%PDF-
%PDF-
Mini Shell
Mini Shell
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
<description>
<title-info>
<genre>antique</genre>
<author><first-name>František</first-name><last-name>Kotleta</last-name></author>
<book-title>Smrtící účinek stříbra na upíry byl mýtus, s nímž jsme si užili spoustu legrace</book-title>
<lang>cs</lang>
</title-info>
<document-info>
<author><first-name>František</first-name><last-name>Kotleta</last-name></author>
<program-used>calibre 2.55.0</program-used>
<date>15.8.2019</date>
<id>dc56bd82-b70b-4cbc-8ae8-1f80121251b9</id>
<version>1.0</version>
</document-info>
<publish-info>
<year>2011</year>
</publish-info>
</description>
<body>
<section>
<p><image xlink:href="#_0.jpg" /></p><empty-line /><p>Smrtící účinek stříbra na upíry byl mýtus, s nímž jsme si užili spoustu legrace. Stejně jako s kříži a svěcenou vodou. Byla s tím vždycky náramná zábava. Jednou se nějaký šlechtic dozvěděl, kde mám skrýš. Vtrhl tam se svou bandou a dvěma mnichy, všichni ozbrojení špičatými kůly, ověnčení česnekem, s měchy naplněnými svěcenou vodou a v rukou stříbrné kříže. Kdyby si raději vzali kuše nebo pořádné meče, udělali by lépe. První šok utržili, když zjistili, že nespím v rakvi, ale v posteli s vévodovou dcerou, a druhý, když na mě vylili měch svěcené vody a přiložili na tělo stříbrný kříž a já se se syčením neproměnil v prach.</p>
<p>Stříbrné kříže jsem jim vrazil do rukou a nohou, nešťastného tatínka jenom omráčil, a protože jsem neměl vraždící náladu, vzal jsem si na památku jeden věnec česneku a vyrazil zase o město dál.</p><empty-line /><p><strong>Dotaz na stránkách Daemon.cz</strong></p>
<p>Wojto, chtěl bych se stát spisovatelem a veškerý svůj volný čas věnovat psaní knih. Můžete mi něco poradit do začátku?</p>
<p>Jo, najdi si holku.</p>
<p>Wojta</p><empty-line /><p>František Kotleta</p><empty-line /><p><strong>Bratrstvo krve: </strong><strong>Hustej nářez</strong></p><empty-line /><empty-line /><p>Věnováno Jiřímu Kulhánkovi</p>
<p>a všem jeho zničeným i přeživším motorkám.</p>
<p>Tahle kniha je tak trošku pocta a tak trošku…</p>
<p>Ale to všechno už přece dávno víš, ty starej parchante.</p><empty-line /><p>František Kotleta: Bratrstvo krve: Hustej nářez</p>
<p>© 2010 František Kotleta</p>
<p>Cover © 2010 Lukáš Tůma</p>
<p>Publisher © 2010 Klub Julese Vernea, Praha</p>
<p>ISBN 978-80-87246-20-7</p><empty-line /><p><strong>Poklidná česká kotlina roku 2020</strong></p>
<p>„Mluv, zmrde,“ řekl jsem snad už po stočtyřicátéosmé.</p>
<p>Vaněk ležel na zemi, nahé tělo pokryté prasečími výkaly a močí. Z rozbitého nosu mu tekla krev, která se mísila se sračkami a chcankami a dodávala mu dokonalé dekadentní vzezření.</p>
<p>Prasata kvičela hrůzou. Vaněk mlčel.</p>
<p>Kopl jsem ho do varlat. Zkroutil se do polohy plodu a pak sebou cukal bolestí ve sračkách, jako když malé děti dělají motýlka ve sněhu. Jenže tohle byla spíš mandelinka bramborová.</p>
<p>„Mluv, zmrde,“ řekl jsem po stočtyřicátédeváté.</p>
<p>„Ne… nevím… neznám ji… prosím… nic nevím,“ promluvil konečně Vaněk.</p>
<p>Kopl jsem ho do čelisti. Cákanec krve ohodil plesnivé dřevěné hrazení chlívku. O pár pikosekund později jej následovaly dva zuby. Možná za to mohl můj upíří sluch, třeba to byla halucinace, ale slyšel jsem, jak o hrazení cinkly a pak žbluňkly, do prasečích sraček.</p>
<p>Zase nic. Realitní makléři mají mnohem tužší kořínek, než jsem čekal. Možná mají nějaké speciální školení, jak lhát, zapírat a vydržet případné mučení.</p>
<p>Vaněk byl zmrd.</p>
<p>Vychcanej malej hajzlík. Prodával zfušovaný baráky chudákům, kteří se na celej život zadlužili, aby měli kde bydlet. Když jim po prvním dešti začalo zatékat do obýváku a následně kvůli tomu plesnivět zdi v dětském pokoji, hrál Vaněk mrtvýho broučka jako z Karafiáta a z jakýchkoliv reklamací se dokázal vykroutit.</p>
<p>Nedokázal jsem pochopit, co na takovém podčlověku mohla Kateřina vidět. Vždycky si vydržovala podobných hajzlíků, tunelářů a podvodníků desítky. Živili ji, kupovali dárky a slintali, když jim ukázala nahý kolena. Tohle ta holka uměla dokonale. Dokonce i mě si kdysi omotala kolem prstu. Jenže to už je dávno. Víc než pět set let. Bylo jí šestnáct, nejkrásnější a nejmíň špinavá a zavšivená děvka v celé Praze.</p>
<p>„Už mi s tebou došla trpělivost, ty bezpáteřní prase. Máš poslední šanci. Kde je Kateřina? Co se s ní stalo? Víme, že šla včera za tebou.“</p>
<p>„Já nic nevíííím,“ zaúpěl majitel společnosti Garnt-reality.</p>
<p>Levačkou jsem si ho přidržel za vlasy a pravačkou mu nahmatal koule. Malý špinavý varlata. Penis se mu scvrkl strachem. Kdyby neměl koule, myslel bych si na první dotyk, že je to ženská se zduřelým poštěváčkem.</p>
<p>„Aááááááááááááá!“ řval realitní makléř. Měl proč. Pravačkou jsem mu rozdrtil varlata na kaši.</p>
<p>„To máš za všechny, kterým jsi v životě prodal zfušovaný baráky. Na každýho jednou dojde, hajzle,“ šeptal jsem mu do prasečími sračkami zasviněného ucha. Jo, morální ponaučení do života, to je moje.</p>
<p>„Utište ho, Herr Bezzemek, nad kopcem jsem zahlédl kolotoč!“ zařval na mě zpoza dveří Gerhard.</p>
<p>„Stačí říct, Herr Gerhard,“ zamumlal jsem a trochu Vaňka přidusil. Přestal křičet a vyděšeně na mě poulil ty svý modrý podvodnický očička, z nichž mu tekly slzy jak hrachy. Díky nim měl alespoň pod očima trochu čisto.</p>
<p>„Máš poslední šanci říct mi, co se stalo s Kateřinou. Jinak zemřeš.“</p>
<p>Nevyhrožoval jsem. Mluvil jsem pravdu. Konečně to Vaňkovi došlo.</p>
<p>„Udal jsem ji na policii. Večer si pro ni přijeli. Obklíčili hotel, kde jsme se sešli. Deset jich zabila. Policajtů. Jenže kartani tam poslali svoje vojáky. Poškodila pár strojů, ale dostali ji. Já… nemohl jsem jinak. Vypsali odměnu. Velkou. Deset miliónů. Všechny peníze vám dám. Vážně úplně všechny.“</p>
<p>Dál už jsem ho neposlouchal. Ono ani nebylo co. Jedním trhnutím jsem mu vyrval jazyk. Vaněk padl na kolena a z pusy mu tekla krev. Potřeboval jsem si vybít vztek. Nejen že kartani chytili mou Dceru, ale navíc znají naše ksichty a už na ně stačili vypsat odměnu.</p>
<p>Koukal jsem na tu trosku a přemýšlel, co mu ještě urvat. Z koulí měl paštiku, stačilo jenom dodat provensálské bylinky a daly se natírat na chleba, penis jenom na ozdobu, o jazyk přišel. Ještě něco by to chtělo.</p>
<p>Zabíjet ho nebudu. To by měl chlapec moc snadný. Smrt je milosrdnej kámoš. To život mrzáka, to je pravé žůžo pro takovou svini.</p>
<p>Vybil jsem mu ještě všechny zuby, zlomil mu přitom čelist a urval po čtyřech prstech z každé ruky. Nechal jsem mu palce. Jsem koneckonců lidumil.</p>
<p>Teklo z něho krve jak na upířím mejdanu za starých časů, ale vůbec mě to nerajcovalo. Možná to bylo těma prasečíma sračkama všude okolo, nebo jen starostmi o Kateřinu.</p>
<p>Než začala kartanská invaze, neviděl jsem ji dvě stě let. Jenže pořád to byla moje Dcera. Já jsem ji stvořil, já jsem jí vdechl Život. Je to proradná, prodejná, marnotratná a věčně nadržená mrcha, ale jsem její Otec a nesu za ni před klanem zodpovědnost.</p>
<p>„Měli bychom vypadnout. Máme, co jsme potřebovali,“ vytrhla mě z úvah Veronika. Celou dobu mého výslechu kouřila jedno cigáro za druhým. Ani nešpitla. Odhodila na skučícího Vaňka hořící špaček cigarety, poslala mu vzdušný polibek na rozloučenou a otočila se k východu.</p>
<p>V tu chvíli vskočil do dveří Gerhard. Padnul do sraček a skluzem ujel asi deset metrů po břiše. Měl jsem zprvu chuť mu za tuto dokonalou ukázku sračkového klouzání zatleskat, ale když začaly do dveří a severní stěny prasečáku bušit kulky, došlo mi, že to neudělal kvůli své nešikovnosti ani pro naše pobavení.</p>
<p>~~~</p>
<p>„Tři kolotoče. Asi dvacet kartanů a padesát lidí, policajti v neprůstřelných vestách,“ oznámil Gerhard německy. Normálně s námi mluvil v naší mateřštině, protože jsme byli dva Češi na jednoho Němce, ale když byl v úzkých, přecházel do němčiny. Pořád mu v ní zněl ten strašlivý germánský přízvuk. Nechápu, že se ho nedokázal za skoro dva tisíce let zbavit.</p>
<p>Jak je možné, že nás tady kartani vyčenichali? Ledaže by předpokládali, že půjdeme po Vaňkovi, a napíchli si ho jako vysílačku.</p>
<p>Jasně. Tak proto byl celou dobu tak sebevědomý. Tušil, že si jej vyzvedne kavalerie. Bohužel pro podvodníčka makléříčka, pozdě.</p>
<p>Kateřina evidentně neměla svůj den, když ji chytli. Pořád nás totiž podceňují. Poslat na nás dvacet kartanů v bojových skafandrech, padesát lidí a jenom tři své létací talířky, kterým jsme kvůli jejich vizáži říkali kolotoče? To si myslí, že jsme jenom nějací nabušení lidi s dobrým výcvikem? Něco jako seržanti z cizinecké legie s divnými zuby? Jediný pokrok udělali v tom, že už na nás přestali zkoušet stříbrné kulky. Jak tahle parta idiotů mohla ovládnout tuhle planetu, to fakt nechápu.</p>
<p>Sebral jsem z okenního parapetu své dva milované exempláře Desert Eagle a pás s útočnými granáty.</p>
<p>Veronika už byla nachystaná. V levé ruce Eagle, v pravé katanu. Už s ní odťala pár končetin nejednomu kartanovi. Tahle ocel snad vydrží všechno.</p>
<p>„Nevezmeme raději roha?“ zeptal jsem se pro jistotu.</p>
<p>„Hovno,“ odpověděl rázně Gerhard. „Poslední, před kým jsem bez boje zdrhal z bitevního pole, byl Markus Aurelius a tenhle chlapík už hnije v hrobě zatraceně dlouho.“</p>
<p>~~~</p>
<p>Gerhard se po vachrlatém žebříku vyšplhal na půdu. My s Veronikou jsme se krčili v jednom z chlívků a sledovali jsme, jak kulky vytrvale hvízdají okolo nás. Dřevěné dveře už byly proděravěné jako cedník na nudle. Polovina prasat už to má za sebou. Druhá zoufale pobíhá ve svých chlívcích a kvičí.</p>
<p>Policajtům ani kartanům se dovnitř moc nechce. Raději střílí naslepo a doufají, že nás zbaví života, aniž by nás zahlédli.</p>
<p>Veronika si zapálila cigáro.</p>
<p>Palba utichla.</p>
<p>I přes kvičení prasat a tichoulinké praskání hořícího tabáku v cigaretě jsem zaslechl kroky. Nějaký kar-tan v bojovém skafandru se blížil k prasečáku.</p>
<p>Zajímalo by mě, jestli si někdy mimozemšťané pustili film Robocop. V těch svých mašinkách totiž vypadali úplně stejně. Teda až na to, že měli ke dvěma nohám čtyři ruce a v každé z nich bouchačku. Ty malinkatý žlutý padesáticentimetrový svině si hověly uvnitř robokopů. Své skafandry ovládaly dokonale. Měly rychlejší postřehy než sebelepší člověk.</p>
<p>Jenže my jsme nebyli lidé.</p>
<p>Už dávno ne.</p>
<p>~~~</p>
<p>Kartan přišel až k budově a nenápadně se pokusil vyskleným oknem nahlédnout dovnitř. Namířil jsem Desert Eagla na to, čemu by se u robokopa říkalo hlava, a střelil přesně doprostřed. Kulka dum dum se rozprskla vevnitř a kartan se začal zmateně točit dokola.</p>
<p>„Ódín!“ ozval se ze střechy Germánův výkřik.</p>
<p>Následovalo jej techno vycházející z těžkého kotoučového kulometu.</p>
<p>Veronika odpálila sotva načatou cigaretu a opět se přesně trefila do čela skučícího mrzáčka Vaňka.</p>
<p>„Měli bysme tomu německýmu debilovi pomoct, ne?“</p>
<p>Místo odpovědi jsem se rozběhl prasečákem. Proskočil jsem oknem a ještě v letu pálil po prvních terčích, které jsem spatřil.</p>
<p>Policajti běhali zmateně dokola jako pětileté baletky, kterým někdo ukradl značky, na nichž mají stát.</p>
<p>Mířil jsem na hlavy. Ne, že by mého Pouštního Orla dokázaly zastavit jejich vestičky, ale miloval jsem, jak se ty jejich zelený makovice vždycky rozprsknou po zásahu dum dumem.</p>
<p>Ne, nebyl jsem až takový uchyl. Tahle taktika přinášela svůj účinek. Ti živí, co viděli, jak se hlavička jejich kamarádíčka změnila v rozšlápnutý melouneček, raději brali do zaječích, než aby po mně chtěli střílet.</p>
<p>Dopadl jsem na nohy a zkontroloval situaci. Policajti leželi na zemi. Mrtví bez hlav. Ti živí se snažili tvářit jako mrtvoly. Jenže mě nepřechytračí. My upíři moc dobře víme, že mrtvý policajt žádnou hlavu nemá.</p>
<p>Kartani sem teprve přibíhali na svých chromovaných kovových nožkách. Poslali své lidské otroky před sebou jako kanónenfutr. Lidem zřejmě velel ten dekapitovaný kartan, který se teď bez vnějších senzorů zmateně motal okolo prasečáku.</p>
<p>„Ódín!“ řval jméno svého oblíbeného boha Gerhard a posílal vstříc vetřelcům olověné pozdravy z kulometu. Když jsem se s ním viděl naposled před kartanskou invazí, vyřvával většinou Heil Hitler. Ale to byla jiná doba.</p>
<p>Padl jsem k zemi a střílel na přibíhající robokopy. Zásadně doprostřed hrudi. Tam totiž seděli kartani, ty malé zasrané zrůdy z kdovíjaké vesmírné prdele.</p>
<p>„Ódí…“</p>
<p>En už se ze střechy neozvalo. Kartan poslal za Gerhardem granát. Germán někde zmizel. Ve střeše se objevila díra velikosti zadnice mojí domácí. Tašky se rozletěly do okolí.</p>
<p>Našel jsem kartana, kterému se kouřilo z jedné paže sloužící jako granátomet, a provrtal mu hruď třemi střelami. Možná jsem mu měl spíš poděkovat. To Gerhardovo řvaní už mi lezlo na nervy víc než kartanská propaganda v televizi.</p>
<p>Prásk!</p>
<p>Těsně vedle mě vybuchl granát. Do těla se mi zavrtalo snad padesát střepin.</p>
<p>~~~</p>
<p>„Teď jste mě nasrali, vy zpičení žlutí zmrdi,“ oznámil jsem potichu světu a vyměnil zásobníky v obou pistolích.</p>
<p>~~~</p>
<p>Vyskočil jsem na nohy a rozběhl se vstříc robokopům. Kličkoval jsem jako zajíc a střílel po nich od boku.</p>
<p>Zavrtalo se do mě pár kulek, ale mimozemšťanů uspokojivě ubývalo.</p>
<p>Doběhl jsem jednoho kartana. Dostal pár zásahů, ale stále se držel na nohou. Podkopl jsem mu je. Dopadl tvrdě na zem.</p>
<p>„Hasta la Vista, baby,“ oznámil jsem mu a vystřílel sedm kulí do jeho hrudi.</p>
<p>„Jako v Sarajevu,“ dodal jsem, když z něj začala vytékat žlutá šťáva.</p>
<p>Miluji drsné průpovídky.</p>
<p>Jenže tentokrát jsem se měl na ně vykašlat a spíš dávat pozor.</p>
<p>Granát mi vybuchl přímo v hrudi.</p>
<p>~~~</p>
<p>Střepiny mi roztrhaly břicho a hrudní koš. Místo nich jsem měl jenom krvavou změť střev, olova a kousků oblečení. Určitě mi slezla i kůže na ksichtě a podle zápachu se mi spálily vlasy i obočí. Tohle mě fakt dožralo. Tělo se dá do pořádku rychle, ale vlasy nám rostou stejně jako lidem.</p>
<p>Já, kurva, nesnáším být plešatý.</p>
<p>~~~</p>
<p>Až tak veselo mi nebylo. Cítil jsem se strašně slabý. Potřeboval jsem krev, hodně krve, nebo konečně zemřu. Ne, že bych si za těch sedm set let neužil, ale jsem ještě příliš mladý na to, abych umíral.</p>
<p>Kolem mě se mihl stín s katanou. Veronika. Buď si mě nevšimla, nebo se rozhodla přenést bitevní pole o kousek dál, abych měl čas se vzpamatovat.</p>
<p>Zkoušel jsem vstát. Nešlo to. Plazil jsem se po zádech, která ten výbuch přežila ve zdraví, zpátky k prasečáku. Tam někde leží spousta mrtvejch policajtů a ať si každý tvrdí, co chce, tak policajti jsou taky lidi, a já hrozně moc potřebuji lidi. Teda spíš jejich krev.</p>
<p>~~~</p>
<p>Hned první, na kterého jsem narazil, žil. Krčil se na zemi a vystřílel mi do hlavy celý zásobník. Bolelo mě to jako špatný svědomí, svědilo a motala se mi kebule.</p>
<p>Já snad vážně umřu.</p>
<p>Plazil jsem se blíž k policajtovi. Zůstal ležet na místě. Díval se na mě a pořád cvakal na prázdno spouští. Nějak nedokázal uvěřit tomu, co vidí.</p>
<p>Naštěstí ruce mi ještě sloužily. Chytil jsem ho oběma za hlavu a jedním škubnutím mu ji urval. Ani se nebránil, jak byl v šoku.</p>
<p>Krev. Sladká, opojná, omamná, životodárná krev. Držel jsem tělo nad zdevastovanou hrudí a nechal ji stříkat a pak jen vytékat z prázdného krku. Krev mi bublala v hrudi, syčela a já cítil, jak se mi hojí rány. Tělo začalo vytlačovat ven střepiny i kulky a tkáně se obnovovaly.</p>
<p>Potřebuji víc krve.</p>
<p>Malátně jsem vstal a rozhlédl se kolem.</p>
<p>Dávám přednost čerstvému, ale pár minut stará mrtvola taky není k zahození. Zabořil jsem ruce do hrudi nejbližšího bezhlavého fízla, olizoval jeho slaďoučkou krev ze svých dlaní a kapal ji na zacelující se hruď.</p>
<p>~~~</p>
<p>Veronika s Gerhardem dokončili moji práci. Všichni kartani v okolí skončili ve žlutém pekle. Gerhard nakonec vyhodil do povětří i tři prázdné kolotoče. My v tom lítat neumíme a žluťásci mají alespoň o nějaké to vozítko míň. Veronika stála nade mnou, kouřila cigáro (Před sto lety se vsadila s jedním upírem, že není možné, aby dostala rakovinu. Zatím vyhrávala.) a smála se na mě jako školačka, které pedofil slíbil dvacet žvýkaček.</p>
<p>„Chytni mi radši živýho policajta,“ poprosil jsem ji. Pořád se mi motala hlava a cítil jsem se slabě. Místa, kudy mi do těla pronikly střepiny a kulky, strašlivě pálila a bolelo mě břicho.</p>
<p>„Bitte, Herr Bezzemek,“ ozval se za mnou Gerhardův hlas. Taky schytal pár zásahů. Měl roztrhané oblečení po celém těle a jedno oko mu vystřelila něčí kulka. Bude trvat nejmíň den, než se mu obnoví, a nejmíň dva, než na něj zase uvidí.</p>
<p>„Danke, Herr General,“ usmál jsem se radostně jak Britney Spears, když dostala svou první Grammy za nazpívání kartanské hymny v angličtině. V každé ruce totiž svíral jednoho živého policajta. Kvičeli jako ta nešťastná prasata, mezi nimiž umíral realitní podvodník Vaněk, a cukali sebou. Z chlupatých paží nejstaršího žijícího člena germánského upířího klanu ale neměli šanci uniknout.</p>
<p>Vzal jsem si od něj prvního a zakousl se mu do krku. Chlemtal jsem z něj krev jako kojenec mateřské mléko po dvou dnech hladovění. Za minutu už v něm nezbyla ani kapka.</p>
<p>„Ne, prosím, ne. Mám dvě děti, nemocnou ženu, umřou beze mě hlady,“ žadonil druhý policajt. Už si stačil strachy nadělat do kalhot.</p>
<p>„A copak je tvojí ženě?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„Má rakovinu. Rakovinu plic. Umírá a o moje děti se nikdo nepostará.“</p>
<p>„To je ale smutný příběh, že, Herr General,“ obrátil jsem se na Gerharda. Generál jsem mu řekl, abych ho potěšil. Je to sice odvěký nepřítel, ale dnes mi zřejmě zachránil život. Ne, že by mi ho nedlužil. Ve svém životě už párkrát generálem byl. Naposledy na ruské frontě, když hnal jednotky SS do útoku proti Rusům.</p>
<p>„Ja, Herr Bezzemek, moc smutný příběh,“ přitakal.</p>
<p>„Tak víš co? Já ti slibuji, že až tě zabiju, tak si podle tvý občanky, kterou máš určitě v kapse, zjistím, kde bydlíš, a zabiju i tvoje děcka a manželku, aby se netrápili, jo?“</p>
<p>Policajt jenom vytřeštil oči, ale raději už mlčel. Nechtěl jsem víc protahovat jeho agónii, koneckonců jsme přece ti dobří, ti, kteří po celou historii chrání lidstvo před sebou samým a teď i před mimozemskou invazí. Kdyby ten hajzlík nekolaboroval s kartany, určitě bych si na svačinu vybral někoho jiného.</p>
<p>Zahodil jsem vysátého a posraného policajta. Už mi bylo mnohem, mnohem lépe.</p>
<p>„Měli bychom zmizet, než se začnou zajímat o to, copak asi dělá jejich přepadové komando,“ navrhla Veronika.</p>
<p>„Dobrý nápad,“ přitakal jsem a vyrazil do lesa, kde jsme zaparkovali našeho Hummera.</p><empty-line /><p><strong>B</strong><strong>ratrstvo</strong></p>
<p>„Rodičům to nevadí?“</p>
<p>„Ze si domů vodím starší kluky? Asi by jim to vadilo, ale já jim to neříkám,“ uculila se na mě Petra.</p>
<p>„Myslel jsem tu bednu na mrtvoly,“ pokynul jsem hlavou k černé dřevěné rakvi, ležící uprostřed pokoje na infantilním béžovém koberci s motýlky, ptáčky a květinkami. Kromě toho koberce bylo všechno v pokoji černé – závěsy, plakáty hudebních skupin s divnými názvy a hošíky s černými vlasy, stříbrnými řetízky a sladkými úsměvy, uschlé růže nabarvené na černo, černé prostěradlo, černými malůvkami pomalované stěny, a všude poházené černé oblečení od kalhotek po svetry. Kdybych věděl o tom, že tahle šestnáctka miluje emo a gotiku, sehnal bych si někde i černý kondom.</p>
<p>„Matku to děsně žere. Fotr na to sere,“ mávla rukou. Zula si konečně boty (černé gladiátory) a hodila je doprostřed místnosti.</p>
<p>„Rodiče nepřijdou?“</p>
<p>„Matka je v lázních a fotr má noční šichtu. Dělá felčara v lochu. Vrátí se k ránu a do mýho pokoje ani nepáchne. Stačí si dávat pozor, až budeš odcházet.“</p>
<p>Teď si sundala i lehkou mikinu (černou s kapuci), lehla si do rakve a roztáhla nohy, takže čouhaly ven. Jak tak ležela s břichem jako nakloněnou rovinou, vytékala jí pomalu zpod trička (černého) ven prsa snad velikosti pět (bílá). Petra měla při svých sto šedesáti centimetrech možná přes sedmdesát kilo, takže byla docela tlouštík. V jejím mladičkém věku to ovšem zas až tolik nevadilo. Mladé holky jsou pěkné i tlusté. Obvykle si sice vybírám lepší zboží, ale dnes večer jsem nebyl v nejlepší formě a jediná holka, kterou se mi v klubu podařilo sbalit, teď přede mnou ležela v rakvi.</p>
<p>Navzdory všem hloupým legendám a mýtům jsem v rakvi nikdy neležel. Nejblíž jsem se k ní za celý svůj život dostal až teď.</p>
<p>Klekl jsem si k Petře a začal ji hladit po stehnech. Přimhouřila oči a začala vrnět jako kotě. Tlusté holky jsem měl vždycky rád. Alespoň s tím nikdy nedělaly cavyky. Od tlusté holky člověk nikdy neslyšel „Jenom do kalhotek.“ nebo „Ty si nech kalhoty“. Kdepak. Vždycky byly vděčné, když o ně kluk jako já projevil zájem.</p>
<p>Levačkou jsem jí rozepnul kalhoty, rychlým pohybem se jí dostal tam, kde je ženská nejzajímavější, a začal jí masírovat poštěváček. Pravačkou jsem jí vyhrnul triko a osahával prsa. Byla typ, kterému se říká tající sněhulák. Velká masa, která se, když holka leží na zádech, rozteče po hrudníku, ale zase o to příjemněji se ta velká prsa hladila a masírovala.</p>
<p>V kalhotách jsem měl napnuto k prasknutí, takže v tenhle okamžik už bych klidně souložil i klokana.</p>
<p>Postavila se. Stáhl jsem jí kalhoty i s kalhotkami a hodil je na dno rakve. Klekl jsem k ní a začal jí lízat poštěváček. Nechtěl jsem to příliš natahovat, stačilo jen trošku ji rozparádit, protože takhle mladá baculka nebyla ani trochu frigidní. Při vstávání jsem se zbavil kalhot a trenýrek, nasadil prezervativ a vrazil jí svůj penis do vlhké štěrbinky.</p>
<p>Sex.</p>
<p>Sex je to jediné, co vás nepřestane bavit ani po sedmi stech letech.</p>
<p>Petra vzdychala poněkud teatrálně. Začínal jsem ji podezírat, že trošku přehrává a snaží se předvádět. Asi i tohle patří k emu.</p>
<p>Už jsem se blížil do finále, když mě v nose zarazila nebezpečná kombinace vůní – fialky a kouř z drahých cigaret. Vůně sem vnikla pootevřeným oknem Petřina pokojíčku, které vedlo do rozlehlé zahrady rozpadajícího se domku jejích rodičů.</p>
<p>I přes hekání souložené šestnáctky jsem slyšel tiché našlapování. Patřilo jedinému páru nohou. Oddechl jsem si a rozhodl se, že tuhle práci dokončím, i když mě za oknem čeká vlastní Matka.</p>
<p>Jestli jsem něco podcenil, pak Veroničin smysl po škodolibost.</p>
<p>„Jak se ti šuká, Synku?“ zeptala se vysoká blonďatá upírka náhle sedící na parapetu okna otevřeného dokořán.</p>
<p>Petra přestala hekat. S leknutím se otočila a pokusila se mi vysmeknout. Tohle jsem nehodlal tolerovat. Rozdělaná práce se musí dokončit. Zrychlil jsem frekvenci přírazů a než si stihla Veronika zapálit cigaretu, dojel jsem do finále. Teprve pak jsem povolil stisknutí Petřiny emo-zadnice. Zůstaly na ní červené otisky prstů.</p>
<p>Dívka chňapla po svých kalhotách a o překot se do nich začala soukat.</p>
<p>„To je tvoje stará, nebo co?“</p>
<p>„Stará to ona je, broučku, ale mnohem víc, než si myslíš.“</p>
<p>Zahodil jsem použitý kondom na podlahu a také se oblékl. Ochranu jsem nepotřeboval. Upíři jsou všichni neplodní, ale většinou jsem ho používal. Pro klid ustaraných dívčích těhotenstvíbojných dušiček a také abych je vychovával k zodpovědnému sexu.</p>
<p>„Máme práci, Jane,“ konstatovala Veronika, zatímco se škodolibě šklebila na červenající se dívku.</p>
<p>Veronika měla na rozdíl od ní dokonalé tělo. Vysoká, štíhlá, malé pevné prsy, útlé boky, dlouhé nohy, aristokratický nos, prostě úchvatná kráska. Jenže když ji znáte sedm století a z toho jedno celé jste s ní souložili celkem pravidelně, i taková sexuální dračice vás přestane přitahovat.</p>
<p>Mě to s ní přestalo bavit už po dvaceti letech, ale nikdy bych se jí to neodvážil přiznat.</p>
<p>Místo odpovědi jsem jenom pokýval hlavou, zamával nešťastné holce na rozloučenou a vyskočil otevřeným oknem ven.</p>
<p>~~~</p>
<p>„Rakve. Pche, kam na to ty děcka chodí?“</p>
<p>Místo odpovědi jsem jen pokrčil rameny.</p>
<p>„Žijí v nudné době. Nemusí se bát, že umřou na nějakou nemoc, ani se nemusí bát žádné války, protože by to kartani nedovolili. Mají žrádla nad hlavu, a tak vymýšlí hlouposti jako spaní v rakvi. Tebe by někdy taková pitomost napadla?“</p>
<p>Tentokrát jsem zavrtěl hlavou.</p>
<p>Veronika si zapálila cigaretu a místo dalšího monologu úvah na téma dnešní mládež pustila rádio. Přejížděli jsme zrovna rakousko-italské hranice, takže se na nás vyvalil svižný německý rock and roll. Nějaký prušáček s vyrvanými hlasivkami zpíval o tom, že má svou holku sice rád, ale když byl malý, slíbil si, že se vyspí s dvaceti holkama a… „Sliby se maj plnit, bejby, ou jééé.“</p>
<p>Dvacet holek? Já jich měl možná dvě stovky. Ale kdo by to za ty roky počítal. Většina z nich se už stejně dávno rozpadla v prach. Dvě z těch, co ještě dýchaly, teď seděly v tomhle černém Hummeru.</p>
<p>Když na jaře 1486 Veronika zjistila, že jsem z Kateřiny bez jejího svolení udělal upírku, málem mě zabila. Ona obrazně, ale jiní členové rodiny mě za trest málem zabili doopravdy. Víc než porušení zákona, který pravil, že upír mladší dvou set let nesmí bez povolení svého tvůrce zrodit nového upíra, ji naštvalo to, že jsem si nabalil atraktivní zrzku s větším poprsím, než má ona, a sexepílem, který ve své době udělal z holky spící teď na zadním sedadle nejvyhledávanější prostitutku v celé Praze. Všichni jí nabízeli zlato nebo sňatek. Já měl trumf, který přebil všechny jejich karty – nesmrtelnost. A když Kateřina roztáhla nohy, bylo mi úplně jedno, jestli mě Veronika zabije nebo ne.</p>
<p>Ještě pořád mě Kateřina přitahovala. Oč těžší to bylo, že jsem tu mrchu naposledy souložil v patnáctém století. Vůbec nevím, jak se podařilo Veronice ji najít. Zmizela mi z očí už tak dávno, že jsem si pomalu přestával pamatovat, jak vypadá. Jenže moje Matka je od smrti Triglava hlavou české rodiny a je její povinností mít přehled o všech svých ovečkách. Navíc za každou z nich nesla zodpovědnost před Ivanem, vůdcem slovanského klanu. Kateřina zřejmě nikdy nezmizela z dohledu jejích špehů. Stejně jako já. Jenže já jsem se Veronice nevyhýbal. Měl jsem svou Matku upřímně rád a jednou za čas jsem jí dokonce i přinesl z trafiky cigarety omotané růžovou mašlí.</p>
<p>Na dálnici jsem zahlédl ukazatel s nápisem Roma. V Římě jsem byl naposledy za papeže Klementa XIV, kdy vrcholila válka mezi germánským a římským klanem. Ivan nás poslal Římanům na pomoc. Bál se, že pokud prohrají, ovládnou Evropu Germáni. Bohužel měl pravdu. Do Říma jsme dorazili pozdě. Masakr v ulicích nepřežil ani Gaius Septimus, upír, který odebral Romula a Rema vlčici a pomohl jim vybudovat město na dvanácti pahorcích.</p>
<p>Po germánském vítězství se stal Řím de fakto upíroprostým městem a tudíž neutrální zónou. Nikdo tu nebyl doma, protože původní vládcové už si dávno někde v pekle opékali buřty. Právě proto se zřejmě Rada Bratrstva krve rozhodla uspořádat zasedání klanů tady.</p>
<p>Ani Veronika nevěděla, proč přesně Sibet a Gumbo zasedání svolali. Všichni jsme ale tušili, že jde o kartany, ty malé žluté potvůrky, které si před rokem přiletěly z kdovíjaké vesmírné prdele a rozhodly se, že naše modrá planeta je další vhodnou kolonií jejich impéria.</p>
<p>~~~</p>
<p>Každá generace má události, které se jí vryjí do paměti, dny, o nichž si každý i po dvaceti letech vzpomene, co během nich dělal. Generace, která právě žila, měla takových dnů opravdu hodně. Třeba jedenácté září 2001, kdy mohamedáni zaútočili na newyorské Světové obchodní centrum, patnáctý leden 2015, kdy se organizaci Al-Kajda podařilo odpálit jadernou nálož ve Washingtonu, a také osmnáctý říjen 2019, den, kdy se odmlčely vesmírné družice i satelity a na všech televizních kanálech se objevila žlutá postavička velitele kartanské flotily, nabízející lidstvu připojení ke Kartanskému impériu, blahobyt a světlé zítřky při bratrském soužití s mírumilovnými mimozemšťany.</p>
<p>Nebo zničení Země.</p>
<p>Světoví vůdci si vybrali první řešení. Až na pár fanatiků, kteří začali odpalovat bomby na náměstích a střílet na robokopy, jak se podle starého akčního filmu říkalo dvounohým a čtyřrukým robotům, kteří sloužili jako schránky pro pohyb kartanů na naší planetě, to lidem ani moc nevadilo.</p>
<p>Věci v podstatě pokračovaly dál po svých vyšlapaných cestičkách. Jen světovým vládám dávaly dobré rady kartanští poradci a pozemský průmysl se zapojil do vyzbrojování jejich vesmírné flotily. Spolu s novými technologiemi, které okupanti přinesli, to ve většině zemí planety srazilo nezaměstnanost pod jedno procento. Většina lidí slintala nad svou ufo-okupací blahem.</p>
<p>~~~</p>
<p>„To mě poser na holý kozy a rozmaž po ksichtě, to je ten hajzl Gerhard,“ zašeptal jsem Veronice. Kdybych u vstupu do rozsáhlého renesančního paláce na okraji Říma nemusel odevzdat své pistole, už bych do toho parchanta pálil jednu kulku za druhou, bez ohledu na vyhlášený status Říma jako mírové zóny.</p>
<p>Vysoký, černovlasý a snad stokilový Germán si jednou rukou mnul svůj prošedivělý vous a druhou svíral sklenici s nějakým nápojem. Jak ho znám, byla to medovina smíchaná s lidskou krví. Všiml si mě a vesele se na mě zašklebil.</p>
<p>Nechal jsem Veroniku s Kateřinou za sebou a vyrazil svižným krokem k němu. Mimochodem, Gerhard není jeho pravé jméno. Podle nejlepších informací, které se nám podařilo získat, se narodil někdy za časů Julia Caesara. Jak se jmenoval původně, věděl zřejmě jenom on sám.</p>
<p>„Jsi tlustá skopčácká buzerantská svině a velmi brzy dokončím to, co jsem u Domažlic nestihl, protože jsi zbaběle utekl,“ vyprskl jsem mu do obličeje s veškerou nenávistí, kterou jsem si k němu od roku 1370, kdy jsme se utkali poprvé, pěstoval. S těmi Domažlicemi je to pravda. Při útěku křižáckého vojska před českými sedláky s vlajkami pomalovanými kalichy se nám spolu s Veronikou a desítkou starších upírů podařilo Gerharda zahnat do bažiny, těžce zranit, a jenom díky štěstí se mu podařilo probít z našeho obklíčení. Od té doby jsme už pravidelně před Germánem a jeho upíry utíkali spíš my, ale ten pocit na poslední chvíli zmařeného vítězství mě hřál na srdci ještě teď.</p>
<p>„Šetřete si slova pro ty své dvě slovanské čubky, Herr Bezzemek. Ještě smrdíte na tomhle světě jenom proto, že jsem stářím zlenivěl a nechce se mi hledat ty vaše krysí úkryty, ve kterých se schováváte a třesete strachy před mocným germánským klanem,“ setřel mě suše Gerhard. Suše a staročesky. Mou rodnou řeč v její středověké podobě ovládal vskutku brilantně.</p>
<p>Aniž bych si to uvědomil, zatnul jsem pravačku v pěst a výhružně mu s ní zamával před obličejem.</p>
<p>„Nějaké spory, Bratři?“ zasyčel za mými zády latinsky ženský hlas s podivným přízvukem.</p>
<p>Sibet, napadlo mě.</p>
<p>Nejstarší upírka na světě stála přímo za mými zády. Vysoká, vysušená postava s ebenovou pletí a černými vlasy ozdobenými proužky modrých kamínků a orlím nosem se na nás dívala přísnýma čokoládovýma očima. Sibet Egypťanka byla hlavou Bratrstva od nepaměti. Její kůže se ve slunečních paprscích vyhřívala už přes tři tisíce let, ale nikdo to nevěděl přesně. I prakticky nesmrtelné ženy nerady mluví o svém věku. I když dosud žádný upír nezemřel stářím, předpokládáme, že je to možné. Život proměněnce totiž kopíruje život lidský, pouze v mnohem delším časovém období. Věk okolo dvou tisíc let je pro upíra vrcholem jeho života a síly. Pak mu síla začne ubývat. Sibet už měla na tváři několik vrásek a její oči vypadaly staře a unaveně. Jinak však působila docela svěže. Připomínala padesátiletou lidskou ženu.</p>
<p>„Jen přátelská rozprava, má paní,“ odvětil hrdelní latinou, odposlouchanou od římských legionářů obětovaných germánským bohům v kdysi hlubokých evropských lesích, Gerhard.</p>
<p>Sibet se elegantně otočila na podpatku a důstojným krokem ženy, která zažila časy faraónů, se přesunula doprostřed velkého tanečního sálu.</p>
<p>„Bratři a Sestry,“ oslovila snad stovku upírů v místnosti, kteří víc než bratry a sestry připomínali vyhladovělé vlky, kteří kolem sebe obezřetně krouží a čekají jen na sebemenší náznak slabosti, aby mohli povraždit a sežrat co nejvíc svých nepřátel.</p>
<p>Pomalu jsem se od Germána přesunul ke své Matce a Dceři. (Když chtěla Kateřina Veroniku dopálit, říkala jí babičko, ale po jednom nehezkém výprasku už toho zřejmě nechala.)</p>
<p>„Vládneme lidstvu od jeho úsvitu. Točíme kormidlem dějin, jak se nám líbí a jak nám velí naše vlastní zájmy. Mnozí z nás pamatujeme časy, kdy jsme žili jako bohové. Lidé nás uctívali a nosili nám krvavé oběti. V těch časech jsme založili Bratrstvo a zvolili první Radu. Ta rozhodla, že se stáhneme do stínů a popoženeme lidstvo, z něhož jsme vzešli a díky němuž žijeme, k výšinám. Dokázali jsme, že lidská kultura, i přes naše vlastní sobecké zájmy, boje a války, které jsme mezi sebou za pomoci lidí rozpoutali, dospěla do stádia, kdy se dotkla hvězd.</p>
<p>Z těch hvězd k nám ovšem přišli kartani. Bytosti, o jejichž existenci jsme neměli ponětí a kteří nám během jednoho jediného roku naši tisíciletou vládu nad lidmi vzali, aniž by se jim kdokoliv z nás postavil na odpor.“</p>
<p>V sále to zašumělo jako na rozbouřeném moři. Mnozí upíři se vyhledali pohledem. Někteří tázavě zdvihli obočí, jiní jen pokývali vědoucně hlavami. Většina z nás tušila, že se zasedání Rady Bratrstva společně s hlavami jednotlivých rodin z osmi přeživších upířích klanů bude týkat kartanů, ale takhle ostrý proslov čekal od Sibet málokdo.</p>
<p>Ona jediná přežila z původní Rady Bratrstva. Většinu jejích členů sama zabila. Nechávala proto jednotlivým klanům docela velký prostor ve vzájemném vraždění a válkách. Ona a pod její vládou Rada zasahovala jen, když měla pocit, že počínání nějakého klanu ohrožuje lidstvo a s tím i budoucnost upírů.</p>
<p>Naposledy to bylo v roce 1940, kdy spojila zbývající klany proti japonskému a germánskému klanu. Ty se nakonec podvolily. Zaplatili za to životem jejich vládcové – Cu Jen a Gudrin, Gerhardova Matka. Od té doby je to tlusté germánské prase hlavou kdysi nejmocnějšího a dnes dost možná nejslabšího upířího klanu a zároveň členem Rady.</p>
<p>„Něco takového se nám dosud nestalo,“ pokračovala po krátké dramatické pauze Sibet. „Najednou už nejsme vládcové. Teď jsme jen krysy, které se schovávají v temnotách a občas si vyrazí napít se lidské krve. Měli bychom se znovu ujmout vlády nad lidstvem. Měli bychom vyhnat kartany. To je můj návrh jako hlavy Rady, to je má vůle.“</p>
<p>Poslední slova už Sibet málem vykřikla. Její hlas měl magickou sílu. Latinská slova se nám vpíjela do uší a rezonovala v našich hlavách ještě dlouho poté, co Egypťanka ztichla.</p>
<p>„Africký klan souhlasí. Země a lidstvo jsou naše. Kartani musí odejít. Jsme vládci lidstva a pokud mu nebudeme vládnout, nemá smysl, abychom existovali,“ pronesl okamžitě po Sibet hřmotnou angličtinou Gumbo. Hlava černošského klanu vypadala jako seschlý stařec. Působil jako mnohem starší než Sibet, ale podle všeho se narodil o dobrého půl tisíciletí později. Upírem se ovšem stal až jako stařičký šaman a tak i po přeměně jeho tělo vypadalo na šedesát let.</p>
<p>Podíval jsem se na Veroniku. Teoreticky jako hlava rodiny mohla vyjádřit svůj názor. Stála spolu s Leszkem Turkobijcem a Garinou Bulharkou a živě, ale potichu, debatovali s Ivanem, mocným vládcem slovanského klanu, upírem, který nás dokázal vždy vytáhnout z největší bryndy, do níž se nás snažili nejdřív Římané, pak Syřané a nakonec Germáni dostat. Mimochodem, syrský klan jsme vyhladili my, stejně jako turecký a avarský.</p>
<p>„Sibet má pravdu. Měli bychom uzavřít mír mezi klany a vyhnat kartany ze Země. Kdysi jsme se zavázali lidstvo vést a chránit před sebou samým a nemůžeme dovolit, aby jej zotročily bytosti z jiných světů,“ pronesl James Krvemilec, britský patriarcha, a tím zřejmě převážil upíří mínění pro Sibetin návrh. Další hlavy klanů a rodin pak vyhlašovaly mír s ostatními a přísahaly vyhnat kartany.</p>
<p>Mezi posledními se přidali zamračený Gerhard a váhající Ivan.</p>
<p>Ani jeden nevypadal na to, že by boj proti mimozemšťanům považoval za dobrý nápad.</p>
<p>Veronika si zapálila cigaretu. Vypadala ustaraně. Bratrstvo krve se poprvé spojilo, aby někomu vyhlásilo válku.</p>
<p>Ten někdo ovšem mnohem dřív vyhlásil válku Bratrstvu a ještě než Matka dokouřila svou tenkou tabákovou tyčinku, oznámilo nám to svištění kulek.</p>
<p>~~~</p>
<p>První ránu dostal Gumbo. Zřejmě od odstřelovače. Kulka proletěla skrz čelo a zavrtala se do mozku. Starý černoch se začal točit zmateně dokola a svahilsky proklínat toho, kdo si dovolil na něj zaútočit.</p>
<p>Nejdřív mě napadlo, že nějaký klan využil situace, propašoval na setkání zbraně a teď chce pobít všechny ostatní. Jenže za útokem nestál žádný z klanů. Ze tří stran do sálu přibíhali zakuklení muži v neprůstřelných vestách, přilbách, a se samopaly v rukách. Na zádech měli nápis Carabinieri.</p>
<p>A co bylo horšího, za nimi se hnali…</p>
<p>~~~</p>
<p>… robokopové.</p>
<p>Kulky přilétající ze všech stran se zavrtávaly do naprosto překvapených a zmatených upírů.</p>
<p>Venku stály hlídky. Několik upírů ze všech klanů hlídalo palác, aby nikdo a nic nenarušilo nejdůležitější setkání od založení Bratrstva krve. Než sem útočníci vnikli, museli hlídky zlikvidovat.</p>
<p>Moment překvapení kartanům a jejich lidským pomocníkům vyšel dokonale. Navíc nikdo z nás nebyl ozbrojený.</p>
<p>Krčil jsem se za sloupem a sledoval chaos okolo sebe.</p>
<p>Bojoval jsem v desítkách bitev. Ve většině z nich po přeměně. Jako upír jsem většinou neměl strach, teda pokud jsem věděl, že na druhé straně na mě nečeká někdo jako Gerhard. Skutečně jsem se bál, jen když jsem šel do boje ještě jako obyčejný člověk. Naposledy u Kresčaku. Padl pode mnou kůň. V pravé noze mi uvízly tři šípy a když padl král Jan, opustili všichni mí přeživší druzi bojiště. Bál jsem se smrti. Toho, co přijde, a jestli vůbec něco přijde. Snažil jsem se nehýbat, aby si mě spletli s mrtvolou. Angličané chodili kolem, prohlíželi těla, zpívali pijácké písničky a doráželi umírající. Strachem jsem se pokálel i pomočil. Prosil jsem Boha, aby mě zachránil, a on mě vyslechl. Dva roky poté jsem potkal Veroniku.</p>
<p>Překvapení a šok nečekaně napadených upírů prolomil Gerhard. Zařval: „Scheisse!“ a zachytávajíc do svého těla jednu kulku za druhou, rozběhl se k policistům. Prvnímu, k němuž doběhl, urval v běhu hlavu, hodil ji směrem k sešikované mase nepřátel. Pak si od pana bezhlavého půjčil samopal a začal kosit řady našich nepřátel.</p>
<p>„Ten hajzl má styl, co?“ ozvala se za mnou Veronika, která stejně jako já sledovala výpad našeho odvěkého nepřítele.</p>
<p>„Pomůžeme mu?“</p>
<p>„Že váháš, Synku.“</p>
<p>Nebyli jsme jediní, kdo následoval skopčákova příkladu. Upíři vbíhali do sevřených řad střílejících policistů bez ohledu na včeličky, které k nám posílali, a brali si jejich zbraně.</p>
<p>Snažil jsem se krýt za sloupy. Upíří organismus má své limity a nikdy jsem je nepodceňoval.</p>
<p>V řadách carabinierů nastal chaos. Ať už jim o nás řekl kdokoliv, neprozradil jim naši skutečnou sílu. Nebo prozradil, ale oni mu nevěřili.</p>
<p>Prosmýkl jsem se za zády jednoho z upírů, který neodolal a vysával ze zraněného policisty krev. Rozběhl jsem se maximální možnou rychlostí a ulovil svého prvního muže. Šlo o odstřelovače. Krčil se za sloupem a přes puškohled si vybíral jeden terč za druhým. Vrazil jsem mu pěst do krku, těsně pod helmu, a rozdrtil mu hrtan. Chroptěl a umíral.</p>
<p>Sundal jsem mu neprůstřelnou vestu a podal ji Veronice. Než se do ní nasoukala, vzal jsem si jeho zbraň a zpod pasu mu vyndal pistoli.</p>
<p>„Díky,“ poděkovala nečekaně Veronika za pistoli.</p>
<p>Nejsem žádný hrdina. Když to šlo, vždy jsem raději vraždil ze zálohy, než z očí do očí.</p>
<p>Naneštěstí pro policajty mám dobrou mušku a pevný stisk.</p>
<p>Co rána, to zásah.</p>
<p>Upíři bojovali s carabinieri tělo na tělo a já je kryl ze zálohy. Střílel jsem hlavně do krku. Italský šunt, který jsem ukořistil, se přes vestu ani helmu nedostal.</p>
<p>Robokopové stáli ve vchodech a na okrajích sálu. Pozorovali vraždění svých lidských pomocníků a zatím se do boje nijak nezapojovali. Policejní řady řídly v děsivých výkřicích hrůzy a strachu ze smrti a umírání.</p>
<p>„Tohle se mi nelíbí,“ ozvala se za mnou Veronika.</p>
<p>„Ti robokopové?“</p>
<p>„Přesně. Nic nedělají. Vůbec nic, jen koukají na to vraždění. To nedává smysl.“</p>
<p>„Možná chtějí poznat naši sílu. Možná jim na těch lidech nezáleží. Možná…“</p>
<p>Svou úvahu už jsem nedokončil. Sálem se rozlehl ostrý zvuk píšťalky. Zbývající policisté se obrátili zády ke zběsile vraždícím upírům a běželi pod ochranu kartanů. Ti natáhli směrem k výkvětu Bratrstva krve své robotické paže a spustili palbu.</p>
<p>Ve vzduchu bylo víc kulek a svištících a posléze vybuchujících granátů, než kyslíku. Masakr policistů nahradil masakr upírů. Jinak odolná těla se roztrhávala na desítky kousků a účinek soustředěné palby, která se na nás řítila jako voda z protržené hráze, nedokázala napravit ani zázračná upíří regenerace. Naši Bratři a Sestry umírali po desítkách.</p>
<p>Krčili jsme se za sloupem, do kterého se zakusovaly kulky a odlupovaly z něj kousky omítky, prachu a kamene. Snažil jsem se z odstřelovačky střílet do robokopů, ale kulky se od nich odrážely, aniž by si toho vůbec všimli.</p>
<p>„Gerhard,“ zařvala mi do ucha Veronika a ukázala nalevo od nás.</p>
<p>Na zemi skutečně ležel krvácející Germán a zápasil s něčím v podlaze.</p>
<p>Položil jsem pušku na zem a plížením se vydal za ním.</p>
<p>Gerhard dostal do těla desítky kulek. Bylo s podivem, že se ještě dokázal pohybovat. Oblečení na něm bylo roztrhané a celé od krve.</p>
<p>To, s čím tak urputně lomcoval v podlaze, byl poklop. Těžký kamenný poklop. Protože jsem nebyl zraněný, stačilo mi zaklínit prsty do spáry a brzy už se kamenná deska, s níž se určitě pár století nehnulo, válela o dobrý metr dál.</p>
<p>„Co je tam dole?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„Stará kanalizace. Kdysi jsem se tudy dostal dovnitř,“ odvětil Germán a roztáhl zkrvavená ústa do širokého úsměvu.</p>
<p>Mávl jsem na Veroniku, která se k nám bleskově připlížila.</p>
<p>Gerhard byl na pokraji sil. To, že se doplazil až k tajnému vchodu do kanalizace, jej naprosto vyčerpalo. Chtěl se dostat do otvoru, ale jenom napjaté svaly ve tváři prozrazovaly, že se snaží pohnout. Ruce ani nohy jej už neposlouchaly.</p>
<p>Podívali jsme se s Matkou navzájem z očí do očí.</p>
<p>Měli jsme úplně stejné myšlenky. Vedle nás leží bezmocný odvěký nepřítel. Vrah desítek našich Bratrů a Sester. Stačí, když mu zlomím vaz, nebo ho tu prostě necháme ležet a sami zmizíme v podzemí.</p>
<p>Jenže svět se změnil. Teď to není Slované proti Germánům nebo jiným klanům. Teď jde o budoucnost upírů jako takových. Navíc jsme před útokem kartanů uzavřeli mír mezi všemi klany.</p>
<p>Chytil jsem ho pevně kolem boku a za zvuků svištících kulek, vybuchujících granátů a výkřiků umírajících nemrtvých jsme skočili do neznámé temnoty pod námi.</p><empty-line /><p><strong>Veronika</strong></p>
<p>Voda v kanále mi sahala asi do pasu. Dopadl jsem na nohy a díky přidané Gerhardově váze jsem se zabořil snad půl metru do bahna. Měl jsem co dělat, abych se z něj vytáhl, než za námi dopadla Veronika.</p>
<p>V kanále vládla tma a strašlivý puch. Zbystřenými upířími smysly jsem vnímal intenzivní pach prastaré hniloby a tlejících organických odpadků. Nahoře nad námi se stále střílelo. Na okraji kanálu se naštěstí nacházel úzký chodníček z kluzkých kamenů, po kterém se dalo dobře jít.</p>
<p>Veronika měla jako jediná z nás pistoli. Šla před námi.</p>
<p>Já na zádech nesl německého upíra. Měl zavřené oči a jen slabě dýchal. Nikdy v životě bych si nedokázal představit, že tohohle zmetka potáhnu polomrtvého kanálem a budu se snažit zachránit mu život.</p>
<p>Potřebujeme se odsud dostat co nejrychleji pryč a najít nějakého živého tvora, nejlépe člověka, abychom mohli dát němčourovi transfuzi. Hezky do pusy. Jenom krev dokáže jeho vysílený organismus zregenerovat. Čím více, tím lépe a nejlépe samozřejmě lidská.</p>
<p>Podle tradice má vůbec nejlepší účinek pro upíra krev dospělé panny. Jenže sežeňte v Itálii pannu, které je alespoň třináct.</p>
<p>Když jsme se vzdálili asi sto metrů od vstupu do kanálu, přestali jsme vidět okolo sebe. I dokonalý upíří zrak potřebuje alespoň nějaké zbytkové světlo. V absolutní tmě jsme stejně slepí jako kdokoliv jiný.</p>
<p>Vnímal jsem vůni Veroničina těla před sebou a snažil se znovu nespadnout do těch hnijících sraček tekoucích vedle nás, jak se mi to už dvakrát podařilo.</p>
<p>Slabounká vůně fialek se jí stále držela. Závan těžkého ruského parfému, který používala, mi v téhle situaci připadal nějak nepatřičný, jako jakýsi přízrak ze starých dobrých časů.</p>
<p>Ušli jsme snad kilometr, když se před námi objevilo světlo. Světlo a zvláštní, pro člověka nezřetelný, pach oleje, kterým smrdí na téhle planetě jenom jedna jediná věc – bojový skafandr kartanů.</p>
<p>~~~</p>
<p>Veronika se zastavila. Neměla potřebu dělat nějaké pšt nebo ukazovat před sebe. Dobře věděla, že si mimozemšťanů před námi také všimnu. Respektive je zaslechnu. Kartanské bojové kombinézy vydávaly slabounké bzučení klimatizace. Naše atmosféra pro ně nebyla prudce jedovatá, spíš postupně zabíjející. K životu potřebovali o sedmnáct procent víc C02, než se běžně vyskytuje v naší atmosféře. Navíc jim tu byla docela kosa. Na jejich rodné planetě se celoroční teploty pohybují okolo čtyřiceti stupňů. Jejich samotná těla mají přes padesát. Vyndejte žluťáska ze skafandru a brzy se buď udusí, nebo zmrzne.</p>
<p>Potichu jsem položil Gerharda na zem. Byl v bezvědomí. Nevzdechl, ani se nepohnul. Jeho tělo se uvedlo do stavu minimální činnosti, aby co nejdéle udrželo základní životní funkce. Alespoň, že tomu parchantovi přestala téct krev. Už ho v ní moc zbývat nemohlo.</p>
<p>Chytil jsem Veroničinu pravou ruku, v níž držela pistoli. Tohle gesto znamenalo jediné: ty dvě bzučící mašinky jsou moje. Vtiskla mi zbraň do dlaně a nechala mě projít dopředu.</p>
<p>Veronika byla silnější. Zřejmě by mě v souboji na život a na smrt dokázala zabít, ale já si potřeboval zchladit žáhu. Někdo nás zradil a nechal postřílet většinu nejstarších upírů světa, zatímco my jsme si zachránili život potupným útěkem kanálem. Musím někoho zabít. Potřebuji si vylít vztek a dva mrtví ufoni jsou přesně ten nápoj, který zažene tuhle zelenou nenávistnou žízeň.</p>
<p>Kartani stáli v naprosté tmě. Ani se nehýbali. Nevím, jestli ve svých mašinkách mají i jiné detektory na snímání toho, co se venku děje, než vizuální. Pokud ano, nezbývá mi než doufat, že moje upíří rychlost a schopnost pohybovat se tišeji než lovící gepard mě dokáží do jejich dosahu dostat dřív, než si mě všimnou.</p>
<p>Dvakrát jsem se zhluboka nadechl smradlavého vzduchu kolem a po posledním výdechu se vydal na lov.</p>
<p>Robokopové si spokojeně bzučeli, i když jsem byl dva metry od nich.</p>
<p>Odrazil jsem se a rozběhl k tomu bližšímu.</p>
<p>Podařilo se mi ho zachytit za jednu ze čtyř robotických paží. Pravou nohou jsem se opřel o slizkou zeď a praštil jedním robokopem (mohl vážit okolo dvou set kilo) do druhého.</p>
<p>Ten spadl do líně tekoucí vody. Okolo nás se rozprsklo hejno páchnoucích kapek.</p>
<p>Nasadil jsem stojícímu kartanovi heimlichův hmat a zběsile jím mlátil do zdi. Bzučel o něco hlasitěji, ale nevypadalo to, že by mu mlácení nějak vadilo. Pořád jsem přitom v pravačce držel pistoli.</p>
<p>Okolí náhle ozářil proud světla. Na chvíli jsem dokonale oslepl. Bušit kartanem o zeď jsem ale nepřestal.</p>
<p>Zdrojem záře byl tonoucí robokop. Jak se snažil zběsile vysoukat z bahna, nořil se díky své váze stále hlouběji a hlouběji. Z koule posazené na úplném vrcholku bojového skafandru tak, že připomínala hlavu, vycházel kužel světla. Po chvíli se mé oči přizpůsobily. Držel jsem sice stojícího kartana tak, že mě nemohl zasáhnout ani jednou ze svých čtyř paží, ale zatím jsem mu, kromě pár škrábanců, vůbec neublížil.</p>
<p>„Ratatatatata,“ ozvala se střelba, která pocházela od tonoucího mimozemšťana. Do mého těla se zavrtalo snad deset kulek. Mnohem větší dávku ale dostal střelcův parťák. Několik střel mu proletělo pomyslným hrudníkem, o kterém jsme věděli, že v něm sedí malý žlutý mimozemšťan.</p>
<p>Robokop najednou přestal reagovat. Jeho odpor ochabl a z hrudníku mu začalo vytékat něco žlutého.</p>
<p>Netušil jsem, že žlutí kartani, kteří vypadají jako odrané žluklé kuře nebo stažený králík, mají také žlutou krev.</p>
<p>I přes bolest a malátnost způsobenou zraněními jsem vší silou mrštil mrtvým kartanem po jeho topícím se protějšku. Opět mě ohodila smršť smradlavých cákanců.</p>
<p>Za robokopy zapadajícími do bahna jsem poslal celý taliánský zásobník. Ne, že by to tomu funkčnímu mohlo nějak ublížit, ale připadalo mi to prostě jako docela dobrý nápad.</p>
<p>Světlo stále svítilo, takže bylo vidět, jak už i hlava zajela pod černočernou hladinu. Pokud se tu brzy neobjeví záchranné komando žluťásků, nebude mít ten druhý hajzlík zrovna příjemnou smrt. Ne, že bych mu nějaký luxusnější způsob zhebnutí přál.</p>
<p>„Jsi v pořádku?“</p>
<p>„Jo, budu v pohodě, dej mi pár minut,“ odbyl jsem drsňácky Veroniku. Těch pár kulek mě vážně nemůže na moc dlouho rozhodit.</p>
<p>„Za chvíli budu schopný nést dál i toho skopčáckého hajzlíka, neboj.“</p>
<p>„To už nebude třeba. Ten skopčácký hajzlík umírá.“</p>
<p>„Kurva,“ zaklel jsem.</p>
<p>~~~</p>
<p>Kartan pod hladinou stále svítil, takže jsem si mohl Gerharda dobře prohlédnout. Jeho tvář byla bledá jako zadek šlechtičny z osmnáctého století. Dech měl nezřetelný. Tělo rychle vychládalo.</p>
<p>„Potřebuje krev,“ konstatovala zbytečně Matka.</p>
<p>„Ale kde ji vzít?“</p>
<p>„Musíme mu dát naši.“</p>
<p>„Naši?“ skoro jsem vykřikl. Ano, upírská krev je ještě lepší než životodárná tekutina ze žil dospělé panny, jenže to má jeden háček. Podle jedné legendy, která možná není tak nesmyslná jako ta o panenské krvi, vznikne v okamžiku, kdy se jeden upír napije krve druhého, mezi nimi jakési mystické pouto. Před staletími se přátelské smlouvy mezi upíry stvrzovaly tím, že si navzájem upili krve. To poslední, co jsem si přál, bylo vytvořit pouto mezi mnou a tímhle frickem.</p>
<p>Veronika si zapálila cigaretu a já, aniž bych si to nějak hlouběji rozmyslel, jsem se chytil za pravou paži, jíž prošel čistý průstřel, a vymačkal z ní co nejvíc krve do Gerhardovy pootevřené pusy.</p>
<p>„Panebože, zachraňuji život skopčáckému upírovi, svět se v kravskou prdel obrátil,“ zalamentoval jsem.</p>
<p>„V kravskou prdel ho obrátili kartani. Budeme jim to muset vrátit, Jane. A s pěkně tučnými úroky.“</p>
<p>„To si piš, Matičko, vrátíme a slibuji, že to bude hustej nářez, co těm žlutým parchantům předvedeme.“</p>
<p>„S tím mi nezbývá než souhlasit, Herr Bezzemek,“ ozval se slabým hlasem skopčácký upír.</p>
<p>„Stačilo říct, že vám moje krev prostě chutná, Herr Gerhard,“ zašklebil jsem se. „Nebo možná jen danke,“ dodal jsem.</p>
<p>„Pak tedy: danke,“ kontroval Germán.</p>
<p>~~~</p>
<p>Východ z podzemního labyrintu se nacházel kilometr od naší srážky s kartany. Šlo o odtokovou výpusť, z níž líně do jednoho z přítoků Tibery odtékala odpadní voda. Italové to s hygienou ani ekologií skutečně nikdy nepřeháněli.</p>
<p>Gerhard se díky mé krvi zmátožil vskutku výtečně. Obávám se, že na té upírské legendě asi něco bude.</p>
<p>„Saidanský palác hoří,“ ukázala na místo zasedání Bratrstva Veronika.</p>
<p>Skutečně. Asi dva kilometry od nás ozařovaly siluetu tisíciletého města plameny z místa, z něhož jsme uprchli.</p>
<p>Unaveně jsem si sedl na břeh říčky. Veronika si jako vždy zapálila cigaretu. Bez jediného slova jsme jako tři vzrušení pyromani leželi v trávě, pozorovali oheň v dálce a poslouchali kvílející hasičská auta. Nad místem požáru se vznášelo snad deset kolotočů, létajících mašinek našich žlutých okupantů.</p>
<p>Tohle byl upírský Pearl Harbor. Otázkou jen zůstává, jestli nám zbylo dost sil, abychom to mimozemským žluťáskům vrátili stejně, jako amíci žluťáskům japonským.</p>
<p>Upírská regenerace pomaličku pracovala na mém zotavení. Abych ji uspíšil, zkoušel jsem si vymačkávat z těla kartanské kulky, které v něm uvízly.</p>
<p>Jednu jsem vydloubl z lýtka a konečně si ji v klidu prohlédl ve světlech požáru a velkoměsta. Stříbro.</p>
<p>„U práchnivějících kostí krále Jana, ti idioti po nás střílejí stříbrem,“ pronesl jsem nahlas a cvrnkl jednu stříbrnou kulku po vyčerpaném Gerhardovi, kterému se jen těžce vytrácela bílá barva z obličeje.</p>
<p>Stříbro byl jeden z nejlepších dezinformačních kousků, které kdy upíři lidstvu předvedli. Nikdy na nás neplatilo. Snad jen pokud z něho někdo ukul pořádnou sekyru a rozsekal nás na deseticentimetrové kousky. Ale jinak?</p>
<p>Smrtící účinek stříbra na upíry byl mýtus, s nímž jsme si užili spoustu legrace. Stejně jako s kříži a svěcenou vodou. Byla s tím vždycky náramná zábava. Jednou se nějaký šlechtic dozvěděl, kde mám skrýš. Vtrhl tam se svou bandou a dvěma mnichy, všichni ozbrojení špičatými kůly, ověnčení česnekem, s měchy naplněnými svěcenou vodou a v rukou stříbrné kříže. Kdyby si raději vzali kuše nebo pořádné meče, udělali by lépe. První šok utržili, když zjistili, že nespím v rakvi, ale v posteli s vévodovou dcerou, a druhý, když na mě vylili měch svěcené vody a přiložili na tělo stříbrný kříž a já se se syčením neproměnil v prach.</p>
<p>Stříbrné kříže jsem jim vrazil do rukou a nohou, nešťastného tatínka jenom omráčil, a protože jsem neměl vraždící náladu, vzal jsem si na památku jeden věnec česneku a vyrazil zase o město dál.</p>
<p>„Někdo jim řekl, že mají co do činění s upíry,“ konstatovala Veronika. Ruce měla za hlavou, cigaretu v puse, div že jí vůbec bylo rozumět.</p>
<p>„Ale ten někdo jim neřekl všechno,“ řekl Gerhard.</p>
<p>„Možná si chtěl nechat zadní vrátka. Prostě dávkovat informace postupně. Nebo mu možná taky nevěřili a pro jistotu se pojistili podle informací ze starých legend a pohádek.“</p>
<p>Veronika souhlasně pokývala hlavou.</p>
<p>Aniž bychom si to výslovně řekli, došlo mi, že všichni tři počítáme s tím, že zrádcem musí být někdo z upírů.</p>
<p>Někdo z nás.</p>
<p>~~~</p>
<p>Trvalo možná hodinu, než jsme se zvedli a vyrazili k Veroničinu autu zaparkovanému nedaleko Španělských schodů. Cestou jsem se vloupal do jedné trafiky a šlohnul tam pro svou Matku pakl marlborek a dva luxusní americké zapalovače. Jsem prostě hodný chlapec.</p>
<p>~~~</p>
<p>Černý Hummer stál v rohu opuštěného parkoviště utopený v černočerné tmě. Pouliční lampy dobrých sto metrů okolo něj nesvítily.</p>
<p>Byli jsme unavení. Příšerně unavení a jediné, po čem jsme toužili, bylo zapadnout co nejrychleji do auta, pohádat se, kdo bude řídit a kdo spát, a zmizet co nejdál z místa toho strašlivého masakru.</p>
<p>Měli jsme být opatrnější. Mnohem opatrnější.</p>
<p>Ty lampy nás totiž měly varovat. Když jsme zde auto zaparkovali, svítily.</p>
<p>~~~</p>
<p>„Chrocht, chrocht, chrocht,“ ozvalo se ze tmy. Nešlo o zvuky vydávané zvířetem, z něhož se po přidání několika potkanů a různých odpadků stávají konzervy s nápisem <emphasis>Vepřové ve vlastní </emphasis><emphasis>šťáv</emphasis><emphasis>ě</emphasis><emphasis>, </emphasis>ale o dýchavičně klokotající rachot kulometu. Ten kulomet mířil na naši nesourodou česko-německou trojku a mířil dobře.</p>
<p>Dvě kulky mi proletěly břichem. Padl jsem na zem a začal zběsile válet sudy co nejdál od střelce i svých dvou souputníků.</p>
<p>Ke chrochtání kulometu se přidala sonáta dalších zbraní v dé mol s cílem zbavit svět tří upírů, kteří zřejmě jako jediní přežili římský masakr.</p>
<p>„Ódííín,“ zaslechl jsem Gerhardův hlas.</p>
<p>Pokřik znamenal jediné: Germán se vrhl vstříc nepřátelům.</p>
<p>Odkutálel jsem se z parkoviště a tvrdě dopadl do příkopu zarostlého kopřivami, PET láhvemi, konzervami a prezervativy. Nikdo po mně nestřílel. Vystrčil jsem hlavu nad úroveň terénu. Podle pohybujících se stínů a rachotících automatických zbraní stálo proti nám deset lidí. Zahlédl jsem Veroniku, jako rychlý stín mířící také pryč z místa, kde nás načapali na jahodách. Gerhard ukořistil od některého z nepřátel zbraň, kryl se za autem a opětoval palbu. Díky tomu se střelci soustředili na něj.</p>
<p>Za svůj život jsem se naučil spoustu bojových popěvků, od Kdož sů boží bojovníci po Vzhůru psanci této země. Nakonec jsem si na dodání kuráže oblíbil prostou hlášku, kterou mě naučil hlučný a věčně opilý major Procházka, bývalý velitel c. k. marškumpačky do Ruska a můj pozdější velitel v legiích u Zborova.</p>
<p>„Přece nechceš žít věčně, kurva,“ zamumlal jsem, narovnal se a sprintem vyrazil k nejbližšímu střelci.</p>
<p>Dva metry před ním jsem zjistil, že se jedná o policistu stejně vybaveného jako ti, kteří nás masakrovali v paláci. Akorát helma s neprůstřelným hledím se mu místo na hlavě klimbala ležérně za pasem.</p>
<p>„Chyba, špagetožroute,“ pomyslel jsem si v duchu a v běhu mu vrazil pěst do nechráněné hlavy.</p>
<p>Ránu jsem trochu přehnal. Pravačka totiž rozdrtila lebku a uvízla v mozku. Mezi prsty mi protékalo cosi slizce čvachtavého. Levačkou jsem stabilizoval zbytek lebky a pravačku vytáhl. Co na ní zůstalo, jsem olízl. Krev na jazyku ve mně vyvolávala touhu po svačině.</p>
<p>Polkl jsem, nechal si zajít chuť a vytrhl z tuhnoucích prstů samopal.</p>
<p>Nějaký špagetožrout s hlavou ještě celou si všiml mého počínání a zaměřil na mě svou palbu, čímž spáchal poslední chybu svého života.</p>
<p>„Ratatatatata,“ rozeřval se můj samopal.</p>
<p>Běžel jsem vstříc střelci a jakmile jsem se přiblížil na tři metry, zjistil jsem, že italské neprůstřelné vesty jsou stejný šunt jako italská auta a prostitutky. Vypadá to lákavě, ale stačí to pořádně otestovat a zjistíš, že je to jen nablýskaný nefunkční šmejd.</p>
<p>~~~</p>
<p>Dva metry ode mě vybuchl granát. Tlaková vlna mě násilně vykopla do vzduchu a odhodila do dáli. Takové kousky umí jenom kartanští robokopové.</p>
<p>Na ně ta rachotinka, co jsem ukradl odmozkovanému fízlovi, nestačí. Na hnusáky z vesmíru bude ale určitě platit pan Orel Pouštní a ten se skrývá v zadním kufru Veroničina Hummeru.</p>
<p>Tentokrát jsem do vzduchu vyskočil o své vlastní vůli. Běžel jsem jak legendární Jesse Owens a přitom vystřílel zbytek zásobníku do křoví, v němž se ukrývali dva carabinieri.</p>
<p>Cestou jsem přeskočil Gerharda. Ležel na zemi, těžce dýchal, ale stále byl při smyslech. Samopal, který ukořistil, se válel podél něho. Asi mu už došly náboje.</p>
<p>Pomocí pažby a upíří síly jsem poněkud nešetrně otevřel zámek kufru. Skrýval se v něm můj a Veroničin příruční arzenál.</p>
<p>Nejdřív jsem popadl kufřík s granáty a hodil ho Gerhardovi. Hned potom jsem jeho směrem mrštil i kulomet M240G.</p>
<p>Do zad se mi zavrtalo několik kulí ze samopalu. Ohnul jsem se jako anglický luk a padl na lopatky. Ještě pár dalších kulek v těle a můžu to na tomhle světě zabalit. Palba naštěstí brzy ustala. Mohl za to americký kulomet v německých prackách.</p>
<p>Děkoval jsem Bohu za ten šílený nápad zachránit umírajícího upíra transfuzí vlastní krve. Zatnul jsem zuby a znovu se postavil.</p>
<p>V černém odrbaném kufříku z počátku dvacátého století leželi moji dva oblíbení studení smrtonoši. Narval jsem si do kapes několik zásobníků a do každé ruky vzal po jednom exempláři poslední verze Desert Eagle.</p>
<p>Je už na čase, abychom taky začali kousat.</p>
<p>~~~</p>
<p>Zabíjení v běhu je můj nejoblíbenější způsob boje. Jen co jsem se ozbrojil, vyrazil jsem co nejdál od auta. Cestou jsem i přes helmu prostřelil hlavu jednomu ze špagetožroutů.</p>
<p>Kartani se, na rozdíl od policajtů, nemaskovali ani nekryli. Nepovažovali to za nutné. Bylo jich sedm. Sedm jako kulí v Sarajevu, jako statečných kovbojů z amerického westernu nebo jako smrtelných hříchů. Blížili se pomalým krokem k nám.</p>
<p>Sedm smrtících bzučících mašinek.</p>
<p>Zastavil jsem za stromem a dal si sedm sekund na vydýchání a uklidnění. Po všech těch zásazích a ždímání své krve do Gerharda jsem se necítil zrovna nejlépe. Mé tělo jelo na záložní baterie.</p>
<p>Sedm nádechů a sedm výdechů.</p>
<p>Po sedmém vydechnutí jsem zamířil doprostřed prvního kartana a poslal za ním dvě rány. Mířil jsem přesně na místo, kde dopadly smrtící kulky topícího se kartana do jeho druha. Robokop se zastavil a zhroutil se k zemi.</p>
<p>Málem jsem vykřikl nadšením. Moji broučkové nezklamali.</p>
<p>Kartani se jako jeden stroj zastavili a poskytli mi tak vynikající příležitost k další palbě.</p>
<p>Druhá mašinka po mých třech zásazích nadskočila a dopadla na lopatky. Záhy poté nastalo peklo.</p>
<p>Zbylých pět kartanů začalo mým směrem pálit ze všech svých střílejících končetin. Dohromady to dalo dvacet hlavní, z nichž ke mně přilétaly granáty a kulometné dávky.</p>
<p>Strom, za kterým jsem se ještě před chvílí schovával, se proměnil v hromadu hořících třísek. Já už se tou dobou ale hnal obloukem do zad kartanům.</p>
<p>Někde uprostřed vybuchujícího a svištícího pekla se však nacházelo poslední Gerhardovo stanoviště. Přistihl jsem se, jak si přeji, aby stačil včas uniknout. A to bych ještě před třemi hodinami toho chlapa nejraději vlastnoručně nakrájel nožem na pěticentimetrové plátky a za zpěvu svých oblíbených operních árií ty kousíčky házel do kamen, popíjel přitom šampaňské a nahatý tancoval radostí kankán.</p>
<p>Jako bychom se domluvili, zaútočil Germán na střílející kartany z druhé strany. Bezesporu věděl, kdy má hejbnout tou svojí skopčáckou prdelí z parkoviště. Pomocí českých útočných granátů se mu podařilo zlikvidovat dva protivníky. Velice rychle jsem zastřelil také duo robokopů.</p>
<p>Poslední kartan měl mnohem víc rozumu než jeho mrtví kumpáni. Skrčil se tak, že svou nejzranitelnější část, v níž se sám mimozemšťan ve skutečnosti nacházel, schoval za zvlněný terén a své paže. I přes svištící kulky, kterými se mě snažil odrovnat, jsem do něj vystřílel dvacet nábojů. Pokaždé jsem trefil, ale ani jedna kulka nepoškodila klíčovou část kartanského bojového skafandru nebo jeho obsluhu.</p>
<p>Obloha velice rychle světlala, jenže na svítání bylo ještě příliš brzo.</p>
<p>Vrtulníky.</p>
<p>Ze severu a západu se k nám blížilo pět vrtulníků. Jejich světlomety prohledávaly terén pod sebou a hluk motorů nabýval na síle.</p>
<p>Sedmý kartan přišel o život. Gerhard ho odrovnal sérií granátů. Zatímco se robokop věnoval přestřelce s mou maličkostí, připlížil se k němu z boku a zasypal ho tím vybuchujícím svinstvem z brněnské Zbrojovky.</p>
<p>~~~</p>
<p>Vrtulníky mají několik nevýhod. Například tu, že mají kulomety se sakramentsky nepříjemnou ráží. Mají však pro osamělého střelce na zemi i několik výhod. Oproti upírovi mají velmi pomalu manévrují a pokud se jedná o obyčejné policejní vrtulníky a ne plně pancéřované vojenské speciály, jsou pro Desert Eagly stejně zranitelné jako robokopové.</p>
<p>Do nejbližšího vrtulníku jsem vystřílel dva zásobníky. Bohužel bez účinku.</p>
<p>Gerhard do něj vypálil tři rány z M240G. Vrtulník ve vzduchu vybuchl a jeho trosky se rozletěly desítky metrů všemi směry.</p>
<p>Ten německý parchant měl vždycky kliku, ale zrovna teď mi to vůbec nevadilo.</p>
<p>Zbývající vrtulníky se otočily a zmizely. Neodpustil jsem si široký úsměv. Typičtí Italové. Za druhé světové války se mezi ruskými vojáky vyprávěl vtip o tom, že italský tank má čtyři rychlosti, z čehož tři jsou dozadu.</p>
<p>Italové byli vážně skvělí nepřátelé a strašliví spojenci.</p>
<p>dálce bylo ještě slyšet bzučení odlétajících helikoptér, když se ke mně dobelhal Gerhard. Vypadal vyčerpaně, ale šťastně. Tohle malé vítězství nám oběma vlilo do žil mnohem víc energie než krev dospělé panny.</p>
<p>V odlesku hořícího vrtulníkového trupu jsem náhle spatřil postavu. Oba jsem jejím směrem namířili své zbraně stejně rychle, jako jsme je zase sklonili k zemi.</p>
<p>Postava v puse žmoulala hořící cigaretu a v náručí nesla nějakou ženu.</p>
<p>Vyrazil jsem Veronice naproti. To, co nesla, byla spící polomrtvá Kateřina.</p>
<p>~~~</p>
<p>Hummer měl v sobě setsakramentsky víc děr než Steven Spielberg Oscarů. Horší bylo, že do jeho předku narazil kartanský granát. To vše spolu s faktem, že auto hořelo, znamenalo, že už se v tomhle vozítku asi nepovozíme. Veronika docela nešetrně položila spící Kateřinu na rozpálený asfalt a z kufru si, bez ohledu na plameny, které ji olizovaly jako věrný pes pána vracejícího se z hospody, vytáhla svou oblíbenou katanu z nejtvrdší ostravské oceli.</p>
<p>O dobrý kilometr dál jsme ukradli auto. Šlo o docela příjemné Volvo Red Dragon z osmnáctého roku. Pořád tedy moderní a nadupanou mašinku. Veronika řídila. Gerhard spal nebo se zavřenýma očima relaxoval na sedadle spolujezdce.</p>
<p>Z Říma jsme se dostali bez problémů. Podle zpráv italského rádia, které nám Gerhard jako jediný znalec italštiny tlumočil, došlo v Římě k několika útokům pomatených teroristických skupin, jenž odmítají začlenění Země do Kartanského impéria.</p>
<p>Všichni teroristé byli podle oficiálních zpráv zastřeleni díky příkladné spolupráci policejních složek a kartanských bezpečnostních sborů. O mrtvých robokopech nebo upírech samozřejmě ani slovo. Všechno je tedy v pořádku a slušní občané mohou zase klidně spát.</p>
<p>Na výpadovce za Římem jsme narazili na dvě prostitutky. Ne, že bych měl zrovna chuť na sex, ale už od pohledu tyhle holky zažily tolik, že i když jim, poněkud nešetrně, vypila partička tří úchylů každé něco přes půllitr krve a nechala tisíc euro provizi, nebudou si jednak nikomu stěžovat a jednak to nebude nic proti jejich předchozím zkušenostem. Musely už mít za sebou mnohem horší chvilky.</p>
<p>Byl jsem tak hladový, že jsem měl co dělat, abych ty holky nevysál do poslední kapky, jenže u nás Slovanů nebylo vraždění nevinných naším stylem. Nevím jak u Gerharda.</p>
<p>Kateřina se probrala několik minut poté, co jsem jí dal vydatnou dávku kurvičí krve z úst do úst. Podle rychle hojících se ran jí musel břichem proletět celý roj stříbrných včeliček od italských carabinieri. „Jane?“</p>
<p>Snad po čtyřech staletích vyslovila mé jméno. Veronika si toho všimla a smykem odstavila naše vozítko na okraj silnice.</p>
<p>„Jak ses dostala z paláce?“</p>
<p>Věta patřila Veronice. Žádné: Jak ti je? Cítíš se dobře? Zvládneš to? Kdepak, rovnou k věci. Má Matka byla skutečnou hlavou své rodiny a jestli Ivan zahynul, možná bude vládcem celého slovanského klanu. V takovém postavení musí city nebo nějaké šetrné zacházení stranou.</p>
<p>„Billy Thorton… Američani se probili. Měli hodně mrtvých. Šla jsem s nimi,“ soukala ze sebe namáhavě.</p>
<p>„A kde teď jsou?“ zeptal se Gerhard. Po pár locích prostitutčí krve vypadal mnohem zdravěji.</p>
<p>„Šli po nás… Policajti… Kartani. Už jsem nemohla dál. Billyho lidi utekli. Motala jsem se ulicemi… K autu. Nevěděla jsem, že mě sledují.“</p>
<p>„Našla jsem ji pár set metrů od parkoviště. Hlídalo ji pět policajtů. Myslela jsem, že už nežije,“ vysvětlila nám Veronika a aby dala najevo, že výslech považuje za ukončený, nastartovala motor Volva a vyrazila zpátky na silnici.</p>
<p>Ovzduší v autě se najednou změnilo k lepšímu. Nešlo ani tak o Kateřinu. Jestli se probili alespoň někteří z amerického klanu, mohli se zachránit i další. Třeba Japonci, Britové nebo dokonce ten starý parchant Ivan a hlavy ruských rodin. Tohle byla velmi dobrá zpráva.</p>
<p>~~~</p>
<p>Aby upír přežil staletí, musí umět nejenom bojovat, ale hlavně se dokázat učit nové věci. Nesmí umrznout ve své epoše, ale držet špičáky na krevní tepně doby. Zažil jsem desítky takových, kteří to nezvládli. Uvízli v časech, v nichž vyrostli a ve kterých byli ještě lidmi. Jakmile přežili padesát nebo sto let, staly se z nich relikvie neschopné přizpůsobit se společnosti. Většinou skončili jako oběť (případně oběd) nepřátel z jiných klanů, kteří měli pušky, zatímco oni se oháněli kordem, nebo spáchali sebevraždu. I to bylo mezi upíry celkem obvyklé. Málokdo dokázal dál žít, když umřeli všichni jeho kamarádi a dokonce i děti, vnoučata a pravnoučata se proměnila v prach stejně jako říše, v nichž žili a za které kdysi bojovali.</p>
<p>Spáchat sebevraždu nebylo pro upíra úplně jednoduché. Buď poprosil někoho ochotného ze svého klanu a když se nikdo nenaskytl, vyrazil na území nepřítele a dlouho na něm provokoval, až si na něj počíhali lidi jako Gerhard. Pokud vzal pár nepřátel s sebou na cestu na věčnost, nikdo mu to nezazlíval. Horší bylo, když se nechal chytit a při mučení vyžvanil, kde má jeho klan své skrýše pro zbraně a poklady. Proto si také hlavy rodin hlídaly všechny své ovečky. Pokud byl někdo obzvláště trudomyslný nebo projevoval depresivní a sebevražedné stavy, připravili ho raději o hlavu vlastní Bratři a Sestry, než aby dopustili, že se pokusí najít svůj osud v rukách nepřátel.</p>
