Current File : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/1/1260.fb2
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
<description>
<title-info>
<genre>antique</genre>
<author><first-name>Neil</first-name><last-name>Gaiman</last-name></author>
<book-title>Nepropadejte panice! Douglas Adams a Stopařův průvodce</book-title>
<lang>cs</lang>
</title-info>
<document-info>
<author><first-name>Neil</first-name><last-name>Gaiman</last-name></author>
<program-used>calibre 2.55.0</program-used>
<date>15.8.2019</date>
<id>1154127a-ee73-4e8c-b76e-e37ecfee5739</id>
<version>1.0</version>
</document-info>
<publish-info>
<year>2004</year>
</publish-info>
</description>
<body>
<section>
<empty-line /><p><image xlink:href="#_0.jpg" /></p>
<p><strong>Neil Gaiman: Nepropadejte panice!</strong></p>
<p><strong>Douglas Adams a Stopařův průvodce Galaxií</strong></p>
<p>Z angličtiny přeložila Jana Hollanová</p>
<p>Kniha o životě<strong>,</strong> vesmíru a vůbec všem, co se dotýká autora nejslavnější pětisvazkové trilogie všech dob. Kniha určená těm, kdo měli spoustu otázek o povaze, sociálním zázemí, inspiračních zdrojích a příčetnosti Douglase Adamse, ale nevěděli, komu je položit. Kniha, která přináší vůbec poprvé v českém překladu i úplně první tištěnou práci vesmírného stopaře. Kniha, která si je dobře vědoma, kde má ručník. Kniha, na jejíž obálce konečně doopravdy září nápis vyvedený velkými vlídnými písmeny, jenž hlásá:</p>
<p><strong>Nepropadejte panice!</strong></p><empty-line /><empty-line /><empty-line /><p>Protože mi vyhrožovala důsledky tak strašlivými,</p>
<p>že se na ně zdráhám i jen pomyslet,</p>
<p>jestli jí nevěnují nějakou knihu…</p>
<p>a protože se zvykla začínat</p>
<p>každý telefoní hovor</p>
<p>přes Atlantik větou:</p>
<p>„Tak co, už jsi mi věnoval nějakou knihu?”…</p><empty-line /><p>rád bych tuto knihu věnoval</p>
<p><strong>všem inteligentním formám života</strong></p>
<p><strong>ať jsou kdekoli.</strong></p>
<p>A své <strong>sestře Claire</strong><strong></strong></p><empty-line /><p><strong>Předmluva</strong></p>
<p><emphasis>Stopařův průvodce</emphasis> je nejpozoruhodnější a určitě nejúspěšnější kniha, jakou kdy vydalo mamutí nakladatelství na Betě Malé medvědice. Má rozměry běžného paperbacku, ale vypadá spíš jako kapesní kalkulačka, protože má na sobě přes stovku plochých tlačítek, a k tomu obrazovku zvící asi deseti čtverečních centimetrů, na níž je možno v mžiku zobrazit kteroukoliv z více než šesti milionů stránek. Prodává se v bytelném plastikovém obalu, na kterém se skví slova</p>
<p>NEPROPADEJTE PANICE!</p>
<p>vytištěná velkými vlídnými písmeny.</p>
<p>V současné chvíli není známo, že by se na této planetě vyskytoval nějaký výtisk <emphasis>Stopařova průvodce.</emphasis></p>
<p>Toto však není jeho příběh.</p>
<p>Je to ale příběh knihy, která - při velmi vysoké hladině nepravděpodobnosti - rovněž nese titul <emphasis>Stopařův průvodce Galaxií, a</emphasis> také příběh rozhlasové hry na pokračování, která to všechno způsobila, šestidílné trilogie,[*] do níž byla posléze vtělena, počítačové hry, ručníku a televizního seriálu, který se z ní posléze narodil.</p>
<p>Chceme-li vyprávět příběh této knihy - a rozhlasové hry na pokračování a ručníku a tak dále - bude nejlepší soustředit se na příběh několika hlav, ve kterých se to všechno vylíhlo. Nejdůležitější z nich patřila z opice vzešlému člověku z planety Země, přestože v okamžiku, kdy náš příběh začíná, o své budoucnosti (v níž půjde o mezistátní přepravu, počítače, téměř nekonečný počet obědů a bohatství, nad nímž zůstává rozum stát) ví asi tolik, co oliva o mixování Pangalaktického megacloumáku.</p>
<p>Jmenuje se Douglas Adams, měří stodevadesát a v hlavě se mu právě chystá zrodit nápad.<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>0</strong><strong>Stopařův průvodce Evropou</strong></p>
<p>Zmíněný nápad vybublal v Douglasově hlavě zcela spontánně na poli poblíž Innsbrucku. Dotyčný později důrazně popřel, že by se on sám snad na něco takového pamatoval. Ale tak to vyprávěl, takže to bychom měli začátek, pokud vůbec něco takového existuje. Když už chcete zapíchnout do některého bodu příběhu červený praporek s nápisem TADY TO VŠECHNO ZAČALO, asi ho nemůžete umístit nikam jinam.</p>
<p>Psal se rok 1971 a osmnáctiletý Douglas jezdil stopem po Evropě s kradeným výtiskem <emphasis>Stopařova průvodce Evropou</emphasis> (ani se nenamáhal „vypůjčit” si <emphasis>Evropou za 5 dolarů denně,</emphasis> protože o takových penězích se mu ani nesnilo).</p>
<p>Byl opilý. Třel bídu. Byl tak chudý, že si nemohl dovolit nocleh v hostelu (celá tato fáze je podrobně vylíčena v jeho vlastním úvodu ke <emphasis>Stopařovu průvodci Galaxií - čtyřdílné trilogii</emphasis> vydané v Anglii a ve <emphasis>Stopařské trilogii</emphasis> vydané v USA), a tak se po strastiplném dni ocitl na poli u Innsbrucku a leže naznak zíral na hvězdy. „Někdo by měl vážně napsat Sto<emphasis>pařova průvodce Galaxií,”</emphasis> pomyslel si.</p>
<p>Hned nato tenhle nápad zapomněl.</p>
<p>O pět let později, když se zoufale snažil vymyslet nějaký přijatelný důvod, proč by měl mimozeměšťan navštívit Zemi, mu tahle větička znovu vytanula na mysli. Zbytek už je historie, která bude vylíčena v této knize.</p>
<p>Ze zmíněného pole poblíž Innsbrucku se mezitím stal naprosto nezajímavý úsek dálnice.</p>
<p>„Pokud jste student nebo tak něco a nemáte na cestu autem nebo letadlem, nebo dokonce ani na vlak, nemůžete dělat nic jiného než doufat, že vám někdo zastaví a vezme vás.</p>
<p>V tuto chvíli si nemůžeme dovolit cestu na jiné planety. Nemáme lodě, kterými bychom se tam dopravili. Možná, že tam někde jsou lidé (nemám žádný vyhraněný názor na Život jinde, prostě o něm nic nevím), ale líbí se mi představa, že by se člověk mohl, byť jen občas a náhodně, někam dostat stopem.”</p>
<p>Douglas Adams, 1984<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>1</strong><strong>DNA</strong></p>
<p>Kyselina desoxyribonukleová, běžně známá pod zkratkou DNA, je základním stavebním materiálem všech živých bytostí. Struktura DNA byla objevena a rozluštěna a její význam pochopen v anglickém městě Cambridge v roce 1952. Světu bylo její tajemství zpřístupněno v březnu roku 1953.</p>
<p>Nebyla to však jediná DNA, která se v té době v Cambridgi vyskytla. O rok dříve, 11. března 1952, se v bývalém viktoriánském chudobinci narodil Douglas Noel Adams. Jeho matka byla zdravotní sestra, otec studoval postgraduálně teologii a chystal se složit kněžský slib, ale rozmyslel si to, když ho kamarádi přesvědčili, že je to příšerný nápad.</p>
<p>Když mu bylo půl roku, rodiče se odstěhovali z Cambridge, a když mu bylo pět, rozvedli se. V té době se o Douglasovi soudilo, že je trochu divný, možná i mírně retardovaný. Tou dobou se právě tak naučil mluvit, a navíc „jsem byl jediné dítě, které kdy kdo viděl s otevřenýma očima narazit do pouliční lampy. Všichni se domnívali, že se děje cosi závažného uvnitř, protože navenek to tedy rozhodně nevypadalo, že by se něco dělo!”</p>
<p>Douglas byl samotářské dítě, měl jen pár dobrých kamarádů a k tomu jednu sestru jménem Susan, o tři roky mladší než on.</p>
<p>V září 1959 začal chodit do brentwoodské školy v Essexu a vydržel tam až do roku 1970. O škole pravil: „Měli jsme tendenci produkovat spoustu mediálních hvězd. Já, Griff Rhys Jones, Noel Edmunds, Simon Bell (ten sepsal románovou předlohu Griffova a Mel Smithova proslulého a žádnými cenami neověnčeného filmu <emphasis>Blbouni z kosmu;</emphasis> zatím ještě není zrovna megahvězda, ale zato pořádá senzační večírky). Do brentwoodské školy chodilo taky hodně lidí, co dali do kupy počítač Amstrad. Zato jsme měli velmi výrazný nedostatek arcibiskupů, ministerských předsedů a generálů.”</p>
<p>Ve škole nebyl nijak zvlášť šťastný a většina jeho vzpomínek se týká jeho „zásadní snahy ulít se z her”. Přestože mu docela dobře šel kriket a plavání, fotbal hrál strašně špatně a byl „ďábelsky nešikovný na ragby - když jsem ho hrál poprvé, zlomil jsem si nos o vlastní koleno, což je docela kumšt, zvlášť ve stoje. - Ve škole nemohli přijít na to, jestli jsem strašlivě chytrý nebo strašlivě hloupý. Vždycky jsem potřeboval všechno důkladně pochopit, než jsem byl ochotný k tomu cokoliv říct.”</p>
<p>Jako kluk byl vytáhlý a neohrabaný, styděl se za to, že je tak velký. „Poslední rok na základce jsme museli nosit krátké kalhoty, a já byl tak absurdně vyčouhlý a vypadal jsem tak směšně, že má matka zažádala o speciální povolení, abych směl nosit dlouhé kalhoty. Vedení školy její žádost zamítlo s poukazem, že v dohledné době mám stejně přejít na střední školu. Nastoupil jsem na střední školu, kde mi dovolili nosit dlouhé kalhoty, jenže se ukázalo, že pro mě nemají žádné dost dlouhé. A tak jsem v prvním pololetí stejně chodil v krátkých.”</p>
<p>V té době se zajímal spíše o přírodní vědy než o humanitní předměty: „Ve věku, kdy většina kluků chce být hasičem, jsem toužil stát se jaderným fyzikem. To se mi ovšem nikdy nemohlo podařit, protože jsem plaval v aritmetice - byl jsem docela dobrý v matematice obecně, ale nešla mi aritmetika, a tak jsem se na vědu nezaměřil. Nejspíš bych býval chtěl být softwarovým inženýrem, kdybych věděl, že něco takového existuje... ale v té době ještě nebyli.”</p>
<p>Jeho koníčky se točily kolem leteckého modelářství („Doma na jedné komodě jsem měl velkou výstavu letadýlek. Nad komodou viselo velké zrcadlo, a to jednoho krásného dne spadlo a rozbilo většinu mých modelů. Od té doby jsem žádné letadlo nevyrobil, nehoda mě hrozně rozrušila, byl jsem z toho dlouho špatný. Takovouhle nesmyslnou ránu mi osud zasadil...”), hraní na kytaru a čtení.</p>
<p>„Když to zpětně hodnotím, nečetl jsem tehdy zdaleka tolik, kolik bych si dnes přál. A rozhodně ne ty správné knihy. (Až budu mít děti, udělám všechno pro to, aby četly co nejvíc. Třeba je budu mlátit, když nebudou číst.) četl jsem Bigglese a W. E. Johnsovu známou sci-fi edici - pamatuju se zejména na knížku s názvem <emphasis>Hledání dokonalé planety, </emphasis>ta mě hodně ovlivnila. Tehdy existoval jeden autor, jmenoval se Eric Leyiand, nikdo jiný ho zřejmě nezná. Ten měl hrdinu jménem David Flame, který byl pro desetileté kluky něco jako James Bond. V době, kdy jsem měl louskat sta-rouše Dickense, jsem místo toho četl Erica Leylanda. Ale tak to prostě je - dětem stejně neporučíte.”</p>
<p>Douglas byl také horlivým čtenářem časopisu <emphasis>Eagle (Orel), </emphasis>v té době nejpopulárnějšího komiksového plátku pro děti, který byl domovskou scénou sci-fi seriálu <emphasis>Dan Dare (Odvážný Dan).</emphasis> Kreslil ho výtvarník Frank Hampson a jeho námětem byly neustálé bitvy mezi Darem, pilotem kosmické lodi s mužně modelovanými čelistmi, jeho komickým parťákem Digbym a zeleným padouchem Mekonem. Právě v časopise <emphasis>Eagle</emphasis> Douglas poprvé publikoval. Když mu bylo jedenáct, otiskli mu tam dva dopisy a poslali mu (tehdy) obrovský honorář ve výši deseti šilinků za každý z nich. Povídka, kterou do časopisu zaslal, svědčí o čemsi jako rodícím se talentu.</p>
<p>O <emphasis>Alence v říši divů,</emphasis> která je často uváděna jako dílo, které ho zásadně ovlivnilo, říká: „Ano, četl jsem <emphasis>Alenku v říši divů,</emphasis> nebo spíš mi ji četli, když jsem byl malý, a já jsem to nesnášel. Opravdu mě to děsilo. Nedávno jsem se k té knížce chtěl vrátit a přečetl jsem si pár stránek, a říkal jsem si, je to hodně dobrá věc, ale stejně... Kdyby to nemělo tenhle poněkud strašidelný aspekt, na který si vzpomínám z dětství, určitě by se mi to bylo líbilo, ale ani jako dospělý jsem se nedokázal zbavit toho nepříjemného pocitu. Takže ačkoliv leckdo tvrdí, že mě Carroll hodně ovlivnil - že jsem si vybral zrovna číslo 42 a tak dál - není to pravda.”</p>
<p>Poprvé vážně zauvažoval o psaní v deseti letech: „Ve škole jsme měli jednoho učitele, jmenoval se Halford. Každý čtvrtek odpoledne jsme měli hodinu kompozice. Museli jsme napsat povídku. Byl jsem jediný, kdo kdy dostal deset bodů z deseti. Nikdy jsem na to nezapomněl. A bylo mi hrozně divné, když jsem se bavil s někým, kdo tehdy taky chodil do stejné třídy, a dozvěděl jsem se, že si všichni stěžovali, že Halford za povídky nikdy nedá slušnou známku. Prý jim řekl: ,Jen jednou jsem dal dobrou známku. Jediný člověk, kterému jsem dal deset bodů z deseti, byl Douglas Adams.' On si to taky pamatoval. To mě potěšilo. Vždycky když mám mentální blok a nemůžu psát (což je většinu času) a jenom tak sedím a nic mě nenapadá, pomyslím si:</p>
<p><image xlink:href="#_1.jpg" /></p>
<p><emphasis>Orel </emphasis>a <emphasis>Svět kluků, </emphasis>27. února 1965</p>
<p><image xlink:href="#_2.jpg" /></p>
<p>‚Ale jednou jsem přece dostal deset bodů z deseti!' Jistým způsobem mě to povzbudí daleko víc, než kdybych prodal milión výtisků toho či onoho. Říkám si: „Jednou jsem dostal deset bodů z deseti...'“</p>
<p>Jeho spisovatelská kariéra ovšem nebyla vždycky tak úspěšná.</p>
<p>„Nevím, kdy jsem poprvé pomyslel na psaní, ale bylo to docela brzy. Byl to vážně dost praštěný nápad, protože nic nenaznačovalo, že bych to kdy dokázal. Celý život mě přitahuje myšlenka být spisovatelem, ale stejně jako většinu spisovatelů mě nebaví ani tolik psaní, jako spíš mít něco napsaného. Před pár lety jsem někde našel staré školní časopisy, a tak jsem v nich zalistoval, abych zjistil, co jsem to tehdy psal. Ale nemohl jsem nic najít, což mě mátlo, až pak jsem si vzpomněl, že pokaždé, když jsem se chtěl pokusit něco napsat, prošvihl jsem termín o čtrnáct dní.”</p>
<p>Vystupoval ve školních divadelních hrách a zjistil, že ho baví hrát. („Byl jsem trochu divný herec. Některé věci mi šly samy, zato na jiné jsem nemohl ani pomyslet... Nemohl jsem například hrát trpaslíky - měl jsem spoustu problémů s rolemi trpaslíků.”) A pak, jednoho večera, právě když se díval na <emphasis>Prost Report</emphasis>[*]<emphasis>, se</emphasis> jeho ambice strávit život prospěšnou prací a stát se jaderným fyzikem, význačným chirurgem nebo profesorem anglické literatury začaly zvolna vypařovat. Douglase zaujal stodevadesáticentimetrový budoucí Python John Cleese, vystupující ve skečích, které si většinou sám napsal. „To bych taky dokázal!” pomyslel si Douglas, „jsem přece stejně velký jako on!”[**]</p>
<p>Aby se mohl stát píšícím hercem, musel ovšem psát. To mu však působilo obtíže: „Trávil jsem spousty času u psacího stroje trháním kusů papíru a nikdy jsem doopravdy nic nenapsal.” Tato nepsavost se později měla stát charakteristickým rysem Douglasovy práce.</p>
<p>Ale kostky už byly vrženy. Douglas zavrhl všechny své sny, dokonce i touhu stát se rockovou hvězdou (byl skutečně docela obstojný kytarista), a vydal se cestou herce a autora.</p>
<p>V prosinci 1970 skončil se střední školou, a díky eseji o renesanci duchovní poezie (v němž na jednom listu normalizovaného formátu smontoval dohromady Christophera Smarta, Gerarda Manley Hopkinse a Johna Lennona) vyhrál stipendium na obor anglická literatura v Cambridgi.</p>
<p>Pro Douglase bylo velmi důležité, že to byla právě Cambridge.</p>
<p>Nejen proto, že i jeho otec studoval v Cambridgi, nebo prostě proto, že se tam narodil. Chtěl se tam dostat proto, že z jisté cambridgeské studentské společnosti se rekrutovali všichni autoři a herci takových kusů jako <emphasis>Beyond the Frínge</emphasis> (Za <emphasis>okrajem), That Was the Week That Was (Co týden dal), l'm sorry l'll Read That Again (Pardon, přečtu si to znova),</emphasis> a ovšem mnozí z členů týmu <emphasis>Monty Pythonova Létajícího cirkusu (Monty Python's Flying Circus).</emphasis></p>
<p>Douglas Adams se chtěl stát jedním z Footlights (Světel ramp).<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>2</strong><strong>Cambridge a další periodicky se opakující úkazy</strong></p>
<p>Než Douglas začal studovat v Cambridgi, prošel řadou zaměstnání, která mu pak od těch dob vždy dobře posloužila na záložkách knih. Rozhodl se, že pojede stopem do Istanbulu, a aby si vydělal na cestu, pracoval jako uklízeč kurníků, pak jako pomocná síla na rentgenovém oddělení Yeovilské všeobecné nemocnice (ještě na střední škole pracoval jako lapiduch v psychiatrické léčebně).</p>
<p>Cesta sama nedopadla nijak zvlášť skvěle - do Istanbulu se sice dostal, ale pořídil si tam otravu jídlem a domů se musel vrátit vlakem. Cestou spal na chodbě, sám sebe strašlivě litoval a po návratu do Anglie byl hospitalizován. Možná, že to způsobila kombinace nemoci a práce v nemocnici, ale po návratu domů začal trpět pocitem viny, že nešel studovat medicínu.</p>
<p>„Pocházím z poněkud zdravotnické rodiny. Maminka byla ošetřovatelka, otčím byl veterinář a dědeček z otcovy strany (kterého jsem vlastně nikdy neviděl) byl vynikající glasgowský specialista na uši, nos a krk. Já sám jsem taky pracoval v nemocnicích. A vždycky jsem měl pocit, že jestli je Tam nahoře Někdo, neustále mi klepe na rameno a říká:</p>
<p>,No takl Vytáhni ten stetoskop! To bys přece měl dělat!‘ Ale já nikdy neposlechl.”</p>
<p>Douglas zamítl medicínu částečně proto, že chtěl být hercem a autorem (i když nejméně čtyři špičkoví britští píšící herci byli lékaři - Jonathan Miller, Graham Chapman, Graeme Garden a Rob Buckman), a z části také proto, že by to znamenalo vrátit se na dva roky do školy a udělat závěrečné zkoušky z úplně jiných předmětů. A tak se stalo, že začal studovat anglickou literaturu na St. John's College v Cambridgi.</p>
<p>Z akademického hlediska byla Douglasova studijní dráha o něco méně než slavná, přestože se vždy pyšnil prací, kterou napsal o Christopheru Smartovi, básníkovi 18. století:</p>
<p>„Celá léta se Smart poflakoval v Cambridgi, a byl to ze všech studentů největší ožrala a holkař, jakého tam kdy měli. Psával pokleslé revue a pil ve stejné putyce jako já. Z Cambridge přešel do Grub Street, kde působil jako nejzkorumpovanější pisálek, jakého tam kdy zažili, když tu náhle se s ním něco stalo a on prožil hlubokou proměnu a obrat k víře takže pak dělal takové věci, že třeba padl na kolena uprostřed ulice a hlasitě se modlil k Bohu. A právě za to ho šoupli do blázince, kde napsal své jediné dílo, <emphasis>Jubilate Agno,</emphasis> což je skladba stejně dlouhá jako <emphasis>Ztracený ráj,</emphasis> a navíc jde o prvý pokus psát hebrejskou poezii v angličtině.”</p>
<p>Už jako univerzitní student Douglas neustále prošvihával termíny - v průběhu tří ročníků dokázal odevzdat pouze tři eseje. To ovšem může souviset i se skutečností, že studia zaujímala slabé třetí místo v pořadí jeho zájmů, daleko z hraním a navštěvováním hospod.</p>
<p>Přestože šel do Cambridge s úmyslem stát se jedním z <emphasis>Footlights,</emphasis> nebyl s nimi spokojený, a oni s ním také ne. První pokus dostat se do Footlights byl neúspěšný - připadali mu „nafrnění a dost samolibí” a dávali mu najevo, že je „nováček”, a tak nakonec vstoupil do CULES (Cambridg University Light Entertainment Society - Společnost pro lehkou zábavu při Cambridgeské univerzitě) a předváděl drobné legrační výstupy v nemocnicích, vězeních a podobných institucích. Tyto scénky nebyly nijak zvlášť populární (zvlášť ve věznicích ne), a Douglasovi později připadal celá tahle záležitost poměrně dost trapná.</p>
<p>Při druhém pokusu si už o něco víc věřil. S kamarádem Keithem Jeffreyem šel zkusit štěstí na jeden z „kuřáckých salónků” pořádaných Footlights - byly to neformální večer kde mohl kdokoliv vystoupit na jeviště a hrát. „Právě tak jsem tehdy objevil, že existuje jeden člověk, úplně jiný ne zbytek umělecké komise Footlights. Choval se skutečně přátelsky a vstřícně, což byly přesně vlastnosti, které ostatní postrádali, zkrátka moc fajn chlápek jménem Simon Jones Dodával mi odvahy, a od té doby jsem si ve Footlights vadl čím dál tím líp.”</p>
<p>„Ale Footlights také plnili jistou velmi tradiční roli: na Vánoce, ve druhém trimestru, museli nastudovat pantomimní celovečerní program, a na konci akademického roku efektní komerční představení, v důsledku čehož si nemohli dovolit příliš riskovat.</p>
<p>Myslím, že to byl Henry Porter, profesor historie, který byl pokladníkem Footlights, kdo prohlásil, že všechna představení, která se proslavila, nebyly původní cambridgeské hry, ale následná přepracování. <emphasis>Beyond the Fringe (Za okrajem)</emphasis> nebyla původní hra Footlights. <emphasis>Cambridge C</emphasis><emphasis>ircus (Cambridgeský cirkus)</emphasis> (představení, díky němuž se poprvé proslavili John Cleese a spol.) také ne, byl to scénář přepracovaný později, když už všichni odešli z Cambridge. Takže Footlights se museli potýkat s tlakem vyvolaným tím, co měli za povinnost každý rok vyprodukovat.”</p>
<p>Douglas si rychle získal pověst, že přichází s nápady, které připadají všem ostatním naprosto nemožné. Měl pocit, že ho svazují Footlights (a skutečnost, že nikomu z Footlights nepřipadají jeho nápady nijak zvlášť legrační), a tak založil se dvěma kamarády jakousi partyzánskou revuální skupinu s názvem Adams-Smith-Adams (protože dva členové skupiny měli příjmení Adams, zatímco třetí, jak jste už možná uhodli, se jmenoval Smith[*]).</p>
<p>Jak Douglas vysvětloval: „Investovali jsme všechny své peníze - asi čtyřicet liber - do týdenního pronájmu divadla, takže jsme věděli, že to musíme dokázat. A tak jsme to napsali, zahráli, a měli jsme s tím docela slušný úspěch. To byla ohromná chvíle. Měl jsem z toho strašnou radost.”</p>
<p>Právě tehdy Douglas dospěl k nezvratnému rozhodnutí, že bude spisovatelem, což mu mělo v následujících letech způsobit nemalé útrapy a strádání.</p>
<p>Hra se jmenovala <emphasis>Several Poor PIayers Strutting and Fretting (Několik špatných herců se vytahuje a otravuje).</emphasis> Úryvek z programu zachycuje atmosféru raných výtvorů Douglase Adamse:</p>
<p>Pokud jste dočetli až na protější stránku (osoby a obsazení), nejspíš jste právě teď nedočkaví a říkáte si, kdy už asi představení začne. Tak abyste věděli, začne přesně ve chvíli, až dojdete k prvnímu slovu další věty. Pokud ještě nezačalo, čtete moc rychle. Pokud stále ještě nezačalo, čtete opravdu hodně rychle, takže vám můžeme doporučit knihu „Jak narušit svou schopnost čtení”, kterou napsal a vydal autorský kolektiv Adams-Smith-Adams. S pomocí této tenké brožurky dokážete za velmi krátkou dobu snížit svou schopnost číst prakticky na nulu. Čím více budete číst, tím pomaleji to půjde. Teoreticky se nikdy nedostanete na konec, z čehož plyne, že je to nejcennější kniha, jakou jste kdy pořídili!</p>
<p>Následujícího roku se trio Adams-Smith-Adams (posílené na scéně o ženský element v osobě Margaret Thomasové, o níž se v programu pravilo, že „začíná mít docela plné kecky toho, jak se ji neustále snaží sbalit ostatní tři, kteří jsou do ní všichni hluboce a tragicky zamilovaní”) znovu objevilo na scéně se svou druhou revue <emphasis>The Patterof Tiny Minds (Bláboly hloupých hlaviček).</emphasis> Obě hry byly populární, vyprodané a obecně považované za o něco lepší než ortodoxní výtvory Footlights.</p>
<p>K Douglasovým oblíbeným skečům z této doby patřila scénka o hradlaři na dráze, který způsobil naprostý chaos v celé jižní Anglii svou snahou názorně předvést principy existencialismu při užívání systému signalizace, a další, o které říkal, že je „těžko říct, o čem to vlastně bylo - hodně se tam mluvilo o holení koček, což je hodně absurdní, ale tenkrát nám to připadalo legrační”.</p>
<p>Krátce nato se Douglas natrvalo rozloučil s hraním, aby se soustředil na psaní. Způsobily to jeho neustálé rozepře s Footlights, a jmenovitě jejich hra na rok 1974. Sám o tom řekl: „S Footlights se totiž stalo něco, co mě pořád trápí, protože si totiž myslím, že by ta hra měla být autorská show. Ale v době, kdy jsem tam účinkoval, se z Footlights stala producentská show. Producent rozhodoval, kdo v tom bude hrát, kdo to má podle jeho přání napsat, zkrátka všichni tancovali, jak producent pískal. Myslím si, že to není správné, že je to příliš umělé. Moje roční zkušenost ve Footlights vypovídá o spoustě nesmírně nadaných lidí, kteří nikdy nedostali šanci doopravdy spolupracovat.</p>
<p>V mém případě to bylo tak, že Footlights přišli za námi - to jest za triem Adams-Smith-Adams - a řekli nám: ‚Můžeme použít veškerý materiál, co jste vy tři napsali?’, a my jsme odpověděli: ,Fajn, tak jo,‘ načež oni řekli: ‚Jenže my nechceme, abyste v tom hráli.‘“</p>
<p>Nakonec to dopadlo tak, že Martin Smith v oficiální hře hrál (spolu s Griffem Rhysem Jonesem a budoucím Fordem Prefectem Geoffreym McGivernem), ale ani jeden z Adamsů obsazen nebyl, což Douglas nikdy úplně nepřekousl.</p>
<p>Douglas mezitím jezdil stopem po Evropě a vykonával podivná zaměstnání, aby měl na zaplacení vedlejších výloh. V rámci dalšího pokusu dostat se do Istanbulu se dal najmout na stavbu stodol, přičemž se mu podařilo nabourat s traktorem. Výsledkem byla zlomená pánev, roztržená ruka a silnice poškozená natolik, že ji pak museli opravit. Znovu se octl v nemocnici, ale to už věděl, že je příliš pozdě na to stát se lékařem.</p>
<p>V létě 1974 odešel z Cambridge, mladý, sebevědomý, přesvědčený, že mu svět leží u nohou a že je mu souzeno změnit tvář komedie na celém světě.</p>
<p>Byla to pravda, a on to dokázal. V té době to tak ovšem zrovna nevypadalo.<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>3</strong><strong>Léta na poušti</strong></p>
<p>Po skončení studií v Cambridgi začal Douglas občas pracovat jako pomocná kancelářská síla (zakládal spisy) a mezitím se snažil přijít na to, jak naložit se zbytkem života. Napsal spoustu skečů pro <emphasis>Week Ending (Konec týdne) -</emphasis> pravidelný rozhlasový pořad satiricky reflektující události uplynulého týdne, hlavně politické. Vinou jeho neschopnosti psát na objednávku a také skutečnosti, že jeho skeče, ač mnohé skutečně vtipné, se tak diametrálně lišily od všeho, co kdy bylo v tomto pořadu odvysíláno, že se téměř žádný z nich do éteru nedostal.</p>
<p>Toho roku nejenže pravidelná každoroční hra Footlights pronikla do West Endu - poprvé po dlouhé době, ale dokonce ji přenášela i televize (Adams s láskou vzpomínal na obrovskou sumu 100 liber, kterou mu vyplatili za práva na televizní vysílání jeho skečů), a později vyústila v seriál <emphasis>Oh</emphasis> <emphasis>No it isn't (Ne, to snad ne),</emphasis> který však měl krátký život. Hra byla, řečeno Adamsovými slovy, „děsivý propadák”, ale spousta bývalých členů Footlights se na ni přišla podívat.</p>
<p>Mezi nimi byl i Graham Chapman. Byl to stoosmdesátiosmicentimetrový doktor, který se místo praktikování medicíny stal součástí týmu Monthy Python (hrál krále Artuše ve filmu <emphasis>Monty Python and the Holy Grail (Monty Python a Svatý Grál) a</emphasis> Briana v <emphasis>Monty Python‘s Life of Brían (Monty Pythonově Životu Briana).</emphasis> V té době byla budoucnost skupiny Monty Python nejistá, její členové se vydávali různými směry a experimentovali s vlastními projekty. Chapmanovi se líbila Adamsova práce, a tak ho pozval na skleničku. Douglas přišel na skleničku, pěkně si poklábosil, a zahájil tak autorské partnerství, které mělo trvat následující rok a půl. Vypadalo to, že udělal štěstí - ve dvaadvaceti letech spolupracoval s jedním ze špičkových britských komiků.</p>
<p>Bohužel jen nemnohé z projektů, na nichž Douglas s Grahamem pracovali, spatřily světlo světa.</p>
<p>Jeden z těch, kterým se to podařilo - nebo alespoň málem podařilo - se jmenoval <emphasis>Out of the Trees (Zpoza stromů), </emphasis>televizní pořad sestavený ze skečů, v nichž hrál Chapman a Simon Jones. Byl odvysílán jen jednou, pozdě v noci na BBC 2 bez jakékoliv publicity, nebyly o něm napsány žádné recenze, a tím skončil.</p>
<p>„Můj oblíbený moment v tomhle pořadu je krásná scénka o čingischánovi, který se stal tak mocným, důležitým a úspěšným dobyvatelem, že už vlastně vůbec neměl na dobývání čas, protože se neustále musel scházet se svými finančními poradci a tak dále - do jisté míry vycházela z toho, co si Graham neustále mumlal o ostatních Monty Pythonech. Měl jsem tenhle skeč moc rád.[*]</p>
<p>Druhá epizoda pořadu <emphasis>Out of the Trees</emphasis> nebyla nikdy ani natočena, přestože tam byly docela pěkné věci. Můj oblíbený skeč se jmenoval ‚Treska v Etonu‘, a byl o tom, jak do Etonu přijali tresku, aby dali najevo, že dávají rovné šance všem. Treska ovšem byla strašně šikanovaná, a vlastně se ukázalo, že má bohatého poručníka, takže to celé bylo k ničemu.”</p>
<p>Jestliže <emphasis>Out of the Trees</emphasis> nebylo zrovna úspěšné, pak <emphasis>Ringo Starr show</emphasis> byl ještě o něco méně pozoruhodný pořad. Nedostal se ani do stadia pilotní epizody. Měla to být sci-fi komedie, v níž vystupoval Ringo Starr jako řidič, který nosí svého šéfa na zádech. Jednoho dne se objeví létající talíř a Ringo je omylem nadán schopnostmi svých dávných předků - cestovat v kosmu, aranžovat květiny a zničit vesmír mávnutím ruky. [**]</p>
<p>Měl to být hodinový televizní pořad v americkém stylu, ale projekt zcela propadl. Douglas na něj vzpomínal s láskou a později použil jeden z nápadů ve <emphasis>Stopařově průvodci - </emphasis>šlo o golgafrinčamskou Archu B. Dalším z projektů z té doby, souvisejících s Chapmanem, byla spolupráce na záznamu <emphasis>Svatého grálu.</emphasis> Douglas pro tento projekt napsal scénku, která pak prošla několikerým přepracováním, původně v ní šlo o exhumaci mrtvoly Marilyn Monroe, která má hrát ve filmu...</p>
<p>Douglas také pomáhal s psaním („málem kvůli tomu došlo na facky”) některých částí Chapmanova životopisu s názvem <emphasis>A Liar’s Autobiography (Autobiografie lháře).</emphasis> Byl spoluautorem epizody seriálu <emphasis>Doctor on the Go (Doktor n</emphasis><emphasis>a roztrhání).</emphasis> Byl to právě jeho příspěvek (byť ne rozhodující) ke scénáři filmu a dvě epizodní role v posledním dílu seriálu <emphasis>Monty Python's Flying Circus (Monty Pythonův Létající cirkus), </emphasis>co o pět let později pomohlo <emphasis>Stopařovu průvodci</emphasis> prorazit v Americe, kde byl Douglas uváděn jako člen týmu Monty Pythonů. (Pro puntičkáře, případně lidi, které to zajímá:</p>
<p>Douglas hrál chirurga ve skeči, který nikdy nezačne, a dále vystupoval ve scéně, kdy jakýsi hadrář s bryčkou taženou koněm obchází dům za domem a prodává nukleární střely. Douglas hrál jednu z pištících dámiček, kterým Pythoni říkali „pepřenky”.)</p>
<p>V tomto bodě stojí za zmínku, že si vskutku moc peněz nevydělal. Nájem (17 liber týdně) hradil z přečerpaného účtu. Nebyl zrovna šťastný. Spolupráce s Grahamem Chapmanem zdaleka nebyla tím úžasným ternem, jak se zpočátku zdálo, byl to dokonce takový neúspěch, že vyvolal v Douglasovi dojem, že je čtyřiadvacetiletý ztroskotanec. Spolupráce zkrachovala z mnoha důvodů, mezi jinými i v důsledku Chapmanových tehdejších problémů s alkoholem, Douglasova vzrůstajícího nedostatku peněz, nejistoty ohledně budoucnosti <emphasis>Monty Pythonova Létajícího cirkusu</emphasis> a docela obyčejné smůly.</p>
<p>Asi tak v době, kdy se Adams s Chapmanem konečně rozešli, byl Douglas pozván do Cambridge, aby režíroval revue Footlights na rok 1976. V minulosti bývalo režisérovým úkolem jezdit do Cambridge každý víkend po dobu dvou až tří měsíců, vzít cokoli, co Footlights do té doby zplodili, trochu to učesat a profesionálně to nastudovat.</p>
<p>Naneštěstí pro Douglase došlo během dvou let, které uplynuly od chvíle, kdy opustil Cambridge, k neblahé změně:</p>
<p>klubovna Footlights, která bývala organizačním centrem celé společnosti, byla zrušena a na jejím místě vyrostlo nákupní středisko. Footlights byli vykořeněni a vyhnáni do bezdomoví a téměř přestali existovat.</p>
<p>„Zatímco za mých časů, ještě v roce 1974, bylo nutno svádět obrovské boje, obstát v ohromné konkurenci, aby se člověk do společnosti vůbec dostal, v roce 1976 jsem prakticky musel obcházet lidi, klepat na dveře a říkat: ‚Promiňte, neslyšeli jste náhodou o Footlights a nechtěli byste třeba hrát v jejich revue k Májovému týdnu?‘ Bylo to hrozné. Sehnal jsem pár lidí - Jimmy Mulvillea a Rory McGratha z <emphasis>Who Dares Win (Kdo si troufá vyhrál),</emphasis> Charlese Shaughnessyho, který je dnes v Americe hvězdou seriálu s názvem Days <emphasis>of Our Lives (Dny našich životů) -</emphasis> a výsledná hra měla některé docela dobré momenty, ale bylo jich málo a mezi nimi byly příliš velké mezery, a celá ta záležitost byla prostě bída a utrpení. Musel jsem vařit z vody. Když to skončilo, byl jsem úplně demoralizovaný a vyčerpaný.”</p>
<p>V této době se Douglas vydal s Johnem Lloydem, Davidem Renwickem a dalšími do Edinburghu na festival s hrou nazvanou <emphasis>The Unpleasantness of Something</emphasis> <emphasis>Close</emphasis> <emphasis>(Nepříjemnost čehosi blízkého),</emphasis> pro kterou měl napsat pár skečů i Andrew Marshall. Projekt nevydělal vůbec nic a Douglasův roční příjem se teď blížil částce 200 liber. Záporná částka na přečerpaném účtu činila zhruba 2000 liber.</p>
<p>Se svým spolubydlícím Johnem Lloydem se pustil do práce na námětu na film pro společnost Stigwood Organisation. Měla to být sci-fi komedie založená na Guinessově knize rekordů - ale díky přístupu dotyčné společnosti v duchu „A kdo je vlastně John Lloyd? A kdo je vlastně Douglas Adams?” se myšlenka nikdy nerealizovala. Společně také napsali pilotní díly k televizní situační komedii, která měla nést název <emphasis>Snow Seven and the White Dwarfs</emphasis> (velmi přibližně přeloženo <emphasis>Sedm Sněhurek a bílí trpaslíci)</emphasis> a pojednávala o dvou astronomech, kteří žijí zcela osaměle v observatoři na vrcholu Mount Everestu. („Základní myšlenkou bylo minimum herců, minimalistická scéna v minimálním počtu prostředí, pokoušeli jsme se uspět s tím, že to bude hodně levné. Stejně nám to nepomohlo.”)</p>
<p>A tak demoralizovaný a zcela švorcový Douglas odpověděl na inzerát v <emphasis>Evening Standardu a</emphasis> stal se bodyguardem rodiny bohatého arabského naftaře, což obnášelo noc co noc dvanáctihodinové vysedávání v obleku před hotelovými pokoji a úprk v případě, že by se někdo objevil a mával pistolí či granátem. (Pokud je známo, nikdo takový se nikdy nevyskytl.) Dotyčná rodina měla příjem dvacet milionů liber denně, což Douglasovu morálku nijak nevylepšilo, i když zde načerpal spoustu anekdotických příhod a mohl si připsat další profesi do životopisů na záložkách.</p>
<p>„Vzpomínám si, jak se jednou skupina členů téhle rodiny vydala v Dorchestru do hotelové restaurace. Číšník jim přinesl jídelní lístek a oni na to: ,To si dáme.’ Chvíli trvalo, než mu došlo, že tím mysleli celý jídelní lístek, menu neboli a la carte, což obnášelo jídlo asi za tisíc liber. A tak jim to číšníci donesli, oni si od každého trochu zobli a pak šli zase na pokoj. Potom si poslali jednoho ze sluhů, aby jim donesl pytel hamburgerů, což byla jejich skutečná mánie.”</p>
<p>Veškeré Douglasovy pokusy přesvědčit televizní producenty, že komediální sci-fi seriál by nemusel být tak špatný nápad, skončily neúspěchem. Dluh na jeho účtu dosahoval obrovských hodnot. Neměl na nájem. Téměř se mu podařilo přesvědčit sebe sama, že není spisovatel, nikdy nebude, a že potřebuje „pořádné zaměstnání”. Blížily se Vánoce roku 1976 a Douglas Adams v těžké depresi odjel domů k matce do Dorsetu, kde alespoň nemusel platit nájem, aby tam následující půlrok pobýval s tím, že do Londýna bude zajíždět podle potřeby.</p>
<p>Byl čtyřiadvacetiletý ztroskotanec.<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>4</strong><strong>Pojídání kyselých okurek, chůze pozpátku a tak dále</strong></p>
<p>John Lloyd je dnes patrně nejvýznamnější producent britské komediální scény. Mezi jeho úspěchy patří <emphasis>Not the Nine O'Clock News (Ne zprávy v devět), Black Adder (Černá zmije) </emphasis>a <emphasis>Spitting</emphasis> <emphasis>Image (Věrná podoba).</emphasis> Byl také spoluproducentem televizní podoby seriálu <emphasis>Stopařův průvodce a</emphasis> spolu s Douglasem Adamsem napsal pátou a šestou epizodu původního rozhlasového seriálu. Společně pak ještě napsali <emphasis>The Meaning of Liff (Smysl</emphasis> <emphasis>Životic</emphasis>), o němž bude řeč později.</p>
<p>Lloyd byl členem Footlights v roce 1973. Původně měl v úmyslu stát se právníkem, ale nakazil se zábavním průmyslem, a tak po dokončení univerzity pracoval jako spisovatel na volné noze a také jako producent v rádiu BBC v sekci zábavných programů.</p>
<p>Je to fenomenálně vytížený člověk. Když jsem s ním jednoho pondělního rána o deváté ve studiu <emphasis>Věrné podoby </emphasis>v londýnské čtvrti Limehouse Docks dělal rozhovor pro tuto knihu, jen stěží jsme se vtěsnali do jeho nabitého programu, a zvenčí na něj přitom přes skleněnou přepážku gestikulovali další lidé s naléhavými problémy.</p>
<p>„Znal jsem Douglase, i když ne moc dobře, už na univerzitě. Byl jsem na koleji Sv. Trojice, kdežto on na Sv. Janu, což je sousední kolej. Douglas napsal některé z nejnelegračnějších skečů, které kdy kdo viděl na scéně Footlights - alespoň podle lidí z Footiights. Psával hodně dlouhé skeče... vzpomínám si na jeden o stromě a na jiný o poštovní schránce. Vždycky se přihlásil na kuřáckých salóncích Footlights a nudil publikum dlouhými a značně únavnými skeči, které v té době nebyly ve Footlights nadšeně přijímány, protože všechno, co tam tehdy dělali, bylo založeno na zpěvu a tanci.</p>
<p>A tak se dal dohromady s Martinem Smithem a s Willem Adamsem a společně nastudovali dvě naprosto skvělé školní revue, při kterých měli sál nabitý. Já jsem v té době účinkoval ve školních revuích na Sv. Trojici. (Footlights v té době byli banda teploušů - měli ten svůj příšerný klub, kde se scházeli, a všichni do jednoho napodobovali Noela Cowarda. Ale když jim tuhle boudu zbourali a postavili tam parkoviště, Footlights byli donuceni kočovat a začali přitahovat širší spektrum lidí.)</p>
<p>Mělo se za to - hlavně Douglas měl za to - že revue z dílny Adams-Smith-Adams jsou mnohem lepší než programy Footlights - a taky že byly. Měli tam jeden úžasně vtipný výstup během přestávky, kdy strašně zdlouhavě vykládali vtipy, aby vypudili diváky z hlediště do baru.</p>
<p>Párkrát jsem se s Douglasem potkal na večírcích, ale teprve když jsem dostudoval, chodívali jsme spolu do jednoho hamburgrového baru v Notting Hillu a ládovali jsme do sebe spousty hamburgrů, a tehdy jsme se znali opravdu dobře. Nakonec jsme si společně pronajali byt.</p>
<p>Pracoval jsem v rádiu jako producent a Douglas dělal různé věci, například psal dohromady s Grahamem Chapmanem - což byla naprosto bizarní záležitost, protože se vždycky bezprecedentně spráskali. Graham měl ve svém domě jeden pokoj věnovaný pouze ginu - byly tam jen láhve od ginu rozestavené kolem stěn (později se stal abstinentem). Když jsem pracoval v rádiu BBC, občas jsem tam přes oběd zašel. Dali si nejdřív pár ginů před obědem a pak se vydali do hospody, kde vyluštili kdejakou křížovku ve všech novinách. Pak se ožrali jak dogy a obvykle to skončilo tím, že Graham vytáhl svoje nádobíčko a položil ho na barpult... bylo to docela zábavné.</p>
<p>Když jsem skončil v práci, šel jsem domů, a Douglas se mezitím mnohokrát vykoupal, dal si spoustu hrnků čaje a snědl všechno jídlo, a pak jsme celé večery posedávali a psali. Bydleli jsme tři v jednom domku: moje přítelkyně, Douglas a já. Pracoval jsem na plný úvazek, ale Douglas třel bídu, byl strašně chudý a čím dál tím víc na suchu, a dluh na jeho účtu rostl a rostl a on byl čím dál tím zoufalejší. Měli jsme soustu různých projektů: Douglas s Grahamem napsali námět k filmu podle <emphasis>Guinessovy knihy rekordů,</emphasis> který byl přijat, a tak jsme se Douglas a já do toho pustili. Docela se nám to povedlo - společnosti Stigwood Organisation se to líbilo, takže nás pozvali na Bermudy, kde jsme to měli všechno probrat, a my jsme byli neuvěřitelně natěšení. Bylo to strašné zklamání. Už se nikdy neozvali a za práci jsme nedostali ani halíř.</p>
<p>Měla to být sci-fi o mimozemšťanech, kteří byli nejagresivnější rasou v celém vesmíru, a těm se dostane do rukou výtisk <emphasis>Guinessovy knihy rekordů,</emphasis> a tak se okamžitě vydají sem k nám a chtějí všechny porazit v řeckořímském zápasu, boxu, šlapání lidem na kuří oka a podobně. A Spojené národy (vzpomínám si, že John Cleese měl hrát generálního tajemníka OSN) souhlasí, že se bude soutěžit, ale chtějí soutěžit ve všech těch nesmyslných disciplínách jako pojídání kyselých okurek, chůze pozpátku a tak dál. A tak uspořádají olympiádu podle <emphasis>Guinessovy knihy rekordů,</emphasis> a mimozemšťani zvítězí ve všech rozumných disciplínách, jenže prohrají ve všech těch pitominách.</p>
<p>Pak jsme se rozhodli přestěhovat do Roehamptonu. Byli jsme ohromně spokojení, dokud jsme nezačali inzerovat, že hledáme čtvrtého do našeho domku, načež se u nás vystřídala sbírka podivínů. Jeden byl obzvlášť divný - když jsme jednoho dne přišli z práce, zjistili jsme, že vytrhal všechny koberce (dům jsme měli pronajatý od jedné stařenky) a vyházel je oknem ven s odůvodněním, že byly „cítit”. Pohár přetekl, když jsme zase jednou pňšli domů a shledali, že pořezal motorovou pilou živý plot před domem, protože, jak tvrdil, byl neupravený.</p>
<p>V té době jsem produkoval <emphasis>Week Ending (Konec týdne) </emphasis>a neustále jsem se snažil donutit Douglase, aby něco napsal. Psal jsem tehdy spoustu narychlo nahozených věcí pro nejrůznější komediální pořady, jen Douglas pořád nic. Myslel jsem si tehdy, že člověk musí být schopný napsat cokoli. Já jsem to dokázal, ale on ne - anebo nechtěl. Uchytil jsem se docela snadno a nutil jsem Douglase, aby psal scénky do <emphasis>Week Ending.</emphasis> Napsal jeden ohromně legrační skeč o Johnu Stonehouseovi, založený na nápadu, že hrdina neustále předstírá, že je mrtvý, ale do toho pořadu se to nehodilo. Bylo to mimořádně legrační, ale nehodilo se to tam.</p>
<p>Pak jsme se rozešli každý svou cestou. Byl jsem producentem v rádiu. On byl neúspěšný autor. Presto jsme zůstali dobrými kamarády. Ale Douglas byl v té době na pokraji zoufalství a byl úplně švorc (když si chtěl dát panáka, musel jsem mu ho koupit). Začal se ucházet o místo v lodní dopravě v Hongkongu a podobně, protože úplně vzdal snahu být spisovatelem.</p>
<p>A pak se na scéně objevil Simon Brett...”<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>5</strong><strong>Když stopnete hvězdu</strong></p>
<p>„1976 byl můj nejhorší rok. Usoudil jsem, že jsem beznadějně špatný autor a že si psaním nikdy nevydělám ani pětník. Ztrácel jsem naději a připadal jsem si bezmocný, bez možností. Přečerpal jsem účet a všeobecně to se mnou vypadalo špatně.</p>
<p><emphasis>Stopařův průvodce</emphasis> pro mě znamenal kromě jiného to, že jsem se z toho všeho vypsal. Byl jsem překvapen a potěšen, když jsem zpočátku dostával spousty dopisů přibližně v tomhle duchu: ,Byl jsem v příšerné depresi a hrozném duševním stavu, dokud jsem si nesedl a nepřečetl vaši knihu. Ukázala mi, jak z toho zase ven.' Napsal jsem tu knížku pro sebe, abych se z toho dostal, a zdá se, že posloužila ke stejnému účelu i spoustě dalších lidí. Neumím si to vysvětlit. Možná jsem nedopatřením napsal příručku svépomoci.”</p>
<p>Je tu ovšem řada lidí, bez kterých by se <emphasis>Stopařův průvodce,</emphasis> alespoň v té podobě, v jaké ho známe, nikdy nenarodil.</p>
<p>John Lloyd je jedním z nich, Geoffrey Perkins je další. Ze všech nejdůležitější byl ale nepochybně Simon Brett, který v roce 1976 pracoval jako produkční humoristického pořadu Rádia 4 <emphasis>The Burkiss Way (Burkissova metoda).</emphasis> Simon Brett si zaslouží více prostoru, než mu v rámci této knihy můžeme věnovat. Byl producentem a režisérem v rádiu i v televizi. Byl autorem rozhlasových i televizních pořadů tak různorodých jako <emphasis>Frank Muir Goes Into... (Frank Muir se pouští do... )</emphasis> a kultovního pořadu <emphasis>After Henry</emphasis> (<emphasis>Po Henrym).</emphasis> Jako autor je nejznámější svými detektivkami, především těmi, v nichž Charles Paris (mizerný herec, ale skvělý detektiv) řeší záhadné vraždy. Tyto detektivky by se svým přesným a nemilosrdně satirickým líčením života v televizi, rádiu a divadle v dnešní Británii měly být povinnou četbou pro každého, kdo se zajímá o prostředí, z něhož <emphasis>Stopařův průvodce </emphasis>vyrostl. Napsal spoustu humoristických knih a některé zajímavé parodie, mezi jinými i své vlastní pokračování molesworthovských knížek od Geoffreyho Willana a Ronalda Searlese.</p>
<p>Brett se seznámil s Adamsem díky Johnu Lloydovi, který byl sám v té době pomocníkem produkce v rádiu. Jak mi vysvětlil, od samého začátku cítil, že „Douglas je nedoceněný talent. Měl jsem ho k tomu, aby psal pro <emphasis>Week Ending (Konec týdne),</emphasis> protože pro svůj humor neměl žádný jiný ventil, ale nebyla to jeho parketa. Požadavky politické satiry člověka můžou hodně omezovat. Pak jsem začal dělat <emphasis>The Burkiss Way (Burkissovu metodu),</emphasis> pro kterou napsal pár skečů - jeden z nich byl ‚Brífink Kamikadze‘, jiný byl parodií na von Dánikena, o tom, jak svět stvořila střapatá koťata v kravatách zpívající ,Raindrops Keep Falling On My Heaď (Déšť padá na mou hlavu).”</p>
<p>Brett byl natolik důvtipný, aby pochopil, že Adams potřebuje vlastní pořad, místo aby se snažil vtěsnat tak zvláštní talent do žánru, který mu nesedí. A tak se 4. února 1977 Douglas vydal do Dorsetu na návštěvu k Simonovi, který chtěl slyšet, jestli má nějaké nápady na komediální pořad.</p>
<p>Po celou dobu, co se Douglas snažil prodat svůj nápad na komediální sci-fi seriál nejrůznějším televizním producentům, kteří neměli ani v nejmenším zájem, mu nikdy ani nepřišlo na mysl, že by něco podobného mohlo existovat v rozhlasové verzi. Měl totiž pocit, že rádio je příliš konzervativní médium, než aby se o něco takového zajímalo. A tak nápady, které Simonovi zpočátku nabízel, byly velmi konzervativní. A pak...</p>
<p>A pak se různé verze příběhu liší. Pokud se Douglas pamatoval, Simon řekl: „Ano, to jsou sice moc pěkné nápady, ale já jsem vždycky chtěl dělat sci-fi komedii.” Podle Bretta to byl Douglas, kdo s tím první přišel, a on s tím souhlasil. Ve výsledku je to celkem jedno. Téma bylo nadhozeno, oba byli nadšení a Douglas se odporoučel s tím. že příště přijde s konkrétním nápadem.</p>
<p>Zárodečnou ideu měl Douglas už delší dobu v šuplíku: „Bylo to o tom, že jednomu chlápkovi zbourají dům, načež je ze stejných důvodů zbourána Země. Rozhodl jsem se napsat šestidílný seriál, přičemž v každém dílu je Země demolována, ale pokaždé z jiných důvodů. Mělo se to jmenovat <emphasis>The Ends of the Earth (Konce Světa).</emphasis> Pořád si myslím, že to není špatný nápad.</p>
<p>Ale když jsem se potýkal s příběhem prvního dílu, napadlo mě, že aby měl celý seriál nějakou perspektivu, měl by na Zemi být někdo odjinud, kdo ví, co se vlastně děje. A pak jsem si vzpomněl na titul, který mě napadl, když jsem v roce 1971 ležel na poli v Innsbrucku, a řekl jsem si, tak dobře, bude to terénní průzkumník pro <emphasis>Stopařova průvodce Galaxií.</emphasis> A čím víc jsem na to myslel, tím víc mi to připadalo jako slibný spojovací motiv pro seriál, na rozdíl od <emphasis>Konců Světa,</emphasis> které by byly vlastně jen sérií různých příběhů.”</p>
<p>Adams tedy napsal třístránkový náčrt první epizody <emphasis>Stopařova průvodce Galaxií a</emphasis> k tomu ještě stránku plánů na další pokračování (jak uvidíte, od příchodu na vogonskou loď téměř nic nezůstalo stejné)[*]. Náčrt, i se jménem „Aleric B.” na poslední chvíli přeškrtnutým a nahrazeným „Arthurem Dentem” nadepsaným nad ně, byl postoupen oddělení BBC pro tvorbu programů. Douglas měl štěstí, že měl v této skupině dva spojence: Simona Bretta a Johna Simmondse, šéfa produkce, který, ač sám značně konzervativní, byl velkým fandou Douglasova skeče „Brífínk kamikadze” pro <emphasis>The Burkiss Way (Burkissovu metodu).</emphasis></p>
<p>---------------------------------------------------------------------<strong>KAMIKADZE</strong></p>
<p>Divoké víření Flamenca trvající delší dobu.</p>
<p>HLAS: Japonsko 1945</p>
<p>Znovu Flamenco.</p>
<p>Japonsko!</p>
<p>FLAMENCO POKRAČUJE. NEURČITĚ TUŠÍME, ŽE VYPRAVĚČ JDE KE KAPELE A NAPADNE TŘEBA PIANISTU. OZVOU SE VÁHAVÉ ZVUKY JAPONSKÉ HUDBY A VZÁPĚTÍ USTANOU.</p>
<p>HLAS: Díky. Japonsko 1945. Závěrečné dějství války právě začínalo. Japonský národ byl v zoufalé situaci... Neřekl jsem, abyste přestali hrát. (ZNOVU PŘEJDE KE KAPELE.) Hele, tak o co jde? Je to kvůli penězům, že? (OPĚT SE OZVE FLAMENCO.) Ne, flamenco sem prostě nepatří! Co tím chcete říct, že má jednodušší akordy? Podívejte se, sehnal jsem vám všechny tyhle japonské nástroje, tak co kdybyste na ně něco zahráli? (KRÁTKÝ ÚTRŽEK FLAMENCA NA JAPONSKÉ NÁSTROJE.) No dobře, budeme si o tom muset promluvit. A vy hoši, (JEDNAJÍCÍ POSTAVY JSOU TEĎ PŘÍMO NA SCÉNĚ) se nedejte rušit.</p>
<p>VÝPRAVA SE SKLÁDÁ Z LAVICE V MÍSTNOSTI URČENÉ K BRÍFINKU, NA NÍŽ SEDÍ PILOT KAMIKADZE V LETECKÉ KOMBINÉZE A SE SLUCHÁTKY NA HLAVĚ. NA LAVICI VEDLE NĚJ JSOU VYROVNÁNA SLUCHÁTKA MNOHA DALŠÍCH PILOTŮ, PATRNĚ ZESNULÝCH. VELITEL SE POSTAVÍ DO POZORU A CHYSTÁ SE OSLOVIT „ÚČASTNÍKY SCHŮZE”.</p>
<p>VELITEL: Všichni znáte cil tohoto letu. Je to let kamikadze. Vaší svatou povinností je zničit lodě amerického letectva v Pacifiku. Bude to znamenat smrt pro jednoho každého z vás. Včetně vás.</p>
<p>PILOT: Mě, pane?</p>
<p>VELITEL: Ano, vás. Jste pilot kamikadze?</p>
<p>PILOT: Ano, pane.</p>
<p>VELITEL: Co jste?</p>
<p>PILOT: Pilot kamikadze, pane.</p>
<p>VELITEL: A co je vaší povinností jako pilota kamikadze?</p>
<p>PILOT: Položit život za císaře, pane!</p>
<p>VELITEL: Kolika letů jste se zúčastnil?</p>
<p>PILOT: Devatenácti, pane.</p>
<p>VELITEL Aha, ano, mám tady hlášení o vašich předchozích letech. (LISTUJE POSTUPNĚ VŠEMI ZÁZNAMY.) Tak se na to podíváme. Nemohl najít cíl, nemohl najít cíl, zabloudil, nemohl najít cíl, zapomněl si vzít sluchátka, nemohl najít cíl, nemohl najít cíl, sluchátka mu spadla přes oči, nemohl najít cíl, vrátil se s bolením hlavy...</p>
<p>PILOT: Sluchátka byla příliš utažená, pane.</p>
<p>VELITEL: ...závrať, nemohl najít cíl, a u všech zbylých také, nemohl najít cíl. Nepřipadá mi, že byste se moc snažil ho najít.</p>
<p>PILOT: Ale ano, pane, hledal jsem ho všude!</p>
<p>VELITEL: Víte, není tak těžké udržet v hlavě, že máme špičkovou výzvědnou jednotku, jejímž úkolem je říct vám, kde najdete cíl.</p>
<p>PILOT: Vrte, pane, není to vždycky přesné, někdy můžete hledat celé hodiny a nezahlédnete ani jedinou letadlovou loď.</p>
<p>VELITEL: A kde přesně jste ty letadlové lodě hledal?</p>
<p>PILOT: Ehm, víte pane...</p>
<p>VELITEL: (LISTUJE HLÁŠENÍMI.) ...Chci říct, že jsem si například všiml, že jste víceméně ignoroval moře. Byl bych si myslel, že moře je docela slibná oblast.</p>
<p>PILOT: Ano, pane...</p>
<p>VELITEL Což vzdušný prostor přímo nad Tokiem není. A kromě toho...</p>
<p>PILOT: Ano, pane?</p>
<p>VELITEL Vynechte přehlídku.</p>
<p>PILOT: To je nespravedlivé, pane. Letěl jsem nad mořem mockrát. Vlastně jsem jednou zaútočil na letadlovou loď.</p>
<p>VELITEL A, ano, tady mám podrobnosti o vašem „útoku”. Let číslo devatenáct. Tady to máme. Start v 05:00 hodin, přelet do oblasti cíle, pěkný začátek. Cíl spatřen v 05:20 hodin, fajn, vystoupil do výše 2000 metrů, připravil se k útoku, letěl střemhlav dolů a úspěšně... <emphasis>přistál</emphasis> na cíli.</p>
<p>PILOT: Musel jsem čůrat, pane. Nějak jsem si to špatně spočítal. Ale hned jsem zase odstartoval, pane. A dobře jsem udělal - jeden z vašich hochů to do ní napálil. Chudák, neměl nejmenší šanci.</p>
<p>VELITEL: Cože?</p>
<p>PILOT: Ne, pane - a to mě skutečně rozlítilo, tak jsem si řek, že jim to nandám - chtěl jsem ho fiknout a mrsknout jim to oknem do jídelny - to by je naučilo.</p>
<p>VELITEL: Cože jste chtěl udělat?</p>
<p>PILOT: Rozpárat ho, a tady ho máte, fijú - bum, plácnout jim ho rovnou do snídaně. Však oni by už pochopili, že to myslíme vážně, pane.</p>
<p>VELITEL: Co že jste chtěl rozpárat a plácnout jim to do snídaně?</p>
<p>PILOT: Břicho, pane. Jojo, rád bych viděl, jak by se tvářili, až by jim ta hromada ty hnusný matlanice přistála rovnou v...</p>
<p>VELITEL: Moment... moment, musím si to trochu ujasnit. Vy jste chtěl rozpárat...</p>
<p>PILOT: Svoje břicho, ano, pane, kamikadze... (PŘEDVEDE GESTEM HARAKIRI.)</p>
<p>VELITEL Vy jste si chtěl rozpárat břicho a... hodit ho na nepřítele?</p>
<p>PILOT: Ano, rovnou na ty šmejdy, pane.</p>
<p>VELITEL: Měl jste k tomu nějaký zvláštní důvod?</p>
<p>PILOT: Zemřít za císaře, pane.</p>
<p>VELITEL: A k čemu by to bylo dobré?</p>
<p>PILOT: Vyvolal bych v nepříteli pocit viny, pane.</p>
<p>(Scénář k rozhlasovému pořadu „Brífink kamikadze”)</p>
<p>---------------------------------------------------------------------</p>
<p>BBC schválilo výrobu pilotní epizody 1. března 1977 a 4. dubna Douglas dokončil první verzi scénáře. Byl to v podstatě <emphasis>Stopařův průvodce,</emphasis> jak ho dnes známe - až na pár výjimek, z nichž nejdelší a nejpozoruhodnější je Fordova promluva o paralelních vesmírech, která obsahuje postupně rozrušovaný důvod, proč Ford Arthura vlastně zachránil. (Původně měl Arthura rád a chtěl ho naverbovat jako kolegu průzkumníka pro <emphasis>Průvodce,</emphasis> ale když Douglas dospěl k psaní počítačové hry, nechtěl už Ford nic jiného, než vrátit Arthurovi ručník a vypadnout ze Země, než ji zdemolují.)</p>
<p>Byl tu také mnohem delší dialog mezi Arthurem a panem Prosserem, zástupcem městské rady; tenhle dialog byl poté moudře zkrácen, protože styl humoru odpovídal spíše stylu Monty Pythonů než samotného Adamse.</p>
<p>---------------------------------------------------------------------</p>
<p>PROSSER: Ale tu vyhlášku jste našel, ne?</p>
<p>ARTHUR: Ano. Byla vyvěšená na dně zrušené registračky, která byla nacpaná na nepoužívaném záchodě, a na dveřích byla cedule „Pozor leopard”. Nechtěli jste náhodou někdy dělat v reklamě?</p>
<p>PROSSER: Stejně to není moc hezký dům.</p>
<p>ARTHUR: Mně se zrovna líbí.</p>
<p>PROSSER: Pane Dente, klidně se můžete pošklebovat obecnímu úřadu.</p>
<p>ARTHUR: Já? Já se přece nepošklebuju.</p>
<p>PROSSER: Říkal jsem, že se klidně můžete pošklebovat obecnímu úřadu...</p>
<p>ARTHUR: No dobře, možná jsem se trochu poškleboval.</p>
<p>PROSSER: Dovolíte, abych pokračoval?</p>
<p>ARTHUR: No prosím.</p>
<p>PROSSER: Klidně se můžete pošklebovat obecnímu úřadu...</p>
<p>ARTHUR: To má být to vaše pokračování?</p>
<p>PROSSER: Jistě! Říkal jsem...</p>
<p>ARTHUR: Aha, promiňte, já jen že mi to připadalo, že říkáte pořád dokola to samé.</p>
<p>PROSSER: Pane Dente!</p>
<p>ARTHUR: Ano? Copak?</p>
<p>PROSSER: Máte představu, jakou škodu by utrpěl tenhle buldozer, kdybych ho pustil a převálcoval vás?</p>
<p>ARTHUR: Jakou?</p>
<p>PROSSER: Vůbec žádnou.</p>
<p>(Scénář k rozhlasovému seriálu <emphasis>Stopařův průvodce Galaxii)</emphasis></p>
<p>---------------------------------------------------------------------</p>
<p>Od dubna do srpna docházelo k nejrůznějším průtahům. Pilotní epizoda byla hotová, ale potom už šlo jen o to čekat a čekat. Zmíněné čekání bylo způsobeno tím, že si vysoce postavení pracovníci BBC právě vybírali dovolenou, což znamenalo, že různé výbory, tělesa a skupiny, které nejprve musely dát <emphasis>Stopařovu průvodci</emphasis> zelenou, prostě nebyly k maní. To mělo za následek, že se Douglas dostal do pološíleného stavu a že nedostal žádné peníze. Dalším důsledkem bylo, že poslal návrh pilotní epizody scenáristovi pořadu <emphasis>Doktor Kdo (Doctor Who),</emphasis> aby zjistil, jestli by odtud nemohly kápnout nějaké peníze.</p>
<p>Posledního srpna roku 1977 nicméně přišla z nejvyšších ranků BBC zpráva, že byl schválen šestidílný seriál. Neměl ho však produkovat Simon Brett - ten odcházel z BBC na místo producenta do London Weekend Television. Brett radil, aby úkol svěřili Geoffreymu Perkinsovi, služebně nejmladšímu členu oddělení. Naštěstí pro všechny zúčastněné vedení souhlasilo.<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>6</strong><strong>Rádio, rádio</strong></p>
<p>VYPRAVĚČ: Tento čtvrtek se cosi tiše pohybovalo ionosférou, mnoho kilometrů nad povrchem planety. Jen dva lidé na povrchu planety o tom věděli. Jedním z nich byl jakýsi hluchoněmý šílenec kdesi v povodí Amazonky, který právě hrůzou skočil z patnáct metrů vysoké skály, ten druhý byl Ford Prefect.</p>
<p>(Scénář pilotní epizody)</p>
<p>---------------------------------------------------------------------</p>
<p>Na jedné věci se shodují všichni, kdo měli něco společného se stvořením <emphasis>Stopařova průvodce.</emphasis> Douglas věděl naprosto přesně, jaký pořad chce - jak má znít, jaký má být. (Další věc, na které se všichni shodují, je fakt, že vůbec netušil, kam se jeho hra ubírá.) Byl si však jist, že bude plná nápadů, plná detailů, hodně experimentální - jakási zvuková koláž, něco úplně jiného než všechno, co bylo kdy v rádiu vysíláno. Epochální. Milník v žánru rozhlasové komedie. Jenže nejdřív ji musel napsat. To nebylo zdaleka tak lehké, jak se může zdát. Adamsův úvod k rozhlasovému scénáři nám přibližuje dobu, kdy dílo vznikalo. Je to období popsané jako „půl roku sprch a sendvičů s burákovým máslem”. Ten půlrok strávil v domě své matky v Dorsetu plněním košů na papír zpola popsanými stránkami, urputným seberedigováním a depresí. Nechával sám sobě vzkazy typu:</p>
<p>Jestli budeš mít někdy možnost získat pořádné, normální zaměstnání...</p>
<p>tak neváhej a vem ho!</p>
<p>Tohle není práce pro zdravého kluka ve vývinu.</p>
<p>A pod vzkazy další vzkazy, které mu měly připomenout:</p>
<p>Tohle jsem nenapsal po špatném dni, tohle jsem napsal po docela <emphasis>průměrném</emphasis> dni.</p>
<p>Když byla pilotní epizoda na světě, Simon Brett odešel do London Weekend Television a předal otěže Geoffreymu Perkinsovi. Perkinse, pětadvacetiletého absolventa Oxfordu, zachránila před životním údělem zaměstnance v lodní dopravě nabídka práce v rádiu. Byl to služebně nejmladší producent v oddělení zábavných pořadů. Douglase znal jen povrchně, především jako „momentální problém pro BBC”, ale pořad ho natolik zajímal, že se ho pokusil získat, a ke svému mírnému údivu ho dostal. Možná proto, že nikdo jiný neměl tušení, o čem vlastně je a jak ho udělat.</p>
<p>Geoffrey sám neměl nejmenší představu, jak se s produkcí <emphasis>Průvodce</emphasis> vypořádat, ale ke své úlevě před druhou epizodou zjistil při obědě s Douglasem, že ani jeden z nich neví, co dělá. Tím se věci značně zjednodušily.</p>
<p>Douglase zase znervóznil fakt, že se produkční tak brzy střídají. Ale pokud se při druhém dílu (jejich prvním společném) chovali jeden k druhému poněkud ostražitě, oba rychle zjistili, že pokud jde o to dát pořád dohromady, uvažují podobně, vzájemně se doplňují a dobře jim to spolu jde.</p>
<p>Navíc se hodně skamarádili.</p>
<p>Bylo tu něco konkrétního, co chtěl Douglas v prvním seriálu říct? „Chtěl jsem prostě napsat něco, co mi připadalo komické. Ale na druhé straně to, co mi připadá legrační, je dáno tím, o čem přemýšlím, co mě trápí a čím se zabývám. l když nechcete výslovně něco říct, témata se dostaví sama, protože to bývají věci, které vám leží v hlavě, a proto si najdou cestu i do vašich textů.</p>
<p>Chtěl jsem - což říkám v úvodu ke scénáři - měl jsem pocit, že se se zvukem dá udělat mnohem víc, než co jsem slyšel, že se v poslední době dělalo. Lidi, co zkoumali a zkoušeli, kam až můžete jít, pokud jde o zvuk, byli z oblasti rocku - Beatles, Pink Floyd a tak dál.</p>
<p>Měl jsem představu zvukových scén. Svět mimozemšťanů vás zkrátka ani na okamžik nenechá na pokoji, budete v něm celou půlhodinu. Netvrdím, že jsme to nutně dokázali, ale myslím si, že co jsme dokázali, bylo výsledkem vědomého úsilí.</p>
<p>Strávili jsme spousty času snahou vytvořit správné efekty a celkovou atmosféru a sladěním drobných detailů - Marvinova způsobu řeči a takovýchhle věcí. Trvalo to tak dlouho, že jsme neustále museli krást studiový čas ostatním pořadům a předstírat, že děláme mnohem méně, než jsme ve skutečnosti dělali - v žádném případě jsme nemohli zdůvodnit, že potřebujeme tolik času (že čas jsou peníze, neplatí v BBC absolutně, ale blíží se to tomu - jde o složitý vztah závislosti), takže to, co jsme dělali, se naprosto vymykalo čemukoliv, co se normálně děje.</p>
<p>Kromě jiného jsme například museli doslova vynalézt technický postup, s nímž jsme pracovali, protože nikdo v té době nepoužíval vícestopý záznam, elektronické efekty atakdále. Zpočátku jsme se vydali nesprávným směrem, prostě proto, že jsme to neuměli, a pak, když jsme tomu začínali rozumět, jsme vyvinuli postup, jak to udělat. Nebylo to jednoduše tak, že bychom to dělali špatně a pak přišli na správný způsob, záviselo to na tom, kdy seženeme jednotlivé kusy zařízení - neměli jsme například osmistopý magnetofon, a konečná verze nebyla hotová, dokud jsme ho nesehnali. časem jsem předal řízení jiným, protože všichni už věděli jak na to, ale byl jsem tam pořád, do všeho jsem šťoural a dělal jsem problémy.”</p>
<p>Verze Geoffreyho Perkinse je poněkud jiná: „Vyhodili jsme Douglase z režijní kabiny někdy v polovině první série, protože strašně rád neustále něco přidával do jednotlivých scén. Jen co jsme dokončili nějakou scénu, vždycky řekl:</p>
<p>‚Tak jsem uvažoval... měli bychom to vrátit a udělat ji znovu.‘</p>
<p>‚Pročpak?‘</p>
<p>‚Protože si myslím, že bychom měli mít v pozadí něco jako blimblimbrrmbbbimbrrmbrrmbrrmbrum!...‘</p>
<p>Mixovali jsme pořady a pak jsme je stříhali, což nebyl zrovna nejlepší způsob, protože všude byly nějaké efekty a hudba jako pozadí. Zpočátku jsem se ptal, co bychom měli vystříhat, a on vždycky přišel s lístečkem, na kterém měl pár slov, co by se tu a tam dala vynechat (jako třeba spojky ,a‘ a ,ale‘ a podobně), a to jsme udělat nemohli. A on vždycky říkal: ‚Ale nic jiného tu není, co bych chtěl vystřihnout!‘</p>
<p>Nakonec jsem se ho přestal ptát. Takže jsem vlastně v pořadu vystupoval jako vandal.”</p>
<p>Douglas Adams našel v Geoffreym Perkinsovi dokonalý protějšek a ideálního producenta <emphasis>Stopařova průvodce.</emphasis> Perkins se pak stal hercem a autorem v původní komedii Radia 4 <emphasis>Radio</emphasis> <emphasis>Active (Rádio aktivní)</emphasis> a v programu BBC 2 nazvaném <emphasis>KYTV,</emphasis> poté šéfem sekce humoristických pořadů a dnes pracuje pro produkční společnost Tiger Aspect. Byl pravděpodobně jediný producent Radia 4, který byl ochoten obětovat dva dny, jen aby docílil správného zvukového efektu, a jeden z mála těch, kdo dokázali, ať už výhrůžkami, nabádáním nebo lichotkami, vymámit z Douglase text, a navíc ho získat téměř včas.</p>
<p>Tenhle pořad byl něco úplně jiného. V minulosti (a dnes mimochodem také) se rozhlasová komedie nazkoušela za jedno odpoledne, týž večer se za účasti publika nahrála a na druhý den se těsně před vysíláním sestřihala. <emphasis>Stopařův průvodce </emphasis>nejenže nebyl nahrán v přítomnosti diváků, (jak poznamenal Geoffrey Perkins, vše, co by publikum vidělo, by bylo prázdné jeviště, spousta herců poschovávaných ve skříních a pár šňůr od mikrofonů) byl vytvořen s pečlivostí hodnou sochařského díla za použití (byt poněkud ve stylu kreslíře Heathe Robinsona) zázraků radiofonické dílny BBC, spousty pásků a nůžek.</p>
<p>Douglas řekl o Perkinsově roli v celé záležitosti: „Jako producent byl v pořadu tohoto typu jeho rozhodující a ústřední součástí. Když jsem psal scénář, byl to právě on, za kým jsem chodil a s kým jsem se hádal o tom, co tam dám a co ne. Napsal jsem text a on mi říkal: ‚Tahle část je skvělá a tohle jsou zbytečné kudrdlinky.‘ Vždycky přišel s návrhem, koho obsadíme do jaké role. A hlavně přicházel s vlastními nápady, co dělat s těmi prvky, které nefungovaly. Například že je vyhodíme. Nebo návrhy, jak bych měl něco přepsat. Řídil jsem se jeho radami nebo výsledkem naší hádky.</p>
<p>Jednou z Geoffreyho silných stránek je to, že je hodně dobrý v obsazování. V některých případech jsem měl velmi přesné představy, pokud jde o obsazení, a někdy jsem neměl vůbec žádnou představu. Tam, kde jsem představu měl, řídili jsme se mými nápady, anebo jsme se hádali, a buď jsem vyhrál já nebo vyhrál on. Když šlo o produkci, byl jsem u toho, ale v té fázi to byla především producentova záležitost.</p>
<p>Producent dává pokyny hercům, a obvykle když máte něco, co chcete říct, nějaké návrhy nebo s něčím nesouhlasíte nebo chcete něco poznamenat, tak to řeknete Geoffreymu, a on se rozhodne, jestli to bude ignorovat nebo ne. Autor dává příkazy hercům opravdu jen zřídka, takový je protokol. Abych byl upřímný, někdy jsem to porušoval, jenže když jste na place, musí všechno řídit jen jeden člověk. Když jsem psal scénář já, řídil jsem práci já, ale když se pořad nahrával, velel zase Geoffrey a konečná rozhodnutí byla jeho, ať už správná nebo nesprávná. Ale brzy jsme si našli pracovní vztah. Někdy jsme si dost lezli na nervy, a někdy nám to šlo strašně skvěle - byl to přesně ten pracovní vztah, jaký si představujete.”</p>
<p>Perkins říká o své účasti na stvoření <emphasis>Stopařova průvodce:</emphasis></p>
<p>„Je skutečně nemožné určit, do jaké míry jsem se věci účastnil. Scházeli jsme se a probírali jsme velkolepé plány - nepovedené zápletky, které jsme pak nikdy vlastně nerealizovali. Byla to spousta pracovních obědů, které mi splývají v jednu velkou šmouhu. Změnil jsem pískomily na myši, protože Douglasova bývalá přítelkyně chovala pískomily...”</p>
<p>V první epizodě rozhodovali o obsazení Douglas se Simonem Brettem, a bylo to zásadní rozhodování, protože šlo o obsazení rolí Arthura Denta, Forda Prefecta a Knihy.</p>
<p>Výroba prvního seriálu je tak dobře vylíčena v poznámkách Geoffreyho Perkinse v knize <emphasis>Original Radio Scripts (Původní rozhlasové scénáře),</emphasis> že je téměř zbytečné psát o tom znovu. (Běžte si tu knížku koupit, jestli chcete vědět, co se dělo[*] - získáte dva různé úvody, spoustu poznámek a úplný text dvou prvních rozhlasových epizod. Nebo spíš téměř úplný. V téhle knize jsou některé části, které nejsou tam. Ale tuhle knížku už máte.)</p>
<p>V BBC si nebyli jisti, co vlastně mají v rukou: komedii natočenou bez studiového publika, která má být vysílána stereo, první rozhlasový sci-fi seriál od <emphasis>Journey Into Space (Ces</emphasis><emphasis>ty do kosmu)</emphasis> v 50. letech, půlhodinu sémantických a filozofických vtipů o smyslu života a rybě vsunuté do ucha? Udělali jedinou možnou slušnou věc a odvysílali to o středečních večerech o půl jedenácté v naději, že to nikdo nebude poslouchat, a očekávali, že to Radiu 4 potvrdí pověst naprosto obskurní instituce.</p>
<p>Byli nepochybně překvapeni, když se tak nestalo. Po odvysílání první epizody se Douglas vydal do BBC, aby se podíval na kritiky. Zdůrazňovali mu, že rozhlasové pořady se téměř nikdy nedočkají jakéhokoliv hodnocení v tisku a že v případě předem neinzerovaného komediálního sci-fi seriálu je pravděpodobnost, že by na něj byl nějaký ohlas, mnohem menší než u předpovědi počasí pro lodní dopravu. Tu neděli, k úžasu všech kromě Douglase a posluchačů, vyšly příznivé kritiky na první díl hned ve dvou celonárodních denících.</p>
<p>Seriál si rychle získával fanoušky, počet posluchačů rostl, i když se jeho popularita šířila jen ústním podáním - lidé, kterým se líbil, to řekli kamarádům. Milovníkům sci-fi se líbil, protože to byla sci-fi[*], příznivcům humoristických pořadů se líbil, protože to byla legrace, radioamatéři byli nadšeni kvalitou stereo vysílání, fanoušci Radiofonického kursu (Radiophonics Workshop) si nepochybně ohromně užívali[**] a většině lidí se líbil prostě proto, že byl přístupný, svižný a vtipný. V době, kdy byl odvysílán šestý díl, se pořad stal kultovní záležitostí.</p>
<p>První čtyři epizody napsal Douglas sám, ale poslední dvě ne. Stalo se to tak: začátkem roku poslal Douglas scénář k pilotnímu dílu <emphasis>Doktora </emphasis><emphasis>Kdo </emphasis><emphasis>(</emphasis><emphasis>Doctor Who)</emphasis> hlavnímu scenáristovi v naději, že si u něj objednají pár scénářů. Objednávka skutečně pněla, bohužel však přišla přesně v okamžiku, kdy přišlo i zadání na šest epizod <emphasis>Stopařova</emphasis> <emphasis>průvodce,</emphasis> což znamenalo, že jakmile Douglas dokončil první čtyři díly Sto<emphasis>paře,</emphasis> musel se pustit do čtyř epizod seriálu <emphasis>Doktor Kdo s</emphasis> názvem <emphasis>Pirátská planeta.</emphasis></p>
<p>Výsledkem bylo, že musel řešit problém, jak dodržet termín v případě dvou posledních epizod <emphasis>Průvodce.</emphasis> Věděl, jak skončí šestý díl, ale „došla mu slova”. Navíc byl právě přijat jako produkční v rádiu. A tak požádal o pomoc svého bývalého spolubydlícího Johna Lloyda.</p>
<p>Lloyd vzpomíná: „Je to zvláštní, ale <emphasis>Stopařův průvodce se</emphasis> vždycky líbil. To je na tom všem pozoruhodné. Nikdy nemusel bojovat o uznání. Zato Douglas musel bojovat, aby ho napsal - trvalo mu tři čtvrtě roku, než napsal první čtyři díly. Ale všichni si od první chvíle mysleli, že je to skvělé - a vedeni sekce bylo v té době hodně konzervativní. Po tři čtvrtě roce ale začal Douglas být zoufalý, protože se blížil konečný termín (který prošvihl, jak je jeho zvykem) a rádio začalo seriál vysílat. Když odvysílali druhý nebo třetí díl, Douglas si už naprosto zoufal.</p>
<p>Zavolal mi a řekl: ,Co kdybys mi s tím pomohl?' Myslím si, že Douglas chtěl dokázat, že je skutečný spisovatel. Dřív psal spoustu věcí, a lidi říkali: ,To napsal Chapman (nebo někdo jiný).' Ale teď to dokázal.</p>
<p>Začal právě pracovat na pátém dílu, když jsem do věci vstoupil já. Už pár let jsem se snažil napsat svou vlastní praštěnou sci-fi knížku, která měla spousty kapitol, které spolu vůbec nesouvisely, a tu jsem mu předhodil a řekl jsem mu: .Myslíš, že je tam něco, z čeho by se daly udělat jedna nebo dvě epizody?'</p>
<p>A tak jsme seděli v garáži, kterou jsem tehdy používal jako pracovnu, a společně jsme napsali pátý díl víceméně řádku po řádce. Sedli jsme si a věci jako ,tři fáze vývoje civilizace’ a Haggunenonská flotila smrti, ze které se vyvinuli různí tvorové, jsme vymýšleli slovo za slovem. Šlo to vlastně neuvěřitelně rychle, i když to bylo hrozně pracné. Pak jsem měl moc práce s produkcí šestého dílu, takže i když Douglas použil materiál, který jsem pro něj napsal, byl to on, kdo to celé dal dohromady.</p>
<p>Byli jsme ve fantastickém tlaku. Psali jsme text jen pár hodin před termínem nahrávání. (Později, ve druhém seriálu věci dospěly do naprosto absurdního stavu - Douglas hru psal <emphasis>během</emphasis> nahrávání.)</p>
<p>Když jsme to napsali, byla to víceméně konečná podoba, a moc nás to bavilo. Douglas říkal, že to pro něho byla obrovská úleva, že to nemusel napsat celé sám, a oba nás to bavilo, a mně to nepřipadalo nijak zvlášť divné. Byla to prostě práce jako každá jiná, a už dřív jsme psali společně.</p>
<p>Po odvysílání tří nebo čtyř dílů vypuklo naprosté šílenství. Ozvalo se myslím šest nakladatelství (což je v případě rádia pozoruhodné - obvykle to chodí tak, že když odvysíláte šest sérií po třinácti epizodách, dosáhnete toho, že o tom lidi něco trochu zaslechnou). <emphasis>Stopařův průvodce</emphasis> prostě frčel! Byli jsme s Douglasem ohromně zadobře a strašně nás to nadchlo. Když se ozval první nakladatel, šli jsme a koupili jsme si láhev šampaňského. Byla to prostě senzace. Chystali jsme se napsat knihu společně. Ale pak si to Douglas rozmyslel.</p>
