFC4raZ
cy5QVd7qbfhu7jN1zs7qGgXCpXlLEJfMqR5xl7mJ5ObfX6pebmsoAA6MgAL+n6hbWdOca+n
UbpyeU6jfIl+BREPSex2l6L2jsa9e40ijTlSqKKUG+fIp9saGj9nLy3o2+jUKiqwcm5yZwn
6iXv0z5db4rOfbfhwQptLXNPT56BatfvM09O1vspVqRp6h2fjRTeHUpzbS/A3e+pN9b/wD4
xOZfy5ED0rtZ2d0Kh2UnqOmW0ItuMoVYSzlPJ5qPF5Z5JsO+LxcoACzY3NK1uVVrW0LmKT+
Tn0Z0rKsB2vZR6Tr+sqyr6Lb04um5ZjJ55G92o0HQtC0Sd9R0mlOcZxjiUnjnn/cefr9ROe
5xZ8us8VvPtK8sA0r/AFO1u7fh0dLoW0s53wbz7jNPRLb9uQAAKAALFnXp21zGrVt4XEF1p
z6MUVxTsey9TStd1unY19Et4QlFvMZPPI6TtL2f0LRdDq39HSqU5waSUpPHM83X6ic9ziz5
rrPFbz7SvKQNr9Oaf/2Da/2mWrbX9CU/8a7N0XHvdOo8nW9dT/8AX/6Yyfy5sD1jSNG7Ia9
p9S5sLGDcYtSg37UHjllHllzBU7qrTSwozaS/Ez4/LO7ZmYvXF5kuogAVNJrKydmCAb1DWN
Pq16dN6Fa4lJJvLPSqnYzs7CjOotNhmMHLr4LJ5/J+onjz2n268eK9/VeMCG5X1iwUqtOOh
2q6xUtzyvMxHzbZ2lt/DlZhBRDSsdTtLW34dbS6FzLOd828+4tthGcB6LoNr2b1Gzsal7pd
KjUvak6cHGXs5TeF+ODa1TsFo1zp1alZWkaFztzTmn3+H49Dy9fqueevXqV2nh6s2V4+BLc
UKlrXqUKsXGpTk4yT7mRHrcSiGra6tZ29tClU0e3rzj1qTbzI29WraVp+nabc09Et5SvKLq
TTk8J7muXwOd7suY1Odm648Ce8r07m5lVpW8LeEulOHREB0ZAFiyuKdrcxq1baFxBdac+jO
r7Kz0rXtajY19Ft4QlByzGTzyOfffpNxeefa5rjRD1TtNoGhaHolS/o6VSnOEopRlJ455OG
/Tmn/wDYFr/aZjx+b+pN5jfXj9blrEA6S117QVL/ABvs3Rce906jydrpWi9kNd0+pc2FjFu
MXug37UHjllE78/8AT+euac+P2+q8mAkrxUK9SK5KMml8SM9DmAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAv
UPoYgFD6GIAVKv0sveMH1fpZe8YEAAAUAAAAAAAAAAAAAAAAHWafdysOyFldReHS1RS/Da8
nq8ZU7y1Ulh069PP4NHj8/+j2n/AOIf7LPQuwuo/pDsvQ3SzUt5OlL8Oa/P+B8v9Vx/b7f+
a9nh6+fX/wAPJ9YspadrF1ZyWOFVaXu7v4FI7b0nab6vrNG+gsRuaftfvLl+WDij6Hi79+J
08vfPr1Y3ex9vCetq8rJOjYwlczz/AKKyl8Uj0PsDXnc9n6lebzKpczk3+JwFq/0d2Murjp
V1CqqMPHYnl/lg7r0b/VRffSPH+q+eLf8Azj0eD46kcl6TPrSvuI/zOQOv9Jn1pX3Ef5nIH
q8H+Llw8n76AADswBYxcpKMVlt4SENnsrZxutcp1aqXAtE7iq34QWf4tJfiZ6vrLSTbj1rs
1Z09O0G2tKcoudOOamO6T6/yPN/SJpnqPaOVeEcUrqKqJ+fRnQej7XpXup6la1pZdaXHp/g
8NfBr4F70j6Z652fjdwjmpaTy/wB19fyR8zx2+L9RnX5//r2dZ34tn4eTAAH1XjAAAAe49k
vqtpv3X82eHHuPZL6rab91/Nnh/Xfsn+3p/Tfuryrtn9bdR+8X91GGbnbP626j94v7qMM9X
j/ZP9PP3+6l6dHzPVuyNej2p7Jz0/Uo8Z0Xw231S7n71g8oPQfRVVfrGoUc8nTUsfiv95x/
VTfHv5jr4L/fn8uR7QaLW0LVqtlV5xTzCf2o9zMw9S9JulxuNIo6jGPylvPZJ/6L/wDlI8t
Ong8n9TiVjy8+nWAAA7MPT/Rb/RF798vyMv0qf0pZfcv80anot/oi9++X5GX6VP6UsvuX+a
Pm8f8AKr19f4HCCiF3UrONlUoxi2+JRjUefFt/7j6O/h42/oupzuOxmr6VVk5cKCrUs9y71
/8AnicmS0bmrb8ThTceJBwl5p9xEZ559bc/LV62QAAG0db6NfrXH7mf8js/SJ9Uan30PyZx
no1+tcfuZ/yOz9In1SqffQ/JnzfN/wAnn/p6/H/hrx8AA+k8YAACgAADqPR39baP7kjvO33
1Quf3o/mcH6O/rbR/ckd52++qFz+9H8z5vn/5HP8A09fj/wAVeNgBcjZxlpE71tqUa8aaWO
TTTf8AI+jbjxxq9itWnpXaKh7WKVw+FUXc0+n8cGXrFNUtYvILoq0vzKkJyp1Izg8Si8p+D
HVq1S4rSq1ZbpzeW33mfTO/Zr2/txGAAbRPZ/rtH7xfme+1v1Sr9zL+6zwKz/XaP3i/M99r
fqlX7mX91nzf133y9X6b6r5/r/rFT99/mRklf9Yqfvv8yM+lHlAAHcEdHeTlT7FaTOEnGUb
io013PLPRuyHaCOv6RGc5JXVBKNWPe/8ASPN7/wCo2lff1fzZV7N67V0DVqd1DnTb21YZ+d
F9Tx+Tw/1PHc+5a9HHk9Op/Hw6/wBI3ZvdFa3aw5r2biMV8JHnJ9AQnbalYbotVbe4h+DTP
Ge1Wg1NA1ipQw3Qn7VGXjEx+k82z+n19xfPxn90Yp0vab+g9A/7o/78jmjpe039B6B/3R/3
5Hq7/dz/AO/hx5/bXNAAHVkHVejj62U/upfyOVOq9HH1sp/dS/kcvN/j6/034/3x3HpB+qN
f7yH8zx09i9IP1Rr/AHkP5njp5/0X+P8A7dP1H7inR9hdXlpfaShGUvkbl8Gon09rkn8cGO
rOL0eV7ue5V+HjuxjJVhUlSqRqQbUotOLXcz1dczvm8uMt5sqzqdPhapcw8KsvzKg+tVnXq
yq1JbpyeW33jDU+kAABQAAAAAAAAAAAAAAAAF6h9DEAofQxACpV+ll7xg+r9LL3jAgAACgA
AAAAAAAAAAAAAAA6Of8A0e0//EP9lmx6L9R4Wo3Onzl7NeCnFea//Zjz/wCj2n/4h/sszuz
9/LTNctLtPChUWfc+R5uuPfx9c/7dZ169c16b6QtP9e7MzqxWZ2suIuXd3nkMU5SSXVvB9A
3NGnfWdWi/ap16bXvTXI8b0LSs9q42lymqdrVlKtn7MHz/ACOH6PyZxZfw6efjepf5P7VP1
RWGkJ/qVCPEX+nJZl/E7z0b/VRffSPLdUvp6lqlzeVG3KtUc+fmz1L0b/VRffSL+pmeGSnh
u+RyPpM+tK+4j/M5A6/0mfWlfcR/mcgenwf4uXHyfvoAAOzAOks3+i+xl1ddK2o1FQpvv2J
5k/ikvxOdp05VakacFmUnhLxZ0Xa9q3r2mkUk9lhRUJY75v5xz7+bOf8A34a5+Jao9mdRel
9obS5Taip7Z+afI9qvbanfWFe2lzhXptfFcjwFRknlJ/A9u7Kaj+k+zdpcN+3CPDn45X/xg
8X63n67j0fp+vvmvFbu3naXla2qLEqU3F/gyE630jaZ6j2idzCOKd3BTXv6P8jkj3ePr35n
Uebrn16sAABtAe49kvqtpv3X82eHHuPZL6rab91/Nnh/Xfsn+3p/Tfuryrtn9bdR+8X91GG
bnbP626j94v7qMM9Xj/ZP9PP3+6g7r0V/0vef93/mjhTu/RXH/lW9l3Kh/tIx+p/xVvw/vj
tO1tGNbspqEJLpTUl700eIHtvbGurfsnfzf7UFBe9tHiRw/Q/sv+3T9T+6AAA9zzvT/Rb/A
EReffL8iH0h6NfapqFpUtKPEjGm0/aS8PEm9Fv9EXv3y/IzPSlKUdTssSa+SfR+aPmc7/8A
lXP/AH4eu5/Rms7SvR/rF9cQdxCFCgn7cnJN48kiHt9Qp23aV29JYhSowjFe5GVpet6hpN3
C4trmpHa+cd2VJeDRo9truN/rsbuCwq1CEsfHJ65PJ/Vl6vxjhvPp8OeAAPQ5AAAK630a/W
uP3M/5HZ+kT6pVfvofkzjPRr9a4/cz/kdn6RPqjU++h+TPm+b/AJPP/T1+P/DXj4AB9J4wA
AAAABXUejv620f3JfyPQ+2dpXvuzNxb28N9SUotLOO8889Hf1to/uSO97etrsjctNr2o9Pe
fM/Uf8jn/p6/F/irzm27E67c1FCFrFN97qLBtdqOz67O9jbS1c1OtO53VZLpna+SOLpXVxQ
mp0q9SnJdHGbR1Gsa7W1vsTbetS317e6UJT75La8Nnq7nk9udvxrjzeMv8uSAAPS4gAAKns
/12j94vzPfa36pV+5l/dZ4FZ/rtH7xfme+1v1Sr9zL+6z5v6775er9N9V8/wBf9Yqfvv8AM
jJK/wCsVP33+ZGfSjygGAMI6G/+o+l/f1fzZzx0N/8AUfS/v6v5s545+P6v+7/9t9/b0H0c
9pVTn+hbupiM+dvJ9z74nWdq9Ahr+jzoqKVxSzKjJ9z71+J4rSqzoVYVaUnCcGpRku5ntPZ
TX4a/pEKzaVzRxCtHz7n+J4f1Xjvj6nl5enw9Trn06eLVaU6FWdKpFxnBuMk+5o6LtN/Qeg
f90f8AfkbnpG7NKFRa1aQ9mfK4il0f2jD7Tf0HoH/dH/fkennyTyenU/8AfhxvF49pXNAAH
pcgdV6OfrZT+6l/I5U6r0cfWyn91L+Ry83+Pr/Tfj/fHf8AbWzr3/Zqrb20N9Rzi0s48Tza
27E65dVVCFtFecprCPQvSA2uyNfDx8pHp+J5HRu7mhNTo16lOS6OM2meT9JOv6d9a7ef195
rsu1egx7PdkLG03qpVlcOdWSXJvBw51ut67W1zsXZyuZb7i3uXTnL7Xs8mckenwTqc32+9c
fJm/AAUQ7sAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAL1D6GIBQ+hiAFSr9LL3jB9X6WXvGBAAAFAAAAAAAA
AAAAAAACgdFP/o9p/8AiH+yznU8HRT/AOj2n/4h/ss5w5+P8/7a7/D27slqK1PszZ1m8zhH
hz98eX5YOb7W2MdElq2qxwnqEI0qWOqbXt/zIPRbqHO802T64qw/J/kiD0o6hxNQttPi+VG
G+X7z/wDg+fx47z+ovM+v/wCfb1ddS+LXCHrno3+qi++keRnrfo3+qi++kej9Z/j/AO3L9P
8Avcl6TPrSvuI/zOQOv9Jn1oX3Ef5nIHbwf4uXPy/voABTs5t7sda06us+uV0nQsKcrieen
srKXxSC47Y6nWuKlVxtW5SbzK2g38cE9P8A5K7DVKnza2qVdi8eHF5f8Uc0cZzO+r1f9Olt
5kkbX+Fmp/Ys/wD0lP8A3HY+j7tNcajdXGn3fCT28SkqdNQXLryX4HmZqdnNRlpWvWt2nhR
mlL3Mz5fDz1xZJ8rx5LOpbXo3pG031zs6rmKzO0nuz/ovr+R5KfQN1b07+yq28vap16bXvT
XI8FvLadneVraosTpTcH+DwcP0Xe83n+HT9RzlnSAAA97zg9x7JfVbTfuv5s8OPceyf1W03
7r+bPB+u/ZP9vT+m/dXlXbP626j94v7qMM3O2f1t1H7xf3UYZ6/H+yf6efv91B6J6KqLzqF
d9NsYfxz/I89jGU5qMIuUm8JJZbPVdGdv2G7IqtqLUbmt7fB/ak+5HH9Vf8A4/WfddPBP7t
v1FL0n6sqdrb6TTl7c5cWol3Jcl+f8DzUuarqVfVtRrXtxJudSWfcvApnXw+P+nxOWfJ379
aAADqw9P8ARb/RF798vyMv0qf0pZfcv80anot/oi9++X5GX6U/6UsvuX+aPm8f8qvX1/gcI
Wby8leTpSlFR4dNU1jvxn/eVgPovGsWNrO9vqNrBZlVmook1a2pWeq3VtRbcKNWUE334eDq
PRxo8rnVZ6nVh8haRe1tcnPByd/U4uo3NTPz6spfFs5zvfJeZ+G7znMv8q4AB1Ydb6NfrXH
7mf8AI7P0ifVGp99D8mcZ6NfrXH7mX8js/SJ9Uan30PyZ83zf8nn/AKezx/4a8fAAPpPGDR
1jTlplahSy3OdCFSafc2iTs5pFTW9bt7OMW4OSdR90Yrr/AANDt+1/hZcQisRpxjBLwwjle
/8A5Jz/AOG/X+3XNAAp1YdP6O/rbR/ckd52++qFz+9H8zhPR39baP7kju+331Ruf3o/mfN8
/wDyOf8Ap7PH/irxssRu5R0+dntW2VVVN3fyTX8yuB9GzXjBqappkdPsNPqPdxbqm6sk+5Z
wvyZFoumVtX1ahZUotupL2mu6Pezd9IqjS1+jaU/o7e1hCK/FnO9/3zmNzn+29OTAAOrCez
/XaP3i/M99rfqlX7mX91ngVn+u0f31+Z75X/VKv3Mv7rPm/rvvl6/031XgFf8AWKn77/MjJ
K/6xU/ff5kZ9KPKAYAEdDf/AFH0v7+r+bOeOhv/AKj6X9/U/NnPHPx/V/3W+/uA2ey+u1NA
1iFym3Rn7FWPc4//AAYwprrmdTKzLZdj36UbbU9Pa9mrb3NP3ppnmXb+wjpkNKsYT3xo0JK
L8t8maXo57SZ/5Eup8utvJv4xIPSp/SNj9y/7zPm+Hjrx+f0v09nk6nfj9nBAAH1HiB1Xo4
+tlP7qX8jlTqvRx9bKf3Uv5HLzf4+v9Onj/fHcekH6o1/vIfzPHj2H0g/VGv8AeQ/meOnn/
Rf4/wDt0/UfuWVeSWmuy2ra6vE3d/TBXENHQtJra1q9CypRb3y9tr9mPe/geu2cy1w+bcO1
XTY6faWEnni3NLiyT7k+hmHV+kRxh2ihbU8KFvbwhFI5Qz4ur1xLfy13M6sAAB0ZAAAAAAA
AAAAAAAAABeofQxAKH0MQAqVfpZe8YPq/Sy94wIAAAoAAAAAAAAAAAAAC/p1LSqkan6Rubi
i1jZwqSnn35aKAEs2EdW7zs29AjpPrd9tjX43E4EfDGMbjF1GlpFOnB6fdXNabb3KrSUUl+
DZnAY549fy1et/DW7M6utD123vZqTpxeKij1ce8h13U3q+tXV9hqNWo3BPqo938DPA16T29
vym3PVpWFHRqlBu/u7qlVzyjSoqSx73JHadn+2PZ/s/pisacryst7lvdKK6/1jzkDn5PFPJ
M6rXPd5+nY9otU7OdodSV7O5vaD2KG1UIvp/WOXv4WcLlqxq1atHCxKrBRefcmysBrjj0mS
/Cdde3zSmlYUdGqW7d/d3NKru+bSoqSx73JGYBuzWZ8Ot1W+7N6nTtKKu76jStKKpQgqEXn
xfzu85u/hZwuXGxq1atHCxKrBRefcmysBnjj1+q111oNihQ7POhTlWv72FXHtKNvFpPye4x
wLZv5SXHqVj6Q9Ds7GhbSd3VdGChvdOKcsficxrd32Y1nVat+rm9t3Vw5QVCLWe9/OOUA48
/p+eLvNdOvLeplS3KoRuKitpznRUnslOOG15ojEA9Dk1rWhoM7aErq9vKdZ/OjChGUV7nuR
3Ol9vdA0vTLexiruoqEdqk6cVnnnx8zzADj5PDz5PjqunPkvP06jV7js1q2qV7+V5fU3Wll
wVCLxyx9opqj2Wp85Xeo1fKNCC/2jDA1PHkyWs3rbuOnt+0mlaP7ej6Rm4Xza91Lc4+aRia
lqt7q1zK4va8qs349F7imBeeOZd/KXq2YAADbINDTqWk1Kc3qNzcUZJ+yqVJTTX4tGeBLNi
x3/ZrtR2e7N2la3p1b2uqs9zboxjj/wBxW7Ta32c7S3FGtUuL2g6UXHCoxln/ANxxIHGeDm
de+/Lp/Vuev4bnq3Zn/tG//wDTR/4iW3odkoVFKveahUiv2Y0IrP47jngN+l/ms+0/h6dQ7
edm7DTHZWNtc0oRg1BbI9fF8zzKTcpNvvEAnj8XPj3Pyvfd7zQWbGFnO5jG+q1aVHDzKlBS
fwbRWA6Vh2HZ7U+znZ/U1fQur2tJQcdroRXX+sa+v9s+z+vaVKwnK8oqU1LeqUX0z3bvM84
A4X9Pzeva266Ty2TI3PVuzP8A2jf/APpo/wDEOp2/ZVTTqX+oSj4K3j/xGCB09L/NZ9p/D0
fRe1nZHQaDp2Vtdpy+fUlCLlL+JxvaTUqWr69dX1BSVOrPMd654MoDPHh546vU+168l6mAs
WUbWd1CN5UqU6L+dKnFSkvwbRXA7MOu0DUOzeg6pC/hd3tZxTWx0Irr/WNvXO22ga3pVSwm
7ykqjT3qlF4x/WPNgPP1+n5669rbrpPLZMjc9W7M/wDaN9/6aP8AxCxtuy6kt2oX7Xfi2j/
xGEB09L/NZ9p/D0PQu03ZHs9SlG0o3kqk+U6s4R3Py68jle1WrUdb1+te26mqUklFTWHyRj
AZ48PPPXv+V68ls9fwBVjKz07xAOzDeo0uzVKrTqfpC+bg08erx5/+47mfpJ0GdKVPZdrdF
xzsj3rHieUAcO/Bz3+6unPlvP03K1Hs3LiTjf3zm8uKdvHr/aMR4zy6CAdeZn5Yt0GnY0dF
nb5vry6pVs/NpUVJY97kjMAtmpPh1de77NV9FtdM9bvoxt5ymp8CPPPlu8zE1GlpNOnB6dd
XFabftKrSUUl+DZngY549fy1et/AAAOjKShXqW1eFalJxnBpxa7mb3artHT7RRsKuyUK9Gh
srZXJyy+aOdAzeJep1+YstkwogAaZWLKNpO5jG9q1KVF53SpwUmvwbR0/Z/UezegapG+hdX
tZxi47XQiuv9Y5ADn3x7TLW+evX5eka9207P67pU7CcryipyT3qlF9P6xyfq3Zj/tG//wDT
R/4jDAzx4ZxM5ta68l6u2N2Nt2XUlu1C/a8reP8AxHT6F2o7Jdn6MoWdG8c5/PqzhHc/48j
zsB34Z3M6tTnyet2RsdqdVo61r1e+t1NUptbVNYeDHADrzzOZJGLdugAAoAAAAAAAAAAAAA
AAAC9Q+hiAUPoYgBUq/Sy94wfV+ll7xgQAABQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAF6h9DEAofQxACpV+l
l7xg+r9LL3jAgAACgAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAL1D6GIBQ+hiAFSr9LL3jB9X6WXvGBAAAFAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAXqH0MQCh9DEAKlX6WXvGD6v0sveMCAAAKAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA6DsZpNvqfabT6F7Byt61dQc
V+1z/IIwOnUQv65OFTXL6dOMYxdebSisJLIUdD1WulKnYV5KVOVRNQfOKWW/cBQAmoW1a6q
8OhSlUmk24xWeRJ+jbxW9Su6ElTpY3Sa5LOcfkwKoEtK2rVlKVOnKSj1aXJDKlOdKbhUi4y
XVNcwGgABQAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAABeofQxAKH0MQAqVfpZe8YPq/Sy94wIAAAoAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAIntraVxJvbLhwWZyS6I7D0dThd9t
7OUbbbTt4yksN+yks595xcas4RcYzaT6pPqLTrVaLzTqSh+68AOuHKpdVJNPdKb5Y5nTdtL
qpZXNho9GbprTrSNKW149tr2snKOTlLc2233iznKcnKcnKT6tsDpuztDUKehajK30+vXhqF
P1eNajTc3TalGTzjongoa9dz4Flpbt6tCNjTaaqxcZSk3lvD6Lp8C9a63faPo9vDQdQnb8V
ZulGptlv7uT7jN1vWb3V5UZahcu5r0otOq+bx4Z78fzA1tR4Nfs/oGm6Ys8VSqXLj1lVc2u
fuiolbtxdWVx2g2WLjOFtb0beVSPSpKEIxb8+afMwI1JwTUZtJ+DGgIAAFAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAF6h9DEAofQx
ACpV+ll7xg+r9LL3jAgAACgAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAUBACAAAKAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAC9Q+hiAUPoYgBUq/Sy94wlq0qnFl7D
6+A3hVPsS+AQwB/CqfYl8A4VT7EvgAwB/CqfYl8A4VT7EvgAwB/CqfYl8A4VT7EvgAwB/Cq
fYl8A4VT7EvgAwB/CqfYl8A4VT7EvgAwB/CqfYl8A4VT7EvgAwB/CqfYl8A4VT7EvgAwB/C
qfYl8A4VT7EvgAwB/CqfYl8A4VT7EvgAwB/CqfYl8A4VT7EvgAwB/CqfYl8A4VT7EvgAwB/
CqfYl8A4VT7EvgAwB/CqfYl8A4VT7EvgAwB/CqfYl8A4VT7EvgAwB/CqfYl8A4VT7EvgAwB
/CqfYl8A4VT7EvgAwB/CqfYl8A4VT7EvgAwB/CqfYl8A4VT7EvgAwB/CqfYl8A4VT7EvgAw
B/CqfYl8A4VT7EvgAwB/CqfYl8A4VT7EvgAwB/CqfYl8A4VT7EvgAwB/CqfYl8A4VT7EvgA
wB/CqfYl8A4VT7EvgAwB/CqfYl8A4VT7EvgAwB/CqfYl8A4VT7EvgAwB/CqfYl8A4VT7Evg
AwB/CqfYl8A4VT7EvgAwB/CqfYl8A4VT7EvgAwB/CqfYl8A4VT7EvgAwB/CqfYl8A4VT7Ev
gAwB/CqfYl8A4VT7EvgAwB/CqfYl8A4VT7EvgAwB/CqfYl8A4VT7EvgAwB/CqfYl8A4VT7E
vgAwB/CqfYl8A4VT7EvgAwB/CqfYl8A4VT7EvgAwB/CqfYl8A4VT7EvgAwB/CqfYl8A4VT7
EvgAwB/CqfYl8A4VT7EvgAwB/CqfYl8A4VT7EvgAwB/CqfYl8A4VT7EvgAwB/CqfYl8A4VT
7EvgAwB/CqfYl8A4VT7EvgAwB/CqfYl8A4VT7EvgAwB/CqfYl8A4VT7EvgAwB/CqfYl8A4V
T7EvgAwB/CqfYl8A4VT7EvgAwB/CqfYl8A4VT7EvgBbofQxAdb058CPsP4AFf/2Q==
</binary><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAgAAZABkAAD/7AARRHVja3kAAQAEAAAATQAA/+4AJkFkb2JlAGTAAAA
AAQMAFQQDBgoNAACJrAAAvtIAASlyAAG/cP/bAIQAAwICAgICAwICAwQDAgMEBQQDAwQFBg
UFBQUFBgcGBgYGBgYHBwgJCQkIBwsLDAwLCw0MDAwNDg4ODg4ODg4ODgEDAwMGBQYLBwcLE
A0KDRATDg4ODhMRDg4ODg4REQ4ODg4ODhEODg4ODg4ODg4ODg4ODg4ODg4ODg4ODg4ODg4O
/8IAEQgEAAKuAwERAAIRAQMRAf/EAQ4AAAEFAQEBAAAAAAAAAAAAAAABAgMEBQYHCAEBAQE
BAQEBAAAAAAAAAAAAAAECAwQFBhAAAQMDAgQEBgIBBQABBQEAAAECAxESBBAFICETBjAxMh
RAUCIVNgdgNTNBIyQ0FqCAsEIlJhcRAAECAwMGBwoKBwcEAgMAAAECAwARBCExEhAgcTITB
TBBUWHBIrJAgZGhsXIjcxR0UGBCUoKSwjOzFdFiomMkNITSQ1PTlDUGg8NkJZNEo+PzEgAB
BAEDAwQDAAAAAAAAAAABABAgETEwQCFQURKg0GFxQYECEwEAAgEDAwIGAwEBAQADAQABABE
hEDFBIFFhMHHwgZGhscFA0fFQ4WBwgJCg/9oADAMBAAIRAxEAAAHF4d8jrx4Lvx5nrIrVkd
NRtxXaRaxdnhrb5b6TGugxq3nTyQ006CTTh6NGDaQARAAAFpYUUUUcLSDDMOI6Z4rVm4+nV
5d8/WOQ9flxvR5+z5Z7XjtkYW5lazTqtWbqZe0mdWMbrzUqdpzeicN3cXie/LhuvOhdLLBV
PcqdFfeS4lmYdWKUlEuWdR59szvD6WVn27z9cvfPj+uMLSG1BRJqNUWfN0+d3OeutxrpOer
UqhUsWSaRwggCCUgkigqhThYcKKKii0gktZMDc5bVgx2t8+2dvHJ+nzZXfh2HLPccel/Gqt
lSytVVM3UyqqVSazWn3PYc3oHDduXie3LiO2KSvzphU3KXRW3G3C2RVHY2Avx03DRneL0SJ
6jw7VbMqypa0QAElQetjN0I2sXUmpoFVBVHwIKooDRoQooCi0+FVQRQoFgpkULMXRuOtzHa
lrGB389ffLocXpuWruaisGjCslGqFmXpQpa38Os5amOZ6Y5jpmrK5WJXqtpDqMsakdRaQ0F
7M2OdJc7R9lrrIxgQqoAosA4fExPEkqqoo6FHBAoKAgSgQqoA8dK4UBLGiU4WRFhsil1eXf
W5doNZyuvBusaOWhmz5rhw+FVIiICvZFTi3LeyQztTMsrqwjqGyGo6ajbGKwZYg8sQiwWOr
j/p+Rgo6FgUHI4IFdDkUJVlVHjoVXQCKgCoKQkqDbWqD5Xw+ASm2RVHSWABLq8t9Z5fRvcf
RFrGR281fXKdLObOTS2Inllh8rLIgJJZBVbENlWqZVqGyAgqvUNjbGkatGiUlIINHVzv0fI
xSHw4SksdDofKsIqCDVVHiw4WV0LDVbTacjoJWK21oy0CHKsAlkdQbxGykgAs1u8fR3Hi9H
QcfRDrni9vNR6cHpOTxZls5thZoeRpFT4sZsyrEdQVTSnVOoLK5WqtUFjLG1BawaMtjplIN
1HLZ6cWDlfk4bYzUIllklWGqymjBR4+FHSulWAZTaWJJXSsI6YqCUosroVGVW3KXTNfXNJC
AW3e4ent/F6d/h3i1jI7ear04uSVJonlsRNLIokRHZJLZlmgI1rWU7KpWqGq5XqvZHTbGEN
sVMhtRWssTRtONO8mU+WTJxHZFYUK0QQQbTQHw6V46HSqKrUZTpZJXytGEaoSEubJNPzRGW
VNzM7Zo9OTGSAdddB5/R2vj9O5x7NuafThHvk9JUmixFmWWHiEZHT4nlkGLXKllSysV7YrI
SCoqYIjbYSGmDRg3USmjhvo86D5Zs0IrI7GVW1KvSSTNqHiCQlOh0qq6HDgEGiw5SVoxa9V
7Zs6v8t2sbklQZZV1nL7Zz+vNkwQU+76Hz9+z8fp2+PZtzU6cI9c3XMiTFiLObKSQqtIxYn
JFYViqlXSsV6iIqiI6jAQiIKYNG02xRB1UPV5RXxLmrLHqRWRWUeuYumNrnNbCSARWo5ZZX
w8cqgNhgg1WjRpTrC6Ws3o8el/n0mzQalXczO2c/pzZMiCyN9D5+3ZeT07fHtDcZvXhT6cm
WNuVJYkh4+V4owdE8ssrSOoEgqEjWMjpisIwFGkVNEGCUqCvSr6/KkriXNfK2orINZodcSa
x1HNpYQUiRkK2DWzrQzZYcqjJaqU7IiKoxCWWJeZ6zH3u5y6aHLpYzohLK2pl9s0OmGMIBJ
N9H5u3Y+X07XHtX1nG6+fN6cqus1tSOxRYBVfDoSnS2M2QQYkZHagQ1WhKwbSkgJEJSysG2
OFWSHenyrK+aklkEI7K+s0OuLOufU85NGTrIV6zdNDOuw566HGrGa8QhMpMfUp6layESW9N
WJec6TA3q1y66HLpYzpRpXszeuc/tiC5RCJZ06Lzdew8vo2uXarrGJ24ZfTlS3mnqQ2JKsK
OHSqNqTKxnToYRjKbQjlJVhZUG08kkCOm0Q2kscLLLFzvwdnU0sssghHZDZS6crXTj1MykY
WpJFesTo0M3uuW+k56uxZVZYDITC1M7Wa5GMW7m25rmumee1u3y7X+fSfOnStINZobxm9c1
ekYros4u/w31Hm9Gtz7VNYxO3ny+nKnvNPSEfLLk+V4+VAp8TZqwwjptMEHCyqLAqDh4JGM
pAQpR0spa7cXy2M6mmniEdkVzU6crXTh1TDTn7JoYuFvNpez5728a0ZdKVsRlJcOzMshSMi
W5Lbl5bpOeu7nLvf59J86WUHWPuHpU1mrqILFvHTe4ei7jpR1jF7cMzpyqazVsjWWWzmySy
SyQqg8kgGCKwZYgsKqgIILK4BlMRoCijiQf6ODpqxnViV8rRiR6zU6crnXz9cy2Tn6syqmJ
rLl6rGtjO9GW1GdSw6XIszLIBhGXpq5Ly25zt3b4+i/jpPnU0ujmW4W5bVy86NTXMeiSz8f
S/l2zt4wu3myevKpqQWMWWWxmyxLLJK4cPlcIMEEI6YLCgCoNFCUG2NlaIOFHWSLY78HTVj
OppXyoMI9ZrdOOj04dmzNGIljOpEx9ZZXRZ3sY1cWBMCxxZlzTPuYlYNNSavS8pucw3Z5ei
/z6Wpb8aeFklZq6i7zOl9m3qO1nP59qnD1Z+scx383OdudPUjBXQ+Hkksg6HK6HDRg0bUVR
CjglaNVlIASuh0rCOkscOJpej1zfNTSzZr5oVCG5r9OOv04d3JoZZhLLLGdqQ2bM1qZ1Yin
XO3LCeKFVEZUYsa01bmuP3OSupuXfQx00M3azdjFclfWKdlTeZNZ6DF0NRjLLp9zFqc1Zwt
ZNAoCIDhRRYVVGI2o1iqrVfUUklIiqLViplgSS2+W7OLBVLrmG4UkatZdnzSyulfNSzT5oI
bmDpx3OnH0KTX56pQ4lirUNmjLoy2ZadYNzCPinZWI7IxZdWanXiN5426fy9GpjelnWxi7G
LLLW6czeI0h1L+FnUklv6gzb6c8vpjmMdONlp0QoIooIKqKqDCKoiEralexVkhhV0p7VdmU
qT51f49LXPVPcz+2INYEnzbuXW4skqCTc+d2M6csFzD049D04+jZbeLTyFllhshS6ulLaKp
h2Qw4qWVrICGHLqK+Xhdzidal5d9fnvV59NvFfZVRLmTpjdxqEgzbmpsI/WZblu8xb50ume
UxrkZqLNVHDwEEHIohGsNkKxWQEdgoRJS3M3oodDBUkmp8bfm19SHWEsCzLcxOwxp8sVkNP
zu3jc83DcxdOPSb5ek5bvPVTNQliGyGy5NaZeIIx6iGFBKlkBAONKV68LucJq2+XfV5dek4
9deIUq6zU3lDcxozu0aLNnWRmzZPYu8M7ccfpni+e+YzpkSpLCVGNHiiERDURGR1GjLWEFl
DecjtadygAAQAFLLMWo9E47fLX1mhvFdbPPpcx1YM6ceo3y9Jy6DnqvmtHyxWQJaXTLowoE
S1pMtKdleogNGWRrht54XVv8AH09P5+2vmms1iSI7Janx1uxfixEmsuZj1mTWdVm1vFP0cs
HePPeHXHlsRMIRhSwoowjIyOoyMgqCqlmX0zjdlewRBVlJJGEQ0VbEtlPReOpCHWc3eKFk2
Ot7n2JV3y6vfL0vLpOemZqDiIiJi8WBVrkRSjMSrUCQ0F2VF4PeeQnTX8/q6HlupvOZrAau
WlnUC3s9LsshYln1iNJ002Jd4frDe/Op05cXjfIY3bysq+AcKJKqoMGJFUJXtppT0ztZx+k
xeqprIkrW3zvQc12SqYO2H0Ntv85p5a++byLWaW81Ks8+uhy7vlm1y67XP0+Os56kzRVERg
6pIeqjCIrxUIJYrIhkrimeV9c5/H1avHrnazX6YZcy5u7LuculPPS7NRo7SxhqzNxJrm/qX
Lmbvxj1iv0xianJcOhjU8spIPlUZK1WQ2mENlco25VmbuZms43SY/VS3A3OTteGuv57vyZl
nIdM8f2lK3WxOgxef9nmWItZraMW9y76HHrIWrz7DXP06OwxqzKsCqIAAJDRpHLHEY0jWKK
64NeZ3TOXalLHvN+TPsmNKJ8dNjl3tTeZrBGng/USyW5vxrMbO8N78o9883eMHluhjVW10T
SyyzyyZrZWqhGRWQGdWJuZOpnazl7ZXSUehx03Gd/w12XLVuMnU4rrnie2c/Tb53qud87+j
5nZMsj1Zsbuc+lrG3JavPqme9OlzZ4VVABAFCEVsNhisEljISMzJfO50wdVi3ZFhNYfnVqX
V59uq83p05qDUpMtLWpAzBrOoy+TqrjV68a3fnganGRwNRl7N0s6t43czq5nUmaKKg1I1qJ
mamTvNDUo2UNM7ch3Oj5573jrqudsxl6nH9M8T2mXpvYdfy1wHtw1EHLPnU2dPgsmZ1k3Y0
YkFAAUBFgUVsNRo0RWRHUJQjIm6NtdH6zUsp2a/PW9z6dJy79n5vTq51ZkWynbFcQay4ZqR
WWt8o9Ym7cYumPOU8z1py7WG5z1ezuxndjOppSEpZQBhWszrKVlaqmpRsq7moz1vK9BiylC
zm955HpMfd2czqud4z284wHEivlAR0kxYiQdAAAAoKsCthtIjaJWjRBI2eXXXxvmuvLnO/C
nqR6mhw69Vx6d35PZ1/Lrq4t+Syjkhti1IN5nssalLeeG6+fM68ZenLlefbnM9KttqS7nVj
OpJqSJFakdjLABJWWQVCQkVtcgssXOpF2FivZnVjW0NW4mxnPHfU8rBBUdSqQo6FV0OVYEV
SQUAUWUGiKgiCoIBLJ2/j9G7x6xM5XXlhdOeH1liXtvL39B8fu6Hl0vZXrLUXbizvBqES6z
N2wzpjzjfHgvT5Isa5aXge+myrTpXTToklmlmiSV8jgUgEshWK1qtlZSkg8aRkRDTB1WZM/
3+GOAWgKAFAQJQUWlAQRSHU+QVIJVlBtILLf53qfL16bzeq1M1+nPJ3jnOmbud+i+L2dNx7
6ON3ZLSW1t3Fy4m3hVdrL+uG9efjffy8b04Wc78/3nlO1ELTAogo1DOiWSXRzq1itiKyPSG
2G1Zp8rUZagCSNuRAFcsgz2+SKUHUqOFHw6AarKQdD5VhLG00FfLJD5VyWV+QrKYqppc7t8
O+xx7vls3nk3MrXceT26uNWpu/M25JFvs3bJrmXUfEm8v7c4uvPwjr5s/fC/L5b15812rZV
psq2JKUBBmi7GXW+brWKGpT1KerETY1NLHUFrKaN0ZY0UlysZWEofR8sNLD0dmvHQ+FhytI
6ZTpX5KMptNoJM2XNkydK+WTNWIqjqKq+8Xee+v8fs3uHomuc256bn26Pj2cOuYpJUtXOvG
utplSWw64g6c8nfPxTt573ThgnAdOdfpEhKrTZpA0KkLSYq6lmvQvF0uc+mdqUrKOlZLGdS
ywVXqGmLFo2kp8WsS5laOc+p5IrVhR8Oh0SQ+V0LLHUWiEmQRaNEtUlyfmuh01Jmy5qjCMo
dJn75v3Oz8Ht9M8Pvlmo83Yzu1m2Waus4u83sodZfZ0vPXRpNFbeMvpmKzM6efz31eTAvPn
N8qpHaynZkV0azT1qHW486ISVadvPV8L1/j71balUbKlj5XSwFfSOm1HUdJUuZayuZts5T6
vkjCEVw6HxJD4fK+GrBoylgGU2hXyPhZUVc6mzZs0lQQyuvOpcnTPf+L0+7/N9vEO2pjtPN
3ca17yob58jp0ebPMcd1l/G/Teax158sbvflFm+T+jxcX24ZWueN2zHmFqUYtm4sM11qXdb
e2Z2gQvTOs59r8/1ulhWolLUSBYZYqbYlRWxaISSWsrkW5eT+r5Wo0RVHQ9Hw6HSvzUI7WU
gU2hFHw6VqsVZqXFmwFSaQyOvFrJ0nQcN+z/O9b8ei3w9cE6W8dNyZv3jyPXGV057eK+as5
332uNLpjy/c3tZ6nG/nH1fP5X1eeO5o70ykydSw9LmOcowzr2htNFg1NTr5ug+b7r/PbCtV
K5iolYrBKbUVsNNqTK1lbkty8v8AV8oiCWqgqpYytZRWV1SVVUaqWIA9HwsrLWKTUmLJmit
WCqW+BkdI7Nn567Hz+n175n1K86Nzvoeetdzu6417ltpixXXR9eF71ebAag57gt+VPf8APw
+/JJEFoozQdcuS1MTYy3UoXsxpB/TOt28c3z/obnDo2WGylpWsRUVsJTFi0j1Wj4s5zaktZ
vP/AFfM1FAerKsZdHxuzmY+88x2RS2M18oqwgDkfAsYxoh8r5Uljtq6zXzgADoMXsfJ6O/8
X1H46V3ToMNrOdO4nZp3WePrpN8JPTyixs3nzTfH5m93ji3gDNNREFECW5UtubcWDWmaJam
mz38Nbxe7oPF6SoUp7lPVZKCWoMWLSPWQetjEs5ltML6XFtjx0OFNrjr0LhvoE4npz8+9GY
Fu89S5rpXQAAohGR2rCiU3Wa3RT5VMiUA9E4a3PP6Oh8/u1cda2el3O97E12JDit720sydN
088fo5Y/m9Wr283zN9DxeferyRjOexAQKBR1y2pmZkaNSaZqdum728Of5vZtfO9YR1V3KWr
HaKggyo7lEBVsy3sZtpgfQ5R0+no/KWXqvPv0jh11LPN+3Hzz05aaPLU+a/J0KoIA2xNRNZ
bcw7QbU9aJIfN0MUADueV6bzena4evVx2u8+iTVqXQmbDORq5um5nXXb41N4weffnvX4PnH
2+K77PNt9uHN8vRX5bXUdlHy0ahKIVKw7NVk01uXPM9F0fT5oePWT5n0J1jqvpU6ItElBBE
RChBZos5kyZvt5sp+jpHxaxeu83Xt+HavvHnvp48n2y7Uv4tjnZYlzXQK0BOnOr2zbmWXNf
dqtVNaCLzbOeiADqsO/8XqucvVadOh8/e1LtTGBowZdVF0+k2t8r+eS7z8zezxcP25Sd8dV
7PLicuuZ5e1n1cug6caHLeZx6wY0gZrtZmYbNKnR8uWX3qevjPmVPm/RsY1GsO7W3I7klAA
AsAAEeHq5sqTUfJJF3nev83fpeHfC6c+E9nDL3mTUtSSZsmVjFlzoG2pcy9uMGpKNkr6rCp
vVe6ThWcNkpBXUYd95PRDnvtce+3y76edbWIzWctrCd4701uueo7+DS4c+I9fm+YfV54rl/
oxv+nz5eelHyddj2cNi8mWyxzvn7Z3HoKuoqKPznpufHP6arezloXnifP+nZ56jai0iRLkB
QAQAApEko9PNlS6PmZctTF7fy9+h49uT68uB9nGhqWdYliOny2ednxpZUVvTnN15FzIMlqa
raaU7qOaj8fQlIKsx614vRXz03vP65p06DG5M3SNCRbijrWh157vfy87l8wevy8315iHbOp
6uNbO6nm6dj7vIZZOemvvm/U4/xeqLnpEKdYmG3njZyoe/jq9OPMfP+tLjUbTbEQFHKDREE
FAEuZA9XNmktkmZJGxz16B5uu/y6cR15cD7OVTpmxMtWG6fFnFnxZM6Uq+jlPrCy2mGrFVf
VQiWlOjfPpOOgAPSPPvY49tbl6nY6W5pK1OXTpZdjWbmuc/Tngb4/Nfq8/GdeYhUnq5O6GY
ssna+zy1OG+enToevPb68cbl043w+tuKgWOTUxjo+ecD6Xm1enPkvnfVM7AFW3GhlbyWWtV
PUhpB8SIrMxk+/mmpNlJkpq8733m7bHPfD+jjyHs879c0lqOkDb5LWE+NSZ1D2xW65ZGhMS
VZkYlDWwnmaOt1eW2efZKQR1Gb2Xn7pjptcPTNN2os53ca27NK4r9vPhdfF80+nNXUEKm9v
OLjpOd1/Vw6ntzzuesnO7+ufSd+UMvL+XvgeT0CFFmxnj13HfK/S8Wp05cj4PrmNgEs10fO
dBzaOdTRR1nM1mrSDhyMRxyH1Ob5Js12aytDF7fzdtHnvi/Twx/Z5NO4pZ1kXpWnR6WsWxz
0tVvTzhiCavXnFbsTBEFVLqzIlmbesPm2nHQBsSd55u8mbkzp1nHvJndbedjG9SIu3nzenm
pbx4d6IQC98P65j56WOt9nl09TL56ozV65dpv9OeRjXEfN9oJrK1p55d95t8h9DxaPp48f4
fqt5dQCaa7HjOw5a2cbslG5xNYpWNpRkU7IbOK+tykymzXxDV3N7Ly9r2N8j6vPX9Xk1rzy
s7wb1rTq6S1m2edi7Yg65imo+OpN5NtdzuTKGddEWbKjVG7h8HUoiynqfk7X5eB9HLnN2xj
dfbruVxbO0xOn5a430cfON0CyX284+Wk53R9PLqu/F8Z/PVDN2t5ozWp1xPvPnnzfYznoEs
uzn6LwvIezzaPt8vI+L6cfDsgEk12fF3vHfQY1oS1bnA1nPsBpVty7Kus8P9XjJJNiviLS1
nXZebtexrlPT56/p8ulrnj53iusGegTy2Mo+3OvdLZHx0kLpodOWkxNm1tKt1KkklLeqHDq
zz7Aj0bjrp+HSl05+R+nMdEFXc32Tx9LG8eKeiUaId6cLqM46k6Y6j0cdDpiOWvi0Ma0NS9
Td50OmOM8fpxfJ2AqbXP0zzOX9Xmm9/m5fx/Qr+fuAC9NyvofHXXcumxmxmNrNKxw2Whbj6
lTWfNPr+Z+U+T5Yqnmux83XT575r0ebK9Pnl1ihNZzpDjZK/SwkXbLZZLiLntnLQWO+NW87
MyaNlq22EQz7urz3B59mbsZemeTpfs53rnkOkxtJ49I83TuueuP8ATx8d6CjplekTGlTa9H
Da6c56gzYM2rNXGbWzNZ09yrm8B832JmpY6z0fhjA78n/Q8eB5fdS83pAAv416Lxve8em3j
QVKiZcKtVc6qus+Gfa8rosYPyi2mzrr/N11+e8Lt58P0cG6zXqhdVufUF2fuSXLFaNxU40l
f3xc7Zt5xbuLawyRw/Vp3VFpIi4arcenbcNdpx1PNWbKVzcmreNXU8b9XLkuxeuUyMWTtjQ
7Y2rzs9MksUiY1Xzb+8roqz2Xd54Dwemhw6pS3PoPHlndsM9/jxeHsy/J6yFAkl9C430Ph1
2ue3jrlbHjpQipifMP3fK/KbFfEWlnN7DzddrnrH7+fK9HCLeM1ci9IOXQF2f1y2BUyKTAx
V1Je+bTFxjQ0sWVc1UJactS6nxI7aPLp0vm69/5dxW3UmSlrPn/AKs8t3y/pltsfLT9TR3y
1dYkp1j4aNzqEu2WNo82W5vdccz5+3L/AD/UWJZ3/LizpjP+j487l6MTxe8hQHL3XG+icOm
zz28dqIjrHyuFFPnT6/lWGZsdsWpcy7Dz9Oh57odeGZ6fPQ6Y5vWsjHdOdKXRemZN5dEWdN
zUg5aNyTtmW5n1NBjQuS1sNhhUhrSSNao8+mh5+nTcdaElXrz5X0Yy+tY00kSaZt3NnVt3n
PuNybmtR7TYfqa+1PMkttdY2Z85+Z7WY0lnec+AZv1PDUx2wfB9ACAdL23HXdcd6eNPspbz
m6kVgrhRxx3s4NlqlLUraWo6Xjvd57r9OWX34ZPXPNa3U5dSAKXR3XK1KzBy23nTNNx/fLr
JLLVxpZza1JNVJGVXzUyFRIZqKWG6dZCJKlQtPLjE8kmszkmo8QMopZrHAu32zTwS21uT6z
z3Dpx/zvUancY89jNyPqeJmd83876js7Ai/i9jh0POqsxn6nN7zm3TAClq96POZsZWsip5e
zq9mxaxQ6YzOkyrpmNEAbi6iZsvXM2stqvw2nLRqSejCKkT7zamdC4ubk9iSwxFnTIrkU1M
zE0wWEEaVJbl8O0kZNHLISIznY9JYk1J10txus1s6sak+pGz5t8z3Mzey5cdOzE+n4Vm6fx
/tLz2weatz0WZLGfV0Q5jVwr0iukEpdToenAhYBESlV8IkGlWq1rFbDLKvfizfNM0yk75n1
mDNj4bKk7ZXUWlJZl+mixZsspYsrzcMzR56o63amVGZr9RwsNHWOpVLJkkVUdmxyqTaylWt
LdWN4qTZlY6TOzOG+X7Us6vny07nH+l45c9M34327fLb6kTYudrMo1laa0lmXm9awL0g1oE
px205sCAREpBIUQZa0Qbkw5f6HlqdeALonGruOsZy2QdIvSSbysNtlmbVzcZ0Li3omtRZUM
XNmo7pRUej0UczHrViZlFlmsVVybDbqSYB+mj0rEt7kWKypt5hTgPl+5uXWThp5mX9LxMz1
i+J965z0tTJsXF9Mm3PXaS3Jz91h56w2oKLZ0/blHAqIgDRoSuHICAMOQ93lr9eS2L0i0zz
6MUzQOuSl1H9Ilrs5msmS9rOkxJuuqPKpm082urNVCaZnmXWwliG6TRLokLmCtlfYW2bNDr
mvDobNG8y6zYs4Tweqh5+vc44T2Y/wBDx1Z1h+P9q/y6LFyzdZlswra0u6zcOftwXWC0FHV
p+jzxCQDbEVg1SHChDRlV7mj6/M2Q65IINExTz6FOmSw0d1i7N5n6jiyzfZu3E+jqctaIMq
01HpLnMkOqGaci6WEWI1eMHoZq6lvTT7ZzcyjNET2X6u7zy3m7c74+/f8ALjR05r1ZjuofH
7J+feTOtXGemmEOZ1qBennO9HM71z29M1AUeaupCNVEbSDbWhAAkNptgxX9HnESl1EyXRMj
hslN5KLF6R3SOsJWKslrpLeedySXazU2ozKDNhlSSNSyGaZVlmXNjpICewlbTzR6Zduc9jU
Wq2S3hr9Jp7zg8d8l4PTPJDq3/V5bmsYvz/pOz0Wa1ebqc4gXlddG2dXjnbOW3rF6ZS5AJD
ocdYVaiU0arBlJQELCAUu3GLtwA3CEglA46M01DUA1F6x/WNxUDJ/SS2W5iaS8k9S7TWQSx
ZRkWbFTCaRlpK+ZFlJh1OsrW4PLozqvXm26vYxqbmj1zRxeG+b7JZjSvFvs42axfm/Vfjql
upnHTYzCvL66PZ6jOHnK9NZm8rZos6czpQ3n6YRBtNGSsGiWA6HikFmJ6uFfXM1ANCAMjno
lENANQ3HdoZEiZ0bijql1LMxaZvJPpJTRpGRRAqQ6I1mkeTj6fUepy3n7wctW/dydmSyaFa
Os3+mZk4Xw+ifzrrnV93nnrE+b9eTHdKu5x02ecmbi3UqbUlO3l97p9ObdYnZ9X556VngOP
0IhBBhGMEABUlJSO54z3+aC4BdwhIAxSUxSgNQDUXrk2MCU1F1ExV2dVhi1M2CzVlJNRhEk
UrFcJEiPVyMtSqK43Dqzlp/rwQZtzed6873TNqzK5ap+DVnNoe/yMdMf5/1Zefobcvmd/HP
YyRXimLd4O+kWsxdPMlxo3n1WeUvk+uyUGjSKmDQhBUeKYvflj+vypYu4kEFEGKZpmgUIUB
0hYBRBotAQbixPrNi4tLZmZR1iCKUgQDRLItlMfh1refqWGhUvbHQb429SXSarHz+mdycv6
YlsPi90uPSI24tZm1nGhk8ptY7rR6abZX6+JLm1eOnrz6/g+3GoOCSC2urZQSChK25k+rxp
rAGobhBoahzpjRigBYKBqFAWFLqEpqGabhkC9I/SRmdmwjiWR2hD4dYzVjSXUZm5XLrT8vU
oo3JfRjQ7cytPOLNhy1yni9Fn0efa7+bmvmfal5+oEZbcS5W8ySWFuvrSWtua3bwiXt+aW4
2/B9mLNQlsczStrNJnQJaghBtS9PgTWAApeuQNROdM056IAoCjUXUKACiijAEhQpLAXR1Ik
+st3ZM5s2W7lrLNasyVJcnh2b5+hYUvbMvqxPc384060CPLG8dh9PDS68+U+b9mTl6VlBLl
EAAAVLiLp5kNvfkdM9D4/r1s6giMg3indJnazQNVBRtmf6/E3XM0BemTcWpNRBuRy0zjpJV
AKWiiwo1HNaONVrK2sohKQiEohBQohoDtZs9MSaixHmwY3Fy2SkFi+nC6Pymyli2zpbzPc4
85anXlyvzvrzcPS6VKaNpLG2JcohYzXJNZE6LXkhj6V8/uqZtOXMXBOaa5zPSnOkWqy0p2T
5M/1eJu+YAUvbJosjqbDfPtM1RZe25a9G3xg05rThs9pq2OXXrfN6O257zNZ5n0cOA9PDn+
nMEQlIAQUgogoBBQAgzShDQh/PXRct9Xl0zOrFH08vPPR54vR58r5P17nn9ERFKyoli0j1W
aNptkHXys3yfc3deZY9z8nvlizFuq9zy2p5jPRlOrNQQFVEi6+ZNYAAINAAyTNUK7Ty+n6A
55qY7Zs6EZk1UW/LdlrZ0/U1t85vR5vnj28Oc3zNRA5iUAKIAogAAAMUAKJfTPJ17Xh129b
7DtwdTZOd7cPFvZ5ef+f9C5x7RyorZY1jlZoyxtJWb6vKzfKe8Z98XZvvHm9gk9A/Uqank3
L0czerNZBZp0r5mv187NZKADKSGUgABex09V8Hs6Zh+ez87prXR1u9rMWXNZ6Oueh1nqfT5
eT68/GvZ4zXKM5ud4+WiigIAogAAoDFIAJc79I8fbr8dvQ+nPY78FHUyzz5PBM9KE26akzq
TGkplJTaAKfo8ceudm8ZNc5T6u8ntmsm1mXUTU51rwHz+rmtdWayiKqyrJD087NcygAjqeH
bqc48t9OAAOs8vr63h0uSamPQudJY2yWy2UPR5MbrxoWHm9fpU6bnfz+W9fPwnXlUXI9Eg4
6AAAAQUAAAgzQB+deoeL19py7996vJc6cyJemElr2cSeBTeNvLpp+eyqiAK6VNc4+vkjll3
yZNS2fWnl7SE+pLvMdnIzXz/w9eb0NuCkBAbcJciFAQL3vm1wXpwAC9n4/Z0vKzZtrPeaWW
5dEpLqUGZbmatLecnn6NvpzxfT5PCPT50AAAAAAAAAAlMgCbO/X/n+7qGuz9Hkm3mbWX6jc
1d5yDwvG/PemBX56K0Arpbcm9eHKdeMLUm+aD1+kfJ2nqzcybklcPjXimfTX6c0QsARABEs
EAAFEABeq8nq6rh0LLOO9tJofElOkj1IC7NbXTno9MZOdWu3H529floUAAAAAAAABC5qKAa
GN+vfP+h0Gsdd6fKyW515pFfNTpha8i5b8z1l6vmnyvq6mzZqsY2p591wSrvDZXn0B5etjW
dTedHeXL55x6eQzrBpBrKazNqQ4ooCKPSWHo5RGEJFalXuXXsPH6LNiZ6aUsmbbsmlSF1ze
3Qz2sXHWduE+81jx/2+PO1m8TFiJi1VqHFuLBITF6ASJIp5tPOqktWb1PL7trU671eLJ499
v0eeHnp+s1lu7xmazm3MdSDZcbncOXDjGueZ6yDVAsEfL9K4XLLmo9YcXPjiOeslcTTI1NK
NnOrObOk6XI0ovySSg0hlrRTsz7aaz89rNw2Npm8pnb+PdZp5LLO1FRrO3056uueh381zeC
CEVIBRaSCxaWmiC2KEsUU83Jx0yuHq29Oh7+bj+Ho6HpxeaPTnVxu/34msoFmNz15Jx6cxr
NDea+jdGUSlyUJJL9OSTilLGkhksGbWquc2vE5672J1rG3rMw5HK6RVAEhBsrYRVhFBBCOW
qudbSzqi0yV6msy6zsaxv3ndFRRFB+sg6najqSoxgUqSS2NxLGwzNoZ2zHTZ68l1l1OFIcV
+olORDyLzdeD3K2pGS2FZ9ClyURJNfTTDTk/P3z8dJbFQsqLSOdlwNdWVcxnfY7GY6HWLNi
wtAQUkKAo4AVR2o6iwlQBR1j9mwtOsdS0oALSAAoEWUGK2hHy2txbEEFHCgNljiKVkCNtns
talHNjsUUp4vmc15/0EG8Eosmb9I3HFcunH8u05Z1mzqVEzOXfQuKtmFrdS7Vp2ZPhqzn0j
HTaxqaxLYGdjdzebNiiii2EtPno3L/fKhBQELS6ABBRBQAAAAADMoc1sPqzqLYgkIoADrHU
o4dSwgkENlhxavK5WNeVdXOd8pImoqkskew4vlnP0slsZTShHK1q5lb3zy9XN6gBZZc2fmu
Yzt3n0vTnqaxxHLovTPo/TnNYBKiR5uVy6Vjf9XKXQAAAWhAUBAABRAAAAAI81MWbcdqECk
ELS6ACiWRZrFr51QxrI5756sKqYyapduDbEsLCUWSO749s+aeOSSWSyYlp6PsrlRpRafI8k
lkh0QS5eNMvPne/Ptk7u4cJKhXxc7nquul3xo9cKogCiKLQABRAAAAAqICiDVrctWdZKbLC
tfNrTUtErZYlizqnz3FNS3K00pyZ6UKrSQWZPq4iJYApEh6/cNHiijoWnAoKCCiEq0QURSx
2854+unVbt5xj0HnOm1zVElgzaeNMp3SavXElgAKoBQgASlgAAJK3JJUEySG5rDiePsY0+J
qeSlneLWsW94nuX2AgAQ51Rx1VBmu1Wlwzm/T5gSx0robTj1e4aLC0o4BQAAFAUAAauFx9X
C3b89UqfnnUxz1dcr+s3983lbNjtSp9S7rJCACpAEINzVCEhsoABBTrFpaKdYukSw51Vz0r
521XWPkfTMi1hDnSiywTVTn1s756fbzyXMcvNGT34UVQ2/H65N8+i78OVa7rfJo4BRQAAFA
AFAAIJ047l6MbfNWlm7HPUeuFfphSaScYMEOhw6HJ6LQKLSC2KNzX2LS0CoUCAKIA1WSx51
BnVadKOO1DPUlfqTzD5EhKimoW2CWx0218l5zu64vueS78uq6cK+d81NXOPovcem56PNR1n
Z68WigKAAAoAIKAtINlpY7cZNM1gUlLGXm5GgAASnR8ru2LSolLKWAoAClKjJqGahahmoVi
mo5qCaZjTJWjVZqttAFh+UuYI210jbYt1tIJShEuJNnLNZyvX4rDO1LiTcSy57TY1ouO938
7KWCwAAgoAvnshk15HAe7Vy2d+MY7c/rACey3Pmq4Y6abcaR9IXPlq8vL1ichy6w89XN429
4986Y8Z5dKub6Z0z4Rx6Itpv6C9HDx3Ho87x3Yogbdx9SdfF828vZMnqm+Pzxz9YuzcfT3X
w/PPP18bOj09LvL2np5vAOfs4nPTrbz0rOAz1cela4eo74eE8/V0Wuesnjs7AIy8498BAAU
FlkXp5iNWStJLH2KihYoAd/XslnybnWoez2cXnp49NR3JYH09c8WeKygAfTes+L51xhZPqS
z5W5+h0rpfrHt5fmXj6smuguefzptqL9S9fL4Dz9HMTQAAfYvXx/IXL2RL0bHNNih9c9fD8
rc/VmqHZMvs+j9+f5E5eyU2rnmJpLOxvP2nfH5jx2cnRXPMgAiFyCCgADy1x9UYloAqA5HI
6xyLZ1t5/QXTn8x53bPRLMRfJpQDeN5Pf9Y+Q87AA+nNZ8XzrixT7W1j5Bz0yJQ+t98/mDH
bck4xoFA+p98fAMduXUVQlD7H6eX5A5+rrWeKaAsD6835/lTHbNA7FOOa+hNcojwzPTaueY
VE7Kz2u4+ac76auShAAAsRFBQEB5JntGAAAIAAAdkz6BvnXOBl9FsxF8mlATszjD7I1j5Uz
vBAD6c1nxfOuLA+1dY+UM75pQ+t9Y8IzvpU8bmgAPqjXP5/z05dQVQD7I3x+bMderufHpoA
D6+3y+U8dM1Q7FOOWyn2Bvn8546ZJzCh2Se86x45N0Y4ZoAAEZSwFlSwBHjpqNQAAAAABOy
K9z9Lax8w536jZhnk8oB6Sc4exXOIviUoB9N6z4vnXGAfZ+sfGmdxgfW2s/L+dwFA2DHA+q
dY+fs75eUNcyQPsnfL49x1sFE1TJA+vt8/lLHTOA7A48Du7Po/WPlvPTmYDsrPa7j5iz00C
wY4AIFggACASCrGAAAAAAB2Jxx9W6x8pZ17pZhnk8odOYxROlPpnWPkHOwD6bufF5rjDuTa
s8slAPrbWfl/Osk7QgOSUPqnWPn3OuYXq0mOOUPsrXP48z0gPR05JcUD6+1z+U89M0DsDjw
A+i7nxqa5kDsk9sufmGbD2Czx+UAEAAQBQHgMAAAAAANM6A5hdBM9e1SE4wgXskxFx0317u
54SawE0l7izIiqVDBADXXurnmpYzqa84iqap3Jglc6mvPYoG2vd3PJSh1lnls0xNle6ueUl
5dXHYpnLzoFweUBTsk2DnFtpdPPwAAAAAAHgRgAAKAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAACiAAA8CMAAAAAFEFAQUBAAAAAAAAAAAAAAAAAFAAAAAAAAAAABBQA
AAAABAFAQ7I7mzyqXJFABCQCMAAAOoOXAANc9Bs42XmQADcPQbOIl1a5KKIGid1ZlSoFnFS
gG+d7Z59LiAB0JaLRkGCBsnoNnFS8+dgbFnBy5x26W6aOFKhw8oB1gAcmBoHotnOy8eaZun
KlcDqTlgAAAB4EYAAAfWusfM+d4QAB9f6x8nZ3RAAA+z9Y+MM7uH1lrHyHnbQPo+58wXz+X
6n1nxWXgpQD7N1j4yzsA9HsjPPJdE9cs8SlAPsjWPj/O653NnrdnzXnQey2eQS+vWWU8Ymv
YLPGZQ9qs82l546E9Hs8YlD3y5yF8alQ7I40BT6p1n59zrlwFEFEJAIwAANo90ueeXxKUAD
6/1j5OzuiAAB9n6x8YZ2p9kax8d53EB9H3PmC+fy/TOs+US+eygH2brHxlnYB9k6x8jZ3ng
aZmAB9kax8f53XO5s9as+bM6DXMg9kssp4lNbJjFk+wtY+NM7APsvWPjzO651KfSOs/Iud9
IZJRA0z3a5zjweaAAAJAIwAAOyKyfSus/IOdgAfX+sfJ2d0QAAPtLWPlTO+/swDziUA+j7n
jFoLcTyaUAD7N1j4yzsLB9z75/CmOkYAAAfZGsfMedwHYWd9Z82Z0AB7JZZTxKaAOrT6i1n
4yzsA+ztY+W865VQ+w9Y+W870jjgA7IzD6p1j43zsAAAkAjAAA9Orl4+q9Y+Ts758APr/WP
k7O6ICiAfZ+sfGGdvPr/WPl7O+eA+j7nzBeAl+ttZ+Uc6rAB9m6x8ZZ2Eh9y65/DWekh0he
s5aXOA+yNY+P87rnc2etWfNmdAAeyWWU8SmgDcPrTWPi/OwD7R1j5JzvEA9wuXHn01xwAem
VzMfUWsfMOdcqoAASARgAHRmcZp7tcwnh80AfX+sfJ2d0TRNE50D7P1j4wzsPrTWPC5rz+U
Po+58wXz+X6+1j5tzrk1APs3WPjLOwD6d1n56zrHO5s9qs+XM6APsjWPj/ADuudzZ61Z82Z
0AB7JZZTxKaAA+rdZ+Vc6YPPqnWflPOgDePrTWPkPO8kDcGGMe1WaKeCTQAASARgBZPR7OC
lzD0iz2qz5lzrHNk+n9Z+es6qnrtnhcuabx9Taz8x51s2eiJ8+zTDRPoO54NfLZfZbM48pl
jOhPqLWfljOsMDSO+s5uX0mzy6ObUNo+pNZ+bM65k9Os9ET56ms0C+eyWTni0ucAG8dfZzs
vQWcjLhAAHv9ngEoTnpNnBy5Z3p77rPzBnWIAASARgAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAACiAA
AAAAAAAAAAAACiAAAAAAAAAAAAASARgAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAABIBGAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAEgEYAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAASARgAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAaZmAAAB1ZygAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAEgEYAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAOPSDzshO8OqPJjvjhT1QwjlDrjkztDy09LMcpl45o7QpHDgAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
EgEYAAAAAAAAAAAAAAAAAAABumEBrGscwahjnVmcZ5eKppmEXgKZdKJoExhgAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAEgEYAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAASARg
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAABIBGAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAEgEYAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAASARgAAAAAGnz33/wA/1c76OXH+zzh6P83119zifb5
q2oAdN5u3O+jjHQBp89978/1Yno5U9Zg1Od9HIA1+W/QPnevlfZwkzeo8vbyb63hDV5b7/w
Cf6uc9XHjvXwAA2uPT0P53r4r3ea3jXQebr5Z9XxBscunoXzvVxvt8/L+ni87Lx+jrvF6PJ
fr+CtqdL5+0+byfq4OOz8fo3PP15b18Og83XH7c+P8AZwAAAAAACQCMAAAAAAD2/wCJ9Lr/
ABej5h/UfFfH01+Y+15z9Lx+UfW8IAH0b+b+v5n9TxeffQ8oAH0r+Z+x499n5/F+3z9r4vR
0nl7+TfX8AB9X/kvu/M36j4uT1x6h8v2+X/U8QB9RflvteCfoPl8x6eIAAfYX439B8ifsfg
QWeofL9vl/1PEAfXH5D73yz+r+Hm9Mh2Hk9Hp3yvaHgP6D5VzN3PP15f1cQ7Lx+j2X4v0fm
j9N8Z8elfN9vmX0/EAAAAAAEgEYAAAAAAHa+L0fTX5f7Xxz+z/PdH5u3pPzPbg+jj5R9bwg
E8vufwvp6fHfzl+k+QAB9K/mfsePfZ+fxft84fZP4z9D8efsvz8NgfV/5L7vzN+o+LFqV7K
+ogH1F+W+14J+g+XzHp4gAB9hfjf0HyJ+x+BaxqvrNbUAPrj8h975Z/V/DzemQ7Dx+jmPVw
+uPyH3/nD9J8fmfXw3PP15f1cQ7Lx+j2X4v0fmj9N8bR57r6zW1AAAAAAAkAjAAAAAAA7Dy
ej2X4n0PMfqeLJ7Y9A+d68Xvy8o+t4QDsvH6Oa9PH7B/G/oPjb9p+eisAPpX8z9jx77Pz+L
9vnD7L/F/oflv9X8TmPTxD6v/Jfd8O+98zrPJ38V+184AD6i/Lfa8E/QfL5j08QAA+wvxv6
D5w/TfH7Lw+nxr7XzgAPrj8h975Z/V/DzemQ7Dyejj/X5+48Pp+hvzn1vlP8AXfC1uHTl/V
xDsvH6Pcvg/T8m+x4M7eOF9/mAAAAAAAJAIwAAAAAAOw8no3/N1735/q8j+x4PQfnevF78v
KPreEA9L+b7Ob9PH6E/O/W8Y+187zv6PkAPpX8z9jx77Pz+L9vnD7Q/FfovkT9h8DK64D6v
/Jfd+Zv1HxdPnvlvTxcNA+ovy32vBP0Hy+Y9PEFEA+wvxv6D5E/Y/A6LzduW9XBw0D64/If
e+Wf1fw83pkOw8no4/wBfnD6E/O/WbqeS/W8HL+riHZeP0ey/F+j81fpvjdN5e/M+rg0AAA
AAACQCMAAAAAADsPJ6Oc9HH7E/G/oPjr9l+f8AZfi/Rxe/Lyj63hC7jW5w6ct6uPp3y/b6F
871fN/6X5AB9K/mfsePfZ+fxft89zGvpX8z9j5e/U/FAPq/8l935m/UfFyuuLOb0vl7ch7O
AfUX5b7Xgn6D5fMenjNL1Hl7cj6+AfYX439B8ifsfgQ2anLd/nvm/TxD64/Ife+Wf1fw83p
kOw8no4/1+cLeNfXX5D73y/8Aqfi816eIdl4/R7L8X6PzR+m+Mp3Hh9PDe7zAAAAAABIBGA
AAAAAanLfbeL08D7/L6r8r3eV/V8Ptvw/pZnXHkP2Pnwanpvy/bxPu82N259T5e/0v+Y+x8
vfqfi4Ho5afLf0F+e+r5v8AT8fOenl0nm68F7/LndMhscen0h+a+v4f975ufvHqPyvd5L9j
wYHflq8t/RX5z6/kn1/Bh9+XpnzPb5l9Pxcx6uO3x6fTf5f7Xzr+k+Qw9d+P7/Bvv/Lpbzs
cen0v+Z+x4B+h+Xx/r87z0j5vs5X1cOe9HIO+8Hqw+/LnfRycelfM9npXzPZ4h9z5tzOvSP
mezwT7/wAsAAAAAAJAIwAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAkAjAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAACQCMAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAJAIwAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAkAjAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAACQCMAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAJAIwAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AkAjAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAADrzELJCQEJVAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAACQCMAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAACwd2ciWT1FfN0lOTAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAACQCMAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAACyWjMAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAkAjAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAACQCMAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAJB4wAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAHn//2gAIAQEAAQUCq4y1dTMc8e6St8hfIXyCukFdIXSDHSETnkN5js
cpHA4SBx0HCQuIWqhC5UElOsdU6p1DqHUOodU6h1DqHULy8vLy8vLy8vFcZC1M9rlJWPuhu
QRzqZDnUy3vI3vvwXOIrlSWJziXFcPxHi4zx2PISwSDoJBjJEKvQc55C99cBzjEc6krltz3
uJ5H16jy945zxznjnvFkeJI86rx0ry95e8veY731ie+kznj3vq177KmTzTJjqPxz2x7Y9ue
2PbHthmORxEEZitQjRKcjkchHIg2Y9we4Oudc651zrnXOudc651zrnXOudc651zrnuDrnXO
uPlqZNFJmpVqH+k/llNGR/VgtIPJWoo6JB0CC4yD8RCXEH4g7GoPiHxkUfPBQxfKVfpzydv
O0tFYOYOYorCwtFYpRdcdvOJOUqD282t+hcnnJOij1RS1CxC1C1CxCxCxBGINRCNUQhnRBu
Wh7xD3iHvEPeIe8PenvT3h7w94e8PeHvD3h7w94e8PeHvD3h7w94e8PeHvD3h7w94LloS5K
KSS1GOE8pkJY6jIOeMyhE6idQvLiqC0HtQfGg+EkgFxhmNzxY7SFaJI/llJcSw8+gdEWEdA
Lji457Y9sLjC4wuKe1IoKDGD2DohsX0uzPq92e5PcHuDrnXOudc651xMgTJEyz3p7096e9P
envT3p7096e9PenvT3p7096e9PenvT3x7096e9PenvT3x749+e/Pfnvx2bUSe4hdUTykHoN
RCN1Bsp1jql5eXaKKgsdToIJAgxlBFoOeScxzCxC1BUFRBWoWoWoWoWoWoWoWoIiCKgqoch
KUfIt/UOodRTqKdRTqKdRTqKdRTqKdVTqqdZTrqddTrKdZTrKddTrKdZTrqddTrqddTrKdd
Trqe4U9wp7hT3CnuVPcnuT3KnuRckXKU92p7tT3invFEylMeW4xlG+UhIpeNkElEkEeI4RS
pUVSuiFNVUco5RXCuFcK8WQWQ6h1TqnVOqdU6x1zrnWEm5Pb9dpaWlpaUKFpYWFpaUKFChQ
oWqWlC0tKFC0tKFChQpxKLxYZijfKQlKiKIojhrhrhHCPLxXl4jxHFxUVRyjnDlFUVRzhzh
zhVKiqK4uLi8V6l6l6l6jX8ns+uw6Z0zpnTLCwRhaWlpaWlpaWlpaWlpaWlhaWlhYWFhYWH
TOmdM6R0xYx0Y5vFhmKN8pCRpYIwRgjBGCMURqlpRRUUooiKNQpoo4cOFFQVBUFaWFgrBWF
hYWCsLCwsGs5P8AWIgiFBdal51C8uLi4uLi4uLi4uLi4qI4RxcXFxcXCKIhaWlBUHoSILwI
YZjDRw5pYIwRgjBrBIzpnTOmLGdMSMSMsFYOaOaOaK0VorRWisFYWFgrBWCsLCwsLCw6Y2P
k/wBYmq6vcXjaqIxTpqdJTpKdJTpqdNTpqdNTpqdNTpqdNTpqdNSxS1S1RWqORS4ZINcJqo
8kF4E88Qxho4VS86gkiCSoNlQSVBJkOqh1UFkQ6iCSIJIh1EFkQc9BzkHOFcK4VwqiqKpUr
oovGnk71iCaLoo8alVghGwHROih0UOkgkKCY57Y9qe1Pantj2x7c6B0DonROgSQErKCEajV
4HkgvA3zxDGEHj3CyHVOue4EyT3R7s92e7PdnuhMoTKPdi5QuSLkCzizHVFlOodQWQ6heXi
uLi4qVLi4qIvJ3r0QoKgqDkHELeeOwpQVxcK86qEb6kbaiQnROidEWIe2goqiuLi4TmSM5Z
LD/WMbwPJB3A3zxDGE8pCVRzhzxZDqnVOsp1lOup11OudcScSY6x1zriznWOqdQ6heXlxcX
FxUqXFSpUqVGrycn12lojS0tFYOYPYQR84GcpEojvNCRRz1rjOqYrajIzpHROiOiJmD0HVF
qczmRjm8spgrecbRrShaUHNJGjmlNWJzxUMcTylJR44d4KCeKmq8bfJzfrRojBGFhaKwcwc
wgZzgZynYPbzawlYSM54qc8NBg1BGFg6MmiJYh0YsYsR0yKMczllsFbzjaNYWlpaOYSMHxq
KwsOmRxrXHYQIJ5Sko8cOKCII0sLCwsOmIwsLBWFhYWFhYWFhYWFhaWlorS0tLSwsLBrOTk
+tEEQRChQoKg5CBvOBvLIbyc3mxpKzlKznjN54vkxxEogritSVCVo5C0VpaRNHt+nLQVOca
DUKFpaJCrj2aC4LKP21FPtwmCezIoaLEzSUlHDhUKDUEaWiNLS0sEYWlpaWlhYWlpaWlpaW
lpQoUKFChQoWiN5O9aCCcCjkMdOeO3lOzk5nOOMki5SxEMfPHbya0iQV1EfKNlHu5SjtF0i
Qen05aCpzjGiIMbcNgagkbRYRvq6KDsf8A3GYtT2nNcewawUlJh6iuFUqI4RwjhHFxchUuL
i4uLi4VyFxcXF5eXoXl5eXl5eXl5eheXiP5O9aCCcCimMnPGZyli5Og5xwj4eUuORwc4Ihk
Q1hMnKWtY1F8pBSgqCIQtHN+nMaO84xo1CJgxgjFPIeiHWoP5kDRIkVz8QdEiK6NSSFTKjc
iyKqCrrUuL1EedQ6h1DqHUOodQ6p1RZjrnXOsdY651z3B7g9wdc6x1BZTrnXOudcbN9K+tB
BOBdMROeIzk+KqOg5shFhJMcbBzhhGxnTJo+UsXNjBWD2CxnTOmJGQxj4/pzmj05sGkbSCO
o1jRVFe1R1HLNE4a9w36UxOZNl3PjiWQWOpJjVbkbepl4io/oKdE6J0TonSOkdI6Z01OmdM
6aliisUVqjmqUUopapaoooqqVUqogxCweg4qVEUb6V9aFRFEXVx/rhpzw28nM5OjGsLB8Yk
RGwawsJoyWMSMWMdGLGLGdMbGRRkrfpz0JE5sI0I0RCG9RsC06MaIsER7MkZ9EEFxP51RuP
iY1qOcoyN7lVqNSeJXmVgXE+NYth0zpnTOkdI6Z0zpHSOkLGLGKwVg6M6QkR0xYxzByC6tI
6FUJFQdq1BqfQvrKlRrhF0cJ54XnhJyVvJzREKDmlpGgxojSVnKRgjBWDmitFaWjWkSEqfT
uCEvqiSo1KEMdVZVqUmUVsleqqGPluZK9jHjaRI/6zHiUaxK/Si3oKlShNFemZiD4lYtChQ
oUKFChQoKgqCoKgrS0tKCoPJBV0qI4SUWYWSpXVo1fot+q0VNGuGuKjhPPB88JOVOTkEQoO
QoRoMQRCRpJGJGOaPQUVBUGoREvp3BCX1wIQsVywstGtWjlUpUetDpXEDv9vm91oz6WxFlV
tYwRzVLWqLG0ysa4zcSg9tuiIWioU4KCoKhQoK0tKCjiQkXw2jV+mz6rBzB6FRjhFHDfPB8
8JOVOStLS0c0tGIRiDkHMLSRB6DkFQVBEIyX07ig5KyRMMeFGtYqMR2We6EdUkZVIG0bzQa
nNEQTyZyRZEadSoxyuImcuk0khqZWLVNwgsciDULRWlhYWFhYLGLEdIWM6YsYrBWj0JSTgo
JE5T27xYXoKipq1BqcrvquHOQkUVRijVFGeeB54KckZyWM6Z0xYjpDIxrREFQVgrCRg+MWM
WIWISMYyhKnLc1otn1Y0fNqI1Js2NBcpqjXseQPUtGO5s5jFQ6g1wjiiqRxVGMYhzEuKuJm
qqbhi3J0lRWxCQnQPbntz257c6B0DoHQFgFhHRDoxzSRCZCRNWMVxBh1IsA+3kmAT4lB8VF
a0jjqNg/2+r9XWHTD5S8Y4apUj88DzwE5MZy6Z0zpnSOkdMsLS0tFYOjHQiwC44uOdA6dCZ
v07lV0zY6kdImy5L5HWootqEaVMbyV3+03mMS1qyUGPGSrViiOYg17CNYypyFtHsMiNFJsX
62wCRCRIdJDpIdJDoodI6R0hYxYx0ZIwkQeSEpIgqDUMWGpiY1SDDSntEpPjIZcFDIj5tbz
hjGQ/wCyr/qvFeOcIpGNUqReeB54DiNyUuQuQuQuQuQuQuQuQuQuQuQVUORyOQtBaDlQ3CS
yKZKuubGSz9QjtqvTJWtrDRp1WoQ5CvWGOo5ij2KNRxCjWIsqqOmUZIMkokOVVGuSRHxuOa
k30k1o6VqC5DRMlBMhBJ0ElQvQuKlRVFHEpKPHkjSRgrRic8NpgsIW8lQyEM1DJTm1OeO0Y
z/jr6xS0awY0TSLzwn0MTJoMzUPfIe+Q98h75D3yHvkPfIe+Q98h71D3yHvUPeoe9Q96Lmo
Lmoe7QzpmPiyJ0asmQrla9yjXKOloRZDVVy82NMZhA3lZVFxqjsZzVo6qQLasfJsK1jRaQ+
vHVETqsUerTKcZkyoTbi69M5VI8tVGTqNmGzCSnULy8vLhVHkjCRg5g+MfEPhGx88RDCIl5
K4nUzDJ80XniqM/wCq9n12FgjBGCN1YQy0Isygm4H3A+4H3E+4n3E+4H3A+4H3A+4H3A+4H
3A+4H3A+4C547PUlzHqOrKro3NEyLE979K5dT3NFx8xHjZUQwkqY8SUbGNhqOxUUdioLCos
AkI+ISK0ZI5qe6c0bmXJNIiN3fKWj+pc1XECkbkGuQR6CSodVDqodY6x1TqoLIg5yD1QcOR
BzUHsLOePyMaSgzIQXJQlnQypKmQf64zhkv8Ax3ypf1UOqh1UEmQ6yHWQ6yCTIJkCZR7s94
e8PeHuz3Z7s92e8PeHuz3h7w92e7Pdnuz3Z7s9zcYi1FgarcjD5zQWOR1HWLXGS0xUvMNlC
AYoxRCwWIWFDoqomHU9mhJhKbmkkLosqhNlucmVK1VlWIrGMkjQbMwSdok7RJ0OuguQe5Pd
Huj3Z7sXKFyBZxZxZR0hegyWhHlUEzRc4dmEuTUlkqXEUlBuR/tvlW/qqdVTqqdZTrKdZTr
KdZTrqe4U9wp7hT3CnuFOup7hT3CnuFPcKe4U66nXU66nXU66nXU66nXU6ykci3YD+Trhfq
JsZHk2IiD7oXRSVXbWKpjNtIajajXDHDVEoKxBrEKCD0N/exhVii/SblMjUdO9zus8Sd6Hu
JD3Up7uU97KJuEgm4qe9PdnuT3CnuFPcHuBcg9we4U651lOuomSp7pT3anulFyFUWSpcI8b
Mtr/AF/C0KFChaUKFDHZV0SOamM9bKskJFexJJ2qT2SLg7e964WKkTY05M5Iwao1SN2iKhU
qIOU7mlrNCK1XJvDlavhI5UI2q86SixqUUUXWnhtTlIn16ULS0tLS0sLC0tLS0tLShQoI0t
LS0sLCwsLRGmOiNXqohiq5Wo5Ues9xMrFMXESZ0GK1jWQ2iDFQ/wBGoqDFqIgggmiKPXlvs
l2fFEtemkbN2mSWW0opRdFRU48CRLugio+AfCOiHMLBsR0hYxWFpaWlpQtEYJENi+mT10KF
ChQoUKFpaK0oUKFOCgiCIUKCIUKCoKh5Czqj25KuNufekuMtEw1tdjfVhY/0tREFUQWtWSO
aR7g1qxZMThj0XRFORcOmYwyst6R5juvNAtrN0zVVHtVyq1K2NHxpVW0VU44fXhSJIx7B8Y
6MfGWDWForRWlpaKhQoI0awawaz6ZPX4NBU4V4E1qJwKTctGrQ2NepI7m1j2vb0vqiaiIgk
dUm/wBpnVlkVsEpIxzSF6oY+VRIZb0aS5aMPdZEi9Wkm+5vSxkkjsyc2QkkuW9rT6VRWtER
B8XN0X0qyqubThbydt09r1WqOHIPQoJooulBUKaINGjfTJ6+JNE0UXSpXgTSpUqIpUqV0nd
V2na0TZJ3Lhsx2sVMhreaLzYpCiKbnFRkc6RLj5cLjKdBY6da4eRI92Ez6M2VII2z3OgpSO
JHyd0Zv/KiyTKfRXvXTq0bfUv5tkE5jkHx815cCETrFiluYrhVHilSoq8C6VEUao1Rq/S/1
8NSulS4qL4VSoilSpUV3Jy1XTac12JLt2640jJczHmyVTlWhG8x3E7OuzK2xZUj2nJjcmHI
rW4TVI8NIn4afTusN6TS5GPLBnZPTxnUg7jyv/2DchUdNkVOpyLi4R1FRVqj3FxIo5F4f/w
xJKx3CqOUcpUuKlSpUVSpURRqjVGu+l/r4mtVToqOYqFS7jTiTWo9eWqOVBMmdDYFyXZDPK
TkRLUgXlGtBY0eixOOg5wsTWC+rDWqTMR6PwI6vhaZT0gxt3m62bx3COU6iKJQe1tHNpqnn
yWPBfzqVHKOUuLi4qVKiqVKiKNURw130yeuvDGyq42LU9lyyce0l5KghQoWlpaWlChQoUET
RRSTh2zA9wuFb14XcpfKJecCjCNeVSWdkaLMrhlHrhpQy5ukMlR6Kxp3bnpiYkj73eBRKN8
6lVHiNqKiiJUibVkS2To4qOUeKpUqVKiqKpXRFEUaN9Mnr4EQxIqrg4tR+MiN3BiIZHqYNQ
oWlpaWlpQoKhQRNKoK9Bz+XDtVYsGJiQxwv5clZaqEL1RYpSN5JJRMqZzp8eeN6N9eKpubm
pDiSj5kazu7dEzM1InuRWOTwFVV0RS5ByVLSiqf649KStVuQ13Koqj1FKlSpUVeFg0b6X+s
TVnngt54KIiTyIjNykJnVdGo3weRQWgorhVWrl4ts6SYzEltZVEgfytqWESOEyEaLIr0ljO
bHQTKpiyIibs66PHcqHc+8+ww5JHSPw5VR70a5Jm2qIlVdG5nFXkiC1RsajW0a9qI7G88zk
sL/ouFcOUcpUqV42qI8bL9L/WJrH54SEElrcrJ5Z89RVqrfNqiKIvEqLSjlEHIhRVRUF814
tntcqRYyEUiPZGtro/qaxCCFqpkxqyb3jGC5kTzrxKsUsQzLYizL12JDHDH3XuHvNwI1o9X
JZkUXSBtXdNqtlwFOhKnAhzRXfUrG/VEz6clEY6B/wBWYn0Qu+m4uFUcviN8n+sQQQhTnht
E5Ny3qZb6qNEKiOEUqVKiKeZ6Xc1KpRyiKij26KlOHYshY5rXMfhS/X5GLIXWrBNRJmtePx
WOJcNWK3HII2VxMVBqIi907wzBw5HrI8Z6mSXNn5aYcVR6Ej7G4qJI3Oi6U/BzI/VCqUzEq
YqfXlp/txqVFUVfFb5P9Ygghjpzwox0f05yGT6hqaVEUapXVeQ3kO9QqIU51Ht5LyF4caR0
U0U1FVszcn1MglsVJWuT3KNI5GvaxqOJMS5FwTGwUatEYm5Z0WHHve6ybnlawuVGyrpjN/2
pU5ZTjCbRubjpkJJG6J3BzQxXGWz6cVOeQlIWrQuK8FC1S1fAb5P9Ygghi+eCSejPUyObka
IlBVKiCCaveNf9LnqIqltSRKiIVqPalOLFmxPYysypWQPa5jm0I38nVUgntIZkUZKJRRHI0
z8x7Wb9veVnT6o3leoqkDL5WttbItUyV54X1ssMnFbM1zVY7gwP8mS2scCfVOn+1/rwMhqM
xRMQXDHYg7GOgp0FOgdA9uNg+l/rRBEKaYvnhOJZPoznj0uVsQ5tB2iCCFRzhSJy1evKB1U
qo7kOuUTkclRWc3JTh2nJaxrfrxUeuKscnUTyGKWopG90ZFlfTHO9TN3KPFZlZLJsfJWuRq
vJumAz618nec7LnYsvQW65rfPdoUZJwYCpfMy6GNFSSX/D/rqzzx4qkeONxj2pJij8c6B0D
oHROkIzk71ogia4y88R3KZ/05jubG1VI+UzR+iDRBV5Ko5aaNdeyFytcj6jxWHkMSpIijk5
8G1zuhycSCqpFE6PD3NkcjMyF57iM+5sjdFldU91Hjtj7jillzMiTJ3DdMyD2WqCuronnjR
UbT6Xcll9UkVzMPJtVLVN1iR+PwYC0lX/ABP5TuSsLvVrF6sNKmPEMhOgSwEsJ0jpHTFYOQ
Qd60E0Ux/PFXlN5ZXnCnOnKck0QaIo9dFTRjqKi/WyqqlVRxIiIRqrR6VR8Q5tODHkfFNGk
8bnX5S77E7qsyZoz7hkqiZEl2N3F0GZ275Wa7tTElhaxJ7u6cqjdeSJpiRXOjq0c4kqpKiE
P1MlhVrsZyqTx3RvarHa4i0mjRVjnarchP8AHJ/k1Yv1YLjF8o2iRksRNELEdIWIewkaIg7
1oJopB54vlL6cnziWhfyncP1auiqL5qqrwRyVGOVUHN5K1wxRzaj2UFTg2fIZLiwe5lN6h9
zjvY6N+uJB7nIckcECNi27FzMl2VkaIKtdGtVVx4rWiqO8nEMgv1DFRjvM3PHWOXWFaSYi1
iz0pNG5FZOlJeDAlMOQg5jSRCWM6R0RYSSEkhEhHetBNFIV+rFXk/yyUEWh1OUi1HaoI4Wq
6JSjvPSNRi1RpRVFZytVF80ki5LGiIsdNdqymYmXkSv6PuIcfEytiZlQZux5uE52POxYMHK
yDZNpdiQLiJFL3dlt9rxQRjV0VRycpG8kT6WeTlWsbqty4evAqUXRvJ2A+sO4/wCTG9OWlJ
uDEfa/AkMZRqiqOadM6YsY+EfjCYo71oJopD6sUXyyEHN52jkH8KOSnkV4GiP5NeMEHMU56
OYORS1rx0Lk02vdHzripHjywxWjcz3ean+5Ptiq3DbBJPHIj1j7izGZOXwNYriCBVVjbEaK
ui+cvlFzYnIcQrzM6Ppz6J57bTp7kz6sfkmelJeCNaP29xiryRxXShQoWCxIJCg5PrRBNFI
E54qFv0zxixDo6EvIkXiXiTmNI3VVFOStc2gg5Ko9iU8ldSixNe18To12XdZcV+NLFJjLkx
Z0sTVUZI+PAzd2lx8fJ7izp5Fq5W2j6FCxSFlBOQlVKn+nlo/mmMSN0Z9Om7w8G0f49ySi4
61Nx8+BvntymK7kji86qHWQ66HuEOuh10EnaLB9fRLKCppB54gicpWDmIS8jIcLwVEbUSgq
cLVoV5sdza8rRFKUOYtqioiFCxWi8x0SmJuuThRYW+QdDG3TFe5m7RRQ5OXPOgoiVLBI0Gx
oI3mzSqVOQvNFRDGXmvNn+rRvMyIkmhe1WO02pfo3Pyxjck4W+e3mO+iJKdYkyaDs2h9wPu
B9xPuIm48rEuViDmDmlpElFxn0GzcpJR8hNKTOqvDURBG8l4EPIY5BjhjxHHmUFalFoJRSh
YgqIdNqixINjaiORREoWitI46iR0EYN5CDVK3CoXFaqUGNteSNoNGFKG44TXt02rmm5pyxf
LcUrGjVUsUsUsUggquJHQa61OsdUnepNKqC5KnulPdKe7UTLWiyfV1BVHFBCOSgk4+YfKSv
VR3nxNU8h3MXX/SujfJquaMkGu0QsKaPeqLdzqc6rzLULeViotg1tFpcJVDkVKCDuQulRop
F6F8vJW8itSaiRu9RtHluK/Tjqhn/44Gt6axodNBI0IIyFtEe6h1ecb6kvlkj/AD1b5OYt9
ilh0zpnTLFKKK1RYx0IuOp7ZT26nt3Dm2rqjqCfUPSi6I6hyFTSoxSOVBZBlTkOaOYhLUu5
tWiMfUVaiCOoLTRBOSaN08hXXDhROTREVWwry/0d5tUYpuMqtg02t9E3CqsxGmev+3C11qV
KDUIGjeSTuLucJJ5ZKD0KFCg1OT2JfYhYhaWoWlqFpaWIdM6R0kOkgrERJ/XwVoK5V4U8k0
jG+bXc2KhVF0chI2orVQbVBVoI7neeY6tfIqolaJyROa2lFFQ/18l0byGc0Z9Lx3MQR1DIj
SSFUoptTKmenLHShnenF9FCgxpC0Xkk6iecI/yyEHoUKFo1vJ8n19Q6h1DqHUOodU6p1DqH
UQ6iF6EkjEZK6rtE8H/QR1BiiO+qOQR3JHClKkjTpnTcquTmgi8zkIjhF5I64alTmV5VKCt
5n+rRo5aS3ULhVG8yn05sfTnNpSjNw8oFRpnSorcWREb1UOqhE4iUe7lNIMfzgcPXlkOHvO
odQ6g2TlJL9fVOqdU6p1TrHWOsdY651zrizqPkqL5+MiqhcoxyUbKI5Co1RyIp0hWCsLOdj
UEOVP8AWujSgnq5CiFar5jEGeUzk6rpbRJy+qx0K1Tdo+Zt9rItxy4kFyHqPjkREUR6iSKY
76kS8pn8siXnFJzx3D3csp45xUqVGryk9fivXl4vmf6LonIuI3HUGvoIpUpzexBG00VCtB1
KeY3S6miCc9GjfOMfIjWunve+qjRq1WJRPLdlrEdeWnNTFj553+PXF84vKdeU6/VD6sfykX
llrwt8pGfXYWFhYWitLS0tLCw6Z0XEiUXxvPgqMfRUcgkiDZBHCLUog5C0VoralC0QWtf9a
UPMRFoicqDTIyvbpJkySERdyaoxCJRpnx9WAjjWR0sSMZj8lzk/22tuLdMbzi8p/KZPqgbz
hTlKvLJXmIhFh9QZsz3ibA6x7Pr6Z0zpnTLDpnTOmdM6Z0zpj0e0lWq/AU4LlGvoNeI9Rkn
K8qKtRUUopbQVFr9VXJp5iNOWsj0Y2ZyvkI1oiu5opGqDBii0cZkfTmwWVdlM5QJzzP8AEx
aFdIHc4XcpEqkkNVhhoNSiTu5TLVdIpnwu23c1yY095a9PqoUKFChQohRChQRBKE72NjkVF
X4ao2TkyVERkvNsg11xVdF5jigpSmiIcjyFfylcqo/zEcKvO5SGVSNwxwjjOxeq3CitXMZ9
MCGa5trdWLRceURaorEUaxEHLRMh47noumDky40zdzyB7vruLi4uFcXFxcXF5eLJRMrJu+K
qNktGSkc9Dr1Os1S5Kaf6VEWpVSoo6pZVJm0XgZ6o+SI8WUSXlBG27cpY2J13CxSq1vBFJa
RTjZUOqhJKSvrqumO1Vc0e767i4ro5S4uLi4uLyaVbV+MrQRynUEkGyiyiP5dVBJEUauiqV
qIhW0nkuXgbyOtaddaxrcUUmlfBHJI+Z2PBcsrP9lvC16oNnU9wOmqK7RdYuUTa2SevRBR7
ipUqVKlRyC/ILlQqp1VL1OpQY9S5BzhPOpIO8+BojUGMapHGg1pLEjmyY7Y2Qkv+BPPiqVK
lRV1jjRIUtpJiT3LjyoLE9D6kHuUV1eNU5Lxp9QqIWitVOJEVeFEVRm3ZUiSY8sK+KjlQSY
67RMhB06jpHO4qqI6h7hyHvJRm4PQbmI4e1JGRttkkT/atW5I1OmpYpaWlPA5JGiIPwI6u2
6IftUCkuywKTdvxqZGyOiJYliVXFxcXCOFdyXjRaCuqV4ERVXau2cnPMXtHEx2R7NtrZd27
aH7VmMItoypCLt56rh7FjxLHDAxuTg4mQZHazJEz9nycJfh2sc9cbYsydMHtcwO2YXj+18d
6LsEeK7cMNcfId/ix4kVyxoLGLGdMVgsZYWFpaO8xnNyuVVbW3/1TKt7micJv8Cjd0xHpJu
GMZ25Mpm5CvkVxUqVKlfG2Xbuo7bmMihzcrqjGtaSSoiSWuKoQwDUoSy0cxarAtVzMCPLg3
jbXYOR8NtG3xQQRIkkG247mjYEt6aodO5257NBkszsd+M6GVEXqIXoXIVF4bR/mQpV6utGr
9Lu3Ybm9uRof+dZRnbbKybCT7JE1m74rYplTgoJHUclq8LI5JBWq1eDDg688FIEZuD2wsfU
WQkdUqMbzjc2160MhzkdFmspg5DXq19TftpZmxP2ix/2yMlwYkY9tq/Axf5MaR07MCKwxmJ
RNEHHcO1Llsy8HJxX9VTrKJMdU6h1C8vLzqUHLXSLklUq1UpXmggg5eWc+jN3luyF4Kl47n
xbRuEOMbxtcGTi8GysQc7mxyqNeqCuK6IMdQyspyEj1cr4+WHmvxJcXNbIlyOTempDk5GUz
qe5ZSRyKvwLPVtMVUw/qlh8nOtaxapXSRKpum3xTs3PE9pkFSpXiXRHfSNVbbuaKI4RR7uW
6zWxZkl8yr4s24tfsvBtPKJqXP9L7xHVEUqXcmqSIxXMgio3HiVfteNM2TDmwlwcu87mxll
x1+EhbdLhx9GDbU5xuJHcmryuEfUVTJbVO6YrZOOGFZXZO1e2gf5jhqjVPcuubmCZdT3Min
Veqdw5HTgkWq/BbW/6UdR0zqSo6owu0aXDm3qt2O9szVIJhy3tdj2OlpkY+dD7fL8ei8GCl
cpE+jbSMe/60Ue7l1bEjyUlH807oxnSL7KY9nMexnPt+Qfbcgj2XIeR9vEG2Y+M7f89rkrX
RVro3ycjldHEpHCMjHck7hxnSxuiVFcymtn08FFEjkUTFyFPZZR7HLPY5YuHkoLDKhRU0xc
hYHsymuasySNjnoNnQ6oyQuOoMkP8ASRimNmLGsOQyRHKVtXd9szZs+Pt/dZBO1d3UTtHdV
E7N3FROydwUb2Nkn/hhOx0Qb2TjCdl4AnZm3Dez9sQZ2vtLR3bW2De3cFo7YcJR3bmEO7ew
2j9jwxNlxonryTbqjXURs92Qj+XUq5fqSJqMVSbFjlHbbCfbIj7dEPxceNJsnDjJt4iaS7v
I4k3B5NIsr+Bvl0kuYxBtC6grqmRC2Vk2xxKs2xsJdjUftkrFxtsvG7FEo3YYRNjxxNmxxm
1QIR7fjoJiwIe3iPbxHt4hcSJR23wKP2jFcP2HFcf+cxRNliYLtLB20IJtrmi4UqCRzRnWV
BJ2qdVBs7S8WijVcxYM5S5r0ga23khchcheh1EOoheheheheXFyF5cXFdHNQfDUlhVByK1c
ClHcmNjy2zI6eyBJUW5aMe66pVDkcjcdxiwo87fnzOkz1UdkvcdR4rlXib5crkFkRqLkNPc
NFnQc9FFtH9NEzsqGFibm9H428Ihj7jDIMcx5RCmlSpUqV4KFpYhYh00OiguK1R+3scP2dq
jtneg/ackTB3BgkG4ixbgitblkXuGkEktL1KnM+o+oopapapaUFQuLi4uEcIpUqKjXEmK15
FAsSo4+kqVKlvMqhVBfLf2ZWRNJt2VVcLIQ9rkCYGWpLgZULOFvl5K6RGpl7he5Mo90e8Q9
+iDtzJMt70yH3CrzTzjyJIzF3l8Zi7zG8ZlRvLqlSpUqVK8FSulROChQtQRqFqFjS1pRpyK
oXFxcXFxcXFxcO5lS4uEcI8qV4Kl6HWaguSh7l51pRXyKJ1Br3iPqSYzXu9lEewgPZYqE8u
HjJvu7Rzs4W+T38913VGnuXOGvco0RYUJ52WsnaIrXJNGlHx0KU0qg11pFuE0Rjb0Rbix42
VripUmzo4nRTNlTg5FUHTUVmRV1xcXFxcXFxcXFxcXFxcXFxcXFxcXFxcLzF5FRri9C9DqI
dU6jiryjiwsaWtPpPpKoXIXIXnUOqLkNQdlwk8+HIm9e36/C3y3jckgSSR8rxJVQ6zjrOFV
XI1ijL2rcqpPwo4RUUjmljINzcwh3RrkTMY5ufL/ubbunRfHKj23FxcXDn8nu59S18clzbi
4uLi4uLi4uLi4uLi4uLi4uLi4uLi4uFEPpPpLmnUadU6il6lxcVLjqNQXJjQ91GOz4mkm8Q
tJu4WtJu451JN3y5Bc3JU606iqrl4W+WZhT5E32mQ+0SH2iQTaZBNncJtCn2pUPtin21R+0
K4+xKfYVPsJ9hQ+xNPsbD7M0+0NH7YsZLPJjL7mOVJZP9zZt2EkqXl5eSSDnjnGNNyvLy8v
Ly8vLi4uLi8uLi4uLy4vLy8vLy8dKjUbmwOOoxTrRi5EKC52Og/dcdp96gPu0R91YLuin3D
IUXLy1HLlvEhnU9tIezVT2LSTAjHYEY7DagsCNH/S3ib5OX6qlSpUqXFxUuLi4uLi4uLi4u
JpEpmTdSYVo1XMdtu6JI1Jal5eOUcujXK1WSVS4uLi4uLi4vLy8vLy8vLy86iHVQ6yHWQ6x
1jqqOkVzZsbIa+/MQT3SnRyFExHiYYmGwZjxoNZGgixl7S9p1EOoh1UHTUHZA19wqVHRoLC
hnR2R60VSxxRUG+TnfVUqVLi4uLi4uLi4uLi4uLi4V5n5HThVarXRkV5HEyMZm9MZuMbhJ2
uL0HOQvRDqIRS8+qh1UOqh1jrHWOsdY6p1VOqp1VOqpepepcpcpcVU58FUFtUWKMWIe5zD3
J7k9wddTrHWOuLOp7lT3Snuh2SLLzjnGyl5chukqUbhyvj0hS6COVUX2sM8KYaplOd9dxcX
FxcXFxcXFxcXFxcXFxcPebjPfIVKjZbR8z3FVLlG5EzD32Se8yFPczqe4mNulkkK+DXTkVQ
qhcXFxcXFxcXnUah7iM93GO3BiDtzJc9ZE66nVUSZRJjrnWOqLKLIdU6il5eNkUZkqg3IFm
5TydSTbZGugn2xrlkYsbsaS0SVKwZiUWWu4PX66lS4uLi4uLi4uLi8uLi4vFkJprGPdc7w4
2XrhN6RUqVLi4uLipUuL0L0LhZWILlwIfcMcXc4UF3Vp90cLuUgudMp7mRTrKdU6peXFSpc
IojjqIXoXFS4qXFSpURwklB830kMzoV+6fTNJ1XotC8ZKqHUZc9/13l5eXl5eXl5eXGLuOV
hnb+a3Jg72wWMguLztqGGPH7u3HK27cdzzJMmTX9c7VHlZG+YC7Xuxy0wtyzduOyJV3TZu5
973LB35O5NyNqh2DuV+5YmdtGYzKcg3LQxd4ysRnbytztn3DuLOhzmd27jGu0b7hb/ALemb
yXMUx98z8JO0ZV3LY9+3/dcXeVe5eDF3rcsGHY44srZ5u5N5bNB3dvMLot3wO4u2dMTeNxw
Iu20Zm7JuO/7qmUMerHdt75uWbvGwZu3b7tvdmxO2PcamD3BuqS9x7xuDN0qI9Wu7b3zc87
fe9JV2zZv/Tb0htve+VBL+wPaSx1Li4VfAao+Zt/Xae5Ye6ae4ap1kOoh1ELy8vLyHO9hi7
5ie/2l+ajV2l33Lcuztxbum5fsSfpby5yuXXsyaDBj/Ze3WZXB+uPx/vL8mMXIkxMnuzaI9
+2S4uUvU7L/ABreHf8A7b61Tt7cW7bu6rRbip2F+Ndz/kPD23/QZH/YtdbsG4NwMvXtH8c3
L+x07R/vu1N/dsW5b7tMG/7XkQS4s+F/3O5/yGpU7PX/APpf2J+PVHI5pPuLcjYPDb5Pd9d
xUqVLlL1Oq46zzruPcOPcqbpMqdvdqbj9z2LuTA+275sn/Ewv1f6v2T/ea7FhN3Dddp357O
7O8Nu+5bBwfrj8f7y/JtNmdftG8YyYe7adlfjO7/22JgZEfbfB2D+Ndz/kPD21/QZH/Y9hk
Y3avB2h+Obl/Y6do/35+v8AuH3EP7B7f6keF/3O5/yLTs78m/Yv49DBNky90Yy4W7eI3yev
118Pdfx39Z5/P9mYFuRuH/D2L9X+r9k/3mu3f8HYTtzcE3XY992/7Vu+v64/H+8vybTZEps
3csjZe4NOyfxncO5Nxg3TcO5vv/aXB2B+Nd0fkPD21/QO7o3KHJ37uFO4O1ODs/8AG9y/sd
O0f78xsmbDyNl3XG7g2rfNifsO/wDc/wCRadnfkvfGZNg7JtPe+ft+R3rKyfuHxG+T/X4e5
/jva24fbd+7p2d+97R3DlMyt3/V/r/ZP95ruuczaIfvUJ+v98Zlu/Zm3WZGv64/H+8vybSX
Jj2XZJJHSyadkfjG7/20OV0cY3XA+25WnYH413P+Q6bng/bsnTtn8fyP87MqzBa1XO3XCTb
tw07P/G9y/sdO0f7/AE7Q7gXY9y3raIN7w+5vyHTs78m/Yv48ZuX7yTb8D3rPDb5P9fh7n+
Oi7/8A/wAafq/1/sn+807bxI8vd87Lkz8w7b3H7VvXdu3fc9g1/XH4/wB5fkx2rsUu6Z3ev
dTd5l17I/Gd3/tjtPZJN63buyXq9yadgfjXc/5CdtbNJve694Pv7l07Z/H5/wDOdj7JJum7
71L19407P/G9y/sdO0v7/X9f9w+7x+5fyDTs78m/Yv49pHtUmz9jeG3yf6/CwsuDFJO4oZY
MuePIm+8Zf2fEnjx5tt7wk2c3Hur7tNkSMmmRaLB3FDjMzM7GyYyDcsOKFv7I3ZjMncsSeI
wsqDFXb++cvaoMvuKHPyU3uCM3Dfd03NmuHm42NHh9/wCft+NLveJPL93wUMTv7M2+LLyX5
mUYWZj4qYPfmbtmPk7/AI+XOm74KLid/ZmBFn5km45piZ+Ljw4/7D3LEgXeMFypvGCi437C
z8KJ71keYedjY0eJ+wdwwcfI3jFyNGqjXYvcUGFPNueFJFpiZc+Dk5+Y/cM0RaLi9xQYOTu
HfOXukH3fAMbuHGxJN77z3HfMLw2+T/X/ABRvk/1/wzaNiinbkd87ftuPuW65+7T8LfJ/r4
tq7fzN2w+DExcKePC/X2XuGNPtm3wcOPhbfLD/AP5zm+3TbdrUh7RzM1uZhZe3zaYcGNO7a
+ynbzDuHb2LteVi9v4ea/dez992iPWDB26SKb9dZuPj5OHgQw64Ox5udAmD28gvbE+RBlbN
mYe26YuJgzRYn68zM3Gl23bYyNrXyYPb+JuWVufZD9mgzMfGgU7e7Vyu4o9x7Ug2l+19qx7
1LuvaTNldt3acG7O7h7Uyu3Ytcbt3Lfjex7dMntzLZjaYcGPO/A7ByNzxczYcLb8p6I1+Hi
4c7XbDhsw8iOOKbTaNhz9+Zxt8n+vi7M21Nv7e3zb12rduDs78bzv+7wt/HzEy8jAydw2/F
7q2JyK1dP1n/Ud+flB2Hucu47F3rtMO073rvP4/r2Z2198y+9tzdlbuYGflbZl98blFu+xa
9rfj2R/nOyfyj9l/0unae6Jsna800uRL+sv7T9n/APbilkgk7n3T752jp2N2xDOzfd4yN73
E2LeMjZNx757Yhxm6frPcqx/srbulnadx/wDGXXsPb0wdh7l277VvfE3yf6+HZsFNx3Psjf
vuO4fsvbrMng7O/G87/u8Lfx/TDkZsnb0r1lk0/Wf9R35+UH64w5YNl753SHc9913n8f17Z
25u17LuEnWz9HZ0rtu17W/Hsj/Odk/lH7L/AKXRc9ftJ+sv7T9n/wDbI9wVu0mNA7JyNwij
27t3XBhj3Lt3IhdjTnbO5fat87x237lsB27isy93zcqTOzNNswnbluHZ2+szN9/Zm3cbfJ/
r4dq/4Wzdsbj9r3zu7bvuWwcHZ343nf8Ad4Y7V2JMPYDYtr7fSTu7L7pml1/Wf9R3lHsru4
tq27teeTuXuPuOJnBvP4/pjtR8/kPWr+Ltb8en2nGWb7RjHaO2wQdxfsv+l4P1l/afs/8A7
evarUf3H3EtNg17e57D3S1Gdxadr7im67Fv23fat327/hbDrsn/AA8DYtw+17v3Jt6brsfE
3yf6+HdNpyG7d9gzDY8h2VtO/bd9q3jXs78bzv8Au8Lfx8a5zHbNPF3D27v+1/Zt30/Wf9R
35+UIqosGLD3T2vk48mJka7z+P6McrHwStyIZEtkx4H5M0XbG6Tvk7J7jhZmYE+A7Ttb8ey
P852T+Ufsv+l4P1l/afs//ALeux5KYe8dwJXYtdgSmx73kpm7xp+s9xtm/Zm20k33/AImJr
m7VkJsn2DMO2p5Jtl7o277XvvC3yf6+Dt/CZn7tuWa/cc8/We48/wBmbdbNr2d+N53/AHTb
sN+4Z3cStXfdG/j+nZEToe2O+8hmR3Lp+s/6jvz8oOz3I/truvl3HrvP4/r+v97ZnbZu+O7
E3U7JidL3N+wc5uL2/r2t+PZH+c7J/KP2X/S8H6y/tP2f/wBvg7e3NvcfbbmuY4a1z3dxbm
3tztvXY9xXat23jbsTd9v3XNXcty02TA+57rvGd9z3Q/Wm49PL/Zm3Vbwt8n+vXHgkyptu2
fMwtpzdvytvU7d2/dNq3budNu3jZczac3AjMPac3Pj7ayMTA2TL7e3OTKTtrdVXtDYNu2Wb
cnpLuJjbJuGXCmZg/Z//ADe6m39rxdXd+/duwMR73SPMLAydwd2M1mz7d3btWVue/TRPgl7
F7pxcCLuvt3Kyd3kZ03kGw7jkxblmYWRs+Vs2fhQ6bfuGVteXurtt7sc3tXuF67IzZ+yot+
33K3/N0xNnzs6LYMrCwtmye39yR8UbppO1toy9u37vhI932vN2/J292mHhZGfL2LhSbPn99
4rt5yMzAyMB+uy7zmbHm7li7V3JL/5XuGu2421dty7zvOZvmZwf+hr+vtIYnzy7Ts+ZgYWb
tuXt+mx7duuBuHcK7Zu2z5ez52DFwN8n+v8AijfJ/r/ijfJ/r/ijfJ/r/ijfJ/r+WYeLDPx
9vbZi7lL8gb5P9fxzaVz48TAJlYsptWLhN7ZZtmE7dsxYHZmbtGFtEW4vw5M+PasL7v0drl
2nYtrdvW8YO37du+bsO1O3vecCLaMrOO4vt2yzds7Vi7jLmO2/7Zsu3Yq7Tkz480W1dPB7Q
7mxsfEi+Pb5P9fx+bu+Rn6u3PIdtady7j95kkWR0+6T5TR3cu5O3aLdsiHbcTKyMHK+6ZDM
XBzcnbczH3qfFx+ovV3LcMjds/Cz58AkkvMbcJ8bHkkWRZdzyZdt3Td8ndpPj2+T/X/FG+T
/AF/xRvk/1/xRvk/1/wAUb5P9fhYWPhzm39jLueP3F23kdvP02XsrK3nB3TtjF2efIZFHNr
sGxZHcGZJG6KTXCx8Sc23sj7vjZ2w4G3ZSbTt8pnbBum3xa4eLgzx4PYMm5Ys207XjzQ7Ps
87pf19kMwtMPGwp02/sV26YuXsu3YWRwYuJt80OL+vJ8zHdtu0NWDZdoyHZ/YWThbfph4uB
PHhfr+bcMbI2vbMdRqIrsPYtv3DJb+tst7cjHmxJzH23bJ03HZ8HbpBKKuFsW37hlbl2P9p
xvt2zmB2libm7uLtybt1/ht8n+vw+2c72R35ge72AYx0j+2nNbuf7H/uuD9ebf7fau+dv9j
v/AAfr38f7y/JjtbfZtnz+9e1WbW7Xsv8AG93/ALU7J3aSKfXsP8a7n/IeHtv+in/zHa26S
Sbdr2j+Pbl/Y6dpf3/YO/8AXi7/ANg68Rh/9vuj8j07P/Jf2D+PDXOjd3NuS71sXht8n+vw
82R8Oxxuh3nbMiB+Lkdsxs+5/reR8sv7H/utYIZMibYt2jg7s/Ye3+42ng/Xv4/3l+TaJDH
u2zzROgl07L/G93/tYMVJcTHnlxZ9exPxruf8h4e2/wCin/zMxbsDHyJsWXXtH8e3L+x07S
/v8fImxJ9l3XH37bO6didsW5Yf/b7o/I9Oz/yX9g/jxnYqYkvuJvb+G3yf6/D3L8e/X+f7r
ZO/cH2m/Q/8Ltn9Z+f7H/ute2USCfFypcTLnjg3nbJY3wy6/r38f7y/JtNn/qO5mNj7g07L
/Gtw2nAl3Tctjwtn7N4OxPxruf8AIeHtv+h+zbfLkdxbNh7N2lwdo/j25f2OnaX9+dpb+ux
7jv8As8O/bZDDLj7j3R+R6dn/AJL3tBFkbJsva+17hl97NbH3J4jfJ/r8Pcvx79fZ/tt7/Y
mD19p7j/48n6z8/wBj/wB1qzb5G9r/AGCc7Pe9Nl772/2W/a/r38f7y/JtNrb09t3XK97ue
nZf43u/9rhZcv2EVqt17D/Gu5/yHSipr23/AEU/+ZmXK/toVqtXTtH8e3L+x07S/v8ATsLf
/dY/emwXZPdH5Hp2f+S/sH8ea5Wr3HkvzNyRFd4jfJ/r8Pcvx7Cyn4WXkPwsnb8zJkzcv9Z
+f7H/ALrTCxZc7L7lyosndz9f7h7Xev2Ft/udo1/Xv4/3l+TGJjSZmV3jvMezbTr2X+N7v/
amLjyZeT3YxkO/adh/jXc/5CQxPnl7ribjb5p23/RT/wCY2vBfuW49yPY/ftO0fx7cv7HTt
L+/0xcqbCydn3TH3zbe5fyDTs/8l/YP49psmJbs3ht8n+vwsLbsjPM7acmbZ8rFlw5l7iZ/
4PExJc2XseFNmO9cJ277nkQPxpmorl2Dap9tyMzasvCjNv2vcmuys3aNwwcnZM3FiMLb8jP
OznY+1bP3LtWRuG+J29koYOdsPa5n5+XueVph7XlZ0fbGRh7dsm47Fmz7gnbm4qdp7Htu0T
79O3K3swttyc9O05cXbNk3zZ8rN3hO3NxVe1u39u2vJ7mmZkdwGJtGXmw7Lm4GHtMvb+4Ok
TtzcVXtHaNq2N+bL18ww9qys6Pt3LwcDZtx2TMXIGtV7u3toycDd5dizoItOz9/+y7j3C9k
m+iJVe3Npydv3zvB+Puuz/8AndxMbtbMmk7i+0bZ2h4bfJ/r/ijfJ/r/AIo3yf6/4o3yf6/
4o3yf6/4o3yf6/wCKN8n+v+KN8n+v5P2tt0G477uStk3PM2Xcdvjj2rPlZ7HIdly400Mfyd
vk/wBfyaCNssnam6YuH3JiJjybnvu5Lu+8z7VuMDdm3GLBhz9wx/snydvk/wBfynGnfi5E2
VHJkfKW+T/X/FG+T/X/ABRvk9j77Hljyx5Y8seWPLHljyx5Y8seWPLHljyx5Y8seWPLHljy
x5Y8seWPLHljyx5Y8seWPLHljyx5Y8seWPLHljyx5Y8seWPLHljyx5Y8seWPLHljyx5Y8se
WPLHljyx5Y8seWPLHljyx5Y8seWPLHljyx5Y8seWPLHljyx5Y8seWPLHljyx5Y8seWPGsfT
//2gAIAQIAAQUCEE8BRfka6IJoutSpUqVKleBRdE+FqVKlSpUqVK/JkE0XgqVKlSpXjTjrx
r82Qr4NSpUqV4aldalSpUqVLi4uK61KlChQoUKFChQoUKFChQoUKFChQoUKFChQoUKFChQo
UKFChQoUKFChTRflFChQoUKFChQoUKFChQoUKFChQoUKFChQoUKFChQoUKFChQoULS0tKCi
/JaFCny5wuqfwepUqVK8bhf4enE4X+HpxOF/h6cSi+DQoU+fLxJxKL/CV4k4lF/hK8deCoo
v8PqVKlSuq/wAWX+JU4FQponjU1oUKFChQoUKFChQppQoUKFCnypOOnxy/La6J/EF8eonxt
CnyhfgUX+Cr8Emi/wABUXShTxkE0X4ipUqVK/JV0p8AnxS618RflqLwL8MovyynAviJwUKf
BV1XgT5PQoUF0X5hTWhQoUKaUKFOCng01oUKC6V4F0XxEKeLQoUKFCngUKeHQoUKFChQoUK
FChQoUKFChQoUKFChQoKO1QrooovHTVNETgppQoWlpaWlpaUKFChQoUKFChQoUKFChQoUKF
Pj10XhVRV8VuqfPl0XgqV8ZNU8RfmVBWjtKlRV4qFOFNU4K+IvzBNZPgE0Tjr4KD0+Zy8aa
U40EE0Twq8CDvmbkFaU4qlxUqVGioIgog0ppUTjrwoKL8uQXWuj/DbqujfgE0d8TX4pwovh
MHCLognjU0TR/wAQuqfAUKFBeFwovhNHaIMQtKeOmj/iF1TxKFChQpqvC/VfAoIOKDUEGLo
ulBW+Gmjvh1F0QTw041F4X6L4aiIImjNFFGaK0tF8Buii/DKLognwbuF2i6Lxpq3VmlRROB
2qcKCCi/DKLognhJ4S+OmiCJq3RRNF1VBUpxKIIKL8MouiCeEieE7hVNFTgpwJoicCJo4Yn
EqCpwqINFF8GvFXjUXRBPBTgXjXhXwaaJwJpXRui8L+FdGii/DKLo3wU8VycK6K0oULdbdG
8DE1b4Dk42aO+GUXRvgpwJ4Kpwro3S0oWFouicK6JxtFFTij0f8ADKLoniL4at4HJo3hXRO
BqCrongJo9OFRmj+FfgVF0TxHeIqC8NxXVy6N1pqicK8Si8CjNJOFfgVF0Tw6i6pw04qaKn
gIUKaongJoomj04FGCEnEovjqLonjVE8VUHJwogjBG6KIhb4Kapo9OBwzR/EovhVK8Ci6IJ
xpxp41BWFhaWCN+EUcmrhgg/wAahQpxrognhrqgnyNeB6auGiDtKlSpX5CvyVOJ2ijRBwul
fGqVKlSpUrpUqVKlSpcJwV0XWvyJOFdVGiDhfj2600qXfKlF0cNEHC/Hpwr8kTwH6KNEHDv
DoUKFCngUKFChQoUEE4K6L8ZXx5E0UQuHIKUKfGIJwoLqnyBNU4X8DUHfHVE41408KvwVS8
TgTRSmiCDhfjk8ZOOvDX4B4ngOFEEFF+NQTx0F4k+EcIVFUromrkHDRBwvxrU1Txq8SLxU8
Z3hSIIXFBfjE4Klfhq6VKlfFdwpwvTRqaO8CnwiCa0KFCmq/C1KlSpXwXcCcSlBNHeGnwSa
1E4aFviXFfEqVLiulSpdwtKlxeXl5domjipUqV+HponDXSulSvBcI8uKlS5DqCyFxcI8R3w
1SuiuLypUa4RdH8NSpUqV0TRNacFChTxa6V4XLopUqV4kEGr8OutNUUuH+GnhrxVE8Ry+Ig
hURdV+CXVOGulC0tKFChQoUKCfA0E4nIIvC9RBeNGFqFBwi6Ivwqi6JonCnyOnPgd4NSuqo
IJ8KooggonxKifBu+SKKIILovApXip4q+JUqVKlSurk8ROBOKpUqVKlSpUrpTgXROJNKcNd
aCfAV8apUrwr4ScFSpUqVK+FTVNKaInGq6UKFPDqVK/C0KFChQoUKFChQoUKcNChQoWlpaU
KeDQoW8VOFRCpXw1XjXWnwVChQoUKFChQtKFCnxNeOhQppXwVXSnwVfAqIvyOhTwKlS4ro3
jVfHprUrqnyepUrx1KlS4u0tLSieBQoULS0tLC0tLS0oUKFChaWFpbqieCnxdOC4uLi4uLi
qnMoULS0p8eonxtS4uLi4uLiulTmcyhaWlPBrwp8WvAq6VK8SFSpUqVKlSpUqXFSvHQoUKF
NKFNK614KlSpUroi8CcC/F2iN1oUKFCmtChQoUKFChQoUKeJUuLivBUqVK60KFChTSpUTgd
oilfg1+OqVKlSvBQoU46FNacVCgicCaUKfIlTSpXSpcVKlSonjJxU411XWnhVKlSpUr4i/A
0KCcacacaeKvwtCnyVP/sIzlUfk2kU1+smSjVZNcJwSy2JwOUfk2jZVVL1GyovA5VHZVqo9
RZFEy0ro5VH5VqtkVeFVUXLoXKLIo3KRV0VVHZdBHrq6RUPeIItdFcoyRV1dIqIzJuLlHT2
kU1/xMzamK6jtJvLD9PBlu54zqt4Mv1Y/oJ4rkxp7uDJ9bPIyWcGV64fTwzerSdnPXI9bfL
Sf05cRiS6KQejTI9GJ69IWWu+Ib6vSqLUm8sww/TqqkrP9vEdz4Mv1Y/o0ra5Ncn1s8lUVK
8GV64fTwzeorzVK8GR62+Wk/pVKkjLFglvRSD0aZHoxPWNWpT4lnqy20diuq1eb80w/TrMK
lUT6V4Mv1Y/o0k9UPp0yfW160ZKrpODK9cPp4ZvV1FIpFc/gyPW3y0n9JPFekUli15QejTI
9GMv1STKiY3o+JZ6sttW4jvqiM0w/Trd9fVMj1Yrqt1y/Vj+jSTzYlE0yfWzyc36uDK9cPp
4ZvUW/XwZHrb5aT+nTKioY0pB6NMj0YnrIUonxLPU5KolUVqUTNMP06OWiQpRpltq3EdR2u
X6sf0CrQx47na5PrZ5CrQg9OmV64fSKpAtW6TerR7rUh9OmR62+Wk/p0VKkjLFh9OmR6MT1
6SO+r4dzqDX/Ui1Ol/uqtDJ+oxnWoi10lfcNfXRz0GtcipIi6OdQyPqdC+jeqOa6Qa1Gpo5
9CZFVzZEp1UJ5FcRJRo59CdFc6OSjeqhPKriFKNFeiEjVV3VQ6qGRI543yHPoTNVXNkTWV9
WpImuRFckXp0mfVuP9LuqgsyENzpP/g1f/9oACAEDAAEFAhflqaKKL8loUKFChT5Qmii8VC
hQoU+AoUKfN00UXSnFQoUKcdChQppTShQoUKFChQprTwalSpUqVKlSpUqVKlSpUqVKlSpUq
VK8FeGpUrqmi/xRNFF4a8NSv8ITRRf4mmii/wARTRNV+X1+CrpUr4qaJ/FE0TVf4avAmiaK
L/E00UX5avyVBNFF+Wr8QngU4k1X5avxCeMmii/LV+ITxkUqKovy1fiE+AqV+RV8NfiEE+e
r8QgmicdCnDQVPj6+MvxCfBU+UpqvxCCfOk1X4hBNa8KeEvyhNV+IRONPDX5SnxSJ8HT5PQ
p8ZXjTxF+R0KFPkFSvA3w6fwNNKC8CCeIpXxqlfg6lSpUqVKlSvw7dV4EE8JdHcFSpUqVLi
4qVK/BVK/I04UQRBOFeN/8AAUEE4EQRPGdwV+fIowoWloieO5eKvhJ8zj+AXR3HTwVE+YLq
zROBda6oLqoo7RdacVeJvzNFLhF0ThppTRwiiro4drTxkE+ZU0Z4btUQUX4JPmjRPCcNQpo
5fgVFGfLa8SCCcaC6OGCijlLivh04VI/lFSvhIomia14K6KNFUcoo7RNa+CuqkfxCaL8Smi
cdC0tFQQcoq6LomjtEcV41XVyDPiE0Xw18FONuicKLoo52jl1XRNFXgbxO1eNE+HTRfDXx0
E0TiuFdoqi+CmiKJ4DxBPh00X4pF0ReBF4FFUrxu1QXRF4lFHaJ8Omii+GvjoIJxqo7wHcC
6s4V0donw6aKL4q+KmiOKlS4qVFdovAvAvCqaN4V0do34dNFF1TwV8CvEmtS4uLivhLxrxO
0doz4dNFF1Tw6eImi8a/AtXgXR2jPh00UXVPhK8VOJfhVEHaR/DpovxVfHqL4S6N4EHaR/D
povAnw9RF4q6V0T4BvAg/SP4lfja6VKleKvwCaoO0j+JXVPmiLqg4UZpQoU8ChQoUKeHT5s
mrhRgnwFChQoUKFChQoUKFChQXiT5UnA4UYJ8e7ip8udowT493zFuiC6ME+PX5i3RNLBqiF
fCqVKlSvjr8ybpTR6jBNV+LX5XaL4Cro4YNKaL4dSvjr8PT4NPBaKKOG+bdV8NfgF+VJ4Ka
KKMG+IuilfGX5WnCvCgpYXDfEXR3jKL8rTjpqmjnCDOKhTgXV3jr8ip4KeIujfAqVKjl+CX
wq+JQp41ChQoUKcdC0tLSmi6N8NfArpXwF8agqFqiVKFCwRhQtFYU+JoKhQoUFTRnhu0Xjq
VG6VKlSpUXxUQURNKFOJRRfh0E4VQoN8N2jtacTeNfEaniLqqlSonwSFCgvDTxF0d4Kca8V
