Current File : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/1/1267.fb2
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
<description>
<title-info>
<genre>antique</genre>
<author><first-name>Vilma</first-name><last-name>Kadlečková</last-name></author>
<book-title>Náhrdelník z Argenitu</book-title>
<lang>cs</lang>
<keywords>ebook</keywords>
</title-info>
<document-info>
<author><first-name>Vilma</first-name><last-name>Kadlečková</last-name></author>
<program-used>calibre 2.55.0</program-used>
<date>15.8.2019</date>
<id>d14b2445-7259-46a4-a47d-bb2392d1041e</id>
<version>1.0</version>
</document-info>
<publish-info>
<publisher>knihy.bluedreams.net</publisher>
<year>2009</year>
</publish-info>
</description>
<body>
<section>
<p><strong>Vilma Kadlečková</strong><strong>Náhrdelník z Argenitu</strong></p>
<p> <strong><emphasis>Diana…</emphasis></strong></p>
<p>Byla to těsná a neútulná kajuta, kterou před odletem narychlo zařídili pro dívku, a Diana Carent Millesová tam seděla, nohy měla na stole a ruce vražené do kapes.</p>
<p>Nehýbala se.</p>
<p>Hvězdolet ji obklopoval jako mlčící ocelová pevnost: obrovský, temný, ponořený hluboko do bezedné prázdnoty vesmíru. Patřil igeřanům; byl to imperiální křižník s emblémem slunce a dvojitých blesků nad každým vchodem, s vlajkami v rudé, fialové a zlaté, s šedými slepými ovály zakrytých střílen, za kterými se skrývala smrt. Z protonace i přes zavěje uplynulých let dýchal chlad dávných vesmírných bitev a bylo to jako zapomenutá špína někde v koutě; nadšení a smysl časem vyvanuly a zůstala jen hořká kovová pachuť minulosti.</p>
<p>Světlo z chodby se těžce probíjelo granoplastem dveří, nevlídné jako jedovatý déšť, a dívce ze Sirlaimí padalo na záda. Ostře vystřihovalo její siluetu z jasné plochy na stěnách. Tvořilo z ní mrtvý a chladný stínový obraz, a ten byl svébytný a cizí a zdálo se, že spíš nežli člověku patří soše. Diana koneckonců vypadala právě tak: ztuhlá, proměněná v kámen. Hlava jí klesla a blankytně modré vlasy spadly do čela… zakrývaly tvář.</p>
<p>Ležela bezvládně; až příliš mrtvě.</p>
<p>Na špičkách jejích bot se stále ještě chvěly přízračné modravé plamínky – památka na nekonečné hodiny, které strávila tím, že se snažila proniknout telepaticky do okolních částí lodi. Měla utkvělou představu, že musí existovat nějaká skulina v granoplastovém obložení stěn, a zoufale se snažila dovolat se ostatních.</p>
<p>Spatřila je na okamžik v soudní síni: Aidu a Igrenzeu se skloněnými hlavami, Luwara v tmavých brýlích, které měly alespoň zčásti zakrýt jeho rozbitý obličej, a Shalea skleslého, s podivně shrbenými rameny a prázdnýma očima vyhýbajícíma se jejím. Tehdy byla příliš neklidná, než aby dokázala číst myšlenky, a neměla ani možnost prohodit s někým z nich pár slov; trvalo to celé příliš krátkou dobu.</p>
<p>Po rychlém soudu bez důkazů je poslali do vyhnanství – a tak měli být tady, v křižníku <emphasis>Assian </emphasis>snad uvězněni někde nedaleko, v kajutách podobných její. Ale nevěděla o nich nic. Když se pokoušela zachytit jejich myšlenky, nalezla jen mlčící prázdno. Biovlny byly odstíněny dokonale; igeřané měli příliš velký strach z bytostí s otevřeným mozkem. Během války s n~sit~nem se jako jednu z mála věcí naučili právě tohle: být opatrní ve všem, co souviselo s psychotronikou, a používat granoplastové štíty.</p>
<p>Modravé výboje energie jiskřily kolem Dianina těla a dávaly neosobní kajutě příchuť mrazivého podzimního rána, kdy se jinovatka propaluje skrz povrch věcí do jejich nitra a kdy vlhká neproniknutelná mlha klesá do údolí. Občas zajiskřily a vyšlehly výš – s rozkolísanou, ale zároveň neúprosnou pravidelností, která je vlastní všemu živému… která se opakuje v rytmu dechu, v tepu srdce, v střídání napětí a uvolnění; odrážely se na přezkách dívčiny kombinézy a ozařovaly stůl.</p>
<p>Jenže to světlo neznamenalo život; naopak; přinášelo smrt.</p>
<p>Uvědomila si to – krátce předtím, než ztratila vědomí – ale v té chvíli už byla lhostejná ke všemu, co se ještě mohlo stát; s doširoka otevřenýma očima zírala na modravý oheň, který jí upíjel život, a nedokázala ho už uhasit.</p>
<p>Bylo na to pozdě.</p>
<p>Matně si vzpomínala, že Ltiwar en Eldaang kdysi mluvil o podobném stavu: o ztrátě pudu sebezáchovy, která následuje po vydání příliš velkého množství mentální energie; naléhavě ji před tím varoval, protože mnozí gleewarinové v minulosti tak zemřeli. Uvědomovala si to sice, ale nic už to pro ni neznamenalo. Cítila, jak ji zaplavují dlouhé mrazivé vlny prázdna…</p>
<p>Její tělo by se dávno sesulo na podlahu, kdyby opěradlo křesla nebylo tak pevné a masivní.</p>
<p>Pak někdo došel k té kajutě a jeho ramena zastínila slabé světlo z chodby. „Millesóvá!“</p>
<p>Klepal na granoplastové dveře, ale uvnitř bylo ticho a tma. Zaváhal.</p>
<p>„Slečno Millesová! Ozvěte se!“ vykřikl. Chvíli ještě vyčkával. Pak prudce udeřil dlaní do ovládacího terče na stěně. Dveře se rozlétly; vrazil dovnitř a rozsvítil zářivku na stropě.</p>
<p>Dívka seděla ve svém křesle, nehybná a zhroucená do sebe jako loutka.</p>
<p>Na okamžik strnul, víc nemile překvapený než zděšený. Viděl už ve svém životě až příliš mnoho podobně ochablých těl. Blesklo mu hlavou, že spáchala sebevraždu, a tu myšlenku provázel nezřetelný pocit úlevy; vzápětí si ale uvědomil, že za ni měl osobní zodpovědnost; že ji měl bezpečně dovézt na Hiwaiw. Odhodil desky, které nesl, a hustě popsané plastikové stránky se rozsypaly po podlaze. Přiskočil k Dianě, s nepatrným záchvěvem odporu ji chytil za blankytně modré vlasy a zaklonil jí hlavu, aby jí viděl do tváře. Její úzký výrazný obličej mu připadal cizejší a nelidštější než kdykoliv předtím. Na té dívce každého nejdříve zaujaly oči: temně modré, zářivé, inteligentní, a snad až příliš velké a příliš vášnivé; prozrazovaly její neigerský původ a zároveň neodolatelně přitahovaly, hypnotizující jako oči hada. Teď byly zavřené a tvář bez nich se zdála strohá a přísná. Jen na rtech zůstal slabý náznak úsměvu. Igeřan strnul. Nebyla mrtvá.</p>
<p>Cítil, jak mu tuhnou prsty, kterými se jí dotýkal; rychle a nezadržitelně se z nich rozléval chlad do celých jeho rukou. Bylo to jako svírat věc ze studeného a dobře vodivého kovu, který do sebe vsává cizí teplo; tak lačně a hladově upíjela jeho energii. Viděl, jak mu kůže na rukou zbělela; byly studené jako led. Zaplavila ho náhlá slabost.</p>
<p>Polohlasně zaklel a s hrůzou pustil její vlasy. – <emphasis>Upír, </emphasis>blesklo mu hlavou.</p>
<p>Zíral na její ochablá ramena, nehybný a neschopný cokoliv udělat… paralyzovaný neovladatelným strachem. Pak rozechvěle ustoupil o několik kroků, sehnul se, a aniž by z ní spustil oči, ztuhlými prsty neobratně sbíral papíry rozházené po podlaze. Dělal to tak pomalu, jak jen mohl. V nitru nebyl zbabělý, ale potřeboval čas; teprve potom v sobě dokázal vyburcovat spící odvahu a přiblížit se znovu k té zrůdě. Stáhl z lůžka deku, hodil ji přes ni, a chráněný tou silnou látkou jí sevřel rameno.</p>
<p>„Slečno Millesová! Proberte se! Slyšíte?!“</p>
<p>Trhla sebou; byl to divný, nepřirozený pohyb. Mátožně k němu otočila hlavu.</p>
<p>„Slyším vás.“</p>
<p>Pustil ji. Odtáhl se co možná nejdál a zhluboka vydechl. Zkřížil ruce na prsou; snažil se alespoň trochu si zahřát zledovatělé prsty.</p>
<p>„Co je to s vámi? Snad nejste nemocná?!“</p>
<p>„Ne.“</p>
<p>„Tak proč tu sedíte? A proč tu sedíte potmě?! Poslyšte, tohle nedělejte!“ vyhrkl. Viděl, že na něho zírá, že se snaží zaostřit oči – malátná, unavená, se strhanou tváří; zoufale přemýšlel, jak se vyhnout jejímu pohledu. Začal překotně mluvit, víc než na samotná slova soustředěný na to, aby se mu netřásl hlas:</p>
<p>„Máte tu veškeré pohodlí; můžete – co já vím – třeba… třeba číst; nebo zpívat! Proč nezpíváte? Nebaví vás to?“</p>
<p>Bezmocně rozhodil rukama.</p>
<p>„Nebo se můžete dívat průzorem! Je to přece krásné, vidět skutečný R-A prostor. Nemám pravdu?! Jak se v něm pohybují ty různé… různé…“</p>
<p>Zarazil se. Nedokázal si vzpomenout, co se to tam vlastně pohybuje; svraštil obočí a tiše zaklel.</p>
<p>„Nemůžete tady přece sedět potmě. Je to podezřelé,“ dodal. Otřásl se chladem. Připadal si nesvůj – a nebylo nic platné, že měl na hlavě granoplastovou helmu; nemohl se zbavit dojmu, že Dianiny myšlenky mu slídí v mozku.</p>
<p>Ustoupil o několik kroků… přestože nikdy nemohl být dost daleko.</p>
<p>Dívka s námahou znovu zvedla hlavu a podívala se mu do očí.</p>
<p>„Neříkejte, že se mě bojíte, Rearde,“ řekla.</p>
<p>Gonfiran pocítil neodolatelné nutkání otočit se a utéct. Probodl ji rychlým pohledem, v kterém se mísil vztek s náhlým zděšením nad tím, že zná jeho jméno; pak teprve si uvědomil, že se jej mohla dovědět už v pevnosti Yandrachan, a to obyčejným, lidským způsobem.</p>
<p><emphasis>– </emphasis><emphasis>Mohla to náhodou zaslechnout, když ji vedli na palubu. Mohli jí to</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> říci.</emphasis></p>
<p><emphasis>– </emphasis><emphasis>Přece jen snad o mně neví vše</emphasis><emphasis>chno</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis>?!</emphasis> Dívka bez výrazu zírala před sebe.</p>
<p>„Promiňte,“ hlesla.</p>
<p>Stáhla nohy ze stolu. Očima zavadila o láhev s vodou, která stála na kovové poličce v rohu; byla ale příliš zesláblá, než aby dokázala tu věc na dálku zvednout a podat si ji. Vzdychla, olízla rty a nechala to být.</p>
<p>A v té chvíli se něco změnilo – snad to bylo tím, že se pohnula, že sklopila oči: vytratil se ostrý dojem cizoty.</p>
<p>Náhle už nevzbuzovala strach.</p>
<p>„Mám rozkaz dopravit vás na místo určení v pořádku – a ten rozkaz splním,“ řekl Rearde chladně. Zavřel dveře a položil svoje desky na stůl. „Pověřili mě, abych vám osobně předal tyto materiály.“</p>
<p>„Předal…? Mně?“</p>
<p>„Gleewari Dianě Carent Millesové.“</p>
<p>„Ale…“</p>
<p>„Jsem jenom prostředník. Mám takové rozkazy. Přečtěte všechno, co je uvnitř; najdete tam veškeré potřebné informace ohledně cíle cesty a vašich úkolů.“</p>
<p>Kradmo na ni pohlédl – vyhýbal se jejím očím; a zaváhal, protože v tom dosud bezvýrazném obličeji spatřil nechápavý úžas. Najednou ho napadlo, že ta holka asi nebude příliš inteligentní.</p>
<p>„Umíte přece číst v igeralu…?!“ ujistil se.</p>
<p>„Já… Ovšem,“ hlesla.</p>
<p>„Někteří lidé z periferie neumí,“ vysvětlil suše.</p>
<p>Diana neodpověděla. Sáhla po těch deskách, sevřela jejich hřbet mezi palec a ukazovák a pomalu a nemotorně si je přitáhla. Nakonec je vzala do ruky a otočila horní stranou k sobě… pak spatřila název, načmáraný na nich ostrým rozmáchlým písmem:</p>
<p>Fomalhiwa.</p>
<p>Fomalhiwa.</p>
<p>To slovo se vsáklo do jejího mozku, proniklo jím bez emocí; bouři asociací, kterou vyvolalo, vnímala jako něco vzdáleného a nereálného.</p>
<p>Byla unavená.</p>
<p>Zdálo se jí nepřekonatelně obtížné vyndat některou stránku a číst.</p>
<p>Pustila desky zpátky na stůl a pohlédla na gonfírana.</p>
<p>„Co to má znamenat?“</p>
<p>„Fomalhiwa, v řeči domorodců Hiwaiw. Čtvrtá planeta Fomalhautu. Cíl naší cesty.“</p>
<p>„Cíl naší cesty,“ opakovala dutě. I když nechala desky na stole, ruku nestáhla; dotýkala se jich dlaní.</p>
<p>„My… Chcete říci, že letíme k Fomalhautu?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„K Fomalhautu místo na Pritu?“</p>
<p>„Jste mimořádně chápavá, slečno Millesová.“</p>
<p>Udělala prudký pohyb, jako by chtěla vstát – ale nedokázala to; nezůstalo z něho víc nežli náznak. Připadala si jako v nějakém snu: otupělá, se zpomalenými reakcemi; podobny hejnu zlatých rybek v temné tůni probleskovaly jejím prázdným mozkem cáry nejasných myšlenek, táhly se souběžně s celým tím rozhovorem, prolínaly se navzájem a mátly ji.</p>
<p>„Proč na Hiwaiw?“ hlesla.</p>
<p>„Podrobnosti jsou ve zprávě xenologa Neela z Arquadasu. Žádal Ústředí, aby na Fomalhiwu vyslalo odborníka na psychotroniku.“</p>
<p>„Na psychotroniku,“ opakovala. Trvalo několik dlouhých vteřin, než to slovo dorazilo do jejího vědomí. „Problémy při kolonizaci?“ zeptala se jízlivě.</p>
<p>„Můžete být ráda, že vybrali vás. Unikla jste jisté smrti.“</p>
<p>Chvíli na něho zírala – její otupělý mozek se probíral těmi slovy, otáčel je ze všech stran a snažil se nalézt v nich smysl. S tím, jak se jí to dařilo, se výraz jízlivosti na její tváři měnil v hrůzu.</p>
<p>V jejích očích problesklo zděšení; tahle věc ji vyburcovala. Ucukla rukou z těch desek, jako by se o ně spálila.</p>
<p>„Chcete říci, že jenom já? <strong>Jenom já?!</strong> Kde jsou ostatní?“</p>
<p>„Nevím, o kom mluvíte.“</p>
<p>„Víte dobře!“ odsekla. Otupělost z ní spadla. „Ostatní gleewarinové!“</p>
<p>„Neslyšel jsem o žádných gleewarinech…“</p>
<p>„Lžete! Musíte vědět, kde jsou. Vzpomínejte! Liiwar en Eldaang. Igrenze ÓhvShale Gaar… a moje sestra Aida Millesová. Všichni, kteří byli spolu se mnou posláni do vyhnanství na Pritu.“</p>
<p>Její hlas byl náhle ostrý a pronikavý – nečekaně drsný na dívku; zazněly v něm tóny probouzející se hysterie.</p>
<p>Rearde strnul; několik vteřin na ni zíral; sledoval, jak se v jejím obličeji rozlévá výraz zoufalství. Ten výbuch bezmocnosti dokonale smetl jeho vlastní strach. Náhle si uvědomil, že ta dívka nedokáže udělat nic, co by mu skutečně uškodilo; že je nejistá, vyděšená a vydaná mu na milost. Její schopnosti ji nezachránily ani tehdy, když igeřané vtrhli do mirapolisského Lówn aos Gleewat, a kdy jindy se měly projevit…?</p>
<p>– <emphasis>Kdy jindy se měly projevit schopnosti všech těch zrůd?!</emphasis></p>
<p>Zabodl své chladné oči do jejích a na tváři se mu pomalu objevil úsměv.</p>
<p>„Ale slečno Millesová! Nemůžete přece čekat, že znám všechny gleewariny v impériu. Na Fomalhiwě potřebujeme jednoho z nich, a to vás,“ řekl se špatně skrývanou záští.</p>
<p>Viděl, jak ji opouští odvaha; celá se schoulila, propadla do sebe.</p>
<p>„To přece…“ hlesla.</p>
<p>V jeho tváři rozostřené granoplastem četla pohrdání. A hlas ji zradil; zdusil se v jejím hrdle jako voda vytrácející se v písku.</p>
<p>Rearde čekal, že snad přece jenom ještě něco řekne; že bude plakat nebo prosit nebo zuřit. Když nic z toho neudělala, pokrčil rameny.</p>
<p>„Vždyťpřece víte, co se s nimi stalo! Byli posláni na Pritu.“ Devatenáct dní.</p>
<p>Rozkmitaná pole R-A prostoru nesla <emphasis>Assian </emphasis>Polluxským ramenem Wheelu – dál a dál, stále kupředu, a jeho plášť při tom zpíval; znělo to, jako by cosi pronikalo houštinou obrovských kovových spirál a ony drnčely a svíjely se. Celou tu dobu byla Diana oddělena od zbytku lodi: uvězněna za pevnými zdmi, obklopena olověnými deskami. Krátký úsek chodby, kam měla dovoleno vycházet, po obou stranách uzavíraly ocelové dveře obložené granoplastem. Ani když stála těsně u nich, její myšlenky skrz ně nedokázaly proniknout; koneckonců, pokoušela se o to už předtím dost dlouho, než aby toužila znovu si to ověřit.</p>
