Current File : /www/varak.net/catalog.varak.net/app/books/1/1101.fb2
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<FictionBook xmlns="http://www.gribuser.ru/xml/fictionbook/2.0" xmlns:xlink="http://www.w3.org/1999/xlink">
<description>
<title-info>
<genre>antique</genre>
<author><first-name></first-name><last-name>Unknown</last-name></author>
<book-title>Unknown</book-title>
<lang>en</lang>
</title-info>
<document-info>
<author><first-name></first-name><last-name>Unknown</last-name></author>
<program-used>calibre 2.55.0</program-used>
<date>15.8.2019</date>
<id>a74c3395-c3fa-4815-9900-e03091e951d9</id>
<version>1.0</version>
</document-info>
<publish-info>
<year>2013</year>
</publish-info>
</description>
<body>
<section>
<p><strong></strong></p>
</section>
<section>
<p>
<strong></strong></p>
<p>
Prolog</p>
<p>
Kapitola 1</p>
<p>
Kapitola 2</p>
<p>
Kapitola 3</p>
<p>
Kapitola 4</p>
<p>
I. Intermezzo</p>
<p>
Kapitola 5</p>
<p>
Kapitola 6</p>
<p>
Kapitola 7</p>
<p>
Kapitola 8</p>
<p>
Kapitola 9</p>
<p>
Kapitola 10</p>
<p>
II. Intermezzo</p>
<p>
Kapitola 11</p>
<p>
Kapitola 12</p>
<p>
III. Intermezzo</p>
<p>
Kapitola 13</p>
<p>
Kapitola 14</p>
<p>
IV. Intermezzo</p>
<p>
Kapitola 15</p>
<p>
Kapitola 16</p>
<p>
V. Intermezzo</p>
<p>
Kapitola 17</p>
<p>
Kapitola 18</p>
<p>
Kapitola 19</p>
<p>
VI. Intermezzo</p>
<p>
Kapitola 20</p>
<p>
Kapitola 21</p>
<p>
Kapitola 22</p>
<p>
Kapitola 23</p>
<p>
Kapitola 24</p>
<p>
Kapitola 25</p>
<p>
VII. Intermezzo</p>
<p>
Kapitola 26</p>
<p>
Kapitola 27</p>
<p>
Kapitola 28</p>
<p>
Kapitola 28</p>
<p>
Kapitola 29</p>
<p>
Kapitola 30</p>
<p>
VIII. Intermezzo</p>
<p>
Kapitola 31</p>
<p>
Kapitola 32</p>
<p>
Kapitola 33</p>
<p>
Kapitola 34</p>
<p>
Kapitola 35</p>
<p>
Kapitola 36</p>
<p>
Epilog</p>
</section>
<section>
<p><strong>Prolog</strong></p>
<p>„…, kdežto dělníky, Indiány a naše děvčata pravděpodobně za lidi nepovažují!“ Jošua mává Gabrielovi před očima výtiskem zprávy <emphasis>New York Herald Tribune</emphasis> z 22. února a pokračuje ve své plamenné řeči: „pro ně jsou lidskými obětmi jen jejich vojáci. Ještě štěstí, že zatím nevědí o tom, že zbylí vojáci a dělníci byli odvezeni tou kubánskou lodí – to by byl poprask! A že jsme děvčata přestěhovali sem, na naši antarktickou základnu. <emphasis>Clinica Puellaris Exoterra Nova</emphasis> už může začít fungovat. Máme zde personál i ‚pacientky‘, takže ještě dnes…“</p>
<p>„Dovol, abych trochu zchladil tvé nadšení,“ přerušil Gabriel Jošuu v momentě, kdy si udělal pauzu na nádech, „ta kubánská loď za pár dní přistane na Kubě. Dělníci se budou chtít setkat se svými rodinnými příslušníky – a vše bude vyzrazeno. A to neuvažuji další rizika – Indiáni, Xiaolanin dopis…“</p>
<p>„Ano, ano. Čekají nás nemalé problémy, ale protože nemůžeme momentálně vývoj situace ovlivnit, počkáme, až se objeví – a pak je budeme řešit.“</p>
<p>„Jeden problém však musíme vyřešit urychleně,“ upozorňuje Gabriel Jošuu, „musíme získat veškerou dostupnou dokumentaci Hillova bratra, astronavigátora ze ztroskotaného hvězdoletu. Je s ní spojen s největší pravděpodobností osud náš i slečny Lucie a nikdo jiný než my nemůže tohoto klíče účinně použít.“</p>
<p>„Myslím si, že je to tvůj problém, ne? Ty ‚velíš‘ technice…“</p>
<p>„Už zase začínáš špičkovat? Víš, jak to dopadá, když někam nasadíme techniku!“</p>
<p>„Poslyš, Gábi! Já už toho začínám mít dost! Jsi mistrem ve vyhledávání problémů, ale abys sám také navrhl řešení – to ne!“</p>
<p>„A mě zase dopaluje, že když navrhnu řešení, tak nejprve hledáš stotřiačtyřicet důvodů, <emphasis>(Pozn. autora: My máme obvykle takových důvodů 99, což je 10 × 10 – 1, ale protože mimozemšťané počítají ve dvanáctkové soustavě, musí mít takových důvodů zákonitě 12 × 12 – 1 ☺)</emphasis> proč to nejde – a nakonec ti stejně nezbude nic jiného, než abys mé řešení přijal. Kdyby sis aspoň to odpustil, určitě by se nám pracovalo veseleji.“</p>
<p>„Tak dobře,“ chlácholí Jošua svého věčného oponenta, „slibuji, že tvůj návrh nebudu kritizovat, bude-li aspoň trochu proveditelný.“</p>
<p>„Ty děláš, jako bych někdy přednesl neproveditelný návrh!“</p>
<p>„Tak dobře. Já se tedy omlouvám, ale už konečně spusť…“</p>
<p>„Můžeme například teleportovat domů slečnu Lucii v doprovodu ochranky, aby zjistila, v jakém stavu se dokumenty nacházejí – tedy nacházejí-li se tam ještě vůbec. Vždyť my ani nevíme, co a kde máme hledat! Teprve, kdyby se ukázalo, že dokumenty zmizely, nasadíme techniku, ať už to dopadne jakkoliv. A – samozřejmě, že nalezne-li potřebné dokumenty, vrátí se s nimi obratem sem na základnu, abychom je mohli podrobit důkladnému studiu.“</p>
<p>„S tím by se dalo souhlasit,“ míní Jošua po krátkém zamyšlení.</p>
<p>„Dále je nutné zajistit dopravu Jennifer a Anthonyho na naši saharskou základnu – a to hned, jak loď přistane na Kubě. Kdo jsou její pasažéři se totiž dlouho v tajnosti neudrží a těm dvěma hrozí smrtelné nebezpečí. Sebelepší úkryt je nespasí – víme, co CIA dokáže. Únos Xiaolan je pro nás opravdu poučný.“</p>
<p>„Ano, i v tomto případě musím s tebou souhlasit.“</p>
<p>„Obě akce by bylo vhodné koordinovat tak, aby na sebe navazovaly,“ rozvíjí své myšlenky Gabriel, „když už budeme mít lidi a techniku v terénu…“</p>
<p>„Kdy loď přistane?“</p>
<p>Gabriel pohlédl na plastickou mapu s vyznačenou lodní dráhou a časovým plánem polohy lodi. Pak naťukal pár čísel na klávesnici komunikátoru a sdělil Jošuovi odhad: „Vzhledem k tomu, že loď byla při tom zemětřesení značně stržena stranou ze svého kursu a poněkud i poškozena, považuji 2. březen za solidní termín.“</p>
<p>„To znamená – týden,“ povzdechl si smutně Jošua.</p>
<p>„Podle Amynilla je ten týden doba vhodná k tomu, aby se naše děvčata dala dohromady po těch útrapách, kterým je ti lumpové vystavovali skoro celý měsíc, takže dnes – nic,“ navazuje Gabriel na Jošuův ohnivý proslov, kterým začal tuto důležitou schůzku, „děvčata budou odpočívat a po celý týden se žádný povinný program nekoná!“</p>
<p>„To snad nemyslíš vážně? Nezapomínej, že už nefungujeme v mimoprostoru a že si s časem nemůžeme dělat, co chceme,“ krotí Jošua Gabrielovo nadšení, „a proto zavedeme povinný program – sice modifikovaný kvůli aklimatizaci – i když bude expedice pro dokumenty teleportována až 1. března. Raději mě rámcově seznam s tím, jak si tu expedici představuješ.“</p>
<p>„Jednoduše,“ odvětil otráveně Gabriel, „slečna Lucie bude pod ochranou čtyř členů osobní stráže dopravena domů. Zatímco bude shromažďovat dokumenty, zůstanou s ní dva členové eskorty a jejich prvořadým a jediným úkolem bude její ochrana před dalším případným únosem. Zbylí dva členové eskorty se přesunou na Kubu a zajistí bezpečnou dopravu Anthonyho a Jennifer. Pak se vrátí pro zbytek výpravy a …“</p>
<p>„Nezapomínej, že teleportace je sice okamžitá, ale pobyt našich lidí v terénu nelze časově transformovat. To znamená, že čas, který strávíte venku, bude reálný. Tak se podle toho chovej,“ koriguje Jošua Gabrielův plán, „vezmete s sebou dva teleporty, abyste po svém rozdělení byly dvě nezávislé skupiny – jinak hrozí časová ztráta!“</p>
<p>„Proč říkáš ‚strávíte‘ – ty chceš, abych…“</p>
<p>„Ano,“ odpovídá Jošua významně hledě Gabrielovi do očí,“ „Chci, abys Ty nesl osobní odpovědnost za zdárný průběh cesty – a zůstaneš na místě se slečnou Lucií tak dlouho, dokud ona sama ti nedá pokyn k návratu. Jedná se o nejchoulostivější akci, ke které se chystáme, za posledních dva tisíce let!“</p>
<p>„Dobře. A program na ten týden, který zbývá do 1. března? Přece musím vědět, jak zorganizovat služby techniků,“ a Gabriel uchopil do ruky ovladač komunikátoru.</p>
<p>„Dnes máme 23. února, konvenčních 6 hodin ráno – takže za hodinu dívky vzbudíme a budeme zatím postupovat, jako by se expedice nechystala. Musíme využít každé příležitosti k odběrům biologického materiálu, jehož syntézu jsme zatím nezvládli. Potřebujeme ho k dokončení úkolu, kvůli kterému byla původně CPLE a nyní CPLEN vybudována. Pochop, že tentokrát dívkám nebudeme moci kompenzovat čas, který u nás stráví – tak nač ho zbytečně ztrácet. A proto také – chceš-li, můžeš ve volných chvilkách přemýšlet o tom, jak je odměnit tentokrát.“</p>
<p>„Zatím’s mi svým rozhodnutím připravil místo volné chvilky horkou hodinku!“</p>
<p>A Gabriel chvatně opustil Jošuovu pracovnu.</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 1</strong></p>
<p>Lenka se probudila do příjemného šera charakteristické místnosti šestiúhelníkového půdorysu a spokojeně se protáhla. <emphasis>Tak konečně jsme se dočkaly vysvobození z toho ohavného zajetí – a jak tak koukám, tady je to zařízené navlas stejně jako na bývalé CPLE.</emphasis> Lenka se rozhlíží po pokoji a vybavuje se jí každý kus nábytku. Jenom okno tu není.</p>
<p><emphasis>Tak nevím – mám ležet a počkat, až někdo přijde, nebo mohu vstát…</emphasis> Lence probíhá hlavou sled jednotlivých řádů kliniky a upamatovává se, že každý den – až na několik výjimek – začíná klidovým vyšetřením. <emphasis>I co, zůstanu ještě v posteli. Vždyť mi nic neuteče…</emphasis></p>
<p>Hlavou jí táhnou vzpomínky na bezvadně zařízenou tělocvičnu, na nádhernou, bylinkami provoněnou vodu v bazénu, bohatě vybavenou knihovnu…</p>
<p>Lehký závan vzduchu ji donutil znovu otevřít oči. Pohlédla směrem ke dveřím…</p>
<p>„Lauro!“</p>
<p>Lenčina osobní sestra přistoupila k lůžku a odhrnula její pokrývku. „Tak tě vítám na nové klinice, Lenko. Už jsem se na tebe moc těšila.“</p>
<p>Lence zazářil v obličeji radostný úsměv. Beze slova vstala a Lauru na uvítanou pevně objala.</p>
<p>„Vidím že neneseš teploměr, tak to se dnes klidové vyšetření nekoná, viď?“</p>
<p>Laura se vyvinula z Lenčina náručí a popadla dech: „Ne, dnes se klidové vyšetření opravdu nekoná. Ale za hodinu tě čeká Agill ve vyšetřovně na vyšetření generální…“</p>
<p><emphasis>Agill… Zase bude mým osobním lékařem,</emphasis> a Lence se kmitl v očích záblesk radosti. Už pouhá představa opětovného setkání s Laurou a Agillem, s lidmi, ke kterým si vypěstovala za osm měsíců důvěrný vztah sahající daleko za hranice přátelství nebo jen nějakého formálního vztahu mezi pacientkou a lékařem, zaplavují její mysl i srdce hřejivými vlnami rozkoše. A Laura už stojí před ní. Milá, usměvavá…</p>
<p>„…měla bys vypít tady tu limonádu…“</p>
<p>„… s projímadlem, já vím,“ zasmála se Lenka lišácky na Lauru a chopila se sklenice.</p>
<p>Vzpomněla si při tom, jak jí podobnou limonádu vnutil průvodčí lůžkového vozu, když vystoupila na neznámém nádraží a měla v hlavě strašlivý zmatek.</p>
<p>„Na rozdíl od minulé cesty si naprosto přesně pamatuji, co se se mnou v posledních hodinách stalo,“ sděluje Lauře své dojmy.</p>
<p>„Takový blázinec jsem posledně prožila taky,“ svěřuje se Laura, „pomalu jsem nevěděla, kde jsem, kdo jsem a odkud jsem. Ale teď je to v pohodě. Agill mi vysvětlil, že ten zmatek nastává při transdimensionální teleportaci – to když cestujeme do mimoprostoru. Jenže teď jsme prý v reálném prostoru a prostá teleportace naše duševní rozpoložení nijak nenarušuje.“</p>
<p>Během hovoru opustily obě dívky Lenčino apartmá a míří k výtahu. Lenka prochází důvěrně známou klikatou chodbou nemajíc na sobě jediného kousku oděvu, na což se už těšila od okamžiku, kdy jí Ariana sdělila, že je pod antarktickým ledovcem budována nová klinika. Sjely výtahem o dvě patra níž a vstoupily do kabinky vyšetřovny. Lenka provádí automaticky procedury běžné před vstupem do vyšetřovny – tak jak byla po osm měsíců zvyklá. Vymočit se do vzorkovnice … <emphasis>aha, teď zabralo to projímadlo v limonádě</emphasis> …</p>
<p>Konečně se Lenka dostává pod sprchu. Nechala se od Laury důkladně namydlit a teď se zvolna otáčí pod proudem vody, jejíž teplota narůstá. Laura plynule zvyšuje tlak horké vody a ubírá vodu studenou instinktivně očekávajíc Lenčino charakteristické trhnutí rameny, které signalizuje, že teplota vody už je jí nepříjemná. Dnes se však Lenka klidně otáčí aniž by něco signalizovala. Studená voda je už úplně zavřená, ze sprchové růžice se s vodou valí oblaka syčící páry… Když Laura už sama nedokáže udržet rukojeť sprchy, stahuje horkou vodu a zvyšuje tlak studené. Hadice sprchy se rychle ochlazuje a po chvíli tryská z růžice voda o teplotě 0,12°C – jak ukazuje indikátor teploměru. Pochází z odtávajícího ledovce. Usmívající se Lenka se stále pomalu otáčí a přivádí Lauru do extáze.</p>
<p>Konečně Laura sama zavírá vodu a nevěřícně hledí na svou svěřenkyni: „Sice se moc dobře pamatuji, že ledová voda ti vždycky dělala moc dobře, ale jak můžeš vydržet těch 98°C – to tedy opravdu nechápu… Myslela jsem, že si opařím ruku.“</p>
<p>„Jak to tak pozoruji, vůbec jsi nebyla poučena o našich nově nabytých schopnostech,“ poznamenává Lenka zlehka tisknouc Lauřinu ruku.</p>
<p>„Dost, dost,“ a Laura zděšeně rukou ucukla, „vždyť to hrozně – aúúú – pálí!“</p>
<p>„Promiň, tak to jsem zase nechtěla…“ a Lenka s omluvným úsměvem ulehla na lehátko. Laura tiskne Lenčino břicho a roztahuje její stehna kontrolujíc dokonalost vyprázdnění a stav vyholení, přičemž cítí pod svými prsty první záchvěvy Lenčina vzrušení…</p>
<p>Konečně otevřela dveře do vyšetřovny a Lenka spatřila dobráckou tvář doktora Agilla, svého osobního lékaře.</p>
<p>„Lenko…! Vítám tě zase na klinice!“</p>
<p>Doktor Agill si Lenku oblíbil jako svou pacientku hned od začátku pro její bezprostřednost a uvolněnost. <emphasis>Neexistuje hmat nebo dotek, který by mi nedovolila a při kterém by se vždy slastně nezavlnila. Tuto pacientku mi doslova závidí všichni kolegové. Žádná z dívek – snad jen s výjimkou Jany a peruánských dvojčat, nespolupracuje se svým lékařem tak ochotně a harmonicky.</emphasis></p>
<p>Ukazuje se, že ani měsíční strádání, stres a mnohdy nelidské zacházení neubralo nic z Lenčina půvabu a její biometrické parametry jsou až na rozdíly v řádu stočtyřiačtyřicetin <emphasis>(Pozn. autora: Nezapomínejme, že mimozemšťané počítají ve dvanáctkové soustavě, takže se jedná o druhé místo za ‚dvanáctinnou‘ čárkou!)</emphasis> v souladu s posledním vyšetřením na CPLE.</p>
<p>Krevní tlak, výška, hmotnost, míry přes prsa, pas i boky – to vše lze vlastně beze změn opsat podle posledních záznamů v osobní evidenci. Agill jen z povinnosti prohmatává Lenčiny uvolněné paže hodnotě opravdu harmonicky vyvážený poměr tukové a svalové tkáně. Pak pozoruje vlny dýchacích pohybů klidně stojící nahé dívky. Po několika minutách přikládá na její hruď fonendoskop a poslouchá vzrušením se zrychlující tep Lenčina srdce a její prohlubující se pravidelný dech, nechávaje se touto rajskou hudbou téměř uspat.</p>
<p>Konečně přístroj odložil, nadiktoval sestře Lauře podrobný úvod protokolu a požádal Lenku, aby ulehla na vyšetřovací stůl opatřený známým polohovacím zařízením. <emphasis>Lenka na rozdíl od Jany vykonává moje příkazy s téměř strojovou přesností, aniž by se dopodrobna vyptávala na jejich smysl.</emphasis> Agill si přesně vybavuje jeden z rozhovorů s kolegou Hillem, Janiným osobním lékařem…</p>
<p>Polohovací zařízení roztahuje Lenčiny nohy a dívka cítí hluboko v rektu výtěrový štěteček. Doktor Agill jím pohybuje citlivě do všech stran sleduje výraz rozkoše v dívčině obličeji. Podobně si počíná při výtěru z poševní sliznice. Štěteček zavádí hluboko do Lenčiny vagíny a ponechává ho uvnitř tak dlouho, dokud Lenčiny oči slastně září. Jen výtěr z uretry je takřka bleskový, protože výraz odporu v Lenčině obličeji jasně signalizuje, že tento úkon je dívce krajně nepříjemný.</p>
<p>Teď ovšem přicházejí na řadu nové testy, které při minulém generálním vyšetření z pochopitelných důvodů chyběly. Lenčino tělo je opatřeno celou sadou teploměrů – Agill je zasouvá do rekta i vagíny, do úst i do podpaží a do slabin.</p>
<p>„Tak, a teď postupně zvyšuj svou tělesnou teplotu…“</p>
<p>Sestra Laura se postavila do Lenčina zorného pole zády k Agillovi a významně si poklepala prstem na čelo: „Cvok…“ naznačila neslyšně svými rty.</p>
<p>Ale pak jí zamrzl úsměv v obličeji. Stupnice teploměrů se pohnuly… 36, 37, … 40, 41, 42, … 60, 70, 80,… teploměry v tělesných otvorech se zastavily na 41,14°C – ale teploměry sledující teplotu povrchu Lenčina těla stoupají dál! Když jeden z nich překročil hodnotu 300°C, naznačil Agill Lence, že už by to pro dnešek stačilo. „A teď se zase zkus ochlazovat.“</p>
<p>Vyjevená Laura se už raději ničemu nediví a zapisuje do protokolu nejnižší vnitřní teplotu 34,8°C a nejnižší povrchovou teplotu –8°C. Ne, že by Lenka nedokázala své tělo dále svévolně ochlazovat, ale Agill jí zarazil při dosažení této hodnoty a vysvětlil jí, že těmito hranicemi je omezena jen proto, že je její bioenergetická senzitivita nabuzena pouze obnovitelným stimulátorem.</p>
<p>„Více už se nepřepínej, mohla by sis přece jen ještě sama poškodit zdraví. Vnitřní teplotu musíš v každém případě udržet v přijatelných mezích kolem normálu. Až budeš převedena na trvalý stimulátor, budou pak meze povrchové teploty mnohem variabilnější.“</p>
<p>Pak pohlédl na vyděšenou Lauru: „Ale, ale. Mám takový dojem, že si budu muset vážně promluvit s vrchní sestrou! Jak se zdá, zanedbala školení…“</p>
<p>„Ale, Agille,“ chlácholí nadšená Lenka svého osobního lékaře, „vždyť se zase tak moc neděje. Já potom Lauru sama zasvětím do našich nových schopností a vysvětlím jí, aby si dávala pozor na <emphasis>Mořskou Vlnu,</emphasis> která dosud není vycvičená. A abych pravdu řekla, vůbec jsem netušila, že dovedu svou teplotu ovládat až do těchto mezí…“</p>
<p>„Cože? <emphasis>Mořská Vlna</emphasis> není ještě vycvičená? No to se tedy Hill opravdu vyznamenal. A Ariana jak by smet’ – vždyť to odporuje hned dvěma článkům základních bezpečnostních předpisů!“</p>
<p>Agill je vyveden z míry a vyděšená Laura uvolňuje Lenku od polohovacího zařízení, neboť i přes své rozrušení postřehla příslušné gesto v lékařových pohybech.</p>
<p>„Uděláme si přestávku a já musím jít varovat…“ – aniž by dokončil větu, mizí z vyšetřovny.</p>
<p>Laura uchopila za ruku Lenku, která právě vstala se stolu, a křečovitě ji stiskla.</p>
<p>„Tady ale panuje chaos,“ povzdechla si Lenka tisknouc Lauřinu hlavu na své rameno.</p>
<p>Laura se v Lenčině objetí konečně trochu uklidnila a posadila se do křesla. Lenka se usadila proti ní a rozkošnicky se protáhla. Tento její charakteristický pohyb Laura zaregistrovala s povděkem, protože si tak uvědomila, že má před sebou opravdu tu milou dívku, kterou si za posledních osm měsíců tolik oblíbila.</p>
<p>„Chaos… Byla jsem doma necelé tři týdny, když tu uprostřed noci se u mě objevili dva členové ochranky z CPLE – a že se mám ihned připravit a musím pryč, nechci-li špatně skončit. Než jsem se nadála, strhli mi noční košili a řetízek s krku, strčili mě do teleportu – a najednou jsem se ocitla někde – ani nevím, kde jsme. Včera mi přinesli k podpisu pracovní smlouvu s nástupem ode dneška. Představovala jsem si to jako na CPLE, když jsem tě ráno našla v pokoji, tak jsem se zaradovala, že tě zase vidím, jenže ses tak nějak změnila… Já nevím, jak bych ti to řekla… v té sprše jsem najednou z tebe dostala strach. A teď ještě k tomu to, co jsi před chvílí předváděla na vyšetřovacím stole… A ta vrchní – opravdu mě v tomto směru nijak neškolila.“</p>
<p>„Tak to buď ráda, že tě ‚unesli‘ – taky bys mohla skončit v zajateckém táboře CIA jako my. Nemohu říci, že by to bylo něco příjemného,“ a Lenka se otřásla odporem při vzpomínce na právě prožitý měsíc.</p>
<p>V té chvíli se vrátil Agill. Chmury z jeho tváře jsou ty tam: „Ona se jí ujala sama Ariana, takže se naštěstí nic vážného nestalo. Aspoň, že si je vědoma své odpovědnosti …“</p>
<p>„Tady se děje něco nezvyklého, že?“</p>
<p>Lenčina otázka vyprovokovala Agilla k sáhodlouhému proslovu: „Jo! Pěkný blázinec. Původně totiž bylo rozhodnuto, že po vašem transportu bude věnován týden na vaši aklimatizaci. Jenže Jošua se děsí ztráty reálného času – nejsme totiž v mimoprostoru, kde si čas můžeme prodlužovat nebo zkracovat podle potřeby – a na poslední chvíli změnil rozhodnutí. Já jsem se například před dvěma hodinami dozvěděl, že mám u tebe provést generální vyšetření 3. stupně, tj. jako u osoby obnovitelně bioenergeticky senzibilní. Vůbec jsem před tím netušil, že’s této schopnosti nabyla…“</p>
<p>Laura se zoufale snaží pochopit logiku Agillovy řeči, zatímco Lenka si pomalu, ale jistě začíná dělat obrázek o zbrklosti počínání mimozemšťanů.</p>
<p>„Co ještě zbývá k dokončení generálního vyšetření 3. stupně?“</p>
<p>Agill se na chvíli zamyslel: „Vždyť jsme sotva začali. Patří k němu všechno to, co ke klasickému vyšetření 1. stupně, které jsi prodělala na CPLE, plus testy bioenergetické senzibility a rovnováhy. Teď máš za sebou testy ovládání tělesné teploty, takže chybí ještě provést testy nabíjení – tepelné i elektrické, a testy udržení a přenosu energie obou forem. Protože se jedná o rozsáhlé vyšetření, je rozvrženo na dva dny. Dnes a zítra.“</p>
<p>V Lauřiných očích se zračí neuvěřitelný zmatek. Ale Lenka jen chápavě pokývala hlavou a vyzvala doktora Agilla, aby tedy pokračoval v plánovaných vyšetřeních. „O přestávce ti všechno vysvětlím,“ obrátila se s úsměvem ke zmatené Lauře.</p>
<p>„Tak dobře,“ vydechl ulehčeně doktor Agill vida, že se pacientka poměrně snadno a rychle zorientovala v chaotické situaci, a vyzval Lenku, aby opět ulehla na vyšetřovací stůl. Laura upoutala zcela nahou dívku k polohovacímu zařízení a doktor Agill se ujal svých povinností.</p>
<p>Lenčiny nohy mírně pokrčeny a lékař zahajuje prohlídku dívčina břicha. Pečlivě vyhmatává jednotlivé orgány a cítí pod svýma rukama nervové záchvěvy, kterými Lenka spontánně dává najevo své vzrušení. Musí dělat častější přestávky, aby Laura stačila vedle zápisu protokolu odsávat mohutný proud Lenčina vaginálního sekretu.</p>
<p>„Asi by stálo za to, aby mi asistovaly dvě sestry,“ uvažuje Agill polohlasně během jedné z těchto krátkých přestávek, „zdá se, že s tou bioenergetickou senzitivitou se ti zvýšil i počet erotogenních zón. Ty také budeme muset nově zmapovat.“</p>
<p>„S úžasem to rovněž pozoruji,“ a Lenka se znovu slastně zavlnila pod novým dotekem Agillovým.</p>
<p>Konečně je Lenčino břicho důkladně prohmatáno a polohovací zařízení zvedá a roztahuje její nohy. Stůl mírně stoupl a Agill se pouští do vyšetření vagíny a rekta. Lenka zhluboka dýchá a silou vůle zadržuje orgasmus. Agill si toho pochopitelně povšiml a dospěl k názoru, že je nutná delší přestávka.</p>
<p>„Půjdu sehnat ještě jednu sestru, zatím si odpočiňte. Obě.“</p>
<p>Když zmizel za dveřmi, Laura uvolnila Lenku od polohovacího zařízení a nabídla jí zase trochu vody na osvěžení. Pak se posadila do křesla proti ní: „A teď mi, Leničko, vysvětli…“</p>
<p>„Máš pravdu, musím ti něco vysvětlit… Ale nejprve se tě zeptám: Víš, kdo tě zaměstnává?“</p>
<p>Laura se na chvíli zamyslela: „Netuším – ledaže bych přistoupila na ten váš šílený nápad s mimozemšťany. Nerada bych však skončila v blázinci.“</p>
<p>„Tak se s tím nápadem budeš muset smířit.“</p>
<p>A Lenka vypravuje o tom, jak už na staré CPLE – „… což je <emphasis>Clinica Puellaris Exoterra,</emphasis> neboli <emphasis>Mimozemská dívčí klinika</emphasis> – ale to sis mohla odvodit sama, když umíš tak krásně latinsky…“ – Jana s Nikolkou a <emphasis>sličnými akvabelami</emphasis> začaly pronikat do tajemství jejího umístění, architektury a léčebných postupů, jak postupně zjistily, že nejsme na Zemi a že největší zájem mimozemšťanů se točí kolem prsou ‚léčených‘ dívek, jak správně postřehly Peruánky. Postupně zasvěcuje svou osobní sestru i do toho, co je cílem mimozemšťanů – získávat od dívek biologický materiál, který má posloužit k léčbě sexuálních zdravotních potíží samotných mimozemšťanů.</p>
<p>„Když jsme se vrátily domů, byly jsme uneseny tajnou službou Spojených států – CIA – do zajateckého tábora kdesi uprostřed Atlantiku a tam jsme byly drženy v naprosto nedůstojných podmínkách, přiváděny do ponižujících situací a vyslýchány vyšetřovací komisí. Když se Američanům nedařilo z nás vyždímat pro ně ‚důležité‘ informace po dobrém, zkusili to pomocí elektrotortury – ale tady skončili velice neslavně. Mimozemšťané řadu z nás – přesně řečeno deset dívek ze šestatřiceti – narychlo vybavili bioenergetickou senzitivitou. Dokážeme svou vůlí regulovat vlastní tělesnou teplotu, rozdáváme elektrické rány a dokonce to teplo i elektřinu a světlo dovedeme v sobě konzervovat pro pozdější použití. Když se pak dostala do spárů komise <emphasis>Mořská Pěna</emphasis> a oni na ní chtěli uplatnit své špinavé výslechové metody, zničila jim tu jejich mučicí aparaturu a nakonec samojediná vyřídila celou komisi v čele s nějakým poručíkem Brandonem a jeho výslechovým specialistou.“ A Lenka vzpomínajíc na to, jak porůznu zranění členové slavné vyšetřovací komise prchali před dívkami nevědouce, která je pro ně nebezpečná a která ne, se otřásá v záchvatu smíchu.</p>
<p>„Ale co se stalo s <emphasis>Mořskou Vlnou,</emphasis> že se chudák Agill tak hrozně vyděsil?“</p>
<p>Lenka se však ještě chvíli směje, než se jakž-takž uklidnila a mohla Lauře souvisle odpovědět: „Víš, <emphasis>Mořská Vlna</emphasis> má stejné schopnosti jako já, protože patří mezi těch deset dívek, o kterých jsem se zmiňovala, jenže jako jediná není ještě vycvičená – to znamená, že nedokáže přenos energie zadržet. Takže se jí nesmíš dotknout, nechceš-li utrpět ošklivou popáleninu nebo elektrický šok.“</p>
<p>„Tak to já se raději nebudu dotýkat ani <emphasis>Mořské Pěny</emphasis> – vždyť je od sebe občas nerozeznají ani jejich osobní sestry. Důležité je, že se mohu dotýkat tebe.“</p>
<p>Pak její pohled utkvěl na hodinách: „Podle časového plánu už jsi měla svačit v salónku – a ještě ani není dokončena ta část generálního vyšetření, kterou musíš absolvovat vyhladovělá…“</p>
<p>„S tím si nedělej starosti. A jestli chceš, můžeš mě znovu důkladně osprchovat tou horkou vodou, já už si z ní další energii vyzískám.“</p>
<p>Laura už se nediví naprosto ničemu a Lenka se znovu otáčí pod proudem vody zahalena v oblaku páry. Pak se opět nechá sprchovat vodou z tajícího ledovce a působí jí potěšení, že jí svou nově nabytou energii dokáže v sobě zadržet a nemusí ji předat svému okolí. Tak obě dívky našel doktor Agill, když se po půlhodině vrátil s další sestrou.</p>
<p>„Jak vidím, čerpáš energii. To je dobře,“ pochválil Lenčin nápad, „budeme moci pokračovat bez přestávky na svačinu, ale obědvat potom musíš, víš, že…“</p>
<p>„… vím, vím: Musím každý den jíst aspoň trošku,“ připomíná Lenka pravidla vštěpovaná doktorem Hillem, uléhajíc znovu na vyšetřovací stůl.</p>
<p>Nová sestra se ujala psaní protokolu a Laura se plně věnuje asistenci doktoru Agillovi. Ten se snaží dokončit prohmatávání Lenčiny vagíny a rekta, ale cítí, že s Lenkou to nebude mít tentokrát vůbec lehké. Její nádherné tělo se svíjí nebývalým vzrušením. Naběhlý klitoris Agillovi v práci vyloženě překáží a kdykoliv se ho i třeba nechtěně dotkne, dívčino tělo se vzepne tak mohutně, že její upoutané končetiny lomcují s polohovacím zařízením. Její obličej vyzařuje vlny rozkoše a z vagíny jí vytéká mohutný proud sekretu, „který by se dal měřit pomalu na litry,“ jak v údivu poznamenává sestra Laura.</p>
<p>Nakonec Lenka nevydržela a oddala se divokému orgasmu. Přetrhla lanka poutající její ruce a strhla na sebe Lauru, která se kupodivu ani nesnaží vymanit z jejího objetí.</p>
<p>„Myslím, že se generální vyšetření u tebe protáhne na několik dní,“ loučí se na nejvyšší míru překvapený Agill, kterému je jasné, že dnes už pokračovat nebude, i když do oběda schází ještě skoro hodina.</p>
<p>Vyměnil přetržená lanka polohovacího zařízení a opustil s druhou sestrou vyšetřovnu, zatímco Lenka s Laurou se k sobě ještě stále tisknou.</p>
<p>„Myslím, že tu sprchu budu potřebovat také,“ prohlásila Laura, když popadla dech, a jala se svlékat z uniformy. Lenka postřehla její promočené kalhotky, které by se daly nejspíš ždímat, a opět se srdečně rozesmála. Pak Lauře rozepjala podprsenku, naházela všechno její šatstvo do špíny a vleče jí do sprchy. Sprchují se spolu však jen chvíli, protože Lenka se opět dožaduje sprchování vroucí vodou, což si Laura pochopitelně nemůže dovolit.</p>
<p>Konečně se obě vysprchovaly do sytosti a Lenka se zasněně zahleděla na svou společnici. Nádherné tělo, lesklé černé vlasy s nádechem do modra, pevná prsa s vyzývavě trčícími bradavkami se dmou v rytmu jejího dechu. Krásně opálená pleť bez jediného světlého proužku signalizuje, že Laura rovněž holduje pobytu na sluníčku bez plavek.</p>
<p>„Nikdy jsem si neuvědomila, jak jsi krásná…“</p>
<p>Laura sleduje Lenčin pohled. Jako kdyby jí četla myšlenky: „To mám ještě ze solária CPLE, cožpak si myslíš, že bych si mohla dovolit chodit takhle u nás doma … na Sicílii?“</p>
<p>Lenka k ní přistoupila blíž a vztahuje k ní opět ruku. Laura však poděšeně ustoupila a otevřela skříňku pro personál.</p>
<p>„Zůstaň ještě chvíli takhle,“ a Lenka zastoupila nahé Lauře cestu, aby se nemohla natáhnout pro čistou uniformu.</p>
<p>„Jenže to odporuje Pracovnímu řádu. Kdyby mě přistihli, že se s Tebou sprchuji, tak…“</p>
<p>Lenka přesto zabránila Lauře v jejím úmyslu tím, že ji k sobě znovu přivinula: „Dej pokoj s nějakým Pracovním řádem, Mně ty jejich řády někdy připadají praštěné. Za chvíli půjdeme do jídelny – abych si kvůli tomu oblékala župan, a…“ Lenka proslov nedokončila, neboť se jala jazykem laskat Lauřiny ztopořené bradavky. Lepší argument už nemusela hledat, protože roztoužená Laura v té chvíli rovněž nezůstala chladná. Zapomněla na Pracovní řád, na uniformu i na své povinnosti a její ruce se zmocnily Lenčiných pevných prsou. Cítí pod svými prsty zrychlující se tlukot Lenčina srdce a vzrušením znovu začíná téci. Lenka si v té chvíli uvědomila, že ona dnes už orgasmu dosáhla a že by k němu mohla pomoci i Lauře, která se pod jejíma rukama přímo vzpíná. Uchopila ji do náručí zvedla do výšky a zamířila k vyšetřovně. Tam ji položila na stůl a upoutala ji k polohovacímu zařízení. Laura už vzrušením přerývaně dýchá a ochotně se poddává Lenčiným aktivitám. Ta roztahuje polohovacím zařízením Lauřiny nohy, jednou rukou jí hněte prsa, druhou vyhmatává její klitoris a svými ztopořenými bradavkami dráždí Lauřino břicho. Cítí pod svými prsty proud Lauřiny milostné šťávičky, kterou něžně roztírá po jejím i svém těle. Konečně i Laura dosahuje vyvrcholení provázeného několika slastnými výkřiky.</p>
<p>„A řekni, že se ti ta hodinka se mnou nelíbila,“ ptá se Lenka štěstím zářící Laury uvolňujíc ji z náramků polohovacího zařízení.</p>
<p>Laura vstala a pohlédla při Lenčiných slovech na hodiny a zhrozila se: „Na oběd už je nejvyšší čas!“</p>
<p>Přesto Lenka Lauru zatáhla ještě jednou do sprchy a pak teprve jí dovolila, aby si oblékla čistou uniformu sama se navlékajíc do župánku.</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 2</strong></p>
<p>Slavnostně prostřená jídelna CPLEN působí opravdu monumentálním dojmem. Ačkoliv jsou dívky po první části generálního vyšetření vyhladovělé a příděl jídla je kvůli tomu omezen, přece jen se jedná o slavnostní oběd – když už ne bohatostí jídla, tak aspoň atmosférou a úpravou prostředí. Stoly ve tvaru pravidelných šestiúhelníků <emphasis>(jaký jiný tvar byste od mimozemšťanů také mohli očekávat…)</emphasis> jsou pokryty zelenými ubrusy s červenými ornamenty a ozdobeny květinami. Mezi nimi tiše pojíždějí jídelní automaty nové generace.</p>
<p>Do tohoto přepychu přivedla Laura Lenku jako poslední. Všech šest stolů je plně obsazeno, jen u jednoho zbývá pro Lenku poslední místo mezi Janou a Nikolkou. S nimi jsou tam ještě peruánská dvojčata – a pochopitelně Lucka, Nikolčina sestra. Lenka zastihuje kamarádky uprostřed živého rozhovoru.</p>
<p>„… a tak se mě ujala Ariana, protože žádná z pozemských sestřiček se mě nemůže bez nebezpečí dotknout,“ sděluje právě <emphasis>Mořská Vlna</emphasis> děvčatům.</p>
<p>V té chvíli spatřila Jana Lenku a bouřlivě ji objala: „Kdepak ses nám zapomněla?“</p>
<p>Ale to už od stolů vstávají i ostatní dívky a vítají se s poslední příchozí.</p>
<p>„Asi jsem se právě zamilovala do své osobní sestry,“ zasmála se Lenka a usadila se na místo, které jí kamarádky přisoudily.</p>
<p>„Tak to je zajímavé zjištění,“ přemýšlí nahlas Jana, „protože mně také není Agnes lhostejná, a co ty, Nikolko…?“</p>
<p>Janinu začatou otázku však přerušil zvuk zvonku nabádající děvčata ke klidu a slova se ujímá Ariana:</p>
<p>„Tak vás všechny srdečně vítám na nové klinice, která je označována jako <emphasis>Clinica Puellaris Exoterra Nova,</emphasis> ve zkratce <emphasis>CPLEN</emphasis>. Večer budete oficiálně přivítány naším ředitelem, Jošuou, kterého jste poznaly krátce před katastrofou CPLE. Teď ale pracovně. V první řadě vás musím seznámit s obsluhou nových jídelních automatů a s vaším rozvrhem na první dny pobytu. Jídelní automaty nové generace jsou na rozdíl od těch na CPLE univerzální. To znamená, že můžete kterýkoliv aktivovat svým osobním kódem. Na jeho základě vám automat předloží váš osobní jídelní lístek, ze kterého si už vyberete jídlo podle své chuti už obvyklým způsobem, který znáte z CPLE.“</p>
<p>„Tak to mi budeš muset vysvětlit,“ naklání se Lucka k Nikolce, „protože to neznám a nerada bych umřela hlady.“</p>
<p>Nikolka jen Lucku pohladila po vlasech a poslouchá dále Arianin proslov:</p>
<p>„… a proto bylo na mimořádné poradě kolegia rozhodnuto, že generální vyšetření budou u nich prováděna po částech celý týden, protože se ukázalo, že …“</p>
<p>„Ale mně ten dnešek úplně stačil! Mám nějakého vyšetřování až po krk…“ šeptá opět Lucka sestře. Ta jí znovu k sobě přivinula a opět jí utekla část Arianiny řeči.</p>
<p>„… budou dokončeny zítra. Dnes odpoledne a vlastně každé odpoledne až do ukončení generálních vyšetření bude osobní volno. V té době jsou vám pochopitelně k dispozici všechny prostory – klubovny, bazény, tělocvičny, sauny, solária, knihovna, hudební salónky a pro energeticky senzitivní dívky též nabíjecí středisko.</p>
<p>Biologický materiál odevzdáváte ode dneška, takže od zítřejšího oběda už budete mít k dispozici první autofarmaka – což znamená hodinový klid na lůžku po obědě. Ale teď už vás nebudu zdržovat a přeji vám dobrou chuť.“</p>
<p>Ariana odešla a mezi stoly vyjely jídelní automaty. Po jídelně se jich pohybuje 12, tedy jeden pro tři dívky. Nikolka vysvětluje sestře zvyklosti v jídelně a obsluhu automatu:</p>
<p>„Pod deskou stolu máš evidenční klávesnici … ano, to je ona. Vysuň ji a polož si ji na stůl. A teď zadej svůj osobní kód – tak, a čekej.“</p>
<p>Po chvíli se u stolu objevil jeden z automatů a položil před Lucku jídelní lístek. Pak se otočil k Nikolce a rovněž na jejím místě u stolu se objevily tuhé desky s jídelním lístkem, potažené jemným červeným sametem se zlatou ořízkou.</p>
<p>Dívky otevřely desky a vzájemně porovnávají nabízená jídla.</p>
<p>„Je divné, že máme každá jiný jídelní lístek, ne?“ podivuje se Lucka pročítajíc nabídku čtyřiadvaceti jídel sepsaných na jejím exempláři.</p>
<p>„Tady je to normální,“ odpovídá na Lucčinu otázku Jana, „strava je totiž součástí léčby a mimozemšťané přistupují ke každé pacientce naprosto individuálně. Dokonce i jídla, která jsou na obou lístcích stejně označena, budou pro každou z vás připravena jinou technologií a s použitím jiných surovin.“</p>
<p>„To snad nemyslíš vážně? Vždyť…“</p>
<p>„Ale myslím, vždyť jsem v té jejich knihovně nevysedávala jen tak zbůhdarma,“ přerušila Jana výlevy Lucčina údivu.</p>
<p>„To musím vyzkoušet – “ a Lucka studuje svůj a Nikolčin jídelní lístek položené vedle sebe…</p>
<p>„Tak například já mám na třetím místě uvedeno: Zapečené těstoviny se zeleninou a se sýrem. Totéž máš ty na šestém místě…“</p>
<p>„…já na druhém a Lenka na dvanáctém…“ doplňuje Jana Lucčinu úvahu.</p>
<p>„Dobře, a nebude vám vadit, když si všechny objednáme totéž jídlo, abychom to mohly porovnat?“</p>
<p>Kamarádky pochopitelně nic nenamítají, jen se potutelně usmívají a přistupují na Lucčin nápad. Vytahují opět klávesnice, Lucka si objednává podle Nikolčina návodu trojku, Nikolka šestku, Jana dvojku a Lenka dvanáctku.</p>
<p>„Ukažte, co tu máte vy…“ a Lucka zvědavě nahlíží do jídelních lístků <emphasis>sličných akvabel,</emphasis> které jsou pochopitelně psány kečuánsky. To ovšem Lucku nemůže rozházet. „Mohu vás poprosit, abyste si objednaly … ty sedmičku a ty šestnáctku? Děláme totiž takový pokus…“</p>
<p>Dvojčata také přistupují na Lucčinu hru. A tak v jeden okamžik přijíždí k jejich stolu šest jídelních automatů a servírují dívkám objednaná jídla.</p>
<p>„Opravdu – každá máme něco jiného,“ nevychází Lucka z údivu, když zjišťuje, že jednotlivé porce se už na první pohled od sebe podstatně liší jak množstvím tak i složením.</p>
<p>„A to ještě nevíš, že ani ty těstoviny nemáme všechny stejné, i když to tak vypadá,“ poznamenává Jana oddělujíc část své porce a přesunujíc ji na Lucčin talíř, „jen ochutnej!“</p>
<p>„Senzační nápad!“ A Nikolka rozdělila svou porci na šest dílů. Jeden si ponechává, ostatní rozděluje na talíře kamarádkám. Podle Nikolčina vzoru se zachovaly i ostatní a rozdělují si své porce navzájem. Uprostřed ‚výzkumných prací‘ je však vyrušil přísný hlas: „Nezdá se vám, že se proviňujete protiStravovacímu řádu?“</p>
<p>„Ono se to pro jednou nezblázní,“ chlácholí Jana poněkud nerudného mimozemšťana, podle oblečení lékaře.</p>
<p>„To doufám, že je to jen pro jednou. Ale bude-li se to opakovat, skončíte před disciplinárním komisařem, to vám garantuji!“</p>
<p>„Já vím, že se to nesmí,“ informuje Jana Lucku, když doktor odešel, „protože se u nás o jeden den zpozdí podávání autofarmak. Ona jejich příprava záleží i na složení stravy. Já jsem tě chtěla jen přesvědčit, že opravdu se stravujeme naprosto individuálně a jídlo je připravováno pro každou zvlášť – i když je stejně označeno.“</p>
<p>Ale nálada u stolu po tomto incidentu přece jen znatelně ochladla. První byly s jídlem hotovy Peruánky. Rozloučily se a „…teď nejprve do nabíjecího střediska a pak do bazénu. Už se nemůžeme dočkat…“</p>
<p>Sotva dvojčata odešla, přisedla si ke stolu Xiaolan: „Co se to tady dělo za nepříjemnosti?“</p>
<p>„Ale,“ informuje svou kolegyni Jana, „porušily jsme Stravovací řád a nějaký doktor, kterého ani pořádně neznám, nám tady kvůli tomu dělal kázání.“</p>
<p>„Ale musíte uznat,“ usmívá se decentně Xiaolan, „že po těch věčných rybách jsme se dnes měly přímo královsky.“</p>
<p>„To ano, zvlášť když jsem měla hned napoprvé šest stejných a přece jen různých jídel,“ přikyvuje souhlasně Lucka.</p>
<p>„Takže vy jste si navzájem prohazovaly jídla? No to se ani nedivím, že jste dostaly kázání. Víš, jaký galimatyáš z toho budou mít v laboratoři?“ obrátila se pak speciálně k Janě.</p>
<p>„Ale vím, vím. Jenže si zase myslím, že kvůli jednomu dni se to nezblázní. Horší by bylo, kdybych to provedla v době, kdy už bude zavedena autofarmatická terapie,“ vysvětluje Jana pohnutky, které ji vedly k porušení Stravovacího řádu hned při prvním obědě.</p>
<p>„Taky pravda,“ souhlasí s Janiným názorem Číňanka, „ale pro Zemilla to musel být šok! On si žije jen svými výzkumy… No představ si,“ obrací se Xiaolan k Lucce, „že bys ležela v nemocnici, sestra by vám tam na pokoj přinesla léky – každému pacientovi jiné – a vy byste si je tam navzájem ochutnávali.“</p>
<p>Jana si konečně uvědomila, kdože to přišel jejich skupinku pokárat. Opravdu! Doktor Zemill, primář experimentačního oddělení, který měl v práci Jennifer. Zároveň si ale uvědomuje, že do jeho kompetence patří i dietologický výzkum a laboratoře, kde se připravují autofarmaka.</p>
<p>„Tak proto on tolik řádil…“</p>
<p>Lucka vzhlédla nevěřícně k oběma medičkám: „Tady patří i jídlo mezi léky?“</p>
<p>„Ano,“ potvrzují obě kamarádky unisono, „u mimozemšťanů patří mezi léky i jídlo. Proto máme také každá jiný jídelní lístek – naprosto individuální ‚šitý na míru‘ – mimozemšťané si v tomto směru na nějakou ‚konfekci‘ nepotrpí.“</p>
<p>„Zajímavé,“ uvažuje Lucka nahlas, „tak co se léčebných postupů týče, přistupují ke každé z nás individuálně, zatímco u odívání dávají přednost uniformitě.“</p>
<p>„S odíváním si nemusíš dělat starosti,“ chlácholí Lucku Lenka, „ten župánek je vlastně nutným zlem jen v jídelně. Jakmile odsud odejdeme, hodím ho do špíny a nový si vezmu až na večeři…“</p>
<p>„Ale já … nejsem zvyklá pobíhat … nahá na veřejnosti…“</p>
<p>„Jenže tady není žádná veřejnost. Tady jsme v uzavřené společnosti…“</p>
<p>„Na tom nezáleží. I v uzavřené společnosti snad platí nějaká pravidla slušnosti, ne?“ oponuje Lucka.</p>
<p>Pak si však vybavila v paměti svou diskusi na toto téma s tetou Arianou a poznamenala: „Promiň, Lenko. Ale stejně jsem zvědava, k čemu dojde během interference dvou natolik odlišných kulturních zvyklostí.“</p>
<p>„Jak se vám líbí průběh nového generálního vyšetření?“ obrací Lenka nit hovoru netušíc, že dává příčinu k ostré výměně názorů, „já přímo nevycházím z údivu, čeho všeho jsem schopna. Jen si představte, že jsem dokázala měnit svou tělesnou teplotu od –8°C do +300°C – a to není zřejmě konečná škála, protože Agill tvrdil, že tyto hranice jsou omezené jen proto, že jsem vybavena pouze obnovitelným…“</p>
<p>„Lenko, nezlob se,“ vstupuje náhle do hovoru Urszula, která se sem přestěhovala od sousedního stolu, „ale mně už to předvádění se bez šatů přímo leze krkem a dnešní vyšetření jsem přestála opravdu jen se skřípějícími zuby…“</p>
<p>„Urszulko, prosím tě! Chceš zase skončit v internačním táboře některé tajné služby? Ona ti ta lekce od CIA nestačila? Uvědom si,“ Jana proti svým zvyklostem zvyšuje hlas, „uvědom si, že jsi tady ve svém vlastním zájmu. V momentě, kdy budeš vybavena obranným systémem, nikdo – opakuji NIKDO! tě tady dále násilím držet nebude.“</p>
<p>„A jak to vůbec můžeš vědět?“</p>
<p>Jana nevěřícně kroutí hlavou: „Zdržoval tě někdo na původní CPLE, když jsi projevila přání vrátit se domů?“</p>
<p>„Nezdržoval… Ale proč to sem pleteš? Mně tyto praktiky připadají urážlivé. Vždyť zrovna v tom americkém táboře…“</p>
<p>„A nezdá se ti, že mezi zajateckým táborem CIA a základnou mimozemšťanů je podstatný rozdíl? Pravda, i tam nás neustále nutili předvádět se zcela vysvlečené. Ale podstatný rozdíl spočívá v tom, že Američané nás takovými praktikami chtěli ponížit a psychicky zlomit, abychom jim prozradily svoje tajemství. Kdežto mimozemšťané s námi zacházejí velice ohleduplně a v jejich pojetí na důstojnosti spíše získáváme. Vždyť na nás hledí přímo se zbožnou úctou a hledají u nás pomoc pro řešení svých vlastních problémů. O nějakém ponižování či psychickém nátlaku z jejich strany nemůže být řeč!“</p>
<p>„Prosím tě! Co ty o tom můžeš vědět? Vždyť…“ i Urszula spontánně zvyšuje hlas netušíc, že se svým předčasným opuštěním původní CPLE přišla o rozuzlení celého případu.</p>
<p>„Tak na sebe neřvete! Nezapomínejte, že Urszula opustila CPLE dávno před tím, než došlo ke katastrofě,“ obrací se Nikolka k Janě snažíc se uklidnit rozvášněnou situaci, „takže se jí nedostal do ruky pamětní spis ani nebyla přítomna přednáškám profesora Amynilla či Jošuovu výkladu těsně před katastrofou.“</p>
<p>„To je pravda,“ vstupuje do rozhovor tentokrát Xiaolan, „Urszulo, zajdi si do knihovny a přečti si pamětní spis <emphasis>CLINICA PUELLARIS EXOTERRA - Plena raporto pri la agado de la ekesto ĝis la malapero</emphasis> – je to velice poučné čtení, které ti osvětlí celou problematiku…“</p>
<p>Urszula uraženě odešla, aniž by nechala Xiaolan domluvit, ale na Lenkou nakousnuté téma navázala Lucka: „Je fakt, že takzvané ‚generální vyšetření‘ v pojetí mimozemšťanů mě přivedlo do značných rozpaků a cítila jsem se během něj všelijak. Docela mám hrůzu z toho, co bude zítra, protože chtějí u mne pokračovat. Obávám se, že to už asi nezvládnu…“</p>
<p>„Lucinko, srdíčko,“ tentokrát se ujala slova Nikolka tisknouc rozechvělou sestru něžně k sobě, „vydrž to ještě zítra, já bych se musela hrůzou zbláznit, kdybych věděla, že se nedokážeš ubránit a nebyly bychom zrovna spolu…“</p>
<p>„Oni s tebou zacházeli nějak nevhodně,“ ptá se věcně Jana.</p>
<p>„To snad ani ne,“ uvažuje Lucka, „ale producírovat se nahá před cizími lidmi, pak bez jakéhokoliv oděvu ležet půl dne na stole a trpně snášet všechny hmaty, doteky… Vůbec jsem se necítila ‚ve své kůži‘ – připadalo mi to hrozně trapné, i když přiznávám, že poníženě jsem se v jejich přítomnosti necítila. Chovali se velice ohleduplně. Nechci je kritizovat, ale domnívám se, že kdyby mě protáhli nějakým přístrojem na způsob našeho CT, netrvalo by to tak dlouho – jen pár minut – a získali by tak mnohem podrobnější přehled o mém zdravotním stavu, než tím nekonečným prohlížením a prohmatáváním…“</p>
<p>Jana zmateně pohlédla na Xiaolan a dívky kolem ztichly. Náhle si uvědomily, že jídelna je už dávno prázdná a že ony zde zůstaly poslední. Lucčinu otázku však nedokáže zodpovědět ani Jana ani Xiaolan, ačkoliv – jak samy tvrdí – proseděly v knihovně CPLE spoustu času. Pak se přece jen Jana ujala slova: „Lucko, Nikolka má pravdu, ono je to generální vyšetření velice důležité, protože na jeho základě bude u tebe zahájena terapie směřující jednak k tvé konečné přeměně v ženu a jednak k tomu, abys nabyla bioenergetické senzitivity a abys byla schopna ubránit se…“</p>
<p>„Kdo ale tvrdí, že mám zájem o úplnou přeměnu? Zvlášť když je to spojeno s metodami podobnými těm, které jsem musela prožívat…“</p>
<p>„Snad mi nechceš tvrdit,“ přerušila rozjetou Lucku Jana, „že s tebou zacházeli nějak nevhodně. Kdo vlastně se tě při generálním vyšetření ujal?“</p>
<p>„Nějaký profesor Amynill, a ten se střídal s nějakou profesorkou Hygieiallou. A ještě mi přidělili osobní sestru, která se jmenuje Sofie. Ptala jsem se jí, jestli tě zná,“ obrací se Lucka ke své sestře, „a ona tvrdí, že jen od vidění, ale že si o tobě povídaly s Conchitou.“</p>
<p>Při vyslovení tohoto jména zazářily Nikolce oči. „Copak Conchita, ta je báječná, určitě tě s ní musím seznámit – ale Sofie… tu neznám…“</p>
<p>„Nevadí, s tou tě zase seznámím já, protože se mi docela zamlouvá,“ pochvaluje si Lucka svou osobní sestru, „jenže ten postup vlastního vyšetření mě značně konsternuje. Nevím, zda to všechno raději nevzdám…“</p>
<p>„Víš co, Lucinko, zatím o tom nepřemýšlej a pojď s námi, ukážeme ti ‚naši‘ kliniku, abys věděla, jak to tady vlastně vypadá,“ odvádí Lenka kamarádku od ožehavého tématu.</p>
<p>Vyrazily klikatou chodbou směrem k výtahům. Orientační značky i tabulky na dveřích souhlasí s těmi, které dívky důvěrně znají z původní CPLE. Zvláště Jana ke svému potěšení zjišťuje, že architektonické řešení jedenáctého podlaží, ve kterém se nacházejí pokoje dívek, odpovídá tomu, které si tenkrát musela tak pracně zafixovat do paměti.</p>
<p>Naproti tomu Lucka zatím o cestě, kterou ji kamarádky vedou, příliš nepřemýšlí. Fascinuje ji vybavenost kluboven a salónků.</p>
<p>„A to jsi ještě neviděla bazény, tělocvičny, sauny …“</p>
<p>Lucka se na Lenku usmála: „Já vím, že je to tvoje potěšení, ale nezapomínej, že já už jsem přece jen poněkud starší a že tato zařízení už mě příliš nelákají. To už bych raději chtěla poznat tu ústřední knihovnu, o které básní tady Jana s Xiaolan.“</p>
<p>„Tak dobře, jdeme do knihovny. Vy si tady zatím můžete řádit a až vás to omrzí, přijďte za námi,“ navrhuje Jana vidouc, že Lenka i Xiaolan už se dávno zbavily župánků a nedočkavě se rozhlížejí po tělocvičně.</p>
<p>Lucka, Jana i Nikolka vyrazily k výtahu a sjíždějí do Informačního dentra. Tady jim ovšem nezbývá než odložit také župany, protože do knihovny v oděvu vstoupit nelze. Nejenže to zakazuje Informační řád, ale ani vstupní dveře nelze v oděvu otevřít. Nikolka si bezděčně vzpomněla na svůj zážitek při druhé návštěvě opěrného bodu mimozemšťanů v krytu zajateckého tábora a zasmála se: „V župánku se už dál nedostaneš, ale mohu tě ujistit, že návštěva knihovny za to stojí.“</p>
<p>Všechny tři dívky odložily župany a zcela vysvlečené vstoupily do Informačního centra, jehož dveře se před jejich nahými těly pohostinně otevřely.</p>
<p>„Každý dokument, který je v knihovně uložen,“ seznamuje Jana Lucku s uspořádáním knihovny, „vyskytuje se zde ve čtyřech exemplářích: totiž v originále a v překladu do esperanta a kromě toho pochopitelně obě verze v elektronické podobě. Katalog je pak veden pouze v elektronické podobě a hledat můžeš podle titulů, podle autorů, podle oborů, podle klíčových slov i podle celých úseků textu.“</p>
<p>Lucka se seznamuje s jednotlivými funkcemi katalogu, přičemž je mile překvapena i tím, že v knihovně jsou k dispozici také veškeré její vlastní publikace, z nichž většina je opatřena kladně vyznívajícími recenzními poznámkami mimozemských vědců. Je do studia tak zabrána, že leknutím málem vykřikla, když se jejího ramene dotkla čísi ruka. Zprudka se otočila…</p>
<p>„Teto! Tohle mi nedělej, ještě se celá třesu…“</p>
<p>„Promiň, Lucinko. To jsem opravdu nechtěla,“ omlouvá se Ariana a usedá vedle své praneteře. Zahleděla se na monitor komunikátoru, který právě zobrazuje mapu Antarktidy.</p>
<p>„Zajímá tě, kde právě jsme?“ – a aniž by vyčkala odpovědi, stiskla několik tlačítek na klávesnici. Na mapě se rozblikal jasný žlutý kroužek. Lucka mechanicky stiskla dalších několik kláves a do mapy se promítla souřadnicová síť. Ariana obdivně pokývala hlavou: „Tedy, děvče, klobouk dolů! Seděla jsi tenkrát v krytu u té bedny sotva dvě hodiny – a pamatuješ si takové detaily!“</p>
<p>Nikolka i Jana zanechaly také svých výzkumů a sledují mapu na Lucčině obrazovce. „Tak tady jsme? To je skoro na pólu,“ hodnotí Nikolka situaci, „na 86°58’ jižní šířky a 108° východní délky.“</p>
<p>„Ano,“ potvrzuje Ariana, „jsme pouhých 337 km od jižního pólu, hluboko v horském masívu, jehož výška dosahuje 3 200 m nad mořem…“</p>
<p>„A jak to vypadá nahoře? Vždyť jste také museli přestěhovat obrovská kvanta ledu a zeminy, když jste dokázali v podzemí vybudovat takový obrovský areál…“</p>
<p>„Nahoře je široko daleko ledová pustina,“ odpovídá Ariana na Nikolčinu otázku, „ a zeminou jsme srovnali jedno údolí. Navrch jsme přemístili ledovou tříšť, která se už částečně slila, takže se při zběžném průzkumu nic nepozná. Musely by se prý dělat hluboké sondy, říká Gabriel. Ale podrobnosti neznám, není to můj obor…“</p>
<p>„Pro začátek mi to úplně stačí. Díky, Ariano.“</p>
<p>Dívky si prohlížejí záběry vnějších kamer, které Ariana přepnula na obrazovku během svého výkladu. Opravdu, kam až oko – pardon: objektiv kamery – dohlédne, rozprostírá se bílá poušť. Ne nadarmo se Antarktidě říká <emphasis>bílý kontinent.</emphasis> Všechny čtyři se shodují na tom, že si tento přívlastek plně zaslouží. Iluze jednolitosti povrchu je opravdu dokonalá. Ani Ariana nedokáže přesně určit, kde se nacházelo zasypané údolí.</p>
<p>Vtom si Jana vzpomněla na otázku, kterou Lucka položila v jídelně: „Ariano, mohla bys nám vysvětlit, proč jsou lékařská vyšetření na zdejší klinice tak zdlouhavá? Nestačilo by k získání podrobných informací o našem zdravotním stavu použití nějakého vhodného přístroje?“</p>
<p>Ariana se na Janu udiveně podívala: „On se ti náš přístup nelíbí? Pokud se dobře pamatuji, tak ty patříš právě k těm pacientkám, které aktivně spolupracují, a manžel si tě nemůže vynachválit…“</p>
<p>„To je pravda. Mně se to moc líbí a kromě toho se o tyto metody zajímám. Jenže tady Lucka… a taky Urszula, jestli se nemýlím…“</p>
<p>Ariana vzala Lucku jemně za ruku: „Oni se k tobě Amynill a Hygieialla chovali nějak nepřístojně?“</p>
<p>„To vůbec ne,“ vysvětluje Lucka, „ale je mi nepříjemné být takovou dobu ve vyšetřovně úplně nahá. Já vím, nežijeme ve středověku a měla bych to u vás bez problémů brát jako normu. Jenže mám na tyto situace velice nepěkné vzpomínky a připadám si vystresovaná a nesvá. Zvlášť, když mi zkoumají orgány, které… I když je pravda, že na rozdíl od některých našich lékařů se ti dva ke mně chovali velice ohleduplně.“</p>