eJg4TjdIXqVUaoqaOaWlPhGii6Lx1KlSpXVdaeCnwbRwnHQoU0RRwvwqDR2ieOq6oLxp8I3
wk4K/DIIOFE8GpUqXF3ioV+DauteJRNFQXVfhEEHaU4F8Kvwdfg0UrxqmjvhUUdpcVFX4yh
QoU8eutSpUuLi4uLy4uK+BUr4tS74lEKaU0pw0KFP4BQp4CFSpXWngUKFOCn8BRChQoWlPE
oUKfM6FChaWFPDRS4vLy8vLy8uLi4vLy8vLy8vLypQp4S/HULSwtLCwtKIciqFxcXldK/Gp
pQVpQVPkVqFEORUuLy4rx0KfIGleGhb8gqV0oUKFChQoUKFpaU0VOBeBC34VNalSoq6V+Oo
Wlh0xGFNKFChQp4CoUKDtE0borSnwaC/F0LVLFOmdM6ZYWoU+MRS74RBOBfCQoWlNKFpQtL
S0cInDQUoWlKLpQURNVQUa7RUGpq5BpQVowqXFwrvAqUKFpaUKeInhrwIVKlRdV1qOE4l1X
gdwKKItCuiFSoqjSpX4ahQoW8K/CLxqJxLpXWpUXiUReJPgKlSpUr4KiaL8WvGvGvip8gXx
F8dfGXxU+QL4i+Ovwy8Kf/U2n8WT+LJ/Fk/iyf8AwNkQSGo+O3VsVR0dOFjLuFBsNRWULRW
KnAiCQ1LULUOhqiCQ1FaicKIJAWoWILDRNEQSCpamqMqe3FTS1BW01RlR0NCiCRVHst+JjU
mTlpH55HnwQJymSi8EHlL6iN9CaOnBF6XeZC7gh9Mnnwx+WkbuWsXpXWLzgeTs0Qk9WkXqn
8tJHVT4hfLzRSPzgMjz4GO+qdOXBB5S+rTzTWL0u86CLwQ+mTz4Y/IoIvBF6V1i80GOuSRl
qoSerSL1T+QqFfiXeUC8pk5+TccyPPWMRTzTgg8pfVo3yk89IvSrebmUbwQ+mTz4Y/K0e2j
eCL0rrF5kT6K9tyEnq0i9U3kyNFJvV8S7ygXnOnJ5jmR560+mwi8pkousHlL6tG+TlqukXp
d5ovLgh9Mnnwx+RX6eCL0rrF56QvJmEnq0i9U/kSLz+Jd5ItBfJVqY5keeiJUkXmQLznTlr
B5S+oRCV1E1i9LvMRCTz0h9MnnpJ56R+WjUqsnnpF6V1i89EWg11Uk89IvVP5aMTl8Ojait
5Khf9CJUh5EqVVdGNoK2miNUVUUVmiNqRckkbVbBFRoq11RtSNaIrDpqRMRB/mI2pHyR7ef
TUjYiEnmI0YqUsOmpE1Gi6I2oxaIrNWNotmsT6K/z0Y2iy80sUSMfRG//AAav/9oACAECAg
Y/AvZFTkQpcCNy5CuliVUsLCqoUQsRwsLCwqqFUsPhYfCw90qAWFyN1/UAe8qmG+VRgX8oi
Rcf1Ax8l4uHMCNyV9NXdCV/tVITOgJFqidEOd6X+kI13VTDlBysTEisSOiHLY3ZalaEfprk
HKpywMhItcTPyXig53pb5YQuFRD3A6Ae3L2g50KQcwA3Ja2FLl6eo8Km7BUIcPQCD2EGoBB
zw9AQOiIct+VZ9DX/AP/aAAgBAwIGPwL2RlyszysyzPKzo50MtlZ3Q2lzrWrRpW5mNyNKum
HoA0b2GdbOuY53Yeuo0rR6AOuk9U5nzu6Hoa//2gAIAQEBBj8CNsXmLzF5i8xrGNYxrGNYx
rGLzF5i8xeY482+L4vi/JfkvyXxfkvy3xfkvy35L8l8XmLzF5i8xeYvMC0xfF5jjjji8xeY
vMXmLzF5jWMXmBaYvi+LzF5jWMaxi8xrGNYxrGNYxrGNY+GNYxrGNYxrGLzF5jWMK6xu6RB
+ExwF2aO5VaOkQfiqrR0wdPcF8XxfF8XxfF8XxfF8XxfF8XxfF8XxfF8XxfF8XxfF8XxfF8
X/AASrR0wrT8VVaOmFafiqrR0wrT8VVaOmFafiqrR0wrT8VVaOmDp+KqtHTB0/FVWjpg6fi
qrR0wdPxVVo6YOn4Hti6LBls+CVaOmDp+BZnLhOU2fBStHTB0/A9oizIFZZxKOb4GVo6YOn
4IlE4AgRiN0FCLhGNUSlZFgjEqD8Bq0dIg6fgO2OrHWMWnJMRI3wI5owp1omuJJGTnyXfAa
9HSIOngh3TbHVEW2RfHWvjCdWMQyTi3LKLcspRL4BVo6RB08EO5Tn88WwFJi3JIRzwScnPF
2ZP4BVo6RB08EO5TkwxbFsSGScWRKJQBn25bfgFWjpg6eCHcpicc8TXEsll8SMW3RKJ51uW
eS2DKJd0XRdF2avR0iDp4EQO5DEhdkmq+P1ctkSMc+TnzOtlszbvgBejpEHTwIgdyGUTN8T
N+TmyWRbFkS4syRicTiyOsYmItiyJiLYl8AOaOkQdPCX5l8X5l8X598XxZmyVExE4syzicS
i3JOJRKJ5LMpE4v7tc0dIg6eDvi+L4vi+L4vi+L4vi+L4vi+L4vi+L4vi/IcnPBBicSgCLM
2zMsjnjCYlOyJROClu+Jnu5Y5ukQdPdF+dKLY0wREslkW3wJ8FPLMR1jEhHWyXxfF8XxfF8
XxfF+W/g74vi/NWObpEK0/AE0xbfE5RdFnDy48l8FUTnkvi+L4vi+L4ti/uVWjpEK0932Rb
FkXRaIwyi6OfNt4DDlwcJZ3GrR0iFaT8ATGTrRZAJESAzZ5ZZx5BExdBWuDIWRPJbwOE3RM
dxK0dMK093WXZAImL4ti6J5l8XxJUWZLMy02wo3JhS+eLY2aDEzFkW5ebP54kbx3ErR0wrS
fgC02CLrIlxxbmyEXx1osMW5ZC+JJESVrQEcaoxC+MIi+LYsi3MtizOl3ErR0wrT3bLL1ro
wS60H5sTiWXqx6SL4vtg4YCcnOck4UuNmPkxIxzROLY6sW8GFQO4VaOmFae7Z5Z8UemMBLM
WZZxZFlhiYjrxKBKBE46ogTTKCowvTE8kjlsjmiyL4tzwe4laOmFafgCyLFmNqskoPLnTiy
OtFmWRiZTEgLIUbgBC1c/BSMc0WZxHcKtHTCtPwDtnBNgR6OxpN3AWxMZxbB6yoKuDlnc0S
7hVo6RCtJ4E90dU2KviaetPMtzP1REuPLM3xbBJgtpM0piaROLRwVuTmiy7LLuJWjphWnOG
U9xSzkAGazeIInITugGLYnFmSXHkuiYjrZLIEFAPpFXQVq1jGDizJCLc6eWUSjnyTHcKtHS
IVp4E8LbFsc3AhHygbTE1LM4szSeKLcoiyBGMwUp1EZBknx5cJibcXcDPJz9wq0dIhWngDw
suPJJUSEdbgNkEzKoUXUzmLIKSJROJZZxdFkWxKMShEoUhJ9IRZBWrWOZLJiy28cEC7Nnkl
3IrR0iFaeAPCTieSWWyOfOSpJkZ3whZVjmIxqGFETyTgDJLJZEzkU6sylBWT6MXZkjlGQAQ
CYs1owqzr4nxxzwe4VaOkQrTwB4KcWxZAiYifBpU2SXkwh1SurAtiYi+JwJ5k4UUcUKZV1U
JN2ZPKBlEA5D87igpN4zJ5h7hVo6RCtPcZMS4skotyWRKMOetkomriMWL63JASozieS3N9I
bTxQVIVhVhthwzn1jbn4jdlAMYVXRMRbAWLjnkdxK0dMK09xyyS48nPFmWefJKcRXZC/aLO
OHHXTq6sbNdkXxfEpxZGJwygMU4xGE9SaUXiHnF9RVyRwAygwCBGzVdkxcac/kgwe4Do6YV
p7inmTyW5LOAQtGtOErXJQVaYGBuTAvgOoRha5Y6qolijFOJYLY6xkjkhVeuxHFOFPNqBW6
YRR/KvVmc+WeYkxKLBEoUmCk3jMGYc0cGdHTCtPc/Pmy48nPmnaOTfFgEezpMkcZgUtL1lJ
vgoXYoX5iGuIm2EbvYmTxwqpfJChqiFvKN5s4I5bck42g1VZgyTyHNHBnRCtJ7oty2Zlt+Y
lxwTRxx7UwMKFQF0/XeVrR7QD/ABKzdASpOInkjCpBnoj0TZIEe0OpGI8cNvNWuKhLE/SG/
PB4JQN8SyjJOJQc2UDgjCtJ7hlnzyTN8WRPKc1FDUn0PLCwyNqmPbVq1TqQHahOBAFk4fdS
2Fo4jDqlIlOAnFJsWwmSvSJ8kYUfIvzbItzZRbEhFsWZJQeQ5g4AQOCMK091W53PEhHLksg
tE2K4zC1p66gYQHRgbTfDjVGqTPGYVaJJMNu2ADihSkdUGyMSjab8lmWcTz5ZLck4Dozwc0
QOCMK09xSizhObJdltiYhTLdyo2D6ZKN6oUgKwtgQ40LcV0YVGzizpxPLKJZJRzxLNKYKTe
Moyg5wzr4vi+L4NvFB090zi2J5bcnPl58nNklksieW3PnwZdRr59nDq0dMHT3FLPllt4Dmj
q5kp5beD5sgOSeYqDpyDJZ3CrR0wdPDy4KcTiUdbLZFuXnyTy6InFuSeWYNuWWbbllmThUs
2eSY4dWjpg6eHOdbnW5bItyWZkuLPs4CWWWWWarliWSfcatHTB08MeFlkkOAuzrcy3JKOeL
eAOXniUEZk4lEjw6tHTCtPd04nklwnPllkllnknnTyheQTjCDMxJMYl9wK0dIhWnu23Psjn
4CfHmzGfbBlwEsRlkmYHcCtHSIVp4aR+ALIlmTzcI1jFpiecQm/JIRIRZw+tHHCjI3dMK0/
Aw5M+3M586cEngTyRPLPhgpPghKGEDFxwrVuug6eFPdMjFnDT4CWZiF8Sy4Rw82zfCuvbLp
g6eFwj4Gll5uCsiRicYeOJJjGrh58kKM+Lpg6eEs+ApxMcDLNnknE4nExfGJUTVFnDk8sL0
dIg6fg+WSzNsi3PtzJGLO4ROFHm6YPVN8api7uSzPkM2yJhBlElpPD25erFvAWZLo64izKQ
OGA44Kebpg2RqxqxqxZExEj3JIXxiX1URjdE+cwSlMzBep4tRGrKOuYBInGEJESKROJtRak
4e6MKBMxM9URjWcREKceTZFiZCCkiw3QbLMh4UZFcsukQZpi6LY1osMHCO5Q4vjugJFwvjZ
J1IsyyETOSQOUpUIUJdXufbu60Fae8ImrjiXFGiJm2Csj0kKQoSgz4dR5ukQct8dWOtEk58
s7qJJ0RJQkc1KeLjgSjBy5LMs8uMRbF+TEB1xEjksvHcaZ8sBE5IiXFAzSpsdaDjHCk5FaO
kZxhXC7JabSb4NcjqkCzNK4EDPwiLDMceSStWBIxKORJixVkGSre4xGM8AZpgp4uEw5FaOk
Qc1RhR4bZz6xslnARhz5LiyLRF1sTRaiJG+NqnWHcqU88ARiyAZwPABIjaqvyjIrR0iDFsW
RZFsEcsT7jlAMT4jnyiSbRlkYxovgpPJDjXIe4LRmN6YESySy2xZk6ojVMasasasasXR1ox
k3QGm7hmq0dIgy5YtzMWbPNuixJixsx92qPujH3Ri1sxakxbk5omIkb4kc6y+Lb4xJiTkWH
K4422VJMWMnvx92PDFyR34tUkR9634469QnwR/MeKLX5x1lmLVK8MXq8MWzMfdzixsRYiNW
NWNWNWMaLDEhlOSUSiQydYTjVEasXRNUo4o6giwxaYxHNVo6RBzSkxOLIsiwTj0mS6NWNWN
WNURqiNURqiLo1Y1Y1I1YuizLYclsW5LDEjlmgxhciyLe5bchlfBMrIutiaslubM60G2zLf
FucrR0iDlvi/Mtg4b4mYvi2LO5LI6piwxYY1Zx93HWRKLo63c1l2dPNOHVETwxqRqGLGzGN
xEk5ytHSIM4nGFJsi/Msi+Lcthi0x1jFh+FLIsGdOUXRqiNURaBGwaGcrR0iDGybMXxfHWV
FpizgJpMXxInJYcuExNJ4CXwFfwlpi1USURA2PfzlaOkQpCT1oxKOZfFuSyLeAsNkWxbF8E
xgXdAUM+fddvC3xfFqslgjqiNaLVGLzEzfnK0dIhSiePMvi+L8l+S+L41o1ovi+L4vi+Jgx
hvjrXwcF0bF028BLumZiWKL41o1o1ovy2Ax1UmLE5L4tMWmLTFuZdBz1aOkQdPch5MuJN4g
IXrfABEFQJiWIxrGLVGLT3DPMsi4xbCtHSIOnuM8pieZPji+LTF/d1uSyLe4sHHG0Tdlsvj
CUxaLYNNywdPceHiGbfZkvjqqMa8a8a5jXMdbue0xfF+SyJdxExhMFabIwmJROJQHOICDp7
iKoJ4SUS4S/JaoeGNcRrRYDFiY1cl8WqMXnuiabolGLMxfqwdPBq9mXhxa1gN2mKRurShb1
Qh1QWUptLav0RT1rSQnCrZrkJX2jKKJbaS6hpDzpImcT0yB9WG2aNQabLQUQEJvmeaCt0zc
Vao3eTMqd4VDYWy0nZIChMYl3+LyxVUPyWnDg802p8WYs0bmDaSxdVKrvOBg1NelDz4fWnG
UJuATyDnispKRwN07agEIDbdnVH6semFO+n5rtO0odmceypaG699S9EWySw7zYTdCqOtRgd
F3IocoOS2CimcwoJmRJJ8oimqqhKHHVg4l4Rb1iIqGUOgIQ6tIGBFgB0RPG2vmU0g9EVbJY
ba3g2yslIAkRLWTlUmlcwBV9gPlENVdYEOPqWsFRSniOiK2lp3sDDbqkoQEIsHgi05mwpXc
DU5ywJNp0gxRVFQ22t5xlClqwJtJGiFpD4kFGXo2+XzYmosuj5rjLZ8gEbxKKdtmvZYVtGw
ByTCk81mUs0ruBsnFLCk298GKOqqm23H3ETWsoTbaeaKqmDw2O0cRh2aNWZEtXIFp1kmY70
NMVTiXGVBwlBbRIyQSPkwirSw1tNR9vCnqr4/DBDY/gX+vTnk5U97JT04eGxxIRhwI1Zy+b
G8N3ocAow6tsNhCNWd108gULxaIpKWqdDjDiyFoLaLbD+rHtNClDT+2QnGEJuM+UR9+P8A4
2/7MJ/MadippvleiQlY0ECN2V1EE+zvNrKSkSnceEVo6YOnhNw1fyULexeaVyPiipp02qKM
TelNoiUopqK4OuAKPIm9R8Eb3qUahWjAP1LQnxCGR/447Somcwf8flKsSwireP6ztuH6KSm
KbeiBY8nZOeci7xeTNX7yvsoiv88dkZGqpoycaWFpPODOPaWk/wAWyjbU545SmU98ePModC
u2qK33hztGCoA4U6x5IYqXFYWDNt4/qLGEwZXTsys+sc7Ubw9evO3f7ujyQ556vLBVI4ReY
c2qsNPUMOsu/TQZftSzKD1f2jFV65ztHKx5rv4aoCnD/AvdSoTzcSu9CqWYxEY6d3kVxHQY
XTPpwPNqKVpPERDHrEeWN4+8OeXLQesPZMf1DfkVk6wlx288UtAtXp6V9woH7twA+UcIrR0
iFaeE3OeM+09sRS1BtdSnZOecizyRWUvyA4VI81fWHljeW9vlNM+zsH95UdXsYo3joa+1DP
uye0rMYp3f5eeN88jbfWX4hCd8O2IffIcHI251Zd4RVNATdZG2b0otPinmr95X2URX+eOyM
tCo8dO1P6gispRqtPLSNE7MtDoX+IqK33h3tmK/eTiSlhxTLTRPyutMkZrPrHO1G8PXrzt3
e7o8kOeeryw5WvJKEVNU0Gp8YQldvjzd3+r+0YqvXOdo5WPNd/DVk/I6pXpmhOlPKjjT3vJ
H57Sp9IiSaoDjTxL70MesR5Y3j7y55ctB6w9kwPeG/IqEsMILjyzJCE3kx7GrWYYp2zpSyg
HhVaOkQrTwm5f6n8QRV7rUb5Ptj9lXRFJvNIscSWXNKbR4jG76D+8qSute7/o2vECe/G8dD
X2oZ92T2lZlfvI2O1RFCxoPXdP1QB38lLVK6yy3ge85HVV4YqqH5Dbh2fmG1PizF+8r7KIr
/PHZGWgHH7M12BG8Fpu9oX4jLLQ6F/iKiqSlNMQh9wDFTMm5R48M4qG30JbrKd1nEEapSTY
QM1n1jnajeHr1+XO3d7ujyQohFKcKzKdMzy+bCHVoDdUzVJQ8hN1qFSIzd3+r+0YqvXOdo5
afzXfwlZG6qnVgfaUFIVziE1QA64wVDPIr5SdHRDTKf5N1xK6ZX6uK7SI3j7y52stB6w9kx
tmMGPbIHXQlwXHiUCIC3WadbB+8CGUNLlzKQBD77Rm24hlaDzKbSRwqtHSIVp4Tcv8AVfiC
KSoJk2V7NzzV9Uwuial7RjQtqfKDI+ImHyz/ACzRDLHq2hgT5I3joa+3DPuye0vMo9xGkp6
g0rQW9tgoyee669VSbhIR/tdD9V3/ADIqN2bBmnkNs2lrEAeJWspXNFLvRAscTsXNKbU+Ly
Zi/eV9lEV/njsjL7Q/Ymkp02cqkpAA75hTq7VrJUo85y0P0/xFRW+8O9sxUU+Ge3CRPkwqx
ZPZCZuBtpTk+JS0BRHenlZ9Y52o3h7wvy5RTEzXsmlr5i4gLl3p5d3e7o8kOeefLD1HL71x
teLkwBY+1ASm1RsAh6hCsWxOEnnlb48u7/V/aMVXrnO0ctP5rv4Sso2x/wDX1Ekvjk5F96E
NkgONrS7Tu3yI6CI3j7y55ctB6w9kwPeG/IrIhyWHC001y/doCZ+KKtwkpbpWFPKPPMBI8J
4RWjpEK08JuX+q/EGT86xem9nw/wDW+77WTeOhr7cM+7J7S8rPtH8pTzqKj1bIxnwylD9a7
94+4pZ+kclLWEyaC8LvmKsVFUykTdbTtmtLdvknmK95X2URX+eOyMiKp8bPdNMraVL6rEdW
3DMwKCgP/rmlTK/8VfLoHFmUP0/xFRW+8O9s5G0FP8GyQ5UK4pD5PfjeC/3xT9Wzoys+sc7
Ubx94X5cjVOE/wyCF1CuIIH6borzyOYfqpAy7u93R5Ic84+XI3VLT/BUig44riKhqp8MVr3
z6h0/tHLu/zD2jFV65ztHLT6Hfwl5n5LVK/iWBOnJ+U3836PkjePvDnly0HrPsmB7w35FZa
2sqE4KqvLQCTeG8Yl4b+EVo6RCtPBr21I1VYpS2pX1dGBSYZpXN10pYp8WyTN6zGZq/vI2j
TCKdEh6NvFL9okx+SWeybbbc85SlojaOsIqES+7cxS09UpMOfl276Vnayx/emcrr1mBUbw3
dSuvJTgCvSizvOCFONtpZQo2NInJOjESYBImOSHm2N2UqEVCNm7a9aic5fec0BDNCzTKBnj
bLhJ5uutWRLS9207q0i1xSnpq0ycAgNppqbAkYQJLuH0oW23u6nZWq5xBdmLeKayMi9tSNV
WKUtoVjDowKTHs1BRUzTGIqw+kNp0rMLq6vdlK5UOWrXN4T8DkTZ3XRJPKpLjnbWRAaqnj7
OnVYQAhsfQTIZhQ9RM1KiZhbhcBHN1FphFJR0dM3Tt6iOuZTM+NcLed3VSl1xRUszetJv/v
I/wBopPrP/wCZGwoqCjZZvwISofah6rc+8eWpxUuVRnkWHqNqqxSkXC4MOjApMCkoaOmap0
kkI9Ib771w5VVG66Vb7qsS1TetJ0ORP8opPrPf5kbCioKNhr5qEqHh60PVzwAdfWVqCbreT
Js3aBioXOe0cLk9HVWBDdNT0lMhhpOFCevYB9KCo7ppZm/rPf5kT/KKTwvf5kJYpKGkZYTc
hCVAdqFOK1lGZ7+QoeoWalRM8bhcBHN1VphFJSUlM3TtCSEdcy8KocUrddMHXcU3AXpgq4/
vMgURiAOqeOBU0u66VDyZ4VTeN4kb3OSFto3ZTNqUJBxJdmnnE3CMrdZTKwvtKxIMP1zoCX
H1lxQTcCrkyTlPmhFXSbrpW6hszQqbxl4XI9lr6KmdYxBWH0gtGhYj/aKX6z3+ZAeZ3RRbR
NqSraLl9ZZj2GpaZQ3jC5oxTs0k8IrR0iFafiqrR0iFafiaK/fL4od08S1feO8zSbzpgbv/
AONUKUsoudeHjw3nvmPaK90uOASTcAkcgAszlaOkQrTn1tbTyDdEjEoG9V5knvDNKqitRTL
nIIUhxUxy9RJhuspK5hdO6JoVJY5uNMOJ/M2lPN4hgDT1qhxTwZqXHt4NsOm9otuqI76UkR
7V7axsMG0xSXqynO7kiX5uyNLT/wDYhSt1VVJXYbShpyS/quBJg09a0pl4fJWJZVCpqU0wA
sUpK1T5uoDCqjd28GHGkKwKJS4m2/jTCqKt3myipRLEkNum8TFoTAbpd8Ue1NyXNq3M/SRB
ffZDlOnWdaOIDTx5iFubybacVrNlt04e+EyhdU7WsBhtBcWqS9UCfJBcYr233P8ACS26k+F
SQMw1hwU+7k2Kq3zgbnyDjJ0RhXvRwq+cilJT+0tJ8UKqty1De8mUCa0NTS8nS0q3wTin3l
UjA3UrUlpB1pJ+Vlx1FcincnLZqbcUZcs0pIhurpq1hTDqcSFSWJjwQsfmjRWmfV2T1pHFq
QlK1bNBIClmZwjlshFFR70ZXUuTwJ2bwuE7ymBU7w3gw2ypWAHC4q2/iTCRTVSaoHWKUrTL
64GR52nebaDJSk4524tEbKv3tStvf4YDileBKTC2d3byZccbTiUCh1Nl3GmG0bx3iy2p0Eo
kh1Vg0JjZ0G9qVx3/AAyHEq8CkiGXqh5t1LyikYJ2S0jMTX17jdBQK1HaiYK/MQJqVGH81d
xfO9lOH8Sfig19A43X7vTru08yUeegyUnKU1NSmmSBMKUlapnk6gMIraKvp3Kdc8KpLF1lx
EOUVXvRpFQ0ZLTsnj5EQUpOJINiuXnhRqaxFMoGxKkOKn9QGEV6t6MimdWptCtm9MqTKdmH
nhTbLgebGq6AQD3lSOWqcp1CVI1i607eRCfBwCtHSIVpz2ELHpKj0zo8+4H6MoqqH5Lbhwe
YbU+LN3f5h7aoqPWr7WcPcv8AtZG6ulWUPtmaVCGytI2rzIdp18aFqTPwcsFKtYWHLVe8fY
TFVoa/DTk2dQcbtMsszPGmU0/ohaKZOGmfSHkI4kzmCB3xmVvubn4ZzDUVQ/8AW059J+uri
R+mF0DXUoKH0LLKbEgjWMtORFbRrwPtmw9B5o3TvFmxLqnJp+aoABQ8OZu71CYc89XlyUOl
f4aop/eR2FZd6bx/vtqlDI5VlNn6YU+8oreWcS1m8kxV+7/bTFB6tfahLzKih1BmlQvBEbv
3ir+YTUbJ+Xz8Bn4ZTy/nu9EzpkT9nbVcrDes8whytePUnJlHEhHEMjdYyepOTyOJaOMQN+
7rTKkcl7Q2m5OK5Y5jlqt0rNqfTtDm1V9EU+80Dq1CNm556LvF5MtHucf/AEKdIdH7530jn
ll3sxt1X31UdsrRcjxW9+KqkAk1jxteYvrDPVo6RCtOdT0irGlKm6rkbT1ln6ojedOuwOr9
op0cidXCNAwxTb0QLHU7Jzzk2p8Xkzd3+Ye2qKj1q+1nD3L/ALWWncrThTSUqNppCbvDZC3
TeslXhy1XvH2ExVaGvw05HKhwSFS9NvzUiU/DOFeznExToDIWLiRMqI75zK33Nz8M5lJSyk
vAFu+eu0/oipeN63lq8KjlRu0/ctuqeSedYAI8WZu71CYc89XlyUOlf4aop/eR2FZU7sAs9
oU+pXL1AkdOSr93+2mKD1S+1ke3WoTS4828g/NKQpJ8M8jVMjXdWlCdKjKKphixqno3Eo+i
2cymp37W6ijbSr6SBDlO5rtLKFaUmWSlqyZNY8DvmLsMVCEibzPpmtKL/wBmeRhL38s0S+/
6toY1eSH6x37x9xTivpGeWnoU2F5wJJ5BxnvCN5UgspnZLpE8iGeoAPoSil3qgfuHe0jpz1
aOkQrTnbx3p/eOAUVPpdtcP1BLvxS1RMmseB3zF9UxVMgTdaG2b0t2+Sebu/zD21RUetX2s
5AUZJ9jEzyDZR/ubv8Apf8A9kJf3U+neu9kGbdNUH2ZMxx4SDi8MBG/GyxTT9E2j7qekTme
/mVXvH2ExUmrfqUPybxJbaSpOoOMuJhIYcdrawnqUj5TSpXzYuv5Y/KnaX8qpcOENN/KQLJ
Bd0tGbW+5ufhnK2g3KWkeOJDihR5Tn7u9QmHD+aUesf8AG5fVR/utF/8Am/yopHU7wpnlJK
5Nt7XEeobsTYEU/vI7Cs2r93+2mKD1S+1mbvBu26T4LY3j7s72Tmbu91a7IjeAH+Os+G3LS
1C+s4E7J7zkWHwxVUPyG1nZ+YbU+KN4V/8AeVJTRM9/0jviAHfzN474Nim2/Zqc/vaiw+BE
4pa75Lbg2nmGxXiiqpU9ZZRtGfOR1h4c9WjpEK0527t2NOU6Ni1t6hLj7bats/1rUqUDYmQ
j76k/1TP9uKZbykOPBsIewKDicSbDamYiqofkNuHZ+YbU+LM3f5h7aoqPWr7WcPcv+1kC0E
pWkzBF4MU7lehLqX28L6TxqScJPinFRu8GbaFTbJ+Yq1Piy1XvH2ExVaGvw0xMXxTJ3iJre
ZB2nGlwWYxDtK7Y60soVpSZZlb7m5+GcqVi9JnDb6NV1KVj6QnCk8hMJYbwhazIY1BA76lS
EBpn2dx1WqhNSwSe8FwXXqdKGk6y1PNADScUJS+WyVCY2bqHPDgJy7u9QmHPPV5clDpX+Gq
Kf3kdhWbV+7/bTFB6pfazKKqVqtvoKtE7Y3iP/Fe7BzN3p/8AGa7Aitqk6jj6ynROzLVbqW
bHBtmtKbFeLyRS72QLFDYOnnFqemN3bo+Uyxt3x+9qOv4kYczd27mXGEFQNXUpcebbVjd1J
pUoGxA8cffUn+qZ/txTbZaF1DSdk4W1pcE0WC1MxdKKqlAk1j2jXmr6w/RnK0dIhWnNYae/
lUHa1B/dtjGrxCKiuc133FL0TuGSq3Ss3+na7K+iKXeqBY4Cy5pTanxeTM3f5h7aoqPWr7W
Rihb133Eo8Jiv2f3aX1pToSZDKPcv+1lowu9WNfeKzKKnZ3NhDZ0pTblqvePsJiq0NfhpyU
BHE2R4FGN4evVmVvubn4ZzBu5w/wAXRWAcrXyT3roq6ZVhbeWP2rMlFh+SVLOgIMKp5+lql
pQkcyesryZm7vUJhzzz5clDpX+GqKf3kdhWbV+7/bTFB6pfazVsk/xiWVU745ymSVd+ChQk
oGRGQISJqJkBCGAZVqmU07A58MlK72ZTV/yW1jH5hsV4oVTVKpU80ubTkCDin4Iqa4/3zil
Acg4h4MtNRKsbWv0p5EC1Z8AiprrkurOAciBYgd4DJU7rWeq8nat+ci/xeSKXeqBdNh0/tI
6c5WjpEK05iadmW0Xq4lBI8KiBG8DOn/MqkJp2ke0sWNE4nFTxy4gISmpwTXq4HEOdhSslL
vD0OxSobT+JY+7VYqzachioo2qunNRYtj0yNdOk8d0B2pDeBRwjA805boQpRyF2mDeAHCcb
zTZnoWoGKOkq6mnRUNJktO2bMusTxKh5xGwKFOKKT7TT3E+siX8OOf2qn/zI/MN411KuulJ
pCXkENzvM53xVOgzC3nFA6VHImoZDWyVdifZQbDLVUsGBS+1U+39l2eHbI1tnKV/LFzH+qp
/8yEr33X0lJSjXSH0LcPMAgmBQ/wDHk7RaE7Nt2Um2wBISBtMFxZxLUZqUeMnIpFNgxJEzj
cQ321Jh9jeL1Oy6t7ElO3aVZhA+SoxUVlCqncplhGFftLAuQAb1iFsuSxoOFUiFCY5xMQd0
byXsmcRVTvK1RO9KuSHd40C2XqKpOPabZsBBlbimoQpuYVhJE02gy5DkQ+0GdmsTTiqGUnw
KWDFVStVVOX3KZbaE7ZGsUS5YL74a2Ys6r7KzbzIWTlbraNeB9s2ch5QeaBvCjcbpN9YQKi
keUEJdIuU24bJ6YkmhcI+dZh+tOUOVu9alt7fDicKaZghwoTyTFkzBq6jqoHVZZFyE5dtTh
rZzw9d5psz0LWDFFS1NVTofaaCXE7ZsyPeVDr3oNmCpUxUsXX3bSEsoljWQlMyAJnnNkUtZ
WKYbpmyrGv2lg3oI4lmGafdz9O68l8LKdu0mzCofKUOWEpqcE12jA4hzsKVl2NNhxgYuutD
YlpWQIqHt4uU7La2cKT7Qyq3ED8lZikXu1yneS2hQX/EMpkSf1liA3U4MShMYHEOWaUFWYK
yjPM42dVaeQwd47leRTbwdtqN3vqDc18ZbWeqZx/Iuy+d8n610DeO+XUVO8Grafd7CguS+I
uLE0iUKrKw23NtjVQnkGbtMX8XL2G+2f/8APKlluW0WZJmQkTPOZCN4vEsfmDrPs9Mj2li5
w+kVPHLVs78I9p2fXnhwOtuXeYpWSj3o2GcCFJX/ADLAmg32bSdxiqoU1dOXVpmz6VGum1P
HG3qA1s5y6jzThnoQsnNVo6RCtPxVVo6RCtPxVVo6RCtPxVVo6RCtPxVVo6RCtPwa45Uvhi
nbTPFLEpSuJKEzEyfAM+r9txppqWkeqVrQZH0aeqLQb1ED4BVo6RCtPd4xavHKP+PFNGy5V
LY9oqWlA4HEuOq2aVyPzBCy0JNYjgHNxZN670rmkuKStinop/4qyVqMxK5KI/4zu4MNe3VT
DLm8SUDBgcWV2ounsr4fVSpwUxcXsU3yRPqjwRuymccZRU1LCKytqXevgS7ahpDdvybec8Y
EVC93ILdApxRp0KvCJ9Wfej/je6EsN+2VDLL28lqTNOF1RctTdY1G/wCuZp0iibeaa3aTrp
W46Va1/wB2g2XRSbqSrAal1LZXyA3nwRvllhsM7roqOoep3DrJ2MtmVK4yrj4rbIpN0oVg9
pdCCvkHGfBG+agUiDufd1G8ulSb8Uw0yparySVT5MjO7mKNldYd3NJrlrB6r7qdpiQARJQC
hFZVV/8AI7upV1Lrc8O0IklDc+KajbzRI7NW9VvY0hhMkNMyM0qPyiTLllK+N5b+rRtEUIb
bp6fiW88SElUuJIBPPDAaZ2dQhKvaHJ2OEqJBCQABIWRvavcE11rzFEyOUJ9M5PmsTG6UJa
S3WuUCHqsoGEEuqUpFnLgl8AK0dIhWn4AaLyEB9phFPtROZbQMKeOV1lmVG6OqKRD6qiwdY
rUkJtPMBZH52dmarZ7HDLqYNlsZAA2dWJnQALgOSGPaUpcdp2gy04q/AnVB4jh4ubI7vr0Y
rXWlM2J6qEKa2PUHF1YO60pQWC+KgKI6yVhOCYt5IarKRZbqWVhbaxxKTaIfo6cJZYqiDUB
Hy8JmEzPyQeKGa+kVgqWFhbaucRV0bLTQpa0J2zUjKaFY0m+dh70bVXWVPEZ8emH95Vcvaa
hZWuVgmeSHdla3UNll9s3LQbZHvgGAAkISLgP0w/RjrUlTh2zRuJQZpVpECwJAEgkRT7qOE
UlO446iQtKncIJV9WA7UBAWENtnACMWyQEJ4zxDi+AFaOkQrT8VVaOkQrT8VVaOkQrT8VVa
OkQrT8VVaOkQrTwa/a6sUspYZoUvF9WE1VHvFlTS54ZoWD1TI2EcsMh51LyHwSlaARam8W5
U1qaltkLnhbUFE4QZYrOeE01fvNtDqk4wA04qy7iHNCkMubZoarkimfeNuYqkp1BvCgrUtV
3ILuUwppwSWglKhzjMX7XVCllLDNCl4vqx7XQ7xaWxiKJltabRpHPDlFV70QmoaMlgMunnv
lEmN7U2LkcS834yiUCpeax0atWpaUHGj9JM8wqqq0UywZBBbWuY5erDdZSbwaVTuzwEoWLj
KFsO71QHG1FChsXbxYeKMI30wg/rtPJ8eGHK5qvYeaQ2p1OAKIUEidhyqNVWCmI1QW1rn9W
E1lFvBpVOokAlCxdfYRDtJUb0QH2VFKwGXTaOeWbjqa9NO7P7stLV35pEN1VPXsll5IWg4F
iwwUneqJiz7h39EYU77p0H9426jxlMoe3j7ay6003tJICusOY3ZSqqrRTLnIILa1zHLNMN1
dLXtKYeE0EoWOaHWzvNCnm8QwbF21SeKcsgCjhSTarkhNJS71bLy54ZsugWCZtlyCAtuvYU
lQmkyVIzuhymqE4H2lFK0niIyNg7zQh5yXo9i5Yo8U5RUUzm8UKrKcqSWg05apPFilLIATI
csN0VJvRCqh0yQCy6OiPa67eDSGMQRMNrVadA5o/3ZH/wO/ojBQ75pXHf8PC4lXgUBDCHnk
PbdJIKARLCefhFaOkQrTwm4EEybqhVsq77gw/tQp5I9JSLDo809VXlyBtAmtRkkc5jeG72z
Nnd7NNSp85GLaHvrnDHuye0vNcrlfe1S+r5iLPLOHXEiTVUA8nSdb9rNPvLnZRFf547IyJb
Wqe7aghFUybUkGzFLmj8z3cmVCtUnWv8NR5P1T4syh+n+IqK33h3tnI9uV1U6SsacCE/Ndw
GUtN2Yx6x3tRvD3hflzt3e7o8kOecfLk3luB5U2naR5ynn8lSUEqA0jM3d5n2zFV65ztHLT
+a9+EuPyOqV6ZoTpSeNHGjvcUfnlKn0rQCaoDjRxL73HkY9YnyxvL3p3tHLQes+yY/qG/Ir
IFoJStJmlQvBjdG8XP5lJeYf89OAz74t4RWjpEK08JuN5uxxCqlSTzh0QlR/l65i3Q4m3wQ
5TO/eNKKFaUmUCtdE2KBtdWv/pDqjvrlG9HXDNa9mpR5yVwx7qntLzG6doTdcUEIHOoyEL3
Q0r+BSyKJnkxMDW+krF4Ybr0jr0i+t5jlnllmn3lzsoiv88dkZUMP2oq6ZAV9JAt8MLZXrt
qKVaRZlofp/iKit94d7ZipqCT6AIl9JUobqWDheaUFoVzjMY9Y72o3h7wvy527vd0eSHPOP
lh6smfRuttgcRxhZ+zAfYVhcExPzhI+I5m7vM+2YqvXOdo5afzXvwlw3U06sDzSgpChxEQm
rSB1hgqWeIK+UnQfJBbR/JPdemVzcadIhj1ifLG8vene0ctB6z7Jj+ob8isiGwScTLTlv7x
sL6Y9kxegx7TD+tKU+EVo6RCtPCbm/qvxBBpVH0lI4U/QX1h45wt9I9HVpDo865XjEPvXO7
xfDCfVM9df7RTG8dDX2oY91T2l5lRvhepu5lTqfWq6jQ+sZ96Gq1s+macDgPODOFtj+XrWO
qfPE0+CFsuCTiFFKhzjMPvLnZRFf547Iy0HuzXZEbwSm72hfjOWh+n+IqKnFvalbKn3JhSX
ur1jYfRyh5dK+mrXUvMldSnVIE5BPNmsesd7Ubw94X5c7d3u6PJCgrfFIiajel7l9XDDdI6
KjbVSXF1IuX1FSlzZu7vM+2YqvXOdo5afzXvwl5BtSfYH5IqByci+9CqSY2uvTO8iuK3kMI
YeSUPNvBK0niIVG8vene0ctB6z7JjZvPopkbdB2jgURcqzqBRhDbm96dYn9w3jDi+YbRKYq
W0DChKWkpTyANJA4VWjpEK08Jub+q/EEGkUepVtlH0k9ZMNVyR16VySvMcs8oEUm6B/9CnS
lz1rnpHPGqXejeOhr7UMe6p7S8xinQ8wy9Xve0Oh51DZ2TfUb1jyzMfzdD/qmv7UIpHnWnX
aZRRNlxLgwG1MymFvJHoqsB5Ok2K8YzD7y52URX+eOyMtEhVgTTtT+oIqqsXOvLWNBNmWh+
n+IqK33h3tmN40JPoMTLoHIoKw9OTrCXHlY9Y72o3h7wvy5bcu7vd0eSHPOPlh6iUZtNVbT
jY5MaHAfJkkoSOXd3mfbMVXrnO0ctP5r34S8v5LVK/iGBOmPzm+NP0fJohjf1Km0ONprANI
CV9BjeXvTvaOWg9Z9kx/UN+RUBSTJQtBEe1u/ePU9OteksonFgnx8IrR0iFaeE3N/VfiCGa
xvXZWlY+iZwp+oAXQKb2yh+oPSQ9WO/ePLUtWlRnG8dDX2oY91T2l5WaJn719aW06VGUOop
/5SmCaan8xkYR4b8nsij6KsRg+mnrJ/RCK1I9JSLt8xyw+OWYfeXOyiK/zx2RkapGhNx5aU
J75g0jJ/jKlOyZHzW7lL8FmZQ/T/EVFb7w72zkapWRN11YQkc5siopW/uqYNsI0NtpT0ZWP
WO9qN4e8L8uRDDQm44oJSOc2CHqRGpTpaZH/AE2kpy7u93R5Ic84+XJT0Dd7zgT3uM+CK/Z
/dpfWhGhBwjyZd3eZ9sxVeuc7Ry0/mvfhLyt1dMrA+0oKQrnEN1rYEljC8381Y1kxvD3lzt
ZaD1n2TH9Q35FZd8b2XqtsinbP67q0z/Z8vCK0dIhWng17AtjBKe0dQ3fyY1CcbspW3KYv0
+32qfaWbMa5j5cFh7BjEj1FpcFvOgkR7HtB7dj9kwT62z15y5JWRsGcGOU+utLYs51kCKz8
xfpmtrs9n/ENKnhxT1VHlhqo3e9TOMpYCCfaGU2hSjxqHLCmHMONBkcKgsd5SZiAkXmH695
ylFSyw57Gn2lkzeUMIuXxTnAefLRSoy6jzbhnoQonIxvGmUwCkhxvFUMpPVPGCsEQ7Sv1dM
kVDRStO2R1SoaeIwt9xTBbRfgqGlm+ViUqnkWGC2MEp7R1Dd/JjInBpa+ppm39steHbtGwh
PIo8kVdZSOUy6d1QKFe0sj5IHGuPT1VEyOVVS2fEgqMGppV/mm+pSbXhKGGp8k+sTC6ytXt
H13noHNlLjBaCUmR2jzbZ8C1CKWjrKqmRUN4sadu2ZTWTxKipfaXTFpx5akH2pi4qJHy41q
X/VMf24/Md5V9IqtFjLaXkEIneSZ3xXPoM0KfcwkWgjFZkUWC0MEp7R1tu/z1CGqOtqqZuo
StZKdu2bzZcqKyqp3KZTDrylIV7SwJgnnXEsVL/qmP7cDeO894UiqpH3LKHkEJPziZ3xXvN
KC21PKwqSZggWWHJt2SzgnLrvtNmzmWoGKKlqKumS80ylLids2ZEd+FqCqaRUZfxTH9uJY6
Uc5qmP7ce211fSL3grqgJeQUtp47Z3mH3v8AEdWrwmeQusFkJBw+kebbPgWoGKOkqqumQ+0
mTids2ZdYniVFVVBdOWcbjkxUs6sybsc8gSLzYOKGamqcpkMoDmJXtLJvbUkXL5TC3lmnwI
EzhqWVHvALnlwPn/19RJL/AOryL73kivW2oLbNQ4UqSZg9biOSUUlXVuUyKdpc1q9pZMrDy
Lj2WgqaZx/bIVh27YsAVyqHLGtTf6pj+3AS9U0bDfGtdS0Zd5KiY/Kt21LTvpG54VpUpZni
UogHm4RWjpEK0/FVWjpEK0/FVWjpEK0/FVWjpEK0/FVWjpEK0/FVWjpEK0/FVWjpEK0/FVW
jpEK0/BG76esTipHqptpSPnTIn4r4qlNgJSp9zCBYBNRhblY2lvZqQlSS4jF6ROJPVCpylx
wytDRPtGI06bMTgTeUpvN0exMgPP8A7ohYMhMkEWSlCHVj0ThIQsWpJTrCY5J/BCtHSIVp+
Bwhaw2jjWYoqyvWhjd1Iom1OKUgrDckm1UMitcCKRT6du7aQEFXWNgndFZvI3VDylI5kz6o
7whmppK3d1RUUVGpijT7QEv7NWNU9iqXpBjNninG8mlCT1ZSGnZc+aStBV9ZIIih3LTdcsO
O1FS7xF13CnCnmCUDv/BCtHSIVp+CmqluW0aWlaZ2iaTO2HKlDZS6tRUJqxSJt5J/BStHSI
Vp+KqtHSIVp+KqtHSIV1TeY1TGqY1TGqY1TGqY1TGqY1TGqY1TGqY1TGqY1TGqY1TGqY1TG
qY1TGqY1TGqY1TGqY1TGqY1TGqY1TGqY1TGqY1TGqY1TGqY1TGqY1TGqY1TGqY1TGqY1TGq
Y1TGqY1TGqY1TGqY1TGqY1TGqY1TGqY1TGqY1TGqY1TGqY1TGqY1TGqY1TGqY1TGqY1TGqY
1TGqY1TGqY1TGqY1TGqYV1Td0iP/aAAgBAQMBPyE5jd5l9+aWX8zBfts/02H/ALLP9Fn/AK
ln/oWH/qsvH52f++Y1X5mV/wCSIDP1Tun6zyP1hHd+sp8v1nOo8Wh80fLQ92l79D3p72fBc
909+se7Q9092h7tEgcssKX1gF+Rlr9k/uCW35pkfmZ/YTP76nMvrCP2Rt5+pnefUw/9jP8A
2DP/AFLAv72bt9ZlL9zP/WM/sZlv8qUOX1l9l9Zn/ml7+Zn+4x/9hn/qmf8AvGf+kZ/6Rn/
vWYf2M/8ASp/uM/3Gf7jP7cZU/mZS/cz+zGeAjlhW/cxiS+y12nslu09sfCKl4g7SuVJBBK
qGmOnAOYeU9098r3lO890p3lO8p3lO8r3lO8p3lO8B3lO8p3nvnvlO8r3le8R3hDeVWXkMY
RvRFY00MHCCRkXxH8TsIPaHHZSviLcQilhUZmTK4y4O5eNHnZRZeX0iXEqVEppMEWF+SgId
8uq6rHrffJ45ORhDeeaeaeaeaB7yneU7yveV7yveV7xPeV7yneU7yneU7yveA7wHeU7yneU
7yveV7yveV7yneVN4BvBUsYosGXJ2ExYUCEsRoWREVxC7TxS52lGyWiV0unOlqntnt0fBPF
PDHwj4TwTwxO0F2l2VEuJknwLsnN8vzG/MS8yveU7yveV7yveU7yveB7wO8q5lfMKcy/eXg
laBRaLRbRXi8Xi0Wi0X1QOBxeLxeFReLRaLQrQFrfTODiBcsQoq5h5QgkjKLoNhxZxAcaOt
LDSNiEZDqg6AwYMnTzQkdGPiHZPnp+ZeDh3p5J5p5od6eSeWeWHdh0epMl5odyeaeaeSeae
aeSeaeSebQe9pkjuQXeW7zyS3eL3ndR7s888s8sW7xUS+o42TLCj1s+mkERCAgJVRfT+n5s
Oq9+j3T3RPec58BPrz8y+kcvpvCRQUtLy0vLQcHLy+haXloqXg4KKi4qKipeUymUymNy0bL
6BzE2TjpbYssVcePG6wwuuiH0q34Cy8WJFRcV0AmCfC4T6o/OkgEpHRNAGUiIiJlICAlJTR
XTWMVgYDSmJiZWUlYSR7dGrqiDJNhpZEsY6VIsbWIUeiVkgojLRsUtBoNHjRUtEjRUVFRZe
XionwOEH1H5lQIMRBElShEkpKRl0CCSSDoB6EKRERESkBgMBASsHRyTf0boMk4xY02SkCBD
gwoCBiYMrAhSvpjFnFJSDpjEysTKysY+AdkX1H5hoIxRi6Kr0D+mAJGkHQqurpoboksUM7k
uilxYtG+b+jah2mwmyKVykB0KDvtAa6nrliJDChQIMCBESkUjJSNRjUxMRCH4HZPvX5hFoY
Ik2xaZZUGtpXSexpIlvEPGHhPZPZPbEdpXtK9ojtE9pWJ7SocRnHTrly46N039G1OM2E2xy
uURnDmHnPLDzh5Q84ecfKe+eWeeHlPJPLPPPPPLHSMukehrpMukQz8Y7IfqvzAgQdBMUOZb
OEiBBGVhkbIChTcbQ8YeMr2gnEGKjAgxMrKwTFVyq1Jo6A3BnpuM2GltlF6SRpfvL99DzQ7
kO5Ld5bvGjy/eK7xXeJ3i+8u6XXM3goQy610jS+Cdk+qvzCDSkusMsxJhxYNi1RCChUTBmO
Gk+ExxSOOpMGUKxmdzoJGk6Z9JRKlMWK6h20tms4mLLZmUwGUzMzCy8zFYrFZmFzMzM6JKY
GBEg1RgQJUHxOyfUX56ACHWGeY2ioNBYTG6HGg0StQmDEwqhZmZ0BgTfqfc6Ohputd1UXtN
8F2nCSpJXWgsahg6CkEkusmoMsukdQBJLpXq4+Cdk+ovz002XT5ZiafK0uCW6FQJgNCyIqC
RMGkLMOIgSl6g3+hqaXhBNp2EReclChiswcibQBCyqJWOgjoiEIGE1hoAxhMrGESsDrUlNA
JWJjLr663xTsg+q/MMMGiRIZkmFMPTdvEnYTNtKoekeKaVS7y7mWQ4o6OdZb+lEGgq8aXtM
FRt4D8iDGDMYw5lG26GeiWtssq4hom2LRODoKHBgwOgGAlImJlYnRVgZWUlNCkrKxMpESkp
oUlIXxOEH1UMOpjpGZhSwy7ZO1nhnZRr2j8ZiMaFJEHEISNjnCxUSLc29NVcEjRZEgVkuG4
xLpWCX7wZsX7QFHmWe0x7MBbntFSjtiEDE1R6mKy2ZgoKEFgpaWg5eLi4qK0nyh5az5R8+k
S0vEIqXhJHK/AT71+YNChomlMy0y06Z2E8MxzNtK9kq0zGZ2kUiVH0WWc825VFFyjTNz60D
dAbhBMcd40nMpRhmJsCADySwtsWyidjE98UwzLuwIHIRK7fExZi42S3Rry8tL6VpaMHolo2
QgQYBInoFNYrBVFIklpaMy3yUPuX56RCOpgzD0GSDHHRK9PHDGYJlhzB0aMZJtTLld6Ey8m
aE2I35jrQwV7xGNDnvG3PUJ4SZA7woQxsneVA55zEbYJTKxKVANJiUFfmltjEqykpKykpK6
aSkRBgQdMImDpKFojQCA0KDRV0ND6Zh9ygxg0lkdQcdSOTT26RlrmGZkzaOHo/YyaOZNybm
gMhKZ+iYOSTKANbQsHsS1+U8jQ5hlicOZYKYY6t7TZbsqO+NIRYkxGxNyDlGoSdGGi+gAId
EYt9K4UlMqmHeNCnQY59BwV89+ZaNFrqYhjpTDLo7NDdqWOXjMmhTonWMkEOWk3pSXzLc7c
StkuZwMS7neKvxG0PzjNUZ8mJXgQBghmFG6i/dg0XMHcPMZn4IA2ldJFVMDTNCxUCVHULLp
GGBoc3vViKfNfmOGlXMHQwRaBw1qzw1jdpibZcTNMZh6ZDNDBlpLWZO5gSmYARDOAgbTEOt
d5kNjLmCxEqBtzBtsW6fUQSjeWWd4hRBY4LN4YvmC7OwkyaJCRUvLy0vFiRUWPRPo6sTtNj
J4Zwk3Q0NFfjcJX5qVqVIcy6OGLQGGiWaEelovtFJX1DAtx4kSLcYTJgAgWnebhIHLVbSzO
Zn6mVVQDsMxO5tKEIbU3gnzAGbuWG8oIriLObPmVxMS08JflJ2WlwGZnRHiSzxLdoPtPbPZ
PZHwj4x8Z4J4ZTKuvyVmLiWkGMVEZ+IksugzlcYP1786PJLJm6WOOgOgFnQ74SvaHjCsIYd
JdqHgnglDiYpVBLa7REVvOA4cAwZLNvU/QET3EClQaveblFNzmfQm25IVXsmWZ7KVsrmFUY
gU8QrtcNM7QVIosEo4gaA16YIiIiDBgwCASudJmR0LWAjEOmJQYiGyGHEK2IItFdUy9cYfV
350vLYyxahYRwKorPRHFJkwdALLL0VHfhlluID+iljDiYNlqJGCOvLaaFumILZywJtGmNpb
xGZ6lvbkXpg7TBNAtexQFcIcoOCBUMycxDM5uCd53k7iKjJZESsRAiJSCHfSYzE0sKZSBRC
BAqDTN2ZWgJSDd4yv81+ZmBlmJKYKmYsILIZMwxvCTzTzTz6yeaeSeTSMD3o96eaV7zuJ3E
XhhyjS1sX3xCbNoXLE5xL8qMnZiO/DAWvnlBIcaKUGdKuJmR3Mrh7UtXtFWaBr4lDuTMYBt
l72IXaxjkchFG8TvG79M2HQm5d0u/iiEVpMAmFBqWjM7m9pchEfIy+qvzqDCgEolEVMwcyq
ZlRqq0Wi3SqmTJk61OguBBqbILhLhWO8CTwVHdB2lGUqJO4GBIhveFfjTZJgnCbbeUZfpMF
piUMMsQn2Ju3sTOHMUOKMi5W5hHMfFylojczvIdyeSU7yneV7zyREdGSmohSkURDBCG8obx
Q5gWjtZtNaQM7jD5xfnWDqhQiOZTzDznunununvnvnvnvnunuj5xXee7S9898V3iu890S8p
7ZG+zGwI26JcHG0vW6G7w7I7hjVMDMy3LszLDEJBM8ytdZmwqBkl5VZhBoxMiJ2wy9tka8o
l3LlbsmwCdpnY52XV4ENI909+h7pZzCeYHeB3gsB0CUDlKdAtgeUGE3Bpmb84w+dn56l28+
l5od6Hcnknmnmnlnmnknknknknknnj3p555J5Z5I9yeSWcxxmPcQDNMdwvFlC8TzqopYz3l
E1GApBSUPeVE70vgccYgJU2hIFTNKjcrmPdHZdHmLxMmW9CdtTgvAndAoJvhKvdC5BbmXeZ
5p5pfvFd4/eL0FRgBBTzRirzOSi8tKkptyffPz6FMpmdczMzMzMzMwuFy0tLS8tFy0tGKpn
CmK8E4CkmJYQhJY5nxLQ0ISAgaDifMReYhswKuAYPMcQ46FUamJSdo1WOvBLo2ekLa6vbIR
cHZgIlLS8VhctEYjMzPVTEmKvis6VLw0STXMOgQaTD0cINcSy6IsBrKMY7DH3EoULCWVJhp
EGRHRgL9pt+YF4MW7JU8zHZiLlvoEJhlbj5uaPq5RSlBmLFwd5ZKfSeCJdkqbpKavjqAZkj
YZ4JRxoOTfLJs01NLDoXgtJmfCuyH6386CCCCCCTSdRIIYSJKhqAGpDGR0bFmdjExFzJNQQ
3ENfdU4cGBGYfiYL4m3eUXwIIuWidG3ECnEocxxy93M2VOZOyUNoN4m/MOe2KfeMWJzmP5Z
yQjLbiDg4jBaRaWdToVBuQMPXd8CJqFpMPQe+FBg/A4T4R3lStDQhCBq0hCPQIIS4QoRYwS
5fOiu59NCDnU5lBsAhSCXcTeIlHmEkaX9E2dmI7EQLWzOxN+JY5I28HeCCxgycbktIchaJj
snljhco5H2zI5u0bX5mU3ZLNk2DUAXFdDoZSJ3h2Sjq7lKRY9KR1CoYYIPgdk+6fnW4MGDF
Bil9KYXoGqaY1G89pa3hbtoppaVKUKWxoHPQ5RjHt3zgqEmNxCUYTFrUco1cSl86Gt3zHto
3TBLVsYBLS7feZ4cpsDiWXcJowhTeTCgDaFSbsSaTPE43eKL2ngp6N0aFcvGpKPMJdIujFF
6VXwbsi+s/OjoMuEEXCkIZWly5cGENF0GiIdOubHV9wMHIX2ZURXiNDJcy+JRUH3UUA8sJ2
VAnbMOI9GmVg9ovtJUmS4oFDuzkgkbC8iW1BaPynAS+Yp4mO2vEC18oqHuHeUxv8wEs28Tm
Z89BvA2GCGJ26jVhl0HRvSe/BuyP6z8wY63Bm2wpm8xrMpd6uogRIxhoGXGKVno3JEbB7Qh
hAMKzcI7IimAd5hDKy3hdlz2iYAZlQNSouNINqnzHpXE3ALFsrLZivHXbiCaupeEnK7uJkO
XEoXcBdtK0vaUjtUQs6XWTTpN0r043wbsi+s/MIvTiMaS1xML1MjEGKPMHUgglhh1CoK0Mw
c9K93nzKX2IR0cwjaEeUwEo1c2HEqHiW557TF2GbhvBdEwL2YMjJXYCoznLfo12uAcj2iqI
G+UBS7zeDUWuJe8cz3xtGa3MsI6RTP6HKvUraMfCu8GGhtLGUcIGJs3TVLQW6s6gXSs3ygl
UyCLkEW23pdMH6a5tsLftMa8NQtd2DJ4QltNwIHhh1XJLTSKFjaYx5nyWJaEJlQF3NuaJgA
Tcw9ATOxBpsjXb2mO+JQuC0M6u0CqQo2li4uYMdaPqEvU0VlPhcJ98/OmyEILEGBGNPaGxc
zJHiEJUqVKlRxHviLqpQ+Y/mTBnbQU3dVwTI4ERAA7QWD7CCc6A7f5ZkW0O1ylXdPErIARQ
dk5ZGwE0Ii9ray3N8U4g0hjvp3YmwekwyrRxxEd+dpaW14ljDpuxAUU8Ie6RkW+gM19VcE0
EffPzqIQ2ZRWkVsuc5Lhj6Eg63N5ZVLlu9xNUC5QvlFivZDpIkpGuHfqecFiAriN1O1ZiPR
prcS5pmd8LRspcZjbXghQChBMGGIuEuW+t6NLj5lAnBAKsDSjmGL95f4u0bGdG7HXd7zApx
GlxLxnMNs71oVfhMSNpofVZbEzn3z86hBLxNmFiQhFNDmYQ12QwxnsgmF7wBfkRyd4ZtmDu
xhMqlzRt3j2JtOmk5VizDkuBFxBeCXfLLLiGpUM7jd8rD2LhtgqQHBbxGG24iTYEpc0hF2t
bXSlF2nssVsrvR8o7wLMxWbzKqIMhS6BqYQbtAi2YNCW04mbykqs/gnc++fnpF4lwSiaCN7
WcR16TcW46DsT5SBD3QIhtuRQ12j8hMDnzBbOFAvTgvw9jM0Kipm3Nps8pQ3C73iNICzBtC
umEqDmHayC9AxGMWNdTTIDtDLUU9qY3iYkMuxL6aGzHO8dGWiWvZJmrIY7Xs2luTAdhL2hb
0CZ454YidYZz75+ekbEJRKGjZEa5Q0mHHFoUFpuPyS8GRPaiLDblkpq5WouyJVuxE+wmY37
R3j04KihMsLqDTkYnglzkwHylcRUNz50WSBWgt3RQjytIh6ObhskZqdq7zCphJ2j+GYXxxE
Vcxphum+GV0JcIBcJa2qPbOLxLC5qOEeegLjTZxL+J4JVxEOI6QPtB9p7JwsH3386iQGYsJ
UGkvWWM8HWvKSzHE5JYQeaAH3m+faZUi+T8psMCe9ubUQ7Ke0tV038PIRotaxfiZhiDSYCi
Ddr2nA3itQvdD8GIKexRmehtL4yfcdAwc86uzHwcRWwIRur7Qj+ZnfcT4ILNbvTQ3vETHE2
gA4gyXeo7vfoNyVMQmsS/iOO0o4lbtHxle0PGe2IIfwOEP1v51io4mDKhorlr+oNLHqkeUK
6uU6czZmZnulDN5cyRdKyOZgWphUzZtp2VBCH2iU9GLJUJcLM2ERJfJFNgvFwCwsaroQvdi
Xr2MxAJ3mYN5qE3JyAAoVIqtu+u+MvGhsEbto5O8bB2rvpoMmw7w5ZUHc6MVBEYhtuVtEIB
S8RO8qFCd76FhBpAQhdpStodOJQsR2lO0rp1z43sn3T89M25iRTktFWec3aOOAEEt3JZTyn
Noh5olNHeOxeagkdptzO6pkYhO7zGQ7wsOehiaAr5x5hwYeSq+8NRDFO8btoqLBgQmpGA4T
eMre0lAlEE1QAeJsXXIdBhJqS+YJUqsBtKPdlCzcjHsOYge6XGp3uG3cxXM2Ym62dA+ZNh8
Rb2Ys67T73ooDCiqITCSYtplcTLtDxnhlcSP8XZPun51nbQ8Y8NI5y5ETfceegG5c07RcMk
xH3jpdMcVsJvOblbwGwZgOIhuyj8oYcRXrtnmWJQCrXHPih4BsyHlZodD+RTxLYkGMNUbZG
6N2XbU5vWGsYlJ3l0/uLdO0eCAKXYjFVtMEeQS032lRO579Fz8yvbuyJx+8qPiUHz0DUyRc
EdCAqCksdJHinijdol/FuT4x3j1OYkxpnOdluKh+hcAJYviWzdXtBw21Ig0ctozYixFl1Mp
lqo4hZ95Y++kCpZvERp304eyIQsbmu0CKD8pWDMpuGw3RSWdyLZ3IaqJFl3cQNgFqy8Ddga
m8dAtqC07dpiDmbFO0DYibGUZ7rDMcRcoQ3tMPe0AFiYiItxrVWDvKl8QrJCeXVxQiyLwmG
XSzQRbLeJdxMuHH7I/iOdbjTtTaQ3OdiQrTNakujzEXGZdNvaFI5zra7lOSLQSqTCyNohRD
mIpTmLfC+8tX2huJepkJVQZpsFMH1xWaiF7Yk/mw3GBYvBDcpYol4WMO7DFuXwJ7Ai86Um+
ubjCG0OiIuoEAcfWcb5QWH5osB84bVBuKqRrK5lPCsmtALtGgNkihrvBSErHv03LTYcxQjD
KQErEMROE4/ZGfefnqg4iN4ZmWUJSLWuiiszmCukUlJVe0rCOPjQMvEqHvMxzxMZWUo7BEM
G3MwaXr5El5I/alw9o9pWldIlGFOSDwmZ5lKQsd0VClhL+81phu+JwQWhftLPacSopuyjMK
eZfzsH3ReWbaKyKshKUrA7yjE2m9Ri22z0USXC8MoBC9Mw96YYw5j0UaR34d2eeeeUPZ+yN
scvzMIyoiQTsITJQEqGUrFbfQKMuxP/AFTJyOkFmYJHHacx3hNHMKlbQiZjVjeGdsCyIwhx
VXL1XiWPZMvH2J5hK+I2gkrNKbcw9rpzmUQ7Js1GGI2GxF8bSrZfmEy2l/YmQ4zKqcJFuxL
GDeDElBJo7hDvEbi91MlcSrdqYm6UVreUttJcp7xa4ukWTzAhFDBjhO5l7fpIPiTkj8zfnS
Fp7pQQKQIJhwqevBRLmYwI56SbG03RnOmAzOxC/cjXE3qB23AdhmZeYz+OZf8Ayiy6z3h8i
MmAvYd4itkYpcTiCIuziAC5wfSDEYisQzeLVEre40XsMTak2iHPMrUwsKSiXLm6iV2IKDDo
ZTvqq6wS/GJKMyMyQxPDPDB4orKZpGLvCxKzHnMLzPLPPPLN+fASj335jaXwXpNMSUreK8x
NEs5dfMauILH0iwgp1K9/EtXZDtHecpYJd4bMb3NibkXcTxipi8T6IMq0jZg95SV4CNdbEu
7EKYTI8SznC4EkZbpHRysbVW5vPHeF8spYTAeZgd5VV2hhgiu7DUFdvvDd28Kym8dL4glFb
bVKrm1tLEt/GPdLccRYxO1ninbQbMQYVoxoTOBvFFy4sXwuyfPr8wheWl5aAQkqMx2Ij2I9
qXcRE7OjtpWv4mxba9hctQDgy8d0GFKHd3iYpukJh0LS+PMoMQOYQwY7xXgg5HMyRlNDlKV
abDa7RJ7Sx3Z7ROR2lMBUqmB+YAwvzhh5EQY7wtxttozqt5sIHGJYN46+yYwjrOcHEr8oCb
01rCPAijooSkHPQtzY0tAyzLxo7ke5eWip8A7J80vzqFdKulSUjBEpoPYizHQMaC2QWuh7R
MVLfkiqZne8TNOMKgvecBxDwUq94dww1NsRsWW/eFwglc4gtSDc2mIC4YzntKAXvEUVRDHE
olOd5Y0YJTQtkvvC0S5jp3hs7wXDZl5hINbyxUN3hiIi3MaHTum2jIbxGXucMpKwLlFaHdm
cnBBGZg3EyspB+Bwh/NfmVlZWVlYmUlJWV1DvszVmXWqqJx6A3gmfpKFHvE+svR2hUBxvN0
byzdyxVKO6nDDt+8WL24lYGVvz2lhDiZcGVZ7dpce04HEoJxlDBBG6Y0jblO68T5GDTiFvl
CLcuVUKqNwGNw7wT3mC2NxTsM50MTxN/tKBShXLLOUzssICsKpXGZhzg0Rlw7lJSUgfA4RP
mPzLaffp98VLS0JI90XoFGXEz0VpbfmbvWNOJv4lIzBNpU23nMZjXFSlzKJTMVbsEplaudr
iX5huBDclvEpyTKpvHFjEVGc3wzEijMLJe3tF3Jw+ycTiLC7JCFmIodpYVflCU/EM04jWfp
B0EpOeGBaESS958sRMPVe0I80Y0FiOjTUQhDtZh0Ndy16e4D8x+YjMzMzMxmZctly43LblA
OoOY9ZYie9HijaX3itHnBTeAxmclllpUA2ZTYbyhBUSuIq39piTmOBdCoOCY+Uta9pdyQZZ
9CUVn5SmQlrckOMbzIktS5xBncSliGTmLZxGZUlgoxcGmyV0l2EyW5eWA1reIOCqhoTYinO
jsbE2pVOWO/Sx9QfmKloqWj49D3ltN2dgietAptBVErVaZZgGb4jMnEFMbwQt3nNhyGYbjm
Z78TtQBfMVVOSLuEB3x4Dab0YWPbtBMG02mBTESG0NcQdx4pj6CDPhGtvlLNyBRUuPJFZTH
AYREadyE/nQtuu7G0YEwGNsjSVoKTlEhmatGu0AtLUXMHymaLHtPiR0n1x+dRhhl6BJJXAL
CNe+sac5jTW6gU53MtMNMFa5BDxAd485sgm6ItjmIllTEAXJVm8wu7qMjMqwbShvCjacRBb
OuENUwB2mU7TG5mLZszFcAJwyh1ltLWaIqjiRFiW0qmzUkWNIrUtdGPTs57pX2zd3nnv7CB
89+ZSViYmJiNapAQIOcxFMR/gPRZWhBXLePKplLaxXDBwIAREYIBVzH2lFqoXW8wraoVWyx
Hg0VQ4grShLLSjmDZtJQYmK3edj28Rt0qkQzK1PlN2jo1gQ9ZEOG5M0qbtDjjkS2re94T6q
/PRnQM0lZWUhI2TwmLf8i4I2jVZaxE3EPEIFsII7yhnlGhiPhUbu6IuuYkIOMbuPf0nCMEu
NZ2m1yJb9RG07MpB9kTHAMRbXnVWiKDW8VGieWZkcxJu0VnYQCbo/RPqL865eLKY9M/dA0U
Stv8wUCbl7uEPiC1X0h3FoTEaD7zA8ShjTvvECI5e5MONo0bwqPz6drlMB3lnEQgP5S6Ecz
nMyg2u0MfCpu1ZtNlYKKqJCMuPEdLlbqOhzWH3L8x0cYGg9OFRkzBT01K/kXLgChgWbhVFz
lolWGzvFG+IIeYvyhsP1jx2TvXym70EHfeX7znBQgdoLjiNNpi6kx23mS9vUAxa1A4ueYP6
ILvzjzN++hNycrdGGjKVNtHXMZv6bg1MG2YJziZNZQS3qQot7EqmnfoVoWz6RxK4HyiJv6u
CGGVScVTa1Xme6d5u7pJmuZ7uwBQgWCYZg0KrjXjEYZavaXd4nYzwTwRfaKjFSpWjpviOY0
ib+zy+SNxd3iP3H0nCfpo652y2jyPhRl1ELTd1YivGksdBo7WwTDTBKWhAiyc1Mgd80Rulj
+UIR2uSXlXmBwA8S8snMepTwRvc76/kF0PwQQXvws9gJQPXYqF0l2jRUIDrlsQ5X2iXU7OD
AiIMCMuiwK0Cl5jLfG05eBguRidTsCpZ0jD8kSUkbLOkFx9Wt+dhgV0WUduEwDCZFENpGyv
MWpjoGFkmBJauUxLuhuP4wK0bypRYu2Nj7Eovlpg+FxMYNtkvR28zbeMR8XZc2mR7kZWRER
FI1GohGxN3Tf9iEkC551TENmbrFsLcs3MFZcW62RfS2o0OqlMqVKheLiRVXHUolTvS5dIHD
jpbgLcYTpJUzWyULfnKo3G5FPtAo+JjOIAal6Nt4Kypl+LSlUZzDrjpjyMUqxTAfwqCbKTC
gcRUXy4gKpgaUhHiYWklyYDvA92GgUjD0Y1S/eisOcQsHER4ZNz3jiOYoBAJ8THu8etwixt
Eq3qpRu6+YlZtDmO/RmRlcSgpuPEAIqYYNKjd+IWUcRDb7sqkAbcxMtrMZtyF35ioeRcEim
Hdhd4j/AD/Ctj3slLthFUHENGZaLc6LuHQysa/aVDvcaEGlcuXMymGtWXBLH3yhTe5g955J
h30GTuGe4OhcuXLl9Y02bw+8b5nTUJ+TJntiWK0VEWwRGHeIOTmM24JMEaFJwZb97EwVhQd
jxEqrv/EYrdE78JDspsmmKo2S5LoDwNVCVKlQJuVsUWy4iRFb6YHBqAcXMHbBTY8so3aYbR
iGGTKGYt1zH1barjpWp4ZU0UJLXiIM3M2LZ4jvfiFcQifO8I278dEae08sGsnGY4g32UJHS
5a+frguAtie4dMiNXaLFphLj2ysilTdgrjiOJwhshMsiUBuc8uHdwXnGMojbuobHcNlYRW6
cxF4l1o4XdyO7tAQzK4ojOxGI6KtH3PRmD7Kbq/kz9AYLt9Lo3Sewv5MdgTS4894SaWWx2h
O/aNMMrwwUq4UbmFsVcIss70G2ymzXeEdCHZw7xsw4qbBPomfKfbPr4uN+bzc3Yvh4jNj3B
Qxy7hLIPap/ccobiAbpGwPmQHavMfspt9BaTOxxTZNlWEioljlmtmZh5GCBlccY7StqKeab
KjNnC4FuyHaylIIvRkSxAl5iIi7VizoUprRgH3GB4gETBwXOGPzKGEHm8q8DYY+Jm94PeCc
Ibj9Jw/6T+hoZj6UOP6Ef/Al3H6Tex9JvRm6CX+FRskqjROLvE8twdsgGLjGFk4Jm7MDzmj
ssQ7Q75mXIDG19WGe7zaBfeXtHTWHS7K6CNJNElcxUPYQRxFHGWYSwuDE3irMUQRDliOBnQ
xffQty5Xv4EPrnAIm5Vm2b6Tc3TvoxQycscvS1GOlL5mxMC3YLGyMAGXgNLEAfkhoMGDWx0
gwxDVU0LLNQXX75fxoPFTNqtSX4Cwh+EZB9M5bGJlMRgSyCjOUqCrQO/Ld5fvEMkYdEkWYd
8SlxFzEOtTrDOgOnOV3Jg3Z55Zsx0qg9bggMlm5Kf5+ku5Xudbm67mKU0EZKRjRXvmUcxFd
y7ErbpHteyDbEW4xFsmJgmICGSE2ECMdfV6XMJSXKRXM6U6M4StxizD4nghXieDTX0H9Mje
NYqGgaqrWtlwlCU7sedBbLi0L2DxeUFvHGZdu6XbmW7/Sm5fpRq2jxH9G99TocrvcWy5yOZ
cvdpHOHKjAoxJtVleHTTVRGyDDmI1FjDi0y+s7zCi3oU7cZmbzStMaEJjoU2zqAfwQAAV90
Tu05YdyeaJS3BLdiXyzePJhCmVN9DCkpEHM2hhtj6x8pAC88OtzIyrHCFYKN3Ct4cLL7jPE
ue0xEY6UrRtG71FNo+zN8wxCbfrDg8xtUK24gpmx8bHpCrdL4EcCD/IA//uh3lNyMg8pYle
hTtO0QeX16R3iTgkS4/WbcTY24Xvy9KiNbibqo58rw33dbG8mX5mfcnkId0lKkTmCc6DaMC
jBuaSbpIBQQnNIEVaYDHl6k7MhblQcS4Kh2hixxPdPfPdMG8yS6byz3T3T3dEJ9/V33z3z3
6PfPdPdPdPdPdPdECYI5guVrrUp4TdBOETueZKtluyzvCclR4tNrKm/OLZYKZZyiPKjYU2m
3E2yFtuPQcL578wEpCTWA9SAAEuxEQbHE3Ilwk1bDEJoYgZjHTv0RuWs9Rv8AFcalZWV7x7
+uOlXxpsDkggGeIA2UK5hRg5hLN4KbrOHIDiHQ2sKUybwRDhPGnJegZwUmG/tR2BPfRj626
OdR95fr/rJuCC2IYaXM7QotQ5lMMyYiBWBHvTv53088EpfRVTpBfGreeW8zyTyaxbSuPnPn
Md4BNiCK2CVyTYxoqQbszyS/eLOZ7oLmPeh3p5sJ5lthjDVwEiGMFku6NMg4m2HQQ4oDixI
2IkuGHxYz6y1iK+j/ANen7ZgLG4QQoomEKRfywHZTalPOjulHcaCCNrrmEWy2XLZfmfOfOW
RgTmXqqnXvSO0IhxiGhx4TDEdiEBMZJYjaU7xu+Ii7y0ZLl4JwzcpZK0xkflMdrMMaNtmiO
+KUFbQ21CWbQBd3fzn1V+fTxf3ynfo9DmEG8BR4iM7r0OgFK8dYys3EDwz3yveU7yneU7yn
fXTzPNpK8s2cRu314jyfkzfj9pQzX5YvsD5xe1E7Lj+2I8v1p74vvG/Mtpp3hTnRojsXPJE
Rll89WjCmoGsXGW8y3JTbbm2K0loqZnJZXf1IPzX5lZT0QHsY+X4bXvAdOhIJWA5Qg41MK7
XyOnDMC5wuwynYEQdcTaK8rtL7PwyzttQ6DnYDJkdOMGFDsC75j6iGpgBgXsZV8xANQbe6D
DFVHogKcrllyme7J86/Qy1IJQQLbavwPt2m6YaMt25wwDeLgyvNS7ckaCal9AbHYge1HkEC
SqB2w/Yy+cM82GC8O5xLBOBDIJHf023oINlpRQ2HELDW4haDN4irN75ly5cIFFHzZl0bKc7
Mo4ghYsbAKoEBe4B+avvETY4vkhV2+iXoQJVbuAu3cTLQMgqraHaHQEJHujLaXF/oj70qze
WXUlS/UOSAe14UGG2248RS2bsXK939qnZKKoRPsUtttD4ohBio/ul40dOJ5NpUCsRF3A5Ju
VYO0XMnaDru92geZNVCdwBfCTBBU5Cldc56LeddxKXxwm+eX5ifMQ5l8OVPLL+dCspKaVu6
+Rx91Dzg/sX71M7lN4VKpVsH2AZjK8JCsQYfOf6/1R3vPQwhZhlpVIG95H+Y/m69AsXoCGj
wkeCat3P5P+BBHOkd+K4ckGLZKKBS2C3iWAlVLnKh2u/lDE7ut4uW0fFe6P4LmXLly5elT+
E5QUKMFOBdhfNTL8uylWKHaFy5c+9Rc6uXp/QY0g4thO/42RZUrfldk9hp8MSVuykUxfDcY
vgufQAKoaATBGgAVgWPzJfETN+TbYb6y5fpuN85+ehX0vPAOYFzr3ghmP6QSx/wS+9H5xAS
vhmdozDHuRrTyBT4X36e/DIX2yW+tFM7dSfoMV7T9KS+HvV6KzXuDtwfbTNP8JcvSA4QJgM
EseeBQaXpc+G90fx3MvqCfwnKVJjJpvZO11PaXLly590m51cuOL3OYWbxfd3n9JVYT7GPxH
xXaL4bjH8Jzl9AFAR6xFo4CPntt32A+fTXoufWn50XLly5cuXLly4rnK9tPJFRbuRHnz+6f
SY9gC8OhmPhPfp7xvxL8laAqXCJ53j5L+cenTKOcv8AWegu1ohCMDbEfd/TXOSXszMKEWrn
zdxq9c1OjhslJ7ei05cuXotg3JcJchfvN1c+GxfyDTjhOn7h1foK0IBOEsjaY7slVIPIceU
EpUzm6Lb3cPyeZ8V7uhCRJYeuvdxjeoitK7lO8feyeah4NH0ep9Bz75+fVo/smRz2u/lMU6
hsJSbG8fYX1y/znwPv0tzYA9IYByjJ20CoKjD7DeIvwm4Il+efNJ1li+rwbwTiEr8itJG/8
qCW6/aaeR5jK1jbKzdVpRpPOH1/1et7p3c7Aq1vtegb4b3TfGZF2RXn8YGVkByuxG/V39o4
9ra/cOv9NQRfA/bHe/0uEGIuCh43wn6x23wX6gKC5Lqy8vvbKUDHDkfMg+qx98/Pq3bZN4W
IXz38HLT4H36G582T3awL8C41N+8aNfLTCwHxNgb+U4DIPpfer59bRfWELY5ditrPYzFS87
FGMP8A2b9uj7LXyGMPDM1lu7K+rxPFX2zqvsniNE8taL32JQ2wg+B26BvifdoxO8ByR+dz4
IrTdA+Gr09fr9ua5bBv7uH9J8a79fuXQo3pDhoaF7OXsr1XPvv59PxrqcLvuF83NrhzO8Cz
b3jZ2C5FDLz3vLTenPnzW67tt5k3wuF33Ye8aTGScr7NbKH2JcdUMTdZaNAx+JfUGEIEiu6
fDVMpVyRMTKpCxtLHmRgpLUK+V6UC8HGvf7ICVPVQmCgznie8x92w8btooEAHFN3kPNxi/J
OzAts4Iw09wAVsBsRvs79kfViJPfLx6H7PRWr2IKqlCvlLknUGYLKO7KwuF7dqiu8FDsd4S
pm4CXu718sCEBjYKQXxnRCck0UuyizfMIzAMC7VsxOdK9ymgIEsV3pnMmbqy991feX3Maou
6srWmddaXVrsortDjAOPhFrY5OyrlZDWK4XJ2i05O7jdN7h+8rdKunRgoKVKx2uUeQIqWu6
u7MtHMiLEwsW9q0M2AtlA4apzKD/QoDYkNyRWLVNnyQeTWp13mnfw8+JZBvK4tLK1oQIAbV
s+MSoJJ3FVshsylv2fJA2znQXZSVHcNkBRW1qPLejC59Vj75+f/lnPvv5/+N3PMRs75PyFH
mD4Ct8fFke/yICpIKtl0wDrc++fnrXvMJtpKjcR6TDy5Wg3A8d5a4krxbsBMkvvvgg4qmUq
9um5mGLFQtJZnDBQb32z2cLUV3EfZxeyLKZ5LTLX5Yq7nc8mtrX1272Cz5zHoSGqUouGCbF
VPVmJsxcjCfwgmfeZXxVX7mgHlK6BRVa8uytfJl4/gNWrRfaGDaAgDu7I9+i8ZcJO4p8IrF
f9cRVPkmNVJB7kJKMtbRiWhMCtHt2rXO7uAiq3I94OnzrxthuQXg/7gwWmWFfHECOUBWvGZ
V8EhWxYJsQpSxOWNKZ2IHqVs3wOXfjQ7BzvguKPaYaZaXjtbx85jiUyXLWfLAb8dolO/Uxn
27jDemn5QKKobojmjv0bpJ17F/kivMy/Eb8PyTceKuQx/mivOtHhp2wwEzcBmNasIUbJtAu
4NXug4YMtgMQA4o5zAaoG01uIz5zHKKUqrnopnaJJegt7gB8zXMgPdNRxByirj0XPvv56yh
1qjepJOU3T3yP1nV4+Md3V9j0mCe5ycPceTkhs9L8MNO+WByQeqVDsm/UIaJLSM7Ss70L7C
F2JLk+DWV2MegsF6qU2vyD258PeUJL2RNAMXs9g0YVeBsnIcrkmZg11/QZH06PhHmfDO7qm
rRBSH21J8pdvBEFjRtC1XSz4H2QLJH6yAjMP7ICgNiuKD5tVx3o1ts/NFBy32iC1Lilxntv
3dEX1HPLnPbbswKKUCm23i3Jw++NNyIFPKgPnb6zl0h9U+7NT2/8AAhYT0BsFvu3wPywxtC
+AcDXy9Bz77+epG6f/ABQoxkNj5ncO0G8ZH+aPuq6nj4x3dX2PSCtG8t5RvjHx8uA7wSKSH
uvqENI4QJ5F9b7ETTzRFUHbB8vQWCez5Om/2v5CLnCt95qKo5dWexzF6PhHmfDO7qurbBwW
bFh68V9WvnwHs0VTarjD3wP00+xzkB+YeNXzsAfd36DTyz7Cv3N5926QL7mnxBLPxd/KYvL
iy7tPdDTd9h4FXe5X5z6bQClPleqx+S3fzjFR8A6H14+Uxd8QPdH7PQc++/nqynDt8re0XY
+H1hfa7+U+fErvA96vn1ePjHd1GyWZl4Ftc1FIIHLacaiCrIG1nbCWq9pZ9wwq7pPHSI4M1
jtumHFcTI/4qcbJvtVYSA9EzsBy47Tv6CzdeD7IJQ9gwD2jM7o/V6/hHmUk7xuW7yn+5Np0
G6I13Fe/Wt8+A9nRnn/QH4iIO19S6Eqd42E8+sVvzqjRQjm929lPzjVqJW5y/wBRMnw/81k
HRgfmS4Y8i/nHv0xjnD/WytVVDnafkr5+g599/PUc8TAYIwAlpOalBPB3pLq3PMagRC3P7c
dPj4x3dX2PSakC1AyInMRgo3DXjK5DbiXAFbsgXebU+ekQ0AShkTibYzri293st7mIRNF/I
X461m2kB8m461tJ2AfmeEl9GIJZGy+QHzZsXgk3iywnOWE3dKkYbqi6Gsq/z1+EeZ8M7vRu
rfPgPZ0LxTN2rPsmO7dj26DjqpmWBX9/8NdnQl8r+aGNzBe4XfcR8pgePkg0fNDowKO5pDg
hV7tJwCG+7SHY3My1P2GHtf0dbn3389O/eOIOt96PnNzsB2L7BjSnbAFeSgPlb5M3OC/nXz
SdLx8Y7tA9aDXGJfkZhUKDzhpfQ1+x6zgqmPhVZlkLUjtPtcdQhpTbEfcbCDMH5PQWYG4I3
Zwfc7Y7wxaH9hW+ZpQSx72VmAPlosN7YHz6PhHmfDe70bq3z4D2dNiVj73faHPvcYUsrcTC
aMCGFurgIQEJd6n2hz710E5cNOcP9bLjzTU0H1Answ46O+y/aoaggpn/AB8aVgWrb4F8I02
RCPyie7uN9xAHDaP2/Trc++/noGxtQs1Xkh82CrecHkksW7ywTSC7HN7anz0pueQ9PcOSu8
qycVNrYXSUvLvCUckDBcjNt6rR6nbgAO7jO9VF/ty4d0xs8QGd5ZJRzBhAPKgjJZRYsMBbM
YwF7wzQoZEVY6K2280isXk5IZFQfWax0e7NTsbzhEvuuOzKIyoe0xVAxgOc7RJazFqLVfOg
lrCzq6wkflN82WDPWLcgxFcx2s7c7TKk+TBTTp7jUO+m5Tv3Bcjtd3BsSoSAFYll3tXmWI6
1spV8h20zUGKN5KfMlVfgNqJbXeGGMLMtn6lrmrAtw4fKMJFXMMEVQcWKYuPmfdP/AG8Xzc
znRBJfEIZVAqi5ip9hdy6O68vPtRrc8D2MUvmW9VMIY8g3LQ+kq0rCLS7As44q5y+uBFFqD
3Wok7XAaPDt3tMKBRA2LFuIMpBpejGUh89UANqwgh7+2u5ubjcY6kbEeaf4ApAXwxYskyMb
bOejLt+8g/w7jG2Rd5uG3M0p3xtNl8rPnyx83GW0V/u7QyArz4n6KoAfwr0t9bR/IX37vfX
H+fFwLcPdahJ5BWYVaqhyuL0R8oK7xN+dL2W9q2NQFthLmXrGPz+20r2ZUUp3sXXiW9V1Of
ffz/ybaq8dv49tVeO38Zz77+f/AJZz77+f/lnPvv5/+Wc++/n/AJoCylkw50G6oGV2HqsYF
zBTaf31/wAJz77+f5/LcjvVzU7GU5B6LQt3ebZZwk7F8M+NKRL2RL1CrKPPG8tqgwptwU1t
2rnMvgKtynkd6gTZ/wDHIG1katKoTJEjN6pk59z7sp5mYwJTBpvavDcNgVE5T7Fe4c5lm+w
zc2uatM1QjGQ3dNA7lCirNCrLvzVzQWNjNNsQDQ+x3bAAQabm0KnYyMijauKjh2Rb3diji3
yrNQIcfQKKlBFFYMrqQ9bmKWYIblLyo2uV/QCKKQlTle98S+LZXGJozyqrtzBnVws3nAHfG
ec/8Fz77+f+AbSAcVuRQa2QWe7elV9rBbG7JwWLYany7Bt4NNqNjmYNgBsw2HxfLmVJe0ov
rXgNWOA2BPM+TJaAWbMTtHuAYutgA5YsaclM3UhvMs+sA+TRsWdFMimFpborGDRbpLyOE7k
E2yy0Yl2jArTcYUq8UzFdvzR7VTengGaDYjxZlbtmBTgBMiEEW9+43VWsre392YSIl7T2Uc
M202WgPuvzlTYtUckvNADtFvttAZo0V2h4/wCC599/P/yzn338/wDyzn338/8Ayzn338//A
Czn338+n8xFWXe1qvMtdts4ssiB2RgBKSm+R1abt6PCmyE+UBFfOqob7igr00JD3wj59CxY
1qQQPJAlmDR3EpPr0JgY25ZuYtV5joIMdVileBA4UCIobFNmOXfEb9b90Pj+U2YPnXRsSsp
DkEmaNhdseEvchzLUwPueRDDZ2z6qfeJAqEE4ZWa1Z14UhbtxarzHy697dbhB48UDeAU6c8
gFzo2sDMTSw0O1hMS1m1d0g827U3wHMBqUUKa+81ErblqDYJviWnaMkt2JjJLiJo3AVVMpV
6VfQKLpy0dpjuNVJmVQyQKED1gtDWzHK7g5FOgTiKlxcxRp5mVgh4qSuTnbQ2SEvdR3lPHH
FaXdw2ib3glWoVAK1X5f0uHmcsaPs0/KU0Q4KAj83qufffz6ncUnxbPtEyWd5P8Awz8tElF
F3UoJe2YjY/cgurcBeqXdnHyftT2BmeyfofQ4D/dOSlYxf3GJsyZsm2ftO7GydfyBq6fbZB
2Vy746RPgvf1vfC+7RZJlV5RXAXXc89H33pRBLnwHtrPvbvC+0+TiGse9t8K7afC+3o5fdI
bWlnfIjQMiJsxIbXe/3AHufVc++/n1HU8ECo/WUxOB7UB8z9oUlFvkL8QhYQuy2fOD85Y0z
HKC/XpzeRlckD6sC4pBdr1PY90ZKqq9pfQ/V6PAfnKU+WfMZQL6JvLb8dPyAlhYDZTz+U5+
6FT2YYtt9EnwXv63vhfdCZBqjc7Pcr9ZWyZUHCFT3Q6PvvSiGTFd0ciyOdrMzTpDsNnlDHW
5OfMe7j2p5nwvt6OX3SG1pdzQOlItHynFWGiph223yHqufffz6tWRQR3/8EmFTtd/rPnPfT
XNI3sk+U+I9+nmFrfvZ/EuC0MiMu6PmLWPgQXnzJ9J4UVMtJ9T0OA/fcxiPq7R7j+dftJld
3LwllBWPDUq3ATY4JcLd8326pPgvd1nIqlpDXzA+8wbgpbXhUrxnv0/fepEMvuFMWI7t+lk
UQ02yU5eHh8Z4m4KBIQR6OX3SAvcxSmwtG+1Roy2NJzhz4t8QYY1bDQ9g9Zz77+fVqwQGj4
rZPnOfw3wv3JTaIY/2yB8R79PMrKytCiBKL+loGpm+jkzlBynsTAV242n6z8/Q4DzwgK7BZ
CbW6+S/Z0/ILKVcPsSe5l7GlVZYBZVjs9AnwXv1cAU7589D3wvujr04bK1PerpdJhwlOcmv
33rRDLfolPB93hAMAYW58ROz36OX3SG1LTs8WpE2Rhfek7tL5seRkCqLwZX1XPvv59WpPa9
+wpCUHZsgD8EUG3vfIX5nxHv0cwu2U+B+0QHbLbMvmH5tLesivwOz80yfW3WcX0j1uA9nQo
O5E2m5u4Fz7Hl8dfyBch1d2nSAiJCfBe/Ty+Md6PqxTrp3t+SOh74X3S2q4heZ09r/AGrMR
MCDtUPkavvvWiGTSAk4T8d5kDAcm8B45O4k+C92v3SG1parvFEV3tAV9vVHPvv59P7mq2rw
rjabJWv42do2HEdFEjVRZ+5RJ+lEPld3tLKhq1d3fuUeddHJHYWyYOuLjAp2wifq43XyE+T
KSLALQM91wQfY26u7QKqzW0qRx5+FzRsb7aUi+97YbsDkl0lyPsP+SczKBLosXv20VSivab
w7iKlRNlobJymXL0UGwB3J8Yd/6dGslC7KKq0uaMdo4VeTYDYNgcBrv7oxqvCKeTE7Kl6x5
Q2ZRpxpbhSXZiAVeWuaQIaP6sKa4Kwe+xhGyqBCE3KNBfCF13VQ124mFEH2X5MTfve6INCn
zgClfLXO5+2X42ZHAYN7leCJMIIYTGlEe+txpe1s71McE2RZLGMVnYXCsmsh2OXQTtY+FF8
zsGDeEO2WJzf+2lvQ7LKHCYzvVRhR8mOYg4eInKARXIgsa4q9Kg7yxBbjK0EAvXubEGdiPD
LOindk+AvWmeOLhcfzZ90L/IQ1shhNEI1a0W0fVipYYfVbMu8J9qy8LZNE9EPdtnKLoNjKz
aEk7n2KPVc++/n/AOWc++/n/wCWc++/n/5Zz77+f/lnPvv5/wDlnPvv5/8AlnPvv5/+Wc++
/n/kJKLtpNLfYX4cx1FlI1INgCWyEs3ZxjQ2FG13KcZsMhLqgUXVKIbMs7yQ32I2gKt0Art
MsWaKDRYXRfuOyf8AJc++/n/jpT3NoPYtWH9mtgOAsqFvm8TD2khRjRVbYuNu0M+F8tCYgs
Tm3EArtY1kLQYKzxa8ZL5zhZxXDaoSzLbHm1YBf+Q599/P/KEpCZsAKclkwRpLPsmCpcW+9
/8ALc++/n/5Zz77+f8A5Zz7eJ7z/NZ/ms/zWf5rP81n+az/ADWf5rP81n+az/NZ/ms/zWf5
rP8ANZ/ms/zWf5rP81n+az/NZ/ms/wA1n+az/NZ/ms/zWf5rP81n+az/ADWf5rP81n+az/N
Z/ms/zWf5rP8ANZ/ms/zWf5rP81n+az/NZ/ms/wA1n+az/NZ/ms/zWf5rP81n+az/ADWf5r
P81n+az/NZ/ms/zWf5rP8ANZ/ms/zWf5rP81n+az/NZ/ms/wA1n+az/NZ/ms/zWf5rP81n+
az/ADWf5rP81n+az/NZ/ms/DSw//9oACAECAwE/IdQ9EYy5fRely5cuXLly5cuXLly5cuXL
ly5cuXBl9ZMHpA0GF6Q0HQQ9BjoajD0H9hYsf54y49BcUWXL6wLly4sYarly4MHRcuX0KOg
y5Wty5cuXLl9FSpUqVKlSpUqVKlSpUqVKlStalSpUqVKlStXQi0LF1uXLl9QFjoOpcv0hwy
sv/oEABgAAAArUQ0dK9G5fr3Ll/wDTAAAAAcOI1kJUqVKlSpUqVKlSumpUqVKlSpUqVKlSp
UqVK6BcuXLly5cuXLly5cuXLly5cuXLly5cuXLly/4afzVSpWtSpUqXLly5cuXLly5ety5c
uXLly5cuXLly5cuXLly5fSBA+ikJcuXLl/xbly5cuXLly5cv0qlSpUqVKlSpUqVKlSpUqVK
lSpUrrPSJDS+i+m5cv1Lly5cvW5cuXL9EJUr+JUqJE6T0iQ6alSpWlf8ACIaLLly5ety5cu
XLly5cuXLlwYRjHoPSZDSpUqV0CpUqVKlSpUqVKldNfwyEY9NdF6X6JDU9B6TIQ0qVKlSpU
qVKldFfxrly5elwYMuPTUY+o6Gp6CKD0PREIf8AFuX0XLg9RCMfSuXHQlxaXLlwYMIuXLj0
AhDpuXLly5cvW/UuX/BOsjH1iMekeolx1EP+YQ6zR9YjHV1vW5ejqIQJWlSpUqVKlSpUqVK
lSpUqVKlSpUqVKlStKlSpUqV6BDovS5cuPqOhGPTeh0DoAQQJXRUqVKlSpUrRUr1gD1euYa
3rel+uRjqy4QIPQvpBUuXLly5cuXL/AIFSpXQIa16JDR6r9cjHW46FoMvW9RhmJrcuXLly5
cuXLly9Lly5cuXodDHQhq+iQ0Y/xDoLrXRcuXCXDQqm8T+KQ6XRDoemokTQhox/iGpY63qy
9LhLjBhqJ/EIeuaVE0IaMf4hGKOtSul6B0uGivUXLly5cvUh1X1XqQ0Y6GjH+IRR9Kmr0DL
1xoUvrXLly5cuXLly5ehCHQ9GEXLiy5UqVAlRjoaMf4lxR6DGPRUTS4QOgRj6t9BCGqixdF
wYMuLLlSpUI6Hof4hFjK1JUIy5cIsuEqHQDDVUqVKlekajBgxekIQ0em4sX+NUqVqGlaK0v
QsuXL0uXLg6VpNK1E1fRuXLly4RceoNHS5cuXL/AJbpXQMIml0uXL0vQ0Om9GP8C5cWPQQZ
cdK0VK6gV0CpUrRUqVKlSpUrRUrpEYQOuUYtXqJWohInQ61KlSusCpUqVrWpUroqVKlSv5Y
f/wDnCDS4oSNwaVLly5ehorpwRYZ0VCH/ALYCBgIXQQgQxq7GVpXRehDReh0rrZWjL/iVK6
Lly5cvouXL6Lly5cuXLly5el1VCMMsemtDU0eph0OJXQ6GXLly5cuLLly5cuX0XLl+ncv+G
aAVB9BK6Y0GojCGgYS5cdHUiQ63Ll9F9b/wVziGGixYaEqXLlxhCVDHSSoEuXL0XL0qVrf8
LP8AwDbVYgx20qMvUwSo9YDQESBWtTaXDVWm+GJ/LqV6rHorUl5rnR0IdAMDWcNI0VqMvSo
6EHTE3/yWXpUr+GVLjLDiOjqS4suOhqEV6beipepCJKhjQ1MPQdZrWtdaxi4MI63Lly5cuX
rfXeqqPGiokTUlSozd0E26B1PQrQioLlQ9B01K9ZRZegjFly5cuXL6zQIXQzfoF61pXTvjx
DoJfS9LBqY0vSQx6aleg+gxRYaCMfRNQQRUeqMx0GlytSOgzKGhFSyJpGVdopoRh0EZcUIY
mpD06legugx0SVK6h0XBlsGl0HoY6Op0nTp5iwXoGPQStKlaSbYNT+WtRI9AQJXRWjB0izp
nW9DTU5h13x0bpiaXAhh0qldEMqV/APRc6GJ0jWulIK6KuJHbR0qMTStY6IQYoLYdC3TEvR
YxfxlPQJldDHUNBIanQ63QmaYNCpUqMVDWZ6fFBixObRlypWjVpep1Nk39Ny5cvRcuXLl6L
1v1SY6DS7gaDovQ30m4xL0Yy4wIQEENRbONDDRHRUGXCGOhL0E2aN/QxYsuXLly5cuXLl6P
UGg6mMECOtdBGEqU9Dt1EIqVCDqC6DMI6GgzeYo64jo8ab+hjGX036JqGg6nQaJrvPUS5YR
JWhoI4kpoYoabh1CGIpvBUCMYaOIoJU6kY6t3Qxj03Lly+h1NQ0nU6BL1kvR67umZh0qiXe
g15dYwz0OiTGM59SGqQZ6jHouXLl9ZqGkem9AhGHQM6BptL1uWzDRLJUqEGm5ZoYkCErCZI
dYjCCyCnQ6E6xj6N6MdDpB0OhpcuYTLomroXoS4zSTmjF0uOpoheFYuvUNGMTUdTX0odL6o
x0OkHQ6GlZjONKjChoaEdE0vRlu2imrLdENNugRet9RjqxdLGE29L1FSpUqVK1L9IF6Foyo
x1Ho1qmqVB6ANSJKh01HU0dBglLodF29LGOoSpUroF9LorUNHpGVqXpBjDpdXoTW9LqX6Lo
dA0tlQ6fXoDC9B6Vy5cdCDBi9BKm0G46HQ1Ieu6X13oR6FE0NGbtHq7Y8y9F6P8IBfoPnF0
uEnSXpehpfWytahHQOp616keNTrbY8+mMuXLly5cuXLly5cuXLly5cvo0jDQXQhoaGm0HoS
Gl6VL0Op1JWh0OgQQ09J2zf6ly5cuVKlSpUqVKlSpUqVKgaTQlEEZcHQYQ1uD01qw6DorR6
TUx0NTnpjxBmV0V6b6lSpUqVK9AAIJUqGjfoEGDoypU21uXDROh1dGXGL1dSVqS+gJlDCEq
DQzUqEqVHSoEqVKlfwSoMI6r0iBKiw6R6HXbWtajKla1B0HQ02wdKlE2x1dSOp1XLly5cuX
Lly5cuXqXDRjL0PSRQiasNKl6DoqJCXqdRGkdEjopcOI06PZHUvV0I6ENbl6XLly5cuXLly
5cvQmOg6LpcdTocJUTSpem5UCDoHW+tOg1to6hCMPQtsMrV6jQiQOi5cuXpcuXLly5u0VDS
9HR6DVaFhB0HURiaXB9U6S2puyKD0DdBFjovWaGteukvQmlRJUdDQhLg6Ll6bQdAdLl6Oq+
i+klQaDUuEIGl6Ua7j0k9A/gzS4QxcNGMfQIulQZWl6CFOirrNbi6AglStbDWeokqVorQ1r
1lqrQKGs+gGErQ0rpuLL0GiTul9BL9DCXL1yjV0u03ejUqDW+o9A1XoUGDLmIiM101oOqyk
JvS46Gtwlxk0Ky4Q1jC9NlERqhY5jjFnpC5fSaETR1roqVKlaK6FQYRUIWMtuhgAgZWBjJl
nQLXA1f4NwhhdE0LaquIs9F6Doy+otKZTKYaqpUrWodN6L0L0oxdCuXo6LUbyokf4buMIRW
lELE3eleo1tly5eqg9F6V1X1UGrL6qlaFCmgsuGHqvRtly4IaBGYS9Z9B5HWasYdFegKyr1
YJdAIjUDpWwuPrPRs0GhwdKuhUrpPQIaMIHqnSboR676BlSiObv4L0bI+gDQ159HaHoGj/i
N+r1BGXB0CDB/gX0bdAgm6GgahmE3aL1zKdRnQ1uVAgaMEIOtdNy9FJTRToWxNElauhokUH
XbMTEslkslJXp+8vL9K9DpJedLzGLVUqVHTeoVodFdCx1uDGL6L0vquXl9F6DLJSVK6KlQd
Nuly+ti+uomhiaKl5TFjcIHT2sPUC9QuXE0uX6Na16oI99Fa1qXh6cZKlaGcIdWtKlaFqXL
6yLoXrcvUEYxUv0alSpWlSodZ86NrKSvSTpOmtb0XLfQ9ErBvpeirRUrS+qo63rUYNK0qV/
LSdNy5cvStSuq9Vh9VrlsuLodTCS9BFyoOp0GD/JSDrZKa4vTfQU6cuimgHWzaXlvQ0Wl9N
+mWmlzBNul1f8rGrEslJWV176TFpfodTMuB/MDQY5l10JKgQh6b03KSkp0e0vMy8uKi+qTX
Wuqtd3Rcv+PCVpTLvQdE0Xpn/aXlpetSpXV6tdxouXouXL0OrZvQvUZ6N8GEv+Gw31qMBKl
dIUiSvRAHoCpXo30dTKdL6QvrBdQ0DjRg3D/GygfwKla1K67lNS0tLY3KejVKlSokTWqVoq
VKlSuoGCJof4dm/QHUdJbDSI6RaXl5bSsrpDW8dA1rQzGK0ZUqGodFStAehWivT1+hehoDo
I9J0MrU2SpWlSpWh9Vs6SJfTUDRUr1qlSpUrUqVpmXoakep6T0D1hpXSdRE6n+BXqEI6EfT
PQOs6zrPQel/nOhHqI9B6B1nWdZ6D0v/AI9b0HQ9B1nWanQegdL/yL6L9C9b6L1vovW+i//
wArV1169epX8av5B1HrEdD1XoOh6SPoupHrP4BHpPWI6H8E6HpI+q9ZH+A9J6xH+GdD0kf+
UesR/hnQ9JH1SP8AHI9B6RHUjoeidD0HQ9JH+KR/nX0Gp/Fekj//AHaBsXLVJCvXGuJLjm/
wRWZ6AsQb6ENi5ZpPtKkw+Uq3f2/uN0Oezh6BbFw7CuLL/Igef2/ubgdtRbFwLBfygImD7d
JnFobpWJ8dIPn9oTs1NsXCdlZE/wCNRbfxiXKELNB/4gI7H21tTD5S3Y+0+Okfc/aFejb+T
8upmN76LPnhf6+03PfpvPZK/wAY6fx/3rA8TZnkX56Pge02/bS0BuJ9Oje9p9t1ffQ20Gp3
L6Pie02td35fmUtPn/cobfL+tNs+xOgfi0SdrsJ/JFj7fiI+dfiULI9rw+v/AJDRG579FBb
Fe7f3f0V9JW+79dP4/wC+iOUcMVl6/A9pt+0pQ7whT0b3tPtur76G0cUAKej4ntNrXd+X5h
CmPT9JkeeZtn2J0D8WlL44lLv+T+HMp3mN7YmAdl/Nwfa9Dc9+jIO9Xy5+0OBPnGDeej8f9
9E+8Y79rX4HtDHPbx/cyIqhx073tPtur76UG/7f3Hd4o26fie02td35fnTadzaNb9YhsT7E
6AxiXiX6/wCvtcdj5/n+V+HMr2la7v1M7737bGhue/Qm7nCsF5cv6lOz9GHY574mH7Y6Px/
30RfWZX9hr8D2m37QO4ydO97T7bq++htEU8P66fie02td35fnW9TZ3mK3y/qfYnQPxaYc7v
5/lfhy0HmGieH6ggHGhue+osuIuTdy/PTK9p74/XR+P+9ZWVjXNjPz6Pge02/bQxbFZe+fr
rve0+20oLlD3Z+rr99DbS17Jyu2vxPabWu78vzqYp2i/ZT7LoH4tfmO/p/7/IHf/f4giU5r
hhiyfKb/AD2hi3+49o/RmDDv2ZQvQQAaXOHb4xBwL+iaZqv6MFIOPEcrP0dB3/3+IWwO3Zg
mhv2ZXgfo/uY5/Y/qcYNR339F/EdIa9mGBn6P9T3vo/1DrVezKB40Df8AhfxKgNezCA3ddn
+p730f6gVqucSpeNHKb+ix4Fv2Yeb6P9T3vo/1MgK9t4KBoLpv6LEQGvZlYM/R1GoH6MU1n
6Ouz7m39Q17WouA37MLYGq7M976P9Q2wvkzAbt//hr/AP/aAAgBAwMBPyHVUqVAgaVoehWl
aVKlSpUqVKlSpUqVKlSpUqVKlSoGk6lUqVKlakNSGj1ses6Kj1AVKlSpUqV6FSpUqVKlSpU
qVKlSpUqVKlSpUqVKgaDUSBAlSuoFStKlQjGVKlSpUqJ0CtagdVSpUqVK67ly5f8AwAStFS
pUqV0hUqVKlSo9AVor0gBUrRcuXLly5cv+UAAAAuXL0XLly+gXDoHouX/wLly5cuXLly5cu
XLly5cuXLly5cuXLly5cuXLly5cuXLly5cuXLly4dMuXLl6Lly5epcuXLly5cuXLly5cuXL
ly5cuXLly5etf8V6Rh0x/wCvWla1KlSpUqV01KlaJ0kOmJKlSuqpUr06lSpUqVK/hXLly5e
ly5cuXLly5cuXLly5fpPSNb/LVKldNSpUr0r0XLly5cuXLly5cuXLly5ei9S4db0jWx/5z/
HGHW9I1uh6Ll6XLly+i5cv+Y+rXpkIemHTH/i1KlSpUqJH0T1yEOplSpUCHSH/AItSpUqVK
iaH0D1yENKlaMr0gf8Aluh9A/gCGtR0YrUhqdD/AMt0PoH8AQ1uXK0dHQY+gvouXLly5cuX
Lly5cuXLly5cuXLly5cvpv0nQ61KlStD+AIdS6XHS9M0il9Ny5cuXLly5cuXLly5cuXLly5
cuXLly9Lly/RdD01KlfwRDWtFjHVlRlv8WuXLly5cuXLl9Cy9Fy9Ll9Loeuv4YaVo6JqEqV
KjNoP8shq+gMvV0P8AKBrcZWpipWidAP5VwZcYv0LgwdH+UECGjqaVKlRJWiRjoP8AiOgxQ
j/IOgQ0uXo9SSpWjGMuH8mta6blxZcuKEf5BhglxdFy9K1EYmrowSoPo1KlSvTrSpUrSui5
cuXqI/yFaRF1IaDRl6MrRegwh/FrQlSpXpHQf5AS+g0JUrSpUqMXSoxUdD0alSpUqV1VqdD
01KlaCA1f4x0rl9EJUSVKjKiRIxdDK66lSpUqVKlSpUqVKlSokqHQ+gKldFSpUqVKlSpUqV
KlSpUqVK6KgaJLjoXCGq49bGEiRlSpUqBD1KlSpUqVK6KlSpWl6XLly5cuX/GvSxjDS4PQV
rfRcuLpZGDDruXLl6ly5cuXL9KpXpgC5cuXLly5cuXLly5cuXLly5cvRaMEqVDSNaiStBj0
FLhoU1DryXLly5cuX6pf/AIQxIxjq49BWjHQemS5cuXL1uX6F/8AGHHRluqRZcuXL1XR665
eg3L6j16/4boK49IajpcWD0XGPQOtw1V1XF/0HVRdKhEl9DKlRI6g0MWouhHQMuXB6j/6bf
0DQegDOvAjlzLoVotdA6GKD/z3WmGjHUkSJ0AdDzOrxK1BKlRNQg9DHn/nl6RFmEIaJGVA0
NJE9OalSowYOrBzF/JqV/EXpC4cxYgwdGMqVK12R1z6NxlSoRYMU3RY9S5fpkqJH17ly/Rb
ly5fSGsZg1TB6CugMuOm+LEPSv1QgRI+pepepDrhH0Fly4RenHUVcOupcOtc50MHSs+jfrG
g0OjD0Fl6jpUIdO+Edwg6MvoLHVUMrqCvQwYY1N5RN38c6B6L9JUqMHRdJh0UvUnXK9BdVa
DWCMXRWily45v/AI41KPpnprU6lN0NF6Vpel9Rasd4aMNDKIr6d4mim/rVKlSvVNSlxfQWX
pWpqOh1BpDL6BJWiiPQWVCLqqIN9O6DQeluXrcuX1nQKXBh1OggRJUOi4PSYiiqKEHQYsXR
XoKGhBoxdIzHbQdM1qVH1TQ9AQ6XQ0cdKtDQfQFehJ016gNHoENBi6402dB0vqmh6I61wdB
ONHQjCED0Olj0C+neJ1Gj9EN9IdezoNDV6aldZoeiOlelQ6GEhqw0HoUrrBF0LA0WL1vVbY
a9vUQ66ldZodauo9Bqx1Jetwg1vR6Aabtb1uOhqMdKlS6g9QZs6iHrmh0Op011MqMem4MWG
khrXTcvVhR9M9XXWPpIQ9c0Ohl9R9Jh1EDUDL6GL0OhlxzK1roel9Qzf1nTcuXpfWR0OhDo
ZfWypXoEvUOh076L0LowldL0MItHXZv6TQ9G+s1MqDruMNXVI9N9F6kYakWXL6K61ho6VaM
OpvgdHrqrqBUqVKlSoaJK0B1pqdTpXWQNLhLl6XGX6idWzQ3m3RugleiECVKlSvXhGWR0Vo
ta1rRiaMvUlRj0X6B1vSM686FN+ipUrorUhKlSpUqVKlSpUqVKlSpUqV1qmHU6PWdFSvTvp
rU0YQ05myM3+mOq5cuXLly5ely9LlxfXVGVK0rouXCOta11VK0rpdXjoWHMeqy9DoIfw1j/
AIL6Fy9HoPSXreY6HMrzBuiOEXGXoR1I/wAP7j1Gr1HQ+lXoh011bokrNtHfqOgR1I/8bUS
JK9K/SC4U0EegcwZRL07oOoI6kZUv/jGpUfXPTYkrqUXpEXHUNHSmlSpUqVKldFaVEi9d9F
IkrV9Y6VKidCqGdO6HOt0TpCVK/hdx/gV6SRJXoV1L0jguHfADWutElahA0dT9cv5VdFSok
qVo9Y6WVoTUY093QekDVYjos9Vy4dTD0XL6D+PUrRUqPpGMvVNHQb6bl9N9YHS5cvUh1XN+
tdNy4emD1quoCTpMrpBh0EOOqpUqV0HW5cvRcIHr39aQJUrWtCsZDQHCKtLpGX+NWh0EdOb
zZ6NSpu02ytMTExo6Cl9IPo1derla1anQD+ONCS9E0HP1O/R4lXK1VpUrRUqVK0SD1LJsQL
gStSOlxdCR0CLRfwt2gpFHS9RLlw62PTd6J1uXLl9cEekdK6rKIppXaKaFJWH8I6AF9K46E
HQFy446OUqV1GhZcuXLlx631SxLK6bqWwfxw6HQ6OpoQ1rRZZ0BK6jo/wAJRgw6lmUqJqT+
CHQNZTZGEcx0NB6mLqwK1uXHVVovW/4AOhF9cOgNGb/SqVKlStLl9RY4aVoNF6a6joelet6
Ll+hUqVoS5ctisSEXGEuXL1N3RUqVKlSvSuDoKXKSkGXFIvQErWpXo1KlSpWlQ0WH1l6Ll+
kTXRdbly5epel+jcKzKX03L6CXrcv01WitRL0YYYr0L0vS5ely5cuXLly9Ll/y667l9DDV0
NTDVWw0VqapGHQrUh66if8ADv0qlSpUdHpvh0lDTESHVUZZYqXHPUav86pUrqrUvB9S6PSJ
K+iRHowIvoYYn/CVrUtBS0vLaKwkaCnRb0XF/lmVqMP5bUqVKlSpUKdQuK6WFRUt6ahBDL1
duiv4xBGB0YsYeoypUqVKlSpUqVKlSuu5cuXLly+kz6nBCa0k1WJeuyP8Y2JcIIpo3LS+i9
b0uXLly5ely/TqWloKEUaK6gBAldS9EUSbYmls/hEEetxf44p4tK090pKwlWVK6bl9dy5cu
X0MdAiyrRd/xGB0KXCY1emy6DrNNQMNMOpcuXLiGPMDES0LlxDHTAly4VS4y4lwIFS5cAJm
ymgq9OV6l5aWl9FSuupUdK9DDqGqroG+DLmUuXo3x4ly5cuXN8uXMpcuXN0GXLixDcuaFjx
q4os61y5f8KiUlZXRUegdR0vQ6XLm6XL0vS5vily9L03y5uly9TfLly4suHSuDL0fQV6wLl
y5cuXLj0g6npeh6HSuoaXLly5u0Cpcv0iVBhq6Eh1P8VhqOph6h9AdT6xINQ1fQX/HrOo6z
0AdD6S4auq9D6Ahq9C/+LXRXoVrXRWtdFa10V6ta1/+Ma/i313136F+pf8AGv8AkPU9fPWw
0Yeg9B0PomHS9Bqw63+Aw6Xr562GjDo56H0H0TD1TrYfwDpfWYfw3V6jDpOh6H0D+A9L189
bDr59R9Ew6Toehh1v8Bh0PXzqw1YaPTz0PQdD6Jh6x1sP4B0Or110MNE/gvQdLD+Mf/3EB3
ZUsY2pzdwMVidDKiJ0Ad2UbGEqYr2TOcdAO7K1jEoGhVXeoO7K1jFKekDuxEsdAJD2XqDux
hYxDnUlRFu8oadBOYeF51JURRtdIWwR/wCSp99y/wBuu4dsT8HTXbvPmvT+Wb2l3xNk26Nq
b2mXy6bd6tmOmZ49GxN70NuXyluHz03T7zXYn5dbN/JdfOh9aCmoN3bMe8/B0BeJR2tvpL7
dun8s3ta+eRK12pvQwWUN9Nu9WzGGFyjo2JvehVNwbJ7RN0+812J+XSqbK/k/lS2vaV++H1
P1OU/B0YPh8EobiHvRK6Pyze12vabuu1Dth94GPPVbvVsyt7PvDx9+nYm96X2aYyBTPvNdi
C5Q/lj8qU17y+3aY12Tl0nF3zL9z6xbe0+e9H5Zva7EsHXam9Mk6rd6tmMNjz07E3vU3lpl
r8595rsT8ullv5X5UuXKOW0uXOU/BrcqWYbbaU17y23bo/LN7SxqY7no2pvaWNTGvRbugXD
VddmOlITd12JvepRWQrpu++uxPy/yyNDoMfUlE4udtAM7SbVX1grS1ePGSPo3h+YJVkQ0aK
1KRVSvqS/c+sz5l+0dW6tACKRldvqT2PqTIouO3o0MpUiqSvqT2PqRy0RW9FYICkX4+pPY+
pMopcduiwQika1x9TV7GvqRR/uvs039XFa+pKVCT2vqRXk+szJ//hr/AP/aAAwDAQACEQMR
AAAQwrH3C70OJd32ET2/5/7+EqS0yTvT8fRaB9YMNMU0pGypLWq+zQac04Bfg7yg2gfNToJ
CnC/nuJ1bDByN7OPriqpcLZ3GPhzkVha0XbdclYjmIQ1o/wBtnrVI6BgfaP7Us+xKwTNCy9
BFS1f6B0udlioPj11JKmXG0bY+NtrQjEfnvASelA4jauXNZMwd6vK9CkaffgfUbZVadZqFD
/KbT7fcCO0gqCG9xzC8of8ABRc+XEeXRip+0aQOHlwMz/ptwuU6n8/I8xqL6OtN4fJ3KBMg
oBIjLQKtPQ6qWyU0YFHoMxyBUcrkBZAx4NUOqKtI+LvR08oWa67n3utWaLwoicKA4TImIFz
DgV1ubG2s6rMtOD+d8RJbXiquAaw3jVhCFOLytnrtG6CdtMLtKvmS37MOvE65WLui5e6Guv
jr70DbJLYfc6vzJ8aWoyPWf4I1ZEDF3CROWdrYMzITUPgO1cSH0P8AiZSMTkyor0GVLQE0B
Nptf6L2xsEx2TzTFuScjS0/QQJju/uK9LqoIToHRjHX2sSL9tA4X5mjQHNXdJl06Sl9TtSx
eil2713IUrs2f3WYB5E9daV4kar0aQZo1DgtOiBb3f0xE51Hwv3l8eJzcmOmHUP3TjnoMku
3KAkUn/ghyKWWIcSB5KJKrc56eXyQJ8zHXd/F1qtoXslEA2pZq6mu8rpssjYGy3IwsnG3ml
5m/r4jMqRlB2SX+geXIGZjoV1NJ7hoyMP8OQYirkCuJ2DaSsAreuhdDG3e+f6l5c/i64ChB
5eOzPwRYwRNsShP06Ax1HiK23BmuZE2faKOMnrs6THHDe93FuU2VqpbUQEPqx/SgNzS46cs
R9eWuyQ8kYe0nvqaKlDOiwVx6dtjbivAgPg64NE6rIWCkwS0Sv8AZvQbJa//AG0BI7GSU1t
dQZjQGm9mTruES3Z34OLcqAM8eULeQX9hv6BO305rNn4mkq3V1LIKCqj9XI/k/M44eo8YOl
8sQsq167hTX6PJBDa5GxwRtEVljhy7fbJEK4Nt5tzOFqV+yHOpxEjqn4A2FytFLQ8R04TqN
z3N+hR+7B2AzKDJ3Cu2IvFpThhNkkAvhdsMBv6PwXjecyDPBYBkwezEDvVibCF5L1sAD11/
JdzhB1Tb5wwhrNvwS4LNaGIeZUnWlgIyonsPCcjBzwUfenWpeboibV2jfOi3calh0QvGd1o
8klQQYeaehJZO7e2WaM/pQZfeGTdWjHLbczhx1pyM1soweUqkBf7DO1vH+Z7uQONHfhoqbb
UVG94TL0mXJtggBx/LHl6dfTHHnqv/AIClIaEfudbV/Z6NCatfJ8wYo47BEY4N9VUCQ40G9
E2dQjUO+kJsl+EpVV4b5373sn8IDyqqmsToAcW0AfKZIuJadj6KARLXoOuLcY9Cs02X23zI
lpFijO3aAtuhrmIs3U5BtCgnKFdWHmYkaBKs9OP6ylXj9iU9I7IJKuwosMBXh9WtZI0B9f2
hXXbLf4OFfYQ5+vXalzG0xlWxKbtFWbrLiwGDXJRDbZ+krjSel3hKHnqA0YleDo1A2qDxxq
lSq6DmT8XjtcJCU4LC+ku54ZDOkArKrIiqL0qN+UAUhUNGAFfBtqugSwqSpB8bMyMn/wAUW
0V8wrS1tzil4Y2chtmbtB6ObjBT8rIls6l7JlOXZlaDncTNxy1wbv8A4k//AGLjgQCi/TCs
B/AZDE13KblEuQke8JvhaqHseKb2zbYwmFx0ITFBWTrIdtTDEa9/wf0mj8WTnOHm7eGeFTB
2YCv0LwZ6duwu3OEGITJL7G9dkmmQpMr4qz2B4mvwMOQEQcUTjeBdAzZCChpUnoLUKzyWmw
KYPwD/APPuyTtspo6YsaWz+Ql0i2lqz/NoiSi+Oni8iol7uWxW+BUXsdkORM3a3r4ee6+ZG
Ea27Aq3AgXKjgzdUnlrks/oEqlrnsMK7UuJEZSBThEgAzDVy6RygONXv7qggk55cJHGVJ4e
TCd0oEKByEiv7t9UR0vEZCyFAERS6I1/HC0Q1fCfAgwANbTPwdEJirF+DrK0IkaqG1iB4dA
EjB/4xLmblsZvTpi99s6cz08ZkqLaumdt/wDyin5BBl6pSuj092qvRtI8++YkUnDFADHSJz
ZCKjnE0bFVcjtGDCd9CUBSK0JOwkQZEBtrJ3OAbzOJpMsF9O9c0vW6IqjnwQG7o7cFm2VSJ
kslodjw7z929/KS0mW0zMEnn0nV1IgstJFBlK6+sLbGTB0ZoFutuZWHggJxYMV4w08Ek3B2
FN11tOrR/dWWMaF/A4eNPSoGkIFr09uQNe0H5OQv7AnDsD2Yjxa8ws+hsgZeYcv0UNo1eeX
JvZ/0OOnBGxlfotgGYqedXSuZyvsd6+9XT1Cfji0wDqzgnfzkQeRgfYyrbxYXEtLC/SvXGl
18X9Hky+kueQyVOUhJebd4fchrm4brZcPKWqF5t295EtiHBQk43JRr+nztZuBvmEk+RpEuz
T49RQTRUOprNveNXGTibfHCfJ4ho3wpq9KNK2aFBpChdYRcPQRazLUgvftxQle/4I/dJ3Bd
Xtt0DgNbJ0EAIAPEGkP4R12V54oj+2TAAzaLf5CwaKC54RRbrc5zQNABly2+Dm/15c4IkGF
hyQsFgbx8zW4lo10jgQYHQn36kAIgDb1hoN05HM7kS1NKQGyHdgP/ALPEiImo+P4CnaQLLY
aCFZb6jPavA/txcWKZLjNfFASK3/yejIcO3Kstcj7m4cBuzLUSIXhJ3g/tYUT+gx6WW12eP
HBofR07/OL/ADhKCYNWzLCpHxcAQggCAAA1+1VP3riqgKyG8TL5suEKWWED0TwG57YcEo0k
Egkkk2hJQwql/WEG3l6g1hF6dk0AH62TVjkoE1kk2GgEgkkAC2jxcGu9c+78u3o+1LBzM2E
nqWmI+lJWiceUAkklkkkSzy0lR/c8OsgvVDVzd2JV8yniW1DZreB9cCkgAAAAAACTLCTAMH
nbLEuMnGIVcQbWm242wnj0zRdo6wACAAQAP7aFwBqK+hrxZUNY14BMR7mCuH2pORWqzt+CA
h9FFpEpSu3qQ/FkFlFvILojN6hXJKocRExWq6YVQeD5fLcNQXzR31mbzzVfm6LqO8gDllRU
Ex1xTGHNltFFvy9+N+6opKpK7W5ttLYn7PEHP/pKJV+Y7wGK+35tOJIwlTNsJKAUDg9q/wD
IJiaUh2aKakmgjKU9HDliYJEZyIZICYaASCQDhBevBa24Ifwcs+CejMWxM0jAJzIplfx8ST
Tft/8A7/8A/wDtxnzcwbFnVION0+eVPQTHRR+VQ0mnSWqgmV9tltttr9+B1T2pSfcyufhhT
WQiumQWfTRZY3ZqM032JS+q+kgqZtgPZfpDekreSE0s1Lmeum05P+46KPfVSF8jJnZ/bRZ5
Q6/Ldhg+q4Q3o7gIRW8323dtsVmhweBJxmkYuESMm195rtFJrtzn7hoAIZ8k027knPCVcnH
F9tnKOo1/oFKKkFooAC+WEAaBc+2zldRG2u291I43P2E5HI0S1/RQjft774ub1igVfo+wYE
kVBhUDLl6KpZa1YkkY25qK3hCf/wDUDNlkgv4KhtZuWJpJN/khiQU9TwtEV12Gx1TIezdVh
WeaxCTfCaoozC22FIBNIsSbbbMnoALL22G1fAEbbf8AaARLbtGk14ltsOAAEK6DWslksk3y
1SSm8SRifSRBTbJskzlkkMlmxI2e223qSTsgAABbbZKVSeT6SdjiSRSmAOD7XagLTbbbhbX
bAASTYTaSSSSTfHMjODiDI3yTD2KSmxSDSYQWJwAAJ8miSSSSTbbbSSSSSSSSSSSSSSSSSS
SSSSSSSSSSSSSSSSSSSCSTZbbddTSaTNtdttttprZdtsSSSSSSSSTSSSSSbSbpqSbVttstt
tFttjhtlcrtlFttstlGkdvTbdsttkFniTiSSTVttsdttdttrsdtrpdt9sTkts/idpk1Nkpg
S4arSFaabltts1ttdttrldtrhdt9t9sts9jdlk8svtnszstt/ttslttlzttdttnqdtmLtt9
tXtts37dtk9t9tu9rttsnttsltto2ttdstrkdtrptt9k/kds9jdtk9sttntn9to/9tsltst
u9tdttrtbtrj9t9sFjNs9jdtk9tosptl1sls9tsltlViNlFttoj9s7tdktsit9tNj9sklts
VdtttldtFtsltttttttttttttttttttstttttttttttltttttttttsltttttttttttttttt
tttttttttttttttttttttttttsltttttttttttttttttttttttttttttttttttttttttslt
ttttttttttttttttttttttttttttttttttttttttslttttttttttttttttttttts9ttnttt
ttttttttttttsltttttttttttttttms2vu8001/wD/AG22222222222222yW22222222222
2222+2+afzX2Te3222222222222222yW222222222222222222222222222222222222222
22yW22222222222222222222222222222222222222222yW222222222222222222222222
22222222222222222yW22222222222222222222222222222222222222222yW22220u24e
2H2wxd21wR27u22Hn2huJ30GBSb22222yW22222A3122V227122Vy21G220y2wewk1uwm82
2222yW22222aex2wG2272k21rG1G220X2weycVuwmn22222yW22222F6R2wWm272Y2Wu21m
22W22wew2Vuww+22222yW22222CyR2ycm272v2Vuu1G020Guwew2Quwl122222yW22222CO
V2jy+27yu2VF+1Gl20D2yew2VGwmD22222yW2222zuA9d1ye29BeyZ+GoXHxlU2xmJuwOP/
O22222yW22222222222222222222222222222222222222222yW22222222222222222222
222222222222222222222yW22222222222222222222222222222222222222222yW22222
222222222222222222222222222222222222yW222222222222222222222222222222222
22222222yW22222222222222222222222222222222222222222yW222222222222222222
22222222222222222222222yW2222222222222222222Zbe2222222222222222222yW222
222222222222222z/Sb2222222222222222222yW22222222222222222222T2222222222
2222222222yW22222222222222222222222222222222222222222yW2222222222222222
2222222222222222222222222yySSSSSSSSSSSSSSSSSSSSSSSSSSSSSSSSSSSSSSSSSW/9
oACAEBAwE/EMZ88d3zML2O7+5Uzn+K40+K+cp+K+87A+LvHno+Lmcb4LzPhl+Zez8F5hAbv
i5jav47zH/g3zlsWvy/ufnqQH96H/toYX66Nflv7ghse7Chl9WYN31Yr/Yy7n9Y57vrL9/1
/wDY+T6xff8AVluV9Zf/ANGW/wDZnmvqgu/6wbz+sPJ9YPur3hbn9Yeb6wy3/WGG/wCs9z6
x7n9WXjl9WUl9ZnKzeyipzfBmVl/Wf3B1+8/ue+Dl/cM15/iuLHf+LMblwc/7lX2e7+44/I
/uNokAX4z5y0+E+cENfHeY+8Xxd4nr4LzERw/i3jSPx3mXvhvrKLv/ABZjbuDn/cyPbOUD2
vugsQ35f3D0b/xZgj8N9Yk+G+sePx3zhl+G+c+E35nmvxcwbfxXvDafHeY/b4jzPi79z4u/
c+Lv3EZrn4sxnY/izLXt/FmWFbvxZnP3F/dQMfgtmQJYa3iPCoLItDRxiAOzATDIKlQSXDA
hjaezL8J4E2pJR1BBFJS/+pxfnPEiIZH/AGaU/wBug+Iw9xCD/Ul2gU2MICCjP3Sj9rnxGO
Mw7IVhUtVcwFRoFaPMpQhw1zFuHaHUzICWuCcQlxjEjjF3UmV/CAGocpGxEK45j43aGPxDq
8S2GUQczgoU7Rg4jrxDXUXdpS7RpqojjM3FS0E7bwbJVsQPtHX7RzalRqV8NEsJS7jTaRp2
ngzxk8ZPBHsTNdQTtEDaBmBmyCq++EPi/WeD9Z8Fn+rD/TofFln/ALhymPZz/Tj/AKZ8Vh2
s8WeL9Ydj9Z2X6zs/1h/vh/rnx2fDYcf3y/8A9wX/ANz4bFLH6xxctaYBVLNBDbGYYWCTra
oIzBDLOYi4ocQgy1xLTCPGotuLiKBhbBVTOO0Fi+JxsRiZuCGLkYtpZF0CwPGgWw+Ytf0hH
+kpMSrJdFS29TAVxiwf1vlOZO4QJ0JIaLeFLOyAgdkUP7xdn3zzfrD/AGRO76w7z6zuEO4+
s8ieZBd/1hC9zGB/2Q/0SqGC/wDuC/1P9Sf6kP8AdpvjMDCG/wB8of7w/wBs+IxhOZe7zDG
rREZl0ZEc7hJo5SKi4izmK8xHmWEvhEhjicFFFw5cFSiqj1XHQuVvcaWo5tAQcdxpc3Eez0
O3socRE7xBKxoBTxDxtkd0P/unnZ3L9ZwFCvdUe6r3h307lMe6edDfgEC5gXLHuM7qzumd2
w7ybi0O8j3ke4iMHcaS8jyohyiHLO5R7zOWsJutCNEXnge0A2UBFX/ufBY8ECiM5cyg/aWC
OlKGXOQiHMXvL+YrWZfzNvMJN5R0FzeMWL0dNkouN3m5mDnMI50u6wjmEcyndie8LvDOYjv
E94iEnMqbQl0IfsPMU2H/AN0JC7TmTwRXaBO0Q2iIrhj24hxENyMGXyGgO1CZwEPmS8jwkD