<p>Každý upír si ale dřív nebo později prošel existenční krizí. Když žijete dostatečně dlouho na to, abyste si užili všechny lidské i nelidské radovánky, nastřádali dostatek majetku a rozdali si to se všema a se vším, co vás jenom napadne, jednou na vás trudomyslnost přijde. Musíte pak najít nějaký důvod proč žít dál, proč se učit stále nové a nové věci, měnit stále svou identitu, budovat nové a nové skrýše a pořád bojovat s nepřáteli upířími i lidskými o své přežití. Musíte mít prostě nějaký cíl.</p>
<p>Na mě přišla krize po bitvě na Bílé hoře. Naše rodina a vůbec celý slovanský klan prožívaly nejhorší etapu ve své historii. Veronika můj stav velmi rychle vycítila a kromě sexu jsme spolu probírali upírskou filosofii a smysl existence bytostí jako jsme my. Ona si to už dávno vyřešila. Věřila, že upíři jsou tu od toho, aby chránili a vedli lidstvo k něčemu, co by nešťastní komunisti označili jako světlé zítřky. Velmi dlouho mi trvalo, než jsem se ze své tehdejší krize dostal, ale povedlo se to a ulevilo se nejenom mně, ale i Veronice. Nemusela mě zabít.</p>
<p>Hodně jsem o těch našich úvahách po cestě z Říma přemýšlel. Ještě nikdy jsem totiž neměl takovou chuť žít jako teď. Ještě nikdy jsem neměl pocit, že upíři hrají pro lidský svět skutečně klíčovou úlohu. Proč by se nás jinak pokoušeli kartani zničit?</p>
<p>~~~</p>
<p>Veronika se novým věcem učila mnohem lépe než kterýkoliv z upírů, kterého jsem znal nebo o něm jenom slyšel. Mezi prvními vlastnila střelné zbraně. Ona byla ta, která husitské hejtmany přesvědčila, že na těžkou křižáckou jízdu platí děla, houfnice a píšťaly. Ve skutečnosti byla první ženou na světě, která létala balónem, jela automobilem nebo řídila dvouplošník. Kdyby to nebylo organizačně tak náročné a nepřiletěli žluťáskové, určitě by se stala prvním upírem, který vyletěl do vesmíru. Za tím vším stál její neskutečný elán a přirozená inteligence.</p>
<p>Aby se vyhnula našim případným pronásledovatelům, nejela do Česka nejkratší cestou, ale namířila si to obloukem přes Erfurt a Drážďany. Německem jsme se propletli hlavně po vedlejších cestách a cestičkách. Zásadně jsme netankovali benzín na pumpách, ale kradli ho odstaveným automobilům. Upíři dokáží nespat několik dní, takže těch dvacet hodin jízdy zvládla Veronika, která na rozdíl od nás tří neměla své krásné tělo pocuchané nepřátelskými kulkami, bez jediné zastávky na odpočinek.</p>
<p>~~~</p>
<p>Jednou z nejčastějších činností upíra je budování úkrytů. Nepřátelští špioni se vždy snažili hledat útočiště důležitých členů jednotlivých klanů a rodin. V případě války nebo jenom ojedinělé likvidace nepřítele bylo dobré vědět, kam si pro plánovanou oběť zajít. Na druhou stranu bylo vždycky fajn mít místo, kam se mohl upír schovat před nepřáteli. Někdy bylo důležitější, aby o něm nic netušili ani vlastní přátelé a spojenci.</p>
<p>„O téhle skrýši jsem nevěděl,“ pokyvoval uznale hlavou Germán, když nás Veronika zavezla do secesní vilky na okraji Mladé Boleslavi. Před vilou se nacházela nová cihlová garáž, kam jsme mohli schovat ukradené auto a kde dokonce stály dva Hummery vonící novotou.</p>
<p>„Je toho spousta, co jsi o nás nevěděl,“ usmála se Gerhardovu komplimentu Matka. Pravdou je, že o téhle krásné vilce jsem nic netušil ani já.</p>
<p>Jako úkryt před světem byla dokonalá. Nejbližší sousední budova stála tři sta metrů daleko a kolem vedla rozbitá a podle dopravní značky v zimě neudržovaná silnička třetí třídy. Přes dva metry vysokou cihlovou zeď korunovaly tři řady rezavého ostnatého drátu a proti případným čumilům z dalekého kopce tu byly ještě vzrostlé topoly a smrky, které se o zeď opíraly ze všech stran, včetně prostoru pět metrů za příjezdovou branou.</p>
<p>Dům působil poněkud zchátrale. Šlo však jenom o dojem. Ve skutečnosti si jej Veronika nechala vybavit vskutku moderně. Svědčily o tom třeba pancéřované dveře, které se otevíraly po oskenování oční sítnice. Vnitřek byl ovšem zařízen starým nábytkem. Dřevěná podlaha z dubových mořených prken vrzala a vzduch páchl zatuchlinou. Pěkných pár měsíců tu nikdo ne větral.</p>
<p>„Máte někdo hlad?“ zeptala se Veronika poté, co otevřela ledničku s programovatelnou teplotou od mínus dvaceti po plus deset stupňů Celsia. Na všech policích také ležely vyrovnané sáčky s krví.</p>
<p>„Mám všechny krevní skupiny, takže si u mě přijde na své skutečně každý,“ roztáhla ústa v šibalském úsměvu a mně z toho pohledu zakručelo v břiše.</p>
<p>~~~</p>
<p>Krvavý škraloup na dně a po stěnách mé broušené karlovarské sklenice pomalu zasychal. Ležel jsem v křesle a cítil, jak mi v žaludku spokojeně šplouchají tři litry lidské krve. Pohrával jsem si s myšlenkou zeptat se Gerharda, zda si pořádně „napral nácka“, ale byl jsem po té baště tak zlenivělý, že jsem ani neměl chuť se s odvěkým nepřítelem špičkovat.</p>
<p>„Nášup?“ zeptala se ze zdvořilosti hostitelka Veronika.</p>
<p>Zamítavě jsem zamával rukou, jako bych lovil imaginární mouchu. Veronika měla ve vile kromě krve i vydatné zásoby cigaret. Rozbalila si tenkou dlouhou bílou cigaretu značky, o níž jsem dosud neslyšel, a slastně ji začala šlukovat. Zavřel jsem oči a vnímal své tělo. Cítil jsem, jak se krev rozkládá v žaludku a přeměňuje v energii, která regeneruje celý organismus od konečků prstů na nohou po kořínky vlasů.</p>
<p>Musel jsem z té bašty na chvíli usnout. Když jsem otevřel oči, zjistil jsem, že se v kuchyni, kde jsme u starého rozvrzaného stolu made in IKEA pořádali svou krvavou pijatiku, nacházím sám. Zbystřil jsem sluch, jeden z nejlepších upířích smyslů. Za pár sekund jsem zjistil, kde jsou ostatní.</p>
<p>Podle šplouchání vody v prvním patře se Veronika naložila do vany. Podle hekání v pokoji vzdáleném asi sedm metrů odsud si to Kateřina rozdává s Gerhardem.</p>
<p>Po těch letech jsem nebyl schopný identifikovat, jestli ženské vzdechy patří mé Matce nebo Dceři. Logický úsudek byl ale nekompromisní. Jestli byl někdo schopný rozdávat si to s Gerhardem, pak jedině Kateřina.</p>
<p>Pobaveně jsem povytáhl obočí a postavil se na nohy. Jídlo jsem měl za sebou. Abych se definitivně zregeneroval, potřeboval jsem se ještě pořádně prospat. Pár minut na židličce se nepočítá.</p>
<p>Podle Veroniky je v domě několik zařízených pokojů. Stačilo si vybrat. Vyrazil jsem do prvního patra, abych se co nejvíc vzdálil člence svého klanu rozdávající si to s odvěkým nepřítelem.</p>
<p>„Jane?“ ozvalo se najisto z koupelny, když jsem se opatrně plížil kolem dveří, pod nimiž prosvítal tenký proužek světla. Nezbylo mi než vstoupit dovnitř.</p>
<p>Ležela ve vaně o rozměrech tři krát pět metrů, plné průzračné vody. Jediným zdrojem světla v rozlehlé, bíle vykachlíčkované koupelně bylo sedm hřbitovních svící.</p>
<p>„Víš, že jsem nikdy nesouhlasila s tím, aby se z Kateřiny stala upírka.“</p>
<p>Místo odpovědi jsem jenom pokýval hlavou. Tuhle debatu jsme vedli nejmíň stokrát. Veronika bývalou prostitutku neměla ráda a zřejmě mi dosud neodpustila mou jedinou a setsakramentsky dávnou synovskou vzpouru, jejímž výsledkem byla přeměna Kateřiny na členku Bratrstva krve.</p>
<p>„Nemám ji ráda. Je prospěchářská, prohnaná a nemá žádné ideály. Před týdnem by jí Gerhard klidně utrhl hlavu a pověsil na Braniborskou bránu. Dnes si s ním užívá.“</p>
<p>Stále jsem zachovával mlčení. Pozoroval jsem její dokonalé nahé tělo, které se lehce vznášelo ve vodě, a pocítil vzrušení. Po těch letech, kdy jsme spolu nespali, mě začala opět přitahovat. Vždyť byla krásná. Krásná a dokonalá. Možná za to mohly i vzdechy z přízemí, které jako takřka neslyšný, ale všudypřítomný prvek rezonovaly celým domem.</p>
<p>„Svlékni se,“ poručila.</p>
<p>Váhal jsem asi tři sekundy. Za jiných okolností bych možná její příkaz ignoroval. Mávl bych rukou a zmizel ve dveřích, ale ne dnes. Ne dnes a ne po tom všem, co jsme prožili. I když se z člověka stane legendární monstrum a žije o hezkých pár století déle, než by se mu to povedlo jako obyčejnému smrtelníkovi, nezmění se jeho srdce, mysl, nebo chcete-li duše. Stále dokážeme cítit nenávist, smutek, žal či osamění. Co je lepší lék na osamělost než láska? A když není láska, tak alespoň jeden z jejích projevů, sex?</p>
<p>Během pár sekund jsem byl nahý. Nemohlo jít o příliš vzrušující pohled. Už jenom proto, že jsem měl tělo pokryté takřka souvislou vrstvou škraloupu z krve své, italských policajtů a toho odporného sajrajtu, který ležel na dně stoky, v níž jsem utopil ty dva zatracené kartany.</p>
<p>Kdo vyrostl ve středověku, má naprosto jiné standardy v hygieně, než lidé narození po Druhé světové válce. S Veronikou jsme měli sex snad na všech možných i nemožných místech: v seníku, v lese na jehličí i v metrových závějích sněhu, v bahně smíšeném s krví lidskou i koňskou a výkaly, i s pachem smrti po bitvě. Vodní lázeň, v níž se pomalu má špína rozpouštěla a v níž se na mě Veronika vrhla, byla ve srovnání s jinými destinacemi, na nichž proběhl náš sex, docela čisté a romantické místo.</p>
<p>Chvěla se vzrušením. Vzrušením, jaké jsem u ní velmi dlouho nepoznal. Bradavky měla ztuhlé a na prsou husí kůži. Cítil jsem, jak se chvěje. Líbal jsem se s ní, jako by to bylo poprvé, jako by se mezi námi před těmi staletími vůbec nic nestalo. Hladově jsem prozkoumával její dokonalé tělo, všechna jeho zákoutí a záhyby, a nemohl se těch dotyků nabažit. Sevřela mě koleny a zkušeně si rukou zasunula ztopořený penis do sebe. Musel jsem koncentrovat veškerou svou vůli, abych naše milování předčasně neukončil. Tolik vzrušení jsem nezažil hezkých pár roků.</p>
<p>Divoce přirážela, sténala a voda ve vaně v desítkách malých cunami vyšplouchávala přes okraj na vykachlíčkovanou podlahu. Brzy se rozechvěla ještě víc. Jeden orgasmus následoval druhý. Fascinovaně jsem na ni hleděl, líbal její rozechvělá ňadra a konečně se uvolnil, abych si i já užil své vlastní vyvrcholení.</p>
<p>„Miluji tě, ty hlupáčku,“ špitla. Poprvé v životě mi řekla něco takového.</p>
<p>~~~</p>
<p>Tu noc jsme se milovali ještě třikrát. Tentokrát už ovšem v peřinách a bez emocí, jaké jsme oba projevili ve vaně. Myslel jsem stále na tu její větu, ale mlčel jsem. Pochybuji, že by toužila po jakémkoliv komentáři nebo rozboru našich dlouholetých vztahů. Po tom římském masakru musela být naměkko jako máslo na hlavě beduína procházejícího saharskou pouští.</p>
<p>Vzbudil jsem se až dlouho po poledni ve Veroničině posteli. Cítil jsem se jako znovuzrozený. Mé tělo opět fungovalo na svých upířích sto procent. Skrz otevřené okno prosvítalo květnové slunce a jeho paprsky mi zahřívaly nohy, které se během spánku prodraly z objetí lehké deky.</p>
<p>Na zemi vedle postele jsem zahlédl úhlednou hromádku čistých šatů. Oblékl jsem si černé kalhoty, bílé tričko a tmavošedou košili. Seděly mi perfektně. Že by Matka počítala při vytváření zásob téhle skrýše s tím, že se zde budu potřebovat převléct? Podle martensek mé velikosti ano.</p>
<p>„Kráva pitomá. Čubka hloupá. Měla jsem tu vypatlanou děvku nechat lámat v kole a upálit jako čarodějnici už před čtyřmi staletími,“ doléhal k mému sluchu burácivý Veroničin hlas. Její lamentování nemohlo mířit na nikoho jiného než Kateřinu.</p>
<p>Smutně jsem se pohledem rozloučil se slunečními paprsky i čerstvým venkovským vzduchem a vyrazil se podívat, co se stalo.</p>
<p>~~~</p>
<p>Gerhard seděl v křesle a s pro sebe typickým stoickým klidem popíjel nějakou čirou tekutinu ze sklenice. Veronika zběsile mašírovala po kuchyni jako zkouřený mariňák a dál nahlas přemýšlela, proč mou bývalou milenku už dávno nezabila nějakým strašlivým způsobem.</p>
<p>„Co se stalo?“ položil jsem logickou otázku.</p>
<p>„Zeptej se toho jejího německýho napichovače,“ hodila po mně odpovědí Matka. Včerejší romantika i vyznání byly evidentně zapomenuty.</p>
<p>Germán velkoryse přešel slova o německém napichovači a volnou rukou si přejel po dvoucentimetrovém kučeravém vousu na bradě.</p>
<p>„Zmizela, ještě když jsem spal. Řekla mi, že si skočí vybrat peníze, které má u někoho schované, a do oběda se vrátí. Vzala si auto, kterým jsme sem přijeli.“</p>
<p>„Je to vypatlaná husa. Čert ví, kdo všechno po nás jde, a ta špína, která se jen kvůli svý vlhký kundě stala upírkou“ (vražedný pohled, jehož jsem se stal terčem, měl kvalitu atomové bomby) „si vyrazí někam na výlet kradeným autem. Měla jsem ji už dávno…“</p>
<p>„Zabít, my víme,“ dokončil za ni větu Gerhard a konečně se stal i on terčem pohledu.</p>
<p>„Řekla, mi že ten chlápek se jmenuje Vaněk a má realitní kancelář někde v Milovicích. Pokud vím, cvičil tam za války Wehrmacht,“ změnil směr debaty Němec.</p>
<p>„A po nich Rusové. Je to kousek odtud. Navíc to není extra velký město, aby v něm mělo realitní kancelář víc Vaňků než jeden. Mrknu se na internet,“ chytil jsem se hozené návnady a dál kormidloval debatu efektivnějším směrem.</p>
<p>„Dobře, když se ta čubka do večera nevrátí, zajedeme si do Milovic. Pokud se vrátí, uřežu jí kozy a hodím vlkům.“</p>
<p>„Vlci tu už dávno nežijí,“ chtěl jsem automaticky Matku poopravit, ale v zájmu zachování vlastního života jsem si to rozmyslel.</p>
<p>~~~</p>
<p>„Mluv, zmrde,“ řekl jsem snad už po stočtyřicátéosmé…</p>
<p>~~~</p>
<p>Neuplynul ani týden od útoku na Radu Bratrstva a s Gerhardem jsme byli už podruhé potrhaní jako zvědaví chlapečci, kteří v zoologické zahradě přepadli do výběhu ledních medvědů. Tentokrát jsme však z proběhnuvší bitvy měli skvělý pocit. Kromě policejní krve nám tělem pulzovaly endorfiny vítězství. Konečně jsme kartanům oplatili římský masakr. Konečně jsme neutíkali jako štvaná zvěř, ale poslali do pekla hezkou dávku žlutých šmejdů.</p>
<p>Necelý kilometr před vilou odstavila Veronika auto na okraj cesty.</p>
<p>„Co když ta čubka mluvila?“ zeptala se. Gerhard pokrčil rameny.</p>
<p>Já taky, ale na rozdíl od něj jsem dodal: „Pochybuji, že by práskla náš úkryt. Je to zmije, ale přece nás nevydá kartanům.“</p>
<p>„Tvůj úsudek, co se týče té fuchtle, byl vždycky mimo, Jane. Pro osobní prospěch by prodala vlastní matku, kdyby ji někdy poznala.“</p>
<p>„A vlastního Otce?“ zeptal se Germán.</p>
<p>Tím myslel mě. Bez ohledu na to, že jsme spolu posledních pár století nevycházeli a hezkou řádku desetiletí se ani neviděli, pořád jsme byli spojeni mystickým poutem. Moje krev ji přetvořila. Moje touha jí dala dlouhověkost rovnající se z pohledu lidí nesmrtelnosti. Ať mezi námi došlo k čemukoliv, pořád by ke mně měla cítit oddanost. Stejnou, jako jsem já cítil k Matce.</p>
<p>„Věřím jí. Určitě mlčí jako hrob,“ prohlásil jsem přesvědčivě.</p>
<p>„Předpokládám, že kartanům nějaký čas potrvá, než zjistí, jak efektivně mučit upíra. Já bych se tu dnes přenocovat rozhodně nebál. Zítra bychom už ale měli být někde jinde.“</p>
<p>Veronika souhlasně škrtla zapalovačem.</p>
<p>„Zjistím, kde tu slepici drží, a musíme ji dostat ven.“</p>
<p>„Ty ji chceš zachránit? Myslel jsem, že…“</p>
<p>„Jeden myslel a druhý z toho dostal průjem. Kateřina je členkou mé rodiny a já ji nemůžu nechat ufounům napospas.“</p>
<p>„Rozhodnutí hodné hlavy klanu,“ zamumlal pochvalně Gerhard a v mírné pokloně sklonil bradu. Znovu mě překvapil. Tolik úcty k odvěkému nepříteli bych od něj nečekal. Svět se asi vážně změnil.</p>
<p>~~~</p>
<p>Druhý den jsme se přestěhovali na okraj Prahy do bezejmenného satelitního městečka postaveného uprostřed polí. Domy, jeden jako druhý, byly na sebe nalepené bez jakékoliv koncepce a lidé, kteří v nich žili, vypadali všichni stejně. Strhaní chlapíci s povolenými kravatami a v upocených sakách, znuděné ženy v domácnosti s dvěma až třemi závazky, frustrované z nedostatku sexu, pozornosti, sociálních vztahů, a vůbec vydeptané z bezútěšnosti své vlastní existence. Polovina žen tu zapíjela nudu alkoholem, druhá televizními seriály a masturbací.</p>
<p>Nesourodá trojka s dvěma Hummery napěchovanými zbrojním arzenálem a přenosnou ledničkou plnou krve zde měla zaručenu větší anonymitu než uprostřed hlubokých šumavských hvozdů.</p>
<p>Třetí den u branky s nápisem Ing. Karel Novák zazvonil zvonek.</p>
<p>~~~</p>
<p>V éteru se odehrávala bitva. Vzduch prosycený vůní fialek a cigaretového kouře bojoval o svou nadvládu s těžkým odérem konvalinek, který čpěl živočišným ženstvím a povýšeneckým sebevědomím. Krina vypadala přesně jako žena, o které sní všichni nadržení puberťáci v těch krátkých okamžicích na toaletě, kdy se snaží představit si, že nestojí nad záchodovou mísou s rukou v rozkroku, ale dovádí v posteli právě s takovou vyvinutou samičkou, jako je členka Gerhardova klanu. Velká pevná prsa, zadek akorát do ruky a atletická svalnatá postava. Chybělo z ní jenom strhat šaty, nasadit čelenku a do ruky vrazit meč a mohla stát modelem pro knižní obálky s příběhy Rudé Sonji. I barva vlasů odpovídala.</p>
<p>Věděl jsem o její existenci, ale nikdy jsem se s ní v bitvě nestřetl. Zato s jednookým Hansem Steinerem a vychrtlým atletem Marcelem Fuksem jsem už tu čest měl. Hans pocházel ze staré pruské rodiny. O oko přišel v bitvě u Lipska ještě jako člověk, takže mu po přeměně na upíra už nezregenerovalo. Herr Fuks byl mezi námi bezkonkurenčně nejmladší. Narodil se v roce 1922 v Berlíně. Takoví cucáci byli obvykle mimo rozlišovací schopnosti konkurenčních klanů, ale Fuks už v prach obrátil tolik upírů, že jeho jméno vyvolávalo u nepřátel obezřetnost.</p>
<p>Mezi čtyřmi Germány jsem se cítil poněkud nesvůj. Své křeslo v obývacím pokoji jsem si postavil co nejblíž polici, na níž odpočívali Pouštní Orlové.</p>
<p>Zato Veronika vypadala naprosto sebevědomě. Mluvila a tvářila se přitom jako učitelka z mateřské školky, která má kolem sebe děťátka považující ji za bohyni, o jejíchž slovech se nepochybuje.</p>
<p>„Podle mých sluhů drží Kateřinu ve věznici na Pankráci. V poslední době je toto vězení mimo běžný systém českých věznic. Slouží výhradně pro vězně, kteří nějakým způsobem nesouhlasili nebo rovnou bojovali proti kartanské nadvládě.“</p>
<p>Na rozdíl od nás neseděla. Žmoulala v ruce zapálenou cigaretu a opírala se o zeď vymalovanou strašidelnou žlutooranžovou barvou. Mluvila německy. Na rozdíl od Gerharda totiž jeho kumpáni neuměli česky.</p>
<p>„Nevýhodou je, že mezi strážemi budou robokopové. Pozitivní je, že vězení se nachází v centru Prahy, takže bude lehké dostat se nepozorovaně k jeho areálu a mnohem snazší pak zmizet v uličkách stověžaté matičky. Sluhové bohužel neví, ve které cele ji drží. Proto budeme muset prohledat celé vězení.“</p>
<p>Sluhové. Sám jsem jich nikdy moc neměl. Byla s nimi těžká práce. Sluha byl člověk, kterého si upír vydržoval jako ochránce, informátora, případně živitele. Někteří pracovali za peníze, někteří s vidinou nesmrtelnosti, kterou jim upír mnohdy slíbil, ale jen výjimečně věnoval. Ještě jako člověk jsem byl Veroničiným sluhou, který si vysloužil odměnu nejvyšší.</p>
<p>Pro hlavy rodin a klanů byli nutností. Pro Kateřinu zdrojem pobavení.</p>
<p>„S Gerhardem jsme celé přepadení vymysleli tak, že utvoříme skupiny po dvou, které do vězení vniknou ze tří stran. První útok budou mít na starosti Hans a Marcel. Zaútočí přesně o půlnoci pomocí raketometů na hlavní bránu, aby přitáhli pozornost stráží a robokopů. Já s Gerhardem dovnitř vnikneme deset minut po jejich útoku z opačné strany, kde je nouzový východ. Jan a Krina (významně pohlédla na mě a na prsatou valkýru) se musí dostat přes zeď na jihovýchodní straně a to přesně dvacet minut po výbuchu první rakety.“</p>
<p>Ten plán zněl dost šíleně, jako by si jej vymyslel pubertální milovník béčkových akčních filmů po vypití prvních tří piv v životě, jenže tohle <emphasis>Vykoupení z věznice Pankrác </emphasis>by zřejmě jinak ani zrežírovat nešlo.</p>
<p>„V celé akci nebudeme sami. Příjezdové cesty budou hlídat členové naší rodiny. Pokud se k věznici pokusí dostat posily, bude je čekat nepříjemné překvapení. Navíc dvacet minut před přepadením vězení dojde k raketovému útoku na bývalý úřad české vlády, v němž dnes sídlí lokální kartanská administrativa.“</p>
<p>„Praze dnes v noci bude docela horko,“ poznamenal s úšklebkem Hans.</p>
<p>„A to jí ani nikdo nebude krást hraniční kameny,“ dodal jsem svou nejlepší němčinou. Mou narážku na Zlatý kříž, klasické dílo moderní české literatury, nikdo nepochopil. Raději jsem si nalil panáka brandy a koukal Krině do výstřihu. Brandy byla podřadné supermarketové zboží. O Krinině poprsí se to, podle části, která vyčuhovala, říct nedalo.</p>
<p>~~~</p>
<p>Přes protesty zrzavé valkýry mě Gerhard s Veronikou ustanovili za velitele naší dvojice. Podle jejich náznaků jsem byl o pár století mladší než žena, která by jako sexuální symbol uspěla v každé etapě vývoje lidstva, ale Gerhardovo slovo pro ni představovalo zákon, kterému se musela podrobit. Zřejmě jsem na skopčáka udělal za ty necelé dva týdny, které jsme spolu strávili, slušný dojem.</p>
<p>Germáni si s sebou přivezli kompletní bojovou výbavu, kterou museli získávat ze zásob Bundeswehru, takže jsme většinu materiálu, který jsme převezli z vily, nechali v satelitním baráčku.</p>
<p>Veronika pro mě měla naštěstí připraveno víc oblečení než to, které vzalo za své v té strašlivé bitvě u prasečáku. Z toho jsem použil jenom boty. Seděly mi a vzhledem k tomu, že vydržely pár výbuchů, budou asi skutečně kvalitní. Natáhl jsem si černé policejní kalhoty, bílé sportovní tričko, které výborně saje pot (ano, i upíři se potí), neprůstřelnou vestu a lehkou policejní vestu. Naštěstí už z ní někdo odstranil ten pitomý nápis ze žlutých písmenek. Vyzbrojil jsem se opět dvěma exempláři Desert Eagle, tentokrát s našroubovanými tlumiči výstřelů, kapsy si narval zásobníky a pěti granáty. Nešlo o žádná speciální bouchátka. V místnosti vám stačí standardní granátový šunt a naděláte pěknou paseku. Na robokopy stejně nejvíc platili Orlíci.</p>
<p>~~~</p>
<p>Hans s Marcelem předvedli dokonalou ukázku německé preciznosti. Přesně v okamžiku, kdy se displej mých hodinek změnil z 23:59:59 na 00:00:00, otřásl potemnělou a ztichlou věznicí výbuch.</p>
<p>„Máme dvacet minut čas. Za tu dobu bychom stihli jedno rychlý číslo, co ty na to?“</p>
<p>Když jsem nervózní, vtipkuji a jsem oplzlý. Pomáhá mi to uvolnit se.</p>
<p>„S tebou bych nevytočila číslo ani kdybys byl poslední člověk na planetě, ty slovanská lůzo,“ zchladila mou touhu ventilovat nervozitu lechtivou konverzací valkýra.</p>
<p>„Mně by se s tebou stejně nepostavil,“ špitl jsem a spiklenecky na ni mrknul, aby pochopila, že si dělám legraci.</p>
<p>Němka pokus o flirt a špičkování utnula mlčením a raději sledovala okolí našeho úkrytu. Leželi jsme v hustém křoví plném PET lahví, mikrotenových sáčků a obalů od pochoutek strýčka McDonalda a plukovníka z Kentucky, dobrých sto metrů od vězeňské zdi. K valčíku raketových výbuchů hraných německým duem v B mol se přidala filharmonie strážců hrající zásadně ve vysokých tónech výstřelů z pistolí a samopalů. Po zhruba deseti minutách spustila u hlavní brány kartanská kapela kulomety a granátomety. Tohle už byl heavy metal.</p>
<p>„Jdeme na to,“ zavelela Krina, když na displeji mých hodinek bliklo 00:20:00. Němci tu svou přesnost zřejmě sají s mateřským mlékem.</p>
<p>S kuší střílela, jako by se s ní narodila. Dva výstřely, dvě lana s kotvičkou zachycená za vršek vězeňské zdi.</p>
<p>„Bitte, Meine Liebe,“ popohnal jsem ji s úšklebkem vpřed. Nebál jsem se lézt první. Chtěl jsem se jenom pokochat pohledem na dokonalou souhru svalů a kroutícího se pozadí nevrlé upírky. Vyšplhala nahoru jako ještěrka. Tohle nebyla jenom zásluha upíří přeměny. Za takovou mrštností stál vynikající trénink.</p>
<p>„Zasraní frickové,“ odplivl jsem si, stáhl černou kuklu přes hlavu a vyrazil za ní.</p>
<p>Na zídce jsem si dovolil luxus krátkého rozhlédnutí po věznici. U hlavní brány vesele pokračoval koncert plný světelných a zvukových efektů. Okolo nás bylo strážípusto. Kdo se k bráně nehnal bojovat, minimálně si tuhle podívanou nenechal ujít. Stará finta s odlákáním pozornosti vyšla.</p>
<p>Krina se krčila u zdi. V rukou držela lehký kulomet Meier 34.</p>
<p>Do hlavní budovy, v níž se nacházel centrální vězeňský areál, vedly dva vchody. Přední vrata, otevřená dokořán, stále hlídalo několik lidí a dva robokopové. U druhého vchodu už by se dávno měli motat Gerhard s Veronikou. Nezbývalo nic jiného než cesta oknem.</p>
<p>Kdybychom se s valkýrou hodně snažili, dokázali bychom do půl hodiny vlastními silami ohnout mříže natolik, aby se jimi protáhlo i Krinino poprsí. Nebyl čas, zato byl v mojí kapse semtex.</p>
<p>Výbuch udělal do vězení třetí vchod. Tentokrát bez dveří, zato architektonicky velmi zajímavě koncipovaný.</p>
<p>„Rychle dovni…,“ chtěl jsem ji popohnat, ale než jsem stačil domluvit, vletěla do vězení jako neřízená střela.</p>
<p>Za ní se rozletělo několik mířených střel.</p>
<p>Dvě kulky odrazila neprůstřelná vesta. Jedna jí udělala rozkošný krvavý šrám na levé tváři.</p>
<p>Někdo stál v chodbě, do které vedl náš čerstvý vchod, a střílel ze samopalu. Vsadil bych svou nejoblíbenější pistoli na to, že se tu nějaký frajer ulíval, kouřil cigáro a doufal, že k hlavní bráně doběhne přesně v okamžiku, kdy přestřelka skončí.</p>
<p>Valkýra padla na zem a Meier v jejích pěstěných ručkách se vztekle rozštěkal. Než jsem stačil přiběhnout Němce na pomoc, bylo po všem. Na zemi leželo prostřílené tělo strážce. Vytékala z něho krev a asi dva metry od něj žhnulo nedokouřené cigáro.</p>
<p>„Slušná práce,“ počastoval jsem ji češtinou a obral strážného o svazek klíčů.</p>
<p>Celé vězení se otřásalo kvílením poplašné sirény a duněním výbuchů u brány. Popošli jsme asi padesát metrů od mrtvoly a schovali se pod schodiště do prvního patra.</p>
<p>Veronice se podařilo získat mapu vězení. Tedy, nešlo o nijak složitou práci. Stáhla si ji z internetu z webové stránky, na které se scházeli bývalí muklové z Pankráce a četovali si o tom, kde bydlí který bachař a co mu jednou provedou a jaké to bývalo ve vězeňských sprchách, když se zhaslo.</p>
<p>„Musíme do třetího patra. Tam jsou cely pro nejstřeženější zločince a samotky. Myslím, že Kateřina bude tady. Veronika s Gerhardem by tam měli dorazit z druhé strany,“ přehodil jsem výhybku zpět na němčinu.</p>
<p>„Ja,“ pokývala hlavou a to bylo to poslední, co jsem od ní slyšel.</p>
<p>Vykročila zpět do chodby a po deseti sekundách se rozletěla na čtyři velké a nepočítané malých kusů. Pravá noha i s pánví a cáry kůže z břicha se roztříštily o schodiště nade mnou a s mlasknutím dopadly na kachlíčkovanou podlahu. Hrudní koš sebou plácl tamtéž. Zbytek zmizel kdoví kde.</p>
<p>V díře, kterou jsem vytvořil za pomoci semtexu, stáli tři robokopové. Prvnímu se kouřilo z paže, která sloužila jako granátomet. Žluťáskové se očividně poučili ze svých chyb a konečně začali používat střelivo, které se dokázalo dostat na kobylku upírovi, a to i přes standardní neprůstřelnou vestu.</p>
<p>Dovolil jsem si přesně dvě sekundy šoku.</p>
<p>Krčil jsem se schovaný pod schodištěm a pozoroval tři kartany, kteří mě dokáží zabít jediným výstřelem. Do hlavy se mi rychlostí světla vtírala myšlenka na vzdávání. Jenže, vzali by mě jako zajatce? Nebo v okamžiku, kdy vystrčím hlavu a všimnou si mě, se části mého těla rozletí po vězeňské chodbě?</p>
<p>„Když nevíš kudy kam, bojuj,“ řekl mi kdysi král Jan Lucemburk. V té době už skoro slepý. Největší rytíř Evropy a proutník, jehož zřejmě v počtu nadzvednutých sukní nepřekonám, ani kdybych žil dalších sedm set let.</p>
<p>Vyměnil jsem mapu za dva exempláře Desert Eagle.</p>
<p>První dvojvýstřel skončil v hrudi kartana, který poslal germánskou valkýru zpátky do Valhaly.</p>
<p>Okamžitě jsem začal válet sudy a nazdařbůh vypálil několik ran k východu.</p>
<p>Do hlavy se mi zavrtaly kousíčky betonu a dlaždic ze schodiště, které se díky výbuchu granátu proměnilo ve zběsilou skulpturu šíleného postmoderního umělce ulítávajícího na poslední verzi LSD.</p>
<p>Zvířený prach mi poskytl částečné krytí před snímacími kamerami robokopů. Upíří zrak má naštěstí mnohem lepší parametry než kartanské bojové mašinky. Postavil jsem se na nohy, ale před tím ještě v podřepu provrtal hruď druhého robokopa. Kulky se mu zavrtaly do místa, kde seděla ta malá žlutá čubka z vesmíru. Robokop zcepeněl jako opilec, který si dá kritickou dávku, a padnul zády na podlahu takřka vedle svého zesnulého parťáka, kterého poslala na věčnost moje první salva.</p>
<p>Třetí robokop nezaváhal. Natažená paže cukla a vyletěl z ní další projektil. V tu chvíli už jsem mu běžel vstříc a střílel po něm jako zkouřený kovboj.</p>
<p>Granát vybuchl několik metrů za mnou. Tlaková vlna mě odhodila vstříc poslednímu robokopovi. Ještě v letu jsem mačkal kohoutky pistolí. Marně.</p>
<p>„Cvak, cvak, cvak,“ ozvalo se místo potřebného puf, puf, puf. V pistolích došly náboje.</p>
<p>Robokopovi naštěstí došla ta nechutná třaskavá munice. Zato nábojů v kulometu měl jistě dost. Opět jsem ležel na zemi, takže bylo mnohem jednodušší přejít do válení sudů. Kolem mě vybuchovaly dlaždice kropené z paže sloužící jako kulomet.</p>
<p>Několik kulek se mi zavrtalo do nohou, rukou, jedna dokonce utrhla kus ucha. Většinu zachytila neprůstřelná vesta, která si tím konečně ke svému podstatnému jménu zasloužila i to přídavné.</p>
<p>Podařilo se mi vyměnit zásobník v jednom Eaglovi.</p>
<p>„Zhyň, děvkóóóóó!“ křičel jsem, ústa plná prachu z dlaždiček, a pálil do kartana. Deset nábojů se zarylo do třetího robokopa. Udělal pár malátných kroků vzad, dokud nenarazil na zeď. Pak se sesul jako Němec ve svém posledním olympijském zápase proti nejlepšímu boxerovi brazilské historie Kudlanchovi.</p>
<p>Nejdřív jsem vyměnil zásobníky v obou pistolích. Jeden smutný pohled jsem věnoval roztroušeným zkrvaveným ostatkům Kriny, a poté, co jsem zjistil, že je vzduch čistý, jsem si šel prohlédnout kartany.</p>
<p>Z nejbližšího robokopa vyteklo žluté svinstvo, které těm trpasličím ufo-zmetkům sloužilo jako naše krev. Barva jejich krve byla sytě žlutá, zatímco tělo spíš okrové. Nahý kartan trošku připomínal mimino s pořádnou novorozeneckou žloutenkou.</p>
<p>Zkusil jsem rozebrat paži, abych zjistil, co je to za granáty, které dokáží rozervat upíra jak dělobuch hadrovou panenku. Bohužel jsem věděl o konstrukci kartanských bojových skafandrů tolik, jako o sexuálním životě mravenců. Nic.</p>
<p>Zaujatý rozebíráním granátometné paže jsem si zpočátku ani neuvědomil, že z venku neslyším žádné zvuky střelby. Už dobrých pár minut nikde nevybuchl jediný granát ani se neozvala střelba.</p>
<p>Ještě před chvíli by mě napadlo, že naše krvežíznivá úderka prostě vyřídila všechny nepřátele v okolí, ale po seznámení se s novými kartanskými projektily mi došlo, že jsem dost možná jediná živá ostrozubka široko daleko.</p>
<p>Krátký záchvat paniky jsem překonal za pár sekund. Nemůžu utéct. Ne, když někde tady vězní mou Dceru a nevím, co se stalo s Matkou. Možná dál s Gerhardem úspěšně pokračují v domluveném plánu.</p>
<p>Pevně jsem stiskl pistole. Ať je to jakkoliv, já svou kůži tak lacino jako Krina neprodám.</p>
<p>~~~</p>
<p>Schodiště na rozdíl od Germánky zásah granátem přežilo. Železná kostra se sice pokroutila jako úředníkův charakter po obdržení tučné obálky a betonová výplň místy úplně chyběla jako politikovi svědomí, ale pořád se po něm dalo dostat do druhého patra, kde se nacházely stroze vybavené vězeňské bytečky 1+0.</p>
<p>Na rozdíl od amerických nemají české cely dveře z mříží, ale z poctivého masivního dubu. Klienti zdejších nápravných ústavů tak nevědí, co se děje na chodbě, a naopak mají víc soukromí než jejich zaoceánští souputníci. Vnímal jsem typický pach vězení složený z nemytých mužských těl, zatuchlého nevětraného vzduchu, levné desinfekce, spermatu zaschlého v textiliích a strachu. Z cel se ozývala vlna tlumeného šumu, jak spolu muži v celách mluvili. Zvuky předcházejících přestřelek se donesly až sem. Na rozdíl ode mě ovšem nevěděli co se děje. Mohli si tak vybrat mezi vězeňskou vzpourou, velkolepým pokusem o útěk a poněkud nestandardní oslavou narozenin některého z bachařů.</p>
<p>Napadlo mě, že bych mohl nějaké vězně propustit pomocí klíčů odebraných mrtvému hlídači, aby mi případný chaos pomohl ztížit kartanům život, ale vzhledem k množství olova, které se dnes v noci ještě může proletět vzduchem, jsem si vzpomněl na svou lidumilnost a návrh zavrhl.</p>
<p>Hlasy přicházející z druhého patra vězňům nepatřily. Na to byly příliš hlasité a bylo jich příliš mnoho.</p>
<p>Bachaři.</p>
<p>Sedm strážných stálo na chodbě, opíralo se o zdi a kouřilo jako o život. Přilepil jsem se k posledním dvěma schodům jako pedofil k desetileté školačce. Na rozdíl od školačky schodiště studilo i přes neprůstřelnou vestu.</p>
<p>Vyřídit tuhle partičku obtloustlých muklobijců nebude problém. Už jsem chtěl zmáčknout kohoutky svých pistolí, když…</p>
<p>~~~</p>
<p>„Viděls tu blondýnu? Taková křehotinka a ono se to chce vloupat do vězení plného kartanů,“ dolehl ke mně hlas nejvyššího z bachařů.</p>
<p>„Ale zřídili ji pěkně. Bude zázrak, jestli se z toho vylíže.“</p>
<p>„Co teprve ten její šamstr. Viděl jsem, jak ho nesli na ošetřovnu. Granát mu utrhl nohu a ten tlusťoch ještě dýchal. Víte vůbec, co byli zač?“</p>
<p>„Nějaký zkurvený teroristi, kteří bojují proti kartanský nadvládě. Zfetovaný fanatici,“ poznamenal vědoucím hlasem opět nejvyšší bachař. Podle frček měl i nejvyšší hodnost.</p>
<p>Postavil jsem se na nohy, ale chlapci byli tak zabráni do hovoru, že si mě vůbec nevšimli. Zato já si všiml jejich zbraní a ohodnotil je jako krám, kterého se není třeba obávat.</p>
<p>„Jste banda vylízaných čuráků a proto vás odsuzuji k trestu smrti. Nějaký dotaz?“</p>
<p>Věta z bufetu U Františka páté cenové kategorie, kam jsem občas chodíval na zelenou a nasávat pocity anonymní spodiny lidstva, na bachaře zapůsobila jako paralyzér. Místo, aby do mě začali ládovat olovo, omračovali mě akorát svým údivem.</p>
<p>„Když nemáte žádný dotaz…“</p>
<p>Hlava prvního strážného se rozletěla chodbou. Její zbytky ohodily šokovanou suitu bachařů, kterým konečně došlo, že nejsem chlápek, který mluví do větru.</p>
<p>„… tak…</p>
<p>Dva mrtví bachaři s prostřeleným břichem se složili k zemi. Zbývající čtyřka se konečně vzpamatovala a začala z pouzder soukat pistole.</p>
<p>„… pozdravujte…“</p>
<p>Tři bachaři se místo vysoukání pistolí soukali k zemi. Několik čistých průstřelů břicha a plic je složilo jako kuželky po přímém zásahu.</p>
<p>„… v pekle!“</p>
<p>Nejvyšší hodnost slízla jednu kulku do pravého boku. Šlo o střelu, která proletěla některým z jeho kolegů a jako hodná holka se rozhodla potěšit dva chlapíky místo jednoho.</p>
<p>Bachař nebyl důstojníkem z protekce. Vážně se snažil. Drtil zuby o zuby a přes palčivou bolest se mu podařilo nakonec vytáhnout služební zbraň, natáhnout ji a zamířit.</p>
<p>Vystřelit jsem mu už nedovolil. Mezitím jsem k němu doběhl, protančil mezi krvácejícími torzy bachařů a poněkud nešetrně mu vykopl pistoli z ruky.</p>
<p>Nic tak nezapůsobí na strážce zákona jako bouchačka přiložená k hlavě. Rozšířily se mu zorničky jako feťákovi, který si po týdnu abstinence šlehne dávku svého oblíbeného menu. Na čele mu vyrazily perličky potu a podle zápachu mu ještě v trenýrkách vyrazilo něco hnědého. „Kde je ošetřovna?“ zeptal jsem se. „V prvním patře, nedaleko hlavního vchodu.“</p>
<p>„Díky,“ poděkoval jsem slušně a prohnal mu kulku hlavou.</p>
<p>Střela prošla lebkou a zavrtala se do podlahy. Po odeznění ozvěny výstřelu nastalo ticho.</p>
<p>A v tom tichu se najednou objevilo něco, co do něj nepatřilo: bzučení kartanských robokopů. Ohlédl jsem se.</p>
<p>Na schodišti za mnou stálo doslova stádo robokopů. Pažemi na mě mířili a mlčeli. Museli se sem dostat nepozorovaně během masakrování bachařů.</p>
<p>Jeden, dva, tři, čtyři, pět, šest robokopů. Pomalu se ke mně přibližovali a za nimi přicházeli další. Z druhé strany chodby jsem uslyšel bzučení a kroky. Kartani mi zastoupili jedinou únikovou cestu.</p>
<p>V každém z Desert Eaglů jsem měl možná po jednom nebo dvou nábojích. Nemám šanci uniknout, ani se prostřílet.</p>
<p>Pochybuji, že budou mít žluťáskové zájem o zajatce. Přišel konečně čas zemřít. Pomalu jsem vstal, v ruce stále svíral pistole a rozhodl se, že si alespoň ještě dva nebo tři ufony vezmu s sebou.</p>
<p>„Nestřílej, Jane!“ ozval se výkřik zpoza kovových monster.</p>
<p>Ten hlas jsem znal už hezkých pár století – Kateřina.</p>
<p>~~~</p>
<p>Vzhledem k tomu, jak sebevědomě se proplétala mezi robokopy, mi došlo, že jsme té čubce skočili na špek. Zradila nás. Určitě stála za přepadením v Římě a její zatčení bylo jenom mizerné divadlo. My jsme tu mrchu nešli osvobodit, my jsme jí vlezli do pasti jako myš omámená sýrem.</p>
<p>„Zabiju tě, ty…“</p>
<p>Proslovy. Ty moje zatracené hloupé proslovy. Kdy konečně pochopím, že jsou situace, kdy mám nejdřív střílet a až potom mluvit?</p>
<p>Pokusil jsem se Kateřinu zastřelit. Vypouštěl jsem z úst nenávistnou větu, která měla kromě rozsudku smrti obsahovat ještě pár peprných výrazů, zvedal hlavně pistolí, abych jí prostřelil srdce, hlavu nebo jakékoliv jiné zranitelné místo, když mě některý z robokopů předběhl.</p>
<p>Chodbou se rozlehl výbuch granátu. Nedostal jsem přímý zásah. Tlaková vlna mě vymrštila do vzduchu a do těla mi zajely desítky střepin. Kusy kůže i masa se rozloučily s tělem a vydaly se na poznávací let vstříc kachličkám, stěnám, stropu i mrtvým tělům bachařů. Bezvládně jsem upustil pistole a dopadl na zem.</p>
<p>Cítil jsem se slabý jako nikdy. Několik erupcí bolesti mi vyrašilo po celém těle, ale trvalo ještě dobrých deset sekund, než jsem ztratil vědomí.</p><empty-line /><p><strong>Kateřina</strong></p>
<p>Byl jsem upírem sotva sto let. Patřil jsem mezi nejmladší členy české rodiny. Můj život se skládal ze dvou základních povinností – dát své tělo k dispozici Veronice, kdykoliv bude mít chuť a náladu, a dát svůj meč k dispozici Triglavovi, nejvyššímu z českých upírů, kdykoliv jej bude potřebovat.</p>
<p>Užíval jsem si nesmrtelnosti plnými doušky. Upír je imunní vůči všem lidským nemocem a tak jsem mohl dovádět s kýmkoliv a kdykoliv jsem chtěl. Před dováděním s Veronikou mi pak stačilo dát si pořádnou koupel. Mé zálety jí nevadily. Naopak. Od pražských děvek jsem se dokázal přiučit zajímavé kousky, které přiváděly v úžas i zkušenou šlechtičnu, která zažila doby, co se týče tělesných rozkoší, skutečně zvrácené a nevybíravé.</p>
<p>Českému království v těch časech vládl neschopný Vladislav Jagelonský a Praha zažívala po dobách husitského drancování a hladů relativní klid. Tedy relativní klid na středověk, vždyť teprve nedávno skončilo válčení s nenasytným Matyášem Korvínem. Hostinec U královny Elišky na Novém Městě sloužil jako místo zábavy a odpočinku lidem, které bychom mohli nazvat zlatá mládež. Potomci šlechticů, bohatých kupců, studenti svobodných umění a utajení parchanti církevních hodnostářů zde propíjeli peníze vyžebrané na rodičích. Co nepropili, utratili s lehkými děvami.</p>
<p>Holky od Královny Elišky nosily vlasy provokativně odhalené s nahou šíjí a z utažených korzetů se jim na světlo Boží drala ňadra, do nichž stačilo zespodu jenom trošku popostrčit a vyskočila ven jak koza z chlívku.</p>
<p>Bylo dobrým zvykem chovat se k děvkám jako k dámám, nadbíhat jim, dvořit se, skládat poklony a slibovat nehynoucí lásku. Nakonec stejně zvítězil ten, kdo dal největší částku, a já měl od Veroniky kapesné skutečně velkolepé.</p>
<p>Malý pokojík s jednou bytelnou postelí (aby také ne), džbánem čisté vody a kameninovou mísou na umytí, a skříň s trojími šaty byly jediným majetkem sedmnáctileté prostitutky Kateřiny.</p>
<p>Otevřeným oknem do pokoje proudila vůně letní noci a rozverné popěvky studentů z hostince v přízemí.</p>
<p><emphasis>Já jsem pevně rozhodnut,</emphasis></p>
<p><emphasis>v krčmě zemřít jednou,</emphasis></p>
<p><emphasis>ať je víno blízko rtům,</emphasis></p>
<p><emphasis>nežli smrtí zblednou.</emphasis></p>
<p><emphasis>Zapějí pak andělé,</emphasis></p>
<p><emphasis>s radostnější tváří:</emphasis></p>
<p><emphasis>Pijáka nechť</emphasis><emphasis> tohoto,</emphasis></p>
<p><emphasis>milostí Bůh daří.</emphasis></p>
<p>Jako by se svlékala v rytmu té studentské pijácké písně. Zkušeně si stoupla tak, aby ji ozařovalo jen bledé světlo měsíce, které se dralo dovnitř skrz okno a chlípně ohmatávalo její krásné štíhlé tělo s velkými, ale přesto pevnými prsy, a svůdně vlnila boky. Přišel jsem k ní, líbal ji na šíji, prsty si hrál s kudrnatými zrzavými vlasy a když jsem se poprvé opovážil svatokrádežně šáhnout na její prsa a přisát k nim svá ústa jako hladové nemluvně, explodovalo mi v kalhotách něco, co mělo počkat alespoň do okamžiku, kdy ochutnám její tělo zevnitř.</p>
<p>Ještě nikdy mě žádná žena nevzrušila jenom svou krásou natolik, abych se udělal ještě v kalhotách. Měl jsem za sebou tisíce souloží s desítkami žen, ale mladičká prostitutka ve mně vyvolávala takové vzrušení jako žádná jiná.</p>
<p>Sundal jsem pomalu své oblečení a v okamžiku, kdy jsem stál nahý vedle téhle pohanské bohyně svůdnosti, jsem ve svém pyji opět pocítil sílu. Ještě nikdy jsem nebyl tvrdý tak krátce po ztrátě mužské šťávy.</p>
<p>Nechtěl jsem ztrácet čas přesouváním se od okna k posteli. Povalil jsem ji na dřevěnou podlahu, vzal její bledé holé nohy do rukou a zasunul se do její vlhké roztoužené pochvy.</p>
<p>Věděl jsem, že v tomhle místě už se ocitly desítky mužů, ale v ten okamžik jsem si připadal, jako bych brutálně znásilňoval nevinnou dívku, která na mě obdivné hleděla a jen potichu dávala najevo, že se jí mé počínání líbí.</p>
<p>Divoce jsem přirážel, vzdychal vzrušením a než studenti za vydatného bušení korbely piva do dubových stolů odzpívali dvě latinské písně opěvující ženskou krásu a Boží shovívavost nad hříšníky smilníky, udělal jsem se podruhé. Zůstal jsem zaklesnutý v té rozkošné děvče a líbal její prsa.</p>
<p>Dala mi jen pár vteřin, abych si užil své mužské vítězství, a pak mě ze sebe odstrčila.</p>
<p>„Slíbil jste dva stříbrné, pane,“ oznámila mi, když si mé sperma vymývala v kameninové nádobě s vodou. Potřebovala být čistá pro dalšího muže, který se jí dnes v noci ještě bude dvořit. Zábava v hostinci ještě neskončila a ona bude mít jistě dost času ulovit dalšího nadrženého opilce.</p>
<p>Připadal jsem si, jako by mě znásilnila. Nečekal jsem od kurev kdoví jakou péči o zákazníka, koneckonců, ani já se k nim nechoval nijak vybíravě, ale od téhle dívky jsem čekal něco jiného než rutinní přístup zkušené kurtizány.</p>
<p>„Dám ti deset stříbrných, když se mnou zůstaneš celou noc, Kateřino,“ vyhrkl jsem dychtivě.</p>
<p>Přestala se mýt a poprvé tu noc jsem na její tváři spatřil upřímný úsměv.</p>
<p>„Pak jsem tedy až do prvního kohoutího zakokrhání vaše, pane,“ změnila tón hlasu a aby dala najevo, jak si mé velkorysé nabídky váží, přišla ke mně a přitiskla svá ústa a jazyk na můj pyj.</p>
<p>~~~</p>
<p>Za noci s Kateřinou jsem utratil všechny peníze, které mi Veronika dávala. Styděl jsem se žádat o další a tak jsem dokonce jednou v noci přepadl kupce a uzmul mu váček naditý mincemi, abych ji mohl mít jen pro sebe.</p>
<p>Žárlil jsem na každého milence, který za ní do té malinké komůrky chodil. Žárlil jsem na každého, který se ukájel na jejím těle v době, kdy jsem musel být k dispozici Veronice nebo plnil úkoly, jež mi přiděloval Triglav a jeho pobočníci.</p>
<p>Měsíc od našeho prvního milování, kdy jsem si opět mohl dovolit zaplatit si celou noc, jsem jí prozradil, kdo jsem, a nabídl nesmrtelnost.</p>
<p>~~~</p>
<p>Byla první, koho jsem přetvořil. Od Veroniky jsem věděl, jak změna probíhá, ale dosud nikdy jsem nedostal povolení někoho přeměnit. Kdybych o přeměnu Kateřiny požádal, nikdo by nesouhlasil. Děvka není dost vznešený původ pro člena Bratrstva krve. Jenže já jsem si nemohl pomoci. Nedokázal jsem si představit, že krásná Kateřina bude stárnout a její tělo ošklivět, zatímco já zůstanu stále mladý a plný síly a touhy.</p>
<p>Jeden večer po milování jsem se svými špičáky zakousl do její krční tepny a vysál z ní dobrý půllitr krve. Omdlela. Ležela na posteli, ještě bledší než když jsem ji prvně spatřil ve svitu měsíce, a nezřetelně dýchala.</p>
<p>Mé zmutované tělo přeměnilo její krev během jedné hodiny. Celou tu dobu spala. Probudila se, až když jsem jí většinu té krve vstříkl zpět do krevního oběhu.</p>
<p>Přeměna je poměrně krátký, ale velmi intenzivní proces. Celý den proležela v horečkách, blouznila a plakala bolestí. Hostinský a její dohazovač, to vše v jedné osobě, se už bál, jestli od nějakého zahraničního návštěvníka nechytla mor nebo horkou nemoc. Pár měďáků jej uklidnilo a když po několika dnech vstala opět silná a krásná z postele, brzy si na tu záhadnou horečku svého nejlepšího zboží nevzpomněl.</p>
<p>~~~</p>
<p>Utajovat svůj zločin proti rodině se mi dařilo jenom necelý měsíc. Když na stromech začalo žloutnout listí, ale vzduch ještě voněl létem, vypravil se ke Královně Elišce Triglavův pobočník Jaroslav z Hrádku a samozřejmě si objednal tu nejhezčí holku, jakou měli v hostinci k dispozici.</p>
<p>Když mě Triglav s Veronikou povolali na kolínskou tvrz, kde v té době sídlili nejstarší členové rodiny, netušil jsem vůbec nic zlého. Pochopil jsem, až když jsem v rokovacím sále uviděl sedět za stolem Kateřinu. Jí nikdo nic neudělal. Nemohla za to, že jsem ji proměnil v upíra. Triglavovi nezbylo nic jiného než ji přijmout do rodiny. (A následně do postele.)</p>
<p>Vina padala na mou hlavu. Přeměnit člověka v upíra bez požehnání rodiny je zločin, který se fakticky rovná vzpouře. Jen díky Veroničiným prosbám mě Triglav nechal žít. Za trest mě dva dny bičovali a to tak vydatně, že by můj trest dokázal zabít dvacet obyčejných smrtelníků. Já jsem přežil, ale jako další součást trestu jsem musel na třicet let odejít z Českého království. Sloužil jsem jako otrok ruské rodině, kde jsem byl hračkou jakékoliv upírky, která si na mě ukázala, a vyrážel do těch nejhorších bojů, jaké ruská rodina vedla během svého několik století trvajícího nepřátelství s čínským klanem.</p>
<p>Když jsem se vrátil, bohatší o zkušenosti, jaké jiný upír nezískal za tři století bytí, dočkal jsem se horšího trestu než doposud. Celou tu dobu jsem myslel na Kateřinu. Třicet let plných utrpení, ponížení a boje o život jsem si představoval, jak se vrátím do Čech a má láska mi padne kolem krku.</p>
<p>Nepadla.</p>
<p>Padla jiným. Mocnějším a bohatším, než jsem byl v té době já, věčný bezzemek Jan Bezzemek. Jednou, po návratu, se se mnou z lítosti vyspala, a pak už spala jenom s jinými.</p>
<p>~~~</p>
<p>Veronika mi časem odpustila, ale už nikdy mi nevěřila. Já jsem zato nikdy netušil, jak moc jsem jí svou zradou a slepou zamilovaností do Kateřiny ublížil. Došlo mi to až teprve nedávno v té koupelně, kdy mi řekla, že mě miluje. Taky mi řekla hlupáčku. Jenže já jsem nebyl žádný hlupáček.</p>
<p>Byl jsem strašný pitomec. Byl? Zřejmě se víc hodí slovo jsem.</p>
<p>~~~</p>
<p>To, že stále ještě vůbec jsem, mi došlo, když jsem se probudil bolestí, a spatřil nad sebou bíle vymalovaný strop. Ať už mají v pekle jakékoliv estetické cítění, pochybuji, že by si malovali stropy na bílo. Tipoval bych spíš výraznější barvy jako je černá nebo temně rudá, smíchaná s krví mučených hříšníků.</p>
<p>„Dobré ráno, Jane,“ uslyšel jsem Kateřinin hlas.</p>
<p>„Sípnitěvko,“ vypustil jsem z úst místo vytouženého: Chcípni, děvko.</p>
<p>Rty se mi lepily k sobě. Neměl jsem sílu ani k tomu poslat ji ke všem čertům.</p>
<p>„Ty jsi byl vždycky strašně nedůvtipný ňouma, ale zase jsi mi byl tak krásně oddaný. Stačilo ti párkrát čuchnout k mojí buchtičce a stal se z tebe věrný pejsek,“ řekla a zasmála se vysokým zvonivým smíchem.</p>
<p>Nuceným.</p>
<p>„Sípnitěvko,“ kontroval jsem odhodlaně, ale bez efektu.</p>
<p>„Nebudeš tomu věřit, ale máme ve vedlejších místnostech tu mrchu Veroniku a dokonce Gerharda,“ chlubila se jak malá holka, která dostala největší lízátko ze všech dětí ve školní družině a neví, že je to jenom kvůli tomu, že ona jediná má rakovinu.</p>
<p>„Ten starej parchant má neuvěřitelně tuhý kořínek. Granát mu urval nohu a ona mu dorůstá. Leží tu teprve dva dny, nedostal ještě ani kapku krve a dorůstá mu noha. Antek dělal na upírech pokusy a zatím každý, kterému usekli nohu, tak už o ni přišel definitivně. Neuvěřitelný.“</p>
<p>„Sípnitěvko,“ zabublalo mi v hrdle.</p>
<p>„Á, já jsem ti ještě nepředstavila Anteka. Je to nejvýše postavený vědecký pracovník kartanského impéria na Zemi. Neuvěřitelně moudrý muž a víš co, zajímá se o upíry.“</p>
<p>Přestal jsem sípat a s vypětím všech sil natočil hlavu ke Kateřininu společníkovi. Tenhle model kartanského skafandru jsem ještě neviděl. Vypadal podobně jako robokopové, ale místo zbraní měl všechny čtyři ruce uzpůsobeny pro jemnou práci. Na konci každé z paží bylo od pěti až po patnáct různě tlustých a různě zahnutých drátů a přístrojků. Tipl bych si, že s tím svým nářadíčkem může stejně dobře řezat lidi, jako sestavit lego. To první dělá určitě častěji.</p>
<p>„Je zajímavé, že o té naší ostrozubé partě zjistil během dvou týdnů víc, než já za celý život. Víš, že třeba Ivanovi noha po amputaci nedorostla? Oko ano, uši, prsty, ale ruka ani noha nic. A taková byl legenda. Viděla jsem jeho pitvu, určitě by se ti líbila. Ty jsi s ním přece taky moc nevycházel, viď,“ pokračovala ve svém rozverném monologu. Užívala si ho. Plácala jako malá holčička, vychutnávala si svou moc nade mnou.</p>
<p>„Myslím, madam, že by bylo záhodno našeho klienta nakrmiti,“ vypustil z reproduktoru kartan Antek českou větu. Jejich automatické překladače potřebují ještě doladit.</p>
<p>Místo odpovědi k mému lůžku napochodoval kartan, standardní robokop, který jednou paží, jež u těchhle typů mohla stejně dobře sloužit jako kulomet i jako ruka, držel za policejní želízka vězně. Chlapík nemohl mít víc než dvaadvacet let. Špinavé blond vlasy na krátko, brejličky jako John Lennon, oči jako Yoko Ono a hubený jako Jim Morrison v době své největší slávy a na vrcholu své drogové jízdy.</p>
<p>Slova o krmení ho rozrušila. Nervózně třepal hlavou ze strany na stranu a potil se.</p>
<p>Kateřina se na něj svůdně usmála.</p>
<p>„Víš, že umřeš, vid,“ řekla opět tónem roztomilé holčičky, a než se stačil blonďáček roztřást ještě víc, chytla ho levačkou kolem krku a nahnula přes stůl. Kartanský doktor Mengele natáhl paži a čistým řezem vězně podřízl jako zkušený řezník krávu.</p>
<p>Blonďákova krev prýštila na mou tvář. Byl jsem příliš zesláblý, abych si dovolil hrát na hrdinu a nepít nápoj života, který se mi nabízel.</p>
<p>Od Kateřiny šlo o nebývale kruté gesto. Upírovi v podstatě stačí zvířecí krev. Ano, lidská je výživnější a vždycky dodá víc síly, ale pro vzpamatování by mi úplně postačili dva králíci. Zatímco jsem chlemtal krev umírajícího Johna Lennona, prohlásil Antek: „Snad bychom panu Bezzemkovi mohli představit svou nabídku.“</p>
<p>„Ach ano,“ přitakala upírka a hladově olízla krev tekoucí z vězňova krku.</p>
<p>„Víš, Jane, nikdy jsem dostatečně neocenila, co všechno jsi pro mě tenkrát udělal. Nejsem jediný upír, který se dal do kartanských služeb. Přimluvila jsem se za tebe a smím ti dát na vybranou. Buď se přidáš na naši stranu, tedy budeš sloužit mně a se mnou kartanskému impériu, nebo tě předám tady Antekovi, který, jak ti asi došlo, můj drahý Otče, dělá zajímavé a velice slibné pokusy na upírech.“ domluvila a upustila blonďákovu bezkrevnou a zvolna tuhnoucí mrtvolu na podlahu.</p>
<p>Nevraždil jsem nevinné. Tedy pokud se nejednalo o vojáky a policisty. Ti už z podstaty své práce nevinní nebyli. Kateřina s tím evidentně problém neměla. Už dřív mi došlo, že jsem ji vlastně nikdy pořádně neznal. Když jsem za ní chodil ke Královně Elišce, byla na mě milá, protože jsem jí nosil stříbro a pak jí na stříbrném podnose naservíroval nesmrtelnost. A pak? Pak mě odkopla, jako ji ještě za kurvičích časů odkopli jiní.</p>
<p>Došlo mi, že jsem stvořil zrůdu. Zrůdu, která se celou dobu jen přisávala na mocných naší rodiny a v okamžiku, kdy se po Triglavově smrti, kterou měl mimochodem na svědomí Gerhard, stala vládkyní Veronika, která ji celou dobu nenáviděla, začala spřádat plány, jak se nás zbavit.</p>
<p>Nevím, jak se spojila s kartany a co po nich za své služby požadovala, ale ať už to bylo cokoliv, nabídla jim na stříbrném podnose Bratrstvo krve – skupinu zmutovaných krvesajů, kteří byli jako jediní schopni postavit se jim na odpor.</p>
<p>Až teprve teď jsem dokázal ocenit její úžasné herecké nadání. To vyčerpání k smrti v Římě, kdy si na nás na parkovišti počíhala s partou kartanů. Její realistické vyprávění o dramatickém útěku se skupinou upírů z Thortonova klanu, její staletou poslušnost vůči Veronice nebo poslední kousek se zajetím díky zradě proradného majitele realitní kanceláře.</p>
<p>„Chcípni, děvko,“ podařilo se mi konečně vypustit z úst.</p>
<p>Kateřina odmítla uposlechnout. Místo chcípnutí mi tak dlouho mlátila hlavou o železnou desku, na které jsem ležel, až jsem znovu upadl do mdlob.</p>
<p>~~~</p>
<p>Druhé probuzení. Ta samá místnost i strop. Cítil jsem se ovšem mnohem lépe než prvně. Vzteklá Kateřina mi sice dala co proto, ale vězňova krev, přeměnivší se během spánku na energii, mi pomohla zregenerovat. Zkusil jsem se posadit. Marně. Ruce i nohy jsem měl pevně připoutané ocelovými lanky k tomu, na čem jsem ležel. Dost možná šlo o operační stůl. Nebo spíš pitevní?</p>
<p>Vzdal jsem boj s pouty dřív, než by vůbec začal. Nejsem zvyklý plýtvat zbytečně energií. Kateřina moc dobře ví, na co ještě upíří síly stačí a na co už je i extrémně silný mutant jako Gerhard krátký.</p>
<p>Mimochodem, bývalá pražská prostitutka stála opět vedle mě. Tentokrát byla v místnosti sama. Další novinkou se stala skutečnost, že jsem byl nahý. Kovová deska mě studila na zádech i na zadku.</p>
<p>„Už jsi mě nachystala na pitvu?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„Ta teprve přijde. Neboj se, ty můj malý statečný hrdino. Uvidíš, že budeš ještě Anteka se slzami v očích prosit, aby ses mohl stát kartanským sluhou.“</p>
<p>„A ty už jim sloužíš? Dotáhla jsi to daleko. Nejdřív jsi byla děvka hospodského od Královny Elišky a teď jsi děvka nějakých zmrdů z vesmíru? Úžasná kariéra. Mohla bys o tom napsat román: Od kurvy ke kurvě aneb Navždy děvkou.“</p>
<p>Místo, aby mně zase začala mlátit hlavou o desku pode mnou, pokrčila rameny a povzdychla si.</p>
<p>„Zato ty jsi byl vždycky idiot, který se nedokázal postavit osudu. Narodila jsem se pouliční štětce, která se tak bála Boha, že si nezašla včas pro odvar, který by v ní ten nechtěný zárodek zabil. Dnes jsem nejmocnější upírka na celé Zemi. Všichni ti práchnivějící vládcové klanů a rodin jsou mrtví. Buď chcípli v Římě, nebo skončili jako pokusný materiál pro Anteka. Mám dnes větší moc a víc peněz než kterýkoliv upír v historii.“</p>
<p>Když mluvila o svém úspěchu, rozšířily se jí vzrušením zorničky.</p>
<p>„Jsem nejmocnější upírka historie a ty naivní chudák, jako jsi byl vždycky.“</p>
<p>Jediné, co mě napadlo jako odpověď, bylo obligátní „chcípni, děvko“, ale nechtěl jsem být monotématický a tak jsem raději mlčel.</p>
<p>„Bylo mi tě líto. Vážně. Víš, že jsem občas měla i výčitky svědomí, že jsem ti ublížila?“</p>
<p>Tohle jsem nečekal. Teď už jenom aby začala ronit slzy jako fazole a prosit o odpuštění.</p>
<p>„No, ale nakonec jsem si vždycky uvědomila, že si za to všechno můžeš vlastně sám, protože jsi takový pitomec.“</p>
<p>Uf, už jsem se bál, že ta holka není tak zkažená, jak vždycky tvrdila Veronika.</p>
<p>„Ale stejně jsem se rozhodla ti splnit poslední přání, to, po čem jsi celá staletí marně toužil.“</p>
<p>„Pustíš mě na svobodu? Spácháš sebevraždu? Uplatíš kartany, aby se vrátili zpátky do černé díry, z níž přišli?“ pustil jsem si konečně mordu na procházku.</p>
<p>Kateřina se zašklebila, jako by vypila koňskou moč, a praštila mě do brady.</p>
<p>Hlava se mi legračně odrazila od desky stolu, pak na druhu stranu a zase zpátky. Ta holka má docela sílu.</p>
<p>Když jsem znova na upírku zaostřil, byla už svlečená. Její pevná velká prsa bojovně trčela vstříc světu, jak jsem si je pamatoval a znovu připomínal ve svých divokých nočních snech. Kvůli tomuhle tělu jsem si zpackal svůj tisíciletý život a zničil Bratrstvo krve. Okrouhlý zadeček posetý malými pihami stále lákal k pořádnému stisknutí a klín, jen decentně zakrývaný zrzavým chmýřím, k líbání a divokému vpádu ztopořeným pyjem.</p>
<p>Ke svému překvapení jsem zjistil, že mám penis neskutečně tvrdý vzrušením. To snad není možné. Ležím přivázaný na pitevním stole, kde si mě dřív nebo později vezme do parády zvrácená verze žlutého vesmírného doktora House, a já jsem i přesto tvrdý jako když mi bylo patnáct a ostatní čeledíni na statku mi ukazovali, jak si to zeman rozdává s nejhezčí selkou z vesnice.</p>
<p>Kateřina elegantně vyskočila na stůl a než bys řekl koitus, strčila si mě dovnitř.</p>
<p>„Vím, že jsi po tom toužil. Vždycky, když jsi mě viděl, hladově jsi na mě zíral. Chtěl bys mě zase mít v té špinavé díře a dělat si se mnou co chceš,“ mluvila přerývaně, protože s každým slovem byla stále vzrušenější a vzrušenější. Co si pamatuji, takhle vyrajcovanou jsem ji ještě nezažil. Zřejmě k tomu potřebuje mít nadvládu nad chlapem, nejlépe svázaným. Vzhledem k jejím životním zážitkům tomu docela rozumím.</p>
<p>„To mě pos…“ sotva jsem otevřel pusu, zase jsem přes ni dostal. Levou rukou mi zakryla ústa, abych mlčel, a dál divoce pokračovala v mém prznění. Udělala si ze mě nafukovací pannu. Oprava. Nafukovacího panáka.</p>
<p>Pořád je to lepší, než kdyby mě zkoušel souložit kartanský odborník na pitvání ostrozubek pan Antek, ale rozhodl jsem se, že tohle jen tak nenechám. Shodit ji ze sebe nedokážu, nadávat jsem jí kvůli pevnému stisku svých úst, který stále zesiloval, jak byla Kateřina stále žhavější, nemohl, a tak jsem se rozhodl, že alespoň změknu a mrcha bude mít po zábavě. Jenže jak toho docílit? Měla pravdu. Vždycky mě vzrušovala. Nikdy jsem po ní nepřestal po celá ta staletí toužit, ať už jsem si kvůli ní vytrpěl cokoliv.</p>
<p>Musím myslet na něco, co mě spolehlivě zbaví vzrušení. Jenže co? Počítat matematické rovnice? Myslet na hladovějící čínské děti s nafouklými bříšky? Vybavit si nějaký hit Britney Spears z jejího posledního alba Země zdraví kartany? Ne, to je všechno slabota. Chce to něco opravdu nechutného. Zvratky? Nuda.</p>
<p>Traumatické zážitky z dětství? Skoro nic už si nepamatuji. Nějaké mrtvoly? Nuda. Kopa hnoje? Nuda.</p>
<p>Konečně mi to došlo: Gerhard. Jestli mě něco může přinutit změknout, pak jedině vzpomínka na Germána. Toho parchanta jsem nenáviděl skoro celý svůj upírský život. Jeho divoký zarostlý ksicht neandrtálského primitiva je přesně to, co potřebuji.</p>
<p>Zavřel jsem oči, snažil se nevnímat vzrušené Kateřinino hekání a začal si vybavovat Germánův obličej. Vážně by mě nikdy nenapadlo, že budu jednou souložit se šlapkou svého života a myslet přitom na odvěkého nepřítele.</p>
<p>„Osud nám občas připraví dost nečekaná překvapení, že, Herr Bezzemek,“ zaduněla mi v hlavě Germánova hlava.</p>
<p>Skvělé. Znásilňuje mě největší zrádkyně v dějinách Bratrstva krve, brzo budu sloužit k mimozemským pokusům a navíc slyším hlasy. No nic, nebudu první ani poslední schizofrenní upír v dějinách. Jediné, co mě může utěšit je, že se můj dlouhověký život blíží ke konci.</p>
<p>„No, já doufám, že to jen tak nevzdáte. Jste ještě příliš mladý,“ ozval se znovu Germán v hlavě. Připadalo mi zvláštní, že jeho obličej nevypadá tak, jak jsem si ho pamatoval. Například neměl vůbec vlasy ani vousy. Nezdálo se, že by mu je ostříhali, spíš vytrhali. Nebo upálili. Obličej se také nevyznačoval takovou konzistencí jako obvykle. Tvrdé rysy zmizely a tvář se dala spíš popsat jako měkká a rozplizlá v důsledku pořádné nakládačky. Zřejmě mu, na rozdíl ode mě, nedali žádnou krev, která by jeho tělu pomohla zregenerovat se.</p>
<p>„Je to stejně dračice, ta vaše čubka, Herr Bezzemek. Připomíná mi jednu římskou šlechtičnu, u níž jsem sloužil jako otrok. Neměla ráda dominantní muže. Spíš jí imponovalo, když byli svázaní a mohla je kromě souložení bičovat a řezat nožem.“</p>
<p>Konečně mi došlo, že zřejmě nejde o halucinaci.</p>
<p>„Jak jste se dostal do mojí hlavy?“ položil jsem v myšlenkách otázku.</p>
<p>„Stejně jednoduše, jako se váš penis vloudil do klína té mrchy. Přivolal jste mě.“</p>
<p>„Přivolal?“</p>
<p>„Ano, pokud si dobře vzpomínáte, obětoval jste svou krev pro záchranu mého života. Díky tomu mezi námi vzniklo mystické spojení. Jsme-li dost blízko sebe a toužíme-li po tom, můžeme spolu v myšlenkách rozmlouvat.“</p>
<p>„Super. Můžete mě alespoň konejšit, až mě budou porcovat zaživa.“</p>
<p>„A naopak. U mě už s porcováním začali,“ povzdechl si Germánův mentální obraz v mé hlavě.</p>
<p>„Jak jste na tom?“</p>
<p>„Nic moc a obávám se, že brzké vysvobození skládající se ze světla a tunelu na věčnost se jen tak konat nebude. Kartani jsou našimi vlastnostmi evidentně fascinováni a podle toho, co jsem pochopil, by rádi to, co může za naši mutaci, využili pro posilnění těch svých slaboučkých žlutých tělíček.“</p>
<p>„Kartanští upíři? Zní to děsivě.“</p>
<p>„Ja, Herr Bezzemek. Zní to děsivě, protože to děsivé je. Bratrstvo krve nesmí něco takového dopustit.“</p>
<p>„Bratrstvo? Vždyť z nás už toho moc nezbylo a kdo žije, je zavřený v téhle věznici,“ prohlásil jsem zoufale.</p>
<p>„Nebojte se. Mám plán,“ řekl Gerhard a než stačil cokoliv dalšího dodat, přerušila naši snovou debatu Kateřina. Ani jsem si nevšiml, že mě přestala souložit a začala do mě opět bušit pěstmi. Mlácení do hlavy mi nevadilo. Jen ať si holka vylije vztek. Řezala do mě dobrých deset minut vší silou, takže se mi obličej pomalu proměnil v krvavou masku s nosem rozdrceným na stovku malých kousíčků. Nevadilo mi to. Celou dobu jsem se spokojeně usmíval.</p>
<p>Nikdy bych nečekal, že budu mít takovou upřímnou radost z toho, že uprostřed soulože změknu jako sněhulák na jaře.</p>
<p>„Idiote!“ ječela nepříčetná Kateřina, „už se nehodíš ani na to šukání.</p>
<p>Chcípneš! Chcípneš, ty impotentní debile a dobře ti tak!“ zařvala na rozloučenou a práskla dveřmi.</p>
<p>Krev z roztrženého čela a obočí mi natekla do očí. Mrkal jsem zběsile jako pokažená mrkací panna na baterky a když jsem mrkl asi po šedesáté deváté, spatřil jsem ve dveřích kartana. Nebyl to obyčejný kartan. Tenhle se jmenoval Antek.</p>
<p>~~~</p>
<p>„Kateřina pravila, že vám mám prvně čuráka uřezat a počkat, jestli doroste,“ prohlásil Antek.</p>
<p>„Problém spočívá v tom, že toto slovo nemám ve svém překladači,“ ozvalo se po chvíli z reproduktoru ukrytého někde v hrozivé konstrukci.</p>
<p>Kdyby nešlo o mého čuráka, přišlo by mi to jako dobrý vtip.</p>
<p>„Poradím vám. Pro žlutý ufony jsem měl totiž vždycky slabost. Čurák je hovorový výraz pro palec na pravé noze. Zpravidla, když se kopnete do palce, křičíte: Jau, můj nebohý čurák,“ improvizoval jsem zoufale, ale srdnatě, jako manžel načapaný v posteli se sousedovic dogou.</p>
<p>„Už to mám. Mohu se totiž připojit na internet, pozemskou informační síť. Čurák je hovorový výraz pro penis a vy jste se pokoušel mě obelhat.“</p>
<p>Kdyby nešlo o mimozemšťana, řekl bych, že si ten parchant ze mě dělal jenom legraci. To mi ještě chybělo. Sadistický mimozemšťan se smyslem pro humor jako Dave Lister. Jednou paží mě uchopil za strachem scvrklý penis a z druhé, která se nebezpečně blížila k mému středu, vyjelo malé rotující a bzučící kolečko. Evidentně pilka na řezání upírských končetin a jiných přečuhujících věciček.</p>
<p>„Teď, Herr Bezzemek,“ rozezvučel se mi v hlavě Gerhardův výkřik.</p>
<p>Ano, teď přijdu o tu malou věcičku, která dokáže komplikovat život jako nic jiného, pomyslel jsem si, ale hned jsem si uvědomil, že se mé tělo doslova rozvibrovalo přílivem neuvěřitelné energie a síly. Něco takového jsem necítil, ani když jsem si poprvé a naposledy v Rusku vypil pár deci krve z panny.</p>
<p>Viděl jsem, jak se kotouč blíží k mému středu, ale zároveň jsem uviděl svou pravou nohu, jak sebou trhla, pouta praskla, jako by šlo o papírovou imitaci pro potřeby hodně levného BDSM filmu, a kopla kartana přímo do ramene s pilkou. Antek sebou cukl, pilka opsala oblouk, lehce mě řízla do levé nohy a zajela do desky mého provizorního lože jako nůž do hovna.</p>
<p>Zbývající troje pouta povolila stejně snadno jako jejich sestřička.</p>
<p>Antek vyndal bzučící kotouč z desky a zkusil mě říznout do břicha.</p>
<p>Tentokrát jsem ho kopl oběma nohama. Kartan spadl na podlahu na záda. Skočil jsem mu na nohy, abych ho přibil k podlaze, a pevně ho chytl oběma rukama za paži s kotoučem.</p>
<p>Jeho další tři roboruce se mi zaryly do těla. Bojovat s kartanem je jako prát se s chobotnicí. Oba mají víc končetin, než by mi bylo milé.</p>
<p>Teď nebo nikdy, pomyslel jsem si a veškerou svou záhadně nabytou sílu napjal ke zlomení odporu držené paže. Pilka se zaryla do hrudníku.</p>
<p>Kartanova hrudníku.</p>
<p>Po dvou sekundách povolil stisk paží, které se pokoušely rozdrtit mi hrudník. Kdykoliv jindy by mi zřejmě kartan polámal všechny kosti v trupu a nadělal kaši z mých vnitřností, ale teď jsem měl pocit, že mi po jeho robotickém objetí nezůstane ani modřinka.</p>
<p>Pilka musela být z něčeho skutečně tvrdého, protože než se přestal kotouč točit, rozřízl jsem mu skoro polovinu prostřední části. Strčil jsem dovnitř ruce, a přestože bych to jinak nikdy nedokázal, věřil jsem, že si ho otevřu stejně snadno jako plechovku Heinzových fazolí.</p>
<p>Vnitřní schránka, v níž se nacházel skutečný Antek, vypadala trošku jako akvárium s pohovkou určenou pro muchlování Barbie a Kena. Ze žluťáska jsem vytrhal všechny drátky, s jejichž pomocí dokázal ovládat svého robokopa, a vytáhl ho na světlo Boží jako králíka z klobouku.</p>
<p>Zmítal se vzteky a vydával pištivé zvuky, kterými mě zřejmě ve své mateřštině posílal do pekel horoucích. Docela chápu, proč si kartani vytvořili tak obrovské robotické schránky. Svým skutečným vzezřením totiž přílišnou hrůzu nevzbuzovali. Po pravdě řečeno, i ten králík by si to s nimi mohl beze strachu rozdat v ringu na férovku a zřejmě by i zvítězil. Kartani vypadali jako zajíci stažení z kůže. Teda s tím rozdílem, že měli stejně jako jejich robokopové dva páry rukou a jeden pár nohou. Hlava by se s troškou fantazie dala přirovnat ke gibbonům, kterým nějaký svérázný výzkumník zabývající se genetickými mutacemi zajistil dva páry očí navíc. Neměli nos ani ústa. Nahrazoval je jakýsi sosáček. Prostě něco odporného. Navíc to na dotek lepilo a pořád pištělo.</p>
<p>Kdybych měl víc času, dokázal bych si s mimozemským vědcem zahrát hru na uřezávání tělesných kousků a jiné formy mučení jako trest za jeho pokus mi <emphasis>čuráka uřezat, </emphasis>ale musel jsem spěchat. Rozmáchl jsem se a rozmázl tu mimozemskou čubku o zeď. Jejich tělesná konstrukce byla neuvěřitelně chatrná. V ruce mi zůstaly jenom nohy a něco jako páteř. Zbytek se roztekl po zdi a rozcákl se pár metrů do okolí. Zajímalo by mě, čím jdou takové kartanské ostatky vyčistit. Pochybuji, že stačí savo a kýbl teplé vody. Chudák vězeňská uklizečka. Potlačil jsem výčitky svědomí vůči té nebohé osobě, která bude tuhle místnost uklízet, a opět pomyslel na Gerharda.</p>
<p>Bylo to stejné, jako bych si přál létající koberec. Nic. Vybavit si ten pomlácený obličej jsem se pokoušel dobré tři minuty, ale pořád bezvýsledně. Pak mě, nevím proč, napadlo, že Gerhard už možná nežije. Musel se za mě nějak obětovat. Nevím jak, ale zřejmě mi díky našemu krvavému spříznění dokázal předat svou životní sílu. Zcela automaticky jsem se pokřižoval, abych uctil jeho památku. V nejtěžších chvílích mě opanují středověké zvyky ukryté někde hluboko v mé paměti a podvědomí. Při přeříkávání otčenáše jsem se už ale zastavil. Germán byl produktem dob pohanských a tomuhle mému počínání českého kluka narozeného počátkem čtrnáctého století by se od srdce vysmál. Bohužel žádnou modlitbu k Odinovi nebo jiným germánským bohům, jimiž se s oblibou zaklínal, jsem neznal.</p>
<p>Rozhlédl jsem se po místnosti. Šlo o ošetřovnu předělanou na pitevnu. Bohužel se tu nenacházelo žádné oblečení, natož zbraně. Antek rozmazaný po zdi a podlaze nepříjemně zapáchal. Odkopl jsem zbytek jeho těla na druhý konec místnosti a při tom imaginárním pokutovém kopu si uvědomil, že mám jenom dvě možnosti. Buď vylomím mříže, vyskočím z okna a zmizím někam, kde si budu moci lízat rány, nebo se pokusím zachránit Veroniku. Jsou věci, ve kterých měla Kateřina pravdu. Jsem skutečně pitomec. Někdy dost tvrdohlavý pitomec. Proto jsem se rozhodl zachránit Veroniku.</p>
<p>~~~</p>
<p>Od kartanova příchodu do místnosti nemohlo uplynout víc než patnáct minut. Přesto jsem měl nutkání co nejrychleji vyrazit. Mohl sem kdykoliv vejít další mimozemšťan nebo třeba Kateřina s chutí prohlédnout si mě v eunušském stavu. Cítil jsem, jak mě zázračně nabyté síly opouštějí. Kdo ví, jestli bych byl schopen provést jí, co si zaslouží.</p>
<p>Nečekal jsem, že za dveřmi bude hlídka. Přesto jsem se psychicky připravil na případný souboj a prudce otevřel dveře. Za nimi stáli dva bachaři. Skvělé. Co víc jsem si mohl přát?</p>