<p>„Ano, to je součást našich etických norem,“ vysvětluje Ariana. „Mezi pacientem a lékařem musí panovat absolutní důvěra. Pacient by se měl zcela odevzdat do rukou lékaře, naprosto se otevřít a dovolit mu prakticky cokoliv. Lékař však této otevřenosti nesmí zneužít a nesmí provést nic, co by jen vzdáleně poškodilo pacienta na zdraví nebo na důstojnosti. A co se týče tvé otázky,“ Ariana se obrátila k Janě, „lékařská etika nám nařizuje lidský přístup k pacientovi. Pacient musí být s lékařem v neustálém kontaktu – ať už slovním nebo fyzickém. Samozřejmě, že vyšetření pomocí přístrojů je také možné, ale využívá se ho jen ve výjimečných případech – když selhávají běžné vyšetřovací metody – a ty my máme detailně propracované – například je-li pacient v bezvědomí a nemůže s lékařem spolupracovat, nebo když se jedná o tak specifická vyšetření nebo zákroky, kde běžné kontaktní metody selhávají například pro bolestivost. Našinci považují vyšetření pomocí přístrojů za ponižující, nedůstojné a odlidštělé. Hodně velký vliv zde hraje i skutečnost, že přístrojová vyšetření jsou aplikována především ve veterinární praxi. Podle lékařského etického kodexu je vyšetření pomocí přístrojů – za předpokladu, že je i jiná možnost – povoleno jen u osob odsouzených. U nich je to bráno jako součást trestu. Proto také…“</p>
<p>Arianin výklad byl přerušen jemným pípáním vycházejícím z kapsy jejího pláště.</p>
<p>„Promiňte, děvčata, musím do služby, ale zítra si to určitě dopovíme.“</p>
<p>Ariana odešla a dívky pohlédly bezděčně na hodiny.</p>
<p>„Chudák teta,“ uvažuje polohlasně Lucka, „ráno ‚zaskakovala‘ za osobní sestru <emphasis>Mořské Vlny</emphasis> a teď musí ještě do laboratoře…“</p>
<p>„Neboj, mimozemšťané jsou schopni na rozdíl od nás soustředěně a bezchybně pracovat bez přestávky i několik dní,“ chlácholí Jana kamarádku.</p>
<p>„Víte co? Do večeře zbývá půldruhé hodiny,“ obrací Lucka směr hovoru, „půjdeme ke mně na pokoj a seznámíte mě s jeho zařízením. Od rána nebyl čas se takové důležité věci věnovat a já si tady občas připadám jako divoch ve fyzikálním ústavu…“</p>
<p>„Od tebe to sedí,“ směje se Jana, „s komunikátorem umíš pomalu zacházet lépe než my – a to máme před tebou osmiměsíční náskok…“</p>
<p>Přesto však opustily knihovnu, navlékly si župany a namířily si to k výtahům. Nikolka má kapsy opět nacpané poznámkovými bloky. Vrátily se do jedenáctého patra a vstoupily do Lucčina pokoje. Ten pochopitelně sousedí s Nikolčiným – dívky dokonce zjistily, že obě apartmá spojují zvláštní dveře. „I na to mysleli…“ nešetří obdivem Jana.</p>
<p>V té chvíli se k ní Lucka otočila a Jana si povšimla podivného výrazu v jejích očích. Otázka na sebe nedala dlouho čekat: „Janičko, rozuměla jsi vůbec výkladu tety Ariany o těch jejich etických zásadách pro lékaře a pacienty? Já ti nevím, ale já mám ze zítřka hrůzu už teď. Zase budu muset…“</p>
<p>Jana vrhla bezradný pohled na Nikolku. Pak se posadila na pohovku a jemně přitáhla Lucku k sobě. Nikolka se posadila z druhé strany, takže mají Lucku mezi sebou.</p>
<p>„Představ si, že si tam hraješ, jako když jsi s námi,“ snaží se Jana navodit situaci, „vůbec nemysli na to, že se jedná o vyšetření, jehož výsledky slouží k tomu, aby ovlivnily tvůj další život. Já se ti pokusím vysvětlit rozdíl mezi medicínou naší a jejich – nebo mám užívat ‚vaší‘? Vždyť ty jsi přece ze čtvrtiny mimozemšťanka…“</p>
<p>Lucka se zasmála: „Chceš-li to počítat takhle, pak ty jsi taky mimozemšťanka – možná z jedné tisíc čtyřiadvecetiny nebo…“ přičemž bezděčně zabloudila rukou pod Janin plášť a jemně jí stiskla prs.</p>
<p>„Pravda – jsme genetickým dědictvím ‚božích synů‘,“ uvažuje Jana polohlasně a opětuje Lucčin pohyb, „a právě tady se to pozná. To je jeden z nejdůležitějších – ne-li nejdůležitější – z poznávacích znaků. A u tebe se projevil ještě ve druhé generaci jako dominantní. I u nás stále dominuje – i po těch tisících let, i když v některých momentech se projevily i znaky recesivní – u některých více, u některých méně…“</p>
<p>„A co já?“ hlásí se o svá práva Nikolka, která napůl vzrušeně a napůl žárlivě pozoruje pohyby kamarádek, aniž by vnímala proud jejich tichého rozhovoru, a jako první nechává sklouznout svůj župan na zem.</p>
<p>Její slova probudila Lucku k aktivitě – okamžitě rozhrnula svůj župan a vášnivě se k ní přitiskla. Ani Jana však nezůstává nečinně sedět. Střídavě hladí obě mazlící se sestry na intimních místech a postupně se nechává zatáhnout do hry. Cítí, že se jí podařilo skoro nemožné – uvolnit Lucčino napětí a zbavit ji pocitu stresu. Hra se pomalu mění v odvázané radovánky podobné těm, kterými dívky před třemi dny oslavily své osvobození.</p>
<p>„Tak, a teď se přesvědčíme, jaká ty jsi vlastně mimozemšťanka,“ laškuje Lucka s Janou, „hezky se polož na pohovku, uvolni se…“</p>
<p>Pak se otočila k Nikolce: „Sestřičko, že si zahraješ sestru, viď?“</p>
<p>„Ano? A co mám dělat – snad mi nechceš diktovat protokol…Hrůza!“</p>
<p>Její poznámka ovšem vyvolala bouři smíchu u obou kamarádek. „Kdepak protokol, budeš jen sledovat, jak nám Janička ‚poteče‘…</p>
<p>„Když mě pak ‚uděláte‘ taky – tak proč ne?“</p>
<p>Zatímco Lucka prohmatává Janina prsa počítajíc laloky mléčné žlázy, Nikolka se činí v její lasturce. Mazlí se s labiemi, občas stiskne klitoris a vniká prsty hluboko do Janiny povolené pochvy. Jak Lucka tak i Nikolka cítí stále mohutnější vlny vzrušení, které zaplavují její tělo. Nebylo tedy divu, že Lucka se správného čísla vůbec nedopočítala, protože Janin orgasmus nakonec prožívají svorně všechny tři.</p>
<p>„Myslím, že z toho zítřku už ani hrůzu nemám…“ poznamenává Lucka, když všechny tři svorně skončily ve sprše.</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 3</strong></p>
<p>„Mně se tam ale nechce. Zase se předvádět nahá před neznámými lidmi…“</p>
<p>Jana se jen pousmála: „Na večerní program si můžeš jít jak chceš, i když je zvykem i tam být bez šatů,“ uklidňuje Lucku, která opět vykazuje známky stresu.</p>
<p>A tak nakonec i Lucka vchází do velké klubovny oblečená v župánku, který ji nadchl už před měsícem, když ho prvně spatřila na své sestře. Skutečně, většina dívek je usazena kolem stolů pohodlně v křeslech bez jakéhokoliv odění a počínají si zcela nenuceně. Jen několik málo, které by Lucka snadno spočítala na prstech jedné ruky, má na sobě župan. Lucka se posadila mezi nahou Janu a Nikolku, která sice župan má, ale rozevlátý, jak ho s oblibou nosila už na CPLE. V jeho kapsách opět obligátní poznámkové bloky.</p>
<p>Ale to už se znovu otevřely dveře a do klubovny vstupuje majestátním krokem sám ředitel CPLEN – Jošua.</p>
<p>„Vítám vás na nové klinice,“ usmál se a posadil se k ovládacímu pultu komunikátoru. Pak se rozhlédl po místnosti a jeho zrak padl na Lucku.</p>
<p>„Zvlášť vřele vítám v našich řadách Vás, slečno Lucie, a moc bych si přál, aby se Vám mezi námi líbilo,“ prohlásil přívětivě se usmívaje.</p>
<p>Lucka mile překvapena vlídným přijetím se rovněž usmála.</p>
<p>„V první řadě dovolte, abych se vám všem jménem svým i celé naší civilizace omluvil za to, co jste musely prožívat v minulých dnech. Ačkoliv jsme byli varováni vaší kamarádkou Jennifer, nedokázali jsme včas zareagovat. Ale katastrofa, které CPLE podlehla, se blížila tak rychle, že jsme byli rádi, když se nám podařilo zachránit aspoň vaše životy a podstatnou část výsledků naší společné práce.“</p>
<p>Jošua se na chvíli odmlčel a pohlédl na monitor komunikátoru. Stiskl několik kláves a přenesl obraz na velkoplošnou obrazovku, která vyplňuje podstatnou část jedné ze šesti stěn místnosti. Dívky sledují mapu Antarktidy, jak ji odpoledne vyvolala Lucka a doplnila Ariana.</p>
<p>„Některé z vás už dnes tuto mapu viděly. Domnívám se však, že byste měly všechny vědět, kde přesně se nacházíme. Toto je mapa Antarktidy – <emphasis>bílého kontinentu</emphasis> – jak zní její přezdívka. A ten žlutě blikající bod je místo, kde se hluboko pod povrchem nachází naše základna, jejíž součástí je i <emphasis>Clinica Puellaris Exoterra Nova,</emphasis> ve zkratce <emphasis>CPLEN.</emphasis> Protože předpokládám, že většina z vás…“</p>
<p>Vtom Jošua zahlédl zdviženou ruku. „Copak, slečno Urszulo?“</p>
<p>Urszula vstala a urovnala si shrnutý župánek: „Ráda bych hned od začátku chtěla vědět…“ dívka se za chvíli zarazila a znovu pohlédla na mapu, „… zda základna, kterou jste vybudovali v této pustině, není také ohrožena nějakou katastrofou. Antarktida – ačkoliv je sevřená ledovým krunýřem – je kontinent velice živý. Led je pohyblivý a stalo se například, že když se r. 1986 odtrhl ledovcový šelf o rozloze 14 000 km2 a odplul do Weddelova moře, vzal s sebou i argentinskou stanici <emphasis>Belgrano I</emphasis> a sovětskou stanici <emphasis>Družnaja…</emphasis>“</p>
<p>Jošua s úsměvem mávl rukou a zastavil tak tok Urszuliny řeči: „Á – budoucí učitelka zeměpisu se nezapře. Máte pravdu. A vzpomínám-li si dobře, Sověti měli ještě štěstí aspoň potud, že se jim podařilo zmizelou stanici po třech měsících najít. Zato Američanům odplulo koncem šedesátých let pět malých výzkumných stanic – a dodnes je nenašli.“</p>
<p>Urszula pokyvuje hlavou na souhlas.</p>
<p>„Ale o naši základnu se nemusíte obávat, slečno. Vybudovali jsme ji hluboko ve skalním masívu, takže i kdyby led povolil, stanice zůstane nedotčena. Kromě toho je situována v samém srdci pevniny, kdežto stanice, jejichž osud jste tady zmínila, byly vybudovány přímo v pobřežním ledovci.“</p>
<p>Urszula, zdá se, že uklidněná Jošuovým vysvětlením, se zase posadila, a Jošua pokračoval v začaté větě: „Protože předpokládám, že většina z vás má o tomto kontinentu opravdu málo informací – tedy až na řídké výjimky,“ pokynul směrem k Urszule, „domnívám se, že byste měly vědět aspoň to, že hlavním důvodem k tomu, abychom vybrali pro základnu toto místo, je skutečnost, že je i se současnou nejvyspělejší pozemskou technikou relativně velice těžko dostupné, což nám bude značně usnadňovat případnou její obranu.</p>
<p>Naše základna byla vybudována k tomu, aby plnila tři základní úkoly: Musíme se v první řadě o vás postarat tak, abyste byly schopny účinně se bránit útokům ‚tajných služeb‘ různých pozemských států – a nejen o vás, ale i o další naše spolupracovníky a spolupracovnice, kteří s námi kdy přišli do styku. Týká se to mimo jiné i vašich osobních sester.</p>
<p>Dále bychom chtěli navázat na řešení úkolů, které si vytkla už původní CPLE, totiž řešení jednoho z našich civilizačních problémů, jak jste mnohé z vás byly informovány už na CPLE a jak je konec konců popsáno v pamětním spisu.</p>
<p>Jako třetí stěžejní úkol stojí před námi navázání oficiálních styků s pozemskými institucemi. To – přiznávám – v původním plánu nebylo, ale když už se nám nepodařilo, abychom svou existenci utajili, a když už se vám stalo, co se stalo, musíme se postarat i o to, abychom zvrátili nepřátelskou kampaň, která byla proti nám rozpoutána vládou Spojených států.“</p>
<p>Při těchto slovech nechává Jošua klubovnou kolovat několik výtisků novinových zpráv včetně Xiaolanina podvrženého prohlášení a zprávy <emphasis>New York Herald Tribune</emphasis> ze dne 22. února, vše v anglickém originále i esperantském překladu.</p>
<p>„V knihovně máte k dispozici kompletní dokumentaci nejen tiskových zpráv, ale i televizního a rozhlasového zpravodajství, zpravodajství na Internetu a dokonce i prvních beletrických a filmových děl – tak jak je soustavně zpracovává naše nepřetržitá rešeršní služba,“ zaznívají Jošuova slova do vřavy, ze které se občas ozývají výbuchy smíchu a občas rozhořčené poznámky.</p>
<p>Když se dívky poněkud uklidnily, Jošua pokračuje:</p>
<p>„To jen, abyste věděly, co se kolem vás i nás děje ve světě. Ale teď k nejbližším úkolům: Dnes začala nová generální vyšetření, jejichž cílem je především posoudit, zda jste během pobytu v internačním táboře CIA neutrpěly nějaké újmy na zdraví, a hlavně – vybavit vás trvalou energetickou senzibilitou. Během vašeho pobytu u nás bychom s vámi pochopitelně chtěli projednat případnou spolupráci na řešení našeho vlastního civilizačního problému.“</p>
<p>Jošua se na chvíli odmlčel. Toho využila Jana a zeptala se:</p>
<p>„Dobře. A co konkrétně od nás očekáváte?“</p>
<p>„V první řadě odběr biologického materiálu, abychom mohli připravit dostatek autofarmak i xenofarmak potřebných pro oba hlavní projekty. Bez nich nelze vyrobit a aplikovat bioenergetický stimulátor ani…“</p>
<p>„Co to jsou xenofarmaka?“</p>
<p>Urszula si právě vzpomněla na ponižující výslech před vyšetřovací komisí. <emphasis>Ten jejich doktor se mě také ptal na xenofarmaka. Ale v rozrušení jsem se pak zapomněla někoho zeptat.</emphasis></p>
<p>„Xenofarmaka jsou biologické látky, které jsou na rozdíl od autofarmak produkovány jiným organismem než vlastním tělem. Nejdůležitějším z nich je mléko,“ sděluje stručně Jošua Urszule. „Ovšem ty z vás, které ještě mléko neprodukovaly, musí před tím projít náročným vyšetřením…“</p>
<p>Jana si při těchto slovech vzpomněla, jak při něm upadla do bezvědomí. Xiaolan, Nikolka, Lenka, Halina a <emphasis>sličné akvabely</emphasis> pohlédly na Janu a vzpomněly na to, jakou pomocí pro ně při tomto vyšetření byla. Urszula, aniž by věděla, oč se vlastně jedná, zezelenala a oči se jí rozšířily hrůzou…</p>
<p>Jošua si jejího stavu okamžitě všiml: „Spolupráce s námi je absolutně a naprosto dobrovolná. Nikdo k ní není nucen. Vše jen na základě souhlasu a pochopitelně, že taková spolupráce je i adekvátně kompenzována.“</p>
<p><emphasis>Náhrada času a odstranění i těch nejnepatrnějších zdravotních potíží,</emphasis> uvědomuje si v duchu Jana, <emphasis>jenže čím nám chtějí kompenzovat spolupráci tady, v reálném čase?</emphasis></p>
<p>„Doufám, že všechny jak tu jste chápete, že už jen ta skutečnost, že jste s námi přišly jakkoliv do styku, je pro mnoho lidí důvodem, abyste byly znovu uneseny, vyslýchány a nakonec i umlčeny – dokumentace, kterou jsem vám právě poskytl, o tom jednoznačně svědčí. A proto budete všechny ve vlastním zájmu vybaveny bioenergetickou senzitivitou, která vám zaručí účinnou obranu. Tato procedura potrvá jeden až dva měsíce, protože musíme u dobrovolnic znovu vyvolat laktaci, abychom měli dostatek xenofarmak. Ty z vás, které už jste vybaveny obnovitelnou bioenergetickou senzitivitou, převedeme během dvou až tří týdnů na bioenergetickou senzitivitu trvalou. U ostatních musíme nejprve provést zbytek nutných vyšetření, vyvolat nejprve obnovitelnou a teprve potom trvalou bioenergetickou senzitivitu.“</p>
<p>Dívkám se tak začíná rýsovat program prvních týdnů pobytu na CPLEN. Vyděšené Urszuly se ujímá Nikolka: „Za tu dobu, co jsme s mimozemšťany přišly do styku, se jejich vztah k nám dost podstatně změnil, a dalo by se říci, že jeho úroveň je kvalitativně mnohem vyšší a přímější. Když si jen vzpomenu na první dny, kdy jsme nevěděly, kde jsme a co se s námi bude dít a všechno jsme musely odhalovat a prozkoumávat samy, a porovnám to s dnešním Jošuovým přístupem, kdy hned od začátku víme, co je cílem jejich snažení…“</p>
<p>„Vidíš. A já jsem si naivně myslela, že podstoupím léčbu a odjedu domů. Jenže pár dní na to k nám vtrhli tři po zuby ozbrojení… A to jen kvůli tomu, že jsem vládu nějakých Spojených států nepožádala milostivě o dovolení… Víš, já se od doktorů držím raději dál a teď abych tvrdla v nemocnici jen kvůli aroganci a chamtivosti lidí, které ani neznám a do kterých mi vůbec nic není,“ svěřuje se Urszula Nikolce.</p>
<p>„Byla jsi ty vůbec někdy v nemocnici? Tedy myslím v obyčejné, pozemské nemocnici. Byla jsi nucena tam týdny ležet po vážném úrazu nebo kvůli nějakému závažnějšímu onemocnění?“</p>
<p>„Ne,“ odpovídá udivená Urszula na kamarádčinu otázku.</p>
<p>„Podívej, <emphasis>Urszulinjo,</emphasis> já taky prostředí nemocnice nemám nijak zvlášť v lásce a docela mi stačilo to, co jsem tam musela prožít po tom úrazu. Ale pobyt v pozemské nemocnici se s pobytem na klinice mimozemšťanů nedá vůbec srovnávat. To je asi takový rozdíl, jako mezi lágrem pro utečence a superluxusním hotelem. Nebo mezi naším zdravotnickým zařízením a chýší křováckého šamana. Ale to jsou jen materiální rozdíly. Tady nastupuje ještě další rozměr, a to je lidský přístup personálu – ať už lékařů či sester.“</p>
<p>„Lidský přístup – a co ty společenské poměry, které tu vládnou?“ Urszula se rozhlíží kolem.</p>
<p>Skutečně. Většina dívek v místnosti se pohybuje zcela bez oděvu, jen několik málo jich má navlečený župánek. Urszula s Luckou jsou jediné, které je mají pečlivě zapnuté a převázané.</p>
<p>„Nu, někdy mi to taky vadí, ale za těch osm měsíců jsem si jakž-takž zvykla. I když si myslím, že s tou nahotou by se to nemělo přehánět. Na druhé straně se tady vyskytují i kamarádky – jako například Lenka – kterým zase vadí, že je nutné se oblékat před vstupem do jídelny,“ a Nikolka se zasmála.</p>
<p>„Snad mě tady nepomlouváte,“ ozvalo se náhle Nikolce za zády.</p>
<p>„Ale vůbec ne,“ chlácholí Nikolka rozesmátou Lenku, „jenom tady Ursulce vysvětluji, že ti vadí, když se máš obléknout před vstupem do jídelny.“</p>
<p>„To je pravda, to mi tady vadí.“</p>
<p>„Vidíš, a Urszulce zase vadí, že musí pobývat nahá ve vyšetřovně a v tělocvičně a…“</p>
<p>Lenka se zkoumavě podívala na Urszulu: „To ti vadí? Vždyť je to úžasně pohodlné a praktické. Lékaři mají usnadněnou práci, v tělocvičně se můžeš soustředit na vlastní pohyb a nemusíš se starat o to, kde tě co škrtí nebo kde ti padá ramínko…“</p>
<p>„Jenže já si pořád nemohu zvyknout na to, že ve společnosti…“</p>
<p>„Pravda, tys pobyla na CPLE vlastně jen pár týdnů a odjela jsi domů, takže ses nestačila adaptovat. Ale mně se to zalíbilo hned od začátku a tady Nikolka může potvrdit…“</p>
<p>„Ano, ano, Leničko. Potvrzuji, že ty jsi oblečená k vidění jen v jídelně. A ta přezdívka <emphasis>antická bohyně</emphasis> ti opravdu sedí.“ Nikolka zálibně přejela očima nádherné tělo nahé Lenky a Urszula, která zjistila, že se směr rozhovoru stočil jiným směrem, než původně očekávala, pronesla jakousi závěrečnou řeč: „Ale já jsem požádala o propuštění právě proto, že jsem se <strong>nechtěla</strong> adaptovat…“</p>
<p>Poté se s oběma dívkami rozloučila a opustila klubovnu. Nikolka se znovu zahleděla na usmívající se Lenku. Pak si však uvědomila, že v klubovně nastal jakýsi stav volné zábavy. Jošua už úvodní besedu ukončil a dívky se nenuceně baví mezi sebou sdělujíce si navzájem nové dojmy. Teprve teď si Nikolka uvědomila, že Jošua je v klubovně stále přítomen a je zabrán do zřejmě zajímavého rozhovoru s Luckou.</p>
<p>„Asi bychom je neměly rušit…“</p>
<p>Nikolka se otočila. Lenka stále stojí vedle ní a drží ji za ruku. Jemně ji přitáhla k sobě a vykročila směrem ke dveřím. Pak se však zarazila: „Nezabloudí?“</p>
<p>„Kdo? Lucka? To snad nemyslíš vážně,“ a Nikolka se shovívavě usmála. Pak se zarazila: „A kam vlastně jdeme?“</p>
<p>„Kam bychom šly. Do nabíjecího střediska. Nezapomínej, že jsme se už dva dny nenabíjely. Jana a Xiaolan tam odešly právě ve chvíli, když jsem se k vám připojila.“</p><empty-line /><p>Nabíjecí středisko je ve čtvrtém patře, kam nebyl na CPLE dívkám povolen přístup z bezpečnostních důvodů. Teď je pro ně část patra přístupná. Obě dívky vstoupily do přísálí nabíjecího střediska, kde Nikolka odložila župan a obě se zaregistrovaly k pobytu zadáním svých osobních kódů na evidenční klávesnici. Pak se před nimi otevřel úchvatný pohled…</p>
<p>Nabíjecí středisko zabírá několik desítek spojených šestiúhelníkových modulů. Je zde simulovaná tropická krajina s umělým sluncem, svěží trávou i proudící vodou.</p>
<p>„Vypadá to tu jako v ráji,“ vydechla úžasem Lenka zvědavě se rozhlížejíc po obrovské prostoře, „jenom by mě zajímalo, zda ty rostliny jsou také živé nebo je to jenom nějaká imitace.“</p>
<p>„A co ti brání se o tom přesvědčit,“ ptá se Nikolka a slastně uléhá do trávy, „už na dotek se zdá, že se o žádnou umělinu nejedná. I ty květiny voní, jak mají…“</p>
<p>„Vždyť tady jsou i stromy!“</p>
<p>Nikolka vstala a s údivem pohlédla Lenčiným směrem. Skutečně! V dálce je vidět docela vzrostlý lesík.</p>
<p>„Tak se mi zdá, že nabíjecí středisko tvoří půlka patra,“ uvažuje Nikolka, „jenže jak to vyřešili s výškou?“</p>
<p>Vyrazily k lesu. Po několika desítkách kroků zjistily, že problém s výškou je řešen tím, že v prostoru fungují umělá slunce rozmístěná vysoko u stropu v pravidelných intervalech.</p>
<p>„Ale stejně – páté patro musí být hrozně nízké, copak tam asi mají,“ uvažuje Nikolka polohlasně.</p>
<p>„Tam bude zřejmě technické zázemí tady toho,“ ozval se za ní povědomý hlas.</p>
<p>„Janičko, jakpak už jste tu dlouho?“</p>
<p>„Jen o chvíli déle než vy.“</p>
<p>Jana, Xiaolan, Lenka a Nikolka zkoumají ‚přírodní prostředí‘ základny společně vystavujíce svá nahá těla umělým sluncím.</p>
<p>„Tady se můžeme nabíjet bez obav, že nás bude šmírovat nějaký Fred nebo velebníček…“ raduje se Nikolka.</p>
<p>„Co? Jaký velebníček?“</p>
<p>Jana s Xiaolan hledí s údivem na Nikolku.</p>
<p>„Ale,“ spustila pro změnu Lenka, „nabíjely jsme se tadyhle s Nikolkou tam na mýtince, co byla poblíž Jorgeovy dílny, a ten kněz, který byl povolán původně kvůli Fredovu pohřbu, si nás prohlížel tak svědomitě, že se při tom ‚udělal‘ – ale my jsme se tenkrát s Jorgem dohodli, že to neprozradíme, aby neutrpěla důstojnost Jennifeřina sňatku. Jenže teď, když už jsou pryč, tak si myslím, že vám to můžeme prozradit.“</p>
<p>V té chvíli si Nikolka vzpomněla na podrobnosti a vypravuje, jak Jorge vytáhl kněze z houštiny za opasek rozepnutých kalhot. Jana se rozesmála: „Škoda, že jsem u toho také nebyla. To mě docela mrzí.“</p>
<p>„Nakonec se musel zase on svléknout před námi a umýt se v potoce přesně podle biblických citátů, které mu tady Lenka přednášela.“</p>
<p>„A proč zrovna podle biblických citátů?“</p>
<p>„Protože on,“ ujala se opět slova Lenka, „on nás sledoval při tom, když jsme se během nabíjení milovaly, a sám si začal cosi o zvrhlostech – a že v Písmu svatém stojí… – tak jsem mu předvedla, co tam stojí ohledně jeho vlastního počínání, no.“</p>
<p>„Cože? Vy jste se milovaly během nabíjení? Cožpak to jde? To jsem tedy ještě nezkoušela.“</p>
<p>„Ne? Opravdu ne? Ale to jsi o hodně přišla,“ sděluje Janě Nikolka, „mám takový dojem, že to budeme muset honem rychle napravit…“ a s těmito slovy k sobě Janu přitiskla. Ani Lenka se dlouho nerozmýšlí a zmocňuje se sympatické Číňanky.</p>
<p>Nikolka Janu k sobě střídavě tiskne a pak se od ní mírně oddaluje V té chvíli projel Janiným tělem nepopsatelně krásný pocit a uslyšela jemné zapraskání elektrického výboje. Zavlnila se rozkoší. Už několik jemných Nikolčiných doteků a drobných elektrických jisker stačí, aby ucítila vlhkost v klíně. Její prsty na oplátku cíleně prozkoumávají Nikolčina intimní místečka a Jana neomylně cítí kamarádčino vzrušení. Dvojitý blesk, který přeskočil mezi jejích ztvrdlými bradavkami, je doprovázen vůní ozónu. Jana k sobě Nikolku přivinula a dotkla se jazykem jejích rtů. Obě dívky klesly do trávy a vášnivě se líbají předávajíce si vzájemně obrovská kvanta energie. Vtom přeskočil další blesk, tentokrát však způsobuje oběma dívkám potěšení trochu jiného druhu. Nikolka si v té chvíli uvědomuje, že dokáže cosi zajímavého – rozezná podle charakteru elektrického výboje, že pochází od LENKY! <emphasis>Ano! Elektrický výboj mezi mnou a Janou vyvolává jiný pocit než výboj mezi mnou a Lenkou. A s Lenkou jsme si zatím vyměnily energie nejvíce.</emphasis></p>
<p>Zároveň také zjistila, že se jí Lenka dotkla zasvěcujíc Xiaolan do krás bioenergeticky senzitivního milování. Obě dívky se vymkly z objetí svých partnerek a udiveně si pohlížejí do očí. Pak Lenka beze slova vztáhla k Nikolce svou ruku a ta se jí zmocnila. Při doteku opět přeskočil elektrický výboj a Jana si všimla, jak se oči kamarádek rozšiřují údivem.</p>
<p>„Co se stalo?“ vydechla úzkostlivě.</p>
<p>Žádná odpověď. Nikolka s Lenkou se jen chvíli vzájemně hladí – a pak se jako na povel opět zmocňují svých předchozích partnerek.</p>
<p>„To snad ani není možné,“ vydechla údivem Lenka, tohle musíme důkladně prozkoumat!“</p>
<p>„Co chceš důkladně prozkoumat?“</p>
<p>„Uvidíš!“ a Lenka k sobě Janu prudce přivinula. Nikolka se teď věnuje Xiaolan. Mazlí se jazykem s jejími ztuhlými bradavkami a rukou ji hladí po bříšku neomylně směřujíc k její jeskyňce. Obě dvojice teď leží na trávě vedle sebe a Lenka s Nikolkou se snaží o to, aby se přivalily těsně k sobě. Když se tak stalo, dotkly se každá své předchozí partnerky: Nikolka Jany a Lenka Xiaolan. Nejprve přeskočily jiskry a pak byly doteky dokonány…</p>
<p>„Já už vím, co se stalo,“ pronesla váhavě Xiaolan, „my se vzájemně poznáme i hmatem!“</p>
<p>Jana se vyvinula z Lenčina objetí a střídavě se dotýká všech tří kamarádek. Skutečně. I se zavřenýma očima pozná, na kterou sáhla!</p>
<p>„Je ale zajímavé, že jsme na takový objev narazily až teď,“ medituje polohlasně, „vždyť před třemi dny, když jsme se měly po hmatu poznat při té naší hře u Jorgeovy dílny…“</p>
<p>„Jenže tu jsme hrály v noci, kdežto teď to zkoušíme během nabíjení. Možná, že…“ Nikolka nedopověděla.</p>
<p>„To bude nejspíš ono,“ zvolala Lenka, „vždyť my jsme se vlastně často vzájemně dotýkaly, ale při nabíjení jsem to zažila vlastně jen s Nikolkou. Teď ale víme, že kouzlo nabíjení v sobě nese i estetický zážitek jiného rozměru. Všimly jste si, že ty naše vzájemné doteky se liší nejen podle osoby, ale ještě také něčím jiným?“</p>
<p>„A čím?“ ptá se udiveně Nikolka.</p>
<p>„Víš, já jsem to sice pociťovala, ale neuměla jsem si to vysvětlit. Totiž: Když jsme se spolu chodily nabíjet – a bylo to několikrát – poznala jsem z tvých doteků i tvou náladu – rozrušení, napětí, úzkost, radost, vzrušení ... podobně, jako se to pozná podle zabarvení hlasu, výrazu obličeje a tak. U jiných děvčat jsem toho však schopna nebyla, takže jsem nad tím příliš neuvažovala. Jenže teď, když jsme při nabíjení zjistily tohle…“</p>
<p>Nikolka se nad Lenčinými slovy chvíli zamyslela zkoumavě přejíždějíc rukama po nahých tělech kamarádek vystavených paprskům umělých sluncí. Nejen že hmatem bezpečně rozezná Lenku od Xiaolan, ale cítí, že její hmatový smysl přenáší i informace o citovém rozpoložení obou kamarádek. Jana nezůstává stranou a rovněž se každou rukou dotýká jedné dívky. V momentě, kdy Nikolka uvolněně ležící v hebké trávě ucítila Janinu ruku na svých prsou, byla zasažena třetím proudem citových vjemů a zavlnila se slastí a blahem. Oddala se směsici vjemů a pocitů a okolní svět pro ni přestal existovat… <emphasis>Jana je neklidná a napjatá, asi o něčem závažném přemýšlí. Lenka vyzařuje radost a pohodu celou svou bytostí, kdežto Xiaolan zachovává stoický klid uplatňujíc své rozsáhlé znalosti orientálních rituálů k tomu, aby vyvolala maximální pocit rozkoše jak u sebe tak i u kamarádek.</emphasis> Xiaolaniny zkušené prsty neomylně nalézají cestu do Nikolčiných intimních oblasti. Nikolka instinktivně roztahuje nohy od sebe, aby Xiaolanina ruka měla volné pole působnosti. Doteky na citlivých tkáních stydkých pysků a poštěváčku zprostředkovávají teď nejen vjemy rozkoše a blaha, ale i spoustu nových informací. Nikolka posouvá svou ruku po Xiaolanině těle snažíc se dosáhnout týchž oblastí – a Nikolka ví, cítí, je si vědoma toho, že i Xiaolan její ruku ve svém klíně toužebně očekává. Je to součást zesilujícího se toku informací, který je zprostředkován hmatem. V momentě, kdy Nikolčiny prsty dosáhly Xiaolanina bodu G, stiskla svou druhou rukou intenzivně Lenčin prs, k čemuž dostala signál od naběhlé bradavky dotýkající se její dlaně. V téže chvíli vyšel podobný signál z její vlastní ztopořené bradavky do Janiny ruky… U všech čtyř vzájemně se dotýkajících dívek došlo k bouřlivému orgasmu a Nikolka nabyla dojmu, že se země pod ní zachvěla…</p>
<p>Když si zase začala uvědomovat skutečnost, první slova, která zaslechla, byla:</p>
<p>„… takže jsme vlastně objevily nový umělecký obor, jakousi hapestetiku nebo jak by se to … to … hmatové umění … mělo jmenovat.“</p>
<p>„Nový umělecký obor, ano … ale hapestetika … to ne, to se nehodí,“ oponuje Lence Jana, „protože hapestetika existuje i bez našeho objevu a je to soubor metod, kterými se přibližuje výtvarné umění nevidomým – reliéfní obrázky a tak… Takže to je vlastně ‚krásno vnímatelné hmatem‘ – kdežto my hmatem ty libé pocity, to krásno, přímo vytváříme.“</p>
<p>„Takže je to něco jako krasodotyk nebo krasohmat nebo tak něco podobného,“ uvažuje nahlas Lenka, „jako je třeba krasobruslení nebo krasopis ... kaligrafie ... a co takhle KALIHAPIE?“</p>
<p>„Kalihapie, kalihapie ... to zní docela sympaticky a je to srozumitelné,“ uvažuje Jana, „a docela to vystihuje i podstatu věci.“</p>
<p>„Tedy – ze začátku jsem vám skoro nic nerozuměla,“ stěžuje si Xiaolan, „jenom ke konci jsem pochopila, že se snažíte zavést nějaký nový termín KALIHAPIE pro ‚hmatové‘ umění. Jak jste vlastně k němu dospěly a co znamená?“</p>
<p>„Tedy to éterické tlumočení, jak se zdá, je i sebeučící – ten stroj dokáže na základě dosti vágní definice, kterou jsem se tady pokusila vyslovit česky, zavést do svého repertoáru nový výraz.“ Lenka nevychází z údivu. Mezitím Jana vysvětluje své kolegyni Lenčin myšlenkový proud při odvozování nového výrazu a definování jeho významu, kteréžto skutečnosti ke konci prošly hladce tlumočícím zařízením.</p>
<p>„To jsem tedy zvědavá, jak budou mimozemšťané reagovat na to, že mají v systému etherického tlumočení zaveden nový termín,“ směje se Nikolka, „a rovněž je zajímavé, že jsme na tuto vlastnost bioenergetické senzitivity nebyly upozorněny.“</p>
<p>„Toť otázka. Ale zajímavá,“ přizvukuje Jana, „na to se budeme muset zeptat při nejbližší příležitosti, ale asi bychom měly vyzkoušet, jaké nové pocity nám může ještě kalihapie zprostředkovat, co říkáte?“</p>
<p>„Cožpak o to, já jsem pro…“</p>
<p>Xiaolan svou myšlenku nedokončila. Zazněl poplašný signál a všechna umělá slunce rázem zhasla. Prostor je teď osvětlen difúzním jasným neoslňujícím světlem známým z kluboven a vyšetřoven. Nikolka se vrhla k nejbližšímu komunikátoru a pohlédla na obrazovku.</p>
<p>„Aha. Jana právě vyčerpala dnešní dávku energie, kterou se může nabít.“</p>
<p>Dívky opustily nabíjecí středisko a vyrazily ke svým pokojům. Nikolka se ještě od výtahu spěšně vrátila pro župan. Na poslední chvíli ho zachránila z drapáku úklidového robota.</p>
<p>„Málem jsem zase přišla o poznámky,“ pobrukuje si polohlasně, nahlížejíc do Lucčina apartmá.</p>
<p>Ale Lucka ji nevnímá. Zmožena dojmy dnešního dne usnula hlubokým spánkem dávno před Nikolčiným návratem.</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 4</strong></p>
<p>Ani následujícího dne, 26. února, není zaveden pravidelný denní režim podle původního vzoru CPLE. Nekoná se ani klidové vyšetření. Jen ranní rozcvičku si většina dívek v čele s Lenkou neodpustila. Dopoledne pokračují generální vyšetření, jak už včera předeslala Ariana ve svém proslovu před obědem. Všech šestatřicet dívek se nachází ve vyšetřovnách se svými lékaři a osobními sestrami. Dokonce i Lucka po včerejším více než hodinovém rozhovoru s ředitelem CPLEN, Jošuou, se zázračným způsobem uklidnila a absolvuje zbývající procedury generálního vyšetření bez známek jakéhokoliv stresu.</p>
<p>Všechny se sešly u oběda a objednávají si jídlo podle zaběhnutého pořádku. Je pochopitelné, že Jana s Nikolkou se vyvarovaly podobného incidentu jako včera, protože už dnes jsou podávána první autofarmaka a po obědě se koná klid na lůžku.</p>
<p>„Nebude ti vadit, když si lehnu k tobě?“ ptá se Lucka Nikolky přetahujíc svoje lůžko přes spojovací dveře do Nikolčiny ložnice minutu před tím, než k ní vstoupila sestra Conchita s autofarmaky. Vzápětí za ní přichází Lucčina osobní sestra, Sofie.</p>
<p>„Stejně nechápu, proč máme oddělené pokoje,“ medituje nahlas Nikolka.</p>
<p>„Pokoje máte oddělené proto,“ vysvětluje Sofie, „že podle nařízení ředitele CPLEN musí mít každá pacientka k dispozici vlastní apartmá. Ale to neznamená, že byste pokoje nemohly sdílet.“</p>
<p>„Pravda,“ vzpomíná Nikolka, „když jsem byla poprvé v Menstruačním oddělení, byly jsme na pokoji spolu s Janou a nikdo neprotestoval.“</p>
<p>„Tak – a teď se co nejpohodlněji uložte…“ a Conchita se Sofií se ujímají svých povinností a aplikují dívkám dávky předepsaných autofarmak. Nikolce vaginálně a rektálně, Lucce pochopitelně pouze rektálně.</p>
<p>„Stejně je to ještě neúplná dávka,“ oznamuje Nikolce Conchita káravým tónem, „protože jste si včera vyměňovaly to jídlo u oběda. Doktor Zemill řádil jako černá ruka, že jste nabouraly jednodenní chod laboratoří.“</p>
<p>Nikolka pohlédla Conchitě do očí a rozesmála se, protože výraz jejího obličeje vůbec neodpovídá tónu, jakým to dívkám sdělila.</p>
<p>V té chvíli se už neudržela ani Sofie a vyprskla smíchy také: „Zemill je nejnáladovější a nejpopudlivější mimozemšťan na základně. Kdyby neměřil skoro dva metry, tak by měl Louis de Funès znamenitého dvojníka.“</p>
<p>„Ještě jsi ale zapomněla dodat, že mu chybí pleš,“ dorazila veselí dívek Conchita.</p>
<p>Když Conchita se Sofií odešly, sestry v ložnici osaměly. Pohodlně se uložily na svá lůžka a v poklidu vstřebávají dodaná autofarmaka.</p>
<p>„Kam jsi včera z té klubovny zmizela? Vůbec jsem tě nemohla najít, tak jsem si šla potom lehnout sama,“ sděluje Lucka Nikolce.</p>
<p>„Včera večer? Aha, ty jsi byla zabrána do rozhovoru s Jošuou a my jsme zašly s Lenkou, Janou a Xiaolan do nabíjecího střediska. Já tě vlastně musím ještě naučit, jak v areálu hledat lidi – tedy pokud sis to nepřečetla v Informačním řádu…“</p>
<p>„Přečetla, přečetla,“ přerušuje sestru Lucka, „jenže pod dojmem tolika zážitků mi nedošlo, že bych této služby mohla využít.“</p>
<p>„Nevadí, aspoň ses pořádně prospala. Sama na sobě cítím, že po tom měsíci útrap mi to taky dost chybí. Jen tak mimochodem – co zajímavého ses dozvěděla od pana ředitele?“</p>
<p>„Spoustu věcí,“ odvětila Lucka, „uvažovali jsme o osudu dědečka a o materiálech, které po sobě zanechal. Taky jsme se bavili o problémech pohlavní identity v mimozemské civilizaci, což na mě zapůsobilo velice optimisticky.“</p>
<p>„Cožpak oni také mají problémy s pohlavní identitou?“ Nikolka žasne.</p>
<p>„Právě že nemají,“ vysvětluje Lucka, „aspoň podle toho, jak mi to Jošua vysvětlil, považují se za transsexuály všichni. Prý neexistuje ideální muž nebo ideální žena – jednotlivci se takovým ideálům mohou jen blížit. Jošua dokonce prohlásil, že pohlaví je u nich měřitelná veličina…“</p>
<p>„Cože? Pohlaví jako měřitelná veličina? A v jakých jednotkách ji vlastně měří?“</p>
<p>Lucka se pobaveně podívala na sestru: „To je prý relativní veličina. Máme si to představit asi jako kdyby ideálu mužství odpovídala hodnota 0, ideálu ženství hodnota 1 – a každý jedinec se pohybuje někde mezi nimi.“</p>
<p>„A kdo a čím takovou hodnotu zjišťuje, to ti neřekl? Je zajímavé, že například Jana proseděla v knihovně celé dny a nikdy se o takovém poznatku nezmínila…“</p>
<p>„Tak to mi opravdu neřekl… Ale Janu na to upozorníme, tu to bude zajímat docela určitě.“</p>
<p>Nikolka se na chvíli zamyslela nad novým, vpravdě ohromujícím poznatkem. Ticho prolomila Lucka: „Dokonce mi řekl, že u nás – pozemšťanů – toto platí také, ale že pod vlivem nesmyslných náboženských předsudků, které jsou v naší společnosti zakořeněny tak hluboko, že se jimi řídí i zapřisáhlí ateisté, dochází k politováníhodné segregaci jedinců, kteří se řízením osudu ocitají mimo uznávané normy.“</p>
<p>„Tak to tedy žasnu! Žila jsem tady mezi nimi celých osm měsíců – a taková důležitá okolnost mi unikla…“ a Nikolka se ponořila do svých myšlenek nevnímajíc své okolí. Nakonec usnula.</p>
<p>Probudil ji až dotyk doktora Erymilla, který přišel zkontrolovat, jak se vstřebala podaná autofarmaka. Mile se na ni usmál a dovolil ji vstát z lůžka.</p>
<p>Nikolka se rozhlédla. Před zrcadlem vidí Lucku, která se češe a upravuje si župánek.</p>
<p>„Ty se někam chystáš?“</p>
<p>„Ano, ráda bych si prohlédla další část areálu – tedy aspoň z těch, které jsou nám přístupné. Doufám, že mi neodmítneš dělat doprovod…“</p>
<p>Nikolka se zasmála vidouc její šibalský výraz v očích: „A co když mě to nebaví…“</p>
<p>Tentokrát se zase zasmála Lucka a obě sestry vyrazily z Nikolčina apartmá na průzkum. Procházejí klikatou chodbou a Nikolka seznamuje Lucku se zařízením kluboven, salónků, tělocvičen i vyšetřoven. Jejich cesta skončila v jedné klubovně na patře A, kde narazily na Janu, Lenku, Xiaolan a <emphasis>sličné akvabely</emphasis>.</p>
<p>„…tak jsem tu měsíc nebyla a už zase spolehlivě bloudím…“ zaslechla Nikolka část Janina povzdechu, „…abych tu zase chodila s navigátorem jako nějaká novicka. Stejně nechápu, proč ti mimozemšťané staví všechno do šestiúhelníků. Chodby jsou pak klikaté a nepřehledné…“</p>
<p>„Ale zase se ušetří spousta stavebního materiálu,“ přerušuje její nářky Nikolka.</p>
<p>Jana se na kamarádku udiveně podívala: „Nechápu, jak lze ušetřit materiál, když se staví takhle nepřehledně…“</p>
<p>„Představ si,“ vysvětluje Nikolka, „že máš za úkol obezdít plochu 1 m² s co nejmenším množstvím stavebního materiálu. Vystavíš-li kolem té plochy kruhovou zeď, jaká bude délka obvodu?“</p>
<p>„To bych si musela vzít kalkulačku a vzpomenout si…“</p>
<p>„Kalkulačka támhle leží. A vzorečky ti připomenu: plocha kruhu = π<emphasis>r</emphasis>² a obvod kruhu = 2π<emphasis>r</emphasis> – takže když π<emphasis>r</emphasis>² = 1, tak 2π<emphasis>r</emphasis> = kolik?“</p>
<p>„Ach jo, to jsem si zase o něco řekla,“ povzdechla si Jana berouc do ruky kalkulačku, „takže <emphasis>r</emphasis>² = 1/π, to znamená, že <emphasis>r</emphasis> = √(1/π) … a teď tohle dosadit za <emphasis>r</emphasis> v tom druhém vzorečku…“</p>
<p>Jana chvíli mačká tlačítka na klávesnici a pak předvádí Nikolce výsledek: 3,5449.</p>
<p>„Správně,“ raduje se Nikolka, „jenže kdybychom stavěli kruhové místnosti, nebyla by pokryta celá plocha. Aby byla plocha využita, musíme stavět zdi tak, aby místnosti spolu sousedily beze zbytku. Sama se můžeš přesvědčit, že plochu lze pravidelnými mnohoúhelníky beze zbytku vyplnit pouze tehdy, když se jedná o trojúhelník, čtyřúhelník nebo šestiúhelník. Třeba s pětiúhelníky nebo osmiúhelníky se ti to určitě nepodaří…“</p>
<p>„Aha, takže teď ještě ke všemu budeš chtít vypočítat obvod trojúhelníku, čtverce a šestiúhelníku o ploše 1 m², že?“</p>
<p>„Správně, takže se do toho pusť…“</p>
<p>„Tak nejdřív asi ten čtverec… plocha = <emphasis>a</emphasis>², obvod = 4<emphasis>a</emphasis>… <emphasis>a</emphasis>² = 1 … <emphasis>a</emphasis> = 1 … takže obvod je 4, to se počítá krásně i bez kalkulačky,“ raduje se Jana, „ale ten trojúhelník…“</p>
<p>„Neboj, i ten zvládneme. Plocha je polovina strany krát výška, což se musí v našem případě rovnat jedné, takže <emphasis>avₐ</emphasis>/2 = 1. Výška <emphasis>vₐ</emphasis> = <emphasis>c </emphasis>sin <emphasis>β</emphasis>, ale u pravidelného trojúhelníku jsou všechny strany stejně dlouhé a vnitřní úhly 60°. Rovněž tak všechny tři výšky jsou stejně dlouhé, takže se s nimi nemusíme zvlášť označovat. Vzoreček si zjednodušíme a píšeme, že <emphasis>v</emphasis> = <emphasis>a</emphasis> sin <emphasis>α</emphasis>, kde <emphasis>α</emphasis> = 60°. Tedy (<emphasis>a</emphasis>²/2) × sin 60° = 1, to znamená, že <emphasis>a</emphasis> = √(2/sin 60°) … nu, a obvod pravidelného trojúhelníku je 3<emphasis>a</emphasis> …“</p>
<p>Jana poctivě mačká klávesy podle Nikolčina diktátu a dochází k číslu 4,559.</p>
<p>„Sláva, teď ještě ten šestiúhelník – to bude zlatý hřeb toho tvého matematického trápení,“ směje se Nikolka.</p>
<p>„To už je jednoduché,“ vstupuje do hovoru Lucka, „představ si, že pravidelný šestiúhelník se skládá ze šesti rovnostranných trojúhelníků, takže (<emphasis>a</emphasis>²/2) × sin 60° = 1/6. Z toho plyne, že <emphasis>a</emphasis> = √(1/3 sin 60°). Nu, a šestiúhelník má takových stran šest, takže 6<emphasis>a</emphasis> = 3,7224.“</p>
<p>Jana odložila kalkulačku a s povděkem pohlédla na Lucku, která podle svého zvyku vychrlila výpočet zpaměti.</p>
<p>„Když si to tedy shrneme,“ pokračuje Nikolka ve svých úvahách, „tak k obezdění trojúhelníkové místnosti o ploše 1 m² potřebujeme 4,559 m zdiva, k obezdění čtvercové místnosti 4 m zdiva, ale k obezdění šestiúhelníkové místnosti stačí jen 3,7224 m zdiva. Šestiúhelníkové místnosti představují proto nejekonomičtější využití plochy. Jen tak mimochodem, Janičko, nebyla’s to náhodou zrovna ty, kdo přirovnal areál CPLE ke včelímu plástu?“</p>
<p>„Asi ano,“ vzpomíná Jana na svoje první dojmy.</p>
<p>„Takže aspoň teď víš, jak včeličky dokáží šetřit voskem. Jsou to úžasně chytří tvorečkové.“</p>
<p>Jana si jen všimla, jak během Nikolčina výkladu Lucce zazářily oči.</p>
<p>„Jenže ty ekonomické důvody jsou podle mého názoru pro mimozemšťany jen vedlejší efekt,“ vkládá se do diskuse Lenka, „vždyť oni v mnoha případech nešetří energií, proč by měli šetřit stavebním materiálem?“</p>
<p>„A co tedy je podle tebe tím hlavním důvodem k výstavbě šestiúhelníkových místností?“</p>
<p>„Spíše bych brala v úvahu psychologické hledisko,“ odpovídá Lenka na otázku <emphasis>Mořské Vlny</emphasis>, „představ si například takovou trojúhelníkovou místnost, jak o ní před chvílí uvažovala tady Nikolka při těch výpočtech…“</p>
<p>„Brrr,“ otřásla se Indiánka odporem, „to bych si připadala opravdu stísněně, byť i by ta místnost zabírala stejnou plochu, jako ta šestiúhelníková.“</p>
<p>„Tak, to je ono,“ přizvukuje její sestra, „oni vlastně tou šestiúhelníkovou architekturou zabíjejí dvě mouchy jednou ranou: jednak spoří stavební materiál a za druhé opticky zvětšují místnosti, které se tak zdají větší, než ve skutečnosti jsou.“</p>
<p>„I to je jeden z efektů takto koncipované architektury,“ připouští Nikolka, „mohla by to být inspirace pro moje budoucí projekty…“</p>
<p>Vtom se otevřely dveře a do nich vstoupila Ariana. Pohlédla na Nikolku, jejíž poslední větu zřejmě zaslechla, a přívětivě se usmála. Pak se otočila k peruánským dvojčatům: „Měla bych teď čas na nějaké to dovádění v bazénu, neměly byste zájem?“</p>
<p><emphasis>Sličné akvabely,</emphasis> Lenka, Jana, Xiaolan i Nikolka se hotoví k odchodu, když vtom se za nimi ozve povědomý hlas: „Slečnu Nikolku bych tady ale rád pozdržel.“</p>
<p>Nikolka se ohlédla po známém hlase a spatřila Jošuova technického ředitele, Gabriela.</p>
<p>„A vaši sestru bych také potřeboval…“</p>
<p>Ostatní dívky odešly s Arianou, zatímco Lucka s Nikolkou sedí v pohodlných křeslech proti Gabrielovi.</p>
<p>„Nejprve musíme vyřešit jeden formální problém,“ spustil Gabriel, „ta záležitost je sice banální, ale přesto se musí zjednat náprava. Já vím, že jste sestry a že si vzájemně bezmezně důvěřujete, jenže… víte… stala se taková nepříjemná věc…“</p>
<p><emphasis>Co hrozného se zase stalo, že muž číslo dvě, zástupce ředitele pro technické záležitosti, tady koktá jako nepřipravený žáček před tabulí,</emphasis> uvažuje Nikolka a soustředěně hledí Gabrielovi do očí.</p>
<p>„… víte… slečno Nikolko, vy jste totiž své sestře prozradila svůj osobní kód … a to odporuje Informačnímu řádu… Takže bych vás chtěl požádat, abyste si ho změnila. Já vím, že se vám to zdá malicherné, ale osobní kódy představují informaci natolik důvěrnou, že…“</p>
<p>„To si ten kód mohu změnit sama? Domnívala jsem se, že kódy jsou generovány…“</p>
<p>„Samozřejmě, že kódy jsou generovány, že si nemůžete navrhnout číselnou kombinaci, jaká by vás napadla. Ale jsou generovány na požádání, takže si ho můžete nechat nově vytvořit, kdy vás napadne. Zpravidla tehdy, když máte pocit, že došlo k jeho prozrazení…“</p>
<p>„Takovou věc jste jí neměl prozrazovat,“ obrací se Lucka ke Gabrielovi a na její tváři hraje potutelný úsměv, „měl jste jí zkrátka nový kód vygenerovat a přinést…“</p>
<p>„To se dělá jen při zavádění nové osoby do systému,“ oponuje Gabriel, „další případné změny si už každý obstarává zpravidla sám. Proč vlastně by neměla vaše sestra vědět, jak se osobní kód mění?“</p>
<p>„Protože moje sestra trpí numerománií!“</p>
<p>„Cože? Jakou numerománií? To slovo slyším opravdu poprvé…“</p>
<p>„To teprve poznáte! Například číslo mobilu si mění každý kvartál… Doufám jen, že číslovací plán vašeho informačního systému má dostatečnou kapacitu. Taky by se mohlo stát, že…“</p>
<p>Lucka větu nedokončila, protože jí Nikolka zakryla pusu svou rukou.</p>
<p>„Klid,“ rozesmál se Gabriel, „nemá šanci vyčerpat 129 kombinací – odhlédnu-li od kontrolních číslic – protože osobní kód lze měnit jen jedenkrát denně.“</p>
<p>Pak se otočil znovu k Nikolce: „ Navštivte Informační centrum, zadejte tam svůj současný osobní kód na klávesnici libovolného komunikátoru a pak postupujte podle menu na monitoru. Nový kód bude vygenerován a vypadne vám z tiskárny v zapečetěné obálce. Pak se novým kódem přihlaste a v menu vyberte ‚Potvrzení platnosti‘, aby váš nový kód začal fungovat.“</p>
<p>Obě dívky se zvedly a vyrazily ke dveřím.</p>
<p>„Moment, moment,“ zadržel je Gabriel, „slečnu Lucii si tady ještě chvíli nechám. Zařiďte si změnu kódu, „obrací se k Nikolce, „a pak se sem pro sestru vraťte.“</p>
<p>Když za Nikolkou zapadly dveře, pokynul Gabriel Lucce, aby se ještě chvíli posadila.</p>
<p>„Musíme spolu vyřešit jeden závažný problém,“ spustil Gabriel, „totiž – potřebujeme prostudovat materiály zanechané vaším dědečkem – hlavně jeho osobní dokumenty. Já vím, že jeho cestovní deník jste už přeložily, ale pak zůstaly písemnosti – jak jste už sdělila svému prastrýci, doktoru Hillovi, které jsou pro vás nerozluštitelné.“</p>
<p>„Ano, zůstaly po něm dokumenty psané neznámou řečí a neznámými znaky, jenže ty jsou u nás doma – pokud se o ně zatím někdo nepostaral,“ uvažuje Lucka. „Otázka ovšem je, jak je sem dopravit.“</p>
<p>„Vy bydlíte v domku, že?“</p>
<p>Lucka zkoumavě pohlédla na Gabriela: „Jistě, proč?“</p>
<p>„Během čtyř dnů přistane na Kubě loď s našimi přáteli, takže stejně budeme nuceni vyslat expedici do obydlených končin Země. Jenže ani na Kubě ani u vás není zřízen teleport. Jelikož vás u toho potřebujeme, dovoluji si navrhnout toto řešení: Pozítří, tj. 28. února, budete teleportována na naši saharskou základnu. Odtud přepravíme celou naši výpravu včetně vás někam poblíž vašeho bydliště osobním diskoletem. Protože se jedná o přistání v hustě zalidněném prostoru, budeme ovšem potřebovat vaši pomoc. Diskolet bude vybaven teleportem, který zůstane k dispozici ve vašem domku, aby bylo zajištěno okamžité spojení se zdejší základnou. Kdybyste bydlela v nějakém činžáku, nebo v bytě na sídlišti, nebylo by toto řešení proveditelné. Ale ve vlastním domku je to o něčem úplně jiném.</p>
<p>Druhý diskolet přistane poblíž havanského přístavu a pomocí jeho teleportu budou do svého nového působiště dopraveni Anthony a Jennifer.“</p>
<p>„Moment, moment,“ brzdí Lucka další Gabrielův výklad, „co když nedám k instalaci nějakého teleportu ve svém domě souhlas? Vždyť ani nevím, co všechno může přítomnost takového zařízení způsobit, jak to bude se spotřebou energie, jaký to bude mít dopad na životní prostředí, jak mnoho místa bude zabráno, zda to nevyvolá podezření u sousedů…“</p>
<p>„O čem to tady tak vášnivě diskutujete?“</p>
<p>„No představ si,“ sděluje Lucka vrátivší se sestře, „že tenhle člověk nám chce domů nainstalovat teleport!“</p>
<p>„To snad není nic hrozného. Máš ho nainstalovaný v posteli, ani o tom nevíš…“</p>
<p>Gabriel však Nikolku zarazil: „Pozor, v postelích máte nainstalovánu vlastní stanici – ale ta potřebuje ještě strojové zázemí. I když ne tak složité, jako u transdimensionálního teleportu, kde strojový park zabíral skoro polovinu železničního vozu. Proto také říkám, že ve vašem případě máme štěstí, když bydlíte v domku.“</p>
<p>Pak se obrátil znovu k Lucce: „Teleport ve vašem domku bude nainstalován jen po dobu, kdy si to budete přát. Ale zatím by bylo výhodné, aby tam byl. Jeho strojové zařízení budeme pochopitelně důkladně kamuflovat pomocí různých domácích přístrojů. O prozrazení se nemusíte obávat.“</p>
<p>„My se vrátíme domů?“</p>
<p>Gabriel se znovu obrátil k Nikolce: „Zatím jen slečna Lucka – a hned se zase vrátí sem. Potřebujeme dokumenty Hillova bratra.“</p>
<p>Záře Nikolčiných očí pohasla.</p>
<p>„Upozorňuji vás ovšem,“ promlouvá Gabriel znovu k Lucce,“ že ve vlastním zájmu budete přesně dodržovat bezpečnostní opatření zavedená velitelem expedice, protože bychom se neradi dočkali vašeho dalšího únosu.“</p>
<p>„Dobře – a mohu se aspoň dopředu seznámit s tím velitelem?“</p>
<p>„Ano. Tím velitelem jsem byl jmenován já…“</p>
<p>× - × - × -</p>
<p>„Kam mě vlečeš?“</p>
<p>„Ariana s děvčaty řádí v bazénu a…“</p>
<p>„Ale já na to koupání nějak nemám náladu,“ oponuje Lucka Nikolce.</p>
<p>„Vždyť tě k tomu nikdo nenutí, ale podívat se na nás snad můžeš, ne?“</p>
<p>„A co tam budu vidět?“</p>
<p>„Náhodou, tvoje prateta tady funguje jako trenérka akvabel, na to se snad ráda podíváš?“</p>
<p>Lucka místo odpovědi přidala do kroku. Sjely výtahem do 1. suterénu <emphasis>(Pozn. autora: Ačkoliv je celý areál hluboko v podzemí, jednotlivá podlaží jsou značena jako na původní CPLE, která byla situována v mimoprostoru.)</emphasis> a zamířily k bazénu. V přísálí se zaregistrovaly na evidenční klávesnici (Nikolka svým novým kódem). Pak Nikolka odložila svůj rozevlátý župánek a vrhla se do bylinkami provoněné vody. Dívky ji vítají bouřlivým jásotem.</p>
<p>Lucka se nemůže vynadívat na překrásné kreace, které předvádějí peruánská dvojčata, jejichž nádherná nahá těla se ve vodě přímo vznášejí. Po předehře se na Arianin pokyn zapojují ještě Lenka a Nikolka. Souhra jejich pohybů je fascinující a Lucka je tou podívanou přímo nadšena.</p>
<p>Po chvíli však akvabely opouštějí bazén.</p>
<p>„Škoda, že jsme přišly pozdě,“ posteskla si Lucka, „nic tak pěkného jsem ještě neviděla.“</p>
<p>Ariana Lucku něžně objala: „Vždyť tady neplaveme naposledy, zítra budeme určitě pokračovat. Ale teď je čas na nabíjení a pak bude večeře…“</p>
<p>Teprve teď si Lucka uvědomila, že zůstala s tetou na břehu bazénu sama. Dívky mezitím odešly.</p>
<p>„Jenom je škoda, že neplavete podle hudebního doprovodu. Takhle je to také pěkné, ale ta hudba mi tak nějak chybí…“</p>
<p>Lucka vede tetu do svého apartmá.</p>
<p>„Chci se tě zeptat, jak náročné zařízení je teleport. Gabriel nám ho chce nainstalovat do domku a…“</p>
<p>„Z teleportu nemusíš mít obavy,“ chlácholí Ariana neteř, „klidně se na to podívej.“</p>
<p>Ariana se rozhlédla po ložnici: „Kam ti zmizela postel?“</p>
<p>„Vedle, u Nikolky, nerada zůstávám sama.“</p>
<p>Ariana se zasmála a vstoupila do sousední místnosti. Pak odstrojila Lucčino lůžko.</p>
<p>„Toto je stanice…“</p>
<p>„Ale já … nic nevidím! Vždyť ty matrace … jako by visely ve vzduchu!“</p>
<p>Ariana uchopila Lucku za ruku a přitiskla ji k domnělé prázdnotě. Lucka ucítila pod svými prsty jemnou síťku. Udiveně pohlédla na Arianu.</p>
<p>„Síť, na které leží matrace, je základem stanice teleportu a je vyrobena z fotoplastické hmoty. Foptoplasty – vedle toho, že jsou průhledné – mají ještě několik zvláštních vlastností – dokáží přizpůsobit index lomu světla prostředí, ve kterém se nalézají. Takže nejsou vůbec vidět. A kromě toho jsou to elektrické vodiče – nikoliv izolanty jako jiné plastické hmoty. Těchto dvou základních vlastností je užito právě při provozu teleportu. Fotoplastickými vlákny je také protkán koberec na podlaze a rovněž kolečka u postele jsou touto látkou potažena. Takže teleport zabudovaný v posteli je vodivě spojen s podlahou a tím je zajištěno spojení s dalšími přístroji nutnými k vlastní teleportaci.“</p>
<p>Ariana pokládá matrace zpět na neviditelnou síť a vysvětluje dále: „Rovněž matrace jsou potaženy látkou jejíž vlákna jsou fotoplastem protkána. Máte-li spát zcela nahé, není o jen ulehčení pro lékaře a osobní sestry během vyšetření prováděných na lůžku, ale proto, abyste byly s teleportem neustále v kontaktu. Tak můžete být v případě jakýchkoliv hrozeb okamžitě teleportovány do bezpečí.“</p>
<p>„Ale Gabriel říkal, že lůžko je jen teleportová stanice, která ke svému provozu ještě něco potřebuje…“</p>
<p>„Tak to jistě. Tady na základně máme centrální teleport, kterým je možno obsluhovat všechny stanice. Kdežto doma budete mít jen jakýsi mobilní teleport, k jehož instalaci stačí malá skříňka. Jenže teleport spotřebovává obrovské množství energie, takže je nutno postavit i elektrárnu – a ta už je poněkud rozměrnější…“</p>