xPDF8RfEDD8Oj4Oi8LCRww5buPHcE1S/VxTLly4wEjveix7Y8LjyjEAQDQA5ixcZiTyRqbw
+8y4ZY7y+pjndg1N/Olv6a94mcxMxM5lneM6W8uuYPmd3O9guY9+eSbC2bmdszcX+6b9oPa
dtMG0LtEHEHtC7aRn2c7OI4jfou0h2ISDCAItCmbTM4iKnaTtJ2EW40vFPDA7StQfaILCVD
EroOSZ7QrCCyOkVdo5Oyl3aY+JgYgOJ2MrbTtI9tlzaUzEqQHtGB0TWwqNHzM6ZkVEMe1KG
07KdpOw0SOIxezOzmz+MRfg8oGKlCUIJBuAIyrbyzFyzUazLpAwYMDAykKJgQZi6JOO7zad
A7CdhGXbQqcQRQU+g2TzKoYE4so3CWYO7Ts52cRWItMTsZ20TxOynbRu2hnaUIEQ+0AuDmD
cOBAgN4gdoMe1HtTsIPadhOwj2J2kexHtQO0Hb4x+C+UVmh4uPScrIpZcYi4XA5ghieFj2W
PbZ4WdmzsWHbZ2DDsMOw1PAzcUyzhgXDA8Mo4Z2zKWzAVRm7olloYJeEBUB20Hi48qmb6D9
SZtNWMouGmUO8DzAck70g6yQdYTuSO5JZyRfJLe5L+5O5gxuRPJEXSTvpZZ38t46x0lO0Dh
RSLQCmgLz1j8f7tYsTIiSqXFGtizEpMviVMU8TwQUPaIptmBtgWAgH+ICahBIYktTM9qMGM
ah3RHo4i0XLghhGG1NrN6b0dfuoJGCHGUDETmXt4JzGQj/1KJYlSX/3F/wBxf9xz/vM394s
YItiw/tLIBgWDeZ5ZfzAeZ5Z5IecyN5eby5mXOr7oECfS8c/8dtFrjwSRO0eJaOolXjmDtT
IyVQhTCswVLh7MMKLhAwMDoBEWmIakHCujHaiKMUJtBLwvROE2ymGBplxEFHXYgrSRDyiwU
vMBzD8xtg24q2fvDatfvO4aZ50z7ol3ZRMwPl9YP/1K2gGcp3H3l3mJ3i3mLeY/eKcx3Mbv
H0rd46K8SXifJxd+Hyl/E8MftFraP2nij04irxG2uY4lRhiDZE4LZSr5gdccJgJxCTaCqqi
VCCxLRCJIBczT3o4U1xRZxO0jiK5j0RKj1tFdo/aOjiZTFzHJftDtRga5jRxTsRZR71FliZ
l5zHuD6BNGeS4m3Mq8uykzFp0X1fOK0GL5XAUpicQuio8eISm741CkQgovy8S2f90v4hdoX
aBW0PtA7QacQc6g1VzBS1LXEy8aJlq4iC94/wA8gGYCNHTxKe0YsVFGEHYlN4iuJ2UK7IGM
Yg3xxAHCDfHMOjExGIfaPjOMIyKEVuiFu3HibhVPiX2DXtO8xAukqFStAqMyO7gyzclzGzL
5bxH7TxTwzwz2SviPW0XW0XtGeJ4YkH2i9tJ4wx2j4T2TxzwTFo+GPhM4eEPCHhMHXGJfD7
tAWoUpW0KF2h04h8IEsXHEowTNxzLRiWGM1KXiPhcy8SAEZFw1mNVc3CIGXMJacTsJWjAGM
QhY4gkZvvCogUYnjgHiLyDMFVh2hfdj2lgDPEOoW8RGo1doJoeUdU5IaK2YxYjWviHDDlm9
hIwlhn4gYlQh9p2EHtHtQL2gdp2UGp2Ee1A7TtNLsJTtA9tJlWA4h2NAcGIgIc0D2gO0L5O
PwvymU0sUrEuJ3JjdBbiiuLiMvHEa3lFBiNbwi3YY8cw2KVjEpWXC9o1JDSFs8QbYSscc3p
LkiKxxO1lD95iJjJYSm1XdDzJ4m+EZxGptEwxxLHEB6GKF8ibznC4oWE2uGV3ayUc00Q2oA
pDFzmOsuKYGEqYOZ3Gg72HcJb3NL553ZO7nnnczuI37zu4d+eWeePej34d2eed3F+Z3Me6Q
t3Id6Hfh35v3jH4B5ZkJtQY0EHMGJfN/vRcLgjtF68ogARbC1SCCHAjAKRSolCRSZ3mHbFQ
1Yc6LsorbHyqPbHERH3lb95iIcExMW9pcXZ9phEW+0SS1uxHI2NAkRTBzAXqmxHeYOLQZQV
34vtKMMGscwBwd0Euq2Y6+wZiB9o6B5xFNo+Y1F97l+cLB6QM72Hch3p3E8k7ydxAcw3MU5
lDCQJrMXyxCKIV3iu8t3xC/LH5S4u5zkA7wLmLFeWZTgWPxTu0qkwTIiXonEsnZPJAwOCHs
wrwBvBu2WKDD9IBMQQMR+ERwRB45im2ksXERckbtG7R64nZS5a4l7HvLmu8NVHBUIbc8CVN
M7pABBRlmPVXMPhHjFkhwQzWoxUHJZDMDMysfKJeOVYLIjSJlhW4d4+I7AiSzHeGcnExwEF
VCUSd4zBdpbtLdodqA8Qj44Bww7cadp2Ezp2EFxA95fViX9ok5hTmYZ3hbgo96FlXGov4m4
TP6R5IHzKYtjvyvivdKVmANC6K9GyBcm+8QnD2gt64gZ1DcQXbxBbxiALWYAGIaMQ+EG+Ia
7OYB2hNEl64g9oPaBe0CuOYQYQzBipexlT95tRweJ3GbQOU6VFf4pkuNa02XKVyAozhYkQH
Rb1mEhXRwzHOAqjtOFNb2x2Vva924hhKmpQVHuy5i0ZXYiEkFTIDsju5YcaHag/Eu4h2Idi
eKV7Q7E8E7CA4nZTsoPaO4jHaWNoENoA2hrahC4hXUavxMSXoAFxyMYIVGowWw8QLKhP4Hl
lZK5W7yyswhvFiPeKbfdluDghPyTs5XM8iC3iGbZs4mAIfCcRBXib7U5BBFxDziUXiGO0Ku
IdGO047ibn3hr3obKIJt3NSiODaAVw1RUH3DgvciYAbW3DRboOOXrPErEGmKhEoRcRCjBwR
5WZXmpaqqC4ChhQsLOInu8E+Ukx2tZvDpsksZUypZjxDLbQ8Mxie0BB7T2aJ5xCziBD7QHi
JvaAOIBCBhAwRUvUJeJ7NOXKLgRt03RlyhmzMTCdi/1Sg2hLY6lCZgvMyI8TI+8u90gfIJZ
8sz5U7dF2Yl1YgogRWOid0hjaVLp2XKGYM2flMZ4lP1QqAW3CdnhCSYMCbdxKHarBJfFnsm
+nsQKXafklZSplSLbRRRgA72x2jtQ7wKeZiCwt7EDpstyCHUZN8ylJ8kXygcwk58xk4R84v
iVkqWMscwK0KtaTijRu0btH7RO0Q4lHEQJtZSM+6i230ZlvSneYi+MrG5/Yg8IVOJbYQJiX
iWQWZfO72CWzjOBGN5tjVtLZRipSFwReS9JGraVWmViZjt6ONKwn0SfkRzdmY/IlWRjXmBA
A2WH4Nhiqie72lAYbghMEBsSze+0OQrbQ2CVKvB7lgsqO3MDEbmCUW+W030PbxG0dRkgPdl
OzI3lqmCINw/MBod8RLai+IplFxGTaK4i+IdmeCF+0UNog2nYTtZ2UftPHEOIhccMsDOXQn
RV8TzzBi7fSbn9s3eNArUeiWqtjE3b/Rl8WGYlcwZzmgvJkb7y/5Ms9ojDEVonYRVbMobSx
iEBSiICVlSwlmd4xxHROJdYxF8TOxOxYfZBF8RaHtFg5nIw4O8N3xghJqMLmJYNklFmbxE8
YedoOZsXiCbNC4U5Qu8Pim8duEl32ls8uCEblLFq4yQyy24PM77VxFd8MaRdbIW9w5uJDF3
FtIZuDihGo8MTttAG/8AGiKIsTcMw/QE1cdtMjEMHEpGbsVWJTKgkDDFubymfxn+PBa/shY
KxkBVRaXvErZieAoSmT/VL1vGRhrZityXporZmfefaJf8iEeIh4gL2lO0uhRgyKmSU8QKhM
JNsweMFvEB4gMCQM7pXY2lg2oY1kMpTFRsSwCgsjFTMIblyZWILA4WXsqHMLAKLZK5kSAiy
23e4zl7GIQgDwy1Fe6oogyVRxAXqW5CgLeJh2ndG4KfMpRk8wAccqiNBBE5QG+CXL3BXtDJ
cD3AieJ2kKdiLmxD8QfE7OdmTs525DG0NSo4yiK0y69Iz4lOMQnLEK9vifKnibMyuvtlFig
DvLaMNYQO1RlM/wDui63jOYqcwBGslZC7DfchlniAu7EaVnEO9PMQ7hO6ke5PITzyvmI5Jy
mJ5i+Sp4kT7QIh8Ih2lRD6xlPEh84ufoss4dgjqUHiAFvRWHKACoJ5M1FeIle8HKh940VA8
o3LENUUIm69pvwce0bveTMzeHaMuPvLTZe1yyWjI3MI53nNwcRXJiLSSBu7Cqq3gmwqKAMT
sIwMJzE5WULGMjHk6FEuJvRLpL5joywl9aiCy0qxcJw9pbU7TDUvcRmODePeBswazEExpEB
+Pyl0jZbqY2IlGIIMIe5LTapJtXSoZPznYvrPH+s8H66Vm8acNfrPFnh/WPbfWbGmv+xvZ/
WO4/WMvH6xCkV7yyhTYuPtC4ZbRDZKwqtyUCVZiBtrzHlzso2ZnN9EswedZylVl1PIu0rAe
UylZ3qYhaHNSoxFt4l0A74Yqbhwd5sFBiZrcvPYjoKd+0AUSjebdA5lCFpeSIEsBzxCqrHM
GWn5yozYCYbWUxBi8MwvzPfPdLOZbzGTxKLM7EQXEvvEdtqW3iZVg3jZm04j2ZDMk5iDkSs
RSQD5ob8uXSIJj/3SlRKyxtD1oVR5maCTL6Nk4ZrzHA/OD/3L/wC58F0Pk/WX/wBy/wDuDq
bSkr/uL/uL/uK/3H4WP3fWKv8AaJGy/eLR37sfM++8sBUIyI25hNV2CKMELR2guWuEcxJG8
ZGbhNwIIO1rbeUhLd4+zkYqBZdniCIWdorcnGJkgsFMeg3UUYweIgF8mQi1DfmXkWIoahcW
3iNuFVOxyqRe17t8RFlk5hTKpv1hBmDrOY5BIpaoia+GQzeHOSXUDYq468RN4gVvOlr9doN
IapMIwZhMmfBcC4w+6Mbdv+6PdJ5yE5IDmAczyTzQDdzZfuj/APrFD+8F/uC/3Lf7l/b7wf
8AuX/3L/7gv9y3+4v+5/oxX+4v/UX/ALlp/wBWf6sxc/fKAtfmFiLTvAGk2Y2xKMGriHE0b
yzuNF/UdjK2nvMq0wQaq29mE9mqwSxNshACExLNH3iG7DMPC4I0tRwgvbgNJABKWZ1am9TI
8OeYLGhjxGA8j4gAPKXMAimViGr3GJu0BhiOCfUgf7IhxR7yxgfWFG2veA2++Xk/KLP/AHM
f/c+K43/9wN02m7TmxzUtskbt4apxCSq/OMSFr+0rt/dAX9o+5mbiqIHvEL4z7p59EDlgXL
A+WeZDmWHeQHOA5XA9LNFPjvQ9ic/3RY1OHo8Rq8o1MokWre0Rxzve8SBHY2la8DjMsUTu1
cJ3ALaEKGpbXtDsvtwxcfOzuzNXqokW53qIdYc1GCr8xbt5vmX7sriUI78y5wcWTCBN1ycR
jsJWlabQPR8DiC3BeT2l3Ro5uW9WcBxLrOO1w2hJx4jfhB5gR8xmFkY945u+sHBEcRFGlu8
O7c8XH5aYbSVMnulUW7/dKjwgIv7sWxcbzO6jWGckyvlO8frP/eaUSymW3uL4UnEykvi/d1
0vEO1HQZ5lsIOUDylRflFEuLO8FO8bdfv4iPEDplZj5wYPlYFVCvFwXvpaPNRC1bqorQ7Xe
ybivcCCyy2UGMFsxuQ9DuRlQLVxAmisABaPeDUSXKjFRHcGOIdF67yhznYOIG4KtYyrtKL7
3VNzE5GXi1sETtkzGEPfRiG7NtLgwe28dMvhBliQfKbeNRnJKd4oS8wuYeYcge8uVhWWy5c
LYJsTb3GS/DMpTBOxBN5ZDwmXaD2hjtHwlBto20wjpPDHxhnMmlZxPbC0XtFMViV8RrxFKY
/QESqrJiVspcsqxwd5sGVV3igrV2lZfxSg80ZCWJRjJGmrDdMbB4XCsBfE54tsQgsMsjHRl
VFA+fhoszwsAcvknJq6nC+kZY4phHlQXjeE7BX4zBQgaQZiu29ouIcvGpmBosvQW3B5ihrm
B2aHnecRGK86XrvsmrYNQhcpGLDDF4lpj7QTsz7RhaSpslOxOIijj7SnjSVEoplvFzgPtF2
OM+E/1SnacBKdId0hfOWcSyZTHtA7Tdp4ZTAgfKJ2mb8aAaYEDSF2lKCRyraBFZpiYq943y
AveCnl+UEZXZITRaHtKsOHEqYz3mFwNMYJN27ECzhbmEAPeAGxcMEzXMIg51HLuIQ5Y5hgD
CFbXvCMPCN4Sbu2xxM1kSfWY6ut3ghmQBod5hStuUvHJnEHbKqqGEKKtxvGyHwYZoUyzANn
eYjKQHh21vrq5R7REyqqmdiIvEHOIecQJsgAxoGdiF2hcEKZdojaZ8SxtMayYlE2Dxifw3z
SvaGECVhUefnK184BxAiU2gVK2CUqVqKLmJm+Ib0AB5gfnAlsZUB9pky4rmLLZ2fOLBQ25C
JlbT/xEFuz4vExaErzH3F5xibLqDaFMLqL2jCD7JtAzzE9mc+UyXgMHr03FnZzDMPlY3lur
VoUei6rvFRib+EppTm52lcN6mHBW1lqxcNdoYpKssrDbZgApVrcDfdBESJTHcgt8wL2ruF7
EIbEHtcGJbaJzMK7xEadzVwmkYtcYDBg5LhshIwc4hmyEBCqE3KLoFvCiLlYdwcQ8T6Pir+
Dy0ftDKdn6T6Ol3dEYCpWmUvEunEKc6FkxN4MxFdmPlMOZky6OOJZRimz5suhtoq9o4CLNe
ILm6kDeoiMldiBkPrALKd6iGuTmYE+aimihtKvkHdhpevJKYhYplMEVpjIiyY9RQDEpZQWP
EJGmeXeJW/WWXInce0BooUO8ZKlKEt3WVcWIhYGXjdq3MBJurEAko3m0jLZhHCri5fdcyit
gG2/eWMrQ+sz1dNl8RVbcrvqkKbm0JGGy4jbmlwnnEwsJuARRMUvhLFIioGYNwyhXNiA1A+
Rjd2P3ptotIjBDmVYn1IOLA95eS2LGkVHPxEvO03TGOCORpM0pfMwxKmPMFlaI7WVdCVEok
aNZgXpLUMxLO5hHK6G85pswzBbbYZcs2d5ygDbvN5LQgLtktqCGDuvtEi6u7UEnZ2nI82Sg
haVVEZ9SqdrgMbBCbXlv2iMw1PlLQWOKgJXjdmvaBWxOElgsqOBXEYugbfSbCFN+6ALr/dM
1ULZcUA9h7CI0oSnyjpNlX+Fy6XUl22DtMm/OroPaAI/sS9GcKuZG+jjZSuZjzMG8un0dOF
zAl+l7mzK6zAsvjH4D5SwO8dsGBUaRllQC4yySxpGdMO9qIyyRF3gZ7aCJE2hu9NrCPMw7x
tniZHMyL2Ed70squYjdDCFJKBUHyjJAFt63TxF3GbQL7y2ODtK+wTPGO0EBUBAPyRw6nMIG
Gpu8xZ8SWUYCCyUmJR63eBDj8Cpa8SL7EMdir5mcoh2uKrbnUaw5O2g1mcZCioXwDfMpAwU
RgLUqy+8ccdqVArBygcxCt3aNjGao22YErAWojh2O090xTGzOy5vNuYw+cdPdzC76M8r/qb
dTnOMxLt/3tLKE7pZwcwEBvAVlfiDsce0q7FRU8oyI6XB1BPEs8S3aW7RhiVtMNaadoaQ+q
KFZsx84RBvkduk2paEzY3s7EvlnAii5eCWCpWztKDuobZSk29nmUWFniNvWRcQgXtyhGDKp
Md0CZBITrbKsicNibQVatcwtjFLzVTl9vLL0VOY6G/Y7xJePBCdLZt8QxAa8wBXDks2ks3f
v2mMiHK+N/aZp2RbCY6XaYsDAlFc3paMxsoWhwjDpN8Ipl44xnJEql/kZL4zlKmKDeYtnEo
CHZOY3uOOIja7doSA2uMGd2AEBIGF2le0rK9oDtNmIHzlcQzWOIgtKTiLqXBGx24ZSovzCK
l5YzZFy63oJH9W3WTX1lYQOwbneOBiCMRLDeXoKXaDLUqqIS2n5iwRwxo8CJ1cQ4gPEKSK8
1biDU4xAOb75TlXaBFSS7BENLVTZLRlaK5j+3b46L18QGU2sRy3jaAsuXiKVF4XAFgcLj4K
xASLwfaXQUdpmaK2uGi57oW7dkwy4gNzKulxj3xEt2jbVUxCExDHS8Y/F+6ESwrjlI7sVYR
XQ2IQCEPVe8xTuwCjDaSrCMBK9pWPbEbQWusM3LVmqZRi2LlhVEVq8G9YmWIL7TECguI2mK
C479Kd5W3ArkqYhQLfMBq2lsqCF5ItQbLqMpV4hNxQ4hp6G0VVZGxAtsXeFey4xdQ7PeX60
d4jSjglMBd5RmcRzkqNzbd3YTUSaHhgskExjdjMQFPJhvmKGVbHeNUob3x0Uc739ogHcHaW
QU7uFQJUYYHaIvgZfqCCUvFneYOJXvFKt1JxArlo37QBThmZcmsR8pg3l1ym4q5Z2io3i3v
07RYLhmIvjL4n3abIc1DdT54lx1KbOxF7KiMcrjO8sYEUDTF0xN4sfuggo3i0GTmN4XsEIh
KGYRcbCZqchJ7pbhl5mFRTBDsdNkjjpJwpCcOSMYGxvMJXtKQyMrmPK71kh7QdmUh4bhOPb
Z4gUu4KqoMmFKuLxLv8CYNpUSk1VYkMoB1e2CNfoAbXtGKa1iPsuZRu0KHZgKDLQ7x3lmRQ
QxxcKoXKaRjUsWzeX5STBTk1VAduyU5WS6ldmRtMACHJ4hBS2UM7uLYtV84hX1QLWGHamIq
/nGTeXSxo9IUi3MqF8JfF+6EGK6AUtOu0+RoRX3lwNHbRIJR7zKZhoQJZiY1itCg3gqUdkc
F8oFBdl/MibgytqETAMWQSmjtASktGYldckvlrsHpV9oqqoSIipZCoC3bGjaGVjxBFtvJG4
S+I6LfvKrG5ltDw1HoZvG0yXC8ylWGyYfaYJFwGRUNgsRzkqXVj85dKFaDdzEhQKL9t4nMN
rHeGBA2HioWwVZVYm7AGiVLOVjN1Oytr51M4juzebe4NmOFqprfeZSiV3lnbri94wvAfvFa
sDeNkVU77mCW2DFt0PS+0S+L90N5sndCY+sLGysDFgX1xK57w/UgZhAMVJQy13lMuN4XyzK
r5zllwywN6iaaDm/tEdi4XCyuuI2VB2l2zZh8sZpXvttHDDKe0y4XHDUrWk9M7EBuUklht5
riZJBYCt4JQZ7TPtU0sYAwxHAD5znww798K4LriWym3PiD7/CFhoCIHCi6VqOqDXYaxfQ4L
Bi+0JRWDvyQIDdh3jAz8pQlKLchJMtZ8ze6Qd5yEDyQgPJWHoURyG3i4YFtcQQ2Uk73zE91
V0OIeULTCF0m4uGJOdMVd9KmwCwSEo3QSVrUqVL3WKS+L90DMGJaOqlXv3M77EtPaEfVDgd
4g4mIlRMkdfE2mXQWl4ILxRxcYEWmBFuDVlY6zuZ7hBB25ZbZyf1CIeBXMpM7ZPMQUeBblv
nbK5jdlj2m7pRSmA8J3g3LCPY7z93oRHfaiylHYlANp2gtvDK0DjvKN8HmVuNb1LugBmXBN
o0tRcommai63J0pwe0GKJfEuWMm0vIuh9hD5xjFQzbrijmbwwcHg7yihqhWZ/jF1EFJYjvC
opCHUc95QbFckoDYtHaHApfpCfKD3mBb7kFBwj79CKjdjI1cSkUP6zHL2hJgHDPEy/oYVxU
e5MgvxOUdiyklAZX78LL4IQgeJUb7xcK7YqXDHJMIuY72jwTAIFxze8vGVOISggIDBQAm6Z
b1KLxxK2h5BFigL2CC7EVlCVtLa+8pkDvSjgGm1mYIMQz2s3Ol6pUy8efaWLBmVl2IWYETP
LCpl5LjoDSy4wFoTDGZbEMFU5lDle2ZVeTLuGM8qviU+Pb9CMa/PulI1MspRasrguXGVho7
LyyopUMkQnR295ZU4DwYbSWo74gnomJicU5lH415O/T2atVWIgFDcvtCQYQfOVZRIqY++/P
QZjCJEwMEm/wBcIMgkHcnaQiEEcBKjW5jYnw2l1QNpUMTNKvcm6eI1weIhfeZR7wC9cS2xM
FizOKLBLYXJElpaOxtt5YqO1viXkHJskd8Bjylnt1VKoyjiIw0JRmLJUs8e8A25asC9PEOZ
gjUZTmLyN+Obj1PQIGyw2ctwyNkUwLkJnuYPhtUEgSFjZ3zDKhyZ7wWaB3gEaNbyozljvML
itXUTm4HnLmxiNsZzHRTwA0VECWm11AlcHeJKUpVcMYppdpiOQbBupXU2zI8Q3bm8RKYWS4
4MlCvMvnsoIqDSpYTwIj7a3TF4KY0FKjLuyZw0BbQx4yBNhQ7+vRRIj5YnV2iwiyRoBqEuZ
ggq4hA4h2xBg+EfjfdMYNolk3xVJJrfPET75hIxzAPlgAhFqjvKGWwgr8o0h7EFCUdhmZF2
b3OYWZrmZUxsYDIdidsrzHVhkUvEeOTki+eXjioCUQ2f1DBKeYg8b0GyFJ2yrP1gpwjnFbR
qPYiim8oVlYUWQGEA64WyMXQpeYhxxyufebeSDpLmccYese5FOKrezDmMR1yBcxmBibjZlv
59HK6XcVW2ZmdLFn9SjPCKMHCcMKDzZlzmoKOqio0yqwgNQSh9og9np8ocFIE6DFG0BX7mC
78+20vhpG74LiJOzZLgu9rly5c7FXGA7kHt5KTE2zBvG0QkFhAuFDRCXiWDXCLPg90e0eIi
N8oK84gfTmS9oonmBl7wtB4gbktWg02SslTO8BsY3SE0SPMBOJ8Lgpp3hiCBN4JLU3OZQNl
ZXEKSgKzUe0LV7TO5ViGgtunaZlsn5iQWV/WW8NvJ21FQGhkSEF4PbQ2Me0aKS7FeUFrIGv
J5IytRvCakIF0AuLZifpg762ggkFYGsRnSiy6vjUGzYzL2NjbSrE3LYL6p03BZlWvYR9y1s
sTJ+c5ZWblA/wA4zkcELNItq2gQLbFe8RI5HbVcJaHUWx8QCUV1CC2+6eardCITchgLnEMt
9qg2I8x37QUxHPaA8THiGp5Sw1hNoOyfwLuhHvGxcRB3lV3ecxxOX2mWqJHGXFXM3uqmJkE
VUUJQiFCgkCSwW3eAdxknOiVrdZpmyIkQvp2viBPC+JYB/mKTYbiE3nvLBW3FMoRyvbeNab
sHeIAobmjZqveqUsPcYeGcrvGtkKZuDgrQXNvFR71cv4MzWfvKfS4PvIaB9SBCKG74F9pjI
LWjHEvScNnn7aiwODvHbW9YPYm8YAL7QQGBmkRqpSoGetEbe5UQBlcpKZVgw+8OJsF4l5vl
MRDWTvAIjs7y/oxfZJgTUvca1XcQPzEGaXIhCylp4lbMBGUKqXP36bWYWJv9pe7ghzCNXDz
gF2hdoIhlIy4W3Z4yqL4rTNJtI6PyEv8AIn0mXUEtK7yhtHBmc67oEab7Im7yJDHQvKLd3X
eNdt9aqNuXtBNbMVKUd8jHno8BKRFIVMiir+UNBBcxKSTDApXYeHtLxbO24Wpz3Cm57MRzF
Kkp8wgnNmuuHzMrerwJPnEqlqbze1QoG3FFDzCL5jqK2irNj2be83O9BXNRBkAorUFWbLcJ
2QFaI1EIReJcEQuuO8YtR+UMowswrDwMvOWzGNpQAyv0RFnui1BM0DlCpqJhcQL/AA7+IjK
AHPiOB3WrjVcUJcG3BU/Or2AIsdKwy8m1moe0e8d02vTUXeMjvtL1mJmW7sCB4tEPAtpvoT
L0kwl/uilXCkdrhzLC6c2xxFXEa9ksVIRe8uBqSigb3sgFS8XvLHcnHiYlcsZjBw7kABdPB
CrvQoLgqlrZYpilnmUoaqA0fBY1LlWxzBsFbIZRbA/3EPaXvCjgCLGAbteYVZS73B9IOxAt
t8LZjjVDfc4j3KB6Md0ilgnLcZzK48UZasO+JHdd6l1VgOBxLOkskq7sYjYDeVot8rGWMxx
MhzGMVzcyCt3krtEBMRTA7GVvaGQhCxtUtsqtrEYmyt7gEdgnd5csQAu4QB3uiFBu92LR2G
3w9AuwKMsuuFR6Kg2jlhvXSrXhPtsLd4g0qoAzKOUxK+T6wHD6zmCHaTxpus2wUnw1FnZic
IgYyysX3lPoz5DjVxGF7QbVCAcRWWhCDxeNpYqKd5YYZOUC1uXHEce0dtCXBYeIJEr8KgF8
ose0uJuuZUBa3gIFu3ymMLTNTI+QglhF7svBmXSQ8uX7zAKb0IFpvi8wjznllGLbZt23lzs
W5+GJKMFqXXeKSv1WHmZwulmAlZ4CGQ/cCRnO/aMZdxiUVZwPclJSvEGFyHCQlBXAJjPqdo
MgAHJDMWe3aJU44vtBxhOGLsC5+kYEsG0Z7U202RvvzMgdvtGLGx47RYTsjFKB9EJ1FofDo
wVTAbRWoL54lRM8mb0Z9LndksTxM0cwwFwNjKrdIqfvGnD6wR/6gv8AUt2fWI4WBzOg0f8A
ulbYmfiELUVwlw9pnDCkXiHOYdaSbylmDz1YZeDaLVmAu4hcGtszHtXki6Es4KrmYljYpZk
ZBskMKLFr2hm7K2ZmsXW8Gyp2VFoON4SxUcwy1RW0pCoSqOTFdiKAMbhEYBRpDHRqmhbQyg
DsnMfhQtN4uVxBOPCBkd07xDWx3fEYt+MqxZS6XTaIuK1i4DZBx7I6re0Cgbbe7B1pfOYJY
DvKMYwbwQNlLssAQpyxVSF6bjcg2pBvzGFMpkiDZzwQl0w8xE+895UU45O82rrRs8xEadyG
EXJKwMBUwyxW/mA8iP0imMgiQGy91Tvo0Cm0ON3iY9RBOxNhD42WC5SnKItx5H1nkxDdzef
bGk3/AKoA3mXLLHO6jExQzUNSAGG23LAvEbWKla1zMjBbYMPeU5XQfNCOzziWB20IsYJfLv
KWtzklrtZcJBq3R4h6Vm57TOgFbQ8HDxcoirtSlAsKtIBlX25xCC0WDUXeAv6jcp5BLfEuW
+ZkVG/uiOBlQ83LQ1ADUgzcO44HHtEC2WceYGKEqz2j52DAcQixwA2iIDZe0SFWn1yyVjb5
RkhbzEAY8R0bvYS4lgY2BPKoiivuYS8PEKhlOYgVvso6ZA4i2WiNs7bTvCzFRSQ23ftHuAQ
rtbpRHarw4gIYEpnI35hR9lIiAusxF0NFcMKh6IAY94Tg1UfC+YgZ3hv9pSwgiPlFxBibnG
IsP+6cuCm2IrxHsRPiIbaICXWJZ4qcYM7BcCReoQRgmYXFRlpKHJhINUFogqB7L0IFCiOWO
zKm5xENw7BCmJvm4t4P0lcHyb3jlc7mX2ZdD4YAG7sbkCUwyyQK7DBwb++xBgaH1TaOWBJe
2GXe4TE5WW3mXAByFTHtxxW7LoB9hCV5JZMgX2nDESJw3I0jcnmWBiDJxFsoaWVO8qgA7QL
LqZEiRylI1QwyZSrgoXSrecCe9R8Nl7z6LBl9KcKmdG/JDQGYyJdlxEq7FS0rGvtfOrD1Y/
aM7ViWc8wUhhxHJI5SVscwUce0a8IMniLQYbhzFRCq9o9/NEOIcaY9zETb4z+Iu7Sonj0Gb
DLLyIj+IrwR7BORDhwJW42uc6VTOjVtPaGKWtugGuzmIW2ChnNKGLtDXBcsBnKYeGYgw3gc
0W+yLbtO8EAYGO8L62+ZwlhzCQLQ4hQa25mQS24rMpGnwJutCue8K/kxpDF8/qADauLlgmV
GF7zMS5zKxn3VBTBa1laUHfvOGAHDFTbQNCcQqpr+Z2IMkMInJMkRam3aNOHlKApS5uUhEp
RUZwq23LlBussQtG2bQ+0MNo4qABaQPlMSCqPI1pUe4IZfwZZmJ4xxYKYuVSkQl0IoIQwqj
KPEFpcqHvAgUi2cyxJy4X7RjZfGIRv/AFTyzyx7se6R787ueWHeh35bzPJHuwfYiEm41mJs
ktrUMKuyoY0GzeO/TcF24l3md7gIy44R90OVvN0Lk37yyGkVLE2oOxgVOrZDaEt7YO0yV27
SopMNxFUK+MwBZlLVFY4O6AczzAbFqcwySuFy6GNMBCyxwhHKLfaME3WsYQ6uBzCVzPHiEJ
GNsxNzK/ME0o4xECVC3uIhG1t5j1YJsxMaobrLvwdmUNy+3aELZTPi4FCvDEBdpzKC9+3iF
BL4eYOmQeZVxS1+e+iWHsYHeO6EbA4dpVA8UcURzc7QkY7wXTKVgrniDuRAzzATnMD6Yxlz
BtWMyXnlr8Y7i/3RLmKOYreF94uo4jHvsO8xTmJ3iyLXMVdP3l2a/FxCI4jibLhd43lVrbb
sDwXHouDmZLZF4YRyWPMBF3YlgOTmo4JVOTa4Q2oMXMYlF3HbRCyWd9+kZbniJOzSwnkqyQ
mrCPaM1eGmZjmVLEc1YYXBU8wosJ95jDmFtId6JrfWZIY9t7hFzPeBNq7GHdo42lERrt2QN
JK3EMpKRLIjAuuJ427xw+TdG3Dh+5qo3YP6xAa7XHCjYllm9nv/AOzzIhBZjRSYCLucweoM
AbyzPOgXMRsYIMsPulgMessc8MQA5uFUxk5lbzxGFXvGW3mXl5aJ8jK5HxrQpLhzcTv+0Q7
7y0W3Mt2nil4qK0sy2hUG+08zipdQS/EYlcA5itvqIahmto1KVfDADTAvIqVqHtEKViBtES
sObc3MDv2XvLl2JWYYO3dZD2V8xuIeUVQ3iO67VDFoc7e0pVq/ogvkN7TLBebVQpBYVmBW6
BswoItV+8b9FNqcsc+Wt73lqNkQ8FqFw4biFoKRx5g2Hg7RRtcNmOgQC3xKVQsDuQlWxn5R
WmZHuhs2B2NoOIJ/Uqqc4SbRk2/OIG4bTCJlWVFVc+UtfmwG27DtCw5BKw8RIxPzCUD2iEk
EawsQtPaKs8x2pcuXPsMuC/3aB7U7KIcSjeOyRbtLcn2nihZBOKjsiLw5cWy5vN8cRDjaLL
Uq8do9YlKh3qMN04XiXkvaZSpu+eYMMhx3gcRVPvClt/qVXKycwmcW8MJbNzmVl3EoBbwYr
hvxUryZ73vGFTfiLERclk27wgvQ7+J24HziAiOUYNb2lk23sJJ3sriEyUux4jAMuZaii7JN
rsTPvNsAsHHvD1S7g7xF0tgLOexihci5hc4N6gcZDNmDMDwhZ8oqOkpHvNoLdeIMAYoFUoa
jN7s19JfOw3i4wYxgPeCj2iPsS8ahlqU0qdvEty+8TMBADywkUHYg75VirtpbTceM/wB0fC
PhMG08WnZxF9pftPYXEvaG8QWw4jt6G+IIKnNy9fGl9B0h7OeJThh3mK2I8mlNXBbN4ycBu
EyAWqyZFOQitrye82aJykUm/scwFBvywV32WCL7faGbYuMs7syKDg7wBR5WEh7GO1wMYDvM
BeUqogOVtBB24ohoVYRRF4L5mNLhU30HB7QjDmn2YqmUyEW4oG7MqFmN2DgglGbcyh+LaOJ
RbhmbDaE9m/MLex3gO0cLF3B3im7FzcEi+YZFy69otlRgxK7wTcHDPnKIxo1GagDZgdpS7A
ZLBvc5IVO3M/j7ui3EexOx6bGexPZnazfwKUJgldYiF3K2dowmJz6YtzLK294rtpcVAFIZe
7Myzk2OIIJivMdA7jxN2is+I7DLWE4lfh88yxCg57xyUB5lpu7PlGCLaRQ2O1QStvC4ahpv
EDMK/aICllu4uxnjNRHhpXMd1cHFx3wTBDd8d5Ym7DE2Lgoj5OfxDxnaGUgXv3lOGEPlFqo
XlnAR7EEqbLXMRt038MpG2q2h9ebisxswhuEgiiwwLBwtxS6JkaqU4ZaC41XzHXbKtE0e8s
PCIWiPw+6UiIl5haId496eSeSFm8I5lgNBzCNl8mWFd3QIla16N6XN54m0GDR7y5bY2iIum
CZc3fmAdKOWCCsvbmeAC6viEGbeZkXd4gSUuCENuPMqkYcYjU4UbsfrRrLCD5kzkUtB3lVE
pci7R1DscwL+ESvZxOIYlw3jNWTmbwHaAzD2RWizTAojs94srMqR8C5VJ5QZzLGk5tZm+Ve
8YSm4PziIFwINkNuhohGGved6UFxWtGYq0vl/yU3U/uMY+Hyj5TLmNymCPaNe+JfvL94rux
YbxZG1AxUlrrcuXpvHx6bKzHPTem0PtFV1dyFStJhmEFot8QDJX6RVTXg7w/KFdxjjHOyYD
ndfrDuLrZlRaZWRw0PIygQU7m9xL/QhuuF4lWcja6CWQbnf5wuFxqiU6X7MVEzmKIMN0P7i
nWjiWBvgrISrByFC/ZnHKX30EtVkc2IZSxW5nJzcWGUEcWdLN7EDxD8+FcyXx/KWgty2oot
zN6Z95lGV+0XtcQVORO0sDWpTBSy0ZexKTDHf060qVpWejaDoF3jRQMQLMd4Q0wHyuHtUVO
FTfdKIWeXMAC7Ics3lFSjqDhH3K2ASiNE2I+46MpajtOCKSj3ISWdpdWOMDDVOYTfBcOyXK
RDy3UnaM5LCpe7Bgy450tltTdLKXGM5DrK7sZVVQD2jedW7bumyr5ptQ+TFtiTxFLblM5gn
PEBGSLbFn2gwLLjtjAXFb946EIU4uO1GmbAw9pv4OYgEyLLxLknteeoWp9gtimBBhHCaeNC
jk2AuBH1tlGrTa1VFaKdpWr0XqsGC4R2hAyG9RosnzEmdHLmDwk+lCau7+Zu50xpUbmwOSW
sifeFAFcykAA2Bi4v+2Pk4FJam0Ye0x7017zYuNkQAtKLC1EYSgMA4ixcvLxGNjAUDdxHjQ
Cl8QJUv7EUJe/vIPy/CWpnghoD4Jcgr2jl5DxGh0GAxyQpbBkDFxBruYm/79IxwxvzLg67x
KnHmUKHEVW3LqmB9AtWVm6qAmPLFcGYP2xkBOGEdzpYW/wAolRBoaf6hjvCxl6vyMJmFLS4
KEKqkU2Q0CCoUUCVprvVXvERp36H+DcubQWjtgJ03orX2lgwq37+0p0K7SNaSqmZxF8LglR
tYrFy2JkwLd4bYE7WcInaS3tpK4p3iieCXB20ylWDftmPSoFJhFyUUe0r2NhfRZaDuJlweY
cUeGAtO/wCctrb5qIvFsS2YuWlpaGjtvquXLl9D5XClsd8w0xz3WsxDLdNcy+EeagEQhinm
JAvioEEH2jd2u2OI2vBEPeEMOaTLVhDLrirIy9oDjjeb6V/DBBaaDusHuEQZzxBbjVQOWK3
KeUAiNjPEigMSim0AlVNTniVdRSirIFoSx5sicWR5hGkWOgK4ghHvDVowTDQMFUKr9peC3h
iY7El1rKPmsWJO6ChIlW3glGyHdZYAeXvCZC91E3x0DSMqZm8Eup0CLsU96jbcMaj5PTV2w
e0O0qYAADvM5BUeZRPa5TBxwIpyQcy4NuEHU0ogGrFTiXFSs8PEw22G3mVHCGA2qD9QW6zG
yQwjGJirfMBC4FVcVc6Gs/wkSWUT2blvAArzUMTuLcohSBUdGMEs+cAbqL2hIZcdVG8Nlhg
O0oxcd5ymJywTmHAi3mN+YIbuJYFxVqF7wgnMIt8e8eBDucwhKxX85Az935gNPMqFMvEJds
Rh2lyKBSnK8yW3cUlkAQSGWqjtrXqaLCICItmWplAAcqfEFIu6dzoE2VBeCPsiZg5cGS5QT
jmPjcl1ZiAsuHl7jEtTCtOeeZBQhwqt4NCuLbqoP5CXmPKUNeJR2u2zEoeeAHiexCKUo2Oa
bX/Cq8VfWIIHEDvKA0IlJTYIactiGeeH1RG6Kgsh4ljmkcLTH65bGIneKl5eCmXtFGnaEKD
G66UI4bWzmL5r38ww7oRe1Udgbr+s43CA1YglwXBFTxAcBXN4mRrb/mI9BvGHMTpQkoNj5J
QfLQ54dJQ7q37sNRw4hcvezAtG3tHpTjmYDmEDxcvO04u6EDYowQjvvAXKamCaYAslE5bpw
RLMHCO5EetryQid23N9/wCJlYGPrGfassAXasUoumE2MqYleDxiYNXaImbJsLhGZw3DSVbl
rQuJUEy0IvYEbaGPMWVRYoycNjpiQoFxCmSOTAUcSbxf+zMOyMBu1FKRhJZUROhJvH3Ylil
y9Ll6PUoEtNjjp72y/rCZVVXEXwZhgjlDsHtKZEDgjgHzSlSsESxMsW7GC7SyC5F3RCOi2w
62W8RcRs5jFkFo5gEiwvaoT1DvYrPzLly5cuXLly5cuXqna7AWzK+4CfmVqIHYKwp2U/ESu
CoADAKb5StIx8JE+Aysw3u5YN6NLZyEXu49mUBn4xB0Mb4isbnNMeAy+GBK18Soeetlom3V
kArQITdil3UKpe1lxErhsMEEOZ9okyicnzZRFn3YlGMwMG4UBJdK24IcThRhbI7i6TiXxKT
b2TJvM6Uthm6j2FmC9o/qgYpHbObuvk/uCYPon9z/ACT+5s5+R/cuys3/AMoxSHZE/OhBqf
SeYGFxK/zdSkPsYSQfntCw2O8vyDpNFReZk4YvLKcwdS9yNVCZogriEVxtmC5YIRtwUi9f9
nggNi+X/qDHugPs1AhXcBx/cPO5iw+pcY+xuAhU/wDDq/qIipyAp+pdO1qwAznuIleOHIiF
053V/U2NPMCgM3criNm+CJWCvE+2/Im0u4wRglXaiCy7d0QZK7KI9tQq/aW2OYCW2O8J3Mo
zGgYBCzg4XLrbSAZVrWIM+I2QeSPYL5Qdj6cN/WReBdwi612AlGyuY/kl0DCy5uqYuKtoXo
ys1Hubz7TJa5/czYcO8BKMEA3omLMy9oKNwjaVWIRsckTUAS7HLtDBZ0dMpkhXzMq3e0dGB
or6aHYkqX0SUKteyINh5wlKm/2RRE/JH0be+CAr5LRHAk/BBXABmoVdCzbaQFQOEvpEtTsc
S6tFa0HzMNnd7hb7gMYC27MyTsiuDygYKzQ4lYLTEjEIuFwdwQNgPaU8hPKRDnM9+InluVc
wVqUdrPMObSuYlXmDGYFyMS9ssgayz4lSGELZbUzpbT6JdupR8XK1FyPjs3lxTDaWFMrKRa
N/eKNpRmoC+w58xDMrYwS8J2QxW6xVvD48xq3ft+NX78aK7p9plyQ/uZUXeI0GDvFaiuAZV
wWYQKMfabjllFiEUr40zavonBcBUrWUWAagAI7VC3cgXFV3gFfaANqMabMC5n1JR5zC75uN
H6im78plhILmpRwXLjIXKFAU7x4qpvwVB2xbu1MkF4hjdBtpfEz4LayXoj7VmZYPzS8CXMz
WKEQvYhhDHuWJZIGxMszDdz3Ih4QJ2X3h2RBbB8RDF57RFw/OFd5y4jBmWHdDvEriWhioZS
Q5CgeIEKUdoYlfMu10XA7VUD4jRWJdRRYo0P1gTk/WGwKioVoYIHzagbRpk98M7efDMlDLF
HYXxExvuuPfV0qfaJd0v7mVolbLyhpb3g6tNeYEZzb5hu/pY2VpZbXiWIDsQe4HeOuwGA2L
cMLLN1RwcCb7QFCt8wraPFy8KyHIjkMB5m/dmOZm1N1ME5+UqOYDKpdKwLvE2EqkR3lnGIt
3IkZJyyA2V5qI/wAiG0F9pvg+kD2jhQG4+yU2gHErKRj5pXzPmlPM7T7IqRMkVFvJLEqIAo
RTvfiLdyPEMEmbuKoZjHak7k9pj1XeNVT2m3CEya7gW2GaLUoB3iADysgDP+RN0w9kA7P4Q
UoNgQjVqIKxzrTN7d9CfaJG6gXfWUicGMUdw5zMsg+cA7EPeDWpeYAoRuuZwhbvN95i0Dnl
itNDyxivqihcr8neUSHO8qETdubYuVpUiXyMPEm/MA7MwLuBR50+IZMHswva4ZWuJR3l23h
Rgtw3+yGW1ZVQDa4BN5XvM9mpkb5l8Znl+8909898r3+8989+Z75736z3z3/ee+e/7z3/AH
nv+89898Y4a7p4Z3nviALhCqfXQcks7hOwJ3dTft9YB5fnBb1DExAu0AeLgGxMu0S2JTKO3
1hmw+cv6HzhKfTv7jE5O5HRHHYVo7S4bafaJAapcO2WMMG7uHAx8Mowl73AgqHMTAXiWxG9
xjLcZEVwZYTQhhzHZcBSt5k3jzaoU4PMY+qIaURsKx4Abb7QUKvMYCuu8KlstRquFlxB4Bs
Z2XK94m95XOYDO6C9ssFi94AUbJXhnvJXvKPM98r3zAT3TdvopvKfKU0U7zKe7U+ONFJSAV
lBVs9o1tJFygJuTwZRsSnZy6KWQIiZcz3NwmjfaE2T5xSm/wByGXSeyfgyy/yztEVyjdlYG
LWi8CxFuHywtVFb2xqxt026PR9pkIhKYr3QYX96DZLIDk+sfQDtKO4gDDCMOd5tYuJgKIOl
Ad4ywcw+YU5w94dya94+nY8xkc33gKix7xIqksNHgGD7eTMU8abRgwGSniC2UhrhIHvowzf
DRhPMJYIuYsY3e0Wir4lXMG+NkYGWB3u49rEXeVivee+V7z3T361jHu+PrK6DyikMKxSKO5
WxOAvVKSgNzzKNP1IGpQ8kTTb8kEdzxUEq+hA1o9iKtewEf8galdePMPqq8xhrj2WWJd+Wf
RTtiTOfKyhVkuTCkcJntcRofeAKD5jNaAgxzqw1+0SrVY/YgdyA7EAeMwOCBHBvChEGYH3m
yuZlKdsxx94U4lb2le0rKdtO2Jqsd/IIRtGrOJeVFkOsJSWQrd4UXh8yjOY2I4UmRW75ldv
abQiUTeZ8c6az7ZeXlyIGrzPdK95WyzBVnfRRuzzaQG8PenuwBi2J4Ijsj3oxV2AfKWBRJl
KTpY5lsz/LMVQ92Jy18rLgNTzK5S3mIFBrvooDgfaB2D7SvtPZmLFTaFQ8CRVj7ZljlgWDE
3zKMFCd8yB83XmGURugsHoY7inPLtRPzPtMti+FYXl6qGO7O9cxIJIDzL8Mv3zPNOC2pYxD
z0X0/SS7eYdHCQ+cYJlbm3lzeFQMPMIStXuxsAL5hpd7MQbK94JcPrOYfrLVx+sxqT3mHee
WOk17TtDEvEOazG9kCbW9FiRVC26lWyl/KyzKM+pBYJukF5krmBl5B94hsplBL4hZglAAeY
eyosw55nHkNp+6XmIUz88vWJ26T/rc/qLjjdHzlreL5i7F94UWyG7bhWUlRzLFysh4gthL7
k8MRSFJhNF8hvlZZeDzVhC7LtsjGga80n8Qg23/AKs8GBreCcw7ko8yrzKvMp3lO8D3le8p
3nmgHmA7ypuyveZReCLm24eYpiHMy5hHgjlwOB3jvG+bMkD2WK2J2u/zFSvsRi/sY1f1ECb
+7FtyqtH81D4meb7wfOPnBsXNlRb7JjmDuShoZUjxwHieKBcSvEvKymisp3T6zbB7s3n6k2
cYlqDaeYK88a4hjmjUQ2u8BA4gRWpRqcucEPcKO1ER5jOcTPtlLdst0Cg2e8Xfm4LrgGJ/Z
aeyOrQUfaCNLqirmUxWHuR11WuoGooSQgPit+YH7nK/6oeU8WeTPfDznuxPfDlc9098Sb0l
3D6wLs/eeTPdHAQfOJ8b4zNo4qjd2pfnrcWIxiKAxXeZl62yjsl9o5U2jw/JoJ4a+7Phs8e
/eHb/AFnj/WUveV7weVT7zx/rL3A+sTyAeWoZdb3B+52aYov+JtfiD/qYBH2PyZ9KcgfmXM
Ud71/BCqMGu92n4zIiyke6Yswq/LGYPviKG7ee75wbh9ZQqn1gtWkHB2nGAPMGQrXa5uLhl
qwlwn1hwVKuJc2QJvmWoOL2ijDEGySorVj1Hc/vCmmrmWBoeIrsYV7sTjC4FSLD5I/AfdqV
d5XjSme/T7pfvACfPb47HVtpgN50IcWL9uJej5oDYgNhX5l+8QFOAthX86RFoa2PzCaVeFd
rtgQvJZjAAxBgNiXLlzaNZ5ei2q+IC5E0Va+udKXmbI1eIrJBoLWNKlbVCe8TnA8UKduY6O
fZ7goyjljdhImO1DfIYpaNmNgPS+CLZIXE0atG3VS34cOSELsHmGF6l5niuVLW0wcMMkaKj
xBMAbSjb30HltwFQULS/Chr6Rl+DT7M2jCI2qRRwlDsShlBVHbWKK0lC7QsbFQ7QmBW0x8x
kVFWgd2Ph1dk2zPXeqGVFF940YuoAXz8QuAWvYg/3bUAB4hGXwJJ9kD8hNm4M8qPuozl4XI
pYlx06DvsOCBi6i6CkZ6oLYGCB7RBFSBQGNjcxmD1UlESgjSbJN2aGuKJQbhh09RtRDmdT7
6txiu7Mlll98FHdqXrLE2PDYi1QuFrcBNvySJSAMWW8zBV4mLUoDSiqbHJzCHcGmOKzYcMI
bxEWqxUo4m2O4C+jJRMIxXJrDyu5vGOjDplBMLCORsiCYRXeYTquCIu9kATCdD+9OAYnfTB
VXCCjBdhDgJ2GeWebExbwG1y9bArVk/zWCYOYzdfvFU94+HEHD2zCzVCrKw3sswZPDxpTgA
CCXk75AjeYL6EuuYX61MI75XtBqAMbb28t9AjWVQM5SCyHkzKpYOETfxeUHZ5QLCqBcwRQg
95ZufxhAZ8fhCEeohCdhFWcF8xRdYIAkFQYw3is4iF02Ul+IvzLO8VxaiZvLy8tLzP4fGJG
gTmZJq1FDZQ70y9NnSgBFWhbYhoMZdHW5K5ExSs0E9wTflckVWMVGMbvgDe7tAVyJSYH5mH
nTrpnFIzcUK5w2VD34SQ4hYgjyRnY4HiVUwwt3hiW0XH0PtEt4tfvS174jZmOZisZVy/WA5
H9ZsT0CHu4gG5MGZxvEOdrT8yhvyRbZcuxMzW4ZQ0V+Aj5QtvI2jYC/ZjEGfw9PTz/m+yrO
xjF8pEVmHQowd9DxmwLgFuX3DDynox3qlrGHN4W/eAgAebB4Po0WjtZN+eKMv4CzcBu4Ytr
hl6L0O9Xoq5cuXPhfbBwsK7CIF3kze45tXS7tuiLw+e6UFre5Hl282U+RK3qEzYVXOcH8nL
oawZehpVC2fDRe0AgwSCaZwclWvEqVKZUtErSpUrX7RJvg90txLy8vLy0tLS0tLT4B2jtiJ
j4GeRfyhkgKe4XhYXtJKeKe9r2Az+8WHzxfQueUJQ3j+aC+Zo9ABVmBF+T7QULAgmB5F/Ne
hFenfQJPeJvDc2bh+upfJH24Q/tRKWNBlWObuFYlYbYFxUChkb0XLly58P74vi+UuX0DO74
TOc2QmBd58lvMZzKDiNpDCy2M1UuXLlxXJHpZcdTe4h2Z6TvcGqTZMMyo8+/f42ltw5uIk6
6y91keY6QZdXHfLQ15cFZDiAZw4Ce0wyBT7zBQWaxOcWExMS5cvUSo6/aJP4flLly5cuXLl
y5cuOXv8AT34pWtxXIDbewAkVSiRc3ZNVPKxhe/qdty1Vu/dlBHRfHRzl2s8ytIGZYxeIA6
CvzM8+zOtHsiQFrAHMZgQhSAfgD5Z5lJgT/NXpGFXwzz2W2b3ArQh6aBCKHGQcta/He6P4z
nqE9GDDKHlke2lz4L2xZIiXMvxlsw571490TflSK6DyrHcRvBa3WFKDwdfcYq8mr34JbXkr
ugrrdjeoKGkCy0bUGDfHAnmpZXLijSgdxH1MVzVtRXG4urjgoZjZbfbHmrly5cuLrfR9pk/
h+UuXLly5cuXpcuKFFQiBsTcY9gHG9bJ9y1e3V23AQcCjxCUQVtYfigvAaDsaO5UZ2TWe9s
eRA4QxK3I72p6x6zeTKJVgaGoMt9Vi1AWcpAupAUCWlZsOrYVoFU7sZKwk3ruJki/sGn5av
hPdH8Vzly71xyC2QU08r2GFWAgbAEHgK6/Be3V45hcHetHCgF3r3J74wp+CV0C1qYq6HLy6
KHlx3ujfXeO8Uay+JfchGPdzL9P7RL4r3emlgIfMKFivsFVmbHMNKlQKMWz4g/2NXkLZLLs
7VFAthrl+6HblvuHBJaeNFuYDZ3IJZy1DcHG7Kt5fBkkK6sUq0vMpO8g1BcM5ysboMIEbUd
Ds0j5iS0v5Fh4MbC1mFCKZrQrEo4FjetMnoFCGopprAxtDkcCzrFXBTe/MoosqVA3PwNFgO
NDzKGE1sdbU9jFQF12E76yBVdYhY4qYIVP4DBKwtwK9x57KShqVVQ3s24VPnowKURup5EXl
N81CnmSLcPdu5XeZOyJg1QLS0FQqoq6QPuTnPLGu72UGUWXNu2zFpaNC3bQw3hwIsIULRcY
glSMHKCdvdishUtl1kt4AIMEK6SvcZGgtvdLj3JLDUrIHiCobFrpwZZzgKZYJvzlhsIUpKN
ZRyqygBNG0taKbsKLldue40Y+SFdZzRlTuuXllY+BdrlF3y6Kfi9qAqkpzkXO0YTQxOkuuR
ysXrqRWRc8SDk4rGjALMDArOgYaRgfHoUqGXZQ5gBDbxUEhwWHjVrJd5p7ochYHCkh8g3CE
iqLi10A0yyAG1WGnbCMcSxsOrC7IZGCwAKcHYwDKus6Li0w2GV2OjkaxB6G9ITZWLdxx6n2
mXxfu/wDjt5Sb9X2iXxXu6L/+J2RftQ3CjwiXxWEisjGKWrtK2W+8wgVV6FZipXBnm+r7RL
4v3dYYaBb1VCyXRsc9Lv3g6IEmKtF2bVUUoRzky8wBSRvEqA1VAOET3LXT2wc2hDIBZV05u
NwkHOfdJVXAyBsK+6s+k82eawkRcC48wcMiELZ3CcIj31PW0wqBQAM2AiWzLUMw6UtmIfzE
mcwZZu8Re490wNNdgMoRN2m1v5rgjl6Bp5QtU88loTJ3nMy2VRWguNxfSJQhwZRs8dDXbjI
lb5WM24nBOk/eU9zDeIYnxz3sY4FWdoKt2TFDLbY22asnR1TyZgWFyUDLGeIq8VHuyf2Egb
DgHR0CGihWu+IceQJANkW0CuCOShOUlTKdywr0Dgtyst1CwlFyaEhDNhNA57A0HdvDO+8qG
BzBBXFMmNwy2brlQK4CiVMpiNOpaLzMjHHJ4R3DerUP1Hih2tpMK7dGyVzRC3bRkcLMHfF/
6m1fOUc9vNcwRFZWkZw1w7+MEVUaVtAx3jsCGVmIUTCTAQlO4FECCIxpJ8FgAgBmkvvE/wC
nE2SIHFIYv2jVDextyMmt5go1CoaCrawOtRVrbX4xqRoV59D7RL4r3ddMl/hFROcAI92JUD
UKu/WWvPqBnvxPs0aqpYRMgbDCYsHErqtoizzjzK8gIpBk90UH2TX7/rEUQ/Pf39vkzhuBW
TGkInBYDCA29DlhStFQKJSUyjZQwlMXvtAobAgnGCaDp1ePtvLhMJBk3LxSXzAXejz0fF+/
W4OkYNmZintObYcoRDWqmxdlVZ9k0rLtt/vqNSIkaixWUFhgEjjDjUvJ0rCo4SlYFOBae50
tiNqHBXdedDvwytCNqXJbwsMokSjJ+HADDlYpq7trgaQPAMXeGRRg9sPuDj3ahSgMFVvvlv
8A4L1F6P8AcH7E0vdGXOwlEE+Z+V1/aJfFe7q7amyOqeJK95qODDjYIA4GHXg8/tB/s9QGe
/E+zQECpoDKrwQOu/mLUnfvQoIbIWthdh9dfv8ArESht4ibm+KRDA04A1DcKXZyMPocigvY
3EtOXAPBH38lSi/fV/yTUZ42v85ffo+L9+twVI1bkKAD673VvphYS2P6ljHLjtNGeScn5bE
pLgCkZlchZ7vQdCpa3BY8iB7lwIKJ9q+8ZozRQo2Tub7a/IlNo9TBI+2FcpoNvGPc5Yr5qI
4dkl3Zg8YDxr2jdaHZfAL4IR/NJRLV4UebLfs/y0H3ux1/aJfFe7qGJ3b00PnHQvbdnil8A
fnw+DuwHK8pU+oDPXB35lAO5YW1eYrJORqPYgPlHGXDK8heFu1hK61eS8N/kS2LV0ff5bAd
jbc6RTZpatgXWHbmlesB2QuXzxsoMooFIPBa69DkbomLtaL+TCoDDWwYB9pusG5yj14cvH8
4WyV3VXgaK/ZTzoAQT4SfhyhKzg9NGFhIGik5y37gm8JvuyH2ehQ7Vj7FD0tq7f2xa8ZA/k
MW7rWQsykJhg7757xFZqp3Z4Qa6Od4eENDv8LUm9iyJkYG9xB0gFfI58326/2iXxXu6rYgZ
qhVXInet8yluODO3OggBVhC2yEVhsd99XPoBnqI0lOvxPs0SsB5iJggSxNoadI7UZ3pahTa
j1R4V7VcIFOx1+/6RFEzxZFDYibJA6H6teFZE4XTKwzchtdFQ3xeHXy+4TeQ/EGhnyC9Hyh
mLtm98h+pR/kW0Ww3jcCJy+hyCowlC4JkvawOqEFu6xiEmSsAG72KKba/F+/rOCpGFhFEsb
RZL7Nig2qPJJ9zotYxaPF23HDAcbtG79pqIOMu+IHF+yowXiIflMu0djL30q5SIhmKHhydF
DilNqQpFVvoWnvSAS5mgAXYsuCStqqik4v93U+0S+K93STVJrdxTtZHkRY22vJo+Kx4NNsf
saIHlWKBCAA/Krz7GHWGeqYJu4B7NleCD82GQSeATX4n2auAt9wuvmD5oJhtdkcY5VXk1+/
6xEeFBG6Hn5kG0saO6FfmvociN3Ed0je7i2SZ6HnmpPFKeHQLUMtktfmB7sCYLl2KPZa9vR
8X7+u6KkYWEmruN9291lu08QWSlUuoO4laC6Uu1wB3VqKXG4qP6vd22ueegpR5lZnzPzUF6
8AKALxSh7k8pCD0PwYe2qpNnsGteB24oAKRSuDgCzxpiyUu31Y+VQHu/mBB2TJ3HV9ol8V7
uh8B2PCw70bgSpee7HVqqDZYElate5UKUduBC8aJc9YCyvcjBF0MXCKZHhqy2NyA3JDrIW9
sFRSyHC70R5tr8WqsHDsXYzGh3b0LnhcmDN4JFRQpY3kuJxykfyNN+0KV+AftO6XBayTY/p
MwCQWIjY6Zrc/fwDLVNmTCMLbacUH8mXdea0QBCtzDRY4Ye4GxKwmzeGIDMrOTvNqjAoLsq
lVdBs7C+QLYW7JfFREo3cbF2QpbhBWxYjKzTmYopkp9AFuzdLhjlsqqqdhAv4IIslDu/egO
LANpeyI8CC3CmwtWjc0SrBcbUtx42Bm1mXP26LYWtRa97cSqMS90oc6q0w3scWINKNzzmGM
UqLYcYIkMrLlaMUEx+T7J8xhWWwA7iA1ysZWDRZrDQZq03WK7ANGjETSUGF0ayOHDN1jzJ8
m6vdJEAySUyIGpgWbBcO1BDoVeW3IhuoR+12ocl7ZmINv63KlxUCruXZWmi2ujfCF1M50Wh
FImxQs4MMI2V3GgdlbQIdNc0AdNbDi5Vq977FNWshyqugVDXLL0QEdyw5BGycvQCqbcm7ul
oo/Bm+GKRy3kGgrsOstVGoJmszIdVRcF2ruF6Xx5R3KGXk731aiswZ2lBbt2Q5ZRB06lAy3
iwrVzAA3e88Xxusb4unRqEpFsFIGIAuS8RE2aFuMgFG15IfQhtJUMLpXgcvT9ol8V7v8Akh
ooe9sfT+Pzr3sfTrtquO3rfaJfFe7/AOV+0S+K93/yv2iXxXu/+V+0S+K93/NzGPFMrFAwM
o3rIfu6E9mMZQ7G/wDg/aJfFe7+fsx4xBn3Gy62uYmZ64MAnWaZBRMk45W5tmWKGdGVBwOA
YpCKViJoZNjcAsilADksvGZGy7DyTgFuWUR/s8qODBOOBHuQWi4SpZg25FiuoOYLBJsKMjY
gGD4tAd7AwLwayBoIW7BwsSDlxOKDrWJq9VyklvadsdTwsYOUqXCTye9EkTckBCFWIlgmO4
4ZYTs23jkmtwVXd7FUi2lxKygyBKIzvJTNoacqgls3kf8AIRwihNt2rloyR1KLIVsCBUMWo
0BG+pxalHLopDGvcWBwdz/gfaJfFe7/AIFR6LrYZQkIs6rJ+rfJUhQhT3EDnSDxe7YSHuFw
8Q9iD0VVoOVU5FKgVCLK3N8T0MIFVtlcq8wyUFWMwF2z9vKVWCmS1AT+WkWVjVNqIREaGRK
TDiGVd1fKmSrAbKZCdVQ1yko2TCWMUF6DYgaqKCRmZXCvFcPgIot8x+uO6G76hUFtBBvXCr
GSBWQTDw4lxmqrLKpo3aOAlUvvNSKiGDsxQiAgzoZXlQqqpXvAzXiIgK2uhS97gL22AjUQC
slXJ/4H2iXxXu/+V+0S+K93/wAr9ol8V7v/AJX7RL4r3f8Ayv2iXxXu9NQAGzi1OFnleNoC
TUMxYQAKuDubBZCJoYnDra+rMluAFXugsmyi+EAuBMHfrpDQsjFDobnqyUNFoT68RpG6Ec7
yBOhKJllkhGEA914mAJCCDo0GSBd06dAWsG0tDdWgXim/MHmVLEqBez1xV18dF+2gqo1OFq
U5hNoWcDJxTmYgkpOMAVQTJKib03N4Un50jA+zJsQdGXeHfV7WakiBFYBW68R2yR9WkApj9
iegpYLJVmOkkpPBiNiNnF2VAuJKltpVVwwLsJELKafMjlmDLr3OPdBOXxQEimwlhuq1Qf8A
BBQI0U0W8eYg/BlTLO5BmJgEHcQLwixztocJQkVQXI0zRmX0NIIeGAjMpUjLsIsoRHtmF2y
CkweSzDsmdMRgFXDk8UjDvCC/djlSOCWdFYDDiGaaGWjOIpSYE9FOYLeF0k2VBUaRZl6F8H
9x9orcQ1jLjvzRmwMbCBEVaOPU+0S+K93qCMkKpaF4wH5sRpq5VEozxS9O0oLBAvKtQlBYA
GnWPwrqNH/ybgu2t7fu9szkugrLNXIt9z0CGNjFeNiPLzrusCrGNKz3aZuNtogehH7TUrVM
U+qHC8BA3ePR8C7PSOYIHpWuy4LClWM+6vr7kszdodzfyPLF13tS8XCUN8hs0K5vgbzc/Ri
nLrV4SEWInCCWI4gEDBrFshtcvJ6n2iXxXu9RR5Tb/JWAw8xNhZgk8rPeLxF6VX3hgCQi3Y
P7BhUG7Wfb3S9JJQIwbkB7gTNxZQ7IxkL7M22lxblXt9WeiQxmePJwYPlhe5PH2k0j9Vr9p
oVo7H+GtLclJSu0VSXAUl6ESzIlPMRFuttFGfBr8S7PROYIBdKwNg21mCru8TkUaZvCiILN
n0e5Km4DoKDIfMycmJzaL4urLkHejcYDTHlrp5JX7+gEU5daqpavUZJwqDvUUYLXUAgpSkJ
dYPU+0S+K93q2snEpbFr+x9FHYG9jYSK5Xc2dvYaQiDPutfqfkgfW0wos68/IFHOnegL3mR
nvLw6r7B2fKe8PkWnd13sh6BDG0I4NchIAHYFfvLVIoWlB3jauitkBCtNtjDMdMEm40Cs2s
slAOj4l2dZ5IgW7EUtZfLq7cb8nmGuHC7xEobBZtS20el3JU0hzh5D8yItbvkIa4gqHuWRb
HORwQF4f0ad3ErpOXcm9hAoxIJHibSBpa05yRA03FWyn07x4gkAPV+0S+K93q25pGS6TV7W
1/MgAJqOaBZ7EhooF9Rls8M+o/DX8A6+Ki5HbQoIBZYiImqQt0TL5KCrSbz9AegQxvULlgQ
p9iUGDDn7+DX7TQrbFOy2sE4rnd4NEgmZajsL3EyOvwLs6DjIhgAEsFjnhGzpwQIi2Ei0uw
qhzby6NhYS6gCU05ETx6XclTubTtzl2O91j27QCQ7VRCdsJ1Q5dapwiAusCkRLEiuX/AO7G
JfnBhTDIOxXAFrx6n2iXxXu9W1KVKWryB2apiD21z8qdhvePrfx2NW8DQ6X5JSJIF4AtcGT
4hDERFU5Qx9SaSzFc2zL7qKcazitYzDhH5vWQxmsQu2stHBdviHvEqhUYuwpbzcb+j7TQrR
SwcO8PGLiqPAcC2+I+41TtWk91OvwLs1ON1H7csHuBCEL/AGKJPdXpwQZFmyKcWbfmOgSdz
WTwaeCCT2AVDeBnpdyVPeylbYFnK2DhLHEulVREjJLslu6TK3fqG61QtK0FvYKD6RbD97BH
yBH2d/U+0S+K93puiqrN8XkLeey6snsp1SttycmuZX1SGBQ1acmRzMldZR51cHBljxD+HnQ
L3U7GTwQfLXGJHYHJUQcv2Wg8yLCpbqMO0Gw3TuhOVt3JUWwM5VomXgAtRgm3osA3C593qB
GqLIyxdpomIYytV1wk1GzFzgVaiuInslLP7HYJc1DRcMoU6V8oG0SWDWVl65hLqj3O/rgu5
lLk7xNfybkWFnu+Dvcfk2JMsxOKdaSU3wNlgOYNIwx+FwCg1pW2njG18dhti7g2ZpYDN7xu
Fm0a1jsEWGEGZS1qhHuyWtfRGqlSQsKttIMT81EnIgIm5oE+zeJVJudoQ5h/7ZnsXezOGZY
wfhZUQ7AY4Dqq0eVkNnKBI4aIuam4gS+CTCAgqDBHTjyTNlhXBWB42hQ/pgHi4eRSU1BZWl
HN8neOUaqjHlRyyR/FJVKoUBkI2YBggawWwm46GllGj04YBhkxdjAdtC/jNtncyilkn0Wo2
ixxV405LjGEFsFuVQOYfXy0xQTWDB5jVYcQ7fA0pcGqMJgVGoTu0d65VHDbmnSyoNkadGNB
kC5aLQA8rUMv9N0kzcDAwKse+zRdRi70ZkayG9uRDWwGe5vGrlAdpeK9hguD1PtEvivd/wD
K/aJfFe7/AOV+0S+K93/yv2iXxXu/+V+0S+K93/yv2iXxXu/+V+0S+K93/wAr9ol8V7v+Rj
CO37YyXiM0gpsCVLxiiYcgbAQgSSjToR2y2Qwh36gRloFWDIAgBl80CRDGUcgBM5Acv2uS7
F2G4D/x/tEvivd/x1UxdkPehoNjl5N5dt1zYtOAm6wYD/s4HUCqKlXaJEYOl0IxQLOAlH7k
o0p2Lw2ZoG/FK8kPFVxxowuoWlQDOgLppsn/ACIfaJfFe7/lBm2uLtaECzkhVI53lJRsNkx
l3/5P2iXxXu/+V+0S+K93/wAr9okhCn7k8T4q/U+Kv1Pir9T4q/U+Kv1Pir9T4q/U+Kv1Pi
r9T4q/U+Kv1Pir9T4q/U+Kv1Pir9T4q/U+Kv1Pir9T4q/U+Kv1Pir9T4q/U+Kv1Pir9T4q/
U+Kv1Pir9T4q/U+Kv1Pir9T4q/U+Kv1Pir9T4q/U+Kv1Pir9T4q/U+Kv1Pir9T4q/U+Kv1P
ir9T4q/U+Kv1Pir9T4q/U+Kv1Pir9T4q/U+Kv1Pir9T4q/U+Kv1Pir9T4q/U+Kv1Pir9T4q
/U+Kv1Pir9T4q/U+Kv1Pir9T4q/U+Kv1Pir9T4q/U+Kv1Pir9T4q/U+Kv1Pir9T4q/U+Kv1
Pir9T4q/U+Kv1Pir9T4q/U+Kv1Pir9T4q/U+Kv1Pir9ShZUV/VT//aAAgBAgMBPxC8xRREv
SyXLNFqKMMXLlxi+gW/hgDTGnZcXX40rRIOjBrAYsUUWoy4MWg0qEdCbdI6r1g9JCoosv1L
0vW5fTel63qHHQ5t6STQIJNeQ6Z6FBjoGpTVhl6EwRwegAg6lpboCxYkYfVd/PSAipXpAAJ
Wlj6Rly+kSCCDUVB0iHVkEmkQSQaVmiSf84f/AM//APgPJZEdKl6E0VKlSpWt6ixIEJcuXL
0GDLly+gXqMuUlZSP854PACx6XkHShmuCOk6HqwdA1FSpUqGoOgj1//Cw6ZpMMPpeAw6g6g
CBly46WSzQhrcvoHWNKlRIkqVKlSokSVKlQJUqBKlQIGlSugVA0knR7LJJpsuouX6AB1BqH
0B91B6Qp0uHQDFy5cuXLixZcvQdLgy5cGDB0HQBBBB0tiy4MvSvUAA9KGHqAqLFly4MUUuP
UOhQdFy4sYuXLl9AuXLgwZcGDLly+oFy4QdTsdCENAl61a1KldFSpUqHQ4krQg1PUOpUqVK
j0BWiokqVKlQIEqVKlepcvoYwhqOs9AXLj6wAAcMMErQ6StHWdAgQg0XrjsvR50ZUqVK0VK
lSpUrquXFi6DB1VFpWlaEjF0XGLl6VKlSoxRx6Q0KHQ6zqiBD0QAwkqVoqVKlSvQDWpUqVo
uo6Fw1G9IEIOhZcuXLgwhDoEcWKKXLlxdQKLS6DoIaMuXLi6XFi6XCEuOrqMuXLl6MJcXVY
wwsuXoNFcYaLFFHpekYMuXqKDHHQLH0AdumcfTiDLix6ANBhZegZcuXLly5cuXL1Ll6XLly
5cYxly5cuDHBjCXFgxR6GOlSoQgy5ejDSo4suXL1V4KCioy4ujIS5cWLFiy5cuLL6Lly5cu
X03L0uXLly5cuMYx6kiwZcWDFF0MdKiSodLDorphFjd6N4QkTCCDWdAitDDD/HAAIBXWAxj
HqSLL0LCCGFFlwhHQ9IWVomczDERmUC5hpuimky+oEVKlR/jv7OydcdMnRj0GkixhYugdCx
ZcGXFly4MuXLiweisXQ2i0EN4syouYUl8wblCZlKxoivo8Fy5cuXLlwYMuLLlwgQ0KRNC6B
KlRisx0SJHpTQsuXLg6Fiy5cuXLly5cuXFhFFHGLUZCXEl3BhbaLmLiPGDxBlcVIkGX6oAF
6DpYMUIEdeoYZUrReYkqVEiROhNS9LhpfRcuXrerB0OhY20qYlIENql1iNdoQ2ndDlFzDQj
lpMuXLly5el6XrcuXLly4Og63EuWaKYaXoqOh0ArVOqOo1GX0MNDtqrLHEMMIDFxaJTmOEu
NdorNCTbSeYN1AH1C9Lly5cvQ0mX1mrKiy9BHRJqnRXoekOlaMNCxKI7lyiZxpBiRJfE3Qb
hcTOhZKR5iI3IKem5cuXLl9YFw6+yVlnQuhIEEESGCH8IEHS4sNRZAZZhAJobRu9aQ1Q1oH
CDOjaoIsWXLl+mABAxRx6rWk6Jpy8dTZJNAwdB6QrruXLly5cuFDTVuIUi4xBiixN0c6BbG
mhtGbO8KVTDcCmLQaYsuXLly5cuXLly9AwYajhFrpdGunQbo6BA6BUNSSpUqVKlSpUroTq3
aFmFZU2iSNoIYi5aUIjGBcNCniKymYI4uIL6E6CR1vS5cGKEHpNFFF0Uel0XmLLg9FnQlxY
ypWlaVKlaVElSpUrUY2iXo1HQY2hSV3maMbY4y5V0BNtEjWLvpuNoawkdD0XLlwYQQQSay4
o6EUcdPPT7C9Fy/TvpqVKlRmE3hJJWGEDHJr3oNQFTaIgxYgrBgNy+JWLFFFixiSpUqVKlQ
hLlwYQaikqB0QpWem3oR/jI7/Yoio02uGlRIoTmhovSSswYGUsCCkJUFuIK4DDc552IkRIj
G2BlMR0W0HpwOCVHokgIRNFZWUlZSVlZWUlND/D9/Y4Y2gpZMksSto2jiWxMbaCBzAMcIUz
AqC4mI0pjG0uomF4JBYmBiZVlY6l6onRPT/XUqV0VKlSpXpuqy5cuLLjxHc31LRksl4PvGu
WqUqUlwDLhmBCLiqbJetCZgLNtpkQLIkvELIZ3lgaDRU0XDQ0UlkHpqVKlStK1K0vQ9AXos
dAi5cuMMMssvT9LMILdGE8RwjLMtAWxMzYgVmZQKmEDNwJnBolc3hU5oIMCypS0QuEaEwkK
qVcFMJdGkJJJIdbOhiL0uOvGXLixZcWLLl6CLixZcGXLixYsXRYsuXBhmWEtl6fQj2zZLyG
dA0cYY6L4j401OCbTchBEEyjqNI8wm7Eybj4mNDtBzAQklbBgwghhZcGEXLgy5cWKLL1voY
63BlxjoQlxjGJGMdb0YQpikuFjY6gtBKBDKFY2lI4NFseYFZgQsyiYsFBEtB8Qkb3myPCOP
aWVMCUXOjUNBlx1GDoQ0YvQYxJUTQhpUroZUSVEiRJWpCDKTHE40VxHAjiNMTCAqKNsaDMM
IahdxKILHRMm5jLILYcZalDMTEqGEukEbxO8KS7jFaF5KnU6iEIMuMeoiSpUSVGGKgaVAlR
JUdKlQQRJUqGUSoVBpmTEWEGYt6EuOtFEBGbcMsczLMcFZjHYVhRgJQgd42xEr2jygWImZk
iuVUsjUdMuIa6BKlSoGpAlRIx0qV0BEi0GdDFStA1YvQxIkqVBTCO03SoVLcQF7QCEXKgI4
xC4qhIwSzJjzDSKo7lQVG0vMs0FcRe0LY7GC2mcEvOCLiXvEb2YC6mypnuOhoqJKlSoEECV
GEiaqldFWka4Iy+oDoXL0LrUCswYqLPME43Y26YMVMEYgxaimUw1DTM70wt6IKmTMRZUUN9
DQpm7HEEs3JyRbmbqEV6kEqVKlaCAhokSVK0NHRddIUeI9Bh6QXLly4yojCTJcwj3g6M6R2
yxKqVctAqNsypWJTWYzCNhzCxqwuYudhEYjCHeKtoy5U3go1RgjeKWmC4M6EIGpUqVK6B0H
Q9YejAmyCMdLly9DMSEbIEBY0gqLMpm82g50DJzpLTC0Jq4FwaGkobgVGWZ9BUrtoCi6hrm
DMoRAiqDmDvKBiYjMd4sXM2XR4l4zNKgaBKlSutI65oxiii6ENtJhhJWoaGKhAvaFJawslh
UFRQlM3bmy5lYFTCTthtL0pU2gly7NDvRqhK5tJsphDyi3iC7S4yg4hTqnfRhpFCVcOUpZU
CCHrGjGKKO+k40Nox0AiSoGuC5gS8wIUmWDECql1MRm0zPaV5hhiHMWJbL5mUXkiIi4CpS0
lsCpcNWhuFNI0BEzDGp3JW3MJUMscRGFiIIQYqIMaDBAfwTHUd4IMQRdKg0ElaGbpeIFxY3
KiLCyW3GTEuZhLrTgm8RGEXMESNIsaA4lahhiWsrNAnNO9CpjRNTCVmDCEbZHASo1VAyqLM
vUFEVuZUrouXLly9b0Jeg0Y69ZgmCFIwNQiRis70ogI4l4gjQy6g3HAXcuC5tocymSZ4ygl
K6IuOoFQjMGBelRgyq0uYSjS1SZbTbLCWalVCLuUswTfNnWDDLpkHX9DRhZelw3hhxGMJcd
TeUSwxBRmginMcsW4UhnLKEolRzpvIKYxiJMswYgoJQTJcvNA0TeVUSiOKS0d4mEixBBu0Q
Y2JhLy5aXFUaFx4uYMzDNk3uhay6ZJBoPQBFFlw190E2x0I9BcwTMVNywbuXm9DDeKzJgra
ONpYlS8xhtRPEVjpZLmElotWxdVBsxWzbBbGOm4xLi1d7yzKb4IkVMe8qgwLoG8MTIhxEL0
Tkgz6lxi4MGDouXBl6Mel7tVjCOpJjgUS8i5m6oG5GVUuDc3il18aBQxtpliMGphMNQXcmW
5XaCu+geMQ4QzSpY1BUCUsVUqeY1TbFeIragjoW4lxLC5dy2CWSGKipuSvQEOl0GD0AgdLi
i6LX3aXF0uLB0BcqI5ERcECe8SQoxSCECWRMXouJUsiJiBKJmsjDaMVscZ4m8cuJVOYdkWr
JnCBEhKsp2Ja7yluDdKxFxKJug1ESCFzLCEqXFFhuDMMdFSrVcYIYIwYPQCBl6MdBBjWWlc
uMWEbzNCsyheIMzmXmdqZlDK7RILxxEuEHsgVUqWhADTHK45jiAwTiJrMbDiGCE5gXiXtQL
8QyZMZh0wxtLSNxTdgQQVFZploTaCbaFnQMnSIdKy+kYPSL6GRxy5eodAVmEqIUXORjhgMb
UUrNwcwW1LE4IEMbzaCIbtHeQ9kTU4TQQRMvOZVumNsm4ZTgi2y/LEG0DCoplAuXW0EWZjF
HMobl3CkM7whM2LMwdO2DQ9dy9F0D0jHpqBHBFDSASmENSiKI82ZIpK1cu4IBoETQzLVKix
TtBhh8xRgRJuiKX7wTmFG0BHOwBuGVSivMDQsuKStIrbRg6X4RxCHmGpRQ3tBD0bNRIStR6
AZYYGEWk0rQNJhBlk2izG/tFUeM6WY6JeYXB7wQixhTKqZS0hmZYxY3N4TcMHZoA0RazHeJ
fvDumcrTYl4hCjLuYOIlxZl6VxpRFnM3TdDiHLpVEemoGgdXDFwYMHQNAiii0RS5cCEdxBL
mOMQxWKxtyjGjMsjm6DcCMSCUwxoRdBGB2l8SggDE3hBvmDzCBKnvHMuVFUxHTDJA3AojzH
eUY0aY6ZRmDpyGARMrEy/QdK0DLly4aMYMIIYErpAOl6B7xVStfMUKnPN9pi5g0S8TJqDmJ
nELgyioujibwZk3hUsi0RWODN3iIJKzAgjBl0xLFuJHMcJUQj7SxiTCE2xZwLnFDmLEwh7S
+rcUJUYS9KgQ1upOjSCDo8ER2lmIlwRASZzbAphVxJiUcwDRbLy5SGWBEYpWI7zMy2jWGWX
EMwggXKGDKnEZYxdoZl1DvFuBiEIw7TMtUYhbbgyrMyY4rgrS5cGXoS4wi46IB1MPRQNoK4
qIWtkCYI6iBApTMkuC5sxLxpWoqgRIq3g2xJXGgHRpKKgNFwXMQSKRuGYqi1qZZjDM2aiVF
K7RpcS0Ibxdo8wYmcYKXLgy4aXGDpdQctB/wJewlwYqImNpXQQbNDoFsnYjeZsgPMQvExlj
Ehhl50bQIujZoGYsMslRZatHitGtBNGUAgt0XcoSybk30IocxUSxaZioESEVKiQJUEy0tLe
iLvWBpYTGjDGWuDGAKEzjVMplzmCDiJSYMIqFdyDG0pUeK0yxK3l1LrRU20BcQRjDUcIJLN
QQVAMd4sFb6BhtMFzfDaUOZfgIqyyyJgTGMCEMCBDqaXLl6XLlxlSo6DL02CFmARF+IQZ3x
3BLixCuIJF3iJKBMEs7zbE2JcTQGDEuYxLjjQgyuJcnvEhnAbRUyniVcNANEWs6DL40VBlK
JjtBLDF89DYIkNZhDAlStK9YAAwbLhItmHEBF2g3GhaG0rmDFEI7JVLXEcsVym0MtRUxhCl
RI6EgqXgaKpvEhNmYghZsuwSyZizp209mJZSMqi0S13FZMnoi8uOgjijqjLjGUt9UJy4Rgp
B0gtlRUWiLGyN5iRighKgyjeOyOeZRmEFVwnCFo90olMw0VIRtEmJZCOI+IlQJUStCuocyq
GgtlVrMpW3o3StTOLNSaiXLhpNFpEJmLL6QvrAawSsxF4gzGljZi2xRb0MIaLlxoCOkXEHi
WaCWXHFmpdCyOmWCkcygJcSUMuESJCXRU6YhmMDYagS4mDHshBCIWhBHS4ul6bm3SrIYxly
5ehpcuXL0qVZY9AlMyzBiOdOEdDoVTdOxBMKynMEMS9kxwQjy54SnMu9okSUzCWuhehzpUG
DRjvRViNmAuoQJmnEIWyb6MvMKYN4zZYdB1EiStCEGbZUMS4nS9ZzoWFdEHadsWIF7zdBoN
LjBgwbm6WMS4YyhpiZszAjKszKELEpUpZY3gQ7QuOIStIUxcaKyoy705JsQgG0cMGBBDaCZ
5hxNzqarCoQTUGYRhcJUegJUSVCVK0oYsaZaFbR4q8QEhpmcSHUM5mTFizKzcokCOGXxErM
O6ZcSsa7Ra3l0nNxAQXl25iQZu0LAm7QgwrKy2JcRpBuXBStAVYjjJSpXRUqVqZOkkSZhBc
Y9SzNsCFcQylm0fapSw5sRbkUSo3lTo3hlWlGJeajTORiPMDiAN4ZzHQ40OjaLSiSveZwhX
vBdocXmJZvKNAlDMe8QjmcSEAJukqNDbCFE6aQgki5cuGioMzsS4IhKJSGIkSEEmmwZTbBv
VU6aOIBhg7EIj7pei0SvaWCIlJFcw0p2iMuw0TmGzJNpUAEca3rel6DqlzbVgqLtDMsE2hO
8Q5JyRDeGssi6L0uWltAg0iXiMFs8SowJMLIzvLMcoaypUIwIaDHQRXTbrUuaNpcS2EqIuo
zlpa8QWWMvvLscwuDHMGBIeqsvTaXUdyxN8sIohcRXploYsuXL0IQYVm2MWnOkOWYKFsLlL
LJcuXGMJYXLlwYuiDeDe3VCqxsxFDQS4ZiS7BTBiy5ZHS4mjFcXqjViylSNoUFEMyhguCEy
3iWOgXCDoovKDTeX2lY0DRUIpmwaVKjGUFHQ6IXG3QejJUzizGbQzCohBmiHuYpoQDjSCOS
6C8YlSq/g9yYx26XB4hUMyo2iprRI6FSpWojoziJDUI8QZ0KlSpUqGhoOidEdM1EkymxAiV
oMNpRF8xZlEyl2ksuX6w6HSmaOKPaYImI7dLubaWLLly4sM6HiXmb50rFS5ULhZUoIcQ6yX
oSpcrpDC8QCoMziX3iVNpbrjRXZKNOwH11qJcdDjfpURXG2PFShmKmhOyCYqKy2GgYsJmmx
N0GXqJWmEFS+JIkuBHGVrcpK95SeaeaUnkgO8EdGFm8S7iSyMJAgg6V0KNYxGJzGnMHv+08
v21rwM8H3lO09kv2JfsaXmncY5iIkcTdFiPMyZiQvIzOBZKMQxAMrKysoREuy7haUoug1BK
hHEsgxMwYaGmN46XGG9DbKalxuCy1Ql5owwIwCHbgW0c5eAkSVcIGRJV6ySViJSAiZWVheX
DStL0WRg4lMNxwhdMcBACFudzS9KNpYiwkECXGEIVLzKgSiJZTRcxKRrFSZOmqVKlSoGhJW
jKbdGWlUHFS2peECkItJbBRUvPBFloODl4qEvoGqhgsLMQXKJUqJN96ANDSBWUkpKaTWRY4
lwSiWMJWXCGFgxMEGIPEuEJubypWlSuqA1LOiPRqspA6AUpKJXoWTaXqtalaKikTGF6FLAY
LBjlCKRKI7SxqNS4tFnBG+kkEaqY6YmCDcSLgzkmbgsJEZWgBiuBorUZhMkrqP4NkStCDKR
EJtKZbRSUgEo1UjNYyku3iktboS+imHmMRltAi+ZuKCXDVIUY0FNHbMohDV1u8zS46mH8Gt
AHeAQAiGlSK4IqWy4SoiJlYggIh2hA7mMqoAUaGl6ot6Xm0F95aEYaip5o9yC7x7kv3j5RE
DoLVqFN5ZlKtmb6OthMXTWg+nfWuIWZSUSoriOvVj4x7EUiUt5h3pZjFSe6V3RUJdTV0qV0
VrXS61pWiy2c6NBULqZdyomg6LCKyV13pcUNLJZKRLnUkaFcaF0aM92DS6eaCgIJAkAlksl
kxFlMYMxiokOPQk3ZXvL1fTrpqLUWKlBUdHAismDCCwbjEgrSmVlZSUlZWJlYzeMGDJUtls
toHBQ06wJKMRGkTokkvoOeyOkLEZUu9nQUbBgsxBV50dK66670C7SokYuYLeU7RPaUlZWU0
qJnLx0c9JNZWZIGVgJWUlSpR1JIkiYvTCGZfoVKl4i6CSaxkUCzCVQS5tK0z2QsdMNvVfqM
oJUa1A0XqYuZUqGhUqGhUrWoockr30vbF8Ee1GL3YFyzzSzCSvRHWopeEkkGmaTDFoq5hom
USyVnISsXLly5cvS+ojqRZjl0lVGZ6DLlXHWBTuwMYlyl0mHvEtIjkZiXKypUqEJJcFJRWM
ypUMQEjK0DmVG0qdBZN7qb4QMTMQ4uAUrVIp660V0KykBKQDLJcvW4zLRQN4lHph1NlxMRK
62sCoa7bBllSpUqVNkDTaJKlaVSpUrJFTKkqJEzK0ZILNSpUr+Bmkppt3lPeDFpdzZE1bug
gzZ1HUlSpU2ypUqVKlTZEzKlaVptgTulSpUqbZUqVKzKj4nNKiZlaG826PTfpKlSpUqVKlS
pUqD9xekDaPSdSOuyMWzqu+lSpUqbNFslStdnWNkFR1N5tg1HfqP4pBcfQF1DrsdGz0L1bO
vZ0Go1BcdTebeuv4946g1GDHSd9Aivo2ahceg6Bcddmojrs6DoUd9Tebdax/NGLrfoCL0v1
Ai9D0weouLeq3/APjAJfr165XSESVE9RXSaqiahcSBcSBErorSvUB/A2R6dnXxrV9LdoonQ
7dAXHVdY36A9ItmoRdBg6A1egRPXXU2dfGux0t2pejjoPTG/qDjo41NR0qD1zqbOvjQjfS3
aL08euPTBHoI6jHqI+tUqEejZ18amSJ0N2m508ddSusb+oHoOkOqoR9ddLZ0OvGuybuhu02
R6OOham/oBv6gMnQtHQRPQD1K1I9BtKlQNanEqVHpHfRRNal9O8qGIvQMrQ9QDpUIvTeOit
SP/wDcSl++CvrAUpPJznvDkEVs1z7ao06clVe9e9RC9BrcfuMCKe3QWFbaohATZ6Kf74PzD
phq91+4CXbbP9o/jFX9ph0PA/QaehGnHuH5jSkb5PfvAQdJfwMLu72ZIKBUyrF986on3wfm
IgB5/tFq0WZ2fXpriDvYfmNbhU5P7g5dvg8wu7vZX7lIRWs1j31Zpx3sPzE/KGT37ypb01z
/AG0XEeuo88sd4lSCb7f3BDWJZpeZoc3/AGgJQA3ex8Xox8um+f7QrQavcfuPffB5h1jO+R
9RfvCkhas1+v5NRm/2Rn7Sj4GvmZP3oAW7Qq/f5C19lJ98/B017sfu/wBFfWVp3/Ft9q6dn
2/mPsv3ohTGTkvtfmObcTD2f2fffv0fifhPt340EBlHzYv6b9H2SfZvx1fcpte2ghsheQtH
0fs9H3P6T7I/Gv3n4JgvD9/HzbPymW8P38/NufPTd9mfCuxr9nNz3/k0BKckEvd8g3j5J/J
NbZ/ZGZ/ofshhsJcTvEH8n5WYATYv9T75+DoBtgLYaZzPbjAv3Y/f/wAfjp2fb+Y+y/eqrv
P9lx9MQSGzr+J+E+3fie4j7FxRmEp6Psk+zfjq+5Ta9pT3gv0r+5xg/rPR9z+k+yPxr95+C
KCsSmP7uMrxw+5+YFjbj3d/Zm77M+FdjX7Obnv/ACaXz2U+pP1Pe6r5fyfh/EqTsfuYftUo
1u/7H2Z4Z8BOz6p+39T75+DodbuH5PtV844WyVD6918mn6kMA2ejZ9v5j7L96/AO8Rb2fjX
8L8JTa0Oc8QVGOQ34y9P2SfZvx1fdo3o+O8mY5IdmTfy9P3P6T7I/Gv3n4NPmi/p8/wA1Bf
HYeP7P/IjSxLPpPhXY1+zipRWwV3O6EXAvLVPe36e8RDlVfd/K+H8TEd3fy2f7+UujYff/A
MfiY25k9n5Av5z9v6n3z8HQpAijZ7A8flPhb9QbggLwcjDv8pSrf/L7dGz7fzH2X71sY+BZ
4SD6Gv4n4T7d+J4FfIS/1oN6/ZJ9m/Gt6/cpte0IDdY/Jp+dBvX7n9J9kfjX7z8GuJfwHv8
APnz7ylPwv7/sfOfCuxr9nNz3/kiXhg8EAe1otfyfh/EHaQT6wstB+qNhIB9J+39T75+DXb
ACvyhh5nvZfbb5aYbu7+Wz/fylotj9/wDxfRs+38x9l+9C20C/SVoyW87g/b/70fifhPt34
0R7QW/KOzvb6i/vX7JPs340BlsZjIcn6h1+5Ta9tCQ2FwJyEL7uXX7n9J9kfjX7z8Grs7RT
Gi4yu5w/35n2/wDGv2c3Pf8Ak1x7lL2D/T6fyK6jnsP4GPOnB4zPEzoryI/Rpg9rbnx2Pfm
Z0V4H7C2PktXeDt3JYmqne4OxDAXT3Efo5i0XKiEeOy8c19UTo+b8gNFA1w5DPkKYnXa92a
fbkgAFnuH3StK7LPYfwMDNlD5j3ISqDP8AnFd2+1+AfeYj75Y/SwPmwAFDVIBl2/AMf7VV7
Ado7i4B8uHtzvP5qF+KraKpuD8aVVHPb8AxinQ+CoWRAH24T4nKbtuUWdgr63FUKQaVot4+
4BIyaNj/AAgQxOT4nEUZ7q1xitp4YA0oh8n4Axu9bewHaYBtQfGaLRceOrX1x7QUCz4vula
5ruvLv835jBSmm/tosXdRj/OU+7D5h2J45wtqdj9wEwFZbiBwGff8/wD+Gv8A/9oACAEDAw
E/EHaCJ1AKhAaCEDoSMVGK/ioAgjDohBDoECBGHo6pUEEqJBodYSokqVBBKgQ6RGVmOiZNe
SSaZJJBASpUqVKldQH+EAAA6Q6p9GDDoEkVGCBBDoOoC6i8qVrAlSs6J1gVKlSoQYdAXLly
5cuXLmOuta9BhpINBkg9T4ckl1A6SvoDpB/B3+AfzwAAHeK0mqwYOpcuXLly+m5cZXU6VKl
SpUqVKlSvWf4H8AAvxdAPTAOQ9Bocev2fzc3/AP8AMErRUroqVpUqVrUqVKlSpUqVKlSpUq
VK0JWjoxS5cuXM2sdOuXLgy5cuXLgy5cuXLly5cuXLly4suXLl6suXLlStKlRJUqVKlSpWl
SpUqVorRUrUIOgKlSpWh0E0E6N+saD0gCVKlStQgJUqVElSpUqV6ACpWtSpXU63L6gX6YAH
SC5cIEqVEiRh6N2saRElSpUqVKlSpUqVKlSpUSVKlSpUqVK6BUqVK6QuDB6GLFjrT1n/APO
nRBCg6sY9MZ1jXZcWXLly5cuXLly9Llxf5DoxixdY9R6I6Sg6XGMenv1jboixZepfSFwZfQ
Lly5foX6NaBpUSOh1WXLlwhKlStFa3LlweuGjGMHXjboDHqqVoQlR1qVDoqV6RpUIINQ6Ax
1WXoMNBrWjo6kOmEqVKiRgjN5eVa5oWh1qVKlSpUqBA0qVK0qVrUqVKlSpUrV0NAhB1ABqY
9A6CHQkSVKlSoHRMErUSCMVKlQ1ToDrUqVKlSpUqVKlSpUrSpUqVrUqVKlSpUqVKlQhCVKl
SoIdbqxg6CEuXqx0rQ6BggStAlah9NQhqQ1r+HUqVrUIQhrUEOmomlRIw0Bo6XLi9Fw6kQj
AIiXiK5RFUvMpZdqUYWXLhqD+MQQAFy5cvRcuEIQho6plStBDDAQQIEdDRl9B0qlxWXEhOx
FxHsivEZaUsCHMsYuXLl/yz/wDYwvoFwgwYMNK6FUqVK0OgECVEiSpUqVpUCBKj0ozMImhS
bZnTKboAIk4lrjaVKlehcuX036IBaEGl6C5aGiOggYOj0IJUqBKiaAgSokSVK0qVKlQJUeg
FwAZ3TeG2VnQpN4hEuOhhDcq0HSpUqVKlSpUrSpUqVomlSpUuD1FxijCXLly4OgQPSiESBo
6BqxJUqOlaVDR1BnJN2OYUlt5ZblXCzo4xhONRbKrEf8GoGrCLLlw0NdFvLgx1rQ1JeqwhK
laOhHWpWj0mjFmOXTAmILzosEDMMpltG7Kmd0KdAaa1HcPQqV1VKlRjCPTfS6BqXVFFoYQ0
rRNWHQxOklaDbLoExFliHdoO8IOhdRNDZGa7xRXpKx301pUqVKlSpUqVKlRIkeitFStQRJU
IdAwaJajCHRfoVEiSpUqBHU1RG8HeMl4SlwwgY5IuJSWQCNMVxzBopHWqVKlSpUDpCpUCVE
iRJUSVCKjr60BWlaWGGDVWohpUqVKlSpWtStalSpWmTMMw0PeJWou8FR8TCUgzKWlVrWjaa
ihpUqBoEqVKlSpUqMdHRIaBqMJ0VLix0MEIscYQZcuXLly5cuXL0vrrQwjjDxGMRG44KBia
MCbtDcRqPZpsCBHLly5cIQJXUBhIkSVKjFarix6Bo681FUdFQJUqVK0qVpUqVKlSui4Ogaj
aDLidF3KhdDKZYaIqOsBLIe0VGgZehCBCCDqDZZevwEqVEglSoErHQCSA0SP8IAACpUrQhA
uUaezE6ygZc2VFLvRjKuVDekVZ1hBpmgECBA0voZUroDDDBFSpUehq0XqHTy5cuXLly5cuX
Lgy5cuXLly5cuVgtgvTDGWCWZ5kwwbjDE0NRZtpZsmMpxMuYREMxCoVBIJLlI+mzy4x0uXp
UDQxX89Efv8AEuBNyU0HmTZmDEFTBAqJejDGGzRWilyuLZlFrE2kxjeUQMrASkr1PdMgYMu
XrUrSyUNWz1b0uLBl63Lly4a1KgTdCm0tLgMNMWhF2gBoVHRgYkRjFQxaBxCXmMGX05i0Hf
0RZcIIGXLly5cVlpcuF6XL6L67l9RrUDStalaUvRgqGt5cpzLkEJWdFULx5RhhzqMxjBc8R
nMaNSkpBgdBcNFzDMqJqMGXLgy9a0VpcuHpVpXTUroIECVKlaMVRDfRXRktDJWNKlQy6EGM
YUVxaZYyrjqLLbijaJBUhviZZ1NGWNapUrQ6Lly9bl6kuXD1jUgwhDSpUqLEqDTM9aIjCTp
KIsFWJBcINFtg3qVUy0Dbsc5ndFe0rF2ghuDNojvBhnSps0hvV0Om+h6jrPUIQ1NVHURuPM
tjuJcQm+8UJSXFzM4pZRKlnoDHCFbMMwgpMpoGmHiU4gWVUGXNkzV0z6VdFddy4MvquXLl6
EIQdCEYrYy5Yl5vL5gzBDOlVAYVldoaJVKpmjvBcNsCLsc7JUpnnMioNZlEq4EDiX0KpXQ6
HSap0Oh0MrUYMuXLiw6B1NCEGYoS5WjEqYkdkcTHMJhpmcGBBiCiJGWSrM2zJuOZVSpcS4R
jKd4PiJjSyLWl6xKZwENXQ6KldDpcSV01CGGEuECVpUqVK1NDQYMvK0qGidIQBuYwXo7IUl
VFiXJVBqYajiYhokY6MFcVEo5iJvleIIbymOLRD0SMdC4xl6VpWohpDqECVKlSpUqVrdQhO
lyhq6X3mMpIJhSVlR125JWIImmIaJDUB5lmjFgaVADEvES8EHKGo98RFsibTZRY0YaXDW46
hjFl9R0RCBGENSVqxlm0GxcwcQc6L6OKb4saQYiVGmhhGseZQ3EKBUz1LU5YMVxhpvCYsSE
Y5gJieMAg1MolJN3SDS4MvQvRcuPSuoQQ9EpcuDDW5fO2LLmSXm4coM3oNE0EUIQhrQuOMV
cGy03ESoac6F0ZYQylhhFLYwZ0jOuyD2mKYJfaA4aZyNkIEqPpXF6XoTbo1l6LhB12RU0C5
vhlNl6J3lvS8kG5QzdHZA0jGINQIE2zNRChcuxLtHibo130ZqgS2KXlasbQTaUEIGMwERXQ
Q0WMPQfSRxpPRYQ0GENMopvDEtqcQ7oIb6IINytWYBjd0AkUwhTN8WNWWGMKjayklurhMoY
tEeYpfmb5Ym7iStADMQEyyq3mabGglxdKhBoqla1EiSuh6BdBy0bhqQhKowmYAjmM844lRL
0fQzFLuZhlkuwUncjnQYEAy/MYumeUhlJN4FRShcYmyVLm8qJBrEcYrjGo6YrOgJtLhL1LJ
ZKR0L0vSpWgR6hBGEJUcRdoFXLIQ6RBDeKOYXvDDWvVWlpLkBi0MbyqXMxQiKsdVg3KhLoI
saSyVnRwwlRlaYXFYszYdNgQ0BHrdCVHpFZlxaSJAgR1GWd9DaZEqDFZaOIobSzod4INSmD
bQMQtEJFvOzH3h26FMGjxFmEqbIszkmBK2EY5mbm8ZWJng5jsdG3QIEYIkqVKlRJUeh1Nmr
z0FQNHMcq1LCVHE3SriuC4qlkbeDL0EtVxQUwUtLRqlmXbSVW9WWrcGnDGVDGIMMQbgIOcS
tKlRgxel5zmLHS5ccvSaCJKlStDFaVAhK1NugSoINQjQlQwgCGiYlEogIOYy3Og0jOtWIRe
DehLhKCNsdHFqHLtNoMqBWmeITi1dLZHcrMWPQOii0SJKlQNDFZ6whxoGgNVQ08S8RWPGlQ
RQa3ixTKXUGDvxMkQ6LUzINlRBxLlzaExzLQMWoqBGOEdR76jEsil6gniWF6MFlaN03x9MY
ugkqVAhGVmVpUqVqLoiOGrGKlXArRqOAuCOHmOhoOIOJ3ZYxVBcqpRUqwAj3JtObjSNpWlT
L9tCVCXcJ7acwIMTiXlaJBjEFx1MkxJ6BJcWXrcWV0poUWI49AwQ6HHRcCJHESHQmYkC5WY
NQcugIZfKYXjNoSom2Kdokg0VhhpGEYqVUrmWJ7wiYiyt1Y8zMhjy6TeGgixZfQL0GhLiwY
4sa5BmCugRhGDRCEqMMpGGG+gVLgVKuYMYPEKaurEYLOhGFYpYlzBHzMjRWIDCXBB0C4Ys4
lhq3zM0rb0jMNF6LFly5cvpLLgxxdBhGaB0poWdFStDBiG0MSZYuloM2jCkGLExLEcxbxBq
K9FvGFIsSFJnqqivWMdQYMRhhQgzFRistLaMYEDVNB0nOkBAjegyRTKlSokuGdBhiLRnMrT
BiDtGkTRNA0AzuQjoMZQSsytxQpHMSVBrStCKBBhLoSqjEhhm1Gb0WhtzBopiRJUqVonqgD
x0WRWVlIMrlaVFxKlkZxpzLndDfEUSBFCLgpBcOEGYahjRmcWpcZcYRMTIlQJi45jBuZwNE
jUu0JDEYEuYMYcajCSpWipUEH8MwABMdC4RtDigaMYmZ4a20gRlaDoMZYowLI4RhKglQb3h
Uam7pdQzLhCnEWoF9C9SxHmOy4wytIx4zYapE0CVElaCVKlelwXqX0Aqjoy4MIETRIx0YGl
rHVdbQ0GMtUtHaVULQSJmN44iQEZzoQyEYplw86KMZfSMyWYmvWBB1GL0LFlxRS5ety5cuX
L660qJY6XGVibQ1YkdbiXKmEdoDEuVUGDAhSMJcEDOjtBEvOiyok4ho3oEDSpUTM20dExJf
ElWVFwKQJRj0XpcWXHKJfo9aXqaVK6WUTJi46F0HUWob6GJZAipmzo6k30rRejOIhKjPfQq
oy0jlliDUpgRxFzpWQKWQziPTIopcJsixHW8y5cuXDoqBqy9LlzEcSLoaVCGt6JEuOIaEIs
iTHeVrzMEtgwamN4RcqBRL0YZhGceFlo7J2SokCVWgJekcpkzEy2EVoITZ0wgIkj4aalSpU
qBKlSpUqVrvjHQ1CGjK0qJGXjEG9UjDfQ2xGBEgaVGG2g6CQ8wS4MW4aNHNDG5Ub0SMuKlz
UFRWw4RwjBoQhaBMESOXFFkOsBUqVorRUdNWhKh0OohAjElRJWmWJcwzKNBmDOYTnoYwYNQ
SObJUNGqOYy+IiuNdsPMzhJMqCJega1oMM7tMS5aHpVK0pjuVHW4MuHSyomipWlRIkTRO8t
jxZtLqJqsHQ0VCWM21q12RdDUTAgbxVGmowksjoDUkgqO3TFUIa3Ll9NSpgXEXSokqVHUhH
rZWixIOlQhiXE4mOI3lEtGAgqbS5crOvPCVpcymccdAI6ZSOIi0b0EZQ6DQkWVQs6WTRdwY
MuLGDpKlQWSh0uXERi9D0CRNK6a1SBAlRMxLGHnKEzzBUqZIw029JS7M3N5RAja3hzMYdVC
CFjnS+m8NR0zVgYgYDQsWCLU0Y6JlaGMqLTBQi2X0rokrRXaWi4jKlQ0elNCRtFy8XpCMDp
kWYaN4hBp3xkMNalRh16MWiolwMQi0vBRehdCEuXpVze1uMqXLJTM4DUtNkVogpepIuKjsA
ZiYDANumHrDrUrQEvjRrEaWK4Y2Ia1KlaVqmtDpTZMQYWC3MsgEJtNLN5bQpFb01KlOiujF
cOZvmMgYGE1UWDEYMRa69oMP4QQjLMoNRoyyBUvlMGjUIEqV0XoE2kHHbERCUIhAcykGh0y
agyp6qldNiUQBXoFptrGYMpUG5maZsjDUWEro+qakMZaRosxY2hEsYbSsDF03LiAljCZQjv
KSMY6hMWi6ASkRM3qqVCcROjARVDAgxS7g1o8EgkEYwp1knMAjTDUfVOjfCsFEcsQUx0uFJ
kXLjGqtLQcYwRWwl1oZSl1qx1YHVuxlE6RmHTgEymMEixzBiakA4iIWwYE2m3WvWOjdMEUO
nfoK0SDGowJUICVkQSrdOUs5mzRYxSXLGOCKXL0uXoyulXpwzIlTFiLpcc6UkfKKJdKpjYp
lTEpr+AkrSpcw4mOgKtoOYIwYx0RSBAwErERUVjggF3NugSVGGFoaYMRGXDOpeqMp1uXLly
9QMMHaYuHouXBxKgqGcDA4iEILJg5b2lvaWzMtlszKe8p0e5+PlprKaCloWymNuPEWJvlEp
CpBplmZcSXLlwuWlRY8JcDQxXosvSoEIMXQsqCJaXltKlStKhURqBotFRl3M5ECUlGYwhlD
A4m0z0VKlpeXlpaWiddy4TzS+UkCsaqjbGQFyhoVE0vjQiyljASVCO8YErGpaDg9atNsx1R
Nbl9Ny5cvqsaRBJJCImXxvMpiKQisrHWM31lly4UjqNWYxbL0vWVly4gI21RC2roGjAuVGq
6NJ7R1CKuWaKxRGXL0uXqvRepcesezctLS2X6Y9L0MGWzMp0VMQmNHUuZgnpAQa8sojC4pC
3LRRKbhbBRLxpZqrCjVUgrS5cuXoRg6r9GvSNa0qVNpcvRcvpqVK0Ejgpsz0DoAwMrKShBN
GA0qw2hBlxLqdOnAjh6gxLINb6Lly5cuXLly5cuXLly5cuXBjpmU9Ao6bS0FBuIriDgSUdo
PiZit6FaiVCSJWUlZXQjSBASkp0MhgsYnePFTLMnSQ0HRcvorSuuusLiyZmYLSXq5A7mVbs
FzAZVxKeJU4lotl9TBqw6Ll9F6X1Gt6XpUAJSPeIKOYlaEGDFjmOPWrSpTLS/R6wh6RRKJX
xEETRKjDMplMp6AioQMwwluge8r+KbZeyxhJFlZZLYhErQZdyoZaWlpeX6TpKSkpKlExL0u
U6MxYhI74zRHGnTAYdEzS06CyiDPUiCMRwxDfj+GIPz431GyZqJfvPJFO8uXLlosvRfWBei
0uXL1voqCYNxBIqLDVwEpEx6WQlJQQZcQYDKtCzUTMs3lcVxYaV/wCENy9qWPSFjpet6cS5
cuXLly5cvpRsME5Q7P3hyoQ7hDuQ7sBAuIHtKQCCS5eosWXLly9SsrC0uMS4ALitiQoWxLU
LysZupUqVK9Fhq4gsm4ly5cpMRuQHOh0cNHEIkFiRRLDBMFHRCTSApI8KQBt0fMMYYMoxPw
ygzZcNDMMZQZQHS3gFUNK2btvKSmsYHnQwhTePAx+O/wC4CYUi2He46SZYV1XCVXcvCBBkh
LS+ipXQaWBUrWZf7dB5jx07ps1vVDTpN6EBKzForoU0D26fZ34RaCDRY3Zh1sz45lfzEgBJ
hlJ0MWKUQxebr1ri+ncuXLJiPY0GDJEa3DmGmybehYmKjz1TbXdBhqRLlUvRehxgNS9Fzc0
cHTiyhqMTp5iV4jOA0XNs36GSVKlStCSpUqV6IL9c+V/L8QRY02Tb1CmD0zXdDXfCFGXLly
5vixL6Q3JRLGpcuboOlxcS9LEsJs12w5gpDjS5cuXqJUei5cuXLly5cuXLly9/lBcdOmybe
o9PdDbWrejf0XrumzS9LlzfLl6Dpc3Q1dtLlxLkWJcuPE3y5cuXLl6F0uXL6Lly5cuXLly9
Lly+g2Tbq6pceejdDbRalHRv1WiG2u6G0uNJs1360ENd/Q7dHJNmuybtd0uX1VKlSv4FaJc
CuuvQhh1odUPQh1Q9CXVD0Idb6L6LjAGoD/6S5el630X/APBXPKHrX1IOuml9LSGdBHpp6i
DVg3qtQbi1BuLUG/SQegv8B5l9O/0g09PZoYrOg36FUDUVfRvjo7Tlql6bZt0CnVcQK0S4u
HUx4l63Llx5gy5cvS/SMeOnfH0SW9PZo4KOg6Cz6G+OjtOXTtm3pG3ocOqXHnrOI/XS489O
/r50YVx09mgG/Sb6mj17tdk5dO2behm7o3Q1FMvqqKn1iVBTL6N/pHDB6OzRaek6DHWzo3x
0duptm3p3dG7oOI+qocwb9cx46N/pN82dHZpvht0HQPOrtD0b9XacunbNvSlN9AW30VFT1n
EfrsCPQFZeluim9Lh3dAubNLIdAN9IVLiLAroDertDXTkTA6UuEuMCums9bAj/ANC/49//A
Kih1n/xB6N6PQ//AAN9F6XpcvS9L6b1v/8AYS4wfJfxMca9mMlt3qbILjtO/ZhDQ2dGyTEQ
aejjD5L+JgHXsxcCzwwXb5ln6gFj3GT6nQVsfJYpBp8MYRFnhnHT3H+oJkoF414o+S/iNUa
9mOAWeHpOul9mGg0+8R4fRnFfmP8AUcVIF6lbHyYADT7y4K2eHQlMF+zBSw/eI24aVGNvhj
6jTinQgwlvhmAdezDtvoxmnPzjoKN/yfaqPvj7zL8q/wC9AtomI9gfRv8AebPw3em1e6+xL
14y/v79P534J9zoojuwkH60dv8Azo/N/LPun86IJ7B+tfvo2Pdn371fbk3uiqtlJ9Oj7X9z
7512fn+GUOY+ztKHMfB02vefcPzr97Pxv3oKNku3fI+5X8lEnH7RF3A/MVluQsuw+zb71GV
vibPw3eh0DdhoOFPh3b+spTuvs9P534J9zqEB4PxGSPGv5v5Z90/mXdhUQhudG17s+/er7c
m9lr7EPrf9RHZv0fa/uffOuz8/wxSG5PoAkWg3bfHibXvPuH51+9n4370vh4H6ly3gu/5Pw
3meWL7Pwy7eMv7mY8uvlk/ep+ubPw3eg2Pjfz2+6OY3G4yOB+YiR3Oj878E+51+3fiGvfdf
zfyxuAy/d7RqrJM9O17s+/er7Ml/wH2h4V3a++Hp+1/c++ddn5/h03Ldv/fyg9xuPx3iiO4
z7h+dfvYNChk3vz2lIQ+C7fqEAINsfg/lfDeZ44JQ977Mzdh93L+a+U/XNn2/b0DCEFWtDB
g3+c/wH9xqJF7G8S1eMv76PzvwT7nU17B+J5gXX838s+6fzH7PD99E12Pdn37rWv25N7FU9
gfcdErX7X9z7512fn+HXvUbe3b5Swdw/wDU+4fnX72fjfuDUS5uh+CB/J+G8xBG4xOcqX8t
4irdbn65s/Dd1URutQFNjD2MaZZsK+fErTuvs9H534J9zoxDdYNbcUe3fo/N/LPun86IQ3Y
RBsUfQrXY92ffujoDdlwOKPoGv25N7oxPLENe1uv2v7n3zrs/P8OpDcIaPO/vPu2v3s/G/e
vsgo+afr+RYVWO6H5gGbF35H3jumvk3+JXe3fRv/5HVFfND8wMUuuT+5WLRXZ/cV0/3AuMz
bA+Rt343gFtfJH8OhqY77P7jVZDuQNVK9x/elhVY7ofmKijbyePMQCj8G8OYPk/VzNn2x+2
OktdRLK+aH5ZdgHk7x6GivwXPJ8DzEPFMmIKTu6WFVjuh+YSEbeT+4rFFfgueT4HmZFRsWQ
1m16G2V80PyyxgDuRbv8AA8zyfA8xr6sMSxe7oRZXzQ/LL4A8neZopl+B0C2oBSmfoPmHKp
jw/vXFO7f+4xU2t0C4wFB+DMdlGzk8+Z5vgeYlkD2f3MeHJyZ8/wD8kGVKlSv/AJA6T/5W/
wD9Lf/Z
</binary><binary id="_9.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAAQABAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAGJAdsBAREA/8QAGw
ABAAIDAQEAAAAAAAAAAAAAAAUGAgMEAQf/xABUEAABAwMDAQUFAwcJBAcGBwEBAgMEAAURB
hIhMRMiQVFhBxQycYEVkaEjM0JSYrHBFiRDU3KCkqLCNGOy0Rclc4OTo/BEdLPD4fEmJzU2
VGTE4v/aAAgBAQAAPwD7NSlKxccQ0je4tKEjAyo4HlWVKVg2806VhtxCy2rasJUDtPkfI16
lxCxlK0qGcZBzz5V7WtMmOsthL7ZLoy2Asd8eY86zS4hS1IStJUj4gDyPnWVYOONstlx1aU
IT1Uo4A+tHXW2Gy484ltA6qWoAD615HkMSmEvxnm3ml8pcbUFJV8iK2Vqekx4620PPttKeV
sbC1gFavIZ6mttKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSql7QbzNtdrYjwnjFXNU4j3k
EAoKUKUEJJ4ClkBIJ6c+OKp2jn0TJVpYiyrhLvLEoLkyHJG5tMcA70lKVqSB0AzglRzV/v2
qmrZITbIEddyu7w/Jw2T8I/WcP6CfU1xt6f3ut3jWFybkvMqDjcff2cSKoeIST3iP1lfcKx
ke03TLbiGosh+4OuK2IRDjqWVK8geAT8jW6LriM7dIsCZabpbFTFFEdyYwEIWr9Xqef+dTF
7bmu2SYi2uqallpXZKSAVbvIZ4yegJ6ZzXzhrSWrYVmchR5jqXoaRIbLA2mRKdUQoqWonfs
SevHPyqQhaWvenra5L90gS3WG/5rFaaLjinlEAKUtZOAkncdvkea44Ng1Sx9pN3FEyQhLfZ
uKaeOHmyApTbXOStxZIUsgbQDjrgZp0jdmrw7ebhdHIDkSDuL0SKFBrcCnsWhzlKEDHAySv
NcEGLq6Xb5P2dDCIsF5aGe1UW5D7xIG90IzvUndnkgAjnOK7J8HVrUyOuExNkJiBtlIUsoU
400oJClHPVxzK1c52JGetcMCNe75CQ006q4TlqXubnR1LaiqJwVr3YRuPeOMKKQAlKRyaKg
Xt7UCkfZsy5OJSUR3LiypxkFJKVObCQhJUQcZ4SkDAUTVijx9dR4y57kmOZEQGI3D7Ls2HA
SMv8ABA7pPGR8KTwCa3x7nNjOW6x6fd99fkKcdl3OWlS2lYHfUnkbu8UgBPdHTNcLlzRAVL
vDMdd5npZWIsp8ZUsI/OOoSO62ynoNoys+J4J62NQajvbc12CwUQWShhtaGwJD7nGSAchtK
goHcc7U+BPTJ+7XZzRSHQ+YpUtttp/C1PTEk4KW08qSpXRKid2MqIT4WPTf2r9is/bDDEeR
+iyypStiP0QoqJJV5nNStKUpWDjzTKdzriG0+alACo2ZqiwQEFcq8wmgPAvpz9wOaiv+kzR
3aKR9so7vU9i5j79tdLOvtKPqSlN8jJ3dO0JQPvUBipyPJYlsh6M+282ei21hST9RW2lKUp
SlKUpSlKUpSlKUpSlKUrVJix5jBYlMNPtK6tuoCkn6GqNrPVn2IlVg0vE3XJSAXTFY3+6oO
Bnakcq5GB6iqwidqeyNR7TZLci3z7mvdvlrD02Sedzrng2kc9enh4moe8MJvt+iWG3vv3Wa
tza/dZa1LSpSfj7MdA2nknHJx185203+0MaiL8RPvTNnY9ztMYKCEk4IW+txWEozgjJ5wel
ZXjVLUWexdZF1iXi8oViOxFG+JbUKIClk576ucZJHXwxXidfXK7axlyoFwjRobCVMRmZAdc
GMjLnZtA7lHHGTwDU8vVl67BmM3dLcp18qdVNehuR0RWEY3laHDk5JCU9PHnywsesnn7yZM
3UkP7FQhSS5IQ3H94c8OyQSV7R5qPPhVk/l1pxStrM5clWM4jR3Xf8AhSaxGs4rm7sLPfHg
kEkptrg/4gKnIjwkxW3+xcY7RO7s3U7Vpz4EeBrdStMp11mOpbEdUhwfC2FBOT8z0FR32O7
cCHL06mQnwht5DCfmDys/2uPQVJLjsuAhbKFAoLZykcpPUfL0r1tlppCW220IQlIQlKU4AS
Og+VZgAEkAAnr60KQcZAODkZ8K9rU/KjxUb5L7TKP1nFhI/GoSbrzSkDIfv0MkdQ052h+5O
aiXPafAkKSiy2i6XZSjgKYjEI/xH/lQXn2gXPBg6chW1tf6c6RvUnjqUpwfwrxWldZ3JRNz
1mqMgjBbt7ATxn9bgitbnsjsUlQXNn3WW74uOyASf8tdkT2WaQiBP/Vhf2q3flnVKBPqM4q
ROhtKqQlBsEDanp+RFVnXOh7BFszdwiW5uMI0lovoZ7natKWEqHpwc5HlWh32fXzS883HRt
y3N5BXCfON48ieih88H1qbZ9oDcMJRqW0TrKvgF1xouME+i05q1RZcadGRJiPtyGHBlDjSg
pKh6EVupSlKUpSlKUrwEEAg5B6EV7SlKUpSlKUpUBq/US9P2tHujJkXKa4I8JgD43D4n0HX
/wC9V5lyL7P7cmBHT9rapuit60p5W86rkqUfBsHPX19SKqzH1Nd7pfLbEU0JmS3dLs8SlOA
PzaTztR1GEjJAyceEExpqY/p63SUT5HvlzlGDb2EqKW+xydyieu3OePqc19hs/s90xaIzSB
aY0l5AG5+Q2HFKUPHvZx8hXDdtBmVbr/7sYnvt12NtFbW1thlO3akAdDwTnzxxxW61+zq22
2I3GNyurqEJxsTMWyj17re3+NcH/RtbXXbnOl273l7tFe5RFSFdmUpSNmTnOSQScnxrfLsN
xhxYDdksVvhOra3S3YiGgpDnHdClg4T8Xewo8DisJUDXgDEdE8OKDIKZLC220pdKjkuhSSV
pAIxtAzjkCrnERIbhsolupdkJbSHXEJ2hasckDw58K3UpSlKiLlqzT9oJTOvERlY/o+0Cl/
4Rk/hUOr2iw30A2uy3q5FQykswlBJHgdyscUF51xcUboGmoduSr4VXGVk/VKBkVj/J7WdxG
Llq1ERHi3bYwSf8auayj+zHTiXUvz25N0fA5dmyFOE/TOKm42mLBDwY9kt7RHQpjIB+/FSS
UpQkJQkJSOAAMAVlSlKVF6lht3DTNziu8JciuDPkdpIP0ODWywSnJ2nrbLd/OPxWnFc+JSC
a7lIStBQtIUlQwQRkEVWndLybRMcn6Vfahl07n7e8D7s8fMY/Nq9UjHTitrGsI7MpuFfYb9
llOna37wQplxXkh0d0/I4PpVhSpK0hSSFA9CDnNe0pSlKUpSlKUpSlKUpSlKVVdWaSn367W
y42+7+4Owd4BU0HAN2O8kHjd8677HpS3WJDy2S8/MkDD819e55z+94fIVg1pKFD0pJ0/Bed
jokNrQuRwpxSlfEpR8SalINvjQIMWIy2kIiNhtrjlIAx+6uqlKVqkSo8Nouyn2mGx1W4sJA
+pqvyfaJpOM6Gftll50nAQwlTuT80giuQe0JuX3bVpy9zlHgERezR/iUeKyEjX10GWodrsj
R6dusyHR9E4TWDmltXPAKVrt5K+MhuA2lPrisDpLVyne9r2R2Z6gQWwfwNZ/yAfkpQLlq29
ySnr2cjskn6Csv+j/suIuqtQMJ/VEzP7xWafZ5bntpud0vFzxglMqcvafonFTdv0/ZrU2lE
C2RY4T0KGhn7+tSNKUpSlKUpURqt4x9J3VwfF7o4lP8AaKSB+JFSEKMmHAjxU/Cw0lsfIDH
8K30rnmwIdyiqizorUlhfxNuoCkn6Gq8/oG1tI32N6TZJSfhdiOq2njopBJSofT61pQ97Qr
ekNuRLTdwP6VDqmFq+YIx91YOa/ftigNQaZuVuT+k+2A+0P7yfCrDar/aL40HbZcGJSfJCu
8Pmk8j6ipGlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUr57f7xqa+a5c0nZJKbdGjtpXKmITuWlJAPXwPI
AA59ako/sx0/2wkXIy7s+AMrmvqVk+eBgffmrHBs1rtn+wW6LFxxlllKD+ArtpSlKUpSlYO
utstqddcS2hIypSjgAepqPF+iPq2wUPzj+tHbJR/jOE/jUihRUhKlJKCRkpOMj04rKlKUpU
NqgpXbo8ZX/tM2O3jzHapUfwSamaUpSleEAjB5FVm9ez6wXlYeTHMCUno/Cw0r64GD+/1qD
ds3tB0x+VtF4Rf4w6xpqcOADyOefvHyrdb/AGqQ0TEQNSWyVY5SjjLySW/vwCB64x61em3G
3m0utLS4hYylSTkEeYNZ0pSlKUpSlKUpSlKUpSlKUqk+zxCJ03UWoAM+/wBxW20rzab4Sfx
P3VO3HTaJ89U1q63KA44gIcER8JSsDoSCDg+oxXBL0teGm91n1bcGXh4TAiQhX0IBH/risG
52t7Y2Pf7TBuzafiXBfLThHnsWME+gIqRt+q7VOWllx1cGWesWcgsuj5BXX6ZqapSlKVxXG
7wbWlJlyAhS+ENJBU44fJKRkn6CuREm9XIJUxGRbI6hntJI3vH5Ng4T9SflW1qww+0D0suT
3h+nKVvA+SfhT9AKkgABgcCuG5321WZvfcrhHijrhxYBP061WZHtNguO9lZLTcrwo8hbDBS
3/iV/yrcnUupn7O9dBYokNhCFODtpSnXAEjpsQjknH61am9evR47aptubeU6hlxlUN8ESEu
khG1KwDuyMFOePOrJZr1CvsL3qEpRSFFKkrTtUkjgg/wDMZB8DUhSoPUyghyzLPwi6NA8Z6
pWkfiRU5SlKUpSlR17sNs1DBMO5xUvt9UnopB80kcg183mW3UnssUJttnKuNh7XDkZ3qgE8
ZH6JJONycDOMivo1h1BbtSW8zba6XGkr2K3JKSlQAJBH1qTpSlKUpSlKUpSlKUpSlKVFapl
rg6Vuspv42ojqknyO01xaAjtxtB2ZDQACoqVn5q7x/EmrFSlaZUSNOYLEuO1IaV1Q6gKSfo
ajP5MQ2APs6RMtpT0EZ87PlsVlGPpW5DF7j/DNjTE+TzRbV/iSSP8ALURJ1Pf7c6pE3SEp9
CScPW99L4UPMJISr6YqRb1IwEgy7fcYXAJL0VRA+akbgPvroVqC0JiCUm4x3GidqS0sLKlf
qgJySfQc1zBy83b80g2mIf6RwBUhY9Enuo+uT6Cuy32aDbVLdjs5fc/OSHFFbrn9pR5Py6V
3Vy3G5Q7TDXMnSEMMo6qV4nwAHUk+AHJqiz9XXu+SRFs8N6HDWVJ7fjtXMfq+vonJHiUnik
CwsSruiPbIqX0srzcLpK/K7XB1bayNqnM9VYO3kEk1b/5M2ZSMSILUtX6TkodqpXzKs/8AK
o5+wDTzyrnpyKG2/wD2u2tDDchHipCeiXAOmPi6HqCPnLyH51yRarLHVIhsOKjsPBJII7VT
wSFD4UpSpKVHqAcdatGkXEaUuUe2ToUtlF1wmLMdUAlwpGEtqR/Rk95QHHxYxxX0SlRGo0p
VFhA9RcIxHz7VP/1qXpSleEgDJ4FR7uoLQ0stm4sLcH9G0vtF/wCFOTWo6gbUrDFtubw8xE
Ugf58VFLvurpTqWoWkhGStWO3mzUbUDzKEZJ+QNdotN/lpV7/qEsBYwW7fGS3t+Sl7z+6u+
02r7KbeR7/Nmdq5v3S3u0KeAMA+A4z9a6JkOPcIjsSWyh5h5JS42sZCgaoHspZRGn6ljxCf
cWZobZ3KyeCodfHu7fur6NSlKUpSlK1PyY8VCVyH22UqUEJLiwkFR6DnxrYCCMjkV7SlKUp
SlKUqB1wM6HvX/uTn/Caz0YANFWUDp7iz45/QFTdKUpSsXHENNqccWlCEjKlKOAB5k1DC6y
7ygixJQmOTg3B9J2H/ALNPVfz4T6msU6OspeVIkxfepi1b1THFYe3eik4KR6JwK0zm49vzH
Z1NKiOqGEslSZC/olQUupa0OyXba172pS30jatxTJa7Qj9IIPIB9a6X3kR2HH3DhDaStR8g
Bk18ckX1eorim+XJxIjIVmIylRcDSSngBHRTmSdxPAPACj3alGZF6utpnC0tSYhMdQbLTZL
hWBwFL4x5YBAHgnwq7aL+zhpO3othHYoaAWnPeS51WFeIVuJz61O0rBttDSdraEoBJOEjHJ
5JqA1jCTdIcC2pOJD05pbSgMlvYrepY+SQR9R51YVKCUlSiAB1J8K4WL7aJU4wI9ziPSgCS
y28lS8DrwDXPfhvkWdrGQu4JJ/uoWr96RUjKfVGjLeRHdkFAz2TWNyvlkgfjUO7d7vNjuN2
6xS2FrSUoflrbaCFY4O3KicHzTW1hGplJQh522NYSApe1bqlHxOO4KyTaro4o+86gfKT+hH
YbbH3kKP41knTdsPMlDs0/wD9t9bw/wAKiR+FSDEaPFbDcdhtlA4CW0BIH0FbaUpWLi0ttq
cWcJSCSfICqJ7I4x+wJ90UMfaM9x1I/ZHA/HNX2lKUpStb77MZlT0h1DLSOVLcUEpHzJqHk
akLkZxyyW2Td1pB2lrDbSiPDtF4B/u5qPFk1RemEm83pNuSVblRrannHgkuK/HA5867V6Ls
slttFwbkXFLRBQmXIW4lJAxwjO0celY2RP2BPOnV590Uku21ZOe5nKmifNOcj9k/smrDSlK
UpSlKUrivMH7Tss2AMAyY62wT4EpIFV72YXI3DQ8NtfD0LMVxPkUHj8MVbqUpSo66XqPbC0
zsXJmSMiPEZ5cdI6nyCR4qOAK5GrLJubqZWoHEPYIU1AaJ7BojoVf1ivVXA8AOtTYAAwOBU
ZNtcm5TCJE9xuAE4EaOS2pw+JWsHdj0Tj1zXVBtsG2t9nCiNR0+PZoAJ+Z8frXVXHc5cGLC
V7+6lDT35LbyVOFXG1IHKifIc18sgsqiRmGZjK4zzavdmEyYS2kOp6JUCQlGVJAzvUD+tu4
TU1ETKk3BsrnOBuK8EKW4O42RgcA4Sn5d0+SMYqf0uj3m83y8x0lECa62hjwDym0lK3QPJR
4z47c+VWalKgrLIN0vV1nOJwmI+YLCSrO0JAKz6blH7kpqSudrhXmA5AuEdMiM7je2okZwc
9RyK1WuwWiyIKLZbo8UK6ltABPzPU1ovSAu52PJHdnKUP8AwXal6UpSlKUpUVql0saTu7qT
gogvEHy7hrTouImFouzsJTtxDbUR6qTuP4k1N0pSoiXqizwlLS/KUlaFFOzsl5UR128d75j
iopWv4UfKpcRwNJBUXo7qHkBPgTg7hngcpHNabHcNYXhClIYYgwNyuwk3Bk+8uIPwktpUAC
PMkZ44qZiaYhNFDk1b1yfQSpLkxe8JJOTtR8KfoM+tTFc1yuUS0W964T3gzGYG5xZBOBnHQ
eprOHLZuEJiZGVvZfbS42ogjKSMjg1w6ktrlzszyIzimprI7aI8j4m3Ug7SPn0I8QSK22G5
i82GDctuwyWUrUnPwqx3h9DkVIUpSlKUpXJLnJj5bbbU+9jPZpONo81E8JHqfpmoqUpx9lu