<p>Rozhodl se, že na tom bude dělat sám - připadalo mu, že první čtyři epizody jsou poněkud odlišné povahy a že dvě poslední, přestože jsou docela zábavné, nevyzařují onen pocit osamělosti, ztracenosti a zoufalství, který je pro <emphasis>Průvodce </emphasis>jistým způsobem charakteristický. Jako třeba Marvin, o němž Douglas říká, že je to Andrew Marshall, ale má v sobě i hodně velký kus Douglase samotného. Na <emphasis>Průvodci</emphasis> je nejpřitažlivější ta sladkohořká nálada, kterou mu dokázal dát. V některých chvílích je to strašně smutné a opravdu to něco vyjadřuje. A myslím si, že mu připadalo, že ty dvě jiné epizody jsou ve srovnání s tím příliš odlehčené.”</p>
<p>Douglasova verze oněch událostí je v zásadě stejná. „Po dvou dílech <emphasis>Doktora Kdo</emphasis> jsem byl úplně vygumovaný. Věděl jsem zhruba, co chci udělat ve dvou posledních dílech, a tak jsem požádal Johna o pomoc a o spolupráci. Napsali jsme společně sekvenci o restauraci Milliways a o Haggunenonu. Pak jsem zase nastoupil já a napsal jsem příběh Archy B a události na prehistorické Zemi.”</p>
<p>Haggunenonská pasáž z pátého a šestého dílu je ve všech pozdějších verzích příběhu vynechána (byla nahrazena sekvencí o reklamní lodi kapely Postižená oblast), tento motiv byl nicméně použit v několika divadelních inscenacích hry).</p>
<p>---------------------------------------------------------------------</p>
<p><strong>Obsazení rozhlasového seriálu</strong></p>
<p><strong>Peter Jones</strong></p>
<p>„To bylo hodně zvláštní. Nevěděli jsme, koho obsadit. Vzpomínám si, že jsem říkal, že by to měl být peterjonesovský hlas, a koho bychom mohli sehnat, aby nám vyrobil hlas Petera Jonese? Uvažovali jsme o různých lidech - Michael Palin, Michael Mordem, nejrůznější lidi. Sekretářka Simona Bretta se nakonec naštvala, protože už to nemohla poslouchat, jak se takhle bavíme a nevidíme něco, co je úplně evidentní. ,Co takhle Peter Jones?' nadhodila. Pomyslel jsem si: ‚Jo by možná byl způsob, jak toho docílit, ne?' A tak jsme oslovili Petera, a on byl zrovna volný a vzal to.</p>
<p>Peter byl hrozně zvláštní. Vždycky předstíral, že nechápe, co se děje. A dokázal transformovat svůj vlastní pocit .Nevím, o co tady jde' v .Nechápu, proč se tohle všechno stalo', což bylo základní ladění role v jeho podání. Pracuje se s ním skvěle, je to ohromně nadaný člověk. Nikdy se mu nedostalo uznání, jaké si zaslouží. Je strašně dobrý.</p>
<p>S ostatními herci se téměř nepotkával, protože natáčel svůj text úplně zvlášť. Bylo to, jako když se pro rockové album připravuje vícestopá nahrávka s jednotlivými hráči, a ten dotyčný pak sedí sám ve studiu a dotací basový part.”</p>
<p><strong>Stephen Moore</strong></p>
<p>„Byl to nápad Geoffreyho Perkinse. Vůbec mě nenapadalo, koho navrhnout jako Marvina. Báječný herec, absolutně skvělý. Nejenže tak dobře namluvil Marvina, ale kdykoliv jsem měl nějakou postavu, k níž jsem neměl klíč, nebo jsem nevěděl, jak by se měla hrát, vždycky jsme říkali: ,Dejme to Stephenovi a uvidíme, co to udělá.’</p>
<p>Stephen vždycky okamžitě našel klíč k roli a naprosto skvěle ji provedl. Jedna z mých oblíbených věcí, které udělal, byl Muž v přístřešku - já jsem věděl, co ta postava říká, ale neměl jsem ani tušení, jak by měl znít nebo jaký by měl mít hlas.”</p>
<p><strong>Mark Wing- Davey</strong></p>
<p>„Co mě přimělo, abych o něm uvažoval jako o Zafodovi, byla role, kterou hrál v <emphasis>Glittering Prizes (Oslnivých cenách).</emphasis> Hrál tam chlápka, který byl filmový a televizní producent a který využíval lidi a vždycky šel s nejnovější módou. Zahrál to tak dobře, že jsem si myslel, že by byl dobrý na Zafoda.”</p>
<p><strong>David Tate</strong></p>
<p>„Byl jednou z opor celého seriálu. Dokáže udělat jakýkoliv hlas - kdyby chtěl, mohl by být hodně úspěšný herec. Ale on se rozhodl, že bude prostě jen hlas. Je pozoruhodný. V <emphasis>Průvodci</emphasis> hrál spoustu různých rolí vždycky je skvěle vystihl. Hrál Eddieho, discjockeye ‚vysílajícího pro všechny inteligentní formy života, ať jsou kdekoli‘, jednoho z myšáků a jednu z postav v Arše B. Vídali jsme se s ním každý týden.”</p>
<p><strong>Richard Vernon</strong></p>
<p>„Je vážně zábavný. Zaslouží si místo v síni slávy za role nejrůznějších typů starších pánů a dědečků - ve <emphasis>Stopařově průvodci</emphasis> hrál Slartibartfasta. Ve skutečnosti není tak starý, jak vypadá. Když jsem tu roli psal, měl jsem původně na mysli Johna Le Mesuriera.”</p>
<p><strong>Susan Sheridan</strong></p>
<p>„Zvláštní je, že s Trillian si nikdo nevěděl moc rady. Susan taky nepřišla na nic zásadního, co s ní udělat, ale to není její chyba, to je moje chyba. Řada různých lidí hrála Trillian různými způsoby. Je to nevýrazná role, a to je nejlepší, co můžu říct. Byla moc milá a rád jsem s ní pracoval.”</p>
<p><strong>Roy Hudd</strong></p>
<p>„Hrál původního Maxe Quordiplína. Musel přijít do studia a natočit svůj part úplně sám. Dodneška tvrdí, že vůbec neví, o čem to vlastně bylo...”</p>
<p>(Douglas Adams)<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>7</strong><strong>Poněkud nespolehliví producent</strong></p>
<p>ARTHUR: Forde, nevím, jestli ti to bude připadat jako hloupá otázka, ale co tady vlastně dělám?</p>
<p>FORD: Vždyť víš. Zachránil jsem tě ze Země.</p>
<p>ARTHUR: A co se stalo se Zemí?</p>
<p>FORD: Byla dezintegrována.</p>
<p>ARTHUR: Opravdu?</p>
<p>FORD: Jo, prostě se vypařila do kosmu.</p>
<p>ARTHUR: Víš, jsem z toho trochu rozrušený.</p>
<p>FORD: Ano, to chápu. Ale je spousta úplně stejných Zemí..</p>
<p>ARTHUR: Hodláš mi to vysvětlit, anebo by nám ušetřilo čas, kdybych se rovnou zbláznil?</p>
<p>FORD: Dívej se na knihu.</p>
<p>ARTHUR: Cože?</p>
<p>FORD: Nepropadej panice!</p>
<p>ARTHUR: Dívám se.</p>
<p>FORD: Fajn. Vesmír, ve kterém existujeme, je jen jedním z mnoha paralelních vesmírů, které koexistují v témže prostoru, ale na jiných vlnových délkách, a v miliónech z nich je Země pořád živá a funkční, přesně tak, jak si ji pamatuješ - nebo alespoň hodně podobná - protože existují všechny možné varianty Země.</p>
<p>ARTHUR: Varianty? To nechápu. Myslíš třeba svět, kde Hitler vyhrál válku?</p>
<p>FORD: Jo. Nebo svět, ve kterém Shakespeare psal pornografii, vydělal spoustu peněz a opatřil si šlechtický titul. Všechny existují. Některé se ovšem liší jen nepatrně. Například jeden paralelní vesmír musí obsahovat svět, který je naprosto identický s tím tvým, až na jeden stromek kdesi v Amazonii, který má o jeden lístek víc.</p>
<p>ARTHUR: Takže by tam člověk klidně mohl žít a vůbec nic by nepoznal?</p>
<p>FORD: Ano, víceméně je to tak. Ovšem nebylo by to takové jako doma, s tím lístkem navíc...</p>
<p>ARTHUR: Toho by si sotva kdo všiml.</p>
<p>FORD: Ne, nejspíš nějakou chvíli ne. Trvalo by ti pár let, než bys začal mít silný pocit, že něco je někde v nepořádku. Pak bys po tom začal pátrat a pravděpodobně by ses nakonec zbláznil, protože bys na to nikdy nebyl schopen přijít.</p>
<p>ARTHUR: Tak co mám dělat?</p>
<p>FORD: Cestovat se mnou a užívat si. Budeš potřebovat tuhle rybku do ucha.</p>
<p>ARTHUR: Pardon?</p>
<p>(Scénář pilotní epizody)</p>
<p>---------------------------------------------------------------------</p>
<p>Od poloviny roku 1977 do roku 1980 je často složité rozluštit, kdy Douglas Adams co dělal. Ale přibližně v době, kdy byla odvysílána první série <emphasis>Stopařova průvodce,</emphasis> tedy zhruba v době, kdy byla natočena <emphasis>The Pirate Planet (Pirátská planeta),</emphasis> dostal nabídku na místo producenta v oddělení zábavných pořadů v Radiu 4. Douglas nabídku přijal. Později vysvětloval: „Měl jsem pocit, že to musím udělat, protože jsem pracoval jako autor na volné noze, zažíval jsem jednu katastrofu za druhou, nakonec mě museli živit rodiče, a tak dále, a tak jsem si říkal: ‚Hele, tady mi někdo nabízí solidní zaměstnání s pravidelným platem, možná to není přesně to, co chci dělat, ale nemám žádné zvláštní úspěchy v tom, co dělat chci, a tohle je docela blízko tomu, co chci dělat... jsem na tom špatně, takže tuhle práci vezmu.‘ A kromě toho John Lloyd a Simon Brett udělali hodně pro to, abych tu práci dostal, a já jsem jim byl zavázán.</p>
<p>Začínal jsem jako produkční v rádiu, přitom se vysílal Stopařův <emphasis>průvodce a Doktor Kdo</emphasis> měl brzy začít. Každý, kdo pňjde jako produkční do rádia, musí začít tím, že bude dělat <emphasis>The Week Ending (Konec týdne).</emphasis> Jako služebně nejmladší v oddělení jsem slíznul všechny nepopulární práce, jako pořad o historii kanadských žertíků, což obnášelo jít udělat interview s Maxem Bygravem a Desem O‘Connorem. Říkal jsem si: ‚Co tady vlastně dělám?’ Ale spoustě lidem to dalo hodně práce, aby mi tu práci sehnali, a měl jsem trvalou smlouvu.”</p>
<p>Podle současníků měl Douglas sklon být jako producent mírně nespolehlivý („Myslel si, že to tak může jít do nekonečna.”), přesto to ale pro celé oddělení byl mírný šok, když po půl roce dal výpověď a šel psát scénáře k seriálu <emphasis>Doktor Kdo.</emphasis> Jak to komentoval Simon Brett, pár lidem to trochu udělalo čáru přes rozpočet. Zakrátko se však do rádia vrátil, aby tu produkoval svůj poslední pořad - vánoční pantomimu Radia 4.[*] Ukázalo se, že je to projekt, který Douglase v té době nejvíc bavil. Pořad se jmenoval Černá <emphasis>Popelka Druhá vyráží na východ (Black Cinderella II Goes East) a</emphasis> spoluprodukoval ho John Lloyd. Z neznámého důvodu byl sepsán a obsazen výhradně bývalými členy Footlights.</p>
<p>„Byla to příležitost sehnat dohromady docela zvláštní partu - kromě těch jasných jsme tam měli Johna Cleese v roli Kmotříčka víla, Peter Crook hrál prince Nechutného a Rob Buckman jeho bratra prince Rozkošného. Dobráci - Graeme Garden, Tim Brooke -Taylor a Bili Odie hráli Ošklivé sestry, Richard Baker, který ve Světlech ramp hrával na piáno, byl vypravěč a poslanec John Pardoe, který tehdy byl místopředsedou Liberální strany, hrál pohádkového liberálního ministerského předsedu (na základě předpokladu, že liberální ministerští předsedové mohou existovat jen v pohádkách), Jo Kendall hrál Zlou macechu... Bylo to úžasné, ale z nějakého důvodu tomu BBC a specializovaný list <emphasis>Radio Times</emphasis> nevěnovali vůbec žádnou pozornost, takže pořad zmizel beze stopy.</p>
<p>A tak, za necelý půlrok, skončilo Douglasovo první řádné zaměstnání.<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>8</strong><strong>Cestováni v TARDISu[*]</strong></p>
<p>Už bylo řečeno, že když byl <emphasis>Stopařův průvodce</emphasis> ještě ve stadiu pilotního dílu, Douglas shledal, že teď bude muset nějaký čas čekat a že bude potřebovat peníze a práci.</p>
<p>„Takže jakmile to vypadalo, že mám hotový scénář, řekl jsem si: ,Kde bych tak ještě mohl sehnat nějakou práci?‘ Poslal jsem scénář <emphasis>Průvodce</emphasis> tehdejšímu dramaturgovi pořadu <emphasis>Doctor Who (Doktor K</emphasis><emphasis>do)</emphasis> Bobu Holmesovi, který usoudil, že je to zajímavé, a řekl mi: ‚Přijďte za mnou.‘ Bylo to právě v době, kdy se Bob, který tam dramaturgova! už hodně dlouho, chystal odejít a předat štafetu Tonymu Reedovi. Sešel jsem se tedy s nimi oběma a s šéfem produkce Grahamem Williamsem a bavili jsme se o různých nápadech. Jeden z nápadů, s nimiž jsem přišel, jim připadal nadějný, byla to <emphasis>Pirate Planet (Pirátská planeta), a</emphasis> tak jsem šel domů a trochu jsem na tom dělal, a jim to připadalo docela slibné, ale něco se jim na tom nezdálo. Tak jsem to zase předělal, a jim to zase připadalo nadějné, ale chtělo to zase další práci, a takhle to pokračovalo týdny a týdny, takže nakonec se stalo to, co se nevyhnutelně stát muselo...”</p>
<p>Douglas měl plán, že napíše pár věcí pro <emphasis>Dokt</emphasis><emphasis>ora Kdo, </emphasis>aby překlenul čas, než půjde <emphasis>Stopařův průvodce</emphasis> do výroby a bude třeba napsat k němu další díly scénáře. Byl to katastrofálně neúspěšný plán.</p>
<p>Na konci srpna 1977 přišlo zadání na šest scénářů k <emphasis>Průvodci.</emphasis> Neuplynul ani týden a přišlo zadání na čtyři epizody <emphasis>Doktora Kdo.</emphasis> Tak začalo období nepřetržité práce, zmatků a paniky, které mělo trvat následující tři roky.</p>
<p><emphasis>Pirátská planeta</emphasis> byl méně úspěšný příběh, v němž se podařilo zkombinovat prvky jako telepatický psychotronik v šafránovém rouchu, kapitán bionických pirátů, planeta, která požírala jiné planety, a zlotřilá královna, uvězněná po staletí ve stagnačním poli. Výsledkem byl roztomilý zmatek.</p>
<p>Děj byl zřejmě pečlivě vypracován, načež byl redigován a redigován, takže v době, kdy se věc dostalo na obrazovku, dospěl až na hranici nesrozumitelnosti. Byly tu vtipy srozumitelné jen zasvěcencům znalým <emphasis>Stopařova průvodce,</emphasis> bylo tu pár neuvěřitelných hereckých výkonů, byl tu vraždící robot-papoušek. Pořad překypoval nápady, které by vydaly na slušný šestidílný seriál.</p>
<p>Douglas měl pro tenhle scénář vždycky slabost, jak sám řekl: „V jistém smyslu jsem raději pracoval na <emphasis>Doktorovi Kdo </emphasis>než na <emphasis>Stopařově průvodci,</emphasis> protože mě to nutilo vypořádat se vždycky nejdřív se zápletkou. V <emphasis>Pirátské planetě</emphasis> byl děj mnohem pevněji vystavěn, než by se z konečné podoby zdálo, protože výsledek pak musel být z časových důvodů sestříhán. Ale samotné vybudování té konstrukce, spuštění té mechaniky, mě v té době hodně bavilo a byl jsem vždycky strašně frustrovaný, že se spousta nápadů do konečné podoby vůbec nedostala.”</p>
<p>Na lidi z týmu <emphasis>Doktora Kdo</emphasis> udělal Douglas dojem natolik, že mu nabídli místo dramaturga. Jenže teprve krátce předtím se mu podařilo získat místo produkčního v rádiu. Nevěděl, co má dělat: „Vždyť jsem právě nastoupil v rádiu a připadalo mi hrozné hned zase dát výpověď a jít do televize. Byl jsem z toho úplně tumpachový - nevěděl jsem, co mám dělat. Různí lidé mi dávali naprosto protichůdné rady - někteří mi říkali: ‚Tohle je přesně to, co musíš udělat, protože to mnohem víc odpovídá tomu, v čem si připadáš silný v kramflecích,‘ a jiní mě zase nabádali: ‚Přece nemůžeš jen tak zběhnout z rádia.‘ David Hatch velmi rozhodně zastával druhý názor, protože byl šéfem našeho oddělení, to on mi tuhle práci dal.</p>
<p>Přesto jsem to místo vzal, načež další, kdo z oddělení zběhl, byl David Hatch, v důsledku čehož se mému svědomí trochu ulevilo.”</p>
<p>Douglas měl ještě v Živé paměti zkušenosti s <emphasis>Pirátskou planetou</emphasis>, a tak soudil, že psaní scénářů a přicházení s nápady patří k povinnostem autorů a že dramaturgova práce spočívá v tom, že zajistí, aby scénář došel včas a byl pětadvacet minut dlouhý.</p>
<p>„A pak jsem zjistil, že ostatní autoři se domnívají, že dát dohromady scénář je dramaturgova práce. A tak jsem celý rok vymýšlel s autory příběhy, pomáhal jiným se scénáři, zásadně přepisoval jiné scénáře a ještě další realizoval. To všechno současně.</p>
<p>Ten rok byl strašně hektický - první čtyři měsíce, kdy jsem měl věci v rukou, to bylo skvělé - mít všechny ty příběhy najednou v hlavě. Ale jakmile to přestanete jen trochu zvládat, stane se z toho noční můra. V té době jsem psal knihu, dramaturgova! dalších několik dílů <emphasis>Doktora Kdo, Stopařův průvodce </emphasis>se hrál na divadle a současně se nahrávaly desky a já jsem psal druhou sérii <emphasis>Stopařova průvodce.</emphasis> V té době jsem neměl opravdu daleko k tomu, aby mi přeskočilo. Taky jsem s Johnem Lloydem produkoval různé pořady v rádiu. Moje pracovní přetížení bylo tehdy naprosto mimořádné.”</p>
<p>Přetížení se také projevilo v Douglasově tehdejší nespokojenosti s <emphasis>Doktorem Kdo: „Doktor Kdo</emphasis> byl jedna z věcí, které ve mně vyvolávaly pocity frustrace. Byl to šílený podnik, dělalo se šestadvacet epizod ročně, s jedním produkčním a jedním dramaturgem. Je to úplně jiná pracovní zátěž než u jakéhokoliv jiného běžného seriálu - když točíte dejme tomu seriál o policajtech, tak víte, jak vypadá policejní auto, jak vypadají ulice, co dělají zločinci. V případě <emphasis>Doktora Kdo </emphasis>člověk musel v každém díle komplet všechno znovu vymyslet a přitom to muselo být v souladu s tím, co už se odehrálo. Šestadvacet dílů a každý z nich musel být úplně nový a překvapivý, to dalo člověku zabrat. A navíc nebyly peníze:</p>
<p>rozpočet na seriál se zmenšovat, a přesto jste museli dodat prvotřídní zboží. Šestadvacet ročně, to je trochu moc. Začínalo mi to lézt na mozek.” Douglas napsal tři příběhy do seriálu Doktor Kdo, i když natočeny pak byly jen dva.[*] První se jmenoval <emphasis>Piráte Planet (Pirátská planeta).</emphasis> Druhý měl název <emphasis>City of Death (Město smrti) a</emphasis> Douglas ho napsal spolu s producentem Grahamem Williamsem. Třetí byl legendární „ztracený” díl <emphasis>Doktora Kdo s</emphasis> názvem Shada.[**] <emphasis>Město smrti</emphasis> bylo odvysíláno pod redakčním pseudonymem David Agnew a bylo napsáno za těchto okolností: „Když jsem byl dramaturgem, stalo se, že jeden z našich věrných stálých autorů (kterého jsme nechávali na pokoji, protože to byl spolehlivý člověk) začal mít strašlivé rodinné trable - opustila ho žena a on byl úplně mimo. Opravdu se snažil, ale nedokázal dát dohromady scénář, který by se dal použít, takže jsme byli v maléru. Byl pátek a produkční za mnou přišel a řekl mi: „V pondělí nastoupí režisér, takže v pondělí musíme mít další čtyřdílný seriál!” A tak mě odvezl k sobě domů, zamkl mě ve své pracovně a tam do mě pár dní pumpoval whisky a černé kafe, a tak přišel na svět scénář. Vzhledem ke kuriózním ustanovením autorského zákona to znamenalo, že se musel vysílat pod redakčním pseudonymem David Agnew. Odehrávalo se to v Paříži a děly se tam spousty divných věcí, včetně hostování Johna Cleese v poslední epizodě.”</p>
<p><emphasis>Město smrti</emphasis> byl na rozdíl od Douglasova prvního scénáře dospělý a inteligentní scénář, v němž bylo jen málo zbytečného či nepotřebného. Humor není nikdy nucený, autor byl evidentně veterán z <emphasis>Doktora Kdo,</emphasis> nikoliv nováček. Kromě „štěků” Johna Cleese a Eleanor Bron v poslední epizodě se tu vyskytuje ne méně než sedm Mona Lis (všechny pravé, přestože šest z nich má pod malbou nápis fixem, který praví: ‚Tohle je padělek‘). Život na Zemi v tomto příběhu vznikl působením výbuchu mimozemšťanské kosmické lodi (takže <emphasis>Doktor Kdo</emphasis> se musí vrátit v čase a zabránit tomu, aby tomu někdo zabránil). Vystupuje zde také detektiv. Že si Douglas tohoto příběhu vždycky cenil, je vidět ze skutečnosti, že některé prvky příběhu pak znovu použil ve svém prvním nestopařském románu, v <emphasis>Holistické detektivní kanceláři Dirka Gentlyho,</emphasis> podobné jako některé prvky <emphasis>Shady,</emphasis> šestidílného seriálu, od něhož produkce upustila v polovině natáčení kvůli technickým problémům (stávkám).</p>
<p>„Když překročíte určitý bod, je už pak mnohem dražší pokračovat v roztočené věci než začít úplně znova od začátku. Je to způsobeno tím, že když obsazujete role, počítáte s lidmi, co jsou volní - když chcete pokračovat v rozdělaném pořadu, musíte točit s týmiž herci, což je nesmírně obtížné.” <emphasis>Shada</emphasis> znamenala pro Douglase a Doktora návrat do Cambridge. Hlavním protagonistou je zde vysloužilý Pán času, jehož pracovna je TARDIS[*]. Vlastní knihu, která obsahuje kouzla umožňující přístup k vězeňské planetě Pánů času. Scénář <emphasis>Shady</emphasis> (zejména v raných verzích) svědčí o zábavném a inteligentním pořadu - i když Adamsův scénář mnohem lépe pojednává časové zmatky profesora Chronotise než padouchy a vskutku lépe než zápletku. (Postava Chronotise, Pána času na penzi, je další prvek, který Douglas znovu oživil v <emphasis>Holistické detektivní kanceláři Dírka Gentlyho.)</emphasis></p>
<p>Adams však vyvolal nelibost mnoha skalních fanoušků seriálu, kteří kritizovali omezení, jež uplatnil v roli dramaturga, a tvrdili, že z jejich oblíbeného seriálu udělal přihlouplý, ne-ukázněný pořad, mnohem bližší komedii, než by <emphasis>Doktor Kdo </emphasis>měl být. Doktor Torna Bakera je dokonce ještě víc než Doktor Patricka Troughtona kosmický klaun, vždy připravený pronést nějakou výstřední poznámku tváří v tvář nebezpečí.</p>
<p>Adams s tímto hodnocením nesouhlasil: „Myslím, že je to trochu nefér. V textech, které jsem pro <emphasis>Doktora Kdo</emphasis> napsal, se dějí absurdity, a jsou tam taky humorné věci. Přesto ale vím, že je to primárně dramatický pořad, který je zábavný až ve druhém plánu. Mým cílem bylo vytvořit zjevně absurdní situace a pak sledovat logiku věcí tak daleko, že začnou být reálné. Takže na jedné straně se někdo chová zajímavým a zjevně pobuřujícím způsobem a vám ze začátku připadá, že je to legrační. Pak si uvědomíte, že to myslí vážně, a v tu chvíli to začíná, alespoň pro mě, být ještě mnohem napínavější a děsivější.</p>
<p>Problém je v tom, že jakmile napíšete scénář, kde jsou nějaké humorné situace, lidi, co tu věc točí, se octnou v pokušení říct si: ,Tohle je ale legrační! Tak si trochu povolme, dopřejme si trochu legrace a chovejme se trochu bláznivě.’ Jakmile tohle někdo řekne, vždycky víte, že to zkazí.</p>
<p>Takže některým epizodám <emphasis>Doktora Kdo</emphasis> zrovna neposloužil tenhle způsob točení. Chápu, že si pak lidi říkali: ,Oni to vůbec neberou vážně,’ ale když jsem to psal, myslel jsem to naprosto vážně. Když vytvoříte něco, co má fungovat, musíte to brát vážně... Nesnáším výraz ‚napsat to lehkou rukou‘, znamená to vlastně .Sice to není až tak legrační, ale my se nebudeme namáhat udělat to pořádně'.”</p>
<p>Douglas pracoval na <emphasis>Doktorovi Kdo</emphasis> rok a čtvrt. Za tu dobu napsal první díl knihy <emphasis>Stopařův průvodce,</emphasis> druhý rozhlasový seriál divadelní adaptaci, produkoval pořad <emphasis>Black Cinderrella II Goes East </emphasis><emphasis>(</emphasis><emphasis>Černá Popelka Druhá vyráží na východ) a</emphasis> přitom pracoval jako dramaturg, autor a přepisovač <emphasis>Doktora</emphasis> Na konci tohoto období se, k jeho značnému překvapení a k úžasu všech ostatních, nezbláznil, nedostal psotník, ani se u něho neprojevil sklon vrhat se z vysokých budov. Tou dobou už byl Stopař natolik úspěšný, aby mohl Douglas odejít z jediného slušného zaměstnáni, jaké kdy měl po dobu delší než než pouhých pár měsíců. A tak to udělal.<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>9</strong><strong>H2G2[*]</strong></p>
<p>Krátce po prvním vysílání <emphasis>Stopařova průvodce</emphasis> oslovili Douglase Adamse a Johna Lloyda New Engiish Books a Pan Books, dva významní angličtí nakladatelé paperbacků, aby seriálu dali knižní podobu. Když nejprve poobědvali s oběma, podepsali smlouvu s nakladatelstvím Pan, hlavně proto, že jim byl sympatický Nick Webb, redaktor, který je kontaktoval.[**]</p>
<p>Kniha bohužel začala nepříjemností. Douglas ještě nikdy předtím žádnou knihu nenapsal, a protože z toho byl nervózní, požádal Johna Lloyda o spolupráci.</p>
<p>John souhlasil. Jeho verze je tato: „V té době jsem už pět let tvrdě dřel v rádiu a už mě to začínalo nudit - představoval jsem si sebe sama v devadesáti jako okoralého produkčního z rádia - a představa, že budeme společně psát tuhle knihu, mě nadchla. Jenže pak jsme jednoho večera vedli podivný rozhovor. Douglas mi řekl: ,A co kdyby sis napsal vlastní román?’ A já na to: ,Ale vždyť snad spolu píšeme <emphasis>Průvodce, </emphasis>ne?‘ A Douglas: ‚Myslím, že by sis měl napsat svou vlastní knížku.‘</p>
<p>Další den jsem od něj dostal dopis asi v tomto smyslu:</p>
<p>‚Hodně jsem o tom uvažoval a došel jsem k závěru, že to chci napsat sám. Bude mě to stát strašlivé úsilí, ale já to chci napsat sám a po svém.‘ Byl to pro mě naprostý šok - jako by můj život náhle ztratil pevný základ. V době, kdy mi ten dopis poslal, naše společné pokusy o psaní trvaly už tak dlouho, že jsem tomu prostě nemohl uvěřit. Už jen fakt, že ten dopis vůbec napsal, byl neskutečný, vždyť jsme spolu každý večer chodili do hospody, a protože Douglas v té době pracoval jako produkční v rádiu ve vedlejší kanceláři, pracovali jsme asi tak patnáct centimetrů od sebe.</p>
<p>Při zpětném pohledu vůbec nechápu, proč jsem tak reagoval. Připadá mi naprosto přirozené, že to Douglas chtěl napsat sám, a myslím si, že kdybychom <emphasis>Stopaře</emphasis> napsali společně, nikdy by nebyl tak úspěšný. Opravdu to tak cítím.</p>
<p>Ale v té době jsem byl v šoku. Dva dny jsem s Douglasem nemluvil a docela vážně jsem uvažoval o tom, že si najmu právníka a zažaluju ho za porušení smlouvy. O pár dní později jsem ho potkal ve městě. ‚Jak co, jak to jde?‘ prohodil a já na to: ‚Můj právní zástupce ti dá vědět.‘</p>
<p>Douglas se zhrozil. Domníval se, že reaguju hodně přehnaně, kdežto já jsem si myslel, že on se chová necitlivě. Kvůli takovýmhle věcem začínají války...</p>
<p>Pak jsem zašel za jedním agentem a vysvětlil jsem mu, že jsme si dohodli nějakou smlouvu, na základě čehož jsem vypil spousty šampaňského, utratil všechny peníze a teď chci náhradu. Můj agent zatelefonoval Douglasovu agentovi a vytasil se s fantastickými požadavky: řekl, že chce 2000 liber teď a deset procent z <emphasis>Průvodce</emphasis> pokaždé, když se někde vyskytne název <emphasis>Stopařův průvodce Galaxií.</emphasis> Když mi pak o tom řekl, byl jsem šokovaný - nic takového jsem přece nechtěl!</p>
<p>V té době si všichni - dokonce i Douglasův agent - mysleli, že není v právu. Dokonce i jeho maminka. Pak jsem jednou Douglase potkal, a on povídá: ,Co to do tebe vjelo?' A já jsem odpověděl: ,Říkal jsi přece, že si mám vzít agenta!' ,Jo, říkal jsem ti, abys sis našel agenta a napsal si svou vlastní knížku, doprčic už jednou, ne abys mě žaloval kvůli mojí!'</p>
<p>Nakonec jsme se dohodli - dostal jsem půlku zálohy a tím to skončilo. Jenže už jsme si objednali na září dovolenou v Řecku, že tam budeme společně psát, a já jsem neměl kam jinam jet. A tak, přes to všechno, co se přihodilo, jsem jel s Douglasem na dovolenou. On seděl ve svém pokoji a psal <emphasis>Stopařova průvodce Galaxií</emphasis> a já jsem chodil do baru a na pláž a užíval jsem si. Douglas mi ukázal první verzi první kapitoly, já jsem si ji přečetl, a byl to vonnegutovský román. Řekl jsem mu to, a on to celé roztrhal a začal znova, a pak už to začalo být dobré. Vždycky jsem si myslel, že ty knížky jsou ze všech podob <emphasis>Stopaře</emphasis> zdaleka nejlepší -viděl jsem, že jsou tak originální a tak jiné, že bylo jasné, že se rozhodl správně.”</p>
<p>(Na téhle dovolené se toho hodně přihodilo, nejpozoruhodnější je stvoření něčeho, z čeho se později mělo stát <emphasis>The Meaning of Lift (Smysl Životic).</emphasis> Ale tenhle příběh bude vyprávěn, až na něj přijde řada.)</p>
<p>Douglas o tom říká: „Byla to hloupá situace. Na jedné straně jsem si říkal: ,Možná by bylo fajn psát to společně,' ale když jsem o tom chvíli střízlivě uvažoval, pomyslel jsem si:</p>
<p>,Ne, já to dokážu sám.' Byl to můj projekt a měl jsem plné právo říct: ,Ne, napíšu to sám.' John mi vypomohl a dostal za to slušně zaplaceno. Neuváženě jsem začal mluvit o spolupráci, a pak jsem si to rozmyslel. Měl jsem na to plné právo, ale mohl jsem to zvládnout lip.</p>
<p>To je tak, na jedné straně jsme s Johnnym ukrutně dobří kámoši a už se kamarádíme hodně dlouho. Ale na druhé straně máme neuvěřitelnou schopnost vzájemně do sebe rýpat. Občas míváme naprosto absurdní hádky, to když se rozhodnu po něm vyjet a on se rozhodne vyjet po mně. Takže... myslím si, že reagoval přehnaně, ale na druhé straně celá historie našeho vztahu sestává z přehnaných reakcí na to, co udělá ten druhý.”</p>
<p>A tak Douglas nakonec dostal zálohu 1500 liber na svou první knihu. (Záloha na jeho pátou knihu činila více než pětisetnásobek této částky.)</p>
<p>Když seriál odstartoval, nakladatelství BBC Publications dostalo nabídku udělat jeho knižní podobu, a celkem rozumně ji odmítlo. Po podepsání smlouvy s Pan Books si v BBC Publications vyžádali scénář k nahlédnutí, protože je napadlo, že by se na základě seriálu možná dala udělat kniha. Když se dozvěděli, že práva na knihu už koupil Pan, otázali se s jistou trpkostí, proč nebyla nabídnuta jim.</p>
<p>---------------------------------------------------------------------</p>
<p>ARTHUR: Víš, nemůžu si pořád zvyknout na pocit, že jen proto, že jsem strávil celý život na Zemi, jsem prostě zabedněný buran.</p>
<p>TRILLIAN: Netrap se, Arthure, je to jen otázka perspektivy.</p>
<p>ARTHUR: Ale kdybych najednou začal otravovat pavouka, kterého jsem našel, jak mi leze pod postelí, a snažil se tomuhle nevinnému tvorovi v jeho pavoučím světě vysvětlovat, co je to Společný trh nebo New York nebo třeba historii Indočíny...</p>
<p>TRILLIAN: Cože?</p>
<p>ARTHUR: Myslel by si, že jsem se zcvoknul.</p>
<p>TRILLIAN: No a?</p>
<p>ARTHUR: Nejde jenom o perspektivu. Snažím se tady vyložit základní premisy života.</p>
<p>TRILLIAN: Aha.</p>
<p>ARTHUR: Chápeš?</p>
<p>TRILLIAN: Stejně mám radši myši než pavouky.</p>
<p>ARTHUR: Dá se na téhle lodi sehnat trocha čaje?</p>
<p>(Úryvek z prvního rozhlasového seriálu)</p>
<p>---------------------------------------------------------------------</p>
<p>Jako všechno, do čeho se Douglas kdy pustil, kniha nebyla hotová včas.</p>
<p>O Douglasově téměř nadlidské schopnosti prošvihnout všechny termíny koluje mnoho apokryfních historek. Při bližším zkoumání se ukazuje, že jsou zřejmě všechny pravdivé.</p>
<p>Historka o první knize praví: bylo dávno po termínu a Douglas stále ještě psal knihu a zkoušel, jestli mu to projde. Jednoho dne mu zatelefonovali z Pan Books a zeptali se:</p>
<p>„Kolik stránek máte napsaných?”</p>
<p>Douglas jim to řekl.</p>
<p>„A kolik vám ještě zbývá napsat?”</p>
<p>Douglas jim to řekl.</p>
<p>„Tak víte co,” řekli ve snaze zachránit, co se dá, „dokončete stránku, kterou právě píšete, a my si k vám do půl hodiny pošleme někoho na mopedu, aby si to odvezl.”</p>
<p>Hodně lidí si stěžovalo, že první kniha končí dost náhle. Hlavním důvodem je právě toto, i když je pravda, že Douglas věděl, že si pátý a šestý díl seriálu (se kterými stále nebyl příliš spokojen) musí schovat na konec druhé knihy. Pokud ovšem nějaká druhá kniha bude.</p>
<p>Nakladatelství Pan Books zatím podniklo všechny předběžné kroky k vydání knihy: zadali návrh obálky, shromáždili citáty slavných osobností na obálku a začali uvažovat, kolik výtisků se asi prodá.</p>
<p>Počáteční náklad šedesáti tisíc výtisků svědčil o zdravém optimismu, pokud jde o odbyt, a jasně prokázal, že nakladatelé věděli, že nemají v rukou pouhou další novou sci-fi (v kterémžto případě by počáteční náklad činil spíše nějakých deset tisíc), ale něco poněkud zvláštního. Na původním návrhu obálky vidíme postavu typu Flashe Gordona v nemotorném skafandru, se zvednutým palcem jedné ruky a s cedulí s neumělým nápisem „ALFA CENTAURI” v druhé ruce. Tato obálka nebyla použita, i když byla avizována na letácích na Světové konferenci science fiction v roce 1979.</p>
<p>Douglas navrhl řadu lidí, kteří by mohli být ochotni poskytnout nějaké hodnocení na obálku <emphasis>Průvodce.</emphasis> Byli mezi nimi členové týmu Monty Python, Tom Baker (tehdejší <emphasis>Doktor Kdo) a</emphasis> spisovatelé sci-fi Christopher Priest a John Brunner.</p>
<p>Ani jedno z těchto hodnocení nebylo použito, přestože Terry Jones z Pythonů dodal nejméně stránku možných výroků, mezi nimiž se skvěly tyto:</p>
<p>Nejzábavnější knížka, jakou jsem četl - dneska.</p>
<p>- Terry Jones</p>
<p>Každé slovo je perla... jen se mi nelíbí, jak jsou seřazené za sebou</p>
<p>- Terry Jones</p>
<p>Komedie kosmického věku pro každého... až na (doplňte jméno toho, kdo psal horší poezii než Vogoni, už jsem ho zapomněl)</p>
<p>- Terry Jones</p>
<p>Patrně nejzábavnější knížka ve vesmíru</p>
<p>- Tery Jones</p>
<p>(To mi nadiktoval Douglas Adams)</p>
<p>Jedna z nejzábavnějších knížek, které uvádějí na obálce, co jsem o nich řekl</p>
<p>-Terry Jones</p>
<p>Nakonec byly použity v některých článcích jen tyto citace:</p>
<p>Doopravdy zábavné a legrační</p>
<p>- John Cleese</p>
<p>Tahle knížka změnila celý můj život. Je opravdu z jiného světa</p>
<p>-Tom Baker</p>
<p>Definitivní návrh obálky, který dodali Hipgnosis a lan Wright, známější spíš svými návrhy obalů gramofonových desek než knižními obálkami, byl ideální a umožňoval sjednotit obal knihy i první desky, která vyšla současně s knihou v druhém říjnovém týdnu roku 1979. Na přední straně obálky „vlídná” červená písmena hlásala titul knihy, na zadní straně zářila slova „NEPROPADEJTE PANICE” vyvedená podobnými barevnými typy.</p>
<p>Za zmínku snad stojí i jisté anomálie názvu. Na zmatky „zadělal” sám Adams, když svou původní třístránkovou synopsi k seriálu nazval HITCH-HIKER’S GUIDE TO THE GALAXY <emphasis>(Stopařův průvodce Galaxií)</emphasis> (se spojovníkem), ale název knihy všude psal jako THE HITCHHIKER'S GUIDE (bez spojovníku). Na obálce první knihy spojovník byl, zato tu chyběl apostrof, kdežto na hřbetu a na zadní straně se v názvu objevila dvě slova: <emphasis>Hitch</emphasis> a <emphasis>Hiker</emphasis><emphasis>’</emphasis><emphasis>s.</emphasis> Tradice dochovala zmatek až do dnešní doby. Britské vydání knihy <emphasis>Sbohem, a díky za ryby (So Long a Th</emphasis><emphasis>anks for All the Fish)</emphasis> například na obálce uvádí psaní se spojovníkem <emphasis>(Hitch-Hiker's),</emphasis> kdežto na titulní straně název píše bez spojovníku, zatímco rozhlasový scénář používá název psaný se spojovníkem systematicky všude s výjimkou zadní strany, kde jsou otištěny inzeráty na knihu s obojím titulem, se spojovníkem i bez něj.</p>
<p>V Americe se problému rozumně vyhnuli spojením dvou slov v jedno, tedy psaním <emphasis>Hitchhiker's</emphasis> (s apostrofem, ale bez spojovníku). Což je shodou okolností také forma užívaná v této knize (kromě případů, kdy cituji prameny užívající jednu z uvedených pravopisných variant názvu). O této věci už dále hovořit nebudeme.</p>
<p>Kniha zamířila rovnou na první místo žebříčků bestsellerů, a tam také setrvala. Spoustu lidí to překvapilo, mezi nimi i Douglase Adamse: „Nikdo si nemyslel, že by rádio mohlo mít takový vliv, ale je to tak. Myslím, že mezi posluchači rádia je mnohem víc čtenářů než mezi televizními diváky. Všechnu moc rádiu - je to dobré médium.”</p>
<p>Během tří měsíců od vydání se prodalo více než čtvrt miliónu výtisků <emphasis>Stopařova průvodce Galaxií.</emphasis> Když prodej dosáhl výše 185 000 výtisků, Douglas poslal nakladateli tento vzkaz:</p>
<p>Jediné, co si o tom můžu myslet, je, že ke každému výtisku <emphasis>Stopařova průvodce Galaxií</emphasis> přidáváte librovou bankovku, nebo možná dokonce vysíláte do ulic nátlaková komanda, protože jsem právě dostal oficiální informaci, že počty prodaných výtisků právě přestoupily bod pouhé absurdity a přesunuly se do hájemství komické obludnosti. Nevím, jak to děláte, abyste se toho zbavili, ale každopádně díky.</p>
<p>l když Douglas později vyjádřil nespokojenost s okamžitým úspěchem první knihy („bylo to jako přejít od předehry rovnou k orgasmu, a mezi tím nic - kam má po tomhle člověk ještě pokračovat?”), v té době jásal.</p>
<p>Krása <emphasis>Stopařova průvodce</emphasis> spočívala v tom, že vyšel přesně ve správnou chvíli. Úspěch <emphasis>Hvězdných válek a Blízkých setkání třetího druhu</emphasis> vedl k tomu, že publikum bylo ochotnější přijímat science fiction jako přijatelnou formu zábavy, čtenáři sci-fi zase už dlouho toužili po něčem doopravdy humorném a posluchači rádia, kteří sáhli po knize, velmi rychle zjistili, že v první knize se skrývá mnohem víc, než bylo odvysíláno v rozhlasovém seriálu (může být totiž docela překvapivé zjišťovat při opakovaném poslechu seriálu, kolik důvěrně známých aspektů <emphasis>Průvodce</emphasis> v něm vlastně není -například ručníky). Kniha sklidila extatické kritiky v tisku. Douglas byl přirovnáván ke Kurtu Vonnegutovi (srovnání, které se houževnatě drželo až do vydání Vonnegutových <emphasis>Galapág</emphasis> v roce 1985, po němž následovala fáze, kdy někteří recenzenti začali přirovnávat Vonneguta k Douglasu Adamsovi, přičemž srovnávání vyznívalo mírně ve Vonnegutův neprospěch) a mnoho kritiků ji zařadilo do svého seznamu „nejlepších děl roku” 1979.</p>
<p>Jestliže rozhlasový seriál byl kultovní úspěch, pak kniha posunula <emphasis>Průvodce</emphasis> ještě dál a získala mu místo ve všeobecném povědomí. Netrvalo dlouho a velká spousta lidí zjistila, že jejich vnímání ručníků, bílých myšek a čísla 42 prošlo zásadní proměnou.</p>
<p>---------------------------------------------------------------------</p>
<p>PROČ BYL STOPAŘŮV PRŮVODCE TAK ÚSPĚŠNÝ?</p>
<p><strong>John Lloyd:</strong></p>
<p>„Je to to, co William Goldman ve své knize <emphasis>Dobrodružství v průmyslu stříbrného plátna (Adventures in the Screen Trade)</emphasis> nazývá neopakovatelný fenomén. Než přišel <emphasis>Stopařův průvodce</emphasis> na svět, nebyl vlastně žádný důvod, proč by tu něco takového mělo být, ale jakmile se objevil, stal se zjevně dokonalým vyjádřením své doby. Nevím, jak se to stalo, ale prostě zachycuje ducha doby. Ten titul pro mě vyjadřuje vše - stopování a galaxie, to je ten správný mix post-hippiesovské citlivosti a zájmu o vyspělou techniku, digitální technologii a tak dále. Je ale nemožné říct, proč je <emphasis>Průvodce</emphasis> tak úspěšný - je to prostě jeden z oněch velkých výtvorů choré mysli. Nedělá vůbec žádné ústupky obecnému vkusu, prostě vstoupí na scénu a sklidí obrovský úspěch. Douglas ani jedinkrát neupravil text tak, aby se prodalo víc výtisků. Sám byl úspěchem té knihy stejně překvapený jako všichni ostatní - neměl ani tušení, jestli je vlastně dobrá nebo ne. Vždycky chodil a ptal se: ,Je tohle dobrý? Je to legrační? Co si myslíš o tomhle scénáři?' Vážně to nevěděl. Ale to se prostě nejde vysvětlit. A protože se to nedá vysvětlit, nemůžete napsat další takovou knihu. A to z ní dělá opravdu geniální dílo.”</p>
<p><strong>Jacqueline Graham (Tisková mluvčí Pan Books):</strong></p>
<p>„Protože to byla tak naprosto originální myšlenka, a těch moc není. A protože to bylo legrační, ale byla to inteligentní legrace. A protože to začalo jako kultovní záležitost. Hlavně proto, že je to tak originální, a za druhé proto, že vás to rozesměje.”</p>
<p><strong>Geoffrey Perkins:</strong></p>
<p>„Vím, že v době, kdy jsme točili rozhlasový seriál, jsem opravdu měl pocit, že je to logický nástupce Monty Pythonů. <emphasis>Stopařův průvodce</emphasis> nepochybně oslovuje stejné publikum a staví na stejném typu komedie. To byl základní důvod úspěchu. Důležitou roli hraje i titul. Někdo ho kdysi v jednom článku popsal jako ‚program poněkud neobratně nazvaný <emphasis>Stopařův průvodce Galaxií‘,</emphasis> což je ovšem naprosto mylné hodnocení. Hned jsem věděl, že se trefil do černého, když začaly chodit záplavy dopisů. Načasování bylo evidentně správné. Byla to doba <emphasis>Hvězdných válek, </emphasis>byl tu velký zájem o vesmír. Také je fakt, že když lidé pomyslí na vesmír, napadá je něco ve stylu jednoduchých komiksů, ale tohle bylo něco velmi kultivovaného a vtipného. To lidi překvapilo. Ale líbilo se to všem. Intelektuálové to přirovnávali ke Swiftovi, čtrnáctiletým se zase líbilo, jak mluví a cinká depresivní robot.”<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>10</strong><strong>Celá Galaxie je divadlo</strong></p>
<p><emphasis>Stopařův průvodce se</emphasis> objevil na jevišti ve třech nejvýznamnějších inscenacích. Dvě z nich byly úspěšné. Třetí byla katastrofou monumentálních rozměrů. Nešťastné na celé věci je, že to byla právě tato katastrofa, které si veřejnost povšimla. První inscenace se konala v Institutu pro současné umění (ICA - Institute for Contemporary Arts) v Londýně od 1. do 9. května 1979 v produkci Divadelní sci-fi společnosti (Science Fiction Theatre Company) Kena Campbella. Výraz „inscenace” možná není v případě této produkce tak docela na místě, protože herci hráli na malých lávkách a plošinkách, zatímco publikum sedělo v improvizovaném hledišti, které pojíždělo po Institutu na vzduchových polštářích naplněných stlačeným vzduchem a bylo tvrdě pracujícími kulisáky postrkováno po hale ve výši jedné dvoutisíciny palce. Devadesátiminutová hra měla obrovský úspěch. V baru se prodávaly Pangalaktické megacloumáky a pro oněch osmdesát lidí, kteří se vešli do vzduchem plujícího auditoria zkonstruovaného Michaelem Hustem, to byl nádherný večer. Každou hodinu volalo nejméně sto padesát dalších zájemců o lístky, bohužel zcela zbytečně, protože celkem 640 vstupenek na všechny večery bylo vyprodáno dlouho před začátkem prvního představení. (Mezinárodní asociace komunikací, neboli organizace, která má stejnou zkratku jako Institut pro současné umění, ICA, byla natolik znechucena počtem neúspěšných uchazečů o lístky, kteří omylem vytočili její číslo, že nakonec na celý týden vypnula telefonní ústřednu a přestala úplně komunikovat.)</p>
<p>Kritiky jednohlasně pěly samou chválu. Typická recenze z <emphasis>Guardianu</emphasis> nejprve pochválila kostýmy a vznášedlo, načež pokračovala: „Chris Langham je úplně obyčejný Arthur Dent... a je tak skvělým protikladem k mazanému Fordovi (Richard Hope), dvouhlavému schizofrenikovi Bíblbroxovi (Mitch Davies a Stephen Williams jako kosmická verze koně z pantomimy se dvěma hlavami, dvěma nohama a třema rukama) a ke scénické pyrotechnice Campbellovy inscenace.”</p>
<p>Současně bylo oznámeno, že pořadatelé doufají, že představení budou obnovena, „jakmile najdou dostatečně velkou halu, aby se do ní vešlo pětisetmístné vznášedlo”.</p>
<p>Je ovšem třeba uvědomit si, že to vše se odehrálo ještě před vydáním knihy a první desky, kdy nikdo netušil, jakým kultovním úspěchem <emphasis>Stopařův průvodce</emphasis> je nebo bude.</p>
<p>Další inscenace se zrodila téměř o pět set kilometrů dále na západ v produkci Theatr Clwyd, welšské divadelní společnosti. Režisér Jonathan Petherbridge upravil scénáře prvního rozhlasového seriálu do podoby divadelní hry, která pak byla hrána po celém Walesu od 15. ledna do 23. února 1980. Společnost hrála to, co bylo avizováno jako „první inscenace původních rozhlasových scénářů Douglase Adamse” buďto vždy po dvou epizodách za večer, anebo o speciálních dlouhých večerech odehrála celé tři hodiny scénářů v jednom „těžkotonážním” představení, v jehož průběhu byly publiku v půlhodinových intervalech rozdávány „nezbytné kosmické příděly”. (Nejenže se v baru prodávaly Pangalaktické megacloumáky, ale kafeterie nabízela i Algolské Zylbatburgery.) Inscenace Theatr Clwyd byla tak úspěšná, že společnost dostala nabídku odehrát svou verzi hry v prestižním londýnském divadle Old Vic. Naneštěstí však Douglas mezitím prodal divadelní práva Kenu Campbellovi, který se rozhodl inscenovat v srpnu další představení v londýnském divadle Rainbow, rockové hale, do které se vejdou tň tisíce diváků. Douglas pak předvedl dokonalou ukázku retroprozíravosti:</p>
<p>„Měl jsem být chytřejší, ale měl jsem v té době tolik problémů, se kterými jsem se potýkal, že mi to opravdu nemyslelo. Ta záležitost v Rainbow byla fiasko.”</p>
<p>Pro hru napsal další materiál (včetně Hlavního chodu v restauraci Milliways), který se pak dostal i do literární a televizní verze hry.</p>
<p>Časopis Scéna <emphasis>(The Stage)</emphasis> otiskl v červenci 1980 tento článek o produkci Rainbow:</p>
<p>Pětičlenná kapela doprovází dvacetičlenný soubor při představení <emphasis>Stopařova průvodce Galaxií,</emphasis> muzikálu sepsaného podle rozhlasového seriálu, který 16. července 1980 zahajuje osmitýdenní šňůru představení. Produkce má rozpočet 300 000 liber a průčelí divadla Rainbow bude stylizováno jako intergalaktický kosmodrom. Vstupenky za 5, 4 a 3 libry.</p>
<p>Foyer divadla je proměněno v kontrolní panel kosmické lodi s řadami obrazovek, od stropu visí létající talíře a je možné, že mluvící počítač bude cestující informovat, kdy začíná let. Uvaděčky budou kostýmovány jako mimozemšťanky - „patrně budou zelené”, říká koproducent Richard Dunkley - a „kosmický bar” bude podávat hamburgery galaktických rozměrů a dnes již proslavené Pangalaktické megacloumáky.</p>
<p>Jednou z kratochvílí bude vystoupení rockového hudebníka Říčka Wakemana, který se snese ze střechy na létajícím talíř v převlečení za legendárního Mekona, nejroztomilejšího zeleného mužíka sci-fi.</p>
<p>Tento týden bylo instalováno ohromné otočné jeviště a zadní horizont pro den, kdy bude demolována Země.</p>
<p>A zatím v Kalifornii firma, která uvedla Laserium do londýnského planetária, vyvíjí celou řadu nových, efektních triků. Koproducent Phillip Tinsley o chystaném podniku řekl: „Bude to první představení od dob <emphasis>Rocky Horror Show</emphasis> zaměřené přímo na mladé lidi.”</p>
<p>Propagace chystané show nabírala na obrátkách. V jejím rámci byla z Tower Bridge (mostu vedoucího ke gotickému královskému hradu) svržena do Temže sedmiapůlmetrová velryba, aniž rozčeřila hladinu - alespoň pokud jde o reakci tisku. („Policie se opravdu hodně zlobila,” konstatoval deník <emphasis>The</emphasis> <emphasis>Standard</emphasis> na téměř dvoucentimetrovém prostoru, který události věnoval.)</p>
<p>A pak se začalo hrát.</p>
<p>Při zpětném pohledu se to může jevit jako chyba. Popisy jako „neumím si představit úmornější způsob, jak strávit večer” <emphasis>(Daily Mail),</emphasis> „nemotorné a ani chviličku veselé” <emphasis>(Time Out</emphasis>), „trapné” (Observer), „nekonečné a mimořádně nudné” <emphasis>(Standard)</emphasis> bledly vedle skutečných recenzí, z nichž většina rozpitvala představení jemným a přesným skalpelem a nezanechala nitku suchou. Typickou ukázkou zdrcujících kritik byl článek Michaela Billingtona v deníku <emphasis>The Guardian</emphasis><emphasis>, </emphasis>v němž konstatoval, že „to, co se odehrává na scéně divadla Rainbow, je zajisté nehotové a stěží srozumitelné... tuto pokleslou operu režíroval Ken Campbell a mohu jen říci, že nás dokázal mnohem více pobavit v dobách své <emphasis>Road-show (Potulných komediantec</emphasis><emphasis>h),</emphasis> kde vrcholným číslem byl muž, který si nacpal do kalhot fretku”.[*]</p>
<p>Co se vlastně nepovedlo? Spousta věcí. Například délka představení. Za druhé laserové paprsky, zvukové efekty a doprovodná kapela. A za třetí to, co bylo téměř bez výjimky prohlášeno za příšerné herecké výkony.</p>
<p>Douglas to vysvětloval takto: „Ta rozloha divadla Rainbow - divadlo pro tři tisíce lidí - a <emphasis>Průvodce</emphasis> má tendenci odvíjet se v pomalém rytmu, přičemž jsou důležité všechny detaily... když to umístíte do tak velkého prostoru, první věc, která se okamžitě ztratí, jsou právě detaily. Takže ho pak vyplníte efekty jako zemětřesení, lasery a podobnými věcmi. To ovšem spláchne další detaily, a tak se všechno neustále tlačilo nesprávným směrem, a chudáci herci trčeli na scéně a dělali, co mohli, aby si jich publikum kdesi tam v dálce vůbec všimlo. Kdybyste umístili všechny ty lidi, co na nás přišli, do nějakého divadla ve West Endu, byli by senzační publikum - každý večer 700 nebo tak nějak. Ale 700 lidí není zrovna moc, když produkce platí za tři tisíce sedadel. Takže celá ta záležitost byla finanční katastrofa.”</p>
<p>Ken Campbell, téměř nepolapitelný muž, prohlásil, že důvody úspěchu produkce v ICA a propadáku v Rainbow byly mnohem jednodušší. „V ICA jsme posadili diváky do vznášedla. Jenže do Rainbow jsme tak velké vznášedlo nesehnali,” řek! mi v nejkratším interview, jaké jsem pro tuhle knihu pořídil.[**]</p>
<p>Po čtyřech týdnech se produkce octla ve finanční tísni. 20. srpna deník The Standard referoval, že koproducent Dunkley prohlásil: „Myslím, že bychom měli pokračovat. Herci i technici se mnou souhlasí a část jich souhlasila, že na honorář počkají. Měli jsme velmi nepříznivý ohlas v tisku a na začátku nebylo známo, kolik fanoušků Stopařův průvodce vlastně má.” Následujícího dne však <emphasis>The Standard</emphasis> přinesl zprávu, že „včera večer velkolepý muzikál[***] podle kultovního rozhlasového poradu skončil, a poté, co se představení hrála před hledištěm zaplněným někdy jen z dvaceti procent (tj. pro 600 diváků), ukončila produkce sezónu o tři týdny dříve. Richard Dunkley se vyjádřil, že všichni zainteresovaní přišli o hodně peněz, je však nemožné vyslovit přesnou částku.”</p>
<p>Je snadné být generálem po bitvě, ale zdá se, že největší chybou byla snaha vytvořit „kultovní úspěch”. Nadšené přívržence nezískáte něčím obrovským, přehnaným a nafouknutým reklamou - skromnější, méně okázalá a méně nákladná produkce by možná byla daleko úspěšnější tam, kde mamutí podnik v Rainbow propadl.</p>
<p>Což se skutečně stalo. Fanouškům a divákům pomohla překonat katastrofu inscenace Theatr Cwyld. Po roce se opět bez velkého humbuku objevila a od té doby byla úspěšně a pravidelně hrána i jinými divadelními společnostmi. Tato adaptace, která jako jediná z verzí po roce 1979 zahrnuje i Hagguenonskou pasáž a opravdu používá nafukovací žravou blátotlačku z Traalu, je stejně populární u diváků jako u kritiků, a bude, doufejme, stále obnovována a hrána i v době, kdy bude fiasko v Rainbow dávno zapomenuto.</p>
<p>---------------------------------------------------------------------</p>
<p>FORD A ZAFOD: Zaglabor astragard! Hútrimanšn Bambriár! Bangliátur púšbladúúú!</p>
<p>ARTHUR: Co to ksakru děláte?</p>
<p>FORD: To je prastarý betelgeuzský hymnus oslavující smrt. Znamená to, že po tomhle se můžou věci jen vylepšit.</p>
<p>ZAČNOU OPĚT ZPÍVAT.</p>
<p>POČÍTAČOVÝ TERMINÁL EXPLODUJE.</p>
<p>ZÁVĚREČNÉ TITULKY.</p>
<p>(Varianta scénáře)</p>
<p>---------------------------------------------------------------------</p>
<p>Je známo nejméně dvacet amatérských inscenací, které byly v průběhu let nastudovány v různých částech světa, podle různých adaptací knihy, rozhlasových scénářů nebo Petherbridgeova scénáře. Průvodce byl hrán na jevištích v tak vzdálených krajích, jako jsou Bermudy, Austrálie, Havaj a Německo. Jednou byl hrán jako představení pro jednoho herce a jednou jako muzikál[*]. V Oxfordu byla v roce 1995 také inscenována Douglasova kniha <emphasis>Dirk Gently's Holistic Detective Agency </emphasis><emphasis>(</emphasis><emphasis>Holistická detektivní kancelář Dirka Gentlyho)</emphasis> pod názvem <emphasis>Dirk</emphasis> a dočkala se opakovaného uvedení na scénu.<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>11</strong><strong>„Dětinský, nesmyslný, užvaněný blábol...”</strong></p>
<p>V pondělí 21. ledna 1980 v 10:30 dopoledne začalo vysílání druhé série <emphasis>Stopařova průvodce Galaxií.</emphasis> Vysílání předem ohlašoval článek na titulní straně programového časopisu televize a rádia BBC <emphasis>Radio Times -</emphasis> téměř neslýchaný precedens, aby se nějakému rozhlasovému poradu dělala taková reklama. Pět dalších dílů bylo odvysíláno v témž čase v témž týdnu.</p>
<p>Což způsobilo problémy.</p>
<p>Především proto, že jak bylo již podrobně vylíčeno, byl Douglas v roce 1979 vystaven značnému stresu vzhledem k dalším pracovním závazkům, a jeho přirozený sklon odkládat psaní, dokud bezpečně neprošvihne i poslední termín, se rozvinul v plné kráse, když došlo na psaní scénářů. Geoffrey Perkins naštěstí tuto okolnost vzal v úvahu, když uzavíral smlouvu na druhou sérii.</p>
<p>V září 1979 odjel Perkins na dovolenou a před odjezdem o novém seriálu hovořil s Davidem Hatchem, koordinátorem Radia 4. Hatch chtěl vědět, jestli druhou sérii může dostat včas, aby mohla být odvysílána v lednu.</p>
<p>Kromě prvních šesti existovala ještě sedmá epizoda <emphasis>Průvodce,</emphasis> „speciální vánoční vydání”, která byla zaznamenána 20. listopadu 1978 a odvysílána na Štědrý den. Byla pojata jako solitér, jehož děj v zásadě tvořily závěrečné motivy šestého dílu (tj. všechny postavy buďto uvízly v daleké minulosti bez naděje na návrat, nebo byly sežrány duplikátem žravé blátotlačky z Traalu) a poté se rozprchly do všech směrů, z nichž jedním bylo Zafodovo hledání muže, který vládne Vesmíru. („Tenhle vánoční program v podstatě vznikl přestěhováním do Dougiasova bytu. On nahoře v prvním patře psal - ručně, já jsem to v přízemí přepisoval na stroji. Tak jsme to dali dohromady.” - Geoffrey Perkins.)</p>
<p>Díl osmý, neboli první epizoda druhé série, opět svedla dohromady Zafoda, Forda a Arthura. Nahrávání druhé série začalo v květnu 1979, takže Hatchovo přání, aby byl pořad odvysílán v lednu, nebylo zase tak nerozumné. Geoffrey Perkins se domníval, že je to dobrý nápad: „Pracovali jsme na druhé sérii celkem poklidným tempem a já jsem řekl ano. Potřebovali jsme termín, jinak bychom mohli pokračovat až do skonání světa. Myslel jsem si: .Tou dobou budeme mít hotové tň epizody a další doděláme během pěti týdnů.'</p>
<p>Pak jsem odjel na dovolenou. Při návratu jsem zjistil, že si David plácl s Radio Times - dají nás na titulní stranu, když odvysíláme všechny díly během jednoho týdne. Bylo to skutečné šílenství.”</p>
<p>Druhá série byla obtížná pro všechny zúčastněné. Pro Douglase Adamse byla obzvláště těžká: „Děsil jsem se psaní druhé série, protože při psaní té první jsem tu byl jen já ve svém malém soukromém světě a psal jsem si, co se mi líbilo. Nikdo ani nečekal, že to bude k něčemu. V případě druhého seriálu se na mě díval celý svět. Bylo to jako běžet po ulici úplně nahý, protože se to najednou stalo veřejným majetkem.”</p>
<p>V důsledku šibeničního termínu vznikl další problém: větší část druhé série byla napsána „z jedné vody načisto”. První sérii Douglas psal a přepisoval a sám sebe nemilosrdně redigoval. Při druhé sérii na to jednoduše nebyl čas. S výrobou osmého dílu se začalo 19. května 1979, díl dvanáctý byl stříhán a mixován ještě těsně předtím, než měl být odvysílán, tedy 25. ledna 1980.</p>
<p>Nahrávání se brzy dostalo do stadia, kdy výrobní tým doháněl autora: „V jedné části studia nahrávali jeden díl, zatímco já jsem současně v jiné části psal další scénu. Věci došly až tak daleko, že poslední díl byl mixován v Maida Vale slabou půlhodinku předtím, než měl být odvysílán z hlavního studia (Broadcasting House). V tomto okamžiku se magnetofonový pásek namotal na hlavu, takže museli magnetofon rozebrat, aby mohli pásek odmotat a pak ho někdo mohl na motorce odvézt do studia. V jednu chvíli to vypadalo, že jim nejdřív pošleme první část pásku, pak budeme <emphasis>odmotávat</emphasis> další kus, který jim dopravíme, než odvysílají tu první část. Geoffrey Perkins, Paddy Kingsland a Lisa Brownová si za tenhle výkon zaslouží medaile!”</p>
<p>Recenze na druhou sérii byly téměř bez výjimky skvělé, přestože mnozí recenzenti slyšeli jen úryvky nových šesti epizod (což bylo dáno tím, že kousky, které neslyšeli, nebyly ještě zmixovány, ale kdo by o tom recenzentům vykládal ...).</p>
<p>Jediný hlas, který vyjádřil nespokojenost s druhou sérií, patřil panu Arthuru Butterworthovi, který napsal do Radio Times: „Za celých padesát let, co poslouchám rádio - a v poslední době se také dívám na televizi -, jsem neslyšel takový pošetilý, nicotný, dětinský, nesmyslný, užvaněný blábol... Ani vzdáleně to nepřipomíná humor.”</p>
<p>Obálka <emphasis>Radio Tímes</emphasis> byla jistým zadostiučiněním pro výrobní tým a štáb, ale znechutila Geoffreyho Perkinse, jemuž připadala hloupá a bombastická, takže žádal před otištěním jisté úpravy, „abychom pak všichni nevypadali jako idioti”.</p>
<p>Debata v programu Radia 3 <emphasis>Forum kritiků</emphasis> odhalila, že názory kritiků se pohybují v široké škále od nadšení až po naprostý zmatek. Nejvnímavější komentář pronesl patrně předsedající Robert Cushman, který prohlásil, že <emphasis>(Stopařův průvodce</emphasis> má...) „ten efekt, který má i program Monty Python, totiž že způsobí, že všechno, co se bezprostředně po něm vysílá v rádiu nebo v televizi, vám připadá naprosto absurdní a směšné. Má tenhle úžasný očistný účinek.”</p>
<p>Druhá série obsahovala několik skvělých pasáží, z nichž některé, jako například tělesné debetní karty nebo robotí diskotéka, už se pak nikdy nikde znovu nevyskytly. Jiné sekvence byly nemotorné a příliš natažené, například materiál týkající se bot, jemuž bylo posléze v knižní podobě po zásluze věnováno půl stránky. Celkově však byla druhá série méně úspěšná než první, což se Douglas chystal napravit, až bude psát druhou knihu.<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>12</strong><strong>Úroveň 42</strong></p>
<p>Když vyšlo první paperbackové vydání <emphasis>Stopařova průvodce Galaxií,</emphasis> na poslední stránce byl místo obvyklých inzerátů na další tituly téhož autora otištěn tento text:</p>
<p>NEPROPADEJTE PANICE!</p>
<p>Nakladatelství Megadodo ve spojení s Original Records vám přináší dvojalbum LP desek s nahrávkou rozhlasového seriálu. Vyplňte připojený formulář a odešlete ho spolu se šekem nebo poštovní poukázkou...</p>
<p>Přesto, že tato nabídka mohla vlastně znamenat ztrátu 35. kapitoly, na jejíž zadní straně byla objednávka otištěna, velké množství lidí objednávku na desku s názvem <emphasis>Stopařův průvodce Galaxií</emphasis> zaslalo.</p>
<p>Po odvysílání seriálu projevilo mnoho gramofonových společností zájem vyrobit vinylovou verzi programu. Jedna společnost už vlastnila opci, ale protože s ní nic nepodnikli, vstoupily do hry Original Records a odkoupily nahrávací práva.</p>
<p>Geoffrey Perkins říká o první desce: „Bylo to hrozně těžké. Věděli jsme, že to bude dvojalbum, jenže jsme dost dobře nemohli dát na každou stranu půlhodinu. A tak jsme si sedli a dumali jsme - ač neradi - které pasáže vynecháme. Nakonec jsem byl rád. Byla tu řada věcí, které znamenaly vylepšení, například zacházení s hlasy. Nebo když Trillian říká: .Prosím, uvolněte se,' a my jsme za to přidali tu legrační melodii. Kapitola o nekonečné nepravděpodobnosti obnáší jen zlomek toho, co bylo v téže scéně v rozhlasovém seriálu, ale nakonec je mnohem výmluvnější, protože je jasná. V rádiu jsme si mysleli, že když do toho nastrkáme úplně všechno, výsledek bude fascinující. Místo toho byl výsledkem naprostý zmatek - bylo v tom trochu ode všeho, někdo nechal ve studiu nějakou desku z předchozího natáčení a my jsme z toho kousek použili, zkrátka cokoli, co se tam povalovalo. Ale když jsme to pak zmixovali, byl to zmatek a spousta věcí v tom úplně zanikla. Byla to naprostá onanie.” Obsazení rozhlasové hry bylo téměř stejné jako v případě desky, jen Valentine Dyall (dnes už mrtvý), rozhlasový „muž v černém”, nahradil Geoffreyho McGivema v roli Hlubiny myšlení. (Měl také hrát Gargravarra s podobně stylizovaným hlasem ve druhém seriálu.)</p>
<p>Uvážíme-li, že deska byla k dostání jen na objednávku, alespoň zpočátku, prodávala se neuvěřitelně dobře. Za první rok se prodalo 120 000 kusů a deska se umístila na mnoha žebříčcích nejpopulárnějších nahrávek. Obálka byla rozšířenou verzí původního obalu knihy navrženého Hipgnosis a skvěla se na ní různá hesla z <emphasis>Průvodce,</emphasis> která se nikde jinde neobjevila. Deska původně zahrnovala první čtyři epizody rozhlasového seriálu, ale poněkud zestručněné.</p>
<p>Druhá deska, <emphasis>Restaurant na konci vesmíru,</emphasis> byla o něco méně úspěšná. Opět Geoffrey Perkins: „První deska pro nás všechny byla nesmírně zajímavá zkušenost. Když jsme se dopracovali ke druhé desce, už to tak zajímavé nebylo (částečně i proto, že nikdo z nás nedostal za první desku zaplaceno).</p>
<p>Spousta lidí má dnes raději druhou desku, protože je mnohem víc dotažená a mnohem úplnější než první.</p>
<p>Bohužel je to proto, že je nahrávka na obou stranách příliš dlouhá. Je to jen hrubý sestřih. Rozhodli jsme se, že to necháme pár dní odpočinout a vrátíme se k tomu s čistou hlavou a sestříháme to - já jsem jel do Edinburghu na festival, a když jsem se za tři dny vrátil, zjistil jsem, že to narychlo sestříhali! Měl jsem pocit, že je to poněkud mdlé, a chtěl jsem tomu dát trochu šťávy.</p>
<p>Adams souhlasil: „Druhá deska je a) příliš dlouhá na obou stranách a b) plná nesmyslných plků.”</p>
<p>Perkins je stále fanouškem první desky: „Na nahrávání desky bylo hezké, že tam člověk mohl vpašovat věci, o kterých věděl, že si jich lidi všimnou až na druhý nebo třetí poslech, kdežto verze pro rádio musí být jasná napoprvé.”</p>
<p>Pokud jde o děj, je druhá deska nejpodobnější posledním dvěma epizodám televizního seriálu: chybí hagguenonský materiál, který byl nahrazen reklamní lodí kapely Postižená oblast. Na obálce druhé desky je žlutá gumová kačenka, patrně jako výraz obdivu k nesmrtelnému výroku kapitána Archy B, že „s gumovou kačenkou není člověk nikdy sám”. Jako reklamní tah na kachní téma byla při vydání druhé desky ve výkladní skříni obchodu s gramofonovými deskami HMV na londýnské Oxford Street umístěna vana, v niž plavalo dvanáct živých, týden starých kačátek. Akce, jejímž duchovním otcem byl ředitel firmy Originál Records Don Mousseau, však skončila dříve, než bylo plánováno, kvůli protestům různých skupin ochránců zvířat.</p>
<p>V USA nesly desky jednu z verzí návodu „jak opustit planetu” (viz Dodatek IV).</p>
<p>Tato dvě alba však nebyla jedinými deskami souvisejícími s <emphasis>Průvodcem.</emphasis> Vyšly také dva singly z dílny „Paranoidního androida Marvina” neboli Stephena Moorea. Byly to:</p>
<p>„Marvin” („deset milionů logických funkcí, možná víc. A oni po mně chtěj sebrat zmuchlaný papír, víc nic... Víte, co k šílenství mě vážně dohání? Leštící hubkou Brillo pravidelné blejskání. Autošampón snad snes bych lip... Osamělý solenoid, nevyléčitelný paranoid Marvin...”); na druhé straně „Chlap kovová”, text o kosmické lodi, jejíž řízení selhalo a je uvězněna v černé díře a pokouší se přesvědčit Marvina, aby ji zachránil. Tato deska nebyla moc často hrána v rádiích a umístila se na nižších příčkách britských žebříčků.</p>
<p>„Důvody, proč být nešťastný” („... hlava mě z vás rozbolí, maličko a hned jsem nervózní, Marvin jméno mé...”), parodie na titul lana Duryho „Důvody, proč být veselý”; na druhé straně „Miluju tě, Marvine”, příběh o tom, jak Marvin mazal staré pásky a přitom objevil milostný vzkaz (Miluju tě, Marvine, nezapomeň, že jsem naprogramovaná jen pro tebe...”), kuriózní kombinace vyprávění, elektropopu a písničky o lásce z padesátých let jako zvukového pozadí. Tato deska nebyla v rádiích téměř hrána a příliš úspěšně se neprodávala.</p>
<p>Douglas Adams působil jako konzultant při nahrávání písní, a když byl na ně tázán, vždy zahrál na jednu ze svých mnoha kytar rozkošnou ukolébavku (Marvinova píseň z <emphasis>Života, vesmíru</emphasis> a <emphasis>vůbec</emphasis> na Douglasovu melodii) a dodal, že si vždycky myslel, že jako singl měli vydat tuhle písničku. Jestli bude někdy natočen rozhlasový seriál <emphasis>Život, vesmír a vůbec, </emphasis>možná se posluchači dočkají toho, že ji opravdu uslyší.</p>
<p>(Poměrně úplný seznam všech písní použitých v <emphasis>Průvodci</emphasis> naleznete v knižním vydání rozhlasových scénářů.)<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>13</strong><strong>O myších a lidech a unavených televizních producentech</strong></p>
<p>„Zpočátku jsem neměl zájem natočit vizuální verzi <emphasis>Stopařova průvodce.</emphasis> Ale když jsem pracoval na <emphasis>Doktorovi Kdo,</emphasis> začal jsem si uvědomovat, že máme obrovskou spoustu speciálních efektů, které se prostě nepoužívají tak, jak by se dalo. Kdyby se to podařilo udělat tak, jak si to začínám představovat, mohlo by to myslím být něco zcela mimořádného.”</p>
<p>(Douglas Adams, 1979)</p>
<p>„Televizní seriál <emphasis>Stopařův průvodce</emphasis> nebyl šťastný podnik. Mohla za to osobní idiosynkrasie mezi mnou a režisérem. A mezi herci a režisérem. A mezi tou paní, co nám vařila čaj, a režisérem...”</p>
<p>(Douglas Adams, 1983)</p>
<p>---------------------------------------------------------------------</p>
<p>TELEVIZE: EPIZODA TŘETÍ</p>
<p>ZÁBĚR NA MODEL:</p>
<p>SRDCE ZE ZLATA UHÁNÍ TEMNÝM NEBEM. VELMI MÁLO HVĚZD, A POKUD TU NĚJAKÉ JSOU, ZÁŘÍ TEMNĚ A NEJASNĚ. SLYŠÍME JAKÉSI ZVUKY PODOBNÉ LÍBÁNÍ A PAK SLABÝ ŠRAMOT. PRÁVĚ V OKAMŽIKU, KDY SI ZAČÍNÁME ŘÍKAT, CO SE TO ASI DĚJE, STŘIH DO TRILLIANINY KABINY. JEJÍ KABINA, STEJNĚ JAKO OSTATNÍ, KTERÉ UVIDÍME ZA OKAMŽIK (OBRAZ SE STABILIZUJE), JE MALÁ A PŘECPANÁ. K ZAŘÍZENÍ PATŘÍ POSTEL, KTERÁ VYPADÁ, JAKO BY SE VZNÁŠELA NA MÍSTĚ. TRILLIANINA POZORNOST JE ZAMĚŘENA ZA MALOU MYŠÍ KLÍCKU, V NÍŽ VIDÍME PÁREK BÍLÝCH MYŠEK. JEDNA Z NICH BĚHÁ VE ŠLAPACÍM KOLE (COŽ ZPŮSOBUJE ONEN ŠRAMOT) A TRILLIAN NA MYŠKY DĚLÁ ROZNĚŽNELÉ MLASKAVÉ ZVUKY (TO JSOU ONY ZVUKY PODOBNÉ LÍBÁNÍ). PO CHVÍLI SE ODVRÁTÍ OD KLÍCKY. POSTEL K NÍ PODBÍZIVĚ PŘIPLUJE.</p>
<p>TRILLIAN: ne, díky, nemůžu spát.</p>
<p>NAD POSTELÍ SE TIŠE ROZBLIKNE TELEVIZNÍ OBRAZOVKA S OBRÁZKEM STÁDA OVCÍ, KTERÉ PROCHÁZEJÍ KOLEM KAMERY. DÍVKA ZMÁČKNE TLAČÍTKO VEDLE OBRAZOVKY A OBRÁZEK S MRKNUTÍM ZMIZÍ.</p>
<p>JEDEN ZE VŠUDYPŘÍTOMNÝCH POČÍTAČOVÝCH TERMINÁLŮ SE ROZSVÍTÍ.</p>
<p>EDDIE: Jen jsem se snažil být nápomocný. Trochu konejšivé hudby vyladěné na tvé osobní delta rytmy?</p>
<p>HUDBA ZAPLAVÍ MÍSTNOST. NĚCO ODPORNĚ PŘESLAZENÉHO, Z ČEHO SE ZVEDÁ ŽALUDEK.</p>
<p>TRILLIAN: Ne, díky</p>
<p>HUDBA USTANE.</p>
<p>EDDIE: Pohádku? Kdysi před dávnými a dávnými časy žily, byly tři počítače - analogový, digitální a submezonový. Všechny tři bydlely šťastně pospolu ve složitém třísměrném rozhraní...</p>
<p>TRILLIAN PODRÁŽDĚNĚ OPUSTÍ MÍSTNOST.</p>
<p>EDDIE: Počkej moment... ještě jsem se nedostal k té skutečně únavné pasáži.</p>
<p>STŘIH NA TRILLIAN KRÁČEJÍCÍ ZTEMNĚLOU CHODBOU. MÍŘÍ NA MŮSTEK. PROCHÁZÍ KOLEM DALŠÍHO POČÍTAČOVÉHO TERMINÁLU. TEN SE ROZSVÍTÍ.</p>
<p>EDDIE: Můžu kus přeskočit a pokračovat rovnou tím, jak se jim podaří najít binární model ineluktabilní modality viditelného. Působíte opravdu velice hypnoticky!</p>
<p>TRILLIAN HO IGNORUJE A VEJDE DO DVEŘÍ NA MŮSTEK.</p>
<p>STŘIH NA INTERIÉR MŮSTKU. JE ROVNĚŽ PONOŘEN DO POLOTMY. ROZSVÍTÍ SE POČÍTAČOVÝ TERMINÁL.</p>
<p>EDDIE: Zvlášť když to vyprávím svým pomalým... hlubokým... hlasem... (PŘIZPŮSOBÍ HLAS SVÉMU POPISU A TERMINÁL POHASÍNÁ.)</p>
<p>TRILIAN: Počítač!</p>
<p>EDDIE: (OPĚT JÁSAVĚ.) Nazdárek!</p>
<p>VŠECHNA SVĚTLA NA MŮSTKU SE SOUČASNĚ ROZSVÍTÍ. TRILLIAN SEBOU ŠKUBNE.</p>
<p>TRILLIAN: Jen mi řekni, kde jsme, ano?</p>
<p>STŘIH NA MODEL SRDCE ZE ZLATA, STEJNĚ JAKO PŘEDTÍM, JAK SE POHYBUJE POTEMNĚLOU OBLOHOU.</p>
<p>TENTOKRÁT SLYŠÍME CHRÁPÁNÍ. NENÍ TO CHRÁPÁNÍ DO ZÁBAVNÉHO POŘADU, NÝBRŽ DRAMATICKÉ CHRÁPÁNÍ. STŘIH DO DALŠÍHO SPACÍHO BOXU. TENHLE PATŘÍ ARTHUROVI. TVRDĚ SPÍ. NA JEDNÉ STĚNĚ JEHO POKOJE VISÍ JEHO ŠATSTVO, TJ. JEHO KALHOTY A ŽUPAN. PANEL, PŘES KTERÝ JSOU HOZENY, SE VELMI CHABĚ ROZSVÍTÍ. SEM A TAM SE PO NĚM MÍHAJÍ ČÁRY. MĚŘÍ JEHO OBLEČENÍ. ZA NĚKOLIK OKAMŽIKŮ SE VEDLE NICH MATERIALIZUJE DALŠÍ OBLEK. JE TO VELMI KONVENČNÍ SCI-FI ODĚV, NEJSPÍŠ STŘÍBRNÝ. STŘIH DO VEDLEJŠÍHO KOTCE. FORD PREFECT MÁ PROBLÉMY SE SPANÍM KVŮLI ARTHUROVU CHRÁPÁNÍ ODVEDLE. PŘEVRACÍ SE NA POSTELI. PROTOŽE JE PŘIKRYT VELMI TENKOU KOSMICKOU PŘIKRÝVKOU, JEHO POKUS ZABALIT SI DO NÍ HLAVU, ABY ODRUŠIL HLUK, JE MARNÝ A FORD JE FRUSTROVÁN. SEBERE Z PODLAHY VEDLE POSTELE RUČNÍK A PŘITISKNE SI HO NA UŠI.</p>
<p>STŘIH DO SOUSEDNÍHO KOTCE. ODSUD SE ROVNĚŽ OZÝVÁ CHRÁPÁNÍ. NÁJEZD KAMERY NA JEDNU ZE ZAFODO-VÝCH HLAV. TVRDĚ SPÍ A CHRÁPE. KAMERA PŘEJÍŽDÍ NA DRUHOU HLAVU, KTERÁ EVIDENTNĚ NEMŮŽE SPÁT KVŮLI CHRÁPÁNÍ PRVNÍ HLAVY. DVEŘE JEHO KOTCE SE TIŠE OTEVŘOU. VE DVEŘÍCH SE RÝSUJE TRILLIANINA POSTAVA.</p>
<p>TRILLIAN: Hele, Zafode?</p>
<p>ZAFOD: Hmm, jo?</p>
<p>TRILLIAN: Víš, co ses vydal hledat?</p>
<p>ZAFOD: Jo?</p>
<p>TRILLIAN: Myslím, že jsme to právě našli.</p>
<p>ZAFOD SE PRUDCE POSADÍ.</p>
<p>ZAFOD: Co? Cože?</p>
<p>TRILIAN: Říkal jsi, že je to nejnepravděpodobnější planeta, jaká kdy existovala.</p>
<p>DO ÚVODNÍCH TITULKŮ.</p>
<p>(Nepoužitý náčrt úvodního dnu televizního seriálu,</p>
<p>Epizoda třetí)</p>
<p>---------------------------------------------------------------------</p>
<p>Televizní verze <emphasis>Stopařova průvodce</emphasis> začíná počítačovým výjezdem udávajícím čas, který ještě zbývá do konce světa, a nad poklidnou anglickou krajinou přitom vychází slunce.</p>
<p>Počítačový výjezd byl ovšem jen simulovaný, stejně jako anglická krajina. To, co diváci viděli, byla imitace počítačového výjezdu, a nad model krajiny byla přitom pomalu zdvihána žárovka. Vynalézavost a běžné simulování něčeho, co se zdá naprosto přirozené, charakterizují celý šestidílný televizní seriál <emphasis>Stopařův průvodce Galaxií.</emphasis></p>
<p>Pro mnoho lidí bylo první a možná jediné setkání s <emphasis>Průvodcem</emphasis> zprostředkováno právě touto inscenací BBC. Hned od chvíle, kdy se v roce 1981 seriál začal vysílat, rozhodně přispěl i k tomu, že se prodaly miliony dalších výtisků.</p>
<p>S nápadem přišel jako první koncem roku 1979 televizní producent John Lloyd. On sám o tom říká: „V té době jsem pracoval v televizi a dělal jsem seriál <emphasis>Not the Nine O'Clock News (Ne zprávy v devět) a</emphasis> rozhlížel jsem se po něčem novém, co bych mohl dělat - v té době jsem netušil, že tenhle program bude tak absurdně úspěšný, jak se později stal, a tak jsem uvažoval, co dál, a <emphasis>Stopařův průvodce se </emphasis>přímo nabízel - měl obrovský úspěch v rádiu a bylo jasné, že točit jeho vizuální podobu bude úžasně příjemná a zábavná práce.</p>
<p>Douglase i mě vždycky fascinovala science-fiction. To ovšem bylo ještě před <emphasis>Hvězdnými válkami a</emphasis> tím vším, nezapomínejte, že to jsme ještě v době, kdy většina lidí soudila, že sci-fi se komerčně nikam nedostane.</p>
<p>A tak jsem napsal šéfovi svého oddělení asi v tom smyslu, že je tady tenhle skvělý rozhlasový seriál, že by z něj byl senzační televizní program, přesně to, co chci dělat. On mi odpověděl, že o tom nic neví, a tak jsem mu sepsal přehled, co všechno <emphasis>Průvodce</emphasis> dokázal: že byl nominován na prestižní cenu Hugo, že byl opakován víckrát než kterýkoliv jiný program v historii, že byla podle něj udělána divadelní Inscenace a kniha, která jde na dračku... zkrátka celý dlouhý seznam úspěchů. On řekl: ,Tak jo, zkusme to,” a zadal objednávku na první scénář a Douglas ho napsal.</p>
<p>Byl to opravdu mimořádně dobrý scénář- Douglas udělal to, co předtím v případě knih, totiž že z rozhlasového seriálu udělal něco, o čem byste niky neřekli, že to bylo založeno na rozhlasovém pořadu. Scénář využil všech možností daného média. Můj šéf říkal, že je to nejlepší scénář zábavného pořadu, jaký kdy četl - tak ho to nadchlo!</p>
<p>Pokud si vzpomínám, Alan Bell program začal točit jako režisér a já jsem produkoval první epizodu, i když jsme později postupně přešli na koprodukci, protože jsem neměl moc zkušeností s televizními rozpočty. Ale pak BBC naplánovalo druhou část seriálu <emphasis>Ne zprávy v devět</emphasis> současně s natáčením <emphasis>Stopaře. Zprávy</emphasis> mi sice zaručovaly práci sedm dní v týdnu, ale obojí jsem dělat nemohl.</p>
<p>Měl jsem strašný vztek. V té době mi připadalo, že v BBC nechtějí (vzhledem k tomu, že <emphasis>Zprávy</emphasis> začínaly být úspěšné), aby nějaký služebně mladší zaměstnanec oddělení (totiž já) měl dva tak velké úspěchy najednou. A tak použili <emphasis>Průvodce,</emphasis> aby někomu dalšímu dali nějakou práci. Děsně jsem zuřil, když jsem byl donucen stát se ‚vedoucím výroby'‘, což ve skutečnosti nic neznamenalo. Neměl jsem v televizi vůbec žádný vliv, protože jsem byl jen bezvýznamný produkční, a to ještě externí - teoreticky mě klidně mohli poslat zpátky do rádia. Řekl jsem, že se budu snažit občas dohlížet na natáčení a zkoušky, ale upřímně řečeno, neměl jsem na to čas a v podstatě jsem s televizním pořadem neměl nic společného.</p>