<p>Oni beztak nejsou v této lodi. Nepřátelé impéria… ve vyhnanství na Pritě.</p>
<p>Nejen oni. Zdálo se jí, že v té lodi není vůbec nikdo; že je prázdná. Celé hodiny se nic v okolí nepohnulo… ticho se jako beztvaré zvíře tisklo na stěny.</p>
<p>Absurdní představa: obrovský opuštěný křižník řítící se R-A prostorem: na jednom jeho konci neloajální císařova poddaná, na druhém voják pronásledovaný hrůzou… skrývající se za mnohanásobným granoplastovým obložením stěn. Uvnitř <emphasis>Assianu </emphasis>byl možná náklad – snad munice nebo i civilní věci pro mladou kolonii na Yultě – ale ne lidé; ne lidé; vždyť kolik by jich vůbec mohli poslat, aby provázeli zrůdu?!</p>
<p>Někdy dvacátého dne po odletu z Gěrdy křižník dorazil k Polluxu, opustil kanál Wheel a prosmýkl se do kanálu Darš, který jej dovedl k Ainu. Tam se vynořil do Základního prostoru, přehoupl se vysoko nad kamenitým povrchem Gardu, dostal od posádky v pevnosti povolení ke vstupu do průsmyku a úzkým zřídlem pronikl do Bres Avalu, který spojoval Gard s Orqou Vendrarou. Před několika lety se v těch místech bojovalo; igerské křižníky startovaly ze základen kolem Ainu, Bres Avalem se spouštěly k Alphardu a útočily na slabou floraínskou pevnost nad planetou Orqou. Floraíni tehdy ustoupili; uprchli kanálem zvaným Médšandwíwjn, Malý had, který měl zřídlo u Alphardu a vedl přes Alrishu a Menkar někam dál na sever. Igeřané obsadili soustavu a na místě staré floraínské základny založili pevnost Vendraru.</p>
<p>Bylo tu i jiné zřídlo než zřídlo Malého hada – kanál, který místo na sever směřoval zpět na jih; a hlavně po něm igeřané toužili, když dobývali Alphard. Jmenoval se Tant a to slovo v jazyce floraínů – novoflorjštině – znamenalo proud; spád vody. Mířil do jedné z oblastí, které sice prostorově ležely uvnitř impéria igeřanů, ale přesto zůstaly odříznuté od světa, protože žádné kanály tam nevedly.</p>
<p>Ukázalo se, že Tant je úzký, jednosměrný a pomalý, ale nezačal proto být o nic méně důležitý.</p>
<p>Představoval jedinou přístupovou cestu k Hiwaiw.</p>
<p>Ermad Kaoto seděl za stolem z falešného mramoru a zíral do modré plochy skrínu. Tvář člověka z <emphasis>Igerského úřadu pro průzkum a kolonizaci vesmíru </emphasis>rozechvívaly vlny poruch a zůstávaly na ní ležet v dlouhých vteřinách nehybnosti, kdy počítač zpracovával šifrovaný signál. R-A prostor byl zahlcen šumem rušiček z Orqy Vendrary. Přesto toho nebylo mnoho, co se floraíni mohli dovědět, kdyby zachytili a dešifrovali tuto zprávu, a beztak by stěží dokázali čemukoliv zabránit. Křižník <emphasis>Assian </emphasis>byl v bezpečí; po třiceti osmi dnech letu R-A prostorem opustil kanál Tant.</p>
<p>Ermad Kaoto se opřel ve svém křesle a zavřel oči. Pokoušel se uspořádat si myšlenky, dřív než Diana Carent Millesová přijde do Arquadasu. Pokud jí v tom nikdo nebránil, dokázala číst v protonaci a přehrabovat se v cizích myslích – to věděl; a věděl také, že ani jeho mozek před ní nemusí nutně zůstat uzavřen. Jenže práce, kterou měla udělat pro <emphasis>Vlgerim Uell </emphasis><emphasis>’</emphasis><emphasis>char Tenwasq La </emphasis><emphasis>’</emphasis><emphasis>shim, </emphasis>stála za to riziko. Neměl ještě zdaleka všechny informace; teprve gonfiran Rearde, aniž to sám tušil, mu přivážel z Centra Dianin psychogram a další pokyny. Skrývalo se to v jeho těle – voperováno pod páteř, neviditelné při jakémkoliv zkoumání – zabezpečeno před zneužitím tak dokonale, jak jen vůbec bylo možno; ale Ermad Kaoto i bez všech těch informací leccos dokázal uhodnout. Z <emphasis>Y.U.T.L. </emphasis>mu nedali nic než Dianin stručný životopis, ale on z něho mezi řádky dokázal vyčíst skoro všechno.</p>
<p>Ta dívka byla nebezpečná; jistě. Už jako dítě dostala ten cejch. Nechápala, proč jí rodiče zakazují, aby při hraní svou vůlí pohybovala věcmi a nahlížela lidem do mozků; nechápala, proč by to měla před někým skrývat, když její matka i sestra přece uměly totéž. Bylo jí osm, když Sirlain a zvláště provincii Darr zaplavila vlna strachu a xenofobie: kdesi na severu číhaly lodě nestvůrných zelených bytostí, jejichž otevřené mozky byly v něčem podobné tomu jejímu; a tehdy si uvědomila, že to všechno snad nějak souvisí s cihlami, kterými někdo vytloukl okna v jejich domě, a se zmatenými myšlenkami ostatních dětí, které si s ní nesměly hrát.</p>
<p>Pak zmizela její matka a Diana gleewarijskou intuicí vycítila její smrt. Věděla i to, že – navzdory tvrzení úřadů a lékařů – ta smrt nebyla přirozená; a že kromě ní, Aidy a jejich otce neexistuje na Sirlainu člověk, který by měl zájem na tom, aby pravda někdy vyšla najevo.</p>
<p>Po nekonečných sporech s úřady dostali povolení vystěhovat se na Gerdu, a tam se konečně dočkali klidu… na nějaký čas. Dianě bylo jedenáct, když přišlo opatření, které se dalo čekat od prvního okamžiku po objevení n~sit~nu: test psychotronických schopností, který museli podstoupit všichni obyvatelé impéria.</p>
<p>Ona a Aida přišly na řadu jako jedny z prvních; beztak se to o nich vědělo.</p>
<p>Na identifikační štítek, který měla voperovaný pod kůží na zápěstí, dostala Diana nový záznam: Psychotronicky aktivní. Nikdy se nedověděla, jaký stupeň schopností jí vlastně přisoudili. A pochopila mnohem později, že k tomuto záznamu přidali ještě jiný – týkal se čehosi, co se už tehdy dalo vyčíst z mapy její dětské mysli, přestože sama o tom neměla tušení:</p>
<p>Politicky nespolehlivá.</p>
<p>Jaká jiná budoucnost ji pak mohla čekat než ta, která vedla k izolaci v Lown aos Gleewat a nakonec i k vězeňské cele v křižníku <emphasis>Assian</emphasis><emphasis>…</emphasis></p>
<p>Dávno rozhodli za ni.</p>
<p> <strong><emphasis>Gingoxalel.</emphasis></strong></p>
<p>Odpočíval v trávě na úbočí kopce Fue – unavený, malátný, s hlavou položenou na předních tlapách a s šupinatým ocasem stočeným pod sebou. Oči měl přivřené a dýchal opatrně, jako by ho samotný zvuk dechu mohl prozradit. Zoufale potřeboval chvíli klidu; on, Gingoxalel, měl až příliš mocné nepřátele, a ti ho bez oddechu pronásledovali mnoho dní.</p>
<p>Gingoxalel.</p>
<p>Sám se nazýval tun jménem – a také je používal tehdy, když na sebe vzal lidskou podobu; ovšem mnozí z těch, kteří se s ním někdy setkali, mu říkali prostě… zlatý drak. Šupiny na jeho hřbetu a břiše se třpytily jako zlato a zlatá byla i křídla – nádherná, složená jako plošky obrovitého vějíře; leskla se ve slunci, odrážela světlo. Jeho tělo připomínalo hada – hladké a pružné, stvořené pro tichý a rychlý pohyb nebo boj; když letěl, vypadal jako skvostný šperk na tmavém pozadí nebe.</p>
<p>A nikdo nedokázal číst jeho myšlenky.</p>
<p>Na úbočí kopce Fue, kam se uchýlil, bylo ticho a klid. Viděl hladkou šestibokou věž třpytit se v posledních paprscích slunce, které zapadalo daleko v Garnasat Minge; trčela vysoko nad zelené koruny stromů a jako obrovité zrcadlo odrážela světlo.</p>
<p>Arquadas.</p>
<p>Město igeřanů… a Ištrů.</p>
<p>V jeho mysli vyvolávalo představu chladu a temnoty a dlouho váhal, než opustil výsluní a žár <emphasis>zéwangam~draš</emphasis><emphasis>lách~ar~saljah </emphasis>a vklouzl dovnitř. Zdálo se, že to místo je jako stvořené pro úkryt – hluboká laguna bez skrytých vírů, temná studna naprostého prázdna: ostrov chladu uprostřed vřící psychosféry Hiwaiw. Připadalo mu, jako by Hiwaiw sama jako rtuť odskočila od skleněné cizácké věže; jako by ustoupila z toho místa u jezera a nechala mezi sebou a igeřany holé uzemí nikoho.</p>
<p>Ale bylo to jinak; samozřejmě. Rozpomínal se zvolna na legendu spojenou s tím místem. Ištrové a argialuové z lidí spojili údajně sílu svých myslí, aby vytvořili bezpečnou enklávu pro cizáky z vesmíru; vždyť vira spočívá v porušení celistvosti, říká Eraughoon, a co mohlo být zřejmějším naplněním smyslu té věty, než takovýto čin? Mezi Ištry byl i král Oraha, Laiša Zuúllandalach, Přízračná Terwas, Kirahimo, a mnozí další; někteří s duší Lorgan, jiní bez ní; a pak i Wassar Temnohlavý a jeho žena Gida Lawiah, lidé. Stvořili šachtu v <emphasis>zéwangam~drašlách~ar~saljah, </emphasis>a pak se ukázalo, že většina fomalhiwanů do ní nemůže vstoupit: durunghirové to dokázali, ale argialuové nikoliv.</p>
<p>Podivné prázdno, které v ní číhalo, jim mohlo spálit mozek.</p>
<p>Také Gingoxalel byl opatrný, když stál na hranicích toho skvělého úkrytu. Intuice ho varovala. Vnikal dovnitř krok za krokem a čekal, kdy pocítí bolest, ale nestalo se nic.</p>
<p>Nepřekvapilo ho to příliš.</p>
<p>Koneckonců nebyl člověk.</p>
<p>Snad se mohlo zdát opovážlivé ukrývat se před Ištry v enklávě vytvořené kdysi jimi samými, ale právě proto to možná bylo moudré. Beztak si nemohl příliš vybírat. Stíny se objevily v Barrinu, když Wassar Temnohlavý stvořil desku s příběhem lorganských Mečů a celá ta záležitost tak vešla ve známost. Ištrové podle ní zjistili, kdo je novým majitelem Andwikova amuletu, a vydali se ho hledat. Gingoxalel býval zbrojířem, a teď se stal psancem na útěku; jak ho mohly zastavit obrazy na vodní hladině nebo hlasy falešných vizí…? O Ištrech věděl málo, o Lorgan nic.</p>
<p>Proto utíkal.</p>
<p>Utíkal přes polovinu světa.</p>
<p>Ne, neudělal nic špatného; jenže na Andwikovu Tardelginu ulpěla krev. Tisíckrát zatoužil zbavit se ho, ale bylo hříchem zahazovat nebo ničit lorganské předměty.</p>
<p>Ten amulet byl jeho prokletím.</p>
<p>Tížil ho jako balvan viny.</p>
<p> <strong><emphasis>Diana…</emphasis></strong></p>
<p>Duhově se lesknoucí kopule pozřela vrcholek Tagoánu a skryla to, co mělo zůstat skryto: udusané prostranství kolem věže a neladné budovy skladů. Říkalo se jim krassty. Igeralské slovo „krasste“ znamenalo nízký, jednoduše postavený dům – tedy právě to, co by bylo k vidění kolem Arquadasské věže, kdyby někdo prorazil kopuli: obydlí s nevzhlednými a holými stěnami, kterým chyběla okna.</p>
<p>Diana Carent Millesová stála u špinavé zdi jednoho z nich a se zakloněnou hlavou zírala na obrovitou, skvělou věž, která zabírala největší výsek nebe. Kopule byla zevnitř průhledná. Propouštěla všechno: světlo i žár. Slunce se opíralo do vysušené země a jeho paprsky pálily; vzduch se chvěl nad udupaným, zaprášeným dvorem. A ona cítila, jak se v ní zvedá odpor – odpor k celému tomu místu, které ji pohltilo, obklopilo, uvěznilo ve svých zdech.</p>
<p>Pak spatřila Rearda, jak vychází z dveří krasstu s nějakým člověkem. Byl vysoký a hubený, s obličejem plným vrásek; vypadalo to, jako by jeho kůže popraskala suchem a žárem. Měl modrošedou pleť a kovově šedé rovné vlasy dětí horkých sluncí… pocházel odněkud z Irilly nebo Ultrasidy a nebyl to vlastně člověk, nýbrž viga; a Diana žasla, co dělá tady na Hiwaiw. Jeho hluboko zapadlé oči lemované hustými řasami byly zvyklé na jiné světlo – na vražedné paprsky žhavých modrých hvězd; doširoka je otvíral a přesto zřejmě neviděl dobře. Mohl stát a hledět do slunce, tak jako lidé z jiných světů hledívali na měsíc v úplňku; den vnímal jako jasnou měsíčnou noc a noc jako ploché bezrozměrné prázdno. Fomalhiwa sama byla pro něho tmavá a studená; bezútěšná, plná stínů; a přesto ho na ni dohnala zvědavost.</p>
<p>Diana tušila, kdo to je – dalo se to uhodnout podle jeho rasy, volného civilního obleku, rázné chůze; právě on psal zprávu o Fomalhiwě, kterou četla během cesty v <emphasis>Assianu.</emphasis></p>
<p>Došli k ní.</p>
<p>„Xenolog Lador Neel,“ řekl Rearde.</p>
<p>Viga ji přivítal; měl bezvýrazný, hluboký, unylý hlas. A ona se přistihla, že bezděky uvažuje o tom, jestli by bylo možné proniknout do jeho myšlenek. S nepatrným úsilím se o to pokusila a nečekaně snadno se dostala do jeho mozku. Tam narazila na labyrint nezřetelných představ, které se daly sice přečíst, ale ne vyluštit. Přemýšlela o tom ještě ve chvíli, kdy nějaký voják zavolal Rearda do arquadasské věže.</p>
<p>Už nikdy pak gonfírana nespatřila… a nikdy si ani nevšimla mezery v protonaci:</p>
<p>Té šedé skvrny, která pohltila a skryla jeho osud.</p>
<p>Ona a viga šli spolu přes horkem vysušený dvůr.</p>
<p>„Myslíte, že budu moci opustit Arquadas?“ zeptala se ho.</p>
<p>„Navždy?“</p>
<p>„Na několik hodin.“</p>
<p>„Proč byste nemohla?“</p>
<p>Pokrčila rameny. Nechoval se k ní jako k vězni; a od chvíle, kdy vstoupila do Arquadasu, jí vlastně nikdo nedal najevo, jak se sem dostala a proč. Napadlo ji, že lidé z posádky to snad ani nevědí.</p>
<p>„Chtěla bych se setkat s těmi domorodci, o kterých se zmiňovala vaše zpráva o Fomalhiwě,“ dodala.</p>
<p><emphasis>Zarazil </emphasis>se.</p>
<p>„Moje zpráva o Fomalhiwě…?“ Zdálo se, jako by několik vteřin marně pátral v paměti. „Ach ano, jistě.“ Zmatek v jeho tváři zvolna vystřídala pouhá neochota. „Jistě,“ opakoval. „Můžete jít do Laota Šity. To je nejbližší sídlo domorodců v celém okolí. Zařízené, občas obývané. Reprezentativní. Ovšem nenajdete tam ani dřevěné chýše, ani totemy, které…“ Mluvil a Diana sledovala myšlenky, které se jako stíny táhly pod těmi slovy; nyní byly přehledné a jasné a neskrývala se v nich žádná faleš.</p>
<p>Klouzaly po povrchu.</p>
<p>V jeho mozku se zvolna vynořovala podivuhodně ostrá představa krajiny: převládala v ní fialová a zlatá – zrůdné, nečekané barvy; obraz se tříštil, stékal dolů po hladké stěně vodopádu, rozbil se o kamení a pěnící voda ho pozřela.</p>
<p>Hladina se změnila v oheň, v hořící pláň… ne, bylo to jen temně rudé obilí; vlnilo se ve větru, klouzaly po něm stíny mraků.</p>
<p>A potom myšlenka prosakující tím vším:</p>
<p>– Taková měla být Hiwaiw.</p>
<p>Něco zůstalo nevyřčeno – neodhalitelná stopa nebo nerozluštitelná dvojznačnost – ale Diana to nedokázala zachytit. Vigovy úvahy náhle dospěly k bodu, který podvědomě čekala – přestože si zatím nepřipouštěla, že by to mohlo přijít tak brzy; přehouply se přes něj jako vlna přes okraj příliš nízké hráze. Ten bod znamenal poznání; prozření. Na všech stranách se reflexivně zvedly chvějivé bariéry odporu, které měly chránit mozek před vetřelcem.</p>
<p>Lador Neel se zastavil a pohlédl jí do očí.</p>
<p>„Diano… Čtete moje myšlenky?“</p>
<p>„Nijak se neznepokojujte,“ řekla pomalu. Odvrátila se a nechala ho stát na zaprášeném dvoře; prošla kolem něho k prosklenému vchodu. Věděla, že lidé často dávají do souvislosti telepatickou přítomnost s přítomností fyzickou; spojení nebylo přerušeno, ale pokud k němu stála zády, on si to nemusel uvědomit. Děsila se toho, že se v jeho mysli rozpoutá bouře paniky a hrůzy; příliš velký odpor ji mohl ohrozit. Snažila se vsugerovat mu pocit otupělosti a únavy a přitom opatrně ustupovala z jeho vědomí.</p>
<p>Byl otřesený – ale mnohem méně, než čekala.</p>
<p>Bariéry odporu náhle povolily… od obzoru k obzoru se otevřel prázdný prostor; její vědomí zachycené ve vigově mozku bylo vlečeno s proudem rozlévajícím se doširoka po rovné pláni, zaplavilo všechno, mohlo prozkoumat každý sáh. To on sám bořil hradby; neměl nic, co by chtěl skrývat.</p>