TLmlACwpvsSoNhYIwAkYU6Tz17px0rY3PkRFsh5TmxYJTHUntZT2f0iBwgDPlgenSq7olTU
TXuqrfGfQ5GccblICeQCrO7H1IH0q/UpSlahGYElUoMoD6kBBd2jcUgkgZ8sk8VtpSlKg9X
WVd5saxG4nxFCTCWOqXUcgfI9D86+f3bUtzZCblOX9o6cuSWlOQZSEZCFpyoJKQDuQpK/kE
5PgauEjTbUu4sQ2A7FtaIyQgsZGUjqkKB7uQRnoTz16ifnSmbLaVPIiuLbjoCW48ZrcpXgl
KUj6DyFfK769eL3PZnzLs7ECV5jMQ3MIaHPO7gK6HvHg4URhKSTlG9qGpIzSmCzbbn2aDtk
t7gXAMd4gHkncnujHXwPFdVy9oF9sU9FveehOy34/vUhckFDUbKcpbQlJyTgZ5JJJqxezmH
eGItxl3NZUifI94SVt7FKURhSgnwScDAODx61c6VD3kn7YsI8DMX/8AAdqYpSlKUpSlQOuX
Oz0PelZx/M3BkeoxUlaGuwssFn+rjtp+5IFdlcsu5wYEJc2VLaajI4LqlDbnOMfPPGKhhq8
PxlP26y3Ken9AstbUq5x8SiB92a8XA1PdnCqZMi2yMcbY0cF1frvWdoPyAx866UaUtypBkz
VyJz5SEFT7uE7R0GxOEY9MVKphxkNdkiM0lvcFbQgAZHIOPOuaLeIcubPiNrKXbcpKX942g
bk7gc+WPH0NR+qdUt6btEe6JZTLjuvttqKHMYQrPeTwd3TpUYrXT1zuMCFp62rkNzHSBMkg
ttltPxrSn4lAdMnAyQOakPaAwZOhbq0k4KmeuM4woGp6OwiNGajtJCW2kBCQPAAYFbKremH
gxer/AGhoAxokpLrSkDupLqd62/LIVuP94VZKUpSlKxUtKNu443HA9TWLpBSWwshahwEkZq
N7NDR92bZS4vB3MA/k0Z53OE9T8+vl41xKlkOdu24lRPcM9be4En9Bhscq+fT1VzjR+eS82
01gdZCnnMDI8X3Aef8As09PEgVD2J4Ne1OWUuLkIlWtJQss9kk7VgdxOBlA8Dz0PJr6FSlK
UpSlKUr50i1Oe72u1plFD9wbeiNKUkH3aOCpT6k54K1d1I44GPI1drO03Ct0e2B9DrsFltp
3arJBCRjPiM9ea6pLCZMV1hYCkuoKFAkgEEY8Oa+YvQXbBqRE2Vbk3BtG5t5t1Se+QnIdQF
d1JAA4HCUKQnlVY2jS8vUl47Z6CbTbIzri22UkqIWo5cypQ7yioYxjaNvjxnve07Hme1F6L
c20dgtLc+IT8TmxKWy2PAJBGSPLHgTX0alKiLwlC7pZEq3ZExShj0Zc61L0pSlKUpSq37QC
o6Mmtp6urZa/xOoT/Gp6RKjxGw5JeQ0knAK1AZPkPM+lVYfb2pWpMqBKTChSFJSwXQVBTSS
QSEpIOVHJyTyNoHialIelYDLjciaV3GS2MIck4KW/7DYwhHpgZ9amqhr5qNu1PswIsdc66S
gSxEbOMgdVrV0QgeZ+ma5oOoLm3coMC9W+M17+FhiRDkl1tS0jcUkFIIynJB56GoDW94ujV
5tUu122Uj7Pm9iX5I7OO8XBsCeu4jP6WMVDXRm3w9dK/lfNE73+IntI8FKwjtUqAQ2UpO5X
dJPe9a4dawb7aZ1qm3j3SZD94U3FtbKT2LSU/CnGB1T9fpxW7Q96kaUv70S92adFjyQG4zj
jbjioyNxKWhxynKvDx8/D6td5ottpkzTFdlhlsqLDKdyl+gFZ2yWu4WuLMcjqjLkMpcUys5
LZIzg/KuG/3hdvQzDhBDlzmq7OM2s4SnzWr9lOfmTgDk11We1NWa2ohtrU6oErdeX8Trijl
S1epJJrupSlKVG3G9RoD6IpKlyHBlKEJKj4448SSOnoT0BIzYedbCWFFTkhY3lKsHswfFRH
HyA8vrWtbqWCt5K0Ia6vylnO7w2oHz/+xNcEiSH1LbLKUMp77jLh2oTn9N9Xr+p1Pj6Ycrc
TvLzi3R3QE7XXEeg/oW/nyfE568rjrKEJKAy822Qls7SYrCvBLaBy8vr0+9PSoAtyrR7R7F
c7pNdKrgHmdkhYK0J290FKcJQN3QDOPEnw+nUpSlKUpSleHp1xXy+PqO3RbjNs+qbuvt7JJ
LkG5pwl1XGVIwAcnBxjBBGfKp3REp1WodQtPJeQmU63PjiQMOFtwEdPADZjFXSuWY1CShyZ
LZaUGWyVLWgKIQCFH8Ug/QVy6dvrWpLSm5x47rLDq1BrtcZWkHG7A6Zwaxv9gavrDJEhyHM
ir7SLLZxvZV49eoI4IPBFR9xueprDaFTJES3XBEVsrkOIkKYUtI5JCSkgHHhu61YIr/vURm
R2a2u1bSvYsYUnIzgjzFbqhrms/wApbI0DgEvrIz1wjH+qpmlKUpSlKVXNcHNjjtkZS5cYi
VfLt0H+FRGp3n75q6HYGgOzZ3KJAyptexOXfTahzCf2lg+FWm63BjTtiem+6uuR4bY/JR05
UEjA4HkBz8hXydWswh24Wdd4cNvkXNMhuXuKi3Fz2i0gjnJ4SE+pFfTdOamb1L7y7GgS2Yj
RSGZD7exMgEclIPPFUq4QbheLlqm2MOJF5clNLDa3dhfggDDaVDoOTn581N2xp1F+tDd5Zi
WlMZtbdstEd0vK3bSFOqIAGAnIHHiecmtntC07cLxZZT0SXMeU0lCmbe1tCFqCgSScbicZx
zwRW9rQ1uhy7ROs8dq2uwni493SpTyVJIUlSs5J56nOKkr3Y13i52h5UgIi2+QZDjOOXVgY
R9xOama47jdrdaGO2uM1mKjwLiwCr0A6k+gqGmX+9T2lI03ZVrURxLuIMdoeRCT31fcB615
Z9HpZn/bN+kJu14OCl5aMNxwOiW09Bg+PWrNSlKUpWKgSk7SArHBIziogMy0B1lTbymGkbn
ngU9rMXjokDoPDqPIYAzWCrbcbjHafdeTAeChsaSgOe7I/Z/R7ToNxBA5AHieB1mVAgtPyI
akIQs7G0/lux5wFqSnl11WeOMA+PGTsVBlLjdq9b3lJkL5idoO0eJHBfX0CR+qnIGcc9KjL
rc5kJ5xq1RG7jeo7JDj+3bEtycZ2DJABI8M5PGcDAqmxbROOpbDMvz6ZM2bOQtTTqgVbAkn
4cZI6cnAHQAjmvtlKUpSlKUpSvi9otI1fqpLEnAZVKeuMpJa2b0BwpQAc5VnoTgYHA8c/S7
3aJqpzN6sqmEXJhoslD5IbfaJzsVjkEHkHwOfOsImobsUbZ2lbgy90/IuMuoJ9Fbxx8wK6t
QJmSdMSm47CveX2Q2WkkEjdgKAPTgE8+lQrHs3t7MRcAXW7e4bytqImTtQyc54wM8E55JFc
s86g07c2kTNSOosa07G5bkZtxTKwOA8rHwnnvefXFTSbAbo/Hl3K8OXSI3hxqOEISwpfgoh
I7+OoBJANWClQd4ynUdhd2kDt3Ws+e5lav3oFTde0pSlKUpVc1wkmyxVDqi5RFD/x0D+NQ9
3U1pf2kRLy4oqZvDK2JJIADCUBG1X34z5D5VZL1bLrcFtG3X1y2ISlQcQiMh3tM4573THP3
18Tj2ebGuCL5bEKj2z373ZifMaS51O0LUgjoVc5AGDx4V9m05O1BKSpm+WpqG4wkJU627uS
+rPVAHROB4nOTWd80tb77IjynlyIsyNnspURzs3Ug+GfEeh/51qt1r0/pt2W+mQkzA32kqT
Kkdo/s81EnITx4YFSVxusS1tMOSl7UPvJaSrjAJycknoAAST6VXZvtDt+8t2hr7QCV7HJW7
ZGZJBOVLwTtwCSUpIwOtR0nUGsnJSlMtNsQ4yS8/JNvc7NSAD3UBSt61E9MBPn0rrNv1ZOs
UaS5d57UyU632rDLbLIjtE85BBO4Dk85zxUszomwszo04Q1OSo6ioPOuqWtajjlRJJV0yM9
Kn6UpSlKUpSlapEpiI0XZDqW0dMqPU+Q8z6VCTblKkoWlKFxmMZIC+zd2kfEtR4ZT96vIA1
yJYbSw0c9gwCSyG2zvWrP9E2eSf8AeKyfEYBzUfdgE3GyJT2TAYurRditq3rSpaVBKnHOcq
z4Z8epq90pSlKUpSlK+deyx5hqTd4rjwdkqU0+hxQ5LSk8JHolW4Y9c45r6LXnOR5eNVnVO
pHbNd7VEZUVe8FalsNNhbr5GAhtOeBknJV4BJrjf9osX7LQ4zGLc4rLT7MgkIhrBwe0IHPP
RKRuV4Dy02mNqTUbkxVxudzt8bIEcoitMpeQQc5QsLUOfM9KtFisUDTlrbttubUhhBJ7ytx
JPUk1I0qGvyFKm2MozlNxBJHl2LuamaUpSlKUpVY9oJ26VU5nGyXGVkeGHkVza1sj11R2qU
GRLaSoQWEZCQCB2pcOecpykD1HicjRorV8ZTTGnrlNSqeyOzjvkEImNgd1SSf0sDCgehBHW
rDeY1ou+n341webbt7o2rc3hsDCsghR46jrUNcvaBb4A7G3wpc3YgKLwaWlhCM4CivBJGeB
tByeBmq07I1zql1oNXFNqWXD/NGSULbQDjtF8bkp9Ce90AHhqc04tjSdwciPy5jKm3E+9Nk
pVLWMnJAOA0MHKlZKscdRmzw4cbVklDV1bTOYhx0reQsfkw+6gHakeGxGOevf86kYOkI0a6
mdJkuS1Nr3Ry4MKbSUbFIUR8aSMdR155JNTkaMzEjojx20tNNjCUJ6JHkK20pSlKUpSlKVw
Trq1Ec93bAdk7d5RuCUtp/XWr9FPHzPgDUKmQ7MlJUe1W6sEtHbhSk9CW0n82j9tXJ8PCta
hHiIQ2OxWpDpSBgrZZcx+in4nnfx/s0JWt5xP5ZUhaPyye0CXSnr+VcHDKP2U8+PnVe1I5O
atjTltZMtEdbcoNsgtsoS2oLKm0gFSgdpBcUec93Oa+kRJLU2GzKYWlbTzaXEKScggjIINb
qUpSlKVolzYsBgvzJDUdodVuLCR+NR38oDJH/VdrmzQejpQGWz/ecxkeoBrphuXZx/MyLEY
Z2nht9Ti8+HVIFfKoNohyrVHeWp9iVELqTJYcLbqClRU6c+O1PZtpB4yupy1ao1NaIrJntt
XqM4lRQUKCH0JStKCo+CgVKwPE9atdn1jZr06Y7Mgx5iThUSSktOpOcYwevPlmpFdqhuXdq
6rZCpTLRabWRnYknJx5GofVNsnuyrXdrY0JDltkKdchkgdulSdpIJ43gZxnzNSMPUNsmzfc
EPlqbt3GK+hTbmPMJUBn5jIqTpSoe7nferG11HvLjh+jKx/qqYpSlKUpSlVT2nj/8ALu7ck
EIbII/7RNWWKrtYTKlfpNpJ+oqGvmjLPfbfHgPsBliMT2YYASUjyB8s4PqRUZ/0eMOxYzL8
1Z91XlDSh20dQxgnsnNwSSMjunAzxjpUkvSu2VGdj3SUlqIcsRntrzSD4Hkbjjwyo4zxipC
FaW48V5uUv3t6Vn3l1xP53IxjHgkDgJ8B6kk75MJt61uwG0pabWyWUpSMBIKcAAeVR+k7Mq
xaejQ3eZBHaSDu3ZcPxc+I8B6AVM0pSlKUpSlKV4RmuS5Kn9glu3oR2rqtpdc+FlPirH6R8
h5nyqvP29abgbTHbQ8rIfHaZWM/17543HcCEoHHd8AO77JffbuC7bHS6MYU+84rY5JwOVKX
+g0OmQMk5CQME0jttlQcaUvK0bEPNpCXVp/VYT0bb/aPXz6GtayCwlppLbcRazsShJWlS/2
R1fX4lR7gxnvYrCRFcktSY7TLbpAKn0yHiGEqx1kODlxXHwJ7qfHjBru0MVR7M9alvIfNtk
KZS4gYSpBAcQU8njasAcngVZaUpSlR0++Qbe8Iy3FPS1DKYrCS46r+6Og9TgetcuNQXRIO5
uzMK6pwHpBHz+BB+i66YlhgRHkyC2qTKSMe8yVFxz6E9PkMCpKojVgkHSV191VtfEVxSFbi
nBCSeo6dKqTOgrvHaZl2u9JWHezdXEnNZRncHFDcnnBWMkePnUlBuNw05Gjs3fTC0tNNBr3
y3K952pHPeTgLAzz0NR+rbZZNbQUXSyy40m4sAANpd2KeSDnYRwpKhzjoeo8eOO0a1uOmH2
7ZfUrnxPhQ+0d8hnAyUuJHxYHUjOORlWDi/MX+zyoYmM3OIpgjPadskAfPJ4Poar70d3WGo
LbcI7fYWq0vl1ElacLlr6Yb8Q35k/F4AjmrhSlRM5QOp7UgqGexkLA88bB/qqWpSlKUryva
xSlKSSBjccn51W/aO0HfZ/eEnwY3fcoH+FSmnXe301bHSMFcRokeXcFSVKVwLvEQOONs9pK
W3kLEdsubSPAkcA+mc1xsTL1diVMRhaowPCpTe95Y8wkHCfqSfMCsH4jraznVktt0H4SmOQ
P7vZ5/GuOTO1RHjOC3vWy7lJ+NAKHkJzz+T3bVnHhuT4Vw27VN/cfCZLUR11xBdjxkNKaMt
ofF2alK4cTzltQHzxzVtt9ziXOM0/Fd3pdRvAIwQMkcjwIIII8wa66UpSleYAJOBk9TXtKU
pXlVu9rbenkl9BjNpShxHZbkl3d3QrBy4RnhseJyfCuZaElTypKUJAIW8h9zKUjwMhfieeG
hwOnTBGZypKVOe8lbw2o292TJTxwhPHYt/ccdcdTqcQJrK23URTGjJIcQo5gxMdd3TtlDy4
APkeurTEeVIu14VGlOojGQyXJDqNrz2GknCUYAQjBGOM44x41daUpXDdLvGtLKFPJdddeVs
ZYZRvcdVjOEj5eJwB4mo0RL9egFT5Bs8Un/AGaIsKfUP23eifkj/FUrb7XBtTJagxW2EqOV
lI7yz5qUeVH1JNbZMuNDaLsp9thA/ScUEj8a5k3UPKSIsOVISoZDgb2I+9eM/TNbY657iwZ
DDDKMfCl0rV+4D99fN/ahqC5qvLOnbat1CFxyt8AJAc3Agc9eADx0JIrt057RvdUtwNRMNx
mkfk2p7APYKAAxuHVOQUnPTkdKv0SZGnxUSob7chhwZQ42oKSr5EVzXCwWe6uIduFsiylt5
2qdaCiM9ea+Wang2Vq+vrs9qMaDDWY82ZFWUhuQtBSjAzgJScbsY5OPnc9DWq1XHSVruMm1
QXJamcLeUwgqUpJIyTjrxVvr2lKhX1btbQkE/Bb31AeeXGh/CpqlKUpSlKVXPaAQNB3gnp7
sf3iu/TG3+Stp2qCh7m1gjx7gqUpVYul0FxlSYwfWxaoKg3MdZJ7SQ8cYYRjnxGcckkJGOa
lLUXkBDBjxoLKW8tQ0cuITngnHA+Qzz41J1xLRPZKjGREKNxIaIUgn+8M89fCtAlQ5j6Itw
imNLI/JpdxlXn2ax1+hz6Co+9w97CIVwcUWFLSYdxH5yK/nCN2MeOMK8c7T1yeC03z7ImOw
5bKzImqLiIjAyRJGA8lIPRKjhwE4GFKNW6MX1R0KlIQh4jKktqyE+mfH51tpSlKUpSlKgbp
dyvLMVxaWkudkt1rBW6v+qa/a81dE8+IJEah0HaoKUgoUWWzHG7YfFpgH4lfrOnpzz1w7RC
UhxHYJRGXwpXejxFeOPF579x8j16CT2mx1uQXJKeGAR7zKA8XCOG0enHXwztroVEaQ+ymUy
iXIaAMa3xwAzHx0UR0/vK/uivNMsPOTrtPkyN7zkxSC20o9knahCenie7jJ+gGTVhpSlK4H
rvGQ+YzAXLkDq0wN23+0eifqRWJZuks/ln24TWfgj99wj1WRgfQfWt0a2Q4rhdbZy6rq64S
tZ/vHJrrqH1LqOJpy2LkPOJMhfcjMZ7zzh4SAOuM9TXxEuzE6jW5e1uPuPukOvheeEkFWPI
YAx5YAqUcafuDceCwhS25Skpc7NBUEJUdpPHgCpz6FPlV4t8ORoKYp8qSrT055RWhvlMBRU
QhQ/YKdoPkeas2obiuBZ1qiqT73JUmPEz0Lq+E/QdT6A18Xc0Vc2nJEa5zGIT0NBU6lxtRM
xrd8aFJz2qiTjB5BKRV19mur7U1b29NyHXI0hhxwMGThPaJK1EJz+vzyPur6PSlKhZW1vWl
tWrq7BkNp9CFNK/hU1SlKUpSlKqftPke7+z26EEhS0oQnHmVpFT9la7CxwGcY7OM2nHlhIF
dtK+cQJ6bbDgQHHGRPjSpYWl04SH9+e1X+yG1qcz4jFStqlTbmyr7GQ6Yy1ZXcHlBKpKvFR
OCQD4BI46ZT0qect1yUwGWbomOkpIUUMFSsnxClKPPzzUHaJ14b/n0H3i+W+Qnattx1DciO
8klKuFEDB47uRgjpzW+630Ose63GyIaS5jCJktoHPhhKCtZPltGah5jl/Xb1RZ1zEK3yFhh
L0prvq3naEDPfWfUpQfWpyLoa1x7LLt6nJLzs3aqRMddKnlrT8K8+BB6Y/GpyE8l2OE+9tS
nGu4643jG8dcgE4PpXTSlKUpSlRlwuvZKMeKQpwEJccxuS1nwwOVLPgkfM8VriSXo/5FQW7
JUNwYUvc5g9FOK6I+Q4Hhmoictl1/3dDCf5qSx/N+6tS1AEsNHwyACpfGAfnjUjDvZrBCkr
/IoEUYL2OrMfptaH6S+M48BjHVFaLiQ4w5HbbjpITJAAjwx4pZHRShyCs8f8NdLa0xk7YoX
HaeOVSHBvky1fsA8/U9PAY5rXhSXFxW2ySe8uI053jkfE+94fIZP9qt+jkpGnULShlAdkPr
wwMI5dXjb6Yxj0qdpSlcD9vcmvK97krMbomO13AR+2Ryr5AgehrrYjsxWUsx2kNNIGEoQkA
D6CtlK+bXbXNzusmXFtB9wiRg6FyCAp5woQtR2g8JB29eT8qhrnpyVEhNavgqXOaZd/nbb5
7Vwobc5cClZOcpPAxgHjjNcUlES6QN7WT2q0yGlOMkncPeuCMcglLeQOtcs+9uyLMi1WiH9
lwpKkpdYbdKnHFlIGFqPwpAx3R4EHxr7k1EZRBRDU0gspaDRbIBSU4xjHlivn9ybb0pqeA1
cZDyrG24l6F2j5/myhlJAJ6hIWe7+qofqVG691uU3N2MiH2T1tURHU8AT2ixw+n0CM49Vg+
FQkLTJg2lWodQ3KOxIeBdjw5/fMtA5Vv6q7wxgjkcGr1IgIb0g/dNO3C4W6Q3CEpMNUsuJb
7u8JUhRVjgHpirbZpyrnZIM9adqpMdDqkjwKkgn99dtKgroM6vsRxyG5XPkNqKnaUpWKwVI
ICikkcKGMj76ypSlKp/tNb950zHhgFRlXCO0AOc5Xn+FW8AAADoK9pVS1Fpyz3zVVsRKhIW
8G1vOuA43oQUgIWMYUklXjW6dqmPZr9As7cRKbeSI7slHDcZwj8m30wMjHyBH1sMyU3ChPy
3c9mw2pxWOuAMn91U9Gl3JL7l2iRoUhFxIlYkOuMuIKgDtKm8haR4ZHHrXYi0yrUwuQqXZ7
Gykd92PGBXj1cWcfemqpIjP3W+x5GLipaVFUaO64RKkjPxE8dgz0yQBkcAKJr6S7NMOG0qW
AuStIHZMc9ovHISD4ep6Dk4qnaktz9tt9sdY2xpsu9xipuOdqEjkBsYwCAOuepyavteZGcZ
r2lYF1sFQLiRsGVZPT51klQUAUkEHxFe0qPvUsxbcsNuqRId7jCUJClrUfBIPjjPJ4HU8A1
EQYy0KUiMttDzHdfkDvNRR1UlGfjc/WUfHk+Ca60uoTHT7uXmI615CgnL8s/s55APmfDyHN
RFwipVIDnZPLUr+b+6RQChKSSotlf6KlnG9Q8EkE9CckJRJbVKkr/mjgDOY6cGX5MsjqGh5
8FWCeE11qdLqStwx20RSEkK/2aGR4eHaODpxwD5eOYJz2gL6FPjG4pzLkD0HAbT93901mYz
DSW40tvuk7mrbGG7djxcP6XqVEJ889ax0GonSERCkhCmnHmikY7pS6tOOPlVipSlKUqOv1u
fu1jlwI0tcN59vah5BIKT9OceB9DXxy2qdDl0jSC0p2MBFHYq7hCGXWyR88DPrmrtpGSU39
m2FgLafs4ccKunDznGOnPaVFv2RyyPXGDHSlSrTifCS4o7XIiiS43gdSlW4Dy3jzqpT7Zcb
ddo7UiNIlrjSgFlvGFJSWQgDnxQGxkgfFX09n2l2RDqmbsxNtDqVbVCYwQAcA4ynPmOuKk7
zbLVrfTbkZEhmQw6NzMhpQWELHRQ8OPEfMV8gYEqyajiR7tCVOFtWoOMuAK3MJ7xSP19p76
R5c9Dgb0W266/1Gxdbj+SjTZYajoPOWkZK9o/VCRyrxUr14untFDVtc9+tgBuLkN1qVFbHD
sTaQVrx8Ow4IJ+XNXa1RhDtEOKDkMx0Ng+eEgfwrrpUNO51daUjwjSlH72h/GpmlKUpSlKV
VtVIMrUmloX6JnLkq5/qmyR+JFWmlKpmpbu9btVNoZSuO+/CLLEp1vLKcr3OKz4qSlIIT4k
geNSNtd05dLc7YWlKdQUHtmZTa23XM9VneAScgkqHjU+G09l2ZG5O3bhXOR6+dUA2+5aThO
Mbbu7DQ4vYqBIbLaUEkjKVJKmwBgcZAxmsoDT14aRMbakJVgbVgGW+kjqA44ezQr1SD862W
K/R12xK7NCDMmSkuP9q52r3BIK3nDwkcE5UScdEnpW60SYrFzXcp7zkt8NAJfIUeVfCG0eS
uQnjcrkgJT1k57f2zrC3R0jLFoSZb5I/pVJKW0/MAqV9B51SrzrK4vuavkQ5rzTMWM2iEEK
4wHezW4ny7wVz/APSou7LnHX8iUHmnZ0SZFMWM444XpHcT3UAcBHVSlcVk1f747bbgpNyuD
b6Yklb6n5HcWO17NssgcpKVcHp+6pKfe7l9t3xDDjb8t33iEGy4sPRGG2s9qkdEpKucnlRI
xUJJiGfGut1vERvtvcLc9Hw6pSdilJRnPGSUg5z0yfnX2yHDjW+I3EiMoYYaTtQ2gYCRW+l
RF9jqUWpKXGoqWkqD81Su+y0cFQR4BSsAZ8PWuJeC022llDcdCN8eGs7U7evavE8gZycHx5
OT0w7VyS6goLzzj6c7kgtuPJB8P6prPj1PhnqdrtuEpH2cXFuqBT2qWhsYZT+p58jqAdx80
g1GvzVPTgsjHeVHYajkFZx/RM+AOBla+iR3QeMjsZaUDkqjpVF7pXnESBjwSDjevnkn/L0P
bCjvPbjEDjDTnLk18ZkP/IEd0eWR8kgV3w0w47Di2RtQFHtHV5ysjqoqPX5+lRWhtqtMIdQ
codlSXEkeIL6yKsNKUpXB9uWr7UTaxcGFTlZxHSsFYxycgdPrWN8vcWwWeTc5IWtqMBvS3g
q5IA/eK6X5bbNvcm5y2hou58wBmvgkSA4mC3dyHVPqKnn0tqJ7qwSOPIEjPoqrRDkLhavhK
WXWVqgxACk8FHalagSOOU449au0q3v360Wy5lLaJhjEOgEpBbdbw4kePkRnxSKql7gNXOLM
SobXFsiQlxA73diIOMnwJT+FZS1i4+/Sg0C0+i6BBWeUkFlvp/cPPka7GbC3ELEqzPKtU52
5S0LcZGW3EoLqglbfwqHdHkQOhrReX7ZqC2xnL461YL77u2/Ellz8kskjBSfEZOCk8gE9Rz
Xum7q43cFxVRlm7xGRCiQHOjPRTq8jgNZKAFeKUADJqb1DpkL0Xemg8t64SmC69JPCnFo7y
UjHRIxgJ6DPmSTOafmKuOnLbNWcqkRW3FHzJSCakaVBvHfruInH5u2PH/E42P8ASanKUpSl
KUpVcu6S7rvTqU/0TMt1Xy2oT+9VWOlKplyj32/Ien22VHSw1JJYbeSXBhrIBSkYypS9xyT
0SkY61x2phUzWdskPRpinGWHFFVwOXgSO85syQ0M4SkcZyvA4Bq/1X4V+UxHubtxc3iPclx
Y4bQNzuduxCR4qyrb8wc+NR121u81aJkiDZZjpaUY2RglEjIGDszwNwO4E88dapdlv9uYsj
ds98aRHjJ3KLiAEurzlbjo/pF5I2teoKjxxslatRapC240Z6RP7IvocSoOdkFJJWrPRTmB3
nOgGUpGE8ztt1RZbFpZTbjN6iIfSVO3KRCUd7qx8ZUM5OSMZ8AK0WXRWl7vHUiyXbcwbeYc
4Now64oqCgtW74VZT0I6cVd7JYmLJDQyH35jqBj3mUoLd2+Cd2PhHgK54ekLTCRBShtbnuJ
e7MuKB3B0lSgrjvDOCPUCpZ2JGfQ8h1htQfRsdykd9OMYPmMVgbfCMJMJURlUZKEoDKkAo2
p+EYPgMV00pUHfYyve48w9pIDXDTC+7HaX1Lzp8doHGfpyciLjMuz3eyaHa9qQ8tx9J/KdM
Oup8v1G/Lk4xxIF5iOwrsHlojuqwuWDvelLP6LeOT5Z8OiRxkZNqcWgRGYyUhCQPdAruNeO
XVjqf2RnPjnORrukl0LbjbFR2EnaVMIw9JWRktsp6gdcqzwOh6qHQxbmYzDT9xQ2hDB/m8R
sZbZ8gB+mv18+g897shYUlcoKw4R2ENAytZHOVc/8A0HiTWmThJdelrQ/KZaU6iOCezZGOp
45PHUj5CtGg0hOhrQQc74yVnHmrk/iTVgpSoHVN8l2ZuC3DZZLs+SI6X5CiGmCQTuUByeAe
Mj51AN6vhX7Q85+5Ri/JhMh+TFiuuNbkEnYsK4ICkjdjJ461XlNN2/TGsGbOFMEKYuEVbal
JX2CwlYweuBhXj51ndbbdr3fdQosshOJ1vjPGK78MpCkY3pOcBSSkYPzGatF4uUkeydyQ7H
ciSnIiI5aeGFJWohvkfM5+VVqLFMa15ZHwIdczjjakqV//AJgPrXbChCVq9m3uZ7BKtih49
xlKeP7zQ/GpS03ZcCZYrRIlPmRHti3pbSs5O4oDYI8VZyAPCoywRnLvqdS5KX0RPdHIO0nC
XFNjs1qSfTO3Poa7bg22xZWEto2pSxcEcDJ/OAfvrtYyHWkYGRc57nB5HDg/1Ui2qHd2bTD
nx0PMPWPatCxnH5rBHkRk81VrLc7hp65XOA1HRKu8eKmKhx8lKChkrV2iyPANqa9TkV9RiO
++25l5SdvbtJURjGMjP8ai9GNGPpC2x1dWGuyPzSSn+FTlKho+13WU1WOWILCM/wBpbhP/A
AipmlKUpSlcdvuca5+9e7byIshcdZUkgFacbseYycZ9DXZUA4Sr2hR0nGE2p0p+Zdbz+4VP
0rjvElcOyzpTed7EZxxOPMJJH7qqF8X2Gn7bAt0Rc2ZEiIkltDqkhltIGXMJI3L67QepyfA
1oa1czp2YzF96jXhDyUOSpzbC0PNtYylTxQlQUdmOTt4HIFXh/tJsJJgyUIS8AQ8nvdwjqn
wz5HpWtVmty7Ym2uxGnog/onU7wTnOTnqc8565rVdH02SxuGBFTvSA3GYbRgFxRwkYHQZPP
pmqZqSzNWC0adhtLJejuO5eHClOLbVuVnwJUc/d5VGW20sTdXxGtnaKegO73FkrUoqZHJUe
T+dxz6V0aQ0enUduTdJ0ufHj5R7o009sIWhCULc8R8SVAenzqWvXs/uS8zrNqOYm4NJy0qU
lClEgcJ7QJCgPnkelcvs11jcrgU2i/b1PrStcOQ4OXgg4WgnxUk/h95+i0pSlKi7/AG165w
A0wpJUlYUGnDhpw+G/AyUj4toxkpAJxUOwpMmOIMRS5TG89svIC57mdq1E+DYPU+OAkccHp
bSqQ+4th9ISyCmRPwAloD4m2QeBjHKvD1I46mGWFRSpaBGtjfeS2rgvc53r9CfA8nqfKhQ2
zPXcXmnXJT5DcZpSsrCQBwBjuAnk/iegGQU+3JI3Jk3FafgB/JRkn/181Y8B00JcSyFONvq
V2p2uTiNy3VfqNI59enA9Tk1y3NJetkiC60pSiwpSISHMqIwcLeX/AAz4fpVu0A4XNB2ZRz
xFSnn04/hVipSq5ruxP6g0u7DiNIdkocbdabWrCVlKhkE+qciom82S4W3VL9ytloNwh3SB7
pKjtOIRsUBhJ72Bt28V22PRDEaxMs3AqM5dq+zpCkL7uw5OAPMZwD6VLWrTsW2LiPhS3ZUW
CmD2yuN7aSCMjpnI/E1Ha7Sw/brfBkvIZZlXFlLi1qCQEpy4eT/YrmYiwX4ZZhQ5k1wtrbL
zOWmsK3jhS8A8OHlOakUWi4PP+8kW6A6FFQW0x2zoz176sAZyf0a+a30MRtf3Z2bKekhvsI
janQFlJWElThCQBhAJIGMbimrdpBt12yQZ15W3DtrBK7fGWvBX3ipDivPAICU/U5JGLN9jQ
JkQ5DikulxSVKylSQ4oLUACOASB1GaSGrLEkhb7jDDn5QhJc2klzG44zyTitsBFueU09CSc
RWfd2ztUkBB28DPX4RVZ1BpxbmtI85tzs4t0Z9ymJAyVgd4gc8bkoCSfIVdQAAABgDoBXLb
YxiRSyU7QHXFJGfBS1KH4GuulQNoKl6r1CsnhKo7Y+jW7/XU9SlKUqNYnTReXocmJiMsBcW
S1lSVAAbkr/VUDnHgR6jFSVRtheiSbZ7xCiGKy686dhSASreoKUceZBP1qSqu3IlrXtjWDj
tokpo+uOzV/CrFSua4wm7lbZMF0kNyWVNKKeoCgQf31zWWys2aGWkuLfecIL0hzG5wgYHTo
AAAAOABVV1PpJEZDTNkkvW5FyV7rLSzlRcKiSlxZ5UcKUQeeQrkgCpPRiRbWH7OiW3KiRXe
yjv7gkqXtBcbSnyScnOehx4Zq01ypuEddyXb0KKn22g64AMhAJwAT4E84HkDVR1/HVOvGno
qT0fU4r0yptAP+eqnqWe7Y5b0RhIXcFW8Rj2K/9nU420nqP0u4rGOeQa+l2CVAZtkKBGSGU
pC2WUYxvDR2qUMeGefrUweBmvka5Cni67Z4qHG03dEq2vqWUuNuvICy2UlPwKIWkjPBUOOK
+o266RbnEYfYcTl9kPBskbwk+Y9Dx8xXZSlKVxXG4e5lllppT0qSopZbHQ4GSVHwSPE/dkk
Co1y2S0qagslaRIG6bOThJCU9GkDPdz0GOgyepzXrxin8ktPYWuCtLaGkjAkOjGEgeIB4x4
qz5c7XlrCmZU9rfIUvESChWQFeZ8CQOSronnHmdZecbkPNNuoXO2bpUwp/JxUdQkZ8fEJ/v
K686e4tpltkOGO6CpuOokOTFeK3FHkI6deuRnwSfS4W1KeD6VPJ/JuSw2Slo/1bKPE+H05y
RgY+8rajuJjMpjxUkmU8+vK1HBBBPOVk8YGcdMjpXns7GNAWcf7j/UastKUpUfLvcKK8YyV
Lkyh/7PGT2ix8wOE/NRArSU3yfnKmrUyem3Dzx+/uJ/zVHSrNDY1LZioOSXd7zhckOF1Rwj
A68AZVnAwM4qz1zS7lAgJKpk2PGAGSXnUo4+pr5KiPAv8Arm9yB0D7T6RhvepCQnB3OHYEK
PluJGMirjChItMeMzDVBhJ3NxmVtFUt5IWMpG5eNoxzjBGKlLdBaujTr8x+XJSl9xpPaPkJ
WEKKc7UbU9QeoNS0a3w4fMaIyyfNtsJJ+6s0So7rymW321upGVISsFQHqKjbksr1FZo4Gdp
efJ8tqNn/AMypeoHS8p6W5e1uurWhu6utNBSs7UpSgYHkMg8VPUqDsoH8odRHjJlM/d7u3U
5SlKViokIJSMkDgedVLTUfUlktMKHcITMyO4kdoGVBL0ZSzlQUCdqwCTyCD6Gpu6LXZNMSl
2uJvchxVe7MJSVZIT3RgcnwrXpOK7D0zCafYfYe2Fbjb6wtYWpRUrJHHJJOB0zipiq1eHEn
X2nGuNwZlr+XdQKstKUqralVaHdS2eNPWGZGx5xuQZSmOzRgBQSQRlSiQMeQVXHIes177HT
mnm8qh4ebmxSEtwiCQFpV+mc5GBkHkEipHfrYoEb3ezhWNpm9q5/j7Lb1x4buvjipW0Wpu0
xC0HFvvOKLj8hz43nD1Uf3ADgAADgVT9WT7hDv0+bbGESJTMJuJGQojCFkl1a8HglIDeB5q
SPHBq0i3WiTMtsm0y5rdyTOaTMt9xStfZu8uKUrOOT2aicHBz4Va5ShHsUUFKkluylZJODv
eW3nnzyDVjsV2kXCTLjPoT/NlrBcHGfyzqQMf2UD76+d6dejQrkHJzzbFqgOmY+64eA6HHm
WkDHXjKv7tTupbcxp+5R9cWUl1tpwpuDbS9yVsqPeUMeRJPzOfCr8y83IYbfZWFtuJCkKHR
QIyDWdKUpSuZyBFdmszHGgp6OFBoknCN3UgdMnz69fOuFdrmPl+QqUI8t49mlxA39izn4UZ
4CiBknHU9DgVxSIwiFMT3fbFS5tixQvcua7jcVuH9UHk564JPgDzIlhcsx0yFPuvk9qts4c
llJ5Q3+o0nkFXzwckmtiVl91LcdJXlJQnsOApI6pb/Ub83DyTwPDHrjnZsbWilx0JU20ptv
KEHHKWUfpHzUeBzk9RXvs4JPs/tGRghoj7lqFWelKi5d/jMyVQ4jbk+anrHjAKKP7aj3UfU
g+QNaxb7lcgFXSWYzR590hLKePJbvClf3dv1qRhwYtvjiPDjtx2h+i2kJHz+frW1xxDSC44
tKEJ5KlHAFVd69MXXUsc2ZtVxctocRILeEtoK0gp754PTwzUcdRm9LkNzbu1b4QeVHaj29S
lTJCknCscbgnOR3Ug+OQOvLOai6cs0i6RdNW2G0hO4G6K7STJ9MckH5q+YFVq2XOVqJ512a
EpMkOuoQMENudm9tSD14T2QH0q5wFMy9r0QOSlImMSke7tb0rSmOlG3fkJSc56nIx0qXR9o
QYeCqHaYpUpWFkvu7lKKiB0Gck8DdWpdol3NGxa33G1dX56uvyYTtT/iH0NdUG2WHTJU6Fx
2JDyQlch9aUrcHgPAAegAHpUf8AyhgP6v3Rw/LU1A2oSyyolRUvJxnA6IHOamkTri8fydoU
2knrIfSnjzwndUDo1F4NkVJa9yQ3MlvycrK1qIW6o+nhj51aIyZSWz72604v/dNlIH3k1vq
Csx//ABNqIf79j/4KanaUpSobVb8hvTspiE2HZsttUeM0XAgrWpJ6E8ZACj9K4tNT7sge73
O0S2kvvLLLqVtONNN47icoUSBhPXGMn1qwS5TEGI9LkuBthhBccWeiUgZJ+6s23EvNIdQcp
WkKScY4NZ1CzbG9L1bbLyJCUMwWHmy1t7yyvA6+XFTVKUrhusO1SYinbvGivR2AVlUltKko
HieelfMbpqKUq5xdT2xLUNtgFmDFUnb71FAUVqXjoCUYQnzINfTbNeIt9tjU+Io7VjCkK4U
0odUKHgQeDXfXyJ6ZIkX6e42kvpcldqyzvB7UrOGUEdQFFCVH9lGfCurVUdvTy7NAWt+TJQ
xLmPraTlcmQUBO4+Se8sknolOK5V2hy9PKnT5peEVuGllfZhCVqLmMMg8hsDx6qPOcdbppB
QVJuroG5SnArHQkErUP+I18lt8X3j7XkSWmEpDqHZaXWyot/wA52qaRzgnkZUOg4HU19WsE
xqQwq0qiqLEqXOC0OpKSlsLJxt8PziRg4ri9nnv9rud90vMkLfZtjrZiKcOSGlg7QPTAHHg
c1eqUpSlKVyXGCmfHLRdUznhTiMBewkbkhXUZAwSKr8lyJcZ7LcSO0EBktNbQEl5kEZJI5D
A4/tHAGB13trSuPlpLjjLyggKHdXOUB0H6rQwfTHp8WmW45GiT1sLQp+PGUZkxKe6ylKSQ0
2Dx/wAupySK79FxjE0XZ2SMEQ21KGMYKk5P4mpuuO53WHaWEuzHdu9WxttIKluq8EoSOVH0
FRvut3vh3TXF2qCekVhf5dwf7xwfB/ZRz+14VLQ4MW3RkxocduOynohtIAz5+p9aS50WCgL
kvJbCjhIPKlHyAHJPoK4jKus7HucZMNo/00sEr+jYx/mI+VbE2WMtwOzSuc6OQZGFJSfNKP
hH3ZqCs7vu/tM1FDx/tMaPJB/sp2H+FZX6fIsF1bkWezwJheJ98ZZATMcJIwoYHI8Tmo+df
YlyiXdcWIi3zlQ3gpNwQpMpQDZ4Qg/o8dQrHjitmj4dgl2FU2TFSW4r6mSuWUlClIAQXNuA
kE7QM4J4HNTE7UkeOQw04iLkHYXEFThABPdaHexgHlWBxnkVk0mYqQHGIaWnXDhMm4uhTh4
yQlCegx4Ap+VdRs78gD3+6SnsEkoYV2CD6d3vfeo10xrXAhq3R4bLa/1wgbj8z1NUafbrld
9cXMMxXFxJHYxRLCgEx0tlK3fXceAPX5VfZr4iwZEgnAaaUvPyGa5NORfctNWyKUlKmoraV
A+e0Z/GpKlQVrSEauvw4ytEZw4H7Kk/6anaUpSq9q1tlbduK72i1PJlj3dS0BYccKVJCSCR
4KPjXbpy3S7RY41tlusvGKgNNuMoKQpCQACQScHzxxUBf7qzqUydPxJDrCGu2+0FFsgltsD
KUk9QpSgMjwBqf03dm75p6FcWyzl5pJWllWUoVjlI+R4rzUF8RYoCXUsmTKfWGosVJwp9w9
Ejg4HiT4AVXV3jWCJCs3DSocQrC4Kn1haePh3Z6/SuyB7QLUpQjXs/Y00dW5CstqGfiQ78K
k+vFZSfaJYmZUePG97uHbo7QLhR1OpSjJTk456gjjNZv6tlFClw7DKCEAlTs9aYqQACScKy
o4AJ+GuJV51c5fEW5KLMwOwEpRJdc3NZIISe7lQwPAfEKqtwuo1k7p56eyttZQtt+KOG1uF
TJQSCeUELCsH5VFT5sqbeZYhMNKAQt9xbitqWmw6HMnjnKVBO0c8mrHb5F5+3JF50/FhOPO
MpkXKE1MUsPhXwDapILbuMkc4wOevNmGvrJJsUqbGlITKYbO6E+Q28lzwSUnnrxxUHalQ7V
ATfBG3CCwiHCaSSfeJAQA4segIKM+ASs+NVSbZ35d0m3KXfSgrhPPPSVEp7YFpkhsAnCUZd
AA+nNd8GC3eZrty9ykocaEJ2J7w8VrWovlsrWo8g91WE9Bj7rhof3hQfTIZUzvjNpxk5BQt
xvJPmdua+Z223vtSGojEF3c/KWhlUkBaGT7wjaU45Ur8kvO4pyEnBFXSPKmi6MPpdQFzLqU
kNApCmHQMkcnBxGKj4YX1zXfEcdY9s8xDZBYm2pDqiBkEpIAIP31eqUpSlKVzzoTNximNI3
FlRG9KVY3gHO0+h8R49Kxk22JLRtdZTghKVbeNyUnIScdU58OldIAGMDpVe1ytMTQl6W2kI
3RXAdoxkq4J+fNTVvaSxbYzKcbW2UJGPIACuio+PaGGro9c3VKkS3O6hxznsW+O4jyHGT4k
9a6Jk6NAZ7aU8lpGcDPJUfAADkn0FcSXrpcgCw2bbHP8ASPJ3PKHojoj+9k/siumHa4sJZd
QguSFDCpDp3uK+aj4eg49K6XXW2Gy464ltCeqlnAH1rhF1VJVtt8R2QP65f5Nof3jyf7oNU
+9NvWzX0G5XN3LMq3PtuiJuRnsxv25zk8HzH0rptur24sBKk2+O0lJ3PBnjI7N9Zx64ZAyT
ySayl3ZLlyfaluK92efcQpKl4CEFDLefIAb1n51SdPsPKtKW3JktTbFqkzAjtQE7yNyVDAC
grvAk5OfTpU+7CbbQq3NtobU/IeQBgDKj2EbPz76/rmrLZu2nu2aQretptmS9vVk8lQSgZ8
9pV91WckAZPAqNk6is8RfZu3Fgu/1Tau0X/hTk/hUXYrufs8rjWq4yDJfeeKg0G095ZI5WU
+BFbbzOuj9llNGzFsPI7L8rJRnvkJ/Rz51MxHZLqcvMMtoIyktvFef8orppUNDSE6xupSD3
okXcfXc7xUzSlKVW9YacmX1hDlvkMNyGmHmQiQgqQoOBPOQcpUCkYPPjxUrbJNyfQpNxtyY
i0AAKQ+HEuHxIwAR9QOtU5Vz1RatXz2I+i25UKQ4Vh9hewuZAG4rUdoJCRkYHIrv961izFS
i26cgW6MnCUMF1LrgySScBSEgemfGom+6e1jcVxLjJfLxjKIXHiOIbc7NeA4G+7wrAxkrPG
cdawYuEOO+uBE9mocajupZfQeyW+gKTu3FGFZBHiVYJ4zVztE+2XiK7Fahlj3NQadhyGQlT
JxkAp5GCMEEcVTLOwmxyrHcW0paS5cpltkBPAKVvLLYI9FJGPnWE9112QouKKnH4iCVK8SY
klCufm2Purlu6kzITjrzrqVpekhpbbhSoBTLOACPDCunQ4rmctkG13iO/GZU2WZjwyVFXcb
fCU5yfDslc+vpUFaD7xbNQTmUKUHrUy2lskEgF1KCPr2ea72ExIES5XBTLypLDqENSWnSw6
O0dWgHKfINgYxjrUnJmLbZfjTHoF0n71tNXNq3nt07cqylak9mspSlWcEEHoTXdNWiXqGAY
juLfDbXGixgjb2SlNLQSo57xJGM+GPXmNZaUubbLo/bnpcKLlT6mWwsNgsMYyCoDkZ65x1A
JqasCmZElyJa47gjxZDKOyCChTCUylL2qSrChhKweR4HrVstMNVktLkqc4kuhhK3sdEbEcg
HxGdx+tUDSsl33CBKdIVlxt5R/7qW6T99arneGrVGTDC0rkhhGBnn/AGIISr/E6cAcmpDQU
m5XTXE6c8w65GiRjADy2w0hvavIQlPJ8OhJI5z4V9Ct91gXZp123y25LbTpaWps5AUOoz9R
XXSlKUpSsEvNrdW0lYLjYBUnxGen7jWdVr2ipK9AXgJAJ93zz6EGp6GSqCwSMEtpOPLit9e
VHW+ztxXfe5Lyps4ggyXRykH9FA6IT6D65qSrmlJmOYRFcaZB+JxaSoj5J4H1J+hrU1aIyX
A9I3y3kq3ByQdxSf2R0T9AK7qp3tLZAsUaeB3okkZV5JcSps/8YqhxVEw5KAe6tqUoYHGOx
lAfuqVv7ZKLphxWcPBIz5rTn/gFc1iaP8n5UhttbgNqdZyEk9G43dH4/PmrNGs1wlakaeVH
WlhmW84pa+BgSFKAGfEjYfUCpi0Wu/sWiLBclxoCI7YbJZR2zi8cFW5WEjPXG01yabgMX6L
Kn3EOzo6pTiIokvKWFNoO3cUcIyVJUeE9MVYJDLNutUowmW4+xlakhpASAQD4CsbCkJ09bk
hRViK13j1PdHNL/IRE0/cJTgBSxGcc580pJH4ilgjKhadtsVYwpmI0hXzCQDUhSoe2kr1Le
l4Pc7BrPyQVf66mKUpSleHODjr4ZqHTa5Mif2swJVHcQHXGy8pZaeACQGzxtTjcSepKvCpm
lU3VNtV/KaNdHRdG4/uhYD1pSovJc3ZwsJBKkkdOCAc565rTpd+82mzKUvTFwkSn3Ct6Q6+
2HZBzhKlBS8g7Qnjw8Kq03USY9lujMuHJbktahTJeSlO9uMA4g4LnTJwcAcnNdsi4wYd4hy
HrvAlwXJCmw5HfSotIUp7YlSc54S9ycYqMJu0uzRxHtUuU5v3LQyw5wOwbQTuKQn4mwQATw
qtrGiNW3m9uy3WhbYy3VqSqS4FHYXS4PyaScnvKBBI6mtZtMazvamiMuOOSw4y2ptqL2TSW
xtWFYHHJzgeST1rzsTJs0hhsFxbrjKShtOTuSqWogAdSMZx6V0yYEmO3It6TJlXKOw27Cjr
Tl1mOtK0KQlIwOMp3Ecnqc1LG2zHlOTGoYsqHn0OplXR0JKNpB2BlJ72SFdSk4Ua4rlpdkM
spgXCdJuLDPZp94aAbWNmwHsgNw7oA3Y58zisGNN6jk3hiW4/Dt95ad7b3r3ohRZOSoKZAO
QVHxI444q+awkob0dclJXn3iOWWigjvKc7iMfMqFfPbY0uHZ0Rt6SqNDcVuHOdsV4HH1UDU
85pJd0vVzb7FcMSI5QicGs7VBEfbt5/ZV+NWGzaeZs7bMVV2feCUrQI+UobVnlR2gZJ5ySS
Tz1ri0jBjWjUWpLZCS2iMh9l9DTYADe9vlOB05T08iKtlKUpSlKUqva9I/kTdEno40G+f2l
BP8an0JCEJSOiRgVlSlKUpVY15Z49xsLkx0r7W3pLzW1wpHGCcgdeBVG93DbT8cZK2w6gk+
amnwB/iVipiSwZs6S0nCA8oJSpXQby3yf8AxU1XtNKuCbSiQzf7myBHeUllhaAkqbLLaEhJ
SRypZGfQVc0MyHrrGhHUd3e/nLrMkqU22Dsb3HbsSMDKk8+lZ2K6R3CHXDPbLzccNlU1x4b
nkqPRRx3UgHPzrbbNV6atNjhQoUp2UlltDSEMsKUtR3bMqwMJJUCeSPGuxN/evMZ9qFZJTi
FDs1l11pvAUkEHG4nlKgemeaWB+8u6ft4ajQm0JjoRlb61HugA8BPp515q9L7mknoj6kKdm
Osxj2aSAe0dSk4BJ8CasVe0qIsaguZelHG77QKT58NN4/DFS9KUpSlaSmT74hQW2IwbIUkp
O8ryMEHOMYz4eNbqV4pSUjKlAAkDk+Ne1rLDKkqSWkEKVuUCkcnzPrXiI0ds5Qw2g+aUAVt
rFS0oQVrUEpSMkk4AFfOFX2NO1demW9TxbbDDjRckNuJ7Z5KWwNjZOUhIUVEqHOSRXkeXo3
7SSPtm9KdkOobDinHWAtaicHICSeVHn1rBWnoVonXe/QRIQ9Z7i2Ur7datzCkNl5ByfJazn
r0qadhqgyNkgrdeUjeFNJXs258FDKz67lpHPlWhU1GzsG1lCXD8DBSNx/uEJP8AjWfStMpE
pER1DLMCCoDd/POSR5lG397dReotUxr/AA7fbLUqS+3FUXXpIY2NOKaThOCccdopGcDjior
TLb19s9wERpTrcTEVTSAQvsi2lIII65CVjrnvCt1z1FdJFuvduUZDX2SwN29zvKeS8k54/R
2AY+RPia3MypkSQm5Q8peUhRI/bO5BP1Pu5+Tgqyxtlq9qXvYO2JqOClTas4SXm8cf4efrV
4pSlKUpSlVr2hkDRE8kZAUyf/NRVlpSlKUpVe1xbIF00vJbuEgR0tDtGnC4EAOAEJzng5Jx
g+dU612jVT9qhyUMQ7tFfbDzaw+Y7qdy0ud7KSCQR5dCfOpYzZdhRGkXfSriUpLcYOMTW3g
tRKEJyk7ee6nw6iq5EjriOJhBtbaUS1thteCraZ7HUAkZxx1qxdr2MmTJAwUt3Z8H+ytCAf
wrVGgx13ePBlNNvxWHmy424AU/kYacZB9XAaig6pmzIW3gdnEjr2gY24jvPH5d5xNTU2Umz
xFvJf7DZKfU2sEHvoZEdHB4J3beDW7ROoJEeQNLXzs0XBtBejvNghuW2STlPA5HPzA9DU1q
QF6bYoo57S4pcUPRtta/3gVO0pUNbElrU97RtIS4I7/oSUFB/wDhipmlKUpSsEOFa3E9mtI
QcblDhXAOR6c4rOlVnXzimNOIfHRqdFUR/wB8irKSAMngVFydUWCIkF+8wkk/CkPpUpXySD
k/SuJzVbjrZct1mmSGgfz0jbFbPyLhCj9E1RWPajLuN6cjXGc1Z4BUpCVw2g+4OcDKlZGP2
kpNdupvsqAxGu8W7wr2hsgvx7pM7fKCfiQgKwCOeAk/LjFcUubKm2xuzQpgvaVuIcdXAjrW
WTkqU0laQlOzO3B3DABB8K6L7a7/APyY98u9vtzbsVbahMcdImKSFp2hWwbVKwMHkg/Op1y
5x4moNS2lyPJlrmqa7OHHb3KWFshK156JHGCSQOPWuGTcrdNsVsbeXJlXdprsixDQp5a9hK
SogZ2g4KgcpJzwarzupp8cXCOxbOwfiEJdL6y2rBwBlCDvJO7OFOEcV60z746pue6qW2gwy
loJDbKVOOshXcTgK4Usc5NdzITJRaG0pw24lPcSMd1+eknjy2tn6CtOiwEantsOKezYU8t8
pTkbkIaXtB9B2v4jyqel6QfavFxuMm4wIcWZIUtQfBJUkp2kE5TwQfPjisBetM2dpEX+Vbb
riTsDcGMh1ajwAAdqzkAAdegHlXtqXZNRCOi1xbpOVBlNhciQ52aoWDkYSSAPh5CR0OD5V9
BpSlKUpSlVz2goDmhLqk/1Ix89wx+NWBpBbaQgnJSkAnzrOlKUpSuK7oZctEv3qM1IbQ0tZ
bcSFpVgEjINVLStgkuadt9wsl/m25uTHQtcZTaXmUqx3tiV8pGc8A4qSutgly7W6i86g7SM
3+VUoR22dhSdyVbuduCAc1SLbdRckKuT4THWHi69uUMAokRlK56HjJqbU7HfsypSJsQAxro
w7ukpTtLjpUjg9eUkfWuI3SHMnz5UKZ728C65HZgsrfU4l2OhGFlPCMLQOT4A1rYt06UgmS
2mDHjNssy0yBvKlLjIaIShCuRjCslQx5VtusJlq92gIkPSAIyp6nXzygrWk5CR3UjAWeOfX
gVRo91uN0urcx1ZcnKabRHedUdzbynAApHPXd8+EkeNfZlCcvUViTPYCnWmJJcdZQS1v7iQ
c/o5BUcHzxz1qx0pURHydYTyANogxwT673ql6UpSlKUpVW9oxI0g7g4zJjD/AM5FWhSQtJS
oZBGDXxvTlpVZoC5MKS9DlsTHYzq2dqgShlSgClQI7y0YPTqKkIlsveuZj8PURglxhlp1tX
fKEIcTkFCElO45GSVK4PGOKm7d7JNPQi2X3ZUwJGXG3FhKHFeZCQDxzxnx8a4daWi06Sn22
/wbPCDTjnuklpbO5vCk91QQB1G3wwT0rjj3L2gX+P2VvgG3RlAbNjYjJSAe+nKsqB6AEAfp
eQrmvuhTZtPP3a+XdU24trSIwU6opUorTgndySMq6eHyq2ak1XOh36NCs7LcoRlBVxQFpSr
CuENpKiBuOd3XIAHnVcts2VYrclUJ1qImefe3zGbDiY6BtQhrKs4OxCiFKHeIOKik255Mq5
ypL7kmRMebLpc27uHFAZwAOg8AB6Vssf5NcLdyhS461HzDSnl//KqatDKkKsrKsEssW8HjI
ylqQ6o/fiq7JtdxiRBebXc3IjzbTMbY2NuAIiXlKB9duMfj4VBIss2+3Z5E1+TIeMZ6ShJJ
ccJQothJznxBJxnjpX0Gw+y+K2mK9IZVGUkH3hJcKlrWl7KcdQElAIyCDyD1qy6JZjsW6e2
y2lCmrlJbXgc8OK2gnxwkjFWSlKUpSlKVAa0wrT3u/jJlxmevgp5GfwzU8DlRGCMePnXtKU
pSlc85Zbt8lYxlLSiM/I1WNITXnGrJb46giIzZGX3k7clS14COfDG1Z+taNW3du8+zd19hK
mDcXUR2gsjIJeCcnw8CaqL8CDIvZWhkKsJDsllhQH5QoZWFuJ8UpWWhjHXGeOKk2LLZrLBl
MItMVx/Y6O1eaC1p2xm84UfEuLHXzxVk2sxIV+7BKdqSzARt8+zQkD73K4Ly8l+0TkoTtMi
e+lACfBtHYD6btv4VB61ubcO8XR1JwUtCBGA8Vdjjj5GTn+7URpu3RZ2ubc2w0OyZmK7PPg
0wkgH6qTu/vV9vpSlQttWV6qvec9xEZI/wqP8AGpqlKUpSlKVVfaH37DFY/r7lFb/8wH+FW
qvmtyg3ey6iu8uPp6ZMgSJrEtHu7qCCpIyo7T3uTuB+n159Makt6bzZ5S5TcNAgSY0hMhwJ
LaG3AWUqz+kEn99XNeqveFqas9on3FYx3+yLDPz7RzAI/s5qIvcHWeorZKiuQrVBCHUOxj2
63FlSFBQ5wADkdcemPGo2/wB/1Ai6NWv7bYiyEuIMlqHFI7NsgHhxzO48+AHQ1EQ7axeIDR
uqVypTqmu0kvLKnU5ktIJSo/Dxu4GPi9K4I8ZLs1q3RXkIckNh1yQVBZaAKVuLWepUAlzr4
4Fdk9KNTvRoMWMY6BbmHIkeOspVKjjJLKlnjtAkbk/3geuamIlranRZX2TeEy5zrSHm4b4D
ToHiVg/pbt2egGa77VouS1IQpRS2y044ypK8gqbw+kKHHOe2BHyNTLNktUBiIudKbRKjstt
uOdttSopaU3nBPHC1fh5Vi7d9HMwGYEm6Wx1lpAQlLj6Fk4Tt+/bkVwWaRpK1SFyIL0iU9t
KApEV10pSVrWAnajj84Rx1AFSUzWcSCwqQ7a7x2KT3nBAWAPXnBxUboO5qud21G8iK7FjPS
mpDLbwwshbYG4jw3bAfrVzpSlKUpSlVP2jhQ07GdHRm4R3Fc44CxVspSlKUpWKkpWgoUAUq
GCD4iqVHjI0dMvACnlxmLOhyM47zhLZd/J56cbkAeOMVC3yyy5ulbXp2M4kO2u2C4SAocLW
BhKDjzPafdUVFuBu4TOAS2l+M/taSOE70rBGPLv8A7qssgdvfHWugXKdbHB8ZEYH8EmpOO2
pwNNKWE+93553r1S0Vq/e0Kj2d7rFmH9aW3FJ/7aSHT+DZqhXS8qka0aklhQYanPONKIzvW
paglXy7iAP7Jq0ezCG0q/OrQ3+ThwwEKzkbnFY6+PDZ+819TpSlQcEdlrO7NnH5aLGdH0Li
T+4VOUpSlKUpSql7RQpVqtaUkhRu8UD1O+rbSodelbI5qD7dXBQu4Yx2iiSOgGdpOM8dcZq
YpXzZ+3/aK5t9uuoIVuiSZJS2SwntEhlxSMBSj4hIzgHNakuaSiocDbNwva2mUugSXNjbiV
LABCTtChuA6JOOta258jU0n7Hi263WUSHTGW4yyHHUI2uqWArugZ7LHQ/FUew1JFsZXGdWZ
sZUNcZewE7wZAwEjrnGCPEGp646o0pqOEmXIsMq4SY4Qkn3ZTam969mAvjA3ZwM8kVzrkae
S88yjSV1cEfte0D0sgANoSpXCnTnAUPvGM+GDEqPKusWLA0nYYyHFhsPyAHiVKZ7ZGMJB+H
1PlXMjW9/hWhM/srSlAbjuBtuIoZDqHFeC+CC2R9c+lSVy1TqWG1LdXPt6C1NRHCERFKx+Q
DysEr6Y4/iKMaj1I1FeuSrrFksxG98pkwhhvDKXDylYIJJ2pzwcVPaYauE27StRvGKmLcor
IabZUvcNpV8QUkc4Vj6VaKUpSlKUpUDraKqXpG4NICt3ZFSdoyQQOPxrusM77T0/b5xWlap
EZtxSk9NxSM/jmpClKUpSlYOstSGVsvNodbWNqkLSClQ8iD1rkj2iLHemupClKmkdpuIwEh
O0IT5JAzx5k18n04nsoyYKk/loTzsdQAOQUrQPxAq0PNn+UVtUEgh24SQcde6+k/6a3MuBu
PBfCvzTFzlceJ3/wD/AEa9YBYejFZx7i3GSUjoOzjOrx96hXzCMtNx1U6sqJjwYrqsDokNN
FAP+LB9c19Q9mkMNQrjKCcB15DaeOSEtpP71Kq64A6CvaUqCWrs9fNDwfta8nzKHU4/4zU7
SlKUpSlKqGvFq950wxjLbl7Y3fTJH/r0q30pSlVqTpG3RNPXWPGaUp6Uw+O2cO5wbwo7QfB
IJ6CvmluKXzaVgfnY7CNo5wO3bOPl3vwqb06sJ1rE5AUqWvw68Sx/A1usiQ07bs87jb1dOu
Vyen31zQ0FqHLWDhBbjuk+RTcXfwxUzHSFawuMcoBSXJxVu5yCzF/54qA08txAgb0gJam24
lZVkkmGoFJ+Qxz6+lRd6aDFgjMpJPaQYBJV/wC7yVceg6Veo+nzenJWVN7Gb04p5Csje37u
GVAHzweK6NT2eFb9Ks2O3RkMpuMqNDUU/EtO5IJJ6qOxB5PgKt6UhKQlIwAMADwr2lKUpSl
KVqkIQ5HcQv4Sk5quezf/APYFqHGAhYBHiO0VVopSlKUpSlfMIkV5/V17at1pluOe+9qS+Q
w2lCkY3ZIJ5WlRGAciuiEq7O6shsyfdHGYk95T5abI7BbilqShK894kYUeBgbema70Nhuws
A8p+xpHhk99aM1nf43bolltRZb98KFuY+HDKE/XjdXzqJGDEW7pSkB02tLRURhW551pB5+e
77zX1rRbIZsTmEhO6bJ4Ho6pI/BIqwVyS7pb4KgmXNYYWRkIW4Ao/IdTXOL226cRIM6T+0l
goT/iXtB+lZIk3Z1ZxbWWEZHL0nvY8eEpIz9a4p+Ea4sy88rhykfi0f8A18qnqUpSlKUpVP
8AaGChmwywf9mvUdRHTgkj+NXClKUryvirEIwbymGW+Is8NIOf0BJRjJqXsSCjVtucXyA8o
jx//m5rrhtJSq0pAwA1aDkdOrxrlS0hWn7ysqBSi1E4HgfepCv4VLslI1jdF5BH88OfLDUU
H8agbeFt6dbe2gFE9ojPHDVvBP3EGsLha35j0aKywt5SUw2gEHk7Yys8em+vqUC3t2/3ns3
Fr94kLfVux3SrGQPTiomWkXPXMJgjc1aY6pS/LtXMoRn5JDh+oqw0pSlKUpSlYOo7Rpbecb
kkZ8qq3szeWrRjERxIS5BedjLx0JSs8+nWrZSlKUpSlKq2pUXcXVtNqt8kNyWQmVNiLb7Yp
SSUtp3qAT8RO/BPPHPI6dNvWmRFXb41vdhPW50F2LIA7RtZGQskE7t2Sd2TnmtLNpVL0xDU
wVdoqChoJPiFFKic/SsNbNIhaYlLb3ZcdKySeiikj/lULZLLbWZdzl3dK2Evvdiw2rI7ZKH
d6dqepO5I6VL6Wl3N+wqRDhpbIlycPSyUj8+v9Ad7jyO2pgWh6QD9pXF+Rn+jZJYbHyCTu+
9Rrph2uBAH80hssn9ZCAFH5nqa3PSY8cZffbaH7awP314xMiys+7yWntvXs1hWPuqF1Dlq/
abkJ4xOW0fktlzj7wPuqwUpSlKUpSqd7UkPDRbkxgZVBksyMee1Y/51bIr4lRWZCRgOoSsD
yyM1tpSlK+UXhAj64vCE5V2RRJGRwD+TWf8AhVW23H/ryCdhAQ/g/wDhzTUlFSd1tyCdj1t
bz54aUr96q4Y7e7Tt1TwFP2hoeWSp9/Jx8zXcVbbnc3wMKDF0WSR5FlGf8uPpURIG2wJQkJ
SXHLk4cdAUtlkfL4gKs0RsI1ego4R7642Bz+hFbT/zq41XdNDt7zqOcT3lzwwB5JbbQB+JU
frVipSlKUpSlKVVPZ80GLddmsqJReJQO45PxcfhirXSlKUpSlKrbt1ul6nzrXaWhEbiv9g/
cVlKtvcSohCPFXexk8DGeelSlpssKzMuIipWpx5W9595ZW68rzUo8n9w8Kzl3OLDWGcqdfI
G2Oyncsj5DoPU4HrUHfHLpJVb23wiCy9NbSENkLeGCTuKvhT0HAB69alXPsbTzS5ch1mLvI
C5D7mVrPTlSjk1EaevSV259FrgSZw97kKS4hIbaUC8sg71EA9fDNS+y+ysbnYkBJ6hCS+v7
ztA+4179htOK3S5s2UTjhb5Qn/CjaPwrazZLTHVvatsVC/1gynd9+M11oabbz2baUZ67Rio
PVm1KLO8o4DV2jnOcfESj/VU/SlKUpSlKr2vm+10JeUjwiLV93P8KlLKsuWOA4SSVRmySf7
IrtrwqAIBIBPQedMndjA2465r2lfPNQWuRK9oUlEVBUZNrCSc/AopeSkn6gfhXJbUdrPjAq
G5UlLRH7XYzBUlawZKIpaBUUy4Dhx1Cfdk8n0612SdP/ZVvbC5IcDgixCAjBOJO7Ofksio5
w7UyHyAPeId0SPDJMpI4+8VyyGgIFrCuO1E4k/2pbX8DVzssZpxUqU40C4J75QpQ5TzsOPo
mu65TU221y5yxlMZlbpHntST/Co7R8JMPS8LvJW9IR7y+4n9N1zvKP3nH0qbpSlKUpSlKVV
tHqU3d9TxFf0d0Lo48FoSatNKUpSlKUqtaJIdjXeTgfl7vJVnzAVsH4JFSr7U+a8trtDDip
ONzZBdd8+eiB+PyoqG5Ai9nZ40ZK1KysvLUM+pIBKj8z9aqOsDd2JFqbk3AvOPvfk48JoMj
cCkcrJUoDvdR44xXI8mLKaUhLDalS56Irbi9y3PjWdxWok529n41ZtCxlxtObVABC5T7jWD
+gpxRH/L6VNTJD0dtPu8RclxatoSFBKU+qieg+WT6VqYYuC3kPS5aEBI5jsI7pPqpXJ+m2u
6lV/XDgY0s/KIB91eYf56dx5Cjn6Cp+le0pSlKVAsvvXvUbobdUi3WlexWxRHvEjGSDjqlA
I48VH9muvUsf3vS91j/wBbDdT96DWrSL6pOjrO8rG5UJnOP7AqYqp6cj/b14kaqlqUtKXHI
1tbOdrLSVFCl4/WUQefLirZXM3PjPT34Lbm9+OlKnUgfBuztBPmcZx5V01TrozNd1857jd/
s0otbanHFMpcSpParAHexjx++tap5tc1a16t0+uQ6lIX7w1sOE5xwl3A+I+HjXVaJ064IcT
Z7tp57sQlC0x46ztA6dHOmOlLtA1hc4qWAbM3sfbdC0uOg5QsLH6Pjtx9aiZMK4wbemHdbv
p6Cne4lLy1LK09o4FkDKkjrgfQVz2aO3frOwy5qa2j3btshmOC42CslXeUsjnAPToPrUsGU
WlhQueuHWu0cW4ENFhJUFKKuBsKs89B9KibzJgy7LLEW+6puDSmloUWI25voe6o9kBznFXP
S9sFm0vbbftKVMR0hYJzhRGVfiTUtSleH0OK9pSlKUpVZ0mnfeNTyfBdz7Mc8d1pA/jVmpS
lKUpXmDuJ3cY6eVe1S9JXeNbNFMypGS5J98mBtI5UAtazz06YqRevclq8O93DKVssqQs8IH
ZqecVx47dorjtM65B2HEXIUd6Y3aZAJLi0uvO9ecYCR8ulaNZO41bp5KvgbWXFYPTvtn/SK
h7LcXbei2Mxovvc+al/3VtSu6HAGklSz4BKUqUfuHNXLR4da083FkLSuRFedYdKU4BUlxQ4
HljGKnKUpXBfYH2rYJ9vxkyY62x8ykgfjWjStwVddLWyav8AOOxkb8frAYV+INS1KUpSlKg
YLRs2onoKTui3MuS2s9W3QR2ifUHIUPI7vSpt1tLzS2ljKVpKSPQ1XfZ6VJ0ZEjLVlcNbsZ
R9UOKT+4CrLVaht+5asVDtC1qhr7R64NHBajrVgp2HqFqOSU5xjJwMjNid7Tsl9lt7Tadm/
pnwz6VCaQCG7Spl1KkXFDhNxDgG8vnBUo46gjG0jjbjyxU9UbN09aLlPROnW9iU+hvs0qeT
vATkn4Tx1J5xnmtV1s8E6dnw2IMdtDkZxIQ20lIyUnwAr43o1rdCjSW5UuO97ylh1Ud8tlS
CckHHqasMyFc1QmF3KXdHY0tUdLTi5a1IPaOMg8AjnapwAH18hXl6s1vh+1FmNEhsx2Uw21
bG0AJ+JRJx593r/wAqiW7VHnS22nIDbkhTA2JS3yT2S+RjnwSfpV49k8BljSZk+7JQ+7Key
soAXgK2gE9eMdKvNKUpSlKUpSlKrWmEe63/AFNDPX39Mgf2XGkn96T91WWlKUpXhISCSQAO
pNaRMilewSWSsnG0LGc1vrTMe93hPv8A9W2pX3DNfJrG2DZYyR1Xb0s8c/GI4x/5p+81PXR
5TxuOVZ7Rc4Jz4H8lHT+8itN7vC7ZcFvxgBIcuK2YjQ47VSUMtBIJ6dV89ByarzU2VqfVKh
cUOfaLRXFcBOW4ThfQEbB4DaFc8knPhXDDsErsJH2ipLzr8YPxlNLIUySlwoCc8py4ps8dc
ivruk5qblpyLO2BD7yR7zwAovJ7i93rlOPpUzSlKVXNEDsbNJh/ow7jKYR/ZDqiP31Y6UpS
lKVBsK+0dYPupILVrY7D/vXNq1fckI/xGpyq7pLDTt+iYwWbs8rHosJcB/zmpW8NT37PLat
byGZq2lBhxfRKscH/ANA/I1w6XVCagLt8aK7EfiK2yWXjlzeeSsq/T3dd3j6HIE3Vf0e3i3
ynX1FdwcmOiapR57QHAHokICcDyx51YKj7Rdk3dEp1plSGmJTkdKlH85sOFKA8Bu3D6V3qS
FJKT0Iwa+VezjS5msPSJKCmAcBOOO0WklJwRjG0oHPrVy1Qw0xEskZltLbaLrFShCeAkJVn
A+6oq8WZ25+0vLTmwJtaQ4rxbCu3SFAZ55I4q4xoTEVptDbSAW0BAUEgHAAH8KhtCkq0qy5
gDtJEhY4xkF9Zqw0pSlKUpXJIuluiZ95nxmcf1jyU/vNRj+udKxlEOX+BkfqPBX7s13xr5a
pcduQxcYy23U7kHtAMj5GugTYijhMpkn0cFbgpKhlJBHoar9nClaz1E7juhMVsfMIUo/8AG
KsClBKSo5wBngZNRyblLkL2xbU/tz+ckqDKfu5V/lqLmzNat3FLUO1W16LkFTq3ynu+IHjn
6Y+dSzbl4ccRviw2W8jf+XUtWPHHdArvUMpIyRkdR1FcQtLBSA69KePmuQsZ+gIH4V63Z7a
2ciEyVfrLTuJ+prpbYaa/NtIR/ZSBWyonVTjrOk7s4zt7REJ0jd0+A186sQdEe2peTg9qwl
QOAUjfBHX5AVMspEmUguYKHJG3+0XJ61H8Gq03CIyqTGuilOF1p591AKu6jM9sE489tVqAh
22e06b2pz77NU+2M/FteWMfMFJqTkNSI7UZaorrvvVtbRDSzha3FpaYWnCOpTuQrcegAyfD
Nu9nSGJNgcvaHNz93kLkyEgbUtLyQUJHkMHk8nk+NWylKUqA0jt93uoSCCLtK3ZOcntD/DF
T9KUpXhIAJJwB1JrmttwausBqcwlYZeyWysYKk5ICvkRyPQ11VB23H8q7x7txHCGe2HgZG0
5I/wC77PP0qcqAszC2tVaicLS0tuuR1JUU4So9kAcefQZqXnS0W+BImOIWtEdpTiktpypQA
zgDxNR+noEhhh64XDH2hcVB58JOQ0MYQ2PMJHGfE5PjW1OoLarUSrAH/wCfoZ7YtlJA2/Px
POa8tEZ5ibd3HWtgfm70HwUnsm05+8H7qlK47XbGbTDMVhSlILrjuVYzlays/iquyoLRbQY
0tFbAT3Vu/CP94qtmoGkvyrK0cf8A6ilfJx8Lbiv4VzQZAke0G7oA/wBmgRmyfUqdV/EVYq
gNDAfyNtxGcFCjz6rUan6UpSlK4JdsVLdUs3Ga0hWPybLgQBjyOM/jXBcdG2m6pQmWqa4En
nM13v8Aoe9yKxi6D0pDA7Kww1FJyFOt9oc/NWakEafsrZBRaIKSnoUxkDH4V0JgQ0fDEYTj
jhsCsF2q3OZ32+KrPJyyk5/CuaTpqyy0pSu3Mo2LCwWR2RyOnKcHHpXHZ+NY6ixjB91J889
mf4YqwUpSlKUpXFeBGVZpqJj6GI62FpcdWcJQkggkn61800ktN5ajsMyGS6d6AtJ3JQ6hEZ
QPyKmVfMCrGq3y7fPjpdjr7MzEKS6k5Tj3lwjPkSHhx6GttxtsOBZpKrzcW7e2DKaacUsbV
JdcDiTjqVAgcDnrVEvur7Z9tRVWmKy46h551ubcEbUNl3nKU5zgKBUCocZz6mOZv09p/wB0
tjE+KsNpakOspDkxWOOyzjDKcjupGBjnvGrTYW71ozRVwu6pUZkvOJciw5bjiwnk7kbeD2i
jx8+oFW7TetoN82RZTS7bcyOYkjulfqgn4x8uakJl5kQpq2TZJ77IA2vxwhaVHHIxuChj5V
yS9YwoLYckW67oRglSvs90hOPMgVqg+0DT1xeLTD8kKAyrfEdATzjk7cD61Zar2kk9m7fke
Au7xB88pQr+NWGlKUrxSQpJSoApIwQRwar+jIq41qkL93dhsPS3FxojoUFR2xhIThXTO0qw
OO9xUlNvlrt06LBmzmmJMs4YbWcFZpabeq3ol9opK1yZbr5UnyUe6D6hIA+lRVr1Wp+/zbP
cohiPNrUqItOVIlNAA5SrGCrHJA/gajLdrCdbWn3b8h2ZDkPBVunxWQEPIWAUIIyNqvDvYG
eM9MzH8tLM2wVyXXYjwwPdZTZadJPTAVjd8wSK77Ze4F23pjPEPNcOx3UlDrf9pB5Hz6Hwq
vWly3yvafeJAeQ7IbitsM93O3aT2oB6cFSM+px51caj377a494YtDkxsT5AJbjjlWACcnHQ
YB61slXWBCmRYcqW2y/MUUsNqOC4R1ArsqC0Zn+TTRKirc/IUCfIvLIx6Y6V5qJ5uPddPuu
KAH2gUAEHkqacSOfDr9a80yO1m36YU8vXNSEqPiltCG/uBSr8am5DgZjOuqOAhBUT5YFRul
GDG0naWlZKkw2s5HOSkE1LUpSlKUpSlQkrV9kiyFRhLMl9PxNRGlvqT89gOPrWtWqHnEq9y
07eJJHTcwlgH/xFJP4VsRebw8E7NMSm1H4u3kspSn7lKP4VzWEler9SuEY5ipWM52rDWSB6
YUPxqyUpXlcRvVqS8pk3KJ2qBlTYeSVD6ZzXv2oytG5hmQ/5bGVAH5FWB+Nee9XBasN20IH
m8+lP/CFVin7ZW53hBZR6Fbh/01zvtXJh9MmXfY8eEgZWlMZKCTnxWpRAGPTPrWqbqaAmLv
aaVJZc7oWobGlegJ5X8kBRr4/MtMubdbzcbXbGwY8xQdbjulDjSdg+FsFK+vl68cVHXG8zo
rzzPbTmmnEbW2nnXEqbIxyUFRKehwCT1z61zOXj7Q2syEsxWkNBKto3Ou48VOEZJJPJGOmK
7tMwFX+4mDFjodbSkvvNLWoPS9ozy4Eq2jOBjgdOSean9QO3CDEiyJUZtDzCEoDkNBUY55A
aVI7QKUrpkAnGB65iUQLhf7ei9ydZx1PMJCHG5Ljgdj54xlI4B/WxjzNddm9oaPcnLfqiJ9
txxgNApRua2jwUcE9OvXjrV80bqe23G4iDBnzmk9kViDPKXe6MctuBRPHkon5CrJB1Nabnd
pFsgyveJEYZdLaCUJOcEbsYyPLNStKgdLhPbXxST8V1dz8whA/hUtOgRrlFVFlIK2lEEhK1
JOQcjkEEVxosEdkAMS7g0B0AmOKH+YmtpgSk4LV1kjHg4htQP+UH8ajFWfUyXFqRqrekklK
FwWxt9MivDD1g3+busB7/ALVgp/4ak+yvAbGJkMrwMhUZWM+PIWP3V5a3Lu80v7UZjx3G31
JT2CipLzYHdVz8OTzjnpXBqyxadvsRDV9W0ypvJafLobca8ylR+XjkVRnxcLTd/tBWt/tNh
pBaQlhxDjqU5yN7fR0Y68hXiK5lQUPMxmLatEJPadvGENyQSt7k5QwvBb+YBA8VYrv0dfpA
hO2W8NRUQRIcSVPJ7VKh4obSkbSArcc5IHPAAqFjQ7gm8vx9O3KZKtnZ5UpQSloZHKg38Ab
x03bQeeoxm1WyLpONOj3mM5IRLQjDn2cHnWV48ApKcbePhHd9OBWpq5iw3+ZcRGdWmQmQph
t7LexKnEKK155SkqUfDJIwATgV0tyrvq9H2d9uG1qDpW6ENlp9aBwUoQeQnI6lRPmB0qft+
mrHptbl1dWVyUow7cJz29wJxj4jwBgAcYrufhR7y9bpyZIdjR1du2hGCh1RGEKz6ZJHz9Kw
1DdnLRbS7Ha7eU4rYw1z3j1PTySFH6V0WeGLfZocTGCyylKvnjk/fmorXCWv5PhagtchqUy
5EbQMqdfCwUIHzPBPgCT4VI2O2fZVsSwrBecWp54pKintFkqVtyTgZJxUfrx24M6Lua7Y0H
HuxIWPENnhZHqE5qZt/Zm3RiyUlvsUbClW4YwMYPiPWuilKUpSlKVD6mtky7WxEaI6kAOpU
8ytxTaZDYzlsrTykHjoPDHQmtUKRcLewIyNLhhhodxEKQ0UfQHZ+6slaqhsXGNAmxZUJ+Wv
s2UupSrcr+4pWPmeKm6hLRAkxdSX6S60UszHWVtKzkKw0En5ciu6bPdjOpZYt8mW4pO78kE
pSPmpRA+nJ9K1D7bkckQ4SSOneeUD/lH761S7HInM9m/fLi2c8mKtDP04Tn8a529FWMZMhh
6YpRyoypLju4+oJx+FSsK2wLa12UCFHit/qstJQPwFdVK55jL77QRHlKjHdlS0oClY8hngH
pzg1DXG3Q7cluSuQhCwrmTJSZD5PglsHOCeegPyqGeivTJSmIzD6X1p2r3PZlKSefyj3PYI
/ZT3j4YqEuWl7BHJWwgqum8IEuBuaajr6BDSUHLix+rknqVKTXe57PrzebG+zcr5J3LO9iP
LUl8oUE4BWvGQT5IOB+148UT2bXiHbXoqm7Y8HWU9q2CrYtY6KTkZQtPXPKVcZSOtVKdAuW
nrgq1LmODtEZESQ/7oV9QklaVbHAOMYX4YwOldmo2rlmF7lGuDUdTIQ89LYPHXKUrbBSlsj
ACUdfHNTWhrfpPVduNunNvKvDDWCpx5RcS2kgbknASkZPw8+uanZ+j9PtEsagj2xtgjLdyQ
pER3IwAFpGATz1HHoKxe9ldvmsR0N3qSqGyAphIaZOQeuVpSCoEcDP8AGrlaLWxZra1BjhO
xsdQ2lGT54SAPwrtpUDpIpXDuDyT+duck/c4U/wCmp6lKUqiWtzUOkLpdGrq1cbza3nA9Hl
tkOraB+IKSSCABjgDw4FcyLdO1FqWZcdPa5daivtJ3Nhor2JPQI3YTjIPI5ByOtRF/0zZ9M
3qNeL5dL5cZS8Fx2O2gZUe6nJ42g8jAOeKzn6h0ihLbRud6tkhCd4Zm9s6hYI6ON7jkemQa
h7fPbuaVsJkOMskIb7fagrebB/N98pWtA8E884Ctw4qeUibGuy/s633dVpHZodfVuYl7yOC
2ru5bSByF9wc4xwK15m3yKm33J9+FbpJLsiVDhuJbkk8HK0pwtRGMnuo8QF8Vg5p2yLlwrZ
BX2pIKIiJDcxtxQHJUVbSjgn9TaBUpcbrE0LaXYlxixJE6evbHjRtjSlJGO8taUoxgng4z5
ekdFdcW4X5k5+YzDA/LqlDsmlq5U0iQs4ASMJUsFTiuQMDrL2xzTut2JVxuyXVtRX0qJcfe
RFORwEhSgFevdTnI4qZgagflXtEK3WlxiyRmF9pMdZLScp4SlsHHH0+XnW6wrevctd/kx1s
slJat7TmQoNHGXCPBSyB8kgeZqfJAGTwKgYH/AF/dhd1c2+GVIgDwdX0U98uqU+m4+Iqfqn
a513G03FXDYS45cXhsby2QhvI+IqIwrGfhGcnrirPbY78S2x48l5t55psJU420G0qx5JHT5
V1UpSlKUrW881GZW8+6hppAypa1BKUjzJPSolOpWZic2eHJufJHaNJ2Ncf7xeAf7ua8DOpZ
mS7LhW1BPCWGy+sD1UrA/wAtZHTTUj/b7lcpp8QuSWkn+63tH4Vq7XTmnNwjx2GnkjCgw2F
OH0KvP5muCZe73JdLKUItDTiVdjuR20pwgHlLXl55++oGNB9o1kmrl25SrpEfJKotyfR2qT
j4sg4Tz0SlRxnkVMx9VauUkF/QcgYOFlE5v8AetdresHcYf0vfml+IEQLH3pVW7+WdqbTul
M3KJ/29ufH4hJFeta40w6QBeoqCeB2qi3/xYqTj3W3S07o1wivDzbeSr9xrpQ4hwZQtKh5g
5rKvKhBGcuctUiMFxmVcGWsZdWPJoH4Enzxk+A6GvHbXKMN2LFZEaInO2Ol4pXJJ6lbgyUg
9eMqPifCui1WJi3qTIdCHZYRsStKAlDKf1G0/op/E+JNStK5Z9ui3OI5FmMpdbcSUkEc4Pk
fD51WP+je3wlb7DdLnZl9dseQVNk+qVZz99cVx9nU65qSX7syF79y5KIyUPK8+8nBzjzJ+V
SWnvZ9a7MpyTM/6zmugpU9JBWEJ/VSFE4GPEkk+fhVnjRmIcZuNGaS0y0kJQ2gYCQOgFbaU
qu6GyrTqnTz2s2UvPnl9dWKvFKShJUohIHUk4xUBP13pa2LUiVfIoWnqltXaEfROahXPazZ
XngxaYFzurxOEpjRzgn68+fh4V6nUuurmSLfpJqAgjh64yMY+aRg1Os32NbIjEO/3aCbmEA
PJZPxHzCev4VQb7LtNqvEeVpN596WQtTcSKwtXZH4jjj82ojCkeGdwwRzhJY1HMgSLpPska
zIdyp5e8toWCeq0F3aon9pBpEdm26C5hu1ouLTaEsolNjtNpI3BouLwnHxbcbcjjArs1Nqh
JejWac4Jr8pKcw4J/IoCjjvLThbiuPhRtzURaIjNquuG9RrglK0tugSGsso/UWTlKleTaQr
B6q61aYbtnVe3nJWprw+28jKX3n1RY7eCB2YI2Ak58B4dc145pz3u7S3bFf3XZLSi3LjvSX
USAjOUoDpJUhA8MJweuTUREiXO1XFSI9kVJdGTInvNtrcht+IA3FtSsc7shR5ynoKsVgscd
cZ25W9VsmkIWmOhJDiVnnG5ZThHJyUoSnGfGvY2lbjckIm6mljc2CWrdGV2bTXkncP3j7yK
wl6okWOItiBZ4o7FQQI8VLzh3nwyloJz/eqv3/VeubeuO0tHuk6Z+UaissJdSlAx3RwpSl5
IznAHhnwlLM5fdQLcs9wvKZG9LblxLaUt9g2Rn3dO3krVzuPgn1NfQGmm2GkMtIS222kJQh
IwEgcAAeVZ18w1ww/r+6xbdpt1mSLQsrlulWEIWogJSDjkjaonHl519PpSlKUpSqbIShi+S
JOq4siSyl7MBxLZeitI8MoSCUuealD5EdKmU6ssihhuUtePBuO4rH3JrMakt6gChE5Wem23
v8/5K47ndVTY5YiwbmFZ6qiOJQR0OfhJ+WQD54qKb7ZiQEs2+5toCOZKYYLxJ6hA+BsfIEn
8al4EyPBStUewXRK3D+UcW0FOOHzUoqyfqa6vtuSVYTYLmfUhkD8XK1nUhRntLHd0EDP+zh
X4hRH41yQddWu4Xdq1tR5gkOkj82lQRj9bao7frip6VMjQWu0kupbSThOeSo+QA5J9BzVcm
XW53p5UK0xw0gEBx1xIKkfPOUoPodyvNI61Fs6L03DnKcuMf7burg7zKG9wT6kZwP7Sz8sd
K6E+zi0znA7LtsaA1ncI0IlKj/bcGPuSB8zXf/0fWFCiqP7/ABif6me8nHy71eHSEmMCYmr
b2wgDkOvIeA+q0k/jUNLYugaW5b9ZXOUW/ieLTKY6T+04QE/cSfSuONqXWbCvd2Z9su7iAM
7ojqFLP7ASAVD9raB61MRrj7SXmQ65Y7M1n+jW+oK/AkfjWxN41+1nttKwXsf1M8Jz8s1mn
UmrkpHa6HWST+hcGz/Ctbutr5FBVL0Pc0IT8SmXEu4+6vB7R0KGRpfUHr/Mj9fH99Yn2qWJ
lREyHdYe3gl+GUgfOs0e1fSC1AKnut56FcZwD91dCvabo4JyL0hXollw/wCmjXtN0c6nKb0
2D5FpwE/TbWJ9pemFZ7CTJk4/qYbqv9NapHtL0/2K0B6XGcWlQbW9CdCQrHB6c1W9HayucH
Tka1w9MzrlISpeHUZS0rcoqBKiOBzVjDHtDuv56Xa7G0fBlsyHfvPd+6vUezqNNKXNR3i4X
tYz3HXS019EJ6ffU1b9KaftSt0GzxGVYxuDQKvvPNY6ksrl1sjkGHcV2oqUFKeZGMpHUHBH
GPIjp5ZqlyrZpISUplSrzqV/elrvSFLaW54JCspQTznAJIqVtLGj27BFluqXamXyrbHkXJx
BCgsggjf1z18s1pamtvzXG9EWZC3Rlt25upIQkZ5AUrJPI8j06Gog2GwWFDjeqLivUN3IKh
HW+oIaCj5Z7uSfUnPdTWwRNRt5336TbhIaV7pBezIdUoEbdrZClbR0JUc85IT0rpgQ7nOtT
9vjzJK3HgQ++wELUVYIOFkbGxyeElah6VDw9DW9Eh+PeJke4vpa7ptiVh+MRwndsGwdOqgP
Hzqc0qu12HTqmrpFZlOJ3JMhLSXS+VZ/J7sYUccYCjwDnGDUTd7TPmaXevNnVIhJtyVPsKQ
7kBI6oaXjeUBIyedhIG0Y5qx2ti1RNOTj2MqK+w423Pcgr7FTroQlXaDaoAA78+GfGq3Hsl
sRfBf7K7cJ7cRQkTEvS+zdLu7jcnaVKHHlzng9ambteLBq+MzHuDJhOtrwVvMB3ZnjGUqyg
eqsVznRkmI6iTpa52ubIjkAsPJ7qOchQUlRUCMdOhFe+0LXDlubFptq2nJzaQZjyVYS2Bgl
AORyTjPPTjxqjxLbbX5TMgzhFjQQXJsw5CirghLeCCrJ4TjnqTwQKm7drW8N3JuAzqB52Ok
FZSI4mOjKu63uSnlW3k9eeMnPEzKtOv8AVyVQpU1Fute/lxTXYuvI9UJUT9CR9avlksFs07
BEO1xUMNk7lbeq1Yxkk9TxUjSlKUpSlKUpSlKpF1t0uTqCS5f7VPu1uCkmEzEWksJTgZ7Rs
qSVKznruGKk2L4xFj+7Q9OXWGkjCAi3gJSfPCTiop2QwqUt+fHvhYAIWsQHe0WPHcsDKUcf
C2EjzJzipWFKhXRtIhXeFHtaR+TYhOBK1J/aPBR/ZAB9fCpe2uWtLKmLa7GUho99LKwrafX
Hj8660qSsZSoKHmDmuWdNejFDcaE7KecztCe6hPqpZ4A+8+QNQPu9yu7623i1I7NWFrdQoR
Wz0KUN5y8QepUQPLyrNvS7s18LuTqlNtHCNygpZA4yAMIaH9gbune8Kn4cGLAa7KIwhlBOT
tHKj5k9SfU10UrwZycgYzxivaV4pIUCFAEHwNYOR2XU7XGW1p8lJBFanRAgsl10R47Seql7
UJH1qI+27LKWDb4S7ordgriRgpIP/aHCfxrjvuprvYbY5O/k2gNJUEhJld4k+OEJUAPUmuu
DrSxykRG358ZuXIKUdihRWA4f0QrAzzVgr2lQmp7HPv0NqNCvki0pSvc6uOnK3B5bsgis/w
CStlc5lQxNXtSnfLUXjgAAfETjp4deayTpm0sx5DUWKmMp9tbfbNEhxAUCDtV1T18KjrT7P
rDbHGZDrTtwmMgbZMxwuKBBzkAnA5PgK91HpSbeGW49tvz9ljNtlIYiNAJJznJIIP0zTTeg
rPpx73wJXNuKuVzZJ3LJPUgdE559eepqxqabWoqU2kqKdpJHOPL5VWbzYr5NP2RbJEC22Mx
uz7jSi6hXhtAIGPrjrwa16f8AZzZbIO1f7S4ylfnHZB7qvk2O7j55rTN0nL1Jq33y9ANWi3
YRDhoUFJkZHeUseAzgY8QMfO2yIrUmG5EWn8i62W1JHHdIxj7qrtgt0hu9XiNNhqMZpEdll
1aRslJSgd4jxWDwSOOgxxWm96H/ACqrnpeT9jXRLa0gtJHZPAj4VJPA58QPXmpO0W6RNskb
+U8GG9cdhS8diVgjJx4Y6YzjjNeWbR9l0/c5E+1x1R1yGw2ptKj2YAOeB4VHr9mmmHp8iZJ
iOyHJDpdUlx9e0EnJwAR4885NZMezbTEecmS1AGEq3divC0E/3gTj0zirJGhxYTfZxYzUdH
6rSAkfcK3UpSlKUpSlKUpSlKUpXG/abbKUVSLdFeUepcZSo/iKxdstrfcS47b46lJQpsHsx
8Khgp+RHhXUyw1Hb7NlpDSAc7UJAH3CtlKUpSlKUpWt1hp9IS80hwAhQC0ggHz5rMAAYHAr
2sVJSrG5IODkZHQ1lSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKU
pSlKUpSlKUpSlKUpSlKV//9k=
</binary><binary id="_4.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAAQABAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAEuAdwBAREA/8QAHA
AAAgMBAQEBAAAAAAAAAAAAAAYEBQcDAgEI/8QARhAAAQMDAwIEBAQDBgUCBgIDAQIDBAAFE
QYSITFBEyJRYQcUMnEVQoGRI1KhFjNicoKxJEPB0fAlohdEU4OS4SY0k9Lx/9oACAEBAAA/
ANmooooqvvl7haetL1ynubWWh0H1LV2SkdyagDWlibtsGbKmojGcyh5tlZy5hWONo5/MKmT
9RWe2CV83cY7a4iN7zXiDekEZHl65IHA71Ts/EjTr/huNvP8Ayyh/EklkhtgkgAOd0ZyMEj
B9aaGnW32kusuJcbWMpWhQIUPUEda91zfkMRW/FkPNsoyBucUEjJ4Aya8vzIsZbbciS0yt0
kNpcWElZHXGetdFrS2hS1qCUpGSonAAqPbrlCu0Jubb5KJEdzO1xByDg4NSqKKKKKKKKKKK
KKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKKo9Taph6chpKih6Y+rw48bxAgrV7k8JSOpUe
gqFaL/ePx5i13pu3KTOjKkRX4C1qQdpG5JKuvCgcj9qR/iRfWLtqE2l11xuBCw248keVKzy
4r7pSMAdycdCa56If0TaI0KXMb+cuKy7IU6ptTqoITgIQoAdcDg465IwMV01c2i62qDq6Vb
23V3F5KWELSSGGQdyElKUnete0jJPG4AcV9b0PqK5syG7fb2bZEUpaIrlwdKX0MK5LSkI3B
SOeAvkYrSNN2AWCEtn5lby3ilx0cBtK9oCtiQPKCRnHqauKW9fT7NC0jNReiVMSWy0hpH1u
LxlIT7gjOe2KR3IifiXoi1TXLtGgS7QpTcpx8HaDgYVnPGQlJz7n0q7vGoJGpbJJjWySU2u
PGUq43dKShLu1PmbZyOpPVXQD1rJNN6kv1ikoTZpLqC8pI+WA3IcUeANp4z0GetbpZNVOqu
r9j1EqFDuyChTTTLh2upWnICd3VQOQcde1NFFL+q9Y2/SKYSpzbqxLd2DwwCUJH1KPsMj96
ob18WLSwURLA2q7zniEtBCSG9x4AJPJ57D9xUK06rei6gcXrm4O22bHSUxoiW1txlJI5cJG
Qs54yTgY9aj6a1E5bLhc79fL8q5suowGoLL7rTA3ZznaEpAHFTbJ8WrXcNSSWJjqocBzYiG
p1sAZ53Fas+XJwAOnqa0RC0OIC21BaVDIUk5BFeqW7zepdovzxWsKhJtD0ltogcutqBPPX6
VD9qqtLXi5akuNrfbnreiwYRVcHm0hLT8lwDDYxwdgJJxwOO9MeprsLLY3pQU4lxRS014TP
iq8RRCU4RkbuT0zXnS0u7TbAxIvUf5eYoqyko2Ep3HaSnJ2kjHGauKKqlaig/g0+6oK1MQF
PJcBG0lTZIUBn3HFdLDeo2obJFusUKS1ITkJX1SQcEH7EGueo743p6zOT1NeO5uS2ywFhKn
lqIASPfnP6VaDJAJGD6V9opfl6lcZmz4LMZDkmO/HZZSV4Cy6M5PHGAFE+yak27UkK6XiVb
oqHVfLp3B8p/hu4UUqCD32qGCfWuWn9Spv8u4stxS23CcCEPBwLS8DnkY6fT0PqPWryuKJU
d15bLchpbqDhSErBUn7jtXaiiiiiiiiiiiiiiiiiiub77UZhb77qGmm0lS1rUEpSB1JJ6Ck
6+fFLTtvtL78CYmZKCcMtBtYStR4BKiANvc89AcUp6NsrF5lJvUdcW63R2Sl66GXFPhNoWr
zIbJGAsDJPB7dO/m0S3oHxAZs8UojQGpNwjW9/ZlIWvaSgDp5VgfvXO26Hcv8AqW42ybL+X
ftpQ486XPFL76juLobUANqhjPHGAOaeYekbW4uQu33uYJu5TFxksvpLj5wCUr4ISQMYwAUg
8V9h3mLE1dIsD70WLb4bUdmCw4ANzu0q8pPXCdv9Kbarr9eo+n7S5cpLbjjbakJ2NgblFSg
kAZIHU9zSvO+KFvjQyhphbtwW4tploctlSVEZUv0AAUrHTNYzqS7Xm63Fci8yHHnhkN7gUt
gD+QdAP/DzUu7x7Q3puGYpcVJS86l8pJCVgYKCUnvlzbn0TT5q7VKbpDXY7YyybVCipenqS
4EFW0bvCQMjIB27sZ6447oujIstd0FyhW8zXLViSsKcDbfAwMqIwMHzHJHA4pj+J0Fq4MW/
V0KTHkofQmPLciOZQl5IyCD1A6jnngetXXw5+JqpbjNkvzxU6rCI0xX/ADD0CV+/orv356v
Wo9XWbSzCXLnK2uODLbCBucc+w9Pc4FYZrXWkrWVwadcYTGjRwUsMg5POMlR7ngV10hbZ8F
P9shELsC0voUtJAy6Oi9ue6QQfv+tWVpTetT6sW9KtAmuOr+blx3XQ2oNJOGmyVDyoBwdoy
TjJ7VN+Kd0viUxbTcJTLRfw6mBBCihKAcJ3rIBWokcAAAY78Uj3DT94tTKX7ha5cRlaglLj
zRSMnt9/aiLf7xbYpiQLpKisbwvw2nSE7h0PX+g4PfNfo7Td2F805AuYUkqkMJUvaeAvHmH
6HNV2qHGo1+03IcU355i4qm1YytLjagcDv5gnNL+htTON6xvOlpi0pQ1IdMFtKEpS2lKjlA
CQOxB/Q1ZfFC4Jtmm4klSA54dxYX4ZVt37Vb8Z/wBNWelNZWvVsQuRFFqS3/fRXCPEb9/ce
4pgpdk61toecjWxmVeJTZ2qbgtFaUq9FOfQPfJpJt2oY7z2ood+hLt1juchaFvtuh1EeSUg
LSVgYGcA5xjdnrV7p+6xoNsFs0VZZ9xY3qWJMollgFXU71jJGeyQar9UaZvV1utnTIvIcvK
nVyGm0IKYkZDYCuE/Vkq2p3E5O72xTAxryJCdbhamjO2WcTtPipJYcPqh0cEffBpht9zgXa
N8zb5jMpnON7SwoA+h9DXi6Xe32SEqZcpbcZlPG5Z6n0A6k+wrMWb/AGXWWr5shoTozKIPi
hCXQ0ZS2t4x5cnlDihjg4qdoK53C6tW+9S4yExorUuM6tttLaGmsNLQAkdhgjvTH8NWIjOh
oLkRLQ+YCnXS1jBWTzn3AAH6VbaivUax2aRLefbbcDavAQpWC45jypSO5JxSbbdNRbl8Prd
d7Syhq+tMCS1MCcOOPA5WFnqoKVuBz6072O7M3yyxLmxwmQ2FFPdCu6T7g5H6VPoooooooo
oooooooooqJdYMa52uTCmNocYebKVpXnGPfFfnmRdNURrKZLFylrsnirYac8UqaJSeAEqyp
PGMA8jr2rcEqsWmtPydQxoDUZtyOJDqmGwFu5GQPckn+tZPppMyRqLTc8gICJRShDziS9JL
jjhcdDY+kAZyenlHNalq2G9BU1qq3lCZlsbV4yFq2pkx+q2yexGNyT6j3qrsdmdm62Rq2zT
1IsVwjeO4yk4DrxG0hSc9RjJPqCK8adZtuqL9rCPOhMy4ontpAcTnlKNhI9Pp4I9atF6cvl
nUFabvRLCf/kLnl5vHolz60/bkVwQ5O1p4toucFVtYhO7bg2lzd46sBSA2sDhPRRPChwO9d
Zfw7085Z34sGC2w+oKLT+9ZUlfurOdueoB5GaxrUq47cF+3f86BLUwgFQyQN3iOK9SpW3HY
AYA4yWTXGlpZkRr1Fhy5gnwmvCDB3Fl1KE53JxynYOMd+9WDdhhMWtNgemR2oiYiJM+4upI
8FpaspQ0lRJQ4vaCr7A4zVjZbaxrS0yLZZiq0aWYc8HLKcSJywBkqJ6J6dck9/SmGToO3s6
IuGnbaDmUlSw7IVvUp7AwpR+4HSsCntPwbs8y7FEGRHcCVNNk+RaQBkEknkjdnPfipKo12v
khE+St+SuUtaBIWC4pRQkEggcgAEew/SrfTPw6vmpwmQz4TMHtKezhXH5QOVemeB15pqudm
vEa0XnR8O4tONR0xHGUKQ3HCitSypCOQOSkHkk8dSerVpWwM6Cslyul2eYQ49h+QWtxDYA+
kKUSVHOeT1JrP9Ms3D4g64uF1ElUN5tAcbcxuLCSoJATnooI3Y9DzTtrCFf5GkNRwHgFRYy
WVw3zhS3WkgFzdknzDB54JrMJFlgP2iRLaSph8MmUz5spUEKCHmiOxBIUk/wAquatdG/Ef+
yemJVuEVUmSXy5GCjhtIUPNuPXgjOB1z2qunfilzlRL/fLxHjuyx48ZSy4VbQrgISgHaMj1
H/Wm61takvN2bvNkgxih6QJCpz8NDLZJAQooBUpZynPcd6rfi7qJN1ubFuiLC4kFS0uOA5S
t7AyB67QQPuo0hQbhOtc1ufAkOR5DZyh1PXn/AHB9KcLZrbU+ptSs29+7qjMXIpiuJaQAlC
T1KO4Uemc9/tWo6luSNH6eiW+yx2Gn5DiYkJKztabUR9Sj6AZPqTS1pzUFusFxjaUSiC5FZ
QtdxuTrqW0LfGCSncfNgkD/AG4FNL+v9Mso/gTzNVnalEJpbxUfQbQR/Wvml41ym3GbqK7x
VxHpQDMSK4fMxHScjd6KUTkj2FWt8tVru1seZu7DLkZKFErcA/hDaQVAn6SBnmsttU61W9s
utX2c2JTSmCq3tJEif4alYfIIIbwPKDncvqetV3xC05dEW2BflXiVeLetCUNrko2usBXKcj
vnPJwDnANUujWpUR+TqGK8wwqzBDqjIJCHErJSUZAPJHAA60+XG73O66GTe71PiwLTIRhMC
A0oOylZIDRWo8Akc4HQGs80tq24aWvBnxQFsun/AIiKDhCx/wBCM8H9KbGLwdS/FS2yg94s
N54LZKFHe2hKMpQoDlHnByONxOeRitHv2o1WOVEtkK1SJEiSpsNBDJ8IpKwFDcPpITlXOBS
zYb3E05qG6+KtKbbNkL8BqE78y20+nJUkhIylaxghOOoxmmlOsIi2w4i2Xpae+LY8MfumpN
v1RZrnJ+UjzQmVjPy76FMu/wD4LAJ/SraiiiiiiiiiiiiiiiqjVdw/C9K3KYMb246ggHusj
CR+pIpB+F9uYv8AoW6abu7O5mPLKClJwpJ4PUeigak61bfetEXRljc+cftkZMiUlajlbbac
IbKU43FfB2+g+1K8KEqyW0XqTNltMyGGlwrjbgFMxnPqLLqAd2AolOM4PpmmlvUDmqxa7Xq
DY1BnyEraeiIJjzgkEhlZUdyFbhyCOcYqRfLpO0LqR82yCZVsmRlzH4yD5mVpUErWgenmSS
OnU8V7+DkEs6XlT3dyn50xalrV+bbx/vupm1BfZFmdgNR7aucua6poJQ6lBBCCoY3cEnaeM
iliwsWNNpcfW9MdvF3cEW4IbcUl5LyzladhICAnzHOPpHBNWi9R2LSsBcW2xpMuLGe2u/Kp
LjbClr+ncTjOVfSnJ7YrMvij4dyvEi5tQ5MXwmmWXESEhslagtQOBnPlHOSCOK1bTzlukJs
qy0tdwTZ0LQ/sVtDatgI3fTkkA468UgfG2PBbuVtdZZAnSEq8VaScrSnASMdM5J5rSdH2Y2
DSlvty0JS600C6E/znlX35Jq6rJfjDpFWRqeGjIG1uYgfslf8AsD+nvSnoC1S7xOmRlPfLW
gsg3R84SA0DkICj9O7HPtmtQ0vry3ykIhy2GbalThRASlWUOMhexB9sngeuCRxS58QtPSp2
uGHmZPgTJaG020eIEJUtvJUpRPTaVJwBknoKXtYfEaXqKwx7MloNKST88pJ3B0oV5dp9OAo
1E+H8aZJu7LdqmusTlvYKU42BoIVuWv7FQA9zW36ehXWNYGouoJbc6aQoPLSnykE8DoM8cZ
xzWQ6v03N0xb56JD8j5Zammoam1kNu5J3hSe2G0ITz1KeM9s/JxT0zOjSfhzblTUQHUwHpE
RLcouhRKsLG1SDtSducFQPIx61x09+KOXa0WCVPciW29BEhxmK6E7gd2DkfSpRQMgVD1/Ng
O6jNutLKGrfa0fKtJQOCoElZ9/Nxk8nFLQzxyB2qy0254GqrSvdt2zmuccjzgV+jr7CYn2i
S1IgszNrSlttPNhwFYBxwe/8A3ql0tomz2u2tuO2+K++4EOb3WElSPInjn3BPHqaaG20NIC
G0JQkdEpGBVVqK8P2YW1bLTa0Srg1GeK8+RK8jIx3zgfrVM6h7Xshxre4xpthwoVsO1VxWk
4Iz2aBGOPqrpO0hpiztfiabSpz5VKg3GaJKVqURxtzjk4HPGOvThbvc+Tdvh9epExEkNKjI
cj7WUphpSlwbUtn6lHj6lYyOQAKyuNcnI8J2IkhDTq0OLKUBRWpAUEg54xlRPTt3qZftQOX
OLAtrKlpt9tYS0yhR5WoDzLI9SenoP1qm64z0+1WdpmXFTf4NEdWG5z6P4bZ2lTnRB3AZAB
OSO+K/Rl5eusSyLetcduXNa2HwVHAcAI3gc9ducZ74rNdXGFqO4QmrXbrlaLzIeQy4h2Epv
xEEg7yRx5FAHOc9alWi8aaEdbF8u95tl0iqLT4euL5G9JwrYQcKGcHGOhqfebNETOtLvzzt
0tt6xDLkhYdW0opUtp1pzqDnP701aOnSLlpG2S5bhcfWwA4s9VqHBP64zV1RRRRRRRRRRRR
RRSr8SHQzo51xYBaTJjF3Jx5Q8gmqV+821N7dsuiXokWRJUZV0uCAFMx20jJVydpUcgccc8
+2Ralu67zqqfdkOqIdkKLS9xBDY4Rg9uAKYtGamskNbrl9tLcu5M/xYMkIJW872SvHBVnGF
EeuTWlaT0jYLTJZdlphPajyp98pWNza18kJRngDOBxS3q7VE/S3xIdmv+JJbEJSYzDYBSlt
SRz7HxEnJPUYps+Gr0h3S6kuviU03KcSxKDXh/MIJCivH+ZSh+lStctl+wNxWlbJUiWw3Fc
HVpzeDvHuAFH9KSIOnp2sbwLm89L8UOFJlvxgylDKQUhsoAT4ilnk9UpHGSaap9okwLOqXe
bgw7b7Un5pEGFEEdtZbG5O7lXGQDgYGeuaxTULt0ucp69XJtSDKdKtwPkzgAJSP8IG3vW+6
YM1VlspR8uIH4Y1vBz4vibU4x224znvnFZb8Rb/AB//AInxnHkLfjWgtBbaCAVKB3kD9SB+
lNEH4k3/AFCzId09pduQmOpKVpcljeAoHB24Geh6GpmjfiHMvl6XZL1aF26eEFSAEqAO36g
QrkH9xUXXMSfG1A/LM6czAnwDHHhsmQyHBuyhxsdAoHhQ5BzSbplT8mBb7EqEhLUtCn48Yu
YTPeCsBx8nnw0gEhI+rZ3rTpEO36ZtbV4vhRdLlFGxl/wEhxa1HytNJHTk4A7ZPPWsn1ldb
qbyi4TZcd191QUz8q9uMLYVAtD0IVjKsckcUnDnv17mtG+G89uxWmVNisfO3q5PiJBiA/UE
gEqPokE8n/DWzQkyUwmEzVtuSQ2nxlNpwkrxzgema4Xmzwr9anrbPa8Rh4YPqk9iD2INfnL
Vempek705bpSgtJG9h4dHG84Bx2PqKadPwJNn+G2pjeWRCanNJVCTIUEqdWAfpSef5ecc0k
RrjKjPNPtyHG34wSIy0pB2YUT1PTGSeBzmoxUVElSiokkkn71Jt8CZdJrcKBFXJkuHyIQMn
7ntgetPELQlnDTrH9olyL/ESXlRILQdCVp529txB9x3p80/qPVkqxR7tKtEK4MPJ3f8C+UP
bfXYsYJ6jG4HIpptVziXm2MXCC54kd9OUHGD1wQR2IIIP2qZSrrQi7ttaXiNIdnTcOFahkR
Gkq5ePv2SO5+xpLs6p9tvrCNHrDMS4uLjx2J7qnEPIaQQX8AZSkKHHPOcYHbRby3Lb0fMbd
kNuSRDUHXijalXl8ygnPHGcDOM4rIr3dtSs6blwpS5BtMlltEcPM7lYSRxuATt8oyeMcD1z
SGRwDjANCRk85xU1MSOIsaSTKUjxFJlKDQ2NkcgJUTgkjJ5xTr8L7VGnayaUlgoTbm1yF+J
ndvPlSntwkKyDgZOfatb1Le29Oael3VxAc+XRlDZVt3qJwlOfckVKtU78TtEOeG/D+ZZQ7s
znbuAOM0lN2m1ztaalhXFQb/ixX4roc2LbdcaKCUH1OOnOfSqjUKLvo612u3ymky7fbpaXo
M9sbSNqFgNup7KyRgjg+1aRYrf+E2GBb+Mxo6G1EDGSAMn9Tmp9FFFFFFFFFFFFFFZB8ZL1
ekeFa8iNAfcKUtI5XJCQklRI6J3KCQn1BPpXO2/De62+CzDes0SQ66A6ucuWUNtZCSUPND+
8CFDIGcH+lZhK2KlvKaWXEeIrY4Ugbhu4VgdM9a8ssuPuttMIK3XVpS2kdSokAY/oK2q86Q
VptnT92tVvkT7jCmJVOea870hKxhZJ6nngegPpmr1djtGt1t3d5M6MpBVFlRd4QHg2s/w3Q
MggKB6GmwAAAAYA6AUuateVAfs91eaK4EGWVylA8tBSFIDhHdKSrn259aivX+TF+KrFmcfU
qHNtu9pvgJDgUokj1yEmvXxBuLLdjctS17fnWlqfWACWY6MFxePXBCU+qlCk9Xw+vmqrFEk
rlxIIfQl/wAIhaslQJ+no2PNnaM8n2Aq7gaovNoiu2WPp8TDp6OhE58SwEqSEjHh+XlRT5s
HGMYrHLzJXcLzKubjK2257zj7RWkjckqOCPXHTjuDTn8LnLjZ7vHubjRRabk6ICnFH6ncEo
IHsQU59628oQVhZQneBgKxyBWd63vEfV0pjRVlklUl6SDJfCSWm0IBUpJI+o/TwP3r5evh7
Et8OBMRCcvC4xKZwHleeQQAFN4I2lvaNqRjjIqNGTPt9vmasvb8x+Ha21ps0e4pAfCjgBax
gZJJwCecVjqiVuKcWcrWoqUr1J6189qbPhe6hj4h21SiBvDreT6lCsf7f1re7ddrddmlO26
axKQhRSotLCsEdjUyvz/8UdSMah1OEQ1BcWCgsocH51Z8xHt0A+2aUZEqTLQyiRIcdEdGxk
LUSG056D0HJriBgf8A7qfZ7PNv10ZtsBve88cZP0oHdSj2ArRZAXY9PphaQhOfKuOiNNvgb
UVvKwdxRtBVsByNwHsnnmulq0hcp98t063Bxtu2owJM2KY7Wc+UMtDC1AAqOVnknmnrRI2W
eUyn6GrlLSgdgPGUePbmqqDqCBpXT8tPhOvqTdpMeLEZALjiy4pQSkfr19KortrjU8S8GLd
Fx7Ey0gKcDTQkKOUlSfMrAwrapGQOFCrayTXdLafm6r1VIdMi7OocMZKAVNg8IQAcHO3qM4
AHTOctFp0zZLK+7Jttvajuv8qWMk4POBk8DPYcV81VMlwNNTn4EYSZQb2tNFWNylEJ9R69u
aVPhwIbOnZl2usa3R1turYVLQ2lAcbSBnJ/NzuGTycd6yC/qhSL7cJVoaUm2qkHwCEFKQDy
B7dDgegqRZLbaXozk+9XNcWK24lrwY6Qt90nJzgnhIA689OBUmU028/EtKlJci+G4YTdtaK
vFeUopCzuO5SiUDOT04HFNlk0/e/h0GtV3FaExitLEuGk73EsrON2em4K2naM/em+8ax+H9
5gCNcrkxLY3hYZCXCSodPKkZPXoaq5nxUttuiqtthtEhTkNralMoeA20hIABOTu9OCATSO1
driL9Musu5LTJEhuT4ryNjJSkEpy2eVeXBQAc4PuSNQ0jIa1PZJKJxlSYq0ljw5rjay+nJJ
dwkcZJIGCRhAxXWyTZGnLs3pa6OqdZcSTa5jhyXUDq0s/wA6R0PcY702UUUUUUUUUUUUUUV
md3tE69/Ga3puaWvkIjJkRmgrO5CMeYj3cI69k/u3a3uK7Vou7TG/rTHUlHspXlH9TX5nxg
pHUDgZ/wDP/MVe2gpgXCDdG44f+TLbrrSFKKQeClxagkpQnJGRnOQela9a5ky6aMumoJF6l
JcdivICUrSlmOtG4bminnGRwSSTXq4xHNPWpGpbLMVHW4jxHoL6nHmpbjmCEpRu8qys8FP8
x4xTZPubVqsz1zmoWluOyXXUoG4jAyQKSrjcndX2WRcrgZNn0oy34iwRtkTgO3B8qM8ccq/
WvWhb1abjYDNuMdtpyzhS2X5BC3G42VhB39Tgbk/p71Q6iVKv95t1rdJRK1A6lx9pSTvjQk
HLbfsT5lq9/tTfrjUT1kjMW63rEd15pS1OpRuU00kpThCe61KWlKe3NJmmtYf2esk6NPcZe
v8ALuLiJCZ7u1LQSkDc6QDxxgADntVTqSwIgOOPqLa4zoamBMZRMdbCledLaj02qJIx1S4e
OKv5t4ho+ELyFBtQYmmNbn2EhrxlIXlDwHTsScdcH1r6u86i1lo24XmXI/DrXEaXmNDSfEl
qSnJy4eiMnBx6GvWl7xYrfcwYalOw7BZVFbzbZDanlKCnTuPc7QB68+lW/wAKbjc7xHvdyu
K3D487yoWT/DISMpA7YyBj2qp+N14CIlvsqHBlxRkPJz+VPCc/ckn/AE1j5J57H/eunhO+C
XwysNZwXNh2g/fpXqK/IjzGH4a1IkNuJU0pOcheeMfrTVEAtd5dvEPUcWzTUvn5iC4y54rR
JO5G0DDg3DGB2IPFPerdSXqTpeVPdbVY7YpOxkLOJc1R+lIA/uknnPVWB2rFwduMcYr0Qdu
T2OMivgGBng9OvStX+HelD+EPtqWG5Vw2CZheHGIhBKU46guYPuAc+laZZ5tun21ty1LQuI
2Syjw0lKRsO0gD0GMV7ulwbtVskTnUrUhhBVtQkqUo9gAOetUXw6fMjSDK3GltSPHf+ZSv/
wCqXFFf6ZJqittwttuXIuwtxuF2nXSWm2stY3rRvCVKB6JT5OVf964XGG65rmyuatktNl9B
VtbRti5SrLbG4/Urd5iTjOAAOan/ABE0pqDVcuE3AXFTAi4c2uOEKccJwe2OE9PuafKwv4r
am/FNTGBFdPy9vSWlbV8LcyCo4HoQB9waREpW6kpSkqCAVkDOAOOf9hTlY7zYoOmLVFlIDz
yZ7s6Q0G8qWttJDKPsolP7Gvt1gvWbTbb0G5+K7bX3I05tKGw3GccSFnZ3JySgK68Kxip/y
P8AYJqxakmxEqlv+KUsk4DQ8M7EqPckrKlK/QDivE16drSYz84m9XGONrjr0SGtLKR12Mt8
D/Wsk+gp1bmSLXZ1Gy6XRZokVjzT7rtSptIHJ2JJWs/cjJrHUMvz1CbMkbUzlqU8/JIKSSp
W5eP5h2GCckYFTm7Zc3JUeFIgypEORJWlmQtrwXJOEgAIU5kA7UghJ57VcR7DZWL1vsV/uF
rkx2FL/wCKQA+h4Z/hFsAE5SCeuKfPn4Gr7TGtF3f+TuvgtyYsobUkuhAUVt4JxtPBGexFX
Ohr+/qHTwfllCpUZ5cZ9beNrikfmHsQQaY6KKKKKKKKKKKKK5u7W0LfDYUtCDjA5I64zWQ6
219E1J8PG2kNLiTpEhsPRVnlKRlW4HjKTgYNIGnWbRIufiX2X4FvjpLjraM+JI5wG0Adyev
TAzyK0jTbr+vIlyttqaOn7LCa2R2ox2rceOSkuK7jAyU+4yTTToazwo+gzbo7JKnPFRKYlK
3hL30rQcflyO3bnvS6xb7m78NblZyYUx+LNcSpBV52G0nJIA3bVjnaOwI+1TntQRtT2S16X
sbrjL85tLU1sklyHHSgeIFFQ6kEJB75qL8VXl/hkPSttyhCYy5T+D9DDKDtB9iQP2qOLdZ7
Y7i5bx4LUeTHhNqCfnAtAJaUO6Q6yVnsMknjNffhm3J1FrC8arnEOFB8JlQ6ZIH055wEgAf
5qb9Y6QY1KyxIE56BLhnc3IaGSBkKwR90pIPYisz03pKbf7W3qIM2xDEYrGZYcHjkHKnllJ
5IPGOhwfWvfit6gbsuloERSmWojjTEmcQhCnHEhQdATnBCQspSTnkVc/Edi3QzY9PPr+Qtk
OO7JLjaACtSU7UoRkEbiT7/AFZrNJF3cEBVrgOSGLcpzxVNLcypxeMZUQAP0Ax9zWlfDuyR
YCHrVekjbebexNDTh2ggLV5Rg9hsJHuaZn7lB0u2qxaebNxvM15x5LG8K2rWSS46ofSkf9B
96xzW/k1K8wueu4ymfJLlKPC3eqkpH5UpztAHoaX/AA1LUEN7ipZAASMknpxjvWmTJinFOM
Xi1IitQ20JYhTlFMS3tbcBako5ddWd21IGeP2QUJdsV9SVtrLkRwOJS42UHIGUEpPI7HFM+
nbxbdLymrxch81MbSox4TOFLUtQALrqz9GcfTyQSTgd6fUuqLtrG4h6YryIOGI6DhDIUcfu
e6jVSmMpUZySFIDKV7As8eIrjhPqcc+w69q5A4OcA/ervTkEyZb051suRrclLqkKGfFdKsN
Nf6ln9ga1zSbd2lWHUc5TrEi7yn3G0uNYS2VIaSlIB6YBz/v3qw0RGk6Z0K0xfQiGYRdLil
rBSEbyQrI9jWb6r1PdtU3hl6Eq4RIPjoYgIaSpHjEqKVLUoYwewHXntzWjXdKdO2WHpywNF
p6ev5SMM/3KcEuO+pwMnPqRVLo51MfUNphSNgdiwpsBGxOBuafTwR2OwJPvn3qw11qO3mE/
bUsx5qGVpM9x1oOtxk5HGO7quiUjnqTjFZZCuMpM9Vxtt2VHgxpILNuE1TTq285w2glQPTH
U89qbrp8W70oSYcWyNwpXCUoeWpbycpznaABkDnk8dwa5aM+HjOo9CSX55U1ImyC9DeUMqb
wMbvcKOc+owapYmnrbHblW28tXe0Pt7ETH0Ft5lPPlcUNoUGyfzDIzwTSxfrO7Yb1JtrziX
CwRtcR9LiSAUqHPcEGo8aa9GS62FEsSAlMhrdjxkhQVg+nTqOn61sto1Vp7VmpYqpEhlDCY
obYt0xOT45V9SQQUEgcAg556VcXLXsRlxyLY4huzrPlcdQ6lqMyfRTqvLx6DNL12v1n1H4V
mu+pi+JC0hyHZo5UjOeAXMKKhnHTGfSme36H0jplBmot0dssjeqTKVvKMfmyo8dOoxSfrrV
juoIzNos1recDx+ZZmOgNlIRghbYKgRyR5lYyDwDVNepF91pI0+U2KJGmvtBxma46B8wUZ3
A9sZAOzkj7Grq3fDTUTjbzM6VbYSHysuPMoLrxCynclOQlKB5ARgcZrRbHY4OnbYi3wErDS
VFRU4sqUtR5Kie5NWNFFFFFFFFFFFFFLV31gmFPft1ttkm6S4wSX9iktMs5GQFuLIAODnHN
ZXK0u5qO3vpj3K1CbAdcW3EblpX4cZSipSVOYA8q1HHsT7VzgaDtgIVMvb1yWjBci2WMqQc
eni/SPStH+HcS3Wu1XaRFjuQYfzW4IkLBU0lLSM7jk98k88V705f7XM1NJctMtL8G7ZUDtK
dklsAKGDg+ZG1Q9dpqkg6Qt7WuNQFy9yYakJDhS06hBMdwb1jJG5OFA5Ixxjnmrb4cWaG23
N1BGhojNT3PDhISD5YyDhJ55yogqOfaoS4rdzb17fFJ3KU09AZPXCGmsKwPdX+1fWI0XWL9
rhx4qTHiQmU3OZjkp2pUIyVe5wV46DjPOKvPh60j+zBmI/wDnpciSeMdXFAf+1Iqw1bMVA0
ndJCM70xlpRjruUNox+pFLWm50Gx/DmbbrolBXZ0vR5cdQ5cypW3juFhQx65rijRS7Z8Nmk
Q46GL1EKbgFJHPjp8237bcoxWea+1s5rCe0hkFuBGSC0g8FSykblH+oH296XbTCTcrxCgrU
lKJEhDa1HgJSTyf0GaeFOt/FD4hRo6HktWyKCGmdpB8FBGf9Sjjp0H2qw1Brmy6UZfsmiYL
DDpUpEiUlHCCOPKTyo9eTwPesrK1LUVKJUo8kk8qJ7n3pw+F0BuTrZuRNCUMW1tUhxTp2hC
h5Uk591Z/Stc1imE/p8Xhh5vx4pC4ktpkyShSiE7kIScKVg8E8A89qwnU8hcm/vrU9OdKQl
AVPUlTwwBwop465qrGegPWpDkVxtmKW0LU7KQVJSBnIKilOBjvtNEiW4v8AguJbdQ2nwmsp
wGk5ydo45J74yaJUZmMxFUiY3IceZDriG0nDOeiST1V3wBxxyc1f6YkA2qZGSvC2t8nBOAX
CEMs5+ynVq+4FOuirlfLFYJ0O32Px47Ml50T5ToaYS2ny54GVEbDkAUw2K2StR2yLf9VzPF
bWBKZgAeHGYA5SpQ6rOMHzHAz0qNo6wRZ98m6sJkBmXMdehMKyGyPpD2PU7lkdsK4rpHvVt
n/FV9Eqc225AY+UhMrOPEcXy4R7jAT+9eb3ZpM/Wbtpts9VmalxfnZLzCcuSFbg2oAk+TCQ
OnUnJpb1NpuVdNUqs9ltzj1ssqGVOR23ENhKl5Wo4Uf4ilJ/MT61L1HrdCoTNl0xDVb5gaW
262uIoPRlcBLSAkEBaieD0A5zVlpf4XNQlNO3/wCSn+ClXhtJjDzKUQoqcUeVkdBnpzWgpS
lCQhCQlKRgADAApe1VYn5nhXe2JQq5wkKSlpf0SmlfWyv2PY9jWCX51t16L4RXsbZLaEufW
hAcXtQr3SMD9BVWORwev7V9bcU24lxtRStBBCgeQR0q+sE1tvwGVwrQ6oLIS5OIWpI9Ahaw
gD3pstmqo1nubEiXInynGgVOsWz5ZuM2ADgFDZOQPUkf0qk1Xq+5ayWpp1ZagMkOKjsuAIC
O/wBWC4sftkHA71V3SYuattMeOsSFSS9GSTkpQoIShKh3X5UcehFapHth/wDiBp+0NLzH09
ay66B2cUNgyfU9f3rQqKKKKKKKKKKKKKKKznWvwwkX2+/jNnlxmH3cfMNykFaFkDG7BBHQA
Yx75pakadnt60i6dkzY8lJ8NpDyoicRxsU4fDZzsx5cZIJFOFz0npqCmM3qC63KcJDqGWWH
5SggqJCRhtvaABkZ4wM811tlhjSbHqfSsU/JNCUttHhjIbSttChxnnqcioFi+GLWlb4xcfn
kzYaE73w+nYppaASlxJHXByMHso9azvX94Y1Vq5+dbP4jDTIYQtOQVpG7crHpyf0HNMWh9V
6lTJTbLdJRc2WmUragzx4Tqm8chtwccDH1cY6VObbdnaGu2nrRMdbu4mrfXBcPhyfDKwpSS
DgE4J5ScHj1q/8Ah7EuNp0LMRKhvQ0JdeciMvDDqW8ZG73zntVxoBsNaCsyRnmKlXPqef8A
rSdrvVki+3dGkLBIbC1voadXzlbgVnCVdAEYBJ6k8DvTZJ0/p22sQbvqAsPS4DbaDcJSsFa
xgBSucE56Zzimbgj1Br88XO1WKxa4n22+NTVRESMtqiOJSUIV5hkEHIAOODTfp6wfDS/Sfl
7bImtS0E+H4j62lr7ZTng9fv6ikrVtlu2kL2Yrj7oDrJQ3MbWUmQ1kYSfTAABSPTvmlc44A
A56Y6H/AM4qw0+xFk3+BHnyDHirkIS68FYKBnrnt257dabrPaXnrrfZUUIutgts4PS2luBT
k1KSrBzjzkDKsEhKj960hnVdjiQWbXpe2uXRXhBaYcFICGUq83nUfKjOTxnOT0rFtT22Rbp
jK5kNuBJloU+uG2kJDCStSUAJHThOf/8AtUnTHWn3S/xJZsbMZm4WCPKVEaSy1KZIS6EJzg
HOQep6EdTXq6WvR1ziSdR2ZM8sRX0OT461JAAXzsAVzycpyCcHpmk+9S4M+6vS7dDchMPHd
4C3AvYruEkAeX0FR2BJWVx4/iZfTsUhH5xkK/3AP6VqOk4V4uOlJQnSHW4E5bj6IMJGHJCD
gOHdhW1PXCQBuJPODUPXN/vzzUWyJs0qFBdbS3EjuuJU7IIxgrQkknp9J4zyc9KvbN8QVWd
35LUinWZpfQyuM4EpERlLYPiFQGFZ6nAHJwBxzW2Rh+/uyot0iBtOqfGmw38qS4ypogNken
ByP+xqfIfuuqbhpd+JBnty4mxUucjDbG1WPFTv6q+ntxyRz2abroyPJuar1apb1rvClZMps
laXBgDatBOFJwBxxXnSGk3bE7OuNykIlXa4Olb7yCdm3JKUpB6D/wA7VSfFaRJTGZjJffbj
riSXdjCyje4gI27iOdoBUrHQ4p7gjbAjp8XxsNJHiZzv4HP612yM7cjPXFfm3XNr/B9Z3OJ
uUoF7xkKUrcSFgK5P6n9qpGIsiU6GozDr7hBUENoKlEDknA+1clZSooWNix+VQwR+lHPcY+
9aFpt5mD8Ir684Ahc2WIqXNm7qEdfYAqPPFJzPgpVKUiWI4dZWhpTyAsqSSAR5c7Mjd+nFS
oL9sOoUfiS3Y8JMkOh5khxxtIxtT1wB0J7/ALVumjIEhEOTe7g0G7heXfmXU9228Ybb/wBK
cfqTTJRRRRRRRRRRRRRRRXh11thpbrziW20AqUtZwEgdST2pMvVgZuWt7TfItxbYQ7Fdjuu