<p>Vymrštil jsem ruce, chytl překvapené strážce vězení za uniformy a zatáhl je do ošetřovny. Levou nohou jsem zaklapl dveře na chodbu.</p>
<p>Prvnímu jsem svým čelem prorazil lebku a druhého pevně chytil za krk. Zatímco mu docházel kyslík, snažil se až dojemně vytáhnout zpoza pasu pistoli. Po hlavě mi tekla krev a mozkomíšní mok bachaře s rozdrcenou hlavou a jejich vůně dráždila mé smysly, přesto jsem duchapřítomně odolal a vysátí čerstvé mrtvoly odložil o chvíli nutnou k praštění přeživšího chlapa do hlavy natolik, že ztratil vědomí.</p>
<p>Krev. Miluji krev. Já vím, že je to od upíra poněkud očekávané sdělení, ale je vážně dobrá. Sladká, a opojná. Nepil jsem lidskou krev často. Většinou mi stačily ovce nebo králíci, ale nic tak vampýra neosvěží jako sklenice dobře vychlazeného plzeňského piva a k tomu pár litrů teplé krve. Tentokrát mi ke štěstí musí stačit jenom krev. Plzeň si dám holt příště.</p>
<p>Měl jsem neskutečný hlad, a proto jsem se už nedokázal víc krotit. V žaludku mi po vysátí bachaře šplouchalo a měl jsem chuť dát si pořádného šlofíka na vytrávení.</p>
<p>Chlemtal jsem tak, že moje nahé tělo bylo celé od krve. Spolu se zbytkem mozku a toho žlutého svinstva, které na mě vystříklo při rozmáznutí Anteka o zeď, jsem musel vypadat strašně. Spíš jako zombie než upír. Naštěstí bylo v místnosti umyvadlo. Vydrhnul jsem se studenou vodou a starým mýdlem, které podle tvrdosti pamatovalo ještě časy prezidenta Klause, a vrátil se k omráčenému bachařovi. Podle vizitky na košili se jmenoval Martin Chládek. Příjmení už na první pohled dokonale souznělo s výběrem povolání.</p>
<p>Po pár fackách se pan Chládek probral. Opět se pokusil šáhnout po pistoli za pasem. Už tam samozřejmě nebyla.</p>
<p>Přesunul jsem ji na stůl, na němž jsem trávil své romantické okamžiky s Kateřinou. Přesto jsem ho plácl po prstech jako malého kluka, který v samoobsluze šahá do regálu s čokoládami.</p>
<p>„Zchlaď své vášně, Chládku, nebo ti provedu to, co tvému parťákovi.“</p>
<p>Teprve teď se bachař ohlédl po tom, co zůstalo z jeho kolegy.</p>
<p>Natočil jsem mu hlavu na bok, aby si nepozvracel uniformu. Měl jsem s ní koneckonců své plány.</p>
<p>„Kde je ta blondýna, která sem vtrhla s námi?“ zatřásl jsem jím tak, že mu zbytky zvratků odpadly od úst na podlahu.</p>
<p>Martin Chládek byl sympaticky rozumný člověk. Nedělal nechápavého, nesnažil se vymlouvat ani mlžit. Zřejmě na něj zapůsobila rozdrcená hlava kolegy bachaře a rozřezaný skafandr rozmazaného Anteka, a tak mi řekl pravdu. Poznám to, protože už jsem za svůj život vyslýchal tolik lidí, že když uslyším pravdu, rozezní se mi v hlavě malý zvoneček, který mi ji potvrdí.</p>
<p>„Je ve vedlejší místnosti. Mrtvá. Paní Kateřina ji zabila.“</p>
<p>~~~</p>
<p>Neměl jsem ho zabíjet. Nebylo to třeba, ale nedokázal jsem se ovládnout. Jedním trhnutím jsem zlomil vaz.</p>
<p>Lže. Můj zvoneček se spletl. Musí lhát, protož Veronika nemůže být mrtvá, prostě nesmí.</p>
<p>Polámal jsem mu ruce, aby se mi z něj lépe stahovalo oblečení. Šlo to ztuha. Ruce se mi třásly nervozitou a vztekem. Vztekem na to, co mi řekl, i na sebe. Další zbytečná smrt. Mohl jsem si ji odpustit.</p>
<p>Chladnoucí pan Chládek byl o dobrých deset centimetrů menší než já, takže jsem v té jeho černé bachařské uniformě vypadal jako přerostlý puberťák na jaře, ale na první pohled jsem mohl vyvolat dojem běžného strážného. Služební polobotkou, které mi mimochodem strašně tlačily na palce, jsem rozmačkal zbytek toho, co ještě zbylo z ufounského doktora Mengeleho, do pouzdra vrátil pistoli a vykročil zpět na chodbu.</p>
<p>Všude byl klid a mír a typický vězeňský zápach. Ošetřovna s třemi mrtvolami se nacházela na konci chodby, takže jsem měl jenom jeden směr, kudy se dát. Další dveře jsem objevil po pěti metrech. Odjistil jsem pistoli za pasem a opatrně je otevřel.</p>
<p>Šlo o stejnou ošetřovnu, jako byla ta, z níž jsem před chvílí vypadnul. Na třech operačních stolech a kachlíčkované podlaze se jenom nacházelo mnohem víc zaschlé krve. Nikde nikdo. Podél nejdelší stěny stálo pět mrazicích boxů.</p>
<p>Sevřel se mi žaludek, jako bych čekal něco strašného.</p>
<p>Jsou chvíle, kdy předtuchy nelžou. Zvlášť ty potvrzené slovy mrtvého bachaře.</p>
<p>Hned první dveře mrazicího boxu za sebou skrývaly sedm upířích hlav:</p>
<p>Ivan.</p>
<p>Sibet.</p>
<p>Gumbo.</p>
<p>James Krvemilec.</p>
<p>Krina.</p>
<p>Billy Thorton.</p>
<p>Veronika.</p>
<p>Srdce se mi sevřelo úzkostí. Přestože mi na jazyk přicházely desítky kleteb, nenašel jsem takovou, která by se hodila.</p>
<p>Veronika. Má Matka Veronika. Žena, kterou jsem miloval. Zradil, ale stále miloval. Žena, která mě učinila nesmrtelným a která mě stále milovala, i když jsem ji dokázal tolikrát zklamat.</p>
<p>Nepřítomné vodnaté oči už nikam nehleděly. Blonďaté vlasy ztratily svůj lesk, svou vůni.</p>
<p>„Zabiju ji. Přísahám, že ji zabiju a budu zabíjet kartany, dokud bude na Zemi jediný. Slibuji ti, že dokud budu žít, budu vraždit, abych tě pomstil, má paní,“ pronesl jsem tiše slova přísahy té zmrzlé mrtvé hlavě, která patřila nejkrásnější upírce, jakou kdy nosila tato země.</p>
<p>~~~</p>
<p>Roztřesenou rukou jsem ji pohladil po vlasech. Byly plné zaschlé krve. V hlavě, jako na promítacím plátně, se mi míhaly scény z mého života, v nichž hrála Veronika hlavní roli. Potkali jsme se dva roky po bitvě u Kresčaku. Vrátil jsem se do Čech vyhublý, zdeptaný a bez peněz. Nájemný žoldák, který nemůže najít velitele ochotného zaplatit za jeho služby. České země stály na počátku svého rozkvětu, ale já byl na konci své cesty na dno.</p>
<p>Zkusil jsem kontaktovat pár starých spolubojovníků, ale přátelství v poli málokdy přežije konec tažení. V mírových dobách jsem jim byl jen na obtíž.</p>
<p>Jednou jsem se ze žalu opil do němoty. Ne, že bych zapomněl zaplatit, já prostě neměl čím. Z hospody mě vytáhla městská stráž. Tři po zuby ozbrojení chlapi v drátěných košilích. Zmlátil jsem je všechny, ještě než stačili vytáhnout meče. Já jsem se s králem Janem probíjel půlkou Evropy, zatímco se tihle hejsci povalovali po strážnicích a dělili se o nejlevnější děvky v Praze. Narostly jim pupky a nohy a ruce obrostly tukem natolik, že by si nedokázali poradit ani se stařenkou zpitou pelyňkovou kořalkou. Když jim dorazila pomoc, dostal bych se už ale do úzkých, neobjevit se mezi posilami bývalý Janův voják, se kterým jsem se pro změnu já propil nejvyhlášenějšími špeluňkami v Benátkách – Petr Sokol z Kutné Hory. Zkrotil své naštvané podřízené a řekl mi, abych se, až vystřízlivím, k němu přihlásil na Vyšehradě.</p>
<p>Klidná služba městského strážného netrvala dlouho. Mladý král Karel Petrovi nařídil, aby deset svých nejlepších vojáků poslal jako doprovod jedné krásné šlechtičny pro její cestu do Paříže. Ta žena se jmenovala Veronika ze Stříbra. Jedna z mnoha existencí mé pozdější Matky.</p>
<p>Krátce za hranicemi českého království nás přepadli lapkové. Nebylo příliš těžké si s nimi poradit, dokud jim nepřišli na pomoc tři muži, kteří zabili všechny mé strážné. Byli neuvěřitelně rychlí, obratní a silní. Přesto se mi podařilo jednoho proklát mečem.</p>
<p>Dokázal jej ze sebe vyndat a ještě mi dýkou rozpárat břicho. Přesto jsem přežil a udržel se při vědomí tak dlouho, abych se stal svědkem toho, jak křehká blonďatá šlechtična masakruje svým mečem všechny zbývající lapky i tři mocné německé válečníky.</p>
<p>Tehdy jsem se poprvé připletl do války mezi upířími klany a o pár měsíců později, kdy mně Veronika pomohla k uzdravení a krátce na to i do své postele, jsem se stal jedním z nich. Jedním z Bratrstva krve.</p>
<p>~~~</p>
<p>Vzpomínka na Veroniku mi najednou pomohla myslet chladně. Plány na to, jak se zuřivě probiju přes kartany ve vězení ke Kateřině a rozsekám ji na tisíc kousků do guláše, jsem poslal zpátky do říše snů a pohádek. Na pomstu se musím připravit. Musím sehnat spojence, kteří mi s tím pomůžou, protože jinak nemám šanci. Teď hlavně musím zmizet.</p>
<p>S pietou jsem uložil hlavu zpátky do lednice. Naposled ji pohladil po vlasech a zavřel dveře. Najednou jsem si uvědomil, že jsem se dost možná stal hlavou české rodiny. Jenom doufám, že zbyl ještě někdo, komu budu moci šéfovat.</p>
<p>~~~</p>
<p>Chodba stále zela prázdnotou. Upravil jsem si uniformu, abych alespoň trošku vypadal, že do ní patřím, a vydal se rázným krokem do střev staré vězeňské budovy. Po pár metrech jsem narazil na dva strážné. Rázovali budovou jako karikatury na hradní stráž. Stáhl jsem si štítek čepice níž do čela, abych nebyl moc poznat. Nevěděl jsem, jestli mají větší hodnost než já a jak je vůbec zdravit. Tvářil jsem se, jako by byli průhlední. Naštěstí mě ignorovali naprosto stejným způsobem. Pankrác má zřejmě tolik zaměstnanců, že se navzájem moc neznají.</p>
<p>Bez problémů jsem sestoupil do přízemí. Cestou jsem míjel jiné bachaře, uklízečky, partu zedníků, která přijela opravit škody, které jsme svou návštěvou ve vězení způsobili, a samozřejmě všudypřítomné kartany.</p>
<p>Zastavil jsem se až před hlavním vchodem. Hlídali ho čtyři kartani a pět lidí. Někdo z nich mi musel otevřít jedny zamřížované dveře a ocelová vrata.</p>
<p>Rychle jsem zhodnotil své šance v případném boji. Jsem najedený, cítím, jak mi ve svalech znovu pulzuje nadpřirozená energie, a mám pistoli. S lidmi bych si teď poradil stejně hravě jako Bohemka s Arsenálem ve finále Poháru mistrů v roce 2018, tedy 5:0. Jenže tady byli kartani a proti nim byla bachařská pistolka účinná stejně jako dětská řehtačka na zahánění hladových kojotů.</p>
<p>Nebyl čas vymýšlet žádné velkolepé lsti. Musím improvizovat a to rychle. Vyběhl jsem zpátky do prvního patra, počkal, až budu na chodbě sám, a pak se s hurónským řevem rozběhl vstříc ochrance u hlavní brány.</p>
<p>„Zabil Anteka… zabil ho ten vězeň… zabil i strážné!“ křičel jsem už zdaleka a předstíral, jak nejsem schopný popadnout dech.</p>
<p>Kartani se ke mně otočili. Když přijdete do kontaktu s kusem železa, oceli a kdo ví z čeho všeho ještě se robokopové vyrábí, je naprosto nemožné předvídat jejich reakce. Jsou ti prťaví žlutí zmrdi ve svých robotických skafandrech překvapení? Nevěří mi? Odhalili mou past? O čem sakra přemýšlí? O tom, jestli mi ustřelit hlavu teď nebo mě mají nejdřív mučit?</p>
<p>Srdnatě jsem přehrával svůj monolog vyděšeného strážce, když se konečně, po nekonečných deseti sekundách, rozhodli vyběhnout směrem k ošetřovně chytat uprchlíka.</p>
<p>„Ty seš vůbec kterej?“ zeptal se mě, sotva se kartani dostali do prvního patra, jeden ze strážných.</p>
<p>„Já jsem tvoje smrt, broučku,“ oznámil jsem mu a ještě než stačil zareagovat, praštil jsem ho pravačkou do spánku. Odletěl dobrý metr a sesul se k zemi. Ostatní začali soukat z pouzder pistole. Prvnímu stačilo domluvit malíkovou hranou do spánku. Další už si s napřaženou pistolí vykoledoval zlomení vazu.</p>
<p>Finále mezi Bohemians 1905 a Arsenálem se nezopakovalo. Zbývající dva strážní do mě stačili vystřílet pár nábojů. Prvnímu jsem rozbil hlavu o zeď. Neroztekl se jako Antek. Na to měl mnohem odolnější tělesnou konstrukci. Ale i tak nebude mít uklízečka zrovna lehkou práci.</p>
<p>Poslednímu bachaři jsem utrhl ruku s pistolí. Doslova. Nesnáším, když do mě někdo střílí. Řval bolestí. Jeho křik se rozléhal chodbou, odrážel se od stěn a vyskakoval do vyšších pater. Takhle srdnatě jsem naposledy slyšel kvílet ošetřovatelky v uniformách wehrmachtu, když si je vzali do parády vojíni osmé pěší divize druhého ukrajinského frontu sovětské armády. Udělal jsem to, co nakonec udělal Voloďa s ošetřovatelkami – prostřelil jsem mu hlavu.</p>
<p>Nebyl čas vychutnávat si to krásné ticho, které nastalo. Kartani se musí objevit do dvaceti sekund. Vrátil jsem pistoli do pouzdra a začal prohledávat bachaře. Potřebuji klíče od mříží.</p>
<p>Kartani se vrátili do patnácti sekund. Oznámily mi to výstřely kulometů zabudovaných v jejich robotických pažích. Ještě že nestříleli tím svinstvem, které poslalo do Valhaly germánskou valkýru. Možná si nechtěli poničit vězeňskou vrátnici. Spíš ale nebylo upíry devastující střelivo až tak jednoduché na výrobu a tudíž dostupné pro každého žluťáska. Tohle znělo jako první dobrá zpráva od sakra, už ani nevím, kdy jsem slyšel nějakou poslední dobrou zprávu.</p>
<p>V kapse strážce s urvanou rukou a prostřelenou hlavou zarachotily klíče. Bylo jich tam přes deset. Během sekundy jsem si otipoval zámek a vybral klíč, který mu mohl odpovídat.</p>
<p>Robokopové ke mně poklusem běželi a jejich střelba se stávala stále přesnější a přesnější. Nepasoval tam. Vzal jsem druhý a zkusil ho narvat do zámku.</p>
<p>Do zadku se mi zavrtalo několik kulek. Pálily jako maďarská feferonková vodka. Němci takovému zranění říkali Heimatschuss, nebo malá domů.</p>
<p>Zámek cvakl a dveře se otevřely. Vpadl jsem do nich a sérií kotoulů se dostal k hlavním dveřím. Nebyly na klíče, ale na bzučák. Ten musí být v prosklené kukani vedle. Teda prosklená už moc nebyla. Spíš prostřelená. Kartanská kulometná palba si trošku pohrála s jejím designem.</p>
<p>Skočil jsem dovnitř a dostal přitom do břicha několik kulek. Tohle začínalo být vážně nepříjemné. Velká dávka krve, kterou jsem před nedávnem vypil, mi dodala dostatek energie, abych si s dosavadními zraněními poradil, ale moje životní síla se může zase velice rychle vyčerpat.</p>
<p>A robokopové se blížili.</p>
<p>Zmáčkl jsem bzučák. Dveře se začaly pomalu otevírat.</p>
<p>Protlačil jsem se rozevírající se škvírou na svobodu a rozběhl se jako zajíc vstříc náruči matky měst. Mohlo být pár hodin po poledni. Z města sem doléhalo troubení aut a vrčení jejich motorů, cinkání tramvají a jiné odporné zvuky moderního velkoměsta.</p>
<p>Nějací kartani museli stát na stráži před branou. Bohužel kartani s granátomety. První výbuch roztrhal asfalt dobré tři metry od mě. Zatnul jsem zuby a zrychlil už tak zběsilý běh. Za zvuku poletujících včeliček jsem se dostal na silnici.</p>
<p>Vběhl jsem do čtyřproudé vozovky. Auta začala troubit ještě zběsileji, pneumatiky kvílely mučeny brzdami a pronásledující kartani dál stříleli z kulometů i granátometů bez ohledu na civilní ztráty. Auta za mnou přestala troubit a pneumatiky kvílet. Místo toho začala auta létat do vzduchu, vybuchovat a hořet. Jestli tohle někdo točí na digitální kameru, bude mít dnes večer celý národ u televizních zpráv báječnou podívanou.</p>
<p>V posledním pruhu jsem skočil do cesty zelené Škodě Blaník. Řidič, asi třicetiletý hipík s černými vousy a delšími vlasy téže barvy, dupl urputně na plyn. Auto brzdilo skutečně dobře, ale i tak jsem mu musel k zastavení pomoci vlastním tělem.</p>
<p>Chlapík si vůbec nevšímal masakru, který se silniční dopravou provedla kartanská palba. Na sobě měl dlouhý šedý zašpiněný baloňák s kapucí, kolem krku mu vlála šála teplického fotbalového klubu a z auta se ozýval příšerný řev komentátora glosujícího fotbalový zápas. Komentátor byl buď psychopat, nebo si před zápasem šňupl kokain.</p>
<p>„Co to, kurva, děláš?“ zeptal se mě mládenec. Kokain nešňupal, podle odéru uvnitř auta kouřil marihuanu. Hodně.</p>
<p>Mezitím jsem už otevřel dveře u sedadla spolujezdce a namířil na něj pistoli.</p>
<p>„Dupni na plyn, kurva, nebo ti ustřelím to tvý háro i s brejličkama,“ zařval jsem nervózně. Nejraději bych ho vyhodil na chodník a řídil sám, ale tyhle nové škodovky si podle sítnice oka kontrolují, kdo je řídí, a pokud si za volant sedne nepověřená osoba, nehne s nima ani deset kilo dynamitu.</p>
<p>„Vzúúúúúm… buch!“ zavrtal se pět metrů od nás kartanský granát. Skončil v bílé dodávce, která se roztrhla jako panenská blána po útoku ocelového vibrátoru. Chlápek během několika sekund pochopil, že nemá na výběr. Buď ho zastřelím já, nebo ti, kdo po mně jdou. Dupl na plyn a po chodníku začal kličkovat pryč z dopravní zácpy.</p>
<p>„Hlavně nevypínej rádio, pičo, hrajeme o pohár,“ prohlásil maník a skutečně šikovně se vyhnul dvojici lesbiček opírajících se o zábradlí a prozkoumávajících tajemství ženské sexuality.</p>
<p>~~~</p>
<p>„Trenér Pavel Verbíř teď na hřiště posílá Bláhu. Fanouškům se tohle rozhodnutí příliš nelíbí, protože Bláha dosud v Teplicích neskóroval. Pískotem mu dávají najevo svou nevůli. Chtějí, aby Novák zůstal na hřišti. Jenže řekněme si to na rovinu, časy, kdy tenhle syn senegalské matky a českého otce dával tři góly za zápas, jsou pryč stejně jako představa, že jsme ve vesmíru sami…“ mumlal z rádia svá moudra komentátor a hipík, kterému se podařilo zmizet ze skrumáže před věznicí, a teď se proplétal bočními cestami směrem k Nuselskému mostu, si prskal pod vousy, že „ta piča Bláha měl zůstat ve Spartě, protože nemá víc než na druhou ligu, čuramedán jeden zajebanej.“</p>
<p>„A teď fanoušci ztichli, protože Bláha zpracoval dlouhou přihrávku od Němce a jde sám proti dvěma obráncům a, to snad není možné, dokázal jim uniknout a teď už je jenom pár metrů od brankáře a má šanci vyrovnat…“</p>
<p>„Jeď, Bláho, kurva, jeď, Bože, prosím, ať se trefí,“ začal svou fotbalovou modlitbu ortodoxní teplický fanoušek, když se hlas fotbalového komentátora ztratil a nahradil jej afektovaný ženský soprán.</p>
<p>„Přerušujeme vysílání na pražském rádiovém okruhu. Vyzýváme řidiče všech automobilů nacházejících se v oblasti Pankráce a Nuslí, aby okamžitě zastavili své dopravní prostředky. V tmavozelené Škodě Blaník se pokouší z Prahy uniknout několikanásobný vrah a terorista, kterému se před několika minutami podařilo prchnout z věznice Pankrác.“</p>
<p>„Zalez, pičo, zalez pičo, já ti šukám na teroristy, já chci, kurva, vědět, jak dopadl ten mač,“ vřískal nepříčetný hipík a do očí se mu draly slzy zoufalství.</p>
<p>Ostatní řidiči, kteří měli puštěné rádio, na rozdíl od nás výzvu poslechli. Před námi zastavovaly automobily a nadávajícímu fanouškovi se díky tomu podařilo dostat na Nuselský most.</p>
<p>I přes hlášení moderátorky a řidičovo klení jsem dokázal díky upířímu sluchu zachytit jeden důležitý zvuk. Vrtulníky.</p>
<p>Drapl jsem volant a stočil auto prudce doleva. Škodovka udělala smyk a řidič naštěstí instinktivně dupl na plyn. Před námi se objevil kráter. Měla ho na svědomí raketa z vrtulníku, která by nás, nebýt mého kaskadérského kousku, zřejmě oba poslala do stavu nebytí. Výbuch rozmetal asfalt do okolí a několik kousků šrapnelů a silnice zabubnovalo do Blaníku.</p>
<p>Vyrval jsem šokovaného fanouška z pásů a vyhodil ho na silnici. Občas dělám tyhle nesmyslné kousky. Místo, abych si zachránil vlastní prostřílenou prdel, zachraňuji život nějakému idiotovi, který vidí smysl život ve fandění teplickému fotbalovému klubu. Chápal bych ještě, kdyby šlo o Bohemku, ale Teplice?</p>
<p>Sám jsem už uniknout nedokázal. Střechou se do auta zavrtala raketa a výbuch proměnil vnitřek auta v peklo. Hořící, syčící a všetrhající peklo.</p>
<p>~~~</p>
<p>Bolest.</p>
<p>Bolest je slabé slovo. Mělo by existovat slovo, které vyjádří stav, kdy se vám střepiny a kousky vytržené z interiéru auta zavrtají do těla jako tisíce jehliček šíleného akupunkturisty. Stav, kdy se vám roztečou oči, seškvaří kůže po celém těle, vyrvou kusy masa a odletí někam mimo vaše tělo společně s levou nohou, z níž zůstane jenom ohlodaná stehenní kost. Takové slovo by mělo existovat, protože přesně tohle slovo bych mohl použít pro to, co jsem cítil.</p>
<p>Slepota.</p>
<p>Tohle už se mi jednou stalo. V prusko-rakouské válce o Slezsko mi germánský upír vystřelil ze dvou pistolí přímo do obličeje. Tenkrát tam byla se mnou Veronika, která tomu bastardovi usekla hlavu šavlí a odtáhla mě do bezpečí. Jenže tady jsem sám. Sám v hořícím autě a nade mnou létají vrtulníky plné střeliva a nepřátel.</p>
<p>Musím odtud zmizet, nebo je po mně a po Bratrstvu krve taky, protože možná že už jenom já sám jsem Bratrstvo krve.</p>
<p>Opřel jsem se do dveří. Vypadly na silnici. Pryč. Musím pryč. Zkusil jsem se postavit na nohy, ale spadl jsem. Znova jsem zkusil vstát, znova jsem sebou praštil na zem. Pády mě nebolely. Každá bolest má svůj limit a já už ho dosáhl. Moje tělo pulzovalo bolestí tak silnou, že žádné další podněty už ji nemohly zvýšit. Dosáhl jsem maxima.</p>
<p>Při třetím pokusu mi konečně došlo, že se nemůžu postavit, protože mám jenom jednu nohu.</p>
<p>Je konec. Upíří regenerační schopnosti mají stejný limit jako bolest. Už nebojuji. Už nemám sílu. Policejní sirény kvílely jako hysterická matka, která nachytala svého manžela v posteli s vlastním synem. Už si pro mě jedou. Teď už si se mnou bude Kateřina užívat úplně jinak než dneska ráno.</p>
<p>„Vy zajebaní čuráci, říkám vám, že je tady do piči těžce zraněnej maník, takže sem, kurva, pošlete zdravotnickou helikoptéru. Ano, slyšeli jste dobře, jsem doktor Uhřík, Tomáš Uhřík, soukromý advokát a jestli tu do pěti minut nebude ta zajebaná helikoptéra, tak z vás vysoudím pro rodinu toho magora milióny,“ rezonoval mi v hlavě hipíkův hlas.</p>
<p>Fakt se snaží. Usmál bych se nad dojemnou srdnatostí teplického fanouška, kdybych nenechal rty někde v autě. Měl by zmizet, než si ho kartani vezmou do parády jako mého komplice. Mně už nepomůže nic.</p>
<p>Vážně, vůbec nic.</p>
<p>~~~</p>
<p>„Vždycky je tu poslední šance. Poslední možnost. Když už nemáš na výběr, můžeš ji použít,“ řekla mi Veronika, když mě po sexuálních radovánkách vyučovala upírskému životu.</p>
<p>„O co jde? Proměním se ve vlka?“ zasmál jsem se, protáhl se na posteli a hrál si s jejím prsem jako nemluvně, které zkoumá, jestli z té bradavky ještě něco vyteče.</p>
<p>„V netopýra. Teda hromadu netopýrů, která odletí vedená tvým podvědomím. Problém je v tom, že když se zase proměníš zpátky, nemusí se už do tvého těla vrátit tvoje mysl. Budeš jenom tělesná schránka, bez duše, bez myšlení, prostě jenom tělo.“</p>
<p>„Bezvadný. Proto asi po nocích nelítáš lovit myši, co?“</p>
<p>„Přesně tak. Nikdy jsem to nezkoušela a nemám to v plánu. Znám ale upíra, kterému se to povedlo.“</p>
<p>„A jak? Je na to nějaké kouzelné slovo? Simsala bim? Abraka dabra?“</p>
<p>„Ne, hlupáčku. Prostě musíš chtít. Strašně moc chtít.“</p>
<p>~~~</p>
<p>Chci být netopýr.</p>
<p>Chci být netopýr.</p>
<p>Chci být netopýr.</p>
<p>Zhulený advokát pořád vyhrožoval někomu po telefonu, aby sem poslal tu zajebanou helikoptéru, zatímco policejní helikoptéry kroužily nad mým spáleným tělem.</p>
<p>A já chci být netopýr.</p>
<p>Netopýr.</p>
<p>Chci být netopýr. Hromada netopýrů a zmizet odsud co nejdál.</p>
<p>Chci být…</p>
<p>Jsem netopýr.</p>
<p>Dvacet netopýrů se vzneslo ze silnice a míhajíc se nahoru a dolů vzduchem vyrazilo západním směrem. Už mi nevadilo, že nemám zrak. Nevadilo mi, že nemám nohu. Jsem netopýří hejno, které vidí sluchem a sluch mám přece vynikající.</p>
<p>„Pičo, ne. Pičo, ne. Pičo, ne. Já mám halušky. Pičo, já mám halušky, já vidím netopýry. Zkurvený zajebaný hulení,“ pištěl hipík a já letěl vší silou pryč. Oprava. Všemi dvaceti silami. Mával jsem čtyřiceti blanitými křídly a s jejich pomocí se hnal pryč odsud. Kroužil jsem nad Prahou. Minul hrad a Svatovítskou katedrálu, proletěl se nad letohrádkem Hvězda na Bílé hoře a mířil na Divokou Šárku.</p>
<p>Představte si, že se vám chce zvracet z dvaceti žaludků naráz. Najednou se mi udělalo špatně. Dvacetkrát špatně. Ztrácel jsem vědomí, křídla vypovídala poslušnost a já se řítil k zemi.</p>
<p>Dvacetkrát.</p>
<p>Narážel jsem do stromů, padal po větvích a nakonec se sesul na nějaké kameny.</p>
<p>V tu chvíli jsem byl už jenom jedno. Jedno ohořelé tělo a jedno jediné vědomí, které definitivně vypovědělo službu a odešlo si dát někam pořádně dlouhého šlofíka.</p>
<p>Petra</p>
<p>Probral jsem se v noci. Poznal jsem to podle chladu. Kůže na těle začala pomalu regenerovat a její receptory vnímaly chlad.</p>
<p>Jsem zpátky. Cítím, že mé vědomí je v pořádku. Dokázal jsem to. Dokázal jsem se proměnit v hejno netopýrů, uletět nepřátelům a znovu se spojit v jednu bytost. Jenom nevím, jestli budu mít dost sil se ještě někdy postavit.</p>
<p>Na jednu nohu. To těžko.</p>
<p>~~~</p>
<p>Regenerace postupovala velmi pomalu. Cítil jsem, jak nemám žádnou energii, nic, z čeho by můj organismus dokázal vytvořit nové tkáně. Ležel jsem tam asi tři dny. Vrcholem regenerace bylo, že jsem dokázal pohnout levou rukou. Co z toho? Můžu se teď poškrábat na spáleném zadku. Nic víc. Oči jsem stále neměl.</p>
<p>~~~</p>
<p>Večer se rozpršelo. Žádný májový deštíček, jak by se na květen slušelo, ale poctivá bouřka. Tělo mi bičovaly provazce vody. Kapky mě bombardovaly jako meteority nějakou nebohou planetu na konci vesmíru. Bolelo to. Bolest jsem cítil stále.</p>
<p>Bolest v neexistujících očích, po celém těle, kde se mi snažila znovu vyrašit kůže, v pahýlu, který zbyl z mé levé nohy, a v dírách, které mi zůstaly tam, co se mi kusy masa a svaloviny vyrvaly z těla.</p>
<p>~~~</p>
<p>Zvuk.</p>
<p>Dunění a funění. Ježek. Napochodoval si to rovnou ke mně. Myslel si, že jsem zdechlina. Vypadal jsem tak, smrděl jsem tak a cítil jsem se tak. Dofuněl k mé prostřílené zadnici a začal ji oňufávat.</p>
<p>„Chceš mě sežrat? Sežeru já tebe,“ pomyslel jsem si a jedinou pohyblivou končetinou ho vší silou chytl za tělo. Naježené bodliny se mi zapíchly do dlaně.</p>
<p>„Ahoj bolesti, ty mě jen tak neopustíš, viď,“ uvítal jsem v myšlenkách starou známou a bránícího se ježka si strčil do pusy. Zuby mi naštěstí zůstaly. Zkoušel se v obraně stočit do klubíčka, ale moje ruka mu to nedovolila.</p>
<p>Vysál jsem z něj, co šlo. Jenže ježek má v sobě asi tolik krve, co Britney Spears sex appealu. Položil jsem pichlavou mrtvolku vedle sebe a opět propadl spánku.</p>
<p>Nezdálo se mi vůbec nic. Byl jsem prázdný. Opuštěný, slabý, nehybný a neměl jsem ani žádný pořádný sen, který by mě alespoň na chvíli dokázal odnést někam, kde mi bude lépe.</p>
<p>~~~</p>
<p>Probudil jsem se, když svítilo slunce. Jeho milosrdné paprsky vysoušely mé mokré tělo. Bolest pomalu ustupovala. Bolela mě jenom levá noha. Teda to, co z ní zbylo. Měl jsem pocit jako by ji ohlodávali mravenci a kousali mě do masa a vstřikovali dovnitř kyselinu sírovou.</p>
<p>~~~</p>
<p>Šestý den jsem zjistil, že mám oko. Levá bulva se dokázala zregenerovat. Viděl jsem jako v mlze a ne víc než na pět metrů, ale viděl jsem.</p>
<p>Zakřičel bych si radostí, kdybych dokázal mluvit.</p>
<p>„Díky ti, ježku. Tvá smrt nebyla zbytečná,“ poděkoval jsem zdechlině s bodlinami rozkládající se nedaleko.</p>
<p>Dokázal jsem otáčet hlavou asi tři centimetry vlevo a tři vpravo. Jsem v lese. Okolo mě rostou smrky, pod nimi kapradí, nějaké bledě bílé kytky a po jehličí tiše našlapuje liška.</p>
<p>Čichá, čichá upířinu a přemýšlí, jestli ta páchnoucí nehybná věc je k jídlu.</p>
<p>„Jsem k jídlu lištičko, jsem k jídlu. Pojď, kousni si, nebudeš litovat,“ hypnotizoval jsem tu zavšivenou rezavou bestii.</p>
<p>Přiblížila se na dva metry.</p>
<p>„Lištičko liš, pojď ke mně blíž,“ blouznil jsem v myšlenkách, ale liška najednou něco zavětřila a utekla.</p>
<p>~~~</p>
<p>Osmý den začalo zase pršet a pršelo celý den. Oko se ještě trochu spravilo. Už jsem viděl možná na sedm metrů, ale nic dalšího se nestalo. Je konec. Budu tu ležet pár měsíců, než zemřu hlady. Vidím jedním okem a hýbu jednou rukou. Když ta liška bude trpělivá, nakonec si na mně pochutná. Napadlo mě, že ani nevím, jak chutná takový vyuzený, pár století starý upír. Asi nic moc.</p>
<p>~~~</p>
<p>Liška moc trpělivosti neměla. Desátý den se rozhodla, že nejsem nebezpečný. Přiklusala si to rovnou k mé poloviční noze a pustila se do jídla.</p>
<p>Uvítal jsem svou starou bolestivou známou a zkusil chytnout lišku za krk. Vysmekla se. Naštěstí moje ruka nestiskla na prázdno. Chytl jsem ji za ocas. Liška se ohnula a zakousla se mi do ruky. Tohle není žádná bolest, lištičko, já jsem zvyklý na drsnější kousky.</p>
<p>Levá ruka poslouchala docela dobře. Rozmáchl jsem se liškou a švihem jí praštil hlavou o pařez, který hnil půl metru od mé hlavy. Ještě jednou a po třetí. Liščí lebka praskla. Z úst jí vytékala krev.</p>
<p>„Dost už. Ani kapka nazmar,“ přikázal jsem si a přitáhl si chlupatého mrchožrouta k puse. Jeho krev byla sladká. Snad nejsladší krev, jakou jsem v životě pil. Kdepak ježci. Ode dneška chci jenom lišky.</p>
<p>Vysál jsem z krku, co se dalo, a pak ji trhal zubama a doloval jazykem z každého kousku masa kapičky krve.</p>
<p>Ani kapka nazmar.</p>
<p>~~~</p>
<p>Jedenáctý den mého pobytu na mýtince znovu vysvitlo slunce. Otevřel jsem oči a konečně uviděl do dálky.</p>
<p>„Mám obě oči!“ uvědomil jsem si.</p>
<p>Zkusil jsem se posadit. Kupodivu to šlo. Připadal jsem si jako opilec, který se na hranici deliria zkouší trefit proudem moči pětikorunu, ale nakonec se mi to podařilo.</p>
<p>„Panebože,“ promluvil jsem. Skutečně jsem promluvil. Už jsem zase mohl mluvit a nejen to. Já jsem měl obě nohy. Utržená levačka mi dokázala zpátky dorůst. Na rozdíl od pravačky vypadala růžově a hubeně jako nožka anorektické čtrnáctileté modelky, ale byla tam.</p>
<p>„Ivanovi nedorostla,“ vzpomněl jsem si na Kateřinina slova.</p>
<p>„Ale Gerhardovi ano, ty čubko, a já přece nejsem o nic horší než ten zmetek,“ oznámil jsem lesu a liščí i ježčí mrtvole, které se vedle sebe válely v jakémsi posmrtném spojení klidu a míru.</p>
<p>Radostí jsem se usmál. Šlo to. Mé rty i tváře byly zpátky.</p>
<p>~~~</p>
<p>Les, ve kterém jsem se ocitl, nebyl žádný prales, ale v podstatě docela malý lesíček na okraji Prahy. Probelhal jsem se jím dokola za čtyři hodiny. Ze tří stran jej obklopovala pole, z té čtvrté asfaltová cesta s vyznačenou cyklostezkou, za níž se po pár metrech stromů nacházela zahrádkářská kolonie. Ta může být jediná moje záchrana. Počkal jsem, až se setmí, a šouravým krokem se obezřetně vydal k zahrádkám.</p>
<p>Kdyby mě někdo potkal, musel by dozajista zešílet strachem. Byl jsem úplně nahý, popálený, bez vlasů či jediného ochlupení a šoural jsem se jako zrůda z hollywoodských hororů z padesátých let. Chrčel jsem při každém nadechnutí jako člověk umírající na souchotiny a určitě jsem i děsivě páchnul. Naštěstí jsem sám sebe necítil.</p>
<p>Zahrádky od lesa odděloval bytelný laťkový plot s dvěma liniemi ostnatého drátu. Zkusil jsem vytrhnout jednu laťku. Marně. Měl jsem asi stejně síly jako osmileté dítě. Nezbývalo než přelézt. Na pátý pokus jsem pokořil dřevěné desky. Opatrně jsem se chytil v místě, kde vrchní drát neměl ostny. Natáhl jsem pravou nohu přes drát a pevně se zapřel o špičku laťky, pak jsem přesunul levou nohu, ztratil rovnováhu a spadl na zem. Naštěstí na správné straně. Lýtko na levé, tedy nově vyrostlé noze bylo rozervané od ostnů a vytékala z něj krev. Po nárazu ve mně křuplo i nějaké to žebro. Moje tělo drželo pohromadě jenom silou vůle. V tuhle chvíli by mě zmlátila i partička zfetovaných grázlů z mateřské školky.</p>
<p>Na druhý pokus jsem se postavil na nohy a pokračoval v šourání. Zahrádky, jako ve většině pražských kolonií, mezi sebou nebyly odděleny plotem, ale jenom kameny, které symbolicky ukazovaly, kde jsou hranice mezi jednotlivými pozemky nebo nízkými keříky. Až v jedenácté zahrádce jsem narazil na upíří ekvivalent studny s živou vodou – králíkárnu.</p>
<p>Přistihl jsem se, jak mi po bradě stékají sliny. Měl jsem hlad. Kručelo mi v břiše a mé tělo mlelo z posledního.</p>
<p>Králičí instinkty svým majitelům oznámily, že si pro ně přišla smrt. Z před chvílí ještě tichých kotců se ozývalo dupání zmateně pobíhajících ušáků a zoufalé pištění. Otevřel jsem první dvířka a musel použít maximální koncentraci, abych zabránil bíločernému králíkovi v panickém útěku.</p>
<p>„Klid, chlapče, za chvíli budeš v králičím ráji, kde roste jetel a obilí a můžeš hopsat po každé samičce, na kterou natrefíš,“ slíbil jsem klepajícímu se tvorečkovi, kterého jsem držel jednou rukou za uši a druhou za kůži na hřbetě, a zakousl se do něj. Ještě když jsem pil, strachem z něj vypadl poslední bobek na rozloučenou s tímhle světem.</p>
<p>Králíků bylo v králíkárně devět. Devět sladkých ušáků, kteří nedobrovolně položili své životy za můj. Cítil jsem, jak se mi v žilách a břiše rozlévá jejich krev a pomalu se přeměňuje na energii.</p>
<p>Na nebi se objevil měsíc v úplňku a ozářil okolní zahrady. Měl jsem co dělat, abych radostí k němu nezačal radostně výt. Pak jsem si uvědomil, že nejsem lykantrop, ale upír, a vypravil se hledat další zdroj energie.</p>
<p>~~~</p>
<p>Tu noc jsem v zahrádkářské kolonii ukončil ještě sedmatřicet životů – dvanáct králíků, sedmnáct slepic a osm křepelek. Ty jsem vysál vyloženě z rozežranosti. Krve v nich moc nebylo, zato chutnaly skutečně dobře. Kam se na ně hrabe liška.</p>
<p>Konečně jsem měl dost síly na překonávání překážek. Než měsíc zalezl zpátky za obzor, vloupal jsem se do pěti chatek. V některých jsem našel oblečení. Bohužel šlo hlavně o montérky, rukavice, gumáky, vytahané svetry a dva slamáky. Sice už jsem teď díky svému lupu nevypadal jako zombie z laciného hororu, ale přiškvařený strašák do zelí taky není identita, s níž bych se mohl ukázat na veřejnosti.</p>
<p>I když vlastně proč ne? Obličej jsem měl sice pokrytý strupy, místy popraskaný, s flíčky růžové obnovující se tkáně, ale nevypadal jsem o nic hůř než někteří z pražských bezdomovců, na které jsem poslední dobou v ulicích narážel. Popálené ruce jsem zakryl zahrádkářskými rukavicemi a opustil kolonii. Zítra tu bude pěkně rušno, ale zloděj řádící v zahrádkách a chatách spořádaných občanů není až tak něco neobvyklého.</p>
<p>Všechny mrtvoly jsem naházel do pytle na seno a vzal s sebou. Pokud by se totiž v policejních hlášeních objevila zpráva o vysátých zvířátkách, měli by kartani s Kateřinou mou stopu, a to bylo spolu s análním vyšetřením od kartanského výzkumníka to poslední, po čem jsem kdy v životě toužil.</p>
<p>~~~</p>
<p>Pytel s vysátými mrtvolkami skončil na první skládce, kterou jsem po cestě potkal. Na rozloučenou jsem ještě zvířátkům poděkoval, zasalutoval a vydal se vstříc městu. Zahrádky se totiž nacházely nedaleko Bílé hory. Na autobusové zastávce jsem si konečně sedl na lavičku. Chtělo se mi spát. Strašně spát. Upíři dokáží bez spánku vydržet i několik týdnů, ale po takovém vysílení bych potřeboval právě několik týdnů prospat v kuse. Tělo mi pulzovalo znovunabytou sílou. Cítil jsem, jak jsem každou hodinu silnější, jak se mi uzdravují kosti, vnitřní orgány, regeneruje se maso, svaly i kůže.</p>
<p>Málem mě na lavičce nakonec přemohl spánek, když u ní zastavila noční autobusová linka číslo 51. Dveře se automaticky otevřely dřív, než si stačil autobusák za volantem všimnout, že na zastávce čeká jenom podivný vágus, který určitě pojede načerno. Naskočil jsem dovnitř mezi zavírajícími se dveřmi a uvelebil se na červené sedačce, vedle níž někdo černou fixou napsal: Smrt Slavii, Baník vládne.</p>
<p>V autobuse klimbal plešatý chlápek s panděrem, za které by se nemusel stydět ani Trautenberk, v uniformě Dopravního podniku. Vzadu jeli dva alkoholem zpití a láskou omámení teenageři, kteří se líbali tak vášnivě, že se jejich mlaskání rozléhalo celým autobusem, a rukama se navzájem zkušeně prozkoumávali.</p>
<p>Narazil jsem si slamák hluboko do čela a dělal, že spím. Po chvilce předstírání jsem skutečně usnul.</p>
<p>~~~</p>
<p>Někdo se mnou dost nešetrně cloumal.</p>
<p>„Vstávej, špíno,“ oslovil mě tlustý plešoun, který se probudil dřív než já.</p>
<p>„Vypadni vodsud, ty trosko, jsme na konečný,“ zazpíval nejryzejší pražštinou jeho parťák. Podle stejnokroje Dopravního podniku šlo zřejmě o samotného řidiče autobusu.</p>
<p>V první chvíli jsem se rozhodl utrhnout jim oběma hlavu a nechat je na sedačce řidiče jako varování všem autobusákům a tramvajákům, aby se chovali slušně ke svým neplatícím zákazníkům, ale pak jsem si uvědomil, že jsou to vlastně jenom dva unavení chlapi, kteří chtějí domů ke svým rodinám, a já jsem naopak jenom páchnoucí troska, která jim v tom brání.</p>
<p>„Soráč, už beru roha,“ zachraptěl jsem a odcupital z otevřených dveří pryč.</p>
<p>Podle zápachu moči, benzínu, spálených gum a zaschlého spermatu mě vyhodili na autobusovém nádraží Florenc. Mohlo být něco kolem páté ráno. Pouliční štětky opírající se o budovu nádraží zívaly. Některé kouřily cigarety, jiné se snažily spát ve stoje. Zůstaly tu už jenom ty nejstarší a nejošklivější. Hezčí šlapky už dávno spaly doma, protože, na rozdíl od těch chuděrek tady, měly vyděláno. Propletl jsem se mezi nimi bez povšimnutí. Kdo by si taky všímal váguse v montérkách a slamáku? Došlo mi, že nakonec zřejmě nešlo zvolit lepší převlek. Dokonalý příklad ctnosti vytvořené z nouze. Kdo si prohlíží bezdomovce? Nikdo. Každý automaticky uhne pohledem a zrychlí krok, aby byl od něj co nejdál. Co kdyby náhodou přišel zachrchlat do ouška: „Hele kámo, nemáš bůra?“</p>
<p>Mířil jsem k Havlově ulici, která se nacházela pět bloků odsud. V půdním bytě prvorepublikového činžovního domu zde posledních pár roků bydlel Vojta, jeden z Veroničiných Synů. Nikdy jsme spolu moc nevycházeli, ale v téhle situaci jsem si spojence nemohl vybírat.</p>
<p>Pár set metrů od domu jsem zahlédl blikající modrá světla a kouř. Zrychlil jsem chůzi. Už dávno jsem se přestal šourat a uvědomil si, že mě moje nová levačka poslouchá úplně stejně jako stará, která se osamostatnila v hipíkově autě.</p>
<p>V Havlově ulici jsem narazil na tři hasičská auta. Z Vojtova domova se kouřilo. Hasičům už se pomocí vody z hadic dařilo zkrotit oheň v činžáku, ale pro jistotu ještě srdnatě kropili doutnající trosky. Scénu pozorovala skupinka znuděných policistů ze dvou automobilů. Tři stáli pohromadě a o něčem klábosili. Další dva polehávali v autech.</p>
<p>„Dobrý den, pane veliteli,“ zanotoval jsem poníženým tónem k fízlovskému hloučku. Policisté se ke mně zvědavě obrátili.</p>
<p>Pro větší důvěryhodnost jsem zachrchlal jako majitel tuberkulózy v pokročilém stádiu.</p>
<p>„Jen jsem se chtěl zeptat, co se stalo? Bydlel tady kámoš a já k němu chtěl na návštěvu.“</p>
<p>„Výbuch plynu. Ty, co přežili, rozvezli po hotelích. Zeptejte se na magistrátu, tam budou vědět, kde přesně je můžete najít,“ odvětil neuvěřitelně slušným tónem policista s největším množstvím odznáčků na náramenících.</p>
<p>Málem mi tou slušností vyrazil dech. Snažil jsem se zapamatovat si jeho obličej. Jestli se mi náhodou připlete někdy do cesty, zkusím ho nezabít.</p>
<p>Výbuch plynu je docela chytrý způsob, jak zamaskovat likvidaci nespolupracujícího upíra. Počítám, že si pro Vojtu přišli kartani nebo rovnou Kateřina. Jako členka rodiny znala bydliště všech našich Bratrů a Sester. Mělo mi dojít, že zbývající upíry nenechá volně běhat po světě. Určitě každému z nich učinila stejnou nabídku jako mně. Vojta se podle stavu doutnajícího domu rozhodl zachovat věrnost mrtvé Veronice.</p>
<p>Odešel jsem do nedalekého parku před oprýskaným starokatolickým kostelem. Na pomalovaných a poškrábaných lavičkách se povalovala ranní rosa a dva bezdomovci. Posadil jsem se na jednu krajní s vyškrábanou sadou hákových křížů, skrytou pod ochranou dvou vzrostlých lip. Tma se ztratila a přibývající světlo hlásilo, že brzy vyjde slunce.</p>
<p>Dobrá nálada, která mě přepadla po zkonzumování drobného zvířectva, se zase sebrala a odešla k nějakému perspektivnějšímu klientovi.</p>
<p>Jsem sám. Ostatní čeští upíři jsou buď mrtví, nebo přestoupili na druhou stranu barikády. Dobrých dvacet minut jsem se utápěl ve vlnách trudomyslnosti. Naštěstí jsem se rozhodl neutopit, vyplavat na hladinu a pořádně se nadechnout.</p>
<p>Jediné, co mě během mnohých staletí, kdy mě můj dlouhý život nebavil, drželo při životě, byl pocit zodpovědnosti vůči Veronice. To zvláštní pouto vůči ženě, která mě stvořila a, jak mi možná až příliš pozdě došlo, milovala, dokázalo vždy zabránit tomu, abych se vypravil na území Germánů a opíjel se v místních hospodách tak dlouho, dokud by si pro mě nepřišlo jejich komando nebo Herr Gerhard osobně.</p>
<p>Cítil jsem, jak se pocit zodpovědnosti přetavil v touhu po pomstě. Bažil jsem po smrti Kateřiny jako hladová šelma po mase. Zároveň jsem se ale cítil bezmocný. Kateřina měla kolem sebe sílu, vůči které by se možná nedokázal postavit ani celý slovanský klan na vrcholu své moci.</p>
<p>Měl jsem jedinou šanci, jak ji porazit. Šanci o které jsem chtěl mluvit s Veronikou v době, kdy došlo k masakru Bratrstva krve, jenže pořád jsme neměli čas, utíkali jsme a pak se zase jako blázni snažili zachránit Kateřinu. Možná jsem se o tom bál mluvit, aby se mi nevysmála. Příběh o Sangot považovali za hloupou legendu i prastaří upíři. Kromě Ivana, který kdysi poslal třicet upírů pátrat po její hrobce hluboko do území čínského klanu.</p>
<p>I’čchen, vládkyně čínských upírů, je považovala za diverzní skupinu připravující válku a poslala na ně celou svou armádu. Z bitvy se podařilo dostat jenom sedmi mužům. Dva umřeli na rozsáhlá zranění po cestě. Tři odmítli v hledání pokračovat a dezertovali. Už je nikdy nikdo nespatřil. Vrátili se jen dva, kteří Ivanovi vyprávěli o marném a bezvýsledném pátrání. Jeden z nich se jmenoval Jan Bezzemek.</p>
<p>Nikdy jsem nikomu neřekl pravdu. Slíbil jsem to a také jsem si slíbil, že se k Sangotině hrobce už nikdy nevrátím. Jenže občas je třeba porušit starý slib, aby šlo splnit nový. Ten o pomstě.</p>
<p>Vstal jsem a vyrazil ukrást první auto, na které po cestě natrefím.</p>
<p>~~~</p>
<p>První auto, na které jsem natrefil, byla červená Mana Shakta. Nesnášel jsem tyhle levné indické šunty, ale v posledních letech se zrovna Mana Shakta stala nejprodávanějším osobním automobilem na evropském trhu. Žádné jiné auto nemohlo být méně nápadné.</p>
<p>Prohledal jsem přihrádku na palubní desce a našel v ní jenom ušmudlané automapy, v čase GPS navigací zabudovaných přímo do automobilu zbytečné, a sedm euro v drobných mincích. Motor chytil na první pokus. Řízení šlo trošku ztuha, ale co by člověk chtěl po něčem, co stálo míň než rodinná dovolená v Chorvatsku?</p>
<p>Mířil jsem na Jižní město. Nejošklivější a nejanonymnější část Prahy. Jestli se chtěl člověk, případně upír, ztratit, pak jedině tady. Ve vysokých rozpadajících se panelácích vedle sebe žili lidé celý život, a když někoho z bytu odnaproti vynesli funebráci, ptali se: „A to byl, sakra, kdo?“</p>
<p>Měl jsem několik skrýší po celé Evropě a dvě dokonce v severní Africe a tři v Jižní Americe, ale tuhle jsem považoval za nejlepší. Byt jsem před deseti lety koupil na jméno zkrachovalé ukrajinské obchodní firmy, která neměla žádné závazky, a tudíž po jejím bývalém majetku nikdo nepásl. Občas jsem sem chodil v noci vyvětrat a vybrat letáky ze schránky. Měl jsem tam pro jistotu tři nálepky se zeleným stromečkem a nápisem: Letáky? Děkuji, nechci!, ale občas mi tam pošťačka nebo brigádníci narvali slevové nabídky obchodních řetězců nebo papíry s nabídkou vyšetření geopatogenních zón.</p>
<p>Auto jsem nechal u stanice metra Háje a vyrazil do jednoho ze svých domovů. Cestou jsem míjel naštvané Pražáky, kteří spěchali do práce. Šlo vesměs o dělníky a prodavačky v obchodech. Úředníci a zaměstnanci obchodních firem mají ještě jednu či dvě hodiny na vstávání k dobru.</p>
<p>Dva bloky před svým útočištěm jsem zpomalil a opět zaujal pozici šourajícího se bezdomovce. Sídliště vypadalo stejně jako v jakékoliv jiné jarní brzké ráno všedního pracovního dne.</p>
<p>Kontroloval jsem střechy kvůli odstřelovačům i okna domů, kdyby se v nich skrývali i jiní zvědavci než osamělé babky trpící nespavostí.</p>
<p>Nic podezřelého jsem neobjevil. O téhle skrýši netušila ani Veronika. Tohle bylo jedno z mnoha tajemství, která jsem si nechával pro sebe. Těžko by jej mohla Kateřina odhalit, ale i tak byla obezřetnost na místě.</p>
<p>Došoural jsem se k paneláku z konce sedmdesátých let. Klíč od vchodu jsem měl schovaný pod jednou z velkých kachliček obkličujících desetipatrové betonové monstrum. Ležel na stejném místě, jako jsem ho zanechal. Rozhlédl jsem se ještě jednou, jestli mě někdo nepozoruje, a proklouzl dovnitř. Na chodbě páchla psí moč. Zřejmě některý z důchodců nevyrazil se svým miláčkem včas na procházku a jeho roztomilý jorkšír vykonal potřebu na schodišti. Bože, jak já nenávidím jorkšíry!</p>
<p>Ze schránky jsem vytáhl obvyklou dávku letáků a jiného papírového šuntu a strčil ji do kapsy od montérek. Teď už jenom vyjet výtahem do osmého patra, a nikoho nepotkat, aby si mého kradeného ohozu nevšimli sousedi.</p>
<p>Ke dveřím jsem dorazil, aniž bych kohokoliv potkal. Zkontroloval jsem je pohledem. Nevypadaly poškozeně. Místo klasického zámku jsem si do pancéřovaných dveří nechal namontovat elektronický klíč, který se odemykal pomocí malého číselného displeje.</p>
<p>13201467</p>
<p>První čtyři čísla představovala můj rok narození, druhá Kateřinin.</p>
<p>„Kurva,“ zaklel jsem v okamžiku, kdy jsem si na ni vzpomněl. Jen co budu mít trochu klidu, budu muset nastavení změnit.</p>
<p>Otevřel jsem dveře a zapadnul do svého tři plus jedna. Uvítal mě zatuchlý vzduch dlouho nevětrané místnosti. Prošel jsem pokoje. Od mé poslední návštěvy tu skutečně nikdo nebyl. Z ledničky jsem vytáhl plechovku Plzně a jednoho Desert Eagla s plným zásobníkem. Pivo jsem vypil, pistoli schoval pod polštář a konečně v klidu usnul.</p>
<p>~~~</p>
<p>Vzbudil jsem se. Kolem panovala tma. Pistoli jsem nechal pod polštářem a potmě dorazil do koupelny. Cestou jsem díky nástěnným hodinám zjistil, že je půl dvanácté. Paráda. Jako správný upír se probouzím před půlnocí. Shodil jsem ze sebe maškarádu pokradenou v chatkách a strávil půl hodiny pod sprchou a další půlhodinu ve vaně.</p>
<p>Ještě nikdy jsem se nedostal na takový pokraj svých vlastních sil. Ještě před týdnem bych nevěřil co všechno je upír schopný přežít.</p>
<p>Netopýři. Protahoval jsem se ve vaně, vytvářel v teplé vodě malá vlnobití a zkoušel si vzpomenout, jaké to bylo v netopýří podobě. Vybavil jsem si jen pár pocitů, stejně jako když jsem jako opálená troska ležel na mýtině a čekal na smrt. Jako by se moje vědomí na nedávné události snažilo zapomenout. Zato zážitky z vězení bych dokázal reprodukovat minutu po minutě. Každé Kateřinino slovo bych dokázal zopakovat a navíc ve stejném tónu a barvě hlasu, s jakou ho pronesla.</p>
<p>„Zemřeš, děvko,“ oznámil jsem koupelně a vylezl z vany. Na bílém ručníku zůstalo několik žmolků z připálené kůže. Ještě den dva, a můžu zase mezi lidi.</p>
<p>~~~</p>
<p>Nakonec jsem v bytě strávil tři dny v kuse. Většinou v posteli. Buď jsem spal, nebo jsem si na svém MacBooku (speciální série pro metrosexuály, která se k mé současné holohlavé vizáži hodila asi jako papež na BDSM večírek homosexuální mládeže) projížděl televizní zprávy a zpravodajské servery. Uprchlý zločinec z věznice Pankrác zahynul na útěku při výbuchu auta. Alespoň tak to policie, poslušná kartanských pánů, vypustila do světa. Kateřina samozřejmě musela moc dobře vědět, co se ve skutečnosti se mnou stalo.</p>
<p>JUDr. Uhříka zavřeli do vazby za napomáhání zločinci na útěku. Ekologický právní servis, parta bláznivých právníků, která zadarmo zastupuje neziskové organizace a pro niž mimo jiné pracoval, už vydala asi deset prohlášení o jeho nevině. No, alespoň bude mít teplický fanoušek na čas možnost pozdravit se s bývalými klienty a třeba sežene i nové kunčafty.</p>
<p>Nejvíc mě zaujala zpráva, která už pár dní budila zájem světových médií. Kartani zahájili nábor do své vesmírné armády. Podle všeho vedli pár světelných let od Země válku a mezi svými věrnými lidmi sháněli nové vojáky. Přihlásilo se jenom pár stovek dobrodruhů. Nikdo další o boj s jinými vetřelci než těmi žlutými neměl zájem.</p>
<p>Lidi o masakrech ve vesmíru vždycky raději četli nebo se na ně dívali v televizi, než by je prožívali na vlastní kůži. Navíc bojovat s neznámým nepřítelem pro dobro svých vlastních okupantů bylo stejně lákavé jako svěřit dítě na hlídání pedofilnímu sousedovi.</p>
<p>Podíval jsem se do zrcadla. Až na tu dokonale plešatou hlavu jsem vypadal jako celkem fešný třicátník, typ tajemný drsňák. Nové vzezření mělo navíc tu výhodu, že jsem byl docela k nepoznání. Teda pro lidi, kteří viděli nějaké mé fotografie z poslední doby. Kateřina by mě poznala po čichu. Dal jsem si ještě jednu sprchu, nastříkal se nějakým deodorantem, který jsem sem přinesl už před deseti lety, když jsem byt zařizoval, a oblékl se.</p>
<p>Černé rifle, bílé tričko s dlouhým rukávem, tmavě šedá mikina a lehká černá plátěná bunda s kapucí. Na nohy jsem natáhl černé ponožky a obul své oblíbené černé vysoké martensky. Lepší boty jsem v životě nenosil. Zkontroloval jsem se v zrcadle. Vypadal jsem trošku jako skinhead, ale alespoň budu působit retro.</p>
<p>V trezoru jsem měl jeden občanský průkaz na jméno Roman Petrásek. Na fotce jsem si příliš podobný nebyl. Hlavně proto, že jsem měl v době, kdy jsem si výrobu několika falešných průkazů zajišťoval, vlasy o pět centimetrů delší. Překvapilo mě, jak málo jsem si tu nechal peněz. Tři tisíce euro je příjemná částka, ale dlouho se s ní vyskakovat nedá. Největší poklady mám naštěstí zakopané na Moravě a o nich také nikdo, kromě mé maličkosti, nic netušil.</p>
<p>Do podpažního pouzdra jsem schoval pistoli a do jedné z kapes bundy zasunul dva zásobníky. Tu bundu jsem si vybíral podle toho, jestli nedělá bouli, ale naopak skryje fakt, že jsem ozbrojený. Vybral jsem si dobře.</p>
<p>~~~</p>
<p>Sobotní párty v klubu U netopýra začíná většinou v sedm, ale dřív než v osm tam nikdo nedorazí. V devět, kdy mě před klubem dunícím rockovým nářezem nové vlny vyplivla tramvaj, už bylo pěkně narváno.</p>
<p>K Netopýrovi naštěstí nechodili jenom náctiletí hledači lásky, sexu a drogových dobrodružství, ale i třicátníci, kteří chtěli všem okolo sebe ukázat, že jsou pořád stejně mladí jako před deseti lety, dvěma rozvody a třemi dětmi. Díky nim jsem zde nepůsobil jako pěst na oko.</p>
<p>U baru jsem si objednal panáka whisky. Zatímco jídlo bylo pro nás zbytečné a v případě jeho konzumace to většinou skončilo tak, že nás náš organismus donutil ho vyzvracet, alkohol ani jiné tekutiny nám nevadily. Naopak. Pít vodu jsme občas museli. Alkohol měl stejně omamné účinky jako v době, kdy jsme byli ještě obyčejní lidé. Znal jsem upíry, kteří dokázali být naložení v lihu celé století, než jejich trápení ukončil nepřítel nebo vlastní rodina. Ta častěji.</p>
<p>Ztrestal jsem panáka ukončením jeho existence na tomto světě a vyrazil na nenápadnou obhlídku. Hledal jsem Petru. Byla úhelným kamenem mé pomsty. Potřeboval jsem spojence a potřeboval jsem, aby to byla žena. A protože stávající upírky, které jsem znal, jsou zřejmě mrtvé nebo se někde skrývají před mou Dcerou, musím vytvořit novou.</p>
<p>Po smrti Veroniky jsem se stal hlavou české rodiny a jako takový mám právo vybírat nové upíry. Vybírat a přemlouvat. Slovo přemluvit je na místě, protože žádná přeměna by se neměla uskutečnit proti vůli samotného člověka.</p>
<p>Když jsem mezi svými smrtelnými nárazovkami hledal vhodnou adeptku, napadla mě jako první. Šestnáctiletá romantička, která má uprostřed pokoje rakev? Kdo jiný by mohl souhlasit s přeměnou na upíra než ona?</p>
<p>~~~</p>
<p>„Ty zasranej bastarde, manželka tě pustila na procházku a tak sis na mě vzpomněl?“ rozkřičela se na mě, sotva jsem ji našel popíjet s partou kamarádek v boxu a uprosil, aby šla se mnou na chodbu před toalety.</p>
<p>„Já ti to vysvětlím, ta žena nebyla moje manželka,“ mluvil jsem schválně potichu, aby se i ona ztlumila a přestala se starat o zábavu několika náctiletým, kteří kousek od nás kouřili v kolečku marihuanu.</p>
<p>„Jasně, byla to tvoje sestra, tvůj otec umírá a tak si pro tebe přišla, abys byl při sepisování poslední vůle. Jsem sice naivní, ale tohle ti nespolknu ani já.“ Zuřila. Zrychleně dýchala a její velká prsa se pohupovala nahoru a dolů ve zběsilém rytmu. Působilo to docela eroticky.</p>
<p>Usmál jsem se, abych dal najevo, že oceňuji její vtip.</p>
<p>„Ne, není to moje sestra, ani manželka. Byla to kolegyně a skutečně si pro mě přišla, protože jsme měli důležitou práci.“</p>
<p>„Práci?“ zeptala se, ale tím, jak dala ruce v bok a výhružně vystrčila bradu dopředu, mi dala najevo, že vše, co řeknu, bude považovat za lež.</p>
<p>A já jí samozřejmě musel lhát. Kdybych na ni teď vybafl, co jsem ve skutečnosti, poslala by mě do háje navždycky. Jasně, že bych dřív nebo později mohl najít vhodnější kandidátku na Dceru, ale jednak jsem nechtěl čekat, a navíc se mi ta holka zvláštním způsobem líbila. Měla v sobě jistou umanutost, která je pro bytost žijící několik stovek let velmi důležitá. To, jak naši debatu prožívala, jak se jí třásla hruď, a oči se zalévaly maličkými slzičkami, navíc prozrazovalo, že jí ani po extempore s Veronikou nejsem lhostejný.</p>
<p>„Jsem soukromý detektiv. Ta holka se mnou spolupracovala při hledání mezinárodního teroristy a přišla na jeho stopu. Dostali jsme ho, ale ona přitom zemřela.“</p>
<p>Vybalil jsem tu nejhloupější historku, jaká mě v tu chvíli napadla, a teatrálně odkryl podpažní pouzdro, ve kterém se skvěl dvoukilový Desert Eagle. Možná to byla naprosto hloupá historka, ale každá šestnáctiletá tlustá holka touží po tom potkat tajemného drsňáka, který žije dobrodružný život. Navíc smrt Veroniky ji musela romanticky dojmout a zároveň potěšit. Ve srovnání s ní měly doživotní mindráky uznávané krasavice, natož takové škaredky.</p>
<p>Sázka na tajemného cizince s dojemným příběhem vyšla.</p>
<p>Pohodila hřívou černých vlasů sestříhaných ve stylu helmy Dartha Vadera a zakroutila hlavou.</p>
<p>„Kecáš,“ oznámila jenom, ale nebyla v tom ta předchozí síla naštvanosti a nenávisti.</p>
<p>„Nekecám. Když to všechno skončilo, chtěl jsem tě strašně najít. Líbíš se mi. Toužil jsem tě zase vidět.“</p>
<p>Vyrazil jsem jí dech. Teda málem. Zhluboka se nadechla, ale už nedokázala nic říct. Teď už zbýval poslední krok. Opatrně jsem se k ní přiblížil a políbil ji. Nebránila se. Otevřela ústa. Polibek trval možná deset minut. Zvláštní, že ani já jsem nechtěl přestat. Petra v sobě měla skutečně něco, co mě přitahovalo. Určitě něco jiného, než to, co mě lákalo na Kateřině, a nebylo to ani tolik silné a spalující, ale nebylo náhodou, že jsem si v okamžiku, kdy mi přestalo jít o život, vzpomněl zrovna na ni.</p>
<p>„Fakt nejsi ženatej?“ zeptala se, když náš polibek skončil.</p>
<p>„Nejsem,“ ujistil jsem ji, i když to samé bych udělal, kdybych ženatý byl.</p>
<p>„A nejseš třeba nějakej úchyl, který mě tou bouchačkou oddělá někde v lese, že ne?“</p>
<p>„Nejsem,“ prohlásil jsem stejně, jako to říká kterýkoliv úchyl s bouchačkou, který střílí holky v lese, ale Petru to uspokojilo.</p>
<p>„Ke mně nemůžeme, fotřík je doma,“ oznámila mi cudným hlasem, ale bylo jasné, na co myslela.</p>
<p>„Já bydlím sám.“</p>
<p>Zavrtěla hlavou. „Nejezdím k chlápkům domů. Není to bezpečný.“ Vida, až tak naivní není.</p>
<p>Znovu jsem ji políbil. V kalhotách se mi napnul zregenerovaný penis, o němž jsem si po výbuchu v autě myslel, že už je na odpis, a začal jsem se jím tvrdě třít o její intimní partie.</p>
<p>„Tak pojeďme,“ špitla vzrušením.</p>
<p>Evidentně to s tou bezpečností až tak nepřeháněla.</p>
<p>Na ulici jsme chytli prvního taxíka a prolíbali se v něm až před panelák na Jižním Městě. Ve výtahu už jsem ji zbavil podprsenky a prsty dovedl k prvnímu orgasmu.</p>
<p>V posteli jsem pak podal svůj životní výkon v pozici dokonalého milence. Několikrát jsem ji pusou přivedl k orgasmu, a když už došlo na samotnou soulož, ovládal jsem se tak dlouho, až už nemohla vyčerpáním ani vzdychat. Bohužel jsem neměl doma kondomy, což jí sice nevadilo, ale pro klid v její mladičké dušičce jsem se jí udělal na břicho.</p>
<p>Lehl jsem si vedle zpocené a unavené Petry a v roli dokonalého milence si jemně hrál s jejími prsy. Kdyby byla kočka, začne určitě příst. Místo toho jsme si ve sprše dali ještě nášup a pak jsem jí zavolal taxíka.</p>
<p>Nechala ho odjet. Jenom si testovala, jestli ji pustím pryč. Obstál jsem. Poslala rodičům sms, že přespí u kamarádky, a vrhli jsme se na třetí kolo. Tentokrát převzala iniciativu Petra. Vzala do pusy můj unavený penis a nedala si pokoj, dokud nebyl tvrdý. Pak si mě položila na záda a obkročmo přisedla.</p>
<p>Líbilo se mi, jak je sebevědomá. Holky s její nadváhou chtějí mít zhasnuto, ideálně zatemněno. Nechala v pokoji rozsvíceno a tak jsem mohl sledovat její velká ňadra, jak se jako vlny cunami pohupují nad mou hlavou.</p>
<p>Nakonec jsme usnuli v objetí. Nazí, zpocení a dokonale ukojení.</p>
<p>„Kdybys tak věděla, holčičko, s kým spíš,“ pomyslel jsem si, když jsem ji k ránu přikrýval dekou.</p>
<p>~~~</p>
<p>Když už hezkých pár století nepracujete, jsou pro vás všechna rána stejná. I tak jsem stále ctil nedělní dopoledne jako čas odpočinku a pohody. Petra spokojeně spala v posteli a já vyrazil na nákupy. Přestože jsem už pár století nesnědl ani sousto, věděl jsem díky filmům a četbě současných knih, co na snídani pořídit. Obstaral jsem deset rohlíků, máslo, marmeládu, tavené sýry, tvrdé sýry, šunku a dvě krabice džusu. Brusinkového. Piju ho taky. Červenou barvu miluji i u nekrvavých nealkoholických nápojů.</p>
<p>Po návratu domů jsem zjistil, že se Petra mezitím přesunula do koupelny. Vyskládal jsem jídlo na stůl a šel ji zkontrolovat. Kontrola se protáhla na patnáct minut a rozšířila se na osahávání, lízání intimních partií a trochu toho ranního divokého sexu u pračky.</p>
<p>„Bílý rohlíky? Chceš, abych byla ještě tlustší? A máslo? Děs. Víš, kolik je v tom kalorií?“ zahrála mi v kuchyni scénku „jsem hysterická z toho, že jsem tlustá“ Petra.</p>
<p>„Netuším,“ odpověděl jsem popravdě.</p>
<p>Zabalená jenom do velkého bílého ručníku z Ikey (kupoval jsem tam všechno kromě zbraní) si sedla ke stolu a jakoby odevzdaně začala natírat rohlík máslem. Z široké nabídky kuchyňského stolu si vybrala jenom šunku. Spořádala dva rohlíky a pak si teprve uvědomila, že já nic nejím. Navíc jsem na stůl nachystal jenom jeden talíř a jeden nůž, z výbavy, kterou mi tu zanechal předchozí majitel bytu.</p>
<p>„Ty nebudeš jíst?“</p>
<p>„Už jsem snídal, když jsi ještě spala,“ zalhal jsem.</p>
<p>„Hmm,“ pustila se do třetího rohlíku.</p>
<p>„Nesnáším jídlo. Fakt. Děsně mě štve,“ konstatovala, když natírala máslem a sýrem čtvrtý rohlík.</p>
<p>„Nevypadáš na to.“</p>
<p>„Grr,“ zavrčela.</p>
<p>„Už jako děcko jsem sežrala, na co jsem přišla. Štve mě to,“ řekla jakoby na omluvu a udělala smutné psí oči.</p>
<p>Vypadala rozkošně. Nalil jsem si brusinkový džus a na kuráž ještě sklenici pořádného panáka Jamesona. Koukal jsem na ni a uvědomil si, že správná chvíle nemusí přijít nikdy, a rozhodl se jít s pravdou ven okamžitě.</p>
<p>„Abych pravdu řekl, už jsem nejedl hezkých pár století.“</p>
<p>„To by se mi taky líbilo,“ prohlásila při mazání pátého rohlíku.</p>
<p>„Dá se to zařídit.“</p>
<p>„Ne, kámo, podvázat žaludek si nenechám.“</p>
<p>„Podvázat co?“</p>
<p>„Žaludek. Už mi to nabízela matka, že bych pak míň žrala. Kdepak, já bych se neovládla, ani kdyby mi vyoperovali celý žaludek. Občas se bojím, že umřu jako dvousetkilová zrůda a jako vtipná zpráva se to objeví na poslední straně Blesku.“ Tahle vějička nevyšla. Musím na ni zpříma.</p>
<p>„Peťo, věříš na upíry?“</p>
<p>Zpozorněla. Změnu tématu uvítala s nadšením.</p>
<p>„Jasně. Teda ne na takový klasický jako jsou ve Stmívání a všech těch škvárech, to je blbost, že jo. Věřím na energetický upíry. Lidi, co dokáží vysávat z ostatních energii.“</p>
<p>Vypil jsem panáka a nalil si dalšího. Tohle bude těžké. Když mi Veronika vysvětlovala, co jsou upíři zač, nebylo to příliš složité. V době, v níž jsem se narodil, jsme upíry považovali za samozřejmost. Nad vchodem do domu visel kříž a nad okny sušený česnek. Obojí je proti upírům naprosto neúčinné, ale dodalo to důvěru a člověku se lépe usínalo.</p>
<p>„Je to naopak, existují jenom klasičtí upíři, jak je znáš z legend a mýtů. Blbost jsou energetičtí upíři. Teda u upírů si musíš odmyslet všechny ty pitomosti s česnekem, svěcenou vodou, spaním v rakvi a alergií na slunce. To si vymysleli naši předkové, aby zmátli své případné nepřátele. Není větší sranda, než když na tebe chlapík vytáhne kříž a dubový kolík. Vždycky se strašně divili, že mi to nic nedělá.“</p>
<p>Petra na mě koukala jako na magora.</p>
<p>„Ty seš upír?“</p>
<p>„Ano, narodil jsem se v roce 1320. Ta žena, která nás tenkrát tak přepadla, se jmenovala Veronika, také upírka. Stvořila mě. Je už ovšem skutečně mrtvá.“</p>
<p>„Sakra, o vás jsem už slyšela,“ vstala zprudka od stolu, aniž by dojedla šestý rohlík.</p>
<p>„Mně nevadí perverznosti, ale všechno má své meze. Řezat mě při sexu nožem nebudeš, tohle mě fakt nevzruší. Do prdele, já jsem věděla, že bude v něčem problém. Já jsem tušila, že jsi nějakej úchyl.“</p>
<p>Rychlým krokem se přesunula do ložnice a začala si oblékat věci. Plakala.</p>
<p>Nezbylo mi než zvolit drastickou přesvědčovací metodu. Z ledničky jsem vytáhl jednoho z Desert Eaglů a připevnil tlumič.</p>
<p>„Petro!“ křikl jsem.</p>
<p>Otočila se a strachem vytřeštila oči.</p>
<p>Zmáčkl jsem spoušť a prostřelil si levou ruku. Kulka se zaryla hluboko do podlahy.</p>
<p>„Do prdele, ty jsi magor. Nevyhrožuj mi, že když tě opustím, tak se zabiješ, žádný takový, na to já ti neskočím. Odejdu odsud a ty se klidně zabij, ty magore, magore, magore,“ slovo magore řekla možná ještě desetkrát.</p>
<p>„Podívej na tu ruku,“ vyzval jsem ji klidným hlasem a natočil ji tak, aby lépe viděla, kudy prošla kulka. Krev přestala téct téměř okamžitě a rána se během pár minut zacelila.</p>
<p>„Co to?“ vyjekla jenom.</p>
<p>Otevřel jsem pusu a nechal vyjet všechny čtyři špičáky.</p>
<p>„Co je to za trik?“</p>
<p>„Žádný trik,“ zavrtěl jsem hlavou a špičáky opět schoval.</p>
<p>„Jsem vážně upír a to, co ti nabízím, je stát se tím, čím jsem já. Nejsme nesmrtelní, to jsou jen legendy, ale žijeme stovky let. Znal jsem upíry, kteří žili přes dva tisíce let a nakonec umřeli násilnou smrtí. Nemusíš vysávat lidi, postačí ti krev ze zvířat a to jenom občas. Nebudeš už ale jíst normální jídlo, můžeš chodit na slunce a taky do kostela, spát můžeš klidně v posteli, ale jestli chceš, tak si můžeš přitáhnout tu svou rakev. Budeš sice první upír v dějinách, který spí v rakvi, ale klidně, beze všeho. Záleží na tobě. Jo, a taky už nikdy víc neztloustneš. Spíš zhubneš. Během přeměny na upíra se tvé tělo transformuje do ideální formy.“</p>
<p>Vychrlil jsem to na ni rychle jako účastník nějaké televizní vědomostní soutěže. Sedla si na postel. Na sobě měla jenom těsně obepnuté kalhoty a podprsenku.</p>
<p>„Ty to myslíš vážně, viď.“</p>
<p>„Myslím. Jsem skutečně upír. Řekni mi, co mám udělat, abych ti dokázal, že jsem tím, za co se vydávám.“</p>
<p>Na podtržení svých slov jsem uchopil pracovní stůl a jednou rukou ho zvedl ke stropu.</p>
<p>~~~</p>
<p>Uvěřila mi. Seděli jsme na koberci v ložnici, pili Jamesona a už asi čtyři hodiny jsem jí vyprávěl svůj životní příběh včetně nedávného útěku z věznice Pankrác. Byla zvídavá, vyptávala se na nejmenší detaily a k některým událostem se i vracela. Chtěla si tak nenápadně ověřit, jestli si jenom nevymýšlím.</p>
<p>Myslel jsem si, že nejtěžší bude rozloučení s dosavadním životem. V tomhle věku se v posledních staletích ve slovanském klanu nikdo určitě upírem nestal. Musí mít spoustu snů, ideálů, plánů a taky má rodiče.</p>
<p>„Máma mi bude chybět. Fotřík vůbec. Je to morous,“ odpověděla, když jsem tentokrát kladl otázky já.</p>
<p>„Řekla jsi „bude chybět“. Znamená to, že souhlasíš?“</p>
<p>„Ano, souhlasím. Chci se stát upírkou,“ prohlásila vážným tónem. Přesto jsem cítil, že v koutku duše si pořád myslí, že je to všechno jenom nějaká legrace, kterou jsem si připravil pro její pobavení. Definitivně mi uvěřila, až když jsem zaťal špičáky do jejího krku a začal jí svými malými ostrými jehličkami vysávat krev.</p>
<p>„Bože,“ vyjekla strachem a omdlela.</p>
<p>„Souhlasila jsi, lásko, nikdy na to nezapomeň,“ zašeptal jsem poté, co jsem jí vypil přes litr krve.</p>
<p>~~~</p>
<p>V noci se na chvíli probudila. Byla oslabená ztrátou krve a lomcovala jí horečka.</p>
<p>„Co jsi mi to udělal, hajzle?“ řekla jenom, než zase omdlela.</p>
<p>Asi hodinu po vysátí první dávky krve jsem jí dal prostřednictvím svých špičáků transfuzi své vlastní krve. Kontaminace zmutovanou upíří krví působila postupnou proměnu vnitřních orgánů a svaloviny. Neobešlo se to bez horeček, zvracení a hlavně bolestí.</p>
<p>Pamatuji si na svou vlastní proměnu. Myslel jsem, že umírám, že mé tělo hoří v pekelných plamenech, do nichž jsem byl uvržen proto, že jsem se spustil s démonickým stvořením Veronikou. Prakticky jsem vlastně i umřel. Stejně jako Petra. Po třetí výměně krve upadne přeměňovaný do stavu klinické smrti. Horečka zmizí během několika minut a tělo se naopak ochladí na nějakých třicet stupňů. Pokud by byla Petra ještě člověk, už by dávno zemřela. Ale moje nová vyvolená už byla v polovině cesty k upírství.</p>
<p>Krev musí svému potomkovi rodič vyměnit sedmkrát. V dávných dobách se dělávaly nedokonalé přeměny, kdy upíři vyměnili krev třeba jen třikrát. Stvořili tím slabšího jedince, který ale dokázal žít i dvě tři staletí a sloužit svému pánovi. To nebude Petřin případ. Chtěl jsem mít svou teprve druhou Dceru co nejdokonalejší.</p>
<p>Před přeměnou nejde zjistit, jak silný upír se z člověka stane. Zažil jsem případy přeměny mocných válečníků, z nichž se po přeměně stali podprůměrní upíři. Naopak se občas z žen stávali ti nejsilnější bojovníci. Příkladem byla Veronika, která se dokázala postavit každému. Teda snad kromě Gerharda. Také rozhodoval věk a pozdější výcvik. Upír svého vrcholu dosahoval kolem tisíce let, ale opět zde platilo, že nic se nedalo odhadnout přesně.</p>
<p>Po sedmé výměně se většinou přeměněnec probouzel po dvou dnech. Petra se probrala téměř okamžitě.</p>
<p>„Tys nekecal,“ konstatovala překvapeně.</p>
<p>„Spi,“ přikázal jsem jí.</p>
<p>~~~</p>
<p>Ve čtvrtek ráno, den po poslední výměně krve, jsem se vypravil na nákupy. V nejbližším zverimexu jsem pořídil deset zakrslých králíků plemene Teddy. Vypadali rozkošně, malí s velkýma ušima a bílou kudrnatou srstí. Porcovat je budu muset tajně, protože vraždu takových rozkošných králíčků by moje romantická šestnáctiletá upírka asi nedopustila.</p>
<p>Cestou jsem do Vltavy hodil její mobilní telefon. Vypnul jsem jej téměř okamžitě po začátku přeměny. Touhle dobou už se po své zatoulané dcerušce, která odešla z klubu s neznámým chlápkem, musí shánět rodiče a také policie. Jen bychom telefon zapnuli, hned by nás lokalizovala kriminálka.</p>
<p>Koupil jsem všechny noviny na stánku včetně Kartanského Práva. Dostal jsem se k nim až večer. Nejdříve jsem musel připravit první jídlo pro novorozenou upírku.</p>
<p>„Nikdy by mě nenapadlo, že může být krev tak sladká,“ pronesla uznale na adresu Teddíků. „Z čeho to je? Nezabil jsi kvůli mně nějakého člověka, že ne?“</p>
<p>„Je to z králíků. Lidi vůbec nemusíš vysávat, když nechceš. Ale jsou ještě chutnější,“ zasmál jsem se.</p>
<p>„Brr,“ otřásla se. Opatrně vstala a nahá se šla na sebe podívat do zrcadla v koupelně. Skutečně hodně zhubla, ale ne natolik, aby se pořád nedala označit za oplácanou gymnazistku. Prsa jí zůstala ve stejné velikosti.</p>
<p>„Slušnej výkon,“ zaradovala se.</p>
<p>„Navíc vůbec nemám hlad. Divný.“</p>
<p>„Hlad po normálním jídle už mít skutečně nebudeš. Dala jsi na věky sbohem kaloriím. Teď už ti postačí krev a občas trochu vody. Obojí ve velmi malých dávkách. Krev jednou za půl roku. Teda pokud nevydáš víc energie nebo tě někdo nezraní.“</p>
<p>„Ale chuť na sex mám pořád,“ oznámila mi a provokativně zavrtěla o něco hubenějším zadkem, než jsem si pamatoval.</p>
<p>„To je dobře.“</p>
<p>~~~</p>
<p>Po sexu jsem provedl dosud nejstrašnější věc v našem krátkém vztahu.</p>
<p>„Né, vlasy nééé,“ žadonila.</p>
<p>„Jsi pohřešovaná šestnáctiletá holčička unesená nějakým úchylem. Vyprávěl jsem ti, jakým problémům budeme čelit. Nechci se ještě honit s místní policií. Podívej,“ držel jsem před ní Blesk s její fotografií na třetí straně a nadpisem: Pátrání po unesené gymnazistce stále bezvýsledné.</p>
<p>„Dobře, ty ukrutníku. Zprzni mě.“</p>
<p>Když se rozezvučel motorek holicího strojku, zavřela křečovitě oči. Seděla nahá ve vaně, slzy na krajíčku. Vlasy dopadaly na dno bílé vany jako peří z černé slepice. Vzal jsem to z gruntu, bez nástavce, výsledná délka vlasů nula.</p>
<p>„Vypadáš k zulíbání,“ oznámil jsem jí, když jsem spokojen s výsledkem odložil strojek. Nejdřív si hlavu osahala. Teprve potom se prohlédla v zrcadle.</p>
<p>„Nenávidím tě.“</p>
<p>Zatímco se během koupele loučila se svými vlasy, pustil jsem se konečně do čtení novin. Ve všech se nacházely celostránkové inzeráty lákající dobrovolníky do služby v kartanské flotile. V Hospodářských novinách jsem objevil zajímavou analýzu proměny světového průmyslu pro vojenské potřeby nových vládců. V Mnichově se stavěla továrna na robokopy. Nedaleko Moskvy se zase začaly konstruovat malé vesmírné lodě. Podle všeho je hlavní náplní žluťásků neustálé dobývání a obsazování nových planet a podrobování jejich obyvatel. Zajímalo by mě, kdo jsou ti, proti kterým bojují. Noviny jejich současné protivníky označovaly jako krvelačná monstra dobývající stále nové a nové části vesmíru a likvidující vše živé, na co přijdou. Podle svých staletých zkušeností s propagandou jsem usoudil, že se zřejmě jedná o kultivované a slušné bytosti, jejichž jedinou ukrutností bylo, že se na rozdíl od nás postavily kartanům na odpor.</p>