<p>Diana strnula. V jejím mozku zaburácel vigův hlas, přikoval ji k zemi:</p>
<p>– <emphasis>Chtěla jste to! Tak čtěte!</emphasis></p>
<p>Ale sotva se o to pokusila, cizí síla se postavila proti ní. Jako les ocelových štítů se zvedl ochranný val něčí mysli, zakryl její mentální prostor až k pomyslnému zenitu a jeho stín v ní vyvolal záchvěv paniky.</p>
<p>Lador Neel nechápavě zíral na její tělo vržené proti stěně věže, ale ona ho neviděla. Dívala se vnitřním zrakem do toho druhého světa: do světa pod Základním prostorem, který odnepaměti býval přátelský a prázdný, otevřený jen pro ni, a který nyní náhle zaplavily cizí zbraně. Intuitivně se i ona napjala a opustila hrozivý stín rostoucích hradeb; vyhoupla se nad ně a ocitla se před modravou sítí energie, jejíž vlákna se zvedala vzhůru jako šlahouny vodních rostlin.</p>
<p>Cosi jí bránilo nahlížet do Ladorova vědomí; byla to past, která ji v sobě uvěznila. Mozkem jí projela vize čelistí čekajících ve tmě… zamaskovaných květinami a listím.</p>
<p>Bez rozmyslu se vrhla proti nim se zuřivostí dítěte, které kope a bije kolem sebe rukama. Na okamžik se přimkla k jednomu z třpytivých provazů… a bylo to, jako by objala rozžhavenou tyč. Naprosto nečekala, že se jí může stát něco tak příšerného.</p>
<p>To střetnutí ji téměř omráčilo; zbavilo ji síly. Její mysl, ochablá jako ustupující vodní vlna, se zřítila do příkopu pod hradbami.</p>
<p>Na dně jejího mozku dozníval něčí smích.</p>
<p>A také její tělo, které odráželo agónii mysli, zakolísalo. Nohy se jí podlomily. Zaslechla vigův hlas plný zděšení a obav:</p>
<p>„Diano! Co se stalo? Jste v pořádku?!“</p>
<p>Reflexivně ucukla před stíny jeho myšlenek, které ji obklopovaly. Seděla u paty věže, opírala se o chladné sklo.</p>
<p>„To asi… to asi to zdejší horko,“ zamumlala.</p>
<p>Naplnila ji čísi škodolibá radost; emoce zvenčí.</p>
<p>Pokusila se o úsměv.</p>
<p>Ermad Kaoto byl černovlasý a vzrůstem malý – menší než Rearde a dokonce i menší než Diana; musel zaklonit hlavu, když se jí chtěl dívat do očí, a už to samo o sobě bylo důvodem k nenávisti. Ve srovnání s lidmi z jiných planet byli všichni igeřané trpaslíci; způsobila to silná gravitace jejich mateřské planety; a podvědomý pocit méněcennosti, který z toho plynul, byl možná jedním z kořenů jejich impéria. Kaotův obličej byl žlutý, jakoby odlitý z vosku; měl modravý nádech v místech, kde prosvítaly pečlivě oholené vousy. Ostrý tenký nos a dopředu trčící hrada prozrazovaly strohost a přísnost. Byl oblečený v důstojnické uniformě, bez ohledu na polední vedro upnuté až ke krku.</p>
<p>Dvěma prsty se dotkl čela a ramene; pak překřížil ruce, sepjal je dlaněmi k sobě a uklonil se.</p>
<p>A ona jen stěží potlačila smích. Ten člověk byl starobehavista; ortodoxní igeřan. Jak jen dokázali, bránili se vlivu Země; s křečovitou důstojností se drželi starých branigerských zvyků, zachovávali tradice; a to zoufalé úsilí působilo směšně.</p>
<p>„Nesmíte se vzdalovat dále než deset kilometrů od Arquadasu, a nikdy ne sama,“ řekl. „Doprovázet vás bude Lador Neel. Je dostatečně spolehlivý.“</p>
<p>Seděli sami dva v jeho pracovně; byl večer téhož dne.</p>
<p>Konečně mohla někomu položit tu otázku.</p>
<p>„Co vlastně ode mne chcete?“</p>
<p>Jeho temné oči blýskly ze stínu hustého obočí. Usmál se.</p>
<p>„Abyste se setkala s divochy.“</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>„Slyšela jste o Carlu Josephu Erdbarchovi?“</p>
<p>„Byl to pozemšťan. Etnograf nebo antropolog, pokud vím.“</p>
<p>„Podle jeho teorie <emphasis>falešné svatyně </emphasis>mají primitivové tendenci považovat návštěvníky z vesmíru za bohy. Obvykle se přicházejí klanět jejich artefaktům, a proto jsme i tady postavili <emphasis>arqu ádas, falešnou svatyni.</emphasis><emphasis> </emphasis>Chápete? Jenže fomalhiwané nepřišli.“</p>
<p>Odmlčel se.</p>
<p>„Ukázalo se, že mají jisté psychotronické schopnosti. Vy jste gleewari, slečno Millesová. Jste jedna z mála lidí schopných zjistit, kde se stala chyba.“</p>
<p>„Já…“ hlesla Diana. Polkla.</p>
<p>„Jak jste jistě pochopila, Fomalhaut leží na samých hranicích n~sit~nu. Stačí, aby jediná floraínská loď unikla pozornosti posádky Orqy Vendrary, a kanálem Tant se dostane sem. Jsme ve válce, Diano! Musíme ovládnout divochy, dřív než se s nimi spojí nepřítel.“</p>
<p>Diana cítila, jak se jí třesou ruce.</p>
<p>– <emphasis>V tom mám igeřanům pomáhat? Já?!</emphasis></p>
<p>Připadalo jí, že informace nejsou úplné, jako by něco podstatného bylo vynecháno nebo zkresleno. Pokusila se nahlédnout do Kaotovy mysli a její vědomí narazilo na granoplastový štít. Neměl helmu; musel mít folii voperovánu pod kůži. Podivná asociace vyvolala vzpomínku na hradby a třpytivou síť a Diana téměř podlehla náhlé touze říci mu o tom útoku, ale intuice ji zadržela.</p>
<p>Vybavil se jí hlas Liiwara en Eldaang: „Co nejméně informací igeřanům!“</p>
<p>– <emphasis>Liiwar en</emphasis><emphasis> Eldaang</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> na Pritě.</emphasis></p>
<p>„Nečekal jste, že vás budu nenávidět?“ hlesla.</p>
<p>Ermad Kaoto pokrčil rameny.</p>
<p>„Můžete nenávidět igeřany, ale co víte o floraínech? Rozhodně nic o tom, jak se zachovají k igerským gleewarinům, pokud zvítězí v téhle válce.“ V jeho hlase zazněl temný tón: stín výsměchu.</p>
<p>„Ať chcete nebo ne, jste na stejné lodi jako igeřané, Diano.“</p>
<p>Spala a během toho spánku spatřila hvězdy planoucí v temnotách a spojené navzájem vláknem hebké pavučinové sítě. Vzápětí je ale vystřídala vize divokého deštného pralesa, prosycená dravou touhou po boji a horké krvi; křiklavé barvy života a umírání vtrhly do jejího mozku, omráčily ji svojí přímočarostí, živelností a agresivitou. Byl to pouhý obraz – obraz pozorovaný z takové výšky, že detaily v něm splývaly; schematický model zla vyvěrajícího z přírody.</p>
<p>Naléhavá otázka se chvěla na okraji jejího vědomí, prostupovala zvolna celou tou vizí:</p>
<p>– <emphasis>Jak vypadá Prita?!</emphasis></p>
<p>A znovu představa sítě spojující vzdálené hvězdy: kapky rosy kloužou po pavučinových vláknech.</p>
<p>Zaplavila ji vlna stesku – dokonce i ve snu tak zřetelná, že ji dohnala až k pláči.</p>
<p><emphasis>– </emphasis><emphasis>Aido! Mám být tady, když tys zůstala tam? Jak daleko je Prita</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> od Fomalhiwy?</emphasis></p>
<p>Spatřila tváře nějakých lidí, jejich rysy byly povědomé, přestože nějakým podivným způsobem změněné. Jeden měl kůži černou jako alabandin. Mohlo ji napadnout, kdo to je; samozřejmě; ale ve skutečnosti ho poznala až tehdy, když nějaký hlas vyslovil jeho jméno: JShale Gaar. Pak tam byl Líiwar en Eldaang, nejzřetelnější ze všech. Zakryli mu oči tmavými skly; – <emphasis>vždyť na očích se dá příliš</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>dobře poznat, co udělali s jeho nitrem, </emphasis>pomyslela si; ale v té chvíli brýle spadly a Liiwar na ni hleděl ze vzpomínek se stejně sveřepým výrazem, jaký měl od nepaměti.</p>
<p>Zahlédla ženu s modrýrni vlasy, svou sestru Aidu Millesovou ze staré fotky z Darr, a pak Igrenzeu v jejích třinácti, sedící na zídce v Lown aos Gleewat a kláticí nohama. Byla zaplavena detaily, které se jich týkaly, detaily vyvrhovanými její vlastní pamětí bez jakéhokoliv zjistitelného řádu, a věděla přitom, že jí uniká něco podstatného.</p>
<p>Probudila se s vyprahlými ústy a zmatenými vzpomínkami na tu noční můru, která jí i do bdění vnesla posedlost…</p>
<p>Posedlost myšlenkou na Pritu.</p>
<p> <strong><emphasis>Gingoxalel…</emphasis></strong></p>
<p>Jako poslední výběžky pohoří Garnasat Minge se tyčil nad hladinou Landerského jezera kopec Fue a o něco vyšší Tagoán.</p>
<p>Jejich úbočí zůstala holá, porostlá jen nízkou smaragdově zelenou trávou; odrážela se na hladině vody, dotýkala se černých stínů kolem břehu. A arquadasská věž porušila soulad toho všeho; byla neušlechtilá, třpytivá a cizí. Teprve o něco dále na jih a na západ od toho místa začínal les – a ten byl naopak tichý, hluboký, pohlcující světlo.</p>
<p>Ještě před soumrakem obhlédl Gingoxalel celé okolí. Spatřil arquadasské hradby, které ležely mnohem níže než věž a kopule, a zůstal na ně zírat v údivu. Vysoké a pevné byly jen dvě bohatě zdobené brány – jedna na severu a druhá na jihozápadě. Opuštěně se zvedaly k nebi uprostřed holého svahu, podobné hraničním kamenům na pomezí dvou světů. Zbývající opevnění tvořila zídka ne vyšší než půl sáhu, která se snadno dala překročit. Igeřané věřili, že dokud si Arquadas zachová status svatyně, nikdo z fomalhiwanů to neudělá, což bylo pochopitelné; pokud přisoudili tomu místu takový význam, mohli se spolehnout na to, že lidé z Hiwaiw budou jejich tabu dodržovat.</p>
<p>Gingoxalela udivovalo jen to, že úvahy cizáků jsou tak dokonale v souladu s Eraughoonem. Než spatřil hradby, zdálo se mu, že jejich myšlenky tíhnou jakýmsi nepřirozeným směrem; že v nich převládá absurdní touha po zjednodušení, abstrakci, přímočarých řešeních; ale pravděpodobně se mýlil.</p>
<p>Možná i oni věřili v Dlouhou hru.</p>
<p> <strong><emphasis>Diana…</emphasis></strong></p>
<p>Místo zvané Laota Šita leželo osm kilometrů západně od Arquadasu a vedla tam úzká lesní cesta plná hrbolů, výmolů a kamení. Les byl řídký, ale nijak zvlášť udržovaný, a kolem cesty na všech stranách rostly ostnaté keře: dost nízké na to, aby nebránily v rozhledu, a zároveň příliš husté, než aby se jimi dalo projít. Koruny stromů se spojily v závratné výšce, splynuly v pevnou zelenou klenbu; a světlo, které jí pronikalo, se vytrácelo v šeru. Lador Neel viděl jinak: temnota ustupovala před září jeho lampy. Teprve teď si Diana uvědomila, že vlastně už včera držel v ruce nějaký přístroj a chránil jej dlaní před jejíma očima.</p>
<p>Ultrafialový zářič.</p>
<p>Zaplavil ji pocit sounáležitosti.</p>
<p><emphasis>–</emphasis><emphasis> Oba jsme zrůdy. Já čtoucí myšlenky a on</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> slepý.</emphasis></p>
<p>Snad i Lador to tak cítil. Byl nečekaně sdílný, když se vyptávala na Hiwaiw, ale ona se už ani na vteřinu neodvážila vstoupit do jeho mozku.</p>
<p>Naslouchala pouhým slovům.</p>
<p>„Není tak těžké uhodnout, co se tu stalo,“ řekl jí. „Civilizace klasifikovaná jako primitivní, nevýrobní a decentralizovaná. Totemický kult takzvané Šipky kombinovaný s kulty posvátných magických předmětů nebo posvátných zbraní. Ideální podmínky pro využití Erdbarchova efektu…“ Zmlkl a tiše se zasmál. „Stupidní odhad, Diano. Totemy bývají zvířata, někdy rostliny, ale nikdy abstraktní obrazce; Na Hiwaiw navíc neexistují kmeny ani tlupy; fomalhiwané pociťují velice slabě dokonce i příslušnost k vlastní rodině. Ale především nikdo nepřemýšlel nad tím, čím se ti ubozí divoši živí.“</p>
<p>Diana se zarazila.</p>
<p>„Jak – čím se živí?!“</p>
<p>„Co jedí.“ Rozhodil rukama. „Kde berou nejzákladnější věci; kupříkladu právě potraviny. Téměř nikdo z nich se nezabývá zemědělstvím.“</p>
<p>„Mohou přece lovit.“</p>
<p>„Ne. Samozřejmě to občas dělají; mají luky a šípy a další zbraně. Ale i kdybychom připustili, že místo ostatních potravin se spokojí jen s masem, nevysvětluje to nic. Pokud se někdo chce uživit lovem, musí to být jeho hlavní zaměstnání. Jistě se najdou takoví. Jenže navíc existují města a v nich žijí řemeslníci, a také existují osamělá sídla nebo svatyně… a jejich obyvatelé nejsou lovci.“</p>
<p>„Takže…? Čím to vysvětlujete?“</p>
<p>„Nemáme vysvětlení.“</p>
<p>Diana okamžitě zvážněla. Úsměv jí z tváře zmizel.</p>
<p>„To je ale…“ hlesla.</p>
<p>„Zjištění, které vyvrací všechny jejich spekulace o tom, že Fomalhiwa je obydlená divochy,“ dokončil pokojně.</p>
<p>Diana se zděšeně rozhlédla kolem – ale les byl prázdný; byli tam sami, stáli na opuštěné cestě. Její pohled sklouzl po vigově tváři, vpil se do jeho hluboko zapadlých očí, které viděly jiné světlo.</p>
<p>„Ve vaší zprávě o ničem takovém nebylo ani slovo.“</p>
<p>„Nebylo,“ souhlasil.</p>
<p>„Ale…“</p>
<p>„Držím se toho, co prohlásili vojenští experti.“</p>
<p>„Proč?!“</p>
<p>Rozhodil rukama. Bylo to jeho oblíbené gesto; vyjadřovalo současně netrpělivost i bezradnost, pocity, které ho zřejmě často pronásledovaly.</p>
<p>„Denros. Přemýšlejte proč!“</p>
<p>Se smíchem ji pozoroval… v očích jí blesklo poznání a přes tvář jí přeletěl stín úsměvu: viděl, že to pochopila.</p>
<p>„Jak dlouho jste tady?“ zeptala se.</p>
<p>„Přes čtyři roky.“</p>
<p>„To znamená od samého začátku?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>„Přece jen… Copak se tu za celou tu dobu neobjevil nikdo, kdo by…“</p>
<p>„Schopní lidé jsou jinde, Diano,“ přerušil ji. „Projekt Arquadas připravili vojenští experti; na základě těch teorií o totemismu se pokusili vytvořit něco, co by vyvolalo na Hiwaiw civilizační šok.“ Ušklíbl se. „Tak to tady máme. Přišli dělníci, kteří postavili věž; smontovali ji z připravených dílů pomocí antigravitačních plošin za jediný den, aby divochy patřičně ohromili – dost nákladná legrace! A dělníky vystřídala trvalá posádka: pět vojáků, dva technici a já. Jsme sebranka, která by se sotva uchytila jinde: Ermad Kaoto až příliš ctižádostivý na vkus centra v Branigeru… ti ostatní hlupáci… a já ultrák.“</p>
<p>Přestože nechtěla číst, zřetelně vnímala jeho pocity: zpočátku rozhořčení, pak ironii… nakonec nejistotu. Mrzelo ho, že se nechal tak unést.</p>
<p>„Sami igeřané zůstali na Yultě,“ pokračoval už klidně. „V Cormixu, v koloniích. Fomalhiwa není lukrativní, rozumíte? Netěží se tu suroviny, nepřistávají tu lodě, s ničím se neobchoduje. Nedá se tu krást. Nedá se tu zbohatnout.“</p>
<p>„Proč rni to všechno říkáte?“ hlesla.</p>
<p>Rozesmál se.</p>
<p>„Ach, Diano. Můžete si kdykoliv přečíst mé myšlenky.“</p>
<p>Cítila, jak se jí krev hrne do tváří.</p>
<p>„Já… omlouvám se vám. Včera…“</p>
<p>„I včera jste si mohla přečíst cokoliv.“</p>
<p>Pohlédla na něj s náhlou nedůvěrou, přesvědčená na okamžik, že se jí snad vysmívá… a setkala se s jeho přímým pohledem.</p>
<p>– <emphasis>Možná skutečně neví, co se stalo tam u věže, </emphasis>napadlo ji; jenže sotva si mohla být čímkoliv jistá.</p>
<p>„Už nikdy se nebudu pokoušet nahlížet vám do mozku,“ řekla přiškrceně.</p>
<p>Lador Neel se odvrátil. Doširoka rozevřenýma očima hleděl do slunce, které viselo mezi listím.</p>
<p>„Věž je zářivě modrá,“ ozval se zdánlivě bez souvislosti. „Má nádhernou, sytou barvu. Ale vím, že lidé mohou vidět skrz sklo.“</p>
<p>Diana mlčela.</p>
<p>„Mysleli jsme, že budeme v bezpečí za temnými stěnami našich staveb na Nionu, který odpradávna patřil vigům… mysleli jsme, že se nám podařilo splynout se stíny, utajit svou existenci. Ale igeřané přišli a spatřili všechno, co jsme se pokoušeli skrýt.“</p>