okBK1BSD4fh/4vOTkegpV1RpW92a0vTps4TUxJO9uXyFBLoSFEp5xtcQ2rjrlXSmSzartcG
5XKbcZSI4ujUWbHaOVLc3NBJShI5UQpGMDPNQrNfZ2v7+/b7ghyJZtq3mWEAoXIShYbKHTn
OMnlIxnoeBWe/EhEeJr66NwghprDaVBpW1OShO5JA7eo9qrbVcUxbxDnGU5CeaUlC3WmxlC
QnaVjPGQkAY7kk9sGydZVCRF1DCnTTcVlx13BWpcUhQCVLWfqThQCiepJHbA36cFzbJJERa
VrfjK8JSTkElJwQfTkUkRb2/pL4cQLU82tOoVxVIiwUAuOlWVbTgZ4A5/TFIVk+a09eIEi5
PRyhiY0+8rIWS0dySsOA87VLVuT2VzzWt69sUrU+mRbYW0l6Q0VKKgAlAVkq98DtTChLcWM
lJUEttIA3KOAAB1NfmzWV2ZverrlcIy98d17DSvVKQEg/Y4z+tQbVORBmNmS0X4u8F1sHCs
D8yFdUrHYj/atK1M1/6TERe7qu66euASIF0U2PHgu4JSVkDzgjIPfj1HOYz7bJt096HJSnx
GMEqQoFK0nG1ST+YKBBGO1Xmg9I/2wvpiuvFqJHT4sgjG5Sc4CR9/XtWiSLBEnaikWXSUl6
3w1Rflru5GSlTCUgeVAz1dIJBIJIB55p/tlrg2eC3Ct8ZuOw2AAlCQM+59T71+a7rFULk+w
FPLWl91KCs796UrUAQe3IIx0461AfjPR9pdbUlK87F48qx6pPQiuXap9qnqiNXCLlakToa2
lIB4JGFJUc+mD+9RnIbyZYittqW6spCEJwpSs4wPKTzyOO1OFqskezXtmz3phb8lSUvSosN
tTzziT9LHHA/mWc4xtGa01iy6lvCSJ1wVYreoAJgQFAuhIAABd/J06J/erm06WstlWXYcFH
zCjlUh0lx1R91qyf60oaYsNh1TeLpeLtFcduzU9ZciydyfAQOGwUnAUNoByf8ApV/q1lbE/
T91aKUiHcEtLzgfw3h4Zx+pTRoLxGrLLguHIg3GTHQf8IcJH+9ctfanuulbexNgR4LrSlFL
pku7SD2CU5G4nnp6UuWv4pXSaguGHZ3ef7j575d3B9A4MHnuDVpLtN+1c++/d7Yi1sR4EiP
GY8dLqnXXU7SslPAAA4HqaiWz4qWiDp+2My2pL05LKW5LbKAPBWk7POVEBOSOKrrhrWaxrN
nUQ0vdE29mGYzi3GyMpUsK3ggFPGPXn1FR/jVbEqctl7aQra6gsOKAx/iRn91UlaJnm2avh
S20uLLfiEIQnctf8NXAHcn0p2harmyUhvUjVilST/eRLqwYbqe2ErUkoUMfavL0f4a3V/xJ
8F6zOo4WWHgpkn/M2VJ/Xiqu9WRi36IeYamBbLtzUu1KckAB9nYncvA4VnaAM45+9LjcKPI
iTZCZiPBjRirxpLg6qQCG0IPJXvynI4A5rSdD6Rsd2enTJFvS4zFkR0RwtJGFNtJ3HnkgqV
kg8EitOoooooooooooooooopL+KNhuuoNMIj2zzll8PPMp+txABGEjoTznB60m2fTt2u8mZ
qe3uWS4vEodEdTa97LqCk+GEq/uyQMH04wcc1CnX9/UMxyLqG6zWIjkdxuM7HSUBl0KypMh
tI5KRweOmD3zVpo/U060W6324wYM9uPNEMTkPAlzxSFbWuMq27iVdsCqu2arb01EW634n4k
zbW4jTamztQ446txxxf2JTx1PFI0kFN0dS6+mQ4Xty30HfvJ5UoHjOevY/apDLbUqO26iSl
l7xPCcKlZKkqyVOKx5iOe2QAk56jOmfCZttcCWm4RGDHdaUgy3uPGSVqJQCfrTwsk9s4pq0
aXLNOnaUddLrUQCTb3Cc7oqycDPfarIz9qXNdO2x/4hwWF3GU3/AME4i4NwUFTvhjKwglPI
CklWcc4x65pD1FO087aJUS1glsXRbsMbT/CYLad455AKsYH+Gn/SvxNYt+nUM6nakx3ooU0
h/wAEqS/tAO3j84SpOc4HfNL2v9a3i6w24+1VuhymwtMRKwXVIOClbpH0hQ6I68ZPGKzuit
E0fcV3j4f6g068oFUGOqZEKjkowd2Bx2UAf9VJuomWG748qLn5Z5Lb7IJztStCVYHpjJGO1
RbbHkS7jGiRVlt59YaStKikDPXJHOAOT9q3P4XR58SzvsLmRJ1rCwYMiORyMkKSoYByMAnP
rTjOmM2+BImyFbWY7anFq9EgZNfmfKpl0RvAQ9JkKUsgbVBa1cpCs9s8Z7mvl3nKubjTqCl
CMbRGQVYQQkDcEkkDclIJweoNVpOE5J6Vr1r0TMs3w2klm0R7leriErLbqUq8FJ6Y3cEpBJ
+59qzxzTd3s2ZD60W+QyQWWzKSH3Fk4AQlBKs57/fmt+0zan7fZ4puPhu3UsJTKk7RvcIHA
UrqrAwM+1XNUGrjcIsGPdrcXFqtrwfejIUR8w1ghacdyAcjPcVU3yWxBm2zXNtcS5BdSlie
pHRxhZGxZ90KI98EiuuvbnHZ/B4K3dodmJlulP5WGP4i1f0Aq00c0+nTjEqUjw5E9S5jqMY
2lxRXj9AQP0q0mW+FcWg1OiMSmwchLzYWAfXmsUv3w7m2W/NtojzZ9nK0rCm2S738ySlBBT
xkZx3rQ43xBtXiJgRLTeFvN4bTHEQpUDtyE+YjnaM89hmlPWd32XRMn8Ij2KcmMt0m4KSoT
2znLSkIBSokgfUrI4qx0Ze7bGvSGLXMQ3Z5UD5mRFedG2C9kDaCTgbsnyZ4x2qH8WdW2e4W
Rm022czMkfMJdWplYUltKQfzDjJzj96zKyThar7b7go+WNJbdVj+UEE/0zX6dW1EuEdJcbZ
ksrTuTuSFpUD35pG+KFktbelErjWyM3KVKZbZW00EKBUoAjgc5GRiqm6KaZ1ZeWmo8GJBis
MRzNltBbMRASFFDTXRS1KUCB7VGe0rHNvZlJgfJRJ0yPHBltj5mYFOp3FXGGUYBwlOCeMkd
Kcfhq2tGmHi4jw1rnyCpH8hDhTj9MU3UUUUUUUUUUUUUUUUUu6w1nB0bDYflsPPrkrKGmms
ZOBkkk8ADj96T29TWG+3QXbS0tVs1CU4MOUjw254HJQvsVehznP9PGpIEXUtnXqmwPItl2Y
WBMjPLDag8jjB6bXQcgHjcDg8Go1tnW6Homfqh6xt2++EKQmaElYW64MhwDJ2cnnpgnHtVC
baYkxdxKbnaorjrZbub8Xx2+gO9eTuSoqAAOccnp0pSl+PJkSrg/HWA4+oLcba8NDbhydoA
8o6dPTP3r1GxFKt7jLaHNw+YLZWAQg+Qeytwzx3B4pmt1vYlsw5z8CazZlKZbec8NxYCAgo
UQ6kDHJUcBOCTyqtG1Wt7T98tV4iRV/KQrbKbcfSMgAIBbSv23AY96TUSXLDarFNbZWuREm
OzZklchCWZZUNu5D3IIIwNuM8nikeW8L3fnVBppn52Vj+EpZSncrBwVcnrnn+lP8ArfSkmZ
rhcO1utFMqKgul2RsRGOUIKlD/ABBKeOp564ql+I8RmxzIdiaWqQ8hv5mXKc+t91WQM46BK
RgDsDSaAAec0HGcg8elXGk7wmy35t55ZTFfbXGknGcNrGCf0OD+lRrv9cIE5xBaAI5BAKgP
6V301NTB1LaJIaTuZlIC+T5wVY/fBx+3vWx6C0rfNKz5zL7zK7XIW4tDe4lSFBeEkdvMjr9
hXDXOoE3SDOtdsy7FgjxbpKTyhCUc+CD3WogAjsM5rI1IfiwFyXtz6pqXvDwMpODtdUpJGR
1yD6pqC2VI3rUpIUlQBO3gg8bc4IBxn74PpV9p/Rt2uiET49vnuNeIFR3Gm2ihe0kZJWtPc
DtWg/2e1hdFlVxjfMNkYLdyuakpP/244CQPY5qTA0XeU6ltk6TDslvgQFqWpiAD51bTtWSU
gk89zxTC5rW1Lfdi2tEm7yWSUrbgslYSfQrOED96VtRfELUcN52DFssaHKDSVgPyQ85latq
EhCOCsn8uTjqeKtIOo9axILDNx0e7MkpRl19mW0lKz/l7HHUeoqFY33GZN3tl3sEm12G4BT
oMtaA0wojDiAc4AUeQB3zxSfCksXC+MsXeXKn2uzoMaN8lEW4qa2FeUKUkY2nanPPPTuTWg
O6uv9ya8HTulJzbuceNc2wy0gc9t2T9hVTY/iBdI7gOolRlNIX4U1CGi09b1k4BWkk7mzwN
46ZrRmnW32kusuJcbWMpWg5BHsRWd6VQiTqe3TV7fEl/iM7ODk7nUNp/9iR+lSviU/Bck2m
FMaRJaZL82QyroWm2ldfuogD1NV+j9F2kXb5WXbI8g2+3MolF1AWFSlkuK69wkpH2IFXmp/
hrZ9RMsJZJtqo6VBsRm0BBJxypOOenqKyTVuirjo8sfPPMPMSFFLa2ScnA5yCODg+9bR8P0
T2dGQI1xjOR346PCw4QdyQfKoY7YxXLWCfmbrpmDt3eJdA8R7NtrV/2qFprTNqm6ivGopUX
xpybk800pzlKAjCQUjpng817+IL7KZOnY8iU2wyq5pkOFwhIKWklZ5PTkAfrUn4a5XoWC+e
shbzxGem51Rx/WmqiiiiiiiiiiiiiiiisE+MVylP62XDccJYiMI8FAPAKhkn7k8foKQgc57
n26f8AnFW1pvfyEx5yfFF1iykeHIjvuEFzH0kK5IUnsevWptqkWqa7IiqZYjlSiIjcpGAtJ
xhpbyCkg46KUCDxnFPttgaJs2l5HjXty1PXSKESIwmpfUznkgJAOc4xkjpkcVnzyIyoM1iP
eW5EdrC4zUwqaK0jjISFYCxjGFdUkYx0prtF+0BbYraU2Jy53QQ8uKUypbanMeYALJwOvmx
0FX8rVU9/T1oRYbNOtC1HelAZbajLVsUraFKKcozlRwOQDXe8SrzN+GT0G7Nld3ukksRmgp
KvGClhSSjZwEhPc+nPWu9l+EumrPGRMvCfnX2297yn14ZQQMqITxx1+rNVkqdo92P81M0T8
pZJKiyzdkMoR9lhIAUkHsqrHSmkG9R29q96siiXJdjiOy083tKWk5CVr7lauuT0B4xVPq34
Qy3HFzrFNclHAzGlubl4AwAlZ9AMAK/ekiyaQlXG8O224SmbM4ygrcE0FC9o7pScbunXPSr
GFH0HKgSbdOVIj3KOhSETYhW+zIUP+YEgd+pBAHvStFts6a6GY0N95Z4whs/19P16d6s1MM
XS42S3x0blJS1EfeRyhxXin6T3ASoDPc1P1hbE2nUl0XGAbdjzS40Ak8coWOf/ALnf+WmrV
V1ur9kiyzqCWu3XC2vSG0NJQ2pLyQk+GtSRkp8xGODxzmqV26fI/B+DanHcquM1w7UkZ8FC
yT17bgP/ADilGRJnJhCGXX0RRnDS1cZJ3EeuOhIPfnuK+MtupiqUwXjvSPE2dM7vKD9zjB9
a3X4UhaNCR23FZW2+8k85xhxVOVZjrLUviXm5267h5q1QEISiGwvC7k4sbglRHIRgHIGOOv
XFfbD+DSdNRpmpr01b23t5btjEkRGGkBRAGxBClH/MSahyLTpa8Skf2X0fMnqSBiSh1cSNx
33k8n3A5q9s+i9TspdEnU7sJp4gqZirW8pOOwcdJx15wOauImg7Cw98xKYducnO4vXB0vqJ
9cHyj9BTElCUICEJCUpGAAMACvVUWpdLQ9QxyskRpzaCGZaUjKc/lUOikHuk8Gs407qpyyQ
FRmrlBtMKUBJZ+ZaceS0SpSHW2gk5OFp3Aeiv1rpFssJuOg27WF5XIZU74bsG2uKbSlxW5Q
ACe+AT5sZ6VHulstSH1RXRqd+XIiqdnz3GT4hbQQQS2scoz7jG0dabPhY+3Kj3qTGdmPxXp
oUh+YBvdV4ad6iRxnI6DpxThdrgm02qTcFsuPJjtlakNjKiB1/brWO/E7WcHUEWPbG4+H4z
xcW6h1LjZSU8bVDqDnnpjHNNPwq1DdrwJca4uDwYkZhEZvw9vlG5JVnHOdvX1FXV5kBz4ka
chhXLTEp9SQemUhIz/wC6u+hpCZdjkSkHKHrjKWk5ySC8rGfT7VbXKy2u8Fn8SgMS/AJLYe
QFBJPB4NS2mm2GktNNpbbQMJQgYAHoBXuiiiiiiiiiiiiiiiisC+KcCVL+I8tuO14izFQ9g
HolCMqJ9MbT/SkNoKWtKUfUogY9z05/8/61Pn2W62pa259ulRijg+IyrHsc9D+lQcZOAeOh
APT/AM/6UJx1SCB1IApk0hGQ+u6yXgPCgW5+QUFOUqVs2I7eqif0rja5MYwWmVQ2QGT51Ah
C33FZCUqUTkIKfqHAwj1VTdY7u140eTd4krUAZbLQWoBIjRP7tDiUd1LO7POcD7U06Vu8XU
WopWoFluNbLNCRHjIWobWStIU4SrOMgAJJ9KmfEm7JjW6HFcZfdt8lRdmKZBwtpABDe4dN6
ihP2JqDp+3zNT/DC4KuCAuVcg69GRuJCAOGtifyAFIAA9KdNP3Fu7WCDPaVuS+wlR56KxhQ
PuDkfpUuLLjzWS9FeQ82FKQVIOQFJJBH3BBFL+vbFZrxpuQ9dz4QhNqebkpA3tEDtnrnpjv
Wan4hX3T0eEXtNW+LPehpxMWyEqebzwQE4wOnGevp0qtOv7je2JUTUlwdVDLKltsRWkt+M6
B5ULIGdh5z+lX1vt92us7T67Tqhi4NtvodlxW3EIbiKT5vKzx5QMj1zV0uz2e8fEq62+7xp
C0yP4sUpJS07hpKHUlQ6kEJ4HQg5pVk/hD2hrjZjdG4c63Xh8xWJCihQQSRs9cEE8noetRt
QWKPA07Y2kTGJri0O/MPMPocShRGUNJOcJTkq59ST7UtXNUPckR1ofLyG3S4kFISdoBbKT9
O0g98dMcYrpCt91kwVOw7Y++2lCwSzkqwVJOcDkgHaOfWte0zf7FozSkC1SZfj3LaVuw4if
Ge8RR3FO1PQjOOcdKshqbU9yT/AOk6QeZT3dub6WQP9Iyo/wBKgn4bKvE5646juXiSJBBca
gNhlHAAA3HKiMAenSr+2aJ01acGJZo3iZz4rqPEWT67lZNRb78QNP6cuLVulvOKdUBu8BAW
lkZx5ueOh464FWStU6eQraq/W0Hpgy2/+9S4dzt9xCjBnRpW36vAdSvH3walUUVlM1tnTHx
IWlplPy/hvzGkFreEFbRJAT/nZJwMdSKs7X8T30R0C92C4IV08eNGWULPrtUAQP1NQ7rfYl
7c1U/bZKXpCo8a1xUhJyQ4SCendSyP9FaNb4jNvt7EKPjw47YbGBjoMVQap1tCsSvkI6RMu
buEoYCwlDalfT4iicJz2B5NZ7YI9v07GdveqYSkFDxYfjSIqHVSHj5stZwU7ep6pPY06WOb
G1DrwXaEsJYZtKUlCVDOVuK2hYBIBCUk4PPm7VY3fSkqZqJN8tl4VbZSo3yzqvl0u5RknKd
30nJ681ZWCxRdO2xMGKpa8rU4664crdcVypR9zVnRRRRRRRRRRRRRRRRRRSjedKRIzmpNRB
xx2XNtrjQQvG1oBvGE9+cCvz3A2fNxd6NyfFRkeo3DIr9DzNSX61XB5mdp4TYxKlMrtz6XH
dmeMtKwSftUV5fw/wBW5jTWYaJIGC1JbMaQk+gztV+2aq5nwSsD6FGHcJ0dSuU7lJcSP0IB
/rVFJ0h/Y6BqWNFeVcg7bW2iobQttS1q+pIPlTgA7j70qW3TQfbakw75EU84vcmMy05JeTg
5SSlCSAcjp046kU4WzQTrUdJY0w9cpGAkP3p5LLSB6JZQoqx96Ly+zp2/3DTr0dMaNOfjzU
BtISypptolSB7FbYHTnmjUGvtQ2ebbvEksLTHixnZjG1A8VTgKlDb1wBgDb0PJ603aPiWqR
c3blHauMS5JSsSGpoAW4hxQKDxwUgIwnacAAiuF4du+jbtGXBU0qyXK5tl5Kk+aMpwkLA/w
qJ3Z7HI71Sq1JLtUq8Qba62y1EuzT61ghXiIfdGUjPATg5yKqviNrGVeLNCs3hFt6WtT7rT
YOS1vUGUkZzlQCV4+1QdQzrdcLDpV28h9DsJEiJNYaIDwU2E7U8jjJCevQKpCCicZHXpjtX
Rp1yO+h+O4tp1shSHEKKVJPqCOlX8DW12Z1Pbr3cH1zVwcoSkhKCpCgQoZA6nOckVO1rqq1
axfS5GgC1mMy44pxSElyS4duEeXt16mvmppejpVvtDtlbDUyOEtzG0xdpdBSMq5G1Ssj/3V
UtwlFyRNfiuoYb8qkojcMkH6DkJSFgc9CD+tOekNHRtUSUm4pkIaEUSnFJdIUrxCpLSfYBK
Sv3Kh24rtqOw2fRt8iohmVHhueZ5780VZwEutucEkHlSOQR25FaFpi9ybgZVsuaW03O3KSl
5Tf0PoUModR7KHbsc1f0s6zvMiFFRb4DpalSW3XVup+plltOVqH+I8JTnuoelZDf7IiLIRa
WmUB2PHHzD5UCpyQ4tvxCokEkJ8RKR9ieua1V+ZpjTivkU2dtSY4S0683HaSlKiMhOVEblE
YOE5PNQLlN0jc3khMa2NREbS7PW58u4hR6Ib2gKKwOSOMcCvsW/3uxQ1KZSjVdoZSdkuI8k
yWgOgdH5uO4545rlb/i/bZbqC/aZseMpRSqQNriUHGfME89Of0PoaY79qpm0QrfMjITNamu
gJ8NWdzZSTuSenXb+9JUm5QdVfE6L8lvkMoSlhxABTlGx0rWSOUgeIkDkEkmm9eitJ2+M5I
XaWQ2yguLLilLACR7k9qoLLAa8HSkJDDba5bjl2kBttKfKkFSAceinUAfamHWeonrHbUtQQ
g3CXuSyp1QS2yAPM6snolIOfvik+zagW1bTadLxX7q8pRcmXL5YrL7yjkqAUQn7FahxjANS
oXw8mX26uTNVh0NoT/CCZhW64onncpIASABjakAcnr1p4tlgtFmUpVst7ERS0JQotI27gM4
z+5qxooooooooork1IYkFwMvNulpZQ4EKB2KHUHHQ+1daKKKKKKKKKjz2VSLfJZRnc40pIx
6kEV+V34kq1TFR5rC48iMRvbWMEEc8/+d6/Slz0rYNSrZn3K3off8IJQ8FqSpKeowUkepqu
maKkqZLMe8qksDlEa7xkTEJ9gpWFgfqaqo+jLzDlNtxW2LahxZC5VpmutpbT1BLDgUk89ge
9UF9t133akiXyTGkPLj2/MhlsthxPzBSCofzEZzjjimHV2mFWd6PfNPPC2Ijt+FJjxXkRfF
bySCCobCQT0UOc9qqoXxAvrzf/AKL81fB4e4CRaVJVnP0lbatvTvjFRdQSJOv1Wm2SrGYV2
D5SHRIQ42lIwXQoAkgAbeD3IFW2tLEu/wCqlQo9ufWn5ZrxP4e1txQKthDpGGwkE7iMlQO0
DuLbR+hG7BKROltRfmmGEx2VR1LOQM7nFE9VKz0xgAAZNX2prMzf9OzLY+6GUvt8OkZ8NQO
Uq/QgGsYumlJ1s1mzYbZIVcnXWWXElJAyhIGPE5wlIKR74PUmn1uRZ/hzZg7fpDM+9PuLkH
wmgXFrVxhPGUpwAMnA4/SsTuk5VxukucpGwyX1vbAokJKiTj3/AP1UYKz1rvEMTftmIf2kn
zsEFSeOPKeCM/Y12m2t2M6tLLrcpKSRuZzuA/xNnCkn7j96hckg1KYhPuhtxKFlLiiEBGCp
RBA4GR3IGfv6Vc3GDFifhGyO0VGAw+/vO4urdKiVbT6Jx7DArUdAymhcYiWlpLcqxsJGFZ/
iMLU2se5G4fvT1Kix5sdUeUyh5pYIUhacg5GKzWO7J0jqqExKWoiKBCU6s58eCtf8Jz/M2s
hB9lD1rUKzW+alhx9R31p1tp55TTTDYcVxtQoEtkDnzFa/6VQ3GAWnJEia4W2btAdS26VBI
XIWv5hACvXcAnA9BUe6BqWp5+BdGnPm2VqMKa84p55tCcLWHOiVK252cZSlPbip9rWrT825
tx5MZMsOtsLnhoKUspQ2kgZB2gKKlK4JPAA5zUiBquTbr3JuE56M9IEINgjahTyi4rbuwBu
SEtqWDgHCwO4qmltJizWLlGjeE3e21ykhgbRlsqLnhpOSFcJcRzwSRyCatG9NsXq826O9cH
4tulF1JixVAJakhIWvbnICHE+cY6ZqxmfC66Wi4G5aRva4z2OW3zyr1yoDBBPYivn9r7omN
K01rOE7HckMqaMqMkBZSoEFYQMhYHqjJ9UirbRVgmtzI11d1GxdokeIqLFLCMZQVBXmOTgj
AGO2BV9P0pa7rf2bxcGfmlsMeC2w8AppPmzu2kfVVwhtDSAhtCUISMBKRgCvVFFFFFFFFFF
FZ1peUqxawuTT68xrxc5DYVjhuQlW5KT6b21DHun3pv1JdHLTaFuRglU19QYhtq/O8rhI+w
5J9gaj6HfmStHW6RPkrkyXmytbq+qsqJH6Yxj2q+oooooooorJdRWeFePjI5a7ylHys63AM
KA2qCgDgg/zZCv9q1WKwIsRmOlRUGkJQCepwMV1orPtYtLelagQ08GnFxrahLhGfDUZKsH9
DzUGBpXUs6WZlytMN6ZvOJl6kfM7U542MowhHrjNM39kJ05Oy8alnPtcf8PCSmI19vLlRH+
qoVn09atMfEMMW6EiMzLtR8M+ZRK0Oefkk8kKR+1WbeqCNeO6cfZShBjpcjuc5WvGVA/oRj
7GmOkT4subdOxWHZJYjSZQZdUMkZIOCQOSByceoFQPg5HjMM3tEd3xw3JShLqmtilJAIHHp
x07HNLXxpZho1PFkMyG1SXIwS+yn6kbSSlSvuDj/TSZYbFK1FfY9ojktuvKwpSkn+GkZ3KP
2A6etaJ8RPh1As+k40yzs4Nv8skq5U8lRHnUe5B/oT6VlRAIINbhCnaa1L8Pod11K2hS2Qm
O7IShRdbdHGQpI3Ang+nNL0j4YQruwuRp3UEKY0olaVPJKnUjuCpB5/VOaR7axcrkj5K328
zi2hS3ChKiU8HAUrjaE84SPzHPJxVsI911fdGnrNapKgIqI7hQnahKUoLYG5Xl5SAf19quo
qp2jJVvXIiGNJiPl/wRglyPIAStHA5KHEpH+odK1+13OPdIiXmHEFYA8RsLCi2ruD+oPPfF
KXxQtaZcO2yEEIdMoRCvH5HQU/0UEn7imGx3+NPslslSH0NPzInjbVkAnaBvP2BNVF/sWlb
ld2oryBEujv8AxDMuPhKwsnAOe5OCcEflJ7UoargRbVabLa46zeFQ30wZDCj4bbjmxWAfRX
8bqCcYwTmlgWt42CJGUhTElxby1F1laUo8MKJQFjykK2nn8uMHtU9+LBg2mR8owhudFYEmS
PEUpYwpCSlxJBQM71YCclO3BJJNWKZMa2Wf8NkSmymW7h4CM054oK/D8Re7zKJUlWEoxtSk
cjjM6dJi3DTlhjKucU3SzXFDDwU6FKCA4WVKx12nyn7Y5q20hoC4228RbpdpZJjNAoYQ7uT
4mFNjIxjyt7Bx1P8AXQqhXS0W+9Q1RLjEbktHoFjlJ9QeoPuKRp2h9Q6flruOkbp4hPKo8k
+dY9FK6Oe24Aj+aptl+I6FuLh6ihLtstr+8UEK2p91J6oHvyn/ABU7NOtvtJdZcS42sZStC
gQoeoI617oooooooorjKlR4UVyVKeQyw0kqW4tWEpHqTWZK+Il0ut1ceiqft1gSsIM5MTf4
QOQFrKhjCjjp0B5qw1LcNU6blw5ES9CdEkoVsMlhsocdAKkt+QJI3AHaQeuBQ3FTrGy6iah
LCX5DsedDUVY8NwsNqSQe3mSRn719sd9c1feYk5+I63+Aw3FymikgCYrybR9kpUR/nqzk6p
t+lNO2+M1b3lyjGa8K3NL3qbBwlIUs9BuO0E8k9BTY0pa2kKcR4aykFSM52nuM9690UUUUU
Ut3e73SbNdsunGdslvAkz3kfwYuQDgA/WvBBwOBkZrPtWfD272j5jURvZnoiJbeU5Jyp5Sg
tJIHZKQcng98e9OGtL3cod9sUWBKMdh5xLjhAH8bLrSNpz2w4Sf0p1orONXz47Vz1PGLzbL
/AOGxX0BZwXPDcWo4z1wMdPWtEZebkMoeZWFtuJCkKSchQIyCK90u6sIg/ht9OQLbLSXSB/
ynP4a/0G4K/wBNV2pNGT7rq+JqCBMRHchMoLSCThxxKySFf4SgkZFMl3vUGyx0uzHDucVsZ
ZQNzj6+yUJ6qJrKVv3/AOIepp0NSGWEMRpDaI743IinIbzxwpw+YZ6AHj3trF+PNX2fAhog
aeuMt7xno0houhbQSEpUyUkJUBg5HqaoZWmU6a1b8/rdtd1gzXSgTEqAQVKB8y0fUNoB4HA
xkdMU9aR0JbrFeZN9h3BU9qYykRlOectpPJwvPmyNoBxnAppuUFq52yTAfALclpTasjPBGM
1+WX2HIshyM+Cl1pZbWDx5gcH/AGp++Ed1Si7TNPSFrEe6sq27VlJC0jnBHIJTnkfyinhz4
cGOrMG4tvJBJSi4R/EWn2DyClwD9TSrc3tZWS6XG122QptqBHTO2sPpKEp825R8UblA4ORn
t1NXMhm9uact9wv+o7wuLLbQ441Z4SUFkEbgVKSN2PXA69q86yl2C56Oak228InyLSkAqVI
BfW0cIcCgcHJBznA8wBr5o3V9rtOiZrjz7TMxgFRLp2qkObSEYT1xhKUj7VDd1xEuFjsjNx
ltFcaa0/IdLwUpxLSC6SQAMEq2DGOSSO1cLJadWagtUNmPAZgQ0RnGFPyl8kLcLitqRzj6B
g4ztx0Jrrd7dZIKmnp2sZUibHKQpFrASUNgbSnIJ2k/zLV3V3NIl4k20PrWww4XVq8QP/Oe
KtHmBBPHXHfcSTg5GMVOfeu13itR4kr5hERC2R8qhx1SkuuFxa1FKMDJxkcHjHrV3crderr
HceTbF2558oW+9JWmK24pPVZKlhSiVc8BIHJwSc1ETapLMEwGrpaZ5K/E2xZD77mDjKQG0l
KTx1x781KnW7Vlx043ZP7JLRHiuqciPobAdTgHAJO0nOfqwCcdCatI2vrvPKm55ajKaUWnI
ybi3EUFDjkqBUTx2IqXYdTaglXdEKCy2t/aXSy7cvHZeayASHPMQUk9Qef5fTTxnAzwe+K+
1VXvTls1AylE5j+KjlqQ0djrR9UrHI+3SkoxNU6Gf8WFEducELKloijKXkk85a/5a++5GUn
ukZzThp3Vln1OwV26Tl1H95HcG1xv7p/6jirqiiiiiiilzUVuski4MTNQ3NCYkdG5uFIeSh
lS8/WpJ+s9AAcgenNcn9Z2NyOuPHgz7jFKChXytvccaKehT0wRj9KWbE5DvKbtpG3SS/BSx
83blu5S5DWF8NKB83kWAR3wcVL+EbOyPfVkgFNwLIQOiEoGQB7AqNWD0xqx6k1S80raj8Na
muAH6XQHE8D1ISmqW0qsVtWb7ep5DUZacOyVlbsuWlO1awOqgjJQlIGAdxr4/wDFiZKujke
1WpPyqAVeO+lZcShONyy2nnAz0BzjmmDTupJ7l8Xa7xIhvplsiTbJcVJS1Ib/ADpGSfMng4
z05puooooopTv0C7aoun4K5GVDsTK0LlSC5hczHm8NAByE5xknHTivA+GWn3mXUXIzLi44T
h2RKcJbTnhKcHAAGBVb8S7ar5awCA2VyYkgmM2DkrKGysJ5658MUztatszmmkagclBmEpPJ
WDuSrOCjaOdwPGBXXT+pLXqaEqVbHytKFbVoWkpWg9RkH1HINdbtYrTfGfDutvjy0JBwXUA
lP2PUfpXh262Oyw0NPXCHDYYSG0pW8lISBwByaq1fELT7iii3uSro4PyQIrjv25Ax/WuLsH
UWrGVMXRCLJanQQ5GaWHJL6T+VSsbUAjqBk9s1RXzVGp9HWNFqVDakS2mDsuKnNyVoCwhPk
6lfmR14znrVdbNSKsinZt2YFz1I9uSHHXUoMQBJKkrQT/CQnBJUkYUMHNM3w2sL1vt0i6yy
syLirenenaoN5KgSOxUVKVjsCB2phv8AY2b5ALRV4Mto+JElJ+thwdFA/fqO44pSt9ymXfV
0OHqSK3ElWGK9Ifwf4TxVtSlxH+Hbu+xq5+HcP5bSjb4bLSJz7sttkcJabWolCUjsNu049z
TRSHqT4TWq/wBxlXJqbIhy5KgtZAStvOMfTwefvWZ3PS9x0jriFb2JqG3VuNrhzXEFKConA
yOcYVwevX3r9CM+KGG/HKS7tG8o6bsc49s0l6lR/wDye6uI2hY0w+OePznGf2qHG10WLPBh
26N8u2hhtpEqelWXcJA/hMJ/iOdOvA964OaTvWo5JmupcjLW2438xPShs7VpIOGGx6H868+
3FIsXZbUyoLoHhS0eHJWpsAsg7OEkdPOlQztOOMAk4qILa1bsPqa3tKUlbT60Bbak8jzJ5I
GQrCxkcHg441PQepbe3axbnXZPzagp1pDuwpf9UsFHCgMdPqpaXHix7czdUW1SbhdZC1sxU
xFBmBtHmUlogBx0ZSASMFR4wkGrKBohh64tWuSfFkFHjzyF7vASeAFK6rdXyN3ASAraBwTZ
J+GzM2a2/cGIUdshRcRCTsKcEhDaOAAkDzFRypSvQcUxwtG6cgpR4dnhrcSkDxXGEqUffOO
p68Yq4bZaZTtabQ2n0SkAV7qgn6G0zdLg5cJtoZfkukFa1KV5iBjkZweB6VJhaWsltvC7tC
tzMeW40GlLbG0bfsOAeBz14q1qDLvtog7hLukNgp6hx9KT+xNV6tb6e3BLE5UpZ4CYrDjxP
/4JNebfq9qdf0WhdquMNbrK3WnJbQbDgSQDgZz39Kj6i0Dbb3J/EIrz1ruiTlMyKdpJ7bh3
/pVRG1jddJXFFp1qlKmHOI12ZT5Fj0WB0P8A5jvT4w+zKYQ/HdQ604NyFoVlKh6g10oooqH
dLrDs1vcnT3g0y336lR7JA7k9gKX0Wm86oPzV5mSbZb1nLVsjL8NwpzwXnBzkj8qSAPUmrA
WGzWKK7Nh2QSZDSSsbUh19w+gWs5z+te1Xe6mCzJa07JUtxBUphUhpK0c8A5VjJHNINzg6k
T8QY+prdpGW2fCUh9r5loB07VDO5JOMgjr3SKsPhZJt7cu8x4KTHjOhmU2w6sqW0SFIcCie
uFoPPuKrJEG4aovF9vYvLVt0w8W21y1AEvIZIxsB7bt3PQ56Gq9MEyVu3G73Zm1qdSpMZSy
uXPdByQpKFH+Hnr5UpPPbrVtpe0xdR6Sj3OxMxLfqK0ulAeQggOqGeHAeSFpVznkEn7VTxL
w2I1+ZYZXbpNnULpBZdAzEdBCX2h6oKjgDuFVs0N5UmEw+tOxTraVlPoSM4rtRRRRVdfoly
nWaRGtE5MGY4AG31I3beef6Z57VlF+iizpcZn3aLJlNKHiLQ/KUpJ6ncpbwSFewycdqpLDf
vw/V0CWi1pShCgp56WglSW1HBWkgZHHTrk9OtMtysqDczOatlxhRJSZr7Pz0kBKXiypQUhk
HKDwT5uftiqDTTNkZuUMS27pBISEyXGPFST/AQocoyfrKlfYjtTyInw6cAVKub80YyRKmPu
BX3STg/tVlGuXw+tykvQ40JtR4CmLeonj/ACozU5OutMNAIE1TSSMpzEdSD24yjr7V5fvsq
9zYcLTkhtDbrQlSJjjJPhtbsJSlJx5lEHGegBPpSt8WLzDi3S0MJS4/JjLEmSy2kEGOFpUQ
T28yAR9jmrbT8A6xn/2puCT8i4R8lHWBlSEngrAyMBQzjPJGT0ADzVOi9qRqWXa5KEtttss
OMKCVFS96lJOe2AUgfrVB8ULR4+nXbrDbWidGSUKfZHm+XUClwK9U7VE47EZpwhttNQWG2F
BTSG0pQR0KQOP6V3orIPjBf7dOls2Rlpap0FYcMoLwhkqx5fc4wfY4q8+H3xGk6ouzlrnsM
srTGStlaCcuKTgLz25zkAdAD1qRrMlm7XR3Hlc01Ix16pWP/wDemKx6ctVpBlxo4VKfG5yU
6d7q89tx5x2A6YFXBIAyeBX56bkfNXy6hsIU0uat8tA4U40kuZSFdk+Y+v6YAL58ObZHdur
lxUdy1srdKFq53rWUlRQenlQMH0Woe1WGp/hy1McdnWQMsvOHe7CdBDDyh0UNuC2v/En/AL
1V2jVd+ssxNtmIkTXB1t04hMwD1ad4RIHX0UadbFf7Le1vrt6kty8j5lhxvw30kcDek89Bj
NXNFFFLuskah/DEv2CSWyyrfIabQkuuo7hBUCNw9Mc1EtdlRe7YxcmtV319qS2FhSZCG+vb
CUjBHQj1Fdlae0q9JeZlSPnZDKNzyJVwW6pCcclSSvgfcYqE7f8ARdmWpi3Rbb44j+PHLTa
ENOkkgJDoBSCSnHPtVQ5rCW7foS3pq2LJLQiVFEVIStaQMKbUMKWtQWMFKQODycUzavgvzb
RGu1tjrcuFtdRLjpHlWU5HiIx/iRkY7nFXVsuUW8W1i4QnPEYfTuQcYPuCOxB4Ir7cbZCu8
JcK4RW5Mdz6m3Bkff2PuKRlWO9/DsuTNPKeutlKt79sdVlxod1Nn/z9etM2m9ZWXVLQNvkn
xtu5TDqdq0/p3HuMir2iuEyZGt8N2ZMeSzHZSVuOLPCQKXLdHcvtwTqS8tGNDjZNsiv+Xwx
/9ZwHos9h+Ue5qRM1xZY6HTGdXcFM8L+VTuQj/M4SEJ691VSm+X67ky490jwYROxEa3MCfI
Ku+5QygHv3A9ap7pq6bZ324bYvtyuBxiK+8y2rvyUNJKgPvjtVfd7rrWx2lpzUEh6BGcWnw
nY8xKn21DpuSf7xPqkY6cmlOFOtqpsmTdbw9sU46l5iCwR820pQWUpWSNoUrOQegpvu93j6
wl2qzx4ItVsh8mHcZBiCTwNiRgHgYPT9KkWa1XCyXuRbbcWrJeSnx47HiKfhXFvuAV+cKHc
g574ruxffw/UEi8woDkOeoAXyxrH8RSR/z2f58ZJOOo5461YXzQcLVM5i+WSeEs3JxJnrDh
KXmMJ4SMYzlA/XPpitBAAGBwK+0UUUVS6tmXWHp99VlhOS5zuGmw3jLe7jfz1x1/8A1WUSt
Hm1Ox7aYYuF+nDxG4hX4gQnPLr7h7Zz5U4BPUqrRNL6DjWZwXG5vfid2UQpUhweVtWPyJ7e
mfQDGBxV3fbY7coSBHU2mTHdDzHijKCoAgpV32lKlA46ZzSDB0HqrT97gTbbcY0pDbSBI+Y
4Sk48MhIHJCW8YJParqWu+60lvosl2XZ7TEWUImtIC1THAcK28jCEkEZ7n17d2pesNOMg3V
li/Qm/rfhpKJKEj8xbPC/snn70wW6+2q7oSq33CPIKk7tiFjeB3ynqP1FLt+vbWjtS/PyEG
RGuzaG1NskF5DjYVhQSSMpIOD6ED1pc1HZhqYQr7JZMBF5eZittghbuxX0ObgQEkpJyk7hw
nvWl263x7Vbo8CIjYxHbDbac54FSaX5oEfXtrf5HzUKRHPoSlSFj+m6uus5Bi6LvDqUpURD
cASocHKSOf3qdZor0KxwIkhYceYjNtuLHRSgkAmomoNVWjTLAXcZIDqxlqOgbnXfZKe/+1Z
Lf/ixeri24m3vfhqCr+GhpsKWU+pcJ6+yR+tLcLTl91BAn3pDL77LQLjr6wVKfXnkJGMqOT
n2q807oPWkSdHu8O2mO7HcC2hIeS2Tg8gp64IJHan3WjpNxmtrTh3+zMtRxynO5GR/SnaE8
mRAjvIIKXGkqBByCCAetdHWm32ltOoC23ElKkqGQQeoNYleoP4M9cYLsUKtFuuaQ1MaJEiA
HUheED8yeRx6j3GJVtvcnT7SLj4iJsBa9yLhFCg0opQ8UtOp+ps7nE8H0rX4clqZEakMutv
IcSCFtK3JP2NR7xZLdfoKoVyiofaPIzwpB9UnqD7ikW9aWvNtUh8B+7MxQPlp0ZQRcoo9Cc
YeTz9J5NSrJruWyypVzKbpBbOFz4bJS7HPo+x9SD7jIp3gz4lziIlwZLclhwZS42oKBqRRR
SmgHSOoFsFQbs94eKmlnAEWUeqfQJXjI/wAXHeln5Wc/Eb0xHsrTU11Dka4zlxVbyFE7nQ5
jBSoeblRJJxgVdr029Zo6bs7FEyd8y449Ht7SENKbW2EqbIWcbPIlRPXPaodquVyhqhM2i0
2xlMqGqYxb0r2JYbUUkuLdI6nONqU49TgU5WG7ovtkjXNtlTIfST4ajnaQSDyOoyDg9xzS2
Lm1pXVE9lAKrS+825K8pHyTzucL6ctrKef5VZ9adaKSNT/DmPcHTc7E8u2XNC/GT4Syltxf
c8fST03D9Qah2rXN3tdy/CNRQXXX0jJ2JHjAc8hKeHk+6MEd0062q8269xfmbbLbkNg7Vbe
Cg+igeUn2NVeqNNT9QyYPg3pUGLFX4q2UsBfirB8pOTjj0IPPNQp+ndOWiMZ2oJEq6nISgX
B5T/iL7JQ19JUewCarpbUGbLjvaoSUNp5gacjp8QpHZbiEZ3K9vpT05Oa8apvGqkWthNujN
2JEp5EaKx5XJLy1dOB5W0gZJ6njtTFarRatEafdfXtCmmi9MmL5ceV1UonqcnoKgWKwxZTL
mqtSsNuzZSS8EyfMiEzjKUAHgYT1Prms71Zc9OTtRQZjFmkW+HIAKJzDQC5CUqxlLRITg9M
qBJHam+Mll+M+3pGVGu1vTxJ09ccgoGeQ3vGW/soFPpXy0WCDqBiWLXc5ENtgpcjwn0kv2m
Uk9snIQcY29DzirGTbhrK3LiXBtNt1NbMbH2/qbV+VxB6lpWD/AFHUUoRL9ctDXFaX4xhKU
vdLti+I8g93Yq+iSepQfsPQatZrxCv1rZuVvd8Rh4ZHYpPdJHYj0qdRRRRRXnanfv2jdjGc
c4r1RVBqW5JVs07GS47Puja0AN/8hojCnVHsBnj1PAr09e7Fpl6BZFutxgpG1CRgIZSBwVn
okEjAPc1aQrhCuTJegTGJTQOCthwLTn0yKXNZ6Ij6ijiZBV8jd4+VsymRtUo4+lRGCQeOe3
71hF3vFzvL3/qzxkSUJDW9xI3pCcjbxjuTnuTWsOfELRd40eIdwMiOpLaE/KNIPioWnGC2o
cZBAIOR0rppXVEeJHduWptRLVO2llqAtaS4hvOUktNjJcVxk8n7VJnfFaNGuTUJuw3HcvBz
L2xuD9JG89Cc4ziqrUbmvbxfLY8xZjazGUp2IUqD3nwcpdWnhIUnIxjHvzV/qC6v3jQEdJi
riTbw41FEdwEKQtSwF9ecABRz6DNNV0uDFptcq4ySQzFaU6vHXAGcD3r83Xu8XDVt8cuDgc
efdwENsoKghP5UpA9Mnnv1pu0LoCTdLi7+M2h6LbUlLp8dsoU6QMBsZOQnJUT64AraWGGoz
CGGGkNNNpCUIQMBI9AK6UrXnRP4vfXrj+My4rUmKIshhkJ/iN5yQFEEpB74q/tluj2m2R7f
FCgxGbDbYUrccDpzXi8XNqzWmTcXkKWiOjdsR9Sz0AHuSQKxfXd4uLMm82+725ESVcvlXkJ
ZcK0JCAeqsDccEDI4ymnLT1jZnaZgXjS05li4/KNsy21eaPJKUgKQ8jse24c/cGoluDsO5P
O6bZNpu7Y3ztNyV4ZkDnK2T0HspPHqB3dtP6mt+oo6lRitmSzxIhvDa8wr0Un/AK9KuKX73
pKNcZQudveVa7u2P4c1gcq9nE9Fp9jSkDJtF3SiSoaZu0ghPzLSPEttxV7p42KP6H3NNbWq
HLetuNqaIm2uL4TLQvfFdPsv8h9l4+5phBCkhSSCDyCO9fai3O2xbvbnrfNa8WO+natOcfq
D2IPINL1rvyrGuXZtRSiHIDfjMzHBn5mNnAWcfmSeFfoe9SbprG0xX1QQsPulLKlpCgkeC6
oJ8QHopIzk4pRvV8sybQ1Dt+n0Tm7YUMsOTGg7/D3lolKd24+cAYVtz17V7/HtR3Fm1wYNx
jxpzrrjEiMhhTIbb27kDzIJQvCFDIBTk98ZpoiWxM9bn4naZTap8L5SSh11DqAlsnBKgckq
8Q4Ptzg1SSbre/h8ppm4FdysKBsalBGXWh2Qv36AKJAx15pk0/qiNfw4ptsMAKCW0uOpKnP
LuJCQc4+/Uc4xiryqy+aft2oYfy1xYCwk7mnE+VbSv5kq6g0hXe13zTzqLpcil5iOA25eLc
otywjst5s5Q6BxnOasGPiM6wg2hbDd1vhUERPk1jwZgIyHN2SEcZJB9OPaRKimMwmTqG/pj
aglJwwYiPEMZORuSw2QSSQMFWCefSvESDepADOm4yrLFd//ALN0uTXiTJB/mCScn/XjHYV7
OkxA1XYJLs6bcpIdeW7ImPFW0Bs4CUfSkZI6elMWo4JukJi3lkusvym/H44DaTvOfY7QP1q
t+JDhb0Dc221lLj6EsthPVRUsDaPvnFJ+oWnnLqzMet7D1j0603CnMpRuUpK0Au49QgbDxy
DznrUqdp+HAlR4E51ww5nls97aVh+IsjytrcHKknPlJPTj3row3eJcD8chNoGqrGtUW4sjp
PQkdDjrlOFJPrx9mpi4f2n00m76ffQxMcbBbU4kKKVA5LSx9wUn0zkV3gyLZq+xhUqE24gl
TUiLISFFl1PCkH3B7/Y1B0xpBWlLrPECV/6RKAcbiLyVMu9Dg/y4/Xp6Uz0UUUUUUUUt6Rb
+bNyv7gy5cpSw2SOUsNkobH28pV/qrm46zY9bvGZs+Xv6G0MuEZIfbBT4Z9ikgjtkH1Feb9
YLfbGnL5bHRZZjI3LkR2SW1p9HW08KT6nqOuRXqFrIN/LC9x24rUrAj3Bh0OxHyemF9UE9g
oDvzWN/ES1Kt2u7g2hHlkrEhoJOchYyeO3m3U7W3RekdI2Fi86pcEp91CT4azvQlShnalKf
q+5yOM8VHt2vmJc+T+CwrVYYkRhTwLsXxHpAHUJCSkZ6cZ79etTJ8HV+r4ciW2xZlSILz0M
KSlaVPoHC0kKJSU57HoU5FfYGpNWaSskWzTbOy9IhsOvOPvzU4+XQrGTjJHUJHr6VaaTTf9
VzLbqS/IjNQ47S3ITLJ5UtZI3qHOMI4HPfNPa0IcQUOJC0qGClQyCK8sx2I4IZZbaB6hCQP
9q6UUUUVX321pvVkl21Tha8dvCXAM7FDlKsd8EA1kGv5tyRcHGbjaFJmToCY8he3c1lC9yX
WVDJ5OcpPIpu0OkL1M7KtdumRbWu3IafdeY8FEiQggBaUnnO0nnv/u3Xqww74whL4U1IZO6
PKaO11hXqlX/ToaTJkHxbm1CvzoteoEjbbr9FTsRL9EqHTd6oPXseavLPq1xmWiyanaEC7b
tjbmCGJnoptXTJ/lPOaaqjzoES5w3Ic6O3IjujC23E5BpSXar9pRlbVsQL7Y9uDb5Csvsp7
hCj9acflV9qj2i6JhNruGmfFnWhKiJloIIkwVdy2k8465R048vpTnbrlCu0JE23yUSI7n0r
Qf3B9D7HkVKpT16+xa4cK/FTQftz+Q0tQBkNLG1xtOepIOQPVIqk/sFEvM1l+C+HdPTIawy
W17XIhUdw2HunlXlPTcoHirC9ybTY0sQ2bMzdWJy1M3JUZCVPqU2gKBUlI8yuMnv3qbY9SX
eXYpbs21OrucZTwUw0kBIUkgoRknqQpPPsarY0qfpF/fetR2somuB2Sh5xW5pfBV4aSrJCh
xjgJwDjrXS4/FPTaYz3y7Eu5tAFClNx8NKOCSkqXgdAazlhi7pvQuNkshtyJhDsKHuUtahw
d6QMHb67sI5HXitztSJDdqjJluPOSPDBcU9t37jyc7fLn7cVLpW1pqCbAbbtFotz824zkEJ
2NbkNI6FRzwfYHj14609p0rdrLYVqjMptxQC6tiEG3pclWOdzqxtSeuAlOBnANeLBqvT9tu
bjYguRW1JQl+bLWTJacP5X9/mSM8BQJTk9s1oYIIyORVFc7o6xrKx21teESmpK3U4HO1Kdp
z165rzLRd3teW/w23U2qPDdU64FgIU6ogAEdyAP61VXeai6ankLdTutml2vmXRn++lFOUJ/
0p5+6hULTdpcl6iaYmYULXGU/NSR9cyVkrB7EJRxj3FWunIrc3TFw03LCXvw552FtV/IPM0
f0SU4PtVfpOVNlSLVfy06pVxYMG6JCeEvskhLqvvtUn/UmrC6WCVY5rmoNLtYdWd862jhuY
OSSB+Vzngjr/vX2O5xDrtudbXSYGo4qlLaIwW5TONwI7K2nkeop9ooooooooqk1dNkxNPvN
QSPnpikxY3PIW4du7/SCVf6a+yrhadG2GK1KfDbLLaGGUJGVukAABKRySaSdSxrq8xbtX3l
oxHo10YLMPfkRoxUAc4/OokEn0AHFaepIUkpUAUkYII4NY/Y7LaWtL3W6IuLkeJGmvqfhoX
4jcmKlRAbUgnAJxgKHI/2W4bPzMp+5XNtXiysITHB86WAhJ2pB6bgpDYz0SVk9Kpr3LckGN
8y4p6aWUrkPq6+ZIKEDsEpRt4HcmuukIKrlrG0Rdm5C5SVqT22p8yv6JNM2jp2spepJh0++
swVS3VurlAqjJyskk+5/wAJzUXU2o5FyYvfgykXCTJ8JuRIYjqabZYbUQEJ3EnzOEdM5/XA
26xw/wAPsMCHjBYjNtkD1CQDU+iiiiiiiiiiolztkK8QXINwjIkR3BhSFjP6j0PuKTLpZpl
ngrt9zjO6j02r+bzS4QHcHqtI9vMK7224XuywESIb39q7GRlt5lQ+aaSOxHR3H6K4pns19t
t/h/NW2Sl5AO1acFK21fyqSeQfvVhS9fdJNXKWm626Uu13hoYRLZGQsfyuJ6LH3pWTMn22+
KS40xZ9QOclJOIN4A9D+Rz365POR0cLFqiHeluRFtuQbkx/fwZHDiPcfzJ9FDiq7Vuj1X59
UthTYeEYs7FZBd5OElfOxHJ3bQCrpmqu0tQdNKuOkr++23bnWhKjOrWWkLQQPGSCCNuFgnG
eiq8xn0XdURvROn2mY8R1TrdykpUywFlJQSlI8zpKT1PtVsnR1wnpP47qi4y94wpmKRGa+2
E8n96sYmj9PQWFtRrTHR4iChbm3LhBGD5z5v60DSFiDiVKgIWhttLbTKyS20lJB8qegyQMn
qcc1boabb27G0p2p2jCQMD0+1e6KK8qUlCSpaglI5JJwBSJrifpqYx4jEtDt4ZB+Wcht+Mc
4+hzGRsPQhRxg1w+HmoH2dN3CddEfJ2SKv8A4Vbzm4tj87ae6khXCep7c4ohyLrdfiVZ7jc
GTDYciSVxIbiAHUN4SMrP8yic47ACtCcWlptTijhKQSfsKw6zX19x1la7o18pepyXpgcWkN
xnA+VkL6Ebm0JA7HkduHLTWtrDDtEidLmoVPuUx58xI4Lrx8xShISnn6Ep6/ejStxuTOupX
45HbgP32ImQzFSDlJbKkhKj/PswT0/pXOPhOhtWwWnXUPW6fKU0W0nelQV4rZHc8kU8Wi5x
7xaY1wiupdafbCgpPTPcfocilO/6Slt60tF8s7avBXNSueyhQAB2lPi4P+EkKx14p5ooooo
ooqnvmq7Jp1GbnPQ05jcGU5W4R67Rk49+lIFx1nKkatt11/D3FRXGlN2SK4rYt91Z2eMtOc
pTjIBI6EY68Otm0sI8wXi9Pi5XlQ/vlD+HHB/I0n8o7Z6nv1qVq21C96UuVu/M9HVs/wA45
T/UCq5zUK0fDD8fQcvfhgdBHZwox/RVZ1bE6aNqi2DU1jlwprccLauERKiXW1HcFccq5V0w
oAio625K5+or4xuusSBGXGTKLgbWHFIx4ikY5PmUO2M+1QIiLbq2GzCatF0N7jIUCYWxSH8
ryVOFWNmFEj2z3xXu32qZpjUrTcYN3O5OMvtiBDc8VcYqRtHiLACc+Y5A9KfrB8P727ZItv
1JfXkQ2W9ibfBIbSU+i1gAq/8AOTSs7ZY6GY0aHGRHjXzUWxCArrGZVtAHqCoqV+grbaKKK
KKKKKKKKKKWpulnYc1y6aYkpt0xZ3PRlDMWUf8AGkfSr/Enn71SqCrpe1OwCNO6sYT/ABY7
oCmZyPuMeIn/ABDzJ9KZLBqRF2WuDMjqt92jj/iITp5A/mQfzIPYiruod0tNvvUJUO5RGpT
CuqHE5wfUeh9xSBqHSk+zBmQ09MuNuincy8jzTraeykK/5jY7oPb96tdLa7RL8GHeJEdTjx
2xrgxkMST/ACnP9256oP6Uz3Sx2u9hkXOC1KEde9sODO1X/napqUpQkIQkJSkYAAwAK9UUU
VDuF3ttqb33CcxGB6BxwAq+w6n9KWp3xLtLEhUWHHkS3wAQkp8LI9grzH9EmoB1HrS7ubIN
oehIVyFJinOP87xQB/8Agf1qmuFqMpLz2oL4mS+wdioCZQcczwVAKVhAIHJCUZA71TwYEZy
cp5i3JVHbj+Hb4S1F1Dj7p2tKO8+bAC1E4wAnNPtltzMm7s2YZXbtMNNIwfpflFOdxHfYOf
8AMrPYVKvjamfiFpmWSfDcRKjn0CigKH77T+1dtYTJTjcTT9ue8Kdd1lsO55ZZSMur++3ge
6hVbG0rctOx3oFriW272pw+WNPJQ6gZzt37VBaQSSNwyM17Ziakik/hGk9P2t1RwXi/uwPs
htJ/rXFejLg/42oL3eT+OMp3xnYiFeDECRkpSg/WDznPXP61P0PebVe4z82NFEO4ytj05oh
QKyU4StOeqCBwR+vOa96BaQxZ5zTRHhIuktLaQMBKQ6RgCmeiiiiiis/1x8UWtMzl2q3xBL
ntgFxThKW2sjIBxyo4Pb96z66a2ut8ZZcvWoPBiuq3fIWpOHuDwFE8Dn1UT7GurmqJ9osLr
1m007bGpigh+6TSX3XsjpuWkA5A6cjrxU/4eaVv161PD1RdPGMVsl1Mh9fneIGEhIPO39hj
pW218IBGDyKx1yU9C+HWqtOuP7jbp4jMpI5S046Mff8ANWrm1QnYLMOVFZktNICAl1sKGAM
dCPakHWnw+jRrZPu1unmEhmOtxTS0lXAGdqVAg7TjG1W5IzwBSqdOy5Op0261uvrlW2EGVp
ZdDC1bW0lfn5A3KdI6djV7prVsbR0P8Pk2relKlpV8s0lExBSM4ea43cf8xJII54qo1Lqy7
6pbkSWjIbs0VrxVIt7m0IUcAB10jBPP0pz1x15qboW3tpk6etrr6HZrEl2a8lCyfBbLQKEn
tklSCfSthooooooooooooooqsvlggX+KlmYhQW2dzL7StrrKv5kKHINJV4aehqai6zS4tpp
QELUcIeGtn0DmPpOe/wBJzVtadUyrNJbtOqXmyl3HyV3QMMS0noFHolf9D/u419rL9f6bkG
7PXGHEZhxXGwl9zaHG5SyQB4iOgxu4VjIwo56VG0lrifp64RbJqJDjcKShKozrxyWgr6fN+
ds56nlPQ9K1ivtR5s6JbYi5c6S3GYbGVOOqCUj9aV5mvguOqRabW6/FSeZ81YiRQPUKXyr9
BzVIL1qrUh8O3SluhXG62sliMn1zIdBUr/QmrO2/DaOlwybtMddfXgrTGWpGT7uk+Iv9VD7
U2W61W+0seDAiNR0Hk7E8qPqT1J9zzUSRqazsXN21uzAmS3sC0gHylZwBkdDyD7Ag1kEu42
l27iZAaQ7EZ3pjw/rVJTkJSkA5V5lDcSOoK857uHwzhO3CTLvFwW6+7DX8qwtxBSCoJSHFg
K5zgJR7BJHUmmDRaAn8eWceIu8yCvA6fSAM9+MH9a9a6hvvWFNwiNrcl2qQ3NZQgZK9h8yf
fKSqoemJkfUuq7nqOMvxYjLDcKIvaRkY8RwjPuoD/TThRXKSkqiupHUoUB+1IuntOIvGgbD
NhSXIN2ixB8tMR1HPKFD8yCexpk0faJFk0xEgzNplp3LkKSrcFOKUVE579au6KKKKKKSNU/
C21amuq7oZciJLdADpThaF4AAyk+wHQ1Y6W0FZNLMpLDCZMz88t5IKz9v5R9qsrxpuz39bC
7rBRKMc5bC1Kwk5B6A4PQdaskpShIQhISlIwABgAV6orGPiLcbe1qaUq2oRtYLCrotGfO4H
QUg9iQAf39jWyNuIeaQ62oKQtIUlQ7g9DVBrrDmmVRD/APOyY8b9FuoB/pmsy/tHNtOpJUm
zMF+ffCtbSineppKnlgFKPzHY2jGeB3pttXw8euDipupHFgvf3jCXcvPg9nnR1HA8iMJGB1
r38VogifD0Q4EfwYiJDQdSyjyttA9cDtnFR9D2yTI1vcNQC2SYNsejD5MPkfxN20FeOoJDY
OPcVo9FFFFFFFFFFFFFFFc3mWpDK2X20OtOJKVoWnKVA9QR3pDudkk6YZfjtW5V70tIJL1v
xudh55Jb9U98dR29a82a6TrPCEqxSVan08P+SlWZkMY+nBxuAx0PNOVmvttv8T5q2ykvISd
q09FNq/lUk8g/ep5AIIIyD1BpK+J8dqRYG467cl1Kidso8fLEDjHpn3wnAOewNB8NdaiIwb
Pe56EsoCjFkPLwElP1NFR9AQU55xkdsVaXb4mx3XBFsqkICzgTpDalpUO5baT53D74A96jw
rNcLxITKFtlzZKcFFy1D5W2/duMk8eoyB96aYekYiZSJ12kO3icgYS7KA2N/wCRseVP3wT7
1cSpsO3MeLMksxWU8b3VhCR+ppen/ETT8NsqZedmeimEYbP/ANxWEf1qjGvLhfVFEBt2HHx
yuHEcmPk84wdvhp6dyqqe6Is1mhSrjc9O3+cp1QUXbo8lptx0kkZSlQzznjaeM4oh3+9O2G
LJsNgtFiROkJisLaTl94lWFFtO3GB5iSrP0mtMsFlY09ZmbZGccdba3He6QVKKlFRJx7k1U
W+Yi0a2uNnkZQm6kTYaj9K1BCUOI/zeTdj0NNFco0WPDZDMVhthoEkIbQEpBJyTgepJNeJ0
2PbobkuUpSGWgCtSUFRAzjoAT3qvOqLa3aW7o8JDUd50ts5jrK3SM4KUgE4OCRkDjFRp2qI
8Wwy35SQ1MjwDKei9S1keVKj0BJ4x161K0nbnLTpO1wHv71mMgL9lYyR+5q3ooooooooooo
oqi1pfTp3Sk64trCX0o2R8jOXFcJ478nP6Vjesmm7Dp+BYeVXOVi4XVxR3KU6QdiT9tyun3
71uNhjGHp+3RjnLMVtBycnhIHWqTXE35V6yA52pluSF89mmHF/7gVC0BbkxpksutIU/Hhwm
d5AKkHwQpSQfTKs08V8UkKBCgCD2NfaKKKKKKKKKKKKKKKKKKWbzo1mVNN2sslVou45+YYH
ke9nUdFD+tKtzU6zcmn740rTN7yEt3mH5oco/yuD0Por96sJ2v59thIhXSImDdS4gIeSN0a
SjOSptfTkdj0z3qNO1W+5LKp6QmC+WkPsOHCWU7EEqBxkHLu4Ec+Qd6T2LDBvM25S5Mp+Ba
zOQI7TCdxWMFWcE4G1vBKuwV3zWn257R2lbVHkwlsNImICm1hJXIle+Mb1n9K6rvt9mteJb
rGITOMmTdnA0Ej18NOVfuU0vm53K7rU3Eu12vKkkpV+DsNxIoPceMvJOPVKjXeHoKXLeEid
8vAyOVNqMyX//AJnshP8ApT+tMcHR9igO+OICZMnqZEsl5wn13Kzj9MVckoabySlCED7AAV
h/xEuk7V+o3YlrbMq32plTu5pW5tQAytzd0wPpH2PrVjbJ93sGprE/MVBuSJUZptDTLJR8g
y4oJRsHQKVnnjJCT6ZrYarr3ZYl+gfKSt6ClQcaeaVtcZcHRaD2Ipa0vqq+v2RiXdbS5LYW
taPm4Q3LG1RTlbXXPl6pz9hV5D1fYZq1NC4Nx30/UxLBYcH+leDUqROhzGXosW7ssP4CfEa
cQpbZPTg5H7ilSZPs9q1XHY8R0XNtTfjSrk8UtBkNgLcRkhG4jy+UZznoM1xkOMa4uiIFjh
pTZm5iJNyuOzaiWtB4bTx58kDKvb7Z0Giiiiiiiiiiiiismv8Aq+0XLVcidPkpetGnsfLxU
nmZKOcEeqU7Tz0GM965wPhjO1XBevd+lri3C5SEvbMZLTJ6pxn6iMAZ6ADvmtaabS00htOd
qEhIycnApP8AiFZbvd0wRaY6XjsfYUSsJ8IuICQsk9gN2QOeRVppax3C0Ce/dJzUuVOeDqy
y2UIRhASEgE9AE1f0UUUUUUUUUUUUUUUUUUUUVzfYZksLYkNIdacG1aFpCkqHoQaQb7pp+w
Qn0Q4Tl5049kybSo7nI3+Ngnnj+X9vbObrIMhgMquKbjbVvt+HICsvrSP+WtH1BQHU4wcCr
SA43ckIiTJkhBWNzsS1tCTIcJVuUnKRtbSTjqSTtSDwkU72Wy3KMhKrJp2PZ1KRt+fujvzE
nb6bB0+24D2q5a0XEkrD1+myr46DnbKVhhJ9mU4T+4NMLTTbDSWmW0ttoGEoQkAJHoAOle6
K5vstyGHGHU7m3UlC0nuCMEVml60nrZq3xNN2uY09aQVth4K8NwMkYCHfUAEjy9avNN/D0W
i5puVyurtzkNYLIUjYlBCdoJ5O4hPAzwATgc5pzopSVp++WGa/K01NZdiPuqdctczIQFHlR
bWMlOTk4xjJrrKuokNBu/aPmqA67WETGx9tpJ/9tUtzg6LlM/wtEzJTu07W49scYP6qwkD9
6i6a0FGm378Tn6ZbtlvjteG1DlOfMLfWfzrySAAOAK0lppthpLTTaW20DCUIGAB6AV8ffZj
NF6Q8hltPVbigkD9TX0OILXihQUgp3BQOQR61zhzGZ8NqXGUpTLyQpBUgpJB6HBAI/Wu9FF
FFFFFFFKnxKvb1j0XKdilSZEkpjNKT1BX1I98A496WtDfCaNDQzc9RNJek43NQzyhr0Kv5l
e3Qe9ahRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRSlr3U0O02l22CWlu4TWiltIzlDZ4W4fTCdxHqR
xWSab09bpWq4ECTMad3PsqW2vAQpst71pJzydxSjA681+gYsKLBaDMOMzHbAwENICR+wrvR
RRRRRRRRRRRRRSZrm1SXp0C7LtQvduhIWJFuz5gVY/ipT0WoAEYPrx6ipseq7dpT4fM+DK/
FJJW98tFaSoKTglRQQeUhA657dM8Z+sfEmRLvVrcX4cK2yihAY8MuPvqVhO70Q2FnAUeVYO
Ae3dGu7hOi3J63pbcdlzvkLKyU8qUkedxX+EZ3HPTGKZ7BfY9x8WAJDj8qDhp91bYQHljKV
KSB2yk/uKuqKKKKKKK8rbQ4AFoSoAggEZwR3r1RRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRWV/ETT
zKr89drlEmvw3UMlD0RJWWwjdvaUB0ChghR4BzVPpK1W6525qBbIbj1wkz0PyXXEZ/D2G3M
pBXgDeQMYHXPtW2UUUUUUUUUUUUUUUV4edQwyt51QShtJUpR7AcmsVuUl0zp1+aabae1FbH
djQbALLS3W2m1E/zKBJJqRrbRtt0+mzWy0PSG5E5ahKdW6pRdab2q3K5wNuARjFcNMi9xmo
Utr8FAlNLjxPFkuMqCVKUtbido8uTlO7/CAPeTpa8XqLIly2kafXIW4VLMt5bbiQpIcISoj
pzk/bntTvbdQ6gbubDd/hW2NDlYbZeiyS4S4r6Rj0ODzwOOtNlFFFFFFFFFFFFFFFVlw1HZ
rU8GJlwaQ+ejKSVuf/AIJyf6VIt1zhXaKJUCQl9rcUkjIKVDqCDyD7GusmVHhMF+U8hloEA
rWrAySABn3JArtRRRRRXN99mKwt+Q6hlpsbluOKCUpHqSelRHrzBYuMKAp7dInhSmEoBVlK
RkqJHQe/vU+iiiiiiiiivgSlOdoAycnA6mvtFFFFFFFFFFFFFFFc32G5MdyO8nc26goWn1B
GCKzuboK2RZdvsKHp8hNw3hyQ6sqUy0y2otoSRgJAWpJA74rvc9HXtVqulzn3Ju53gW5cWJ
saLaW0YO7AycrUCf1NL9vtGkWvlbpHnKuU95lHyluiArWlQbQAFJB8uFpJJOByQa7tfCy4S
bWy9LPhvBDi1w0u85JH8MLBxhQBOexPpV5pv4cKt9/VdLrKXKLaWVRwHCAlaQcgpGAUpONt
P1FFFFFFFFFFFFFFFZxYZEuw6g1HCtVgmXBwy0u+NIWhkgKTyVLUclJUlRBAORXvTF/uARK
lCyzZQuksrcuEVtJZQogITsSTuUhO36sc4z3qOL3KuTll09e3ULuEO7K+fJSEhaGUlxDhHT
aRtOenBpmtusxc7pEjtWae3CnBfy05xICHNoznGchJHQnrx61USLvPvnwy1DOkuht1tUkM+
AC2W0tq8oz1z5evHWpz+umbegM/h02YIcZl6fIZSnZHStIOTk5Jwc4A6VXv3yY98UoZbkKF
paPyO0E7XHVsl3d6HjaKt7TrJFx1RfrO4yltNqAUhYJJcAHnJ+xx+9KUPU87T2n9IQ46zsk
bZM9Sk7lBhx0AdemS5168Uw6lfm3i6XzTSFJ8BVjLraAkbi6VKA5/QCqG03u7SokrV9vZiJ
YjxWYYXOKkJabQje6oJTyfOcAZ5xXeHrW8xbJdZl2lJNx/DhNjQxHCG46CragqVySpRUPKe
wq6f1a9BVbHpLyDFTZzOmHZ5nFHYlAT6EqUePernTzl+kR1y74mNHL+1TMNlJJYHPClk+ZX
TOAAMVcUnt65QNc3CzyAhuBEYJD+058VCQtwE+gSfTsar4Gu7gNIXy+y2Eb48zZDYWNvkUE
FCSR1Pnz61er13YIlttsy4TkxfxFhLzSShSuCBnoD0JxVm1f7O/b/AMQaukRUTcEl8PJ2BR
6AnPB5HFRF6z0yhS0/jcNZbbU6oNOhwhKRkny5rnN1vpy3S0RJdyS0842l1CS2s70q6EYHN
SLbqi1XNKVNPLZDrxZZElssl5QGTsCsFVerxqKDZrQm6OlciMpxDYVHAXncoJB68jJ7VFuW
tLJa7ku2uPPvzUAFUeNGW8sZGfyg9qsLRdk3iMt9EKbECFlGyYwWlK4ByAe3P9Kj3rUMayz
LZEdQXHrnJDDSQoDHqo+w4/epSbtFXe3LOCv5puOmQry+XYVFI59cjpUWRqzT0S5OW6TeIb
EtrG9p10IIyMjk8dKsVS4yEIWqQ0lLn0ErACvt617W622ElbiUhaglO5QG4noB71zdnQ2JD
cZ6Uy2+7/dtLcAUv7A8mujrzTDZcecQ2gYBUtQAGTgcn3r4l5pby2UuoU42AVoCgVJB6ZHb
NfHpDEZG995tpPqtQSP60R5LEpvxIz7byMkbm1hQz6ZFdaKKKKK4MQokVxbkeKyytz61Nth
JV9yOtd6KKKKKKKKKKKKKKKKKoIsWS3rm5vGO58nJgMDxSPIpxKnAR98KFIMvTLkVM63/AN
in/wARWtZgT7W8pDCQfoUSV+Qg9sdqn6lsUl2+2dl9TH4pc7PIhvP4wlx5LYPX35H2pgb1s
43GTGGlbwm4ISE/JpjeQEccOfTt9/TtStarFcJ+iL1KN8uEMhyaHoCFNraCgVEpzjPOecHm
rGFpy8Xe1ZYuEVmy3uPHfmLUFGQAGkJWhP5cKCRz254qlcl3xGnRe2rIymA1c/xUTTKBUpA
XtACMZx4eE9egrreC7CRfdTW9BWuPPlRZOzqWXGUbVY74XtP6mvKWrhc2pVsgWFdyZNnhwU
yG5CGhGWGw7nnr5lJVx/KKZNM3RN4v0eetQEl+woS5njzpdUlf7K/6etUhh3mNo3TtidsE2
RFDi3Li1H2lSghwlLZ5wAo4J56D1qxvdsRfIkeS9FlwJWo3GIT8V7H8FtorcPbgkJ/26c0v
W24fiN7063LP/DtNwor6+ifEQHVhJ+60o/ar1y76lXqC1CTOcizZdwx+DMhtSWoYzuW4Rk5
IHXI9hWirWltClrOEpGSfQVn1g0nC1dpxy43RLiDcrk5PQUHarw8lKUH/AAlA5Hoaqi7Kuc
02q0xmZUly+SLg+w+stoQ2ysNoCsdioA/pXSxhSomk4cllCZNuvUiMoJ5KNiXDjJ5A6cegB
rhqNpN2nXiNZIzC2blMiQUAeVt51vc46rI7AAJJFM+oozkD4dTWXIEGFMlpTGLcEeTLiwgA
EgE8K9KobvMs417Kdn6hlWb8KjNRGSwjzOAgqX1SrgZSOlS9S3Jh+eqfHdMti1WJbjbh4Kn
ZGEN84GCQnPrzVUoyrTZI2ipq/wDiYd1hlpY48Vhbm4KH+VQIP6VPaNvuOo75e5erHLMgS/
lEJZktteI22AnJ3ZP1E4P/AHrQbS9EkWqM5BmGbHKAESC54hcA4yVdzxz71mmqb7aJV5uE+
TcIqZVpmR2YTBWN+EOoW6r9Tx9kGnK2lqR8Qry8lQUWoMVsY9CXFf8AUUoXiJepup9UQ7LZ
YswPOx0vvSC2pTQLQ+hK+M4yeeB6VR3C5WtqVZY69OvORrVGfiOIuKgptKwpKVKWUBXCSeS
B+YYq8/s6xbLPb7g3OjPtzb1DcZahFRjRxv2/w8kkk5OTx9hU6ENNONPap1I2l2TLurhhKK
FrdQGlFLaEBPJxszgcc8121lqO133R9zjR1OpfiKYefjyWFtLDYeQSraoDIwOoqPCfsmqdd
3hiPdn1IlsRnWXYD62zlsLSpJUn/MDg+vtUjQ2lrJcLZInXCAzcX/npDaHpg8ZWxLhSnO7P
pTxCt8K2sFiDEZitFRWUMthCcnqcCpFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFFVt1sUK8SID8sL3
2+QJDJQrHmHY+o/7VZVXwrJb7fFlxY7GGpjrjz6VKJ3qX9Vdotuhwra3bo7CURG2/CS1yQE
4xjnrXx21QHrSq1Lit/Iqa8EsJG1OzGMDHTj0r2iBERDMMRmvl1J2KbKQUqGMYIPXgAc15h
WyFbi+YcdDJkOeK7t/MrAGf2Aqlc+H2mH3fEft3inxFuJCnV4SVq3KAAOMZ5xVrZ7Lb7DDM
O2seAwXFObN6lYUevUmvk2zsT7rbri644F25Tim0JPlUVp2nP2FUdo0HCjQ7zDubbMti5zl
yQhIKdqc5SM9QoHPIq1sul7Pp8uLt0QIde/vHnFlxxfsVKJOKm3KEm5W2TBU86ymQ0psuNH
C0gjGQfWi229i1WyNb4oUGIzSWm9xycAYGTXNi0RI94lXVCVfMym0NrJVwEpyQAO3JJNL03
4b2qdOekOzJyWnphmLYbd2p3lG1XP1AH2PtUu6aOZlqt34dcH7Oi2hYZRDQgAbhgnkHnGf3
NUl8t8+zS7VGYTfdQIcmCU/4iwsI8NJ2JBwEpBWpJ5/lppss27XBL6rvZU20JKfCT8yl4rB
HOcDjBxVInSc64IkuznUsOyLyiY4B597DRAbb9uEg1a37SkDUE23TX1OMyrc+l1p1rGSAQd
pyDkZArpH0lp2M8481ZIIdcWXFLUwlRKic5yelT30ORrc6m3MNeKhtXgNcJQVYOB7DNKTmj
n0/DaXbPl2HLxJjLW84EpKnX1eY5UfckZr0jQjtxuKrpcbtOirkxmA7FhvFra4hGCSsHKgM
nH3PWojFj1dC1Fd2rWtpuLLQw2m5THPEcwhGNwSOVL5PXA4qXbNPN2HV9riR2nnYqLZISqQ
4N291TiFKKj/MetF80W1HCZFgiKS49cosh+Oh0JaAQvKlJSeAeecVwuuirk5MdREEOXAVKV
MZbffdjuxnVfXscbzlJJJx71Ie0jcZ8O8zrxJalXSfb1xGmY6djTKOVJSkq5Pm5yf6VItdr
ukbUlruD0YJDlnEeaUkYQ8kpUO/PJVUnRUKdbbTKgzooY8Gc/4KgQfGbUsqC+P8xH6UxUUU
UUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUV//
Z
</binary><binary id="_5.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAAQABAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAFKATYBAREA/8QAHA
AAAQUBAQEAAAAAAAAAAAAAAAIDBAUGAQcI/8QAQRAAAgEDAgMFBAgFBAEEAwEAAQIDAAQRB
SESMUEGEyJRYTJxgZEUI0JSobHB8AcVM3LRU2Lh8SQ0Q0SCFyWSov/aAAgBAQAAPwDy6WR+
9f61uZ6nzpHeyf6j/OlCSTGe8cc98866ZHO/ePg9c8v80nvX2+sf1GaO8k6yODjPOuh3PKR
zzxvSe9kx7b5/upQeTOC7jfHOlo7sM8T+eM/vbpSyWJOHO+wOfX9/I+W5xNgYkOTvueXI/q
Phmu+PJwzkZ8O/793x9K03ZjstPfst1cF+4XdQc+I+furX3OhrHbMpi5rsR0qnuLVJLYSbq
6nhkGeTcvzqZpVrENDPFs6yHf0qy0+K2t9Ke4dQWXPCD6mq6x7OS6qzXl7dG1tmOe8b2pPd
5CtBZdl+zskXDaSR3Mw5983Fk/p8qkW+i6O0rRtaiKdNmXJX5b4qZ/JLRP6SMRnkSKQ2jWx
Ps/BhVLr3YCw1qIvHM1ndgeGVd1b+4dffzrynWdH1LQb57PUOOOQ54XySsg8wetV4Zxzkf3
bg9f8AFDs43EpxkZ3OBkUlnkHKRuuctSe9k/1G+dHeyf6jfOjvZP8AUb50d7J/qN86O9k/1
G+dHeyf6jfOjvZP9RvnR3sn+o3zo72T/Ub50d7J/qN86etpJDIfFIdvsvj9aam/qty5mkH3
YoHuzR050UfCigDNHPYCnYhk7Z/Lp+9/WnObZB9nccvh+GPxpR2OF26Dz6f5H41teyXY36W
yXl5Ge7GCiMMZ9T8vxr0+1skhQKqgIuwAqDqGpWVqrRvNED90sPyrKagEe5+l2Z445PBNGu
/F5MKbspBGjxneOTkce6nVmL6cYfuPnHKqztBrdxLmFHIQHhUA7Dp/ijsxrssd59GuCdyCj
ciPd8a3Wul5tMtdTtgO8U4cdTn/AJ/OquHtLLAMOuPQk4p5+2DYJwnuO5P4VyPtRLdyBIIC
WJ5gf91Y3Wi/zqx7q9SKcndUlXIzXjvaSxtLG8nhgT6NNBLwywc8HfBB51RtuueEgDl7v3+
tJycY6UUUUUUUUUUU9asFlJOfZ6DNNy/1X2+0aTRRRRRRXVALAHGPWn1JVMnqPz6/j+Xvro
5b8iCTg52x+/wq67LaYdY16OFh9XGeKTHx2+J/Sva7GCO2hzjAUbDGKznaXtQYm+i2rFc7H
HNj/isq9ndT/Xzh+JuQPM+4eVT9M06dMkEoCdweRqZc2rlSSoJxv61XI8kJPFnhI8WOY2qI
dOMt4ZGPgc5G3I05f2CxLFdWwKmH2gNsit3HE8/ZJMfaZScGoMekSTqNlHvHSm5tDMaNI0C
f3AUzY350yURTRgwk42G4/wAitRYXkM6kqwIO+3SvPf4saC3HFrkKc8Q3Hr9xv0+VeZZ6Ci
iiiiiiiiiinbYsJDwjJx5f80iU/WuP9xpNFFFFFFdUb4yBn1pwbt+OCf8AOfT970ssAM/vo
f37vfXqH8PNKFhpX0uZB30xyGPMDyq71vWvo1oSgJeQ8EKLzJ9Kp7bTU0uP6XelZdRlGeE7
iH/JpFq4uGklOXwccTHmf+KuLSB5wMbLyFSv5X4SMhvfSf5YpK5jUHlkDao15psMa7oC224
6VW38f1CwKpLTOEA6/v8AzWvaMWtjbWAIzEuZAPvfsmpFrGAoJ5+dPTopiK4+FZrVLGKXi8
JGRWattUuNG1LuWzwZ8OTsR5Vq7hrfX9Cns5DmK5iKqT9lun414RcQS2lzLbSjhkiYo49Qa
boooooooooopcJAc5Cnb7QH6muS/wBV/wC40miiiiiiuqSSAPdypxSAhwSPjnA/Z+dT9FsT
qeqw2oJw75YjcYG56e79ivXGK28MdtFsqgA46D9iodpwyXEmsXH9KEmO2B6nqw/IVVXT3Oq
XZgizxt4pHH2VPIe+rqxs1jCxLgKg325mr23BRRwgYxtT+QdxnA2puQ5zvv1qulzLIB19KN
OthJeNqkiAwW+Y7Zfvv1b3CpscjOxdt2JJOTUuOZ8cKgZp/EjLhjjI91V11Bwsy771he0to
blyyHDJ+HrTfZfW3hnFpcDBfYZ86rP4i6MkN3Hq9uMJcnhmXycdfiKxVFFFFFFFFFFOQBi5
4c5x0/7FJl/qv/caTRRRRRRXQMnzPQedLJzjfB6Hlvvy/DyredgtNWC1k1SUAF/BHt06n9K
0csn0iTu+MRmTm33F/wA/5qJqmoCRYre1Q8C4jhiG3EeQqfLajs9pCnIa6uGAZ+pY1O0xSV
wee3WrIqqA8DY9KQJiM5bfyxSgwcEH1FQJopXJhjfhkmcRhvug7sfgM1LmCB1gt14YYxwov
kBUm3jRVy2c+VSe+GOFVC+vWm3mPLdqbnZmQ5GDisdruYbmOcD2hTFpo9rq8wa3dILgYI6A
kdfQ1Y32mSXumy2F9CUYjhYHffoc15DfWkljey2sow0bYNMUUUUUUUUUUuE4c74288fqK5L
/AFX/ALjSaKKKKKKUoOMHYetSbS2ku7tLdFy8j8IG/POP1r1ZYVtLWK0iGRCgGB+fzqNNKF
Ro1PE7+2/6CrLsxo30i4/mdwvhjyIQep6mmdZvYtU19ILch4rPILDkXPP5AYq40xOFTnmTt
Uu4VuAsASarGeRTueXQinra5424HTD469adKSCVZEGSDnHI8sEfKnoE4yH8/OniSBtzp2K3
ZxljgVISGNSNvjXZ4VeHiTBIG9YrtDD3lrMABmM5FZy1lIZHVirEbEHetLY9oJYgsN/ieAj
BJ9pfUGsr2/0eOaNdYs27yMDhcgb+mR0rB0UUUUUUUUUuE4c74288fqK5L/Vf+40miigknn
RRRXR7OxwScVp+xVsH1N7tlB+jr9WuftEbfhn51sJGeQtxOSCeQ5Zqz0rs/JdsJJU4YupPX
3UrtZ2jTSbM6XpZX6UVwxHKJff51TdmbTuLIzuSTJy6k+v4VqLS5itojLP7KnGB507P2ts4
4S30CcgeXDypuw13RtbcpbzKk684pPC3w86sUtAp4uEH160i4KwJxcJJJ4R6ml25UEArw7Z
NTMRCP2V8y1Z/Ve19rbSNa2KfSp12wvsJ7zUC3vb3USfpt8Iw2eGKIbA++rPTLu4s5O4ncy
RtsHqLqdrm8dD/AE5UNYSLMFy9rIeEhjwHyq6tYxcx4zwuDgjoKTdxSw2txbyqGikQhw3Ij
BINeYOq96yqSFBOC3l60miiiiiiiilwnDnfG3nj9RXJf6r/ANxpNFFFFFGDjODjlmujpkbf
Ktz2IgaSCSQKWLueEAc9+Vb+20200yIXepMOPGVj5n5VW612tlaMwWX/AIsYGC32se/pWEk
uluLtYozlZG8Tcy1egRwpDaxogC4AApN7IIYgGYABc1V21nqGsSf+MO7g++w3YegqDrPZie
1Ped6BIvIocEGl6Pq+tLIqS6gzRLgMGG4rdWKveIpbfgGQTXdWtnOkTtG2JEAJYH8K8+v9T
1e8lFlLdOkZ2KKeHi26mu2elXkh7u3eOPbcAFjT89lqOkus7NkDnlcEeuDWt0+T6TaxzZ4g
yjGBjPwqbKnfKNvSvPriKI9oruxlZUL4eJj0blzqdbRzQkpMhR12IIqB2zv/AKPo4UHxz+B
cc8czXnVFFFFFFFFFLhOHO+NvPH6iuS/1X/uNJooooooro2IOfkeVew9j7FdK7JQ36cMs02
WjwcgZOP2KXemR+EzMWmmI43ByYx0+NVl72YtzO3eyTSIATu3PqKorfTPouuKnCQh4WTJ6d
fyreSqwVVG24pq/0w3sHeGUIqjcefpXdHs7q+uZLFLx9OhiAGIgO8fbzOw+VZybSddOuPDD
dXc8Kkju5R4yQSMkct6k3OjXdvqCwFPrV3kwMAjmcHrjqPStx2ZQ/Qe7k9tMrt1HSp+qQBt
MnjTYuuKwFloFxc6mivlGmYo0oGRGo5gHln0qNqljq+jav3OnXbusZ8bXESqfeoA3FXsi63
eadFFrNlE5lBKPEOF4x04gdt/hUjRLGaAC2Jyq58XmOlXJjUEADYCvJu2Jde0jtH7QHL4b1
eaNq8moQLp9/GRcRL9TKftKPsnzIrGdsdR+maqLdW4ktRwZB2J61n6KKKKKKKKKcgco5IIG
3X/sUmX+q/8AcaTRRRRRRQDjy+IrS9l+2l72f/8AGkxc2Dnx279PVT0P4V6Da3Wl69E02l3
IZubRPs4/yKlyATKksgOB4JABuKrrvS+C7tSoUlX9oHmCD/xVrOeHB9B0qU8KXVkFQ4kUbf
4rllOVZomRFmIOHbGfgelKs1vY5nnn1eXhXcjwMT+FSVlkujiJeG3DZLPuzHPPfrUuzkjt5
jEE4Tjl51MkkEihWGB1rL6pDeaW/fJxtauc5XOUNNpqN/dle7vnUHlsCfniplxcTd2kCyNN
MQPE3PNWFvHFp9thmBkfma6rqzM2chVzmsF9EW41abUZIuLvJuBMjIAG1M9rr2LS7cShwlw
oIhVefEV5+4V5iSWJJJJO5J60UUUUUUUUUUuE4c74288fqK5L/Vf+40mgc+WaKKKKKKD7sU
7bXU1pKJreV4pV5OjYIr0Dsd2vnvbhrG+UzSFSe9UcwOpH6+tah7lOKMRqwHFjccs1JnjMk
HGOdMWlw8L7HbqKnyxw3YVw3Cw9KVBZQRbySF8dOlOnUoxJ3MCGR1GcJ0rlrNxzO7qwY7YI
xirFpWS1EvLxY5ZpxLyCYtBIAGIPgce1/moVxpVujccC935AVGytsDJsW8zVXcag7uDI2Rm
rRHxpry7glaodSvYNA0lbqUhgqkxJz4mPP868k1LUJ9TvHuZ3ZmY7cRzgVFoooooooooopy
AgOckDbq3DXJsd6++fEaRRRRRRRRRQCQcjY1vv4USWiapdLKV790AQNjl/3j8K9A162jeNu
5HC3NffTdk3f6cWPMgHFRGiIfIGGHnyp6NjGvmfOkXc7pHnqdh76iaTfpbLccWTMAZCoHiY
DoKt7LVLfUIluEOCdvEMEHqpHnVncXlrDpb99IoC+Innj5dfSqXU2ur21jv4oJI+6HH4hg4
z5eeKct9Td4V43zxDf0qPdTMQN8g8qjwwNPOoA/Cp+rSGG1S1jOGfGfSs92y0a3tuzsszy8
REZKgHr0PzryaiiiiiiiiiiinIMcZy4XbmT/zRMCZG2AHEcU3RRRRRRRRRT1neXFhdR3VrI
Y5YzlWFaxf4lambVUltYZJl/wDcyQPl/wA1r+xWuLqdkO+IWXOHGMD3j31b3MXdyEfvFN4O
34U5FbfSpMuNlXaq660uTvRJFxpIp2YDfNKsWmty63Nu0yP7RAwcjr8qt9LhS5YlYCkauCe
Pc1okhRoDEyDgI4eHG2PKsU9qbK/mtuinwn06U6BxMBjONzirHTbZYkknk2VRn3V5Rr3bK/
ftLNc2lwRAp4BGd1YD0qt1jtVqOswC3mZY4RzRM7+81S0UUUUUUUUUUU5ASHOGC7cycUmUf
Wv/AHH86TRRRRRRRRRRtj1oGOtXfZXWX0nVYyxPdSEKduRzzr2LvVvLQSqQSBzBpEIDAb8q
l23hB99M3eqJaqyRW8lzMoyVQeFfeaydzr+vXNwVjZLRM+yE5e8nep9rruu2syssttcnYFF
RgG+GOdajTu0TzYW+02exZhs5HEjfHp7jSNYtUmuEnTmQAxHXeoVsim4OTkZ+NR+116bXRj
p8T93NcqeIjmq141faVdWRLuveRn/3F3Hx8qhUUUUUUUUUUUUUuE4c74288fqK7NjvG2x4j
uKboooooooooop+0tJ7yXu4FJPU9APU1p9O0q3sAH2eXGDIf0FarRNU7hxbythH2Unoas0u
e7uiv7xVpDKqxMxO/vqSrKIWEft/nVVdaFNqDFiyxHkDvmk2vY+4hmEou+JlO3hJrTQowtu
5uACfM9PWoF9MIogNsjYVEgngs7eS8uW4Y03JP2j5CsVqOoyarfSXMhxxHwr5DpUNgOEjAZ
TzBqi1HQ4WzJat3bk57s+yfd5VRSRvC5SRSrDmDSaKKKKKKKKKKcgDFzw5zjp/2K5MPrW5e
0eVJCMd8YHma6FBIG5P7/5oMbgE8D+8ik0UUUUUVY6do017iSQ91B948291aS3t4rWIRQrw
oPmfU05RxeJFPI5q5t7zvrUK7gTR7ITyPpVtp+oJcQ8JIDpzB6GrqzniDcRIOfWp0N2gOWA
xUo6mgG2CagXWq8R5D3CqPUL0kF2Vii7tgc8VldW1aa/RePCxRbKg5UwImMBnjGVQgPj7Oe
WffSM7bUhj5dai3unwXaYkTDfZYbEVm73TprJ/ECydHA2/4qLRRRRRRRRRS4SA5yFO32gP1
NSILO5vr3uLSGSaXiJ4EGev4fHyrY6T/D8GNX1SfhJ5xRflnpWnt+y2lxqEjtLb049z8zU9
OyVgVBltIh5eL/mqzUuyWhyExHh4ztiNwxFZjUv4eOsRlsJC22VVuRrF3FtNaTNFPGyOpwQ
RTdFFXWjaVFNGLu4xIufDHny86vyRtjHLYeVJJ38zXa5/8hB/tNT7RVknMbcmXb304rSafc
94B4eRHmKuIZ4bleOCUHfxJncVJWW5wBwMAPI10XsijxKBnqWpCTtczBYyHb0Ow9aV2gxaa
DwD25WVP1P5VjrgYt293IVM0G6ih1BI7je2ul7qYHordfgcH4VzVdOl0nUZrOUewdmH2h0P
ypuzsZ7+cRQrk82Y8kHUk03dGM3DLCeKJPChPXHX40w6JKjRuoZGGCCKzmp6O9qTLAC8PMj
mU/49arKKKKKKKKKXCcOd8beeP1Fex2HZ6ezh7u2EFrEx9krl29Sf81Jj0G/4+IzxoM7hCw
/CrKLSdQCqoaFwTuJFzn8q7JojqwPEYCR/7crYz7jSjp0QkRF8UuN2OxqRpxDWYt5QrFAVH
wP7FYD+IvZ8G0N7CmXiILeq+deZUV2NGlkWNFLMxwAOta+2hWzt4oV5DYnzPOnycLXPzroO
aSCGuW9ABmplvJ3NzEXIA4scR5VbyxLMvCw91QvoBWQEEqwPtCnFtLkggSSN7jyqVbaVNO+
XlfB8ya0+m6SlpFsuT1Y1QdtrkLLZ2asDu0jAc+gH61lbqaNR3WeJyDhF54puFJWhCIAZiM
KB97pUnRtDu73V44Zmu45OFlu5bk8QMoO4X0rR63f2ui6YdH01lMj4M8o3PTmfdWZxttypt
WDMRnlS/SqPVNFOWuLRSerRj8x/iqOiiiiilRxSTOI4kZ3PJVGSav8AT+wXafUlDQ6TKiH7
U2Ix/wD6wagano99oGpvY6hGI5lUMCGyGB5EHIyK+ihp8KLn7X3juaQiDvKlyShV8BGeW1Q
ZWZ5CT8KiTsyTB03cDiA8/MVFlnjYm7tm5nidRzHqP1prVBHqNg2RxB1IPD1Brw/VrB9N1S
e0cew3hPmOhqHV/oNgUX6XIN2GEHp51Z3BxAz/AHfFt6UoEOvEOoBFHXenF9mmoWzPNnffA
+VLu3zAemKmWt/PCoCuCpHstuKnQaui4MluD6g86sIu0Vgi/wDonz0waUe2Swg/R7BRjqxz
UG77WandjhWRYF5fVjf51np3aS/Us7E92TxE5PMedNKHgY8SceTvIOfxHyqdZzm1uFuEAZ0
3Xi5Buh+HOr7S76BtIcPKhkiYl8nJ88ms3eO0sU0mPEyk7dNulEUneQq+McS5qNZkmDvD7T
sXPz/xUpSCK7nfFVGraQJs3Fuv1h3ZQNm/5qDo/Z7UdbnCW0JEfFwtK4IVT5Z6n0FbOT+Ft
rawccuszXEnIR2lrxkn/wDrlS7n+GOl2MKS3Or3h4yAES03B9TnYetWlr/CfQiB3lxqMrgD
IUKoPxxVppH8M9Bt5ZJLvTCwVvq1lnMmR5nGPyq7trbT7KZB9Gt9PSNvq7eFVBkPQnh/KoO
vavcxXSwSKY7d2CKwPJjyJPl099UWt6GO0CQW2o3aWl1bZMN1jKyRnmp9Qcfj516BLcJwYB
9edQTM3eHhHPzqQOIp4gBnlUaZykhBXFR7uJp4g0ZPGp4hg86oLoTmU3FplZ8/WRZ9r1X19
KVbyF4Wltx48nvYB0PUgViu3Omd8iajboWKnu5AF3xzB+G9ZTS7A31x4ge6Tdz+laoKAAAA
AOQHSmubSwnqOvkf2aRZn/xEyNwCMe404OeaWDjpSHgjc8TL4huCNiKZLvNI8aE8EYILebU
9bPx28beajNPZNAYg5Fc5muZ8qjnfUQCRkRcvjTkjbKoO7ED4V2VBKjIc+Ib4qvNhcQPxW8
o59dqno7tABKvC5G4FRrZ2OnFScOoKHbkR6VIiXu4ljHIDFKJ4QSTw0pW4t8H41caFob6vc
5fKW6bu2OfoK1yWOlWkcdzIqxRoAiKz8KY5bjkSalz38kEK/QbX6Q7sFU5CL8Kl2gmSMF0J
lfmxYbn4ch/iq281yVmlgsJ1Uw7NkeKQ/HkD0qsi1PUdVtmMUssbxNjErbE+RpxZbeO0ju1
VpZ18QA55GxH5092kvLD+Rw3OoO0VuziNmIPI7jl6ioukXmkXlqscN59OSJQMd5xEepB3FX
UEhkBLc6nwovtYyedS0KIvE5BJHvqHc/WuWByOYriQsqY+VV2oWUc3iwQ/MMNt/fVaFMjh3
JWdNhOB4vc46g+dNS6iqXKWUcMDyugknMi5znpVTruk2UFrHf6fAIFkcpPEF9l6oaizExX0
T78Mi8BPTPMUq2UBpo+gckemcGncAY8q6SD0pL7+ENgkbGuIipHwqMAU1Yn6gqPssR+NSgc
0etc9aAQBtUWPxajOeiqo/WnCc3KLjAUZ+dLyc0FietJJwN6bjUI8gwAGPFilPPgERoT/AL
sZ/CuIwJ4iHJydyOVWWm2UmoXSwouBzY+Qrcwy/QkS2hhBhCEEq3I9TXLxbWcW73DZjLqqR
yDCj3jz99Py3EraxZwQWrvCgYlgQAM7Zx5AZqXql41jYTXA5gd2m+PeayAvYYpIrtELnhIY
ggHHu/fWnoru4+kSOhi7mbc8K5IPvqZY/Q7bvraCLx+0oLZxkfh1qXNHaXvZq4GrCL6LGQJ
Q5yEK9T5HrWd//G+h6kO/0y9aNDzMMneqfx2rXKghBJ88VZzXlpYaa+oXEipCqcXETyrB2t
xc9pr0395dGzstxCnecOVHU+ZPlVuYYLeSOO11LjbfhCtufh1rQ2TSPbKZSC3n50i5XORVY
9qGlfJIxuu/L0HyqnljW0vVuZIA8c4AJ+6QMY/Cl63Kv8suwfZk7twPI+fyNY+mpoxLCynP
mPfTUJ/8qXpxorfpT+MYrm2KRKvEoxzUgj3/AL/OuqcgEcjTFrs8y9RITUkHG9dz1oLVziz
TMJ+vnPTiH5CiI5llbyIX8P8AmnKKTI6ouW68gN8/CuIpkw0i48l/zTqpsN/dTiqSQqjJOw
ArXWGnRWWmusq8UhHE+Dj4VLW5N3GO7QxgLhVYU7cMiWtq0rrnvF2Y7etSILmb+evi3zEY1
UScWMb9R8ah9sZEls7KFvEveSHHuzWdW0DIOCIE+QFT7bRS0fE8ePccUuTSpoTxRTyxMeoP
F+dNre3unFzOttcLIRG/FGcEE4OV5MKj3/Yi0i1FzpmpvotwRmWFXfumB6oQcgem4qwXtzp
M85tuCcKzY70x4UVI1rQ21C1jbv5JbdQG4Ax4W8tqr7C1tNOE02oK0sLKTGiAht9gOnLB2H
nUjsz2fghuH1BIZEkmJ7szAA8J8gOQxtW7+rhtwmfDjA65qJOgKk8t6gyIrIcjf0qNd2avo
kkykmREJ4cZDY/WqDtLhdPj2Kl3AC8sACssaKZ/+YMDYxnJ+P8A3Tp60g5JNHvpCjhJUcuY
pqHC30q7eIBqk1zPSg78q5g4pKYCls9SaTAMR7nOSTTlLW3uJVYwQtJwDLYGyjzNNxw8DF2
PE/menuHSnRz5YxSgBsdvdVno0Hja6Kcfd+yPXzq/tVELSNNIZG2cEjYe4VFsJWe9FqC6lm
JRgM4HQVb3qJFZQ/SQJnDrgon5CkpJct2ilAhCxSQowLNuNz0qB2oR0uraBjv4258smmBKt
pCZnxgbLUdtcZ4yZr6OyyfACBnHxpVxd6rZWIvre8j1KA+2Fw2B8KmWmpad2hteBMpIynvE
bmo9D1qwvL6/7xIeOHCIPEqnvD/d7+fxrNwnSdVtpTexvbJKFFqIFxjHNjjnyrXdlBHLpb2
aTPKkDFEaT2ivTNT/AOXQSr3ckYfG2cUQ2lvCcRlsDbc8qkqig5yTmlS+EFc5NQHPDknG1U
mpapLpvDJHkpxZYDnjlWa1jVm1NkIHCgyQOvxqrO25OB60jvo88PermuAAzq45cGPxpeRzI
rh86PPakts6npyPxpkjF6p80P5ipNcO9HCAMn5V3hOM8sU2y8FqMdR+dLWPGAOlXmhdmptV
zPI3c2qHBcjdvRR+tbHubTTtPMEEaxxKu+27e/zrzzU5LVbxxaAlfLGAD6elQS0j9cD0rik
gjmR51odE1SMRGzlQB+EiNuQbfOD6+tT9Q45Ikny6BduHONs0WF1HbahEWbCllG3Tcf8AFX
yTloZJI7V3kSRkKN4WAz60xJLdjXoZBZ/VvGFJ4hld81G7WqP57EPKMHBqNLGktvJxYLIA2
Oh8xSLfTNOuJ4bi4slkWMhhwYBUjpvzqd2juI3t/pVpAsBVTGV2HFywcDy3qu0C1WOKW5VN
o1L4C+0QKas59V1MNcW1yqK/iHHDgsM88k78sVX9jpob/Q5LRiplhkI9VGdsVtuytuLe4uk
ViRwrjPU70zr+v22lMwmLOzbRxR+1I3+PM1XaXcXN3m4UPEA3g3ySMb5896v4rmQ4EhyPMd
alF84JbY7VGu1K5YGs1rUYlRlz9kj41Va1ZpbwWzxqFGOFvMmqV4I5d3QNjzo7qNR4UUY5Y
GKZmZ4HEoyYuT+nrUnbG2KSV2o4aGQMpU9aitn6RCeZ3U59x/xUrG3+aBj3mpVjp89/KUhC
7c2dsKPjV7bdnNNHgu9VDv1WEbfM1H1bs3BZ2r3NvdmVI8HgYb8/Oq3S7CTU9RitYh7Z3J+
yOpr0nu4rO0jtYFASJQorOdoNQ4LSVFzsMeWTWJVMb/s0EYBJGwrjez611DjB3rUWMzavph
h4ws0GMk/aHIH9/rRYrwyqntPG2Dw89v2K0sZmuXuwj9yrkFJPtK2BnINRJ3ZZLWfikneMj
iMZwDk77cjSO1i8OsRt07kdOfMVW2zl9uLkdqsJZ7OzgE11wR8A3fOKrzq0NzC0kVnxRnYM
x3I91TdCl7yUqUAWTIK+hGKpu3Wpx6JoNhb2IIllmYyPnBPCMEe7LVhuzerHSdd7xjiOQlH
r0nUJJGsTd2Nw6OV5g7Gsy8V7dTCaYp9XsWY42Pvq6t+1uhWSpbs13NKBj6qIb/M1p7F5by
yW8Ns8MT7p3jAsR54HKpDy8KDel3EilFPKqG4ZLi+WJFzlgDmnrvSH1eKW2i9tQZE6DI5D4
8qwccyyFl5Mpw6NsVPkRTnDxU9DYz3KsYoXlC7Nwrmo6Wk1oDE6twqfBxDfHl8KUELNw4yS
eWK0WldkJLmMT6g7wxkeGNMcR9T5VZHs7HbRstrYw8RGO8uJOIj1xVFL2WkMqZu4OJTnCAs
fLoKiajpEtgFJYSKftAY/ColtbtPMsYZVJPtMcAe+ryQW1nH3ccUPs7uSXLHHypVqqzylXC
8OM+yBUvUI+DR5wvIL7652dWPSoTJLkTzxhs+SnlVo+sRMqgcRD/ax61ltfd7iRAgJQbmqw
R4OWwKJIwYmwDg5HKokXEbdCx8WN/fXRgchzqdpl61jdpONwNnX7ynmK09l3Sairhi0UmHj
dtsqfX9KvI8tqFyjIDF4WBzz28qiSELbBrZFlHE3hVtjv5+dJ7VkSS2zDm0Q/OoCBLGHv3A
JAGBmqTVI5tQHeSyHif2F5BRVYO0U+lqIXt1kA2yp9oe7zrYdn76zvIhc28qKcZ4G2Occvf
WU/iddhtatLRcgQQknO27HfqPu1hJf6r/3Gtx2J18TA6VePuR9WWPP099S9e0qVijB27tT9
jnVTpZihdorK3kkaTZnCkkjyz5V6hpIvTpMUUsPBwqAB5CpJtyR49gOdRbycIrEnAHWqrT7
/T47kzXN/bxZ2XLjP4VdR9sey9lEeHU4nY7t3aMxPyFeZdp7iyvu0M9/o5kWKbDHiXgw32s
Dy6/OmY70rw8ced9wrf8AFaPTe0EThYFHcEHZc7H4+daezure9iEc6K48mAOaljRbBBxwQr
E/RlHL3VCu57myfu55DuNmHJhUVdQZn9ptjzxUi4UOodu8KkZOZO7X5Vmta1CJ820CRcI9p
kBO/vO5qpikaGRXU4KnIx0qe2rGRPrkMsn3mc/lTP8AOvo8qcFuoLbczvSZdXu7ppEJ4UHh
woqbDrYLR/SYshY+7JUcxjHKlfzWA2awtxq8bEowXmP0pjUNRinH1MZDMPET0Pp+NRIowRx
HpVvNaP8Ay14u5ChF4w+RknG+3urNxf8Apx8aTkBcnbFLBO1avQR3+kOJMMIXJXPQY3q/tr
qC6mmK8XhAyMYB2x8aTbxm4g7uzhEWH5uMAZ9Kiap3jS2ayACXu8EA7Ag1R63NJM0dtE5UH
ZmAyPjVbHatIxAn4yvh4ZAf0rsa2wu+5u7RVmQjwsThvj1FW3Z+zs4NaluFtVECsiRqpPCr
nffHOs9/E+Th7bvGWIEVrGoIxv16++sTJnvXzz4jXEdo3DoxVlOQR0rf6P2oLaZHHqMUkkq
eyy9R65qYO2X0dcWenRBhuC7bZ+Arkv8AEDXpFKLJBCDyCRf551XTdo9auM8epT79FIH5Co
MtxPOczTSSE/fcn86Z4E+6PlSs1wkDmQKAQcHmPSu5wcjatN2dv2eIiUlmQ8Occx61rE1eT
wDhzw+1Srq+gurORJo8bEqT022NZGTVgB4OMnrviqy+1O6uAweRgBggA7VFe5YkrBEZWHXk
o+NNSR3LAtJdCIHoifrSYZEUhTeO58yuBTrEPcxkHIAz+Bp2AERZJyWOTTocgDy9aMljvSm
z7IO2anafC091HGPZBy2fKruOEyST8crOGcgDljaseF4CV6ZNMux7yNRjxb7eQ/Yp0c61/Z
uKAaUHuF4kkkxw49rpirXTpJ4JXgmjXgB4VZTkny291WOny/SO9UI0ZDkEnmKzPbKWawns1
EnE/C/Ew2JydjgVW6ZMLlSkknEeZ9Kan0u/iuGmtAHDZGCdvjTBvpVPd31m8eDghgrEe41K
0/tWmkRy2clni1lbiDDoemTWe7d30Oq9pEvrXjZJbVMt/uGx3yPSspIcyuf9xp+wtzPPnYh
MEgnGavgo4eHmMYoxvnzowPnQTig8xvgUnJI54zyzsRXR8R6GlUV1FaTaMcRrQ9nYIoG4bi
ZBxtxE+nlV41xBFYTGS4jEs8mFyd+HNMalrVuqLDbfW8MJQtyAY8zWafAO3lUS53bBGQykG
nuIBABSc5oHPemWyZZGxyXHvzUoAAAeQxXa6DjelIAW3qXa3klspMQwzNu3mPL86mWmpx28
0rdwQZCSW7wt+fxqmusd+5ByCxNRUBed2xsnhGfxpxVaR1RF4nY4UeZr0Cyt1sLS2gSMu6k
Akb465+e9TYoZ11GSVpQycI+rUcvU1K0nvJkaR1CAsSSD086xXbhLu81I6ha8MlrAndFRuy
4OSSPjVLYzvNgxhldvuLtjqdqvdO1eeyhczLgL7PETk86rNVvk1CdpgNjgj/qq9iD60iGGF
JCywpkjyrHy/wBV/wC41caZAI7dXyCW35VO6UVwe/Ndp/uFhiEkw8bDwL6eZpiuHONudT9K
0LUNYlK2NuZADhnJwq+8mq+973T9Ue1mUDuJOCQc8451cKiKvhUAdKCwzjG3WknC8hnpXGO
Bty9KbbcVHmO4J9aUpyoNKopuMZc+r7/CpB5ilV3GPP1pUKl3CjmxAq5SxWVFVUELJJgE+L
iApz6HbyLN4MsmVAydsDNZ242nZMdM02iBUIA5mtH2Z0tZpfpLjcbJ5DzNamFlXUFhhicqi
Hx4yuT1J+FSUsz3kv0fHfzc3OT/ANCsv2l7SpBbHSrF+JU2uZ4ubMOgHlTnZi5OuCa3V4FY
w5eQKCXA9PjvTV5q9nowEGnopuVThmYbIp8j5kVl7i6kvDM5lLu+csPOkL4YlGeQApp5QhC
82PQU5CSWOfKsdL/Vf+41Z6RLlWib7JyvxqzooqTaRRxKLmdfq19hfvn/ABTMsrzyNJIcs1
cSJ5PZGw5noKt7PsxqN7o02qW0BkjTIjX7UhHMgdQK0XZjtpbWEJ03VIhDFbcKCZVwMnzA/
Osz/EaGEdpHvLWRZIrpFcMhyM8v0pnT5O+sYmO5AwfhSyDkgUgmuEk8zXDTFxnuiR0pSbov
updGQK5B7APmSaczvk0qiloxQ58uVTYdTEeO8hDkdSc/nVpa3UcyF4oyCeSjb4n0qh1ODu7
08A2B4Tj3Uq0txMOXhU+I1stBSO3tURo2LyjK5HhCjlvU+/jFrCJZr+KxRnyxYZLAdFHOqb
W+1sS6ebTSGcPL/UuHXBI8gKxUQbhZ2Hidix9ab76fT7lXsJGinkBGVOBjqTXBb8R4pmaQn
ofZ+VNLcNwZGYkJ8B4Mrj9K5LeNFD3jvGy+Y23rkbpjxSIXbmQw/CpcHtk+nw6Vj5ABK4Gw
4jT1jOLe7RmOFOze6tCylWKnmK5TkUYJ45TiMfM11jLcyBIwTj2VHQU4Yobb+q4lk+4vIe8
1KW0l1C5sbKHAefACjYDJ5/KvX7bTY7a0gsYWKQW6BAgHtDbf8/maq9W7HabrdqeNTb3BIJ
lj5kjYZHWsF2j7L3egcBnuIpYLqcDi5YUDlg1TWri2iCqnCjuxA+6B/wBU/FPFcBCpKtIOI
KRzpTDBIps5o9POmphmFsc8bVyIjulAGwAxTlNueFTjbyp1BhFHpvSvP8aUOQoJ6UUrhyRv
V1Ywl7QCOUDceJTvRBpN1qmpSJEpKq3jkPJasrjSYLNQZ51tLVdgze1J5kDrUbUO1k4tRaa
SDbwovCJCMu2PyrN3GoNLiW4ld5D948R+HyppWdyS3hHkedODlUVUd7h5Rg5PDz5D95pdzl
YG4faxttTZIWCNUOV2AI93P8Kp9cm+sSEHpxMPyqqp2CV0bAkZRjo2P1FIkz3r558RpNa1T
9K062vBvxIEk9GG1NkfH1paryMpKqOQ6n3V17llQpCvAvpzPvNIiQySog5sQK33YPTkuNYu
tQZcpZgQxHpxEbn5fnW9OROp3wykfHp+tLrIfxLg7zs7HJw8Xdzrn3EEV5fbgd8IeIqsisF
8lP7/ACp+GPuL2FW3EMByfjS7FjNZNMzEkyHAPl5U42OHNNmuMMoR502mwH7/AHzFLzmkMO
LYdf3/AJp8bDNJzTq8hUqHT3niWQT2yByQBJMFO3pVtZdj7+8jE0U1syE+0JMj15Cpb9hNT
QhRJbsN+IhyAvlzqBJc9m+zTt/Nr9ru6B/9NZ5wP7jtU277dXCgw6ZbRWsJ9lsZbH5VnLm8
uL2YzXMrSyHqxpgknlSOFQckDPnXQxzS+tRbeVVknDHH1pxTzb86ZjgEbYHsZyB5VmtSaRt
Qm7zYhiAPTp+FRqXCcOd8beeP1Fck/qvtjxGk1p9Ccfygxy7IxbhPqKdDBByDEHn5U3I5bJ
JPLn1op+wdY7gTMwKxgvk17B2S03+WdnLWNlxLKO+l/ubf8Nh8Kt3AJU9Qa6B42Oeg2qj7b
W5uOyN+qjLIgkH/ANSDXil7EZbZuE4Ybg0aFdNNHNC7FpQpCsxJ2NWtshg0xYOIGQPxEUgy
OBh4iPVTkVwuo8/ka530Y+0N/SubE5G4PWug4Xb5iugAED1zXWkwMYYn0FcJc54U+JNcxOd
2kRR5KM1Y6Ksa34WQSS94pUKsYkYt0wD1z1rc6Zr9nplr/wDsZnikUbRuwaQ//VRhR6VSa9
2yuNSCQWHeWsCnJYt439/kK8o1Cf6TqE8x+05+Nai1fvLWJickoOe9O53rnERtXOdA50sHx
b1HihWSSVm5rKfjsKemYIvEeQpj6QMjEb488Yqn12H62O4CkcY4W26jl+/SqqlwnDnfG3nj
9RXJM96+efEaTWrsbc/y6CADhKjLk+u9ErqWxGMINh6038aDjl18s1Z9nrA6prdrZcJKSyD
vMfcG7fgMfGvaw4ZzGv2eZHT0rrNh0XzzXEcNI4B9kgVF1uNJdDvo39loHB+RrwmM5iQ/7R
VZE30DW1PJGbBwehrSE0ljk1wmk5yPUjpXNyOfTrXSNic+e9dB5ZrtFFOQyvDKHjcoynIZT
gihpMksxLMxySTzqNez/R7GabO4XC+87Vka1OlSCTTIiDuo4T8KlkgDJ2xTTSOf6SZ/3HYU
KpAzK+T8hXUbLsB7xTlNyPLEW4ApLPnLHAG1PEd5FuMEjlUKOFwnCZnBU4ABGw6Ume3+lWT
xsxJPInoehrMujRuyOMMpwRSoThzvjbzx+orkv9V/7jT1hbNd3scKjPEd/dWtu3WCIW0Z3+
2R1PlUPhJGaVwNw5I5nHLrSK3v8N9OwtxqRT6xvqomPJRzY/kK9AiVY0CLt135n1pu4gWd1
VnZcDbhOP8AukWfErXIfkJdsnfHCKp+2GvQ6XoE4WRPpFwpihQnck8zjyArx9VCKFHIVX6x
CWjSUA+HYn0q0065+lWEb5yyjhb3ipBIAyeVJbnSQf3+/hXeI4/Gj3/D510Eg+80oZxvQff
iu0UVVa/Pw28cAO7niI9BVDV92efNvNH1Vg3zGP0qynfu4mc/Z86RJLIAOFQgZscTbn5UKn
C+GJYkZyxpQBE2ehFOdKQ7MZQkTYcrk53Ariz3EZxPCSPvR7/hXC0TjiLY267GkRyR8YCMW
z5b/vlVFq80M14e6QqU8Lk7ZIqJCcOd8beeP1FdZGkuGRFLMzEADrvWr0vTzpluFVc3so8R
H2AenvqX9AEY4rmdU/2DdqbfuVOIYix6Ft67F4lkinXAYeD39KgkMXCqCzsQoHmTt+dezaf
axaF2dt7IyxxSrFuXIGXO7fjUe77V6PY3E0v0gzuQFAj3AAz15dTWbv8A+I8rMRaxRJgnhx
l2x8NqpLvtfq1ysg+lSxl9iVwvTntVJcTy3UokmYs4BBJ5/jTJIAydhVXfaiCTHAQwwQx5g
0rQbnu7k27Hwy8vQir1lypHpTUbd5HvzUkGlke7fzrhGw8ueaAR58vh++Vd3yTy9TSh6cqO
XOu0Ciszq8/f6jIQcqngX4f85o0ue3gmf6QEGQOF3j4wpBBO3qMirbTnKaj3boEeSNsjABI
ByuQOuKm3CgxupGxpifxadw8XjQAn4U8Dx8DdevptTlGcAnpSLZSA0je07fIdKfDZzimyA3
MZ+FGMeVVesad36/SYVzKvtqPtDz99UcJw53xt54/UVotLtEs83LoTO+SueSD/ADVjFMwkD
E7k75608n0VQS5Zz5UiS+CjhgjVN+YG4qG7OXLsSWznfeuRSSpcJMhIdGDBvI9DT93fXV7K
J7md3kG/ETk/M1HYI3teP1bfp60pGUMARlTzAp4QFJ2jOCrjKt51FIxz9apdTupTM0GeFF6
DrUClwytDMkq80YEVrwwkRXQ7OAwPpTfCUlJ6PS+gxScYH4D8q6uCc70oADlXNx03ro8ya7
QeWKRLIIYXlI2RSayDMXcsebHJrgJByNjV4ONLq31Luo4AzgsikkkNsGJ5b4q9ljA38+lR+
5QkkDBzuR1rpKxoCcAct6R33Fju0Zx97kKUgcjxgDI5DenRyNJUjj4eW2a4edFFVN7pLtP3
1ooy3tLnA94qyzxclznflTyWd0/swSEf2kV02NwB4oyDjfiI9KPokm5Lop9XFIe3VPanT3D
pTDrwvsxYZ54pODsOfKuHI6EH5VzrU+BmmtgebwHIxzx1pi8UC4fh5N4h6fs1R6xB7E4/ta
quitJodx39iYmPjhOPh0/Wp5HnRwnn60EZGKMYFGMjegjPOiujOdqUqFtttqq9fmEdmsIO8
jcvQb/nWdoqz4Lr+WvJN3pBOyFggXhAwx8/+K0Fnepdackx22ww9RSOKZjsBGPXc/vlXEiT
Zz42+829PY3PLFMO9wDhY4yPPipcTuwPEnCcchvXHYd9HvswI/WiZ+CInO5wB7ztSl2Uego
5jY0uPZvh5Vmn1rUkd0S7dRkjw4FMSanfzf1Lydh5GQ1baJftLEbaR8su655keVWJbpn9/v
8AKmyR+/dRtv5UknAUjb9KfWdsYeLI91dZrdhnuXiOeh2pME30eQOhyORB6ikzuHcHyFRrm
ITwPHnHEMeeD0/Gs0QVJB5jaipFlfS2EpkiCniGCGHStRpk/wDNLdpIo8MmzLncbVIaJ05q
y+8VwAGuY91GB6V0KOtLS3d/ZjZvcKlRabK27YQetLvobew0ya5PiZV2zyz+xXncsrzyGSR
izHqTSKKejkjkLi6LkvjEo3ZT+op0SmWd0h4hFkskfFjB8x0B61eWN79JtAzkNInhfHX1p2
CXJaPIJU7fpTzHhBNI7zBO3L1rgl35b+VNXlwIou+Ay0TcWM7HbH60kXUF7CrRtncErndT6
04WPl0pwPxDIO9OQnfHpWZuY0WSUBFGHIGBy8NJZE4T4R7L9PWn7NQuoxgADx42/wDrWjZV
4SeEZ91dKJj2V+VcCLgDhHy9KXbgBsgDJqxt94znfelyAEDIB3H51V3KrxDYbjyqNIoxyH7
FcmUBBgAb1SXsaDUnARcEjbHoaiKq+Hwjp0/toVV8PhHTp/bWh7H7XcuNsqvL4VseFTzUfK
mbiKPgz3a5J8qre7TvW8C9elSGijA2jXmPsjzp+CKMucxqduoqQqrlhgc8cqVgeQ8qru2AA
0VAAADLuPPavPVVfD4R06f20llXuicDPD5f20OqhZNhszY29RSlVeM+Ee2Ry9Vp20RDPGCo
IPPI9F/zVnZoq6nMiqAvdrsBtUm3A+mHYbgfrU/hHkKQUTfwjl5UhlXJ8I5+VNXSKbWXwj2
T0qlsFUXewA59PVqv+Ffuj5UqNVyTwjPup6NFLHKjl5V//9k=
</binary><binary id="_2.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAAQABAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAFWARABAREA/8QAGw
ABAAIDAQEAAAAAAAAAAAAAAAUGAQMEAgf/xABgEAABAwIDBAUEBxAOBwkBAQABAgMEABEFE
iEGMUFRExQiYXEVgZGhBxYyQrHB0hcjJCczNTdScoKSlKKy0fAlREVTVGJjZHN0s8LT4SY0
Q4OEk6M2VVZldYWV4vHD4//aAAgBAQAAPwD6LjO08jDscYweFg7uIyXo5fAQ8lsBINvffrr
XlOObSnfse4k9+IM0Tje06rX2QKfHEmtPRWfLG1H/AITR/wDJI+TWfK+09r+1RHh5SR8msj
F9p/8Awq2P/ckfJonFtqDv2WZG/wDdNPm95XryntMUm2zTAPDNiI+RQYjtRbtbOxCbcMS4/
wDLrPlLafPb2uxcvPyj/wDTxojEdpyrt7PQwnuxK5/s68qxHaq/Z2dh/fYl/wD5+FBiG1Z3
4BAH/uR/w69de2ot9Y4HmxA938n41jr21eX6xYff/wBRVb+z8ax1/az/ALhw7/5JX+FWBP2
t1vgOH9wGIq1/6defKG2BJtgGHJ5E4iT/APzrPXNsD+42Fjxnr/w6z1vbC31nwq/9fX/h06
3th/3RhP4+5/h1gS9suOE4R49ec/w6db2yGpwjCT3Ccv8Aw689Z22O7DMGGvGY58isGRtvf
TDsEt/W3fkUVJ23G7DcFP8AxbvyKGRtxpbDsE88t35FZ6fbcg/QGBg8Pop0/wBysF7bnhBw
L8Zd+RXnp9uv4BgX4y78msdNt5a/UsB8OsPfJoH9vP4DgP4w78mtZmbeBZT1DAhYXP0Q78m
unZPH8QxhzEo2Jxo7EnD3w0roFEpVcXvrrXLMA+arhxtr5Ld/PFWylKUpSlKUpSlKUpSlKU
pSlKUpSueSlYCloVl01J181VPYgn2zbVJOn0U0q3ig/ru9NdUvT2UsO78LeH5aatVKUpSlK
UpSlKUpSlKUpSlKUpSlYIuCLA+NU/ZAFO2O1qT+/wAc28WzW2aT81TDB/5Y9+eKtlKUpSlK
UrytQQhSyCQkXNhc+ivVKUpSsZhmy3F7XtWaUpSlKUpSlKVT9liBt3tejk5GNrbvnZrbNH0
08MOuuGPD8sVa6UpSlKUpSlKUpXNIxCHFdS1IlNNOKF0pUoAkeFRUvEIasdwySzNaIBcjuB
KxYhScwJ86B6amkPNOfU3UL+5UDXvMkG2YX5XrU5KjtIUtx9pCU6qUpYAHjXCnaXBFKyjFI
xP9IKkwQRcG4NZpSlKUpSqhs2Ej2Q9rrW7XVD/0z+vnFbJht7KeG6b8LeF/vxVrpSlKUpSl
K4VYq0k26vMPhFX+ihxVoC5jTLf1Vw/FTysxYEsTBf8Amjnyax5XYvrHm+PU3fk15Xi8VSS
lbE0JtreG6P7tVnFtlNnMZxJU96PivTrABUhp3KbfdJ7/ANdaqDmzGFRsaxFvLiT8aIyhxs
ZVXG7MFgC40zWJHnq1K2W2TQokqxUcx0b3yKiNo8H2ehLw5UIzUpemttPhYdADZve1079Kl
lbM7Hv+68oqCBlt0Dun5F/TUHG2b2fXtZLilU/qKIzbjWRtZcCyog3TkzAacvPX0VGN4a02
G09ZCWwE/wCqPaAd+WvaMfw1d/n602Nu2ytPwitgxjDibCW36aLxjDm7ZpaO1utrUXjO1MG
Nhy1RZXz5RskZDew1JAI1Ngbd5FdsXHoLjTaXpLaX8gKwEqCb8bEjdeuuLPizVLTGeS4W7Z
rX0vurppSqjs6CPZE2svfVMS1/uFVsmD6aWHG/7lvaffpq1UpSlKUpSorC8QdXLfhzCEyEr
JCb6cLgd24juNvempWlKViuLGZzmHYY7IZaDr+iGWzeylqNkjTvIr55BL+FbUS3Z5Ko2KpU
xJkrP1QE2S4kDRKQbjwN6+i4U445hccvJKXUoCHAeCk6K9YNVr2RJTDcPD2VOONvJlCQlTX
uglA7VrcSCQO/XhUhg5wpvF8mBLaWw9HLsnolZgFXGRRPBR7em8213VVdp8Sg+3Hpo3WStv
om5WRakpeSld7C3Aa7t6vCrxgs9EpD8dL/AFgxVhHS3uVJIuM38YDQg63HfUnSlVrEEjFNr
Y8S4LcQBS025WWfX0PpNWWlKUqpYDp7I21W65biH8hVepoA9lLDDcC+GPDx7Yq10pSlKUpS
ojHcPceSidEuJUbUZd6k8vEa253I98a68MxFrE4YebIzA5XEj3qv0cR3EV2UpStb7KJDKmn
BdKhY8x3jvqv4rAhysO6jLYzyGbNtIbAR0oVonhYA635WNd+zgdRhIYdkGQY7imkulNgoJN
rA++A9zfjlqlbWpbn4071sqjvMOBtsFeUrSdEZL6G5Vw4k33VaoODt7NbKuR2VudIElch8G
6ySe0oHuF7eAqmDBJuLY80Y7a4zL9+gUU3CWEkWJtyBFuZPjX0uDCYw+KmPHSQkEkqUbqWo
6lRPEk6k10UrClBCSpRsEi5PKoDZlkuuy8SXYqeVZKr3vftnXxUE/eCrBSlKVUcDt80rae3
7zE/MNe5tvmpYZz8mPfnirXSlKiPLaWcYchyQEMlKS24Ra19NeYJ0vwOhtpeXpSlKVASmTg
eJeUI6CY8g2fQn7Yn/ADJHeSPfC06haXG0uIIUlQBBHEV6pSlaJURuWgBSlNqB7LjZspOhG
h4aE+muNtbUPGWoLa8jaotkM8BlOlu8i/4NSCm21qSpSEqUn3JI1HhXuuePBiRHHXI8Ztpb
xBcKEgZrbr10UpUZtC+GcHdBJHS9gkfa71fkg10YVFMPDI7ChZaUXWP4x1V6ya66UpSqngg
t7JG039DEt+Ca9Tfso4YdNcMe/PTVqpSlck7DmJyR0iQHEXyOWuU3Fj4gjQg6GodiVIiveT
pM0xC2n52ogKBSTYG6tbcO69jwJkepYqL2xj0xk6VlEPFAe3iwUO6MkfHWepYjc/ssrX+bo
0rIhT764ss8rMI/RWFwsQKiUYutI4AsIPxVpewvEJDK2XsXUptYsR1ZG6uCOZeGyfJCpS2U
OKzMSSArf72xFtTfwP3QqWEKeBrizh/3KP0VlMKaEgKxV4kceibF/wAms9UmX+ubtv6JH6K
wIcy4vijpH9E3+itYgYlxxlwj+gbv8FR+KR5MSXhctyV0q0yS0p1SEpslaSBoNND8NSIg4n
vOMK/F0Wr0YeIcMVX52EforWIGKZrnGlW5CMis9QxIE/sy4fGO3+isGFi3vcYFr++ipJ9RF
Z6ni1j+yzfd9CDT8qobE28Uk41Dw4z2VpFlrPV7czqM3JFvv6mzGxfW2JxxcfwQ6fl156pi
9vrszx/an/2rohMTGc/W5ok3tls0EZfQda6qUqpYMbeyZtIBxjxSdP4prZM09lDDe/C3vz0
1aaUpSuabCanM9G5ooXyrA1Sfj8DoahouMHBn2sMxezKVHIw9qUEcNTuG4a6g6EnQmxUpSl
cOK4ajEoZaNg4NUKPA8vA/57wK1YNiCpTKo8gnrMfsrzaFQGl/Hge/uIqTpSlRG1KCrZ2Ut
IutkB1NuBSQfgBqTjvJkx2n0e4dQFpvyIvWylKUqBwS03F5uIlJsQEoPcf/AKpbPnNT1KUp
SqjhAt7J+0OgF4sbz6Gts37J+GafuY9+emrTSlKUrlxHDo2KwXIcpGZtwW03pPMd9QWGTJe
zr6cJxdzpIpNos3cLcEq5W3X8PGrPSlKVB41FciyG8XiJHStGzo4KBsLn0AE8rH3tS0WS3L
jIfaJyrF7EWI7jyIrdSla5DKZEd1hfuXEFB8CLVFbJvFzZ2O0o/PI2ZhwX3KQSLeoVM0pSu
LFnlNYa6EKCXHLNIN7WKja/mvfzVrwJlDeGJcQjIl9RcSOSToj8kJqRpSlKVVMJ09kvaDvi
xvgNe5qfpm4Wq/7mv2/DTVopSlKUrnnQY+JQ3IkpsLacFiOXeORquMITg76IOOIRJje5jTX
Ejsp4JUeHxeG6fOE4eSCYbVxxy608kwdbRwL8iR8dYOEwlf7JQ8HFD468+RYQXmT1hJ/iyn
R/erBwWMUlPTzbEWt1x06fhVCQoCcGxpcFx+X1V8hTCusL0J05662T+B9tVh6igG/TyfDpl
Vjyem9+syvDpjTyeOMqUf8AemnUE/wmVbl0xqHwqGlGN4xGLzzdng8lLbhSLLFybbt4qWGG
pAt1uX49MawcMBOk2YPB41jyXrfr83/nf5U8ljT6Om6G/wBWNQ+ORHXX48FE+SSr7YpNio5
B737UuH72pjya8lCUN4pLQlIAAAa3fgVlWHOrFlYnM8xQn4E158lLz5vKk632vSJt+bXXHZ
6uyG+lcct75xV1Hz1tpSqphR+mZj43fQkbz6KrbNH0ysLN/wBzn9PvkVZqUpSlKVolxGJ0Z
caQ2FtrFiPjHI1EQFu7PjqM6Qp2Nm+hnVDVKftT4fB3bp0EEAg3B3EVmlK4MXw8YhDKUhPT