<p>V Hospodářkách jsem objevil ještě jeden zajímavý článek. Byl o soudu se známým advokátem, JUDr. Tomášem Uhříkem, který se proslavil jako obhájce fotbalových výtržníků a teroristů bojujících proti kartanské přítomnosti na Zemi. Podle prohlášení žalobce mu hrozilo doživotí za napomáhání útěku nebezpečného zločince a také spolupráci s teroristy ohrožujícími mírovou spolupráci mezi kartany a lidstvem.</p>
<p>„Chudák Uhřík,“ povzdechl jsem si.</p>
<p>„Copak? Vymačkáváš si beďary?“ zavtipkovala Petra. Po smuteční náladě kvůli ztraceným vlasům nebylo ani památky. Na sobě měla jenom kalhotky a tričko.</p>
<p>„Ne, chtějí zavřít na doživotí toho magora, co mi pomáhal zdrhnout z lochu. Pozítří má padnout rozsudek, ale pochybuji, že by ho pustili. Zřejmě je štval už před tím, než mi pomohl zmizet.“</p>
<p>„Tak ho z vězení osvoboď.“</p>
<p>„Vězení už podruhé riskovat nebudu, ale mohla bys ho dostat ze soudní budovy. U soudu žádní robokopové nebudou a už jsi dost silná na to, abys to zvládla.“</p>
<p>„Já?“ podivila se. „Proč ho nevystřílíš ty?“</p>
<p>„Protože všude jsou kamery a pokud mě Kateřina pozná, začne hon na lišku a nezapomeň, že ta liška jsem já a ty jsi moje lišče.“</p>
<p>„To je od tebe hezké, taťko lišáku. Před týdnem jsem se strachovala, jestli nepropadnu z fyziky a teď mám za úkol osvobodit nějakého magora, co se jmenuje Beďar. Skvělý.“</p>
<p>„Uhřík, lásko. Jmenuje se Tomáš Uhřík.“</p>
<p>~~~</p>
<p>Výhodou upířího života je fakt, že jste stále připraveni na problémy a nebezpečí. Než jsme se pustili do křížku s mimozemšťany, bojovali jsme stále mezi sebou. I v dobách míru a příměří jsme se chystali na další kola věčné války mezi klany a rodinami, protože jsme nikdy nemohli vědět, kdy nepřítel příměří poruší. Bohužel mé rezervní zásoby nepočítaly s tím, že budu mít za parťáka čerstvě stvořeného upíra, kterému je navíc šestnáct, je o tři hlavy menší než já a má největší prsa, jaká jsem za posledních dvě stě let osahával.</p>
<p>Další den jsem proto vyrazil na nákupy. Hlavně jsem Petře potřeboval pořídit skutečně kvalitní oblečení a boty. Nejdřív jsem ovšem zamířil do pronajaté garáže, kde byl už tři roky schovaný Jeep Wrangler. Garáž, která se nacházela na okraji Horních Počernic v řadě s dalšími třiceti garážemi, jsem nekontroloval víc než rok, takže jsem se bál, že ji najdu prázdnou. Na koupi nového auta se v mých pražských skrýších nacházelo zatraceně málo hotovosti. Využívat některý z účtů jsem se bál, protože je už dávno mohla odhalit všehoschopná a nyní i všemocná Kateřina. Pořádné peníze v papírcích a zlatu jsem měl schované až na Moravě.</p>
<p>Garáž vypadala neporušeně, klíč byl na svém místě, schovaný pod velkým kamenem zakopaným pár metrů od ní. Odemkl jsem a oddechl si. Tmavě zelená potvůrka stála na svém místě. V jejím kufru se navíc schovávaly tři neprůstřelné vesty, dvě pistole mé oblíbené značky a láhev tequily. Nejlepší možná kombinace.</p>
<p>~~~</p>
<p>Do vozu jsem nanosil nejpotřebnější věci z bytu. Ať už se únos JUDr. Uhříka povede nebo ne, bude pro nás Praha příliš horké místo.</p>
<p>Kalhot jsem pro Petru v udané velikosti koupil deset, stejně jako párů bot, triček, košil a mikin. Naštěstí se do některých z nich vešla. Až tak moc totiž nezhubla a měla docela neforemnou postavu.</p>
<p>Večer jsme po nepovinném sexu a povinném půllitru krve, tentokrát z dospělých a rozhodně vůbec ne roztomilých králíků, vymysleli plán únosu a následného útěku. Nešlo o nic složitého. Prostě vejdeme dovnitř sami a ven si už vezmeme Uhříka.</p>
<p>Fascinovalo mě, jak Petra svůj nový stav i fakt, že se z ní stane psanec, bere s přehledem a nadšením. Možná už ve svých šestnácti pochopila, že od budoucnosti nemá moc co očekávat a můj vpád do svého života vzala jako šanci na dobrodružný a romantický život. Jenže tenhle život moc romantický nebyl. Zato dobrodružný byl někdy až moc. Zvlášť poslední dobou.</p>
<p>Vím, že svého souhlasu s přeměnou bude ještě stokrát litovat, stejně jako jsem litoval já, ale už není cesty zpět. Teď už může jenom zemřít.</p>
<p>~~~</p>
<p>„Jsem nervózní, dala bych si cigaretu.“</p>
<p>„Nevěděl jsem, že kouříš.“</p>
<p>„Jenom občas. Bojím se rakoviny. Mám trošku sklony k fóbiím, víš,“ pokrčila omluvně rameny Petra. „Myslím, že téhle konkrétní se říká karcinofobie.“</p>
<p>„Na rakovinu se vykašli. Veronika kouřila snad od objevení Ameriky a pořád byla zdravá jako řípa. Teda dokud jí ta čubka Kateřina neuřezala hlavu.“</p>
<p>„Fajn, lásko. Jdeme koupit cigára.“</p>
<p>Podrážděně jsem zavrčel, ale nezbylo mi než to respektovat. Koupila si startky. Vytáhla dvě po sobě.</p>
<p>Stáli jsme na parkovišti před pražským Speciálním soudem ve Slezské ulici. Dřív to byl obyčejný obchodní soud, než se z něj stalo centrální místo pro souzení zločinů proti kartanské a lidské sounáležitosti. Z bytu na Jižním Městě jsme sem dorazili metrem. Auto jsem už v noci zaparkoval tři bloky od soudní budovy. Do rána jsem pak obcházel okolo soudu a hledal případné únikové cesty, kdyby se něco zvrtlo. Kdyby je hloupé slovo. Věděl jsem, že se něco zvrtne.</p>
<p>VŽDYCKY se něco zvrtne.</p>
<p>Před vchodem kroužilo v podivné chaotické formaci asi čtyřicet chlapíků a několik dívek. Šlo o docela zajímavou směsku demonstrantů. Některé nebylo na první pohled těžké identifikovat jako fotbalové výtržníky. Kupodivu na sobě měli šály různých fotbalových klubů. Uhřík se v boji za práva českých rowdies nechoval zrovna selektivně.</p>
<p>Někteří měli i transparenty:</p>
<p>~</p>
<p>Svobodu nevinnému.</p>
<p>Uhříku, jsi náš hrdina. Sparta.</p>
<p>Baník stojí za Uhříkem!</p>
<p>~</p>
<p>Další měli naopak dlouhé vlasy, znaky hnutí hipís našité na bundách a jejich transparenty nesly poněkud odlišná poselství:</p>
<p>~</p>
<p>Pusťte mučedníka za svobodu lidstva</p>
<p>Uhřík, oběť systému.</p>
<p>~</p>
<p>Hipíkové i výtržníci na sebe sice ostražitě koukali, ale sympatie k advokátovi, který se bral za chuligány, teroristy i kuřáky marihuany (jak zajímavě popisovaly články v novinách) je alespoň pro tento okamžik spojovala.</p>
<p>Pravicově-levičáckou idylu nakonec ukončila policie. Sedm antonů obklopilo budovu soudu, těžkooděnci vyběhli ven a nešetříce ranami obušků narvali demonstranty do aut. Než Petra dokouřila ty svoje dvě smradlavé startky, zůstalo po celém shromáždění jen pár zlámaných tyčí od transparentů a trocha krve na asfaltu.</p>
<p>„Pojď, ty můj malý krvesaji. Za chvilku to začne,“ plácl jsem ji po zadku a vyrazil k hlavnímu vchodu.</p>
<p>~~~</p>
<p>„Obžalovaný byl po důkladném zvážení senátem trestního soudu shledán vinným ve všech bodech obžaloby, a proto se jménem Evropské unie Tomáš Uhřík odsuzuje k výjimečnému trestu odnětí svobody na doživotí v zařízení se zvýšenou ostrahou,“ oznámila ztichlému sálu, v němž všichni během vynesení rozsudku stáli, soudkyně.</p>
<p>Uhřík, který se celou dobu tvářil sebejistě a občas se šklebil, aby dal najevo, jak ho celá ta fraška unavuje, najednou zbledl. Podlomila se mu kolena a jenom díky tomu, že jej podepřel člen justiční stráže, neupadl. Ve vazbě na sobě mohou mít obvinění civilní oblečení, takže si jako provokaci oblékl zelené kalhoty s kapsami a modrou havajskou košili s obrázky černochů válejících se na pláži a kouřících z vodní dýmky. Vypadal v tom před přísnou soudkyní vážně nepatřičně.</p>
<p>V sále bylo nabito k prasknutí. Polovinu diváků tvořili novináři. Druhou vesměs Uhříkovi přátelé a fanoušci. Zájem o soud byl takový, že si lidé museli dopředu zamlouvat pořadní lístky, aby se vůbec dostali do jednací místnosti. Sám jsem naše vstupenky pořídil u překupníka.</p>
<p>Prostředky na výrobu falešných občanských průkazů jsem měl na Moravě, takže jsme museli riskovat. Vyšlo to. Chlapík u vchodu Petřinu občanku zběžně prohlédl, zkontroloval si lístky a řešil jenom průchod bezpečnostním rámem. O pátrání po její ztracené prsaté maličkosti buď nevěděl, nebo se nám nová podoba skutečně vyplatila.</p>
<p>Pronést pistoli nebylo vůbec těžké. U soudu musí každý projít bezpečnostním rámem a pak dát všechny tašky, batohy nebo kabelky pod rentgen. Jediná věc, která není kontrolovaná, je peněženka, která se spolu s klíči dává na stoleček u rámu. Její patnáct centimetrů dlouhá a na první pohled pěkně nabitá šrajtofle obsahovala místo peněz malou pistolku na pět nábojů. Udělal jsem si ji ve volném čase před čtyřiceti lety. Nevypadala příliš vražedně, ale byla.</p>
<p>Zatímco se Petře podařilo zabrat místo kousek za eskortou a Uhříkem, který se po všechna stání hájil sám, sedl jsem si kousek od dveří. Obličej jsem si natřel tmavým krémem, abych vypadal alespoň trošku balkánsky a přilepil si falešný knír. Nešlo o příliš důmyslné maskování, ale alespoň na první pohled jsem byl jiný, což je vždy nejdůležitější.</p>
<p>„Pracky nahoru, vy bastardi, kdo se pohne, toho vodkrágluju.“</p>
<p>Něco v tomhle smyslu měla pronést Petra, jenže ta, stejně jako ostatní, stála na svém místě.</p>
<p>„A vy si, kurva, sedněte, vy zmrdi,“ přikázal ženský hlas publiku.</p>
<p>Sám jsem ve vypjatých chvílích mluvil jako čistič chléva, v němž jsem se ostatně narodil a vyrostl, ale série takových ostrých výrazů byla i na mě dost. Věty patřily křehké hubené a vysoké dívce s orlím nosem, černýma uhrančivýma očima a blonďatými vlasy smotanými do série vzájemně propletených dredů. V ruce svírala pistoli. Viděl jsem z ní jenom hlaveň, ale podle toho, že ji přenesla přes kontrolu, bude zřejmě keramická. Tyhle lahůdky moc výstřelů nevydrží, ale pro unesení letadla, případně k osvobození na doživotí odsouzeného advokáta se hodí.</p>
<p>Všichni si sedli a fascinovaně sledovali dredatou Bonnie, která si přišla pro svého Clydea. Petra mě vyhledala pohledem. Dramaticky povytáhla obočí, aby naznačila, že netuší, co dělat. Rukou jsem jí nařídil, aby seděla a počkala, jak se situace vyvine.</p>
<p>„Tome, seber těm hajzlům bouchačky a odemkni si pouta,“ nařídila Bonnie.</p>
<p>Uhřík se rozesmál od ucha k uchu. Ještě s rukama v želízkách odzbrojil jednoho ze strážců, strčil si jeho pistoli za kalhoty a začal mu z opasku odepínat klíče k poutům.</p>
<p>Muselo to přijít. V téhle místnosti seděla elita české žurnalistiky. Který uniformovaný chlápek by odolal tomu, ukázat před všemi těmi mediálními hyenami své hrdinství?</p>
<p>„Pozor!“ zařval jsem v okamžiku, kdy člen justiční stráže sahal po zbrani. Všichni se ke mně otočili. Bohužel i Bonnie. Sálem se rozlehly dva výstřely. Autorem prvního byl strážný. Od boku vypálil k dredaté osvoboditelce a trefil ji do nohy. Svalila se na zem a bolestí upustila svou pistoli na podlahu.</p>
<p>Imitace. Žádná keramika. Umělohmotná napodobenina.</p>
<p>Druhý výstřel mohl patřit jedině Petře. Tyčila se nad přikrčenými diváky tisknoucími se do svých sedadel jako malá tlustá prsatá bohyně pomsty a mezi sepnutými dlaněmi svírala mou pistolku. Trefila. Strážný ležel na zemi a krvácel z břicha. Svou zbraň, na rozdíl od Bonnie, ovšem nepustil. Ze své pozice na podlaze neviděl čerstvou upírku, která mohla za jeho zranění, a proto ze všech sil zvedal umdlévající rukou pistoli směrem k vyplašené dredařce. Ještě sekundu a statečná zachránkyně se odebere ke svým předkům.</p>
<p>K jejímu štěstí jsem se ale rozhodl skoncovat s rolí pozorovatele. Jen co zazněly výstřely, rozběhl jsem se Uhříkovi a jeho blondýně na pomoc. Z rozběhu jsem kopl zraněného strážce do hlavy a než si stačil advokát uvědomit, kdo je tajemný zachránce v poslední chvíli, přivlastnil jsem si strážcovu pistoli. Zraněný hlídač omdlel. Druhý se rozhodl, že si nebude hrát na hrdinu, lehl si na břicho, roztáhl nohy a ruce a veřejně tím demonstroval, že je hodný chlapec, který v žádném případě nikomu nehodlá bránit v útěku.</p>
<p>„K zemi. Lehnout!“ zařval jsem.</p>
<p>Všichni pochopili, že situaci ovládl profesionál, a do jednoho poslechli můj příkaz.</p>
<p>„Petro, vezmi tu holku,“ nařídil jsem upírce, která se už stačila přidat k naší podivné sestavě.</p>
<p>„Netopýři,“ poznal mě konečně Uhřík, kterému se mezitím podařilo zbavit se pout.</p>
<p>„Já jdu první. Uhříku, ty se kryj za mnou. Petro, máš ještě čtyři náboje. Střílej po každém, kdo se ti jenom nebude líbit, jasný?“</p>
<p>„Jasný,“ odpověděla.</p>
<p>Pohled na malou šestnáctiletou holku držící vysokou zraněnou blondýnu stejně lehce, jako kabelku od Luise Vuittona, musel být pro každého, kdo nic netušil o upírech, fascinující. Petra vůbec zvládala celou situaci neuvěřitelně skvěle. Ten zásah do strážného a rozhodnost, s jakou vzala Bonnie na ramena, mě překvapily. Vzpomněl jsem si přitom na nebožku Germánku Krinu. Doufám jenom, že moje Dcera nedopadne stejně.</p>
<p>Výstřely v soudní síni se musely rozlehnout polovinou soudní budovy. Na chodbě se bude kromě desítek fotografů, které soudkyně vykázala před začátkem jednání, tísnit i pár členů justiční stráže. Venku navíc stále hlídkovali policisté kvůli demonstrantům. My s Petrou se ven určitě dostaneme, ale z těch dvou by se po cestě mohly stát zatraceně děravé mrtvoly. Neměl jsem na výběr.</p>
<p>„Počkejte,“ zavelel jsem Uhříkovi s Petrou, oběhl soudní síň a vytáhl si za soudním stolem skrčenou soudkyni.</p>
<p>„Půjdeš s námi, zlato,“ oznámil jsem rozklepané, asi šedesátileté brunetě s ostrými rysy a vodnatýma zelenýma očima. Levou rukou jsem ji chytl pod krkem a násilím postavil na nohy. Nekladla odpor, snažila se spolupracovat, ale strachem byla celá ztuhlá a nemohla chodit. Přistrčil jsem jí pravačku s pistolí ke spánku.</p>
<p>Došoural jsem se s ní až ke dveřím a vykopl je.</p>
<p>„Mám jako rukojmí soudkyni. Pokud po nás někdo vystřelí, ustřelím té čubce hlavu. Všichni schovejte zbraně. Počítám do sedmi. Potom vyjdeme na chodbu,“ zařval jsem.</p>
<p>„Jeden. Dva. Tři. Čtyři. Pět. Šest. Sedm. Jo, a jestli někdo z těch pitomců od novin zmáčkne spoušť fotoaparátu, tak ho zastřelím,“ dodal jsem a chodbou se rozlehly desítky napjatých nadechnutí.</p>
<p>„Pojďte,“ zašeptal jsem a krytý soudkyní jako živým štítem vyšel opatrně na chodbu.</p>
<p>Při zdi se krčili fotografové. Zatím to vypadalo, že všichni mají v plánu mě poslechnout. Uniformovaných členů justiční stráže už bylo v chodbě skoro deset. Mířili na mě pistolemi.</p>
<p>Cítil jsem jejich strach. Na podobné situace je cvičili, ale rozhodně nic podobného zatím nezažili. Kromě strachu jsem ucítil i moč. Paní soudkyně si hrůzou ucákla do kalhotek. Protože měla jenom sukni a proudu moče nemělo co bránit v cestě, zanechali jsme za sebou několikametrový čůrek žluté vody.</p>
<p>„Pane doktore, opatrně, ať neuklouznete. Paní soudkyně se nám hrůzou pochcala,“ neodpustil jsem si zašeptat směrem k advokátovi.</p>
<p>Pod dozorem namířených pistolí jsme se bez problémů dostali husím pochodem na ulici. Tam čekalo nemilé překvapení. Kromě deseti policistů, kteří hlídali venku při našem příchodu, tu teď stáli dva kartani. Z dálky k nám doléhal hukot desítek policejních sirén, které oznamovaly, že další posily jsou už na cestě. Před soudem postávalo několik televizních štábů a jejich kameramani se činili, aby získali co nejlepší záběry.</p>
<p>Bylo jenom otázkou času, než kartanům dojde, kdo je vůdcem téhle nepravděpodobné skupiny únosců. Pochybuji, že jim nějaká inkontinentní soudkyně bude překážkou k tomu, vyřídit si se mnou účty.</p>
<p>Čas je náš nepřítel.</p>
<p>Podél soudní budovy a pak přes ulici jsme se poklusem blížili k nedaleké hospodě U hasičů. Zatím naštěstí nikdo nevydal jasný příkaz jak s únosci naložit. Kartani se drželi bokem. Kolem už mohlo kroužit přes dvacet policistů. Jejich hlavně se proti nám tyčily jako křižácká kopí v bitvě u Ústí nad Labem.</p>
<p>„Rychle, do hospody,“ zavelel jsem své skupině. Nejdřív tam Petra vnesla raněnou Bonnie, potom vešel Uhřík a nakonec já.</p>
<p>„Vypadněte odsud. Všichni!“ rozlehl se můj hlas poloprázdnou restaurací. Překvapení hosté chvíli váhali.</p>
<p>„Tak co, kurva?!“ zařval jsem a vypálil do stropu dvě rány.</p>
<p>Obědvající návštěvníci pochopili, že nejde o atrakci objednanou pro pobavení zákazníků, ale skutečného magora se skutečnou pistolí v ruce.</p>
<p>Tentokrát všichni vstali a hnali se ze dveří vstříc vyčkávajícím policistům.</p>
<p>„Kuchaři taky,“ houkl jsem do kuchyně.</p>
<p>Za chvíli bylo v hostinci prázdno jako po zavírací době. Schovali jsme se za barový pult a pozorovali policejní manévry před vchodem.</p>
<p>„Co teď?“ zeptala se Petra. Teprve nyní jsem si všiml, že na ni dolehlo vypětí předchozích okamžiků. Její pleť zezelenala, takže mohla jít v klidu na maškarní ples za brokolicovou vílu.</p>
<p>Třásla se jí brada a zorničky měla rozšířené jako Oldřich Nový po dávce svého oblíbeného kokainu.</p>
<p>„Teď budeme muset udělat to, co měli provést Butch Cassidy a Sundance Kid místo toho, aby se nechali odprásknout jako papírová růže na pouti.“</p>
<p>„A to?“</p>
<p>„Dej mi chvilku a vymyslím to,“ zašklebil jsem se a popadl soudkyni, která vypadala, že každou chvíli omdlí. Doufal jsem, že už má prázdný močový měchýř.</p>
<p>Držel jsem ji před sebou jako štít a do pusy jí strčil pistoli. Otevřel jsem skleněné dveře a zůstal stát mezi nimi.</p>
<p>„Jsme komando Lidové fronty pro osvobození planety Země od kartanské okupace. Máme jedinou podmínku a to, aby sem do patnácti minut přišlo nejméně sedm televizních štábů a my mohli v živém přenosu sdělit světu své prohlášení. Ihned poté propustíme rukojmí a vzdáme se,“ zařval jsem.</p>
<p>Policisté se krčili schovaní za svými auty a zpoza takto vzniklé barikády můj výstup natáčely všechny televize, které měly v Praze své zastoupení. Nad hospodou už kroužil i vrtulník. Zřejmě patřil policii.</p>
<p>„Tady je kapitán Aleš Bortl z kriminální policie hlavního města Prahy. Jsme připraveni vaše podmínky splnit. Pokud však nedodržíte svůj slib, vezmeme budovu útokem,“ odpověděl mi prostřednictvím megafonu určený vyjednavač.</p>
<p>„Super, Aldo, máš na to patnáct minut, jinak tu piču zastřelím.“</p>
<p>Zapadl jsem zpátky do hospody a zjistil, že táhnu absolutně nespolupracující maso. Zkusil jsem tep. Nic. Přiložil jsem ucho k hrudi. Žádný tlukot srdce.</p>
<p>„Paní soudkyně dostala infarkt,“ oznámil jsem svým kumpánům.</p>
<p>„To má za to doživotí, mrcha,“ konstatoval spokojeně Uhřík.</p>
<p>„Petro, zadělej rolety, ať nás nikdo nevidí,“ přikázal jsem a posadil tuhnoucí soudkyni ke stolu, na kterém někdo zanechal polovinu hovězího steaku s hranolkama.</p>
<p>„Hotovo. Co teď?“ zeptala se znovu upírka.</p>
<p>~~~</p>
<p>Z nočního slídění po okolí jsem věděl, že zadním východem z hospody se dá dostat do úzkého dvora, kde jsou popelnice pro několik domů okolo, a skrz dům naproti že se dát projít. Proto jsem si tuhle hospodu vybral pro náš útěk. Problém spočíval v tom, že cesta ven vede přes věčně zaplněnou Vinohradskou třídu, která teď bude určitě hlídaná policisty. Dost možná budou uniformy už schované za popelnicemi ve dvoře.</p>
<p>Čas se neúprosně zkracoval a já stále nevěděl, jak z pasti ven. Napadlo mě vyběhnout na ulici, prostřílet se davem policistů a zaměstnat je na tak dlouho, než se Petře, Uhříkovi a jeho přítelkyni podaří zmizet, ale rychle jsem tenhle plán smetl z imaginárního stolu ve své hlavě. Ti tři by se těžko dostali pryč, a kdo ví, jak bych dopadl já sám. Zřejmě jako Butch Cassidy a jeho kámoš.</p>
<p>Nakonec jsem vymyslel to nejjednodušší možné řešení.</p>
<p>„Tvrdý alkohol. Rychle!“</p>
<p>Chytl jsem nejbližší láhev absinthu a rozlil ji po stole.</p>
<p>„Absinth, vodka, vysokoprocentní rum, hlavně žádné sračky, potřebujeme, ať to hoří.“</p>
<p>Petra s Uhříkem pochopili a začali hledat vhodné destiláty. Bonnie seděla na barové stoličce a vypadala malátně.</p>
<p>„Vydržíš?“ zeptal jsem se jí.</p>
<p>„Já vydržím všechno,“ usmála se na mě a zaťala bolestí zuby.</p>
<p>~~~</p>
<p>Dveře na chodbu vedly přes kuchyň. Pokud nám bude štěstí přát, dostaneme se až na střechu.</p>
<p>„Dej mi tu druhou bouchačku,“ požádal jsem Uhříka. Petra už měla připravené zápalky.</p>
<p>„Tak to tu zapal. Ta jejich kýčovitá výzdoba si stejně nic lepšího nezaslouží.“</p>
<p>Nervózně škrtla a hořící zápalku vložila do krabičky. Když vzplanula ostatní dřívka se sírou, hodila krabičku na stůl, kde jsme připravili provizorní hranici z ubrusů, pivních tácků a vysokoprocentního alkoholu.</p>
<p>Petra do prázdných rukou chytla Uhříkovu osvoboditelku a já odjistil obě pistole. Neměl jsem čas zaposlouchat se, jestli za dveřmi někdo dýchá nebo tluče něčí srdce.</p>
<p>„Hlavně aby tam nevrčela kartanská ventilace,“ vypustil jsem v duchu vesmíru své přání a rozkopl dveře.</p>
<p>Nikde nikdo.</p>
<p>„Jdeme.“</p>
<p>Sedm pater pro mě a pro Petru představovalo stejnou zátěž jako pro obyčejného člověka zapnutí počítače. Advokát ovšem těžce dýchal.</p>
<p>„To máš z té marihuany,“ rýpl jsem si.</p>
<p>„Kdeže z marihuany. To mám z hašiše,“ zavtipkoval navzdory situaci.</p>
<p>Přestože v bytech nad hospodou musely žít desítky lidí, žádný z nich neotevřel dveře, aby zjistil, jestli po schodech náhodou neběží únosci zabarikádovaní v hospodě. Pud sebezáchovy Pražanům stále dobře sloužil.</p>
<p>V posledním patře jsem sundal ze stěny železný žebřík a zaklínil jej do dvou zrezavělých oček u poklopu vedoucího na střechu. Zespodu jsem slyšel dupání desítek nohou a hlasy. Policie už vtrhla dovnitř a náš žhářský pokus ji zřejmě příliš nezaměstnal. Je jenom otázkou sekund, kdy se vydají v našich stopách nahoru po schodech.</p>
<p>Půdu v tomhle domě nikdo nevyužíval zřejmě od doby, co jej postavili. Všude ležela neporušená vrstva prachu dosahující místy výšky přes pět centimetrů. Naše nohy v ní zanechávaly otisky jako ve sněhu. Otevřel jsem vikýř a vyhoupl se na střechu.</p>
<p>Vrtulník zrovna kroužil za mými zády. Pevně jsem se zapřel o červené pálené tašky a namířil na něj pistole.</p>
<p>„Blíž, kovový čmeláčku, jenom blíž,“ vábil jsem monstrum s vrtulí.</p>
<p>Jako by se vrtulník rozhodl mě poslechnout. Při ukončení obletu se přiblížil ke střeše a natočil se tak, abych viděl i na pilota.</p>
<p>Deset ran, vypálených za sebou na skoro to samé místo vymlátilo z pilota život. Spatřil jsem, jak se jeho krev rozcákla pilotní kabinou. Člověk v policejní uniformě sedící vedle něj hrůzou třeštil oči a podle široce otevřených úst něco křičel. Pilotovo tělo přepadlo dopředu. Vrtulník jej následoval. Namířil si to předkem k zemi. Zadek vykopl do vzduchu jako splašená kobyla a nabral směr přímo doprostřed čtvrtého patra.</p>
<p>Zvuk vrtulníku narážejícího do domu, hroutícího se zdiva a pár sekund nato vybuchující palivové nádrže se rozletěl po okolí. Trhal bubínky, okna v protějších domech praskala a z ulice se krátce nato začal rozléhat křik z desítek hrdel. Někteří řvali hrůzou, jiní bolestí, jak na zem dopadaly hořící trosky a zabíjely sešikované policisty.</p>
<p>Petra, Bonnie i její Clyde se instinktivně tiskli k zaprášené podlaze. Nevěděli, co se stalo, ale otřes detonace proletěl každou částečkou domu.</p>
<p>„Padáme na střechu. Rychle,“ popohnal jsem je a pomohl nejdřív roztřesenému Uhříkovi a potom i své malé upírce a její zátěži nahoru.</p>
<p>„Co se stalo?“ zeptal se mě advokát.</p>
<p>„Něco, za co bys nevyfasoval doživotí, ale rovnou elektrické křeslo.“</p>
<p>JUDr. Uhřík jenom pokrčil rameny a následoval mě. Zajistil jsem pistole a schoval je za opasek. V bloku spolu sousedilo šest domů. Po všech střechách se dalo docela dobře postupovat. Občas jsem musel nervózního právníka chytnout za ruku a doslova přehodit přes obtížnější úsek. Petra všechno zvládala docela obstojně. Bonnie pro ni nepředstavovala žádnou zátěž. Její nové upíří svaly si s ní dokázaly hravě poradit. Stejně jako s udržením rovnováhy. Jediný problém spočíval v tom, že na své vylepšené tělo a reflexy nebyla zvyklá. Obvykle upír cvičil několik měsíců, než si ho rodič dovolil pustit z dohledu. Bohužel zoufalá doba si žádá zoufalé činy.</p>
<p>Na střeše šestého domu jsem vyrval první střešní okno, o které jsem zakopl, a nahnal naši skupinku dolů. Půda v tomhle domě nebyla půdou. Snaživý majitel ji proměnil v byty, takže jsem přes okno skočil rovnou do obývacího pokoje. Na pohovce seděla čtyřicetiletá špinavá blondýna ve vytahaném tričku se sepraným nápisem Leoš Mareš revival a v černých kalhotkách. Holé nohy na plyšové kostce před sebou, v klíně misku s brambůrkami. Na druhé straně místnosti někdo z televize hlubokým hlasem hřímal: „Už nemohu žít v přetvářce, Jano, musíme říct tvému manželovi pravdu.“</p>
<p>Dopadl jsem oběma nohama na koberec. Ani nevykřikla. Jenom seděla, ruka s brambůrkem jí zůstala trčet na půl cesty k puse a ta pusa zůstala v údivu otevřená.</p>
<p>„Hlavně nekřič,“ požádal jsem ji důrazně. Místo odpovědi pokývala hlavou.</p>
<p>Pomohl jsem dolů Uhříkovi, Bonnie a nakonec i Petře. Jen co mi skočila do náruče, políbil jsem ji.</p>
<p>„Vedeš si skvěle, lásko.“</p>
<p>„Ale já svého manžela miluji, to se nesmí dozvědět,“ odpověděl místo ní televizor.</p>
<p>„Kudy ven?“ zeptal jsem se paní Brambůrkové. Ukázala brambůrkem vlevo.</p>
<p>„Díky,“ rozloučil jsem se jako vychovaný chlapec.</p>
<p>„A mě nemiluješ? Řeknu mu pravdu, ať se ti to líbí nebo ne!“ zaslechl jsem slova rozčileného herce v okamžiku, kdy jsem zabouchával dveře do Brambůrkovic bytu.</p>
<p>~~~</p>
<p>Schody jsme brali po třech. Advokát zběsile lapal po dechu, ale věděl, že tohle je běh o život. Jeho přítelkyně se sice celou dobu nesla, chvíli v Petřině náručí, občas jako pytel přehozená přes rameno, ale vypadala čím dál hůř. Kalhoty jí zhnědly zaschlou krví a z očí jí koukalo vyčerpání na pokraji kolapsu.</p>
<p>V takové sestavě nemůžeme ven. Jen co se vyřítíme na ulici, buď někdo zavolá policii, nebo do policajtů rovnou vrazíme. Došlo mi, že musím ven sám, dovézt auto a naložit tam tyhle tři mušketýry dřív, než si nás někdo všimne.</p>
<p>Zazvonil jsem na dveře přízemního bytu. Na cedulku vedle zvonku někdo kostrbatým hůlkovým písmem naškrábal Hampl.</p>
<p>Otevřel mi vousatý chlapík v pruhovaných trenýrkách a nátělníku. Bílý nátělník mě skutečně překvapil. Tuhle část oděvu jsem na nikom neviděl od pádu komunismu. Pan Hampl nevypadal příliš inteligentně. S tímhle typem se asi moc nedomluvím, usoudil jsem a místo pokusu o domluvu mu vrazil jednu do zubů. Vousáč spadl na koberec. Omdlel.</p>
<p>„Dovnitř,“ popohnal jsem mušketýry.</p>
<p>V bytě se, kromě bezvládného chlapíka, nikdo nenacházel. Petra konečně odložila svou zátěž na červenou pohovku. Strčil jsem jí do ruky jednu z pistolí.</p>
<p>„Takhle se to natahuje a takhle odděláváš a zaděláváš pojistku,“ předvedl jsem jí na pistoli.</p>
<p>„Jdu pro auto. Až se vrátím, zaklepu třikrát. S nikým se nevybavuj, nic neřeš. Kdyby se vrátila paní Hamplová, prašti ji do brady, kdyby někdo v uniformě, vystřílej všechny náboje a zmizte. V nejhorším mysli na netopýry. Jasný?“</p>
<p>„Jasný, taťko,“ pokusila se o úsměv Petra. Moc jí to nešlo. Vypadala unaveně, s nervy napnutými jako čarodějnice na inkvizitorském skřipci.</p>
<p>~~~</p>
<p>Upíři se moc nepotí. Zkontroloval jsem se v odraze ušmudlaného okna v přízemí a první dojem nebyl vůbec špatný. Falešný knír už se mi stačil po cestě někde odlepit.</p>
<p>Otevřel jsem dveře a vešel na rušnou ulici. Kromě houkání sanitek a policejních vozů, které sem doléhalo z místa havárie vrtulníku, vypadala jako v jakýkoliv jiný květnový den. Lidé spěchali za svými starostmi a povinnostmi, auta popojížděla v kolonách a vzduch smrděl jako vždycky spáleným benzínem, asfaltem, prachem a jarem.</p>
<p>Přidal jsem do kroku. Auto stálo, bohužel, zaparkované docela blízko soudu. S každým metrem, co jsem se k němu přibližoval, přibývalo policistů. Museli se sem sjet z celého města. Většinou jenom zmateně chodili kolem, postávali u zaparkovaných aut nebo kouřili cigarety a snažili se tvářit drsně. Dorazil jsem k Wrangleru bez povšimnutí. Odemkl jsem, naskočil dovnitř a s úlevou nastartoval. Rychlost jsem držel pod padesát, aby mě náhodou nějaký horlivý policista nechtěl pokutovat. Auto jsem odstavil u domu s bytem pana Hampla a nechal zapnuté blikačky.</p>
<p>Trojí zaklepání. Otevřely se dveře a v nich Petra. Ulevilo se mi.</p>
<p>„Jdeme.“</p>
<p>Omdlévající Bonnie vzali mezi sebe advokát a moje malá upírka. Statečně dokulhala k autu. Strčili jsme ji na zadní sedadlo. Petra naskočila vedle řidiče. Dupl jsem na plyn a vyrazil přidat se do zácpy směrem k D1.</p>
<p>„Vzadu je lékárnička. Měla by tam být i nějaká desinfekce, je v základní výbavě. Zkus jí vyčistit ránu a obvázat, aby nekrvácela. Když vydrží šest hodin, zachráním ji,“ oznámil jsem advokátovi a doufal, že jeho přítelkyně vydrží. Z ženské, která se s imitací pistole pokusí vysvobodit svého chlapíka od soudu, by mohla být skvělá upírka.</p>
<p>~~~</p>
<p>Zmýlil jsem se.</p>
<p>Cesta netrvala šest hodin, ale jenom pět. Nikdo nás nestavěl, nezůstali jsme v žádné zácpě, ani se nepřimotali k nějaké havárii, takže jsme po pěti hodinách jízdy dorazili k místu určení.</p>
<p>Slunce pomalu zapadalo za nekonečné lesy. Wrangler jsem odstavil do lesa, pár set metrů od svého úkrytu.</p>
<p>„Pokud se nevrátím do hodiny nebo pokud uslyšíte střelbu, nastartujte tu herku a zmizte. Zkuste se vrátit do mého bytu na jižáku nebo prostě zdrhněte za hranice,“ oznámil jsem posádce.</p>
<p>Petra se na mě vyděšeně dívala, Uhřík jenom unaveně pokýval hlavou. O rameno se mu opírala přítelkyně. Cesta ji uspala. Potřebuje lékařský zákrok a hodně spánku. Jestli na mě čeká v mém nejlepším úkrytu nějaké nemilé překvapení, umře.</p>
<p>~~~</p>
<p>Tohle místo jsem nejdřív uviděl v nějakém televizním dokumentu. Hned mě napadlo, že bych si tu mohl najít příjemný úkryt. Po týdnech objíždění celým Jesenickem křížem krážem jsem narazil na starou německou vilu. Pocházela z dvacátých let. Původně patřila majiteli velkého statku živícího polovinu obyvatel nedalekého Herčivaldu. Z města zbyly po válce jenom ruiny zarostlé stromy. Bolševici v téhle oblasti totiž založili přehrady Kružberk a o něco dál Slezskou Hartu, a okolí táhnoucí se desítky kilometrů daleko označili jako ochranné pásmo, kde nikdo nesmí bydlet. Mnoho lidí z domovů vyhnat nemuseli. Většinou šlo totiž o Němce, které na západ vykopali lidoví komisaři už krátce po válce. Vesničky a městečka okolo se pak navíc postupně vylidnila po pádu komunismu. Staří obyvatelé umírali a mladí odcházeli do měst. Z oblasti se proto stalo nejméně zalidněné místo v celé zemi.</p>
<p>Vila samotná to všechno přežila jenom díky papalášům z Bruntálu, kteří si tu zřídili rybářskou a mysliveckou základnu. Vilu pak, jako většinu bolševického majetku, za pár korun koupil jeden z bývalých papalášů a když ho trefil šlak, nabídl ji jeho syn k prodeji. Starý dvoupatrový dům uprostřed lesů nikdo nechtěl. Pitná voda se sem musela vozit v barelech, voda ze studny sloužila jenom na mytí a zalévání neudržované zahrady a elektřina se musela vyrábět agregátem. Když jsem se po dvou letech marného snažení o prodej objevil a projevil zájem, nikdo se na nic neptal, nikoho nezajímalo kdo jsem, hlavně že jsem zaplatil v hotovosti. Pro pár chasníků ze Dvorců, nejbližší, přes dvacet kilometrů vzdálené vesničky, kteří mi pomáhali dům zrekonstruovat, jsem si alespoň vymyslel historku o tom, jak v Herčivaldu bydlel můj praděda a já, jakožto spisovatel ženských románů z Drážďan, sem budu občas jezdit pracovat. Platil jsem dobře, mluvil s německým přízvukem a to jim stačilo.</p>
<p>Z kufru auta jsem si vzal dva Desert Eagly a vplížil se do lesa. Vzduch voněl sasankami a kapradím. Dům schovaný mezi vysokými smrky a kaštany vypadal stejně opuštěně, jako když jsem zde byl naposled. Všechna okna zůstala schovaná za dřevěnými okenicemi. Marně jsem hledal, zda si nějaký vetřelec neudělal škvírku pro pozorování okolí. Příjezdová brána, zabezpečená masivním řetězem a dvěma visacími zámky, zůstala neporušená. Alespoň to tak vypadalo podle malého tenkého lanka, kterým jsem ji svázal a které mělo sloužit jako detektor toho, zda s bránou někdo manipuloval. Vyhrabal jsem klíče schované pod nedalekým smrkem a odemkl.</p>
<p>Vchod do domu chránila obyčejná fabka a zámek na číselný kód. Malá samolepka v barvě dveří stále držela. Podle ní je nikdo neotevřel.</p>
<p>Stejně jsem potichu odemkl a s odjištěnými pistolemi v rukou zkontroloval každou místnost. Čistý vzduch. Můžu se vrátit pro ostatní.</p>
<p>~~~</p>
<p>Rozžhavený krb pomáhal z domu vyhánět vlhkost nastřádanou za celou zimu. Napojil jsem na něj ústřední topení, takže vyhříval i ložnici v prvním patře, kde spala Lucie, Uhříkova přítelkyně a jinak občanským povoláním archeoložka. Petra si ustlala vedle ní, aby ji mohla kontrolovat.</p>
<p>Za příšerného řevu se mi podařilo během pár minut vyndat z ní kulku a vyčistit ránu. Ztratila opravdu hodně krve, ale pokud jsem svou práci odvedl dobře, měla by se z toho vylízat. Při nejhorším zajedu do Bruntálu, nejbližšího města, kde mají pořádnou nemocnici, a ukradnu léky, případně s nimi vezmu i doktora.</p>
<p>Věřil jsem, že to nebude potřeba. Upír musí ovládat ne devatero, ale nejméně dvacatero řemesel. Medicína je jedním z nich. Ve válkách jsme vedli obyčejné lidi, já naposledy za druhé světové, a proto jsem se stále zdokonaloval nejen v technice, ale i v lékařské vědě.</p>
<p>Ve sklepě jsem měl v plastikových lahvích minerálku, takže mí lidští návštěvníci měli co pít. Zítra se budu muset vypravit do Dvorců nakoupit nějaké jídlo a další zásoby. Hlavně oblečení. Při mé poslední návštěvě tam měl obchůdek vietnamský trhovec. Nic moc kvalita, ale zato široký výběr. Jenom alkoholu jsem měl v domě dostatek. Nalil jsem další dvě sklenky guatemalského rumu a posadil se do houpacího křesla. Uhřík, stále ještě v havajské košili a teniskách, svíral v ruce sklenici a bez přípitku do sebe obrátil šestého panáka. Během těch předchozích jsme si stačili potykat a vyříkat základní informace.</p>
<p>„Žádní partyzáni v Česku nebyli a nejsou. Vždycky šlo o buď o rowdies, nebo alternativní pošuky, kteří občas na zeď načmárali něco ve stylu „kartani gou houm.“ Policajti tyhle nesmyslné akce nafukovali, aby se mohli vytáhnout před kartany a zároveň se zbavit potížistů a posadit je na pěkně dlouhou dobu do chládku.“</p>
<p>„Doufal jsem, že bych s tvou pomocí mohl získat nějaké spojence,“ pokrčil jsem smutně rameny.</p>
<p>„Bohužel,“ oplatil mi gesto Tomáš.</p>
<p>Napil jsem se a nalil další kolo. Cítil jsem, jak mi alkohol začíná stoupat do hlavy.</p>
<p>„Ti netopýři.“</p>
<p>„Ano?“</p>
<p>„Fakt se to stalo? V lochu se mi o tom párkrát i zdálo. Nikomu jsem to raději neřekl. Bál jsem se, abych jim nedal záminku k tomu mě navždy zavřít do blázince a vymýt mi mozek.“</p>
<p>„Skutečně se to stalo. Říkal jsem ti, že jsem upír.“</p>
<p>„Já ti fakt věřím, jenom, že tohle je prostě neskutečný. Jak ses vydrápal z toho hořícího auta a rozletěl se na netopýry. To byl fakt mazec,“ pokýval uznale hlavou. Vypadal trošku jako profesor, jehož student dosáhl v testu sta bodů ze sta.</p>
<p>„Co máš vůbec v plánu?“ zeptal se.</p>
<p>„Chci ti nabídnout nesmrtelnost. Tobě i Lucii. Když ji přijmete, stanete se členy mé rodiny a pomůžete mé krvavé cestě za pomstou. Pokud odmítnete, počkám, až se uzdraví, dám vám nějaké peníze a pomůžu dostat se za hranice. Třeba do Afriky. Prostě kam budete potřebovat. Je to jenom na vás.“</p>
<p>Advokát pokýval hlavou a gestem požádal o dalšího panáka. Má docela výdrž.</p>
<p>„Vyprávěj mi, co jste zač,“ vyzval mě a já mu vyprávěl. Až do rána, než jsem si všiml, že mu prázdná sklenka vypadla na podlahu, když pár minut před svítáním v křesle usnul.</p>
<p>~~~</p>
<p>Své legendy nemají jenom lidé. Nejstarší upíří mýtus vypráví o Sangot, Matce všech upírů, bohyni zrozené z měsíčního kamene, který dopadl na Zem v době, kdy lidstvo stálo na prahu svého úsvitu. Sangot si z lidských mužů stvořila sedm společníků, zakladatelů prvních sedmi klanů, aby ji ochraňovali a sloužili jí. Sangot naučila lidi obdělávat půdu, stavět první chrámy, které jí byly zasvěceny a kam jí přinášeli lidské oběti, aby se mohla napít jejich krve.</p>
<p>Po staletích se ale proti ní její Synové vzbouřili a spolu se svými lidskými služebníky a vlastními přeměněnci na ni zaútočili. Všech sedm v bitvě, která trvala sedm dní a sedm nocí, zabila, stejně jako většinu jejich Dcer a Synů. Zbytky jejich armád zahnala na útěk.</p>
<p>Mýtus praví, že jí k vítězství kromě lidí, jenž ji uctívali, a několika mladších potomků, kteří jí zachovali věrnost, pomohlo kopí zabíjející nepřátele po stovkách, a brnění, přes které se žádný nepřátelský meč ani šíp nedostal. Přestože Sangot zůstala nezraněna, bitva ji natolik vyčerpala, že už jí žádná krev nedokázala vrátit sílu. Umírající bohyně nařídila zbytku svých služebníků, aby jí postavili v horách hrobku. Nakonec ji zde pochovali i s kopím a brněním a vchod do hrobky zabezpečili sedmi dveřmi.</p>
<p>Potomci sedmi zrádců se rozutekli do celého světa, rozmnožili se, a když zjistili, že je Sangot mrtvá, začali bojovat mezi sebou o nadvládu nad světem. Časem založili Bratrstvo krve.</p>
<p>Většina upírů považovala legendu o Sangot vždycky jenom za báchorku, kterou se naši předkové snažili vysvětlit svůj původ. V časech křesťanství mnozí z nás věřili, že jsme vznikli díky magii, jiní, že nás skutečně stvořil ďábel. V pozdějších dobách, kdy jsme se díky pokrokům lidské vědy dokázali dívat na svět jinak než dřív, jsme došli k přesvědčení, že jsme prostě lidé, kteří nějakým zvláštním způsobem zmutovali. Koneckonců nejsme přece nesmrtelní. Je těžké nás zabít, ale jde to. Stejně jako prý už několik upírů umřelo stářím a vyčerpáním, proti kterému byla bezmocná jakákoliv krev v jakémkoliv množství.</p>
<p>Osobně jsem dřív nad naší historií moc nepřemýšlel. Tedy do chvíle, než jsem se dostal do Sangotiny hrobky.</p>
<p>~~~</p>
<p>„Tohle jsou hodně blbý pravidla. Upír se přece zabíjí pořádným mečem a ne svěcenou vodou. Já o tom musím něco vědět, ne?“</p>
<p>„Máš ve výbavě stříbrný meč?“</p>
<p>„Nemám. Taková ptákovina je na nic. Stříbro je kov na ozdobu a ne na upíry. Ocel platí na všechny, i na upíra.“</p>
<p>„Můžu ho praštit kyjem?“ zeptala se Petra.</p>
<p>„Kyjem na upíra? To je ještě větší blbost, ale tobě to odpouštím, protože jsi trolí bojovník a v zájmu své postavy máš být hloupá. Klidně prašti upíra kyjem.“</p>
<p>„Já mu useknu hlavu,“ konstatoval jsem umanutě.</p>
<p>„Neusekneš. A vůbec, to co tady předvádíš, je váhání, takže ti beru iniciativu a upír útočí. Hoď kostkou na obranu,“ obořil se na mě advokát, toho času Pán jeskyně v té nejstupidnější hře, jakou jsem v životě hrál.</p>
<p>Petra mě donutila tu pitomost koupit, když jsem v Bruntále pořizoval oblečení, boty a jídlo pro uzdravující se Lucii a hladového Tomáše. Všichni tři si v tom strašně libovali, házeli kostkami jako o život a naprosto dokonale se vžívali do svých postav. Já ne. Vzal jsem si hraničáře, protože jsem sám kdysi hlídal ruské hranice proti Číňanům, ale zabíjet upíry stříbrným mečem nebo svěcenou vodou by mě vážně nikdy nenapadlo.</p>
<p>Lucie s Tomášem hru s názvem Dračí doupě hrávali během studia, Petra ji zase provozovala s kamarády na gymnáziu.</p>
<p>Když mi vysvětlovali její pravidla, uvědomoval jsem si, jací jsou tihle lidé proti mně děti. Hry, které jsem já hrával s kostkami nebo kartami, už jsou dávno zapomenuty. Zřejmě jsem poslední, kdo někdy v životě prohrál peníze v Mrtvém mlynáři nebo Zoufalé nevěstce.</p>
<p>„Ubránil ses. Máš iniciativu. Co uděláš?“ dotíral na mě Pán jeskyně.</p>
<p>„Dobře, vytahuji stříbrnou dýku,“ rezignoval jsem.</p>
<p>„Vidíš, jak ti to jde,“ usmála se Lucie, toho času hobití alchymistka.</p>
<p>Její stav se zlepšil během několika dnů. Je mladá, silná a moje chirurgické znalosti, které jsem pochytil od českých lékařů během války, se ukázaly jako vynikající.</p>
<p>S Lucií jsme strávili několik večerů v diskusi o mém životě. Jako archeoložka se specializovala na středověk a tak jsem musel dopodrobna vzpomínat na to, jak se jedlo, mluvilo, myslelo, chodilo na záchod a používalo nádobí. Jako první se rozhodla podstoupit přeměnu. Tomáš váhal velmi dlouho. Nakonec přistoupil. Oběma došlo, že jsou doživotními psanci a stát se staletí žijícími silnými monstry je jejich jediná šance, jak si ještě někdy užít normální život.</p>
<p>Kupodivu vzala dobře informaci, že upírky nemohou mít děti. Vzhledem k tomu, že by se spolu se svým případným dítětem musela celý život skrývat a už dřív přemýšlela, jestli vůbec nějaké chce, ji nezastavilo ani tohle. Když jsme o tom s Lucií mluvili, Petra nás napjatě poslouchala, ale mlčela. Došlo mi, že tenhle fakt jsem jí před přeměnou zamlčel. Myslím, že ten den poprvé zalitovala toho, co se stalo. Snažil jsem se jí to proto po večerech nahradit vášní a přes den maximální vstřícností a pozorností.</p>
<p>Imaginární upír se nakonec díky našim spojeným silám proměnil v prach. Raději už jsem proti něčemu tak bizarnímu neprotestoval a vedl naši družinu do dračí jeskyně. Petra si celou hru náramně užívala. A to ještě netušila, že se ji na podobnou výpravu chystám vzít i ve skutečnosti.</p>
<p>~~~</p>
<p>V domě jsme už trávili třetí týden. Během něho se mi podařilo úspěšně přeměnit Lucii v upírku a Petře udělat upíra z advokáta. „O právnících se vždycky říkalo, že jsou upíři, tak konečně je to i pravda,“ prohlásil, když se probudil, a krátce na to zase únavou usnul.</p>
<p>Ve vesničce Dvorce jsem nakoupil od místních několik živých králíků, aby měli po našem odjezdu Tomáš s Lucií co jíst. Jednou večer jsem se vypravil na lov a skolil mladou srnku. Miluji krev ze zvěřiny. Teda pokud nejde o ježky.</p>
<p>Během dnů, kdy si noví členové rodiny zvykali na svá přeměněná těla, jsem učil Petru a posléze i je střílet ze všech druhů pistolí a automatů, které jsem měl ve sklepě a v různých skrýších v okolí schované. Petře šlo střílení náramně, stejně jako Lucii. Akorát doktor Uhřík měl mušku jako krtek. Netrefil se ani na pět metrů do láhve od rumu. Jestli bude muset někdy bojovat, doufám, že si oblíbí kulomet jako Gerhard. Jinak bude spíš nebezpečný svým spojencům než nepřátelům.</p>
<p>Víc než tři týdny už jsem nemohl čekat. Vybral jsem jednu zakopanou schránku plnou dolarů a eur a na obstarožním, ale stále funkčním počítači s laserovou tiskárnou jsem na připravený originální pas natiskl Petřinu fotografii a vymyslel potřebné údaje. Křestní jméno jsem jí nechal a přes dlouhotrvající hlasité protesty jí jako příjmení přidělil Uhříková. Alespoň si to lépe zapamatuje. Sám jsem měl dopředu připravenou desítku různých pasů s rozličnými daty narození. Zvolil jsem si Lukáše Tomislava.</p>
<p>Po sexu jsem Petře sám od sebe zapálil cigaretu a vysvětlil jí, jaká cesta nás čeká.</p>
<p>„Ty krávo, Čína, tam jsem vždycky chtěla,“ přitakala nadšeně. I přes má barvitá líčení toho, jak v labyrintu Sangotiny hrobky zahynuli dva perfektně vycvičení zkušení upíři, se jenom těšila na cestu a poznávání nových krajů.</p>
<p>„Tohle nebude žádné Dračí doupě, lásko,“ snažil jsem se jí vysvětlit. Marně.</p><empty-line /><p><strong>Sangot</strong></p>
<p>V žádném případě jsem nechtěl letět z českého letiště. Kateřina určitě zjistila, že jsem se vrátil na scénu, a nepochybuji, že nasadila všechen svůj vliv k dopadení naší povedené nesourodé čtveřice. Naše fotografie musí viset na všech policejních stanicích a rotovat v informačních systémech každého robokopa na téhle podělané planetě. Myslím, že hlavně mé rozmáznutí kartana Anteka nenechá ji ani její žluté kamarády, co se týče mé osoby, vychladnout.</p>
<p>Na rozloučenou jsem v ranní mlze ulovil kance a obřadně rozlil jeho krev do čtyř pohárů. Připili jsme si na zdar akce a vymysleli několik náhradních plánů pro případ, že by někdo odhalil náš moravský úkryt a Tomášovi s Lucií se podařilo uprchnout. Tomáš za svou kariéru obhajoval i několik hackerů, takže jsem ho poprosil, aby se s nimi spojil a pokusili se proniknout do policejních a vojenských serverů a získat co nejvíc informací o Kateřině. Hlavně mě zajímalo, jak pokračuje její projekt implantace upířích genů do kartanských organismů. Cokoliv nového mi měl poslat na zakódovanou emailovou schránku. Nakonec jsem mu prozradil další dva úkryty. V jednom jsem nebyl dvacet let, v druhém deset. Kdyby se cokoliv zvrtlo, měli utéct a počkat na náš návrat. Kdybychom se už nevrátili, řekl jsem mu, že jejich další osud už nechám jenom na jejich uvážení. Nakonec jsem jim odhalil tajemství přeměny a jak bylo v rodině zvykem, dal mu své formální povolení, jakožto hlavy české rodiny, provádět přeměny podle vlastního uvážení. Pokud mají po naší případné smrti přežít, musí si vytvořit vlastní rodinu. Samotný upír nemá šanci. Zvlášť ve světě, kterému vládnou mimozemšťané, kteří touží po své vlastní upíří verzi.</p>
<p>Odpoledne jsme se s Petrou naposledy pomilovali. Cesta bude dlouhá a náročná a kdo ví, kdy se zase budeme moci v klidu a beze strachu pustit do tělesných hrátek. Líbilo se mi, jak se Petra s každou další souloží dokázala víc odvázat a experimentovat. Přede mnou měla šest kluků, vesměs stejného věku. Sbalila je buď v klubu, nebo na gymnáziu a moc jim to nešlo. Aby taky jo. Já se v tomhle věku udělal častěji do kalhot než do děvečky.</p>
<p>Po sexu si zapálila cigaretu. Od doby, kdy se dozvěděla, že jí nehrozí rakovina se pěkně rozkouřila. V posteli ovšem kouřila poprvé. Připomněla mi Veroniku. Polknul jsem na sucho, jak se mi se vzpomínkou sevřelo hrdlo.</p>
<p>~~~</p>
<p>Na cestu jsme vyrazili krátce před západem slunce. Do auta jsme naložili kvalitní oblečení do hor, které jsem postupně pro nás nakoupil v Bruntále a v Opavě a hlavně několik párů bot a horolezeckou výstroj. Vzal jsem si jenom dva Desert Eagly a přes sto nábojů. Petře se během kratičkého výcviku nejlépe dařilo se samopalem, produktem hrdého otce Uziela Gala, ve speciální verzi na čtyřicet nábojů, s tlumičem a nástavcem pro protitankové střely, tak jsem vzal jeden exemplář s sebou. Uzi se jí líbilo hlavně proto, že ho mohla díky své upíří síle lehce ovládat jednou rukou. Střílení malých granátů, kterých jsem přibalil deset, jsme, bohužel, nemohli vyzkoušet, ale aspoň jsem jí párkrát ukázal, jak na to. Během výcviku jsme zásadně používali tlumiče. Okolní lesy nebyly až tak prázdné, jak bych si přál. Občas se v okolí pohybovali myslivci a ti jsou alergičtí na jakýkoliv výstřel, který nepochází od nich nebo jejich kumpánů v zelených kamizolkách.</p>
<p>Jen co jsem dupl na plyn, Petra usnula. Bylo zvláštní, že přestože nepotřebovala tolik spánku jako dřív, spala stále v průměru okolo osmi hodin denně. Zvyk vážně dokáže být železnou košilí. Sám si už ani nepamatuji, jak jsem to měl po přeměně sám. Možná úplně stejně.</p>
<p>Až do Košic jsme se dostali na jeden zátah za necelých osm hodin. Odpočinout jsem si chtěl co nejdál od území království Českého. Ani v Košicích jsem si ale nebyl příliš jistý. Odstavil jsem džíp do lesa pár kilometrů od východoslovenské metropole a na tři hodiny se na sklopené sedačce natáhl. Sám jsem odpočinek nepotřeboval. Během pobytu ve staré vile jsem si ho užil víc než dost. Chtěl jsem šetřit hlavně auto. Z polospánku mě probralo zapnuté rádio, které Petra najednou zesílila.</p>
<p>„K zátahu na uprchlého vězně Tomáše Uhříka, odsouzeného pražským Speciálním soudem na doživotí, došlo včera krátce před půlnocí. Se svou přítelkyní Lucií Brabcovou se skrýval ve vile patřící německému občanovi Karlu Heinzovi, po němž nyní intenzivně pátrá Interpol. Oba uprchlíci před zákonem byli ozbrojeni a proti policejní jednotce podporované několika kartanskými bezpečnostními poradci použili střelné zbraně i granáty.“</p>
<p>„Kurva,“ zaklel jsem a zesílil rádio na maximum.</p>
<p>„Během zátahu došlo k zabití šesti policistů a jednoho kartanského poradce. Protože se oba uprchlíci v domě zabarikádovali, musely české bezpečnostní složky nakonec vilu za pomoci termitových náloží zapálit. Oba pachatelé, které po zabití soudkyně, jež rozsudek nad Uhříkem vynesla, česká bulvární média překřtila na Krvavé milence, v ruinách domu zahynuli. V troskách domu a jeho okolí se nacházelo velké množství zbraní a finanční hotovosti v různých světových měnách. Mluvčí policejního prezidia České republiky Pavel Hamáček proto připustil, že dům zřejmě sloužil jako centrála pro teroristickou organizaci připravující své akce proti mírumilovnému soužití lidí a kartanů. Uhřík byl ostatně během své advokátní praxe znám jako obhájce těch, kteří proti kartanům veřejně vystupovali a porušovali tak meziplanetární úmluvu, která je nadřazena všem světovým zákonům.</p>
<p>Jak dále Hamáček uvedl, oba uprchlíci byli podezřelí z toho, že jsou nějakým způsobem zapleteni do únosu neplnoleté Petry Jánské. Její tělo dosud nalezeno nebylo.</p>
<p>A nyní informace ze sportu…“</p>
<p>Jen co spustila znělka ohlašující sportovní část zpráv, rádio jsem nemilosrdně vypnul.</p>
<p>„Tomáš s Lucií. Oni jsou mrtví?“</p>
<p>Na konci té Petřiny věty jsem slyšel otazník, ale věta sama o sobě byla spíš oznamovací než tázací. Přesto jsem odpověděl.</p>
<p>„Zřejmě ano.“ Co víc jsem měl říct? V okamžiku, kdy jsem Wranglera nastartoval, se Petra rozplakala.</p>
<p>~~~</p>
<p>Tankoval jsem zásadně jenom na malých pumpách, kde je nejmenší pravděpodobnost výskytu bezpečnostních kamer. Na poslední takové slovenské benzince jsem nakoupil pět kanystrů a nechal si je vrchovatě naplnit. Ukrajina, po připojení k Evropské unii a kartanské osvícené nadvládě nad planetou, už dávno nebyla divokou zemí jako ještě před pár desítkami let, takže i tady poskvrnily její ulice a čerpací stanice kamery. Pokud se kartanům daří nějakým způsobem záznamy z nich analyzovat a hledat na nich můj nebo Petřin obličej, chci, aby ho viděli co nejméně.</p>
<p>Kromě smutku nad ztrátou dvou novorozených členů rodiny mě trápila otázka, jak se policisté s kartany dostali až k mému úkrytu. Nakonec jsem si stanovil dvě pracovní verze. Buď mě našli právě pomocí kamer, když jsem v Bruntále nakupoval věci, jídlo a vybavení, nebo vyslídili Uhříka díky emailům. Požádal jsem ho přece, aby kontaktoval známé hackery. Jestli to ten trouba udělal prostřednictvím známé emailové schránky nebo ho některý z nich udal, nebyl problém vysledovat, odkud se k síti připojil.</p>
<p>Tak jako tak jsou oba mrtví. Začínalo mě trápit, že už Kateřině dlužím pomstu za tolik mrtvých, že si při jejím zabíjení ani nebudu moci na všechny vzpomenout.</p>
<p>Že na její zabíjení jednou dojde, jsem nepochyboval. Zabiju ji. Vím to.</p>
<p>Doufám.</p>
<p>~~~</p>
<p>V Kyjevě jsem naše auto odstavil na sídlišti, které vypadalo docela chudě. Odmontoval jsem poznávací značku, otřel všechny plochy na nichž by se daly najít Petřiny otisky a naložil kompletní výbavu do dvou krosen, které jsme si mohli odnést na zádech.</p>
<p>V džípu nezůstalo vůbec nic. Nechal jsem odemčeno a vyrazil se svou mladou milenkou do centra města. Doufal jsem, že auto někdo ukradne, přestříká a odveze Bůh ví kam. Měl jsem ho v Praze i na Moravě a je víc než pravděpodobné, že po něm dřív nebo později začnou policajti pátrat.</p>
<p>S Petrou jsme teď vypadali jako dva baťůžkáři na cestě do hor. Působili jsme asi dojmem středoškolského učitele a svedené gymnazistky. Naštěstí měla Petra pas, který tvrdil, že jí je devatenáct. A svedenou vysokoškolačku už ubytují i v luxusním hotelu.</p>
<p>V hlavním městě Ukrajiny jsem se ocitl naposledy na konci roku 1944. Město se tehdy nacházelo v ruinách, ale i přesto jsem se v něm dokázal alespoň trochu orientovat. Hledal jsem chrám svatého Daniela Moskevského. Nacházel se v jedné okrajové vilové čtvrti plné stromů a promenád. Po víc než hodině bloudění jsem rezignoval a zastavil si taxíka. Řídil ho typický mužik. Vyhublý, černá bradka, prořídlé tmavé vlasy a prsty žluté od tabáku. Nos měl načervenalý nádech a dal bych polovinu naší hotovosti za to, že má v sobě už nejmíň stakan vodky.</p>
<p>Chrám, oprýskaný a dokola posprejovaný nečitelnými nápisy v azbuce, pořád stál. Z vilové čtvrti ovšem bolševici vytvořili panelákové sídliště. Nedaleko odsud jsem dokonce zanechal naše auto. Po přistání mimozemšťanů dostala světová náboženství, hlavně křesťanství a islám, pěkně na frak. Lidé od nich prchali jako zákazníci z bordelu, o kterém se rozneslo, že v něm holky mají AIDS.</p>
<p>Přesto pár věrných zůstalo a tihle vytrvalí věřící se o to intenzivněji modlili za druhý příchod Ježíše Krista, protože věřili, že už jenom on dokáže nakopat žluťáskům ty jejich měkký páchnoucí prdele. Požádal jsem Petru, aby počkala před vchodem. Uvnitř zrovna probíhala liturgie. V chrámu postávalo asi třicet věřících a falešně zpívalo <emphasis>Hospodi pomiluj</emphasis>. Pokřižoval jsem se, koupil si od vrásčité babky v šátku pět tenkých svíček z včelího vosku, zapálil je a zabodl do velké mísy s pískem. Po tomto obvyklém rituálu nově příchozích věřících si mě už nikdo z těch, kdo mě po vstupu do chrámu pozorovali, nevšímal.</p>
<p>Vytáhl jsem z kapsy zavírací nůž, přistoupil k velké nástěnné malbě samotného Daniela Moskevského a rychle do jeho červeného pláště vyryl tři hluboké rýhy. Nůž třikrát zaskřípal, ale díky hlasitému zpěvu si nikdo ničeho nevšiml. Schoval jsem kudlu do kapsy a nenápadně se vytratil ven.</p>
<p>~~~</p>
<p>Štěstí přeje těm, kteří ho co nejméně pokouší. Tímhle heslem se řídila Veronika a já její zásady převzal. Pronajal jsem nám proto pokoj v levné turistické ubytovně, kde nikoho nezajímaly žádné doklady, pokud návštěvník vypadal alespoň trošku neinfekčně a příčetně. A platil předem. Splňovali jsme všechny požadavky a proto jsme se mohli do knihy zapsat jako manželé Michail a Tamara Kovaljenkovi a za drobný příplatek dokonce dostali čisté, i když trošku děravé ložní prádlo a vlastní klíče od pokoje s jednou rozvrzanou manželskou postelí.</p>
<p>Na sex jsme neměli náladu. Já kvůli nervozitě z nadcházejícího setkání, Petra kvůli smutku nad mrtvým advokátem a jeho oddanou archeoložkou.</p>
<p>~~~</p>
<p>Nevěděl jsem, jestli Michail ještě žije, a pokud ano, jestli nezapomněl na náš osm desítek let starý signál. Počkal jsem proto dva dny, než jsem se před půlnocí vypravil před chrám svatého Daniela. Ty dny jsme strávili hlavně spaním a krátkými procházkami po městě. Ukázal jsem Petře těch pár pamětihodností, které jsem znal a které přežily bolševickou éru a následná desetiletí chaosu a bídy po rozpadu SSSR. Kyjev ji příliš nenadchl. Její nálada spadla pod bod mrazu. Dobrodružství, na které se těšila, ji najednou nelákalo. Pořád myslela na Tomáše s Lucií, kteří uhořeli v mém domě. Před tím hlášením v rádiu si možná myslela, že upír je skutečně nesmrtelný a neporazitelný, a má varování brala jako povinné strašení starého morouse. Reálná smrt dvou upírů, které znala, mým strašením dodala rozměr skutečnosti a reality. Nebyl jsem z jejích splínů nadšený, ale na druhou stranu jsem byl rád, že pochopila, že náš život a to, co nás čeká, nebude Dračí doupě a místo kostek můžou kolem ní svištět kulky a kmotřička Smrt.</p>
<p>Počátek června vypadal na Ukrajině tradičně jinak než v Česku. Hlavně v noci se ochladilo pod deset stupňů. Den před návratem k chrámu jsem si pořídil dlouhý černý kabát a placatou čepici v jaké se rád nechával fotografovat vůdce světového proletariátu Vladimír Iljič Lenin. Vypadal jsem jako jakýkoliv jiný Ukrajinec. Část cesty z motelu, kde jsem přes protesty přinutil Petru zůstat, jsem se svezl tramvají, zbytek vzal pěšky. Na ulicích se poflakovalo pár opilců a dvakrát jsem prošel okolo nebezpečně vypadající partičky náctiletých.</p>
<p>Už po opuštění motelu jsem měl intenzivní pocit, že mě někdo sleduje. Zrychloval jsem, loudal se, skrýval ve stínech, znenadání měnil směr a kličkoval těmi nejužšími a nejméně přehlednými uličkami, na které jsem narazil. Nezahlédl jsem ale ani kousíček případného ohaře čmuchajícího v mých stopách. Přesto jsem měl stále pocit, že mám v patách stín, který není můj.</p>
<p>Jedinou jistotu mi dodávaly pistole v podpažních pouzdrech a fakt, že pokud mě někdo sleduje a chce zabít, nečekal by na nic a střílel, jen co jsem vypadl z motelu. Teda pokud mě nechtěli vlákat do pasti a chytnout živého pro případné vyslýchání a mučení, které by si ráda užila třeba Kateřina. U zavřených posprejovaných vrat chrámu stála ženská postava. Naštěstí už od pohledu nešlo o Kateřinu. Měla na sobě jenom lehkou průsvitnou halenku, vysoké kozačky a dlouhé blonďaté vlasy spletené do typických východoslovanských copů. Že jde o upírku, jsem poznal na první pohled. Nevypadala, že by jí v tom lascivním ohozu nějak trápila zima, a sebevědomí, které zářilo z jejích očí i celkového držení těla, hlásilo širokému okolí, že je lovec, ne srnka, kterou lze zahnat do kouta, skolit a nakrájet na kostičky do guláše.</p>
<p>Přišel jsem k ní na tři metry. Celou dobu mě lhostejně pozorovala. Čekala.</p>
<p>„Jan Bezzemek?“</p>
<p>Místo odpovědi jsem jenom pokýval hlavou.</p>
<p>„Michail je mrtvý, ale řekl mi, že jsi upír, kterému se dá věřit.“</p>
<p>Neodpověděl jsem. Podlomila se mi kolena, takže mi trvalo o dobrých deset sekund déle, než jsem si všiml, že se ze stínů vynořili dva upíři. V rukou drželi krátké a jistě velmi ostré a odolné meče. Tihle hoši moc dobře věděli, jak na upíra. Kdepak stříbro a svěcená voda.</p>
<p>„Michail mi zachránil život a já jemu, takže důvěra byla na místě. Ale kdo jste vy?“</p>
<p>„Michailovy děti,“ odpověděla blondýna.</p>
<p>~~~</p>
<p>Michaila jsem poznal hned po svém příjezdu do Ruska. Mezi zdejšími upíry byl ptáče. Holátko, které se sotva vylíhlo. Jeho Matkou se stala Januka, upírka, které v žilách pumpovala divoká mongolská krev. Prý ji zplodil sám Čingischán se zajatou ruskou otrokyní. Michail byl naopak velmi mírný, zakřiknutý a na tehdejší dobu velmi kultivovaný a vzdělaný mladík. Jeho otec se svými schopnostmi propracoval mezi nejvýznamnější carské úředníky a získal obrovské jmění. Přesně tohle byl důvod, pro který si jej Januka vybrala. Její divokost mu musela imponovat, během pár dní si ho dokázala omotat kolem prstu tak, že jí z něho zobal jako poslušný ptáček. Jen co přistoupil na přeměnu, stal se jejím otrokem doslova a do písmene. Dřív každý přeměněný upír patřil prvních sto let svému stvořiteli. Pokud se vzepřel, musela jej rodina potrestat.</p>
<p>Januka byla krutá a chlípná mrcha. Týrala jej, mučila do naprostého vyčerpání. Stal se její sexuální hračkou, která nesměla mít víc vlastní vůle než židle od stolu, u kterého býval pro pobavení starších upírů přivázán lýkovým provazem nahý, když Januka pořádala své proslavené orgie.</p>
<p>Brzy si přivlastnila i veškerý jeho rodový majetek. Otec záhy po přeměně zemřel rukou neznámého lupiče a zdálo se nad slunce jasné, že za jeho smrtí stojí ona.</p>
<p>U toho stolu jsem Michaila poprvé spatřil. Na večírek jsem dorazil se suitou samotného Ivana. Neseděl jsem u stolu se staršími. Stál jsem u stěny mezi ostatními sluhy a čas si krátil tím, že jsem Michaila pozoroval. Jeho oči se vpíjely do mých a prosily o pomoc a o pomstu. O měsíc později, v předvečer obrovské výpravy na čínské území, která měla pátrat po Sangotině hrobce, půjčila Januka Ivanovi několik svých mladších Synů jako posily. Mezi nimi i Michaila. V bitvě s Číňany mi pak zachránil život. A nejen v ní.</p>
<p>Spřátelili jsme se a po návratu vymysleli plán, který o dva měsíce později vyvrcholil požárem, během něhož skončil Janučin palác v plamenech. Januku už nikdy nikdo nespatřil. A kdyby ano, asi by se divil, na kolik kousků se dá Čingischánova dcera před spálením naporcovat.</p>
<p>Karuk, Janučin dědic a její prvorozený Syn, ovšem Michaila z její smrti obvinil. Neměl žádné důkazy. Jen tušení. Jenže tušení staršího upíra je víc než otisky prstů na vražedné zbrani. Než mohlo dojít k upírskému soudu, pomohl jsem Michailovi utéct a od té doby mu ještě párkrát hodil záchranné lano, když mu hořela půda pod nohama. Teda obrazně, ne tak jako Januce. Několikrát se skrýval i v Čechách a na Moravě v mých vlastních úkrytech. Pro ostatní upíry se stal totiž štvancem, renegátem, který porušil zákony Bratrstva. Časem si založil vlastní rodinu. Říkali si Svobodní a na konci války jich bylo několik desítek. Dnes zůstali jenom tři.</p>
<p>~~~</p>
<p>„Ruští upíři se přidali ke Kateřině? To je šílené.“ Kroutil jsem hlavou a v ruce držel stakan té nejčistší vodky, k jaké jsem si vůbec za posledních sto let čuchl.</p>
<p>Blonďatá Jelena pokrčila odevzdaně rameny.</p>
<p>„Ivanovi nejstarší Synové a Dcery zahynuli v Římě. Hádali se o to, kdo bude vládcem, a když jim nabídla pronásledování a smrt z rukou kartanů nebo spojenectví, neváhali dlouho,“ vysvětlovala Jelena.</p>
<p>Dimitrij, holohlavý a bezvousý upír s dlouhou jizvou táhnoucí se přes celou lebku a tvář až pod bradu a s neproniknutelnýma černýma očima mlčky vypil svou skleničku a dolil všem ostatním.</p>
<p>„Měli jsme mezi nimi svého špeha. Jenže nás nevaroval. Zřejmě měl mnohem větší strach z ní a jejích mimozemských přátel než z naší pomsty.“</p>
<p>„Buď prozradil náš úkryt on, nebo jsme měli zrádce ve vlastních řadách,“ převzal slovo Kosťa. Vypadal možná na dvacet roků. Hubený, nakrátko ostříhaný blonďáček s modrýma očima. Spíš holčičí typ. „Vtrhli do našeho úkrytu na venkově. Desítky upírů, nejenom ruští, ale i z jiných rodin a klanů, někteří mluvili anglicky, jiní francouzsky. Načasovali si to skvěle. Všech pětadvacet Svobodných se v té chvíli nacházelo na farmě.“</p>
<p>„Jak se vám podařilo uniknout?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„Když jsme zjistili, že nemáme šanci vyhrát, nařídil Michail, abychom se probili. Posledních deset upírů s naším Otcem v čele se vrhlo vstříc nepřátelům. Nakonec jsme unikli jenom my dva,“ odpověděla Jelena.</p>
<p>„Dva? Vždyť jste tři.“</p>
<p>„Já jsem zůstal těžce zraněný ležet na zemi. Granát mi proletěl tělem, takže jsem na chvíli omdlel. Dělal jsem mrtvého, dokud nenaskákali do vozů a neodjeli pryč,“ ujal se znovu slova blonďák.</p>
<p>„Co Michail?“</p>
<p>„Granát mu utrhl nohy, ale žil. Ta vaše Češka ho našla a vyslýchala.“</p>
<p>„Vyslýchala?“</p>
<p>„Ptala se na Sangot.“</p>
<p>„A kurva, do prdele,“ přeskočil jsem do své mateřštiny.</p>
<p>„Vysmál se jí. Řekl jí, že je hloupá husa věřící pohádkám a kvůli poslednímu idiotovi, který věřil na pohádky jako ona, zemřelo skoro třicet lidí.“</p>
<p>„A ona?“</p>
<p>„Usekla mu mečem hlavu.“</p>
<p>To byl celý Michail, zachoval si hrdost, odvahu a duchapřítomnost až do smrti.</p>
<p>„Na Michaila, ať mu Bůh odpustí všechny jeho hříchy,“ pozvedl jsem sklenici s čirou tekutinou.</p>
<p>„Na Michaila,“ odpověděli jednohlasně. Sklo cinklo o sklo.</p>
<p>~~~</p>
<p>Do motelu jsem se vrátil k ránu. Ještě dlouho jsem s Michailovými pohrobky připíjel a vzpomínal na mrtvého přítele. Ukázalo se, že Jelena byla jeho poslední milenkou, důvěrnicí a zvolenou nástupkyní v případě smrti. Proto také znala všechna jeho tajemství, jako třeba naše kódy. Jen jedno jediné tajemství si vzal s sebou až do hrobu.</p>
<p>~~~</p>
<p>K Sangotině hrobce nás dorazilo pět. U jezera Zhalanashkol se nám podařilo zbavit pronásledovatelů.</p>
<p>Do mělkých hrobů jsme pohřbili dva upíry, kteří nepřežili svá zranění, a přeplavali na druhou stranu. Odtud jsme se dostali na čínskou stranu hranice. Celá naše výprava stála na pergamenu, který nedávno Ivan získal a na který zapsal své svědectví o uložení těla Matky všech upírů potomek jednoho z těch, kteří jí zůstali věrní a kteří údajně hrobku postavili. Problém spočíval v tom, že autor svědectví sám v hrobce nikdy nebyl. Jenom zprostředkovával popis místa, který mu svěřil jeho stvořitel.</p>
<p>Bloudili jsme v horách skoro dva měsíce. Každé údolí, každá strž nebo štít mohly být těmi, o nichž se zmiňovalo svědectví. Nakonec jsme našli úzkou strž mezi třemi vrcholky, která odpovídala popisu v pergamenu. Vlezl jsem dovnitř a objevil velký masivní kámen označený třemi symboly z pergamenu. Společnými silami jsme jej odvalili. Za ním se skutečně skrývala vytesaná chodba.</p>
<p>~~~</p>
<p>Petra nespala. Seděla na posteli, v ruce odjištěný samopal a jen co jsem vešel do dveří, namířila mi přímo doprostřed hrudi.</p>
<p>„Všechno je v pořádku, lásko,“ oznámil jsem jí.</p>
<p>Samopal dopadl na zem. Vrhla se mi kolem krku a pevně stiskla.</p>
<p>„Měla jsem o tebe strach, ty pitomče,“ oznámila mi a po tvářích jí stékaly slzy štěstí.</p>
<p>„Já o tebe ne. Věděl jsem, že jsi schopná porazit celou ukrajinskou armádu,“ zasmál jsem se.</p>
<p>Po téhle výměně komplimentů mohlo následovat jenom jedno: dlouhý, pomalý sex plný něžných dotyků.</p>
<p>Místo toho jsem si ji vzal zezadu, jako tenkrát, když nás načapala Veronika a během pár minut bylo po všem.</p>
<p>~~~</p>
<p>I přes útrapy, které naše pětice Ivanových hledačů musela podstoupit, než jsme se dostali až sem, jsme zachránili část vybavení určeného na cestu labyrintem hrobky. Upíři sice skvěle vidí ve tmě, ale ta tma nesmí být absolutní. Musí obsahovat alespoň trochu světla. Zůstal nám jeden batoh s třemi loučemi, křesadlem a olejovou lampou.</p>
<p>Světlo nesl nejstarší z nás, který šel v předu. Pergamen se totiž nezmiňoval o žádných nástrahách pro nezvané návštěvníky. Je jedno, jestli o nich autor nevěděl, nebo mlčel schválně, ale vůdce výpravy přišel po pár metrech o hlavu. Nic mu ji neuseklo. Vypařila se. Z boční stěny vyšlehl znenadání modrý plamen, který po několika okamžicích zanechal v chodbě jenom tělo a pach spáleného masa.</p>
<p>Magie.</p>
<p>Všichni jsme si v té době mysleli, že šlo o mocnou magii, kterou ovládala Sangot. Až o pár století později mi došlo, že to, s čím jsme se v labyrintu setkali, nemělo nic společného s magií jako spíš s vyspělou technologií. Magický plamen byl jen účinnou a vražednou verzí laseru.</p>
<p>Vstupní chodba do hrobky byla pouhé dva metry široká, zato dobré čtyři měla na výšku, stěny na první pohled z dokonale vybroušeného a uhlazeného kamene. Stejně jako podlaha. Jen místy na zem někdo vyryl znaky. Šlo o upíří písmo.</p>
<p>Zůstali jsme čtyři. Svantobor, nyní nejstarší z nás, určil dopředu nejmladšího. Logicky. Předpokládal, že dopadne podobně jako tělo před námi. Místo Michaila jsem se nabídl já. Jednak jsem mu dlužil život, který mi zachránil zběsilým útokem proti dvěma čínským upírům, co se mě chystali bezbranného na zemi dobít, a jednak jsem uměl upíří písmo. Málokdo se jím už zabýval. Patřilo minulosti stejně jako legenda o Sangot, ale Veronika mě ihned po přeměně nutila naučit se nejenom abecedu, ale i všechny významy zvláštních znaků.</p>
<p>Vzal jsem si louči z tuhnoucích prstů a překročil mrtvolu.</p>
<p>~~~</p>
<p>Donutil jsem Petru spát, i když byla celá rozechvělá z informací, které jsem získal díky setkání se Svobodnými. Až úzkostně jsem před každou výpravou dodržoval pravidlo odpočívat při každé příležitosti. Kdo ví, kdy se zase budeme moci pořádně vyspat.</p>
<p>Jelena a její chlapci dorazili před západem slunce ve dvou terénních autech. Šlo o ruskou novinku Gaz V1. Auta vypadala víc než bytelně. V kufru přivezli i několik králíků k večeři.</p>
<p>Odhlásil jsem nás z motelu, zaplatil přiměřenou diškreci a naložil výbavu do jednoho z teréňáků. Řídila Jelena, já s Petrou jako pasažéři. Dimitrij a Kosťa jeli v druhém autě. Naším cílem byla Astana, hlavní město Kazachstánu. Cesta přes polovinu Ruska a kazašské stepi nám trvala skoro dva týdny. V Astaně jsme si dovolili celodenní zastávku v hotelu. Zaplatil jsem si hodinu u hotelového počítače. Kartanům se dařilo naklonit si světovou veřejnost i média na svou stranu. Oslavné články, které o nich vycházely na zpravodajských webech i nezávislých blozích, občas působily jako vystřižené z Der Stürmer nebo Rudého Práva za jeho vrcholně nechutných časů. Otevřel jsem svůj zabezpečený email, vymazal spamy týkající se výhodných nabídek na koupi viagry, výhry v britské a australské národní loterii, zoufalé emaily od nigerijských boháčů, kteří chtějí na můj účet převést své miliony, a jiné podvodné finty a pak mi jeden email málem vyrazil dech.</p>
<p>Napsal ho Tomáš Uhřík z adresy chuligan.tomik@seznam.cz</p>
<p>~</p>
<p><emphasis>Zdravím tě, Jane,</emphasis></p>
<p><emphasis>nevím, jestli se k tobě ta informace dostala, ale útočiště, v němž jsme se ukrývali, napadli kartani. Je to pravděpodobně moje vina. Rozeslal jsem z tvého počítače několik emailů hackerům, které jsem znal, a zřejmě mě jeden z nich práskl.</emphasis></p>
<p><emphasis>Pokud se ještě někdy setkáme, budu ti o tom vyprávět, ale v životě jsem se nebál jako onen den. Dostal jsem do břicha několik kulek. Lucie mi málem umřela v náručí. Použili jsme všechen arzenál, který jsi nám v domě nechal, ale přesila byla strašlivá. Nakonec jsme utekli na střechu a když začal dům hořet, vzpomněl jsem si, co jsi tenkrát provedl na tom mostě. Bylo to šílené. Oba jsme se proměnili v hejno netopýrů a v noci, aniž by nás ti parchanti jenom zahlédli, odlétli pryč. Měl jsem pocit, že se moje vědomí rozsypalo na několik kousků. Na jednu stranu jsem se cítil úchvatně. Na druhou jsem se bál toho, co se ze mně po přeměně stalo. Tak jako tak nám to oběma zachránilo život.</emphasis></p>