<p>Čekal, že něco řekne – ale ona nepromluvila.</p>
<p>„Rozumíte tomu?“ dodal tiše. „Neděsí mě čtení myšlenek.“</p>
<p> <strong><emphasis>Gingoxalel</emphasis></strong></p>
<p>Probudil se za úsvitu a dlouho pak ještě ležel v trávě nad jezerem. Stín ho mrazil v kostech; chyběla tu energie <emphasis>zéwangam~drašlách~ar~saljah, </emphasis>ale on, na rozdíl od drtivé většiny ostatních, ji nepotřeboval k životu.</p>
<p>Byl vděčný Astuaneru za to, že tu mohl zůstat a nechat odpočinout svým myšlenkám.</p>
<p>Potom ho našli.</p>
<p>Nepříjemný pocit ho přepadl prudce a nečekaně; jako ledová ruka se zaťal do jeho vnitřností, vyburcoval ho z poklidné otupělosti. Vycítil jejich přítomnost – černá křídla ve své mysli: dotkla se ho lehce, přeletěla kolem, zmizela. Pátrající oči ho minuly, sklouzly po lesklém povrchu věže – ale on věděl, že se brzy vrátí. Tohle poklidné místo se jim zdálo podezřelé. Tušili, že by to mohla být jeho skrýš.</p>
<p>Slyšel ozvuky jejich myšlenek – vnímal je jako chuchvalce neproniknutelného šedomodrého dýmu; zvolna se rozprostíraly nad okolním prostorem, zaplavovaly údolí, zaplňovaly prohlubně, pohlcovaly stromy. Jen věži se vyhnuly – něčím je odpuzovala; nedokázaly se dotknout jejích hladkých skleněných stěn.</p>
<p>Zlatý drak se zvedl na mohutných tlapách – ostražitý, naslouchající, připravený na divoký let o život; v celém těle cítil napětí, které rostlo tím víc, čím blíž byla šedavá vlna stoupající po úbočí kopce Fue. Nečekal, až příliv dorazí až k němu… nechtěl být polapen bez boje.</p>
<p>Vší silou se odrazil a vrhl se vzhůru, vstříc nedozírné propasti otevřeného nebe.</p>
<p> <strong><emphasis>Diana…</emphasis></strong></p>
<p>Po půldruhé hodině spatřila vpředu probleskovat hladinu řeky. Jak tvrdil Lador Neel, byla to Tagadrá, tekoucí z Garnasat Minge na jih. Vlévala se do Landré, aby opsala široký oblouk, rozlila se do kaluží a mokřin a dotkla se Arquadasu ve vodách Landerského jezera – tak jako všechny řeky toho kraje; její proud byl pomalý a kalný, plný bahna a odplaveného dřeva. Léto vysálo její sílu, změnilo ji ve vysychající potok.</p>
<p>Přešli přes vratký most ze svázaných klád a dali se na jih stezkou po skalnatém břehu na samé hranici lesa.</p>
<p>Tehdy Diana pocítila únavu.</p>
<p>Nebyl to mlhavý a jen zvolna se stupňující pocit jako obvykle. Naopak to přišlo náhle: zaplavila ji vlna nečekané tíže, která způsobila, že se jí podlomila kolena. Měla neodbytný pocit přítomnosti někoho – něčeho – cizího; rozhlédla se a hledala pohyb v šeru mezi stromy. Ale les byl strnulý a tichý.</p>
<p>Vzduch zhoustl. Bylo dusno jako před bouřkou.</p>
<p>Diana se otřásla. Zatmělo se jí před očima. Zatápala po něčem, čeho by se mohla zachytit, a ohlédla se přitom po Ladorovi. Vrávoral, jako by se nemohl udržet na nohou; musel se opřít o kmen stromu.</p>
<p>„Co se děje?“</p>
<p>„Tiše!“ okřikl ji.</p>
<p>Z dálky k nim pronikal nějaký zvuk. Lador Neel naslouchal; hlavu měl nakloněnou na stranu a v jeho tváři se zračila nedůvěra.</p>
<p>Bylo to zřetelnější: zaslechli výkřik a údery mohutných křídel, a potom praskot lámajících se větví kdesi nahoře v korunách stromů. Lador Neel držel prst na spoušti blasteru. Diana ani nepostřehla, odkud ho vzal a kdy; zbraň se nečekaně objevila v jeho ruce a vklouzla na své místo, opřená o Neelovo předloktí. Paprsek vigovy ultrafialové svítilny pročesával vzduch.</p>
<p>Nahoře zuřil boj.</p>
<p>Zahlédli temná křídla, rozprostřená vysoko nad klenbou lesa jako průhled do nočního nebe. Zdálo se, že skrz ně prosvítají hvězdy, ale ta vize byla příliš krátká, než aby se to dalo s jistotou říci. Shora zavanul chlad – mrazivá vlna, která nečekaně zčeřila vzduch v tom horkém odpoledni, a přinesla s sebou naléhavý pocit nebezpečí.</p>
<p>„Střílej!“ vykřikla Diana.</p>
<p>Zlomek vteřiny předtím to Lador Neel udělal – také on byl zasažen impulsem omračující hrůzy a nenávisti, který tryskal z mysli toho tvora. Z hlavně jeho blasteru vyrazil sloup ohně a sežehl na popel všechno, co mu stálo v cestě. A dřevo kolem bylo suché, sálající horkem vrcholícího léta; plamen bleskově přeskočil na okolní stromy, změnil jejich koruny ve žhnoucí ohnivou stěnu.</p>
<p>Les hořel.</p>
<p>Dolů padaly spršky jisker a popela.</p>
<p>„K řece!“ křikl Lador Neel.</p>
<p>V té chvíli se jeden z těch, kteří tam ve vzduchu zápasili, vrhl přímo do toho pekla. Proletěl stěnou z plamenů; viděli mohutný šupinatý trup, který se vynořil z ohně a na okamžik zakryl rudé světlo. Tvor měl kožená, jakoby netopýří křídla – to bylo to jediné z jeho těla, co se dalo jakžtakž rozeznat během těch několika vteřin, po které trval jeho pád. Přitáhl křídla těsně k sobě a snažil se vyhýbat stromům, na které se řítil. Přesto s sebou strhával větve a listí pokroucené žárem – a dřevo praskalo a lámalo se.</p>
<p>Pak zmizel.</p>
<p>Slyšeli tupou dunivou ránu, jak jeho těžký trup o několik desítek metrů dál proti proudu Tagadré dopadl na zem.</p>
<p>Skočili do řeky a kalná voda je ochránila před žárem. V té chvíli vzplanul podrost kolem cesty; byl k tomu předurčený, vyschlý jako troud.</p>
<p>„Pro nekonečný vesmír, Ladore! Co jsme to udělali?!“ vyhrkla Diana.</p>
<p>Viga klečel v mělkém korytu řeky; bahnitá voda kapala z jeho rovných tvrdých vlasů, které se tím nijak nezměnily. Mokrým rukávem otíral sklo své ultrafialové lampy.</p>
<p>„Vidělas křídla?“ řekl. „Vesmírná prázdnota je pro všechny stejná. Pro lidi. Pro vigy. Ištrové jsou jakýmsi podivným způsobem nebezpeční.“</p>
<p>„Ištrové?“</p>
<p>„Tvorové, kteří přilétají z hor. Není mi to zcela jasné, Diano. Ale kdyby se dostali až k nám, změnili by nás. Jenom oheň je zastaví.“</p>
<p>„Ale les shoří!“</p>
<p>„Ani zdaleka ne.“</p>
<p>Nebe zakryl hustý černý dým, ale žár sálající z lesa skutečně polevil; a když se časem jakžtakž rozptýlila clona kouře, spatřili sice ohořelé kostry stromů v závějích popela, ale ne už plameny. Byl to jen úzký výběžek lesa; požár se zdusil o okolní skaly.</p>
<p>„K smrti se bojí ohně. Vyděsili jsme je. Vrátí se zpátky do Stínového údolí,“ řekl Lador Neel.</p>
<p>„Co o nich ještě víš?“</p>
<p>„Nic víc než právě tohle.“</p>
<p>Brodili se vzhůru proti proudu.</p>
<p>Věděli, že ten tvor, který bojoval s Ištry, musí být někde blízko – a to zřejmě právě na břehu; přesto ho ale málem přehlédli. Naštěstí paprsky slunce naplnily světlem prořídlý les, dotkly se země, a mezi skalami se zablesklo zlato.</p>
<p>Ležel na rovném plochém balvanu, jehož povrch byl ohlazený vodou za dlouhé miliony let. Byl silný – ale přesto mnohem menší, než se předtím zdálo. Když ho Diana viděla ve vzduchu, byla přesvědčená, že musí být vysoký několik metrů; přísahala by, že to tak je; v téhle chvíli si ale uvědomila, že ten tvor ve skutečnosti jen nepatrně převyšuje člověka.</p>
<p>A že mu chybí křídla.</p>
<p>Chtěla dojít až k němu, prohlédnout si ho zblízka – ale Lador Neel ji strhl k sobě do stínu.</p>
<p>„Počkej! Je neopatrné takhle se k němu přiblížit,“ sykl.</p>
<p>Skrčili se za jeden z kamenů.</p>
<p>Viděli hlavu tvora zvrácenou dozadu, obklopenou svatozáří… ale to se netřpytilo zlato; neměl na sobě žádné ozdoby. Jen se tak leskly jeho vlasy, které vypadaly jako utkané z paprsků světla, a jeho kůže, složená z drobných trojúhelníkovitých šupin jako kůže hadů nebo ryb. Tvář měl jako masku vytepanou ze zlatého plechu – ztuhlou, nehybnou; upíral na ně prázdný pohled tyrkysových očí, které byly neskutečně průzračné a jasné.</p>
<p>A Diana se neubránila obdivu a zároveň odporu pn pohledu na jeho nahé tělo. Fascinovaly ji mohutné svaly, které se rýsovaly pod hladkou kůží; musely být pevné, tvrdé jako žula. Pocítila vzrušení při představě pohybu – nebo jakéhokoliv úsilí, které by to tělo napjalo do krajnosti a dalo tak vyniknout jeho dokonalým tvarům. Ale přesto ji cosi mátlo: bylo v něm něco, co ji odpuzovalo; napadlo ji, že snad za to může lesknoucí se kůže, která se až příliš podobala kůži plaza – slizká, studená, pravděpodobně vlhká na omak. A také hrubá; oheň mu neublížil. Byl ještě mnohem méně člověkem než hikabbíni nebo vigové. Ani jeho mohutné končetiny nebyly ve skutečnosti lidské; na nohou i rukou měl sice pět prstů, ale oba krajní byly v opozici k ostatním a všechny končily dlouhými zvířecími drápy.</p>
<p>Vlastně se ho štítila.</p>
<p>A odporné jí připadalo také to, že byl zraněný. Měl ruku položenou na břiše, křečovitě ji zaťal do okrajů té rány, takže téměř nic nebylo vidět; jen jasně žlutá, jakoby jedovatá krev tryskala mezi jeho prsty, stékala po třpytivých šupinách, skapávala na hladké kamení.</p>
<p>Stáli nad ním sotva několik vteřin.</p>
<p>Potom se tvor nepatrně pohnul – skoro jako by ho jejich upřené pohledy vyburcovaly. Z jeho hrdla se vydral zvířecí skřek, v kterém zazněla hrozba a nenávist. Vztyčil se – i svými pohyby připomínal hada; zvedl se na kolena a zůstal klečet v předklonu. Bolest spalovala jeho nitro, zkroutila jeho tělo, donutila jej strnout v nepřirozené poloze. Teď už byl potichu. Odtáhl ruku a prohlížel ránu; snažil se otřít prýštící krev, ale nijak zvlášť se mu to nedařilo. Nakonec udělal totéž co předtím – to jediné, co mohl udělat: kovově lesklými drápy sevřel okraje kůže a pevně je pňtiskl k sobě.</p>
<p>Pak vstal.</p>
<p>Ohlédl se a jeho třpytivé tyrkysové oči se na okamžik střetly s Dianinýma.</p>
<p>Jenže neexistovalo nic, co by ho mohlo přimět, aby tady zůstal; cítil, jak ho zaplavuje slabost, jak zatemňuje jeho mozek – jak roste s každou kapkou unikající krve.</p>
<p>Musel se dostat dál od Arquadasu.</p>
<p>Přeskočil kámen, za kterým se sirlaiňanka skrývala – byl to několik sáhů dlouhý skok, který jej donesl přes ohořelé křoví až k samotnému břehu Tagadré; a dál utíkal po proudu, levitoval nad řekou a jen občas se chodidlem dotkl hladiny, takže se zvedla stříbrná sprška vody. Podobal se obrovskému vodnímu ptáku, který se rozbíhá k letu…</p>
<p>Během několika vteřin jim zmizel z očí.</p>
<p>Opustili svůj úkryt a rozhlédli se kolem.</p>
<p>Plochý kámen, na kterém tvor předtím ležel, vypadal jako divošské obětiště; krev stála v kalužích, podobná roztavenému kovu, a na místech, kde zasychala, zůstával lesklý zlatý povlak. Ani se nesnažili vylézt nahoru a prozkoumat ji; nebylo to nic, co by chtěli vidět zblízka.</p>
<p>„Proč utekl? Myslíš, že jsme ho tak vyděsili?“ ozvala se Diana, aby přerušila těžké ticho, které je náhle obklopilo.</p>
<p>„Vyděsili?“ zasmál se Lador Neel. „To sotva. Spíš jsme ho ponížili.“</p>
<p>„Cože?! Čím?“</p>
<p>„Tím, že jsme se na něj dívali.“</p>
<p>„Protože byl nahý?“</p>
<p>„Protože byl zraněný. Fomalhiwané mají takové zvyky. Když jsou bezmocní, skrývají se.“</p>
<p>„To je přece směšné!“</p>
<p>Lador Neel pokrčil rameny.</p>
<p>„Ve tvé zprávě nebylo ani slovo o jiných bytostech než o lidech,“ dodala po chvíli.</p>
<p>„Asi nemělo smysl o nich psát.“</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>Bezmocně rozhodil rukama.</p>
<p>„Vlastně o nich nic nevím. Gida Lawiah z Laota Šity mi vyprávěla o Ištrech, ale nemám tušení, odkud přišli a co jsou zač. Pak existují další bytosti; často nelidské, ohavné na pohled. Fomalhiwa je panoptikum. Sbírka… nepojmenovatelných zrůd.“</p>
<p>„Mutanti?“</p>
<p>Viga pokrčil rameny. Řekl jí všechno, co věděl.</p>
<p>Svlékl košili a začal z ní ždímat vodu. Obešel balvan a přes pruh spálené trávy se vracel na cestu… na jeho mokré boty se lepily vločky popela.</p>
<p>Diana bezděčně sklouzla očima na zem u svých nohou, aby zjistila, jestli má sama také tak špinavé boty.</p>
<p>V té chvíli koutkem oka zahlédla něco lesklého.</p>
<p>Věc ležela těsně u velkého balvanu, napůl skrytá v jeho stínu; kov se vyzývavě třpytil, přitahoval Dianiny oči. Chtěla zavolat Ladora, aby se šel podívat, ale cosi jí v tom zabránilo. Pohlédla na něj a s ulehčením zjistila, že stojí zády k ní a vy třepává z oblečení vodu. Využila té chvíle, sehnula se a rychle sebrala tu věc.</p>
<p>Byl to tmavý těžký kámen na železném řetízku – velký právě tak, aby se jí vešel do dlaně. Nic víc o něm nezjistila, protože neměla čas ho prohlížet.</p>
<p>Dřív než se Lador Neel otočil, nechala ho vklouznout do mokré kapsy.</p>
<p> <strong><emphasis>Gingoxalel…</emphasis></strong></p>
<p>Níž po proudu narazil na Laota Šitu.</p>
<p>Daly se rozeznat věže, sloupy a chodníky, mezi kterými se klenuly obloukovité mosty, a stěny byly oblé a nepravidelné. Dům měl několik podlaží spojených schodišti a mnoho teras a členitých dvorků; oslnivě bílé zdi zářily na pozadí tmavého nebe, skrz průhledy vytesané ve skále probleskovala temná zeleň lesa. Celá konstrukce působila nečekaně křehce – jako věc vyplavená z moře a vysušená na slunci, jako rybí kost, která se může rozpadnout při prvním doteku.</p>
<p>Minul ji bez zastavení a přesto ucítil něčí pohled, chvějící se v jednom z oken jako odlesk slunce; a když pak níže na řece opustil enklávu stínové země, nebyl už sám.</p>
<p>Zaslechl v myšlenkách cizí hlas:</p>
<p>– <strong><emphasis>Zlatý drak! Co dělá Posel druhorozených na tomto temném místě? Proč utíkáš před Ištry, Gingoxaleli?!</emphasis></strong></p>
<p>To děvče vyklouzlo z brány Laota Šity a drželo se na dohled; přestože neodpovídal, tušil ho za zády. Sotva překročil hranici a <emphasis>zéwa</emphasis><emphasis>ngam~drašlách~ar~saljah </emphasis>ho objalo jako žhavá křídla, dívka ho dohonila a zezadu mu šátkem zavázala oči. Tím učinila zadost tradicím; proto se nebránil, když začala ošetřovat jeho zranění. Ležel na travnatém svahu a šátek skrýval výraz jeho obličeje. Přesto v sobě neustále cítil její myšlenky.</p>
<p>A dověděl se o ní dost.</p>
<p>Pocházela ze starobylého rodu a jmenovala se Gida – Gida Lawiah; byla jednou z těch, kdo pomáhal Ištrům vytvoňt enklávu kolem Arquadasu. Ze zvědavosti zůstala na jejím okraji a zvolna si zvykala na pocit prázdna, až se naučila v něm žít; a potom uvnitř postavila Laota Šitu, což nebylo snadné. Nedivil se, že ho znala jménem; vždyť právě ona možná byla první, kdo kdy četl Wassarovu dardeawáš-algám s příběhem Mečů…</p>
<p>– <strong><emphasis>Sama dobře víš, proč mě Ištrové pronásledují, </emphasis></strong>odpověděl jí v myšlenkách. – <strong><emphasis>Láká je prokletý Andwikův amulet! Chtějí ho získat dřív, než ho někdo z lidí probudí</emphasis></strong><strong><emphasis> </emphasis></strong><strong><emphasis>–</emphasis></strong><strong><emphasis> a to se snadno může stát; vždyť kdo by byl tak bláhový, aby se o něco takového pokoušel?</emphasis></strong></p>
<p>Gida mlčela. Její drobné prsty spojovaly Gingoxalelovu zlatou kůži, tvořily nové třpytivé šupiny z <emphasis>menelhav</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>r</emphasis><emphasis>inó, </emphasis>a on svými dlouhými spáry drásal tvrdou zem. Nakonec pravděpodobně omdlel nebo ho snad sama Gida uspala, protože když znovu otevřel oči, šátek zmizel z jeho obličeje a obklopovala ho tma.</p>