<p>„Snad ne jadernou – jako v krytu! Já nechci…“</p>
<p>„Ale uklidni se, jadernou elektrárnu jsme měli na ostrově jako okamžité nouzové řešení. U vás postavíme elektrárnu využívající zbytkového tepla – jako je tomu tady a jako tomu bylo na původní CPLE. To znamená, že bude využívat teplo okolního prostředí. Je to ten nejekologičtější energetický zdroj, jaký si vůbec dovedeš představit.“</p>
<p>„Konečně se dozvídám zajímavé věci. Každou chvíli mi někdo z vás řekne: ‚To není můj obor‘ – teto, co je vlastně tvůj obor?“</p>
<p>„Já řídím jeden výzkumný úkol v bioenergetické laboratoři, takže musím mít určité znalosti jak z energetiky, tak i z biologie a medicíny. To je totiž interdisciplinární obor, víš?“</p>
<p>„A co ten tvůj trénink akvabel…“</p>
<p>„Ale Lucinko, copak ty nemáš kromě své práce také nějaké záliby?“</p>
<p>Lucka už nestačila tetě odpovědět, protože se opět ozvalo ono nepříjemné zapípání – a Ariana spěšně se rozloučivši s Luckou, opustila rychlým krokem Nikolčino apartmá.</p><empty-line /><p>Už je sice dávno po večerce, ale Lucka s Nikolkou nemohou usnout. Obě lůžka jsou přiražena k sobě, aby měly sestry k sobě blíž. Přikryté jednou pokrývkou se k sobě tisknou a něžně se hladí. Přitom si sdělují své dojmy posledních dnů:</p>
<p>„Tak jsme s děvčaty při nabíjení objevily takovou zajímavou věc,“ svěřuje Nikolka Lucce, „že se poznáme po hmatu. Ale jindy než při nabíjení to nefunguje.“</p>
<p>„Mě snad znáš po hmatu i bez nabíjení,“ šeptá Lucka a vlní se pod Nikolčinými dotyky. Její ruka si při tom hraje se sestřinými blonďatými vlasy, pak sjíždí přes čelo, nos a rty ke krku a projíždí žlábkem mezi ňadry.</p>
<p>„Ale ano, tebe poznám i bez nabíjení,“ odpovídá vzrušeným šepotem Nikolka a opětuje sestřiny pohyby, „jenže to není celé. Je to veliká záhada. My se totiž navzájem poznáme i podle elektrických výbojů, které si navzájem předáváme.“</p>
<p>„Tak to už se těším, až také nabudu bioenergetické senzitivity. Teta Ariana se mi svěřila, že řídí právě jeden výzkumný úkol v bioenergetické laboratoři, možná, že…“</p>
<p>Nikolka zavřela sestře pusu svými rty a okolní svět přestal pro ni existovat.</p>
</section>
<section>
<p><strong>I. Intermezzo</strong></p>
<p>„Myslím, milá kolegyně, že s výsledky můžeme být nadmíru spokojeni,“ oponuje Amynill profesorce Hygieialle, „vždyť i podrobný rozbor laboratorních vzorků…“</p>
<p>„Ale, přátelé,“ vstupuje do debaty sám Jošua, „to jste si měli přece ujasnit před poradou. teď bych vás prosil o shrnutí výsledků – teoretizovat můžeme, až když nám zbude čas.“</p>
<p>„Právě!“ ujala se slova Hygieialla, „jedná se o ohromující závěry, které jsme učinili na základě generálního vyšetření slečny Lucie, vnučky Hillova bratra. Ukazuje se totiž, že i s pohlavním koeficientem 0,A3 má stále plně funkční mužské reprodukční orgány a že naše genetická struktura dominuje. Dokonce bych si dovolila tvrdit, že kdybychom byli dříve věděli o její existenci, mohli jsme si ušetřit spoustu trápení s provozem bývalé CPRE.“</p>
<p>„Nu, a co vám tedy ještě není jasné?“</p>
<p>Profesorovi Amynillovi se po Jošuově otázce přímo protočily oči: „Jestliže dokončíme její přeměnu a dosáhneme koeficientu minimálně 0,B8 – ale raději 0,BA – pak samozřejmě u ní zanikne…“</p>
<p>„Ale,Amynille!“</p>
<p>„Já vím, šéfe, že ostatní dívky dosahují odchylky až na 4. dvanáctinném místě – její sestra Nikolka například 0,BBB7 – ale v případě slečny Lucie…“</p>
<p>„Amynille, nech mě přece domluvit! Po skoro hodinovém rozhovoru se mnou se slečna Lucie rozhodla, že o další přeměnu usilovat nebude, takže to pro vás pro oba znamená změnu směru vaší pracovní činnosti.“</p>
<p>„To je nám jasné,“ souhlasí Hygieialla, „ale proč nám to během generálního vyšetření sama neřekla a dozvídáme se to až teprve teď?“</p>
<p>„A ptali jste se jí na to? Nebo jste automaticky usoudili, že jejím přáním je přiblížit se co nejvíce ženskému ideálu? Doufám jen, že autofarmaka, která jsou jí teď podávána…“</p>
<p>„Zatím plníme první fázi úkolu – odběr co největšího množství biologického materiálu. To se týká všech pacientek včetně slečny Lucie. Teprve tehdy, až odebereme dostatečné množství materiálu, který potřebujeme jednak k vybuzení bioenergetické senzitivity u dívek, které této schopnosti dosud nenabyly, k postupné změně obnovitelné bioenergetické senzitivity v trvalou – to se postupně dotkne všech dívek, tak i pro naše vlastní potřeby. Teprve potom můžeme uvažovat o přeměně a…“</p>
<p>„Tak o přeměně neuvažujte,“ zdůrazňuje znovu Jošua.</p>
<p>Amynill jen neznatelně pokýval hlavou: „Ano, šéfe – ale v tom případě tady bude muset slečna Lucie strávit dost času, protože ji nemůžeme pustit domů bezbrannou a riskovat její další únos!“</p>
<p>„Máte pravdu,“ uvažuje polohlasně Jošua, pro ni nebude snadné vyrobit bioenergetický stimulátor, protože mužský lze podat do 0,18 a ženský až od 0,B2 – to znamená…“</p>
<p>„To znamená něco, co se jí zatím ani neodvážíme navrhnout,“ povzdechla si smutně Hygieialla, „ale jednoho dne se to bude muset dozvědět a bude muset k tomu dát souhlas, protože není jiné cesty…“</p>
<p>„Co se dá dělat, pokračujte tedy aspoň v odběrech jak pro potřeby dívek tak pro naše. Jak to zatím vypadá?“</p>
<p>„Během dvou dní budeme mít laktogenní sérum pro většinu dívek, u kterých už byla někdy laktace vyvolána. A zdá se, že další už do toho zapojovat nebudeme, protože nemají provedena speciální vyšetření, a kromě toho některé z nich se zde cítí být vězněny. Znamená to pro nás, že je budeme propouštět tak rychle, jak budou nabývat trvalé bioenergetické senzitivity. Mléka budeme mít přesto dost, protože tady máme 16 dívek, u kterých lze vyvolat laktaci bez dalších speciálních vyšetření – a za dva měsíce sem budeme transportovat další dívky, které už CPLE prošly a u nichž byla laktace vyvolána. Důvod k odkladu spočívá v nutnosti vyrovnání časového paradoxu. Ony zatím o CPLE nic nevědí a CIA ani ostatní tajné služby o jejich budoucí spolupráci s námi také nemají tušení.“</p>
<p>„Dobře,“ odvětil Jošua, když si chvíli promýšlel dosah Amynillova návrhu, „ale nemýlím-li se, tak zítra nás slečna Lucie na pár dní opustí – cestuje domů s ochrankou a měli by se vrátit s dokumenty, které zanechal po sobě Hillův bratr. Hned po jejím návratu bych ji rád seznámil aspoň s tím, jak významnou osobou pro nás je. Pak budeme mít trochu času na to, abychom ji seznámili i s tím, co se musí stát, aby byla schopna nabýt bioenergetické senzitivity – nechce-li tedy buď u nás zůstat na doživotí nebo riskovat další neštěstí.“</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 5</strong></p>
<p>„Kde to jsme?“</p>
<p>Místnost, ve které se Lucka probudila, má rovněž šestiúhelníkový půdorys, ale je úplně jinak zařízena než její či Nikolčino apartmá na CPLEN.</p>
<p>„Vítejte na saharské stanici, slečno Lucie. Můžete vstát a osprchovat se. Vedle je už pro vás připravena snídaně.“</p>
<p>„A kdo jste vy?“</p>
<p>„Promiňte, slečno, že jsem se nepředstavil, já se jmenuji Erigyos a byl jsem k vám přidělen jako osobní strážce.“</p>
<p>Mladík se zdvořile uklonil a opustil místnost. Lucka odhrnula pokrývku a zjistila, že leží nahá na lůžku, které se až na drobné detaily podobá tomu z antarktické základny. <emphasis>Lůžko – stanice teleportu! Ani jsem nepostřehla, že bych v noci někam cestovala…</emphasis></p>
<p>Vstala a ucítila pod nohama hebký koberec. Uvědomila si, že i v něm jsou vetkána vodivá fotoplastická vlákna, aby bylo zajištěno spojení s teleportem. Důkladně se vysprchovala a cítí se opravdu skvěle. Otevřela šatník. Místo župánků uviděla neuvěřitelné množství různého oblečení pro všechny příležitosti včetně módních doplňků. S rozkoší se probírá jemnými krajkami a vybírá si spodní prádlo, punčochy, blůzku, sukni… Několikrát se od základu převlékla a nemůže se na sebe vynadívat v zrcadle. Když nakonec zjistila, že nemá šanci veškeré odění vyzkoušet a že i žaludek si žádá své, šatník zavřela a vyparáděná jako na recepci s hlavou státu vstoupila do jídelny.</p>
<p>Zasedla za bohatě prostřený stůl a s chutí se pustila do jídla. <emphasis>Škoda jen, že jsem tu na to sama – jíst mě těší více ve společnosti…</emphasis></p>
<p>„Chutnalo vám?“</p>
<p>Lucka se ohlédla za známým hlasem a spatřila usmívajícího se Erigya.</p>
<p>„Tak se oblečte a můžeme vyrazit. Diskolet čeká…“</p>
<p>Lucka se na sebe nedůvěřivě podívala: „Cožpak nejsem oblečená?“</p>
<p>„No… je 1. března a u vás je zataženo, hustě sněží a –6°C…“</p>
<p>Lucka pohlédla znovu do zrcadla a otevřela šatník. Po krátkém uvažování se přezula do zimních bot a ještě si navlékla bundu, čepici a rukavice. Pak se zkoumavě zahleděla na strážce: „Jenže teď mi zase bude horko, vždyť jsme na Sahaře…“</p>
<p>„Ale v diskoletu je udržována středoevropská teplota, abyste neutrpěla tepelný šok,“ vysvětluje strážce, „cesta trvá necelou půlhodinku.“</p>
<p>Lucka vyrazila beze slova za ním. Jdou dlouhou chodbou rozdělenou na několik úseků, ve kterých se postupně snižuje teplota až na –6°C. Dveře se před nimi automaticky otevírají a za nimi zavírají. Do diskoletu přišli poslední. Z posádky Lucka nikoho nezná, kromě velitele expedice, kterým je sám Jošuův technický náměstek Gabriel, a lékaře expedice, náladového doktora Zemilla, jinak primáře experimentačního oddělení a šéfa dietologické laboratoře.</p>
<p>Přesto se všichni s Luckou srdečně vítají.</p>
<p>„Tak se u nás posaďte a připoutejte se,“ zakončuje ‚uvítací ceremoniál‘ Gabriel.</p>
<p>Sotva tak Lucka učinila, pocítila, jak se značnou silou vtiskává do měkkého křesla. Přetížení však naštěstí netrvá dlouho.</p>
<p>„Diskolet má kolmý start i přistání,“ vysvětluje Gabriel. „Vaše křeslo je umístěno před televizní obrazovku, která je napojena na kameru uzpůsobenou pro noční vidění, abyste měla rozhled dolů do krajiny. Protože se dá předpokládat, že okolí svého bydliště znáte z nás asi nejlépe, požádáme vás o navigaci při přistání – nejlépe někde v lukách či polích, pokud možno…“</p>
<p>Lucka se zahleděla na obrazovku, ale ta je tmavá, jako vyhaslá. Pohlédla tázavě na Gabriela.</p>
<p>„Vydržte, slečno. Obraz zapneme, až budeme nad vaším bydlištěm. A to už bude za chvíli. Jsou tři hodiny ráno, hluboká noc, takže naše přistání zpozoruje jen málo zvědavců. Diskolet pak odletí a my se vrátíme teleportem, který s sebou vezeme a který pak zůstane na místě.“</p><empty-line /><p>Hlubokou noc nad městečkem bičuje ostrý vítr, v němž se prohánějí sněhové vločky. Nízko visící olověné mraky zakrývají hvězdy a dělají tmu ještě černější, než ve skutečnosti je. Pro lidské oko neviditelné černé těleso se právě vynořuje z mraků a letí nízko nad povrchem. Černočernou tmou a hvízdáním větru je dokonale maskováno.</p>
<p>„Počasí zařídili kluci opravdu skvěle, budu muset udělit nějaké pochvaly,“ libuje si Gabriel a spolu s Luckou hledí na televizní obrazovku. Právě teď pilot zapnul kameru a plotna ožila. Diskolet klouže severozápadním směrem a Lucka sleduje se zatajeným dechem pomalu se pohybující střechy domů..</p>
<p>„Tohle je náš domek,“ ukazuje Lucka Gabrielovi na obrazovce, „a ta louka za zahradou by se mohla hodit k přistání.“</p>
<p>„Gabriel stiskl několik tlačítek na klávesnici pod obrazovkou a louka na obraze začala blikat. Pilot zareagoval okamžitě. Nastavil souřadnice na komunikátoru a vydal povel k přistání. Disk měkce dosedl na vrstvu sněhu.</p>
<p>„Až diskolet odletí, sněžení zesílí a nezbude po něm ani stopa,“ raduje se Gabriel.</p>
<p>Dveře se otevřely a expedice tvořená Gabrielem, Zemillem, Luckou, Erigyem a dvěma techniky opustila diskolet. Lucka vede přátele zadní brankou do zahrady a pak ke vchodu do domku. Konec ‚průvodu‘ tvoří saně naložené těžkými balíky a obsluhované jedním technikem.</p>
<p>„Já nemám klíče!“ Lucka se bezradně otočila ke Gabrielovi, „měla jsem je v kapse u bundy, jenže Američané mi ji sebrali a…“</p>
<p>Nedokončila větu. Domovní dveře jsou totiž otevřené dokořán a chodba je plná sněhu.</p>
<p>„Vždyť ten dům zůstal celou dobu otevřený! Oni ty dveře po našem únosu ani nezavřeli, natožpak aby je zamkli,“ hrozí se Lucka a chvatně odmetá sníh.</p>
<p>„Počkejte, trochu vám s tím pomůžeme.“</p>
<p>Technici otevřeli jeden balík a smontovali a uvedli do provozu robota, který v několika málo minutách sníh vysál a vyfoukal.</p>
<p>„Celý měsíc to tady zůstalo otevřené, nevytápěné – a v zimě. Takže mohu očekávat zamrzlou vodu a potrhané potrubí,“ uvědomuje si Lucka další neblahé souvislosti a vbíhá do domu. Zakopla. Upadla. Vstala. „Páni, tady to vypadá!“</p>
<p>Erigyos rozsvítil kapesní svítilnu a její ostré světlo dopadá na spoušť, která Lucce zabraňuje v další cestě. Elektřina nefunguje, Lucka marně mačká vypínač. I ostatní členové expedice vytahují kapesní svítilny a jednou vybavují i Lucku. Paprsky kloužou po zdech, ze kterých je omlácena omítka, po troskách rozštípaného nábytku, po vytrhaných podlahách a vyvrácených dveřích …</p>
<p>Lucka zavrávorala a upustila svítilnu: „To… to… snad… se mi jen… zdá…“</p>
<p>Erigyos ji ohleduplně podepřel a Lucka ucítila na svých rtech cosi teplého…</p>
<p>„Napijte se, to vám udělá dobře.“</p>
<p>Lucka se napila a pocítila, že její slabost minula. Sebrala svítilnu, která jí před tím vypadla z ruky, a znovu prohlíží neuvěřitelnou spoušť.</p>
<p>„Může mi někdo vysvětlit, co se tady vlastně stalo? Vždyť to tu vypadá hůř, než kdyby sem vlétlo torpédo…“</p>
<p>Mezitím technici expedice stěhují z diskoletu zařízení teleportu.</p>
<p>„To zatím uložte v kůlně na zahradní nářadí – jestli je celá. Ty sutiny musíme napřed odklidit… Vždyť já… vlastně my… nemáme kde bydlet…“</p>
<p>A Lucka se znovu opřela o svého osobního strážce.</p>
<p>„Klid, klid, slečno Lucie – to dáme do pořádku a zase tu budete bydlet, nebojte. Jenom ten teleport – asi zatím do té kůlny… A budeme muset počkat do rána. Až se rozední, abychom tady nebudili zbytečně pozornost reflektory. Pak uvidíme, co bude dál.“</p>
<p>Lucka nedůvěřivě pohlédla na Gabriela: „Jenže tuhle Hirošimu než někdo uklidí a zrekonstruuje…“</p>
<p>„Ale Lucinko, to je otázka několika dní, klid!“</p><empty-line /><p>Východ Slunce krátce po půl sedmé zastihl oba techniky v pilné práci. Diskolet je dávno pryč a venku hustě sněží, aby byly zahlazeny stopy jeho přistání. Jeden technik pomocí specializovaného robota hloubí ve sklepě domku, který také nezůstal ušetřen zkázy, další podzemní místnost, kde má být instalována rozdílová elektrárna pro pohon teleportu. Tedy – ne místnost. Jenom rozměrnější jámu, jejíž stěny zpevňuje toutéž plastickou hmotou, která tvoří stěny areálu CPLEN. Už Nikolka zjistila, že stěny o síle 2,71 mm perfektně izolují teplo i zvuk a jsou neobyčejně pevné.</p>
<p>„Až tady skončíme, budete vědět jenom vy, že pod sklepem je ještě další prostora,“ svěřuje technik Lucce, „ale montáž a nastavení elektrárny není jednoduchá záležitost. Takže na cestu zpět zatím použijete akumulátory.“</p>
<p>Druhý technik zatím připravuje teleportovou stanici. Vyklidil z jedné místnosti sutiny a stěny, strop i podlahu opatřil krytem ze stejné plastické hmoty. I ten svěřil Lucce tajemství svého počínání:</p>
<p>„Tohle je jen provizorní řešení, aby mohl být teleport uveden do provozu. Až tady nebudete, nastěhujeme se sem a domek dáme do takového pořádku, že v lepším nikdy nebyl.“</p><empty-line /><p>Lucka nechala oba techniky, aby mohli nerušeně pokračovat ve svém díle, a vyhledala velitele expedice, Gabriela: „To, co se tady stalo, je hrozné a já tady teď asi nemohu zůstat. Půjdu si do práce zařídit nějaké volno a také musím vhodným způsobem omluvit svou předchozí nepřítomnost, abych si neudělala pověst nezodpovědného člověka.“</p>
<p>„Dobře, ale sama nikam nesmíte. Půjde s vámi Erigyos. Osobní strážce vám nebyl přidělen jen tak pro legraci!“</p><empty-line /><p>Dobré ránko, strycu! Nevíte, co se to dělo v našem domku?“</p>
<p>Starý soused, který právě vyšel na ulici, udiveně zírá na Lucku: „Kde jsi byla takovou dobu, děvčica nešťastná – a kde máš sestru?“</p>
<p>„Ani se neptejte, strycu, dnes nad ránem jsem se vrátila domů a tam taková spoušť…“</p>
<p>„Bodejť by tam nebyla spoušť. Krátce po vašem zmizení se tady vystřídala řada aut osobních i nákladních a nějací lidé tady řádili hůř, než když tu ve čtyřiačtyřicátém gestapáci hledali partyzány. Pojď se mnou…“</p>
<p>Lucka zapadla do sousedova domu.</p>
<p>„Tady máš… třeba tě to bude zajímat…“ a soused podává Lucce dva lístky papíru hustě popsané jakýmisi kódy.</p>
<p>„To jsou poznávací značky těch aut, třeba tě to bude zajímat. Ale já o ničem nevím, nic jsem neviděl, nic jsem neslyšel a nic jsem ti nedal. Slib mi to!“</p>
<p>„To vám mohu slíbit, strycu, a moc děkuji.“</p>
<p>Lucka zastrčila oba lístky do kapsy u bundy a vyšla na ulici. Rozhlédla se. Před jejich domem stojí džíp a její osobní strážce zmizel. To nevypadá dobře. Lucka chvíli sleduje vozidlo americké provenience, ale za kouřovými skly v jeho oknech nejsou znát ani siluety. <emphasis>Náš domek je zřejmě hlídán…</emphasis> Lucka vklouzla do domu neustále se ohlížejíc. Ale kupodivu ji nikdo nesleduje. Vstoupila do jediné obyvatelné místnosti – do té, kde je instalován teleport. Udiveně se rozhlédla. <emphasis>Za necelou hodinu to tady dokázali zcivilizovat tak, jako kdyby tu před tím žádné sutiny nebyly.</emphasis> Místnost je vybavena nejen teleportačním lůžkem, ale i dalším nábytkem – stolem, čtyřmi židlemi, pohovkou, dvěma křesly a několika skříňkami. Lucka usedla na pohovku. Z bundy vytáhla oba lístky a zahleděla se na ně. <emphasis>…dvanáct a jedenáct … třiadvacet poznávacích značek. Ty s A jsou pražské, ty s B jsou jihomoravské a tyhle …</emphasis></p>
<p>Vtom se jí zatmělo před očima a ztratila vědomí.</p><empty-line /><p>„Jak to, že ti zmizela? Kdy a kde?“</p>
<p>Erigyos stojí před Gabrielem a rozpačitě těká očima po okolí: „Šli jsme z observatoře a už jsme byli skoro před domem, když se dala do řeči s jedním starým pánem. Pak s ním odešla do jeho domu. A mezitím tady zastavil džíp. Vystoupil z něj jeden muž, prošel brankou a zamířil k našim saním. Sledoval jsem ho. Prošel kolem nich dál do zahrady a pak zadní brankou na louku. Pak jsem si však uvědomil, že mám hlídat slečnu Lucii. Šel jsem tedy za ní k tomu sousedovi. Jenže už tam nebyla a on prohlásil, že žádnou Lucii nezná, ačkoliv s ní před deseti minutami rozprávěl velice srdečně. A ten džíp mezi tím zmizel.“</p>
<p>„Kdy zmizel – už když jsi šel k tomu sousedovi nebo až když ses vracel?“</p>
<p>„Už, když jsem šel k němu…“</p>
<p>„Pod svícnem bývá největší tma,“ poznamenal Gabriel a vtrhl do domu. Osobní strážce za ním. Ale přišli s křížkem po funuse.</p>
<p>Lucka s obnaženou hrudí leží bezvládně na pohovce a na podlaze se válí cizí příšerně skučící žena. Nad ní se sklání doktor Zemill.</p>
<p>„Co se tu stalo?“</p>
<p>„Měla štěstí,“ vysvětluje Zemill, „přišel za mnou technik, abych provedl zdravotní revizi teleportu. Když jsem vstoupil do místnosti, tak tady ta – “ ukázal štítivě na ženu kroutící se v křeči po elektrickém šoku, „už měla slečnu Lucii omráčenou a téměř svlečenou a v ruce držela tohle.“</p>
<p>Na podlaze se válí injekční stříkačka s nasazenou jehlou a na stole brašna s označením červeného kříže. Vedle ní otevřená láhev, ze které je cítit jód, a otevřený neoznačený balíček, jehož obsah tvoří pět ampulí s čirou tekutinou. Šestá ampule je rozlomena a její obsah je zřejmě natažen do stříkačky.</p>
<p>„Dobře, doktore, postarejte se o slečnu Lucii a my se zatím budeme zabývat tady tou.“</p><empty-line /><p>Křeče u zadržené ženy téměř pominuly v momentě, kdy doktor Zemill přivedl k vědomí Lucku. Obě ženy na sebe chvíli zírají, když tu náhle Lucka vykřikla: „Ty mrcho!“</p>
<p>„Odkud ji znáte?“</p>
<p>Lucka nenávistně loupla očima po původkyni svého bezvědomí: „Ta? Ta vystupovala jako zapisovatelka vyšetřovací komise v tom zajateckém táboře. Jmenuje se Nancy Moareová. A podílela se na falšování výpovědí vyšetřovaných dívek.“</p>
<p>„Podívejme se, tak agentka CIA. Copak tady pohledáváte, Nancy? Neříkejte, že jste tu na prázdninovém výletě…“ Gabriel zabodl své oči do jejích.</p>
<p>„Pozor, šéfe!“</p>
<p>Erigyos neomaleně odstrčil Gabriela stranou a vrhl se na agentku. Srazil její ruku dřív, než stačila stisknout spoušť.</p>
<p>„Tak vy takhle, Nancy. Nuž dobrá. Prohledat! A důkladně!“</p>
<p>Ve dveřích se v té chvíli objevili oba technici.</p>
<p>„Jdete jako na zavolanou,“ vítá je Gabriel, „podržte tady slečnu, ať se nám nevzpouzí, nerad bych použil znovu elektrické rány…“</p>
<p>Zatímco doktor Zemill ošetřuje Lucce ošklivou ránu na hlavě, dva technici drží Nancy za ruce jako v kleštích a Gabriel s Lucčiným osobním strážcem u ní provádějí osobní prohlídku. Nejprve jí odebrána pistole, kterou ohrožovala Gabriela. Pak jí Erigyos rozepnul kombinézu.</p>
<p>„Páni, to je arzenál,“ vydechl údivem jeden z techniků. Nancy zbavena samopalu, opasku s náboji a granáty. Pak byla zbavena kombinézy.</p>
<p>Doktor Zemill mezitím přistoupil ke stolku a vytáhl jednu ampuli z neoznačeného balíčku.</p>
<p>„Nééé, to nééé!“</p>
<p>Srdceryvný Nancyin výkřik prořízl už tak napjatou atmosféru v místnosti.</p>
<p>„Vždyť ti nikdo nic nedělá, co řveš?“</p>
<p>Lucka zachytila směr Nancyina pohledu. Doktor Zemill právě prohlíží obsah ampule proti světlu.</p>
<p>„Já nechci!“</p>
<p>Gabriel pokynul osobnímu strážci: „Všechno dolů a důkladně prohledat!“</p>
<p>Nancy přes tvrdý odpor zbavena veškerého oděvu a na stolku se začaly objevovat další propriety: fotoaparát, satelitní telefon, další ampulka s neznámou látkou, diktafon, hodinky…</p>
<p>„Je docela slušně vybavena,“ poznamenává jeden technik, „a to i fyzicky…“</p>
<p>Nancy Moareová teď stojí bez jediného kousku oděvu před pěti jí naprosto neznámými muži a svou obětí snažíc se rukama zakrývat své intimní tělesné partie.</p>
<p>„Strpení, slečno. Pan doktor se vám bude hned věnovat,“ oslovil ji po chvíli Gabriel.</p>
<p>Doktor Zemill podal jednomu technikovi ampuli z balíčku: „Hoď to do analyzátoru, já se zatím podívám tady na slečnu.“</p>
<p>Technik odešel s ampulí a doktor Zemill se obrátil ke svlečené delikventce: „Vzhledem k tomu, že zde nemáme zařízenou vyšetřovnu, uděláme si jen takové orientační vyšetření. Kolik vážíte?"</p>
<p>Nancy mlčí jako zařezaná, ačkoliv Zemill hovoří čistou oxfordskou angličtinou.</p>
<p>Druhý technik mezi tím kamsi zmizel.</p>
<p>„Dobrá, nechcete mluvit – nevadí, tak si vás zatím změříme.“</p>
<p>Zemill vytáhl z kufříku na nářadí, který zde zanechal technik, měřické pásmo a Erigyos přitiskl Nancy zády ke stěně.</p>
<p>„Metr osmdesát čtyři…“</p>
<p>Gabriel se ujal funkce zapisovatele.</p>
<p>Vtom se ozval rachot, jako když někdo vleče těžké břemeno. Druhý technik vynesl ze sklepa decimálku, váhu na vážení pytlovaných brambor.</p>
<p>„Nu výborný nápad. Postavte se na váhu…“</p>
<p>Nancy usoudila, že se i přes důkladný výcvik přesile neubrání, a postavila se na decimálku bez odporu. Technik nastavuje závaží: „Sedmdesát devět dvacet,“ hlásí po chvíli.</p>
<p>„Nu vidíte, slečno, jde to i po dobrém… QI 23,393,“ hlásí současně Gabrielovi do protokolu.</p>
<p><emphasis>Taky se obejde bez kalkulačky,</emphasis> blesklo v té chvíli Lucce hlavou, zatímco technik odtáhl decimálku z místnosti, aby tam zbytečně nepřekážela.</p>
<p>„Teď se chvíli procházejte … otáčejte se … pomaleji, ruce za hlavu … ještě se otáčejte … ano, tak…“</p>
<p><emphasis>Je ‚hranatá‘ jako Jennifer před léčbou,</emphasis> hodnotí Gabriel v duchu její postavu.</p>
<p><emphasis>Konečně došlo i na tebe, potvoro jedna, takhle se musely před vaší komisí předvádět všechny kamarádky, aspoň teď víš, jaké to je,</emphasis> uvažuje Lucka se zadostiučiněním sledujíc, jak Zemill důkladně prohmatává Nancyiny paže.</p>
<p>„Položte se tady na lůžko, ano… ruce za hlavu…“ a doktor Zemill pečlivě prohmatává Nancyina prsa. Vtom zazvonil satelitní telefon ležící na stole. Nancy sebou trhla, ale Erigyos ji znovu přitiskl k lůžku. Po chvíli vyzvánění stejně ustalo. Zemillovy ruce mezitím sjíždějí na břicho a do slabin.</p>
<p>„Roztáhněte a pokrčte nohy… uvolněte břišní svalstvo…“</p>
<p>Zemill si navlékl gumovou rukavici, kterou nalezl v Nancyině brašně, a zajel prsty hluboko do její pochvy. Druhou ruku zabořil do jejího břicha. Agentka zavyla. Po Zemillově hmatu se jí na břiše objevila podlitina.</p>
<p>„Kdybyste to břicho uvolnila, tak se vám to nestalo, vaše chyba!“ komentuje podlitinu Zemill.</p>
<p>Lucka napjatě sleduje Zemillovo počínání – <emphasis>vyšetřovací metody pana asistenta Rummlera…</emphasis></p>
<p>Vtom se rozlétly dveře: „Doktore, co tomu říkáte?“ a technik podává Zemillovi list papíru. Zemill chvíli nevěřícně pročítá výsledky analýzy. Pak zbrunátněl a žíly na krku se mu napjaly. Otočil se k nahé delikventce ležící na lůžku a zamával jí papírem před očima: „Tak tys chtěla slečně Lucii… Tedy za tohle… Za tohle si to užiješ sama! Abys věděla, jaké to je a abys toho svinstva už nikdy více nepoužila!“</p>
<p>Nancy vyskočila, ale Erigyos ji přimáčkl znovu k lůžku. Doktor Zemill mezitím vytáhl z Nancyiny brašny novou injekční stříkačku, odřízl hrdlo další ampule a celou ji nasál. Pak vyměnil jehlu, odstříkl vzduch a přistoupil ke zmítající se Nancy.</p>
<p>„To není jehla, ale kopáč,“ poznamenal, „a tím jsi ji chtěla píchnout? Hned ti předvedu, jaké to je potěšeníčko…“</p>
<p>„Néééé!!“</p>
<p>Jekot jako když se splaší parní siréna otřásl místností.</p>
<p>„Kampak jsi jí to chtěla píchnout?“ doktorova otázka zazněla jako šlehnutí bičem.</p>
<p>Zemill pohlédl na Lucku, která se dosud nestačila upravit, a pak to uviděl. Nancy totiž použila jako dezinfekce jódovou tinkturu a hnědofialová skvrna se jasně rýsuje na spodní části Lucčina levého prsu.</p>
<p>„Tím hůř, bude ti zaplaceno stejnou mincí!“ Doktor Zemill uchopil láhev tinktury, namočil tampón a natřel jím totéž místo na Nancyině zmítajícím se těle. Pozorně si prohlédl žilní kresbu na spodní straně Nancyina levého prsu a …“</p>
<p>„Co to vlastně je, doktore?“ Teprve teď se Gabriel zmohl na slovo.</p>
<p>Technik mu mlčky podal výsledek analýzy.</p>
<p>„Doktore, to nemůžete!“ Gabriel právě zalitoval toho, že vzal do skupiny právě Zemilla. <emphasis>Je to skvělý odborník a dokáže se bleskově orientovat v nepřehledných situacích. Jenže když propadne emocím, je jeho prchlivost občas nezvladatelná…</emphasis></p>
<p>Zemill se otočil ke Gabrielovi a rovněž Erigyos povolil sevření agentčiných paží.</p>
<p>„To je psychotropní látka podobná našemu Verodixinu – a je to látka zakázaná! To snad jako lékař víte! Aspoň doufám, když to vědí i naši technici…“ Gabriel v rozrušení promluvil česky.</p>
<p>Nancy, která pochopitelně neporozuměla, využila chvilkové doktorovy nepozornosti a pokusila se vyrazit mu stříkačku z ruky. Naneštěstí pro ni nešikovně. Koordinace pohybů ruky zasažené před chvílí elektrickou ranou je zatím nedokonalá… Jehla stále mířící k jejímu tělu se totiž sesmekla a zabodla se jí do stehna. A síla, kterou Nancy vyvinula k vyražení stříkačky, teď nezadržitelně tiskne píst…</p>
<p>„Slečno Lucie… prosím vás, upravte se a pojďte se mnou,“ obrátil se Erigyos k Lucce, „u toho, co se tady bude za pár minut dít, opravdu raději nechtějte být…“</p>
<p>Lucka, která napjatě sleduje dění v místnosti, si konečně uvědomila, že je vlastně polonahá a že jí začíná být pořádná zima. Elektrické vytápění, které zde technici dopoledne provizorně nainstalovali, dosud nestačilo místnost prohřát. Oblékla si potrhanou podprsenku a blůzku, které z ní Nancy servala, a pak i zimní bundu. V poslední chvíli si ještě všimla dvou lístků papíru válejících se na podlaze. Poznávací značky aut, jak je opsal starý soused. Zastrčila je do kapsy. Opustila místnost s Erigyem v momentě, kdy u Nancy propukl strašlivý záchvat.</p><empty-line /><p>„Mám dojem, že Nancy selhala. Už tady měla dávno být i s ‚nákladem‘.“</p>
<p>„S jakým nákladem?“</p>
<p>„Víte, šéfe – ona se rozhodla opětovně zadržet tu holku, která fungovala jako tlumočnice…“</p>
<p>Nadporučík Brian nevěřícně zírá na seržanta, kterého vzal s sebou jako šoféra: „Nancy chce někoho zadržet?“</p>
<p>„Ano, tu holku. Jenže si počíná dost zbrkle. Ta holka je tady. Viděl jsem ji a poznal podle fotografie. Ačkoliv jsou prohlášeny za mrtvé, pro nás jsou pořád vedeny na seznamu hledaných. A Nancy, když ji spatřila, začala se chovat jako posedlá ďáblem,“ seržant se upřeně zahleděl na nadporučíka Briana. „Tedy, šéfe! Za to zadržení těch přisluhovaček vesmírných vetřelců, které jsme tak bravurně provedli před měsícem, vás povýšili opravdu bleskově, ale nejsem si jist, zda za tuto zpackanou akci…“</p>
<p>„Mlč už,“ vyštěkl podrážděně Brian, „nebo tě degraduji dřív, než to stihne mě!“</p>
<p>Seržant se zarazil. Pak však načal z jiného soudku: „Snad máme aspoň zdokumentovány jejich aktivity, ne? Podívejte se,“ a vytáhl digitální fotoaparát.</p>
<p>Nadporučík Brian si prohlíží snímky. Saně naložené balíky, sněhem téměř zasypaná, ale přece jen částečně znatelná jejich stopa vedoucí od zadní branky přes celou zahradu. Za brankou už je však stopa neznatelná, úplně zasypaná sněhem.</p>
<p>„V zahradě se sníh zachytával ve větvích stromů, ale na té louce…“ Brian zamyšleně tiskne tlačítko na aparátu a prohlíží další snímky, „škoda, že ten disk…“</p>
<p>„Šéfe, nějaký disk viděl jenom ten opilec, který bloudil nocí cestou z hospody, to přece nelze brát jako věrohodné svědectví…“</p>
<p>„Jistě. Ale na druhou stranu… Poslyšte, seržante, odkud se tedy vzaly podle vás ty saně s těmi balíky? Kde se tady vzala ta jejich povedená tlumočnice v doprovodu dvou mužů, které nikdo nezná? Nancy porušila všechna pravidla konspirace a pustila se do pátrání na vlastní pěst. Teď to odskáčeme všichni tři. Do domu se teď odvážit nemůžeme, protože jsou tam teď oba dva neznámí muži. A jestli jsou to mimozemšťané… na boj s nimi nejsme připraveni. Nechápu, co to tu megeru od CIA napadlo vlézt tam bez rozmyšlení.“</p>
<p>„Ona, když spatřila tu holku, která prý jim dělala tlumočnici, tak úplně zblbla. Původně sice chtěla jít za vámi šéfe, ale když ji uviděla, jak se mihla ve dveřích, zapadla tam za ní. Já jsem stačil udělat pár snímků, ale pak jsem musel odjet, protože se tam objevil jeden z těch jejích průvodců…“</p>
<p>„Kdyby mě bývala poslechla a dělali jsme průzkum společně… Moment! Ti průvodci jsou čtyři!“ A Brian zírá na snímek, na kterém jsou zachyceni oba technici, kteří právě rozbalují jeden z balíků.</p>
<p>„Tihle? Ti se starají jen o ty balíky, kdežto tamti dva, o kterých se bavíme, ti jsou pro nás nebezpeční. Ti sledují okolí – i když teď zmizeli. Zřejmě už Nancy dostali, protože její telefon vyzvání, ale padá mi to do záznamníku…“</p>
<p>„Nechápu, proč mě nenásledovala podle plánu, který jsem s ní domluvil!“</p>
<p>Seržant se jen pobaveně zasmál: „Ona má sice jen hodnost podporučíka – ale od CIA. Ti se na nás dívají skrz prsty a určitě by vás neposlechla, i kdybyste byl generál, šéfe… Jen tak mimochodem, byl jste úspěšnější?“</p>
<p>„Byl jsem na té louce a prošel jsem trasu vedoucí v předpokládaném směru zpět podle stop těch saní. A tam mi zapípal indikátor kovů. Našel jsem tohle…“</p>
<p>„Jenže já nic nevidím…“</p>
<p>Brian přiblížil svou ruku k seržantově – a ten ucítil jemné šimrání… Vtom stočil svůj pohled směrem k domu a instinktivně sešlápl pedál. Auto vyrazilo pekelnou rychlostí vpřed.</p>
<p>„Co blbneš, málem jsem to upustil!“</p>
<p>Brian se ohlédl a pochopil. Z domovních dveří vyšla Lucka v doprovodu svého osobního strážce.</p><empty-line /><p>„A co se od nás očekává za práci?“</p>
<p>Jennifer a Anthony, oba nazí, jak je pánbůh stvořil, hledí nevěřícně na vysokého muže, který stojí před nimi v důstojnické uniformě.“</p>
<p>„Doktore!“</p>
<p>Jennifer vydechla údivem.</p>
<p>„Předně bych vás chtěl přivítat na naší saharské základně. Neděste se, že jste úplně bez oděvu – Jennifer je zvyklá – pousmál se Zemill, ale při prosté teleportaci to jinak nejde a my jsme vás museli nějak zachránit před vašimi tajnými službami. Račte se tedy osprchovat a obléci, pak si promluvíme o dalším.“</p>
<p>Když Zemill opustil pro Anthonyho podivnou šestiúhelníkovou místnost, padli si novomanželé do náruče a na teleportačním lůžku se vášnivě pomilovali.</p>
<p>„Miláčku,“ šeptá Jennifer, „tady budeme v absolutním bezpečí, sem moc CIA nedosahuje…“</p>
<p>Anthony něžně hladí Jennifeřino nádherné tělo, hněte její pružná a pevná prsa, mazlí se s jejími ztopořenými bradavkami a uvažuje: <emphasis>Tak se mi zdá, že jsem se zbláznil. Před CIA není úniku nikde na světě… Lumumba, Allende, Noriega …</emphasis> Anthonymu táhnou hlavou jména osobností zavražděných či unesených buď přímo CIA nebo za její asistence, <emphasis>ale poslední události, kterých jsem byl svědkem, dávají za pravdu spíš mé Jennie…</emphasis></p>
<p>Vstal, uchopil svou milovanou do náručí a odnesl jí do sprchy. Tam na ní pustil proud ledové vody…</p>
<p>„Ty ukrutníku,“ směje se Jennifer a strhává Anthonyho taky pod sprchu, „náhodou je to v tom saharském vedru příjemné, co říkáš?“</p>
<p>Když se ve sprše dosyta vyřádili, třou se vzájemně osuškami a pak Jennifer otevřela šatník.</p>
<p>„Tropické uniformy… lehké, vzdušné, vkusné,“ libuje si a jednu si obléká. Anthony ji následuje. Právě včas. Dveře se otevřely a v nich stojí opět doktor Zemill.</p>
<p>„Miláčku,“ otočila se Jennifer k manželovi, „dovol, abych ti představila doktora Zemilla, svého osobního lékaře. Sice se ke mně nechoval vždycky v rukavičkách, ale nakonec mě udělal takovou, jaká se ti líbím.“</p>
<p>„Těší mě, doktore, že vás poznávám. Jmenuji se Anthony a jsem…“</p>
<p>„Já vím,“ zarazil Zemill proud Anthonyho řeči, „ale popovídáme si někdy později. Teď jsem vás přišel seznámit s tím, co od vás budeme chtít za práci. Pojďte prosím se mnou.“</p>
<p>Trojice vstoupila do výtahu a ten se rozjel směrem dolů. Rychle projeli několik podlaží. Anthony sleduje ukazatel: … 3; 2; 0; –1; –2; –3; …; –7. Všiml si, že když výtah v tomto podlaží zastavil, Jennifer se zachvěla.</p>
<p>„Tady je speciální oddělení,“ vysvětluje Zemill, a vaším úkolem bude pečovat o zajatce.“</p>
<p>„Cože? my máme být dozorci vězňů?“</p>
<p>Zemill jen zavrtěl hlavou: „Ne dozorci, ale pečovatelé. To jsou totiž odlišné funkce. Dozorčí službu vykonávají naši lidé, kteří jsou polovojensky organizovaní … však to tady Jennifer zná… Ale po zkušenostech z jejího věznění na CPLE bylo rozhodnuto, že vedle dozorců budou fungovat ještě pečovatelé.“</p>
<p>„A jaký je mezi tím rozdíl?“</p>
<p>Zemill se zkoumavě podíval na Jennifer: „Značný, milá Jenny, Dozorci předvádějí zajatce k výslechům a k lékařským vyšetřením, kdežto pečovatelé zařizují jejich stravování, hygienu a další potřeby. Jošua rozhodl, že tyto funkce budou vykonávat Pozemšťané. Jenže i ti musí mít vojenský výcvik, aby jim zajatci nepřerostli přes hlavu, což vy dva splňujete. Zajatecká věznice je zřízena právě zde, na saharské základně. A právě dorazil první přírůstek.“</p>
<p>Doktor Zemill otevřel dveře výtahu a zamířil klikatou chodbou k vězeňským celám. Jennifer a Anthony ho následují. Mříže, které tvoří dveře všech vězeňských cel jsou otevřeny. Jennifer se otřásla znovu, když si vzpomněla na svůj vlastní pobyt v podobné cele.</p>
<p>„Vězeňský řád zde platí stejný?“</p>
<p>„Ano, Jennifer, a protože ho znáte, byla jste jmenována vedoucí pečovatelkou,“ přechází Zemill do oficiálního tónu. „Svého manžela s předpisy jistě seznámíte sama.“</p>
<p>Za tohoto rozhovoru dorazili na konec chodby. Zde je jediná zavřená cela. Jennifer do ní nahlédla zamřížovanými dveřmi. Na lůžku před ní leží zcela nahá Nancy Moareová, zapisovatelka nejprve její a pak i Brandonovy vyšetřovací komise!</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 6</strong></p>
<p>„Nikolko! Niki… Kam mi zmizela sestra?“</p>
<p>Lucka se probudila na svém lůžku, které si přestěhovala – jak se zdá na trvalo ☺ – do Nikolčina apartmá. Rozhlíží se, ale sestru nevidí. Místo ní se nad ní sklání teta Ariana.</p>
<p>„Nikolka je na vyšetřovně, vstřebává laktogenní sérum. Nemusíš se o ni bát. Jenom budeš muset vydržet do zítřka, protože ona skoro celý dnešní den prospí…“</p>
<p>Lucka se zahleděla na tetu smutnýma očima: „A zrovna bych ji tu tolik potřebovala. Kdybys jen viděla to boží dopuštění, které jsme objevili v našem domku… A hlídají to tam. Doktor Zemill zadržel tu potvoru Nancy přímo ve chvíli, kdy mě přepadla. Hrůza!“</p>
<p>„Ano, to víme. Doktor Zemill se sice pár dní zdrží na saharské stanici a oba technici zůstali na místě, protože byli pověřeni likvidací té spouště, ale Gabriel a Erigyos se vrátili s tebou a už podali podrobnou zprávu. Až půjdeš do knihovny, můžeš si ji prohlédnout – a dozvíš se i věci, kterých sis nepovšimla.“</p>
<p>„Copak, že jste mě nechali tak zaspat…“ vyděsila se Lucka pohlédnuvši na hodiny, „kdo to kdy viděl, abych vstávala v poledne!“</p>
<p>„A to jsi ředitelka observatoře,“ směje se Ariana.</p>
<p>„Co to s tím má společného? Aha… už je mi to jasné! To je ten šestihodinový časový posun.“</p>
<p>„Samozřejmě,“ přisvědčila Ariana, „a nezapomeň, že se také musíš dobře vyspat. Doma jsi šla spát ve 22, teleport tě posunul o 6 hodin dopředu, totiž ze 16°20’ v.d. na 108° v.d., takže tady už byly 4 hodiny ráno – a osm hodin jsi spala…“</p>
<p>Lucka se protáhla: „Takže to je právě čas k obědu…“</p>
<p>„Jistě, uprav se a přijď do jídelny, děvčata už se scházejí.“</p>
<p>Teta pohladila Lucku něžně po vlasech a opustila apartmá.</p>
<p>Lucka vstala a její první cesta vede do sprchy. <emphasis>Teleportovali mě celou špinavou a zaprášenou… Jenže se není čemu divit. Voda zamrzla a ty sutiny tam…</emphasis> Lucka se dlouho sprchuje, mazlí se s pěnou a přemýšlí o otřesných událostech, které včera doma prožila. Když se konečně dosyta nabažila vody a opustila sprchu, zjistila, že úklidový robot zatím čistě přestrojil její teleportační lůžko a vše včetně matrací odnesl. Navlékla si čistý župánek a zamířila do jídelny.</p>
<p>„Tak jak bylo doma?“</p>
<p>„Ani se neptej,“ povzdechla si Lucka smutně pohlédnuvši na Janu, „zatímco jsme byly drženy v zajateckém táboře, udělali tam tak důkladnou prohlídku, že je náš domek zcela neobyvatelný. Dokonce rozřezali a rozštípali i nábytek, omlátili omítku, vytrhali podlahy a vybourali i okna a dveře. Ještě štěstí, že nerozebrali i střechu… Všechny dědečkovy zápisky i naše knihy jsou pryč. Když jsme přicházeli k domovním dveřím, došlo mi, že nemám klíče,“ zasmála se Lucka i přes to, jakou hrůzu popisuje, „protože jsem je měla v kapse u té bundy, kterou mi sebrali Američané při ‚přijímacím řízení‘ v táboře…“</p>
<p>Lucka mezi řečí vychutnává každé sousto z provenience mimozemské kuchyně a nechává se informovat o novinkách na základně.</p>
<p>„Nikolka a Lenka už mají k dispozici laktogenní sérum,“ vykládá Jana, „a zítra jsou na řadě dvojčata. Během týdne – prohlásil Amynill – bude nás už šestnáct produkovat mléko. Ale ne to nepoživatelné, jako na ostrově, protože dostáváme či dostaneme laktogenní sérum pro nás přímo určené. A potom bude dostatek xenofarmak, abychom byly všechny vybaveny bioenergetickou senzitivitou…“</p>
<p>„To bude moc potřeba,“ vstupuje Lucka Janě do řeči, „představ si, že i přes tu spoušť, kterou v našem domku udělali, ještě tam hlídají. Soused mi dal dva lístky papíru s poznávacími značkami aut, která se tam za ten měsíc vystřídala. Jenže těm kde je asi konec! Ale to není všechno – přepadla mě tam jejich agentka – představte si tu drzost – Nancy, která dělala zapisovatelku u komise…“</p>
<p>„Cože? Ta…“</p>
<p>Lucka se podívala na Urszulu: „Ano, přesně ta, Urszulko. A nebýt doktora Zemilla, který ji vyrušil, tak by do mne vrazila injekci s nějakým svinstvem … jak to ten Gabriel jmenoval… <emphasis>Verodixin … Verodixin</emphasis> – to… teď si uvědomuji – ono to zní latinsky a vůbec mi to nedošlo … ono se to dá přeložit jako <emphasis>pravdu mluvit</emphasis> nebo tak… <emphasis>Veritas</emphasis> je <emphasis>pravda</emphasis>, <emphasis>vero</emphasis> je <emphasis>opravdu</emphasis> a <emphasis>dixi</emphasis> je <emphasis>řekl jsem…</emphasis> Na to se musím zeptat strýčka! A to hned!“</p>
<p>Lucka chvatně dojedla a vyrazila hledat strýčka Hilla sledována Janou a Xiaolan.</p>
<p>„Toho snadno najdeme,“ vzpomněla si náhle Jana po deseti minutách marného shánění, „vždyť mi za chvíli přijde dát autofarmaka!“</p>
<p>Nikolčino apartmá je změněno přímo v noclehárnu, protože také Jana i Xiaolan si tam přetáhly svá lůžka. Jen jeho ‚právoplatná majitelka‘ chybí…</p>
<p>„Copak se děje, že jste se daly takhle dohromady?“ Agnes a Sofie nevěřícně kroutí hlavou, „ale když vám tu není těsno…“</p>
<p>„Náhodou, nám je tu spolu dobře,“ pochvaluje si Lucka, „protože se sama necítím příliš příjemně. Zvlášť po tom včerejšku…“</p>
<p>Když lékaři i sestry odvedli svou práci, zadržela Lucka doktora Hilla: „Mohl bys tu chvíli zůstat?“</p>
<p>„Co bys potřebovala, Lucinko?“</p>
<p>Lucka se pohodlně uvelebila na svém lůžku a zeptala se: „Ráda bych věděla, co je to ten Verodixin. Včera totiž…“</p>
<p>„Včera totiž slečna Nancy přinesla v lékařské brašně označené červeným křížem u nás zakázanou bojovou látku zvanou Verodixin,“ spustil doktor Hill, „tedy – lépe řečeno – látku, která má podobné složení, jako náš Verodixin, ale není to přesně ono. Účinky jsou však podobné… Četl jsem podrobnou zprávu o výsledcích vaší včerejší expedice. Takže … slečna Nancy se stala obětí své vlastní výslechové metody – dokonce si to svinstvo sama aplikovala…“ zasmál se hořce doktor Hill, „je to vidět i na retrospektivním záznamu, takže nás nikdo nemůže obviňovat z jeho zneužití, že?“</p>
<p>„Jistě. Sama jsem to viděla. Ale k čemu ta látka slouží?“ naléhá Lucka, která ani nevycítila, že strýc se záměrně vyhýbá přímé odpovědi.</p>
<p>„Kromě toho,“ pokračuje Hill aniž by reagoval na Lucčino naléhání, „kolega Zemill zůstal kvůli ní na saharské základně, protože ona teď pár dní nemůže žít bez neustálého lékařského dozoru. Nevím, jak by ona postupovala dál, kdyby se její záměr podařil!“</p>
<p>„A co se s ní vlastně stalo? Jenom to její ječení, když se Zemill pouze dotkl těch ampulí…“</p>
<p>Odmlka netrvala dlouho: „Však také měla proč ječet,“ spustil Hill rezignovaně, dovtípiv se, že se přímé odpovědi už nevyhne, „protože Verodixin či jemu podobné látky působí obvykle trvalé změny na nervovém systému. Člověk pod jeho vlivem ztrácí veškeré zábrany. Dostává se na úroveň malého dítěte, takže je nutné ho i krmit a přebalovat. Jenže Verodixin se používal – jak už jeho název napovídá – k odstranění zábran při výsleších. Člověk, kterému je látka aplikována, vypovídá naprosto spontánně a vůbec neuvažuje o tom, zda má či nemá zachovat něco v tajnosti.“</p>
<p>„Jenže to asi není všechno, viď? Totiž – v momentě, kdy jsme s Erigyem opouštěli místnost…“</p>
<p>„… tak se u Nancy projevily první účinky toho svinstva – křečové stahy zchvacující postupně všechny svalové skupiny, což pochopitelně vyvolává značné bolesti. A to všechno jsou důvody, ze kterých byly tyto preparáty u nás zakázány už před několika tisíci let.“</p>
<p>„A co vlastně bude s Nancy dál? Říkal jsi, že ty změny na nervovém systému jsou trvalé,“ vstoupila do hovoru Jana.</p>
<p>„Říkal jsem ‚obvykle trvalé‘ – to nutně neznamená, že se s Nancy nedá už nic dělat. V každém případě uděláme pro její záchranu vše, co je v našich silách. Kolega Zemill tam nezůstal jen pro zábavu. Taky je ale možné, že se z toho dostane sama…“</p>
<p>„Tak ona si na mě přinese takový hnus, navíc k tomu sprostě zneužije znaku Červeného kříže – a vy ji ještě budete zachraňovat? Co si navařila, ať si taky sní! To snad…“ Lucka ve svém rozhořčení nenalézá slov, zvláště při hrůzné představě toho, co by ji bylo potkalo, kdyby doktor Zemill pohotově nezasáhl. Poslední pohled na nahou Nancy svíjející se v hrozných křečích je stále živý…</p>
<p>„Slečna Nancy už nám vypověděla spoustu zajímavých věcí,“ ujal se Hill opět slova, „a skutečnost, že si sama zavinila svůj současný zdravotní stav, nemění nic na tom, že i doktor Zemill na celé situaci nese část viny. Já vím, je to starý prchlivec – ale zná meze a tu injekci by Nancy stejně nepíchl – jeho počínání mělo mít jen psychologický účinek. To, co se Nancy stalo, se nikdy stát nemělo. Proto je také naší povinností se o ni postarat, i když patří do pomyslného tábora nepřátel.“</p>
<p>„Proč do ‚pomyslného‘ – vždyť se k nám i k vám chovají nepřátelsky od samého začátku,“ oponuje tentokrát Xiaolan.</p>
<p>„My ale neoplácíme nepřátelství nepřátelstvím. Snažíme se spíše o to, aby ten, kdo k nám nepřátelské úmysly chová, tak aby se jich zbavil. Nemyslíte, děvčata, že je to přece jen přijatelnější varianta?“</p>
<p>„Aha, to je ta biblická idea ‚Kdo do tebe kamenem, ty do něj chlebem‘ – ale zabírá to málokdy,“ povzdechla si Lucka.</p>
<p>„Proč tolik skepse? Například Jennifer…“</p>
<p>„Cožpak o to, Jennifer se podařilo získat – ale také jak dlouho to trvalo a jak jste s ní zpočátku zacházeli! To jen tak z útržků jejích řečí,“ přerušila Jana doktora.</p>
<p>„Samozřejmě, že u každého volíme naprosto individuální metody. Ale to už bys měla důvěrně znát, milá Janičko! Vy jakožto naše pacientky a spolupracovnice – to záleží na úhlu pohledu – jste také léčeny naprosto individuálně. Proč bychom tedy nemohli o našich přátelských úmyslech rovněž přesvědčovat své nepřátele naprosto individuálně – každého zvlášť a jinými prostředky?“</p>
<p>„Jenže s Jennifer jste – aspoň ze začátku – příliš přátelsky nejednali,“ trvá na svém Jana.</p>
<p>„Tedy, Jano, nezlob se, ale teď trochu přeháníš. Jennifer vnikla na CPLE lstí, po zuby ozbrojená, vybavená dokonalou špionážní technikou a dopustila se při tom navíc hrubého násilí na slečně Patricii. Za to potrestána být musela. To doufám uznáte. Ovšem za ten trest pak dostala značné kompenzace. To doufám taky uznáte,“ obhajuje Hill praktiky užité vůči Jennifer během jejího zčásti neoprávněného a z části nuceného pobytu na původní CPLE.</p>
<p>„Asi máš pravdu,“ uznává Jana, „ale co se podle tebe stane s Nancy?“</p>
<p>Hill se na chvíli zamyslel a pak se pustil do objasňování Nancyina případu: „Předně – Nancy se potrestala vlastně sama, i když v tom hrála roli i ta Zemillova nepozornost. To, co se stalo, se opravdu nemělo stát! Jenže… Stalo se! Takže teď budeme doufat, že se z toho dostane. Když ano, tak potom vyzkoušíme několik přesvědčovacích metod. Ovšem existuje i pravděpodobnost – sice malá, ale přece – že jí zůstanou trvalé následky. To by pak měla dívčina smůlu…“</p>
<p>„A já jsem myslela,“ namítá Jana, „že vy dokážete vyléčit prakticky jakýkoliv neduh – chápu, že moje krátkozrakost byla úplná prkotina proti Rodicině anorexii nebo Nikolčině ruce, ale následky – řekněme otrava – nějakou látkou…“</p>
<p>Hill nenechal Janu dopovědět: „A proč si myslíš, že je Verodixin už několik tisíc let na seznamu zakázaných bojových látek? Především proto,“ odpovídá si hned sám, „protože léčba následků jeho působení na organismus je úspěšná jen u části postižených. Zatímco…“</p>
<p>Hill nedopověděl. Do apartmá vstoupili profesor Amyinill a Xiaolanin osobní lékař. Ano. Konec poledního klidu na lůžku, kontrola vstřebání autofarmak, začátek osobního volna.</p>
<p>„Vzhledem k posledním závažným událostem se koná mimořádná porada kolegia. Ihned.“</p>
<p>Doktor Hill se po připojil ke svým kolegům opravdu ihned po orientační prohlídce Janiných prsou, rekta a vagíny. Autofarmaka jsou dokonale vstřebána a dívky mohou opustit lůžka. Jejich první cesta vede pochopitelně do Informačního centra…</p><empty-line /><p>„Tak tě vítám z výletu!“</p>
<p>To byla Nikolčina první slova, když se druhého dne při obědě konečně setkala se svou sestrou.</p>
<p>„Jenom mi trochu podrobněji popiš, co se vlastně stalo, protože Conchita mluví jen v narážkách…“</p>
<p>A Lucce nezbývá, než aby znovu vypravovala zážitky z předvčerejší cesty domů. Nikolka poslouchá se zatajeným dechem, ani nevnímá přítomnost Lenky a tety Ariany, které se k nim bezděky přidaly.</p>
<p>„… a vtom jsem si uvědomila, že vlastně nemám klíče. Pamatuješ? Zazvonil zvonek, já jsem na sebe hodila zimní bundu a šla jsem se podívat, kdo to je. A vtom mě ten chlápek sejmul… No, a já jsem měla v kapse té bundy klíče. Jenže pak nás přece svlékli do naha, prohledali nás jako drogové mafiány – a ty klíče…“</p>
<p>„Lucinko,“ přerušila Ariana dívčino líčení událostí v tomto bodě, „vždyť my jsme vaše věci, které Američané zabavili, přece zachránili. Prošly důkladnou očistou a dezinfekcí, protože by nebylo dobré, aby se tady rozšířil ten svrab, který Jana na ostrově objevila, a případně ještě něco dalšího…“</p>
<p>„I na to jste pamatovali? Jste skvělí!“ Lenka nadšením zatleskala.</p>
<p>„Upozorním na to službu v laboratoři a po večeři byste mohly své věci dostat zpět,“ slibuje Ariana.</p><empty-line /><p>„… a on ti opravdu řekl, že řádili hůř než Gestapo… No to je tedy síla!“</p>
<p>Lucka jen smutně pokývala hlavou: „Buď ráda, žes to neviděla, je to tam hrozné.“</p>
<p>Je odpoledne, čas osobního volna, a Nikolka s Luckou osaměly. Jana i Xiaolan si svá lůžka už ráno přetáhly do svých apartmá a sestry mají prostory opět samy pro sebe. Rozhodly se, že odpoledne stráví spolu ve svém pokoji. Když odešli lékaři, kteří zkontrolovali vstřebání autofarmak, zůstaly dále na svých lůžcích a Nikolka požádala Lucku, aby pokračovala ve vyprávění. Lucka se nedala pobízet:</p>
<p>„To mi opravdu řekl. A dokonce mi dal seznam poznávacích značek těch aut. Jenže když jsem si je prohlížela, přepadla mě ta mrcha Nancy – víš, která? Dělala v táboře zapisovatelku vyšetřovací komise…“</p>
<p>„A kde se tam vzala?“</p>
<p>Lucka si povzdechla: „Hlídají to tam.“</p>
<p>„Vždyť podle tiskových zpráv předpokládají, že jsme se staly obětmi toho sopečného výbuchu! Nechápu…“</p>
<p>„To já taky nechápu, ale skutečnost je taková, že se tam ometají agenti CIA a já nevím, čí ještě. Zkrátka: Nancy mě praštila něčím do hlavy. Když jsem ztratila vědomí, strhla mi blůzku i podprsenku a chtěla mi vrazit injekci s nějakým Verodixinem. Dokonce mi ji chtěla píchnout do prsu… Podívej!“</p>
<p>A Lucka odhrnula pokrývku. Na spodní části levého prsu je stále zřetelná hnědofialová skvrna.</p>
<p>„Co to je?“</p>
<p>„Ona totiž použila jako dezinfekci jódovou tinkturu – a ta hned tak nepustí. Zkoušela jsem všechny sprchové gely, šampóny i mýdlo, ale nedaří se.“</p>
<p>Nikolka si bezděky sáhla na stejné místo na svém těle a otřásla se hrůzou: „To by muselo hrozně bolet – injekci do tak citlivého místa…“</p>
<p>„Ono to píchnutí by asi bylo to nejmenší zlo. Když nám včera strýček Hill vysvětloval, jak ten Verodixin působí a jaké má vedlejší účinky… Konec konců, v Informačním středisku je retrospektivní záznam toho, co se v místnosti dělo, když mě Erigyos odvedl, ale už jen ze strýcova výkladu mi běhal mráz po zádech a vůbec jsem se neodvážila ten záznam shlédnout, ačkoliv je veřejně přístupný.“</p>
<p>Nikolka se udiveně zahleděla Lucce do očí: „Počkej, teď tomu nerozumím – retrospektivní záznam <strong>čeho</strong> ses neodvážila shlédnout??“</p>
<p>Teprve teď si Lucka uvědomila, že Nikolka slyší příběh poprvé: „Aha, já jsem přeskočila tu nejdůležitější část – tak Nancy se chystala píchnout mi injekci nějakého svinstva do prsu. Tady už mě natřela dezinfekcí, když vtom se vrátil doktor Zemill…“</p>
<p>„Zrovna ten! toho nemám moc v lásce,“ mudruje Nikolka, „je takový vzteklý a protivný…“</p>
<p>„Právě! Je vzteklý a protivný. Jenže včera zneškodnil Nancy naštěstí pro mne v poslední chvíli. Obrazně řečeno: Právě odbíjela ta pomyslná dvanáctá! Potom přišli do ložnice i ostatní a Nancy byla důkladně prohledána. Takový arzenál a výbavu, jakou u ní našli, jsem viděla jen nedopatřením v nějakém americkém krváku.“</p>
<p>„Doufám jen, že ji při tom prohledávání svlékli úplně do naha, jako to udělali ti vojáci s námi – aby ta mrcha věděla, jaké to je!“</p>