<p>Alan Bell na to narážel v titulcích k seriálu - když se tam objeví moje jméno, vybouchne a odfrčí do hlubin kosmu...[*]</p>
<p>Jediné, co )sem vlastně na tomhle pořadu udělal, bylo, že jsem napsal tu původní zprávu svému šéfovi a byl jsem zpočátku na několika poradách, aby se věci daly do pohybu, ale v důsledku vnitropodnikových machinací v BBC jsem byl vyšoupnut.”</p>
<p>Lloyd měl smíšené pocity vůči režisérovi a producentovi seriálu Alanu J. W. Bellovi, a také pokud jde o to, jak televizní pořad nakonec dopadl.</p>
<p>„Nepracoval jsem s Alanem rád. Je z toho druhu televizních producentů, kteří... Neříkám, že by nebyl pracovitý, protože pracovitý je, ale on nikdy nepřetáhl natáčecí čas, ani nepřekročil rozpočet. Prostě jen chtěl mít tu práci z krku. Scénář a herecké výkony ho zajímají míň než logistická stránka výroby pořadu.</p>
<p>Na některých zkouškách, při nichž jsem byl přítomen, herci říkali slova v nesprávném pořádku a také je nesprávně vyslovovali, a Alan je neopravil. Mnohem víc ho zajímala technická stránka - o té toho věděl strašně moc. Byl skvělý a nápaditý po technické stránce. Některé záběry v <emphasis>Průvodci </emphasis>jsou opravdu senzační. Ale mně to nepřipadalo jako komediální pořad, protože to nikdo nerežíroval. Neměli tam prostě žádného Perkinse - to je opravdový puntičkář, který obětuje celé hodiny, aby správně natočil jeden zvukový efekt, a dělá si starosti kvůli scénáři a přístupu a tak dál, což jsou věci, které Alanovi připadají nedůležité a otravné.</p>
<p>Vzpomínám si, že jsem byl přitom, když se stříhal pilotní díl. Byly tam nějaké příšerné střihy a já jsem řekl Alanovi, že to musí vrátit a udělat to znova, protože to prostě nebude fungovat. A jeho postoj byl: ,Na to nemáme čas - musíme s tím pohnout.'</p>
<p>Osobně si myslím, že televizní podoba <emphasis>Průvodce</emphasis> prostě není taková, jaká mohla být. Kdyby se to udělalo pořádně, určitě by posbíral všechny ceny. Jediný důkaz, že to byl skutečně originální pořád, je počítačová grafika. Když jste četli scénář, říkali jste si: ‚Televize skočila rovnýma nohama do devadesátých let. To je neuvěřitelné!‘ Jenže potom většina hereckých výkonů a toho, co se natočilo, nebyla ani zdaleka tak dobrá jako dejme tomu <emphasis>Doktor Kdo.</emphasis> Alan prostě není originální autor. Což Douglas je.</p>
<p>Ale abych Alanovi nekřivdil, logisticky to byla hodně náročná práce a v televizi si nemůžete dovolit to, co v rádiu - jako Geoffrey, který to dokázal táhnout do poslední minuty a držel herce ve studiu, zatímco se psal text. Tohle si v televizi dovolit nemůžete - je tu jistý limit. Je třeba mít věci pevně v rukou, což Douglas, no... Spoluprodukoval jsem s ním některé věci v rádiu, on má zkrátka sklon trochu blbnout. Má sklon myslet si, že to tak může jít do nekonečna. Asi je trochu rozmazlený. Alan dokázal ten pořad dostat do stadia vysílání, což by Douglas patrně nikdy nedokázal - a ani o sobě nemůžu říct, že bych to dokázal!”</p>
<p>Bylo to poprvé, kdy Douglas pracoval na <emphasis>Stopařově průvodci s</emphasis> někým, u koho vycítil, že zrovna neobdivuje jeho nápady a jeho práci. Chtěl jako produkčního Johna Lloyda a chtěl, aby u toho byl i Geoffrey Perkins - věděl, že lidi z rádia <emphasis>Stopařovi</emphasis> rozumějí.</p>
<p>To se ale nepodařilo. Alan Bell byl člověk z televize, a jak sám připouští, neměl čas ani náladu na lidi z rádia, kteří mu chtěli mluvit do jeho práce.</p>
<p>Geoffrey Perkins k tomu podotýká: „Lidi z televize mají sklon myslet si, že lidi z rádia nic nevědí, což je do jisté míry pravda, ale zato vědí o scénářích mnohem víc, než můžou lidi z televize kdy pochopit. A televizáci si mysleli, že Douglas neví, o čem mluví.</p>
<p>V rádiu, když Douglas brblal, člověk mohl říct: ‚Tak jo, můžeme to zkusit,' anebo ,Ne, sklapni.' Ale podle lidí v televizi Douglas prostě neví, o čem mluví. Viděl jsem původní televizní scénář a myslím, že to byl jeden z nejlepších scénářů, jaké jsem kdy četl. To on vymyslel všechny ty věci s grafikou. Bylo to skutečně geniální.”</p>
<p>Zeptejte se kohokoli, co si nejvíc pamatuje z televizního seriálu <emphasis>Stopařův průvodce Galaxií, a</emphasis> odpověď nejspíš bude znít „počítačovou grafiku”. Grafika - sekvence zobrazující jakoby obrazovku skutečného <emphasis>Stopařova průvodce -</emphasis> byla neuvěřitelně podrobná, evidentně počítačem generovaná animace, plná vizuálních gagů a vtipů pro zasvěcené, zaměřená zřejmě na diváky, kteří vlastní videorekordéry se zařízením na zpomalování nebo zastavování jednotlivých okének, protože při jednorázovém sledování při normální rychlosti nebylo vůbec možné vnímat všechny finesy grafických sekvencí.</p>
<p>Cožpak by si člověk mohl všimnout například karikatur Douglase Adamse samého, pózujícího jako úředník reklamního oddělení Sirius Cybernetics Corporation, pilně píšícího v delfíní sekvenci, anebo v přestrojení za Paulu Nancy Millstone Jenningsovou?[*] Mohl by přečíst všechna jména a telefonní čísla některých nejlepších podniků ve vesmíru, kde můžete zakoupit Pangalaktický megacloumák, anebo po jeho nadměrném požívání podstoupit odvykací kůru?</p>
<p>Jedno z telefonních čísel v grafice šestého dílu patřilo redakci předního počítačového časopisu, odkud volali do Pearce Studios (firma, která grafiku vyrobila), a chtěli vědět, na jakém počítači byla grafika vytvořena a jestli maketa knihy užívaná při natáčení měla zabudovanou plochou televizní obrazovku. Komentář vedle telefonního čísla nebyl právě lichotivý. Veškerá počítačová grafika byla totiž vytvořena ručně. V lednu 1980 animátor a fanoušek sci-fi Kevin Davies pracoval pro Pearce Studios v Hanwellu v západní části Londýna, když ze střižny BBC o kus dál v téže chodbě zaslechl pípání droida R2D2 z <emphasis>Hvězdných válek.</emphasis> Když se pak do střižny zašel podívat, seznámil se s Alanem J. W. Bellem, který právě stříhal sekvenci z filmu <emphasis>Jim to spraví (Jim'll Fix It,</emphasis> v níž si nějaké dítě prohlíží výpravu k filmu <emphasis>Impérium vrací úder (Empire Stríkes B</emphasis><emphasis>ack)).</emphasis> Bell tak nejen zjistil, že Davies je fandou <emphasis>Stopařova průvodce</emphasis> projevujícím nakažlivé nadšení, ale také jeho prostřednictvím objevil Pearce Studios, vedené tehdy Rodem Lordem, a ti pak získali zakázku na provedení grafiky pro televizní pořad (jejich rozpočet na první díl byl poloviční než rozpočet animačního oddělení BBC, přičemž ukázka vyrobená animátory BBC byla tak strašná, že byla naprosto nepoužitelná).</p>
<p>Pearce Studios řízené Rodem Lordem nevlastnily grafický počítač. Zato ale měly animátory, kteří pracovali velmi počítačovým stylem.</p>
<p>UPOZORNĚNÍ! Technická pasáž!</p>
<p>---------------------------------------------------------------------</p>
<p><strong>JAK TO UDĚLALI</strong></p>
<p>Zvuková stopa s hlasem Petera donese byla rozkouskována kvůli časování, načež byly zaznamenány počty okének na řádku dialogu. Byly pořízeny nákresy tužkou, přes ně položena perforovaná acetátová folie a obrázky obtaženy perem. Písmo bylo kombinací suchého transferu (lettrasetu) a sazby na psacím stroji IBM. Výtvarná část (černé kresby a písmo na čisté fólii) pak byla fotografickou cestou převedena do reverzní podoby, čímž bylo získáno bílé písmo a kresby na černém pozadí.</p>
<p>To pak bylo nasvíceno zezadu pod obyčejnou šestnáctimilimetrovou pojízdnou kamerou, barva byla dodána barevnými filtry. Každou řádku písma a každou barvu bylo třeba exponovat zvlášť, bylo to samostatné výtvarné dílo (sekvence s babylónskou rybkou se například musela octnout před kamerou dvanáctkrát). Hlavní rozdíl mezi touto animací a obvyklejší metodou spočívá v tom, že místo animování jednoho okénka na kresbu bylo snímáno několik okének současně, aby pohyb všech objektů získal mírně trhavou, lehce zadrhávající kvalitu, jakou člověk očekává u počítačové grafiky.</p>
<p>---------------------------------------------------------------------</p>
<p><strong>KONEC TECHNICKÉ PASÁŽE.</strong></p>
<p>(Televizní seriál byl přihlášen do televizní soutěže o Zlatou růži v Montreux v kategorii inovace. Nevyhrál vůbec nic /Zlatou růži tehdy dostal americký pořad Baryšnikov na Broadwayi, kdyby to někoho zajímalo/ a zcela očividně zanechal evropské publikum zmatené a omráčené. Doma se mu dařilo mnohem lépe. Z cen, které každoročně uděluje Britská televizní a filmová akademie /BAFTA/, získal <emphasis>Stopařúv průvodce</emphasis> za rok 1981 hned dvě. Rod Lord dostal cenu za grafiku[*] a Michael McCarthy dostal druhou za zvuk ve <emphasis>Stopařově průvodci.)</emphasis> Zeptal jsem se Paddyho Kingslanda, který je autorem většiny hudby a zvukových efektů v televizním seriálu (jakož i v pilotním dílu pro rádio a v druhé rozhlasové sérii), co bylo na zvukových efektech v <emphasis>Průvodci </emphasis>tak zvláštního a jaký je rozdíl mezi zvukem v rozhlasové a televizní verzi pořadu. „Řekl bych, že rozdíl mezi vytvořením zvuku v televizi a v rádiu byl v tom, že v rádiu řekli: ‚Potřebujeme konec světa jako zvukový efekt - tak běž a udělej to.’ V televizi se konec světa skládá ze stovek záběrů: s detailem vogonské lodi, pak detailem vřeštícího davu. výstřelem z laserového děla v kosmickém prostoru a tak dále. Není to jen jeden zvukový efekt, ale je tu trochu toho, trochu něčeho jiného, a končí to výbuchem, který je ale vlastně hned ustřižen, protože se velmi rychle octnete v interiéru kosmické lodi. Tvar je dokončený a všechno, co můžete dělat, je vytvořit něco, co by se hodilo k jednotlivým záběrům, které už jsou hotové.</p>
<p>Myslím, že televizní pořad byl dobrý v některých aspektech. Řekl bych, že počítačová grafika byla hodně dobrá, velmi promyšlená. A některé herecké výkony byly skvělé.</p>
<p>Ale nevyhnutelně tam byly věci, které moc nedržely pohromadě.Tenhle problém nastane vždycky, když smícháte dohromady filmová a televizní studia, a všechno musíte stihnout v termínu - není prostě čas sednout si a podívat se na to a říct: ,Je to dobrý?' A pokud není, udělat to znova.</p>
<p>Myslím si, že to nemělo kouzlo rozhlasového seriálu, protože člověk všechny postavy vidí. Jako Zafodova přebytečná hlava - to byl jeden z nejnápadnějších kiksů televizního pořadu. Laciná rekvizita může být i zábavná, ale když nemáte peníze, abyste to udělali pořádně, někdy je lepší nedělat to vůbec.</p>
<p>Přesto se mi moc líbily zvukové efekty v televizním seriálu. Hlavně detaily byly důležité. Alan Bell natáčel všechny herce rozhlasovými mikrofony, takže měli zvlášť jen hlasy lidí a žádné další zvuky. A pak jsme udělali to, že jsme ‚nadabovali' všechny zvuky kroků na kosmických lodích - což se v britské televizi jinak zásadně nedělá.</p>
<p>Abychom vytvořili efekt, jak postavy chodí po kosmických lodích, sehnali jsme si z klubu BBC dva pivní soudky a chodili jsme po nich a přitom sledovali obrazovku, takže když postavy chodí, slyšíte kovové zvuky místo nepřesvědčivých kroků po dřevě. Trvalo to strašně dlouho, ale vyplatilo se to.</p>
<p>Dělal jsem všechny efekty pro počítačovou grafiku - film nedodal nic, kromě hlasu Petera Jonese. Musel jsem projít všechen materiál a udělat všechny zvukové efekty a zvukové stopy. Všechna pípnutí a exploze a všechno ostatní, což trvalo ukrutně dlouho - je to dost náročné na čas. Dělat na televizním seriálu byla zajímavá práce, i když zcela otevřeně přiznávám, že jsem měl raději rozhlasovou verzi.”</p>
<p>Nutnost převést <emphasis>Stopařova průvodce</emphasis> na obrazovku a přitom se nějak vejít do rozpočtu zrodila některé technické inovace. Alan Bell je nejvíc pyšný na svou inovaci efektu zvaného „záběr přes sklo”, kterou při natáčení vyvinul.</p>
<p>Záběr přes sklo se obvykle dělá tak, že se postaví věž a na ni se vysoko ve studiu umístí malba na skle, přes kterou se pak filmuje, čímž se vyvolá dojem, že malba na skle je součástí obrazu. (Dlouhý záběr vogonské lodi v první epizodě byl například natočen právě takto.) Je to složité, nešikovné a nákladné.</p>
<p>Bellovo řešení bylo jednoduché: scény vyžadující záběry přes masku byly nafilmovány nebo natočeny, pak se udělala fotografická zvětšenina jednoho okénka. Podle fotografií se pak pořídily malby. Malby byly ofotografovány na diapozitivy a předem nafilmovaná sekce se s nimi „sesadila” a vložila do namalovaného záběru. Bylo to rychlejší a snadnější než malba na skle. Nejlepší ukázkou je patrně sekvence „přístaviště v Southendu”, kdy byl ve studiu postaven jen malý kousek přístavní hráze. Zbytek je dokonale snímaná malovaná maska.</p>
<p>Děj televizního seriálu se nejvíc blíží obsahu obou desek. Z Magrathey jsou cestovatelé odpáleni rovnou do restaurantu Milliways, odkud odlétají v ukradené reklamní lodi, načež následujeme Arthura a Forda na prehistorickou Zemi, kde seriál končí.</p>
<p>Okamžiky, kdy televizní <emphasis>Stopař</emphasis> nejvíc uspěl a kdy nejvíc pohořel, jsou místa, kde Douglas napsal do rozhlasového pořadu něco, co se v televizi udělat nedalo. Narativní pasáže jsou nejlepším příkladem: v televizi příliš dlouhé vyprávění nepotřebujete, a tak, když Douglas nevěděl, co s tím, a chtěl, aby byly vyprávěcí sekvence přijatelné, přišel s nápadem použít grafiku.</p>
<p>Douglas sám o tom říká: „Důvod, proč se to podařilo, byl dán tím, že není možné převést rádio na televizi. Museli jsme hledat kreativní řešení problémů způsobem, jakým byste to dělat nemuseli, kdybyste psali něco podobného rovnou pro televizi.</p>
<p>Médium si diktuje styl pořadu, a převádět nějaký text z jednoho média do jiného znamená, že jdete ,proti proudu”. A právě to jsou chvíle, kdy přijdete na ty nejlepší nápady. Momenty, které se daly nejsnáz převést, ty byly z celého pořadu nejmíň zajímavé.</p>
<p>Nápad na zobrazení textů z knihy pomocí počítačové grafiky patřil do téhle kategorie. Takže tam jsou ty obrázky, nákresy, všechna ta slova, která vypravěč odříkává, plus další věci - poznámky pod čarou a drobné detaily - to vše se na vás hrne z obrazovky. Není prostě možné to všechno vnímat.</p>
<p>Líbí se mi představa pořadu, po jehož skončení máte pocit, že jste nestačili obsáhnout všechno. Je přece tolik programů, které trvají půl hodiny, a když skončí, jen jste utratili další půlhodinu života, a výsledek žádný. Když nestihnete vnímat všechno, mnohem víc vás to stimuluje.</p>
<p>Televizní seriál se mi nelíbil tolik jako rozhlasový, protože mi tu chyběla intimita práce v rádiu. Televizní obraz potlačuje divákovu představivost. Chtěl jsem tenhle problém překonat tím, že obrazovka bude nabitá informacemi, že to čtenáře provokuje k větší myšlenkové aktivitě, ne k menší.”</p>
<p>---------------------------------------------------------------------</p>
<p>STŘIH NA MODEL LODI.</p>
<p>STŘELY SE JI PRÁVĚ CHYSTAJÍ ZASÁHNOUT, KDYŽ VTOM OBLOHA VYBUCHNE OHROMUJÍCÍMI BARVAMI A ZMĚTÍ NAPROSTO NESOUVISEJÍCÍCH OBRAZŮ. MEZI NIMI BY MĚLY BÝT ZKRESLENÉ PODOBY CESTUJÍCÍCH, HVĚZD, OPIC, KANCELÁŘSKÝCH SEŠÍVAČEK, STROMŮ, SÝROVÝCH SOUFFLÉ... JINAK ŘEČENO CHVILKOVÉ NAHLÉDNUTÍ DO ŠÍLENSTVÍ. MĚL BY TU TAKÉ BÝT VORVAŇ A KVĚTINÁČ PETŮNIÍ. VRACÍME SE NA MŮSTEK. TAM JE VŠECHNO PÁTÉ PŘES DEVÁTÉ, VŠUDE LEŽÍ OBROVSKÉ MNOŽSTVÍ MELOUNŮ.</p>
<p>TAKÉ TU POSTÁVÁ (l KDYŽ NA NI NIKDO NEUPOZORŇUJE) KOZA SE ZMENŠENÝM MODELEM EIFELOVKY PŘIPEVNĚNÝM NA HLAVĚ. O TÉHLE KOZE SE NIKDY NIKDO ANI NEZMÍNÍ, ALE BUDE TU S NIMI VÍCEMÉNĚ PO CELÝ ZBYTEK SERIÁLU.</p>
<p>ZAFOD: (LEHCE OMRÁČENÝ) Co se to u všech fotonů stalo?</p>
<p>(Nepoužitá verze televizního seriálu, epizoda třetí)</p>
<p>---------------------------------------------------------------------</p>
<p>Pro Douglase bylo v rozhlasovém seriálu velmi snadné dát Zafodovi ruku a hlavu navíc. Nikdo ho nikdy neviděl, byl to nápad k jednorázovému použití. Ale když člověk stojí před úkolem transformovat tenhle nápad v něco, co by fungovalo na obrazovce, děkuje své šťastné hvězdě, že Douglase nenapadlo vybavit Bíblbroxe pěti hlavami, anebo padesáti...</p>
<p>Když se nepodařilo najít dvouhlavého herce (nebo alespoň nějakého, který by se dokázal naučit text), BBC sáhla po Marku Wing-Daveym, rozhlasovém Zafodovi, a vyrobila mu elektromechanickou hlavu a ruku navíc (většinu času vycpanou, ale občas, když bylo třeba, aby bylo vidět všechny ruce v akci, použili ruku někoho, kdo stál za ním, jak je vidět zcela jasně v sekvenci v restauraci Milliways v pátém dílu).</p>
<p>---------------------------------------------------------------------</p>
<p>K VŠEOBECNÉMU PŘEKVAPENÍ TO VYPADÁ, ŽE JEDNA STĚNA MŮSTKU JE OTEVŘENÁ PŘÍMO DO VELKÉHO SLUNEČNÉHO PATIA STRÁVOU, ZAHRADNÍM KŘESÍLKEM, STOLKEM S VELKÝM PESTROBAREVNÝM SLUNEČNÍKEM, EXOTICKÝMI KVĚTINAMI A TAK DÁLE. V KŘESÍLKU SEDÍ S DRINKEM V RUCE MUŽ POZORUHODNÉHO VZHLEDU. MÁ DVĚ HLAVY. JEDNA Z NICH NUTNĚ MUSÍ BÝT FALEŠNÁ, LEDAŽE BYCHOM NAŠLI HERCE OCHOTNÉHO PODSTOUPIT ZNAČNĚ EXTRAVAGANTNÍ CHIRURGICKÝ ZÁKROK. SKUTEČNÁ A FALEŠNÁ HLAVA BY POKUD MOŽNO MĚLY VYPADAT NAPROSTO IDENTICKÉ. VEŠKERÉ NEDOSTATKY UMĚLÉ HLAVY BY MĚLY BÝT VYROVNÁNY MAKEUPEM NA HLAVĚ SKUTEČNÉ. FALEŠNÁ HLAVA BY MĚLA MÍT OTVÍRACÍ PUSU A OČI.</p>
<p>(Nepoužitá verze televizního scénáře, díl druhý)</p>
<p>---------------------------------------------------------------------</p>
<p>Byl tu problém se Zafodovou hlavou. Vypadala umělá a vycpaná a jen halabala přichycená. Nebylo to ani tak tím, že by šlo o ne právě zdařilé dílo týmu pro speciální efekty (i když zase tak moc dobré nebylo), ale také proto, že se věci nedařily, a i když se nic zvláštního nedělo, baterie se obvykle vybily při zkoušce, takže když došlo na skutečné filmování, dotyčná hlava se jen klimbala bez jakéhokoliv výrazu. Jak pravil Douglas Adams: „Byl to velmi jemný mechanismus, který báječně fungoval asi tak třicet vteřin, načež zkolaboval nebo se zasekl, a když ho chtěl člověk uvést do chodu, musel strávit hodinu jeho rozebíráním a skládáním dohromady, jenže tu hodinu jsme nikdy neměli, a tak jsme to museli nakašírovat, jak nejlépe jsme uměli.”</p>
<p>Jak vzpomíná Mark Wing-Davey: „Největší problém televizního seriálu pro mě byl Alan Bell (kterého všichni známe a máme rádi). Myslím si, že vůbec nechtěl lidi z původního obsazení v rádiu, protože chtěl mít volnost vybrat si, koho chce, ale předpokládalo se, že se k tomu nejdřív vyjádříme my, a tak jsme se na to šli mrknout. Nechtěli ode mě žádné připomínky, jak by ta postava měla vypadat (představoval jsem si ho jako blonďatého plážového povaleče). Výsledná podoba se mi docela líbila, ale odmítl jsem nosit pásku přes oko - řekl jsem: ,Tu dejte té druhé hlavě, protože já ji nosit nebudu! Je to už tak dost těžké hrát s další hlavou navíc, ale ještě navíc jen s jedním okem...!'[*]</p>
<p>Druhá hlava byla příšerně těžká. Strašně těžká. Měl jsem na sobě laminátové brnění, a protože jsem chtěl mít možnost střídat obě pravé paže, měl jsem na falešnou ruku speciální mechanický ovladač.</p>
<p>V mém kostýmu protkaném dráty byl zabudován skrytý vypínač, kterým se hlava uváděla do chodu a zase vypínala. Byli jsme ve studiu pod takovým tlakem, že jsem ji občas zapomněl zapnout, takže se stalo, že klidně hraju a hlava tam jen tak trčí. Stála mimochodem 3000 liber - víc než já!”</p>
<p>Návrhy kostýmů měla v zásadě na starosti Dee Robsonová, zkušená návrhářka z BBC, která měla zálibu ve sci-fi. Právě ona navrhla Fordovo dokonale se k sobě nehodící oblečení - vycházela z toho, co našla ve skříních v BBC, a byla to také ona, kdo obdařil Zafoda ještě jedním orgánem navíc - důkladná prohlídka kostýmu Marka Wing-Daveyho odhalí u kalhot dva poklopce (jeden na zip, druhý na knoflíky), jak stojí v Deeiných původních poznámkách ke kostýmům, Zafod má „dvojitý rozkrok, vycpaný tak, aby to vyvolávalo dojem dvou orgánů”.</p>
<p>Jak říká Mark Wing-Davey: „Říkal jsem garderobiérce, viděla jste jistě Micka Jaggera v těch těsných kalhotách - ušijte mi taky takové! A pak jsem na filmování nosil ve předu v kalhotách dvě hadice dlouhé třiadvacet centimetrů. Když jsme nastoupili do studia, Dee se ke mně přitočila a řekla mi, že jí dělají starosti ty... věci. Myslel jsem si, že by to mohlo být trochu přehnané, tak jsem je zkrátil na nějakých osmnáct centimetrů.”</p>
<p>Jeden z nejslavnějších kostýmů ale měl Arthur Dent: župan přes pyžamo. Župan se v knihách objevil až po televizním seriálu - v prvních dvou knihách není ani zmínka, co má na sobě. Že Arthur bude oblečen do županu v celém televizním seriálu, to by nápad Alana Bella - Douglas napsal sekvenci odehrávající se na palubě <emphasis>Srdce ze zlata,</emphasis> v níž loď Arthurovi vyrobí stříbřitou kombinézu. Celá sekvence byla vyškrtnuta a Alan zařídil, aby Arthur zůstal ve svém županu. Bell sám o tom říká: „Co bylo na Arthurovi jedinečné, bylo právě to, že měl na sobě župan. Stříbrné kombinézy se nosí ve <emphasis>Hvězdných válkách.”</emphasis></p>
<p>Alan J. W. Bell je režisérem redakce zábavných pořadů BBC a je také producent. Pracoval na takových pořadech jako <emphasis>Maigret a Panorama</emphasis> jako filmový střihač, získal cenu Britské filmové a televizní akademie za <emphasis>Fantastické báchorky (Ripping Yams)</emphasis> Terryho Jonese a Michaela Patina, byl nominován na další cenu BAFTA za dlouhodobý geriatrický komediální seriál <emphasis>Zbytek letního vína </emphasis><emphasis>(</emphasis><emphasis>Tne Last ofthe Summer Wine), a cenu</emphasis> Královské televizní společnosti (Royal Television Society) za <emphasis>Stopařova průvodce.</emphasis></p>
<p>Poprvé jsem se s ním sešel v jeho kanceláři v BBC, kde je stále uloženo množství předmětů upommajících na <emphasis>Sto</emphasis>pařova <emphasis>průvodce.</emphasis> Je to pořad, na který je pyšný, a má na něj mnoho pěkných vzpomínek. Na psacím stole mu ležel jakýsi model hracího automatu, a on mě vyzval, abych ho spustil. Zkusil jsem to, ale nic se nestalo - mělo mě to postříkat vodou. Alan vytkl své sekretářce, že doplňovat do strojku vodu je přece její práce, a začali jsme s interview: tak tohle je redakce zábavných pořadů BBC.</p>
<p>„Poprvé jsem slyšel o <emphasis>Stopařové průvodci</emphasis> někde v baru - někdo se mě zeptal, jestli jsem ho slyšel v radiu. Neslyšel, a tak jsem si ho poslechl, a říkal jsem si, že je to senzační, nápaditý text, ale v televizi by se to v žádném případě udělat nedalo. Všechno se vlastně odehrávalo v hlavě, v představách.</p>
<p>Takže když mě asi o čtvrt roku později požádali, abych to vzal, řekl jsem jim, že si myslím, že to nejde udělat, ale oni řekli: ,My to prostě dělat budeme,' a bylo to. Zkrátka jsem to vzít musel.</p>
<p>Další věc je, že pracuju pro redakci zábavných pořadů, ne dramatických, (tam dělají <emphasis>Doktora Kdo a</emphasis> mají zkušenost s takovýmihle věcmi). Neměli jsme představu, jak to bude vypadat s rozpočtem. Nemohl jsem dělat nic jiného, než prostě sepsat, kolik si myslím, že to bude stát, a ukázalo se, že jsem se spletl řádově o tisíce liber. Při natáčení první epizody jsme například museli vyhodit záběry modelů kosmických lodí, protože se kymácely a vypadaly jako modely. Takže jsme u první epizody přetáhli rozpočet o nějakých 40 000 liber, což je na televizní poměry strašně moc. Ale muselo se to udělat pořádně. Jinak by to bylo příšerné.”</p>
<p>První epizoda <emphasis>Průvodce</emphasis> byla pojata hodně jako pilotní díl a Alan Bell ji předložil svým šéfům z BBC. Některým z nich se nelíbila. Vůbec jí nerozuměli, takže si ani neuvědomovali, že by to mělo být legrační. A náklady na první díl - přes 120 000 liber - byly zhruba čtyřnásobné než náklady na odpovídající epizodu <emphasis>Doktora Kdo.</emphasis></p>
<p>Aby dokázal, že jde o zábavný pořad, Alan Bell pořídil zvukovou stopu se smíchem.Vyrobil ji tak, že navezl asi stovku fanoušků sci-fi do kina National Film Theatre, pustil jim první epizodu a nahrál jejich reakci. Jako předehru jim přehráli desetiminutový videozáznam s Petrem Jonesem, jak chvatně a v nesprávném pořadí pročítá fixem načmárané lístky s nápovědou a ujišťuje diváky, že v další epizodě bude Zafod Bíblbrox, a se všudypřítomným Kevinem Daviesem, který předváděl, jak se používají sluchátka.</p>
<p>To je jediný případ, kdy se Peter Jones objevil v rámci televizního seriálu <emphasis>Stopařův průvodce</emphasis> na obrazovce. Vše je zachyceno na DVD.</p>
<p>Divákům se porad líbil, smáli se tam, kde měli, a vůbec se skvěle bavili, a vedení BBC nejenže povolilo výrobu dalších pěti epizod (i když tentokrát se náklady na jednotlivé díly pohybovaly spíše kolem 40 000 liber, což byl jeden z důvodů, proč je výprava ke konci poněkud chudá), ale navíc ani netrvalo na tom, aby byl seriál opatřen stopou se smíchem, což byla bezesporu dobrá zpráva.</p>
<p>Alan Bell vzpomíná: „První epizoda byla vlastně jen pilot, ale když jsme byli v polovině, dostali jsme zadání na výrobu celého seriálu, jenže my jsme pořád ještě nevěděli, kolik prostředků na to bude potřeba, protože jediné, čím jsme se mohli řídit, byly rozhlasové scénáře.</p>
<p>Když jsme to dokončili, všemocná božstva usoudila, že diváci nepoznají, že je to komedie, pokud nepřidáme stopu se smíchem. Tak jsme si pronajali National Film Theatre a promítli to divákům. Dostali sluchátka, aby slyšeli zvuk pěkně jasně, a celou dobu se smáli. Pomohlo nám taky, že to byli samí fanoušci...”</p>
<p>Obsazení televizní verze bylo převážně stejné jako v rádiu, byly tu však i některé změny.</p>
<p>„Chtěl jsem zachovat všechny herce z rozhlasového seriálu, ale někdy se stává, že hlas neodpovídá fyzickému vzhledu.</p>
<p>Například na Forda Prefecta jsem chtěl někoho, kdo vypadá trochu zvláštně, a když jsem viděl Geoffreyho McGiverna, připadalo mi, že je na pohled příliš obyčejný. Ford by měl být člověk, ale trochu znervózňující, takže jsme hledali někoho jiného. Moje sekretářka[*] navrhla Davida Dixona. Byl skvělý, ale říkal jsem si, že mu změníme barvu očí na svítivě modrou, a tak jsme mu sehnali speciální barevné kontaktní čočky, ale když došlo na televizi, ukázalo se, že kamery nejsou dostatečně citlivé, aby to zaznamenaly - kromě scény v hospodě na začátku prvního dílu.</p>
<p>Sandra Dickinsonová dostala roli Trillian poté, co jsme absolvovali zkoušku asi s dvěma stovkami mladých dam. Žádná z nich ji nehrála se správným prožitkem. To děvče přece muselo mít smysl pro humor. A pak se objevila Sandra Dickinsonová a přečetla text mnohem legračnějším způsobem než všechny ostatní herečky, které přišly na konkurs.</p>
<p>Obsazení Sandry Dickinsonové do role Trillian bylo poněkud překvapivé - v knize byla postava popsána jako tmavovlasá Angličanka se snědou pletí, Sandra ji hrála (tak jak to ve skutečnosti je) jako drobná blond Američanka s trochu nakřáplým, ochraptělým hlasem. Jak o ní řekl Douglas Adams, „dokázala by předvést dokonalý hlas typu ‚dcera Impéria”, a při zpětném pohledu si říkám, že jsme ji možná k tomu měli přinutit. Ale byla to taková úleva, že se konečně objevil někdo, kdo dokázal dodat roli Trillian trochu humoru a vdechnout té postavě trochu života, že jsme ji nechali hrát přesně takový typ, jaký byla, a nic jsme neměnili.”</p>
<p>Další překvapení, pokud jde o obsazení, přišlo s pátým dílem: Sandřin manžel Peter Davidson, pátý a nejpříjemnější Doktor Kdo. Hrál Hlavní chod, žoviální dobytče, které zapřísahá hodovníky, aby je snědli. Jak říká Alan Bell: „Sandra ke mně přišla a říkala, že Peter by si chtěl zahrát v <emphasis>Průvodci </emphasis>jako host, a navrhla roli Hlavního chodu. Říkal jsem jí: ‚Nemůžeš přece navlíknout Petera Davidsona do kravské kůže!‘ Ale ona tvrdila: ,Ne, vážně, on to opravdu chce hrát!' A tak jsem souhlasil, že ho obsadíme. Nedostal honorář jako hvězda, dělal to jen pro radost. A hrál to moc dobře.”</p>
<p>Ze začátku natáčení se ve zprávách pro tisk hodně zdůrazňovalo, že se nebude točit v kamenolomech a štěrkových dolech, kde Doktor Kdo vždycky cestoval na vzdálené planety. A že se nepoužijí žádné plastikové skály, které dodávaly cizím planetám ve Ster <emphasis>Treku</emphasis> onu zvláštní nepřesvědčivost.</p>
<p>Místo toho vyrazí štáb do ciziny. Nejspíš na Island. Nebo do Maroka. Magrathejské sekvence budou točeny na nějakém exotickém místě, ujišťovali nás.</p>
<p>Alan Bell: „Douglas chtěl, abychom magrathejské sekvence natočili na Islandu. Tak jsem si prohlédl brožurky cestovních kanceláří a zjistil jsem, že je tam strašná zima a že tam nejsou žádné hotely, které by stály za řeč. Ale byl jsem před několika lety v Maroku a věděl jsem, že jedna oblast v Maroku vypadá hodně jako nějaká cizí planeta. Jeli jsme se tam podívat, ale měli jsme takové problémy s celní kontrolou - a to jsme jeli bez kamer - a navíc jsme potkali japonský štáb, a ti nám říkali: ‚Nejezděte sem, oni to budou schválně protahovat, abyste museli utratit víc peněz!‘ - jim zadržovali veškeré vybavení tři týdny.</p>
<p>A tak jsme nakonec skončili v docela pěkném kaolinovém dole v Cornwallu, kde jsme pak natočili i plážové scény:</p>
<p>Marvin hrající plážový volejbal a Douglas uhánějící do moře.”</p>
<p>Většina herců má na cornwallský důl živé vzpomínky. Některé souvisejí se skutečností, že tam dole nebyly žádné toalety. Jiné se týkají Davida Leamera, herce uvnitř Marvina, který, vzhledem k množství času potřebného k navlékání a svlékání Marvinova kostýmu, byl při občasných přeháňkách během filmování zanechán v dole, chráněn před rzí pouze deštníkem.</p>
<p>Prehistorická Británie byla natáčena v jezerní oblasti, zrovna když se nečekaně dostavila studená vlna, což znamenalo, že Aubrey Morris (který hrál kapitána Archy B přebývajícího ve vaně) a statisté odění ve zvířecích kožich, kteří hráli předchůdce Golgafrinéamanů na Zemi, byli zmrzlí na kost a strávili většinu času, kdy je zrovna nesnímala kamera, zabalení do dek popíjejíce horký čaj.</p>
<p>Další zajímavá lokalita byl Arthurův dům. Alan Bell ho objevil, když kamsi jel autem a ztratil se v okolí Leatherheadu. (Branka, jediná část objektu, která je při demolici v záběru, byla přistavěna pro účely filmování.)</p>
<p>Právě když se natáčely scény v hospodě, začaly Stopařovu <emphasis>průvodci</emphasis> problémy s odbory, jejichž přesnou povahu si už nikdo nevybavuje, ale v nichž zřejmě šlo o to, že se několik herců a členů štábu vydalo na návštěvu hostince, která mohla být rázu rekreačního, ale zástupci odborů tvrdili, že byla charakteru pracovního, v kterémžto případě měli být pozváni také, nebo něco takového.[*]</p>
<p>Počítačový sál na konci čtvrtého dílu (sekvence se střílečkou) byl ve skutečnosti natočen na golfovém hřišti Henley. „Chtěli jsme najít místo, které by bylo blízko a kde bychom mohli postavit dekoraci a vyhodit ji do povětří,” vzpomíná Alan Bell. „Bylo to dostatečně daleko od Londýna, abychom mohli upozornit místní lidi, že až uslyší ve dvě ráno děsnou ránu, nemají si toho vůbec všímat - to jsme jenom my! Ve filmu to není vidět, ale do dekorace nám pršelo -byla nahoře otevřená.”</p>
<p>Problémy s odbory pokračovaly, když se zase začalo točit ve studiích: „Dekorace restaurace Milliways byla největší, jakou kdy v největším studiu BBC postavili. Odbory tekly, že ji stavět nebudou, takže jsme museli některé pasáže škrtnout, což byla škoda.</p>
<p>Ale snímali jsme to tak, že jste restauraci nikdy neviděli celou najednou, pokaždé bylo vidět jen část. Měl jsem k tomu své důvody... no, jestli jste někdy viděli televizní estrádu, oni vydají všechny peníze za dekoraci, zpěvačka zpívá, kamera odjíždí, a vy vidíte dekoraci. A tak to jde dál, písničku za písničkou, pořád vidíte stejnou dekoraci, až vás to začne nudit.</p>
<p>A tak jsem prohlásil, že když děláme <emphasis>Stopaře,</emphasis> necháváme některé věci fantazii diváků, takže i když jsme měli tuhle ohromnou dekoraci, není tam ani jediný záběr, kdy byste ji viděli celou najednou. Jen některé části, a proto si pak začnete myslet, že je ve skutečnosti ještě daleko větší. Nikdy nevidíte její konec.</p>
<p>Ke konci nabraly události hektické tempo. Seriál byl strukturován tak, aby ho bylo možno dělat na denní bázi, takže, jakmile byla hotová grafická práce a lokace pro jednotlivé díly byla skončená, studiové záběry bylo třeba natočit za jediný den ve studiu. Měli jsme na to zkrátka jen pět dní, takže všichni byli bez sebe strachy, aby všechno bylo hotové včas. Jenže elektrikářské odbory byly ve sporu s vedením, takže každý večer úderem desáté zhasla světla, odpojili nám kabely a hotovo. V seriálu je jedna scéna, kdy Arthur Dent prchá do úkrytu za trámem - ve skutečnosti jsme ovšem použili záběr, v němž se představitel Arthura Simon Jones řítí přes studio ,na plac'.”</p>
<p>Seriál byl úspěšný. Fanoušci byli nadšení, pořad sklidil skvělé recenze, většina lidí byla příjemně překvapena počítačovou grafikou, kterou se nechala ošálit, a BBC sklidila pár cen za rok, který jinak zcela ovládl pořad ITV <emphasis>Návrat</emphasis><emphasis> do Bridesheadu (Brídeshead Revisited).</emphasis></p>
<p>Všichni napjatě očekávali druhou řadu seriálu. A tak čekali a čekali. Existují různé protichůdné verze vysvětlení, proč nebyla druhá řada nikdy natočena...</p>
<p>John Lloyd: „Řekli Douglasovi, aby napsal další seriál. Pokud je mi známo, vypravil se do BBC a řekl jim: ‚S největší radostí, ale už nechci nikdy znova pracovat s Alanem Bellem.‘ A BBC se zcela netypicky postavilo za Alana Bella -řekli, že je to jediný člověk, který to může dělat. A tím to skončilo. (Říkám netypicky, protože pokud dejme tomu nějaká komediální hvězda nevycházela s producentem, zašla prostě za šéfem oddělení, a oni jí dali jiného. Hvězdě by to klidně udělali k vůli, ale autorovi ne.)</p>
<p>Geoffrey Perkins: „Douglas chtěl, abych to produkoval. Slyšel jsem, že Alan Bell prohlásil, že to nebude režírovat, pokud budu produkčním já, a místo toho mi nabídl místo dramaturga. To mi připadalo jako nejnevděčnější představitelný úkol - v případě prvního seriálu ani netušili, jakou měli kliku - měli hotový scénář rozhlasového seriálu a desky, takže to byla brnkačka. Nemuseli absolvovat celé to martyrium dolování scénářů z Douglase. A já věděl, že dolovat z něho scénáře ke druhému seriálu, aniž bych mohl mluvit do toho, jak se budou realizovat, by byla strašlivá, zoufale nudná dřina, snad nejnevděčnější práce, jakou si umím představit.</p>
<p>A tak jsem řekl ne.</p>
<p>Můj dojem je, že jednání o druhém seriálu se zbytečně hnalo až na ostří nože. Douglas dal BBC ultimátum. Oni řekli ne, a byli si jisti, že on ustoupí. Což neudělal, a oni taky ne.”</p>
<p>Alan Bell: „Chystal se druhý seriál. Všechno bylo zadáno, měli jsme o polovinu víc peněz, herci už znali termíny natáčení, a Douglas mezitím prošvihl termín odevzdání scénáře, a čas běžel, a my jsme potřebovali mít jistotu, protože jinak... co můžete dělat šest týdnů před natáčením? Potřebovali jsme zadat výrobu dekorací- za tak krátkou dobu je prostě postavit nemůžete. Termíny k odevzdání scénářů se blížily a míjely, dali jsme mu další tří týdny, porada stíhala poradu - a tím to skončilo, muselo se to stornovat.</p>
<p>Mělo to začínat utkáním kriketového turnaje Commonwealthu v Austrálii, ale pak jsme zjistili, že to nestihneme, tak jsme uvažovali o Headingly nebo tak někde. To je všechno, co vím o druhé sérii - v žádném případě to neměl být druhý rozhlasový seriál.</p>
<p>Douglas je hodně zvláštní. Byl přesvědčený, že rozhlasový seriál byl ze všeho nejlepší a že televize mu to zkazila. Já nevím. Možná že jo. Musel jsem hodně věcí v produkci změnit, aby byly výraznější, jako třeba Slartibartfástovo aeroauto - každý, kdo viděl <emphasis>Hvězdné války,</emphasis> by si myslel, že jsme ho ukradli odtud, a tak jsem ho změnil v bublinu, a jeho to naštvalo.</p>
<p>Začali jsme si jeho výstřední nápady zapisovat. Chtěl například, aby Marvina hrál chlápek v trikotu natřeném na zlato - kdybyste to viděli v televizi, hned byste věděli, že je to herec. Ve scénáři je to legrační, protože Marvin je plechovka, která je depresivní. Když uvidíte chlapa v trikotu, hned víte, že je to herec, a co je tak zvláštního na tom, že je herec depresivní? A navíc měli zlatého robota ve <emphasis>Hvězdných válkách.</emphasis> Tenhle spor muselo řešit vedení redakce.</p>
<p>Chtěl třeba, aby myši hráli lidi v myší kůži. To by nikdy nemohlo fungovat. Vypadalo by to jako pantomima. Chtěl se věrně držet rozhlasového scénáře, jenže tady se nemůžete držet rádia, protože je to vizuální záležitost, lidi musejí přecházet z jedné strany dekorace na druhou.</p>
<p>Takže jsme se s Douglasem neustále hádali. Ne že by mi to nějak zvlášť vadilo, protože tak to konec konců v životě chodí. Když děláte produkci a všichni jsou ohromně v pohodě, výsledek je obvykle strašná pitomost, protože lidi ve svém nadšení pro věc nevidí chyby. Byla to prostě moje práce, vyhodit z toho všechny blbé nápady a nechat tam ty dobré.</p>
<p>Změnu role černé reklamní lodi kapely Postižená oblast navrhl sám Douglas. John Lloyd byl spoluautorem některých epizod rozhlasového seriálu, když Douglas pracoval jako dramaturg na <emphasis>Doktorovi Kdo</emphasis> a současně psal <emphasis>Stopařova</emphasis> <emphasis>průvodce, a</emphasis> docela ochotně zadal Johnovi pasáže, které nedokázal napsat sám. Sekvence s černou lodí byla jedna z nich. Když to pak mělo obrovský úspěch, Douglas hrozně litoval, že se u některých epizod musí dělit o uznání s Johnem, takže když došlo na televizní seriál, za žádnou cenu nechtěl dělat nic, co napsal John Lloyd, protože chtěl, aby to všechno byla jeho zásluha. Myslím ale, že kdybych já byl Douglas Adams, udělal bych přesně totéž.</p>
<p>Vycházeli jsme spolu celkem dobře, ale já jsem ho považoval za přítěž. Řekli jsme mu vždycky, že se postsynchrony budou dělat za tři neděle, i když jsme to udělali už den předtím, protože když tam přišel on, celou dobu do toho šťoural, a musím říct, že to nebylo vždycky k prospěchu věci.”</p>
<p>---------------------------------------------------------------------</p>
<p>NÁVRH PROVEDENÍ: Myši.</p>
<p>Navrhoval jsem animaci s použitím trikové kamery v případě, že dokážeme vyrobit dostatečně přesvědčivé loutky, abychom vyvolali dojem mluvících myší, jako jsou třeba Muppets nebo mistr Yoda v jinak ukrutně nudném <emphasis>Impérium vrací úder.</emphasis> Pokud tohle uděláme, pak samozřejmě myši musí vypadat co nejrealističtěji, jak jen je dokážeme udělat, ne jen jako karikatury myší. To znamená, že ve skutečné dekoraci, ve skleněném vozítku, buďto použijeme maličké modely v životní velikosti, anebo skutečně živé myši, což by bylo nejlepší.</p>
<p>Je jasné, že pokud dokážeme vyvolat přesvědčivý dojem, že mluví, pák tím obejdeme nutnost zkreslování hlasů, s níž jsme se potýkali v rádiu, což pak zeslabovalo skutečný smysl textu.</p>
<p>(Poznámky Douglase Adamse k produkci televizního seriálu, díl pátý)</p>
<p>---------------------------------------------------------------------</p>
<p>Douglas Adams: „Spousta toho, co vám říká, bylo prostě jinak. Jestli má výpadky paměti nebo co, to nevím. Vím jen, že vesele přiznává, že vždycky říká spíš to, co se mu zrovna hodí než to, co je pravda. Takže nemá smysl se přít.</p>
<p>Nehodlal jsem doopravdy začít psát druhou televizní sérii, dokud si neujasníme některé zásadní aspekty, jak k tomu přistoupíme. Byl jsem hodně deprimovaný tím, že ačkoliv to měl produkovat John Lloyd, rychle ho z toho vyšoupli, ke značné škodě pořadu. Vždycky jsem taky jasně říkal, že chci Geoffreyho Perkinse, alespoň jako konzultanta.</p>
<p>Nic z toho se v první sérii nestalo. Mně i hercům bylo naprosto jasné, že Alan nechová ke scénáři velké sympatie. A tak jsem nechtěl jít do druhé série, aniž by se situace nějak napravila, a BBC ji nijak napravovat nehodlalo. O to tam v zásadě šlo, proto jsem nedodal scénáře. Neměl jsem v úmyslu psát scénář, dokud nebudu vědět, že ten pořad skutečně budeme dělat.”</p>
<p>Když pak v roce 1984 John Lloyd a Geoffrey Perkins pracovali, první jako producent a druhý jako dramaturg, na pořadu Central Television <emphasis>Věrná</emphasis> <emphasis>podoba (Spitting</emphasis> <emphasis>Image)</emphasis>, proslýchalo se, že společnost <emphasis>Spitting Image</emphasis> by měla zájem vyrobit televizní verzi <emphasis>Života, vesmíru a vůbec.</emphasis> Jistě by to bylo zajímavé - člověk má pocit, že by možná dokázali udělat Zafodovi pořádnou hlavu - ale televizní práva byla vázána na práva filmová a nakonec z toho nebylo nic.<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>14</strong><strong>Restaurant na konci vesmíru</strong></p>
<p>MARVIN: Ale co jednoho při téhle práci opravdu deprimuje, jsou lidi. Jsou tak nudní. Opravdu dobře jsem si s někým popovídal naposledy před čtyřiatřiceti milióny let.</p>
<p>TRILLIAN: Pane jo.</p>
<p>MARVIN: A to ještě s automatem na kafe.</p>
<p>ZAFOD: Nojo, to nás fakticky děsně bere, Marvine. A kde je vlastně naše bejvalá loď?</p>
<p>MARVIN: Je v restauraci.</p>
<p>ZAFOD: Cože?</p>
<p>MARVIN: Udělali z ní čajové lžičky. To se mi líbilo. Ale zase ne tak moc.</p>
<p>ZAFOD: Chceš říct, že si tam teď míchají kafe mou lodí? <emphasis>Srdcem ze zlata?</emphasis> Hergot, vždyť to byla jedna z nejprďáčtějších kosmickejch mašin, jaký kdy kdo sflákal dohromady!</p>
<p>(Úryvek<strong> </strong>ze scénáře rozhlasového seriálu, díl pátý)</p>
<p>---------------------------------------------------------------------</p>
<p>„Pokaždé když narazím na jinou verzi, vždycky si říkám, že jsem to mohl udělat lip. Jsem si velmi intenzivně vědom toho, co se nepovedlo, co bylo řídké nebo špatné v první verzi, částečně je to dáno tím, že jsem to psal na pokračování, takže jsem nikdy vlastně nevěděl, co bude dál. A i když jsem se zuřivě snažil konstruovat děj, ono se to stejně nikdy nedrželo zápletky, kterou jsem dopředu nalajnoval.</p>
<p>To si načrtnete zápletku, napíšete první scénu, a zákonitě zjistíte, že první scéna vůbec není legrační a že musíte vymyslet něco jiného, a pak konečně zplodíte scénu, která legrační je, jenomže už to dávno není o tom, o čem to mělo být, a tak se musíte vykašlat na děj, který jste měli v hlavě, a vymyslet nový...</p>
<p>Časem přestalo mít smysl plánovat děj příliš dopředu, protože to nikdy nefungovalo, což je dáno tím, že ten rozsáhlý korpus materiálu narůstal postupně. Často jsem se dostal do situace, kdy jsem si říkal: „Kdybych byl býval věděl, že to dojde až sem, byl bych býval udělal něco jiného <emphasis>támhle.”</emphasis> Takže psát knihy pro mě znamená neustálé pokusy, aby dávalo smysl to, co jsem předtím napsal, což obvykle znamená rozsáhlý chirurgický zákrok.</p>
<p>Zvlášť v případě druhé knihy jsem se snažil dát tomu nějaký smysl jakoby pozpátku. Věděl jsem, jak to skončí - sekvencí na prehistorické Zemi, a najednou jsem zjistil, že plánuju děj zpětně z tohoto bodu...”</p>
<p><emphasis>Restaurant na konci vesmíry</emphasis> je Douglasův oblíbený díl Stopařova <emphasis>průvodce,</emphasis> i když okolnosti, za nichž ho psal, nebyly právě ideální, a neměl to být výjimečný případ.</p>
<p>„Odkládal jsem to a odkládal, dostával jsem jeden odklad za druhým (v tu dobu byly v proudu nejrůznější věci jako například divadelní inscenace a televizní seriál), ale nakonec ředitel Pan Books řekl: ,Dali jsme vám všechny možné odklady, ale teď už to doopravdy chceme: udělejte to, jak chcete, ale musíme to za čtyři týdny mít. Jak jste s tím vlastně daleko?' Neměl jsem chuť říkat mu, že jsem ještě nezačal, připadalo mi nefér, takhle ho chudáka ranit.”</p>
<p>Jacqueline Grahamova, která pracovala v nakladatelství Pan Books, vysvětluje, v jak obtížné situaci byli: „Po zkušenosti s první knihou byl náš postoj směsicí rezignace a nevěřícného vzteku, vyvolaného Douglasovým zpožděním. V případě druhé knihy jsme očekávali, že bude mít zpoždění, zabudovali jsme to do svého plánu, ale současně jsme si mysleli: ,Přece nám to nemůže udělat znova! Tentokrát začne včas, naplánuje si to, a bude se držet plánu...'</p>
<p>Jenže on to neudělal. Celá ta věc měla obrovské zpoždění a Douglas z toho začínal být na nervy, protože nabíral stále větší a větší zpoždění. V té době bydlel ve společném bytě s kamarádem Jonem Canterem a on prostě vůbec nedokázal pracovat, když telefon neustále zvonil a Jon byl pořád doma. Nakonec jsem mu řekla: Jak proč se jednoduše neodstěhuješ?', protože první knihu napsal u své matky. Připadalo mu to jako výborný nápad, tak jsem mu našla byt a ještě to odpoledne jsem ho tam přestěhovala.”</p>
<p>Douglas to považoval za víc než podivnou zkušenost:</p>
<p>„Byl jsem pod zámkem, aby se ke mně nikdo nemohl dostat nebo mě najít. Vedl jsem celý ten měsíc dokonale mnišskou existenci, a když uplynuly čtyři týdny, bylo to hotové.</p>
<p>Bylo to hrozně zvláštní. Jedna z těch chvílí, kdy se člověk doopravdy zblázní... Vzpomínám si na okamžik, kdy mě napadlo: ,Já to dokážu! Já to skutečně dopíšu včas!' Tehdy zrovna vyšlo album Paula Simona <emphasis>One</emphasis> <emphasis>Trick Pony,</emphasis> bylo to jediné album, které jsem měl. Poslouchal jsem to na svém walkmanu každou vteřinu, kdy jsem neseděl u psacího stroje - udržovalo mě to v chorobném transu, který mi umožnil napsat tu knížku včas.”</p>
<p>Když byl rukopis <emphasis>Restaurantu na konci vesmíru</emphasis> odevzdán, Douglas prohlásil, že to bude poslední stopařská knížka. „Definitivně jsem s tím skoncoval, doufám,” oznámil jednomu deníku. „Chtěl bych teď vyzkoušet zase něco jiného, jako třeba hraní.”</p>
<p>Kniha, opět paperback nakladatelství Pan Books, sklidila u kritiky úspěch. V případě první knihy byla většina kritiků zpočátku lehce nedůvěřivá a většina z nich o ní raději vůbec nereferovala, zato prodej z ní udělal číslo jedna. Zvláštní je, že jediná pasáž, která britským kritikům připadala příliš montypythonovská a příliš přízemní, byla kolonizace Země odpadem golgafrinčamské společnosti - zvláštní proto, že to byla sekvence, kterou si většina amerických kritiků nejčastěji vybírala, aby ji obzvláště vychválila.</p>
<p>---------------------------------------------------------------------</p>
<p>MARVIN SE ODVRÁTÍ OD TELEPORTU A PLOUŽÍ SE PRYČ.</p>
<p>MARVIN: Řekl bych, že někteří lidé by po pěti stech miliónech sedmdesáti šesti tisících miliónů let čekání na parkovišti očekávali lepší zacházení. Já ale ne. Jsem možná jenom robotí sluha, ale jsem přespříliš inteligentní, než abych čekal, že si na mě někdo alespoň na chvíli vzpomene. Příliš inteligentní. Jsem totiž tak inteligentní, že mám pravděpodobně dost času, abych prošel všech pět miliónů věcí, které nejvíc nesnáším na organických formách života. Za prvé, jsou tak strašně hloupé...</p>
<p>(Úryvek ze scénáře televizního seriálu)<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>15</strong><strong>Invaze do USA</strong></p>
<p>„A teď...” hlásala tisková zpráva, „něco úplně jiného...”</p>
<p>Jak jsme viděli, příspěvek Douglase Adamse k montypythonovské produkci nebyl nikterak zásadní ani epochální, ježto sestával z jednoho starého skeče přepsaného několikerou rukou pro soundtrack <emphasis>Monty Python and the Holy Grail (Monty Python a Svaty Grál)</emphasis> a ze dvou „štěků” (jednoho v ženském převleku a jednoho v chirurgické masce) v poslední sérii.</p>
<p>To však nebyl dojem, jaký člověk získal z americké reklamní kampaně pro <emphasis>Stopařova průvodce Galaxií -</emphasis> Douglas byl představen jako „bývalý scenárista skupiny <emphasis>Monty Python”. </emphasis>Navíc úvodní tisková zpráva k vázanému vydání <emphasis>Průvodce </emphasis>(vydaného nakladatelstvím Harmony/Crown v říjnu 1980) obsahovala tyto pochvalné výroky:</p>
<p>Skutečně výborná zábava</p>
<p>- John Cleese</p>
<p>Mnohem legračnější než cokoli, co kdy napsal John Cleese</p>
<p>-Terry Jones</p>
<p>Vím určitě, že to John Cleese nečetl</p>
<p>- Graham Chapman</p>
<p>Kdo je John Cleese?</p>
<p>- Eric Idle</p>
<p>Skutečně výborná zábava</p>
<p>- Michael Palin</p>
<p>Snad by bylo možné prominout americkým fanouškům, že si mysleli, že šestým členem týmu <emphasis>Monty Python</emphasis> není Terry Gilliam, ale Douglas Adams.</p>
<p>---------------------------------------------------------------------</p>
<p>MONTY PYTHON A STOPAŘŮV PRŮVODCE</p>
<p>„Je to legrační. Když jsem byl na univerzitě, byl jsem velký fanda Pythonů. Což jsem pořád, ale tenkrát byli v nejaktivnější fázi. Takže se na ně dívám zvnějšku - očima publika. Pokud jde o <emphasis>Stopařova průvodce, </emphasis>jsem jediný člověk, který se na něj v žádném smyslu zvnějšku nedívá, často si kladu otázku, jak bych na něj asi reagoval, kdybych to nebyl já, a přitom bych byl já, abych tak řekl, a jak by se mi to asi líbilo a do jaké míry bych byl fanda nebo tak něco. Způsob, jak bych to vnímal mezi vším ostatním. Na tuhle otázku pochopitelně neumím odpovědět. Nemám představu, protože jsem jediný člověk, který se na to zvnějšku podívat nemůže.</p>
<p>Ve Stopaři můžete najít pasáže, v nichž jsou různé prvky z toho či onoho. Jinak řečeno pro někoho, kdo to chce třeba v tisku nějak charakterizovat, je snadné říct, že je to něco mezi <emphasis>Monty Pythony</emphasis> a <emphasis>Doktorem Kdo, a</emphasis> v jistém smyslu to tak je, je to složeno z nejrůznějších prvků, které to dělají tím, čím to je. Ale na konci všeho toho mixování je něco, co je svým zvláštním způsobem úplně jiné než všechno ostatní.</p>
<p>Ale tak je to se vším. <emphasis>Pythonové</emphasis> byli mix všeho možného smíchaného dohromady, a vzniklo z toho něco úplně jiného než všechno ostatní. Dokonce i Beatles (abychom nezůstávali při zemi) byli směs všech možných prvků vzatých z jiných věcí a smíchaných dohromady, a přece vytvořili něco, co bylo naprosto jiné.</p>
<p>Přestože <emphasis>Stopařův průvodce</emphasis> nemá žádný skutečný politický význam, je tam téma všudypřítomnosti byrokracie a paranoie bující po celém vesmíru. A to je přímý odkaz na <emphasis>Monty Pythony,</emphasis> spolu se srovnatelným stylem ‚individuálních událostí, malých světů'. Rozdíl spočívá v narativní struktuře, takže svět <emphasis>Průvodce</emphasis> je umístěn kdesi mimo .reálný svěť, a přitom s ním koexistuje. Je to jako dívat se na události opačným koncem dalekohledu.”</p>
<p>(Douglas Adams)</p>
<p>---------------------------------------------------------------------</p>
<p>V roce 1980 jen málo amerických stanic už Stopařova <emphasis>průvodce</emphasis> odvysílalo a National Public Rádio právě čekalo na zavedení svého nového stereo systému, než začne s celonárodním vysíláním seriálu. Bylo však jasné, že pořad nebude prostřednictvím rádia působit stejně ve Státech jako v Anglii, takže bylo třeba nasadit nový kurs.</p>
<p>Kniha byla celkem úspěšná, když vyšla ve vázaném vydání, ale rozhodně nezískala kultovní status, jak se stalo v Anglii a jak si mnozí přestavovali, že by se mohlo stát i v Americe. Rozhlasový seriál byl konečně odvysílán členskými stanicemi systému National Public Rádio v březnu 1981. (Celonárodní ohlas byl tak příznivý, že všech dvanáct epizod bylo po půl roce opakováno.)</p>
<p>(Douglas Adams byl poprvé v Americe v lednu 1981, po dokončení televizního seriálu BBC. Bydlel v New Yorku, skvěle si užíval (přestože chytil nějakou infekci do ucha) a ještě se podíval do Mexika, než odjel zpátky do Anglie, kde měl začít pracovat na <emphasis>Životě, vesmíru a vůbec (Life, Univers, and Everything).</emphasis></p>
<p>V mnoha ohledech mělo paperbackové vydání <emphasis>Stopařova průvodce</emphasis> hodně společného s reklamou, jakou měl kultovní film <emphasis>Rocky Horror Picture Show.</emphasis> Když chtěla filmová společnost dostat lidi do kin na tenhle film, uvědomila si, že publikum ho musí „objevit” samo, že je třeba, aby si to lidi toho správného typu pověděli mezi sebou.</p>
<p>Je zvláštní, že spíše než příznivé recenze nebo celonárodní inzerce (je ovšem třeba přiznat, že ani jedno ještě nikdy prodeji neublížilo) je faktorem, který nejvíc prodává knihy, ústní podání: lidi si knížku přečtou a doporučí ji svým známým. Všichni doufali, že <emphasis>Stopařův průvodce</emphasis> by mohl mít stejný účinek jako některé univerzitní trháky v 60. a 70. letech - knížky, které se vyšplhaly vysoko na žebříčcích prodeje a pak se z nich staly trvalé bestsellery. Mohlo by to být další <emphasis>Kdo chytá v žitě7</emphasis> Příští <emphasis>Pán prstenů</emphasis> nebo <emphasis>Duna'?</emphasis></p>
<p><emphasis>Stopařův průvodce</emphasis> potřeboval, aby si fanoušci sci-fi a -což bylo ještě důležitější - univerzitní studenti a lidi toho druhu, kteří ocení jeho humor, předem mezi sebou řekli, oč jde. Řešení? Inzerát v časopise <emphasis>Rolling Stone</emphasis> z 20. srpna nabízející 3000 výtisků („ZDARMA!”) prvním čtenářům, kteří do 27. téhož měsíce napíší na adresu „Hyperprostorový stopařský klub” - Odb. Země, Pocket Books. Tuto akci nakladatelství Pocket během několika měsíců před vydáním ještě doplnilo mnoha „předběžnými výtisky na ukázku” a „propagačními akcemi s rozdáváním knih” v naději, že lidé začnou <emphasis>Stopařova průvodce</emphasis> číst a, jak nakladatelství doufalo, povědí svým kamarádům, jak se jim kniha líbila.</p>
<p>Pocket Books na propagaci knihy rozhodně neskrblilo. „Anglie, země, která dala Americe <emphasis>Beatles a Monty Pythonův Létající cirkus,</emphasis> právě exportuje poslední novinku bláznivého humoru - <emphasis>Stopařova průvodce Galaxií</emphasis> od Douga Adamse, fantastickou parodii, kterou v říjnu vydává nakladatelství Pocket Books,” stálo v tiskové zprávě.</p>
<p>Kniha skutečně v říjnu vyšla a prodávala se celkem dobře.</p>
<p>Douglas byl opět v Americe, tentokrát v Los Angeles, kde se ABC pokoušela dát dohromady („zaplať pánbůh, že neúspěšně”) americkou verzi televizního seriálu.</p>
<p>„Bylo to jako jakýkoliv běžný horror, jakých jste viděli spoustu,” říká o tom Douglas. „Vůbec je nezajímalo, jak dobré to bude nebo nebude, chtěli prostě udělat spoustu zvláštních efektů, a taky chtěli, aby za ně nemuseli platit.”</p>
<p>Měl to zkrátka být jeden z těch britských komediálních pořadů, které byly předělány na americké komediální pořady.[*] (Je to starobylá a ušlechtilá tradice dovléct pořady jako <emphasis>Steptoe a syn </emphasis><emphasis>(</emphasis><emphasis>Steptoe and</emphasis> <emphasis>Son</emphasis>), <emphasis>Fawityův Penzión (Fawity Towers) a Pád a vzestup Reginalda</emphasis> <emphasis>Perima</emphasis> (<emphasis>The Fall and Rise of Reginald Perim)</emphasis> přes Atlantik, nově je obsadit, přepsat je a často i pečlivě odstranit to, co na nich bylo vtipné.)</p>
<p>Není známo, co vlastně mělo ABC v plánu udělat se Stopařovým <emphasis>průvodcem.</emphasis> Scénář měli napsat úplně jiní lidé než Douglas a pracovaly na něm různé tvůrčí skupiny.</p>
<p>„Kolovaly příšerné historky o poradách s vedoucími pracovníky, kteří trousili poznámky jako: ,Měl by mimozemšťan být zelený?' Nakonec ze všeho sešlo, protože rozpočet na první epizodu se vyšplhal na 2 200 000 dolarů. Byl by to nejdražší dvaadvacetiminutový pořad, jaký kdy kdo vyrobil. Scénář byl hrozný”</p>
<p>Jediný Douglasův příspěvek k celé záležitosti spočíval v „potloukání se celý týden po produkci”. Jak později poznamenal: „Člověku to dá představu o šílených rozměrech celé věci, když uváží, že mi za ten týden zaplatili čtyřikrát tolik, co jsem dostal za celý rozhlasový seriál!”</p>
<p>Byl to <emphasis>Restaurant na konci vesmíru,</emphasis> vydaný krátce nato, s nímž se Douglas poprvé dostal na seznamy amerických bestsellerů, a když byl poté v Americe odvysílán televizní seriál BBC, byla popularita <emphasis>Průvodce</emphasis> zajištěna.</p>
<p>Hodně lidí bylo udiveno, že se něco tak hluboce britského jako <emphasis>Stopařův průvodce</emphasis> mohlo v Americe uchytit. Ne tak Douglas Adams.</p>
<p>„Na všech úrovních zábavního průmyslu člověku neustále opakují, že americké publikum nemá rádo britský humor nebo že ho nechápe. To nám tvrdí kdekdo kromě publika, které, alespoň pokud mohu soudit, ho má moc rádo. Způsobují to ti ostatní, lidi, jejichž práce je říkat vám, co se publiku líbí; ale lidi, se kterými se setkávám tady i v USA, tedy fandové, jsou si hodně podobní.</p>
<p>Nejčastější přání, jaké můžete od amerického publika slyšet, je: .Hlavně je nenechte, aby to poameričtili! Máme tady dost vlastních blbostí!'</p>
<p>Pokud jde o prodej, je kniha v současné době populárnější v Americe než v Anglii (prodává se tam dvakrát více knih čtyřnásobnému počtu lidí, takže je buďto dvakrát tak populární, anebo jen z poloviny). Podle mě se příliš zdůrazňuje rozdíl mezi americkým a britským humorem. A přitom není vůbec žádný rozdíl v tom, jak se s publikem zachází. Lidi, kteří ve Spojených státech sestavují programy, zacházejí s diváky (ne jejich vlastní vinou) jako s naprostými idioty. A když se s vámi hodně dlouho zachází jako s idiotem, máte sklon tak opravdu reagovat. Ale když se jim předloží něco trochu lepšího, obvykle si zhluboka oddychnou a řeknou ‚Zaplať pánbů!'</p>
<p>Jsou věci, o nichž si Britové myslí, že jsou anglické jako rostbíf, zatímco Američané si o nich myslí, že jsou americké jako jablečný koláč. Fór je v tom psát o lidech. Když píšete o situacích, které lidi znají, tak to ocení. Humor, který nemůže cestovat, jsou věci jako monolog Johnnyho Carsona, u něhož musíte přesně vědět, kdo ten týden o kom co řekl a jak to ovlivnilo výkon losangeleských Beranů. Pokud tyhle informace neznáte, pak vám to vůbec nepřipadá vtipné.</p>
<p>Ale všechno, co vychází z toho, jak se člověk chová, je univerzálně přístupné. (Jak to funguje v překladu, to je jiná záležitost, protože v tomto ohledu je komedie křehká rostlinka, a chovám podezření, že se často stává, že nemusí ‚prosazení‘ přežít. Já nevím. <emphasis>Stopařův průvodce</emphasis> byl přeložen do všech možných jazyků, a nevím, ve kterých to funguje a ve kterých ne.)”</p>
<p>Na každý pád se <emphasis>Život, vesmír a vůbec a</emphasis> Douglasovy další romány v USA prodávaly neuvěřitelně dobře. Počítačová hra, která byla v Británii celkem úspěšná, byla ve Spojených státech po celý rok číslo jedna a prodalo se jí přes čtvrt miliónu exemplářů. Po celá 90. léta většina Douglasovy pošty, stejně jako větší část jeho příjmů, přicházela z Ameriky.<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>16</strong><strong>Život, vesmír a vůbec</strong></p>
<p>ZAFOD: Můj smysl pro realitu je v naprostém pořádku. Nechávám si ho jednou za čtrnáct dní prohlídnout v servisu.</p>
<p>(Výňatek ze scénáře pro rozhlas, díl třetí)</p>
<p>---------------------------------------------------------------------</p>
<p>První dvě stopařské knihy vycházely z materiálu napsaného pro rozhlasový seriál. Když se Douglas Adams zavázal napsat třetí knihu, o níž přísahal, že ji nikdy nenapíše, použil jako dějovou kostru zápletku, „která se tu poflakovala už hodně dlouho”.</p>
<p>Jednou ji předložil jako návrh jednoho dílu <emphasis>Doktora Kdo, </emphasis>ale Graham Williams soudil, že je přece jenom „příliš pitomá”. Později, když se mluvilo o plánech na film <emphasis>Doktor Kdo </emphasis>s Tomem Bakerem v hlavní roli, ji rozpracoval jako filmový námět s názvem <emphasis>Doktor Kdo a Kríkkiťané (Doctor Who and the Kríkktimen,</emphasis> viz Dodatek V). Film se nikdy neuskutečnil, ale později, když se začalo mluvit o druhé sérii televizního stopařského seriálu, Douglas začal pohlížet na scénář o Krikkifanech jako na možný „nosič” pro <emphasis>Průvodce.</emphasis></p>
<p>Nakonec to dopadlo tak, že z důvodů vysvětlených obšírně jinde, se druhý televizní seriál nekonal. Ale proces přeměny <emphasis>Doktora Kdo a Kríkkiťanů v Život, vesmír a vůbec </emphasis>už začal.</p>
<p>Pokud jde o děj, jsou zápletky v podstatě stejné.</p>
<p>Douglas rozdělil roli Doktora Kdo mezi Slartibartfasta, Trillian a (v této sekvenci) Arthura Denta, ačkoliv z toho, co by bylo bývalo druhou půlkou formátu <emphasis>Doktora Kdo, se</emphasis> stalo posledních třicet stránek <emphasis>Života, vesmíru a vůbec.</emphasis></p>
<p>(Ve verzi <emphasis>Doktor Kdo</emphasis> poté, co se hlavnímu hrdinovi nepodaří zabránit Krikkiťanům, aby získali jednotlivé složky Wikkitské brány, přijíždí Doktor se Sárou Jane na Krikkit a stráví skoro celý zbytek příběhu v klasickém stylu <emphasis>Doktora Kdo, </emphasis>tj. pobíháním, necháváním se zajmout, unikáním ze zajetí, dozvídáním se jednotlivých prvků zápletky a opět dalším pobíháním, necháváním se zajmout, unikáním, zachraňováním Sáry Jane a tak dále.)</p>
<p><emphasis>Život, vesmír a vůbec se</emphasis> liší od předchozích stopařských knih v tom, že nebyl napsán na pokračování. Douglas věděl, co se bude dít, ale musel se utkat s dalším problémem, totiž jak zapracovat postavy ze <emphasis>Stopařova průvodce</emphasis> do děje <emphasis>Doktora Kdo.</emphasis> Postavy z <emphasis>Průvodce</emphasis> jsou totiž v zásadě nezodpovědné a místo dejme tomu zachraňování vesmíru mají sklon jít raději na mejdan (Ford), být nad věcí (Zafod), tvářit se zmateně (Arthur) nebo sténat (Marvin), takže jako náhradní zachránce Vesmíru zbývá jedině Trillian, jejíž osobnost nebyla nikdy plně rozvinuta (po pravdě řečeno byla jen letmo načrtnuta).</p>
<p><emphasis>Život, vesmír a vůbec se</emphasis> potýkal snad s ještě většími obtížemi než ostatní části Douglasova životního díla: „Jak je to u mě se vším, odkládal jsem to déle, než bylo zdrávo, a navíc jsem prožíval obrovskou osobní krizi, která mě na půl roku úplně vyřadila - nebyl bych schopný vymyslet nic legračního, ani kdyby na tom závisel můj život. Chtělo se<strong> </strong>mi skákat ze skal a vyvádět podobné věci. Byla to emotivní epizoda, kterou raději nebudu podrobně líčit...”</p>
<p>(Přestože o tom Adams později odmítal mluvit, bylo to tak, že se s ním jeho tehdejší přítelkyně rozešla - jak prohlásil v rozhovoru, který poskytl v té době: „Opustila mě kvůli jednomu chlápkovi a oháněla se přitom dosti pochybným - aspoň podle mě - argumentem, že je to její manžel.”)</p>
<p>V důsledku toho Adams napsal „značně chmurnou” první verzi <emphasis>Života, vesmíru a vůbec:</emphasis> „Měl jsem první verzi ze tří čtvrtin hotovou, a pak jsem musel jet na měsíc do Ameriky na propagační turné ke knížkám. Náhle jsem se musel vyrovnat se skutečností, že takhle kniha není v tu chvíli ani vzdáleně dobrá. Musel jsem zavolat svému nakladateli a říct mu: ‚Hele, není to ještě hotové, a já to budu muset celé přepsat, ale teď tam musím jet‘ - bylo to hrozné!</p>
<p>A tak jsem jel na to turné a měl jsem hrozný pocit ze situace, která mou vinou nastala. A pak jsem se vrátil a sedl jsem si a psal. Musel jsem vyhodit prakticky celou první verzi <emphasis>Života, vesmíru a vůbec</emphasis> do posledního slova. Vezměme si jako příklad třeba prvních dvacet stran první verze, kdy se Arthur probudí v jeskyni - před dvěma a půl milióny let. (Myslím, že přesně tam jsem v té chvíli chtěl být.) Přepisoval jsem to a přepisoval a přepisoval a nakonec, po dvacátém přepsání z těch dvaceti stran vznikly první dvě řádky, a bylo to ono.</p>
<p>Co je na celé věci nejúžasnější, je, že třetí kniha byla vůbec napsána, že se stala skutečností a byla nakonec docela dobrá. Ale byla sflikovaná, prostě proto, že byla napsána za okolností, za jakých bych nechtěl ani vyrábět knihovnu, natož pak psát knížku.</p>
<p>Ale o všech mých knihách platí, že jsem je nenáviděl, a pak jsem psal další knížku, a byl jsem tak zaneprázdněný tím, že jsem ji nenáviděl, že jsem zjistil, že se mi docela líbí ta předchozí. “Třetí knížka trpí problémy, které souvisejí se způsobem, jak jsem pojednal děj - i když to byl příběh s promyšleným dějem, občas zaslechnete skřípění převodovky tam, kde jsem musel udělat něco, co mělo posunout děj podle předem promyšleného plánu a přitom to mělo být legrační, takže jsem to někdy musel přehnat, aby to bylo legrační. To je ten skutečný problém: párkrát jakoby zaslechnete ječeni pneumatik při zahýbání za roh.</p>
<p>Boj mezi obsahem a formou vyvrcholil ve třetí knize, protože právě v té jsem měl velmi podrobný plán logické struktury, a doslova nic z tohohle plánu se do knihy nedostalo. Já vždycky odbíhám od tématu, ale zatímco dřív jsem sledoval odbočky a odtud pokračoval dál, tentokrát jsem byl odhodlán pokaždé se vrátit k původní dějové linii. Odbočky zůstaly jen odbočkami.</p>
<p>Takže tu probíhal skutečný zápas mezi tím, jak jsem si myslel, že bych to měl dělat, a tím, jak se věci obvykle přirozeně vyvinou. Proto to má tu mírně konfliktní atmosféru - pořád jsem se to snažil strhnout zpátky tam, kam jsem chtěl, aby to směřovalo, i když to nejevilo žádné tendence tam mířit: strašná spousta výkladů z původní synopse se ani zdaleka do knihy nedostala, a pořád vás někdo tahá zpátky k hlavní dějové linii, a přitom není jasné, která to vlastně je.</p>
<p>Myslím, že asi musím být hodně divný člověk.</p>
<p>Na druhé straně se do téhle knížky dostaly některé mé oblíbené pasáže - sekvence o Agrajagovi a o létání. Pasáž o létání jsem vůbec nepřepisoval - byla hotová už v první verzi (i když jsem trochu švindloval, protože jsem si byl vědom toho, že jsem napsal celou sekvenci z jedné vody načisto, byl jsem trochu pověrčivý a nechal jsem tam věci, které jsem mohl trochu revidovat).</p>
<p>Nebyl jsem spokojený se závěrem Agrajagova příběhu, byl trochu odbytý a měl jsem to napravit. V celku si myslím, že <emphasis>Život, vesmír a vůbec</emphasis> obsahuje některé nejlepší a některé nejhorší literární momenty z celé stopařské série.”</p>
<p>Geoffrey Perkins vyslovil názor, že <emphasis>Život, vesmír a vůbec </emphasis>má vlastně nastavovaný konec (v kapitole 33 a 34), protože Douglasovi připadalo, že kniha je příliš krátká.</p>
<p>„Ne, to není pravda. Ve skutečnosti je to jedna z nejdelších knih. Bylo to skoro naopak - když jsem dostal z Panu obtahy, měl jsem takový neurčitý pocit, že něco není v pořádku. Kdyby to byla maličkost, byl bych si jí hned všiml, ale byla to jedna z těch věcí, co jsou tak velké a tak silně v nepořádku, že vám chvíli trvá, než zjistíte, o co přesně jde.</p>
<p>Bylo to tohle: chyběly tam dvě kapitoly.</p>
<p>Ty dvě kapitoly zmizely a později se našly v Americe, ale tou dobou už byl počet stran ve vázaném vydání pevně stanoven. Což je důvod, proč v anglickém vydání text pokračuje až do úplně poslední stránky. Na posledních stranách za textem nejsou žádné inzeráty ani nic podobného. Ale je to skutečně docela dlouhá kniha.</p>
<p>Ne, ten materiál tam nebyl přidán proto, že by kniha byla příliš krátká, ale protože jsem tam chtěl vecpat jednu pasáž, kterou se mi nepodařilo dostat nikam jinam, je to příběh o Důvodu. Je to moje oblíbená pasáž, která se nikomu jinému nijak zvlášť nelíbila.</p>
<p>Když píšete, často máte pocit neustálého unikání před hrozící katastrofou. Myslím tím, že jedna katastrofická pasáž stíhá druhou, a jen občas se vám podáří něco, o čem si říkáte: ,Tak za tohle se poplácám po rameni.' Tahle pasáž byla tohoto druhu. Vážně jsem si myslel, že je docela pěkná.</p>
<p>Ale problém s třetí knihou spočívá v tom, že tu mám děj, který skutečně něco znamená, a v proudu jsou závažné události, jenže co se postav týká, stvořil jsem takovou partu lemplů, že jsem si před psaním každé scény musel říct: ‚Koho se tohle vlastně týká?‘ a v duchu jsem obcházel všechny postavy a vysvětloval jim, co se děje, a oni vždycky řekli: ,Jo? A co má bejt? Já s tím nechci nic mít.' Buďto s tím nechtěli nic mít, anebo to nechápali.</p>
<p>Nakonec se musel Slartibartfast stát postavou, která je musí všechny rozpohybovat, což je v podstatě jeho povaze taky cizí. Víte, všechny postavy jsou tady vlastně epizodní role. Měl jsem spoustu vedlejších rolí a žádného hlavního hrdinu.”</p>
<p>---------------------------------------------------------------------</p>
<p>O PSANÍ HUMORISTICKÝCH TEXTŮ</p>
<p>„Psaní je hračka. Stačí jen zírat na prázdný papír, až vám začne krvácet čelo.</p>
<p>Mně to připadá absurdně obtížné. Snažím se tomu pokud možno vyhnout. Z nákupu nových tužek se stává monstrózní záležitost. Mám čtyři počítače, takže strávím spoustu času úvahami, na kterém z nich mám pracovat. Všichni spisovatelé, nebo alespoň většina, říkají, že psaní je pro ně těžké, ale většina autorů, které znám, je překvapená, jak těžké je to pro mě.</p>
<p>Když píšu, obvykle upadnu do těžké deprese. Vždycky mi připadá, že psaní koinciduje se strašlivou krizí, která zrovna drtí můj život. Kdysi jsem si myslel, že tyhle krize působí ničivě na mou schopnost psát, ale teď mám silné podezření, že naopak tím, že usednu k práci, tyto krize vyvolávám. Takže spousta mých problémů se řeší v mých knihách. Obvykle je to pod povrchem. Nevypadá to, že bych se pouštěl do osobních problémů, ale je to tam, alespoň implicitně, když ne explicitně.</p>
<p>Nejsem žádný bavič sršící vtipem. Bavič řekne něco vtipného na požádání. Autor humoristických knížek řekne něco hodně vtipného o dvě minuty později. Nebo, v mém případě, o čtrnáct dní později.</p>
<p>Ale myslím si, že vážnou knihu bych napsat nedokázal. Určitě by se mi do ní začaly vkrádat vtípky. Já si totiž myslím, že komedie je vážná záležitost - když na něčem pracujete, musíte to brát absolutně vážně, musíte pro to být zapálený. Což je ovšem neudržitelné, pokud si chcete uchovat zdravý rozum. Takže když o tom mluvím s ostatními, mám sklon to shazovat. Jsem vždycky tak šťastný, když to mám za sebou, říkám: ,Je to prostě jen pár vtipů.' Je to obrovská úleva.</p>
<p>Poslední dobou, když mám drobný nápad na nějakou celkem bezvýznamnou repliku, která mi připadá docela pěkná, vyvinu obrovské úsilí, abych vytvořil kontext, do něhož bych ji mohl zasadit tak, aby to vypadalo, že je to jen ledabyle pronesená poznámka, a přitom jsem vystavěl celou tu ohromnou budovu, jen abych do ní mohl vsunout tuhle větu. Je to vážně dost namáhavý způsob psaní, ale pokud to funguje...</p>
<p>Často bývá nejtěžší napsat správně věci, které vypadají lehkovážné a výstřední. Vezměte si třeba úvodní kapitolu <emphasis>Života, vesmíru a vůbec, se</emphasis> kterou jsem docela spokojený. Arthur a Ford se nemohou dostat z prehistorické Země, a pak se náhle octnou na kriketovém hřišti Lorďs, a stane se to v důsledku toho, že honili po poli nějaké kanape. Zní to zcela nesouvisle a nelogicky, což odporuje skutečnosti, že jsem tuhle pasáž zkoušel znovu a znovu a přepisoval jsem ji zas a znova, až jsem z toho byl totální magor, ale nakonec jsem našel správné prvky, z nichž jsem vytvořil tuhle atmosféru výstřední nelogičnosti, abych tak řekl. Takže jsem pak na samý konec téhle poměrně dlouhé sekvence mohl zařadit větu: ,Náhle zjistili, že jsou uprostřed hřiště Lorďs Cricket Ground v londýnské čtvrti St. John's Wood a že Austrálie vede a Anglie potřebuje spoustu přeběhů' (nedokážu to přesně citovat). Abych na konec té kapitoly mohl vsunout tuhle větu, potřeboval jsem celou tu pasáž, jak se Ford vrátí a vysvětluje, co dělal v Africe, což bylo evidentně něco dosti ohavného, a pak musí vysvětlit to o tom haraburdí a o vírech v prostoročasovém kontinuu (byl to opravdu hodně hloupý vtip, ale sem tam si člověk snad může dovolit hloupý vtip) a o tom kanapi, a tak dále.</p>
<p>To všechno bylo zapotřebí, abyste mohli najednou z ničeho nic říct: ,Bum! A jsou někde jinde!', protože pokud to řeknete, aniž byste najeli na správný rytmus, nebude to fungovat. Prostě by nestačilo, kdyby se náhle magicky přemístili, a nebylo by to najednou takové obrovské překvapení.</p>
<p>Právě tyhle efekty vyžadují strašnou spoustu vymýšlení, pokud zrovna náhodou nevíte, jaká bude odpověď, prostě jenom šmátráte ve tmě a hledáte něco, co by vám pomohlo, abyste se dostali do daného bodu. A když se pohybujete v rámci konvence, která říká (nebo se zdá, že říká) .možné je cokoli', musíte být mimořádně opatrní, jak toho využijete. Jestli mám nějakou přednost jako spisovatel, pak je to právě schopnost tohle rozpoznat a snaha se s tím vypořádat, a jestli mám nějakou slabinu, pak určitě v tom, že ne vždycky se mi tohle podaří zvládnout tak, jak bych si přál.</p>