<p>Byl sám.</p>
<p>Ležel v jakémsi srubu a na dosah ruky měl džbán s vodou. Dotkl se kůže na břiše. Na omak se zdála hladká a neporušená, ale pod ní zuřil oheň spalující vnitřnosti. Nebylo to obyčejné zranění.</p>
<p>Vzpomněl si na Gidu Lawiah a vzápětí se v temné hloubce jeho mozku zablýskl jakýsi zpola ztracený střípek informace. Užasl, když se mu po dlouhé chyíli soustředění podařilo vyzdvihnout ho na povrch.</p>
<p>Bylo to tak jednoduché a přitom překvapivé: to jméno. Jméno, které mu dala.</p>
<p>Posel druhorozených.</p>
<p> <strong><emphasis>Diana…</emphasis></strong></p>
<p>Arquadasská věž působila tísnivě a cize. Chlad uvnitř vstupní haly pronikal až do morku kostí a Dianě připadalo, že se znovu ocitla v <emphasis>Assianu: </emphasis>v jeho prázdných chodbách, v pasti mezi hluchými zdmi vězení.</p>
<p>– <emphasis>Co ode mne igeřané vlastně chtějí? Mám snad skutečně zjišťovat, proč domorodci neorají pole a nepasou dobytek a neklanějí se Arquadasu? Směšné. Proč mě sem přivezli</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> doopravdy?!</emphasis></p>
<p>Přemýšlela o tom cestou zpátky. Ani ona, ani Lador už neměli chuť navštívit divošskou osadu a napadlo ji, že to snad nějak souvisí s n~sit~nem; ta odpověď byla však příliš neurčitá, než aby ji dokázala uspokojit.</p>
<p>Prosklenými stěnami výtahu viděla vnitřek věže: ocelové traverzy, které tvořily falešná podlaží, a begonitové rámy, na nichž byly připevněny panely vnějších zdí. Arquadas nebyl určen k obývání, přestože zvenčí tak možná vypadal; postavili ho jen jako dutou konstrukci bez pater a stropů. Jen uprostřed se nacházela tři obyvatelná podlaží: čtyřicáté šesté, sedmé, osmé. Dianin byt v jednom z nich byl prostorný a s obrovskými okny, a zdál se až příliš luxusní pro tak nežádoucí osobu.</p>
<p>Připomínal jí Sirlain, dům v Darru, kde se narodila.</p>
<p>Ani to nebylo příjemné.</p>
<p>Nenáviděla své dětství.</p>
<p>Zamkla, svlékla mokrou kombinézu a vyndala z kapsy ten kámen. Teprve teď, v tichu a o samotě, ho uslyšela; jeho přítomnost se jí promítala do mozku jako jasný zvonivý tón. Nahá stála v koupelně a držela ho v dlaních… a pak neodolala a otočila se k zrcadlu. Její temně modré vlasy se v umělém světle zdály téměř fialové a oči tmavé jako rtuť; a odlesk dech vyrážející modři naopak přeskočil na kámen, usadil se v jeho prohlubních. Držela ho před sebou ve výšce obličeje a kochala se tím světlem, zaplavena náhlým pocitem nesrnírnosti a věčnosti; a pak si ho pomalým pohybem zavěsila na šíji.</p>
<p>Vlna žáru projela celým jejím tělem.</p>
<p>Málokdy se setkávala s aktivními předměty; i v Mirapolis na Gerdě byly vzácné, přestože některé z nich skončily právě tam. Pocházely z vesmíru – ze starých, opuštěných planet; igeřané je občas objevili ve zničených městech nebo chrámech, které někdo cizí kdysi postavil. A mnohdy to byly jediné stopy, které zůstaly; ty světy byly dávno prázdné a zbyly na nich jen trosky. Sotva se ještě dalo zjistit, kdo ta místa kdysi obýval a proč a kam potom odešel. Diana znala jména jako Hallag, Chloé, Piira, Mars – pusté a nezajímavé žerně, které proslavil nějaký nález nebo neobvyklá věc. Většinou to ale netrvalo víc než několik měsíců a tyto předměty, které předtím přežily dlouhá staletí, se rozpadly. Pozřel je svět bez mentální síly, v kterém nebylo nic, co by mohlo udržovat jejich existenci.</p>
<p>Ale to se nemuselo stát na Hiwaiw.</p>
<p>Kupodivu měla dost rozumu, aby na sebe alespoň hodila šaty a zatáhla záclony. Pak se posadila na pohovku a ze zvyku položila nohy na stůl. Sundala amulet, vzala ho do ruky a udělala první a základní věc, kterou se naučila v Mirapolis – něco, co se dělávalo vždy: dlaní druhé ruky nad ním zvolna opsala kruh.</p>
<p>Kámen se projevil okamžitě – vyvolal v ní pocit ostrý a rychlý jako blesk; a ona s leknutím ucukla, přestože právě tohle čekala. V přímém kontaktu s lorganským předmětem, který neměl vlastní Duši, se skrývalo jisté nebezpečí; taková věc se mohla stát branou, která vrhne zvědavého člověka mnohem dál, než kam se toužil dostat; jenže Diana to nevěděla. Koneckonců nevěděla ani, že její kámen je lorganský amulet. Bylo vzrušující držet ho v rukou, cítit v mysli jeho chvějivou přítomnost… a dobývat se do jeho nitra.</p>
<p>Netušila, že jakýkoliv argia~lu z Hiwaiw by si něco takového stokrát rozmyslel.</p>
<p>Zavřela<emphasis> </emphasis>oči.</p>
<p>Zcela se soustředila na tu vizi: nechala Tard-elgin, jehož jméno tehdy neznala, aby se jí vpíjel do mozku jako zvolna, se plazící<emphasis> </emphasis>had.</p>
<p>Podivný neklid ho vyburcoval. Donutil ho vstát z hlubokého křesla a přecházet sem a tam po rudém koberci v pracovně; pak ho dohnal k širokému oknu, za nímž leželo soumrakem ztemnělé jezero, a nakonec do opuštěné chodby. Zavolal interkomem dva vojáky a vytrhl je tak z ospalé nudy toho podvečera… a s nimi v patách zamířil k jejím dveřím.</p>
<p>Jak čekal, bylo zamčeno; ale měl náhradní klíč. Přitiskl ho k magnetickému zámku.</p>
<p>V bytě byla tma a nezvyklý chlad:</p>
<p>Ermad Kaoto rozsvítil v předsíni a zamířil do pokoje, ale nevstoupil tam; <emphasis>zarazil </emphasis>se na prahu. Jeho tvář vypadala víc než kdy jindy jako tvář voskové figuríny. Překvapení se do ní vrylo a zanechalo v ní vytřeštěný, nijak zvlášť inteligentní výraz – čelist mu poklesla a byly vidět zuby – bílé, rovné, podobné porcelánu.</p>
<p>„To snad ne,“ zamumlal. Jeho ruka se bezděky zvedla a zarazila vojáky, kteří prošli za ním do Dianina bytu. Zůstali stát v předsíni a tak nespatřili nic z toho, na co se díval on.</p>
<p>Zaplavil ho pocit nebezpečí a bezprostředního ohrožení, který způsobil, že se mu zježily vlasy na zátylku, ale nedbal na to.</p>
<p>Poslal vojáky ven a zůstal tam s ní… sám.</p>
<p>Dívka ze Sirlainu seděla nehybně. V tom, co dělala, bylo něco nedovoleného – samozřejmě, to věděl Ermad Kaoto od první chvíle. Nerozsvěcel. Sinalé světlo prozařující pokoj v něm vyvolávalo záchvěvy nevolnosti, ale neexistovalo nic, co by je mohlo přehlušit. Pomyslel si, že ta dívka snad zešílela; jak jinak by mohla udělat něco takového…?! Došel až k ní, zatápal po jejím zchladlém obličeji a přitiskl dlaně k jejím spánkům… přestože věděl, že pak i on sám bude mít ruce jako led.</p>
<p>Vzdychla. Křečovité napětí povolilo.</p>
<p>Mezi jejími prsty se stále ještě prodíralo světlo – studené, nazelenalé světlo fomalhiwského amuletu, které rychle ztrácelo na síle. Její rysy změkly a z vláčněly… v drobném kočičím obličeji se chvěly poslední stopy extáze.</p>
<p>Pomalu se vzpamatovávala. Tak jako kdysi na palubě <emphasis>Assianu </emphasis>i teď trvalo dlouho, než se probrala; a dávno předtím, než se jí to podařilo, získal Ermad Kaoto zpátky klid a sebejistotu. Rozsvítil, odvolal vojáky a přinesl jí vodu. Když otevřela oči, spatřila ho sedět v křesle naproti.</p>
<p>Mlčky na něj zírala. „Jistě se tady nenudíte,“ ozval se igeřan po dlouhé chvíli ticha.</p>
<p>„Ne,“ hlesla. Obrazy vize, kterou právě prožila, jen zvolna ustupovaly z jejího vědomí a on, jako by to tušil, jí nechával čas. Mluvil a jeho hlas ji vracel do základního světa.</p>
<p>„Jsem rád, že to říkáte. Jak se vám líbil výlet do Laota Šity?“</p>
<p>„Celkem… ano.“</p>
<p>„Nebo jste snad nedošli až tam?“</p>
<p>„Vlastně ne.“</p>
<p>„Zůstali jste na půli cesty?“</p>
<p>„Vrátili jsme se od řeky.“</p>
<p>Rysy Kaotovy tváře náhle ztvrdly.</p>
<p>„Tu věc, kterou držíte, máte odtamtud?“ zeptal se ostře.</p>
<p>Diana sevřela kámen v dlani… cítila drobné prohlubně a rýhy v jeho povrchu.</p>
<p>„A… ano. Z lesa.“</p>
<p>„Našla jste to sama? Nebo vám to snad dali fomalhiwané?!“</p>
<p>Polkla. Vzpomněla si na sestru; – <emphasis>co by udělala Aida v této chvíli?!</emphasis><strong><emphasis> </emphasis></strong>Napadlo ji, že její sestra by se snad nejspíš ze všeho začala smát; věděla dobře, jak zaskočit jakéhokoliv člověka.</p>
<p>Náhle si uvědomila, že Ermad Kaoto přece není její soudce… že nemusí odpovídat na žádnou z jeho nesmyslných otázek.</p>
<p>„Nemáte právo se mě takhle vyptávat!“ vyrazila ze sebe.</p>
<p>„Ale ano. Jsem zodpovědný za bezpečnost lidí v Arquadasu.“</p>
<p>„Tohle není nebezpečné!“</p>
<p>„To sotva můžete vědět.“</p>
<p>„Co ode mne vlastně chcete?“ zeptala se vztekle. „Myslela jsem, že vám jde o informace. Měl byste mi být vděčný, že jsem získala takovou věc!“</p>
<p>Ermad Kaoto se ušklíbl. „Nosit na základnu kontaminované kamení není ten nejlepší způsob, jak něco zjistit,“ prohlásil. „Předpokládám, že Lador Neel vám neřekl nic o černé horečce…?“</p>
<p>Diana zaváhala. Pokusila se nahlédnout do jeho vědomí.</p>
<p>Měl nečekaně neproniknutelné myšlenky. Samozřejmě; granoplastový štít.</p>
<p>„Neřekl mi nic,“ přiznala.</p>
<p>„Je to nemoc; pravděpodobně následek jakéhosi záření. Četl jsem zprávu, kterou pro vás Lador Neel připravil. Pokud vím, o prvním přistání našich průzkumníků na Fomalhiwě se v ní nemluvilo, takže pravděpodobně nevíte, že dva lidé tak zemřeli. Objevila je záchranná výprava; měli spálené oči, černé bělmo; jenže příčinu nikdo nezjistil a pak se to už nikdy neopakovalo… celých dalších sedm let. Existují autentické záznamy z křižníku <emphasis>Gulterrat, </emphasis>který Fomalhiwu tehdy zkoumal… a ví se, že sbírali nějaké kamení.“</p>
<p>Diana mlčela.</p>
<p>Kamení.</p>
<p>To slovo v ní vyvolalo příval asociací.</p>
<p>„Jak vypadalo?“</p>
<p>Snažila se, aby její hlas zněl lhostejně, a snad se jí to i podařilo. Ermad Kaoto pokrčil rameny.</p>
<p>„Nevíme. Pravděpodobně svítilo ve tmě, protože v hlášení mluvili o duhovém třpytu a o světle. Také působilo mentálně, ovlivňovalo myšlení; rozumíte – žádná fosforescence nebo radioaktivita, nýbrž biopole; jenže nikdy ho u nich nenašli. Je možné, že ho domorodci odstranili, dřív než dorazila záchranná výprava,“ dodal.</p>
<p>Stěží potlačila smích.</p>
<p>– <emphasis>Kamení! Skutečně mohou být tak zaslepení</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis>? </emphasis>Sklonila hlavu, aby jí nevyčetl z očí vítězoslavnou radost.</p>
<p>– <emphasis>Copak nikdy nikoho z nich nenapadlo dát něco takového do souvislosti s látkou, které pozemšťané kdysi říkali duhové bláto? Nepátrali v archívech? Jistě měli k dispozici více informací než my v Lown aos Gleewat. Je vůbec možné, že nikdy neslyšeli o krystalech?!</emphasis></p>
<p>Horečnatě uvažovala. Snad to mohlo tak být: jejich paranoidní strach před odhalením – před vyzvědači z n~sit~nu, před gleewariny, diverzanty, sabotéry a zrádci, před nepřáteli uvnitř i vně – mohl podobnou informaci zablokovat.</p>
<p>– <emphasis>Pokud je to skutečně tak. Pokud je to skutečně</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> argenit.</emphasis></p>
<p>Argenit To slovo rozeznělo její myšlenky jako stříbrný hlas zvonků.</p>
<p>„Proč mi o tom Lador Neel neřekl?“ hlesla.</p>
<p>Mluvila napůl sama k sobě, ale Ermad Kaoto se přesto okamžitě ozval.</p>
<p>„Nevěří tomu. Považuje tu zprávu za podvrženou.“</p>
<p>„K tomu má jistě nějaký důvod!“</p>
<p>„Ano, jeden: je i-de-a-lis-ta,“ slabikoval s nepatrnou stopou pohrdání. „Ukažte mi to.“</p>
<p>Poslechla. Zvedla ruku nad stůl a pomalu rozevřela dlaň… nechala amulet vyklouznout na stůl. Plochy kamene vydávaly slabý, stěží postřehnutelný třpyt. Řetěz byl matný a těžký.</p>
<p>Ermad Kaoto sledoval její ruce; když pak zvedla oči, viděla jeho tvář strohou a bez výrazu. Poslechla náhlého popudu a řekla nahlas to, co jí vytanulo na mysli:</p>
<p>„Nikdy jste neopustil Arquadas. Proč? Ze strachu před domorodci…?!“ Zarazila se. „Jenže nejste zbabělý.“</p>
<p>Neodpověděl; jen, a to ji překvapilo, se krátce a tiše zasmál. Možná to byl jenom přelud, protože jeho tvář vzápětí znovu dostala svůj chladný výraz, do kterého vrostla během let… ale ona se přesto nemohla zbavit toho zvuku; zůstal jí vězet v uších jako neodbytná vzpomínka.</p>
<p>„Jak jste získala ten kámen? Řeknete mi to?“</p>
<p>„Našla jsem ho.“</p>
<p>V koutku úst mu zacukalo.</p>
<p>„Musím dbát o bezpečnost lidí v Arquadasu,“ prohlásil. Opakoval se, to si uvědomila se špetkou veselosti, která ani zdaleka nedokázala přehlušit její nepříjemný pocit.</p>
<p>„Měla byste mi říci pravdu, Diano,“ dodal.</p>
<p>„Je to pravda.“</p>
<p>„Pokud ta věc někomu patřila, přijde si pro ni,“ pokračoval, jako by vůbec nepromluvila.</p>
<p>„Jak to můžete vědět?“</p>
<p>Ušklíbl se.</p>
<p>„Odhad. Já bycb to udělal, kdyby patřila mně.“</p>
<p>„Pak ale připouštíte, že fomalhiwané mají psychotronické schopnosti.“</p>
<p>„To nikdy nikdo nezakrýval,“ odsekl. V jeho hlase zazněla<emphasis> </emphasis>netrpělivost. „Měla byste si uvědomit, že nejste v Mirapolis. Tohle není školka pro děti, které si hrají na telepaty. Uděláte dobře, když ten kámen zítra ráno vrátíte tam, kde jste ho vzala.“</p>
<p>Zírala na něj. Vztek se v ní zvedl jako temná vlna. Zablýsklo se jí v očích; vyskočila a sevřela kámen v dlani jako zbraň. Mělo ho to snad vyděsit, ale nestalo se tak; Ermad Kaoto dál seděl v jejím křesle a díval se na ni.</p>
<p>Samozřejmě, neměla v úmyslu ho udeřit; ve skutečnosti ji to vůbec nenapadlo. Prudce přešla k oknu a rozhrnula zavěs.</p>
<p>Byla noc.</p>
<p>Jezero jako spící bytost leželo u paty věže… hvězdy se zdály daleké a kalné; a všechno tiché, bez zvuků, protože noc nedokázala proniknout skrz sklo. Diana ve skutečnosti viděla jen svoji vlastní tvář, odrážející se v okně věže jako v zrcadle, a za sebou osvětlený pokoj a igeřana, který ji provázel pohledem.</p>
<p>Dlouho tak stála… až ji vztek pozvolna opustil a zůstala jen nezřetelná lítost.</p>
<p>„Nepřiletěla jsem na Hiwaiw, abych se čemukoliv vyhýbala,“ řekla svému obrazu.</p>
<p>„Ano? Myslím, že jste si nemohla příliš vybírat, gleewari,“ poznamenal k jejím zádům Ermad Kaoto. „A stále ještě nemůžete.“</p>
<p>„Nechte mě odejít.“</p>
<p>„Kam?!“</p>
<p>„Kamkoliv. Pryč z Arquadasu.“</p>
<p>Sotva to vyslovila, uvědomila si, že to udělá. Že právě tohle je to jediné, co jí zbývá.</p>
<p>Ermad Kaoto se zazubil.</p>
<p>„Příliš velká dávka Ladora Neela. To jistě,“ zasmál se. „To jistě!“</p>
<p> <strong><emphasis>Gingoxalel…</emphasis></strong></p>
<p>Probudil se za úsvitu a pak ležel a zíral do tmavého stropu, zatímco okny se vplížily první šedé a mdlé jazyky světla. Bylo tu několik věcí, které mu nedopřávaly pokoje: závratně modrý pohled té první dívky a podivná slova té druhé; a také stíny, které padly náhle na jeho minulost.</p>
<p>– <strong><emphasis>Co mám společného s Lorgan? Proč mne nazvala jejich poslem?</emphasis></strong></p>
<p>Samo slunce jako by náhle vklouzlo do džbánu u jeho lůžka.</p>