<p>„Tak v tomto směru se nemýlíš. Sebrali jí všechno do poslední nitky a Zemill jí hned provedl orientační prohlídku. Musela tam před nimi pěkně pózovat a nechat se důkladně prohmatat. Gabriel dokonce prohlásil něco o tom, že je stejně hranatá jako Jennifer před léčbou. Jenže pak se to stalo. Udělali analýzu toho preparátu, který do mě chtěla napumpovat. Když technik přinesl výsledky z analyzátoru, tak se Zemill zle dopálil a chystal se, že jí ten Verodixin – jak oni tomu říkají – píchne, aby prý věděla, jaké to je a aby takového svinstva už nikdy nepoužila. Gabriel, když si sám přečetl výsledky analýzy, zakázal Zemillovi preparát použít. V rozrušení však na něj promluvil česky. Nancy nerozuměla, pochopitelně. A snažila se Zemillovi stříkačku vyrazit. Jenže si při tom počínala hrozně neohrabaně a nakonec si tu injekci píchla nedopatřením sama. Když se to stalo, Erigyos mě vyvedl z místnosti. Ale – než se zavřely dveře, Nancy příšerně zaječela a zkroutila se v hrozné křeči. Pak už jsem to dál neviděla a ani to vidět nechci…“</p>
<p>Nikolka se při Lucčině vyprávění zachvěla hrůzou a bezděky se k ní přitiskla. Konečně má sestru zpátky a naštěstí i bez újmy na zdraví, ačkoliv domek vzal za své. Sestřiny doteky i v Lucce vzbuzují něžný cit a jala se ji hladit po blonďatých vlasech: „Stejně jsem moc ráda, že tě mám,“ šeptá jí do ucha zatímco Nikolka mne mezi prsty jódovou skvrnu na Lucčině prsu, jako by ji chtěla vymazat. Pak její prsty spontánně prohmatávají Lucčin prs a mazlí se s bradavkou, která vstřícně reaguje na příjemné dráždění a silně se topoří. Lucka ovšem nezůstává pozadu a rukama i ústy se kochá nádherným sestřiným tělem.</p>
<p>Nikolka instinktivně uvolňuje svaly a s rozkoší vnímá sestřiny podněty. Cítí Lucčinu ruku něžně klouzající přes prsa na břicho a do klína. Lucka proniká prsty jemně do štěrbiny mezi sestřinými stydkými pysky a cítí, jak Nikolčina vagína povoluje. Ještě chvíli bloudí v nitru její pochvy, a když ucítila na svých prstech teplý proud vaginálního sekretu, jala se jí dráždit klitoris. Celým tělem vnímá sestřino vzrušení, zrychlující se tep, prohlubující se dech a vstřícné pohyby vagíny.</p>
<p>Nikolka opětuje sestřiny podněty a její ruka si pohrává s Lucčinými bradavkami. Jejich rty se spojily a jejich hmaty nabývají na intenzitě. Lucka, rovněž slastně oddechujíc, opustila Nikolčin klín a opět laská její prsa. Cítí, že jsou však nezvykle napjatá, a když stiskla silněji, ucítila na svých prstech kapky teplé tekutiny. Přiblížila k nim své rty a ucítila sladkou vůni. Cítí, jak Nikolce vzrušením bije srdce. Nikolka pohladila Lucku po vlasech a tiskne jí hlavu ke svým prsům. Pod Luckou se zatočil svět… Na rtech cítí sestřino mléko a vnímá jeho sladkou chuť. Jen mlhavě si uvědomuje, že Nikolčina ruka jí spočívá na místě, kam ji předevčírem Nancy ošklivě uhodila, ale necítí žádnou bolest. Léčba mimozemšťany aplikovaná je opravdu účinná – a Lucka nabývá důvěry, že jejich bláznivé dobrodružství šťastně skončí. Přitiskla své rty k Nikolčinu prsu ještě vroucněji a začala sát. Vzrušení obou sester se blíží k vyvrcholení. Obě cítí na svých stehnech proud vytékající z Nikolčiny lasturky mísící se s Lucčinou semennou tekutinou, kterou spontánně vystříkla.</p>
<p>„Netušila jsem,“ komentuje Lucka situaci, když se obě po orgasmu uvolnily, „že ta tvoje laktace je tak vzrušující…“</p>
<p>„No, když ses s ní setkala poprvé,“ směje se Nikolka, „byla’s natolik vyděšená, že jsem musela jít k Rummlerovi… A podruhé…“</p>
<p>„To mi raději ani nepřipomínej,“ přerušila Lucka sestru, „to jsem se tě nemohla ani dotknout…“</p><empty-line /><p>Krátce po večeři si vyžádala slovo Ariana: „Vedle v klubovně jsou připraveny vaše věci.“</p>
<p>„Jaké věci?“</p>
<p>„Přece ty, které nám zabavili vojáci během toho jejich ‚přijímacího řízení‘ v táboře,“ vysvětluje Lenka Janě. Dívky se odebraly do místnosti označené Arianou – a spatřily vzorně srovnané krabice. Je jich 36 a každá je označena jménem.</p>
<p>„Ty jutové pytle jsme zlikvidovali,“ vysvětluje Ariana, „protože nebyly zrovna nejčistší. Všechny věci jsou důkladně vyčištěny a vydezinfikovány, protože hygienické poměry v táboře byly žalostné.“</p>
<p>Po těchto slovech dívky přistoupily ke krabicím a jaly se studovat jejich obsah. Co se evidence týče, byli vojáci opravdu důslední: Každá krabice obsahuje mimo jiné i podrobný soupis věcí zabavených té které ‚delikventce‘ podepsaný vojákem, který dívku prohledával, zapisovatelem a kapitánem Jeffem Austinem.</p>
<p>Největší krabice patří Lucce – jako jediná byla totiž unesena i v zimní bundě. Všechny ostatní dívky byly přepadeny doma, většina ve spánku.</p>
<p>„Tak mám takový dojem, že ty klíče už potřebovat nebudu,“ zvoní Lucka svazkem, který vytáhla z kapsy své znovunalezené bundy.</p>
<p><emphasis>Kapesník, svazek tří klíčů v kožené klíčence, kuličkové pero kovové, bavlněná blůza s potiskem, domácí kožené pantofle, světle modré džíny,</emphasis> pročítá Lenka seznam věcí zaprotokolovaných během její osobní prohlídky, <emphasis>…bílé ponožky, bílé krajkové kalhotky a podprsenka – poškozené…</emphasis></p>
<p>„No, důležité je, že jste to tak pečlivě zaprotokolovali, ale že jste mi to prádlo zničili vy – to už se raději nechlubíte,“ hartusí Lenka hlasitě na adresu nepřítomných amerických vojáků, „to teď mohu rovnou vyhodit…“ <emphasis>zlatý řetízek s medailónkem osazeným dvanácti drobnými rubíny, náramkové hodinky značky…</emphasis></p>
<p>„Copak? Kontroluješ, zda ti bylo vráceno vše?“ směje se Jana při pohledu na Lenku, kterak pečlivě kontroluje obsah krabice podle seznamu.</p>
<p>„Připadá mi to celé úžasně praštěné,“ vrtí Lenka nechápavě hlavou, „Lucce a Nikolce málem rozbourají barák, odvezou odtamtud spoustu materiálů – knihy, dokumenty… a tady udělají jednu osobní prohlídku, ke které sepíší podrobný protokol. Zajímalo by mě, jak rozsáhlý asi bude protokol o té domovní prohlídce… Na ten aby padl aspoň hektar lesa…“</p>
<p>„Já si myslím,“ přemítá Jana, „že prohlídka toho domu asi nebyla pro ně tak atraktivní podívaná, jako když prohledávali tebe…“</p>
<p>Lenka, která odkládá župánek automaticky vždy při odchodu z jídelny, je opět úplně nahá. V jedné ruce drží protokol a v druhé zlatý řetízek s medailónkem. Srdečně se zasmála Janině poznámce, protokol hodila zpět do krabice a řetízek si zavěsila na krk. Pak se postavila před zrcadlo a nasvítila medailónek bodovým světlem. Se zalíbením sleduje záblesky světla odrážené rubíny. Ostatní inventář krabice už pro ni vlastně neexistuje.</p>
<p>Lenčino počínání pochopitelně neušlo pozornosti kamarádek, které se kolem ní shlukly. „Zhasněte světlo…“ Výtvarnice Halina vytáhla z poličky blok a jala se skicovat Lenčino poprsí, na kterém se medailónek opravdu pěkně vyjímá. Kombinace dvojího zlata – červeného a bílého osázeného rudými kameny – nádherně ladí s Lenčinou jemně opálenou pletí a hra světel umocňuje opravdu úchvatný estetický dojem. Nikolka zvědavě nahlíží Halině přes rameno. <emphasis>Lenka mi slíbila, že modelku dělat nebude – a teď se jí stala, aniž to tuší!</emphasis> Vzápětí se však uklidnila, když zjistila, že Halina kreslí opravdu jen to, co je skutečně vidět, takže se na místě Lenčiny hlavy objevuje jen silueta bez znaků rysů v obličeji.</p>
<p>„Ještě chvilku vydrž… Tak… a můžete rozsvítit.“</p>
<p>Nikolka oceňuje Halininu kresbu, kterou zvládla za neuvěřitelně krátkou dobu a která přesto věrně odráží atmosféru potemnělé místnosti s ostře osvětleným šperkem na nádherném poprsí.</p>
<p>Halina odložila skicák a pohlédla na Lenku: „Mohu se podívat?“</p>
<p>„Jistě,“ souhlasí Lenka podávajíc šperk kamarádce, „to je památka na mou prababičku, víš? Ale dostal se mi do rukou teprve nedávno – jako součást pozůstalosti po dědečkovi… Už jsem myslela, že se s ním neshledám.“</p>
<p>Halina ovšem posuzuje medailónek z uměleckého hlediska: „Tohle se vyrábělo někdy před 1. světovou válkou – vyloženě secesní kousek. Mohu to otevřít?“</p>
<p>„Cože? To je…?“</p>
<p>Halina vytáhla vlásenku a stiskla jemné pérko ležící proti závěsu pro řetízek. Medailónek se otevřel a dívky spatřily dvě miniaturní fotografie, na každé vnitřní straně jednu. Usmívající se krásnou mladou ženu ve svatebních šatech s odhaleným závojem a proti ní muže s ustaranou, vážnou tváří. Lenka převzala od Haliny otevřený medailónek a zamyšleně studuje oba obrázky: „Tak tohle je opravdu moje prababička,“ spustila polohlasně, „poznávám ji podle téže fotografie, jenže zvětšené, která má odjakživa místo v ozdobném stojánku na stolku v dědově chalupě. I jsem se dědy na pradědečka ptala, ale vždycky prohlásil, že neví a že ho nikdy nepoznal. Jenže ten medailónek… Vůbec však nechápu – a už se to také nikdy nedozvím, proč je prababička ve svatebních šatech na té fotografii sama. Proč, když už se vystavuje taková fotografie, proč tam nejsou spolu… Ale ten muž – toho vidím opravdu poprvé … a až moc mi připomíná … Jano! Podívej – taky ti připomíná … doktora Hilla?“</p>
<p>Jana váhavě přistoupila k Lence, ale dříve než mohla fotografii posoudit, předběhla ji Lucka. Jediný pohled jí stačil: „Tohle není doktor Hill! To je můj dědeček, Hillův bratr!“</p>
<p>Po Lucčině výkřiku zavládlo v klubovně hrobové ticho…</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 7</strong></p>
<p>První se vzpamatovala Ariana. Přistoupila k Lence a zahleděla se na fotografie v otevřeném medailónku. Skutečně! Na jedné z nich je vyobrazen bratr jejího manžela!</p>
<p>„Tak by mě zajímalo, zda toto je tvoje matka,“ obrátila se pak k Lucce.</p>
<p>„Není,“ odvětila Lucka rozhodně, vždyť se podívej – Nikolka je její věrná podoba. Kdežto ta dívka na fotografii…“</p>
<p>Ariana si půjčila od Lenky medailónek a položila ho pod zvětšovací přístroj. Na obrazovce komunikátoru se objevil zvětšený obraz obou fotografií. Zvětšila se i drobná skvrna na okraji jedné z nich – a Lenka vydechla údivem: „Tam je dokonce datum svatby – 18.VI.1911 – takže to určitě není Lucčina babička, ale moje prababička.“</p>
<p>Dívka v medailónku má opravdu v obličeji hodně z Lenčiných rysů a bohaté černé vlasy tuto podobu jen dokreslují.</p>
<p>„Jenže potom…“ Lence došla konečně souvislost s tím, co o muži z fotografie prohlásila Lucka. Obrátila se k ní s rozzářenýma očima: „… vždyť ty jsi sestřenice mé maminky!“</p>
<p>„Děvčata, nechci vás honit, ale za chvíli bude večerka,“ ujímá se slova Ariana, „já vím, že se jedná o vzrušující odhalení, ale o to důležitější bude přistoupit k této skutečnosti opravdu zodpovědně.“</p>
<p>Ačkoliv se dívkám příliš nechtělo, uznávají Arianinu autoritu a rozcházejí se do svých pokojů. Lenku a Nikolku pochopitelně ještě čeká odběr mléka.</p><empty-line /><p>Laura odhrnula jemně Lenčinu pokrývku a zasunula jí teploměr do vagíny. Je ráno 4. března a začíná pravidelným programem – klidovým vyšetřením. Lenka v polospánku mírně roztáhla nohy, aby Lauře usnadnila práci. Když Laura změřila Lenčinu bazální teplotu, pomohla jí s nasazením vibrační podprsenky a následuje odběr mléka. Vzápětí po vyprázdnění prsou vstupuje Lenčin osobní lékař Agill, aby provedl svou každodenní rutinní práci. Lenka uléhá znovu na své lůžko a slastně se uvolňuje. Vůbec se jí nezdá, že by si Agill počínal nějak rutinně, stereotypně. Každý jeho dotyk je pro ni něčím novým. A dnes se své pacientce věnuje opravdu se zvláštní pečlivostí. Lenka už ze způsobu, kterým dnes prohmatává její prsa, usuzuje, že se schyluje k čemusi mimořádnému. V mysli jí vyvstává výraz Arianiny tváře, když Halina otevřela medailónek a Lucka poznala dědečkovu fotografii.</p>
<p><emphasis>Jsem také přímým potomkem mimozemšťanů – ne jen vzdáleným, jak to u ostatních kamarádek vyplývá z biblických příběhů – a Lucka, Nikolčina sestra – je moje příbuzná – jakási vzdálenější teta, sestřenice mé maminky. Ale považovat ji za ‚tetu‘ by se mi asi dost příčilo – ačkoliv je rodem z generace, kam by logicky teta patřila, věkově jsme si mnohem blíž – pouhých 14 let… Když může mít Nikolka o 12 let starší sestru, proč bych já nemohla mít o 14 let starší sestřenici. Určitě je to přijatelnější představa, než ‚teta‘. Mám v tom zmatek…</emphasis></p>
<p>„… takže bych tě poprosil, abys dnes vynechala všechny fyzické aktivity, nenabíjela se a pila projímadlo. Zítra bychom provedli další sérii důkladných vyšetření, protože to, co se stalo včera, je tak překvapující, že si musíme udělat o tobě mnohem přesnější obrázek, než dosud máme,“ probudila Lenku z úvah Agillova slova.</p>
<p>Lenka se posadila a sleduje, jak Laura připravuje na stole ‚limonádu‘.</p>
<p>„Jakou tam chceš příchuť,“ ptá se, jako by na tom záleželo, protože Lenka ví, že toto není první dávka a že si může příchutě podle přání střídat. <emphasis>„… a ta projímadla byla zvlášť hnusná…“</emphasis> vyvstává Lence v paměti jeden z Jennifeřiných výroků, <emphasis>ale Jennifer byla tenkrát v trestu – takže dostávala ‚zabrat‘ i co se léčebných metod týče, kdežto s námi se jedná opravdu jako v bavlnce:</emphasis> „Asi grapefruitovou…“ <emphasis>ta je opravdu osvěžující…</emphasis></p>
<p>Laura dokončila přípravu podle Lenčina přání a s úsměvem jí podala vychlazenou sklenici. Lenka se s chutí napila, ačkoliv ví, co bude následovat.</p>
<p>„Sice nevím, co dalšího na mně ještě chce Agill objevit – vždyť za ty tři čtvrtě roku zná mé tělo úplně zpaměti, ale proč bych mu neudělala radost, když mi jeho vyšetřovací metody působí vyloženě rozkoš,“ svěřuje se Lenka své kamarádce-osobní sestře.</p>
<p>Laura se jen pousmála: „To je od tebe zajímavý postřeh. Nás školili ve stejném duchu – čím větší potěšení z vyšetření pacient má, tím ochotněji spolupracuje. Škoda jen, že nám to také prakticky nepředvedli. Není nad osobní zkušenost. Ale i z pohledu zaměstnance chápu, že jejich metody se s našimi pozemskými vůbec nedají srovnávat.“</p><empty-line /><p>Vězeňská cela se utápí v namodralém šeru. Vedle lůžka je zde i speciální gynekologický vyšetřovací stůl, na kterém leží nahá Nancy. Nohy má doširoka roztažené a fixované ve třmenech. Ruce má rovněž v náramcích připoutaných k polohovacímu zařízení. Vagínu i rektum má otevřené roztahováky. Do močového měchýře má zavedenou cévku a její vagína je neustále proplachována. Rovněž do konečníku má zavedenou sondu a všechny hadičky zavedené do těchto tělesných otvorů jsou svedeny do vzorkovnic. Ústa má sevřená náustkem fixovaným proti vyplivnutí a je nucena sát odpornou mýdlovou tekutinu, která jí volně protéká vnitřnostmi.</p>
<p>Nad Nancy se sklání Jennifer a sleduje pohyby jejích prsou. Nancy je nucena zhluboka dýchat a mezi jednotlivými vdechy a výdechy polykat nasátou kapalinu.</p>
<p>Spolu s hadičkami má Nancy do těla zavedeny i elektrody a registrační přístroje pečlivě zaznamenávají všechna data o jejích životních funkcích. Jennifer prohlíží zvláště speciální přístroj na spodní straně stolní desky. Vedou z něj dva zelené kabely a tři červené – všechny se skřipci téže barvy. Zelenými skřipci má Nancy sevřen klitoris, který Zemill vytáhl z přehrnuté kožní řasy, a malíček pravé nohy. Červené skřipce svírají malíčky obou rukou a malíček levé nohy.</p>
<p>„Tak takhle jsem byla léčena i já, když jsem napadla během lékařské prohlídky doktora Zemilla. Ona teď může pohnout jen pravou nohou. Pohne-li levou nohou nebo rukama, pocítí křeč ve vnitřnostech, což je opravdu velice nepříjemné,“ svěřuje se Jennifer manželovi, který ji právě přišel oznámit, že složil předepsanou zkoušku z Vězeňského řádu. Jeho nárameníky zdobí od této chvíle už dvě hvězdičky signalizující hodnost samostatného pečovatele.</p>
<p>Anthony chvíli pozoruje agentku, která je nahá a bezmocná vydána na pospas Zemillovým léčebným metodám.</p>
<p>„Tak Zemill ji přestěhoval na stůl, napojil ji na přístroje … a v čem bude spočívat naše práce teď?“</p>
<p>Jen pro úplnost poznamenejme, co se vlastně s Nancy stalo poté, kdy si tak nešťastným způsobem sama aplikovala psychotropní látku, která se složením podobá mimozemskému Verodixinu: Když pominula první vlna křečových záchvatů, Verodixin zapůsobil jak měl a Nancy vypověděla neuvěřitelné věci. Zvukový záznam výslechu byl pořízen jejím vlastním diktafonem a následně zpracován do písemné podoby. Téměř padesátistránkový protokol je k dispozici v angličtině i v esperantu v Informačním středisku a občas si z něj ocitujeme několik pasáží.</p>
<p>Po výslechu byla Nancy teleportována na SSE, <emphasis>Statio Saharensis Exoterra,</emphasis> kde byla spící uvržena do vězeňské cely. Po každém probuzení však u ní propukl nervový záchvat a delikventka-oběť své vlastní nešikovnosti se svíjela ve strašných bolestech. Proto doktor Zemill nechal urychleně připravit autofarmaka využiv Nancyiných biologických materiálů a zavedl tento léčebný postup.</p>
<p>Jennifer ukazuje na vzorkovnice v nohách gynekologického stolu: „Vždy, když se některá z nich naplní, musíme ji vyměnit. Rovněž tak musíme vyměnit nádobu s lékem, když začne docházet. Také je dobré sledovat, zda pravidelně dýchá – i když tady je dostatečná kontrola zabezpečená přístroji.“</p>
<p>„Jak dlouho už takhle leží?“</p>
<p>Jennifer pohlédla na hodinky: „Skoro dvě hodiny. Zemill ji přestěhoval na stůl krátce po té, když se znovu probudila. Důležité je, že už u ní pominuly ty záchvaty, kdy se svíjela v bolestech.“</p>
<p>Nancy nespí, ale mluvit nemůže. Hledí na Jennifer i Anthonyho zcela apaticky. Z výrazu jejího obličeje není ani jasné, zda je vůbec poznává.</p>
<p>„Co vlastně Zemill sleduje tímto postupem?“</p>
<p>Jennifer se na chvíli zamyslela a pak nejistě spustila: Mě takhle léčil paralyzovanou nohu a potom mě takovým způsobem otevřel ještě jednou – když mnou procházela vyšetřovací sonda. Zdá se, že Nancy je léčena proto, že …“</p>
<p>„… že z ní musíme nějakým způsobem vypláchnout ten zatracený Verodixin, nebo jak se to svinstvo u vás jmenuje,“ navazuje na Jennifeřiny úvahy doktor Zemill, který se v cele neslyšně objevil. „Jenže podle dosavadních rozborů z cévky, kterou má zavedenou do měchýře, zatím nevytéká nic, co by signalizovalo, že léčba zabrala, zatím je to jen moč běžného složení. To znamená, že se léky zatím nevstřebávají do krve, jinak už by ledviny odfiltrovávaly příslušné zplodiny. Zdá se, že to její léčení nepůjde tak rychle, jak jsem si původně představoval. Kromě toho jí musíme rozpohybovat i pravou nohu, protože si to píchla do svalu místo do žíly, takže jí po té dávce noha strnula a vůbec ji neposlouchá.“</p>
<p>Zemill při těchto slovech přejel Nancy po vnitřní straně stehna neurologickým rádélkem.</p>
<p>„Zatím stále bez reflexu…“</p>
<p>Jennifer jeho počínání se zájmem pozoruje.</p>
<p>„A jaký reflex vlastně očekáváte,“ zeptala se, když doktor pokus podruhé neúspěšně zopakoval.</p>
<p>„Polož se tady na lůžko a vyhrň si sukni,“ pousmál se Zemill a v očích se mu šibalsky zablesklo.</p>
<p>Nutno podotknout, že Jennifer má na sobě sněhobílou uniformu skládající se z blůzy s krátkým rukávem a krátké sukýnky, která jí sahá s bídou do poloviny stehen. Na náramenících má po třech blankytně modrých šesticípých hvězdičkách označujících její hodnost vedoucí pečovatelky. K dispozici má sice i spodní prádlo, ale vzhledem k saharským vedrům venku i teplotě v cele je nenosí. Anthony oceňuje, že uniforma jí sedne jako ulitá, zdůrazňujíc všechny přednosti jejího nádherného těla. Rovněž tak jeho uniforma se skládá z košile s krátkým rukávem a pohodlných šortek.</p>
<p>Když Jennifer uposlechla, Zemill se nad ní sklonil: „Tak, teď roztáhni nohy a uvolni se…“ Pak přejel rádélkem po vnitřní straně Jennifeřiných stehen. Dívka ucítila silné svalové stahy a bezděčně trhla nohama. Zasmála se a vstala urovnávajíc si vyhrnutou sukni.</p>
<p>„Myslím, doktore, že nám tady tu hračku můžete nechat, budeme Nancy testovat častěji,“ poznamenal Anthony shlédnuv se zájmem Zemillovu demonstraci.</p>
<p>Zemill beze slova položil rádélko na stůl a odešel pokynuv pouze hlavou na souhlas s Anthonyho návrhem. Už ze zabarvení jeho hlasu pochopil, že novopečený samostatný pečovatel stejně použije nástroje k úplně jiné zábavě…</p><empty-line /><p>„Kdepak máme Lenku,“ shání se Nikolka po kamarádce hned při snídani, „ani rozcvičku dnes nevedla, což je u ní naprosto nepochopitelné…“</p>
<p>„Mám takový dojem,“ spustila Jana nejistě, „že to bude asi následek té včerejší revoluce. Hned jak nám skončí dopolední program, půjdu se za ní podívat.“</p>
<p>Jenže kdy končí dopolední program… Odpoledne, po vstřebání autofarmak, až lékaři dovolí dívkám opustit lůžka. Ale i když se dopoledne zdá dnes nekonečné, přece jen se dívky této chvíle dočkaly, a tak Lenčino apartmá přijímá početnou delegaci.</p>
<p>„Copak to, že jsi tu celou dobu zašitá, dokonce i…“ v tom momentě padl Janin pohled na propriety rozložené na stole a pochopila: „Aha. Tak ty zítra…“</p>
<p>„Ano. Zítra chce Agill zjistit, zda mi nezapomněl náhodou někde nějaký kousek těla vyšetřit,“ směje se Lenka popíjejíc už pátou dávku limonády, tentokrát s malinovou příchutí.</p>
<p>„Když jsi mi dělala figurantku při přípravě na tu poslední zkoušku, ani jsem netušila, že mám k dispozici pravnučku čistokrevného mimozemšťana…“</p>
<p>Lenka se zahleděla Janě do očí: „Já vím, ty by ses toho chtěla zítra účastnit… Já proti tomu nic nemám, docela bych byla i ráda.“</p><empty-line /><p>Janiny zápisky – <emphasis>5. března</emphasis></p>
<p>Celkem bez problémů jsem získala od profesora Amynilla povolení zúčastnit se dnešního Lenčina vyšetření. Dokonce mi sdělil, že uvažoval o tom, zda mi tuto stáž má umožnit. Měla jsem dnes sice obdržet dávku laktogenního séra, ale po poradě s Hillem oba usoudili, že ten jeden den už celý projekt nespasí – zvlášť když se jedná o takovou záležitost jako je objev Lenčina pravého genetického dědictví.</p>
<p>Ráno začalo jako obvykle klidovým vyšetřením. Agnes má dnes volný den, takže mi přišla teplotu změřit sestra, kterou znám jen od vidění. Sice se mi kdysi představila, ale její jméno jsem už zapomněla. Hill mi jen zběžně prohmatal prsa, odevzdala jsem moč a s děvčaty jsme se sešly v tělocvičně. Lenčiny funkce předcvičovatelky se ochotně ujala Xiaolan, podobně jako včera. „Zdá se, že personál je zde poněkud zredukován, protože na původní CPLE nám každé ráno předcvičoval specializovaný trenér,“ přemítám nahlas.</p>
<p>„Mně se to takhle líbí víc,“ libuje si Nikolka, „protože si tak můžeme samy organizovat i povinný program. Konec konců – Lenka i Xiaolan si v tomto směru vedou obdivuhodně.“</p>
<p>„Ale pozeptat se na to můžeme, za to nic nedáme…“ podotkla jsem.</p>
<p>Pak už do sprch, snídaně – a dívky se rozcházejí do učeben. Následující přednášky a pak práce v terapeutické skupině se pochopitelně nezúčastňuji, protože můj program je pro dnešek pevně dán. Stáž při Lenčině vyšetření.</p>
<p>Hned při vstupu do přísálí vyšetřovny mě zastavil profesor Amynill a vnutil mi bílý plášť. Jen pro pořádek poznamenávám, že většina z nás během několika dnů pobytu na klinice zase rychle oděvu odvykla. Jen Urszula a několik dalších dívek – většinou těch, které na původní CPLE příliš dlouho nepobyly, se vyskytují mimo povinný program v pečlivě zapnutých župáncích a Nikolka ho nosí podle svého starého zvyku stále rozevlátý – zdá se, že jen proto, aby měla kam zakládat své poznámkové bloky s výpočty a náčrtky. V zapnutém župánku pobývá mezi námi pochopitelně i Lucka, ale ta má individuální program, nepatří do žádné terapeutické skupiny, takže se bez oděvu vyskytuje jen na ranních rozcvičkách, kde se stává miláčkem publika.</p>
<p>Navlékla jsem si plášť na nahé tělo a vstoupila s Amynillem do vyšetřovny. Ukazuje se, že Lenku bude vyšetřovat celá komise, protože vedle jejího osobního lékaře Agilla je zde i sám profesor Amynill, profesorka Hygieialla a ještě jedna sestra. Ale to už se otevírají dveře sprchy a z nich vchází do vyšetřovny sestra Laura doprovázející čerstvě vysprchovanou nahou Lenku.</p>
<p>Lenka je dnes obzvlášť dobře naladěná, rozdává úsměvy na všechny strany a oči jí září. Rozhlédla se a když zjistila, že je nás zde celý ansámbl v čele s profesorem Amynillem, postavila se do vzorného pozoru!</p>
<p>„Tak vás vítám u vyšetřovací komise, slečno Lenko,“ oslovil ji Amynill obřadně.</p>
<p>Ano. Amynill si stále udržuje odstup. S našimi lékaři i sestrami jsme už dávno důvěrní přátelé, kdežto Amynill, Hygieialla, Jošua, Gabriel a další – hlavně členové strážní služby a část technického personálu – nám stále vykají.</p>
<p>„… a doufám, že se nám bude s vámi dobře spolupracovat.“</p>
<p>O Lence vím v tomto směru své – jak z bývalé CPLE tak z doby, kdy mi iniciativně sloužila jako figurantka.</p>
<p>Lenka jen přikývla a postoupila dále do místnosti. Slova se ujal Agill: „Dnes se na tebe přišli podívat naši největší odborníci, protože to, co bylo předevčírem večer odhaleno, zásadně mění situaci. Skutečnost, že tvým pradědečkem je bratr našeho kolegy Hilla, je už dostatečně prokázána – a my teď musíme zjistit, jaké stopy tento původ v tobě zanechal a jak toho co nejlépe využít, pochopitelně ve prospěch náš i váš.“</p>
<p>Lenka jen přikývla na souhlas a Agill zahájil vlastní vyšetřování, které se zatím neliší od mně již známého generálního vyšetření. Měření a vážení je však prováděno přístroji, které vidím dnes poprvé. Například váha: je zabudována přímo ve vyšetřovacím stole, na který si Lenka lehla, a je neobyčejně citlivá. Zaznamenává graficky změny váhy, které u Lenky nastávají vlivem dýchání. Během měření však musíme všichni nehnutě stát, aby nebylo ovlivněno pohybem vzduchu.</p>
<p>„Posouzením křivky získáme o pravidelnosti a hloubce dechu mnohem věrohodnější údaje než pouhým poslechem,“ vysvětluje mi později Agill, ale přesto i poslechové vyšetření má své přednosti – především je snadno proveditelné a je možno si udělat i subjektivní úsudek vzhledem k okolnostem jeho provádění.“</p>
<p>Lenku pak posloucháme postupně všichni – i já jsem byla vybavena fonendoskopem a moje závěry byly zaprotokolovány! – a Lenka s úsměvem každému dýchá normálně i zhluboka a pak zadržuje dech. Kde k tomu jen bere trpělivost…</p>
<p>Následuje přeměřování Lenčina těla – přes prsa rovněž několikrát a to při vdechu i výdechu, u ostatních měr se k tomuto faktoru nepřihlíží. Tabulka v protokolu je vedena na dvě dvanáctinná místa, pro mě naneštěstí v jednotkách užívaných mimozemšťany a odvozených od délky strany včelí buňky, jak mě kdysi poučila Nikolka.</p>
<p>Když bylo získáno o Lenčině těle nesmírné množství biometrických údajů, rozhodl Amynill, že si uděláme krátkou přestávku – hlavně kvůli Lence. Shodila jsem plášť a zapadla jsem za ní do sprchy. Pouštíme na sebe střídavě proudy horké a studené vody, abychom se osvěžily.</p>
<p>„Tak jak je?“ ptám se kamarádky.</p>
<p>Lenka na mě upřela dlouhý pohled: „Báječně. Beru to jako novou zkušenost. Komisí jsem ještě nikdy vyšetřována nebyla.“</p>
<p>„A nevadí ti, že skoro každé vyšetření absolvuješ několikrát?“</p>
<p>„Víš, že ani ne? Docela se při tom bavím. Ale zase na druhou stranu chápu vážnost situace a snažím se opravdu maximálně spolupracovat.“</p>
<p>Vytíráme se vzájemně osuškami a pak spolu chvíli sedíme v křeslech, přičemž se Lenka rozkošnicky protahuje a uvolňuje.</p>
<p>„Stejně nechápu, jak to děláš,“ svěřuji se kamarádce, „já osobně se cítím nahá v pohodě mezi kamarádkami nebo v přítomnosti svého osobního lékaře či jiného mimozemšťana a nanejvýš tak osobní sestry, která má u mne právě službu. Ale být samojediná bez kousku oděvu před celou komisí – to je pro mne naprosto nepředstavitelné a asi bych se zbláznila, zvlášť když nedávným zásahem CIA padla naše anonymita, která byla na CPLE striktně dodržována.“</p>
<p>„To mně zase nijak zvlášť nevadí,“ mávla rukou Lenka, „když to vezmeš jako samozřejmost a chováš se zcela nenuceně, tak ti to ani nepřijde. Já jsem na to zvyklá z pláží…“</p>
<p>„Ale tu Halininu kresbu jsi chtěla napřed vidět, než ji vystavila v klubovně. Proč?“</p>
<p>„Protože je rozdíl mezi tím, když mě někdo uvidí bez šatů – to pomine – a tím, existuje-li někde trvalý záznam v jakékoliv formě. Toho se dá i zneužít. A hlavně: Slíbila jsem Nikolce, že nebudu nikdy vystupovat jako modelka.“</p>
<p>„Přesto jsi však Halině dovolila, aby kresbu vystavila v klubovně…“</p>
<p>„Ano, ale teprve když jsem se ujistila, že rysy obličeje na ni nejsou znát,“ vysvětluje Lenka.</p>
<p>Ale to už je ohlášen konec přestávky. Procházíme sprchami zpět do vyšetřovny. Laura mi podává čistý plášť a nahá Lenka uléhá podle Agillova pokynu znovu na vyšetřovací stůl. Ruce a nohy jsou jí tentokrát fixovány k polohovacímu zařízení a Lenka je podrobena pečlivému vyšetření břicha. Provádím toto vyšetření jako čtvrtá a obávám se, abych Lence přece jen nezpůsobila nějakou újmu, protože mám před sebou poprvé pacientku důkladně vyhladovělou s dokonale vyprázdněnými vnitřnostmi, u které mohu prohmatat břišní orgány opravdu hodně hluboko, aniž bych jí způsobila dávení nebo jiné nepříjemnosti hygienického charakteru.</p>
<p>Lenka jako pacientka je opravdu fantastická! Je uvolněná a absolutně se soustředí na moje hmaty a pohyby snažíc se mi všemožně usnadnit práci. Když mi dělala figurantku při přípravě na zkoušku z gynekologie, chovala se ostatně obdobně. Všechny hmaty a stisky jsou mi dovoleny, byť i by byly třeba nepříjemné. Postupně se mi daří vyhmatat a vyšetřit téměř všechny důležité orgány – a rovněž i teď je moje hodnocení bráno v potaz a zapisováno do protokolu.</p>
<p>Je vyhlášena další přestávka, po níž má následovat vlastní gynekologické vyšetření. Lenka ten odpočinek opravdu potřebuje. Začíná mi jí být líto.</p>
<p>„Vždyť sis v některých případech počínala mnohem ohleduplněji než Amynill a Hygieialla,“ namítá Lenka, když jsem se jí chtěla ve sprše omluvit.</p>
<p>„Teď mě napadlo,“ načínám z jiného soudku, když jsme se po novém sprchování usadily do křesel, „že vedle toho medailónku by se v pozůstalosti po tvém dědovi mohly najít i další dokumenty vztahující se k pradědečkovi, o kterého je tu teď takový zájem…“</p>
<p>Lenka po mých slovech téměř vyskočila z křesla: „A kruci! To mě nenapadlo… vidíš. Studuji historii a romanistiku, znám téměř zpaměti skoro celou Bibli, Herodotovy i Liviovy dějiny – a svou vlastní historii zanedbávám. No není to trestuhodné?!“</p>
<p>„Proč by to mělo být trestuhodné – vždyť…“</p>
<p>Lenka jen nevěřícně kroutí hlavou: „Jaképak ‚vždyť‘ – už jenom ta představa, že jsem potomkem ‚Božích synů‘ mě měla ke studiu vlastní historie vyburcovat. Pochop přece, že…“</p>
<p>„A kdy jako ses k tomu studiu měla dostat? Vrátily jsme se z CPLE 9. ledna, do 15. jsi mi dělala figurantku a od 16. do 25. jsme se zabývaly dědictvím po tvém pradědečkovi, které měla k dispozici Lucka. Jen je divné, že jsme za celou dobu nenarazily na stopu po tvé babičce! A 25. ledna nás unesli agenti FBI…“</p>
<p>Lenka jen zalapala po dechu, když jsem jí připomněla sled událostí posledních dvou měsíců: „To je vlastně pravda, takže to zase tak trestuhodné není, viď? Ale stejně bych na to měla naše přátele upozornit.“</p>
<p>Když jsme po přestávce znovu vstoupily do vyšetřovny, Lenka ani nenechala lékaře, aby zahájili další kolo vyšetřování, a obrátila se k Amynillovi, jakožto nejvýše postavenému mimozemšťanovi v místnosti: „Pane profesore, tady Jana přišla s nápadem, že v pozůstalosti po mém dědečkovi by se mohly nacházet také dokumenty po Hillově bratrovi – a já jsem ochotna její názor sdílet, protože do domku, který jsem zdědila, jsem se nastěhovala vlastně přednedávnem, takže ho nemám ani celý prozkoumaný.“</p>
<p>Po jejích slovech Amynill popadl telefon, navolil číslo a spěšně pronesl několik nesrozumitelných slov. Ani jsem si nestačila uvědomit, že to zřejmě nebude žádný pozemský jazyk, když se otevřely dveře a do vyšetřovny vstoupil sám Jošua. Zběžně se s námi pozdravil a pak upřel zkoumavý pohled na Lenku. Ta sedí nahá se zamyšleným výrazem na kraji vyšetřovacího stolu a rukama se drží náramků polohovacího zařízení. Po chvíli mlčení i ona pohlédla na Jošuu. V momentě, kdy se jejich oči setkaly, Jošua promluvil: „Vzhledem k nastalé situaci budeme muset váš domek opravdu důkladně prozkoumat. Domluvím s Gabrielem detaily cesty. Když půjde vše podle plánu, tak byste mohla být teleportována s průzkumným oddílem už zítra. Po vyhodnocení poznatků z cesty, kterou podnikla slečna Lucie, se však obávám nejhoršího… Zatím pokračujte,“ obrátil se pak k Amynillovi a vyšetřovnu spěšně opustil.</p>
<p>Následuje zevrubná gynekologická prohlídka. Lenka se jako zázrakem znovu uklidnila a opět vzorně spolupracuje. Na rozdíl od postupů při generálním vyšetření je však použito i nástrojů. Lenka jako skvěle vytrénovaná gymnastka snese roztažení nohou až do rozštěpu – to není pro mne nic překvapivého, jako figurantka byla v tomto směru úplně fantastická. Její pochva je postupně široce rozevřena, takže je vidět hluboko dovnitř. I bez zrcadla lze pozorovat děložní hrdlo. Ale následné prohmatání rodidel a rektální vyšetření už provádí jen Agill, protože poloha je pro Lenku přece jen značně obtěžující. Přesto je sexuálně vzrušena na nejvyšší míru. Laura odsála už několik vzorkovnic sekretu.</p>
<p>„Je zajímavé, že Ariana, čistokrevná mimozemšťanka, je vlastně nevzrušitelná,“ upozorňuji ostatní členy komise, „zatímco Lenky se stačí pouze dotknout na kterékoliv z jejích četných erotogenních zón a člověk cítí zřetelné záchvěvy vzrušení.“</p>
<p>A to jsem ještě netušila nic o následujících testech, jako je například ten, kdy Agill zachytil její klitoris dvěma prsty a dotýká se ho špičkou jehly – pochopitelně jen lehce a opatrně, aby pacientku nezranil!</p>
<p>„Myslím, že je čas k obědu,“ prohlásil nakonec, když Lenka dosáhla mohutného orgasmu.</p>
<p>Odešly jsme spolu do sprchy a pak do jídelny. Přestože se chci zúčastnit Lenčina vyšetření v celém rozsahu, nemusím ani dnes porušit autofarmatický režim, protože pokračování bude až za dvě hodiny. I Lenka si musí pochopitelně důkladně odpočinout – a proto se rozcházíme do svých apartmá.</p>
<p>Když mi Hill přišel aplikovat vaginální a rektální autofarmaka, zadržela jsem ho v pokoji a zahrnula jsem ho spoustou otázek, které mi vyvstávaly na mysli během toho, co jsem zažila dopoledne. Ležím nahá uvolněně na lůžku, pokrývku jsem si sbalila a podložila pod nohy, abych je měla výš a aby ze mne nevytékala autofarmaka. Hill se usadil do křesla a nerušeně studuje má prsa, jak je jeho zvykem, když mi odpovídá na mé nesčetné otázky. Je až s podivem, kolik trpělivosti v tomto směru se mnou má…</p>
<p>„Je dobře,“ odpovídá na jednu z nich, „že i tvá pozorování a tvé názory zapisovala sestra do protokolu. Přece jen jsi Pozemšťanka a porovnání závěrů našich a tvých je pro celou věc velmi užitečné."</p>
<p>„Jenže jakou váhu může mít názor pouhé studentky medicíny v porovnání s názorem vysokoškolského profesora Amynillova kalibru…“</p>
<p>„Nepodceňuj se, Janičko. Ačkoliv nemáš diplom, disponuješ rozsáhlejšími zkušenostmi, než leckterý odborník s mnohaletou praxí. Například to, jak odpovědně ses postavila k řešení vážných zranění těch dělníků v internačním táboře – vlastně jsi jim zachránila život, ti vojáci by byli s to je pohřbít zaživa! – tě v našich očích staví hodně vysoko. Mimochodem – ta loď už přistála na Kubě a dělníci vypovídali. Takže referát o tom už byl zaslán via chargé d’affaires Kubánské republiky v ČR rektorátu vaší university.“</p>
<p>Hillova informace mi vyrazila dech! Tak Willy s Markem a pravděpodobně i Jorge, kteří mají dost svých starostí – jsou na území státu, který mají USA v nemilosti, zřejmě jsou podezřelí ze ‚spolčování s vesmírnými vetřelci‘ a budou mít potíže s tím, aby se setkali se svými rodinami – ale pamatují i na to, aby se o mém zásahu dozvěděl náš rektorát…</p>
<p>Hodina v milé Hillově společnosti uplynula jako voda. Doktor mi zběžně prohmatal pochvu a konečník, aby se přesvědčil, zda se autofarmaka dobře vstřebala, a dovolil mi opustit lůžko. Vstala jsem, osprchovala se a vyrazila do vyšetřovny, kde dnes probíhá Lenčina prohlídka. V přísálí jsem si už automaticky sama vzala bílý plášť, který si navlékám přímo na nahé tělo, a vstupuji do vyšetřovny. Přišla jsem právě včas. Dveře sprchy se otevřely a v nich se objevuje lehkým obědem a hodinovým spánkem osvěžená Lenka.</p>
<p>Jak už jsem tušila, objektem zájmu vyšetřovací komise se tentokrát stávají Lenčina prsa. Pacientka je fixována k polohovacímu zařízení vyšetřovacího stolu a to je postupně nastavováno do různých poloh. Lenka je vyšetřována vleže, ve stoje, v předklonu i záklonu. Nakonec si lehá na břicho a prsa jí visí dolů dírou ve stole. Tento postup jsme, pravda, zažily všechny během dvou generálních vyšetření – jak na CPLE tak i na CPLEN – ale tentokrát mám možnost provést vyšetření tohoto druhu na pacientce sama. Prohmatávám Lenčin prs v místě, kde přiléhá k hrudníku, a zjišťuji, že tímto způsobem lze sledovat jednotlivá ligamenta až k jejich zakončení na vnitřní straně. Přitom jsem si všimla jedné věci – „… ligamenta suspensoria mammariae ztrojená…“ diktuji sestře do protokolu svůj poznatek.</p>
<p>„Jak tomu mám rozumět,“ ptá se Agill nechápavě.</p>
<p>Vysvětluji: „Všimla jsem si, že Lenka má ztrojené vazy. Tam, kde se obvykle vyskytuje jeden vazivový pruh, má Lenka tři souběžné.“</p>
<p>Agill znovu prohmatal Lence prs v místě, kde jsem mu ukázala. „Ale to je snad normální, ne?“</p>
<p>Dokonce i Amynill a Hygieialla mu přizvukují.</p>
<p>„Tedy – já mám příležitost vyšetřovat prsa v této poloze poprvé. Ale při cvičeních z anatomie jsem si v pitevně všimla, že…“</p>
<p>„Udělali jsme chybu,“ přerušil mě v té chvíli Amynill, „my totiž vyhledáváme dívky podle počtu laloků mléčné žlázy. Všechny, které zatím vyhověly našim kriteriím, mají ligamenta uspořádána právě takhle. A kontrolní vzorek žen, které nejsou zasaženy naším genetickým kódem, k dispozici nemáme, takže ani nemůžeme zjistit…“</p>
<p>Tentokrát jsem ho zase přerušila já: „A co zdravotní sestry – to jsou přece Pozemšťanky. Vy u nich neděláte vstupní prohlídky, když je přijímáte do zaměstnání?“</p>
<p>„To sice děláme,“ namítá Amynill, „ale ne tak podrobné, takže… Konec konců, slečno Jano, máte skvělý nápad. Provedeme generální vyšetření i u našich zdravotních sester z řad Pozemšťanek. A začneme zítra. Je samozřejmé, že vy budete přibírána ke konzultacím.“</p>
<p>„Jenže já mám zítra přijímat laktogenní sérum, takže vlastně celý den prospím…“</p>
<p>Agill mě však uklidnil: „Zítra bude ta vybraná sestra stejně popíjet projímadlo a musí vyhladovět, takže první vyšetření bude možné až pozítří. To už nám jako konzultantka budeš k dispozici.“</p>
<p>„Teď máš příležitost…“ poznamenala bůhvíproč Lenka směrem k Lauře potutelně se usmívajíc.</p>
<p>„Jak se zdá, jsem první na řadě, že? Lenka zítra cestuje domů,“ medituje polohlasně Laura.</p>
<p>„A víte, že ano?“ a Amynill se na Lauru přívětivě usmál.</p>
<p>Tak – a mám teď o práci postaráno. Než jsem se stačila vzpamatovat, byl přijat můj návrh, schválen jedním z nejvýše postavených mimozemšťanů na základně a našla se i první dobrovolnice. Kdybych předložila podobný návrh u nás doma, musel by projít neuvěřitelnou byrokratickou mašinérií – a pak by určitě ztroskotal na tom, že to pojišťovna nehradí a kde na to vzít peníze…</p>
<p>Mezitím, co se dohadujeme o podrobnostech, Lenka zmizela ve sprše. Dalo by se říci, že sprchování na CPLE a teď i na CPLEN je záležitost tak běžná, jako třeba denní pitný režim. Chceš se trochu osvěžit? Napij se a osprchuj se…</p>
<p>Závěr Lenčina vyšetření patří pochopitelně pohybové studii. <emphasis>„Jen pohybová studie a test fyzické kondice u vás ukazují na nedostatek pohybu…“</emphasis> vyvstává mi na mysli jeden ze závěrů mého vlastního generálního vyšetření na CPLE, jak ho tenkrát vyslovil doktor Hill. Tak to už dávno není pravda, protože na CPLE jsme si pohybu užily vrchovatě, takže jsem po osmiměsíčním pobytu byla schopna i takové věci, jako šplhání po sloupu elektrického vedení, když jsem v zajateckém táboře na jihu potřebovala energii na nabití…</p>
<p>Ale s Lenkou se ani teď nemohu srovnávat! Lenka pohyb miluje, Lenka pohybem žije. Nevím, jak to dělá, ale dovede si mistrně rozdělit svůj čas mezi studium a gymnastiku. V indexu má samé ‚eminenter‘ a přitom je držitelkou zlaté medaile z přeboru vysokých škol, kterou získala za svou sestavu na kladině…</p>
<p>To co nám předvádí teď, není ani tak vyšetření jejích pohybových možností, ale spíš koncert vynikající koordinace práce jednotlivých svalových skupin. <emphasis>Takového mistrovství opravdu nikdy nedosáhnu,</emphasis> uvědomuji si při pohledu na její nádherné tělo Toto uznání jsem také nadiktovala sestře do protokolu.</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 8</strong></p>
<p>„… protože ve vašem domku už je nainstalován teleport včetně rozdílové elektrárny. Naši technici tam ještě dokončují poslední úpravy, aby bylo celé zařízení spolehlivě maskováno, a samozřejmě už vyklidili i tu spoušť, kterou tam tajné služby po svém úřadováni zanechaly. Vlastní rekonstrukce si ovšem ještě nějaký čas vyžádá.“</p>
<p>„Dobře, ale co ode mne teď konkrétně potřebujete,“ ptá se Lucka Gabriela už podruhé.</p>
<p>Gabriel stiskl několik tlačítek na komunikátoru a ukázal na mapu, která se zobrazila na monitoru: „Momentálně je to teleport nejbližší Lenčinu domku. A my potřebujeme od vás povolení k jeho užití, abychom zkrátili Lenčinu cestu na minimální možnou dobu, protože cesta diskoletem ze saharské stanice, kde je nejbližší další teleport, se ukázala jako příliš riskantní.“</p>
<p>„Nevidím důvodu, proč byste nemohli použít svého vlastního zařízení.“</p>
<p>„Jenže to zařízení je instalováno ve vašem domku.“</p>
<p>„Já to chápu,“ ale nevím, jak ještě vám mám sdělit, že toho teleportu můžete využít,“ opakuje znovu Lucka, v jejímž hlase už je slyšet tón zoufalství. Bezradně přitom hledí na dvanáctimístné číslo napsané na papíře, který ji Gabriel vnutil do ruky.</p>
<p>„Co tady řešíte za problém?“</p>
<p>Nikolka právě dorazila do Informačního centra hledajíc svou sestru.</p>
<p>„Rádi bychom získali od vás nebo od slečny Lucie souhlas k použití teleportu instalovaného ve vašem domku, abychom co nejvíce urychlili Lenčinu cestu,“ opakuje už po třetí Gabriel – tentokrát Nikolce.</p>
<p>„Vždyť vám potřetí říkám, že s tím souhlasím!“ Lucka už je úplně zoufalá.</p>
<p>Vtom Nikolka uviděla papír s kódem, který Lucka neustále přendává z ruky do ruky. Zasmála se: „No jo, ale ten souhlas daný ústně nestačí, lásko. Musíš ho elektronicky potvrdit, víš?“</p>
<p>„Ale to mi tady pan technický ředitel nevysvětlil. Ani nevím, jak se to dělá…“</p>
<p>Teprve teď si Gabriel uvědomuje, že Lucka je na CPLEN v tomto směru ‚novicka‘ a že jí zapomněl instruovat o tom, jak se mimozemšťanům uděluje souhlas k nějaké nestandardní činnosti. Když však uviděl, jak Nikolka vede sestru k nejbližší evidenční klávesnici, jen spokojeně pokýval hlavou a spěšně odešel.</p>
<p>„Tak, vidíš – a je to hotové. Lenka může vyrazit. A teď už pojď, za chvíli bude večerka a ty jsi skoro celý den zavřená tady. Ani sis na mne neudělala čas!“</p>
<p>„Když tady mám k dispozici tolik zajímavých informací, že se od toho komunikátoru nemohu utrhnout,“ povzdechla si Lucka navlékajíc se v přísálí do župánku.</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>8. března</emphasis></p>
<p>Tak Lenka je mnohem bližší naše příbuzná než jen přes nějaké ‚Boží syny‘ – tak jsme konec konců navzájem příbuzné všechny… Jenže kdo by byl řekl, že Lucčin dědeček měl její babičku už jako druhou ženu. Probíraly jsme – po kolikáté už? – znovu celou záležitost včera s Luckou ještě dlouho po večerce, ale nedospěly jsme k žádnému rozumnému závěru – hlavně pro nedostatek informací. Možná, že kdyby agenti FBI neukradli Lucčiny dokumenty… Ale ‚kdyby‘ jsou chyby, co se dá dělat…</p>
<p>Před třemi dny si Lenku ‚vypůjčila‘ celá komise, jak mě aspoň týž večer v nabíjecím středisku informovaly obě kamarádky. Jana se toho vyšetření také zúčastnila a díky ní byl objeven nějaký další důležitý rozdíl mezi námi, zasaženými genetickým kódem mimozemšťanů, a ostatními ženami.</p>
<p>Druhého dne byla Lenka teleportována domů a dnes se vrátila. K její cestě bylo využito teleportu instalovaného v našem domku. Vrátila se dnes ráno, ale vzhledem k časovému posuvu až do poledne spala. Když jsme se sešly u oběda, předala Janě její zápisky, které si pořizovala na CPLE. To mě právě inspirovalo k tomu, abych si začala psát vlastní deníček.</p>
<p>Hned po obědě byly s Luckou pozvány k samotnému Jošuovi.</p>
<p>Jana se dnes zúčastnila generálního vyšetření Lenčiny osobní sestry Laury, takže mi odpoledne chyběla jak sestřička tak i obě nejbližší kamarádky. Pravda, strávila jsem nádherné chvíle v bazénu s Arianou a Peruánkami. <emphasis>Mořská Vlna</emphasis> pořád ještě nenabyla energetické rovnováhy a musí kvůli tomu nosit bílý plastový náramek, což obě dvojčata hrozně štve, protože si velice zakládají na tom, že jsou od sebe k nerozeznání, ha,ha, ha.</p>
<p>Ten náramek však není pro legraci – <emphasis>Mořská Vlna</emphasis> ho bude nosit z bezpečnostních důvodů tak dlouho, dokud buď sama nenabude energetické rovnováhy nebo dokud nebudou všechny dívky bioenergeticky senzitivní.</p>
<p>Díky Arianinu vedení si synchronizované plavání získává stále více příznivců. Dokonce i Lucka, která sportovním aktivitám příliš neholduje, se na nás přijde občas na chvíli podívat. Pak se však stejně vytratí do svého ‚království‘ – jak říká Informačnímu centru. Dříve tam vysedávala dlouhá odpoledne a večery Jana, ale ta se nakonec přidala k nám a knihovnu už tolik nenavštěvuje. Dnes se pochopitelně neukázala. Jsem zvědava, co se všechno od Jošuy dozvědí … nebo on od nich? Kdo ví…“</p>
<p>Voda ve zdejších bazénech je o pár stupňů chladnější, než bývalo zvykem na CPLE. Pravda, i tam byly k dispozici bazény s různě teplou či studenou (jak kdo chce) vodou, jenže ty s tou teplejší se na CPLEN už nevyskytují. „Chtělo by to nějaké teplejší plavky,“ poznamenala nedávno žertem Obereja, kterou Ariana hodila ‚za trest‘ do bazénu s vodou obsahující jemnou ledovou tříšť. Ale nám, bioenergeticky senzitivním dívkám, studená voda nevadí. Stejně jsme pak Tahiťanku následovaly všechny.</p>
<p>„Až nabudete trvalé bioenergetické senzitivity,“ podotýká Ariana, „dokážete i tohle!“</p>
<p>A my jsme s údivem sledovaly, jak se ledová voda, která přišla do styku s jejím tělem, začíná vařit a vypařovat…</p>
<p>Po večeři jsme vyrazily na hodinu do nabíjecího střediska. Na to se těšila hlavně Lenka, neboť se kvůli tomu vyšetření a následné cestě domů nemohla čtyři dny nabíjet. V nabíjecím středisku je dnes večer dost živo – všech deset bioenergeticky senzitivních dívek! Pobyt v nabíjecím centru se začíná řadit ke společenským událostem asi tak jako odpolední procházka v lázních na kolonádě. A dnes je tu s námi i Ariana. Ukazuje se, že ne náhodou… Přišly jsme s Janou a Lenkou jako poslední a zjišťujeme, že už jsme netrpělivě očekávány.</p>
<p>„Kdepak jste se nám zapomněly? Už jsme se obávaly, že jste na nás zanevřely,“ hlásí se k nám okamžitě Xiaolan táhnouc za sebou za ruku Arianu, se kterou právě byla v živém rozhovoru.</p>
<p>„Nevím tedy, co je na nás tak pozoruhodného,“ poznamenává Lenka prohlížejíc pozorně kamarádky a pak sebe samu v zrcadle od hlavy k patě.</p>
<p>„Cožpak o to, ty jsi pozoruhodná už sama o sobě,“ odpovídá Ariana, „ale ono ani tak nejde o pohled, jako o pohmat…“</p>
<p>„Už byl totiž ve slovníku etherického tlumočení zaregistrován ten tvůj nový termín,“ vysvětluje Xiaolan Janě, „a Arianu moc zajímá, co to vlastně je – ta kalihapie. Snažím se jí to nějak vysvětlit, ale nedaří se mi to.“</p>
<p>Chvíle mlčení a udivených pohledů. Tak zásahem mimozemšťanů, tím že u nás vybudili bioenergetickou senzitivitu, zdokonalili vlastně náš hmatový smysl – jako by mu přidali schopnost vnímat novou dimenzi – a nevědí o tom? Natáhla jsem ruku mírně za sebe a dotkla jsem se Lenčina stehna. Okamžitě jsem poznala, že je to Lenka a současně že je v dobré náladě. Druhou ruku jsem položila Arianě na rameno. Nic!</p>
<p>„Nepoznáš, viď? Právě před chvílí jsem to zkoušela také,“ upozorňuje mě Xiaolan všimnuvši si mých dvou doteků, „ale Arianu nepoznám. Zatímco ostatní dívky ano…“</p>
<p>V té chvíli i Jana s Lenkou přejíždějí rukama po Arianině těle snažíce se vyvolat ten zvláštní hmatový vjem, který před třemi dny dívky tolik překvapil a který s sebou nese onu rozšířenou informaci o totožnosti a psychickém rozpoložení kontaktované osoby. Lenka při tom postoupila o dva kroky blíž, takže se celá ocitla ve stínu silného kmene stromu. A teď se to stalo! Moje ruka, kterou setrvačností držím na jejím stehně, najednou přestává vnímat onu novou dimenzi… Ale i Lenka se na mne udiveně podívala a vztáhla ke mně svou ruku. Jakmile se její ruka dostala ze stínu, okamžitě se mi hmatový vjem vrátil!</p>
<p>Ale to přece o Arianě neplatí. Ta stojí v plném světle umělého slunce, takže by přece mělo ‚kouzlo‘ fungovat. Lenka mezitím přitáhla ruku zase k sobě a já jsem ztratila znovu ten rozšířený hmatový vjem, který dělá kalihapii kalihapií… Jana, Xiaolan i Ariana nechápavě pozorují náš výzkum beze slov. Lenka jen lehce mává rukou a já pozoruji vznik a zánik hmatového vjemu. Lenčina ruka ve stínu – vjem zmizí; Lenčina ruka ve slunečním světle – vjem se opět objeví!</p>
<p>Přistoupila jsem k Arianě, objala jsem ji kolem pasu a silně jsem se k ní přitiskla. Ani teď kalihapický efekt nevzniká. Posouvám pomalu ruku od Arianina pasu nahoru. Cítím pod svými prsty tlukot jejího srdce, což mě poněkud vzrušilo, takže se k ní tisknu silněji. Ale co to? Ariana na můj podnět nijak nereaguje – její tepová frekvence se vůbec nezměnila, ačkoliv sama na sobě cítím, jak se mi srdce rozbíhá.</p>
<p>Teď konečně promluvila Lenka: „Ariano, že ty se nenabíjíš?“</p>
<p>„Ne, nemám zrovna potřebu, jak’s to poznala?“</p>
<p>Dříve než mohla Lenka odpovědět, došlo i mně, že kalihapický efekt vzniká zřejmě jen při nabíjení. Všechny okolnosti tomu nasvědčují.</p>
<p>„A můžeš se začít nabíjet? Aspoň chvíli…“ a Lenka se tiskne k Arianě z druhé strany.</p>
<p>V té chvíli jsem konečně ucítila kalihapický efekt. Uvědomila jsem si, že poprvé jsem se s ním setkala v momentě, kdy mi Ariana předávala energii po té, když jsem svou odevzdala Lence – tehdy v krytu…</p>
<p>Jenže na další výzkumy s Arianou není čas. Pohlédla totiž na hodiny a spěšně se vyvinula z našeho objetí: „Promiňte, děvčata. Musím do laboratoře. Už tři minuty meškám… Bzučák mám v plášti a sem to není slyšet…“</p>
<p>Ariana se vrhla do přísálí, strhla svůj plášť s věšáku, ale ani se neobtěžovala ho obléci. Ve spěchu si ho jen přehodila přes ruku a vyběhla na chodbu…</p>
<p>„Mám takový dojem,“ prohlásila Xiaolan, „že v oblasti kalihapie máme co zkoumat. Je zajímavé, že já jsem se před tím k Arianě tiskla dobrých deset minut aniž bych něco cítila…“</p>
<p>„Ona se totiž nenabíjela,“ uvažuje nahlas Lenka. „V momentě, kdy se začala nabíjet, tak jsem to ucítila velice zřetelně.“</p>
<p>„Já taky,“ doplňuji Lenčino pozorování, „ale zdá se mi, že ten proces nabíjení není jediným prostředkem, jak kalihapického vnímání dosáhnout. Uvědomuji si totiž, že už jsem to cítila i dříve – například, když jsme se tady vyměňovaly energii s Lenkou.“</p>
<p>Mezitím se ostatní kamarádky rozptýlily po celém nabíjecím středisku, jen my čtyři se nabíjíme společně a zkoumáme možnosti, které nám kalihapie poskytuje. Po zážitku s Arianou mě totiž cosi napadlo:</p>
<p>„Pojďte,“ a vedu kamarádky do přísálí mimo dosah umělých sluncí, „tady si můžeme vyzkoušet, zda se potvrdí moje domněnka.“</p>
<p>Přitiskla jsem se k Lence. Ale podle očekávání se kalihapický efekt nedostavil. Soustřeďuji se a vyvolávám přenos energie. Tisknu si kamarádku na prsa a hledím jí do očí… Ty jí zajiskřily nadšením a sama opětuje přenos energie ke mně. Ano, funguje to! Kalihapický efekt se objevuje během přenosu energie…</p>
<p>„Jenže – jak je možné, že během nabíjení to funguje, i když se nesnažíme energii předávat, kdežto mimo nabíjecí středisko musíme energii vydat?“</p>
<p>„Zatímco Ariana dokáže zabránit …“</p>