I7TZVuvxBPI7vXvArTgeJGawpl4nrDBsoL0URuBI56EHvB4EVK0pUGsCLto0oDSZEUk96km
/wVOUpSoCAOv7QPSb3baJUNeNihHqDh+/FT9KUpSlVTChb2TMf74kY+o1umJ+mThiueGvj8
tFWWlKUpSlK0yYzcthTLoOVXEGxSeBB4EVE4PEcfw9DgxCW3lWtvKnIEjKtSdBl03XqRMSR
pbEZGm+6Wzf8mvKoswpIRiSwrgS0g/FWtETFk78VaXr76KPiUK2hrEx+3IyvGMr5daEwpiJ
RkJTA6VXunAyoKN7X993D0Ct1sVv7uH+Ar9NeVDFweyuER3oWPjpbGPt4X4K/wBNaH8PnyJ
cWU4uKXIpUUEJWLZhY311/wAq6inEuDkU+KFfprwVYsAPncNRvr2lD4qF3FwqwiRFDn06h6
slaH5WOtgZMPhuc7SFjT8Co2GrHMKLqWcDadbdcK9JVso0SB7jcEp0r27iO1SiotYPGCb6A
STf1orV1/bBKLnCmVq5JfGvpTXhOIbZOLKPJbDQNu0XQbfk1aIvT9Vb6zl6bKM+XdettKVV
ML09kzHeF4cY+O+t03T2SML78OkD8tFWWlKUpSlKVH4J9bbWtZ57z/PFa1IUpSlKUpSlKUp
SlKUpVVw37JmNf1GP8Kq2Tj9MnCh/5dI8/aRVmpSlRbeMrfmvxY8B5wsGyl50Ab1Dib+9re
mTPUL+T0o7lPj4ga9LcxEj53FjffSFfEivHWZTeVt9MdL7ps0lKlEKsLm5tpoK2Dr5vcRk8
tVH9FaHpUppYbMqAlz7VZIJ816MnEykdGcPKAdcmbz1ku4wk6RITg/rCkk/kGtyHJ5QCuLH
So7wJBNvyK8GVKLhQ20xmbsHAt0gAnUAHLroeVC/iQ/aLB/4k/IrWZeKA28lIPeJI/RWOu4
oDrg/nElNbEzpKWFOP4a83luSEuNq0HH3VboMxE+E1LbQtCXU5glYsoeNdFcWKNT343QYe8
iOtzRT6hctjuHE1UJ8NnBMQkIVnnSHIgfU7Iym6s+UkC19NOPHz17w3bKcJCU4t0bADhQQh
JyEDfqdd3aBvY5SLC4q80pSlKUpVWw/KPZMxgcVQI5t51VnEB9MvBz/ADCR8KatFKUqDwYB
OO4sBxUkj0qv6zU5XK/IdYmsJISWHrovxSuxI8xAI8bc60zRfFsO7lOH8gj4624m463AcLK
glxRShKjwzKAv66zFw+NFQCllvpCBncy6qIFr3OtcSmVQMRadEovOPr6PocoTdJN76DUpsT
c8LipelVyehCZs6U9GVIZZWkLQm4KboRZWmul1ajUXrPX9n4CSG5jkbKkFbbbi7C+7TUX14
a866Is+FLdeahYu6HkBJUhwXy5vcmyhex7jXfFlOLdXGkoSh9Gt0qulwcxx8Qd3foa2zBeE
+LXu2rTzVw7NuF3AIyyfdZiPDMbeqpSomXOUztHDiuIBaebV0ZFwrPx7iLW0778KrjaVbQQ
lGE70WLQwshsrVkKXEgKT2tw03cCLiuOVsRIEmImS8p4vvtpcN75jbMojkAEga6mx7q+i0p
XPPlpgQXpSkFYaTmyg6nuqMG0SRLQ0W2nW3HEthUZ0uFBO7P2QEjz1N0pSqpBBHso4rpocN
Z/ONbZ4+mPhGv7QkfnIqzUpSoTDdNop45j4wfj9dTdcOIrKXoYUEhovDMtXvTYkenUecViW
R5Ww8cfnn5tYmPGQ+xEYQXfnqVvKHuW0pN9TzuALV2vLU20paWy4R71O8+FRZlFUyS61JDf
QJQVtPII0N9DpcbtCON67oUpUtguqZLYzEJub5hz5jwIrprjhriLkSHI8pDqnlBRSlQNrJC
dO7SuVKnZGKS8NcYCYgbukhFhqBrfde+b8Gq7LejYa2zj4Q00lpRYeQ2kDpULCVHQb7HUcr
d9dMDE4svEoqGSoOtyAGwsEFSCgn0AFQ8w5VapRtEePJCtx7qjdlhl2djI07JWNPuzUvUCF
zlvokYhBkOuxyotMR0pyX1AOYq1NudhqdK24U/gyZIci9G3MxMdYWgWKzoL5rbraDX10aTJ
O1rxfB6BMf6Hvu97mI8+/zVM1jcLmoxzaCGlpC20SHC7oyEsLs6b20Nrf5a1BuKmzdpmvKJ
UhhC0NlptXYaKkqUEk++UTlud24DebzmPKbEeKHSlKTKQSVbgBdRv3WBriwPGUMYRGRiOdl
SiUtLKFFDibnLY6+9566XqfQtLiAtCgpKhcKSbgivVKq8PKPZOxK284YyTp/HVXqf8AZHwj
X9oSNPvkVZqVW8dxSRAxYNtrdKXWUBKErCQFfPCTqlWtkgVGyMXkkhIdWpX8aSsHvvlyiuz
ZV1T2IvqUpROQ3zKKifccyTw4njVklyREiOSFJK+jTcJG9R4DzmtTrUt5tTZVHKVjULbKrX
4EXsr1VzdWTEl4WwgghsOJvYC5y77DSpStLz2RAKWnHUquCW7aev4K44LbD6pSOqNpZzgKC
k3UtVu1m33tcDzGpBCEtoCEJCUpFgEiwFeqiXcPcZGWCiNIbbOkaR/s+Nkqsco5Ag+YVvku
yJmGIdghNnkhSs6spCDvt32qJecwyRBT13CHQyXyGy0A6FqF0jKEm50vwtp3V5iYfCDrkyB
hM9EkKsl51IQQRoCAsjS3dxO41PKDruGlMhIS6tmy0pNwCRraorZ3EI7eDtIdcCFBS9LX98
akvK0DX6JQLGxvcVnypAsT1xmyd91jSuFMiF5WZkwnmHm13jvBlaSG1K7SSbbr2sefZ5V04
pIRAUxiDhs00oodNvcoVbX8IJ8162LxaA2SFyUpI+2uK14xISjB3ighSn0dG0L2zqULAf58
BrXnEsSawmMx0lkBS0NkJF8tyBoOP6ATwqJnQGzLnypLjzLznZaUlyzKSAC2tQG43SO0dNK
6MSZa2ggtFxZbaba6c2sbLO5JB3++Fu+mHY8+6/hUaQ0AqYw4VZE+/QQL77AWzH0V24E4oQ
1xHWw09EdU0pANxa90kdxSQfVwqTpVVifZSxAc8La/PVXvEfskYNr+0ZOnnRVnpVR2sTfE2
SE3PzoD8F+qm5jCGMRcjKC+kbSL2I47uVWjYd4PSJDgskLTcJuNNEjh33qzYp0aofROOBBd
WlKLgm6rggaeFMPxJrEGyUpU0sb212zW4HwrxMv5Uw77py/4Br07ibaFuoabW90KSpxSB2U
WG4nn3DdxrbHCm+sKV7guZka30KQT671GYPiTSGYrDyeiXLzrQon3bmY50+NzpzHhU3SuGK
m2IYgndmWhVxv9wB8VaMEZYjsvwAgB2MoNuXUVZ02uk630KSNOBuOFbUjpsZyiwahsjKkDT
Oq+vmSLffGpCsVCbJG+EKtuDpHqFTlcrDq3J0ttSrobKAByuLmo7aAlJiRmyloSH0G4Tqta
VoKU38LnwTXXjDqOpmISjNKBb7drJTbtKPcBfz2HGubD8UW1H+i21dVSSlmSlJIUhJsCrlf
ffca7nRGxJlSGn21lO5aCFZb927zHfUM9hj8eK8uW6HCVIZj3VdKAtSQSL6jeBYk2sbHWrA
6y08kpdbQsEEWUm9QeDwT5HSzB6RppaiFOyEWd7NgCE99iQTz3VoxyKI2JYWuOggQWHFsNp
FySnJ2R4pzDz12QFYhMxbr4aSxDW3lIUCFOAXKT6zy38d9TdKq0T7KOIa/uUz/aKrOJD6ZG
Cn+ZSfhRVopVS2qSfKTZGv1M6/cv/pr53IK28ckpIIFkG2a3Ai+mutu/dV62EN5KuypPzpY
7V770cwNKsc9t1/EGejKwGiEkoGqc97kciABryUa1YhJw3DwzDdihaEpuOJQL9+pO+tYihM
qDGWlSmOldCErN7oKLga66Xtryr3LxCRHX0DUbo0oIylBA83KvUZ2TDYeSQFJWlJiiwCcyr
9nusd/AD0COZXAwyMWZaC+L5EOrF1OI90TY7hmvutewNd8LEmFBbzCX1IS+hgBbxUCF5bK1
5X9Rqarhin9l5w5Ja+A1zSen8pSH4CkBaGQ2+pxJypI7SfE2UfT5qhNm8XxJzamTDnBoiQ2
XErSNTkCQNxtbU1cqwTYXNQmyX1oUL3s6fzU1OVxQ/wDXsQ0H1ZP9mmovFZam8YDxZQ4iMg
ttFY9w6pObP3ADKOfaNeWWHMUmR5bkcrcQtIc6YAJQ3luAU/bG4V3E2vpUxikh2Lh7rrASX
eylGbUAqISCfTXJOAiYnCm5lAuER3OSgo6XHPMQfTXrH2RMgCANFyXEpSftQDmKvMB8FaIm
Iz1ynmWlRp7TSRZaV5Frvy3g2FrnQXNaWBiuHRXm4GEkFbqnlLkykqJKjc6A/GK5ocvEZW1
ERGIhlttKHFx1Ni4cOWykg8xe+vLSrVSlVWKq3spz088JaPocV+mveI3+aRgt93UpNvG6Ks
9Kq20ubyo0lIuVIRwHJ39NfOpQy4zIKsyllKTY3tpcX7t/I1d9hVpVJISkghgk336lG/dy5
cau9VbHFpk4uloalBS3a1731+Opme421iWHFxYTmdWlNza5KDYV1yEpU0SrhrflXJh8huRd
pSe2yc6bjcCN/rPpqG2pbQ66LFsKsEg2uTW+Kyhh2W2FEJbYjukncClStfQn1VYqi1SEQcQ
myJKihpSWg2SPdq17KeZ3aDnXKqM2VSpeKvLYYfUFJiBzLYZQm6su8nLu3DvqqMvs4JiBm4
UhSCOz0allSXU7yDyPEEa/BVwwvanDMTKWumEeTxYdNjfuO5Q7xUs6bMrPJJqH2TucFBI9+
fUAPiqbrihH6PxHQD58nXn87RUYjDncSiB9DwVnlPO2WeyU6pSkgbxom/nqYiRREaKc6nHF
qzuOK3rVz7tw04AVz48HTgcpTCczraOkSkcSk5reqtGPqS9giJDdlJS8w6nvHSJPwVrx5yw
eburMqC9ltwuUA689R6634RDEd2W9YAuOZUgbgkXsB6a2Y2+uPhTzibZcpC78ARa/pIqGU6
iLBwEdH886dpvRNrEgAn0G3nq00pVVj/ZWmf8ApDf9qa94kbeyPgffDk/3Ks9Kqe1xKcQh2
UU5rA2P3X6a+dybLxhxJBzkJsspzW1Og7J10q9bDDLiD4Ugg9CCCb8xz81XRaghClnckE1V
ISC7jLDik9px0rUToeJqT2gQXHISUKCXEqW4gncFJQVC/nFSECY1ieHsTWkKDT6QtAWBex3
Gud5oRZK5WtzcNge+URrf0CqyltzEJKn5TwT0d9BbtcvHxqfwUNyW5L+e7jwQkpuLpQE9m+
ml7lX31dUuWuO3FaBCXH1ZVKOpQkJKlK7yLekiq6nHoy8cDEOImQ8EFwPyFErSANbX3cd1t
4qCx7EhIeUtuQcilkqQFXANtRrr/wDtQK5CTFShAzKTe6lcLndWh2QpLKnSs9hOfXgRqPDU
A19pU8H8LL4GjjGe3im9cWy31hZ71L/ONSb61tx3FtozrSglKftjbQVB4biEoTAh2GQ9LfH
T2BAasyk348baE8+NdsJKmJc3DtEIv07Ck7wFklXoVf0iulqa2V9C8tLT6dCgm1+8cwa6SA
oEHUHQ1T5WLiPCcwRbLinY8gMg/wAnmBbUOelh4g1OYq027LShw26SG+nfrvQa741y2V3BD
is6bHga58aQF4HPSRe8ZzT701HJQ1JVgRASE6qsBxCL/CKn6UqrMH6aksD/ALnbv/zVV6xM
H5o2BHh1OV5/cVZ6VVtrUkzYZSi6hax5a/51RQ0y9iaw6RrYWUNN/d4mrpseAnE5TYQlIbZ
SAEJAAHcBu3VaJSekYW0LXUNx3HurnEBHW2XEgjobqJ132tatWLMpkzYUdRIS50qTbfYosf
Ua7XW+hiLTGSlsgEpAFheoBqRMcn5OlBcDazlVe4NvdeF7VtVgq2sOSha1FYSc+UX1tr41v
wJBZdU2v3ZiMnxAKwD6AK9YrlcnZVEjooT6/TlA19NfNYr58vsnOrN0TtyDwsL6ctwrmkEO
AubrXIGoPiK5c5TcgjX9d9YKembyK7WY2y31r7Lh5vs3Gt/BEjX7iuHZdluZsvEK+kSMy1D
I6pB90eKSDUocOZto7JFhbSS58qtScHZb6QtSJaFOqzLUH1Ek2AvrfgB6K5MUmtYTIiqVd1
4NOAOOrtcdnQ2GtzbwsaipO2jKCWZeFpkZe0lSHElKgOICgCPRUe77Is5GcogRVJUbtXeUM
o/jaan0eeonC8QVjG12Hz8VdIdccCMzVkosk3Qi2psFd+ublX0aQm+OwrpBHV3tfO3XjZwF
Oz0JCiSUtBNyeWlbsWb6XDnUZsqcqirtWuACbVDRJAS5gKg2VJdLoFve5gog+q3nqzUpVVj
6eyrM034Q2f8AqmtmJm3siYF3xJX9yrNSqztQB1uOVAqFk9kfdi/wiqTIlx2cSCe0hwJByo
TmuL79BpVn2Ue6zjElDJU3eOLqAGikkeY76msRxGfEf6NoR12Hu1tq0vw0NdEVleIJQ/IlO
qShSVdClIQkKGvidbcbV7nAeVMNPEOOD/pmu0uNhWRS05re5J1rgVFhxkOOmQ20opIDqyOw
D41rO0EFaFCMsy1i4AjpK83o4d/Ot0GIpqV01lBCo6UgK3g5lKOnnFaJpQqTiRJF2oSQQd2
uc/EK+aQgk46VZyno2VaK0vcgAequfEGHWXy07cbjbQ6VyqCUrUEWNu64PhWyKgOvJbKlC6
0gW0N8270X9FfXsNuNmopUAD1RJIHPIK59kB/ovC8FfnmpqlVHblCTHcJSSeraW36OIqmNt
dcaaVIzlSrjMD6PCuKaz0UpTYIWEEAEW1H6msRihh1lTua6XUrAtcGygee/Svrsp5bWMNLW
w8WW46rLbbUvMpShpoNLBPHmK58HxSC1hLLTr4YcYSlDjbw6NSVW3WOu+t5xXD57LjTMha1
FJFm2lFQuLXtbv8K4glltjDm2RIW/EyBKFRlIzhKSDvFgbE8e6rBSlVZn7Kkr/wBGb/tVV7
xUfTCwA/zWUPUirNWKre0tlS45uSAlB7O/6qivnOJJDu0SFoX7hFkdgnXNxNjbdzFXLYhef
FnNcxRHUlagQQTdB5m3gTVrxNlLkYno0qVwJ4VFx3XB0bCFqGeU2q6Ta41JH5OtSU23lbDf
unD+RXatpt36o2lf3QvXhMSMlWdMdoK5hAvXmWl3o7sqCSNSa52lqG0D7RWTeI0rLfccyxe
3f8VcLqXS5tC4pSS1kShA5ENXP5wqhYHC65jqmnNLpSgkHVO8nhyNasZirjTXLzXXVr90Sl
K768tLea3hUeGHwwpaVsKIFwhTRTcc73rrhHolx3klKiA6labbyppQCvMb+mvrSWur4OGj/
s4+X0JtXFsmLbNRByCvzjUxSq7tTG6TM4D2upOgJO42W2fiqi2UyG0EgZxbQHT9dajnrtOu
aZbjgfTWYrfWXIzQTo66hNvtbqA0Pnr7ZWMoJBsLjjUHsmn6AfUVZiXRc8rNosPNU7SlKq7
P2U5Ov7jN/wBsqvWLKPzQdnk8Ory+HcirNSq1tUSmQwU+6ypy/wDNRXzyWC5jKE9AVKUldy
OGo4WJ9Aq4bGqtj7qQlYSqIVDPoR2wm1ie71jdVvnNl1kICb3Op5CoaOhKcWjAahSzqe4E/
HUpLv5Ugcrufm13Urysi1jx0rgEdY2lMoIOQww2VcLhZIHrNRs10o2dxGSnXrL7lje1xfIN
/PKPTUBsokNNzppAUVFSEqItmsbHhr7moTEwpzEHHCoKuQBy81a5rIZQbJUVkaX1tWvDWlS
JMdC1gJbfaWbEbs4BHgQbV9fl2EN65sOjVr5qgMFw6RK2bw8NS1xVNdJmCQe12zyI5VuOz2
IocC2NoJSLG+VYUseFiqupqDizSTfFQ6rhdoAfHXFtGlwMxluoDjhadbKUGwJIBuPDKTVKk
JWmFGWrtC6gjTQa8/TUS4lSwvQm3D9d1SGzUdMvaTDmktkoD3SXvoAkFXwgV9dpUBsh9bXy
BYF4G17+8RU/SlKrCBb2UnTl91gydfB4/pr1i1xt/s9roWJel+5FWWlVzacZpUQX3FO8fyi
KpqcLEnFUOOIvkuBp7kEjXx0FW/CGG2NpUoaJKU4dbVIBv0ncAKspF65X2UoeYWhPazhJI5
WNa5g/ZTDj/Hc/MNd9K0vqIUgDTMbEjfavMt9EKK/LWCQ22VEDebX0qEOI4azsm2ZQIS3HC
siwU5lAbgdxN+VcDWKYHCwGNhzk1pDyGQXkqGVWa11E3HO9RJlYBNZzxcQjuKSq9wq3nF7V
xKajSW0I8pRweYcSSpPf+vGveAx4i3JUeNKbckoW2WkhQJVZwbhx76+kYipQw2QQnXoV37u
ya5NnLjBGk77LcGv3ZqVpUJtTkEFhSysAOkXRv1bWPjqgvhS8PYbURZLhKVXIIHhu41GqbV
mUO0glPZuNDu3VPbDMqO0Lbim8iGmlqKzoDpb0dqr2xPmyWXJDUJvoLksqU8QpxI3Ktl0vw
13WqGi7cMuRlPSBCbN7hCZoKkj+MCAQd9Ruym1TTeErcDCXEF0C4eSFaNoGgNgRpz41acPx
pWJRhIYw2VkKlJGZTY3Gx9/zFdsWUiW0VpQtBSooUhYspJHA/rxrfSq0D9M8p1+st/H59TG
FEbfbNptvZl8f4qKsteVKyIKiCbC9gLmqvtBJVIlMpCOjSVNITmcTcqLyD7kG40B1POo5uI
tEp0MgOOKXazQK8tvCpjDOnTtQpD7SkLEK9yQc3bGuhNvCp919pm3SOBN91+Nc4lmQ4gMRX
HEpVq4sZEjvF9T5h568TD+yeHd63PzDXfSuTEcShYXHEia+lpN7IvvWrkkcT3VU5W0zkyfF
daQlbYes21vBI0KjzIvoRe5sE/bVKrw+LMYdxaXFSVupytNJt87F95I3qvqT5hxJpWPrWiC
5FzX7eQKOlsxANV8KUhhKAekBvdJHC5NeSpKNcqADxta/GpDYvKjHIDAcKEl9Nwnsg2FwO+
vsGIa4bK3/AFFe7wNcWzWmCt3BBzrOvHtGpalRuNtlxiOOHWUA+e6fjr55Ki9BEcSpI6Vta
xlFybeHGoNaVC5UcqSL79UmpjZ5oudfJWoDqyUEg2uFuoB18EkeevpowxgJADsqw/nTnyq4
ZuyGBYiLTIPTi97LcUdfTXF8zzZwCyYryBwCZC9PXXfE2bjwIwjQpkyOyNQhtaQAefua9Ya
wY+M4g30zjo6NlV3CCb9vXTuAHmFS1KrNvpo3BP1l3f76s4zf2+7Ndm46OXryORP6+arLXl
xOdBTe1xvteuJrCIybKfBlLBBzPWIvzCRoPRXY002w2G2m0toG5KBYDzVENn/TN0X/AGiLD
7+ukuPyk4mgOdhF2mgnQg5ASb+KvVSJIcfms2WS0YaXCOZJ0PqNMQWlrEYDjikoQkuFSlGw
AyHfXYiS05IUwlV1pQlZtusSQNfvTXgT4hjGSJLRZCc5cCxbLvveuXFDh0xlqLKyuokLKAU
LsU9kknMDcaAi45241qw3CMHYlLnwkpWpKeiQQrMhkAe5QNw77am+prQ09n2ThPNtqQFsIO
U77FN6peNoQsu31vr4EVW0hxLeQjck252+GsuZVXuD7kaJOgNq69lU5NpMOGcgLkpOosbef
vt6a+xThfD5IH70r4DXHs5fyM2ea12/CNSlK55kcyY+RJSFpUlaCoEjMlQIvbwqqzY7r6JU
56AkIjvOKcLEnU5RYmykjxteoLG9mpEGOqWqLILKQOkAyKKe+wOtd2C4RMw7AZs2Wx0IebZ
LaVHt6OEm9ibaZa+g0pSo+Kb43iGh0Q0L+ZR+OpClVnX5qG/TyLut/LUxnL7fdmj77o5YAH
LIn9A9NWalKVCJV/pmrviW9YNd+HgBMg3uTIWT6bVqw9gtOthQ1THCPMFG1eptvKWHpIBCl
ODXj2DXK5AitScQeRGaSUx0gZUgWICj8YroYwuEvCmmeqtEdAEAlAvbLasQY6FtwHSyAUR7
3AAGYhPr312SlBER5Z3JbUT6Kj2GS7svEbKTcRm9EnUdkbqp+0DKmhlWlxJseG7lUErD3up
h9LY0Rcq4ga/Fw8ajHQpLhTmvY3Fq7MAXbaLDSkBQEprW3NQFwfPX2HEVZcNlK5MrPqNcez
f1mb3e7Xu+6NStKVCvpSrDsdZVwLlx3FpJ+Os45eTsw5Y2LjI8+YW+Otu0OVrZ6VpZKUDzC
4rsE+GoEiWwQOIcFZE2Id0pk+DgrYl5peiHUK8FA17qNgEKxnFbb0raSf8Alg/HUlSqvc/N
VtYa4JoeOj3wa/DXvGVW292aTfe3L0t/ETr+vOrLSlKhEW9tyzvPQkeGiKlmGi10lzfOsqH
nrlEsutNyI7KbKf6IE8UZrFWnhcVmZY4lh4O/Osj8Aj467SAQQRcHeDQAAWAsBRKQlISkAA
bgOFcuKkDCJhO4R13/AATWyI2EwGGzqEtpHqFVbaiIpaikJKgmxHHLXCzCU7FDTCEZ+gURf
XW16qmORVxsVeYsAWyEm4A9QrThAtjcFZUARIauL6HtpPpr7PiAvhskH95X8Brg2Y+sqNb/
ADxf5xqXpSotCQqbi7JGi0oURzujL/drmkFx3ZiAEhJW71ZN1d6kXqcIBFiLg1oMCGr3URg
35tivCsLw5aMioEZSftSykj4K1HAcHJF8KhabvodGnhpWwYTh6UlKYjSQeCU2+Ct0aJHhtl
uO0ltJNzlG88zzrdSquSPmqJHPBD/bCtmNf9uNmtSNJWnP52KslKVioRoH23O8uiJ9IQPiN
TSgVIICspIsCOFcgebwyM2wtXSL1S000ntKA3ADuHE+c14TElSlB6W+tgj3DLCrBA7z74+o
cOZ2DDU8ZUs/781jyYj+FTPxhX6ax5KRr9Fzdf5wquPF8OS1gk5QlS1ZYzhsp9Rv2TvqVjE
LitEWIKBu3bqj8TgB5C3MtyPc3795qEw5oJxNhKgq5UQUg2I/y51AbVwHFY5IkdGCgrAUpI
51CYexlnpSkoCkKSUnTfmHCvrb8CQ40ptvEHUpUkpIcQlY18wPrr1hOHnC8ObiF4vlBJLhT
lzEm+7z120pUciyNon08HoiDb7lSh/eFcLBK8EwNBOqnGfyUlX92p+lKUpSlVcZfmqK5jBQ
d/8ALcqzjYPt92YPDLL/ALMVZ6UpUIjTa5w6asgeoV2KmOzCW8OylINlSVC6E88v2x9Xfwr
fGhMxlLcTdbrnu3Vm61eJ5dw0ropSlaZkYTIT8VSigPNqbKk7xcWuPTUel/EsNgttHDutlo
JRmjOJF07r5VEa91z41FzttWIK1tvsvNKbNlhcZwhGl9SBbd31rOOuTXmXGm2XV2u2Ukcd2
u6+7SuKY1KnOLXObcJUAAQLfBof8qhIcB53H1swm0POhaSnIAOjFwSTwTYc6+rUpSlQypqH
MTXiLZR1KGy406+VXzLzJJCQN9spB7zYa3qKRiIw2Ts7BlkIKkpAaSCXELUlSe0OCe0B6eW
lupSlKUpVXSVfNUUNMvkUcP5b/wDK943b287M7r/RX9mKstKUqPkYNDlThMcDmfLlWkLISs
ciP17713IQltCUISEpSLBIFgBXqlKUpSuCMjJjM8G1lpadA77FP92uCDguHTsIWiVh8Z1Sn
nyc7STr0qtd1cPk3DF4bhiBhrS0gR3FvLaSUEEgEXPHjblVpaZaYRkZbQ2ge9QkAV7pSlV/
aZmUphTrkpwQEhOZhhola1XOhII7JuOQ01vVQwvC9pPKSJ8eCEKy2bZLfRsAC1lKBIusHUa
ad++peFs+uJthhbslyRIlLZdfkuqJKLiwSOV7q393ICrxSlKUpSquPsrG4/cQAHn8+P6//t
e8cIG3GzB/rY/6Yqy0pSlKUpSlKVW8SnRg5PxBxSjHiBptORzL0zyFFeQHlcpB8/I1Uoe2+
KiBIjNtJdU4+pRev0fRIUMxCRa97qNid3fXqdMe2gjNCMynDcKw1KG0suKCg48Tlsmx1sDv
4a8Tp9PpSlKUpXPMmNw2gteqlGyUjibXPmABJ7hXCMWecjqS20jrQWhASb5BnSFJJ4jf+t6
4pOO4nAkpZlMQlhNi6tpxembRKQMt8xNzx0TrvFd2G44icmSp1jq4jaqV0qVgi6hcWN7dk7
xrW8Yph6IZnF1LbSiMxUkhV9wBTa9+61dbTrbzSXWlpWhYulSTcEV7pVVufms254H6fn36/
wCXHZj3/bbZg98rj/JirNSlKUpSlKUqubQbNzMTS45GxN9JUb9CtRyDcLCxFh6aqQ2I2jQh
MOQtlzDukzmKys5L662I0vc38TxN67oWy2ORpEl11ZKH3i4UJJ0NgLeqpNnAJ7irSEFaAbh
KlC3Pj31Z4LK48RDbiiVD1V0UpSlKVDY7hMnEltKjvdHZCmyc5SUhRTmI0IOgIsede38Leb
wpcaAGUPPqu8t5allY3ElVrlVgLEjTzCoP2sY0lamOttqaS2pzpwohbzxFgVb7WsnXXdffW
HdnnsKCJapKluFxoN9CyV9CUoIJCffX0QO495qSwDAn4k6TNnWzKWOrtlWfo05QCSeKju7t
eZqwJSEiyQAOQFZpVXVp7KqdDrgp1tp9W/zPrr3j5A2x2YJ4uSBf/d1ZaUpSlKUpSlKUpSl
KUpSlKUpSlKVV13+ao3qbeRTpfT6tWNpjl2u2UV/OXxu5tGrTSlK55kgxYynwnMEEFWhNk3
1OnLf5qifbVHbnt4e/HdTJWWkFKRcBazZXmToSf4wrejabD1vJbs8EqfUwHOj7FwE9q43JJ
WkA8zWyLjjUsx8kWQhMlZS2XAkXASSVWBOmlteYtWGsejLSHHGnmWluLQ04sAhzKFFRABJA
GQ6m3DnXg7RMLnMRY0dx/pRmUsKSkNpsggnMRvDibAa79K65mJx4L8Zl3OVyXAhAQm9uFzy
FyB565Je0UeNBiSksuOdcXlZb0C16E6DjewsO8VpZ2sguIkOraebZakKjocy5g6pIN8tuWU
j0V7e2hMd1hp3D3g46lsltKkqUkrUQBYb9EqVodyaz7ZY5wRzFzHeajpUAgvlKOkuoJBGps
LnjavR2lgjIOjk5nSehT0RzPWIF0jfY3Nr20BO4XrWraeO2uZmiyC1EcDanEpGUqOWydbdr
Mq1hfdraumLjceTOMJbL8d8WFnUCxJSVZQpJIzZRe19xFamtpITuKzMOCXM8RbaFrFiCVkJ
A0NxrfeOBrWraTMtPV8NkusFBcU/dISGwbZgASo31IFhoK7GMWadwpeJOR347KUFwB1IClJ
te4AJ38jY0axeLIdbbZJWpTymFjcW1pSVEHwtbSuBzaVbE8R5GGrjtBxLa3nX2wEFQUq5sT
pZJO/iK0s7YJkNlTGFSnSEMnsKRlKnCQEgki9ja/j3GpVWJLQuI25DdQ5ISpa0qUn5yE2uS
b2O8br1rTjsV1cdEdDjzj4SoICcqkpUkqBN7cE7u8VrYxmVLw0ymcKkIK7dElakHMNe12Sb
AW8+lt9dmFicIDflFSDJOqsgtbkDbS9t9tL7q66UpVXXb5qjfPyKf7b9f1tWNqR/pRsqbn/
XHd39GatNKUpUY/gjLjGRlxTTpfL/TWClXKsxHhe3oFcbOx2HMLaKFvhDVyG+k7KjlQkFV9
TbICBewNeouzRhtRQzPU2uOlSCpthCc6SEjdbf2Rre++vUfZiM1BMZ15bl21N5koSjRSQkm
wGpsN5vXhGysaPiKJUVTaUi3Yea6Upsb9hSj2dABxsALWrdO2dj4hiPXn3nFLSpsoTc5UpS
SSLA2N7nU6jTlWl7ZKEtDLbT8lpDachu6XCU6aJKr5DoBdNjat3tYw8dDkLzfQJAQEr0CgQ
c9jpm032143rR7TsLacaeipVHkNLCw8k3USEqSLnl2rkCwNq61YGwvC4GHKUFMwy3otAUHA
gWAIPprWvZxkPIkMS5LUhoZWXVKDhbT2tO0DcdpQ1v6q53dkIpiJZYkvIWHumWt2zodVmJu
tJ0Udd9r7t9q6MMwAQJSnnZJfCXFLYQEBCW8wAJIGhNha9gANwFzfwdlYSnJDy35BffJyvJ
UEraSVldkkDmd5ud2ugrpfwSOuHIjMLXHS/GTH7FjkQm9rX+6NdUuGiZGEdRyozoUQBvCVB
VvA2tXHDwCNDlolhx1bqc5N1dlS1G5WR9twvyrD+z8SW8tyTd3O6p3KpIIBKAjiOAGlaoey
0CBIZdjFaEtBvsk3zlGeylHie2T4iuifhCp81p1c11DCNVMJAsrRQ0VvFwrW2+wrEXAYkNX
SNreU70a0Fxasyjmy67t4CUgcgK64kQRG22kOrLbTKWkoNrDLpfde/6K6KUpSqs59ldrvwV
XAfvwrG1httHssdR9HrGn9GatVKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKqjv2WI9yPrKuw4/VhU3
iuB4fjSWUz2C70C87RS4pBSq1rgpINcp2SwYpylmRa9/8AXXvl0GyOCj/YyNP5498usHZHB
jvakn/jX/l1k7I4MRboZNrW/wBde+XWRsng4FuhkW75jx/v09qeD/vUn8de+XWPajgtgOhk
abvox75dY9p+C3+pSfDrr3y6K2QwZSsxak/jr3y6wdj8F/eZP4698usnY/BDvZkn/jXvl15
VsZgargsSbHf9Gva/l1gbF4GAR0MnX+evfKr0NjsEAsWZJ8Zr3y68p2KwJJv0Eknvmv6fl1
n2mYHnz9BIv/XXvl1n2m4Hp9DyNN30Y98usK2MwMi3QSR4TXvl09puCW0Zkg8xNe+XXtOyO
Cpt84kG3OY8f71eTsdgZJJjv3Jv/rj3y6x7TcD/AIPI/HHvl09pmBfwZ/8AHHvl1n2m4Fe/
V3/xx75dPabgd79XkX/rj3y6wNjcCH7Wf/HHvl1k7G4ETcxn/wAce+XWPaXgN79Vf1/nj3y
6wdisAO+K8f8AjHvl1n2mYEBYRn7f1x75dFbF4CoEKivEHnLeP9+ntL2fyZOpLyjh1l35Vb
8M2XwTB5ZlwICGXyjIXMylKKeVyTyr/9k=
</binary><binary id="_6.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAAQABAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAEgAYIBAREA/8QAHA
ABAAIDAQEBAAAAAAAAAAAAAAQFAwYHAgEI/8QARBAAAQMDAgQEBAQDBQcDBQEAAQIDBAAFE
RIhBhMxQRQiUWEHcYGRFSMyoUJSsSQzYsHwFnKCkrLR4RdDUyU0NaLC8f/aAAgBAQAAPwDs
1KUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUrG8
+1GZW8+6hppAypa1AJSPUk1zTib42Wy2vri2SN+JOJH9+VaWs+g7qrRLh8YOLbg0ptEluJq
1f/bNAEDHqcnaq1v4k8WsuZbvkvTnOlxQXt6ZIrZOHvjdeIUjRfGUXCMo7rQkIdR8sYB+RA
+ddmsd/tnEduTPtclL7Ktj2Ug+ih2NWVKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSvDjiG
WluuKCEISVKUegA6mvz58SfiI/xNLcgW+QtFoQQEoTsXiOqle2eg+taBXvlKKFKAJ0fr2/T
vgZrwAScAZJ7V9TncAZyN9s+9bBwVxfM4OvaJjJU5GWQmSxnZxHt/iHY1+noctifDZmRnA4
w+2lxtY6KSRkGs1KUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpXNPjTxQq12Jqyxl6X7jkuEH
BS0kj+p2+hrgxSQMkGvra1IWFJVpP8AN6VYWmGi6zmLcp9bCXlhDSg3rClnpkA+/vj+t7eO
HUsREMqiR7fOjpUUlMnV4kDfdJ3CsAkHA9CM4NaiQptRByCNj2x6ivmc49q/RPwamql/D9l
taioxX3Ghk9s6h/1VvlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpX5r+K90/E+P54CiURdM
dIJ6aRvj65rUnHOYAo436JG2k7ftijhRpSlKcKGdXfv2Nbnwh8NL1xBFZuvnjQVuhIWjHNU
nupAJHcYznv3xW9W34dTVXNLtsMqy29CdC/GFuQ4+O+UEEDJ9T9KqOOvhA7Dt6rrZHVynGx
qkRw3gqHdSAPTby/PHpXJSCDgjBHav0n8KLQu08BQ+YnS5LJkqHfCsY/YCtypSlKUpSlKUp
SlKVWi+xHHltRkPyg2SlbjDRWhJHUauhPsM1mcu0JqE7MdeDbTIy5rBSU/MHetWmfEFENkT
XGW0xVqCWkqJCl7Zzn0+SSPequX8Uw0paVx3kgAKAioQ4rHuSrA7Dp3rVJnGd64hcY5Vwfi
hgh1SP0q15OOgHTvVxH4y4mREU4m4KeSpY5RfYQMgHfcDoRjJ+ddA4b4nY4hZWA0WZDQBcb
1ak4PQg9wd6vKUpSlKUpSlKUpX5Y46ZLHHN6bUcnxjhzjHU5/wA6ojnAye22/Str4D4Pb4n
urbcx9UZhZIaPLyHlJwVJz2wD19SK/SLTcS2QUNNhuNGjoCUjISlCRWVp1t9sONOJcQeikK
BB+tRbZcm7my842haOS+thQVj9STg4x2zXK+LvhbHm8fRlRpSIka6qU4pGjYLTguBOO5TlQ
9811uJFZgw2YkZHLZYQENpHZIGAKzUpSlKUpSlKUpSlaVxFxE/Jui7NBbLqQoMltCilUl7Y
lvWP0ISDlauuNq02+3O4sqLMq9KY5GttuHbkclAUkbIQBuob98DANUI4jvb12agmRzGW06z
4sJc0qwdKiANyk5IT6nfevMh2NKf5jLrziWxoDpV+bIcKdz/hSN9+gHT1qJEgG4awpp0pKy
nmatZUpO5JUdseXoM461c22zpDfObjR2Fkbl15RJBIO4xgD79asgtbDKpUppzwTKShuUhKl
tNJOxJHU7nqOnepvBE5P/qR4ODKL8PwbhJVsQoFOoYPXzDUPZW3WutUpSlKUpSlKUpSuFfG
rhlcC8i/Mt6o88pS6oD+7cSMfZQx9Qa5fXYvhNbNPESXwpJaagpW3pO3m7n33Nbnxz8QbXw
dyY0qI5NkvgLSynAASD1JPuNtqrrB8WrJeLlEgMW2XGMtzRrKU6Q4RnBx/WthvN1t3AvDj8
5xDq2g6pSWwclbjiicZPQZJ+QrRP8A1TtPEt5siRElQ1RZvNcKhrGjlqG2nc7kDGO9dIt/E
Vpuj3IiTEqexkNLSptZHqEqAJqzpSlKUpSlKUpSlfCcAnBOOwrltsuCLPd7ZdJjetUyDIW2
SRlJKgdWPVRB+ivatWu8SU5Bl3Nxt9UpySG9KE9CrOAT2SRkk+pxVNJs0qG8tybzoshaUlK
G29gSohIGx2yR5j6HvVhAtU+fDYaSwHGGFeGjJbyFOHqshPckgAnp8s1vJ4Fu5EfKAyyXEg
xmFpC0NgHIK9gkknsD86mOcGMqfck3ayyZkcpCeUi4rdUjGd8eXV16ZJ9K15+a7wXfzCEtU
zh65BX9nfUVJShWxGTuMbg56bZ64rTbC9Is3xESIcrlJZe8O28U68NKOE5BxnymuqcWReJb
dHROc4tZbZbVjCoxaCvYlJIPTuBVXZ/ibMhz+TeFxZMRKcuvMuAKQP5gCfMMbkAk9x6V09l
5qSwh9hxLjTiQpC0nIUD0INZKUpSlKUpSlKhXe0wr5a37bcGQ7HfTpUk9R6EHsQdwa4NI+E
90PEEyzwSXuQtJTKVgNhChkBQ6hW/UZGxq44Sek8MfjVoEoNznWmmmfOklJKykFJ6KwFE5H
pW2SODGE3OUi5JZuj813mCRPdcKGWEBKUJVjGpRUT6dTXqBw5YI93uMEWViJcLcwmQ1Lhqc
bCkqCunmyDsQRk7faort8v7VhlOBBejsT3IrUlclKlFBc0jWkpyVDOxznpVgw/buG3YkuxJ
jTrdJlpiumIyhRY1HGS4nzE53OrPXqNqn8ST5KpVuaVa3Wgm6MoakrWjCjq30gK1AFOeora
6UpSlKUpSlKUpUW43CNbILkuU7y20DrjJJ7ADufQVzBQYuM7hi33BlxSorb3OZGNSleUoby
PmM/I+lbaeCOcwoLnusalaksJw62102BXlR6DfI+VQr1br7Ei6pcVq9sN4KXYyEty2yCCCk
EFJ37de9XnDFjTboTUuSVPT3mk8xxxOC2Mf3aR/CB3Hc5J3q0kT4sV5tl53DroJQhKSpRA6
nArxLuLcPzOtO8vTq5oTlPyJ7fM4HvWp8f26Je+CJkxEblOsnmFSmwFHGAd+hBGDnJHSuHR
ectXiY76S+GmnFFYGArmaRv9vvW8X2bdxcNd0uji5K05UxASrOg91Z2AwD1FVl6dhuW2OqH
FfYloPNLsgAbDrlQyOh71svwzvs60XCFZZZzAuKCqHuSnI7p9ASNx6nPeuv0pSlKUpSlKUq
i4msRuMVyZDfkRbgw0Q27GcKFOAb8tWOoJ+xORWhqiXe5RV3yVKW9+FNp0qW3hTrOUugkgY
URpB2Gd966dMgwLzBDMyO1LjOaVhKxlJ7g1FuURTshMiXIbZtsRHNWhOQVkb+c9NIxnHetV
bhvS/hS/KaH58pSrigKJAP5nMTn5pAqwmcUWS1WByVb3YMCVqQ47EXobcB1p1hSNjqxnf61
7l3ONxJxDa4dqUJbEGQZUqSgZabwlQSkK6FRJ6DpitspSlKUpSlKUpSoVzmqitNtMFvxUhf
LYDh8ur1PsBv79O9crvibvfrm6IoelswnSk3N+SllpKxsS3g6UjfbAKjg5NT+AW0ucQMKdl
CS+hKlOYUXNLhSM5Ue+Mbe9dSrylaFglCgrBIODnBHUV5efZjtF191DTaeq1qCQPqagJm29
CJV30rShDQLj621JylOdk5GT36dc1EVPvTEcXSRGaMQp1OwkJJeZR11BXRSh3Tj5EnrUcYC
LF4Geg2talt3ZelhDZ1jSvzKCB2TgE47Zrn3BnDkK/8Nypkh1SPCL5SmUJBGDpWMnsQUn71
PjzmH7km2ymlNSZakuqcVjK0AEhRJ6J0jH0qtvqoPgLyhuS04++6iPHZCgVKVjfGOu5xUuy
zX7jfuGmENloQJSGEJWgpWUhGVE+u4+ma7dSlKUpSlKUpSlaBzbtYeK0wFIcNlSF6lLQSzy
3XUaR6aklS0/LtW0t2NyIyGLfdJcRhIwhoBDiUD0BWknHtmqbiCzAsxWrncplyS/JbbMd1S
W2ikrGSpKEjVgdjkb1tL0Zp6G5EKEhpbZb0gYASRjH2rVLctU13hh6QlK0OMKBJSDlaW1A5
/wBetbglKUJ0pASB2Ar7SlKUpSlKUpSlaRxvc1QIV1lanApCGYrIQf0lxWVH2yMDPtWg3JM
qVPYs8shrSnIbGUsxm9x5Rnpt1O5JzVlbeLGLXcLHGSUtwY7pKiGglRylSCo465yPtXTY11
iX+Mr8KufLdbV5wEDWg+ikLGR9hU1t9aZIivYKy0FBYGAsjZW3bt371WLdeut0ktNpZ0Wt1
OG3UauY4UBWeu2ArbrvvWtcW8TsyL1Bs/KkOIZLciRFYwXX3s5aj+24KleyR61tUa/KMxqH
cIDsJ90DTlaXEE4zp1JOx69QM9s1p10jT7YhyVHiqfbsF2W803jrHdRlQB9ElSh7Ae1aOzx
nNgxbkwzGQ1HmPc9aVK0FK87kd8Y05HUacjrivVtbYkW9+6z4ke5AjS67qK07bYSkgBOPn2
H1rpEuFJet0e3QGSsNhxUgrUlwK7jVv02O3161t/wetDtxe/GZCVcuEpxKHDn851f6j8kjb
612ClKUpSlKUpSlKpOM2w5wddUnOfDKKcfzDcfvis/D1y/EuHok13KVlrDoV1SpOys/UGuV
8UfEaRcLi6LRPiMQVaQy++MnUhQUcD3UB17Yqfw98bWXY5j3uCszACEOQk6kunt5TuCfbP0
qZwjcblN4XiSJjDkQ2t8Otqda0B0K1BQB74BV6da6bSlKUpSlKUpSlK0riuKw7JfRNKUR/E
sPLK86dJSpvUceisfLIrUIdqkSeNXY1wW0JL0TQkJVk60Edc7b4B+1UMS1PXK5vQ0rDKkvp
SgvJIDh5yQRnrttW1Xz8JHF90uN1u7iJyktItarY9l9GFKTp0A7nJGQrbFWfCvHxvt6b4cu
rC27nGWSJBTySrSNwUH9KuxSMgjNbPfkSrUJF9toZU8lkJfZfXobdAPlUVdinJ37jb0rkXD
c64N8QqYiJaauMlDmu6v5DbZcWlS3Bq7BISlPTJNbhxL8LLDMt0aX+LLjSEOBUm5SXi4qQn
vnJwD6YrZeCbTbrTb32bdKmSGnV8w+LUFHJJGcgDrp7+1VPHNks1jtjV/j2xBegy2XeWlRC
VjWNXlzpyR3xWrfES4CbZYUr8Jt7YnrU4kxyFuFpOP1OAYzk9BtsdzmtPt0ll1x3dTLaGg4
pKCOasklIQgHucgbeld14Is71j4Viw5CC28dTi2yc8sqJOnPsMD51sFKUpSlKUpSlKVp/Hd
2jmKmwuyURW7jlh6SsbNZTkD2JOBk7DNarIu8iP8ACqcUuKblsueGnI1bocSAnIPosBJ+pq
T8ObDZ0WCHHnWOM5cHEB1TshoHWlZyBuP5SftW9otKGLi0pqQywynduM1HbTnA9cZx8q5PF
VduHuLJXCcppaYd0uaVR1EbIBXkLR9NiK7bX2lKUpXh15phsuPOIbQOqlqAA+po24282lxp
aVoUMhSTkH617pSlKUqHcLZHuTWl4YUElIUPQ9QQdiD3BrWneFCymRzbai5Kc08taZJbU3p
/TpyMpxt0Uegqsm8KyOG+HJFzVM8Y+HES5iX0BRyFpUeWvGQRg9cg77AmrPjVo2ppu+2m3w
03FBUfGKi8wjIxhRTvgjbVvjb1rW7Q7OvvFNun3S3tsS3ZKVBcdJQ2G0IKs5O61E437BOPa
uj3mfBt1tceuO7CiG9AQVFxSjgJCRuSScYqicg27iG+Nyoz7sG5QGShyO6yAeWsgglB6jKR
ggkbVS3fgTiO6Tlk3OCWUjDK1tqy0O4QgeVHpnc1udhthtVrbjLT+aP1qLpcKiBjOSB6dO1
a78SLjGZiW22yWnXW5sxCVoaOFLHZI9ycfatX4jvEKPfY8a8RVunwikqhTPIpslYKVIW3lI
GE4znG3Y5zZcOcLxbrfG7km3Ro8OMUlKo4Olwp3A1EArOrcqxjbAzk10qlKUpSlKUpSlKg3
m6NWe1PzniMNp8qScalHYD6muL2/iCXPnucRXNpp+3tvFIjrQDz0HIWQT1xkmvcp+K1b7mh
px2LIeSksJUvUhxA3QkkjzeXOheM/wAJ94nBvEazxK5GAXDbdBaRzFYCM7o2/hIVuCPXGK6
Jbpc2UESHFqcUHVONE4OFIwVDbbzJKvqmoXBUWLxBxA9d30tviAOVF65Sc6tR987Cuj0pSl
KVW8QNh6yvtK1BLmlKlD+EEjJOx2Hfb7daz2xa3LcypzOrBGSMZ369Bseo26VLpSlKUpSqv
iWK9O4YucWO3zHnoriEI9VFJwKxcJ3dF44ejPbh9pIZkIKSkodSAFDBH1+tOKNTFpFybBLl
tdTKAHdI2WP+Qrr7xGzbn7U3KuEpUdiG8iWhxDoRlSDlIydt+mO+apGIKeMr4L4G5UKAzHS
1EkJUWnnzq1FQ7hGNt+uTV+0p62z40JyS7KakhYQp0AqQpIBxkAZBGeu+1fbu9fGEpXaIcS
WMeZp95TSs+oIBFavd7LL4gizbtxBB8GYUZSokdEjUW1pBVr1JxnfpU7hfhqMqDGusiVKlv
zWGXZCpC9ZcWE5GT/KCThI2+dbbSlKUpSlKUpSlK5J8Xb4t59FoZWsIa3PLIJLmMn7DA/4j
Wr2kGPDbU6dUUKKE5OfMBlWO2ST09MV8htQJUSSw0hTr2pIayVYdAHnYI9e4+mO1ZXXoMhb
LXECHHGSAI91a2fjpBwAsfxgYwe4Hc1KncSy+Emm7bbb/AA7gHXVKXy1BWkEYCtQG2Qd/TH
fv034fz7RL4dDVqkJcLDig+nUCUrJyenVPofStopSlKUqFdlstQFOvyvCpbUlQdxnBBGNu/
wAqWlxLttacQ4XAsqOo7ZJUc7dt+3bpU2lKUpSlKVqs9l2BfZkqI+Yqniy46R5kLbPkUopO
2UkJJIwcGrQxJyIM38SnImIcZUkNNxw2AMH3JJPzrQrZdrvOtsG5nh125mG0GY3OdS2w2Wx
pdcUSSdZUCkbdtupqWbndp9ua8PJPC1uDi93EpU6pWrKtOPLoBUADnf8Aaslpt86bfbTxG1
f5EmGdSHU3ApaVjdKNCEgDzEKx6g10SqHiO46YV0gISCpNqffUoH9OxCR9fN9qi8FcQQ51n
iwC1IiSo8drU1Kb0FYKRhSD0Uk9sVtFKUpSlKUpSlKVhlyUQ4j0lz9DSCs++Bmvz3xAXpF7
uC3l8xSHOUV74LhOVZ29SR9KmIbjR2Aoa1FBwzoTnUcjzfvgnHQ1TS5KvxRUy1JXIfaPNeU
AdKQMYVntj19CM1LcQxPZZL9yS4qUSqQnkaG2V9c5HZQIyR69KgykPw1PQS88wpJJTHd2BV
jdJHqRuFdPX33Wx3W2WiXa77Y4yGo76FMT2c/mKUMnBBO6iASPUpx3rsLLzchhD7KwttxIU
hQ6KB3BrJSlKUqt4gVosz6yoJCcE5Rr7jbGDWWzp02mPud053QlOMnOMJJA+hqbSlKUpSlK
q7zHP5U1DJeDIUh9oDJcZVssY7kYBx7Ed6wQk3GOWVwpTVytzgASHFaXG09NlY82O+cH61L
b8JdGZUQxh4dp0tE4GFK6qI+RJGfXNU0fgG2JlpkTXpE9KMkR5CytnJ6kpVnevHFUtmPMiw
m4qng60ptaGmyv3bQUjB6gkEEFOM+tQ7M7xLeFqjO/ilvhpGlT8hptCye4GSpR/wB7aq/i1
+18NWt7hu0oW9c7oBz8rKl6DsVLUegI2+vSoVzdebsE+6PvRVT222lR2GCVpioZUFIQg7aj
kHUr32BrdrJxhbryttjPh5LicoQohSXdsnQsbK+WxHcCr+lKUpSlKUpSlUfFMpLMeDHWSG5
MxCXMDJKE5WQB76QPkTXI7ohh6HES0kpkXKW7IekFOS01rUdx1/SM/atddkPXOa1DjBQC/I
la14ARuACc7YG+3erZpmNGEqE0pTCOWhch0EkYxunb1yM/7oFVCUNw1vulCh4hJVES4AUIR
k5SodiP8qKDa4yBI1uPLSUcwjOU76Uqz3GPtVJGlybbPadTpStDrbqUr3GQQQf23NfoLgfi
CLKPgo+URZCVPxEKOeSoH81nP+EnUn/Cr2rdKUpSlV1/JFlkEDUcDA1BIO4652x7d692YYs
8UBSVYbG6UpSPoE7D5Cp1KUpSlKVjfcLMdx1LanChBUEJ6qwOgrQXuKZWnm3q+ptzbjKXEM
W9gFQBGcla8+vYDoarbHdmG+IhdIVymNxXGlND8VcSEuOKIVlYSMoB2wo9SMHqM37THEtrn
zruuTbnI75/JhqmKQ0FH+PWU9ySMY+tWkZzjJILkpiyuBW4ZaddQUj01kEH54Favfb3eGZi
ZU3ltz4iyYcFiOX2jkYKyvIyrBIGwxvsetSjxnxA7aA27Z/AzclDrrzqEJT3BSlRBxjG56Y
O1UEIM26Q7I8ahb6l4PIkBxQ6ZJWQSen+u8K+XJN1SbZEclKU+cLbSpSxpOylqJwNx+++ar
np7SUqRaglpCAELcdJWXRnIWhOQElG+Fd/69ksk2Q8URVPeLbYjNFcpYCVuLUM5KRsMjBq4
pSlKUpSlKUrQ/iPIUmZa2EL0kJfcz76MfTqa5jxFP5a/wCxNqWhEdDHkTugeVROfXOR/wBq
qrHPTHdfkoCHHg1y2kAbISU4OemPer9llEZTbbimwVOBx5bqhpWSU5SPXHf+lYrjEZnNpLT
LipTjx5SjjShGM404GTk4z061GciOO21QYJ0haOcnGSSCScdAD2985qndt6JF2mR21pUltC
QopHXp0z6Dr8jVzwlfJMKY1AbKVym1hyKoKxrcSTgE+4y2f9761+hLdOYudujz4ytTMhsOI
PsR396k0pSlQL1n8OOMhQWjSsAkoOoebA3OOuK92kKTbWgtCkK8xOrOVHUfMc779d/WplKU
pSlKVgmzI9vhPTJToaYZQVrWewFcK4mcli5XL8RQthclY5EZpGeQ1gLAIxsQVDIHVRNQLPI
VdpwRcSvwUdWR5f77SMkY98f0rer7wSgyY02XBfU3KWlx829gLMVQBwkI7p3Tk4JJST3r03
dJMVlLd2uVxurzqNMaG5HEbmBPRZQk6z7k4G29Uk6/zg6zFSw3aLZJdLbxZ2dWrOwWsYwk4
Iwn2GT1q9iRLFKirfcbaLHYugpSk+gydzt+1UtwvFsacVHtNtjSHP8A5EJAaaOPQdT02FVC
30eFchmYEyJzqUuvAlKjnqPbbbAqzt9ralXNhhK0R0DyhwnTy/rg/wCVdM4RiNw4k5DRUUC
attClnJKUAIH/AEmr+lKUpSlKUpSuY8ZpXM+JFuhuLUGCygHT2BKtRx39P3rQwoR5dx0fmJ
UpSEfllRPmCfKBknoT0qpSbYxeFch7m51NJcKCk6huVFI3wc43yTWzx4iI0Ey3G1h8nWhCt
tW2eitwQAT9e9eo8QMylyH3yx4hoqVlO+jAGED6Y9gTVmUOxnmLoWmGC+yCyxgBDTY7k9c4
I3IrmMhUiPKemOrWHHwVJVuCoKJBOforerp9nxVmjS4RSidEWCkJG6wnfmD6jf8A811z4f8
AEUV1DcIvAN3FBlwgdsq/99se6V5Vj0VW+UpSlVfEQSLK8tXh8NlK/wC0rKW9lDqRWezkqt
MZRSElSM4SCBv6A9qm0pSlKUqHdrmxZ7XIuEk/lMIKiB1PoPqa5FMvE7iecp6WXAtRCo6EO
rSzESNwQlJHMdxg5OyfnVZKuE2Xe5jd3fS5ISyOXISjZxAxq0joVbHp9K8cONpt1ulPvJUu
U8eWhgt+bAOoEADumux8QcSs2e0NyGQh6ZLATDjlf96o/L+EA5J9BXMJV4ZjIkhuatcqUv8
Ats546S6cfpTjcIG4CRtgZ96rbnMbu8BcKKw5cn1o06UAhtgZ6lRxv8qyw7I882l68SlSIr
CQEocOlAA7YH6j79DUzktzJTXhmdDbuzOQEI2HYAZIxn96wXZCYscW+NESqaCFuJb3IAAIV
9RnrVxDTHYVGKVInuMq5iW07tNnGcqJ/Vj7da6Jwvr/AANCnccxT76l4ORkurJq3pSlKUpS
lKUrnHF6UscfxpjiRyGo7SnTnqSXUpB9t6pIVjSxECg8WuUFOyVA7lJUQAn064Ge2a12/Jj
twUTRFMZYUFNDQopXpGVbqHoT/wD5VmxCTaoqTJCXpLRHKinfVsMHvgDVuBvmpUFKp2uTKU
CGnwpbuBlagNRH2xt615ktyLpKUy7I8I3ITl94oJ5SSnYY6Dt+1aTxk6HLuhCI/LjtMiKxp
TglCDsffbH3NWkF+Va7zBhXBtpvREcQl5JIS+hadgrPf/WKh2y6LsqyFqI8NJRPiHO4UMak
/JaMj/hFfpNl1D7DbzZyhxIUk+oIyKyUpSoN2dU1D2RrBUNSSgqSpOdwdjjI74r1agkW1rR
y9JyUho5SkZOAOnQbfSplKUpSlK0f4sPlPDDEZDJecelJXoHTSgFaifbCd/auZRHZsuI+ID
S5BKQp0oTkhJUdSsDtgZz/AOK9R7Ddr1b1TYjGuBHKS5KCcITgjZtP8QA6np161fs2q6wpq
VxUMi78r83mHSzGYPqsdFHsQT+9a9bpF0vE5MVDoYbt7RYZW6CrQ3qyrRtuSds7YAArOrh+
REPiHA6tKejgVk477Y26jpUpd0VHheCiIcZaSRzFJbyo9Op/fHvRi5sTZaPxJ91AwdCFN6g
B2GAMCvV74idZbjOMNpYWyo8tboGpSumye2xPWpXD99YshDDrHi7ncl6Gn3QR+Ys4yrO+kd
fp71dtWEWtyRZmgp6PCdBV5QEr1gL8wSMk5JH2rcrHOjGdKtzSkDYSW0p/lWSFbdsLB+4q7
pSlKUpSlKUrnXxDjqk3xllBCVLhpVknbyuj/JRqI424qJChNeVb73Mzr/TvhCdQ9Rv9qgcR
W12dxNDttvCn5LOpGFqTy0kJGtW4O2c59x2qisylO6mVuF+Qw44l98K1ZwSkYPcAAEH2q0u
T7TFuix0IbWTqDbecAKwnzKx/FgZ7+9YESY5behOSy40TzHi3tzFY8pUrHQDG3sN61Lid0T
rywuQ2G1JY0FIOUpwdgPbfHfcmvbykKaMi5th1uPoBQlXmPU9R7EDbpU92zKXw7GdKihzlc
1p5OSB5s6Ff4gD9q7bwRL8ZwXanSvWRHS2VDuU+U/0q9pSlVt+//FqOoISFpKll/laRnc6u
1ZrTp/C2CkqUlSSoFSyonJJzkgE9fSplKUpSlan8Rb/LsfDwFtdLc6S5oaKQCQAMqIzt6D6
iuZ33iMT5S5d5Ph5zPLbYd1qQWTuC5yTqSsEHfSe3bNfXeJmXmZdm4LtElqJcFhTzymwgp6
akpOdkEdiRgE4rbY3HxXam4dutjsBhkFKpLcZTrTaEnADYwAsnB3OAO+TWu3biS3uxg001e
XobKQ0lKnG2wk4JSV6DqUM9EgjbYVBtakx2vHspaDcdxR5KRlTuwy0leck+YKGrORjBBBqK
7xo04tSX1utMDcBKClSxnGB16fOpUZu2XSA+5aieYwBqBKgU565Hf3PzpKtHEK0K0PQ1M48
qgtQOPn1Pr1qtkWKGyyqVepriyoDypUApzbYDPvv/AK3+WZBREkzZDanJKP0pWCpSEDBwD2
ODnP8A2rp3D7ieMY92UoyY6nkxitSToUSEEZBGxBH07VKYsDPDV7tE5hKg2pa4bxzknmbpK
iTv50gf8VbrSlKUpSlKUpWqcQwW5fFcFl46W5sCRHKu6cFC9vsap4AJuMua82gtQRrZUEEA
kApbAHboNhuSKq2W+Ra5spKSqU/ltOThRUvqk7ZzgH7jFUabVH4W4tXHlTJbUGSlDUpyOso
LKyAQSdwQDnI38uDWyO2Hge6qS29xVNmOpUF5MnUSAfZNeHeFeH0haYl8mtMuHBbEFSgUjo
kYR89+prVuMoLbN4za1uLjsQ1c1bjBYGpSyQkBQBPTOw7Vril+ClxH0gvNcsLWgHYLHTIPy
G1bBZVOrscpiUhLiZiCtKxqylackaegG2RnHt3rpHwllKk8FhKt1NSnEk4xnJCv/wCq3alK
VBu6tFuWotJeQFJK21I1a05GRjB7V6tIxbGPIGwQSlAB8icnA39BgVMpSlKUrlXHNwTceMG
WdQUzb0HA7FQwtf8A0pT9DWXjZKE2GwWx0NKkOoMha1JBGUoyd/TUsn6VpMzQll9a3dDKUq
UhvIBcIBAGB1G1feIra9Z2YtuGuS01HQsxnMBaFKGSnI2UnJ+fSojbLjFnchvLQ7IlqGsJI
SGOmO3yq3ssC1tw32cKccQhIBLpwCScnHYjSMHsM+tTEQbQHUlbaMKPmUACon27DrUl2dGa
YS3AipYbxu6oJGRsMZ7k79KoXnL2y2IsaYyptxIKXFEgtDP6SOp26f0qvMZjxKPFXF2W51Q
2y2U5J2z03Pvmtl4ZsKzLcW6wUocbc1BOT/CevvtU63uWZZsy7hEkvxmrcmNKejhf5bxOpC
fIQokJK84BxkZq6t9gsNw4qcZjT5b0N5hubGDNwcKUqbWEq1AqOd9OMjbSa6LSlKUpSlKUp
WtcTFSb5ZCHOUFeJQV9SnLR3x9KoXkGDw4zAaUvnyHQs5VuEg41ZGcZyPlXyQUwWkMpcQVW
dsyXNJ1KLuDgK+hG/sa02Ih19pJkyHnFSEh95Z8ygpSiEnH8OEjb59d6lWWfJj8TvuxSpT8
NksM81YOX3lBIzv0B1KPyNbW/xTd18L648pK5dynmJa3A2ApTYUEcw9iTgnpgA+1aXOuseZ
KS2FKfkLckiUrYDZwqB9MFKgP2qrkQ/FMIiso/NccBaSB0bwST2AAOev8ALUtMtmTbPBKeB
5AQxEQhGgkHfPoBgnPqK3v4OBTdjuTB06UTdSSkYBy2nJ+9dDpSlVnEKkIsrzi1hKUFKvMM
g4UMAjBz8sVksefwaMVaQVJ1YSoKAyScAjbA6bdKn0pSlKVyniHh91jiB5mO8qWHFJwgJwp
GtalFKiOpySc7dq9cSwzBk2uHNU2+uNb90rzuS5vp+WAN+1ac89GcddjPFBkSUhDSCQds4G
QASR1NXXFjhfcalupcjT8BiQ04k5KkhIPLOwUOmw3FUbluK5LbadYCkhanCP0j0z746e1fL
XHTHuLzHNCWX2wptBONWk9PsRtW22+18xWlPhorSduasdMj/wAGrB6JaGGBoSuatsFIKkBK
Pvj/AL1FMKTJB0aWUg7hpPYeqjv9qwJ/2ctbXMXMilxatOywtZ6AkAb7f51T3Lil5aEW+zo
LTLz6OY6NQd5eodD0SDv6muoXvh2Exwc9Bgr/AA5ERpTrTrYGWyAST0+e/Xv1FaNwBZFxr0
OJZdzN1uBbIksMklxoKGCTkfmYOQcdCO9dAe414djHTIuSWFfyutLQfsRVyw81JYQ+w4lxp
xIUhaTkKB6EVkpSlKUpSlK1/ibyTrE7kJPjw2FemptY/ritWlTWnrtLhxQS1BiluQU7BZQM
5GOoycfOtcnJk+Fgw1PqSbglBcS2ojr0HocAk+lYWJy+c5HjsLDsTUHdThAS2CQMHoMEDud
h2rAqO4w6udHbMZ9lfJZnJVtq0qByDkHbV8u1SHnbuy3AeS4yY8aGqHHfbIAjKwE6gB/GUk
4Pqo+lQYTDsy5pjutMliK35CMBWgjCcnOSQcfKrnhyOwtm48Q6kliG2Y0UKSBzFdATn1O/a
tTDikydZRkNBT4IRlSMEZI2ycAgV0r4N5Vb7w71DkpJ1ep0D/X1rpFKUqDd23XbctDKHlLK
k/3KglY3G4J6VmgB0Q2w+hSHBkKSpzWep/i2zUilKUpSocu2R5ig4Stl8DCX2VaFj69x7HI
9q1W6cJ3y+XZfjZkNEQRhHL6WNTridWrUEk4QoEYzuN9h2FzYeDLFw6ouwYYMg/qkO+dxX/
Ef8q1/iltlUe9xHmmXG/ENvhDoBGtbYSCM+6SfXNcjLs8OPMxJslphKtOHFjGSNwAQcjHvX
tEYJeSpf9sc6DmKVuT6YwE7dx6VctP3tpJjw7qU89sHw6ilaQR/CVLB9jkVEUzxVKc0v3VS
EjOPzwMf8qamscPXV8EXC8SkR3Makh7SlffGo9R0GAK9tIsVvjluIpoEEnEdGpxWNsalZFS
eH4Tl+4phsvIXrfcS+8CP0MtkKwSNtyEp+prpnEtju9/ktQkT24toKR4hLeea4c7jp0xjv6
5ztUi88PokWRES2pTGdiJxF0HRpHdOeoBA6+uD2rQoE+/qur8Vpxa7nGGCQ4lEh1A7KQsFK
yO41d8p2Oa6RY5L8yzRn5KFJdUnzBTZbOQcbpI2PtVhSlKUpSlKVQcXqDMCDKOwjXGO4T7a
9J/ZVaOw02m1cTSgPO4UMNrJOVqUrVt37j7VU3MGVxEl1JSCywlaU48qgE7DP0/rWfhxtUm
BJeefajMvLcWtSWySvSdjt0wCe/aoIZ5McR8YZUout4zoOQQnAzkDY/fFWz0NCbPFiqS6pM
cB50oWASAUlwE74ByB+9Uby/wh56emK2h2UpXKbSCBuNyCeoAJ29airKItngwUurxjXIbK9
gSNifTqo5/pXpEpl6yl0MrbkKkAeQgDSdzj0z/St5+DpHhrwEJKEc9tSUEjKdjtt8q6TSlK
r74txu1OLZDynAU6Qy4EKO/YkEV7tAItbOQsHB8q1lZTudiT1x0+lTaUpSlKUpWrcSQGXrg
tp5AKLhGCU4yDzWlEjceqVq/5a5aeHJ6ZClPKRymc52KUAk9vWp9vsDzzZcjtqbbAyp5eNW
B6eg/188d6gw7Q2VMMOOrRpc5jiupHUHbfIrC9KuEggtthshOQGwMnPoU/Wo0q2S5KlPTVl
Z1py0twAADpt7H9xWG6ybXb2eYhkqUlWGUheCFAYxt7nNdM+E/D7Fr4TZuasuTbonnPOrG+
kklKR7b59ya3mlRV22C5OTOXEZVKQNKXigawPn9T9zUqlKUpSlKUpWufEBLp4HubjAPOYbD
zZHUFCgrP7VoZLCJ8WG27zkOaXgt1vAUojqc7Dqo59qo4iJNzu0p9rmJaQVIUsgDJR5fv8s
9KtoYS1YW0hCcRkFtZWrAcWroRtnI1H9t+1QYER56U0rSHFAgFLe2jI3Vt123z7DFbDJLTw
EhLOhyWlxwJK9KUoTpGPLnGcD6nNV9yt/jbxBYceUGozRU4ofwAgkJSnvsD9961i9JbQ20t
KCyqc9knPmCMJA27dP6Cs0X8+0tRTFLYjKWtxYUcqzjfHoAMYPzrdPg6oeJ4gAGynWl59ch
W49q6fSlKr72yp+2qQG0uDWkqSpvmAjUM+XIz9xWW1pbTbmUtJSlIB2QjSBuc7ZOPvUulKU
pSlKVBu8RyTESthIVIjuB5lJOApQ/h+oJT9aopL3Cb0UmVOjsnGtTLziQ4g7HBTnOR6V7Nw
srltLNtcU4hwaCUQ3XTj2AFabfGeHoMdUW6Tbgwp9KuS5LjOJBXjbbT7+lSbbaYUmyJMNU+
YpbYHMjRVBskDpnbO+aoHOEOLL04s2qIG4b5/vpy0g5G2QAScben9d7K3fAx0LU5cuIFaiD
p8M10J6nKv8gK6tBiIgW+PDbJKI7SW0k9SEjH+VSKUpSlKUpSsbj7TWOY6hGempQFewQRkb
ioi7tAb8Rrlto8KpKXtRxyycYz6A5G/SplR7hFE63SYiuj7Smz9QR/nXFbXcXza2WZKeYuH
qGtaAcaRp04BBI71Y8PwUR7dEZkaVKmOKkrXkk6BjYe+x29u9QbjIbfYRDQjmuSFKdWTjOF
L8m3QbAffvUyCtLTMmUHAy86lKW/y/M4Djf/AKttqmtLbSESdaUtLRqQ2VDUpAyMfcCq4so
XIcZS4Fl1JVqbBGojPcDoDpz19KpeIVNOXJL8htPITG1pSjfc9En0OOn0qKq8NuNlUYBopZ
QlDaj53XScq74xufpttW/fCqN4W93hoJCCI8cuo1asLOrPy77etdNpSlVXEiELsMgON8xOA
dOrGdx7j+ufSpFnAFniYRoHKThPm2/5gFffeptKUpSlKUpVZNskd5/x0VCItwQDokIQMqzv
hX8wJ/8AGKkWucLlbWJejQpafOj+RY2Un6EEfSsF8tqLjBB5Dbz8ZYfjhYyNaeg+u4+tSYc
mO/bmpTOlDC2wsdgkYz9Ki8N5PDlvJzgsJIz6EZH7YqzpSlKUpSlKjTLjEgxZMmQ+hDcRsu
PHOShIGdx8q1ObNfn25F24iua7DaVnLURpZQ86D01rG+T/ACprV7NxDwBdOI2LNG4dZXGlK
UymZL8y1uEDAwrJwemcg5xtW+/7Kt29Ovh+U7bHUjZvUpxhfsptRx9U4NYYpicRy1s3CP4O
8QPy5LIIPMZV23HnaWM49D6EVsESMiHEajNqWpDSQlJWrUcDpv3rNXELjGkw+Jbjb4qCrxL
z7bacZAOQc4HsRVy1GTbo8mPGSpIbdbYadCgMIAAUdj+oqODj132qnipZ/FZi2kB1tlXkSV
5WAMhGnfGMZOd+xxU/lqLCWDpQC4htS8brcyVK1E9Bg429BWOclJlusE6I5YAQf1BQGMYOe
mVHYdMCvlqD9ut0mdha0OthhDihjCTjUQcdTkfetVugcU0GV5K3FZwUnORgD64GPl+0RLTq
50NrRpI0uHSvB65J+wHf1rpnwZaDrd9uQTgSJSEDJz+lOTv81ftXTaUpVdel3ZEHNnZYdkE
4IeVgAYO498461ks5nKtMc3Mf2sp/N2A3z6AkDbG2Tj1PWptKUpSlKUpSqaUl2ySX7gw0p6
E8dcppH6mlAbuJHcEfqHXbI75nwLlCukcPwZLb7fcoO4+Y6g+xqguMAsSxbZElxmzznys6O
61dWVK/hQo7jHXJTtkZ2hKQlISkAJAwABsK+15SpKiQlQOk4OD0NfQQelfaxvyGIzZckPNs
oHVTigkD6mqpzi7h9takfijC1JxkNZc/6Qa+NcX8PvOcv8UZbVnGHgWsnOP4gKuQQpIUkgg
7gjvX2lK1bi6IwoQ4iWwn8YuLDUsjq4hIKsH6IAqH8WrZJufAclMRhTzrDiHtKP1aQcKIHf
YmuP8ACfC904o4mYYjsOQkRylx6UtCgWsHORnuT0H/AJr9KAEAAnJ9fWtW4jxE4y4YmtAB1
556I5tuttSCrB+SkA1tVK1K88EvTr8bxBuiorgBWloshaS7p057HBAH2qqlcF8SItyhFmW1
2QU5WlTa0c09TlWo7k98VzQXy4W2etL9kQ+iMpbeltZ0qUk4Pm6ke3v71tVhlS70JrbPDsh
4sNp5rSnW0OZVqIUQSCRscYqbKanxo7bL3DtzdVhfN5UbKc/w4wTsDjPrXmTBjt2nkvyp8N
lKea6Xra8A2oHPXSRjOM/IVpd1BbuypBS4Y0QlC30MO7jAwVZSAN/UetZ49smXie2YzEhph
TeUPCI6SAewATvsTjHr7V1j4cWKXYOHHWZjSmnH5bj6UK/UEHATkZOCQMkds1ttKUqBeeb+
HkMlYWXEDKHQ2QNQz5j7VktQbFtZ5StTZBKTzeZtk7au9S6UpSlKUpSlVfEroZ4ZuSicZjL
SDnG5BA/c1XXmJFXcbfboivCXR5BKJbIwttpsDOf5gSUpwdt/ap9tkN3+0PMXCO2XEOLjS2
eqdaTg49jsod8EV5tEh2JMcscx4uusoDkZ1Z8zzPTc91JOxPfKT3qylP8Ahorr/Kcd5aSrQ
2nKlY7AdzVHBuBbj3ifHbcMdx4ORi62W9ayhKSAFAHGoDt1Jq4hBmNHTDbcC1R0ALxuQcdT
7nrVV4i+XtR8Gk2iEDs8+1qkO/7qDsge6sn2rMxwra0OJeltruMgf+9NWXT9Adh9BVs202y
nS02ltPolOBXl+MxKbLUhht5B6pcSFA/Q1Rr4cftRL/DckxsHJgvKKoznqAOrZ907exqdar
01cluRnWlxJ7A/OiO/qT/iB6KT6KG39Ks6q5UmYm/RIvKUmIsauanoVaV5Sr0/hNV/GeGI1
quCtkQrmwtxf8qFEoJ//cVfmSwJIjF5sPqQVhrUNRTnGcdcZ71krR/iBxHebHNgsQvLGmoU
kLRgKDgI2KiDgYO2BnINaTwRJu17+J8ZMq4PzGISVyVFaypKVFBTken6gK7fSlRLr4/8Lk/
hmjxvLPJ5n6dXauF3K9SX7nOkzbXIakuZac0NgcpzRpKVgnCCrAOR1B274mjiS4yeLXY/Ci
WbYmTDYbeffKQhrTk51bjBKsZ3J6bdumcL8TNXOSbSHHZbkWMla5qglPP306tI/Tk7jPUVh
+IFuvMmxvyLI4448GVNvRM7PNkEHA/mGcj16Vy6+fEmTe4L1pw+3FXHDa0BpIVrxuDv6irf
4acVQn71Kul6nuIlLaEePHbQrlttpCc7Abk4GAM9FGuyIWlxCVoUFJUMpIOQRXqlKVW8QBH
4JIK2y4AAdIQVkkEdsGstnCxao/MCQtSdStIIGScnqB6+lTa+EgDJ2FRY07xjhMdomOMjnq
2Cz/hHce/T0zUulKUpSlKpLm2LveGrO4MxGmxKlJ/nOr8tJ9spUT/ujsajTZ6YvxCt7EpYQ
3JguNxdx5ndQUsHuPKgY7de9U6LpLsF74jfGHz4xp0wCQlSmlobQHUKP+LIOdvL2qTd+KbF
Oi4W3ObuMY5bbS2pt5hZ23X+lI9cnGOuar4N/wCKHGBFiXO3XOQnUuRKEcliKDvhboUEqwO
yQTt2rZ2pUEcOI/G7xDmocBS7JCkobcPXCcHt23ztmrG2/h/hALaphUcE4LKgoZ77jvUulK
UqsvNmTc20PMO+GuEfJiykjds+h9UnGCk9RXmzXhU9TsKayItzjY57GcgjstB7oPr26Glyv
RjPmDb4q51wKchlBwhsHoXFdEj9z2FQZXDhuUJ12/uOz3VsqQqLHcKGUAjcITkaj6FWT06V
zmZB4h4bvh4mZlSLqpLqGw+EakqYAwpLndChk5BAA2Pat8a4luV2POtkdCGE7lbhBRgdckZ
J+Sd61zief+PQ2IFxc5zqHdbESAnMqQvBA2BPJRgnJUc461sPw/4KRwrBekSEIFwmkKdCFF
QaSP0tgnc47nua2+lKjT7hEtcF+dNfSzHYSVOLUeg/7+1cLm8QIuMy7vuXG5825FOI7bAPK
CclBWUg5wk7pwOvtWv2mz3eUXHosRqQrBChzA0FITspJRlOodM6ckfOui2T4i2u3a4Vk4Rc
5yk8x4MPpIO3UqIyQPX/AD2rBJ+OLrEhTQtUNYSRlSJSlADPqEb9ulVTllt7kM36SYDrFyf
W4pchelxDpJ1oGkbpznB9KrRLTam1tx3Gpyn1J5csS1tJjD+RSFEDQcAdRkd62m0/FS8t2x
+NLttsRLjYDSVSeWFJPTSkA6gBtkH0rPaPi1cZHEUKDOhwHIkp9LCn4i1EoWo4SMHfY+1dW
pSq+94/DVZwSVowFY0k6hjVnbT616s2n8KZ0dPN6YzqOcY2056Y7YqdVXxBILNvDKWHnlSX
ENBDQ6gqAIKuiQQcZPrVSxfr5OkPRIdpZbbaeQ0qSh7UGhq0q8hSMkAE9emD7Vs7jrbKCtx
aUJGBlRwN9q8+Ib8SY+TrSgLO22CSB/Q15cnRGlFLklpBGdlLA6Yz/UUhTGLjCamRlFbLyd
Taikp1DscGsUmVLZeCGbc5IRjOtLqEjPpgnNUKuK5dpUtu/Q223CCptMdYUopyeoz/AK3qI
PiXb/xVTBiyRFS2DzOUrXqOf4fTAqDK+Ir0xcpmDbp5jlDjbb7MRZcC8DQpKcbjOQfvU1z4
gtsxWJEqNJhKSkBbEiOpCn3CP0oJ2CQckqPYdKgtcWG2XC4yG+Rd7hO0KS1EUspbCUYS2CE
HO5Uc+/aqgQuJV8Qzr7JQqZLaZQ5FSWSlnXpIwnO/kKicHGetbHxQ87d7OHLfEeXdW2CjSW
dlJWAHGykqB9xjukVGauDy4MM3jgmbdJzCAhch2EglRA69TipTXGc9hgD/AGOubDf/AMaYi
sJ9egx9qmw7jEUfFv2GRaxHUpaHRGODqxrJATtnA367da8m+QhemJ8CLNW2ttbckNQnPOOq
FdN8EEf8VYIt5v8AMVe4rMSWn84iE+4zpLeUpICgrGwJPvirl+6SrLZ4j90SHl7JlOoTpCV
YO4HoTgfWpke5h62KmORX2Vtg81hScrQR1Hv7EdRUlDylvqRyiGwhKku52VnOw+WP3FQJV6
EB9xuXFfCdX5BZQXC6MDOw3BBzUyJK8ZHDyWXmQrOEvI0KHzB3rU5Dsu73oW9ILN5tqtQnx
kjQlpXZSVddWCNO+4zViq7QLJDkRoTZLrIUpan1aQtzvqUf1KJHWvbfFdqlyFMOSoyY6o2t
Sy8OpOCn9+tT2XokSSW0IwFtt5kk6i4TlKAT1UcDqfaqm4p4LLcmTcItt/Id5bylsp1asjr
tk9f61ZxZdhhMOCC9AabbTqUmOUDA+Sa+zr7Fhx0OKD2XEgpAZWdj9MdMnFVUbia6ux0Ij2
GTOcC9CnwpDTat/wBW5JG3b1q7u0h9i3qMUpEhxSW2ioZAUpQGcd8Zz9Kr37vcUvyUx4SZE
eI1pdeSo6lO4zhKe4G2d6i3i3ov3CzcOQpmNI8ri2XXcArT1Sojfr39vpXGpKuLeFHnoZ4j
bjpcUHvyZPNLhVkEggZJGBnpsR2qbZ+Cb3e7EJzt9t6FSXA+qNNcIWlQJAXtukkfcGoH4BN
tXFSITs20LclOIjrDEkhJS5k5ON9PY/SvfC/w+j3++PQlcQsIQ0yXHiyCpWdZSUebG+wOfQ
ir3ij4ex7LeYEiIlUqxrLbRZQ6SpJ1J1KWR2UNRyPlttV5fuFPh9FtL8mIyhmUlshhRedAW
rGw3OD0rR7ra7JcLrFtETiv+wISFpckM6gyCklW+Af1BIAPrk1d/C9XB1mMi5XF8eOY0hpy
SnGDp8wQn1ByM9d+1bS38RIl4uBt34lHiMkqWH/EJRrRqISkEZwemcb9a2K33SXcOIAhu4R
3Le21rQWClXiVHOwOTgDBrYkKK20qUgoJGSk9R7VAvyXFWpzlNvOqSpKuWyQFKwRtvkY+lZ
bU7zrXHc38yOhIJHtkAD9qmVHnxfGwnI4cLalDKVgZ0KByDj2IBqmul2nNXnwDTDnKR4d0v
NpOAkrUHAo/JIx9aiuucT3ac7G8A1HgJmpUl58jJabIONIOTqUnr6H7/XLA+2w1465qGuQg
rUAXC6vmqKBv0T5/042wPSpjtutE64uWy4pMx5LRWgSVhRKHCcgDuAU9cbZ2q0gOoU24wgL
xFXycrOSrCQc/Yiq7ia5XS2sQvwqPFeekyksHxKylIyDjoPUVI4fnz7nZmZN0tqrdKVkOR1
K1YwcZz6HrXq0Xa23lDkmAsKKToXqQUqwM4ODuUncg9DmvLHEdlkPNsMXFhxxb6o6UIVk8x
IJKSOxwlXX0qRNuEGC9FblvIbclOhpgEZK1+grK7LjsPssOvJQ7IJDSSd1kDJx9KrJnFllg
w/FyJZCOeuOEpbUpZcSSFJCQM5GPSplqu0G9QUzbe+HmVEpzgpKVDqCDuCPQ1NpSlK+KSFA
hQBB7GvtKUryG0JWpaUJC141KA3OOma+KabUoKUhJUNgSN6wm2wSjQYUfTjGnlDGPTFU8rg
Xh2YnS9CcOBgESXRp9MebtVaj4T8HoJ/8Ap7is+r6/++/1qWz8N+EmGwhFnZwnOkndQz3z1
q7g2qNb1KWyXlKUkJJceUvYegJwKmV8UlKiCpIOk5GR0NRF2i3rWVqiNaiSokDGSetU0v4f
cOTZKn34jiiTnSHlhI+QBrIjgLhhCSBa07nUSXV5z09alQuE+H7c4HIlojNrSMBWjJ/esyu
HbIt1t1Vphlxs5QvkpyPrisyLTb2zlENlJPUpQATWVMKKlZWI7YUTknT3o7BivNFp2O2ts/
wlIIqArhaxqTp/DWEp9EpwO/8A3NYv9jrAU6Db0aMk6dSgMnvsaztcM2FkYRZ4WMY3YSf6i
pEe022G4lyLb4zC0DCVNtJSQPoKkHneITgN8nQdRJOrVkYx2xjP7VGu7KJFuWy7GMlpakhx
sZyU5GSMb5HWvVrQWray2ULbCAUoS5+oJBwnPvjFS6VqbsyZNi6HnuSlye2pTyPKUxiSpIJ
HunTn3r7HvNwj3i6QGbPIebEjDUkHCCtaAoAk/wAIHUjOPqKyzk3ORKYY5qEy3m25DLbh8j
RRgODAG5BWFA9+m2KnRWTb3kTrpOjJkrioZfVgJC1JJIUCcep2xVhDWw82p+MptbbyirW2v
UF9s5+mPpX2VDZmBoPAnlOpdRg4wpJyKzEBQIIyDsRVTA4at9su7tzil9LjjCY/KLpLaEJx
gJT26fufWvbPDdlYksyW7bHD7C1rbdKAVpUokk569VH716vFo/ExGdakriy4jnNjvoAVpJB
SQUnZQIJBFYX+Goc+LGaua3Jq2HecXHDjWopKTkDYDCjsPQVUx/h7AiJmKiyXo7zkrxEV1C
lKMY+U4CVEg5UDk43BxV5ZbMizRnUeJelvyHS8/IexqcWQBnAAAGABgDtUi4oUuEv+1Kitp
8zriB5ggbnB7fOoFmaQwuQ+Xi2hxKVJYXILikJ3wtRUTgqz222HWrFiazIedaaKiWQkqOnA
8wyMeu1fIc1uYwH0IcbQrGguDGsHoR869sSWpAVy1ZKVKSQeuUqKT+4r1zm+fyNY5mnXp74
zjNfW3W3kBbTiXEKGQpJyCK90pSlKUpSlKUpSlKUpSlKVCu0hcS3rfQ4G9JTqUdOQnIzjVt
nHrSzkqtbKyvXryrVq1ZyTv1Iz7A4HapteVp1oUnJGRjI6iq+22G3WkoVDY5a0shoqB/WOu
SOhOe/ualylyUNDwrKHXCoDDjmgAeucH7VFECVIUHJssJWBgCMjRgHqNRyrsOhFSGIESMrU
0wgL7rPmUfmo7mpAAAwBgVjbZUh55wvOLDhBCFY0t4GMDbv13rLSlKUpXh1tLzS2lfpWkpP
yNUP+x1vUlpbinC9lsvrSs6X9KcFJSTjB6n3q1hWxiCtbiFvOOLASVvOlZCRnCRnsMmtbl8
LXWXb5ypM0KWpC/DQmv7lJ1ak7kZznIz2BxVjF4UZjSpU1u4TkSpQxzC4FFsZ1ADIIODn59
6yOcKQpBZVLlT5K2V60rXKUCfby48ucHHqBWeDw/BthmeBCo/i8A8vH5WBgBG2w6nHTJNV7
0TiBmI1DiSVvOx5aFpkuqADrRBJSvuQDscb4wa2SlKUpSlKUpSlKUpSlKUrGtrW827zFjl5
8oVhKs+o71EvSkptbvMJDRIS5pXpVoJAODkb4r3aXA7bGFpVqSQdB16zpycZOTk4xUylKUp
SlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUqt4gXy7JJV5/0gYbdDalbjYKOwrNaUrRaYyXE
aFhsAoKdOn2xgdOnSplKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpWKTGYmMKYkNJdb
V1SoZBr6yy3HZSyygIbQMJSOgFZK/9k=
</binary><binary id="_3.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAAQABAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAEPAYQBAREA/8QAHA
AAAQUBAQEAAAAAAAAAAAAAAAMEBQYHAgEI/8QAThAAAQMDAwEGAwUEBwYDBQkAAQIDBAAFE
QYSITEHEyJBUWEUcYEVIzKRoUJSYrEWJDNygsHRFyWSorLwNFPhQ1RVY2Q2N0R0k6PC0vH/
2gAIAQEAAD8A2J95uNHcfdJDbSCtRAJwAMngVVVdqWj0thz7TcKNoUVCK7gA9M+H6UmrtW0
jvCGpr76ycbWorhOfy9jXSO0u1PAKjWy8yEEBQW3COMHzySKao7YdJFfdrcmNOBW0oXGVkH
0wM06/2q6MH4rqpB8wqM6CP+WlE9qOi1ObBe2x7lpwD89tKf7StG5x9vR/+Ff+lJu9qOjGS
Ab22rP7jS1fyTXrfafoxwDF8aGfJTTg/mmlD2kaOScG/RvoFH/KvD2k6NAz9vR/olX+lejt
J0cU7hfo+PcKB/LFB7SdHBO436Pj2CifyxXH+03Rm0n7dZwDj+zX/wD1rpPaXo1QyL8x9Ur
H+Vdt9ouj3V7U3+KCf3iUj8yKUXr3STaglWoYBJ/deCh+Yr1WvNJpJB1DA4TuOHgeP9fbrS
ida6WWoJTqG3Enj/xKf9aJGtdLxVhDt/t4UfISEq/kaSVr7SSVFJ1BByPR0EVx/tE0h/8AH
4n/ABH/AEqdhzI1wiNy4b6H2HU7kOIOQoUhPvdqtbiW7hcYsRaxuSl51KCoeoyaTRqKxuNF
1F5gKbHVQkowP1pJOrNOLztv1u4GT/Wkf6143q/TTzxZbv1uUsDJHxKP9adsXm1SllEe5w3
lDqlt9Kj+hp2laFjKFJV8jmvQQehzikly4zalJXIaSUDKgVgYHvUTI1tpaKVJdv8AbwpBwp
IfSoj6CmbnaTo5sgG+sKJP7CVK/kKRc7U9GNq2/bAX6lDDhA+Z20sO0nRx6X6P/wAK/wDSl
Y/aFpGS4G27/DCj++ooH5qwKfo1PYHHu5ReoCl+gkoP+ddN6jsjrqmkXeEpaPxDv08frSad
U2BW7beIZCfxHvk4H1rpvU9hdz3d5gqx1w+k/wCdKNX+zvR1SG7pEU0k4Kw8nAP50i5qrT7
W3feIY3DI++HNKs6hsslG9m7QlgHBxITx8+a9/pBZf/jEDn/6lH+tJr1PYEZ3XqBx1xIQf8
6dw7jCuKCuFLZkJGMlpYVjPTpTmiml0BVaZiU9SwsD/hNfNzbFxt8KS2qQtxl5lUVad2QlS
T3qABn2BH94jzqShzwm8TnI2ErfCpDCs8d6kiQgfUFace9RN7ujtwjxnYS3hGYdWhCFHOCC
Ck49dgSPQlGaWtdpRqiZOebUiK88pZbbJJ2u4K0jP8W1we3FSFyuKnbOy+EEuPOnvTu5beK
S0+jd5b8tuc8ZJquRVOKlusSWsOJQlK0KGCdhGR7Hbmk7op0SRFeYDD0NHwykjGVKSo9cee
OPPp71MORn7JMhPMOpekwj94jhaFLT4wAeu1TZ/MEU3cjSS8s2ouLBHxbBSMlTf7WfdByD9
fKoVBwsF0HY4MlRHXyyPkc/rUqBJuFpW8llx2SwjY48yoE93nGHU9eMcK+QPlXUSZGiwN0G
Syl2Q0pqXHlsJWkeim1EcZ9sEc9R0WatbF1gsLQ+sz+8+FWwtYPiIJaUlR8iQUn0OPWnCdQ
MwrnHfR98IEdLSO8QlKnmifE04MYKkhShn+EVA/FfCLlRUpS/HUFoR3o5TkjCx6HgU6ft1y
jRwh5lRbjbZBYUnI7teMOA+aDxz8qUa+HkXlxtDbYjzWFhhKgD3ZKfAOP2gpIGfP61JWRLb
7zaW4TLziit9grSN0jICVsq/XafIkEVFXKStEZxhphhcUvLSl/uAl3ruwo44Iz0/wBKTt/e
RO4mMBpQ70suF5Acb3EHBIPlg/pTphSnLe1JjqaLqe8K2nUIUEgFHKMp4zk8egryWywxZwu
Q00qRIYHdKQ2EFtSHSlXTg5AHJ5rcOyP/AO7uCoea3ePTxkf5VSe255lF/hofYLu6DhohWO
7V3nJx58DGPeqTc7c7p+4QZU23pf8ADueacH3TigT+7jgjaanX7dEvEeRcINrjR3plsTMit
tIHdodZcCXkJSeDlGVYOfKuINtRd7Ow3Yo8R6XFkSm1LejpV3jZSFoO0g5VwpI44NQEcKdt
MsR2mGTGjpfUFtIdU7lSUKIUU5SPEOB0walY9odtS3o6AzJ7m5sxl94kjKXEkoPB6HBz9KS
diTDEtciC67DflsyUOoZWUguMkk9D1KSkU1Ycj2+XHuD0JqV3iEyClaN7SmzlCwpJPJChkH
160/UHbbAff/qy3Ycvun/6qkpcZfQSFYHptJGOm4YqQYV9pwUrbdQm52x1cSVJbGwuNLP3b
ufPavAPtS0SRDYtq4rslLJcheM5CkoCVBbDhx5hQU0odfED0pk1Z0uSVOafcmOLYy7GRHZX
JbCikbm17QU+ZG4ZBAwQKjpk2bBizbZeba7EceioQ137RSQW15TjI4G0qTx7V3AMW9Q/hJk
dpT3eB6PISEsJWdg7xgrwEpOEgpz5jn8VNQ9AgF5C4UV9iZG7tt4EKUy4DlKyMnarIAUngE
ZxxUnbbTb5Vubmd0kCMEokP93kNBR3tPKRjCkZ3Nr9hT64R48WPJdbtNuVFdUW5jKUoW5b3
CP7RtXJ7onCknkYyk1RkuIDKXT3K1DKFNKRg9DhWQB6+ucirDaodoYm/By2kT0PtoWEoO1b
qFAEFtQ/C6kkjaeFYIxnGZS+pszcBLUluJIIaSuBKipS0p5KVgLQ6gDhwAkY4yR1qBuUpu3
3af8ABW2OEK3tYUlL6Qk8oUncng4Gc+fNeqjKg2+4MyorJcjKaW08llCtpUAQleB+FST58Z
FXDsJz/SG54OR8IM+n4hW30UlJGYroPmg/yr5uYbLMO4RiQdikTWvIjBBX/wApFQbkx2Ip2
NnxtKCUrCuQpCiAR9CR+VdW5L3dPhDBeS2EPkAE9D/LBIz0qSsSpUC5fDNKCDcWv6uQRw4l
X3fOOu9G3/FU1qGI+7rCVBtzRXEvrSZEZCTxuUgke3Csg/L2qr3RZcuRnqJSqU2HlhvjYVZ
CvXzzx7061KETpz05p0KwyyXMDhSsBCiPTJTn600+OcNvjsZbS2hCy3tJylYIOSfpwOfxe9
SNmnSrVaFTmFbXEPgxnkpyqNIHBSR02rQT14O32qPuEhctKEBhaAhSlqQEEFsq5Wkfw9VD0
zWu6K7LYvwUe4amjMvP90nuoqUhKUJxkd5gDev1zkcVoDVjtDCAhq1w0JAxhLCQP5VTdadm
ce5FFx08y1CnoV40N4bS9yCD6AhQByByM+1dQuyOzOZlX55+4znVFx1SV9y2Fnk7Uoxjn86
iL52Qv3G5sNRH47UJOAqU4MvhAyNmAMKPP4iQememTOsdktgYYQj426lxDRaDollJCSOQAB
gD26VnuutDu6RmW6YzIS/bmM92p3CFpKVFexRA8ROTg+2PSoePovUlwiB63WWcY5JcZUoJb
yFBORgnkceXWuZVncgfGW2U0+x3wStQmN924Fj8K0jkKGVFJweis/KAivobiSYqyAh9AJKh
ylaTkEfQkfU1IRURpLkXcSkrwlew8+JG3/qTn60hLadluONs+JDYccBPTGN6uT8jx7Gt77K
UhPZza8eYcP8A+4qqT2zttHVVsdf2FpqEpa0qBIVhZwnjnkkD61U0aoldzbZ0hoy4caIqA6
06AU78KwcfIpPvtNMLbqWZEbixUOuMsMpdS53adykhadq1JB6eEDjPJFEearTGp48qK+h8W
11J7xCtoko3Z6e6T0pFuZHVcbytrAZltPd2Np6btwGPoDUjJkIVcnNrhUy+1Fl5VxyhIBz+
a6tEL7NtenrnLWFOsR33HILffDflewpwfM4JyBzgZqpTHV3WGHFRmWnGWnnO7QktgYWd6MD
rgKCvLHNcR5ri4iFbktrbaaak94MoUhKgW1cemAgn+IUiXXbJcnmUyFohz2Qd2MktLTlCvm
nI98itQ0TpOBqpx/UU6IU2193dHgrA2OLAAW4cc7dwOEk44Oa1FppthpLTLaW20DCUIGAB7
CmF/sNv1Ha3bfcWA62tJ2qx4kK8lJPkao+jOyeLb45kakbalvkgoiAksN4GAojopRHXPHNW
e+6F0/fLW5DXbIzCik908w0lC21eRBA/TpVf0/2XRUMIXffEEp2IgMOq7ptGc4Ur8TnOTyc
DOKmLj2a6Xmw1NR7a1Afwe7kRhtW2fXjr8jWRWfs3u11fdCYgkJQVtqcQsMtIXyOVEclKuq
UpI96mXexy/wAVAdaTAk4aCS01JWhe8D8aVKTgHPOOlVu7OKkXNs3Rru50RvdNaLZT360q8
W8eSy2CSocK2g+Zpq1GfiamlMNjvO7dX3SOveBkhYH1QMfWurRIZS1fY6ZYQ5LhbmBu3BwZ
H3JHmrB49FIFXnsQAdudydDDbXdxGUHZnx5KvEffitiopN84juH+A/yr5liKcYfWHFBTcPu
wvcMfdOJCFE/8lR8gsSLvGUvIQ6ltLilcAqACVKHqCQT9at2g0NLUuI+pIdaL0BwY4Uh8bU
59g4P+aoqYxst0JalttmIpxlLqlYKFFCXWyfcncPmDXeoby6zItNwtySw4ygSo7zeMIC8bk
/R0Of8AERUVbpCZl0kvOJPw5QtTrfX7pSsqwPVOd4/u0yddkQJjscu5CElhW0DCkZ6D59aa
jesJbSnOTkAc8/8AYrQdD6Sm6vjvtNyn2LU7s+PecSk946g+ENe4B5Uf3j9dYh9nmloYQRa
0vOox98+4pazj1JP6dKstFFFFFNplvhXBKEzYbElKDlIebCwk+ozTgAAYHAqJ1PYYuorDKt
8lpK1LbUWVkctrx4VA+Rzivnr+jOpb3IfktWSY86VArdS2QknGFDkDnPpXi7e5aJQadjyo7
ndtr7qW0WllwOJylGeD549qbyA4VfCw07VvlzO4jOEqczn32qxW/dm7ZZ7P7S2eqW1Zx671
VSe1p0/0ojxy1uaft3cuuk4DCVPpG8/IgD61msaxrVcLnZ31KRMipcU2gchxbWSU490hWD/
rSUWyuSLbPnsvpzC2ks4O5aFeeR7H8gfSk3IFx7v4VcVS0xWjJJRzhpQT4sjy5HPvSdt+8m
LSG0rUppwICskA7T+fFSFrmNyGFwShPfPpLIKxnKdh24PsoJ/OkJUmR9lZfT4J7gkNlOUpS
tBUg4HvmmT3xkcIU73iC+lTiCTjclWUqP1wR9Kl9ON3G5z27bboyHZMplcNSVZ5QrncfLw9
c+wrZ7F2V221w46Zc6VJksoKd6FBtKdxyQABnHTqT08quNut8a1W9iBDb7thhAQhOc4Hzpz
RRRRRXgAAwBgV7WSdtMZuJJgXBAShctlyO6s/wlKkHgc8kj61mrq1GGsuymUSkPpw4FHcUh
BSSD0IOBn5/OmkOK9GkIk96GHGvvW0kkLJBSQB7kHI+RrWOxd34m5XuQEpSlTUcYHrhR5/O
tYopCarZBkKxnDSjj6V85PS2lBq4raDUeZBECSkq3YWlCMLBx5+Bf8AhUKimjCctUUSzhca
Spp0JHi7lYBBHrtVv/MU8tLxgX9+LLKVOnvErfU4RkjCkK9xuSlX1NN3by1Itt1iuoSjv1t
uMJHISUrVwD/dcUPkKWbtDP8ARSRJewqW06pCRvJ2Jw2sEDpyCv8AWo21rLLq5aSS7GCXAM
jCkZAUn8j/ADr1bUWJcXmnkLdYW0rulDqcpygj64/Wmyu9Z2SkEtlZyhaVcgg8/I+dfRXZW
5Hc7O7Z8OnaEBaV+HHj3nPzq30UUUUUUUUUU3mwIlyirizozUlhYwpt1AUD+dYH2iaIb0vc
UqiuOmM9gwk7d2Bk70E9SQSCPUH2rYtAI2aDswySVRUqJPqeT/Os+7XYq7hrO2Q0uONtuRE
turT+FO9whO72KgPyqmXlyW3Ot2oWFFMhTKXHQR0fZIbcB+e1KiPPdTP7ZTGuZctrW6EVbV
tLGAtpXPdKB44ypOR5VM2OYwl2M0+QGW+8t7xWOTFfB7tRP8KiflxUKhx6e7MjiGPjmI6A3
3YAUks4CyOnVIUT64pOBMs6dYxpjkVaLX8ShTjLigohHG4E+Y6/SpfVMVqDBdty0hX2VcJE
drH/AJTgDjR/NKvzqFuDIVakYc3GE8WgFHktrG9B/Pd+Yq59ishmLq1xiYS26/FUmKHOMnK
SoD3IGffFbvRRRRRRRRRSLsSM+4lx5htxaRhJWkHHyzXMiDDmMqZkxWXm1DBQ42FA/Q1kva
LpGHpiOi4W6Kj7PddyWl8pjPdQpP8ACoDaUnjp7U77EAylV8DagdymVpHmEkLxWr0U1ubnc
2qW6RnYwtWPXCTXzbeNse2NJWyW25UZs7cfgcTkA/8AWPkoVCQZC2J7Unuy93RCnEEfiSOo
PsRTq7RzEurzSVd6wgJWwVc7miMoOf7pFOtNxm0Pm4OJQv4dxCQy5tIWFhQGQRgjIA/xUyl
vvR90dCyWVAHw9FI52n54URTFClI8Q6YI49/WnciOtp5tlSkLGwKaUSBuSrkDP5/rWqdmOi
I9ya+0rpESYkV1SGIxVvbeeHhW6c9RwAB0yDWuMstR2ktMtoabSMJQhIAHyAqu6z1g1pKJF
PwxkyprvdMNlYQnPqpXkORXbEzUjd9t7FwZgiFIac3rilSj3oGQDuAwMA8+ftVioooptMuE
S3hoyn0Nd84lpsKPK1qOAAPPk05ooooqp9pkZDuiZUogd5BW3JaPopKh/MEj6060A4p3Qdn
WrGTGT0+oqhdr8Y/HypIUoLRAjrbKDyCl9QJPt4h9apd8lBSFzGUpKJHd3BLZOU4cSW3hj+
+COKrcLvElQ2K7t9JbBA4Kuo+udtLzZwcdS42cd6396kp/Conxf8w3D0zTqz3L4K5quhRuk
suJkJV034UN6ceikqNJ6htItt7lRo53R/7eOr99lQCkn8iPyNKTroubbW1OKBU6whh3PXe1
+BR9fAdtdaVtEnU+oYduaCVrPBU4nclDY6kjI6Dp6nAr6MselrTp+K01EipU62MGS6Ap1Z9
So8/ToKmKKRmSmoMJ+Y9nuo7anF4GTtSMn+VU7T+vZVzu1vhz7e0wLsyuREQytS1ttjOFOc
YAOFdDTzXWuWdGxY4TFMuZLUUstbto4xkk+mSK7gXjUi9SQ4F3t0aEw7FcdK2Hu9DiwUjbk
gbSAc+efXirFFlx5zAfiupdaKlJC0nIJSSDg+fINLUixLjyXHkMupcUwrY5t52qwDj8iKWo
oqr9pJQnQNzcUAS0lC0H0UFpII+tVXsXZQh/UTm1IWp9vpjhJ3kfLr0rUqKQmpSuDIQsZSp
pQI9sV8y6h2ymYzwcb3htvKAvggtjnn3Sc+5qHCHIkgp7xG/aQFNupI546jI6Z4966ZU5JU
233hKkJwgKIwAM9Mn3J+tdNLeilRQpLfIcAyCcg5A9xmiZNTNQlam0NLSogIaThOwnOB6YO
fzpVsoetQaX3aVNP5U53qQooIAwEnrgjPXzpRp59UVyGuK08jwbVFQBbAUSBnPAOVZGfP5V
9JaNYZjaLszbHLfwTSgfUlIJP5k1NVS+0OBZbybXaL0VR0zHHBHmpWAWHQAQCDwQoZH0HzF
U0/K1TpjUl2sDM37Xjwrct5vCSUoWEZRxzgk8bQeaNMXHWN0tltvsO4qfPxakzTMmISysFQ
AbDf7J9CMdaf6fmu6xb1Ki/wB4lQnIz5bEdt7ukR2wTjKRjdyMHPXGPOl3JGpJWudRWa3XZ
1TLENLzDTigD3igCEhWPCnKj74AGRUeL/q6VqyPpaXIebkRYQW58EptC33tmclSuNvIyB6d
KbX77afv2jFahkpZnKmLaUYy2ylO1SBvHHCs9QcgEdB0qyXS/TJepm7PbrqhyE1b+9eU0+l
t0KyBvccIwkYIPAJOenpVYmtL65pKzyG7wpc1V1MJzctBDiDyFLynI9M8cVcVRdeuT7uyzc
Ux4zSUqhPuNNOF5fBUNuPCnqOeQccnmo+y3K+6p1VcY1u1BLZtMJCEreMdrep4jxJSCngZz
64x71oqU7UBJUVYGMnqap/atcG4Wg5bKlJ72apEdoE4ySoE/kAak9CcaFsvOf6m3/Ks97VZ
SmtUvtPJJhuWptDysZx98VDHPBJSRWeXhDlteRakvpcRHCg2+fwracAWB+pP1rwyGFNPsMt
KStK25bSe7wW18BxA/hwc/JApreGmXnnbhBSv4Jx9baNyQNuPwg489uD+dIofSiCpklZUpW
QfIgDHGfYqB+lSxuTUq22iRKjl0W4KiSTjlTKiSjHuAXAPTAqvEJCyASpIPXpkVqfYTHbXf
LrIUElxqOhCTgcAq5/6RW21GjUVmKdwukUj4r4TPej+2/c/ve1VftA1iqJo6TL09MQ64mUI
rz7J3dwf2vkeg+tVu7PSIuq5NngXOc5bZFmXLfQl8rSCGleLKskA4Gcdd1WjszgJc0jZ7l8
ZJWsMKb7tSwUAbiMYxnAx60vq+32TVFwa0zdiuNJUz8RCkpWAonOFJTnqRgEjzHyqjQbpqJ
heptIzboqXGtsJ9fxS2t6glKRhOc5GQfPJBHFWDRtxk2zsxiuou0JtwxlrZTKTtSwlLpC1k
jJVjIwMDnApou/XGJ2gW2H9rzGrfcISitUtaD4iFYcDZ4RkgYSflim2hLwqyaPvFwTNdecj
SZHdQlbdjqggKzwncMAZOCBXVo1FrS42i33u3KemuLccXOEgtsxEthWAlJOCDxnIP51rKTu
SD6ivazvtevUdqwmzh1Jeew640D4lISRgAe6sH5JNR3YivvkXpxSgpW5gcDgDCuPf5+darR
SEwEwXwOpbVj8qxnslPxmtn0vsN4atgBbWkHYrLYyM+uMn51sf2XbxuxAjeMYV9ynke/FMU
aS022XSmw24d6cr/qqOf0pNvROlmnQ6jT9uCh0/q6f5YpT+iOmt6l/YFt3K6n4VHP6UmjRW
lmwQnT9uGSCcx0n/ACqMuWitPR3m3WLBb8K4CO4SMqGSB/iG4fPbXHZvc0KtD1gcc3SLO4W
gTwXGSctrx8uPpVyptJt8OY607JjNvLZCg2XE7tu4YPX1FeQbZAtiFogQmIqXFblhlsICj6
nFNmdN2WNcFT2LbHbkKVvK0pwN372Om73xmunNP2Z65C5OWuIuYP8A25ZTv9ua9YsNojT/A
I9m2xm5ZKiX0tjvCVdfF15ri4adtN0mszZcNKpTAw3IQtTbiR6bkkHHJ49zXM3TFjuMKPCm
Wxh6PGOWUFP4PXHz8/XzrhOktPJuK7iLPFMpwAKcU3noMDAPA4A6UgrQ2mFRG4ptDPctrK0
oBUBu/eODyfc8jpTW+6TnTJtrlWe7GCbahSW2nQpxBJGAo+IEke+c+dSem9PRdNWoQo61Or
UsuPvr/E84eqjUtWCdsN3uEvUjMSS33DcRBUhjJPVX484wc4HI6dPI1rmhBjQtkyMf1Jv/A
KazbtaU0vWjBksFyKxEaD43qTuytZAOOucY9s1dbHpLS9+0zbJ0qxxluPxW3FqIO4qKeckH
J5z1pyrsz0guQHzaE5Ccbe9Xt9OmfTj6V6rs20mtXitZLWc9x37nd5xjO3djOOM0gOyvSIR
sTAeSASU4lOeHPp4uOlN3OyHSCy3tjSW0o6pRJXhY9DnPHPlik5PY5pJ1khiPIjrAO1SZCj
g+vOahdNt2zR+s7cwy0YibkyuM8hSifvAoFByfPcFo+Yz51q1Rzen7O0kJRbYwCZPxQHdjh
79/+970omzWtMF6CLfGEV9SlOs90Ni1HqSPMmmidJWFER2I3bGWmXwA6lvKO8SOiSQclPt0
pxabHbLE0tq1w0RW3DlSEE4z8ieKJ1itVzkd/OgtSHA0WgpwZ2pJycehz5jmuIGm7NbGJLM
O3MtIl5+I4yXc5zuJ5PU9fU0xGgtLCA5ATZmEx3VhxaElQ3EdOc5xz0zinMbSen4c1ibHtM
ZuRHb7tpwJ5SM5/P3615bdI2C0yZUiFa2W3ZgIeUQVbgeqeegPoKTtmjbLaCpMNl1MdTnei
Mp5SmUr/eCCcZ4FTtFZN2m6anW+TP1HFHxcWYx3UsOcrjAEbSg+SSQM+Ypz2II2228eApPx
KByP4f8Av861CiuHcdyvPTac1j/Y+0r+lct51W5xVtRjaMDZuSE/UBPNbEc4461nCe0+5x7
c/Ln6fQ1/V/iYuySCHkBwIXnjKcbh1p+32iTJMeOiHptcy4OhxxcSNMQ4GmkKCdxWBjJJwE
ilHu0J9m7yYCrEsCKx3zqly0JWn7nvcbDyT5cZr09pUF2JYnYkQvuXlSkpa70AskHB3cHzz
+VRD3aS/NtUhEmwoSswDMbSzPQ4pITg5VtGUY6gnzAqBfuVzlSImoLWiDCujr6We8anJcaU
FI3q7zAxtJz4eqTk1edF64d1GtMOfBTHmd0p3cyvc2tKSEk88jkjHUEHIJq4UUUUUUUUUUU
VlPbpCZdgWmQkD4ovLaGOqkbckfQgfnV30Jn+gtkz/wC5N/yqjdpaWH9axmH0I7lVvCVrWf
ClXeFTecc43Jxn+I1oGkWu50fZ28YxCa4/wimeqNTXCyToMO22gXN6W284Ud+GykNgE4yOe
vSouL2ksyprIat6lQ3Y6JC5C5LaC0lQUSNh5URtP4c9K6d15cm7eborTUhqG4WxFL0ptvvw
snCjn8HAzyfOnMPX8RdyagXGKITrsJcsLTIQ83hKlAp3J4Jwkn9KYI7UA9CZlsWCU4lbTzq
x36E92ltQCiSSPXOOtQOprhG1LcpVuj2lzwJbkIfXIQ2ppa0BQUEnxcjHTOCM+uXWk+0u5N
Mpg6ktUtS0MB5EttAy41kJ3qBIzyRynPyrT69oooooooooopvOjty7fIjvAFt1pSF59CMGs
67FXVOwbwVADa+0kAezeM/XFabRXDqStlaR1Ukish7IkuI1TJSslX+7EEHOcDcnw9B0O786
2GqX/szt6bJcLeLjMccnJDfxDygstIC9+1CeABnrQx2cNsR2Nl7mR5bG9KZMNCI5U2rBKFJ
SMEZGc9cmkpPZsp28ybg1e1pEhjuCh2Kh1eA13Yy4fF05PTPNLRezW3wpKJMeUtLqXGXCS2
CMtoKTtH7O4ncflTCJ2TxWbYuMu5pWvuHGWXW4bbezeMEqKfEs44GVU8h9nLHwEeDcZ7M+I
zKD5aEJtpK8IUjB2efOcnJ4qIcs8bs9vVrnNXB9+EwtTEoP8/DsPEhBzj8IUgZ6/rWmJUFJ
CkkFJGQQeDXtFFFFFFFFFcrWltClrUEpSMlROABWKat1Izqi/OT2Uoetdt/q0c5OVuE7lOA
ehCCn5Vpugzu0LZTx/wCDR0+VZ92nutK1sUBIMlNubSyVJyNxWsgH0zxWo2D/AOztt/8Ayj
X/AECorVGjxqefBkLukiE3FS4haYw2rdSvG4b88AgY6GmbnZzAcvbc4SNsVplDCIfcIKQ2l
O3bvIKhnnkEHmkn+zt9+2rtq9SzXYaSj4dl9pt1LSUngHI8Xpz5Vy32ZQ3FAT56pTSO67tK
Y6GtoQtSlJwgAYVuIIAri4dmgnSQ4q5MrbL0h0tvwg4B3qsnb4gAR5GuI/ZciJdkz2L04C2
hCG+8iocWkJRt/GrJ59sVC3fQh02whyBNU845GDMhC2+HVcpSsEk7fEUDHqQfloOl76zqOw
Rri0cLWna8joW3B+JJHlz/AJVL0UUUUUUUUUVT+0vVDenNLSENOf16YgtMIB5APCl/ID9cV
WuwshMG8tAEbXmjz05Sf9P5VqtFcOLDTS3D0Skk/Ssi7HWCNQTJhSlIlQ+8CUknblznPoTg
fl7VsFZh2zy7zGtsRcXEWGmQkfFNyFJcKylXhwP2cDOc1FXm76i1jrn+iNsuarZEijatxCi
FL2pBUo4IKuegBx/Ol7TNvXZ1rZux3a7uXO2Soq5AW4TlG1KjkAkkfgIxnBzUXYAu9QXLpf
tfybQzNfWRETLwpQyeeVeEdRjHlVj1xqSJYo9q0jbbgLfEeYSqRNSdym44HG3HVSsHkf508
0RrXREfudPWgyIZUrwfFowXlnzKsnk++ParVqO0ouMLf3IeU2CFN7Qe9R+0nB8+AR7jHmap
EG53zRsYIt7X21Z0eIRSo9/GQTgFCj+JvPHIyk8HGKlE9r2nUENTI1yhySAe4dinf9MGo6F
2tIna3gwTFXDtMtrahySkBalqPhXwcBJxj61plFFFQOo75NgOxbZZojcu6zdxaQ6ra22hON
ziyOcDIGB1JpBu2axab746jhPv9Sw5Awz8goK3Ae/PyqQsV5VdWn2ZUYxLhDWG5UYq3bFEZ
BSfNJHIP+YqB1T2hR7JKkQoKWJUqM2FPBTmA2ScAHGScdT6ZHrWY3zXd+1GoQrrJRCilpa1
xo7ZSl0oBJSsk7uSkgjjHFV8XFLbKVxUbY7i3EttE8tlOSPnwtP1Brfezwk6BsxJyfhxyfm
aoHaRKaOqrm0oA7ILIKeis+MhST7Ej6kVrFpbLNnhNHgojtpP0SK6uHx3wLv2aI5l4+6+JK
g3nPnt56Z6Vi9u11fokDVt3efK3w+0yykqUWmVKUsHYk9OE/pzXqtGX13Rjms39SyPj+6Mt
CA6rGzqPHn8WOcfIV45rTUes49j01Fl/BSJif63KTlJXhRAOR0GE9B1PHArvZc+yjWFuRKv
qplvltqXIQc4wM58JJ5zjB+Y+a1k1zb5t7VqfVV5daCXCm32uOVqS2Om5QTx7c9eT0xWnF2
26vsPf2+S3IYdCghwZAz0KT5j38x18hVDJuulrq7crWnfJWoJuFvdPhkgD+1Tjo4P2sDnO4
cEgWi1dpenp8Vp2Y8u1rcHAljahXrtcHhUPr9KmIuqtPzZyIMS8w35K/wttvBRPGfKpaiii
m86bHtsF6bKX3bDCCtasZ4Ht5n2qvMW6/ahxMudwlWaMvlmBDIQ6E+RdcwTu/hTjHTNKP2q
fp+K7Pt12my0sIK1xJ7vepcSBkhKiNyVYBwckZ6ineodSxLBptd6d2qQEpLTalbS4VYwke9
Uq+9qN7hIDUfTzERxW9JdlTELSgpGTkJPoQoc8joDWW6rm3KTeXhdZrMyWXfvHkHhO3ICUe
iMHI4Gc5rTuwxKRbbsUlOC614QOng/9f0rU6K5WEqQoLwUkYOfSsj7H1Nu6kuJjLywzES0R
jGCHCE+x8I61r1Zr25OhOkYTOBlyckjJ9EL/wBai+0DSnwC29bWq8tWySWkKcStZSXF7QMo
IzkkdRjnk+tVmLb5M7T03U+qbvIiG4lMWLIcZU8Vjqo4HQEJwPrSl+tfZ3B0Ul22T35d3cS
gtkrIXk9dyOiRjPv05NRws/2VfdOK1il4W1+OlRCgcpbBVhBxzgZST5gKqa1xI07e9S2SBo
6OwZKXAlb8VvYCSRtHlkjBOf1rdqi51hjSnC82Sy6VFeU9N37w9D6kdfMGsyuOkLhfNcXBm
M6VtW5bKlJB7oKUG0HAUPwKO44xgZGcCr3atCWmFEmNzWWpz04FMh5be3vE5OPDnCTzklOM
nmmX2JrizK7uy32JcYY/s2rq2ouIHkN6eVfM0qLbr64LSmde7ZbGeq/s6Opxw+wLnA+eKXL
eo9NoKIjatQQQSUpef2y2gfLceHB1xnB8uabp7QSVllWk9RJkdA38FwT/AHt2PrXS5cuBqS
LfrzERCiyYhiEhzvPhlbwpPeKAwArkZGQCBzzT9Or4j7zogwLhPjsqKFyorAW1kcEA5BVj+
EGqqq03XXDl4vNmu8m0RZZbZiqT4fiUthQUpWPEAVKwPYHIrPXtLXGyTH3SskwFEyYz+c92
oAOKBGAtOCDxzgg+uG4sbki8OsXcgl2UGQ8leV8hQSr0wSBz6g+tQThfitoTIBU2tsqaCiN
wCkFIPy4/Svozs9Ts0DZhz/4ZJ598ms37THj/AElvDeEFtQhoUojJQog9f4Skn6gVtSEhDa
UjGAABivaxHs4sMLVlt1TaZqylDjzTiHEHKkKBcwoev+YJqMc05enrw1oe3an+0oqlbnkMF
RajgHqvy4PkD1x51ddadmkT7IhTbVcm7U/aYwaLzyyhC0J5yVDkKySc89az+16Wv+tIl0v0
l5+YIbBDLq8qMlaf2U7uSAMn5kCpHs+c0DDsUqZqVCHZwWoBt9srBSAMBsDgnnz5+Qq6di8
SS1YrjLUypiHLl74rZOQEgcke3QZ/hq73ayRLw0EvhSHE/gdbOFJxyPnWc9oWnZFqsCZQcZ
dSmUlaggFvviEqPiQDtJ4zkYPH1qDs2hrjd5kGM9KkxnGEd6xJb5+Gwokp5xkbwQMHIOOMK
FXhjWl808PhNWWGW53fhFxt7fetOj94j9k/94FdL7WLM8vuLXbrrcpJOEtMxSDn3z0/Kund
aXmyzI8vU9oRbrRLGxC2VF5cZeRjviOACOmOnNWiLfbRNYS/FucR5tXRSHkkfzqtay1pp6J
GbiKnokvokMuqZj/eYShxKiVkZCRgfP2qWuOqWY8lmFa4rl3nPt96hmMpISls8Ba1nhKc/M
n0qG1Ff9V2zT02RKsEMJUjYlbE0r7nd4crBSMgZ6g/pzTd/szeu1uSb1f5U+c2ylMfvUpLL
CsD9jGFemT1FZVe7E/FhKYlMqh3GEVtSWQStDuMLbKecDwKVjH7vvTK0WUzZcR25POstuut
t7gRuKQ4lpQwehSFJ61qPYpF+Ea1A2M7W5iWxn+Hd/rWoUVw6jvGloBxuSRn0rKexrYbhcU
NpyqNHbZecx/aL3rI/IcflWs0xutltl7ZQzdITMttte9CXU5AV602uelbFeSwbjbWZIjo2N
JXnCB6AZxTq4Wi3XW2qts6I09EUkJLRGAAOmMdMeWOlVy29lmkrXPTNZgLcWg5Ql50rQk5y
OD1+uasF4sVr1BEES7Qm5TIO5IXkFJ9QRyPpTGx6I05px/4i12xtl/BT3qlKWoA+hUTj6VP
UVVtMLDurNWOJBx8YyjPullINK3HWTTF1dtNrtcy7zWAO/TFSAhnPQKWogA+1exdWOJnR4d
5ssy0uSlhthx1SHGlrPRO9BOFHyB61Czpbt8uV1mXK8yLXp60P/DBEVwtrkujG4qUnxYyQk
JHU/rKaTubi5j1uMx2dDcZEq3yXge8U1kpWhZIBKkKwOecKGatNRuo1BOm7l94GyqK4lKj5
KKSB+pFRUW7uWCyR1TLC7b7ZGZSkqQ4lxTCQBytCeg9SCfU050etUi1vzhGVGYnSnJDDSk7
SGzjBI8t2Cr/ABU/u1niXiMGJSPwq3BQ6jggj5EEg+xrG9ZWB6wx4rccYl4TskLBy4EBSCj
06JSoefjqu6s7p19bzSyVJR0QBjYtRcA48gFit00EQrQdlI/90QP0rOtbxvi9UX9AQkOhyI
UqXgB1ACAtHPmNyVfIGtlAAGBwKKaQ7PbLeXTCt0WMX/7UsspRv+eBzXsK1262lZgwI0UuY
39y0lG7Hrgc0XK1QLxF+FuMRqUxuCu7dTkZHQ/rS7EdmKwiPHaQ002NqG0JASkegAqvSezz
SUucua/ZGFPLVvWQVBKj6lIOP05qxNNNsNJaabS22gBKUIGAkegFd1XdYMsvt2dp5sOJXdG
k7D0UCFA5/wAJNT7bSGWw22kJSBgAV3XmACSAMnqa5eZakMrZfaQ60sYUhaQpKh6EHrVYe7
MtGPvF1diZCic4Q4tCfyCgKl7dpuyWiO4xAtcVht1JS4Etjxg9Qonkj51WrHCmw7xeWdLwr
fFt6ZKWy8+FnxpQApCUgjgKJ5yBkkAda81Hc7vMjyNIPW5D1yuLGGn2M9x3RO1a1ZOU7c9O
ckiru2ju20oznaAM1UNf6RavVqkzIrJM8JRnaM94hJORjzO1a8fPFY/d5D7SYi1Y71RS454
sFLgIQv8A5mAr61pnZKtKlajKFApVcSsYIPUZ8q0Wiisx7HUrDt5LrYSR3QQsDHeJ3O4Uff
y+ladUPGVOuDstTdxLIYkraCAylScDHXPJ6+oqKgy77O0u7dXLu20tpL/hZip57tagM7if3
ecCmE2XqRrRke/tahPePMsLDPwTe3c4UjHTOBup5cYWo4T9vCtWvEy5XcHbBZATlC1cDB/d
8ya9ls6hiXy2wRqZ1SZiXgVGE1wUgEdAPenLLN7VeZMA6hcJZYadBVEawrcVg8AA/sevnUj
aZklybcIMt5DzkRxGFob2ApUgHpk+ealaqmjVbrzqoAEJF1PX17tGaZaQQNJ3a42C5eBc2Y
uVDlKGEykqx4d374x09+K4RbJsV15nU1/fUmW4vCHEgxgdxU2W14y2pJCeCfLjPWmVgmQn3
2rcZ7CxGukyc+UqyHQFKKCP3hlYPGfw1YNPWp74mLK7pcaDCZW1FbcTh14rIUtxY/ZBI4T1
6k+lWiqxqOY9dJLWn7O5HM7iUt11RKGEtuJPIHVRVgbePOk7hIul1h3DTncpekOH4ZyY22U
MobUgFSjknCgFcJycnHlVpbQG20oBJCQACetdVHXuyxr7A+EkkpCXEuIWkDKVJOf16fI188
SrXJSlQfytUdCmnEnhROHAMZ6YLfSt40EAnQdlA/8Ac0H9KzfWXxTmqL4222lTffsuBzIBT
tbSlwYPUFC8/wCH2rZ6Y3qTJiW4uRFNpeU622lbiCpKdywnJAIz19ahH5mr410jW9K7NIXI
accCy062EhBT1wpX74/Km7Fy1lI1BLtQfsiVxo7byiGHSBvKgBncP3c11En6xevVygIfsr3
wfc5KmnUAb0k+RPpn613apur7hGef7+yhDch1rJZdJGxZT5KHpTcXnVY0UL6ZFqJ+C+Ix8M
4VKO3P7+KkpEzUcRyIqWu2pYektNK7hK953KAI549asdQGqQouWPBxi7NZ9xtXU/RSEudEg
NF6ZKZjNjqt1wIH5moRGv8ASTj4ZTqCFuJxy5gfmeKnmH2ZLSXo7qHm1fhW2oKB+opvdp/2
XaZU4MrfUw0VpaQCVLOOEjHqeKr7ke82Gwy7s7dI6HGkLlvRUxkpYKuVKTn8eScjdn6eVK2
Bqfdb69qadFVCacipjQ4rv9qEbtylr9CTjj0Aqz0VjvabpJMa6R5bayWJ0h37sI/s1lGSPq
dx+ZqW7F21Ig3onb/4tIwnOBhPvWmUUjKUUxHlAZIbUR+VZx2PQX4KZ/fK3IkRYr7PI8KV9
4SP+LdWm1Vrfa3rh9oFF2nQtlxfyIqkAK5HXck1EWPTipWiFPrvN23LRIV3aZISg+NfkE+f
n867k6XI0XFUi8XXIbjHuzICkAbkcBJGOPL5CpK82N/4u0f76uLilTgNylN+HDThyAEYzxj
60XKzuDUVnSbpcHCtT2VlxIKB3flhIxmuGrCl3Vs1o3G5hKIDH3gmKCslbvGR5cfqadaahq
h3y/N98++lLzKQ4+veonukk8/4hVkqq6MZcRc9TuLCtrl2XsJ88ISOP5fSu9W3qM28xp5Np
+2JtwSVJiqUEISgdVrUfwgeRAzxxWczdVXKMzIs8+dFl2VxPdvIiz0vSGUZ5SlStqlDA285
OCealpfaha7hPt0G0x4sBtghSJFzQpCGVYwEgI6AjzzjBqJ13d+0mzSEzZU5LEJw/drt+O5
HmBkjdkj97r5U70V2nXa5uix3l1HfTElmLMCdikOkHaFgepxyBnNWCHpa5Svs2PHiP2B23x
y3IuSFNlySsgZwEk7gVZUSr8quVltDVltyYjTrz6iordffVuceWeqlH1/yAFSFFFZ92lacl
yYL9wtzXeLIbCmm05UoguZUAPPC/wBKsuiUrRomzJcBC0w2woHqDtrNNVs99qW6OIkOBTF2
jKkNIV1YUhKc/RWQf74rZ6idTspk2NbC1uoS48wkllRSvl1HQjkH3FRKtNR06gjRzcrs4n4
N1WVT3NyfE2PxA55yfypKDpplWqbokzrmkNsRwhaZzoUoHeTk559q7tOnym9XhP2rdBseaA
WZAJWO6SRkkc4JIpzZrKDbXFKmz0rMmQTtkEZ+9WOR0zx6VFP2cp7OUOGdOCzAbGz4hWwZA
BGB5c9Kk7naG4D9rcbmXBzdPaSUOyluII5PIUT6VZ65UhKykkfhOR8/+zUVqHUtu05DL0yQ
hCz+BvcncffaSMj5VTLdqfWurXGIluht2xh5pLjtyLJKQnJ8Te7g7vJJGU85PnUkOy6zSnl
OXubcrvJX4i7JkkAY4wAMcf602ucDs4cTcnXrU04uyNhElDTK0KSDwOBjd0/Fz86qNgvNp0
zdhdtP3F0WpUgMzrW8vcUIVwh5BP4h0PqOh61frvcbSnUkyJqeYhiF8O0uG287sac/FvUME
blZwMemMdaj7DYLhqWzBq5XaULEJS/h4amtq5EcKy3vWSVFPTjjIArQAAkAAYA4Ar2ioLWN
tcudgW2ykqdacQ4kDGeDz+hNVPscZLEO8Iwvb8Qgp3DBI2/n5dTV+hXJieXA0l0FpZQre2Q
Mg44V0PTyJp3Ta4OFm2ynR1QytQ+gNUXsqCVJmKClKKYkRHPlw4f8xWh1S7THtU1i5SblPd