<p>Hladina vody podobná dokonalému zrcadlu vrhala odlesky na rovnou tmavou plochu stropu. Pozoroval chvíli barevné střípky, které se skládaly nad jeho hlavou, než si uvědomil –</p>
<p>– <emphasis>To není slunce.</emphasis></p>
<p>A zároveň do jeho mysli vnikl hlas bez zvuku, slova bez slabik; pronikavá výčitka.</p>
<p>– <emphasis>Jsme vševědoucí a bezmocní. Nemůžeme se s</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>tebou setkat; nemáme nic než své stíny, barvu a hlas. Nikdy tě nenapadlo, že Lorgan Ištry nenávidí? Kdysi jsme je stvořili jako průvodce a kulisy démonů, ale Ištrové se vzápětí stali břemenem. Všechno, co od Lorgan pochází, musí projít rukama argenitaró~liot~yáw, argenitarů s Duší</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> a ruce Ištrů jsou až příliš lačné</emphasis><emphasis>…</emphasis></p>
<p>Zachvěl se; napadlo ho, že to všechno je jenom výplod jeho představivosti. Možná blouznil; kým vlastně byl, aby měl právo přičítat Lorgan lidské emoce: nenávist… a sebelítost…?</p>
<p>Gingoxalel dřív nikdy nepřemýšlel o sobě a o věcech, které se jeho zásluhou dostaly na Hiwaiw – byl stvořen tak, aby o nich nepřemýšlel – ale teď se tomu nedokázal ubránit; posedla ho touha po vzpomínání. Odnepaměti se setkával s předměty, které měly vlastní Duši, a s jinými, které alespoň nesly pečeť Lorgan; a nebyl to jen Artgahal a Tard~elgin, nýbrž i nesčetné další. Někdy je sám vyrobil a Lorgan pouze změnili jejich podstatu, a občas je také získal výměnou za jiné; v drtivé většině případů však ani netušil, jak se ocitly v jeho domě. Nacházel je na známých místech: ležely na prahu nebo se vynořily na dně staré truhly; a pokaždé je vzal k sobě s pocitem, že je zná a užívá odpradávna. Strašlivé bylo to, že sám je nemohl používat; Lorgan ho stvořili jen jako posla, jako nástroj; proto se nazýval zbrojířem; a nesměl ty předměty ani svévolně darovat lidem, pokud nedostal znamení…</p>
<p>Když ale nyní pátral po minulosti některých z nich, objevoval v paměti trhliny.</p>
<p>– <emphasis>Snad jen o Tar</emphasis><emphasis>d</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>lginu vím všechno, </emphasis>pomyslel si, a jeho ruka bezděky sklouzla k šíji –</p>
<p>Tard-elgin nenalezla.</p>
<p> <strong><emphasis>Diana…</emphasis></strong></p>
<p>Ponořená v protonaci prohlížela věž.</p>
<p>Potřebovala informace a potřebovala je rychle. Věděla, že čím dříve se pokusí utéct, tím větší bude mít šanci na úspěch. Nemohla spoléhat na to, že se jí podaří venku zmizet Ladoru Neelovi z očí: byl ozbrojen a bála se číst mu myšlenky. Navíc se dalo čekat, že při další cestě za hranice Arquadasu ji bude doprovázet celá eskorta. Řekla Kaotovi až příliš mnoho v té nepochopitelně sdílné náladě, do které se dostala.</p>
<p>Nesměla mu dopřát čas, aby mohl o tom rozhovoru přemýšlet.</p>
<p>Viděla Arquadas v proudu přelévajících se dní a vstřebávala do sebe neměnný pořádek, který v něm vládl. Dvě hodiny před svítáním už celé měsíce nebyl nikdo vzhůru, a ten klid zpravidla trval ještě dlouho po rozbřesku; vojáci nedrželi hlídky, V zátoce Zigard~táné objevila na břeh vytažený člun, v jednom z krasstů malou termojadernou baterii k pohonu; to obojí se mohla pokusit ukrást. Pak ohledávala kopuli a tehdy málem propadla beznaději, protože si uvědomila, že elektronického Hlídače stěží dokáže oklamat; jenže pak si naštěstí všimla podzemních místností v nitru Tagoanu a větracích šachet ústících mimo Arquadas. Jednou z nich se mohla protáhnout.</p>
<p>Chyběla v ní mříž.</p>
<p>Čím déle o tom uvažovala, tím podivnější se jí to zdálo.</p>
<p>Bylo to vlastně téměř… podezřelé.</p>
<p>Pátrala hlouběji v čase po příčinách takové šťastné náhody; hledala okamžik, kdy tu mříž někdo odstranil… a náhle si uvědomila, že informaci o tom není možné nalézt. Nedokázala s jistotou rozhodnout, jak přesně se to stalo, a to mohlo znamenat jen jedno: ten, kdo si tu tajnou stezku zřídil, smazal stopy svého zásahu z protonace.</p>
<p>– <emphasis>Udělal to tentýž člověk, který mi bránil číst Ladorovy myšlenky? Ale kdo?! Kdo to může být? Snad nějaký fomalhiwan</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> nebo florainský špeh</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> a nebo dokonce sám Lador Neel</emphasis><emphasis>…?</emphasis></p>
<p>Otřásla se.</p>
<p>Měla pocit, jako by se kolem ní svíral neviditelný kruh jakéhosi nepopsatelného nebezpečí. Jenže nemohla nic dělat, dokud byl kdokoliv z Arquadasu vzhůru, a tak se přinutila vlézt do postele. Musela si odpočinout; ten další den měl být dlouhý.</p>
<p>Spala s amuletem v ruce a oblečená.</p>
<p>***</p>
<p>Vstala uprostřed noci, hodila přes sebe teplý vlněný plášť a sjela výtahem do přízemí Arquadasské věže. Hala připomínala čekárnu bezvýznamného lokálního letiště – prázdná, s prosklenými stěnami, s podlahou obloženou tenkými deskami ze zašlé žuly, které na sobě měly šmouhy rozmazané špíny. Matné nevlídné šero vyvolávalo neodbytný pocit chladu, ospalé nudy a vzteku nad ztraceným časem. Diana se otřásla. Cítila se bídně po té neklidné a příliš krátké noci; potřebovala ještě chvíli spát a potom meditovat, ale nebyl na to čas. Vyklouzla na dvůr osvětlený špinavými skomírajícími lampami, které visely na holých zdech krasstů. Prostranství kolem věže se až příliš podobalo vězení: betonové stěny, udusaná hlína, ocelově šedý plášť kopule. Najisto vstoupila do jedněch dveří a vzala baterii. Snadno ji mohla nést; nebyla větší než kniha.</p>
<p>Snažila se nevnímat strach, který se v ní náhle probudil, ale přesto jí připadalo nesnesitelné zůstat na tom místě třeba jen o vteřinu déle, než bylo nutné. Vrátila se do výtahu a sjela o další dvě patra níž. Proběhla chodbou, kterou dokonale znala z protonace, a našla šachtu s ocelovými příčkami, po nichž se snadno dalo vylézt…</p>
<p>Byla venku.</p>
<p>Noc přelévající se k ránu ji objala jako ledová náruč, sápala se po jejích holých rukou, pohltila ji a obklopila fialovými odstíny tmy. Vzduch byl chladný a ostrý. Bezbřehé fomalhiwské nebe, které se tak náhle rozevřelo nad její hlavou, v ní vyvolalo zřetelný a přitom stěží vyjádřitelný pocit nesmírnosti: nesmírnosti planety, nesmírnosti vesmíru; závrati z děsivého, ničím nezaplnitelného prázdna. Hvězdy se zdály oslnivě jasné – předzvěst mlhy a vlhkého, sychravého počasí. Nízko nad rozlehlou a temnou plochou Landerského jezera jako drahokam visela fomalhiwská Jitřenka, planeta Denga.</p>
<p>Vzpomínka na noční rozhovor s velitelem bledla v Dianině mysli, jako bledne vzpomínka na sen; o to ostřeji však vystoupily obrazy oné napůl zapomenuté vize, kterou prožila předtím.</p>
<p>Nepamatovala si nic určitého. Utkvěl jí jenom vjem nepopsatelných barevných obrazců, v nichž chybělo cokoliv konkrétního: barvy, tvary i význam; a z celé té záležitosti zdánlivě nezůstalo nic než tíha kamenného amuletu, který visel na její šíji ukrytý pod látkou kombinézy. Přesto věděla, že ve skutečnosti v její hlavě spí jakési informace. Byly to hluboko pohřbené indicie, které se mohly vynořit na povrch v předem neodhadnutelné chvíli.</p>
<p>Čekala na to.</p>
<p>Čekala neustále.</p>
<p>Člun byl jen zpola vytažen na břeh a Dianě se snadno podařilo odtlačit ho do vody. Tiše a rychle plula podél břehu… mdle a sinale planoucí věž igeřanů nechala za zády.</p>
<p>***</p>
<p>Myšlenky, které slyšela na všech stranách, byly jako voda.</p>
<p>Vnikaly do všech koutů, nedaly se uchopit – všudypřítomné, neměnné a dusivé; obklopovaly planetu jako krunýř. Teprve daleko na jezeře pocítila Diana s plnou silou tlak psychosféry Hiwaiw, opírající se do jejího bezbranného vědomí. Závrať z otevřeného prostoru, která ji přepadla po přistání, byla jen slabým ozvukem kakofonie myšlenek, kterou vnímala teď…</p>
<p>Původně doufala, že s pomocí telepatie snadno určí směr, kterým se nacházejí lidé, ale po hodině marného úsilí si musela přiznat, že stopy jejich přítomnosti nedokáže vydělit z té beztvaré myšlenkové záplavy. Protonace byla hluchá… a ona zůstala bezradná, odkázaná na náhodu.</p>
<p>Přesto nepropadala panice.</p>
<p>Na východě se objevil pruh světla; teprve teď začínalo svítat. Mezitím Diana po pravé ruce spatřila deltu řeky Landré a z náhlého popudu do ní zabočila. Podle mapy v Arquadasu věděla, že se tím částečně znovu přiblíží k věži; jenže právě to mohlo zmást případné pronásledovatele. Byl už den, když překonala bažinatý úsek a ponořila se znovu pod klenbu lesa. Přirazila ke břehu, vystoupila a pokusila se telekineticky zvednout člun…</p>
<p>Bleskově se odlepil od hladiny a vyskočil vzhůru tak prudce, že ji to až vyděsilo.</p>
<p>Mohla pohybovat věcmi neuvěřitelně snadno; nepamatovala si, že by k tomu někdy dřív potřebovala tak málo úsilí. Ukryla člun do hustého křoví nějakých deset metrů od řeky, ale přesto se nemohla nabažit moci, kterou měla nad věcmi. Narazila na zarostlou a téměř nepoužívanou stezku a pustila se po ní naslepo, a přitom zvedala kamení a listí a nechávala je vířit kolem sebe jako ozdoby vetkané v nehmotném závoji, než si uvědomila, že –</p>
<p>Že sám argenit je tím chaosem v její mysli, tím příkrovem svazujícím planetu; a prozařuje každou molekulu vzduchu, každou částečku hlíny…</p>
<p>Něco se změnilo, pocit úlevy a okouzlení zmizel. Atmosféra lesa jí náhle připadala tíživá.</p>
<p>– Tak cizí to všechno. Příliš otevřený prostor; prázdnota; holá pláň, nad kterou se žene vichřice.</p>
<p>Pokusila se vybavit si Gerdu; Mirapolis; napadlo ji, že ta vzpomínka by jí mohla přinést klid. A z paměti se jí vynořil Lown aos Gleewat: prostorný dům v lesích za městem, zahrada s vysokým plotem. Znala ho dokonale; strávila tam mnoho let.</p>
<p>Bylo to vojenské pásmo; uvnitř se setkali lidé, kteří měli psychotronické schopnosti, a byli odsouzeni zůstat tam navždy; nikdo z nich nesměl Lown aos Gleewat opustit. Igeřané měli příliš velký strach z gleewarijských zrůd. Přesto ji to poznamenalo méně, než by se dalo čekat; než dospěla, její myšlenky tíhly k jiným věcem, takže si dlouho vůbec neuvědomovala, že to místo je vězení.</p>
<p>Když to pak pochopila, nezůstala už v tom domě dlouho. Přineslo jí to obvinění, falešný soud, kajutu v<emphasis> Assianu.</emphasis></p>
<p>Ostatním vyhnanství na Pritě.</p>
<p>Přece jen měla před sebou cíl, a ten byl tak jasný a zřetelný, že zastínil všechno:</p>
<p>Získat argenit; získat ho v podobě krystalů popisovaných v archívech, pokud je kdekoliv na Hiwaiw.</p>
<p>S jeho pomocí proniknout na Pritu… žádná zbraň igeřanů.</p>
<p> <strong><emphasis>Gingoxalel…</emphasis></strong></p>
<p>Pochodně hořely v železných koších, osvětlovaly místnost vytesanou ve skále: hrubé kamenné stěny, nerovnou podlahu, vysoká úzká okna nepravidelných tvarů, za nimiž visela noc jako černé plátno. Objevil toto sídlo kdysi a strávil tam nějaký čas ještě předtím, než začal žít v městě Barrinu… a nyní viděl, že během let se nijak nezměnilo. Málokdo ho zřejmě navštěvoval; leželo příliš vysoko v horách, severně od města Haldrinu – vytesané v úbočí jednoho ze štítů Garnasat Minge.</p>
<p>Ani Ištrové nepřišli.</p>
<p>Pravděpodobně už věděli, že Gingoxalel Tard~elgin nemá. Po požáru v lese zřejmě uprchli do Stínového údolí; měli panickou hrůzu z ohně; a pokud se později znovu vypravili<emphasis> </emphasis>do enklávy, jistě vyčetli celou tu událost z protonace. Pak se dalo čekat, že amulet buď sami našli, nebo alespoň zjistili, kdo ho odhalil před nimi, a toho člověka nyní pronásledovali…</p>
<p>Pokud ovšem nenavázal s Tard~elginem kontakt; pak by byl amulet pro Ištry bezcenný. Ale to ho stěží mohlo napadnout, pokud netušil, že pronásledovatelé jsou mu v patách.</p>
<p>Gingoxalel seděl na kamenné lavici a kolem ramen a boků měl obtočenou laňčí kožešinu, protože noc byla chladná; jeho široká hruď však zůstala nezakrytá, hladce se lesknoucí zlatem. Měl lidskou podobu. Díval se na Dianu Carent Millesovou, nehybně odpočívající na vybledlé podušce v rohu… ale ona jeho pohled neopětovala. Předchozího dne pro ni z <emphasis>menelhave~rinó </emphasis>stvořil vzdušné černé šaty s onyxovou sponou a zlatooranžový plášť, od kterého se nádherně odrážely její vlasy, a donutil ji převléknout se, protože nesnášel, když ženy chodily v kalhotech.</p>
<p>Jenže ani oblečení ji nezměnilo; zůstalo v ní cosi nezvykle racionálního.</p>
<p>„Musí existovat způsob, jak cestovat jinak než R-A prostorem!“ ozvala se netrpělivě. Její hlas byl až příliš zvučný; odrážel se od kamenných stěn; a Gingoxalel věděl, že mu nikdy nevymizí z paměti.</p>
<p>„Jinak než R-A prostorem?“ opakoval. Zamyšleně přejel dlouhými spáry po kamenné desce stolu. „Sám R-A prostor je příliš daleko, než aby se dal použít na jakékoliv cestování. Ale můžeš levitovat. Nebo tě někdo může teleportovat. A nebo si můžeš vylézt na můj hřbet a já tě odvezu, kam budeš chtít.“ Obtížně hledal igeralská slova, ale učil se rychle. Byl zběhlý v <emphasis>balcharwáš~mijat, </emphasis>vstřebával do sebe informace z Dianiny mysli.</p>
<p>„Nestačí mi levitace. Já se musím dostat do vesmíru!“ vyhrkla.</p>
<p>„Mimo Hiwaiw?!“</p>
<p>„Daleko od ní.“</p>
<p>„Proč?“</p>
<p>Vyslala do jeho mysli obraz Prity: divoké džungle kdesi na okraji Igeru, v níž ze dne na den přežívají gleewarinové poslaní do vyhnanství. Ušklíbl se, ale neřekl na to nic.</p>
<p>„Znáš nějaký způsob, jak se tam dostat… jinak než R-A prostorem?“</p>
<p>„Možná ano,“ připustil. „<emphasis>Gan~sengare~mea, </emphasis>myšlenková projekce.“</p>
<p>„Co je to?“</p>
<p>„Rychlý přesun z místa na místo. Snad právě to, co by sis přála. Pokud cestuješ do neznáma, přesnost není větší než tisíc mil, ale pro mezihvězdné cesty to stačí. Jedině pokud svůj cíl dobře znáš a jsi schopná dokonale si ho představit, můžeš se odvážit přistát přímo na planetě; pak je totiž šance, že neskončíš ani pod povrchem, ani mnoho mil nad ním. Sám jsem to nikdy nezkoušel – právě proto, že <emphasis>gan~sengare~mea </emphasis>se nedá použít na Hiwaiw, nýbrž jen ve vesmíru… ale mohu to najít na dardeawáš-algám a naučit se to.“</p>
<p>„A potom to naučíš mne.“</p>
<p>Gingoxalel se tiše zasmál.</p>
<p>„To sotva. Neznáš základy <emphasis>balcharwá</emphasis><emphasis>š</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis>ijat. </emphasis>Pochybuji, že se ti to podaří.“</p>
<p>Vrhla na něj pohled plný zuřivosti.</p>
<p>„To uvidíme!“ odsekla.</p>
<p>Založil si ruce za hlavou a pozoroval ji třpytícíma se očima. Lorgan ho opustili; neměl žádnou z jejich věcí, kterou by mohl opatrovat, a náhle pocítil prázdno.</p>
<p>Uvědomil si, že to pro ni udělá; že pro ni udělá cokoliv.</p>