<p>Mimochodem důvod, proč jsem měl vždycky rád tuhle pasáž, kdy se octnou na hřišti Lorďs, spočíval v tom, že jsem věděl, že jsem vyřešil obrovský problém, a skutečnost, že čtenáři to nebude připadat jako přechod od jednoho děje k jinému. Čtenář bude mít pocit: ,Zvládls to levou zadní, že? Klidně si řekneš: Tady jsou na jednom místě, a pak hned:</p>
<p>A tady jsou někde jinde.' Ale aby to mohlo vypadat takhle jednoduše, k tomu potřebujete strašnou spoustu vymýšlení.”</p>
<p>(Douglas Adams, 1984)</p>
<p>---------------------------------------------------------------------</p>
<p>Když vyšel <emphasis>Život, vesmír a vůbec,</emphasis> kritický ohlas byl mnohem méně příznivý než v případě prvních dvou knih a většina kritiků říkala podobné věci:</p>
<p>Když se už potřetí setkáváme s Arthurem Dentem v jeho absurdním županu - proč se mezitím nedokázal někde převléknout? - připadá mi to dost únavné[*]. Hrdinovi, který nikdy nebyl příliš impozantní, hrozí, že se v žáru imaginace svého autora ještě scvrkne. Adams by možná měl opustit žánr sci-fi; připadá mi, že jeho cynismus a nadhled jsou příliš silná káva v žánru, který tak zásadně závisí na naivitě a důvěře...”</p>
<p>(Kelvin Johnston, <emphasis>The Observe)</emphasis></p>
<p>„...humor spoléhá na omezený repertoár triků, takže třetí díl, přestože rozhodně nepostrádá nadšení a elán, příliš nenaznačuje, že by bylo možné nebo potřebné myšlenku dovést někam podstatně dál...”</p>
<p>(Richard Brown, <emphasis>Times Litterary Suppleme</emphasis><emphasis>nt)</emphasis></p>
<p>„Fanoušci si tu směsici jistě vychutnají stejně jako v předchozích knihách... ale přítomnost vycpávek a parodování sebe sama naznačuje, že by bylo moudřejší, kdyby se Adams nepokoušel o čtvrtý díl.”</p>
<p>(Martin Hiliman, <emphasis>Tribune)</emphasis></p>
<p>Dokonce i autoři rozhovorů, většinou jasní fandové, si Douglasovi stěžovali, že <emphasis>Život, vesmír a vůbec</emphasis> není tak legrační jako předchozí dvě knížky. A Douglas, který ke knize cítil upřímnou nechuť, s nimi vřele souhlasil. Na svou obranu uváděl, že byl při jejím psaní hluboce depresivní, že cítil, že už při psaní není sám sebou, že třetí díl <emphasis>Stopařova průvodce</emphasis> byl osudná chyba, jakou už nikdy nezopakuje.</p>
<p>„Když jsem dopsal druhou stopařskou knížku, přísahal jsem při duších svých předků, že třetí už nenapíšu. Když už jsem napsal třetí, můžu přísahat při duších svých předků a prapředků, že další už nebude,” prohlašoval obvykle, nebo oznamoval: „Jsem absolutně odhodlán nenapsat další pokračování.”</p>
<p>To, co chce psát dál, říkal všem novinářům, nebude mít nic společného s postavami ze <emphasis>Stopařova průvodce.</emphasis></p>
<p>Nejspíš napíše nějakou divadelní hru. Nebo film nebo něco takového. Stoprocentně, nepochybně a nezvratně nic dalšího, co by jakýmkoliv způsobem, časem a místem souviselo se <emphasis>Stopařovým průvodcem.</emphasis> Ale netrvalo dlouho a duše Douglasových předků a prapředků se musely ve svých hrobech otáčet jako lopatky ventilátoru.<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>17</strong><strong>Natáčení filmů</strong></p>
<p>„Jel jsem do Hollywoodu a pořád jsem si v duchu říkal: ,Tak tohle vypadá, úplně jako bych jel do Hollywoodu.' Ten zážitek se mnohem víc podobal tomu, co mi všichni líčili, než tomu, jak jsem si to představoval. Říkal jsem každému: ‚Tohle se povede! Bude to skvělé!' Ale připadal jsem si ze všech těch hollywoodských klišé hrozně ...”</p>
<p>(Douglas Adams při návratu z Los Angeles, listopad 1983)</p>
<p>---------------------------------------------------------------------</p>
<p>V roce 1979 dostal Douglas nabídku, kterou považoval za téměř neodolatelnou - film podle <emphasis>Stopařova průvodce. </emphasis>Stačilo jen podepsat jakýsi kus papíru, a dostane 50 000 dolarů na ruku. Jediný problém spočíval v tom, že režisér si podle všeho představoval něco jako <emphasis>„Hvězdné války s</emphasis> vtipy”.</p>
<p>„Vypadalo to, že mluvíme každý o něčem úplně jiném, všechno to bylo nějak pokroucené, a já jsem si najednou uvědomil, že jediný důvod, proč se do toho pouštím, jsou peníze. Což, pokud je to jediný důvod, nestačí (i když jsem se musel hodně opít, abych téhle tezi věřil). Byl jsem se sebou docela spokojený, že do toho nejdu - nakonec. Ale v té době jsem věděl, že to stejně budeme dělat pro televizi.</p>
<p>Občas jsem obviňován, že jsem to všechno dělal jen pro peníze. Vždycky jsem věděl, že by se na filmu dalo vydělat hodně peněz, ale když se ukázalo, že by to byl jediný důvod, že by jediný zisk z celé věci byly peníze, už jsem to nechtěl dělat. To by si všichni měli zapamatovat.”</p>
<p>---------------------------------------------------------------------</p>
<p>FORD: A o co ti vlastně jde?</p>
<p>ZAFOD: No, částečné je to zvědavost, částečně touha po dobrodružství, ale myslím si, že hlavně mi jde o slávu a o prachy.</p>
<p>FORD: O prachy?</p>
<p>---------------------------------------------------------------------</p>
<p>Převod <emphasis>Stopařova průvodce</emphasis> do filmové podoby narazil na dvě neočekávané překážky. Prvním problémem bylo strukturování látky: „Ta látka v sobě nese problémy. Je to stominutový film, z čehož prvních dvacet minut se zabývá zničením Země, načež začnete úplně nový příběh, který musíte odvyprávět za sedmdesát pět minut, a nesmíte zatlačit do pozadí to, co se dělo předtím. Je to strašně ošemetné, a já jsem se potýkal s nekonečnými problémy, abych udržel správnou strukturu. V rádiu i v televizi jsme na to měli tři hodiny.</p>
<p>Ta látka se prostě nechce dát uspořádat. <emphasis>Průvodce</emphasis> je sám o sobě takové povahy, že se kroutí jako had, rozbíhá se do všech směrů. Film vyžaduje jistý tvar a disciplínu, které se tahle látka prostě nechce podřídit.”</p>
<p>Další problém byl v tom, že Ivan Reitman a Douglas Adams měli zcela odlišný pohled na různé pracovní verze scénáře. Douglas začal zase používat výraz „Hvězdné války s vtipy”. Bohužel tentokrát měl ale podepsanou smlouvu, byl na věci zainteresován jako spoluproducent a přijal omračující sumu jako zálohu na film.</p>
<p>Varianty scénáře napsané v Los Angeles jsou Douglasovými pokusy vyjít Hejtmanovi napůl cesty vstříc, což komentoval slovy: „Nebyly ani ryba ani rak - nelíbily se ani mně, ani jim.”</p>
<p>---------------------------------------------------------------------</p>
<p>FANOUŠ: Musíme přijít na něco, co zní dobře.</p>
<p>ARTHUR: Něco co zní dobře? Konečná otázka, co zní dobře?</p>
<p>FANOUŠ: Ale jistě, ovšem, idealismus ano, důstojnost čirého bádání ano, hledání pravdy ve všech jejích podobách ano, ale pak najednou přijde okamžik, kdy si řekneš, že jestli je nějaká <emphasis>skutečná</emphasis> pravda, tak je to ta, že celý ten multidimenzionální nekonečný vesmír skoro určitě řídí banda maniaků. A jestli jde o to strávit dalších deset miliónů let snahou přijít na tohle, nebo prostě vybrat peníze a vzít nohy na ramena, tak já dávám přednost troše tělocviku.</p>
<p>(Další ukázka rozhovoru bílých myšek, tentokrát úryvek z televizního scénáře)</p>
<p>---------------------------------------------------------------------</p>
<p>Los Angeles Douglase čím dál tím víc deprimovalo. Začínal mít pocit, že ztrácí kontakt s tím, co ho přimělo napsat to, co napsal. Nakonec se rozhodl vrátit se domů.</p>
<p>„Vůbec jsem si neuvědomoval, jak strašně nesnáším Los Angeles, dokud jsem odtamtud neodjel. Pak se stavidla otevřela a všechno se vyvalilo ven. Nebylo to pro mě dobré období, a rozhodně ne produktivní období. Trpěl jsem lehkou fárnhamitidou - to je pocit, jaký máte ve čtyři odpoledne, když jste toho neudělali dost. A tak věci dospěly do bodu, kdy jsme se všichni rozhodli, že se neshodneme, a já jsem se vrátil do Anglie, kde jsem se cítil víc v obraze, a snažil jsem se to napsat tak, abych s tím já sám byl spokojený.”</p>
<p>---------------------------------------------------------------------</p>
<p>DVOJKA: O čem to mluvíte, o profesionální etice?</p>
<p>VRDMFONDL: Helejte, nekrmte mi ucho etikou. Dovolte, abych vás upozornil, že mám tři prvotřídní diplomy z Morálních věd, Etiky a Etiky pro pokročilé, doktorát z Ještě pokročilejší etiky a napsal jsem tři bestsellery na téma <emphasis>Proč je sex etický. Proč je etické v sexu pokračovat a Pět set a třiasedmdesát naprosto etických pokročilých poloh,</emphasis> takže vím, o čem mluvím, když říkám, že z etickýho hlediska je ta mašina na odpis. Dejte ji do šrotu.</p>
<p>(Úryvek z prvního rozhlasového seriálu)</p>
<p>---------------------------------------------------------------------</p>
<p>Douglas se vrátil do Anglie kde začal znovu pracovat, na scénáři k filmu, rozepsal <emphasis>Sbohem, a díky za ryby</emphasis> <emphasis>(So</emphasis> <emphasis>Long and Thanks for All the Fish) a</emphasis> pracoval na počítačové hře <emphasis>Stopařův průvodce Galaxií.</emphasis></p>
<p>V té době mi řekl: „To, co se snažím s tím filmem dělat, je aplikace úplně jiného procesu selekce na materiál, ze kterého vzešel televizní seriál. Snažíme se ukázat ve filmu materiál, který jste v televizním seriálu neviděli. Takže když se vrátíte ke knize a vyhledáte tam všechny ty věci, které v televizi nebyly... přesně to je ten film!</p>
<p>Velká část filmu taky bude mít úplně jiný logický základ. Právě jsem do filmu napsal scénu s Marvinem a tankem z druhé knížky.”</p>
<p>Pak se pár let zdálo, že se věci vyvíjejí velmi pomalu, pokud vůbec, přičemž film zřejmě uvízl navždy v pekle nedodělků. Pak najednou bylo v lednu 1988 oznámeno, že film je zase na světě a že ho bude točit Disney.</p>
<p>Disney?</p>
<p>No, vlastně Hollywood Pictures, divize mocného disneyovského impéria. (Všichni, kdo si myslí, že Disney točí jen grotesky s mluvícími zvířátky, by měli vědět, že například <emphasis>Pulp Fiction</emphasis> natočila jedna z divizí této společnosti.) Úspěch <emphasis>Mužů v černém (Men in Black)</emphasis> udělal ze sci-fi komedie módní novinku a Douglas podepsal smlouvu s Hollywood Pictures, kterou jeho agent Ed Victor stručně charakterizoval jako „solidní a mimořádnou”. Režii dostal Jay Roach, který měl takový úspěch s <emphasis>Austinem Powersem, mezinárodní záhadou (Austin Powers: International Man of Mystery) a</emphasis> jeho pokračováním, a Douglas prohlašoval, že je velmi spokojen se smlouvou i s režisérem.</p>
<p>Jenže o tři roky později nebyl film o nic blíž dokončení, přestože se Douglas dokonce přestěhoval do Kalifornie, aby pracoval na scénáři. Občas se v nějakém interview s Adamsem nebo s Roachem vynořily střípky znepokojivých zvěstí o tom, co se děje. Pak konečně Douglas oznámil, že dokončil první verzi scénáře, který skutečně funguje, a zdálo se, že všichni jsou s ním náramně spokojeni.</p>
<p>Bylo to na jaře roku 2001...<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>18</strong><strong>Životice a jiné lokality</strong></p>
<p>ZAFOD: Sulianis a Rahm! Dvě prastaré světelné výhně, které zahřívaly tuto mrtvou a pustou planetu po nesčetná tisíciletí a střežily její nesmírně cenná tajemství. Jen když na ně pohlédnu, mám pocit, že... no zkrátka... že... bych mohl psát průvodce!</p>
<p>(Úryvek ze scénáře prvního rozhlasového seriálu)</p>
<p>---------------------------------------------------------------------</p>
<p>Douglas Adams a John Lloyd spolupracovali na mnoha projektech. Některé už byly zmíněny. Jeden z nich, <emphasis>Doktor Snuggies</emphasis> byl animovaný televizní seriál, pro který Adams s Lloydem napsali dva díly. <emphasis>Doktor Snuggies</emphasis> byl „něco mezi <emphasis>Profesorem Branestawmem </emphasis>a <emphasis>Dr. Doolittlem” a</emphasis> produkovala ho holandská televizní společnost pro mezinárodní trh.</p>
<p>Za jeden díl zřejmě dostali cenu, přestože ani jeden z nich nikdy neviděl ani zmíněnou cenu, ani dotyčný seriál.</p>
<p><emphasis>Doktor Snuggies</emphasis> byl v zásadě seriál pro děti, a přestože Adamsova a Lloydova epizoda, kterou jsem viděl („Doktor Snuggies a nervózní řeka” - <emphasis>„Doctor Snuggies and the Nervous River”)</emphasis> byla zdaleka nejlepší z celého seriálu, fanoušci Douglase Adamse a Johna Lloyda o nic nepřišli, pokud ji neviděli. Děj je opět science-fiction: Doktor Snuggies se setká s nervózní řekou, která se bojí téct do moře, protože se celé obrovské kusy moře ztrácejí. Po mnoha dobrodružstvích se Doktor vydá do kosmu, aby zjistil, že vodu odvážejí mimozemšťané, kteří se domnívali, že svou vodu nechceme, protože do ní neustále házíme odpadky. Mimozemšťané vodu vrátí. Doktor Snuggies ji přiváže za svou kosmickou loď a vrací se na Zemi.</p>
<p>Jejich další projekt byl mnohem lépe znám v Británii, zatímco v USA z nějakých důvodů nijak zvlášť úspěšný nebyl. Byla to zvláštní kniha s názvem <emphasis>The Meaning of Liff (Smysl životic).</emphasis></p>
<p>Její příběh začal během dovolené na Korfu, kterou si John s Douglasem zaplatili, aby mohli společně psát <emphasis>Stopařova průvodce Galaxii,</emphasis> ale během níž, z důvodů již zaznamenaných, knihu psal jen Douglas. Jednou takhle seděli v taverně, hráli šarády a popíjeli s pár kamarády retsinu. Popíjeli ji už celé odpoledne, a tak po chvíli usoudili, že potřebují hrát nějakou hru, při které se nemusí moc stát.</p>
<p>Douglas si vzpomněl na cvičení, které mu před patnácti lety zadali ve škole, a navrhl ho jako hru.</p>
<p>Pravidla byla docela jednoduchá: někdo řekne jméno města a další hráč řekne, co ten název znamená.</p>
<p>Jak vzpomíná John Lloyd: „Byla to fantasticky příjemná dovolená. Celý měsíc jsme byli opilí, byli jsme celé noci vzhůru a hráli jsme ty neuvěřitelně dlouhé šňůry šarád.</p>
<p>Pak jsme začali hrát tu hru s místními jmény. Ke konci dovolené jsem je začal zapisovat, protože jsem neměl nic moc jiného na práci. Na konci dovolené jsme měli nějakých dvacet položek, které patří mezi nejlepší ve <emphasis>Smyslu Životic, </emphasis>jako ,Ely - první slabounké tušení, že něco se strašlivě zvrtlo'.</p>
<p>Hodně z nich souviselo s Řeckem, sezením v proutěných křeslech a tak dále. A po dovolené jsme v tom pokračovali.”</p>
<p>Douglas objasnil koncepci v tiskové zprávě ke <emphasis>Smyslu Životic:</emphasis></p>
<p><emphasis>Brzy</emphasis> jsme zjistili, že existuje strašlivé množství zážitků, nápadů a situací, které všichni známe a prožíváme, ale které nejsou nikdy skutečně identifikovány, protože pro ně neexistuje slovo. Jsou to všechny ty ,Už se ti někdy stalo, že...?' nebo .Znáš ten pocit, když...' ,Víš, vždycky jsem si myslel, že se to stává jenom mně...' Všechny tyhle situace potřebují nějaké jméno, abychom je mohli přesně určit.</p>
<p>Lehce nepříjemný pocit, když sedíte na židli, která je ohřátá od něčího zadku, to je stejně reálný pocit, jako když se na vás z džungle vyřítí rozzuřený obrovitý slon samotář, ale doposud jsme měli výraz jen pro druhou situaci. Ode dneška máme výraz pro oba případy. První je ,ušubranosť, a druhý je pochopitelně .strach'.</p>
<p>Začali jsme shromažďovat stále víc a víc těchto výrazů a situací a začali jsme si uvědomovat, jak svévolně selektivním dílem je <emphasis>Oxfordský slovník anglického jazyka.</emphasis> Nebere prostě na vědomí zásadní paraftány lidské existence.</p>
<p>Jako například když stojíte v kuchyni a dumáte, pro co jste tam přišli. Dělá to každý, ale jen proto, že pro to není - respektive nebylo - slovo, každý si myslí, že je to něco, co dělá jenom on, a že je tudíž mnohem hloupější než ostatní lidé. člověka to uklidní, když si uvědomí, že všichni ostatní jsou stejně hloupí jako on, a že když stojíme v kuchyni a dumáme, pro co jsme tam přišli, tak prostě ,woukáme'.</p>
<p>Po Lloydově zklamání se <emphasis>Stopařovým průvodcem</emphasis> následovalo podobné zklamání s komediálním seriálem, jehož spoluautorem měl být a který se jmenoval <emphasis>To the Manor Bom </emphasis>a měla v něm hrát Penelope Keithová. Místo toho najednou produkoval satirický pořad BBC 2 <emphasis>Ne zprávy v devět (Not the Nine O'Clock News) s</emphasis> Pamelou Stephensonovou, Rowanem Atkinsonem, Melem Smithem a Griffem Rhys Jonesem. časem začaly <emphasis>Ne zprávy v devět</emphasis> být mimořádně úspěšné (což podle Douglase znamenalo, že teď zase naopak John strávil nějaký čas tím, že byl stejně nesnesitelný, jako býval Douglas v raných stadiích úspěchu <emphasis>Stopařova průvodce) </emphasis>a zanechaly za sebou potomstvo v podobě mnoha desek a knih.</p>
<p>Jednou z těchto knih byl NE kalendář na rok 1982. Lloyd zjistil, že mu chybí materiál, jímž by vyplnil prostor na konci některých stránek a na začátku jiných, a také uprostřed mnoha dalších, a tak vyštrachal sedmdesát nejlepších definic (nashromáždil jich kolem sto padesáti) a začlenil je do knihy jako výňatky z <emphasis>Oxprdského slovníku anglického jazyka (The Oxtail English Dictíonary).</emphasis></p>
<p>Johnův nakladatel Faber and Faber byl jeho definicemi nadšen.</p>
<p>„Říkali mi: ,To je nejlepší nápad z celého kalendáře - co kdybyste z toho udělal knížku?' Teď nastala opačná situace -nepředpokládal jsem, že by Douglas měl zájem také dělat na knize, a tak jsem si myslel, že to napíšu sám. A pak Douglas řekl: ,Co kdybychom to napsali společně?' a já na to: ‚Jasně!' Nemůžu vystát, když dělám něco sám, což je důvod, proč jsem producent, a ne spisovatel.”</p>
<p><emphasis>Smysl Životic</emphasis> byl napsán v září 1982 v bungalovu na pláži, který si pronajali v Malibu. Sedávali na pláži, hleděli na oceán, pili pivo, listovali slovníkem zeměpisných názvů a vymýšleli definice. Tehdy se také Douglas začal učit potápět v akvalungu. (Potápění v akvalungu se přestal učit o dva roky později v Austrálii, kdy naopak začal sbírat mudrosloví týkající se žraloků.) Kniha byla vydána v listopadu 1983 nakladatelstvím Pan Books (společně s Faber and Faber) v pozoruhodném formátu (153 mm x 82 mm) - je to velmi malá, velmi útlá a velmi černá knížka se svítivě oranžovou nálepkou na obálce, která hlásá: „Tahle kniha změní váš život!”</p>
<p>Mezi citáty uváděnými na obálce k přilákání pozornosti se vyskytovaly tyto výroky: „malý formát do náprsní kapsy, vhodný k diskrétnímu nahlédnutí”, „autoři s rozsáhlou zkušeností v oboru”, a „možná nějaký starý výrok Cleesova psychoanalytika”.</p>
<p>Hned po vydání kniha putovala na čtvrté místo seznamu nejúspěšnějších titulů v <emphasis>Sunday Times.</emphasis> Nebyla ale tak úspěšná jako <emphasis>Stopařův průvodce,</emphasis> ani jako kniha <emphasis>Ne zprávy v devět.</emphasis></p>
<p>Jak tehdy řekl Douglas: „Normálně píšu strašně nerad, ale psát tuhle knížku byla skutečně radost. Ale co je doopravdy bezvadné, je, že moje rodina a spol., která nanejvýš řekne: ‚Víš, s tím <emphasis>Stopařovým průvodcem</emphasis> to je opravdu fajn' - Johnova rodina říká totéž o <emphasis>Ne zprávy v devět -,</emphasis> tuhle knížku doopravdy zbožňuje. Můj mladší bratr a sestra ji mají moc rádi.</p>
<p>Prodává se svižně, ale ne tak dobře, jak by mohla. Myslím, že je to tím, že lidi nemají tušení, oč jde - je totálně záhadná a anonymní, pokud náhodou nevíte podle jména, co jsme zač. Tak jako tak je produkt slavnější než jména - ale na druhé straně má výbornou pověst.</p>
<p>Ale mně se líbí. Klidně si ji můžu přečíst znova, zatímco normálně se svíjím, když čtu svoje věci.”</p>
<p><emphasis>Smysl</emphasis> <emphasis>Životic</emphasis> také rozpoutal menší debatu v tisku. Přestože sklidil hodně příznivých recenzí (především proto, že se z něho snadno cituje - přestože kniha obsahuje i výraz „vydrákat”, definovaný jako /o literárních kriticích/ „zahrnout do recenze všechny nejlepší vtipy z celé knihy, aby to vypadalo, že si je kritik vymyslel”), vyskytla se i obvinění z plagiátorství.</p>
<p>Adamse i Lloyda, kteří právě absolvovali traumatizující zážitek, když se snažili přimět jistou reklamní agenturu, aby jim zaplatila za ukradený nápad, který použila v reklamní kampani, (šlo o <emphasis>Oxprdský slovník anglického jazyka,</emphasis> viz „hon na analgentůru” ve <emphasis>Smyslu Životic)</emphasis> značně rozladilo, když jim bylo vytýkáno, že myšlenka pochází z eseje s názvem Ware, <emphasis>Wye and Watford (Gde, protš a natso),</emphasis> který vyšel koncem 50. let a jeho autorem byl Paul Jennings.</p>
<p>Douglas usoudil, že učitel, který mu kdysi zadal ono cvičení, se patrně inspiroval Jenningsovou knihou, a zaslal Jenningsovi omluvný dopis.</p>
<p>(Miles Kington v deníku <emphasis>The Times</emphasis> přispěchal Adamsovi a Lloydovi na pomoc tím, že poukázal na základní rozdíl mezi oběma díly: zatímco Jenningse zajímá především zvuk a „domovská příchuť” místního jména /jako příklad uvádí „Rickmansworth” ve spojení „malá kavárnička v...” - byla ve skutečnosti renta vyplácená pánovi statku za seno, což zní správně, ale není to nijak legrační/, Lloyda a Adamse baví především hromadění významů, pro které dříve neexistovaly výrazy, přičemž skutečné slovo či místní jméno, které někde pochytili, jsou zcela nedůležité.)</p>
<p>Další shodou okolností (i když někteří oddaní fanoušci kolem toho spřádali složité a poněkud paranoidní teorie) byla skutečnost, že kniha vyšla téměř současně s uvedením filmu <emphasis>Monty Pythonův Smysl života (Monty Pythorís Meaning of Life).</emphasis> Titulní sekvence filmu uvádí název, vytesaný s typickou gilliamovskou skromností do obrovského skalního bloku. Název původně zní: THE MEANING OF LIFF, načež z nebe sjede blesk a vypálí poslední příčku u posledního písmene E. Byla to bezvýznamná shoda okolností, kterou Douglas a Terry Jones odhalili krátce před uvedením obou produktů, ale bylo už tak pozdě, že už nebylo možné nic měnit. Byla to náhoda, ale pokud chcete spřádat teorie o jakýchsi tajných dohodách (copak se stane ve čtyřicáté druhé minutě filmu?), klidně si poslužte.</p>
<p>Přestože byl <emphasis>The Meaning of Lift</emphasis> vydán v USA v jiném formátu a s několika slovy navíc, je tam dodnes nejméně známou Douglasovou knihou.</p>
<p>„Párkrát jsem v Americe předčítal na univerzitách. Člověk by čekal, že tam bude v publiku vysoká koncentrace lidí, kteří vědí, co jsem napsal, ale kupodivu tam málokdo slyšel o <emphasis>The Meaning of Líff.</emphasis> četl jsem úryvky, které se líbily. Neustále se mě někdo ptal, kde by tu knížku dostali. Nikdo nevěděl, kde ji získat. Myslím, že utrpěla tím, že nikdo nevěděl, co s ní.”</p>
<p>Liff je shodou okolností město ve Skotsku. A co znamená Liff? Je to kniha, jejíž obsah naprosto popírá text na obálce. Například jakákoliv kniha, jejíž přebal hlásá: „Tato kniha změní váš život!”[']<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>19</strong><strong>S & Ď za ryby</strong></p>
<p>STŘIH NA ROZMAZANÝ DETAIL ZAFODA SPÍCÍHO NA PODLAZE.</p>
<p>FORD: Zafode! Probuď se!</p>
<p>Zafod: Hmmmmfffvrr?</p>
<p>TRILLIAN: Tak dělej, probuď se.</p>
<p>OBRAZ SE ZVOLNA ZAOSTŘÍ.</p>
<p>ZAFOD: Nerušte mě z toho, v čem jsem dobrej, jo? ZNOVU USNE.</p>
<p>FORD: Chceš, abych tě nakopnul?</p>
<p>ZAFOD: Potěšilo by tě to hodně?</p>
<p><strong>FORD:Ne.</strong></p>
<p>ZAFOD: Mě taky ne. Tak co by ses namáhal? Přestaň mě buzerovat.</p>
<p>TRILLIAN: Dostal dvojitou dávku toho plynu, má dvě průdušnice.</p>
<p>ZAFOD: Hele, nechtě toho žvanění, jo? Už tak je to dost těžký, pokoušet se tady spát. A co je s tou podlahou, že je tak tvrdá a studená?</p>
<p>FORD: Je ze zlata.</p>
<p>RYCHLÝ ODJEZD KAMERY, PROTOŽE ZAFOD VYSKOČÍ NA NOHY. VIDÍME, ŽE ČTVEŘICE PŘÁTEL STOJÍ NA ROZLEHLÉ ZÁŘÍCÍ PLÁNI Z RYZÍHO ZLATA.</p>
<p>ZAFOD: Žjova, kdo to tam všecko dal?</p>
<p>FORD: To vůbec nic není.</p>
<p>ZAFOD: Že to nic není? Kilometry čtvereční zlata že nic není?</p>
<p>TRILLIAN: Tenhle svět je jenom iluze.</p>
<p>ZAFOD: Vy jste se dali na budhismus?</p>
<p>FORD: Je to jen katalog.</p>
<p>ZAFOD: Čeho lok?</p>
<p>FORD: Katalog. Není to realita. Je to jenom projekce.</p>
<p>ZAFOD: Jak to můžeš říct?</p>
<p>SPUSTÍ SE NA VŠECHNY ČTYŘI A ZAČNE OHMATÁVAT „PODLAHU”.</p>
<p>TRILLIAN: Přišli jsme k sobě už před chvílí. Ječeli jsme a hulákali, až někdo přišel...</p>
<p>FORD: A pak jsme ječeli a hulákali dál, až nás zavřeli do katalogu planet. Říkali, že si to s námi vyřídí později. Tohle je jenom senzo-páska.</p>
<p>UKÁŽE NA OBLOHU. VIDÍME TAM NĚJAKÝ TEXT. ZNÍ TAKTO:</p>
<p>„MAGRATHEJSKÝ KATALOG PLANET BK 3. VZOR 35/C/6b ULTRASULTÁNOVA EXTÁZE. GEOLOGICKÁ FORMACE: ZLATO. NADSTANDARDNÍ VYBAVENÍ: STŘÍBRNÝ MĚSÍC. ZANTEQUILOVÉ OCEÁNY. U VŠECH OBJEDNÁVEK PLATBA PŘEDEM.</p>
<p>ZAFOD: U všech zasmrádlejch fotonů, vy mě probudíte z mýho vlastního naprosto uspokojivýho snu, jen abyste mi ukázali cizí?</p>
<p>TRILLIAN: Buď rád, že jsme tě nevzbudili dřív. Na té minulé planetě bylo po kolena ryb.</p>
<p>ZAFOD: Ryb?</p>
<p>FORD: Ryb.</p>
<p>ZAPHOD: Řekněte jim, ať to vypnou. Ať nás odsaď pustí! HULÁKÁ K OBLOZE.</p>
<p>ZAFOD: Pusťte nás ven!</p>
<p>TEXT NA OBLOZE SE ZMĚNÍ. TEĎ TAM STOJÍ: „MAGRATHEJSKÝ KATALOG PLANET BK 3, VZOR 35/C/7 „KOŽENÁ ZEMĚ”, GEOLOGICKÁ FORMACE: NEJJEMNĚJŠÍ KŮŽE ARKTURSKÉHO MEGAVOLA. NADSTANDARDNÍ VYBAVENÍ: HORY Z KOVOVÝCH CVOČKŮ.</p>
<p>VIDÍME, ŽE ČTVEŘICE TEĎ STOJÍ NA PLÁNI Z LESKLÉ ČERNÉ MÍRNĚ ZVLNĚNÉ KŮŽE, KTERÁ SE PROSTÍRÁ DO DÁLI. JE TAKÉ VIDĚT OLBŘÍMÍ ŘEMENY A PŘEZKY.</p>
<p>ZAFOD: Pusťte nás ven!</p>
<p>TEXT NA OBLOZE SE OPĚT ZMĚNÍ. (UVÁDÍM VŠECHNY DETAILY, ALE NENÍ NUTNÉ, ABY BYLY V ZÁBĚRU TAK DLOUHO, ABY JE DIVÁK STIHL PŘEČÍST.) „MAGRATHEJSKÝ KATALOG PLANET BK 3. VZOR 35/C/8, „SVĚT PLAYTVORŮ”. GEOLOGICKÁ FORMACE: EPIDERMITEX. VARIANTA DE LUXE: POŽÁDEJTE O SPECIÁLNÍ KATALOG/VIDÍME, ŽE NOVÁ KRAJINA, KTERÁ SE KOLEM NICH MATERIALIZOVALA, JE HEBKÁ, RŮŽOVÁ A ZVLÁŠTNĚ ZVLNĚNÁ. KOLEM JE VIDĚT PAHORKY, JEMNĚ ZAOBLENÉ A S TMAVĚ RŮŽOVÝMI VRCHOLKY.</p>
<p>ZAFOD: Pusťte nás... jůů, myslím, že bych se to tady naučil mít rád. Co říkáš, Forde?</p>
<p>FORD: Myslím, že je chyba míchat geografii s rozkoší.</p>
<p>ZAFOD: Co to má znamenat?</p>
<p>FORD: Nic. Jenom procvičování mluvidel. Zeptej se Trillian.</p>
<p>ZAFOD: Na co se jí mám zeptat?</p>
<p>FORD: Na co chceš. (ZÁHADNĚ SE ODLOUDÁ DO DÁLKY.)</p>
<p>ZAFOD (K TRILLIAN): Snaží se mě snad dohnat k šílenství?</p>
<p>TRILLIAN: Ano.</p>
<p>ZAFOD: Proč?</p>
<p>TRILLIAN: Aby nás tohle všechno přestalo dohánět k šílenství.</p>
<p>MEZITÍM NAD OBZOR VYŠEL SLOGAN HLÁSAJÍCÍ VELKÝMI PÍSMENY:</p>
<p>AŤ MÁTE JAKÉKOLIV CHUTĚ, MAGRATHEA JE DOKÁŽE USPOKOJIT. NECHLUBÍME SE.”</p>
<p>(Nepoužitá verze scénáře k televiznímu seriálu, díl čtvrtý.)</p>
<p>---------------------------------------------------------------------</p>
<p>Proč poté co napsal knihu, s níž nebyl spokojen - <emphasis>Život, vesmír a vůbec - a</emphasis> poté, co se zapřísáhl, že „už nikdy” stopařskou ságu nerozšíří, proč Douglas Adams podepsal smlouvu na čtvrtý díl trilogie?</p>
<p>Za prvé byl pod značným tlakem ze strany svého agenta i nakladatele, aby ji napsal. Po návratu z USA o tom řekl: „Byl jsem tak dezorientovaný pobytem v Los Angeles, a tak silně jsem toužil být doma a vrhnout se na to, co jsem znal, že bylo velmi snadné podlehnout pokušení nějak se vrátit k tomu, co jsem věděl, že umím, tím, že napíšu dalšího <emphasis>Sto</emphasis>pařova <emphasis>průvodce.”</emphasis></p>
<p>Za druhé, měl v záloze Boží poselství k veškerému stvoření, a protože nikdy nehodlal sdělit lidstvu, jak zní Konečná otázka, měl pocit, že by mu měl zjevit alespoň něco.</p>
<p>Za třetí, záloha, která mu byla nabídnuta, dosáhla částky 600 000 liber.</p>
<p>Podepsal smlouvu.</p>
<p>Ptal jsem se ho na knihu v listopadu 1983: „Dokážu vám spíš říct něco o pracovním názvu, než o čem to vlastně bude. Pracovní název zní <emphasis>Sbohem, a díky za ryby (So Long and Thanks for All the Fish).</emphasis> Je to o něčem, co zůstalo na konci třetí knihy nedořešeno, a to je Arthurovo pátrání po Božím poselství k veškerému stvoření.</p>
<p>Můj agent se domnívá, že <emphasis>Sbohem, a díky za ryby</emphasis> není moc dobrý název pro knihu, protože první tři mají v názvu slovo ‚galaxie' nebo ‚vesmír', a tak chce, aby se to jmenovalo <emphasis>Boží poselství k veškerému stvoření nalezeno.</emphasis> Já nevím, ale nezdá se mi tak ironický, jako byl nejskromnější možný titul <emphasis>Život</emphasis> <emphasis>vesmír a vůbec.</emphasis> Anebo nebyl. Každopádně je to pracovní název. Taky chci, aby to byl citát z prvního dílu, což tituly dalších dvou knih byly.”</p>
<p>Ed Victor, Douglasův agent možná nebyl nadšený názvem <emphasis>So Long and Thanks for All the Físh,</emphasis> zato všichni ostatní ano - hlavně Douglasův americký nakladatel (a pět šestin zálohy přišlo z Ameriky). V tomto okamžiku měl Douglas titul a smlouvu. A taky nápad, byť nijak úžasný.</p>
<p>---------------------------------------------------------------------</p>
<p>HLUBINA MYŠLENÍ: Připadá mi, že řízení takového programu určitě vyvolá značný zájem o celou oblast populární filozofie, ne?</p>
<p>MAJIKTHISE: Pokračuj...</p>
<p>HLUBINA MYŠLENÍ: Všichni budou rozvíjet své vlastní teorie o tom, jakou odpověď nakonec vyslovím, a kdo jiný by z toho měl vytlouct kapitál na mediálním trhu než právě vy?</p>
<p>V TU CHVÍLI KAMERA NAJEDE HODNĚ BLÍZKO NA JEDNU Z HLUBINOVÝCH TELEVIZNÍCH OBRAZOVEK. NA NÍ SE OBJEVÍ NOVÁ SCÉNA: TELEVIZNÍ PROGRAM S NÁZVEM „TEMATICKÝ PORAD O HLUBINOVÍ MYŠLENÍ”. NA DOLNÍM OKRAJI OBRAZOVKY ZAZÁŘÍ SLOVO „SIMULACE”, KTERÉ SE STŘÍDÁ SE SLOVY „JENOM NÁVRH”. PŘESTOŽE NESLYŠÍME ZVUK, VIDÍME, ŽE V DISKUSNÍM POŘADU VYSTUPUJÍ VRÚMFONDL l MAJIKTHISE JAKOŽTO DŮLEŽITĚ VYHLÍŽEJÍCÍ MUDRCI. VYPADÁ TO, ŽE ZASTÁVAJÍ OPAČNÉ NÁZORY A HÁDAJÍ SE, PŘIČEMŽ JEJICH MOMENTÁLNÍ PŘEVAHU SIGNALIZUJE SILOMĚR OZNAČENÝ NÁPISEM „PŘEDPOVĚĎ ODPOVĚDI”. JAK SE HÁDAJÍ, RUČIČKA SILOMĚRU SE POHYBUJE VPŘED A VZAD MEZI DVĚMA KRAJNÍMI POLOHAMI OZNAČENÝMI JAKO „PŘITAKÁNÍ ŽIVOTU” A „BEZNADĚJ A NICOTNOST”. TYTO DETAILY NEJSOU SAMY O SOBĚ NIJAK ZVLÁŠŤ DŮLEŽITÉ, POKUD JE NEDOKÁŽEME ROZEZNAT. DŮLEŽITÉ JE NAZNAČIT, ŽE TO VYPADÁ DŮLEŽITĚ. SKUTEČNÍ VRÚMFONDL A MAJIKTHISE JSOU TÍMTO VÝJEVEM OČIVIDNĚ FASCINOVÁNI.</p>
<p>HLUBINA MYŠLENÍ: Pokud spolu dokážete dostatečně zuřivě nesouhlasit a vláčet jeden druhého v tisku a pokud budete mít šikovné agenty, můžete se udržet u koryta po celý život.</p>
<p>(Z rané verze scénáře televizního seriálu, díl čtvrtý.)</p>
<p>---------------------------------------------------------------------</p>
<p>V <emphasis>Životě, vesmíru a vůbec</emphasis> se Douglas potýkal s problémem, jak zapracovat vtipy do pečlivě promyšleného děje. Tentokrát se rozhodl prostě sledovat příběh, kam ho sám zavede. Poprvé měla kniha v Anglii vyjít nejdřív ve vázaném vydání (nikoliv až po paperbacku, jen pro knihovny a knižní kluby). Tiskárny byly zamluveny. Termíny byly stanoveny. Nejzazší termíny byly odsunuty na poslední možnou hranici. Byly domluveny termíny, které v žádném případě už není možné prodloužit.</p>
<p>Douglas všechny prošvihl.</p>
<p>Přestože si udělal ke knize spoustu poznámek, pohrával si s nejrůznějšími nápady včetně poněkud obskurního materiálu z druhého rozhlasového seriálu, obstaral si dokonce počítačový program, aby mu nápady uspořádal, nenapsal knihu doma v Islingtonu (čirou náhodou je <emphasis>Život, vesmír a vůbec</emphasis> jediná stopařská kniha, kterou Douglas napsal doma, a ne někde jinde. Tvrdí se, že je to tím, že se tam tehdy právě nastěhoval, takže mu to připadalo, jako by někde jinde byl).</p>
<p>Rozjel se do West Country, kde byly napsány předchozí knihy, ale nenapsal ji ani tam.</p>
<p>Což byl důvod, proč pracovníci v odbytu nakladatelství Pan Books dostali koncem léta 1984 oběžník, který začínal takto:</p>
<p>Největší zkouškou pro každého pracovníka v reklamě je vymyslet kampaň ke knize, o které neví ani ň. Totéž platí pro zástupce firmy, který takovou knihu prodává. V době, kdy píše, je Douglas Adams údajně zalezlý ve West Country a s nikým nekomunikuje, jak tvrdí zasvěcení.</p>
<p>Každé ráno se v redakci konají modlitby asi v tomto duchu: „Dobrý Bože, prosím, dej Douglasu Adamsovi spolu s jeho chlebem vezdejším i dar inspirace, aby dodal rukopis včas a my stihli datum vydání.” Doufejme jen, že tam nahoře máme nějaký kapitál dobré vůle! Jistě vám také není neznámo, že veškeré reklamní akce ke <emphasis>Stopařovu průvodci</emphasis> byly vymyšleny, aniž bychom knihu byt jen zahlédli. Právě proto je práce na nich tak zajímavá...</p>
<p>V reklamním balíčku byly takové vybrané „lahůdky” jako placky nebo plakáty s obrázkem ptáků pod skleněnou mísou. Byla tu také Douglasova anotace, popis děje, který začínal takto:</p>
<p><strong>VŠE, CO JSTE KDY CHTĚLI VĚDĚT </strong></p>
<p><strong>O PRVNÍCH TŘECH KNIHÁCH,</strong></p>
<p><strong>ALE NIKDY VÁS NENAPADLO SE NA TO ZEPTAT.</strong></p>
<p>Tato kniha pojednává o strašlivé a trýznivé životní zkušenosti - když se pokoušíte vzpomenout si na adresu, kterou vám někdo řekl a vy jste si ji nezapsali.</p>
<p>Na konci <emphasis>Života, vesmíru a vůbec</emphasis> se Arthur Dent dozví, kde lze najít Boží poselství veškerému stvoření, jenomže si nemůže vzpomenout, kde to je. Zkouší všechno možné, aby povzbudil svou paměť -meditaci, čtení myšlenek, bouchání do vlastní hlavy tupými předměty - dokonce zkusí tyto metody i zkombinovat hraním smíšené tenisové čtyřhry, ale žádná nezabere.</p>
<p>Ta věc ho přesto trápí - Boží poselství veškerému stvoření. Nemůže se ubránit pocitu, že je to něco velmi důležitého.</p>
<p>V zoufalství se rozhodne skočit z útesu v naději, že se mu cestou dolů život odvine před očima jako film. Co se stane, až dorazí na zem, hodlá řešit, až bude před tento problém postaven. Veškerou víru v přímé působení příčiny a následku ztratil toho dne, kdy vstal s úmyslem, že si něco přečte, vykartáčuje psa, a skončil na prehistorické Zemi ve společnosti chlapa z Betelgeuze a nákladu mimozemských kontrolorů hygieny telefonů.</p>
<p>A tak si vybere pěkný den, pěkný útes, a udělá to... padá... vzpomene si...</p>
<p>Ale vzpomene si taky na strašnou spoustu jiných věcí, což mu způsobí takový šok, že se netrefí na zem a skončí v koruně stromu, celý poškrábaný, plný modřin a se spoustou námětů k přemýšlení. Celý jeho dosavadní život na Zemi náhle získá úplně jiný smysl...</p>
<p>Teď doopravdy chce najít Boží poselství k veškerému stvoření a už ví, kde ho má hledat.</p>
<p>Arthur Dent se vrací domů.</p>
<p>Moc pěkné vylíčení děje knihy, až na to, že je několik světelných let vzdáleno knize, která nakonec spatřila světlo světa.</p>
<p>Než Douglas začal na knize pracovat, Sonny Mehta, výrobní ředitel nakladatelství Pan, a Ed Victor, jeho agent, mu promlouvati do duše, že by měl tentokrát odevzdat rukopis včas.</p>
<p>„Především jsem měl lehkou nechuť psát další stopařskou knihu. Pak jsem jel na dlouhé propagační turné a hodně jsem se zakousl do psaní počítačové hry, což mi zabralo spoustu času. A pak jsem musel napsat další verzi scénáře.</p>
<p>A tak jsem znovu a znovu knihu odkládal a pouštěl se do všech těch dalších věcí, které jsem měl udělat, a nakonec jsem skončil tak, že jsem měl knihu napsat za strašně krátkou dobu, a přitom jsem si pořád ještě nebyl úplně jist, že ji skutečně napsat chci.”</p>
<p>Aby bylo možné stihnout termín, (nezapomeňte, že tisk knihy byl objednaný dopředu, náklad stanoven - dokonce i termíny dotisku byly předem dohodnuty) musela by kniha být napsána za méně než tři týdny.</p>
<p>Taková situace naposledy nastala v případě <emphasis>Restaurantu na konci vesmíru,</emphasis> kdy Douglas skončil v mnišské klauzuře, ukrytý před světem, kdy celý měsíc nedělal nic jiného, než že psal knihu.</p>
<p>Úkol sehnat Douglasovi úkryt, v němž by mohl psát, připadl opět Jacqueline Grahamové z nakladatelství Pan, která vzpomíná: „Právě jsem se vrátila z mateřské dovolené, a Sonny Mehta mě požádal, abych sehnala apartmá v nějakém hotelu v centru Londýna - někde u Hyde Parku, aby Douglas mohl chodit běhat - s klimatizací, a pro Sonnyho video se systémem Betamax. Obvolala jsem hotely a Sonny vybral Berkeley. Měli tam takové nóbl apartmá s malou ložničkou a velkou ložnicí - Sonny přidělil Douglasovi tu malou a doprovodil to komentářem, že ji stejně nebude moc potřebovat.”</p>
<p>Douglas seděl u psacího stroje a potil se. Dvakrát denně směl ven, aby měl nějaký pohyb. Sonny Mehta seděl ve vedlejším pokoji a díval se na video a působil jako redaktor v terénu.</p>
<p>Někdy v té době poslal Douglas nakladatelství Pan i svému americkému nakladateli další synopsi na <emphasis>Sbohem, a díky za ryby.</emphasis> Přestože se tentokrát mnohem víc podobala knize, která nakonec vznikla, končila takto:</p>
<p>V průběhu děje se setkáme s některými novými postavami i s některými starými známými, včetně:</p>
<p>Wonka Příčetného a jeho pozoruhodného Blázince,</p>
<p>Noslendy Bivendy, největšího otvírače škeblí v Galaxii,</p>
<p>ultramrože s trapnou minulostí,</p>
<p>řidiče náklaďáku, který má neobyčejně výstřední důvod stěžovat si na počasí,</p>
<p>paranoidního androida Marvina, kterému je zle, i když je dobře,</p>
<p>Zafoda Bíblbroxe, galaktického exprezidenta se dvěma hlavami, z nichž nejméně jedna je příčetnější než emu na LSD.</p>
<p>Kromě toho bude na scénu uvedena... noha.</p>
<p>Jistě jste zaznamenali, že ne všechny postavy se dostaly do výsledné verze knihy.</p>
<p>Douglas vysvětluje: „Noha, to bylo něco, co se mi opravdu líbilo, a vzniklo to docela zvláštně, z filmového scénáře. Ale jakmile jsem to vyjmul z kontextu, rozpadlo se to na kusy, a jinde už to prostě nefungovalo.</p>
<p>Vzpomínáte si na robota, který měl bojovat s Marvinem? Nikdy jsem neměl přesnou vizuální představu toho tanku, ale měl se v nějakém okamžiku děje objevit ve filmu. Chtěl jsem ho vybavit spoustou mechanických noh. Představoval jsem si, že to bylo něco jako dinosaurus - dinosaurus měl jeden pomocný mozek, který ovládal ocas, a tak jsem si říkal, že tenhle stroj bude mít spoustu pomocných mozků, které budou řídit jeho různé části. A když se pak roztříská nacimprcampr, jediné, co z něj zbude a co povede relativně samostatnou existenci, bude jedna z jeho noh.</p>
<p>Ten motiv patří k mým nejoblíbenějším z celého scénáře. Samozřejmě nevíme, co se s filmovým scénářem bude dít, ale tenhle nápad se téměř určitě do konečné verze nedostane, ne snad proto, že by nebyl dobrý, ale proto, že se dá snadno oddělit a protože scénář je příliš dlouhý.</p>
<p>Největší otvírač škeblí v Galaxii... na to si už moc nevzpomínám. Mělo to nějakou souvislost s jednou pařížskou restaurací, kde vaří jídla z darů moře. Myslel jsem s tou postavou na někoho určitého: byl by to jediný člověk, který by uměl otevřít tenhle konkrétní druh škeblí, které byly současně jedním z největších gastronomických zážitků. Nevím jistě, proč byly jedním z největších gastronomických zážitků, ale myslím, že to bylo proto, že když je člověk snědl, vyvolaly v něm prchavou vzpomínku na celý vývoj až k pradávným bahniskům. Možná to mělo mít nějakou funkci v ději, ale už si nevzpomínám, a každopádně se to nedostalo do žádné další verze.</p>
<p>Ultramrož s trapnou minulostí... hmm, obávám se, že to byl hodně soukromý vtip. Ten nápad jsem dostal, když jsem koukal na film <emphasis>Let</emphasis> <emphasis>It Be a</emphasis> bylo mi strašně líto toho policajta v trapné situaci, který musel jít a nakázat Beatles, aby přestali hrát. Rozumíte, když si to člověk uvědomí, dojde mu, že je to vlastně naprosto výjimečný okamžik - Beatles hrají živě na střeše domu v Londýně. A úkolem toho nebohého policajta bylo jít a říct jim, aby přestali. Říkal jsem si, že někdo by se možná tak styděl, že by udělal cokoli, aby se do takové situace nedostal.</p>
<p>Tak jsem si představil někoho, kdo je v takové trapné situaci, ze které je tak znechucený, že by byl raději jinde. Hlavou mu bleskne myšlenka: ‚Udělal bych cokoli, abych nemusel dělat to, co mám teď udělat,' načež se objeví někdo a řekne mu: ‚Hele, máš na vybranou, buďto půjdeš a uděláš to, co udělat nechceš... anebo ti můžu nabídnout život na úplně jiné planetě.' A on si vybere druhou možnost a stane se tím podivným mrožoidním tvorem. Je to docela nuda, ten mroží život, ale na druhé straně je stále vděčný za to, že se mohl vyhnout té nepředstavitelně trapné situaci a mohl skončit jako mrož.</p>
<p>Důvod, proč jsem z něho udělal mrože, byl... mno, nejdřív jsem nevěděl, jaký bude ten jiný život, a pak, když mi Gary Day Ellison, který navrhoval obálku, ukázal ten obrázek, který se mění podle toho, z jakého úhlu se na něj díváte, napadlo mě: ‚Klidně bych z něho mohl udělat mrože.' Když Gary navrhne obálku, málokdy má nějaký vztah k ději, takže pokud mám ještě možnost, vždycky se snažím to tam nějak zapracovat. Ne že by to někdy takhle doopravdy vyšlo.”</p>
<p>V listopadu kniha vyšla v Anglii i v Americe. Obálka anglického vydání byla celá černá s holografickým obrázkem dinosaura, který se měnil v mrože (a naopak), přilepeným na přední straně. (Ve <emphasis>Sbohem, a díky za ryby se</emphasis> žádný dinosaurus ani mrož nevyskytuje.) Obálku amerického vydání, mimochodem logičtěji, zdobili skákající delfíni. (Ve <emphasis>Sbohem, a díky za ryby</emphasis> žádní delfíni nevystupují, ale rozhodně je tam víc delfínů než mrožů nebo dinosaurů.)</p>
<p>V říjnu byla prodána nejdražší stopařská kniha na světě. Vynalézavý britský podnikatel Sir Clive Sinclair na slavnostní večeři u Douglase zahlédl signální výtisk <emphasis>Sbohem, a díky za ryby a</emphasis> otázal se, zda by si ho mohl vzít. Douglas odmítl s odůvodněním, že je to jediný výtisk, který má, načež Sir Clive vytasil šekovou knížku a nabídl Douglasovi 1000 liber na jakoukoliv charitu, kterou si Douglas vybere, když mu knihu přenechá.</p>
<p>Douglas chtěl, aby napsal šek pro Greenpeace.</p>
<p>Možná ale, že Douglasova neochota zbavit se knihy nesouvisela ani tak s faktem, že to byl jeho jediný výtisk, jako se skutečností, že to byla kniha, se kterou nebyl zcela spokojený.</p>
<p><emphasis>Sbohem, a díky za ryby se</emphasis> hodně liší od ostatních stopařských knih a kritický ohlas na ni byl nejrůznější. Pro mnoho fanoušků to bylo zklamání - chtěli další Zafodovy vylomeniny, další Marvinovy stížnosti a další dobrodružství ; v kosmu, chtěli, aby Arthur sbalil Trillian, chtěli vědět, jak se vyřešil problém s Agrajagem a proč byl Arthur Dent nejdůležitějším tvorem ve vesmíru (a navíc ještě legračnějším než žáby), chtěli vtipy o ručníku a „ukázky” ze <emphasis>Stopařova průvodce Galaxií.</emphasis></p>
<p>Ale dostali milostný příběh. <emphasis>Sbohem, a díky za ryby</emphasis> už není sci-fi, a - větší část knihy - už není humoristická (i když je tam hodně legračních situací a jsou tam i jisté prvky sci-fi). Nebyla to knížka, jakou fanoušci očekávali, a mnozí byli zklamáni.</p>
<p>Mnozí usedlejší kritici si ji ale pochvalovali, protože jim klidnější rytmus a realističtější tón připadaly přijatelnější, takže se dopustili výroků jako: „Ryby jsou nejlepším důkazem, že Adams není prostě jen sci-fi autor-humorista, ale že je kousavý satirik, který vždy míří do černého,” <emphasis>(Time), </emphasis>jiní poznamenávali, že kniha působí dojmem, jako by byla napsána za dva týdny v hotelovém pokoji, s poznámkami typu „dílo, v němž útržky a úlomky různých skečů obíhají kolem neexistující dějové linie” (<emphasis>The Times). Sbohem, a díky za ryby</emphasis> se prodávalo stejně dobře jako ostatní knihy a získalo cenu City Limits za nejlepší knihu roku 1985 (v hlasování čtenářů specializovaného londýnského časopisu).</p>
<p>Když jsem o knize hovořil s Adamsem, cítil jsem, že má spoustu smíšených pocitů: počínaje úlevou a mírnými rozpaky, že se prodává tak dobře, a konče pocitem, že s touhle knihou „vypotřeboval život”.</p>
<p>Proč v knize nejsou postavy, které jsme očekávali? „částečně proto, že se tam nehodí, a částečně proto, že jsem o nich nechtěl psát. Bylo to jako nějaká nudná slohová práce - lidi říkali: ‚Napište něco o Zafodovi,' a mně se přitom <emphasis>nechtělo</emphasis> nic psát o Zafodovi.”</p>
<p>Tenhle postoj, že se nehodlá podřídit přání fanoušků, je v knize patrný a nejzřetelněji, k její škodě, vyplouvá na povrch v kapitole 25, v níž Douglas nejprve položí otázku, poněkud rétorickou, zda Arthur někdy holduje jiným potěchám smyslů než létání a pití čaje, a poté připojí komentář:</p>
<p>„Ti, kdo to chtějí vědět, nechť čtou dál. Ostatní můžou přeskočit na poslední kapitolu, která je docela zdařilá a vystupuje v ní Marvin.” Je to poněkud přezíravé a nefér. A nepochybně by to bylo z další verze rukopisu vyškrtnuto, kdyby nějaká další verze byla.</p>
<p>Douglas pokračoval: „Víte, nechtělo se mi psát ani o Marvinovi, ale pak mě nakonec napadlo něco, v čem by musel vystupovat Marvin, což je přesně tak, jak by to mělo být. Neměl jsem nic takového se Zafodem, anebo jsem nemohl. Ale když jsem potřeboval nějaký zvláštní prvek pro tu scénu, vypadalo to jako práce pro Marvina.</p>
<p>To, jak jdou pouští a najdou Boží poselství, je zvláštní scéna.[*] Pořád mi to strašilo v hlavě, když jsem to napsal -není to nijak zvlášť vtipné, ale kupodivu jsem na to byl velmi hrdý. Bylo mi opravdu líto Marvina a cítil jsem k němu sympatie, protože mi připadal blízký, což se mi při řemeslném způsobu psaní zpravidla nestávalo.</p>
<p>Ale je to tak, tahle knížka je lehčí váha než ostatní. V jistém smyslu jsem to na poslední stránce přiznal.”</p>
<p>Bylo těžké nevidět paralely mezi Arthurovým návratem z kosmu - přičemž každému vykládá, že se právě vrátil z Kalifornie - a Douglasovým návratem z ne zcela šťastného ročního pobytu v Los Angeles do bezpečnějšího okolí Islingtonu. A přestože tvrdí, že Fenchurch nijak nesouvisí s Jane (Douglasovou snoubenkou a pozdější ženou), že Fenchurch je založena spíše na jeho vzpomínkách na jistou mladistvou lásku, připouští, že i to je do jisté míry v knize přítomno.</p>
<p>„Tvrdit, že v té knížce je jistá ozvěna mého návratu z Los Angeles, není žádné fantazírování. Ale myslím si, že jedním z problémů té knihy - a že je jich hodně - je to, že až doposud jsem psal čirou fantasy, což jsem musel, protože jsem zničil Zemi už na prvním kotouči filmu, abych tak řekl. Mým cílem bylo udělat to tak, aby fantastické a snové věci působily pokud možno co nejreálněji a nejskutečněji, to bylo vždycky ústředním principem <emphasis>Stopařova průvodce.</emphasis></p>
<p>Ve <emphasis>Sbohem, a díky</emphasis> za <emphasis>ryby se</emphasis> stalo něco zvláštního. Vrátil jsem se v té knize ke každodennímu životu a najednou to působilo nereálně a snově. Bylo to přesně obráceně. Řekl bych, že to bylo nejspíš proto, že jsem si myslel, že se zbavím problému s neexistující Zemí tím, že ji jednoduše vrátím zpět, a nějaká část mojí mysli patrně věděla, nějaká část mi říkala, že takhle jednoduše to udělat nemůžu. A tak to nebyla skutečná Země, a proto to nutně muselo působit nereálně a snově, a to byl skutečný problém té knížky.</p>
<p>A navíc postava Arthura Denta prošla zásadní proměnou, až doposud byl naším představitelem ve fantastickém světě, byl to zkrátka pan Kdokoli, osoba, ve které se můžeme vidět, jejímaž očima vnímáme všechny ty podivné věci, které se přihodily. A teď se najednou situace obrátila, octli jsme se na skutečné každodenní Zemi, a na ní se objeví tahle postava, která ani zdaleka není naším představitelem, vždyť strávila posledních osm let buďto pobytem v jeskyni na prehistorické Zemi, anebo vystřelená do kosmu.</p>
<p>Takže už to není někdo, jehož očima se díváme na všechno. Celé se to obrátilo vzhůru nohama, a myslím, že jsem se s tím pokusil vypořádat, až když jsem byl ve věci už příliš angažován.</p>
<p>Proto teď začínám znova, protože mám pocit, že všechny dějové linky se trochu moc zašmodrchaly.”</p>
<p>A co se stalo s pasáží se „skokem z útesu”? „Byl to námět, o kterém si pořád myslím, že je to dobrá konstrukce, ale nedá se na tom postavit knížka. Knížka by začínala tím, že Arthur skočí z útesu a věří, že před smrtí se člověku promítne celý jeho život. Chtěl se na něco rozpomenout, a s tím, co bude dole, se vypořádá, až tam dorazí. Takže celá kniha by byla retrospektiva vycházející z toho, co si myslel a na co si vzpomněl, když padal dolů. Chvíli jsem to zkoušel rozepsat, a pak jsem se rozhodl, že je to konstrukce vhodná pro povídku, ale ne pro román. Někdo by mohl tvrdit (a myslím, že do jisté míry oprávněně), že jsem nakonec stejně nedokázal vytvořit románovou strukturu, tak proč s tím tolik nadělám?</p>
<p>Ale já bych řekl, že jeden z důvodů, proč jsem musel spoustu toho materiálu vyhodit, proč se nikdy nerealizoval, byl v tom, že jsem v té době měl pocit, že mi při psaní celý svět nakukuje přes rameno. Pokaždé, když mi někdo napsal něco jako: ,Co hodláte udělat s touhle postavou?' a ,Proč nevyřešíte tuhle situaci takhle?', mě to okamžitě trochu vyplašilo a pomyslel si, že už to nejsem já, kdo to celé řídí.</p>
<p>Připadalo mi, že ve <emphasis>Stopařově průvodci</emphasis> je toho tolik, co se musí dopovídat a zakončovat, že snažit se ho dotvořit takhle by znamenalo neustále svazovat volné konce, a pň-tom by vlastně bylo lepší vymyslet něco úplně jiného...”</p>
<p><emphasis>Sbohem, a díky za ryby</emphasis> mělo být definitivním zakončením <emphasis>Stopařova průvodce.</emphasis> Alespoň v románové podobě -byly tu pořád ještě počítačové hry, film, ručník, možná i další televizní a rozhlasové pořady - a dokonce i tato kniha. Ale v románové podobě kniha došla až tam, kam mohla.</p>
<p>Alespoň pro tu chvíli.</p>
<p>Tak pravil Douglas.<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>20</strong></p>
<p><strong>Jestlipak víte, kde máte ručník?</strong></p>
<p>Ručník, jak obšírně vysvětluje <emphasis>Stopařův průvodce Galaxií, </emphasis>je ohromně užitečná věc.</p>
<p>Ručník je také zjevně šikovný obchodní artikl.</p>
<p>Řada artefaktů zmiňovaných ve <emphasis>Stopařově průvodci Galaxií </emphasis>sice má jasný obchodní potenciál - například sluneční brýle čučanta, které zčernají, když hrozí nebezpečí, nebo gramofonové desky skupiny Postižená oblast, nebo dokonce samotný <emphasis>Průvodce -</emphasis> ale technika dosud nedospěla na takovou úroveň, kdy podobné věci mohou být vyráběny, natož pak ve velkém.</p>
<p>S ručníky je tomu jinak.</p>
<p>V jistou dobu uvažoval Marks and Spencer,[*] že uvede na trh ručníky z knihy, ale nic z toho nebylo.</p>
<p>V roce 1984 Douglas obědval s Eugenem Beerem z birminghamské reklamní agentury Beer-Davies. (Eugene měl na starosti propagaci počítačové hry <emphasis>Stopařův průvodce.) </emphasis>Douglas se při obědě zmínil o nepodařeném projektu s ručníky a obchodním domem Marks and Spencer. Eugen okamžitě rozpoznal potenciál pravých, autorizovaných, výdělečných ručníků, potištěných příslušnou stránkou ze <emphasis>Stopařova průvodce.</emphasis> Okamžitě je uvedl na trh - zařídil inzerát v prestižním časopise <emphasis>Private Eye (Očko) -</emphasis> a rozesílal na všechny strany ručníky jako reklamní dárky.</p>
<p>Reklamní dárky měly způsobit to, že spisovatelé či novináři, klen je dostali, je doporučí v tisku, což téměř bez výjimky zabralo.</p>
<p>Ručníky byly původně k dostání v jakési červenofialové a jakési modré barvě. Byly velké, pevné, dobré kvality, a posloužily pro všechny disciplíny, v nichž stopařské ručníky vynikají, a kromě toho vám posloužily jako něco ke čtení na dlouhých cestách, což kupodivu nenapadlo ani Douglase Adamse v jeho úvodním traktátu o ručnících.</p>
<p>Druhé vydání ručníků bylo nabízeno ve „škůrodravě stříbřité” (Squornshellous Silver) a bíblbroxovské hnědi (Beeblebrox Brown) a v rozměru 150 x 100 centimetrů.[*]<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>21</strong><strong>Hry s počítači</strong></p>
<p>Douglase Adamse vždycky fascinovaly technické hračičky všeho druhu. Jeho dům, a ostatně i celý jeho život, byl zavalen spoustou šikovných drobných vynálezů, které měly zmírnit komplikace všednodenního života. Televize a reproduktory, počítače a fotoaparáty, magnetofony všech druhů a typů, elektronické přístroje nejrůznějších barev a velikostí. „Když se snažím dělat si srandu z techniky, obvykle mám sklon zesměšnit sám sebe. Digitální hodinky a kuchyň plná odšťavovačů - jsem ideální hejl pro tuhle kategorii!”</p>
<p>Počáteční úspěch <emphasis>Stopařova průvodce</emphasis> mu sice umožnil nasytit vášeň pro magnetofony, walkmany a podobné přístroje, zato však zůstal hodně dlouho u svého omláceného mechanického psacího stroje, protože neměl rád počítače a nedůvěřoval jim.</p>
<p>---------------------------------------------------------------------</p>
<p>DESIGN HLUBINY MYŠLENÍ:</p>
<p>POČÍTAČ JE V ZÁSADĚ VYSOKÁ BÍLÁ VĚŽ, KTERÁ SE SMĚREM VZHŮRU ZUŽUJE. SMĚREM DOLŮ SE ROZŠIŘUJE NATOLIK, ŽE SE vlastně STÁVÁ PODLAHOU, TAKŽE DOSLOVA VYSTOUPÍTE AŽ K NĚMU. PO OBOU STRANÁCH, LEHCE VPŘEDU STOJÍ DVĚ PODOBNÉ, ALE MENŠÍ VĚŽE. DO PŘEDNÍ STRANY VŠECH TŘÍ VĚŽÍ JE ZASAZENA TELEVIZNÍ OBRAZOVKA. NA OBRAZOVCE HLAVNÍ VĚŽE JE OBRÁZEK ÚST. KDYŽ HLUBINA MYŠLENÍ HOVOŘÍ, ÚSTA SE SYNCHRONIZOVANÉ POHYBUJÍ. Z JEDNÉ ZE DVOU DALŠÍCH OBRAZOVEK ZÍRÁ JEDINÉ OKO, ZATÍMCO NA TŘETÍ VIDÍME BOČNÍ POHLED NA JEDINÉ UCHO. OKO, UCHO A ÚSTA BY MĚLY BÝT CO NEJANONYMNĚJŠÍ, ALE MĚLO BY BÝT JASNÉ, ŽE NEPATŘÍ TÉŽE OSOBĚ.</p>
<p>(Design Hlubiny myšleni /první verze/ z televizního seriálu, díl čtvrtý.)</p>
<p>---------------------------------------------------------------------</p>
<p>V jednom interview z roku 1982 Douglas přiznal, že považuje počítače přinejmenším za zbytečné, ne-li přímo zlovolné entity - jsou to buďto Hactar nebo Eddiové. Právě se nastěhoval do Islingtonského bytu, ale nedokázal o tom přesvědčit počítače některých firem obchodujících různými potřebami. „Obcování s počítačem firmy American Express předčí Kafkovy nejhorší noční můry,” svěřil reportérovi.</p>
<p>V odvetu stvořil scénář k <emphasis>Životu, vesmíru a vůbec,</emphasis> v němž svět značně podobný našemu se octne na pokraji nukleárního Armageddonu, a přes okraj ho svrhne ne hejno husí či prst šílence na červeném knoflíku, ale změna adresy, která způsobí poruchu počítače. Scéna se do konečné verze nikdy nedostala.</p>
<p>Pokoušel se oblíbit si počítače, dokonce se vydal na začátku toho roku na počítačový salón, ale znechutila ho odborná hantýrka, takže raději odešel. Jeho nadšení pro počítače (hraničící s mesiášskou zběsilosti) se zrodilo teprve po roce 1983, kdy strávil sedm měsíců v Los Angeles, údajně psaním scénáře k filmu <emphasis>Stopařův průvodce Galaxií.</emphasis></p>
<p>Je sice pravda, že za tu dobu napsal jeden a půl verze scénáře, ale je nutno spravedlivě říci, že hodně času strávil hraním se svým textovým editorem a že se zapletl do nekonečných počítačových her.</p>
<p>Dostal mnoho dopisů s žádostí, aby udělal ze <emphasis>Stopařova průvodce</emphasis> počítačovou hru, a doposud jim odmítal vyhovět. Čas strávený u počítačových her se však zúročil v podobě určitých představ: věděl, že chce, aby <emphasis>Stopařův průvodce </emphasis>byl mnohem spíše interaktivní román zaměřený na řešení problémů než arkáda nebo hra s útočníky z kosmu.</p>
<p>Koncem roku 1983 se obrátil na Infocom, massachusettskou společnost, jejíž předchozí hry na něho udělaly dojem, a navrhl jim spolupráci. Nadšeně souhlasili, takže v lednu 1984 mohl Douglas prohlásit: „Chci letos dokončit počítačovou hru, což mi poslouží jako skvělá výmluva, abych si mohl hrát s počítačem. Budu pracovat na počítači v Bostonu, a přístup k němu budu získávat tady, díky mezinárodní počítačové síti. Moc se mi to všechno líbí!”</p>
<p>---------------------------------------------------------------------</p>
<p>NOVÝ DESIGN HLUBINY MYŠLENÍ:</p>
<p>HLUBINA MYŠLENÍ JE OBROVSKÁ BUDOVA, TAK OBROVSKÁ, JAK JEN DEKORACE A ROZPOČTOVÉ LIMITY DOVOLÍ. JE ZÁŘIVĚ ZLATÁ. JDE ZJEVNĚ O POČÍTAČ, ALE ZÁHADNĚ SE PODOBÁ OHROMNÉMU TLUSTÉMU BUDDHOVI. TATO SKUTEČNOST MUSÍ OHROMOVAT A VYVOLÁVAT POCIT POSVÁTNÉ BÁZNĚ.</p>
<p>(Design Hlubiny myšleni /druhá verze/ z televizního seriálu, díl čtvrtý.)</p>
<p>---------------------------------------------------------------------</p>
<p>Spoluautorem Douglasovy počítačové hry byl Američan jménem Steve Meretzky. Začali si dopisovat přes elektronickou poštu a v únoru 1984 se sešli, aby věc definitivně prodiskutovali. Adams napsal stohy materiálů, poslal je počítačem Meretzkymu, který z nich udělal program a poslal je zpět. Douglas Adams de facto napsal a navrhl více než polovinu hry, zbytek byla společná práce vycházející z Douglasových nápadů a materiálu a Meretzkyho zkušeností s počítači. Hra samotná byla uvedena na trh koncem roku 1984 a okamžitě měla obrovský úspěch. Balení bylo nápadité, obsahovalo i ilustrovanou brožurku s obrázky ze <emphasis>Stopařova průvodce a</emphasis> různé mimozemšťanské artefakty, jakož i placku s nápisem „Nepropadejte panice!”, sluneční brýle Čučanta, čmejří, mikroskopickou flotilu kosmických lodí, příkaz k demolici (horlivci by si měli důkladně prostudovat, kdo ho podepsal), a nebyl tam žádný čaj.</p>
<p>Počítačová hra, kterou Adams charakterizoval slovy, že „se knihám podobá asi jako se <emphasis>Rosenkrantz a Guildenstem jsou mrtvi</emphasis> podobá <emphasis>Hamletovi”,</emphasis> začíná víceméně stejně jako ostatní <emphasis>verze Průvodce.</emphasis> Jste Arthur Dent, probudíte se s kocovinou ráno toho dne, kdy vám zboří dům, a brzy zjistíte, že prožíváte ďábelskou fantasmagorickou noční můru, v níž to vypadá, že cílem je nejen hrát hru, ale také zjistit, co je jejím účelem.</p>
<p>Jak Adams vysvětlil: „Hráč se rozjede a je ukolébán klamným pocitem bezpečí. Pak se najednou rozpoutá peklo a hra se rozběhne neuvěřitelným množstvím směrů současně. Jen mimochodem se tu mihnou události, které byly hlavní náplní knih, kdežto krátké vtipy na jedno použití se teď staly základními východisky hry. Šlo mi o to, aby mě to nepřestalo bavit a aby to bylo fér vůči lidem, kteří knížky nečetli. Takže čtenáři i nečtenáři mají stejnou startovní pozici... hra je stejně obtížná pro obě skupiny.”</p>
<p>Hra měla naprosto mimořádnou odezvu. Londýnský deník <emphasis>Times</emphasis> ji popsal jako „bezpochyby nejlepší adventuru, jakou kdy kdo na počítači viděl”, a v době, kdy byla uvedena na trh, se v Americe stala nejprodávanější hrou tohoto druhu - prodalo se jí víc než čtvrt miliónu exemplářů. Její úspěch určitě z velké části souvisel s tím, že poprvé v historii se skutečný živý autor hry aktivně účastnil, dokonce ji na základě svého díla sám napsal, a také s Adamsovou vlastní vášní pro hraní si s počítači, vynalézání problémů, luštění křížovek a podobně - nemluvě o jeho potřebě, aby ho hra zajímala a bavila, což hráči nepochybně vycítili.</p>
<p>Hra obsahuje mnoho nového materiálu (nepochybně apokryfního), záhadné, matoucí problémy a spoustu nového Adamsova textu, který mu poskytl možnost znovu prozkoumat a přepsat události první poloviny první knihy. Dveře, babylónská rybka, buráky a čaj (nebo spíše jeho nedostatek) hrají v příběhu zcela novou roli.</p>
<p>Na ukázku uvádím několik vzorových pasáží:</p>
<p><strong>O hospodském sýrovém sendviči...</strong></p>
<p>Barman vám podá sýrový sendvič. Chleba se podobá materiálu, jímž bývají v krabicích obložena stereorádia, sýr by se skvěle hodil na mazání pravopisných chyb a margarín v kombinaci s kyselou okurkou vytvořil něco, co by sice nemělo být, ale je tyrkysově modré. Jelikož je to objekt zcela nezpůsobilý, aby byl konzumován lidskými bytostmi, jste vděční, že vám za něj naúčtuje jen libru.</p>
<p><strong>O jedné z mnoha smrtí Arthura Denta...</strong></p>
<p>Vaše těžká alergická reakce na ztrátu bílkovin při přenosu hmoty se stane slavnou kauzou mezi různými holistickými nátlakovými skupinami v Galaxii a vede k úplnému zákazu dematerializace. Během padesáti let je cestování v kosmu vytlačeno vášnivým zájmem o restaurování starého nábytku a tržním zahradničením. V této nové, poklidné Galaxii jako nikdy dříve vzkvétá umění telepatie, což vede k nové univerzální harmonii, která stmeluje všechen život, proměňuje veškerou hmotu v myšlenku a přivodí znovuzrození vesmíru na vyšší a lepší úrovni bytí. Nic z toho se vás ovšem netýká, protože jste po smrti.</p>
<p><strong>V pozdější fázi hry, kdy hráč získá výtisk <emphasis>Průvodce, </emphasis>si v ním může vyhledat různá témata. Například čmejří:</strong></p>
<p>Čmejří je velmi zajímavá látka: smrtelný jed na planetě Malá Bodega, dietní produkty z Frazelonu V, měnová jednotka na měsících soustavy Blurfoid či nejdůležitější plodina na planetě pracích potřeb Blastus 111. Jedna prastará legenda praví, že existují čtyři kusy čmejří roztroušené různě po Galaxii a každý z nich tvoří jednu čtvrtinu semenáčku stromu s úžasnými vlastnostmi, který je to jediné, co zbylo z tropické planety Peychafka (poznámka č. 8). Odkud se čmejří původně vzalo, je dosud záhadou, přičemž vědecká obec se dělí na stoupence teorie Velkého cupaninového třesku a teorie Bílé cupaninové díry.</p>
<p>(Z poznámky č. 8, pokud byste se namáhali si ji vyhledat, byste se dozvěděli, že „ta legenda po pravdě řečeno není nic moc”.)</p>
<p>Celá hra je bizarní a nepravděpodobná. V její paměti je uložen celý krátký román a její existence způsobila, že od té doby značná část Douglasovy pošty sestávala ze zoufalých výkřiků lidí, kteří uvízli na velitelském můstku <emphasis>Srdce ze zlata,</emphasis> anebo nebyli schopni sehnat si babylónskou rybku.</p>
<p>Druhá hra byla naplánována současně s první, a tentokrát se měla odehrávat na planetě Magrathea.</p>
<p>O tom, zda hra je či není platnou součástí stopařského kánonu (přičemž jediným kritériem, které by hovořilo pro její přiřazení k tomuto kánonu, je fakt, že se zcela liší od všech ostatních verzí), je diskutabilní. Ale srovnání vlastně není třeba. Jak Douglas vysvětlil v interview o interaktivní literatuře: „Nemůžete srovnávat IL s literaturou. Pokud to uděláte, můžete se snadno zesměšnit. Když Leo Fender vynalezl elektrickou kytaru, taky jste se mohli ptát, do jaké míry je to skutečná hudba. Odpověď zní: ,No dobře, tak na to nebudeme hrát Beethovena, ale alespoň prozkoumejme, co se s tím dá dělat.' Podstatné je, jestli je to zajímavé a vzrušující.</p>
<p>Co se mi na tom líbí, je, že si můžu sednout a vím, že jsem první člověk, který pracuje v téhle specifické oblasti. Když píšete román, uvědomujete si, že manipulujete svými čtenáři. Tady víte, že je budete muset přimět, aby mysleli tak, jak chcete, aby uvažovali. Nemyslím si, že by to byla rezignace na kreativní umění. Ano, nejdřív jsem byl zděšený: v jistém smyslu vlastně autor má ještě větší moc, protože ‚čtenář' se musí potýkat s více problémy. Máte stále k dispozici všechny prostředky románu, protože román je prostě šňůra slov, a slova můžou znamenat cokoliv chcete. Zkrátka to nabízí příležitost bezvadně se bavit.”</p>
<p>Vymýšlení a psaní počítačové hry Adamse bavilo víc než práce na kterékoliv jiné podobě <emphasis>Stopařova průvodce.</emphasis> Od té doby trval jeho intenzivní zájem o počítače, počítačové hry a programování. V jistém okamžiku ovšem zjistil, že tráví příliš mnoho času hraním se svým Apple Macintoshem, a tak se vrátil k mechanickému psacímu stroji, aby vůbec udělal nějakou práci - také to bylo míněno jako jistá forma pokání.</p>
<p>K dalším počítačovým hrám patřily <emphasis>Byrokracie</emphasis>[*]<emphasis> (Bureau-cracy). Kosmická loď Titanic (Starship Titanic) a</emphasis> projekt h2g2.com. Na seznamu plánovaných prací byly ještě <emphasis>Reagan, Bůh (God), Stopařův průvodce 2 (Hitchhiker's II) a Muppetský technický institut (The Muppet Institute of Technology).</emphasis></p>
<p><emphasis>Muppetský technický institut</emphasis> měl být hodinový tematický televizní pořad využívající Muppets[**] k propagaci myšlenky počítačové gramotnosti. Stvořitel Muppets Jim Henson, který dnes již nežije, pozval do New Yorku Adamse a dvacet dalších chytrých hlav k debatě na toto téma, ale přestože se Douglas pro věc velmi nadchl a považoval Hensona a jeho společníky za „lidi, se kterými se mimořádně příjemně spolupracuje”, projekt se neuskutečnil.</p>
<p>Nápad na program s názvem <emphasis>Reagan</emphasis> dostal Douglas v roce 1984 po shlédnutí jedné debaty mezi Reaganem a Mondalem: „Napadlo mě, že lidi, kteří musí Reagana připravit na takovouhle debatu, mu musí poskytnout minimální množství fakt a maximální počet způsobů, jak tato fakta použít, a co nejvšestrannější ústupové manévry - repliky, kterými může navázat, když opravdu nezná odpověď na nějakou otázku nebo třeba otázce ani nerozumí, ale rozpozná nějaký klíčový výraz, takže může reagovat nějakým obratem nebo replikou, které to zakryjí.</p>
<p>Říkal jsem si: ,To je přesně, jako když člověk naprogramuje počítač, aby to vypadalo, že je schopen vést rozhovor.' A tak jsem s kamarádem z New Yorku chtěl udělat program, který by imitoval Reagana. A pak bychom mohli udělat thatcherovský program a časem by člověk mohl udělat všechny významné světové politiky a dát tyhle moduly dohromady, aby spolu mluvily.</p>
<p>A potom jsme se chystali sestavit program s názvem <emphasis>Bůh (God)</emphasis> a naprogramovat mu všechny Boží atributy, byl by tam Bůh všech možných denominací... třeba metodistický Bůh, židovský Bůh, a tak dále... Chtěl jsem být první člověk, jehož počítačový software by pálili na jihu Spojených států, což považuju za přechodový rituál, kterým musí projít každé nové médium.</p>
<p>Jenže v důsledku recese v americkém počítačovém průmyslu z toho nakonec nic nebylo, hlavně proto, že lidi, co na tom se mnou chtěli pracovat, zjistili, že nemají auta nebo peníze nebo práci.”</p>
<p>---------------------------------------------------------------------</p>
<p><strong>HRA JAKO TAKOVÁ</strong></p>
<p>Je těžké říct nějaké podrobnosti o počítačové hře, a neuvést přitom informace, které by zkazily potěšení těm, kdo ji někdy budou hrát. V zásadě je založena na událostech z prvních dvou třetin knihy <emphasis>Stopařův průvodce Galaxií.</emphasis> Hráč začíná jako Arthur Dent - jednoho rána leží v posteli v Tivertonu v Devonu a má příšernou kocovinu. Počáteční problémy obnášejí takové discipliny jako zvedání předmětů, aniž by vám vyklouzly z rukou, a umění nedat se zabít, když vám ohromný žlutý buldozer zboří dům.</p>
<p>Děj se poměrně věrně drží knihy až do okamžiku, kdy se dostanete na <emphasis>Srdce ze</emphasis> <emphasis>zlata </emphasis>a Ford, Zafod a Trillian se odeberou do sauny, a vy si musíte umět poradit na lodi plné nespolupracujících přístrojů vybavených OLO. Pak se začnou dít opravdu bizarní věci: události jsou prožívány z mnoha pohledů, problémy, které je nutno řešit, se vyskytují na místech tak neslučitelných jako na Damogranu, na večírku v Islingtonu a uvnitř velryby.</p>
<p>Hrou procházíte za pomoci svého výtisku <emphasis>Stopařova průvodce,</emphasis> senzomatiku, elektronického palce a ručníku - nemluvě o vrozeném důvtipu, štěstí a smyslu pro humor. A jedné věci, kterou vám dala vaše teta, a vy nevíte, co to je.</p>
<p>Hra je návyková - ďábelsky těžká, a přitom toho nemůžete nechat, dokud nevyřešíte všechny problémy, k čemuž je nezbytně nutné velmi pozorně vnímat všechny informace, s nimiž se setkáte, a občas důsledně uplatňovat laterální myšlení. Hru mohou hrát i nováčci, pro které je v některých ohledech méně obtížná než pro zkušené počítačové harcovníky, pro něž nemusí být právě snadné naladit se na zvláštní požadavky, které klade na hráčovo myšlení.</p>
<p>Nejslabší částí hry je úvodní sekvence balení a manuál: osmistránkový inzerát na <emphasis>Průvodce</emphasis> („Ano! Vesmír může být váš za méně než 30 altairských dolarů denně!”) což působí jako bombastické vnucování - spíš jako časopis <emphasis>Mad (Šílenec)</emphasis> než jako Douglas Adams.</p>
<p>Hra je nicméně impozantní dílo, které by si měl dopřát i minimálně počítačově gramotný fanoušek <emphasis>Stopařova průvodce.</emphasis></p>
<p>---------------------------------------------------------------------</p>
<p>Není těžké pochopit, proč hra Douglasovi připadala jako nejzábavnější část <emphasis>Průvodce.</emphasis> Téměř všechny její aspekty, od dobrodružného děje přes hesla v <emphasis>Průvodci</emphasis> až po nejmenší poznámku pod čarou, ba dokonce i Knihu neviditelných tipů a nápověd, svědčí o velmi uvolněném přístupu, který v knihách a rozhlasovém seriálu chybí. Adams míval nápady, které ne vždycky zapadaly do koncepce toho, co právě dělal. Na počítačové hře je příjemné, že do ní mohou snadno být zabudovány i ty nejbizarnější nápady. Také se tu mohla plně uplatnit i Adamsova záliba v řešení problémů (křížovky a podobně).[']<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>22</strong><strong>Dopisy Douglasu Adamsovi</strong></p>
<p>„Jsem strašlivě vděčný za fanoušky - kromě jiného jim vděčím za chleba. Mám skutečnou radost, že existuje tolik lidí, které to baví. Ale snažím se udržet si trochu odstup, protože si myslím, že nejnebezpečnější je, když člověk uvěří tomu, co se o něm píše. Taky se mi to přihodilo s lidmi, ke kterým vzhlížím a které obdivuju - například s Johnem Cleesem - trvalo mi hodně dlouho, než jsem se ho naučil vnímat jako normálního smrtelníka, a vím, jak je snadné pohlížet na někoho, kdo je ve skutečnosti úplně normální člověk, který prostě má nějaký talent, schopnost nebo dovednost, které ho vyzdvihují do světel ramp, jako na nějakou vyšší bytost a strašně výjimečného člověka, ačkoliv takový není. Myslím, že člověk prokazuje sám sobě dobrou službu, když se snaží moc se nepředvádět lidem, kteří vám budou vykládat, že jste Boží požehnání pro lidstvo, což nejste. Média vás líčí jako nějakého nadčlověka, jenže to vy nejste, takže si to všechno musíte držet pěkně od těla.</p>
<p>Bylo to docela zvláštní, když jsem zjišťoval, že nějaký můj výraz se stal součástí jazyka. Chci říct, že člověk si nikdy vážně nemyslí, že by to, co vyvádí doma, mohlo něco ovlivnit, a přestože vidíte seznamy nejprodávanějších knih a dostáváte dopisy a vyúčtování tantiém, nedojde vám, že by to mohlo takhle působit na jiné lidi. Nechce se mi věřit, že to tak je.</p>
<p>O lidech, jako jsem já, se žádné drby v novinách nepíšou, protože nikdo neví, jak vypadáme. Mám všechny výhody toho, že jsem slavný, a žádnou z nevýhod. Zaskočí mě, když mě někdo pozná - když se to stane, připadám si trochu zranitelný. Chápu, proč si spisovatelé dávají pseudonymy. Je to zvláštní, že existujete v hlavách lidí, se kterými nemáte nic společného. Nejsem úplně tatáž osoba jako ten, na koho ve škole psali hodnocení.”</p>
<p>(Douglas Adams o tom, jaké je to být slavný, 1985)</p>
<p>Prohlížení dopisů adresovaných Douglasu Adamsovi je opravdu zážitek, který člověku rozšíří obzory. Je tu celý lidský život, a navíc značná část předpokládaného mimozemského života. Některá témata však mají tendenci objevovat se znovu a znovu. Většina lidí chce vědět, kam chodí na ty nápady. (Jedna americká adeptka spisovatelství se ptala, jestli by jí náhodou nepřenechal pár nápadů, které nepotřebuje.) Další mu kladli otázky, požadovali služby, navrhovali manželství nebo sex a občas i nabízeli řešení problémů nadhozených v jeho knihách.</p>
<p>Tři studenti z Huddersfielské univerzity například tvrdili, že odhalili Konečnou otázku života, vesmíru a vůbec...</p>
<p><emphasis>Odpověď na „konečnou otázku Života, Vesmíru a vůbec” ve skutečnosti není 42, je ale uložena v reproduktivních buňkách všech forem života a lze k ní dospět přes číslo 42. Abychom to lépe vysvětlili: všechny nebo téměř všechny buňky se rozmnožují tak, že se rozdělí a vytvoří dvě buňky.</emphasis></p>
<p><emphasis>Takže z jedné buňky se stanou dvě, ze dvou čtyři... a tak dále. Z toho plyne, že Odpověď musí být dvě na n-tou. Hlubina myšlení přišel s číslem 42, což je číslo, na které máme umocnit základ 2, pokud chceme dojít k odpovědi...</emphasis></p>