azc5ISr4xccY3YHAUB0A59qYW23aXb0uFyZ7apaWnDhV0X+LKuid+P0pFbell6UhJbuMczF
oihaF3FRAypAX4SvA4KvlUvdLdYFv2wxpm5tUsBzbcXCAju3Onj45xyK9lxbCxqC3oVOHcq
ZfK1OXFw8/dgDJXx1PFNozOklajuhfkQC0GWEtlcgdfGTg7snqPyqd0vDjxEXExAPh3ZhU0
Uq3Ap2IGQcnIyD51O022xLXFfeUpLDIUt51a1YAycqJNUu3S/tjtAk323R5Mm3LtJZblFhb
aQsK3YQSATnPl/lWY33Ut8jXKVFXMfdj7iFxbiUv4B8iFpBAwevWq1JQ0t9atjbZKzhKclI
yf2cnOODwfXzrUOyjUjF3t72jL1sktKaPw3ec70Y8Tf0HI88Z9Kz561OWXWZgocO6JO2IOc
K4X4fz4/Ovp159qOgLecS2kqCQVHGSTgD6k0pRRRSUhO+M6j95BH6VGaRY+F0haWSoq2RG+
SOT4RWZaiDcjVEsOtZ/32yG3EpBOR3YU2R74QrPsa2WonUndqtrbTqUqQ5KYSrcrAA7xOSf
oKr70TSiNRIU5MihgRV7szjgLC0+e/0zxTeHH0c7frmHpMBTBSyGP65nd4TuP4vU4ruBC0l
9rXQuSYyGg62Gds1SQU92nPRXPJNeWdnSSIDqjPZYdD7+A3cVt5T3itpwFjPGOabTEafGiE
hNz7yT8M3ubTcnCArw58O/HHPGKk50TTzzkJMGcZDiprQUkXJxZxk9AVnH0q4gYAA6Co3UV
5b0/YZd0cbU73CMpbSOVqJASPqSBVCi3XT1o1LcZ18jLm3iM0h2ZMSgFthSilJbQnPRO5Iz
yetF01Rd7lpOVdLTLMW42OcpEqO3whbIX4SUnyxjkeiqhJDki4Q5d0jS33nYxclsM96dr0R
4/fNj0U2rPPkNp9Kirxf4l5ZQ5KLqJqWfhJbqmyEzWv2V+ocSQMjp6HFU8MFyG4yhtLrrat
qVIxkjPPHU+XI9eetfS9pftGprNCmpbizEhtJG9AWWlY5HPQgj9KmK9oorlaQtCkK6KGDVa
0faVWqVdwpruw9ICwPzx+hFd6dU8q6S0qkl5DYKQj4gOBs5xjgcZxxk59etWSml1ANomA9C
wvP/Cap/Zk200w93SlHfChkgjG3CVJwffg/TFXuqNZTZk250zbKuc6J0naU24vEAvK/a2kf
rSdrfsrWm0tnT0kuFleXU2lWDnJzu2/516/MZc0dboirRMaUPhElRhlSVALRnBTnOQD88+9
O7ou2Ll2w/0bfCfi8kmCgb/u18Y6+/Tyrxx6INUQyzp2QA3EdPdiK2knKmwFYJHTGPr71IW
xvffJspVmkNIkIaCS60gbdoUD+18ulWBCENjCEhIznAGOa6qu64bQ5YW/iEqXCRLYXMSkZC
mQsFWf4ehPsDWeX6Re1XOSsOT5PwLTRdjsLX3SyFKAVsT+wtsjxJHhOM1EHQlylSgssiNBc
KQHL0vunGzjISFA5VjOMj8qlnOxOV8GXV3OMghsuFCW1KCFeYBGNwx54B+dZ7armLRc2LlH
J7+I8l3KjycdU+mCARj3qd1rMag9psu4xQlxTMpt4IUnhSkhKsc+/p71ZdY9qETUVoZgW1m
RHStxC3nHMBSVJ8QCcH1AOfatS0zdFXrTcC4rGHH2QXBjHjHCuPmDUpRRXKk7klPqMVxFjo
iRGYzf4GUBCfkBisg1FHkxtYSn2HNjSr3GDoWDwshKkke5BUPQ4FbJULqjuxAiqdaU8hM1k
lpKdxX4umPOoVUyAdTx1osEsJTDdHc/AAEq3tncM8HGMZ9/elIV2DWpLkoWK4bVMx/AlhGU
H7zkjd58flXduvRj3C6LXZLkptyUklSI6VFv7pvhSQon34B6ilLVdI/2W7m3zXCp99W/4Je
OXF46jyogtIu2lIlpSzIYLkVkF9TBCfCEnIPHXHHzqxvRGHwgLR+BaVpI4IIOR+tLVWddvI
j2mC+8QIzdziqkbhkbO8Gc/XFZDfIj8e8Xl5QceTLky4khKcklwL7xGB7p249cGvLO3e7fe
WZG1t1q6w0obbWvazcWynHdFX7LmOBnooe9IxnZFpDjDCJEJ9h5R+ElIPeA4IUpOeFhSOFo
8+o8sVhZC3HA4cIWvclQJ2t8+Xpkf5UgSph37weMcjxbh04wfPy/KnsG8zIU9MmBPkxHicl
xokE/MD8X/fWts7N9RapvbzzN5b3RmGgoPuRVMrcJ/Dg8JPAOcD0rQKKKK5CUpKiAAVHJPr
UFZYUyDc3y9FShp4kBbTLaMn1UUqJPT086n6QnJ3wJCOPE0oc/I1nfY/cTcWZqtoSWosVpe
eqlJDiQfltArS6gWIV2s8UwrUxGkJU868XpT5QBvWpeMJSScbseVNGYmrmIIgtR7IlgJKcm
Q8SEnP8AB7147A1Su3x4SY9nS3HU0pB+JdJ+7UlQ/Y/hpR9rVUiTDcfg2oiM93oLctwZ8Ck
kct/xZ+lT0dDi8Pyo7DcgApy2rfhPXG4gHqKibnq2JDkOQoDSrlNb/tGmFAIYHq64fC2Pnz
7V3pnUJ1CzKcMdDfwz/dd4y93rTvAJKF4GQCSOnlU3XK0JcQpC0hSVDBSRkEVBtx5iJL1xk
XpliJFWpKYzDSO6baT1C1Ebt3HOCAOmOOW9zk6PN+cF7XETOZZwkXDhAbPJKN/hOfMp545q
T0/Ni3C1JegsFqDuKY2QRvbHAUAeiSc49sVn87sUjydSrmNXANW15zvFx9njTzkpSemP++a
sWqtD6Zfs94nvwG0yXI6nDJKjuQpKTggk8dB86+e23FIJWpYPG4lI5Tz5H6fyr6S7PY78XQ
dpbkpUl0s7yFDB8SiofoRVjoooorG9Wy47GvLozKUsKdcjfDgKIAcSlJSoevmCP4gfKtkpp
cYfxjLeCdzDqXkJCsblJOQCfQ1AvJ1Sq8tXFNmtxLTC2dv2grkKUlWf7Pr4aGEaobnyZqbN
bkPyUoS5uuK1JwjOMDu/4jXcGPqmMuS6mHaguU93rgXLcODtSnAw30wkVLWiNIjwVR5UZpn
xrVht4uhW5RUeSkY5J4py89Ft8MuvONx47KeVLISlCR7+VVeTrSTIk9zaYSTzhoSdwdk+6G
x4ko/+YrA9jVuGcc9aaXa2Rr1apNtlpJYktlC8HBGfMe461XrzpRS4jse3R23ZNy7luXLkK
8LQaTgPBIIy56YxzjJwKeKsViRaWbfMfSuP35Cgp0NB549chOBnI6D8qUjQbAzL+xmWESCg
B8srUXkx8dD4idhPljrjPlUXfOyzS99lLluRnIkhwkrXGXt3H1KSCP0qId7ErCqCY7VxuCD
v3BSlIVj2xtFZPf8ATsvSV2LE9CX46HlBhSXAkupB/EOpH8gcjnFad2c6vYZtS47VruLzCV
Ba1NOtyC1wBkoSErA4/dNabHkMy46JEdxLjTidyVJ6EUrRRRVd027uuFwBmIdStwqbbS7nY
nP7gyE9R58+gqxUlI5jO/3D/Ks57FoimrTPlCP3LUhTe07ireUhQUrn38vKtLoooqIu+pbd
ZnG47qnJEx44ahxkd484f7o6D3OB71T7jeL1f5Rt5aWFdF2q3unePaTJHhbGOqU8+VOv6MR
bVb0ydRdzKbbUBFs0JvbHLh6J2dXlk/tL+eB1qx2SU+VJgOBoPR298tLQ+7ZUrlLSfkP5A+
dTVFU6TYbTe9Wqfiwlp+HdSudJS6pLTzieUt7Adq1A4ySOAMck8WWfabbdO7+0LfGl90dzf
ftJXtPtkcU7AAAAGAOgFM7td4FjtztwuUhMeO0OVK8z5ADzPsKzG7yFatbECPc7vFudwkFJ
gyW1BlTGSUr2YwlISEknOc9ac6Z7FmLdcm5t6mtTUtHKYzbWEKOP2ieo9sVqIAAwOBXtFFF
FYprCY4x2ouQiEuMSZcULCk5KcpTyD+X5VtdFFFeVT792j223yUW+1NLu1wdJShuOCpAx6q
AOefIZ+lRK7Xe50dV41rckW+Kg7m47PK0eiUjkJUenG5foRU1pyVGZJgWeymM6V7pKnFblM
pxwXl8kun9zJIzyRVtoqK1I3CXZnTOmyYTSCFB6K4pDqVeW3bySem3BznpUdpvTjCNMvQLl
DU7HlvuPfDzD3qwlR43k/tHG4+hPtUtaLHa7DGVHtcJuK2tW5QQOVH1JPJqQqHvt5dt4RHh
MsyJb3hQhb4QEKIO0q9ASCB6kY6mvnS+XORJuRYdYYZLLhQ4WitxO/d4ljeSeSMHBwatGm4
cRufFDa1wFuuBDMxnwuQ3ifAT5OMOYxznnIz67nAMtUBkz0NolbB3waOUbvPHtTiiiioaz2
qRBuM6S+GwJCvuwh0qATknoUjk5yeTUzSb6C4w4hPVSSB+VR+mrULLp6FACdqmmhvHH4jyr
p71KUU0uNzg2iIuXcJTUZhAyVuKx+XqfYVSLnrO43eT8BakyIKHANiW2Q5OfB80tk7WU4/b
cIPoKcWfRMlMUtv8Ad2eMv+2RFXvlyU9T30nrz5hI+RryVrbTOmWkWXTqIz7ySQGmMltCvP
JSCVKJxwMk+eKbRlzRKNz1BOj2l9wFIlznUJdQg9UsMkkNDH7SipR8xVktN50pCjCHb7zb8
bio5lpUtaieVKJOVKJ6k1OtutvIC2nEuIPRSTkGu6h5MWVa0S5cOewzGJU+63KaK0tnqtSS
FAgHk455JpO0TY7EKQxKX8K60C84VSFOJKFchxCl/sdePLGPnxoy9P3+xJnuutvILi0NuJT
tUsJUU5UOgJwDx6+VMry3Fl67gm5LQmHa7e5NSHFYQHCsJ3Kzx4RnHuaaSddXR6S41abGHk
JJCXVqcVuHrhCCPf8AFTOVqPXjTZdVBtzTWM7kxZC9vz4GKUtmsNTTVhMWLa7qUqCXEsKcZ
WnIz1VlPn61MDWS7eQjUlnlWkn8LyAZLJ/xoHhPsQKnLddYF3jfEW+W1Ja6Etqzg+hHUH2N
Eq7W2C+hiZcIsd1wZQh55KFKHsCeadJUlaQpJCgehBzmvazOfYXL32ozVNJbHwbsN91Sx1Q
ACAPfhVaZRRUHfdY2XTzbnxkre+2B/V2UlbhJ/CMDoT5ZxVXMPWOvAlU1StOWZX/4dOTIeT
5bumPkeOehp4Jem9Cx3rbYYRnXNpvxtNeNwD1dc6ISOvJAHpUUzHuuop4uk2e220AnZMUkt
x4gx4vhgv8AtFnp3pwB5Zq8Wt6xW2C3CgTIiWWhwA+lROfMnOSSeST1qUSoKAKSCD5ivaj7
vbn7g0wYsoRpEZ0OtLU2HE5wRgpyMjCj5gio5cqXClsKvkltCEEBMqItTbQUeNrqCSAD5En
8jjPNy1E3H1daLTFmNOOzUuFxgnI2hO4KyOh4OPXmrA64llpbqzhKElRPsK+YL5eJV4uUue
uctxcxwFYCiE+e1OPRA/nS9hgiRHUl4BSUFlSEqA/bUpGefdWfoK1jQVmg6h0dZJsxCjIgo
cjEpOA62FnCFeoBCSPQjNaHRRRRUHapkuVeJCZW4FtBAQFJ2o8eMYCjngdSAev0nKKKhb/q
VixqYjIjPTrhKz8PDjjK146kk8JSPMmoG4ayvhLUFmxOW+a7xveIfCvUMhBw4QOuSkJ86ZN
aaWl5d61ZdDDSs4+9fT36x5J3jhsfwNDP8RpKTru12JJtGi9PuzZBBWohlTbY/iUojcr5n8
6rc69an1Av4eS9JuLKkYchQkhIKj5HulFW0Z/aV9KfWvTmq22U/C2BUBkp2qQw62wpQ9yFB
w/VfzqYt2l7jblKXGsQQ6erimI7ij/iW6pX61IuN6p6KsMWWkdEvsMD9Q7x+RruJFekvNkW
CTpy55O1+MlDjC8Y4XsPKT6ED51cxnAz188UhPiJn26TDWcJkNLaUR6KBH+dVvT6m73pr7H
mpbau1taMR8LbStbKwNocSFdQoAKB6H6VOWKyxNPWaPa4QV3LCcZVypRJyVH3JJNQmr0v26
4Q74wUJQGnIUlS/wAKUuYKFK9gsAE+W6soZvcF+QYd3i2159pexn4ZlTSsg4GFtlIJ9/ap8
XuRFkNRY8N91a0lxCW1Er46kqQUqyPXnp51ZdMXiLJdSl6W4+Q5jfJQlWznpv2pUDx5lVX0
EEZHIqv6r+yLZb3bzLYUJTadjC45KHnFnhKEkckk44OR7VAs6bZh2gztRwY94v8AdnEI7t9
IICj+FA44SkAqUQPI060PAWxfL4/BxFsrb/wsaIjJQpaMBbgJPHORgcflV1qLgW/uL9dZxI
zKLKQMdAhH/qafSpTEKK7KlPIZYaSVOOLOAkDzNVV3tKtLEZ+S/BubLLSN4WqODvH7PAJKN
3lvCaaN3TVWrksmBGNqt7re5Tu8pXk+RUQD0/cHJ/bFMkXTQ+iAt1uUm73dJ2BLJ710qJ5C
RyE+5zk+ZNQt61bqnUClKVDNltBa8LT8xMdx9XHVRG8j2SB7mo+3WKdco62fj1MxnV73WrN
AdeaUR03K4SrHuVHPnU+xpl0Skv8Ae6vnyEp2pccS03tT6Au9PpS6rPdz4vsTUewjBJucZS
v+E5FLWm33SLcWjHTe7a44cFUmEw6yfZfcqHHuR75q/wARUpTOJjbaHgcEtKJSr3GeR8j+t
L1CuLah6oWmUAGbnHQ22VjwlxBXlHzIXkeuDTZGjILeqo17bDTLcNpSI8VhhLaUqVwpaiPx
ceWOKsK0JcQpCxlKhgj1FfM2qLAdL6kkW6Q2VNI3/Dbh/aJUPArJ6gdPmmp7S1n+OmtN96p
Ed5SPvcchplBKlD5rLePmK0uwXC0aUtEGwQ0y56m0nxMsfiUTk5yRjOfl71Lqv03JLem7i4
j1S4xn8u8rpjVNtW+mPL762vr5Q3Ob7rf/AHSeD8gamK9oquadjfDXGWUspaD+VrxjBVuI8
OFHcMeZ9vkLHRRWf60G2+3FS3XWQqxA940fEG0v5e2++wirVEt9gtvdPxWYcdbjQQ28nalS
kkDorqc8fOq6dI6cjSVybtfnZCyTuVJmBJ56jdncB7Ail2rvoaKkxoMZmZgYUmHCVIzjnlS
UnP1NeSe0C12tkIbtUpgAEpS+GoyePZagfL0qEd7X2lLKW2oEQp/F8VIcWT9G2zj86Yyu11
5JWGbnbFgjjuYD6iD7FSkgn8qiJnalMW24pF4uO8HCUIbjsg/LwrP5moCVrp6VtckxjPdUk
7TcJbriUE+YQnagflWqdjt1k3PRikSXVuqiyVtIUsknZgKAyfTJFX2q3qeBa5UyAh2G85cZ
LndMuxHiy82gcrUVpIO1I5wc8kDGTVZusq26flKZt3aHJYuDXWPPe+LaV6pUMZST7HPtVvs
lxj6t00lyXDKBIb7uTFeSeCRyMHyIOR7EVWP6KR5rF1s1wdakxoaN0OY+2lLsMgeEFeOR8/
JJJzms9td1urcLPwk6cGwQ1JisKUUAHoV7eQQPUip6waoS/JPfFxxxCsKS/wCB5B4AyRk/9
IrVm7xHBCJSXIajwnvwAlXyUPCfzqFTHVqDXLkl8Zg2HDbCM8LkqSFKWf7qSAPcmuLrMcV9
rXmN43oKDAgJV0DyiApQ99ykp/wH1qdsVpasdli21pRWGEYU4erizypR9yST9akKKr2tUpN
njrdaS8w3NZU6hX4VAK4z7bttNNGWmzztLWq5Kgx35LrQecfW2lS1Oq5WSrHPiz8se1OL7p
ydeXwgzyYxJJQ6tWxPt3aNu/8AxKI9qhoGidGadcUZtwZW8VblB+QhkZ/up2j6dKkU6g0hb
FqVCjIWtPVcWETn/HtwfzptK7U7DGQSUPhf7rim0fzVn8gagp/bHHbBXFdhqx/7NLTzqh9S
ECoGT2xXF1eWJTyD5oTGaSn6ElZqPldq0yS1h1E2Qog8LmlpH1S0lBP50pofWdyf11bWFPu
sR33i05HS6tSFAg4yFqVznHSt8pCZDjT4y40tlDzSxylYz/8A4feqq/aGnLk/DY1TfI7EFv
vJCUSElDIIJCS4pJVnHOCTx86NOajmImpg3V1TsWU8tq3THglDjpQOUOJAA3dSDgZwQQDUr
qPS9k1L8Ii7xkuqZdy0ckE8ZKcjnBA5+Qqv6tiW+zSIaI1vW8qQ0tKmUEkCOy2TtSnpgEpV
jjJHXpVft7dqL6ltKtykOBL2WQ4UqBOBwvgeXHvV2ZsemJ8FDz0GGlfO5bADRzkZ5QR6jzp
tcGTZYhuDTjt0siU/1yBKPfqZQDjvEFWT4cHKTngHGCOVdw0pMjOsOrdsE9aUbSrcmG4r8C
kn/wAtROMdASCOCatVFVvTrgcuctKSytLIKMtPqcDfOdoyMJGcnHPl5VZKKKq+uWVMW9i9N
sIeVblnv21/hcjrGx1J9sEK/wANZHrNpVoUqNEblJRGQ20pM9bcpLbSwShLJwcI8J568AeX
NRRc5COAlskjIUWxkH24HnXBn3F5H3k+QUAftPKP06/95rhrcFJcSoHHUkY/X/P1pRfieKw
QkK3HaokAfXz5P+VIkBLgG0IGD05I88+vpXCghKCAok+WQR+VepTglOckL/Cela92FXAg3e
1OYSpJQ+lHp1Sr/wDjWvVR9USbh9tPRbY4GrhODUCI7/5CFBTjznzCQn8k1NMWe36T0081b
I6UKZZKu82guOLx+InqpRP+lONPQ2LbYWDvWQpsOOOvL3KUCM5Uo+g+gxUNGvbUdo4t5nTL
xIUqPGaACnGRjKllRwEpyRk4zx61bgAlISkAAcADyqq630rAutueuiIbRuURsuIc24LqUjl
tR8wRkA/skgiqUm9PW6ylpx9bcF1Iw4tXetrBSDtKtpAVj1Tg+YTnNXvTSG9O6HRNmnaosr
myieuVDeR9BhP0FRNuhSrhdLDAknu24bKrvMQnjc+4tXdpPyJWf8Iq90UU1uUBm6W2RAkA9
1IbKFEdRnzHuOtYbBl6lhRb3Z4VyeZ+wyt92GklJdG/C1JWnCgkZ3benNVd/WmopKEocvM5
KQMKIkOHf88q5pl9s3IE7ZbiB+0W8I/UfWmzsh2Ud8iSp1f7zqlKP50mDlXhJGeCB515gJx
1BzzkcChWSAdvlngD5UJ2nqQPnT6zyzbL7AnNbv6u+05lQxyCCf8AOvrAEEAg5B6EUwvt0b
slim3NwZEZlSwn9444H1OB9azSyahN8jo0xbAFSHJJflSSgq73lKlLV7FRPU8hIHnUzaHo1
z7R5lkWkLYskFKI+8DPeFSFLc/vZxz/AK1YVTDI7Q24OSW4tsU9x0C1uBPPvhJ/M0d73WuH
o08oKJsICDn0QT3yfmdyD7ge1VK69lrsCA7LtM96W+w2pLUV0BAU1jhAUnB3DyJyMjp51AW
u/wC2OC1JDZkN4SkvIyM+FQwtKQT94RjPl7cztv1U+hppbiFOpfhd4veNpUosqcVx0IK2l/
PeantKMIvWgJNrdV3jaXJERtR8kBagj8htx8qntN3I3fTsGcoELdaHeA/vjwq/UGpSoOyTE
yLjLaTbo8ZTRw4topJUrPGcD5nn2qcoorh5pt9lbLqAttxJStKuigeCKxDUFvdmWpEJYKpM
B9+0qUo8rCB3sYn14BSPmaqum9Ju6mZmTFTY1tt8FI76RJUQkFWcAD146fL1p1YdFRrvqiX
bPt2MYkSMqS5OZTlG0bemcYxu+mDUva9D2tq/Xy1X5yZss8f4hBiqG55vnKgCDwUlPHkc81
K2rQWlbjcbRNgSJkq1XIuJAeWEuNuoTnHTkHaf9TSFksmlLjqidGGm53cxorimmJTqkqfdS
STjB4yBilbBBsUyZdXmtCvsyY0Vt+HBkuubnQlRCynPOeU+vIqZuFu0lZJ89EBNqt96XFad
abuS97TaipRVwc4Vj8uD0quWd+56Q7U2Zd+Mdhu5NqUpcUfcOJUM+DH8QTx1P1rVYGonpd6
btr1pfjF1hT4K3ElSEAgDvEj8JUScDJPB9Kr2q1CydoNlvjziERpDS4nKsYdOSCR6EeHPlm
lnZDt61I3bWXlL226Q44QdpSVbEtn2zgKHvn0p00q5XWExY02+TBaa2pefcUOEIIwk9QSoD
kDP5GubEltOvtSJCSt6HGisx0k9GthVjJ9VZNRbb2rbbJ+JmokuS39yltsp79ON2dqckNtN
pTgZPjUc+lW243ZMbScq6y2/h0oircUhSgrHBwMjg54/OssnWa8RLfbLbJt0hj49MWCqSXU
OJczjKTghQwAcBQUBjjFaHrR3/d8K0ttlSZ0hKVpHQtNjvFj6pRj61xpKUq5Xm8TQk9ywW4
KFY4WW9xJH/GKtVFFFZrrKM1p3Xdv1ClpIYnYYm+jiDhCwoefBQf8ACayiVpSerXEnTVvZU
4+mStpsEnARnhRPpt5JpbU2lYOn2FBrUsKfKQ4EPRWEkFB5zg9CBj9al9SdmY03Yol2dufx
KN7SZrTbYCmAvzByc+nIFWCT2V6Yduv2LAvU9q4uRPimkvICm1JyRnIA+WM1Fr0/ZGtBQrl
F0xKulwlpeZecYecIjuIJG7anIxkZHlS06zWf7GtEi16JclMyIrMqRPbfdUlohX3qVDkdEn
PI4PlU9edK6aAvDD+nU2eLA7ssXUPKCXd23IGfnjjP0NRvaFYrpCtskWzT9pcsCUJU3Jjp3
PtgDO8qzk+fPIwavtt1Y0dNRZqGHJKWYLT0p1KkpQ1lGSCSeVeeBk8j1FRPa5NX/s675oKb
795k4WnCkj8WCPI8Cql2dOqem22HGlIsqnHVF9LLACpYQlKkoLiskkpVk9AB7nis6xu0y0d
pV3m2mW5GdTJUO8bVg5xhQ+Wc1dLOxcYPZ23e5l2cbeu03vpMlTigUt7VBO5QOcbsHj97FL
Q7Hfro1Dnatu8tuKNjluEd1IlJWQSBgIzuI9+MHJ4rSoFyiSreJDb4KW0Aub1pK0cZ8eDgG
vmuRKjS7m25D3N9/MWvx+FKcugpIJyPw7c5HGKkFXJaLA44hwhxkIbyAlXAU4lQHljDmM9e
a1Ds4uimtOtKcQGzMmuuhH7qFbSP+oVYdFEGyP7CktCfKDW058PfK/zzVhqIs0eQy++qStk
uueNQbkLWfQEpUcDgAcelS9FFFZ3rO3CNfpS2kgG5xPi2T/8AVxPEn/ibJT9KpFkag3qzXn
SKpzdsdkS0TYK5JwhxOPwE/wB3GP8A0p9ZrTZdFo1BFut/YdLttS078E4kuArUrchAV1OAn
5ZqZY1DpGRcLHemrm2hv4Jy3zGZah3xa2naXMfxJxnz3Cq+rWlgU7Yn4hXbTZZ+xMFGVsuM
qV4nQrGc4Jzn1qSka4tMXVLd4d1bLubDUhZZhtwyhDTauCNxxuISfSmMfXNlg6tavir/AHa
47u9aWh2OEhltYJGwZ8lBIxUarXFpuE+FKvVgZustgrbkytqUfEtkeAlOMBYOOfbA61H3bU
921hqyJPgwwFQyn4KIy0VhsJOUg4HJJ6ngVrmnp92jR7tJuUdgXn4hovMLXjDRbTs8SARjO
/HHUEVWtefF3JAvsyBEYct7SkNsiWpxS9ygEqSQAAQopPnkK9Bxc9J26NZI61T7ozJvMvaZ
jinEg7gOEJHkEgn9T51PyZzEXhxWDkD5Z4BPoM8Z96qUm4t23WhuYi7/AIu3hKUIVhyQUL8
aQOiloGOOpBOM4qSHaFpL4UyDfYqUpOClRIWD6bMbv0qsyJdw7T7kiHDacjaVYdCn5K0lJm
lJztTnyz/qfIVZNTIQvUOlWCkbfj1rA/usrI4/KmWsJJb1LaVgZRBadkO89AopQPzyofU09
7PIqI+joq0KKxIW49vIxuClnaf+HbVmoooqqdpdm+2tETkIz30ZPftkfw9R8inNUli8wbXq
XTusJ+5tFwhmFNWP/ZPoAQpSh1x0+gqt3jQKYcxdzZ1FapVtW8lSFfE5dUkqHGB5gHPB6Dy
q+XXUGiblertZ3borvLnFSwt5TifhE7UkoIUP2gT1OeeKaM9oOn4MKytSS2qVKgfByrhHWF
ORNoA5wDkbjn9eagtJaotVt0pJsqtUvWpTU9So0pqMVqdaIH7ODtz156UyTqDT72lYdjkai
uccQHn0pXDZV/WGlqyNwKh+uakbz2m2a7RWLdOiOTrY7ECHmu72usPpyAtJzg548+P5x0HW
enLFpWTGslsnJu1xihh5LyyplBIIKk8nPJJHHnU3YTfLLpWzsy7O21anJKSpt1RS6694lJU
oeSMpTkHk4ArzWWpJkxwx9QojKtTTzLpjRWyorTnCgXDggjJ6AeXrXFz049YtCJ1O+TGu4n
Ik7So4aBWNqMc4IwM456is0jom3+9paBU7KnyNxwnO5aj1x8zWoXtubdo8jTdtU6u0WWOlo
oaOEvKQBuUon8WFYwkex5zxqM6w225Opclx+8KGVMAbiBsURuGB67QPkSPM1C3G2RdNaYu0
h+Y+9G+DcStkhKEDIwAlKAAnrjpn3r5ubWtlxC0DK2iF9NwyDnp0PlTy2R5dyecis7Sl0b3
SeAkA5/PPT51sU6bHsRlvNp2w7c53TSen9mYyUgev4T86umkbe9bdLwo8nHxKkF17HTeslS
v1OKmqrlgiPxbtKS/GaYylRQUowpwbuv4jxx8uRVjoooqr69aU1aYl4bTuVaJrUpYHUtZ2u
D5bVHPyrGe0CzN29UNTSTubcehqwOqW1ZaP1bWn6AVVItvmT3lMwor0pxIyUsNlZx0zgDpU
lG0nqN93azYLkVJOf/DLH6kYqQY7NdYvIUoWJ9KQMnepKT+RIJPNO43ZJrGSx35tzbXix3T
j6Uqx+dP2uxPUq0Kcek26KkDOHX1HH1CcVIJ7EZ4bcKrtHcKWiQhCVZJ6jB86W7PdWMNW+N
pSx21Ua8yXCl2Y6kFOBkqWRnJISDhPTIrRpUZlbRuEF8zJlvaMZ/xZ+ISMFTa8fteYx0J9y
Kpl/s0WaFibri3MWyYnMZKo6CvqDycjoc8+56ZNNJ7P9Ipb0S5KajahjHuxKbTvS4AMoXsO
QptQ54GR79K7iqXarbHjzV/D3ALIbYaT3ynQeCA0k4WlQJwQEjB5J8rlZ9KNSrbJc1DFQ+/
cNu+OtW8MIH4Ug/vftKUMZUc+Qqn6t0/a7C/Dstp+KdcmBXeNOyFLRFYJ8RHmkqUcAk9ffF
RcKfOnQoCm7ncGUtxUJU3GlOtbNo27sAHA8z4Cn1VVp0/GnuXCwy517kXJBlvpZS+hGUjuV
c7053efmR06EEVzrF11V0vrqFupcjW9DbQxwfxrUAPM8JUP7ihV209GELTltihIT3URpGB5
EJFSNFFFcrQlxtTa0hSVAhQPQisTvkFUODqCyBoOOW1Qnxu8GQpIHdu8e7am1H3zWZYSttH
CQEnblIwT8/1/74r0R3nQhDTK3FHkbUHJ/wBfOnKbDeVNBabROKFHAWIy8H2zinDWkdSOpK
kafuSgOc/DLH+VSETs11jNUO7sT7YUM5eKWwB/iIqUR2N6rUttDggsrczhK5Izx16A5+lPb
da/9muq4dy1e0mUlbKyyWPvO7WDgYBwOB+WRWoiO5q/TzpuH9UanhLtvbBAcZAG5DhI/bz4
sdAMD1qnxoMu8TkWqbGbjX61JRJCXAAiRtOEkHoQr8J6jGM4Kaidf3S4SNMSrS4hbio9yy8
4kEk8H8WBgDJHOepqF7PYpjuqvKJ8GE9hTDJeZceWnONy0IT1OCRknzq82qFpSBFREi64nM
PpyMNrQ0oZOVeAoyM++fnVii3qfaVMOz7jHu9mlOBtu4spCFMKJwkOBJ2lJOBuGMHqOeGet
WJ+p7mrSsSWmDGbiCZKfUgLCyVYbbI9MpJPyrOtL9k8i/uz2pd1bi/ZstcVxKGe8KlJwcg5
HBz/AOlXB3s1vlrjMs2K42xbbRCtr0QtqUocAqIJ3Hz59KlbPoCSZbMzUtwbnKjr7xmMwja
0F8eJWeVHKR+VXiiq7YktpvUpSEoSHW94OASsbuoUEJ49snqPrYqKKKSkMNyozsZ5O5p5BQ
tJ8wRgisB1xGcassQOKUp2O6YL2Rn76PlAUf77SkHP8FRXZvdjadd2xzdsbec+Hc9wvjn64
NfTFIyJTcZAKsqUfwoRgqV64HnVan6maLy2W5rSQCRu3FvuT+48D4kZ6BeMA9fenSNWynHX
UXdEhkNunaXUIDrHGCR+ytOQQoHKT57cio633uXB1PAUlxpTMLBBbTjdHVwE8nIAysJz03J
GSMGoLVcVdh7VHlQlvMIdkIkNuRc7whwZVs9+VCtw0uENWhuPHtUi3Q2RtZRKIDq+TlSk84
yeck5Oc4pvftN2x2M/c4sCOi4R0lxDqEAFZHJSrH4geQc5/EarNi0Xar2z9ofbFzQwy4tiO
20+GwhoLKkJCgN2ACOM1ZLfC0jo5txbT0KI4R96+++C6vnPiUo5PNQ167WLPGcES0H42Qs4
S8oFMdIH4lbuqgPRI59aprdwfkrn3BV0C57gK1PEYStOOAD+wjoB1QfDnaesxY9OXuRpm13
C3sxHUuRkqCA53awccE8YPJPOQoDoryqxQFyWrzYLdKtEiC4yp50rW4h1Dp7ohR3gk5yr9o
ZNQuslIbvF8IKAt5hLeO82lSkslaQT5HAUU+6SOiq0iCCIEcHGQ0nOPkKXooooqg68DVlvN
uvi2d0V9z4eYccBCklKs/NBP/6aaw++2xdju8y2rIV3Dy2wrb1x0I+YIP1rdeyG5puOhI7a
lBTsJao6j54zuT+hA+lXfenBO4cHHWoN7WFqQSllwvrCgAgEIKx57SogKI/dBz7VEXPW+Ev
phS4rK0gLbVISpBaP7rzahuSk/vgYHnjrVFvWq5TtwQ05JkokNkPLU2oYStP4BxkZwSnc2c
KSoEgYNK60cGouyi2XUKU4q3STHLqs5Wj8G4+eThGc+eamOyO5JlwwX4s6XLbJZExY3Mx2Q
AUoClHj5DnnnjFaHc7Jar20EXGCxKAHhUtPiTn91XUfQ1AStP2lguQFanlxUvIKfh3JiFKG
Rt8JWCsZHvUde9O3TTMBu46XuchDUVoByOshTakjorZjbjHXABxzmkrFfbV2iWpaLpH+DvF
vWB3sdW1xpROErbX1AJ4x0yeeopxb4cY/GN3Hap1TYbuCW0bWZ7K1bUvbf2Vg5CsYIIOfKq
tGnX2c13baCVMq+D+KLmVy1NKUWm+DlJ/Fk85NXfs0SV6ZdmvI2zJs6Q9LB6hzvCCPoAKt1
FFFVrTbneXi6eKI5sXtKoyCAk5J2nI69ehx9astFFFFZrrqztqudxbKMonREzUD1cY8DuPc
tLH/AA1hyS5DlHYoJWyvIVjzSeP1r6Yj3WZqDS1un20KBnNAuLQrHdq28+XACgRkZxxwRmo
Ofpa/zJTLy2oshaWsd+t1TalADO1aRxnOfEPbqOiczTzsiAoXaREYkNDYlLsxKsp8xuUkjH
UbSkf51EjR0B2C9GGoraiM+sLEZx5J+H8OMoIWdpHscEcEUWvQAgKZbRqS3ORUuJeSkryth
aVA/dqz0I65H0PWmPa3b27fJsmoLdKbdXF2R1KGFYUg7mycf4vyFRWl9UzdS9oMVMt5+ImY
hbaO4fWe4WUk729xITkjGORgkYNXPUundYMPsSWp7uoIxC0vQxiKEkjCV4bI3c9f+8S+mtB
29qwx0X21xn5yvE4F+MIPkAenAA5qZj6P01F5ZsFuSQcg/CoJB+ZFPJ9mtl0jpjz7fGlNI/
Ch1pKgn5ZHH0qsy+yvTbhC4HxlqcAUN0OQoZyMHhWRyODXsXTGrbLDbi2nVMd2PHSEssTIC
cBI6JK0nOPpQ9J1m3PjTZOmYMv4ZC04iT8K8WMkb0j06Z86qOs0zb+48WbReoi3ylboXbiv
u9iCMZGQoEgcg8YB9a0Sz6psc+Gylm5xg6EJSplxwIcQrHQpOCDU5RRRRVY7RbV9raJntJS
S4ykPoAGfwcn/AJcj61iGtWlyI1quxT4pDHw8kjkF5nwFX+JGxX1qb7H71KiXC62uPlTsuG
tyO3kDLyBkAccZBPl5VOWqFqIOhs2dbzIcCXApsoWy4oA7lJ9Dnkpzg8ggHFT79pvMxtSZd
mU+o/d5W8jenj/zDnen2WFj1NMnuzm5T221NSGWoyuFQ5LW0tHOCRgrSOP3cA+1IHsmnwop
hxbizIjrVye67pwAcjOdwJSeQrgjpnBOJZjREqPoC9WmYptUiSlRR3SlFBKQNigD0J2jj9a
yq3a7nWnSq7ElhlTS3XD4XHG1oChyk4wCMnj5Vp9k0rebxpu3LOtbiLfIjtuFjukhe0pGU9
5ndjqKtsTSthhQlQ2rVFU0vlwONBZcOMZUT1NUR6zwbHdXrVMdn2r4h0iE9AlrZafbV0Tjl
IWDwRgZyCPOk7Fpt2yX91aIvd29phbbrynQt2U2oJ6YGcpwF8+nHXiTusqbKuwslv7p66vI
cS8o5CY6dmCtZSOErw2oeYVUtC0BEags/Ezpon5U49JiyVtBTiiVKISDtHJOOKSiaf1NpdD
ybHOi3SK48p9Ue4JKHdyjlWHU8Ek/vJpc69i2/wAOobXcLMsEArdZLrPPo4jI/PFTdsv1pv
SCu2XGNLA6hpwEj5jqKkKKh7Pb5UaZMky1JcLzh7pYeKyEZ4T+EdPmfT3qYooooqr66aDFv
iXvGfsqQHXU/vsL+7dT/wAKifpWD6zsq7PeSgkqS5uAUSMEoUUH/pz9RScDWepLbbUwIN2k
RoySopQ3gDJOTzjPUnzprJv97n5Mu8zHemQuSo5z7ZxUapSlqKlEqJ6kmg7dgwTu8+OK6CS
B4kcE7cnyNcnGOiRwOn86lNNTPsvUtquDicNsym1k5xkBQz+lfVYIIyORXtFFFFFFIPw4sn
PxEZl3Iwe8bCs/nSyUpQkJSAEpGAB5CvaKKK5WhLiFIWkKSoYIPmKw3UFlcZtF7sS0EuQNs
to+ZDRCFKHzZW2T/d9qz+3TrhZJjNzgOOR3UlXdPBI9CD1yOhNSznaDq94gG/zM/wAC9v8A
Kmj+rdSSvC7f7i5yMD4leD+tNHLncXTvM6YvJIBU8on2pP7Qn4J+Nkcf/NVQqbOkHauU+5n
nCnCc/rSTiCgbFZDieCk4AA/z619Fdk88zdBxGljDkNSmFD5HcP8AlUKudMrlbLbe4q4Nxj
tSmuqm184yCAfUHrzVXV2X20O/cXm9x4+Mdw3NO0dcYyCfMj6n1qy2ex22wwxFtsVDCP21A
ZW4fVSuqj7mpCivCAoEEAg9QaiLlpKwXZ0PTLUwp4DAeQO7cHyWnB/WnNrtZtTSmUz5cpr9
hMpwOKR7BWMkfMmn9V7TWRLuCS2Wyl9fUODeNx8QCvCAeeAB+tWGiiioW/ani2AIDsaVIcc
UEpSy34cn1WcJT9TVD1H2ime0uGhn4eLLZUw7Glx1FSyoYO1aTtPXjBqLj2M9oVshRlNyI7
7CgHZexK0JUEBKwQFZG7YhQJxyT1qzN9iWmAyEuSLgtz9pzvkjd9Ntdt9iuk0r3LVPd9lvj
/JIp212Q6MbTg251w5zuVIXn5cGn3+zTRvH+4WOBj8S/wDWl2dA6TYdDiLBC3AYG5vcPyPF
O2tK6dZSUt2K3AHqPhUf6U3e0PpV9e9zT9v3fwsJT/Kp0AAAAYA6AV7RRRRRRRRRRRXilJQ
kqUQEpGST5Col7U1tQwXY7vxY429ypJCx6hRIT+tZhqjUctzUzF6t1pUhxDamH2Zak92+gg
gYORnIUQR7J64ptYuxiVco6H7m67bg4N4QAhZSD5dc/n0qd/2GW0o7s3qT3YOQAwgKz7q6m
ncfsS080j7yfcFuE+JSVoQCPTATx0qRY7I9HMkkwXneOAuSvA9xginTXZfoxoJ/3I2sp/aW
64on55VzUgnROlkJ2jT1ux7xknP6U7b0/ZWUbGrRBQn91MZAH8qXhW2DbULRAhsRUOK3KSy
2EAn1wKdVnkOe+i6aruS1haZ7KRDSnzCFLYT+av507TIuv9CrTZ4Mrubypfwnek7tpYJ7wn
2Pd4z/ABilbnqqJOs1vcduSrO1Iklme4HAhyOpCFFTeedpKk4z6dOtJ2y9OQhLlW2ROu1p2
IbjqlObi7JUsJSltZ8RTzyTkDy86aO6kmRkPNidNlS5jyIyZaGkohsu7wkoaB8SsZIKsHJH
XyqxOXSYnUSITb4W27N2bdg8DaWN6hn+8U/nTHVV/kwDNZRckW9tlUMF/u0qUgOOLC8buM7
U5HB6VGOTyhmGp+8X5FlW6tLtydSGlqcO3YSdoKWvxAHAGfar1CZdjwmmn5KpTiE4U8pIBX
7kDioOwMmFdJqFsLQJLq1pWY5SCck43bAMY9z59etWOiiio/7BtHxLsk2yKXnjlbhaSVKPr
mllWu3racaVBjlt07nE90nCj6kY5PvTgJSFFQSApXU45NdUUUUUUUUUUUUUUUUUUUVB6h0u
zqCC5FXPmRw4sKJbczjB8grIH0pKBou3Qe73SJksIRsxJe3g+nkMY9sVJx7LbYx3Nw2t+CN
6k7lEHyKjyfrT2vaKKKKKKbXLv/syV8K620/3Su7cdPhQrHBPsOtU1Ntt6H7ItM91iJakBl
/c2dsopAWnPmCFjdyKbSommrhqOVKmyp8tsuFDUJCVpbS6oJKsKSRu37UnB44560s5aLDDu
qjbX24TDL7LkiG5FUGipCtqlBWMElDmMcg5BpxcbNpR9tFyhyXrUp8d6h6GlSEFSSCHFt42
+E45IHWuH4sCdanXVagMu5uhssy32CEtbVhaQltIASklGSep6k4ArqJZYV3lRu61M8txLbq
5Pwn3apK1qSVnf1SBhIwnkDaM0+f0UlwutxprkFpLsdcZTPjW33SSMErznlRPOaUm6Vfag9
1Z5xDiyoyUXAqkNzAoYIcyc9Bxtxj0qT09b5NpsEK3y5AkPR2ghTiQcHHQDPPAwOfSmGnZF
wl3Ge9KcldwlZbaQ62lIGD7HqPkPrVhooooooooooooooooooooooooooooooooooooopvP
a7+BIa7sub21AICtpUcdAfL51Qm5kWP3oa01cJBlJ5ddJSo5IPknASdySSOeTnpXjjEOdHb
lo0w+0p15IU0pCkb0ncrqlPA3BIHqBg460nPnJmQVSJ+kgUkbUoLy9zYHGwbU4CvuhyCBgj
kU8hKiToncztMSGGWI6vhNji1rycHbwPCr3z5U1UhDaFRY+lJrramlBTjEp5CcbQMHcADnA
8ug+lP4UxNglPLt1jlzWpBUptSHCru0JyCkZyeVIJ+qaeI10ooS4uzyEIJUDkkKJTyQlJSC
TjnnFeHWMpW55iA4tKyEsMrHd78p3eJSsbTwTj5VZLZNFytseaEd33yArZknb7cgUwsltjw
ZMtUdMMd4rKywpRWTk/iyTUzRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRSEmHHmB
sSGg4G1haQfJQ6UvRXiUpQnalISB5AUi7EbeksPrUolglSE58OSMZx64J/OliAeor2oy2WR
q2PuOoecc3J2JCseFOSccdeTUnRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRR
RRRRX//Z
</binary><binary id="_8.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAAQABAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAE/AeEBAREA/8QAHA
ABAAIDAQEBAAAAAAAAAAAAAAUGAwQHAgEI/8QAUBAAAQMDAwIEBAQDBQQECgsAAQIDBAAFE
QYSITFBBxMiURRhcYEVMpGhI0JSFjNiscEkcoLRkqKy8Bc0Q0RUc5PC4fEIJSY1NlNWY7PD
4v/aAAgBAQAAPwDs1KUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpS
lKUpSlKUrSmXi125BXNuMWMkdS68lP+ZqtXDxX0fABAuRlK/pjNKV+/A/eq4/42/EOuNWfT
0iRtG4FxZyRjrtSD/nWs34h+I0pvz4ulUuNZzlMJ4gj6k8/apeD4vxo8gRNT2iXaJB/mKCp
H1wQFAfY1eLXfLVe2POtk9iWjv5awSPqOo+9b9KrUa83BzxGmWVTjfwLMBD6U7PVuKsdfbr
VlpStKVeLbCdLUmay0tKdxSpXIHbP17e/aqpqnxIt9pitm3XC3qkKJ3tSg6FJHb0pSSD8jj
iqU14y39x8oLcDyhnLrcN1eOeON4/7ittjxTvLkthsXG3JKnQFtzIS442dyFbyP1xV18OdU
T9V2ORMuKGEPMylMgMoKRgJSc8k55J6cVbaVXdeXmbp/SEy529TaZDJRtLidw5UAePvW/pu
5OXjTduuTwAckx0OLAGBuI5wPrUnSlKVxW8eLeqrPe59vdh28KjyFDaQVbU9hkKGe3Pue3S
scfxh1atDUdFqiPyVE4/gOFTnPZKT9Km4OqNezdzl0fs+nIvUPTUbFH5BCl5z35xU/4Zatm
6ps8r8SU2uXDf8tTiE7QtJGUnA4HcfarpVQut1ucbxPstuakFNvlRHS4yUjClJyc565/LVv
pSlKqniFqS4aXsKJtvTG3Lc8srfC1YPUAJSOc4I5Ix86oLHi1qxhsC4wrfFK+UOSY7yNw/w
gZzW45rrVt1CTbG5nlrB3uM29KUIHbC3Dg8c84qu3DV+tGZAR+OuNZBOHpEZJ/QdK8aa8QN
Ut32EuTcptxiBzL8dtAdWUZweAPuP867Zp6+/wBoITksWydAQlwoQmY15anBgHcBnpz+1S1
KUpSlKUpSvhIAJJwB1Jr4lSVpCkKCknoQcivVKVzrTttb8RLW/db7OnOJVJcaTCakFthtKT
wNqcEnGOTzU0z4YaMZKSLI2spOcuOuKz9cq5+9SsLSun7c2puJZoTSVnKsMpJP3NSbbLTX9
22hHAHpSBwOgqL1SVp03PKLkm2nyFgSVK2hs4656/pzXH7XqqyQLer8avc+9trUD8E62HS5
gY9RXkISeuAdxwM46VhjN6Qu0xt+zi42OeskodZfHksKz6cbiFqPTIT78V1bw8vsnUGkI0u
a4HZTa1svODHrKT1wMY4xVnqlsSGGvF+4JUfLJsyFKUs4Bw5yfkMGp46ntJVtZfW/zjcy0p
aT9FAbT+tehqGAl1Lcj4iKVkBKpEdbaFH2CyNv71F6q1Im3ocjNOqb8sD4h1H5k5BUEJPZR
HJUeEp55JAquWbSNz1HtlXfzLVbsbmozBKHnM9SonJQD3P51Z5I6VcrdpHTtpSBBssNoj+c
tBS/+kcn96lktNoTtQhKQewGBWGdbYNzYLE+GxKaP8jzYWP3qoKsT2gX3Lnp9Dr1ocWVzrb
ncWxxl1rvkAcp7j6CrU7e7Yza27o5NaTDdSlTbueF7vygdyT2A5rVbuV2nJUuFaQw1/I5Pc
LalfPywCR/xYPyqH1DYNT6ls0i1yplpjsv4yWmXFLTg5GFFXuB2rzYYmqtKWSNbFW6Hdo8Z
O1C40ktu7ck/lWNp/6QqXturLbcJaYLvnwJ56RJrZacV77c8L/4Sam6UpXF9Y6bt0fWk64X
SXDDcv1NRQ04p1Z2/mDaMZIIPqJwc9OtQUKStiE83ZLgqBGjKw/KluBQJPTATkE4PzPYDit
FUeN8YiPc30PynztaVNcKUxW8Z3qQgn1HsjOemQc10TwNwLHdBwVfFpyoDqNgrp9US8y4aP
F/Tx+IbU4uI+0UpUCUHBIz7Z5FXulKUrDLjiXEdjlam/MQUhxH5kEj8w+Y6iufRvBazGUZF
zulwuCycncsJJPuTyT+tT8fw30nHKCq1CQpHQyXlu/sokftUqzpqwxwAzZbejB3emMgc+/S
pBtttpIS2hKEgYASMACvdKUpSlKUrXm3CHbWDInS2YzQ6reWEj9TVUk+J1oW8qNZIk6+Pg4
xDYJRn5qP/wAaCZ4gXoJMa3W+wMK6qlLL7wHuEjgfQ1gkeGP4svzb/qe7XBfshSWWx9EAEC
qjN0vO0felMaU1Ytp1Kd7jMshLSE/ypUo+lSj2G39Klx4n3/ThbZ1fpxaEq/LLin0LHuOqT
9lfar7YNSWrU0H4y1SkvIBwtJ4W2fZQ7VKVz/whcJs13YByhm6OhP3AroFKVV/EGyP3zTZZ
YUo+Q4H1NIYS4t0Jz6U7jgHnr9a4ypmIyw85Fbt0JTXLjz7glOA+2T6Sr5IQfmR1qz6QbtD
0QSbjNVcbmtoraiRGlqbZ4ynzVpB5J7KO1PtxkSXgQ+tVou0Yk7W321gHsVJOf+yK6NPuiY
jqIrDKpUx0ZRHbODj+pR6JT8z9sniodrRMN+/P3+6LW7OkN+Wptp1aWUowBtxnKunOeD7Cp
1FsgNoCEQmAkDAHljpWu9ZWS24mIv4XzM72wkKaX7hTZ4x9MH51VYFmiy5ECC1BeU0w6tMt
4krZIQorISsj1bnAjPyb29qvlKUpVatOj27deHpT0j4iI04pdtiEeiHv5WQPcknB7Dgdast
KVpXW0QL1DMS4R0vN5Ck5yFIUOikqHKT8xURpy4Sotyl6ausoyJcQB2NIcI3yY6s4J91JIK
VH6HvVkpSuQ6l0Pcp2p7jPRYrhcmUklK5F1SjzQU/lQkJ3bRk4GR7fKqZG0hqGLGCXdEyJT
zh/vHQ5gD/dQRg/Wslo0rrmC8n4GwPsPJVuQ+phAWk47LX0+1WrTHhhq9nc7IvzlkQ8dzrc
Z1S1rOTycEDPPXJq4seGVoDW2dcLtPUfzKfnLG75YSRUradFabscn4m22hhl8DAcOVqT9Co
nH2qdpSlKUpSlKUpStG5Xu1WdvfcrjGiDGR5zoST9B1P2quyfE6xMMGSzGukuIBlUpiCvyk
jOPzKxUnZta6bvykot92YcdUOGVnYv/oqwT9qnaVzWx2+JrDxA1FKvzCJgtTwjRGHBlpKcq
52ngn0859/pjoseMxEZSzGYbYaT0Q2gJSPsKy0riXismyv3NbiHXok443tvISltQ/r2gFZJ
4xkY4qt2a7X7CgbrP+BeSGNq1ZS6gdkoIVgY49KTXRNJOWWP4jCPptkxor9rJkMlYwVJWAl
WATzj7jPaum1QfCZARAvuzKkfizoSs/zAACr9SlQmrkw3tPvxZ8WZJjv4StMThScc7iokBI
GOpOPeuHuQdINXFCYUWVOVggQ/ifPU4rt/dJA49gvnisj+pr9Yr0LfBaVbDgNmIrcpKdwAA
2BSucEcEk5PY1L+FNzesibxBbY33WQ60xGirOCXBv3FXslPJV7Yx1rsFotSLVFKS6qRJdO+
TJWPU8vuT7DsB0AwKkKUrFHjsxWQzHaQ02CSEIGACTk/uSay0r4SB1OM19pXla0NNqccWlC
EAlSlHAAHUk0SpK0haFBSVDIIOQRXqlKpWoVmNrlmc3kri2pb6gE5OxDyN33KVLFWGNeUKi
ec8QomauL6OMHzShPf6VKUpSlKUpSlKUpSlKUpSsb7XnsOM71t+Ykp3tqwpORjIPY1C2rRV
gtDi32oQkSVnKpMs+c6f+JWcfbFTikIW2W1JCkEYKSMgj2xX5u1jEtjd3kqtTbq0/EOK83K
UN4zkhCcDgEfmAA6jnrWTTuvNRWB5IiTXpcZHKoz2XUFOecHqn6j9677p28t6hsEO7NNFpM
pvdsUclJyQRnvyDVA0CpyL4p6qgLKlBS1vZIz0c4Ofo4RXUaUrlHitZ1sy1X5c+2R1BCGo6
HGVLfc56AElPdRyE1RbMJ5u+9EBi5p24ccuqS2y0M9VnfjHfar7Dmuh6Offl+KEl6Ybctab
OkMqtqyWAjenhOfvXS3XW2GlOvOJbbQMqWs4AHzNc98JJaSdRW5tzzmo9xU426nlK0ryAQf
+DP3rotKVU9dJ1auKhvTqYKoy21pl/EgEgY/xcEYzxivz5GeTABlIW08D6fKDi0EjJznaQc
VtWbUi7LqBi9RoMTeyeGFJUpAzwVDcondjvmun+EseNc9T6j1E2l0pce2sKeA3BK1KWc474
CeldWrTkXSLFuUO3OqUJE0LLICCQdgBVk9Bwa8XK8wbS9CamOltU58R2fTkFZBIB9ulQ0HX
UOZCelCKsJZuotxCVg4JUEhw9MA56Vsu6wtf4w9Z463HZjSFkqDRLQWlO4oKum7HOP9arMb
Vt1XdLJcDb5E5dzs6lfBw14QHA4k7iFHAGDjJyRmpKBedY6iZfegRbXam2XlsKTKWt9wLQc
KBCcDGR86j/E24u2yDptclzMhu4tvOOMgpThA9ZA5IHPv0zW9N1dfYl8urbVtiyoVsCXFx0
OFMlbJTnzUZ9Kh1GOORjPNTV5vElrRsi9Wprc6mKJLTb6CCU4CiCOoO3PHvVVueuDcP7S2w
to+EFsUuG7j85LSSsHnnHmpPbit7Tz+p7qhZizYEKFbXlQ0xzHU6t3y+MqUSNueOmcZrZk6
nmveGf8AaNny40vyUrUAnclCgsJWMH6EVba+1yXUt7g3K76i85yW2pCEW1oMBxBShKipxe4
DaRv42k8hP0rUsM+NH+FWm53QW9mU4+5KyiQQ8oFKNyUhXYqycnoDgVfrNfbjcpzXwZj3C3
KJDklLjYUgYOFAJWc5OBgpT1+VWelKUpSlKV8UoJBKiAB3NR8rUNlhA/FXWG1g4IU8nI/es
ds1NZb1Kci224syXm071IQTnbnGfmMnqKlaUpSlKUpSuTeJkiPbJhi/hzbDK/45koiIXuKj
g5WsHnI6JBPTpVY00JVw+KTAtd8ubclKg8+26mMlRxwFKA5HHQrx8u1dZ8Nyg+H9oCBja0U
qGP5gpQP75qK0fGQrxK1hL9IUhbLQA68jJP7Cr5SlcX8QrLIVrJ/4N5bZkIStYjMOyJJzkc
HGEpOMbQoCtOB4e3kKS5G0y7IZSrKDdpaEc9z5STx9DmpmLpbxGXqT8ZZFutb/AMMmKFKUl
aQ2MdAkEdh2FTD3hndL4hKdT6umT2wQoMMthtAP7g/XAq26c01bdLWz8PtjakNFZWpS1blL
Ue5P0AqWpSlarVsgMLK2YMZtROSpDSQSffpVL1zM0fbIj0h63W+RcW0rQzmOlYDuMhKuMZP
sc/51H+GU9xrV+pLZL8tL8hSJaUoG1Iz+YJHsNyR9q6dVY1AQjWulVk9XJSAB82Sf9Kh/E6
JJuUuywom8PpEmW0U9fMab3I/6xA+9UuP50DRs+Tyl+5xWLq0cnBebkkLx9lIOBU0p+9WzR
NoVZ7nHSmeyjYwlkOvTpbqj5oVn8qU5OSOePpXvQ93efm6SbXb5LDTUORC+JeSEodVhKsI5
yceXjPHerjo/azJ1DD3ctXd1e0jBAWlK/wByo1X9bPrm63h2xi2SLopu2SMsMqCQlT3oypS
uEjAPPzqAa1E6qMy1qB4Wq7WuOtqPcmkr3l5CsFhacEOZASojODuGK6tann7jYoj1wjBp+R
HQp9kjhKlJG5OPvXHJVik27w3mLYCkuW29vtEkcqZUAyrj5nb+lWG1TTb9dXCD8Zc33vxNS
27VDRhsJWlOXXVH+XCuhPUVoy7vIX4c3izsWOZ5Md2Sl+YoJQ0j+OVenJys88gDir7btaWu
6yWY9tZnzEOHaZLUNzyUfVZAH6Zqw14bbbaSUtoSgElRCRjknJP61BX3RVnviFOeT8FNx6J
sT+G6k/Mj8w+R/brVO0/MRYNTTFamQo3OC2GnJrGQhxlZG1xaBxjplXY9feuoAggEHIPQiv
tY3pDMdO555DSfdagB+9aa79aEJUpVzi4T1w6k4/So9WutOBW1FxS6fZtCj/pWI62iur2RL
fOeOcbiwoJz9gT+1fTf7m8gliA8hR/KPgXVgfUqLdYlTNVvqHlQHGgTyVJZQAP/AGiz+1fV
s6tfJwGGQBgFyaOfmQhn/WsTmmNRS1EyNULZSf5GG1/fkr/0r4rw9jSAVTbvcJDh6ry2M/8
AVNaN10pYYVxt7Eu1Xq6ofJRvbcW403yMeYlJAAOeuMcc1nsdpZtOv3mYkZEeIIryWm2xhK
eY6iP3Jq61oPTpqVrQzaX3NpIStTraUq+f5s4+1Y41zluXb4CTBQzlgvBaH95GCBgjaMdT3
PSpOlKUpSlcd1xpe6XbWa5cHTk4kpI85x1LjLxHAOM+jI4xkdjjNaFt8Pdcm5R5U2FGfabO
fh58re0B7FKSfft7Vebfo7VEe2tQRqtFvYYSUsswYgITyTypZJPXpxU5pvS7OnviX1TJE+d
NUlUmXIOVLx0AHYDJ4qcpSlKUpSlKVo3mexbLNLmyHC20y0pRUDg9OMH3zgD51x4W9qZZ2/
MaffjxHA8W5Lu1Tu4FKlEJ/u0DPpKsqWroOTX2b+K2C4WrWyWHXxHAZnLSn0rR+UHAASn08
YTkAgZJJrtTD7cmO2+0dzbqAtJ9wRkVTNR3OZKvMxpL8K0RbClD67jIa853LiSB5aTgDjcn
nOTjio/T961XqQpdRZraibbSW/jbjuQvCwFAhtIyklBQTzjmpzUxWzbGoZ0qLqPhV+cWXEs
tMpwN4CjyM46AZ4qpuIk2zS0/WES0W23vz46FQ3IrjjryVurSOihtTkK/lA5qesT0IwdHRo
0Fr4WQHXjvSSpl9KCokHPB3FwHr9q2WtTM2O46kN5m5ajS2/h2wgb1b2kkISByo56f8qxo1
XFtQkXW82RdvuEiMZCmmz5jhjtqATvPACsrPH70veoYVqvLF4fWp+A/a1Ox2kncHnQ4jbsT
03kOAZ9qkLJdr05cwxfV2iKqQ15jMFl8mS0fZQPCuM5IAxjvUdq8a1ZRcZVsftItbEcvJbd
ZKnTtTuUMHKScg4+1RCblrG2ToHwv4HcZt9QHCERlNr2hAw44oH8qRgfsKyXb+2+lIzt7uF
ziXy3AgzIJYCAhBOCUfT/uDXQor7UqIzIYOWXW0rbOOqSMj9qzUpVD8Ro7MKdZr6tB2CR8B
MKTjdHdBBB98f61arBGehWZmG/uzHK2kFZyS2lZSgk/NITUlVD19YY101FYnFxxIfKJCEMF
1TQdUlG9AKk8jBB/U1Jaf0lZjAjzJmmWYUwpIWw878QUHP8AUSQff71ZGIcWN/4vGaZ/9Wg
J/wAqzVrszokiXIiMyG3H423zm0qypvcMpyO2RWxWN99mM0XX3UNNggFa1YAycDn6kVkrTi
3SPMuM2CzuUuCUJdVj0hShu2g+4GCfqK3KrbJT/a4ObiVea+0f/ZMqA+mE1KXG4GLJixvLy
mWHE792NpSgqA+4B/So5rWWnYdsirmXqIytUdtzy3Hh5mCkdU9c/aonSd6h6g1tebjAX5sV
cdpplwZ9RQTvJHbJUnGcEgVd6UpSlKV8wASccnrX2lKUpSlKUpSlKr2qBGmhFumNh2IlBfk
NkkeZghLaMj+pZB/4aq2kdKOu3qYZas22K6cRRygu/wBBVn17BgEnPZOcA56JIix5cZcWQw
28w4natpxIUlQ9iDWRCEtoShCQlKRhIAwAK5pri22Aa0VJ1A880xItm6OW3VJV57a8DaE/m
VhYIGOxqDsSp6L0t/VNquc6+PtsSIUJhRQl0JBSHXACEpI2jJV0z0rsoHnxtrze3zEYWgnO
MjkfOuaTfxCPoXTlnRAdkS03NLAjKUGi8hha1Dk8AEISc17iOXK06ps8G7xEwUuXCTMYW04
FspQ42srbKyB6gsk9OiuOleDCjal8SLjddP3WP+IQI7KmFrb8xhZ9aFpPfsn1JPGe9bF8g6
h1WHd9jciSGLdJiPIcWnY4tewoLas+oZR3xjjNQer7dcdPPWO2NRlymI9yQ/a3DggZOVRlH
/eA2+4OO1TrLVruclEewWmWufLmolzLjOiqSqKErCyN6wDuGNqUpyK6BKZTKiPRyRh1CkH7
jH+tUe2R7rp38Gus20S5RbtCLe+1ESHHGFJUCFbc8gjrjJGBW3cvxnW8RdrRbH7PaniBJkT
cB9xIOSlDYJxnH5ldu1W9hhuNHbjsp2ttICEJHYAYArJSlc68Z31L07AtbCd8mdOQlpI6kg
H/AFUkfeugR1JLQQle8t+hR+Y61lqFvLbZvdkeUP4jb6wlWOgUgg/5it+53OJZ7e7PnO+VH
ZGVr2lWMnA4AJ6mq5p7Xbd607HmIhvSrgtB3xYjSiAoEj86sJSOB1PesMO9XuXqPT6bpDVa
1yG5nmww9vCgnZsUccdz1rX0LJKrRqPVB2qVMmvuo3cDy2xhAJ/WtS5+Jk2JomyXxuC15ly
d2OqJIQ1tV6sDvkBWOeKm/EZzZp2Kd2EKuMXdzwR5gPPy4FaviXq9/TNsZYhsyRJlrTsfbQ
ChICgVDJ/mI4Ax3qB0NN1FfbxqEwZDNnaVO895EmOXZCCoYCcEgDhPcda6mkEJAJyQOT71W
p0dK7oGm3nWVyLgtBcaIC0bouSU5Bx0BrND0fFi3Vm5O3S7TXWCVNolSyttKiCCoJwOcEj2
rBbIWm7pLucIachtGM8ULK4zZD2ScqHHuFDn2qfhwYdujiPBisxmR0bZbCE/oK2KUpSlKUp
SlKUpSlKUpSlUrVr79smLmuNq+HSVSivdnPkNbm04HQeYT98VN6PiCFpG2Nbty1R0uuKJzu
Wv1rP3UompqlQWr3GYOnpl48htcyBHcVFdU2FKaWRgFOQcc4rNpaabppu3XB5Ydkux0h50o
CVFY4WCB09QPFQ0/UGoBqC7RIyrPEhWxlp1T00uErSsE5JSQEjKSP8AnmoHTbCPEKBMvWpJ
8oCK+tLMZl0stRU7QQsYwSdququ2eK86bnxNUWu0WG9R37vHdlyVsS31kEpYPoKu6sheD++
am416R/alLVk0uX4URwWx6eysISzzlSUoA5SkgZPb/PTsmqFaf078DJVLu13VPkRo0Xdudc
KVkDJP5UAYyT0zVgYkX2BpmXcr7HjTJzIXJbixhtCABkICjnJ4POO/etca5ifitjhKjKCLx
FS+l4LyGir8iVcdzwD71T7xqR+23d1+O8tCZepMO+UvBUww2hCwf8OTz9KvP4xMR4gfgrim
vg3Lb8S0An17w5tOT7YNYLHJfXr3U8ZyQ6400mIpttSspbyhWdo7ZNWelKVxvUeomLp4jqu
Kf48PTiQ2whI3efKUcJCQOT6+eOzZrqWnkuIsUUPFsu7SXPLVuG4k5ye6s5z881JVX9RlSb
rYilRSfi8dMg5wCP0zU1KdDER55XRttSjn5DNUzwfcLugmVE/+cO98/wA2f9ak72z52tbIU
KJW1EmKKB3BDYz+pFRWi46E+DbbYIR5kKRuVjoSV5quWuPHu3/0f3kPAFUJLrjZHVK0LKgf
0OPoa8XTVLuoPC64w7m35N4tK2DIbUMFYDicLHtnOD/8RVt8Q3RK0dCdQP76bFUgdzlYOB8
6gUXVjSvjLdGlIdcYusZCw1HbLqy6ACMJTz2X1989K6dHe+IjtveW435iQrY4napOexHY1V
XHgNTQ0bkkuXl3BHOAmIQR+tW6qvphrOo9QuZG1mUGU4HXI805+7mPtVor4pIUnBz9jivtK
UpSlKUpSlKUpSlKUpVG8T25f4O6427iO5DfYLaU5UVna4D9MNKH3qd0XcWrpo21SmlAgxkI
VjspI2qH6g1OUqq+I81iHo95LwcV8Q+y0hDScrWfMScJHvhJqN0le50W+yYVzsztnhXV5cm
3iQsElwgb28D8pJ3LwcdTjNRuvYFmd1gV3qXLjNu29sxkxvWZDyHFYT5ZBCyNycA+5qrPRt
X3KXPiXl6RDtzj7Tt1VEYClp3Np2lSE842pGQMgHPFXpli1sOaUd0qUzYNvlLjuiOveW0uo
IK19x6hk5x1rzp3UcHTDEmwTUyn7qi4PbY7LJW5IStZUlwdsEKHJPGK1LQi42LV2pZ0G0s3
Nszz8Qhs4mNpUhKwU7uFJO4+nIORXQLfNbulualoZebbeTny5DRQsdiFJPSuZ2jTtxkzNTW
VS8KtUdqPbnPbDin2sn5ZSPpUJBdkT2Iza7NImSbvHuTgjtBILSnXUp3EqxtA2dT8vepm26
jub+pLVOFrXcLsi2vQX4zCtoaeS6M+YVfkGOSeeoxUhb9Ru2PWV8N8hrVdZrUXyIVuCny4k
JX0OBjGec4qyC8anNqly3NOtsvZQmJG+J8xaipWMubRhIAOTgnjNb8G5XOS+EvWhbDJkPN+
Yt0ApbRwhe3vuPbsOala5Fr3xZCvibLpxWFctuzs9PcIH7bvrj3qC8PrEFOonynFNtrVhCk
AlxO4cBAHJcUM4POxJJzkjHXbrOkQgzarNDdW+GgvDKWyGWwcDIWtI55xjPQ1CLtut5hx+K
ymUnPDnw7QB7YLYWTisCbTOsUuzu3O4PzH3ZnklT8tbyMFSVAgKACVcEcD71Oa6v8A/Z7TM
mQYcqR5qFNBTCAQ0Sk4Uo54GarXg9f7UrTTNhElKLiwtxS2VcFYKicp9+CPmMdKyXT+0Ny8
Vm4DE6Pa0MW9a23mkh5xbKlpByFcBRUkduMd696fiItXh5qJgrfcVGcnNLLiyc7d2CBnAyC
OgAzVcsUgs+AkwLUpIckFkH2C3Ug/bk1KeLOinZcY6gs7S/iG2/KmNNdXWgODjvtwM/ID2r
WkvJ1pozR0Vu4KYadmIiyg0AFJWhs85PQ+nI99wNbOsdCDT0CDfdJRlJmWpzzXvUVLfT1Kl
f1Hrn5E/Sr7p2+RdSWONdYhw2+nJQTkoUOCk/MGqVdWZFyvlshRJrlukPXWeUym0gqTtbI4
B65GBUzbdJX5h0puGrpsuOrPpSC2tPHZWff5VY7ba49rZW3HLqi6vzHXHXCtbisAZJPyAH2
rcpSlKUpSsD82JFIEiUyyT08xwJz+taitR2NKdxvEEge0hJ/yNatxv0R+C+zbrklElSdqHU
MLf2E9wlI5qtPpuHkZZGopO5IKsNOgH34U8hXPsP0rHb1RTdoEmNNub76EqeMaNFeBwCpCk
OFxxSU8gjHByPpVld1aiOQqTZLuwxkBx9xhIQ0CcblHdnAzkkA8VYKUpSlKUpULq6I/M06/
8KlKn2VIebBTuztUCRjvlIIx3zjvXMLXf3vDa/uR8GVp6csOhDR3FgrAKVJPGQR06ZA7EEV
1+33KFdYiJdvlNSWF9FtKBH0+R+VbVadwtrNxXEL5OIshMhIx1UkED9zn7VsrabcKS42lex
W5O4Z2n3Hzrw5DjOympTkdpb7IKW3VIBUgHGQD2zgV4Zt8WPPkzmm9siUEB5eT6ggEJ/TJr
IzFjx1uuMsNNLeVucUhABWemTjqa97U79+0bsYzjnFeG4rDUh6Q2yhDr+PNWE4K8DAye+BW
WvgSkEkAAq6nHWtUWyGm6fiaWQJXkeR5gJ/Ju3Yx0681nbZaaUtTbSEFxW5ZSkDcfc+54Ff
ExY6JS5SWG0vuJCVuhA3KA6AnqRWWlK4neLMzM/D7cxHiofjTJqJDjg5UgPpS3vKRlQBcHG
frXQNAWBu22RmVJHmXA723F8bWsLIKWwOEgkZOOSeT2x7vJn23WEe7Rbe9KjqhfDyPLUkYG
/KfzEcgnp7E14la88gLDemL88tIGAmIClXPZQUahL/frrdIcGTM07MtsOPcorofeUgHHmBK
gpJO4D1dcfXFdGICklKgCDwQe9V6+aGsV8cTIcjGJNQQpuZEPlOoI75HX7g1ptacuSPFA35
ZQqD+G/DpXu9RWCOCP1ORxUnZLVIt8y9MvobXDlyzJYOc53pG9JH+8D9c1uiy2xNpNpTAYT
AIx8OEAIxnPT681u1HJ07Z0JcS3b2UByQJKtidv8UYwsY6Hjt8/epKowJsunMqzHt6Z0gDG
diXHSOw6ZIT264qjXCQI9/s7pJw1qWQzn28xPTPt6q6ZSlKUpSlKwypCIkR6SsEoZbU4rHs
BmoLSlviqtyn5MWO5cC8syH/ACwVLUTuByeehTVhS2hBylCUn5CvVaci5ssPIZ2rW4pO5SU
lOWx7qBIwOD+hqv6dcC9V3NpLiVBouHgfmC3Nw574O7/pVYrgll2C7GfI2yEKaCScb8pPA+
eM1isbjjtgtzjqipxUVorJ7naM/vW/SlKVqXC5RbYwHZTm3cQltA5W4o8BKU9SSewrRQxdb
sFOSX3bZGVwiM1t84j3WvkJPyT0/q9vqNK2ZtZcbirbdIwXUPuJcV8yoKyT8zXyBcBDdbgy
pKnm3VERJbhH8Xn+7Uf6xz9R881M1QdZaRU+sKiw1PwnNxW03kqZcUckpxk7Fd07VDODtHJ
HLxa5un5zarTeJkF1fXew6yUjpztBCh9cfSra4vV9zXaLRctVR34N4eUypcRnCsNgKV6ihO
c8fXPcV1qI05GhttPyVSFtpwp5aUpK/mQAAPsKi16lRIKkWaE/dihRSpxgpSylQ6guKIBP+
7mtJzVtxgguXTSdyjxwMqeYU3ICB3JCVZx9Aanbbc4N4gtzrdJbkx3PyuIOR9Pkfka26UpS
lKUpWKTIZhxXZMhYbaZQVrWeiUgZJrkGn3bhcb3Jl+QUNtrbdUFnb5763VOJaB9isp3HsGa
6zaoarfbWYziw44kZcWBgKWTlRA7DJNbdKr2vY65OiLohtsOLSz5gSf8ACQr/AEqsu+KUG2
32W3NnKfiBX8KO1AWHUnA43kgEAgnOOc8VtK8ZtIJRuDstR/pEc5/zxXh/xk042kKYZkv55
IGwED3/ADU/8LNvU2paGI+cZSlyYEkjsfynHQ1qO+LWdxbatbQB482cVE/ZKODUdI8Y7mRi
FaWHl8n0pdUk/Q4HX6f86wo8UNUyVJAiNtpV1DFsedUn5DKwDWy5rPWzreI0S4qP9YsO3Hu
OXTWjcLl4mXNAYNtkuND1fxbW0nCh3G4qAI7GtaNbvEK7wjEmWNxTpubc4zXylpSFgBPA4B
GB2FdwpSlKUpSleHm0vMraV+VaSk/Q1RbfeL/p74uPI0nPlgupIdjLQpKiG0JJ65wduc/P3
rGvxOnhZ26QlhI4HmyUIVn5gjitSTrXUN3TtYtceCynlRNzAP8AxKSn04x7isjNv1GxHZuU
ubaFNqADa5l2eW3tPIxgBJ/fNa72onNMXxiaVx79KnB4SWbSoHyz6CgBOSeiVcnrk1ksuot
R3e8tz5elri8Iyl+SrYlgICuo9agCAOO5NXjTiJbVkYbmxDEeSVjyS4F7U7jt5HHTFSlKUq
OnXhuM8qJGaXMnbciM11APQqV0QPmftmtVmyyVyPxKS5HFxWMFZbLoZT2Q2SRge5xyefYV6
fnS7IW3Lk+3IhOOBtUgN7FMlRwkqAyCkkgZ4xkdeokhLa2PLVlKWFFKifkMmoCXGjzLDDYk
N71fGNhSVDHKl+scewUrn3HyqU0/K+NscZ/zVO5SU+YvqraopyfnxUlSqrr6y3C42yNcbMf
/AK0tL4kx0kZ8zA9SPuO3fGK0bfqRrxBZjW+IpyO15ZXd2+UrQAcBkH2Uc5I/lSRwTxdWWW
o7KGWW0tttgJQhAwEgdgK91SL4hrR2qbbeIP8AAh3eUIk+MgYQtagdjo7BQI5PcVd6UpSoe
8akt9hnw2Lk+1GZlpc2vOqwkKSU4HsM7jyfaq7O8UrXAvsdhba1Wl4bPxDaoJDnyBHqTjHI
6fOrpFlxprCX4kht9pQylbSwpJ+4rNXla0NNqccWlCEAlSlHAAHUk1yPXvihDmIctlpQuTE
Qr+NJSPQ4scpSD/Tnkn+bbgcHNSPhhbro+y3MkKKI7SioFSfzqIwSAehKQMk9AcDBUo102l
Kwy4rM6G9Ekthxl9tTbiD0UkjBH6VU4XhRo2Erd+FmQrOQX3lK/bOP2qwR9O2OJt+Hs8Bop
6FEZAI++K3kx2UZ2Mtpz1wkCsKbZAQ55iYMZK8Y3BpOcfXFZPhI3/o7X/QFZQAAABgDoBX2
vlfaUpSlKUpSoZyM5drtJbflPtxYhShLLDpb8xRSFFSlJ9XGRgAjoc54rMvT1tdVucbec4x
hcl1Q/QqxX1nTtmjrK2rbGCldSWwc/rW63Fjs48phpGOm1AGK9OtpdaW2oZStJSfoa55pmG
3Pu1oamR0SYrFse2ecgKSFqdT2PU4SrmrFqKyWtm1peZgRY7jUlhSX22UpU3/FRlQIHBxmt
OHpK/wwphnVBZiIUfIaRHKilJPAJKuv0xW0nSUxbYTI1Rdion1Fh4t5+mScVOwoTcFpTbbj
7gUrcS+8pw/qomtmlaEy9QoTpjqcLsoJyI7KStw+3A6Z9zgVpQ7hFtrbrUpwfHuKU++2hC1
bVHtkA8AYGflWirXkVDiQqG75YVha0rCto7YA5Oe2cZ6DJ4qP1HqSPc9AaiDqEpfioLCkpV
lKisAtrSe4IUkjvWBN3ceTEZ8vL7xLhYUrJU6o5KSf6UAepXTCVDuK2/xFt51tthxwobSfJ
cweS5kKkrA6AkkIHVRJxxgiUsT8ePeZdshOJ+GTuUGQrJaUkpCiB2Cirp7gnvVipWndp34b
apM0bSWWyoBR4J7D5nPbv0qlRn37H4iRpk5hUeNfY5j+Y4EJy+k7k5CfykgkDJJJ710Glcv
8V79bY16sMKapa2or5myUM8rwOEDqByc9axTPErUs9hb1tsgtzITuaXJ/iLeIwdu3jAIzzg
9ue9XrS+q7dqq3CRDXsfbAEiMvhbKu4I+uee9TdKVzrxIXEubwhphqnPxmVtIQFEIQ86UYK
uQDtSN3PAKke9Vu56KTEjoMrUTT74ThyI3FMoo5AASlGM9O4AHyrzbPDVzym51q1Fc4iz6s
ptbzJHfHXPt71muX9u7I2lSdR3aYwnlwt2xe5I78rTg/rUYU6i1WyQ1JkyXkHgTpQUcjqQw
gbUduXDj51aLJ4XWx1MF9SWpMdLpMgrWVFwpyCfY5UMccBOcFROa6eAEpCUgADgAdq+0pSl
KUpSlKUpSlKUpSlQFpWTrHUCRjalEXP+9sVn9ttT9KV5Xu2K2Y3YOM9M1zZ+2Ict1om25TY
diRnElpwyEjYTncos8jBKhg8HnmtqDpG+yYyVNXe3Nw5raS44yw8pam+FDb5iyBn3PNdBpS
lRd0nvhz8Ptqd85xIJURlEdBON6v3wnqSPbJGu5GdgwnIsG3yHQFb3HjJDanlHqoqGVE9+n
bA7Cqve7Xcp/muI0o/MDiNqnReHG3An2SlYHI56ioyH4c6gleYH7iRAkNFAROO6Q2FDHO3g
qSQCDuwemBW294STFWA2prUzqWllta0rjghS0AAc5B2gZwPp1qEd8Ntc24vqh3CLK84BLqk
Lw66nAG07xjaMcJzjpnpWm0nXaIzka2WWZG8tZKn3UKW66sjaVBRGN2OAo9B0IFe7fqlWk3
GoNwaW3OhvBwpmrIUSpHqwpCTjcFAncVZwOmBXYLLeYd+tjU+Evc24OR3Sfb/wCPetx59qM
yt991DTTY3LWtQSlI9yT0qka41BFlabYuloks3KNbbjHfmNx3Ao7EKzg4PHODz9an5jNg1p
p5PmutSoLoDqHEOYLZH8wPVKhz+4Nc50r4g6nD71rYZYv7EZW1qStwtrWnOE5Vg5JAzgjPX
NWeZrm7MvNxnodttbq8E/FSVOLCfdLSUhauQQAOpqCiWZ7UlxfuEWDGnSnQAZV1axtb7rKM
HapXRCcelCcnlXNinaKuMm1tMtSIbMiK4HWMJXsKgCEg4IAHPYc98g1RL9ab1YLy1ebYF26
5JwlaUp2tv+5GSUkZxkZI5HToLHa/GVhhXwup7VIt8pHC1toJST/unCh+9TQ8W9GqaKxcXc
gZ2/DOZ6E+2O1Q0vxUN3QWbHGXGYWvy1TpGMtg8EpTykf7yyAOpB6VvW7RUS/uNSrpGULew
lQjtFxwLkFRBU44o4UrJAOTgnHQDGblAs1stbaW4ECPGSkYHltgED617mQGp2zzXZCUoz6W
X1thWffaRnpWo7pmyyGHGJEBt9DoIX5xLhP3USawx9LQ21FDx8yIhRLEFCA1HbHsUJ/Ofmr
P0FTKUpQkIQkJSkYAAwAK9UpSlQ8q6zV3l2122PGccZjpedcfeUkI3FQSMBJz+UnqKxS39S
RIT0lRtRDLalkYc5wM1JWqYbjaIc4o2GSwh0p/p3JBx+9bdKUpSlKUpSlKUqiamu50Vf5l2
dQ6Y11aZSlbTYc2vNbspKSocFB7HqK02/ExMltK2H5CgvoEWlS1JOOhw5j9PetqDrS6y84t
94VzgEWMpH/8tbEi/wB1ax5kbUQIByI9pbVn91VoM6lnRp/nps+qZTzyCylc2ClKGh1GENg
bjkdSR9RWS0aFvaE+eNRy7a1IC0uRPJbcWlsrUpKd3IB9ZzjOM8dKvUWM3DiMxWs+Wy2ltG
Tk4AwP8qzUrDKlxoLBflyGo7QIBW6sJSCTgcn51Cv6kbuT67dp11ubKx/EktkKYig/zKV0K
vZIyT3wOa2g3G07GBaYW95y9z7y3kBajj86isjPbgdOwxVS1BrL8RkpttoQqW88sNtIQ2lx
CF/1KUkkYHXHtV1hsNWmC1HW95i/5l7AlTqu52pHX6ViZvJfdKU2uelABJcW2kAYGfy7twJ
7DFZol4t00lLMtvzEnCmlnYtJ+aTgj9K21rShJUtQSkdSTgCopWp7Wpa24rjk5xBwUQ2lO4
+4GB9zXN/FmNDucO3aigvhl4vGE4HBtz1PPzGCO/Ue1Teg7fJ07KgR1TkvM3dlb5Z8soSyo
YVtT0Hc8YHU9as2tIFwuOnHGrW2l6S2808GFqCUvBCwooJPHOK1bLFulzvi7zdLMzaUfCGM
GPMS649lQOVlIxtAGAP8RqqXjwye+NkrtEVLTbr5cLB2KjKT/LhOUqSR3GSk9vapjTvh5Ks
sKWRedkieUreb+DaUylQz0QR2ycYIrda0dcVEok3eOlgjCkxICGSofY4+xBHyqyW63RbVDT
EiN7G0kk5JJUTySSeST71tV4dabfbU262lxChgpWMg/aqrP0DHlBTbM51qPuKkR17lttg49
KU7gAnjgds8VGf+CW3uSXXJE0utq/uWSlexg4xlILh+vOasVr0jAt6Wy+45PW0ctl9KAlH0
QhKU5+eM/Op6lKUpSlKUqv2dIXqy+v7VBZ8ls7h2SDjHy6n71uam/wDwvdAVKSkxHAop6gb
Tkj7ZrNY1JXYbetAASqK0QB2G0VvUpSlKUpSlKUpSqjddXRINycYcvUdCEnBa8lJKT8yXB7
HtWk7r2HnDE9K0kgDMqMyEDoSd2Tx1rYg6ls8++W5uBqRUmU46pD0dD29C07FnptAOCByAD
9qudKUpSq5rh+OjTb7LjCJby1NlqKrafNXvG0FJ6pJAB61B23U8x60R02aFCYadGUsZSwto
nqgcbCQfbn3SDUNqTUOp0SGGXW20dSR8KiQtHTJBwQj6qqb8M978K43NbIeSXdjEjb63Ege
oJyem72wD26VYblIQ/FlL3ISGVJ8w/EKZDaQnOHFj5nkJ+VVe0QGJThuEGJZLpAWf4r1p3s
SmVdeu7Kv1B+Rq3PxESoMVTUWPcW0J/wDPR6yMe5BwffIrXWy3JwuTpUrdbQG2w4WFJAHQA
7uB9vtWOWp2Q6mI7HXLIAzBikJabH/7qzjP+73/AKTVf1NCZe0NfpEKLaWQkoWly3ubxvbU
M7/SACB+3FQ1gh3o29iUqxQVSIjiXmZ8JvyXMDG4qSAAsKQTwMZ9s11SJMjT4yJMR9t9lf5
VtqyDWelKUpSlKUpSlKwypLUOI9KeOGmG1OLPskDJ/wAqrbniHaGUoU4zIQFDPKmcgcdt+e
/at9qffJ5cdhxoDUdDy20l55alLCVFOcBI25I6c1tJevaeFwYS/mmWof5t14clXxIyi1RV/
L40j/8ArrTeuuqG07m9MMO4JykXJIJHbGUAfqa1tJTW7pdbtcm0LaMpEdTjS+S0tIUhST9C
ipu9HFiuB2hWIrnB6H0msGl5DUrStqeZKdi4bWNvQekcfapWlKUpSlKUpSlK8uIS62ptY3J
WCFD3BqIf0hpyQ2ht2xwVIQMAeQkf5CvkfRumIqtzNgt6VcHJjpP+Yrej2i2RHUuxrdEZcT
0W2wlJH3ArcpSlKVW9Wi12tpvUUxlQdiLbHnoQFKbTuPYg8eo+3XrnFV6bfmnW3XY8di7R3
05+PtUhpD4GejjS+CRjqcj5CuTaimuSZJYW/P2gDcy68haW/kAj05z8h9K/QGiHoz2jrZ8K
pxSEMJQrzcBe4DnI7c849iK3ptvbky2n5bw+Ej+tLB4SpzP5le+Ow98n2xSdUXiyqukhNiE
9N7hIPmy7YwVobAGcOgDCx8iDjnkV70b4nG9SWrdcoZL61htEyIkqYcJGRkHlJ+X+VdCqoT
NS2696jTphMlKYz6FBxaHNq5BHVCD/AEYBBUDkngdCak4+jrPEgXK3xo4ZhXJOHI6OEpOME
p9sjH6VxfTF0ubJd05EuFwjr3rbQoTQ202c4zyDt56gf65rqGhHX4jrlijohOwoDX8WTGKy
FvqIJ9Sic59RPtxz2q60pSlKUpSlak+5MW5CC8l5anCQhtlpTi1Y64CQTWFu9x3E7vhp6Oc
YXCdB+v5a9puzCzhLE37xHB/mmoC9yLiqYqTGZur0dTSUoajlbKm1gnJxsO7ORyemOlQzt0
uiwQ7bdRvYTtKfPU3n/oNAVCGe+uZHjxoF7gy33glhcqfsQpWQeQtAz9Op6d66hY8fAuHAC
/in9+P6vNVmpGlK5/oeXFtV0vcebJEfc6XEfELCfSHnknk/4gf1Fb+rNTsq0pdXIYCmUx3W
1PqUACSkpAQM5USSOemM1KaKacZ0ba0utltRYC9hAGAokjp8iKnaUpSlKUpSlKUpSlKUpSl
K8OtNvtLZebS42sFKkLGQoHqCD1rgup9Lv6XnTXZGnzItzcjexMYTtCG1knBOSOOBhST9Rm
kKJZLq8l1iW3Hd2DaXJKPOSnjjpsT1xuJBAJ4JrsWkGLfH0zFbtjjbkf1K3t52qUVEqIzzj
OcE9RioDW1pv8x5UphzzIja0NoYZWUqQ0QPMdJHJOTjakHgZ56V7Ld80lGhxbRbbK1auPOe
3qT5XuTk7lk8Yxknke1UpdoDN+caKmm50tKlNttpKPhipZUkJHP8TATnuCABnBroeskXh/R
IZhOLauD5ZbcS11VuICkg9s5PP745qsP2OSxZo0P+ykZqMqMHFXJcvy5EReDlSllO4KBxwA
RzjpVyssy6t6MblXhlDNwYjKLo3AglIOFH2yACR8zXJtMeGk++3RT0h5tqAyvcuRhLvmucK
IRkcjnByMZyMHHHbLbbYlphIhwmg20jt3Ufcnua26UpSlKUpStFaFfjrS1HKPhlhA3dDuTn
jvnjntj51vUpSq3fbnFuFukx2El/4aTGClpwUE+ejgEHqCOfatvTD3nwJbgOU/iMsA4xwHl
j/SpmlaN4ubdpgfEuKQCXENICu6lKCQP3qjyoNvn6jFnl2mFIcmXCWA9KbKi0kNodwnBByo
rz1HevTvhzp5nUVuhu2mCph5t10lBeQoqRswOXCCPV0roaUhKQlIASBgADgV9pSlKUpSlKU
pSlKUpSlKUry44hltTjq0oQgFSlKOAke5Nc9vmukagiTbXp7PlKSWV3FQynPcIQR6sjjJIH
PGap+j9Kmz6gkfjkRpUZDJCH1J3KBxkKTkFKVAJPBwQDntmupaWuUBaFwGlrTIBLobXtOW+
ACkpyCkDCeucgg81s3TTwnXONdIs5+HNjkDeg7kLR/MlSTxgj2xyAe1R94sd4e82SLwy0ll
pRS6zb0GSSAf5ySM4/pSPtWG12m3ty4dzasMweaEFuUuR5jgz0K07jgeonPPUk1ZrhGVKhO
NIOHMBTZzjCwcpP6gVVE2W7S3kSrf8Ah4afcytyWhbj0UjhWBnatSVAgEjjAzmpG42ZNs0t
d0syZMlx5hbji5Tu8qwk57dMcYrd07cmZ8N5lqGmGuC8Y7jCMbEkAEFJAAKSlSSOB1qWpSl
KUpSlKVWdU3xFkudvdLyELLTxCFpUoLALfHpBIz0Bx1IrXR4gRSP4kQNKGNyFyEpI+xxXlP
idp4Olt59LSgcEKdbyD91V9HidpotlfxQGMZHnNZ/7dRl28UrbwzBeQEkkLcDzRUBj+X1gA
575qFgXmDNdWpm5qclyno6IsRTqH3nVJeSoqWpIO1PGcFXYk9qtdj1bYbdGkRrjcosKSZ0l
RjuqKFpCnVkZB9wQfbmpH+3mk/8A9QQP/bCtSVq7Tjrqy3rRiOFDbtbdaUEn3BKT/rVZjua
fdvMWbftaW26CKoOtFSxu3gkjvtA6HgDp095PzJ9y1E7qHTaId4jR5C29nxPlglTDQJSvBH
bmt21xdRytQQ37jZ48CPHU46t5Mzz1uqKNgTyMgc59uKuNKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlK5xrZ
dx1dfHdOWxLj1vtzQduKWXQguuHOxvJ+mcfM+wrBZ462rdBblWo2VKkKDMJhBDhQPzLccVw
2DnqTk9OTWPVMn+ztxtTjgRFtEuItpTraVrQl0rSrKlY3cpSkA4z14qwaEkRZkme7GeckIa
Qy2l5xC0leQTkBYzjG3k9cZq5V5cWhttS3FBKEglRPQCqVbtIXV74F17UMhEaMgriljKHWw
vB2KyShaRwBlPTisjmvH7PPXb9QWaU242oAyoTZeZUFZ2n3HA6dc170/drj/a6REltutwrm
wqdDbfRsW0EqCFJx7kbVkHkbunWp/UK9mnbge5jLSn5kpIH7kVj0/ZBY4C2lyVypD7hekPr
GN6yAOB/KkAAAdgKlagWtQyp0+axbLUqS1Be8hx9b4bCnByoJGDkDI5962RcbsE5XYlk5xh
uU2ePfkivabykcP2+ewec5jlY4+aNwrEvVFpa3Fx2QgJOFFUN4AfU7a8tav006klN+t6cHB
C5KUEH6Eg1k/tRp7bu/HrZgd/i2/8AnW+xLjSmkvR5DTza/wAq21hQP0IrNSlKj7tZLXemm
03KGiQGSVNk5CkEjBwRzWGFpfT8EAxbNCbVj85YSVn6qIz+tQOsGC1MZSESY8QsnC4drRLB
c3DIWChRAwPln7VRXgw1I2tXRKEpUd3/ANkUg/TGP+Va8k2lYKXYz8hX5d7Ol0N5HY/nHyq
Q05qHSunFpXHcTBkYwpx+zLLpBPTIcOPtVsV4gw30/wCzKfkKVwFIsr6gD8/UKwTNYQnGki
eG+DkokaekHB+6sZqJXqqyOJR8JKsMlfmJR8EuyONKcBUBtSSo88+1X1GjdMI37dP27+J+b
MZBz+1ScOFEt8cR4UZmMyCSG2UBCQT14FZ6UpSlKUpSlKUpSlKUrQvV5hWC1u3K4OlthrGc
DJJJwAB3JNQWlNesaoeLYtcyElefIddAKHcZJAI6HAJ+eDg8VbKVH329wtO2l653BaksNYG
EDKlEnAAHc1CI8QrVI05cLq0h9lyEx5xiym/LcII9BA7pUcAEV88Nba7C0k1LlbjMubipkh
SgQSpZ46/LFWlxpt5Gx1CVpyDtUMjIOQf1ANfHWWn0bHmkOJznC0gjP3qKZkNQ9WPwnF4XO
jpfZBGM7PSsA98ApP3NTNVvWiZMyDGsrW1li7O/DSJS+QyggnAH9SsbR2yaag1bDsDSoMJl
c25IQA3CYQpZSMcKVtBIT/n0FVRGp9evBDzdkaS6CAt4219PmJ5wkgncACeoBq02S8N6kns
uvwpVunW9JK2JDRTvCwUkoJwSnKeuPtW3qxwiztxkKAcly2GEAjOcuJKv+qFfpU3UTf7i/E
jNxIGFXKaS1FSRkJOOVq/wpHJ+w7ivDCYWlrfb7ay244X3gygDBW4tWVLcVnr/ADKJr3Yrm
5d1TZYUPhBIUzFAA9SUelS898r3D6JHvUtXwEEZBzWB+3wpS98mGw8ocZcaSo/uK+LjQWGF
qcYjtsoSSsqQkJSB1J7Y4rmk1uINTRr61pqIuKkB6AxHdDT75HR1TQSSrPG0cYB55PHSrbN
VcILclUORDK+rMlIStP1AJrapSlKUpXkgHnaCR0rn2jdNxNQ6eavc+RcUXCU68p9xmc63k+
YobcBQAAxjGBU85oOzu43P3Td3V+JPkn6+qsC/DbTy1pWUyipBJQpT5UpJ9wo5OfvWo/aNN
2kiK7fbs4sK2+Qm6OkpOM4OFDb98dasFlsMK1FUmI7NWX2xkSJi3gB143KIz8xUvSlKUpSl
KUpSlKUpSlRuobKxqGxS7XIwEvtkJXj8iuqVD6HBrmGkJYt2n7rZZT6IlxtL4kNoX6ApxtR
ONx67gAAM9O3c3mPr+03ANptEeddXVgEoixyQ3kZwpasJH619d1TeI6gXtGXTyycZbeYWf0
C6g9bXiHqPSM62vQLnb5O0ONGXAcCd6SCBuSFJ55HXvVUbELWuiI70txXxFkW0h15J3PKjq
IC85/NtznHsOvJFdsQhLaEoQMJSMAewr1SoTVGnf7QQWvIlLhz4jnnQ5SOra8d/dJ6EVE6V
1uu4NRoN7hPRLkrc2VJRubcWhWxXKc7DnGQrGMj3q4EBQwQD35qFlLb01GlXJxl6WH5XmSX
W0ZW22eASByUoAA47AmpOHOiXGMiTCktSGVjKXGlhQP6VqRrrHm3OSmP5bjERva7KBGAsnJ
QFfIDJ9sj51AxnntZamjzmPTYrQ6VsPY/8cf2lO5Of5EhR57np8rc863HZW88tLbbaSpa1H
ASBySahtPocnrdv8lCkuTQBGbUCC1HHKRg9Cr8x+oHaqTqW8X2dcJN4tDkZlmO8bRAQ82ou
rfWQla0DIwe2TnhJ4r1abpAZZX5H8WNHdSwlpvCnPJYVtaRjrvdeJPOMgH2zXld3vbKbjBY
mpVeLpPCXnELJRb2sBOBnuMLH/ApXYVMae1DGVMQ1GfVDsUFaIEMKTlc95QHq6ZwAQeOu7J
4qzW68/il0nMRmN0SEoNGVu4W9/MhI7hPAJz1yO1UrxG1nHjOLtbCg6mKUmWkDcnccbQsZ5
SPzFOfUcDpux50bq913Uca2IsjzKLklxx2ZKUTIeUgZ3rwAAO2BwM4GK6XSlKUpSlK0rbbk
21uQhLhWH5Lj/Ixt3qzj7VsSGfiI7jIcW0VpKd7ZwpPzB96rMrSN1kDy0asuTLZIJUlXr68
gHOPl0NbY0dAUwG5E25yFgYLy5rgWr6lJHP0qcYZRHYQy0CEIGBuUVH9TyayUpSlKUpSlKU
pSlKUpSuU+J9q+Bv8AEujYSmLdgIkvKAQFjGxRz8vqPQMg9KrbWrrsqX/Z+3toYDbqmg1HX
/COw/4eSMpKuMZ57E1KNaxekSInxEt5xhCFqQlLnmOvKyQpQx/Oeg6JQCSMlPFkY1VPuy0t
sOeQGVha17+Ek9AcdRzwkZzjPq5xAx3PwTX0yJMKVWzUKVBza0Ebir0qHHIwTwnk+rnk103
T0l2RZmUSFbpMbMd8/wCNB2k/fGfvUnSlc+1TFn2q+LusEIQM/EFRGEoUkAeYR12lJKHMc4
2K7VadP6lg6hjrLJLMtj0yYjh/iMK9iO444I4NS9QUrR+ly67NkWmI2SCp1wDyx8ycED61o
tWdjUbzCghxjT0YbWYKQG2pZz+YoAGUewPCuuMdbUhCW0JQhIShIwlKRgAewqt6kdbuM9Fm
efS1b2WTMuis/wDkgfS2fYKIUT7hBHeqXJvC9TW+56hMd5mChXlRZLzikpjoT6QWkIUCt5a
j3wB6Rk9DdzdrXNdhtLt8ma9Eeb3rba80RHiMepQ43Dd6sZxnJxWs1O003Lu1xRCRGZsr6l
SJKEJSh18p9XA/MpIOMnuriqjK00q5ssM2u8Q1hSZE6d5CkOPSH18+X5YV0x6evTI71ovW+
/21GnEOpSq93J5z4YFshMIKTlSykjG/LhUfYNpHQYq7Xy6M6F03Gs1mb8+4uNqEZCueeq3n
PkCSok96rGntFanbt7cyRbrFMefWJWbg46pzzMk7iAMZIP24+dWK22/UMnxAi3G826NGai2
1baFxHStsqKxxyBg4zxV3pSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUqC1nYRqPSs23BKS8pG9g
ns4nlP/L6E1xvTl0anTn7TbbOW37i1sSGlJCw5t9W5Sto2cFWwYBOeoAFTcXw71BHZK12lb
stfC3jObGUcYQAB6RxyQcn3FTcfTV+jFSk25EZhtJKUrlo2pJHqKikElOckpG0HvuqDukO7
6j0t/aFEACPEb86M8qSCpTaSoOAoAGAQMhKdox866NpuY0/IWtlWWZ0ZqW3hJAzt2LxwOPS
j9asNKVqXKGZsRSEFKXk+ppShkBXzHcHkEexNcIvs+Vp+/iTAedgyIjnkAg7lxgOSyv8A/N
axyhR/lGCOMC4QPFW7CFvlQLPJKUFReauiGgcD+hWVZ+WKqqvFCfdL+1Lu6GF29hKlpgJBL
RVtynd/Urdt5PA9quUTxltjsiO29HO15xKFbArcjI64IwQDwefoDU1dtSyTaJM9TSokNl9c
XYhZL7zgWUYTtB2jI9wTnqnHPi06SfnaScg3pKoz82UH5QQ6VrdQFApbWSSR6QE4CjgDqea
1btpGa/o26xUMqExu4vzoKGXAnJ3Eo/Y9D3xVduV4n6W0xEftkG7W90eXHQ1N2tt7ykhW1s
ZLilKyok9+/avUa6QU2IRYrLr0CxtJU8zJaKVz7g4T5aVIPJG7Kvrj2qQ/A4VmcscFtcf8S
VLSq7yWUJ+JQt5KtpCgMoSV+njHBHvVplXx7S2kmJN8WJNxSgNJQjG6Q7zgDHHOMk9hmoHS
UKXfSbjcEIcflrS9OfIyAkHLcZv/AAjCSv58HJJx0KlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUp
SlKVx5uK5YPEq+spHltFInshIGFYPmY/Zwf6c5rr7biXW0uIIUlYCkkdwar3iBcXLXoW7SW
jhzyC2k+28hOftuzUlarbHjaciWzy0lhEVLRT2I24P61QtDOuW1TEaRJSpVuuL9tUPNClFC
/y8YGBvQgDkn1H5V06lfCQlJUogAckntWq5dbczjzZ8VvPTc8kZ/eqBr+1aZvZNyj3u0tXB
CfKdQ9LSESUf0KwfSodldv0xydNmhMNOvT54YCSQ0I3lyErwM7d6V8KxjHGCa83+DFtjsJh
lxDji4/nP7XA5s3kkIJHUpTjOMck1b7P4W3UwomoJF3t0WOhKJIU8VKSEDCsq6DtyM/euka
Ytc2Qwy7cHUORWn3JLRQ2W/inVrUvzCk8pSN2EpPX839NW2la8mBElvR3pDCHHIq/MZUofk
VgjI+xNQjWircy7HcS6+otXFdxc3qBLzqgrG4/4cjH0rC/YZ347LlzZ8dNj89E3ygjDhcQk
cKV/QCkK79McCqJJvStXaiYUqCuWucFpZY80Npjwk8q9R4C3B+Y9knA68dEg3O5IiMtx9Mh
tkIHlJYlslARjgjBHH0rI5qXyUJW7BIQVbVKEuPgKHUcrGTWyq8OI5VaJ+3jCkJbWCPf0rJ
rydRQkDLrM5kZx/EgvD99tfFaosjY/jXBtnAyfOCm8D/iAqVBCgCDkHkGvtKUpSlKUpSlKU
pSlKUpWsiWF3J6Ht5aaQ4TnruKh/wC7+9bNKUpSlKUpXOPFBn8Mutk1GlsqQ28IskpQVEoJ
CgOCCeihjod2O9bWltdQU2KMwuJc3UMhaGnkRStK2kk7Dxk/lAz86weIdwa1DpB+BHYnsOK
Uh0KdiLSkpChnJ7dfrkdKlomt7dGtyEIh3N9uKyhLrwilKRxjJKiMZ61z2dc4UjxCkXCAFQ
2LjGCgZTWwl9BChtP8uVIbJJx157Z7RBmNXCBHmsnLchtLiPoRmoSdqdNu1QmC+QIxbSHd2
Elkk+l3PdsnKSf5VAZ4OasK0JcbKFAKSoYIIyCKqV50jBYjfERLN+JuA8x/OSwCMcnhP7VH
y7ZpOy2hy53vT9tK92wtx0F8hYGdhJ/mquX1l/XzkW1WDT0eBCJRIdluMBBbSRgK4xwQDgE
ZIA4Awa2YHg9ZLvCalNPXOA2MoCXwnc8Bx5m0jKN3se2OlWaZbrppPS5bjyYtxt0VrY5FlN
Bs7PcLGRkZ6FJBqAtGmdRxZchGm55tTkR7ypTEl4PsLJAUCnCfZQP5U46VPStRap0whly/W
uNcoi1bFSrYohTZPTchfv7g4qXjaysrrqWJT7ltkKOAzcGlR1H6bgAfsTU4lQUkKSQUkZBB
4Nfa594pX14QDp2AcOykBctwc+Uznpj3Vg8ewNQ9vt8q3tyocVkO3FxpMEq8wICFrQHHjvI
ONqNiR/iJPc1u2+9zIUSYiTYbs2/EtnwKHUMFbQLfmereMAjGzkDmqtabfcG3lvpiuOQDb2
kSZrtvSHmWT6SppruBsI3YJwSrB4qwSJT0J2aytCmrc+44iI3JedbQ+lpDbaEApSTnAUUp/
mJ+VedLT3Ly4Y96iTm2Wm5EmQiSo7fLbQlhKQrIKiD5hJwPVms96jwtJeGDk9gOJuF0ipYK
lSFrBLvJwFKI4GeflWfQ2mrffNNw7m3Pv8J3btW2Jy0pChjlPuk9R9asq9Ksxk+c7qW+NpT
1U5cDtH1yMVDOrskVZbY8Qbqp0E+hqUiUR9U7FGsfx2o0Ai2XK+XFRGEqes7SGycdcrLfHz
rbtlz1q1qS3Rb0zDbgyy4n0oHmgpQVc7VFI6Duau1KUpSlKUpSlKUpSlaDIR+PzDn+J8MyO
vbc5/rmt+lKUpWFyXGZcDbshptauiVLAJ+1VvWGpYMO2zbaZ6YkiRDUWZBPp5Ow4I/mTkH9
+xr5Y9W2yXK8r4/aypr/AGYKSQjy0EDeXCMFSiemeOO+atQIIBByD0IrGzJZkJy04lXKhjv
6TtPHyIxUHry1LvOjLjFZz56WvNa2nnej1DH1xj71wiBcr1AYTbYjklAWQ6lwtlzDRHBSkA
8Hv9e2Tmem3FEOT50hcqYpO3y3HG1BC3FY55A5T2z7E4PFYLjc5j7aWmokmczEcBISw6mMy
4QCSfTuWoA8rVg8+kAVH3VMmfaWHpEZ1RjyfU4WHU7kE8kKOEITnGB1JOSc12bQE1qbpwww
0tDUdW1pK17iWFje3z3wlW3P+E1BeIOl4TjKpTF2lMTmmNrLKj5m8ZJA3EZA6jk8ZI6HBol
g8TNR6XeTDl7pkVo7VRpPC2xngJV1HHY5rr1n8QtL3ptJYurLDp6syVBpYPtz1+2amX4UC5
Mht5pp9sZwAcgE9enetlttplO1tCG08cJAA9v9AKgdR6xtdkgvFNzt/wAakfw2HXxknPcDm
uY6m8RJ0+1LgyJcKUxMYT5iILTjakcjoXBzkjGR2PvW3A13crnf5cqEtNtVLQ2RF3pWFBO5
O9Syg7TjHAGTgcGpOPc3Lncky75GlG3up+HdU3vcRIzkBIShWc8erajt6h7XdNw01eoybep
6DKbV6UxXgnnHGNiuePpURcNCrjNJOlbvJsjm7PkJdUuOvufQT6f+HH0qOaHijbZO/ZAucd
A9TS3kgr/3VbUkffNREO3XS+XLyZVmlNzZMhT9zdeQEJaSVpQlCCo+tKWgsDbn89X2dorTV
ylOyptmjPvvHLjik+pRxjrWNvQ2nWEBEeE5HSBgBmU63j9FCtJ+y6Xgfw13qXGX1Cfxl4Lz
8gV5rGu32+S0pEW/alcB4BjvOqx9FFJ/c1pr05dGyBAk6lWU8BcmfHSlQPUHKVKwevIry5o
zUFymsP3WbBfYincwzLKpCWj3UUpDYUccc5Fbk1+3wiRfNdKSUdWI7jccYHbanK/3qNk3zQ
rKitVqk3RaOFOPx1LAOMjJdwACPVkcY5rOxqy87UR7TpdmGhRCENLKiQsjISUoThPpwonOE
jryQKhdSav1lFTJDavJb+DW+24zGDe0JWElagvcQk9E9CcgnAq26OtDyokW83ZMw3AtbUGV
LU6UpUE7jtztTuIJwBwMCrXSlKUpSlKVrP3CFFdS1ImR2XFflQ46lJP0BNePxe2eYpv8Rib
0/mT56cj6jNefxq0+YW/xSHvAyU+enI+2a2WpLEj+5fbc4z6Fg8faoyWJ0y8Owmp7sJlEZD
iVsoQVKUVKBzuB6YHQdzUcux6vZcIi6vbca7fFW9Clj7pKQf0ryq1a6QApvU9vcV3Qu3bR+
oVmtVweJ0ZQ2HT8xO7JOHEHHtUvYJrtymrmOtpbcXBYDqEqyG3At3ckH61PUpSlKhZ2j9OX
OUuVNs0R99w5W4tsFSjjHJ+gqPf0Lo2YX2hYoxWzt8xDKS2c43AcEA5qMVb/AMGs0d236Oc
lypIKZDcxQecQ2n0hG7kdCMDhIGe/WY0xaH2bVGkKTMtDi0eu3iT57beDxjeDt4xwCMZrHL
0O1JuipibxcGkPlXxLKFpSl0FIBxtA252pJI647HmrFFipixRHDjryRn1PLK1HJzyT161yL
TFtY054iuIacdC48xUZxC+i2nc+WQSeg/h8YzkntVy1utuRetPQHz/s7chy4P8APG1hG4Z9
+SKyeHExi5adkS21BxT8tS31bSNzhQgq69eTjPyr3qvSVtk6YuqIkbyXlsKcSlpakpK0+oe
kEDqPaqjoWOxe4sSNdEFTTzRZAQ+pKvMbw62rclW7O11fORkDpxW7rSwX+xQ/jbHqe4IZKw
hMV18rPIP861e4/T3rl82Pfbw66uRaHZcs7fMltpWpS+OpIO08DGcV4hafmSWXkvIeRtyXd
rQKUEdNy1KCU9T379K0ZARAHlxrmpTufUmOSUJ9/UMAj6ZrA98bGWGZAkp3ALCHCocHvisT
flEOea5s4yBtKio/9z+1We36UlTnEyW0FQcwpphp1DStuOFKWeEce2evbk17+H1Na5r60sO
OIjhS33AA6z5eQOVjlQxweckY7VuN6+u8NQM23tPoUlSErRuYU4kfyj+lof0pCQe5qQTr6H
dFH8TU42lIwrc0l1sIHYJT15HCeE9NyldKk4WpLcpIFtuDkNhkEBDE0lxeOSohR25+ZASOw
XwKnf7VaiisqVllZDrSMTmSjYVqASCpOCTg9Nu49SlI62lMfU7p/i3G2xxjozFWsg/VSx/l
Q2WYoBU3UU9aU8kNhtlP3KU5/eo24DRbagZ8puW4OcLkuSFdcflBJ6kDp3rW/tnp62IItlo
c2I4C22EMI791YPQEnjgc9xnxH1hqK8Q25FrsKGkyXNscvFS9yM4LisBISnJGOckZx0rC6v
XF2fKGX3I8TBX5qWkx94CeEjduUncT1P5R7npqv2CEFAXrUqpqiry1NF5chSk4OSEA8KJwO
npTnHJzW1AsdqbWCxpq4XBSdqkqfZRHb3jqrCyk84HUHjA6VKMwL35z0mJZLNb3Xiret95b
615Vk5CUgcnnrWrqGBq9qwTpv9pktusR1upYhwkoBKU5xuUVHHHyqjWl166eGOpb3cJk12Z
5Yih2Q6V5R6FADPQEq/f712S2/wD3ZF/9Sj/sitmlKUpSo5y/2tqU7GVKHnMnDiUoUrYcA8
4HHBFfFais6OF3FhB64Wraf0NZ/wAWtu3d+IRdoOM+cnH+dZWZcaSMsSGnf9xYV/lWqxaYz
EyY6GWiiUQtYKASV8gknvxtrZMOKpISqMyQOQCgcV5NuglO0wo5T7FpOP8AKtSXpuxTEbZF
riHPG4NhCufYjBqN0gtTrDBcccdWi3s/xHF7iUlbmMnvwkc1Zq+EgDJ4FQsnV9kjyRHEvz3
SsNBLCS5lw4wgEdVc5x2HJwKjdDv+fIuyuP7xpZA7FaPMI/69W2lKUpSlK8lSUlIKgCo4AJ
6nr/oa9Url2uoi4GuUzYzK1u3G3/w9o485lYWCTgnolPTHatrXMkSH3pzBGG9OSHWznJHmK
Qnp/u7q3vDqTHbaRCjjDT0BmQgDGNyctr7n+lHU555x0q7qSlaChQBSoYIPcVyfSUg2v4u1
8qXY72gqWoDhDiiwOc5PpOegAAArqsgLLCi2Gy4BlPmflB+dcd1JfJGobuzb7fOk/iDjqUt
+cyI8bngDasqWT7dPeqnrGxK0/OchXS+fHTNgWGGQrDZI43FWEgfTJ+QqAh2+XMCnGW/4TZ
w4+6QGkk+6lcZ/c44FYH07HnAHg7k4Dgz6vucV4AQSecAjtjj9ft+9bEadMhqzFkOMgkKKE
nCSQBjI6HHXmrXZ9XS3GERZV2aZ3KKgZzBW0tZP5iW+SoZ43JUB9RVu/Bb01C3S7F8eiQnL
syM6mV56VEk9wvbjbhKcFX8y8VATGbdKioMssW4oQUuMPKDD4T2Kk4HAxwEjGTwlROax6ns
cO3aedkOuSH53nJV/EUleAcKws9QdoyEgkhJyo8gVmiWl9b0lpq5z1IZQw8ww255iAtXqGR
nGDtSByMlY/lGasVok6+1VAjzFzX2WJKiU/DpQyhKcgfmGVEfQ5xnuK3rto+W/GaTNuMaNE
bUErXPkqW4tKTwVFRIyogrPPZKem7PpqFpta0x41ym3XC+W7eypxJG7gFaBtHG4HkcqUepG
LHbYbsVhDNu06iKlAUEuzXk7vUQT+XcTnA4yOg9hW6i3XRaUpeuqWGwMeXDjJRj5ZUVcfQC
vv9nLc5j4tL04j/0t5Tqf+iTt/apBiNHit+XHYbZR12toCR+grLStW6MpkWmYwv8AK6wtCv
oUkVx+1BU3wlvaXJaX1yJjBW4UhKU58oBOB0wABgV2dpAbZQhIwEpAA9q90pSlKVWLlebhY
LtKWrT8+4Q5BQpL8EJcKSEhJBRkHqOvTBrXV4gFLaljSWpCEjJ/2H//AFVef8ULWqS8mTbF
RFkq2/FW4qOR03EKz9eDj517i3OFf2HXHbOzLfSk4TAs7mSf5T5q9uDn/wCdWiBqKFb5q7Z
ebk1EltssbW5TwTvBRyQTwTu3A49hUubzbzt8qSJGTj/ZgXsfXbnFaV21PGtkYrTFnPuHIS
hEN0847+npULp1yRqW6t3ObbHI3ketTjiVpStWClIQhecY5JIxzjr1qFiu3622uNf7XcrcY
spv4VcW4bklzY44EeWU85KT0+p5rUGsr75hii7WWEoE7i7LfUUfXck1jRdrsVJek6l05dkF
X909cClHX+lSNv8A34rw/arrdLgmelFvERYUFNW26tpCgc7sKIynPAO04wCKzWidedFGbCV
AlXKPLbYU1PtSUv7FJbSgpwRg42459s4Oazu6ymNNyXfM1RDXJKQ2qZa0KbYxwcYHPXPAHa
rTofU/481JYemGQ/HIIzEWyfL6Aq3cFRIJOOmcVa6UpSlKiPw+5u3pMyRLY8hn+5aS3kpzk
KOfcp2/T1djUvSqN4poVGtltvTa1IXbpqSVJIHoWMK68e3WqVf2b2YUSRAhuzof4W/a5BiZ
dKNqlEbjjpjyyD3Ga07PqubZ4Vgu7bHxCICHGpADp3LZVtBG0nttyMd+SMcno0Lxa0dMJCr
guMQM/wAdlQz+maqUm7RpWpNRmz75sW4RTIbUwtQSHEN8kjgA7kjBPPPHUV0WTcoF4sazEv
seKJLQUl4LbX5aTjPCuDxkc+9VNUzw70xFeAu7L0wtqbD7WHXEBXB2BA2p69gK5/I1LpW3r
cXarJIuslXPxl6d3gn/AHE/m6DGT2qt3CbNuDLBkqSiOARHaQna20M87U9Bz1PJPFaiYsoN
LX5CwhoetRGByOAf1+vNZEwcyWoweQtayAsNArKe+PT+Y/TPbmkuG5HmPx3QpgtAq2P4CiM
cdO/PTt796wqbUfygqCjgenk9u3z6Cu7+DIuSdJvomqV5DcpSIyF9UAfmH03Z++avUuBDuD
XlTYrMlv8ApdbCx+9U7Uvhzpv8EuEiJEVBdRHccHkOqS2SEk8oztxwO1QXhbFlxUXJx8uuL
dgtloubSpOAVYIHf1pPOeMfQUu9DVWndKWVTt+kphT2SWWY7ikJaT6SEqIxnhX7VevC7S9o
m2yXPuURFxltTFNoflNkq2hCD+VWccqNdFmyPwyAXI8B6SG8BLEVKd2CccAkDj61rIvalfm
tNyQMZypkf6E1gXq+ysqKZMh6MpJwoPxXUAH6lOP3rab1DZXQkou0Mhf5f46Rn963GpMd/w
DuX23MHHoWDWWleHk72Vo59SSOPpXGbEhTXh3PZdS5veuURPUL7tgY5OR6cdscjtXaaUpSl
KUpXwpSrqAce4qv6zTezbYqrIw7IW3LbW+0y+GVraGcgKPHXbn5ZqrSLrKuL34XfdGSpKy1
vQmTIjOqQkHG4EhOOeOtR72l7PI3lrTE2M+BvAbjtOAHnGPLd+nQVqm2WVZeh3y2SrY60so
QpLUx1BRgEHclwjPXjHaoxzR2mjICoOsEx0k7loecU2duOmSng/M10CzuRLndtPpjMNJi2x
qU20GnQ63lIaSlQVgZ9KyOnXNXYgEYPIrwphlQIU0gg9QUjmo1eldPOPKeXZIBcVwpXw6cn
9qxq0fp1SlK/CIySrGShO08dOlZGNM2qM2W2GXm0kYwmU6P/erdhwWYDRbZU8UE5w68tzH0
KiTWzSlKUpSlKrPiNBTcNA3dojJQx5yfqghX+lc4sWtpsZ+d8TMkWll94PrDUQObVKQE8qW
MD8nGTzzyahbzpuOFquGmr0i4R3SVvRXFBleSecAYQofTnpiq5JRJtyksz7WGVnqH2SCU9e
p659xzxx85XSLrF01NBiXF4RmFHYHd6RtBzwSrqVE49xxjoMRq40RC1pfiBhlhKmVPjere4
BgHGRz3x0z1rNGnWaLGLfwO5bhILziQpxBBHIB9I79ArH71hkybauQqS006+AgYaCdqU/U9
j9P1FYTMlypBktI3uKSlB2tg7DnASPbPTPXmsjdmvU9bTCLbLVuVsZSpspSMnOE54GTWzN0
rqO1JaRLgLj7kuFCVuISVJSCpeRu6YHfr2qxaO8Np2pIQnvbWGPUE7wU+aR3Py7cD3z3Bmh
oV2PfGLc00gSCUpSsYKW0YG5ZGOSEjp0yRkknnq0GJAsNrYgsFEeLGb2oClAYSOpJP6k1u1
jkspkRXWVp3pcQpJT7gjGK554VeYqGGlspbCI5Q8rbtK1gpxgewHBP8yio+1QXiRHx4c6WW
2CQ0UoSe3Lf+fpq4eGTikWJaJRd+NlyX5C/P5dUAoIys+/8Ay+VXWlK8qQlYwpIUPmM1AXr
Qunb8427MgBLjecLYWWic887SM/etpjStkioCY8BLOMeptakKOBjJIOc8V7NjTgBu5XJsA5
4klX/azXqNbp8ecHl3uTIjhJHw7rTWM9juSkGufPKRH0zBcjBCdlzgDCB+chXOQO5PJ+9W6
Zd9XMXB1uLpViTFS4Qh38RShS0/1YKePpX2Tf7+iE4G9KS0zFJIZ/jMuNbu24hYIHvxWkq7
62YnuuL06l6E4oFCUPtlxhKQNwxuG4qOcHI46jtUtG1VEeQgvwbpDWrqh+3u+k+2Qkg/Y1F
6n17Fssb/AGRcdcsoUpDMwuR9+P6SpOD36kVHWXxJXcW5U5nT97mRVvehbDCFJaSEJyn83X
OSfrV1tlyjXe2R7jDWVx5LYWgkYOD7j3rbpSonVFylWjTkydCaQ7JbSA0hf5SoqCRn5ZNay
YerGNqU3m2yQcb1PwVJUn3xtcAP3/Wou6aWvlwuguqZqIs5LXkeZBkqZC0BRUApKkrB5PSv
qrLrVCgWdQhWOP8AaENLHT5NA/vWGRZtbNOhxs6duQKTu+KjFCsnrykVqTGNWNocdOkLe+o
JPMeYppRA7cKzmpDRkp+bJE55weQuJ5jbZfU58OFqAKCV853NK+nSrnSlKUpSleSlJUFFIK
k9DjkV6pSlKVr3CKJ1ukxFdH2Vtn/iBH+tcx8HUtsrlxynKpDH8ULcCiFNLKSMADA/iDrk/
tV0vGgtMXxRXMtLKXT/AOVYy0o/Upxn71XZXhQtuOY1o1JNYjEY+FmITJax7BJwB+lU24aT
vujLnb7nLYhuNJloAkw9raRnolSNnuM5AP64rBeJFkYvM1n+zqJKVTHUolgKCXCVk43FYHG
4DtirCz4Z/GJ2OaZ+FQR6c3FAx9SlKyetQ+pm5WmNSs2wwox+IYCkLbZSsEZII9KUnjB+1f
dcWy46akyUxNjjLLbSvMKFFZQvcCrBURtCkgfIke4qjuzLg+0pC3VKCNqk7AlKQOuTge+Oc
/510yBZocPwZlXJhDS5zq8yJaVBalBEgA4V/ThOa620Gm2EhlKUNBPpCRgAfKo2zj459+8r
Tj4gBuP8mUk4P/ESVfQp9qwvaQs8m8LusplyTIUU7Q66pSG8HOEpzgAnkipylc48OZjabnK
tLYUFRHZSnMgjOXUgZ7buhI+lZNR6Xm6p8NLREtwQZMcMvpS4vZnCCCOnXnvWxonSl7tr67
hcZrzKnHVD4RxYdKW8k8rHBKlEnPYE468XusbjzTOzzHEo8xQQnccblew+da7FzjyJHkN7i
rc4kcdQg4Ufpu4rcpSlQV0l3xi9234KEXYDjymZfQlKSElLg56A5B/yqiKTKls2+zWuDcPj
Ys6I9JDkdTaWwgq3LyrjBPTHXFdYpSlUrUuh5131Q3fIU6IAI/w7kSbG85paec8Z4zkdMHj
rWJHhr5EVfwV7lRJT+4yA0pfw61K7hvcCCBgA7s4HOalrRoi22e1R4LMmfuZTjzUTHUZPch
IVgZ9gK2nLFORzD1FcGlezobeT+ik5/esK4OrUuEtX22qR2DtuVn7kOisS42udh2XOxlXYG
G6B+vmVF3JevZsJ2BKsVteQspy9Fl7eAoE4SvvgHrj/AJyVvGtlu+ZJ/DGY6nHF+S7uW6lK
lEpSSn0+kccdayu3a4wbmUXCwSJSUJ/gTICAtOFfmSUlW5J4HuD8qyS9QOJS0pph6Kkn+IZ
cJ44HbG0Y+5IxUbI1fMYW58O9YpwISGWvxD4d0knCiQsEcZ6ZBpaNUSp2yRcbpZ4kRJUR5D
wUuRhRTxuOEjIxxknHbNQOj5C50GahmK5lbMSWlA5LiFSHXF4z15Kk4+VXqHc5jk5TEy2vR
0OnMdwDekpxn1kZ2qzng8dOSalKVXo16RBl6iTPfV5cB5LwzyQ2ppJAA/3goD50seqGrnOE
FaiuWtsvKbYbKm4yOyVudCo/L7cc1YaUpSlKUrVuDD8iNtjOht1Kgobs7V+6VY7EZ+nB7Vo
WW13KAhsSrgXwgbdhJV6eT19wdoz7J6DJqZrhZen6X1bNksXeLb47EuSwA8pa05UQvlOFY3
AJ5SO1Wyz+Jlzlq8tVhlTwlWwuRIzmD/iHHT6hNasnxI1D8WuM/EiWHBwHrlGf2H6KA/zAr
V1ib1ctI/iJ1fbrg0w+2tLEFlKQV7wkHzN+RjPyqGvds26YusqVMlOLadYIjLWEIbU4whZO
xOQDkY7jj35q9Wzw9gi2syrLfbxBbkoQ8lLco7BkA8AY65qE1NY9QWe8wH2pMu9OykOxkOq
Z3BkKwCFcHAIPXI6HpXzWcbVMO3Rn70mz3CMgKaWSlxKiFJ3EHb2yhOCO4GeKp0VT67A+7b
7UXnJ6mgHkvo3tKbWVKwz7HjtgAfKuj6eauN30tKjQm2UwnZExD7Mxs7sKUcI2pPH5j0PFW
BpTh0ZbI28lcphiOtaTyAoALOffGanEqYZ2x0qQgpSAlvIGB2wPt+1ZaUrn+jIQi60vrqFu
hpcqQ0lKj6VKCkrOB8t3XvuPtVt06kp05bxtAPkIyAcgHHP71J0qJ1Jbp9ytXl2uUiNOZdQ
8w44Mo3JPRWOxGai7Ho1+All64XqVLko5VsOxvIBCcA5PG5R5PKlZPQVZ2Wy0w22XFOFCQn
es5UrA6n517rBLmRoEZcmW8hlltJUpajwABkn9BWC2XeFeELdguqcQ2raVbSBk/X5YP0I96
3qUpSlKUpSlKUpWGREjS21NyY7TyFDCkuICgR8wa1vwO0eS8x+Fw/Kf/vW/ITtXwByMYPAH
6CsUvTVknOJck2yOtaEJbSrbgpSnokY6AZPFYjpa3hJEd64RcjH8Ce8kD7bsftWu9pNxwgt
akvjBAx6ZSVD9FJP618Fi1CztLGrn1lPUSYTSwr67Qk/vUPfNCXnUFySuZqFDENxKPiERIx
bW4UkEDJUrjIzznB7Vs2DTF30tcX0QZAmWxbYCWpMgBxThIKnFEN9e3XpVlgP3B5T4nQmow
QvDRbf8wOJx1/KMc8YrcpSlKgJl3uk6S/D05HjrVGJS9LllXkpWP/JpCeVK9yOE/M8VHaI1
GrVU65XH+I2hpDDAYK8pQsJKlkdvzKxnuEirhSlaN6RcHLPKRa9nxamylvesowT3BwcH2+e
K5ZpS7C5eJaW5qdkhxRW4w6ykBDgYwsAnncFZ49s119ZUEKKACrHAJwCartlk328qXIulsR
BjK2tGK+dxUAFFa9vzVtAyegJxyKrPiLojTsDS1wvMGAiFLb2EqZJCCC4kEFGdpHyxUHGsF
9vTr8Owt2hNsfhxFvJdQS2VBCkgp4JJyFDI/XvVotmlteQmGY/9qILMdlsNoZbiZS2kdMdC
fualUaVu7jZTO1M8/nrsaUgfpvI/auca1d/ALs9CkPT0JRtKFhtkF9JGSRxnbkYyN2NvOCR
VZkz47jJhR3Zq1vLQlx18qGE5ydo3Z74xjoM/TrVluarZYrq3ESly4S7xLZhsqVtLjm7r9E
jkn2HzFWKbGNtsENA3LRAWypwoQVEpSRuIA56ZNaN204dS3KJcmrqEQkBBSlgZLgG/JCs9w
vHyBV3wRP2+KYNujRFOeYWGkt78Y3YAGcfatmlVi3spjaiWnZjdMk8gdSpDa85+nH/yqU04
MabtwH/ozf8A2RUnSlKUrE/HYlNKakMtvNqBSpDiQoEEYIwfkSK+sx2Y6VJZaQ2FKK1BCQM
qPJP1NZKUpSlKUpXxWQklIyccAnGarsS+3RdsffdtEv4pL6kBgtYCEhIOQf5h7EZyfbtkg/
jd7a8y4oNqjbj/AAGlHznBnoVfyj6cnrkDgzwGBivtKUpSlKUpSlKVW9WX9+3Lj26C9Hjyp
KHHXJMjlEVlAytwjI3HkAD3+lVPQl9fj+HhgxytdzVNcixUODaorc9YUfkAorPyBrU8Pbi3
pW33l14LfY/hSgc4WWvNW0pfzxt3dqumntSLnzZFrOJEpiXI80hYw0yHD5ZPvkKGB3wfaqp
pbXkzz7XDeckXZ+VHkJVGZKFOB5L6tqlEkbUlHcnACalIWoPxYy5Vw/E4SQ1uadSVpZaUAc
p3J9GUkBJ3ZKlZ4xgVFM+Jt2g2yK5dIoS5vDDrhjqUFPBwpdSdp9JQnCgMHdzXuyXGyXHW6
by/DZTKcdU2y+2h0MuJCDl9KzhGTt2kEA/M4rogu9sOMXGKc9MPJ5/etpDiHU7m1pWn3Sci
ub+LqNTuQw3bI63rUtjZKCEhZCisH8v5uw55x8ua09F3jUE+dFZZt81hKYSIq5bzJ8hZStR
8z1AHhJICQcZIHQVZtVaquluuX4NbLZIdmSEIMZ1De5KvWAs5PAwnPXvjPFW5JJQCpO1RHI