<p>Jejich cesty se nutně musely zkřížit; vždyť už předtím mu vzpomínka na Dianiny modré vlasy a kočičí obličej nedopřála klidu. Ráno toho dne ji hledal v Arquadasu a z protonace se dověděl, že vyplula na jezero; potom se ptal Gidy Lawiah a v Laota Šitě mluvil s chardským durunghirem jménem Bragiwarš, který ji den předtím viděl na Senpitíwe-lewar. V dračí podobě letěl za ní na západ a dostihl ji během několika dargů. Stěží se jí mohlo podařit mu utéct… přestože se o to snažila. Byla ztracená ve chvíli, kdy se ocitla ve stínu jeho obřích dračích křídel. Vznášel se nad ní, zatímco běžela jako o život, a pak se snesl dolů, mohutnými spáry ji uchopil kolem pasu a letěl s ní daleko na sever.</p>
<p>Do té chvíle se to odehrávalo tak, jak si představoval: byla v jeho moci a nesl ji do svého sídla; to se od něho koneckonců očekávalo, protože byl tím, kým byl: drakem, monstrem s ohnivým dechem a zlatými křídly. Někdo o tom mohl napsat příběh a uložit ho na dardeawáš-algám – až na to, že takový příběh už jistě byl napsán. Pak přistáli v horách a on vzal na sebe lidskou podobu, zatímco ona se měla tisknout do nejvzdálenějšího výklenku ve skále a hrůzou nedýchat…</p>
<p>Neudělala to. Stála u kamenného stolu uprostřed místnosti a usmívala se.</p>
<p>Jistě; během té cesty si po libosti mohla číst v jeho mysli, protože v té době ještě neznal míru jejích schopností a nenapadlo ho nějak se před ní chránit. Vlastně si ani dobře neuvědomoval, že ona je také argia~lu; věděl to, samozřejmě, ale zapomínal na to. Byl zvyklý na komplikovanou a dokonale účelnou strukturu <emphasis>balcharwá</emphasis><emphasis>š</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis>ijat </emphasis>v myslích argia~luů z Hiwaiw, a ta v jejím mozku chyběla.</p>
<p>Když zažehl pochodně v síni a přistoupil k ní, setkal se s pohledem studeným a modrým jako voda v horském jezeře; nedívala se na něho, ale skrz – skrz jeho oči, skrz jeho tvář a ramena, jako by byl jen neexistujícím obrazem na stěně z horkého vzduchu. Lehce ji objal, palci vklouzl do prohlubní pod klíčními kostmi, a vzápětí ji k sobě pevně přitiskl. Byl nahý jako vždy pp přeměně. Jeho obrovský, zlatem se lesknoucí úd se vzepjal proti jejímu klínu.</p>
<p>Ale ona ho neobjala; neudělala nic, co by ulevilo jeho touze – a také nic, co by ji roznítilo. Nepohnula se. Cítila zčásti zvědavost a zčásti odpor; odpor především. Gingoxalel se příliš podobal hadu; měl hadí pružnost, hadí pohyby, hadí kůži… a o jeho duši nevěděla nic.</p>
<p>„Nebudu se s tebou milovat,“ řekla tiše. „A ty mě necháš být.“</p>
<p>Chvíli na ni zíral se směsí úžasu, nechápavosti a vzteku. Jeho sevření povolilo.</p>
<p>Nechal ruce sklouznout z Dianíných ramen – dračí drápy se smekly po hladké látce kombinézy, nezanechávaly stopy. Dávno věděla to, co on si s nesmírným zděšením uvědomil teprve v té chvíli: totiž že právě ji nechce získat… násilím. Měl zuřit, třást se vzteky, strhat z ní šaty, ale místo toho – ke své hrůze – byl plný něhy a nikdy nepoznané ohleduplnosti. Zaskočila ho nečekaná zrada, kterou mu připravilo jeho vlastní nitro.</p>
<p>Otočil se k ní zády a vyklouzl do chladné horské noci. Letěl vzhůru až za hranici nikdy neroztávajícího sněhu. Mráz uklidnil jeho rozbouřenou krev; pak mohl zůstat v horách a přemýšlet, kde udělal chybu.</p>
<p>Příliš pozdě pochopil, že Dianina přítomnost mu nepřinese slast, jak doufal.</p>
<p>Znamenala jen bezbřehé utrpení.</p>
<p>Jenže on byl rozhodnutý přijmout cokoliv.</p>
<p>Když se pozdě v noci vrátil, našel ji spící na sametové podušce v rohu. Z <emphasis>menelhave~rinó </emphasis>jí stvořil šaty a jídlo a zlaté střevíčky, o kterých snila jako dítě, a sobě sklenku a vysoký džbán s vínem.</p>
<p>Už nikdy se jí pak nedotkl.</p>
<p> <strong><emphasis>Diana…</emphasis></strong></p>
<p>Teprve za několik dní řekla Gingoxalelovi všechno: všechno i tom, o čem nikdo neměl mít ani tušení:</p>
<p>O argenitu.</p>
<p>Myšlenka na krystaly ji pronásledovala neustále… od onoho rozhovoru, v němž se Ermad Kaoto tak hloupě podřekl. Přesto měla strach o tom mluvit; intuice jí říkala, že to celou záležitost jen zkomplikuje; a když se snažila odhadnout, před čím ji vlastně varuje ten neurčitý potit, napadlo ji jen jedno: že zlatý drak nebude chtít, aby odvážela argenit z Hiwaiw.</p>
<p>Jenže nemohla už to odkládat.</p>
<p>Zeptala se ho večer, když seděli ve skalním sídle a probírali se nějakými dardeawáš-algám, které Gingoxalel přinesl z Haldrinu. Ta otázka zapadla do měkkého ticha mezi nimi, jako by zbrázdila neklidem křehké příměří.</p>
<p>Zlatý drak mlčel… ale nebyla to zlost.</p>
<p>Přemýšlel.</p>
<p>„Krystaly? Myslíš krystaly v Bodech?“ ozval se nakonec.</p>
<p>„Nevím, co jsou to body! Představuji si nějaké lesklé, <emphasis>zářící </emphasis>kamení, z kterého vyvěrá energie.“</p>
<p>„<emphasis>Elhav</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>r</emphasis><emphasis>inó, </emphasis>hustá látka,“ řekl. „Můžeš ji vytáhnout ze <emphasis>zéwangam~drašlách~ar~saljah, </emphasis>pokud chceš.“</p>
<p>Přivřel oči a Diana sledovala jeho mysl, jak klouže po hladkých kolejích zvyku. Struktura <emphasis>balcharwá</emphasis><emphasis>š</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis>ijat </emphasis>byla v jeho mozku zřetelná a ostrá jako jehlou vypálený vzor – přesný návod pro všechno, co potřeboval znát: bludiště plné zkratek a nečekaných spojení, která ji fascinovala. Dokázal se soustředit mnohem hlouběji a intenzivněji než ona, a energii <emphasis>zéwangam~drašlách~ar~saljah </emphasis>uměl využívat tak dokonale, že se jí o tom ani nesnilo. Neubránila se lítosti při myšlence na to, do jaké šíře se mohl rozvinout i její vlastní talent, kdyby se byla narodila na Hiwaiw; věděla jaksi, že ona sama by dokázala víc než zlatý drak. Jenže střípky vědomostí, které získala na Gerdě, se zablýskly jen tu a tam; a vnesly do její mysli víc chaosu než řádu.</p>
<p>Gingoxalel k ní vztáhl spojené dlaně… jeho úsilí rozechvívalo vzduch; mezi zlatými spáry planuly oblouky záře, a ty se náhle v nepostřehnutelné krátkém okamžiku změnily v tu věc. Krystal byl drobný, duhově lesklý, a na omak právě tak teplý jako dlaň.</p>
<p>Když jí ho Gingoxalel podával, Diana si všimla, že se mu třesou ruce.</p>
<p>„Není to snadné,“ poznamenal, jako by se omlouval. „<emphasis>Zéwangam~drašlách~ar~saljah </emphasis>se brání.“</p>
<p>Otáčela krystal v prstech, kochala se oku lahodícími vějířky duhy na jeho hranách. Čekala, že bude mít démonicky rudou barvu, ale byl zelený; zelený měkce a matně jako úlomek nefritu, a z jiného úhlu zase průzračně a temně modrý. Přesto si byla jistá; věděla, že toto je argenit.</p>
<p>„Potřebuji několik takových krystalů,“ řekla zasněně. „Dvanáct… nebo třicet; co nejvíc; kolik se jen dá vzít.“</p>
<p>„K čemu, denros?!“</p>
<p>„Odvezu je na Pritu.“</p>
<p>„Jak? Pomocí myšlenkové projekce?“</p>
<p>„Ano.“</p>
<p>Gingoxalel se rozesmál.</p>
<p>„To se ti stěží podaří, Diano.“</p>
<p>„Proč myslíš?“</p>
<p>„Při myšlenkové projekci můžeš vézt jen tolik krystalů, kolik svojí myslí dokážeš udržet; tedy jeden; a to stačí na tři, možná čtyři skoky. Podle toho, co se praví o <emphasis>gan~sengare~mea </emphasis>v knihách, nikdo nedokázal přenést více krystalů než tři… a to teprve po mnoha letech neúspěšných pokusů.“</p>
<p>„Co se s nimi stane?“</p>
<p>„Vyzáří se. Zmizí ve vesmíru.“</p>
<p>Otřeseně na něj zírala.</p>
<p>„Chceš říci, že… že budu muset cestovat R-A prostorem, pokud budu chtít vzít s sebou dost argenitu pro své přátele?“</p>
<p>Pohlédl na ni zamyšleně.</p>
<p>„Ano. Pro to, co skutečně chceš, ano,“ řekl zvolna. „Cítím, po čem toužíš – a je toho víc. Zachránit přátele; samozřejmě. A přitom také zničit několik igerských lodí.“</p>
<p>„Nenávidím Iger!“</p>
<p>Gingoxalel kývl.</p>
<p>„Dokážu pochopit nenávist. Není snadné vyrvat krystaly ze <emphasis>zéwangam~drašlách~ar~saljah, </emphasis>ale pomohu ti to udělat. Komukoliv jinému než tobě bych v tom zabránil, Diano.“</p>
<p>Seděla mlčky, zaskočená takovou upřímností.</p>
<p>„Nepřipadá ti to amorální?“ hlesla.</p>
<p>„Když vedeme své války, sloužíme tím Dlouhé hře, která nás kdykoliv může srazit do prachu,“ prohlásil… a ona nic víc z jeho myšlenek nevyčetla.</p>
<p>***</p>
<p>Cestovat R-A prostorem v malých lodích bylo obecně považováno za riskantní, a naopak velká loď by stěží unikla pozornosti igeřanů; zdaleka nejschůdnější se proto zdálo nechat se odvézt některým z korábů, které často odlétaly z Yulty. Diana ve svých plánech původně počítala pouze s teleportací a levitací – dovednostmi, které znala ještě z Gerdy – ale zdálo se jí krátkozraké spoléhat se jen na ně. Čím déle uvažovala o <emphasis>gan~seng</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>r</emphasis><emphasis>e~mea, </emphasis>myšlenkové projekci, tím víc ji to umění lákalo.</p>
<p>Se svými přáteli na Pritě se koneckonců snadno mohla dostat do situace, kdy bude nutné přemístit se někam skutečně rychle, a potom <emphasis>gan~sengare~mea </emphasis>představovala ideální prostředek; a navíc – díky tomu, že nebylo možné provádět ji bez krystalů, které se nevyskytovaly jinde než na Hiwaiw – o ní nikdo z igeřanů nevěděl.</p>
<p>Nemusela znát <emphasis>balcharwá</emphasis><emphasis>š</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>m</emphasis><emphasis>ijat </emphasis>k tomu, aby se to mohla začít učit, a kromě strachu o přátele ji hnala i pýcha: to opovržení v Gingoxalelově hlase, když říkal: „Pochybuji, že se ti to podaří!“ Věděla, že jakmile konečně objeví trik, který v tom vězí, kdykoliv už to pak bude moci zopakovat. Se všemi gleewarijskými úkony to tak bývalo: jakmile se podařily jednou, dařily se pokaždé; a praxe přinášela jenom větší jistotu, intenzitu nebo přesnost.</p>
<p>Pokoušela se o to snad tisíckrát – znovu a znovu a marně – a pak, po padesáti pěti dnech příprav, se poprvé na krátkou chvíli ocitla ve vesmíru.</p>
<p> <strong><emphasis>Gingoxalel…</emphasis></strong></p>
<p>Vynořili se vysoko nad temným povrchem Yulty.</p>
<p>Třetí planeta byla již téměř osídlená; město Cormix, centrum igerské kolonie, zářilo do vesmírné noci milionem světel, nepřirozené jako vřed. Vyhýbali se tomu místu po celou dobu: Gingoxalel intuitivně, Diana z rozumné opatrnosti; jenže nyní potřebovali loď.</p>
<p>Bylo to padesátou sedmou noc poté, co poprvé mluvili o krystalech.</p>
<p>Gingoxalel ve své dračí podobě nevnímal záření a nepotřeboval vzduch; netečný vůči vesmíru levitoval hvězdnatým prázdnem, proplouval nad pustými pláněmi světa bez <emphasis>zéwangam~drašlách~ar~saljah. </emphasis>Stále ještě ho to naplňovalo údivem: ta nečekaná pronikavost a hloubka Dianiných schopností. Nevěřil, že se ta dívka dokáže naučit <emphasis>gan~sengare~mea </emphasis>– a ona to nejen zvládla, ale navíc k tomu potřebovala neuvěřitelně málo času. Byla možná jednou z nejnadanějších osob v celém Igeru – a Gingoxalel si s trochou hrůzy uvědomil, že pravděpodobně by našla jen málo sobě rovných i… na Hiwaiw.</p>
<p>Společnými silami vytrhli krystaly z shaikortského Bodu a odnesli je do vesmíru. Výsledek jejich úsilí se třpytil na Dianině šíji skryté pod nesčetnými vrstvami ochranného obleku:</p>
<p>Náhrdelník z čistého argenitu.</p>
<p>***</p>
<p>Křižník <emphasis>Irmegasse XXVII. </emphasis>visel nad opálově modrým kotoučem Yulty, po němž se nepostřehnutelně pomalu plazil terminátor a v závěsu za ním noc: hladová ústa vesmíru. Ostrou siluetu lodi změkčovaly chvějivé křivky ochranného pole, ale oni věděli, že není tak neproniknutelné, jak se zdá. Seděli v jednom z dlouhé šňůry zásobovacích modulů, které se neviditelným koridorem šplhaly k lodi z rampy v Cormixu Alfa, zatímco původní náklad teleportace vrhla do moře, a seděli k sobě zády, dotýkajíce se navzájem co nejméně.</p>
<p>Beztak se brzy měli rozdělit.</p>
<p>Pocítili slabou gravitaci lodi a prostorové směry se obrátily; trup křižníku přestal být těžkým baldachýnem na nebi a změnil se v obrovskou temnou pláň, ke které se snášeli dlouhým obloukem. Byli už pod bublinou ochranného pole. Zásobovací modul opustil koridor lanovky a dlouhá neviditelná vlákna jeřábu se ho zmocnila, aby ho dopravila k otevřeným vratům přechodového prostoru. To byla chvíle, na kterou čekali. Gingoxalel sevřel Dianinu paži, beztvarou a neohrabanou v tlustém obleku. Konečně byli dost blízko, aby se nemusel bát chyby při zaměřování… a to znamenalo, že se s dívkou ze Sirlainu rozloučí; že ji neuvidí už nikdy.</p>
<p>Přemýšlel, co jí říci v tak děsivém okamžiku: jakou větu – nebo slovo – aby se se jí vrylo do paměti navždy…</p>
<p>Vteřiny plynuly.</p>
<p>Neřekl jí nic.</p>
<p>Přes protonaci jasně vnímal křižník, jeho chodby a zákoutí a slabá místa, a ve vteřině teleportoval Dianu hluboko do jeho nitra. Sám zůstal v uprázdněném prostoru své slepé lodi s jediným krystalem v ruce, nečekaně skleslý… a snažil se nevnímat temnou beznaděj, která se probouzela v jeho myšlenkách.</p>
<p>***</p>
<p>Mohli ho spatřit v průzorech – okřídlené monstrum na bledém pozadí Yulty, které utíká do stínu vesmírné noci; ale nedívali se, protože poplašné zařízení ječelo a oni byli až příliš zaměstnaní. Gingoxalel zmizel z obrazovek gravidarů, protože levitace vyrovnávala prostor zakřivený hmotou, a zbraně křižníku byly příliš těžkopádné, než aby ho mohly zasáhnout; jenže klasické starobylé radary ho dokázaly sledovat bezpečně a jednomístné stíhačky bleskově startovaly z otevírajících se ramp.</p>
<p>Obklopila ho modravá síť, od které se odrážely střely – a když se k němu jedna ze stíhaček těsně přiblížila, vrhl se po ní svými mohutnými spáry; rozerval její kovový plášť, jako by to byl papír, a jeho strašlivé čelisti rozdrtily nádrž s palivem. Na vteřinu vzplanul oheň zažehnutý dračím dechem, ale vzápětí vzduch z kabiny unikl do vesmíru a z lodi nezbylo víc než cáry zkrouceného kovu.</p>
<p>Pronásledovatelé zaváhali.</p>
<p>Gingoxalel netoužil po boji. Nutně potřeboval chvíli klidu, aby se mohl soustředit a promítnout sám sebe k Hiwaiw; a teď, když si vybojoval trochu času, využil toho okamžitě:</p>
<p><emphasis>Gan~sengare~mea.</emphasis></p>
<p>Igeřané zděšeně zírali na obrazovky radarů, protože zlatý drak zmizel.</p>
<p> <strong><emphasis>Diana…</emphasis></strong></p>
<p>To byla Prita: zahalená mraky, sálající horkem a vlhkostí… svíraná příkrovem divoké džungle. Nazelenalé světlo blízkých, navzájem se téměř dotýkajících sluncí ety Havrana dávalo atmosféře jedovatý nádech.</p>
<p>Ta planeta byla horší, než Diana čekala.</p>
<p>A ledacos se zdálo nepochopitelné.</p>
<p>Vlastně se až do konce nezbavila úžasu nad tím, jak hladce a snadno proběhla cesta z Hiwaiw. V chodbách větracího systému křižníku <emphasis>Irmegasse XXVII. </emphasis>strávila dvacet osm dní, zásobená vodou a jídlem z <emphasis>menelh</emphasis><emphasis>a</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>v</emphasis><emphasis>e~rinó, </emphasis>které mohla doplňovat, kdykoliv se vynořili do Základního prostoru. Pluli kanálem Haga, který jako jediný vedl z Hiwaiw; po mohutné pevnosti u gamy Leporis minuli Ránu a Alaraph, okrajové a málo významné světy, a přes Denebolu dorazili na Deneb Okab.</p>