<p>Když tedy umocnili 242, což činí 4398046511104, výsledek převedli do morseovky, tu pak převedli v písmena, která poté přeskupili do jakž takž ucházejících slov, a získanou Odpověď interpretovali, byli schopni přijít na to, jak zněla otázka. Neodvážil bych se zkazit hru tím, že bych ji zde prozradil, spokojím se s prostým konstatováním, že každý kabalistický učenec by byl na jejich práci hrdý. Můžete to zkusit taky, jestli chcete.</p>
<p>Dále uvádím další nejčastější otázky, které Douglas dostával.</p>
<p><strong><emphasis>Otázka: Kterou písničku od Dire Straits jste myslel ve </emphasis>Sbohem, a díky za ryby?</strong></p>
<p>Odpověď: Je to „Tunnel of Love” (Tunel lásky) a je na albu Making Movies (Natáčení filmů).</p>
<p><emphasis>Otázka: Ukradl jste tu historku se sušenkami Jeffreymu Archerovi?</emphasis></p>
<p>Odpověď: Původ historky se sušenkami je takový, že se ve skutečnosti přihodila mně na nádraží v Cambridgi v roce 1976. Od té doby jsem ji tolikrát vyprávěl v rádiu i v televizi, že si ji lidi začali přisvojovat. Proto jsem ji chtěl zachytit, chtěl jsem to mít černé na bílém. Netušil jsem, že Jeffrey Archer použil podobnou etudu v <emphasis>A Quiver Full of Arrows, (Toulec plný šípů,</emphasis> 1982) protože jsem tu knihu nikdy nečetl. Jen bych upozornil, že datum 1982 je poněkud pozdější než 1976.</p>
<p><emphasis>Otázka: Co byla Základní otázka Života, Vesmíru a vůbec?</emphasis></p>
<p>Odpověď: Skutečná otázka, kterou Arthur Dent hledal, mi byla nedávno zjevena. Je to tohle:</p>
<p>Jakmile se mi ji podaří rozluštit - čekám zatím, až mi někdo pošle učebnici jazyka, ve kterém je napsána, což může chvíli trvat - dám vám vědět.</p>
<p>Třináctiletému romanopisci, který měl potíže s vymýšlením jmen pro své postavy Adams napsal:</p>
<p>Pokud máte problémy s vymýšlením jmen pro své postavy, pravděpodobně používáte nesprávný druh kafe. Už jste zkusil italskou směs?</p>
<p><emphasis>Otázka: Jak namíchat Pangalaktický megacloumák?</emphasis></p>
<p>Odpověď: Obávám se, že v pozemských atmosférických podmínkách Pangalaktický megacloumák není možné namíchat, ale jako alternativu navrhuji, abyste vykoupil obsah vašeho místního obchodu lihovinami, nalil vše do velkého vědra a třikrát předestiloval. Jsem ji jist, že vaši kamarádi výsledek ocení.</p>
<p><emphasis>Otázka: Jaký je hlavní smysl</emphasis> Doktora Kdo?</p>
<p>Odpověď: Celý smysl <emphasis>Doktora Kdo</emphasis> spočívá v tom, že když vezmete druhé písmeno z každého devětapadesátého slova ze všech epizod za posledních dvacet let vysílání, spojíte je a přečtete pozpátku, dostanete název místa, kde stávalo ztracené město Atlantis. Doufám, že je to dostatečná odpověď na vaši otázku.</p>
<p>Studentovi, který chtěl napsat disertaci o vědeckých a filozofických tématech ve <emphasis>Stopařově průvodci:</emphasis></p>
<p>Většina nápadů v <emphasis>Průvodci</emphasis> vychází z logiky vtipů, a jakákoliv souvislost s čímkoliv ve skutečném světě je čistě náhodná.</p>
<p>Čtenáři, který se dotazoval, kde Arthur sehnal výtisk <emphasis>Stopařova průvodce Galaxii</emphasis> ve <emphasis>Sbohem, a díky za ryby, a</emphasis> ve které hospodě v Tauntonu se Fenchurch s Arthurem setkali:</p>
<p>Přestože <emphasis>Stopařův průvodce</emphasis> nebyl na Zemi nikdy publikován, výtisky jsou volně (i když draho) dostupné po celé Galaxii. Arthur si jeden opatřil na své cestě zpět na Zemi - jinak řečeno mezi koncem <emphasis>Života, vesmíru a vůbec</emphasis> a <emphasis>Sbohem, a díky za ryby.</emphasis> Pokud jde o ono setkání, přestože jsem tu scénu situoval do hospody v Tauntonu, ve skutečnosti byla předlohou hospoda v Gillinghamu v Dorsetu, jejíž jméno jsem (moudře) zapomněl.</p>
<p><emphasis>Otázka: Sepíšete někdy knižní verzi svých epizod</emphasis> Doktora Kdo?</p>
<p>Odpověď: Pokud jde o <emphasis>Pirátskou planetu</emphasis> nebo <emphasis>Město smrti,</emphasis> nevadilo by mi udělat z nich někdy v budoucnosti knihu, jenomže existuje příliš mnoho věcí, které chci dělat mezitím. Ale rozhodně nechci, aby to napsal někdo jiný! Pokud jde o <emphasis>Shadu -</emphasis> ne, tu bych nijak zvlášť nechtěl vidět jako knihu. Myslím, že to není tak zajímavý příběh, a svou pověst získal hlavně proto, že ho nikdo neviděl. Kdyby byl dokončen a odvysílán, nikdy by nemohl vyvolat takový zájem.</p>
<p>Často dostával očíslované otázky, na něž dával očíslované odpovědi:</p>
<p>Otázky:</p>
<p>1) <emphasis>Proč jste se rozhodl začít psát?</emphasis></p>
<p>2) <emphasis>Které aspekty science-fiction jste štípl?</emphasis></p>
<p>3) <emphasis>Které zážitky podle vás ovlivnily vaše postoje a hodnoty?</emphasis></p>
<p>4) <emphasis>Odpovídají vaše pocity pocitům některé z postav ve vašich knihách?</emphasis></p>
<p>5) <emphasis>Z jakého prostředí pocházíte?</emphasis></p>
<p>6) <emphasis>Proč píšete sci-fi, a ne normální literaturu?</emphasis></p>
<p>7) <emphasis>Baví vás psaní?</emphasis></p>
<p>8) <emphasis>Jaký je podle vás váš styl psaní?</emphasis></p>
<p>Odpovědi:</p>
<p>1) Protože mě nenapadlo nic lepšího, co bych mohl dělat.</p>
<p>2) Víte jistě, že myslíte výrazem „štípl” totéž, co já?</p>
<p>3) Všechny.</p>
<p>4) Některé.</p>
<p>5) Těžko říct.</p>
<p>6) Vlastně ani nevím.</p>
<p>7) Ne.</p>
<p>8) Obojí.</p>
<p>Otázky:</p>
<p>1) <emphasis>Jak dlouho vám trvalo psaní Života, vesmíru a vůbec?</emphasis></p>
<p>2) <emphasis>Napsal jste některé postavy podle sebe?</emphasis></p>
<p>3) <emphasis>Uvažoval jste někdy o knížce komiksú?</emphasis></p>
<p>4) <emphasis>Která je vaše oblíbená postava ve vaší trilogii?</emphasis></p>
<p>5) <emphasis>Odkud jste získal inspiraci k napsání vašich knížek?</emphasis></p>
<p>Odpovědi:</p>
<p>1) Několik měsíců.</p>
<p>2) Ne.</p>
<p>3) Ne.</p>
<p>4) Žádná.</p>
<p>5) Od zásilkové firmy z lowy.</p>
<p><strong>Otázky:</strong></p>
<p>1) Proč jste začal psát?</p>
<p>2) Proč píšete science-fiction?</p>
<p>3) Odkud máte ty nápady?</p>
<p>Odpovědi:</p>
<p><strong>1) Protože jsem byl švorc.</strong></p>
<p><strong>2) Neměl jsem to v úmyslu, jenomže prostě hodně přeháním.</strong></p>
<p><strong>3) Od jedné malé zásilkové firmy v Clevelandu.</strong></p>
<p><strong>Otázky:</strong></p>
<p>1) Jak jste přišel na ta jména?</p>
<p>2) Co vás inspirovalo, že jste napsal ty knížky?</p>
<p>3) Proč tohle téma?</p>
<p>4) Kdy jste se rozhodl stát se spisovatelem a proč?</p>
<p>5) Jste spokojený s výslednou podobou těch knížek?</p>
<p>6) Proč jste umístil Forda a Arthura na pradávnou Zemi?</p>
<p>7) Jak dlouho vám trvalo napsat ty knížky?</p>
<p>Odpovědi:</p>
<p><strong>1) Ano.</strong></p>
<p><strong>2) 37,5</strong></p>
<p><strong>3) Ne.</strong></p>
<p><strong>4) V Somersetu.</strong></p>
<p><strong>5) Minulý čtvrtek ráno.</strong></p>
<p><strong>6) Francouzsky.</strong></p>
<p><strong>7) Ne.</strong></p>
<p><strong>A nakonec dopis, na který Douglas naškrábal odpovědi, ale který nikdy neodeslal, protože pisatel opomněl uvést své jméno a adresu...</strong></p>
<p><strong><emphasis>1) Vidíte nějaké podobnosti mezí sebou a některou z hlavních postav? Jaké? </emphasis></strong></p>
<p><strong>Ne.</strong></p>
<p><emphasis>2) Jak ovlivnila spolupráce se souborem Monty Python vaši práci?</emphasis></p>
<p><strong>Nijak. Znal jsem je, ale nikdy jsem s nimi nespolupracoval.</strong></p>
<p><strong><emphasis>3) Jak často jste byl vmanipulován do něčeho nebo donucen dělat něco, co jste nechtěl (jako Arthur Dent v</emphasis> Životě, vesmíru a vůbec)?</strong></p>
<p><strong>37krát.</strong></p>
<p><emphasis>4) Věříte na osud, a pokoušíte se zabudovat tuhle myšlenku do vašich knih?</emphasis></p>
<p>Ne.</p>
<p><emphasis>5) Mohl byste připojit svůj stručný životopis, včetně všeho, o čem si myslíte, že ovlivnilo vaši práci?</emphasis></p>
<p>Narozen 1952. Dosud nezemřel.</p>
<p><emphasis>6) Která je vaše oblíbená planeta? </emphasis></p>
<p>Země. Jediná, kterou znám.</p>
<p><strong><emphasis>7) Udělal jste si hodně rešerší, než jste začal psát?</emphasis></strong></p>
<p><strong>Žádné.</strong></p>
<p><emphasis>8) Studoval jste historii do hloubky? </emphasis></p>
<p>Jen asi do poloviční.</p>
<p><strong><emphasis>9) Jaké je vaše hlavní poselství v</emphasis> Životě, vesmíru a vůbec? </strong></p>
<p><strong>Žádné. Kdybych chtěl napsat poselství, napsal bych poselství, ale já jsem napsal knížku.</strong></p>
<p><emphasis>10) Zažil jste někdy něco podobného jako vaše postavy? </emphasis></p>
<p><emphasis>Ne.</emphasis></p>
<p><emphasis>11) Honila vás někdy galaktická policie, aby zjistila, kde je Zafod Bíblbrox? </emphasis></p>
<p>Ne. Jsou to fiktivní postavy.</p>
<p><strong>SEX A SVOBODNÝ STOPAŘ</strong></p>
<p><emphasis>...Protože mám takovou hlubokou znalost vaší práce, mám dojem, že si zasloužím se s vámi setkat, taky proto, abychom si popovídali o našich milých kamarádech Trill a Zafodovi, a nesmíme zapomenout taky na chudáčka Marvina. Prosím napište mi, kdy a kde se chcete sejít...</emphasis></p>
<p><emphasis>(M. D., Londýn)</emphasis></p>
<p>Nejčastěji jsem k zastižení 10 kilometrů nad Islandem, ale pokud máte chuť zaskočit na drink, rád vás uvidím.</p>
<p><emphasis>Milý pane Adams!</emphasis></p>
<p><emphasis>Nebojte se, nejsem realitní agent z Beveríy Hills. Pokud ještě nejste ženatý a nemáte děti a zajímáte se o holky, zvedněte telefon, až budete příště v New Yorku, vytočte (xxxxxxxx) a chtějte Marion. Ráda bych poznala, co je to za chlapa, co se tak přihlouple culí. Doporučení dodám na požádáni.</emphasis></p>
<p><emphasis>Milý pane Adams!</emphasis></p>
<p><emphasis>Začnu tím, že nejsem realitní agent ze Surrey. (Panejo, vy asi musíte dostávat dopisů, co takhle začínají) Půjdu rovnou k věci. Oficiálně vám nabízím možnost mít se mnou poměr, a to jste byl vybranej z mnoha SVĚTOZNÁMEJCH spisovatelů humorystický literatury, že obdržíte možnost mít se mnou milostnej románek. Jeho dýlka bude záviset na tom,</emphasis></p>
<p><emphasis>a) jesli najdeme společnou řeč a</emphasis></p>
<p><emphasis>b) jak dobře pícháte.</emphasis></p>
<p>Dotyčná mladá dáma uvedla, že měří sto sedmdesát, váží šedesát kilo, je bruneta s očima, které mají nejednoznačnou barvu, a charakterizovala sama sebe jako <emphasis>diskrétní, odvážná, ochotná k čemukoli, pokud mi to nezpůsobí trvalý fyzický poškození, a mám vynikající komunikační schopnosti.</emphasis></p>
<p>Douglas neodpověděl.</p>
<p>Pak přišel dopis od jednoho amerického fandy, který snad pracoval na filmovém scénáři, a stálo v něm:<emphasis> Je to děsná dřina, ale od monotónní fachy se odreagovávám tím, že se nechávám ošukat v barech na základě toho, že se vydávám za vás. Díky.</emphasis></p>
<p><strong>CVOCI</strong></p>
<p><emphasis>Milý pane Adamsi!</emphasis></p>
<p><emphasis>Díky, že už nepíšete o Zafodu Bíblbroxovi, protože jsem se s ním začal hodně identifikovat, kvůli tomu, že jsem získal dvě hlavy, flotilu, a zažil Létající město v Pyramidách, budově vaší společnosti SPG. Alespoň soudím, že to bylo proto, že moto bylo „Nepropadejte panice” (viz Daniel 4:34. protože přesně v tu hodinu byly planety v konjunkci). </emphasis>Následuje rozsáhlé fantazírování o Bibli, Adamsových dílech, Castanedovi a Moorcockovi, které dokazuje, že 42 je ve skutečnosti 666, číslo šelmy, a nakonec...</p>
<p><emphasis>Zkrátka, dík za všechny ty ryby. Kdybyste mi napsal, možná by mi to pomohlo u mojí přítelkyně, která nechápe, že jsem skutečně prožil vaše knihy: jestli to nechápete, tak to asi vzdám („Bohové nepřebývají mezi lidmi” Daniel 2:11)...</emphasis></p>
<p><emphasis>Milý pane Adams!</emphasis></p>
<p><emphasis>Dneska ráno se mi zdálo, že ke mně přišel Jack Lemmon a ptal se, jak se dostane k Royal Albert Hall...</emphasis></p>
<p><emphasis>Milý Douglasi Adamsi!</emphasis></p>
<p><emphasis>Odpověď není 42, je to „NAM-JÓ-HÓ-REN-GE-KJÓ”. To je zákon života, jak ho formuloval Nichiren Deríshonin někdy roku 1255.</emphasis></p>
<p><emphasis>Milý Douglasi!</emphasis></p>
<p><emphasis>Kolik mi bude, až se lidstvo zrodí z Matky Země? Teď je mi 34. Nemáš telefonní číslo na Kita Williamse ? veselý vánoce, ještě mockrát. Řekl bych asi osm. podle mých digitálních hodinek.</emphasis></p>
<p><emphasis>Tvůj Muz.</emphasis></p>
<p>„Spousta lidí říkala, že <emphasis>Průvodce</emphasis> patří ke stejnému žánru jako <emphasis>Poutníkova cesta (Pilgrim's Progress).</emphasis></p>
<p>To není srovnání těch dvou věcí, jen odkaz, že je tu žánr s dlouhou historií, založený na tom, že se prosťáček octne ve fantastickém světě.</p>
<p>Jeden univerzitní student mi poslal dlouhou práci o jedné knize, o které víme s jistotou, že ji John Bunyan (autor <emphasis>Poutníkovy cesty)</emphasis> určitě četl. Jmenuje se <emphasis>Cesta obyčejného člověka do nebe (The Plain Marís Path to Heaven) a</emphasis> napsal ji anglický puritán jménem Arthur Dent. Domníval se, že to vím a že je to z mé strany nějaký školometský vtip.</p>
<p>Jakmile se rozhodnete nacházet paralely, vidíte je neustále ve všem - můžete sčítat čísla, porovnávat obrazy... můžete si vzít jakékoliv dvě knihy, a když budete chtít dokázat, že jsou mezi nimi paralely, tak to dokážete. Můžete si vzít Bibli a telefonní seznam a klidně dokážete, že jedna přímo odkazuje na druhou.”</p>
<p>(Douglas Adams)</p>
<p><strong>POSLEDNÍ SLOVO...</strong></p>
<p><strong>Milý pane Adams!</strong></p>
<p><strong>Jste divnej. Nebo aspoň to, co píšete, je divný. Pokud jde o mě, je to fajn. Jo jsem taky trochu divnej. Ale jestli jste ve skutečnosti jeden z těch příšerně nudnejch lidí, co jenom divně píšou, prosím vás, nechte si to pro sebe, strašně nerad bych zažil zklamání...</strong><strong></strong></p><empty-line /><p><strong>23</strong><strong>Dirk Gently a čas svačiny</strong></p>
<p>„Jsem napůl rozhodnutý podívat se na jiné žánry. Nikdy jsem nechtěl úmyslně parodovat sci-fi, ale chtěl jsem využít formy sci-fi, abych se skrze ni podíval na jiné věci. Myslím, že bych si rád zkusil detektivku. Ne jako parodii, ale abych využil konvence toho žánru a dosáhl něčeho jiného. Leckdo by mi na to jistě mohl namítnout, proč neudělám rovnou něco jiného. Odpověď na tuhle otázku neznám, vím jen, že bych z toho byl hrozně nervózní. Vždycky musím jít oklikou, abych se vůbec někam dostal.</p>
<p>Rád bych napsal detektivku nebo příběh se záhadou - který by nebyl ovlivněn žádným jiným autorem - protože jakmile to uděláte, je z toho parodie, a já nechci nikoho parodovat - parodie je jedna z nejlehčích forem psaní a je až příliš snadné do ní sklouznout, když si nedáváte pozor. Neříkám, že jsem do ní nikdy nesklouzl, ale když se to stalo, byla to obvykle jedna z mých slabých chvilek.”</p>
<p>(Douglas Adams, leden 1984)</p>
<p>„Mám pocit, že jsem se ve <emphasis>Stopařově průvodci</emphasis> vypsal, a nemyslím si, že bych skrze tohle médium měl ještě co říct. Jsou tu jiné věci, které chci dělat. Myslel jsem na to, že bych zabrousil do oblasti horroru, záhad nebo okultní tematiky. Jde vlastně jen o to, najít úplně nový soubor postav a nové prostředí - ne aby to bylo jen nové, ale aby to bylo prostředí a soubor postav, které jsem vymyslel teď ve třiatřiceti, a ne to, s čím jsem přišel, když mi bylo pětadvacet. Je strašná spousta věcí, které chci dělat, a to hlavní a nejdůležitější je psaní knížek.”</p>
<p>(Douglas Adams, říjen 1985)</p>
<p><strong>„Jmenuje se to<emphasis> Holistická detektivní kancelář Dirka Gentlyho.”</emphasis></strong></p>
<p>(Douglas Adams, prosinec 1985)</p>
<p>Jednoho rána v listopadu 1985 seděl Douglas Adams se svým agentem Edem Victorem v hotelovém pokoji, do něhož bylo zavedeno mnoho telefonních linek, a čekali, až telefony zazvoní. Na konci pracovní doby jeden šťastný nakladatel získal práva na <emphasis>Holistickou detektivní kancelář Dirka Gentlyho a</emphasis> její pokračování a Douglas byl víc než o dva milióny dolarů bohatší, než byl toho rána. První kniha měla být dodána do roka a měla být vydána v dubnu 1987.</p>
<p>A co dál?</p>
<p>„Okamžik, kdy máte chuť napsat knihu, nastává právě ve chvíli, kdy dopíšete jinou, takže právě teď mám smlouvu na dvě knihy, a chtěl bych udělat to, že napíšu tuhle knihu, a pak hned druhou, abych zjistil, jestli zvládnu napsat obě za rok. Současný plán je, že druhá kniha bude taky o Dirku Gentlym, ovšem pokud ta první bude dobrá.”</p>
<p>Z původního náčrtu <emphasis>Holistické kanceláře Dírka Gentlyho</emphasis> je zjevné, že šlo o detektivní román, okultní příběh, v němž vystupují duchové, disertaci z kvantové fyziky a spoustu legrace. Jak bylo již v předchozím textu naznačeno, objevují se tu některé postavy a situace z pořadu <emphasis>Shada a z Města smrti (City of Death).</emphasis></p>
<p>„Jedním z mých cílů v téhle knize je, aby to nebyla primárně komedie, jako v případě <emphasis>Stopařova průvodce,</emphasis> přestože to komedie bude, protože ve <emphasis>Stopařově průvodci</emphasis> jsem všechno musel přizpůsobit tomu, aby to bylo vtipné, takže občas bylo nutné opustit některé dějové prvky, nebo je obrátit nohama vzhůru, nebo úplně znásilnit děj v zájmu toho, aby to bylo legrační.</p>
<p>V tomhle případě se snažím vytvořit pevně sevřený děj, do něhož je nacpána spousta nápadů, a pak psát podle toho děje a nechat to, ať je to legrační, kdy samo chce, ale nenutit to do legrace, což je právě problém <emphasis>Stopařova průvodce.</emphasis> Když se tohle srovná, pak začne leccos být zcela přirozeně legrační a není tu ten pocit, že... zkrátka je to jako když jste museli ve škole psát slohové práce, vždycky se vám do nich chtělo zabudovat nějaké vtipy, kdežto když jste měli napsat skeč, nemohli jste na nic legračního přijít ani za živý svět. Takže tentokrát chci tohle udělat jinak.</p>
<p>Při čtení vám bude jasné, že bylo důležité, aby to bylo legrační, ale že to už není prvotní hybatel.”</p>
<p>Ve Velké Británii získal práva Heinemann, paperbackové vydání měl vydat Pan, což z Douglasova hlediska řešilo problém, s nímž se do té doby potýkal.</p>
<p>„Problém spočíval v tom, že jsem vždycky šel nejdřív do paperbacku, dokonce i u <emphasis>Sbohem, a díky za ryby,</emphasis> které sice vyšlo nejprve v tvrdé vazbě, ale u paperbackového nakladatelství.</p>
<p>Ale oba tyhle typy nakladatelství organizují věci trochu jinak, v paperbackovém nakladatelství je časový plán mnohem pevněji stanovený, protože musejí prodat mnohem více výtisků. A protože všechno, co se v takovém nakladatelství dělá, je téměř bez výjimky po vázaném vydání, a tak není nutné vnášet do toho systému nějakou flexibilitu.</p>
<p>Nakladatelství, které vydává vázané knihy, je naopak uzpůsobeno faktu, že spisovatelé mají vždycky zpoždění a vždycky jsou s nimi potíže. Vždycky když jsem v minulosti narazil na problém (což bylo poměrně často), nikdy nebyl čas zastavit se a spravit to. Začalo mi připadat absurdní, že tady jsem já, autor neuvěřitelně populárních knih, takže to, co píšu, je důležité nejen pro mě, ale i pro docela rozsáhlé publikum, a přitom nemám šanci udělat to správně, což mi připadalo naprosto praštěné. Čím úspěšnější jste, tím menší máte šanci psát svoje věci tak, aby to doopravdy fungovalo.</p>
<p>Ale chci, aby bylo jasné, že teď nežehrám na Pan, kteří odvedli skvělou práci s propagací a marketingem a prodali obrovské množství výtisků, ale v povaze nakladatelství tohoto typu prosté není zabývat se skutečnými problémy spojenými s autorstvím. Není to zkrátka to, nač jsou stavění. Takže teď, když mám nakladatele, který dělá pevnou vazbu, si myslím, že bude obrovský rozdíl v tom, jak se l všechno bude odehrávat.”</p>
<p>„Můj životní styl? Hrozně nudný. Utrácím spousty peněz za věci, které nepotřebuju, jako například rychlá auta, což je značně pošetilé, když uvážíme, že je používám jen k popojíždění po městě. Tuhle záležitost s auty už jsem kdysi řešil, protože jsem si vždycky sliboval, že kdybych měl nějaké peníze, že neudělám něco tak hloupého, jako že bych si koupil drahé auto. Takže jakmile se <emphasis>Stopařův průvodce</emphasis> octl na prvním místě seznamu bestsellerů, šel jsem a koupil si Porsche 911. Hrozně mě to štvalo. Jezdit v něm po Londýně bylo jako vzít si vázu z období dynastie Ming na fotbal. Vyjet si autem bylo jako chystat se k invazi do Polska. Zbavil jsem se ho potom, co jsem dostal smyk, když jsem vyjížděl z Hyde Parku a narazil jsem do zdi vedle Hard Rock Café... venku zrovna byla dlouhá fronta a všichni, co v ní stáli, hlasitě jásali, a tak jsem se ho zbavil a pořídil jsem si Golf GTI. Když jsem byl v Los Angeles, měl jsem Saab Turbo, a když jsem se ještě s losangeleským uvažováním vrátil do Anglie, koupil jsem si BMW, které bylo fajn, jenže já jsem nepotřeboval auto za 24 000 liber. Rozhazování je součástí mého životního stylu.</p>
<p>Utrácím spoustu peněz v restauracích. Jako když jsme s Jane vloni jeli do Francie. Rozhodli jsme se, že si budeme užívat (což bylo jediné, co se nám tam nepodařilo). Všude, kam jsme se vrtli, byly hotely zavřené, tak jsme se rozjeli dolů do Burgundska, kde se aspoň dobře vaří.</p>
<p>Přijeli jsme tam pozdě v noci a já jsem si dal jednu z nejlepších omelet, jaké jsem kdy ochutnal. Bohužel v ní byly nějaké divné houby, takže jsem pak strávil dva dny v posteli s otravou. Objednali jsme se do všech těch báječných restaurací, ale vůbec jsme se do žádné nedostali. Pak jsme jeli zase zpátky. Jakmile se můj žaludek natolik zotavil, že něco udržel, nemohli jsme sehnat nic slušného k jídlu. A potom pršelo a my jsme zmeškali trajekt a museli jsme jet až do Calais, a mně pak bylo celou plavbu špatně. Takhle si žije společenská smetánka. Kupodivu mě to stojí spoustu peněz.”</p>
<p>(Douglas Adams)</p>
<p>Adams strávil většinu roku 1986 <emphasis>redigováním The Utteriy Utterly Merry Comic Relief Chrístmas Book (Opravdu děsně zábavné vánoční knihy úlevy), a</emphasis> mnohem méně času, než doufal, spoluprací na počítačové hře <emphasis>Byrokracie,</emphasis> („jedno úžasné dobrodružství za druhým vás vleče z domova až do africké džungle, ale smyslem hry je jednoduše přimět vaši banku, aby akceptovala oznámení o změně adresy”) a plánováním <emphasis>Dirka Gentlyho.</emphasis></p>
<p><emphasis>„Dirk Gently</emphasis> nemá vůbec nic společného se <emphasis>Stopařovým průvodcem.</emphasis> Je to něco jako duchařská historie, detektivka, cestování v čase, romantická komedie a hrdinská epopej v jednom, která se zabývá hlavně blátem, hudbou a kvantovou mechanikou.</p>
<p>Zvláštní je, že když jsem pracoval na <emphasis>Stopařově průvodci,</emphasis> vždycky jsem se ocital v situacích, kdy jsem lidem vysvětloval, že nejsem spisovatel sci-fi, že jsem jenom humorista, který vykládá vtipy s použitím postupů SF. Ale <emphasis>Dirk Gently </emphasis>způsobil, že se na věci dívám jinak. Myslím si, že nakonec přece jen jsem spisovatel sci-fi. Je to hrozně zvláštní...”</p>
<p>---------------------------------------------------------------------<strong>O SCIENCE-FICTION</strong></p>
<p>Úryvek z interview s Douglasem Adamsem, zaznamenaného v listopadu 1983:</p>
<p>„Četl jsem prvních třicet stránek strašlivé spousty sci-fi knížek. U všech jsem zjistil jednu věc: ať jsou ty nápady sebelepší, většina z toho je strašně špatně napsaná. Před lety jsem četl Asimovovu trilogii <emphasis>Foundation (Nadace).</emphasis> Ty myšlenky byly fascinující, ale jak to bylo napsané! Nezaměstnal bych ho ani jako autora reklamních letáků, co chodí lidem do schránky! Zbožňoval jsem film <emphasis>2001,</emphasis> viděl jsem ho šestkrát, a knihu jsem četl dvakrát. Pak jsem četl knížku s názvem <emphasis>The Lost Woríds of 2001 (Ztracené světy 2001),</emphasis> ve které Clarke vypočítává roztržky mezi ním a Kubrickem - uvádí tam všechny nápady, které byly vynechány: ‚Podívejte, tenhle nápad nechal spadnout pod stůl, a tenhle taky!‘, a na konci té knížky nesmírně obdivujete Kubricka. Četl jsem <emphasis>2010,</emphasis> když to vyšlo, a ze všeho nejvíc se to podobalo tomu, co Kubrick vyhodil z <emphasis>Vesmírné Odyssey 2001.</emphasis></p>
<p>Co je dobré? Vonnegut, ten je skvělý, ale není to spisovatel sci-fi. Lidi ho kritizují za to, že to říká, ale je to pravda.Chtěl sdělit pár věcí a využil některé konvence sci-fi, které vyhovovaly jeho záměru.</p>
<p><emphasis>Připadalo mi, že</emphasis> Sirény z Titanu <emphasis>jsou v mnoha ohledech blízké</emphasis> Stopařovu průvodci. <emphasis>Chronosynklastické infundibulum například, jestli to správně říkám.</emphasis></p>
<p>Je to tak, ano. Je to legrační, lidi to často srovnávají, což mi vždycky nesmírně lichotí, protože si myslím, že tohle srovnání není fér. Je to nefér, vůči Vonnegutovi, kromě jiného, protože když mluvíte o jeho nejlepších knížkách (nemluvím o jeho pozdějších pracích, ve kterých nechápu, kde bere to nadšení, že si sedne k psacímu stroji a skutečně to napíše. Je to jako by markýroval vlastní stylistické triky), ty první tři byly hluboce vážně míněné. Moje knížky nejsou do té míry vážné - i když svým způsobem vážné jsou - ale je mezi nimi jasný a velký rozdíl. Přečtěte si Vonnegutovu knihu a pak moji, a bude vám jasné, že jsou úplně jiné. Lidi jsou v pokušení je srovnávat ze tří důvodů. Za prvé, oboje jsou nějakým způsobem legrační, a za druhé, vyskytují se v nich kosmické lodi a roboti. (Třetí důvod nebyl zmíněn.) Je to v nálepkách. Mnohem, ale mnohem silněji mě ovlivnil P. G. Wodehouse, jenže ten nepsal o kosmických lodích, takže si toho lidi nevšimnou. Všímají si jen nálepek.</p>
<p><emphasis>Ve vašich textech se vyskytují wodehousovské obraty. Jako například „tety volající jedna na druhou jako dinosauři přes blata”.</emphasis></p>
<p>Ano, skutečně, tuhle repliku jsem mu ukradl a použil někde ve třetí knížce. Nevím jistě kde.</p>
<p><emphasis>Ve scéně s matracáky?</emphasis></p>
<p>Ano, je to na konci téhle scény, v bažině. Ale musím na to lidi upozorňovat, protože si toho nikdo nevšiml.</p>
<p>Pokud jde o science-fiction, řekl bych že <emphasis>Canticle for Leibowitz (Píseň pro Leíbowítze)</emphasis> /Walter Miller/ je skvělá knížka. A ještě někdo, na koho jsem narazil díky <emphasis>Stopařovu průvodci -</emphasis> lidi mi pořád říkali: „Když píšete takovéhle věci, tak to určitě znáte Roberta Sheckleye?”</p>
<p><emphasis>Měl jsem za to, že jste určitě četl Sheckleyovu</emphasis> Dimension of Miracles (Dimenze zázraků,).</p>
<p>Pořád mi to říkali, a tak jsem si nakonec sedl a přečetl to, a docela mi z toho naskakovala husí kůže. Ten chlap, co zkonstruoval Zemi... bylo to naprosto kongeniální. Jsou takové náhody, a konec konců na světě je jen malý počet nápadů. Připadalo mi, že to, co jsem napsal, se víc podobalo Sheckelymu než Vonnegutovi.</p>
<p>---------------------------------------------------------------------</p>
<p>Jako všechno, na čem Douglas kdy pracoval, ani <emphasis>Dirk Genly </emphasis>nebyl hotový včas. Když byl konečně dopsán, už nebyl čas dát ho pořádně přepsat a udělat korektury - věc, která přiměla Douglase, aby se stal nakladatelským kutilem. Kniha byla vysazena na jeho počítači Macintosh (korektury se tiskly na jeho laserové tiskárně), světlo světa spatřila na jaře roku 1987 - a sklidila smíšený ohlas. Některým lidem se líbila víc než <emphasis>Stopařův průvodce,</emphasis> jiní postrádali nepřetržitý proud vtipů.<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>24</strong><strong>Záchrana světa úplně zadarmo</strong></p>
<p>Dirk Gently je detektiv, a navíc dosti nepravděpodobný. Je blazeovaný, tlustý, obrýlený a mazaný, rozesílá absurdní účty, v nichž vykazuje vysloveně komické nákladové položky, a co hůř, nejspíš odůvodněně. Je to člověk, jakého máte chuť poznat, teprve když dojde k nejhoršímu.</p>
<p>---------------------------------------------------------------------</p>
<p>Svlad Cjelli. Proslul pod jménem Dirk, ačkoliv zase - těžko mluvit o ‚proslulosti‘. Notoricky známý - jistě; vyhledávaný; opředený nejrůznějšími dohady - to všechno byla pravda. Ale proslulý? Jedině v tom smyslu, ve kterém se může těšit proslulosti vážná nehoda na dálnici - každý zpomalí, aby se pořádně podíval, ale nikdo se nepřiblíží až k plamenům. Neblaze proslulý by bylo výstižnější. Svlad Cjelli, neblaze proslulý jako Dirk.</p>
<p><strong>(Holistická detektivní kancelář Dírka Gentlyho)</strong></p>
<p>---------------------------------------------------------------------</p>
<p>Douglas Adams nevěděl o detektivech nic, anebo skoro nic.</p>
<p>Jeho znalosti byly dokonce tak žalostné, že <emphasis>Holistická detektivní kancelář Dirka Gentlyho (Dirk Gently's Holistic Detective Agency)</emphasis> byla kritizována za hajdalácký styl, jímž autor rozmotával problémy, které svému čmuchalovi předhodil. (Podle <emphasis>Chicago Tribune</emphasis> „Adams také porušuje základní pravidla detektivního žánru v tom, že čtenáři neposkytne dostatečné informace, aby mohl případ vyřešit, a také tím, že musí do děje vnést <emphasis>deus ex machina,</emphasis> aby zachránil logickou souvztažnost.” Kdyby byl <emphasis>Dirk Gently</emphasis> skutečná detektivka, byla by podobná kritika na místě. Jenže Gently je ve skutečnosti podvodník, který má nepřiměřený zájem o „propojenost všech věcí” a o zákonitosti kvantové mechaniky. Právě to Gentlyho doopravdy fascinuje, a práce soukromého detektiva mu umožňuje hovět této vášni, a ještě si za tuhle výsadu nechat zaplatit od svých klientů.</p>
<p>---------------------------------------------------------------------</p>
<p>„Ovšem že vám znovu vysvětlím, proč byla cesta na Bahamy tak životně důležitá,” chlácholil ji Dirk Gently. „S největší radostí. Jak víte, věřím v úplně základní propojenost všech věcí. Nadto jsem vektory té propojenosti všech věcí zmapoval a ztrianguloval a dospěl jsem tak až k jisté pláži na Bahamách, kterou tudíž v průběhu svého pátrání musím čas od času navštívit. Kéž by to bylo nějaké jiné místo, protože jsem naneštěstí alergický jak na slunce, tak na rumové koktejly. Ale koneckonců všichni musíme nést nějaký svůj kříž, nedá se nic dělat.”</p>
<p>(Holistická detektivní kancelář Dírka Gentlyho)</p>
<p>---------------------------------------------------------------------</p>
<p>Jako detektivka <emphasis>Dirk Gently</emphasis> skutečně moc nedrží pohromadě, protože tu dojde jen k jedné vraždě, a pokud dáváte pozor, je dost jasné, kdo to udělal. A i kdybyste pozor nedávali, brzy se to dozvíte. Takže, pokud <emphasis>Dirk Gently</emphasis> nefunguje ani jako klasická záhada, ani jako detektivka, jak může vůbec někoho zajímat?</p>
<p>Jako všechny Adamsovy knihy je to legrace. Je to zábavná a strhující honička překračující umělé hranice detektivního vypravěčství. V rámci těchto parametrů Douglas konstruuje obrovsky nepravděpodobnou záhadu, která vyžaduje detektiva, aby mohla být odhalena.</p>
<p>Jistou roli hraje rovněž Adamsova fascinace science fiction, počítači, ekologií, kvantovou mechanikou, a dokonce i špetka fraktálové matematiky. Příběh, v němž se Dirk Gently octne, je téměř vedlejší. Co naopak důležité je, jsou všechny okrajové prvky, které možná posunují děj vpřed, a možná také ne.</p>
<p>Recenzenti i milovníci detektivek byli svorně znechuceni zavedením některých sci-fi prvků, které měly sloužit jako klíč k některým složitějším dějovým zašmodrchancům. To je pochopitelné, nebo spíš by to bylo pochopitelné, kdyby <emphasis>Holistická detektivní kancelář Dirka Gentlyho</emphasis> byla opravdu detektivní román. Jenže to právě není. Je to román Douglase Adamse, v němž neplatí zcela táž pravidla.</p>
<p>l tak si ovšem Adams dovoluje hodně a použití triku s cestováním v čase je možná laciné východisko z nouze.</p>
<p>Ale je toho dost, čím se můžeme bavit. Je tu například sám Dirk, dosti odpudivá postava, jen s nemnohými kladnými povahovými rysy.</p>
<p>A pak je zde Elektromnich, snad nejlepší Adamsův výtvor od dob Paranoidního androida Marvina. Elektromnich byl stvořen, aby věřil v různé věci, což má jejich stvořitelům ušetřit námahu, aby v ně nemuseli věřit sami. To je tak kapitálně senzační fígl, že je skoro div, že to ještě nikdy nikoho nenapadlo. Jenže napsat plnokrevnou duchařskou historii, detektivní pátrání s cestováním v čase, romantickou komedii a hrdinskou epopej v jednom taky ještě nikoho nikdy nenapadlo.</p>
<p>Jediná vada Elektromnicha je v tom, že se pokazil a urputně věn' v nejabsurdnější možné věci, byť třebas jen čtyřiadvacet hodin. A když Elektromnich v něco věn', bude v to věřit až za hrob, a nic jeho skálopevným přesvědčením neotřese, alespoň do té doby, než si najde něco zajímavějšího, v co by mohl věřit.</p>
<p>---------------------------------------------------------------------</p>
<p>Poprvé se Mnich porouchal, když měl jednoho dne uvěřit mnoha věcem najednou. Byl omylem střídavě zapojený na videorekordér, který sledoval simultánně jedenáct kanálů, a v důsledku toho se spálilo kontaktové pole nelogických obvodů. Videorekordér musel kanály samozřejmě jen sledovat. Nemusel jim pochopitelně zároveň věřit. Proto jsou návody na použití tak důležité.</p>
<p>Takže po hektickém týdnu, kdy věřil, že válka je mír, dobré že je špatné, měsíc že je z plísňového sýra a že Bůh potřebuje moře peněz, které se mu mají posílat na jisté číslo schránky, začal Mnich věřit, že třicet pět procent všech stolů jsou hermafroditi, a pak vypověděl službu nadobro.</p>
<p>(Holistická detektivní kancelář Dirka Gentlyho)</p>
<p>---------------------------------------------------------------------</p>
<p>Na <emphasis>Holistické detektivní kanceláři Dírka Gentlyho</emphasis> se ještě nestačil začít usazovat prach, když Douglas vydal pokračování, <emphasis>Dlouhý temný čas svačiny duše (The Long Dark Teatime of the Soul).</emphasis></p>
<p>Douglas zde pokračuje ve svém zkoumání vzájemné propojenosti všech věcí. Tentokrát k vzájemně propojeným věcem patří i nová lednička, automat na Coca-colu (možná ozvěna některé předchozí epizody), letištní přepážka pro odbavení, která sama sebe obětuje, a bohové z Ásgardu, přičemž jeden z nich, Thór, je momentálně nešťastným pacientem státem hrazeného zdravotnictví. To by samo o sobě normálnímu člověku stačilo, aby mu to zkazilo den, ale co Dirka skutečně dorazí, je fakt, že jeho klient je po smrti - a kdo zaplatí účet? Dirk nepatří k lidem, kteří by dovolili, aby něco tak malicherného jako záchrana světa narušovalo tak důležité věci jako dostat zaplaceno okamžitě a někým živým.</p>
<p>Dějové nedostatky první knihy byly v pokračování z větší části napraveny a v jednu chvíli to vypadalo, že Dirk Gently má našlápnuto, aby se stal podobně dlouhodobou záležitostí jako <emphasis>Stopařův průvodce</emphasis>[*] Jak zjistili už mnozí romanopisci, čtenáři zbožňují dobré detektivy. A co hůř, dají se zatraceně těžko vymýtit. Jen se zeptejte Sira Arthura Conana Doyla.</p>
<p><emphasis>Dlouhý temný čas svačiny duše</emphasis> byl věnován Jane Belsonové, právničce a Douglasově dlouholeté partnerce. Kniha vyšla roku 1988, ale těm dvěma to trvalo ještě další tři roky, než se vzali. Odehrálo se to 25. listopadu 1991 na Islingtonské radnici v severním Londýně. Jediný důvod, proč se tak nestalo dřív, byl v tom, že Douglasův výskyt byl řekněme téměř stopový.</p>
<p>Během celé epizody s Dirkem Gentlym byl Douglas v kontaktu se zoologem jménem Mark Carwardine. Společně organizovali, nebo spíše se pokoušeli organizovat několik expedic, jejichž cílem mělo být vystopování některých z nejvzácnějších živočichů světa. Jenomže pořád bylo něco, vycházely knížky a bylo třeba vydávat se na turné po světě k jejich propagaci, a tak dále a podobně, takže i téhle epizodě trvalo tři roky, než došla uskutečnění.<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>25</strong><strong>O Douglasovl a jiné zvířeně</strong></p>
<p>V roce 1985 se zoolog Mark Carwardine a Douglas Adams, věci extrémně neznalý nezoolog, z pověření časopisu <emphasis>The Obsever (Pozorovatel)</emphasis> (respektive jeho barevné přílohy) a organizace Worid Wiidlife Fund (Nadace na ochranu volně žijících živočichů) vydali společně na Madagaskar hledat aye-aye, tvora, kterého nikdo už mnoho let ani nezahlédl. Vydali se tedy na zmíněný ostrov pátrat po téměř vyhynulém lemurovi, a hned první noc se jim ho podařilo na ostrůvku Neco Mangabo na dvacet vteřin zahlédnout, a dokonce i vyfotografovat, takže se vrátili velmi spokojeni sami se sebou.</p>
<p>Byli tak spokojeni, že se rozhodli svůj pozoruhodný výkon zopakovat, tentokrát ale s jinými druhy ohrožených živočichů a na jiných místech světa.</p>
<p>Ale jak měl Mark Carwardine teprve zjistit, snažit se dostat sebe, Douglase a houf ohrožených zvířat na stejné místo ve stejnou chvíli znamená prožívat logistickou noční můru. A protože logistika nebyla zrovna Douglasova parketa, zbylo to všechno na Marka.</p>
<p>„Protože jsme se oba zabývali dalšími projekty, trvalo nám několik let, než jsme byli schopni začít s projektem Last <emphasis>Chance to See (Ještě je můžeme vidět...). </emphasis>Ale když jsme si nakonec doopravdy sedli a pustili se do toho, bylo to fascinující. Vypočítali jsme si, že kdybychom měli tři týdny na vyhledání každého ohroženého druhu a chtěli zachytit všechny hlavní druhy na světě, trvalo by nám to tři sta let. A to jsou jen zvířata. Kdybychom do svého plánu zahrnuli i rostliny, potřebovali bychom dalších tisíc let.</p>
<p>A tak jsme se rozhodli pro selektivní přístup. Sedli jsme si a řekli si: ,Co kdybychom třeba jeli do Konga?' a Douglas na to: ,Já bych radši na Seychelly.' A pak jsme našli slastný kompromis a rozjeli jsme se na Mauricius. Tak trochu se to doopravdy tak odehrávalo. Vybrali jsme si nejrůznější druhy, takže jsme měli roztodivná zvířata. Měli jsme komodského draka, což je plaz, kaloně Rodriguezova, což je savec, pátrali jsme po říčním delfínu na řece Jang-c' v čině, po kakapovi, což je druh papouška, na Novém Zélandu, po tuleni Fernandezově v Chile, po amazonském kapustňákovi v Brazílii a po severní varietě bílého nosorožce v Zairu.”</p>
<p>(Mark Carwardine)</p>
<p>Jakmile se rozhodli, kam pojedou a jaká zvířata budou hledat, stačilo jen určit čas. To se ovšem ukázalo jako nelehký úkol. Ale nakonec byla v květnu 1988 po ročním Žonglování a přesunování naše dvojice připravena probádat temná zákoutí lidské duše a podoby nelidského zacházení se vším, s čím člověk sdílí tuto planetu.</p>
<p>Určili si limit tří týdnů na každou cestu a pak vyrazili za draky a delfíny. Nepočítaje v to krátké přestávky, vrátili se zpět teprve v polovině roku 1989.</p>
<p>A zatím, jak už to v těchhle případech bývá, působily ovšem i jiné síly. Heinemann se nechal přesvědčit, aby vysolil závratně vysokou sumu jako zálohu, aby neohrožení badatelé mohli vyrazit za neohroženým bádáním. Ti se domnívali, že by z toho mohl být i docela šikovný televizní seriál.</p>
<p>Tenhle nápad se ale rychle rozplynul v důsledku rozhovoru s čínskými úřady. Jak vzpomíná Mark Carwardine:</p>
<p>„První expedice, kterou jsme se pokusili uspořádat, byla výprava za delfínem žijícím v řece Jang-c'. Začali jsme se o věc zajímat blíž a vyptávali jsme se těch správných lidí v Číně na povolení filmovat a všechny tyhle opičárny, a dostali jsme odpověď: .Jistě, samozřejmě, že vám můžeme zařídit, abyste sem mohli přijet filmovat. Zařídit povolení potrvá tři čtvrtě roku a bude vás to stát dvě stě tisíc liber.' Takže jsme to okamžitě odpískali a začali jsme uvažovat o rádiu.”</p>
<p>A tak nakonec dvojice vyrazila do odlehlých zákoutí naší planety jen ve společnosti zvukaře z rádia BBC. Občas byli úspěšní, občas ne. Ať tak či tak, BBC se podařilo získat šest pořadů o životě ve volné přírodě téměř za hubičku, přičemž zoolog si začal uvědomovat výhody nahrávání pro rádio, kdežto nezoolog začal trochu vlhnout.</p>
<p>„Pokoušeli jsme se přistát na ostrově poblíž Mauricia. Jmenuje se Round Island (Kulatý ostrov) a říká se o něm, že je tu víc ohrožených druhů na metr čtvereční než kdekoliv jinde na světě. Je to nepatrný ostrůvek, a těžko se na něm přistává kvůli příboji, a taky tam nejsou žádná místa, kde by se přistát dalo. Měli jsme všechny věci sbalené, ale zvukař čouhal mikrofon, protože právě nahrával, a v tu chvíli zrovna Douglas vypadl z člunu a vlny s ním hodily o skálu. Všude byla krev, bylo to dost dramatické. Všechno jsme zaznamenali na pásek, ale kdybychom tam měli televizní štáb, museli bychom nejdřív Douglase usušit, utřít všechnu tu krev a pak ho donutit, aby to udělal znovu, a stejně by to nebylo ono.</p>
<p>Původně jsme uvažovali o rádiu jako o náhradní možnosti, ale při zpětném pohledu musím říci, že to fungovalo mnohem lip než televize. Ostatně ne nadarmo se o rádiu říká, že vždycky máte lepší obraz. Měli jsme takovou příhodu, právě když jsme se ubytovávali v chatrči na ostrově Komodo v Indonésii. Měli jsme s sebou tři kuřata, abychom měli co jíst, a v tu chvíli se přihnal komodský drak, popadl kuřata a mazal s nimi pryč. Zvuky, které to doprovázely - kdákání kuřat, my tři, jak honíme draka, hulákání strážných a zvuky hrabání v písku, to všechno v rádiu dobře .vypadá'. Možná bychom něco z toho dokázali dostat i do televize, kdybychom čirou náhodou měli připravené kamery. Ale myslím si, že je to mnohem působivější, když sedíte pohodlně v křesle oči zavřené a jenom posloucháte a vytváříte si vlastní představu. Když se ohlédnu zpět, myslím si, že rádio bylo lepší, než by byla televize.”</p>
<p>(Mark Carwardine)</p>
<p>S omytým a osušeným Douglasem se pak vrátili do civilizace a zamířili na jih Francie, kde Douglas prožil rok ve vyhnanství, kamžto ho vypudil jeho finanční poradce kvůli daním. Tam také měli badatelé psát o svých dobrodružstvích.</p>
<p>Místo toho, jak doznává zoolog, se horlivě pustili do „neustálého vysedávání ve francouzských kavárnách a debatování o tom, co by měli napsat. Strávili jsme mnoho hodin tím, že jsme o tom stále znovu a znovu hovořili, poslouchali pásky -ty byly k utřídění informací skutečně užitečné. Dělali jsme si poznámky o faktech a číslech a o tom, co se stalo, a o tom, co řekli různí lidé, a tak podobně. Ale poslech některých zvuků na páscích vyvolal vzpomínky na prchavé dojmy a pocit z některých míst mnohem lépe než pouhá fakta a čísla. Trávili jsme hodiny a hodiny poslechem, diskutovali jsme o tom všem, probírali jsme to znovu a znovu. Pak jsme si sedli, přičemž Douglas obstaral většinu psaní, zatímco já jsem mu dodával některé nápady a informace a ověřoval fakta - on seděl u počítače a já mu koukal přes rameno.</p>
<p>Takhle se to v podstatě realizovalo. Dělali jsme to různě, většinou po kouscích, které jsme pak nakonec sesadili dohromady v šíleném intervalu čtyřiadvaceti hodin.”</p>
<p>Jižní Francie se však ukázala jako ne právě stimulující prostředí pro oba pisatele - bylo tu příliš mnoho rozptýlení, příliš mnoho kavárniček, v nichž se příjemně sedí. Za čtyři měsíce vyprodukovali celkem jednu stránku.</p>
<p>Ať tak či tak, kniha byla nakonec napsána.</p>
<p>Heinemann vydal bizarní kombinaci cestopisu a ochranářské příručky s názvem <emphasis>Last Chance to See (Ještě je můžeme vidět...)</emphasis> v říjnu 1990, recenze byly příznivé. Deník <emphasis>The Times</emphasis> projekt ohodnotil jako „popisný styl na vysoké úrovni... je to mimořádně inteligentní kniha”. Paperback z nakladatelství Pan vyšel o třináct měsíců později.</p>
<p><emphasis>Ještě je můžeme vidět...</emphasis> také vydala firma The Voyager Company na CD-ROMu, vybaveném stovkami barevných fotografií, rozhovory a zvukovými eseji od Marka Carwardinea a ukázkami z rozhlasového seriálu. Línějším čtenářům pak stačilo jen poslouchat Douglase, jak jim knihu předčítá. Voyager také vydal <emphasis>Úplného stopařova průvodce Galaxií (The Complete Hitchhiker's Guide to the Galaxý)</emphasis> (úplného alespoň do chvíle, kdy se objevil pátý díl s názvem <emphasis>Mostly Harmiess/Převážně neškodná/)</emphasis> jako elektronickou knihu pro počítače Macintosh.</p>
<p>BBC odvysílalo <emphasis>Ještě je můžeme vidět...</emphasis> v týdenních pokračováních na Radiu 4 od 4. října do 8. listopadu 1989, relace byla opakována vždy o něco později v tom samém týdnu.</p>
<p>Zvláštní je, že čtyři díly byly opakovaně vysílány následujícího roku, i když lze jen hádat, co se přihodilo páskům o kakapoovi a kaloňovi ovocném.[*] Ztracen byl, jak se zdá, i desetiminutový program s názvem <emphasis>Přirozená selekce — Pátrání po aye-aye (Natural Selecition: In Search of the Aye-aye),</emphasis> koncipovaný jako vzpomínka na první expedici a vysílaný 1. listopadu 1985.</p>
<p>Nakonec ovšem zůstává otázka, jestli to všechno vůbec bylo k něčemu. Mark Carwardine soudí, že ano: „Jednou jsme jeli na Nový Zéland pátrat po kakapoovi, což je nelétavý papoušek, žijící na zemi, ale to už se zapomnělo, že neumí létat - skáče ze stromů a s žuchnutím přistane na zemi. Zbývá jich už jen asi čtyřicet nebo pětačtyřicet a místní lidi už to skoro vzdali. Bylo tu pár nadšených vědců, ale příslušné orgány na to nevyhradily dostatečné fondy, takže vědci s tím měli trápení, aby dostali, co potřebují, a mohli tohohle ptáka zachránit před vyhynutím. Když jsme tam jeli my, naše návštěva z nějakého důvodu vyvolala docela velký zájem a bylo kolem toho hodně publicity. Různé události pak vyplynuly jedna z druhé, za tu dobu, co jsme tam byli, a najednou byl kakapo vyhlášen za mimořádnou prioritu, v důsledku čehož byly uvolněny další zdroje na jeho záchranu. Tak to se tehdy povedlo.</p>
<p>V jiných částech světa, kde byla kniha vydána, je těžké to posoudit. Můj názor na to je, že pokud můžete zaměřit knížku jako <emphasis>Ještě je můžeme vidět...</emphasis> na lidi, kteří by si normálně nekoupili knížku o ochraně volně žijících druhů, a přimět lidi, aby poslouchali rozhlasový seriál, který by jinak neposlouchali, tak se dostáváte k úplně jiné cílové skupině, a pokud dokážete zaujmout jen jedno procento z nich, je to k něčemu dobré. Čím více lidem dokážete něco říct o problémech, se kterými se potýkají zvířata a celá příroda, a co se kolem toho dělá a co je potřeba udělat, tím lip. Z tohoto hlediska si myslím, že to nejspíš něco dobrého přineslo.”</p>
<p>Kuřata ulovená na ostrově Komodo možná měla na věc trochu jiný názor.<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>26</strong><strong>Cokoliv se stane, se stane</strong></p>
<p>Bylo to asi nějak takhle: po dokončení <emphasis>Stopařova průvodce Galaxií</emphasis> byla trilogie kompletní - no, vlastně ne tak docela. Je tu příliš mnoho volných konců bimbajících se v hyperprostoru, které je třeba svázat. A tak je Douglas opět zavřen do pokoje, z něhož nesmí ven, dokud nedopíše čtvrtou, absolutně poslední a závěrečnou knihu trilogie. Všechny ty volné nitě příběhu je pisce třeba ustřihnout a zavázat, aby nezůstala žádná možnost dalšího pokračování -už nikdy, v žádném případě, ani náhodou.</p>
<p>A tak, po <emphasis>Sbohem, a díky za ryby,</emphasis> kde je vyjeveno Boží poselství k veškerému stvoření a Marvinovi se konečně uleví od té bolesti ve všech diodách na levé straně, protože umře, už to vypadalo, že celá záležitost byla pěkně úhledně a definitivně zabalena a skončena.</p>
<p>Jenže pak...</p>
<p>---------------------------------------------------------------------</p>
<p>Cokoliv se stane, se stane.</p>
<p>Cokoliv, co přitom, jak se děje, způsobí, že se stane něco dalšího, způsobí, že se stane něco dalšího.</p>
<p>Cokoliv, co přitom, jak se děje, způsobí, že se samo stane znovu, se stane znovu.</p>
<p>Nemusí však k tomu docházet nutně chronologicky.</p>
<p>(Úvod k <emphasis>Převážně neškodné</emphasis>)</p>
<p>---------------------------------------------------------------------</p>
<p>A tak se zrodila <emphasis>Převážně neškodná (Mostly Harmless).</emphasis></p>
<p>Po cestách, které Douglas podnikl kvůli <emphasis>Ještě je můžeme vidět...,</emphasis> se jeho pohled na svět a jeho neposedný životní styl nevratně proměnily. Není to ani příliš překvapivé, vzhledem k tomu, jak otřesnou perspektivu mu jeho expedice nabídly. Adams ji přijal a pochopitelně ji začal promítat i do svých knih.</p>
<p>Byly tu také mučivé nezodpovězené otázky přetrvávající ze <emphasis>Sbohem, a díky za ryby,</emphasis> jako například:</p>
<p>Co bude dál s Arthurem Dentem a jeho nově nalezenou láskou Fenchurch?</p>
<p>Co se stalo s Fordem, Zafodem Bíblbroxem a Trillian, jeho spolucestujícími ze <emphasis>Srdce ze zlata</emphasis>?</p>
<p>Co bude dál s nejúspěšnější knihou, jakou kdy vydalo mamutí nakladatelství na Betě Malé medvědice, se <emphasis>Stopařovým průvodcem Galaxii?</emphasis></p>
<p>A konečně to nejdůležitější - je možné, že by Marvin <emphasis>doopravdy</emphasis> umřel?</p>
<p>Existuje kladná odpověď alespoň na jednu z těchto otázek. Ale v zájmu zachování alespoň trochy tajemné atmosféry pro ty, kdo dosud nečetli <emphasis>Převážně neškodnou (Mostly Harmless),</emphasis> až do konce této kapitoly vám neprozradím, na kterou.</p>
<p>Konec roku 1992 se odehrál ve znamení stopařské aktivity. Na začátku roku BBC konečně vydala televizní seriál na videokazetách, čemuž do té doby bránila nejasná smluvní situace mezi Douglasem a filmovými moguly z Hollywoodu, jimž prodal filmová práva. Získat tato práva nazpět stálo Douglase nějakých 200 000 liber, k čemuž jako přívažek (který ho nepochybně hodně tížil) dostal balíček různých jiných háčků typu Hlava 22.</p>
<p>Původní seriál vyšel po jedenácti letech od historického okamžiku prvního vysílání jako sada dvou videokazet. Druhá kazeta dokonce obsahovala „dosud neuvedený materiál”, pár minut navíc, vystřižených původně proto, aby se pořad vešel do televizního časového schématu. BBC se dokonce podařilo přetočit původní zvukovou stopu z mono na stereo. V rádiu zase BBC zopakovalo druhý díl seriálu.</p>
<p>Koncem roku vyšla <emphasis>Převážně neškodná,</emphasis> pátý díl <emphasis>Stopařova průvodce Galaxií</emphasis> „stále nepřesněji označovaného jako trilogie”. Mnoho fanoušků bylo rozladěno faktem, že čtvrtý díl <emphasis>Sbohem, a díky</emphasis> za <emphasis>ryby</emphasis> obsahoval tak málo sci-fi - byl to vlastně milostný příběh nebo něco na ten způsob - zato v <emphasis>Převážně neškodné</emphasis> byl sci-fi celý náklaďák. A jsou tam také občasné pasáže, o kterých prostě víte, že by je Douglas nemohl napsat před svým ekologickým čundrem.</p>
<p>---------------------------------------------------------------------</p>
<p>Byla to podívaná, na kterou si Arthur nikdy úplně nezvykl a která ho nikdy neomrzela. Vydali se s Fordem ostrou chůzí podél říčky, která stékala do údolí, a když konečně došli na okraj plání, vyšplhali se do koruny košatého stromu, aby lépe viděli na jeden z těch nejneobvyklejších a nejúžasnějších úkazů, které Galaxie skýtá.</p>
<p>Anhondskými pláněmi se řítilo obrovské zlověstné stádo Úplně normální zvěře, tisíce a tisíce zvířat velkolepě sešikovaných. Už na tom, jak se ta ohromná zvířata hnala v bledém světle úsvitu jemným závojem páry z potících se těl a blátem zvířeným dopadajícími kopyty, bylo něco neskutečného a přízračného. Rozum však zůstával úplně stát, když došlo na otázku, odkud se sem dostávají a kam se ženou. Odpověď byla, jak se zdálo, prostá - odnikud a nikam.</p>
<p><emphasis>(Převážné neškodná)</emphasis></p>
<p>---------------------------------------------------------------------</p>
<p>V textu se také vyskytují některé bizarní fyzikální a časové paradoxy, které mohly, anebo také nemusely nastat od té doby, kdy byla Země, anebo to, co se za Zemi obecně považuje, zničena Vogony kdysi dávno když.</p>
<p>---------------------------------------------------------------------</p>
<p><emphasis>Stopařův průvodce Galaxií</emphasis> měl v době, které z legrace říkáme minulost, hodně co říct k problému paralelních vesmírů. Pro všechny, kdo nedosahují úrovně Pokročilého Boha, je z toho ovšem srozumitelné jen velmi málo. A poněvadž je nyní prokázáno, že všichni známí bohové vznikli dobrou třímilióntinu vteřiny po začátku vesmíru, a ne týden před tím, jak obvykle tvrdívali, čeká je už tak hodně vysvětlování, takže k záležitostem kosmologie se hned tak nedostanou.</p>
<p><emphasis>(Převážné neškodná)</emphasis></p>
<p>---------------------------------------------------------------------</p>
<p><emphasis>Převážně neškodná</emphasis> se noří do oněch rozhodně temných vod paralelních vesmírů, takže vlastně nikdy úplně jistě nevíte, jestli Arthur Dent, který tu vystupuje, je skutečně týž Arthur Dent, který na vás vyjukne jinde. Konec konců je tu jistá astrofyzička, která se v mezihvězdném prostoru jmenuje Trillian, a současně jedna agresivní mladá televizní reportérka jménem Tricia McMillan, které spolu mohou tím či oním způsobem souviset. A televizní redaktorka, která se kdysi na večírku v Islingtonu setkala s mimozemšťanem jménem Zafod, ale neodletěla s ním, je zjevně reportérkou na Zemi. Alespoň na <emphasis>některé ze</emphasis> Zemí, i když můžeme jen hádat, na které. Tato Země zničena nebyla, anebo pokud snad byla, jeví pozoruhodnou neochotu úplně zmizet.</p>
<p>Nejenže se kniha pouští do sci-fi/kosmologicko/vědeckých otázek tak těžkých kalibrů, jako jsou paralelní vesmíry, je tu i trocha astrologie, plus jacísi mimozemšťané zvaní Grebuloňané. Grebuloňané momentálně táboří na nedávno objevené desáté planetě sluneční soustavy pojmenované - po ničem zvlášť důležitém - Rupert.[*] Grebuloňany, kteří<strong> </strong>se vydali rozsévat zkázu nebo něco podobného, cestou v důsledku meteorické bouře potkala lehká nehoda, takže úplně zapomněli, co to vlastně vyrazili dělat tam, kam měli dorazit. A tak místo toho koukají na televizi.</p>
<p>Mezitím Arthur, pozoruhodně neuspěvši při hledání Země, nebo alespoň nějaké Země, která vzdáleně připomíná tu, o které stále předpokládáme, že ji vyhodili do povětří Vogoni, se usadí na příjemné planetce, na níž kosmická loď, kterou letěl, ztroskotá a on jediný katastrofu přežije. Stane se tu Sendvičářem a je docela spokojený. Docela spokojený, tj. nakolik spokojený může být člověk, kterému se podařilo přijít nejen o svou planetu, ale poté i o svou životní lásku Fenchurch při nehodě nějakým způsobem související s nepravděpodobnostním pohonem, jakkoliv nepravděpodobné se to může zdát. Ale Arthurovi se daří zachovávat stoický životní postoj, protože ví, že nemůže zemřít, dokud se nesetká se smolařem Agrajagem na anarchisticky pojmenované planetě Stavromula Beta, jak zjistil v průběhu děje <emphasis>Života, vesmíru a vůbec.</emphasis> Tuhle dějovou linii, kdyby nic jiného, se podaří uzavřít.</p>
<p>Zcela jinde se Ford potýká s problémy s novými vlastníky <emphasis>Stopařova průvodce Galaxií,</emphasis> podnikem NekoRoz. Nejenže s nimi není žádná zábava na večírcích, ale chystají se také, hrůza hrůzoucí, nahradit <emphasis>Průvodce</emphasis> původního <emphasis>Průvodcem II, </emphasis>baleným v krabici, na které jsou velkými nevlídnými písmeny vytištěna slova PROPADNI PANICE! Ford, který nemůže na večírek, pochopitelně není ani trochu šťastný. A čím víc se dozvídá o NekoRozu, tím méně šťastný je. S pomocí služeb mechanického kamaráda jménem Colin se pokouší přijít na kloub záhadě - proč se už v redakci <emphasis>Stopařova průvodce</emphasis> nekonají žádné večírky a není tam nic k pití - tím, že často vyskakuje z budovy, a nakonec se vydá hledat Arthura.</p>
<p>Zatímco se tohle všechno děje, Arthur šokované zjistí, že se stal otcem. Jeho dcera má nepravděpodobné jméno Čira a je zpravidla nevrla a protivná, a navíc vlastní matku jménem Trillian. A, pokud se ptáte jestli ti dva, tak odpověď zní ne, můžou za to všechno vzorky DNA a podobné haraburdí. No a tahle Čira rozhodně není typ člověka, kterému byste rádi a s klidem půjčili hodinky, a Arthur je poněkud zaražený, když je jeho poklidná existence Sendvičáře náhle přerušena příjezdem Trillian, která mu dceru hodí na krk a opět zmizí ve stratosféře. Arthur přijde o spokojenost, a zato získá odpovědnost. Není spokojený.</p>
<p>Tohle všechno se skrývá pod titulem <emphasis>Převážně neškodná.</emphasis> Pokud jde o Zafoda Bíblbroxe, obsahuje pouhé zmínky o něm.</p>
<p>Jo, a jestli si pořád ještě lámete hlavu a dosud jste si nekoupili <emphasis>Převážně neškodnou -</emphasis> styďte se, jestli ne - ano, Marvin skutečně je po smrti a v knize se neobjeví vůbec. Z takových vynechání vznikají velké tragédie.<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>27</strong><strong>Průvodce k Průvodci</strong></p>
<p>V dnešním světě on-line informačních servisů, DVD a CD--ROMů je snad každý natočený film či seriál vybaven dokumentem „jak se točil...”, nehledě na to, jestli někoho zajímá, jak dotyčné dílo vznikalo, anebo ne. (Ironií je, že „jak se točil...” je leckdy lepší než jeho námět.)</p>
<p>Když byl <emphasis>Stopařův průvodce</emphasis> v roce 1980 ještě ve výrobě, o takových extravagantních nápadech tehdy nikdo neslyšel, ale Kevin Davies byl naštěstí tak prozíravý, že zaznamenal většinu dění za scénou na pásek, čistě pro případ, že BBC by někdy v budoucnosti chtělo zauvažovat o výrobě dokumentu „jak se točil...”.</p>
<p>O třináct let později BBC usoudilo, že nastala pravá chvíle pro výrobu dokumentárního filmu <emphasis>„Jak se točil Stopařův průvodce Galaxii”.</emphasis></p>
<p>Ken Davies ve skutečnosti pracoval na televizním seriálu jako animátor, jeho šéfem byl Rod Lord z Pearce Studios. Kromě toho však byl velký fanda sci-fi obecně a <emphasis>Stopařova průvodce</emphasis> zvlášť, a tak využíval každé příležitosti, aby se mohl podívat „na plac”, kde měl povoleno potulovat se s videokamerou. Psal se rok 1980, dávno předtím, než se vžil termín „palmcoder” - Kevinovo „nádobíčko” sestávalo z rozměrné kamery připojené kabelem k těžkému záznamníku, který měl zavěšen na rameni jako Ford Prefect svou proslulou brašnu. Kevin si svou všudypřítomností při natáčení vysloužil občasné žertovné zmínky v titulcích, jako například „myší trenér”, „dohled nad koupelnou” a podobně.</p>
<p>Když BBC v roce 1992 plánovalo vydání televizního seriálu <emphasis>Stopařův průvodce</emphasis> na videokazetách, Kevin jim navrhl, že by se část jeho archivního materiálu dala použít jako krátký desetiminutový dokument „jak se točil”. Společnost se rozhodla, že bude vhodnější vyrobit celovečerní dokumentární film, ale pouze v případě, že ho fanoušci budou chtít, a tak první kopie <emphasis>Stopařova průvodce</emphasis> nesou titulek vyzývající kupující, aby napsali v případě, že by měli zájem o videofilm <emphasis>Jak se točil Stopařův průvodce.</emphasis> Zřejmě jich bylo dost.</p>
<p>Na doporučení Johna Lloyda byl jako režisér vybrán právě Kevin[*], a ten pak v produkci Alana J. W. Bella napsal a režíroval dokument, který nejenže oslavuje <emphasis>Stopařova průvodce, </emphasis>ale sám se do jisté míry stal součástí kánonu.</p>
<p><emphasis>Jak se točil Stopařův průvodce Galaxií</emphasis> začíná scénou, v níž je Arthur Dent vysazen opět na Zemi poté, co si stopl kolemletící kosmické plavidlo (k velké radosti fanoušků sci-fi toto plavidlo v dokumentu představoval Liberátor z populárního seriálu <emphasis>Blake's 7,</emphasis> pronásledovaný povědomou policejní budkou). Vrátí se domů, kde najde obrovskou hromadu reklamních letáků došlých poštou (jako ve <emphasis>Sbohem, a díky za ryby),</emphasis> jakož i výtisk nepostradatelného elektronického společníka. <emphasis>Stopařova průvodce Galaxií.</emphasis> Právě na obrazovce <emphasis>Průvodce</emphasis> Arthur - spolu s diváky - sleduje dokument o natáčení televizního seriálu.</p>
<p>Kromě Kevinova vlastního archivního materiálu a klipů ze <emphasis>Stopařova průvodce</emphasis> a záběrů z pořadů jako <emphasis>Pebble Mill at One (Studio Pebble Mill o jedné)</emphasis> a <emphasis>Tomorrow's World (Svět zítřka)</emphasis> jsou zde i nová interview s Douglasem Adamsem, Sandrou Dickinsonovou, Davidem Dixonem, Martinem Bensonem, Markem Wing-Daveym, Davidem Learnerem, Alanem J. W. Bellem, Rodem Lordem, skladatelem Paddy Kingslandem, návrhářem Andrewem Howe-Daviesem, tvůrcem efektů Jimem Francisem a - k Arthurovu překvapení - Simonem Jonesem.</p>
<p>Sekvence o počítačové grafice je opravdu velmi hezká. Arthur vyloví z ucha kreslenou babylónskou rybku,[**] která mu ukáže poškrábaný „školní” film o tom, jak byla oživena počítačová grafika. Hlas babylónské rybky a narativní styl „filmu” v duchu 40. let obstaral Michael Cule, který si zde také zopakoval svou roli vogonského strážného. Nastrojen do původního kostýmu (vypůjčeného od fanouška, který ho kdysi koupil v aukci pořádané BBC), ale s novou hlavou, rukama a holínkami přidusá do místnosti a popadne Arthura/Simona, načež se promění v Davida Dixona v roli Forda (v poněkud nesprávném saku).</p>
<p>Když Ford odvádí Arthura z domu kolem paranoidního androida Marvina, vysvětluje mu, že to všechno je jen virtuální prostředí, a aktivuje kontrolní panely, jimiž vypne Marvina, ulici a vůbec všechno.</p>
<p>U první várky videokazet s dokumentem <emphasis>Jak se točil Stopařův průvodce se</emphasis> pokazila zvuková stopa, což způsobilo, že na několika místech nebylo slyšet vyprávění Petera Jonese. Kazety byly rychle staženy, takže se jich stačilo prodat jen několik kusů, které jsou a) ze sběratelského hlediska velmi cennou kuriozitou, anebo b) vadné, podle toho, jak se na věc díváte.</p>
<p>V původním sestřihu byl dokument dlouhý 90 minut, ale americký distributor na poslední chvíli žádal, aby byl film sestříhán na 60 minut. V roce 2001 Kevin Davies nicméně dokázal shromáždit dalších 30 minut materiálu, z něhož vznikl jakýsi <emphasis>Jak se točil..., 2. část.</emphasis> Tento nový dokument se v roce 2002 spolu s původním filmem a úplnou verzí <emphasis>Tomorrow's Woríd a Pebble Mill</emphasis> stal součástí vydání televizního seriálu na DVD.</p>
<p>Film <emphasis>Jak se točil Stopařův průvodce Galaxií</emphasis> byl uveden do distribuce v březnu 1993, k patnáctému výročí původního rozhlasového seriálu. O pět let později Rádio 4 odvysílalo hodinový pořad o rozhlasovém seriálu. Tento pořad, pro nějž byl v jednom okamžiku navrhován titul <emphasis>Stopařův průvodce Stopařovým průvodcem Galaxií</emphasis> byl vysílán pod názvem <emphasis>Průvodce dvaceti lety stopování a</emphasis> posléze distribuován na kazetách s názvem <emphasis>Průvodce Douglase Adamse Stopařovým průvodcem Galaxií.</emphasis></p>
<p>Vypravěčem v tomto dokumentárním pořadu byl, stejně jako ve videofilmu <emphasis>Jak se točil,</emphasis> Peter Jones a scénář, který je dílem Debbie Barhamové, parafrázuje mnohé pamětihodné stránky <emphasis>Průvodce,</emphasis> což je postup, který použili i Kevin Davies a Andrew Pixley v neuvěřitelně podrobném článku o televizním seriálu, napsaném pro časopis <emphasis>Time Screen.</emphasis> Douglas Adams, Simon Brett, Geoffrey Perkins, Simon Jones, Geoffrey McGivern, Stephen Moore, Paddy Kingsland a další poskytli interview a vydání na kazetách obsahovalo ještě druhou kazetu s padesátiminutovým interview jenom s Adamsem.</p>
<p>Rozhovorů s Douglasem Adamsem bylo opravdu mnoho, ale jeden z nejpozoruhodnějších se uskutečnil v lednu 1992 pro <emphasis>The South Bank Show (Z jižního břehu),</emphasis> který byl věnován Douglasovi. Podobně jako ve videofilmu <emphasis>Jak se točil... se</emphasis> tu prolíná skutečný svět s fiktivním a Simon Jones a David Dixon si zde zopakovali své role z televizního seriálu. Ve scénáři, napsaném samotným Douglasem, vystupuje i vypravěč v podání Petera Jonese, Marvin (jemuž propůjčil hlas Stephen Moore)[*] a tři postavy z <emphasis>Holistické detektivní kanceláře Dirka Gentlyho:</emphasis> detektiv, jehož jméno kancelář i kniha nese (představovaný humoristou Michaelem Bywaterem, podle něhož byla postava stvořena), Richard MacDuff a Elektromnich. A orel.</p>
<p>Různé fiktivní postavy sedí v pokoji v prvním patře Douglasova domku v Islingtonu a cynicky se domlouvají, co by měly říct Melvynu Braggovi v pokoji pod nimi. V pořadu vystupoval také Douglasův přítel profesor Richard Dawkins a jeho redaktorka Sue Freestoneová.</p>
<p>Patrně nejpozoruhodnější moment celého pořadu se odehrál mimo kameru, když se Douglas octl ve vlastní kuchyni a zoufale se snažil vzpomenout si, pro co sem vlastně šel. Herci, štáb a různí čumilové, kteří se shromažďovali v kuchyni, aby nepřekáželi, si marně lámali hlavu nad Douglasovým prohlášením, že hledá něco, co je „jako hospoda, jenže menší”. Nakonec se ukázalo, že jde o ledničku.[']<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>28</strong><strong>Pohyblivé obrázky, které se nepohybuji</strong></p>
<p>Kromě televizního seriálu a různých divadelních inkarnací <emphasis>Stopařova průvodce Galaxií se</emphasis> vyskytly ještě dva další pokusy o vizuální prezentaci příběhu. Jeden se uskutečnil jen s nepatrnou účastí Douglase Adamse, nedostalo se mu téměř žádné publicity, u fanoušků vyvolal značně smíšené reakce, a byl poměrně úspěšný. Druhý proběhl za Douglasova pečlivého dohledu (měl tu dokonce i malou roličku), měl obrovskou reklamu, sklidil pochvalné recenze fanoušků i kritiků, a navíc to byl obrovský finanční propadák.</p>
<p>Nejprve se narodil komiks. Nápad přetvořit <emphasis>Stopařova průvodce</emphasis> do podoby komiksového seriálu byl dlouho předmětem debat obce fanoušků, vzhledem k významu myšlenek, které příběh obsahuje, k ohromnému měřítku mnoha scén a faktu, že ani BBC ani Hollywood nejevily snahu příběh v nejbližší době se všemi jeho kvalitami docenit.</p>
<p>V roce 1992 bylo najednou z ničeho nic oznámeno, že následujícího roku DC Comics, domovská instituce Supermana, Batmana, Wonder Woman a dalších hrdinů, vydá třísvazkovou adaptaci prvního románu. V odborném tisku se objevila ukázka představující hlavní hrdiny, nakreslená hawajským výtvarníkem Stevem Leialohou, a komentář pravil, že adaptaci napíše John Carnell, do té doby nejvíce známý svým komiksem s názvem <emphasis>The Sleaze Brothers.</emphasis></p>
<p>Komiks opravdu vyšel koncem roku 1993 v luxusním barevném provedení, perfektně svázaný a s nádherně lesklou obálkou. To zajisté dílku dodalo pěkný vzhled, ale také těžkotonážní cenu - po dovozu do Anglie stál jeden sešit čtyři libry padesát, což byl značný šok pro fanoušky <emphasis>Průvodce, </emphasis>zvyklé spíš kupovat si <emphasis>The Beano</emphasis> nebo 2000 <emphasis>AD.</emphasis> A když vysolili třináct padesát za celou sadu, zjistili, že všechno, co za své peníze dostali, je upravená verze románu. S obrázky.</p>
<p>Projekt měl v zásadě dva problémy. První spočíval v tom, že ačkoliv na vše údajně „dohlížel” Douglas Adams, ten neměl ani čas ani chuť aktivně se věci účastnit (je třeba říci, že neměl ani žádný zvláštní zájem o komiks jako médium).</p>
<p>Spisovatel John Carnell, zkušený komiksový textař a obdivovatel Douglasova díla, se těšil na možnost pomoci svému hrdinovi stvořit další verzi <emphasis>Průvodce.</emphasis> Byl tudíž velmi zklamaný, když zjistil, že jeho úkolem je prostě jen upravit knihu.</p>
<p>Druhý problém, který plynul z prvního, spočíval v tom, že se nikdo nepokusil příběh přetvořit tak, aby se hodil pro dané médium. V rádiu, na deskách, v televizi, v tisku i na scéně si <emphasis>Stopařův průvodce</emphasis> příliš nezakládal sám na sobě a proměňoval se - často dokonce v rozporu se svými předchozími verzemi - aby co nejlépe využil možností daného média. Ale bez Douglasovy účasti to v komiksové podobě prostě nebylo možné.</p>
<p>Leialohovy kresby se setkaly se všeobecným opovržením. Ač elegantní, čisté a barevné, fanouškům zhýčkaným ujetou obrazností 2000 <emphasis>AD</emphasis> připadaly stránky komiksového <emphasis>Průvodce</emphasis> příliš... zkrátka příliš elegantní, čisté a barevné. Zafod byl vyšisovaný blond plážový povaleč, Vogoni vypadali jako ohromné humanoidní ropuchy, Ford byl evidentně spíš podivínský než lehce znepokojivý, babylónská rybka rozhodně nevypadala jako něco, co byste si přáli mít poblíž hlavy, natožpak v uchu, Arthur byl očividně příliš mladý a Marvin vypadal jako robotí číšník pozoruhodný nedostatkem jakéhokoliv výrazu. Jediné motivy, které komiks zvládl lépe než televizní seriál, byla Trillian - bruneta ve volných arabsky vyhlížejících šatech, a Zafodova druhá hlava, která alespoň vypadala živě.</p>
<p>Ale po pravdě řečeno, mohlo to dopadnout mnohem a mnohem hůř. Jelikož byl vydán americkou společností, objevil se pokus (nikoliv z Carnellovy strany) amerikanizovat a aktualizovat dialogy. Douglasova minimální účast však znamenala, že všechno musel schválit, a přestože se do textu vloudilo pár amerikanismů, důležité momenty - jako zmínky o Rickmansworthu nebo digitálních hodinkách - byly na Adamsovo přání obnoveny.</p>
<p>Přes všeobecný nezájem byl komiks evidentně úspěšný. Třídílná adaptace <emphasis>Restaurantu na konci vesmíru</emphasis> vyšla následujícího roku, následována o dvanáct měsíců později <emphasis>Životem, vesmírem a vůbec.</emphasis> První tři sešity byly soustředěny do „grafického románu” a vydána byla rovněž sada stovky obrázkových karet k vyměňování.</p>
<p>Zatímco komiks větší část publika ani nezaznamenala, jen málo lidí si mohlo nepovšimnout skutečně rozměrné knihy se stříbrným přebalem, která vyšla v září 1993 pod titulem <emphasis>Ilustrovaný Stopařův průvodce Galaxií.</emphasis></p>
<p>Myšlenka byla poprvé vyslovena v roce 1993 - nové vydání první stopařské knihy, ilustrované pomocí zázraků počítačové technologie. Žádné kresby ani malby, ale fotografie lidí a modelů, zpracované počítačem tak, aby vznikly obrazy, jaké si dosud nikdo neuměl představit. Bude to velkorysé, novátorské, bude to (řečeno slovy nakladatelovými) „nepohyblivý film”.</p>
<p>První, čeho bylo zapotřebí, byl kreativní poradce, a Douglas se obrátil na Kevina Daviese,[*] který odvedl tak skvělou práci na <emphasis>Jak se točil Stopařův průvodce Galaxií.</emphasis> Kevin kolem sebe shromáždil tým šikovných a nadšených návrhářů, výrobců modelů a výtvarníků, a začal uvažovat, které okamžiky příběhu by se daly nejimaginativněji zobrazit.</p>
<p>Ale nejdřív bylo třeba knihu prodat. Tak nákladný projekt vyžadoval investici ze zámoří - stejně jako pohyblivý film -, a tak byla vytvořena zkušební fotografie a předvedena na Frankfurtském knižním veletrhu. Byli na ní Ford a Arthur, jak se krčí před buldozerem a nad hlavami jim letí vogonská stavební flotila. Podobala se obrázku použitém na straně 18 a 19 hotové knihy, ale s Davidem Dixonem jako Fordem a Alastairem Lockem jako Arthurem (Simon Jones nebyl k mání). Nakladatelé ve Frankfurtu nad obrázkem vzdychali nadšením a obdivem, takže smlouvy byly podepsány.</p>
<p><emphasis>Ilustrovaný stopařův průvodce Galaxií je</emphasis> mezi knihami jedinečný tím, že má herecké obsazení. Jako Ford a Arthur byli obsazeni Tom Finnis a Jonathan Lermit, protože bylo rozhodnuto, že by kniha neměla mít žádnou souvislost s televizním seriálem. Janos Kuruz (který byl právě v té době hvězdou inscenace <emphasis>Fantóma Opery</emphasis> ve West Endu) hrál Slartibartfasta, Francis Johnson byl první černý Zafod (myšlenka, kterou již dlouho nadhazoval Douglas), a Tali - jediná modelka mezi herci - Trillian. Michael Cule, veterán z televizního seriálu, videa <emphasis>Jak se točil a</emphasis> divadelní inscenace v Rainbow, hrál pana Prossera. Pistolku a Pifpafa, dvojici galaktických policajtů, hráli Douglas Adams a jeho agent Ed Victor, zatímco Kevin Davies dostal v titulcích neuvedenou roličku řidiče buldozeru.</p>
<p>---------------------------------------------------------------------</p>
<p>Jeho vzhled byl víceméně humanoidní, až na přebytečnou hlavu a třetí ruku. Světlé rozcuchané vlasy mu náhodně trčely všemi směry, modré oči se třpytily čímsi naprosto nepojmenovatelným. Brady měl téměř vždy neoholené.</p>