<p><emphasis>Co se týče informací, které jsi po mě chtěl, dostal jsem zprávu, že se žena, která tě zajímá, vypravila z Prahy do Číny. Víc bohužel nevím. Pokud bych se ještě cokoliv dozvěděl, dám ti vědět.</emphasis></p>
<p><emphasis>Lucie i já jsme v pořádku. Jsme v jednom z míst, které jsi mi doporučil. Nebudu psát pro </emphasis><emphasis>jistotu, ve</emphasis><emphasis> kterém a ani ty mi neodpovídej. Pokud jsi naživu, sejdeme se tam, kde jsme se domluvili. Dřív nebo později.</emphasis></p>
<p><emphasis>TU</emphasis></p>
<p>~</p>
<p>Vytiskl jsem email, odhlásil se a po třech schodech vyběhl nahoru do pokoje, kde si všichni zrovna dávali do nosu krev z poslední živé králičí konzervy. První dobrou zprávu od našeho odjezdu jsem musel Petře oznámit ještě za tepla.</p>
<p>Tu noc jsem spal konečně hlubokým a klidným spánkem.</p>
<p>~~~</p>
<p>„Tahle runa znamená smrt a tahle vedle naopak svobodu. Nesmíte šlápnout na smrt ani na její okolí,“ vysvětloval jsem svým společníkům a sám opatrně našlapoval na místa, která jsem si dopředu vytipoval. Bez úhony jsme skutečně ušli dvacet metrů, než jsme narazili na první kamenné dveře.</p>
<p>Krev proměněnce, hlásaly runy na kameni.</p>
<p>Požádal jsem muže, který šel vzadu, aby se opatrně vrátil zpět a přitáhl s sebou mrtvolu našeho posledního vůdce. Zabořil jsem mu svůj krátký meč do břicha a použil veškerou krev, která v něm ještě nestačila ztuhnout, k pomazání dveří. Kamenný blok se zasunul do stěny a my mohli pokračovat.</p>
<p>Všichni čtyři jsme se třásli. Trochu zimou, která byla v jeskyni strašná, ale hlavně strachem. Všichni jsme se narodili jako lidé a zůstaly v nás hluboce zakořeněné pověry a strachy, kterými nás krmily naše matky a kultury, v nichž jsme vyrůstali. Jsme čtyři zatracenci, kteří ruší věčný spánek temné bohyně, stvořitelky upírů, mocné čarodějky, která dlouhá staletí po své smrti stále ovládá plamen, který dokáže zahubit upíra. Tak jsme se cítili a strach ze záhadné moci Sangot nám svíral útroby.</p>
<p>Jenom touha dostat se dál, zvědavost a odhodlání nevzdat svou cestu po tak dlouhé době a tolika obětech, které jsme museli podstoupit, nás nutila postupovat metr po metru do hloubky labyrintu. Za dveřmi se chodba rozšiřovala. Teď už měla dobré tři metry na šířku. Michail proto šel vedle mě vepředu, dva starší upíři za námi. Runy stále jednoznačně určovaly, na jaká místa stoupat a kterým se vyhnout. Pro stavitele hrobky zřejmě bylo nepřijatelné, aby sem vnikl obyčejný člověk. Upíří návštěva jim nevadila. Alespoň jsem v to doufal.</p>
<p>~~~</p>
<p>Z Astany jsme pokračovali k jezeru Zhalanashkol. Jeleně se podařilo naše auta schovat u jednoho místního pastevce ve stodole. Slíbila mu dost peněz na to, aby to udělal, a pohrozila mu pistolí dostatečně důvěryhodně na to, aby o tom mlčel. Naložili jsme všechny své zásoby, hlavně zbraně, oblečení, horolezeckou výstroj a svítilny, na záda a do večera se dostali k jezeru. Krajina se během těch skoro šesti stovek let změnila. Naštěstí ne natolik, abych nenašel místo, kde jsme zakopali naše dva spolubojovníky a odkud jsme se pak vydali k Sangotině hrobce.</p>
<p>~~~</p>
<p>Symbol na druhých dveřích jsem neznal. Vypadal jako komplikovaná složenina dvou základních znaků – otrok a had.</p>
<p>„Tak zkusíme zase krev, třeba to bude fungovat,“ naléhal nervózní Svantobor.</p>
<p>„A čí?“ zeptal se nervózně Vladimír, hubený upír, kterého jsem si poprvé všiml až při našem útěku z bitvy.</p>
<p>Michail raději mlčel. Opíral se o stěnu a snažil se neupoutávat pozornost. Kdyby došlo na prolévání krve, věděl, čí by byla.</p>
<p>„Hloupost. Kdybychom měli použít krev, prostě by na dveřích bylo napsáno krev. Hrobka byla zabezpečena tak, aby se do ní dostali jenom upíři, ti jediní totiž ovládají toto písmo. Navíc mám pocit, že její stavitelé chtěli, aby si každý, kdo se má dostat až na konec, svou odměnu zasloužil. Je to hádanka, kterou, pokud neuhodneme, zaplatíme krví všichni,“ prohlásil jsem.</p>
<p>Klekl jsem si na zem a zatlačil do dveří. Chodba za dveřmi se zase rozšiřovala. Teď už byla dost široká na to, aby jí mohli v klidu projít tři muži vedle sebe.</p>
<p>Lehl jsem si na břicho a plazil se dopředu. První metry jsem se třásl strachy. Ne obrazně. Doslova. Každičký centimetr jsem očekával, že se odněkud vynoří modrý plamen a připraví mě o život.</p>
<p>Když ostatní zjistili, že se mi nic nestalo, plazili se za mnou.</p>
<p>„Držte hlavy u země. Otrok se plazí před svým pánem stejně jako had,“ upozornil jsem trojici za sebou.</p>
<p>~~~</p>
<p>Krajina, kterou naše pětice procházela byla liduprázdná. Nad hlavou nám kroužili drobní dravci a pátrali po neopatrných hlodavcích, kteří dřív nebo později vylezou ze svých skrýší. Při pohybu přes hranice jsme naráželi na artefakty, které oznamovaly, že dřív šlo o tvrdě střeženou zónu. Betonové bunkry, v nichž hvízdal vítr a rostly lišejníky z ruské strany, stejně jako rozkývané pozorovatelny připomínající posedy českých myslivců na čínské straně by mohly vyprávět příběhy lidské nevraživosti, které ale s příletem kartanů už dávno ztratily smysl.</p>
<p>Postupovali jsme mnohem rychleji než před tou neuvěřitelnou dávkou staletí, kdy jsem tu byl naposled. Na rozdíl od tehdejší výpravy jsme byli odpočatí, skvěle nakrmení a naše oblečení, vybavení a obutí nám pomáhalo víc, než bych si kdy dokázal představit.</p>
<p>Překvapilo mě, jak moc si pamatuji cestu. Přestože jsem se na celou tu šílenou výpravu snažil tisíckrát zapomenout, vryla se mi každá událost s ní spojená navěky do hlavy.</p>
<p>~~~</p>
<p>Doplazili jsme se ke třetím dveřím. Opatrně jsem vstal a posvítil si loučí na kamenný blok. Oheň pomalu dohoříval a černý štiplavý kouř hlásil, že brzy budeme muset zapálit nový zdroj světla. Studoval jsem znaky na kamenných dveřích a došlo mi, že se oteplilo. Zatímco při průchodu pod horou nás svírala zima, měl jsem najednou pocit, že ze dveří sálá teplo.</p>
<p>Zeptal jsem se svých společníků a souhlasili. I jim už nebyla taková zima jako ještě před pár metry.</p>
<p>„Tak co je tam tentokrát?“ zeptal se nervózní Svantobor. Překvapilo mě, že ani on upíří písmo neovládal.</p>
<p>„Dovnitř smí jenom tři upíři.“</p>
<p>„Co je to za blbost?“</p>
<p>„Žádná blbost. Prostě dál smí pokračovat jenom tři bytosti. Jestli chceš to varování na dveřích porušit, prosím, ale jdeš první.“</p>
<p>Svantobor se zašklebil, jako by spolkl ježka.</p>
<p>„Zůstane Michail. Počká tady, až se vrátíme.“</p>
<p>„Ne. Chci ho s sebou. Jsem jediný, kdo rozumí těm znakům, takže musím já a on je zase jediný, komu důvěřuji, takže…“ vzbouřil jsem se.</p>
<p>Tenhle Svantoborův škleb vypadal nejmíň na tři ježky a jeden rozčilený výstup, ale nakonec si to rozmyslel. Věděl, že pokud přinese Ivanovi vytoužené Sangotiny artefakty, odmění jej jako žádného ze svých věrných. Zároveň jsem ale v jeho očích spatřil myšlenku oznamující mi, že si to se mnou vyřídí později a že se mi to určitě nebude moc líbit.</p>
<p>Před třetími dveřmi zůstal Vladimír. Nevypadal, že mu to příliš vadí. Opřel jsem se do kamene, který se lehce otočil a nás zalilo světlo.</p>
<p>„Co to k sakru?“ zaklel jsem a přivřel na chvíli oči.</p>
<p>Louče naposledy zapraskala a zhasla. Pustil jsem ji na zem a zíral do chodby před sebou. Pomalu jsem přivykl té záři. Vycházela ze stropu z podlouhlých obdélníků, které v pravidelných, asi desetimetrových odstupech visely na stropě chodby. Už se nerozšiřovala. Zůstala stejně široká. Nedokázali jsme si představit, že by původcem světla v podzemí, stovky metrů pod povrchem čínských hor, mohlo být něco jiného než magie. Navíc magie, která funguje dlouhá staletí a možná tisíciletí.</p>
<p>Šli jsme dál jako ovce na porážku. Pořád byla naše touha po poznání tajemství labyrintu, který se před námi skrýval, silnější než strach.</p>
<p>V chodbě jsem opět nacházel značky, které ukazovaly kam šlapat a kam nikoliv. V klidu jsme tak došli ke čtvrtým dveřím.</p>
<p>Vypadaly úplně jinak než ty předchozí. Nebyly z kamene, ale z oceli, a místo aby se otevíraly posunutím, měly obyčejnou železnou kliku. Symboly na nich jsem rozluštil okamžitě, ale raději jsem je ještě chvíli studoval.</p>
<p>„Rozumíš tomu?“ zeptal se Michail.</p>
<p>„Jo, ale je to divné. Píše se tu, že dveře se musí otevřít dřevem. Kdo se jich dotkne jinak, zemře.“ Vzal jsem čerstvou louč z našich zásob a poněkud nešikovně s ní otevřel kliku. Dveře se hladce rozletěly dokořán.</p>
<p>„Raději se jich vůbec nedotýkejte,“ varoval jsem ostatní a vyrazil do chodby před sebou.</p>
<p>~~~</p>
<p>„Kartani. Zbudovali si tu stanový tábor,“ ohlásil naší malé výpravě Kosťa.</p>
<p>Vytrhl jsem mu dalekohled z ruky a vyšplhal na vrcholek hory, pod níž jsme odpočívali. Jelena mi běžela v patách.</p>
<p>„Co vidíš?“</p>
<p>Leželi jsme na skále, kolem nás svištěl studený vítr, ale slunce se letními paprsky opíralo do zad a příjemně hřálo.</p>
<p>„Vážně je to kartanský tábor. Tolik těch plechových zmetků jsem pohromadě ještě neviděl. Určitě třicet, čtyřicet. Možná víc.“</p>
<p>Jelena si clonila oči před sluncem, ale i přes upíří zrak toho moc nemohla zahlédnout.</p>
<p>„Mají tam sedm kolotočů.“</p>
<p>„Proč zbudovali tábor, když mají kolotoče? Myslela jsem, že v tom ti dobytkové můžou spát.“</p>
<p>„Jsou tam lidi. Vojáci v uniformách. Bude jich o něco víc než kartanů, ale vypadají na elitu. Tohle nebude žádná domobrana.“</p>
<p>„Co tu, sakra, chtějí?“</p>
<p>„To samé, co my. Jediný problém je v tom, že my známe cestu, zatímco oni ji teprve hledají a… a kurva,“ zaklel jsem.</p>
<p>„Copak?“</p>
<p>„Kateřina. Ta čubka je tu taky. Nese se mezi nimi jako anglická královna. Uhřík měl pravdu. Je v Číně a je tu kvůli Sangotině hrobce. Do hajzlu.“</p>
<p>~~~</p>
<p>Páté dveře vypadaly stejně jako čtvrté, jen s tím rozdílem, že na nich nebyly žádné upíří symboly. Jen tři vyrýsované pravé dlaně. Znak dlaně se v upířím písmu nepoužíval. Mohlo to tedy znamenat jediné. Každý z nás musel vložit svou pravačku do dveří a zatlačit. V okamžiku, kdy jsme všichni měli ruce na předepsaných místech, projela našimi těly zvláštní energie. Nic bolestivého. Jenom intenzivní mravenčení. Dveře se samy otevřely a za nimi další chodba. Už žádné symboly. Už žádné pasti. Nic. Páté dveře byly poslední překážkou na cestě hrobkou.</p>
<p>Tenkrát jsem netušil, co to všechno znamená. Jen jsem všude kolem sebe cítil temná kouzla a magii. Až po mnoha staletích mi došlo, že celá hrobka byla jenom zbudována pomocí technologie o jaké se lidstvu v té době ani nezdálo. Žádný magický plamen, ale laser. Dveře, které se musely otevírat dřevem, byly nabité elektřinou a pokud by na ně někdo šáhl nechráněn, elektrický proud by jej zabil. Ty ruce byl jen způsob, jak zkontrolovat, kdo vchází dovnitř. Sangot zřejmě znala otisky prstů svých zrádců a jejich sluhů a pokud by se někdo z nich pokusil vejít do hrobky, místo drobného mravenčení by se dveře změnily v elektrické křeslo. Elektřina byla ostatně v hrobce všude. Vždyť to světlo nemohlo mít jiný zdroj energie než elektřinu. Narazili jsme v hrobce na její zdroj, ale tenkrát to pro nás bylo všechno tak nepochopitelné…</p>
<p>Šesté dveře neskrývaly žádný znak ani žádné nebezpečí, stejně jako sedmé. Později mi došlo, že pokud by někdo pomocí síly dokázal pokořit předchozí ochranu, staly by se tyto ocelové přepážky neprostupnými bariérami.</p>
<p>Světlo v chodbě svítilo všude. Jen výjimečně některé z obdélníků zlověstně blikaly a pouze tři ze všech byly temné. Poslední dveře jsem otevíral sám. Šlo to hladce, ale já měl pocit, jakoby vážily přinejmenším tolik, co dva obrnění rytíři s koňmi. Byly jiné než předchozí. Zdály se mi mnohem bytelnější, pevnější a ošlehané jakoby strašlivým žárem ohně.</p>
<p>Než jsem je otevřel, byli všichni bledí a vystrašení, obzvlášť Svantobor. Podle legendy se v hrobce nacházelo sedm dveří, takže za těmi posledními musela ležet Sangot.</p>
<p>A ona tam skutečně byla.</p>
<p>~~~</p>
<p>„Co budeme dělat?“ zeptala se Jelena, když jsme se z pozorovatelny vrátili ke zbytku výpravy.</p>
<p>„Obejdeme je. Už jsme velmi blízko hrobky a je nutné se do ní za každou cenu dostat dřív než oni. Vevnitř je tajemství, které musíme získat my a v žádném případě ne kartani nebo nedejbože Kateřina. Je tam možná něco, co by z kartanů udělalo nejmocnější rasu ve vesmíru.“</p>
<p>„Co?“ promluvila konečně dosud zaražená Petra.</p>
<p>„Tajemství našeho vzniku. Skutečné tajemství toho, jak se z lidí stali upíři. Dlouho mi trvalo, než jsem si dal dvě a dvě dohromady a pochopil, že máme s kartany společného mnohem víc, než by se mi líbilo. To tajemství je i důvod, proč jsou tady oni. Když Antekovy pokusy skončily rozmáznuté na stěně pankráckého vězení, rozhodli se svého cíle dosáhnout jinak.“</p>
<p>Než se kdokoliv z mých druhů stačil zeptat, jaký že to mají vůbec kartani cíl a o jakém tajemství to tady blábolím, vykřikla Jelena jediné slovo, které všechno změnilo.</p>
<p>„Kolotoč!“</p>
<p>~~~</p>
<p>„Panebože, ona skutečně existovala,“ vydechl Svantobor a rozběhl se k rakvi.</p>
<p>Místnost, v níž jsme se po průchodu dveřmi ocitli, byla velmi zvláštní. Strop, stěny i podlahu tvořila tmavá ocel. I sama výzdoba místnosti byla nečekaná a pro nás tehdy naprosto nepopsatelná. Temné trojúhelníky na stěnách, které vypadaly, jako by se měly každou chvíli rozsvítit, podivné ocelové stoly poseté různobarevnými obrazci a výstupky, tři křesla, pevná a bytelná s hnědým polstrováním. Uprostřed místnosti ležel sarkofág. Už na první pohled vypadal, že do této místnosti nepatří. Neznámý autor jej vytesal z žulového kamene, jednoho kvádru, který sem museli dotáhnout z daleka, protože v okolních horách se žádná žula nenacházela. Sarkofág na délku měřil skoro čtyři metry a na šířku určitě přes metr. Na víko kdosi vytesal jednoduché upíří znaky.</p>
<p>„Měsíční kámen dopadl v plamenech na zemi a vydal bohyni Sangot. Mocnou a hrozivou, ale milosrdnou a spravedlivou,“ hláskoval jsem poselství vyryté na sarkofágu. „Divochy naučila orat a sít, kovat meče i stavět domy z kamene. Obětovali jí své chlapce a z některých z nich stvořila své Syny. Synové vyrostli, stali se mocnými, vytvořili mnoho svých Dcer a Synů, vzbouřili se a měli plán, který jim ale nevyšel. Mocná bohyně je porazila, zvítězila, ale zmožena zradou, její srdce puklo a ona umírala. My, kteří jsme zůstali bohyni věrní, jsme podle jejích pokynů vytvořili hrobku ve skále, do níž jsme uložili měsíční kámen, v němž kdysi dopadla na zemi a ukryli jej tunami kamení a cestu k němu skryli za šest dveří. Ty sedmé jsou dveře vedoucí do samotného kamene. Kdo přicházíš s jiným úmyslem než uctít mrtvou bohyni, věz, že její mocné zbraně smí užít pouze žena, Dcera obdařená darem přeměny, protože muži, její Synové, byli těmi, kdo ji zradili.“</p>
<p>„Takže jsme u cíle,“ konstatoval celkem zbytečně Svantobor. Objev sarkofágu mu vlil do žil novou energii. Postoupil k němu a zkusil odhrnout svrchní desku s nápisem. Podařilo se mu to jenom o kousíček.</p>
<p>„Tak mi, sakra, pomožte,“ vydechl nasupeně.</p>
<p>Společnými silami se nám podařilo žulový kryt odsunout, ale už jsme jej neudrželi ve vzduchu a on s burácivým bouchnutím dopadl na zem.</p>
<p>Podíval jsem se do sarkofágu. Leknutím jsem sebou trhl a sevřelo se mi hrdlo. Nevadil mi kyselý zatuchlý zápach, který se rozletěl místností jako koňský pšouk. V životě jsem musel čichat strašlivější věci. Zděsil jsem se rozpadajícího těla bohyně. Ona vůbec nevypadala jako člověk.</p>
<p>„Co to je? Má čtyři ruce, určitě přes tři metry. Démon, ona byla démon z pekla,“ zašeptal zmateně Michail a třikrát se pokřižoval.</p>
<p>„O tobě taky tvrdí, že jsi démon, a křižuješ se tady jako mnich,“ snažil jsem se ho uklidnit, ale i mě ten pohled vyděsil. Rozpadající se kůže a maso vyschly a pokryly podivnou kostru strašidelnou mumifikovanou vrstvou šedého povlaku. Mumie tak vypadala děsivě i bez ohledu na svou velikost a dva páry rukou.</p>
<p>„Kopí a brnění,“ nadšeně vykřikl starší upír. Na šedivém těle Sangot skutečně leželo ocelové černé, skoro tři metry dlouhé kopí. Vypadalo spíš jako násada kopí, protože nemělo hrot. Měl jsem z něj pocit, jako by bylo živé, jakoby jím stále proudila nějaká energie. Pod ním se skrývalo to, o čem legendy vyprávěly jako o brnění, ale vypadalo to spíš jako štít. Mohl mít kolem metru a půl na délku. Široký byl jistě dobrých čtyřicet centimetrů. Měl stejnou barvu jako kopí a já měl dojem, že je stejně živý jako kopí. Zdálo se mi, jako by byl složený z malých kousků, jako by nešlo o jednolitou hmotu. Než jsem ale stačil artefakty blíž prozkoumat, vrhl se na ně Svantobor. Vzal kopí, vytrhl jej z posmrtného sevření bohyně démona a prsty, které jej svíraly, zapraskaly a rozpadly se v prach.</p>
<p>„Kopí, držím kopí naší stvořitelky!“ vykřikl starší upír poslední slova svého dlouhého života. Kopí najednou zmodralo. Nezměnilo barvu, jen po jeho černi proběhly modré jiskřičky. Svantobor náhle vzplál jako kacíř na katolické hranici.</p>
<p>Žár, který z jeho těla vycházel, měl takovou sílu, že jsme s Michailem okamžitě ustoupili až ke dveřím. I tak nám ale popálil vlasy a obočí. Svantobor se proměnil v popel a prach jako v legendách o upírech, kteří se setkají s denním světlem. Kopí dopadlo na zem do žhnoucího popela a zase vypadalo stejně temně jako dřív.</p>
<p>Nemuseli jsme s Michailem o ničem mluvit, ale oba jsme okamžitě vyběhli z místnosti do chodby. Narušili jsme klid mocné kouzelnice, jejíž duch nechtěl být rušen a jejíž mocné magické artefakty proměnily upíra v prach.</p>
<p>Zastavili jsme se až za pátými dveřmi.</p>
<p>„Panebože, to je strašné,“ vydechl Michail.</p>
<p>„Musí to být neuvěřitelně mocné artefakty. Sangot svým kopím podle legendy zabíjela upíry jako malé bezbranné děti, drtila s jeho pomocí skály a dokázala srážet ptáky z oblohy. Ty legendy nelhaly, Michaile.“</p>
<p>„Co budeme dělat?“ podíval se na mě pohledem raněné srny. V té době byl jen vyplašeným mládětem, které se z obletovaného aristokratického synáčka stalo týraným otrokem kruté psychopatky, a ocitl se bez přátel ve světě, kterému nerozuměl. Teprve později se stal obávaným vůdcem nezávislého upířího klanu, který raději nechával na pokoji i sám Ivan, protože měl z Michaila a jeho Svobodných strach. Tenkrát v labyrintu měl k tomu, čím se později stal, ještě velmi daleko.</p>
<p>„Budeme mlčet. Ivan není ten, komu by měly artefakty patřit. Měly by tu zůstat na věky věků. Je v nich skryta neuvěřitelná magie. Tolik moci nesmí nikomu patřit.“</p>
<p>„Co jim řekneme?“</p>
<p>„Že jsme hrobku nenašli. Hledali jsme podle mapy, ale nic tady v těch zatracenejch čínskejch horách není. Prostě nic.“</p>
<p>„Ale co Vladimír?“</p>
<p>Michailova cesta k vůdci Svobodných začala Vladimírovou vraždou. Zezadu jsem ho proklál mečem. Michail do něj bodal dýkou a držel jej, dokud jsem z jeho vnitřností svůj krátký meč nevytáhl a neusekl umírajícímu upírovi hlavu. První smrt, kterou způsobil, první vzpoura proti upírskému řádu z něj učinily legendu Bratrstva krve. Legendu, kterou stejně jako mnoho dalších ukončili až kartani.</p>
<p>~~~</p>
<p>Standardní kolotoč měl poloměr sotva pět metrů. Vypadal v podstatě jako létající talíř, jaké kdysi lovili blázniví ufologové v minulém století. Kartani to nikdy nepřiznali, ale je dost možné, že nás sledovali už tenkrát. Jenže tenkrát jsem na ně nevěřil, tenkrát jsem si myslel, že létající talíře jsou jenom chiméra nebo podvod.</p>
<p>Kolotoč se vznášel asi dvacet metrů od nás. Určitě nás žluťáskové vevnitř pozorovali. Rusové i Petra měli své samopaly přes rameno, takže si nás jenom těžko mohli splést s turisty, kteří se shodou okolností ocitli v místě, kde pátrá malá kartanská armáda. Aby skutečně nezůstali na pochybách, vytáhl jsem své dvě pistole…</p>
<p>„Střílejte, kurváááááá!“… a během pár sekund do kolotoče vystřílel oba zásobníky.</p>
<p>Dimitrij a Kosťa spustili bezhlavou palbu ze samopalů, duchapřítomná Jelena se schovala za velký balvan a zatímco jsem do pistolí strkal nové zásobníky, připravila na svém samopalu k odpálení granát.</p>
<p>Během střelby jsme se rozptýlili do okolí, aby nás případná obranná palba z kolotoče hůř zasáhla. Jelenin granát narazil do kolotoče. Výbuch jím otřásl. Rozkýval se jak opilec, který při návratu z hospody kopne do zapomenuté cihly. Jenže i přesto z talíře vyjely čtyři hlavně a zahájily palbu.</p>
<p>„Krýýýjtééé sééé!“ řval celkem zbytečně Kosťa. Z hlavní nás zasypaly desítky projektilů, které jako déšť kropily naše okolí.</p>
<p>Lehl jsem si na zem. Kolem mě svištěly kulky. Hledal jsem Petru. Stála pár metrů za mnou. Jako jediná se nekryla, v ruce uzi. Během naší přestřelky se jí podařilo na nástavec přidělat protitankovou střelu.</p>
<p>Vyměňoval jsem znovu zásobníky a tak jsem neviděl, jak vůbec střelu odpálila. Trefila se. Kam, to mi také uniklo, ale už jsem spatřil, jak se kolotoč roztočil jako… no, jako kolotoč na pouti a vyletěl směrem do údolí plného kartanů.</p>
<p>Rozběhl jsem se na vrcholek a užíval si krásný výbuch. Kolotoč se roztrhl na desítky kusů, které se strašlivým rámusem sletěly na hlavy kartanů a jejich lidských vojáků. V táboře zavládla panika, řev a chaos. Skrčil jsem se, aby mě nespatřili. Zbytečně. Viděli, odkud kolotoč přiletěl, stejně jako slyšeli, kde se odehrála naše krátká, ale intenzivní přestřelka.</p>
<p>Upíři se znovu shlukli na jedno místo. Dobíjeli své zbraně a Jelena Kosťovi obvazovala hruď. Vypadal celkem zdravě, až na velkou krvavou skvrnu, která se mu udělala na tričku zčernalém kartanskými náboji.</p>
<p>„Jdou po nás.“</p>
<p>„Musíme utéct!“ křikla Jelena.</p>
<p>„Ne. Vy běžte vpravo, střílejte po nich, ale hlavně si chraňte svoje vlastní prdele. Chci jenom, abyste je odlákali pryč. Já s Petrou se schováme. Musíme se dostat za každou cenu do hrobky. Sejdeme se u aut nebo v chrámu svatého Daniela.“</p>
<p>„Nebo v pekle,“ dodala Jelena. Utáhla obvaz, zavázala ho a nasadila na svůj samopal další granát.</p>
<p>„Urááááááá!“ křičel Dimitrij, když se Svobodní rozeběhli na hřeben, aby upoutali pozornost trestné výpravy směřující za námi.</p>
<p>Chytil jsem Petru za rameno a táhl ji k největšímu balvanu, který ležel v dosahu dvaceti metrů. Asi tolik jsme si podle mého odhadu mohli dovolit uběhnout, než nás navštíví kartanská delegace. Stočili jsme se do klubíček. Nemusel jsem Petře nic vysvětlovat. Mlčela jako hrob, snažila se dýchat co nejvíc potichu a křečovitě svírala samopal. Doufal jsem jenom, že ne natolik křečovitě, aby zmáčkla kohoutek.</p>
<p>Dimitrijovo urá zaniklo ve výbuších a střelbě desítek samopalů, kulometů a pistolí. Některé výbuchy mi zněly povědomě. Stejně jako ten, po němž se ve vězení germánská nedůtklivá valkýra rozletěla na několik mrtvolných kousků. Kateřina s kartany tuhle výpravu rozhodně nebrali na lehkou váhu.</p>
<p>Někdo ze Svobodných žil a stále bojoval, protože zvuky boje se pomalu, ale jistě přesouvaly dál od nás. Doufal jsem, že můj prostý plán vyšel. Moc jsem si přál, aby se Rusům podařilo upoutat veškerou pozornost mimozemšťanů.</p>
<p>Jenže ne každé přání se vyplní.</p>
<p>~~~</p>
<p>Vzduchem k nám stále přilétaly zvuky boje. Po zhruba desíti minutách už ovšem přicházely z veliké dálky. Upíři umí v případě potřeby běhat skutečně rychle. O kartanech ani nemluvě. Pečlivě jsem naslouchal, jestli se k nám neblíží zvuk ventilátoru kartanského robokopa nebo jestli nějaké robotické paže nedrtí kamení pod sebou. Ne, kartan se k nám neblížil. Jejich robokopové se pustili do pronásledování Rusů. To, co se k nám blížilo, byli lidé. Slyšel jsem napětím zrychlený dech, stejně jako zrychlené bušení lidských srdcí.</p>
<p>„Bum, bum, bum, bum, bum, bum,“ desítky úderů různých srdcí všude kolem nás, desítky kroků nohou obutých v těžkých vojenských bagančatech, desítky nádechů a výdechů.</p>
<p>Jeden z nich vyskočil na náš kámen. Rozhlédl se po krajině, ale nespatřil nás. Viděl jsem jen stín, který jeho postava vrhala. Seskočil jen pár centimetrů od nás. Postavil se a udělal dva kroky směrem od balvanu. Zastavil se a zamyslel. Jakoby postřehl něco, co sem nepatřilo. Jakoby spatřil kousek našich skrčených těl. Otočil se a v tom samém okamžiku, kdy nás uviděl, jsem mu prohnal kulku hlavou.</p>
<p>Zůstal stát. Lekl se, kulka mu proletěla mozkem a vyletěla na druhou stranu, ale on zůstal stát.</p>
<p>„Upír,“ zašeptal jsem a teprve když mu třetí kulka proletěla hlavou, sesul se k zemi.</p>
<p>Vstal jsem a rozhlédl se po okolí. Stáli jsme uprostřed dlouhé rojnice vojáků se samopaly. Ti všichni se otočili naším směrem a zahájili palbu. Instinktivně jsem se zase skrčil za balvan.</p>
<p>„Nestřílej. Jenom utíkej, a když bude nejhůř, mysli na netopýry. Dokázali to uhříkovci, dokážeš to taky,“ řekl jsem Petře, znovu vstal a od boku začal pálit po nepřátelích.</p>
<p>Možná to vypadalo, že střílím bezhlavě, ale já mířil. Podvědomě, od boku, ale mířil jsem. Mířil a zabíjel. Lidé a případně upíři, které jsem v těch uniformách nedokázal rozpoznat, po nás stříleli pořád.</p>
<p>Za pár sekund jsme vyšplhali na vrcholek hory a rozeběhli se do údolí. Dostal jsem asi tři kulky do těla, ale ani jedna mě netrápila. Petra vypadala nezraněná. V kartanském táboře stále hořely zbytky kolotoče. Zůstali tu, bohužel, nejenom lidé, ale i robokopové. Ti všichni nás spatřili a běželi za námi.</p>
<p>„Běž, běž, nepřemýšlej a běž,“ povzbuzoval jsem Petru. Bylo to jako starý dobrý anglický hon na lišku a my dva jsme byli lišky. V našich stopách mohlo běžet dobrých sto honců. Většinou lidé a někteří z nich upíři, jako ten, kterého jsem zabil u balvanu, a určitě deset kartanů. Vystřílel jsem zbývající kulky a prázdné Desert Eagly schoval do pouzder za pasem. Petřino uzi se jí houpalo na rameni a bouchalo ji do zad.</p>
<p>Kdyby bylo zdejší pohoří přehledné, jsme už dávno mrtví. Jenže vrcholky, strže, prohlubně a obrovské kameny rozeseté na nejnepravděpodobnějších místech nám skýtaly ochranu, za kterou jsme se mohli vždy alespoň na pár chvil schovat, než nás opět dostali pronásledovatelé na mušku. Voda, vítr, zima, slunce a lidé, ti všichni za staletí změnili tvář hor, ale já jsem přesně věděl, kde jsme. Přesně jsem tušil, kde se nacházím. Hrobka je blízko. Vím to, už jen pár desítek metrů a musíme narazit na strž.</p>
<p>„Ááááááááá!“ zařvala Petra a zaryla se tváří do kamení na zemi.</p>
<p>Záda jí provrtalo několik kulek. Všechny vyletěly druhou stranou, takže ji musel trefit setsakra průrazný kulomet. Nejspíš kartanský.</p>
<p>„Já… to bolí,“ brečela. Tvář měla zakrvácenou, jak jí kameny, na které tvrdě dopadla, rozryly kůži na obličeji.</p>
<p>Nepřátelé se přibližovali a stříleli. Střelba nepříjemně houstla. Několik kulek mě trefilo. Nic vážného. Strhl jsem Petře ze zad samopal. Levou rukou jsem ji nešetrně táhl po zemi a pravou střílel dávky z uzi po pronásledovatelích. Zbytečně. Někoho jsem i trefil, ale smečku v našich stopách to nezpomalilo.</p>
<p>„Bolí to… Strašně… Zabij mě… Prosím… Prosím,“ kvílela v bolestech Petra. Nereagoval jsem na její slova a táhl ji dál a dál. Uzi cvaklo na prázdno. Držel jsem ho v ruce a s nehybnou upírkou běžel co nejrychleji dál.</p>
<p>Periferním zrakem jsem spatřil na obloze dva kolotoče. Z obou trčely hlavně. Za pár sekund se přiblíží na dostřel. Za pár sekund nás promění v krvavou kaši.</p>
<p>„Prosím,“ kňučela Petra zoufalstvím a bolestí a já ji ze všech sil táhl po kamení. Muselo jí to způsobovat další a další bolest. Do otevřených ran se jí vtíral prach a drobný štěrk, ale já jsem nemohl zastavit. Každá sekunda je příliš cenná. Každý další metr nás může zachránit před smrtí. Kolotoče visely ve vzduchu už jen pár desítek metrů od nás. Z hlavní vyšlehly plameny.</p>
<p>~~~</p>
<p>Ale my jsme padali. Padali jsme dolů do strže.</p>
<p>Pustil jsem uzi a pevně objal Petru, abychom dopadli na má záda a ne na její. Tvrdý dopad mi vyrazil dech. Nějaké kameny se mi zaryly do zad, do zadku i do nohou. Hlavou jsem se praštil o zem.</p>
<p>Lapal jsem po dechu a lomcovala mnou bolest. Petra už jenom brečela.</p>
<p>Navzdory bolesti jsem ji odtáhl pod ochranu skály. Uviděl jsem nad strží desítky lidských tváří a několik kartanů. Mezi lidmi byla i jedna ženská tvář.</p>
<p>„Kateřino, ty děvko. Zabiju tě!“ zařval jsem zoufale. Její obličej bych poznal za všech okolností. Vztek mi vlil do žil dosud neznámou energii. Během výkřiku jsem se zázračně dokázal vzpamatovat ze šoku a zranění po pádu. Z vrchu na dno strže dopadaly nazdařbůh kulky, které neměly šanci nám jakkoliv ublížit. Táhl jsem Petru za sebou. Přestala plakat. Už ani nesténala. Doufal jsem, že žije, protože jestli ne, tak vše, čím jsem prošel, bylo naprosto zbytečné.</p>
<p>~~~</p>
<p>Vchod do hrobky jsme s Michailem po našem odchodu zatarasili. Kromě tří vyrytých symbolů jej strážila časem a větrem dokonale ohlodaná, čistě bílá Vladimírova kostra. Hlava zůstala někde v chodbě. Ven jsme odtáhli pouze tělo. Opřel jsem se do balvanu. Kladl slušný odpor a mně nezůstalo příliš síly. Na čele se objevily kapičky potu.</p>
<p>Uslyšel jsem nedaleko od nás hluk. Někdo z Kateřininy smečky sešplhal na dno strže. Na zem postupně dopadaly další páry nohou. Zabral jsem ze všech sil. Balvan se odkulil a rozdrtil pod sebou kostru nevinného upíra, kterého jsme kdysi zákeřně zabili, aby neprozradil naše tajemství. Hodil jsem si Petru přes rameno. Zasténala. Z prostříleného batohu na jejích zádech jsem vylovil baterku. Zmáčkl jsem tlačítko a okamžitě se rozsvítila. Po pár metrech jsem objevil první znak. Tady tehdy zahynul ruský upír, kterého jsem prakticky neznal. Šlápl jsem opatrně, tam, kam kdysi nešlápl on, a pokračoval dál.</p>
<p>„Chyťte je, nemůžou být daleko, sakra!“ dolehl ke mně nenáviděný hlas.</p>
<p>Kéž by se rozhodla pronásledovat nás jako první. Vím, že nezná upíří znaky. Nikdy se je neučila. Já jí to ani nenabídl a Veronika byla ta poslední, kdo by měl o její vzdělávání zájem. Jenže jestli jsou s ní i další z ruských upírů, kteří zradili, mohl by někdo z nich znát písmo. Doufal jsem, že se tenhle katastrofický scénář nenaplní, že zrádci jsou spíš z těch mladších. Mladších než Kateřina, protože znalost upířích symbolů se už někdy od dvanáctého století považovala za nepodstatný přepych. Paprsek z mé baterky olizoval stěny jako zadýchaný pes a hledal symboly. Chtěl jsem být co nejdál od vchodu, ale zároveň jsem netoužil být uškvařený laserem, který jsem kdysi považoval za magický plamen.</p>
<p>U prvních dveří jsem si vykousl kus kůže a masa a čerstvou krví je potřel. Když už jsem je za sebou zavíral, uslyšel jsem, jak se první nepřátelé dostali do chodby.</p>
<p>„To snad ne, to je strašný. Zabilo ho to, madam. Něco strašného ho zabilo,“ rozlehla se za mnou vyděšená ruština.</p>
<p>„Paráda,“ pomyslel jsem si, „obranné systémy hrobky stále fungují.“</p>
<p>~~~</p>
<p>Zastavil jsem se až před druhými dveřmi. Chodba sem měřila přes tři stovky metrů a naši pronásledovatelé zůstali stále před prvními dveřmi. I přes ně jsem slyšel vzrušené hlasy, hádky, dohadování, a podle výkřiků zděšení poznal i druhý bezúspěšný pokus o naše pronásledování. Konečně jsem mohl zjistit, co se stalo s Petrou.</p>
<p>Slabě dýchala. Krev z hrudi jí přestala téct a zaschla. Měla modré rty a bledou kůži na obličeji.</p>
<p>„Lásko, slyšíš mě? Lásko?“</p>
<p>Zareagovala, až když jsem jí uštědřil několik facek. Otevřela oči. Lesk se z nich vytrácel, působily vodnatě, chladně. Rána na ruce zaschla, takže jsem ji znovu kousnutím otevřel a nechal jí téct svou krev do úst. Účinkovalo to na Gerharda, musí to pomoci i mé vlastní Dceři.</p>
<p>„Pij, kurva, pij,“ povzbuzoval jsem ji a druhou rukou držel ústa otevřená, když se pokoušela znovu omdlít. Cítil jsem, jak mě opouští síla. Slízl jsem pár zásahů a zběsilý běh mi také nepřidal. Po pár minutách jsem usoudil, že by transfuze z ruky do úst mohla stačit. Otevřel jsem druhé dveře a plížením jsem pokračoval vřed a táhl Petru za sebou. Poslední zvuk, který jsem za sebou uslyšel, byla obrovská exploze. Ucítil jsem slabý otřes, který způsobila. Naši pronásledovatelé to zkoušejí silou, což je dobré znamení.</p>
<p>~~~</p>
<p>Otevřel jsem třetí dveře. Bílé světlo se okamžitě rozsvítilo. Měl jsem pocit, že nebylo tak intenzivní, jak jsem si pamatoval. Co víc, snad každý druhý panel na stropě byl temný nebo jenom slabě poblikával. I pro Sangotinu technologii byla uběhlá staletí přece jen příliš.</p>
<p>„Kde to jsme?“ promluvila slabým hlasem Petra.</p>
<p>„V hrobce, lásko. Dostali jsme se tam, kam jsme potřebovali.“</p>
<p>„Kartani?“</p>
<p>„Jsou za námi, ale tenhle labyrint má příliš mnoho pastí, které je na nějaký čas zastaví.“</p>
<p>„Paráda,“ hlesla a vytáhla z boční kapsy prostřílené větrovky cigarety a zapalovač.</p>
<p>„Je tu protipožární zařízení. Tady nesmíš kouřit, jinak nás vyplaví voda.“</p>
<p>„To si děláš prdel?“ zakňourala zoufale.</p>
<p>„Dělám, broučku. Klidně kuř,“ zasmál jsem se a konečně se v klidu posadil.</p>
<p>Vykouřila tři cigarety za sebou. Dobil jsem zatím své pistole, Petřino uzi skončilo někde ve strži, a konečně jí v rychlosti vysvětlil, kde jsme se to ocitli a jaké nástrahy nás čekají.</p>
<p>„Proč jsi nám o těch nástrahách neřekl po cestě?“ zeptala se.</p>
<p>„Asi už jsem trochu paranoidní, ale nechtěl jsem Jeleně a jejím chlapcům prozrazovat víc než je potřeba. Raději si svá tajemství střežím. O hrobce jsme s Michailem mlčeli stovky let a myslím, že to byl víc než skvělý přístup.“</p>
<p>Pokrčila rameny a típla poslední cigaretu o kamennou podlahu.</p>
<p>„Můžeš jít?“</p>
<p>„Jo, zvládnu to. Jenom mi pořádně ukazuj, kam šlapat. Nechci shořet jako ten vajgl tady.“ Pomohl jsem jí vstát. Trošku zavrávorala, ale vypadala, že se na nohou udrží. Chodbou zaduněl další výbuch. Jedno světlo nad naší hlavou nervózně zablikalo a zhaslo. Jenom doufám, že ti magoři nevyhodí do povětří celou hrobku, nebo že tu tehdejší stavitelé, řízení umírající Sangot, nenainstalovali nějaký destrukční mechanismus pro případ, že by se sem zkoušeli vloupat lumpové s těžkým arzenálem.</p>
<p>~~~</p>
<p>U čtvrtých dveří jsem místo dřeva použil plastikovou láhev na vodu z vybavení, které jsem si přivezl ještě z Moravy. Předpokládal jsem, že jsou chráněny elektrickým proudem, a PVC stejně jako dřevo elektřinu nevede.</p>
<p>„Nedotýkej se těch dveří,“ prohlásil jsem a zažil dokonalý pocit deja vu.</p>
<p>Páté dveře už nebyly problém. Petřiny otisky rozhodně zdejším stavitelům nevadily.</p>
<p>~~~</p>
<p>„Ty vole, to je fakt vnitřek vesmírný lodi,“ prohlásila ohromeně Petra s cigaretou v puse a opět zdravou barvou ve tváři, když jsme dorazili k místu odpočinku Sangot.</p>
<p>„Ty vole, to je fakt vnitřek vesmírný lodi,“ zparodoval jsem ji a vlepil letmý polibek na tvář.</p>
<p>„Když jsem tu stál naposledy, měl jsem pekelně nahnáno. Myslel jsem, že jsem se ocitl v hrobce strašlivého démona a každou chvíli se odněkud vynoří samotný Satan a sežere mi duši. Soustředili jsme se jenom na ty artefakty a raději se snažili nevnímat nic z toho, co je kolem nás.“</p>
<p>„To je ono?“ ukázala na otevřený kamenný sarkofág.</p>
<p>„Jo, to je Sangot, stvořitelka upírů.“</p>
<p>Petra típla cigaretu o podlahu a začala si prohlížet ostatky, jako by šlo o nějaký zajímavý exponát v muzeu. Za těch pět set let jejich rozpad příliš nepokročil. Každopádně alespoň díky tomu, že jsme žulovou deskou sarkofág znovu nepřikryli, nepáchly jako tenkrát.</p>
<p>„Takže to byl nějaký ufoun, který tu přistál a vytvořil z některých lidí upíry?“ zeptala se Petra.</p>
<p>„V podstatě ano. Když se na tu legendu i všechno okolo ní podíváš dnešníma očima, je to víc než jasné. Ve vesmíru žijí roztodivné rasy. Víme o kartanech a dosud neznámé civilizaci, se kterou bojují a kvůli které tady verbují dobrovolníky. Možná, že Sangot dokonce patřila k té rase, proti níž dnes bojují žluťásci. Nebo taky mohla být posledním exemplářem své civilizace. Těžko říct. Každopádně ta její kocábka podle všeho na matičce Zemi havarovala a holce nezbylo nic jiného než si vytvořit nějaké ty superpoddané.“</p>
<p>„Kteří se časem rozhodli vlastní matičce zakroutit krkem.“</p>
<p>„Znáš lidi. Ostatně mně chtěla nechat vlastní Dcera uříznout ptáka, takže se od Sangotiných časů zase až tak moc nezměnilo.“</p>
<p>Petra se lehce usmála a pokračovala v obhlížení mrtvoly.</p>
<p>„Ani se jim nedivím. S tou výškou, obvodem hrudníku a těma čtyřma prackama. Určitě to nebyla žádná fešanda. Jestli ty chudáky nutila do sexu. Vzbouřil by ses taky.“</p>
<p>Její popis docela seděl. Když jsem si mrtvolu prohlížel, došlo mi, že vypadá jako kartan. Žluťásci měli také čtyři ruce a dvě nohy. Akorát byla mnohem, mnohem větší. Škoda, že se žádné legendy nezmiňovaly o tom, jakou měla barvu. Třeba jsou tyhle dva druhy nějak příbuzné.</p>
<p>„Tohle je to kopí?“</p>
<p>„Jo, tohle zabilo toho idiota Svantobora. Zrovna jsi do něho šlápla,“ dodal jsem, když se její bota zaryla do jemného prachu, který ležel okolo černého kopí.</p>
<p>„Tomu už to nevadí. Teď jde spíš o to, jestli to ze mě taky neudělá prach jsi a v prach se obrátíš.“</p>
<p>„Podle nápisu by ti to ublížit nemělo, ale třeba je to jenom další past,“ rozhodl jsem se být maximálně upřímný. Slovo past zaniklo v burácení ohlušující detonace. Podle mého odhadu šlo o druhé dveře.</p>
<p>Petra se zhluboka nadechla, sklonila se a najednou držela kopí v ruce. Jen co se ho dotkla, ožilo. Jako tenkrát se po něm rozběhly modré jiskřičky, které přeskakovaly přes prsty po ruce a zmizely v jejím těle. Za chvíli přestalo kopí jiskřit a potemnělo.</p>
<p>„Šimrá to.“</p>
<p>Nahlas jsem si oddechl. Nebyla to past. Zpráva na sarkofágu nelhala.</p>
<p>„Šimrá, ale nezabíjí. Co víc si přát?“</p>
<p>„Aby to ještě k něčemu bylo? Přes tyči skákat neumím a nevím, jak s tím budu bodat do nepřátel.“</p>
<p>„Podle legendy to kopí ničilo hory a zabíjelo nepřátele po desítkách.“</p>
<p>„Podle legendy prošel Mojžíš s partou židů moře suchou nohou. Bojím se, abysme se sem netáhli zbytečně.“</p>
<p>„Určitě ne. Ti za námi dobře ví, proč sem jdou,“ ukázal jsem výmluvně do chodby, ze které se teď vzdáleně ozývala kulometná střelba. Kartani asi zkouší rozstřílet případná čidla na podlaze, která detekují pohyb v chodbě.</p>
<p>„Třeba to chtějí do svého muzea kuriozit,“ ťukla kopím o zem, až to zazvonilo. Leknul jsem se. Zbytečně.</p>
<p>„Možná to nefunguje bez brnění.“</p>
<p>„Možná to nefunguje bez kouzelného slova. Co třeba abrakadabra?“ zparodovala tentokrát Petra mě.</p>
<p>Z labyrintu se ozval další výbuch. Zněl mnohem hlasitěji než předešlé. Naši pronásledovatelé se blížili.</p>
<p>„Kde je to brnění?“ zeptala se Petra, která si uvědomovala, že nemáme příliš času.</p>
<p>„V sarkofágu, v objetí pramáti Sangot.“</p>
<p>„Nevypadá jako brnění,“ zašklebila se.</p>
<p>„Já vím. Podívej se na to. Třeba se to nějak rozkládá, nebo co já vím.“</p>
<p>Moje upírská Dcera pokrčila rameny, opřela kopí o sarkofág a opatrně okradla rozpadající se mimozemšťanku o její brnění. Podle toho, jak lehce kotouč temné oceli vzala, musel být velmi lehký. Podobně jako kopí, začalo brnění po pár sekundách modře jiskřit.</p>
<p>Jenže pak se stalo něco strašného.</p>
<p>~~~</p>
<p>Nakapal jsem do jejích úst tolik krve, kolik jsem si jenom mohl dovolit, abych se vůbec udržel na nohou. Nic nepomáhalo. Petra ji automaticky vypila, ale pořád vypadala jako pacient v kómatu. Zkoušel jsem i jiné metody probuzení, od jemného fackování po několik tvrdých úderů do tváře. Nic. Dýchala, ale nehýbala se. Oblečení v oblasti břicha měla protrhané, jak se jí něco z brnění zabodlo do těla a už z něj nevyletělo. Petra nestačila ani vzdychnout. Vzala kov do ruky a on se jí přisál k břichu. Když zase odpadl, ležela na zemi, nehýbala se a břicho se hojilo po tisíci drobných rankách, které se v něm objevily. Od té chvíle zde bez hnutí ležela jako Sněhurka ve skleněné rakvi. Přestože jsem ji v ten okamžik pozoroval, nedokázal jsem si přesně vybavit, jak se to stalo. To, co jsme považovali za zvláštní brnění, byla zřejmě poslední past proti nepřátelům, kteří se rozhodli rušit věčný spánek bohyně. Kopí zabilo Svantbora, brnění Petru.</p>
<p>Teda zatím žije. Nespálilo ji to na uhel. Otázkou zůstává, jestli se ještě někdy probere.</p>
<p>Když mi došlo, že oživovací pokusy nemají smysl, rozhodl jsem se hledat pomoc jinde. Pokud je tahle pohřební komora skutečně Sangotinou havarovanou vesmírnou kocábkou, kterou do skály její věrní zazdili, musí tu být něco jako počítače, záznamy, palubní deník nebo co to sakra mimozemšťané před tisícovkami lety používali.</p>
<p>Přešel jsem ke stolu, u kterého bylo k zemi přikované jedno tlející křeslo. Posadil jsem se a potah pode mnou praskl s pšouknutím jako nafouknutý bachor mrtvé krávy. I tak jsem měl pod zadkem měkko a začal studovat znaky na pultíku. Byly upírské. Aby ne. Vždyť to, čemu jsme říkali upírské písmo, nás také naučila Sangot a její potomci. Snažil jsem se pochopit smysl těch znaků, ale šlo to opravdu těžce. Postupně jsem s přestávkami na zkontrolování nehybné Petry vyluštil všechny znaky v místnosti. Zbytečně. Některé z nich jsem totiž neznal, případně znal, ale v kombinacích, v nichž se nacházely, jsem nedokázal objevit smysl. A výbuchy a výstřely se přibližovaly. Kartani s Kateřinou museli díky ztrátám zjistit, jaké znaky znamenají smrt a jaké život. Podle všeho jim ale nedocházelo, že od určité části smí pokračovat jenom ve třech lidech. Doufal jsem, že si automatická obrana labyrintu vyžádá co nejvíc mrtvých.</p>
<p>~~~</p>
<p>Po skoro hodině se mi podařilo rozsvítit jeden trojúhelník na stěně. Pochopil jsem kombinaci výstupků, která jej uváděla do chodu. Trojúhelník byl ve skutečnosti něco jako obrazovka počítače. Vyhrnula se na mě řada upířích znaků. Většina z nich znamenala poruchu, problém, poškození. Připadal jsem si jako Indiana Jones, když jsem se snažil luštit významy, které mi obrazovka sdělovala. Na rozdíl od něho mi to ale příliš nešlo. Práce s počítačem mi vždycky dělala problémy. Já se narodil v době, kdy se jezdilo na koni a věřilo, že je Země placatá a někde v jejím vnitřku je peklo, kde skončí všichni, kdo nechodí každou neděli do kostela a masturbují, aniž by se vyzpovídali svému faráři. Jak má stvoření jako já luštit mimozemský počítač?</p>
<p>~~~</p>
<p>Za další hodinu jsem měl hlavu nafouklou k prasknutí. Dělalo se mi špatně z nedostatku krve, starostí o Petru, kterou jsem každých pár minut kontroloval a občas se snažil bezúspěšně probouzet z kómatu, a z nesrozumitelných kombinací upířího písma na blikajícím trojúhelníku. Symboly a znaky, které mě učila Veronika, se od Sangotiných dob velmi změnily. Upíři své písmo používali k záznamům o tom, kdo byl kde a kým přeměněn, o vlastní historii i historii lidí a jejich států, stejně jako k zaznamenávání informací o nepřátelích. Pokud jsme dřív ovládali znaky pro hvězdokupy, navigaci vesmírných lodí, ovládání laserů a motorů, není divu, že jsme je přestali používat.</p>
<p>Sangot byla skutečně mimozemšťanka, která havarovala na naší planetě. Pokud jsem pochopil správně, byla něco jako průzkumník. Její skořápka, v legendách označovaná jako měsíční kámen, se dostala do přestřelky s neznámým protivníkem a došlo k narušení navigačních přístrojů. Sangot proto několik let letěla do neprobádaných koutů vesmíru, protože nebyla schopna najít cestu domů. Byla něco jako ufounský Odysseus, který bloudí po vesmírném moři, dokud nenarazí na ostrov sirén. Tenhle Odysseus už se ke své milované manželce Penelopě (v tomto případě zřejmě manželovi, čtyřrukému Penelopákovi) nedostal a místo návratu na Ithaku si musel vystačit s pokusy na lidech, z nichž stvořil naši ostrozubou rasu.</p>
<p>Poslední výbuch se ozval několik desítek metrů od nás. Kartani mě tak alespoň vysvobodili z dalšího luštění informací o Sangotině cestě sem a už ne zpátky na svou planetu. Vypnul jsem trojúhelník, odsunul nereagující Petru za jeden pultík, aby byla co nejdál od dveří vedoucích do kamenné chodby, a sedl si s nabitými Desert Eagly do jednoho křesla, z něhož jsem měl skvělý výhled na přístup do raketoplánu-pohřební komory.</p>
<p>První zmrd, který se mi dostane na mušku, nedožije večera.</p>
<p>~~~</p>
<p>Pokud už je náhodou večer, pak nedožije rána.</p>
<p>~~~</p>
<p>První zmrd, který se objevil za mírnou zatáčkou v posledním úseku chodby a dostal se mi tak na mušku, byl kartan. Standardní typ. Nezasloužil si nic jiného než standardní smrt. Tři výstřely do hrudi ho poslaly do žlutého pekla. Dalšími třemi výstřely jsem vypnul světelný panel na stropě těsně nad vstupem do lodi. Ocitl jsem se ve tmě a měl skvělý výhled na nepřátele přicházející mi naproti.</p>
<p>Druhý pokus o průnik dostal na starosti člověk. Po dvou výstřelech do hrudi jsem zjistil, že šlo o upíra. V ruce držel samopal a dávkou pálil před sebe. Dovolil jsem si ten luxus, že jsem do něj vystřílel oba zásobníky, a když se krvácející plazil zpět ke svým spojencům, ještě jsem stačil dobít a trefit jej třikrát do zadku. Jestli nedostane rychle transfuzi, bude o další ostrozubku méně.</p>
<p>V chodbě se muselo těsnat určitě deset kartanů. Slyšel jsem zvuk jejich ventilace a dusot nohou. Představoval jsem si, jak nervózně postávají v chodbě a tahají sirky o to, kdo další zkusí své štěstí. Samozřejmě šlo jenom o fantazírování produkované vyčerpáním organismu a duševním zoufalstvím z Petřina kómatu a bezvýchodnosti vlastní situace. Pochybuji, že by se kartanská nervozita projevovala tím, že by jejich bojové robotické kombinézy přešlapovaly na místě a určitě netahají sirky. Když už, pak nejspíš lidské prsty. Kdo si vytáhne ten s prstenem, jde po upírovi s Desert Eagly.</p>
<p>~~~</p>
<p>Žádné losování zřejmě neproběhlo. Po více než dvaceti minutách klidu někdo do chodby naházel dýmovnice. Bílý kouř se mi valil naproti. Nazdařbůh jsem mu poslal vstříc pět kulek a pak prostě zavřel masivní dveře, které kdysi havarovanou loď dělily od hrobky.</p>
<p>~~~</p>
<p>„Jedna, dvě, Kateřina jde… tři čtyři, už se blíží,“ zpíval jsem si, omámen zoufalstvím a vyčerpáním se přitrouble usmíval. Sesul jsem se z křesla na podlahu, došel k Petře a posadil se do tureckého sedu vedle. Její hlavu jsem si položil do klína a políbil na čelo.</p>
<p>„Odpusť mi, holčičko. Jestli vůbec můžeš, odpusť mi. Mohla si se dneska válet v rakvi s nějakým uhrovitým studentíkem a mít před sebou alespoň šedesát let života. Místo toho jsem tě přinutil stát se dospělou, změnil tě, vytrhl od rodiny a přivedl do týhle smradlavý díry, kde za chvilku oba skapeme.“</p>
<p>Nikdy jsem to nedělal. Narodil jsem se v době, kdy chlapi byli tvrdí jako patnáctiletý kluk, který si poprvé otevřel pornočasopis. Pocházel jsem z kruté doby, kdy na slzy nebyl čas, ale teď jsem se rozbrečel. Ronil jsem slzy na Petřinu hlavu a znovu a znovu ji prosil o odpuštění.</p>
<p>Ze záchvatu lítosti a zmaru mě probral výbuch, s jehož pomocí se naši nepřátelé pokoušeli dostat dovnitř. Dveře se otřásly, ale vydržely. Došlo mi, že už není na co čekat.</p>
<p>„Živé nás nedostanou, lásko. Slibuji,“ zašeptal jsem a vzal z podlahy pistoli.</p>
<p>„Nejdřív zabiju tebe. Nesmíš se dostat do rukou té svini Kateřině, a pak oddělám sebe.“</p>
<p>Pistoli jsem přiložil Petře ke spánku. Když upírovi důkladně rozstřílíte mozek, zemře, a je úplně jedno, jestli to uděláte ocelí, olovem nebo stříbrem.</p>
<p>„Zmáčkni to, ty idiote, a já ti slibuji, že ti rozhodně neodpustím.“</p>
<p>~~~</p>
<p>Nejdřív jsem si myslel, že jsou to halucinace, ale pak mi došlo, že skutečně promluvila Petra.</p>
<p>„Žiješ?“ zeptal jsem se poněkud nemístně.</p>
<p>„Ano a ráda bych v tom pokračovala, takže dej tu svoji bouchačku někam, kde nemám hlavu.“ Odložil jsem pistoli na podlahu a pevně ji objal. Užil jsem si asi tři sekundy radosti a pak se rozhodl, že emocí už bylo na někoho, jako jsem já víc než dost.</p>
<p>„Jak je?“</p>
<p>Protáhla se zkušeně jako stará revmatická fena a pak ladně vyskočila na nohy.</p>
<p>„Jsi hajzl, víš to?“</p>
<p>Tázavě jsem pozvedl obočí.</p>
<p>„Jsi ten největší hajzl, kterého jsem v životě potkala. Musela jsem myslet vagínou, když jsem přistoupila na to, že ze mě uděláš upírku.“</p>
<p>Pokrčil jsem rameny a mlčel. Dveře zatím pevně držely, i když za nimi něco úporně šramotilo. Měli jsme možná pár sekund, maximálně minut k dobru, ale stejně jsem ji chtěl nechat vymluvit.</p>
<p>„Myslela jsem, že být upír je něco romantického. Něco jako Stmívání. U toho filmu jsem se v třinácti poprvé udělala, víš?“</p>
<p>Tentokrát jsem pozvedl obočí i pokrčil rameny zároveň.</p>
<p>„Nečekala jsem, že se mi bude v hlavě vrtat tisíce let chcíplej hnus z vesmíru.“</p>
<p>„Co?!“ vykřikl jsem.</p>
<p>„Sangot. Tady ta zdechlina,“ ukázala prstem na zbytky v sarkofágu, „než umřela, připravila nahrávku, ve které mi vysvětlila, kým byla a co se jí stalo na Zemi. Víš, že ta mrdka zabila přes tisíc chlapů, než se jí podařilo vyšlechtit upíry?</p>
<p>Považovala lidi za dobytek. Ne, že by v té době za něco zrovna stáli, ale asi bych si s ní nechtěla podat ruku.“</p>
<p>Napadlo mne, že mnozí mí předkové i Bratři a Sestry považovali obyčejné lidi taky za dobytek, ale raději jsem mlčel. Zajímalo mě, co se Petře stalo během jejího kómatu.</p>
<p>„To, co jsi považoval za brnění, jsou ve skutečnosti něco jako nanočástice. Mám teď ty pidisvině v těle. Podle Sangot mě to nezabije, ale udělá mé tělo silnějším a odolnějším.“</p>
<p>Najednou si sedla na zem a hlasitě si povzdechla.</p>
<p>„Jenže já nechci mít tělo silnější a odolnější. Mně by bohatě stačilo mít menší prdel a břicho. Mám v sobě nějaký posraný vetřelce. Copak jsem Ripleyová?“</p>
<p>Pokrčil jsem jenom rameny. Cokoliv bych řekl, mohl bych tím Petru jenom víc naštvat. „Před upíry dokonce vytvořila jiné mutanty. Lidi, kteří se dokázali proměnit ve zvířata.“</p>
<p>„Lykantropové.“</p>
<p>„Jo, vlkodlaci.“</p>
<p>„Ty jsme asi vybili. Posledního ulovil Gerhard někdy v sedmnáctém století. Nebylo jich moc a většinou byli pěkní mešuge,“ oznámil jsem jí.</p>
<p>„Upíři jsou nějaká lepší verze vlkodlaků.“</p>
<p>„Proto se dokážeme proměnit v netopýry.“</p>
<p>„Přesně. Snažila se mi vysvětlit, co všechno dokázala s lidským tělem udělat, ale většině jsem vůbec nerozuměla. Naštěstí. Děsila mě. Strašně.“</p>
<p>Šramocení za dveřmi ustalo a můj šestý instinkt začal uprostřed hlavy zběsile zvonit jako hrbáč na zvony Notre Dame.</p>
<p>„Schovej se, rychle!“ zařval jsem a každý z nás se vrhl co nejdál od dveří. Petra se skrčila na místo, kam jsem ji původně schoval, já zalezl pod jeden z trojúhelníkových pultů.</p>
<p>Tenhle výbuch neponechal nic náhodě. Musela se jím otřást celá hora. Dveře se neotevřely, ale vyletěly. Proplachtily celou místností a zarazily se do křesla, v němž jsem předtím seděl a luštil Sangotin počítač. Tlaková vlna poničila další zařízení vevnitř. Některé trojúhelníky popraskaly. Vytáhl jsem pistoli z podpažního pouzdra. Druhá, která ležela na podlaze, někam odletěla. Překulil jsem se na břicho, abych mohl dobře střílet do chodby, v níž jsem však zatím viděl jenom tuny zvířeného prachu. Prach se ostatně vevalil i dovnitř vesmírné lodě a pokryl tenkou šedou vrstvou všechno včetně mě a Petry.</p>
<p>Místo nepřítele vletěl dovnitř granát. Přesně ten typ, který rozčtvrtil Krinu. Vybuchl mi asi dva metry nad hlavou. Vnitřek toho, co jsem kdysi považoval za démonickou pohřební komoru, se proměnil v něco, co by s radostí namaloval buď Jackson Pollock, nebo šílený autistický chlapeček nadopovaný kritickou dávkou LSD. Kus nějakého vybavení se mi zaryl do nohy a dalších pár kousků mi s razancí kobercového náletu alespoň udělalo pár modřin po celém těle. Zatnul jsem zuby a čekal. Věděl jsem, že se odsud nedostaneme, že v tomhle dračím doupěti by musel osud hodit alespoň deset šestek za sebou, abychom porazili bestie, které tam venku čekají. Doufal jsem jenom, že se mi podaří zabít co nejvíc kartanů, než se odeberu do pekla za Veronikou.</p>
<p>~~~</p>
<p>V rozvířeném prachu se objevila postava kartana. Zamířil jsem mu doprostřed hrudi a zmáčkl spoušť. První kulka se zaryla do pancíře, pak druhá, ale než jsem stačil vystřelit potřetí, vyletěl z pravé vrchní paže granát. Vybuchl v podlaze půl metru ode mě. Do těla se mi zasekly desítky střepin. Jedna dokonce doprostřed čela. Zamžilo se mi před očima. Uviděl jsem modré světlo, které proletělo robokopem, jenž mi náhle zmizel z dohledu.</p>
<p>„Žiješ?“</p>
<p>„Nevidím na jedno oko. Na druhý blbě, kde je kartan?“</p>
<p>„Mrtvej,“ zahlásila suše Petra.</p>
<p>Otočil jsem se na ni a zjistil, že v pravé ruce drží Sangotino kopí.</p>
<p>„Kopí, které zabíjí upíry jako bezbranné děti, drtí skály a sráží ptáky z oblohy,“ zadeklamoval jsem úryvek z legendy.</p>
<p>„Žádní ptáci tu nejsou,“ utnula slibně se rozjíždějící chvilku upíří poezie. „Musíme odsud vypadnout. Můžeš chodit?“</p>
<p>„Ale jo, akorát v běhu na stovku ti světový rekord neudělám.“</p>
<p>Petra zamířila kopí do chodby, spatřil jsem sérii krátkých modrých záblesků, pevně chytl pistoli a s metrovým odstupem vyrazil za ní.</p>
<p>Prach v chodbě pomalu usedal. Na zemi leželo devět robokopů. Jednoho jsem dostal já z pozice šíleného střelce ve zteřelé sesli, další byli propálení laserem. Některým se vypařila celá hruď, další přišli o hlavu a polovinu těla. Z jedné skořápky dokonce vypadl živý kartan. Plazil se po zemi, těžce lapal po dechu a pokoušel se před námi uprchnout.</p>
<p>„Ještě nikdy jsem je na živo neviděla. Vypadají docela roztomile.“</p>
<p>„Roztomile? Tak tohle slovo bych v životě nepoužil,“ zakroutil jsem nesouhlasně hlavou. Zakoulel bych i překvapeně očima, ale s jedním okem se blbě koulí.</p>
<p>Levou rukou jej chytla za nohy. Kartan úpěnlivě pištěl.</p>
<p>„Víc z těch zrůdiček nedostaneš. Půjč mi ho, rozšlápnu mu hlavu.“ Kartan se rozpištěl o něco úpěnlivěji.</p>
<p>„Myslím, že nám rozumí, zrůdička jedna žlutá. Navíc bych řekla, že já zase rozumím mu.“</p>
<p>„Neříkej mi, že tě Sangot naučila kartanskému pištění.“</p>
<p>Petra po mně hodila vítězný úsměv, jaký jsem u ní vídal jenom v okamžicích, kdy po souloži spokojeně odpočívala v posteli. „Jo, strašně touží po tom, abych mu tu hlavu rozšlápla já,“ řekla a hodila kartana na zem. Ten na nic nečekal a po šesti pádil k dalekému východu.</p>
<p>„Křup,“ ozvalo se pod Petřinou botou. Žluté otisky šlápot po sobě zanechávala ještě přes tři metry.</p>
<p>~~~</p>
<p>Petra postupovala opatrně. Já se belhal za ní. Ani po překonání čtyř dveří jsme nenarazili na jedinou známku života. Kartani zřejmě předpokládali, že tohle komando k naší likvidaci stačí. Znovu se přepočítali.</p>
<p>Chodby vůbec nepřipomínaly nic z toho, čím jsme sem přišli. Stropní světelné panely přestaly fungovat a světlo v chodbě zajišťovaly jenom zeleně svítící koule, které kartani rozmístili v pětimetrových odstupech. Stěny zčernaly výbuchy, které zlikvidovaly připravené pasti a nastražené lasery. V některých místech šlo objevit, kde Sangotini věrní lasery nainstalovali. Zůstaly po nich jen pokroucené trubky, které by možná uspěly na výstavě moderního umění, ale k zabíjení už se daly použít leda tak, že by je člověk vyrval ze zdi a mlátil nepřátele vší silou po hlavách. Zhruba uprostřed cesty mezi lodí a východem jsme se zastavili.</p>
<p>„Dala bych si cigáro, ale žádný nezbylo,“ fňukla Petra a opřela se o zeď.</p>
<p>Pauzu jsem uvítal stejně radostně jako Milouš Jakeš sovětské tanky. Svezl jsem se na podlahu a na chvíli zavřel zbývající oko.</p>
<p>„Venku bude čekat celá armáda. Zřejmě i s Kateřinou a několika kolotoči.“</p>
<p>„Myslíš?“</p>
<p>„Určitě,“ pokýval jsem hlavou. „Kartani jsou propojeni nějakou zvláštní sítí, takže když některý robokop přestane fungovat, poznají to. Jsme liška v díře a venku čekají lovci, až vylezeme.“</p>
<p>„Už jsem ti řekla, že jsi hajzl?“</p>
<p>„Jo, začínáš se opakovat. Hele, nesliboval jsem ti, že po přeměně na upíra budeš žít spokojený a zábavný život. Ber to z té lepší stránky. Podívala ses do Ruska i do Číny. Poznala jsi velká tajemství lidské historie a stala jsi se slavnou. Teda minimálně pro ty, co čekají venku, jsi celebrita.“</p>
<p>„Zapomněl jsi říct, že čekají na to, aby mě zabili.“</p>
<p>„V lepším případě.“</p>
<p>„V lepším případě?“</p>
<p>„V tom horším tě zajmou a když zjistí, že máš v sobě nanoroboty ze Sangotiny rakety, budou tvé krásné sexy tělo rozřezávat, dokud se k nim nedostanou.“ Trochu lichocení naštvané dívce nikdy neuškodí.</p>
<p>Petra se posadila vedle mě a políbila mě na ústa. Navzdory situaci jsem je otevřel a vášnivě se s ní několik minut líbal.</p>
<p>„Byla zoufalá. Toužila po tom vrátit se domů, ale nedokázala opravit svou loď. Proto stvořila upíry. Lidé se jí zdáli příliš křehcí a hloupí a ona doufala, že si vytvoří někoho, kdo jí bude roven. Jenže nepočítala s lidskou povahou, kterou žádné genové manipulace nezmění. Během bojů se svými Syny se dostala do podobné situace, v jaké jsme my.“</p>
<p>„Co udělala?“</p>
<p>„To, co každé zvíře zahnané do kouta. Prostě kousala nepřátele do krků a bojovala, dokud se nedostala z obklíčení.“</p>
<p>„Venku musí být desítky lidí, kartanů, a určitě i nějací upíři. Tady kousání moc nepomůže. Neexistuje třeba nějaká záložní úniková chodba, ventilační šachta nebo schovaná armáda robotů, které lze ovládat myšlenkou a poslat proti těm hajzlům venku?“</p>
<p>„Jo, bojoví roboti. O těch mi taky říkala. Je jich tu asi stovka. Nenapadlo mě, že bych je mohla použít.“</p>
<p>„Děláš si srandu, viď?“</p>
<p>„Dělám. Musíme se z toho dostat sami. Tohle nám pomůže,“ ukázala na kopí, které stále držela v pravé ruce.</p>
<p>„Jak je vůbec ovládáš?“</p>
<p>„Myšlenkami. Díky těm nanočásticím jsem s kopím propojena. Jenže ne na dlouho.“</p>
<p>„Jak to?“</p>
<p>„Dochází mu energie. Sangot je nabíjela v lodi. Nemá to vlastní zdroj. Ta její skořápka původně stála uprostřed chrámu, který jí postavili, když na Zemi havarovala. Mohla svou zbraň dobíjet každý den.“</p>
<p>„Znamená to, že jsme celou cestu sem podstoupili zbytečně?“</p>
<p>„Rozhodně ne, podívala jsem se do Ruska i do Číny, poznala velká tajemství lidské historie a stala se slavnou. Co víc by si mohla chudá holka jako já přát?“</p>
<p>~~~</p>
<p>Doplazili jsme se až ke vchodu do hrobky. Venku panovala tma. Okolí vstupu ovšem ozařovalo několik reflektorů, které sem nainstalovali kartani. Snažil jsem se poslouchat, co se děje venku. Kromě hučení kartanských ventilátorů jsem vnímal nervózní přešlapování desítek párů lidských nohou. Všichni čekali, až vylezeme z nory.</p>
<p>„Takže poslední boj?“ zeptala se s křečovitým úsměvem na rtech Petra.</p>
<p>„Zažil jsem už tolik posledních bojů, že mě začínají trošku nudit. Co takhle bezvýznamná potyčka, ze které se dostaneme s několika oděrkami?“</p>
<p>„Jo, to beru.“</p>
<p>„Jdu první,“ zavelel jsem a vytáhl z pouzdra pistoli.</p>
<p>„Jdeš za mnou. Já mám Sangotino kopí a její brnění. Pokud ta čtyřruká ufounka nekecela, jsem teď Supermanka.“</p>
<p>„Vždycky jsem měl raději Hulka. Nemohla bys být Hulk?“</p>
<p>„Ne, Supermanka,“ prohlásila umanutě.</p>
<p>„Dobře, hlavně doufej, že tam venku nemají kryptonit.“</p>
<p>~~~</p>
<p>Legendy mají ve zvyku přehánět. Ta o Sangot nepřeháněla ani v nejmenším. Aby odlákala pozornost nepřátel mířících na vstup do hrobky, vypálila Petra sérii modrých záblesků do skály naproti. Strž měla na šířku sotva deset metrů. Koncentrovaná energie z kopí vybuchla uprostřed protější skalní stěny a způsobila sesuv obrovského množství kamenů. Všechny reflektory zhasly. Petra se rozběhla, na posledním metru chodby se odrazila a skočila. Vzduchem se rozezněla palba kulometů a samopalů. Schovaný v chodbě jsem spatřil další modré záblesky.</p>
<p>Od jejího rozběhu jsem počítal do třiceti. Pak jsem se i já vydal vstříc svému osudu.</p>
<p>Kartani na nás skutečně měli políčeno. Okolí vchodu zabarikádovali pomocí pytlů naplněných pískem, za nimiž se ještě před chvílí ježily zbraně lidí, upírů a robokopů. Významnou část opevnění poničil skalní sesuv, a to i s jeho obránci. Gymnaziální upírka se rozběhla vlevo, kde se strž zužovala. Všichni jí stříleli do zad. Na mě už nikdo nečekal. Jejich chyba. Zatočil jsem vpravo a schoval se za velký masivní kámen utopený v černočerné tmě. K dokonalosti chyběl jenom tlumič, který jsem ztratil během úprku k labyrintu. Jeho funkci částečně nahradil hluk způsobovaný nepřátelskou střelbou.</p>
<p>Než jim došlo, že mají v týle škodnou, vystřílel jsem celý zásobník. Skóre na deset nábojů: sedm lidí a jeden kartan.</p>
<p>„Máme někoho v zádech. Někdo po nás střílí,“ pronesl svá poslední slova ruský voják. Věnoval jsem mu první kulku ze zásobníku. Dalších devět už jsem vystřílel během útěku.</p>
<p>Zatažená obloha mi byla skvělým spojencem. Osvětlovaly ji jenom občasné modré záblesky. Místo zběsilého úprku jsem v mírné zatáčce vyskočil snad metr a půl do vzduchu a zachytil se za skalní převis. S vypětím posledních sil jsem se překulil a doslova přisál ke kamennému kvádru. Pronásledovatelé proběhli pode mnou. Během několika sekund si musí uvědomit, že honí ducha a ne upíra, vrátí se a začnou hledat pořádně. Nehodlal jsem na ně čekat. Šplhal jsem nahoru jako o život. Respektive, já šplhal o život.</p>
<p>O ostré kameny jsem si odíral ruce i tělo. Dvakrát se mi uvolnila opěra ruky, jednou nohy. Naštěstí se mi vždy podařilo udržet a nespadnout. Cesta vzhůru trvala možná třicet sekund, ale já měl pocit, jako bych vylezl na Mount Everest. Překulil jsem se přes poslední převis a hnal se co nejdál od strže. Bolelo mě snad úplně všechno. Nejvíc nohy. Pulzovaly jimi křeče, nemohl jsem popadnout dech a před jediným funkčním okem se mi dělala malá modrá kola, což byl na temnotu, do níž se ponořilo celé pohoří, docela pozoruhodný jev. Kličkoval jsem jako zajíc, ale ne bezcílně. Pořád jsem si držel po levé ruce strž. Snažil jsem se dohnat Petru a její pronásledovatele. Důkazy, že stále žije, představovaly permanentní modré záblesky a střelba.</p>
<p>Strž se obloukem stáčela a končila na úpatí ostrého vrcholku, kterému Číňané říkali <emphasis>Bolavý zub</emphasis>. Všimli jsme si ho po cestě sem. Vykotlaný vršek skutečně vypadal jako zub, který kouše z posledního. Zde jsem musel být dřív než moje malá přeměněnkyně, abych ji mohl při výstupu krýt. Plán to byl hezký, ale když jsem si dovolil první pauzu na krátké vydechnutí, zjistil jsem, že mi zbývá poslední plný zásobník. Řekl jsem si, že problémy se řeší, až nastanou, a znovu se rozeběhl. Cesta k <emphasis>Bolavému zubu </emphasis>mi trvala přes dvacet minut. Petra mezitím musela urazit nejméně dvojnásobnou vzdálenost. Šplhal jsem nahoru skutečně s vypětím posledních sil. Už jsem neměl ani energii přemýšlet, kam šlapu. Snažil jsem se prostě klást nohu před nohu a stoupat výš a výš. Několikrát jsem spadl na zem a poškrábal si kolena, ruce i obličej. Rány se vůbec nehojily, stejně jako se nezlepšoval můj zrak. Levé oko bylo stále mrtvé, pravé pořád fungovalo na poloviční výkon. Vprostřed kopce jsem dokonce padl na čtyři a zvracel. Upír, který nejí, nemá co zvracet. Ven ze mě šly pouze žaludeční šťávy. Pokud ještě něco navíc, v té tmě jsem to neviděl.</p>
<p>Na kopci jsem dávil podruhé. Tentokrát už ze mě nevyšlo nic. Žaludek si ale nedal pokoj a stále předváděl prostocviky, jaké jsem dřív běžně dělával na závěr bujarých vojenských večírků.</p>
<p>Ze strže pode mnou se ozývaly zvuky boje. Jednostranného. Pouze střelba a občasné výbuchy. Modrý Sangotin plamen nikde.</p>
<p>„Dal bych pravou nohu za noktovizor,“ povzdechl jsem si.</p>
<p>Našel jsem si dobré pozorovací stanoviště, odkud šlo nepozorovaně střílet po nepřátelích pode mnou. Bohužel nepřátelé přišli z opačné strany. Z oblohy.</p>
<p>~~~</p>
<p>Oblast pod <emphasis>Zubem</emphasis> se náhle rozsvítila, jako když někdo ve ztemnělém pokoji zařve Překvapení a nic netušící oslavenec drbající se na intimních partiích zjistí, že v jeho bytě na něj civí dvacet kolegů z práce a bývalých spolužáků, z nichž nejméně polovinu by v životě nejraději nikdy nepotkal a druhou rovnou zabil.</p>
<p>Nad strží visel kolotoč a osvětloval scenérii pod sebou. Přes modrá kolečka, která začínala nabírat podezřelý fialový odstín, jsem spatřil skupinku pronásledovatelů. Šlo skutečně o skupinku. Pod Zubem se nacházelo jenom pět kartanů a deset lidí. Ostatní se ztratili, nebo spíš zemřeli po cestě. Konečně jsem spatřil Petru. Jako kamzík přeskakovala z kamenného výstupku na výstupek a neuvěřitelně rychle lezla nahoru. Bohužel jsem nebyl jediný, kdo ji uviděl. Z kolotoče vyjely na tmu Boží zbraňové systémy.</p>
<p>Těch deset nábojů těžko dokáže sundat kolotoč z oblohy, stejně jako se mi nepodaří zabít pronásledovatele, kterých přibývalo, jak sem dobíhali další a další. Petra lezoucí po skále představovala příliš snadný terč. První myšlenka, která mě napadla, byla Zdrhej. Kdybych se teď vypařil do hor, možná by se mi podařilo najít Jelenu a schovat se v některém z útočišť Svobodných. Mohl bych kontaktovat Uhříka a možná se časem nakonec pomstít Kateřině. Jediný problém spočíval v tom, že bych se už v životě nemohl podívat do zrcadla a rozhodně ne proto, že by báchorky o zrcadlech a upírech byly pravdivé.</p>
<p>Druhá myšlenka se jmenovala hezky pateticky Obětuj se. Jen co mě napadla, provedl jsem ji. Vyskočil jsem z úkrytu na obě nohy, což si vysloužilo nenadálou malátnost a chuť znovu zvracet sliny a vzduch.</p>
<p>„Hovnóóóóóoóóó!“</p>
<p>Nevím proč, ale zrovna tenhle bojový pokřik mi v téhle situaci připadl docela ideální.</p>
<p>„Hovnóóóóóóóóó!“ křičel jsem a pálil jednu kulku za druhou po kolotoči. Žlutá obsluha kolotoče mě díky střelbě vyhodnotila jako důležitější terč než holku lezoucí po skále, stejně jako kartani a jejich sluhové dole. Tělem mi proletěly desítky kulek. Cítil jsem, jak mi trhají vnitřnosti a svalovinu, jak vlétají dovnitř a záhy ven a okolní kameny při tom průletu zkrápějí mou krví. Pak nedaleko mě vybuchl kartanský granát. Tlaková vlna mi podrazila nohy, udeřila mě do zbytku těla jako nerudný boxer milenku odmítající orální sex a já spadl zády na skálu. Modrá kola se spojila v olympijské kruhy a vypařila se. Svět kolem náhle potemněl.</p>
<p>~~~</p>
<p>Neomdlel jsem. Tohle jsem věděl určitě, protože jsem v životě omdlel už tolikrát, že bych o omdlévání bolestí a vyčerpáním mohl přednášet na Stanfordu.</p>
<p>„Můžeš chodit?“ zeptaly se mě modré olympijské kruhy, které se náhle vrátily před mé oko, které stále zůstalo, kdo ví proč, otevřené.</p>
<p>„Co je vám po tom?“ odvětil jsem drze.</p>
<p>Kruhy mě lapily za bundu a dost nešetrně táhly pryč.</p>
<p>Cítil jsem se neuvěřitelně lehoučký, jako by mi stačilo párkrát zamávat rukama a mohl bych jako Ikaros odletět vstříc slunci. Teda až vyjde na oblohu. Problém spočíval v tom, že jsem s rukama nemohl ani pohnout, natož mávat.</p>
<p>Po deseti minutách smýkání s mým tělem z Bolavého zubu dolů mi došlo, že mě za sebou táhne nějaký člověk.</p>
<p>„Kdo je to?“ zašeptal jsem.</p>
<p>Smýkání ustalo. Kruhy si někam odskotačily zakouřit marihuanu a místo nich jsem uviděl Petřin obličej. „Já. Sundala jsem z oblohy ten kolotoč. Spadl těm bastardům rovnou na hlavu,“ usmála se pomstychtivě.</p>
<p>„Umírám,“ oznámil jsem jí popravdě.</p>
<p>„Houby s octem. Jsi první chlap, kterýmu nevadí můj velký zadek, a ty si myslíš, že tě nechám jen tak chcípnout?“</p>
<p>Otevřela mi násilím pusu. Ucítil jsem pach krve a za chvíli jsem ji už měl na jazyku. Chutnala dost neobvykle. Měla zvláštní kovovou příchuť, trošku jako bramborová vodka.</p>
<p>~~~</p>
<p>Mohl jsem vypít určitě přes půl litru, když jsem jí krvácející ruku odstrčil. „Dost, nebo tu umřeme oba,“ zavelel jsem hlasem, který šel sotva slyšet. Předávat si krev navzájem byl dobrý nápad, ale nebylo to žádné energetické perpetum mobile. Spíš naopak. Jeden ztratil víc síly, než druhý získal. I přes tmu a vrátivší se mžitky jsem viděl, jak je bledá a strhaná. Šaty měla potrhané od kulek a špinavé od krve. Opět mě chytla za límec bundy a začala mnou smýkat dolů. Snad po půl hodině jsem se zkusil postavit. Kupodivu to šlo, ale pohyboval jsem se vpřed stejně rychle jako československá ekonomika za socialismu. Petra mě chytla kolem ramen a pomáhala mi kulhat.</p>
<p>Podařilo se nám ujít za dalších dvacet minut přes kilometr. Zhruba po té době se na obloze objevil roj kolotočů. Jen co Petra zahlédla světla prvního z nich, schovali jsem se pod nízký převis, kam jsme se oba sotva nasoukali.</p>
<p>„Jak ti je?“ zašeptala.</p>
<p>„Už mi bylo i hůř,“ povzdechl jsem si. Funkční oko se mi vzpamatovalo docela rychle, takže jsem si ji mohl konečně pořádně prohlédnout. Vypadala mnohem hůř, než jsem si myslel. Najednou jako by jí bylo o dvacet let víc. Oba jsme museli vyvolávat dojem dvou schizofrenních bezdomovců potácejících se od popelnice k popelnici, pojídajících odpadky a vykonávajících hygienu v kaluži koňské moče.</p>
<p>„Najdou nás?“</p>
<p>„Ne. Ti idioti nemají psy a pod tou skálou bychom mohli být chráněni i před detektory teploty.“</p>