<p>Byli pouhých devatenáct světelných let daleko od Prity, ale nic to neznamenalo; v otevřeném atlase, který igeřané náhodou nechali ležet v jedné z kajut přímo pod mřížkou klimatizace, Diana nenašla žádný kanál spojující Deneb Okab s etou Havrana. Mnohem vhodnější hvězdou byl Zuben Elgenubi 1. Ležel Pritě nesrovnatelně blíž; dělily je pouhé tři světelné roky překlenuté koridorem jménem Xin.</p>
<p>V této chvíli Diana musela <emphasis>Irmegassa XXVII. </emphasis>opustit. Haga zde končila, vlévala se do kanálu Darš, a gleewari neměla tušení, kam křižník zamíří. Zdálo se jí však pravděpodobné, že jeho cíl je někde v centru impéria… zatímco ona se musela dostat k okraji.</p>
<p>Křižník se v soustavě Deneb Okabu zdržel několik dní, a to byla další z řady šťastných náhod. Diana teleportovala argenit do pásu asteroidů a sama opustila loď myšlenkovou projekcí, uzavřená v hladké rakvi z <emphasis>menelhav</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>r</emphasis><emphasis>inó, </emphasis>která pohlcovala záření; našla svůj náhrdelník z krystalů a levitovala nad planetou Nobbe, neviditelná pro gravidary i radary. Po dvou dnech se zachytila na plášti civilní lodi letící na Cursu, a ponořila se s ní do proudu Darše, těsněji než kdy dřív obklopená R-A prostorem…</p>
<p>Právě v tomto úseku cesty si uvědomila, že R-A prostor viděla i na Hiwaiw – tehdy, když zkoumala lorganský amulet: byly to tytéž tvary a barvy, tentýž nelidský řád nepochopitelného světa. Souvislost se přímo nabízela: napadlo ji, že za všemi šťastnými náhodami snad stojí ten kámen, jakási jeho skrytá moc, která ji provází… a naplnilo ji to klidem a důvěrou.</p>
<p>Byla pravdě blízko a zároveň nevýslovně daleko.</p>
<p>U Zuben Elgenubi l se pustila pláště té lodi a proklouzla Zřídlem kanálu Xin. Nikdo ji nezpozoroval. Za dva dny proletěla Xinem a vynořila se nad Pritou…</p>
<p>A štěstí ji opustilo.</p>
<p>Protonace planety se zdála rozlehlá a mělká, přetékající slepým pohybem přírody: boji bez nenávisti, uspokojením bez touhy, životem bez vědomí pomíjivosti… plochými pseudomyšlenkami zvířat. Když Diana začala Pritu zkoumat – a udělala to okamžitě, sotva vstoupila do Základního prostoru ety Havrana – měla pocit, že v tak nedotčeném světě jakákoliv myšlenka, jakákoliv aktivita lidí musí planout na mdlém pozadí jako ohnivé písmeno, jako nepřehlédnutelný bod; jenže mýlila se. Nedokázala najít žádné stopy svých přátel z Mirapolis, neslyšela nejmenší ozvěnu jejich myšlenek; a i když je volala stejně naléhavě jako tehdy v kajutě <emphasis>Assianu, </emphasis>odpověď nepřišla.</p>
<p>Přistála před terminátorem a litovala toho, sotva přišla noc. Stíny se přiblížily na dosah, les ji obklopil bezpočtem děsivých zvuků; a přestože s tím skoro najisto počítala, nikdo z jejích přátel nepřišel. Blasterem, který si přivlastnila v <emphasis>Irmegassu XXVII.</emphasis>, zapálila malý oheň z nalámaných větví, ale bylo z nich víc kouře než světla; dohořely ctřív, než čekala, a ona neměla odvahu sbírat další. Přečkala dlouhou dobu do svítání chvíli ukrytá mezi balvany nebo keři, chvíli v pohybu – plná hrůzy z dravců, hadů, jedovatých rostlin, nemocných zvířat a hmyzu; a slunce přivítala s úlevou, unavená k smrti.</p>
<p>K polednímu dalšího dne objevila místo, které jí připadalo dost bezpečné, aby na něm mohla spát: končil tam les a začínala rozlehlá, do dálky se táhnoucí zvlněná pláň. Řekla si, že lesní zvířata nepůjdou tak blízko k pláni a stepní zvířata se zase nepřiblíží k lesu; a to ji uklidnilo natolik, že si lehla do voňavého mechu mezi posledními stromy, obklopila se bedněním z <emphasis>menelhave~rinó </emphasis>a usnula na několik hodin.</p>
<p>Zdánlivě se nestalo nic; nic nezpozorovala. Ale –</p>
<p>Když procitla, nebyla už v lese.</p>
<p>Bílý strop té místnosti ji neoklamaL</p>
<p>Pod barvou nebyla obyčejná zeď. Cítila mnoho a mnoho vrstev granoplastu a oceli, které ji oddělovaly od světa venku. To místo bylo zajištěné tak, jako by mělo odolávat divokým útokům během války: křižník nebo vesmírná pevnost. Napadlo ji, že se snad právě probudila v kajutě <emphasis>Assianu </emphasis><emphasis>–</emphasis><emphasis> </emphasis>co víc, že snad nikdy ani neopustila tu loď a jen se jí zdálo o Hiwaiw a o Pritě.</p>
<p>Pak si uvědomila, že má na sobě hrubé šaty z <emphasis>menelhav</emphasis><emphasis>e</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>r</emphasis><emphasis>inó, </emphasis>které si stvořila po přistání.</p>
<p>Chvatně zatápala rukou po své šíji…</p>
<p>Amulet měla, ale řetěz krystalů zmizel.</p>
<p>Ponořila se do protonace a objevila další místnosti pod příkrovern; byl to rozsáhlý podzemní labyrint, skrytá základna, kterou kdosi vybudoval zde na Pritě. O těch lidech nic nevěděla. Mnoho informací bylo utajených, přemazaných šedými skvrnami.</p>
<p>– <emphasis>Tajná základna gleewarinů</emphasis><emphasis>…?</emphasis><emphasis> Možná že ti, kteří byli posláni do vyhnanství před námi, se odtud pokoušeli navázat kontakt s n~sit~nem</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> a vybudovali toto podzemní sídlo igeřanům před nosem.</emphasis></p>
<p>Zasmála se.</p>
<p>– <emphasis>Možná uvidím floraíny. Kdo jiný než n~sit~n by mohl financovat tak rozsáhnou stavbu </emphasis><emphasis>–</emphasis><emphasis> a kdo jiný než skuteční gleewarinové by mohl tak dokonale vymýtit z</emphasis><emphasis> </emphasis><emphasis>protonace informace o její existenci</emphasis><emphasis>…?</emphasis><emphasis>!</emphasis></p>
<p>Vstala z kovového lůžka s tvrdými matracemi a nohy se jí podlomily. Točila se jí hlava; napadlo ji, že je možná pod vlivem nějaké drogy. Bylo podivné, že se pokusili ji uspat – ale zřejmě k tomu měli nějaké závažné důvody. Dovrávorala ke dveřím…</p>
<p>Byly zamčené.</p>
<p>Zaskočilo ji to.</p>
<p>– <emphasis>Lúware! Aido</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis>?! Co to má znamenat?</emphasis></p>
<p>– Granoplast pohltil telepatický výkřik, ale ještě měla hlas a pěsti.</p>
<p>„Luware! Aido!“</p>
<p>Prudce zabušila do dveří. Zvuk, který se ozval, byl tichý a nevýrazný; bílý nátěr maskoval ocelový pancíř. Přesto ji snad kdosi slyšel – a nebo prostě jen skryté kamery prozradily, že už je vzhůru; když došla zpátky k posteli, sotva se držíc na nohou, dveře se otevřely.</p>
<p>Znala toho, kdo vstoupil.</p>
<p>Zírala<emphasis> </emphasis>na něj a krev jí tuhla v žilách, zatímco v žaludku se rozlévalo olovo a mozek zaplavovaly vlny bezbřehé hrůzy.</p>
<p>Ten člověk byl igeřan, igeřan z Arquadasu –</p>
<p>Ermad Kaoto.</p>
<p>Vstoupil a zavřel za sebou dveře, zatímco ona klesla zpátky na postel.</p>
<p>Nevypadal nebezpečně; ruce měl prázdné a usmíval se, a co víc, místo uniformy měl na sobě volný civilní oblek; jenže pro ni představoval všechno zlo Igeru.</p>
<p>„Co tu chcete?“ hlesla.</p>
<p>„Chci vám gratulovat, slečno Millesová,“ řekl.</p>
<p>„Gratulovat…?!“</p>
<p>„Gratulovat k vaší podnikavosti a genialitě. A také odpovědět na vaše otázky, pokud nějaké máte.“</p>
<p>Ruce se jí třásly. Téměř nevnímala, co igeřan říká; natolik ji šokovala jeho přítomnost.</p>
<p>„Jak jste se sem dostal?“</p>
<p>Kaotovy dokonalé zuby se zablýskly v úsměvu.</p>
<p>„Skutečně chcete vědět tohle? Ze všech možných věcí právě – jenom – tohle?!“</p>
<p>Diana pokrčila rameny. Zvedla k němu oči plné slz.</p>
<p>„No dobrá. Letěl jsem z Yulty za <emphasis>Irmegassem XXVII. </emphasis>osobní lodí, a pak jsem sledoval tu jachtu, která vás vezla k Elgenubi. Jen minimum lidí bylo do naší záležitosti zasvěceno. Musel jsem vás mít neustále na očích a bránit loajálním císařovým vojákům, aby konali svou povinnost… poté, co vás objevili.“</p>
<p>Usmíval se a ji náhle zaplavila nová vlna naděje.</p>
<p>– <emphasis>Bránit</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> loajálním vojákům! Bránit, aby konali povinnost. Pro nekonečný vesmír! </emphasis><emphasis>–</emphasis><emphasis> možná, že on a floraíni</emphasis><emphasis>…</emphasis></p>
<p>„Pracujete pro n~sit~n?“ vyhrkla.</p>
<p>Jeho oči potemněly; dostaly barvu břidlice.</p>
<p>Úsměv se vytratil z koutků úst.</p>
<p>„Pracuji pro Iger. Tak jako vy.“ Rozhlédla se<emphasis> </emphasis>kolem. Napadlo ji, že snad nemůže mluvit; že v pokoji je nějaké odposlouchávací zařízení, takže Kaotovi nezbývá než předstírat, že patří k nim; a otřásla se hrůzou.</p>
<p>Opatrně nahlédla do jeho mozku.</p>
<p>Granoplastový štít, který dřív chránil jeho myšlenky, byl pryč; a zdálo se, že jeho vědomí je otevřené a dokonale přístupné. Přimkla se k němu a vklouzla do něho jako do otevřené tůně… a tam se zarazila<emphasis> </emphasis>o stěnu hladkou jako sklo.</p>
<p>Hradby se zvedly proti ní – důvěrně známé nepřátelské hradby, které už jednou dobývala.</p>
<p>Se vzpomínkou na horké poledne na Fomalhiwě, na kopuli nad hlavou – na třpytivou věž, u které tehdy stála – poděšeně couvla z jeho mysli, dokonale zmatená a zaskočená. Poznala ho okamžitě; on, právě on s ní bojoval v Arquadasu, když se pokoušela číst myšlenky Ladoru Neelovi… přestože tehdy to netušila: právě on, igeřan.</p>
<p>Pohlédla na něj se směsí zvědavosti a obdivu.</p>
<p>– <emphasis>Gleewarin, který infiltroval do igeřanské armády.</emphasis></p>
<p>– „Proč jste mi bránil číst jeho myšlenky?“ hlesla.</p>
<p>– „Protože zpráva, kterou jste četla v Assianu, se lišila od té, kterou Lador Neel původně sepsal. Nenechal jsem v ní žádnou zmínku o argenitu. I jeho samotného jsem musel zhypnotizovat… ale nechal jsem ho mluvit proti igeřanům, abyste neměla podezření.“</p>
<p>„Proč to všechno, denros?!“</p>
<p>Kaoto se usmál s trochou samolibosti.</p>
<p>„Snažil jsem se naznačit vám, že na Hiwaiw je argenit. Ale nesměla jste tušit, že o něm víme.“</p>
<p>Ta slova těžce dopadla do její mysli. Nechápala, co tím chtěl Ermad Kaoto říci; bylo to náhle tak absurdní.</p>
<p>A on pokračoval.</p>
<p>„Počínala jste si výborně, Diano. Objevila jste tu šachtu i člun a dokonce vás napadlo vzít si z Arquadasu baterii. Rozumějte – nám se nikdy nepodařilo navázat s domorodci kontakt; a uvolnit krystaly z pole obklopujícího planetu jsme bez jejich pomoci nedokázali. Dostal jsem nějaké do Arquadasu, ale ne do vesmíru; a s divochy nebyla řeč. Zato vám věřili. Necítili ve vás faleš.“</p>
<p>Nedokázala odhadnout, jestli ten člověk mluví vážně nebo jestli se jí vysmívá. Hluboko v jejím nitru se probouzelo poznání… každou vteřinou mohlo zaplavit její mozek. Slyšela, jak jí temně a hlasitě buší krev v hlavě.</p>
<p>„Potřebujete krystaly… pro n~sit~n…?“ hlesla nejistě.</p>
<p>„Proti n~sit~nu!“ odsekl. V jeho hlase zazněla netrpělivost. „Zastavíme ty zelené ďábly jejich vlastní zbraní. Proto jsem vám přišel gratulovat, drahá Diano! Obstarala jste argenit pro generální štáb <emphasis>Ylgerim Uell </emphasis><emphasis>’</emphasis><emphasis>char Tenwasq </emphasis><emphasis>La ’shim</emphasis><emphasis> </emphasis>v poměrně krátkém čase s minimálními finančními náklady. Pravděpodobně dostanete Císařskou stuhu za zásluhy.“</p>
<p>Zůstala ochromená hrůzou. Nepokrytě se jí vysmíval. Všechny její naděje, všechny teorie a konstrukce se zřítily naráz jako odseknutá větev, a ze stromu zbyl holý kmen, prostá pravda bez příkras: strašlivé vědomí, že byla tak nesmírně… podvedena.</p>
<p>– <emphasis>Tedy gleewarin, gleewarin pracující pro igeřany; je vůbec možné něco takového?! A já</emphasis><emphasis>…</emphasis><emphasis> já udělala přesně to, co čekali.</emphasis></p>
<p>Nebyla schopná vypravit ze sebe jediné slovo… a beztak ani nebylo co říci. Také Ermad Kaoto mlčel. V obličeji se mu nepohnul jediný sval.</p>
<p>„A Aida?“ ozvala se po dlouhých minutách ticha. Vlastní hlas jí zněl cize a dutě.</p>
<p>Kaoto kupodivu nepředstíral, že neví, koho se ta otázka týká. Pokýval hlavou.</p>
<p>„Bohužel. Loď s vašimi přáteli měla cestou nehodu. Nikdo na palubě nepřežil.“</p>
<p>Lhal; věděla, že lže.</p>
<p>Teď už to viděla tak jasně, jako by všechno promítali před ni na stěnu. K čemu by vozili ty čtyři na Pritu?!</p>
<p>Popravili je na Gerdě.</p>
<p>***</p>
<p>Osamělá v té cele bez oken – a v osudu bez budoucnosti – hledala argenit.</p>
<p>Hledala ho v podzemním labyrintu, protože stále zbývala šance, že je někde uvnitř, sice v trezoru a za četnými štíty, ale přesto ještě blízko; vždyť kam by ho igeřané měli odvážet? Snad ho potřebovali ve svých lodích, ale od jejího příletu neuplynulo víc než dva dny a tak se možná teprve rozhodovali, kde který krystal použít.</p>
<p>A ona znala něco, co igeřané netušili: věděla, jak argenit zničit.</p>
<p><emphasis>Gan~sengare~mea. </emphasis><emphasis>– –</emphasis></p>
<p>Děkovala osudu, že se to naučila.</p>
<p>Tehdy v Arquadasu – ve chvíli nečekané jasnozřivosti, když zkoumala amulet – zahlédla něco z budoucnosti: obraz četných svých vlastních cest a setkání… na Hiwaiw.</p>
<p>Teprve teď to pochopila.</p>
<p>V celém Dieru existovalo jen jediné místo, kde se mohla skrýt.</p>
<p>Několik hodin strávila bezúčelným pátráním, než se jí konečně podařilo zachytit stopu, která zůstala po krystalech. Byl to odlesk spící energie pronikající štěrbinami… šířící se podzemím jako nenápadný proužek dýmu.</p>
<p>Rozložila menelhave~rinó svých šatů a spojila krystaly se svým vědomím.</p>
<p>Mnohem později – v Gingoxalelově sídle blízko Haldrinu – ležela na vybledlé sametové podušce, tak jako mnohokrát předtím.</p>
<p>Zlatý drak nepřišel.</p>
<p>Tušil, že se Diana vrátila na Hiwaiw, ale nechtěl se s ní setkat; nikdy už ji nechtěl uvidět; vždyť co mohlo být pro něj strašnějšího než pohled na tu k nesnesení přitažlivou tvář…?!</p>
<p>A přesto věděl, že vzpomínek se nikdy nezbaví.</p>
<p>Nic nerušilo nezměrný klid Haldrinského sídla a Diana to vnímala s nesmírnou intenzitou, zatímco její mozek zaplavovaly chladivé vlny <emphasis>zéwa</emphasis><emphasis>n</emphasis><emphasis>-</emphasis><emphasis>g</emphasis><emphasis>am~drašlách~ar~saljah. </emphasis>Celým svým nitrem tíhla k Hiwaiw; zamilovala se do té planety; a věděla, že dobrovolně ji nikdy neopustí. Byla ponořená do vizí, z nichž se zvolna vytrácely temné tóny; po všech těch mrtvých obličejích jako poslední zmizel i obraz Ermada Kaota, toho dávného nepřítele, který také stanul na Hiwaiw a v jehož duši bylo proto něco víc než jen oddanost Igeru: doutnající touha, osobní zaujetí, stopy… démonů.</p>
<p>Amulet v Dianiných rukou připomínal úlomek hrubého kamene, ale na jeho okrajích se třpytilo světlo; a v tom světle – jako zvuk změněný v barvu – se zachvíval něčí smích.</p><empty-line />
</section>
</body>
</FictionBook>
Mini Shell