<p>(Popis Zafoda Bíblbroxe ze <emphasis>Stopařova průvodce Galaxii)</emphasis></p>
<p>Subjektivní dojmy se mohou lišit v závislosti na odchylkách v kalibraci lokální reality a percepčních systémech pozorovatele. Tak například jakákoliv entita trpící HSSE neboli Nemocí šílených lidí, bude pravděpodobně vnímat prezidentovy vlasy jako krátké a tmavé, a měla by se tudíž neprodleně poradit s peripsychoserniolothanatikem.</p>
<p><strong>(Poznámka pod čarou v<emphasis> Ilustrovaném stopařově průvodci Galaxií)</emphasis></strong></p>
<p>---------------------------------------------------------------------</p>
<p>Hlavní modely navrhli Martin Bower (který se proslavil ve <emphasis>Vesmír: 1999) a</emphasis> Jonathan Saville a fotografie samotné pořídil legendární Michael Joseph a poté s nimi na počítači šeredil Colin Hards. Vše se odehrálo ve dvou exteriérech - na nábřeží v Southendu a v nočním klubu Stringfellows.</p>
<p>V knize se můžete těšit ze spousty věcí, počínaje obrázky a grafickou úpravou textu konče, nemluvě o spoustě detailů, které snadno můžete přehlédnout a které objevíte až při opakovaných návštěvách. Zažrané televizní fanoušky sci-fi potěší, že tu objeví rádu rekvizit vypůjčených z jiných pořadů.</p>
<p>Stinnou stránkou knihy byl ovšem fakt, že stála 25 liber.[*] Ve skutečnosti mohla stát ještě víc, kdyby se pověsti, že bude obsahovat i mluvící elektronický čip, ukázaly jako opodstatněné. Cena činila zhruba dvakrát tolik, co stojí průměrná kniha v pevné vazbě, a další nevýhodou bylo, že každý, kdo si knížku koupil, už měl doma alespoň jeden normální výtisk. A k dovršení všeho byla kniha skutečně <emphasis>obrovská -</emphasis> příliš velká, aby se dala pohodlně číst, a dokonce i na to, aby se vešla do průměrně vysoké poličky v knihovně.</p>
<p>Smutné je, že se kniha - přes všeobecnou chválu - ukázala jako ležák, čímž zhasly veškeré naděje na paperbackové vydání, případně i na <emphasis>Ilustrovaný Restaurant na konci vesmíru.</emphasis> Navíc překvapivost obrázkové stránky brzy vyprchala, protože počítačové zpracování se stalo docela běžnou věcí. To, na čem Colin Hards v roce 1994 tvrdě dřel, může dnes za jedno odpoledne udělat doma většina lidí, kteří si přečtou tuto knihu. Na druhé straně byly kosmické lodi, rekvizity, kostýmy, masky mimozemšťanů a jednotlivé scény opravdu výtvarně velmi krásné, určitě mnohem imaginativnější a pozoruhodnější než v komiksovém vydání. Zejména Marvin - vyrobený jako model v poloviční životní velikosti - je určitě nejlepší návrh paranoidního androida jaký byl kdy vytvořen.</p>
<p>Pozornosti unikla skutečnost, že návrh na fotografii, na které by byli také delfíni, byl zamítnut, protože se zjistilo, že v Británii nejsou chováni v zajetí žádní delfíni. Což je dobrá věc.<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>29</strong><strong>Dot.com, který prosti nemohl skončit špatně</strong></p>
<p>Myslím, že vydávání knih online je nejúžasnější oblast, v jaké se dnes dá pracovat. Je to jako být ve filmovém průmyslu kolem roku 1905, kdy celé odvětví bylo vlastně vynalézáno před vašima očima a všechno, co vás napadlo, bylo úplně nové.</p>
<p>(Douglas Adams, MSN webchat, červenec 1995)</p>
<p>Douglasova láska k počítačům - jeho vášeň pro informační technologie všeho druhu - je dobře doložena. Zdálo se tedy zcela přirozené, že v jistou chvíli založí svou vlastní multimediální společnost.</p>
<p>Až na to, že The Digital Village (Digitální obec) neboli TDV nebyla Douglasova společnost, a jak výslovně zdůraznil, byla to vlastně „více-mediální” společnost (ale nikdy nevysvětlil, jaký je v tom rozdíl).</p>
<p>Douglas zastával funkci „hlavního fantasty” TDV, což znamenalo, že jí propůjčil svou tvář, své mediálně zajímavé jméno, a měl na starosti vymýšlení skvělých nápadů. Jeho partneři sice možná nebyli tak populární osobnosti jako Douglas, ale zato měli spoustu obchodních zkušeností a dobré věděli, že jestli někdo dokáže úspěšně vést firmu ve světě dot.comů, je to určitě Douglas Adams. Výkonným ředitelem byl Robbie Stamp, s nímž se Douglas seznámil, když hledal producenta pro plánovaný televizní seriál. Idea TDV vznikla v roce 1994, a oficiálně společnost zahájila činnost v roce 1996 s ohromnou barnumskou reklamou. Vydržela skoro pět let.</p>
<p>Prvním produktem TDV byl <emphasis>Starship Titanic (Kosmická loď Titanic),</emphasis> komplet knihy a hry, jejichž název a základní myšlenka byly odvozeny z nevyužitého nápadu letmo zmíněného v <emphasis>Životě, vesmíru a vůbec -</emphasis> šlo o pohádkově nádhernou loď, která okamžitě po startu utrpěla bezdůvodné totální selhání existence. Douglas, okouzlený vizuálními rozkošemi hry <emphasis>Myst,</emphasis> měl v úmyslu kombinovat divy grafiky konce 90. let s mentální stimulací her Infocomu z raných 80. let.</p>
<p>Výsledkem byl mohutný hvězdný křižník - mnohaposchoďový a s kanálem hemžícím se robotími gondoliéry, který sloužil jako spojení mezi přídí a zádí. Oskary ověnčený tým ve složení Isabel Molina a Oscar Chichoni navrhl výtvarnou stránku hry a Douglas byl jedním z několika spisovatelů, kteří stvořili příběh a téměř šest hodin nahrávek mluveného slova. Když hráč „konverzoval” s jednotlivými postavami, program s názvem TrueTaIk dokázal vybrat nejvhodnější promluvu a zkombinovat obě repliky tak, že to působilo dojmem skutečné konverzace.</p>
<p>„Problém s převodem textu na mluvené slovo není v tom, že by to nefungovalo. Ono to funguje, jenže to po chvíli začne být strašlivě únavné na poslech prostě proto, že to nemá přirozený rytmus řeči, takže všechny postavy pak zní jako Stephen Hawking nebo jako napůl omráčený Skandinávec.”</p>
<p>(Douglas Adams, červen 1997)</p>
<p>Hru měla doplňovat kniha. Neměl to však být jen román založený na hře, ale rovnocenná kombinace román-hra, takže obojí se navzájem podporovalo.[*]</p>
<p>„Když jsem začal uvažovat o románu, nejprve jsem usoudil: .Najdeme si někoho jiného, kdo to napíše,'“ vysvětluje Douglas. „Ale potom, když byla práce asi z poloviny hotová, zpanikařil jsem a řekl jsem si: ,Ne ne - tohle je přece to, co umím, to je moje práce, já bych přece měl tu knížku napsat.' Jenže kniha musela vyjít ve stejnou chvíli jako hra, takže otázka pak zněla: ,To mám nechat práce na hře, přenechat to jiným a pustit se do psaní románu?' To by přece znamenalo změnit pravidla v průběhu hry a nejspíš by to neprospělo ani knize ani hře. A tak jsem se tehdy potýkal s problémem, že den má nevyhovující počet hodin a týden má nedostatečný počet dní, a taky s neblahou potřebou normálních dávek spánku.”</p>
<p>Po delším nerozhodném přešlapování nastala situace, kdy uvedení hry bylo sice zpožděno, ale náhle bylo nutné velmi rychle dokončit knihu.</p>
<p>Volba padla na Terryho Jonese, který už se podniku stejně účastnil - obstarával hlas papouška. Přestože byl autorem scénářů, knížek pro děti a dokonce i seriózních vědeckých pojednání jako například slavné analýzy postavy rytíře z Chaucerových Canterburských povídek, ještě nikdy nezkoušel napsat skutečný román. Ujal se práce na příběhu o blerontinském hvězdném křižníku, úplně opuštěném až na různé výstřední roboty, mluvící bombu a maniakálního papouška. V knize do lodi nastoupí - z důvodů ne zcela jasných - tři lidé a musí se dostat na vyšší úroveň, aby našli a mohli zneškodnit bombu.[*] Kniha vyšla pod názvem - <emphasis>Kosmická loď Titanic Douglase Adamse - román od Terryho Jonese</emphasis>[**]<emphasis> a</emphasis> potýkala se s fatálními problémy. Formátování Douglasova úvodu bylo úplně zpřeházené, čehož si utýraní redaktoři v Pan Books nevšimli nebo se domnívali, že je to záměrné. Přes rozsáhlé propagační turné v USA bylo anglické vydání zpožděno a mělo nepatrnou publicitu. Zpoždění bylo vlastně <emphasis>důsledkem</emphasis> amerického propagačního turné, protože redaktoři z Pan Books museli lovit Terryho a Douglase, aby jim mohli vydrápnout hotové korektury.</p>
<p>Kniha ani hra neměly nijak zvlášť pochvalné recenze - i když hra získala alespoň jedno ocenění - ale protože ani jedno nebylo vlastně tak docela Douglasovo dílo, přejdeme raději k druhému výtvoru TDV, totiž h2g2.com.</p>
<p>Internet jsem opravdu nepředvídal. Ale počítačový průmysl taky ne. Ne že by to něco zvláštního vypovídalo - počítačový průmysl totiž ani nepředvídal, že jednou skončí století.</p>
<p>(Douglas Adams, Úvod k h2g2.com)</p>
<p>Douglas už celá léta mluvil o tom, že by chtěl uvést na trh nějaký vyhledávač s názvem „Stopařův průvodce Internetem”, a v dubnu 1999 - v přímém vysílání zvláštního vydání pořadu <emphasis>Tomorrow's Woríd (Svět zítřka) -</emphasis> oznámil, že dosáhl svého cíle, i když tou dobou už byl název rozumně zkrácen na h2g2. V souvislosti s tím změnila společnost TDV své jméno na h2g2 Lid. (neboli h2g2 s.r.o.).</p>
<p>Nešlo však jen o internetový vyhledávač. Byl to pokus vytvořit jakousi globální zásobárnu znalostí - seriózních i neuctivých, základních či esoterických - které by mohl číst kdekdo, a co víc - které by mohl psát kdekdo. Byl to jakýsi mikrokosmos v rámci internetu, na internetu - situace zvláštně připomínající Zarniwúpovo stvoření umělého vesmíru ve vlastní kanceláři v druhém dílu rozhlasového seriálu <emphasis>Stopařův průvodce.</emphasis></p>
<p>Každý (nebo aspoň každý, kdo má přístup na internet) se mohl <emphasis>Průvodci</emphasis> upsat jako terénní průzkumník a zasílat hesla na jakékoliv téma. Celá armáda dobrovolných redaktorů dohlédla, aby v materiálech nebyly pravopisné chyby a aby texty nebyly pomlouvačné, obscénní, urážlivé, aby neobsahovaly reklamu nebo hodně slabé vtipy. Celou operaci řídil malý tým stálých zaměstnanců - a poprvé v historii tak několik vybraných jedinců mohlo uvést v kolonce povolání „dopisovatel <emphasis>Stopařova průvodce Galaxií”.</emphasis></p>
<p>Start h2g2.com vyvolal velký zájem a během prvních čtyřiadvaceti hodin po odvysílání pořadu <emphasis>Tomorrow's Woríd</emphasis> se zaregistrovalo přes tři tisíce terénních průzkumníků. Douglas neúnavně pracoval na propagaci svých stránek a jejich „globální internetové komunity”, byla dokonce podepsána smlouva o jejich zpřístupnění pro mobilní telefony používající WAP. V prosinci 1999, když z 20. století zbývaly už jen dva týdny (Douglas se rád posmíval mileniálním pedantům[*]), byla neustále aktualizovaná databanka informací a názorů zasílaných tisíci spolupracovníků v terénu přístupná na kterémkoliv místě na světě prostřednictvím maličkého přístroje, který se vejde do dlaně. No dobře, nikdo sice neprodával mobilní telefony s nápisem „Nepropadejte panice” vyvedeným velkými vlídnými písmeny na přední straně, ale jinak to jistě byla pozoruhodná událost - zejména pro spisovatele, který neustále zdůrazňoval, že jeho sci-fi příběhy v žádném případě nebyly míněny jako předpověď budoucnosti.</p>
<p>Jediná vada na kráse, kterou celá věc měla, spočívala v tom, že stejně jako u většiny dot.com společností nebylo úplně jasné, kde h2g2 Ltd. bere <emphasis>peníze.</emphasis> Jediné inzeráty, které se na stránkách h2g2.com vyskytovaly, byly na <emphasis>Starship Titanic, což</emphasis> nebyl zrovna „kasaštyk”, tak odkud se braly nějaké příjmy? V prosinci 2000 se objevila první známka, že něco není v pořádku, když webový obchod h2g2 oznámil:</p>
<p>„h2g2 přežil předvánoční nával, teď ale bude na čas uzavřen, abychom mohli restrukturovat elektronickou stránku našeho obchodu. Omlouváme se za způsobené těžkosti.”</p>
<p>h2g2.com byl definitivně zavřen 29. ledna 2001 jako jedna z obětí dot.com konjunktury.</p>
<p>Anebo snad ne? 21. února bylo oznámeno, že h2g2 se bude znovu otevírat - jako součást stránek BBC. A opravdu, 12. března se celá záležitost opět objevila on-line na adrese, kde vesele přebývá dodnes, a dokonce se postupně zvětšuje. Mnozí pozorovatelé upozornili na ironický fakt, že <emphasis>Stopařův průvodce Galaxií</emphasis> se po třiadvaceti letech vrací tam, odkud vyšel, neboli do BBC, kde onoho středečního večera v půl jedenácté začal.</p>
<p>Odstartování představuje zásadní krok ke komunikaci s posluchači, která nebude pouze jednostranným vysíláním pro ně. Při budování komunit na webu, které je důležitou součástí naší služby veřejnosti, chceme zajistit, že nabídneme něco zajímavého členům britské on-line komunity s nejrůznějšími zájmy a vkusem.</p>
<p>(Ashely Highfield, ředitel New Media, BBC)</p>
<p>V BBC <emphasis>Stopařův průvodce</emphasis> začal a já mám ohromnou radost - abych použil slov jedné fungl nové populární kapely, o které jsme v poslední době hodně slyšeli - že se dostanu zpátky tam, kam jsem kdysi patřil (to get back to where l once belonged - verš z jednoho textu Beatles, jak jistě každý čtenář poznal, pozn. překl.).</p>
<p>(Douglas Adams, v téže tiskové zprávě)<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>30</strong><strong>Jakýsi život po životě</strong></p>
<p>„Ježíš řekl:, Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni.' Ford Prefect řekl: ,Co teď potřebuju, je něco pořádného k pití a pár kámošů.’”</p>
<p>(Požehnání pronesené reverendem Anthonym Hurstem</p>
<p>při smutečním obřadu za Douglase Adamse.)</p>
<p>Douglas Adams umřel.</p>
<p>Bylo to náhlá, tak překvapivá facka typu „Odkud to přilítlo?” V jedné chvíli byl v Kalifornii, pracoval na scénáři k filmu <emphasis>Stopařův průvodce,</emphasis> a v příští minutě byl pryč.</p>
<p>Konkrétní okolnosti byly takové, že 11. května 2001 Douglas při cvičení ve svém fitklubu[*] v Santa Barbaře utrpěl těžký infarkt. Ale o to vlastně nejde. Jde o to, že jeden z nejpopulárnějších a nejslavnějších a nejvýznamnějších britských humoristů dvacátého století, který psal knížky dost nepravidelně, už žádnou další nenapíše. Nekrology a pocty z celého světa ukázaly, jak ho měli lidé rádi a jaký šok pro ně znamenal jeho náhlý odchod. Na webové stránky douglasadams.com přišly tisíce e-mailových kondolencí.</p>
<p>Pohřeb se konal v Kalifornii za doprovodu hudby od Bacha a Beatles, texty četli Simon Jones, Terry Jones, Michael Nesmith a další. Zádušní mše se konala v Londýně o několik měsíců později a zúčastnilo se jí mnoho známých osobností ze světa nakladatelství, rádia a televize, komedie, vědy a rockové hudby. Mezi řečníky byli profesor Richard Dawkins, Simon Jones a Ed Victor. Sbor zpíval Bacha, a když David Gilmour hrál sám na španělku „Wish You Were Here” (Přál bych si, abys tu byl), všichni měli v očích slzy. Ale ani smrt nemohla zabránit Douglasovi v jeho průkopnické práci v oblasti komunikační technologie - byla to první bohoslužba vysílaná prostřednictvím BBC živě po síti.</p>
<p>Text je nedokončený nejen v tom smyslu, že náhle a srdceryvně - pro ty z nás, kdo jsme toho člověka i jeho dílo milovali - končí v půli slova, ale i v mnohem důležitějším smyslu, totiž že text napsaný do této chvíle je rovněž nehotový.</p>
<p>(Douglas Adams, v úvodu k románu <emphasis>Sunset at Blandings /Západ slunce v Blandings/</emphasis> od P. G. Wodehouse /nakl. Penguin, 2000/)</p>
<p>Když se Douglas před mnoha lety poprvé zmínil o <emphasis>Lososu pochybností (Salmon of Doubt),</emphasis> popsal ho jako třetí dobrodružství Dirka Gentlyho. V pozdějších interview prohlásil, že kniha není uspokojivá jako román o Dírku Gentlym a že Holistická detektivní kancelář byla z příběhu odstraněna, takže kniha nesouvisí s žádnou z jeho předchozích prací. Ještě o něco později pravil, že si uvědomil, že nápady na tuto knížku vlastně lépe zapadají do stopařského vesmíru a že se příběh teď stal pokračováním <emphasis>Převážně neškodné (Mostly Hanniess).</emphasis> Při zádušní mši bylo oznámeno, že jeho poslední, nedokončená kniha bude posmrtně vydána.</p>
<p>Když byly poté prozkoumány různé Douglasovy harddisky, bylo objeveno několik verzí Lososa. Verze, která nakonec vyšla - verze s Dirkem Gentlym - byla sestavena ze tří různých souborů Peterem Guzzardim, Douglasovým newyorským redaktorem. Kapitoly 2 až 8,10 a 11 pocházejí z jednoho souboru, kapitola 1 z předchozího náčrtu a kapitola 9 je posledním známým Douglasovým textem.</p>
<p>Takže o čem vlastně Losos <emphasis>pochybností</emphasis> je? Stručně řečeno, na Dirka Gentlyho se obrátí jakási klientka, která chce, aby jí našel zadní polovinu její kočky (přičemž přední polovině se daří velmi dobře a nemá ani tušení o svém potupném stavu, ani o základních biologických a fyzikálních zákonech). Současně Dirk zjistí, že mu někdo na jeho účet v bance každý týden posílá 5000 dolarů. Protože má pocit, že by měl udělat něco, aby si peníze zasloužil, náhodně někoho sleduje, v důsledku čehož se octne v Kalifornii, kde se setká s nosorožcem jménem Desmond. První kapitola, která vůbec nesouvisí s ničím, co tu bylo řečeno, je záhadný, nikdy nevysvětlený text o komsi jménem Dave, kdo se oddává létání na regálu v Kalifornii (neboli Davelandu, jak se dotyčný stát teď jmenuje) milión dvě stě tisíc let po vyhynutí lidstva.</p>
<p>Tisk knihu mylně označil jako nedokončený román, ale pravda je taková, že <emphasis>Losos pochybností</emphasis> je pouhý fragment, pár kapitol pracovních poznámek. Jsou tu některé hezké prvky, jako například taxikář, kterému nikdy nikdo neřekl:</p>
<p>„Sledujte támhleten taxík!”, a proto dospěl k závěru, že právě jeho vůz všechny ostatní taxíky sledují. Jsou tu ale i špatné pasáže, zejména s ničím nesouvisející popis únosu auta v Los Angeles, kdy Douglas zcela bez souvislostí a zbytečně přeskakuje do vyprávění v první osobě - tahle část by se téměř jistě do konečné podoby knihy nedostala. Patrně nejzajímavější částí příběhu je kapitola 9, v níž je z nosorožčího hlediska popsáno Desmondovo řádění na večírku. Douglas často připomínal, že nosorožcův pohled na svět je především olfaktorický spíše než vizuální nebo audiální, a tato pasáž je smělý pokus popsat nějakou událost prostřednictvím čichových vjemů.</p>
<p>Fragment Losos <emphasis>pochybností</emphasis> je možná pro sběratele zajímavý jen okrajově, je nicméně jen jednou z mnoha položek v knize <emphasis>Losos pochybností,</emphasis> která obsahuje také dvě povídky („Young Zaphod Plays It Safe” /Zelenáč Zafod sází na jistotu/ a „The Private Life of Genghis Khan” /čingischánův soukromý život /), třiatřicet textů z oblasti literatury faktu a dva a půl rozhovoru. Mezi texty, které jsou povahy nebeletristické, je popis dobročinné akce - výstupu na Kilimandžáro v převleku za nosorožce - pro časopis <emphasis>Esquire;</emphasis> spekulace na téma milénium z nedělní přílohy <emphasis>Independent on Sunday;</emphasis> doprovodný text k CD J. S. Bacha; a konečně článeček pro h2g2.com <emphasis>Jak si uvařit šálek čaje.</emphasis> Plus pár útržků, jejichž původ opravdu nikdo, kdo měl s knihou co společného, nedokázal identifikovat, ale přesto jsou docela zábavné.</p>
<p>Nejlepší text v knize je patrně „Riding the Rays” (Jízda na rejnocích), což je obsáhlý popis cesty do Austrálie v roce 1992, jejímž cílem bylo vyzkoumat, jestli plout v Sub Bugu, jednomístném podvodním vozítku, je stejně dobré jako nechat se táhnout vodou rejnokem. Je to výsostně faktografický text, na stejné úrovni jako <emphasis>Ještě je můžeme vidět... (Last Chance to See), a</emphasis> propojuje se v něm Douglasova náklonnost k cestování, všelijakým udělátkům a vynálezům, potápění s akvalungem a k přírodě s mimořádnou schopností přesného pozorování.</p>
<p>Douglasův odchod také spustil lavinu nejrůznějších pořadů a knih souvisejících se <emphasis>Stopařovým průvodcem,</emphasis> počínaje porady k uctění jeho památky - na BBC 2 (<emphasis>Omnibus: Douglas Adams - The Man, Who BIew Up tne Earth /Muž, který vyhodil do povětří Zeměkouli/) a</emphasis> na Radiu 4 (So <emphasis>Long and Thanks for All the Fish: A Tribute to Douglas Adams /Sbohem, a díky za ryby: Pocta Douglasu Adamsovi/,</emphasis> uvedené Geoffreym Perkinsem). Televizní seriál byl uveden na trh jako luxusní DVD dvoualbum zahrnující i <emphasis>Jak se točil Stopařův průvodce Galaxií a</emphasis> spoustu dalších klipů a drobných útržků. Na květen 2002 byla ohlášena grafická počítačová hra <emphasis>Stopařův průvodce Galaxií,</emphasis> vytvořená týmem, který pracoval na <emphasis>Kosmické lodi Titanic</emphasis> (Douglas se účastnil přípravných stadií práce), ale přestože se obrázky z této adventury ve stylu „nandejte jim to ručníkem” objevily na internetu, v únoru 2002 byl projekt zastaven, a jeho konečný osud stále není znám.</p>
<p>Na počátek roku 2002 byl ohlášen životopis Douglase Adamse z pera M. J. Simpsona, známého odborníka na <emphasis>Stopařova průvodce,</emphasis> měl by vyjít v březnu 2003 k 25. výročí prvního vysílání prvního rozhlasového seriálu. Byl také vyroben kvalifikovaný dlouhometrážní dokumentární film s pracovním názvem <emphasis>Douglas Adams: Heart of Gold (Douglas Adams: Srdce</emphasis><strong><emphasis> </emphasis></strong><emphasis>ze zlata),</emphasis> který přináší rozhovory s mnoha Douglasovými přáteli, příbuznými a kolegy a sestřihy z mnoha projevů, které pronesl na obchodních konferencích (byl jedním z nejpopulárnějších řečníků v mezinárodních obchodních kruzích a často hovořil na téma ekologie a informační technologie).</p>
<p>A také vyšlo třetí vydání oficiální příručky ke <emphasis>Stopařovu průvodci s</emphasis> názvem <emphasis>Nepropadejte panice.</emphasis> Jak sami vidíte.</p>
<p>Vzhledem k tomu, že se v současné době opět pracuje na filmové verzi <emphasis>Stopařova průvodce -</emphasis> v únoru 2002 byla u význačného hollywoodského scénáristy objednána nová verze scénáře - a že se stále prodávají knihy, videokazety a cédéčka, je jasné, že zájem o dílo Douglase Adamse zůstává stejně intenzivní. Smutné je, že Douglas Noel Adams už tu není, aby si ten zájem mohl vychutnat. Svět je po jeho odchodu o něco chudší.</p>
<p>Světla v jeho očích pohasla absolutně a vůbec naposledy. (Ze <emphasis>Sbohem, a díky za ryby)</emphasis></p>
<p>(Zasláno na webovou stránku TDV 11. května 2001)<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>Dodatek 1</strong><strong><image xlink:href="#_3.jpg" />Stopařův průvodce - původní synopse</strong></p><empty-line /><p><strong>Stopařův průvodce galaxií</strong></p>
<p><strong>Douglas Adams</strong></p>
<p><strong>Pořad je sci-fi komedie a dobrodružství v čase a prostoru, které splétá dohromady fantasy, vtipy, satiru, paralelní vesmíry a deformace času, které za sebou zanechávají dva muži, kteří dělají průzkum pro nové revidované vydáni Stopařova průvodce Galaxii, elektronické knihy, která má neinformovaným cestovatelům pomoci shlédnout divy Galaxie za méně než třicet altairských dolarů denně.</strong></p>
<p><strong>Jeden z mužů je mimozemšťan, který strávil na Zemi několik let inkognito. Když sem přijel, podle zběžného předběžného průzkumu mu připadalo, že jméno Ford Prefect je pěkné a nenápadné. Druhý z nich je Pozemšťan jménem <strikethrough>Aleric</strikethrough> Artur Dent, který se s Fordem léta kamarádil, aniž by si všiml, že to není úplně obyčejný člověk.</strong></p>
<p><strong>První epizoda ličí, jak Ford odhalí svou skutečnou totožnost nevěřícnému <strikethrough>Alericevi</strikethrough> Arturovi a jak oba uniknou z planety odsouzené k zániku, čímž začne jejich putováni. </strong></p>
<p>Příběh začíná tím, že <strikethrough>Aleric</strikethrough> Artur lezl na zemi před buldozerem, který se chystá demolovat jeho dům, na jehož miste má vzniknout nová dálnice. Je to jeho poslední zoufalý pokus po dlouhém boji s plány na místní rozvoj, který vedl na všech úrovních. Právě se hádá s referentem z obecního úřadu, který ho tónem hodného strýčka nabádá, že řidič buldozeru je dosti roztržitý občan, kterému je celkem jedno, přes co přejede. Uprostřed tohoto dohadováni přiběhne rozrušený Ford a ptá se <strikethrough>Alerica</strikethrough> Artura, jestli má něco na práci a jestli by si mohli někam poblíž odskočit a pohovořit si. <strikethrough>Aleric</strikethrough> Artur se naštvaně odmítá pohnout. Ford ale trvá na svém, a tak <strikethrough>Aleric</strikethrough> Artur nakonec zavolá pracovníka obecního úřadu a ptá se, jestli by mohli na půl hodiny vyhlásit přiměří. Úředník roztomile souhlasí a ujišťuje ho, že jestli si chce na půl hodinky odskočit, zařídí, že se mezitím nikdo nepokusí zbořit mu dům, čestné slovo. Ford a <strikethrough>Aleric</strikethrough> Artur se uchyluji do nedaleké hospody, kde se Ford zeptá <strikethrough>Alerica</strikethrough> Artura, jak by reagoval, kdyby mu řekl, že nepochází z Guildfordu, nýbrž z jedné malé planety v okolí Betelgeuze.</p>
<p><image xlink:href="#_4.jpg" />Jakmile oba kamarádi zmizí, úředník nařídí, aby se pokračovalo v demolici. Jedna místní význačná dáma pronese působivou řeč o tom, jak báječný bude život, jakmile bude postaven dálniční obchvat, a rozbije láhev šampaňského o buldozer, který se rozjíždí, aby vykonal dílo zkázy.</p>
<p>Zvuk bořicí se budovy doletí k <strikethrough>Alericevi</strikethrough> Arturovi, který se právě zabývá tím, že nevěří Fordovi ani slovo z toho, co mu vykládá. Vyrazí zpět ke svému bývalému domu a vykřikuje cosi o tom, v jakém ohavném světě to žijeme.</p>
<p>V tom okamžiku oblohu rozčísne jekot motorů a k Zemi se řítí flotila létajících talířů. Všichni v panice prchají, éterem se ozve nezemský hlas a oznámí, že v důsledku stavebních prací v tomto sektoru Galaxie zde bude vybudován nový hyperprostorový dálniční obchvat a Země bohužel bude muset být zbořena. V odpověď na zděšené protesty hlas otráveně dodá, že plány byly vyvěšeny na místním odděleni pro plánováni rozvoje na Alfě Centauri posledních deset let, takže je pozdě dělat kvůli tomu nějaký rozruch. Pak rozkáže, aby se začalo s demolici. Temné duněni se změní v ohlušující explozi, po niž následuje ticho.</p>
<p><strong><strikethrough>Aleric</strikethrough> Artur se probudí a neví, kde je. Ford mu vykládá, že se jim podařilo stopnout jednu z lodi Vogonské stavařské flotily. Kvůli Zemi se nemá trápit, dodává, .je tu přece nesčetné množství paralelních vesmírů, v nichž Země stále existuje a prosperuje.</strong></p>
<p>Pak mu vysvětli, jak se dostali na palubu lodi, a vytáhne výtisk elektronické knihy zvané Stopařův průvodce Galaxii. Pod heslem „Vogonští stavaři” jsou tu uvedeny podrobné pokyny, jak nejlépe stopnout některou z jejich lodí - musíte kalkulovat s psychologii Vogonů, kterou kniha popisuje. Ford vysvětluje, že jeho práce je shromažďovat informace pro nové vydáni knihy, která je už maličko zastarala. Chtěl by ho <strikethrough>Aleric</strikethrough> Artur doprovázet na jeho pracovních cestách? <strikethrough>Aleric</strikethrough> Artur nechce nic jiného než vrátit se na Zemi nebo její nejbližší ekvivalent. Nicméně ho fascinuje listovat podivnou knihou. Náhle se zděsí, když objeví heslo Země. Přestože má kniha milión stránek, obyvatelé Země si vysloužili jednoslovné heslo - „neškodná”. Ford v trapných rozpacích vysvětluje, že jeho posláním na Zemi bylo právě shromáždit více materiálu. Pohádal se kvůli tomu s redaktorem, ale nakonec směl heslo trochu rozšířit na „převážně neškodná”. V knize totiž není dostatek prostoru.</p>
<p><image xlink:href="#_4.jpg" /><strikethrough>Aleric</strikethrough> Artur je zasažen do hloubi duše. Souhlasí, že pojede s Fordem.</p>
<p>KONEC PRVNÍHO DÍLU.</p><empty-line /><p>STOPAŘŮV PRŮVODCE GALAXIÍ</p>
<p><image xlink:href="#_4.jpg" />Podněty k budoucímu rozvíjení</p>
<p>Každá epizoda by měla být víceméně samostatná, ale přitom by zcela přirozeně měla směřovat <emphasis>k</emphasis> další, nejspíše by měla mít otevřený konec („cliff hanger”).</p>
<p>Narativní strukturu by bylo možno vytvořit předčítáním krátkých úryvků ze samotného Průvodce, takže většina informaci z něj bude moci být nenásilně prezentována formou anekdot.</p>
<p>Aby Ford a Aleric měli z čeho financovat své cesty, musí často brát příležitostné práce; kromě podivných neznámých světů mohou také navštěvovat paralelní alternativy Země, které jsou víceméně stejné, ale ne zcela...; zjišťuji, že mnohé excentrické mimozemské rasy jakoby ztělesňovaly některé lidské pošetilosti jako třeba chamtivost, domýšlivost atd., trochu v duchu Gulliverových cest.</p>
<p>V jedné epizodě je najme pohádkově bohatý, ale dosti nervózní muž jako „vnitřní tělesnou stráž”. Nechá je zmenšit na mikroskopickou velikost, aby mohli eskortovat jídlo na cestě jeho trávicí soustavou.</p>
<p><strong>Na jiné cestě se setkají s rasou zubařů, kteří byli vypovězeni ze své rodné planety za to, že prohlásili, že všechno, co jíte nebo vdechujete, včetně zubní pasty, škodí chrupu. Takže jim bylo řečeno, aby se nevraceli, dokud nevynaleznou životní styl, který je současně zdravý i příjemný.</strong></p>
<p><strong>V jiné epizodě se octnou na „alternativní” Zemi, která zaživa svou první návštěvu mimozemských bytosti. Ty sem přijely složit poklonu nejinteligentnějším formám života v celé Galaxii. Lidi se domýšlivě naparuji, dokud nevyjde najevo, že mimozemšťané měli na mysli delfíny.</strong></p>
<p><strong>Struktura „Průvodce” by měla umožňovat téměř neomezené rozvíjeni volně se odvíjejících myšlenek při současném zachování poměrně jednoduchého a koherentního tvaru a smyslu.</strong><strong></strong></p><empty-line /><p><strong>Dodatek 2</strong><strong>VARIANTY TEXTU STOPAŘOVA PRŮVODCE:</strong><strong>CO SE KDE STANE A PROČ</strong></p>
<p><strong><emphasis>První rozhlasový seriál</emphasis></strong></p>
<p><strong>1)</strong> Arthur Dent se probudí a zjistí, že jeho dům má být zbořen. Ford Prefect ho vezme do hospody. Těsně před zničením Země si stopnou jednu z kosmických lodí Vogonské stavařské flotily. Vogonský kapitán je vyhodí z lodi, a předtím jim ještě přečte něco poezie.</p>
<p><strong>2)</strong> Zachrání je loď Srdce ze zlata, řízená Zafodem Bíblbroxem a Trillian a obývaná paranoidním androidem Marvinem, palubním počítačem Eddiem a několikerými dveřmi.</p>
<p><strong>3)</strong> Když dorazí na oběžnou dráhu kolem legendární planety Magrathey, automatický obranný systém po nich vypálí dvě rakety, což má za následek pohmoždění něčího předloktí a stvoření, jakož i předčasné úmrtí květináče petúnií a jednoho vorvaně. Při průzkumu Magrathey objeví Slartibartfasta, planetárního návrháře, který velice rád dělá fjordy a právě se chystá navrhnout Zemi II.</p>
<p><strong>4)</strong> Arthur zjišťuje, že planetu Zemi ve skutečnosti řídí bílé myši jakožto experiment v oboru behaviorální psychologie, který naplánoval počítač Hlubina myšlení, aby nalezl Otázku k Základní odpovědi na Život, Vesmír a vůbec (odpověď zní 42). Pohovor s myšmi, které chtějí, aby jim Trillian a Arthur našli Otázku, přeruší Pistolka a Pifpaf, dva osvícení a liberální policajti. Ti pak rozstřílejí počítačový panel, za nímž se skrývají naši hrdinové.</p>
<p><strong>5)</strong> Neohrožená čtveřice se octne v Restaurantu na konci vesmíru... ve skutečnosti na Magrathei daleké budoucnosti. Marvin tady parkuje auta. Nechají tu Arthurův Pears Gallumbit a ukradnou malou černou loď, která, jak se ukáže, patří Admirálovi Flotily, a vyklopí je přímo uprostřed velké intergalaktické války.</p>
<p><strong>6)</strong> Ukáže se, že Arthurův jediný bratr byl užužlán k smrti antilopou okapi. Křeslo v lodi, v níž se nacházejí, ve skutečnosti je jedním z Haggunenonů z Vicissitu Tři, což je rasa měnící podobu, která projde evolucí několikrát během oběda. Arthur a Ford uniknou v hyperprostorovém modulu, zatímco ostatní jsou sežráni žravou blátotlačkou z Traalu (rovněž známou jako „haggunenonský admirál”). Arthur a Ford, kteří se materializují v nákladním prostoru Golgafrinčamské “Archy B, ztroskotají na Zemi dva milióny let předtím, než ji Vogoni demolují. Experiment s hrou Scrabble ukáže, že Otázka je, nebo by mohla být „Co dostanete, když vynásobíte šest devíti?”</p>
<p><strong><emphasis>Zvláštní Vánoční epizoda</emphasis></strong></p>
<p><strong>7)</strong> Zafod Bíblbrox se sveze náklaďákem vezoucím náklad časopisu Playtvor na Betu Malé medvědice (Haggunenon se proměnil v únikový modul). Arthur Dent a Ford Prefect se na prehistorické Zemi opijí a začnou vidět kosmické lodi. Zafod se snaží navštívit Zarnivúpa, vydavatele Průvodce. Setká se s Pustou a na budovu nakladatelství přitom zaútočí bojové stroje ze Žabí hvězdy: zatímco Marvin zachraňuje situaci, budova je unesena a odvezena na Žabí hvězdu...</p>
<p><strong><emphasis>Druhá série</emphasis></strong></p>
<p><strong>8)</strong> Zafod zjistí, že bude nacpán do Víru totální perspektivy. Přestože má dvě kocoviny, zachrání Forda a Arthura, když objeví jejich zkamenělý ručník. Zafod (stále na palubě budovy unesené ze Žabí hvězdy) se vydá na robotí diskotéku, přistane na Žabí hvězdě, je nacpán do Víru totální perspektivy a sní kus piškotového dortu.</p>
<p><strong>9)</strong> Na Zafoda, Forda a Arthura na palubě Srdce ze zlata zaútočí vogonská flotila na rozkaz Zafodova psychiatra Gaga Halfrunta. Arthur odhodí kelímek nutrimatického nápoje a všechny obvody palubního počítače se zabývají otázkou, proč má Arthur rád čaj. Při seanci je vyvolán Zafodův pradědeček, který mu nařídí, aby našel muže, který skutečně vládne vesmíru, a zachrání je.</p>
<p><strong>10)</strong> Octnou se v jeskyni na planetě Brontitall, ale brzy shledají, že padají vzduchem dvacet kilometrů nad povrchem. Arthura zachrání pták a Arthur zjistí, že vypadl z pohárku, který třímá socha Arthura Denta odhazujícího nutrimatický kelímek. Je odnesen do ptačí kolonie, která bydlí v jeho autě, a Moudrý starý opeřenec mu vysvětlí význam sochy. Ukáže se, že „Belgie” je velmi sprosté slovo. Ford a Zafod přistanou na kolemletícím ptákovi. Arthur zjistí, že planeta je majetkem společnosti Dolmansaxiil. Zaútočí na něj kulhaví pěší válečníci a zachrání ho Lintilla, mladá, bystrá a sexy archeoložka.</p>
<p><strong>11)</strong> Ford a Zafod poměrně bezpečně přistanou. Arthur zjistí, že Lintilla, s níž se seznámil, je jedna ze tří identických Lintill, nebo přesně řečeno jedna z 578 000 000 000 Lintill, což je důsledek problémů se strojem na klonování. Hig Hurtenflurst ze společnosti Dolmansaxiil hrozí Arthurovi a Lintillám odvoláním, pak jim ukáže, co se přihodilo Brontitallu; Intenzifikační obuvnické záření způsobilo, že obyvatelé planety budovali obchody obuví a prodávali boty. Marvin, kterého pták nezachránil, dopadne na povrch a vyrobí kráter, ale dostane se ven a zachrání Arthura a jednu z Lintill. Ford se Zafodem mezitím najdou zchátralý kosmodrom a podivnou loď...</p>
<p><strong>12)</strong> Objeví se Pudů s knězem a třemi Allitnily, kdežto Arthur a Lintilly čelí útoku. Allitnilové a dvě z Lintill se do sebe zamilují, vezmou se, políbí se a explodují. Zafod a Ford objeví loď plnou lidí, kteří nikam nejedou. A také Zarnivúpa. Arthur zabije třetího Allitnila (antiklona) a vydá se na cestu s Marvinem a jednou Lintillou. Zarnivúp vysvětluje část děje Zafodovi (Ford se právě opijí a neposlouchá). Jedou také navštívit Muže v přístřešku, který vládne vesmíru. Ten jim odhalí, že Zafod byl dohodnut s konsorciem psychiatrů, kteří nařídili demolici Země, aby konečná Otázka nevyšla najevo. Arthur v rozhořčení vezme <emphasis>Srdce ze zlata a</emphasis> odlétá s Lintillou a Marvinem, Zafoda, Forda a Zarnivúpa zanechá na planetě Muže v přístřešku...</p>
<p><strong><emphasis>Televizní seriál/Desky</emphasis></strong></p>
<p><strong>V zásadě děj prvních šesti epizod,</strong> pouze místo celé haggunenonské sekvence uniknou v reklamní lodi patřící rockové skupině Postižená oblast (jejíž hlavní pitarista Cikorka Desiato se už nebaví se svým starým kamarádem Fordem Prefectem, protože je mrtvý). Loď má být vypálena do slunce. Uniknou pomocí pošramoceného transportního zařízení ovládaného Marvinem. Přístroj vyšle Zafoda s Trillian bůhví kam a Forda s Arthurem na Archu B. Ukáže se také, že myši měly velikou chuť nakrájet Arthurův mozek na kostičky, aby z něj získaly konečnou odpověď.</p>
<p><strong><emphasis>Knihy</emphasis></strong></p>
<p><strong>i) </strong><strong><emphasis>Stopařův průvodce Galaxií</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>(The Hitchhlkeťs Guide to the Galaxy)</emphasis></strong></p>
<p>Pokud jde o děj, pňpomíná první čtyři rozhlasové epizody. Na konci však Marvin vemluví do deprese loď policajtů Pistolky a Pifpafa, jejich jednotky udržující životní funkce selžou a naši hrdinové odlétají z Magrathey.</p>
<p><strong>ii) </strong><strong><emphasis>Restaurant na konci vesmíru </emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>(The Restaurant at the End of the Universe)</emphasis></strong></p>
<p>Kniha začíná tím, že se Arthur pokouší vymámit ze <emphasis>Srdce ze zlata</emphasis> šálek čaje, čímž mu zablokuje všechny obvody, právě když útočí Vogoni (trochu jako epizoda devátá rozhlasového seriálu). Zafodův pradědeček transportuje Zafoda s Marvinem na Betu Malé medvědice, kde se odehrají události podobné epizodě sedmé rozhlasového seriálu. Zafod je znovu odvezen na Žabí hvězdu B a nacpán do Víru totální perspektivy. Opět sní piškotový dort. Pak najde Zarnivúpa a kosmickou loď (jako v epizodě dvanácté). Poté všichni společně navštíví Restaurant na konci vesmíru, ukradnou Cikorkovi Desiatovi loď (jako na deskách/v televizi) a octnou se v pěkné bryndě.</p>
<p>Odtud se Ford a Arthur dostanou na prehistorickou Zemi, kdežto Trillian se Zafodem se vydají za Mužem v přístřešku, tentokrát tu nechají Zarnivúpa. (Boty a obzor obuvních událostí, které si vysloužily více než celou jednu epizodu ve druhém rozhlasovém seriálu, jsou tady redukovány na pouhý odstavec.)</p>
<p><strong>iii) </strong><strong><emphasis>Život, vesmír a vůbec </emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>(LIfe, Universe and Everything)</emphasis></strong></p>
<p>Ford a Arthur jsou zachráněni z doby před dvěma milióny let pohovkou, která je vyklopí na kriketovém hřišti Lorďs pár dní před zničením Země. Trillian a Zafod na <emphasis>Srdci ze zlata</emphasis> se do jisté míry rozejdou. Marvin pobyde delší dobu v močále. Je tu pasáž o robotech z Krikkitu, ale víc už neprozradím. Je tu také socha Arthura Denta, ale z jiných důvodů než v rozhlasovém seriálu.</p>
<p>K rozdílům mezi britským a americkým vydáním patří některé přeložené <emphasis>výrazy</emphasis> („popsicle” místo „lolly”, tedy něco jako „eskymo” místo „lízátka”), zvukový efekt je přepsán jinak („whop” místo „wop” v celém textu), a 400 slov navíc v kapitole 21 přejatých z rozhlasové epizody desáté - týkají se výrazu „Belgie” jako sprostého slova. (Britské vydání nedělá okolky a používá výrazu „fuck”, čímž se vyhne celému problému.)[*]</p>
<p><strong>iv) Sbohem, a díky za ryby </strong></p>
<p><strong>(So Long and Thank You for All the Fish)</strong></p>
<p>Delfíni restaurují Zemi. Arthur Dent se zamiluje a nalezne Boží poselství veškerému stvoření.</p>
<p><strong>v) </strong><strong><emphasis>Převážně neškodná (Mostly Harmless)</emphasis></strong></p>
<p>Arthur Dent ztratí svou planetu i ženu, kterou miluje, zato nečekaně získá dceru. Na scéně se objeví nová verze <emphasis>Průvodce,</emphasis> která se chová mnohem záhadněji a zlověstněji.</p>
<p><strong>vi) </strong><strong><emphasis>Stopařská trilogie (The Hitchlhikeťs Trilogy)</emphasis></strong></p>
<p>Americký soubor prvních tří knih (americké vydáni). Obsahuje „Úvod” - Průvodce k průvodci čili esej Douglase Adamse o vzniku Stopařova průvodce, a prvních několik odstavců návodu „jak opustit planetu”.</p>
<p><strong>vil) </strong><strong><emphasis>Kompletní Stopař (The Compleat Hitchhiker)</emphasis></strong></p>
<p>Tento název zvolilo nakladatelství Pan pro <emphasis>Stopařův průvodce Galaxií- Čtyřdílnou trilogii (The Hitchhiker's Guide to the Galaxy: A Trilogy in Four Paris),</emphasis> když se chystalo knihu vydat. Vzhledem k tomu, že ji nikdy nevydali, ani se k vydání nepřiblížili, protože knihu místo toho dostal Heinemann, Douglasův nový nakladatel, který vydává knihy v pevné vazbě, je to zcela určitě nejvzácnější kniha z celé stopařské ságy. Pokud nějaký výtisk máte, dobře si ho schovejte a vydražte ho, než se vrátíte do příslušného paralelního vesmíru, v němž jste ho zakoupili.</p>
<p><strong>viii) </strong><strong><emphasis>Stopařův průvodce Galaxií: Čtyřdílná trilogie </emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>(The Hitchhiker's Guide to the Galaxy)</emphasis></strong></p>
<p>Totéž co <emphasis>Stopařská trilogie (The Hitchhiker</emphasis><emphasis>’</emphasis><emphasis>s Trilogy),</emphasis> jen v anglickém vydání a s třemi úvodními řádkami navíc, a ještě je sem přidáno <emphasis>Sbohem, a díky za ryby.</emphasis></p>
<p><strong><emphasis>Elektronické knihy</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>Úplný stopařův průvodce Galaxii</emphasis></strong></p>
<p><strong><emphasis>(The Complete Hitchhiker's Guide to the Galaxy)</emphasis></strong></p>
<p>Soubor prvních čtyř knih ve verzi pro počítač Macintosh.<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>Dodatek 3</strong><strong>KDO JE KDO V GALAXII: </strong><strong>PÁR KOMENTÁŘŮ DOUGLASE ADAMSE</strong></p>
<p><strong>ARTHUR DENT</strong></p>
<p>„Arthur nebyl založen na Simonu Jonesovi. Simon je přesvědčen, že jsem to někdy prohlásil, ale ve skutečnosti jsem řekl jen něco podobného, totiž že když jsem psal tu roli, myslel jsem právě na něho. Což je něco úplně jiného, když to řeknete o herci. Napsal jsem tu roli pro něj, s představou jeho hlasu, myslel jsem na to, v čem je v hereckém projevu silný a tak dál. Ale podobnost se skutečným Simonem je jen velmi vzdálená. Ta postava není založena na Simonovi, ale na tom, co považuju za Simonovy herecké přednosti, což je něco úplně jiného. Stejně tak není Arthur ani autobiografická postava. Pokud je tohle jasné, můžu říct, že Arthur mi není natolik vzdálený, že bych při psaní o něm nemohl použít věci, které se mi přihodily.”</p>
<p><strong>HLUBINA MYŠLENÍ</strong></p>
<p>„Tohle jméno je prostinký vtip.”</p>
<p><strong>FENCHURCH</strong></p>
<p>„Není založena na žádné konkrétní osobě, ale na řádě různých myšlenek a pozorování lidí a událostí. Je to tak trochu parodie na jeden moment z Oscara Wilda ze hry <emphasis>The Importance of Being Eamest (Jak je důležité míti Filipa) -</emphasis> kdosi je nalezen v brašně v úschovně zavazadel na nádraží Victoria. Ve skutečnosti mi šlo o nádraží Paddington, kde jsou naprosto šílené fronty, takže nechápete, proč se to děje každý den znovu, proč s tím něco neudělají. Myslel jsem tedy na Paddington, jenže tak se nemohla jmenovat, protože už existuje medvěd Paddington pojmenovaný podle nádraží, a tak jsem prostě prošel jména všech londýnských konečných stanic a Fenchurch se mi zdálo docela pěkné. Vybral jsem ho, protože se mi jako jméno zdálo nejlegračnější. Myslím, že jsem tam nikdy ani nebyl. Tak takhle se to zrodilo, byl to jen takový nápad na postavu, který se mi jen tak kmitl hlavou, a současně jsem taky hledal nějakou postavu, která, by mohla být tou dívkou z kavárny v Rickmansworthu. Sloučil jsem ty dva nápady dohromady. A celá ta záležitost, jak se do ní Arthur zamiluje, tam vlastně šlo o jakýsi ponor do vzpomínek na mládí.”</p>
<p><strong>FORD PREFECT</strong></p>
<p>„Vzpomínám si, co jsem měl na mysli, když jsem stvořil Forda, byla to jistá reakce na Doktora Kdo, protože Doktor Kdo se neustále někam řítil, aby zachraňoval lidi a planety a vůbec páchal dobré skutky, abych tak řekl, a mně připadalo, že základním laděním postavy Forda Prefecta je, že když bude mít na vybranou, jestli se bude angažovat, aby zachránil svět před nějakou katastrofou, nebo jestli půjde na večírek, tak určitě v každém případě půjde na večírek, protože předpokládá, že svět, jestli za něco stojí, se o sebe postará. To byl tedy výchozí bod pro Forda. Není založen na žádné konkrétní postavě, ale když o tom tak uvažuju, některé aspekty jeho chování v pozdějších fázích stále víc vycházejí ze vzpomínek na Geoffreyho McGiverna a jeho poněkud extrémnější chování v hospodách.”</p>
<p><strong>CIKORKA DESIATO (HOTBLACK DESIATO)</strong></p>
<p>„Měl jsem tuhle příšernou nafouklou postavu rockové hvězdy a nemohl jsem přijít na žádné jméno. Pak jsem viděl před nějakým domem ceduli realitní agentury. Málem jsem se vyboural v autě, jak mě to nadchlo! Nemohl jsem se toho jména zbavit. Nakonec jsem jim zavolal a zeptal se jich, jestli bych mohl použít jejich jméno, že nejsem schopný vymyslet něco ani z poloviny tak dobrého. Oni řekli, že klidně můžu. Nijak jim to neublížilo, až na to, že jim neustále volají lidi a ukrutně nespravedlivě jim nadávají, že je to od nich pěkná drzost, ukrást jméno ze <emphasis>Stopařova průvodce a</emphasis> dát ho své agentuře. Taky je trochu naštvalo, že jsem si od nich nekoupil dům, když jsem se vrátil do Anglie.”</p>
<p><strong>MUŽ V PŘÍSTŘEŠKU (VLÁDCE VESMÍRU)</strong></p>
<p>„Myslím, že vznikl z nějaké debaty, kterou jsem s kýmsi vedl o ne zcela originálním postřehu, že zkušenost každého z nás se světem, na které stavíme tuhle obrovskou budovu toho, o čem soudíme, že je svět, co považujeme za vesmír, to, jak vidíme své místo v něm, jak si myslíme, že se chová hmota, a vůbec, je ve skutečnosti konstrukce, kterou stavíme na drobných elektrických signálech zvnějšku. Když pomyslíte na to, co jsme se dozvěděli o vesmíru, a na data, z nichž jsme to vyvodili, je to slušná propast. Dokonce i informace, které máme, nejsou to, co nám náhodou bylo řečeno, ale interpretace, které jsme založili na drobných elektrických signálech, jež nás informují, že nám to někdo řekl.</p>
<p>Vlastně nemáme v rukou nic. A tak tahle postava je někdo, kdo tenhle postřeh dovedl do naprosté krajnosti, což znamená, že nemíní důvěřovat bez důkazů vůbec ničemu. Nebude brát nic jako prokázanou nebo hotovou věc, takže reaguje absolutně intuitivně, bezmyšlenkovitě, jestli chcete, na všechno, co se stane. Vynalézá všechno za pochodu. A protože nic o ničem nepředpokládá, je skutečně tím nejpovolanějším, kdo by měl vládnout, vykonávat moc, protože na tom nemá žádný zájem. Na druhé straně nezainteresovanost na téhle úrovni znamená, že je naprosto neschopný činit jakákoliv racionální nebo užitečná rozhodnutí. Jak říkám v té úvodní pasáži, kdo může vládnout, když nikomu, kdo to dělat chce, to není možné dovolit?”</p>
<p><strong>MARVIN</strong></p>
<p>„Marvin je odvozen od Andrewa Marshalla. To je komediální autor, a je přesně takový. Když jsem se chystal psát tu postavu, chtěl jsem napsat robota, který je Andrew Marshall, a v první verzi jsem ho skutečně nazval Marshall. Změnil jsem to až cestou do studia, protože Geoffreymu Perkinsovi připadalo, že výraz Marshall asociuje něco úplně jiného. Andrew je ten typ člověka, kterého se bojíte někomu představit v hospodě, protože víte, že na ně bude sprostý. Jeho žena ho /v Marvinovi/ poznala hned napoprvé. V poslední době se ale hodně rozveselil.</p>
<p>„Jenže jsem to jednou řekl v rádiu, že Marvin je Marshall, a moje maminka to slyšela. Když jsem s ní pak mluvil, říkala mi: ,Marvin není Marshall - je to Ijáček!' A já na to: ‚Cože?” A ona opakovala. ‚Marvin je přesně jako Ijáček, jen se běž podívat.‘ Tak jsem se podíval a musel jsem se chytit za nos. Ale literatura je plná depresivních postav. Marvin je jenom ta nejposlednější a nejkovovější. Další zdroj, ze kterého Marvin hodně čerpá, jsem já. Bývám příšerně deprimovaný, a hodně to v Marvinovi ventiluju. Ale takhle depresivní jsem nebyl už dobře rok - ani jednou jsem neměl takovouhle hroznou depresi.</p>
<p>Zvláštní je, že jsem nikdy neměl přesnou představu, jak Marvin vypadá, a dodnes nemám. Myslím, že televize to úplně nevystihla. Ve filmovém scénáři jsem ho popsal úplně jinak - už není stříbrný, má spíš barvu jako černý Saab Turbo. Taky není tak hranatý, musí být trochu nahrbený, ale na druhé straně byl navržen tak, aby byl ladný, aerodynamický a krásný. Jenže on má špatné držení těla, takže design je úplně nanic, protože vypadá žalostně. Naprosto žalostně. Ta žalostnost ale vychází z jeho vlastního postoje k sobě samému, ne z nějaké inherentní vlastnosti nebo konstrukce. Pokud jde o design, vypadá velmi elegantně. Zkrátka hi-tech robot.</p>
<p>Lidi se mě často ptají, která je moje oblíbená postava, na což obvykle obvykle odpovídám po dlouhém ,hmmm’ a po pauze ‚nejspíš Marvin‘. Ale není to žádný silně prožívaný vztah.”</p>
<p>---------------------------------------------------------------------</p>
<p>Marvin poskytl <emphasis>Sunday Times</emphasis> interview, které vyšlo v barevné příloze v červenci 1981:</p>
<p><emphasis>Otázka: Chtěl byste být člověkem?</emphasis></p>
<p>Odpověď: Kdybych byl člověk, byl bych hodně depresivní, jenže já jsem hodně depresivní už tak, takže je to celkem jedno. Někdy si myslím, že by bylo docela příjemné být židle.</p>
<p><emphasis>Otázka: Jaké to je, mít mozek velikosti planety?</emphasis></p>
<p>Odpověď: Příšerné, ale jenom někdo s mozkem velikosti planety může pochopit, jak strašné to doopravdy je.</p>
<p><emphasis>Otázka: Proč jste tak nešťastný?</emphasis></p>
<p>Odpověď: Jsem pořád ve stejném rozpoložení od chvíle, kdy mě poprvé zapnuli. Je to prostě v tom, jak jsou moje obvody propojeny. Moc špatně.</p>
<p><emphasis>Otázka: Dokázal byste sám sebe opravit? </emphasis></p>
<p>Odpověď: Proč bych to dělal? Stejně bych nakonec zrezivěl.</p>
<p><emphasis>Otázka: Čtete rád? </emphasis></p>
<p>Odpověď: Přečetl jsem všechno, co se dá číst, hned ten den, kdy mě poprvé zapnuli. Byla to taková nuda, že nevidím žádný smysl v tom, abych to četl znova.</p>
<p><emphasis>Otázka: Hudba? </emphasis></p>
<p>Odpověď: Nesnáším ji.</p>
<p><emphasis>Otázka: Koníčky? </emphasis></p>
<p>Odpověď: Nesnášení hudby.</p>
<p><emphasis>Otázka: Co máte nejméně rád? </emphasis></p>
<p>Odpověď: Celou multidimenzionální nekonečnost všeho stvoření. Nemám to ani trochu rád.</p>
<p>---------------------------------------------------------------------</p>
<p><strong>ÚLON KOLUFID</strong></p>
<p>„Viz Juden Vranx.”</p>
<p><strong>RŮSTA</strong></p>
<p>„Ten chlápek, co hrál Růstu, si nebyl úplně jistý, co je Růsta vlastně zač, protože já jsem to taky nevěděl jistě. To se občas stává, když píšete seriály a na konci jednoho dílu uvedete nějakou postavu a chcete ji použít i na začátku další epizody, kde by měla víc co hrát, že ji někdy necháte viset ve vzduchu. Pak si to třeba uvědomíte, že ji nepotřebujete, nebo že to není ta správná postava nebo tak něco, ale mezitím už tu máte herce, a tak ho musíte nějak zaměstnat.”</p>
<p><strong>SLARTIBARTFAST</strong></p>
<p>„Slartibartfast je skutečné moje oblíbená postava v první knize, i když si myslím, že jsem ji ve třetím dílu poněkud zneužil. Jednu věc jsem myslím v knižním vydání scénáře nevysvětlil, totiž že jsem si taky dělal legraci z propisovačky, Geoffrreyho sekretářky, protože ta postava je vlastně na scéně docela dlouho, než se dozvíte, jak se jmenuje. Popichoval jsem to děvče, protože ona přepisovala tohle dlouhé a krkolomné jméno, které dá při psaní docela zabrat, a přitom ta postava hned na začátku říká: „Moje jméno není důležité, a tak vám ho neřeknu.” Byla to jen taková drobná zlomyslnost vůči Geoffreyho sekretářce.”</p>
<p><strong>TRILLIAN</strong></p>
<p>„Její jméno byla jen taková chabá hříčka. Když předstoupí před obecenstvo, pomyslíte si: ,Trillian, to bude mimozemšťanka.’ Potom si ale uvědomíte, že to bude jen přezdívka vytvořená z jejího skutečného jména, Tricia McMillan, a že je ve skutečnosti ze Země. Dost chabé překvapení, že?</p>
<p>Myslel jsem si, že by bylo užitečné mít někoho dalšího ze Země, aby Arthur mohl s někým vést trochu normální konverzaci, jinak bude naprosto ztracený, a čtenář/divák/posluchač/kdokoliv bude taky naprosto ztracený. Musí tu být někdo, kdo bude rozumět, když se Arthur zmíní o něčem, co je typické pro Zemi, a tedy někdo další, kdo taky přežil. Ve skutečnosti to ale nebylo třeba, protože tuhle roli zastal Ford, takže se obávám, že hlavní problém s Trillian je v tom, že tam vlastně není nutná. Je nadbytečná.</p>
<p>Dělá míň rámusu než ostatní, ale dostává se hodně do popředí ve třetí knize. Je mnohem všímavější, vnímavější, informovanější a schopnější než všichni ostatní dohromady. Nakonec jsem si toho všiml a potěšilo mě to. Všichni se mě vždycky ptali, proč je Trillian jako postava tak záhadná. Je to tím, že jsem o ní nikdy nic nevěděl. Ženy mi stejně vždycky připadaly záhadné - nikdy nevím, co chtějí. A vždycky jsem nervózní, když mám nějakou napsat, protože si myslím, že určitě něco strašně zkazím. Přečtete si, jak jiní muži líčí ženy, a pomyslíte si: ,Moc se mu nepovedly!' Jsem vždycky hodně nervózní, když se mám pustit na tohle pole.”</p>
<p><strong>VOGONI</strong></p>
<p>„To je prostě krycí jméno - zní to jako typičtí padouši z <emphasis>Doktora Kdo</emphasis> nebo ze <emphasis>Star</emphasis> <emphasis>Treku</emphasis> nebo něčeho takového, nemyslíte?”</p>
<p><strong>WONKO PŘÍČETNÝ (WONKO THE SANE)</strong></p>
<p>„Étos téhle postavy se vlastně zrodil z té záležitosti s párátky. Narazil jsem na balíček párátek, ke kterému byl přiložen návod k použití. Dovedl jsem si představit, že by to pro někoho mohla být ta poslední maličkost, která ho dorazí, pokud jde o to, co si myslí o světě, a že by takový člověk mohl mít dojem, že nedokáže žít ve světě, ve kterém je něco takového. Z toho pak vznikl nápad na celý vesmír obrácený naruby - a on si postaví dům, do kterého uzavře ten vesmír, kterému říká Blázinec, myslí si vlastně, že právě tam tenhle svět patří, do blázince, a že on bude žít mimo tenhle blázinec a starat se o něj. Z toho to všechno vzniklo, z párátek.”</p>
<p><strong>NEJHORŠÍ BÁSNÍK VE VESMÍRU</strong></p>
<p>„Byl to jeden kluk, se kterým jsem chodil do školy. Psával příšerné veršíky o mrtvých labutích ve stojatých vodách. Děsný škvár.” (Jméno této postavy bylo po stížnostech Douglasova bývalého spolužáka Paula Neila Milne Johnsona změněno na Paula Nancy Millstone Jenningsová.)</p>
<p>---------------------------------------------------------------------</p>
<p>KAPITÁN: Tvé mikturace jsou mi</p>
<p>co pruzné plkobedoše na plzné včele.</p>
<p>Slizňoucí krakostrupy teď grglajouc</p>
<p>hleznatě osochrochty vsrkávaj.</p>
<p>A hlupule zsinalé prudí a též páprdí,</p>
<p>jak čelistící omasnělý játrosliz.</p>
<p>(Nepoužitá verze básně z prvního náčrtu scénáře k televiznímu seriálu)</p>
<p>---------------------------------------------------------------------</p>
<p><strong>JUDEN VRANX</strong></p>
<p>„Juden Vranx je postava, která měla uvést nějaký děj, který jsem potom ale nerozvíjel, protože se přihodilo něco legračního, a já jsem si řekl: ‚Radši půjdu tudy.‘</p>
<p>Svým způsobem je to zajímavější nechat nějakou postavu jen přihlížet a nikdy ji vlastně neuvést na scénu. Jako Úlon Kolufid, který tu vystupuje jen jako autor, a vy prostě jen přidáváte další knihy... Myslím si, že některé z těch postav získaly takovou popularitu, protože je tu celou tu dobu jakýsi náznak, o koho by mohlo jít. Publikum je odkázáno na svou představivost. Kdybych si sedl a prozkoumal je trochu do hloubky, nejspíš by to bylo zklamání. Vy si zvolíte postavy, které vás zajímají, a plně se jim věnujete, ale právě ty drobné postavy na okraji, ze kterých si publikum může udělat, co chce, ty nejvíc chytnou.”</p>
<p><strong>ZAFOD BÍBLBROX</strong></p>
<p>„Zafod původně vycházel z někoho, koho jsem znal v Cambridgi. Jmenoval se Johny Simpson, myslím, že dneska obchoduje s plnokrevníky nebo tak něco. No a on se tímhle nervózním hyperaktivním stylem snažil působit relaxované. Jistým způsobem je tohle zdroj, ze kterého jsem čerpal, on se vždycky snažil být úžasně nad věcí a úžasně relaxovaný, jenomže nedokázal chvíli klidně posedět. Abych to vysvětlil, žádná z mých postav ve skutečnosti nevychází ze skutečných lidí. Začínají vždycky nějakým nápadem a pak začnou žít vlastním životem, anebo se prostě vypaří.</p>
<p>Dvě hlavy a tři ruce, to byl nápad do rádia na jedno použití. Kdybych byl tušil, jaké z toho budou problémy... Mám spoustu racionálních zdůvodnění, odkud se vzala ta hlava a ruka navíc, a všechny si navzájem odporují. V jedné verzi tvrdím, že měl vždycky dvě hlavy, v jiné říkám, že si dal jednu přidělat. A někde jsem vlastně utrousil, že tu ruku navíc si dal implantovat, aby měl výhodu v boxu na lyžích. Pak tu byla otázka, jak se mu podařilo nenápadně se vetřít na Zemi. Arthur v jedné rané verzi říká, dosti nepochopitelně, že měl jen jednu hlavu a dvě ruce a říkal si PhiI, ale to jsem nikdy vlastně nevysvětlil. V počítačové hře jsem se s tím nakonec vypořádal, Zafod tam je na večírku, jenže to je maškarní bál a on tvrdí, že má na rameni papouška. Má na něj dokonce i klec, přes kterou hodí přehoz, a jeho druhá hlava je pod ním schovaná a povykuje: ,Dobrrý den, Lórra Lórrra!'</p>
<p>Pak je tam jedna scéna, ve které Trillian nechápe, proč Zafod působí na jednu stranu docela chytře, a na druhou stranu strašně pitomě. To je tak trochu autoportrét. Někdy si připadám jako docela chytrý chlápek, a někdy zase nemůžu pochopit, jak můžu být tak přitroublý a hloupý, tak tupý a nemyslící. Nechápu, jak můžu být schopný napsat něco, o čem si všichni myslí, že je to náramně chytré, a současně být osobně tak blbý. Nejspíš budu schizofrenik.”<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>Dodatek 4</strong><strong>KONEČNÁ VERZE NÁVODU</strong><strong>„JAK OPUSTIT PLANETU”</strong></p>
<p>Byl/a jste pečlivě vybrán/a jako naprosto náhodný lidský exemplář. Tato kapitola je pro vás. Než se pustíte do čtení:</p>
<p>1) Najděte si bytelnou židli.</p>
<p>2) Sedněte si na ni.</p>
<p>Tato kapitola byla spontánně generována počítačem pro ZBĚŽNÉ SEZNÁMENÍ SE ZEMÍ. V této knize bude oznámeno, až počítač usoudí, že Země prošla H. U. M. R. V. V.[*]</p>
<p>Jestliže tuto kapitolu čtete, můžete předpokládat, že tenhle kritický okamžik už nastal a že jste ten vyvolený/a, který/a má být budoucností lidstva. Následující instrukce jsou pro vás:</p>
<p>Co nejrychleji opusťte planetu.</p>
<p>Neotálejte.</p>
<p>Nepropadejte panice.</p>
<p>Neberte si s sebou soupis celé Země.</p>
<p><strong>JAK OPUSTIT PLANETU</strong></p>
<p>1) Zavolejte do NASA (tel.: 0101 713 483 0123). Vysvětlete jim, že je velmi důležité, abyste se dostal/a pryč, pokud možno co nejrychleji.</p>
<p>2) Pokud nebudou spolupracovat, zkuste sehnat někoho z Bílého domu (tel.: 0101 202 456 1414), aby jim trochu domluvili.</p>
<p>3) Pokud se vám s nimi nebude dařit, volejte Kreml (tel.: 0107 095 295 9051) a požádejte, aby vám trochu zatlačili v Bílém domě.</p>
<p>4) Pokud i to selže, volejte papeži (tel.: 010 396 6982) aby vám poskytl instrukce.</p>
<p>5) Pokud selžou všechny předchozí pokusy, stopněte si kolem letící létající talíř a vysvětlete jim, že je životně důležité, abyste se dostali pryč, než vám přijde účet za telefon.</p>
<p><strong>KAM BYSTE SI TO MĚLI NAMÍŘIT</strong></p>
<p>Tam, kam míří kdekdo v Galaxii. Piďte se po informacích, vysedávejte po barech, mějte ucho na sub-etě. Posílejte všechny informace domů na pohlednicích v zájmu další vlny emigrantů ze Země. Nejnovější informace praví, že kdekdo v Galaxii má namířeno na maličkou planetu v galaktickém sektoru JPG71248. Je to evidentně nejsenzačnější a nejmódnější zilión tun prvotřídní skály na známé obloze.</p>
<p><strong>JAKÉ BUDE VAŠE CESTOVÁNÍ</strong></p>
<p>Obtížné a neuvěřitelně nebezpečné.</p>
<p>Vesmír je známý tím, že se v něm dějí všelijaké děsně strašidelné věci, přičemž s většinou z nich se nejlépe vypořádáte velmi rychlým útěkem.</p>
<p>Takže byste si měli vzít s sebou:</p>
<p>1) Pár pořádných běžeckých bot. Nejužitečnějším typem je obuv provokativního vzhledu a barev takových, že z nich oči přecházejí. Zkušenost ukazuje, že pokud kráčíte starodávnými močály Slurngurstu a nečekaně narazíte na příšernou mimozemskou obludu s laseropráskovýma očima, zuby jako zákluzová řezačka, několika tucty wolfram-karbidových drápů typu Děsná bolest zakalených ve slunečních pecích Zangrijadu a s příšernou náladou, je ve vašem bezprostředním nejlepším zájmu, aby netvor byl na okamžik</p>
<p>a) překvapený a</p>
<p>b) díval se dolů.</p>
<p>2) Ručník. Zatímco je obluda momentálně zmatena vaší obuví, měli byste jí ovázat ručník kolem hlavy a udeřit ji tupým předmětem.</p>
<p>3) Tupý předmět (viz výše).</p>
<p>4) Zelenou bundu vzor Klídek z pocituvinyvzdomého materiálu nebo mikinu, kterou si obléknete po podobných incidentech. Pocit viny je jak známo elektromagnetické vlnění, které je odráženo a rozptylováno materiálem, z něhož je tato konfekce vyrobena. Když máte takový kus oděvu na sobě, chrání vás to před starostmi kvůli nejrůznějším věcem, včetně vašeho nezaplaceného telefonního účtu.</p>
<p>5) Superchromatické nebezpečnostní sluneční brýle Čučanta 200. Pomohou vám vypěstovat si relaxovaný postoj k nebezpečí. PR prvním náznaku potíží úplně zčernají, takže nevidíte nic, co by vás mohlo znepokojit.</p>
<p>6) Všechny texty písní, které rádi zpíváte, když cestujete. Je velmi snadné nadělat si nepřátele tím, že neustále zpíváte písničku, jejíž celý text neznáte, zejména na dlouhých cestách v kosmu.</p>
<p>7) Láhev něčeho. V Galaxii je jen málo lidí, kteří nebudou mít ještě větší radost, že vás vidí, když nesete láhev něčeho.</p>
<p><strong>LÉKÁRNIČKA</strong></p>
<p>V případě fyzického zranění, stiskněte knoflíky odpovídající</p>
<p>A) postižené části těla a B) povaze zranění současně</p>
<p>p noha p zlomená</p>
<p>p ruka p zhmožděná</p>
<p>p hlava p utržená</p>
<p>p hrudník p rozsápaný algolským slunečním tygrem</p>
<p>p jiná p poškozená</p>
<p>Tato stránka začne okamžitě vyzařovat příslušné vlny sympatií a pochopení.</p>
<p><strong>PANEL DUCHOVNÍ POSILY</strong></p>
<p>V případě pochybností, zmatku nebo zděšení se prosím dotkněte tohoto panelu.</p>
<p><strong>AHOJ!</strong></p>
<p>Ve chvílích stresu často ukonejší fyzický kontakt s přátelskými objekty. Tento panel je váš kamarád.</p>
<p>Pozn.: Za předpokladu, že se se světem neděje nic strašného a všechno je najednou docela fajn, můžete všechny rady v této kapitole klidně ignorovat.</p>
<p>---------------------------------------------------------------------</p>
<p>Douglas Adams původně napsal návod „Jak opustit planetu” pod názvem <emphasis>Souprava k opuštění Země, </emphasis>která vypadala jako čtrnáctistěnný mnohostěn - neboli kvatuordekaedron - stříbřitě modré barvy, který byl „rozdáván částečně v zájmu zajištění nějaké rozumné poklidné a příjemné budoucnosti pro lidstvo, částečně k seznámení světa s Athleisure”, což je obuvnická firma, která distribuovala <emphasis>Soupravu</emphasis> jako součást své marketingové strategie, „a částečně proto, že je to docela pěkný tvar”.[*]</p>
<p>Pak některé části přepsal, změnil koncepci planety Athleisure na Betu Malé medvědice do <emphasis>Restaurantu na konci vesmíru.</emphasis> Potom text přepsal celý, ale některé části vynechal, tentokrát na obálku amerického vydání stopařského alba. Pak vzal první část a jen mírně ji přepsal pro úvod k americkému (třídílnému) vydání <emphasis>Stopařské trilogie,</emphasis> kdežto pro anglické (čtyřdílné) vydání <emphasis>Stopařské trilogie</emphasis> ji nepřepsal vůbec.</p>
<p>Výše uvedená verze je víceméně definitivní kompilací všech zmíněných variant.</p>
<p>---------------------------------------------------------------------<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>Dodatek 5</strong><strong>DOKTOR KDO A KRIKKIŤANÉ:</strong><strong>ÚRYVEK Z FILMOVÉHO NÁMĚTU OD DOUGLASE ADAMSE</strong></p>
<p>Kriket na hřišti Lorďs v poslední den závěrečné soutěže. Anglie potřebuje už jen pár dalších přeběhů, aby porazila Austrálii.</p>
<p>Tardis přistává - na členské tribuně; obrovský společenský přestupek. Členové jsou jen mírně uchlácholeni, když se objeví Doktor (se Sárou Jane Smithovou), na sobě spěšně nahozenou vázanku, a mává velmi starou členskou průkazkou.</p>
<p>Chybí ještě tři přeběhy. Pálkař udělá šestku a dav šílí nadšením.</p>
<p>Uprostřed hřiště je trofej (Ashes[*]) předávána kapitánovi anglického mužstva. Doktor vyvolá senzaci, když přistoupí k hráčům a zeptá se, jestli by mohl trofej dostat, protože je velmi důležitá pro budoucnost Galaxie. Zavládne zmatek, zděšení, rozhořčení a všechny ty další věci, v nichž Angličané vynikají.</p>
<p>A pak, zatímco Doktor celkem mile diskutuje o celé záležitosti s jedním či dvěma rozvzteklenými pány s rudými obličeji, stane se něco mnohem neobvyklejšího:</p>
<p>Přímo ve středu hřiště se materializuje malý kriketový paviIónek. Dveře se otevřou a jedenáct robotů, všichni navlečení do bílých kriketových úborů s čepičkami, vycpávkami a s kriketovými pálkami v rukou, napochodují na hřiště.</p>
<p>Zmatek se změní v hrůzu, když roboti, pohybující se jako tvrdě vycvičený a zcela bezcitný tým, začnou mlátit pálkami všechny, kdo se nacházejí v bezprostřední blízkosti, popadnou trofej a pochodují zpět ke svému Pavilónu.</p>
<p>Před odchodem ještě dva z nich použijí pálky jako paprskomety a vypálí pár výstražných výstřelů omračujících paprsků do davu. Další vyhodí do vzduchu něco, co vypadá jako červený míček a děsivým švihem ho odpálí přímo do čajového stanu, který okamžitě exploduje.</p>
<p>Dveře Pavilónu se za nimi zavřou a Pavilón opět zmizí. Po několika vteřinách šokovaného znehybnění se Doktor vyškrábe zpět na nohy. „Pane Bože,” vydechne, „tak oni se vrátili...” „Ale to je nesmyslné... absurdní!” volají lidé. „Ani jedno, ani druhé,” pronese Doktor. „Je to ta nejděsivější věc, jakou jsem za celou svou existenci viděl. Ano, slyšel jsem o Krikkitmanech, strašili mě povídačkami o nich, když jsem byl malý. Ale do této chvíle jsem je neviděl. Měli být údajně zničeni před více než dvěma milióny let.”</p>
<p>„Ale proč,” ptají se lidé, „proč jsou oblečeni jako kriketový tým? To je směšné!”</p>
<p>Doktor pohotově vysvětluje, že anglická hra kriket je důsledek oněch podivných rozmarů rasové paměti, které dokáží uchovávat v mysli živé obrazy celé věky poté, co se jejich význam ztratil v mlhách času. Ze všech ras v Galaxii jen Angličané patrně mohli oživit vzpomínku na nejhrůznější hvězdné války, jaké kdy rozervaly vesmír, a přeměnit ji v něco, co je obecně považováno za nepochopitelně nudnou a nesmyslnou hru. Právě z tohoto důvodu zbytek Galaxie hleděl na Zemi poněkud skrz prsty - bezděčně se totiž provinila přímo groteskně špatným vkusem.</p>
<p>Doktor se na okamžik opět usměje a říká, že hra se mu líbila, a mohl by si vzít míček jako suvenýr?</p>
<p>Doktor a Sára odjíždějí v Tardisu. Během pár následujících scén se dozvíme v kostce historii Krikkitu, když ji Doktor vykládá Sáře, a seznámíme se s jeho spory s ostatními Pány času. Pokud by se to dalo udělat zčásti pomocí retro-záběrů a archivních záznamů z Gallifreye, tím lépe.</p>
<p><strong>STRUČNÁ HISTORIE KRIKKITU</strong></p>
<p>Planeta Krikkit se nalézá na izolovaném místě na pokraji Galaxie.</p>
<p>Tuto izolaci ještě násobí fakt, že je od zbytku Galaxie odstíněna ohromným neprůhledným prachovým mračnem.</p>
<p>Po milióny let se na této planetě rozvíjela vyspělá kultura a věda pokročilá ve všech odvětvích kromě astronomie, o níž tu pochopitelně neměli ani tušení.</p>
<p>Za celou historii obyvatele Krikkitu nikdy ani jedinkrát nenapadlo, že nejsou úplně sami. A tak den, kdy mračnem prachu do jejich blízkosti proplul vrak kosmické lodi, pro ně znamenal obrovský šok, který traumatizoval celou rasu.</p>
<p>Bylo to, jako by někdo zmáčkl biologickou spoust. Zčistajasna je zasáhlo nejprimitivnější rasové uvědomění jako rána kladivem. Z inteligentních, kultivovaných, okouzlujících, normálních lidí se přes noc stali inteligentní, kultivovaní, okouzlující xenofobní maniaci.</p>
<p>Tiše a neúprosně se krikkitský lid zamění na svůj nový cíl - prostě a absolutně sprovodit ze světa všechny cizí formy života.</p>
<p>Tisíc let pracovali téměř zázračnou rychlostí. Zkoumali, zdokonalovali a budovali technologie, které jim měly umožnit vést rozsáhlé mezihvězdné války.</p>
<p>Ovládli techniku okamžitého cestování v kosmu.</p>
<p>A vyrobili Krikkitmany.</p>
<p>Krikkitmani byli antropomorfní roboti. Byli oblečení do bílých uniforem, hlavy zdobené helmami se zabudovaným laserem kosícím vše svými paprsky, a v rukou třímali zbraně ve tvaru pálky, které sloužily jednak jako smrtonosné laserové pušky a jednak jako příruční obuchy. Dolní polovina nohou byla vybavena žebrovím, které ukrývalo raketové motory, jež jim umožňovaly létat.</p>
<p>Geniální ukázkou systémové ekonomie byla jejich schopnost jednoduchým úderem pálky s fenomenální přesností odpalovat smrtící granáty.</p>
<p>Tyto granáty, které byly malé, červené a kulovité, se lišily co do kvality - od jednoduchých zápalných bomb až po nukleární zařízení, a vybuchovaly při dopadu - poté co se roznětka uvedla do chodu úderem pálky.</p>
<p>Konečně byly všechny přípravy hotové a krikkitské armády bez nejmenšího varování zahájily rozsáhlý bleskový útok na všechna hlavní centra Galaxie současně.</p>
<p>Galaxie se otřásla v základech.</p>
<p>V té době se totiž Galaxie těšila z období všeobecné harmonie a prosperity. Tento stav by! často znázorňován symbolem Wicketské brány - tři dlouhá svislá břevna, na nichž spočívala dvě krátká vodorovná. Levý sloup vyrobený z oceli představoval sílu a moc, pravý, z průzračného PLEXISKLA, představoval vědu a rozum, střední sloup ze dřeva symbolizoval přírodu a spiritualitu. Na nich spočívalo zlaté příčné břevno prosperity a stříbrné břevno míru.</p>
<p>Hvězdné války mezi Krikkitem a spojenými armádami zbytku Galaxie trvaly tisíc let a rozsévaly zkázu po celém známém vesmíru.</p>
<p>Po tisíci letech války galaktické sny po těžkých počátečních porážkách konečně přemohly krikkitský lid. Pak musely řešit...</p>
<p><strong>VELKÉ DILEMA</strong></p>
<p>Neochvějná militantní xenofobie Krikkiťanů vylučovala jakoukoliv možnost nalezení nějakého modu vivendi, mírové koexistence. Krikkiťané nadále věn, že jejich svatou povinností je vyhlazení všech ostatních forem života.</p>
<p>Je však zcela jasné, že nejsou svou podstatou zlovolní, nýbrž že jsou oběťmi poťouchlé hříčky historie. Proto není možné uvažovat jednoduše o jejich pozabíjení. Co tedy počít?</p>
<p><strong>ŘEŠENÍ</strong></p>
<p>Planeta Krikkit bude trvale uzavřena ve schráně z Pomal-o--času a uvnitř této kapsule bude život pokračovat téměř nekonečně pomalu. Veškeré světlo bude od této schrány odkloněno, takže pro zbytek vesmíru zůstane zcela neviditelná a neproniknutelná. Uniknout z této klauzury je nemožné, dokud nebude odemčena zvenčí.</p>
<p>Působením entropie se celý vesmír nakonec opotřebuje, a v nějakém okamžiku v nepředstavitelně vzdálené budoucnosti nejprve život a poté i hmota prostě přestanou existovat. V té chvíli se planeta Krikkit spolu se svým sluncem vynoří z kapsule Pomal-o-času a bude pokračovat ve své osamělé existenci v soumraku vesmíru.</p>
<p>Zámek, kterým je schrána zajištěna, je umístěn na asteroidu, který zvolna obíhá kolem ní.</p>
<p>Klíčem byl symbol jednoty Galaxie - Wicketská brána z oceli, dřeva, perspexu, zlata a stříbra.</p>
<p>Krátce poté, co byla schrána navždy uzamčena, se skupinka uprchlých Krikkitmanů pokusila ukrást klíč, který byl při tomto pokusu rozprášen a svržen do Prostoročasového víru. Každý z jeho komponentů byl na cestě do víru na své cestě sledován Pány času.</p>
<p>Loď s neblahou posádkou Krikkitmanů byla odstraněna z oblohy. Milióny ostatních Krikkitmanů byly zničeny.</p>
<p>Doktor a Sára se vydají do Gallifreye, aby nalezli odpovědi na jisté otázky.</p>
<p>Doktora dohání k zuřivosti byrokracie a neschopnost Pánů času. Poslední komponent Wicketské brány, který se vynořil z Prostoročasového víru, byl prostřední dřevěný sloup, který se materializoval v Melbourne v roce 1882 a byl následujícího roku spálen a předán anglickému kriketovému mužstvu jako trofej.</p>