<p>Větu už jsem nedokončila. Ve dveřích přísálí se objevila znovu Ariana: „Děvčata, pojďte všechny do klubovny B0119, bude se tam konat moc zajímavé setkání.“</p>
<p>Vyrazily jsme k výtahu zatímco Ariana se vydala do vlastního nabíjecího střediska sehnat ostatní dívky. Ještě jsem se v rychlosti vrátila pro župánek.</p>
<p>V klubovně už jsou přítomny bioenergeticky nesenzitivní dívky a za stolkem komunikátoru sedí Jošua – a Lucka! Když jsme vstoupily, Jošua ihned povolal Lenku, aby si k nim přisedla. Zbývající dívky dorazily vzápětí za námi. Poslední vešla Ariana a uzavřela dveře klubovny služebním kódem.</p>
<p>Když se tak stalo, ujal se slova Jošua: „Vítám vás všechny na mimořádném setkání, které sice vůbec nebylo plánováno, ale došlo k několika velice závažným událostem, které si vyžadují, abyste o nich byly podrobně informovány. Během posledního týdne uskutečnily dvě vaše kamarádky – slečna Lucie a slečna Lenka – služební cesty domů. A to, co bylo během těch dvou cest zjištěno, nás nemůže nechat klidnými. O tom, co se stalo tady slečně Lucii, už asi všechny víte. Byla ve svém vlastním domě přepadena agentkou ICG a nebýt šťastné náhody a pohotového zásahu doktora Zemilla, nemusela už být mezi živými…“</p>
<p>„Co je to ICG?“ ozvalo se několik děvčat téměř unisono přerušujíce tak plynulost Jošuova výkladu.</p>
<p>„Jistě už jste si vyslechli Luciin příběh z podání jejího i z podání technického ředitele Gabriela. Ale málokterá z vás si přečetla zprávu doktora Zemlla obsahující doslovný přepis výslechu Nancy Moareové před její teleportací na naši saharskou stanici. Jinak byste věděly, že ICG je výzvědná koordinační skupina jejíž členové jsou nasazeni ve výzvědných týmech CIA, FBI a v elitních jednotkách US Army. Dále na univerzitách, vědeckých a vývojových ústavech, vědeckých stanicích atd. Jejich úkolem je bdít nad tím, aby se nevyvolení lidé nedostali k novým technologiím, vědeckým objevům a vynálezům. Cílem je udržet vedoucí úlohu Spojených států v oblasti vědy, techniky, vojenství atd. Jestliže se však někdo nevyvolený dostane do styku s takovou skutečností, pak je už předem odsouzen k smrti!</p>
<p>Proto se také Nancy chystala užít proti slečně Lucii Verodixin – vytáhnout z ní informace o nás, o našich základnách a technologiích … a pak ji bez pomoci nechat zemřít v hrozných křečích, které vyvolává Verodixin jako vedlejší účinek.</p>
<p>Proto taky byla slečna Lenka vypravena domů se silnou ochrankou – i když kupodivu nebyla potřeba. Ale teď chvíli předám slovo Lence, aby vás mohla sama informovat.“</p>
<p>„Děkuji,“ povstala nahá Lenka – jak je i na CPLEN ostatně jejím zvykem – a přistoupila k mapě, která se mezi tím promítla na stěně.</p>
<p>„Včera ráno jsem byla teleportována domů – tedy přesněji do Lucčina a Nikolčina domku. Jen tak mimochodem,“ obrátila se ke mně, „Lucce už jsem to říkala – domek je už téměř zrekonstruován po tom řádění tajných služeb už tam mnoho stop nezbývá – aspoň ve srovnání s fotografiemi, které pořídil Gabriel bezprostředně po vašem příjezdu.</p>
<p>Ale technici, kteří domek opravují už byli zpraveni o mém příchodu – dorazila jsem jako poslední, nejprve byla teleportována ochranka – a už byl přistaven mikrobus, do kterého jsme všichni nastoupili a kde už bylo naloženo další zařízení. Ještě před úsvitem jsme vyrazili na cestu.“</p>
<p>Lenka ukazuje na mapě a nakonec už je místo mapy promítána fotografie vesnice a nakonec Lenčin dům.</p>
<p>„Na rozdíl od Lucčina domu nikde ani stopy po běsnění tajných služeb. Když jsem odjížděla za vámi,“ Lenka pohlédla na Janu a Nikolku, „požádala jsem sousedku, aby mi udržovala topení – dělávala to i pro dědu, když ke konci často pobýval v nemocnici, takže mi ani voda nezamrzla. Prozkoumali jsme domek od sklepa po půdu a objevili jsme tohle:“</p>
<p>Na stěnu se při Lenčiných slovech promítají postupně různé dokumenty – fotografie i písemnosti poznamenané zubem času – flekaté a zahnědlé.</p>
<p>Vtom povstala také Lucka a ukázala na několik právě promítnutých listů papíru:</p>
<p>„Dědeček zanechal po sobě značné množství dokumentů psaných tímto písmem, ale všechno, co jsem měla k dispozici, je ukradeno.“</p>
<p>„Já doufám, že dokumenty nakonec získáme zpět,“ chlácholí Jošua smutnou Lucku, „zatím aspoň prozkoumáme to, co se podařilo zachránit slečně Lence.“</p>
<p>Chvíle ticha, která právě nastala, jsem využila sama a přihlásila jsem se o slovo:</p>
<p>„Mám tomu všemu rozumět tak, že už budeme doživotně zavřené někde na základně na konci světa? V této ledové pustině hluboko pod zemí… ve skále?“</p>
<p>„Podle čeho tak usuzujete, slečno Nikolko?“</p>
<p>Podívala jsem se nevěřícně na generálního ředitele stanice: „Právě před chvílí jsme se od vás – tedy přesněji – vaším prostřednictvím od agentky nějaké tajné služby, té mrchy Nancy, dozvěděly, že jsme odsouzeny k smrti. To znamená, že máme na vybranou buď smrt doma nebo doživotní vězení tady. Krásné vyhlídky, jen co je pravda!“</p>
<p>„Cožpak vám se tady nelíbí?“</p>
<p>V jeho hlase je cítit smutek a rozčarování. Uvědomila jsem si, že jsem trochu přestřelila. To, co tady máme k dispozici, nemohu přece srovnávat s nějakým vězením…</p>
<p>„Jste na nás milí a příjemní,“ snažím se zmírnit účinek slov, která jsem právě před chvílí pronesla, „vytváříte nám tady opravdu pěkné prostředí – ale také bych se chtěla podívat domů, zanedbávám studium, už ani nevím, jak vypadají mí kamarádi…“</p>
<p>Jošua se na chvíli zamyslel, ale nakonec mi dal jakous-takous naději, řka: „Slečno Nikolko, budete muset ještě asi měsíc vydržet, protože musíme u vás převést obnovitelnou bioenergetickou senzitivitu v trvalou. Pak o vás nebudeme mít obavy. A v případě vašem a slečny Lucie musíme dát nejprve do pořádku váš domek. Naší vinou byl zničen, takže je to pro nás jedna z prvořadých povinností.“</p>
<p>„Dobře,“ beru Jošuu za slovo, „a co bude po měsíci?“</p>
<p>„Po měsíci už budou některé z vás schopny cestovat domů samy, bez ochranky – a také se ubránit případným pokusům o únos a podobně. Jen pro zajímavost: I v Lenčině domku bude nainstalován teleport. Naši technici už na tom pracují.“</p>
<p>Jošua už zřejmě vyčerpal program setkání, protože po tomto sdělení se s námi rozloučil a obrátil se k Lucce. Vtom mě někdo uchopil za ruku – a ten někdo je Lenka, protože svůj dotek doprovodila i předáním energie, takže jsem ji ihned poznala po hmatu.</p>
<p>„Ještě něco jsem přinesla…“</p>
<p>Následuji Lenku do jejího apartmá zanechavši Lucku v Jošuově společnosti. Lenka mi podává dva lístky papíru vytrženého z poznámkového bloku malého formátu.</p>
<p>„Tohle našli technici rekonstruující váš domek v Lucčině bundě, kterou tam odložila před teleportací.“</p>
<p>Pohlédla jsem na lístky a poznala písmo našeho starého souseda: „To bude mít Lucka radost. Už myslela, že to někde ztratila.“</p>
<p>Rozloučila jsem se s kamarádkou a vyrazila jsem do svého apartmá, aby Lucka na mě dlouho nečekala. Přesto jsem tam dorazila ještě před ní.</p>
<p>Dnešek je pro mne plný dojmů: Ariana a kalihapické jevy, zlomek zachovalých dokumentů Hillova bratra, a … moje Lucka! Ta nenápadná zapisovatelka od komise, která se nám tak stavěla do očí a která se pohoršovala nad tím, že Jennifer zavírala dívky ‚za trest‘ do krytu … nebo snad tušila, že se v tom krytu něco děje? – ona chtěla takovým podlým, nelidským, surovým způsobem <strong>zavraždit</strong> moji Lucinku!</p>
<p>V té chvíli, kdy mi došla celá ta hrůza, když jsem si uvědomila, jak málo stačilo, a … problesklo světlo ze sousedního apartmá a Lucka stojí ve dveřích! Zřejmě přece jen dorazila z klubovny dřív než já od Lenky a dokonce se stačila i vysprchovat – ještě se otírá osuškou.</p>
<p>V pohnutí mysli jsem vyskočila z křesla, až mi můj rozhalený župánek sklouzl s ramenou a spadl na zem.</p>
<p>„Co se ti stalo?“</p>
<p>Místo odpovědi jsem se vrhla k sestře vyděšené mým náhlým prudkým pohybem a sevřela jsem ji do náručí. Lucka upustivši osušku zavrávorala a strhla mě stranou. Narazila jsem nohama na cosi měkkého… Obě jsme ztratily rovnováhu a padly jsme na pohovku vedle dveří. Objala jsem sestřičku pevněji a jala jsem se ji vroucně líbat.</p>
<p>Povolila jsem své objetí a Lucka se posadila. První, co jsem spatřila, je zlověstná jódová skvrna na spodní části jejího prsu, která je i po týdnu stále zřetelná. Zakryla jsem ji rukou a z očí mi vytryskly slzy.</p>
<p>Lucka konečně pochopila, na co myslím. Položila mě jemně na pohovku a chlácholivě mě hladí. Beze slov. Zavřela jsem oči a nechávám se unášet slastí jejích doteků a polibků. Lucka je v tomto směru jedinečná – známe se už natolik dokonale, že si dokážeme navzájem vyvolat pocity neuvěřitelné rozkoše. Její ruce i ústa vyhledávají ta nejskrytější a nejcitlivější místečka mého těla s takovou jistotou, jako kdyby dokázala číst moje myšlenky.</p>
<p>Ale přesto se v našich vzájemně prokazovaných něžnostech objevují díky zásahu mimozemských přátel nové prvky. Ačkoliv Lucka dosud není bioenergeticky senzitivní, zjistila jsem, že já mohu této své schopnosti vůči ní použít – pochopitelně velice opatrně, aby jí to působilo potěšení a ne zranění. Jemná elektrostimulace jejích erotogenních zón – zvláště pak prsou – u ní vyvolává záchvěvy rozkoše, které zase cítím já na svém těle.</p>
<p>Ale to, co opravdu přivádí do extáze nás obě, je moje laktace. Dnes večer jsem vlivem vzrušené besedy s Jošuou zapomněla na odběr mléka a Lucka této skutečnosti iniciativně využila po svém přisavši se k mým prsům. Bradavky mi stimuluje jemným kousáním a silně saje, což nás vzrušuje na nejvyšší míru. Cítím, jak postupně vlhnu a jak se mi jeskyňka naplňuje milostnou šťávičkou, kterou mi Lucka nejprve rukou rozmazává po těle a potom mi zase tiskne prsa a vystřikující mléko líže.</p>
<p>Ale to už moje ruka bloudí v jejím klíně a jemně prohmatává její mužské vybavení. Vniká do mne! <emphasis>Ááách – ještě, ještě… vydrž</emphasis> – chce se mi křičet, ale nemohu, protože mi Lucka ucpává ústa svými…</p>
<p>Vyvrcholení u nás nastává téměř současně. Lucka mě naplňuje několika silnými výstřiky a pak dochází ke slastnému uvolnění… Ležíme vedle sebe, jemně se stále dotýkajíce a zhluboka oddechujeme. Hlavou mi táhnou podivné myšlenky… Co když to naše dnešní milování bude mít následky? Lucka si nedala pozor… Ale – vlastně ne! Nic se nestane! Vždyť nás mimozemšťané upozorňovali, že laktace má antikoncepční účinky… Ale na druhou stranu – mít dítě s Luckou…</p>
<p>Až se mi zatočila hlava z té myšlenky. Vždyť Lucka je moje sestra! Byl by to incest… Sestra – ale jen na půl… Jsme děti jedné matky a dvou otců. To snad by zase nemuselo být tak tragické. Nevím… Budu pátrat…</p>
<p>Je dávno po večerce, když ještě dopisuji tyto řádky. Lucka na pohovce nakonec usnula, musela jsem ji opatrně přenést na lůžko. Ale už i mně se únavou klíží oči. Takže dobrou noc, můj deníčku…</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 9</strong></p>
<p>Saharské noci jsou opravdu chladné. Přesvědčili se o tom Anthony s Jennifer, kteří po vášnivém milování usnuli při otevřeném okně a probudili se až k ránu roztřeseni zimou.</p>
<p>„No tohle! 2,7°C – to máme …“ Jennifer bere do ruky kalkulačku, „33,5°F! Vůbec jsem netušila, že tak blízko rovníku může teplota klesnout skoro až k bodu mrazu,“ drkotá zuby zatímco Anthony zavírá okno ložnice jejich apartmá v 11. patře.</p>
<p>Zahřáli se v horké sprše, posnídali, oblékli uniformy a vyrazili na své pracoviště. Pečovatelé pečují o vězně přes den. V noci drží hlídky mimozemšťané – dozorci v šedých uniformách.</p>
<p>„Dneska jste si přivstali,“ podivuje se seržant.</p>
<p>„Probudila nás zima. Zapomněli jsme na noc zavřít okno …“</p>
<p>„Je tu suchý vzduch a nebe bez mráčku,“ vysvětluje seržant, „takže všechno teplo, které se nahromadí přes den v písku, v noci zase uteče. A když otevřete okno, automaticky se vypne klimatizace. Promiňte, že jsme vás na to neupozornili …“</p>
<p>„A také si nemohu zvyknout na ten evropský teploměr,“ stěžuje si Jennifer, „pořád si to musím přepočítávat…“</p>
<p>„A proč si ho nepřepnete,“ podivuje se seržant, „vždyť si ho můžete nastavit podle jednotek, na které jste zvyklí – ostatně jako všechna ostatní měřidla!“</p>
<p>Seržant předvádí přepínání teploměrů, tlakoměrů, vlhkoměrů a dalších přístrojů vyskytujících se právě v jeho dosahu.</p>
<p>„Tak děkujeme… A jakpak se daří naší svěřenkyni,“ ptá se Jennifer, když absolvovali exkurzi po mimozemských přístrojích měřících v jednotkách mimozemských i pozemských – metrických i amerických.</p>
<p>„V noci usnula a zatím ještě spí, ale teď využiji toho, že jste už tady a dovolím si vás opustit.“</p>
<p>Seržant zcela pozemsky stiskl podané ruce a odešel.</p>
<p>Anthony přistoupil ke stolu, na kterém stále leží Nancy a pohlédl na přístroje.</p>
<p>„Budeme ji muset zase otočit, aby si nenadělala proleženiny,“ poznamenal a jal se odpojovat přístroje.</p>
<p>Nancy se během této činnosti probudila: „Kde to jsem…“ splynulo téměř neslyšně z jejích rtů, když jí Anthony vytáhl z úst hadičku.</p>
<p>„V bezpečí,“ odpověděl Anthony obraceje nahou agentku na levý bok a ukládaje ji do stabilizované polohy.</p>
<p>Jennifer zatím vyměňuje téměř naplněné vzorkovnice v nohách stolu za prázdné a ukládá je do odběrní skříňky, odkud jsou automaticky dopravovány do laboratoře.</p>
<p>Nancy vyjeveně zírá na své spolupracovníky. Uvědomuje si matně, že Jennifer byla vedoucí vyšetřovací komise a Anthony velitel jedné strážní čety. <emphasis>Měli zahynout při zemětřesení… Jak to že jsou na živu? Ale … Ta ženská, co nám u komise tlumočila … je taky živá … vždyť jsem ji dokonce dostala v tom jejím domě … vlastně ne – tam … tam … INI DOSTALI MNE!! Ale co tady dělají tihle dva? Jak mě dostali z jejich drápů? Nebo… Oni jsou manželé! Teď mi to dochází … oni jsou na JEJICH straně!!</emphasis></p>
<p>„Co to se mnou provádíte!?“</p>
<p>Anthony připoutal agentku znovu k polohovacímu zařízení. Nancy sebou zuřivě trhá, ale zjišťuje, že ji neposlouchá pravá noha. <emphasis>ONI mi píchli to svinstvo!</emphasis></p>
<p>Anthony připojil mezitím Nancy k přístrojům a teď jí vsouvá do úst hadičku, ze které teče směs autofarmak. Nancy zmlkla a divoce koulí očima. Nezbývá jí než znovu polykat tu odpornou břečku, aby se neudusila. Anthony jí přejel po pravém stehně rádélkem. Nancy se ani nepohnula.</p>
<p>„Tak jak vypadáme? Dobře jste ji zaopatřili,“ pochvaluje práci ošetřovatelů doktor Zemill, který se úplně neslyšně objevil v cele.</p>
<p>„A mám pro vás radostnou zprávu: ve vzorku, který jste právě poslali, se už vyskytují zplodiny toho Verodixinu. Zdá se, že léčba začíná účinkovat. Ale trvalo to skoro čtyři dny. Už jsem se začal obávat, že to celé selže a že jí zůstanou trvalé následky…“</p>
<p>Zemill přistoupil k Nancy a jal se jí prohmatávat břicho.</p>
<p>„Přijdu ještě odpoledne, až ji uložíte na záda. V této poloze se špatně vyšetřuje. Ale musíme změnit léčebné preparáty. Když už se chytla, tak si to můžeme dovolit.“</p>
<p>S těmito slovy vytáhl z jejích úst hadičku a odnesl nádobu s autofarmaky, která dosud Nancy bez ustání polykala.</p>
<p>„Co vy dva tady se mnou provádíte?“ spustila agentka sotva za Zemillem zapadly dveře, „Proč jsem tady svázaná a dočista nahá? Jakým právem…“</p>
<p>Jennifer jí pohlédla zostra do očí: „Jakým právem jsi chtěla zavraždit slečnu Lucii? Naštěstí se ti to nepodařilo a sama ses stala obětí vlastních úkladů. A buď moc a moc ráda, že mimozemšťané neuvažují stejně jako ty. Takže máš značnou naději, že se z toho dostaneš bez trvalých následků.“</p>
<p>Nancy divoce zacloumala svými pouty, ale strašlivá křeč, která jí v té chvíli projela vnitřnostmi, ji okamžitě přinutila ke klidu. Přístroj na indikaci pohybu je totiž znovu zapnut a Nancy smí hýbat jen pravou nohou, která je však dosud paralyzovaná. Zavyla bolestí.</p>
<p>„Tak mimozemšťané… A vy jste s nimi spolčeni! Skončíte před vojenským soudem. Oba! A popravčí četa vás nemine, to je jediné, co vám mohu garantovat!“</p>
<p>Agentčiny výhrůžky vyvolaly ironický úsměv na Anthonyho tváři: „První, kdo tady bude postaven před soud, budeš ty. Jen co se z toho dostaneš.“</p>
<p>„Ty zběhu! Ty zrádče! Snad si nemyslíš, že naše vláda bude trpět nekontrolované řádění vesmírných vetřelců tady na Zemi?“</p>
<p>„Tak za prvé – budeš mě oslovovat: ‚pane samostatný pečovateli‘ přesně tak, jak ti to ukládá Vězeňský řád. Za druhé – nebudeš-li se chovat podle Vězeňského řádu, jsem oprávněn tě adekvátně potrestat. A za třetí – jak si představuješ, že vláda Spojených států zakročí proti ‚vesmírným vetřelcům‘? To by mě opravdu moc zajímalo…“</p>
<p>Anthony znovu přejel rádélkem po Nancyině stehně. Tentokrát se její noha zachvěla. Sice téměř neznatelně, ale přece.</p>
<p>„Máme totiž k dispozici celé tvé doznání. Takže víme, kdo jsi a co jsi osnovala nejen proti slečně Lucii a ostatním dívkám v lágru, ale i proti vojákům a ostatním členům komise,“ poučuje agentku tentokrát Jennifer.</p>
<p>„Jaké doznání, k čertu? Nepamatuji se, že bych se kdy zpovídala nějaké…“</p>
<p>Jennifer skočila agentce do řeči: „Neodvažuj se tu urážku vyslovit! Pro tebe jsem ‚paní vedoucí pečovatelka‘ a oslovíš-li mne od této chvíle jinak, jsem oprávněna tě potrestat, dokonce přísněji, než zde přítomný pan samostatný pečovatel. Rovněž tak to platí i o kterémkoliv mimozemšťanovi či Pozemšťanovi, který má k tobě přístup, jasné?“</p>
<p>„Jen tak mimochodem,“ poznamenává Anthony, „co ti říká zkratka ICG?“</p>
<p>Agentka mlčí.</p>
<p>„Tedy Intelligence Coordination Group {Výzvědná koordinační skupina} – abych ti osvěžila paměť,“ dodává Jennifer.</p>
<p>„Už jenom proto, že víte o její existenci, jste odsouzeni k smrti!“</p>
<p>Anthony jen pokýval hlavou: „Ano, ano. A ten, kdo nám prozradil, že taková organizace vůbec existuje, myslím, taky…“</p>
<p>„Jistě!“</p>
<p>„Takže jsi právě teď odsoudila k smrti i samu sebe,“ zasmála se Jennifer.</p>
<p>Nancy ztichla a zavřela oči. V té chvíli vstoupil do cely doktor Zemill s nádobou obsahující nový léčebný preparát. Jennifer ji ukotvila do držáku infúzního stojanu a Anthony zavedl hadičku do agentčiných úst.</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>20. března</emphasis></p>
<p>Život na CPLEN dostává svůj obvyklý zaběhnutý řád podobný tomu, jaký vládl na CPLE. Dnes jsem se vrátila z pobytu v Menstruačním centru a předpokládala jsem, že dostanu opět dávku laktogenního séra, ale Erymill mi oznámil, že to nejde, protože v mém mléce bylo zjištěno výrazně nadlimitní množství mužských hormonů a že se proto jeden cyklus musí vynechat. <emphasis>To vášnivé milování s Luckou před týdnem tedy bez následků nezůstalo,</emphasis> napadlo mě v ten moment, <emphasis>i když se projevily jinak, než jsem původně myslela…</emphasis></p>
<p>První den jsem zase strávila na pokoji s Janou a pravidelně nás navštěvovala taky Ariana, od které jsme se dozvěděly spoustu zajímavostí. Jana se jí například zeptala na personální poměry nové kliniky – kam zmizeli naši trenéři. Je pravda, že rozcvičky a gymnastiku ovládly Lenka se Xiaolan.</p>
<p>„Profesionální sportovci ani trenéři u nás neexistují,“ vysvětluje nám Ariana, „podobně jako spisovatelé, hudebníci a herci. Sport a kulturu provozujeme výhradně jako odpočinkovou činnost pro potěšení sobě a jako zábavu pro ostatní. Ti trenéři, kteří se vám na CPLE tak intenzivně věnovali, jsou naši technici. Gymnastiku a rozcvičky vedli proto, že je to baví. Je to jejich záliba, chápeš? Ale protože teď byli pracovně zařazeni do obsluhy saharské stanice, nemohou se současně věnovat vám. Domníváme se však, že Lenka a Xiaolan je snadno nahradí.“</p>
<p>„A nechcete toho po svých lidech trochu přespříliš? Vždyť se podívej na sebe,“ kritizuje personální poměry na CPLEN Jana, „nejenže nahrazuješ osobní sestru <emphasis>Mořské Vlně</emphasis> a k tomu ještě organizuješ synchronizované plavání – což by konec konců mohla dvojčata zastat stejně dobře, jako Lenka s Xiaolan tu gymnastiku, ale ještě musíš na písknutí běhat někam do laboratoře…“</p>
<p>V tom má Jana pravdu. Ariana každou chvíli pokukuje do přísálí, kde nechala na věšáku svůj plášť. Co kdyby se odtamtud ozval ten zlověstný bzučák… Ale úvahu jsem nedokončila, protože Ariana se po chvíli napjatého mlčení znovu rozhovořila:</p>
<p>„Ale, Janičko! V laboratoři trávím sotva dvě hodiny denně – a ten bzučák mě jen informuje, že probíhající procesy, které jsou jinak řízeny automaticky, potřebují můj zásah. Že se to někdy stane v nevhodnou dobu – za to přece nemohu. A po zbytek dne si mohu dělat, co chci – to je moje osobní volno. Tak ho trávím ve vaší milé společnosti. Funkci osobní sestry zastávám jen dočasně – dokud to děvče nenabude bioenergetické rovnováhy, a synchronizovaným plaváním se zabývám proto, že to je moje zábava, víš?“</p>
<p>„Ale tu poslední noc na ostrově, když jsme pořádaly oslavu osvobození, jsi přece prohlásila, že to je po měsíci tvoje opravdu volná chvilka,“ namítám, „takže…“</p>
<p>„Když někde na Zemi dojde k živelní katastrofě,“ přerušila mě Ariana uprostřed věty, „když vypukne požár, povodeň nebo zemětřesení, tak také při záchranných pracích nehledíte na nějakou pracovní dobu. A moje služba na ostrově byla právě tohoto charakteru.“</p>
<p>„A o jakou živelní katastrofu se jednalo tam,“ žertuje Jana.</p>
<p>„Nemáte snad pořekadlo, Janičko, že ‚kam vstoupí regiment vojáků, tam sedm let tráva neroste‘? Šlo přece o záchranu našich přátel. A jsou-li přátelé v nebezpečí, pak se u nás jedná o událost, kterou my stavíme naroveň živelní katastrofě – zvlášť, když jsme takovou situaci zavinili sami, byť i jen nepřímo.“</p>
<p>„Ale pak jste sami zemětřesení vyvolali, abyste zahladili stopy, takže ten regiment vojáků…“</p>
<p>„Jistě, Janičko,“ potvrzuje Ariana, „jenže napřed jsme se postarali o to, aby na ostrovech nezůstala živá duše. Všechny lidi jsme nejprve uklidili do bezpečí. A pochybuji o tom, že kdyby se toto chystalo ve válce mezi vámi – Pozemšťany – že by se některá z válčících stran zabývala otázkou záchrany obyvatelstva na likvidovaném území, ať už by se jednalo o spojence nebo protivníky…“</p>
<p>Ještě dlouho po Arianině odchodu jsme s Janou diskutovaly o tomto tématu a musely jsme uznat, že přístup mimozemšťanů k řešení konfliktů je zajímavý z mnoha hledisek.</p>
<p>„Nejpozoruhodnější ze všeho je, že mimozemšťané dokáží koncipovat svou obranu tak, aby si nepřítel případná zranění a ztráty na životech vlastně zavinil sám,“ uzavírá diskusi Jana.</p>
<p>Na rozdíl od pobytu v Menstruačním centru na původní CPLE je zde režim mnohem uvolněnější, takže mě tam chodila pravidelně navštěvovat nejen Lucka, ale i ostatní kamarádky. Při tom však přistupujeme k pobytu zde velice zodpovědně, zvlášť když nám Jana se Xiaolan několikrát vysvětlovaly význam odběrů veškerých zplodin menstruace a vzhledem k tomu, že produkce těchto auto- a xenofarmak je omezena u každé z nás jen na několik dní v měsíci – na rozdíl od ostatních našich biologických produktů. Ale i přes toto uvolnění je pobyt v Menstruačním centru nudný a otravný a jsem ráda, že už to mám za sebou. Dnes mě tam vystřídala dvojčata – i v tomto detailu se jejich organismus chová naprosto shodně!</p>
<p>Když už jsem u toho, musím poznamenat, že nesmírně cennými biologickými materiály – aspoň podle mínění mimozemšťanů – disponuje také Lucka. Svůj biologický materiál poctivě odevzdává, i když se odběrům podrobuje s největším sebezapřením. Vždy vyžaduje mou přítomnost ve vyšetřovně a když jsem teď několik dní nemohla, ujala se této funkce Lenka jakožto další blízká příbuzná.</p>
<p>Dnes jsem však byla překvapena novým Lucčiným přístupem. Stalo se to odpoledne v době osobního volna. Sedím si ve svém apartmá na pohovce a uspořádávám si své poznámky chystajíc se navštívit Informační centrum. S Luckou jsme se viděly u oběda, ale pak mi zmizela. Předpokládala jsem tedy, že ji nejspíš zastihnu právě tam. Musím se s ní přece podělit o nové poznatky z posledních setkání s Arianou.</p>
<p>Vtom mi lehký závan vzduchu, který pohnul spojovacími dveřmi, prozradil, že Lucka je u sebe. Vzápětí se dveře otevřely a skutečně: Lucka právě vyšla ze sprchy, ještě se utírá osuškou a vstupuje ke mně. To je neklamný signál jejího toužebného rozpoložení. Zaradovala jsem se, protože už mi to mazlení nějak chybělo. Ačkoliv mě pravidelně navštěvovala i Menstruačním centru, nebyl intimní styk mezi námi přece jen možný…</p>
<p>Lucka se posadila vedle mě a odložila osušku. Pak rozhrnula můj župánek a položila mi ruku na prsa…</p>
<p>„Dneska mlíčko nebude,“ sděluji sestře smutnou zprávu, „Hřešily jsme, víš? Musíme měsíc počkat,“ a vysvětluji jí příčinu, pro kterou jsem nedostala laktogenní sérum.</p>
<p>„To mě mrzí,“ řekla smutně, „ale zase to bylo pěkné…“</p>
<p>Přitiskla jsem ji k sobě: „Ale budeme si muset dávat přece jen pozor…“</p>
<p>„To jistě…“</p>
<p>Lucka zmlkla a jala se mě hladit a líbat. Zmocňuje se mě vzrušení, cítím jak vlhnu a jak mi tuhnou bradavky. Opětuji Lucčiny něžnosti a cítím Lucčin penis mezi stehny.</p>
<p>„Sestřičko,“ šeptá mi Lucka do ucha, „lásko, nevadilo by ti, kdybychom tu nebyly úplně samy? Mám tu totiž kamarádku…“</p>
<p>Pohlédla jsem směrem, kterým mi Lucka naznačila, a spatřila jsem Sofii, její osobní sestru. Stojí ve dveřích rovněž nahá, bez uniformy, jen v ruce drží vzorkovnici.</p>
<p>Pro pořádek musím poznamenat, že Sofie působí na Lucku jako uklidňující faktor a obě si za ten necelý měsíc jak se říká padly do oka. Dokonce s námi často zůstává i nad rámec svých povinností. Vedle Lucky si tato sympatická Řekyně získala i Lenku – pochopitelně, její podání antické mytologie je okouzlující a když kolikrát zaujalo i mne…</p>
<p>„Můžeme,“ vydechla Lucka, když zjistila, že proti Sofiině přítomnosti nemám námitky.</p>
<p>Sofie přidržela u Lucčina penisu vzorkovnici a já ji nepřestávám hladit a laskat dokud nedosáhla orgasmu.</p>
<p>Sofie uložila vzorkovnici do odběrní skříňky a uzavřela ji svým služebním kódem.</p>
<p>Lucka se ke mně znovu přitulila: „Takhle je to mnohem příjemnější, víš?“</p>
<p>„Kdypak tě to napadlo?“</p>
<p>Na to přišla včera Lenka, ale dopomohla nám k tomu náhoda,“ svěřuje se Lucka.</p>
<p>Dnes jsem se s Lenkou neměla možnost setkat – jako první z nás právě přijímá trvale působící bioenergetický stimulátor. Podle Lucčina a Sofiina vyprávění se stalo asi toto:</p>
<p>Ve vyšetřovně už bylo vše připraveno. Lucka právě vyšla ze sprchy v doprovodu své osobní sestry Sofie. Lenka seděla v křesle. Jediný, kdo chybí, je profesor Amynill.</p>
<p>Lucka usedla na kraj vyšetřovacího stolu, když vtom se ozvalo pípání komunikátoru.</p>
<p>„Právě před chvílí se vrátil doktor Zemill ze saharské stanice,“ sděluje Sofie, která přijala hovor, „takže máme chvíli počkat, protože podává Amynillovi a Hygieialle podrobnou zprávu o výsledku své mise.“</p>
<p>Lenka se srdečně zasmála: „To se nám ta chvíle hezky protáhne, viď?“</p>
<p>Lucka na ni vrhla smutný pohled: „A co ti na tom připadá k smíchu? Já už jsem takhle dost vystresovaná – a ještě tady budeme kdovíjak dlouho čekat…“</p>
<p>„Samozřejmě, že mi není k smíchu to, že tady musíš čekat, ale to, jakým tónem nám Sofie oznámila tu chvíli. Snad nemusím připomínat, co u mimozemšťanů značí pojem ‚podrobná zpráva‘ – ono stačilo jen to, co odevzdal do Informačního centra Gabriel z vaší cesty…“</p>
<p>Tentokrát se zasmála i Lucka: „To by vydalo na scénář k latinskoamerické telenovele!“</p>
<p>„A kde je napsáno,“ poznamenala Lenka, „že musíš s odběry čekat, až se páni doktoři pobaví mezi sebou?“</p>
<p>„Pochopila jsem,“ svěřuje se mi Lucka, „V té chvíli mi začaly před očima probíhat jako film události z noci, kdy jsme oslavovaly osvobození ze zajateckého tábora! Ano, to by byla schůdná cesta… A budu se cítit příjemně, zbavím se stresu…“</p>
<p>„Co tím máš na mysli,“ ptá se Sofie Lenky.</p>
<p>Lenka místo odpovědi vstala z křesla a přistoupila ke Lucce. Ta se rozhlédla po místnosti a zašeptala: „Tady ne…“</p>
<p>Lence došlo, že více než vlastní odběry Lucku stresuje prostředí vyšetřovny. Beze slova ji uchopila za ruku a vede ji ven, na chodbu. Sofie je následuje do výtahu. Skončily v našem apartmá.</p>
<p>„Posadila jsem se na pohovku a rázem jsem se uklidnila,“ vypravuje Lucka, „Sofie mezi tím ve vstupním modulu odložila na Lenčin pokyn uniformu, takže už mi nic nepřipomínalo ani vyšetřovnu, ani doktory, ani sestry…“</p>
<p>Sedíme s Luckou a Sofií na pohovce a sdělujeme si dojmy z pobytu na mimozemské stanici. Vyprávím děvčatům o posledním setkání s Arianou a Lucka nám sděluje své poznatky ze studia v Informačním centru:</p>
<p>„Je zajímavé, jakým způsobem dokázali aplikovat matematickou teorii vícerozměrných prostorů do praxe – například konstrukce mimoprostoru, ve kterém byla postavena původní CPLE a cesta do něj.“</p>
<p>„Cože? My jsme žili v mimoprostoru? Proto mi byly divné ty přírodní poměry…“ podivuje se Sofie.</p>
<p>„Jistě,“ potvrzuji, „jen je škoda, že nám tak dlouho trvalo, než jsme se s vámi důvěrněji spřátelily. To byste se byly mohly zúčastnit na našich výzkumech.“</p>
<p>„Na jakých výzkumech?“</p>
<p>Udiveně jsem na Sofii pohlédla: „Od kdy vlastně víš, že pracuješ pro mimozemšťany?“</p>
<p>„Mně to došlo, až když se s námi setkal Jošua a když nám dali ten pamětní spis.“</p>
<p>„Ale když jsi tady zaměstnaná, tak ti snad dali podepsat i pracovní smlouvu, ne? A tam…“</p>
<p>Sofie se zasmála: „Ano, tam stálo, že budu pracovat pro firmu <emphasis>Clinica Puellaris Exoterra</emphasis> – dokonce jsem si to i přeložila, ale domnívala jsem se, že je to jen takový bombastický název – teď máme všechno <emphasis>super-, hyper-, ultra-, extra-</emphasis> a <emphasis>První</emphasis> atd., tak jsem se domnívala, že si někdo zřídil soukromou ženskou kliniku a aby se co nejvíce odlišil a udělal dojem a měl už v názvu zajištěnou reklamu… A když jsem se seznámila s Domácím řádem a dalšími předpisy a viděla jsem vás pobíhat většinou bez oděvu, domnívala jsem se jeden čas, že pracuji v nějakém luxusním erotickém salónu. Teprve když jsem kolem sebe viděla uzdravené dívky, došlo mi, že to je přece jen klinika a že si svůj název aspoň zaslouží, když už nic jiného.“</p>
<p>„Vidíš, a my jsme na to přišly po necelém měsíci pobytu. Jenže Amynill, se kterým jsme byly v kontaktu jako s nejvýše postaveným mimozemšťanem, nám konstrukci mimoprostoru a způsoby cestování z něj a do něj nedokázal vysvětlit – prý to není jeho obor. Jenom nám řekl, že se k tomu používá nějakého transdimensionálního teleportu…“</p>
<p>„Tak to taky nechápu.“ povzdechla si Sofie, „ale prostý teleport obsluhovat umím. Podílela jsem se totiž na vaší dopravě z ostrova.“</p>
<p>„Cože? Ty umíš…“</p>
<p>Otázku už jsem nedokončila. Ve dveřích se totiž objevila Ariana: „Děvčata, naše saharská stanice byla právě napadena, pojďte se podívat…“</p>
<p>Řekla to takovým tónem, jako kdyby nám sdělovala, že začíná v televizi zajímavý program…</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 10</strong></p>
<p>Na stěnu se promítla další fotografie představující Jennifer a Anthonyho v bělostných uniformách s hodnostmi na náramenících a poručík Brandon se podíval vítězoslavně na členy své komise. Ti jen souhlasně přikyvují.</p>
<p>„Dobře, přesvědčili jste mě. Toto lze považovat za nezvratné důkazy.“</p>
<p>„Samozřejmě, pane plukovníku, ujal se tentokrát slova odborník na bezpečnost, „ a přidáme-li k nim výpovědi vojáků, kterým se podařilo uprchnout z té zatracené kubánské lodi, je jasně, že mimozemští vetřelci nejen že si dovolili usadit se bez našeho dovolení na Zemi, ale ještě ke všemu podporují teroristické skupiny. Ono nám dalo dost práce ty Indiány najít a pochytat – a teď abychom se třásli, co nám kde provedou.“</p>
<p>„Dobře, shrňte to, poručíku,“ požádal plukovník.</p>
<p>Brandon se znovu ujal slova: „Vesmírní vetřelci si zabrali pozemky na území Republiky Mali o rozloze 15 330 čtverečních mil – totiž kruh v jižní části Sahary o poloměru 70 mil se středem na 16°50’ s.š. 1°40’ v.d. Zlikvidovali před tím 3 naše družice a dvě cizí. Uprostřed zabraného území postavili obrovský areál a silně pochybuji o tom, že na něj mají řádné stavební povolení. V tomto areálu pobývají dva vlastizrádci – Jennifer Fournierová se svým povedeným manželem, což jasně dokumentují fotografie, které jsem právě předvedl.</p>
<p>Nadporučík Brian z pražské služebny FBI dále uvádí, že v obvodu jeho působnosti se vyskytla jedna z delikventek spřažených s vesmírnými vetřelci, která měla podle původních předpokladů zahynout při zemětřesení. A navíc zmizela tam naše agentka Nancy Moareová.</p>
<p>Jelikož se tedy zdá, že zemětřesení uniklo více jedinců, než jsme původně předpokládali, a protože dva z nich jsou dokumentováni na základně vesmírných vetřelců, kterou si zřídili v poušti, máme důvod se domnívat, že se tam vyskytují i další osoby, které před zemětřesením unikly.“</p>
<p>„Zdá se, poručíku, že vaše zdůvodnění je celkem logické. Doufám jen, že skutečnosti, které jste právě uvedl, zůstávají v tajnosti.“</p>
<p>„Pochopitelně, plukovníku. Delikventky, Fournierová i její manžel jsou prohlášeni za mrtvé.“</p>
<p>„Výborně. Tak pokračujte – co všechno se nám podařilo zjistit o té základně a jejích obyvatelích?“</p>
<p>„Základna je kruh o poloměru 70 mil ohraničený obyčejným trubkovým zábradlím natřeným žlutými a zelenými pruhy. Kolem něj jsou navěšeny tabulky v esperantu, latině, francouzštině, arabštině a angličtině – podívejte se:“</p>
<p>A poručík promítl na stěnu fotografii jedné z tabulek, která by v překladu vypadala takto:</p>
<p><strong>STATIO SAHARENSIS EXOTERRA</strong></p>
<p>STŘEŽENÉ ÚZEMÍ VČETNĚ VZDUŠNÉHO PROSTORU.</p>
<p>VAROVÁNÍ: VSTUP BEZ POZVÁNÍ MŮŽE BÝT NEBEZPEČNÝ!</p>
<p>„Proč zrovna v těchto jazycích – to už někdo promýšlel?“</p>
<p>„Zdá se, že latina a esperanto jsou u mimozemšťanů cosi jako úřední jazyky – aspoň podle materiálů, které jsem viděl u Fournierové,“ rozvíjí svou (kupodivu správnou!) hypotézu odborník pro bezpečnost, „francouzština je úředním jazykem v Mali a sousedním Nigeru, arabština v sousedním Alžírsku a angličtina je tam buď jako další světový jazyk nebo možná výhradně kvůli nám.“</p>
<p>„No to už by snad byl vrchol drzosti,“ vybuchl plukovník.</p>
<p>„Připadá mi to však k smíchu,“ ujal se opět slova poručík Brandon, „protože ačkoliv nám zničili výzvědné družice, naše průzkumná letadla bez obtíží nad jejich základnou přelétávají a máme tisíce fotografií, z nichž ty nejzajímavější jsem právě před chvílí promítl.</p>
<p>Ve středu kruhu je vybudován na ploše asi 100 akrů architektonicky velice zajímavý areál jehož okolí je v okruhu půl míle obklopeno zelení a je zde dokonce vybudován bazén! Uprostřed pouště! Zřejmě jejich další provokace… Interiér areálu zatím nemáme možnost prozkoumat, ale aspoň částečně slouží k bydlení. Lze však pochybovat o tom, že by sloužil k bydlení celý, protože posádku základny tvoří – aspoň podle fotodokumentace – nanejvýš dvacet osob, které se objevily vně areálu a které se nám podařilo vyfotografovat. Z toho máme zdokumentováno šest žen, které se zde, jen pro zajímavost, sluní a koupají úplně nahé.“</p>
<p>Brandon promítá příslušné fotografie.</p>
<p>„Tedy – jsou to ‚kusy‘ opravdu výstavní,“ komentuje plukovník nahaté obrázky, „a určitě by stály za hřích… Dalo by se z toho usuzovat, že je objekt využíván i jako rekreační letovisko, ne?“</p>
<p>„To je možné,“ odpovídá Brandon na spíše řečnickou otázku plukovníkovu a pokračuje ve výkladu:</p>
<p>„Nejsou však mezi nimi ani delikventky z internačního tábora ani zmizelá Nancy Moareová ani Indiáni, takže tyto osoby se na základně buď nevyskytují nebo se zdržují uvnitř areálu, což bych považoval za pravděpodobnější.</p>
<p>Co se týče toho ‚střežení území včetně vzdušného prostoru‘ – nebyly zjištěny žádné stráže ani přístroje. Dovolil bych si tedy vyslovit hypotézu, že ony rozvěšené tabulky mají spíše budit zdání ostrahy – něco jako psychologický efekt – než aby byly nějakým vážným varováním.</p>
<p>Podle výpovědi vojáků trestala Jennifer Fournierová delikventky také tak, že je nechávala zavírat do protiatomového krytu. Tyto delikventky pak po návratu z trestu byly obdařeny podivnými schopnostmi – rozdávaly elektrické rány při pouhém doteku.“</p>
<p>„Při té příležitosti bych chtěl zdůraznit,“ ozval se lékař komise, „že několik delikventek šíří neznámou pohlavní chorobu, kterou zřejmě získaly po obcování s vesmírnými vetřelci a kterou nakazily řadu našich vojáků. Tato choroba po ústupu zanechává velmi vážné trvalé následky tělesné i duševní. Například seržant Adams a tři další vojáci s naprosto degenerovanými genitáliemi jsou stále drženi v sanatoriu pro choromyslné.“</p>
<p>„A ještě je tu jedna podivná událost,“ poznamenává Brandon, „totiž to zemětřesení. Je zvláštní, že se projevilo tak ohromnou ničivou silou jen v oblasti naší bývalé vojenské základny a zajateckého tábora. Několik desítek mil vzdálený Ascension zaznamenal jen pár záchvěvů a kromě spadaného nádobí tam žádné vážnější škody neutrpěli. Podle expertizy pracovníků Geologického ústavu se spíše jednalo o řízený výbuch!“</p>
<p>„Myslím, že váš souhrn je vcelku úplný, pánové, a úsudky správné. Vzhledem k tomu, že na saharské základně vesmírných vetřelců se s jistotou ukrývají dva vlastizrádci a pravděpodobně i skupina žen šířících nebezpečnou pohlavní chorobu, a protože vesmírní vetřelci prokazatelně podporují teroristické organizace a dokonce sami i teroristické činy páchají – uvážíme-li likvidaci naší základny a ničení družic – je naší povinností varovat ostatní svět a základnu mimozemšťanů nejprve izolovat a potom zlikvidovat. V tomto směru budu také informovat Kongres a prezidenta.“</p><empty-line /><p>„Á, to je Jennifer… Čemu vděčím za tak vzácnou návštěvu?“</p>
<p>Inženýr Hefaistos, vedoucí SSE, vstal od stolu a podává ruku návštěvnici.</p>
<p>„Asi jsme se dostali do pěkného maléru,“ mluví Jennifer s obavami v hlase, „právě před chvílí přeletělo nad základnou další letadlo a tentokrát shodili dolů letáky…“</p>
<p>Hefaistos se zájmem prohlíží papíry, které mu Jennifer podává.</p>
<p>„Podívejme se! Ultimátum… No to je tedy dobré, nejpozději 19. března máme předat do rukou amerických úřadů oba vlastizrádce a všechny další Pozemšťany, které tu držíme, vyklidit základnu a opustit vaši planetu. Následujícího dne bude areál srovnán se zemí. Litují, že nemohou poselství předat osobně, ale vzhledem k tomu, že šíříme pohlavní choroby, varují se fyzického styku s námi. No to se jim tedy povedlo…“ a Hefaistos předkládá Jennifer na oplátku několik výtisků novin.</p>
<p>„Prosím. Nejprve nás před světem očerní a pak si ještě dovolují. Nu což, počkáme si na ně. Moc by mě zajímalo, jak nás budou rovnat se zemí…“</p>
<p>„Snadno,“ oponuje Jennifer stále s obavami v hlase, „místo letáků shodí bombu – vždyť celý areál je bez ochrany, letadla necháváte volně přelétávat. A určitě nás museli nejen vidět, ale i fotografovat,“ uvažuje nahlas, prohlížejíc obrázky v novinách, „a zvlášť tyhle fotografie se slunícími se nahými děvčaty musí být sousto i pro bulvár … vždyť to říkám – ‚Necudné mimozemšťanky si na cizím území počínají jako doma‘ … ‚Nedivme se, že naši vojáci podlehli courám z Marsu‘ … ‚Zbraní vetřelců jsou pohlavní choroby‘ …“ pročítá Jennifer titulky u obrázků.</p>
<p>„Při tom vaše doktorky na ostrově ani nebyly. Až jim řeknu, co se o nich ve světě šíří… Ale celé je to napsáno Brandonovým rukopisem.“</p>
<p>„Fotografování nám nevadí,“ chlácholí svou spolupracovnici Hefaistos, „a letáky taky ne. Aspoň se pobavíme. Až budou shazovat bomby, tak se začneme pochopitelně bránit.“</p>
<p>„Ale jak? Vždyť tu není ani radar…“</p>
<p>„Nech se překvapit, Jenny. Slibuji ti, že se máš na co těšit. Jo, a abych nezapomněl – jeden ten rozkošný letáček věnuj té vaší svěřenkyni. Je nějaká skleslá, třeba jí to trochu zvedne náladu. Dokonce svoluji k tomu, abys jí sdělila dnešní datum.“</p>
<p>„Dobře, zařídím se podle toho, ale stejně se mi ještě něco nezdá – zajímalo by mě, zda je ve světě šířen jen tento pohled na věc,“ a Jennifer mává Hefaistovi před očima novinami, „Vždyť když si odmyslíme předcházející události, opravdu to vypadá, jako kdyby naše dívky tu pohlavní chorobu šířily – a potažmo pak vy. Kromě toho jste skutečně zničili špionážní družice i tu vojenskou základnu…“</p>
<p>„Špionážní družice nemají co poletovat nad cizím územím – nebo snad jsme na území Spojených států? Takže zdejší úřady by nám měly poděkovat. Základnu jsme zničili, protože bylo třeba zahladit stopy naší působnosti, ale před tím jsme se postarali o to, aby byli všichni lidé v bezpečí. A tu pohlavní chorobu si přivodili vaši vojáci sami svou nevychovaností a tím, jak s dívkami zacházeli. Konec konců – tady máš k dispozici ten druhý pohled.“</p>
<p>A Hefaistos rozložil před Jennifer několik výtisků kubánských novin. „Přeložím ti jen to nejdůležitější, detailní překlady máš k dispozici v Informačním centru – Jorge, Mark a Willy shodně obviňují vojáky z krutého zacházení se zajatci – popisují klece o rozměrech 1,5 × 1,5 × 1,5 metru, kde se nedá ani stát ani ležet. Konec konců: sama jsi pobyla v takové kleci necelé tři dny a pověz, jak se ti tam líbilo. Dále je tu svědectví dělníků o nedůstojném zacházení s děvčaty, jejich týrání, bičování a ponižování – promenády, pranýřování, sexuální obtěžování, otrocké práce … na nic nezapomněli. Willy a Mark jim závěrem veřejně děkují za záchranu života a za péči, které se jim od nich dostalo.“</p>
<p>„To je od nich sice hezké, ale uvědom si, že kubánské listy nejsou ve světě tak rozšířené a málokdo se k nim dostane, jako k těm americkým. Vzali jste vůbec v úvahu, že proti Kubě je uvaleno embargo? Hospodářské i informační?“</p>
<p>„To víme, Jenny, ale chystáme odvetu i v tomto směru, neboj.“</p><empty-line /><p>Doktor Zemill spokojeně pokyvuje hlavou: „Tak už nás poslouchá i ta nožička – ale dala’s nám zabrat, děvče. Léčení je skončeno. Zítra tedy půst a pozítří vstupní prohlídka. Jasné?“</p>
<p>Nancy, kterou právě Anthony odpoutává od vyšetřovacího stolu, vrhla na Zemilla nenávistný pohled. Ten však nevzrušeně sklízí do kufříku své nástroje a opouští celu. Ve dveřích se srazil s Jennifer, která drží v rukou několik papírů.</p>
<p>„Za tři dny se s vámi rozloučím, paní vedoucí pečovatelko,“ oznamuje jí formálně, „delikventka už je v pořádku. Dnes už může normálně jíst, ale zítra ji nechejte vyhladovět a napájejte ji projímadlem, aby se mohla před mým odjezdem podrobit vstupní prohlídce.“</p>
<p>„Spolehněte se, pane doktore.“</p>
<p>Když Zemill odešel, Jennifer podala Anthonymu jeden leták. Druhý položila na stůl. Nancy, která se po více než dvou týdnech může znovu volně pohybovat, na něj nejprve pohlédla a pak ho vzala do ruky.</p>
<p>„Je šestnáctého,“ prohodila Jennifer směrem k agentce.</p>
<p>Nancy si však nejprve přečetla obsah letáku, než vůbec zareagovala na Jennifeřino sdělení. Poté se k ní obrátila s vítězoslavným výrazem v obličeji a pronesla jízlivým tónem:</p>
<p>„Vřelé díky, ‚paní vedoucí pečovatelko‘ – takže se už brzy role obrátí, nemám pravdu? Možná, že když mi teď opatříte něco na sebe, bude to jako polehčující okolnost a přimluvím se, aby vám pobyt v cele smrti nezpestřovali tvrdým ložem…“</p><empty-line /><p>Lucčiny myšlenky – <emphasis>20. března</emphasis></p>
<p>Sedíme v hlavním sále Informačního centra a sledujeme dění na velkoplošné obrazovce. Vedle Ariany je zde z mimozemšťanů pouze Gabriel, technický ředitel základny. Před očima nám pluje krajina v daleké Africe. Sahara! Písečné moře občas vystřídané skalními masívy. Uprostřed obrazu malý tmavý kroužek představuje saharskou základnu mimozemšťanů. STATIO SAHARENSIS EXOTERRA je kruhové území o poloměru 112,39 km, což představuje plochu 39 682,5 km2. Uprostřed kruhu je vybudován areál ne nepodobný tomu, který představovala původní budova CPLE v mimoprostoru – aspoň podle popisu v pamětním spise a podle sestřiných výpočtů.</p>
<p>Obraz stanice se zvětšuje a vidíme detaily. Okolí areálu v okruhu několika set metrů je plné zeleně – země je zavlažována a zúrodněna. Žlutavá hranice pouště je jasně zřetelná.</p>
<p>Detail. Několik na pohled velmi mladých lidí se sluní u bazénu. Z toho dvě dívky – docela nahé, jak je u mimozemšťanů zvykem. A to prosím očekávají útok.</p>
<p>„To mají být lidské štíty?“ ptám se Gabriela.</p>
<p>„Ano. Až tedy na ten detail, že jsou naprosto v bezpečí. Je to jen psychologický efekt, protože shodí-li Američané bomby, ublíží jen sami sobě. Naši spolupracovníci je mají od takového neuváženému činu jen pokud možno odradit, protože…“</p>
<p>Gabriel větu nedokončil. Ozval se výstražný signál. Hranice stanice přeletělo první letadlo. Na vedlejší obrazovce se okamžitě objevily jeho parametry – výška <emphasis>h</emphasis> a okamžitá rychlost <emphasis>v</emphasis>. Mimozemšťané popisují fyzikální veličiny záměrně naší symbolikou. Pod nimi pak další tři údaje: <emphasis>s, t, g</emphasis>.</p>
<p>Gabriel vysvětluje: „Hodnota <emphasis>s</emphasis> je dráha, kterou bomba po svržení urazí před dopadem ve směru letu vzhledem k výšce <emphasis>h</emphasis> a okamžité rychlosti <emphasis>v</emphasis> letadla, <emphasis>t</emphasis> je čas, po který bude bomba po shození padat k zemi, a <emphasis>g</emphasis> je aktuální hodnota…“</p>
<p>V té chvíli se to stalo! Bomba byla shozena, ale… Nestačím sledovat obě obrazovky – soustřeďuji se tedy na obraz představující dění na základně: Letadlo bylo vrženo neznámou silou do obrovské výše nosem vzhůru a pilot nad ním ztratil kontrolu. Má práci sám se sebou – natož aby uvažoval o svržení další bomby… Nezbývá mu, než se katapultovat. A bomba? Dopadla po více než 5 minutách daleko za areálem neškodně do pouště. Vybuchla a gejzír písku označuje místo, kde v poušti vznikl nový kráter.</p>
<p>Pilot letadla letí dolů na padáku – ale neuvěřitelně pomalu! Rovněž tak neovladatelné letadlo padá k zemi tak, že se dá bez problémů sledovat. Teprve, když bomba vybuchla, pád letadla se zrychlil a nakonec se zarylo do písku asi 4 km za areálem.</p>
<p>Ale to už se k základně blíží další letadlo. Tentokrát sleduji pro změnu obrazovku s jeho parametry. V okamžiku, kdy byla svržena druhá bomba, změnila se veličina <emphasis>g</emphasis> z 9,806 na 0,011 – Poslední veličina, kterou Gabriel před chvílí nestačil okomentovat – je gravitační zrychlení!</p>
<p>Po katastrofě druhého letadla jsem si na komunikátoru prohlédla parametry před a po svržení bomby: výška letadla 550 m, rychlost 270 km/h = 30 m/s, <emphasis>g</emphasis> = 9,806 m/s2, <emphasis>t</emphasis> = 10,6 s a <emphasis>s</emphasis> = 317,7 m. Ano. Bomba shozená z výšky 550 m bude padat k zemi 10,5 sekundy a je-li její počáteční rychlost 30 m/s, dopadne ve vzdálenosti asi 317 m – podle toho, jaké jsou zrovna poměry ve vzduchu.</p>
<p>Jenže mimozemšťané v okamžiku, kdy byla bomba svržena, zmenšili!!! gravitační zrychlení nad základnou na hodnotu 0,011 m/s2! Pak samozřejmě bude bomba padat k zemi celých 316 s a za tu dobu uletí před dopadem skoro 10 kilometrů vpřed!</p>
<p>I druhý pilot se katapultoval. Teprve, když druhá bomba vybuchla – rovněž neškodně 10 km od areálu, bylo vráceno gravitační zrychlení na obvyklou hodnotu a druhé letadlo konečně dopadlo na zem – ještě dál od areálu než to první. Ale zřejmě se pádem poškodilo více, neboť začalo hořet a nakonec vybuchlo.</p>
<p>Oba piloti nejprve padali z obrovské výšky na padácích v gravitačním poli 0,011 m/s2, to znamená – neuvěřitelně pomalu. Kamery je teď zabírají každého zvlášť na jedné obrazovce. Ačkoliv se snaží dostat z teritoria stanice, vůbec se jim to nedaří a jsou strháváni stále ke středu kruhu.</p>
<p>„Co se to tam teď děje,“ ptám se udiveně Gabriela.</p>
<p>„Oba piloti – každý však zvlášť,“ vysvětluje Gabriel, se pohybují ve svém vlastním gravitačním poli. Na střeše areálu jsou totiž instalovány antény barostatů – přístrojů k regulaci gravitačního zrychlení. A jsou směrové. V okolí těch pilotů jsou utlumeny gravitační vlny a ti se teď pohybují jediným možným směrem: po ose pomyslného zkoseného komolého kužele ‚stojícího‘ svou menší podstavou na střeše areálu vždy mezi třemi anténami.“</p>
<p>„Ale já tam žádné antény nevidím…“</p>
<p>„Jsou z fotoplastu, slečno Lucie.“</p>
<p>Oba piloti přes všechno úsilí skutečně přistáli na střeše areálu, kde byli okamžitě zajati.</p>
<p>„Jenom mě mrzí,“ stěžuji si Gabrielovi, „že praktická ukázka toho, s čím jsem se po teoretické stránce seznámila v Informačním centru, se odehrává v rámci válečných operací…“</p>
<p>„Nic si z toho nedělejte, slečno Lucie, vždyť se ani tak moc nestalo. Přišli jen o dvě bombardovací letadla – tedy o zbraně. A těch, uznejte, není škoda. Piloti byli zachráněni bez sebemenšího zranění a budou uvězněni v areálu. Doufejme jen, že Američané dostanou rozum a přestanou s dobýváním stanice.“</p>
<p>„S tím raději nepočítejte. Mohou například vyslat řízenou střelu. A ty jsou samonaváděcí,“ varuji Gabriela.</p>
<p>Ten se jen pousmál: „I proti zbraním takového druhu máme obranné mechanismy, ale necháme si je zatím v záloze jako další překvapení.“</p>
<p>Vypadá to tak, že po nezdařeném náletu prvních dvou letadel se útočník zatím stáhl, ale to neznamená, že by se vzdal plánů na dobytí stanice jinými metodami. Neustále uvažuji, proč se pokusili na stanici zaútočit nejprve klasickým bombardováním. Zřejmě se nechali ukolébat tím, že špionážní stroje – pilotované i automatické – mohou nad stanicí volně přelétávat a fotografovat. V Informačním centru se nahromadila řada výtisků novin i televizních reportáží s nechutným obsahem všemožně očerňujících mimozemšťany. Takové neuvěřitelné množství pseudoinformačních splašků se hned tak nevidí.</p>
<p>Naproti tomu Kubánci zveřejnili několik opravdu pěkných rozhovorů s dělníky a první narážky jsme zaznamenali i v čínském tisku. Xiaolanin dopis podle všeho dorazil do rukou adresáta…</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>20. března, noc</emphasis></p>
<p>Po večeři jsme s Janou vyrazily do nabíjecího střediska. Je nás tu ale jen sedm – Lenka vyspává po dnešním příjmu trvale působícího bioenergetického stimulátoru a dvojčata jsou v Menstruačním centru. Ale máme štěstí – Ariana si i dnes udělala pro nás čas a můžeme tedy při nabíjení pokračovat v objevování kalihapie. Zase jsme přišly poslední, ostatní už slastně vystavují svá těla umělým sluncím – ale dnes kupodivu tvoří jedinou skupinu.</p>
<p>„Kde jste se zase zapomněly, vy naše vědecké pracovnice?“ vítá nás Ariana, „mám takový dojem, že naposledy jsme tu narazily na nějaké problémy…“</p>
<p>„Ano, máš pravdu,“ ujímá se slova Jana, „posledně Nikolka zjistila, že dokážeš zastavit nabíjení, i když jsi při tom na přímém slunci.“</p>
<p>Bezděčně jsem položila ruku Arianě na rameno. Skutečně! Kalihapický efekt nefunguje…</p>
<p>„Aha, už si vzpomínám. To je ale vlastnost trvale působícího bioenergetického stimulátoru. Až ho dostanete, tak se to také naučíte.“</p>
<p>„Takže to nefunguje automaticky? Já jsem se domnívala, že když už jsme vycvičené, tak že stačí jen dodat ten stimulátor…“</p>
<p>„Jistě, stačí to,“ odpovídá Ariana na Xiaolaninu otázku, „jenže bez dalšího cvičení byste v ovládání vlastní energie zůstaly uprostřed cesty. Je to asi takový rozdíl, jako když vyměníte psací stroj za počítač.“</p>
<p>„Tomu nerozumím – chceš říci, že poté, kdy budeme vybaveny trvale působícím stimulátorem, budeme moci provozovat se svou energií ještě něco dalšího?“</p>
<p>„Jistě, Nikolko. Zatím se umíte jen nabít a takto získanou energii pak spotřebovávat podle vlastního uvážení. Jen si vzpomeň, když jste zachraňovaly ta nezletilá děvčata ze zajateckého tábora na jihu, jak Lenka dokázala bez jakýchkoliv obtíží pětkrát přeplavat úžinu – a stačilo jí k tomu, aby se mezi tím třikrát po dvaceti minutách nabila. Kdybyste se však z té energie úplně vyčerpaly – jako se to málem stalo tobě v krytu, když ses snažila zahřát Lenku, už by se vám nepodařilo se znovu nabít. Kdežto s trvale působícím stimulátorem se dokážete nabít i tehdy, kdybyste před tím získanou energii úplně vyčerpaly nebo kdybyste nabíjení dlouhodobě zanedbávaly. To je první důležitá – ne-li přímo nejdůležitější vlastnost trvale působícího stimulátoru.</p>