znFas+0W26KaVcIEeUpkktl5oL2Z64z06Co7V2m2tS6fkW8NsB5woLa3UnCSFA9Rz0yOPeq
xL8PLxLtT5VdWmbkZbr7RYUtLexwI3NknJHKAQrk/rWCFonX4t7iXdaOsPKUUpa3F0bO38Q
4IP0FZdOeHF/s0sSV6rcaysqWzHQSlR45OSAScckp5zmujUpVXuK7/E1DmFYkz4rrqXkPiU
lvy1eWUEKB5x0ORnvx0qdtcZyFbI8Z3bvabCVbCSkH2GecVt0pSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpS
lKUpSlKVzPxUsbE2+6bmS0q+CclCHKWlW3alSgRk9h+aqgLtF07r+7T7daCLd8O62wWUcND
+785PYJK0YJ9jW01cbX+C2+GzNac87TrsaQlCuUL3pc2q9j+esmnbbrNjU950/bJTUZQU2i
TOdSPMDKRtQtHc5SOvv7da2rToWfE0hJkOB21Xu23BxyNLS2St9O0DHp9SgecY/51H6amzI
17fu91sr5cbJjuoQ0tQakHBS8pTiigKz6ffmpyHdp0xm4sFtpd9X5RYejYUgFaUoecTn0pw
EgLz0JIqKuzyZEWRMvdktZTGSqFHdiuJU2ykjCVYz60pUFYKckHcCMipBcC4NFaWNK22Raw
ytYUxFaytKFjBbcSSVko5OQknKscit5mH+FNtW2DcY5giQ4r4Nu4fDuOJKEeUVrSjKcAKyk
YJ4OTyKuMDUEFluHAlz0uy1QmpCnADtWlR2hWcdz74+1TtfMDOe9faUpSlKUpSlKUpSlKUp
URIv8dMgMMqRubcX8Qp07UstoxvWT9wB7k/I1t227QLvHD8GSh5OATtPIyMjI7VuUpSlKUp
SlKUpSlKUpSlK0rvaIV9tb9tuDIdjvpwpPQj2IPYg81CTdA2l6CpqKlTDybWu2tOZ4CFDgq
Hcg8/c1ij6L8zStlt0txlqdaVIW28wjcglPBBBxuCk8HPvVm+Ci/H/H+Qj4ryvK87HqKM52
59s81S9RWm+ua8ZnRoKp9vchhpTSnEJaCsqCtxUCRwQfSMkge1V6BYL1fXoUS7w5TLdzjyH
Jj7ySUhe4bMJBwlYSAkbhxkkc1gftuqGNL2xyJbG7w4HAcuMZcZW2VIU0tJOFN9cYxjGT71
JNaKu6S1dLjaoW3ywt2FEWdweJT/ESkAJStOCcpPPT5mdb0zd7rFjSZF3lw3mpPmIbU22AE
AqwooCeFq3ernByeBUJD0HqphN3QZkNKXiPIAU5tcUNvqCc7UZCRkkKPGBgcnPatCXctW9+
S6yiXBleWH3AQ58M2pKUAY4UlSEqG08evPXIPSKUpSlKUpSlKUpSlKUpSvhAIweRVXtWiIL
Bmu3JtMpctaMoUolKW0Y2IP8AUMjJ4GeMg4qyJjR0SFSUsNh5SAguBI3FI5Az7cnistKUpS
lKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSv/9k=
</binary><binary id="_1.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAAQABAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAFQAc0BAREA/8QAHA
AAAgIDAQEAAAAAAAAAAAAABQYABAIDBwEI/8QAYRAAAQMDAwEEBQYHCQoLBgYDAQIDBAAFE
QYSITETQVFhBxQicYEVMkKRodEWI1JicrHBJDNVgpKUorKzJTQ1Q1Njc3SDwhcmNkVUZKPS
0/DxRHWEk+HiJzdGVsPjR2XE/9oACAEBAAA/AOnXrVdi06601d7iiKt4FSEqSo5HjwDVZ3X
ulmGw47eo6UK6EhXP2V6nXWmVYxdWznp7C/urcrWOnENJdXeYqELGQVLxke41q/DnTHdeGD
7gr7qwVr/SiXA2q9xwo9Adw/ZWX4d6W3pR8uRdyugKutZP640vGJD18hpx/nM1grXulEjJv
sQjODhece/HSsf+EHSO3d+EELH6fP1VgfSNo8f8/wAX6z91eI9JOjVq2i/R8+YUB9ZFeu+k
bSDTa1/LsVexJVtQSSfIeJqqn0q6NLKHDdgnckK2Fpe5Oe44HWsP+FnRm0EXRXPd2C/uqrI
9M2kWHGkodlPpWfaW2xwgeJyQfqrZ/wAMOjcJPrr/AD3erq49/FQ+mHRg/wDbnz7oy/urYj
0u6MWAflFxOe4x1/dRVnXuk3mUOjUEBIWnO1b6UqHvB6Gs0620sv5uoLeeccSE/fWxGsNNO
fvd9t6uCeJCTwOvfXg1lpkjIv1vIP8A1hP31mnVmnV523yAdoySJCeB9dQ6s06lW03y3g9c
esJ++vPwu03/AA9bv5yj76n4Xab/AIet386R99T8LtN/w9bv5yj76n4Xab/h63fzpH31Pwu
03/D1u/nSPvr0as04el+tv86R99ejVWnT0vtu/nSPvqDVWnScC+27P+tI++vfwq07/D1t/n
bf31Pwp09/D1t/nbf31idWacAz8vW3+dI++p+Fum/4etv86R99T8LNOfw/bf50j76n4W6b/
h62/wA6R99T8LNOfw/bf52j769/CvTn8P23+dt/fXo1Tp09L/bP54399Q6p08Ot+tg98xv7
6n4U6ezj5etnj/fjf314dVadT1v1t/nbf31Pwq07x/d628/9bb++vPws05/D9t/naPvr38K
9OH/n+2/ztv76y/CfT/8ADtt/nbf31Pwm0/8Aw5bfD++2/vr38JbCf+e7d/OkffU/CWwjg3
u3fzpH317+EliIz8tW/H+tI++vPwksI63u3fzpH31PwlsH8N27+dI++vfwksWcfLVv8f76R
99a3dVaeZKQ5fbckqOB+6kc/bRRKkrSFoUFJUMgg5BFc319Z5N513a24sVqU5HgOPhl0gBe
FgEDPGeeM8UOvU25TJLAvZdZit7lGHcm/V0coLfsvJBAOCT7RIz3iug2jUcSaWoq2ZEN8oB
QiQn2Vgd6XBlCx7jQrXzDrjCHENOKSiFLSVJTkAqQkJHvPd7qbUDCEjwFKd3Kh6SbLgHBYW
Dj3LplnW6Hcmexmxm30A5AWOUnxB6g+YpLli6t6jd0+iOxeLWpreGLgvK0ezkhK8E+GCrPX
qKHOWFuNOUuw3B+zXJw4MC4KwHfJK+Q4O7nf8KWb3Yrc7JLV+tC7FPPCJMZrcw4c55aBx8W
yfMUIkWNy2uetT4USRa1qIFwgtB1pORj2gOU48Dg57q0JZszjUbdAYfbL6W3XWFKG4YUT0O
R9E9xrai32FiPFkLtwVuaUpxK3V5UoB4DHPTKUfVVeyWOE4cy2EOg29uQkEqGCqQlPcfySR
+yj8uNA9bjBECKlhxuaFo7BJByyFoOccFJOQao2i129qRIjuRWnQllSUFxAUf35vHxwTz51
fm2qzOxpC27ZGQ4l2KyNqMAEl/dwO8hCfqrDSnouh6kfmdvPejIj7SEtpBzuKx1P6Pn1pet
VgsVyur9neuL1vnIdW2y5JCSw4oKwEqIwUkj7ar6u0VdtHTEtTkBxhw/iZLYOxfl5HyNUmI
S23YvZbllxAcdAUBtSc9/dwDz5iulejiww27lCkM5LyAW33EoC0uHBV7P5m3AKj3kYrr3qc
b/AKM1/IFaJcRLcF8w4MZ1/syW21gJStWOATjgZoFbr3EuEdpJtMdm4pVtuEV0AGKlPz1Hj
2h0244VkedUhqWM3Dely9PMICmG5URCdpU60tYQN3Hsq9oHHPCutHIKosq+XS3LtsRKYXYl
Cg2MqC0k88eINV5S0uagTardbYRSw2h+Y+60NqEqJAQMfSICj5Y86G2zUcKdBusp2yxmzEb
XJiJ2pHrEcFSUrzjgkoV9Y8avR7lapr1lVEtcZxm59pvUWQFMlCckEY65BB8633R9mDco1v
h2FiY8+049jKGwEoKQeoOSSoY/WKDyLk3c79bodqbtzMaVFRJ3u29TzhBUQU+zgIxjqrvrb
JusaHdGRJsVu+TH5a4SXW8F1Dic8qRt+b7J6Hjqa8t15ttytCZSLDDjyVS0R+xeQn2e0wW1
8DkFKkn6/CvVSz8mSJKbHaFLhSnI8pShtQNpGFJ9gkj2uc9MGjsC1JEQm4W22CRk4TGa9nH
dyoZzQd682lpKJAtMZUcQlSHEhlJdC96UJbAxgkq3D3gVuiS4632os+wQo0wyksqbTtcCUq
bUtJCtoycJII8QeTWy8yrNaEy1OWaO8IrDbywhpGSFrKQOR5E1WN40qWpaxamVLiTUxHG/V
EbipTvZhQ45SVZ58iOtZxkB2/OW53SVuZZaT2jkguNq9glQSQkI6nb0JGKrt3jS8ixzrsLG
x2UNwIUhcZsKUlRG1Yz9FQUCD4Vmh2zpTeGpWlYjD9qY9YUjsm1odQUqIIUBwTtPBGatR2b
BIuEGELBBC5cIy8+rt+wAUjHT8/7KozrnYLZNlwH9ORzcEOJTDjNR0KVMSoeypPHAByFE8J
xz1FF0Wu1RrP65drPbGXG2S5JDbCVIRgZIBI5Apftd3tCrDcblc7DbWlwNrqmozSFbWVAFO
ePnAZBHik1eny9NobfbhWe3S30COQlbSENqDytqDu2njPlW2wR9P36PJLmmYUSTEfVHksOR
m1bFgA8KAwoEEHNVbFHt14uk3+4un24UZxxnsQwkyUlJxlYxhIPJx4YrOInS9wWhbmmYbMN
/f6tKcitbXgkEk4AykYBIJ6gUOi3HRS7V8ozNLx4LPaNgl+I37LbhIbd/RJHvHhRj5J0wrU
nyL+Dlv3GGJQdEdGCN+3GMe40QGj9NDkWC2jP/AFVH3Vrf0fptMdwtabtriwglKPVW/aOOB
08hXBZ2h7qxdJEaYyiNIcPaNISpO0AknB28DA9wFALhapVuUntUhbTgKmnkZKHU7inckkDg
lJwe/FfVdpGLPCGc/udv+qK5r6UdTT9KaxtVyt4aU56mttSXRkKSVgkfYOlbLP6ZolxS6Lt
Y5DUZRKQ4wO3SE4GQsYHjRe1xdLXhKvwRvqIS1e0qI0QtpWfGOvgfACrRVqOy8PRFPsj/AB
tuJdT8WFncP4ij7quQNYx5OUqb7Yo/fDFypaP0miA4n+SR51rK/lfVdsuNuXElQWm3EPuJc
w60vCsAp6456dRzTRSk3uHpNc8DG/3U0zS4cafGVGmR25DK/nNuJCgfgaQbHHvdzdvUQTI8
2HHlFDUKe2XGi2c4SF/OBGOvPuofLsrNtmdrClP6Ynu+wGJi98V/81LvII/NVn9EUvXWyCF
LQbnbnLBMKvYmREb4zp/ORnHP5h/i1RuEd4W1K58NCWUKUEXOAe1jkEqJC0jJQcq8j14ojZ
rewm0tzGrg1J7a3IThKwSz2a21KQR1HJzzVJ15Lz9vUFZ2JeOfHMRsffVqCzmc86QcBK/sU
lR+xNeod3yLxGcTgsX1COv0QmTj9dP3o6RtNwOOqW+785ykS7+jaVGut6vT73Zx2ZalMtqb
/fkr5BB6cZxjyq45q1NumSLBf4puWnluFvtFZKo2Vq24V4YAxzkY4NGZum9PoDKJA2Q7jtC
buz7KHDnhp0JwBngZ4Bxg4PXocO3RIEZEeOylCE4PsjGSBjJq1UoQ/anHtQuyihHq8i3mOt
YxuCt2QPdhR+qlyLo+7zo77N0cjserQ2YUNTZ3hwNOBfaKHGNxSn2e4ZpgsVsnxp1xuVzWx
61PWgdnHJKG0IThIyQCScknjvrRcLRdhMubtscihFyj7VqdKgttwIKUlOBgjp1xjzoRM9H3
ZRGfkZTUZ4252DJStSilxKkjBHXGFD6iaJp0u9F1VDukOQlEQBxUqOe9xSAnenzOBkeWete
agbvDOoYE20QBLWqM9G3LWENsFSkELX3keyeByakHTNws/qAts6OOyjJjyVyGStTmFFRUnC
hgkqV9YqhP0o+3ar8/Ghsrus591LEhPKwy4Ug8npgFXA8K1ztCLZmpbtQ7O3PORVvJEhSXU
qbWcqSrqPYPce7ijTGm1R9NTbEh9JYcDiYqiPaQlXICj9IhRPPUjrzR5Odo3YKsc4pQjaWm
LvN+U8sNRnyyYDgAVtIWp08eAcUfDNWJFjukYMzmVs3G5GcJDpdPYt7ezU2AnGcBIPmTz41
jfdOXO6SZbbLsVEa5IYRIcWVb2ktqJIQnGDnJ5JGKqXXQ8qVBheqym25ke4GQ4o52utKf7U
pPfwdpHmD40Uv1quT6Lo7bVNh6bCbioycFB3KBVnySsn3igNw0ZOit3O320vyoM21JaT2z4
JQ60r2EDpgFJOPDFFzptyKqdDt7QRbrnBWl5C15Uh/aEhWTknck4P6I8aw+Sb9EnWufCZhO
utW4Q5KH3VJ2HKSSkgHPIotMiSXb5aZiUJKGEvIeI+juSMY78ZTV2dCZuMNcSQCppwjckH5
wBBwfI4wfKgFy0iiXeFuxgzFhTIvYzEtJCVrUlxK0K4GD9IHPcaoP6AfE27qhXBLMac2yWG
1o3eruNu9oAB+Rknj87HdTDp2yGx29xl2UqXJkPrkSX1JCe0cV1IHcOAAO4ChL9s1NdLsv1
tNshQ0IdQl6OVKfe3JKUgkgbQMgkc8ge+qLNsvd8EKzz7Yq2W63RVNuPF1Ky+4Wi0NgSeEg
KJycdwxXqtJXeW6wbl6k62l2KyttrOwx2d6iSFdSpSgMdw7zViw2W6WrV6kvtl22x7eY8SU
Vgnb2gUlCh1yBxnvCRThWibIVFgyJCUBZaaUsJJxuIBOKTrvarxqG3OTY0Zhp1SEjsJCCO3
2/ROeid2DyOQnpg1yTXLzsC4LtEtqI/IRGZSXmwcM4KllKOeh38591fRFq/wAEQuv97o6/o
iudeknTErVmr4NviLbQ4m3OOZWcZw4kYzg+P66TFaZXpb2braZzCwMGayrAPxwpH9JFVXLa
zPWHIs2NJcHIDh9WfB8lE7VfBSvdRO3a11Vph1Md2Y8tAOPVbq2VZ/Rc+d+ymhHpD0vfUto
1TZlQnRgJlJ/GoQfzXUe0n4UaTYfX2hPsN6YuyB8wyXT2qfJMhvCx7lbq9TqS7WRYZujTja
RwDPACT4ASWwUHu+elJ86vwZ9un6gYnlt6JIUypP4wAtvA7QNjgJSroehpnpP0AFdte1EHa
ZqsE9/tKq16QG2ntOFl5tLjbilgpUAejTigfgQD8Kwb0mqNbmxZ5pabW0kLhS09vFd470Hl
OfzSPdSDKRAi6gkw4ch3Td0jFKJBSovQVbgCkFfVAOeigU92OKpXG0qgS25k6AuzST8y52t
O+M+D+UgHGD37SP0TQyaSYUedLjCG1sUBcLZ+MjuFSEowtH+LVtAGD1yeKL2pBh2nc4+3JR
+PS3IbOUu/udxfXxyOnWpICE329uMqJRJuqXUEdPmyOadtPSJlstE6bDieuLbDSlMpOFKTl
ZVt8+ata6uDL1mbiBwpW6832jR4UAQVDj4fZRCZo21S7NJgtNerqlYUp4DcrcOmc9R+b05P
SudRbxcdEyLla5FuTc9PMyRHktk7lNEpB4B+ioHISc9MZzTra5zlmt6J1uecu+m1p3I25XI
hjwx1WgdMfOTjv7muLKYmxW5UV1LzLqQpC0HIUK3VKlSpS9eLjMPykqJNENu1thbh7JKy4r
bvwc9BjHTnnqMUFYu7d31XEbjpdTcodwfakLO5LZYAX7OfmqVgoOByMZPjTDqBdzgBu729S
n24qVGTByAHm+pKSeixjI5wRkd4oJb39Q3JEBl+5m3yrkw5OcU0hLgaQCgIaQFZAGFgk8km
sLVqe7S4TynpDJXHtLzynUNjat1Dq0JcHkQ3nHTmjc+5v/gtFlMP9k9MEdCXykHYXVJTux0
z7WR3ZqpfGHbRYfk+LcJrsm6SERkPvPFbiCv5yknuwkKIxxmhatWXG1/J8Ncd11cN91mcyU
gvLZS3uQ6OTk7cKIGckEUd01cVXGbelCb6ywiYnsMYIQhTLahg94O7PxoLeL1colyenR7m5
tj3ZmCm3lCCh9Kkt7scbtw3k5z3UUsDEmWubdpMucF+syGm2FSNzQQlakghAGPo+f20vW67
SYFvVqNTM6PGehpaxKfU56zJUobVpRlW1I9rnjIPTith1c4xpqMFXdxHY3FUGTNDHaPKTtU
ptYQQeVYR9E9TRW1C63zQ8abOuUpiUUOPJcjFDanE+1s3AAgHbtJA76LaUDp0xb3npr01x9
hDy3niColQBI4A454FF6lSpUqVKlSpUrwgEYPIr2lX0g2yA7o67y3IEZyQ1EWUOqZSVpOOo
OMimC18WmH/AKBH9UUDfGfSdDPTbaHfjl1H3UykAggjIPUGl27aC01eNynra2y6rq7G/FKP
vxwfiDSnM9F94gNKRZL0l+P3RJiBt92MKR/RB86S7vYZloyq62CZbcDmVAVuax5pJKce5Sf
dQmKH2HxJs1xbW9n2VxnDEfJH5p9lXuTnvpqtXpbv1rd9SvMVNwSBhTb7fYPj38bT8Rmj9r
1DoXUC99unvabuCzkpSQ0hR80nLSviM0SXadUWUqkQHPW21ErLkBYTuz1Ko7hKD/EUkmvbN
rduPLcjXGIkS3FZcSy0WXiegKmV4UeB9Aq6Vd1TPjX3Tz3yQ8mW7HDi3GUHDiPxLieUH2gc
qHGM0z210P2uI8kEBxlCgD5pBpZ0622vWmqEKQFJW43vSocK9gD415qHTjFqtkibY3Db1FS
Q5GCd8V0KUAdzR4785Tg0mJhol22PfmIzunlymgoy4OXoLoPVLiB7TfPByCnr1oFPtfqIRL
kx/kxLh/F3O2APwH8gjKkDhPBIynHf7NMWnNJIudlkSw+XJ0cqcQYzqXGJI2qCRj5wPtKyD
g8inzT1vcZhzIyiuM6QlBKeqDtzkHv+dSbrlgyYNuvQkoceadMZxa0bV7gFJISO4KIyQfEd
xrotku8K+WpmfAkB9lYxuxghQ6gjuI8KVtMIekaw1dCvDEYrfLCy03lSFt7VJB56kgDPnQK
UzcPR5fZkyxlUy0oKFTIZVkthQJHuPBwr4HxLvZDGkbbjZJLaoUnC3ogIw2tWCSMfNVzyno
Tzwc5PVKlSpQmbpq3XC4euSA8SSkuMpeUlp4p+aVpBwojz8BnOKi7TZ4LJcf2toM71sLcdI
2vqVwQc95OMd+cUQ3sS23mkOoWEktOBJztOOQfA4I+ugMexWa66dtsQzXJTUZvsWpDLxaW4
ANq05SRwduCPKsZ9m03KjNqM1MKK0kwFJjyQy2tIPLKvjngYPWjZbt7kRiL+IUwsAMIyCCE
8jb44wDx4UPXbLYh2G1NlvypFuUuY0X3SpfQpKjgDIG7HTwr2P+Dtwu8S6MOR3J70ftI7iV
4W410yB3j2sdO+h8E6V0s9OnxpiY7VwkFLjYJKEut5CgkAcHrkeXFYtHR0V1zWm9J9ZWEpl
OBZAUQE5QkjjIAyQOQPCrbtqstpuAu7j8wKddK0NoedW3uIOcNpyMcknjGea0sR9Oy7FZ0N
zlrhxJjfqqtxSVvJJCUKGM9e445Fb59nsXrz96kSgwth1l2QvtQEIU0DtKvD2V4PlirENuB
YU+qGWns7hKWuKyRnBX7SkpA6pzuVnoM0QgwmLdCZhxklLLCAhtJJOAOgyasVKlSpUqVK8J
AGScCvEOIcTubWlafFJyKyqV4AEgAdBS9r/wD5BXr/AFRdGLb/AILid/4hH9UUEeOfSZFHh
aHD/wBqmmWpUrwgEYPIpT1F6ONP395p5cNEZfaZeXH/ABZcTgjnHBOcHnwpTunolvUVrFmv
SJzCfmxbigKwPBJwQPhtpHu9hm2kKF+09IhpHHbtDtWvrzkD+MfdXlnvV6sigrT15kKYzkx
kLDgH+zVjPuA+NPNr1ydTwno2otLIu7MbAeciNbnGs95aV7Q6dUnurN/S9k1K2hemNVLafb
VlEWWslSCOCkE4dQO4gE0U07qW6ae02yu+2qW5BYYKkzI60vp2jxHCk46cg++jenWkfhNeJ
ja1FMtLTqQpOCAQQPhwfqq5rBW3TMnr89ocf6RNb9MoS3pi1pSkJAiN8AY+iKSrlZnUek9E
C0Prt7UyEX30sBPZjBUCVNH2VgnaDxnnrV2xaelWLUypMyHEhodUENyLeMNPA8bFtqyUEnB
G04pic1G2zrBrTzrCkKfil5l49FqB5SPPAJ+FBtTRRIanwJLZWy/JZSAQAFNu4See4hSSQf
EClS0tTdKXF1y0vOvPxx2U23uK9mSlA/fEcZ3AYyOSMg+0k0c0vLt109J8+5WtJS1ItTa3h
0PaFeDuHccAfr76uMi4selm4MoiCRb58BlT6isANAbkj2T1yQRjzpNtkS92REnVFgDa0sy3
o82E2khBShZAO3rjA69U57x0fLZf/wAI4aL5p99TjrYCZdseXjPiB+SvwV0V3+IYrdcY10j
dvGUSAopWhQ2rbUOqVA9CPCrVSpUoJq5lx/T60tIUtSZEde1IySEvIJ+wUv2iPcoEu6X+G0
68HLpIRLh4OXWkq2pWgflpx0+kOPCvdMN/K+hAq3FKZUKa+5GV09tLqlAHyUlWCPBVUrci3
qhwLldoHa29bs4uNlgvJQ8t7KSpIB5wFJz48d9WYKZVmt+l35UCcpDBk722mC4tAWD2YUlO
ccH4Yojdbgu36gi3t+FO9UdtjjW1uOpxSXCtCglSU5IJAPl15oVE0pc5qbTIebMSZCs7fqz
p/wARIC87T5FPsqHeCaMaFdflWi5olw3IT3ylIDjSweCpW7g949rgjwoE3Hn3W8ad09JXJh
eo2xch5SEAndnsQDuBA9ndg4763NLuSEaetseb6s/CnyICn3mu0CkoaXsynIySgJPXrW963
XGNZHoyozz0qDempReCf76Sp1Ki4AOmAoggdNtXLLcbcnUV/sstQXKkzissFlSwpsstgFRA
IA4I58Kz0hZocWdc5Ce1ceiSnIbHarKhHZG1SW0ZPA9oH6vCmupUrW8+zHRvfdQ0n8pagkf
bQeVrTTMNW16+Qt35KHQs/UnJqqvXMNaSbfabzcfBTEBaUn4r2ig8r0gXhOQixQ7en/KXO6
NN4/iDJoFJ9Ik8LUZWsLJDT+Rb4bspQ9xUAk0DnekGAQSvUGprg54NKahtk/xQSKH2e9Mag
ubkBmztqkyMdhLnSXH/AFcDlbiypWDhIyOBzXY9Bw49u0ymBHQU+qyHmllRyVqSsjceTyRg
+HNMlSpS76QQDoG9Z/6KqjFtGLXEA7mEf1RQdSc+khpXhZ1j/tk0xVKlSqkqZ6vNhsKb9iQ
pSe0yMJUE5CfeQD9VW6rTZKIzB3I7VawQ2znlw+ApWk+i/T1xaW5NjkTXSVOPxldlgnuSkc
AD3e/rS+/6M75Z5CX7PcGLmhv2m25+UOtnwS6nkfWOaTL5fb87OescptxtbHtyvW0NvOtbe
cod27scggnnJ610fSUpU30TSmpDbh9XjyWS46OHgN3tDx6494NMGnmA28kgH/BsVJJOecL/
APpWWsSRpt/H+Ua/tE1csHGnbaP+qNf1BQB3P/C8x4fIqv7WjOoiRDikHBE6Nz/tU0HdSP8
AhLbVgHLCR9SXDVDX7zi4N7YU4rs22YK0Jz81RfVkjw6D6qPal0w3eWxJiuGNcWcFp5Jxkg
5AJ8u49RnvBIKHClzIV9kSLeyI17jYTNhFG1uYnG72QOAvBztH6Sc5Io/Y7gzqLX6LtBnyG
2/kwdvEJThKgsjYoY4xu3Dx6jg1c0CxBijUHYLb7X5Xf7checDPs+4Y/bSZBsd0Yhq1jpZ9
JlokyEyIqFb0LQl1QAAHVOAOOvQjwLdY73G1Yg3WzLTAvbCQmVEePsupHQLx1T+Sscj6xTT
brgmeyollyO+2drzDg9ptXh4EeBHBFXKlSpUrTHiR4iVpjMNspcWXFhCQkKUepOO81Rvl6h
aZtnrkltZbLqUJbYRlSlKPcPrJ9xq0m5Qly2oqZLannme3bQDytHA3DxHI+uqKtT24xor8f
t5SZby2Wgw0VFSkbt3uxtV18KJRZTM2OmRHXvbVnBxjBBwQR3EEEYpau+qpzGonLNbWYBfZ
aQ6UzpJZMjdn2WuCCRjk+dFJ+oIdtltR32Hlvqa7V0Mo3hhsdVLPcnOffg4HFYSdR21q5mG
tp53sFoDshLWWo614CQpXcSFDpnAUM4BrGTqy3tW67ymSp5yz7vWY5BStJAz9RHQ9DRhhbb
zSX2xw6kKBxgkY4zXjMZmOt1bTYQp9faOEfSVgDP1AfVW2pVG9w359kmRI0hyO88ypLbrZw
pKscYrhblwVZ7Pb517tLd2kvN7kuyQt1Gwkgbsq27wUkcp7uCa8Y1hqq4lbdhtC47bo2oTA
ihCQPelIP21vGi/SPf04lsuNIV1VKlfsKiR9VWU+hlVvi+sX7UEaIgqCUpZaLilq7kpzjJP
gAaKn0YaZtUlpmWi5S1OJCtzrgbRyUjgJGeqhnkdDTDZtPaEYdiJasDae3Sns35CS6jtCM9
nuUThePEDPdmprHTVvhCPIt0REZyV20VYaAAVvYdxx45xRHQU9uZEnBs5BdbfBGf8AGMoUe
v526mo794wBtwcnPPl+2vc8gYPv8K9pb9IePwAvOf8Aox/WKOQBi3RgO5lH6hQk/wD5gJ/9
1H+1FHq1vqcQw4tlvtXEpJQ3u27jjgZ7s+NVrTLmzYCH59uVb31dWFOpcKfiOKu1RvMBdxt
jrLKw3IThxhwjhDiTlJ92QM+WaV4PpHbuchMG3WaVKmtDEtG5KG2HAdpTvPB56Y6irGjri3
fJT0y6NobvjG9PYlJCmI6lZTt7lA4Htjr0PSmNN1t6564CZrBlN43M9oN4z04pdv2vIsGY5
abRHcut0ShRU2wQEMYSTlazwOh468VzW8C4K1bdpFxdZMqZaQFiOFBCeWhjnr3V0DTIx6LZ
YHHsTccfnuUy2ZgojMv9zkVlI58En76q6wGdOuj/ADrX9omr1lGLFbweojN/1RQJaf8A8WW
1Y6WU8/7aimpOIEf/AF6N/apoU+MekeOT3tDH8hz/AM/Cheu+Wr8P+rwP7dVdArkGsocP/h
L7aVIXGMktsNOpOAl3YNilY5xnjI5HBHSrCflKBfe3jtpi6gaylxsjDdwR1I7hvOM8YCsZG
FAimHQk6Le5uopLcBEVqS+3vjrSncT2QC8jvBOevXnvyKo6Zulhs2ir6ln9xiHJkIkKS0pO
FKWpLeDjnjaPLFC4WjpDmkbLqawPeqXZiGha9nAdGOcjvJHUHhXkerHpbWo1jazGZfTbry2
hLhSUbkOD8pIPVJ6EcEfbTHa7t6445CltCLcWAC7H3ZBHctB+kg+Pd0ODRKpUqVKA3u0Tbt
ereptwMRojbrodASoh4gIR7J4OEqWaW7Vp2dcSkKmqZm6e7SHFeU3glQWFIX4FCm8JI8M+V
abXbdVxbLGKrOlybbrw88hjtwhDja0r5Cj9EKWfhTnpy3y7dagi4ONuTH3XH3+z+YFrUVEJ
8hnFCdVv3F2S5bBpgXiJJjYYcISUtvEkHtCo+ynG05HNVZNkv8JqTDhRmJvyhCYiLluPBPY
bUFCiUkZUOSoY7zUlWW9tuybJEhtrt9wmJkLuCnhllv2NyCjqVexgEcYI8KH3jTF3Yg3q6Q
YwXcJEmSkspOTIiuAJA46qBAUB7x305mZNYQlpFreeKYZdCgtCQXBj8VyeCfHpW2NMlPTVM
O29xhoMocDxWkgqPVGB3jx6VdqVK+e7itbD5gvJC0Rbo/HKVjI2l1BTx/HV9Zrv8X+9WspS
k7BlKRgA47q1XGci2wHZa0Kc2D2W0DKlqPASPMkgUpWy+QW742q9lZuchbqEqUrczGKMZbQ
O7wzjKiPMCteo7wyudDX2zYdW4tqOO5xQcaKPgQr7KHzMpsEmLFkJkBtW1RaV4JQAoHyKSR
4cUZuVxVdvR7Avi0FK0KjSyO/AWnd/RJ+utGg1liUiMSTvt4QSfymHnGj9hRTHqG/t6dhNS
nYUuUhx1LZEZvcUZ+krwFFqToNtubPpFlXHfcnYTram+zfVhlnodyfa9oHGAMZGTnGObnpE
/wDy/vP+rH9Yo9DGILAznDaefhQb/wDyIOvFp/8A5aYKlSpS/rXULum9PLlx4/byHVhhlG8
JAWrOCSe4YpH0tE9XbsiXAW30o3OhB4WpbicqI+keBzVnUNmbnWu2T2p8uFNZhttFyMvblt
aVKI7ic+/A8Kr2Kw2mCp9l6Oi4l1wOKelpC3CohIPtdR84/XRGEyzGtpaitoZZTHeIQkYGe
ze+vml+9s511IbHO6ElPwD7af2U4adP/wCGE89MCf8A2jlNttGLZFGMYZR/VFC9Y/8AJ9f+
nY/tU0Stadtphp8GED+iKDJTu9Jq1Y+ZZwM+901d1H/eEf8A16N/apodIA/4QYpwf3vHT8x
dB9cKIF982IA/7dVdArmuqWUu6muO9IICEEZGeQGqc9Q6di6gh9m7ht9HLTwGSg+fiMgfVk
YPNc9eYu8G9pKFJi6iZ4bcUfxdxR3IUem44wDwFeSqP6LuzNy03empLQQ8iTJcdhKBUttKy
VYIIyeSru+2tkG7TnvRW3J09CU5JjxUtIaltqTv2pAUQPpcZI7jQa4aWYGgLZqCO6YVxttv
bf7dnqdqASffgfHofInpjVMPVCokG9tiLe4+HWHE5R2wxkqQevI+cjw8ujREu6jcFW24MiL
LOSzhWUSEDvQfEd6eo8xzRSpUqVKlSpUoQbg/+GItu4er/J5fKcD53aBOc9elF6lSpUqVK4
hruKlm/X1KEAFDqJPHGSW1qz9aB9VdpivCREZfHRxtKx8Rmgutotyl6aeRakJXJStKwkjJI
Bzx50p6Zscy72aJNvElsQXnO1ZDigp5CiAnbuGQQdo64II+FMUCx6YbupiiK5JmRNoC5CVO
bDgYwTwOMfZSjcG7jpCbc7U1AakRbmtLcNTawjsw6pzajGOVbs854ABp6dtLzmgFWiSlAf8
AkzsFBv5oWG8ce40q6QmbpsF/d1mOtq/RkMJfT/SSR76f5kCPPb2PpX0ICkLUhQB64KSCM4
qlEvDar+/YUQpLfqsdDiX1j8WsHjAOckj9hotSz6RyR6Przj/o/wC0UwRP7zY/0af1UGA//
EQn/wD1I/tTRp+QxGR2kh5tlH5TigkfbVMahsiiQm8QDg4OJKOPtqy/PhxY4kPyWkNK+asq
GFe7x+FUmrhcJ8hIhwixEB9qTKBSpY/Mb6/FWPcaG690udTWNCGn2mZMN0SGlvZ2ZHUKx0G
O/wAqTtKS03BNteSpSuzZQ2tSgRuUlaQSOmQfGr9wXmC2nJ9iLEHXrls1nZmVPPNqAyShJI
/+QaKOQkNw1pHO2GoHA7yFj/epW1EY7OvUyS5+LXFHtdxJmpAx9Rps0jbv+I82G48txLz8x
G5IycFxaeP1+801R2+yjNNgkhKAnkeArRc4hmw+wDbbmXEKIc6YCgSfeMcVabQG20oHRIAF
CmIizqyXNIwgRGmUnxO5Sj+yvdR/3jG/16N/apqhISPw6jKz9E9/+bV/9KCa2Gfl4f5q3/2
yq6BXOtR/8pbn+gn+q1XRaUvSTbk3DS21IAk+sstsOd6VLcSn6jnkeQ78Vz+JNfub7ElD/q
GoEoKWJDhG2YnJT2bvcSdpCVnrwDzgl20pelXzRztlbkmBfLfG9XfbdbBUypI2hW09U9Kr3
GBdHPQwth25pU+i3hanG2gAtoJzsx+jxkc1jrHT0YaCbumVG4WyI243IR7ClFIGDx0I7iP1
V5ZdQ/KOzS+sUFud7JizCOz7Y9UqBHzHB14691NtsduUZ1cG6APJbALM5IAS6nOMLH0V9PI
9R4ArUqVKlSpUoGpgI12iRnJctim8fk7XQft3fZRypUqVju9sp2ngA7u4+VZVK5T6R4gRq3
fg7ZsBIP6SXNh/ou09aLlmdouzyCcqVDbCj5gYP2ijlIj/AGcSPf7VHiKkiHMTLaaZQpWxK
trjgH5wyshIOfaGKJW2ZcC7Jk25oIs+Uhv11K0LSce0tIPJRnAwcc5IOKD6jkPwdYaXF7ks
utOSlLbWlBQ2he0pCcEnvUkgk9c9K6BXIrU58mz7rFI5tz0d8DPQMyFNK/7NSaerNablG1Z
dbjLky3Y8kAR23HcttDvASFHPkcDApjwM5769pY9JAB9H15z/AJD/AHhTDF4iM/6NP6qBPR
vWPSCCXnW+ztqVYbVt3/jVcHyoum0W4KKjDacUVbipxO856ZyrNbfUYeCPVWcHgjsxzVG3a
YslpluSoNuaZdcOdwydvkkHhI8k4FFaWPSFLdY0hIjRs+s3BaITOPynDj9WaqP2WNYnLZFi
I2Mx46Wk4+kQtJJ9/fQq4ENRH1OD2W24YGO7DRJolpSFNWtC3W1JiybelbTyDyNwbGM9MjZ
n40YuVjlSIzsWNIwh0t+2s8thKkkjjk7hu57qxhaOtUd9uVIZEqU2gtpdczgJ7Uuj2c4yFE
c+VGYsSPCaLMVlDLZWpZSgYG5RJJ+JJNbqlSpQ69MGRFYQFpRiWwrKjjOHEnHv4qo7DeOrG
JQTloA5Ph7BH66XtaNubb2stq2n5PAOODh1WfqzT7XPr+kK1DdOvQA/yGPvroNA9W4NtiJJ
+dcYg6dfxyKT9LaXtt6jT2pLfLkZja4nqhRLpyPrA8xxQ26W2dCvEdqZL9QvMUYt9352PoH
AbdPennG48jorIwSYtF4N10LctLP7oF9hQXGnY7oBUr2T7SR3g9OOmfdVu5xvlj0MJVKkKd
X8mokBwDblQSFAEDgju86z1ZpqAj0der4cWuHHQGHlq3OA5GOe/k/Duq+/coFtdh6UvPbTG
5TAaMt8ZQ4onAQo/lHuP7aLW5iZaw4xLlJfhNjLD7qsOIH5Kz0VjuV18eeSTqVKlSpUryva
lSpWsIBXlR3EHI44HX762VK556WWQ0zabnj96eWyT5KTuH2t0Q9Hc9iJoNHrLqWmYMh5hS1
cBIDpxn6xRidqBUVx9CWUj1ZballRzuaUraVDwIP2Y8awsz6ICLjCW0ozWXnpCmwPbkJUoq
StPjkYT5EYohBlvyret25wfUCMhbbjqVjbjrkcYx4+BrmOoH1a4u0SIYYbscBailR+e4Upz
gnqnKRnA5xjPJwCUDV9x09LVGcadvFjZSP3S0Ct6HwMoWf8ZtyOnIB5JNCLg9Gla+nogvB6
NebU+thaD7K9zYIx7ltH3GurWmV69Z4Uv/Lx0OceaQf21bqUr+kk49Ht4x/kB/WFMkf+9mv
0B+qgyR/x/dPP+Ckf2qqO1KlSle4uKuXpAtlvS0lxi2sLmvn8hxWUN/H55/8ASr+oAgerrW
QMqKR+v9n2UBnWL5YjOwVO9j270VJXjnalnJx54zim+DEbt9vjwmiS3HaS0kq6kJGBn6qjs
1hmYxEWvD0gLLacHkJxnn4itU27Q4ESbIec4gNF15IHIG0q+0ChKNb2xVychLafQptgvKVt
CiMbfZ2glWTvTjjnuq2NUW9TjYQiU4260XUPIjqU2UgZUdwHGOhB76u264N3OImU00+2hR9
kPtFtRHjg9x8at1Kp3JrtWmBzxIaV9SgaxcbzdmVqCDgK25+cOBnFVLq06RJWl5OMsew4Cs
Jwo5wnxP7KM0oXiKz8pTnlII3KAUpCuTkMDp8O6m+geqgTFtwHObnF4/2goT6PvmSjjqxGP
9FVMl4s8K+QFw5zW9CvmqHzkHxSe41ye9292BeG7JdZnq0qM32lqvTZ5bSSQEOd+zjHOdvP
VNGIt3iS9EXHRt5imFcrfb1hLO87X0oRlK21DqDgHA/VTpaITNu0pCYY7dbbLKFoS4Staj1
AOevJ6d1X0wEritNSl+suNkEurSAVEHPd0relCsrSvapsjAGO7vzWQBCsDG3w8KyqVKlVJd
yjw3WmVla33s9my2kqWrHU4HQDxPFexLjFmqW205h5r98ZWNq0e8ft6VaqVKlSgCbg87qFm
O6sgBw7W0cAcO8q8chI+NH6lJfpagrmaBlqb+fGcQ8COMYOD9hNANGS7i/pm5t22PHkj1tD
7zD5I3tOspUraR0Oc9QRTHbNLLnwGn5ktxKSwtuO2kglDa042rUkkOAeyUnj5o61as8JiRa
pHr77kh2HJcQZZJS4FpwFKSR83JB9kcdBzSbN1tMu1vdiPFxsIdLbf4r2ZJSvaoqV02oynI
A5Kk92RQu0pnvszbZGT2ITIc/dDh3eyWlhwnBzvJIAPeTnupristW31OPGSpLLElKUgnqN4
znzIHxoNfobVm1XoyehCWmxLeiL8h2pH++quh6YZMSxNQVZzDUuPz4JUQn+jii9Slf0kYHo
+vHTlodTx85NMjH7w3+iP1UGRzr57pxa0f2q/uo7UqVKC2FnZc764tOXVzh7Z70hpvaPcOa
IT7ezcW22387EL3ED6QwQR9RrVEZYcef/ABXLEgbM9xDaRkfAkVfqq/b2X7hFnLKu1ipWG8
Hj2wAc/VSlq+2Wi6X9iLON0ZekRFNpcitnsyM8qKhxlI3A57l1YuyNKerTbsqQVKYQ26+5E
c9shSQlscdc7UkDxANbrXGsTi41oiuTXexivbXHEq2vId2laisjCiSoHI7zR61wPky2swg+
t9LKdqVrSlJx3DCQBx7qt1K1vNlzZhWNqwo+eKrdm8q5hzYlLSM855VlI/b7qo3K1uTHZna
pHYuqY2FCQVHaok548/10boFK0+5KnPvrkey8rckY+aMN8f8AZ/bR2gep/wB7tY8bnH/rZ/
ZQv0fpKY7+RjMeN/Z04Vz3WERqfqGdHkNJcaVARgHruDclSSPAgjNardom4vMRYMpeWGGUr
g3NCgJEUkA7RnqDzkdB3eAe5Dz0O3q7MGTIabyAohO/uyT0HiasqKy0S3tK9vs56Z+6shnA
zjPfivalSpXilBKSpRwAMknupPst0dl3Kbey2tTMlQQwc5HYIC8Y8yoEkZz7XlWaZ0h/VUK
6kt/Jzi3ICMDJC8AhWfAqQpPxFN1SpUqUDt1oKLw9MdSoBHLRz1JLmc/y/to5Uoffonr+n7
hExkvRnEAeZScfbXOfQ++4iQ/G9n8bCZWcnrsWtBx9afrovGuVwCplms0wIDEh1plpiIXnW
vaP74sqCEAEnA67cVlOvSoWj41kYQI12dV6kpA9otLTje5+dnII8StPnQKLBguOzocVpKrf
AbYbjOqVuUsiQQ+5nvKlAjPeE1Y01CS5FduKEAKuhVJ4H0VYCU/Vj4k0elQyi3qdI5Q5vPu
G8/sFAPSW26LJFlc7oN+9k+SgVD7SK6NBSkOvPNn8XK2vJHmUgH9Qq4RkYNTA8Bx0pY9JIz
6P7qME/i0Yx+mmmVkYYbHgkfqpMuFzXH9I0mIm4xoLztraLC5KcoVhxeU4yOec9aLokXtQP
q9zs0v+ItH6lq/VW0zdRsnC7NEfHixNI+xSB+uvflya0P3Tp64o/wBEWnR9i8/ZUGp4KR+6
I9wjf6WC7+sJIofadQ2z5ZvLi7lHbjrdZLZdcCOezAPCsfk/rphZmxZJHq8hl4eLbgVj6q2
oaQ2VlCQCtW5XmfH7KzqUMnMRXbzAU84sPdk8htAHCgoJ3ZPdjA+uleHZtE+qtMsvoDSUxk
uNY2dthSg0paQBklSsZ8QKOadiWotoVb3HXG4KnGo+5BSG0LIOwZ+ckYGD5UfqVKlSqk+5w
bYyp6dKajoSMkrVjAzjP1mt6ZDK2UPBxPZuY2KJwDnp9dQPNFQSHUEqJSBuHJHUfCoHmiAQ
6ggnaPaHJ8KwkxUSg1vCT2TqXE7k5wR4eB861W+2Rra1sYQASlKVEDGdowOO7irlLEqE1K1
TKPZLcX2TaVbRwB2bw5PQfO689aZGU7GUJ27dqQNuc446VkQFApUAQRggjrWLjjbLSnHFJQ
2hJUpSjgJA6k0u3XXNqtzrbSV9qXmlLbdH70FbApAUruCgchWMdar6Tvkq6XGU4pEl6JKAf
YeIJbQgj5ueACDlOACSUknuptoPqC7SbGhm4erLkwEHbLS0nLjSTjDgHeB3jrg57qvwLhDu
kREuBJbksOfNcbVuBpf9IUqajTzcC3KUiTdJLcNLiR8wLPtHy4yPjRti0RGLdGg9nuZjpAS
knhXBGT45yT76rXiO1HsLkeMyE4UktpbTyklYO4DyPNWJl8tNvB9cucRjHc48kH6s0Bu2v4
rEEO2SG/dnXVBtktpKGlrPQBagAo+ScmitghXdptcy+Te1mSAMx2uGY4/JSO888qPWjFStL
fbetPbz+LwnYMe/NbqrXCWmBb35S1toDSCoF1YQnPdknoM4oTpW63e72eLLucKO36wgkqZd
yPq8D0GCfHvpD0ig2bXTERSilKXpMJXnkBSPtaVTzo3MWHNs7iQl22S1tZxguIV7aFnzKVA
E+INJdxcdvTl61Mwn233U2izpAHtKKtinfM+0rHgAaJtWEWm33e029BdVGtCUMjI3LX2jxH
XvJGauJtj0ONEiWqIoiIhO1twkFSEoRnGevJHxotdkv/gpLUy0n1lKFbG3CEgqxjBJwO80j
+knU1gcs021s3NmTKenNvIS0N6UBIRnJTnzHjmnzTdwbkafsjqVja/HCE89cJ/+2jtSlj0j
/wDIK6foI/tE0ytjDaR4AVznW2i1ax1s0luS0wqFCbWUutFaXQXF8HBB7vGrsf0fyYsVthJ
s7qW07UhcNY495Wa1L0PdEe0y1ASR07GQ41+pNYfIGrI2ewVKx3dnc1KH1KIrMfhtBT2ixc
HeeGwWHPr6n6qpO6k1k0CmRbn3Ud4etqlD+jgUf0kTeG3ZM+zW9hTasJLcQtrz4+1nz76bE
IS2gIQAlKRgAd1ZVKozraZk2FKRKcYXEcKsICSHEkYKTkdDx054oKNHWKf6pOhLUkx3WnGH
W15GGyfZ8we/zAolatPsWaOY8KQ+hsyC+U4RznPs8J6c+/jrRapUqVKX72/Y/lEszbm3GmO
RVRQ3uG5SXSADjqeUd3TvrOXbYV+sUa3LuKX2W+zW44hQy6GzgnIPs+0nqOhFAXNN2xERif
B1EyzHtz6lxFpKFobcUpPClZ5yRtPQkKPjW2Pp5aZLRjXiBJcjzsssLbACUoCyUnBJ3/jMk
+AT0607VKlD1W8Kui5YRhWUkLUsnBCFJylPQfO8858qIVQud6gWqGJMmQgJX+9JChlw9wT4
0quTpmpksyrcgPh6O5EnRESMNpSvosFQAUpsjCiB3kDOKJxLVHs9rTPvrbcma0lKFuo3uqd
I3JTweSo71DGPpY6VZXd7bZLKS1FEEMtB0QygIUhKifojjjCiQPCvbKp+LdJcKdPemPuJQ+
06sgIW30OxI4Tg9cdxST1o3XItdWaFpS9syLO5KbduqlFUSJLUyttY5Lifo4PQhQ64x31Zh
l8pjyZmpLkZiHy0iGWESnWPAuEIJRxgnrjI61uTfIkplluau+zJD+4tobkuBl5AVtUtHZAK
UkeGM/rqlerPa/wfvQbfYMuOy3ISkQ1trbBUUkYWCpSDx7Wc5FB4Wp41igxXXLPaJrji9iN
7OH0HjkpGc4JHHXu610XSNlusl5OodTY9eKSmHDSnaiE2fBPcs955IHGetN9SpUqVipKVpK
VpCknqCMivQAlISkAAcADurlOogm163emFSUIanMSFKJ2gAFvcSf0XHM+6jGqr3Et9wlv26
8RGn7hAS0oe0tQVnKHAlCTn2FL/AKNB29a6btUWzw4sOfIZtST2SHGUtb3MbQv2lZ71Hp3+
VDJeuJ71ycnwrO6084825uefUpJ7PcEpwEgbcLOeea3r1nraaCUuBpJHWNHTtH8Y58uc0vX
GTMfkh66T4Slo7pUoL5/RAX+qi1i1fBbQ5GmwTqMObOxiRbalLbSk55BIH9XuzW1jUydHXV
HrNnmMWuQsPCA7+Nbik5wW1KA2nOcjpyabo/pas0yQY8K23OW6nAUlhkK2knHXPicVmn0s2
ErKFwrs2U/O3ROE+/BoDrD0nadvmmpNqt6pTr8oISlRZ2pQd4+cSeOldVAwkDwpQuNjXdtd
vrTdbhA7O3ND9xuhG7LjnXIOen66vJ0tMb/e9V3ofpraX+tFV7izMsrTbkvW70dDrgbb9Yj
Mq3KPQDCQSavi36jbawm/x3F5zl23jGPD2Visex1a30mWd79KM4j9SzRljtuwb9Y2dttG/s
87c9+M84rZUqVKlBEljSNldclSwbdERlvKPxiRnhPHzjyAOM0vpGobtEevl1vCrFb8do1Gj
ELcDWPpK6BR8snnHFW7P61Z7g6uXcbtNZ7BK1IlONOJaSVYCgU4Jxg58POnCh97uzdltbs1
banVJHsNIGVLV93eT3AE91JcvUeqgtUoORIzGAW0oUh9teeRyMHkA8g/ROM8imLSWqDqKO8
l+P2EmOQHEpztOeh8vHqQRggmt1wsdvkzJbkhajIntpaQQgFTIAIJSccA557qsxbJHh3W4T
WENNichAWlCMHcN2VE9+cj6vOgUDQ78doMybkHGysb+xb7MlCGihsDr7XJJPfx4URt+n3re
/HlpVHcltRFxnHlIwp7BT2ZUR4BOD76Lseubj6yWCnHHZg5zx4/H7KsVKlLN9n6hZ1DEiWt
uO4wUesKSs7VOpTkLbBPGTuRg8Y8xQWBpC9OW95lMlqEG1vIipca3KaSolJ5zylaCSR3KAI
76J3OdY9FR5HqDcZFwf2qcTgrXjIHaLSn2toJ6DHJ7sk1i38t3xqOrC4z3YIMlt1tSEsSEE
OIUkHqk8pUAT3eFXtP2J1lh567xY/rK3ny2lCy4GmnVBRRuIGecnp30bbjR47bSUNIQmOjY
2fyE4AwD4cD6qrO3qA072KX+3d/ybCS6r4hIOPjSXqLT2odSvpvEKPEZ7WKGvVZS1B1GFFX
UDCSc4I8/LNXLQ9HuzcgTbEuBcoyezl71FLbaQOCpQOF+z7+PAVLJAjTrfHjesMSfVVlLCe
yWz+LBPXgFKsnB29OnOa0XeNEjSbnCVBRboaISy5IQSpx4EdSepwraAM85NJLejHGrnFliS
oqYdcU43wC32am/aycge2vBGMDHQ4rp9pf1gpl31+PACmHChKFbgp9I6K3g7Rkfm9Qa3Oau
gwpjUK7Nrt8h04SFqS4BnpkoJ2jzUAKOoWhxIUhaVA9Ck5FZVKlSq824Q7awH50pmM0VBAW
6sJTk9Bk1zTVFqGo9SzE+tRFw3FNFtXr6Eb8NqSUgAFROVfsqm/YJDLISi03WUEAIHq7A2j
HgVLGRj82hEhu9QitMbRr4UDguSZGfiQ3tH2mqCxqLtB63drHZEq7u1aKgP4m9X20RjWvQa
2wrUOu5dycHJQ2HAge7KVH9VFoN59D9lWFxovrDiDwtyO46c/x+KPp9MOjWEJbjmUR0S21F
x9Q4oBrfXMbVttjWSxQrkbi5KQ62FR9qkhOfaHPj3++rDN4uTdtXaLPeHEG3oHrtyUgOJLw
xlhoEDI5OVHPdVdnUV1MhtK9RXB3e0tagEtoAwFYx7PfiqmoIsdUKbOTMnuyMpbUXXwUrw+
sHIAA6IB99dpoHH51zO8rcx9rjv3Vs1NqBGmrQqeqI9MO4JSyxjeon9g76vPxYt0htiUwh1
CgFpChnaccEHuI8RVkDAAHQV7UqUsXvVfZX6Lpu0uxzdJBytbyVKRHRgnkJ6qIHCcjxJ8bl
zflNOR0Rr0wzJYILzbzQKHgcABWOUZOMHz6Gr1subVyacKU7HWV7HWyc7T5HvBHIPfV2uc+
kib67cGdPnaVqS28ylROzcpSkbl47k9QPPPUUwxk6f07H+TpEFENtptLaXHWdyX0gDncMgn
Pcec91L7lnjNXNsRpirRFksL9XTMCdrqdwPZFKgClPOQM7sbulOOnbq1ebKzLZQEpBU0Qg5
QSglJKT3pyOD4UM1DLSLs0h+JHdjx2FqV2xOTu+kAEkgAJOTx1HNB7RbItxhtdi2tEaarKW
0ukmOSCVDCkjcnI55yDg9ea0QXLhatdtRQhplhkiM4EpwZDbhUW1Y7tpSefziO6n6JDbhtl
CFLWSSVOOKKlKyc8k1YrFa0NpKlqCUjqVHArSudFbh+t9sFscYW37YOTgY25zzVitbkhln9
9ebb7/aUBWYIIBByD0Ir2sSlJUFFIKk9DjkUr6k1FMt1wcgMOMtKcYQqOtQyQ4VKxu7tito
RnuKh41Qcs1zvV9hXERJEGDMAdlsPOhKmynhSFIHzu0TtHPQJPGTR+ffWbY8LfEhyJjzTY3
IYQVJZH0dx7sge+h8/VM6Iw0hMVpUqQ6GENr3NqbWoEpUQR7SeDyCOmOO6pc7e9abC5Mu12
fnTXwhGXCOyaUogZbbxjPPGc91EoEOHpS0RLXbY6fXZAwhJOVLX1UtZ8B1J+HfRyHFTDiNx
0qUvaDlajyok5JPvJJpFuN5S0py4ll/5Mur6A64hIUthxpQQpCknOUKCSeOeDxV5lzSWmYT
1ytqkvOpUcttubnHHFdxz0ycdcAdaoLvjcmWiTcVIdSoBxKGU5bfLZyEpUfoJXjKu8pJ6A0
W01a1TrfLnSU/380WmlKTgqQSpSlkd29ayR5BNXZt0ls2+3wWjtuc7DW5Qz2WOHHCO/HcO8
kUOuctnSSI1rtkFyS9PKitYcBefc4GVKPeSRlR4HQdwrG3WB5x/t2JDjTiQpDxYcLcfce5s
JwTtPGTjNELZcbrb7yixXhHrAdQpcO4Njh1KcZQ4PorGeo4I86YqlSlH0nRpsrRb7cCAJzo
dbWpsp3eylW4nHf0x7ia4Mm9QlOOOiw2lBWSdqw+QPJIC8CtPy0hKFoRaYICs8p7Xj3e3xV
NyYlxO31VlscZLed2PDJJq/Cm21kbyyQsYGHEoWDxjvbNEGNULiH9yvRGhjGPUGT/8AxVaj
62u7bmVXttlJHC27e0Mny/F1vRruUJTSnLhJlK3Z7RvY0pPuw0T9VNi9SR1Soy4L8qTPuZZ
R6wtByw0FY4VxkncoZA6KHFWbqsSoDyGUBtsuAhKBgH8W0o8eOaBQ4x7VClYJEdaemecK++
rGo2QzFlIz7SnPm/7VZ/3q7TQSKP8AjrcleEGMP6btFpEZiU0WpDSHUHqlQyKzQhDTaW20J
QhAASlIwAB0AFZVKlLmufWzp9TUJ51p+Q4lhCm17NpUcbieuEjJxSroXSqYuorksXB4PQm0
NKUlWV9qrPaKVuB+dsB9xFXZ6hqi13TS1sfLdx9dcEt4ZCW0heQpRHXIAASPA9wNex5n4F3
az227SkLYEYx0Ot71OZUobO08U+yQnw+Bptvl1Npgb2WfWJjyuyiRgrBecIJCc9wwCSe4A1
zxzROo7qsaruj7L1xJJ9QS1hPZYwEgg/OwSQPMd9OltuPy7ZFW+YfV5j7CkZPIcGMb0ePmO
CDwQKDaguF6mstWSTpPtu2UlKpS1peaSMgFYSBk8Z4OP107sstR2UsstpbbQMJQgYCR4AUr
asgSZ90j+q2tMx1uK4hCnTtbBcWgHKh0wlKj0PUeNbbLb7pBus/t2IaFSnDIbdQ2pQQk4Bb
38ZIIB+PHSvNRW2SdSWa5w31If3lhxJZ7RspwohShkEYOec8bqZe0SkALWnd384rxTrRSQp
xGDx86lxnSds7WT69cX7hHez2caTIK22QTngEnnz8KNQY0K3sNxoikNsNpCUNJUMJ9w+utE
CD6ml3tbo6+47JU9uUsDCSeEAfkgcfbWErT8O5vqdnOqlJ3ZCFBG0DOQngZI69T3nxotkA4
yPdWDi2W1ILq0IKlbUbjjJPcPOswoHOCDg4OO6h0qztTLoZL4bcYdiKjPMrTkLBUCP8Ae+u
t1xuUSzw/WJbqW2xhKcnqe4e+lNjUU+K8iLCjQi648pbrUp9SX31HnaMDa2ojolRzgDgVhe
LlHv10hO263TZL1tKnHglggtu4BS0rcQArPJ64wPGtN0Rd7ho9uLJslzNxS4p5CkBtQaIWV
pByv2sDA8yKK22cxNvK7+0l2R2sMpaQBgoR2oSEgHGCVJUTny8KIJvj+57tUQ2TGAU+z6xv
cQk+OBgHAPeelUbi9EtTJt0tXZxZz6nYkkJ3NhZO/YsDxOceIJFUS7ZkxnXZEa6xW0jDzaX
FtNOK8M5TkY7zjgc1rixoN4tj95m2/wBWitkMNMlJBW0kjagA4KQpfXgZ+NMyH7vCCUSIrM
1OM74yg2oD9BRx8QfhQkNm4aktmoUPFm1rgujDo2KSpRHPkCMnPl50C1Fd02vXaHjJLqZEM
hpBO8srSle3AT0G7Gc95HPg027UNsTYFKhOB92DGCnIjf76CB80pPIJPGaDPXO73Npi6JYX
6vHc7RmRGbDiUqwQrIJClN4JBUnOeo7qZtPXpm/2Zm4sKbUlZUlRbUSnclRScEgHGRkeRon
UryvlDUaEt6muiE42pmOgAdB7ZocAVEJSCSeAB30Ui6fnOo7R2JISlSCpAS2cnwJ/JT35Pw
oq1oO7vISt1DMZCv3sOLShTnuyQMeefrq3M9Gsm1RW373dYVsLr6Gm2lrClEKx7ZweEjkk+
AozaNEaQfmRoUzWIlqdbUUiOQhtIGMgqUTjORgY5xT0fRrEhRnVWqUoKKDs7RAWojrtCsjG
f/WgsWzNWqfCn3O/xLcqK/2ioaZaE5R1UTsT7hjw6mvHZ9t9SSiO69MUtQJVDjLdTnYhOM4
APzTg5x08aJWqzodTuNiuyThWEvJQ2SSc85OAPiaE61s1wFseu0iAIo9cZRtL4UdhUBnAGM
7j1zXWa5pr1u6o1E+9b9Tw7ChyI0hZkvBvtsKc+bwTxkdPyqV4EicloIc9JTbwHAS2/JP6k
5q/vdSQDrV/J6YVOPn3eVb0+tqSdmrJy8fkx56uRUBuK1KS1qW6LUPnbYU84/pedeqTdGk7
l6gvSU4Jz6hMAwOe9fxrWVXDcAq+3xRKto/ufKPOduOXfE4+NaXpk3tmiq/Xz8ccJUITwyc
Aj/Hc5Ch9YrBhiRuK2bnfcr2qUUQlp3bskE5fGc7VfVW2TbrqNqnpl/O1XBMdPBTk98ju2q
+o1qNimTFsOOvXpw7gWlOLaSQVK2ZBU8cZPs1Yc0xKZSgOP3FtBOElVwjJB8vnGqRsENDqC
qY4FrUshSrlHGFZ2kk4PJIxWTlrhtKwq7Ng56G8MZ6H/N+VUpDFubjOOJurZUltbiUi6Nq5
TjjAa5Jz078GtCp0JUHsvlRa20chr5QCgcc9Az51ZaVFW96mLs92ScpAEl1QJCgkcBjvzke
/4Vs+Q4L43tuzn9302mpSgfj2Ir1OlWHFf4NvDpJzkRZHPvyBXv4GhXzdP3lYI+k0sfrWKn
4CyVHKNM3Lw9ogfre/8/r2t+j27kAtaflIP50tCcf9r/55rafRzqFwD+5e39OcP2E1tZ9GO
oCrCmWG0f68r9iaPM+iaCtht2XLdZeTytKV70j4nqOB3VhdLbFtuoNIW2FIbcUzMUp1ScDc
AnI3AHrjoaarfbrkzqmbNeW36k4khCcncSdmDjwGFCjad2328Z8qVr06/IvKvVcpbYaKQtQ
BHbfmZ6KCQoA+Kh4Gr9ptceTpdECXb/V23N25o5C/nHCic539CVZznnNbrZZZFvnPSXrtJl
pWgIS24lAAAx7SiBlSuMbj3UWpCtUYRr5fbKlTy0qQ72Da/ZKd2FhIV5lSiD9xpjjRoZSbu
Fo9XciEOBYyc95Uo9+Bgg+HvrQzbLfq3RkFi5Rd0d9hp0NhRSUHAIwRyMUoQbW/YRJSYj10
mmQuPbZj6lPGMQogBQUcJIGFBQAznBxinl23xWLdAtL6Q7HKkoV2vtbykbhk95KhmhMyxpj
X2ItySpwPqMWK2MhbbRBW4FLzlSRs4HGM9+BWzUcGPe34GlU59U4emttrI2sIGEpJHI3K2/
BJ8KK2TTlo07GUxaoSI6VnctQyVLPmo8msr1a40+C8pxnc6llwIUkkH2kEEcdc56Gl213Ge
tiQ9GloLdqiMZjgBTbqeyCljIPCsggHPGOlexrg1Y9WuxmFO/J9wdC3gtGG4zy0jaAe4qVj
I8VjzpzqVK+cr23a2Lxc1PLhqUuY7vIbcfUCVn6WUpT+urFlVJmQnDCtzzwSjahW1uOkEHk
DAKiTjHXNNr2m4Vjsa7vqK7JafeSAwEJLxUs/koWeTjgDoOpzWi2WabdnV+rNfIrKhjtFfj
J7hLnZ+24fmZIUcIAxtrYbTbLbKuVziwmlogokqj9sO1KloAZQSVZJ3OFw/AY6VYnxG37i4
u5MszW7VFS04Ftgh1TLW5WRj6TryBx+TQpk3HTk2TAjPrl21iOWZMJ2QUpBSlrtFNKPCVFb
mAMeIp803YdMToUe72lhstPpClKKR2hUD0WfLBBT0opqZpCdMzSltOGW+2CccZQQsfami6V
BSQodCMilX0lOBvRzoPVyTHSOcc9qn7qa659qq73+DrNuPZ7VDl9s0hAdkrwELO7HfwMDu8
KGPXbWLbCpCnrNBDobWpMdhSyfmkHOR+UD9dUpE3U0xyQ67fGQpLbxPZw/yWnSeqvAEfHyr
eJ2o2nnlDUrqMl4nbEbGSlS89fMH3VpjSbwb/KSrVE5I9cabK0NNJ3bkKOcbSOOlS7Lnu29
TrmpLo8Ql0AKU2B/eYc7kjvXg+XnVGdEfQ812l3uh/droJL+DxJaGeB16n3gUIEYLl21pcu
YoKUwVbpCuApLHTn8/A8OKj7EZq3IIkSSVssqyqUv8h8njPjt49/ia3Xg2di6OoLpWgOySn
dMWr5qngnndz0T7/jztifgu25DD/qqh2id+5ZVwJRHPP8AkwPgazRJ06bchCIETtdgyUxST
na0Ou3rkq/8kVqvsq1xZCWo8BKEpemEfuMpykrUUcFI6DA8q3LvMFm9ONCCpAR60vs/V0pO
AlwDg+HHuxVR3V9sTbksJaOXGH2iQEcBa2uuDx7KFdfHwoai+OSIy24zKlrVu9lBKinIQOg
B7/1+VMVs1FdW76+45bXgTJKwC27831pThHCDnkgZ/wDSmC3a8u0O3NRUW1xx1vKSBBkLOc
nOThI6+dbDrXXclKVRtNOBLhwhRilOT7i5QmX6QtWW1sO3iPMgMrVtbdTFa2qPOR7XXp3UR
namuFtsLF1mXq4utuOltSWww1tyhSk87D3px8aFWa+6o1Ktfq8t+A0loOhyTKcVvBz02JT+
SfrohE0zrO7Kf2ajYIaUEKK3JHJKQrvV5irifRtqNXtvajjLXjhK461p+1VV7n6NbmIEq43
HUQcVFjuKQiNFDQWAknaTnpxQXSkYxr/b2lOdomLeHm0FYys8IGSrvrtalBCCtRwlIyTXqV
BaQpJyCMitD8GJJTtejNODeHMKSOVA5B99WK56wZ+o3flx28y4zC3QmLGjq2oYQVLQFK/LV
kA8+OKcrDPXc7HEmuY3utgqIGAo9Mj34z8aA3N0L9I8KM2wntxBDyXM7SoBzBST4bSojz95
phNot5lKkqiNrdWSSVe0OeuAeB8KsrUiOwpXspQ2nPgAAKW7ctMhFu7GUh6TImLlScHwSQo
AeCSUJpjkR2pTJaeTuSSD4YIOQR5giqrNqaD7MqU4uVKYKi265xs3DBwkcDjigWhipcnUi3
goyPlh1K1rHtFICdg9wSRgU2Vgh5pxSkocQpSThQSoEg+dANT2Odc4Xq9uUwhrla46iW0vL
yMFSkg5A5OMcnGTxivF6akyrctuZMbW+t0vdn2WY4UVbiCjOVeGSeO7FFrXFlw4xalyUPkK
9gpSoBKfD2lEn4mrtSkexaQt0m0zy6iPKkOXOS+CV7kJXuKQDt64Hd3GhjzDWlbWqbdmNsO
O6W2I7aQhUtwqISlKfoo7znk9/HB1RrDNkuOTtR9nLnKktqaaXhSYaUjtlobHQcbUEimWG3
6g2t91KSmKlby/Ps07R9ay4aErYRHZjRXThtUppLuRkFuMkvOn4u5Fb4adxQmUlKS442Xyr
pnBkvfaUJ+FL9uaM2XHdkYxLmtOP7h0SndMcz/KZT8KvaWuibDqgtCM+1a9RxhcorKU71ML
IBWMJ7sc8DuFO06bCudinoivtyN0ZxJQ2rKvmnjHUGsdLXZq72CI+hRKwygOZTj2sc/aDQb
0lu/8X24wRuK321k/khLiBn61CnGuY+kCVPiamaehTrZFU0G15mK2n5rgz5j9tLqrrINqSZ
erbESpKQGWm96kgBsDnI/IGfcaoPahjREyN2om3CpuQlIYiBW4qRgDOeArJ57qGParYWhwC
fOKil0AllsJypTpzxz9JP1nwFGLRbJtyvclSJc0sOSg526FAbgAUpJwO7x4xmr9w0ncm4Uo
pXLcRHhOSClUk55YaCeB7lpI8APfS3Gseo9SS4z0eEltDqlPsmRKVtUFKK85Ks/QPPfjxoo
PRpqcoRJULS2kbEpBdUvOC2M45/JGfee7pQd0VeESQwuTbkLS32StreRjJH5PX/6UTXpa5y
lOMSr2wlCFKCuwgoRzuCDjAH5ZrNnQqFx0l2+zSAjeEoAT9Iq8fysn3+6r6dI2G3JiyJnrc
9sPHtUvSFDKRGU4QNuMcpT8Ko680ZbQ2w/YYqmD+NW8HH1LBQltteQDnn2/HuqmdPx4EqHb
HU+sdnvZWojBVl8pI8uKvaLssWDqmRISguCPHa2tu4WApxkLUefM10SK+iNKYW2hKMpcyEp
Az+6Md3ur25z3S4p1KiPY3JHhywf2mhLUhSpagM5W9yM46upz/Wo7aXd8yIVKOAnOM/mE/w
C9Strd7dYdPMKG7tJW458myftzQy7jdodsLQFJFybAB/0S6YXGlsz5jaClLSWghptKduzCV
DHu6UyaYbLbEzIxufCh7uzR91HKH3//AJO3L/VHf6hrm9vhpjXy1vpWpRl3mQspOMIwsJwP
H5tdNup22iYrwYWf6JrCzSG5VoiuNLCwGkpJHiBg1eqVy7UOnbrp9UuLbbglFnnpcccCwe0
iDKSrac8gE7h0IANOelLlCc0Zb5KFIjsNMBte5QwhSPZUM+8GgVo1RFn6gnXedGU1BCm48C
YEqUDhBUQcDgntPd3dRTrGlx5rCX4ryHm1dFIVkVrugCrXKSeimlA+4il6yOMMaiKH3Yrkx
9DqA4yjb80pOzOBn2ee/wCaeTimusVKShJWtQSlIySTgAUj2O/W530j3RqCVOR5zCF+sDIb
W637CtvcrjaM+KcUY1jd3LXDiNoLiRMf7Dc0ncoEpJHA5xkZOOcAjvoGl2PB1SyxbHFSySw
EqUQVJUveV8+G0JJHdv7sin6pUoXqW6rsenZ10bQha4rRcCVkgHyOKX39W3WNb4cnfaJjsl
CCGYzqio7nAkqSOpSE7s4HVJqlprUi7VFbiOW3cJktTvbMFXZp7ReSSVDPBJJz0+FUIUl3W
ut27pIA+SIgUYaFDjaFcuHzVsV8CKaGG3HdklaQAltTxH57iu0IPuSlA+NbZjKG4QZXylx1
tlZHehA3r+vC8++hkmPvU0wtRLhZRHVjuXIc3vH+Qk/XWiTunQn9iktmSwUpPgZTuB9TSR8
KpmOVRJLzKQCYKg2O8Oy3AlPxDaUD3Gg2pbTHf17Zlpd7Bp2cbeghRSQhttCcJIII5Uocd5
pj0rpRq46ajvPXGaXULdaStxSXBtS4pKeFpOOAOhq1H0tebANtnfZXHCtxbbcUws/BW9BPw
TQPU10jyocv16etE8GOw3DlM9g4kB9JUQPmrzgHck4wnurqNcd9LFujTdRpU62pTgi7UqCs
Y6kcd/fRmzWO0swHkvWi3udm4gpKo6CQFMlZGce6irsW2qNoU3b4jZVL2r2sJAOeMcCuT/I
TMNu8XuewFIVIeahtAjhQJUVkeGEkDzPlXQrZ2cMNtMIS01h4JSOn0Bn9ZowtZU1diDx8kn
H/AMsUHjobjOxG46ezaZjIShKTwkbV/fRuM6tyLFBOcvIAHf1a++leUc3XeOdy0D61Gs2lE
yZucH8ao/8AbN1aYTuDeO9HJ/jKFab+FptaEpQSrtHgnzPqKgB9ZqvrV1dvahAgH1p2UyoK
HzfxLafrygUOmK3arWcHCZLgGT/nlc1vsmWtS3dPG5LcboPBhNMy1kKYyRjCv7dz7qlxyWF
gd6B//wA9UYmV3VIz1kjz/wAag0dsS/xzOeNrHX/ZN0u64R/c7TIxk9socf6GqV7QW9EtDB
ybg13/AOZVTZLirNzlJCeVDjH8YUeszKmWnQehKcfyE0SofqDjTty/1R3+qaQo4Jumnzn/A
J0l/wBsr7q6BeTiyTz/ANWc/qmkf0WXknTcZuU4QC2tYz4hxQ/Viui1KWNf2243bTa4ttjt
vO79y97pQQkAkgY67vm4/OpC/BGzx0RC0A9FnRWlOF7JQzvOdwA6cgJz1G6iTdwuSLAi1It
3ZvsBLrEdbZSpSApRy1n5x2kA45GfKrumfWZV6ZhvB2MpDKg72eUrBSlAGVd6RnAznknrTJ
qYTLfpqfIZuD6loZIbSpDZyo8AfN8SKHjST0wcX6Ul+HIQ6lQZawH0oHtHCQSPaxjPSr9uY
uMq3tSpeoZDZVkLCEMhIIJBwdnTIpW1SYrjsu1F2deJakDsI/aqd3EgHcUJwkd454oPcrVe
bNbvwpvCEQFwm2GIUJp0YGVDcXCOB0JwPHyq1qnUrepnIgiKlxilxIggsqQJJUpIUsEjpg4
T5kk47+h2fTVpshLkGE2y8tAStwKUonvPKj40WqpCutvuSSqDOjyQCQeycCsEdQcVbrB5lq
Qytl5tLjbgKVoWMhQ8CK48IIT6XWmIluPYRJqAltvADSNucgdyfa3fX404ekW7yo9iNqigt
yrm6WEKCuQyE5cX9WR8a1aftYg6cDTQ2qkIRHRnnAXgfYgA/XTa3GHZjAOFrzjwTxj7EiqU
uL6xPbYUThtk5x+U4rBP1JV9dBpClyFyH0E7lqfcRj8o4jtf7xrTckFEfs4yQlT0lwNnPch
Ijt/0lA1ZbbbLrKcbWlXFbxPgzHRsT/SSn66VLuA9p23Xd0kPRJUaYnx3PvqWR/JKa6jb4L
NthNxGM9m3nGfMk/tofeL8u1z4kVqC5L7Y5cLa07mwSEjgkZySf5Jobr15p/SKlJG7MuMMK
Tyk9sjgg9Ka65N6TzjUSc/NDCMj+X91E7c+o+tjw9UV49YZ+6rKXCFWkHp6839qxXN7y6pO
m7jlXPygpOMdxS4Mf+fCnSHuK4mDklLvP8dIo0g5avHP/NPH/wAoUNab3OR1Ej2m2xxzn2f
/AK0btrREW3cZ/GJV/Y0n3OaqLfYMZKN3bTI6V5HQK/8AJojHbbcelpStKlJeGUg8j209fi
D9VW40cgsggfNxz34cWauOR0rTtUANpVjj/MIB/XSz6VwUJsxBGVXGRyfMgVWeZKr88vxkO
HP/AMQqtkNCk6svhxgFLHPh+580zLG7sep4V/buVnMbKkAYzuQkj6o9D7c625fltpKQGpA3
Hrj8Yj7qNaeUHmwsdUsqTjOeQ22P2UK1u0CdJtdMurz3dGTWrWcP1bTkNsZAXNaODx/i1in
t+Oyy76wtKlBSgk4T0yTyfLmt8ZYcStQaLftkDP0gOhHkazccbZbLjriW0DqpSsAfE0tXzU
9ul2m4QrS8bpM7BSeyhoL2CQRyU8J+JpStDtwduGlvXIKmEuyX3wtaxuVvUtQ9nqOvfXR75
/gC44Gf3K7/AFTXHdHFSNNQyCfmSWhjPU7/APvCus6Zu4vNljyFKy6WwV+/JH+6aL15XKta
sHT2nxZEOYcdd2wVpUAVtFzd2ZH5pOPMU2WeTp7X+mI5LKHEtBO5nJS5FdAxwRgpI7iOoq+
xaWdnqzN0uTLjScYVJKlAePtZyPPmq8yxX+RF7D8IGnglxDiC/BSTlKgobilQB6eAqkbFqo
SXVm9BSXFb1IaSlpDigABkgbgMAZwa0p0zabfAiRtQTVzpKQoiO1n8YSSeEJ9tQye8mma2s
xoUIluA1bWMZCMJSQPFWOB9ZoVqeZFkOW+CezeQqeyl9J5ACsgJPmfDw+FA7Boi19vb3FKm
uuQHnAUOylKbbLSykYR0GTg46cV0Gq05ya2wFQGGX3d4yh10tjb34IB5pXu8XTi19reNJvo
dxlTzMTf/AE2uaD2xMSZqdUezTL/HtjcJLhbQt4bllRAI7TOE7R8c00qfcttvfRHfnyJq2H
FRmphyVKSM8YHu+sUL08hT94stwmNsquEi1OmS82kDesLbGTjv5PNDLuH7xruclJ/FMpZtr
J8CvDrpHnjaD8KdUsJEuIwkAIaCntvhxtT9hP1URqkFdk3OmYJUCSPclOP15+uhHq3qyGsg
kMhBIHg02VfatVViz2VxiNrz+42UFYx1UlKnFH+VsrSttTVrdQlR7RFuajj/AEkhXtH68UL
1kyg2FtLaQhty/wAdhKR3JRhAA/kmnGXMlzH3olteRHQxxImLRvCDjO1A6FWOpPAyOD0pcg
Kbj35mVc5zpAUlSi+QSXHMpYRwAAQ3vUfDfWWubnbZ+nW1w30vZucZjtW87d3aJVjPRWAPP
FPFcj9J+PwmBOcJZaPT/SVfthyw6sD5zMEn3eqrH7KuIyXrYPyZ7f8AWRXNbv7enJuCcm4q
J/kOGugwWubcOuUL6+bgoijAavJ7vkjP/YprxqKVPREAfQZ7v82D+2me1Q0i3xFLGClsHB6
g+z/3aVHtKi6azb7fclmIhl1W1WDuSFbftIoYnRV106pt5LqJJWHlLW0lWQQ24pJP8baP/W
idkcbdvcuI6o5C09nnoPYJI+uj0yHscUkDjcrp3/iwP2Uj+lxBb+Qkq+lNkKHu4rKUlKZzr
uMne4ffiSsmsi12V/u7hHCm2Ej+bDH66YkNElg929XX/WVffW6Qns4heSkL2RgsDxwho/7t
JsW13GyX1apikqE5Kn2VpPGMAgeR7vhRzTqp0Vh+S7HdbaPIWsYBBWgY+IOata+CW7jpwE8
oefx7gwqiWtmIytJuzHyopggP4T3kDH6iaWP+F2KI6BEgyHFpScLluJQF/BO5WaHJ11d72p
aXr0u1pJwiNBgb3XPcpZ+2rbGmpF0WHVaeuFxX/wBIv8049/ZDH6jR+Joi4KSpEm7Igx1/O
iWtoNII8zxn4isp1rTC1PpqFGDzrTBdWVuLKyBgnKifM0z3VlyRaJjLSd7jjC0pT4kpIArk
mnIsyHZ4kZyOptxF2Uy8gpO5vJQTx7yPgabPRsl5qIWlIUENo2k44BIQsD3/AIw/UaeqlI3
pWhJdsdvuAZD7kG4MrSypOQ7uUElB9+RSVa22BdEO29yVALu4wpEcfjCkHlpSei1o6KbPJA
3Dn5zg/MnSGYzt+tcifHbBLVys7ytqwRjKkJIUg8d2RQR3U9tbUiPEkajElQ3di5KkK2p55
wEknw/bxXsTUwjByTcBqdtoJ/fFx3OzA78lSjgeZPwojYdVsuvKcs8RuW46PmMhS3VnxddU
B08EjAz1FevuXXURdVIuLceK2ra5JbOWmlcjY3j56x5dDxuJ4revTsWRHg2aEp+FGtwXOck
u47RT44Q4tPUnO4+1jIHhRzRVvWxaDc5SiubdFmU8SCAndylIB+aAMceJNMSlJSMqUABzkm
oCCMjkVonrDdvkrKtoS0o58ODS9pdh1u5lasFItMNIV3k4Xn9VXrkA/fmkAAriwnXQM96yE
jPwCq0WJliPFgOpQpHYW8nGe5SgT15zkfbQP0duKu0QXZ5H4xxx6SvjH4x1eB9SEpFOjOFS
pD5OACGxnwHP6yfqq1Vd2OlUUsAHao8/E5P7aj8RD4IPeNp9xIJ/VQ163rfemKztLyVI6/l
EJ/qoqlIWhEhvtl4S5M9ZWTx+LaHs/aE0r6tEl1vRlraClyZU71xSB4g7yT5DefqotqVLN0
uNrsS+3tsdD6pUwZKEuIHdvT+UpXiOh76AXGJqBvUHra17ITUpt1GHd5UtQ9hCB1ztwkqPn
jArPUWo5d/hMMC3NoYhz45edSvKUEupSlOMYJ69DxXVa5T6S2iu/KVjIDbI/r/fV6zMlcRP
Hzo0Ijz/ABLoq6plTcyAg5G2a3+tv765vIZL+nZeDjMp1RPj+KI/3hXTWIKkSICADgNuHH+
0zWK09nFvB5A+RT7v3pNFoMYKlxsjB7NBHHGA2kfdTAhCW0JQkYCRgVihlKHXHBkqcIJz3c
AfsrOg8jTEFyWqWwCw6twOLKRkKPH3VYkJJvLCSTsLS1Y7sjaP1Gudelhan5OnEjk+tvg/B
SQa3OsqcVIX07JmQ5nu/fnT/u1J5CDdZCTu/dLLe4eIYa4/XTNAUhWn484qASNyiVHA4eJ6
1oc1TYoQbVIuMdY2JIQyouk+yjjCRgHg99Drr6Roi0tqiWRx3slb2nZi0spSRkZHeep6eNL
0z0g6imE7JrURnoRDj7iP46+B38jNDfVdU6maQhr5QlIDm9Djiy5tJSUnCsBIyDzzTIPR5q
a+NBu93pTTGAC12hUMZzjs04T3eJpgtnoxsEAZeD0pXeFL2J+pOPtJpnhWyBbW+zgw2Iye8
NNhOffjrWi53+0WZJVcbgxHxztUr2v5I5oXF1m3c1lNos9xnI/y3Zhpv+Usitwt18nzPWpU
tm2p7PYGoqe1WBnPz1DAPuTRxtHZtJRuUvaANyjknzNC5Wl7RNlPSJcXt1PLDikrWdoUEhO
QAfACsG9IWBlRU1bW0EnJ2qUM/bWTtrtRQqO0w46SdqkNPrG3nvIVxRdI2pCR3DHXNKXpPZ
ed0PKdjtlbkZxp8FIypG1YJUB4gZpeRHVcxIuEKEiQ87g3a0k7UyuMh9k59lzHIIPOevQnd
AvjFjhPTmbmX4zSj27rp/HoUcBLb7PBK8+z2gwT356036aaediO3WYyGpVxX2qkY5QgDCE/
BIz7yaMLQlxCkLSFJUMKSRkEUh6RsSXrPNtKXEtxIVwfZcDJKFSsLJHaKHO0BQGB16cDiji
7FJccS2wURWWwEIKRtKE+CcY2j9HH6VUoOno16aLnrUpFuRI9htpYQmWlIwSrAyUFRVx3jn
JzRe4WNm7zmJCpUxhuOgoCY0pTSV5PeEkdMVquOjbFcrUu3yoalMqIUVhxRcyO/dkk0AtcL
U0G5rj226PPQmXg0ticgPFpOMj2spPQjoTjij95fvDzEiNEtZdadaUgqK0pPIxke1WiyvSz
PL3qalRzGbj70OJUErbKgoYz4kj4VRu7OontQzH4sWIxBXBSwt+SskkhSidoT+ljnrWywKn
M6caaktvYj21SHXXG9mXB7+eh91X9EoaRoq0OIbAKoTW7A5JCRV+1sPC0MJk5D6/xjoV1BJ
3EH68VfTnaM9cV7Wt5ZbZWsdQOPfWqQezScDlRPT9E0uahivESdjasBiNFbUPpFb3tfUMfX
SXrO8SZGsZLNm3OSIUdFsjNoWEntHclZB7iEgDyNX7eu2XOLLm3ISraJr6EMvTi4tHqyFDc
kOElOVHfyT9Liicy49nodrUDwdWiRc2pZQ3yS0XQEIA80BIx515dbU5atDREPtobly7pGfk
oRgJS4t5JKR5J4Hwp/rn+sYPrl1mL5/Fts/1v/rRLS9uJhRnFJ9n1eMPdtS4P96rlxhbbhG
UnkJloOe/q391cmjAu2BxJ6KfcB/8AlI/71dubhIKmHjjKG8Yx4/8ArQC6xzGi3vOABalpz
7mwKKw21mQ09nsm47YbVv435Qggj9VU7Qu/K1XcxOmJctgSDFaDBQpsk9Ccc8DxOc54opcW
7it+CYMgNNofBkp7NKu0bweMnpzg5HPFX6C2CxOWaTcHDKefTNf7Y9s6V7D4Jz0H2/VW25y
YcefGVIlx2BtWhXaPJSrBAxgHk8gUg6wkwNUX61IsrxlIt7ilyFNsrLaStaMe3jGSR0pj0/
Eaatbj2oW24jqg40sPL2ApU4snr+l9Vc8vdwmS9UXEWuYY1tVISpttpoOl5SWwgKT3YIHeR
3VoVCfldkwpMh9SFZS3IdKiMnPDackfAmjsDRN/knDMb1NB6rIDGR7+XPrFHoXorj5C7hPU
sk5KWEYP8pWc/UKZoOkrFb1hxq3tuOj/ABr+XFfWrOPhRiq824Q7awX50pmM2PpOrCR9tLT
2v2pbhY07apd4dHHaISW2h71H7q1fI+tL7zdLw1Z46useAnLmPArP7CaIWvQenrWtLohCVI
Bz20o9oonx54+ymIAAAAYA6AV7UqlIujTThYYQuXIHVpkAlP6RPCfia0mFOnf3/I7Fo/8As
8VRGR4KXwT8MVejxmIjKWY7SGm09EoGBXrzzUdpTrziW0J6qUcAVkCl1sHGUrHRQ6j3Guc2
PR9vhaeVfJF6uEbYh9xSmXQG20blHASR4Dp41ZgaTXLVbL7qWdJur6UIWxDMdAKFkAjeUj2
sY78DIp4iiVsUqUpG9SiUoQOEJ7hnvPia31z5bs7SOt5sK2MtTzf8y22XXOzLTuQFEqwcp6
nHXir8u060u5THnXyFb4z3DrVvYUV7Mcjeo8eGQO+i9zmG0xoVmtDSPXHwGorZGUstpACnF
fmpH1nA76KxI4ixW2Asr2DBWrqo95NZuuoYZW64oJQ2kqUo9wHJNV7ahKYaXQnaqQS8vxyr
n9WB8Kt0GtKLdZbe5DjSVSVNLW46EZcXvUok8DPeelZLu8xw4jWGa6nHznFNtD6lKz9lZCX
dHwpt6yBLSgQrMpJJHux+2tIuBssRtlOn5jUVsYSIqEOBA/RSrOPcKt2m/Wq+tuLtk1uT2R
w4lOQpB8FJPI+IohUqncbjb7Yx21xltRmjxudWEgnwHnQX8OIMkEW+1Xe4pP0mIKggj9JWB
W9u83eYgp/BecwlXzVuPsAp88bjyKVYmj0WpfrKrPdpD4SoOPhxhbiypRWpfzvncgfCqybl
Juq4gsuoHWIrATBkMNxwsNpwUpUthXPJwkqSSOO7FZS4MZV5RBiQZLrFrLbsxVpYUyXXc5Q
koyUnbjcec9KHS9WzLi65arpJW4ly8xk27dDW0VpS6krClFIGRwCMZyD3YrsNAZUJMy4XEH
rlgfDIP7KJ2yKIcBlnBBQgJOfKs5LCXQhWOULC+PIg/srj9ptb67XF7QBkOyhjtTjdlDOMe
Phx312cDAwKD6oaA05dXR84w3E/0a06l06jUdqjQnEoU024hwpU4pIOOnzevu/VRWXcYFsa
CpsxiKgDguuBA+2hStXw3UFVuiTbgkdXGmChof7Re1OPcTQp7WFwfUURkwmiPnJY3znE+/s
wEJPvVQC46iUpRTOur7pxy0uUGx7uyjAn+UutcC9vQXBIttpQEgcuOsNxmleZUrcpX8uiIl
6wvp/FynGmj9GCxsT/APMXj7FGrEb0eyH3e2nvIKz1U84p9f8Auj7VUdiaKtMcfjw7KJ6hx
QSj+QgBJ+INGosOLCb7OJGaYR+S0gJH2VvrBx1tlsuOuJbQOqlHAHxpdma6tLT3q1vD10lZ
wGoiCrnzPTHnWgjWd7HJjWGOrw/Gv4/UDW6HoOztPes3DtrrK6l2Ysr58k9P10xttNsthtp
CW0J4CUjAHwrOpUqk9dGkuliMhUp8dW2uif0ldB8eawESXMwqc/2bf/R46iB/GX1PwwPfVx
hhmM0GmGkNIT0SgYFbKovXHc6qNBb9ZfScKOcNt/pK/YMmozbsvCTNc9ZfBynIwhv9FPd7z
k+dWZLyY0V59ZAS0hSyT3ADNK0u2uuejBEFrYkqiNF0rzgJylThOPLdxRTTeoW9Qty3I0Ut
xoz5Ybd7RKg7tAyRg8DmjVa3nm47Dj7qtrbaStRxnAAyelc9t94jao9KkSVDbZWxAjPBL6S
orWnhIJzxtJUrGPMmne2r9ZXKlKxu7dbIweiUKKcfWCfjVlMVlEpcoJy8tISVE5wkdw8B31
uoRqBXbtRbWMFU98NqH+bT7S/sTj+NVSbqv1VNxa+S5bT0RSUMl1v8XJKiEp2FOc8np193c
NuGuIsy33RmCtAWxBecUVObHEqCCQQg84z9VMWno7cfT9vQ22lGYzZISMZO0ZPvolUqUsIg
sQvSUZDLaGzPtii7tGNy0OJ9o+eF4z5Ux9qnt+xwrdt3Z2nGOnXpnyrZS9raIHrCJwZDrlr
fRNQgjIUEHKhj9HdR1l5uQyh5pQWhaQpKh3g8itlSuTekq3R7Ffbfc4sZDYfkNuDYMYWlXt
gAeIKFY8UE10m8XJNqs785CO0WEgNNp6uOKICE/EkCue6ugORZ2lYC19ouE62+8v8AKcW+2
kq+JK66lVCIP7r3A/6L+qav14eRil6yaVRAaiLkurddjhRKVEKBUQkZzjI4SPrpioZqK3v3
XT06BFWlt99opbUpRACu7OO6kOXLv7WUamubrKhnay3JRDaWBxkdnvdWOncmqEa6QQ8fkeG
ZLwPKoEIb/i+7vX8dorFUm63WSEdnFCxjKXVqnvA/o+2E/wAlNEmdE3m6JSLgqU+39FMx8M
tgeTaN5+1NMFt0BFiYL0hKSPoxWg3/AElbl/UoUeiWO2QlhxmG32o/xrntr/lKyftohUrBx
xtltTjq0oQkZKlHAHxoDP1xZIbnYsvLmyCcJaioKyo+R6H4Zqr6/q+8H9x25m0MH/GS1bnP
eEjp7iKza0QxJWHr7cJV2d/JcWUNj3JB/bTDEgxIDIZhxmo7Y+i0gJH2VvqVKlUl3NtSy3D
bVLcBwez+Yn3q6D3dfKsfUX5XM58lH+QYJSj4nqr7B5VcaZaYbDTLaW0J6JQMAVnVeVNYho
Cnl8rOEISNylnwAHJNVuxmXE5klUSN/kEK9tf6Sh0HkPrq6yy1HaS0y2lttIwlKRgCtU6a1
Ajds6FKyoIQhAypaicBIHiTVGZZXLw4n5Tkr9UBB9Ra4Q5/pD1UPLgeOaoXOZK1NaZUGwob
VHdWYrsxxe1ITna4UADKsDIzwM+OKYIkRiDGbjRmktNNpCUpSAAABih14uMrtU2u1bVT3hk
uKGURkd7ih+od58gavsREMwURFkvoSjYou+0XPEq8c0tJbiaevyokC0IRMnIxFfPDQaSBlG
e7B52DrnPji9a2nbbqKZEdIxPQmYlSchJcGEOJAzx9BXnuNH6lBWAq4aolvAkNwGBGbP8An
F4Wsj3Dsx9dK0243mz3hNnYgxZTYbC1yHre7hZORypG4E4GST40O3NT9J3a4uyoSlRbU/ES
GE/jHuoUtaikHbkcADjJz4V0y3p222KnGMMoGPgK314paEDK1JSPM4r1KgoApIIPeKTJ15h
O+k+xMxZjL6lRZTLoacCth9lQBx0+Z9lOC32m3W2luoS47nYgqAKscnA762UD1Pqa3adg4l
JVJkyAUx4LQ3OSD4BPh4n/ANKRdC67nRnmdNXCHHSUOhiMoP47NJztQcA7tu0pJHfgeNdFe
N7UodgmAgd+9S1fqAodKh6lceLjU1pkY6NOjH8lTZ/XXP8AWkG/SYSLdcojkqbcPxsVxnlQ
ea5xgEgDs1KHAHTvputUxzU02yMqSoNW2K3LmpUMYkFO1CD5jC1H3JqprRIcv6F/5N+2tj3
qkrP7Kf6HxMfLFw8fxX9U1dW4lsDdnk4GATzQ++6gt+nIiJVycUhpaw2koQVnPJ6DuAHWl9
GvYkt1hFjuFpnpIwWpEox3lnwSCnFEXdVdgwr5UgS7PuGBIdQHW0k9CVIJT9ZofIssi/Ru3
jaqfmISMgRnEpDnh832Rz34PFbmNKzJsBMa6rjAIUVNlY9acQT+csBPjwEYogxpG1oQEye2
mgHITIcJQPc2MIH8mi7EZiK0GYzLbLY6IbSEgfAVtqV4pSUJKlKCUgZJJwBQG4a1scDKRJ9
ac6BMcbgT+l837aG/LWrb1kWq1It7J6PyeuPHkfqSffWxrQ65q0vX+7ybgsHPZpUUIHl4/V
imC32e22pG2BCZj5GCpCfaV7z1Pxq7UqVK8qku5pcUW4LSpbg4JQcISfNZ4+rJ8qxEB6Vzc
JG9P+Qaylv496vjx5VdbbbZbS20hKEJGAlIwB8KzrwkJSVKIAHJJ7qHmc9NJbtqQUZwZTgy
2P0R9M/Z51ui29qMsvKUp+QoYU+5yo+Q7gPIYFW68JA61QuttcuKY5ZmLiOx3e0QtKEr52l
PRQI6KNUXtMuTAG519uchjOVshaG0ueRKEg48s0ZjRmIcZuNFZQyy2NqG0JwlI8hQy8Xd1m
S1aralLtzkjcAeUx284Lq/Idw+keB34uW22tW1goQpTrizudec5W6rxJ/84q5Qu/MJkRGQm
W3FlIkIXFW50LozhOO8EZBA5wTQtQ1LMulvTItUZj1WRvdmokgpKCCClCcbjkHvxyKaK1vv
txo7j7p2ttIK1HwAGTSy5HktaGdWmUuHOnHty6hQQpLjiwQMnwyE+4Votc1yzN3FuZeV3p5
raltCV5KspBIwBweeuenhVNvT8MWp6FJtcth1bAixy+4HEMsrWlO1BHCSc5I+dxyTQ6+6v1
faJ9vszdsYt7T6m46Jr4LxUrgFWE8Y5Hd3ijNxtTYCk3W+aiuJB/GJiJLTYIweezSMDnxpT
v8AEsDdnXMttpZSlMpMZUu4rVJUF/OVhJWc4Tk/XxR+yaesl4saXJmmmorioaXmn2tyUuAp
6+ycJOeduT40N0Bp+2We1XOVPLMa5W9WflMDJbbW0lYUArI43EdOaYWpWprk3GmWlWnrwy2
VdjOd7RtQPRXAB2nqDg1fetep7isCTe27c1t9pEBoKJP6axkfACl28ej/AFDKUs267xIyl+
yt5QcL7qfBTpJV8AQPKkm/+jifou0Rryuch95qQlCiyghLQ6oVz19sDPvrqr0BnXVistyRO
kwwlTcsBheNxxyk/aKZ6U9fMuJh265sAl+3TEvox3gAlQ+KQR8auaLQl2xfKfsl26PLlLKc
Ywo4SPgkJFANRKD9zkqzwi+W1nPu2q/36f65lq3Vl6smulWqzKjl2ey3xLThtsgK9sKyMcD
kHIqjJu93UsO3z0hRoaQVFDFrZ3Bwj6Ic4Ge7BNXVWRq8tWmKy+5JjXBCpDEi5Ol1IUCFKS
G0EDcRzyr6J8Kt6Z0Zarxa3VXNhohuU8wuNGZQw0ezcKRnaNx4APKj1om96Obcw8H7JcrjZ
XE/RjSCWyPNCsjFBrvZ7jaUKkOwYd5baQtxcm3/ALhltADIUdisLHFXNHXG/wAIWtF4uAuM
O7JV2Dqk4djugFXZq8eEnzyDT7UqvIlpYZU4ltx8pOChkbjn9Q+NKF21rOaSUtJg2/IOFSp
CFKA8Tg7U/Wr3VUhWuNqRaHbtq6PP3cpYjPpUPt4+pAPnThbtP2q1YVEhoS5/lV5Ws/xjk0
SqVKlSvCQBk8CqKrmHVFuA0ZS+hWDhtPvV92TU+TlycG4vdsP8ijKWx7x1V8fqq8lKUJCUp
CUgYAAwBXtSqcy5NRXAwhC5EpQylhrBVjxPckeZxWlNvemkOXRaVpHKYrf72n9LvWffx5UR
AAAAGAOgFe1UuFxYtzaS5uW64drTLYyt1Xgkft6DvrXAYmqWqVcHcOOAbYyDltke/qpXifq
q/UoVerwu39lEhMCVcpWRHYzgAd61nuQO8/Acms7LZ0Wpl1a3TImyldpKkqGC6v8AYkdAnu
FEqlLtsI1Del3hacwoSlM2/nhxXRx3z59lJ8AT30clS48GOqRKeQy0nqtZwBVaHfLXPd7KJ
PZeXjO1Cs1V1Jukxo9qRybg+lpzyaHtOf0Rj+NVPUmm377LR2jUCXCS1tEaUFp2rzkqBT5Y
FWNL6cTpyNIjtpYQ0472jbTSeG/ZAPOMnOKMusoeCQsZCVBY57wcilTW0a2Tnrc5NvEOD6g
6p4dq4NxWBlGBn8pIPjxVlz0g6fK+zhvSbi7+RCiuOn6wMfbVY3txxpbMXQVwcaWvtFJdaY
aSpX5RCldfOt6bvqJUcNN6KW20U7QhU9lOB7hnFC7cjVVrDojaTaK3m2mlqduSFJKW07Rke
OKsola/QQlmx2llodG+36fVVpM3XZGTZ7QD4GUv9gNZt3LWqP37TttcA/yVxKSfrRVe7T59
ztEu2XfSFwDMlstqMV5l7r3j2gcjqOKC6Uv6tIWBFon2XUDiI61dk8bd1QTkZCVHGOaOM+k
ixOZ7Rm5sY+cXbe77PvwDWi9ax01dbO+1CvMRUtopeZadV2ZUtBCgnCsdcY+NbtEMqFqkiE
pxiM1LcTGDg3JcayFJOM92SnIPOKrX21OW+NHceeS67N1FHkK2pwE5UlISPcEinakHVEKGv
UcmRLtL93V2TXZxVyEtRgBnKllRxnnwPQcVSues2G2E25xrS0WKgAll+UZAR5BDaMfUaWHt
TQIkJDbGpVNsRJHbtt2m1KCUrIIOFuq4HJ46c1fhNypDMgiReCAe3dTJu3YglQ3Z2tJ6ng9
e8Vet9igTLomPIZh5WwVoWrtXzxjj8Y5yfhRuIiJYJ0YR31OtrQUrT2DbYWktlQB2pGeMYz
VSFOTIssCQgbUxL+2pI/Jbe9oD6nsU1akvFvs0dEi43ZcFlPJQ0kFbp7gOCfLjx60JRf8AU
2pM/IFoTb4ShgTroCCoeKWhyfeTis4vo/ZdUHL7dpt2V17Eq7GP4/vaMDr45o98g2fsBH+S
oXZJGAj1dOB9lUZGhtLSv32xQ89xQ3sI9xTgiqY0bLthK9PX+ZDIziPJPrDJ8sK5HwNWImp
JcSa1btRwkwn3jtYlNK3xnz+SFHlKvzVde4mmKpXhIAJJwB1Jqn8o9uSiC0ZJBwXM7Wwf0u
/4Zrz5PVIIVPe7f/NJG1sfDv8Aj9VXUpShISlISkDAAGAK9qVqkymIbCn5LqGmk9VKOBQ8O
z7qPxAXAiH/ABq0/jnB+ak/MHmefIdavRIUeE2W47YSCcqUTlSj4knkn31vqUOm3NTcj1GC
0JM1QyU5whoH6Sz3Dy6nu8Rlb7YmItUl90yprgw4+sY4/JSPop8h8cmr9Shl4vCbahtlloy
Z8klMaMk4Kz3knuSOpV3e/Aryy2c28OypbvrNxlYVJkdx8EJH0UDuHxPJopUoDqKQ/MdZ0/
AcKJE1JVIdSeWI+cKUPzj81PmSe6jMaOzEjNRo7aW2WkhCEJ6JA4AqrcrULi9Hd9dlRVRyo
p7BSRu3DHIIPTu95qC0tlltt6RJf7N5LyVOOZO5JyO7p5VXYzN1NIe6tQGQwjw7ReFL+oBH
1mvLrqqz2eSiHKl7pjn73FYQXXl+5CQTVZ2Vqe6jbb4bFoYV/j534x7HiGknA/jK+Fa29Ft
vqLl4vFzuiz85K5Baa+CG8Cr8LS1gt4/ctnhtn8rsQVfWeaKpSlIwkADwAr2pUpNv2pNT2q
7PRotoiSo+AppZcKTtx1OT7RBB4A8OaqWC468VDjXO4MMy2ZK9ohpaDTiEkHC1K+gPIhR/X
T4MkAkYPhXtSpVeTBiTWlNS4rL7auqXWwoH4GgjmhrS1uXaFybK8o53wHi2knzRyk/VS3cE
avjSbdFv8iFKhN3eIGJTaNjrx3/SSOBx1469K6PS/Jsdrvtznt3WAzMSjswjtU5KBtzgHqO
a2RtF6YiHLFhgJPiWEq/XQ30iwGE+jm7sxmG2kpaSva2gJHsqSe7yFIEFTjT615GJ0COsHP
XLLY/3VV5CuimrnapBUR+MCSfAYTkfroq/IV61DRk+whAV7weyP9Q1utza16auMZAJWbezL
bAPO+O4pB+xtFWtUaTvWtri3MlXCFbbOwklh5pa1OONqwQpQyEjuPWk+ZZ7XbpiY1m1vcrh
cQQAzFaWsE/pJVwPrpwsEf0m2/c6tTEyKEhSY9wdHar8QFDlJ7+SRyKZdO63tl/lOW9QVBu
jJIdhPkbwR12kcKHupkqUG1HdtPwbe6xfpcZth1OFNuqyVDyA5z7qx0pc0XGy7hJVJRHcU0
mSsY7VI5BPnggHzBog7KeWdkNjtSR++KVtbHx6n4CsU28undOeMk9dmNrY/i9/xzVwAAAAY
A6AV7UqUNduvavLjW1r1t9B2rVnDTR/OV4+QyfdXsa0gPJlz3TMlp5C1DCGz+Ynon38nzoj
UqUIcnSLq4qNal9myk7XZ2MgeKWx9JXn0HmeKvQYEe3MdjHRtBO5aicqWrvUonknzNWalUL
tdW7WygBtT8p9WyNGR851f7AOpJ4ArTZ7SuItydPcTIuckDtngMJQnqG0DuQPtPJorUqrcr
gxare9OkkhtpOcDkqPQJA7ySQB5mqVgt0iO29PuG03GcoOP45DY+i0D4JH1kk99F6la5D6I
0Z2Q6cIaQVqPgAMmluTOc09oZ+5KIalvgulSklQS66r2SR4JKh8E1f0/pmBYWS42jtp74Bl
TXDucfV3kqPdnuHFGaA6lvD9vVEisoktplLPazGo6nQwgdeEg+0egyMdT3UNRcI4OG9TXoH
wct+f1s0VskmbLkukyX3obI2h2RGDSnlnBynAHsgcdOST4c3bxMeg21b8dLZc3IQkuZ2pKl
BOTjnAzmqHa6hSMrn2Uf7Jz/v1ZsV0Vc48hLqm1PxJC47pa+aop7wO7IIOKKVKlSpUqVKW9
Z47KygnGbzF/rZpkodCH917kfzm/wCpRGhepYvr2l7pFwT2sR1IA7ztNcnhrSu1WCSOC7bE
p57y0txvr/HH1UIuKOwaynOWH0FPHcQtP68UdnvJTKZcSPZ7R3Hu3qdH9qKN6cfDWo7fCUA
oOuTGFg/SbW2h0f0gr7aDuWT5XjxmbvqC5LhxN8U2yGyVKJaUUElQ9kAgJOVeNHbeu526Km
HonRzMVB4VKmLxnzJ6qPuJrY/p67yWw/rXWYjMnkxYiwwgjwKuCfqrabNoq7hmPEtzoZabK
k3WOFtBgp7y6cZ8utarDreWbxL04mTDuq4uVM3F2QlpDjQAzuwDuUnODt64JOKsSbxNurim
GLvLfGcKTZIm1IPnIcyn4jFXYOg7YltD7kNDUpSgpx51frLyvIuL6H3U0MsIYZDSEJSgE4S
lOByc1sr2pUqtMnxoCEl9ftLOG20jctw+CUjkmqfq0+6EmapUOKekZpf4xY/PWOnuT9fdRF
lhqMyllhtLTaBhKEDAA91bKlapEhmJHW/IdS00gZUtRwBQvs5V+5fS5Etp6NHKXZI8Vd6E/
m9T346UXbbQy2ltpCUIQAlKUjASPACsqlUrpc2rXGDi0qdecVsYYR895fckff0A5NVrTa3m
nl3O5KS7cn07VFPKGEf5NHl4nqTye4AtUqUACfl+/hwkKt1qc9gdz0kdT7kZx+kT+TRvt2e
17HtUdp12bhn6q2VKFX790Mx7aDzOeCFAf5Me0v7Bj+NVH0gQ5U/Q10iw4y5L7jQCW0fOPt
A8Dv8AGkPRvpMutv3WfUEB9/1MBCnU4EhsDjCkHlePEc4rqFqvdsvccSLbOZkoI+gr2k+8d
QffViYqUmMswkNLfA9lLqiEn4igab28yptN2efguOHaGUQlHcrGSAsbwr4VtkypclsLt8S6
hxA4UdjYV70ufdWdrZud1tciPqaBGCFr2oZyFlaByCvGU5z4VsOk9OnrZIB98dP3VcgWu32
tC0W+FHiJWcqDLYQFHzxVDUGoHLH2HZ2uTNLueWsAJx3Z8Tngd9EYc5uXbmpxbdjIcb7Qok
I7NaB+cD0xWTMuPKYD8Z5EhsnAWyoLH1it9SpUqUt6z+bY/wD31G/WaZKGwP8ADF05+m3x4
ewK13nVNj0+gqulyYjkDPZlWVn3JHJoA16QXZ8yGIVilN22RIS0ufOKWEYPHsgnKie4d/hS
QtK7bpf1d5pSV2W6yG1oI47LAcAHvHI+NLj85uZZnHG1bloZ3L8yh7IPxGaJompkW+K6pXs
hSe/xaaB/slGmXTIXJ1zY5LZy12Mjfx9JKcj+i8mrdt1U5ZoF0TBtKp6nLzLwtS0tMt4UnB
WtXA68e6taLtqHUruxd4d7JXHq2n2Nw/jSV4SPgaN2TRYjEPKt0WO8R+/y3DNk58dysJT8M
0ZlaYtUplRvCnbggcn1t0lA9yBhI+qqNq0bpmE5vtlgjjaOJEhBVz04CsnoTzxTIiOkIQHM
OFGMZGAMeA6Ct1SpUrwkJSVKIAHJJ7qFm5SLiS3aUjs+ipjifxY/QH0z9Q8z0qxCtjENani
VPyVj25DpytXl5DyGBV2pUqpcLkxbm0lwKcdcO1plsZW6fBI/b0HfVWPbXpchE67bFOIO5m
Mk5bY8/wA5f53d3Y7ytSpVS5XJi1xDIf3KyoIbbQMrdWeiUjvJqpbLY960q63Paqe4nalCT
lEZB+gnz8Vd58gKLVK8JCQSeg5oXe5j6WWYEFRTNnK2Nqx+9J+m4R+aOnmUjvq5b4LFsgMw
oqSlllISkE5J8ye8nqTQW+6MhXy4i4LWlt/sg2d0dtxKgCSCdyc556givbJpiRZbkl9uelU
ctKQ4wEuAKJIKSApagMYPQd9TVus7bpWA4t55pybt/Exd+FLPdnAOB54pNTqTVDSW9Q6gnW
mxNkKMWJJYUt5bZIKkgA7hnA5xmnO1650/dY6XUT0M5xw+C3nju3AZHdkeFUNVaK05rYIkK
koamJThuXGWkkj84fSH/nNc4u3od1HaVmVZpaJ+3kFpZZdHuycH66BHWGvdMPiLKuFwjrT0
bmJ38eW8Hii8P02anj49YRDmDv3slB+tJ/ZRyJ6euAJlg57yzI/YU/toxE9OOm3iBIiT4/n
sSoD6jR2J6UNGzEgpvTbRP0XkKQR9YxReLqnT83+9r3AdPgmQnP66JoWhxIUhaVJPek5FYS
Y7MuM7GkNhxl5BQtB6KSRgiqVm0/atPtOt2uImOl5W9zCioqV4kkmiVSpUqUq6xmRlzLJCD
7Zkou0VxTQOVJSSrBI8Dg01Vy3VfrM3W821m43lDLiGVIh2xoAvHZyFOEgJ6d/GM1lb9EXp
DhFss9usQcA3zZjnrszryR9FJ93101I0Nb31RXrvKm3aVGcDqHZMhQAWO8ISQkDyxVaBFhz
tZ6jhyYiHI8tiO4tp5AIUpJcbJx4EJTzXOtY6btjV2cj6K7aU6ULbmRm8qjsAg89oTtSQe4
nv7ulLEmxSbauHbnpL5mylIWhtYU2wPogbiPaPOOBgZ6mmnSEq4WHXrMS6xJDb0dhzbEbbK
1LUpCEjbjjBCRyegFdA0pollixRk6jgxpU5D7sja5+MS2pxWTx80ngc491Ni3I8KPuWpthl
A6nCUiqvrsqZxAj7Wz/j5AKU48k9T8cDzrZHgBtXayHnJL3Xc4eE/opHA/X51cqVKlSqUy6
MxHUx0JXIlLGUx2hlWPE9yR5nFVxbH56w7d1pWgHKIbZ/FJ/SPVZ9/HlRQAJSEpAAHAA7q9
qVKHTbopuT6hAaEmcQCU5whkHopZ7h5dT3eNe2+1JiLXJfdMma6MOSFDHH5KR9FPkPjk0Qq
VKrzZrNviLkvk7EdyRlSieAAO8k8AVQtsCQ/L+V7qkCUUlLEfOUxUHqB4rP0lfAcdS9SpWt
+Q1GjuSH1htptJWtauAkAZJNC7JGdfcdvUxBRJmJAbbV1YZHKUeROdyvM47hRisHXW2GlvO
rS22hJUpSjgJA6kmub3L0ly7/ADDZNDwnJMtzI9ccAShtPesA9w8T9RqxZdFN2q4F9f8Adm
/n23Z0oEsRSe9I+kr7eOSkVYf0kLnph8XJlc24yp4WZKkAOoT2wSCD9EBAzgcUYXouI9tTI
ud0kNpGAh6QFAfWnP20NlejG1FwOwS0ysdQ/GQ8lXv6H7a0N6JuMTKmLfp9xQ6FKX2M/UpW
KVNX6M1JMMWeLHEQiGrKmW57j4dJUMAJXwB3cePPSlK2r0bLQ+zdosiDICVlCm1naFhPCe/
qoY6d9YzNJ2tQUu23jtUZOwKSFFQBd7wfBoH+NW170Z3dMkMx5cN4kkfPKeQpSe8eKDVd30
cakZbSsxmVJUMja+npsC+mfAiq83QWqLe4W5Fod3e1+9rS580Aq+aT0BBoaWbxaictzoZGc
+ytvGDg+HfVlnVupYxAbvtxTtPQyVnH1mrrPpD1Y1nN/mq8MrB/WDVhr0pa0aPF7Wr9Nps/
7tWU+l/WietyaV74zf3Vbh+kr0iXhfYW5apDmORHhJWR/ROOoqw+96YHUdqsXYDwbbSk/Uk
UMTaPSZd3OxW3fF7jg9s6tCfiVECj1q9HV30zeLJeLtPaU69dGGzHbJX1ycqUe8Y8+vWu3U
ItwSq+3jKQdrzRGR39kmiMuZGgRXJUt9thhsbluOKCUpHvpQf1+7cy41pS2qnpbJC58olmI
3/GPKvcKEs36PMee3rOpLkI/YyVxQGITSQsrG5xXGAeM55HdWVpfv8APLaLC0hlCEKbyhkN
W1kHHKARueWMdR7P7Ttv9H8FDjsy9S37zcXkbFSZOPxY8EJ6Jq+3brBplKnO0EZ2QsZdceU
t1zB4TkkqKR4dBVsS500Yhx/V2if3+SnBI8Uo6/yse41tZtjKHQ++pcp8dHXudv6I6J+Aq7
UqVKlapMliGwp+S6hptPVSzgUO7W4XXiOFwIZ/xy0/jnB+ak/MHmrnyHWrsKBGgNlEZrbuO
VqJypZ8VKPJPvqzUqVKDuT5F1dVGtKuzYSdr04jIHilsfSV59B5niiEKDHt7HYx0YBO5Sic
qWo9VKPUk+NWKlStMqUzCjLkPqKUIHOBknyAHU+VDoEOTNli6XNBbWP72ik5DCfyldxWe89
3Qd5JepUqUFmJF7ugt49qFDUlyV4OOdUN+YHCj/FHeaNVKRfSM4iUy5CfW4IUOA7NlNpWUh
1XCGUHHdu3HH5ooJosxbLo15hLSGJkyEXFvAnJWrO3KgcgAKHTzoJZ3pVotwaXpldxMJntp
D7F0Wn6RO888cd3lVl1c2U62lv0fTi0+kuMhN3eJUkY3HhWO/8AVQ2YXISFOv6BvUZKBuW6
bjIwlPiTg9K1MahjJYQ+NK33sljclxN2kbVDuwQKz/C+ypOXIF+jjvSi+O5HwUBRqy3eBc0
OOW061dQjh3sZSZITnxSSc/VSBrF26Oy2PlKKuMhpKmoyXYwYWWgfZKgABnB6ivdH6ccvmo
YlvfEiM1IKkdu2MFJ7Mq7+CMdR1wa6UfRrrOG8XYOq2Xyn5vrDZz1UfzucrUfjVC4Meki0p
DcmHBlNEEBTKSRgISjqMY4x18DUutw9IFvuDr9wsDLqn0SFoQw4FbUltCVYAJPAAPjya1M3
XXgSn1zScyR+LIUUoI3ZfDpPTjgbcVsmahuEaQmTddBykockJxvZCtxU+VhPzeSQraB3mhZ
1XZbWkxbvpNceQWHfZciISSVPFaTggcAeznyohbtcejxKk+t6fQMF4k+otn5y8p7/AAq876
QPR76h2cW1oZdO3JTb0A9eaDW30nx7TOjOQYDsna2G3UY25BS0Fbcd+Wz9Ypo/D/Wt4fH4P
6NcSwQMOTUqTk+OcpGPrraH/S7LVtEa0Qh+Uog4+1X2CsH4OrIblnVqi5xZva3uMWUsIx2Z
2ryOgGMeVdKpJn3q8wdTXaDY7G7PlPqZV27itkdn8WB7SvHypUu89t+8Ig3kSNXXxlR226M
2W4cRfTkfTx4n7KPxPR/dL4tL2rrmpUVBHY2qH+KZbA6A7ePq+unFjT9oisMsM29hDLHLTQ
R7CT446Z8+tWJtwh21jtpkhthHQbzjcfADqT5Chhl3q7kpt7PyZFPSVKRl1Q8UNHp71fyat
26xw7c6qQkLkS3P3yXIVvdV5Z7h5DA8qI1KlSpUoa/du0dVGtjQmSEnashWGmj+crx8hk+6
vY1pHbplz3TMlJ5QpQwhr9BPd7+T50RqVKla35DMVhb8hxLTTYypazgAUJ2yNQcuJdi2s9E
HKXJI8+9KPLqe/A4JhttDLaW2kJQhACUpSMBI8AK9qVK1SpTEGK5JkupaZbGVLV3UOix3bp
JRcZzS2mkjMaKs/N/PWPyvLu99F6lB7xq2wWElNzusdhY/xZVuX/JGTQVPpS0+5yyxdHkf5
RuCsporA1jYLonZGujTTx4DUgFpYP6K8E0UgQm4ERLDaivkqW4r5ziiclR8yas1K5T6SZy2
4WqCk8rMKED4DCnCPtoGmQpuFHSDj+56R8QEVasshRhXuOQCXYSE5/2oT/vU46IQsIsjKiS
GbOXTk85dcBH2JNHdVFZs/YgJKHnUpeC+hbHtLB96UkfGsdEsmPoqztkYxEbOPDIz+2jK2W
nRhxtCwfykg1gxEjRd3q8dpnecq7NATuPniud+kdmO9qW3B9lt0BDIPaJBABfSD9fSt9oWl
Ft9HzqUhIUFIwAByWFfdXQ6leFKSoKIBI6HHSva8IB6jNI2otI2rVmrpbd0Q4oRreypotuF
JQStzP14oBpH0TWqSu3X2UsPwnoiXFQlgkF0jk5z83vx410FWkdNrIKrFbyRtx+50/R5HdR
CLb4UFsNxIjEdAGAlpsJA+qrFSljWn77p3/32x/VXTPS2IT1wut7jsz34WX2CtyPgLUnshl
IJBxnxHIoCzHvmnr9Gs9oFsYauT75DjsRZd2tp3blq35czkDJ76x1Nq7UGl7rbIC5UC4yJj
o3xY8NYc7MeHtnk9Bx+qpP1nf7YUvXGOtqC6oF11m3PByGjxysbV46E/HBqxpvUtpdvElqZ
H9r1tTMO6uEutycAEAOHhK8H5owO4VfXfrqZV/AmQGGLS8Mlcdbig2W0rHAUMnk/VQ+DrS4
xosmffJ9lSAwpUa3sO4kLUOUhXtEJJ8OcZo5+F8c6Jb1KiOtQdaSW44PtKdJ2hsee/iijVw
7G3sPXYsQH3EAuNqeBSlWOQFHGcUr3jVjs+5iBp68wmG2mg49K7FUncSSAhIT5AknzFWrrr
OJbUxVCWo7gpKkqt7xU+vbxs6AdCT14rPTOr13hDqZ8VmI4jltSJCFB4ZOMJ3bknyPj1orL
iPTz+6ZZjwse0y0rapz9JfUDHcMe+r8dplhhDcdCENJHsJQAEgeWK2VKlSqlwuUe2sBx8qK
lna20gZW6r8lI7zVNi3SJ8hE27gZbO5iGlWUMnuUruWvz6Du8SXqVK8IBGDyKwddajMKcdW
ltpsZKicBIoZGadu8pufKbLcVk7orCuqj3OKHj4Duzmi9DL1f4FiZQqUpa3XTtZjsoK3Xj4
JSOT7+lBVQtT6nGZshWn7cr/wBmjKCpTifz19Ee5PPnRO06QsFlT+47YyHDyp5xPaOKPiVK
yaM8AeAFJ+qtTaYKFW6VAN+eJwYsaP25SfM9En45pIh6gu1vnNqsFun21hpz2rY+6uSl1Hf
hOCps9RxTaj0kSWgDO0xPZQPnOJSvA/lITXsj0r2Ru3vvIZlJeQ2pSW1pT1A4zhXTNLOqC1
d9KXW6R1b2pt+ZKCQUnalCG+h6cg0KuTXZPLaHBQ0tA+CkVYtY7OXOSB/7AV89OHEq610jS
yUIlOspScxrfDZKj+io4+0fXWevA8nR9wfYUA4wytYBGc+yU/tozbmBGtkVhPzWmUIHwSBV
mpXM/SQop1JCxjPZMeP/AElP31IawnTXo7XyP3W2n621iumVKlSpS+2f+Ol0Pcm2sf13a3a
OOdHWju/cbf8AVFGqlSpStrY4e02PG9sfqXTTQOGwJF31Az2jjfaLaTvbO1SfxSeQfGk+bp
r0gO6ijob1JFWGY7qWpio4StKFKSCCAMbuBz7+aYtOej612Ccm6OPSLhdcKC5klZJJPUgdB
xx48nmmhSUrSULSFJUMEEZBFC4ml7LCs71oZgNeoPrUtbChuSSo5PX7PDFU7Bo6Lp6fcX2J
cmS1cA2FMyVdpt2gge0eSMEDnwo2zCiRhhiKy0PzGwn9VC9UwnpFtjuxYxkKgy2pXq6MAuh
CslIzxnHI8xSnqVMzXr9vgxdMTIwYkJcXPuLQaDSAQVBIydxOMY/8hpuFnuqLo3NsU6JDSp
pLUhl+MVoWEklJGCCCMkf+lFjEQ8YzkpDbr8c7kOBONqikpJAzxkE/XVeZYLNcCVTLVDfUf
pOMJJ+vGa0MaT09GWlbNnhoUk5B7IHFFgAAABgDoBXtSpQ+fdfVnkw4jXrU5xOUsA4CR+Us
/RT9p7ga8t9q9XeM2a6JVwWMKeKcBA/IQPop+09STRGpUqV4SACScAdSaENNqvklMl9GIDC
90dtQ/flD6Z8vAfHwoxVS53Fm1w1SXgpRyEttIGVurPRCR3k1Sslrfaceul0S2q5yvnbTuE
dv6LST4DqT3kk+FGKlJkuVJ1hqOXYo7rse0W4hM95slKpDn+SCu5PTPf1HHGWSGzarLDRDi
CNDYQPZbSQkf+vnWt+RYpDiVvvW91xPzVKUhSh7j1qu1aYji90O73BsZwEtyypI9wVmr0i1
RJ0Ew7g2mY2oYWXUjKxnvwBSDqWOyr0aanQhGwR7i4psIGAgpdTjGOnFKbshNwjQJRzufjL
URjnOW8n680Mvd1dhuqYhK7STJYVHLQSSSlfBxjv8KbbRqjXVqD8hejVSUyihwuIStPshCU
JwBk4wnwzyaYY2rX9RWd+JeLG9bRKcVF2OKVkjslrUcFI6BIHx61hJ9K9vgXeTbHrY8FRXV
NFSZDXO3jOFKB7qKxvSBBlIC0Wq6lJ7244dH9BRrar0g6bZ4ly3oZ8JMR1v7SnFIevNSWW6
3yI9AucZ9CW2U5SvoRIST9Q5+FEIx/4oejz/AN4s/wBVddRqVKlSl1ghWsr2eoTAjg/W6a3
6MOdGWg5z+5Gx9lG6lSpStrb++NNc/wDPbHHj7K6aaDWk/wDGG/DweZ/sU1LlqFNrndg9Bf
U0EpWp9BSQApQTnbnceSBwK9Vqi2LjSHYj3rKmFIQpCBj2lqCU8nAxk8nurQnV0JqQ7GnNO
xnmgPZSO13ZOMAozz5daxVrS1pbUQHlOJGVICPm8KPJ/imvU61sq3ktB10krCN3ZHbycA58
M1idYRm7pIgvx1JU052bexYWXDkgnHQdOmc+Va0a9s6mgtQfz7IVtRkAlOepxnAB/ZVqHq2
3TrixBZRILkgKKCUDbgZ5PPHToeR3gZoTB12844fXbaW2w3kFolXaK3EZTnHs7QPPdwKst6
4bfeUGLZKW22rDh2+0BkDIAznr060UtF8+VnnW0wn2EtoSorcxhRJIwPHp191FalSpQZ65y
Li8uJZSghCtr01Q3NtHvSn8tf2Dv8KvW+2x7a0pDAUpazuddcO5bqvFSu8/q7qt1KlSvCQl
JUogAcknuoeoquyUhGUQ92SrHLwHcPBJ8e8e+iAAAAAwB0Ar2gVxjXZq4v3OLFYuC20JREj
uPdkEA53nODhR4+HhznW3eNTj9/0oP9lcW1H7QP11uTqGWP3/AE3dW/0Q0v8Aqrraxey8XN
8KayAobAuIsEjjI8M5z07q59A0De5V4n3IQ4keLLkrdaj3F1xak5PUtoIST3jJPGB3VcmWG
baH9rsN1xkJz2lpskdQ9w3qUrjxxViGdOLSBLuWoYis4KJLbkYf0EJGPjRiFbtEBwOsuwnX
e5x6WXF/AqUSPhROba4VzLLsW4PRpLCdrT8V/kDwUDlKh7waVp7UmNp7UtpuDiJLiHkSC8l
AQFpWUkZTng5SrpxwfdXJXJ9xt0eK8tDKY0dLjDKVrG532jkhPXAIAyeOOtdM9HKdM2KK0L
m83Hv8hIecVOTsXhXTYpXBSfI05/LEX8Lo0NMhtYlwlqaKVAhSkKGQMd+FZ+FDNa73L1p2M
g/v776cZxyWFD9p+ui1vYtGorLEnu2+NIRJZSv8cylR5HfkdapSvR1pKWSpVlYZWei2Cpog
+I2kVUV6OYzWDA1BfYWOiUTSpI+CgaQ9a6ZuMC8MsG9CYVNtELkRUZALwAGQOeeeevSjcNP
/ABZ9HTYPWa2vp4JUf211KpUqVKXIXOp9SrPRLUdA+Daj/vVu0R/yIsuP+hN/1RR2pUqUqa
3I9a0zzj+7bPx9ldNdLkmLebZqJ2dbIjU6NcltCSlx/szH2gJ3JGMKyOevdWN2ultj3eUzc
YbDym2Wg37ILiwpRODngAFIPWqr16t7diuD1qsyS92iGBGcYCfWCcAAgc9M9fCq51Lp1lku
JsKSlgJ7NYYbAIAzwSeMdADg5rJzUkBt5ezTiyzlbak+qjepSVJAPhj2j17/AH1beuPrFsk
zINqaivMSgysSYpUVAkDcNuPEHv6GsBqZxD6mnNPOPOBZ7Vxps4UpKsZAI58uatxb5Jmdo3
8hvRl+qqeQtxBWncMhKcAcny61SialuyGkMqtCpMotqdJ5aKkhYTkJ2k9SMcDIzxxWStQ39
UxK0WOSlkoT+KLaiSe8lWMDu48u48VtN91Ep7a3YvYRhWTuHaDb0GQMZOOvTnIoozMuztnY
kJtzQmLP4xhx4thIyec7T5cY76w9c1DjmzQ/5+f/AA699cv+f8DxP58f/Drz1zUH8Dw/5+f
/AA6pXWPqa6sNxksxIcdSx6yESlFxxHelKggbc9CfDNXWFXWJHRHjWaE200kJQ2iWUpAHcB
s4qeu3/wDgWL/Pz/4dT13UH8Cxf5+f/Dqeu6gz/gaIP/jz/wCHU9c1D1+R4fu9eP8A4dT1z
UP8DQ/5+f8Aw6q3BrUM1TKVwIZjDl1hExQKz3Aq2fN8u+rImX8eyLHFAHT93/8A9de+u3/+
BIv8/wD/AOuvPXtQfwHG/n//ANlT1+/4/wABx8/6/wD/AGV6Z1/zxY45/wDj/wD7KyTNvhA
zZmAT1/dvT+hWmQu9+tNSU2tl7ajCWvXNoQo9Tnbz3AfHxrI3C/8A8ANH/wCPH/dqfKF//g
Bn4Tx/3K8Nx1AP/wBPtH3T0/8AdrS+9d5KdsjS0V1Pg5MQr9aKEydONTDl3QVt3flIlpQR8
UoBodcdHXaShSYjM+M2tsNuMfKiXEqQCVJAK0E8KJOPOlhn0T350qflRkqdU8XFIdkIKVde
u0A9Seh76P2/0d3ENrRKttsYStIQQxIe9pI6BSVFSSPLFUpvoelF0SrS+m3ykcpWiQeD8Ej
HwrbH0N6Q03G3ypl+iyvk9wrZ7RZWU5GDyU5PHiaYrPb9c2SAiCwiyyGG1qKO0W4hQClFWO
ARxk91G48jVAx6zbbYfHspix+turPrV3/gtj+d/wD2Us6j03e79cm5aY8VlKENp2qkE/McK
+5PfxWuNpa9NRdLsKYikWJRUv8AdB/GnZtGPZ455pmdm3tCSUWVlwjoBNAz9aar/Kuos/8A
JlPv9fR91e/Kuoe/TQ+E9H3VPlW/j/8ATJPunN1Pla/f/thz+etUMhm/sXC8SXNOun5QcQU
YlteykNpTzz4g1ssTt/s9hg21zTjjq4rCGlLTMawogYJGTmiHyvfP/wBsPfzxn768+V77n/
ku7/PGvvqfK99z/wAl3sf64z99ei8Xs9dLyR/8Wx/3qD31F+vMyylGnXmUQbk3JcUqUyRsS
FA4wrr7X2U51K8wD3V7Wt5hmQjY+0h1IIO1aQoZ8ea2VKlSvMDOcDPTNe1KlSpUqVKlSpUq
VKlSpUqVKlSpUqVKlSpUqVKlSpUqVKlSpUqVKlSpUqV//9k=
</binary>
</FictionBook>
Zerion Mini Shell 1.0