<p>„Můžu spát?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„Jo, já určitě ještě chvíli vydržím,“ prohlásila odhodlaně a oběma rukama pevně stiskla Sangotino kopí, které dosud nepustila z rukou.</p>
<p>„Díky,“ zašeptal jsem, dal jí pusu na špinavou tvář a během minuty usnul. Nezdálo se mi nic. Vůbec nic. Probudilo mě až jemné třesení tělem. Otevřel jsem oči a zjistil, že mi Petra drží ústa, abych náhodou nepromluvil. Venku panovalo denní světlo. Sluneční paprsky dopadaly na kameny a písek okolo. Můry nočního boje jakoby se najednou rozplynuly.</p>
<p>Přiložila mi ústa k pravému uchu. „Hledají nás v rojnici. Jsou všude okolo,“ zašeptala.</p>
<p>Pokýval jsem hlavou a zkusil se potichu přitlačit víc na skálu za svými zády. Petra se zase přitlačila ke mně.</p>
<p>„Chrápals,“ dodala jako omluvu za mé probuzení. Stulila se mi hlavou na břicho a usnula.</p>
<p>~~~</p>
<p>I ji spánek přepadl během několika minut, kopí stále držela v objetí, jako to dělají malé holčičky s růžovými slony. Okolo nás bylo skutečně nehezky živo. Slyšel jsem nejenom prolétání kolotočů nad námi, ale i kroky lidí a kartanů. Jednou dokonce dva robokopové prošli těsně vedle. Nestačil jsem se ani pomodlit a zmizeli. Náš úkryt nebyl úplně ideální. Stačilo by, kdyby se jeden z nich trošku sehnul a zvědavě nakoukl, jestli se pod tím skalním výčnělkem neschovávají dvě ještěrky. Naštěstí kartanům není zvědavost úplně vlastní. Pátrači zřejmě předpokládali, že jsme v noci utekli mnohem dál. I tak celý den šmejdili v našem okolí. Pokoj si dali až v noci.</p>
<p>Po probuzení vypadala Petra mnohem lépe.</p>
<p>„Strašně smrdíš,“ oznámila mi, jen co otevřela oči.</p>
<p>Nesouhlasně jsem zavrtěl hlavou. „To budeš ty. Jako džentlmen jsem se o tom nezmiňoval.“ Symbolicky mě praštila do hrudi a zase zavřela na chvíli oči.</p>
<p>„To kopí ještě funguje?“</p>
<p>„Jo, nějaká energie v něm ještě zůstala. Nevím jak, ale cítím to. Sangot mi v té svojí strašlivé instruktáži v mé hlavě vysvětlila, že mé tělo díky nanorobotům cítí impulsy z kopí a přenáší ty informace do mého mozku a naopak,“ zašeptala, aniž by otevřela oči.</p>
<p>„Co ti ještě ta čtyřruká příšera řekla?“</p>
<p>„Že nemám věřit pozemským chlapům, mám opravit její raketu a podat zprávu na její rodnou planetu, co se s ní stalo.“</p>
<p>„Holka asi nepočítala, že první upírka se do té její kocábky dostane až za pár tisíc let.“</p>
<p>„Zřejmě,“ pokrčila rameny. „Víš, bylo to skutečně děsivé. Nešlo jenom o to, že se mi do mozku zavrtalo něco, co nešlo vypnout, stejně jako pitomá písnička, kterou ráno slyšíš v rádiu a musíš si ji pak celý den pískat. Její myšlení, způsob, jakým ke mně mluvila, jak mi poroučela, to všechno bylo strašně cizí, vzdálené, hrůzostrašné. Navíc mám pocit, jakoby mi předala víc informací, než jsem schopna si teď vůbec vybavit.“</p>
<p>„Vím, o čem mluvíš. Kartani jsou podobní. Kdyby lidi nepotřebovali jako vojáky pro tu svoji válku ve vesmíru, možná by nás nasekali do konzerv a krmili tím nějaké svoje žluté psy, nebo co to vůbec mají za domácí mazlíčky.“</p>
<p>Vysoukal jsem se zpod převisu a opatrně se rozhlížel okolo. Nikde nikdo. Obloha byla opět zatažená. Z dálky jsem viděl dva světelné zdroje. Jeden se nacházel ve směru k hrobce. Předpokládal jsem, že se kartani pokoušejí dostat z hory celou tu vesmírnou loď a získat její záznamy. Druhým zdrojem světla byl tábor, kde se vojáci, zběhlí ruští upíři a robokopové usídlili před naším příchodem do hor. Protáhl jsem se a s překvapením zjistil, že se cítím docela dobře. Jediný problém představoval fakt, že mou zbraní teď byly holé ruce a ostré zuby. Přes to všechno jsem stále cítil šanci na pomstu. Šanci, kterou jsem nechtěl promarnit.</p>
<p>~~~</p>
<p>„Jsi magor. Vyser se na tu kačenu. Měli bychom zmizet,“ zaúpěla Petra, když jsem jí představil svůj plán.</p>
<p>Zavrtěl jsem hlavou. „To kopí je naše velká výhoda. Zůstaneš skrytá na okraji tábora. Já se tam zkusím dostat a najít ji. Nebudeme nic riskovat. Jenom zjistím, kde má ta čubka stan a ty tam potom vrhneš veškerou energii, jako jsi to udělala s tou skálou. Když ji nezabijeme, budeme se muset do konce života schovávat. Ona zná upírský život, ví, jak a kde nás hledat. Před kartany se dokážeme ukrýt. Před ní ne.“</p>
<p>Teď zavrtěla hlavou Petra. „Jsi idiot a já kráva, protože jsem se od tebe nechala přeměnit.“ Už jenom z tónu jejího hlasu mi ale došlo, že do toho půjde se mnou.</p>
<p>„Miluji tě,“ řekl jsem a jí a myslel to skutečně vážně.</p>
<p>~~~</p>
<p>Podle zvuků rozličných přístrojů, které sem kartani narychlo dostali, a také čtyř kolotočů osvětlujících oblast hrobky pokračovaly práce na odkrývání Sangotiny vesmírné lodě i uprostřed noci. Zřejmě ji chtěli co nejdřív dostat ven a prozkoumat. Doufal jsem, že díky tomu bude mít tábor minimální ochranu. Cesta k němu nám trvala přes dvě hodiny. Nespěchali jsme, měli jsme dost času. Hlavně jsme ale důkladně prozkoumávali terén, aby nás neodhalili skrytí pozorovatelé, případně jsme nespustili nastražené alarmy nebo dokonce miny.</p>
<p>Došli jsme až na místo, kde nás spolu se Svobodnými překvapil kolotoč. Vyšplhali jsme pak i na stejnou pozici, z níž jsme s Jelenou sledovali tábor. Od poslední návštěvy se trochu rozrostl. Odhadem zde mohlo stát na třicet velkých vojenských stanů, přes dvacet těžkých nákladních aut, několik džípů a dokonce sedm lehkých tanků. Tábor byl teď po půlnoci ponořený do spánku. Všiml jsem si jenom dvou skomírajících ohnišť a několika hlídek, klimbajících okolo tábora. Vysvlékl jsem se do trenýrek.</p>
<p>„Co to děláš?“</p>
<p>„Z oblečení mám cáry. Nechci, abych někde o něco zavadil, zašustil nebo se dokonce zachytil,“ vysvětlil jsem jí a začal se potírat prachem, abych splynul s nocí.</p>
<p>Shrbený a přikrčený jsem se rozběhl vstříc táboru. S jedním okem jsem měl omezený rozhled, takže jsem pořád kýval hlavou vlevo a vpravo, abych zavčas objevil případné problémy. První problém, na který jsem narazil, byla dvoučlenná vojenská hlídka. Měla stejné uniformy jako všichni lidé tady. Šlo o standardní maskáče. Výložky a znaky ovšem nepatřily žádné pozemské armádě. Každé uniformě dominoval znak představující zřejmě dvě protínající se žluté hvězdy a uprostřed nich malou černou planetu. Možná šlo o nějakou stylizaci domovského světa kartanů. Vojáci spolu mluvili rusky, tedy jazykem, který jsem velmi dobře ovládal. Probírali zrovna docela zásadní téma, jestli je jejich důstojník jménem Voloďa homosexuál, nebo jenom úplně obyčejný idiot.</p>
<p>Plížil jsem se za nimi a čekal na vhodnou příležitost. Dva nepřátelé jsou vždycky problém. I pro upíří reflexy. Naštěstí měli samopaly přes rameno, takže jsem alespoň věděl, že nebudou střílet. Vhodný okamžik přišel asi po deseti minutách sledování. Oba se zastavili, aby si mohli zapálit cigarety. Vyšší z vojáků vytáhl krabičku, vyklepal jednu kolegovi, sám si strčil bílý váleček do pusy a připálil mu. V duchu jsem Bohu poděkoval za stvoření tabáku, kteréžto dílo přírody mi už několikrát pomohlo někoho připravit o život, a ze vzdálenosti deseti metrů se rozběhl k dvojici kuřáků. Menší voják slastně potáhl z cigarety, a zatímco si jeho kolega zapaloval, otočil se přímo proti mně. Šokem to cigáro málem spolknul. Z rozběhu jsem ho praštil takovou silou, že jsem mu cigaretu skutečně zarazil do pusy. Zarazil jsem mu i nos a to dost hluboko do mozku. Voják s rozmazaným obličejem se beze slova sesul k zemi jako pytel brambor.</p>
<p>Druhého jsem praštil levačkou o mnoho šetrněji. Než se z rány vzpamatoval, ucpal jsem mu pravačkou pusu, podkopl nohy a svalil ho k zemi.</p>
<p>„Cekni slovo a zabiju tě,“ přešel jsem do své nejlepší ruštiny s ukrajinským přízvukem. Zamrkal očima, jakože mi rozumí.</p>
<p>Přilehl jsem ho, aby nás z dálky nešlo vidět.</p>
<p>„Kde je Kateřina?“</p>
<p>„Odletěla dnes, asi před hodinou.“</p>
<p>V duchu jsem asi dvěstěpadesátkrát vyslovil slovo kurva.</p>
<p>„Kam?“</p>
<p>„Do Polska. Na výzkumnou základnu.“</p>
<p>„Výzkumnou základnu?“</p>
<p>„Slyšel jsem, jak mluví o Polsku a výzkumné základně. Podařilo se jí totiž z té lodě ve skále získat nějaký počítač a odvezla jej, aby ho mohli prostudovat. Víc nevím,“ prohlásil voják. Lehkost, s jakou práskal šéfovou, byla udivující. Teda na první pohled. Ruský voják dokázal skutečně odhodlaně bojovat jenom za Matičku Rus. Na Matičku Kateřinu se každý normální Rus mohl v případě prvních problémů bez špetky výčitek vykašlat, stejně jako na tatíčky kartany. Sympatický voják. Škoda, že musel zemřít.</p>
<p>„Nezabíjejte mě, prosím, nechala tu hromadu svých věcí. Ukážu vám, kde jsou.“</p>
<p>„Kde?“</p>
<p>„V jejím stanu. Dovedu vás tam, když mě nezabijete.“</p>
<p>Váhal jsem asi minutu. Voják, který tak rychle dokáže vyžvanit vše, co ví o svých spojencích, může být stejně proradný i vůči nepříteli. Nakonec jsem se rozhodl to risknout.</p>
<p>„Pokud mě zradíš, zabiju tě. Pokud ne, budeš žít,“ oznámil jsem mu a zabodl své špičáky do krku umírajícího vojáka s rozmazaným ksichtem. Nesnáším, když se plýtvá jídlem.</p>
<p>~~~</p>
<p>Můj zajatec se jmenoval Pavel. Představil se mi sám potom, co jsem jeho kolegu důkladně vysál a stáhl z něj uniformu i boty. Asi doufal, že když budu znát jeho jméno, bude pro mě těžší jej zabít. Mrtvý voják byl o pár centimetrů menší než já, ale i tak mi jeho uniforma docela seděla. Jenom jsem nesměl příliš roztahovat ruce.</p>
<p>Odjistil jsem ukořistěný samopal a vysvětlil Pavlovi, že půjde metr přede mnou a v případě jakéhokoliv podezření nebo prudkého pohybu, který vyhodnotím jako pokus o útok, mu udělám ze zad cedník. Pokýval hlavou, jako že rozumí, a vyrazili jsme do tábora. Až v jeho středu jsme narazili na další dvoučlennou hlídku. Pavel je ledabyle pozdravil. V podstatě si nás ani nevšimli.</p>
<p>Myslím, že jeden za chůze usínal, druhý možná myšlenkami bloudil někde po moskevských ulicích. Kateřinin stan stál přesně uprostřed tábora. Před ním další hlídka. Skládala se ze dvou žen. Jedna mi přišla neuvěřitelně povědomá, ale nemohl jsem si vzpomenout proč. Druhá měla dost rozplizlý tuctový obličej. Obě vypadaly jako Rusky. Jejich uniformy zdobilo na výložkách znatelně víc pecek než mé či Pavlovy. Co znamenají, jsem netušil.</p>
<p>„Hlídají její stan kvůli těm dokumentům. Paní Kateřina je velmi ostražitá.“</p>
<p>U slova paní jsem se zašklebil. Nebyl první, kdo ho v souvislosti s bývalou prostitutkou použil. Kateřina si tuhle vynucenou vážnost musela báječně užívat.</p>
<p>„Jak se dostaneme dovnitř?“</p>
<p>„Úplně v pohodě. Byl jsem ve skupině, která paní Kateřině pomáhala s balením první várky věcí. Když jim řeknu, že jdeme sbalit zbytek věcí, uvěří mi.“</p>
<p>Jak řekl, tak učinil. Rusky nás sice proklály nedůvěřivými pohledy, ale pustily nás dovnitř. Všechno to bylo příliš snadné. Příliš je vlastně slabé slovo. Spíš by se hodilo neuvěřitelně. Jenže já pitomec tomu věřil. Brzy mi mělo dojít, jak velkou jsem udělal chybu.</p>
<p>~~~</p>
<p>Zběžně jsem pohlédl na lůžko, kde ta mrcha ještě včerejší noci spala, a začal se přehrabovat v bednách plných papírů, které se kupily uprostřed stanu. Už na první pohled šlo o vědecké zprávy. Jen co jsem se přelouskal subjekty, objekty, testovanými vzorky a zánikem subjektu z důvodu přetížení organismu, došlo mi, že to vše jsou informace o Antekově práci, ve které kartani za Kateřininy spolupráce intenzivně pokračovali.</p>
<p>Podle složky, kterou jsem se prohraboval, se jim to zatím nedařilo a subjekty umíraly z důvodu přetížení organismu. Pavel si sedl do křesla a v klidu mě pozoroval. Jeho klid byl neskutečný na člověka, který zradil svou skupinu a může očekávat přiměřený trest. Dokonce se chvílemi i usmíval. Až díky tomu úsměvu mi to došlo.</p>
<p>Pozdě.</p>
<p>~~~</p>
<p>Do stanu napochodovala Kateřina. Neměla žádnou zbraň. Ruce suverénně schovávala v kapsách. Ze dvou stran ji jako dokonalí bodyguardi stínovaly vojačky, které strážily před vchodem. Ty své zbraně svíraly v rukou a mířily přímo na mě.</p>
<p>„Být tebou, zahodím samopal na zem. Celý stan je obklíčený kartanskými vojáky,“ oznámila mi stejným tónem hlasu, jakým ředitel cirkusu oznamuje znuděnému publiku závěrečné číslo s mořskou pannou, vousatým klaunem a šesticí roztomilých pudlíků.</p>
<p>Našpicoval jsem uši a skutečně zaslechl známé bzučení ventilátorů. Neblafovala. Kateřina nikdy neblafuje.</p>
<p>Upustil jsem zbraň na zem.</p>
<p>„Seber to,“ nakázala vojákovi, který mě přivedl do pasti. Tentokrát příkaz jako pro neposlušného psa. Žádná kostička za to, že hezky aportoval zajíce. Pavel vstal z křesla a dokonale potěšen, že mu vůbec věnovala svou pozornost, se sehnul pro zbraň. Odhopkal ji Kateřině ukázat. Asi čekal, že dostane cukřík. I po těch staletích to prostě s chlapy uměla. Všichni ji zobali z ruky. Díval jsem se na vojáka s dementním pohledem slepé oddanosti v očích. Bylo mi ho líto. Úplně stejně jsem musel vypadat já, když jsem Kateřinu stvořil. Opět a znovu jsem se styděl sám za sebe.</p>
<p>Tentokrát si cukřík skutečně vysloužil. „Máš volno. Ráno se u mě hlas osobně pro pochvalu,“ zašeptala mu. Než voják odklusal, všiml jsem si, že se mu vyboulily kalhoty v rozkroku. Panebože, ona tu snad se všema chrápala. Nedivil bych se, kdyby to dělala i s kartany. Jenom netuším jak. Až se dostanu k internetu, zkusím po tom zapátrat, i když se obávám, že po zadání řetězce „kopulace kartanů“ do Googlu se mi neukáže nic. Kartani byli, co se týče své rasy a civilizace, velcí tajnůstkáři.</p>
<p>„Tvoje schopnost přežít a dělat problémy je zarážející. Celou dobu, co tě znám, tě podceňuji,“ prohlásila Kateřina a uvelebila se do skládacího maskáčového křesla.</p>
<p>Abych ukázal, že jsem nejen dokonalý potížista, ale i chladně suverénní, sedl jsem si na jednu z beden, ve kterých jsem se ještě před chvílí prohraboval.</p>
<p>„Já jsem tě podcenil jenom jednou. Kdybych nebyl takový idiot, mohla jsi dnes jako miliony jiných zapomenutých kurviček hnít někde pod Prahou, a kdybys měla hodně štěstí, tak by tě tak maximálně ojel nějaký archeolog štětečkem.“</p>
<p>Kateřina se usmála, aby pro změnu ona ukázala, jak je nad věcí a nic, co řeknu, ji nemůže rozházet.</p>
<p>„Přiveďte tu couru. Jsem zvědavá, jak bude mluvit potom.“</p>
<p>Jedna z jejích ochránkyň odešla a za necelou minutu se vrátila i s třemi kartany. Jeden nesl v ruce pomačkané cosi a praštil s tím o zem. Cosi se proměnilo v ženu a tiše zasténalo. Musela dostat neuvěřitelnou nakládačku, navíc její tělo zdobilo několik průstřelů, které se nehojily. Nedokázal jsem se dívat na trpící Petru a raději odvrátil zrak.</p>
<p>„Věděla jsem, že jste někde zalezlí jako krysy. Stačilo si počkat, kdy mi tě tvoje nenávist ke mně vžene jako myšku do pasti zralý sýr. To sis ty pitomče myslel, že tě přestaneme hledat po jednom dni a necháme tábor bez ochrany?“</p>
<p>Tvářila se náramně spokojeně. O to spokojeněji, že se moje maska suveréna rozpadla jako domeček z karet v průvanu.</p>
<p>Už zase mě dostala. Spíš než ona mě, já jsem stále podceňoval ji.</p>
<p>„Tu tvoji čubku jsme chytili už včera. Počkat si na tebe bylo jako vnutit dítěti bonbon.“</p>
<p>Včera? Málem jsem to vyslovil nahlas. Podíval jsem se pořádně na ženu schoulenou na podlaze. Čekal jsem, že je to Petra, a tak jsem v ní i Petru viděl. Jenže na zemi nesténala ona, ale Jelena. Kartani ani Kateřina vůbec nevěděli, jak Petra vypadá. Věděli jenom, že jsem do hrobky pronikl s nějakou upírkou. Když chytili Jelenu, předpokládali, že je to ona.</p>
<p>„Snad mi konečně řekneš, kde je kopí a brnění?“</p>
<p>„Žádné kopí a brnění neexistují. Je to jenom hloupá legenda,“ odvětil jsem.</p>
<p>„Lžeš,“ konstatovala Kateřina a kopla ležící Jelenu do obličeje. Svobodná upírka tence zaúpěla. Mnoho života už v ní nezůstávalo.</p>
<p>„To, co sundalo karnat z oblohy a rozlomilo skálu jako tvarohový dort, nebyla žádná legenda.“</p>
<p>„Našli jsme tam laserovou zbraň. Bohužel po sestřelení kolotoče vybuchla. Nechali jsme ji ležet. Prohledej trosky a najdeš ji tam.“</p>
<p>Kateřina si mě přeměřila pohledem a znovu mi neuvěřila.</p>
<p>„Půjč mi to,“ zavrčela na svou ochránkyni po levici.</p>
<p>Sebrala jí samopal a vystřílela do mě celou dávku. Kulky mě skoply z beden na podlahu. Většinu nábojů jsem schytal do těla, několik do noh a jeden mi proletěl pusou na druhou stranu.</p>
<p>Krev ze mě tekla jako z prasete na jatkách. K dokonalosti přirovnání chybělo jenom zoufalé kvičení. Zatnul jsem zuby, abych jí nedopřál radost ze svého pokoření.</p>
<p>Shodou okolností mi v okamžiku, kdy jsem obdržel poslední nábojový polibek z láskyplné hlavně, došlo, kde jsem viděl vyšší z Kateřininých ochránkyň. Šlo o ruskou upírku. Několikrát jsme se potkali na Ivanově dvoře. Určitě byla starší než Kateřina. Zajímalo by mě, čím si ty ruské bastardy tak naklonila, že se k ní přidali, a kolik členů jiných klanů už získala na svou stranu.</p>
<p>„Kde jsou kopí a brnění? Mluv, nebo tu tvoji couru zabiju.“</p>
<p>„Jediná coura jsi tady ty,“ vyplivnul jsem na podlahu krvavé sliny a pokusil se vstát. Kupodivu se mi to podařilo. Určitě mě posilovala pořádná dávka krve z nedávno vypitého vojáka. Ale nejen to. Dřív bych po takové salvě sotva popadl dech, jenže já cítil, jak se mi rány opět zacelují, a rychleji než dřív. Na vině mohla být jedině Petřina krev. Nanoroboti, kteří tvořili Sangotino brnění, jí vstoupili do krve. Když jsem se z ní napil, musela se část Sangotiny technologie dostat i do mého krevního oběhu.</p>
<p>Kateřina mě vstát nenechala. Udeřila mě pažbou samopalu do hlavy a pak mě šestkrát vztekle kopla do břicha.</p>
<p>„Kde je kopí a brnění?“</p>
<p>„Nechtěl jsem ti to nikdy říct, ale jako kurva jsi nestála za nic.“</p>
<p>Tři kopnutí do břicha, třikrát pažbou do hlavy. Začínal jsem v tom tušit nějaký systém.</p>
<p>„Ale kouřit jsi uměla dokonale. To zase jo. Byla jsi první holka, co poslušně polykala. Ani kapka nazmar.“</p>
<p>Kateřina se přestala ovládat. Vytrhla druhé upírce její zbraň a opět do mě vystřílela celý zásobník.</p>
<p>~~~</p>
<p>Probralo mě slunce, jehož paprsky mě palčivě bodaly do hlavy. Ještě než jsem otevřel oči, uvědomil jsem si, že visím přivázaný za ruce a tvář mi ovívá svěží vítr. Vzhledem k vlhkosti přicházel od kazachstánských jezer nedaleko hranic. Otevřel jsem oči. Nečekaně jsem viděl na obě dvě. Jinak jsem se ale cítil jako citron po tequilovém večírku.</p>
<p>Skutečně jsem visel metr nad zemí za ruce na jednoduché železné konstrukci, která víc než cokoliv jiného připomínala klepač na koberce, jenž za socialismu stával před každým českým panelákem. Ruce jsem měl svázané drátem.</p>
<p>Těsně vedle mě se houpala hlava bez těla. Někdo jí omotal provaz kolem vlasů a úvazem, který se používal na balení vánočních dárků, ji upevnil k tyči.</p>
<p>Jelena.</p>
<p>Kateřina si myslela, že je moje milenka, a chtěla mě co nejtvrdším způsobem vytrestat. Chtělo se mi brečet, ale neměl jsem v sobě jedinou kapku vody, která by se dokázala přeměnit v slzu.</p>
<p>Opět jsem zavřel oči a na chvíli ztratil vědomí. Probrala mě až rána do slabin.</p>
<p>„Kde je to kopí?“ ozval se pode mnou známý hlas.</p>
<p>Upíří tělesná stráž ji zřejmě doprovázela i na záchod. Tentokrát stály pár metrů od nás a ledabyle si pohrávaly se samopaly. Okolo klepače na koberce stáli tři robokopové. Zřejmě hlídali, aby mě náhodou neodnesl vítr.</p>
<p>„Nevím. To věděla jenom ona. Někam ho ukryla. Neměla jsi ji zabíjet, ty krávo, takhle ho už nikdy nenajdeš.“</p>
<p>Čekal jsem další ránu, případně střelbu, ale nestalo se mi nic.</p>
<p>„Já ho najdu, stejně jako se dostanu k té vesmírné lodi v jeskyni. Budu se na tebe každý večer chodit dívat, dokud tady neumřeš hlady. Původně jsem tě chtěla poslat do Polska na pokusy, ale výzkumného materiálu tam máme dost.“</p>
<p>„Obětuješ i ty svoje dvě lesby v zájmu kartanské vědy?“</p>
<p>Upírky na mě automaticky namířily samopaly. Ještě jedna taková dávka a umřu rovnou. Kateřina mávla rukou, aby je zadržela. Rychlá smrt není nic z toho, co by mi přála. Smrt vyhladověním a vyčerpáním jí určitě plně vyhovovala.</p>
<p>„Ne, máme tam Gerharda a pár vzpurných českých dobytků. Asi je znáš, Tomáše, Pavla, Tobiáše, Kláru, Adolfa, a pak si občas z někoho upíra vyrobíme, když je potřeba.“</p>
<p>„Gerhard?“ nedokázal jsem se udržet a vyprskl otázku.</p>
<p>„Je to neuvěřitelně odolný zmetek, ale podle toho, co všechno s ním Antekovi kolegové provádí, je už možná dávno po něm.“</p>
<p>Marně jsem hledal nadávku, kterou bych jí vmetl do tváře. Nakonec jsem zůstal zticha. Kateřina se otočila na patě a zmizela. Zřejmě šla osobně dohlížet na práce při vykopávání Sangotiny lodě. Určitě zorganizuje i pátrání po ztracených artefaktech.</p>
<p>Pohlédl jsem na Jeleninu hlavu a v duchu ji poprosil o odpuštění. Vydala se nám na pomoc a zaplatila to svým životem. Připsal jsem ji na seznam těch, za které se musím Kateřině pomstít. Začínalo v něm být pěkně těsno.</p>
<p>~~~</p>
<p>Probral jsem se až za soumraku. Jelenina hlava se stále kolébala ve větru a mě obklopovali tři kartanští strážní. Napadlo mě, že mi tu už chybí jenom jeden lump po levici a jeden po pravici, ale pak jsem se v duchu zalekl vlastního rouhání. Zvláštní je, že přes to všechno, kým jsem byl a co jsem dělal, jsem stále věřil v Boha a jeho pravidla. Zjištění, že nejsme žádná magická stvoření, ale hříčky mimozemské vědy, mě nakonec docela uspokojilo. Moje středověká duše se stále bála věčného zatracení a mimozemská experimentátorka je pořád lepší než ďábel. Ostatně ďábel stále chodil po této zemi a já jsem byl jeho stvořitelem.</p>
<p>Jak jsem se houpal vedle vysychající Jeleniny hlavy, kterou už stačilo objevit a oblíbit si hejno much, myslel jsem na Petru. Kartani ji určitě nedostali, protože jinak by se s tím přišla Kateřina okamžitě pochlubit. Kde teda, sakra, byla? Skrývala se někde? Utekla na místo setkání se Svobodnými, kde možná čekali Kosťa s Dimitrijem? Vydala se na vlastní triko hledat Uhříka do Finska nebo Itálie?</p>
<p>Odpověď přišla až druhý den ráno.</p>
<p>~~~</p>
<p>Po dni a půl na klepači jsem se kupodivu cítil docela dobře, přesto jsem dál nehybně visel jako kus zralého hovězího. Celou noc jsem nezamhouřil oči. Proto jsem také krátce před svítáním uslyšel to, co kartanským strážím uniklo: někdo se plížil do tábora. Šlo o upíra. Možná se pro mě vrátila Petra, možná některý z Jeleniných společníků. Vsadil bych spíš na Petru. Poté, co trojici strážných proklál modrý paprsek, mi došlo, že jsem tipoval správně.</p>
<p>Přehoupl jsem se na tyč, k níž někdo přivařil ocelová lanka, která svírala mé ruce. Zkusil jsem trhnout, ale lanka se mi jenom zařízla do rukou.</p>
<p>„Jane!“ křikla na mě Petra krčící se u kartanských pozůstatků. Pobaveně jsem si všiml, že si začernila obličej i šaty prachem, stejně jako jsem to udělal já.</p>
<p>Skočil jsem dolů, zhoupl se na lankách a bolestivě zasyčel.</p>
<p>„Přepal to.“</p>
<p>Krátký modrý záblesk. Dopadl jsem na nohy a rozběhl se k Petře. Objala mě, ale v tu chvíli se táborem rozlehl lidský hlas.</p>
<p>„Poplach. Něco se děje u zajatce. Poplááááách!“</p>
<p>Laser Sangotina kopí dokázal být neuvěřitelně chirurgicky přesný. Přepálil pouta, která mi stále svírala ruce, tak, že se ocel rozpadla, aniž by mi sebemíň popálil kůži.</p>
<p>„Zdrháme,“ zavelel jsem celkem zbytečný rozkaz. Petra vzala kopí a vrazila je do země.</p>
<p>„Keruchan rachter dochanan,“ pronesla cizím hrdelním hlasem. Poznal jsem upírštinu a zalekl se. V tuhle chvíli ale nebyl na otázky čas. Popadl jsem ji za ruku a rozběhl se k místu, kde parkovala auta. Kopí začalo přesně po vyslovení těch tří slov zářit. Vyskakovaly z něj modré jiskřičky, které se rozbíhaly několik metrů do okolí. Rostoucí záře vycházející z modré mimozemské tyče lákala lidské, upíří i kartanské vojáky jako můry plamen svíce. Nikdo z těch, které přilákalo volání stráží, a rozeběhli se k místu, kde Petra zabila tři kartany, nás nepronásledoval. Dokonce i já jsem se chtěl zastavit a sledovat tu zvláštní modrou podívanou.</p>
<p>Petra mi vrazila facku.</p>
<p>„Musíme zmizet, za chvíli se tohle údolí promění v peklo.“</p>
<p>Auta nikdo nehlídal. Vybral jsem první landrover z řady, rozbil okno u řidiče a vlezl dovnitř. Otevřel jsem dveře spolujezdce a sotva Petra naskočila, prošpikovala auto střelba z automatické zbraně. Ne všechny můry kroužily okolo Sangotina kopí.</p>
<p>Ve zpětném zrcátku jsem uviděl Kateřininu osobní stráž. Vyrval jsem kryt zapalování a na šestý pokus nahodil motor. Landrover zakuckal a rozjel se. Měl jsem sto chutí zacouvat a zkusit těm dvěma děvkám rozmašírovat obličej, ale pokud má Petra pravdu, musíme se odsud prostě jenom dostat a zbytek nechat na kopí.</p>
<p>Zadní sklo se vysypalo dovnitř, jak jej pokropila dávka ze samopalu.</p>
<p>„Jedou za námi,“ informovala mě celkem zbytečně Petra. Viděl jsem je ve zpětném zrcátku. Jely za námi dva landrovery. Těžko říct, jestli se holky pohádaly, která z nich bude řídit, a tak jely každá zvlášť, nebo se k nim přidali další pronásledovatelé.</p>
<p>„Jak ses vůbec dostala do tábora?“ zeptal jsem se Petry a i přes noc, neschůdný terén horské cesty a zvířený prach sešlápl plyn k podlaze.</p>
<p>„Nebyly tam žádné stráže. Když jsi nepřicházel, zalezla jsem zase pod ten náš převis a v noci sledovala, co se děje v táboře. Nemohla jsem tě tam nechat jen tak houpat.“</p>
<p>„Nenapadlo tě, že to mohla být past? Že jsou někde zalezlí kartani a čekají, až jako husa vylezeš mě zachránit?“ obořil jsem se celkem neprávem, protože mi zachránila život, a v odmlce zjistil, že už jedeme rychlostí dvou set kilometrů v hodině.</p>
<p>„Měla jsem tě tam nechat chcípnout?“</p>
<p>„Jo, bylo by to nejchytřejší. Měla jsi štěstí, že si mysleli, že jsi mrtvá a už neměli potřebu tábor pořádně hlídat.“</p>
<p>„Mrtvá?“</p>
<p>„Jo, spletli si tě s Jelenou. Vrátila se zpátky. Chytli ji, jak šmíruje tábor, a ta čubka jí uřezala hlavu.“</p>
<p>„Panebože.“</p>
<p>„Jo, panebože. Přesně tohle by Kateřina udělala tobě, kdyby zjistila, kdo jsi.“</p>
<p>Díky riskantní jízdě se mi podařilo získat během necelých deseti minut slušný náskok. Nejbližší landrover se držel tak šedesát metrů za námi. Mířil jsem zpět k jezeru Zhalanashkol. Alespoň jsem v to doufal.</p>
<p>„To kopí.“</p>
<p>„Každou chvíli se to stane.“</p>
<p>„Co?“</p>
<p>„Když mi Sangot vlezla do hlavy, vysvětlila mi jak kopí zničit. Docházela mu šťáva. Jediná možnost, jak ho nabít, je v její raketě.“</p>
<p>„A tu možnost má jenom Kateřina.“</p>
<p>„Jo, proto jsem si řekla, že kopí zničím. Kdyby ho získala…“</p>
<p>„Jsme všichni až po uši ve sračkách.“</p>
<p>„Přesně tak.“</p>
<p>Naše šílená jízda s upírkami v patách trvala sotva dvacet minut, když došlo k výbuchu. V životě jsem neslyšel tak tichý výbuch. Neozval se žádný hluk, jen jsem ve zpětném zrcátku spatřil modrý záblesk. Napadlo mě, že žádný výbuch přece nemůže být tichý, že by měly fungovat nějaké fyzikální zákony, které způsobí, že když dojde k něčemu takovému, ozve se rána. Tohle všechno mi proletělo hlavou v okamžiku, kdy jsem sledoval, jak se po záblesku zvířily tuny prachu v místě, kde se ještě před chvílí nacházel kartanský tábor.</p>
<p>~~~</p>
<p>„Myslíš, že to zabilo Kateřinu?“ přerušila Petra snad půlhodinové ticho, kdy jsem se soustředil výhradně na řízení. Museli jsme už přejet čínské hranice. Rozpoznával jsem terén a skutečně jsme se blížili k jezeru. Obě auta se stále držela s odstupem za námi.</p>
<p>„Určitě ne. Ta svině přežije všechno. Musíš jí k hlavě přivázat atomovou bombu, abys měla jistotu, že je po ní. Měli bychom počítat, že je prostě naživu.“</p>
<p>Ručička ukazatele rychlosti se držela na konci tachometru. Mučený motor podrážděně vrčel a odražený štěrk bubnoval do podvozku zběsilý hiphopový rytmus, jaký dokáže produkovat pouze dýdžej sjetý kočičím práškem.</p>
<p>Těsně za námi vybuchla cesta. Několik kamenů, které výbuch vymrštil do vzduchu, nás dohnalo a vletělo do auta otvorem po chybějícím skle.</p>
<p>„Kolotoč!“ zapištěla Petra.</p>
<p>Nenávidím kolotoče, pomyslel jsem si a zkusil zatlačit plyn pod podlahu. Nešlo to. Kolotoč z tábora povolali určitě před explozí. Potom, co se Sangotino kopí odebralo na věčnost, měli přeživší obyvatelé tábora jiné starosti.</p>
<p>Konečně jsem na obzoru spatřil jezero.</p>
<p>„Je po nás,“ prohlásila nečekaně smířlivým hlasem Petra.</p>
<p>„Hovno,“ odvětil jsem a začal trochu kličkovat. Moc to na úzké prašné cestě nešlo, ale podařilo se nám přežít další výboj z kolotoče. Tentokrát vybuchl vlevo, necelý metr od nás.</p>
<p>„Možná nás nechtějí zabít. Třeba jenom chtějí, abychom zastavili.“</p>
<p>„Jo a zabijí nás potom. Drž se.“</p>
<p>Strhl jsem řízení a sjel z cesty. Konečně mi to terén dovolil. Kolotoč s tím nepočítal. Kartan u jeho ovládání si zřejmě myslel, že pojedeme po cestě, a sám zůstal nad ní přilepený ještě dobrých deset sekund, než si všiml svého omylu. Předpokládal jsem, že kolotoče jsou původně navržené pro pohyb ve vesmíru. Gravitace jim viditelně dělala trošku problémy.</p>
<p>Naštvaný střelec v lodi za námi vyslal další výboj. Tentokrát přestřelil o několik metrů. Kolotoč měl několik druhů zbraní. Určitě i něco, co by dokázalo zničit nejenom naše auto, ale i vše v okolí sta metrů. To, že nepoužili nic silnějšího, znamenalo, že má Petra pravdu. Asi doufali, že s sebou mám jeden ze Sangotiných artefaktů.</p>
<p>„Drž se,“ zopakoval jsem příkaz, najel na několikametrový převis a vletěl s autem přímo do jezera.</p>
<p>Při nárazu jsem hlavou rozbil přední sklo. Petra provedla přesně to samé. Normální lidé by už v tuhle chvíli byli mrtví. Jenže my jsme upíři, navíc vylepšení technologií naší pradávné stvořitelky. Počítal jsem s tím.</p>
<p>Rozbitými okénky u řidiče a vzadu nabíralo auto vodu a potápělo se pod hladinu.</p>
<p>„Zadrž dech a počkej, až se ta rachotina potopí. Upír vydrží bez kyslíku skoro hodinu. Stačí nepanikařit.“</p>
<p>Petra měla na čele krev, jak ji pořezalo přední sklo. Probodla mě nenávistným pohledem a pořádně se nadechla.</p>
<p>Landrover se změnil v ponorku. Ponořil se pod hladinu jezera Zhalanashkol a jako batyskaf směřoval ke dnu. Musel jsem Petře násilím otevřít oči. Měla je křečovitě zavřené, jak se bála potápění i vody. Holt, zhýčkaná holčička z velkoměsta.</p>
<p>Ukázal jsem jí rukou směr, kudy plavat, a pro jistotu ji levačkou chytl za potrhanou bundu. Mně Kateřina naštěstí nechala uniformu, kterou jsem ukradl strážnému, ale Petra vypadala jako strašák do zelí. Navíc utopený.</p>
<p>Nesměli jsme se ze studené vody za žádnou cenu okamžitě vynořit. Nad námi kroužil kolotoč a na břehu se každou chvíli objeví pronásledovatelé. Potřebujeme se dostat co nejdále od landroveru. Ideálně na druhou stranu jezera. Až vylezeme, bude už den, ale Zhalanashkol je tak rozlehlý, že i kdyby si na pomoc přivolali deset kolotočů, můžeme jim zmizet.</p><empty-line /><p><strong>Gerhard</strong></p>
<p>Když s někým uniknete smrti tolikrát, jako se nám to během posledních dnů podařilo s Petrou, a jste milenci, dostane se váš vztah do naprosto jiných kolejí než dřív. Nahá upírka ležela na posteli, oči zavřené, a kouřila cigaretu. Hladil jsem ji po ňadrech a snažil se urputně vzpomenout, jestli jsem k někomu cítil to, co k ní. Přitom v podstatě pro mě byla už od okamžiku, kdy na mě vyvalila své faldy v rakvi, stejný mimozemšťan jako kartani. Pocházeli jsme ze stejné země, ale z tak rozdílných dob a kultur, že každý psychoanalytik by z pokusu o analýzu našich odlišností musel dostat akutní schizofrenii.</p>
<p>Pominu-li svou biologickou matku, která umřela při porodu v době mých pěti let, miloval jsem před Petrou jenom dvě ženy. Veroniku, která mi byla spíš učitelkou a rádkyní než rovnocennou milenkou, a Kateřinu, kterou zase spíš vášnivě miloval můj penis než hlava. Petra patřila do zcela jiné kategorie. Sbalil jsem ji jako hračku na jednu noc a znovu si na ni vzpomněl, až když jsem potřeboval upírku pro výpravu do Sangotiny hrobky. Během posledních týdnů se z téhle oplácané šestnáctky vyklubala žena, do níž jsem se zamiloval. Došlo mi, že od své přeměny zestárla nejmíň o třicet let. Z lehkovážné gymnazistky, která si myslela, že nechat se proměnit na upírku je romantický výstřelek jako v těch klasických filmech ze série Stmívání, se stala tvrdou, odhodlanou a nebojácnou bojovnicí. Veronice by se určitě líbila.</p>
<p>„Veronice by ses určitě líbila,“ vyslovil jsem nahlas svou myšlenku.</p>
<p>„Kvůli těm cigaretám?“</p>
<p>„Jo, to taky,“ usmál jsem se a olízl jí pravou bradavku, „hlavně by se jí ale líbilo, jaká jsi.“</p>
<p>„A jaká jsem?“</p>
<p>„Na to, že ti je šestnáct, jsi neuvěřitelně chytrá, odolná, přizpůsobivá, a vyrostla z tebe opravdová bojovnice.“</p>
<p>„Je mi sedmnáct. Bylo mi sedmnáct v den, co jsme spolu vletěli do jezera.“</p>
<p>„Tak to přeji všechno nejlepší.“ Přesunul jsem se na druhou stranu postele a začal jí jazykem vzrušovat na patřičných místech. Lepší dárek k narozeninám jsem bohužel po ruce neměl.</p>
<p>~~~</p>
<p>Pömiö bylo pořád stejně příjemné městečko, jako jsem si ho pamatoval z Finsko-sovětské války. V padesátých letech jsem tu v přestrojení za ruského emigranta koupil chatu na okraji města. Bohužel jsem se o ni příliš nestaral. Měl jsem zde jenom tři ruské pistole na dvacet nábojů, bednu s deseti útočnými granáty a pět zlatých cihel s cejchem Švédské národní banky.</p>
<p>Tomáši Uhříkovi se je podařilo v Helsinkách vyměnit za eura a pořídit slušný notebook s připojením k internetu, a s pomocí několika místních povalečů chatu docela slušně opravit, vyměnit vylomené dveře, okna, a nanosit dřevo na topení na tři roky dopředu. Za mírný poplatek sem dokonce natáhli i elektřinu. Trošku jsem se na advokáta zlobil, že z chaty vůbec vystrčil nos, místo, aby se skrýval ve sklepě a čekal na náš návrat, ale celkem logicky mě přesvědčil, že mnohem nenápadnější je chovat se okázale jako nový majitel chaty, kterou si pořídil na lovecké výlety, než pronikat ven pod pláštíkem noci jako přízrak, případně feťák, který se sem vloupal.</p>
<p>Zkrátka a dobře, z toho zanedbaného brlohu udělali Tomáš s Lucií celkem slušné místo k životu. Byl jsem rád, že jsme je objevili na první pokus. Další skrýš jsem měl totiž v jižní Itálii. Navíc našemu budoucímu úkolu vyhovovalo Finsko mnohem lépe.</p>
<p>~~~</p>
<p>Z jezera se nám podařilo dostat skutečně bez povšimnutí. Ve skrýši, kterou Jelena zvolila pro auta, čekal Dimitrij. Kosťa zahynul během jejich útěku od kartanského tábora. Alespoň to Dimitrij předpokládal. Během útěku se totiž rozdělili, aby lépe zmátli pronásledovatele. Vůbec netušil, co se stalo s Jelenou. Odvyprávěl jsem poslednímu z Michailových potomků osud jeho upíří Sestry. Bál jsem se jeho reakce. Bál jsem se, že se na mě vrhne a pokusí zabít, protože moje pitomá touha po Sangotiných artefaktech jej připravila o poslední dva přátele. Místo toho se jenom odevzdaně pokřižoval.</p>
<p>„Chci Kateřininu hlavu,“ prohlásil a tím byla celá věc uzavřena. Od té doby už prakticky nemluvil. Ne, že by dřív býval hovorným společníkem, ale po celou cestu zpět na Ukrajinu nepronesl víc než tři holé věty. Nevadilo nám to. Byli jsme strašně unavení a vyčerpaní a oba jsme se s radostí stulili na zadní sedadla a spali.</p>
<p>~~~</p>
<p>Rozloučili jsme se v Kyjevě, poté, co nám sehnal civilní oblečení a trochu peněz na cestu.</p>
<p>Domluvili jsme se, že až se nám podaří setkat s dalšími dvěma členy naší rodiny, pošlu mu emailem zprávu, aby za námi dorazil. Hlavně jsem si od něj sliboval, že dokáže opatřit zbraně. S těmi starožitnostmi, které jsem zakopal ve Finsku i v Itálii, bychom díru do světa, natož do Kateřiny těžko udělali.</p>
<p>~~~</p>
<p>Petra to shledání oplakala a i mně se dojetím sevřelo hrdlo. Zažíval jsem pocity, jaké jsem možná za celý svůj život nepoznal. V upířích rodinách bylo zvykem držet při sobě a poslouchat rozkazy, ale byla to náklonnost, která spíš připomínala vojenskou jednotku než skutečnou rodinu. Sám jsem si od členů rodiny vždy držel odstup. K tělu jsem si vlastně pustil jenom Veroniku s Kateřinou. Asi po tom zážitku s ambiciózní a bezcitnou děvkou jsem zanevřel na všechny mezilidské vztahy.</p>
<p>Najednou jako by se mi otevírala nová, dosud neprozkoumaná dimenze života.</p>
<p>Uhřík na oslavu našeho opětovného setkání sehnal cigarety, marihuanu a vodku. Pravou finskou, nejenom podle názvu, ale i obsahu. Teda vodku. Odkud byla marihuana, jsem nepátral. Za chvíli se spodní místnost chaty proměnila v alkoholové a kuřácké doupě. Dokonce jsem se nechal od Tomáše s Lucií přemluvit a dal si několik šluků trávy. Zamotala se mi hlava. V kombinaci s alkoholem nešlo o úplně nejlepší nápad.</p>
<p>Celou noc jsme strávili vyprávěním o událostech, které se staly po našem rozdělení. Tomáš mluvil o jejich útěku a zabydlování ve Finsku, my s Petrou o Číně.</p>
<p>„Co bude dál? Zůstaneme tady?“ zeptal se mě někdy po půlnoci advokát.</p>
<p>„S Dimitrijem se vypravíme do Polska na kartanskou základnu nedaleko Leby. Bude tam Kateřina a zřejmě i nějací zajatí upíři. Zvlášť jednoho z nich bych rád dostal na svobodu.“</p>
<p>„Ty s Dimitrijem?“ povytáhla obočí Lucie.</p>
<p>„Jo. Vy tři zůstanete tady. Pokud se nám podaří tu akci přežít, stáhneme se do Jižní Ameriky, kde mám pořádnou kupu zlata, a budeme si moci na čas odpočinout. Pokud se nevrátíme, odletíte tam sami.“</p>
<p>„Hovno, pičo,“ sdělil mi Tomáš a típnul ručně baleného jointa do provizorního popelníku ze starého keramického hrnečku.</p>
<p>„Má pravdu. Já jdu určitě s tebou. Beze mě by ses ještě houpal v Číně na tyči. Někdo ti musí chránit zadek,“ vstoupila do diskuse Petra.</p>
<p>„Tak pravíme, pičo,“ zasmál se advokát, který měl v sobě zřejmě už dost THC na to, aby se prochechtal od úsvitu do soumraku.</p>
<p>„Ne. Ty bys měla studovat gymnázium,“ ukázal jsem na Petru, „ty hájit fotbalové chuligány a ty vykopávat z hlíny nádobí, které jsem zahodil do příkopu, když mi bylo sotva sto,“ zabodl jsem imaginárně prst do Tomáše s Lucií. „Nejste na boj stavění. Já to dělám celý život a zrovna v tuhle chvíli už nemůžu ustoupit. Váš boj to není. Vás nikdo hledat nebude. Vy, sakra, nemusíte umírat.“</p>
<p>„Hovno,“ mávl rukou Tomáš a obě dívky mu souhlasně přitakaly.</p>
<p>„Nemyslíš si, že na ohledy už je trochu pozdě? Osud v našem případě projevil poněkud zvrácený smysl pro humor a rozhodl se, že nám vstoupíš do cesty a převrátíš naše životy naruby. Nechceme sedět jen tak s rukama za zády. Jednou jsme se stali součástí Bratrstva krve a jak jsi mi kdysi řekl, tak naší povinností bylo chránit a vést lidstvo. Nemůžeme je nechat na pospas mimozemšťanům a té mrše. Dovedeš si představit, co by se stalo, kdyby ji kartani ustanovili třeba jako svého guvernéra pro Zemi? Nesmrtelnou čubku, které záleží jenom na ní samotné a nevadí jí týrat, mučit a zabíjet lidi? Dřív nebo později bychom se jí stejně museli postavit. Tak proč to neudělat teď, co?“</p>
<p>„Všichni tam zemřete,“ řekl jsem a myslel to vážně. Když jsme s Dimitrijem před naším rozloučením probírali, co musíme udělat a jakou máme šanci, došlo nám, že jdeme na smrt.</p>
<p>„Mohl jsem celý život strávit v lochu s prdelí našpulenou každýmu muklovi, který má větší svaly než já. Smrt není z hlediska této perspektivy až taková tragédie. Navíc se Teplicím teď vůbec nedaří a člověk nějak nemá moc důvod, pro co žít,“ zasmál se.</p>
<p>„Donutil jsi mě vlézt do Sangotiny hrobky a s pomocí jejího kopí jsem zabila desítky kartanů. Začalo mě to nějak bavit, takže máš smůlu. Jdu s tebou,“ prohlásila rezolutně Petra.</p>
<p>„Já tu sama nezůstanu a v Polsku jsem byla jednou na dovolené. Ráda se tam zase podívám,“ pronesla zase s vážnou tváří Lucie.</p>
<p>Musel jsem jejich slova zapít dvěma rychlými panáky. Nešlo jen o to, že jsem si jejich důvěru nezasloužil, protože ať si nalhávali cokoliv, já jsem je připravil o jejich normální životy. Já jsem, co se týče jejich osudů, větší zrůda než Kateřina. Měli by se na mě vykašlat a být rádi, že se můžou ukrýt někam do bezpečí. Byli zvláštní, jiní než upíři, jaké jsem znal. Oni měli ideály a víru v dobro a spravedlnost. Ta slova mi od dob mého vyhnanství v Rusku zněla strašně prázdně a hloupě, a najednou jsem byl ve společnosti lidí, kteří je mysleli vážně.</p>
<p>Jestli se někomu z nich něco stane, vím, že si to do konce života neodpustím.</p>
<p>~~~</p>
<p>Po vyspání kocoviny jsem všechny donutil k výcviku. Lesy okolo Pömiö byly husté a jen málokdy sem zabloudili lovci nebo turisté. Navíc všichni tři už dokázali celkem obstojně ovládat svá nová upíří těla. S Petrou jsme po několika dnech regenerace a velkorysých dávkách zvířecí krve zjistili, že ta naše nejsou o nic lepší než dříve. Pokud má Sangotino nanotechnologické brnění nějaký efekt, pak jedině v rychlejší regeneraci a možná odolnosti. Moc dobře jsem si pamatoval na dva vystřílené zásobníky ze samopalů, které se mi nečekaně dobře podařilo zvládnout.</p>
<p>Přemítal jsem nad tím, jak přesně za upířími mutacemi stojí Sangotina nanotechnologie. Předpokládal jsem, že při nasátí krve obyčejného člověka dojde k tomu, že do ní proniknou nanočástice, které se rozmnoží, a v okamžiku, kdy se krev do těla vybraného jedince vrátí, začnou se množit na určitou úroveň a přeměňovat tělo k obrazu, jaký kdysi naprogramovala mimozemšťanka.</p>
<p>Nanočástice bezesporu dokáží s lidským tělem neuvěřitelné věci, je mi ale pořád záhadou, jak to, že jsou si dva upíři, kteří okusili vlastní krev, tedy stvořitel a jeho přeměněnec, případně upíři, z nichž jeden okusil krev druhého tak blízcí? Je běžné, že se Otec a Dcera, případně Matka a Syn dokáží do sebe navzájem dokonale vcítit, jako se mi to stávalo s Veronikou, a v určitém okamžiku spolu dokáží i na dálku komunikovat, jako se mi to stalo ve vězení s Gerhardem. Jak to Sangot dokázala? Má to něco společného s technologií, díky níž se dokázala její předsmrtná nahrávka dostat do Petřiny hlavy a vyvolat v ní Sangotiny pocity a dávné poselství?</p>
<p>Přitom přemýšlení mi došlo, že mi Gerhard tenkrát ve vězení nemohl dodat žádnou energii. Jenom mě donutil si to myslet a já pak vlastní silou roztrhal svá pouta a holýma rukama zabil Anteka. Napadlo mě, že Germán to musel vědět a zahrál si se mnou jenom psychologickou hru, která se mu ale setsakramentsky povedla.</p>
<p>Bylo mi jasné jen to, že Petra do sebe dostala několikanásobnou porci těchto nanočástic a když mi dala okusit své krve, část z nich přešla i na mě. Možná jsme teď superupíři, jakým kdysi byla Sangot. Otázkou je, jestli nám to v nadcházejícím boji bude něco platné.</p>
<p>~~~</p>
<p>Cvičili jsme hlavně v noci. Přes den jsme se bohužel oddávali zvráceným orgiím v podobě té děsivé hry Dračí doupě. Uhříkovi se podařilo koupit desetistěnnou kostku i normální hrací kostky a s pár kousky papíru a tužek bylo neštěstí na světě.</p>
<p>~~~</p>
<p>Náš pobyt ve Finsku trval pouhé tři týdny. Déle už to nešlo prodlužovat. Zvlášť po té, co mi Dimitrij poslal zprávu, že se mu podařilo sehnat kompletní vybavení. Když jsme nasedali do auta, které dřív patřilo Jeleně, bylo mi smutno stejně, jako bych se účastnil pohřbu vlastních rodičů. Cítil jsem, že tohle byly poslední klidné okamžiky našich životů. Chystali jsme se na cestu do pekla, pekla, ze kterého se těžko může kdokoliv z nás dostat živý. Našim cílem byla jáma lvová, místo, o kterém jsem se dozvěděl od strážce Pavla i samotné Kateřiny. Tam bylo centrum kartanského výzkumu upírů a tam by podle všeho měla být Kateřina, které se už určitě podařilo vyzvednout Sangotinu loď. Tam jsou uvězněni poslední členové české rodiny, ten neskutečný bastard Gerhard, s nímž jsme si navzájem zachránili životy, a zřejmě i další upíři různých klanů, kteří se odmítli přidat ke Kateřině a kartanům.</p>
<p>To místo se nacházelo uprostřed jediné evropské pouště, kdysi Slowinského národního parku, části polského pobřeží Baltského moře. Za druhé světové války měli uprostřed pozdějšího parku Němci raketovou základnu, kde testovali nejenom rakety a dalekonosná děla, ale i vozidla a zbraně pro Afrikakorps. Kus země mezi mořem a dvěma velkými jezery, který eroze a slaný vzduch přeměnily v unikátní písečnou krajinu, tomu plně vyhovoval. Možná ze stejného důvodu si starou základnu vybrali i kartani. Podle posledních snímků Google Earth se na ní nacházely i dvě velké kartanské vesmírné lodě. Tahle výprava nebyla cestou do pekla. Tady šlo o jasnou sebevraždu.</p>
<p>Sedl jsem do auta, nastartoval a měl sto chutí říct něco strašně patetického. Něco o tom, jak si jich všech strašně vážím, jak jsem šťastný, že jsem je v životě potkal a že je obdivuji za to, že jdou se mnou vstříc jasné smrti, jenže jsem nedokázal otevřít ústa. Jazyk se mi nervozitou lepil na horní patro a místo mluvení jsem jen na prázdno polykal.</p>
<p>„Až se sem zase někdy vrátíme, koupíme si pruty a budeme jezdit na ryby,“ prohlásil vesele Tomáš a moje nervozita se náhle rozplynula jako chuť na sex po hlasitém pšouku.</p>
<p>„Houby, pronajmeme si chatu u moře a měsíc nebudeme dělat nic jiného než chytat ryby a chlastat vodku,“ odpověděl jsem.</p>
<p>„A hrát Dračí doupě,“ dodala nadšeně Petra.</p>
<p>Okázale jsem zaúpěl jako raněný šakal a dupl na plyn.</p>
<p>~~~</p>
<p>Krátce po západu slunce jsme dorazili do přístavního městečka Teppo. Páchlo rybinou, slaným vzduchem a starými časy. Projížděli jsme osvětlenými ulicemi a najednou mi připadlo, že kartani jsou možná jenom zlý sen.</p>
<p>Do reality mě rychle vrátily plakáty, kterými byly ulice polepené. Zobrazovaly eskadru vesmírných lodí a lákaly lidské dobrovolníky do služby v kartanském vesmírném sboru. Sundal jsem nohu z plynu, abych si mohl náborové plakáty lépe prohlédnout. Napadlo mě, jestli třeba kartanský výzkum upírů nesměřuje kromě vylepšení samotných kartanů i k tomu, aby své lidské služebníky infikovali Sangotinou nanotechnologií a vylepšili si tak své nové vojáky.</p>
<p>Dimitrij nás očekával v přístavu. Podařilo se mu sehnat dokonale vhodnou loď pro náš plán. Šlo o desetimetrovou luxusní jachtu. Byla určitě už dobrých dvacet let stará, ale o to nenápadnější.</p>
<p>„Kdysi ji vlastnil jeden oligarcha, co ho nechal Putin střelit do týla. Jelena ji koupila v aukci. Používali jsme ji k pašování zboží z Evropské unie,“ vysvětloval Dimitrij, když jsme přecházeli na palubu. Auto jsem nechal na parkovišti v přístavu a klíčky schoval do přihrádky v lodi. Teoreticky je možné, že se sem ještě někdo z nás vrátí a pak bude auto potřebovat.</p>
<p>Měli jsme přesně čtyřiadvacet hodin cesty před sebou. Cestu po moři z Teppo do Leby by šlo s touhle lodí urazit i za méně než polovinu, ale nějak se nám nechtělo vyloďovat se na pobřeží za slunečního svitu.</p>
<p>Nejvíc jsem byl samozřejmě zvědavý na zbraně, které měl Dimitrij sehnat. Nejdřív nám rozdal neprůstřelné vesty. Poté, co se Tomáš, Lucie a Petra rozhodli vydat do boje s námi, jsem mu napsal, aby zajistil vybavení i jim.</p>
<p>Vesty byly extrémně důležité. Stále jsem měl před očima to, co se stalo s Germánkou Krinou. Nečekanou novinkou byly i pancéřové přilby s hledím z neprůstřelného skla. Byly nečekaně lehké. Stejně neobvykle lehké byly i zbraně, které nám rozdal. Na první pohled vypadaly spíš jako makety z nějakých starých sci-fi seriálů.</p>
<p>„Co to je?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„Ruská verze projektu OICW. Státy NATO vývoj inteligentních systémů OICW zastavily po kartanské invazi. Ruská armáda v tom stále pokračuje. Naši generálové sice s kartany stejně jako všichni ostatní spolupracují, ale přesto vyvíjejí zbraně, které by proti nim obstály.“</p>
<p>„OICW znám. Jsou to kompaktní útočné pušky a poloautomatické granátomety v jednom. Párkrát jsem je držel i v ruce, ale takhle určitě nevypadaly,“ odvětil jsem a začal zbraně zkoumat. Ruská verze vypadala jako čtyři pochromované trubky navařené na sebe, se zaměřovacím dalekohledem, pažbou a kohoutkem jakoby na ozdobu.</p>
<p>„Takhle se přepíná na normální střelbu. Jde o klasické 5,56 milimetrové náboje. V zásobníku je jich sto. Každý dostane další tři plné zásobníky k tomu. Takhle se zbraň přepne na granátomet. V zásobníku je pět projektilů. Na každého jich vychází dalších dvacet. Granátomety jsou vyzkoušené tak, aby při přímém zásahu do trupu vyřídily standardního kartanského robokopa. Několikrát se mi s touhle hračkou povedlo kartana zasáhnout a pokud jsem neměl halucinace, pak každému z nich jeden přímý zásah stačil. Zbraň má v sobě zabudovaný tlumič, takže střílí naprosto potichu.“ Dimitrij byl zkušený bojovník. Ovládání zbraně nám zopakoval nejméně patnáctkrát, dokud ho každý z nás nepochopil. Potom ještě všechny dokonale vycvičil v nabíjení 20 mm granátometu a výměně zásobníků do pušky.</p>
<p>Pro granáty i zásobníky s náboji si Rusové vyrobili šikovný opasek, který se dal obepnout kolem pasu a vešly se do něj právě tři zásobníky a dvacet granátů do granátometu. K opasku byl jako bonus třiceticentimetrový nůž z kvalitní sibiřské oceli.</p>
<p>Největším oříškem bylo oblečení. Poslal jsem Rusovi míry nás čtyř, ale pro jistotu vzal boty, kalhoty i bundy pro každého o jedno číslo větší i menší. Jen díky tomu se nám nakonec podařilo dostat do pevných vojenských bot i tmavě zeleného maskovacího oblečení tak, aby se každý z nás cítil maximálně pohodlně.</p>
<p>Zlatým hřebem se ovšem staly dva černé kufříky. Jeden si vzal Dimitrij, druhý mi věnoval.</p>
<p>„Atomová bomba? Ty jsi vážně sehnal dvě atomové bomby?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„Proč by na tom mělo být něco těžkého? V Rusku seženeš spíš atomovou bombu než nezkorumpovaného politika. Máme jich ještě pár, ale jsou schované příliš daleko. Dvě budou snad stačit.“</p>
<p>„Já myslím, že určitě,“ pokýval jsem hlavou.</p>
<p>~~~</p>
<p>Atomová bomba byl můj nápad. Sur Gat, poslední hlava japonského upířího klanu, kdysi přežila její pád na Nagasaki. Pro upíří organismus nebylo radioaktivní záření nebezpečné. Šlo jen o to, nestát v epicentru výbuchu a blízkém okolí. Pokud jsme chtěli narušit kartanský výzkum, byla atomová bomba nejlepší možnou medicínou.</p>
<p>Začínal jsem věřit, že svůj úkol splníme. Ne, že to přežijeme. S tím jsem nepočítal. I v těch nejoptimističtějších okamžicích, kdy jsem se nadýchal kouře z Tomášovy marihuanové cigarety, jsem nemohl doufat v nic lepšího, než že kartanům a Kateřině zvláště prostě pořádně zatopíme.</p>
<p>~~~</p>
<p>Ráno jsem se s Petrou pomiloval, jako by to bylo naposledy. Aby ne, věděl jsem, že to naposledy prostě je. Podle zvuků z vedlejší kajuty to Tomáš s Lucií pojali stejně. Jen Dimitrij zůstal na palubě a navigoval naši loď směrem k polskému pobřeží. Na dohled jsme se mu dostali už krátce po obědě. Zakotvili jsme a počkali, až zapadne slunce.</p>
<p>~~~</p>
<p>Znovu jsem na počítači zvětšil fotografie komplexu i obou vesmírných lodí, jak se nám je podařilo stáhnout z internetu, na který je on-line přenášel satelit Google 3.</p>
<p>„Běžná taktika je, že se nejdřív provede klamný útok, který má odlákat pozornost od útoku hlavního. Nevymysleli jsme nic lepšího, než že naopak nejdřív provedeme útok na místo, kudy chceme skutečně dovnitř proniknout.</p>
<p>Ideálem je, že vše proběhne v tichosti a bez toho, že by kdokoliv zburcoval celou základnu. To se v žádném případě nepodaří, takže v okamžiku, kdy skupina u vesmírných lodí uslyší střelbu, výbuchy nebo jakékoliv jiné zvuky nasvědčující tomu, že nás odhalili, zahájí palbu na vesmírné lodě kartanů. Kartani ani Kateřina by neměli očekávat, že je napadneme my. Proto by měli útok na základnu považovat za klamný a vydat se chránit spíš cenné vesmírné lodě než výzkumnou základnu,“ předestřel jsem svůj až příliš jednoduchý plán.</p>
<p>„Na komplex zaútočím já, Petra a Tomáš. Dimitrij s Lucií provedou útok na vesmírné lodě. Takové rozdělení je z toho důvodu, že jednu atomovou bombu mám já a druhou Dimitrij. Já ji umístím v komplexu, Dimitrij blízko lodí. Do dvou hodin od začátku operace musíme být na moři, co nejdál od výbuchu. Bomby nastavíme už před útokem, aby vybuchly bez ohledu na to, jestli my budeme nebo nebudeme žít. Každý z vás, který přežije, se v tu chvíli bude muset stáhnout, protože jinak si užije to, co si prožili Japonci na konci války. Jasné?“ zeptal jsem se svého malého tichého publika.</p>
<p>„Kromě té bomby máme za úkol co?“ zeptala se Lucie.</p>
<p>„Střílet a upoutat na sebe co nejvíc nepřátel, aby se skupině, která pronikne do komplexu, podařilo osvobodit vězně, zabít tu čubku, nebo alespoň zničit výsledky kartanských experimentů. Ideálně všechny tři věci dohromady,“ odpověděl za mě Dimitrij.</p>
<p>Byl jsem rád, že se Lucie nezeptala, proč jsem ji vybral za parťáka ruskému upírovi. Předpokládal jsem, že jejich pozice bude o něco méně nebezpečná a budou mít alespoň trochu šanci přežít. Nejraději bych ostřelování lodí svěřil jí, Petře a Tomášovi, ale zase jsem nemohl jednu část operace ponechat naprostým amatérům. Jinak to prostě nešlo. Navíc jsme měli jenom dva batohy s vybavením pro hledání a odstraňování min a zátarasů. Pokud by měli někde minová pole, projít jimi jsme uměli jenom my s Dimitrijem.</p>
<p>„Poručte své duše Bohu,“ řekl jsem, aniž bych to nějak plánoval nebo chtěl vůbec vyslovit.</p>
<p>Všichni čtyři se na mě tázavě pohlédli.</p>
<p>„Poprvé jsem bojoval v jedné šarvátce v Itálii pod Janem Lucemburským. Tu bitvu nezaznamenali žádní kronikáři a nikdo kromě mě o ní dnes už nic netuší. Tenkrát nám přesně tohle král Jan řekl,“ vysvětloval jsem a znovu citoval dávno mrtvého panovníka: „Poručte své duše Bohu. Smiřte se s Bohem, se světem i sami se sebou. Jdete na smrt.“</p>
<p>„Amen,“ dodal advokát.</p>
<p>~~~</p>
<p>Jachtu jsme zakotvili deset metrů od pláže. Vyhodil jsem kotvu a Dimitrij spustil malý člun, na kterém jsme se přeplavili ke břehu. Součástí našich pušek bylo i malé GPS, schované za odsuvným krytem, aby případně záře z displeje neprozradila nositele zbraně. Zkontroloval jsem naši polohu a naposled pohlédl na Lucii a Dimitrije. Už nebyl čas ani chuť na slova. Pokývali jsme na sebe hlavami, sklopili hledí přileb, naposledy zkontrolovali, zda je vše pevně připnuté a zavázané na svém místě, a vyrazili každý svým směrem.</p>
<p>V písku se špatně běhá. Jeho výhodou je naopak fakt, že člověk nedupe, ani kdyby se skutečně snažil. Už pár metrů od pobřeží se nám po vystoupání na nejvyšší písčitou dunu v okolí naskytl úžasný rozhled na osvětlenou základnu před námi. Svou rozlohou přesně kopírovala někdejší nacistická kasárna i výzkumné hangáry. Hlavní komplex, o němž jsme předpokládali, že v něm jsou zajatci i výzkumné laboratoře, tvořila jedna budova ve tvaru písmene K.</p>
<p>Byla obehnaná plotem z ostnatého drátu. Okolo stálo dalších osm budov. Šlo zřejmě o kasárna pro vojáky, možná jednu jídelnu a další servisní zázemí pro kartanské vědce, a ubytovny. Přistávací plocha pro lodě byla na opačné straně, kam jsme neviděli.</p>
<p>Podíval jsem se na hodinky. Bylo přesně 23:00. Otevřel jsem pekelný kufřík, nastavil odpočet na 01:00 a zablokoval jej, aby výbuch nešlo odvolat. V okruhu více než sedmdesáti kilometrů nežili žádní lidé. Kartani chtěli mít soukromí, takže náš jaderný ohňostroj ublíží civilistům pouze ozářením. V léčení následků ozáření má naštěstí dnešní medicína velmi slušné výsledky. Pokud mají bomby skutečně takovou sílu, jak tvrdí Dimitrij, tedy dvojnásobek účinku bomby, která přiletěla na Nagasaki, měli bychom uškodit jenom kartanům a jejich přisluhovačům. I tak se mi sevřelo hrdlo. Právě jsem pouhým poklepáním prsty na několik tlačítek spustil skutečně děsivý vynález. Kufřík jsem znovu zavřel a vložil do batohu na zádech, kde jsem měl další vybavení. Odjistil jsem pušku, které v rámci naprostého utajení Rusové ani nedali jméno, Petra s Tomášem to provedli stejně, a rozeběhli jsme se vstříc nepříteli.</p>
<p>~~~</p>
<p>Kartani si s obranou příliš těžkou hlavu nedělali. Přestože nechali vyklidit široké okolí základny včetně několika starobylých polských městeček a měst, zřejmě nepředpokládali, že by na základnu mohl někdo zaútočit. I když jsem se úpěnlivě pomocí malé minohledačky snažil, nenašel jsem tu žádné nastražené miny. V okolí jsem neodhalil ani kamery nebo jiné poplašné systémy.</p>
<p>Ostrahu celého objektu měli na starost lidé. Několik jich sledovalo okolí ze čtyřmetrových pozorovatelen rozmístěných po dvaceti metrech. Pod ochranou nejvyšší písečné duny v okolí se nám podařilo nepozorovaně proniknout na méně než dvě stě metrů od základny. Dalekohledem na pušce jsem si prohlížel stráže. Všichni měli na očích noktovizory. Nebylo to až tak špatné zjištění. Alespoň jsem věděl, že nikdo z nich není upír. Ti pro noční vidění žádné technologické hračičky nepotřebovali.</p>
<p>Přepnul jsem zbraň na pušku a nastavil střílení po jednotlivých nábojích. Ještě že na věži stáli strážní sami. Postupně jsem tři zastřelil. Vytvořil jsem vizuální koridor, kterým bychom mohli nepozorovaně proniknout až k plotu.</p>
<p>„Jdeme,“ špitl jsem a rozběhl se pískem maximální možnou rychlostí.</p>
<p>Před plotem jsem padl k zemi a Tomáš s Petrou mě okamžitě napodobili. Vysoukal jsem z batohu kleště a pustil se do prostříhávání plotu. Byl pod elektrickým napětím. Ne, že by mi nějakých ubohých 220 voltů vadilo, ale nerad bych se po dotyku plotu proměnil v žárovičku a posvítil svým nepřátelům na cíl, a tak jsem postupoval opravdu hodně opatrně.</p>
<p>„Padáme,“ zašeptal jsem a prosoukal se první dírou v plotě. Nevím proč, ale do hlavy se mi vervala dětská písnička <emphasis>Kočka leze dírou, pes oknem</emphasis>.</p>
<p>Okno, ke kterému jsme doběhli, nevypadalo jako zabezpečené alarmem proti otevření. Z Dimitrijevovy výbavy jsem vytáhl nůž na řezání skla a pustil se do díla. Bohužel to nešlo zrovna bezhlučně. Úplně jsem cítil, jak se Tomáš nervózně potí strachem, což byl na upíra úctyhodný výkon. Každá sekunda u okna nám připadala jako hodina.</p>
<p>„Puf,“ uslyšel jsem tichý výstřel za zády. Do písku se svezlo něčí tělo.</p>
<p>„Strážný,“ zašeptal advokát.</p>
<p>Uznale jsem pokýval hlavou. Upíří smysly mu skutečně prospěly. Strážný zemřel přes sto metrů od nás, aniž by si uvědomil, co jej zabilo, nebo kdo.</p>
<p>Konečně jsem do okna vyřezal dostatečně velký otvor, abychom se jím protáhli dovnitř. Nejdřív jsem tam hodil batoh. Ocitli jsme se v místnosti, která sloužila jako sklad. Měla dobrých sto metrů čtverečných, které zabíraly regály plné kovových a plastikových krabic. Protáhli jsme se mezi nimi až k zamčeným dveřím. Elektronický zámek. Nezbylo mi nic jiného než dveře na třetí pokus vykopnout. Vrazil jsem do chodby připravený střílet. Naštěstí zela prázdnotou. Ozařovalo ji jenom nazelenalé noční světlo. Zatím se nám nečekaně dařilo. Až tak, že jsem v zádech cítil nějakou zradu. Bál jsem se, že si na mě Kateřina počíhá stejně jako v čínských horách.</p>
<p>~~~</p>
<p>Opatrně jsme postupovali chodbou dál. Naslouchal jsem u každých dveří. Někde hrála televize, někde se mi do uší zavrtalo něčí chrápání. V přízemí bydleli lidé. Nebo upíři. U posledních dveří před schodištěm se moje ústa roztáhla v úsměvu. Slyšel jsem zrychlující se dívčí sténání. Nejdřív jsem si řekl, že při tak extrémně nevhodné příležitosti nebudu rušit, ale těsně předtím, než jsem oddělal ucho od dveří, jsem uslyšel známý hlas: „Víc, víc, ještě.“</p>
<p>Asi sekundu mi trvalo, než mi došlo, komu patří. Šlo o jednu z upírek, které tvořily Kateřininu ochranku. Tohle je kořist, kterou nemůžu nechat uniknout. Gestikulací rukama a hlavou jsem ostatním naznačil, že jdeme dovnitř. Přestavil jsem zbraň na granátomet a levačkou otočil koulí, která sloužila jako klika. Bylo otevřeno.</p>
<p>Pokoj ozařovala jediná svíčka, jejíž plamen se zatřepotal v okamžiku, kdy jsem otevřel dveře dokořán. Na posteli u okna se skutečně svíjela jedna z ruských upírek, které se přidaly ke Kateřině. Byla nahá, ležela na zádech, oči zavřené a vzdychala. Ta druhá měla hlavu v jejím klíně a bylo na první pohled jasné, že tam nehledá ztracené klíče. Zamířil jsem a vystřelil.</p>
<p>Projektil se bezhlučně zavrtal do čela a vybuchl. Hlava se jí rozprskla po polovině pokoje. Ty nejšťavnatější části skončily v rozpáleném upířím klíně.</p>
<p>Bezhlavé tělo odskočilo dva metry a sesulo se z postele.</p>
<p>Druhá upírka na mě vytřeštila oči a vykřikla. Do těla jsem jí vstřelil druhý granát. Zasáhl pravé ňadro, které rázem zmizelo z tváře světa. Místo něj teď zel v jejím těle malý kráter.</p>
<p>„Něco řekni, nebo se pohni, a zabiju tě,“ štěkl jsem rusky a vběhl do pokoje. Tomáš s Petrou za mnou. Nevšiml jsem si ani, který z nich zavřel dveře.</p>
<p>Upírka se svíjela bolestí. Vzteky svírala čelisti a probodávala mě nenávistnými pohledy.</p>
<p>„Kde je Kateřina?“</p>
<p>„Zabije tě, ty hajzle,“ vyprskla.</p>
<p>„To je možné,“ pokýval jsem hlavou, „ale nejdřív ji musím najít.“</p>
<p>„Má apartmá v druhém patře.“</p>
<p>„Nelži,“ řekl jsem automaticky, aniž bych pochyboval o jejích slovech. Myslím, že skutečně věřila, že mě Kateřina zabije.</p>
<p>„Můžeš si to ověřit, šmejde,“ odpověděla.</p>
<p>„A kde jsou vězňové?“</p>
<p>„Ve vězení,“ zašklebila se a v tu chvíli z postele vyskočila jako šelma vrhající se po králíkovi. K její smůle měl králík v ruce zbraň. Granát jí urval druhé ňadro. Upírka dopadla na zem jako pytel biobrambor, ale srdnatě se plazila ke mně.</p>
<p>„Kde jsou vězňové?“ zeptal jsem se znovu.</p>
<p>Neodpověděla, sápala se dál po mně.</p>
<p>„Můžu?“ zeptal se Tomáš.</p>
<p>„Jo, ustřel jí hlavu.“</p>
<p>~~~</p>
<p>Když se v pokoji nacházelo o dvě těla víc než hlav, prohledali jsme každý jeho kout. Podle oblečení tu žila jenom jedna z upírek a druhá k ní chodila pouze na návštěvu. V zásuvce jsem objevil devítimilimetrovou pistoli s plným zásobníkem. Přivlastnil jsem si ji a schoval za opasek.</p>
<p>„Jdeme do druhého patra?“ spíš konstatovala než se zeptala Petra.</p>
<p>„Už není cesty zpět,“ odpověděl jsem a vyrazil ke dveřím.</p>
<p>Místnosti v komplexu byly evidentně dobře izolované. Křik umírající upírky nikoho nevyburcoval k tomu, aby se šel alespoň podívat na chodbu. Chválil jsem dokonalé tlumící schopnosti ruských zbraní a dokonce uvažoval, že je, pokud přežiji, možná vyměním za své oblíbené Pouštní Orly. Vyklusali jsme do prvního patra, i tady bylo prázdno, a pokračovali dál. Zatím šlo všechno jako po másle. V druhém, posledním, patře nás štěstí opustilo.</p>
<p>~~~</p>
<p>Zhruba uprostřed chodby stáli dva kartani. Vrátil jsem se do mezipatra.</p>
<p>„Jsou tam robokopové,“ oznámil jsem.</p>
<p>„Co s tím?“ zeptala se Petra.</p>
<p>„Musíme je zabít. Ty,“ ukázal jsem na Petru, „zůstaneš tady a budeš nám hlídat záda. Zůstaneš tady, ať se stane cokoliv. Zkusíme je sejmout a dostat se ke Kateřině. Kdokoliv se objeví na chodbě, musíš ho zabít.“</p>
<p>Místo odpovědi pokývala hlavou. Nechali jsme ji v mezipatře a vyšli o pár schodů výš.</p>
<p>„Beru si toho dál od nás, ty toho druhého. Až řeknu pal, musíš mu narvat granát přesně doprostřed.“</p>
<p>„Jasný, šéfe,“ přitakal advokát a nastavil zbraň na granátomet.</p>
<p>„Pal,“ zašeptal jsem a vypálil. Uhřík se zpozdil asi o pár pikosekund. Granáty se zavrtaly do kartanů a vybuchly. Kartani odskočili o pár centimetrů. Kouřilo se z nich, měli pokroucené hrudníky, ale to bylo všechno.</p>
<p>„Šmejdy ruský,“ zaklel jsem a skrčil se pod úroveň podlahy.</p>
<p>Stěnu za námi začaly rvát kulky z kartanských kulometů. I přes palbu jsem zamířil a vystřelil další granát. Tentokrát se konečně provrtal robokopem a poslal tu žlutou věc uvnitř k jejím předkům. Druhý robokop jakoby se lekl smrti svého kolegy a na chvíli přestal střílet. Toho využil Tomáš a poslal na něj granát.</p>
<p>Robokop přežil. Dorazil ho až můj poslední výstřel.</p>
<p>Vyskočil jsem na nohy a rozeběhl se k pokoji, který strážili. Za chvíli bude barák plný upírů, vojáků a kartanů a my budeme mrtví.</p>
<p>~~~</p>
<p>Umím běžet opravdu rychle. Dobrých dvacet metrů ke dveřím jsem uběhl dřív, než se na chodbě objevili nepřátelé. Vzal jsem za kliku, dveře se otevřely dokořán a já vpadl dovnitř. V tom samém okamžiku se mi do hrudi začaly zavrtávat kulky ze samopalu.</p>
<p>V rukou jej svírala Kateřina. Stála uprostřed pokoje jenom v průsvitné noční košilce, naboso, a během okamžiku do mě vystřílela zásobník. Vypadala v tom pruhu světla přicházejícím z chodby jako postava, kterou nakreslil hodně nadržený malíř druholigových komiksů.</p>
<p>Alespoň že ruské neprůstřelné vesty dostály se ctí svému jménu. Zapřel jsem se a odolal náporu kulek. Přepnul jsem zbraň z prázdného granátometu na pušku, dávkou, a ukázal pro změnu Kateřině jaké to je, když do ní někdo vystřílí celý zásobník.</p>
<p>Průsvitná košilka jí zrudla krví. Upírka schytala desítky kulek, ale místo, aby se snažila uniknout, se na mě vrhla. Nabral jsem ji hlavní do břicha. Šla mi prsty po očích.</p>
<p>Podkopl jsem jí švihem nohy. Spadla, ale srazila mě na podlahu. Byla neuvěřitelně mrštná. Dokázala se během krátké přetahované přehoupnout na mě. Jednou rukou se mi dál snažila vyškrábat oči, druhou zase připravit o zbraň.</p>
<p>„Chcípni, děvko,“ vypůjčil si mou oblíbenou frázi JUDr. Tomáš Uhřík a do týla jí vstřelil granát. Kateřina byla vážně odolná čubka. Výbuch jí urval kus temene i krku, ale ona se pořád pokoušela vyškrábat mi oči.</p>
<p>Tomáš ji praštil do krvácející hlavy. Teprve teď se svalila na zem. Přiložil jí znovu zbraň k hlavě a zkusil dokončit, co začal.</p>
<p>„Ne,“ zavelel jsem.</p>
<p>Vytáhl jsem nůž a vrhl se na krvácející Kateřinu. Vrazil jsem jí čepel do krku. Bolelo jí to. Strašně jí to bolelo, ale ještě víc ji bolel strach ze smrti. Viděl jsem jí v očích hrůzu z toho, že všechno, co v posledních letech podnikla, je zbytečné, že se blíží její smrt.</p>
<p>„Jane… prosím… nezabíjej mě,“ mluvila těžce, hrdlo zalité krví. Najednou vypadala stejně bezbranně, jako když jsem ji poprvé spatřil U královny Elišky.</p>
<p>„Prach jsi a v prach se obrátíš,“ oznámil jsem jí a odřezal její hlavu od krku.</p>
<p>~~~</p>
<p>Chodbou se rozduněly výstřely z ruské zbraně následované řevem samopalů a pistolí. Uhřík se vrhl ke dveřím a přidal se ke střelbě.</p>
<p>Podíval jsem se na Kateřininu hlavu. Bylo to zvláštní, ale necítil jsem nic. Žádné zadostiučinění, žádnou radost, žádné potěšení. Prostě nic. Najednou mi toho mrtvého těla bylo líto. Stokrát jsem si představoval tenhle okamžik. Pravda, v mých fantaziích jsem ji dobrou hodinu strašlivě mučil a až teprve potom ji zabil, ale výsledek byl stejný.</p>
<p>„Nasrat,“ zahnal jsem bouřlivý koktejl svých pocitů a vzteky do hlavy kopl. Odkutálela se někam do kouta pokoje. Vytáhl jsem z batohu atomovou bombu a strčil ji pod Kateřinin polštář. Voněl jejím oblíbeným parfémem.</p>
<p>Vyměnil jsem zásobník a zasunul nových pět granátů.</p>
<p>„Co se děje?“ zeptal jsem se Uhříka, který vykukoval zpoza dveří a střídavě střílel z pušky a střídavě vystřeloval granáty.</p>
<p>„Upíři.“</p>
<p>Vyšel jsem na chodbu. Nijak jsem se nekryl. Zabil jsem Kateřinu a najednou jsem měl pocit, že už o nic nejde, že už můžu klidně zemřít. Prostě jsem jenom tak vyšel a poprvé ve svém životě jsem neměl strach z bolesti ani ze smrti.</p>
<p>Na chodbě nebyl nikdo. Všichni naši nepřátelé se, tak jako Tomáš, ukrývali ve svých pokojích a vystřelovali po něm a Petře z pod ochrany zdí.</p>
<p>První upír, jehož samopal jsem zahlédl ve dveřích, dostal granátem do těla. Přežil, a když jsem se k němu blížil, trefil mě několikrát nejenom do neprůstřelné vesty, ale i do krku a obličeje. Cítil jsem bolest, ale nevnímal ji. Přiblížil jsem se k němu natolik, abych mohl pohodlně zamířit, a trefil ho přímo do břicha. Někdo z ukrytých upírů mě střelil puškou do zad. Než jsem se stačil otočit, trefil jej Tomáš granátem.</p>
<p>Zbývali už jenom dva protivníci. Jednoho jsem dostal stejným způsobem, jako toho předchozího. Obětoval jsem pár zásahů do sebe, než jsem se k němu dostal blíž a mohl mu ustřelit hlavu.</p>
<p>Poslední upír pro jistotu zabouchl dveře a zřejmě se schoval někam do pokoje. Už jsem se chystal si pro něj dojít, když mě vyburcoval Petřin výkřik.</p>
<p>„Co to, kurva, děláš?! Musíme zmizet!“</p>
<p>Podíval jsem se na ni a probral se. Ten pohled byl jako facka, jako kýbl studené vody vylitý na hlavu. Jasně, že musíme zmizet. Musím je odsud všechny dostat, než vybuchne atomová bomba. V okamžiku procitnutí jsem ale ucítil svá zranění. Krev ze mě postupně přestávala téct, ale místa, kudy kulky vletěly do těla, mě bolela, svědila a pálila.</p>
<p>Rozeběhl jsem se s Uhříkem v patách na schodiště. Neomlouval jsem se, nic jsem nevysvětloval. Na to bude čas, až se odsud dostaneme.</p>
<p>Druhým patrem jsme proběhli po schodišti bez úhony. I zde bylo několik ozbrojených upírů, kteří po nás vystřelili, ale nikdo z nich se nám naštěstí nesnažil zablokovat odchod.</p>
<p>To udělali až kartani v přízemí. Přišli zvenčí. Jako můry ke světlu je přilákala střelba. Nedokázal jsem je ani spočítat, protože zaplňovali celou chodbu. V okamžiku, kdy jsme se ocitli v přízemí, spustili palbu.</p>