<p>Pak ovšem nastupují další vlastnosti, které už je ale třeba cvičit. Například teď, kdykoliv se vystavíš slunečním paprskům, každá oděvem nechráněná část tvého těla začne automaticky přijímat energii. Začneš se nabíjet, ať se ti to líbí nebo ne. Podobně se stane, chytneš-li se neizolovaných elektrických vodičů…“</p>
<p>„Toho jsem právě využila na jižním ostrově,“ upozorňuje Jana, „a zabila jsem tak dvě mouchy jednou ranou: jednak jsem získala energii, kterou jsem nutně potřebovala, protože vzhledem ke zmatkům na ošetřovně jsem zanedbávala nabíjení, a za druhé jsem vyřadila tamní agregát a zachránila jsem jednoho Indiána od dalšího výslechu.“</p>
<p>„Podívejme se – a že ses nám tímhle kouskem ani nepochlubila,“ dobírám si kamarádku.</p>
<p>Jana se na mě udiveně podívala: „Já jsem vám to nevyprávěla?“</p>
<p>„Ne, jenom jsi tenkrát poznamenala, že jsi jim vyřadila agregát, ale jakým způsobem – a že ses při tom i nabila – to slyšíme opravdu poprvé,“ dává mi za pravdu Rodica.</p>
<p>Takže teprve dnes nám Jana vysvětlila, jakým elegantním způsobem se nabila a současně vysála vojákům všechnu energii z agregátu: Vyšplhala na sloup a zavěsila se za ruce i nohy na dráty. Vzpomněla jsem si při té příležitosti na jeden z testů, které nám Hill prováděl před odchodem z krytu – přikládal nám elektrody pod proudem na prsa, aby zjistil, jak jsme chráněné proti případné elektrotortuře.</p>
<p>„Já už vím, jak se budeme nabíjet doma,“ zvolala jsem radostně, když jsem si tuto skutečnost uvědomila.</p>
<p>„Jako na ostrově nebo tady – na sluníčku.“</p>
<p>Zdá se, že Ariana považovala moje zvolání za otázku.</p>
<p>„Jistěže na sluníčku, to dá rozum, ale když bude pod mrakem … nebo v noci – můžeme se nabíjet přímo z elektrické sítě!“</p>
<p>Ariana se zasmála a přitiskla mě k sobě: „No, to bys tomu dala! Buď bys odpravila pojistky – a kdyby to náhodou vydržely, tak bys zablokovala dodávku energie pro celou ulici – ne-li čtvrť, prosím tě. Víš ty, kolik energie do sebe dostaneš, až budeš pod vlivem trvale působícího stimulátoru? I když – vlastně ano, ty se budeš moci takto nabíjet, vždyť tam máš k dispozici vlastní rozdílovou elektrárnu kvůli teleportu, pravda. A vy ostatní, pokud budete souhlasit s instalací podobného zařízení u vás doma, budete mít samozřejmě stejnou možnost.“</p>
<p>Ariana mě stále něžně tiskne a já začínám pociťovat vzrušení. Zachvěla jsem se.</p>
<p>„Co se stalo,“ obrátila se Ariana ke mně.</p>
<p>Zahleděla jsem se jí dlouze do očí. Má je krásné velké, úplně mě fascinují.</p>
<p>„Ariano, mohu se tě na něco zeptat?“</p>
<p>„Samozřejmě, na cokoliv.“</p>
<p>„Vy se tady všemožně snažíte ochránit nás před případnými útoky, vyzbrojujete nás bioenergetickou senzitivitou, staráte se tu o nás, dokud se nebudeme moci vrátit domů – ale pověz: Jak pokračuje řešení toho vašeho problému – děti ze zkumavky, a tak…“</p>
<p>„Určitý pokrok už jsme udělali, ale jde to moc pomalu. Objevila se u mě a u dvou dalších dívek menstruace, to je pravda, ale máme dlouhé cykly – 8 – 12 týdnů. Teď jen doufáme, že s využitím produktů, které nám poskytuje Lucka, dojdeme zlepšení výsledků.“</p>
<p>„A jak jsi na tom z neurologicko-sexuologického hlediska,“ vstupuje do naší konverzace Jana.</p>
<p>„Nevím, jak to myslíš…“</p>
<p>Jana uchopila Arianu za ruku, když vtom v nabíjecím středisku zhasla slunce.</p>
<p>„Končíme, děvčata. Některá z vás dosáhla hranice povolené dávky energie,“ vysvětluje Ariana.</p>
<p>Večer však ještě nekončí. Jana totiž drží Arianu stále za ruku: „Máš ještě chvíli čas?“</p>
<p>„Ale ano, pro vás vždycky…“ a Ariana se nechá vést Janou z nabíjecího centra ven, přičemž mě stále objímá, takže jsem nucena je následovat. Sice jsem se nakonec z jejího objetí vymanila, ale to už jsme u výtahu.</p>
<p>„Moment, moment!“ vykřikla jsem. „Zase přijdu o poznámky!“</p>
<p>Podařilo se mi zachránit župánek z drapáku úklidového robota v poslední vteřině a instinktivně jsem strhla s věšáku i Arianin plášť, který tam nedopatřením zapomněla. Vrátila jsem se k výtahu. Obě děvčata na mě čekají.</p>
<p>„Díky,“ usmála se Ariana „zachránila’s mi bzučák… Tedy – nebyla by to žádná katastrofa, ale zbytečné problémy ano…“</p>
<p>Jana vyjela do patra A – a zamířila do první volné vyšetřovny. Ariana pochopila a položila se na vyšetřovací stůl.</p>
<p>„Co chceš dělat?“ zeptala jsem se Jany.</p>
<p>„Chci zjistit, zda se Ariana dokáže taky aspoň trochu vzrušit. Posledně, když jsme se o to s Hillem pokoušeli, bylo to hrozné… bez reakce, víš?“</p>
<p>Postavily jsme se ke stolu každá z jedné strany a snažíme se vyhmatat na Arianině těle erotogenní zóny. Jana se soustřeďuje na prsa, já na klín – ale zdá se, že Ariana ani neví, jakého cíle chceme dosáhnout. Jen vzpažila a trpně roztáhla nohy. Přejíždím jí rukama po vnitřní straně stehen, vnikám prsty do štěrbiny mezi stydkými pysky a tisknu její klitoris. Nic. Kdyby toto udělal někdo mně, už bych dávno tekla – ale Ariana leží znuděně a naprosto nevzrušeně na stole a já s podivem zjišťuji, že její reakce je absolutně antierotická. Když si takhle ‚hrajeme‘ s Janou, Lenkou či Xiaolan, vzruším se chvíli po té, kdy se jich dotknu – a ani to nemusí být na tak intimním místě, jako je klitoris… Naproti tomu Ariana nejenže je nevzrušitelná, ale ani sama nevzrušuje…</p>
<p>Pohlédla jsem na Janu. I její oči jsou naplněny výrazem beznaděje…</p>
<p>A pak mě něco napadlo. Nevím, kdo nebo co rozsvítilo v mé hlavě tu žárovku, ale stalo se. Vzpomněla jsem si totiž, že například Lucce činí odběry ve vyšetřovně potíže, zatímco v soukromí našeho apartmá…</p>
<p>„Asi toho necháme, viď,“ obrátila jsem se k Janě, „co kdybychom šly ještě chvíli k tobě a můžeme si ještě popovídat. Tady je to takové formální a nehostinné…“</p>
<p>U Jany v apartmá je proti vyšetřovně opravdu útulno. Posadila jsem se na kraj pohovky a stáhla jsem Arianu vedle sebe. Janě jsem jen gestem naznačila, aby se posadila z druhé strany.</p>
<p>Přitiskla jsem se k Arianě. Má nádherné pružné tělo a heboučkou pleť. Je krásná, vyholená a voní bylinkami z bazénu. Tady na pohovce mě vzrušuje. Položila jsem jí ruku na prsa. Zachvěla se. Teď je asi rozhodující chvíle. Nesmím dát najevo, že se snažím ji vzrušit. Musí na to přijít sama – spontánně. Chtělo by to nějaké vhodné téma konverzace, které by odvedlo její pozornost. Uchopila jsem druhou rukou Janinu ruku a položila ji na Arianino stehno.</p>
<p>„Mohla bys mi vysvětlit, co se vlastně dnes stalo na saharské základně? Nějak mi unikla podstata věci…“</p>
<p>„Dostali jsme ultimatum – 16. března,“ vysvětluje Ariana, zatímco jí hladím prsa, „že máme vydat do rukou oba vlastizrádce a vůbec všechny Pozemšťany a do tří dnů, tj. do 19. března základnu vyklidit. Dnes, první den po uplynutí lhůty, měla být stanice srovnána se zemí…“</p>
<p>Najednou však Ariana zmlkla a udiveně ke mně obrátila pohled: „To je moc příjemné…“ a spontánně mi také položila ruku na prsa. Druhou rukou jsem ji objala a přitiskla k sobě, zatímco Jana pohotově zavedla své prsty do její pochvy.</p>
<p>Pocítila jsem vzrušení. Ariana mě jemně hladí a já se přibližuji k jejím ústům. Sama cítím, jak mi tvrdnou bradavky. Naše rty se spojily a Arianino tělo se znovu silně zachvělo.</p>
<p>„Teče,“ zvolala radostně Jana, ale to zřejmě neměla dělat. Po jejím výkřiku totiž Arianino vzrušení naráz pominulo…</p>
<p>„Promiň, to jsem nechtěla,“ omlouvá se nešťastná Jana, „už to vypadalo tak nadějně…“</p>
<p>Ariana vstala a usmála se: „To nic, za chvíli stejně bude večerka. Dobrou noc, děvčata.“</p>
<p>Rozloučila jsem se s Janou a odešla jsem do svého apartmá. Lucka už leží na lůžku, ale nespí. Čeká na mě.</p>
<p>„Kdepak jsi byla tak dlouho?“</p>
<p>Lehla jsem si vedle Lucky a přitiskla jsem ji k sobě: „Zdržely jsme se u Jany. Podařilo se nám Arianu vzrušit, ale orgasmu nedosáhla. Děti se jim rodí ze zkumavek…</p>
<p>Děti! Lucinko, lásko – já jsem nedávno dostala takový bláznivý nápad… Víš, jak jsme se milovaly a tys mě naplnila…“</p>
<p>„Ano… jistě, pamatuji. Bylo to krásné,“ vzdychá sestra, „ale nakonec to špatně dopadlo. Měsíc nemůžeš produkovat mléko…“</p>
<p>„Ale mě napadlo … sestřičko, miláčku, co kdybychom si pořídily děťátko…“</p>
<p>Po mých slovech zavládlo mlčení. Lucka mě objala pevněji, ale neodpověděla…</p>
<p>Dobrou noc, deníčku.</p>
</section>
<section>
<p><strong>II. Intermezzo</strong></p>
<p>„Tak co máš zajímavého, že to nestrpí odkladu a musíme se radit tak pozdě v noci?“</p>
<p>Jošua jen pokynul Gabrielovi, aby se posadil, a spustil: „Moc věcí, Gábi! Především ten dnešní útok na SSE…“</p>
<p>„Nechápu, co se ti na tom nelíbí. Hefaistos si počínal opravdu bezchybně. Dva piloti zajati bez jediného zranění, oba stroje zničeny a bomby neškodně vybuchly daleko v poušti…“</p>
<p>„Dobře, ale zasedá kvůli nám Rada Bezpečnosti! Představitelé Republiky Mali podali stížnost, že jsme my neoprávněně obsadili část jejich území – což by jim ani tak nevadilo, protože se jedná o poušť, ale vadí jim, že naší vinou vtrhli na jejich území vojáci Spojených států. Rovněž tak Alžírsko, protože útočící letadla přelétávala nad jejich územím. Vyslali jich proti nám celkem sedm, ale po katastrofě prvních dvou strojů ostatní piloti otočili a bomby shodili v poušti.“</p>
<p>„A my snad za to můžeme?“</p>
<p>„Nepřímo ano!“</p>
<p>„Dobře, tak za to můžeme. A co potřebuješ konkrétně ode mě?“</p>
<p>„Předně – zástupci Spojených států tak trochu narazili. Domnívali se totiž, že ty nehorázné lži, které o nás šíří, postačí k tomu, aby byla proti nám schválena rezoluce nařizující nám opustit Zemi. Jenže nepočítali s vystoupením čínského a ruského delegáta.</p>
<p>Čínská vláda předala jeho prostřednictvím Američanům ostrou nótu vypracovanou na základě svědectví Xiaolan, kterou agenti CIA unesli přímo z jejího bydliště a která ve svém dopise popisuje okolnosti tohoto únosu, popírá pravdivost ‚své‘ žádosti o americký azyl a ‚své‘ údajné politické prohlášení zveřejněné Američany označuje za falzifikát.</p>
<p>Závěrem oznámil, že čínská vláda vyslovuje poděkování mimozemským návštěvníkům za osvobození své občanky ze spárů tajných služeb USA, což bylo vzápětí odvysíláno čínskými sdělovacími prostředky. Záznam máš k dispozici v Informačním centru, pochopitelně.</p>
<p>Rusové k tomu přidali svědectví dělníků zveřejněná v kubánském tisku a obvinili Američany z hrubého porušování lidských práv. Takže Američané byli biti svou vlastní zbraní, kterou se tak často ohánějí,“ pousmál se Jošua, „a rezoluce neprošla.“</p>
<p>„Dobře, dobře – ale pořád nechápu, co s tím já mám společného.“</p>
<p>„Já od tebe, Gábi, potřebuji, abys dovybavil SSE o potřebnou techniku, pomocí níž bychom mohli získat maliskou vládu na svou stranu – a popřípadě i vlády sousedních zemí.“</p>
<p>„To mi musíš blíže objasnit – jakou techniku tam ještě mám instalovat?“</p>
<p>„Ačkoliv je naše stanice situována v poušti, kterou tamní obyvatelstvo nemůže beztak využívat, přece jen je to jejich území, které jsme si zabrali bez jejich souhlasu. To se po dnešních zkušenostech musí změnit. Navrhuji uzavřít s maliskou vládou smlouvu – nezáleží na tom, zda kupní či nájemní. Jako protihodnotu jim budeme dodávat obrovské množství potravin a léků.“</p>
<p>„A ták, už tomu rozumím – mám dát instalovat velkokapacitní anorganicko-organické syntezátory. Zatím si tam produkujeme jen pro vlastní potřebu. Konec konců – je tam dost písku i sluneční energie, takže vodu si s její pomocí opatříme také. Američané to však budou považovat za provokaci.“</p>
<p>Jošua jen netrpělivě mávl rukou: „Američané považují za provokaci všechno, co se jim nehodí do krámu – a dodávkou potravin a léků do Mali a popřípadě i do sousedních států, tj, Alžírska Nigeru, Burkina Faso, Côte d’Ivoire, Guiney, Senegalu a Mauretánie…“</p>
<p>„…si popudíme i Francouze! Ty ses snad opravdu zbláznil,“ běsní Gabriel, „vždyť to představuje území bezmála 7 miliónů čtverečních kilometrů s 88 milióny obyvatel – vesměs bývalé francouzské kolonie…“</p>
<p>„… které jsou už skoro půl století samostatnými státy…“</p>
<p>„…ale jen na papíře! Ve skutečnosti…“</p>
<p>Poklidný rozhovor mezi Jošuou a Gabrielem se mění v hádku.</p>
<p>„Ale ano, ano, Gábi, jenže my musíme…“</p>
<p>„…a neříkej mi ‚Gábi‘ – víš, že to nesnáším…“</p>
<p>„… udržet saharskou stanici stůj co stůj! Nemůžeme ji vyklidit, protože potřebujeme druhý pól k simulaci mimoprostorových efektů – vypadla by nám ochrana CPLEN, přišli bychom o etherické tlumočení, teleportaci a tak dále…“</p>
<p>„… proč bychom měli SSE vyklízet, vždyť ji snadno ubráníme, máme přece k dispozici i…“</p>
<p>„… jenže hrozí nebezpečí, že si popudíme – vlastně už jsme si popudili proti sobě vládu země, jejíž území jsme neoprávněně zabrali a kde se tím pádem zvýšilo nebezpečí, že vlivem pokusů o dobytí základny ze strany velmocí – pochybuji o tom, že USA zůstanou osamoceny, mají spojence – budou ohroženi obyvatelé okolí stanice válečnými operacemi.“</p>
<p>Tentokrát se Jošuovi podařilo větu i dokončit.</p>
<p>„A ty tedy chceš nabídnutím rozsáhlé pomoci dosáhnout – čeho?“</p>
<p>„Přece toho, aby naši přítomnost zde strpěli. Aby to pro ně bylo výhodné – a s Francií se snad dohodneme snáze, než s Američany. Francouzi totiž – ač jsou jejich spojenci, jak říkáš – mají jich až po krk. Aspoň podle posledních událostí na zdejší mezinárodní scéně.“</p>
<p>„Tak dobrá, zahrajeme si zase na zázrak s mannou. Ale jestli to vyvolá neshody mezi zdejšími úřady a…“</p>
<p>„Neshody v žádném případě nesmíme připustit. A také nechci, aby se opakoval zázrak s mannou – na Zemi od té doby uplynuly více než 3000 let a na mnohé lidi nějaké ‚zázraky‘ už dávno neplatí. ‚Poplatky‘ za využívání území budeme dodávat civilizovaným způsobem a ne sypat jídlo na zem jako při krmení dobytka. To jsou Otcovy způsoby. My budeme postupovat v souladu se zdejšími zvyklostmi. Musíme s nimi navázat – jak oni říkají – diplomatické styky a …“</p>
<p>Gabriel už je alergický na každé Jošuovo slovo: „Vždyť tu mají asi 250 států! Kde chceš sebrat tolik zástupců od nás, vždyť tu máme jen…“</p>
<p>„Samozřejmě, že zástupce bude jen jeden a začneme vyjednávat nejprve s maliskou vládou. Pokud se věc podaří, zřídíme si expozituru v Bamaku.“</p>
<p>„Nuž dobrá, tedy. Já jsem technik. Ty zodpovídáš za vztahy s Pozemšťany – je to tedy na tobě.“</p>
<p>„Konečně rozumné slovo,“ pochvaluje si Jošua, „takže se pusť do té montáže. Kolik lidí budeš potřebovat?“</p><empty-line /><p>„Ztratili jsme dva stroje a posádka je nezvěstná! Mám takový dojem, pane generále, že se z toho bude někdo zodpovídat!“</p>
<p>„Promiňte, pane ministře, ale předchozí výzvědné lety…“</p>
<p>„Ještě jsem neskončil, generále. Jak je možné, že vaši lidé nedokázali zasáhnout tak snadný a ničím nechráněný cíl! Nevykládejte mi, že je normální shodit bombu o 6 mil dál, než…“</p>
<p>„Promiňte, excelence, ale zatím se nám nepodařilo odhalit příčinu…“</p>
<p>„Tak vám se zatím nepodařilo odhalit příčinu? Co tam tedy k čertu děláte? Víte vy, jak se na ten neúspěch dívají naši občané? A světová veřejnost? Zase nám nezbude než oznámit, že došlo k selhání techniky. Jenom nevím, co je pro nás větší ostuda: že nás nepřítel dostal, nebo že naše zbraně jsou technická nedochůdčata – poruchové harampádí patřící do šrotu…“</p>
<p>„Zatím jsme obnovili průzkumné lety a zdá se, že…“</p>
<p>„Pro mě za mě si tam zkoumejte, jak chcete. Ale zítra v poledne chci mít na stole podrobný rozbor událostí nad základnou vetřelců a vysvětlení, co se vlastně stalo. Nebo vaší demisi!“</p>
<p>A rozzuřený ministr znechuceně práskl telefonem.</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 11</strong></p>
<p>Ledové království bílého kontinentu se chystá k zimnímu spánku. Rudý sluneční kotouč olizuje čáru obzoru. Je ráno 21. března, den jarní rovnodennosti, ale na jižní polokouli nastává pochopitelně podzim. A jak je tomu uprostřed Antarktidy? Zítra už se Slunce schová pod obzor a zůstane tam dlouhých šest měsíců. Jen vlivem refrakce bude ještě několik dní vládnout příšeří…</p>
<p>Monitor komunikátoru zobrazuje vnější svět v okolí základny do nejmenších podrobností a vnější teploměr ukazuje teplotu –51°C.</p>
<p>„Co myslíš, mohla bych tam vegetovat?“</p>
<p>Doktor Agill se dlouze zahleděl do Lenčiných očí a lehce pokýval hlavou: „V mrazicím boxu bylo –90°C a dvě hodiny s tebou nic neudělaly… Jenom by ses musela znovu důkladně nabít.“</p>
<p>„Docela ráda bych se ven trochu podívala. Celý měsíc jsme zavřené ve skále… Ale doufám, že už to brzy skončí. Budu se moci zase podívat domů.“</p>
<p>„Jistě, teď tě čeká týdenní zácvikový kurs a pak si můžeš vyrazit domů, kdy se ti zachce. Ale jestli se chceš podívat ven na antarktickou pevninu, moc času ti nezbývá. Dnes Slunce zapadne a za pár dní nastane úplná tma.“</p>
<p>„Dobře, jdu se nabít – ale kudy se vlastně dostanu ven?“</p>
<p>Agill se zasmál: „Běž do nabíjecího střediska, teď mají děvčata jiný program, budeš tam sama a já ti mohu nastavit vyšší intenzitu. Pak ti také vysvětlím, kudy se dostaneš na povrch.“</p>
<p>I při vysoké nabíjecí intenzitě však trvalo skoro celé dopoledne, než přístroje zaregistrovaly Lenčino plné nabití a umělá slunce zhasla. Lenka opustila středisko a vyhledala doktora Agilla. Ten ji zavedl do výtahu a sjeli do přízemí.</p>
<p>„Myslela jsem, že základna je vybudována ve skále a Ariana tvrdila, že je vysoká 3200 metrů…“</p>
<p>Lenčina poznámka vyvolala u Agilla výbuch smíchu. Když se trochu uklidnil, jal se vysvětlovat: „Jistě, nadmořská výška vrcholu skály, ve které je klinika vybudována, opravdu činí 3200 metrů nad mořem. Areál kliniky jsme však nebudovali shora, ale z boku té skály, takže vstupní vestibul ústí do údolí, které je však také ve značné nadmořské výšce – 1637 metrů, tedy o něco výš než vaše Sněžka, ale dobrý kilometr do hloubky sahá ledovec. Takže místo, kde vyjdeš na povrch, není pevná země. A navíc – chodba spojující vstupní vestibul s vnějším prostředím, je rovněž vybudována v ledovci a je přes kilometr dlouhá. Místo, kde vyúsťuje do vestibulu, je vlastní pevninský štít. Víš co? Ještě se raději vrátíme do Informačního centra a prohlédneš si okolí místa výstupu ze skály.“</p><empty-line /><p>Lenka jde dlouhým tunelem vybudovaným v ledu. Stěny, nízký klenutý strop i podlaha jsou vyztuženy stejnou plastickou hmotou, jejíž pevnost i vynikající izolační vlastnosti objevila Nikolka už během průzkumu architektury bývalé CPLE. Lenka vyrazila ven bez jediného kousku oděvu či obuvi. Chce si vyzkoušet, jak se osvědčí její nově získaná fyzická výbava v drsných přírodních podmínkách ledové pustiny. Od doktora Agilla přijala jen náramek, který slouží k signalizaci jejích životních funkcí, jejího pohybu v prostoru a zároveň jím může navázat spojení s komunikátory v Informačním centru CPLEN.</p>
<p>Tunel je rozdělen na šest úseků dvojitými dveřmi připomínajícími přechodové komory. Dveře Lenka otevírá svým osobním kódem. V každé přechodové komoře musí zůstat 13 minut, přičemž každou minutu klesne teplota o 1°C. Cesta ven ze skály trvá pro Lenku ‚otravných‘ 70 minut – více než hodinu! Ale je nutno se postupně adaptovat. I v mrazicím boxu Agill snižoval během testu teplotu postupně!</p>
<p>Konečně stojí v poslední přechodové komoře před dveřmi vedoucími do přírody! Netrpělivě sleduje teploměr: –48, … –49, … –50, … –51. Teploty jsou vyrovnány a dveře se konečně otevírají! Ještě pět kroků – A Lenka je venku z tunelu …</p>
<p>„Agille, tady je to nádherné,“ hlásí do mikrofonu náramku nadšeně, „až tedy na ty poryvy větru, ale když zajdu tady za ten ostroh… tak jsem před ním docela chráněná. A ta krásná plošina tady…“</p>
<p>„To jsou ale naše terénní úpravy vzniklé při budování areálu,“ vysvětluje Agill.</p>
<p>„Jenže mně to nevadí, pěkně jste to upravili – je to tu krásně rovné, jako taneční parket. Jen hudba mi tu schází…“</p>
<p>Okouzlená dívka se rozhlíží po úchvatných vysoko k obloze se tyčících štítech ledovců rudě zabarvených paprsky zapadajícího Slunce, mezi nimiž se nachází plošina velikosti čtyř fotbalových stadiónů, a které ji ze tří stran chrání před větrem.</p>
<p>„Tak slečna by si přála hudbu,“ škádlí svou pacientku Agill, „a jaká že by to měla být?“</p>
<p>Lenka se na chvíli zamyslela a pak docela vážně odpověděla na Agillovu více méně řečnickou otázku: „Do téhle romantické scenérie by se hodila nějaká klasika … balet od Čajkovského nebo…“</p>
<p>Dívka nedopověděla. V náramku se totiž ozvaly něžné tóny <emphasis>Šípkové Růženky…</emphasis></p><empty-line /><p>„Poslyš, Alexi, jak dlouho už se zabýváš polární meteorologií?“</p>
<p>Doktor Trent se udiveně podíval na svého společníka: „Jedenáct let, proč tě to zajímá?“</p>
<p>„Jenom jsem se chtěl ujistit, než se tě zeptám…“</p>
<p>„Na co?“ připomíná se Alex, když se jeho druh odmlčel.</p>
<p>„… jestli se v polárních oblastech může vyskytovat fata morgana nebo tak něco podobného…“</p>
<p>Alex se tentokrát dlouze zahleděl do Paulových vodových očí a povzdechl si: „Doufám, že ti jinak zdravíčko slouží…“</p>
<p>„Tak se podívej na protější skálu! Víc doleva…“</p>
<p>Paul d’Abdera, povoláním důlní inženýr, hledí vítězoslavně na Alexandra Trenta, doktora fyzikálních věd a meteorologa polární stanice Amundsen-Scott.</p>
<p>„Ale – vždyť je to stín! Ty bys mohl u vás v Kocourkově fakt kandidovat na starostu! Fata morgana 210 mil od jižního pólu! V padesátistupňovém mraze!“</p>
<p>„Tak promiň, že jsem se zeptal. A ten Kocourkov sis také mohl nechat od cesty, ty jeden… To snad ne! Alexi… To je … stín člověka! Podívej!“</p>
<p>„Máš pravdu, kamaráde! Je to stín člověka – i když tedy pěkně protažený, když máme Slunce na čáře obzoru. Co myslíš, můžeme postoupit ještě kousek dál?“</p>
<p>„To nevím. Musíme prosondovat cestu. Kdyby tam byl převis, mohlo by se to s námi utrhnout – to bych nerad.“</p>
<p>A Paul zavěšuje kameru na teleskopickou tyč podobnou rybářskému prutu. Pak ji vysouvá nad vrchol ledovce a spouští ji navijákem dolů. Obraz příkré stěny sledují společně na monitoru kapesního počítače.</p>
<p>„Je to dobré. Minimálně dvacet metrů do hloubky je stěna souvislá, to by nás mělo udržet,“ hodnotí Paul nakonec situaci a oba vědci pokračují v cestě k vrcholu. Francouz ho dosáhl jako první a obdivně mlaskl: „Ta je krásná…“</p>
<p>„Co?“ ptá se Alex, který je přece jen o dost starší a nemá takovou fyzickou výbavu, takže za kamarádem zaostává.</p>
<p>„Ne ‚co‘, ale ‚kdo‘ – ta dívčina, podívej!“</p>
<p>Alex přece jen přidal do kroku a dosáhl vrcholu ledovce po boku Paula. Musel se však pevně chytit jeho zaseknutého cepínu, aby se nesřítil dolů…</p>
<p>„Héééj, slečno!“</p>
<p>Paul se srdečně zasmál: „Nechceš kandidovat u nás v Kocourkově na starostu sám? Snad si nemyslíš, že překřičíš řev větru tady nahoře? A to se zabýváš polární meteorologií jedenáct let, jo?“</p>
<p>Alex přiložil místo odpovědi k očím triedr, Hned ho však pustil. Ještě štěstí, že ho má zavěšen na řemeni kolem krku.</p>
<p>„Paule! Ona je … úplně nahá a bosá…“</p>
<p>Francouz popadl Alexův dalekohled a namířil ho na tančící postavu hluboko pod sebou.</p>
<p>„Fakt! Docela nahá! Nemá ani ten pověstný fíkový list… Jak to, že nezmrzne? Podívej…“</p>
<p>Paul vrací triedr Alexovi a vytahuje svůj. Oba drahnou chvíli pozorují tančící dívku.</p>
<p>„Tak fatu morganu zavrhuješ – ale jak vysvětlíš existenci polárních víl,“ dobírá si Paul doktora, „nebo myslíš, že je to dcera sněhové královny z Andersenovy pohádky?“</p>
<p>„To si tedy vysvětlit nedovedu – ale musím uznat, že je opravdu krásná – a ty pohyby – jako by se vznášela. Tohle ani nemůžeme zapsat do deníku – polární víla… Vždyť by nás strčili rovnou do cvokhausu!“</p>
<p>„Tak si jí natočíme – to nám snad věřit budou, ne?“</p>
<p>Alex po Paulových slovech sáhl do batohu. Chvíli přehrabuje jeho obsah. Pak zklamaně pronesl: „Budeme se muset spokojit jen s fotografií. Ke kameře nemám s sebou teleobjektiv.“</p>
<p>„To snad bude jako důkaz stačit, ne?“ odpovídá roztržitě Paul nemoha odtrhnout oči od tančící dívky ladných tvarů a krásné postavy. Jeho oči přitahují jako magnet nádherně modelovaná prsa, křivky boků a rozevláté černé vlasy.</p>
<p>Alex mezi tím nasadil na fotoaparát teleobjektiv a namířil ho na překrásnou nahou postavu hluboko pod sebou, předvádějící baletní kreace. V momentě, kdy dívka zvedla hlavu proti obloze, stiskl spoušť.</p>
<p>„A máme ji zvěčněnou. Teď to můžeme do deníku s klidným svědomím zapsat,“ oznámil kamarádovi ukládaje fotoaparát zpět do batohu. Když však pohlédl znovu dolů, dívku už nespatřil.</p>
<p>„Zmizela támhle za tím ostrohem. Museli bychom se posunout více vpravo, jenže tam už je převis a mohlo by se to s námi utrhnout,“ oznamuje kamarádovi se zklamáním v hlase Paul.</p>
<p>„V první řadě musíme najít schůdnou cestu dolů – na tu plošinu, kde tančila – a pořádně ji prozkoumat. Není ti divné, že uprostřed zaledněných skal existuje rovina jako mlat? A zdá se, že absolutně vodorovná? Uznej, inženýre, že to nemůže být v žádném případě dílo přírody!“</p>
<p>Paul d’Abdera se probudil ze sna. Před očima mu totiž stále tančí překrásná rudým Sluncem ozářená polární víla, úplně nahá a bosá s rozevlátými černými vlasy. Její křivky ho vzrušují ještě teď, když už jim zmizela z dohledu kamsi za skalní ostroh – a oni za ní nemohou!</p>
<p>„Vrátíme se ke kluzníku a vezmeme si lana. Zkusíme slézt dolů po úbočí vpravo, zdá se mi, že je tam svah rozhodně mírnější. Lézt po té kolmé stěně bych nedoporučoval. Nemuselo by to dobře dopadnout. Led není skála… A musíme zavolat na základnu, že se zdržíme aspoň o dva až tři dny déle.“</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>21. března</emphasis></p>
<p>Hned po poledním klidu na lůžku a vstřebání autofarmak jsme s Luckou vyrazily do Informačního centra. Včerejší odražení útoku na saharskou stanici bylo provedeno velice obratně a Lucka mi chtěla předvést údaje o obou zničených letadlech, kterých jsem si nevšimla, protože jsem sledovala obrazovku s děním na základně.</p>
<p>V přísálí jsme odložily župánky a zaregistrovaly svou přítomnost na evidenčních klávesnicích. Vytáhla jsem z kapsy poznámkový blok. V Informačním centru sice není o ně nouze, ale chtěla bych mít své poznámky taky trochu pohromadě.</p>
<p>V Informačním centru je kupodivu pusto a prázdno – vlastně ne! U jednoho komunikátoru sedí Lenčin osobní lékař Agill, kterého znám dost dobře a moc bych za to nedala, že Lenka je do něj blázen, protože o něm každou chvíli básní. Agill je skloněn nad obrazovkou a cosi soustředěně pozoruje. Z reproduktoru se tiše line hudba.</p>
<p>„Ó, pan doktor se dal na klasiku,“ zažertovala jsem, aby si vůbec všiml, že v místnosti už není sám.</p>
<p>„Dobré odpoledne, děvčata … To si poručila Lenka,“ odpověděl, aniž vzhlédl od monitoru.</p>
<p>„A kde vůbec Lenka je? Od včerejší snídaně jsme ji neviděly,“ ptá se zase pro změnu Lucka.</p>
<p>„Kde by byla? Tady, podívejte se,“ a Agill přepnul vysílání na velkoplošnou obrazovku v čele místnosti proti dveřím.</p>
<p>Posadily jsme se do křesel a s údivem sledujeme scenérii, která se nám otevírá před očima. Uprostřed obrazu nahá Lenka tančící v rytmu valčíku z Čajkovského <emphasis>Šípkové Růženky</emphasis> a v pozadí ze tří stran vysoké horské štíty bizarních tvarů. Celý obraz je zbarven do ruda.</p>
<p>„Téééda…“ vydechla Lucka úžasem, „kde to je?“</p>
<p>„Venku,“ odpověděl Agill lakonicky, což zase vyrazilo dech mně.</p>
<p>Nevěřícně hledím na monitor venkovního teploměru. Ukazuje –51°C… A Lenka je tam nahá – ‚jak ji pánbůh stvořil‘ – a tančí Čajkovského balet!</p>
<p>„Proč je tak červená,“ ptám se Agilla obávajíc se, že je Lenka spálená mrazem.</p>
<p>Místo Agilla mi však odpověděla Lucka: „Je 21. března a Slunce je na čáře obzoru. Atmosférou pronikají převážně paprsky z nižší frekvence spektra.“</p>
<p>Teprve teď jsem si povšimla, že obloha je úplně jasná, bez mráčku – a slunečním světlem rudě zbarvená nahá Lenka ladně tančí na ledové pláni! Úchvatný pohled!</p>
<p>„Jak však dokáže své pohyby sladit s hudbou, kterou tady slyšíme,“ ptám se udiveně Agilla.</p>
<p>Agill na chvíli zvětšil obraz natolik, abychom viděli detaily: „Všimni si toho náramku – to je komunikátor a tam odtud slyší i hudbu.“</p>
<p>Ani jsem si nevšimla, že do Informačního centra přišly další kamarádky. Teprve po chvíli jsem zaregistrovala Janu, Xiaolan, Malik a Rodicu. Všechny sledujeme dění na obrazovce se zatajeným dechem.</p>
<p>Okouzlená Lucka mi stiskla ruku: „Je nádherná, viď?“</p>
<p>Ale představení končí. Hudba dozněla, Agill se podíval na hodiny a stiskl několik tlačítek na komunikátoru. Pak promluvil do mikrofonu: „Lenko, končíme. Vrať se. Už jsi venku skoro hodinu. To by pro dnešek stačilo.“</p>
<p>Sledujeme Lenku, jak obchází výběžek skály a vstupuje do tunelu při jejím úpatí. V té chvíli Agill stiskl další tlačítko a vchod do tunelu se uzavřel. Na obrazovce teď působí skála dojmem celistvosti. Jako by tady žádný vchod do tunelu neexistoval.</p>
<p>„Jak to děláte, že není po vchodu ani stopa,“ ptám se Agilla.</p>
<p>Agill chvíli manipuluje s tlačítky, než mi odpověděl: „Teď je to jen optický klam – ale ledovec se teď na chvíli zahřeje a pak se voda slije a znovu zamrzne. Za necelou půlhodinku nezbude po Lenčině vstupu opravdu ani nejmenší stopa.“</p>
<p>Na Lenčin příchod však čekáme více než hodinu. Agill jen vysvětluje, že Lenka musí projít šesti přechodovými komorami kvůli tepelné adaptaci.</p>
<p>„Bylo to nádherné, úžasné, kouzelné,“ rozplývá se Lenka po svém návratu z prvního výletu do antarktické pustiny, „připadala jsem si tam jako v ledovém království – ty světelné efekty… sluníčko na čáře obzoru, jeho paprsky hrající si na ledových krystalech, k tomu krásná hudba. Uprostřed toho všeho já – a nikde široko daleko živá duše. Ale na druhou stranu se musím přiznat, že ta cesta tunelem na mě působila dost tísnivě – ne tedy, že bych trpěla nějakou klaustrofobií, ale není to příjemný pocit. Zvláště v těch přechodových komorách. Hrozila jsem se toho, co by se stalo, kdyby se ty stěny najednou sevřely…“</p>
<p>„Časem si zvykneš,“ chlácholí ji Agill, „zvlášť až nebudeš chodit sama.“</p>
<p>Udiveně jsem se na něj podívala: „Tím chceš říci, že nás taky čeká cesta na povrch? Do té divočiny?“</p>
<p>„Ale, Nikolko! Klid! Lenka si to chtěla vyzkoušet sama a dobrovolně. Nikoho pochopitelně nebudeme nutit k něčemu, na co se necítí.“</p>
<p>„Náhodou,“ ujímá se slova Lenka, „až se dokážeš nabít takovou spoustou energie, jako teď mohu já, zatoužíš po vycházce do přírody také. A já ti ráda budu dělat průvodkyni.“</p>
<p>„Nechápu, co tam budu dělat. Trvale působící bioenergetický stimulátor mám obdržet zítra, ale to už Slunce zapadne – a bude tam ještě větší mráz…“</p>
<p>„I jdi ty,“ utahuje si ze mě Lucka, „pár dní ještě potrvá soumrak. A potom, až bude úplná tma, nic na světě tě neudrží, aby ses šla podívat na Jižní kříž, který je tady téměř v zenitu…“</p>
<p>Je tedy fakt, že podívanou na Jižní kříž v zenitu si může dovolit málokdo, to je od Lucky skutečně pádný argument, ha, ha, ha…</p><empty-line /><p>Jasné světlo zalilo Nancyinu celu a zajatá agentka se posadila na lůžku. Nevěřícně mžourá na samostatného pečovatele Anthonyho v nažehlené bělostné uniformě.</p>
<p>„To ještě není dvacátého?“</p>
<p>Anthony se jen potutelně usmál: „Sice ti do toho nic není, ale jen tak mezi námi – už je jedenadvacátého. Také ti naposledy promíjím, že’s mě zapomněla oslovit ‚pane samostatný pečovateli‘ – to jen pro příště.“</p>
<p>Nancy jen nevěřícně mávla rukou: „Kecáš! Kdyby bylo jedenadvacátého, netvrdla bych v téhle díře a ty bys byl i se svou povedenou ženuškou ve vyšetřovací vazbě!“</p>
<p>Anthony se musel na chvíli vzdálit, aby se mohl dosyta vysmát. Když se uklidnil, vrátil se do Nancyiny cely a sdělil jí: „Tak za prvé: Mírni se ve výrazech. To slůvko ‚kecáš‘ ti výjimečně promíjím jen proto, že jsi zřejmě rozrušená. Za druhé: Soud se chystá, pravda. Ale s tebou – a bude už brzy, neboj.“</p>
<p>Pak ukázal na dveře dvou cel přes chodbu naproti cele Nancyině, aby dokončil výčet: „A konečně za třetí: Co vidíš támhle?“</p>
<p>Teprve teď si Nancy všimla, že dveře obou cel jsou zavřené. To znamená, že cely jsou někým obsazené. Ke dveřím první z nich právě přistoupila Jennifer a stiskla vypínač. Cela se zalila jasným světlem a Nancy spatřila vězně. Asi třicetiletý muž svlečený zcela do naha jako Nancy sedí na lůžku a tupě zírá před sebe.</p>
<p>„Tak se pěkně vymočíme, pane poručíku,“ oslovuje ho hlasitě Jennifer podávajíc mu vzorkovnici.</p>
<p>V té chvíli také podal Anthony vzorkovnici Nancy a poznamenal – rovněž hlasitě, aby to slyšeli i oba zajatci v protějších celách: „Předvedeš panu poručíkovi, jak se to tady správně dělá, ano?“</p>
<p>Zkoprnělá Nancy uchopila vzorkovnici jako ve snách a předpisově se do ní vymočila. Pak ji podala Anthonymu a padla na lůžko. Svět pro ni zčernal. Nejenže se nekoná vysvobození, ale mimozemšťané mají další zajatce…</p>
<p>„Řekl jsem, že panu poručíkovi předvedeš, jak se to dělá <strong>správně</strong>!“</p>
<p>Nancy vstala omyla si stydkou krajinu houbičkou na jedno použití, kterou pak hodila do otvoru na odpadky, a osušila si omytá místa proudem teplého vzduchu.</p>
<p>„No proto,“ poznamenal Anthony, „už jsem myslel, že ti omezím právo výběru stravy.“</p>
<p>Uchopil vzorkovnici, uložil ji do odběrní skříňky a odešel zamknuv za sebou dveře.</p>
<p>„Teď jsi viděl, jak se to správně dělá, tak se předveď,“ pobídla Jennifer zajatého pilota.</p>
<p>Ten jen zírá na nahou Nancy v protější cele.</p>
<p>„Nu, jak si pán přeje,“ poznamenává Jennifer, „pozveme paní doktorku a necháme ho vycévkovat…“</p>
<p>Teprve teď se zajatec chopil vzorkovnice a vyprázdnil do ní svůj měchýř. Pak se omyl houbičkou a osušil se proudem horkého vzduchu, jak to viděl před chvílí u Nancy.</p>
<p>„A snídaně bude?“ zeptal se, když viděl, že Anthony přinesl Nancy jídlo podle objednávky.</p>
<p>Jennifer se jen útrpně pousmála: „Ale kdepak, dnes máš předepsán půst a vyprazdňování, protože zítra tě čeká vstupní lékařská prohlídka… Tady máš první dávku projímadla – radím ti, abys to vypil, jinak tě zítra poctí důkladným výplachem střev.“</p>
<p>Jak víme, dveře cel jsou mřížované, takže je z chodby do nich vidět – a také je vidět do protějších cel přes chodbu. Druhý zajatý pilot viděl vše, co se odehrálo v Nancyině cele, a slyšel vše, co se odehrálo cele jeho kolegy. Nebyl tedy překvapen, když i k němu vstoupila Jennifer se vzorkovnicí.</p>
<p>Zajatci se mohou spolu sice domlouvat, ale nemohou se fyzicky stýkat. A také musí počítat s tím, že v chodbě jsou neustále pečovatelé nebo dozorci, takže mohou slyšet všechny jejich rozhovory. Přesto, když Jennifer uložila vzorkovnici do odběrní skříňky, naservírovala projímadlo i druhému pilotovi a opustila jeho celu, přistoupila Nancy ke dveřím své cely a přivolala oba zajatce. Ti přistoupili ke dveřím svých cel zakrývajíce si rukama choulostivé tělesné partie.</p>
<p>„Přátelé,“ oslovila je Nancy „nevíte náhodou, kde jsme?“</p>
<p>„Dostali jsme za úkol zničit základnu teroristů na jihu Sahary. Když jsem však shodil první bombu, byl jsem i s letadlem vymrštěn do výše a musel jsem se katapultovat. Přes všechno snažení jsem přistál na střeše základny, kterou teroristé v poušti vybudovali. Vzápětí jsem byl odzbrojen, na obličej mi přitiskli masku a ztratil jsem vědomí. Když jsem se probudil, zjistil jsem, že ležím ve vězeňské cele docela nahý – bez jediného kousku oděvu.“</p>
<p>„K tomu nemám co dodat,“ poznamenal druhý pilot, „jen to, že námi svržené bomby dopadly zcela bez užitku do písku daleko v poušti mimo obvod základny.“</p>
<p>„Mně se stalo něco podobného. Chtěla jsem zneškodnit jednu ženskou také spřaženou s teroristy,“ vykládá Nancy, zatajujíc pilotům, že se vlastně jedná o zásah proti ‚mimozemským vetřelcům‘, „jenže ne na Sahaře, ale v Evropě, asi 130 mil od Prahy. Zásah jsem však nedokončila. Dostali mě taky a teď jsem tady – ani nevím kde ani jak jsem se sem vlastně dostala. Prý je dnes 21. března, to znamená, že už mě tu drží tři týdny. A – mimochodem – zakrývat se nemusíte. Taky jsem se o to zpočátku snažila, ale nakonec mě to omrzelo. Dokud budeme trčet tady v těch celách, žádné šaty nedostaneme. Tak to aspoň prý stojí ve zdejším Vězeňském řádu…“</p>
<p>„Mě by zajímalo, jestli jsme vůbec ještě na Sahaře nebo někde jinde,“ uvažuje první pilot, když vtom vstoupili do chodby znovu Anthony a Jennifer.</p>
<p>„Á, máme tu pavlačovou plenárku,“ poznamenala Jennifer pobaveně, „tak ji teď na chvíli přerušíme a Nancy se podrobí odběru vaginálního sekretu…“</p>
<p>Nutno podotknout, že poté, kdy si manželé přečetli výpověď, kterou Nancy učinila pod vlivem Verodixinu, snaží se jí pobyt ve vězení co nejvíce znepříjemňovat – pochopitelně ale jen v mezích, které jim Vězeňský řád dovoluje. Když totiž zjistili, že i oni jsou na Nancyině seznamu osob určených k likvidaci, ztratili o ní všechny iluze.</p>
<p>„Před nimi…?“ ohlédla se Nancy po zajatcích v protějších celách.</p>
<p>Jennifer se jen pousmála: „Jistě, tady jsi ve vězení. Ne na klinice, tam by sis ovšem mohla vybrat, zda v kolektivu nebo v soukromí…“</p>
<p>„Ale…“</p>
<p>Tentokrát zasáhl Anthony: „Konec diskusí, Nancy, a rač se položit – nebo chceš zase uvázat, jako poprvé?“</p>
<p>„Tak promiňte, pane samostatný pečovateli…“ a Nancy ulehla na lůžko. Vzápětí ucítila ve své pochvě vibrátor s odsávačkou…</p><empty-line /><p>„Průzkumné lety nad základnou nerušeně pokračují,“ informuje Brandon plukovníka, „ale obrázek je stále stejný – kromě slunících se mimozemšťanů u bazénu vůbec žádné jiné aktivity. Nelze zjistit, co se stalo s piloty obou letadel, nevíme, zda zahynuli nebo, zda jsou drženi na základně nebo někde jinde, nelze zjistit, zda základnu obývají kromě mimozemšťanů jen ti dva vlastizrádci nebo i jiní Pozemšťané s nimi spřažení.“</p>
<p>„Co se vlastně stalo se ztroskotanými letadly,“ zeptal se plukovník, když zjistil že na nových fotografiích po nich není ani stopy.</p>
<p>„Oba stroje zmizely,“ informuje Brandon, „podívejte – na téhle fotografii jsou zachyceny jejich vraky. A toto je obrázek téhož místa po deseti minutách. Nic! Opravdu nic, než písek!“</p>
<p>„A už někdo vysvětlil příčiny té katastrofy?“</p>
<p>„Ne, pane plukovníku. Celou noc si nad řešením problému lámala hlavu komise složená z leteckých expertů a generál Meyer dokonce podal dnes v poledne ministrovi demisi!“</p>
<p>„Nepotěšil jste mě, poručíku – ale co se dá dělat… budeme zatím pokračovat v průzkumných přeletech toho jejich nečistého hnízda.“</p>
<p>Pak padl jeho zrak na poslední sérii fotografií: „No samozřejmě – zase ty coury! Aby neprovokovaly … A tentokrát je mezi nimi i ta zatracená Fournierová – no to je konec…“</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 12</strong></p>
<p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>25. března</emphasis></p>
<p>„Ty už to máš dobré…“ – Urszula, která teprve včera dostala svou dávku obnovitelného bioenergetického stimulátoru a dosud není vycvičená, si mě vyžádala jako instruktorku a profesor Amynill jakožto vedoucí lékař její volbu schválil – s mým souhlasem, pochopitelně. Kdybych byla tušila, kam až zajde rozhovor, který Urszula zahájila tou úvodní větou…</p>
<p>„… můžeš si jet domů, kdy se ti zachce, kdežto já tady musím pobývat nahá i na přednáškách nebo v knihovně. A když už se mohu obléknout, tak jedině do župánku. Je sice velice jemný a příjemně se nosí, to je pravda, ale připadám si v něm pořád jako v nějaké uniformě… No není to padlé na hlavu?“</p>
<p>Před třemi dny, hned po Lenčině výletu do volné přírody, jsem totiž jako druhá získala trvalou bioenergetickou senzibilitu, takže s Lenkou navštěvujeme specializovaný kurs vedený Arianou, a těším se, že se konečně dostanu také domů. Urszula by také chtěla – pochopitelně – kdo by nechtěl, že? – ale musí si ještě šest až osm týdnů počkat.</p>
<p>Urszula je taková samotářská, uzavřená do sebe a nakonec se mi přiznala k tomu, že si mě vybrala jako instruktorku proto, že se nejvíce ztotožňuji s jejími názory.</p>
<p>Cožpak o to – mně také připadá otravné dodržovat pořád řády jako v nějakých kasárnách, ale Urszuliny názory mi připadají až příliš konzervativní – dokonce bych byla ochotna se domnívat, že je hluboce věřící a že se před každým jídlem v duchu modlí, protože vždycky chvíli trvá, než se do něj pustí. Ale tvrdit to nemohu a ptát se jí také nebudu. Je to její osobní věc.</p>
<p>Rovněž tak nacvičování bioenergetické rovnováhy jí činí potíže – především proto, že se ostýchá ke mně přitisknout.</p>
<p>„Urszulko, no tak… Když nebudeš trénovat, nedokážeš bioenergetickou rovnováhu udržet, nedostaneš trvale působící bioenergetický stimulátor a domů tě nepustí – mohla bys někoho zranit nebo zabít.“</p>
<p>Urszula sedí vedle mne na pohovce jako hromádka neštěstí a vzdychá: „Já vím, ale když mně to připadá takové … takové proti … … přírodě…“</p>
<p>Moc bych za to nedala, že původně chtěla říci ‚proti Bohu‘. Vzpomněla jsem si na řádění toho velebníčka tam na ostrově, když jsme se s Lenkou přitiskly k sobě – a přišlo mi to k smíchu.</p>
<p>„A teď se mi ještě vysmíváš… Hlavně, že jsi nedávno říkala, že ti to věčné pobíhání bez šatů jde také na nervy. Myslela jsem, že u tebe najdu pochopení – a zatím…“</p>
<p>„Jistě, Urszulko, taky mi to občas leze krkem – ale zvykla jsem si. Jenže pochop – ty tady máš teď cosi trénovat – a to v šatech nejde. Postav se…“</p>
<p>Urszula vstala a já jsem se postavila proti ní.</p>
<p>„Tak, podej mi ruku…“</p>
<p>Ucítila jsem přenos energie. Urszula je rozrušená a vůbec se na trénink nesoustředí. Chvíli si ji pozorně prohlížím. Na to, že na CPLE pobyla jen krátký čas, má postavu docela ucházející a rozhodně se nemá za co stydět.</p>
<p>Držím ji za ruku a snažím se ji k sobě přitáhnout. Stojí přede mnou křečovitě a nepřirozeně prohnutá snažíc se mému úmyslu zabránit.</p>
<p>„Když tedy nechceš trénovat se mnou, tak s kým tedy? S některým doktorem?“</p>
<p>„Sama nahá s cizím chlapem! Blázníš? To teprve nepřipadá v úvahu!“</p>
<p>„Ani se svým osobním lékařem? Vždyť tě vyšetřuje nahou několikrát denně!“</p>
<p>„To ano – ale sám je oblečený a je u toho i sestra,“ snaží se oponovat.</p>
<p>Mám takový dojem, že se své instruktorské funkce vzdám – Urszula je zřejmě nevycvičitelná. Ale na druhou stranu – nasadila mi brouka do hlavy.</p>
<p>„Víš co, Urszulko? Dnes toho necháme a já si promyslím, jak nejlépe pokračovat.“</p>
<p>Váhavě se rozloučila, navlékla si župan a odešla. Mně však znovu a znovu znějí v uších některé její argumenty. Vždyť ta Urszula má pravdu, oni to s těmi ustanoveními v těch řádech dost nesmyslně přehánějí.</p>
<p>„Miláčku,“ oslovila jsem Lucku, když jsme po obědě spolu ležely vstřebávajíce autofarmaka, „jak tě teta Ariana instruovala ohledně té výsady žen pobývat na veřejnosti bez šatů?“</p>
<p>Lucka o něčem přemýšlí, musela jsem se zeptat znovu. Sice jsem postřehla, že zareagovala, ale stejně chvíli trvalo, než odpověděla: „Tvrdila, že u nich mají ženy právo pobývat na veřejnosti bez oděvu… Zdůvodňovala to tím, že jsou považovány za symboly krásy, či co – na rozdíl od mužů, kteří na veřejnosti také mohou pobývat bez oděvu, ale považuje se to za nevkus. Prý asi jako kdyby sis k elegantnímu kostýmku obula bačkory… Copak se to zase líhne v té tvé blonďaté hlavičce?“ a pohladila mě něžně po vlasech.</p>
<p>Sotva mi Erymill dovolil opustit lůžko, vyhledala jsem Urszulu.</p>
<p>„Tak takhle. Urszulko: Ariana vysvětlovala Lucce, že u nich ženy mohou pobývat na veřejnosti bez oděvu. Je to však jejich právo – nikoliv povinnost, takže se z toho dá usuzovat, že mají právo pobývat ve společnosti i oblečené. Co kdybychom využily svého práva…“</p>
<p>Viděla jsem, jak Urszule zazářily oči. Dokonce mě objala a políbila. Kupodivu – necítím přenos energie!</p>
<p>Urszula si to zřejmě uvědomila také. „Dělej, svlékni se,“ téměř vykřikla strhávajíc svůj župan. Pak jsme se spontánně objaly – a skutečně – Urszula udrží bioenergetickou rovnováhu!</p>
<p>Další důležitý poznatek – před zahájením tréninku je nutno zbavit kamarádku nějakým způsobem stresu. A nebo ho naopak vyvolat a přehnat, jako se to stalo v mém případě? Nevím… Asi se teď dobrovolně nabídnu jako instruktorka <emphasis>Mořské Vlně…</emphasis></p>
<p>Ani jsem nepostřehla, kdy se Urszula zase navlékla do županu. Sedí teď v křesle a sleduje mě rozzářenýma očima.</p>
<p>„Mám nápad,“ oznamuji Urszule, „co když si zítra na přednášce necháme župánky a nesvlékneme se? Docela by mě zajímalo, jak budou naši mimozemští přátelé reagovat. Pochop, vždyť je to – aspoň podle Ariany – naše PRÁVO!“</p>
<p>„Hmmm – to se mi nelíbí,“ namítá Urszula, „vždyť ti říkám, že si v tom županu připadám jako v uniformě – to by chtělo obléci se do civilních šatů…“</p>
<p>„No – ale já tady nic kloudného nemám, jen to, v čem mě unesli Američané – a to jsou hadry na doma – vařím v tom, uklízím – cožpak v tom lze jít do společnosti?“</p>
<p>„Na tom přece nezáleží,“ oponuje Urszula, „chodíš snad do společnosti nahá nebo v županu?“</p>
<p>Žasnu, kde Urszula bere argumenty – „To ne, vždycky se obléknu podle okolností, samozřejmě.“</p>
<p>„To já taky. A oděv, ve kterém nás ti lumpové unesli, prošel přece důkladnou očistou u mimozemšťanů – takže se oblečeme opravdu do čistého – a jestli v tom doma vaříš a uklízíš – koho to tady bude asi tak zajímat? Když se ti můj nápad nelíbí, tak si choď nadále nahá nebo v uniformě…“</p>
<p>„Tak dobře, obleču si to, co tu mám, abys v tom nebyla sama – ale uvědomuješ si, že to bude děsná provokace?“</p>
<p>Ani nevím, proč jsem takovou věc Urszule vůbec slíbila – asi proto, že cítím, že má vlastně pravdu. Ani Lucce jsem se o připravované provokaci nezmínila. Ona se přednášek zúčastňuje a navštěvuje je poctivě vysvlečená přesně podle Domácího řádu. Asi z toho bude mít šok… Znovu si pročítám Domácí řád aInformační řád. Podtrhávám v nich červenou tužkou ustanovení, která považuji za nesmyslná, ale už se mi únavou zavírají oči.</p>
<p>Dobrou noc, deníčku…</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>26. března</emphasis></p>
<p>Stereotypní ráno na CPLEN – klidové vyšetření, odběr moči, rozcvička, sprcha a osobní hygiena. Jenže teď přichází pro Lucku první šok – Otevřela jsem skříň – a místo župánku jsem si oblékla kalhotky, podprsenku, ponožky, tričko a džíny.</p>
<p>„Zkoušíš, jestli ti to je?“</p>
<p>„Ne, oblékám se…“</p>
<p>„Na snídani? Do společné jídelny? Vždyť v tom doma myješ nádobí…“</p>
<p>Lucka nevěřícně kroutí hlavou.</p>
<p>„Víš, sestřičko, děláme s Urszulou takový pokus … a jestli to vyjde… Konec konců – cožpak je jinde normální chodit do společné jídelny v županu?“</p>
<p>Vlastně – v nemocnici to normální je – došlo mi vzápětí, ale na další diskuse už stejně není čas. Chtěla bych být v jídelně co nejdříve, abych si ověřila reakce ostatních…</p>
<p>Lucka jako by vycítila, že se se mnou děje cosi nezvyklého a že spěchám. Bez dalších komentářů si navlékla župánek, pečlivě ho zapnula a vyrazily jsme do jídelny. Usadila jsem se k našemu stolu a objednala si snídani. Urszula také přišla mezi prvními a je oblečená ve svých šatech – přesně tak, jak jsme se domluvily. Sedí u vedlejšího stolu a občas na sebe pohlédneme. Ale to už přicházejí další kamarádky – Jana s Lenkou, která si navléká župánek ve dveřích jídelny, a dvojčata, se kterými obvykle sedáváme u jednoho stolu. <emphasis>Mořská Vlna</emphasis> má stále na ruce bílý náramek. Vzpomněla jsem si při té příležitosti na svou včerejší zkušenost s Urszulou. Co kdyby se mi podařilo totéž s nešťastnou <emphasis>akvabelou?</emphasis> Asi znovu vyzpovídám Arianu … nebo doktora Zemilla…</p>
<p>Po celou dobu pobytu v jídelně cítím na sobě pohledy ostatních kamarádek. Je to nezvyklé, takhle se odlišovat od davu. Jak to asi dopadne na přednášce?</p>
<p>Snídaně je skončena a vyrážíme do klubovny. Je nás třiatřicet – tři dívky jsou na Menstruačním oddělení. Kamarádky v přísálí odkládají župánky. Snažím se automaticky navyklým pohybem učinit totéž – ale nejde to! Mám na sobě tričko, džíny a spodní prádlo. Jdu tedy dál do klubovny a usazuji se na své obvyklé místo – do křesla mezi Lucku a Lenku. Opět na sobě cítím žhavé pohledy. Urszula sedí osamocena v křesle u protější strany stolu – právě obě její sousedky jsou na Menstruačním… Mezi nahými kamarádkami si připadám jako exot…</p>
<p>Ani jsem si neuvědomila, že dnešní přednášku <emphasis>Správa bioenergie při obraně</emphasis> vede právě doktor Zemill.</p>
<p>Doktor Zemill! Na jedné straně prchlivý vztekloun, který umí být velice nepříjemný – na druhé straně skvělý odborník a umí jednat velice rozhodně. Vrátil se teprve předevčírem ze své mise na Saharské základně, ale my se s ním setkáváme dnes poprvé po jeho příchodu. Uvědomuji si, že to byl vlastně on, kdo zachránil moji Lucinku před tou mrchou Nancy a …</p>
<p>Myšlenku jsem nedokončila. Dveře se otevřely, doktor Zemill vstoupil do klubovny a uzavřel je služebním kódem. Přistoupil k pultu komunikátoru a stiskl několik tlačítek. Na obrazovce se objevil název dnešní přednášky.</p>
<p>„Vítám vás, děvčata, na dnešní přednášce, která je pro vás velmi důležitá, protože všechny, jak tady jste…“</p>
<p>Při těchto slovech se rozhlédl po osazenstvu klubovny, a vybuchl:</p>
<p>„Vy dvě! Pojďte sem, ke mně,“ ukázal na mě a na Urszulu, „… mám takový neblahý dojem, že se máte řídit Domácím řádem – a v něm stojí – no, jen to přečti,“ a zapíchl prst do příslušného ustanovení, které mezitím promítl na obrazovku.</p>
<p>„Klientky absolvují všechny procedury včetně přednášek a seminářů,“ předčítá Urszula nevzrušeně, „pokud pro ně není výslovně uvedeno jinak, zcela vysvlečené, bosé a osprchované. Aby…“</p>
<p>Tady ji Zemill zarazil: „To stačí. Zbytek je nepodstatný. Jestli chcete nosit své oblečení nebo župánky, které jsou vám k dispozici v dostatečném množství – to je mi jedno. Ale na přednáškách se budete vyskytovat pouze vysvlečené. Pro tebe to platí taky,“ loupl po mně očima.</p>
<p>Pak se obrátil k ostatním: „Budeme muset počkat, než si dámy odloží…“</p>
<p>Poté otevřel dveře a vykázal nás do přísálí. Jenže se stala podivná věc – kamarádky, jako by se smluvily, vstaly, vešly do přísálí samy a navlékly si župánky. Dokonce i <emphasis>sličné akvabely,</emphasis> Rodica, Halina a Lenka, které jinde než v jídelně v župáncích nenaleznete!</p>
<p>Pak se vrátily k nám do klubovny, usadily jsme se kolem stolu a Urszula pronesla hlasem, ve kterém bylo slyšet podivný jízlivý tón: „Můžeme pokračovat, pane doktore!“</p>
<p>To už však bylo na vznětlivého mimozemšťana přespříliš. Začal měnit barvu v obličeji podobně jako rozzuřený nadporučík Rogers, když se mu tenkrát postavila Jana. Znovu po nás loupl zle očima a zahřměl: „To se vám, vážené slečny, nevyplatí! Myslíte si snad, že jsem tady pro legraci? Když to nejde jinak, nezbývá mi, než abych vás předvedl před disciplinárního komisaře. Půjdete se mnou dobrovolně nebo mám pozvat eskortu?“</p>
<p>Všechny jsme svorně vstaly a seřadily se do trojstupu. Zkoprnělý Zemill vyrazil z klubovny a zavedl nás do nákladního výtahu, protože pro osobní nás bylo trochu nadpočet.</p>
<p>Vystoupili jsme ve 3. patře a jdeme klikatou chodbou. Zemill v čele…</p>
<p>„Copak, copak – snad neorganizujete pochodové cvičení, doktore?“</p>
<p>Jdu v předposlední řadě mezi Luckou a Lenkou, takže nevidím na Zemilla, který právě zahnul za roh, ale Jošuův hlas je tak charakteristický, že ho poznávám okamžitě.</p>
<p>„Mám s nimi problém, pane generální,“ oznamuje Zemill navztekaně, „dvě mi přišly na přednášku oblečené – a ostatní svedly ke vzpouře – tak je vedu na disciplinárku!“</p>
<p>Mezitím jsme postoupily dopředu, vzorné trojstupy se rozpadly a blokujeme chodbu v celé šíři.</p>
<p>Jošua nevěřícně zírá na dav před sebou. Pak se nadechl, a…</p>