<p>Teprve teď, po sto letech, se Páni času probudili a zjistili, že všechny složky Wicketské brány jsou opět v oběhu a měly by být shromážděny a bezpečně uloženy.</p>
<p>Páni času se nejprve zdráhali uvěřit Doktorovu vyprávění o tom, jak Krikkitmani uloupili popel dřevěného sloupu. Tvrdili, že jeden každý Krikkitman je evidován, a že jsou všichni bezpečně ukryti.</p>
<p>„Bezpečně ukryti!” zvolá Doktor. „Myslel jsem, že byli do jednoho zničeni před dvěma milióny let!”</p>
<p>„Aha, ehm, ne přímo zničeni jako takoví...” začne jeden z Pánů času, a tak vyjde najevo dosti podivná historie.</p>
<p>Krikkitmani byli, jak se zdá, spíš myslící androidi než pouzí roboti. Tento rozdíl má zásadní význam, zejména v dobách války.</p>
<p>Robot, byť sebesložitější, je v zásadě programovatelný bitevní stroj, i když mu téměř nekonečný počet reaktivních vzorců dodává zdání inteligentního myšlení.</p>
<p>Myslící android se však spíše učí, než je programován, má kapacitu pro skutečnou iniciativu a kreativní myšlení, což je vyvažováno příslušným mírným snížením výkonnosti a poslušnosti - jsou to ve skutečnosti umělí lidé a jako takové je chrání galaktický ekvivalent Ženevské konvence. Proto nebylo možné Krikkitmany vyhladit, místo toho byli umístěni do speciálně konstruované cely pozastavení životních funkcí, pohřbené v Hlubin-o-času, což je jistá oblast Prostoročasového víru podléhající naprostému a výlučnému dohledu Pánů času. A žádný Krikkitman z ní nikdy neunikl.</p>
<p>Náhle se rozšíří zpráva, že plexisklový sloup zmizel ze svého úkrytu. Páni času jsou nuceni přiznat, že Doktorova historka je možná pravdivá, a sdělí mu, kde jsou umístěny ostatní komponenty Wicketské brány.</p>
<p>Doktor se Sárou spěšně navštíví planety, kde jsou uloženy jednotlivé složky klíče.</p>
<p>Nejprve ocelový sloup. Jenže přijdou pozdě. Je pryč.</p>
<p>Za druhé zlaté břevno. Je pryč.</p>
<p>Za třetí Stříbrné břevno... je stále na svém místě! Pokud ho dokáží získat, klíč je k ničemu a vesmír je v bezpečí.</p>
<p>Stříbrné břevno je uctíváno jako relikvie na planetě Bethselamin. Bethselamiňany pochopitelně vyvede z míry, když se Doktor se Sárou materializují v síni, kde je uctíváno, a kultovní předmět si vezmou. Doktor nemá čas zůstat a o věci debatovat, místo toho se všem na odchodu ze síně mírně ukloní, takže šťastnou náhodou skloní hlavu právě v okamžiku, kdy ji z otevřených dveří má zasáhnout krikkitská bojová pálka.</p>
<p>Jsou zde.</p>
<p>Rozpoutá se regulérní bitva, v níž jsou Bethselamiňané nuceni přidat se na Doktorovu stranu.</p>
<p>V průběhu bitvy se Doktor dostane do krikkitského Pavilónu, kde bojuje o život. Právě když má být zasazen smrtící úder. Doktor, napůl omráčený, spadne na jakousi páku, a Krikktmani se ochromeni zhroutí. Doktor je nedopatřením všechny vypnul.</p>
<p>Je po bitvě. Doktor nevěří svým očím. Jesitiže je možné je všechny naráz vypnout, pak to nemohou být myslící androidi - tak o čem to Páni času vlastně mluvili? Proč nebyli Krikkitmani zničeni?</p>
<p>Bethselamiňané se vzpamatovávají. Sára, zírající do tváře paralyzovaného Krikkitmana, vypadá poněkud omráčeně. Brzy se však vzchopí. Pochopíme (i když si toho Doktor nevšimne), že byla patrně zhypnotizována.</p>
<p>Doktor rozebere jednoho Krikkitmana, aby prozkoumal jeho útroby. Zjistí, že je rafinovaně maskován jako android, ale obvody jsou ve všech podstatných ohledech robotické, a tuto skutečnost by musel při důkladné prohlídce odhalit kdokoli. Ledaže by se příliš nesnažil něco zjistit...</p>
<p>Doktor a Sára se vrací do Tardisu. Další krok je jasný. Pokud jsou Krikkitmani přece jen pouzí roboti, musí být okamžitě do jednoho zničeni. Tak tedy - vzhůru do cely v Hlubin-o-času.</p>
<p>Sára podotýká, že by neměli nechávat létající Pavilón a ochromené Krikkitmany na Bethselaminu, že by je měli odvézt zpět do Gallifreye, kde budou uloženi nebo zničeni.</p>
<p>Doktor protestuje, že obojí najednou nezvládne. Sára má skvělý nápad: když Doktor nastaví všechny ovládací panely v Pavilónu a zajistí, že Krikkitmani zůstanou naprosto neškodní, ona je může odvézt do Gallifreye a počkat tam na něj.</p>
<p>Tomu se nedá v zásadě nic vytknout, soudí Doktor a souhlasí. Nevidí ale, když se k Sáře na chvíli otočí zády, že dívka rychle a potichu zapne pár ovládacích panelů v Tardisu a v očích jí planou ohníčky cizí inteligence.</p>
<p>Když opouštějí Tardis, Sára kradmo pověsí svůj klobouk na světélkující spínače.</p>
<p>Doktor nastaví ovládací prvky Pavilónu a poněkud neochotně tam dívku zanechá.</p>
<p>Jakmile Sára osamí, kompletně resetuje ovládání Pavilónu, který se dematerializuje.</p>
<p>Doktor sleduje odlet Pavilónu, načež se vrací k Tardisu. Když nastavuje kontrolky, všimne si. že jedna či dvě jsou v nesprávné poloze. S mírným zamračením věc napraví a dematerializuje Tardis.</p>
<p>Je jasné, že cesta do Hlubin-o-času je složitá a vyžaduje aktivní součinnost Pánů času v Gallifreyi.</p>
<p>Konečně se Tardis materializuje v rozlehlé hale plné hibernátorů. Hala je očividně jedna z mnoha.</p>
<p>Doktor vystoupí z Tardisu. Cestou míjí Sářin klobouk, ale nevšimne si, že pod ním jasně září varovné světýlko. Když odejde, čísi ruka klobouk zdvihne. Na svítícím panelu září nápis: „OCHRANNÉ FILTRY PORUŠENY: VETŘELCI V TARDISU”.</p>
<p>Ruka patří Sáře, která kradí sleduje Doktora vystupujícího z Tardisu.</p>
<p>Doktor projde do další haly. Sára přistoupí k velkému ovládacímu panelu zasazenému do stěny haly a opatrně, potichu, stiskne vypínač.</p>
<p>Krikkitmani se vyřítí z Tardisu.</p>
<p>Doktor otevřel jeden hibernátor a zkoumá útroby Krikkitmana spočívajícího uvnitř.</p>
<p>Kousek za jeho zády se pomalu otevírá jiný hibernátor...</p>
<p>Doktor je zabrán do své práce. Tento Krikkitman je také zcela určitě robot.</p>
<p>Jakýsi hlas pronese: „Nazdar, Doktore!” Doktor nadskočí a vzhlédne. Před ním stojí Sára Jane. Kolem nich několik funkčních Krikkitmanů. Všechny hibernátory se otevírají.</p>
<p>Vzduchem prolétne pálka a zasáhne Doktorův zátylek. Doktor padá k zemi.</p>
<p>Když se probere, leží v Tardisu obklopen Sárou Jane a Krikkitmany.</p>
<p>„Máš být přece v Gallifreyi,” řekne jí. „Jak ses sem dostala? Pavilón přece není Tardis, nemůže se dostat do Hlubin-o-času.”</p>
<p>Pak zahlédne světélkující panel, předtím zakrytý Sářiným kloboukem, a vše pochopí. Vyškrábe se na nohy a stiskne jakýsi knoflík. Jedna stěna se sklopí a za ní stojí Pavilón. Uvnitř Tardisu.</p>
<p>„Aha, tak proto byly vypínače vypnuty. Zeslabila jsi ochranné pole Tardisu a pak jsi resetovala ovládací prvky Pavilónu, takže místo, abys letěla do Gallifreye, jsi se o několik vteřin později materializovala uvnitř Tardisu. Vlastně jsem tě zadarmo svezl do Hlubin-o-času,” konstatuje Doktor.</p>
<p>Jeden Krikkitman oznámí, že celá krikkitská armáda je již oživena - celých pět miliónů, cela byla přesunuta z Hlubin-o-času do normálního prostoru a teď musejí na Krikkit osvobodit své pány.</p>
<p>Poručí Doktorovi, aby přemístil Tardis na asteroid, kde je uložen zámek.</p>
<p>„A když odmítnu?” ptá se Doktor.</p>
<p>„Zabiju se,” odpoví zhypnotizovaná Sára Jane s nožem přiloženým k vlastnímu hrdlu.</p>
<p>Doktor se podvolí.</p>
<p>Jakmile se Tardis materializuje na asteroidu, Sára se bezvládně zhroutí. Krikkitmanům už k ničemu není. Když znovu nabude vědomí, nepamatuje si po bitvě na Bethselaminu vůbec nic.</p>
<p>Krikkitmani rekonstituovali trofej - popel do původní podoby dřevěného sloupu a rekonstruovali Wikitský klíč.</p>
<p>Vynesou ho na povrch asteroidu.</p>
<p>Doktor vysvětluje Sáře, že tam, kdesi před nimi, byť zatím neviditelná, leží hvězda doprovázená planetou Krikkit. Byla neviditelná a izolovaná po dva milióny let, a během této doby tam uplynulo pouhých pět let. V opačném směru je vidět velké Prachové mračno, které zakrývá zbytek Galaxie.</p>
<p>Z povrchu asteroidu vystoupí velké zařízení podobné oltáři. Jeden Krikkitman na ně vystoupí a zatáhne za jakousi páku. Z oltáře se vysune plexisklový blok s hlubokými zářezy, které zjevně odpovídají Wicketskému klíči. Klíč je zasunut do zámku. Vytryskne světlo. Je slyšet bzučení generátoru. Ve scéně, nad kterou by Kubrick plakal závistí, se před jejich očima objeví hvězda s malou, ale zřetelně viditelnou planetou v dáli.</p>
<p>Všichni Krikkitmani se obrátí tváří k hrozivě působivému divadlu a společně skandují: „Krikkit! Krikkit! Krikkit!”</p>
<p>V nestřeženou chvíli Doktor popadne Sáru a vrhne se k Tardisu. Odlétají a zanechávají na asteroidu skupinku Krikkitmanů. Doktor vysvětluje, že nemá cenu snažit se bojovat s roboty v okamžiku, kdy jsou všichni opět osvobozeni. Jejich jediná šance je teď vydat se přímo do středu dění... na Krikkit. Doktor je zcela hmatatelně tuhý strachy - Krikkit je patrně nejnebezpečnější místo, na jakém se kdokoliv kromě Krikkiťanů může octnout. A oni se tam teď mají vydat a přimět Krikkiťany, aby změnili postoj...</p>
<p>Přistávají na planetě...</p>
<p>Jak tak opatrně postupují postranními uličkami města, nedopatřením vejdou na hlavní náměstí a stanou tváří v tvář velkému zástupu.</p>
<p>Ve všech obličejích se zračí nevěřícný šok...</p>
<p>Po několika vteřinách se po obou stranách začnou z davu ozývat výkřiky a řev - čirého animálního strachu a nenávisti. Doktor a Sára běží jako o život a dav je jim v patách. Zaběhnou do postranní ulice - a najednou se před nimi objeví další pronásledovatelé. Omráčí je úderem...<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>PODĚKOVÁNI</strong></p>
<p>Dlužím díky všem, kdo mi s touto knihou pomáhali - nejen těm, kdo mi poskytli rozhovor, kdo mi pomohli shromažďovat materiál, kdo přišli s nápady, ale také těm, kdo mi psaní usnadnili zapůjčením počítačů, přípravou kávy, anebo jen tím, že na mě v pravou chvíli byli hodní. Dík si obzvláště zaslouží: Alan Bell, Simon Brett, Kevin Davies, Jacqui Grahamova, Paddy Kingsland, John Lloyd, Geoffrey Perkins a Cliff Pinnock za poskytnutí rozhovoru nad a daleko za rámec povinné zdvořilosti; stopařský knihovník a neplacený archivář Terry Platt a<strong> </strong>ZZ9 Plurál Z Alfa, oficiální Společnost milovníků <emphasis>Stopařova průvodce galaxií</emphasis> (4 The Sycamores, Hadfield, Glossop, Derby-shire SK13 2BS, Velká Británie);</p>
<p>Wendy Grahamova, lan Pemble, John Peel, Richard Holliss (který kdysi tuhle knihu začal psát), John Brosnan (který ji kdysi začal redigovat), Roz Keveneyová, Bernie Jaye a Nick Landau, Igor Goldkind, Peter Hogan a všichni z Titanu, Ken Burr a Julian Marks z Rapid Computers, a Eugene Beer z Beer-Davies; dvě ženy s týmž jménem: Mary Gaimanová, moje manželka, která mi celkem levně přepisovala rozhovory a měla se mnou trpělivost, a to úplně zadarmo, a má babička Mary Gaimanová, která už není naživu; a nakonec člověk, bez kterého by tahle kniha byla vysoce nepravděpodobná - Douglas Adams, který nikdy nezavtipkoval na téma, že jsem ten rukopis měl už dávno odevzdat.</p>
<p><emphasis>Neil. 1987. Pozdě k ránu.</emphasis></p>
<p><strong></strong></p><empty-line /><p><strong>Neil Gaiman</strong></p>
<p><strong>Nepropadejte panice</strong></p>
<p><strong>Douglas Adams </strong></p>
<p><strong>a Stopařův průvodce Galaxií</strong></p>
<p>Z anglického originálu</p>
<p>Don't Panic. Douglas Adams & Hitchhiker's Guide to the Galaxy (Titan Books, Londýn 2002)</p>
<p>přeložila Jana Hollanová.</p>
<p>Obálku a grafickou úpravu navrhl Pavel Rút.</p>
<p>Odpovědný redaktor Vít Mrázek.</p>
<p>Technický redaktor Milan Dorazil.</p>
<p>Vydalo nakladatelství Argo, Milfčova 13, Praha 3, 130 00,</p>
<p>e-mail: argo@iargo.cz, www.argo-books.cz,</p>
<p>roku 2003 jako svou 632. publikaci.</p>
<p>Sazbu provedl Pavel Rút.</p>
<p>Vytiskly Těšínské papírny, a. s.</p>
<p>Vydání první.</p>
<p><strong>ISBN 80-7203-526-6</strong></p><empty-line /><p>Naše knihy distribuuje firma Kosmas, Lublaňská 34, Praha 2, 120 00, tel/fax: 222 515 407,</p>
<p>e-mail: kosmas@kosmas.cz. Knihy je možno zakoupit v internetovém knihkupectví www.kosmas.cz<strong></strong></p><empty-line /><p><strong>Neil Gaiman a Douglas Adams</strong></p>
<p>Neil Gaiman je úspěšný autor sci-fí a fantasy literatury, známý i českému čtenáň. Jeho biografie Douglase Adamse vyšla poprvé už v roce 1987 (později se objevila ještě ve dvou dalších, revidovaných vydáních). Sám Adams ji tehdy komentoval slovy: „Rozhodně nejúžasnější a nejsenzačnější kniha, jaká byla o <emphasis>Stopařově průvodci</emphasis> napsána od dnešního dopoledne.” To dopoledne je dávno pryč a Zemi opustil i Douglas Adams, jeho knihy ale zůstávají. Ve veřejných i soukromých knihovnách neužijí klidu ve svých policích, neustále je někdo vytahuje, opakovaně je pročítá a dává je číst přátelům...</p>
<p>Adamsovi čtenáři si svého autora váží, ale povinná úcta se v tomto případě proměňuje v téměř přátelský vztah. Neil Gaiman měl to potěšení poznat autora <emphasis>Stopařova průvodce</emphasis> osobně a přátelský vztah se v jejich případě stal realitou. A právě osobní blízkost umožnila, že Gaimanův životopis není suchým shrnutím nudné faktografie, ale poutavým vyprávěním, které občas zajiskří ironií a drobnou uštěpačností na Adamsovu adresu. Na vrub přátelství obou spisovatelů lze patrně přičíst i fakt, že Gaiman měl přístup k velkému množství faktografického materiálu, který ve své knize bohatě využil.</p>
<p>Gaiman se soustředil hlavně na Adamsovu práci. Věnuje se pečlivě složitým a dlouholetým peripetiím vznikání <emphasis>Stopařova průvodce Galaxii a</emphasis> všech jeho pokračování. Připomene všechny možné varianty, ve kterých se Adamsův text dostal k publiku: jako rozhlasový seriál, televizní seriál a film, divadelní představení, gramofonová nahrávka... Stejně podrobně se věnuje i dalším Adamsovým aktivitám: práci na kultovním britském seriálu Doctor Who i spolupráci se skupinou Monty Python, jeho dalším knihám, ekologické angažovanosti nebo podílu na vzniku virtuálního <emphasis>Stopařova průvodce</emphasis> (dodnes dostupný na internetových stránkách BBC), díky kterému „poprvé v historii několik vybraných jedinců mohlo uvést v kolonce povolání .dopisovatel <emphasis>Stopařova průvodce Galaxií.</emphasis></p>
<p>Svůj výklad Gaiman odlehčuje citacemi z různých Adamsových prací, jež budou částečně či zcela neznámé pro ty, kdo znají jen české překlady jeho textů. Faktografickou závažnost svého výkladu naopak posiluje, když nechává promlouvat Adamsovy spolupracovníky i spisovatele samotného. Vzniká tak plastický portrét, který Douglase Adamse ještě více přiblíží těm, kdo už si oblíbili jeho knihy.</p><empty-line /><p>[*]Jde o pět románů známých rovněž z českého překladu <emphasis>(The Hitchhiker</emphasis><emphasis>’</emphasis><emphasis>s Guide to the Galaxy (Stopařův průvodce Galaxii), The Restaurant at the End of the Universe (Restaurant na konci vesmíru). Lite, Universe and Everyfhing (Život, vesmír a vůbec), So Long and Thanks for All the Fish (Sbohem, a diky za ryby)</emphasis> a <emphasis>Mostly Harmless (Převážně neškodná)</emphasis> plus povídku <emphasis>Young Zaphod Plays it Safe (Zelenáč Zafod sází na jistotu).</emphasis></p>
<p>[*] Pořád Davida Prosta (dnes Sira Davida Prosta), v němž rozmlouval se známými osobnostmi (pozn. překl.)</p>
<p>[**] l když se na první pohled tato teorie může zdát povrchní, zběžná inventura ukáže, že britská komediální tvorba je zaplevelena neuvěřitelné vysokými lidmi. John Cleese, Peter Cook, Ray Galton, Alan Simpson, a konečně i sám Adams měřili všichni sto devadesát, stejně tak Denis Norden. Douglas často nadhazoval, že Graham Chapman, který dnes už není mezi živými, měří jen sto osmdesát osm, a tudíž byl o čtyři procenta méně legrační než ostatní jmenovaní.</p>
<p>[*] Will Adams se po absolutoriu univerzity nechal zaměstnat v továrně na pletáž, Martin Smith začal pracovat v reklamě a později byl v Douglasově knize zvěčněn jako „nějaký zatracený Martin Smith z Croydonu”.</p>
<p>[*] Tenhle skeč, přepsaný jako povídka, začleněný do kanonizované podoby <emphasis>Stopařova průvodce</emphasis> a ilustrovaný Michaelem Foremanem, se dostal do <emphasis>The Utterty Utterly Merry Comic Relief Christmas Book</emphasis> (Děsně, <emphasis>ale opravdu děsně veselá vánoční knížka úlevy).</emphasis></p>
<p>[**] Úplný text <emphasis>Our Show for</emphasis> <emphasis>Ringo Starr (Naše hra pro Ringo Starra)</emphasis> později vysel v knize <emphasis>OJRIL: The Completely Incomplete Graham Chapman (Úplně neúplný Graham Champan).</emphasis></p>
<p>[*] Viz Dodatek 1</p>
<p>[*] Může to být trochu problém, protože <emphasis>Rozhlasové scénáře</emphasis> jsou momentálně rozebrány.</p>
<p>[*] Kromě jiných cen se <emphasis>Stopařův průvodce Galaxií</emphasis> umístil jako druhý z kandidátů na Hugo Award za nejlepší dramatický porad za rok 1979, překonal ho jen <emphasis>Superman.</emphasis> Ceny byly udíleny na Světovém kongresu science-flction, který se toho roku konal v Brightonu v Anglii. Při oficiálním oznámení poradí přítomní syčeli, když byl vyhlášen Superman, a jásotem zdravili <emphasis>Stopařova průvodce</emphasis>. Když Christopher Reeve cenu přejímal, navrhl, aby bylo poradí upraveno, načež publikum zareagovalo souhlasným rykem. Lze předpokládat, že kdyby v té době <emphasis>Průvodce</emphasis> znalo jen o pár Američanů víc, byl by jisté vyhrál.</p>
<p>[**] „Hodně se mluvilo o kouzelnících z Radiofonické dílny, ale devadesát pět procent prvního dílu byl prostě přirozený zvuk. A já jsem o zvukařině nic nevěděl... na konci čtvrtého dílu jsem zařídil nádhernou explozi - celý díl k ní směroval a postupně gradoval. Ve studiu to znělo skvostně. Jenže při vysíláni komprese většinu efektu odřízla.” - Geoffery Perkins.</p>
<p>[*] Poznámka pro Američany, kteří nechápou, jak se může pantomima vysílat v rádiu: to je prostě jeden z problémů, se kterými se musíte naučit žít.</p>
<p>[*] TARDIS = Time And Relative Dimensions In Space, tedy čas a relativní dimenze ve vesmíru (pozn. překl.)</p>
<p>[*] čtyři, když počítáme <emphasis>Doktora Kdo a Krikkiťany</emphasis>. Další podrobnosti viz kapitola <emphasis>Život, vesmír a vůbec.</emphasis></p>
<p>[**] V roce 1992 BBC konečně vydalo všechen dostupný materiál na videu spolu s původním scénářem.</p>
<p>[*] TARDIS byl jeden z nejhezčích Adamsových vynálezů - byl to dopravní prostředek <emphasis>v</emphasis> podobě budky,<strong> </strong>ze které lze zavolat policii. Budka se vyznačovala tím, že byla uvnitř mnohem větší, než se zdálo zvenčí. Slovo se stalo součástí běžné slovní zásoby. (Pozn. překl.)</p>
<p>[*] Jde o slovní hříčku s iniciálami <emphasis>Stopařova průvodce (Hitchhiker's Guide)</emphasis> a jménem robota z <emphasis>Hvězdných válek</emphasis> (R2D2 neboli Artoo Deetoo) (pozn. překl.).</p>
<p>[**] Nick Webb odešel z Pan Books téměř vzápětí a prošel pak „kolečkem” u většiny hlavních britských hudebních nakladatelství.</p>
<p>[*] Muž, který si nacpal do kalhot tretku, byl Sylvester McCoy, později sedmý televizní Doktor Kdo.</p>
<p>[**] Určitě to bylo tím.</p>
<p>[***] Nebyl to muzikál, na mou duši.</p>
<p>[*] Tentokrát to skutečně byl muzikál, i když si publikum přálo, aby nebyl.</p>
<p>[*] Je pravda, že titulek „Koprodukce - John Lloyd” v závěru programu exploduje. Podle Alana Bella je to však jistě náhodná shoda okolností.</p>
<p>[*] Douglas se v televizním seriálu také několikrát objevil „na živo”. V prvním dílu ho můžeme zahlédnout v hospodo, jak vyrovnané vyčkává konce světa, ve druhém dílu hraje pána, který si z banky vyzvedává velké množství peněz, načež se svlékne donaha a vrhne se do mora. Koluje mnoho pověstí o jakési pásce s vystřihanými pasážemi (ve kterých je z Douglase vidět víc, než se v této scéně zdá). Douglas v této roli vystupoval proto, že herec, který ji měl původně hrát, se ten den stěhoval, a tak hodinu před natáčením Douglas za něj „zaskočil” do moře. Během natáčení seriálu, pokud zrovna neběhal nahý do moře, obvykle vysedával na lehátku a luštil křížovky. Občas, podle výpovědí některých herců a techniků, z lehátka spadl, l když nikdo neví jistě proč.</p>
<p>[*] Rod Lord dostal o čtyři roky později druhou odměnu BAFTA za grafiku za „počítačovou grafiku” v televizním filmu <emphasis>Max Headmom.</emphasis> Vsadím se, že jste si mysleli, že byla vytvořena počítačem.</p>
<p>[*] Bylo to rozhodnuto po skončení úvodní animace, takže v první epizodě se v grafice Zafod honosí dvěma páskami přes oko. A když už se o tom zmiňujeme, v grafice v témž dílu chybí Arthuru Dentovi župan.</p>
<p>[*] Stojí za povšimnutí, že všechna závažná rozhodnuti týkající se obsazení <emphasis>Stopařova průvodce</emphasis> pocházejí od sekretářek. Zda je tento fenomén omezen pouze na <emphasis>Stopařova průvodce,</emphasis> nebo jestli je to v zábavním průmyslu obecný jev, nebylo dosud rádně prozkoumáno, alespoň ne mnou.</p>
<p>[*] Historka se proměňuje podle toho, s kým mluvíte, a já jsem nikdy nepochopil žádnou z verzí. Měl jsem rovněž dojem, že i ti, kdo mi to vykládali, vlastně úplné nepochopili ani svou vlastni verzi. Jde o jeden z mála případů zmateného líčení v jinak vynikající knize, a nemělo by jí být přičteno k tíží.</p>
<p>[*] Stojí za povšimnutí, že televizní soutěže mají tendenci putovat přes Atlantik v opačném směru. Pořady jako <emphasis>Cena je správná</emphasis> a <emphasis>Hollywoodská náměstí </emphasis>(nazvaná po slavných lidech) se dostaly do Británie z USA.</p>
<p>Rovněž stojí za povšimnutí, že od prvního vydání knihy bylo na této straně Atlantiku s katastrofálním výsledkem adaptováno několik amerických sitkomů, zatímco britské televizní soutěže jako například <emphasis>Chcete</emphasis> <emphasis>být milionářem? a Nejslabší, máte padáka</emphasis> byly úspěšně exportovány do USA. Z toho plyne, že zárukou úspěšnosti je soutěžní charakter, nikoliv britská provenience. A teď vás nechám, abyste se vrátili zpět ke knize.</p>
<p>[*] Jak již bylo poznamenáno, v Životě, vesmíru a vůbec se poprvé v tištěné podobě dozvídáme, že Arthur má stále na sobě župan, kterýžto fakt Douglas objevil teprve v televizním seriálu, když byla vystřižena sekvence, kdy mu loď Srdce ze zlata vyrobí nové oblečení.</p>
<p>[']Postscriptum: Adams a Lloyd s pomoct Stephena Frye se k <emphasis>Liftu</emphasis> vrátili ve svém díle <emphasis>The Utterly Utterly Merry Comic Relief Chrisfmas Book (Děsně, ale opravdu děsně veselá vánoční knížka</emphasis> <emphasis>úlevy</emphasis>), jejímž spolueditorem Douglas byl, a rozšířená verze <emphasis>The Deeper Meaning of Lití (Hlubší smysl Životic</emphasis>) vyšla roku 1990 - dokonce i v Americe. Navíc byl <emphasis>The Meaning of Liff</emphasis> úspěšně přeložen do holandštiny a finštiny, přestože je to zjevně zcela nemožné.</p>
<p>[*] Tato pasáž byla čtena při posledním rozloučení s Douglasem.</p>
<p>[*] Britský obchodní řetězec - jejich prádlo objevíte na dvou ze tří britských občanů.</p>
<p>[*] Široká nabídka artiklů jako trička, propisovačky, placky, nálepky atd. je k dostání v ZZ9 Plurál Z Alfa (4 Sycamores, Hadfield, Glossop, Derbyshire SK13 2BS, Velká Británie). Ačkoliv „oficiální” stopařky ručník už není k dostání, ZZ9 plurál Z Alfa stále nabízí velmi pěkný ručník s nápisem „Nepropadejte panice”. Rádi by jich prodali pokud možno ještě víc, protože by chtěli zase používat svou ložnici pro hosty.</p>
<p>[*] Cílem hry <emphasis>Byrokracie</emphasis> je přesvědčit svou banku, aby vzala na vědomí oznámení o změně adresy.</p>
<p>[**] <emphasis>Muppets</emphasis> byly roztomilé loutkové postavičky z populárního televizního seriálu. (Pozn překl.)</p>
<p>[']Postscriptum: Počítačová hra <emphasis>Stopařův průvodce</emphasis> vyšla později v novém vydáni na CD-ROMu s názvem <emphasis>Ztracené poklady Infocomu (The Lost Treasures of Infocom),</emphasis> a nakonec byla zpřístupněna na Internetu jako součást stránek Comic Relief.</p>
<p>[*] Jediné další vystoupení Dirka Gentlyho se pak ovšem konalo pouze v pracovní verzi Lososa <emphasis>pochybností</emphasis> (<emphasis>The Salmon of Doubt),</emphasis> ale když byla kniha posmrtně uveřejněna, nebyl nikde k nalezení. Pokusy převést tuto postavu do televize nebo filmu vyšly naprázdno, přestože existovala úspěšná divadelní hra, kterou měl Douglas hodně rád, a <emphasis>Dlouhý temný čas svačiny</emphasis> byl ve Finsku adaptován jako rozhlasový seriál.</p>
<p>[*] Ještě zvláštnější je, že pět dalších dílů pořadu, rovněž nazvaných <emphasis>Ještě je můžeme vidět...,</emphasis> bylo odvysíláno na Radiu 4 v květnu 1997, jenže se ukázalo, že šlo prostě o Douglase, který četl úryvky z knihy.</p>
<p>[*] V Německu kniha vyšla pod názvem <emphasis>Einmal Rupert und Zurück -</emphasis> Jednou na Rupert a zase zpátky.</p>
<p>[*] Kevin Davies kdysi pracoval na nějakých reklamách se specialistou na zvláštní efekty, producentem Seanem Broughtonem, jehož přítelkyně byla bývalá osobní asistenka Johna Lloyda. Kupodivu do věci nebyly zapleteny žádné sekretářky.</p>
<p>[**] Jako většina britských animátorů i Kevin pracoval na <emphasis>Who Framed Roger Rabbit (Falešná hra s Králíkem Rogerem),</emphasis> v němž animoval sekvenci, kdy se Roger schovává ve dřezu.</p>
<p>[*] Marvin navlečený do dlouhého hnědého kabátu si stěžuje, že i jeho vlastní tělo ho nakonec opustilo. To se stalo údajné proto, že BBC vyhodila do šrotu všechno kromě jeho hlavy. Jak je možné, že ve videu <emphasis>Jak se točil</emphasis> (o dva roky později) je vidět celý, zůstává dodnes záhadou</p>
<p>[']Postscriptum: Čtenáři toužící po dalších podrobných informacích o <emphasis>Stopařově</emphasis> <emphasis>průvodci Galaxií</emphasis> nechť se obrátí na vynikající webovou stránku BBC na adrese www.bbc.co.uk/cult/hitchhikers a na knihu M. J. Simpsona <emphasis>The Pocket Essen - ''A fial Hitchhiker's Guide (Nepostradatelný kapesní Stopařův průvodce)</emphasis> (v níž se ovšem spoluautor tohoto díla dopouští zásadní nepřesnosti, když popisuje knihu <emphasis>Nepropadejte panice</emphasis> jako „rozebranou”).</p>
<p>[*] Kevin se v titulcích nakonec objevil jako „vedoucí výtvarné koncepce”.</p>
<p>[*] Americké vydání, jinak zcela identické, stálo 42 dolarů.</p>
<p>[*] Vzorem byla evidentně Odyssea <emphasis>2001 (2001: A Space</emphasis> <emphasis>Odyssey</emphasis>). Arthur C. Clarke a Stanley Kubrick vytvořili román i film současné, přičemž jedno bez druhého nedává příliš smysl. Mnoha lidem to samozřejmě nedává smysl ani po přečteni/shlédnutí románu/filmu.</p>
<p>[*] Ve hře hráč nastoupí na loď - z důvodů ne zcela jasných - a musí se dostat na vyšší úroveň, aby našel a zneškodnil bombu.</p>
<p>[**] V Německu (kde byla hra velmi úspěšná) a ve Francii vyšla kniha pod názvem „Kosmická loď <emphasis>Titanik -</emphasis> román Douglase Adamse a Terryho Jonese”.</p>
<p>[*] Tj. těm, kteří se dohadují, zda 21. století začíná až 1. ledna 2001, nebo o rok dřív (pozn. překl.).</p>
<p>[*] Jeden z fanoušků poznamenal s ironií, která by se Douglasovi jistě líbila, že ve svých posledních chvílích přinejmenším věděl, kde má ručník.</p>
<p>[*] Český překlad byl pořízen podle britského vydání (pozn. red.).</p>
<p>[*] H. U. M. R. V. V. - Horizont událostí možnosti rozumného vyřešení věcí.</p>
<p>[*] Jeden z těchto objektů, stále ještě držící pohromadě diky gumičce uvnitř, .. byl prodán v dražbě za značnou sumu u příležitosti dvacátého výročí Konference o <emphasis>Stopařové průvodci</emphasis> v roce 1998.</p>
<p>[*] Ashes, popel spálené branky z legendárního zápasu mezi Anglií a Austrálií (pozn. překl.)</p>
</section>
</body><binary id="_0.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAFYATYBAREA/8QAHA
ABAAICAwEAAAAAAAAAAAAAAAYHBAUCAwgB/8QAUxAAAQMDAwIDBQMFCgkMAgMAAQIDBAAFE
QYHIRIxE0FRFCJhcYEykaEIFSNCsRYXM1KCkqKywdEkJTdjcnOzwvAmNDZDRFNUYnSTo+Fk
gzjD8f/aAAgBAQAAPwC5a+0pSlKUpSlKV8UpKUlSiAB3Jr4hxDqeptaVpPmk5FcqV8JCQSS
AB3JrHNwgicmAZjAlqT1CP4g8Qj16e+KyaUrg442yjrdWlCe2VHArnSlKUpSlKUpSlKUpSl
YF5gzLjblxoNzctrqiP8IbbStQGeQAeOfWvMepb5fvz3Mhyr7PlJiyHGkKcfUAQlRGcZwO1
eg7UqBuBoGGud1uNS2UF4NuFBDiT73I5+0k1HdqrBAW3MvTgedlMXCRHjuOSFr6GhgAYJwf
PkirKpWuv7s9nT1wdtSOuciMsx0gZJX0nGB5nPlVX7Np1c9frhMuzk8wVNEOe2FfvO9QI6Q
rzA6s49flXVvtDfjtxJhu0xbcp3oTCK8MoCU8kAdznzPrW22FS4NIzlqUSgziEpJ4GEJz+2
rQrrkSGosZ2TIcS2y0grWtR4SkDJJqh0askbl7kQLZM8QWJb6gmElZSFpSlRyvB5Jx9O1Rr
Sluus/cqGzHacakMTgtzGf0CEK5znsABjn4CvTkmSxDjuSZLzbLLaepbjiglKR6kntSPIYl
sIkRnm3mXBlDjagpKh6gjvXbVUbz6d1NfpNsTaYr0yEhKgtpoj3XM/aUPl5+XPbNT/SdtmW
fSttt097xZUdhKHFdWefTPmB2+lbYrSFBJUAo9hnk18U42hSUrWlKlnCQTgqPwr6pSU46lA
ZOBk9zX0kAZPArAtd9tV6L4tlwYl+zL6HfCX1dB/4B5rKZlR5JWGJDTpQcLCFhXSfjjtXN1
5phsuvOIbQnupagAPqa4syo8iOJDD7brJBIcQsKSQPiOK+sSGZLfix3m3kE46m1BQ+8V2Up
SlKUpSlK846ztKH9DWfULKclUyWw8sDvl9xSM/cr76muw978ax3Czur5huh5vPkhfcD5EE/
yqke0qgrQTMgkYekvuZ//AGK5/Cq2vOv7nrTXkSzxJz8Wyuzm46W47hbU6grCSoqHPIyQOw
4rVWS93Sx7nCFaJkn2U3QxhHU6paVteL0gEHvx596tTd2fqC06d/ONpuwgx0KShxDbf6VxS
jgYX+qAPTn41pdjLzdrt+excbjJmIbLSkeO6VlKldecZORnArp/KBXiDZEZ7uvHHyCf763O
xjQb0Etfm5NcV/RSP7KseoJvJdF23b6S22opVNdRHyPQ5UfvCSPrVVbMMeNuNFX/ANyy6v8
AolP+9Vq3ndfSlhuUqIpEl6a06WnkMx8EqHH2lEAj61qt8W7vK09bmIEaQ7GcfKpKWkFWCA
OgKx5cn4ZAqB6htt703tjZESrjOimW+4Tb+roQlB94dQGDnscE8Z7A1Y2x7kh3QrpefccAm
rS31qz0J6UcDPlnNVTucidB1rKgyrvLuKmUoPivqAwVJCsBI4SOewr0I3EmzdIx4sa4OQpT
kRtIlJQFqQekZOD3Pf7685w5DjG5kVUq6POoi3RKTLkuHq8NLvKiSeOASa56p1ZM1TrgXAP
uIZbkJTCTnp8JsK90j0J7k+prJ3N1k9qfVLojSFG3QleHFSlXukju58yex9MVeepo11mbdz
I1tCnLg7CCAOr3lZA6hn1I6vrVP2PQ92tWhtR3e7pnW3EcJZYDimi4Qe60+aecYPxrK2DSs
6suCgohAgnKc8E9acf21s9+IHgIhTVT5jipTpSmOt0eC0lKRnpTjuSQSTmoY1qKZD2tNmty
3Ch+Wpc90ZAbSoAIbz/5uhRIHkPiasbYJKxpi5KJPQZmAPLPQnP7RVq0pSlKUpSlYz8xpEB
+Uh1CkNNqUVJIIGBk1WdqsKr3+T+IgQVPrZdkt57laXVLGPnjH1qt9sL8iw6xbW854bEphy
O4ryGRlP8ASCat/RfVB2UacR7qkQJDoPxytWaorR6Jq9YWkW5LKpYlIUyHyfD6gcjqxzjjy
q7NNbf2bRtyF+1DdIz1zkOnwlOKDbSFqP6gUcqVz3+Pbzrlvk4EaBSnn35rY/BR/srT/k/t
AWu8vdPKn209XrhJOPxrE/KCc/SWJrPYPqxj/QqW7Mt9G3ENX/eOuq/pkf2VO6q7ftahpK3
oBHSqcM+v2F4qDbNyY9s1BdLxMUExoFtccWr095PA+J5FQ9ct29aoMt7h2bM8RQ9CpecfjV
87n7jO6Nbjwba025cZKSvLoylpGcZx5knOPkarPW9zuF40Lp663We5KlXB+Q50lKUoZShQQ
EpAA+fOatDZdrw9uYqsfwr7qv6WP7KqHdU+NubdQnOetpP18NAr0sw2GYzbfkhAT9wryrY7
ejUWuYkJ0nw5k4Bw+fSVZV+GayrxEbvW6EmAjDTUm6mMnpGAlPidAx8hXbr+PHG48yDEaSy
w04zGbQkYCQlCE/2VfWvNU/uN0q7cW20uSCpLMdC+xWfM/AAE/SqhiaivOqdF6suN6ucp4x
WWUMtJV0MjxHMHKBgE8DGe3NbT8n9vN1vLmPssNpz81H+6sj8oJ4FyxsA8gPrI+fQB+w1Gb
nFahbHWhSAkOT7ot5zjk9IWgfcAPvqx9jGi3oNxZ/6yc4r+igf2VY9KUpSlKUrT6uhzp+kr
pEtqiJb0ZaWuk4JOOwPx7fWvOekJOp4lzl2G0MPF65MrivxnAoBHUMFZH6pT6ntzXpWx2pq
y2KFamyFIisJazj7RA5P1OT9a8x6x03Ismr7nbWYzimmniproSVfo1e8n8CKvzT1rek7SRL
Y2Qh6TaS2kqHZS0HGf51UdpaNL0nr23vXq3TGRFeJWgMKUo8EDAHfnHap/ZdIah1vrROqdT
tPRLcw94kWK/wC6spByhHR+qntknv8AXNbjfKLKlaNipix3n+iclS/DSVdI6FjJA8skVq9l
WtQ2uM7Df0881AlPF1U15fhlOEgABBGVZI7/ABrG32ttzn3KzmJAkSWktOJ6mWlL94kcHA9
AKlm1Td+g6Zj2y6WM2+PGQfDdddHiOqUsqOW8ZSOfP0qdVC91tMy9T6OUxb2/FlxXkyG2x3
XgEED44UT9Krra7bm7O38XC+QJEOBGAX4T6Sjx1ggpSUnkpBHVyMZAqEWVK7hryEEIKlP3J
BwkZ7uAmrC3i0ff7rq1i4W22yJrD0dLYLCCroUCcg+g5Bz2rSak231jGs9kaUzIuJQ0tPs7
CQpMTKs9PHcnOSfXjPAq09sLPqSx6bagXtEVhhpJ8BhGVOjqUVErVnHn2FVtrLQmq7ruRPk
wbQ6606+HGnyQlspAHdWceXbvV0wjeTp5xV4bjG4FtZLcLqKPPpSOrknGB86pjb3bzVNs1v
a7hcbO5HiMuKUtxa0Hp9w44znvili2/wBXI19DvcuzONxvzkH3FqdbylPX1EkdWa+X/bvWV
x3DnzotrSW1zS80+44kNFPVlJPOe2Mgc1NtxNI6l1JoaCwtTE27xX/FdTH/AEaFghQ93qPk
CO/fB+VQqJtBqkaNnLcccaluONrbtiHk9LoTnlZzjIBOBn9tSLazQertNzVy5r7FuivFJfj
9KXXXgnOBkZCB73kc8Vz3b0ZqPVl9gqtEEPx48YhTinUIAUVHI5I8gK1+pdB6nkba6ctMa3
+LKgLdMllLqMp6lEpIOcHgnsfOpTtZpnU+m7X7PeHozMTClNw0JCnAtRB6lLHHYYwM96n9K
UpSlKUpXHoSFlYSOojBVjmuVfK+0pSlKUrqktLfiustPrYWtBSl1ABUgkfaGeMjvzURGnNc
tdbLeuG3GVcBb1sQXEj5gjJr7o/bGx6RfE1vxJtwxj2l/HuZ79KR2z9T8amVKUpSlKUpSlK
UpSlKUpSlKUpSlKV8pX2vlfaUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUp
SlKVWus93VaS1K/Z/zIJQaQhXi+09GepIPbpPr61lbf7pJ1rdpFuetqYLrbPitkP8AX1gEA
jsPUH76+bhbmvaIu8aC3am5gfY8UrU+UEe8RjHSfSsnbncN7XSrgl62ohmH0EFDpX1BXV8B
jHTU4r5X2lKUpSlKUpSlKUqidc7natsusrnbINwbajR3QltPs7aiB0g9yPjVn7c3mff9EQb
nc3g9KeLnWsICc4WoDgcdgKk9Kxbk481a5bkc4eQwtTZxnCgk44+dedhuHuMFBSrhN6Sef8
ERj+pV07h6mn6V0iq629plb4dQjDwJSArucAioPoLdfUGptYQrROZgIjv+IVFppQVwhShgl
R8xVxUpSlKUrzdvOMbjy/iy1/UFaHRF7/c9rG23JRw228Eu849xXuq/Ak/Spvv6P+U1sV5G
F/vqrO/J9I9ovozz0scfVdbTXm8hsd0etFijMyH2MoekvElCF+aUpHcj1z38qh0ffLVrLgU
6iA+nPKVMEfiCKuDQ2t4WtrSqSwjwJTBCZMcqyUE9iD5pODg/A1Wl83s1Hbr7PgMQbb4cWU
4ykqbWSQlRAz73fisO6b6agksx0W6PGhqS2nx1lHWVuefSCcBPw5PxqZbXbmzNWzXrTd2mU
y22i6080OkOAEAgp9ec8fdWk1vu1qTT2r7haITUAsRlpCC40oqIKUnk9XxrX3Xeu9HT1vah
KjoubwU5KfS2ClodaglCUnPPSAST61P9wdxW9F26KlhlEq4y09TbazhKE/xlY578AefPPFV
C7u5rmQ6p5F0DaEnJS3Gb6U/ek/iamWgN451wvEe0ajDKhJX0NS0J6CFnsFAcYJ4yMVuN3d
a33SL1rRZ32mUyUuFzqaCyekpx3+dQKNvZqtqDKaedZekOhIYeLKU+DycnAGFHGMZrFsm7m
q7ddWpE24rnRioeMw6hOFJzzjAGDjtV8al1TD03pd2+ugvNJQktIScF1SvsjP1+7NUJP3P1
vf7hiJOeYKifDjQUYx92VH6mu2x7t6ss1yQqfMXPjpVh6PISM4zzg4yD/wAYq6tS6xZtOgl
6mhpDodYQuMlY4JXjpzj0zk/KqCb3I1mLkJib9LW6VZDZOWz8Oj7P4VqdRXp/UN9k3aU0hp
+QUlxCM9IISAcZ+VXxtjcmLTtAzcZOQzETIdX09yAtR++qovm52rdR3BSY0+RDacX0sxYRK
TycAZT7yj/xiutjXWudLXUNSrjODzGAuLPKlgjGQClXIyPMYNXzYdUI1Tog3qICy6phYWgH
JadSDkfHnkfAivPX74OsFEZ1FP754dNT3fW5XBLlsgtyHRCfj+I61j3VLCuCfjVVWq4T7Vc
mptrfcZlt58NbYyoZBB/Amr33R1/N0xZoMK3HouFwa61PEAllAAyQP4xJ+mDVPxHdZX9mZc
I0u6TEQ0dch0SFnw08nnn4Ht6VvdBbnXqzXuNFuU92bbX3A26mQsqLWTjqSo8jHfHY8/OvR
tKUpXnHerq/fEfyePZ2sc+WP/8Aahptj4sqLsMFhUlUc/BQSFfiCfuqT67vRv1k0vNcX1vJ
gqZePn1oX0nPxIAP1qWfk/H/AA2+D/Ns/tXVTTVqcnSFrUVLU6oqKjyTnzqc7g3XS8/TOnG
LGqOZUZjpkBpkoKfcTwokDJyD6+frW02CcUNU3JoK91ULqI9SFpx+01BdYp6da3sYx/jB/j
+WameodO2uDsjZbkzEQJr0hK1yOkBausLyM+nA4+Fa7ZgkbjxMHuy7n+Yawt1k9O5V497OV
tn/AONNZmiNrJ+s7Y5chPahRkuFtBU2VqWRjJxkcc+tZW9yVN61jMlRUG7c0kH+Uut3tO22
5txqwLaSoFtYVkdx4R4/49aqeApSbjGUhXSoOpIUPI5HNW5+UFnxrFxx0v8AP8ytbsRCiyt
QXNciO28URAE+IkKAyoZ7+uKrKSkJlPJACQFqGB2HNelLnpUaz24tVr9t9kBYju+IG+vsgc
YyPWoXbbNpfaW/quU/U4nS0MqbEJqMPEyrHPCj09vPHeqpvlzVer7Ouimw0Zb63ehPZPUc4
q3L8ev8nWAQc4Qz5/5zFQLatKVbk2cK6ceIs8+vhqxXHdFlpjce8IaQlCS6lRCfUoSSfqST
U+so6vycpox+o7/taqbT90TZdQ2+6KbLiYkhDqkA4KgkgkCtlrvU7OrtTu3aPFVGbW2lAQt
QKj0jGTirZ2YPiba3BGe0l4euP0aaoSvRO7IWNqVh3o8QGP1dPbORnGaqTalXTuVZz6rcH/
xqqS7+j/lRbTzzC/31VHtFa/TpC0XaAq2+1/nBIAX4vR0e6RyMHPeoe2opcSodwQa9kIJU2
lR7kA1ypSlec97c/vhOc/8AZWv2Gu3S1lN72e1GhDeXYkpMps/FCB1f0Sr76rrJIAycDsKt
38n4/wCMr0PVlr9qqqmcMXCQPR1X7TViO7VWe32a33O76xagtz2krQFxCeSnqIHvc4yKlO1
dg05aNSSXbPqxq7vuRFJUwmMWyE9aT1ZJPmAPrVT64T066vgGP+fvdv8ATNWJqfCvyfLIfR
xr/fFRfZxWNyYAxnLbw+X6NVdG7QI3Lu2cclo8f6pFW1skc7etj0lO/tFV3voMa8ZOe8Bv+
sut1tCCrQGq0jzQrH/tKqo4uPa2cnA8ROT9auH8oIDosJxzl/n/ANusHYA/4+uwz3ip4/lV
V9wATcpIHYPLA+81fertRydP7OW1+G4WZMuLGjtuJOCjqbBUR8cA/LNU7oiwI1brGJa5b60
NvqUt5Y5UoJSVHk+ZxjPxrH1jb41p1fdLfDb8OPHkKQ2jqJwkduTzVn3b/wDjfExj7Lf+2q
BbXZ/fIs2P+9V/UVXfu4ANy7rgAZ8I8f6pFTjT4Uv8na4ADsh8j5Bef76qnTEGPc9U2uBKS
VMSZbbTgCuklKlAHmrF1bbNtNH3v81TLHdH3PCS4VMyT085wOVD0qc7bybBL0bOOnIMmJED
7gU3JX1KK+hOTnJ4xivNteit1Mr2kdUeDiOcY/8AMmqh2t/yk2bnH6Vf+zVUp3+B/dJa1Z4
MMjH8s107Q6XsGoLdeZF5tomKiFst5WpOAQokDBHpWD+6/bxJBRoBRweMzlV6IaWHWkOAYC
kggH41zpSledt8DncD5Q2/2qqXbCIS7p28NOJCkLkJCgexBRyKp/UNpXYtQz7WvOYr6m0k9
ykH3T9Rg/WrK/J/P+N7wP8A8dv+sarvVdqkWXVNxgSUFK25CyM/rJJylQ+BBBrd6u10zqTS
1iszUJxldsaSl1xSgQshATwPTjPNSfYO1PrvVxuxSoR2o/s4VjhS1KCsfQJ/EVBNdJCdd3w
D/wAc7/WNZMzW0+ToSJpJ+K2GI7gcQ+chZTlRAx2/W7/Ct1snAdla/alISS3DYccWryGR0A
f0vwrF3i/ylXHjHuM/7NNWjserq2/xnPTMcHy4Sf7aim/VjlC6Qb6htSoymRGcUBwhQUSM/
MKP3VD9I6+e0nY7vbG4KZH5xRhLhc6fCPSU5xg54Pw7VqNLWSVqHUkK2xG1LU46krUBwhAP
vKPwAq0vygh+gsRyPtPjH0RVb6P1PeNJTZN0tLCHR4Phv+KgqQlKiME4Ix7wGPu860qUSLh
NCG0F2RIcwlKRypSj2A+Zq+t07DITtREjNJLirV4CnMDPupQUE/jmqY0jqNelNSxbyiOJHg
dQU0VdPUlSSk8+R5ro1HcXrvqGbc5EYxly3S94Rz7oVyO/fgjnzq6YVod1B+T6zBiILj5jF
baU91KQ6VYHxPSRVI2m6TLDeI9yhkIkxXOpPWnIz2II+8V2ahmXK5XuRPu6CiZK6XVgp6eF
JBTgeQ6cY+GKurbS1i/bNyrUpRR7Sp9pKvQnsfvql1NXTSeoWy/HVGnwH0uBDqeOpJyD8Rx
5d6yNS6huOtdQm4SI6faXUpabZjoJ4HYAckmr526sC9IaA8O6FEZ98rkPhxQAbyAACfUJSM
/HNea69J7gW6XdNp32IrKnXxHYc8NIyohJSVYA88A151t1xl2i4sXCC6WZMdYW2sAHpPyPF
XPubpi5as0jZNQwmjKmMRUqkNtJyVpWlKipIHfBzwPI/CqrsGrb3pRqfFtzoZTNR4byVt5I
wCAR6EdRrI0Xoy5atvDDLEZwQg4PaJJT7iEjvz5n0Fep0gJSEpGABgCvtKUqKaj2307qm6f
nK5tSFSPDS3lDxSMDOOPrWdpjR9o0gxIZtLbqESFBS/EcK+QMDvWDfdtdMajurlzuMNxclx
KQtSHlJCsDA4B9AB9KytNaGsOknn3rRGcaXISErK3VLyAc+Zrt1Fo2waqSn87wEPONghDyS
ULSP9IeXwPFRljZLRzLwcW3NfSDnw3JHu/0QD+NTi3W2FaYTcK3xm40doYQ22nAH/38a83a
101fpGtr08xZLg60ua4pK24q1JUCrIIIHNWlprb2zah0BZUagtbjc2O0pHUepp1A8RRwfhz
nB9amWndLWfSsJUW0RAwhZ6nFFRUtZ+JPP9lYtz0Fpe83F24XG0NSJT2OtxS1gnAAHY47AV
srPY7Zp+EYVqiIixysrKEEkFRxk8/IVlyI7EthceSy28y4MLbcSFJUPQg96ij21WiH3C4qx
NpJOcIecSPuCsVvbNp2z6eZUzabcxESr7RbT7yvmo8n6moHvTpu8ahjWhNogOzFMLdLgbx7
uQnGc/I1qNo9GXm03m4pv1lW1Ekw/DIfSlSFnrHukc/H7qsi2aJ0zZp3ttvssZiSPsuBOSn
5Z7fSt2pKVoKFpCkqGCCMgitA3oLSTU32xGn4IeznPhApB+Cew+6thJ09ZJr6pEuzwJDysB
TjsZClHAwMkj04rMjRo8OOiPFYbYZQMIbaQEpT8gOBWte0np2RPM96xwHJRPUXVR0lRPqeO
/xrLkWe1y3vGk22I87/AB3GEqV95Fd8eMxEa8KMw2y2DnobQEj7hXTPtNtuiAi4QI0tI7B9
lK8feK6oFhs1rX12+1Qoi/4zLCUH7wK0e5en7hqbSDtttjbbkhTzawHF9IAB55qstP7HXty
6MrvbsaPCbWFOJbc61uAH7IwMDPbOfvq+AAAABgDsBWC9YrPJcLj9qhOrPdS46FH7yKzW20
NNpbbQlCEAJSlIwAB2AFdD9tgSXA7IhR3lj9ZxpKj95Fd6EJbSEISEpHYAYArlSlKUrpflx
4qmUvvIaL7nhNBRx1rwT0j1OAfur5JmRoYaMl9tnxnUtN9asda1dkj1JrvpSlK+V9pSlKUp
SoLqLduwaavci0TI09yRHKQstNoKeUhXBKh5EVIdK6miatsqLrCaeaZUtSAl4AKyD8Ca3NK
UpSlKUpSlKUr4SB3r7StXqC9p09bFXF2DKlsNn9KIqQpTaf42CRkDzx271Um4u59qvESzOa
fkOrkQ5qZakuNFHSUg9IOeD3PbNcbDuZCuuq3L9qZxxHsqfDtdtjNKc6VK4Ur0KscZPr5Yq
4LLdH7vDMp21y7clR/RolhKXFJ9SkE9PyPNbGlKVg3q7xbDaJN0m9fs8ZPUvoT1KxnHA+tQ
yNvXpGTLaj9UxrxVhHiOtJShGfNR6uBWLK310yxPLDMWdJZSrBkIQkAj1AJBx88VPbNeYF/
tbNztr4ejPDKVYwQexBHkQajGq91NPaVkqhLU5Omo4WzHwfDPopR4B+HJqOM7/WlUlKXrLM
bYIGVpcSpQP+jx+2rHsd9t2o7W3crXID8dzIzjBSR3BHkagDm/FiZdcadtNxC21lJwEEcHH
8auy+74WO2Kabt8N24uqbSteHAhDeQD09XOSM844B86kWiNf2zW8d72VtyNKj4LsdwgkA9i
CO4/49KrPcaTouPrq4pu9pusiYQ2VrZkoQg/o04wMZ7Y+uasXa120vaMbVZY8mPE8dwBElw
LXnPJyK1mrt4rRpq4O22JFcuUtn3XOlYQ2hX8UqwckeeBUbhflAKMgCdp8BknksSMqA+RGD
94q1rDf7dqW1N3K1v+Kwvg5GFIUO6VDyIqJ623ZtekpqrbHjKuM9A/SISvoQ1nsFKwefgBU
PY/KAmB/MiwMKa9G5BCh9SDVqaW1XbNX2kXC2uHAPS60vhbSvQj+3zrdUpSlKUpSlKVF9RX
3UbS3IWm9OOzJCeDJkqS0wjjyyQV/TA+NebL3HmIvFwMpDRdbkKD6oyR4SVkngdPA5B+41Z
GgtOap0XMZvTmmmrpClsoWVsqQqQykjOUAnOeeR51eLa/EaS4EqT1AHChgj5jyNcqUpUY3J
z+93esHH+DH9orzLaLeq63mFbkq6DLkIZCsZ6epQGfxrebhaVjaP1Oq1xJDr7PgodSp3HUM
5yOMDyq0tjX3v3C3JKD1KamLLaRyc+Gk/tqqVaJ1hKlqckafui1uOdTizGVkknk5xW73X0t
p/Slwt0OylSXVsqVJbW6VkcjpUc9ife4+FSj8n6U4Re4ZUS2nwXUjPAJ6gfvwPuqpr0kpvk
9JIJElwHH+kakGpNCK0/o+y38zfGNzSCtnox4fUnqTg55471uti3FI146kHAXBcBGe/vINa
7eFITuXcsZ5Syf/iTVl7QPLZ2tkOtfwjTr6k9XbISCK8/lRWsqUSSo5JPc1ZO7ulrTYFWQW
eB7Op5hfjBGT1Y6cE/Hk1vtgVym/wA9RXUuJZ/ROJSoEDq94Ej6AfcKqW+Prk364PunK3ZT
i1H4lRNTLXkPSbGjtPO2NUP28tJEoMOhSzlsElYBznq9fU1ttgZK06jukUKwhyIHCn1KVgD
+savalKUpSlKUpSsG9N3B+0SGLW4hqY6nobdWeGs8FfxIBJA8yBUbmbcWxOgZemLa2hC3kh
YkO8qW8CCFqI57jy8jipbFYEaIywns0hKB9Biu2lKUqMbkf5PL1n/wx/aK856OUEa0silHA
FwY5/lipbvmCNetkjvBbx/OXUx2DWE6XufUoBKZmTnsPcTUV1pvJd7lOfiaffMG3pJQl5A/
Su/+bP6o9Mc/Goff9M3q0W+Bd7wcKuvWtsOLKncAJPUrPr1D4+tWB+T8r/Gd6Tzyy0f6Sv7
6q+9jF+uAP/inf6xq0Nxcq2a0krIPDA4/1J/urTbHY/d+c9/YnMfemsTeQY3JnH1bZ/2aas
bZ79JtfLQk8+O+nt59I/vqgPOvVF91vY9JxoH54fcbMtvLYQ0V5wE5zj/SFc9M64sWrXpDV
okOOrjpCnAtpSMA5x3+VeYb0Cm+Twe4kuZ/nGpmztDcFWiJdJV/s8KPLaQ42ZLykfaTkA5T
jPNTTarRp03qSXJ/P1nuIciFHhw5HiOJ95JyRjgcfsq2KUpSlKUpSlKUpSlKUqN7hp69v72
OP+aLPPw5rzJZZqbZfIE9YUpEWS28oJ7kJUCcfdUn3V1JbNUasbnWl4vR0REN9ZbKPeBUTw
ef1qnGzUZ5W31/WgFJdccQhXTnkND7+9UnVm7t6jtF8tWnGrbOakuMMrU6ls58PKUYB9Dwe
PhWb+T+oC8XhHmY7Z+5R/vqttR/9Jrr/wCte/rmrP18nOx+lj6GP5f5lVaDZFWNwUj1iOj9
ldW9AxuNK7cstf1RVi7JAvbeSWgekmY6kH0yhH99UHLivQpj0SQgoeYcU24k+SgcEVO90Na
WjVsSyItnjFcRpfjeIjp6SoI4+P2TUk/J/hPhy8zikhghtpKsfaVySPoMfeKrLVtvfterbr
DkJIW3Kc5xjqBUSD9QQak+tNbWvUGhdP2eIh4SoCUB/rTgJKW+jg+ee9bXYSA+5qa4XBKSG
GYnhKVjgqUpJAz/ACTV80pSlY064RLa027MeDSHXkMpUQSCtZ6Uj6k1xuNzh2qMmRNeDSFu
JaRwSVrUcJSAOSSfSsulKUpSlKUpSlR7XwJ0DfMHH+BOfsrzJp9lmRqO2MSGw4y7LaQ4hXZ
SSsAg/SrZn7AtuXNS4F78CEpWQ26z1rQPQHIz+FWfpzT8LS9jj2mAFeEyDlavtLUeSo/E1X
d/2JhXC5uy7VdTBaeWVFhbPiJQT/FII4+Fdg2Gsv5rRHN0k+1BzqXJCByMY6QnOAPPzNSHR
G28LRE6TKi3B+SZDYbKXUpAABz5VpJ+xtnuFwlTXLtOS5JeW6QAjAKiTjt8akN329gXjR1v
0y/NkojwCgodR09aulJSM5GOxrC0ntTatI3tN2iT5j7qW1I6HenpwfkK+6o2osuq747dps2
c084hKChlSAkdIwO6TW90jpSFo6zqtkF595pTynSp8gqyQB5AelanVm1+ntWSVTX0OxJqh7
z8YgFfp1Agg/Pv8ajkTYOyNPhcu7TZDYOfDSlKM/M81ZNqtMCx25u322KiNGa+yhH4knuT8
TWn1ToKwavCV3OKoSEDpTJZV0OAemexHzBqJMbC6dQ8FPXK4uoB+x1ITn5npqwbJY7bp22o
t9qiojx0c4TyVHzJJ5J+JrYUpSsC9TplutrkqDbV3F1vBMdtwIWpPmU5HJ+HnVNbh7p27Uu
mm7fbo82JNRLQtxL6AnoCc9iCeerFY1n3NN21czdtQRJUxcRARbrfBb6khwjClkE8qxn17/
CrosNxul0jqkXGzG1pVjwm3Hwt0j1UAMJ+WSflW1pSlKUpSlKUrqkxmJkZyNJZQ8y6kpcbW
nKVA9wRWqj6O0zFdQ9H0/bm3G1BaFpjIBSodiDjit1SlKUpSlKUpSlKUpSo/qCbqjrVE07a
Y6lFI/w2Y+EtpJ9EDKlY+OB8686aptl4c1Bd35T6bo7DWPbpkZB8JKzhOCcDHPu9u4NTnQm
itY6eEHVFmRb5zcyOlS4ri+hZQrnAJGEn4g/eKu2M449GaddZUw4tAKmlEEoOOQSODj4V20
pSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlY1xblvW6Q1AeQxKWgpadWMhsnjqx5474rSs6JtUTSEv
TkZBS1LaWl15fvOOOKH8Io+as4P0rcWmD+bLPCt/X4nssdDPXjHV0pAzj6Vl0pSlKUpSlKU
pSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKqHcLdTUGl9WSbRAYglhtDakLdbUpR6kgn9YDuT5VHk
b6aradSp+BblNq56fBWnI+B6quLR2qY2sNPM3WO2WVFRbeZKsltY7jPn3BHwIrdLeaQoJW4
hKldgVAE1zriHEEgBaST2Gadaerp6hn0zXXJmRYbfiSpLTCP4zqwkfea+mSwnHU+2MgEZWO
x7GoJu1qu76WskCXZZKGlPyChay2lYKekkYyCKydqNSXTVGlnp13kB99EtbYUG0o90JSQMD
jzNSqZebVb3Q1NucSK4rsh59KCfoTWSxIYlMpejvNvNq7LbUFJP1FY1wvFrtKQq43GLDB7e
O8lGfvNdsKfCuLHjwZbEprOOtlwLTn5isiovuRepFg0NcJ0N9TEoBCGXEgEhSlAefwzVDR9
zdYsuoKr9JWgKBUlXScjPbtXp1p5t+Oh9tQLbiAtKvIgjOajVz1nYpVquke136Iuc1EeU2G
nk9QUEEgp9SD6Zqtdo9XagvGthEud3lS2FRnFeG6vKcjGDirgu+pLLYAk3a5xohWMpS4sBS
h6gdzXXaNVWG/rKLVdo0pxIyW0L9/Hr0nmlx1Zp60SlRbjeYcV9IBU046AoA9uKx5+utLWy
4JgTb3FakKx7hUSE55HURwn6kV9u+uNM2GQ3HuV4YZdcSFpQMrPSexPSDgH41t2JkWVDRMY
kNuxlo60vJUCkp9c+lRdzdXRLUox1XxsqBwVJacUj+cE4+tSmJLjz4rcuI+2+w6nqbcbV1J
UPUGu6lKUpSlKV5u3nGNx5fxZa/qCt5uSlCtqtGuAJKgy2kK8wPCGR+H4U2/vb+ntodSXKK
oJkNSQlpR/VUpKEg4+Gc/SoXaLDP1bCvl4euSi7a4/tDhe6lrd7nGc8fZNTzZPU9ylS52np
Uh2RGEVTzHWrJaIIBAJ8j1dvh8ah+1hV++XaAok/pHPP/ADa64qKkbv8AT1HAv2PtZ48es/
eW5SJu4MqK46VMwkNttIzwnKAo/Uk/gK0uttOTtLXWNbZs32zERC2VjOEoJV7oB7AK6qnO4
nOzmkVYxhLI/wDhNbXaaVMY2pva7ahTs1l94sISnqJX4SOnA8+ag9s2/us9dzuGqzNtbTEV
b/tUpH8K6MYSSrvn7zWx2OusmNrNVuDqvZpcdfU3n3epOCFY9cAj61H1Otat3EdGpbmuG1J
kLQt8jPhYyEJ57DOB8KnW2Gj9X6Y1ml6RBcbtbyFtvOeMgpWMEoVgKPmB99XTVW79TvB0rA
ghWDJl9ZHqlCT/AGqFVRd7UI+g9PXIIwqU9KClY7hKkgfsVVvi9OzNgFTWXiHk27wFKHBHS
fDP4D8aqLRulWtUC7hySthUCAuS30gEKUnsD8K3eyf+UNr/ANM7+wVs71t9qO765k3XUaEs
Whcwl2U5LbT0RwrjGTx7o44qJW9+LaNy4y7BIW5EZuSUx3FHlbZWByeOCCR8jW43rGNxH/j
Ha/ZWn1lpNWmWrQ+qaZSrnDTJXlOChRwSM55HI5pfNKLt2jrJqNU1T6rn1pU2pP8AB9PCQD
nngfsqYwJE0/k6zBHUrCJZbX0k5DZWkkfLJ5+BNRLS1is+pbW/axKRE1Cp9Koi5LpQy435o
4B97ufjxjzq8ttNMXjSWnnbZdpLD2JBWwGVqUEJIGRyB55OPjUwpSlKUpSlecd6/wDKI9/6
dr9lbncLLmz+j3CFDCW08j/NH+6tbpvpOyGqgryltHj/AEm6+bY86Y1uB3NqP9VyuWxh/wC
XTySkHqgODny95FafbRQb3OtJ4A8dafvQoVxnKDW77yhhITfSfl+nrv3cHTuZdeO/hHt/mk
VlbwXKFdNTQHoMlqQgW1oKU0rqAJKjj7iK32v8nZTSZxxlnn/9KqztpbsbJtfqC5hAWqG+4
6lB7KIaTgH61C7I1dNz9TSEXq7PqQzHclKAPCQnACUJ7J5I8u2a79mFFO40UA4BZdB/mGtz
rPTWm9YXl+bo68MP3V7qcdt4Ch4xAypSCRjq88efNNnta3OJf2dLTnVuQ3+tLKXPtR1gE4H
wOCMev1q96onf24eLqC2W8KBEeMp0geRWrH7ECoJcNUSrhpa26ecjR0R7cta23EA9aioknP
OPP08qnejJxk7JaogKIUYpUtIJ7JUAf2pVWv2hWlB1N1qCUC0OFXrgedY2yyincWMB+sw6D
/Nz/ZXRqO7T9c7jpt02U41FXcBEZaB91lHX0ZCe3Vjkn1+FYN6tcXT+5ardDC/Z4k5pKAs5
VjKTya3O93+UFf8A6Vr+2sndwhVt0isH7VrT+xFdeq/8jGkeMfpnv6yqk+3F+tdj2jkyb02
p2F7c4w4hLfX1BSU8EenNQTUOmLTJsb+qtJuyDamZPgPR5ScOMKOMEHJ6k+8B6j41a+zOpp
1/0w9HuDhedt7gaQ6o5UpBGRk+ZGCM+mKsOlKUpSlKVRW7WktQXfXDku22iXKYVHbAcabKk
5GQRUekaV3HvUaFa5VtuLkaKAiO06AhtsYx54HbzNWpYdtFQNs52m5EhHttxBcdcHKG3OOk
fEDpH41V0bTW4elFXCDCtEvontGO+phkPJcQcjhQBx3PPB5qd7P7fXSwTJF7vLHszrjXgsM
KIKgCQSpWO3YADv3qBTttdZ23Uy2rfbpSiHiY8thWE4zwrrB9364xWVD2x1nB1ZGedty5KG
ZiHFyg6kpWAsEq5OT5+WakW78bSb2pWzcpFygXAMJ6nGYqXW3kc4PKk8jkZ+FVzquHp6DIh
NadnuTmlRUrfdcT0nxCTxjywMcc/OrW1HpK933aLTdtt0HxZbAZccbUtKClPhqH6xHPvDis
vQGhbtB0FfLDeo4iO3Baw2fESvALYSFe6T2IqEWDbrcSzXtxECOiEXW1R3JanEKb8NXc+Z8
h2Ga3m3G22p9Oa0iXO5RGm4raHErUl9KiMoIHAPqRWvuW1WstP6lcuOliHGw4pUd1p5KFtp
Vn3SFEeRx5g1u9uNrrza9Sp1DqJTbbrXUptkOBa1LUCCpRHHmfPvVvVTW4W2mqdU6xl3OG3
EEVSUIaK38EgJAORj1zUr1NoRdy24asUGPETcGWWEhwgJBUjpCj1YzyAaj+g9sb5Zmr1br0
uMIF1hFlRZcKlBefdOMDsFK/Co5A2V1czcH2Pb48SMtCm1yGnlfpUH9XpHODxkH8a3+3u1e
oNLatj3ae9BUw224lSWnVKVykgd0gVr9S7O6iXq2Rc7FKjeC/IMhta3ShbKirq9PI9iKPbK
6nevibi/eoUpZeQ6666pYWo8FXHSfPIHPp2rd7ibW3jV+pxdIMyEy14CG+l5SwrIzzwk+tc
9abYXfUsCwxos6E0bXCEdzxCsBSgEglOAePd86Xja26XHQFk063PiJftzi1uOK6uhXUVEY4
z51sLHtm5G27m6Tus1tZkvl1L0cH3D7pTwcZ5T29KhH7xWpkLVGbvMH2RagT77g6sdiUdOM
/WrV0Ro+LouxC3sOqfdcX4j7yhjrXgDgeQAHAqRUpSlKUpSlKUpSlay9ads+omEsXe3sy0I
OUdY95PyUOR9DWogbZ6Nt0hMiPYmS4g9SS6tbgB+SiRUqpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKh+
rtzLBpCSIUovSZnSFFiOkEoB7dRJAHy71prVvjpqfNbjSY8yCHFBIedCSgZ/jEHIH0qZah1
TaNLQmpl3kllh5zw0KS2peVYJ/VB8ga46Z1Ta9W25U61OLW0254awtBSUqwDjnvwRW5pSlK
VpNYXa42LTcm6WyG3LdijxFtOEjLY+0RjzA5+QNQuybszdU3212qy2hHW831zlvqOGMH3un
HcAdie5IFb/cDU1w08i2swnWIaJz6m3bhJbK24wAyMgeZ8s8cGsXQeqrjebzc7XJnRrvHho
Qtu5RWS2hRV3QR2z8vQ1OqUpSlK1OqZlygaYuEuzx/aJ7TJUy309WT8vMgZOPPFV/pvVN8l
6jtUaDe517Q8o/nNmRbQwmKMd+oAYIOeM84Aq1qUpSsedIMW3yZCACplpSwD6gE1U23+6uo
NT6xi2m4NQkx30uElppSVApQVDBKj6VcBIAyTgDzr4lSVpCkqCknsQcg19rg2+y6opbdQtS
e4SoEiuytFrHVDGkNOvXZ9ovFJCGmgcdaz2GfIdz9Kppe7+vJLLtyjx2G4LKwlam4hU2gns
Cok8/WrT241v+7axOPvtIZmxV+HIQ39k5GUqGewPPHqDUvryrqlwK3Eua7ulxbYuS/HSk4U
WwvsP5Pb6VJtWbffnadGuGgbYZdokRknqaeBCXMkEe+rIOAnIPnWRui/e4uj9L2i4x1IQ3G
Qp9Sk5IeSkpCSocfZzxWRs1qKVZrZfDJbUbTDYXLUoN8l0dI6QrtkgDisAbnbhaklSvzMUt
IYbU+tqMwhXhtjzJUCT3Hz9Kl+1m51w1Lcl2W9htcktlxiQ2kJ68d0qA4zjkEY7Goc7uvrl
vUbsNiU1IIlFluOIqCFnqICeBnn55rlat0NZ2vV7ca+ylON+0hqVEdZSnoBODjAyCM5H9tT
LdrcW46YkMWazKS1Kea8Z2QpIUUJJIASDxng8n4VBJWtNx9MLgTrhcXS3OaEhhD/AELQ4g+
oHbuOODzU219r26taGsF+skkwlXBX6VIQlY+zyn3gexBqHWLcu+z7rYLap9DBVcGxLkNNoQ
qQguJwk9IGEgZz655rIc13qh3ck2aRdVOQTd/ZlMLabKS343T0nKfSuOv9a6jset7ha7TdF
w4UdaA0ww2hKU5Qkny55NZW5urdV6f1m9Gh3qSxGeYbdabTjCQU4OOP4wVXDcnXd+i3yEi1
XiRGYdtzDpS0rAKlAqz9xFXVYUSW9P25M11bsoRm/GWv7Sl9I6ifrmoTvRfbhY9PQHLXcHY
chyXglpfSpSOhWfpnFVb+6DX910jLuRvUtVshvpQ84HulfUrAAyPeI5HGcc1LNvtWXidt7q
mK9OkLkW6Kp6PJKyXEdSVHHV34Kcj51BYu4mqo8eY0b1OdVKaDYW4+pRa94ElOexIGM+hNb
3WmqNQwY+mxEvU+Ol2yMOLDchSeteVAqODyeBzWx3B1Je42lNHux7zNZcl28rkFuQpKnThH
vKweTyeT8ax9Q3O+J2q0veGbxPQ4XH2H1plLBcytRT1HPOAkjmse4aru69pbT03SYiSLk80
48JCutxIT1AFWckDrHHwrbxtV3rTuyzVwRNecnXSctpqQ84XFNIwQSM5x9ggfPNQtFrvsvS
0rWars4UsywwsqfX4ylED3s/yh51ZOhNd3iftxqF6XIU/NtDClMvqA6iChXTn1IKTyarbSM
HUWor1LVarm43OajOSVuOOq6nQOCnPOSerHNZu0Cgncu2ZSVZDo4Pb9Ermu3Vl3u2ttxl2h
cxbLBn+xR2yo+G0OvozgdycZNYrFxu+2mt3Yce4KdRDfCHkJUQ2+jgkFPyP0NS7fLUtxRd4
tijyVswzGDzqEKx4qlKIwr4AJHHxqD3mxS9Hx7FdYl1JeuUYSUKYyhTJ4OMg89/wNeiNDXp
/UOjLbdJWPHeaIcIGOpSVFJP1xn61w1yxp13TLruqEldujrS6UpWpJUocJA6SCSc4xVE3jU
35w03NtGl9PrttiQ6l+YrrW8pRyAkrUeEgkJ4HmKmn5Ph/R34fFj/8Asq5KqvcPRum9WzFy
rXfLdGvufDU0ZKMSFDgJUM5Cuwz9CPSsbPqDUu2t/cjYcYU2se0wnT+jdH7O3ZQ/ZVk7u3S
NfdrrVdowUGpMtpxAPdOULyD8RyK0Oh8K2U1Yk+S1nk8fYR/dWv2cBVO1API2h0H7xWJszn
98iFwf4J7t/oGsOw4Ru7ECgeLzjHx8WvuvOpvdS5Eq6SJqTn0+yatHdXUmnLA+yJNgg3a8u
tDw/aWQpLbeTgqOMnnOAPj286j1dJ1FcmrZdL42hqPJYIgNNpCEIaSQMJQOw5HfuMeWKkep
kEbIaVUpS1H2pzHV5DLnH4VK9jbNaZWmpU+RAjvzETikOuthSkBKUFOCe3JJ4quX8jeBeSA
fz93zx/D13bthSdzLqSMctEf+0ipRvrAPiWK7AA+LHUys48xhQ/rKqBtPL1RqezxilRKhFh
4PmEhKCfwr1b2qtN+Ek6IikdhcEZ/mLqC6eHXsXqcYB6ZrSu3xarntYOvS2t2yrANszj+Q5
XRsjGZka9JeaQ54UNxaOoA9KspGR8cE1l78t9Os4Sh2Vb0/gtdY+4qUnQWhVjv7CtP9Fut2
IH5x/JvbKQVLiOKfTx6PKB/ok1Va7k6uysWs/wAEzIcfHPmpKE/7n41aG4lvFs2c0tFIwtC
21KHxU2pR/E1qLUCrYK9diE3RB48v4Ku3bZXVoHXTf/4KVcd/sOV17IEfuunp6sKVbHQP5y
K1W0qincu04I5Lo5/1S64xFhG8iFeQv3r/AJ+rQ1LuJo+z6ll26fppUqYy4lLj3szR6yQDn
KjnzFQnfbnXEY4xm3t/111r39AWq32W1XG86ubgi5xw8y37C47gYBIyk+XUKuvbhiHF0Jbm
IFwTcI6A50SEtKbC/wBIon3VcjByPpWg3zadc0E2tsEoamtqcx5DpUOfqRVQ2nU8SDt/e9P
OMOGTcHWnG3E46QEqSSD5+Rqe/k+H378Mjswfj/1lXRXlzVdvuGkNwX33mAlbc32uMSPccT
19SSPh5H61x1nqyTr6+x5abYmO6lpLCGmSXFLOSfTk5PbFT3XFgl2LY+z2+Qgl6NJQt/ByG
yvxCQfkVAVp9r5Tl101qTR7LBL8yI5IZc6hjqASnpPzJHNRvR+pTom6XIzIDri34bkRTRPQ
pCiQeQR8O1b7ZK0TZWtUXNtlXskNpzxHSPdypJSEg+vOcegqMvTJFv3FemxY/tEiPdVONs4
J8RQdJCePWuUqTJ1vr/x2YqmnrlLSA0k9RQOB3x5AZJ+FSzfeBIa1bEnKQfZ34iUIXjjqSp
WR8+QfrUX1RqNeoLFp9gQHWG7XFMXxlcpdUAnOOMcAD76kupT17E6X5KlCYsefbLv/ANVMd
heoaQnpUCMT1EZH+bRVWa4h3CxbiXB1TSmXTOVJjq6eFAr6kkevl9awdTG/3K+vT71DeRNk
pQ4oeEU8FI6ePLjHFXRu7bFXLbWPJaaWpyI4y6E9OVYI6SP6Q+6q12pssp/cO2OPRXkNM9b
xUtsgcIOOSPUivSdVtvr/ANBGeP8At7f9VdVBa5+oWND3OBCh+NaZshCZDqUFSm1pwoDg8Z
wO48qnm1+nLlD0Pqi4vxXW/boS2ozamz1OdKF8gdyCVAD15rX7NWa6wNdeNMtkyM0Yjg63W
FITnKeMkVs99NO3OXdIF4ixXZEYR/AcLSCotqCioEgeR6u/wqDTLDre5WC2uSbdcJEKOFtR
GxHJU2ngk4Azg8YJ7447VcWgrLKc2iVZp0R2O+81JaLT7ZSodSlY4Pzqk4uhdUPymGl6fuS
EOOJSVqirASCcZJxxV9blaQe1Ro4QLcE+0w3Eux0KOAvpBT058uCcfECqVah64g2CXpNNhn
ezTH0uuJ9jWVdQx2UBjHuj7qs3bvbubbNFXiLdkiPKvTRb8MnJaR0qCc488qJx8qrqw6T3A
smoXotrtkmNKcbVHcfU2PC6Fdz1kdOOM5HNbPbjROprVr61zZ9llR4zSllbq04SnLagPxIr
I1tt7qWz60d1Dp+E5MZXJ9raLKQtTTnV1EFHc+98CMVh2zb/AFfrbVRul/hOQ2nnUrlPPo8
IlIwOlKO+cDA4xU13b28uOpnIt2sqEvSY7XguRyoJK0AkgpzxkZOQT6VX7mkNxNTJt1qm2x
9LFub8FhUhCW0NIOO6vPgD1PFXxpSwp0zpiDZ0uB0xm8LWOylElSiPhkmtnJjMTIy40plDz
LielbbiQpKh6EGtRD0VpeAl1MawwUB5PS4CyFdQ745zx8KzrdZLVaC4bbbYsMu46zHZSjqx
2zgc9zWdWJPtdvurIZuMGPLbHIQ+0FgffWPbtN2O0u+LbrPCiOfx2WEpV94Gaz3mGZLK2X2
kOtLGFIWkKSoehB71hQNPWW1yVSbfaYcR5SSlTjDCUKIODjIHbgfdXOZY7RcXfFnWuFKc/j
vR0LP3kVkx47EVlLMZltlpPZDaQlI+gqrmdmpTOsUagTfGsIn+1hr2Y5x4nX056vpmrNat0
FmUqW1CjtyF/adS0kLV8zjNdkiLHmMlmUw2+2e6HEBST9DRuNHZaSy0w2htH2UJQAE/IVz6
E9IT0jA7DFfQABgDA+FcVttuFJWhKik5SSM4PwrnSlK0Wr9JxNZWdNsmvvMNJeS71M46sgE
Y5B9a6NGaJhaJhyYsKVIkIkOBxRe6cggY4wBUkpSlKUpSlKUpSlKUpSlK+Yr7SlKVr7vfrT
YWEv3a4MQ0KOE+KvBV8h3P0rWQNwtI3J9LEW/RFOKPSlK1FvqPoOoDNSOlcXHENNqccUEoQ
CpRPkBWgtOvNL3y4Jt9tu7UiSvPS2EqBVgZOMgeQNSGlKVr73fLfp21uXK5vFmK2QFLCCrB
JwOACe9Yem9Y2PVntH5mlKf9m6fF6mlIx1Zx9oDPY1qXNzbV+61emYsC4TJyHvBJZbQUAj7
RyVDgc5OPI1MqUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKV5d3Cuku/bgXFL7hIZkqispJ91CUq6Rj09T8Sa
ytyNCMaHlwGo81yUmU0pSi4kAhSSAcY8uat7ReqEQdpIV9vbyyiM0pK1nlSwlZQkDPcnAFQ
6Vv9LU+tUHT7fsyT3deJUR5E4GB+NT3SWuIOudPzH2GVR5MdBTIjrPV05ScEHzBwfuNUntG
oJ3LtWTjPij5/ol1auvt2Y+kribTBhCbOQkF0rX0oayMgHHJOMHy7io7ad+JP5xaZvlnaZj
rUAt1hSgpsH9bpOcipRuJuDdNFPw1xrXHlwpaD0PqcUMLHcHAx2II+vpWnue9CoulbTdI1u
juS5y3Uux1OkhnoIHlzzkEZrsu+p5N+2dl3y/WZhTLzyAzGQ6tAWgOJAUSDke9n7hXRsjOg
S3r17BaGreEpZKul9xwr+3j7ROMc9vWtFt7rVC9fNRWNP22I5cnlokSWy6pw91cFazjJHPH
NXvSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSvKWrAGtwLv0/q3J0jjH/AFhqwNW7v320aouFsYgWxxqI+pp
tbrSlKwPU9VSq3uMbh7UJkakkIt7Di1uPORcNpQltZx9rOO1Vjc9Qaestgu2m9JNzZzVwKT
ImS+nASg59xISDj4q+6t3sOSbhfEdWAYiePqf76jG1RA3LtGf47n+zXU83Kt2grPf3bndXL
jIu0npeESK6kDgAAklPug49SfhVYaxv8vU+oXbvLiCJ46E+E0AcBAGBye/nzV86osbGpNqE
tOOIStqC3JZdWcBKkIByT5AjIPzrzraoJul2h2/xUte0voa61nAT1EDP416F3QhMW7aWZCi
oDbEZDDbafRIcQBUP/J9P+F3wZP8ABs8fVdQ/btI/fTtiRwBKX3/0VV6cpSlKUpSlKUpSlK
UpSlKUpXljcFh2HuHeUvIIJmKcAPmlR6gfuIrbbo6ws+rpNsetLLiFMMq8cuNhJ6lEHGfPG
Dz8a3C1vj8nNsNEhPtpDmPNPin+3FR3SV1tNv0ZquPLeQ3OmR2m4wKSVLGT1AH59JP/ANVI
9hyfzzeUg4zCB/pVGNrjjcqz/wCtWP6Cqbph0bk3fxuonxEEZ/i9CcfhXLc69Wy+6oak2h4
OxW4bTSSlBSEkA+6AfTNWFuRqT81bXWe0sL6JFziMpUE+TSUJKvvOB8iaqOVYpcDT1tvqiQ
zOddQ3gYKSggZz8ST/ADTVxXzUSdWbCyrgtYMhCGm5I/zqXEZ+/g/WtN+T8ofnC9pzyWmj+
Kqh+hz4e6tu94f8/UM+R7ivT1KUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKjOqNv9PavebkXOMsSG09IfZX0
LKfQ+RHzFYSdptGJtqIKrWVoQsr8QvKDijjHKgRx8O1bqFpOyQNPL0+zBBtrnV1MOLUsHJy
eSc9+fhWjh7R6LhvOuC1qe8RCkdLzylBIIwcc8H49xW3sOidPaYkuybPbxGdeR4a1eKtWU5
zj3ifSse27daTtFyZuMG0pZlMEqbcDzhwcEZwVY867dQ6E03qiSiTdrcHX0DpDqFqQoj0JS
RkfOsde2mjHG2m1WCP0so6EYKgcZJ5IPJ5PJyayrhobTN1WwudaGnzGZSw11KVhDaeyQAfj
XdI0jp+Xao9rkWqO5CinLLJB6UHnt95rjG0bpyJbJNsYtLCIcsgvs8lKyDkE8132jTNksC3
F2m2sQ1OgBZaTjqA7Z++uiNozTUSeidHskNqUhfWl1LQ6gr1z61u6UpSlKUr5nkjB486+0p
SlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKVhi6Q1XhdoDv+GIjpk
FvB/gyopBz8wa+t3SG7dHbY28FymGw46hIJ8MH7PUewJ5wO+BmsulKUpSlKUpSlKUpSlKUp
SlKUpSlKUpUX1hqy4aSQmcbGufbAn9K+w9hbKv8AzII+z8c/PyzTN83RlO66VqWxNqYzDEU
NyUhXHc5APkrkfKpbttqucu2LjWjT8273OS8XrhPkPBpouH1Xg8BOOO/fA5q24hlGK2ZoaT
I6f0gZJKAfgTyRXdSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlKUpSlK+KJCSQOogcAedV1rZOsJ1hmvy50
DT1obZUXktrU8+4kjHSo4AGe2Enzxk1Slr0ncp93tMB9pcNN3I9nddTwpGcdQHpx9frV56F
05q3RjiLRJdh3KzKJKFoWUORick8Ecgnyz5/fPqUpSlKUpSlKUpSlfK+0pSlKUpSlKUpSla
a/aea1E7DZnOdVvjuF52LjiQsfYCj/FHJx5nHpzzuWnotyulouCz0OWp1a2glPcKQUlPwHY
/ya21KUpSlKUpSlf/Z
</binary><binary id="_4.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAKDAaABAREA/8QAGw
ABAQEAAwEBAAAAAAAAAAAAAAUGAQIDBAf/xABEEAEAAQIEAgQKBwcEAgIDAAAAAQIDBAUGE
RIhEzE2dRQWIkFRVXOTs9EyNGGBlbLjBxUjM0JxoSQ1UpFywSViJlax/9oACAEBAAA/AP2V
yAAAAAAAAAAAAAAAAOHLMZPVqPN8ow2Y/vnCWfCKOPo4wE1cO/m36Tm+i9gdVx/Iz3L58ir
+Zl8x5X9PVc6uvd0uYPWNF3is5xld23G0xTcwNdM1emJmK52/u98RTqqLv+lqymq3tX/Ni5
ExM1eR1b9VO0T6Z9Cdaw/7Q6btFV3MNP3KIqiaqIw92mao88b7zt/d9k+OfDXEfuSKpriaJ
3u7U08uUxtznr58uvq5ObvjjVNPRU5JREb78Vd2rfly80bc+bxwVvXNma/DL2RYmJ24eCm7
a4fT6d3MUa46S/PS5FwV07Wadrv8KfTM/wBX+HfE0a0qvW68LeyWijotrlu5Rdny955xVHm
225bel1inW3RX6ZryPjrqmbVX8Xa3HmiY/q29PLd9dHjNGIwnH+65sxREYrabnFVVy3mjlt
Ede0T6TF+M1dnFU4T912rkz/pq7k3KoiN+uuNo57eiet81eH1lNeLmjMcpppqn/SxOGrmaY
6/K8rn5o5emZ+x8l3D/ALQ6rk1W8fp+3TPVTOHu1bffu97GF1tOFqpxGaZPRf4pmmu3hLk0
7bcomJqjz9c+h5WsHr6Y/j5vklM8UfQwdyfJ2needfXvt/kjDa/nCTE5jkUYiK94qjDXeGa
ducTHFymJ/wC959D2tYXW1Ni90uaZRXem1HRRGErimLm/Pfyt5p2/zP2O9vCawrxM9Nm2V2
bEWqNuiwdddU18McXXXEbb8W32bPWvB6oiq3RbznAVUTVM3LlWBmKqY2naKaePad523mZjb
bz7vOMDq3ijfPMv26Sd9svq+htyn+Z9Lfb7HbEYHVUWK5w2eYCq9t5EXcvmKZn7Zi5u98Ph
NQRhsRRiM2wlV6qqnoLtGDmIojbyuKma+e877c425OngGo/X2F/Dv1HS1gNUTR/Gz3BRXvP
0Mvnbbfl13PRs7+Aaj9fYX8O/UPANR+vsL+HfqHgGo/X2F/Dv1DwDUfr7C/h36h4BqP19hf
w79Q8A1H6+wv4d+oeAaj9fYX8O/UPANR+vsL+HfqHgGo/X2F/Dv1DwDUfr7C/h36h4BqP19
hfw79Q8A1H6+wv4d+oeAaj9fYX8O/UPANR+vsL+HfqHgGo/X2F/Dv1DwDUfr7C/h36h4BqP
19hfw79Q8A1H6+wv4d+oeAaj9fYX8O/UPANR+vsL+HfqHgGo/X2F/Dv1DwDUfr7C/h36h4B
qP19hfw79R0wWIzbDajoy3H42xi7V3CV34m3huimmaa6Kf+U7x5UroiaN7H5X7CFsAAAAAA
AAAAAAAAAEW725wvdl74tpaETRvY/K/YQtgAAAAAAAAAAAAAAAi3e3OF7svfFtLQiaN7H5X
7CFsAAAAAAAAAAAAAAAEW725wvdl74tpaETRvY/K/YQtgAAAAAAAAAAAAAAAi3e3OF7svfF
tLQiaN7H5X7CFsAAAAAAAAAAAAAAAEW725wvdl74tpaETRvY/K/YQtgAAAAAAAAAAAAAAAi
3e3OF7svfFtLQiaN7H5X7CFsAAAAAAAAAAAAAAAEW725wvdl74tpaETRvY/K/YQtgAAAAAA
AAAAAAAAAi3e3OF7svfFtLQiaN7H5X7CFsAAAAAAAAAAAAAAAEW725wvdl74tpaETRvY/K/
YQtgAAAAAAAAAAAAAAAi3e3OF7svfFtLQiaN7H5X7CFsAAAAAAAAAAAAAAAEW725wvdl74t
paETRvY/K/YQtgAAAAAAAAAAAAAAAi3e3OF7svfFtLQiaN7H5X7CFbEYnD4OxVfxV+3Ys0f
SuXa4ppjzc5l1wmNwmPs9Ng8VZxNrfh47NyK6d/RvD3AAAAAAAAAAAAAAARbvbnC92Xvi2l
oQdJXabOisvu178NGG4p29Ebvj05g8HqTAW9RZhTONqxlfTYa3iIiqjDUxO1MUUzyieUTM9
e/9n3ZjkVjDVX84yjDU2M0otzVHQxwxido34K46qt9ojeeceaVfDXoxGFtXo4f4lEVeTVFU
c480x1vUAAAAAAAAAAAAAAEW725wvdl74tpaEHSdqm/onL7Ne/DcwvDO3XtO8Pi0nisPp/A
4fTGYXKcLicNVXawvSztGKtxV5NVMzymfKiJjr3UNQ5vRasXsqwVyu5muJszFm1Y5124q8m
Lk/wDGmmZ33+zluo5ZgbWWZXhcBZp4beHtU26Y3meqNuueb6gAAAAAAAAAAAAAARbvbnC92
Xvi2loRNG9j8r9hCljsvwWZ4ecPjsLaxNqZieC7RFUbxO8df2xDnCYHCYCzTZwmHt2aKY4Y
pop22jffb/uZfQAAAAAAAAAAAAAAAi3e3OF7svfFtLQiaN7H5X7CFsAAAAAAAAAAAAAAAEW
725wvdl74tpaETRvY/K/YQtgAAAAAAAAAAAAAAAi3e3OF7svfFtLQiaN7H5X7CFsAAAAAAA
AAAAAAAAEW725wvdl74tpaETRvY/K/YQtgAAAAAAAAAAAAAAAi3e3OF7svfFtLQiaN7H5X7
CFsAAAAAAAAAAAAAAAEW725wvdl74tpaETRvY/K/YQtgAAAAAAAAAAAAAAAi3e3OF7svfFt
LQiaN7H5X7CFsAAAAAAAAAAAAAAAELFWJq1xl9+bc1xRgb9MVU3IjgmaqOc077zG0THVPPb
qXRE0b2Pyv2ELYAAAAAAAAAAAAAAAIl3tzhe7L3xbS2Imjex+V+whbAAAAAAAAAAAAAAABF
u9ucL3Ze+LaWhE0b2Pyv2ELYAAAAAAAAAAAAAAAIWI6Xx8wPBwcH7uv9Jxb77dJb22+9dET
RvY/K/YQtgAAAAAAAAAAAAAAAzePxFi1+0TKLV2a4uX8BiabPDM7TMVW5nfb7Inr87SCJo3
sflfsIWwAAAAAAAAAAAAAAAQr9dunXmCprqpiqrLb8URM85npLczt9y6Imjex+V+whbAAAA
AAAAAAAAAAABmM1vxZ/aFkFuiva5fw+JorpmN96Iimr0cvKinztOImjex+V+whbAAAAAAAA
AAAAAAABnMysTOv8lv8EVRThcTTvNP0d+HnE7TG/LbbeJ5+eIloxE0b2Pyv2ELYAAAAAAAA
AAAAAAAIGNxVNjXWV2OnqpqxGDv09FMRw1xE0TvHlR5UbeieW/UviJo3sflfsIWwAAAAAAA
AAAAAAAAZLOLty3+0/TdFFUxTcwmLiuP+URFMx/lrRE0b2Pyv2ELYAAAAAAAAAAAAAAAMvn
FMV/tD07MTTE0WcVVPFTETMcMRtFW+8zz+jEfb5moETRvY/K/YQtgAAAAAAAAAAAAAAAg5t
jLNGq8hwdVqK7tyq/coqmvaaIi3MTO2/Pr26tvv2XhE0b2Pyv2ELYAAAAAAAAAAAAAAAMpn
Vrf9o2mr3RXOVrFUdJ/RG9ETt/flv8A2iWrETRvY/K/YQtgAAAAAAAAAAAAAAAz+cRe8btO
zEx0HHiN45b8XRTt/jfztAImjex+V+whbAAAAAAAAAAAAAAABn846bxu07tMdBx4jfq34ui
nb/G7QCJo2JjSGWRMbT0Eda2AAAAAAAAAAAAAAACJnHaPT/t73walsR9JXbl/SmW3b1yq5c
qsRNVdc7zM/bKwAAAAAAAAAAAAAAACJnHaPT/t73walsRNG9j8r9hC2AAAAAAAAAAAAAAAC
JnHaPT/ALe98GpbEfSXReKuXdBNybXQRwzciIq2+3bksAAAAAAAAAAAAAAAAiZx2j0/7e98
GpbEbSNu5Z0nltu7bqt102Iiaa6ZiY/vErIAAAAAAAAAAAAAAAImcdo9P+3vfBqWxn9DeVp
LCXf4XFdmu5X0dW8cU1TM/wBp364jlE8mgAAAAAAAAAAAAAAABEzjtHp/2974NS2M1oHD4f
C6amzg66rmFpxmJ6G5V/XR0tW1W/n39LSgAAAAAAAAAAAAAAAiZx2j0/7e98GpbEvT1jwbL
KrH8Te3fu0zNcRHFPHO8xtM8p82877daoAAAAAAAAAAAAAAACJnHaPT/t73walsZ/RnDGUY
ng6Xh/eGK26bfj/nVfS357/3aAAAAAAAAAAAAAAAAETOO0en/b3vg1LYi6WxFjFZfir2Hpp
i3Vj8TtNNUzFX8Wryufp61oAAAAAAAAAAAAAAAETOO0en/b3vg1LYi6X+p47vLF/GqWgAAA
AAAAAAAAAAAARM47R6f9ve+DUtiLpf6nju8sX8apaAAAAAAAAAAAAAAABEzjtHp/2974NS2
Iul/qeO7yxfxqloAAAAAAAAAAAAAAAEPOZiNR6f3mI/j3o5+xqXBF0v9Tx3eWL+NU8qb2J1
FjMXZs4nE4HBYK9NnpLNVMXL9yPpbTz2pjfbq3mXTF5JmuCt+FZXnmPvXrMTV4PipouUX4/
4dUcMz1RO/LdSyPOcLqDKLGZ4Pj6K9E+TXTtVTVEzFVMx6YmJj7lAAAAAAAAAAAAAAAELO7
dFzUWnoroprinEXqoiqN9pizVtP910RdL/AFPHd5Yv41T5tJXcNhv3jk1E027uCxlza1MbV
zRVPFTXP/LfefK+z7F7E4izhMNdxOIri3as0TXXVPmpiN5lH0bVfvafjFYjC3MJVi8RfxNN
m59Kmmu7VVTv90xK6AAAAAAAAAAAAAACDnlNdWotPRbucExibszPDvvHQ1bx9/pXhF0v9Tx
3eWL+NU9M401lud38PisRRXaxuFnfD4uxXwXbXPzT54820xMc59Lxp0phLmLtYjMMZjsymx
MVWreLvRNuiqJ3irgpiImftmJXAAAAAAAAAAAAAAAETOO0en/b3vg1LYi6X+p47vLF/GqWg
AAAAAAAAAAAAAAAZnVOLnB57piuN/4uYVWeUb/StVQ0wi6X+p47vLF/GqWgAAAAAAAAAAAA
AAAZbVtNurPNL9JXapiMy3ibu+01dHVtEbf1ejzNSIul/qeO7yxfxqloAAAAAAAAAAAAAAA
GT1lTFWd6VibNd3bNInaidpp/h1eVPKeUedrBF0v9Tx3eWL+NUtAAAAAAAAAAAAAAAAymsb
c3M70rEV1UcOacUzTTM7xFurly8329XpasRdL/AFPHd5Yv41S0AAAAAAAAAAAAAAADJ6zu1
2c60pNG29WaxRO8b8pt1btYIul/qeO7yxfxqloAAAAAAAAAAAAAAAGP1x/vOku+KfyVNgIu
l/qeO7yxfxqloAAAAAAAAAAAAAAAGS1pNuM60p0lNVUfvaNuGdtp6Oraerqa0RdL/U8d3li
/jVLQAAAAAAAAAAAAAAAMfrj/AHnSXfFP5KmwEXS/1PHd5Yv41S0AAAAAAAAAAAAAAADH64
/3nSXfFP5KmwEXS/1PHd5Yv41S0AAAAAAAAAAAAAAADH64/wB50l3xT+SpsBF0v9Tx3eWL+
NUtAAAAAAAAAAAAAAAAx+uP950l3xT+SpsBF0v9Tx3eWL+NUtAAAAAAAAAAAAAAAAymtIsT
mWmJuV1xdjN7fRRTG8VTw1b7z5uW/wB7ViBpKiabOa1TbmjizXFTFXSTVx/xJjfb+nq22+z
fzr4AAAAAAAAAAAAAAAMfrj/edJd8U/kqbAQ9K3LdeFzGiiumqq3mmKiuIneaZ6Wqdp9HKY
n71wAAAAAAAAAAAAAAAGU1pFU5lpiYt0VRGb296qp50+TV1c/u8/JqxmdFxXE59xU4eInOc
Twza245ji/r/wDtvvtv/TwtMAAAAAAAAAAAAAAACDqqK9so4Yomn96WOKat948rlt9/+F4Z
TQtyiu9qSmnfiozvERV5FMc/JnrjnPKY5zz83VENWAAAAAAAAAAAAAAACHqj+VlfeeH/ADL
gx+gPrmq+/r/5aGwAAAAAAAAAAAAAAABD1R/KyvvPD/mXBj9AfXNV9/X/AMtDYAAAAAAAAA
AAAAAAAh6o/lZX3nh/zLgx+gPrmq+/r/5aGwAAAAAAAAAAAAAAABD1R/KyvvPD/mXBj9AfX
NV9/X/y0NgAAAAAAAAAAAAAAACHqj+VlfeeH/MuDH6A+uar7+v/AJaGwAAAAAAAAAAAAAAA
BD1R/KyvvPD/AJlwY/QH1zVff1/8tDYAAAAAAAAAAAAAAAAh6o/lZX3nh/zLgx+gYmMZqve
Jj/56/POP/rQ2AAAAAAAAAAAAAAAAIeqP5WV954f8y4MbkeoMuwGc6iozTF04C7OZTwUYu7
EVV0RboiKqd9vJnbl9i143ac9eYH39PzcVaw01TG9WfZfTHpnEUx/7dZ1npemdqtQZbTO2+
04miOX/AGeOel4q4Z1Dlu++23hVG+/o6+txOtdKx16jyyNp2nfF0df/AGRrXSs9Wo8rn+2L
o+Z466W328Yss39HhVG//wDXPjppfaZ8Yct5TtP+qo5T/wBnjppb/wDYss5df+qo+/zk600
vTETVqHLYir6MziqI3/tz5njnpfn/APkOW8omZ/1VHLbr87nxy0ztv+/8u224t/Caer09fU
TrLTFM0xOf5dE1fRicTRG/9ufNzGr9N1RvTnuAmPTGIpn/ANk6v03G2+e4CN+Ub4inn/lz4
3ac9eYH39PzcRq/TdUb057gJifPGIpn/wBufG7TnrzA+/p+Z43ac9eYH39PzPG7TnrzA+/p
+Z43ac9eYH39PzPG7TnrzA+/p+Z43ac9eYH39PzPG7TnrzA+/p+Z43ac9eYH39PzPG7Tnrz
A+/p+Z43ac9eYH39PzPG7TnrzA+/p+Z43ac9eYH39PzPG7TnrzA+/p+Z43ac9eYH39PzPG7
TnrzA+/p+Z43ac9eYH39PzPG7TnrzA+/p+Z43ac9eYH39PzPG7TnrzA+/p+Z43ac9eYH39P
zPG7TnrzA+/p+Z43ac9eYH39PzPG7TnrzA+/p+Z43ac9eYH39PzPG7TnrzA+/p+bvd1RkFm
aYu5xgqJqpiuIqvUxvExvE/fDth9R5Ji5uRh81wl2bVublfBdieGiOuqfsh4XNY6btWqrlW
d4KaaImqeG7FU8vREc5+5zTq/T1VMVxm+F4Jj6fH5MT5omeqJ+yefKfRLrgdYafzLETYweZ
W7tdNiq/VtTVEU0RO0zMzG0c/NPPzu+YasyHK8PVfxeaWKKKZqpmKauOqZidpiKY3mZifRC
XnGd4PNL+U4TCU4qu9VmFmvhqwt2nhimeKrimaYimYp57Tz2mJ87WAPO9h7OJo4L9m3dpid
+GumKo9Hn/vLxvZZgMRXx3sDhrtXDFHFXapmeGJ3iOcdUTziPS4qyrLqr0XqsBhZuxc6WK5
s08UV8vK326+Uc+vk87mRZPdiqm5lWCriuublUVYeieKqeuqeXX9payHJrG/Q5TgbfFtvwY
eiN9p3jzeaY3dpybKpvdNOWYObnDw8fQU8W2222+3Vs7U5Vl1FNdNOX4WKblc11xFmnaqqY
mJmeXOdpnn9ricnyuri4stwk8XFxb2KefF9Lfl59o39OxdyjLL1uzbu5dhblGHjazTVZpmL
f/jG3Lqjq9DmMqy6mapjAYaOOmqirazTzpqneqJ5dUz1+l6RgsLFEURhrMUxa6KI6ONoo/4
/+P2dTi7gMHeu2bt3CWLlzD87NVVuJm3/AOM+bqjqetq1bsW4t2rdNuinqpojaI+4rtW7s0
zct018FXFTxRvwz6Y9Eu7patW7FuLdq3Tbop6qaI2iPudwAAAAAAAAAAcAAAAAAAAAAAAAA
AAAP//Z
</binary><binary id="_2.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAHWAUsBAREA/8QAHA
AAAgMBAQEBAAAAAAAAAAAAAAUDBAYBAgcI/8QAUxAAAgEDAwIFAgMFAwkEBgcJAQIDBAURA
BIhBjEHEyJBURRhMnGBFSNCkaEWUrEkM0NicoKiwcIXkrLRCCUnNETDNVODk6Oz0zZFVGNk
c9Lw8f/aAAgBAQAAPwD7LrujRqrW3O321N9fXU1KuM5mlVB/U6Uf266ddzHSVrV7/wB2hgk
qP6opH9def7S3SqH/AKu6TuUg49dW8dMv54LFv+HQX61qz6IbLbUI/jeSpcfyCD+uuKOsLY
TJK9BfYjyY4o/pJV+y5Zlb9Sv569jrixxlYq6We3VJ701XTujj+hBH3BI++uf296YwP/WWc
9sQSH/p16PWNDLj6G33WvycZgoJAv8A3nCr/XXf2z1BOw+l6WkjUgeqtrY4/wCibzry69ay
+pHsVN8IyTTf1yn+GgnrVFX0WKc+43TRZ/Lhtev2h1XE4EnT9DMuOWguR7/k0Y/x11rr1Lt
OzpiMt7BrioH/AIdR/tXqs4H9lqYfc3QYH/4evS13VxPNhti/nc3/AP0dexVdWtHkWi0oxH
ZrhIcfyi14eXrNz6KKxxD/AFqqV8/yjGvKnrYsN0dhC+5DzE/4akI6w5w1k+3pl/8APUZi6
2421lhOTzmlm4H/AN5rqwdabMtX2MNnOBRzYx8Z8zR+3rnbBi+2aQRjvV2/NRFj5K43r/Ij
76bW66W+7U/1FurIaqLsWicNg/B+D9jq3o0aNGjRo0a5j+fzrujRo0az9V1bHHWz0VDaLpc
pqeTypDTQARq+AcF3Kr2I9/fXhLj1dWR5g6foqDLcGtrtzYx3KxqR+m7XRbOq6rBquoqajB
7pQ0IyOP70jN/4dc/sXTT/AP0ld7xcflZa1o0PGPwx7Rq1R9H9N0BVqayUSuvaRoQ7/wDeb
J/rpwqqihVUKB2AGNd0aNGjXNGu6NGjRo0aNGuZ0aOcffQO3OlNx6YtVxnNUYWpaz2q6RzD
N+rL+L8myNVDH1TaB+6lgv0AP4JsU9QB9mA2MfzC/nqWi6wtdROtJWGW11rHaKWvTymY/wC
qT6X/AN0nT3Rrmc67o0a4SAMk4H31XjuFFNUfTxVkDzD/AEayqW/lnOrOjRo0az9hYx9TdS
0xBA+qhnXPuGgRf8UOtBo0aNGjRo0aNGjRo1UpLpb6+oqKejrIKiWlbZOkThjG3PDY7Hg8f
bVvRrmRnGRn41VkutuhrFo5bhSpUuQFhaZQ5J7ALnOrejRo0aNGjUFZRUlwpmpq2miqYX/F
HKgZT+h0lj6XmtbF7BdqmjUdqSoJqKf8grHco/2WH5aFufVUbiCXpymlYfiqIrgFib8gV3D
8sfrrom6xnUEUNmo8n+OplmIH5BFH9dejR9WTBt95ttNkYHk0DOR98tJ/y1w2C7zDbU9WXD
bjGKeCCL+uwnXgdG0zhRU3m+VOP79ykTP57CuhegOlgcyWiOoPfNTI8x/4ydUaqyWm2db9O
i3Wyko2K1bsaeBUyAijkgD+9rYaNGjRrO0QEHiHdUBH+U26llxn3V5V7fy1otGjRo0aNGjS
PqXrCydJRwPeKpofqNwiCxM5bbjPYcdx31W6Z8QOnuramSltdU5qI03mKWMoxXOMj2Pcfz1
m754zUVqvFZQ0llqq+GgfZU1KPtVDnafY8Z4ySMnVnrHxKmsnTVpv9noo6yiuJILTEqUOMg
YHvwwP5aksfXFyvHiZX9PeTTC3UtOZkkVT5jDCEEndj+P41nvDW+XCot3V9CkcFLVUoeWIw
RYPmkOCxznJyq99ZGHrHrlenB1V/aR5IorgKVqd1HJ2b8kYwQe2tR4mdRVVuvnSF/imqIqe
WNJ5YI5SFYBlcgjODw2NX/BWle4/tnqmqk8yprKloly2Sg4dv5ll/wC7r5/1ktZJ151Df6Z
sG010RJx2IYKv9VGv0Vbq6K5W2lroT+7qoVlT8mAP/PVrXBo13XNGu6NGuaNd0aNGs5cAj+
IVkBPqSgq2Az/rQjt/PWj0aNGjWenUQ+ItFIf/AIm1zx/mUkjI/wDGdaHRo0aNGjRo18n8f
oM2G01WBmOqZP8AvLn/AKdVugrHfLl4jHq2osa2egenyEXAV90YUbRx3/EeMaz8FORefEm3
Z/8Ah55xkckJNu/56bUVD+3P/R2dCCZLe8k0Z/2JCT/ws2vPgnUvdOsLpcJx+9Wgjiz842r
n/g1c8No/pPFPq62M2FczED5Al4/o2vnMFzpKfoq7dPylzVyXCKWnVVyDtDKxz+WP5623iX
ba5vD3o0TU0pqYYRE8YQlgTGvGPn09tM/Du33PovxCuXT30lZPaqoBoqoxMUUhdyFmAwMgl
T98aSv4bdR9Q3TqmskSrt6yyvNTQvwtYd7MqnJHwOT2yNfT/DehvFr6LpLde6b6eppWaNVM
iuSmcqcgke+P01qdGjRo0aNGjRo0aNGjWblLN4nUwwNsdmlPb3M0f/8AjrSaNGjRrO3z931
d0zNnAaWogP8AvQlsf/h60WjRo0aNc99d0ayfiN0jU9Z9OR26knhhmjqVmDzZ24AYEcAn+L
T6yUU9usVBQ1MiyzU1NHE7pnDFVAJGfy1kepvCa19Q3qa6xXCrt09Su2pWAjbKOx49s4Gfb
7a0tp6Ytdm6cFgpYSaIxtG4c5aTdncSfk5Oq/TXRNh6SaZ7PSvE9QAsjPKzlgM47njv7au0
vT1norrNdaa3wRV1RkSzqvqfJBOT9yBqWCzWqlffT22khfdu3RwKp3fOQO+ruuEgDJOANLr
nf7daqcSzzeYWYIkcI8x3YgkAKPsrH8gdQwdWWCegpq5LtSiGqx5ZaUA5IBwR7EbhnPbIzr
xcesbBaamop6+4LBJTAGUPG+FypZRuxjJCnAzzjA50suHX1PHIkVuo5qmeGpiirYpEMbU4k
YqoOf4icY9sdyONKrp4jyyWg1VtgNJKIDMEqFR8jylmU8PxlA4/MY16XxCnui0lNTxQ0v7U
MSwTwz+a8SyeYu7BXG9HRdynI9Q506vl5q4aGlntVTJV/RXGOC5Cnp/NkK4w42Dscsp49jp
LLd+om6Uvc17heFo6VJIQ1Ns21BLZhXBO9QQgDe+48/DvpQdUGeqk6hkLLJlo0WNFjT1HG0
g7vwkZDDgj89abRo0aNGjRrOIA3iXM2clLPGAM9szPn+e0fy1o9GjRo1nuqyYpLFUDA8q7Q
gn7Orx/9etDo0aNGjVerr6SgEZqp0i819kYY8u2CcAe5wCf015hudBPRR1sdXCaaSISrKXA
BQ9m59teI7xbZpY4oK+mlllyI0SZWLkDccYPwQf1Gk0XiD041sjrpqxqcNF5jRPGWdO5wdu
RuwCcZzgZ7aguHX9FF9ILbTzVzSVMcVQnlMjQK0hi53AYbeCAp74PbvpbT+KMZiM89qmMDS
OVlRlUJEpjDbgxyXXzV3ADvke2dL5PFSeS80HkxU8NNNPLSzRSS7wmChWYsq5xgsMAke+dV
qXq/q6oMVdFExkL1UjUhiaQbRHuSJlUDawKbQcnO7JHONP6C49SX6mu9PcKCaCnmopTEBA0
ZjcswjVGJ9eU2tnjB447BVbrL1TTUtO9ppaq2030sMdZSCSNJZahUcNIm4lVG4pu7bwD+vi
nsHW11NZDU19RG0dRiWSWqlijnG6NsRADKqB5q5HfcO+OLzeG1dVVNyFXdgtLUTB6dELuyL
lgwJY87o3KHv2BzwBq0PDOCOpSop7gtMyVTzhYqVdpUy+YiYz/AA8rn4PtqaHwxtMcAjesr
CTSrSSmNlQSRhQrAjH8QVcnv6RgjTGt6Mttzvk1wuA+oglhjjNGw/dlk34dhn1EByBntqU9
E9NuE8y1RSMrl98hZmZsg5ZictyBjOce2pqq29O2+kjeroLfDBHsiQyQJtXJ2qo445OAPvq
3DW29KmeiilijlpVRpYwNuwPnafjnB/lqkt+sVHe5rSJ6eCqZfPkwVVWZm24J/v5xwee2rF
T1BaaS3QXGWtjNJUsqQyxgyLIzfhA2g5zqtburrLdboLdRVZknaAVCfu2CyIQDlSRg/iH/A
PoOHOu6NGjRo0aztMf/AGjXEYP/ANFU3P8A9rNrRaNGjRrOddgL0waj/wDhaumn7Z/DMhP9
M60eop6qnptv1E8UO84XzHC5PwM6+ZXfq26w3m5fsm/fXCNB9NDT06yoSx8w8LyQkSkbs8s
4Htr1cupesa4xVFFQ1MtPT3UKsNNQyxPPCgDbnLNwGBIxjGV5OODPaanq97zarTVVdwi/ey
vWCeFD+6RyyusgBBVwQhBOQeRxp1TUHVh6mvbVMv8A6oqYGSkU1XqR8ellwuV9/wAu/J0iP
h71TPLQSyX6FHpGjnEkryzuswRBJgkj0syE444Y9uxlTwkR6bFRdI5KgwJEJWpd/lbV2jyw
WwBjHcEgjIOnPTXRLWK/SXGaenlCUiU0HlReWSBjLMo4BwqoMfwqM869p4b9OrSSUskdTLF
KzO6vUNhnIYb+MeraxXPwdXZuiunp3eR7f+8kcyM6yurFiQ2cg99wBHwee517oLNYaGkeiV
YKlqQSee1QVllHm+py5PPq7n51Zp62zw2tK+jaD6IkKklPHlTltoxtHIz8ajqOqLLSUKVlT
cIoY3VWCvw+0sFB2fixkjnGu0XUdtuN2qLbSzeZNTxiQsOVcZKnaR32sMH4PHzpdL4hdNR0
TVgrZHhQjcy08nCksN3IHpyjDPyMd9W7P1XQXq4y0NPFUxyxq7gzIAHCOY2KkE9mGNZSn8Q
rnSyMtbT01ZLMY/JihcRoAxkG5ZAW3qSgAyA2e41Vl8Sq+pqIJaaNIF2o80SH6jbHvhYvgK
Cf3crDj3Ru/B0/6Mut6nqpKO4pPNSHz3p6qaneN8LOyhXJ75Qow4HHzg6zwHVXVP00Us08t
LBc9s9RBGkTRbJXU7f7y7VQnIPOe/YOqii6hpuhbTTslV+0KasiWaKkk2NJCJCCCycAbMEn
20uqOhura+ialrr5BUNKq+bLLJIQy7VHlFO2FZd3mDDEnsM6tzeGRqpZFqLmjUwkDRQ+S2N
oeZlRvXyAJioxjG0atQeG1JCyn9p1IWIEwhEQFGMqzbtxBLYkUEZzgcc99OabpWgprHR2fz
amSCinWeJnkAfcr71yQBwD7fA1FbOiOnLNc47jR0ASsQFUlaZ2IBBGACcYwcY+NaDRo0aNG
jRrO0w/9o1xOP8A91U3P/2s2tFo0aNGkfW0Rm6IvSjuKGVh+YUn/lptSTrVUcFQpyssauD8
gjOoLlZrbeFhW40UNUIJBJEJVztb5GuQNa7VSGnhkpaWCmTJQOqiNR3J+B99Vrh1HTUJt5i
pqqvjuEgSOaii82NASBuZh2XnOfsdebp1XZ7NWfR1tQ6VGwPsWF24bIXkDHJUgc8njShvE2
yK8aimuJM1OaqHNNt82IDcWUEgkbQW+4HzxqnR9fTXDqS300cYp6OslUKsqrukjdJdjqQ3u
8XuOxHzqv1f4gXC3XG52ShpkjmhiXyqpS0pVm2d1CkLw/G4gce/bUFN1t1hcVFTQ2UCmViD
E9HKZDtWNipJI5O6QA4xmP76d9Rw9QL1laKy0R1TULRNHcPJKcJuBXAc4znOcDOM6j6otvW
Vb1BmyVrQUBpdrbplRQ3OcYBbceBnHGcg8YKr+wfU9RUVkpvP0bVoUeelQ7ywxr5oEZ4AkO
10G4nPpyOcHTeo6UraXoGqsNEkU88rfugZWVIiSDkFs4AIztAA9hqtT+F1KgYT3Wdt0TR5g
iSI8uXU55/CTx8YHtxp3030y1jr7nWz1QqZ6+RPUE24RFwM84LnksRgEnOBqnR+HNhSl8q4
w/tGQSMyySlhtUuzbAAcBfW3HvnnTe3WexWmSNbfS0tPIodU2Y3AFhvA9/xBc/fVqG1W6mz
5FvpYssHOyFV9Q7Hgd+Tz99Q1t5tdpnpqeqqI6f6kukbNwgKLuILdl4BPOvFR1LY6UOZrrS
jy5FjYCUMQ7ZwuB7nBwPtqtB1da5Ke4VJYrBRSxx70w4m8xUaMptzndvAA+dR13WtroqClr
hFV1ENS0qjyYuY2iVmcMGIwQEbj/VOs7UeJjmCogSnigqJGqVpp3kURx7AShcE5Ocp2wP3g
Ayc65Q+IFyvYsEtBSRpFcKny32SBySv40f0/uztJkHfIXGRnVu6dXX+C/V9upbcppqd4wKp
KWWUxIdu52Axu79l+55wdUIKvrmGauaihqZaeoqJCi1EG1oRiJt0e89jmUBTwCFGplt/Wdd
erZX3CDzYaSuWSECSOMpARIjNIv/1hVkOF47jjX0LRo0aNGkvVnUI6X6dqbsaSaq8kY2Rjs
TwC3wucZOvnFD4w37qGrgt9mtVtpquVAAa2oIEje+0ce+cDJOtVRU98sPV9DV3y6JcP2xG1
G3lU4iSndAZIwvOSCPM785I1ttd0aNGq1wp1q7ZVUzDcs0LxkfIII0v6Qm8/o2yyk5LUMOe
c87BnnR1TZJb/AGpKWGaONo545ikqlopgpzscAglT/wAhrLx+FEJQNUXiWSpEiyfULAodiI
0XDEk7l3Rq2D+RznOtNYLFUWJpIVrzNRspcRGNVImZ3eRxjsDuAC9hjUV06PoLzfxdK6SWS
MUywNShysblXLqzYIJIJOB+upYekunKWppahLXTiamjWGnd8sVVQcAZPOAT+mrU9LZbe0NV
PTUVOyFIYpWiVSpztRQccdwANSy3S309wFDLUxx1LQmcoeCEB27iewGTjn/lqo3VFnS6R25
62NZZYlkhcsNkoLFcK2eTlTxq3brtb7vE8tvq4qlI22sY2zg4z/UEEfIOdZm0eIUV0epJov
JjpJFp5gJd8gqHlMccYXAznAO7IAzj2OKa+I9TJaYlW0MLpNA8gQuqwoFMgdyzEelDH6gcH
kY76tUXW9R/ZWz3CoipXqa8skztUCKCFwjPhn5252gAHnJ550og6zv7CFC6zQpXvvqIKZpX
eBZ2jZSoGM4aMgr7a7YG6oa/UVTcYLgqG4yGSFvNKwRvHIu0lvSyBlQjGfxd/bV25W/r6Wa
dYrnIII6sLG1OsIkkhIdg+DgZBaNSCRkIT78qKbpfqC71lRcI6QQmOp3wm4M0ZkKVCygYAy
FOZRn7j7a01/sFz6rtkEdTBSUdTS1jMpkZpFeME7SMEY3YXIPOMjIzpIfCWpmcmo6lba1Wt
WyQ0SqPMXdggFiB+I5GCDgacVfh/HJsmprlNFVpOsqSlFxHmYTSbVA7s2cZzjOBxplQ9F2W
gpKqkSKWSCrWJZEkkJGYx6WHuDnnI9wNW06ctCUtNTfRI8VK7SRhyW9TAhmJJ9RO5sk5zk6
5F0v0/Au2Kx29R9qVP/LVhbPbUroq5KKFaiCMxRSKgBRT3A+NXdGjRo0aNGjXyfqaoqevOs
bZaIajd06apo3SJyv1RjUNK2R3RcqoPyTjT6kt9B0f0Ug6uio6mO1zsKJ9nmOy7iYgMjO/2
wPgffWK6tn6wW8WTrW9U4o7bBWp5NErkvTISDmQY7sBgn9OO2vt3BGdd0aNGuazvQAKdHUk
DNuankmgP22SuuP6aZ365tZbFW3RYPqPpIWmMW/buCjJGcHHGdfObt1t1JcK+YWqWCmhpqK
aWWOKQSiUo6gmJtmSSGwPbIP93mR+rerrlcTLbrfNmmNQIUjpZTBOoGVEhbHr9GB2wW++oa
sddXO8y3Gioa6KWGCohheSNIQwLOYm2sxGcFB2B7899N16f6wqOobfWVdWWp7fOxgJlTfsZ
lJ34XB9BZO2eOMZzr3fehL5d5rnsvQSOrZmjLSPwC0bIpXsPLKMQRyd3OOcxHwr8/zDU3OM
tLRLSkpAwEYCFMoN+Oc7jnPqyR30yHhzQi6RVv7RqkEDyvDFEqIqiXHmL+HlT6uPbccfOmt
m6UoLHKJKSesLDap8yYkMipsRCPcKO2effJ1BH0T0zTks1JvZyyFpZ3bducuRy3PrJYfB5H
OrdL0rZaOcyw0ShTC0IhYlogrkF8IePUQM/ONT0VTaJhUUVG1NtpJNk0KKAsb5zgjGAff+u
op+p7LS1z0dTcqeCSNdzNJIFTOcbdx4Lccgcj37jRT9TWisuFPRUdbDVSVAcq0Mqso2BSQe
c5wwPGdKanxEs9HcqinqPMFNFGGSqRWZZG3OrL29mjIznBJxnOqN08SYynk2GhqKqrFTFBi
eAqhLkLt3ZGGBIGDj+XIgqvFBTFURJap6SQRuFlmlj/dvmRFyMn/SRMP5HsdbGy3WnvNrp6
ynmSTzIo3dQwJQsgbBx2OGGmGjRrmdGu6NGvJRS4cj1KCAfjXrXNd0azviBXzWzoO8VVPuE
q0xRSvdd2Fz+mc/prLS9f2uy2gJ0zYWudJaofK+sVlhhXjLBWbljwCcDSroS+yde3yvv/Uu
0w2RFmpYFIEEBIbLFT3YBcgk8fy01utTdvE6xTUFpp7e1oqpUxcDOfMpwpVirxEZ39+xx99
anouurZbTJbbqym5WqU01QR/GAMo/5MhBz+etFo0aNGs50a4EV5phgfT3ipXA9tzCT/r09q
6WCupJqSqjEsE6FJEPZlIwQdRtNQWygDvNBS0kKhA7uERAOAMnj7aWV3WVio6ZZkuNPVb50
gVYJkb1t2yc4AAyST7A6qL4h9PpRiasqGpZtshamZS0i7GdW/Dkf6NyOeQNWrR1hbb3cJaG
kiqxNHGzjzoTGH2kBgM+4LLnOO40mg8SY6x6GKkstS09dtaOOSaNfQwkOc5PP7p/T37fOlU
/ibWvUQz0lAzgUkkhpUYSLIxRHT1AAhkBYOvtqOv6i6qutNUU0UFRD9V5BimoI3dKdAzLK6
yKuW5VfTgnDEjIGdNqaXqn+zF88hKtLk1Wj0paLOEZYywjEhHAPmcHkfnpNH0x1hLNUNNRg
JPLTVSK1WmI6lfKaWRgBzko2MYwT25yGKdF9UzUiR1l8kkmQSkyNWyYMhjKowVQMAPsbBJx
g4+/pPDOSaXzK+4RTs87TTO8bO0m4OCMFtoxvGDjPpX4AE1B4dbaqaWuqYiVamaF4kyS0RU
tIVYEK0hRN2M529+dM7X0Fa7RcqSupqmt3UahY42kXYcIUGQF59Jx39hqwOieni1T5lB5qV
KlXikkZowpfzCoUnAG/wBXA7nVirsfT8cklfWUVIu6QSvJNgLvyMNzwGyF575A1bW0WyNGV
bdSqrZLAQrzk5OePnn89SGpo6dDunhiReDlwoGMD/mBpZWdY2Gir1o5bjCXCu8rJIpWBUwC
XOfTyQMd/wCR1JSdUWW4R1T0VctT9JGZJVjUk7RnkDHq5BHGeRjvpYPEXp9mowHqQKyZIkZ
oGUKXCshOccEOpB+/20XTreK1XyqtUlKjTq0CUwNQqGZpAx5z+EDYeee4+dQXXrz6O1Wq50
lEstPcqeSZRNKY2yqbwgABBZuQPv8AOk0fiF1Bc5Z6e3WlY5knKxh6aV8pschT2CtuRVOSP
xgjtz7qr711VzxUVPa6gLIpV50pfKUq6DDBmbKspbt8p75wGFoXriR6Lzw9MojRZDVmORQB
CQxYKQxcy4YEEDafY5GtpEJBEglZXkCjcyrtBPuQMnH89e9GjRrjKHUqwBUjBBHB18Dq446
Tq2WzGut9BFbKyRI56uIFIInlWXdFkbfNGSMEdgMduPoPSNdQ2joat6huVNThPMlMtZBTCN
q6NWKpIVAHLfHbnPvrS9L1MFb09S1dNaha4JwZIqYBBhScq2F4G4YP66odSK9kr4eqqdSY4
F8m5RqP85Tk/j/OMnd/slxrSI6yIrowZWGQwOQR869aNGjWd6fJi6n6npuMfVQzqB/rwIP8
UOn8qeZC8eQNykZIz/TWMtfh21D0lcOn57w00dbKsu9KdV8ojbnCkkc7B9hrzV+FNmrXPnV
9xEbMxeGKRER8u74IC+xkfHxnTGm8Pen6eGSNo6mYzKyzSSVT7pVYkkMQRkZZj+umlDYLNQ
1AqaOhhjmQsPMXlgSFVufuEXP5agpLRYOl7fDGsEFPCkw8uSb1N5jsceo85JbA/PGm6+UoY
rsABJbGOD3OdUG6gssckUbXej3zjMS+epLjOOOeeRj8+NUX666ZRN63aKUFGdfJVpNwUEnG
Ac8AnH2Ol9b4iUKiFrZTTVo+pSKo/dlQiszIrAngkspA9jg8jVqHrmhq7Hc7rSUs7rbqdKl
43wheNoxICOT/AAn+YI0guHiTWzmW3UFokp6zypFeVqhP3Ug4XZkESH1K2O+D21FTeIPUlX
BTLTWmlkzGGkrj5hhdtkbFAFGd43kEYOSuB74rRdWdaTVFNT4lSsqvOanp3tZiWTYybQxY5
ClGYsf4eBzqwLf1rdXpGvVNNMKSpMxWn8mFo5R+DYxJDxcc5GeR+LHEcvRHWFyp4Iqy6y+S
MSyxSVzMxlVpNpV9p24Vom4HdfnnWnrrRcOpLItDcIIqeSlr42R5W80TxxsDvwMfiG4YPyd
JU8KIko/p1uwQGIxMUpV9QaPy3PJPqYBDn+8uffiyPCy3yGVqm7V7GcyGUQiOJXLghiQF7k
MRkfb89P6LpO10FXUVMAn8yoSRJCZm5V2Lt+XqJIPtk6hHQnS3mQyNZaaRoI1jQyAvhVACg
5JzgAd/gfGm01uoaqQyz0VPLIyeWWkiViVznbkjtn212W30c0tNLJTRs9ISYCV/zRIx6fjj
jVnRrmOc5Ou65rujRpV1F1FQ9M2w11cXbc4jihiXdJM57Ko9zrJdFVz1XVN/t96tC2+qrXi
uEVJM6y+kqEJ+M5GcYyM/bW5qYKKshe31McM0ckfrp3AIZe34fjWM6RuKdLV83RV3l8jyJG
e1zyEhamBjkKGP8S5wR/LtrbzyQLAzVDxiEqdxkI2kY988Yxr514WdYCsp5OnqgbHgeQ22R
shaiAMRtU++ztx7Y+Dr6Vo0aNZ6ixB4gXWIf/EW+mm/VXlU/wDLWh0ax3WlZRXWGr6fpLlW
xXqnpZKqGlpDIjSkRnYCwHI3EHGe4GqtmpuqLfcrfDTRVK2qQRSOlQyv5YZXaYOWO8MHKBQ
CRjP31BQW3qetv1TVU1TU0lrjuUrRwtmB5MsjFmBU70PrAyM/HfIl6h6M6ku3UlVWUt2poa
CoWNfJlaV8BSjZ25wCGTjHHJ4zkm9augo6G2Xi3VFe80d0QxvMgZZcHdyxLEFvVjIAzjnOo
F8OUNwWaa4FoZQ5q0jiWMzMXjdQAMhFBjBwOSSeedMKfw/sdPJbZD9VK9rULTl6hsABmYZA