<p>Nestříleli z kulometů, ale z granátometů. Naráz jich okolo nás vybuchlo nejméně pět. Šlo o ten druh granátů, který zabil Krinu.</p>
<p>Tlaková vlna z výbuchů se mnou praštila o zeď. Ucítil jsem bolest v zádech a sesul se na schody. Uviděl jsem, jak Tomáš dostal přímý zásah. Neprůstřelná vesta to nevydržela. Granát vybuchl a roztrhal nejenom vestu, ale i advokátův hrudník. Jeho tělo se změnilo v krvavou kaši.</p>
<p>Tvrdě trénované vojenské instinkty převážily nad zoufalstvím, které se mě zmocnilo. Poslal jsem směrem ke kartanům tři zbývající granáty. Ani jsem si nevšiml, jestli jsem některého zasáhl a jak moc. Přepnul jsem na střílení a kropil je pro změnu kulkami 5.56 mm.</p>
<p>Uhřík byl mrtvý. Nebyla žádná šance, jak ho zachránit. Jeho tělo se změnilo v prázdnou skořápku bez života.</p>
<p>Ohlédl jsem se po Petře. Sletěla po schodišti dolů do spodního patra, které jsme při naší cestě za Kateřinou minuli. I její neprůstřelná vesta se roztrhla a cáry z ní ležely omotané kolem pokrouceného zábradlí.</p>
<p>Cvakl jsem naprázdno. Ani jsem si neuvědomil, že jsem vystřílel celý zásobník.</p>
<p>Kartani dunivě klusali ke mně. Vzal jsem si Uhříkovu zbraň, měl nastaveno na granáty, a střelil do nejbližšího robokopa. Sesul se nehybně k zemi. Jeho druhové se zastavili, zamířili na mě své paže s granátomety, ale krátce předtím, než vystřelili, jsem se odrazil a skočil za Petrou dolů do sklepa. Několik ohlušujících výbuchů oznámilo, že granáty dopadly na místo, kde jsem se před chvílí nacházel. Schodiště a stěna, kterou kopírovalo, už to nevydržely a sesuly se spolu s troskami dalších dvou pater nad námi. Chytil jsem bezvládnou Petru za ruku a táhnul ji do chodby spodního patra, která náhle potemněla, jak se přerušilo elektrické vedení. Zdivo nás naštěstí nezavalilo.</p>
<p>Zablokovalo však celé bývalé schodiště.</p>
<p>Naštěstí zde nebyla absolutní tma. Rozeznával jsem, jak sem proudí mdlé světlo z druhé strany chodby. Našel jsem svou i Tomášovu zbraň, které jsem doslova zázračně zahodil daleko od závalu. Petra pořád dýchala, ale vypadalo to, že je v kómatu. Stejně jako Uhřík dostala zásah speciálním kartanským granátem. Jenomže její tělo, na rozdíl od advokátova, vydrželo. V duchu jsem poděkoval mimozemšťance Sangot za její nanotechnologii, sundal si zpod vesty a bundy tričko a ovázal jí zraněné břicho.</p>
<p>~~~</p>
<p>Zaposlouchal jsem se a uslyšel několik zvuků. Robokopové nad námi odklízeli trosky, aby se podívali, co z nás pod závalem zbylo, z dálky se ozývaly výstřely a výbuchy, jak Dimitrij s Lucií odváděli svou práci, a z nejbližší místnosti jsem slyšel dvě strachem tlukoucí lidská srdce. Vzal jsem si jednu ze zbraní, dobil náboje i granáty a popošel blíž k srdcím. Zavřené dveře nevypadaly příliš bytelně. Kopl jsem do nich, rozrazily se a já ve tmě spatřil dva muže, jak se krčí v rohu a střílí na mě z pistolí. Měli jenom slabé hračky, které mi nemohly ublížit. Prvního jsem zastřelil jednou kulkou do hlavy. Druhý to schytal do břicha.</p>
<p>„Počkej tady, budu mít na tebe spoustu otázek,“ oznámil jsem zraněnému s čistým průstřelem břicha a odnesl jeho mrtvého kolegu pryč.</p>
<p>Zbytek hlavy jsem urval od těla a pořádně se napil tekoucí krve. Zbytek životodárné tekutiny jsem nakapal na Petřinu otevřenou ránu a také do úst. Reflexivně polykala, ale neprobudila se.</p>
<p>Vysátou mrtvolu jsem vztekle odhodil do tmy.</p>
<p>„Kde to jsme?“ zeptal jsem se umírajícího strážného. Byl mladý. Mohlo mu být sotva třicet. Polák. Zřejmě původně sloužil v polské armádě, než vstoupil do služeb kartanů. Měl odstávající uši a vlasy na předpisového vojenského ježka.</p>
<p>„Tady je sklad,“ odpověděl.</p>
<p>„Sklad čeho?“</p>
<p>„Pokusného materiálu,“ odvětil voják.</p>
<p>„Čeho?“</p>
<p>„Upírů. Tady v těch celách je skladujeme,“ oznámil mi a za tuhle větu si zasloužil kopanec do prostřeleného břicha. Zakřičel bolestí a začal se svíjet v křečích.</p>
<p>Doběhl jsem k prvním dveřím. Byly pancéřované. Otevřel jsem je několika výstřely. Za nimi leželo na železné desce, ne nepodobné té, na které mi chtěl Antek ptáka uřezati, něco, co mohlo být dřív upírem. Nemělo to nohy, jenom ruce přikurtované k desce ocelovými lany. V další cele jsem objevil neznámou upírku. Vypadala celá, ale vyhublá na kost. Musela dostat nedávno pořádně do těla, ale měla předtím zřejmě dost energie, aby se zregenerovala. Dokonce se mě poté, co jsem ji osvobodil, pokusila praštit se slovem „merde“ na rtech.</p>
<p>„Nepatřím ke kartanům. Přišel jsem vás osvobodit. Počkej tady na mě,“ promluvil jsem svou příšernou francouzštinou a doufal, že jsem jí při své neznalosti neřekl něco jako „počkej, až si donesu nůž, abych si z tebe udělal tlačenku.“</p>
<p>~~~</p>
<p>Objevil jsem ještě sedm dalších upírů a dvě upírky. Bohužel všichni byli v příšerném stavu na hranici života a smrti. Většinou měli uřezané končetiny nebo amputované kusy masa a svalstva. Jednoho jsem znal. Šlo o Pavla z Jaroměře, bývalého mnicha, který se dal v šestnáctém století na ženské a válčení a nakonec i na upírství. Nepoznal mě, i když vypadal, že je při smyslech.</p>
<p>Až v poslední cele na mě čekalo opravdové překvapení. Gerhard.</p>
<p>~~~</p>
<p>„Ty německej bastarde, ty jsi snad nesmrtelný,“ usmál jsem se na přivázanou trosku, která kdysi bývala hrdým germánským válečníkem.</p>
<p>Když jsem jej osvobodil, usmál se na mě očima, zkusil něco říct, ale marně. Odběhl jsem do místnosti pro umírajícího strážného a nakrmil Gerharda podobným způsobem jako před chvílí Kateřinu. Nevypotřeboval jsem na něj ale veškerou krev. Zbytek jsem věnoval Francouzce a doufal, že polská krev bude pořádně výživná.</p>
<p>~~~</p>
<p>Ani ne po pěti minutách se Gerhard vzpamatoval natolik, že dokázal promluvit.</p>
<p>„Co vy tady, Herr Bezzemek?“</p>
<p>„Přišel jsem si pro tebe, ty parchante. Problém je v tom, že odsud musíme vypadnout a já mám tam vzadu polomrtvou holku a potřebuji, abys sám chodil, protože jinak tě tu zase nechám žluťáskům na pokusy.“</p>
<p>„Scheisse,“ prohlásil Gerhard, „já to zvládnu.“</p>
<p>Vrátil jsem se pro Petru a odzbrojil jsem ji. Její poloautomat se celou dobu válel pod ní. Kupodivu přežil výbuch kartanského granátu bez jediného škrábance.</p>
<p>Nabil jsem jednu ze zbraní a ukázal bledému Gerhardovi, jak se z ní střílí. Mezitím se Petře podařilo probrat. Její nové regenerační schopnosti jsou vážně neuvěřitelné. Zbavil jsem ji obvazu z trika a podíval se na ránu. Břicho se už zatáhlo růžovou kůží. Sundal jsem si neprůstřelnou vestu a navlékl ji na ni.</p>
<p>„Můžeš chodit?“</p>
<p>Přikývla.</p>
<p>„A běhat?“</p>
<p>„Zkusím to.“</p>
<p>„Paráda,“ usmál jsem se.</p>
<p>V tu chvíli se ve dveřích do Gerhardovy cely objevila upírka, které jsem dal napít zbytek strážného.</p>
<p>„Jak se jmenuješ?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„Michelle.“</p>
<p>„Francouzka,“ konstatoval zbytečně Gerhard.</p>
<p>„Chytli mě před čtrnácti dny ve Francii, když pořádali hon na ty, co se nepřidali k paní Kateřině,“ oznámila nám německy s charakteristickým francouzským přízvukem. Podal jsem jí Petřinu zbraň a opět provedl krátkou instruktáž. Petře jsem místo toho dal pistoli, kterou jsem našel v lesbičím šuplíku.</p>
<p>„Musíme zmizet, Michelle. Budeš nám krýt záda a buď nám budeš stačit, nebo tě necháme robokopům, jasné?“</p>
<p>Francouzka jenom pokývala hlavou. Zbraň držela jako profesionál a mně nezbylo než doufat, že jím opravdu je.</p>
<p>Robokopové se stále prokopávali dovnitř sutinami. Podle zvuků už je od vstupu do sklepa nedělilo příliš mnoho překážek. Zřejmě si mysleli, že jsme oba mrtví a tak s prací příliš nepospíchali. Sklepní patro naštěstí nebylo úplně pod úrovní terénu. Do každé cely vedlo malé zamřížované okénko dvacet krát třicet centimetrů, kudy sem pronikalo měsíční světlo. To byla naše jediná cesta na svobodu. Vystřelil jsem do těch míst všech pět granátů a než sedl prach, dobil jsem poslední, které jsem měl za opaskem. Podařilo se mi skutečně ve stěně nad úrovní terénu vytvořit díru, kterou se protáhne i Gerhard.</p>
<p>Nejdřív šel on, pak Francouzka, Petra a nakonec jsem se do otvoru vyšvihl já.</p>
<p>~~~</p>
<p>Někdy je útěk to nejlepší, co můžete udělat, a někdy je dokonce to jediné, co můžete dělat, a tohle byla přesně ta situace. Jen co jsme vylezli z vězeňského sklepa, ukázal jsem ostatním směrem k moři a hnali jsme se, co nám síly stačily. Bohužel, kromě mě jich nikdo neměl nazbyt.</p>
<p>Po deseti metrech se Petra sesula bolestí na zem, takže jsem si ji nakonec přehodil přes rameno. Gerhard běžel první, pak já s puškou v pravačce a Petrou přes rameno, Michelle za námi. Připadalo mi, že se ti dva spíš plouží, než běží. Měl jsem dost času držet s nimi tempo a ještě se rozhlédnout okolo. Nad místem, kde se nacházely velké vesmírné lodě, kroužilo dobrých dvacet kolotočů, které oblast osvětlovaly jako za dne. Podle zvuků už boj skončil. Doufal jsem, že se Rusovi podařilo alespoň někam ukrýt atomovku.</p>
<p>Nad komplexem zatím nic nekroužilo. Zato z hlavního vchodu vybíhali robokopové a lidé. Nebyli jsme dost daleko, aby si nás nevšimli.</p>
<p>Když začaly kolem nás svištět první kulky, přidali Germán i Francouzka do kroku. Podle zvuků, které vydávali, to už ale moc dlouho nevydrží. Nechal jsem je běžet napřed a padl i s Petrou pod ochranu písečné duny.</p>
<p>„Co se děje?“ zeptala se s maximální námahou.</p>
<p>„K lodi je to možná ještě kilometr, ale jdou za námi kartani.“</p>
<p>„Nech mě tady.“</p>
<p>„Ani náhodou. Ty jsi mě v Číně taky nenechala,“ odbyl jsem ji a zaměřovačem vyhledal prvního kartana. Dostal jej první granát. Vystřílel jsem poslední projektily v granátometu, vyřadil z provozu tři další kartany, znovu si přehodil Petru přes ramena a za chvíli dohnal Gerharda s Michelle. Vzdálenost mezi námi a pronásledovateli se zkracovala. Poznali jsme to i podle kulek, kterým se občas podařilo zasáhnout mě a Michelle.</p>
<p>Přidal jsem do kroku a předběhl oba upíry. Když jsem se po chvíli ohlédl, uviděl jsem jenom Francouzku.</p>
<p>„Kde je skopčák?“</p>
<p>„Zůstal tam,“ oznámila mi a spadla tváří do písku.</p>
<p>„Ódííín!“ uslyšel jsem známý řev, který následoval rachot ruské zbraně.</p>
<p>V duchu jsem Germánovi poděkoval, zahodil zbraň a uvolněnou rukou vzal kolem pasu neznámou upírku.</p>
<p>Nevím jak, ale Gerhardovi se podařilo zastavit naše pronásledovatele. Podle toho, že střelba neustávala, žil i v okamžiku, kdy jsem po dalších pěti stech metrech doběhl k naší jachtě. Čekala tam na nás Lucie.</p>
<p>Byla celá od krve.</p>
<p>„Dimitrij?“ zeptal jsem se.</p>
<p>„Nežije. Když ho zabili, utekla jsem,“ oznámila mi.</p>
<p>„To je dobře,“ řekl jsem jí a složil svůj dvojitý bezvládný náklad na palubu.</p>
<p>„Kde je Tomáš?“</p>
<p>Už v okamžiku, kdy se ptala, věděl jsem z pohledu do její tváře, že ví, že nežije.</p>
<p>Zakroutil jsem beze slova hlavou a aniž bych jí věnoval jediný soucitný pohled, vytáhl jsem kotvu a nastartoval tichý motor.</p>
<p>Lucie se rozplakala a plakala jako malé dítě ještě dobrých dvacet minut, kdy jsem hnal naši loď co nejdál od pobřeží. I přes opravdové zoufalství, kterému propadla, se dokázala postarat o Francouzku i Petru a schovat je do podpalubí. Pak jí pláč z očí vymazal šok.</p>
<p>Dva šoky.</p>
<p>Dva atomové výbuchy se slily v jeden obrovský zářivý jaderný hřib, který vyletěl k nebi jako náš zdvižený prostředníček vesmíru a kartanům, kteří z něho přiletěli, aby nás ovládli.</p>
<p>Ještě předtím ale proletěl krajinou oslnivý světelný záblesk, který mě málem oslepil. Jak kmen výbuchu, který s sebou zdvihal do vzduchu písek, prach, zemi, kusy budov, strojů i kartanů, stoupal k nebi, aby vytvořil onen typický hřib, zasáhla nás tepelná vlna, která sice v okamžiku ožehla všechno na lodi, včetně mých vlasů a řas, ale naštěstí neměla už tu sílu, aby loď zapálila a všechno na ní.</p>
<p>Během pár sekund se ozval hromový třesk a hned po něm přišla nárazová vlna. Naše loď odskočila po vodě několik metrů jako placatý kámen hozený do vody. Málem jsem přepadl přes palubu, ale z posledních sil se mi podařilo udržet. Naštěstí, protože nárazová vlna zvedla na moři několikametrové vlny, které si s námi pohrávaly jako cunami s rybářskou loďkou. Lucie, Michelle i Petra se schovávaly v podpalubí. Určitě to s nimi muselo házet jako s šestistěnnými kostkami v ruce náruživého hazardního hráče.</p>
<p>~~~</p>
<p>Vlnobití se utišilo asi po patnácti minutách. Zkontroloval jsem upírky. Vypadaly nehezky potlučené, ale byly v pořádku. Vyšel jsem znovu na palubu, z přihrádky u kormidla vytáhl digitální dalekohled Ranger pro noční vidění a prohlédl krajinu, kde dřív stával komplex a základna kartanských vesmírných lodí. Světlo, které proletělo celou krajinou, bylo náhle minulostí a kromě občasných ohňů ozařujících své okolí a čoudících do dálky se země zase ponořila do tmy. Unikátní polská poušť na okraji Baltu se proměnila v ještě unikátnější radioaktivní spoušť. Najednou jsem spatřil kráčet k pobřeží postavu. Nastavil jsem na dalekohledu maximální možné přiblížení.</p>
<p>Mělo to dvě ruce, nohy, tělo i hlavu a bylo to celé ohořelé.</p>
<p>„Panebože, Gerhard!“ neudržel jsem se a zařval na celé okolí. Okamžitě jsem loď otočil zpátky ke břehu.</p>
<p>Byl to skutečně on. Potácel se jako stařičký opilec z hospody. Přišel nejenom o oblečení, ale i uši, kusy kůže a masa. Aniž bych loď ukotvil, spustil jsem si nejdřív žebřík přes palubu a pak prostě skočil do studených vln a doplaval k němu.</p>
<p>Oheň ho připravil o oči.</p>
<p>„Gerharde.“</p>
<p>Otočil se mým směrem, takže alespoň slyšel.</p>
<p>Chytl jsem ho stejně jako dřív Petru, přehodil ho přes záda a po žebříku vyšplhal zpátky na palubu. Nejdřív ze všeho jsem otočil loď k Islandu a teprve potom se vrátil ke Germánovi. Stále dýchal. Donesl jsem si z kuchyně nůž a kropil ho svou krví tak dlouho, dokud jsem necítil, že jsem jenom kousek od omdlení.</p>
<p>Modlil jsem se, aby má krev v kombinaci se Sangotinými nanočásticemi dokázala Gerharda znovu vzkřísit.</p>
<p>~~~</p>
<p>U břehů Islandu jsem naši jachtu obrátil k Atlantskému oceánu, směr Jižní Amerika. Cestou se mi podařilo chytit na udici, kterou jsem objevil v zavazadlovém prostoru, i několik ryb, takže se nám všem dařilo docela úspěšně regenerovat utržená zranění a poprat se i s radiací. Nejlépe jsme se hojili my s Petrou a pak samozřejmě Gerhard. Vidět začal už po jednom týdnu.</p>
<p>„Nechcete vystřídat u toho kormidla, Herr Bezzemek?“ zeptal se.</p>
<p>„Kdepak, Herr General. Zkuste raději chytnout nějaké ryby. Zajímalo by mě, jak chutná žraločí krev.“</p>
<p>„Víte, Herr Bezzemek, vy nejste vůbec takový břídil, jak jsem si vždycky myslel. Stal se z vás opravdový válečník,“ ozval se po chvíli znovu Gerhard.</p>
<p>„Možná už bylo na čase,“ odvětil jsem.</p>
<p>„Myslím, že máte pravdu. Co bude teď?“</p>
<p>„Teď? Máme nový klan a já mám v Jižní Americe skrýš se spoustou peněz i zbraní. Najdeme další spojence a ukážeme kartanům, že tohle všechno byl jenom začátek, že jednoho dne hvězdy zežloutnou jejich krví.“</p>
<p>„Náš společný klan?“ zeptal se Gerhard.</p>
<p>„Ano, náš společný klan,“ přitakal jsem.</p>
<p>„Herr Bezzemek, myslím, že je to začátek krásného přátelství.“</p><empty-line /><empty-line /><p><strong>Malá knižní řada POUTNÍK č. 62</strong></p>
<p><strong> </strong></p>
<p><strong>František Kotleta: Bratrstvo krve: Hustej nářez</strong></p>
<p>Ilustrace na obálce a frontispis: Lukáš Tůma</p>
<p>Vydal Klub Julese Vernea Praha, v roce 2010</p>
<p>http://www.poutnik-knihy.cz</p>
<p>redakce@poutnik-knihy.cz</p>
<p>Adresa redakce: Matěchova 14, 140 00 Praha 4</p>
<p>Doporučená cena včetně DPH: 290 Kč</p><empty-line />
</section>
</body><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAUEBAQEAwUEBAQGBQUGCA0ICAcHCBALDAkNExA
UExIQEhIUFx0ZFBYcFhISGiMaHB4fISEhFBkkJyQgJh0gISD/2wBDAQUGBggHCA8ICA8gFR
IVICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICAgICD/w
AARCAMwAi0DASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD5L2yghdwp7WzxqGbnNVDc
fNu281K1/NIgRsYHtXLZnu+0pjwnmA+1R7KWO5CA470n2hKqIc9MXZ8tIqcGj7QmMULcIPp
VBz0xPLo8upPPi9KEniMuGHy1nqHPT7jBGSeOtIVdala4jWYeVx9eaVpg/wB7FIpOEupEM4
paXdHRlTwvWgfuCUUtG5B160B7ncaV3DFJ5dPEiA+tSrJEf4DQLkgypg0c1OWjyfkP50nyH
+EimQ6cSGiptqelGE9KDP2UCCipJAoxtqOgVktEFFFOUAigBtFP2jFMoAUUtNorRD57Ds0b
qbSldq+YzDb6UCdWwu6jdUJkycr09KTzD6UyfbosH7lQjG75ulG6WQBY+T6Yq7aaVdXT7Gj
IPXNBg6mpVG7+CgMd3zMR+FdPY6JZxsBdNj/gWKL5tLjVra1tfOmBwGBzipkL2hzbeWygB8
n0qPY38fC1uLo/lwJcXmGLNgRr8pHvUeoQRrAAq4H1qbh7Qytr9jxSEMPvVLaaffXoP2eJm
wetbDeHGt7MS3lwsLHoCc5oehX1gwak2UNC3mlIsy+4FWmsNRiGZlCD3pFKtcq+XR5dTJDe
TPshhLepxVw6bfRRlpbcnjtSK9oZvl0hhJGRVlYpSuWRx/wGomeRfl2n8RTOj3CvtwaWnlW
IzimUArdCSOMyNgVObeRRtUEuemOtMtt6nepqeW4cuOfm7EcUit9x8On6m/3IpDVyPT9fib
91BcA+qioLfVdRtv8AVzEfXmtK38W65bvvW4H0KgilzzOmFOj3KF3JrkUZF3NcovcMOKhh1
fVoP9ReSD8K2L3xTLqkJg1OPdG2MmMYNVNO8PXGv6r9k0eUmMDLyOcBRTTb3MMQoxlaBnXF
9qGoPi8uJZHH3cCrdjqeoRSrZTs7Rv8AKI3FdUNE8O+Fy1xqWtx31wgwkMRyFNcdf6nNqGp
m+ChAh/d4GMUzCL1OjlhudM8H3cdxaCFZpPvjk1y9tCjjiUoPUjrVqPX76RhHdzebEDnawy
M1oS6npeoDbJa7X9U+UUiKsOcyJILdiVUl2XkmoWsHEJuEjJArZWNVjdYwoUjC8c5rTvtT0
/TPD8dq1tvu370zz3R5GcS0U0Y3BetM8y4cFcZx7V0KqjRhpF5Iziq5Qbm2qPyouVz6cpkw
WbytlhWpb6QGcNVq1hbPzCtKNfLGFou2IrmDy9iilkjJI4qx5bM2alFuxG5u3NIC1dWej22
kJcSax9nuT/yyFUpbm3NtHvXzEP3iO4qG802K6AmfDfWtDS9J+1XcdhbLuDr82edo9aAS5t
CTw9bQXWoS312vlabaL5qk8biO1cnr2tzarq8s8TBIVJEY9q6Xxpqtra2C+F9MwPs/zSyqf
ve1cQtrNdIsm3jGBjiqS7mqfITNblfSo2RejLz7VpyIKrSR89KqyPM55Ge0Pp0pnlrV8x8G
ovL9qYc8ir5a0hjGKt+X7UjR/KeKYc8into28e9WPL9qNgpBzsr7SBnvSfPVnYKTy1pmkas
kVSzA0b3HSpmj+Y0nl+1Ghft5EfmyetJvapfL9qPL9qNA9vLuRiRgakW4daPL9qPL9qWhSx
El1HNcSLglOtN+0Mw5Q/hUzRSMFGavWujXF6CI3C7OTmiyH9Yk+pmLNvOArUed8+3a2a15r
FNPX94Vb6Vn+Yklx8qce1FkV7Z9yEv8xGDxSb/Y1IyKJWz3pdi9+KVkL6xNbEPmr6GnrKu0
nBqXyFpfsu4cUWQfWJkPnK2eDTPMGcAZrRt9OjkRlEg3Y6Zq1Hovlwb8Zo900jWmzEaRU+8
DQsqN3xV148Ar5YIzjcat2ukvNtLQ4U96d0JzncyQzN92Jm+lTR2xkOZz5cfvW5Hp8vm+Rb
xFvcDNa9noKwtLNN+9nxzG3QUnJIE5S0kcmLS2xmHLL/e7Vojw/cFFfAw3Su18O+G7O8kku
76FohHkiMDhquyCF3Z/Mjhih6K7AE1HOVyI5/SvDdvbwrNcp8+Mn0qtqF8tnOVt0BxxxW59
rutVkeG2hdUHAIXismfwuXuS13LIR1URjJ3ds+1HOYu5iCOfUiZWmEMY6u3QVbt7R7Zdun2
7XEjf8tyPkPvWlapDpcwfXIvMC/chh+YN9cVqi6GtQSzK0Wn20X3YUYBiPpUykNX6nD3vmi
dYJLjzL12xtj6Vr6T4YaQmTW5vs8Y5wx5NW9Ctnutfa4sbMSRj5fMlGMH1rans4zrTR6tJK
7H7uB8n51PMUY/nSNG1rosJCg7d+OvvUQ8OBkM2qXjM/UIx/lXe29soh8uxtBHxjcBVFdGi
jupJNQd3d/8AVqfWsudlezicvZ2DbilhZBP9uUcVYj8Mq58y8uGkb0HSuqhiljO1FAUe1TC
FfLJ7Uc7KUEtjm006KNTtVU2dMdTTWhM2VbOK1ZoQ0yqrA/SrAgSGM5HOKOdjscvJYvtwG/
Ss6XSd2WlG9uxxXUyMnpVKf5/uEVpzBY42609lRwgA4rAkVo32sOa7m5jlySRxXPahabwXV
CPwq4s1hLl0MqNzGwXPFWWgWZdyt+IqiflHlnrVq1mKHy+u6qOq6cWPWwLf8tjQdPkU/LNV
6OrAjyMlafMzznzR2MtbW53KqSDLEL+ddjf3EPg7w2mnWJMl9dj99KemD6VlWaql5G7LkDm
szX7t7/V8M3yoMAGi9zelKUo+8ZZaMOWWPd6FjzTS27k8H0HSkPU0lBuO+THQ5pwlZcbRjF
R0VVkVzNGtZ3sZOJMgryKv3O29eG54Kx9j3rnol3E8E4Hatq0mhW027Sx9Kh6HPVbbLEsTS
YKEAelEVszMORx1pYn3e1X7dF3cEVLOG3vXHfZ9qDGM1P8AZ/pU5QbBS1HMaEC27/wsBUoi
kxtLDBoZtvsKFYsyqvJYgD3NWgSbZBNCcpb26tJKxwI1+8a2NSuofCWjbIJFOr3Me4kdIkP
8J/2qtPNZ+CrF9S1DbLqkoxboeqfUdq8su7261jU5Lq6Znkmbc2Ogpm9uRcyEtI1u7mSW5b
eGO5j3JrooI0WECFQF96gsrKC3jBZeTWxH9nES/KaZi3fcwPLqORdtWHYgcHtVd2ZvvHNan
mFZ6ZT3plNK4m7DG602pcCkIGKfKLmI6jf71S0hCnrUhzENLipGVcdKjoFe4YoxRRQAYoxS
VKoG0UDsyPFGKk8st90UDy3O3dtNAthJASV29auAXKW20ymIPxmp7ZNORPOnmzt/h9TUv2a
/1clbWHZaLzvbjaPUUBG7ZWSxt4rYy3l15oPas5v3jbbVMCt24ttOs7X7PGpu5u7HoKqWNp
IuWkcQD0FTzI2tIqw6dIrBphuJ6e1SXcCqoHl1pG4ZmFrp8XnXL/dZugrUNrZ21htmzqeqk
fNbgfKnvkUudGqi7HIpBL6VcjgdYzI3QcVvaHphupGFzGoUf3+DVbUreO3eSOF2lG7oR8oq
HLm0Qcpd0KwtsGTyA0jfdJ6Zp2pWN3eXa2dm22fOCE6Va0jTtZntF4WO3bg7PSumsdMXTtW
gaG5SytyP3jk5L/nWLbR0U4lPT/h3NHEv9rMhBG7av86LjTtC0dm3XDzMv3Y15roJZ5Li+e
30V53VuGuev4c1aj8OWWnn7TdWzXE7ctIecVj7bWx08hkabpS6xD50afYLccs/QkVX146BZ
aYmm6TJJcXsjYWRurGvQ5dO07+y1nvpIraHGQC2CfwrzfVL7Sm8YW/2GHfb2mGVgO/ercm0
TJcupdabU7bSLTS7a33XbjDsOq1esfAa2sIk1v8A0mST5gvXbWj4Ll/tjxFe6myEbeFYjgV
2t35SuZeDL0zWLqWNYU3PY5AaHK0Sw6ZGIExgsOKyZvBkq3//ACE5ImIO5lP6V2CXASZ1U7
SetRvL5ZYq4XI5zzmjnE6dnY5b+wljiNv9kV4j96bua5rxFo+g6ZAlvawyf2hOeG9q9AjvR
CzBo9sJ+8T0rzbxRqMes+Lore1GRCNisO1aRmZzjYuafKPD9nLpsltvE8X+uJzhqsWVvbeX
HD9skupXPAboKoTwx2uizQ3pLz5yrMafotzcw2se5N4zxxV8yMjqLm2mjQedcfZyo4EdU8z
XU0aXPzpFkxsDzmmpqA+0fZnXaz9zzVa5jggnd9xeQDIIbpUF3DULWFrKaSGadZweimqcOu
W/2Py5I3Xtk0unXrJcuSxOeuamuLdbliu1dnpimlcOYjtbqyadGRsk+tW55FaU7elcpeLJb
3a/ZVACdRVq3vtQlX5bXPqafKHMaE6x4qntjz701pp2T5oAaqCRzLl/3ft61V/IOYbdF94V
ehrOuuVKVsSbHTKvk1mTx87sc1pDUlvXQ5i908hi9ZqkxHjqK6yTa2Y5F3Gsa7sVUl0XArQ
2hPoS2N0jIFJ+er+9hw3WuaXfDKGU4Yd627SdbpQs0+yUdz/FSN5RuWhNtZTnuBVHXoYYb0
OPvMM1PIGj/eSJtRenvWXffabubzmYSY6U0SrQVimOlFWobfzo242uKq4ZZNjcmqWrK5kFF
K+FcCmFwzlV4rXlBySJopWhk3Dp3FbltJbXiBID5MnrWAscg5Y8GnNviG6MlT7VlJambqxe
h0ccLq3z9u9Xo3SIjb1NYdnrJUiO6/fdsntWuLeO4Cy2tzuJ6oO1Zy2M5RvqaJuBsFM+0+9
ZJnkgufLupY0T/ard0fQdR1lvNiQWtknLXk/yxYrIysNg+2Xkq2unW4nun+6G+6B71uXV/p
Xgyy3zql9rTDmHqsR9R9Ky9Y8V6TodlJpPhaMTXjf6+8HQMP7ntXnUk11e3DS3EjS3DH5nP
JreMdDaLitzYuL6bVL86tqz+erfw96mimsGffbrs9Fqta2SJATv596rw2PlymbfuIP3abRV
WrHksjo0IdNz9qtxtF5QrLjkMsXz/usDvwKvQwq0IIy3ujZFScqdzFklTHR+n92oAwYHG4f
UV9wH4JfDcsB/YcvQf8tfahvgh8NgR/xIXb6zVrdGHsz4Zfr0P5U3j/a/75r7pHwP+GB+9o
JH/bbmn/8ACi/hb/0AZ/8Av5UuViJUz4RLAHGGJ/3aazgA7lcf8Br7yT4EfDEP5iaHKAOxk
p8nwJ+GUrhm0OQAf9NKOcn2Z8D+Yn+1/wB80nmpn+L/AL5r75/4UV8LP+gG/wD39qOT4F/C
vaduiOWHbzaoOQ+CWkjKH5iD7riovMXP3h+dfcU/wT+GgyY9CkAB5bzMgU4/BD4bF5GXR2K
7MqfWgOQ+HZGjXG2RX+lO2jy95Zfopya+s9I+G/wthluv7Us0gSNiPnbFVH8H/B43brZ6Hd
Xx52rb5OaBch8rHbjgn8RipV+6CzIo/wB6vqBfhdoV9Ju0zwJcCP1uH21IfgXLetsbRbC0j
/hHmZIFBNn2Pl2BZZ7gQ267iep9q6CXRbSztBcXjqCfevpGx/Z3hgnLedHGxHY8CtuP9m/w
3dD/AImuoNOP7sbZplKFz43DW73GfLHlg8DPWtxdTDQLGziO3i58tDgt+NfXUH7O3w9gkCP
HKcdB3q7dfAb4cwxpKLGQiL5mVuMik9h8lj4wuriS+81bOKOCCJcnJyTThb22n20bXknmTO
u4xg8qK+jPDvwg8K+I/Emty2sPlWEX7tRnjd6Vi+JvhH4b8MeJdNuLi6NxEozMCeCPSsyrH
h+k2N5rt0n2bFtaMSPN6Hiu/s9PtdNhMVh5ctyODK3JJr0DwT4PsNV1rV7qCwMejIyi1GMD
/axXfw/D/wANx20jLYbZD69azluaI+fz4d8lf7U1e7jD9fJiOKwPEEsM2kusPl28JbkH77e
+a+o7X4c+FrhPLuLOST3bpUlx8IfBN7GEuNOLFeFC+lEdyZuyPlHTtXj0zS4YLOV90h2ku2
RVnTxZ6h4ijh1a+MmDlQjYAr6euPhZ4HtIo7WTSVjVjty3Wqtt8J/BlvLJNZaQ8s6Hg1Exw
mzz+PULKCAQWsPlIg2gp396sWN9BEHkmufNOCQrdK9NbwXoq24XyEDd1XtWTceCtJaJ0MZA
Ixx1rGMNTvjiLKx8meL9d1W/164a8mlWBHIjRWwtTeGtSvLhZo1i3sRjzMV73rnwk8L3Dm5
nZkt0G52PQVm+FtL8CyzXOl6HdW8rxZ6Nk5rrUVYidVTVil4avG0/Tkhd1i8z7xC9a20umm
k3NMNnrWhLo1qpS0hRd2eZT91PrVyXwvpLWeIbry7o9yflrnnTJVXl2OcuL22S5eNcnn72O
DWVe3qxz7DLlSM7vQ0+/wBJ1q21MwSTQvAnHmKeDXn9zqkhvLu1w0sscgAC80KnoHtLmnrH
iC4h0+WCRsZ6Gsnw2kMCtd3A8yaQ5U+lbun+D7jWEW+viY4xzsbjNXNS0W009YHilU7cYjB
5pNWE5cxzHiO6Se8tLEPiWSQZPoK1FlMEIt4pBmActj71ar+HrTUb+O/EeHROla9noFrIT5
nBbrmkI424uWbErna/Y1Et8hz5qnJ/iz1rv5PDeh3JC+ZyvFR33hXTYtPJhiJI/WkBxMEls
X4kqO41JVn2xPke1dFaaPZLbkyLtbOMGpLrw7Y2kmfL3AjrVxaA4Ge4WW8G0k561cjvjEfL
R9vrW7FounNetI6nHtVw6ZpcUw3WExU8btvFVdBY5w3drtxuNULqWAnKknivSYfDOlunmeR
lP72OKunwjo5h3NZu5PQqO1Y/WV2HZnk1vNCOCaa88UjFc4xXp/8AwiuipJg2Mo5/u03/AI
RPRxIzHT5seu2qVfmCzPIpJIvNPf3FUbidWbbg816xP4W0/wA1jDZuE9xWXceGbPfkW5Hvi
qVTUEmjye4jG7PT8KrsMKG5yOhFejXmg2gztT9Kw7vR4fJOzH0roubc5j2uqRSKIdUQyw9P
lOCKtyada3MfmaXcea3/ADy6GsyfT5YwdqH8elV4zNZN5kblH9qrR7EOLnqWZo7u2Z4mhaK
T+LfwB+Peq1nBJNfRQHl5HC7hyBW7a+KJGiSDUbWPUUxjYwwRWjY6l4RjvBdNbTQyL/ywUZ
UH1zT2BUnfc5XVLJ7bUHgdxiM439jQLMAbom80+wxXQroun6zJPeHVorfdJkRyvg4rTXwjH
n/R/FGmxr6NKKfOE6T7nGA4+WRWBHYLmmyHeuFRvxGK7v8A4RbT8f6Z4qsIgP4kkBLe1V5N
P8A2p23us3N0fWAZpbmUYNHECEN8sPzP/dAzSq81q4aGVopR95c12zeLPDum2rW/h7QlMh4
86cfrXE3V19qu3mkVFkY5OzoadrnXG2zOg03xSls4bUdLgvwOm4Uut+Ktc8Rp9nLfZrMdLS
D5UrmsHGafBJIrhkfaR60chfIhZLO7Qok0ZiH8IHAq9bfZ7VcYIduM43Zq5Br8yQmG6tYri
M9S33h9Kswx6JeMDbXTWcrfwydM1EpNM5J0W5OxRjliMhiJKEUpkWP5VVhKzbYxjO41sNoG
ob1W3tzdE/xxjIrft7fS/CUI1DXUS5vGXMNt1ZT/AHsVKk2OFCV9RumaJFY2K3/iecWbKPM
W2x88g9j0qvP8VNU0+T7LoUUcVmp+USxozfniuS1rXr/xBdvLqMpYj/VAfwj0rL2KoAxz3q
zuhQVj9NDJ84/3V/lQ8nSq0hIcf7q/yFAb5Tu5rA84Gk5oa/WH78tVJZApJ7CuT1rVYogfm
xlsCriB1k3iO1jk2+cOnrUTeJrYqf31Yd7H4dtNEstR1RXjLfeZOhHvWPq2hafqPhW41rw3
qUskaklgrcqKsR00/im2jH+uH51jX3jJc7UuURO5zzXn/hjXNHvtBvrrVI5GlRjHGGOTkVH
Y6FB4w1IaZaXKWsmO7Yc0GR1d18Q7eBDDpytdTEdByM1Db6n4h1sRfa9Qjs7YqflVsMK8p1
a6/wCEA8VyaRMS5UkF+9e0fC7w7pfifw6dT1DO8yMFZ+uPSgDJ8K6b4aFvdJdbrqVXO6WRs
7ua7C11bR7GFLe0gs1HbCgH868PuNbsfCXxJv8ATdSkLaX5xAwecZr1/Ql8GeJLSS80lfOt
Iv8AWMeq0DW5qyeKIkX55FRP9k0xvF9t+78udCMdzXCeJPEPw/8APtdJ0e9aS7acI4B5HPS
uz1Xw94U0tre7vLYRQ+UTzwGOOtBqPuvF0hkTy5AwzyB6VLc+NIo7QeQ373Fcn4l8PQ23w3
HjHw9JLLt3b1DcBM9axvhjGviG3m13XI/K0qJDudjwDWkdjOW56ND42tJYlDTj7Rj15qfUf
Ehk0Z1WTM7KcVnaRo/w58ctqcXhO58m5tVG2R2wWfHOK5Lwx4n8MaXrWqeHfHUj29+kpihk
zkD0qiSj8H/FKWljr8V42JPtx6/Wue+KvipvEXjnTdJsikNtIMNJ2rRsW8LeDfFd8vigfZ7
C9YyWrIMeb6GuX8OR+F/FPjwhZCyrcERI/QD2oA9H0fXLTQdEttJhZSYc7mX+LNaa+LI5FO
HryC/jvI/iJPokastsLpY8ocEAmvYfGvhnTdLsdJ0/Rbcrf3UoLMx527f8aye4GxoviKxxs
nmG73Nb82q3P2Vm0qOOYk9WPINczqGmfD3wlFZad4j1Ipql5Gu0qfusaj8Xabc+Entr2zuP
PsJNpVieDkUgNOd/E1yY5rizh+Q5GTUK6j4itbtpZoIBE3Xa1crdeKNQvdNl8ttoDDoe1dH
4bs11ax1C5uD+5gXIUnj7uaAJLjVrUsZJJFiY9VBrMm8TWMeV3A+9cZ4E0+48V65fT3jumk
2rMGfPUg1yms+INJvPHi6Ho7uLZZhG7Z5PPagD0DWNftJbCW1ZhsmGK830bw7Z6Lrs+oWMg
RpDlgK9vvvB3hqOzS61GLyIBEDuJxz61xXizwlp1p4Vl8T+HbuSeJE2soOe/WgmRn/25DGH
LMNpHzE9M1hJr168sn71dv8ADWt4g0qzufCH27TLUSRNbpK7KO//AOuuW8B2tvqmuTWmrW7
Ii/dBPFBBk6xqFwb2KR7mXcz/ALxQflrnIXgk12+dX2JuGXHXNekXGlWuoePNR0HSrZriS1
iXKkZUEnrXFpp+laV4u1Ow1i8FvIZceSi4IpS2NEbsGsx2NoNuoNLj+HFVI7n+1JWmjjeVs
9MdK0I28P299Fa6eq3aP1kkGStdiNHi0+OO/wBKswZsZaJT8rj+9iuTqXE4RLHXml83T42L
90Y44rXht/FkkYR9PVP9rNeg2P2e6UTLb+Zx86KMFGrUWG0kXbLBKB6Zpmh41FY+J45n+1a
ukS5OAF6VPJpOsy28hHiLIx0PFepahoFtdqGihaPHcisi40e3jg2TKJFXt6VkB5pDoms7Od
XV+a21sGgAjklefI69aui3tY7w4d0j/ujpWhbpH9p2xyFh6VnIuJlxaQ1vE8kK7i/JDdqtk
vFbqLmNcVfuoL93CwKQO5FZVxpt7uX7TM7jPQmoKF065mkmuVEZ+zrUlrq81y5RMhIzsqdn
a10W7S2iG/B5A5rk/Bz6kLy6S+ikKsxK57UGx3qq8gDH73bNW3ju/s5+7WWl1DbQIk0shk3
9/SpzqMSu25nKHoKtR5gKU0M5jZm657Vzly0sc/TOOxrbur913CEnYeea5y7umkcq3Ge9Uo
agUJZJXZ/3a1gXEZLtujGfatqZwmdtUi289QPbFbmJz08O4EeVms+XSYpvv/JXZCzVjkygD
1xVNdMW4Z/JvonUdfM7VpGVkBw9zovlHzLc5KcZFQXOizWtj9qmB+dhXbzaTcWtvxsuI5Wy
phPOKo+IpB9qs7JN0aBcsrHvV+0A4gW8h+5vppt5s/eavQIdMjZU2si5qydH0xQd04L9x70
e1A85jtpi2Dkj3qWS2WFNziuym0pFbdFhxWHqljNjGzitFUNVO0bGBtMpCxdKtR6aPlOOe9
XdOgW0z5sYcn1FXNpkcsq7R6Cn7Q5pVNTLktdiVU8nZzW+0Jb7wzVaWAOOIwKPaGtOoZGaP
51dWxklnW2jwGkP3j2pb3T5rG++zyFT8uc0r31OqLuxtpq2oWgxDeSL9Gpl5qFzfTCS6lMr
gbQzHnFVqeqqeozQdL+EQLyG7VsW39keQPPJ31ljjpxQ3NBcNj9IpJRuH+6P5ConnwQvrWf
JcjcPm/hH8qha43SKFbJrI+f5mPvrgRhl7EdfSvKfFF25YbDkK45z1rv9WkZY23ccV4/4gv
XjJRvulxyauIczPW9ZuJT4BgSGxF+zQLthPA3HjrXnem6te+Afh1qP9ulbVr3zPLt933fSu
k8SeK7jQ/h3pkulKLqZ9gKqMkY61x2naPL8SNN1CTxCkjCKOQxr0Ct1FUK7MD4M6a2r6Pc6
lqMjywee7JGO5qX4R6J4luPjjdald208VlHcP98kAKDx+ldN8Ck+xeD9RjjgJ/s65ZSG74r
0HwD41i8W6R4gms7BIL22lkhcIMEEdPzrWyEfP37QGoW83xfP9nLLJEjDzFiTdX0LpWrW/h
H4a+HLiNV8q8nhRt52MN/Xj2rw7wl400my+JV/o+uadHLfz3HlLLOudhzXvHxH8Lr4u0XQ9
P0zKPZXCyOI+ApXpUSA8C/aC02103xLa6hYF3e7BkkYrxnPSvR/gNaXS/DTUJimw3KsTkcD
Hb8a5b4qW93dfD27urtVa40yXyd7cVtfs8+Iby5+HuvQ30ZMdvH8qgd/WkgPFNSszpnxesl
5hmmuwwRfmDc173+0ZDr974R0OPQ7edriSMCVIs8cV4Al9Ne/HPTXuMBVuwFZucc19j+Pfi
NZ+DW0My2EV7HczC3MjrwGIAFaWQ7s4rRC2mfsmXMOptIkzW7w4kODuNY37PE3h3xZ8ML7w
je3rQ3cxZBGW5NH7Rlrrtn4OsJ7S8VNJnbzJIYhgK57V86+HrjxBoF5a61oMU8LxnexQHH1
oEekfELwv4m+GHi+8lsZJbDSY418qSJj87Ad681sLvU9f8SwSalcfa7u4lEplJySM8LX3Z4
aMHxX+FNv/wAJVp8LT3cZjVmGTnHWvibXdLfwL42vNAhIlmtrzMUgHO3PI/AUwPZ/2jo7CT
wX4V0uK0VdZjthICG5UYrxb4N3cg+JmnW8zbpHmBI6c16N8YJri88RWN4rmU22kRsW7KWXj
868e8KXX9hfEPR9XZwiiZQ5PYk0AfUt54NWf42RK7Mjy3UU6gdlHWtbxfq0d1+0ToGgTJmG
2g+dg+MPu4GPpXox0ZdS8U6R4m3eW8dvj/e3Dg14tfRSS/tahZWz5rCRc9uMUrICr8W/Bc/
iv4oy+VqLWy6dD5iYTcG29q7b4pTfZvgfo8kj/wCkAopwevAroNd1K5bxveabBoaSBrdozd
DHU9qwvjlaBfhHpq5UPHIqkL64FKyA8e0/U/NsmiZ/LzjnOa9T+Hc1zf8AhbU8zJHvm8kDP
UbeteK6dau8LbjtZQCAa9r+Fk0EXha7M0McpSffgeymiyAp+JLLUPBfwW1BtIRUuWd2aRO+
a+X/AAwbq48RaZNdNm5kuFfzBxk56V9ZeG/EFp8UvBviXRljWBYWeOFe7EV8t6fYSaT49i0
yRsvbXABBOCvzUWQHuPx8fW/+EMsrTTGuDJuEREQJzxnNT+FY73Q/gk760TDH9lkzFL1Ykd
a6P4gfECx8K21hCtlFqEU8wUysMhDtFcP8fINYX4bWGrRXBSC7Cho4+AqmiyJkHwz1C88Tf
BaTS7e2DNA0ivJuyzqCSKufDLwtG+k6zq2os7TRq5Vem3FY37M1+Vn1nw1uAJg3KCepNe2N
oK+HvBGqrF807xuXUckZFFkQeB/DNr+88ba5rGk3hju/L5Rl3Zw+K4PxboPjHxB8QNVvLe1
N4UkLTSLFtKivW/gS1tc61cWa2bQXiwE5PHnDzDzWP408f3fhHx1rOmaP5TG4cpLlfu5qGa
nCeGbdptRW0VGWVOHyOhr3bRfDNksMcy3E63BXl92R9MV5R4RDyas8rgSSznLFR0zXtuh6h
arKllIw3gbQD3rnnFLYqIlxbwWUQitT5YJy2Byx9azn1GG3P+lbgvqDXX6lDbQxh2T73Fc5
LYwMxleHzk9KzNCJ/EUk8YjIIjxgYXtWdeTQyRFYGZXfhiRXRwwW0qgLGgHpjpRc6bCwQxx
hivJA7VNgOHFtHCp85N/uRii3ms45fMhh3fjXQXE2nyh42ZV2cN7Vz0cmnwhhBIsnNRJIdy
6+qKx2ogTPXvVZ7iPfmX5x71Smnh2O0eC2elF1PHHp6My4c1NkHMWvMtzvVej/AKU5Zbazj
DgAL3bHOagsmt/K3TEKfeq95eWyzbI8Sjb9ypjFs25mZ+pXAaVrhjgH7gA6mqs99HsjSa4K
Ej+FcmoftH2i98uBDcMTjy1/hqC+1PTfCNnPfamqXF033LcsCRXXGKiFpS2ZTutYVnKqxOO
AoHzH3xVRbPVL75reyuW9AUxmuYm+KMnmNLZ6LBHOTw7jOBWRf/EDxVfRuZdR8pP7sPy1py
jUZdz0WPQNaP8ArLPy/wDro4FTDRdUVjH5lpGB/tA14tJr2sXX+svp3/3pTUbahfxxj/Tpl
PoHzS9i+5raPY9ol0nWE+7LBOB1RMEkVnX2iXNzbNdWtq0Aj/1iY+9Xl1tqmpKwkXUrlGHd
X5rVt/GGuw/u4L9yncSc5qXSaNoUoyRr2uqeRetDa6dIk2cNmQkKfpTW0iWbWBeXyPIzDgk
4A9qSy8dXCsftNhbN6uq4Y10Wn+JPDN4waeR4LrsH+7U8rRDw7vcatrDFsElsU9MNmn3Onw
RqJZIfLU8g561vStaQWX9pFknK8rGpyTXC3ut3OpXbRyKYlZvlQjoKmxlOFtjXDaeY9ouWj
x3C5rPu9PtrriLUSD/tLir1jpUzgYjxgZOe9azaDa3sYjnUwH+8KOa2hzNM5OHQrzJ8tEuF
9QapTI9vM8clu0ZX1711I0m60a6WaK4byAerdDWrqkdrqelRyyhE2dHA+9VKV2T7PXU4NVV
og/6VDfIkbbYhuX1rQntmgXaFOD0OKrXUKw2SM55Y8VoWopbFPTrGa+1SG3toy8p5z/dFR+
LYYYdUSCOTzJEGHb0NdX5q+GvDTXKxgX90uYSeu3vXnD3MkkshnbfJIdzOa1jsd1NWimQsM
Ugk25HeiRl6Zq3DZ2k2lPNJchLnftSM9WFUFWr7tokCszY+XinGtTSNIkm0K81CT/VQgqG/
2vSszB2jikXRm2tT75kl+Yf7o/lSK/7wN6VA8g3D/dH8qhdyWGDWR4hZvU+0IfXFeQeMbCN
0fzgTtP8ADXrYyylSx5rzb4hrGqJZxMRJJ3HU1cRmBHot94psLHTtL1J7KGM8l5MDNdrp9t
pHw38E6hcavrRvbwghAsoIJryRNFv85jnnUqMcMRWNcaDfTSOlw8skeckOSQKpAexfBa6t7
3wdrd1LcLarcXbMuf4q5/4F62ml/GXxPo99cCMXU7sHP3Dg1wsGl6jCFSwvJooF/wCWaMVX
Prilg8N64twbi3ZkkYk+avDc+9bF8p2eueD2h/ajtYPOhkt7uQXXmHhRg963Pjt8QPEuheN
49K8NahHDFHbrM5i57VwH/COeIWm+2XV3O8irt8wuS4HpmpZPCGrXpt5bjfM+whpJDuYr6E
+lS1clqx6HZ6VB42/Zz1G81XUkn1Aqbh+cMxHrVD4AX1zZ/DfXpXntYrYq0exiNzYrz/Q9C
1iSS9htZ7hLYEq0asQpHuKvweB9RtLZo4ZJbeKQ52oSoJ+lCiByWkxx3Xxu06SSNIkN0D5h
b5fvV9C/tR+VH4T0RrW4guGs5llPltyD/DXki+DblZlafC3CnMbAcg1avPC2s38XlXk01x0
yJGLDj61RXKe6+KIYfHv7Mkd2byFJ4YFmVM5Ysq4Irlvg3rHg/wAVfC6+8F6wsGl6wI2Rbm
QAE+hrzWHw5r1raG2jurlYNu3ylchcfSqqeB78RtOGkif+8pwaCWrH134T/sz4c+B49P1LX
dPmtNPQyrMkgyxx0r4o8eau3jD4qX3ia3xHbyy7F/ukZxkV2X/CG6xdWqQzSSyRFRlWYkGr
Vv4AZY/J8r3AxwMc0CL3xEt4ItQiSO4V3m0mLI/3VxXgHiG1FnHp7ohjkL+Zk+1eneKNLvt
H8S6dqGqyzNbXY8hizEiNf6Vz/wAVdF+xRaMtvE5FzwjHng0AfYfw38XQXvwq0rWp9Qg3xR
bGDnrtr551jx6snx9j8TymAW0EgUsrds1Q0Lwfqtv4TsrU3U6pgt5auQBn2qKb4eNIxJhzn
rletS5WA+rkj0HxTcL4k07xDaWsEmCVLjNeYfHDxXocugWnhTSrhLyd5Q7PG2eeleVQeC9S
hAhhuLiOMdEVyB+VbuleBLgXSyOhkfOdzDJoUrgUtJsZlsiGgbzMgc17F8Nn0238J6lDcvC
tzl/l3f7JrGj0G6t4lHlZ9eOtcv4k8P3NojXNrI8LvyVjO2qA5b4F+JP+Ef8AixqKXrRR2s
zvglvl5Jqp8UNFtT8Z7LULeaHyLu5XLxtwOay38E6hNP8AaoYmjPqvFK/hXVmK+askrL90v
kkUAeiftDWdnZeANNurCSJ5I7oEnd/siu2njtvHv7MqQ3DQfbY7cMi55G0V4HeeHNcvYfJv
WnuYgchJWLDP0NXdO0LXoYBBFcXMUWMeWjkLj0xQJq4nwPu20P4mWJkWBfPZ4ZXdsLwOM19
Q/EnxXp3hfwNcyrf2ouLuIhQrA9a+ZW8JX0S74bfa+c5UYOaguvC+pXyBNQknmVeiyMWA/O
gnlOm/Z8vpbz4i3V3qVzDAIrPKsTjdl62PEXwdtfHHxA1DWF8UWlpunIwGFecW/gvU7WeR7
N5YvMXAZCVJHpUWn6PrEeouFuLjcp5O85JrJlndTeFR4H8TrpCXy6hHIMGROcV3Y8PJJaQX
1hMd6EA1x+g+Hr97yOa5aSRv7znJr1/RNJaNVHbqR2rKauXEV9MufsUK3I5K7smqklhstW4
rrZoW2BSxbHr2rNmtgeGbA9Ky5Szm/sA4aJsetLdNDaWTu2WYDtWrFpaxK7GYnPPWsW6syG
ly5ZT2PSoJ5jiZHtjeMvlt+9yayhDbROV8tutdU1onnE4GR0PpWMdJugGYzDrUSGncybq1t
GuIFaQwl84B70y7tMskccm4KQaNQ06Yukkkm8p0I7U0zGOBQPvevepGUNQhd5xIJjH/ALNQ
zKLm13XU3lWUf32HUmpGt455ZLm6mMWnxjMzk8j6V5X4u8YS6tcvpejPt0yL5FccFz6muun
E0Xma3iD4kw2CtpXhOADIKNOwya87K6lq1+JLjzruZjyeoFamm+HnkTzLxGUdVYd67bSNMa
1uohbpgEckDrW1RqFhu/RnPR+ERDAs91IDkZ2+lQNo1vPMIrezZmPAJ6V395Zxq7STORJ/c
HSs9gwQtGNqj04rDmFeXc46XwrJzut0T8azJ9CWGYxshOPTpXoNzCVRGuMnP3QKsW9jdSbV
EMcUb/8ALSReKXPLuGp5hHZ25mFvtKkg802PTpQz+V89dN4k0+1sdWjt1mE08nO6PoKWxH2
eVN0fy/SrU+41VlF2OPmVoOHGG7inQk7fMDbe2a6TxDa2skxnidcvztA6VzrWwjYGRjs9BW
mjR306zejL1jqN7ZyhreZwf+mh+Wt+0123uH2ahEqTk8OO59a5psiLy/vRnue1MwOO+3oT2
rn3NZRuey6JdwLEFkGQRw3rXQTz2ccO/Arwiz1i80+YOkjyKeCpOQBXa2WtT6lAEtzmT0as
ZQbdznlTsdDfXUTQtFJ36VmNcj7E8AHyDv6VlmLUWJjmWQEnqRmtKHSpnsmWKfe38YPalGL
i7nPLQwfEGu3kyQabDZbYhj97jrV3T7OO6nt5Z+YLb5pKZqMMelqlvcMZJJPu555putalLo
Phv+zyo+3XYwwHUA11x1FGNzm/Fmtf2lrrrbH/AESP5Yh2Arn2Kp97qaGURqIyf3qda0bDT
rS9B+2zeUe2K1tY67Wp2McLukq2sKqzllJWJN/FPS3W3up4d26MdGrp/DGgw6pcfabqUxaX
D/rGP8ben0pnnRi51LXG3jR2Hgq3ggRgLz95XJbZMCuj8T6tDfaoYbMbbSAbEUcCufycUj0
qceRH1lHrvxAdh53hW3TgdHPpTrnW/HsbILfwpDKD1Jc8V4q+t+I2QP8A29e4x/z0pi6x4i
SRS+uXxDDIxJWF0cHsrHuT658Q0SPZ4QhJYgHMh4rjtVvPGGteKI1m8OxJNB0VX+U/WuFj1
rxKzMW1u/24+X97WeLzWobo3S6teGZup8yri0ZSg+h7Tp9r42aeRZvCVufQo/FECeLBqDWd
94LgUynbGQ/B+teONrviK3UgeIb8KfmLCU8H0qlN4p8Qtl21y/YpyredyK0Rk00e+jw/40j
VobbwZZEE9WkOa1V0Xx3Hp8LL4PszNnDKJOAK+ZX8ZeItnHibU1b/AK6mqDeOPGkUhEXijU
iv/XY1sY859aNofjb7OrReE7Z2x8ymTiufWT4hwXoMfhOzMg+Ty3kO3FfNy+OvG3+rj8Val
8/UmY8Uw+JvFTXW+TxDqLrj73nHOaCZTPqfQND8dWVxdRS+FrPbO24lZOmfSrt/b+PoZo1h
8G2lzGg2hfM5PvXyhF4u8YA7R4k1JQP+m5qf/hMfGG/aPFGpof7wmNBPOfVFr4b+JFw32i5
8EWar1BMvIrSbw38RI08y18JWkp6kNLXySvjTxqh+bxdq0i+n2ginSeOvGKkCPxRq0RP/AE
8Gg09pc+oDbfEh7r7N/wAIPapL3LyfLip7nw78QjYytfeGrOFAPlMUnJr5Vbxv40IdG8Uas
8m3giUmmN4x8YSWqJJ4w1GU/wASC4yaRadz6T0fWPGza3/Y6+FbaR1XCHeefrXSrH8SGWVb
jwXY2zoeG8w4Ir5Ki8U+JoSJf7ev0n/hfcVOPrWivijxrNGqx+JNXdm+8zSkijQpa7H0H41
8NeMfEXhm4tZvD1pvdflZX5ix3FfNd5revatrWkaLqDRO+mybY3dwFbBx8xrr9Kj8dXgydc
1V0P8AtGtHUPh9A2mtPPYJcTfeEa5U59c0F8kux67p6+PX0y2mXwnp8sTINskU2VYVfnt/H
y26vaeDbWVz1Bk4r5ZkufHejq0Q1q/srND+7gjnJCCnab8QPGlncBm8Rai8Wf4pjzWctybM
+pobb4kZ/eeBLUN6Cataxg+IguVWfwXaxcZGJuteS6X4m8SX+hm+W9uyxHy/vGrM8NeNPHF
5rd3Z31xdRQqCFdpGNCaHyvse23ep/FK2vP3ngXTWtE53if5iK5a+0/4o61qn2q18G2/2cn
O1pxxXl2t+MvEumq0NxrU5VpMf6xjxXK33jvxOr7bLxFdxr6CRqrmj3Dlk+h9MRaB8QksQV
8H2glH8JlyP0qu2kfEhYJHbwVYlwPlUSda+Xm8b+N925fFmor7LMcUxvG3jZhufxbqeR2Ex
5p3XcfJLsfTsGl/EaZgs3ga0T6SVqReHvGC/NL4TiVvQSDFfIzeNvGe/J8VasP8AtuaY/jb
xnI//ACNWrbfXzzRdE2Z9YyWfj5b5Y08F27Qd28zmtGDQfFVz/r/C8Ef1evkBfG3jJBiPxV
qin+8ZicUv/Cb+Mz9/xXqb/wDbYinoFmfX154a8XI8P2PQLNto2kNJWB4P8OalfeIdTt9W0
tbeeJ8qI2G0j8a+Xl8beNF5TxVqI+bODKelQweLPFUN7dTjxBfBpSDv805NZMfK+x962vhW
RCu22xj/AG1rQTT5LckBZMjqNhP6ivgT/hOPGA6eJ9Q/7+mo28aeLmJ/4qfU8/8AXww/rUS
KUWtz78eOdSWEZOezqVH5msm7trmRuFA+jivhZfFvjAn/AJGbUcf7c7MP50Hxd4qz83ia9/
77NQXytn2jLDdrkDJx/tisy4W8C4MY59XFfHJ8VeKiTnxFef8AfZpreKPEn8evXb/8DNacq
MnFo+r5ba7Viyxg/wDAhWW8VwwKkKP+BV8w/wDCTa8eutXf/fZqL/hI/EP/AEGJ/wDvo1Eo
JhE+mJtLma0k2ODIzAAFhist7CWJZRKu5YiNzKRwO5r57/4SDxBJhf7ZuAc/3jXSvrGsaH4
Lu7i41CSWe6+VQzZ4NJUzRa7D/iT4rF1djw/pcgS0zhmQ8yfWsLRvD7xOlxJErqPuqDx+Nc
fC0ksokLF5P7xrrND0vUdY1CK0jvHSNfmdg2AorolHlWhrz+10R2cFvKzrGEY7jjYMYWur2
QWnkRRrmTGD7VzOjpoth4glS31hrkxryG/vV2+k6a1+ZLmRfm6rXn1ZSbH7JwMiXTJArXVx
ggnv6VWgtGvLlI7SMO5OAp+6ava9LJLcrbrIUUAKR716D4H8P2trpo1G6TcIxuya5+cpRdz
E0TwOLGFr7Vle4LcrGR8q/Suc8Uho2kigtj5Y+6jDhfyr1LUvETtbzQxxqm1WZM9woya4bw
cus+NtYuGBjNrnjctPnZvyI8zsfDE1/fpMyDGfurya7m48BzS6eipGEkI4yK9r0vwDa6cfN
uCm8dMCo/EGpaPomlyXF+qoYh8ueM01KTZDp3dzwOH4XMsvmX067+p/ur9ax/EMPgzQ4JLf
z1vdSxt2xYMajufrUXjX4m33iGeW10mQWFojYZgOZRXms0huJfLt06/ePUk11x5ranRFKII
0YeUQKzox6N2pvljHpW5DoNyun+YzbCaxn/dSGJiSw46UjZNDfuZxzn1p0E1xbPvt5WjPtS
rgttNP2r6UamnLdG1a+K9Vtk8yWU3Eg6I68Vcj8ZJeKY3Jtbluqr901yh86OYSrJux2pP7P
m1S7SO1jLXDnHyjgfjTUb6M4qsNND02xFrrIXUrwZW1HX+EkV5r4i1GXVdde7aTPYY6L9K6
/wAQXKaF4Yg8PWT5llXMz9wa88b93Awzll61rBWMY+7uJM6fLs5YdWPU0scshViwyAOvpV+
x0triwe5VdwAyarj924ULkN29RWl0ZzqSvpsP0rS7vUtRis1L75TvH+56muj1e/WTU7Pw/p
r+VaxMFl2fxt3JpVmbwz4cOpKB9vvl8uMf880NZHhm3Z/EULS/MsYLls9fen5io/HdjdbSO
LV5IokCpGNvHes09K0NYkV9VumB+9Jx9Kz+1Tc9BWZ6olmqzec3+qx0qb+zZJd0ka5XtWvD
bx3FzlODgcH6U+a2mw6ScDtivK9oXUpnNS29xGdu3rVCZTC/zVtTw3duxMTbh3zWS93bwzF
h807djWtOVzgn7hTnlhlYKxxxWXcm3jBANaN1HMJPNkK5YZGPSsS6RpH6ivQgcFSoUbjDD5
KZDBmIFutTLbnzBVloioxW5xlNohGu/wBKZ5lTspBqJ6AGpJ85pwk/e1GHwMUhnVBuZto6Z
9KBWuWfM96ajeYWb+5V/SdDvdaf/iXWrTJ/FdtwsddK0fgvwkgbUpX1fUwOQn3N1BrCmc7p
2m6hq0vl6bbTXEwGSsQ6D1PtXSR+DZLWISazfWFgPr89Y1/8QdauoTDZW8Vhbk/L5Q2vj3I
rDt9J1zWLnzpY5ZweeWJrNnbFRS1O5k1PwFooBjW51idfX7uaib4p3KJ5emaBbQIOnmKM0u
k/DOS6gAnyhzuPtXcWHw50pPLZ0Wc424PaobsrlrkWqPN5viH40nObWQ2w9IhWfcav41uj8
upXZB69a960rwnpNusw+wIcetXJtGs/tip9lCj2Ws/ale0PnWPT/Fl3Iu+5lkz1Eld94Y+E
Wp37pe6vceXFkECvWh4cijZRBAAJOpIrZtNGls0BGT7bqzlU1M73kUrTQZtLSGGJlMQ7Vy3
jDVYLORo7eVLe4IxgDGa9D1CeSKBMkdK8H8dJHf6hJcvJh4vlABqee+h02urHLatqLXczWs
zeZIo3Zrnysjv1qyd2B7d+9SpQb06ZGsJVQG60NH8p4qaT+lVmbDVotjSVMgeOoSNpxU8kl
QNIKuO5w1IW1EoqLzPmp3mCtDAfRTQytxg5qaKMb9201kzsjQm1cjqRI81LMkOz5uKrl1YK
q9BxQJ0ZL4iw0LMo20ioq/fq9b3gt7GdcAlk28is+NPMiRWPLGg6IUyMxjJpjx8CrB+UlfT
io36CgzqUyDy6gq3THxiqicjpaMS1Ae4SPvuDfhU3iTUvteoxRqT9ljTbt7Zqk77NhC87hy
K1LXRv7StbzVGu1jEBDBT3I7VaMKUuVtGHbQ7D0rodO1C7toZobXjevLd6kuHfVLCO+VVV0
6qABS6TGv2smTq4zUTqGsI8hlaZZ3xvlkhjd5HkALenNfT+gwTRafZ2m3960eWNcd4a021N
nDLtGQ4PSvV7G1WYrt67e1ccpcx2xlzI8p1C3kvvEJt14ZJcGvYrwLZ+CDBBxIIucVxU2n+
V4lcAfeNemzWqXXhr7K44SM7vyrkluM8X1e/ml0oTRNhhb/N/wLivS/gjZWtr4XF0yjzCDk
15kkPnR6jok37tgSUz1IrqPhDrcdlBLod5JtlViOTVgesa1rlpZ2E13dS+TDECd3v2r47+I
vj3UPFmuzWiyN9liYhdp6ivVvjp4rms7EaVAwMbYzivnCNjiSZvvNXRTOiHwlaYbl8mIbW6
EV33hDwuGtBeTLuPvXOeEtNOqayPMU4Vute829jClqlvGMYHbiuz7LMJnI3dn+4EKR4Feda
7potrotjBJr3C50/K4k4HrXGeKtH8ywdldSAOPWuc0pnlOza+72pasR4TMPdTT/wrSOx19C
i/SltdUutLdpLWQIX4YmpJ+tVZlz5ftVrc5+pJeXFxIf7QuJPPJrMgH2i8SPtKauXEZmQKv
T2pZbcwi2bGORzWhxVzs9P05reyuIUXKrHzWGdJmuL6y2Lhd3zfSup0hvNt5I8/MVo0mJGS
88xsNGrMK538RnH4EcV4rumvNTj06H7lvwBU/h63kbVHkU8LHisvcbrULlz19a3PDC+S9/J
ngQVu37pnH4jnbtmOozBv71MPSpX+acyf3gaiPQVB3Q2Pebxvs+pCO1UFgBn8qnuNStmtGj
PyTDg7qpSRXlrqAeRQXwMtnjpSarNavbf6tWY/eZexrxIanVUkzFvJ2hBcbpM+h4FczPIEu
TMACx9elbd1azRWvnRTDYf4Sea5m6Y53YOK9CikeXW1Y2Z2ckySNsPv0rPhj3TMysxVfU06
eYuoQA4707zYliCRZyeua9KCR5styfCqNw61C0xbk4phkymMGocNtqxWQSSZBqrI7U9sg5P
SoZGXK84DcBuxoIcbvQMJsM0jbcHHl/xSn/Zrq9K8N2drYrrvibNvZfwWpbEjnt+FGi2Fjo
Vn/wAJFrsfnTKM21s3b3Irlta1q81q/a4vZnZZDlIugQdhig6YU7m3rXje6uoTpuhKmmaev
BSFdrOPc1g2NjdX75Xfgn70nNamj+HZbyRJp1VV7BT1+tep6F4btnjjR0UMMYUd6ynUsdap
2OCfRF0sQtsWd26krnFdj4R1hbjVY9LjgUE8blTpXdLpUTaitm+k5iMeC+Oa6nSvB2m6Unn
2VihlbnLDkVz+0uJwXUrLZrGShkUEjacCrWl+HxZPJOJGmV+gY5ArqbbRYZCjS253EZ4rZG
mqI1ijjVcetTKd0Llj2OLs1jSOdmiXOfSkuLNpbm3chlZjyM101lpsUjXEBT58/hXO3ymfX
0tIZZPNXoQPl/OsLjsji/GGveJNDv2ENmz2cQ+XauWP41f8E6h4k8SD7TdxtDbf3cYavRo7
WSRGXVrZJTDgDAyGrLvbhdLJkt8W6EfdUUjpp0VLU5PxZq1zZFoUt2baODXg2pX13fahO1w
NnzdBxXrmv+IGWR/NdWU+vWvKtQVXu3nXlWOaDvjhrlARhk2kUC3UetWoVEgO0dPWpfJ4zx
TudlPCmdJGuO9UZRya058Z4rMmOMmtYNmGIjyKxTm+XpVRn5xU88y+9Z7tuckdK7IJHztWp
K+5KxxyOtSBWZ1Vec1WU/MM9K1NM2S3iZ6A96meheFoyqy1Z0Wh+G73VImW1h3OnqK61fh9
q0Nus01qSCOQBXoXwnj0xredRjzsfxV6jG25WVrdWUfL0rx6+JlF6H19SpTwcoRlG+h8f67
pMloSjQlD71ym5oXI7+9fQHxZsreCNpFRVc/3a+ermQAnrnNdeGqe0Wp5WaVFpOGifQvLIH
j+Y9amXYdhyRt6YrGjmNWEm4rtsjxsPiJOVmzRfGSRULeY3Rc/jjFKjc4PJxmul8P6fpc0N
xqWrlvs1uAwROrGsz073OaAQjan71/QHFROprb1XVfD99dgaXp7Wsf988E1ltsYHbzRczlG
8XYzpiYwHKlhnGB611FwV0jwh9kj2SX16QfLK5OKxbaFrrUIbaKNnctuxjiuzvNW0nRr+Ge
4tVn1CNNqoRlVNO5yUqSbehV0XwTrP9jPd3V9Z2SSf8s5pQDj6Vdt/C/2NVkg1yxuHPYPux
XF6vqt5rFwbi4kAz/yzUYWqESbZFMalf8AdYipaT3No077n0FpcV1Z2EKrCsikjc6t0r0nR
7pVaLgnIr5Utde1eyUCK7cBeQu7INek+D/iPLJewwXmQw4PHFYzj2OuNOMVsesXXlHxICAQ
ODz612Md2LdFSTHkzDD+uPavPpbxb7VY5InXdgMcHtXU6tLu0iKWNsbRzniuKUXcya1OK8f
aekepDWLGQI4GNo6EfSvO7a6u7fUU1azkAuWcCRe2PpXb+JEcwpNNISjcYHNchfWZ0+7SeI
jdOQQD92tYamM3aVjj/iHrE2p+IwJWJEajIPrXG3DEFdvStfxhI0niWR2wpcD6VjsdzqvU+
1dkYpHVstD1D4dWipavdTRjLfdxXoM2saZpkPmXs4VsZCrySa4HwndDT/DrSOfmI+Ve9M1D
Sry7gGtSTFMnYoPPX2qm9Dkm2dLceKLrXpI7fTYI4Is4Z5uOKfeeGLOSyZP7eR7h+qCThfa
tHw/8H11LwLeeINQ1K4kuQpMUMPAJrx+48OXj6i8OmX8rNHkTIWO5G7jmsjNTkupW13Tv7J
1d7ZfnXGfNzkGqCjd1qy0N40clnNMZpIDubf8AeAqvGDuCkbd3QmtFselQk5Q1IHj3HmopI
RgdavlcEimOuQKq5typmaN0f3efrV2cJPZI7ffTpig2rscjFNWORpPK4oucFeBvaBdMtxGx
xyMGtR4VjmuXjZgGQnrXL2EphvPJOd2eCOldT5iyWrAH5tpBzSOKnL3uVnnyxyQ3UhC4V+t
behw7dL1KZfu7SpJpbm2Wa0cQj5k6seBUuj+YvhHUVCMCzlQ5HH507mihaZzJ8sYTn7pxUG
DjpU6x7gndox8x7U7AwKDpWh7NfC+lxbWshk4GSfpVSbZa24t7lAJDycc5rJtvGklrOYNSt
yWIxnFR3GoW1wzSpLsDHpXlwpFzqDL26jYeWucCsK6kXaflP5VrXTQtCpWfJ7Vk3bSbT8wr
upx5Tz6kuYy3kXONvNVWVt4dT05qzIWJ+Y5NVZOhrvgcMx/nTe1NaRsfN1qvSN0qjPmB3Jy
P84rX8N6TDeNJeagxXS7b51J4ywrDVGkmWNeSxxXReIrkWmhW2hxfeOGYUG9P3lcx9e1yfX
tUe6l+SCL5Y4x0wOBV7w/owuphLdj5pOYx7VmWVqt1dlFXhMc132k6eqwq6PlhxisZ1LI64
OzSOp0jTYUMaKuR7V2Fhp8cl4bVJFiuiuY/mGaoaBbM5S3gQpI3ermo+HNT0LWINet9Ml1K
53AFR0ArhlO52fI19B0nxHDK815fAyLJt5GflrqJNbgh1OKxbU40mPZhius0Gzju7COc2r2
dxLHvaNugNYfiDSvCg1m2OrWZkvs/K4FYt2Mpq7OqtWhtbD7RcSlgRnIFXrZ7O7iimtnLEk
7varAjsotL80EG2WIfJ7YqhpOq2N1ZyR6dbbVVvmBo5iOUgheO1vZyV5PtXm3xE8ZX3h+7j
ax0RVY/xhc16HrsqR3cDLP5Z9BXOeJ9Qit9JhuYdMGqpu5BGSKfMHKReFvFsmuaYJbm3KSI
mXBXGa5PWPFFhdi6SVWQwseCMdK7qxmt59JW7W1FmxX/AFXTFcd4ksdJulaWRczHqKpO5rF
SR5LrXiDw/qCk/MJe1ck92rOVHK9q39b8MRvcNJbuI/Y1yq2clvcMjnJz1pnVTqyTL8c6oM
Y61IZBsxkZ+tQM3y7ScZ4ya1NM0G/15g8Agt4IB807cUHrwk1G5gTyHcazJn5Irp9W0u0s2
dYNTS6YfeYHv6VzUmCr7uSOhrSB5+IqJ3uZs9U6uT1S2eY+2u6B85VaWouauWs3kncKpbPL
YLS0Shcxp1pU3eJ3nh7xjc6bOpt5CpT73PWvRofi3qUsQhhxuxXgaqqqH70q39xC6mHgg/p
XDUwqmz34Zmm1KpC9jt/GHjDUtUu8XTZHpXC3TbmLevNS6lfx37IUXEw71VR/m/fnPrXTQo
KKsjzcfi/rErpWQiY9asx9KY7WhQeQuJO/0p8fStJKxx0Vyu5ctVPmOzNxip7i8mbRfIhbb
8x3D1qkvWp9qMP3gzWJ70XcyNriSNAea0YmZR8xzU/lW+fu1JLHFseWFcFKdzojDRl3w1d3
q6+qWCp5u0n5lrP1a4uLnV7m4upENyrbSAOK6vw3arpOkXHiK6YCR12w57+tcWzvObmR/vz
Sbv1pGKXIxlSRffFPp8fegpOxKf4aWMzQziaElSPSpEqVv9XQa83MjofD3ivUrfVo/MkJTg
cmvoS/1KGbwbBcKfnKjpXydbw3UurQLb872Ar6JXfD4ZsrDdlsDcKxlTTOSWjNu40xtU8LC
buvNYOq6C954WglXIkt85Nem+F7NpdJvIx/cFUPE32fR/CbwzcyTjCj0rCKsZyV3c+V/F1o
v2yCaTIA4J9a522XdfokfT3r1nX/AA5PqOj5Yb5R8yY7CvLPs7RXkguBiSI8CuqLujdO6PY
tB0e8udFhc2qeUo+9kZavTLXQrTUtHit12oyfNg9MivmCHxDrkSoLfUGVF+7H/drtPC3xG1
u01OCO+k3QH5c+9Xa+hlKGh7laN480s/ZbJ4TYf3MdRXK6r4I1vXNXea4uIIQ5LFbVdjfj7
16Vo+pRX1vBdBvmIBrJ8a+KtO8K51e6ZGwuFiB53etL2Zz8p59q2h+H/CPhS5fUY1Nw+UUt
/rCfevE3lW8ImUbYd3Faeq33iLx54hkurhndZWyo7KlSa5o66VZRRhdwjHzYp2tod1GXLGx
i9+OlNbtU6nKg+opaDsUraka9KbMvlgSL19ql7VFH900GNT3x0lnM1ql7B/CwDVbsdUjTVl
tZELuU4X+8fSqtjePBqiW7AtBKpBX/AGu1dNZ6XY+EEfxDr7CaRzut4e6ntQeO6fLWbHTaJ
JY6NLrOsbbWI8rbg8/lXOaj4kluNHXTrWzW2gf5sjq3vUGs6/ea3qBv75sxN0X0rJZWViWb
IblfYUHbo9SEMFiEcXX+I001M33TUJoA9YurCx1CEy3UAacDqOK5e1s4Ptz27DC56E11SyK
Llvm+XH3e/SuYkaAeIA3mfL3x2rgpkzRcubCFQV/hA4Fc9eRYOOfzrqLiW1mY+W/QVz17Im
/FdiOKRl+UoXvVORRWhMwFZ0rjdXZA45kD/L0pikNIFbpT2+aotjbi2eE6+9UYdbGp4ft45
dSeadcxw5IrP1K5lvNUa5Ztzg7QccYrY00CHw9fXJ4LjC+orn7Y/vGDfMS2c0dDrprlj7x1
OiwR29s5wPmHHrWvoFvqC6j52cQ84yOAa5hbh1YMreWv+1W1pPifULe8WG3ijmUgj5un1ri
q3aZ1UVzSVj3bQJGh+yx3BjnnkIAkX5Qtad58SJdE8Vv4dGlzX1z/AAyx52rXJaPqCrZ23n
NbtK5+6jcivQriS7063h1LSNLgnu5IwpaTBb615vvLc9lUubY9F0mea/sYLqRipaPcyYwQ1
LfafaXpWe9VWeP7rYxivNLz4kXmhm28/T5GkZdknljjJrstM8YafqWlxvcTRQyydI3YBqpX
ZE6LT1Quo6pb2MRmN2YoVGGTbuzXO2/jTSQ7Rxo9qkx2pIB9810AmsWsZ1SOGXJPEozn6Vi
JZW8yM7W9sPLyyIR0PtTMuVI09Sa3g0pNRdXvZP4ccYqla3sEzQDcBk/cB4rkLvxdru24W3
sRDbQZGXHB+leb2ut+J4PFFvqEqn7BvyUB560Fez0ufQGqLDZyG4mlZVI+WNf4q8k8Qa5ql
nfPc22mvcQnouOnvWj4o8dakfKbRXtriRl/1UhyyVgan4s1RdESa8t0iuz1UYwa1jG6Bcq6
nNvqEOtTstzuinHp8o/KsS8jiWZlGcrxk96saneXM0P9pRWgif0rnZdRurwh3j8thxj1quV
icorqW2j3Kx64pup6pfQaILS3cxxt94IMZqtFNMo5UnPenkySLtl2sKl+7uevBXp6HMPPI0
qfeGFxxV+MyNEcnir/ANihJ3MvPtTjbgIQtaxqRZyVMLzq5iTqaqAmN9y9a1rmIrWbLGR83
b0rtg0z53F0VTIZGZjubrUe9qXcG4Pyj1NMGGJCnNa2POHb29aN7U3nuMGlAycVooBzDRgd
Kcqgn1p3ln1pF+9jFO1gu5EhXC5Uc1Im/FPSIsMVOse0VzTZ2U6cn0HxqOM1YVVFMWNhzUy
rmua6PXpjflpd3yMrf6p/vD1p2yo7xT5W2M4p6HZdRXvGtrt/HcaHpunWRKwQK25c55rnkZ
mdS3VRgVLBNGqeUwJY9+1MkUpIOMg+lM5nOMnoyTaKkjUYplSR9KBlhVXbRnjFKOEJ60wsq
x72bHsaRXNGKszQ0eSOz1KG6boG4zXrOj3smpXvmN8yjGBXhi3El1ewQW8bOA3OK968MyWO
kWcM1y252A+RetKWxztpvQ9q0G4j0jw9Nd3jCMuv3T/FXm/ijxBHqhS5ulxFIdqJ0xinXms
z6qES4Yrbr90D+tcf4vn3SxxRMJPKxxH0rj5kN6Grb6nb6fp1zJMnnHGEX0rw3WyLnX5Z2O
xS3C9K9Csb5muVSZs7uMelY/irwz9pc3FkoDgbjXTT1Q4yRw023zcKBGvdvWm2/wA+rW6Qu
7ncCABwx9Ktx6NqTwSS3cJgjX7rP0b6VPpGvXNkXgt7GBplyElfoD61stBtpo9tn8dWPgnw
xatdHdqkqjy7QHJX6151aNN4y8R3PiDxlcTw2MWWEQ4WofDfhPUda1ZtS1xxMZT8zsc7R/s
16fY6Hb/2dcaQiGSDlFaQDkVXNEw5Wc54e8UeESk9no1uQd21JH60zXNPkezkEjBml9qkg+
HVpo15JdRPtQfMFPTPtW3JZ/adP8+Y7VT1qG02bU9NGeNyRtCxjbqOBSH5QvrWjrkO3VPMT
/VA9azpGDy5XoKWh2rVA/yrxUEPI5qdvmXFRxxlByc0ybMu6XPpdlei71C3MxjOUw2MVn+J
NbOsa5/aMrbY0XaiN90D6UsseUJ4Jrlrlbi4u9jrlQe3StopWOOslHVj5r4Mdy8H07VraXa
Pd6JNescskm0H04rCuoFj6cV03h5nHg28C/8APf8ApRJLlOWnPmlZGe2RgGjYuBTo0YqS5F
B24HzCsDrsz2ax06a+b+1GhEMZA+Rxgmor/SdLk3SCzZZT3C11kU8NxbxKw2pgYz9K5yT7Y
uoXG6Q+SG+X6V5VOodFSmcLq1otkpaLPPasUW7ypuOa7DXpoWJVV3H1rCVdkFehTlc8ytHl
MCaNkO05rOlB3dK2Llt0hNZzDMgFd8DzpblTB9KCP3Lt68VakjqpKXVZF/hUZqjD7Zp3R8r
w15SnG/FYm1oLiIKC2eoFbDyJceGi/wDEmP51QX/j/T6UdD03DmiaFzZSXUaMqkJ6gV1Ggx
6TDbCK4gLnuw7VzMF5lza+Yy47dq2bHXzp86WT2aSIxyzn0riq3s7HXg4qD5pbHa3Om6YXt
JtNEjPkcK2a2ZPF2saZrFtcQ6XKttaYilLE/OfXFcNa69p8usTNJK9tAi5Qx+td14Y8Qrrt
t/Z77HUNw7jlvc15M1UPpqM6dT4Dq9S8Z6fPp73E2lSS+am5V8v7retePalrGk3moJ9qvrq
1l3cLHnivXfFQurXQT9heLcF24A7V5mNCn1MWsjwxpcluu3rU05cqtI1q4c9B8M6Nri2I1K
48TNLaKoZI5Bj5e1GqeLL93S30aSASKxEjs4wRVy2uV8PaEkmpBrpZ/wByYhzt7ZrzPxVoP
2TXNul3RaO4HmDHQE9q0U7ux5dejyxbLd94s1x7ttJupEZJD8zxnIq9qmgR6wbWDTdXYA43
Krc1e8P/AA6QaeL/AMQXBSIjOY+tULW9tNB8UW/9j2pmj34LSH3rUz/5dj9U+H2haPChbW5
o9SmXK7mxgiuA1XStSLGOXUJZ9p4ccivdfEvh+18XGEi5S1nYfMTzj6U7TvCtr4bZEs5otY
i24k3jIU1anY5VC+p89+ZqKxfZ7iV8elRRQySEmNj8pwc17drPw2j1S5/tdr1bbHPlIODWL
rNlplnpLPNAkcsQ2qVGN49aftbGkKPM7Hm8YkXCnmptlQteL5hcJ8pPWpkuIpO9NLnO2FTl
9wXyyegzR5XqvFTrIFX5elDSZUis0rSse/SjD2auZV1CvPSsa6jAGPXp71tXXesuZcvGx+6
nau6m7HyeY04ydkUtO0m+1i9Wx02IyXDHsMgfWtrWvBF5plmk0l7bNLj5o45AWH4U/SNWXS
IbxrPMNzMPlkHGK5+e5l+1yXE9yzOxzW/OeN9XKRVkOx/vDrmlT71Ju82UtknPerQt8pmtP
aGTw5FT44iXztNTpb1cjiwAKTqGtLD6haw5Y5HarX2fP8NOiXaatJXHOoe5Qw+hVEa9KCmP
uir06wRKCvU1DGOd3rUGzochW2sOqkVDcc/KOT6Cr9wflqlFOcGdpk3D2rSJyV/hMieORfm
2lSPWtMlTp6MvzP3A5IqvMbm7cu7Bh/Dimo0lqRkcGrOCjuTds9qkj4HPGenvU00bRCFpIS
kMvQkVGMed5DdA3yn0FB2kxYRxndwcZwayZGmvLjy0Vtp9BWrHMkutJZ/ZzcBsKcV1GnWHg
rTbsy6nFdiZf+WQbigiUeYxNDs1sJwOGkPNd7prMsitcAySE/IBWfN4h8I3F2Fg0aW3UADc
e/vWlb6/4QsQJxDczzpyqKeppPVCULHbWNlfXioMokfoTXQL4Vs1zPLCZnlGMqMivMpPjBc
W0fk6NoAR+zTDNc1rHxI8fasfIkvUsUP3VtxgiuX2YTO+1zwtp+k3ZvrjUorRQc7WYbvyrk
L7xhoNnetDpMc2pXWMDeMITWfZ+FNZ1W1Opa015chRnzZMnFeieEfBPhm+0Xzbc/6VGejet
WnyaHOeZXGleKfFUitdRmyt85MKDhB6VcufANnHZLH9p2yDB5bBJrtdY8PeKoda3aXE7WY4
kKniuS1TTPE0F6Ve0aWR2+QFu3rVc9x7amdaXviXwzJh4DcWi9Oe1d94f+IWj3zJDORaS9C
HO3mvPtUtPFGmIGurlBG3/LMnNT6T4avfEE0fnCIkjK7VwRQL2h7hN5F1ZGaPM8YGcryK43
VLiS/tnsrQ+WPWudu/AvjfSCZLHU7lIGGBHuOD7Yptt4w8Q6BbGz1Tw8Jv+moXk0GsHfUzt
TswLc2zcv8A3q5Tb5cjQd0712Q8TeGdRmJuVmtj3BHesDWLrQri4C6MzMy/6wt6dqa3O6Bm
0YNFSVqajAuQc9KhtYImumDL14zU0rMIyqsBnt3NX9Jk0i3/AH2oafNMU+b5WwDitFscuKh
eFzltW0qY3Iit4nlb0Rcmuj0jR73T/Blz9tsp7YvNuXzYyuRjtmt2b4nLHEbfSbCyswe8qA
uPxrm9Q1q/1c+XeapNIPv7C2Rj2olex51CFpXMYjAYYz64pqiEoMipWk4aSH7oGGz3qv56Y
H7usjvPcBfNJZrCi8qBjH0pjlpLdgw5rG0meZ7rLHAx0rWe6gjkdZpQGPQV5dVJS0LptuOp
z9zHChcyID161zt7JH5ZW3P5VtalcfaJZI1jKrg8561zMw8rhBiu6lscNXVmZKJgTvyDVba
3mD1rRkEkjjcM8dajWFROgL459K746I4JLUgeN9maoT7gjrjJPWup+xK0JPmD8qzXtY/MdS
2Tj0rP2ht9XKOnqkmkT2+zqMgVRhJLh2OWVsZ9q2tPTy52Ux4U5BbNZLR+TdTW+7dk5Bo59
DeFNpWLlw1s06BWK4xkAVtNpdvdWQlErADAJqjpWn/b7YHcqv6kZrs9ItBbW5t7lBKh7iuS
dSzPfwmHU4NNHN2Z0q2mW1EW4d8iuxs5hp7JJpojt3YfeA5qnqHhp1YXtsI8ddo5NXtInaG
B7e600SyOMrJnGz8K4K1Xm2PUw+DVPY6uyu9duvJ+1Qi7tiwLnHUVstfaSupxpNGloF+7/s
ms7QdYvdK0h/tkkMlu7bE2DkGq3iGxtLyayeacR+ceX6YrgtJs6ar5XYXWdd1AaqzwWqT2u
MdMg+9Y1nqa3ly9qmiiWT7zE5+T3FdXdtcroezw9DBeSQDaSeC2K4GTxZrMVzIotEs7sDD7
Y84Hv611RgzzK1SKTud1p/jEjw7eWsNqY5rfI/e9P1rxHXr+4mu4nFw3m787umOa9WhuLTx
noX2MFbe4T/WyJxvNcp4l0u+On/ZLaxgleH/lsox0ruo6bnm1/fh7hmQeLtb0xo5Y7oF0GN
xOeK6aw+I+tDbZ2McSmfhh/eY15x5Fy9uqyxICDh2P8NdVo/g3XdURLrSXRlUcfLg11ShCS
0PHpqcd2e06TrOvR6K0Gs2KNMo/5Z81zmq6LJrUDSaqgtYM/Ix44qhp9h8QvDPhy9uZJEm4
58xtxSuf0/xHrHie1bS9WvViHO2Reg9q4PY8sr3PThU00IPEHhvT7SwItJ1CKM7wetcCWaF
xsVnT+9XVah4f8QsxhimWWzU/f3dvpWHA9+17JYLCCqfxletdlND8wiuvl+TLD3qc3DGM/L
g+tZckrRyuXxCgbbn+8fpW7p3hzXr6za8FusduBkM74LD6UNK51RrSStcypWZvvHNVDF5jF
Yjlx95T0FWLkm3uWt5lKuPTkVFgSAKf3Yz8xHUikRJqW5XNpLcSqltFLO4/hRcqKoXWnMr5
n3I/91q78+KovDOiraaPbRLJOOZZAGIrjbzVZdWujLdqrMT/AADFdEDlmkZsdqAQd2DVxI2
A/wBZkelTrDFlflKg1PJHBGQqNub0qXPUmFO5Cimr6RR7FO0ZxUcMe7virKr/AA9Md6hyud
sKKvsN2r6U4cdKcqbmKqckUMu37zYqLHVVapxK0pVvvDJqIzyLgKcgdqRmHmOjkgjkbRuzV
MXP7ssvBJwQeoquRnBVxKa0Lk18NmDFk1RWQqsMZO/c3Ix1q1GqiLzS4k/2cVJFa281wnlt
sZecHnNXFWPMbc2bcl3ptpNa50qKSLyiHB/vdjVbR9HjvfE0MOoNm3fMwTttHOKpXVrdzXX
lukmGGIwi7s10mn6P4ptzbXU2nGOJVMayseSDx07VR20uWK2KfivULXUbiO3sI1itYvuRr0
WuamDkoIxuYHLD1FXdVs5tP1Y282F9wc1nyb47hGjbDg53diPSguLUdzsPD9po+n+HrnXnm
LXTN5aJ/cNYUkzX180kjbj6mq8etCzs5rJoA6THOc/dPrUdlcRFHlVskdqBzqRexekVl+XO
VpIp2t5A8YG4dBTDcxxwq0zY3n8qqw+fqF8LWyhaVyflIOAaDJzVjpof7RvWTzAsMZ6tXbW
Wl6Hp2jpf3EsU86c7jya428sb+z06OO68xCR0A6fjVrw/ppu5o7WWZ2gJ+7941nM47n0P4P
13Sdc0JIZdgGNmCODVvTfA8Fhqk1xaSCOB/m2DpUvhbwVZR2VpcWsJihiHzg9WrT8R3a6Sn
mI+1AMbc1xt+8NSSRg6tqVvo1ndAEgZy6dpDXjWqXs/ibUxdG7a0ig6Ro2Dio/iH45mvHFl
akDB2lgfu1X+EHhNfGmt3k+qzzLaW6FWMZ++a3t7tznc7uwXn9kW0sfl3i311LwiyHdtNet
eEfCj6faQ3V4N0syBwQv3c1u6L8IfCGmXLX9vatPMvKCb5tprpbe4ljikhnhUBDtUgfdHsK
wuzphFGNNAqgqGLy9t3Oa5XXNPtbe3NzdRI03aMiu3uZobO1a8uWVkH3G6EH6V5lqt1Nq1+
1y0m2JTw7cCmlJmjVnocPq2laPM5N1YorNyNg5rMXwOJbeW4063wgGZHkG3aPatrVvGfhXQ
dyK39p3PqOAprzvWfHnizXiba2byLJTxHEMEg+prshFhzNEM0Pk3jWpYEL/GtRbj61HHa31
nafaplIVuqtyaaJs9VxVnRCoSEmqlxH5wZWJyRgYJFTGb/ZqNm53elFyqrvE5w2MyXflt8w
9xXR6JZqgvd67pVi3KTzio5JUjTzmj3se3pV/w4vnXN8WbG6A4B7U22zzaf8QyyFaGMY56t
71Vk4bA4q1HxGZD2Ypj+tV5hh6R2XPWdHxNLuUfLjrUWtaW0863EUnMYxtHesnw7rFwNb2+
R/o/04rpdUuz5paOLateXW+IjDzvE5eYmNFVxhjwc1n3EKM3y81rMsl1LuMfAPNQ3Fsu/wD
d13UvhMaiuzHeMRnaVwTVGS1le6RkUkZ7V0D2Idd0jYaqHkPHdIQ/ANdDqWTMVRvJFu1tDL
AcfNjr7ULp1xhtsW5D0OOa1tP8u306SR/4jVltsey4WZViI+6a8/nkevyxORTS8XeySORHY
8ZHFYmrWa2+qbozuXHJFehaiJLkLJb4YjuK5nUdPb7LI7j56uE5N2JlGKRl6PHIJS6XAVT0
Ga7bR7e/luQucoQeT0rz3SrlYJQkn8Jrs9O1a4W7j8hsLWWIi1c9LB1rKyO/tNCtocTRyyy
Tn+A9Kl0yz1IazMuoaYv2aQnDkcCoLLWb35PJRXet+a/Z7eNsMtwfvjsDXmJSPQdWRx2sWt
xp+sLbQx/umk3AHkGneIbm2vbOOG6k8h4h24rU1q8dr+JJNm5lwp7g1zpkuFe4sbiFZmfpI
RnFbwTsZTkmryeppeF/Dd9cI19DrPlwKM8Px+NRatFq2nSz3S28d5bTDZ5qjOMVztpJqnhf
UIv7QumGnzvyAeMGu4uvFGg2t1HFaxPcQbQzIeQa6VJxPJrPn9wwfCPh641KK6uzeLp6cne
x2ijS0C6nLbSaokqsSoG7O6u2gs9G8XaFMmmTGxl7xKcVyHiLQ7jRlg03R7HzJz1nJ6VpGX
MYqSpq252+l+DvCl1EUuPLFyezN0PvVex03xb4M8S/vYYW0iU4jCehrmPBMF9Z+M4k1y6Eq
FCdqtnB967OPU9UhutSv7iT7RDHu8iJ+celPlbe5xznd7HUXsFvNZXVizfLeL829vu14He2
T+EtflsxBHJbuCyuT1+lZuueNvEGoapiS/kt2z9xRjNOTRfE3ihFN1d/Y7WPgyz/ACk/T2r
oVLzCm3zEot9euEaaCbdCx+6rfdHrVO//ALUKLb2cP77+KRV+9V6fVNP8NeTYLcNfeWw3sh
yGFLe/FC/WMwaPY21rGf4nUEitIxsdZkrofiCW4tbhNCluyr/MNvH1pvjHUdcS+htrpjZwq
MCKE4/DiqVx4p8S3pJk1bMTdTH8pHtWc7Tyo0s1w06dWaQ5P4U7aiJI9P8AEN2oazt3uUPt
lq0Do+sWto7XGkXKDGdzLWLFe30Lf6HcSxp7GtGHxJrUL7Y9QZpB1WXlaXLcL8uplXv+kLH
HIrRsv94YxUMFusT53DFdGfFVzOwgv9PguWb+6oAP40n/ABTV6ePMsLj81FWnYhu5nL95XP
KVPJLbNIu1dp/vVYm0i+iTzrW8jvIu2OprEluZo5tssXluvPPSsnTu7l+2jBGxCryOUgUyM
OoWprYnzG43lT8yjqDWQmqXUS+dbFd78cUQxXElyBLceTJJy3OMmhQsVDHpPY2ZNShRjGkW
2TvWPfXz55BFSS6dIl8qmbIHzFvWo7qxnS6W42F7cdarlRFbETrKyRvWXhbTE0T+1PEeuPp
8zcxxQ8kjtmubvra2t5DJbXCzW0vCSZ+Y/WrfiDVhfiGNP9SigflUWmXBEUscdus0ZA6j7t
a8xxew8xbeBfs37l/Mb0FPsp/+JzHaGMhmYLn0NPhmt7OUvIhLHstdZodzbafp95qA0MXer
I2RL1QVLdzop01E6ORbfwPp/wBrmmiuNVuV32yNz5YHXNcFeeKvEeoXT3kmpyRzNwYx9wD2
qDWL+61TVZL+8yJpAMpnKr9Koc0jTlEmPmSedM0k0vq1R5zIPMYbuw9ql5pkm7G1doPqaCZ
PmMvUFkEqny2K57Crmg2Ml+0kMKtknpWtY38dmuLqBJx371ueG2t7vxD5dtD5KsM8CrWqMH
G3Uz9U8PutzaaYylpcB2A6gGvSfDfhGysVjbYd5A+YdRWZplmNT8ZSMH8zywEz9K9f0XSAx
5XOztWTlZgNtfDsep2gtryGMw+pHzV0Xhf4c6Hpt6Li0tzvzn96OK6PT7GNIo/3db7TQW8L
CQeWFHWsqztsTykd/Pb6faMxZUdF4C/dr5u+IHjaS/vZLW2lDqDjKmun+IfjmS2juLO1Zn3
cZTk14RqNxKtmbzzHjZ2zllrnprn1Zy1m4vQy/EifZLeCRstJctuY+lb/AMMviNF4D1G5t7
tGlsp+S8fODXC6tqU15PAkz7gg6+tL4c0O+8S60dOs3VNwJZ26Kvc13qmnGxxKUnNaH1Za/
G7wtcNFHb3TmaTpGOprXn8aqfmtLdnvnG5CR8q/71fPNp4O03w3fm61/WreWCx+ePymGZD6
Vna98TdR1Qyw6FH9lsiMNnhyPas/q67npxqcvxHp3in4l6fprSSaxcpeamfl8i3bKqK8lv8
Axb4l8ZTPb2rG2s88Rx8Ma5bS9NfVr+PzJGKSSYYv96vTplstFji0qwtx5zD/AFwFVyKC0H
7XmehX8P8Aw1m1G6SS+IIHr1rb1rSdO0JfstpCGnPDAdRXUafqH9ieGlgP7y+k+6e/NJYeE
b7VLl7/AFByGkAODUOs1pY0esTza6iuZ7DZIhf/AGQOa56/i8hwNuK95vvDMNvFiKPcRXCa
74fW5haRY9uKcZ3JTsecsvyqQOtNBXcAxxzUtzbtYzGJm3Z6VDs3c1odMZcyswkVWkK/w9j
Uuiu8WrSxhSA0f6VFWv4ctbOfV3a8mEKrH1JoGqEU+ZMxJI2S4dNp2hs5qpPy/HNamoSLLf
SxQjEKNw/96qTR0F8p6N4agkOobfKBX0xXWfZ1kvTFNCpXsCK5vw3dFbzzGxn0rq/tSvcli
vPrXnVYSbucuH91WZz97YtZXEpX7jKcAdBWFj616FcRW90gDsQfp1qg2l2oHypub0rRTsrG
vL3OQNm97GkakqS2N/eo7vRo9Ovo1kmMhPRSa6ee1aEDchgCndxzmqFwba5uA7Zdh0NHODi
c5dyMAYxkJ/d7VXMwkQRyruA9a3LixWRsrn8qo3GmyABoxuJ7VouVnO5SW5XjnktR5sJJ2/
wdjWRqWoT3Mo3AovcDpV65SS1YYbLn+Gsm6RvLYu2Sf0rWEUpXMpVXaxl6lDF5kE1soUN97
b3rptDa3ktTuA3Age9cxDC6tuLb1HQGmwXFxZ3DbX2ox6+lXVip7GtDEOCPUbXWNP0y6jhj
kd5W9+la95r0CwvJ57Db94k9683t7lNgmYBn/vntXQaHFb6pDcX+qSiLTbY4kYH75rm9idP
1uoZF7rmp3+prLb/vIA2Fkxk5q3pmoahHqMjXcmV9GFWv+FgeHLGfyNI8NQmJDw7yH56pX/
jS31B2ddOhtd3905xVexfYX1ib1Z0erJp2seHVe6lMbo3yhulM0/R5Y4rSVGEyuduRyQK4L
WNWnureBN2IwQMDvXTaZd3tvDELaYruUDnnbUTpS5SPbq+53esNb2emLb+HmaLVWHzeVwas
6TY6uNNSPXJ2aVv4ycmseC1mtoBqC3hNyf4yK2dQ1y3t9AKCRp5EGfMPBJrOEWtzOdU47UI
bjw34ke7SSXyJjl5CemK7PT57rXrTdYsqxY5kJxn61m2SL4j0OSa/bZAg+YsOn0rzS/8AEG
oWcs+naLeNHaqSp2/xDvWqWprTjzRudRrl/wCF/DeotcSKmpaz2VhuiB9q43UPE+ua3Ixvr
mRIuiwq2EUewrHZg67JF8xOwY5P50sZIGGYlR90egroi09DaMLMnVQkbbRjIqp5Kk5KgmrP
nKqH6VCtwrfw8+lXymlhFQ+YDSzeYeCxIpWnSJQ8gw3p7Uk15ZhA3m5Y9gKOUylUjHRix78
Y3HFRzE7ypXIpI7+3LYDfnU8stuqCV87W4DdqOUhVYz0RWDHbsAwp7Uu1sYyanDQ8NkeX/f
HIFJGyS7tsi8dOetHKVYSC8ms2zDIwPoDWiNUtLtPL1GzUq3Bl285rNYRsOeH70jeZs2qcj
6VJMqUWW5/Ds6qLnT5EmtOuFPzLVaG0vJnfcrMVPys3UVJbXU1mf9HkMQ7jOQa3LXUo7sqI
0USKMN7mne5lHDJs5xri9tXZJyTju9a1pqkctiYrgNt9B0qXVY4Hlt/Oh375NpC9vek1iS3
06BLa1t1O4fe7igUqnstCGTT7G6tUCxmLJ7DrUradNpkTtGhVGUbfenWWvWfkiG5jVBGM7+
9Rajrcl5amW3YzRg4Cj+CnZjjWhPYo2k919r8i4tRl/ukjmu71NT4e8F22mRS7bvVPnaNf4
RXKaOt1deJrJ7xPLgAzlu+Km8Q6n/aWty3AY5ziL0iA44oaNoTizLDEsd3DL8pX0xS55qQ/
MxYrg9z/AHqTb70jZK47A9KayKw5UGn4NIRQRyMrFVXouBVvwzqF0t3MtupMg4Vh1AqIx9+
vtW74NtUjvn+UEufyqk0kYVWoNJnpXgCxkj824uIQszsWJxyfevbPDtiWhXzCQJDy3evOvD
keCqt1JxmvWdPdYLOPts5zXNORK1KnjLxna+BtEivprUzIzbOmce9ctqfjwa1ptvb2cmILp
dxlJ+ZKueLriHW4ja3Futxbr/Ce1eQ67fWWjade2tmuSq4Rs421inzAZvi7xxpmh3TWOjrH
fXydZphuHvXBXHja71JWj1OzjkQ9FjGAK5yaRmZ5zguzZJPOahkUSlZG+XHZeK6YQSHyc50
Fp4budevEfS02RvzMZT/qh7V0N9qGgeCbCTT9JnW61OVNkko7A9RmuFj1y/s4Xt7W6aGJuC
o6/nWRt86Q7RuYnJJOTXVFHBWUaT8yfdPfSO883y5yqluBUluGW/WSVw3GAR1q1pOkSahfJ
DGpKd29K7iP4ewsyGG4bepzjFDdjKPNVMTRjt1CMBmMm7JL+legXFjt1izumVniIG5V6Gn6
X4EuJ9R8y7HlxBAF2jvXqWl6JEiQ26xCQp3YVyzqxWh1QoSiZfh/w5Jq2oJfyJmOM/KrdhX
rMeixrbpI0fBGAAOlGhaO8KZRNo/u4rtbWylNnIAmTj5R6VxTknsdXK7WPPL3QmVDKsR2n1
rzDxVDb6fE0e4faD/yzHSvS/GWr+IUjOnaVp0ss3TIXgVwX/CC6xdxG51q4Cz9dw5NKE7bk
cjPH73QBcBp5flc9B6VyN5b3VnKVEZZK9svdB8mQq8zPt/iK4rjtYso0dlfHoNvOa7YzTQt
UzzwTQudpbaaf8kQ279+7nJrTufCGt3g82x05iPTpWdL4d8S2gVrvS3Rc7eDk1rudMJ30IS
xICg/KOcUhbgVYksbq2JFzbyRLjILjBNVz0FBsdloazW9+BkvXYNqKrIGMeFXhj6Vy+lf8h
I/StlW/wBOZJJAkLfez61zVDyYVDqLOWC8iDRYb6VJOEth5rHFctbtcWN8TaI00LnG4dF96
1r1dS8kSLIHWuY6faEst9NfnyI7TzDj6VmeRcQXQUWOXz93Iq3b3XnqsbEJcj09KW6hMtxC
iyYfPJoDnGvLAwMU0Xky+mKpSWvl+Ydw4Ga1pSiRGFkDP/ernb+zvYVeRXJjYda0gTUObuI
1muJLjzM+WelU2s5bls+WdtXIXFs7+aM7j0qZnmVfNRPkrsRxvcx5tIKglTgCqU2mRSWbss
mXHatmO+juLp1uDsCfd/2qp30n2mfA/dY6Ad6Y47mBbvJGr2s/yOeFB71q3kjQ+DJNNi3Rs
7bn5+9Va+00SW5uIn+de9UYpJriFbdiScYNM6SgGDJEUUBEXaQPWoZJwnanXUMlvOYPWrNr
pcnEk33a1RjOdtBBNut4mkOF3V2tpcL5UXlyclePeuUurQLZLjpurpLFGW0j2LlgoxSaurH
G6lmal1q9z9iKJITt6+1XdJa61nUUhJxbRgGRuwFYOoLPJCthEmJ5sVra5qH/AAinhyPw/Z
ruvGUGWXvg1Hszspe+QeMvFjyZ0bR5BHbw/KzJx5lcUrbWVV6H7zVENzFpS27d396gefYaP
ZncnyLlNA+WOrVFJcRxD5cNWX9sLTBe2a3bbQYdXCB7hbdv77HtVKFmTKba90x21IGUALxm
r8U0MkZaNQ0g7V0d54U8E6daJHca7Nc3j8YiGVB964+8tWs70RwtmBTw3rV6GN6hctbq2vp
zaahi3z0Zqh1HS4tNYlP30TdHHQVppBY67aiEwmG/QYUjuvY1RSfUNFn+x31ut3bk4aNu4o
JlfqZaWKzkNv8ALU9CeK2bOS3sYo7XUALq0kzsA6j1NSTaRBqcBu9CmNyU5e1l48v/AHfWq
OmaXq+o3Un9n6bPcSRYSRSM7M0zKm7SN6Owh0+zXVLaFrzSJTh175pkmh6XrERuNBuwko5a
EnBH51p6hdyeE4bfw/cQ+ZbuvmTg9UzWFf6RBcwtqnh6Z8Dl41PSkdXOZFxHJYzNDcMQ6nB
OODRHfbZArHgiod2p6tcx2yxyXTAf6qNckU2OxvHeW3SxnM8Zx5O05FP2Zi65ohklGd3FM3
CNswSbG7+9UpNO1O1XzLm2uLdfdadDcI2BnP1qJQtsa0q9zet9TaVBBIyq4+67dz6VDHqp0
/Vg2pWZux2Uc5quqxyRn5NxHI9qt2lto1zCft11cRSjpsGahDlHnMeS4WbUJ7o25VSxxEOc
A16BY+AVk0Oz1WDUltHnbdNBJxhexribGdNO1j7SqeaPMCqrj7wzXdeNNQvr69to2mSGNIF
ZYVOOtaEYanuYvja+jhurS00+4R1iADSIcc1SjmjurcskY8xRzg1Npo0NpMa1Ylv9oNXRx3
ngnTrS4j03S5zIR95+amRvGPLJnLquY1Yc5pdpz0qeMCVPNUYVjwPSn+XUHbDYj+T1pjruP
yjNT+XTJEKruQ5fsKRRWY7D82AfetTwtdN/bIVcEZ7Gm2Ol2V8wOqSGNM/MB1IrrFvfBOjW
aQ6TYSPcDq7dafQwq0ud3PVfDmGdFbHmdce1dw+qWv2KeGGcPMi8oOteSeFdet7yMNHmNuV
wasWuoC3v9Rn+2YlVTtBPFcs9zma5dDe1rxBFZRSW0ZD3Dj7ncV4T4j1SS4uZbYIWeZsKF5
JNdZezXdy8lpbwvNfzn/W9lFZ866J4Kgea6xda4wy7NyoJ6VdOmI8+1fRptJS3a9zC7jIRu
prKnYLDuBG31qTVdX1HWtYE903nOzYRV6AU6PRbsXrLdW7rEF3V2KNjGpV9nqZCoZpcA5Jq
7YafLeXSxW+WbOGx2FSRRxXEjpbwnAO1SK9Q0CXRfBvh83U1os+oyjAV/Q96U20nY5kvbu7
LmiaJFZW0caKFdhy57V21hZW6lFVSzgckd64nw/4pbWtQa3ks4oyT8vNepW9vb6Zp5uZSC+
3OPSvMqe0OuNLkLljaTNIEVCPXJrr9H01VuVIfLelef6FNqWp6o00YIhXkY716xps0BCR3Y
EJ9a59ep0rVHQ6fCyREE4NbMLkQlSzD3XtWRavz8vI7H2q01x5cT/SgYX1yI4isI2N/z1I6
1wGuSIIztYqfc1tavqZjtzzxXC6nczXkReFY0iHViaAOb1LzbtvsiMPn6sO1cbrmveH/AAt
H9njthqt8e39w+pqbxd4pt9Js2stOuY7m4nBLNGc+WfSvIjJJJI9xdymSVj3rppj5Lm1qPj
DX74/LdfZV9IeKoRa5qkJWQ3088m7/AJanOKo0xutdq2KULak2oXl5f3hnvLprgEfKF4Cmq
ew4HFSUHoKZZ2OnfvdVwG28DpWpJY/6aDvLD3rE0ch7/wAzdg47V0gX9/8AeJz61nM8WBsW
u2GAKDj2q+knmQeWRj2rHSNtyHccA1oGQZ4rmOky760SG9ik3lST1BxWjshe8j2N81VdRWW
fy2VQcH8afZ/vNTjWMcp97dTA0JICc561m6nEBZnLHP8AdrdlkG7bgZqM2kc4PmfePbtQB5
LcxA3e7ccg8CtOEq1vsZvwrW1rw/LHcG6iXKr2rnJlCPtbzFb9K0iYVNyG7tLYSFt3NQMkL
RnB+b1NTC2eWQ7skeop01oywlVU49R1q47mT10OfuBIrlVY49M8VSnjdQHTKt7VsMmyTmMn
61CyqWbcMV1BG8dzNiaK6Hk3HDjlG7k1fEE0NoTdsQ38IHSqciqZG+UDAyD6GpLfUfMBtrp
ty/3j1FBvyxmuYimkyyKTx6V1em/PbxqO461yF7DLDOjld8B6MvXFdnosMksUMdthmn+VA3
Wk9jn9nJytY1NKRbS2utfvAD9myED85rzi8vZb+5kmkkZ2ZicscnGa7Xxxqiw2MeiQ4DL/A
K7b1zXnzTLGm0AVmetBckBZpVhiG0/hWerSXT4+6PWp4LaS8kZlPyr1q0YltnQMq7Mjd9O9
bLQ4J1OZmY0cUMo3uXPYjpW2byeDThDfQsok5iZByRXR6j4h0G40yLSdN0G2ER/5eWB80f0
rCVdQt5gZd7wx/wCr8wDbine5nTUlLmRXlt7w2SyPbyrEfunby1VTLNc3MVtb5RxwUetrUv
EuoXMUduq/KnTYvy1dg1bT7m2Vv7LjXUI+soB5NI65y9ouVnO/6RHKY5JDatEdw7Mx/wAK0
P7eFxbGG9tw7t8u/byPer2l3Gn6vrrSazD5U0C5QHhW+tVIbq6tddvLo6PFLHKCiKQdi+4o
OWnRdKV3saD6c8b2y+H2DHh5D3rd1LxxqUemx2lrHFZzONjtEu12x6kda5PT49avjJNo9rM
HVvmVOldncWOj/wBg22qa/bzWuopkGJMYOOhNRI9GEeZ3OOklvdTeSOfMs5HLyHOfxrO0q8
uNG1BYZU+R2+YBuDV95VnvJZoFdY36A8VqaYvh64dbjVbKcvCcgRnhvrUpmnsjpbrVNN8PS
Ralo2liO+uIt0sjfdJ9qr/8JhrgsIby30+3glYndd+WCT7VX1fVNN8W3lvbKq6fa2w2BF+9
j3rQvrnRLLTIrLT7wMsa4IYZH1rFtmqpLsY1x4t1HUZh/a1vDPEOuAFrk/E1ta/borixtyk
ci7iE6Cuoj8BatrdlLqWk31vdxDkxFsNUHhn7Do5vo/EY2qhKbHGdp9q1g7a3OavRvHRHG2
VxtJMsw8odPXNaykLNG8DY8zoT0outFtbyWe+0X9/ao28ow+bFaV5r2l6pplnYW2lC2uIOC
w4JrRyXQzwq5ZWZg3kASZbp4yI0b5ju6muiulbULK21Jfmib5FJOWGKk037EJzHfaf9ojPV
Ca2tT1DSZdMt9L0jQ7i0eJixY8q2ai51U6LjK5zCqr/KVB+tWURvXj0qGOORJzHKAkvoelW
0LZ+6Kzkd/KpCrHgYHApfLNTLyORTscVA/ZlSjblc9xUvl0BSvy+tBMICxK20seSKnePfGp
2hSe9Phj46VO671C42gelB1exuje8LWrLLJ5U6RPIu0F2wBXS6lBpWj6altqEizXNwcGaNs
7frXnDIQwbLce+KryyzSSjdI2PQnOKTOaVDU7e58RaT4c0508P3LXl3MMMXXcV+leO6zNf3
N9O19JvZvmJc12tq62qlo4kZj3YVDM+i6hIYdY06QnvPDwxqqdRHPiaPNscNpMcllN/aCuj
eVngnNaratea9cwIYrgoGwxhU8iuz05PAejAyW2l3WoSEY8q5I2H8qvxeK1s4DFoukWthzk
MEyR+dbSqK55sMJLqZV5DaaZcWW3T2QEALlME/UV02qaHpI8Pf2hq0mJ2x5cdc62o3eoaol
xqtwZtzbmbA+X6Ve8UXFjfRwNaXEknlgDDdKxc7o9Kjg9UVPB9ppcWuG8m3LIp+Rc8GvUtQ
B1by1+1bE/uKMYrxOOaa3lEkbfMOhro/D2qarq+oraWrT5BwzqOAaxDE0vZ/Ce3abKulafD
HZoWfd85xjiuzsL+2vYQrQnzPevH7jT9Y0zY8nii1X/pnOf8ACpb7xtrGkaOZLVLO8mHeIn
molC+pyQTceZntscWPmgkkU+7cUy51O+tkCtsmB7Z6V5n4W+IZ1O0A1VGspyO/C1uzX8UsT
SQzec/baeK5HFpi57OxFrmr3zMR9nGO/wA1eQeOPF95My6TpuURfvMhxmvQNSuPMiPzBJfR
jxXiXiSOaDUpHgBJfrntW8DqpzRg/wDLeVj94nk+tBAPUCo5JmiQB1w3qe9AkYxiQYZD3Fd
8djRu4lFFFUIMUuOBSUp+6KANzRJM3WQeK3Zrh1uVKfdHWuT8OMyXHzc1v3twPOG2nOKPm1
No6CC7Z46vQyE4J6Gubsrg468V00Mkf2RXrkasbwqNluSOSJY7lQG5+6T2rKM00uvo9qpU5
+cdBWhHdC4ljjH5VEq3EXiFYxH8jHBNBpzM3I41ddz8P6U8pMV+6AfrQw2E1LG26LNBZRa3
bO6Rtw/u+tZWoWFvdKVa3CD+8OtdAzbDuxmqLRzvNv2/LTvYlxTOQbw3Jn/Rpzs7Z4qZfDd
z5RBmy3pXVNH+8PGKe2Io95pqVhKCR53d+FdQ3kqwx9awtS0PUrRfmh3D1U5zXrTPG56VXK
/OVSFZPrV+1kEoKW54ZPuiG2RSr+hFU/IDNuFdx4wsQtwJTGEYtjArmktxW8Jcy1Odx9nrE
qWl5PYv5ciCaBjyW7V6BoL6THG2px3wSWBd0cbcDJri7i3jMYjk4z3q3eaBHZ6HDeNK5EhI
ABq21Y9KhNzjYy9WvJLnUry7b55Zm/AViwxtcXCx70+Y92rRXy5Yijy+UPWumhsxFocXk2F
teyZ/1kfUVCdi6kJtWMgWq2sbQw5EmMtxx+dY7QzTSFyflU811Yt8sxbcH2/Mjfw1lRvCkc
yMOScUcx5UqXLIqWWmzXF1I2SiD7mBwa6Syv0t9kHiC28y2Q8FTkkVFbzSW9kLW2jDN3arU
32eS0XzYN+Bhm9DT5joo1HCVyXxPq2j3+mx2+j6D9jhA/16nJ+prg0vLiFxs+4hxuxy1dR9
ofS03bRNbScNH3I9K3dD0/whcP8A28FlnNuM/Yv7hpqRKhKrU0K2k6FdeKtOk+16dNYvEu5
ZzGV3CsbUjqem6cLMnfbK20P3P19Kv614+8QXkzrHdG1tVO1YkGMJ2FR+FbnVL69uHNgb2y
I+dpR8q+5oudzpt+5LodDHPD4T8MwtZXP+n3ahtqnI/OuVvdRv9UlLX0xc/wB2r2valJrF8
kP2WGBLf5R5VU4kW3VpN3mFuAp+9USlodVOnyrQjSBymZxtUdFHGfxpnktC3MckCHu/GfpX
SeH/APhEXDR+JbO+Kyd06A9jUesaXpNreIulapJqccn+rjk/5ZfWs+Y0tIyIgFU7YsB/+Wh
XrSEC1/c7ovn5LkZ49K7bwn8Otd8Q+J7PTp7G4+y3H3rhPuEe1e5TfsrwW8bvYaoZW2/6vO
Dn6mqjHmJliIQ0Z8swzyWsqtZytErHpDJyfwrs9D0+wuraeXXPLlB5VZhgj6n1qz498C6x4
Bv4EuoXt5S37uQyrg/pWa3ie9udM/s/UrO1v9rfMYceZj3I71irttHZCEasboksfA6x3/8A
bmm61b2lkX2yQO2AV9vWnTaf8P5NeM17HLKq9fIHDGm3X/CO639ntNFhuNNmxtcXTfuyfQe
9ZWq6LcaJMtnO6uZOjRHNEOZv3jB4WEX7pH4ii0xtVjk0cPBEOnPapbSw8VXE4Fmqz278Mw
YEqPWqCxxvw7EleOas2s11byMYryeFR/zyPX61pzHV7GZHqGnNaah5M7ln7s3GKasJFWpJj
JN58zGU+slMqJSLhSlHcjIxikqULupfLqOY05Rm0Umz5hxTqliXcDRzDhTJYgOBU/lH0pI0
xip6lzaO+nDoV3i+XpVCSPDZxWzt3R1Rkj+ap529DOvT5diAI3l5qlJaySyltxCexq9vw2y
pljG0U0rGEaKluUoLUxONjEH1PNTtE7feIarKxjdUnl+1U9TX6rFFIqwj8vYNvc1AY1j+VT
lTV2UYYiqklIzlGysiB0B6Vr2nia80qwaz0mFYWcYebvmsulIRhgdaZzOinuVJvtVxKZL+6
knJOd5Ynn6UxppseWjy7PZsVZkSSPDDkZqC5aSZNsK4anzaWMp0Uo6Hc6L4lC6ANP1S1Ezv
8qS4wRXTW0dxYabHNY325x8zRlugryzw7putR6p5t3ay+QnzfvOldpNrGoTQzR2lpGySYQl
Oq1EopngVKclO50K6n/atk8s0eZI+CVrmdS8tpC0qKf1qwNT0/RtOW0kn8u4l5IqC6uLG40
0zyXsMPvSUUi1NROF1a1N1crDtCCT5VOe9al54Uk8M+GU/tCSNrqchkVHDcf0pZ1017Utb6
gl3dZ3Js/hrFuLie8mD3NwzyINu0ngV0Rk0jvp2lFSK+KACxwOtSxsqn5qv295ZqGV4d7et
VzM2jFX1MsDJOCOPejsKkkZHmdo4So9aiPQUczJkrbGnpFysdxtIFXbxt024Vzumy7rrcx5
9q1ZrjdKFBFdE4s+RU0zXsentWybpUiVFOa562kk2YXHNaVnZ3EzrlxgVxyidEHY63S8mBp
GXngCrdzcva+IYFZfleOsxZrm2iSJWjyT6UXV1qN/rMKy+UCoCqVXFTymtzoZLz+6M1EZpb
hCjLgLyMU2GxvVXJePPuKlP2pVCNNCpH+zSNeZGe19OyPG6kFenvVmC6m8v7ppstpfTzLJ5
8GF9FqxFbXwGBNB/3zQNakZuHzyvNHmeadjDinPZXzOT58X/AHzQmn3hbm4ix9KBhJEmysq
HSw+pGdXPXOM1ozWd6OPtMf5VUWO/tSTHPEc+q5oAyfFunz3kAW2UFgeeO1efPpFxGjeah/
CvWGa+2Fi8Tk8HC1l3MM4B3SQHPbZk1absY1IuWiPNF0W+u1ZWUhQRj6Vp+MmeGOw0+TgJE
DXU4KXKRyyxhXx91cVw/j2WR9bO6VXCxhVwOlXFu500b0o8zOctQZrn7Kw/df3qvSPLosoN
neecvoKjsYWbT95HPqK6K10K8FibptLJgxyxrUJYq5BD4isr2DyNSt9rnhZBxtqnP4c85vO
0y6W7B52A9KhutOhmJFpJ8zNhlbtV+40KfRbaGa1unikfGQGqHNLQcKcquqG/6fp1qI5dPY
H+8BmommnjxI6khh09K0ofFGo2IFvewRzxdy6ZP51rwX3hvVo9pm+xy9NrjOfcUKSYTw8tj
zq9lmaY/Iw38CtTR/EH9iwNbWUeZ34kJHWusv8Aw008W62aKeMDO5DgiuWm0mSxmLJbO2f4
mXFWcH76hK6JbXRbTxJcO0d6tpMTmQv0rp5F0nwz4Zl0jTdVW9nuhtkKdq462ZLK9M+URHG
GDHg1akihlljmitRGuc7h3qHNLQ92hL2iUnuxI46m8upURc1Ls5qXJM9anTIY0JkGSTU/lY
OQMH2qRYsEMOuakYrh1Tl9wVamPvOyLtE+if2YdO1SfWL/AFaS7LWMcX2ZI2OQp619UrEAh
VT22sfpXlnwI8NR+H/hjbTMhV73/SJN3Xd0rufFGrJofhDUNSLbPLjZlJ/vEcV6CShH3j5D
Fe/iOSJ8ZfHnXo/EXxblhLFrfTUMY54zXl1pA1zPD9mjLy3LiDYOvWtnULhdU1i8u7hsyXU
hkZj65rrfhLoX/CQ/Eqwt/KzHbyecSvAz71wpp1ND6vk9hhtNz3i1/Z38H6l4S0pZhLY3wh
DNKp5JI6V5f8QP2frjwroianZ66kgWXKiZu3419jldmArgKmAc9jXhHxy17SpdU03wrqMwj
coZ55P4QO1dtSMVG6PnMHiKtatyo+Xte8Pf2HND9quGkmmUNlenNUzYXMaC4FnNtPWRlOPw
rckgbWdcSyW+aeNpQlsc84zX254f8E6Da+EdP0vUNPguTHCDJ5iAnJFcVNc+x9Fi8YsJZVD
4D3x3J8tdtww/hPGKkEPIRRx/Kvqf4xfDjwLo3g+51y20/wCxXYPyGBtoP4V8x2DIZ5I5FL
oozuFRVXI0mb4avHER5kVJ7NLTYVOTJyahrastF1TXWmk0uxlu4YeGMYztqlPpt5ZBvt9pP
bMGxhozRGDlsbylCO7M3yzvFX4l2qBVfdG0bSxtnbJtwR2q6EYOwYcfw/SspNR3OiECRelL
5ZqSNF47VahtwwYuwx2xWPOnsd0I21KJG1cVXkGQRVxlyW3c4PGKrsozVIyrrm2RnWkf+lN
3rUWPiq9nGv2hjV8dKvmQqVO5CF2nNOqXAbg9KY20dKOZHTOnylCZMuxqGOHdKQelXWRmJP
amrCdxNHMjhnAqvbLUPl4NXfIZnwx4prrGCVTORxRzIy9mUZI+UPoc0Q3bW1+JggKj2qwY3
P8ArPu9sVE8WV2gcVS1M5UzWn199QmWHULmQweijGBV46lo8tr/AGZpNw9mT/rXf+P6VzJj
2xbATj171GqgEblDFehNM45UIy0Z2Vxo1g+nrIt+k8iDr1NcTLYx3yiD5p3z0WhGeDf5cjg
P1BNdPo3iLSdGsHkj0/zNQI6tyv5UHnVsEn8JBdW+k+HvDy2UcIW6uxv9xiuL3SLhZB1bit
O+1CS+vZLqVf3jnJVui/T0qln5ixGa0Wo4UnSpq4i/8fBqnqFytvbOR94niqkmqSw35Vgqp
7itGCy0vWHVby++znP3u2K05basxdVP3VuXoIjN4dguG4OevrUB+6K3NYXS7DSbXTtM1AXi
qRkqOlYZ6Cs7nVTV1qZFmWSersc26ds561FbxjzzT1XbO31rvmfDwOnsSrRCteKbyLVpFJ4
rmbWcooratJBLZSbmA57muOR2xNzSopr0RzyyADfgAnnFb728KavF83zcdKydL8qK2gVmHL
Z61ozSxrrMbLkkelQykbskZWIkOfpWTcbim4KxPvWms3G9+noajeS0uG3GTZ2xWRqRWCTGP
c6/L9a0VVVGStVVuLW3Hyy7iO1WPtSzR8cUGkRf3Z+bbxQDHngc0wkLDnIqmk+Z9ueMGgof
M6bsY5qrPPGAqbRmmyy/vPvD86o3Dx+cMnmgCYzQrkTzpCgGSxPX2rC1Lxb4d01S1ruuph1
GOKXWtQ0eztXbUsvG42qF67q8iuXtxdyT2cZMecgNWsVoawhfU9R0+/sddvYWtwN7fNt9Pa
uD8XN5viKYIu1U+Tn1qPw22pW/iO1+zKUEhz7YNQ6sj/8ACRXnnS7338g1aVmdE0o02zWt4
0g0QM6+h4pmveNNUuYUs0ma3h2gbUHBq40edBXHJ9qz5n0m6A3JhgK0PO9rEg02RrlolkCo
RyGU8t9a0tWuvtUkYDuUi4NV7SSxjZljU5xxxVe4jnitJJ17t0PWocL6nTQxUYuwXgV4/Ma
br2NZtwjQ24kEnDHgAfNVKaS4uLzy/mAHatfTbWDUb0W19eC0t41+Zz1pqFgq4rnlZFez1m
9sJMRysGUbgXaunsvHF20IXUreG6ib2waof8Iz4WupCmneJGu7knaqFepqnJ4W1qC5MK25k
C/3Rn+VWzSnUj9pHUPJ4N1FElvdPnhAOcQjOadrGpaXdW8FppOnmKGPgM4wawbDStV+0GO4
tpI1Ud0IFWFSSOV426LXJLc9WjBStJIdGhqyi+tRR1OgJPTNCPXULJEpGE4HOa1fCOiTa34
0tNIjUGUzK7Z+7jNZ0almAHWvb/2d/DTX/jWbVpl3LCuc9RVYf4jnx9qNPmPq7TrOKy0a3s
44zHFCiqF/CvHP2jPFH9k+DRo0TYlu2G0D0969uba38L4J9eK+fPjf8N/HHizXoNT0ryryy
hjKi26HPrXo1dVofH4KSeKUpny39n3LAWPKj5yvSvpb9mfw15emX3iB413mUxxlupFeIah4
J8YaQ0FjfaBMrStt3IpIFfaHwy0OPQPhzplmIvKlKBpAeuTXJh4Xm7n1OdY2DpqnTOvlEaR
HzFyp5c+mOa+N/HHiCHVvHPiHULi2W9h3/Z4A3VVHBr6i8f64mh+BtWvmbDJEQh9zXw015c
RXF07NvNzmbmtsVLliefkeG5qjmdt8IfDY1b4n2KfZR9ntW8wqew7V9qiNm3KwUEcDH92vA
v2ddHlOkXHii6TBm/drxyK97XFuryO2cAuxNFKHLG55+b1fa4jl7Hzf+0lrvmGz8PQyEBuX
HavAIprSy8N30UQLXbDCseldX8Stbm8R/EPUrncWitnKoBzn6VyNjp/9qaxp+mwhg1xIAwx
71wyfPPU+rwtJUcHc+qf2c/DK6X8PRfzxgTXzBnyMg4r1DXdC8O3ek3c2p6XbukSFmYoM8C
pfCulrovhXTtMVceRGMgVyvxg8RjQ/hpqcyNteceSOcH5uK9OnC0T42UqlWv7r6nxpr0tjL
4j1SOxhiisfMLRn1FUFH7vznkCRn7u/ijZuRIXhyVOM92/xr6F+F/wPh1KGHXfFkPmQthre
DoNnvXmRjzn2FbFrCq8jwe1sb++jP2KxuLgY4McZINaM+i6paWCvcabdQ+peMjFfdlpouj6
XClvY2FvbwIOAkYqS503T7qJluLO3mibsyiuhYJSW553+sPvWUT8+9ilMpIpHvwc1WkWRG/
eRsgPc9K+tfiD8FNE8QafLNo9oLO+RdwEfANfKer6dqWk6jLpeowvHPakgF+hrjqYWUGe7h
szp4iNluU7VNspKssmeymreCOowal0Lw7q3iBnk0PTXuzH/AKzZxU15puo2U7w3elXFm6fe
R42IH41FmdtGcU9WUmOFzVdiW6VLIy7CNwz6ZqLBxnHHrQdVVp7MZ5jLx6UhkkP3aRupPUV
Jb8zdN3HQc0jiavKwNI2zABzSLDgByRk81aLRjrwaGgLDKnOaDbkRVkVpFCqRxzTAgT73P0
qV42h+bk54oVd3X9a0jsZzpld4881VkjIq+/TiqknaqOGULalF0OaZ/qlzGdz+pqeTrUDUH
HUKrKxYsWyx60m1u3WpD1orWBhFc94nL66vzqzABvaq7KqWsYt5WaQ8mPGc1a177y12ngO9
0vTdMlvpNMS61JXwksg3Kq49K7FrE+drpqvyIxLSVRYoI9qyfxjHP61MZI9o+cfnVfxNrDa
pqMkzLDvbjFuNoWsIWuosoKxzMPUISKjkOiGIdLRnQ2kcf2g09wq3B21k2U8pusFuKvysyy
5U810ny5cY4UE9BWtaxxzQK2a59pHaFtxzxWvp0gSwXB5rCoXE3vtAtPIycx7uRWz9pN3qU
DWreUR3rlY186WGSaT5Q2MV1kdrAb6B4GIIxx61i9jtgbkEW6X/AEq6JrYS2swg8uMSL/er
Jjgy2XjJq+nyRhVUgfWuU2JntbVkKmEL7+lNa0gWP5DVeRmCnzAdnfmpo/KaP5OPxq4mi2M
XVnltLC4kVsKelY9he3D26SA57Ve8YTiHSfLDYz1rndAusW6ru4Bqznk7M1ZryOGYIzfO1O
Mu2UFunaufvnWTxGFJyB0rW+eZv3nIXhe1BrTqHn/ii4lbXWDf6vHBrAeSu/1rRft3zKuHB
zmuWbw1d+aQzfLWkdjolU90seF7lzqNqo/vGqmrKZPFNxv4+euh0bRWsbmGQLhlPBrG12PZ
4qfcPlPzH61VrnTSnem0dRYwJ9jX6VM+k6der5jeRagetZB1aC3s1WI4bFZNxeT3gxM+R6A
YqPZnk1PjOi+z6XEWitb6BpB1J7VgarHcRN895DIp/u9RWadPVmBVSB3waH0sEbU3AnjJOc
Vta0bHR7rikzqns/Cv9iW2bmaK/brNJ0qVvhxp2pqjaf4stpLtxnyyetZ97PYW/h6DSY1+0
XS/ecjNYqRojK0JKOpySvBBrmcuV3PSpYWM6eh1Oh+FNR0DVrtNS09gVjJWdPun3qS08Sat
pN4xhkypqj/wkeuzWwtpL92ixtwepH1qoqlsbucVHtD1MNh+Q6abxVrF3C0Mkn7tzmsSQMZ
MnknvSKMgBqsxquMdjWDd2enGnqRRx1Zj3xlfL6tTgijoKlt3WO+ilkH7lD8w9ahnWqPMhZ
YZbdgzjDOCB+NfY/wD8OSeH/hrHcTJi5uTuOfSvlWG0fW/Fum2iOJI55l8uNR0APNffWjWU
NhpFvawx7I44lG304r0cPsfMZ1V93kLU91DbW7XE21Uj+8zcYpkd9BdLHLaTRTxN1CMCa8p
+PfiCbQ/h+8MLMhu5PLypwSK+UNK8T+KNBEcmnatdW7bictIWGPTmt511Sdmefgsmq4unzx
Z+hckaSEeZCm3/apvloqSgABduBjpXiXwP8X+LvFUVy+vTm4tkGIy0YH617YMmI+b8qDOR6
iuuM1KHMjgxGHnQm6c3c8E/aN8QNbeH7Tw9Z8z3BywH92vmaNJ7q4tLeJcyyjyce9ev/EnX
LfWviJd3EkZcWCmMbuAF/8A11zHws0E+IPiLp6tHmKBzLIB69q8ar+/nY+3wK+r4HmZ9b+A
NAHh3wPZaeOHMSsw98Uz4i65H4f8D6hfO2MRFceua6hFMaGPPzKAFrwH9orXlSxstAjm5mY
tMnqMcV6NSfLGx8fgaTxOMXqfPujTw298+sagd8Su0gj+tdv8HtG/4SX4oi+Ef7i1bfmvNS
nkq0knJZduO2PpX0/+zv4dNl4Uu9YKbZrl8K3+zXlxXPUR9lmz+rUXF9T3dm2pui6ZC18w/
tH+IBc6lZeF4myGG+THY19MSyJZ2MtyzYjjQtivhf4ha5/bfxEvLw/OUYoregr0cXPlp2Pm
8io+1r83YtfDHw2vijx3ZW8y7orRga+34oYoIFtoTsSJQmBXzH+zTb2zavqU0i5nX7hz0r6
ekMimNwwAz+846issN8Jlns5SxFpHk/xC+KM3h3xLa6Bo0KzThd8rHkIvqa4jwz8bNebxND
peq6fb3kFxNtWSE9Bmq3iXR7iy8e+MtevZCzRW6wx7l+U7+1eW6He6dpniO0vZIZo3hYMTG
Nw/Ksp1uSoketg8vhWoe6j7qWVdokXOGAYg9s18t/tH6XBZeJ7HUYk+a5Ta2K9V0z41+BJF
Frcak8E4QFhKuDXkXx28WaF4obSn0XUPO8psPhcjFdFaunE8zLMJXo4y1tBPgN4t0jw/fvo
txaNJPctw4XOK+oLrS9Lv4ClxYpdI4yQ4HevhDwz4k1Xwxq327TljZ/7zRhv517z4J+MGv+
KLqXw/daVKsjjCXkYwBn2qKGIVuU783wE1U9qjttZ+DPgTVmk26Wtq7dWh4INeZ+IP2Z7nc
03h/XWK9oZule/aJpraRp3l3F9LdyuwLu3bPatRri3aeWFLuIyLjClgCK6ZUIy3PBlj69JX
pO9j4l1r4P8Aj/QyynSjcxjjdDyDXJtpt3pVyY7qCWzuMHO7+VfoTI4gsnd8PxyByBXx38V
72z1fx3FY6X+8vJJRHtIwMZ5rhnho9D6LKswqV054joeWSSGWUrDFvf8AvGkWSa3PzjB719
Yv8A/B19pkAjW4sLl4FLSRuWw+OTzXD65+zZrixM2k62k4X7odcFh71n9WZ2/2vRc9zwpLh
nYlqcV310+qfDHxzoeVvtGd4gcLLCCxY/SuTuBfWEpjvraS0x3kXFYTpTjse1SxOHqxu3qN
J8rIqsw5LetWmaKVdxG/9KhkXCg9j29KxhOXNysJwjbmiVHqB+lTv0qoS56muo86Yw9aSpA
vrShFyKa3OWHNGTfQyNR00XsXmL0X+GlsfEn9n+GrrTLOCGG48ws0jj5ivTAq3JPFbyuZJg
hP3fQ11Oht4GS2N5rGltPqKjKJ/C49a6r2Wp4+KwqqVOeO5jeAdL0tLO58Saza/aowT5cTj
5d/r9K6Gbx1rCNs03RrGK3BO0Baoax4mbVrL7LHaQafZqcJEg25FYyy4iVVYAD2qHUNaODh