<p>„Zemille! Vy byrokrate! Vždyť vedete na disciplinárku celý ansámbl – to nemyslíte vážně!“</p>
<p>„Myslím to vážně! Hrubě porušují Domácí řád a jsou proti mně smluvené a zaujaté. Nikomu jinému – pokud vím – to neudělaly!“</p>
<p>„Víte co, Zemille? Odveďte je, odkud jste je přivedl. Já tam za chvíli dorazím a vyřídíme to!“</p>
<p>Během deseti minut sedíme tedy znovu v klubovně, ale Zemil prohlásil, že když si to chce pan generální vyřídit sám, tak že u toho nemusí být. Sebral se a zmizel.</p>
<p>Všechny teď napjatě čekáme, co se bude dít. Jošua na sebe nenechal dlouho čekat. Vstoupil do klubovny dřív, než se stačila rozběhnout diskuse mezi námi. Postavil se k obrazovce komunikátoru, na které ještě svítí předmětný článek Domácího řádu. Rozhlédl se po místnosti a pochopitelně ihned poznal, kdo Zemillem reklamovanou ‚vzpouru‘ vyvolal.</p>
<p>„Slečna Nikolka a slečna Urszula – podívejme se. Tak spusťte – co vás vlastně přivedlo k vašemu dnešnímu jednání?“</p>
<p>Přistoupila jsem k obrazovce komunikátoru a ukázala jsem na svítící text: „Tohle!“</p>
<p>„Tohle?! – Ale nechápu, proč? Až dosud jste Domácí řád bez obtíží dodržovaly a nečinilo vám to žádné potíže. Pochopte, že je nutno dodržovat daná pravidla. Doma také musíte dodržovat zákony…“</p>
<p>„Je v tom ale rozdíl,“ namítám, „doma se řídíme zákony, které nám schvaluje volený parlament. Kdežto zdejší zákony jsou vlastně diktát!“</p>
<p>„Diktát… dejme tomu – ale pochopte přece, že tato pravidla jsou sestavena tak, aby se naše spolupráce mohla co nejlépe rozvíjet. Dovedete si představit, že byste se například v nemocnici u vás doma dohadovali s lékařem o postupu léčení nebo…“</p>
<p>„To snad nemyslíte vážně,“ přerušila ho tentokrát Urszula, „vy považujete přednášky za metodu léčení? Nebo pobyt v knihovně za metodu léčení?“</p>
<p>„Jistě – na přednáškách přece získáváte poznatky o tom, jak působí autofarmaka, jak xenofarmaka, jak máte nakládat s vlastní energií – a to všechno je součástí terapie.“</p>
<p>Teď jsem se zase do diskuse vložila já: „Chápu, že musím být nahá na vyšetřovně – usnadňuje to práci lékaři, zvláště když potřebuje mít nerušený přístup ke všem tělesným partiím. Chápu, že je výhodné cvičit nahá v tělocvičně nebo plavat v bazénu – proč ne? Je to příjemné, nic mě neomezuje v pohybu…“ uplatňuji argumenty Lenčiny a <emphasis>sličných akvabel,</emphasis> „chápu, že je výhodné spát v noci nahá v posteli – je to příjemné a jsem tam konec konců sama. Ale proč mám být nahá i v knihovně nebo na přednáškách – to opravdu zůstává rozum stát! Tam přece informace vnímáme zrakem a sluchem. A to ani nemluvím o kulturních programech! Nezlobte se, pane generální řediteli, ale tato ustanovení považuji za scestná a naprosto nesmyslná. A nejsem sama!“</p>
<p>Přitom jsem z kapsy vytáhla výtisky Domácího řádu a Informačního řádu s červeně podtrhanými pasážemi, které označuji za nesmyslné, a zamávala jsem mu jimi před očima.</p>
<p>„Rozumím-li tomu dobře, vám se nelíbí být vysvlečené, když to není vyloženě nutné nebo pro vás výhodné, je to tak?“</p>
<p>„Samozřejmě,“ přitakávám nejen já, ale i další kamarádky.</p>
<p>„A můžete mi vysvětlit, co vám na tom vadí? Například u nás je to docela normální. Naše ženy mají právo – dokonce výsadu…“</p>
<p>„Moment,“ přerušuji znovu Jošuu, „mluvíte o právu – nikoliv o povinnosti…“</p>
<p>„Aha, tak o to vám jde…“</p>
<p>„Pochopte,“ ujímá se slova tentokrát Lucka, „že u nás není nahota normou – ve většině případů je to dokonce pobuřující a považuje se to za nemravné. Chcete-li na Zemi zřídit své instituce – jako že jste to už udělali, protože tato základna je toho důkazem, měli byste také respektovat zdejší zvyklosti.“</p>
<p>„Jenom pro úplnost,“ ozvala se tentokrát Lenka, „mně se život bez oděvu docela zamlouvá a užívám si ho tu vrchovatě. Doma však si to dovolit nemohu. Tady Urszula zase je bez šatů celá nesvá a nemůže si na takové způsoby zvyknout. Proto by bylo asi nejlepší, kdybychom si o způsobu odívání mimo prostory, které tady Nikolka jmenovala, mohly rozhodovat samy.“</p>
<p>„Dobře, budu uvažovat, jak Domácí a Informační řád změnit tak, aby vám to vyhovovalo.“</p>
<p>„A jak dlouho to bude trvat,“ namítám, „nejlepší by bylo je úplně zrušit…“</p>
<p>Jošua jen odmítavě mávl rukou: „Zrušit je nemůžeme, aspoň tedy Informační řád, protože to je vlastně i návod, jak se chovat v Informačním centru a jak zacházet s informačními zařízeními…“</p>
<p>„Dobře – ale proč musíme vstupovat do Informačního centra zcela vysvlečené – můžete to nějak rozumně vysvětlit?“</p>
<p>„Jistě, slečno Urszulo, to je preventivní opatření, abyste tam nevnesly například kovové předměty a podobně. Většina přístrojů je na ně totiž citlivá.“</p>
<p>„To snad není pravda,“ žasne Urszula, „tak kvůli tomu, abychom neměly na sobě náhodou kalhoty s kovovými knoflíky nebo zipem, musíme… To nemůžete příslušná pravidla vhodně upravit a do přísálí nainstalovat detektor kovů?“</p>
<p>Jošua rezignoval: „Dobrá, upravíme Informační řád, nahradíme Domácí řád – ale, děvčata, prosím vás, zatím oba předpisy dodržujte, dokud neuděláme vhodná opatření. Mělo by se tak stát během dvou až tří dnů…“</p>
<p>Jošua se rozloučil a opustil klubovnu. Urszula mě objala a políbila. Vzpomněla jsem si na včerejší zážitek a obrátila jsem se k <emphasis>Mořské Vlně:</emphasis> „Nechceš, abych ti dělala instruktorku bioenergetické rovnováhy?“</p><empty-line /><p>„Dobře – a co s ní teď budeme dělat? Pochop, že s tímhle nemám zkušenosti,“ hledí Anthony skoro vyděšeně na Jennifer.</p>
<p>„Já bych postupovala stejně, jako to dělali se mnou, když se mi to stalo v cele. Uvážeme ji k posteli – vybavená k tomu je – a krev budeme odsávat do vzorkovnice. Zatím s ní provádějí vlastně totéž, co tenkrát se mnou…“</p>
<p>A tak menstruující Nancy dostala místo vložky odsávačku.</p>
<p>Zajatí piloti jsou v péči jedné z mimozemských lékařek. Odevzdávají veškerou moč a denně jim je odebírán ejakulát.</p>
<p>Stravu jim zaopatřují Anthony a Jennifer. Ti také dohlížejí na odběry biologického materiálu, pokud není přítomen dozorce nebo lékař.</p>
<p>Nancy leží připoutaná k lůžku s odsávačkou zavedenou do vagíny a v nohách postele je umístěna vzorkovnice, do které se shromažďuje biologický materiál získávaný během menstruace.</p>
<p>Oba zajatci mají na ní volný výhled, což ji značně deprimuje. Teď dokonce jeden z nich, který se jí představil jako poručík Raymond Gant, přistoupil ke dveřím své cely a oslovil ji:</p>
<p>„Nancy, nevíte náhodou, kdo jsou ti teroristé? Když jste se pokoušela zneškodnit někoho, kdo se s nimi spřáhl, tak snad …“</p>
<p>Nancy v duchu soptí. <emphasis>Vůbec jsem s nimi neměla navazovat kontakt! Zřejmě nemají ani tušení, že se jedná o vetřelce z vesmíru a já nejsem oprávněna jim to prozradit. Kromě toho na mě čumí, zrovna když se nalézám v tak prekérní situaci.</emphasis></p>
<p>Agentka se zajatým pilotům ani nepředstavila. Její jméno znají jen podle toho, jak ji oslovují Anthony a Jennifer. Když totiž zjistila, že toho o svých věznitelích vědí stejně málo jako ona – zvláště pak o místě, kde se vězení nachází, uzavřela se do sebe a jejich společnost nevyhledává. Schovat se před nimi však nemůže a zakrýt svou nahotu také ne.</p>
<p><emphasis>Teroristická základna, kterou měli zničit, se podle nich nachází v jižní části Sahary na území Republiky Mali poblíž jejích hranic s Alžírskem a Nigerem. Jak bych se do takové zapadlé díry dostala? Na druhou stranu – jedná se o mimozemšťany – ti by mohli mít k metodám transportu takového druhu techniku. Tamty holky unášeli do zajetí v lůžkových vozech… Jenže – věř dojmům. V poušti mohou mít základnu například fiktivní, třeba jen jako návnadu. A vojáky zajaté při pokusech o její dobývání mohou přemístit do internačního tábora někam … kam?! Možná, že jsem někde ve vesmíru… Hrůza!</emphasis></p>
<p>„… Nancy! Héééj – nedělejte, že spíte!“</p>
<p>Agentka vrhla na Raye zničující pohled a odsekla: „Vám se přece nebudu zpovídat!“</p>
<p>„Slyšel’s to, Steve? Její veličenstvo se nám nebude zpovídat.“</p>
<p>„Ona je fakt nějaká divná,“ ozval se zajatec ze sousední cely, „vůbec bych se s ní nebavil. Kdoví jestli sem není nastrčená těmi teroristy – víš, že z nás tahala rozumy jako první…“</p>
<p>Vtom se v záhybu chodby objevil lékař doprovázený Jennifer a Anthonyho. Otevřeli dveře Nancyiny cely a lékař ohodnotil Jennifeřinu práci: „Zaopatřila jste ji naprosto správně, paní vedoucí pečovatelko. Ještě ji trochu prohlédnu, když už jsem tady.“</p>
<p>Doktor se sklonil nad ležící Nancy a jal se jí zdlouhavě prohmatávat prsa. „Mléčné žlázy už jí zbytňují, je to dobré. Až dostane zbytek autofarmak, provedeme jí speciální gynekologické vyšetření a vyvoláme laktaci,“ poznamenává směrem k Jennifer. „Jenom jí trošku pomůžeme s tou menstruací…“ a silně jí stiskl několik bodů na břiše. Vzorkovnice se začala plnit rychleji.</p>
<p>„Občas jí tady stiskněte, ať to má dříve za sebou.“</p>
<p>„Spolehněte se, pane doktore,“ ujistil ho Anthony.</p>
<p>Vyšli ven z cely a Jennifer zamkla dveře. Sotva vstoupili do výtahu, oslovil lékař dívku: „Tebe znám, jmenuješ se Jenny, nemýlím se?“</p>
<p>Pro ucelenou představu o vzájemných vztazích osazenstva na SSE jen dodejme, že Anthony a Jennifer se s mimozemšťany rychle spřátelili a mimo obvod vězeňských zařízení se spolu baví zcela neformálně bez ohledu na to, zda se jedná o záležitosti služební nebo soukromé. Sami jsme viděli, jak Jennifer jednala s vedoucím SSE v momentě, kdy mu přinesla letáky shozené průzkumným letadlem.</p>
<p>Jakmile však vstoupí do –7. podlaží, neexistuje žádná Jenny, žádný Tony, žádné tykání, ale vždycky jen ‚paní vedoucí pečovatelko‘, ‚pane samostatný pečovateli‘, ‚pane doktore‘, ‚seržante‘…</p>
<p>„Ano, máte pravdu, pane dok…“</p>
<p>„Nech si toho ‚pana doktora‘ od cesty – jmenuji se Gavrill a střídám tu doktora Zemilla, který se zase ujal svých povinností na CPLEN.“</p>
<p>„Tak to mě těší, Gavrille. Ještě bych ti měla představit manžela – to je Anthony.“</p>
<p>„Výborně – a známe se. Jenže… co jsem to vlastně chtěl… Aha, Jenny, mohla bys zajít se mnou do vyšetřovny?“</p>
<p>A aniž by vyčkal dívčiny reakce, otevřel dveře první vyšetřovny, na kterou cestou narazili.</p>
<p>„Víš, Jenny,“ vysvětluje Gavrill Jennifer, „asi se na mně budeš zlobit – ale tenkrát, když jsi byla zajata na CPLE, jsem ti odstraňoval ty silikonové prsní implantáty…“</p>
<p>„Ale proč bych se na tebe měla zlobit, podívej, jak to dopadlo – “ a Jennifer si svléká uniformu, aniž by čekala, až ji k tomu Gavrill vyzve. Podprsenku zásadně nenosí, i když ji jako součást uniformy dostala. Záměrně tak předvádí, že svá pevná prsa nemusí podpírat.</p>
<p>„Je to skvělá práce, Gavrille,“ ozval se Anthony, který za nimi vešel do vyšetřovny.</p>
<p>Gavrill požádal Jennifer aby chvíli pózovala a pak jí ukázal na vyšetřovací stůl.</p>
<p>„I mléčné žlázy se ti krásně vyvinuly – je vidět, že ten silikon naštěstí žádné škody nezpůsobil.“</p>
<p>„Vždyť už jsem i produkovala mléko,“ upozorňuje Jennifer Gavrilla.</p>
<p>„Vlastně – ano, vzpomínám si, že Zemill cosi vykládal o jeho nepoživatelnosti… ale nakonec to dopadlo taky dobře, ne?“</p>
<p>„Jistě, Gavrille, už je to dobré.“</p>
<p>Gavrill se usmál: „Tak to jsem sám rád, že jsem se měl možnost také jednou přesvědčit o výsledku práce, na které jsem se podílel. Děkuji, že ses mi předvedla.“</p>
<p>„Za málo, Gavrille, za málo…“</p>
<p>Jennifer vstala, odhodila uniformu do otvoru pro špínu a obrátila se k manželovi: „Miláčku, šla bych si zaplavat, půjdeš se mnou?“</p>
</section>
<section>
<p><strong>III. Intermezzo</strong></p>
<p>Profesor Amynill pozorně naslouchá zprávě doktora Zemilla a nevěří vlastním uším. Pacientky se vzbouřily proti Domácímu řádu a Jošua, generální ředitel CPLEN je v tom snad dokonce podporuje!</p>
<p>„Jdu si to s ním vyřídit,“ rozhodl se Amynill, když Zemill skončil, „tohle přece není možné – ztěžovat nám práci. Zajímalo by mě, co by dělal on, kdyby mu někdo takovým způsobem házel klacky pod nohy…“</p>
<p>Hádka mezi Jošuou a profesorem Amynillem je opravdu ostrá.</p>
<p>„Přece jsme si vymohli zpřísnění řádů kvůli tomu, abychom je mohli co nejvíce studovat…“</p>
<p>„Jenže teď se situace obrací – a my potřebujeme více je než ony nás,“ oponuje Jošua. „Uvědomte si, profesore, co všechno je v sázce! Dalo nám spoustu práce sehnat takový skvělý kolektiv dívek, které chápou naše problémy a jsou ochotny nám pomoci. Jenže co se stane, budeme-li si vynucovat něco, co se příčí jejich životnímu stylu? Držet je tady násilím nemůžeme – to by byla pro ně moc hezká odměna za to, co už pro nás udělaly, nemyslíte?“</p>
<p>„Ale já mám dojem,“ namítá Amynill,“ že zatím jsme pro ně udělali víc my – zbavili jsme je zdravotních problémů – některé z nich i velmi vážných, tak bych si představoval…“</p>
<p>„Profesore! Nechejte toho – snad mi tady nebudete sestavovat účetní bilanci? Mne vůbec nezajímá nějaké MÁ DÁTI – DAL; na to už si přece dávno nehrajeme. A nepřeji si, abyste to do mezilidských vztahů znovu zaváděl!“</p>
<p>„Ale vaše rozhodnutí nám značně ztíží práci. Pochopte přece, že …“</p>
<p>„Že co? Při lékařských prohlídkách je budete mít k dispozici zcela vysvlečené i nadále – to jsem přece nezrušil. Konec konců – je to stejně součást Všeobecného etického kodexu, který tady bude od zítřka platit. Vysvětlete mi, proč vám vadí, že některé z nich, které si to nepřejí, nebudou nahé na vašich přednáškách?“</p>
<p>„My právě využíváme toho, že při těch přednáškách je jich vždycky víc pohromadě, jejich pozorování lze ihned srovnávat…“</p>
<p>„Profesore! Pořád na ně pohlížíte jako nějaký veterinář! Jste snad lékař, ne? Uznávám, že vaší zásluhou jsou teď dívky chráněny proti akcím těch praštěných ‚tajných‘ služeb – ale na druhé straně – už je znáte pomalu zpaměti, tak byste se mohl ve svých požadavcích trochu krotit.“</p>
<p>„Takže to je vaše konečné rozhodnutí?“</p>
<p>„Ano. Já, jako generální ředitel této instituce, z titulu své pravomoci nařizuji zavést místo vámi navrženého a dosud aplikovaného Domácího řádu běžný Etický kodex platný v naší občanské společnosti. Ať si chodí na přednášky a do knihovny jak chtějí. Konec konců výhody vyšetřování, spánku, cvičení a plavání bez šatů samy chápou a oceňují, že je to tady umožněno…“</p>
<p>„Ó, vy optimisto! Etický kodex – vždyť je to tlustopis o tisíci dvou stech stranách, jsem zvědav, jak jim ho chcete natlouci do hlavy!“</p>
<p>„Víte, Amynille, vy mi občas připadáte jako spadlý s Měsíce! Vy snad žijete ještě před potopou. Podstatnou část našeho Etického kodexu přece znají – je obsažen v jejich zákonech… My je jen seznámíme s rozdíly – a to nebude snad zas tak obtížné. Snad si nemyslíte, že jim začneme vykládat o tom, že je nepřípustná vražda, loupež, znásilnění a podobně? To přece vědí i bez nás!“</p>
<p>„Táák! Myslíte, že to vědí i bez nás? A jak mi tedy vysvětlíte čin, který se pokusila provést Nancy Moareová? Jak mi vysvětlíte bombový útok na SSE, který jsme naštěstí odvrátili? Jak mi vysvětlíte…“</p>
<p>„Profesore, promiňte! Ale už mě začínáte nudit. Vy děláte, jako bychom sami v naší společnosti neměli individua, která Etický kodex porušují. Válečné zločiny už jsme samozřejmě vymýtili, ale pořád ještě se najde někdo, kdo…“</p>
<p>„Právě! Stále se najde někdo, kdo… A teď chci vidět, co se stane, až se naše děvčata vrátí domů a někdo je napadne…“</p>
<p>„Tedy, profesore, vy máte ale nápady! Deset dívek jsme vybavili bioenergetickou senzitivitou už během jejich pobytu v internačním táboře. A ani jedna svévolně nezaútočila. Vždycky se jenom bránily. BYLI STVOŘENI K OBRAZU NAŠEMU – proto se většině lidí vraždy a války hnusí, chápete to? Ti, kteří takové zločiny provádějí, jsou devianti a měli by se léčit. A navíc – za spolupracovnice jsme si vybrali takové dívky, které jsou poznamenány naším genetickým kódem, takže u nich teprve nehrozí nebezpečí, že by svých nově nabytých schopností zneužily k nekalým cílům.“</p>
<p>„To platí o nás – ale co Pozemšťané? Nedovedu si představit, že bychom léčili nějakého válkychtivého…“</p>
<p>„A to já si zase představit dovedu! Vzpomeňte si například na Jennifer, profesore! Jestli už si na ni nepamatujete, tak připomínám, že vnikla neoprávněně na CPLE, přivlekla s sebou celý kufr zbraní a špionážní techniky, cestou přepadla a uspala chloroformem dívku, jejíž místo pak zaujala…“</p>
<p>„Dobře, dobře. Tak ať je po vašem, ale varoval jsem vás…“</p>
<p>Jošua se jen usmál: „Aspoň vidíte, profesore, kam až zašla naše debata o odívání…“</p>
<p>„Pravda – vy dovolíte, aby chodily oblečené na přednášky… To vám taky jednou připomenu, nebojte se!“</p>
<p>„Proč bych se bál? A dobrou noc, profesore, bylo mi potěšením se s vámi zase setkat.“</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 13</strong></p>
<p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>28. března</emphasis></p>
<p>„Domácí řád sice padl,“ zahajuje debatu Urszula, „ale vzniká nám tím problém – co na sebe? Já tady mám jen to, v čem mě unesli…“</p>
<p>„Tak to máš ještě dobré,“ opáčila <emphasis>Mořská Pěna,</emphasis> „nás unesli v noci rovnou z postele, takže máme k dispozici jen noční košile.“</p>
<p>„Právě! A tak by mě zajímalo,“ uvažuje dále Urszula, „jak to teď uděláme?“</p>
<p>Je odpoledne, čas osobního volna. Sedíme v klubovně a debatujeme o něčem, co nám po celou dobu pobytu na klinice – ať už staré nebo nové – mohlo být kupodivu ‚ukradené‘ – o módě! Vlastně – zatím ne o módě, ale o tom, kde vůbec něco na sebe sehnat.</p>
<p>„Mně sice vyhovuje současný stav,“ bere si slovo Halina „ale nevidím problém v tom, abych pro vás nemohla nějaké modely navrhnout.“</p>
<p>„Výborně! První konkrétní návrh,“ raduje se Urszula, „ale z čeho ty tvoje modely vlastně zhotovíme?“</p>
<p>„Děvčata, vy hledáte problémy tam, kde vůbec nejsou. Županů je tu dost – máme jich plné skříně. Tak si je snad dokážeme přešít. Nebo je rozpárat a použít látku z nich,“ navrhuje Jana.</p>
<p>„Podívejte se!“</p>
<p>Vstala, župan si pečlivě zapnula a předvádí: „Je úplně volný, takže se nic nestane, když kus látky zmizí…“</p>
<p>„Ale je krátký,“ oponuje Urszula, „když už mám na sebe něco obléknout, tak chci, aby to taky trochu vypadalo…“</p>
<p>„Ale Janičko,“ vkládám se do hovoru, „proč si přidělávat práci? Párat a přešívat župany… Snad by nám mimozemšťané mohli dodat přímo látku, ze které ty župany šijí, ne?“</p>
<p>„Tak to je pravda, ale pořád je to jen jeden druh látky a pořád si budu připadat jako v uniformě,“ namítá stále nespokojená Urszula.</p>
<p>„Tvoje starosti na mou hlavu,“ poznamenává Rodica, „mně docela vyhovuje model, který mám od přírody – a na těch pár minut v jídelně mi mimozemský župánek docela stačí.“</p>
<p>„Cožpak ty,“ odsekla Urszula, „ty, Lenka, Malik, Obereja, Halina a <emphasis>sličné akvabely</emphasis> a většinou i Jana se Xiaolan – jako divošky někde v pralese! Já nechci nic jiného, než žít trochu civilizovaně – a ne…“</p>
<p>Uvědomuji si, že Urszula vyjmenovala všechny kamarádky, které si navlékají župany (většinou) jen v jídelně.</p>
<p>„A jsme u toho,“ přerušila nespokojenou Urszulu Malik, „jak si myslíš, že to vypadá u nás doma? Tedy, já bydlím v Ségou, tam samozřejmě dospělo něco, co se nazývá ‚civilizace‘. Ale když přijdu k rodičům na vesnici, tak šaty nepotřebuji. Tam je nahota tak běžná záležitost právě jako tady. Ale to neznamená, že by lidé našeho kmene byli nekulturní nebo zaostalí. Je fakt, že kdyby se můj děda nedopatřením dostal bez průvodce na rušnou křižovatku u vás ve Varšavě, asi by se stal během několika minut obětí dopravní nehody. Ale na druhé straně – řekni, jak dlouho bys dokázala bez průvodce přežít v poušti nebo v pralese? Takže jsme každá zvyklá na něco jiného.“</p>
<p>„Promiň, nechtěla jsem se tě dotknout,“ omlouvá se Urszula.</p>
<p>Konečně se do hovoru vložila také Lucka: „Já jsem moc ráda, že byl Domácí řád zrušen a nahrazen něčím tak svobodným, jako je Etický kodex, s jehož částmi nás dnes Jošua seznámil. Ale cílem tohoto opatření – aspoň doufám – nebylo to, abychom se tu navzájem osočovaly. Závěr je přece jasný – komu se líbí chodit bez šatů, ať je nenosí, kdo se chce obléci, nechť se obleče – ale důležité je, že se budeme vzájemně respektovat a tolerovat. To za prvé.</p>
<p>A za druhé: Při pobytu v krytu jsem se dozvěděla zajímavou věc – jídelní automaty vyrábějí potraviny z takových surovin, jako je hlína, písek, voda, zbytky organických látek – v podstatě nahrazují schopnost zelených rostlin. Mimozemšťané zvládají tajemství fotosyntézy! A když dokáží vyrobit z vody, hlíny a písku jahodovou zmrzlinu nebo svíčkovou s knedlíkem, proč by nemohli vyrábět i látky? Vždyť se stačí jen zeptat.“</p>
<p>Všechny uznáváme, že má vlastně Lucka pravdu. Urszula už na nic nečekala a vyrazila k první evidenční klávesnici, aby si sjednala schůzku s technickým ředitelem základny – Gabrielem.</p>
<p>„Kde je vůbec Lenka,“ zeptala se mě Malik, „myslela jsem, že naši skupinu podpoří…“</p>
<p>„Náhodou vím, kde je,“ odpovídám, „lákala mě, abych s ní šla ven na ledovec, ale nesebrala jsem k takové bláznivině dost odvahy. Můžeme se na ni ale podívat v Informačním centru na komunikátoru.“</p>
<p>Moji poznámku zaslechly i další dívky a přidaly se k nám. V přísálí Informačního centra na nás čeká překvapení v podobě zvláštních župánků bez kapes. Kdo chce může vstoupit bez oděvu – jako včera a vůbec před změnou Informačního řádu, kdo se chce obléci, musí si převléknout župánek. Gabrielova obava před vnesením kovových předmětů je příliš silná. Nahá Malik bez problémů prošla, právě jako Jana, Rodica, Obereja, a <emphasis>akvabely</emphasis>, my s Luckou jsme si převlékly župánky. Musím přece vyzkoušet, jak budu vypadat v novém modelu garderoby a zda se nosí také tak příjemně, jako ty klasické.</p>
<p>Agill opět Lenku ‚hlídá‘. Když jsme vstoupily, přivítal se s námi a automaticky přepnul vysílání na velkoplošnou obrazovku. „Tentokrát se rozhodla provozovat gymnastiku,“ oznámil nám s úsměvem.</p>
<p>A opravdu: Lenka předvádí sestavy prostných neomezována nějakou závodní plochou 12×12 metrů. Sledujeme její úchvatné přemety a salta, když tu najednou…</p><empty-line /><p>„Oznámil jsi na základnu, že se tady zdržíme 2 – 3 dny. A už tady tvrdneme týden,“ hartusí Alex, „uvědomuješ si, že jsme dnes načali ‚železnou‘ zásobu potravin?“</p>
<p>„Samozřejmě, že se to uvědomuji,“ chlácholí staršího kolegu Paul, „ale ta polární víla mi nedá spát. Vždycky, když se už, už rozhoduji k tomu, abychom tady to místo opustili, podívám se na tu fotografii – přece to nebyl přelud! Podívej! Sice je to jen silueta braná proti slunci – ale i tak je krásná. A fatu morganu jsi vyloučil…“</p>
<p>„Já tě docela chápu, taky se mi líbí, jenže jak dlouho tady na ni chceš čekat? Pozítří nám jednak dojdou zásoby a za druhé – uhodí tma!“</p>
<p>„Dobrá, tak vydržíme ještě do zítřka. Přece se nevypařila!“</p>
<p>Alex nevěřícně kroutí hlavou: „Poslyš, Paule, nechci se tě dotknout – ale nemáš ty náhodou ženu? A nečeká snad tvoje žena dítě?“</p>
<p>„Pro Krista pána – Alexi! Velice tě ctí, že hájíš zájmy své sestry. Já se přece s tou vílou nechci oženit! Ani ji svádět. A neříkej, že tobě se nelíbí a že bys té záhadě nechtěl přijít na kloub. Podívej. Teplota zase o pár stupňů klesla. Před týdnem bylo jedenapadesát pod nulou – a ona tady tančila nahá! Docela! Úplně! No – je to normální? A takovou senzaci – takový vědecký objev, ty by sis nechal ujít?“</p>
<p>„Jenže stačí drobná závada na kluzníku – a zmrzneme tady. Nejraději bych to zabalil hned, než mě zase zvikláš k nějaké nepředloženosti. Ta cesta sem dolů nebyla žádný med – a my s zase musíme po těch proklatých lanech vyšplhat zpátky. Jenom tohle když si představím…“</p>
<p>„Ticho!“ přerušil ho pojednou Paul, „Co to bylo?“</p>
<p>„Já nevím – kde?“</p>
<p>„Tak poslouchej…“</p>
<p>Nakonec to byl Paul, který přerušil napjaté ticho: „Jako by praskal ledovec – za tím ostrohem, kde minule zmizela…“</p>
<p>Obešli skalní výběžek a se zatajeným dechem sledují rozšiřující se prasklinu v ledovci.</p>
<p>„Asi se jí opravdu dočkáme,“ vydechl nakonec Alex, „pojď – tady ve stínu je úplná tma, ať ji nevyplašíme. Až vyjde na plošinu, odřízneme jí cestu…“</p>
<p>Oba badatelé se schovali na místo, kam už rozptýlené světlo polárního soumraku nenalézají cestu, a bez dechu pozorují divadlo, které se před nimi rozvinulo. Ledovcový blok se rozestoupil a objevil se černý klenutý otvor připomínající vchod do tunelu. Po chvíli z něj vyšlehlo modravé světlo a v jeho záři vystoupila polární víla. Je úplně nahá a bosá s rozevlátými vlasy. Jedinou její ozdobou je černý náramek na levé ruce. Víla obešla ostroh, aby se dostala na plošinu, kde před týdnem tančila.</p>
<p>Oba polárníci ji sledují tak, aby nebyli vidět. Rovněž obešli ostroh a přitiskli se k ledovci. Napjatě sledují počínání dívky.</p>
<p>„Zdá se, že líbá ten náramek – podívám se dalekohledem…“ promlouvá Alex k Paulovi. Ten však vytáhl triedr dříve a referuje: „Ona ho nelíbá. Ona do něj mluví!“</p>
<p>Dříve však, než se o tom mohl Alex také přesvědčit, polární víla se rozběhla směrem k nim a udělala při tom několik gymnastických přemetů. Zastavila se na hranici stínu a oba polárníci uslyšeli hudební doprovod vycházející z jejího náramku.</p>
<p>„Necháme ji, ať nám ještě něco zacvičí a zatančí,“ navrhuje okouzlený Paul, „kontaktovat ji můžeme, až se bude vracet…“</p>
<p>Alex namísto souhlasu namířil na polární vílu objektiv fotoaparátu a jal se zuřivě tisknout spoušť.</p>
<p>„Sice už jsme na hranici světelnosti objektivu,“ poznamenává „takže bude trošku neostrá, ale přece si takové představení nenecháme ujít…“</p>
<p>Jejich radost však netrvala dlouho. Polární víle se asi něco stalo, protože po dokončení jedné z bravurních gymnastických sestav se zarazila. Pak přiložila náramek k uchu, po chvíli do něj cosi řekla, rozhlédla se a rozběhla se k ostrohu.</p>
<p>Alex s Paulem okamžitě vystoupili ze tmy a snaží se víle zabránit v návratu. Ustupují před ní směřujíce k ústí tunelu v ledovci. Když víla zjistila, že má odříznutou cestu do nitra skály, zastavila se.</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>28. března –</emphasis> pokračování</p>
<p>… právě v momentě, kdy Lenka dokončila jednu ze svých oblíbených sestav, Agill vypnul hudební doprovod!</p>
<p>„Proč ji ještě chvíli nenecháš,“ zeptala se Lucka vyčítavě Agilla, „vždyť je to tak krásné…“</p>
<p>Agill místo odpovědi ukázal na podivné siluety tisknoucí se k ledovci. Pak stiskl tlačítko na komunikátoru a sděluje do mikrofonu: „Lenko, nejsi tam sama – pozor po levé straně… Nerad bych užíval mimořádných prostředků.“</p>
<p>„Dobře, pokusím se zmizet…“</p>
<p>Lenka se rozhlédla a vyrazila zpět ke vchodu do stanice, ale už je pozdě. I my teď vidíme dvě postavy vycházející ze stínu ledovcového štítu a blokující Lence volný vstup do tunelu ve skále. Agill přiblížil obraz a Lenka pohotově zapnula mikrofon na náramku, takže slyšíme, co se venku děje.</p>
<p>Nejprve se ozval anglický pozdrav: „Good afternoon, young lady!“ {Dobré odpoledně, slečno!}</p>
<p>Lenka nereaguje. Anglicky sice čte a trošku rozumí – co pochytila od vojáků na ostrově, ale není to její preferovaná řeč. Jen zavrtěla hlavou.</p>
<p>Druhý pokus o kontakt je úspěšnější: „Excusez, Mademoiselle. Est-ce que vous parlez fançais?“ (Tuhle větu mi jako úvod později napsala Lucka.)</p>
<p>Na francouzštinu Lenka pochopitelně zabrala, ale já jsem ‚v troubě‘ – venku etherické tlumočení nefunguje. Naštěstí Lucka začala překládat.</p>
<p>„Promiňte, slečno, mluvíte francouzsky?“</p>
<p>Lenka přikývla: „Ano, francouzsky mluvím, pánové.“</p>
<p>„Dovolte, abych se představil,“ spustil ten mladší z páru. Obřadně se uklonil a pak s hrdostí v hlase pronesl: „Jsem Paul d’Abdera…“</p>
<p>Přes Lenčinu tvář přeběhl úsměv a Lucka spadla s křesla. Tedy – pochopitelně, že nespadla, ale zakuckala se smíchy, takže následuje pár vět, které nikdo nepřeložil. Vzhledem k tomu, že se Lucka nedokáže uklidnit, přebírá její úlohu Malik.</p>
<p>„… ano, slečno, skutečně se tak jmenuje a hrozně moc si na tom jméně zakládá,“ ujišťuje Lenku druhý muž, který také obrátil do francouzštiny.</p>
<p>„A já jsem Alexander Trent, meteorolog polární stanice Amundsen-Scott. Provádíme tady vědecký výzkum a náhodou jsme vás spatřili. Tedy – už před týdnem. Ani jsme nedoufali, že se znovu setkáme.“</p>
<p>„Znovu setkáme? Vždyť já vás vidím dnes prvně,“ podivuje se Lenka.</p>
<p>„Jistě. Já jsem se pokoušel na vás zavolat, ale tam nahoře,“ meteorolog ukazuje na vrchol ledovce, „hrozně řve vítr a my jsme sem nemohli. Museli jsme se vrátit pro lana a dalo nám dost práce slézt dolů.“</p>
<p>Všichni tři se teď dívají k vrcholu ledovce. Kudy tam lezli? Vždyť ty stěny jsou strmé – dokonce mírně skloněné k plošině, takže s ní svírají už ostrý úhel. Leda že by podle některé ze zbývajících stran bylo úbočí povlovnější, ale tam už nezasahuje akční rádius kamer.</p>
<p>Na trojici je komický pohled – úplně nahá Lenka vedle dvou polárních badatelů nabalených v termokombinézách… Je obdivuhodné, že se chová úplně přirozeně, jako by to bylo docela normální. Ještě štěstí, že jsem s ní nešla – asi bych se zbláznila…</p>
<p>„Promiňte, zapomněla jsem se představit – jmenuji se Lenka.“</p>
<p>Muži stahují rukavice a tisknou nabízenou ruku. To je ovšem pro ně další šok.</p>
<p>„Promiňte, slečno Lenko, že máme tak studené ruce…“</p>
<p>Jim asi ruce mrznou i v rukavicích…</p>
<p>„Ale budeme se muset procházet, jinak tu vystojím dolík,“ poznamenává Lenka – a louže zvětšující se pod jejíma nohama jí dává za pravdu.</p>
<p>„To je na pováženou,“ hrozí se Agill, „zbytečně plýtvá energií předávajíc ji v přílišném množství vnějšímu prostředí.“</p>
<p>„Mohla byste nám vysvětlit, jak můžete vydržet na padesátistupňovém mraze bez jakéhokoliv oděvu? A při tom ještě svýma nohama rozpouštět ledovec?“</p>
<p>Konečně padla otázka, která visela ve vzduchu od první chvíle… Lenka pohlédla nerozhodně na svůj náramek. V té chvíli Agill stiskl jakési tlačítko na komunikátoru a na obrazovce se objevilo jediné slovo – NE. To se zřejmě zobrazilo i na Lenčině náramku. Lenka pokývala hlavou a obrátila svůj pohled na oba badatele: „Velice se omlouvám, přátelé, ale to není jen moje tajemství a já nejsem oprávněna je vyzradit.“</p>
<p>Mezitím trojice pomalým tempem obchází skalní výběžek a vrací se na plošinu, kde před chvílí Lenka cvičila.</p>
<p>„Dobře to Lenka vymyslela,“ poznamenává Agill, „budu se jí muset omluvit – využívá procházky k tomu, aby oba polárníky dostala dál od vchodu do tunelu…“</p>
<p>A skutečně. Lenka postupuje tak, aby oba badatele odvedla co nejdál od ústí chodby. Ve vhodnou chvíli se rozběhla – a protože na sobě nemá žádnou zátěž, dosahuje ústí tunelu mnohem dříve, než oba polárníci, kterým v rychlém pohybu brání termokombinézy.</p>
<p>Lenka však před nimi neprchla, jenom si tímto manévrem zajistila případnou únikovou cestu. Když totiž ústí tunelu opanovala, zůstala stát a počkala, až se k ní oba badatelé zase přiblíží. Lenka je opravdu báječná! Nedovedu si představit, že bych dokázala uvažovat podobně chladnokrevně jako ona, jsouc postavena do tak prekérní situace.</p>
<p>„Snad nás nechcete opustit, slečno Lenko,“ zaprotestoval ten, který se představil jako Paul d’Abdera. Nevím tedy, co je na jeho jméně tak zvláštního, že si na něm ohromně zakládá a že vyřadilo Lucku z funkce překladatelky, ale zatím nebyl čas, abych se jí na to zeptala.</p>
<p>„Ale pánové, pochopte, že tady nevydržím věčně, takže naše rozloučení je nevyhnutelné. Vy se asi taky budete muset vrátit na svou stanici – nemýlím-li se, tak je odsud vzdálena přes 300 kilometrů…“</p>
<p>„To je pravda, také se budeme muset vrátit. Co myslíte, máme naději, že se s vámi ještě někdy setkáme?“</p>
<p>Lenka opět pohlédla nerozhodně na náramek a Agill bleskově zareagoval. Na obrazovce komunikátoru se objevila slova ZA MĚSÍC.</p>
<p>„Jistě,“ chlácholí Lenka oba polárníky, „máte-li možnost dorazit sem zase za měsíc, proč ne?“</p>
<p>Obličeje obou mužů ozdobil spokojený úsměv. „Tak za měsíc nashledanou, slečno Lenko. Zatím se tedy budeme těšit vašimi fotografiemi, podívejte…“</p>
<p>A meteorolog vytáhl z batohu digitální fotoaparát. Lenka pohlédla na matnici a její tvář se zakabonila: „Tak takhle ne, pánové. Pokud si přejete, abychom zůstali nadále přáteli, tak ty fotografie smažte, ano?“</p>
<p>Obličeje obou polárních badatelů posmutněly, ale fotografie zřejmě vymazali hned před Lenkou, protože spokojeně pokývala hlavou. Pak jim podala ruku na rozloučenou, vstoupila do přechodové komory a dveře se za ní zavřely.</p>
<p>„Musíme se tu zařídit pro příjem hostů,“ vysvětluje Agill, zatímco sledujeme postup obou polárníků přes Lenčinu plošinu. (Právě si uvědomuji, že jsem zavedla nové zeměpisné jméno…)</p>
<p>„Práce na tom už byly zahájeny, ale nechávám měsíc rezervu.“</p>
<p>Oba badatelé mezitím zmizeli ze zorného pole kamer…</p>
<p>Konečně je čas k tomu, abych vyzpovídala Lucku: „Co ti vlastně přišlo tak hrozně k smíchu, prosím tě?“</p>
<p>Lucka mě odvedla do sousední studovny. V jejím přísálí přistoupila k evidenční klávesnici a namačkala nějaký kód. Potom spustila: „Rozesmálo mě především to, s jakou obřadností se ten kluk představil a jak si dal na vyslovení svého jména záležet. Podle přízvuku je to opravdu rodilý Francouz, ale příjmení má latinského původu. Když přeložíme toto francouzsko-latinské jméno do češtiny, vyzní to asi takhle –“</p>
<p>Lucka napodobila jeho postoj i úklonu a pak obřadně pronesla: „Jsem Pavel z Kocourkova!“</p>
<p>Ani jsem netušila, jaká se vlastně v Lucce skrývá herečka. Rozesmála jsem se také, ale pak jsem si uvědomila jeden detail – Lucka ke mně promlouvá česky – a čeština tu také zní! Tlumočení do esperanta se nekoná…</p>
<p>„Jak’s to dokázala?“</p>
<p>„Co?“</p>
<p>„No – že tady lze mluvit bez tlumočení, přece…“</p>
<p>Lucka po mně hodila šibalský pohled: „Objevila jsem v Informačním centru kódovou tabulku. To je celé… A teď jsem toho využila, protože tady šlo o to, abych mohla přeložit vlastní jméno, což v rámci etherického tlumočení nefunguje.“</p>
<p>Pak přistoupila znovu k evidenční klávesnici a etherické tlumočení opět zprovoznila.</p>
<p>Netrpělivě teď čekám na Lenku – ráda bych, aby se se mnou podělila o své dojmy… Protože to však bude trvat přes hodinu, vracíme se s Luckou zpět do klubovny. Tam k našemu velkému překvapení řádí několik dívek v čele s Halinou a Urszulou! Klubovnu změnily v butik. Na stole leží několik balíků látek a kamarádky stříhají a šijí podle Halininých nápadů.</p>
<p>„Gabriel nám nechal vyrobit několik druhů látek ve speciálním automatu. Funguje opravdu podobně jako ten na jídlo – měla’s báječný nápad,“ vítá rozzářená Urszula Lucku.</p>
<p>„Mě to napadlo proto, že když jsem byla teleportována domů, nabídli mi k výběru celý šatník od spodního prádla až po velkou večerní toaletu,“ doplňuje své úvahy Lucka.</p>
<p>„To nám také nabízel – ale připadalo mi to spíš jako konfekce. Tady Halina navrhuje pro každou z nás originál!“</p>
<p>Ale to už se k ní Urszula hrne s krejčovským metrem v ruce: „Tak – a Lucce za ten její nápad něco protekčního… Ukaž, změřím si tě…“</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>28. března –</emphasis> pokračování</p>
<p>Ačkoliv jsou Halinou navržené modely opravdu vkusné a Lucka se plně zabrala do prohlížení návrhů, já nemám v klubovně stání. Neustále pohlížím na hodiny – a když už se přiblížila doba předpokládaného Lenčina návratu, sjíždím výtahem do přízemí. Právě včas! Signální světla v chodbě prozrazují, že Lenka se nachází za dveřmi poslední přechodové komory. Konečně se i ty otevírají…</p>
<p>„Leničko!“</p>
<p>Vrhla se mi do náručí: „Jsem úplně vyčerpaná, musím se jít okamžitě nabít…“</p>
<p>Jdeme tedy spolu, protože jsme zatím jediné, které se smíme nabíjet při vyšší nastavené intenzitě záření umělých sluncí.</p>
<p>Lenka se natáhla do trávy vystavujíc se co největší plochou těla blahodárným paprskům. Vzala jsem ji jemně za ruku. Okamžitě se projevil silný kalihapický vjem signalizující, že Lenka je sice velmi unavená a vyčerpaná, ale na druhou stranu šťastná a spokojená.</p>
<p>„Předváděla jsi také moc hezké sestavy. Škoda, že tě tamti dva vyrušili.“</p>
<p>„Proč škoda,“ namítá Lenka, „bylo to docela zajímavé setkání – po našich neblahých zkušenostech s americkými vojáky musím konstatovat, že američtí vědci jsou velice milí lidé.“</p>
<p>„Američtí? Vždyť ten jeden je Francouz…“</p>
<p>„To ano, jeden je Francouz, který se do Ameriky přiženil – ale pracují…“</p>
<p>„Pravda, už si vzpomínám – na americké polární stanici Amundsen-Scott. A jak víš, že se přiženil?“</p>
<p>„Řekl to při představování, přece…“</p>
<p>Tak to byly ty dvě věty, které zůstaly nepřeloženy po té, když Lucka přestala a než se překladu ujala Malik.</p>
<p>„Ale i tak – vůbec nevím, co bych dělala, kdyby se to stalo mně…“</p>
<p>Lenka se pousmála: „Ono to nebylo zase až tak nepříjemné překvapení. I kdyby mě napadli, s největší pravděpodobností bych se snadno ubránila sama. A kromě toho mě hlídal Agill, který má k dispozici účinné prostředky k mé ochraně, kdyby něco chystali. Ale protože se chovali opravdu slušně a přátelsky, tak jich pochopitelně nepoužil. Jenom by mě zajímalo, co se stane za měsíc, až zase přijdou – možná i, že jich bude více než dva… Venku už bude úplná tma – to tak, aby ses šla podívat na ten Jižní kříž v zenitu…“</p>
<p>„Jak se zdá, budou asi pozváni dovnitř stanice,“ informuji Lenku, „protože Agill tvrdil něco o tom, že je připravován vstup návštěv, ale dokončovací práce budou ještě nějaký čas trvat.“</p>
<p>„Tak to už se těším,“ raduje se Lenka, „to bude mnohem příjemnější, než v tom mraze – zvlášť tedy pro ně.“</p>
<p>Zasmála jsem se: „Kdybys jen viděla ten komický obrázek – oni mrznou v termokombinézách a ty tam vedle nich stojíš nahá a bosá a rozehřívá se pod tebou led…“</p>
<p>„Právě výrobou té louže jsem vyčerpala značně množství energie, ale nakonec se mi ten záměr s jejich odlákáním od ústí chodby podařil. I když si tedy myslím, že kdybych je byla požádala, aby mi uvolnili cestu, tak že oni jsou natolik slušní, že by to určitě udělali. Ale člověk nikdy neví – a já jsem nechtěla riskovat tím, že bych je na svůj úmysl odejít předčasně upozornila.“</p>
<p>Ležíme vedle sebe v trávě a já uvažuji o poslední Lenčině větě. Uvolnili by jí cestu nebo by bylo nutno použít nějakých mimořádných prostředků… Asi by jí tu cestu uvolnili. Ty fotografie rovněž smazali… Upozornila jsem Lenku na tento detail.</p>
<p>„Ano, to je pravda. Fotografie smazali, i když se s nimi pochopitelně těžko loučili… Aspoň vidíš, že plním slib, který jsem ti dala.“</p>
<p>Vzpomněla jsem si na tu naši hádku o modelkách a přivinula jsem Lenku k sobě. V té chvíli mě zasáhla kalihapická vlna smutku vycházející z jejího těla.</p>
<p>„Co se ti stalo, Leničko, že jsi posmutněla?“</p>
<p>„Právě jsem si uvědomila, že na těch fotografiích byly i figury z mé sestavy prostných, kterou jsem loni vyhrála přebor vysokých škol…“</p>
<p>„A co je na tom smutného?“</p>
<p>„Na tom není smutného nic. Ale když jsem si na to teď vzpomněla, tak mi došlo, že moje soutěžní gymnastická dráha definitivně skončila…“</p>
<p>„To snad nemyslíš vážně! Vždyť například Lucka, kterou sport nijak zvlášť neoslovuje, mohla dnes na tobě nechat oči a dokonce se ohradila kvůli tomu, že Agill tvou produkci náhle přerušil…“</p>
<p>„Ach tak – to já Lucce pro radost ráda zacvičím a zatančím – ale se soutěžní dráhou se musím rozloučit, nedá se nic dělat…“</p>
<p>„Ale vysvětli mi – proč?!“</p>
<p>Z Lenčina těla vyšlehla nová vlna smutku. Pak zašeptala: „Protože s fyzickou výbavou od mimozemšťanů by to bylo nepoctivé…“</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 14</strong></p>
<p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>3. dubna</emphasis></p>
<p>Tak tady máme duben a polární noc se ujímá naplno své vlády. Lenka mě přece jen přesvědčila, abych také vyšla ven na ledovec – aspoň na chvilku, podívat se na Jižní kříž v zenitu. Dozoru nad naší bezpečností se opět ujal Lenčin osobní lékař Agill, který také propátral infračervenými lokátory široké okolí, abychom se ujistili, že se v blízkosti ústí tunelu nikdo nezdržuje.</p>
<p>Kromě komunikačních náramků jsme tentokrát vybaveny i dalekohledy. Venku už poklesla teplota na –64°C, takže se musíme v každé přechodové komoře zdržet 14 minut. Lenka má pravdu – pobyt v přechodových komorách skutečně působí velice tísnivě – a to jich musíme cestou projít šest! Ale jsme spolu, takže to není zase až tak hrozné.</p>
<p>Ačkoliv podle teploměru klesá v každé přechodové komoře teplota vždy o 1°C za minutu, vůbec ochlazování necítím. Konečně je před námi ústí tunelu – a šlapu bosou nohou na povrch ledovce!!</p>
<p>Obávala jsem se, že povrch bude kluzký, ale Lenka mi poradila, abych led pod sebou při chůzi mírně ohřívala a našlapovala celou plochou chodidla. Noha se mi k ledovci částečně přisaje a je tak zajištěna docela bezpečná chůze, ba i běh – to jsme nakonec i viděli během Lenčiny gymnastické produkce.</p>
<p>„Přišla jsem na ten fígl po několika krocích,“ svěřuje se mi Lenka.</p>
<p>Kupodivu se v tak vražedném mraze cítím i bez oděvu docela v pohodě. Přikládám k očím dalekohled… Pohled na Jižní kříž je opravdu fantastický, doufám, že i Lucka bude mít jednou příležitost si ho vychutnat.</p>
<p>Polární noc je však velmi temná, takže nám nezbývá, než se držet jen poblíž osvětleného ústí tunelu. Nemohu si tedy prohlédnout okolní ledovcové útvary v plné kráse, o které básnila Lenka. Když jsem se tedy znovu pokochala pohledem na jižní oblohu, vracíme se zpět.</p>
<p>„Venku je to aspoň za světla moc pěkné,“ bájí opět Lenka, „jenom mě deprimuje ta cesta – kdyby se tak dala zkrátit…“</p>
<p>V tomto směru má pravdu. Skoro hodinu a půl trvá jedna cesta. Zpátky taky; to jsou téměř tři hodiny – a venku jsme se zdržely pouhých 35 minut…</p>
<p>Teď sedíme spolu v nabíjecím středisku a obnovujeme zásoby energie, která při pobytu v ledové pustině opravdu rychle ubývá.</p>
<p>„Dnes ráno u snídaně jsem si všimla,“ navazuje konverzaci Lenka, „že <emphasis>Mořská Vlna</emphasis> už nenosí ten bílý náramek…“</p>
<p>„Však také byl nejvyšší čas,“ vydechla jsem úlevně, „zítra budou mít dvojčata připraven trvale působící bioenergetický stimulátor – a to by ho podle Etického kodexu ani nemohla přijmout. Ale dalo to práci…“</p>
<p>Vyprávím tedy Lence, že po zkušenostech samé se sebou a s Urszulou jsem vyhledala Arianu a vyptala jsem se jí na podrobnosti k pobytu <emphasis>Mořské Vlny</emphasis> v krytu. Dozvěděla jsem se, že na ni hluboce zapůsobil výjev retrospektivního záznamu z jižního ostrova, kde Fred s potěšením týral bezbranná nezletilá děvčata. Jenže obě dvojčata jsou v pohodě, celé dny řádí v bazénech a žádný stres si nepřipouštějí. To znamená jediné – <emphasis>Mořskou Vlnu</emphasis> pořádně ‚vytočit‘ – jako to udělala Jana mně… Znovu jsem tedy kontaktovala Arianu – a ta dostala opravdu spásný nápad. Abych nenechala nic náhodě, probrala jsem ještě celou záležitost s Janou, která mi potvrdila, že při její jisté poznámce <emphasis>Mořská Pěna</emphasis> opravdu zle ‚vypěnila‘ – a že bych totéž – nebo něco podobného – mohla zkusit provést i <emphasis>Mořské Vlně.</emphasis></p>
<p>„A právě včera odpoledne se k tomu naskytla příležitost,“ napínám kamarádku.</p>
<p>„Ano? A copak jsi provedla naší <emphasis>akvabele</emphasis> za taškařici?“</p>
<p>„Včera jsme s dvojčaty docela bezstarostně dováděly zase v bazénu, když tu se tam objevila Urszula.“</p>
<p>„Cože? Urszula? V bazénu? Tu jsem tam tedy v době volna nikdy vlézt neviděla,“ podivuje se Lenka, „je jí proti srsti pobývat v bazénu i v rámci povinného programu…“</p>
<p>„Jenže ona si zhotovila plavky a přišla si je otestovat…“</p>
<p>Lenka se kroutí smíchy: „To už fakt přehání, ne?“</p>
<p>„No právě. Sama mám ráda volnost, se kterou se dá bez oděvu pohybovat nebo plavat. Je to určitě příjemnější než v plavkách – a tady toho využívám do sytosti. S Urszulou souhlasím v tom, že na přednášky, do knihovny a na kulturní programy se nahota nehodí – ale přijít oblečená do bazénu, to už přišlo k smíchu i mně. A když jsem ji upozornila na to, že jsme Jošuu ujistily, že do vyšetřoven, tělocvičen a bazénů budeme chodit i nadále zcela vysvlečené, Urszula se ovšem urazila a prohlásila něco v tom smyslu, že teď tady žádní mimozemšťané nejsou a že si vyprošuje, abych ji terorizovala.“</p>
<p>Lenka už nemůže: „Přestaň, nebo veškerou energii, kterou se tady teď nabiji, vyplýtvám na smích…“</p>
<p>„Jenže to se mi právě v té chvíli hodilo – ani nevíš, jak…“</p>
<p>Lenka se přestala kuckat a upřeně se na mě zahleděla.</p>
<p>„Urszulko,“ poznamenala jsem, „ze mne strach mít nemusíš. Tady dvojčata jsou členky teroristické skupiny!“</p>
<p>„To sis tedy dovolila hodně,“ vydechla Lenka, „Jana mi vyprávěla, jak jsou na to dvojčata háklivá…“</p>
<p>„Právě! <emphasis>Mořská Vlna</emphasis> se na mě vrhla – div mě neutopila,“ líčím kamarádce včerejší hrůzný zážitek, „naštěstí její sestra se v tu chvíli zrovna ponořila a neslyšela, co jsem řekla. Když znovu vyplavala na hladinu – naštěstí včas – domnívala se, že mezi námi došlo ke kolizi při skoku. <emphasis>Mořskou Vlnu</emphasis> ode mne odtrhla a zachránila mě.“</p>
<p>„Takže teď jste s Peruánkou na kordy, co?“</p>
<p>Zasmála jsem se: „Vůbec ne, protože v momentě, kdy se jí sestra dotkla, poznamenala: »No teda – trvalo ti to!«</p>
<p>»Co?«</p>
<p>»Naučit se udržet bioenergetickou rovnováhu, přece!«</p>
<p>Pak se obrátila ke mně a zeptala se: »Jak’s to dokázala?«</p>
<p>»Jenom jsem ti sestřičku trochu vytočila…«</p>
<p>»Trochu!« vybuchla <emphasis>Mořská Vlna,</emphasis> »Pořádně mě vytočila! Představ si, že si dovolila říci…«</p>
<p>»Jenže jsem to nemyslela vážně,« omluvila jsem se jí, »jenom jsem u tebe potřebovala vyvolat citový šok – aspoň v mém případě se to osvědčilo.«</p>
<p>No, a <emphasis>Mořská Vlna</emphasis> se ke mně vrhla znovu, tentokrát to však udělala z radosti.“</p>
<p>„Tak se mi zdá, že se začínáš úspěšně kvalifikovat v nové odbornosti,“ konstatuje Lenka pokyvujíc uznale hlavou, „když si jen vzpomenu, jak jsme to nacvičovaly spolu…“</p>
<p>„Ještě řekni, že se ti to nelíbilo,“ namítla jsem – asi dost nakvašeně…</p>
<p>„Náhodou se mi to moc líbilo a za mnohé ti vděčím,“ odpověděla Lenka a spontánně se ke mně přitulila.</p>
<p>Lenka! Nádherná, báječná, okouzlující! Hledím do jejích velkých hnědých očí a znovu po ní začínám toužit. Vycítila to. Kalihapické podněty jsou neomylným zdrojem informací a stanou-li se jedním z rozměrů vnímání, nabývá člověk dojmu, jako by byl opatřen oním pověstným šestým smyslem.</p>
<p>Tisknu se vroucně ke kamarádce a soustavně laskám nejintimnější místečka jejího těla. Úplně se mi poddala, mohu si s ní dělat co chci… Naprosto přesné vím, co právě teď ode mne očekává, zmocňuji se svými ústy její bradavky a piji její mléko. Vlna rozkoše, která v tu chvíli vyšlehla z jejího těla, je mi odměnou.</p>
<p>Poznamenávám na tomto místě, že kalihapická výměna informací o našich tužbách je vzájemná. Lenka vycítila, že jsem dostala neodolatelnou chuť na její milostnou šťávičku, která už proudem vytéká z její lasturky, a instinktivně roztahuje nohy až do rozštěpu. Pronikám jazykem mezi její pysky a slastně saji, dráždíc při tom její ztopořený klitoris.</p>
<p>A teď … teď … dosahujeme orgasmu – obě současně… Aniž by mě Lenka dráždila… Jak je to možné?! Tak zvláštní pocit při vyvrcholení jsem ještě nikdy neměla! A pak mi to došlo! Já vnímám JEJÍ orgasmus!</p>
<p>Teprve teď dosahuji z Lenčina kalihapického podnětu orgasmu svého – a Lenka ho vnímá! Vím to, poznala jsem to, jako kdyby mezi námi fungovala zpětná vazba!</p>
<p>My dokážeme vnímat navzájem jedna pocity té druhé. Každý dotyk, stisk nebo pohlazení nám vzájemně zprostředkovává tolik informací, že mi slova nestačí. Jak vyjádřit vjemy, které cítím svým tělem, ale neumím je popsat? Nevím…</p>
<p>Uvolnění… Ležíme tiše vedle sebe a občas se dotkneme. Naše doteky jsou zpočátku jemné a něžné, postupně však znovu nabývají na intenzitě a najednou jsme znovu v pevném objetí. Máme znovu chuť, neodolatelnou touhu pokračovat ve vzájemném působení si potěšení.</p>
<p>Je to snad telepatie? Ne… telepatie… je přenos myšlenek na dálku, kdežto my spolu komunikujeme doteky, fyzickým kontaktem. Najednou si dokážeme předat tak obrovské množství informací, že jsem toho Lence více slovy nepověděla za celou dobu, co se známe. A intenzita přenosu vzrůstá, dotýkáme-li se navzájem dobře inervovaných míst v erotogenních zónách – zvlášť když se tiskneme jedna druhé na prsa.</p>
<p>Zcela se navzájem poddáváme jedna druhé a sdílíme svá nejniternější tajemství. Kalihapické vnímání mi otevírá brány do Lenčina vnitřního světa a poskytuje mi i zpětnou vazbu – jaké informace naopak já předávám jí a jak na ně ona v mysli reaguje. Už ví, že toužím po dítěti, které bych chtěla s Luckou – a ona mi svěřuje podobný svůj sen. Chtěla by mít dítě – s mimozemšťanem! Ale přirozenou cestou – ne ze zkumavky. Věří, že jednoho dne se našim přátelům podaří prolomit bariéru, která tlumí jejich milostné touhy a vzrušení a že se její sen splní – Hillův bratr je tou jiskřičkou naděje, jen je třeba odhalit jeho tajemství <emphasis>… když vcházeli synové Boží k dcerám lidským a ony rodily jim.</emphasis></p>
<p>Celé odpoledne jsme proležely v nabíjecím středisku vzájemně se objímajíce a laskajíce. Nakonec jsme usnuly, ale i ve spánku jsme zřejmě vnímaly své podněty, protože když nás Ariana probudila a já jsem se znovu zahleděla do Lenčiných očí, projela mnou vlna poznání, že se jí mohu svěřit absolutně s čímkoliv. Že mě nikdy nezradí a nepodrazí…</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>4. dubna</emphasis></p>
<p>Dnes je na CPLEN neobyčejně rušno. Začínají se tu objevovat dívky z druhé vlny příjmů na původní CPLE. Mimozemšťané je chtějí rovněž ochránit před ‚zájmem‘ tajných služeb. Mezi nimi objevuji i Patricii – to je ta, kterou počátkem ledna přepadla Jennifer, aby se zmocnila jejích dokumentů a mohla zaujmout její místo v lůžkovém voze.</p>
<p>Nedovedu si představit, jak to mimozemšťané provedli, že mě dokázali vrátit o osm měsíců zpět do minulosti – vždyť podle data, které dnes platí, musí někde – v nějakém mimoprostoru, neznámo kde – existovat <emphasis>Clinica Puellaris Exoterra</emphasis> – která vlastně neexistuje, protože teprve vybuchne roztržena tlakem vnitřní atmosféry…</p>
<p>Lucka bádá nad tímto problémem, aniž by dosáhla nějakých výsledků. Nechápe to stejně jako já i jako mnozí mimozemšťané – profesora Amynilla nevyjímaje.</p><empty-line /><p>Lucčiny myšlenky – <emphasis>5. dubna</emphasis></p>
<p>Značný rozruch jsem dnes způsobila při ranní rozcvičce, jsouc vybavena tělesnými orgány, které dívky obvykle nemají. Na rozdíl od vojáků v internačním táboře se však u nově přišedších děvčat jedná o pouhou zvědavost a ne o nějakou atrakci nebo dokonce důvod k posměchu či jiným nemístným aktivitám. S povděkem kvituji, že ‚dědičky Božích synů‘ jsou zřejmě už geneticky vybaveny tím správným smyslem pro toleranci, takže jejich poznámky na mou adresu vyznívají přátelsky a neurážlivě. Přesto jsme se s Nikolkou dohodly, že mě postupně představí všem nově přicházejícím dívkám, abychom případným nedorozuměním raději předešly.</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>6. dubna</emphasis></p>
<p>Je zajímavé, že všechny nově přišedší dívky si pamatují zdejší ‚pravidla hry‘ a chovají se podle bývalého Domácího řádu První přednášky absolvují poslušně zcela vysvlečené.</p>
<p>Teprve když se Urszula iniciativně ujala instruktáže a seznámila je s Etickým kodexem – nebo aspoň s částmi, které jsou pro náš pobyt rozhodující, rozběhla se opět výroba nejrůznějších modelů v improvizovaném butiku. K Urszulině nevoli se však neujaly ani plavky ani gymnastické trikoty.</p>
<p>Dnes večer byla dokonce uspořádána módní přehlídka, jejímž zlatým hřebem se stala jednoznačně velká večerní toaleta, kterou Urszula s Halininou pomocí ‚stvořila‘ – jiného slovesa snad ani nelze použít – protekčně pro Lucku.</p>