wD+IjtyODnVodG9OBaWNbXCq0agQqpYBQGLDIB5wxJGc4JONWqex2SgSaKC20UC1h2yosSg
Tdzgj39+NFLdbPNcqm20tTTmrowGniTAMYxgE/pjUhvlpU4N0o8lWYDz1yQBknv7Dk6pjrH
ptn2peaSVvT/m5A/4mCjtn3ZR+o+dUanxE6bpuPqKiVtu4rHSSEj8Wc+ngjY5x/qN8aW1fi
XT0sEsMkKx1jyVEdK55hJTPll+QQGG3t899ayzXFLtaKSuVk3TwRysqHO0sobH9dXtGua7o
0aNGjRo0aNGsNZoD1b1xU9STqj220l6K3Ix3BpQfXMPb7Dv+mNZzrq03Kq8Raq52WoeC52u
1R1kG0ZEgDurKfuR2HvyPfWg6P8UbXfKWljuw/ZlwmXAMy7YZyO/lueP0PY8c61d5s9ovtG
tJd6WCqhdhsWTvn/VPcH8tZqXwt6bjETJSy1CxSIVhqqiWWNVHBATd8ZxngflxrBdaVdJfe
pKuCzLEj2yMxUctPJs+mECtLM4VSMAkqgP2OORre+HvX8PVNBT0larQXYQ72Ur6Z1BwXQ9u
/cex1ttGjWfmQxeIdJMRhai1zRg57lJYz/g51oNVKq7W2hOKu4UtOeRiWZU/xP3H89eKK62
+41dVDSTLLNSMqTFVPG5QwwexGCDxpD1D4g2yywzrTK1fV00yxTU6K4MeSRuJ2ngEY49+O+
Bqe6dYJZ77JQVVDM0ApYpknjGQGd2QK+e2WCgHnlucaQXTxRSS2VItNOIqxaVauN6l12eX5
ayc4PLYYrt78H402sPXDXm8VFtaijSWGCWTbHNuYskhTGCBgMpVh9j+us7cup+rr1aZ6ent
k9KTTrKs9JBKXE/oYU/sVYeoM3I9uO2rFUes7rcaVxHV0lVBPMwaOnUQwIUkCDcxxIG/dE+
nIOex4C8WLxBraiuqhDLQNcHilcpcEjdCvBGVBO3acBeMEAnPOWsHRfU7vFV1tyhqKuGujq
0FTUSSwjG4bQu0FcK+MgnO0cDWvt9JJU26SS6W6kgralXSoWNQ6uuSBk/xArjIP5ax9J4RU
8AgL3yoDQbihp6aKLls5JGDnO4jn2OBgabReG9lSNElnrJtsYQ5lCgny403cAYP7qNuOxUa
s0vQfT1ErloJptzB2aoqXfJy/PJ9/Nkz87jqxH0R0tEABYKBgCSPMhD98Z75+Bq1NVWTpuJ
EkNLbo5Q20KgRW2Jk9h7Kv8hr217ty1FJB9QGmrDiGNQSx9O4kjuoA5OcaqVXWXTtJXJRS3
anM7ByVRt+wKCW3EZ24we/wfjS6bxFsiVflU3m1aeXG4khTO7fIqAKDjdjcGJHsR3zqB/Eu
200lctRR1Z+kqJItsKbnCohYuwONuQjkDk4X76muXiBSUHS0l9FDKRFUtTSU0zrG6uucj3y
eOAM9/bnEd367a319OKajhqaKajirPNEzb9jyLHkKFPA3hic9s6zNq6z6nr2WSjhnqqny5V
kSSmcRYM0RWRQB/CjyDbkn0ZPPGrVVP1neJqq319JPNRMkXmx09H5KSrvXzAruQ2dmcdiWP
sBz4pLd4h1Vv2CprqPyVEcUbyQJnEcmDkAnG8Q5z3BbX0aglrJaVWrqZaebsUWQP7d8gD76
s67rnvrI9eXSs20PTVpkZLjeZPLMiMN0EA/zkn24zg/njkamvVdavDfoVjSxrFFTR+VSxZ5
kkOcfmSckn7HWDss0PUVopLsL3fIb9Q26WSa6RwkQbVYt5b7vS/cgY77eew1HaLVcLR0hB1
DdqKO82e6E1VytrQLmm3Mds8QHA9JGQMcH7ZGd616Wt1PWU9TZr+BamoPqqNqyoZgSHwYoj
juMrweRnnWWjuN/SlmMFdcAjxAzqJJD+7yCGPsFJxznTHpc3Cjt99vdBQJJBFS/STHcx8hZ
uC4H8WAp9+Mg6Y3O1TdFXRb1Zb+rrBBT1VE5Tb9UsnpfC9sAqcj4Izzr730xezf7LHVyw/T
1SExVUGc+VKO4/I8EfII030azt8Bj6u6anzhWkqYDx/eiLD/APL1otZG++Hduvd2q7kaiSn
mqqdYm2KCAwZSXAP8RVFU/YaktfRTWCSFrVea1F3QidJ9jrLHGu3GAowSoUZ+F16qPDnpmq
udTcZ6WoapqpPMkYVcqgt37Bh2PI+PbTVrFZXq6R3oqd6iiiVacuNzRop9OM/BAwfnUsVot
CB1ht1EAXy4SBPxD3PHfk/z16q6+itiBp3CBiBhELH+Q5xxpTaeuLPe7mtvoRVvIyli7Uzr
GpAzgsRjOPb768SeInSUaBzeoSpcplVY4OAfjtyOe3I+dVv+0myyVdLBTR1MwqYJagN5ewi
JFLbwGxuB2sBj3GorV4gQXWWuqIIg1JT241ixkqsoZHdXRvUV/hUg9udV+nPE0dRXuK3R2d
oFY7ZZHqFyjYY8AgFh6eccjPbjSO4dSdRXO4tbYKqamqZKyNHEEMhWmCSPG65UAkMoSQkns
3tgHUtyufXd3sk1JVW2WFpYi6mhp5FkjmBBWMljjbw3rUn2555gu9n63v8AboEq6KorY2WY
mKdoIjGx85FJUEfwtEQecEE60kfT/U1x6Fit9ZXyUd5ikyag1JkWUHht2PYqxAX2IB++ltT
4ZXCWaTZdkkjaaRgakySEoyuoUruAyofAbk4A7dtMrR4fSW2st1VLdIp5aCdpRN9GBNNuDb
leQsSR62x+nfGppPDqjmramqku1wXz53l8uExxqu5SpUYXONpx/P3JOpG8NempZY5Z4KmZ4
oI4ELVUg2qihVxtI5wq/qAe+rdF0P0rRyebTWWk3gMu5hvOCCGHqJ75P8z86aRWm3QQtDFQ
U6Rs4dkEQwWAABI+cADP215uFzt9nWB62ZYFnlWniO0nc7fhXge+qT9X2VaKCrSrEqVEiJG
qfjYNJ5YfacHbuPfHbka91fU1uis9xuNHNHcBb42eWOmkDN6c8fbsf5H41n7d4mUtzulDRw
0ihKhiJp2mJSPMjRpghedzLxu2/iHzrSW2pvU1yr4rjb4KejjcCjmjm3tKuTyw/h4x/XTTR
rzI6xRtI5wqAkn4A18ft/WlJZqlOsbnHDVzXeZ0kUVKtUUNLn9yqx/B2sTj7az93lu3ix1d
b4I6yGCiqBM1JDncaeNCRukUdmbaPf3Htr6n0h0rLb+na60Xa2UVNFVEq8VJUySRyBlwxCv
+DPwNL1s/V3RACdPul8siHi31BxUQrnJCP/EPgH+WsRebF0v1FdPq7LOtsuaTh5bBd806yt
wWUc+ktxwDz9tfRqDq+11FBV2+/W02ippqQtUUVQo2SQgYPlt+F09uNYrou0J1RaKq3WZGt
9krKpqi4yD8ff00kZ+AuCzf62Pz0XXlJa7V1F0zdK+jpmtMbS0M6SRKY4ldPScfbB/IA6rd
DiawQ2y5SJLFbb45pwkz5MIDH6Vj+aej/wC719M0azvVp8qWw1A/0V3hGfs6vH/160WjSjq
S92yyW3fdWlWCpbyB5UTuSWB49IyOM6+e2/pLqSot1kqvqK6lqxKDNGygCBkRtsjB2bducJ
ux3HtkaG6f68qrpS073StSf6bdWTsVjUruQ+WkqKcHd5hHvgcgDGro8Nb3LOGnusKwipNXt
WWQPJKyoGZ2XbkqykjAGdx7ab3jw7/a/V63/wDaS07JJDIFSnDMTHtIBYtxyv8ACB3wc61V
uoUt1IadNpBkkk9KbeWct2+ee/v30jh8P7LFXPWtJXSVDSPJvapYbS5y+MY78Z9+B8DXmh8
O+nqehSnrKQXF1Yt5tTycZYhcDgKN7ekcab0PTtktm80NpoqYyJscxQKpdfgnHI/PXqjrbS
WmpqOamX6JvLkSPAELH+E/B+2rDXCiWOokargCUuTOxkGIsDJ3f3ePnS2XrDp2FC5vFKy7H
kzG+/0qCWPpz2Cn+R+NVz13095gjWsdmGN4ELgxBiApcEekMWUAnvke2lz+J9nFNNUR0NxZ
Io/MBaFUDjbvwMt32At+h9+NKrp4i1s809PbIRSSUlPP9Ws4RmhmXeqANu2su5ecZOCuM5O
HtX1Ldw1g/Z9uiqILukZafJIiJwzZA9tm4g/K41RuvVPUtP1RU2uitEk1LC0bieOkkYsuUL
jJO0naZCCPdcc6pUlR15MDLJBX4qBC0oUQo0aqzrII1Y4DsBGwzxgt2ONQ27prrmmklkWpS
leSo+snWKdRFMxERKhQMqSRICexz/Ln9g+rrk7SXC++Rui8sqKmSXeocMqkYAGQME8/lrRT
dGNUWy008lVGz20SLsnRqiKRXGMEM2SVGMEnjHwcaVQ+FECPl7zKBs2nyKaNCRvLgEnOQCf
z47+2n1H0PZ6SlqqUieeCpphSGOWThIQWIRcAHgueTk/fUkHRdhhIdqMzTeZ5jzSyszytuD
Zc59WCARntjjGnNNTQ0lLFSwIEhiQIig9lAwBqXRrhAIwRkHXyi4dK2npu/UUN/pBN0+tT5
lBW4A+lcnPkzkDJjLHK54HY6cdT22XpO9jrmxUFPLAITHdKeMYaSLIPmJ7ZGOfn+emfT/Xl
L1R1M9DZ1Spt8dCtRJU+pWSQsR5ZUj451rdLLt03Zb8B+1bXTVZUYVpYwWUfY9xrCdV+Etj
j6erqi3RXKSengd6WlSoLqHxxhTk+w4zzjXfB25uYrjYxVST0tAkD04mpxC67wTIMdyA3ud
azruywX/o240M0qQ/ujJHK5AVHX1KST2GRg/YnSOsr4Lp4PUlZTxLGkkdL+7QHbGwmQEDPs
CCB+Wt7o1nuuSIumWqm4FJVU0+cZwEnQn+gOtDo1zWbqeu7PRXS70FUzo1pijllZV371bGS
AOfSWXP+0NCde2WWvjpEFUzNOlPI/k4WGV3dFR88glo2HYjt86k6i6pexVtHSpa56w12RC8
bAAsCNy/mFyw+dpHfWXtPiBe5koIZKWkqmqgJDUrKNiqxXbGQvaVQ2WU8nBxxyLFr616pqb
lZkqrHmmrxunaCkmzTgsy8sTgEEKTx2bOqn7V60rLpWRdOOtRSR19QnmsgMZyoK5dj2Vjgh
R7fpqdbT17VSRCorqxURIi37+KHcfMHmL6M59BYBuOw1euPS3UN6tdmSrr0graWlmjqZY53
9UpQCOUbQMkMN3OMZOq0XhrOaqSpqrlFUStM8zefE0scxfeP3kZYKSofAYYPA9uNNbL0JBZ
jVFLhLKZqZ6ZC0a+lWdnJYch2DOcEjgcY75pDwqtJhiWS5XKZ4IWjh8yZdke4EEhQoHO4k/
3snOdNKPoexUcEJqYjVVKKglqpZGDTlQuN/OCBsXCngY41PL0x0tRUqtU2ygSCJUTdUKCoA
yFBLf7ZH641ar3slmi+trY6WnG/iQxDcXI9sDJOF9ucD7auUlXTVtOk9LMksTorqUPsRkH9
Qc6m13Ro1z313Ro0aNGjVW526lu9tqLdWxiSnqYyjqfg+4+47j76+Hz1d2qq+n6dWofqSkt
NW9MtnjiMZdIgRHJLIBtKg7QQTzjX1fpHp9unLdVVNwkg+urpDU1jxKEiQ4wEX4RQPf7n31
XfxO6LjlMbX6DOe4Ryp/IhcEffWkp62lq3lSnqI5WhYLKEYEoSAQD8cEH9dTMSqkgFiB2Hv
r4z0v1tLcvFWmrLjMtO1bStRvT+QU+nbeTHEzH8THAOePxY9tfUOqrGOo+ma60hxG88f7tz
2VwQyk/bcBn7a+fA3C1dO3jpa5UVLRVKNDW04pCzRPG06B2XceAH9uMbvjX1jRpJ1pD5/RV
5XGSKKVx+aqWH9RptTTCppYZ1OVlRXGPuM6l1TutFPcLdJTU1fNQSvjbUQgFkwQTjII5Ax+
uk0fQNjamRK6KWtnzIZqmWZleYyAb920jIOB6ewxxpiOmbItS9SLZT+e7tIZdgLbmzuIJ7Z
yf5n51PTUtBbaWit0YjjSFRHSxu2W9K49OeSQuf0zrlfc6Cz0RrKqVYabzFRpAuVVmYKCcd
uSAT7e+qd06tstroZqp66GcxLuMUEqtIwwW4GefSGP5A6q3brSioYHa3xftOWKQLLDC4VlB
YrkZ/Ed4CYH8RAONTRdQV0Fprrhd7HPRLSv6Y0lSVpI+PXwQBjknPYDOkreKFE1JVVEForn
FJCJJQ+xNrEBthOTg7Tn9CNUK7xTkpZLgv0dOrQKq00bu7ec4kdJCGUEMo2g5478nVy1dV3
Os6Wvd0o4pJqiOqVqWKphchEdYyVwACQrM47fw/Gpulb11ddLwy3m2/Q0bRHapp2U52rhgx
yBk7vSST24GOUB6Z6pudbBFcaSq2GthnqakTQjLp5itIoyTgjyDtx7MMDVmo6M6wr7LLRVt
yFW0qOjpUVjeX5hC4lXaudoKk7Dx6j27asx9B30yUlQ9ypEljmaWVT5kqn94zKASR/A7IeB
xjTzo3pKfpG3R0C3KOpgUszYpRG7k4/E2STjnH2wPYa02jXO2oGr6Na5aBqqEVbLvWAuN5X
5298cHUryxxgl5FQKpY7jjAHc/lpVRdWWGvCiG6UwdpXhWOSQKzMrFTgE8jIOCODqJ+tenE
UN+1Ym3EhQgZicY7AD/WBHyDkcaRv4nUUlsrJ6SlaWppyzpCCSJIFK5mLAYVSG4++M++O03
XlTU3+OlWnjWikuZokmaNx5ihZMkMTjcHQDHwc+/G40aNRVE6U0LSyHCqNZbwuUt0JR1TlT
JVyTVDkfLSMdPOorfUXXpy426klWKeqpniR2JAUsCOcc++snbx1zR0qU9R0nY6g08awwvHV
eXhQMe6njPOONX+krZ1DT9R3q63qkpKRLisJWKmnMg3ICpJyO5GOftrX6+IdSz9aXG/3m21
SSmCnkkrqcPT4SNISHiaOQe7DKn8/nt9Kbr6wR2yjqnrFkqKyFJYqKnBlnbcu4AIuT/PA1k
uq6fqG/Ux6gqqFLJS0Ee2GGVw89QHkTiTHCL6QccnX1LRqpdqf6uz1tNjPnU8keD91I1R6P
nNT0bZZmbez0EJZvk7Bn+unOoKyqSiop6uRJHSCNpGWNdzEAZIA9zx21hxXX69dV0XUdot9
Ylsp1WlenqVELzo5bzHAY8bCsZ55ODjVy72LqauuVcYqx/p5JkkiH1rRRtCNm6EqqkqSVf1
g9m/TXKvoy7Vlls0L3WL9oW+SXdUyK0mI5FZSFOQSyqy7WPcqCdSUHQK0/TtfaKiv3CteJt
0EIRIzGEAYISRuJQM3sSTxrzD4d0i3ColmmzDNTTxM0a7JXaZmLsT+EYDMFwOA50zoOi7Rb
nLwCpzgKmZ2/dDzBIwXHYM4DH57duNOK2kpa+jlpa2GOankXEkcgyrD76TtZuk3sk+yit/7
PWJ0lkgVQAgyXG5efnPOmlNJQRUEE1O8KUpjBhcEBShGRg/BHOvFVe7TRMyVVzpIGRA7LJO
qkKTgHBPYnSe49d2emo2mt00d0lVwphp5RnG1mY57cKjn77SO41Vo/Ei2VdwqKYUtUY0dEg
mSJmWcsrMuMgYyEOM9/ywS0uPVVJQdMQdRLBPUUUyxyExrzHG+MOw+BkZxkjWaHihKa36V7
JHTP5kMZFTXorL5hHqIVTgLuUtzkbhqtJ4n3SqiQ0Fj8p5WVVSZXkdFOwmQqoGYzvIVgeSv
349nqfr12EK2eNWZizT/Ry7YgPMXZtyS2SinI9nH5j353iDVSsNs4o2nfzPLjiimSNJML5W
492Qg+r4PbVep6f6/ulK1DcZonEqM7SCq2xhiInRdqjPDxuMj2fjjWytlF9XcHuVzslNTXG
lPkRVKkOZE2gkqxAIXLMMH4++lF+6AF+vFTVy3N4YanaWEafvVxGU2ByceWchihHJH31TTw
0L3FjW3BamhqFkNXGIljaVmlWXaMA7UDKTwc8nnTql6EsNMqBqeSoMU0MsTTyFihiXbGB9l
BIwe+ec6lPRHTjUqUrW4NCgIRGlchVPdR6uF5/D24HHA1cj6dssdQtQlpo/OVg6yGFSwYe4
OM5++mWjRr5r1319dKbqaDpPpxNtbJjzp3VcrkbgE3+ntyScjn5GsK9m666IsZr06gjpaOO
T/MQVocIWONxTG1hz7ZPvjjWltXjzSLbIRdbVUPVou2V4GTa7fIBIIzjn406h8cekZI42kW
uidgNymAHYfzB51G/jr0oEcrT3JmX8K+So3f8AFpPXf+kBTrxb7BI/P4p5wvH5AH/HVXp7x
E6x6+6ggs9KKGhp2JapdKfzP3XuDuJHPb2znX1m09O2axKVtVspqTd+JoowGP5nudL+vwW6
IuYUEkouAPneutFo1wjIwdZ7oEbOi6GHGPIMsOPjZIy/9OtFo1k+q+uU6XqpaeWiLYozURz
sx8ssCQI2IB2k4wD2yQNMrN1Vbb5cq23UpkWooceYrgAMCSMrzyMj7e3zpDJ4lQ0zyQzUKv
PDUVEcscc43BY5RGAqkZZ2DBgnuAcaZdXdR1djnt1PTU6SCudkdyHLpyoBVVHJ9Wf07dyKt
XVXe4dB2i4UgrIa5XpZZ0RGMgAZRKCnBfgsSD3xpNck6/vloqKWWi8szx4jRSka7QpIcknc
su8IdudoBPuNW5rV1w9TIPqJJIPPGzdWLGTEspPO1e7RuUP3QH76pWnw8v8AQrTRyV1OtPC
r7adKqYrGzsWY9vVnO3HAwMnOSNad+lGq+k7TZayohd7e1MzSGHeshiI4wT74wfsTpPB4UW
6GPZ+0qnLIqs4jj3+nhdpYHb6Qo4+Pbtpp/wBn1kO8lqzczFgy1BUrl5HwCMe8sg/JiPjUt
L0F05SRGNaKSQHbzLUyOfSABgluMBVHHsMdtOqe30dJb0t8FNGlIieWsOMqF+MH21FU2S11
nNRQU7nzFkJ2AEspyCSO+Dzq7rujRo0aNGjRo0u6hqqih6budXSMFqIKSWSIkZwyoSOPfka
+NxXyut1nobh13euoHF1bzKeloZREBEMZZyMd8ghVIOPz1Jbq7wsvnU9Lao7DUsKs7Praqq
lB8z+EY3knPAzn3GvNyrOmbNcrtbqDou0L9DUx07T19Q8gG5sbyCDhcDnBz+fOn1ltHSniZ
0tVUqW22225UshQyW9ACh52uOASjYPB/wAdYjpqzW09NtNXUMMs9u6ggind0zvhb0Mh57Z5
1R8RulaDp7rgWq2S7KeoVJAsjZEJckbc98DGeecHX0Kn8A7SlFULUXeqnqGX9zIiKioce45
3c49xpd4FVMtDeb5YqiPbKoEjcfhZGKsM4/1h76+06zniB/8AsNdP/wC2v/iXWj0aNZzoz0
U12pck/T3eqUZHsz+YP6PrR6NZuk6Kt0ElVPcKqsuz1CNETcJzIqRMQSgXgYyAeeeO+mFqs
9io5ZK21UVHHJNkPNTouWyckZHtnnHzoqKyx0Mk7TPSRyxuZZBtG8uE3ZwBktt54ycavUtX
T11NHU0syzQyqGR1OQQRkam0aNGjRo1zXdGua7o0a57ahnraWmVWmqIo97bF3OBub+6M9z9
tK5ep6OFLZKtNXTpdWAiMMBkEWcDLkfhHq/ofjUlf1TaLbdFtlVUOlUyhwogdhg528gYySp
AGeSMaVN4j2RooZKWKtqxMDs8qH3Eix7TuIwdzoP8AeGktb4lVDPP9ItLT08tO700tS2xkb
yPMTdk4JLbl28fh7nOt3aa0XKz0VeMf5TAkvp7epQf+epK6m+soKilyB50TR5P3BH/PX59u
vWVnkoLXY7701JXS9Pr9MWW4GNXZcK3AU5U7BqG39b9O0kkVdF0HbxU0kymApWOCOSVO0g7
iCPxflxqa5dfW653uSr/sHQtUzAtiffK7zDsSBtBHyMfrpzT9Y+ItRURU9n6TjoZ3RRIUt5
jV8ZK8twBtwOT7cY0os01c3THWsVfF5FfHV01XOpUhlImJfj2wedc8VK2gl68ob5baymqqe
aKKTzIZQ/qRsHIHbgDjX3+luFHW26O4U1RHLSSR+Ysqn0lcd9fF+krlNYes7l1dcrPcTQXg
TGklgh37lLh87e+MAc619J1X1V1vQNUdLUVPaKNJMfW3FtzSAdwqAEfGSTj21l7xcr3DSVV
tpepT1XHNGVuGyn2x0YDDDLIOCe425/TX2rRo1nun32dR9S0mfw1kUwGPZ4EH+KnT2bzDBI
ImCSbTtZhkA44JGvl9F1V19dqK2V1soTWU8rpJLJFTpErD/SR+tuwwcOMA5+3Lu2UXV1ZZb
rSXtHqBW0DrElQ8abZd0i7CY+wZPLOecHOlMXQfUsjER1EdDBnesYqijlv3X+c8pVV8hHXd
gHDDOTq5TeHt7Wq8+W9U4aGVWp2eN5/TskjbcGI5KOoyD/ANPel+kJemCqwXINA0cQmgWnV
VkdIhHvzkkZ2gn7/nrTaNQzVlLTkiepiiKrvIdwuFzjPPtnjOvccscsSzRyK8bqGV1OQwPY
g/GqbXu1pUVED10Mb0pQTb22hCw3KMnjOBnHfGPnUiXW3S0U1dFXU8lLBu82ZJQyJt/Fkjg
Y0krPEHpumgdorgtRMFJSGNHJY88cKcdufjVGl8UbJPRCaWGqWdac1EsEURk8pQGPLcDOEJ
+PvplYetKK/3OS3xUdXTSojuPqFQB9jBXxtY9iy/z1najxUliAjFmiWWSQrGzVq+XhZHjYs
20beUGP8AbXXk+Id8lmdqWzwSwxyupVBLIzKrR5AYDGdspbPI/dtqnJdOva2vpqyCgqYpYK
eUsBTFI2corGFlZucOu0SDvu41p+n5OqX6hnF1hmFu8mQJI5iALeaTGQFO4Hy2AP3XWdobD
1ncIGJrquOnilmjMNZWSxyVBDyiOQMBlAoaM4/i2c/e1H4cXZ5GqKi+KawytJ9QocnO6Jg2
NwAOUkGBxiQ6mofDL6OaGo/aqedFGsIH0aNEygAFyjEjzWKqS/yO2tH07Y6mwRGiFeaigjj
VaeN41Do25ixJAGQdygD2xouvSdnvVTLUXCCSV5oo4mxM6jajF1xgjByTyPk6jpOh+maHzP
p7PAPNG19258jKn3J91U/oNXorBZod3lWmiTc+9sU68tzz278n+Z1eRFjQIihVUYAAwBr1r
5X0tF0OOr73RXOlpBeluU7Iatcq6FsjZu9OcfrzrdRU/S1NGtxihtESLIStSqxKA/vhvnVO
fr3oyGoIlvtv82IkZDhsH3wRpdVeKFtmppVsVvuV1q8lIUio32M+OMsQML2Pzg6+bxWjr2e
a/TVfS08kt7p2SUoVjVWLqQ2CfYAjH351ZoOmusbelLF050j+y3kkE09RVTxys+1QNmTgrG
cE7Tyd3fGtdYLR13bLdW2untVnpaSpqZZYkqKp2WBHyTGoQds9jxjJ0ri8IOoJxTNXdVxq9
IscdO8VOWenRDkBG3Ar3/w02q/C253aWRbv1zdKqkcAeQi7ARj4yV/4dU+pvD+G0dMNHHfb
tPuaKlpKPz1ih3vIqj0IoB75OvpFvoILZQxUdOZDHEMAyyNIxycklmJJOTq1o1naH9x4h3a
LP/vNvpZsfdXlQ/8ALWi15REiQJGioq8BVGANLeobtNZLZ+0Ep1nhilT6nLEGOEnDyDAOdo
OcfAOlE3VtXT9FJ1E9JAwlnQIpkMaeS8wRXLHtlSG+2dKqvxRBnhhttsiqfqZnjp3erChwr
MuTgErll4HuCD86YWnq+4XbpK63NaOCnraKIyxRlmaNwYhKmc7T77T9wdZmrr+rupz9RSNV
QUwt80kM1JBKiVTbEZV2lvSSWdA3+qSPbEqVvXl3prjT2uSpPkzyQ5kWKAwkONgQkZb0E7s
+4GD8+Knozre9SLNdKmnWokieGokFR+7eFjE3lBQvp/AwJ+Wzz21qa3o6W59D09hlr5oKmA
Dy6nf5jJjIweF3jaSvI/w0mTwmiF4lqP2lGlA86SfQpSLtKpnaCSe+CRnHOtBZ+iLfarPW2
l5paqkro0jljkCj8MYjJG0DBKqv6jOvUfQ9l3LLURzVdSGlY1U0p81jIgjYkrj+EADGMYz3
516p+hum6aN447YmJFKylnYmbOc7yT6z6j3zjOmdNZ7ZRzCamoKeKUZxIsQDcgA89+Qq/wA
hqzHBDEmyOJEXJO1VAHPfUmjXNd0aNGjRo0aNZat8Nekrldqi51tpWaoqTukLSuFJ9zgHGT
r3D4c9HQSiROn6QkHIDqXXP5EkaeUlrt9ApWioKamB7iGFUz/IataNGjRrgGBgdtZy/p+0O
qen7ZjKQySXCX8o12p/xyA/7utJo0azlQBB4j0Uh4+qtU0f5lJI2H9HOtHo0nqOn6Ga+Ncp
6mpLTwGnekac+RKCCDmPsTj/AA1bnitlDaPIqVpobfBGsZWbAiVBgAHPGOw17iit8KfUxR0
8ay7WMiqq7uPSc+/HbVeS92p7nHZ2qYpaiojZvKGGBXA4PtyDwO5GT20luPX9ktAmgiikmF
M0USJAFw+5imEGeQrLtOBweOdea7xIsEdHWG21Qr62nRylMiMDIVVmPOPwjY2T7Y/LNKq8S
45aYR2+gmiqndFD1aDyly0QYja2W2iZDjjIPfjTDojrQdUUDGrjp6Wrik8h41nBMkgGW2pn
IHBxn2B+NavRo0aNGjRo14mmjp4XnmdY4o1LO7HAUAZJJ1yGaKeGOaGRZI5VDI6nIYEZBB9
xqOouFFSU4qKmsgghJwJJJAqk/GT+R1Rn6psNOJfMu9JmEK0gWUMVDY2nA553Lj8x86XXzr
OK3WqluVup1uFLU+Z/lHmMsSbAeGYKxUkgjkAAg5I1C3iLa/Panjpa1pA5j3iIGMNuVM7s8
rukQZH94HtzpKviZV1CUr09LSF2njQ07ThXnR6cyblHOzDDH8We3fW3sl5o79a4K+klRhLE
jsiuGMRZQ21sdjgjTDRo0aNc13Ro1HHPDMWEUqSFDhgrA4P30gtCmu6zvdxOClKsVvhP5Dz
JP6yKP93Wj0aNZ2+ps6u6Zqc4Hm1EB4/vQlv/AJetFr591HX9dpebnTWiCrlpgifTPFTRKq
k4LHc59WBx25JPbGdKa+y+It+h3VMZgqFkilp2eoiRaZwpVyuzJ5BbnuM9j7M6rorqetmff
c1FM8gaWmmq5ZUqIvRtp244A2vlxy27kcnRH4aVkksz1V0SUSyRyBZvMnEYVo28vDN6lHlk
AnnB7DnLKwdBiy9SLcDLHJT00LpTgZDszMSGYdgVVigI7r8YxqxL4fWuW6Gv+tuCN9QagRJ
MoRWMglOBtzjeN3fVtuien3WZHomaOaRpTH5zhUZs7toB9O7c2cd847amp+kenaWmSnjstG
Yo33qrxB8NgDOWzzgAfoPjV+nt1vo9ppqKmg28L5cSrjv8D7n+evFbeLbbzGtXWwwmWRYkD
NyWY4UfqQR+mqFw6xslsqoIJ6xGEsrxPLGwdYHVS2JMHK5Ct7ex7aiuHXXTltp3mmuAdUzx
FGz5w4Q4wMcEj+YPbXaHrW0XOauiofqKhqGNncrCQr7fxKpPG4ZAwcd9Zyt8ThLWUKWyknC
kCeriliUv5BWNwUIbG4rIvB+/vjMj+Jc0lLTzU9shJmi84ItV5jEejEQAXiY7z6D/AHDzq7
07a+oKirWtreqp54qSqliamEKBZgp2+ojGDkEgDOMgZONKblevED6mtht1FNKY6wrTv9Asc
bRLnO4u+Tk8AgdhnIzjSyy0PVF0qPrrXHWUlLUMY/qGkSNkjWWfChTk/wAUZOBztPfTE9K9
d1M1EZrjCYoCHcVFZIxfciiSNgowV3b8fZh2xjVy5eHdbdbXYaSS6JTPa6T6aSWFWJIwoym
TgEhcds8/obY6EkpOl4LPQVVOkkFdDVpMYiApQqSdpLZY7T8DntqGn8J7NBMJf2jdHYKq8z
LyAytj8PbcitjsCONPH6Os0sEcMkUzJFJPIgFQ67fOJMi+kjKnJ4OvcfR3TkUUkS2im2SFt
ylcj1bcjnsPQvA49I1dgs1rpWjanttJE0ahUKQKCoHYA44xk6tRxxxgrEioPcKMa96NGjXx
yo8Yep2muTUfTtI1Pa3xVM0jMUG7aD3HuPg6b9VeI1xj8N7Z1RY1jgesn8qVJU8zyzhwQPy
Ze5016DPWtU/1/UlyoqmiqaVZKeOAKHUnBBOFHsT7nXzGx9b3v6u/2S5Xmrm8+jqEppXmO6
OaMMy7TxjOCPzxp1Q3m5P/AOj7X1MdZK1QlQYnmMhL7WkXPPfs2PyOvPQ/RFfRT9P9W2WsS
KhanD3ITTHJwzCQAAcjA4B9xr6d0VE39mYK2RNktyeSucfBlYuB+ilR+mn+jRrN9Y7kNiqV
wPJvEG45xgPuj/69aTRry+/Y3l7d+PTu7Z++vm8PixJFFHNcrctP/kJmeDO0u/mBAUcnDIQ
TxjcCpGqB8V6qS/bqZknt5mj8iCNVMs6tGSU7n1Byg4Ixg5HOnzda3qs6SrLhQ26EVtPPHG
NqyTRuGVWOAADld205wAQedWOnL11XfJa6K4UQtStA30xkpHDxPwFZs5Q5znbnPBGozQ9YV
PTNDU1m6W7Q3JamWljnWIGJSV8sOuAQR6ufnGlM/SPXVwMa1F4khAjkEjrXuMzFHAkUKBhN
xjIT22n50zuHQlzufSZsUt1jh2VzTwykPMViIOEyxByCxwfgD9PA8M5jUrUG/FJI2MkckdG
oZJDKsucknI3qcDH8R1bTw0tqTJL+0rgrQZWnZHRWiUmQsudvqyZX78jIA1MPDbpwFAI6sR
RgqsS1ciphgoYYB5B2KSPkabUHTFktKOlFb44I3jMTIpO0qQAeM4ycDJ7nHOrEFltVMqLDb
qVAgQLthXgKML7ew4HxqxupoW2ZijZyXxwCx7k6pSdSWaKtWjkuVOkrRCZcuApQtsBDdvxc
d9UZOuen4Jp1mr4kihCYmDbhIW3ghQMk48ts8cY1XTxDsbxwPiqxUVMkEe2EtuCOEMnH8GW
Xnvz24OudTddU/T1VNQfs+snqkp2qF2IuwxhWZnyWGQu05HfkfOs7B4mV9LXPFWUsFb5EWy
WKkcB3mEuwmIc78h0O0kEDOrtH4h3KukoybVT0cE7DdLLM0qnOz90NikrJhmOGH8P34l6qu
nVArbnRW6ieoo1ijRfJpn8z95HJlg+4A7XVM49n9santF26kpqpqi+UNaYp3SKOCCGMxxB2
UK2d2/I3HcDnGD+vL3ZOqq27VzUdfIlNNsMBFYYkWMBd8RQKSGYhvWDkBvtjRdekbzd+jqa
0vcljq46ozeY8ruETL7U3cF9oZRlu+3PfB1b6S6Qn6ara6omuH1rVRyZGDB3O4tlssV43Ec
D9danRo0a/PVL0zX37xK6n6dobn+zYZpJpJgUyJEEoIXbkf3gf01sfEPpmDp3wajtVM7TJQ
zRuZGXBYs5yfty51Q8JJOkLXW0f015qZ73cqby5KVkPlxkeojO3H8PzrITdO/tS/db0UcQa
qomlq4Dj1eiX1AY+VY8fIGtN4fWquvnhF1FZI4WE0kxeBXBXcdqMBk/JT+us4aXqavoOn+m
5rVdLdBSTmlnmcOiSedLkZGAOASPfX6MijSGJIo1CoihVUewHbXvRo1nOvsp0lPOAS1PPTz
DA/uzI3+A1o9Gld+sFJ1DRpS1ctVEiSCQGmnaJicEYJHcc6r0NB0qVS10cNsm+lVlWnXZI0
YLZYY5I9QBP31cppbQtZV01N9KlRSBGqEVQpjBGVJ/QHn7arV3Vdmt9fR0M1YhmrJDFGEYM
AwwTuOfTwffXqk6ntdfdordRVC1LSwPOssTqyYRlBXIOc+tT27HS2p8RumqaHzPqppCXCJG
lM++Q5YHaCBkAo4OPdSO+r3Ud+a1dLvd6RUfPleWZgVVRI6qGYdwBuyRx29tI6rr2Sz3Ce1
1q01fVRSD1UpMY2syKi7Wzuky4LKDwOftpV/2q1jtQhbQjx1LRtI9O0kuxHwWUEL/nEGSR+
WPsx6QvvUVd0zczWR1DVtJG4omloXVpwoO1ySQHJI/CNuMffOvfSzdTVU11e7UtTBJUUiiO
coseZFMi+kZ44KEbgOc51Rp7B1/MaNam7zRwoscsoFUolMpRd6khSCgZW454f7cUIuhuqbx
bgj3SW3xpK2EqppJZHYSPtm7+k7Sgxk5x7HTKPwsYjzZLnTx1TZLSRUQIDGR24DMeCshQg9
wF+MasUfhZRwUX0s15rZEKSRsI1RAyuwfGMHs43D7n41YpPDekjuc9XWXGoq1Lb6YFVR4HL
s7tuXAJLO/sMA402Torp6OpepFuBmkcyM5lckk4z79iRkjsTydN5aSmnkEk1PFI6oyBnQEh
WxuH5HAyPfGqEElgt9x/ZlMKGmq1j84wRoqMq527sDt7DXmPqizy1sFFHVbqioqJqdI9pB3
xfjzn2BwM++RjXu69S2WySeXcrlBTybPM2Mctt+cDnHB/kfjVCr696dpBGDVyyvMH8qOGnk
dnZSQVAC/iypGD8ait3iBabpX0dJTU9cWq0DqzU+FQMWClueAdhwe3b51VunWtdauo661/s
ta3YYRSLFJskdnjdsEHORmNhkdsjPzqDpLrO4XW6UtLcVgFPW0rzUkqxurzFZGB47KNozg8
4xyc63OjRo0goei7NQdUVPUkCTfX1QYSFpCV5xnA/TTS52yivFBJQXGmSpppcb437HBBH9Q
NUbd0j05aKlKm32Wip50/DKkI3rxjg9+2myQxRuzpEis5yzBQCx++ves5Uv8AtfremolJNP
Zovqp/gzyArGp/Jd7fqutHo0aNJesYPqejL1EM5NDMVx8hCR/UaY26oFXbKWpByJoUfOc5y
AdWdUrvW1FutktXS0E1wljxtp4SA75IBxnjjOf0188Toa/3SoqK9Wjs/wBZLPOEaUyNGkyp
ujKBRtYsnqYNnBI1eg8NKlqiSoqrlDudlCosTOI4t0m6EMWyU2S7ef7o49tEPhPGT/ld8ll
XCg+XSRoxxEIh6iGP4B/Mk9+z6ydD2uw1tPV0k1QXp4miQNsAKsFB3bVBY+heTzxqT+xHTo
ZZJKIvIpYpI0z7lLOXODnI9TMeP7x+dNobZRQU0tNHTRiGb/ORkblf0heQfsANdit9DBGsc
NHBEiElVSMKFJ7kY7E6WUN46bt9NRUVvqqWKmljkenWEjy1ROXbI4UAn39zrzcus7HQUlXL
HcKarnpInkamgnQyHYCWGM98A/yOrF16mtNlp6Oe4VBiWtYLDiNm3EjPsDjjXiz9U2zqCkq
qm1NLULTEg5jKeZwSNpOAQcf+eNY+TxIuc8lM1FQxyiSbeYUwXkpzD5yYy3D7AwPBG4ED2J
813iXXVVvgmpKNLaCY5mmllWUSR749yIAOWKuSQcEAZ+4q13U/VN6oID9NVUkcscjq9vp5g
clJlXLcn0ukZxwD5gz21rLFVdR3XouVqoyUF7Ktt86mCLG3dRg53L2yfuexHEdVSdVVPh80
ZmlTqCUb8RSpH5ZL5CbsYwqnB9zjvzpMnSvW1YENTdzTGMh1LVjybwoj2I6gAZ3IxZh33kc
jUA8LrlVUVVS1lwoYRUbFLxQNKwVXkbAZyCOJNufhF01t3hnBS3GK41d0kraqObzC8kKgH1
BhheQGyD6vv886aX/oe29R3EVlbU1iEQeQUglCAr6s5OM87jkZweONR1Phz01WVr1dXSTzy
O7SENVSBQzEliAGGMkk8fOmNB0nYLY8clHaqeOSI5STbuYH29RyTj2z29tXKy1UFesgqqSK
QyxmJnK4faRgjcOR39jqWlpYKGkipKWJYYIUCRxqMBVHYam14mMghcwhTIFOwN2JxxnWCpf
EyWntUVzvFqZaOoVGjnpjgAnO9MOQWKAclcg/bGpJ/FGGNCIrPLLK8gSBRUJtk/etESWGdo
DJ3/1l+dX7r1Zc4RajbLZFUG40M1UInkJYMiBvLBQEEndgHOODrPVfUPV9wNFLJQz0609TD
MooKWZvqhuIdWzjaFQglTkMex44r08/Xdwu9vqqm23Gndllpq2WBUi/cEoysockBwdwJxnA
41ZisfiG1sgoRUPTtHTrAJDXBs4Dh3YgbssTGVxnbt5+92j6d6i6cnlvMlzkrEpaAsIJ7g5
QOIyXVtw9QL+oMSMA9uNaDouCY2P9qViFKy7yGtmU/wAG8DYn+6gRf01oNGjRqGrgFVRzU7
dpY2Q/qMaVdGT/AFHRVmkzk/RRKT9woB/qNXbtd6azU8M1SsrLNUR06iJNx3OwVePjJ1kqn
xRpKe5rD+zp2pTU/TGQA+YXIO0bCBgl0dcEgjbnsRpt051dHfr7erWYhBLbZgiISCzpypY4
JH4gRgduPnWdt/iRWXG9Wih8qlQtK6XFI5R6T5hjRVLY5BwxA5wVx3056ovHU9HcnoLVaUq
4Z6SSWKZdwIZVbcpYHhidm35yfjSGnqesntJt9QlVMhpZBFL9GztUuQ+RKXKmMj0YI4POPs
ztPQ9NXV0twvENcJPNhqIonqXCpJtDseHOSJCw9gAqgdslr1P09W3eso6iluFVDBFlaumhn
aPzo/xALgjD5AGcjhjzrI0PQF6kNuknaRZpll+rqKmbfJTAOhhKhWx5gRCCRkZZs5zprF4X
RCvo5Z7sZqWiLLFTfSRgGMlsozfxAh2B/PIxqebwss04pQ9fcgKaFohtmUGTcW3Mx25JIdg
T8Y+NaCu6ZtNzoaWiuFOaqGlUKiySNyAAPVgjd2HfU9sstus0bxW+n8iN/wCAOxUDJOACSF
HJ4GBzrlNYLNRyiWmtNDBIG3B46dFIPzkDV1I44xhEVRnOFGOde9GjRo0aNGjRo1zQQCCD2
OlIsXT1PS0tqegovJV2empplVhuxliqtn2Jzj512Wo6ftMUMR+jp45ZvpYkjjXBkY/5sBR3
JHb7a4ep7MlPQ1H1ainr5GiglKlU3KGyCT+H8LDnHbXajqmwUr7JrxRq25l2+cCcqQCMD3B
I41BZ+sLTerjUW+nlK1MLuFQjIlRQp3ow4IIdT3zz20juXifQJUU9NaaaernacJMjQPmNAT
5mFAyXXHKcHkaoVnVtR1fXN01RUki0d1jieKcrhvpRI61DNycZ2bQCAct219HACqFUAADAA
9td0aNGue+s90Ipi6YWlYYNLVVMGPgLO4H9MaaXi0Ud9tz0FejPA7Kx2OUYFSGBBHIIIGk4
6L6ehpJ0uccdastSauR6vbjft2g4GBwo7n7nuTpvb7JabW7yW63UtM8nDvFEqs35kcnRRXC
1V6ySUc9PKIp2jdlxxLxuH+1yM65QX23XOuqqOjqVllpdvmbexz/dPvjsSOx476Ya5rujRo
0aNc13Rrmu6rVVxoqFlWqqoYGcFlWRwCwGMkD3xkfz1OzqgyzBQTjJOOdKq7qi02y7Lba+q
WllaEzh5iEj2A4/EeM59u+oarrPp+lp5ZRcoZ2jpnqfLgcOzIoJOPbPpbj7H4Oq1f1/YrfD
UGWWYTQR7vKeF03tsDhAxGNxVge/vq1RdSLL0eeoKmBo/Lp3lmhHp2lc7lBbHuDg9j37aR9
PdcHqXqmKKlnhgomt7OKWUr5kk4kZTg/ChCePZgdI7r4l3CqFGtEkdC/mwvURgtI+wlhJGQ
EJBGwnI5wVHc419TUhlDDsRnnXdYGo6S6guVZGK6oLCGskm+q+ucHYwlVfLRVyhCyICNwB2
ffOoYPDa4TYa43Kmb/KGqmSOOTDzPGqs5YMpyGXcpGPxH505HRAbp+ktcleC1HXPWRSfTgr
lmc7SjEgj94Rz9tVbX4a0FHLM80xLK0H0kkGUeEQjCuSSQXP8XGDgcadW/pK2W6uFcjVM1S
sjSCWadmILIqN+eQi9/7o14udv6YoqSrrK+kpFjUvWzEqCxJUBn+eQAOO+qvR1i+lNXf6yi
SmuV3fzXiCgGni/gj/ADxy3yxPxrUaNGuaNd1nOkdyT9QU7HPlXeUgfAdUk/6zpteYq6ay1
sdsm8muaB/p349MmPT34xnGvmV26Y61vdxFbPRyl0EywebWxIIhIgAGEByAxY4OcgKOMnLP
+wXUk7kyXWKBPq3qtsE8qM0kirliQP4WU4A75PI1IPC5pYoYamvpdkSzhpEpj5szSRlPNYl
yN+cNwO6/yedM9LVVmmraqeqhSaqqvMK0qfu/LAPow2Su52ZyB2LYHGtPo0a8s6p+Jgv5nS
1upbLHUzU8lyp42gRHkd5AqAMMr6jwSRzgHtqhP130/S3CspKitEf0ZjR5MblZ3BIVcZJIx
zxjJx31K/WljFiqr1DUyVFJSMqymKFiwJ2kYBAJBDKc9sHOdSdP9QpfqOsqYoXAgmKIhQqz
LsV1PPuQwP66ytq8UJpmpqautqvVTzuG+nmQLHEHVA/LHPLHjIztOM8Zs3fruvtN1udv8in
klp6gCEbJMCLyPMBYgHln9Ax7n3xyXq5dTwX2nqrdFUQ09Zb4S8E0DSxwymTD7mBwhVGLH2
OzGlNFVdZ3WS332n3zioWWCVqYIqpCskQLoHwCzbJSpYHhhrQ1Fp6rulitDPc5KGvSQpXKj
hd8LNyfTwJAoBGOMlh2OksvQvVc9NGkl2jlqI5JGFRPVSMcsjLuUBQU52HGTyurZ8NJauIp
cK+KUrUNMXKSN9QW3580bwMjzMArj8PPwLvU3h+t/qJauOuMNR9F9LGpjXbnDAMx/ER6u32
/PMi+G9nlrFrq2esqKhi7zfvtqSO4YOdoAwCGIIGMjvnVyDoPpyFCj0LVILhz9TO8pyE8v+
In+HjH/kNXoenLXBUvMtPkSU5p3idi8bIWLHKnIJJJyTq3T22hpNn01FTweWCE8uJV2g98Y
HGrGAO2u6NZO++IVv6fnrY6qiqytG6xNKoQq0jRmRVHqzyoPOMDVGq8SmpJnjksU2URSUFQ
pkLMzqgCgHuyY5I/EvHtr10/1fXXm7VMRakO62ieEwO8kKSAn0t6Ad3qGQCfw6qSXnqPqHo
CrrYKOeO709Yj00cNPJDuCyKQMMcsCuc+3OPbS25x+IF5pqu3y26vlo6ilEeJGpoXWX0ndk
fw7t/bnGO2o5uk+r5au2XCpt0VUbY24U8tYMSQAJti2qoXfuTd/dyRyQOPptqulLebZBcaJ
y0E67l3DBHsQR7EEEEfI1c0aNGjRrOWIeT1h1NABgPJTVA4/vRBf8YzrR6NZ/rW/VfT9gao
tsAqbhLKkVLAVLeYxOSMDk+kMf01l18T5DVzfRQxV9NLIkkMjyrCkMZhV9jNyN+7eAD8Eau
dXdZ320XyS22u2NUp9H5qSJSSysJOSoO3gg7cfbPf212munXLXkQz0ZNNDUiMOtOFSpi3ne
7EtlCIypAGckEfbV+50936kjtdws1wq6GhqYz9VCT5UoT8SlePSxI2nuMNn21m6PpbrY3GK
Kor6mAvFk1YuMkywsJlb8J4J2bkAIxjknnUh8K66sZRcLtA0awvDjy2lJYoF871Hh2IDMO3
H66Yw+F9OleJpblvpgzEUwpUACnzfSDk8DznA+wX41NSeFtlpqyKskrblPNGYyd04VX2Y2g
hVHHpHGm1H0VY6K3T2+KCY09QIxIrVMmT5YATBzkYAA49gNS0fSNkt1ZT1NBRilan3bViYq
rblCeoe/pAAzq5TWO0UShaW10cCh94EcCqA3zwO/31d13XAMADXdGjRo0aNGjRo0oexWalu
ldfqiGMzzxr50s+CqIileM8KNpOfn31JbHskpZbWtGfLRCfIRQNrcqQQMEHGRjUn7Yof2mb
cJR54pjU9vSYw20nd24PfS+2db9PXSnimiuEUQmlaGNZnCszAgds/LAD5yPkahquuLfQ3i5
W2qp6kS0CrIfJjMu+Mqp34A9Iy23n/wD4tXxIge9LFHRSvbZaSOaCp27Wkd3VFXDYAG5sZP
uD/dJ1H4ZXSoq0u1JVwxwyLVNVLHH+FBI7hgOT/pI5D399bvRo0aNGs7A3k+I9ZH2+ptUL/
mUlkB/8Y1otGklLYunV6lrblT08D3b0/UMX3tHken0k4XIHsBnVuKstNJVS26J6enlgiWWS
IKECoxIB+O4Opqy50Fv8r62tgpvObbH5sgXefgZ76S1fXljpamkjSc1MdU7RiWnHmbXABVd
o9R3Z4wDnS+6eI9BAYxbQKncJcl1deFSRg6jHrTMTqce40+Wtu892o2pqSmezzQCSSoaUiV
WIJAC47fh/mdNtGjRo0aNc7a7o1zXdGjRo0aNGjWU6t6UuF/r4JqW5vBTrDIk1O00iqz7T5
bDaRj1N6vkAaz1P4V1pEMNVcaX6ZE2tGsTOe0qjBJAyBIuCAP8ANrwMa0HT/Qwsdw+r/aPn
KYHhMIp1RBv2Fscngsmcf6x76iofDW10M0VQa6unniZiGkMeCCwYjGzABYZyOfYHGmVw6J6
futzmuVdRNLUzqqO3nyKCq9lwpAxkA/mBrzS9CdKUrmSGyUhJUqd6lwQc+zEj3PP3OqTUlD
0713aI6GCnpKa40k9KYYlCDepEqtgd/wDSD9da7Ro0aNGs5X7IPEKzzFRuqaCqgz/stE4/w
OtHr59VdPdYtVV8VHVvDA1VPNTS/XsDmQqUJXafSmGBTsd321b6l6LrLpe57lBKhjmp4kmR
JXilk2eZlARwA4cKSe2M6W23wunNPRz19fGlUIleqTyRKs0wkLjzMkB1CnbjA5Gc60f9iaT
9nWylFbVK9upjSib0M0sR27lYMCOdoxxkY41GPDqwGOBZRVymmZDA5qGDRBFKxhWXBAUE49
8nknVs9E9NOAHtUUm0kjczHGd2R34B3ucdvUeNW0msdhBpBUUdDlfNMTSKhxwN2Ce3AH6av
U9RDV08dRTSpLDKoZJEOQwPuDqXRo0aNGjRo0a5rujRqsbhRCpWlNZB57NtEXmDcTgnGO+c
An9DqwSB3ONL7lfrZaqKerqquMJTxmR1Rgz4HfCjk6vxv5kavtZdwB2t3H2OvWkfUXVNL04
8CTwSzNNHLMdhUbY4gC7ckZIBGFHJ1lLV4mV1RS0NPLb6aWtqZki8wzmOPDSSRgsMEocp+H
ng5+QILL4hXmpnmglo3BNTIxqJaaV4gPTshTYoIJ9QBOT6ckc4EkfUPiBW5RKA08+Jm8oUD
7UZUJSMyMQpywC5Unhs6udN/titPVNe9VWDcDFTSNCUYuFJzsI7plU44JUnnJOqNrs3Xdzo
oKyS5z0qyRp5cVVOyywSERl5GCrhgdsgEbdt38llP0xc/wC11rhgr4a+4W2p82rlLSSimiJ
Q7Wlb+M7WATGcPk/Ovr+jRo0aNZ7qHEXUXTNSfatlhP8AvwSf81GtDo0r6irzbrBX1EVVHT
1EdNJJCz4PqVSRwe/ONfOofELqOO5ebVUU0paGIx0cG0xzM0EjhkbaSysVTjOQSRz204vHV
NdP0hS16VVOKl69afFIZgJtwK+gHazEbgSBnlTzxxRmq/EO522aKjpZ4knjWAxTwiJ4VMKF
nV2IYtu8xRk/B++u0PTPWcDTvRVEtG08ccJeSRFVgIXj8wxqWwwIhOQc8HTi2dFSz19PV36
np6xYmm2RVEpnaNCFEaszL+825lxnt5nvrY09PBSQJT00McMMYwkcahVUfAA7al0a4zBVLM
QABkk9hqD66jM0cP1cHmy58tPMG58d8D3xrybnQrUtTNWQrMjrGyFwCGYFlX8yATj41YEiE
MQ6kKSGIPYjvnSxuqLAsQl/bNCYzII9yzqRuIJA4PwD/I6X1fiF0tSQzSy3MYhba4ELk9yD
gY5AIIJHY8HnSu9+I4oJasUND9TDFSu8E7tsWSZJFjZRnuoLjkfGB86sXTxBioY7dJS0BrI
7hSpURzGdYkAZ0T1ZyRhpEz3wCfjS6yeIct16lkeVfpLOlJukE7xqYpAu5mB7sgwVyPcHPx
rx1Dfep6HrGrSzpJWQGljWKEU8jxoWIJkyBgkKrHvjlQMknV24VHV81JZq6hilkqmp6iKeK
NfKi84gCKR0kwQoKk/PP31HWnqodOxO63F5ku0WyNGRaiWmOAwcp6RyW544AOlK9CdUOlZX
1VSpuUxi3yRVbgyRiFkdcAAFtx4P9QNT23w5u1TSU1RX3JqaRljJpWZpvpSBGWdGLcSs0Zy
eRhyPzsx+ElGtMYjctjlNhkipUUkbZVPfPBWXB+6qdbS1Wims9L5FMpy2DJIx5kYAAsfuce
3GrvbUNVQ0lcEFXSw1AjcOgljDbWHYjPY/fVGa52W21U0DNFFPlXlWOIlstnaW2judrd9TL
e7UyxH9oU6GYKUR5QjHd+EbTg5PxpQ3iD08llluTVezywQ0DjEgYbsKQM4J2nXKWq6qvtDB
WUxttop6mJZELhqqUBgCOPQoOD99Sf2QNWc3m+3S457xef8ATxH/AHYguf1J04t1sobRSCk
t1JFSwAltka4BJ7k/J++rejRo0aNZ7rIBKS11JOBT3alb/vSBP+vWh0aoXGxWq7z0s9woIa
mWjffA0i5MZyDkfyH8tRPf7RSt5H1SDy6pKJlRSfLlcDapwOM5HPbnXqqutjWlNfU1tEYKW
TBmaRWET9sZ9m5x886pydbdNxSSxNdYi8SglVDHdnGAuB6idy4AznI1LW9S0lP0vV3+mR6q
Gljd2jA2NlCQykH8JBBBz8aT1XiLQJVSUMNLVGbz1pBMQvkrMdvBfOBjf398HHtlDH17eqS
x9M3SrqKOb9qtNHOFUrGnqG1yQCRtG7OOP8deJuvr5S19ZVLDH++SNI6CcMDFLvkj2ITgM+
fKZgDypJGrlvj6umourKSWa4fWPuaimETRRh19oi7H0sew9hznnAaWg9X11zl/adNLT2+eK
UGKR4iUQqoiwV58zPmFs+nkY1lf+zG/igpIKQ09LMsMJlmkqmJSVWl37Nq5VWWTspHc+/Om
8Ph5ejXS1slyoYHapiqY4VieZI3QkA5cjPpYjPfhewGA56Z6RrelniipK6CamkcmsaSNhJL
hSFbJYjdnbnGBgHVRvCqzy0sdNPX3Bo1QI6rIiLKA0hXcAvceawGPt76mpvDay+VKLu8tzH
nySQGeVx5COxcqMNzkklie+mCdCdKgxt+xKZhGMIrgso7dgTjPA59++mM1JZrbRGompaOmp
qWIjeYlVYo+5Hbge+o7ncLNR0ifXNCaepdac5Teh8zsGwOFPyeOdRR9W9OMsuy80W2BijHz
QACqbzg++F54+D8amr+orRazTisrUi+pXdHwSNuQNxwPSuWUZOByNVbx1dbLJWfRVC1UtWy
eYkEEJd5FwxJX2OAhz8cfI1npPFKmWszFbp56OdFFE6Abp38woeQSAucYPfORjVGLxPqv2z
LHNFTw0X1cKYnGHhhZW3s20kbt+1Rz8cZOorZ191NJA2ygSslkNRMsUikyxqiblhIReG4K8
8kkHHONaLpC6XG7369TTVKzUcTJHGY8+WTyRt59JCldwPO4nPAAGv0o6ms817sz0tLVtR1S
sskE4Jwjj5A7gjIwfnWOk6ArfqK76alg2SVNOtKambzPKVSrSy+5O8oo25zyeQDq1SeFVJF
S+XU3N5ZdpQSx06IQPKSMd89vLVu/cffVw+GNnko56SprrjNFVVLVU6eeESSVs5baoAHBxx
8D40w6LqGitLWKoJ+sspFLLk/jQD93IPsyYP5gj21otGjRo0aNGs718AOirhKc/uAk+QMke
W6v/wBOtCCGAI7Hka7pXf5r3BQq9hpKWqqvMAZKmQooXB5yPfONZeHw2mEks8l7YTVsqz12
yHKyyLN5isuW9GB6fyJ1dg8N7VB01VWFaioSmqTHukiCJIQhyMsF9X5nXqk8NOnqalSmkFX
VxxyCRBUVBO0hPLAGMcBQMfG0Y7aZ03TVrtryyBpPp5KY08sM0paJwXZmdg3dmLnJPfQbf0
xbKWImktlPBKBDGTGgEgPZQffOBx741bestVqnpqBnhpWnDmBAu1SFwW5AwMZzqBL3Za20w
XWaeFKQykRSVQCYkDFeN3Y5BA1HV9Y9O0O7z7tB6UWTEZMhKsQARtBz+Je3yNR3PqTZ09Hd
bNB9eJZliUbWG317WJQDcSpByoGeO2kEXipSilV5bXUyOibp3gdDEpCM7bSxBOFRuCAcjHf
VCp8Ra9y8FNPQxzRTwiMysE+ozVPE6Y9XAUKSw5A598DW2zqf9rdPy1dPTqbnDTu728SesO
pZQvIBALIQCRrJv1t1RJV0kCUkQapWQwIKOQGqdEjZkCs2UALupc8ejPyNVbfZutYrXHSh6
uWkqGqBUQSpGWJL7QrF2BKGPsQcg+3bT64dPdSVvR9hoaGse3V9FHGs+2qKjKoF5Kg7xkZx
kas2jpW60vTt0ttxuP1s1bTmISyyu6lirAsVIG3ORkAnt30pfwpNXbJKOsvPqlTEksNPh3J
aNjuJb1AGPC5/CGPfVyq8OPqAI/2o0kE08EtTHJAoB8tQuY9mNjMqhT3BBPGtHd+m7XfXje
vgZzGpT0yMm9CQSjYPqUlVOD8aluVtt9U0dTVbYZ4keKCqDBZIfMG07G9ieNQ0XTFmoaKGl
S3wSrDD5CvNGHcpncQSRzlufz0VdfYen4ZZZmpqRVKCXy4+Rn8G4KM+2BnU1Ve7bRNFHNWR
+ZLKII0DAs0hBIX7EgHvjVaydSWW8rEtvqYhNPCKk0xwsihsHLKPfkZ/PTnS6/3X9hWGsuv
keeKSIymMOF3Ad+TrI/8Aac4kaKe1w0zpKY3ZqvekeHaMsxC8AOE/RwdeuoepbxX9H0FXa6
aene4UZnaSCN5HjmXawhG3kFjuGSMenGOdVZr719PTN9HQPslkYrOaIo8KLKVzsY+olNrYx
841WoB1hZr/AD9S3qJ5KKCBIqjEaLmDcSSqKzHKZ3cntvGvp0ciSxrJG6ujgMrKcgg9iDr1
o0aNGjRpV1TAarpO7wAZMlDMoGM87DjViy1X1tjoKs/6emjk/moP/PVTqDqOm6djgeopqmo
NQzqi06qT6ULnOSP4VY/prIV/i1RfVmOhjJFNVKsiFkc1UTK4/d4PfeF+cZ59wGEvWFXdOh
LzcqONaarok/dyQSedG7FFcbG28n1YIxweDpDeLr1rUUE9ojjkISOFYaukhqPOl4RvNDqMA
HLA57H21bkqOv7g0crUVTTxwTwzLSRBI2kiGzKmQvjJBfKnPb2xywt1H1GUko+pqGS5Udxd
IZ4vNV1jYmRnkXGMRYEY2nnP9W1+6ThuVDZ6GjhgjprbWxTeS7MF8pQQVGPfkY/LWcHhVOa
eCE3vmCsFV5rwmUysN2C6s23nI3YHO3n7PZukaxelmtVPckNV9eK1Kh4dqxt54lOF54znAO
e+qp8KunWdXkkuDsBj/wB6KjJO4nAxjJ5wOOO2tB/Zu0mgehel3071JqdjOxxKW3lgc5Hqy
ePnXKfpiw0ufIs9GmcEnyVOSAQDz74YjP3Pzq0KOgoYN8dJDEkKkgRwj0jucAD7dhpbS9Td
PT1BqUqoIjLTRS/UygRh423FBubGeznHcc68nrLp3dM81dFGKad6fzHH4mVQW245IAPJ+x9
hpfH4j2qa6zUEMT1DR1aUqNTusnmFgx3Dn8IK4J+TqU9e0VN0vbL5XUs6pcWCiOAb/K7/AI
icYxjn79s68U/W8d46Vu13t9JVQLRwPLE8qD96oBIZe4P4TwffSKfxCu9xuEUVroVpgtcIU
85w4qFKsPWgG9edjAjg5Gm3TPVt6v10ijqrO1LSVETvtaN1aEBUKsXPpbcWcYGCNv56T2eX
rvNFbHNwSmiqAlRVPAnmKm6QYzITvGBGd3f1Hv7V57X4i322z0t0pFaNiTEslVGhD7o2Vn2
DDBSjce+8cccaC02Hqh6W/Q3WqhSO5Rt9PGKuWU07ncOGwCFII7YxjjVCn8M6tVCT3Giljl
MDTrLSGQnypWdUBLD0lW2njnHYaYR+G9FBO01PXzU0i1X1MMsMaCSM7mOCxBDDDsAMcA/PO
rVm8P7TY7rDc4aqvmqIEMcZmmBCqRgrgAcduO3GtTrxJFHNG0cqLIjcFWGQf01A1XQQ1D0z
T08cyx+c8ZYBgmcbiPjIxn7aqydS2aCokhqLjTwFCo3SyqiuWUMNpJ54I7fOoKTqqhrqy7U
dMrtPahmRSV/ecH8OCSRxjOO/HcHSWv8AEyzU9tWqjKzmMQSVkXqzFDJgF1O3D4LL2751F0
lf6a33qXpjyamGkaQm3GdMeUdglenJyeVDgr/qnGfTrdaNGjRo0a8SxrLE8bDKupU/kdI+h
XL9EWhW/FFTLC32Kegj+a6bVduoq9oWq6WKcwMXi8xc7DjGR+hI1TkorDYaJ600NFRQUq72
kSnVfLA9+BqxDdLW9LNPDW0v09M7JNIsihI2HcE9gedeau+2mhooa2puNPHT1DBYZTINshI
yNpHfgHtpMev7P+zPqcyJUMp20roxffudVQlQwDMUbA7nGdUrT4gNdrjaadaD6dK/aXEhbc
gaOR1IyACCYmGffv8AnBN4kvbZ62mr7b5ksNfJSwtDIqJIAyAZ3HKnEqZJ4PONVKzxNmlku
FqipIqGtiZolqGn8yOIhZMsxCYyHRVx2Jcav9M9YXe53G3UVZRNtnhZpJhSyKP81G6Nn8Iy
WkUj5T20uqbr4imgk+lpZpJ3JMTCkjTaVklXDBj2KiJs4/iPIGnF9t3VV0qopqCqqbeptjH
y0nRVSryCgbgkr3Bxx20t/sr1dcDPJVXA0xkaZaYfXylqMOxIcFQBJ6WK7T22jnWk6VslfY
KJaOeoilh5Yje7sHOOxbsvc4xwTpVU+GlBJST09NVtAJbj9cpaFJPL44jUN2XPOP07ar/9l
dKlUtQl9uZkknMlS0jqTKCjoQCANpxIwz8HGNOV6B6aSiNCtAy0u8OsKzuqowIOVweDkatS
dNdPQWiGimt1N9BQ7pI0lG5Iu5Y8+3JzqQ2Kx11rmp0oaU0dcoaUQKEWYdwSVxkf+ep6avt
KUkb01XSLTlcRlJFCkKMcfYAf01BD1LaZ6Wqqlq0ENLKIpHYgDJICkfY5GD2PccaSnxJs0d
XHDUxz08ZpjPJJIv8AmSH8vy2AyQ+4EY7ZHfXKvxFtyS00lBDLXUbeaKiWNCGiZYWlCgHGW
2qeONKL14pNRyGenpRDTUqq9TFUqDNIN8YZV2thSFlRgTnO72xp1fOtXtdqtVZBTU8v7S9/
qNyx9u20Ev3/AIfjWfHX3UVTRwU1NZpq2oloT55hpJozHUbHyAe2AwUcfPca7RL1It7oIy1
1roKeop2NTJBJCGUmVZAwZsHAdCcD24HA19M1HURmankiDbS6FQfjI189ovCmSKkaGa8Kgl
jEcwhpgSwVxInrJz+IZOe4OPbOlNL09NW3CeupbW9bY4VejjegeON5hskjd0Rxgr+9ZRhuS
mec6d2d+m+n6eUUdTc6OqmhZNtXbZGaJidxZgIxn1c8kj2GqNvs3hrSU0cU1PVVcojVZJZq
Oq/eYx3XbtHYcY9tXpKaw3q52mh6dtpheCdJp636GSJoIYuQqu6jljtXAz6c+2voOjRo0aN
GjWe6JAisc1IM/wCS19XDz8CdyP6Ea99a0ldWdL1Edsilmq1eJ444pfLL4kUsN2RgFdwP21
lqvw6vlXFJEbzD5dQS8gl8yUxErKmxckZXZIoyef3Y0+oujGgs91tdRdHkguTeZ+7gVDC5A
3kE5zkjIz2/rr0Og7aemKawSVVY9NTSmRH3qHBO7gELwBuOMcjjnRF4edORwLC1NPKgzuEl
S58w+vBbnkjzHwe4zq1S9I9NUFfHPDboFq9weN3Yu4K+67iTxn27Z0ya124ySzNQUpebBlc
wrl8YxuOOew7/ABqR6mjps75oYt2WO5guewJ/qB/LSmm606fqaeonNesIpQDOs6lGjy7IMg
+5ZSMfl86hfr/pVJAgvETk45jR3X2OcgEYwRz7ZGrPVt+bprp2oucVP9TNGVWKDODIzMABx
+ef00gm8SY6euaNaCSthqFhlofphhnjeJnYsWOARsb4/oTq11B1zJZLulIluSpg+niqHcVG
H2yP5YATB/ixznGDpDF1j1HcL1YJZYVoqaaU/UU8CyTF1KqRvwvoILAYz3yTgDTG8XPrdLx
VxW2B3popm8kijGJFCRsAWY9iTIuR7qO2dWrHJ1lUNc4LgrwSGj2Us8qx+Ws4ZwGAXkgqY2
OR3DaW0fT3WrvG9bVNLT7di0k1xYGNsJvd2VT5isQ+EPYMBx7RUvhpd4YaeH9sxRwxU6RrE
okZYZdqq8sfIw3oBHtljx826TwvFO2ZbqkvkrtpP8jRTEBOJlyc+rkYPAyGOm1l6LpqLpOq
sdbtYVzyNP8ATswC7jhVQnnCqFUZ/u69UvQFkp2qTMaqs+rUrMKmcsHy/mE4GMHeS2R2PbV
mTorp2eQSVFsSd/4mmd3LnkZbJ9RwSMnnHHbVz+z9l3pIbRQl0ChWNOhIAAA5x7AD+WryQx
RIqRxoir+FVUAD8te9GjRr5JXdVXqqrZ7HUXFhBV10lB55RFBAqFU7WQeg+UTnccnI26+r0
9PDSU0dNTxrFDEgSNFGAqgYAGpNGjRrmgduRjXdGjRo1nul1SC4dRUy4yl1aQ4/14o3/wAS
dNrpXpa7XVV7xvKtNE0pRMbmwM4GeNZup67cdH0nUdJaZJoqh2jeMyYaFssqhsA5y4Vftu0
nr+supTV4jt8cMtDVimkpomMgqZmilZUDY/DgRNng5b7aW3Ou67ubwT0cFUs8lJLGPpI5Yo
9xBIZvMwoZe2e/PGfa59H1pLcq64QQXClNWYUSPMJYRKYwWLFtquV8zIC98dsDUMvS/VF0u
dR9RPWrWU1veOOqacxBpt2I9jp3QqFdhj8S899aSxdJ3K2XCuarrlqqKtiljeKSaSRiC5Mf
48jhGKH7AaSWzwtlms8H7Rqo6OsNP9PLHTwqyBDH5bHJJy7AKxb5A4403j8M7YVkFTX1kwm
bfKo2IjuJGkVioX+Eu2B255B1dTw+6f2SJPDNUCUkvvmKg5QIRhcADCrx24GO2m/7Ft5ipo
3gMq0sxnh82RnKSZJ3ZJJz6j+Wq9DYenYVmShtlvA8zEojiQ4cex+4yePv99Xqypo7dSzVt
U8cMUEReSQj8KLyfvgaUp1tYpWjEVUzpI8cZfYQsZdGdd2cY9K/pkfOq9f4gWGj+hMNZDWR
1lUKbzIZlKxHj1Nz+HDDn7j51Pd+trLZaySjq5J/PiwZEjp3bYpGd54xtAzluwwdJLv4nUl
PRyvQ0dT5kUYqA1RCBHNCJArFCG5O0kj9NQXLxPC2+RqWgkjeWJRDKJUkKO8ZkVygzmNR+J
gTggjHGoLZ1lcv7RUFFW3GGdFwap6TE0Uq+TJkgquR64wcDP4wNfRo5FmiSVCSrqGGQRwfs
de9GjRo0aNGq1ZbqO4UE1DV00ctNUKVkjYcMD/z++lNhqaugrZOnblK880Efm0lU3eogBA9
X+upIDfOQfc4f6NGjRo0aNGjRrO2cGLrfqOIjAlSknX75RkP/wCXp/NDFUQvDPGksUilXR1
DKwPcEHuNeIoaWip0ghiip4V4REUKo57ADjvqnRzWOhkalopaCneaRpGiiZFLueWJA7njn8
tQVPV1gpqZJ/2rSyLIWEflyhg5XGRkcDkqOfdh8jUU3WVmo7fa6ytqTCl1VTT4UvkkA4JUE
cZ76hj64ttR05V32kgq5qakwWBj8ssvB3KWIBGDnv8A140krPFMUwcJYahyIUmGZ0wEZlQF
iMgeslTzwVbS+5+JF2E1LVU1ElIiLIr0UriV6hvJ3qwKA+jcCoZTye/xpg/VHWE1W1FBaUW
UN5UcopZfLnJYjeGbhAqFX9Wd3I1Bbrx1fPeKa6XG23EUNNEwnp44hFkmJGJ2scuA6yAe/K
476t9UWvqO7VcN36dWWE1ls8k76o0707F1kUlcEE43KR/XjVSborqc1E7UtyVYWk/dLVV0r
sFDROCxA9Rykg/KTvxjXmn8KZYqMoLlTQzPCYnK0zOpDJKjd2HdZFP+0gOrlJ4XJDXmtlv9
W0jsjOsUMaISnI4wcDOT+pznOr9L4b2KlnhqA9Y08EUcKSmbB2ogTHAHdVUH8uMacXfp2hv
AmkkDw1UtM1L9TFjzFiYgsoyCOce49zqNekenhFHHJaKSYRQpApliDnYgAUHP2AGmMFBR0o
UU1JDCEUqvlxhcAnJAwO2edTgBVCqAAOAB7a7o0aNGud9d0a5rus51ETR9Q9O3LOEFU9HJ/
syocf8AGia0ejRo0a5rujRo0azqZh8SJRgAVNoU59yY5W//AFRrQkZGD76+XWvw1utZQKa+
s+iKb0FLKDULIT5i+c/q/wA5sddpB42j9GkfhPbghWS4SuSzFpBCgdsy7xlu/uyk+4PtplR
+Hdso5jVRV1etYyCFqmOURu0IVFEZwMYxGvIGc851ffoyxzW2326opXqKa3DEEckzEY4xu5
9WMDv8anpbHYYqWe3QUdK8DhfNpzh1wPwgqc4AxwO3Gp//AFTbjT24JS0/1AZIKdUVQ4ALM
Ao9hyT7c/fVnz6eNWVXT90m4onJC/kPy0pi6xsUllF4krfpqJpPKElSjR5bGcAEZ7ZP6HVW
u69slJJEkMxq81CQzCFSWiDBsNtxlhlccZ1SHiRbgzRyJt86q+npJ0O6KQMkbxsx4K581QR
g459tQU3ihSm100tXbp0q3pxUTRKyBQnleYzKSeeAcL3ONK7X4h1E9dRLUXKIxtVBZsIgDR
E1C9sZUgxxk8+/3xr6XFKk0SSxsGSRQysPcHsde9GjRo0aNGjRo0aNGsd1NdK2mvz08lfV0
FKtEstIaWFZGqZvMIdOQdx27QF4/ET7cZC5VnV92tNvoxT1Us0NatRBMaeUbvLllASU42/w
RNk4/Fr6pabnT3m00typSfKqYw6g91z3B+4OQfuNXNGjRo0aNGjRrPXJvJ67sb5x59LVwnn
v/mnH/hOtDo1jvEDqKnobXJbaS5Sw3hjFLDT0+7zpE3jdgAc5UP8Ay+2s/USdWSXaGOjjuE
1lhq3aCecSmSeMiPMbqMMVyZNrN8DJwOfFvovEaLp6OnArUnjjeJUaaABQoXyWB7/wMGyTn
d/Jt0TQXase6T1lPU0VrrlkjgjkYxTr+9kIYKACvpcDPfK5986oT+GV8m+klN7pnqUWYVE0
yO5lL5XtkDBTGRxyM86YW7w7rbA4rrLcqWCvCbCDS4jYFYlYHknGYiw+7H89ay+2WC/2t7d
UzTwxSMpYwMAxwc45BGD7jHI0kpPDbp+kuIuJ+uqKsSLIZZ6yRizA5BbnB/XVmHw+6ShCgW
Kmk29vOBl9gMeonjAAx9hqx5HStO8VN5FqVzIII4wked6chAPld2ce2dXK64W2zLA1W8dOK
idYIzt7uxwBwOOfftqleOr7RZoFleVqonedlJiRgEXc5POBgc9888aZ0FwpLnTCpoahJ4Sx
UOhyCRwdWdGjRo1z313Ro0aNGjVO5XSmtUcElUXCzzpTpsQt63OFHHbn31Uq+q+nqFQ1Te6
GMElQTOp5Hcd/bI/nrPWfqK02/q97bQ1yz2+7j6mDYrFIJ2J3LnGAHKswGeGVx763GjRo0a
NGjRo1nepSIL70zVMcAXB4cf7cEgH9QNaLRqnXvTUUE1zlpTK9NEzZii3ykAE4X3Pvx99LL
f1paK3ylmaSgknqXpoI6rarTOhCttwSCNx25z341LX9W2i3VctJNJM88LIjLFTu48xsbU3A
Y3HcuBn3Gk0nVnUFyqwnTlnpamCSIuktVM0ZTB2sHGOCHDLtzn0E9iNXb/1g3Ts9PDU2/wA
0yUpqJCkwB9LIrKgP4my4wPfWWu/iNXXC0VENvpGopWpzMlUjmTy2wSkJwvpmJQgqeB8nOr
JvvVtzpJobZTFqeZqoCpankLps3MBglSN4ZAuO3PPGpKY9XHoqtFBTVlLcpLgXiWUKWWJyG
bG88AEsvyMdtMunKDq1rjXP1FVyGCohKxxxumyPO3GCuG3AbgTgDPPPGEdN4d36Wup2uNXT
CKLLGWGpl8zzDB5ZlA2gbiwDnnvnOck6no/DCqgpolN2iWWMx8tE8wBR0fem5xsZimGxwQf
nk24PC+mjijiN2mRBEY5FggjjD5Eq57HHpnYfoPjWisPTsPT1JDSU1dWzU8EZjjinkDKozn
2APHt9jjTZ3WNGd2CqoyWJwANcjljmjEkTrIjdmU5B/XVKqvtqoYppamvhjWD/ADmWyUwQp
yBzgFlBPtkavK6uoZGDKexByDr1o0aNGjRo0aS9Q2Ca/GkiNwanpIpVkngWIMZtrKy4bupB
XGR7E/bSOn8LrVFRpSPVzmFI5IsRRxxllZQvqYLksABzn2H5a837oqht1hu1fb5Ko1aJ9XE
GmyqyRu0y7R7etm/7x1sqOqjrqKCrhOY541kQ/Zhkf46m0aNGjRo0aNZzrVdtBbaoHBprtS
Pk9gDKEP8ARzrR6NKL7R3utNNHaLlDQxbyKpmi3yFDj8B7A9+T9tZ9PCu0saNqm53Sc0Wzy
B56oqbcYwqqMHjJPcnJJ0/rOlLNcK2erqqVpHqAvmr5rhHZRhXKg43Adm7jA+NW6Gz2+27P
o6VIdkflqRnO3cWPJ75Ykknkk6juFBamrKa8XBY1lt6v5U0r7ViDYDHk49hydXEaBWdYzGG
/E4UjPPudUZuo7JToHlu9GqtIIgfPU+s9hweOx0opPESxVCzedP8ASvHVtSokh3GRlwCw2Z
9OTjOpqXqC83W3WevttmjaGsf/ACwS1IBplDYOOPWfxfy++k/UnXVwtFXeqBaaJHpgpo6k4
ZSfJMu11LA8iOQAj7aWjxa8usrohTw1JWrCwhZgFEHI3A4JdgVJIA9xjOrXT/U94nt3UNQ9
Q00tFRCanNTHhPMXzA3YLwSin7BhqvF1R1vWNQ1FHb5qqgnXd59PRqnmIyA7sO3BVmIHsdu
ec40xho+qbz0lcqC90z1E08VO8Ido4CSVUyJlRgFXDY3Ag8ZyM6X0vQvUkrbJquOnpVcMkS
VDR5XzWZt6RgIHKtyV4yBxo/7N7/UJMaq80bzVNPJTSySxPMdjpGCVyRht0ZPx6zrX9PdPS
9PiaCKtD0Uk0syUwhCiMuwbAOfwg7sD/W+2nmjRo0aNGua7pL1ReKyy0FPNRQwyyT1cdPiU
thd5xnjk4OP66yVP1x1TXeWsNm2uEWYlKWVlkLKhWEk/gOTIC54BTsNJ+sLr1mbY08lDPFU
ULALMsAWMFjNE+CT6gyNEw78n7a+o2Sk+gsVBRBHT6emji2vjcNqgc4JGePY6va5767o0aN
GjRrO9f+YvRNxmixvp1SoGf/5bq/8A060IOQCPfXdULxerZYqMVV1rEpIHcRh3zyxBOOPfA
P8ALXzS4U3VM3T3kRtezX09JNBUOBIxdvqR5ZU5AYlMksucLx7gaZX6o6gqXsVJZo6uC6S2
6QTgworwrmP1Ek7VyVIwGzzrq9O9dViOLhcZA0jQtthriiKgaPcvpUHdgOCRgHd78Yu27oi
7jp68Wa53NJorhTqschkeYpKAQXO/5whxnuD+er9i6Lltd7/bFVcEqKlxKZPKpxHvaQICpO
TlF8sbR7Z76oP4U2ueFIKi5VvkhNskcGyJZf3kjgthfbzWH8tMqTw8sNJL52KuWo3lvPepc
ScjBGVI7jv7njnjTG12K3WGf/IpZIYWiWKOmacsi4ZmJAYn1EvyfsNXXttBJLLK9FTtJMVM
jtEpL7RgZOOcAnGpY6eCEYihjjGc4VQOde3RJEZHUOjDDKwyCPjQiLGioihVUYCgYAGvWjR
o0aNGjRo0aNGqd1udNZrZPcaveKenTfIUQsQvucDSteuOnlhqGqrhHQy0zsktPVMI5VYLux
tJ54I7Z0toLrH19XUE9JG4s9FtqZy44lqMZjjyODszubGRu2j2Otlo0aNGjRo0aNKeq6f6v
pG8U/vJQzKPz2HGrFkqRWWK31QYMJqWOQEe+VB1e1HNBDUJsniSVc52uoYZ/XSU9X0C1VQh
gqhSUsskM9fsHkROi7mDHORjtnGC3HfUV76zorX08t5pI2uETzCELEGGGyQc8EggjGCM547
kDXum6uo7mtzjtkVRLPQJIcvCVR2UkFQexO4Yxwf8dIB4o071VDEKUQwyvH59RUuEXy2jLb
lAJP4to5+cHvq5R9d1Vf0ldL3Ha0hkooxJFC1QJPMBGcHbyrdxgjvpLdes+q55am2U9kqOF
mglnpaSYlD6gkqMCMj8BwO2e+qEsHX1wsBtc1JVNB9IEjDIu+Z13EOzswZW3Kp59j+HJ41V
n6BtMd1lulXQzrPDWedSb6hiEGFOcBjuJbOS3Jx8Aa2WjRo1xmVFLMQqqMkk4AGvMUsc8ay
RSLIjdmQ5B/XVOqvlqo4Jp6ivgjjg3eaS+dm0gNkd+Cwz8ZGrwIIyDkfI0ql6ossVVBTftC
GSSecwDym3hXCliGI/Dwp76XVHXlr+poobcTcjVPtYU+S0S+nDlcZ2HcuD25HsciSydXxXa
huNW1MVSgjSXELGQyI0Qk4BAOeSuPkapW3xHoLrdaSgp7dW7p+JXZVxTksyqHwTjJQ/cZH3
xB1B4hSWO5XGlNvikioykYl89id7wtIm5QhwCVK9/ca7/beqqPD2HqRYoaKUTxx1KTIzrGp
lCMQMgnhgw/lqnUXjxBqP/crcqOyFYg0G2N1HmAyksco+VQqh4w3OecNeiaO+UUNRHVw+RR
NWTyRrUgeeyu25T6TtUcnIxrW6o3q3G8WSttnneT9XA8Jk2btoYYJx84OsTU9Jm+XuO00lQ
bfRWelakrZ6eNEeqaVUcqowdvAUlu53ED3Ot5Q0NJbKKOjoaeOnp4hhIo12qvv2/PVjRo0a
NGjRo0ajmjE0EkTDKupUj5yNI+g5zUdDWZmAUpSpEQPYp6P+nWg1UukdfNbZ47ZURU9YV/d
SypuVTn3Gs/H0JTVNC8F0q55RUyCpqoIG8uJ6nbgyLxuHPqxnGecavjpCzvav2bURS1EJqT
VSNJMwaWUkkuxUjJye3bgccDUsHTFpoqWent9OaATxlC9M5RlB91P8J98j31Lb+nrPaqaOn
o7dTRqiKm7ywWYLjG5u5PA5Orkk9NTZ82WKHPJ3MF/X+o1n7515arLJXU7JNUVVEIwYY0yZ
HflUX5JAJ+2DnVjp/qqLqCOonS3V1HTRIkiT1cWxJlYE7lPuMAH9dUJfEizAwrT0txqWqHV
YxHTFd24ZQ5cgYYZIPwpPtpZcfFWjiFvanpngSeeEzmq2hlgcAhlAb3z37DBz7A06zxWkko
Kgx29KQmJjDOKxH5xLtONpHLQsvvyy/OmlJ1TXp0Bdr1FMlVPQzzmJ6hOGjD7lBA2/wEDj4
99K6rqzruSZxRWaeWnaKUQ1EVCVEhG7ypAGbjJCZU+xJGfZ01J1DeOjrpb7pSmeraZfp9zr
AZYvQ/dcgMDuHIxwMgjOklJ0T1S0rI9a1LRGQMsEVY0OVMrF9yxAKGKsD6eMj7k6kHh11BU
QS/WXiieomhmgkd4nmysscauwyVIbdHu+PW2tP0/YK/p+qNNBU072qRpZjEIyrRSMVwqckb
fxn9RqjH4aWhCv+WV48rCQ+XKEMcWZP3eQOQfNcEnnB76t0vQNjpHSWP6wToojE4q3WTygA
BEWUjKAKOPt86uW7pmw2dKilo6OONayPZLE8jP5iAEYwxPADEfrqajtdipZ0pqSioUmoxvV
EjXfEGzz8jPPPvzr3dLrbbFSvXV8ggiLBXkEZbk9s4B/LnUNZf7EsDiavopyFZxCJo2Z9o3
cAnk4GdMaaoSrpYamI5jmRXXkHgjI5GR/LUujXl3WNGdjhVGSfgawnh9eaurvl7husbxVVc
63GmVh3pmARR9iu0A55/rre6NGjRo0aNGjRo1neh9sdglpVGBS19XD/KdyP6Ea0Wo5546an
kqJm2RRIXdsdgBknXzmvvVR1JfI63parrqmKIbIwqSpCrIrP5nskiMxEbK2GyBjjObSVHX9
wanKiSkjm2mOTyI1MZzH5nmq2SFA83aBySRnTLpOPrBZ5x1Ko8kUixo6zqztIGYlgqjAyGA
/3R8nGZt3QnUVxtwnlr5aTzjIstLWzyyvKN0gjeQhuGQMmAODt5Pxbk8G6KsRpa24b6t0Aa
VYc+sRhc+pjnnJ/UfGmlH4ZUFJMs5ule061IqfOVkV3YFidx2+rO8j8u331lHRRUVuhoFJk
ihiEQ3gcqBjkAAdvgaTf2B6WKhZLRHMF4XzXZ9qgbQoyThQOAOw1cp7J047bae222R6QCH0
wozRYGQnbIwD2++r6U9JSoBHDDCoGAFUKNV6u6WdFeCsrqIDO145pU+exBP2P8tLD1xYIKS
SSap+neIzL9M+PMJiLKQADjko2OecaU3HxNoqSu+mp6YTf5NDU5aQqdsjLlSuOGCNv54xpp
fOtKSxV0tJNQ1UpijR3kTYFG/cEHLA8shHbj30mm8UYoohIbNMm6JHRZaiNWO+JpEOASNhV
eWzwTjHB1nZPEm51zXKOOpWkjekFTA6oXaGVQAYVIXB3FSfV7HA9jp4nUvWlbIY47etKZKo
om2ilcxx4kwWY4XnbHyD/Ge3Gl9LJ1fd7tUVlPVVcMitSxTCKNBtVzukjw4wpi9eSMlsrpx
0/beso7/b6m8EywxRMJ5JJoyQXjXcAFHbzEyPs321Vl8Pb1XVVXNV3ZEnkh2R1iyOzlxM7o
xQgKF2OUK5xxxqaPwtghmnVKuMwPPHKnnRNK21HVhGwL7So2lc4zhiNWIfDGihZnW4SRN5m
9PJgjUJiV5AACD28x1/Ij41qLNaY7Lb46GGpqJ4YkRI/PYMUVVCgDAHsM/mTq/o0aznVkEt
F9P1LRRs1Ta8+ciDJnpmI81Me5AAcfdfvp/TzxVVPHUQSLJDKgdHU5DKRkEak0aNGjRo0aN
GjWc6SXyqzqOnzyl3kfHwHjjf/qOtESAMk4H31WqbjQ00LSVFVCqeWznLA5VRliB74APbSe
n626a856YV8NOqJG6NJhEkR1DKy/bnntg6bRXaiqKGetp5TNDTmRZDGhZgyEhl24ySCCMaz
FV4lWv6Rfooqg1NTHL9IJ4SiSOgbgnvglSMjVSDxUpp6KlqY7VM31EXmACVeR5ixcAZJO9u
3cKM++NFl6+nvnUlophHHTw1UTtJHHKJlYtHvUFtoKuu1gV/1hplbepL3WXS6UkttEa00Uz
REQSZRkcqisTw+9cONuOMj76zElf1zfLFV0tztlXGJaZ440gpFHnuVfJYswaPadmD74PB41
cFF4kTv5aVbQxKqCmnleIMpPlljMoB3ADeuBzn+erVp6U6hSx3+jqnginuSx+XLJVSTEyCM
I7MRggHbkYPGce2NdqejLvJ0vZbXPJR3Gpoa7c8tQpKCAhwcgnLkBhxxnA+Neqbwuo4oZBP
cpZZ3G36gQIHKGAQurE53BlGfsefnN2g8OLLQVclSktVI8uRIJGQh1znb+HgDnkYPJydSRe
HHTUdM1O1NUypIqrLvrJf3oX8O7DDOBwPsANMqrpe0V17N3rKVamf6YUwWYB0CAk8Ajv6jz
99XordQw+X5VFTx+VH5ce2JRsT+6OOB9tWAoUAKAAOwGu6NGjRo0aNGjXCMjB1mOnCbDd6n
paXinANVbGPvCW9cX5xsf8AusvxrUaNGjRo0aNGjRrO2Y+X1p1HDwN4pZ8Y+Yyn/wAvTHqG
ga69OXK3xoHkqaWSJATj1FSBz7c451iqLwr31FJcKu4/SzrtkmpqSnRY1bYFZVJyQPxZ+Sx
IxnTGm8Mbekry1l2uNW0lEKFgzIimEDAUhVGfY575A03tPSkNnqZXguNdLBOshlgllyHkdg
WkyMerjHHydRx9AdJxRCP9h0zqoCjzQXOB2GWJ7e3xppT2S1UkSRU1tpYEQ5QRQqu04xkYH
Bxxnvr3bbXQ2ehiobfTJT08IISNewycnvq3o0aNGjRo0aNGjRo0aqrcaNrm9tE6mrSITNFz
kISQG/LI0rqesbXS3p7TItT58ciRyMIvSm8ZDE5/DjuwGB740Sdb9MRY3XulO6NpAVfd6Vz
k8fkfz9tR0/XNjra+hoqOSoqZK/d5LR077DtJD5YgAbcc/HHyNaLRr57cX6jHV97az1dS/w
BBHHURU0rO0U+Ym3QqPw8tsOc5Ht3Ou9MyXC7eIc9XdoXDUVuC0jyQtCZFeQ5k8sn0H0lfv
tz219B0aNGjRo0aNc13WdiIh8SKlMN/lNpjb7Zjlcf/ADBrRaNGjRo0aNGvDyxxlQ8iqXOF
DHGT8DXJqiGnCmeVIg7hFLsBuYnAAz7k+2omuFIlwFveZVqWhM4jIPKAgE57cEj+eo5rza6
ec089ypIpgcGN51Vv5E51Xm6ltEVtuNfHWx1EVtVjUiBg7IVGcY+eNLa3qqup3lpEtKpWpQ
JW7ZqlVRVaTY25vYIPUT9sDVebraWlsNnvVZQrBDVTPHVx5LPEAkjAr27+WOCM+r2OqS9cV
92rvoqKnW1PLQNVUxrgN0rqc7do4KFMHIIIGT7avXnqBrn4dVdxtlYaav8AoI6kJE2ZImdQ
6rjv6uw45zrP0t862pzJRUEf1oxUywT1FNLIsgCo8caudp/iK5cd1OrAquvq0LEVlMZhQSF
aUQCTMpV8FsMCIyGGMcjP2MMfTnX9VHaYhdprfTxQRx1kbVQd9ykI5Vl77l9YznBGPfVibo
bqipVkmvwlRC48uWeVlnZjJtlOMFGUOmFXglPbgi1bOi77YrmbjR3Skq5zH5MklTAwknVpg
7NIwbBZRuC8dsDTC7dDR3W+1N1/ak9LJUJHGxgjQOqL3VXIJAbPPyONV4PC3p2MKsxrKmNQ
w8uWbCkMCCMKBgcngYGcH20xPQ1hknhnngqJ5YP808lVL+7+doDYGfcDg6ewQR01PHBCu2O
JQiLnOABgDUmltyvtFaq6jpKxmj+rWVllOBGgjXcxYk8caVdKzC93S59TIwamqGWjoiOzQx
Fsv/vOz4+wGtPo0aNGjRo0aNGs7cGMHiBZX9qiiqoT+YMTj/A60WjRo0aNGoK1DJQVEas6l
omAKEhhx7Ec5/LWL6NlvUUtHLU0t0FO1viirEqlbJqy3MgDnOMZLEccrgar1HS97k6xmuFL
Gwolu8NSYZ2TY6iMBpI+5VgdwIP4gR7jTnqvp+6dVUFvpQ6UAjLVErLLuaOYIREFO3kBjkn
j8IxpBX+G96uk71FTc7es8+8zy/TvIzb/ACyVGSPSpj9PwD299XIPCyn8nZXXaSpkMflGVa
dEYp5Pk++ecbTn5XTi3dDW6htt0oHqaqpiuqlZ/MZVxkHJUKAAfUTnHxqVukKKuVWvUklyn
+l+kkdmaNZE3BuVBxklVJPyPbtq5H03ZoqOCkFuhaCnmM8aON+2Q5JfJzk8nk/OvR6ds30T
0aW2nigcMCsKCPhsbuVwRnAB+Rxq1TUFHRySSU1NHC8oVXKLjIUYUfkBwNWNGjRo0aNGjRr
P3zpCn6hrxNcK2palELR/SKQFBZWQsDjIOHPHyB8a8eH7k9E2+B0WOSkV6WRVAGGjdkPb52
5/XWj0aNGjRo0aNGjWe6j/AHV+6ZqdoOK94ST7B4JP+YGtDo0aNGjRo0aNGjRo0aNGjRo0a
NGjRry8iRjc7qo+WONLp+pbBTDM97t0Q/16pB/z1UbrjpkFgl2imK9/IVpf/CDrh6xt7qDT
UV2qc/8A1Vsn/wAWUah6PWdJbyWoqqlppq9qinFTHsYh0Uvxk/x7v560nbXdGjRo0aNGjRr
O9ZDbR2ypzj6a7Urk/AaQIf6OdaLRo0aNGjRo0aNGjRryzqilnYKo7knA0vqOorHSNtqbzb
4W+JKpFP8AU6Xt1/0moO2/UkuO4ibzD/Jc6B1vapcfSU11rMjIMFsnIP6lQNc/tZVSqTTdK
XyU543wxxA/99wf6a9G9dSSOBD0kyKRndUXCJMH4wu7QZ+tJkBjoLJSkntJVyy4H6Iv+Ou/
S9YSt+8u9pplI/0NBI5z+bSD/DXmOw39woqur6kgHJ+mo4Yt381bXr+yjOzGfqK+S7v/AOr
EYH5bFXQ/RFlmA+p+vqcHP7+41DjP5F8akTorphGLGx0UjHuZohIf+LOrtPYbPSY+mtNFDj
t5dOi4/kNXgABgAAfA13Ro0aNGjRo0aNGjWd69Qt0XcJAuTAEnAxn/ADbq/wD060Pca7o0a
q1NzoKME1VdTQAdzLKq/wCJ0un606Xpm2S9QW4NjO0VKMf5A6q/9oHTjD/J6mpqs9vpqGeT
+oTGvQ6wEoY0/Tl+m2jIzQ+Xu/LeV103+/S7fp+jqza3c1FXBHj9AzHXFrusplZY7Da6XH4
TPcWf+ix/89ehF1pLIC1bY6ePHO2mllOfzLrrhsvU8oHm9XGM5yfprdEoI+PXu0N0pUysxq
Oq77IrDG1Jooh/wRg/10L0Ta2VVqqq61m33qLnOc/mAwH9Nel6E6WEhkey00zN3M4Muf8Av
E6u03TdiowoprLb4dvbZTIMf00wSNIxhEVf9kY170aNGjXNd0aNGue+u6NGjRo0aNc0aNGj
VO70AutmrbcXCfV07w7yM7dykZx74zpOtq6vaJY26moYQqBcxWsluPfLSEf00Dpu+Shfqus
7icd/p6eCIH/gJ10dFwszGov1/qA38LXF0H/Bt16PQnTjsrTUUtQV7fUVc0v/AImOrFP0f0
xS8w9P21T8/SoT/MjTOGipKfHkUsMWOBsjC/4am0aNGjRo0aNGjRo0aNGjRo0aNGjRo0aNG
jRr/9k=
</binary><binary id="_1.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQEAYABgAAD/2wBDAAEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQE
BAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQH/2wBDAQEBAQEBAQEBAQEBAQ
EBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQEBAQH/w
AARCAA3ATwDASIAAhEBAxEB/8QAHwAAAQUBAQEBAQEAAAAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL/8QA
tRAAAgEDAwIEAwUFBAQAAAF9AQIDAAQRBRIhMUEGE1FhByJxFDKBkaEII0KxwRVS0fAkM2J
yggkKFhcYGRolJicoKSo0NTY3ODk6Q0RFRkdISUpTVFVWV1hZWmNkZWZnaGlqc3R1dnd4eX
qDhIWGh4iJipKTlJWWl5iZmqKjpKWmp6ipqrKztLW2t7i5usLDxMXGx8jJytLT1NXW19jZ2
uHi4+Tl5ufo6erx8vP09fb3+Pn6/8QAHwEAAwEBAQEBAQEBAQAAAAAAAAECAwQFBgcICQoL
/8QAtREAAgECBAQDBAcFBAQAAQJ3AAECAxEEBSExBhJBUQdhcRMiMoEIFEKRobHBCSMzUvA
VYnLRChYkNOEl8RcYGRomJygpKjU2Nzg5OkNERUZHSElKU1RVVldYWVpjZGVmZ2hpanN0dX
Z3eHl6goOEhYaHiImKkpOUlZaXmJmaoqOkpaanqKmqsrO0tba3uLm6wsPExcbHyMnK0tPU1
dbX2Nna4uPk5ebn6Onq8vP09fb3+Pn6/9oADAMBAAIRAxEAPwD6i8Lf8FWP+DhD9q79rj9v
34J/sBfs8/sPfEj4e/sY/tGeMfg/faj8Q7K+8H+JrXRR4w8f+H/h7Nqdz4g+P3ha117VNU0
bwFqDaldaPpFrZxTW2yaGxFxAp93/AOF4/wDB4f8A9GX/APBOL/wqdL/+iqqz/wAG5f8Ayk
I/4OLf+z9tK/8AVk/tWV/WtQB/I+3xx/4PECrAfsY/8E40JBAceKdJypI4Ybv2qWXK9RuBG
RyCOK7qb4hf8HcMB1Vbf4B/8EuZl0/wr4M1vS8XviRF1rxB4gl8KR+IfAmng/HaFrLU/h7H
rWv3PiTU9TS28PauvgrW/wDhCda8QSat4XtdT/qmpCyqMsygZAySAMk7QMnjJbgDqTx1oA/
mO+J3w5/4OofiX4B8faDoP7Qn/BL34IeI9D164k8H+KvhX4G+Jd3478c6domn2Oq2Y8My/F
Cy+KPgDRdJ8W6tPceEri28ceGtL1q0m025u7iXStNntdRuq9h8Gf8Ag6r8PfCi6nX9qv8A4
JqeM/G8HwPuvD9to2tfDvx1b+Orzx+mnarqdr4pi1vT/CmifDSP4uNe31t4ZgvryKP4KmTS
tMvb/wAHS2o1PUtQ/p6rgPiR8WPhZ8G/D0fi74v/ABL8AfCrwpLqVrosXif4keMvDvgbw9J
rF9HcS2Okx614n1LS9NfUryK0upbWwW5N1cR21w8MTrDIVAP5Qbn9lH/g7q8KiLRdP/4KKf
sl/EaDx5oOlaTqPim98AfD3S7v4N3R8f8Aw7W51zSrdv2fPDi61ryeGr/xdc37PpXjbSZvC
eg+KtPsNM/4TnVvh/OekT9hT/g69fj/AIfF/snJI0jsqD4L+EXTy4i8JYSL+yO6BCQpVGG7
LqZCkwKV/Q+f+Cgf7Ba7S37bf7IgDZ2k/tJ/BobsMVO3PjTnDAqcfxAjqK+j/BfjzwP8SPC
2j+OPh34z8KePfBXiGKafQPGHgvxFpHinwtrkFvdXFjcTaP4g0O8vtJ1OKC+tbqzmksrudI
rq2uLdys0MiKAfyrf8MI/8HYCK7N/wWK/ZJYKjHLfBjwmBGRz5nyfsigMVGRtkEkRyS0ZYI
V3vEH7F3/B1jrtzp7ad/wAFZf2JvCqaf4f8P6NdWvhv4MaaYtT1HR9JtbPUPEuo/wBv/swa
/Odd8UXCnXdffT7jT9DOq3twNC0DQNLFtpdv/Tv8R/ix8LPg54b/AOEz+LvxK8AfCvweL+2
0o+K/iP4y8O+B/Df9p3omaz03+3fE+o6Xpf2+7W3uGtrP7V9onEExijcRPth8HfGD4S/ETX
/GPhT4f/FH4deOvFHw8urOx8f+G/B3jbw14n1/wNe6ib1dPs/GOj6Jqd9qPhm6vm03UVs7f
WraymuTYXogRzaz+WAfy4f8MH/8HYX/AEmN/ZL/APDL+D//AKEOj/hg/wD4Owv+kxv7Jf8A
4Zfwf/8AQh1/WmCCSAQSOoBBIz0yO2feuStfiB4DvfGOs/Duy8beEbv4geHNH03xD4h8DWv
iTRrjxjoWga1NNb6Prms+GYr19a0vR9Wnt54NN1O+sYLK/mhmitZ5XjdVAP5Wf+GD/wDg7C
/6TG/sl/8Ahl/B/wD9CHR/wwf/AMHYX/SY39kv/wAMv4P/APoQ6/rT3LuK7huADFcjcFJID
EdQCQQDjBIIHQ0tAH8lf/DB/wDwdhf9Jjf2S/8Awy/g/wD+hDo/4YP/AODsL/pMb+yX/wCG
X8H/AP0Idf1qUUAfyV/8MH/8HYX/AEmN/ZL/APDL+D//AKEOj/hg/wD4Owv+kxv7Jf8A4Zf
wf/8AQh1/WfNPDbxTT3E0UEFvE80800iRRQQxqzyTTSOVSOKNFZ3kcqiqrMxABI8c8KftI/
s7+PPEPh3wl4G+PfwX8Z+K/F/hqTxp4S8MeFPil4G8ReIfFHg6Ge+tZfFnh3RdH1281LW/D
UVzpep28mu6bbXOlpPp19E10JLS4WMA/mT/AOGD/wDg7C/6TG/sl/8Ahl/B/wD9CHR/wwf/
AMHYX/SY39kv/wAMv4P/APoQ6/rTyPUfn7Z/lz9KRnRQCzqoYqFLMACWIVQCTglmZVUDkkg
DJIoA/kt/4YP/AODsL/pMb+yX/wCGX8H/AP0IdH/DB/8Awdhf9Jjf2S//AAy/g/8A+hDr+t
JnRQSzqoBAJZgACTgAkkAEkgAHqTQXQMFLKGbdtUsNzbcbsDOTtyN2BxkZ60AfyW/8MH/8H
YX/AEmN/ZL/APDL+D//AKEOj/hg/wD4Owv+kxv7Jf8A4Zfwf/8AQh1/WkXQHaWUHngsM8AE
8ZzwCCfQEHuKNy8/MvynDcj5TgHB54OGBwexB7igD+S3/hg//g7C/wCkxv7Jf/hl/B//ANC
HR/wwf/wdhf8ASY39kv8A8Mv4P/8AoQ6/rSDowJV1IDFCQwIDg4Kkg8MDwVPIPGKGkRcbnR
chiNzAZCDLEZI4UcsegHJxQB/Jb/wwf/wdhf8ASY39kv8A8Mv4P/8AoQ6Q/sH/APB2Dg5/4
LG/sl4wc/8AFmPCC8Y/vD9kTK/7wwR1ByK/rVyMZzx1z2x60zzEyBvTJGQNwyRjdkDPI2/N
n056UAfyqfGL9i3/AIOLfhx4P03xL4e/4LpfB25uZPGH9g69dfE79lX4V+DfDNlp/ijxDoP
hP4YDRdS8LfBPx5eXviPxLrmswaVrml6h4f03SdKu7rR5dH13UzdalJD7X8I/+CfH/BfzUf
Dmo3Px9/4LraT4K8Z/25cjTNG+Cn7En7PnxM8LSaAbTTPIurvW/iF4C+Ger2+qNqL6pDNpk
OiS6ZaWMOm30eqzzXt1aWX9IJdAASygHoSwAPGeCTzwCeOwpkroq4LhWYEJ8wDMdpb5Aep2
qzY9FJOACQAfypW//BCz/gqbdeJfFq65/wAHCH7VcfhK5+IPh74r+HNQ0r4e37+Ir/x/HHr
MniO11vQJvi3YaP4c8BafcXlidC+Gvh3VtU+H2swz3Q1TwXpzaPo8T4Pif/ghp/wV51T4mf
Eb4pab/wAF/P2irjxNrmq6Wnhf7T4L17w34MudA8XaVb+HPipc6t8LvD3j5fhn4F1XQ9B1T
xTcfDTTPAnhi90238Q2nh3Vzf8AgPV1TV9L/og0z9sX9lnUPjh4s/ZqHx5+H+k/tA+ENQ8P
6Pqvwg8Wa6fBfjrUbzxdpc2u+Hz4P0DxgNDu/iBYarbW91NFqnw7HibTY57S90qS+hv7O4t
Y9v4R/tVfs+fHL4i/En4Y/B74veE/ij4t+DQ0WD4mweA7m68S+HvCF9r0dxLY6JqnjTTba7
8ES+JwLeVr7wxpviS78S6BbC2OvaXYrdQtIAfzxat/wb//APBQzX7/AEnUdQ/4OHP26Y77S
NG8N6NYDS/BevaHYPYeEtOttF0htU0fRv2g9M0/VtUnsrG0l8Sa3rkF3q/ivVfter+K9T1/
WL6+1BtN/wDggx/wUdTXvGnidP8Ag4d/bUk1fx/aeL7HxFEPhldx+H4ovHUtxeeIZPDfhiP
46XHhrwHIZLqb/hHb7wVpHh278Gfuk8HXOixW1vFF/U2ZYgWBkjBTIcF1BUhQ5DDPy4Rlc5
xhSG6EGnK6MCVdWAIUlWBAYgEA4J5IYEDqQQehFAH8la/8G6P7elw5df8Ag4h/4KBRuyht/
wBh+IYV4mY+WiSQ/tPpGWUDdKsbsCzB2VXZgJP+Icn9vn/pYn/4KBf+AvxI/wDoo6/rQ3oO
SygcfxDucDv3PA9TwOadQB/Jb/xDk/t8/wDSxP8A8FAv/AX4kf8A0UdH/EOT+3z/ANLE/wD
wUC/8BfiR/wDRR1/WgXQZyyjAJOWHAGMk88AZGfqPUUoZSSAykgkEAgkEdQQOhHfPSgD+Dj
/gp5/wSi/4KBf8E6f2Gfjr+2XZ/wDBd39vb4v3PwVtPAmox/DnUdc+JXg+w8Tr4r+J/grwB
Pa3HiOP9obxPJpa2tt4rn1JZV0HUluGsvsMkUaXbTR/1G/DDxd+2b+1x8A/2ZP2lvgt8cvg
x+zt4Y+OP7Nvwb+Keq/Czxp+zj4g+PmqaD4q8f8AhCy8X6vDa/ESx+O/wdjv9KtI9astJs4
JfBdtcFtMm1GW5Y6iLSy+Wf8Ag5q/5Qeft0/9gL4Kf+tJ/Byvt7/glf8A8oyP+Cd//ZkX7L
f/AKpXwXQB+Fn/AAbl/wDKQj/g4t/7P20r/wBWT+1ZX9a1fyU/8G5f/KQj/g4t/wCz9tK/9
WT+1ZX9a1ADJACjggkFGBAIUkYOQGJAUnsSQAeSR1r8VP8AguJ/wVIvf+CT37F8vx78O/D5
PiF8UPiF49tvg58F7LUblR4N0T4h+IvDXirxHa+MPiAsU9nqU/hrw34f8LavdLpGj+fe+It
Vj0vQJL/RLLULjxDY/tRcIslvPGztGskMqNIpRWjVkZS6tIrxhkBLAyKyAjLKVyD/AAW/8H
uvxB8a2Xg//gn78I7TxDfQfD7xP4g+O/xA1rwdb29hLp+r+NPAtl8OvDngzxDd3DWr6nDc+
GfD3j/xxp1vDb3Men3q+Jbp57a4eztprQA/IH4y6v8AtEfttf8ABGb9pH/gq9+2d8e/GnxU
+PcP7Wfw0+CP7N99Z/FPxX4M0v4a+FILjRIPjXonh/4L+EZPDXwh0/TvFj6j4Zv45NE0O/n
afTr/AF2ZdJuhcS6n+lP/AASW8V6J+2t/wbpf8FKvh3+3d4kt/i/8L/2U7vxvd/s93nxO1Z
/tvwr8SaR8E18VfCtPDPjSSW28QWd1p/xH16PSvDQn1GYDT/Ed94Pjjfw5rFzpD/ld+1J8P
fGXwI/4NlP+CesVz4i8P6roP7Tn7bXxm+MaWljoNjd6homgSeEb7w/pOhSaxq+m3Gp6Prdp
rvw71DULy68KahpNtfadqcOm6iNQt1vIW/Tr9jL4XP8AAv8A4NDf28fjR4SuPiF4I8ffH7W
tX17xNqC6nqnhxbzR9P8AjN8Nvhbo9z4Ue0tNJvLfw14o+HySabrSxXF9p/iu2vtXt5pjp1
5PYqAfiv8A8EAfhV+yt8RviJ/wUJ8U/tl/AjSvjt8C/gn/AMExv2gPjDrfh86FBfeJ9EuvC
PiX4b3UviL4b6xc3WkL4X+KsWiT69Z+E9estd0LWLRb27l0rUraCGaVP0f/AODOn9pX9pHQ
f22vHH7LHg20n8Q/s4/E74a+I/iD8XvtHh271WP4cav4BstRHw78SaXr8TGPwjFrfiPX7nw
xqFpqC3Wga7c+I4o0s215dPvLf4E/4JPeKPj14T/4Jnf8Fu9c+FfxN/Z3+E/wnX4MfBzw18
fdW+Nmh+OfEXinxt4X8d+GP2hPAHhn4VfByLw1AuhaF43+InizxPH4e0fxb4sN1b6H4lvPC
drb2a6Zea1q2mfvL/wZtftDfs6zRftG/s+aF+zrovw++Nnhr4a6f8ZfiB+1FfeM4dc1T4k+
C9P8ZR6J/wAItq0Oq2VnJ8OvDXhR9Y8P6haaB4fub/Q727s9a13xHfDUn0pIQD8mvi98ZvE
f/BZj/g4t+G/we+Jfj/xXqP7Ptl+19/wrX4efDn4j6Lpus+FfD3wp+COp6t4i17wNf/DnS9
VTw/e/8LDvfBviPSNb1bUbi+1C/tPE6anr8999nk05v31/4N/v+CJP7ef/AATv/wCClP7WP
7QP7Q/hfwJ4X+C2q/Df4kfC/wCHV54W+ImleJ4vijdeMvix4X8WeH/EXhvQNKuG1TSPD+ge
HPBd2k5+JOm+EvENs3iXS7DTNLmaTXRpn84n7O8HwB/as/4ORvC/h/8AZu0r4nfssfB/4of
tGfGzwpZaj8LPirb3nxK0q4ufh58TtL8a+OPAPxDn0zX7bwqnj/VY9Y1bTLfTk1pvD+k64x
8N6/Hc/YtRsf8AUw+CXwv0r4K/Cn4bfCbQ/EXjjxbonwz8HaL4K0vxT8R/FF1438c+I7Dw/
Ywadb654x8X3VvBc+JfEN/FAlzqWt3SRXF/dS3FxNEGdsAH+d//AMHUH/BUL9or4t/tqXn/
AAS++C3iPxJ4N+Evwjuvhbp/xA8PaHLF4Rv/AIu/HfxtpmjeLdBk1DxDaeILm51P4feHNG8
VeDIvDekXp0G1s/GX9taprdjqY0jw3qlv95f8Ecf+Dff/AIKXfsG/8FSPC/7RPxA+LvhaD4
GeGfhRaN4x8cXGp6X418WfFqPxz4VsoPEHwCbw1PrWt3/hTVvBHieMLq3j37dPoy2GhWNz4
L1TVxrt3aaZ+MP/AAVC+APjH9p3/g6n+IXwN8DXCaf4j8f/ALTX7L9naavPpeq6zY6FZ6d8
GfgvrGpeINVstDjl1FdH0ex0u5vdUuk8iKzs4Zbu6urS1jkuU/1J28QaLZ6vZ6Xfatptlqe
v/bm0LS7zUrGHVNaGkxRSao2k6cZEu76LTbeW3uL828dw1nBPDNcNFDLGSAatmjqZzJGsbM
6k7VddzFA0hJb5ZMyM2JELZXarMWQ1erjPiD8RPBHwp8BeN/ij8RvEul+EPh78N/CfiHx14
68W6xMYNI8MeEPCekXev+I/EGpzokjRafo+j2F5qF5KiSMlvbysqMy7T+ZviH/guv8A8Egv
C1/b6brX/BQP9niG8utF8PeIIUs/FF3q8R0rxToWn+JNEme50fTL+1huLnRtVsbm40+aaPU
dMlmaw1S0stQt7i1iAP1lor8xvhB/wWc/4JbfHz4l+Dfg58HP22Pgx8QPif8AELWYvD3grw
XoWpaw+seI9bnilnh03To7nRraF7mWKCVkWSaNWKFQxchT+m5dQMk45xyD1yFxjGepA/H0o
A/z9f8Ag8t/b/8Ajn4U+J3wO/YA+H3ifxH8PvhVq/wit/2g/ixc+HvEDacPivqOteNfEnhX
wD4V1mLT9Ot9Xh0bwBffD3WPEDaadcutD8S6v4o0jUNS0m0vPBOlX797/wAE+v8Ag2/+NPw
y/bV/4J3/APBRv4D/ABL+Emlfss2vgD9mn4+698NvEHib4mJ8W/D134n+CWh6l8SPC2iLca
R4n0XX9K1nxnq2r+JNMa48XeH7HPifUNFfRLHTdHsRefAX/B3Tbad8Rf8Agsj+zB4D0aCLx
lqN1+zT8DvCep+GPDRn17X21XxD8dfizOnhi/0XQ5brV4NW1LQtV0+8sNGis4Nau7LWtPvL
aGa31Gwkf/Q/1zWfhx+yz8F7fTtI0rStF8HfBr4P6svgP4aWOtWsepXHgv4J+BJtSt/CvhW
PW9Qa/wBWutD8JaBa2YkkmuRbJ5N9ql00KPdUAflr+3n/AMF7P2K/2Cfj/B+zD4m8MftC/H
n9oqHQtQ8UeK/hP+zr8NLTxVrHg3wnY+DZviO3iLW9T8Va14O8O3ljZ+ENN1rxJf2/hnXdd
v8AQtO0fV7zxTaafYW8U7737G//AAXb/YA/bf8A2dPjV+0P8PPiVd/CDQf2ddL0XUPjRpv7
QWmS/D6P4bXPjfW/EuifDOTxL4wF/efD/Ubbxvq3hu5ktB4b8T69PBb3un2WtDSdXulsR/m
U/shePPjL+0D/AMFL/FnxR+Ffwk+Mf7SfxJ+Mdv8Atc3uk+A/DMw8WfEy4h+N/wAEPjJ4I0
691zVdcuGtbm08GRePdLvPEOr6nqMdounaLc2Vjc/abjT4n/0Av+CE3/BF6/8A+CZP7LH7U
XhH9pPWvh98Sfj/APtQ+B/C2r/Fj4X6PeW3jHwf4W+E2k+AfEOm+E/h54l8I6vp76drmrt4
01/4s6Rrnia1t9T8K+NLWyttN0z7UNF1G4vAD8W/+CH/APwcJ/t/ftrf8FS/hv8ABT9rr9o
P4c6Z8Cfi1bfFuHQ/hxY/Dn4YeBNKg8Y3nh/UL74bfD7wh4sg0G08e389trZ0/SPDmnX3i7
WNd137Lbw6je6xqFxLdTf0kftsf8HB/wCwf+xX8d5/2XTpvxs/aY/aF0WTWf8AhN/hH+zF4
BsfHfiX4dw+GfCtx431efxRqvifX/CPhiefS/C9jf6x4g0vQde1fWvC+m6Zf6h4g07TrZEu
G/j2/wCDPjSvhcf2wv2t/iT8UfCHhrxXbfAv9lOX4qeH9S13who/ivU/A+p+GviR4XvNU8W
eBv7Qs7u80PxPDo0F7b2OpaA9jq0sFw9rBLtdYj+Uv7ImtfGT9pX/AIKk/FX4v/Ab4X/GL9
r3xd4ruP2wvGlv4X8NXUFx8Tda8C/FP4e/FH4W+G/FGq33jLUkaO18Nj4m+ErjW7We/mubL
ToRpMCtci1SEA/0Y/2L/wDg4N/4J7/to/AL9p79o/SNe+JXwN8B/se2HhrxH8bn+N/hGLTb
7SfDvjK11Ow8I+IbGH4f+IPHVl4uTxTrOmar4a0LwnY6teeK73XtPs4YtGM2oaK17H+xv/w
cR/8ABOP9uP8Aav1z9lL4F+KPihfa/p/g3xF448MfFLxp4Cbwh8K/iBpHg7w3H4o8aDw/da
vfr4z8O3PhrQ01jUNTPj3wd4KsbiLw1qL6XNeLPpUWpfHn/BAv/gij4s/4Jh/BX9qfSP2of
H/ww+IvxP8A2rvhh8NW+IPwC02z07xJ4e+H3gjQ/D/xAig0fxk2rm4g8WS+IvEHi/xj4Q1W
a20ebwXqMHhMQ6Tqeq3E1/Fa/wCeB+w54E/aa8Ra3+0z8Q/2Z/iBq/wqufgR+yd+0F8Rfiv
8QtF8+zu9I+EEXhibQfEnhK21S1gmv9F1L4nnUrT4e6LqmlG0vLO+1qCOfUbGyknuIQD/AF
OP2dP+C8//AATX/aZu/wBsK98EfGHUdC8A/sVW0PiD4ofFfxxozaD8OvEvg2e6udIh8dfDv
xDHcX83ifQNU121ufDOhaPdWOneJ/E+qPYP4b8O6hpuoabf3H2T+wj+3b8CP+CjfwE0P9pP
9nSP4iH4a6xrF9oUUnxB+HmveBbqXWdGuoLPWNP0xtYiXQ/FkHh+/tn0rUtf8K6j4i0G31G
11LR7fVxq+n6hZ2/+Ol8IvBPxp1D9j/8Aa++IfhHxhL4c+BnhTW/2cdF+LnhC80K6ltvidr
Wt+MfE6/DywstdXS3soNR8CaiL3xRPpR1fTrm+ttQiunttQt7UtD/paf8ABpv4a0rRP+CMn
wb8Q6fFe/b/ABj8Vfj5rHiFrrW9cvYJ73T/AIp+IvDVnJZ6dqWo32kaBEul6VYx3VloNno+
mXUy3OsXtpca1eahqV2Af0meIvEWi+FNA1rxN4h1G20rQtA0nUdb1fUbl9sFjpelWk17f3k
pGWMdtbQSyuFBYhCqgsQD/Ij8T/8Ag7s/Z1+Hui/DP4kp+xt8fde+APxZ+M3xf8GeC/i7a+
JPAFm3in4afCGTQ9J1Px/4b8E3mo22tnxbf69rdgk/w28bz+Bo7Hw9cWesx+L9QvmutFsf6
Kf+Cgfwx8GfHP8AYr/ak+Bnj74leHfg74b+M3wZ8a/Cub4keKta8O6ToXhy68faFNoOk3Ml
74g1HStJt2utSu7K3hhvb62S9mLLaN5oUN/l3fsX/FUfsF/tOt/wTl/4K3fBzQPH37FerfF
LR9W+LXw2+KUXiPXtI+E3iO7tXh8P/tNfATxZ4B1S21hdI8Q6PcWc2p654D1mTwp8UfAF8u
oX0eqCxsLy2AP79/25v+Div/gnt+wLfaR4W+Kcvxu8YfF3XfDvw18Xn4Q/Dv4Watca9Z+E/
iT4MsvHGj6/H408WXnhP4U3kGnaPqenpr2kaH8QNU1211LUYbcaa8MOoXVvx37Lv/BzH/wT
S/a6/aZ+AP7LHwl1T4oweOv2gNAtrrSfE3jfwpongfwB4N+I2oabrmoW3wV8WaxrviS11S/
+JuoXun2ugafF4I0Txr4L1/xT4g0TSfDPizV2vJZ4PxB/4PQ18Mwfs6f8EvYPBC6cfA8Wq/
HK38Gf2bJcT6b/AMIhH4D+Ci+GGs5rxpLl7Y6MLF4HnkkuHiCFpWYuzen+E/8Agm/+xJ8Mf
hr/AMG8X7evgn4KfEWz/au+OnxL/wCCWnw0ku/hXqVvZfDCXWdP8KaF8SfiB8Yvir8PrbQt
Slvtduvhj4A8Tad4j8Q+H9Q0OzTVINM8YeIRImneIdS1IA9a/wCDh748f8Euf2jfjR4I/YV
8XfCn40fHv/goX8PtKvfEfwx1z9l/xb8N/hR4r+Fepw6VL40b4QfEn42fENdW0fw9pXirwd
ZX/i2XQ08IePb3w+kematb2Gi6nrGmzXXpH/BuD/wUO/4JMaN+yB8Qvgt+zd4V8efs9/EL4
I+BPEf7RP7RfhL4t3EHxB+K/wAUNN8NaNNq3jz4w6D4v8E6TYz/ABgsfDOmWcOgHTND8C+F
Ne0W2TSdNsvAUdjqWmTX/wDJJ8EvDX7QHxw/4OFvjZb/AAp8D+Jv2h/iha/tbfth3TaLeeM
9O0fVH8N6de/FTwJb3+ueOPGVw1no/hnwRpd/pcczXDvFb6Hpttpel2hJ061T+xz/AIN1f+
COGl/8EsL74oX/AO0P8Sfgd4s/bh+KfhvQD/wrzwV4w0HxD4q+Enwnt7e21DUNEhsrq2t/E
aXmueIr2K48QeKtAc+GdX0uDw9bOZDplnK4B+Rv7Hn/AAcI/tKftPf8F3PAnwa179qPU9a/
YB8Y/tN/HXwt+z54e0X4N2/hmTX9D8c+FPiR4K/Zk0zx7B4d8GeHfijrvhxfE3iLwJfapZf
EC9EWn6lp9r4p8Vyabc6FFq+m/wBAf7ef/Be34Z/sWfG3wJ+w58PfhzL+25+33rGjeHE8W/
DT4b+IdG+C/wALPDHiSbQ49c1+18V+OPGms+Mn8DatrPh6LUPGfhXwGsHjfUrDw+2laf4n8
R2g1bRtU1D+TX/g0i8AeCvHP/BZH40+I/FmgW+t698J/gH8dPH3w21O4uL6K48KeLdV+Kng
L4c6nrlq1pd24uLq78EeN/Ffh17TVV1Gway16/uhbLqP2S6g+GX8e/Gv4s/8HHXxF12602+
+Mfxb1j9vr44/CvwzoOo654e8E3PiX/hGNU8efBr4c+HZtd1G1ttB0i08OeE9K0DQn1C8sy
P7O0iJLs3GozPLcAH9w3/BKX/g4+/Zj/4KT6Z8aNP8U/DPxP8As0/E74F/DPxN8a/Ffg7Vv
EulfErSvEHwr8Iw3d1r2t/Dq+0bT9B8feM9X8M6NajUfEuiWXw4tn0pL7SbXSrrWrm/iU6n
7KH/AAcvf8E8/wBtn9sbwx+xn8EfD3x/1PWPG+ofEO38N/F7xR4J8IeFfhLq2l/DTwV4k+I
Gp+KrybX/ABjB4/0nRtY8NeE75NK/trwTp2si8e0t9X0XRTKZ4/F/+CC3/BDP4N/8EsPHuu
eLvjX8b/hz8Wf+CgHijwRJp8XhXwp4xht4vhN8KtWj0+71jTPDvg26vrTxPr0+s3ltaR6/4
11TRY9KW2sdOtvDkdvA93d33+d/8P5vjF8XP2yP2gtX8HfEjQ/h78RPEngj9u3xp4s8UJ4a
0HSdP1TwRo/wL+NfiP4weDNO8O+HNBttA0mf4j/DfSfGHgeyg0jQ9O03SZdcgvrNtIjge8g
AP9OH4A/8HG//AATr/aW8T/tZ2nwrvfjFqHw7/Y6+A+qftH/Ef4z6n8NrjT/BPif4e+GLnQ
dO1xPA+g3GpL8T7/XLXU/EMGmRWviPwN4fjnl03UL+2kNlDbT3v1P/AMEp/wDgrT+zv/wVo
8BfFf4hfs7+CvjN4J0X4Q+LtE8FeJLT4y6R4S0nVL/Vtf0aTX7a60lfCvjXxrHPbRWqNDcy
Xl3YyLNsWK3liAlH+SV8DPgp8fdZ/Zi/bB/aY+G/jLxZ8PPg98F/Dnwq8CfGdtD1nxJoulf
FGD41fEbRfCOifCbVv7GvLW31yG9SS68c3vh7xFbXegXWjeF7zzj/AGqunJd/6AX/AAZifB
XWfBP/AAT8+OXxnvdd0zUdJ+O37QV2uj6RbQXqatoUvwv0GHwxqv8AbE9wotp/7UudQiu9P
W0eVorZX+1yCdzGgB+l3/BzV/yg8/bp/wCwF8FP/Wk/g5X29/wSv/5Rkf8ABO//ALMi/Zb/
APVK+C6+If8Ag5q/5Qeft0/9gL4Kf+tJ/Byvt7/glf8A8oyP+Cd//ZkX7Lf/AKpXwXQB+Fn
/AAbl/wDKQj/g4t/7P20r/wBWT+1ZX9a1fyU/8G5hA/4KC/8ABxY4+ZG/b00hgyAsCH+I37
VbgcDO4Kw3LjKtlTz1/rVyPf8AI/4UANlBaORVUMSjgKW2hiVICltr7QTwW2NgHO1uh/jf/
wCDtj/gm1+2L+2z8Pv2Ufi7+yz8I7/4w2H7N9r8e5fil4S8H3tvc/Euw0bxrp/gPXtO1rwx
4OmntrvxzaW6fD7VdP1DRPDNxqni+TV9Q0G08O+GdVg1HUpbD+yLI9/yP+FMkG5HUbgWUgY
MiHJGB86Ydf8AeUhh1BzQB/m6aj+yR+2D/wAFMv8AgmJ/wTB/4JX/AAx/Yy/ax+BPxZ/ZP8
e+I/Ffx/8AjB+1B8GdQ+B/wD8M+DPF+rePbZfEvhTxR4z1ey8RfEW/sh4y0+4ufDHhnwnN4
gaVLwJaQWUTXy/vF/wWV8Hab+y1/wAEak/4JQ/s7fs8ftbftDeNvGH7P3gL4cfDd/gN8Bvi
b8YvCPhe0+HPxA8D6/fa98UfHNhFqkHhWHX7zQPEQ8P6HDfeIdfVlt7a70u00lrHUX/qZkg
nLKcuxUs5cF8+aFCEJHJMyRxSRF48IyushEuVOSXRw3Cldxc4WQkCQ+WhZsCNAqRyMfLCqs
0pd0IJGWYsQD/Kj/YT/Yl/brsv+CaH/BZb9ljV/wBhj9sHQ/iz8bfhv+yT8WPhra+I/wBnv
xp4R0XxVo37Mn7QFtr/AMT/AA/ouqeLLLQ7jXfiFH4b8YJrfhTwN4YtdY1zxlYaP4mXTrK5
1m00zTr77p/4N/8A9iv/AILT/B3wp+1nb/D79kPwX8KPhz8fvBmp/D3xr4w/bTt/iT4E122
ttG8O6hp8vh34XfBTT9d8I+I9c8U6hB4otF0jxH41sNB8GPBbXllD4vaWHUrR/wDRxe3mlZ
RIGMSof+Wsqyq43CHZkyBZIUkcG6SWKaSURlsxj5Ixb3b7ZJtjTBAFlESh0YtIzbk3Ns2r5
cUfl3LxktJJJHkgUAf5Uv8AwSJ/Yi/a6/YC/wCCpXwc+Jn7X/7An/BQX+yvgR4k1O20JPgD
8ApPiZpGqfFbxFpK+B/DNjrXxDl1DTvhLN8O5LLxdqdzrfjTSfiB9h0m4s9MH9pxWQ1KaH+
qb4B/su/8FGl/aa/bB/4LR/t9+Dfi3FrvwU+FHxW1n/gn7/wTt+H/AMbLLxHquiaF4e0f4q
Wdl4A+IXhv4XaPrXgDxL4z1vw5JpH/AAhNzpN542k8UeLPH2t+LvFmjR+I9J8P6fZ/1btb3
TKirI6GMxvHkuqqqnaYZRBLG1wxjMmGYpCHdHaORokAklgkZPlDM6ski7+VZ0OYQ5BQqsEg
WVxHzLtALMSysAf5X/gL9rb/AIOMfhr8ffiz+1T4O/YO+Ktt+0t8cby2vviJ8ab3/gmJfXn
xDvdNt/CnhDwTaeFrHXr74XyXGieErbR/AOhSR6DpsUFlLqEFzqdy0lxq9+G/eT/ghvc/8F
tv20v+Ci0f7X3/AAUj8N/FTwh8H/2fvhH478D+GfCvxb+Gd18BNJtfH3xQ0bRtLivPhZ8J7
nw7oUmo3d1o2kyyeOPGEVnaWTRSWlgNQu7wR2Sf2veTKBw0jKAVUebcCRfnJ3MxmYS84bLO
j7QYuEYqHW8cqyySTZ5AVCGZ85wZW2uGaAO4BSFJpIlTHAbOQDM1HRLbWLC60rVLS0v9Nvo
5bXUrG/ggvbHUtOuY/JvdOvbOeNre8s7+B3ivbeeP7PcRl4JYZIZXDeW2n7Nv7P8AEjKfgL
8FYSXdnjh+FvgRYWld3eWdNmgKxa6djPKJMssrsC7nLt7jke/5H/CjI9/yP+FAHkel/Aj4M
6Bq9hrvh74Q/CzQdZ0xzcaZrGjfD3wfpmq6XeYKLeafqNlosF9aXIieWIS21zEwjkcA5avR
J4yY58kxs8W7yX/eKVXzGQi3R2BmXYFRtzeayhWRwgA2Mj3/ACP+FVJ0lkkj2AhBt3uOCq7
iXChg6uz7UQh4wFjaXZIrsKAP8n/TP2XP+Dkj4u/tEfGb/goP4B+Bn7Vfhv41/GL4o6f8N/
EnxZutF8KfB3x7d3Oo674L0bwZpegeEPHL+GvFnhv4a+HrGHwNpem+MtD0Ky8A+EdD8PW63
PivT9K8K6u1n+wn/BM3/gnF/wAF5P2v/wBpbwB8Qf8Agpt8Sv2jvCXwE+Cmg/GnWfAN/wDG
/wCJfhnxLqF58WNb8I+MPgra2Gn/AA7sdY1bxJN4fmbWNYuNeu9VXw5pfjDwbb22oeHtbvt
O1zTZrn+/UQz7Ao3Iz5EjMSzMpaRn8yVHRyXJbyzGgW3abckZVCps2qzJGwuHaSVnLMcfIM
hcLFxu8tcbQXwzMGfaisqKAf5uH/BK7/glP/wWh/4JU/tP/tD/AB28M/sMeOfiPrw/Zo+PX
wR/Z/17w/8AFD9maDSdU+JnizXPB8Hw6+IXiXSfFPxjZ9L8FWcXhl/GeoaPfWWp31xJbWPh
qeyi/tCa8sf3I/ZE/wCCOH7eH7NH/BOn/gq7rnx7+N+vftJ/8FGP+CgXwN+I2hro/hrx097
pmgeIdO8NfFtfhxonhz4leLn8JTf8JN4m8V/E/WtZ16+E3hfwX4ba80vSdCto4tIv9e1r+s
1pQp2lJD7rG7DG0t1AI4xjHXcQAMmsDW/GHhPw3NY23iHxLoOhXWp22q3unWms6vp+lXV9Y
6DbR32vX1pbX9xbzXNnoVjLHfa1cwo8WlWTC6vmghIegD/Pq/4IJ/8ABHf/AILK/sZftFfF
+b4jfsx/DH4Q/CP48fBLU/gb8WvGvxf+KHhXX9e0jwF4p1W3m1PUPhJovwd8X+MDq/xD0m4
ittRjsvGsWjeFtR0u1vLU6raahcWzL8/f8E1P+CVH/Bbv/glL+1n8Vfjr8OP+Ce+v/Gm/g+
DPx3+BXws8WWXxx/Zu8KWS614vmsLXwJ8ZLrw94o+JOutfaLp1xoFj4hn+H+pwWU2oW14dL
vL+xmSeR/8AShbxDoa6fJqzatpq6TDNc282qm+tf7Mhms7t9PuYptQ877HDJBqEclhKksyN
FfRyWcgW4jeNePl+Mfwkgj1qaf4o/DqGHw3eQad4jml8b+F44vD+o3Nxc2ltYa3I2qhdKvb
i7sr21gtb4wTzXNndQxo0lvKqgH86H/BML/gmP/wUB/4J8/s2/wDBQT9pn46/FC1/a9/4KS
/tUeAdf1/S/hte+MbzWPADeKvh5ZfE/wAR/CvwMvxB19/CN8uo+OPGvxB1qXxFPp1z4U8F+
FY9S07T9CESaVda/qH8yX7EX/BFL/gs1+zP8C/+CmOlS/sLSnxp+09+yJY/s6eBfDOs/Fz4
J3kGqx+PvjL8OpfiDdaZeab8YWt9P1zwx4I07XvFWj3PiC/g0uS90+K28rUJZo9Mm/0hP+G
hfgD/ANFx+D//AIczwX/8u6P+GhfgF/0XH4P/APhy/Bf/AMu6AP8AOq+Gf/BDz/grr4W/4I
4/tO/soXf7G15J8YPir+2t8DPivpfhi8+NvwVtdUj8C+APAOtaffeI9Ja28Zan4X1VG1rUF
0nU7LUvF/hjVbKJYNR06w1qDzYIf6ff+DcP9lz/AIKMfsbfsSQ/s2/tpfB74S/CHwb4L1Xx
Hq3we0vQPG7+LPjTc6l4y+InjvxH48b4s/8ACO6trvw2sdJxf6FP4CPg3XrjUJ9LnmTxJb2
d5lR+7H/DQvwC/wCi4/B//wAOX4L/APl3R/w0L8Av+i4/B/8A8OX4L/8Al3QB+fX/AAVk/Y
W8Xf8ABTf9jj46/sQ6D4gk+Dt/4qk+DHjHQvjJ4m8P2nifwJqF/wCGfH7+MLvwvY6JpXi21
8VPqFg3hCGy1671Cw03TdOsvF+gXmit4mubTWbCz/j48Kf8EG/+CoX7XPwr/ZG/YN/a0/Zp
T4Qad+zL8YPihDrn/BQzxH8aPhX8Uppf2WbyOCHw/wDAr4WeDNF1W9+JU2iWGsRX/iD4a2P
i5rfR9Kn1gy31h4XtYrnTJP8AQM/4aF+AX/Rcfg//AOHL8F//AC7o/wCGhfgF/wBFx+D/AP
4cvwX/APLugD+Vb/g5w/4JbftnftpfAn/gn18L/wBjH4N6z8eJv2e7n4maP4zmj8X/AAy8H
6jpmjXXgv4V+GfC2qai3jXxT4N02+vNZPhbVJbmLQEljtp4GBt7KGS2Zvvf/gll/wAEz/2n
fA/g/wDZT+O37ffxFEHxu/Zz/ZMt/wBmX9nn9mn4dNpFx8Jf2UfDFx4J8GeA7z4j2urF9Tl
8VftU+K/Dfh/W7L4i/EGx1K58LWuh+L7/AOHHh221Dw/4f0/W9S/bL/hoX4Bf9Fx+D/8A4c
vwX/8ALuj/AIaF+AX/AEXH4P8A/hy/Bf8A8u6AP8/j4Kf8EZP+C2H/AATd/wCCkPxp/aF+B
nwHtv2sbv4heGP2h/C/wz/aFl/aB+HehPpWqftCaj4g0TQ/iv8AF+bxNd+C/GVz488GW12v
j3x5p3hLwjLbX+vXqp4e1rUIkeEf0Cf8E/v+CIXxk/ZO+Cf7UX7QvxW+N918av8AgsJ+038
F/ix4Vk/ae1jxjr9/pfwr8S+KfB2paZ4J0LwL4s1bSJdcS00/xNB4Y1rxF46n8MJqly+kWV
tpWg2GlaTb6bcf0B/8NC/AL/ouPwf/APDl+C//AJd0f8NC/AL/AKLj8H//AA5fgv8A+XdAH
8L/APwbz/8ABGr/AILAfsR/tyeLvjf8afgr8IvhH8MfFfgK/wDg78YdY+KfxAsfF3jHxZ4C
8XeJtM8XeItY+CulfBnxhq0J8dvf/D3R9IbXfiFq/h3StHt/GP8Ab66F4qvLK50yD5h1v/g
gD/wVY/YE/wCCo9z8ev2Mv2ZfCv7WHwu8IfE7Xfih+zj8Q/GXxj0bRtI8DXXivUdVbwPd/E
+y8Q/Evwr8R/EfjD4OSXkdx4jFzD4p8O+PTY2+r3sOsDV77Qrf/Q+/4aF+AX/Rcfg//wCHL
8F//Luobj9oD4ATRNG3xx+EBBwSB8TPBYJwc4B/tsFSegYMrKfmV1IBoA/Dz/gmR/wR9+K/
7G8fx7/ba/aF+IHhH9qb/grl8dfDfjq71H4l+Ldd1+X4TeB9d1KwvL3wx8MPDd7b6Zp+vWH
gfVdWg8PW/jLXbLw7YXkHhu1g0Xwr4e0rS9Mt7a8/no/4J7/8G/f/AAVH/Z68Jf8ABQ747f
E74GfBG98dftN/sL/tafs7/Dr4En4vaCnxA0f4l/GHxjoOlWfiHT9Ybwx4r+H+h6W/g7TfF
Os+GJB46g1LVtN1PS/CHiK58Ktr+s6no392EHxW/Zvi8aN45Hxy+HQ1uXwtF4SlWT46aVJo
H9k2+rXGswkeED4sbwsuuC9upll8Sx6QmvTaeINLl1WbTreCzh7D/hoX4BcAfHD4Pkk4AHx
M8F5/9Pf4cfyyaAP8/wD+En/Bu1/wVP8Ahf8A8Ez/APgp/wDshXvhnwf/AMLK8cfFj9j/AO
JXwxs/B/jzwLq3gL9pzw/8Jrbxj4g8W+F/DfiXxXb6br/gzVPDOoa1o8lldeI9J+Gs2u+MN
KTRZ9VuvB1zdX039Gv/AAbdfsT/ALe37BP7Glz8Df2w/CfwZ8AeHZvFOv8AxA8C+DvCmuax
4r+MWm69421CO58TRfFTXtP1i8+GFtBYxadY22g6T4JGuO0MjXmoeIhM0mnr+5Y/aG+AR5H
xw+D+M43f8LM8FYJBIIBGt9VIwQcYPHrgP7Q3wCAz/wALw+D+B1P/AAszwVhR3JJ1sYA7/w
AqAPx+/wCDmr/lB5+3T/2Avgp/60n8HK+3v+CV/wDyjI/4J3/9mRfst/8AqlfBdfmz/wAHJ
fxl+EHir/gil+29oPhj4rfDXxFrl/oPwa+waNofjzwrquq35t/2ivhFezrZadYatPeXbw2d
tcXciQQyMltBNOwEcUjL+kf/AAS0kEX/AATK/wCCd6MGz/wxD+y2eBkf8kV8Gd/w/KgD8S/
ib/way+BvHXx+/aF/aC8If8FG/wBsr4J69+0j8XPGvxf8c+HfhLfaF4P0Uax4x8T694oi0t
m0O402bVrPw5N4hv7DSLnVftF0lpJM29Zrq4d+e/4hW5/+kwv/AAUj/wDDhy//AC8oooAP+
IVuf/pML/wUj/8ADhy//Lyj/iFbn/6TC/8ABSP/AMOHL/8ALyiigA/4hW5/+kwv/BSP/wAO
HL/8vKP+IVuf/pML/wAFI/8Aw4cv/wAvKKKAD/iFbn/6TC/8FI//AA4cv/y8o/4hW5/+kwv
/AAUj/wDDhy//AC8oooAP+IVuf/pML/wUj/8ADhy//Lyj/iFbn/6TC/8ABSP/AMOHL/8ALy
iigA/4hW5/+kwv/BSP/wAOHL/8vKP+IVuf/pML/wAFI/8Aw4cv/wAvKKKAD/iFbn/6TC/8F
I//AA4cv/y8o/4hW5/+kwv/AAUj/wDDhy//AC8oooAP+IVuf/pML/wUj/8ADhy//Lyj/iFb
n/6TC/8ABSP/AMOHL/8ALyiigA/4hW5/+kwv/BSP/wAOHL/8vKP+IVuf/pML/wAFI/8Aw4c
v/wAvKKKAPojwL/wbR/AXw/4W8JaV40/bp/4KOfEHxTo3iy51zxT4wb9qXx74Ufxr4de01a
3tPBs2h6PqE2neH7a1lvNMuW17SXGtzHSDB58cGoXEa+NeIf8Ag09/Zm8ceM/H/ij4jfts/
tzfEOw1Hwr8T/D3wU0Txf8AFq81u6+Ad78SBbWf9qaD4n1JrzWfFlnpfh+GTw1rHh/Wza6b
480eXyfFX2mWOKaMooA9Qsf+DXb9kC3s/h14avf2pP28tS+HPh7w1rFj8TfhtJ+0p4wtfCv
xi8Zas9tqrePNTs7dxD4Pvj4vbWPGV9o/hy2/s3U9b1bzrjDWzvdvm/4NO/8AgktcQ+Ibe4
0n9pee38W6jaax4ohm/aS8ZSxeI9Vsrm9ura/16J9PaPWbyG41G/vYb7Uxd3kF3eXUkEsLX
VxJIUUAZH/EIl/wRp/6Eb4+f+H38Rf/ACuo/wCIRP8A4I0/9CN8fP8Aw+/iL/5X0UUAH/EI
n/wRp/6Eb4+f+H38Rf8Ayvo/4hE/+CNP/QjfHz/w+/iL/wCV9FFAB/xCJ/8ABGn/AKEb4+f
+H38Rf/K+j/iET/4I0/8AQjfHz/w+/iL/AOV9FFAB/wAQif8AwRp/6Eb4+f8Ah9/EX/yvo/
4hE/8AgjT/ANCN8fP/AA+/iL/5X0UUAH/EIn/wRp/6Eb4+f+H38Rf/ACvo/wCIRP8A4I0/9
CN8fP8Aw+/iL/5X0UUAH/EIn/wRp/6Eb4+f+H38Rf8Ayvo/4hE/+CNP/QjfHz/w+/iL/wCV
9FFAB/xCJ/8ABGn/AKEb4+f+H38Rf/K+u5+G3/BqZ/wRq+G3jPR/Gi/BPx98QW0ddSA8I/E
/4seKfE/gfVf7S0q+0onWtDt/7KlvTYC+Oo6YVvoRaavaWF6RL9mETlFAHCr/AMGif/BGs5
3eBPj0uScbfjz4kbADNjGdMX7ylSwOdpUKpI3M43/Bon/wRrwdvgX49luoDfHjxGoJAOFJG
mthWONxClgBkZ5UlFAHqnib/g1m/wCCNPibwnonhRv2efEXh59E0bwdoi+KPCvxP8YaR4u1
ePwi3iRpNV17VTcXFvqOu+LD4mlXxhqA0+3OrxaH4YjgTT/7GRpv3j8AfC/wR8LPAPgX4Xf
Dvw1p/hT4f/DTwf4e8A+BvC2k+Yml+GfB/hLTLfRPDfh/Tlu3ubkWWj6PZ2dha+fPLL5MCe
ZI77mJRQB//9k=
</binary><binary id="_3.jpg" content-type="image/jpeg">/9j/4AAQSkZJRgABAQIAJgAmAAD/2wBDAAoHBwgHBgoICAgLCgoLDhgQDg0NDh0VFhEYIx8
lJCIfIiEmKzcvJik0KSEiMEExNDk7Pj4+JS5ESUM8SDc9Pjv/wAALCAI3AaABAREA/8QAGw
ABAQEAAwEBAAAAAAAAAAAAAAUGAQIEAwf/xABBEAEAAQIEAgQMBAQGAgMBAAAAAQIDBAUGE
RIhMTZ1lBMVFiJBUVZlc7PR4TI0YbIUM3GBByY1QpGhI3JSovDx/9oACAEBAAA/AP2VyAAA
AAAAAAAAAAAAAOHLK6eyy9muQYPH4nOc08NiLUV18OI4Y3n1Rtye27pm5X/L1BnFrzao83E
RPOeiedM9H/Hrda9MYjwnhLWpc4t7bTTTN6iqmJj9Jp5/0fe/k+Y3LnFZ1DjLMbVxwxbtVR
51W/pp9HKI/SHgtaSzO1douRrPOqppmJ4a/AzTP6THBzh6pyPNpprp8qcdHHXFW8WLO9PRy
jzOjl/3LtdyXNrs0/5nxlHDv+CxZjfeNufmPjg9OZpg+Ph1Zmd7j2/MW7Ne23q8zk5jT2ax
cv1+VmY7342mPBWdqP1pjg5S7YjT+ZX71F2nVGY2aqbfBVTbt2eGqd5ni2mjlPRHL1OIyDN
YtXrflVmH/mqmZq8FZ4qN/RTPByj1PTRlWYU38LcnPsXVRYpimu3Nq1te6N5q83fedvRt0y
YrKswxNrE24z7FWYvT5lVq1aiqzG++1M8Pq5c93nr03jK68VV5TZtT/ET5sU1W4iz6fN8z1
7dO/Rt6XmuaSzO7cmudZ51TM+ijwMR/xwPta0vjKMNVZuapzi7M1TVFya7cVRy2joo6I6dn
ztaSxtEf+TV2eXPOif5lqOW08uVH9P8Ag8lMw/hpszq/OeLj4oub2uKOW0x+DnHR/T+76W9
MYu3Zu0eVGcV13LUURXXXbmaJ33mqI4Nt+WzvRpnE/wAR4S9qTN7lPg6aItxdooiJiIiavN
pid523n0bzL6VaduzNEU59mtNuJ3rp8NEzXymI86ad4jnvy6eTpGmLm8T5Q5zMcfFt/EU/h
2/D+Ho9O/T+rm9pqu5ZqotZ/nFmuY5XKcREzT/aaZh9rGRVWcPiLFWcZldi9VTMV13o4re3
opmI9M7zP9XTyd985t3r7OtvTdVFG1ee5vcnefOnExE9PKOUejodvJ33zm3evseTvvnNu9f
Y8nffObd6+x5O++c2719jyd985t3r7Hk775zbvX2PJ33zm3evseTvvnNu9fY8nffObd6+x5
O++c2719jyd985t3r7Hk775zbvX2PJ33zm3evseTvvnNu9fY8nffObd6+x5O++c2719jyd9
85t3r7Hk775zbvX2PJ33zm3evseTvvnNu9fY8nffObd6+x5O++c2719jyd985t3r7PPhLN7
L9WWsHGYYzEWLuBuXaqMRd44iqm5biJjly5VS0IiaN6n5X8CFsAAAAAAAAAAAAAAAEW715w
vZl75tpaETRvU/K/gQtgAAAAAAAAAAAAAAAi3evOF7MvfNtLQiaN6n5X8CFsAAAAAAAAAAA
AAAAEW715wvZl75tpaETRvU/K/gQtgAAAAAAAAAAAAAAAi3evOF7MvfNtLQiaN6n5X8CFsA
AAAAAAAAAAAAAAEW715wvZl75tpaETRvU/K/gQtgAAAAAAAAAAAAAAAi3evOF7MvfNtLQia
N6n5X8CFsAAAAAAAAAAAAAAAEW715wvZl75tpaETRvU/K/gQtgAAAAAAAAAAAAAAAi3evOF
7MvfNtLQiaN6n5X8CFsAAAAAAAAAAAAAAAEW715wvZl75tpaETRvU/K/gQtgAAAAAAAAAAA
AAAAi3evOF7MvfNtLQiaN6n5X8CFsAAAAAAAAAAAAAAAEW715wvZl75tpaEPR9dNvRuW111
RTTTh4mZnoiHmwFWM1VhasfOZXMLll65vhaMFPBcuW4nprrneY3mOinbl6Z3fW9g8dkFF7H
4XMMVjcJbpquXcHiqvCVbRG8zbr/ABb7RPmzMxO/oXbVyLtqi5ETEV0xVEVRtMb+t3AAAAA
AAAAAAAAABFu9ecL2Ze+baWhA0pai/ofAWZnaLmF4d49G+8PJo/EWMjyrC6ax9ynDYzCTVZ
s03Z4f4miKuVdG+3FvxRyjolSz3OKMJYvYHB3ZrzW7Zn+HsWqeOuJnlFcx6KYmYmZnlyl7c
rwXi7KsLguOu54C1TRNddXFVVMR0zPpesAAAAAAAAAAAAAAEW715wvZl75tpaETRvU/K/gQ
p43L8HmNjwGOwtnE2t4ngu0RVG8TvE8/6OcLgsLgrdNvC4e3ZopjhiKKYjaN99v+5fcAAAA
AAAAAAAAAABFu9ecL2Ze+baWhE0b1Pyv4ELYAAAAAAAAAAAAAAAIt3rzhezL3zbS0Imjep+
V/AhbAAAAAAAAAAAAAAABFu9ecL2Ze+baWhE0b1Pyv4ELYAAAAAAAAAAAAAAAIt3rzhezL3
zbS0Imjep+V/AhbAAAAAAAAAAAAAAABFu9ecL2Ze+baWhE0b1Pyv4ELYAAAAAAAAAAAAAAA
It3rzhezL3zbS0Imjep+V/AhbAAAAAAAAAAAAAAABDxNu55cYC7EXYt/wF+iZpo3pmeO3MR
VO3LomY6Oj+y4Imjep+V/AhbAAAAAAAAAAAAAAABEu9ecL2Ze+baWxE0b1Pyv4ELYAAAAAA
AAAAAAAAAIt3rzhezL3zbS0Imjep+V/AhbAAAAAAAAAAAAAAABAxU0xr/Loqu1UTOXX+GmO
ivz7fKeX9/QviJo3qflfwIWwAAAAAAAAAAAAAAAZ7GRip/xAyybFdum1GX4icRFUc6qeO3t
w/rxbf2aERNG9T8r+BC2AAAAAAAAAAAAAAADPY29NjXuVRNUU04jBYi1Hm78VUTRVt08uVM
zvtMctmhETRvU/K/gQtgAAAAAAAAAAAAAAAy+bWq6/wDETT9dVddNq3hsVMRH4aq5imNp/X
bef+WoETRvU/K/gQtgAAAAAAAAAAAAAAAhYyuiNbZbTVRaqqqwd/hnn4SnnRz6Pw+j+uy6I
mjep+V/AhbAAAAAAAAAAAAAAABkc5rmn/FDTVPDTPHhMXG807zHKmeU+hrhE0b1Pyv4ELYA
AAAAAAAAAAAAAAMxnFqatf6duzTw00WsTHHNHKZmiPNirbffpnbo2ifTENOImjep+V/AhbA
AAAAAAAAAAAAAABnc3zCbetdP5dFNE+GjEXZmaImY4be3KfR+L0NEImjep+V/AhbAAAAAAA
AAAAAAAABmc5sb6603iPC2/NjE0eC4Y453t78W/TtG2236w0wiaN6n5X8CFsAAAAAAAAAAA
AAAAGfzmLPlfp2Z38Nx4jbp/D4Kd/06dv1aARNG9T8r+BC2AAAAAAAAAAAAAAACFnFujyn0
9c4Y44u36Yq257eBq5f9QuiPpKqivSmW1W7UWqZsRtRFUzFP955rAAAAAAAAAAAAAAAAImc
dY9P/AB73yalsRNG9T8r+BC2AAAAAAAAAAAAAAACJnHWPT/x73yalsR9JeC8lMt8DNc2/AR
wzciIq2/XbksAAAAAAAAAAAAAAAAiZx1j0/wDHvfJqWxE0fw06VwFqK6K6rNvwdfBXFUU1U
zMTG8emJ5LYAAAAAAAAAAAAAAAImcdY9P8Ax73yalsZv/D/ABVvGaNwd2iu5XMTcorquRG8
1U1zE9HTG8dM8/W0gAAAAAAAAAAAAAAAImcdY9P/AB73yalsQdHU1eI6rlcW4qvYq/dmm3G
1NM1XKp2j9F4AAAAAAAAAAAAAAAETOOsen/j3vk1LYkaaxNWKy/EV12q7U0Y3EW/B13OOaY
puVREeqI5dEcoVwAAAAAAAAAAAAAAARM46x6f+Pe+TUtiLpaxaw+X4q1aueEopzDE8/OmY/
wDLVymauczHrWgAAAAAAAAAAAAAAARM46x6f+Pe+TUtiFpK3TZy7GWqN+GjMcVEbzMz/Oq9
M810AAAAAAAAAAAAAAAETOOsen/j3vk1LYi6X/J47tLF/OqWgAAAAAAAAAAAAAAARM46x6f
+Pe+TUtiLpf8AJ47tLF/OqWgAAAAAAAAAAAAAAAQs7uUWtRaem5XFMVYi7TG87bzNmraF0R
dL/k8d2li/nVPLgKI1VOJxeOia8vt36rWDtUzVRTXFM7Tcq6JmZneI9ER/y+uJ0lgabc3cs
m7gMZbiZtXbV+uI4vRFUb7VU+uPV6nr07mmIzfJ7eKxeF/hMTTXXav2Yq4oproqmmrafVvE
7KgAAAAAAAAAAAAAAImcdY9P/HvfJqWxF0v+Tx3aWL+dUn28wu6UzDE4fMcHeqy7F4qq9Yx
uHomu3Z4tvNuRHOjadtp5xO/o5vbe1Xgrs/w+U03MyxdceZRYomaKZ9E117bU079M9PqiXp
07lmJynJ6MNjcVTisVVcuXr92mjhiquuqa6to9W9W0KgAAAAAAAAAAAAAAIOd26LuotPRXT
FUU4m7VH6TFmraV4RdL/k8d2li/nVLQAAAAAAAAAAAAAAAIWd3KLWotPTXVtFWJu0x+szZq
2hdEXS/5PHdpYv51S0AAAAAAAAAAAAAAADKaxoquZ3pWKK5pmM04pmImd4i3VvHL/wDnras
RdL/k8d2li/nVLQAAAAAAAAAAAAAAAMprGuq3nelZovzYmc04ZmJnzom3VvTy9fR6mrEXS/
5PHdpYv51S0AAAAAAAAAAAAAAADKax4vHeleCqimfGnPj25x4OreI39PqasRdL/k8d2li/n
VLQAAAAAAAAAAAAAAAMnrK9XYzvStVG29eaxRO/qm3VEtYIul/yeO7SxfzqloAAAAAAAAAA
AAAAAGP1x/rOku2Kf2VNgIul/wAnju0sX86paAAAAAAAAAAAAAAABkta1+DzrSkxTTVvm0U
+dTvtvbq5/wBf1a0RdL/k8d2li/nVLQAAAAAAAAAAAAAAAMfrj/WdJdsU/sqbARdL/k8d2l
i/nVLQAAAAAAAAAAAAAAAMfrj/AFnSXbFP7KmwEXS/5PHdpYv51S0AAAAAAAAAAAAAAADH6
4/1nSXbFP7KmwEXS/5PHdpYv51S0AAAAAAAAAAAAAAADKa1tRXmel7k3bdM283omKKp86ve
mqOX9N9/6NWIGk4qixmk1Rc2nNcVw8VUTG3hJ/DEdEb+v07r4AAAAAAAAAAAAAAAMfrj/Wd
JdsU/sqbAQNJ4izesZpat3IqrsZriqLkR/tmbk1RH/ExP918AAAAAAAAAAAAAAAGW1nbrqz
DTVdNFE00Ztb4qpjnTvFURs1IzWjKq58exVeu1xGcYmKaa7fDTbji6KZ/3RvvO/rmY9DSgA
AAAAAAAAAAAAAAg6ppqmnKZi5NNMZph+KmIjzvO/wD0rwyOg7nHidUU8NMcGe343iNpnlTP
P19LXAAAAAAAAAAAAAAAAh6o/lZX2nh/3Lgx+gPzmq+3r/7aGwAAAAAAAAAAAAAAABD1R/K
yvtPD/uXBj9AfnNV9vX/20NgAAAAAAAAAAAAAAACHqj+VlfaeH/cuDH6A/Oar7ev/ALaGwA
AAAAAAAAAAAAAABD1R/KyvtPD/ALlwY/QH5zVfb1/9tDYAAAAAAAAAAAAAAAAh6o/lZX2nh
/3Lgx+gPzmq+3r/AO2hsAAAAAAAAAAAAAAAAQ9Ufysr7Tw/7lwZPQ+HvYXH6pov25t1V53d
uUxPppqoommf7xO7WAAAAAAAAAAAAAAAAh6o/lZX2nh/3Lgy2W2M8ybMs5rqyqjGW8bjpxF
q5h7tu3EUTRTTEVRO3nebzn09Kj40zj2cvd6tfV872dZxZo4vJfFXOfRbxNmZ/wC6ofK7qH
OLNfD5JZhX5sVb279mY5ztt+Pp9M/o4q1Hm9N6LfkjmM73PB8UXrPDHR52/H+Hn0/pLpc1R
m9uKpnRua1cNc0ebcszv+sef0fq4t6pze7vto3Nqdtvx3LMb7zt/wDN2nU2cRd8H5HZpvw8
XF4Wxw9G+2/H0u0ajziaa5jSGY+ZVNO03rETVtEzvHn845dP6w4nUucU8X+T8znhmrovWOe
3q8/078vW5u6kze1bs1+SGZV+GjeKaLtmZo/9vP5dLmNRZxM1f5RzGOGmqrnes8+Gdto8/p
n0et38e5xwRV5K43nb8Jt/EWd//X8X4v0/7cXc+zi1cs0eSmOr8LO29F+zMUf+08XLpfW1n
GcXbcV+TOJo3/214mzEx/8AYrzjOKJp/wAs4mriq4fNxNnl+s+d0O3jTOPZy93q19XW1nGc
XbcV+TOJo3/214mzEx/XznbxpnHs5e71a+p40zj2cvd6tfU8aZx7OXu9WvqeNM49nL3erX1
PGmcezl7vVr6njTOPZy93q19TxpnHs5e71a+p40zj2cvd6tfU8aZx7OXu9WvqeNM49nL3er
X1PGmcezl7vVr6njTOPZy93q19TxpnHs5e71a+p40zj2cvd6tfU8aZx7OXu9WvqeNM49nL3
erX1PGmcezl7vVr6njTOPZy93q19TxpnHs5e71a+p40zj2cvd6tfU8aZx7OXu9WvqeNM49n
L3erX1PGmcezl7vVr6njTOPZy93q19TxpnHs5e71a+rvdzLNaJpijIbtyJpiZmMTajaZjnH
OfR0O+HzDMrs3PDZLdscNuaqZnEW6uOqOinlPLf19Dz15rncW6pt6bu1V7TwxVi7URM+jed
52dozPOppiqdPVR6Jo/i7c1b/p6Nv779HLp24wWY57evzGLyCnDWqbM1cUYyiuarm/KmIiO
iY9MzH9PS7Y7Mc5s2KpwWQzibu9UU014ui3TtE8pmefTHPoeTHYfPszv5favYHB2bNjF271
65Tiaqpjg87zY4I335Rz257+honAAAAAAAAAAAAAAAAAD//Z
</binary>
</FictionBook>
Mini Shell