b3zlrAbrrNaUvMlZumkfaM9qvTNiTrXefEEm4bSKv22fIADYArH8z3q2twqQkbxn61LSZUT
YhvGF1BGseY93JPrXa21zNJqMBt4couNxFeW2b+bqETSSEIG+6K9N02e1jnRoZSAB0Peuae
h3QOrSW6k6Jt+tTCO7zkyoPas+G8glbaspz6VcMnl8ZP41yWZ1e6SyRzNCyM6kH0qvuaOM7
TjFI90FQtuHFYl5qvlxvzihcxLkkY3jG9ElkF3Yaud0W48sLGWyevFVdfu5LpuGzz0rMtJZ
IZ1bJ6V0whfc45yvodDJcZ8QK+eDXX28fmoCOMdc15rHcSSa1HjJ5r03Tj+4y3GR3olFIum
ifyFaLJH1qhLDDJJsiQsfUVrw427W6McGsHUtUgh1D+z7FlEh6tngVC5uh1S5eTUhu5I7CS
MzSqFzXE+I5o7vWma2yWKjGBndS6taXlxq0cEmoRyRl+Sr5Apms3EdnewQWD7ZIeWlAyGqk
5I2w93oi7Y+CvEl1Yi8FllD0VmAP61Zj8GeIY0MktqqAdiwrBuNb1e6Yedqc4iH8KMRQusa
uT/yEJ2X0ZjT9pI3eDu7s0ZreeyDrdQtF6HqDUUTHhk/fDPRetNh1aSZhBeyssDffONxNdX
b+IvC3h+xVtH0v7bcn+Kb+E+tLnbMHgZOdyjolnKt3cyPpUzbh8rOmMfnWHcRsl9OHQKd3Q
VsXXjzxPeghriEo3UKu01iF98hkb778tz1NYVFdHuYajKmtCaMDIq4gFU1YKu4nGKlSQhQ3
RT37GuflZ6kHfQvLHnnIFSr8pHNVY5Mrwc0/ewPNB3RVkXVINSBd2wMMx7sMB1NU43b3qRH
cTsu8KrL37GonfSx0Qq8m57J8BfDSar8SGuJF8yPTQZEJ6c9q+w3m8srH5bZlGBj+GvEv2b
/AA7/AGf4NfWJebi7Y5J64r265mjtbWW6l6RRljXt4eEVC7PzzNq3tMVyx2PD/jzHa+Io9M
0COTZcoxnJJ4wBXzRLpN+10m2wneIn5WHQg11/i/xVe+IvGGp69b+dGtsxtoRg4cE4JX1Fe
qfBfUvDus6JJo+qCL7baSFF8wgFwe49a4JwVapaR9JhlPB4Rzimeo/DPTY9L+HunrBGqO6g
uQOa6vVGuhpVybWMtcIhMYxwals7SDTbVLWAfuh0ArmfGHjKw8MFGnU+bIOB5oX9DXqLlhT
5T4y9TE1nJbni1x4LvvEvgfX/AO3LcWF8J/O+0bdo2A9DW78DvCUemX+q6zDCxtiFigkbnz
MdSPal1H42eGzINE1DRbiWK8PlyOWGxg3HB9ea9f8ADum2el6HZWunwm3tYVxGg5PPrXJQj
FT5onuYjFYinh/Yy0RrzPthZmXkLnd2r4u+Leoy+IvitMLUlxGmxY85OR1r628Z61Fovg+/
vZJVUrEQrE4BbFfL/wALtNXVJdd8e6hZtdi1LbBjPPcD3p4pdImmRShSk609+h5cttPcalD
asMSO4Tyz1XnvX3j4K0RdC8IabYKoXy4hvx3JFfJvgCxXxb8YlvBpZitWlLMp/gwe9faLbU
hRQRtTC8VnhKdryZpn+NeInGNzh/ilr0fhr4d39wcsz/IApwea+H3aRp555GDu7b8+1fQf7
S3iA+XpuixShN5LSLnnrxmvnpRs8zf0OACe9c2MqSk7M9Lh2gqa5n1PRfg94mj8M+PYIrgs
0F+cAqcCP619oK7TbHhZWQ/Mf9oe1fnVGssLM8Um2VGBRs9K+xPg348h8SeGo9MuJP8AiYW
qiMnPJHrXThJrltI5eI8JzVPaRQnxrs9RfwNeJpulme4udrTyxj7qrXy9Y6LrDJFIgmtVdS
3my9BivvKSJJbGW2lbIYFWLe9fLfxA0XVNA1RrW7kd9LmDlJNu1Vz2zWeKpXfOiMhxvsr02
9TxO/Mkt2WnJeTGC5xkj8KhjVQdiuQp/vdKdMqIRtQxxj5QScg1GInmVgilgOSVHSuOLck+
Y+yVov2iWrEjab5GKuqMcHH8Pua+pf2e/C/k6C3iV5Hb7UWWNH/hwcZr5utdLvtQ+xx2gMz
ajIIxDGMuo9cV93eDdFj0HwbYaXEuwQxDI6EHvmu3CUov33ufJ53jp29mnua87Jb2ks8rjA
Us2elfEfjbxDq8/iS61Sx1O5jiup3jjWJ8eXtOMn2r6s+KWtf2L4Cu3jVjK4CKF6knsPevk
zxDpSSagv2S8iWOGJZpoy3KswyQR2Nb4is0cWRYaE23NX1Lmh/Enx1ZQJZx6s9zDKfLLSZJ
+tbXw20NvFXxhjurlfPgsG86VyOGYdhXIeHLexzc6lc3MkFrZxnIZcKW9q+ivgPoNjb+HpP
EVs0h+3MTskXBrCg5Tldns5wqFCm1BWPZVEigKCAM/KAOgpizxec1vI6NMoztDDJ/CpppFh
gaZuijPPavib4h+NNU/wCFsahqVhq01tDETEPKkyCRXbOSifF4HA1MXN8p9qymLADBSD2bp
WFrHg7wzrSZ1TRbabPqlfJOkfHHx9oUixR3dtqUDLnbcjJX/wCvXo2l/tJxywBNb0h/M7m3
bA/Wp9tFxOxZZi6c7x2PNfjBpeg6F47bS9Bt/ISFQ0g/hPsK8xu549zTDIBwAvetfxVrUvi
LxXqWqOWCyE7M9cZ4FYWDFMj7Q4AB5ryaj966Ps8LGcYckx8dtdXkkkVjbSXUiDcUjHOKi8
h1DmZGg2f89FKk/nX0L+zZ4Ya61jVNevLZXgxtTcuRX0Brfw78G+IHB1LQLeZupcALiu2FO
8bngYrMlSrezZ+emAyK65Ab1UionP3hjjHWvXvjYnhmHXrfSfDvlxDTVaOSMDHJP614xqEz
QWe5VJY+lZ2SPRjiVUoXRT03TV1jxpb6bdSZhxv+X0rotamiXUGs7NPKghXy84GT71l/D3/
Sddvr6T70MJ2k1amPmStM/DMSTn6060rKxwYBSrSbZVuLa1OnnCEzJ829z0rmZb66R9qqWA
7g11DL5uYiu5W4OKw7jwvqk0zPZ2zGLPGDToxUtyMXGrF6Mq2q7BTp5PmFKGCpxxVGeRmfC
sa9E+E5ix5lTKu9N9VbdGI/ec/WrSsVXapwPSjoVGQkM3l3Ik9K6O11rbJG3Xac4rl5Ex8w
6elX9NtZLmaPy/lOa5ZnbCR6HYatHL+8+49aEmvjBjkfc4rmbXRp8/PcFKsy6OqNv8/e2Pv
VndGmo668TfZ5eeV9KzbzWRex/KduajvNPjZWyNzdqxZrWVW2rkD0q4pPUynK2gk0hDnLZP
rVfzGLfL1oYNHIVcZA9akj2RnzfLyOlb3UUc2rdyzo2Dqqb/WvUIJIUiDN0ArzTSof9LF0x
+QHpV6+16aSSSG2maNQccVlbn2OhVFE6LWvFFva28i27fvVrz+PULhjLdv/AKyU8UyZfNl3
SZZ2PLetXxZo0KHoV6e1aRpcsdWTObqPQxdPW4h15TOcxsctV3UnVtWkEa7YwvFTi1cRfbH
hkYBsfWjVbZ44obsKyRS8BT61lNrY9fBvlsjOqWmLyOafWB7SUn1CijKqpdj0/h9ah+2xyt
tMYhx3HeizKlUVJe8WkqZpVhiLlc1Sa6hX5VbJFRnVI5GEXklk/iwOaqMW2ZfW1y3TJhrMb
PsZcjvWno011q7yCG3LQQdcdqpx6PY6nA76TOonUZZJDgiu9toF8IeDEhjSJby+GWkTk1Uo
xSOXD1arq3voZ8zWJRfJUK4XBHvVcJuyzdR0qqoUsH6v/ET3NWkJbG45rhlufXU5XSuTJTg
kbXcIkTam4F39RTRgdKXAZgTyRU3S3NfZOZ9pfD/4g+CofDmm6ba6xBFPGoUwt8ua0Pih4n
hsfh5qX9malFNdXXyRiNskA18RsobD9GH8Q4NaEWramsSRrfS7E+6C2cfnXb9bjy2SPHlkn
NXVW+h6VdfDDxVD4f0u40BTfR3cXmSOW4jJ6itL4X/C7VtV8Um61ZbjSntCfnXgSUmm+P73
R/go9vYa75mqyTFRET80Y9BXRfD/AOP1jpWiWth4vjuDdlypnCggflSpJXvcmvXxcac6MVf
sfSNjb/Z7dbdLgzNGu3c9fJnxo8XQy/E827fvorSPy5R1CsK97s/it4JvtKuJrPWoVlWN2Q
SnBcgHFfJF1Le+J73UNQVLNpLmVpHLnrzWmLqcsEkzzskozhXk8REpQ6lLqms6clwipAtwj
Rj/AIEK+/bDatnDt6bR/KvzxW2uLK/juWAleyYSMsfQKDX2/wDDXxjZeLvCNtdxt+/RQHU9
c0sJpqzp4hw0lFTitDI+M9rc3fgp/s677eNvMdB3rM8E2Fr4Y+ERvmtCsM4a4ZB05HcV6H4
itV1C1XTAoYTcOp7j0qPUfDLXejWOk292bS1gG2SJBxIvZTXTOLkz5dYj2UVE4f4P2MlzFq
OuyRwFJZCIkSPaQPrXq8jJDHK0nCY8wn0qDT7K1sdOSytkCpGMDauK89+L3jiLwr4JlhFwY
7+6Uoip1Ga05lCIU4zxNZJHjHxG0nSPFt/rPiefWEZ7VxHDFu64ryN9M1eCNL2REa1IwoPp
UekRzXepW+nykk3NyGfexzya+sD8D/DOqaPCt3dXkeIwQsTYUHFeRODrS90+9+s08uppVOp
8k11vw68Q6p4e8b202mqZA+BIg9M12nxQ+F+jeA9MhvrW6muXlOBE1VPgv4TutQ8cyXUylI
jb/KGH3ean2c4zVjprYmhiMG63Q+uNOvotQ0mC6XDiRQWHoa5L4meHx4k8A31t5OZkUtH+F
dPpGkR6Xp628bbSfmbH8VXpwrWxQjIIINe3yp09T81p1HTxKlHY/Oy6DW9w1vNGT9nYpsPq
Ku29nq8Fq9wYFW3uPlCDgsPatjxzDBpnj/VoTGDCbhmC9gawbzVbxntwbh2ER3Qj+4a8Fuz
aP1iD9pTTR7V8FdEs7nxhE72TLPYruznpX1KDwdseCx5Br5p/Zus9S1LUL/xLc30hjP7tkP
8AFX0oXCiWXdjaOc9K9TCRap3PzbOZN4rkR5v8RdLi1/WdPs7i4Z7SDM8kCNgsV5FfMOra/
p0d3qk9pojQvcNIgaUZ34avSfHHibULHXtUv7e5eW72tFboh4XdxXEQ+Gde16607SLWFZZr
FBNdSnuX+bmvPxE+edkfW5bhpYaj7ST0N3S4Yp9FtLG50zzP7U2vIoXhK+pPDul22i6BY2F
lGBEkX614n4IlHiDxs9jbxtbpYERyAL8pIFe/eV5EXlRYVQODXpYWHLG7Pl86xXtKmhznj7
Vn0jwFqN5uWOXyztz618D3TfbDPcySDfLKXb6k19wfE/wbf+NPDK6XY6l9lYnDEfxCvmXWf
gL430JS8MCX9shwBGclvessTGUtj1MixNLCx996s81ktxC6uGzlcU2tXUtE1HR5guqafc2j
ngCYYX8KyZc/w8V5fvQ91n1sXpe97jKjmVni2p99mCj8afW/4M0WTXvG2l6csfmRtMDIvYg
GtIauxNWUadNzfQ+xPg14e/sD4cWiSfLLcKHNeiSbY4GeWQKoB3OfSoLWzis7G3tYYwiRIA
oHbArzT46eMpvCPw8ZrfPnXpMQK9RXtJqENT8ul/tOL9T5T+KEdh/wszWZbSZZkeTKsK4xb
eKTm4GU7j1FOw0jma4YyTMdxLHnmn56e1eNUneTaP0OhhY06fIbGkwQyaVdWeg6YIS4+aRz
gmsAQxiXyWQo0fyybu7VaSaSOTzI5GRvVTimNh2LNyTySe9ZuTZrh6EaMGluZmoJKkbfZQS
cdqzNPg8RyQM1vdNEm77pfFdHJhIXZV6DpXBXs0n2t9rPGCegY16FHY8THc3NcWV/KGPvVH
Ahmk3HjFKv7yXa3WrpjSOP5etd5+ciSAKBjmpEjLLnOKjj+c/NV+GP5OlHQqJVjhMlxsJ+W
t3TlEU8Yj4INVbWH98WxV6zwL9F/wBquSZ2wR0MbPIfmbNTlF2YLH6UQx9+1WlMRbaRuNYm
5mNDGW4GTVeXTt3z7v0rohBCf4cGpJLP91nbxQp20E4X1OGutM3tx1PtUc1j9msj5kefeuq
uovLETom5R94+lc14g1SKaRbeBg0fdl7GtYtyZlJJLcxVu2t4ngVc7u+elQKvm7VgXdL/AB
fWhUaSbaqksewrstE8P/ZkW7vU2K43c1tO0C6FPnKGl6NIxVrqNcH1NaN9Yw2+I1TIPcVbm
n0X7T5a3O1h054Jq9uh+zfJIhfsG6muV1m2dU6PIcPfJcQ6e0e5gm7IGazXlkvraKBpmyp/
dxkZya3Lm0urq9Kb9ybuQOgrY06x0/RXa/urfzhGuV46Gr3VzOjNqojhGt7m3by7iExv2B7
0xm29q09d1Eatq51FSI4xwEqho9nJNeZuOIz0J6GosfQU5shlKbFYfMe/tWTIZLuby44yce
ldYLSEanJFtwo7f3qsx29ot3shgEb+9axqcqtYyxdOUocyORsYntr9BNbNMJOOeMVvS2kGn
3Hlwxg3M/zJj5gBWrqUiQ2hgniUTNxGVHJ+lO06zTQxFql83mbhnMn8HtWiqczPASm9CnJo
MHlLcZkiujyxj4/SpLVp4laHUJJLj/nmz8ba3Yr9tSuftMQQQn7uO9W9P0DTddnlur3VDDF
CeQOOfSsqjPSwFTkn3MFVbALcf1qVGwRVrVDYi+MWn7vJjG3L9SfWqoRuu049a4Jbn21K8k
nYsL81Oxg01Kfg7qzkejTTJgMrTl+WmqeKWoNxzbGjjVlA2y+Z8vBanosglDeZvDyZ2PzgG
o4lVrjMjbQg7969Y+DPgC08dXF7Lq0MotoGKErxhqunCUnoZ4mvRw8OeaOG8H2tnc6tKtxZ
/aRHG5iQcYODXPhZRC8mxoW3EGNGxjmvqCT9nEWF8t34f1qS3JDAh/evAvE3g/V/Dfil9Gu
maa5iG+QDuP730rWrTklqebhsyoYipyxKUOqSWtp9njCZkXDkjJI9K2vCPjrXPCWtxzWLYt
ActBnAauVWMvdneNrKcc1PuRrjY52AdzWUarjsfQYijTrQ5Zo+2/APi2Lxlpg8Qm2a3X7m1
znmuwvdVsNOiM19dxQxgbizsBxXw9J4y1+30eHTdD1c2FlCQzFeNxrJ1jxTrniHym1DUp7h
EG1VLED613/XLLVHws+HJTnzJ6H1X4m+O3hHSbaQaXcG/uFyPLjXj86+aPFWr+I/iBqR1+a
5RoUJ2W7HG2uSWaRVZVxGo6sozUULyY2Pcug9EPFc9bFSmtD38Hk1PByi97mzpdx9n8S6Xd
XgGYpQXI+tfemj3sWoaBa3loxaN4xgfhX58yiW6jSCNv3wYeW/v719ufCa21q0+HFnFr4/e
YBQAckVeDbkzxOKoRSTizjP2htB1LUvDen3enxSSSW7guqDORWh8FLOxtdDedrkvfSEBo3X
DR8dK9duIxLB+9jEiH+FhVK10XTbW6+2QW6RSnsvArvdP3rnzP16SwvsWaUnylOfmxiqWo3
UdnpklxIfkjUsTVoKUkMpO7PQV4n8Z/iLaaVp7+H9PmWW4nG2QJnKfWuirJQpmOAwzxWIhF
dT5z8Y3kWoeL9Uvg3mxvMxX2rlmZiCAMsSAvtzWtNGqQgls+axwfU1e8IaK+ueNdP0pIWk3
zDzFA+6PevmFJyqWP1/GL6phmktkfXnwg8PQ6D4DtQqbTcKHbjHWtf4i6umjeB7+WRiu6PY
jJwd3YV0NhbJZ6dZ2ca4ihjC5HTivMPihrCz3Vl4dWNSWDXcjN0G3ov419IrQpH5VQi8Xi0
33Pmi81C+S6TdJvTh5C/3hk9K63wF4kvtKt9evJJN32qMxrOT909F/SuQu7/TdWvp7uZTFN
cSNGrDhF7H8q6XUND/ALH8C2Gk2M32241GdZEMZycKcV87BydS5+kYunCnQUXsfR/wut7ce
Fo7uK2SK5mXdJLjJc+tegMpMabmBb19a5nwVpTaP4Q0+yY7njhXcaveKNbj0HQJtTfBEaEq
PU19BTlyQuz8txUfb1nGPVlqbULWG5gtpGijuJc7UZhnip1lXyt+V2g5ba26vkPxN4ofxNr
974hXVJLP7LHi2QPjzG9BXLWPxK8W6Vp1xHY61OJZZAWSY52+tc08Un0Pa/sOpKEXFm38dP
Ebax8R7mwici1svlCHoW9a8sqe8u7rVNVu7++mae9uJRz2YY7VAyld24Fdn3sjpXm1Jc8uY
+1y/C+xgqUnewxV3uFB6gmvdv2bNAe88S3Otzx/JCu1VIzg+ua8HfbJKnluF2D5z/dzX2j8
B/DzaD8PY7yVT5l2dwyOo9a1w0eaojxc9r+xpyimerKWKMG+Yxn86+Yf2mdVSa/0zSPPBUj
fsx9019PlkiyzHBbkivi745X1rqvj+6MUoee2bCRg8ketejimow0Pl8no+1xCk0eS7d/7w/
KW4I+lGz3qSRV+0P5bbl46djSYPpXhp3Wp+lypJMZs96NvvT8H0owfSiTstBKmNCqpDP8Ad
HWuZ1CTSDdtuBBz2FdQVDDa+dp64rGuPD+lzSmRrmRCT0Irroz01PCxlCTfuo5y0Eck+6pJ
WVmcL2qvZKXuEtY13zScKF4rW1LQdS0xVW7tWtjIu4bmyWHrXsn5j7MzofvVqw/crIt9iEq
7/N2rQhZvU0dA5bGpYxWjzZmuGjk7AdMVqW8EP2kbb5SuehHJrKtNvmIDxk04OseurGFypN
ckzrgdeuET92d9SwiLZ50x2P6VBFI1pGGOCreq9KcTbyNgyb885NYlGlDJbSOuHBPpViTfj
/YrKjms7ZgQq7qr6rrC6dZsDMWL9BnpU8l3cfPZWKviDVI4ImtYvv8ASuIWOQy7du536Cnu
9xd3m4s0rSnqecV3eh+HBZtHeXSiYkdH5xXWqnLE5HT5pXKvh3wutvF9tvG3SHlVNWdf+zy
Wuw3DQsoxtz0rfnjkt7aebkhVyo9K8xvLyW6mkaZmbLE81zN857GHXIZsu/eyw7mYchzWnp
V5fSoYZCfN/hrOeZogDH83PSu18L2MN1i5lQKR3xRy8uhpiJc0rmjYaYwVWYfMRk/Wr1xp6
yxeXIPkwd1aqRhW2LznoaxvEF4bK2WGOQmeZtiqOc0HnO99DhZdKiupbk2w/dQnnFYlzcSQ
3EEcBwM4r01dBurPTY44YFae6GWG/FcJNpjWesiFykwB6jnBoPWpynyEV1cNZSiaSIu8g4x
2rOhvSbw3Eocegrs4LEX0ptZFWNcj539Paq/izTdJS9trXT7mPcgG/Z3NaLYwq4ifLyFLSJ
HlvzqUoEnl9I37Vr6jb6rqenT3Vzab7YnK7BwtOtdBuoxFcRxCSJo8tFH8z/jWzd6ldab4R
WFZ/IWRsmIrg/jTbtqFDDzmrs80tr6a2MkSq0ap932Nd7pt8tn4ABWEPNcSfM9Ms9e0hbd4
7rQILguhBfbz9aZfa1Yz6dHY2GnvAi9AOAK5alQ9fA4F0p85lqm52YnJzz7VYVv4PWomQxk
DpuGTzUsYGQcVyN3PrIE8cdOYbWxSZPrTxyMnk1EjugNXrT6MD0orM0J7OzuNSmm0+2jLTs
m9Meg5r7N+Bvh9dF+HVrO0e2e9/eyH1NfLXw506TWvHNlptuZI5G+9KnVV7jPpX3VpNjb6b
p1vYW/C26BcDpXsYKHU+H4gxV/cNCvlj43tZaf4x1RQwN9cWqsrd1FfU/avlr9pKxtk12yv
FASeRAruOrL6GujFK0Tx8kcXio8x4IsZSErDJ5jsB83+1X018PfhNoOpeBbe61i2L3U4znv
XzzoOmDUvENhpduP9bMvA+tfe2k2UOm6TZ2SgIFiVRjscV5+Go80rn1nEmYyo8sYOx83eNv
gZZ6Dp02tafq5hijyxhk6fSvByyyTO0e4kErnGAfpX1R+0Vr66b4SgsYzunmYKRnnFfMFna
3V7q1tp8eRG2Dx0BNTi9GdmT169bCOUwXTJodFmu5M4zVCNAcV0viy5EMg0G3ODp6hpAv8A
y2J7H1r2f4f/AAT07XvA8Oo+I1ktru5GVEfG0HpUQjKatE6a+Y08NTTqHnvwltvCyeLV1Hx
FKsctuR9nEhwhz1zXuHjT426L4btmt9JZLy/KlYwnKr6GuH139m3UIopV0fUvPjCkhZTkk9
q8l8QeCde8GPaxa5GilshXHU1pH2lBbHl06OBzWqpSl8js9O+Ovjy31MXN1Il9FnmIDGK7l
f2j0S33yeH98vfDfdNfPKsyMWQlSe4pjx5tn2BVy2S3c1n9bmezVyLA1NeQ9p174+6/qBjk
01BYqCDtNemaz4ZsfiP8O7S+khijv2jDvMowTx618koWmg+zxyCRjxzya+p/gdqzal4KvNL
mkLSwRlFz24rop1JVk0zwsxwlLAwWJwqtKLPn7X9MtdL17+zYX8yK2Xk/7XevSf2fPDQvPF
V5rk3SE5U1W0/4Sa9rniW/k1RZIrA3DEP0fr/KvRtN8T+BfhSqaM1wrTSkKzpzt/3qiNL2M
lJ7HZmOZTxuBjChrVa1PZ9wjSbd9xVLV8m/EvxBJe6nreqRTmMqyw2vP3h0avb9T+KPhd/C
+q3Vjq0LTQRHgnnkcV8m6zLLPLaxXFyJwjmckH5TuOcVpi8QmvcPF4by+tTxDdVWKcWbtre
zWHZIGXbx95mPNekaDp8niP4r6ZpVpcZh0fYzoD0H8X615/p15DLr32piES2UyL+HNe0/s7
aVHqWr614vkTa7t5QJHLBua5cEpVJXkfSZ7Vp06Ekj6UEaJDhBgBNoArwb9ovxAbbw1YaDA
xE07iRgDjKjrXvTLhhhv8DXzZ8ZPh9448R+JhqVhbrd2sSFUTPIHtXu1qd6bSPzvK1T+tRl
N6XPn69ubefT47KGAqVOWbdWdjbx1A71p6h4c8Q6S0kWoaHc2x6FyhIrK+WN0jWTbL/dkGA
a8CcKkD9NWLw/wQZYtbqayuo7uEqGjOcMM5pLy8bULiW8mm8sv/yzVetQsqGZlkV/NUZOz7
uKlt7V5W85JAuP71RdyjqaUlaTaLnhjRJde8U6Zo8Q/e3kg3j/AGQa/QbSNPi0zRLLS4V+S
CMJx2wK+Uv2dvDseoeOrvXZB5i242xlhnYfavrogiRynGBwB3Ne1g6XKuY/Oc/rc2I5Djvi
Jr2qeG/CVzqWnqkrICDntxXwxeXE2parcardT77iYn+dfUP7RXiBtL8KWmkwzlHvH+bYcGv
lIDb04rz8ZU989vIsJeHtBxUKqrjDd6bSkknJ5NJXC3fU+vCiilpx3ATGeKqzRcirR6Go2+
6M81oB59I2J7fUIuXiI4XjNat7qN5qU0Tz3TmN1wdxyI/YVz0Mjovl4ytaWmK085tJIzJC/
JA61712fj2FUai1J59IvLMLcPGLiBujx8kfWrdrbXUybre2kl+imqlvqV9oupNFbXH7pTny
phuFa0nxC8QY8uGO0iU940xRdm08Om9i1p+h69qUgS306SIBvvycLW0NNsfDE51DVdSgmvY
xuS2U5Dn0Jri7rxl4gmhNs2oOEfk+XxXPs000/wC8kMjsernJqGrmqpQS2O3TxfqerayUWG
OGEnhV5Aro1Zlbc675MdOlcfp9vHaW6zKcuOtai6+qS+YeeMVnyHBNpbGldzJHmaQbWXotc
hdzXF/fbcllz0qTVtcN4SijAPcVpaBp8ryLK0RIPc0WsjC/MzY8N6N5b+fIC5PRSOld5Zws
w+c4Udqp6dAYV+aPArUjYiMjGK5ZtnTFJK4k2zyZIWUEOMfSvMte0GaC5K2amXed3IxgV6N
NvPQVjapefY7Z7hkzJjYo9aqnoV7SXc8sh066mvzFbZkQDDtj7pr1LQdP+waUI5nBJHU8Vn
6DZR2tqxKjzrh9+DVnV7K4vbaRbW4KFB82OMVpPcftujOgSWC1ga+aTdaoMbj1z6VzolhFx
LrE372SX5beBxxn1qnFJPeG10PeSkeGdV5zWtqn2a2uoriOzmnhiXaqrEx2sO/SpQ4q70Rz
XiaO5gtF8y5dr25OVAkI8r6Vk3emzWVqsqys5wCZW65qaeS9vvEg1S9sZ0tk+6GU1oaheRz
aeIG4jkPynHWrvE7KNaalyyOegu7y6mhhacnqA3Srln4Q1LVNUZLCGSeTvI3QVShUWl2Ypv
3ewZDeldpY6tq0Pgye50y6WAg7fNIwSKbkkjV0XOte2hute2Pw+022NpGk+tyLtdnfcB+Fc
XrXiW911TDcxojqfmcL1NYc01xqEitdO3nL0djmppI3j2eYwZiM5FclSo7H0tCjGMLWEWFS
VfncvTBxVmNs/fG4/XFRx9qtIgrlbvuejTirD4YAyFtx69+asCPHQ5NJHhVxnFKz7VLLyaD
vjR0uPyOmefSnrnbzUgtW+ztM33kGWGelQws0kPmEHGetTLU1g0nqyTBPCjJo2v8AxACmt5
hZ441bzUGSMdq0dN0PVtV1OHTba1lkupkMiJjAZfXPSo5WbPliuaT0Pc/2a9Mhur3UtRaMG
W2fYpxX1DGu0uN2415D8A/DTaF4EN5LEUnvHLNnrwcGvXGICs0fJJFfR0UowVj8nzWp7WvO
3cnWvl/9peP/AImumyOSFPy19PJkfe4NfNv7UEQFjplwRxv27h61OJ96mx5M4xxUeY4/4D6
DHq/jpr9lO2xXeoxkOa+vBGrKN3QNuz6V45+z74fXTPB51GWHZNcN1Pda9O8S6kNI8LX187
hCikgmowS5KPPI6M6qvFY5UobbHyT8bdfbW/iU8aPut4AUCA5AI71wGjXU9rdtcqN7RE5J7
Cl1K6N5qV3qEkm6SSVmz9TWjosEbeF/EN1t3SLHGqYGTknFeTVbnI/SsJTWCwvLLaxtfDfw
tdeOPiCk0iFrRH3TTYzu56V9v29tHa2yW8KhY0UKFA6YrzH4K+CU8L+BrWaaPy7u7QSuD1A
Nepsy/dzyK9jC0+Ran5jmuK+s1uWOyGGPn7xyeM18tftHXZk8S6fp55WNd1fU7MBgZ+bNfG
Xx6vGn+Kgj3ZSJMN7VONkuU34bp/7XY82yK6PwT4dPijxZaaXvCpKcP6qPWuU3MN2f4Rk/S
voD9nDQhcXl54gngBRP3cLnua8XDxc37x+lZrjXhcI5U3Zl++/Z3g0++g1HTdYaSWKVWEDI
AH+tc5BYfE74f+ILy40/Tkms5WLEIDwK+qJLZpbuGQ4AXlhU7RxyZART67hmvajh7K8ND8z
lnNaX8Z81z5W1/wCOXie40Z7H+y20q9Pytc7Tkj6GvH5HkuZZbi8l86Sc5kkJ3bv8K+6tY8
G6BrSObzTYZtw2naoGK+dPin8GJPDltLrXh4s1ko3Sx/3RXn4ijWlq2fTZJm+CoTS5LSZ44
7xxvuEeYyMOueH+tVwxuFZFk2gdD3x6Uy3bcx+0HZEDgse1XJbazWd0tsyZAwcYBrz1FJ2R
9hUfNLnpuxmbLnzAISgwfmyfvD0r6B+GPxY8H+FPCi6PeRy28jsS7KuRmvB5LWSCIi6s5og
xBDFTj86PPndmjUQvbAeo3V006k6D1PMxWX0cXBqTPunRviX4L1pUFrrUAZxwsjYNdQssNw
oaGRZoz0KNmvzjBC7SWMZ7BCQwroNL8YeLtIkU6Z4guYlUcRyPkEV6EMxu7M+Qq8OSg26TP
vm8sbW4i8q4tYZ0btIoNeSfFPwP4E0/wXqWtXWjQxzxRM8bx8Hf2FeU+G/2hvFdtOtrq6Qy
RDgyupP8q2/HnjuP4ieE4dEs5Y7EyTKZZGcAMvc0VcXTlujkw2WYqjXTk9DwTTY7yfUIrS1
AkN7hY1YcrmvTB8B/HU1mi28UTeaM5ZsYp3w08B3KePrS41SSFre0bMcglUhhnjjNfYqyRy
gCHlVHBU5qKVKFVc/Q9bNc0rYKdqS0scF8LPh+3gbww1rOw+1y4LnHQ121/frpumz3EgLFE
J4qWeZYI91w4CLyWZsYrwr4lfF9I5TpehskkI3LPKOldtSfs6TUWfKYfD4nNcSqjj6nhXj/
AMRX3iXxZO97cM8FvIfLDdq4+rGoXDX13cSSHh2zuFVq8OXvu8j9XwWFWFo8rCijIFJuHrW
T0He4tFFGRmnHcqOrA9DTD90U4kYPNNP3RWhMtDzLGGq3aX0tlcq0bAZHeqZVqAvrzXv8p+
L4CpyPUsXFzNcXbzMwy1Q4pKKlqx9EpKWyBV3PT/lhmSVvuocmkwAnmbsYqDzvNcJ1B4pHF
iZqCNWHUHuJMRn5PSrdwu2AGsqErB2xSyTzXE+yPJWr5kfPym2bGjWa3d/ErDdk9K9WsNJa
OCPy48V57o9tfQRLLDGPMHTiuoh8YaxaOlvcWwC+uKwqS1Lp3OzWGdDt2dKsKsi/NIuFrnk
8ZNHJmSyZlP8AH2Nblt4k0O8QLLL5Tt2Ncrjc6oz6DmaPNc1dwnVtUNsn3Ij8wrotWSyNiY
7OXzJHHG081jJo93ptqlypbe65YZ5px0NOXzIp7GW4SQ2XWFcDHrVPTLia5lUXn7qKE/vj7
VneJdV1WPRnWzBhk3fMV4OK5jRLu9uUvEubgjMRzz1rRq+p0UqMZas7G+8b6ZpmoSXHhzSE
dxlDIOc+9c+PiB4lM7ul+YWlPzR7OlcrGrRZ2sR9OM08tuYevrWbfQ9yjShHWx1Y8da4zeT
N5M+f7y4pLSGHxRqcUc18mmLEclG4zXMqATkjJ9aTPzbud3r3qDq+qw+M6vXpdLstWgj05U
umjBWVm6N6UzUPFEt1oo0eCxihBOSRXNxnO7IyT3qxCBG29hk+9D23OilSi9SzGFiGJPvUj
li4LdO1VJL5Vn8x/un1pG1CPlzzH1OK5/ZybNJYmEHyGjH2q3HVfS4m1ZFkjHlR7tu49BWj
cWbWEuyS5SYf7NKUeU7aFTnG0bjH84wSPXpTWeIEeXnHvTWkTad5wvc1B6E3Llsmeq/C/wC
H+peIrXWLibymZo/3amrkPwR8Rp4S1CTUWggud+YgZdvHauP8M+IL/wAHR/btP1CZ/M/g3H
H5UniTxxr3i65WbUria3tVxtKOVyaq6R5Mqdec7Rkbmj/DzxJcarbpI1nE8ICSM8wwVPBzz
S33gfxZp3juDTdK/tCa2V123UL/ALsA9RmuNh1C6topXkuZSHG1DvPNfRP7OOrahfWd1o+p
FpVj+eN3O4/rWlK1V2sPMK1TD0rtnv3hzTk0nw9Y6fGuFjiGcnJz3pNVvprOJzDHuKjdVz5
gYRIpyCeF4AryzxVqqSeKbPV4det7G1sJGS5R5fvL3ytezN+yij8/oKVapJnp2kXzX2lx3U
y7S1eTfHnw7feING0mx02HzWa6BkPXaM16hpd5Y32lJdWMglsrjDRSJ0NLqGknULuGbcVER
zgdDVSp88CaVT2dZvsQ+HdMi0PwzZ6fCgAjiUMR64rzL9oLxAum+DItLE3lzXvyjmvYnURm
Ms23sB/erxHxo3hfxb8TYvCuu2F0txajzopsfIx9KznD9z7NM7cv/wB8WInqlqfK20ra7Ty
Rxn1r1b4HaUus+IbuzmiElqEV5VPseK9R1D9n/wAMzm41KGedXmXGwdB9BXZfDHwFpfgbSW
trR2nlmJ3yOvzY9M1xUcLJyvJn1uY55RqUH7N6ncwrHHbRRx4SP/VoB2ri/wDhIo9S+Ktvo
VhcFlsIz9qXPetzxdr9t4b8JXepTsqNGpKDvmvE/wBn6SfW/EviPxRNuJuHIDNyetehKouZ
RR8dRw3tKU8Re1j6KVX8hmk+8GJ/Cvhb4q3h1D4l6w/eM7RX3LMxispZGJwsTH9K+APEtx9
p8aazODu/fH+dedmD5Ue7wtHnxLZj/wCuRbVf9aygGvtr4P6Jb6B8NrA7QGmXzGPvXyH4L0
WbWvHOm6fEm7zJhJJxnC191XNuLXQks7ZQnyqiBeMEVng43949DijENJYeJqtINnmiuA8Xf
E7RND0W5msdQtpLyBsPDu5FZXxj8TSeGfh8EgmKXNxhVKtgjHWvjppLi6kmvbqYF5Tznkmu
+tifZ2R42V5PLFw9pLofdPgTxxY+N/Dq31qnkuSUZPcV0WqWMN/oNxY3sYdJYypBrx39nTT
Ht/B13qEnSSUqo7DFe13koWzlZuMRFv0qqc3Vg3Y8nEwjRxPJDoz8/wDxDZpY+LtSsVGIhM
Qo/GtrT7U6prOheHVhCvHIGd/74JzVTW5ftvxAvJNyhDdGXOM8A16X8DNEi1r4lahrU37yK
w/1ZIypJrw4UnOqmfpOIxLoYH2h9CL4L8PXGlW9jfaVA6rGAdyj0rhdb/Z58EaozzWcclhO
f4ojxXsCrtVQeQeTntXMX3jzwrpmsf2PqWrxQXR6KWxX0dSFOyckfmtLHYznfs5M+etc/Zt
1qLLaTqkd0i/dD/eP1rzrWfhp430Rj9p0F5IV48yIZJr7ltdU0y7RXs76CXd0KsCTVqRoiu
2TEgxk7hkVxvD05JtaHrUs7xVOSU43PznaOW2n8q7tJ4HHXIqLyTvLYYqemGwa9J+MOoRax
8SLyzt1SKG0Gf3Y2g/lXKeEdHPinxLBpMMjpvxuO3pXlSpKUuVM/RcNVp1MP7WpoM8O2Vzd
amUsJbm2kC5aRGPAroo/GnjvwtdTW9jr0ssI/il5xXrdp8CdS0VL660rUvOlurfySjcbe+R
Xm+tfC3xpoV1Fdf2PJqABywDEg1v7KpSjyo8WOMwdaXLKSaI9Z8d+NtS8Grc63duYZjs8yI
44rgJJ5YLcwtIZIyNys3U5rY8Si9tgug3lrdRRL+9wVIUE84rl5JxJhkmVR90qecYrjk6qf
vHtUHQgv3LSQN8sO71pKa23Hyv5n0puTRzBOo31HP2pvemOeRTfmbhTgnoaLXYOyjzFqmN1
rLjvPPvmsYg0s65yV6Gmwasp1E20kZRk+Uhq2VJrU4ljoRlZmpSn7oqF2yzEVESdo5NZy0P
QfJKPMpHBLlqc0XGeamVRkVN5e5eK+jPwmnLl2Mp2ZTwKBJVmW3bJ4H51Sb5ThuDWcj2MPi
+XRkwia5HlK2GP5UgtZbKRRIm4k8EdBTVfaBhsN7Vetrw7fKuBuRuCx6ipuddeiqy5kV5Fe
UdQD7VY0m1uPtu1RnFK2nySybrVwy+5xXU+HLGSPDyJ89LmSPHdCS3R0+irGUWOdvLftiul
k0e1voQPMTd6jrXMSQNHmQj5uwFWNN1QRziNwwPvWE2m9C4RSWpq/wBlvZIY5syQL93Aqxa
eGtP1ELNt24Ycd61bS/hliKyqCnbNF7HBp1jJeCYxnblVHSpW5o42V0c1qNjPFrrLZyyIkA
yvofrTB4unt/3erW/HTcvQ1Us9cvrxZZZbdxETjzNvJrD1dZZty/aA65+VD1Fb8qOfnaNzW
r7T7nR5ZopEPmfKinrmub03T/KtXmkj/fzDbtHTFcrIr2+rRxXlwyRId/ByK6e08QW7XW2F
w4A+XPFJrsaUqzUjBvIJbe4MW35Qce9RbVUjByTVvVroy3Jk3JyeQDVBX3MWwcVzuEt7H1N
CpBxtctJUU0qxn5QT9aWOVCcZNQ3F0gjOV5qVBvob1q0YwsmTW88byDccAdasvcxyuY4TnF
co11K0p8sYFSWdzJb3O984NdH1a3vHj08ycZezZpas/wDoigcP7UaNYz3kkNrn5ZWG4t2Fa
62lrcQCabOztxTjGLN0kDGOPGQy9alzVuRDqc7l7VbHYaxcWOn6db+HNLjGEAeSU/eJrEDj
uM/WmPdLc20U8eGZjt3nqajAb5vmHy9RmuGpFn1GFnH2Wj1LA+bpUqogG6RsCqtu/wA4Zs7
auM6eamFDg/wnjNY2O6nKUlqaN3p91ZWcdw955kcn3VTHFV5J7lrP7HNtwPmJbqBVJZGkmY
PcOAPup1AqpqskklkIbN5Lm+mbbIqr90dqqCUnYupXVBc8dWbkQjltgskgdYwdpX+tfWP7O
Oh3Np4Im1WZczTt+5Ld1r5o0/wmbW00vQbeQzapqDKZIzwVXv8ApX3d4S0ePw/4YsdMjUL5
UQCj145rvwlO0j5jOsb7WnYuareLpWh3N/LPxDGW+boTivjLxVqWj3ej6jciy8ya7uC7zMx
wOegr6p+I3iLS/D3gq9OppvjkQoi4ySTXxBfX326KSFJDHAWJ8kDjnpzWmNnayIyDCc8XKS
PtT4UXy3nwv0iSGNI0ijCCNfuivQ9vI5IxXkXwDmWX4bxxKxbyjt57GvW1fjafvAc13UXem
mfO5hCMMTKKM7XryPT9IuL6SURpBGzFj1HHb3r5e0P4ptqWuvF4gCxTF2NnebcEkdAx9K9Z
+OfiJNH+H08KnNxctsRema+QEFzcxJZL+/muZAYwOqDPNebiarUrRPq8ky72lN1Z6I+0PB9
n46+3R6tqut215YXAz5UP3VHbFegxs0sLlOzcEiuL+F3hufw14EsrW5uJLiVwHPmNnaD2rt
2jcZWPGCc4rvoyc42asfH4nlpSkoq+p85/tD6jqs1zZaVbxkWrAlyOprpv2d9P8jwE10IWi
MrnIYeldl4t8D2vi26ia7ujAY8dutdPpWnWek6XHp9jF5UUYwQoxWHsZRqcx61THUZ4OFGk
teoeIJhb+GNRuM8rAx56dK/Pyb95e396335Z247da+5viJfra/D7VJvmVfKKLgc5Ir4Xj+a
A7/lBcls1yZg07I+j4SppTk3ue3fs7+HZJ9f1PxDMu4xqI4h/D719JlZZNRgtQ3yQncSepJ
rgvgvoH9g+ArNWXEt1mfPqh5Fd7pzNcq9y52lnO09yK9GhSUYKx8znWKlUxTcdT5p/aK1S8
vNdtNHjtZWhtcvvAOCT614/o+mXGvavaadYWjSOXHmfLwK++NT0HSNXB/tDT4Zj03Moyaoa
V4P8MaLM11pukxQSnq23muWWHdWpdnpYPPvqlDkSG+DNBg8P+FINOiUoVUO496o/EnXY9C8
C6hdeaI5XgMcf1IrrGljhjadv9WB8xPYV8s/HHxtDr2ojQ9PuvNtYjglOma3r1I0Kbijzsv
oTx+K9tbTds820Jhp/h7U/E13bLdzw4jCycq24819UfBjRYbPwNDqH2JbWa/HmOqjAA7V4z
o3he4az0DRLm3Q293IZLz5v4f4cetfVNlBHY6bBb28e2GFAgAGOBxXHgabceZns57irU40Y
Mi1KYWNpdXkr4VYzx2GK+CPFGovrXjufV7iHfI87R/e4VR0I96+wvjBrUGl+AL/zJ/KeaPZ
Hzgkmvigxouco5k2feByN31pY6tKLUUXkGGUoOTje7LNnr2t6bIJLPULi3ZScBXPHNd3pvx
m8b2Vs0T3iXiMhTE2ePfjvXnE21Ih1/DmkhySPmB9s159KtNrlelz7GeCoyspRL9zPLfanP
qFxITNOSW9K9R+CN7oOk+Jp9Q1i6W1RF2xmTABNeVLxSlPP8q1mViskg2tnaB+NRCTpTubY
zL1Uw7hF2P0JgvrOaCKZLmIiYbkOcBh7VM0iHMckZAPfqK+T9S1y+iudN0+G6aZre1XyYYJ
MkP8AhWrZ/EX4k6XqFtpM9u017cY8mB1ySPc9q96lW9qr2PzPEZQ6GvOj6KvfDOiaomNS02
3uCR1ZBkivPdf+BPgfUtz2tj9ilbr5PAP516Pox1NtIjm1aNY7soCyq2QDjmpby9hsdOkvL
pggRSck9K3qRg4PmPLp4mvTqqNOTPhL4meDbHwZ4si0vSbx5FYZfzSCV/KuK3811HjnV213
x5qeoS/PGkhEbA5FcrXg1oxXwn6ZgpSlRTnuNd2yOBjvTlWSXiAAn3pj+nbvWfc6hPZBvs8
cjtjgquailGTM8RiFCOrOis9Us9DgmI0uJr4g5cjNebXWozPq0mptCcF8HHQGtC0126m1AR
3JLNIcHI5rsNO0PwNHHNfarcTzzjrbqMCvShHldpI+UxNaU1eBlW98lxbRyJIj7+CF6rVhi
u0c1zMmp6fZ6vI2mL9ns3bbsbk4rfQ+dCkkbAo3SsKlLU78FjE48s5WOVXrVhPu1XXrUwXd
Xrn5xTGt96oJ7ZZk3LV9Y+Kk+zny6iR1xWpzLIY32mpk7bulX7q1DRHPWsgM0LlD0NTuexQ
r8tkaVv50b74W49K6TTdamhKh14rlrc7zWgo2riuWZ6vLTmekWesWkwU8GXsKnDW8s29lC/
SvNEcowbJ4rSttavIDtm5hrKJzVcHF/Cegy3Bjtz5DfKDwaqa5rwm0+1sJWILSLk1i2mq6f
dxHZNtI/hPaodUS4uNUsmRVMI6sK0W55U8JWUr9D0uG7tTbQ2MFuuwKCxx1qnqsljb20t26
2uxUK4x82fesdYWtp1a3k3DbzzWB4l1Ca8uLbSYed5G7FamNSmTeHdMs7myurq8t1leRyV8
wcAe1Q6t4f0eOxe6+xupH/PHitv7PdWNlHbp93Zj8a5XxLdajDHDCoPNC3MFHlOIvIZlkJW
No0z8u7rilVp1h4m8w+npVjUbxmlVZFOQOaz5pF/5ZjBPWum142KWJcdhhu7lXOKngtr3Uc
lelNslV5Pmrv7HTkt4F8nnIzUN8pX1ipM4V9OuIQRt5HtUtlp808qhl7ivWIdPhaGPzVHze
1J/wiVnHL9qQ9aTq8ysV7Fte0Zzps1jt/K7Cs+6Alt3t/wCILxXW3ekToPlNc/eWdxG2XFc
jXK+c9vDVPaQ9mYFitxDZkZJKNkUtrdqyXEtw2JM9K2beFXVmPbnFcxNF9s1o20Y2ljiml7
QitWqUfgNC28QbJdskG7A4NdHokU2vO8kduVVOc+lFh4Jgs7Z73XbiO3sVG5CT8zt6VraT4
38u4ttG0vR47SOZ/L83HMgrOpTXRHoZdjak375kzBbS6eFh81bOh39vptjcXMNupvGI/eMM
49Kyb6OeTV5nf72TxSW+7bh+ua4lCzPq17OZ3XgnxJp2n/Ei21/xGzTRW4JLL/Dmvrjw/wD
FjwRrkSSWurJEyjAWXjFfCLffqaLIPykr9Diu2nW5DzMTlNOu7nuXxj1g+MviQuj2usqdPs
oTI4RvlavEhHJGzyRjdbuWw30qezuNOiMzXkkvnn7hBNV42lkJEkknmM2E44xWFWp7aR6eC
oQo0+SPQ+s/2a7rzvh7dZ/hlr22UeYjIjYYANXx/wDB/wCK2jeAdPudL1YS7JJeuK+gLX4s
+CdQsp7qy1iITJGcIxwQcdMV6dKranynweYZfVliHO2h4b+0L4g/tLxrY6PHIRb28ZZxngt
VD4HeCj4i8WtrEo3WlmeAw4rzvW7248U+N7pFZpHvLoxqw7Amvs/4Y+FoPCvhG2tMFpyoLN
iuGMeedz3q2Jng8vUEdzHHGlsIeiqOB6CvMde+M3hbQfFD6HqG9pIurp/D9a6rxt4kh8K+F
LvUpnAlCkKD3NfB+pajNrniG71a4jMjTsfwFdmIr+wseNlOWSxt5S2PuzQ/G3hrXmEml6tF
MxH3HPIpNetdVv1kl0fVfslwoz5frXxT4eV08SaR9nnaImQZCsR3r7ss7K3jsIpHiyzRKD+
VVTxHPG48zwEMuafc8k+IuuMPhdcadql8ItQzt/36+b/DmmvrHiaw0iTLq0qkkDqM17B8fY
La18RrLNEy+dAFj9Kg+Amj3Wo+Io7q6iHk2akAkVwVYc8kfSYCcMFgXi11R9JJBFpei28Vu
AqwoIQB6VzPj7xQ3gnwU+oWyo06DKq3eurvMSX9tbDkJ8xr51/aH8QLLqNhosDZG7c2K9SV
T2KsfH5bQeKxPvHo/wAIPiJqfj3TJ59RhjiKnC7etepSsqxn+LapNeCfs5x+XpGoyAcGbFe
8XQ/cEj0NOlO8XMjMaEYYl0ktD5b+JHxY17VNabwxpcv9lweaYriYf3a53wT4BtNe8QXbTX
TfYNPHmvIxyZzXKeLCZ/F/iCWCTbLFec/TNb/hG+u9D8LazdLcGNLshWY/0rxa1X2sz9EeF
p4XAr6to2e0/DPSdR1DVri61uPFlaPttT6jtXtuW27Qw3HoPauM+HTMfBOnM8ok3jdnHWuz
aRdwG3cW7elexQjyQPzbHTnOqc34w8F6H400z+z9bhd4uD8hwa8b179m2zYFtB1xrde0cvI
r13VviB4a0PWV0nVL9ILlxkKegFS2njPwvq1lNLY6nbyQw8sd1RN0pL39zpw1XG0GnSvynx
f418D3ngXVoLO/vFuDN/d6GuYWIwyOTFjnhq7D4q+Il8RfEa5uYTuto5MIQeMVySt+8ePs3
zV4Fayl7ux+lYJ1q1HmqbieYRV6xhv7ucWNmnmSEbxu6CqyJ5zbK9Z+CfhebVNZ1C52JHsi
MQPfmrp0+c6cVi/YUG5nXfDe286yiln0u3n1S2OGdR8yL6mva9J0iOaY6pqFnD9uUfupyv3
RWN4T8A2mh67JrRuJJJ7hNjIfujFd0zDEhJwor28LD2cbH5bjsb9YqNQ2Dd858xhtVck9jX
zD8cviwbyV/CHh+Qq4LC4dT0Haul+NXxU/saxfwzokwk1GVf3jqei+lfKskrzEyvncxJYnr
nvXPi632D1soymdSarSWhENyRYRi6J/rGPc0z8ak9qh2V5p9jbk9wRichduVPU+lYGrXVzY
yBrS5G3uDW8RtNcxr3+uX6iunD/EeHmy5aZdgu9F1e2zqMX9mTp927X+M1vR+G1/sR7yef5
XH7ubP319a49ofMhVsZFbKXEMHh12d2MitgLu7V1Vub7J81gcTCM7VNhILXw/pGi3T6hbfb
ZZVIjkH8B9a5qPV76JNlpbkw/wmte0uItShME4Kh/lFOk8I+Jxj7Ervbn7pFa0/wC+Z16Tl
LmpbGdhBjFTREVSD7jTxL5RAbPPpXUfL0zahVGIq28SrHxWRDdLjPzVK18zJgZzSOtSsVb3
5ZcZ7VkSQ+ZMAw4z2rTffI25jSCMAgmk0UqlitHazQ/Oo+T3qwlwkr7Rw1aEcsbReWynFZ9
1BHGxaHhveudxvuephsSk/eJtu1hmnbhjB5HvWct6q/JNnd69qsNIqwGbeGAIGB1rN07bHt
LEwexOSiqwVQu7qR1qWzubpblBFcNkDgPyK0rfwj4gvSi2tmZPMTeuGHzCro+H3jWxWO8Gj
s+7IC9TU8rCWJjbUij8RT6cxVv3pfrUum32hy6st7c+ak46ZbgVlx+GfEmpasbT+z3S4T78
I+8o9xWhJ4K8URzCP+yjKnZ05P41NpdzmvSqfZO5W6S9dRFPHNH125wR+Nc94lEjXsWICyp
02DdXL3FvqGmTmG6t5rZl7vwK0bK91mVALWZQx+7u5z9Kak47kzwUJq6Od1RPMlZ3h2c9+K
zFhjkLYdeBk47V6lcaF4le3M2peGP3QTe0oH3h61ztunha6JEtrNa4JV8Dqa6Pb6WR5NXLJ
bplTwx4Ev8AXLaO/wDtiWlqz4MjjjFdnJY6ZpVytvba8lzGOCDHz+dXJoNWm8DRaVo+lyvp
6NuMqD5iK8/ul1CW7S1t45JZ84wVxWLk5bnfTwkY09dz05ESaAeRjaOpznNS+aEi8pzx2rn
rO28R6fZwrdabJGJCFBA611lv4d1lojPPYyFFwzYHUVSONxkvduUGYbcMwlPqpxWRqEW+H5
lAyfXPFT63eah9ra30rw9OIx1cocVn2Npquo+cttZSu0YzIMdDSlqrBHmg7xdjEdTaXwEf3
D0zzzVe+0afSdbg1i+sJY7GUfLIOAWq7rt5Y2lrHZ3RaK8POMcivQPDd8PFngCDw74mtZUi
sZPOjuFj4dOwz61K02PSqVIyp+Z5lqWr6hcTf2prVkz6fANkER4UkdyO9Yel6648U2ms3UQ
VRKNkarhQOnArZ+IFxeX2tpaiCaz0hMLEsibSyj+KsX+zr+4uoRpNjJdRwYYMq5re6cUeXT
lUhK9zs9W8xtVl2/JPIvmIp6YNR28NxLAtwi/IeDn171c1Kw1e4uINUl02eN/LCAbaS+1B9
H0KKCeIxSMCygj730rzJU5Seh9thcTD2d3uVSG3gNx71HNdx2i5kkXPasC/fxEsZeXT7iOM
n7xQ49ap3VrqGpWMd1axyTgHa0aDLD8K0hhm92YVs3VLY0ZNXmuNYtrOHbmY8N1xXYXVjcW
LwxzzeY/DB0bp7YrH8F2enW/iO13ac815FHumS44VT7VoXmoLeazcz+X5Kl9qoDwKitT5Lc
prleInNynN6Mh1K6tEXy7jkE5J75qnHfWaz+armPPQqcZ+tV/EOk6pcWq3lpayXEe7b+6GS
DWVLY79GEibo7i2YLNC4w+fYVtTpSlG9ycRmMIVrM7ewu57K5ivrVlWdG3Ia9Y0H9oDxlo0
flahFb3kOMfKnNeO3Uclrplnc/YptjxAkOuMe9QRMy3KrFG0rMu7CcgVhKUqT0PQlPDYmml
USaPVviX8V77x9BBa21s1vaKB5gPBz3rzNgY1It3IJAFJNLPFhZg8SHsV6U1VuSD5NtI8XV
ZVXINRPmq6z1OnB1KNCNqWh3Xw3sDe/ETTLM4aNMMd3JzX3MsX+jKsjFVUBRX57aTrOoaPq
Ud9p6SLdJ3KEV6ppH7QHjbTZYrfUoI71ZmO0OMMABk100JqnFpo+ezqjPGtOGqW51X7R8ze
fp0flpwOD1JNegfBXRTp/gZb6ZNsl0AzV89eOviBb+OtbsLua3a0ghI83fwBX0V4Z8d+Fj4
ZtNP0/VoMpEFK7uc4rpoJVJXObE08QsBGglodqkgVrnUZuFjU4PbFfGHjnV21zx9fzSNuSK
Q7CK+jPGXjOHTvh9feXJundSFKc5r5GW7a5R7p1bzHYliR61njbzkrHbw5ThSlL2m59Tfs7
W5XwdfTnq8xNe0Xb7bKUr/ChP6V4R8Ddcs9P8Azx3FwscnnlRu4ya9NuvF2nm0uF+1Jnyz3
9q7KTj7Gx89mSf1yT6XPkPV5oY9e1lJrFpIri9LNIpweDyK67W4LGe30XwvpqBRcMjOh5Yk
8jn6VwF5ePdeKbm3klKxG8ZjgcbSea9E+HbWGrfFYXN5J/o9quFdumR0/SvHjTvU0PucTVi
sCnB7I+n/D+mrpOgadaxrhYowCPwrF+IPiceFPCUuqQy+XMrYXcM1v2esWT2WYplcIcDmvB
f2gPEhmn0/SIpD5WP3yKM8npXt1E6cLnwmBw9bF4lJrc801rxFBqF9dalqCrdPdpmJ5F5B7
4NcQt+1vZPDZvJDubkIxGRVmR5Z7SO2eQM1u2QMY4qhMf9N3Im2PHevnJVOd3P1eWAjhoxg
0tiCQtKx3Dr+dSorKpZV3MF4p23LZ4b6VOEbaCMr6n0qNzWjaMktkQQ/aERWCYlbtX2h8Jd
HS08EWd8bSOG7uEXeyrjdjpXz78L/h7deLdejvJ1ZdPgOWZ+A/0r69tbSPTdPtrO1TbFFhQ
nfFevhKLS5mfCcSYxc3soO5bCeX827pXk/xb+J1v4R0o2WnyLNqtxxGo5CfUV0XxG8aReDf
Dcl3kSXUjFYkB6HHevijXNXv9c1S41i9leS4uGPA5CfStq9dRdonm5JlUsRavNaFO8nuNQu
2ur2Z5bhnLs5POTzj6VWmVWk8zoTxgdKkHQZ6+9Nk6CvFlJyndn6Ev3KUaehFtFK0agcClo
dhirMmru7K0gXIHftXNaxEj3KRyHazsFVuwJ710zYY7u4rOvNP+3MFxmQnC49e1a0p2keXm
NP2lO1i7rVp4V0bQLSFL2SXU3H7xg3y/gK5lVjuVIw2wHA966S3+HdzNZS3niW+SxhiGV3t
8xrnY2t0meCC58+NGwrn0r1o2kj89xFJQukiJnW2kRh8iIckitu11vUvs4+y3svl54+aucv
X3F42jYDHXsaLWx8QPbq1jpV5JCejJEcGjk8yqGKnTVrGashzT2bc4qL/AJeDSFtsprc8CL
saUXSpMiq0MnAp7/6yg05uYnop0f3Kc3KkUxELOVHFV5JS2etaCx/u6rtBuOaJWRok1szJn
QbCzdKrZkjRiCQu8YBroFtZWdVhh8+RjhU9a220HSNAsDd69cfabqVxsgH8NYOor2O6jzuJ
3eh6Z4gjuLbxTAyG0trYN5bZ5wKzY/j34jimZV0u3KrIdjDsRXuOgWTap8OY7OGFYftdqQv
ovFeN6x+z3quk+HrjVp9cgaIK8mxWHahWaOpX6m58FNUuPGfxM1PVr5NtzMhEgX7oFdj8Rv
GHh74f31tp1oJJ7iRwHB/hrh/2ZZYoNa1yZuPKjA+tbvxU+GPibx18SE1iwjWLTWhj3E98V
FlcpyfQu/FHw7Y6p8Mo9bt4PLnlQSbvTjNeI+AIrrVfFOj20Y+SCQeYD3Ga99+KNwNI+FP9
joj3N9MqQrFGecBcZryn4OeH9Y0/xQlzqdnJboF3KZRVJrl1Q41JrS59K6i8T6Rfae0wciE
gALnbxXxHqym08QXlvuyiTEt2719N6Z4pN18UNY0ONspIig4+lfPXxG06XTfiRqEKx5XzQw
/OsuVNmqrSTuz6c8FQrD4GsF3BLeZOQw56V4BrOnyaD8a4LCG5YxySbgSOOTX0R4Oma88D6
VLNCMQoOa4b4p+FGm8R+HvElgu7MwEmOwzSUbCnVlIy/jLqmpaXoOlyW9x5bRsOgxmtP4Uf
EXXPFeqjw+sKS4jG4nuKpftFGGPw9pMcY3GVQVx7dapfs32ax+K5NQDbZEUZFUlZEcx0Hj3
4gf8ACI+MI9Cj0hCsnys5nb5c+tavwzglmGvah5aozygqm/fkY7Zrh/2g7SOTxFfaiNoeYr
hc9a6bwRe67pnhEtDpm1SyZlxyF20WuJu5wupWuk+IvjXbab9jzIrDeCODXp3jT4h2/wAN7
iLRtL0S2vvMQKyun3fpXh+o+I4PD/xqGr+c0tvvDS57eteyeJ9M074heF/tmlFLm9lG6KbP
MYo9mQZ/ja/8JeJvh6l891bx6h5WTGuMofTFZvwIjLabeAbJlOVwyc14VrWi3mg6yljeSyN
PvAY9jzX0b8FbeS20XUH5+WZWyevSpcLdRy1VjK8TfGCLRtel0mXS4pfKbbgrXnviXxNb+P
PEFhII1sBbY/d7cA8iul8bfCPxlq3izUNWtrRPsrTb/MPXFeX2dvc2Pi1bNiZriOfDA/d+9
ScdNDenOVuW59N/FG3vNH+GltdpBDIZhGqLswTkCq/hvwzpXgz4UXXinVoFS6u0PlxuMEE+
gNek+KIdN8TadpOn6peQAQrGTbKOWworyf8AaTuNSXQNKjtCRYxgLxURutLmLtUlaR494fk
vW12+1qaRMTKxGTioJGLQm4/idj+dZVizSsi9sCt/bsRAihmyODWNWd+h9Pg48lPQ9W+Adw
95oepxXtuk3lS5XzBXJ+HNDm1/436+JGRbKK5dmTb8ox2rqfhNf266Pqa7DDIH+8K6Wx0eG
x0fXbvS/wDj8ui0zN3YmuuPw6HzWJpv27k2ecfGXxdY3V1D4d00xxGJRGTGOvOK63R7bQfA
Xw8j1/UrUXVw0IPzjvXzgZbybxY8t7H5k6XABB7fNX078R9MW++F9lDcZIl8vCrScI9SvbT
tZMpeF9S0D4maXetDpqxT7CFAH3TXLaL4vtfB+syeENY01riWOX9zJFj5ST/FXV/CbwpY+G
fEF5a29xOwkgDsPTNeR+MLVrj483hhWUINQTkd+RU+ziVCvUitz6L8Ralouj+FYtW13T5Li
FgCEijCEfWvLtP8R+H/ABV8UtJTRtO8i3+fKuc/w16b8Vreaf4bC1+zNJjb1PtXz/8ACF7W
T4sWKpHtIMg/ShQVmjSGKrRuovc9H+McVjpY05LOOLEiHeqjbmvOLK+2yJ5ataPjgo1ejfH
6AR2Om3AjLhVPI7V5HpMvnzxyfdHl1zKMoPRns0sZN0eSTPpPR7y1k+Hkd9qim5W1XLhv4q
4t/if8PXikWTR0QM4UbR71u2sMjfDI2tpDJLJNAQAfpXzw3g7xJYRvcX2mtDbbicsOtdN7r
U8mhOaqc6Z65oHxK0LT7q7t7iHbaSXLmLHQeld7b6lFqWlTaxFlbeIZIJ6ivmNbZp4mhEI2
n5RX0vp2nyR/DLyfIH/Hrj9KmOiaJxNLmd29zzfxD8QPCclheLp1iFvGGwN7+tenfCvR45/
A0E08e27um/1g618uPb2dlr7W92Dvk3fuwMgZ719gW+uW/gXwV4fCRwyJdNEPcZUUox5dTn
q1asoKnzbGjd6n/wAI9qsOnLI2G7motW+G9v451R9aj1kx3sigeQeQuBWD8atYgso9H1hV8
tJgCxFdJ8NPG2h3QgSLUoEcjo5w1dkXzLlkysPWxNGXNSdzz/XPgh44sFn8mKPUI3OQicMa
88vvD3iHRZ2j1DRJoAv3mKFgPxr71juIriFWikRicfOGyK89+MWsWej+A70CNWkmG3PqTXJ
WwUIrmTPo8FxBjK1aNCtC/nc+OW+R/MXkt6dK7TwL4H1Txj4gtrdGxaA+ZM3baOoz61x0UM
80sVrGuZbiQAKPQ19u/DvwrY+GPCllbRQ7ZJUEj/WuWjh1OVrnr5xmKw1Jxh8TN/QdDsNA0
uOw0+FUgRQF45zWd4u8WWfhXQptSumHnqpCJnkmt68m+y2c1wql2A6Cvjr4map4r1/xPLca
npt5aadbsUQhThl9a9epOVCHLFXPhsDh3i63NWkc/wCK/GWp+JpLmbUJy8buWRQcha5NWMf
komDn1oaSOOORLdcRA7sFcNWLBr0E0s2yAu0PpXguM6j5nofo0p0cLTUYSNZuXbvz2qOTtU
VnqEerxtJZR+UU+9U8hXZ/t/xGnycppSrRq03IhpsnSlj6mkk6Ug5iIdDUTEqwZW2kcgjtU
o6GoWGTj1qbPmuc1SS1uZevTahfWTQyzXF9uPyqCTXQeEvh1P8AZf7Q8VFdN03y8iPcN7e+
OtU7S7k027LRj5x/FUWreJLm6l3ahd8quFGe1dcasmuVI+ZxGBpyn7SUrI3ra3+HWiv9utb
e61KZHzEHPG7tkVJcfEXxAz4s5PsUAJ2xKi8V5pca5HGxWGQsTWXLrEzPXRGnVkcSq4ak+V
6jpF23O4D5agkVtxatCVPMtA68GqzYaJVxgivRsfEjIZWBHNaEY3jLcmstVIkHPetSI4GKD
SKJVYhaerEuBUY4XOafHlnG0ZOenrQGxoworcEcU9oYUYtt+Veoz1ojXywN/BPapzC0l/bR
H5Uc/MTXNOTOrDuMnY1NPig0OwfWrlN0xGbb/ZP071xuo3ct/cy3EzfeAfn1rf1+4ea6+wp
IPIhX5fSubnTzFOTtUYQ/41zp3ep9JSw/LDY+ptOvLvTfhHFcWrlW+x5D59q+YLnx14ouoZ
bWfWJpIHLKyE8EGvppPsk/whSI3KxRC02AluvFfMcFhotndMs0rXDhiMr0rpg1Y4akGpHqn
7Op/wCJnqSk4Vl5969Fn+ImrQfGS28KXMx/sqW3O2PGMvjg5rmfgAdKfUdRRIDF8p+Z2GDX
KfE67Wx+N+k3NvMD5LISVbsDyKLXZm9DoPjnfahpPivTr1oTNbwwgBQxUKfXjrXXfC/X7rx
XpEmoXTh2iXagKAACs34zaVHrHwyj1aOTzZ/MEoKuOF9DTfh3dQaH8C7idmjWcKXO0gNS5d
CeZHR6f4Kg03x/qfiiOTG+JWCA5y2K8q+LcOgSeLrbUrq4ngFwvzoq87/WuR8J/EHX28fWh
m1SZ7SS4wUZuNpPSvR/2gNDifTLHXoZBt3A/IRzkU+R31DmienWcljpfwpjutPkZoVtfMG8
45qnoPiKy8WeFGuI4wYLZh8mc4PeoJzaWH7Oxa4kEzix6BhnkV4t8E/Esltrs+iXEm22uTk
Kx4FTysXtI9zrPjpeRy6dpBj/ANXG21VPOM9ayP2fdQmPje4hZiUaLcVHc5qf4+x/Y49MXb
iNmJUg5zimfs2C3k8fTLIAP3W3JOO+arl0KTTM/wCO10X8fxLIGW2RhvTdnpXvHg/xVpGs+
D7eayx5dvAIJPTOK+fPjyY4/iHexIdyhuMtmu9+BEUN94G1DfhVjm+YZ6/LTS0HoeQfEG3k
uvGV0lnEZ/mLbUStz4Y65rGh+J7fR1aVY7r71uw/zitTSvF+m+H/AIyXP263jmtJJPKwy/c
J7mvW7jwRBr3jaw8aaC1t5EON8anBb6VQaFT4geDv7U8OT6lHp0Y1C1HmI/cY5H1pfg5cPq
Gj6pHJD5c8EkZlYd+OeK2vil4itfDvg29LXSx31ymBF5gJANcl+z7dfbNM1e5diZZ2DAHgc
DHNZNDOf+Jnxg1q18VajY+Hb4w2lu4SSMgHJ/GvJNNuZ7zxXDfXDbJZZgz/AImvWPF3wT1n
VvFmp6paXltHBeSeZ5e7kVwOpeELnwh4s03R9QmV5rpwyuvIQA96HHTQ0ho9T6P8b+Lrfwv
4I/taK1jnvw6IhIGcbR3rF8Zwy/EP4S2WqQagEWNd8kAUHke9Z/xvsYI/hJptxuPmTuCMcE
YXHNT/AAFvLbWPh9daFcOpZFYYIyTWTVlcmCalc+f9Ok2HHRgSPyrVkkBKNgk7h0NO8WaI3
h3xxf6aymGASny2YYyDVLzGhDSOwXZ69xXHU1eh9NhpJQ1PZ/hDCtzomp7gAu/vWn4d8Xx6
1491bwnZ4tjAnlIx5BI6mqfwP8u98MaqqsWJbduUZxXlGlas2kfHeeVpCAbp1OBgnPSu+Gs
bHz+J/iNjPGvhq48PfE2S0un3RzyK6sBjPPNfQ3ijUZNL8H6ZIuni9jTy8Ka4z446O8ukaN
4jto+YHHnyH+Jc54rsi0PjL4Zaa2gXCvOdu4Fvu49adjlcoofoN+Y/E8k82ni1N0gBIbsRn
FfOPibVJbf4v3ht2JkGpKSxOeMivoKHTrjSbOS71+62tB827sQB0r5k1W4h1L4nfbIg3kT3
odT64PSmkF0fR3xY1S4/4V9HNHvWRtuTuPPFeI/CG5LfE3TZPLw7NJk/hXt/xotreH4aafn
dF56qwYnIHHevD/hIsjfFDToY8DZuO7scjFXCy3LjJHsvxm1G3j8Px2U0Pm3M5HlD2714N4
b1C3+2rDews5XeCg4IAFe5fE/w74n1bVLC80i3juFsgVkLHAzXjV14f8T+GpJtU1azhg8zd
hy4wcispKL2NPaNH0Ppd3b2vhC21KB820VqH2SNjnFeS+LPivdaxY3OhRadF5Bb5XRs4H1r
1m00ubVPgNbwW8cU93c2oVTu+6cd68Ht/hP4zaQbbAcn/lmevvWdjWg7swxMbGyV9haTOVA
PQ19F2es3J+Gf2ibKYtxnH0r56uLK6s57jT7gDzojsZSeRXuto3k/CiTKlt0G0AjOOKXkdV
dXscp4J1XwlquqQ2smm28107MGllPzEeldt8TdH1PXtK0yLQY18y3mXCg8AD/61eN/B7Qf7
X+KkRchRAxLAA4Ir1T4k/FOTwV4iOk6PYx3IRsuTwBVNWPKqSSdma3xOtxffCmCG5lik1Cz
jUFUbJXivCdJmVIovJZ42xyQcHNe2sLfxp8MLrXrFBZ3VyvzIwLYP4V4FYO8dy0LhtyMVJP
tXPNyWx7mXKKlZnpujeMvFekSIdN1q4Tb0V23r+RrQ8Q+PfEHirTP7N1yT7THnOQoXn8K4+
1AkCgkj6Va5PybuK5nWny2Z9xQw1OVqjjqa3hOWxsfHWmXmtyeTZQ4y3XNfZejePPCerRIt
jrEBVQAAzAV8OFACV4k/wCunIFTRs1v88ZKD+6pIGa2oVlBN9TgzDJY4t83NZn6BRSRzZli
KSqw+8jZFNnsrW8i8u4s4ZFPZ0Br4d0nx34s0VgbHWZ1UdEZsiu90n9oTxNYOi6paJex9CY
+DXVHGRl8R8jW4exdOV6bue3a/wDCPwHr0cjXekpFMR9+AlSPwFeK+Iv2d/DHgXTtW8S2ut
TtatGfLtnUHDfWu+0v9ojwjPtOpLJY5+8eDj615b+0j8YNI1rw7pui+D9X88yyB5jF3HpXR
+7qRvFnnVY4rDz5a90jynQfDsOmQXd1JqimBgXFvgZJNZkcnmxvJyMsRtPYVxtprV/c6xax
w+YzyNtCk9a7i5SaCZo54gjgDpXm1oSi9T63La1OcVySuQR/eNMJz1pY3+Y8Ulc57mgeWTG
zLxWTqlxNaxb4zjv0rVdmWM46VQ1IRy2hDLk4renyvQ83HycIXQ61Zp9OjvM5Rh8wrl9W0/
zJjIjbVJzz6VteHLjzbe4sm6L0Umr/APZsd/IlvMwgjYbC7c4966YL2crnlOLr0GluchZ6J
dXkU81jAj28KFpGJ7ViyQyBziMYrutc0n/hGrc2ek6zHdLKP33l5HHpzXDSRSFyRIcV6EKq
Z8ZiaSpz95mrbndZ4NQyLtUYqW1/1dMk/iqjySttJYYGasqxzUcZ2gt6c0iMc+bnk/w+tLU
TUnsWRKGXarAn0FSRbiQrZTPeprDStY1JvJtLMQKx/wBc4wK6a30nw3oJQ+ILpr28HKxRHI
Y+hpnXSw05NNmZYwXF7Ktvp8MtxKONwXIFdSmhPpyG61i9gjmRciFnAb8qxrr4hTrHJZ6JD
BpsA4IC/Ofxrk5NWudRnAk3lieTIck1zTR7FGnThNGreXC3d5K8alQTjnvVWWPzUuYk5III
x3qUoY/LU9TU9s0EaOf465L2Z9HJqUdCleX2rQwxxveXP2Zl5jGdq1jC5YMyxoGTP410jXx
jt2M22SM9FPaqdjGlzI0wtwkftXTB6HjV9LlKw1DW7GVjpl1LbmXg7OKjv4dRu5ZLrULmSa
aNcB+pNdJDb4f93HWtDpcTAPMMKwy1bXseVUqHHtqGvyaXFbNqlw9qyYZCTge1U21W+j36f
DqMy2mzBj3cGt3VLZobthb/APHsOfbNUbjTba4sjPBgyitInOqhziO0O0qSjqcq69q1LnxB
rWp2qWV/qkk1t2V2yFxUL2QS7iXdlCBu+tX73SVjt/Ngi+T1ptj576Eh1rxJcWCWUuoTSWD
DZ5IbPH0rNjjvoL4XdvI0Min5SvUV1Om6fIbeCfy+1a66TETny6yuM5C81LXNW8qPV7xrmN
WG0Sn7o9qv6bNfaRqFxeaNdNBJgAFD1rpjosLxkm18wjofSobnwjcLbfaoR5Q9N1BSU+hyG
qRXWo6i95qVzLcTSdWbmtLw7Jr8DPZaVrDWMbHLBTw31qyNPu1/1iF6eLcwkyKjRtjoO9K4
1zR1Zh6/p6Les733nXXWR/Wn6b4n8WWNp9j03WriG39AxqhdwSf2gXlLfMcc1pWtjIy/IKd
x85l6ldatqVwH1O8lvHx9+RzkVZ0vxV4l8NwvDo+qS2sLfeCVs2+hyTTbpF5qtq2mQW6MpG
TjpT9rFaMyjKcp2RqzeO/HgsYJ08QXmZBlcheR7cVy+q+J9f1XUYb7UdSe5urfGx2xn9K7H
VrGNNJ8PhRs3QGuag0OaTU1sbWESvIcl/SmqkZbHoVKVRQTLWo+MvFGvWVvpusXzXFrCPkj
Permga1rvhVjJomoPaM/JwM4qlcaW2m3T2ckiyuvJYfwVo3kTiwt7izj3gkK2K5qjOzDWXx
kmoahqniSeTUNcuvtVwDkSDq1Z+oKXs8ysMhehOK1mgMAGV2HHT0qH7NBOWFypaMjHHrWMZ
Que86fNT9wwdB8ceJ/DIeDQ9RezilPzADOatap9pe/h1xrpnvJMSM+3q1SX/gyaNIrzS5xO
xORGetdLrWmz2+n6dDPEsU0kCs49DW9ScUk4nhUcLUlVlz7GTceNvF2vW40S+vDNYsMbCOg
9aq+H9a8QaBqT6dpN9PFEDnaM8/Sug0Hw35qTajNcoixrxz1PpVjUL3T7JoVtoEa7fgMKx9
qazwZzPiLxh4u1iZLa+1WYwu2zy16n8Kq3NjLpcUV1CXLxYdfMXG01q2lvcX/AI10+1soVZ
925t/r3rZ8XWBBu0kfMq5DKOgp+02Jp4XmdiLUPFfirxR4Vit9ZbdbxL+7z3FYPh65vvD+s
W2qaecSqp+92rqmiiPhmwgj+99nqqNNj2jjtWcqh6tHLLo0f+Fr+Omjbc0AjZiWVhkmsPxJ
408Q+K7NLLU4ofKQ/LhD1q5/Z0fpR/ZyZqPaHR/ZSL2m/FPxnpFnBpdkLYQxR4BMZxVyL4u
eOy1uZGt93I+T5cD3rK/s2Omtpse4Gj2hcMs5DKmkm1HUrvULqDE80mWYH+VdH/wnXiCHQm
0K2hja0xty33sVXS1jUYFQ3Nntt5JI/v4qPae8jSrgvd5uxS8K+I9a8E6k2p6NGjXMjneZe
MZqn4l1C78Wa7JqmrJsml6+TyGNYcOpz21/Kt2hkU8bTXaWMH2ixhuGg8oZytbVZtNHDQw9
Gq7Pc0vDvj7xL4X0WHQrO2hlsZAQS/UVz9uJbm9lupo9jySE4A461ekt/wB4aswW5ABrnqV
D06GB5Jlu1BDrxxirH8dJHwuKfXI3c+rhHlikNP8ArTTpP9XRTW6UixlKzYX9z177qSmN0o
MqhTubYXMMlu0cavMNu6uX1TwadFtPti6tEZxyqbua61sc9j2PpVZdKXXJPsV2wTPSY9q68
PW5Zcp85meA9vHmOR8J6ff6h4s0w2Nu7eW+6VguQvqT6V3fiJm/4SC5jMqyBcAMpyM0l9qO
gfDvQZtL0i5a61acfPOP4RXPaRdT6lpkszLuMR3GT+8TXZiNY3PDwEfYVOQtoQGwSAaUkDq
cUyEK8ZlepCq7d79K84+h9oMcb12r8x9BVC8+aAovzMByB1FQ6hrFpbR7VYrN1BHpUvhax1
LxRrfnQAQ2cXMkjdOK6qFP7R52JxMaj9j1L3w38KR6p4ike5maGFQSWfgVb1q3gsdbu7e3k
37CQh/hNaNxrUtj9q02zZIx0MqL1rnNrv8APJMZm/vGpq1PesVhsNKHoSw+EtKvtMnvr7UN
l8ynyokb+LtmuEutC1qG4aNNOuJVB4ZYyQa7beV+6wRuzelXY9YvoIVj+3g4rWnWseTictV
abZ59ZjA+bpS3YAwqqqR4+Z+4NSwqpl8lWyaufZbO3zJqh3L1WIHG6vVPiVLn6FDTtOur6Q
RxxnYTjzO1b8Vn4b8MyG41iVdSuP4bfqqmsS68RzbDa6WotbfG3b1P51kJbtK+6RyzHqX5o
NOVUze1bxrqF0jQ2X+iWZHywxcAVyf2i6kZv3jfN1yc1pTWaQ25KN+dUoY2kfG7A+lNGiqv
oy5YaeZWDSjcPeuhgs7aMhlhUMO9U7LKR7Op9a1reElOW5rKY6U+WepWuNzOD/EOh9KxS03
2oqrkGt2YeXcAYyKy1QLqSsecnpXOkj6GdS9O8Ry6XPLJvdiQexrbs7MwoI0XaPQVdhg8xi
VbaB2rQtY0LYz8wp3PF5pO+otjbhcbl5q41m02UDkKe1WLaHccCt2wsQGDMobPvV86MeS5g
Dw/DJbeW0QZM5YH0qm3h2z0i4SMW6yW9z0b+5XpkVjGqlioCkYI9RVa60+K5sJbdYcKfun+
7WbqalKK2PFNU0KOz1yO1jTcsjZB9a7qLw7A+nx27RAgDJHrW1b6TY3Wy4mOfI+TfjqRXVr
o7GzSYRoif3nbHFS6lzRYdvVHAJo4gjEUbbUHQDtUi6a0fLHIrormGJZSqMjj1Vs1TaNsE7
s1N2J0+XcyZbdmASOPj+Kq1xot1doqC6dUBB254rRluHiPlxqSzdqv2qnyg0gJkP8ACozii
7FczBo0iRFnbcayZrVnu/K25+X06V1t95lnaBnfeT26Vnxwx4E+7czjp6U4t3FJ3RwmvaWY
rRJGQFt3XFT6PaxmPHljNdpqml/aNJYFskDOcdK5bSHjildZGwydvWtLmRrRWIiie4kAwBx
muC1KaOS/cy/vFDDH512vifVFttIjWMYMnYGvPrdS+pwAtv3SLn86ppWuXh/4h1vjBoUk0+
BdyrFCNiD+EYrNuNfsdNso5dLhMd+67TIo5rQ8dTsvi3ylUbLeFVI9ciuSvMpboy7d27riu
baR72J0oIsafDctcSTX6q811yWc8mus8NXdlZXaWuoKJLfdkR9RXL2sH2oRSzyszL0xxXQa
dbRvqEOI9uCOTzmuqp8J5FBty1L/AInms7vWroWMQijyNuPpWEJGtomAb5jxmtTxDsh1ecI
MEkcj6Vz1yXEbEfMcZxXmWu9D7Fz/AHcbdi/Z3EkGbiKcq68gg9KmvNQutUdJtQna4dRhS/
YVxNtqbxTssrEL6Vv2t1FcRbkbitfYyRnSxcL8ps2aQzW1xZyztDDtLKoPVq567aO3udNkZ
nJWXDP3IzWnE6qRJ98dK0NOks0eM39mt2iPu25x+FTQdpal4lc8bxNez06KHxFD4iluobcK
pMcOcbuKfqCy6locWoPHH5l2h4Xq5z1NUdami8SX1uNPt/sssRwsW7IIro5rdrHw9plnMFW
6iUoFXnHualsmMHHY4rRNRV45LG4Je6j+SNT/AAj0rolj2YEgzWppPh3RfD0cmvahcLe3Un
IiUYIqhNOtw+5Y9gJzis5s9jAOb5uZB5a/3aPLT+7Tt2VA9KKzueoJtX0pNq+lOpCwBx3oK
i0txuyNfmKjioHmWGKWSRcrjjNWPnMbsygADPXrUGtRx/2AZGby8r1qoR5pIzxmIprDSikc
fpeq6HD4glvtasDeWsfSNVyCfeu3uPEUOvWS3FppEWnWScQLCP51yXhGews9F1xpzGZdhKS
SLnd7AVf8Pa3Yt4OS2gjC3EkhEuT0HtXfVp+7c+DwGKUaupoKxY5Y5NTozDvVWJt3bj1qyl
ecfa0qqnsWoycipahQ45p+/wBqzkejGdlqPprfdpN/tTXf5elJbl+0CoJGPPNSeZ7VE5rQy
qVCu7N9fWoLia5WHy7YmT/YqcttJ5xmqN1fjTR5iKxPsM1pBK55uKq3p8tzhdVF7JeP58ck
ascK7KfmPpXpWj6S+j/D03F5tgluvuxjqPeugg1SLVtGtdUv9Pg+xR/cRk2ncO+a5rWtem1
8lpFEUKnZHGowFArvveNj5qlhrVPacxRQ4tURU3Z5NNkZmVlJyPSoo5pEZRGMqtSP/qmkz+
Fed9s9WfwHEX/z37QgckH8q9K0i5TT/hz9ntD5Tu437OprzmfP9qmQJuOCAM10Wk3hSxeyl
3MSc/Su+SfKrHzdBcuLlOTNNZ5lQxrJhT1HrTC7EAZ4FR7vbNG/1FcPL712fUzqJx91g4G0
nHNVj90VYZxsOelV8OygpGzD1xVnPdnJQSG0uNq/vCf4hTprae4k8y5lLA/dHoKZKuyUVdD
bo19q90/MnO/Qoi3jiIwmferCxqfuc/SmydDT7X7lBnqRXWRAQeKhs41Cktx6VbvE3W+fem
RR/uVoHsaFooJFa8EbBvunFZFl/rBXQw84FZzNE+Z3Kd5AdpkC5ArAYgX6knAzXdrBH5ZaX
7neuI1kxLdnyPWsUtD16VX93ys6BZ3uYvIthggffHetvSbWSO2KyKWk/vVjeGt0lqgZOfWu
406xVR5hbPtWUpWObZ6Emn2/zAuMfWt6KGFWHDc/rSWtvHjpWhHHG7YPGzp71jc1JI0GCqq
2cd6asskamMRkt2FYU2vak+ujTlsykKDcJMda6IyNhG8v56drk21uchpF6IvE9xps6YiQmV
lPr1rm/FnjC6vdWlt5Lh7W2T5UjU4x710WmxCXxLqd+/bK1leIvCMGpXkcqtsLLk+9CjY6o
13FWscl4c1icayYPPklgJ++TkV6wdnlDkciuV0jwnb6UdzANXUhdwxVmNSXPuRW9jbXPmy3
l2LW2i5eQ1X0nxD4dvNYbStIuHOw83DfdarN5pz3emz26PtDjn3rF8MeELfR71riWXktmgy
UbGp4haV7gR+WdnrTbG3B27jhQOtbepWq3T5QVU+yy20RXbnPNF7ETVkPBV90PVCMZrzzxH
pzaZqizJkRHqe1egRrMchY+ay/FNgG0ctMPmxW0dTE8o1O+l1F1XJKIcfhT9IhiOrRSO4CK
68n61ReN0uWVfu1qaMqPKEPUuv8xW0o2iXh/wCIaPjAO3ibUzIpDYTYD3HFctfbzaqVGQvX
2rrPHzeX4yu0/wBhP5CuUun/ANFkWuG/vI+gxCvQL+lOPLTccL61rafqEv8Aa0cSoduetY+
mp/xLo2qXTZ/+J5Gn+1XXP4DxKTtM1fEMjNrU2OQCP5VnbPtE0MKvhnYL9a0Nb/5DNz9R/K
slppIP30WN68rn1rzV7sj6qP8ADOe16xbTNfntpkIIGQDUWlySrfwWyt8suMj610OuxxXuk
R6i1wr6h/EM84rmrdyslvP0lEgAxXsW5oHzU5OFW6O+vLM2MyW+OCu6oAzg7QOfSrOvXJhe
xjk/1zIGP0qvzvV+9ePUg4u8T6bC1lONpFqCTB86NvLlH8QrRW4uJAJRMxf+NnP3h7Vl6lN
ptrGk8JLDA3AetWbO4W6tlmjjKxnoT3qJXSuerRq0U/ddzTV1H72NmL91kPFToR3qmnSrNY
qTe568K8ZrRWLCsvrTty+tV170/vTL5uxNTXx5fvmnVHKY1QvtLygcKO9BVVe7dGRrsepyW
2dN3zKoy4j7CofFEl3Z+C7P7QjLJIBwwwamsteuIdQ8n7GyOzYUEdTWxrk48QtBp+tP9nVR
gYXFddFxWsj5fEyq1U4o8sjSQ2yfKRvHEf8AfNVrbfa+bJHmI5wU9K9Cb4ezPbSLo16LlRn
YrnkGuitfC8fhb4ZC6m8OxXuqyyENMWyY/fFdjqwkrHyTw9anUUkjCtYSukwySTBXYA9atw
ldg2uHHqKoeGPB+t+JvOaKRtLsY23yTz8KfYZrZvktYrxobLmCMBAf7xHU151WCjsfZ4GrO
/vIFZemeafVVTtbNP8AMrlXvbn0Mp3J6a/3ai8ykaT5arlJ5h1VpSwJ4p/mVXnkqjnqVCN2
GMODzwv1ot7hrSbDrHPn+BhmopJVEOW7dKxr/UPtMJgtP+Pn261pBNs8rF1koF3xR4qku7W
209kWC1iyQI+AT6VFoPmXvhy5vLiZNitiOMdV9zXN29jqOo3y6bPZ/vVUtz1rqvDFusHhLU
YJUCyxyYbmvRceWDZ4OHxDdVK4luWFvkLlj0pJGO0xryfSowzosezpT1+Zy1edbXmPoZNOB
zl7azf2nAIYneZuAqjOa6e58LavpWmLqd3cJabxkRy8Fvaqum+LT4e1KSZbKO6YnjeMkVk6
/wCINS8TamLm6uDHFn5YQeBXowd4q58niYqNVtMeNRaEAz/uwfWr9vewTrnzVzWYts6489d
4bhc07U/DGsWNrHfPG0Ucn3RjGRUOmmOjjpU5WexreZHIjbJFNTxX1xDCqKisB3rE8O2ss8
1zFI+WjQtircxkiIWsZU0j26OIdVXSOdnXe24U6FsjHpTyu1cdajhCq5Getesfndwn4ogNS
zRhlLZ6VFBQO9yxMB5QocBY0wAKc4L4TtTZgdgWgY+KTaeOPpWxptz5kqxM3I5JNc+uVq5a
SbGdwecVEk2VF2N7XdVjjtzbwnBI7VgWts96rNs3N6ms95JJr4hjkE13vh+yjhhU437vWs0
mlqa87v7ovhOHY32aZT8nrXcRQoG2R1Ws7OCNtyxgM3etuCFI48qNzH1rlmdUH3H2qFRzVz
jOcUxYyFz0pxJUfMpA9aysaXJI40d2LKCccE0vzRxF2kJ/GqzXCRBmdgFxxt65qlqN6E0p5
mbGOgzWkYuwnJIqaLB5yXTN8u6Vsn15q5cW4S4wWyAvHtWXa6jEtkI1YB2+YBepp7X0s7Ki
xsH759KqzDnRcZkHDHNPN0MfLGo/CoBpVxMm5nZc+lMl0+a3/wCWzt9RSHcnaadvuyLGO+e
9R7bZjma5bd/smoUthMR5ilyvTtWzaaVGycw4oGUhfPFIFjy/1q62oYVXkTMnQL2puoSWWl
2o8tRJKezUlhZzXcH2mT5T2XtUsmSurIs3LRW8EV1PdxxEnIjBxn2rlvH+oE6VEkeVMnpWn
qHhv7dcRvNI/wArAqB2rD+IEcdvDZozEsgxj1ranJHO00eaLDJdXGxc7gvNWNDhktvFVlbz
g7HmGc9K0tCjVtXMmM5/h7Vu32lxS6hFcKxjdGBG0V0TmuUvDr37nPeL5vt3jHUEPVHUbu+
K5+5CrDMCB1xXUeLLMWuvTFWJMqiRmPrXLaltWAMDyxya4IpuWh79eS9iW7WV4dPijjQPI/
CqauaZay6frEMlxCrmQ9znFYJnZ0gYjaI/Q9a0LLy5Nati8rynI+Ut0rtkrxseFTa5zd17/
kN3XGORx+FY7AENuGa1tdATV7jAwOOPwrK+8rH2rzZJqR9XFr2aOWukY3bbSRk06GFmuI12
4AYYq5JCu9pCfmHar9tCzRLcPHjGMYr1U/cVj5bEO9TQ1/HVu8FzpM+45NuMms2y1BbhBGz
YI7103jm1NxDo8zNtRoQv0rz+6ha2Ehjc/L096jlT3OinWlTWp1Hk20kaJdn5JW24Xt713c
1roWm+GLey0uQzTx5eQyc4BHaudj0aKPwvb619oWQyKAIz0BqMSfZ4fJuA7y43dOory21F2
kfT4aNNQunqc5N4gvLe+ZGPy5rtbKR5bVb1l/duOPSqUfh3Rtat9yzGG5/uEDFddeaXHpHg
6ztHuIZHz1RsmnUUWlyjw86sakubboY6/eNLTVWbMjCJljUD5m4zWg+nOmijUd3JONvasOU
+jpu0byKWT60mdsglydwpu/2pd37o0JXLjLmjqatrrTQYkGnWU0icq0kYJzWLq97Pqt6J7o
xxyekfFMHlbWLLz9aokRmcMi8+pNaKHc8/mjFtMvCe4t8NFNJE2OqnBqSHU79ACbmSVQc+W
7ZU/hVaUybR5nJ7Y9KYo3RlRkZp8qI9lCbua9xrOp3VgbNrgx2x58pThfyrPiO2IKTuI7io
lQhdrKWpQABj7vtRq9zTkjH4SfeKN4qs7BBuZgF7mlEke590mEUZ3Ueyb+EaqW3LG8U13G2
sOXxBYwj95J83oKqXPiQJbedFEjpnHJ5p+wn2OWpmFGm+WTOk31UuZhjFZlhrUd2P3iCM+g
qaGK+vtUe2t7fcgG7eKn2UjN4qE1eLKup3X2bTZXJOWGB7VydmLg3MdwszqxP3gea7jxJo8
PkR2MVyzy7fMcYHFc1DYSDbAOAvcdTXfQiow1PmMxrTcny7CXF/qMmpQSwy+VLtKl1OCa3f
BsNzcaZqv2iTPzZJz96sPUI447yHbwVGPrXWeDrRmhvbWNiEZd7P3FVVfuNI8/A1Je1Vyov
7olSd2KTOGbHFVhI5MhYdHKj3qXfkFsVwcrPsOf3DnLtd2rpxWrDaw79xhX1ziqVxHjVIm6
g5z7VtWw3Sc9K7YfCj5LFc6quXQlhjWTDht23oD2qn4jvtavliDXcxhgXCoW4rReCRjm2G3
1FNSzl1TUbTSrfc028PIQOAtVe2pnFKaNTwrp0Nh4buvEF/hZXjKqrd65ty0zGZmIDnIHpX
T+OL6Fp4dFsQEgtoxvYHqa5GSVZlT5hHtGOO9YS1PdwynTjoZjcjiqU7GKRGPC1cqlqH+qF
emfEIuJLHJASrZ4pII2xnFZtvMVRV9TWzD92gtaE0YDP706VBkVEG2AtT45POdfrQUVZ1Yd
BSQuREw/iq5PHVeOPlqAILMK8+D9/PAr0vRo/3EYxzXnFmm263e9d/p1wUjjqJFxO1hCjC/
wAQ7VeiLK1Y1veKwH96i7uZY4iyn2rjavI607RNq51CO3j/AHkgUVgXniKGFS1xfL5Z+6oG
TiuL8STarHGZVc7a53w75l9fu1zMX+b7p7Vr7My9odu3iO8vZvJs7dvL/wCepq2uj6lfR5k
viEP8Jot5/Jk8mO2GAvXFXY5Lq6+VPk+lK1tB3uallpdpAsbsuJUAGc5BrbhtYjG9xIRkD5
QBXPahrDaTBHaWlgzqyjfKex71Dpus3N1ObUt8nUVL2KW50lteXAY+bHiEd60Wjju03Jgr6
1DBEoQRuOtUbuZbY+UkmM1malpf7PjnCiYbu4q3e3P2S2V1xtbgGsa20xX3SyEsz8rU6+Yz
/Z3gZlX1oNFsVn0/7bIJJ+Mc4rWtWkWLyvuheB71PAI9vSmTJ8u+PgColsUiSQPCod257e9
edeOFkupoZpRhCcD616EySTJFnpmuL8cQ7La2/wCulXTMJnFeHwItQcScYbFdVePFE6ySOF
XI/nXGae3la5PL54B3YEZrq4fsrq8upQs7cbFHfmtZDw/xFDxwsbamJEIwYRg+tebX4mYxx
hea9C8dXYvtaSJrU2kUcQ2n1rg9Sm8y8hUfeAA4rKl8R7Ff+CT2aW8iCGVsMOvHSm2a48UW
vlHKbwK1tCjgkuHhcZdhxVCaP7P4htfL4/eCus8OHxnQeJ/3Wu3KPweOPwrHXGCPatfxKDJ
rUrt1O3+VZTxqM7uBtrz6vxH1cf4SMK6bbfJz+7Y9a1LDUI7W3uIZvnZnxGuM1j6wsTiFYm
+bNLpyXC33lxp5hByc13w+BHzNb+Idx4qa4vNN052+REjAx6GuS1CxxBDuk5brXU6wk934W
S4PyvG+MVzTFpLGJ3520yqvwncaDpFpdfDA3d5fGCNZisAHzM7Z6bRzV3WNF1TS9D0+/wBW
VbeaTOxcgl1xxnHSsLwXHcT+JorGC8EYYAnd9xPeu38dXVt5UGkif7ZNbEs10PuvkdBXn14
e8e1ltb2kDzBde8u/LGErjjIratbhLpDcKZTFEepOQDWAbeN524r0Hw9bRwfDO+aOESTb/v
UTjaKN6FfmrOPYq3Gp3t7ZfZmVRtxtx6VIdQuWtY7Jm/cKOT71kJ5i4JPzEDcKuRyqF+asD
6ZVPdRNuHrS7hjrxUdMkbauKmBtOXJAz9UvlskMm7oMgetYdrf3moaPezwx/vY/m47Cn+Jp
MW5z0xTvAYbydU0gpunuoS0f5V6VJR5bs+Lx2Lkp2iY8OsatLbqVc9O9LHq+sHcsbMzD0HF
WoYGFnPDcpzASoQdSa7Xwt4Cur7SI9R1q9XSdPc8lupFavkR5iqYqclys8/Ot60pw0mD71s
+Gv7W1nVWiZXfAySOmK9GuNO+Gmnw/ZZIZ7+Xp5y9KboFv4PstSmlh1C4tlkjOyIjgVj7SB
7FJYiPxM838UTTWrGCKQkE449a1YNNnfwQb+RyOxOaytcUJcsqyrPBJMcOevWun0tXm8G3s
DfcjOapNPYVavUVSxwEelNJcMrfPtPOeMV0sfge6k0Y6pbgSwofmQOMgeuKZpqxzakWm/wB
QT2rophFbXA/sdnGV5Ungih7HkYhzc02czp+n7b+Jlt5PKJxuKkCu6s9Ut/D738SwrJ5sOA
5/hOOlVD4i1TVbaLQ4bCON0/5aBeazfFVjdabZRyTH52GGPvWR6lGp7hxtxrF5M8kiguxYr
u/pT9MF5NNukUgVNY26xOyuudy7q2LRSG+SOtFseRi6l3Yyby2STUIlzy3Su00ACx0TU7yM
ZXywufeuSI8zxLbRH3rpbObZpV9ZdnalPYvBQ95SOaiYtFG0nBZyxqZcNlV61VQ/JIP+ebY
qUNtmNc59P9grXKoqs7kBgeK0bT5bRJT3rmtSl827WPft9q3tMW7uII7SBdzuQqfU9K6I/C
j5vE6zaOgs7W61K+istNjMk8n3lHAA+tb2pajpnguxk0/Twl1rEg3St3i/2c0apfW/gnw/F
YWCeZrE4xct3iryfVdQneR3eUySN/Eau19DohQtT5ivqesTT3E25vnfJY13PhrwqusaFDeK
xbPB7V51HZyD99L1b1r0DwVrk1nobQNcAYkOBVumjleMcHynH1Bc/wCqNWtoqvdKPJNdB4Z
kRnDE+lbmnyh4qwe7Vq6UQvysaCjRm/492+tVLQ/v154zV+4Ubdq8gjNZygxyDHrQI2/KV+
9Ne32g7ajt84zk1dhYv8rdKAOcnjeO6DZIArrNEugUCk5PvWNqNrwzJk0zSbh4bkK2MUnsC
3PUbC4VFG7BNXJm8wEjpjpWBZyJLGrFsZ9K2IZORH1FcstzrhsVDp/2m2kik5J9ea5SHTBp
murFtwrtyQK7dTIJt3QVDqcQZBOsSlx3xRcymTy2Mcbp5bEhl61pWlqsShmNZtvdxyaavnM
EdTV29vEgsI2jO4t1oIgW5nmuZlikQbOnTrTzpMNvKJYQAx64FSRMrGBu5UGtNuRwo6VL2O
2OxFFllC55qK+iRlEW5pD7LzVm3WNWO4nd6VW1G/exQuHAmPQEcVmMha+s9JgjjNvPLJKeM
54rRZhNJHNFmJivKk1gWS6pdalFe38yNbjnHpT7vWdviDfs3QAbRgUAdFB92pNo8tmJ4BrK
TXdMgXbM7b/QVXutfg+xTNBDI7YyuOlILm7CFkztauf8W6ab7QJmXl4+fpVLQPE4kyLq1kS
bdgADiuluHjeCWPnZKPmz2+lMDwGKbbqayOuCg2/Wuy02b7XqFpt+b5xxXLeJLQafqshGfK
JyDW94HlVvEOnRS/dkk4x16Vb2Ko/GQ+PLn7R4tuc/djZVx2FcbqEIj1FHHRjxW54puftHi
HU5XXDGXt7GsG+u4ybVXzu61NL4j1cT/BHRzSWNy0yZLDkU+e+a41O1vWTaoYdqliMAmN9d
c28YwQvXmoL9o20+MwACENkE/erqPnqfxnXeJ1DzWFyvSSHP1rnWy4i57GtnUroXOg6M46L
DtJrJVX+ULjapwCfeuCr8R9fRnzU0jG1OIBc7eam8OW81xrVvbWjfvHwZGPZasX9uzRykkf
KMiovD+fJeQu0cnZ4uG+ld0PgR4WLvTmpI73xbqWi2ukpoWjygqh3zOeu/HSuGghL2Lt54I
qtdQzXl4wCBE7sTgn3NThYbWzMKSCUnqFUk0znxNSVWHKkbvhiFh4j08LI8olmVXZB90e9e
qfEXQtK0qziex1WO782Zt0SgZjO3vXE+FdJ8S25a40vTmXcoZTOMDp2p83hzW4NOvtQ16UR
SGQyD95kEntXFW3PTyyLpwszjbIK2rurnC1694Im05fB+oWmqzKlr5h8tu5ridL8K6PeQrq
F94mgs0bqv8VdBLd+CtNsrTRxd3F4kUnmM8f8AF9a0fwo0pQ5cQ33PNbvX5ob+4t7VwYo3k
C56kZ4qx4KtNQ1zxVAZJz5aqWIJ44q34gsfDU2ryX2jyv5csgV43/hzXQ+B7e303+1r5hh7
ZClvjo2R3paW0JcpfWbXG3TR295OkZ3CqcsgaNY88EZzTUjDb5JHJZutRvHiAjJ4PBriPrl
8BW/stdZEltJII2wQrN0zWboLL4f8ZIJbtZmX5MitFlaWIhWZCB/DxmuU+whdSQMW3NIDuz
z1rro/Cz5rFwvVR7Np/hGGx1WfxFryoNNI86IE8sxrL1zW7vWZPO8tY7EHbGgbgD6Va8TzT
SJp9rNM8sEdqmI2PBrmkiUyN1CHgJn5V+lZzPTwtLQkZiI+JVH0qr8rDczZPrU8kMeMbarN
bpjhiB6CsTumVri3imTZx149q3fDZD217px7ITWHJCArMGbKgsPwrV8Hssut3wJxutS/Hri
uqj8J4OJ/ioy9Kht4NV2sB1PJbg8108Itmlc/aYQM8AHvXFW1usuuCN8kFjzn3rr4tB02ON
pBGzNnnLVujy63xIkk8hLxTFdRrd/w4bFZ/joTpDp/m3Qd2HzjORmrE+jaecyLEQ/8L55qL
xxYrBpemtFukdYwTu5rlfxm+B+0cnoiqBcSyzB8vgBj0rcaSFV4ZB9GrH0nTbWZHL7iGO4j
PQ1oXGmWix4RSW9M11M82fxMSzWEajaOxQnJ53c1rTSQKjMGQYY5+as7+y7OHULBVQ/MMnJ
rRfRbGSCZWVuWPQ0hwk4u6Ocnkh+1GQNGF9m61Vu761WMhW5rSTwzb3NvKcEbDxzWa3h1Wn
wZ8L6mg7v7QfLyGPblJLhpmkA28ANzmvVfDaWvhvw0/iG4j33cgxGrc4PY1zuh+EINU1mG1
CuYo/neUdBipvHGtQteiwtZNsFquzC9CaZNF2k6kupz+s6u1xevqF5cbriTqM5zWRYwfarg
3Ej7hngVLZ6dFfHzZwxPp2rQTT4oZhGrMqnnAp3sjCvW556FbUiNoVeg9KytzKo2sV+hxWz
fWyRjhmP1rLMS4HWtYHBPc0djVBdowtmbtVuoLz/jxetTlMBVJbPbNWIZPLuAB0qFPuUA/N
voA6lcSwhhVN1Hnqncnik0y4Mlsc9mxUky5kBHWgTLNt3TuKtxSKE75zWOszW1wu7+I1ryb
eCvQigUXcsgRzxFerH1FYk8bW9ySBge1bFucDNJc2odd9RJm3Ki5pN5ujRS3NdVaTKZlHtX
nEUr210cE4BrrrG/DQqR96smjSLsdf8Au2T5etSwok8Lwn7/AL9KyrS4LAZNX1k2yps/GoG
1c4zWhcW119ndvLXdwc8Gurs42OnWyOu8nHPajXdJtdUssP8ALJEfMBHfFV9L1CaCKGGZf3
aHGTQRZRNdbtI7+OFshumAOK6aNl3ru6Y5rCWzSacXQwe4rTjcnJ9BUvY1jN3sQ30jW119p
IPke3J/Kse4kXXbrzgxESdc8GuofyZrPbIuawrG2WC+mhHQ1mbEhtDLaLHDK3l/lSw28MUX
kmMSH1rSjMcGmy5654qCBligE0gzuOKAMSTR4XuRIMsB61uwrBHAsccS475FTSLGg6VAt3H
HlGh3k98UANtYYI9ReaWNBFj5dvJzVy8CSaaw+67dMVW8xW/eeRgDmnCf7SCw4VaAOY8Q+H
IbzSshdzgZyfWuC8K3BsPHulpdny44Zu/0NepzXYuVYCXaicFfWuS1TQBrV9C2m2+2ZHB8w
duadx07qql3OR8SyFda1Rmj4Ex/HJrlbybzNQjjK4VAM133jS3jt/FU0XGECh/c4rzx1zfz
Of75xWlGK5jvx85QSgti7ukUt5fzxEcqe9WJrS4n0JbuMARBumaprJtcZ6dK24LhDozWuOB
zXVyo8ROzuan2cyeBoLjjKDbjPQ1nRB9scMnXqcc1taXbPd+A7iTPyrJwKxzIYWLDkjC158
4ps+qwesUR3cAZZI1JZnGABU/hvwl4kvlKW9iYIs4M052L9c0qS/ZrlZ4xvb0NN1jx1rmw6
dFcvFb4+YDgCt6bb0M8XCn9o6dvBXhPRZhJ4k137TcEZ8i1beAfcio7rx54f0WPyND8PW52
8ebKASa8wjmu76Vm83cM/ezyavvorNDvdyTWp5ntKcNjprv4geJtXmgt0vnj3sF8iBcPj2A
rQ1eGS3eCG6uLqV5QDJHMx4/CtOzuNA8G6LBf22nrqXiJ1H79ukQxXLX2sSaxqbXL3H2i5m
ZR/uknpXNVinqelhJRfxEWp6RdHW7C0tUAFwRsQ9PxrpvEOmQ6VLaLFtglUqtyFXcBn0Pet
e18Pta3N3q2sXgiSwg8xPriuauNQuNU8L3WrSfMRMuD/wACpRfMrM2q2hJSRn+LPD7aX4oj
tjJiKSNZQV756V1HheFpNSbT85QwszZ+lL48/wBK8R6RIwA3WUZ/Sqmn3TWOpNcr1KFPzqm
kedKdqntOpWkJWbyx1omI8ogdahnkxe04tuRq5eVH1FGvzxIbfCyDf071mX8aLcpdKP3YkH
161pxnEgz0zTbyBbiExqO+6ri+XY5KlNSlzHU+I3GbGXPyNapg1z8E0TzFEcMR1x2q8sy33
heKW6J2o5hB9MVy0MP9k6k53lopu5pPUUcRKl6HQSEetV3YKoPY1ELu3fvRLPGyrGnNRyHa
sVRqR0eo2bCwyMzADYaf4HkaTXr+ZFZo0syGIHtXPa1NIA0akgEYrr/h1u0y31bcgZ5LXjP
0rqpq0Txa7vVMa1ATWlc8YY5/Ouz3bbaRmYBcZ5NcNEsz6oWk4Ytk13EMcojTGwjHzb+mKu
9jzq/xI6BtPhu/DtlLYxvNM5wQq1z/AItaBQIrhhmOPYVHJDVaTUprHT7mK2uGErj90I+xr
zO4uLy4nkF1Kzzhjv3dc96wau7nXRUacW49S3oZZCY3BDF8j0xWtH+/1Qqv3U65rAsL1/Nl
Rlx5S7hW3bsUjW47yVunc8io/faRauMDVbJsjGTW1bxl4JmDLjJ4J5NZDxQvd2b7vWr1lIF
kd44zKUY4FM0gupPoWjPqyXMUEgR1ySHbbUGm+HpdcvHtPJ8q1hzvmY4HFdBoOk/2XHP4j1
65+y2hyQmcE+2K4XxN8Q9R1GWew0S3Gn2jZB28FhQaxpQcuaRr+IfGdh4f059D8NhZJR8s8
2OR9DXmij7ffj77Qsdzuw5zWjY6HNNGk80ZUnlmJ+/XQR2lrDHtVBup3FVqa8q2KMFukMZ2
DmodsjXY3CtpLcbKhFuPtGalnIoq9zF1KJ9uaxijYFdFq42gisLsK2hsZTLVVb//AI9Gq3V
S/wD+PU1scpgn7lKvWpNimOgKBQFy7p8whugT3rZmHO7+9XNjIdWHUVvef51vHgjctBLZFc
yeYoUfw1YsrgPEseehqnIpUM46mqttLJBLuUjGe9Aoux1C/KQtWUqhBMJoxIeoq9CwbrWcj
oTTK97bLIu4darWly1tMAwJFa7RxsO+frVR7VQS6r83vUDR1Gm3NvIqz3hzEvatC21ixvLi
aGwQqFbAJrgYr2S3JikP7s9q39OuLeNFMIC7h+NRyl3O2txGYtrHMlUNQtmdfkH5VDa3OeM
5q+11tT7maVh8jlqZ2najc210sbnA6c10ZuJfM84c5rm761WUi4t8ow5OTUVn4ojs5Wt7yE
jjAY9KLX0ITUZanYi+mkXbtqeCz2oWaQAmuc/4SjT4V3xsrn0qlD4oa9lzECADU+zZr7SJ1
KwXEk5hLfuzV15Y2QWMgyq965468zQgRoSw68UR6zcfbFUw5iI5O3nP1qGrOxXOjeESK2/N
StcJIRtxwMVmi8d4yPszfnRasqq5ZHjOeh5pBzI1lfK49aVgnk7GwKzlvEWRVG4nPHy1JcS
sxJb5aA5kVLiyQHKsPL6vUegTXzS6hPaYgsLSMuWYY30nlSXt7HZwTfeP70f7NYfjvxQsbR
+F9FxDaRDExUfM31NB34em5TjJHB33nalrDTXDZUuSD61yM0JW7mU5GHNdVEAJUXJ2ocjnm
qms6e0crX8cTyRSdFQZwa1pOzOjMlz2aMRFZeV61p2t1FZWMnmLudhWfHKqEbwzk9ExjFdD
4S0C58Ta8bLiC3gG+WZvulfSurmR8/T/AHkuVGv4Tiv9Q8K6gyqYLcZwW43VitEI9oU8Dr7
11XiHxBZygeEtAKw2Nt8m8D5n9fm71zTx7RsZtxj4BFcUlrc+uwceWNhG+5XO6vbL5qvnrX
Q9RisrUYRLGzNnK9MU6ctTPGQ5l6FG38uFwc1vQTxeWOa5eNVYjzMnsMHFdV4f8Py6xqsGn
wybWkhL9e9dMlyq7Pmm4Slyoq+Vcao5VbggA4rS0XQfI1u1aSRnAbotT6JYrbTTwuuZY3KE
+4rp9PhCanaTL8solUexBNYzi7HQpSUlYh8daXrOm2gkmml+xSjhayLUJb/CGUKME3TdfpW
38VNd1abW0s5jvtIMKqqMVm3MTy/CrbtC5m3ceprKCsenVb5Ymlrlo8ltocsjZ/0VcflVfy
2aMKo471G9zf6hDYwsylLaFU4XtWiFeGAqvUjBzWh5s20UNdgUeHtGnj5VLo5I+tQanAqlJ
06Oua29TtYV8AQ7gcxzbl571kBRPpZVuWThfpXPY9nBV+X3ZGRFJnJXkir38MZHVutUbdRH
IQOvvV1GJqHoe/y3VzpNQ/sjR/BqSPcBmunKmMdvesCzt9Pu7M2eoLiBRuikHUVnanbzTWu
xTvQcgNzg1Tt5JY7fbPIRs6dquKueZXnCL5ZdSvf2IinkjhmmEQ+6cU3w7ptxN4isIZHZke
YYLdTXVWep2WowCy1BQr9I2T5a0tK8MatH4gtLm1h+2CJt67DjH1rdtI82pQlB3gzj/FcC2
usXUCL80c3Wup8JwldJvL1+AYyKq+KLnS7PU9QXW7GR7yVtwSN8c1d8Oyy3PgTUpIVURocI
M8ge9TzolVG5anGWM0n9uoijK7jj867sN+4Y98gVxNgVg1OAOv4jmuwWXcrNvHlg5ORjFVu
jlxErysa+mwxyaw1y2MQQ5Necaewu/Hd0F5WXeo/4FXolrDKnh3U9UY+QhiKqzdJB7V5x4N
xJ4ztRJFKod1AZF3Y+tQuptFycbFS7ili8Rzxxjq3P0HFbWdpXFyUPoK04/Bmrat4hvJI5Y
UjjkbMrOFwm70ranPgPwjGr6hqH9sXY6wwnoa0jqjmeHnfmZl6boWua5qkcNla+QoAJkbiE
j1Jro77xD4U8EhoPNXVNaQYcRcxwH1FcD4g+Imr6p/oGnyfY7NuBFAuz5ewNY9joMt1JvlU
gdSe7fWntuUly7k2seItZ8Wak1zdXDTQ5+WEcAfhUmnaG0coe5P4Vt6RpdtbLI6qodaJift
A5qeZGcpX2Le2MoqxjAUYpPL5rQt7X7QFwwUBefeo5ljhgZjy4OBilzIz9SnHCiSNzUUKo1
w3PegbmLEmqdm5Fw4J/ioumMq69GuSc1znYVv64pLZrA7CuiGxzzLdU9QYC3Iq3VHUf9TWx
ymVuAQe9PGDUTfcFSLQSx4wuc1YsZvLkKyZO7piiOLdEWNQMfLkB9KCDZkCtHxVCWFvKypG
c1NBLvTGaVhlihoAl06b5fJOdx6elbMG7OM1zyExXSYHFdBA48nduGfrWcjansXVVt33qn2
gLk1SimyoO6rIclfapNStd2ayDK1nRXD2suxs7QccV0YjDx1TuNPWRSy9fagC/ZXzbFeNuf
Q11FjdLJGPMGTXmyGW0m5JxXQ6bfswAU5PtWb3GpNaHaCJXzuHHtVa40u11AeTNDgLyCOtN
sb8MQrcfWteORFYMB1qXpqbKCepzf/CI20Db4yTnsa0LLRYrQcRj8K6RTG6DgVJtj/u1POP
kRkwWscIeXytwyBt7mp7690/T4Es5ED3cvKhBnb9auOoLqY+HHTNZM+n2z6l/aEx3XCjGO1
Q3c0VPQsW003RmqaRrncPLkUDvxVIMUqRZmYUD9mW1kdRuZ8kc9KimleZcyDH0qLzeanMy+
X92gORFWxkhtNSllXeHMeAT0rzXWY5I9cuZ36ynljXod1IphCoMPn8cVyXifypY0Zl2lfve
9B6OFrxh7pzJIUZHPuKq3GvajaILO0dCH7OM4qleahyYbfrUVnp00r/aZ25HNawVndhjKyn
GyIxbXc10FEm+aRgpCD1r0zWryLwb4Ui8O2P/AB/TpvknHoe2aw/h/Zx/2pca1eJmC1yfm6
E9q5vxVq0uqapNdFuAdqj0FbHn0qKg+YoWF35mv2xOVRm+bHeux1iGODUEW3z5brk5rg41N
vAlx/GjV390VuNItLzcGJUA45xWVQ9LBVm5NGdVa6j3W0hFWaCm4bexrnp/EenVjeLOXR0j
RmZSSp6Cu48F3AtfE0LliJY7c8jpyK4u4VYdSaHHykV0Xh8s19Yzj5Wlk8o+uK9Cr8J8pCC
9qzc0tvM1qfdxl2Y57811FlDJJqtu0QXb5i9evBrmZ4/sXi14o+VJPI6V0cbzRyQTQn7sq7
vpmuKU3Y12kbt74Mg8UXN7dXMzxcl1z6L1rktY2Q+ChawA7fM4OOuDXvtjHZrBpiMo/wBKj
fJHQkmvIfi5N9i+waPY2SQLC+58dTzUUm3c9WaTpXMCxwbdJIxt3qAVPUYrSjjY4D4OfSs+
1VGZZYs/vFGR6V0EEIZQe9bnj0X7SVmVPEVu48DkKwG2XmsC1jaOFGk5VwOldR4jOPBEoPB
83pXOxjdp8W3k7QeKyO3m5ZaGHJGYtTkRjwRkVZjGVzW7rOhiLQYNUBwWOKwoiNnWsKm6Pp
cLUc1qPO4jORs9O9ZV1Gry4KkJ3rU2Fuc8UySJXjaPHJ71tAjGUObVGXNab4w8Zxt6Edas6
X4i1zT7n7PZXUyyNxkc4qRUaMbCCR9Ku6esCalbMkf71jgkiqmfOKrKnU5ZBHe2IvzLr0Zu
X5Mhk+8fpW1dar4at/C93Y6BazRPMvmMJeBj2rnPGemFtYiXOx3I4HpV/wATWVnZvDBa/LI
LVSSeAawR7MnDmWhW0bTPD89xFLqGrvaCMfNGR92uoU/DWIMJfEc0qHhkUc4ry7VBcOy7bu
MM+Mrio10SYW7bzExK+nNdSXunDiJwUkd14q8ZWd3Zw6Voz7tKtOYywwzH3o0jxheDTPtGl
6XaWAjYNLOFyz464rCvNLh0zwTG7uqSy/xY6VS0+/VvCsulJxJndv6bhUWCFWJUlk1K8Nxe
JdT7pZGJw2CwPPI9Kz4dNklmzcL5H+2nzN+tXP7XMESCFQCvyEHvV2zuftJzItaR2ObENyl
eLIVsobe9jO3ceOfWustixXpgbeMVjLD5l4vBrorIbWcFf4fSk9jzrSvqU9PiZjPuJ6024t
pEkDnGKsWcwUz/AC9/Si8uBtHy1maGhbQ5iWZmIAGMCklgxat3yc06GbdYDHFNmkxbjJxQF
imtu3ltJxiscI0d0ZD93PQV00C7rY5rMmtuM4/iprcZj61Hi28w9CK5jsK63xANtkg9q5Ls
K64HPMtc1RvvvL9Ku5O3NZV9JIXHzdq1OUoP98Vchj56VUjVmcFua04VOaCJEmMLtqs9vuN
XXU5zUO6TdwaCStGPJkq75nmfNVOcN1ogmKqFY0AXD0q7B/q6qKUdferMZwMDpQbU9iyvAB
rTtplZVjZC4PGBWTk4xUkTPvADEY5GKT2NVudNJps1kizMjFG525qGGRRK3G1Seh7VltPfX
BH2i6d1XoM1ZZsIu0845NZGpbudOtrp4t0hRS/zEelZ+rRadpOoRrYXjHP3sVpQTiKIE8k8
c0yTTrW4bzfJBY9zQA/T9QWRwZGz7nvXUWuoKflY/KOlcBcWtxbOXU4UVYtNZ3HyZJNpFJ7
Aemw30WOtSvfrj/WCuIS6uNgaN9wNSah5kF0kVneG63AcY6VmB1pvozndKKge9hHPmise20
W+uIy1wxhz93FaB8N28ECvPIzk+9ZPctTktEN/t3Tx/eepY/EGnmJh5Djn0q5baXpMYyIB+
NWvIstp8uBSB7UgvKWjMqPV7B8/uX/KpE1CwlcJ5ki1pRxwAHESr77elWI/7LIN81qJoYR8
64xuNA/ZmZcX+iaPZm5uNSiErcLE4+b61yNwF1R3nf8AfxSfdK9FrWm0+z8QXMt1fWaouds
SEdE7Utto9tZxyLasVAHC9q0WxWxxy6DapOz7KhltUUsiDCKprsLi0dUJA5NY7WZJKsudxx
Uz2Eyd/J0n4bJHnDXLcCvLmTzrx5PevTPHC28ek6TZwrtRBkrnviuGtoIcOdnNa0zqqfAZb
x/N5X94Zrp/D7/atEntB1jYH8qwZtqz7gvzLwDWh4buvs+qtEp2xTA7h6mrmc+Dq+ymaEfz
u3+zSlpOQnfrU80S219IiDajc4qFXZCdhxXH1Pqk+aN+5katbhIEmX7+/wCb6VetbpImtp0
PzCi7iE1rLuGXK8VlxYitEz/rFPJrqgfP4mj7OXMdrqNwy6nBdQ8xOoDH3rooR8kAjb5Cef
fNc/p1sL7wJcX27LwNkH0rc0sLKNPbdlCAce4qTmrbos+NvHWpaVLpWk6YpR7HDmsPxrrF1
rIttSuc+dJgVY8XhZfF0bSKCZFCt7il8Wac0OmaVdFxs3DiokdUfgL2lQstrBu+9t5rZhfZ
K3riqcAVQhj53qMe1WtsSBjJLhscmoM6W7IvFrQp4WjWQ/NLWZoml32rWdvY2K7WA+aY9FW
tnW/DN/4k8KJeW1zFDHb8p5hwZBVLUPENn4W8JQabptwrX9ym6eWM58s9NtBrTjyMqeOr1t
P0620OORZkhILOpzzXJWr+cN4rKubhbqKWOGRpnwXbJyc1JpNy8UIM3K9CKpRuj06WKUdDd
zmmtnbxxTMsBnPDcilVmyOawlDU9enU50aF94jni0kWtno0bkDDTd6ytMvm+zrcyfeWUZqx
CscJYrkbuuTmq1zZtFG0kC7oJPmKDsR3rU8bF4f3+Y6LxR5J1iyvrhGkjaMcKMnNZniu4V7
5pJFYKLUbVYV0ul6lbwf2Bqd7Gt0iyBJdw4C+lcx8RtXl1fWtQmjVREjhIAqgbYvSktylK8
ebscLE017qCsqbVU9PSus2tJsjC7ncbFHuaytFhynmMvzGui026jstTtrmaDzgkg+U9j611
L4TxKr9pUTJfHFq1n4TsLNm3TDBkTuBXIWirJEFQfLjgVq+NL3VrjUZ7y44MrYTjjZ6VS0a
JWjJ29OntUDmUZNJ864+b61vWenpDEBUkcYL5bitNIIzGMtQYIqx/wDH2lbtvIqM+4ZytZg
t1S6U9a01kiTdhecVL2GVLSeP/SPk71n3k3l4X3q/bDME7pwc1jaow8xPrWYHU6eqyWyBuh
HWtTSF0/7RNDqC+YCpEZ9+1ZVhubSFC9O9SMskMIkj+VhznrQaLYmRI4zcW5PIqncbfIUL2
pbu4hjmt5FY+ZL/AK0/3qZMqorYOVLZGe1Nbgzn/En/AB7x1yLdq6zxM37uFQcA1yUhVGxv
zXVA5Jlj+Gsy6+9Wn/BWZcjL1scoy3g3HOa0Ik21WtcA4PFaSIKBqKe41xkdKrsOelaBQba
rsgzQNwiZ05GPu1T2ktuBwPStKaPjpVNkKn7tBhcWGTy3UtyBWlDOr9BWQ6kqR0pYpmg96D
SLsdAvze1DMVPHWoLKdZolbcNx7d6fcNj60nsWpO5ows0ibQ2D61YjVhwzZxWday/7VaMbd
TmsjXmJVcB8N0rShk3IAgrJ2F39PerMUxhO3qfSobsWtTSkVJE2uM1kS6Iksu6MhT24rRik
3NycZrRt0/eKQualy0KW5kWa3VjL5b/vV9q6fSxpc1yJLN1c9weCDUsVtC9wNwA+tVrrQ7W
R/MgL28g6eX0NZczLsjr1KRpjdlm6AjOKn3eZEEnjXHY1yFrc69ZDY5jubbvjlgK27fWtOc
BQskMnfzuBSNo7GyI1ZcBFH4Ui2Y2sGK8nsKdDJHJzG4cexqwCPWpehVystqI/mXBI6Ci6+
0TWn2aGFIlb7/HWrOePl600vMOoxU8wXKXkpGVUwgYXFReRHh/3YG79KvN853NSbBinzsmx
iXduqx9KwZkRJUbbwDXWXqDyzXL3y7QCvrRzNhyo5PxmH/tC0UtlXBI9uK5q2iPktJnjOMV
2HjBFZLG5yCm0gN26VydsR9kZc/NnpXVA0raRK8tquSSQTVVcW86TKOUYE47itOYH0rPdcl
s+lbyWh5sfiTZ0epSCW3tr6MfLLgbe4qow2sVznFTaO6XmjyRuwLQ8gd6rq4YZzzXBPTY+r
oVbwSQ9MeYN3SsDUw0N3IByr9Mdq3c+nWqOpW/m2pkVd0noOta05MwxsZSidz4EW2uvC+p2
LSBB5e7B7nFTaTNFHcW6RglY224rD+HskbahbW8reWsgZZdxxj61qaQoXW7u3KlfLuTtz3X
1qjy0ub4iXxT83i6zGPvAVq+MrG4/s7RYyuY5CDjPSqXidB/wl9gfYVU8W6rearq2mQW3mR
wwjB44FRI3l7sdDobcCKVPlwuAv0rW0+Gwihu9Uvxvig/g/vVkWi/6HCo3MzH5mNTXUT3Xh
fUbbdsZG3e5xWYsMrvU5Dxt4xvNfEMFj/oUFvwkcZwPxxXP2ei3stkbmZwRM3zA9SfWuo0n
wvDqXg/UtaU4EBwSegPpUem/6Rp0DTblaNdoA71cdTfErkfumZ4M0q1svE11Fc/6SGjPyqO
lQzWqpd3qBPlLHao/hrZtfO0u+kuIFDtcfJnuue9R3OmXGn6vHJM2/wA4ZK1u3Y5ktOYzBI
0UaKwLnHUdqnhbzCD0+tadzYIFLKOvNZe1on+6QKylqelhMU1o2SSK3ZqW3lkijkz8yEbSP
SkWWNjtMi59M0/7hZfvLJ6dq5/ePVnOFTRnSajBYWPgq3t7e6SWWUZwOqk159rMkzMvzD/V
BG9z61tuqrEE3FiOlY2rRSHDCNiPXFVF2epyVowp0XGKLWmssdumeSy847VLcEpA8nQA8Gq
GkGOZxbtKqbmC5JxitrxfpD6JcQWouVkilgMnBrrTVj5ylJX1GeN/KmttJuMnYYcMB3PrWV
ou1bcgAkdq0vEUO/wtptxI21PL4Y9DVHw+qm05YdKguZpCFWUMWxz0q4kaBMVnbpfNCqhK5
7VozBltwVUk+lBgiN5hHeKGO4e1aTMhXIXgjk56ViTxE3UbZ6it+3sbprT7VHb+bB0yejH0
FIuOrMiGTEEwWQbc9c1j6kwebbuA21v3WhXWn2b39zHHAsh+WCRsMfoK5S+G64fDg0rImWh
6FoQDaQvOd36VenULCVxk1meGSv8AZKDcCa1bgisZOzLhrEpLEJY/niBYdDjpUV7E0qpjCb
Rj61pwuojzt4qG5KMnUBvSiDuyjg/EiljEu7oao6b4Xutas/tdv8qbivPNWfFTbXG44XufS
vUPh1Ho+l+DLcandJbyTMZFEp2lh6iulSscji5M8V/grOm/1oFaP8FUJIy0oI7V1HITQw5w
3pV9OtRW42rg1N06UFxJT0qDGXxT8n1oAG4UFshkjqpJHzWqQD1GahljUjO0UGHs2Y7R81X
kjrQmQjOOKpyBvWgfLYSzl8mfFbRXzY99c42Vkz3rWsbs8K7ZX0NAXtqW4vketeE5RTWXhS
d2KsxzEAANgVnylqSZpbtoU+9M8z/SxVfzGdeGNNjb95ubk+tRKOpqnY1Q21g1bFlc/MtYs
bBlGeakin8t2w2PSocS4vU6dbj/AEgVrRzRutcXDdOH3PITWvDeN5OQvPrUezZsb0QUOdhw
O9OnW2YYkh3H1xWfb3QwpIwT+taYuI9g6Vm9HY0Ww2HT5UXfZ3RTH8LGp4L7WIiUksPtAz/
rAelOgkSRvnG6rxkCbRH8o7gVD2KJob9GT99KYW/u7al86N/+WlQCTchVsEH1FMEcI6RgVA
WLfHlfKc0R/dNc1rN5rdvcpDpkcYtyAWY9c1qWs08ltG0s6rJ/Eq96ZXKS3v8AqzXLak2wD
/aU10t0xMZya5fVJljVdybsZGfSqirsib5NTD1YfaPCSS7dwt36VyMcXmPx8ldZas22fSpX
ylzlkB6LjmuTkimZ5YVYrIjde+K6o6GlVc0NCSZdmVznHes2YMR8vbmrw3eQu85buTVOTdz
tOM8Vs5XR504MNLuDZ34PSGbhq2LuBIZGeP7jHK/SuckD7QoPA6e1b9pL/aGj+cp+a3/dlf
73vXNODZ6ODrWfKxiDjdT+hpPulU9Ru+lLWalybn0M0pQJfDUb23iHy26Oc10K3Kx+MHjU8
/LWLbttuIr7Ow2ZBkx/y0HpWjfW8cXi2zv4ZMx3mGx2HtV8yPDlScHc2/FHHinT2/2RWiLa
Fzulj5rP8Vsv/CUadx/CKuwXTSffV2+tS3cxnUT0LRDME8v5FRhUsCrJpuql5OVUmofNZlK
hSPrU9qsMlrdRCIDfG2/34qTTDvlepyvh3XJ7bQNR8KwwmQXmZqr6Osi2jpL1DYx6VY8Grs
1S7mmUIsaFY5T1A9Ki0yVptTvkK/IHOz396qLsb41q5fS33SL9RSeKJfK8T2kP/TIVPprHz
T5x3AN3qHxX5A8e2e8ZQwjg1tzKRyqXu2Rcltv3MZ9UFYl5bnY+OtdSgQwea7qUxgBj0rDn
fc7qFU5+6QelIwjGcXc5GeCSGTzMVNb3St958N6VfvEbBDDP41zt3GqThkOzI6CiyOyliXG
VmjczDv3SOSvoOtJFKIJt5/ex/wB1qmt9Kns/D1rqU3JkJ+c9SKzpJopJNpIBrCdNt3R70H
CpTvIvXum6dq1q91at9luUcMUXjJq74ns7y+8NWeqyW7g222JyR1TvWJ5jRMDDwR3FbUfin
U5rJtNvWkvbN12vCcYA9alTcXZnnPBxnLmgyDxbqdnPomm28Cg2iRcema5jSZf3LbXwOwrr
tVi8LXWi2+m6dJ5cp/56jhKpaf8ADnWvKZoLmwdDyrG7C5H0xxW3Mjzq9OUHyla2uTG2d+c
1sJPvjFNtvhv4r37g9iyf9fgOP0rZj8JJaRgap4qsbBu42+Zj8q0SuZqi7XOY1GZGuLIS5M
7nascXeu90/VZvCvgudtVjX96c28T9VPeucl1zwT4YcT6Pay6xfR/duLvna3qvtXA674j1f
xRqJnvblnXnbEOiU+Uhrl1H6l4h1DxBri6hcTO0EZwsQ7UyZmWWQv0o0exa1tJZg2Hz1pLg
l7mUNyKbiYylc73wxKjaYrL/AA9a14pfOnce1c/4RX/iXSDoM9K1LF8ajIpfj0rlmveNIOy
NV12WgqjM6cO3UCr10f8AQx81c9qDN5KlZSuOvuKILUJTsjl9ZV77Wbe3HKySBa2/Fl/JbX
ltpiqmLKIR/TvVPw3b/wBpeK5Lyf57W0/ebW6cVla9dR32u3Vzt3F361udVCi2uaxR2fJ1q
uigM3erXReeOKgUHca6zw7EyCn0iK3pTtp9KC4ihcil289aVeBS0FhTsZSk2t6U8A7elAFK
SANn5qpzQbf4s1purYJxxVGegiSMmaHc5+bFNRGjIIYmrbBc5amtgLleaDN7GjazrLGI+jV
ajQef5W/GFznFYsH7mTzN3PpWml2ZcFY8N0zQEDc0i0hu7K6uri6+ziEEKuM7jWZ5hY7lXj
OM1UKzbHhjm+VvmIFTxyLHFFHkHH3qzktTc1IpPlpjSEyDtVdZVBPzUK25mxU2DY0mb92MG
p4byTb5f61mRSNnD8Cp8/MCvNOxXOzo7eZti7nzitBbr5a5hJ2VRU6Xn+1x3qeS5anodda3
asRt5rS+04Khhj8a45b6MIHVgi+tWBfMpXdLncMiplT0K9odnHMpHWn+YfSuZhvWGCWq6dQ
IG49Ky5EL2hsFgfvY/GnLIsan5UP4VhtqC7sM4B9Kel1uI+bisXHU1VTQ1rht0JauY1JlaN
42Tluh9K6LzYzb/Mwrm9UZWJMZ3D2qoLUd+bQ5u8hki8mSOTdKh4Pt3qnqUaQ38dwrZiYfM
2O9XZpJPtKsqlhgg1SIjljbT7x/K53IW/iPpWxdKd3yszZyFd9/7tf4feqW3OWPFXblPtKG
GX93Jb8EHrWeJC77WGMVqmRVXLcGi3d6k0udbHWADzA4wydifWgIT0FUbiNsO/R1PAoaZyR
m4STR0M0XlXD7TvRjuVvT2plRaXefarBbeQ/vlOdvfFW12Pu2nO373tXHNM+tw9RTgtR8O0
SRLN/q/wDloP74rZ1O4sVj0Zbdi0qTnj2PasuOMMAW5FaVjZrf3sNvGoSUOChamKtSui74p
nVvFljHz5qRg7cda6OzZmA5UfhXN+KD5XjaG286NpljA3itqxl/2s09zwqqUWbCoMszYbAz
gDFT6LCkmoPEw4njb/gPFVo3AjkZjgbcCrWhsv8AaqrnlYXLD0GKRrT1PMbKS5/4SSTS0kI
hllaPIHTHepbFm03X7q1ncS7SQuOpH0ra8P8AhaY+IY9Xm1SGG0W4Z2RzztzW7ca54Z0/Xb
i60/RknmGR5snIY+1B0VcNKcijpOl6hqDo1pYzGNpBud12hR61reJfDOn3fiS0uX1aGKSJA
rovzY/GsO88ZeIdSjZBcrYQ5/1UYxuHpXPPLPIHmBxNnqx61LlY7qOCUY6ndX1n4HdBFPrU
8kqDDGJcD6VVI+H8EWA107D+KuOZF+UhghIywHrTevy5J/Clzm6wsbo6iW28C3n/AC9XUf8
AwHNUrrwl4f1FI7fSdbCN/wBNkwVrEwyev5Uxx8u8ru3f3ThhRzk1sHGMtDovFSxWOi6fos
V+lw9uOfL53mvI9SkvrS8JnheEE/KT0Ndovlwn95GWQ/xZywNX4daCx/Z9R0611K3PQOORW
1OV9zOth5OF4s88g1ySLHmLvHqpzWhHrsDdc/MNuFbBrorzwx4b1tnk0stpV03LK5/dA+gr
ktU8L6po43XESS2wb/j5i5FdPJB6nlxxFSjpY1obpZoTFCqbU5JIyaQ6wkI8uO9lQn0bgVf
8F6DNNoep6ldxtHa7SI5X4DH2rj7nTp4rgGaJkVjkE96nkRr7bnjzNG5L4hmCCE3skwBzhm
PFULjWLmYfKW/PNVPssaTZ65FX4o441y0XFO1jjdXmRmNDNcSAyFx+NbllbxQx7WwSRwcci
oGfLfcwKtwx7yp7CmcspXGQNMsMyKSy5prxXEpaeGLerdeelX7SPZHKCvJ6VXmeWO32Qvt9
qCTofDVyI7WSLo3enQ3TJq74bOTXPWN1JAfm+XPU0sFy/wDaXmNwmeppcl9S013O1vr9o7Q
Dr+NczqeoPJYld2z/AGqs6pcj7Mnzj5unvWXptq+sa5a6cFLRyMA5HbFS4WK5VPQ6Swh/sP
wI19If9MvP3YhPB2H+LNcdlVJ3DcSc5rovG2pg6gsasFisU+zhR0PvXBS6ixb5eRS5We1Sr
qjGzRtSf0pidTUxAowPSuo+bHp0p1R0ZNAElKv3hSRtzg1IzLvUDFAD6KKKAGsNykVQnjrQ
PIqvJGe9AGRLHSLH8laP2dhIoEJuDL0ReopslsyZVozCV/gbrQJlDy6gWZ4JjnpmtLyWqvL
b5JytBkW7aVZcleuKT/lpWeoeFty5Hbir0ciyLg8GgOaxLvqSGTk1SZSpJ3ZpFuAp+bigft
DU8yrKSc1jrewr1NN/tH0oD2huyzoifO2M1DHdw5P7zPtWHNdmcrkniljZcjtQHtDftRLNd
Ga1jeQj/ll6VOt9IbgiSMxspxtPasmw1bVdNuXa2Csp/i71FDe3VzcztMwMjtnJ7VMldWDn
vodUNTwAuatSXo8lf3lcoHuJnFvHtJbjI6ip7q4kt/Kh27vL4Y+tZezEdE17+9XDZ4rUtbz
7uelcG11MFDBguTVxbq6YRok2C3oaPZj57HevqsYTZWReTrISQ+Aa54Xl9G3lmPd7mnvNI3
MnDelHsyo1C3tbG+N/mHTNUdQmZmV9y71qvNK+whXIPsayp1ckncaPZl+0NMzpLKl8cFUGJ
z2zVK6iEcjXS/6uU5T6VSgkktvMkb5oCcOh6GtoCFUjgiPnW067gzc+W3YD0o5OXU7pS9tF
IzkkqOZNwLetSzW0llPibO5vujtSyt+7wwAbvitYz5tDkcLaGdFI9rdxzLwA3zfSunba7Rz
Qfcl61y7KckHo3FXtJvjFOLORiU7EnpWMzswVbkkdKgwcelTfOsiTRsytHyCvaq6uN3BqzG
2QQD9a4T6mE+eJDcW2Lj+1MvPP+dbWnXucGqkTEDg4FLBp+oSassOnwNJ9qOPZPpWtPqeHi
KF5nU2Ms11fxwwRGSRuF9Afeujv5LPwvpMn9oyLPq0ykLEnUA1UnurHwZo66bZ/v9VkG6V2
5ZD7GuJmuri5ujfTkzXjcEuckCs5nXh8PsVmeSQfLK8Y/u1F0/hI+vepn9aheQqN7HIHrUn
uS9nAKKpSalZLktLgjtms+58RW0Y/dnNXGPMcrxNNGy+d1IuQwNcq/iaVv9XHketU5PEF8x
wqsCav2TOKpi6a1O1kkpnmfJXDtrmpL94H8a2/DVxdazqYt2ByiEkUeya1MoY7nNWR8gioa
ivr2Oxhw4ztcgmsn/hIrffVxp6GzxMFpI2H3sQPM8oDofWtGx1We1JWVFuocciTkGsFNWt7
gDIGD0zVvzImiwr4HpQ4WRPNTlqbereIJdVsYrW2iW0tovvRx8A1zup6jbNaeXKmGxhCfSp
BIFB29KR9PtdSxFdN5cuP3eKdMzxFPmh7hy1uD5uWfcT2rWk/1Iqtd2E2k3ax3EeUzwwHWr
Msh2rJEoZfSuhnznLKOkhvpWhbfcaqCfNyRVlSwHBIpA9jRh6ms64+9VuKYKtUDNkSyqNy+
/agzEZtoFN3g8E8d66AeGbaXwZL4htLppZoWCtETnrXOIVIUN/EMn2rRbCULu5K9xEibm3O
i8LXZ+F7eHQfDeoeJLtSJ7jMdqrevqK5jw7pv9v69FpfKwL8zP2re8batAZE0u3b9zYL5QA
6Fh/F9ao76MLO5w2rTNMRO0peWQnzlPY1liHcuacrebOzZzuOT71Y2MBxxQRXxGvKb1JS0l
ByBRRRQAd807d84b0ptB6cUAT+ZTwwIqn89PVmAoAs7gOetMZt3aogxzzTtwoAkt7i6tL+G
8tQqvF687qW6mnv9Ra8ulAdv7vaq7M2flbikDPnls0AT7E9arSD5yMcVJuaj5e/WgmyKki7
Vztzmq3lYfcGI9q0ZQrJ+NQ7BQZySuUyXX3+tIsobIkjAq80akVF9nU9aCGkVGWFu2KjWEE
8tir/ANmWoWsv7r0EEDQqhG1s5qxHAGH3jUDQvCRuOc1ctxuHy0ATRwOqbFbip4oIYpcyKF
4+8TxmowhQ/NJipf3Z2rJ+8j3ZIoKjubWnSaVplhNdXavJcSAiIIMqD2zWCC8hkaRiS/X2q
5f3a3DRW9lEILdeuec1UlKp7UXNBpRAFjbL4/iNW0VGC7PkYdCDVNLn5NoXPvTRGzSB1kI9
qLisjoIQ/l8vuPqaguBLkt5bsP7wHFVk8wJzJTmvrpIPs6TDYOxFFxxiiPKn+LDelVZxT1x
5nmOfm9ajmZT0ouacsSo3DgnlB1TsaktbxbdmjcfumPygfwntTG5zUajaxLJuBGPpQ9dx0p
uDN9JBcw+TMokmb7jnqKxbjzre5a3mX5wcZPeltJ2t3Ks2VP8AH/drab7Lq0aW9y3lTKMRP
jO/39qzso7Hf7k15nOzBvuNweuRUQXEZUcN/e71avLWezuDbzqd45z1GPrVcKW6cj17VL1O
KMJQlc3LC8WVFikOJAMD3rah+UHd97uK4pX8mQTK3zr2rf0u/wDtsvllx5xH3TxXPOnY9vB
YiS0kzdWXaOlaml69eaap8naz9nPVa58vhnXun3vapEY1z3lE9eKjKV5Gpc3k11PJPM++eX
kyHqKi8xkQAnDd27moYwzNn0rmte1iWGQwxZz0JxgVvGKluVWmqa93Q6Y3kBB3SAY965HXd
afzPJt2HTsetc99pvpXLeYdv1pkceXZ5Hy2a39nFHh18fzE8Ec1xuM0jLmrcNlGv3mL/Wmx
SA4HSrsdaJI86NZy3EMUanCoAKNqKMhBmnt96mNypquWINxZVlG72ruvh/Zrp+m6l4guF+V
F2RZ6PXEOrV2GlXdxc+AJtPhX5YJP3h6YzzUSSRvh+U5jxDLkScZEjb/pXOrApG7FbOtOGm
VAeANo+tUkVdmKdPYnFv31YpjzEf5cgVZhvrmNh3HvUnljFI0RK4QZNU0noc6qyWlzastUt
yo8wjd6VpRsjgyZ3MeVbutcd9kCHcGOfSrtpqEsLhJDgDgVhKHL8J6VDEtaNnUmVbiI2t4P
MY/6tz1zWDcrNZzm0kG12+7jpWkjmRFkP/AT706+i+22flqu+77NURb6jxCjUXNHcyklYHa
QOKspKTngVQiOcrn5l4b61ajZRnJrqSVjybOOkifeagz87kcK38PapMqRUVFkSbnh/UDZ3B
hlP+hyDayE8FuxrK1S0ay1KS2B3mdt0QXrz0FV8sXCKeR8/wCVdv4N0IRh/G/iJsW0HEKPy
WYdOKbaSsa0U3IuwJD4Q8G7ZI1/ta+X5c8eXXl2p3UjymNuZf8Alo2eprc8Ua7PqWpXM0zf
LKfk/wCmf0rloi8hUyc7eC3rWcea92b1KnLpEks4sAsxOauHoKQKvASnlWwOK1OGSUndmrS
VHk0mTQUS0VFk0ZNAEtFRZNGTQBLRUWTRk0AS0VFk0ZNAEtFRZNGTQBLRUWTRk0APf7tMoy
aKCXG4UUUZoJcdAooooMuUbIFx81JDNGmaH7Uzj0oDlFE296nkbbt+lV6RnweaBpEwk5FOc
76q76fGTQUOC7WxU6HAzUP8dSj7poK5S0JP3dQ5zzUOTRmgpKxLUT0ZNH4UFENI33an/Cmv
93pQQ4lanw3MkYZB0z970p1RunBx3pNXKhN0nd6nQWNxb3loLC/XER+7MepPpWZqukzaafL
Tmyf/AJaelUIXlhchT8p4IPat2x1pDH/Z99atPYn7x6mp5T0HJVo6aHNsAFwpyo6H1rX8HN
Zr4wshewmSMk8DtU2qeGpUhN5p4+1WXXCnlR6VrfDrS47rVrnVpv3cWlIJAjDqTxSnJGcYS
jJGlrfl/wDCQXP9nxbIfSqEfWjVLtbnUL3UN20SN8oHArITXIZL0QsdsvTPauNx59j6LmjG
MdTbdwpUO21T1NNmtbTVIWt7qMImCEf1Pao438wtuGSPyNSdQFzgevpS5+ToOpB1lozgNT0
i60ify5TTYVDoDXo+ba8jNjqkH2iLoswH9a5LWtBudGl85YzcWT8rKn/LP2NdMJ+0PAq4Z0
+lyhHH0q1HUELMkYkMyzI3AA6irMbiunl5TzpTd9rCt1ptTZz2owDwRgUhJt6FSSuy8Mw48
EarN3My/wAq5DHksy9d1drawtafDAQt8rXzll9eDWUnc7MLFyk49jgdQG+4B/6aH+VMjjpt
xJ5t8rjoBt/GpkqoKyIrT5pegeWPSnLHz0qVeoqU/drRGJTeOq7wbuV61pVG6US1Fr0IrO5
kgmVJT8p4Fbp3F1dK59o97LGernAPoa3NHuBeK9jc/Lcwf6s/3q53GzPRwtXlXLLUzdUtmj
vkmh4j/ipm8SPuXpWjdRyTWTLKMSxsTj1rJE5kYll244xWilYwxDTlfYuL0ptV/M/2sV0vh
bwvceIL8zbTHZRfNcXbcLj2o5jlhecuVE3hHw7Jr2q+dP8ALpdp808no3UCrXjPxLHqFx9n
sT5NnZ/Isa8Bsd6veJPFdraae+g+HrfydPjGHnHHnn1ryyW4e8PkxjAByT61PI27npqmqcd
WJPK99PvXpVpY1wAvpzUcceOg/KrCLtrY82pK8rkqx4GaU9BT16U49BSI5/InpKWkoLCiii
gAooooAKKKKACiiigAooooAKKKKACiiigApaSigl7BRRTdy0GYpAbrSbFxRuWjctAELMRUf
3+TUjo2KiHy8GgBdoqWOmBS3SpljZetAD8DOadnjFJRQarYKKKKBhRRRQAUEAiiigBuxaa3
pUtRlDk0EyRHgA5xmoT5iS71lYD+72qyUbFQSK2aBKco7GlpWuXVs3kxlljY8oejV2kviS3
/ALCfTYtPS1lnGJJI1wXFeeWdt9q13TYRMQZZAAAK77xRHDZal9nG0LBGCxFYTR6+FqKr8W
hx+sSSW9gqhwQOwHJrkFw7ErufALZXg13mnaxYm7bz7WO4j6fPVy+8KaDq9ut14fumtr7B3
QONqk+xpUdL3NK9Jya5HcsaWttP4FsL4PuuAWWTHbnjNQPPGXVEIO4c5rV0TRNR0/wJf2+o
6e8EsT5V/wCFx7GvNW1GddT/AHe5lQ87amVO70OiliZUVaR3SLIItu7avoOlT2l60Ia1ucS
2T8uj881g2etQzHa0nPp3rVRFkTzGBUejd6yV47HVKtCpsVdS8MQTebeaFuGAWMTHg/SuZU
4k8iRvs846rJ3rto5JIyGglMe3mpbqx0nXoPLuoRHedpRxzW8Kv8559fD82qRxauy/Ky7T/
OhpPl61c1Lw/quknE6m5jxlZI/mAHpWUv7wYUgn0B5FbXT2PEnBxkiaR9lxtblgRtr0HxJI
1l4Q0SAqolt0Y7ex3c81wWn+Tc6iGuMjLAIMV1vxBuit1GrcRrEgA/Csztwj5ZuUtjzuPm6
Ze24tV9FFUrXAaSRiPm+7V1GFaI5JNOTaJV4fFTAZHNQj727tUykdKqxIbFpGAxT+KYzL0D
An0FFg0IeCGXHUde4+lNR2t5kmj/1iH7x6n61IVKDc3ANQn94cR/OfRazluOlK1Q6XVVBeH
U4mVoZVC4HTd3rlroCC5dZ2VCPmIHvXXaapvvAqqtu3lwyEs+ORWppml+DrB112/uJb+4IG
y2ZPlyPWkejUo+0Whm+F/As+rRDU9WY6fpQ+bznON3fFanibxdbrb/2P4fC2mnAYZVGC/wB
ayfFnjmfUiIV/dWK8LZJwg/GuBmuJL2TcPkPoKLMXJGhG/UmuriS5mMaSMI04CjoKkhjUIA
F2n1HWiGJY0+YfManVT/DWiOGWIc3djo0XNOdSrCQ/6vv65pyoympFGXbccKq556U7GUve2
I/n8sspA/ug9TXW6J8PfE3iPTE1DT0jgiJ24mHJNO8D+G7fVXfWdZYw6faHzNw/jA7D1q3r
3xE1P+0Db6XKtpZQ5WJUONw9T70m0tzppUrr3jj/AMaKX/PWj8vzpmIlFL+X50fl+dACUUv
5fnR+X50AJR+NL+X500x7jn+tAC/jR+NNMRxx1+tM8qT/ACaAJfxo/Go/Juf4Tx9aPJuB94
5H1oAk/Gj8ai8qT/Jo8qT/ACaAJfxo/GovKk/yaPKk/wAmgCX8aPxqLypP8ml8mc/d4/Ggl
7ElQ07yLr+9+tJ5Un+TQZiUUvlSf5NL5Uv+TQAP0qs33hU0kN1jqPzqDyps/NyfrQBNH2qx
g1DHFLkY6/WrHkXX94fnQA3Bowad5N1/eH50eTc9yMfWg1Ww2il8uT2/Ojy5Pb86BiYowad
5Ux+7jP1o8i6/vD86AG4NGDTvIuv7w/OjyLr+8PzoAbg0U7yLr+8PzpPst0edw/OgBKgkqx
9mul7j86heC6z1H50AafgzT2vPG1nGekWXFaHjK6/067lkb7zlB+FS/DyORfGNr0z5L9TWX
4xZmuJ1bH3j396xPSoQ5Y3OKRiCWRyOa04dYuoFWRiZG/vIcYqBbNgsTe1NktjsD9tpqro5
nXlGpaJ6Jp+q6pqOkBnuLma0HEiOePwqQ+FvCOrQhobuTTbk9yeM+9aOkWMlr8JLVwQPtEh
PUV51eXN1YancnPHHepPUbjOPvGnqvw+17TSbiydNRhXnfF1rHh1m5sZBHeRzKR1EgPFbul
eMp7aQKc/nXZw69pusWhXVdHgu4/u+a2Ay+1Rf+YxjTl9g5Sz1a0vIwyn61dHlu26FsH2rS
b4feHtUkM2ias2nyt0Rj8ufeq83gLxxouZ7OG21G3HLSRsOlZShzanTCpKl7tXqT2eqXtmu
0xi6gP3o2GaZdeHNB18GbT5P7PvG6p0GazP7UEVz5NxCYph95Se9XluYXII49wahT5dDR0I
VVcrWvw/8RDXrdfs6tZRkM04I6Uvj2G0m1i4jimMscaKu/wBwOa1re71fT4GFnefupByC1U
7eEO7C8jW7izl0yMmtfaEfUvcPNYFj2vtbJU1aSvR5ND+HOoKfLa60mT+I9Rmkb4f+HbmP/
iX+KV/7arWiqHiVMLJS0OCX7opd2Oa7r/hWIWNWXxVaFf8Adq3D4A8OxrnVfGMFsn9+OPJJ
9Kr2hCw1RnnHmVL5zfKqbJmP8KLyK9MTRfhxYcPJd6z7xNszVhfEfh3S0I0HwzDEy8Brsgk
Ue0NfqczgdP8AB/iLV3BstJlQHkyScKB611cHw90PSYRN4s1kXOesFmcMKpar4/164VkF55
CDqkPC4rhbvxC005ZPMkl9SaL82p0U6EYL3tz0TW/EWnyaWmm6Dp/9n6cPlY/xEDufevO9T
1NYZDb22dnZvWum8F2j6jo2r3M2PlXua5DVYw12irjC1S3OqdWMIOxlgSPJvkJINWo4dp4F
WVtzsHSp0tLr1FaHlVKnORou4VZVABzT1tJghZuT25qxaWC3HFx93vz2oMfZlWtfw34dufF
Otrp0J2wIPMnbts+tU5LOS+vM6fhQB5CDPWvRrm3j8DeDLXS7TH9qXS+ZKwI4BqZS5Vc6KF
K8zM8Za3Z6fp8WiaMAul2/ysy9WavKLi8Ek7MsRxV7WZ3kvfs6tnPzOfU1BHbHyxUfFqdFT
3T/2Q==
</binary>
</FictionBook>
Zerion Mini Shell 1.0