<p>Když Lucka ‚vplula‘ na pódium v nádherných černých šatech posetých hvězdami – představujících motiv noční oblohy – které jí padly opravdu jako ulité, vyrazila dech všem kamarádkám i mimozemšťanům, kteří se zúčastnili téměř všichni – snad jen s výjimkou těch, kteří zrovna byli nuceni plnit své služební povinnosti.</p>
<p>A, světe, div se – dokonce i doktor Zemill, který proti Jošuovu rozhodnutí zrušit Domácí řád nejvíce brojil, se zájmem sleduje vyparáděné dívky a spokojeně pokyvuje hlavou.</p>
<p>Když tento kulturní program skončil a chystaly jsme se k odchodu, zadržel mě technický ředitel stanice, Jošuův zástupce Gabriel:</p>
<p>„Slečno Nikolko, jak jste daleko se zácvikovým kursem?“</p>
<p>Jeho otázka mě trochu zaskočila, protože mám ještě plnou hlavu té přehlídky, ale vzpamatovala jsem se: „Už ho mám pár dní za sebou, proč?“</p>
<p>„Oznámili mi naši technici,“ informuje mě Gabriel, „že váš domek je už téměř zrekonstruován. Bylo by proto vhodné, abyste se teleportovala domů a dohlédla na dokončovací práce. Také je nutné, abyste se pod vedením našich techniků naučila obsluhovat zabezpečovací a ochranná zařízení. Pak by za vámi mohla přijít i vaše sestra.“</p>
<p>„Ano? A kdy se mám připravit na cestu?“ vydechla jsem radostně.</p>
<p>Gabriel přistoupil k nejbližšímu komunikátoru a stiskl několik tlačítek. Pak se zahleděl na obrazovku, kde se objevily pro mne nesrozumitelné mimozemské hieroglyfy, a po chvíli odpověděl: „Bylo by to tak v horizontu jednoho až dvou dnů. Nejpravděpodobněji zítra…“</p>
<p>Takže zítra, sedmého dubna se konečně po více než třech měsících zase dostanu domů. A za pár dní za mnou Lucka. Dlouho nemůžeme usnout spřádajíce plány do budoucna…</p><empty-line /><p>Soudní přelíčení s obžalovanou Nancy Moareovou je veřejné. Koná se v hlavním sále Informačního centra SSE, kde jsou ideální podmínky pro zveřejňování důkazů, tj. promítání retrospektivních záznamů.</p>
<p>Předsedou poroty je inženýr Hefaistos, jakožto nejvýše postavený vedoucí pracovník základny.</p>
<p>Vedle Jennifer a Anthonyho jsou jako diváci přítomni dokonce i oba zajatí piloti.</p>
<p>Nahá Nancy sedí na lavici obžalovaných mezi dvěma dozorci a naslouchá plamenné řeči veřejného žalobce:</p>
<p>„… z čehož vyplývá, že obžalovaná se dopustila trestného činu pokusu vraždy, kterou se chystala provést zvláště krutým a zavrženíhodným způsobem. Vedle přiznání, které učinila pod vlivem psychotropní látky, již si sama aplikovala – jak dokazuje retrospektivní záznam – zde máme i odborný posudek doktora Zemilla. Látka, kterou chtěla obviněná aplikovat své oběti, bez milosti a krutě zabíjí, pokud není postižené osobě poskytnuta adekvátní pomoc – což obviněná podle své výpovědi neměla v úmyslu učinit.“</p>
<p>„Děkuji za vyčerpávající výklad i předvedené důkazy a dávám slovo obžalované,“ oznámil předseda poroty.</p>
<p>Nancy na pokyn jednoho z dozorců vstala a spustila: „Přiznání nelze brát jako soudní důkaz! Žádám, abych byla okamžitě propuštěna a aby mi byla poskytnuta satisfakce za omezování osobní svobody a za ponižující zacházení, kterému jsem zde po celý měsíc bez ustání vystavována. Psychotropní látku, pod jejímž vlivem jsem vypověděla všechny ty nesmysly, kterými jste mě tady zavalili, mi aplikoval člen vaší teroristické skupiny. Zároveň žádám, abych byla informována o přesném místě, kde se vlastně nacházím a aby mi bylo umožněno spojení se zástupcem diplomatické mise či exekutivy Spojených států!“</p>
<p>Hefaistos se jen trpně pousmál: „Předně – nemáme diplomatické styky se Spojenými státy, za druhé – retrospektivní záznam je u nás uznávaným soudním důkazem, který má stejnou váhu jako u vás daktyloskopie nebo testy DNA. A za třetí – žádám delikventku, aby vážila slova, neboť urážlivé výlevy vůči naší civilizaci jsou brány jako přitěžující faktor. Žádám demonstrátorku, aby znovu promítla moment, kdy byla obžalované aplikována psychotropní látka.“</p>
<p>Velkoplošná obrazovka hlavního sálu Informačního centra se rozzářila a Nancy znovu – po kolikáté už? – sleduje, jak sama udeřila do injekční stříkačky, kterou drží v ruce doktor Zemill, a jak jí jehla zajíždí do stehna. V momentě, kdy potom vlastní rukou stiskla píst, byl obraz zastaven. Je jasný jako kvalitní fotografie.</p>
<p>„Tak kdo vám aplikoval to svinstvo, slečno delikventko?“</p>
<p>Nancy hledí na obrazovku – a mlčí. Ví, že přítomné těžko přesvědčí o něčem jiném.</p>
<p>„Dobře, neodpovídáte. Končím přelíčení a porota se odebere k poradě.“</p>
<p>Hefaistos a pět přísedících tvořících šestičlennou porotu zmizeli ve vedlejším salónku a k Nancy se obrátil Anthony: „Ještě si uvědom, že jsme neuplatnili žalobu na tvůj úmysl zavraždit i nás!“</p>
<p>Nancy sedí nadále mezi dvěma dozorci. Je v sále jediná osoba bez oděvu – dokonce i zajatí piloti byli vybaveni plášti, které se střihem podobají těm, jimiž byly vybaveny dívky v internačním táboře, jenže z mnohem kvalitnějšího materiálu.</p>
<p>„Povstaňte, přichází soud!“</p>
<p>Šestice porotců v čele s Hefaistem vstupuje do sálu a usazují se do svých křesel.</p>
<p>„Předveďte obžalovanou!“</p>
<p>Nancy je vyvedena na vyvýšené pódium.</p>
<p>„Postav se čelem do sálu, rozkroč se na šíři ramenou a ruce za hlavu,“ nařizuje jí dozorce.</p>
<p>Světla v sále potemněla a nahá Nancy vystavená jako ve výkladní skříni je osvětlena kuželem jasně bílého oslnivého světla.</p>
<p>Poté Hefaistos spustil: „Poslyšte rozsudek…“</p>
<p>Nancy zavřela oči, aby se aspoň trochu chránila před oslněním. Přesto vnímá upřené pohledy všech přítomných a v duchu běsní. <emphasis>Až se odsud dostanu – a doufám, že to bude brzy – zasadím se o to, aby všichni, kteří si dovolili vztáhnout ruku na mě, občanku Spojených států, a kteří si dovolili mařit zájmy našich úřadů, byli potrestáni tím nejpřísnějším způsobem…</emphasis></p>
<p>Když se probrala z úvah, zaslechla už jen konec rozsudku:</p>
<p>„… je uznána vinnou v plném rozsahu obžaloby a odsuzuje se ke dvanácti letům odnětí svobody. Trest bude vykonáván v experimentační laboratoři s nástupem ihned. Proti tomuto rozsudku není odvolání.“</p>
<p>Světelný kužel pohasl a Nancy byla bez dalších prodlev odvedena do své cely.</p>
<p>Během soudního přelíčení ztratila i poslední sympatie obou zadržovaných pilotů. Pochopili, že i jim by hrozila smrt z jejích rukou, protože přišli do styku s přísně utajovanými skutečnostmi.</p>
<p>Když měli být odvedeni do svých cel a byli při té příležitosti vyzváni, aby odevzdali pláště, pokusili se využít příležitosti a obrátili se k inženýru Hefaistovi, který zde momentálně představuje nejvyšší autoritu:</p>
<p>„Žádáme vás, abyste s námi zacházel jako s válečnými zajatci podle Ženevských konvencí.“</p>
<p>Hefaistos jen odmítavě zavrtěl hlavou: „Ne, pánové. Vy také nedodržujete tyto konvence – nevím tedy, proč se na ně odvoláváte. Máte na vybranou – buď budete respektovat náš Vězeňský řád tak, jak jste měli dosud možnost ho poznat. Nebo budete podrobeni stejnému režimu, jaký platí pro vaše válečné zajatce.“</p>
<p>„Vzhledem k tomu, že váš Vězeňský řád navozuje u zajatců neustálý pocit ponížení, žádáme, abychom byli vězněni podle našich pravidel.“</p>
<p>„Dobře, pánové. Řekli jste si o to sami.“</p>
<p>Pak se obrátil k vrchnímu dozorci: „Pro pány platí od tohoto okamžiku na zkušební dobu tří dnů plán „K“.</p>
<p>Dozorce jen přikývl a dal povel eskortě. Ta vede oba zajatce do výtahu. Vyšli z budovy, eskorta šesti dozorců piloty obklopuje ze všech stran. Obešli jezírko, kde se sluní krásné nahé mimozemšťanky, přešli zelený pás kolem areálu základny a zamířili k okraji pouště. Tam je postaveno pod plastikovým přístřeškem několik klecí. Dozorci otevřeli dveře jedné z nich.</p>
<p>„Prosím pánové, račte si udělat pohodlí…“</p>
<p>Oba zajatci se ocitli v jedné kleci tvaru krychle o straně 1,5 m a dveře za nimi hlučně zaklaply…</p><empty-line /><p>Lucčiny myšlenky – <emphasis>10. dubna</emphasis></p>
<p>Okruh mých známých se povážlivě ztenčil – sestřičku mi před třemi dny teleportovali domů, aby jednak dohlédla jako architektka na závěrečné úpravy při rekonstrukci našeho domku, a za druhé – technici ji musí seznámit s obsluhou zabezpečovacích a ochranných zařízení, která tam jsou instalována kvůli CIA, FBI a já nevím, jak všelijak se nazývají ty zbytečné instituce, které nám v poslední době ztrpčují život.</p>
<p>Sám Jošua mi přislíbil, že jakmile Nikolka zvládne obsluhu těchto zařízení, budu se moci také podívat domů, na což se nesmírně těším.</p>
<p>Lenka je už třetí den na Menstruačním oddělení a Jana tam nastoupila dnes. Dvojčata ráno odešla na vyšetřovnu v 6. podlaží, kde jim má být aplikována dávka bioenergetického stimulátoru, takže z nejbližších kamarádek mi zbývá jen Xiaolan, která mě také představuje nově přicházejícím dívkám. Vzhledem k tomu, že pobývala na původní CPLE rovněž od začátku její existence, zná je všechny a ochotně se tohoto úkolu zhostila.</p>
<p>Ráno jsme byly spolu na přednášce, odpoledne pak vede skupinku dívek zajímajících se o moderní gymnastiku. Chvíli jsem se byla na ně v tělocvičně také podívat, ale pak jsem stejně odešla do Informačního centra, kde se zdržuji nejraději.</p>
<p>Neustále se snažím proniknout do tajemství mimoprostoru. Matematický model je mi naprosto jasný – stačí soustavu souřadnic rozšířit o čtvrtou dimenzi – a je to. Jenže fyzikální model je pro mne naprosto nepředstavitelný! Postupuji sice logicky správně, výpočty to potvrzují, ale… V rovině můžeme jedním bodem vést právě dvě na sebe kolmé přímky. Jakmile je tam máme, třetí přímku kolmou na ty dvě stávající už do toho bodu neumístíme. V prostoru se nám v jednom bodě mohou protnout tři na sebe kolmé přímky nebo dokonce tři na sebe kolmé roviny.</p>
<p>A teď si zavedeme čtvrtý rozměr. V matematickém modelu je to naprosto triviální záležitost – zavedeme čtvrtou souřadnici. Takže můžeme napsat rovnice čtyř přímek, které procházejí jedním bodem a jsou na sebe vzájemně kolmé. Můžeme napsat rovnice čtyř navzájem kolmých rovin, které se protínají v jednom společném bodě. A dokonce můžeme napsat rovnice čtyř třírozměrných prostorů, které jsou na sebe vzájemně kolmé a protínají se v jednom společném bodě.</p>
<p>JENŽE – převeďte tuto teorii do praxe. Tady si z papíru složím dvě krychle – ale jak to udělám, aby byly na sebe kolmé? Analytická geometrie to popisuje snadno a srozumitelně – kdežto model postavit nelze! Nemám reálně k dispozici tu čtvrtou dimenzi, která by mi to umožnila. Tady mi opravdu zůstává rozum stát…</p>
<p>„Nad čím bádáš, Lucinko?“</p>
<p>Zvedla jsem hlavu. Proti mému stolku stojí strýček Hill a už zřejmě drahnou chvíli sleduje, jak po něm bezcílně posouvám dvěma papírovými krychličkami.</p>
<p>Znechuceně jsem je smetla na podlahu, kde se jich po chvíli zmocnil úklidový robot.</p>
<p>„Já snad to tajemství mimoprostoru v životě nerozluštím,“ posteskla jsem si mu.</p>
<p>Hill chvíli sleduje dráhu úklidového robota a pak se jen pousmál: „Z toho si nic nedělej, já to taky nechápu. Užívám mimoprostorových vymožeností aniž bych znal jejich podstatu. Také létáš v letadle a nevíš, proč vlastně létá, když je těžší než vzduch…“</p>
<p>„Tak pozor! Proč letadlo létá – to náhodou vím,“ ohradila jsem se, „působením vztlakové síly. Podívej:“</p>
<p>Vzala jsem dva proužky papíru, na koncích jsem je zahnula, aby byly schopny stát na hraně, a postavila jsem je rovnoběžně vedle sebe na stůl tak, aby mezi nimi byla úzká mezera, zahnutými okraji vně.</p>
<p>„Co myslíš, že se stane, když mezi ně zafoukám?“</p>
<p>Hill bezmyšlenkovitě odpověděl: „Nejspíš se rozletí…“</p>
<p>Sklonila jsem se a lehce zafoukala mezi proužky papíru. Ty pochopitelně padly, ale k Hillovu údivu se před tím k sobě přiblížily!</p>
<p>„Když fouknu mezi proužky,“ vysvětluji, „zředím tam vzduch – a tlak okolního vzduchu je pak k sobě přiblíží. Právě tak je tomu u letadla. To se pohybuje vpřed velkou rychlostí, takže proti směru jeho letu vždycky fouká vítr. Křídla letadla jsou konstruována tak, aby se vzduch při jejich obtékání nad nimi zřeďoval. Hustší vzduch pod nimi pak udrží letadlo ve výšce – přesně podle Archimédova zákona.“</p>
<p>„No vidíš, co všechno nevím. Já jsem lékař, ne fyzik. Proto ti záhadu mimoprostoru neobjasním. Jen zkusím jiný příklad: Podívej – naše smysly jsou uzpůsobeny ke vnímání tří rozměrů. Ten čtvrtý lze registrovat jen přístroji. UV záření také nevidíme, ale můžeme ho registrovat. Podobně je to s ultrazvukem.</p>
<p>Dokážeme se dostat pomocí transdimensionálního teleportu do jiného třírozměrného prostoru, který je zkonstruován jako podprostor ve čtyřrozměrném prostoru – a také ho vnímat stejně jako prostor, ve kterém teď pobýváme. Ovšem jak se to udělá – nevím…“</p>
<p>„Ale s lékařským problémem bys mi poradit mohl, viď?“</p>
<p>„Předpokládám, že ano,“ pousmál se Hill.</p>
<p>„Víš, strýčku, já a Nikolka jsme sestry – sice nevlastní, ale sestry. A protože jsme vlastně od Nikolčina narození spolu, nedokážeme jedna bez druhé žít. Bylo by to pro mě něco nepředstavitelného, kdybych ji neměla. A teď si představ, že Nikolka zatoužila po dítěti.“</p>
<p>„Proč ne, to přece není nic nesplnitelného,“ ubezpečuje mě Hill, „sice by to pro nás znamenalo značnou ztrátu – Nikolka jako nulligravida disponuje mlékem obsahujícím velice vzácné látky. Po porodu dítěte se však složení mléka může podstatně změnit, což by znamenalo i změnu našich plánů – nehledě k tomu, že pak její mléko bude spotřebovávat v první řadě dítě – to má samozřejmě absolutní přednost.</p>
<p>Ale nejste náš majetek. Jste naši přátelé a my vám přece nebudeme bránit ve štěstí. Pokud tedy Nikolka touží po dítěti – není v tomto směru ničím omezena a vždy může počítat s naší pomocí a podporou.“</p>
<p>„Jenže já jsem ti to nedopověděla celé. Víš, ona to dítě…“</p>
<p>Teď jsem se zarazila. Vždyť je to nesmysl. Byl by to incest. Co by si o nás asi strýček pomyslel. Ale už je pozdě…</p>
<p>„V čem je ještě problém, Lucinko? Nikolčino přání musíme přece respektovat. Bojíš se, že se Nikolka vdá, odejde od tebe a ty zůstaneš sama?“</p>
<p>„Ne, to rozhodně ne – tady je totiž… Ona by si přála, abych…“</p>
<p>Zase jsem se zarazila. Vždyť je to přece hrozná hloupost! Šílenost! Incest přece … já vím, zakazují ho zákony … občanské i církevní (to mě napadlo, přestože mi mohou být všechny církve ukradené). Zákonodárce může učinit výjimku ze zákona – to ano, ale příroda takový čin obvykle neodpouští… Jenže ten Nikolčin nápad je tak šílený – až je geniální!</p>
<p>Hill trpělivě čeká, až budu pokračovat. Nenaléhá. Sama vím, že když už jsem tu myšlenku nakousla, nezbývá mi, než ji dokončit…</p>
<p>„Strýčku, já ti svěřím veliké tajemství a ráda bych, aby sis je nechal pokud možno pro sebe. Nikolka si totiž přeje – a moc po tom touží, abych…“</p>
<p>Znovu jsem se zarazila a sbírám odvahu k dokončení té osudové věty, o které předem nevím, co může způsobit. Zavřela jsem oči a v hlavě se mi promítá onen moment, kdy mi Nikolka své přání poprvé vyjevila. Nakonec jsem přece jen zašeptala: „… abych já byla otcem jejího dítěte…“</p>
<p>Když jsem oči otevřela, Hill už ve studovně nebyl. Odešel tiše aniž by dal slůvkem najevo, co si o Nikolčině nápadu myslí. Když jsem si však v přísálí převlékala župánek, našla jsem v jeho kapse lístek s jedinou větou: „Budu o tom uvažovat. H.“</p>
</section>
<section>
<p><strong>IV. Intermezzo</strong></p>
<p>Porada kolegia CPLEN se proti vůli předsedající – profesorky Hygieially – protahuje už neúměrně dlouho. Důvodem je především otázka dalšího postupu při aplikacích bioenergetického stimulátoru nově přišedším dívkám. Podle Jošuových plánů by pobyt dívek, které je nutno stimulátorem vybavit a které nesouhlasí s další spoluprací, neměl přesáhnout tři měsíce.</p>
<p>„Za ty tři měsíce,“ zdůrazňuje doktor Hill, „dokážeme provést potřebná vyšetření, autofarmaticky je připravit k přijetí obnovitelně působícího bioenergetického stimulátoru, vycvičit je a dodat jim trvale působící stimulátor. Pak projdou týdenním zácvikovým kursem a budou teleportovány nejkratší cestou domů. Pokud nemají zájem o další spolupráci, nemá cenu instalovat teleport v místě jejich bydliště.“</p>
<p>„S tím lze jen souhlasit,“ dává mu za pravdu doktor Zemill, „ale pořád odbíháme od otázky, jak postupovat u dívek, které s námi spolupracovat chtějí – těch je sice méně, ale stále je to pro nás dostačující počet.“</p>
<p>„Těm budou nabídnuty velice výhodné podmínky,“ objasňuje celou situaci sám Jošua, „teleporty budou instalovány buď přímo v místech jejich bydliště nebo v jejich bezprostřední blízkosti a budou jim umožněny časté pobyty doma. Toto je operativní rozhodnutí, které jsem uvedl v platnost na základě besedy s prvními dívkami, jmenovitě z podnětu slečny Nikolky. Ale teď mě prosím omluvte, mám důležité jednání s inženýrem Hefaistem, který se dostavil – aspoň podle svých slov – v mimořádně důležité věci.“</p>
<p>Jošua opustil jednání a spěchá do své pracovny.</p><empty-line /><p>„Tak tě vítám ze Sahary, můžeš mi vysvětlit, proč vyžaduješ osobní setkání – to by to nešlo vyřídit přes komunikátor?“</p>
<p>„Ale šlo, šlo by to – jenže si nejsem jist výsledkem, kterého bych dosáhl či nedosáhl. A tak tě jdu přesvědčovat osobně,“ vysvětluje Hefaistos Jošuovi svůj neočekávaný příchod.</p>
<p>„Ó, to bude asi něco velikého, když vážíš takovou cestu v době, kdy u vás panuje napjatá atmosféra. Máš snad problémy se zajatci?“</p>
<p>„Jsi vševědoucí po Otci,“ dobírá si Hefaistos Jošuu.</p>
<p>Jošua však nemá dnes na žertování náladu. Poznal to i Hefaistos z jeho kousavé výpovědi:</p>
<p>„Zato ty ses po svém nevyvedl – dodnes nemáš představu o počtu svých sourozenců – ať už vlastních nebo nevlastních!“</p>
<p>Je pravda, že veliký Zeus podváděl svou manželku (a zároveň sestru!) Héru s kdekým, ale v tom je pochopitelně Hefaistos nevinně a laskavý čtenář jistě uzná, že Jošua mu to neměl předhazovat. Hefaistova reakce také na sebe nedala dlouho čekat: „V tom směru jsi na tom stejně. Písmo svaté o těch tvých sice hovoří, ale Církev svatá jejich existenci popírá, aby byla zachována panenská nevinnost…“</p>
<p>„Ale – tak toho nech. A promiň. Raději mi řekni, co máš na srdci s těmi zajatci?“</p>
<p>Hefaistos přistoupil ke komunikátoru a spustil dokumentaci řka: „Mám tam ke dnešnímu dni tři vězněné osoby – agentku ICG usvědčenou z pokusu o brutální vraždu na slečně Lucii a odsouzenou ke dvanácti letům experimentace.</p>
<p>Pak jsou v naší moci dva piloti bombardovacích letadel, kteří zatím nebyli z ničeho obviněni a ani nebyli odsouzeni…“</p>
<p>„… nebyli obviněni … nebyli odsouzeni! Prosím tě – a v čem je problém? Shození bomby není pokusem o vraždu? Dokonce masovou?“</p>
<p>„To jistě je – ale piloti těch letadel mají oproti té agentce zkreslené informace. Oni a dokonce i jejich velitelé jednali právě na základě falešných informací, na jejichž výrobě se agentka zásadním způsobem podílela. Takže oni ty bomby shodili – do důsledku vzato – i její vinou. To, že jsme je nechali explodovat v poušti daleko od základny, je věc jiná.“</p>
<p>„S tím by se dalo souhlasit. A co potřebuješ ode mne?“</p>
<p>Hefaistos promítl Jošuovi další dokument na obrazovku komunikátoru se slovy: „Schválit tohle!“</p>
<p>„Statut válečného zajatce – podívejme se! Cožpak mi proti někomu válčíme?“</p>
<p>„To ne,“ přiznává Hefaistos, „ale oni proti nám válčí – a my držíme zajatce, chápeš to?“</p>
<p>Jošua zběžně pročetl dokument a svraštil čelo: „S tím nemohu souhlasit – Ačkoliv už nepotřebujeme biologický materiál z mužské produkce pro sebe, potřebujeme ho k výrobě některých autofarmak. Proto trvám i nadále na jeho odběru. Ale souhlasím s tím, aby Nancy nebyla svědkem těchto procedur. Pro ní to ovšem neplatí.“</p>
<p>„To jistě,“ přizvukuje Hefaistos, „pro ni platí i nadále Vězeňský řád v plném rozsahu a vzhledem k závažnosti jejího trestného činu mohou být v rámci trestu použity i mírné destruktivní zásahy, které by měla nepříjemně pocítit.“</p>
<p>„Dobře. Budou-li dodrženy podmínky, které jsi uvedl zde,“ a Jošua ukázal na dokument dosud svítící na obrazovce, „tedy pochopitelně se zabudováním mých připomínek, nemám nic proti zavedení Statutu válečného zajatce a jeho oddělení od dosud platného Vězeňského řádu. Jo – a té agentce dávejte občas opravdu zabrat. Ještě bych jí odpustil to, jak o nás nepravdivě informovala světovou veřejnost – my máme dostatek prostředků, jak vhodně reagovat. Za to však, co chtěla provést bezbranné slečně Lucii – žádné slitování…“</p>
<p>„Tak díky. To jsem chtěl slyšet,“ a Hefaistos se má k odchodu.</p>
<p>„Moment – ještě něco,“ zadržuje ho na poslední chvíli Jošua, „než těm pilotům zavedeš nový režim podle toho svého Statutu, pořádně je vyzpovídej, ať máš jistotu, že ta jejich vina je opravdu podružná, jak mě tady tak vehementně přesvědčuješ…“</p><empty-line /><p>„Šéf si odejde v klíčovém okamžiku,“ poznamenává nespokojeně profesor Amynill, „nejprve sdělí své zásadní rozhodnutí – a pak nám ani neřekne, jak si představuje jeho realizaci.“</p>
<p>„To je snad jasné,“ namítá Gabriel, „teleporty v bydlištích dívek už instalujeme a první zkušenosti jsou dobré.“</p>
<p>„Jenže tady nejde o teleporty – to je tvoje technická záležitost,“ namítá Amynill, „my musíme vyřešit také problém, co s dívkami, které spolupracovat chtějí, ale nebudou mít možnost dostat se domů…“</p>
<p>„Kolik jich máme? Tedy takových, že…“</p>
<p>Amynill udiveně pohlédl na Hilla a odpověděl: „Jednu – ale to snad stačí. Je to slečna Lucie – tvá praneteř!“</p>
<p>„Nechápu, v čem je problém. Dokončíme její přeměnu – prostředky na to máme – a pak může dostat stimu…“</p>
<p>„Jak se zdá, kolego, chybí vám jedna základní informace,“ přerušuje Hilla profesorka Hygieialla, „slečna Lucie totiž nechce podstoupit léčbu, která by vedla k dokončení její přeměny. S panem generálním to probírali téměř hodinu. A abychom získali materiál k přípravě bioenergetických stimulátorů pro ni vhodných, museli bychom mít xenofarmakum, jež lze získat z jediného produktu – doufám, že mi rozumíte!“</p>
<p>„Já si myslím, že ani získání tohoto xenofarmaka nebude problém – protože slečna Nikolka a slečna Lucie – ač nevlastní sestry – si zahrávají s myšlenkou…“</p>
<p>Teď si Hill uvědomil, že ho Lucka žádala, aby si Nikolčino tajné přání nechal pro sebe – ale také ji slíbil, že bude o jejich nápadu uvažovat. Nakonec usoudil, že teď je ta pravá chvíle a dokončil větu: „… početí dítěte.“</p>
<p>„Jenže my potřebujeme, aby plodová voda neobsahovala mužské složky,“ poznamenává doktor Zemill, který debatu zatím jen poslouchá, ale nezasahuje.</p>
<p>„To je pravda,“ uznává Amynill, „muselo by dojít k početí děvčete – a to hned na první pokus. Jakmile by jednou došlo k početí chlapce – byla by veškerá naše práce zmařena.“</p>
<p>„Vidím výhodu i v tom,“ poznamenává Amynill, „že by takto počaté děvče mělo velké množství jejich společných genů – ale protože se vlastně jedná o incest, museli bychom také zaručit, aby počatá holčička nebyla zdegenerovaná.“</p>
<p>„To není žádný problém – stačí ze semenné tekutiny odebírané slečně Lucii izolovat kmeny spermií, které tyto přísné parametry splňují – a pak slečnu Nikolku jimi inseminovat. Celé to můžeme zvládnout za necelý týden i s příslušnými testy.“</p>
<p>„Tedy, Zemille – to snad nemyslíš vážně!“</p>
<p>Zemill se na Hilla udiveně podíval: „Proč? Je to rychlé, spolehlivé a elegantně to řeší zájem všech zainteresovaných stran.“</p>
<p>„Právě, že neřeší,“ oponuje Hill, „ony si představují, že to vlastní početí bude dílem hlubokého citového aktu…“</p>
<p>„Citového aktu! Tedy vážení – slyšeli jste někdy něco o uplatňování citů ve vědecké práci? Kam bychom přišli? Nechci se tě dotknout, Hille, ale to je opravdu nevídaný fušerský kousek – nechat je, aby počaly dítě v rámci ‚hlubokého citového aktu‘ a riskovat tak jedinou a poslední šanci na získání nesmírně důležitých látek, které jinou cestou nedostaneme!“</p>
<p>„Nezlob se, Hille,“ přidává se sám profesor Amynill, „ale Zemill má tentokrát pravdu. My si opravdu nesmíme nechat tuto příležitost uniknout. Konec konců – je to nutné především v jejich zájmu.“</p>
<p>Hill už neodpověděl. Znechucen tím, kam až se dostalo projednávání intimní citové záležitosti jeho přímo zbožňované neteře, opustil bez omluvy poradu kolegia přiraziv za sebou dveře.</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 15</strong></p>
<p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>9. dubna – odpoledne</emphasis></p>
<p>Konečně jsem se zase dostala k tomu, abych učinila do Tebe pár zajímavých zápisů, milý Deníčku. Je pravda, že už jsem tady druhý den – 7. dubna večer jsem šla spát jako obvykle do svého apartmá na CPLEN a včera ráno jsem se probudila doma, ale hned jsem se dostala do sporu s techniky, kteří renovují náš zničený domek.</p>
<p>Tedy – přestavbu a vybavení zvládli skvěle. Zvenku nikdo nepozná, že se uvnitř něco změnilo – ale uvnitř… Komfort srovnatelný s CPLE – opravdu! Stěny obložené termoplastickou hmotou, instalován jídelní automat, teleport a spousta dalších přístrojů a zařízení, se kterými mě kluci už částečně seznámili a zbytek mi mají vysvětlit dnes. Pak budu moci pozvat domů i Lucinku – už se nemohu dočkat!</p>
<p>Jenže si někdy počínají jako úplní naivkové! No posuďte sami…</p>
<p>„Pánové, vy jste se snad zbláznili, ne? Zlikvidovat kuchyň…“</p>
<p>„Máte tu jídelní automat, Nikolko…“</p>
<p>Nevěřícně kroutím hlavou: „Pak mi sem přijde návštěva – a my jim dodáme kafe z automatu – nebo jak si to vlastně představujete?“</p>
<p>„Proč ne? Dodává náš automat něco, co by vám snad nechutnalo?“</p>
<p>„Jistě že ne – ale jak my budeme cizím lidem vysvětlovat, že máme automat na jídlo? Jednak jsme byly instruovány, že máme už z důvodu vlastní bezpečnosti spojení s vámi držet pokud možno v tajnosti – a za druhé: i kdybychom někomu prozradily, že máme přístroje od mimozemšťanů, skončily bychom nejspíš v sanatoriu pro choromyslné…“</p>
<p>Dnes jsem přišla na další faux-pas:</p>
<p>„Kluci – vy jste odpojili od sítě elektroměr? V celém domě se svítí – a on se ani nehne!“</p>
<p>„Ale Nikolko! Nač elektroměr, když je celý dům zásobován rozdílovou elektrárnou, která je na vaší síti naprosto nezávislá?"</p>
<p>„To je totéž jako s jídelním automatem! Světla prozrazují, že elektřinu spotřebováváme. A až nám sem pošlou z rozvodných závodů kontrolora na odečet, zjistí, že se elektroměr ani nehnul. Pak budeme obviněny z černého odběru a budou nás považovat za zlodějky. Přijde sem revizní technik – no dovedete si to představit?“</p>
<p>„Dobře, ale co tedy navrhuješ?“</p>
<p>Žasnu nad jejich bezradností – na jedné straně dokáží vybudovat technické zázraky, nad kterými zůstává rozum stát – a na druhé straně nejsou schopni zařídit triviální kamufláž…</p>
<p>„Přece stačí, abyste aspoň ten světelný obvod zapojili přes elektroměr. Budeme tak mít nějakou minimální spotřebu, aspoň takovou, aby to nebilo do očí. Nebo ten elektroměr můžete zatížit nějakým malým, ale stálým odběrem, aby se pohyboval a něco naměřil, ne?“</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>9. dubna – noc</emphasis></p>
<p>Náš domek je možné v několika okamžicích změnit v nedobytnou pevnost! Vůbec jsem netušila, že plot kolem zahrady může fungovat jako silové pole. Stačí jen zapnout stav hlídání – a každý, kdo se dotkne, je odmrštěn zpět, aniž by u něj došlo k nějakému vážnému zranění – nanejvýš si po pádu udělá modřinu na zadku, ha, ha, ha.</p>
<p>Hůře ovšem dopadne ten, kdo by se na dům pokoušel střílet: Silové pole odmrští střelu směrem, odkud přilétla. Ale co… Kdo čím zachází, tím také schází. Až ‚tajní‘ kašpárkové udělají balistickou expertizu, budou svého člověka nutně považovat za nemehlo, které se zastřelilo samo…</p>
<p>A jako zlatý hřeb je instalován barostat, kterým lze upravovat hodnotu gravitačního zrychlení. Gravitační vlny jsou pohlcovány kuželovitě vzhůru a fotoplastická anténa barostatu je instalována na tyči hromosvodu. To tedy znamená, že jsme chráněny po celém obvodu ze země i shora.</p>
<p>Nikdo tedy nemůže na náš pozemek vniknout nekontrolovaně. A když slušně zazvoní, objeví se na obrazovkách ve všech pokojích. Můžeme si ho prohlédnout, pozeptat se, co si přeje, a teprve, když nabudeme přesvědčení, že se nejedná o nevítaného hosta, dovolíme mu vstoupit.</p>
<p>Při přímém fyzickém kontaktu pak mohu samozřejmě použít k obraně svého bioenergetického potenciálu. To naneštěstí zatím neplatí pro sestřičku. Bude muset po nějakou dobu pobývat doma jen v doprovodu mém nebo některé z bioenergeticky senzitivních kamarádek.</p>
<p>Nu, a zítřek má být zasvěcen výuce obsluhy teleportu, rozdílové elektrárny a nabíjecího agregátu. Tady nejsme v tropech, aby mi tu pražilo sluníčko od rána do večera…</p>
<p>Ale už jdu spát, musím tu spoustu novinek a dojmů řádně ‚vstřebat‘ a k tomu potřebuji klid a pohodu. Dobrou noc, Deníčku…</p><empty-line /><p>Balíček sucharů, plechovka sušeného masa a litrová láhev vody musí stačit jednomu zajatci na celý den. Hygienické podmínky jsou otřesné. Tělesné potřeby vykonávají zajatci do kbelíku a po použití zasypou pískem. Jedenkrát denně jsou vypuštěni na půl hodiny z klece – aby po sobě kbelík vynesli a vymyli. Pak jsou postříkáni proudem vody. Když oschnou, oblečou si pláště – a zpět do klece!</p>
<p>„Nevěřím, že je takto u nás zacházeno s válečnými zajatci,“ protestuje Steve.</p>
<p>„Klidně tomu věř,“ ubezpečuje ho Jennifer, která právě přinesla jejich příděl jídla, „sama jsem byla vězněna v podobné kleci a za podobných podmínek.“</p>
<p>„Nevěřím!“</p>
<p>Jennifer jen shovívavě pokývala hlavou: „Prosím, nevěř – to je tvůj problém. Na rozdíl ode mne však můžeš dnes večer požádat Jeho Excelenci o převedení na původní vězeňský režim.“</p>
<p>Pro zajatce zastává inženýr Hefaistos funkci guvernéra a musí být jimi oslovován ‚Vaše Excelence‘.</p>
<p>„Tak nevím,“ poznamenává Steve polohlasně ke svému druhovi, „je lepší pobývat v plášti tady v kleci, kde se mačkáme jako sardinky v plechovce, a pojídat do nekonečna jen suchary a sušené maso – nebo žít nazí v cele, kde si můžeme vybírat jídlo z bohatého jídelníčku a je tam k dispozici normální záchod, sprcha a základní nábytek…“</p>
<p>„Když zase položím na druhou misku vah skutečnost, že jsme tam sexuálně zneužíváni několikrát denně – nekonečné prohmatávání konečníku, genitálií a odběr semene nepovažuji za lékařsky odůvodněné počínání – to se na mě nezlob,“ oponuje Ray, „tak je potom ten výběr opravdu těžký. A nejvíc mě na tom žere skutečnost, že těmto potupným procedurám nás podrobují před zraky té potvory Nancy, která je připravena nás kdykoliv zavraždit – a to jenom proto, že teď už víme, kdo nás vlastně zajal. Styk s příslušníky mimozemské civilizace je povolen jen úzké skupince vyvolených…“</p><empty-line /><p>„Tak jak se pánové rozhodli?“</p>
<p>Inženýr Hefaistos si nechal oba zajatce předvést do hlavního sálu Informačního centra večer v šest hodin – přesně podle Jennifeřina sdělení.</p>
<p>Slova se ujal Ray: „Vaše Excelence, promiňte, ale jsme na pochybách, zda to, co jste nám tady po ty tři dny předváděli, odpovídá zacházení našich úřadů s válečnými zajatci…“</p>
<p>Hefaistos místo odpovědi stiskl několik tlačítek na ovladači komunikátoru. Velkoplošná obrazovka se rozzářila a oběma pilotům se naskytl hrůzný pohled na zajatecký tábor – tři řady klecí uspořádaných do podkovy a obehnaných ostnatým drátem. Z pohledu na celek je vybrán detailní záběr na jednu klec – v ní se tísní dva Indiáni oděni do špinavých a rozedraných trestaneckých plášťů. Povědomý kbelík a pytel písku, balíček sucharů, o který se dělí…</p>
<p>Záběr na jinou klec – v ní nezletilá dívka zbavená pláště a uvázaná k mřížím. Její na kost vyhublé tělo nese stopy mnoha ran.</p>
<p>A mezi klecemi procházejí stráže – vojáci v amerických uniformách a se samopaly odpovídajícími výzbroji US Army.</p>
<p>„Jenže to není zajatecký tábor,“ protestuje Steve, „to je internační tábor pro teroristy!“</p>
<p>Hefaistův pohled ztvrdl: „A to, co jste provedli vy – shození bomb na naši základnu – to nebyl teroristický útok?“</p>
<p>„Vaše Excelence dovolí – teroristické činy jste spáchali jako první vy! Používáte biologických zbraní a zneužili jste jich k šíření neznámé pohlavní choroby. Řada vojáků na ni zemřela a tři skončili v psychiatrické léčebně!“</p>
<p>„To je zajímavá interpretace těchto skutečností,“ a Hefaistos promítl několik dalších záběrů zachycených retrospektivem.</p>
<p>Americký voják neobyčejně obtloustlé mohutné postavy se sápe po prsou náhle překvapené slunící se dívky, jejíž krása oběma pilotům vyrazila dech. Ale co to? Z dívčiných prsou vytéká mléko, které tlusťoch hltavě saje. V momentě, kdy však zabloudil rukou do dívčina klína, skácel se v hrozné křeči na zem.</p>
<p>Další obraz: Jiný voják, dokonce důstojník s výložkami nadporučíka! – rozřezává podprsenku blonďaté krásce a bezostyšně saje z jejích prsou. Sesul se k zemi zle popálen v obličeji.</p>
<p>„Vážení! Onu pohlavní chorobu si vaši vojáci přivodili sami svou nevychovaností. Předpokládám aspoň o vás, že se dokážete k ženám chovat zdvořileji, než tito neurvalci, které jsem vám právě předvedl v akci a kteří po zásluze doplatili na svou hanebnou zvrhlost.“</p>
<p>„Jenže – jak oni mohli vědět, že mléko těch…“</p>
<p>„Mlč!“ okřikl ho nakvašeně Hefaistos, „Vaši vojáci tyto dívky trýznili – a ony se bránily. Lépe řečeno – my jsme je vybavili tak, aby byly schopny se bránit – a také se ubránily. To jenom ve vaší zvrácené společnosti, kterou si dovolujete honosně nazývat ‚civilizace‘, je žena považována za majetek, který se dá koupit, za zvířátko na hraní. A jen ve vaší ‚civilizaci‘ platí zákony na ochranu lumpů. Dívky, které jsem vám tady předvedl, se bránily násilí. Kdyby se u nás někdo pokusil znásilnit dívku a ona by se bránila tak, že násilník by utrpěl újmu na zdraví, neodvážil by se jít ji zažalovat. Dopadl by totiž mnohem hůř, než zatím dopadl.</p>
<p>Vaši vojáci si svůj neutěšený stav zavinili sami – svými násilnickými choutkami a nesou si za něj plnou odpovědnost. Je vám to jasné?“</p>
<p>„Ale my jsme byli informováni, že bojujeme proti teroristické skupině, která užívá biologických zbraní, takže jsme bombardování vaší základny považovali za správné,“ vysvětluje Steve, „a nevím, kdo mohl tušit, že ti nakažení vojáci…“</p>
<p>Hefaistos ho opět přerušil: „Například vaše kolegyně Nancy! Ta pobývala v internačním táboře jako zapisovatelka vyšetřovací komise a spolu s jejími členy se podílela na falšování a překrucování výpovědí vyšetřovaných dívek tak, aby informace šířené vašimi sdělovacími prostředky odpovídaly zájmům vašich úřadů.“</p>
<p>„Vyprošuji si, abyste tu fúrii označoval za naší kolegyni,“ ohrazuje se Ray, „nejprve z nás tahá rozumy – a když pak jsme chtěli, aby nám řekla, kdo vlastně jsou ti teroristé, proti nimž jsme měli zasáhnout, odmítla se s námi bavit, ačkoliv to všechno věděla – možná i to, co jste nám tady právě před chvílí předvedl.</p>
<p>A když už se máme rozhodnout, jakému režimu máme být vystaveni – nevím, jak tady Steve, ale já bych bral raději ten váš, Excelence. Jen mě deprimuje skutečnost, že ponižující procedury, kterým nás podrobujete, může bez zábran sledovat i ta zmije…“</p>
<p>„Asi se přidám k Rayovu stanovisku,“ poznamenává Steve.</p>
<p>„Dobrá pánové. Bude s vámi zacházeno tak, jak jste se sami rozhodli. A – ovšem! Rozlišíme vhodnými opatřeními váš statut válečných zajatců od režimu, kterému bude už v nejbližších dnech podrobována usvědčená a pravomocně odsouzená vražednice.“</p>
<p>Hefaistos stiskl tlačítko na komunikátoru a do místnosti vstoupila Jennifer a čtyři dozorci.</p>
<p>„Seržante,“ obrátil se Hefaistos nejprve k veliteli eskorty, „odvedete zajatce do jejich cel. A vy, paní vedoucí pečovatelko,“ oslovil vzápětí Jennifer, „dodáte těmto zajatcům zápis výpovědi odsouzené Nancy Moareové – každému jednu kopii.“</p>
<p>„Rozkaz, Vaše Excelence.“</p>
<p>„Pánové, odevzdejte pláště a račte nás následovat.“</p><empty-line /><p>Lucčiny myšlenky – <emphasis>11. dubna</emphasis></p>
<p>Dnešní základní povinnost – odběr biologického materiálu – mám už zdárně za sebou. Z Menstruačního oddělení se konečně vrátila Lenička, takže se to odehrálo s její a Sofiinou pomocí zase v té nejpříjemnější atmosféře.</p>
<p>Chvíli ještě uvolněně sedíme a povídáme si – Lenka vypravuje o svých dojmech z cest do antarktické přírody a o svých pocitech při setkání s oběma polárními badateli.</p>
<p>„Pracují na základně Amundsen-Scott, která je umístěna přímo na jižním pólu. Ten starší je Američan a ten mladší je Francouz, který se do USA přiženil. Přiznávám se, že po našich neblahých zkušenostech s americkými vojáky jsem z nich měla trochu hrůzu, ale ukázalo se, že jsou to velice milí a přátelští lidé.“</p>
<p>„Na mě taky udělali docela dobrý dojem,“ poznamenávám, „i když v momentě, kdy se pan Paul d’Abdera představil…“</p>
<p>Nedopověděla jsem, protože Lenka se v tom momentě rozesmála a nemohla se zastavit.</p>
<p>„Víš… víš… Lu… Lu… Lucinko – měla jsem co dělat, aby se mi nestalo totéž, co na svatbě Anthonyho a Jennifer, když je ten kněz oddal <emphasis>In nomine Patriae et Filiae!</emphasis>“</p>
<p>Lenka se směje často a hrozně to prožívá. Když jsem si uvědomila, co právě řekla, vzpomněla jsem si, že já jsem vlastně na té svatbě nebyla a že jen ze sestřina vyprávění jsem se dozvěděla, jak Lenka utekla, aby nepokazila obřad, když ten kněz cosi popletl. Takže teď už to vím a smějeme se všechny tři, protože sňatek <emphasis>ve jménu Vlasti a Dcery</emphasis> pobavil i Sofii.</p>
<p>„To tys na tom byla lépe, pokračuje Lenka, když se trochu uklidnila, „mohla ses tomu smát úplně bez zábran, když jsi to měla možnost sledovat zprostředkovaně. Ale on si dal opravdu záležet na tom, aby to vyznělo komicky i důstojně zároveň. Byl by z něj vynikající herec.“</p>
<p>Vtom se ozval bzučák u dveří. Otevřela jsem a do mého apartmá vstoupil strýček Hill. Už výraz jeho obličeje ukazuje, že došlo k něčemu velice nepříjemnému.</p>
<p>Uvedla jsem ho do modulu, který mi slouží jako ‚obývací pokoj‘: „Posaď se u nás… Co se stalo?“</p>
<p>Hill se posadil a stále mlčí.</p>
<p>„Nehrozí ti infarkt?“</p>
<p>„Infarkt? Nevím. Doufám, že ne, i když ten šílenec Zemill mě k němu co nejdříve přivede…“</p>
<p>Doktor Zemill – ten, který mě zachránil ze spárů té agentky. Ještě štěstí, že se tam objevil včas – jinak… nevím!</p>
<p>„Copak ti doktor Zemill provedl tak hrozného, že…“</p>
<p>Strýček vybuchl: „… že ho nazývám šílencem? Vždyť taky je! Nejraději bych ho rozsekal na šest půlek!“</p>
<p>„Naštěstí pro něj je to i z matematického hlediska neproveditelné,“ snažím se žertovat.</p>
<p>„To máš bohužel pravdu… Podívej, Lucinko… nedávno jsme se spolu bavili o tom dítěti…“</p>
<p>Nikolčin sen – tak strýček přece jen nezapomněl a snaží se zvážit všechna pro a proti. Zřejmě to konzultoval se Zemilem jakožto primářem experimentačního oddělení – a ten ho nějak zle namíchl…</p>
<p>Ale Hill opět pokračuje: „Ono by to dítě bylo totiž žádoucí – pro nás i pro tebe.“</p>
<p>„No tak to snad je dobře, udělám Nikolce radost – jen co se setkáme!“</p>
<p>Hill jenom znechuceně mávl rukou a přidává podrobnosti: „Jedinou podmínkou je, aby se narodila zdravá nezdegenerovaná holčička…“</p>
<p>„A jde to zařídit?“</p>
<p>„Jde. Jenže Zemill prosadil tu nejrychlejší metodu!“</p>
<p>To už začíná být podezřelé. Nejprve nic. Nikdo se nám ani nezmínil o tom, že by bylo vhodné mít dítě a proč – a pak najednou nějaká nejrychlejší metoda…</p>
<p>„A v čem spočívá – ta Zemillova nejrychlejší metoda?“</p>
<p>„V separaci vhodných spermií a umělé inseminaci…“</p>
<p>Zatmělo se mi před očima. „NIKDY! NEEXISTUJE! Vyřiď Zemillovi, že jen přes mou mrtvolu!!“</p>
<p>Mé výkřiky přivolaly Lenku a Sofii z ložnice. Když je Hill spatřil, uvědomil si, že se se mnou bavil o nejintimnějších záležitostech před svědky, protože dveře zůstaly otevřené a kamarádky určitě všechno musely slyšet – a odešel!</p>
<p>Lenka mě něžně objala a přiměla mě, abych si sedla na pohovku. Sofie si oblékla uniformu a tiše se vytratila.</p>
<p>Přitiskla jsem se ke kamarádce: „Leničko, srdíčko, slyšela’s ten nestoudný návrh? Domnívala jsem se, že naši mimozemští přátelé…“</p>
<p>Lenka mě zarazila: „Ale vždyť jsou to přátelé – přece nebudeme dělat aféru kvůli názoru jednoho potrhlého doktora. On se zřejmě stal obětí vědy, no. Podívej – také nemůžeme posuzovat všechny Američany podle toho, jak se k nám chovali jejich vojáci.“</p>
<p>„Jenže já to pořád nemohu pochopit! Jejich cílem je – aspoň podle pamětního spisu – obnovit svou vlastní reprodukci přirozenou cestou. Sami si pořizují děti ze zkumavek… Je mi jich docela líto a ráda bych jim pomohla. Jenže to, co tady navrhuje doktor Zemill, je přesně cesta, kterou se ubírali oni. Kdybys chtěla, zajdeme do Informačního centra a ukážu ti to.</p>
<p>Nejprve odběr spermií a jejich selekce, pak i vyhodnocování vajíček. Embrya v inkubátorech… Stalo by se nám nakonec to, co se stalo jim. A to nepřipustím. Nesmím. Je to všechno bez citu, bez lásky. Nedovedu se vůbec vžít do cítění rodičů-mimozemšťanů. Vždyť i když jsou to jejich pokrevní děti, musí je pociťovat jako adoptované…“</p>
<p>„Máš pravdu, povzdechla si Lenka. A pak se mi svěřuje se svým vlastním velikým snem: „Já bych taky chtěla děťátko. S mimozemšťanem. A právě taky přirozenou cestou – žádné zkumavky, žádné inkubátory… Jenže Agill nedokáže…“</p>
<p>Držíme se spolu v objetí a utěšujeme se navzájem. Po chvíli mi znovu došlo, co mi tady Hill naznačil, a rozhodla jsem se: „Musím za Nikolkou! A to hned, teď, okamžitě!“</p>
<p>Stiskla jsem příslušná tlačítka na komunikátoru. Poprvé využívám zvonku na osobní sestru. Ve dveřích se objevila usměvavá Sofie.</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>12. dubna</emphasis></p>
<p>Kluci se před chvílí teleportovali na Saharskou základnu a já jsem osaměla. Konečně se mohu připravit na příchod Lucky. Nejprve ale musím prostřít slavnostně stůl a vymyslet na uvítanou nějaké skvělé menu – takovou čínou Lucinka určitě nepohrdne a…</p>
<p>V momentě, kdy zrovna vymýšlím menu na slavnostní hostinu, uslyšela jsem signál teleportu!</p>
<p>Kluci tady asi něco zapomněli – ale to mi mohli sdělit komunikátorem a já bych jim to odeslala. Teleport už umím obsloužit. Umím přepravovat lidi i předměty…</p>
<p>Signální světla sdělují, že se chystá transport osoby … z antarktické stanice!</p>
<p>Ale dříve, než jsem nastavila povolení k příjmu, stalo se tak automaticky. To znamená, uvědomuji si včerejší lekci, že ten, kdo je na druhé straně, má k dispozici teleport vybavený administrátorskou pravomocí!</p>
<p>Než jsem se vzpamatovala, zjevila se na lůžku Lucčina osobní sestra – Sofie!</p>
<p>„Ahoj, Niki. Nevyděsila jsem tě?“</p>
<p>Vyjeveně zírám na kamarádku, která okamžitě vstala a chystá se manipulovat s ovládacími prvky teleportu.</p>
<p>„Měla bys ještě chvíli ležet,“ upozorňuji Sofii.“</p>
<p>„Jenže za mnou jde Lucka, a já…“</p>
<p>Rezolutně jsem ji zastavila: „Tak si lehni tady na pohovku, já si sestřičku přijmu sama!“</p>
<p>Nastavila jsem teleport na příjem další osoby a stiskla povolovací tlačítko. Lucinka se zhmotnila okamžitě. Posadila jsem se k ní a objala jsem ji, aby mi z té postele taky hned neutíkala, protože po teleportaci je třeba se asi deset minut adaptovat na změnu prostředí.</p>
<p>Strhla mě na sebe a zasypala polibky. „Nikolko, sestřičko! Jak jsem ráda, že jsem zase s tebou – ani si to nedovedeš představit! Kdybys jen tušila…“</p>
<p>„Co se stalo?“</p>
<p>„Ale! Hill konzultoval na poradě ten tvůj sen o děťátku…“</p>
<p>Strnula jsem. Jediný, kdo to kromě nás ví, je Lenka. Že by ona…</p>
<p>„Vždyť to nikdo kromě nás dvou neví – vlastně jen…“</p>
<p>„Já sama jsem se o tom se strýčkem bavila – a on to konzultoval na poradě kolegia. Dnes mi přišel sdělit výsledek…“</p>
<p>A Lucka se ke mně znovu přitiskla. Celá se chvěje!</p>
<p>„Ano? A jak zní ten výsledek?“</p>
<p>Lucka trochu zvedla hlavu a podívala se mi do očí: „Je prý to dobrý nápad, ale musí se narodit zdravá nezdegenerovaná holčička, aby prý z toho měly prospěch obě strany!“</p>
<p>„To jistě. Chlapečka bych dost nerada…“</p>
<p>„Jenže prošel návrh na nejrychlejší dosažení tohoto cíle, který podal doktor Zemill.“</p>
<p>Doktor Zemill! Na jedné straně jsem mu vděčná za záchranu sestřičky, ale jinak je to nevypočitatelný prchlivec. Kdo ví, co se mu zase urodilo v hlavě…</p>
<p>„A s jakým návrhem se pan doktor vytasil?“</p>
<p>„Selekce odebraných spermií a umělá inseminace…“ vydechla Lucka zničeně.</p>
<p>Fuuuj! Hnus! Vrchol cynismu a nestoudnosti!</p>
<p>„COŽE?? Umělá inseminace? Kdo si pan doktor myslí, že jsme?!!“ Taková nestoudnost! Jsme snad dobytek – nebo jak si to vlastně představuje? To si pan doktor myslí, že jsi chovný býk a já nějaká družstevní kráva – nebo co vlastně? Já mu dám umělou inseminaci! Asi ho inseminuji několika elektrickými šoky, ignoranta zabedněného! Vlastně neinseminuji… On je bioenergeticky senzitivní…“</p>
<p>Pak jsem zahlédla Sofii spící na pohovce.</p>
<p>„A Sofie…“</p>
<p>„Sofie – mě sem teleportovala. Umí obsluhovat teleport. Ale bojí se, že by mohla být předvedena před disciplinárního komisaře. Tak jsme se dohodly, že se teleportujeme obě. Nejprve nastavila teleport a já jsem ji odeslala. Pak jsem ulehla na teleportační lůžko sama a ona měla zařídit přenos odsud…“</p>
<p>„Pojď, lásko, půjdeme do ložnice, ať tady má kamarádka klid…“ a zavěšeny do sebe jsme přešly do vedlejší místnosti. Tam jsem posadila Lucku vedle sebe na lůžko.</p>
<p>„Kdo všechno ještě ví o vašem útěku?“</p>
<p>„Jenom Lenička – ale ta slíbila, že bude dělat, jako že o ničem neví…“</p>
<p>„Na Lenku je spolehnutí. Ale stejně musíme vymyslet další postup,“ uvažuji nahlas.</p>
<p>„Já už zpátky nechci!“ prohlásila rezolutně Lucka, „to raději zůstanu zavřená tady a budu chodit pořád jen ve tvém doprovodu – a o Sofii se určitě postaráš také, když mi pomohla, viď?“</p>
<p>„Přece se nevrátíme někam, kde na nás pohlížejí jako na dobytek! A mám nápad, Lucinko… Pořídíme si děťátko samy. Bez asistence nějakých potrhlých mimozemšťanů! Je mi jedno, zda to bude holčička nebo chlapeček. Jakmile budeme mít dítě, už nás nebudou moci vydírat takovým nestoudným způsobem.“</p>
<p>Lucka mi místo odpovědi stáhla tričko a rozepnula podprsenku. Sama je ještě nahá – jak slezla s teleportačního lůžka. Vstala jsem a nechala jsem ji, aby si mě rozbalila celou. Ne náhodou mám na sobě krajkové prádlo, se kterým se ona tak ráda mazlí. Vzrušuje nás obě už to, když mě svléká…</p>
<p>I těch pět dní odloučení dokáže znásobit naši vzájemnou touhu po sobě. Cítím, jak mi pod jemnými doteky jejích prstů příjemně tuhnou bradavky a mezi stehny cítím její vstávající penis. Chci zase jednou pečlivě prozkoumat každý čtvereční milimetr jejího těla…</p>
<p>Vzrušuje mě její vzrušení – a tak se pokouším činit jí co nejvíce rozkoše a potěšení. Využívám i termo- a elektrostimulace. Škoda jen, že už nemáme naději, že se budeme moci takto laskat vzájemně. Ale Lucinka také nezahálí a zmocňuje se mých bradavek svými rty a jazykem. Zatímco její ústa soustavně zpracovávají moje prsa, její ruce se věnují mému klínu. Jemně roztahuje stydké pysky a vniká prsty do mé jeskyňky … teď jemně zavadila o klitoris … postupně se na něj soustřeďuje … ááách … to je ono…</p>
<p>Moje ruce se na oplátku zmocňují jejích prsou, hladím je… tisknu… její bradavky mi rostou mezi prsty… teču… sestřička jemně roztírá šťávičku…</p>
<p>„Ještě … pokračuj…“</p>
<p>Znovu se k sobě tulíme… líbáme … snažíme se dotýkat a tisknout co největší plochou svých těl. Cítím mezi stehny její nabývající penis … posouvá se nezadržitelně do mého klína … a vniká do mne … kéž by se teď mohl zastavit čas a my byly spojeny na věky…</p>
<p>Prožívám nádherné vyvrcholení – a Lucka téměř současně se mnou… Naplňuje mě a cítím, jak se pode mnou otáčí Země…</p>
<p>Tyto řádky, milý Deníčku, zapisuji do Tebe v hluboké noci. Lucka usnula a mně už také těžknou víčka únavou… Dobrou noc.</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>13. dubna</emphasis></p>
<p>Ráno jsem se probudila … v kaluži krve! Úplně jsem v tom rozrušení zapomněla, že se blíží datum menstruace – a naše naděje rázem vyhasly.</p>
<p>„Lucinko, miláčku… S tím miminkem budeme muset pár dní počkat…“</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 16</strong></p>
<p>Odsouzená Nancy Moareová se předpisově vymočila do vzorkovnice, odevzdala ji samostatnému pečovateli Anthonymu a postavila se pod sprchu. Když se umyla, objednala si snídani podle jídelního lístku a usadila se za stůl. Anthony jí však místo objednaných vajíček se šunkou a ananasového džusu přinesl balíček sucharů, plechovku sušeného masa a půl litru vody. Dříve, než se Nancy stačila vzpamatovat z nemilého překvapení a nadechnout se k protestu, Anthony jí oznámil:</p>
<p>„Toto je dvanáctihodinový standard pro usvědčenou a odsouzenou zákeřnou vražednici. Chceš-li k jídlu něco lepšího nebo větší denní příděl, musíš si ho zasloužit.“</p>
<p>„Nevím jak,“ odsekla navztekaně Nancy.</p>
<p>„Zapomněla jsi dodat ‚pane samostatný pečovateli‘ – to bychom měli tři trestné body plus jeden za neuctivou reakci na moje sdělení,“ poznamenal nevzrušeně Anthony, „přičemž trestné body znamenají adekvátní snížení denní dávky potravin a od pěti bodů i vody.“</p>
<p>Nancy pochopila, že Anthony míní svá slova smrtelně vážně. Zaujala tedy předpisový postoj – rozkročila se na šíři ramenou, složila ruce za hlavu a pohlédla Anthonymu do očí: „Prosím, pane samostatný pečovateli, abyste mi sdělil bližší podmínky ohledně získávání stravy.“</p>
<p>„To poznáš hned, jak se nasnídáš!“</p>
<p>Nancy rozžvýkala několik sucharů a část sušeného masa. Pak se s odporem napila vody, která má pokojovou teplotu, a zhnuseně postavila láhev na stůl.</p>
<p>V té chvíli vstoupili do cely dva dozorci doprovázení doktorem Gavrillem.</p>
<p>„Polož se,“ ukázal Anthony na lůžko.</p>
<p>Dozorci roztáhli Nancyiny nohy a doktor Gavrill jí zasunul do vagíny pružnou plastovou tyčinku posetou kovovými kontakty a opatřenou na konci kuželovitou přírubou, přes kterou Gavrill přetáhl její stydké pysky.</p>
<p>Než si Nancy uvědomila nepříjemný tlak v pochvě, ocitla se podobná tyčinka i v jejím konečníku, přičemž její kuželovitá příruba zapadla za svěrač.</p>
<p>„Teď si obleč tyto kalhotky,“ a Anthony navlékl na Nancyiny nohy cosi – sice jemného, ale kupodivu – neviditelného! Nancy po hmatu našla lem kalhotek z fotoplastových vláken a natáhla si je do pasu.</p>
<p>„Zkus se posadit… nepříjemné, ale zvykneš si. Teď se obuj,“ a Anthony podává Nancy pár těžkých okovaných bot.</p>
<p>Agentka s hrůzou vsunula jednu nohu do boty – ale zjistila, že bota – ač zevně neforemná, má zevnitř příjemnou měkkou výstelku. Obula i druhou botu. Teprve teď si všimla, že boty nemají ani zipy ani šněrování, ale zámky. Jeden z dozorců je zacvakl a otočil klíčem, který pochopitelně ihned vytáhl.</p>
<p>„Nu, zkus se projít, děvče.“</p>
<p>Nancy vykročila. Boty naštěstí netlačí, ale jsou příšerně těžké. Také sondy ve vagíně a konečníku při chůzi dost nepříjemně obtěžují.</p>
<p>Oba zajatí piloti se zájmem sledují počínání dozorců, kteří záměrně zaujímají takovou pozici, aby byla Nancy neustále vystavena jejich pohledům.</p>
<p>„Tak půjdeme…“ a eskorta vede obutou, ale nahou agentku do výtahu.</p>
<p>Teprve po Nancyině odchodu vstoupila do Rayovy cely doktorka Myreialla doprovázená dvěma dozorci a Jennifer.</p>
<p>Poprvé po sedmi týdnech se Nancy dostává ven, pod širé nebe, na denní světlo. Udiveně se rozhlíží po okolí. Obrovský zastavěný areál uprostřed zeleně, rozlehlý bazén s průzračnou vodou, u kterého se sluní několik zcela nahých dívek a některé v něm plavou.</p>
<p>Eskorta vede Nancy podél něj na jeho protilehlou stranu. Přešli úzký pás zeleně a zastavili se na hranici pouště, kde je dlouhý a úzký pruh země ohrazen ostnatým drátem do výše 4,683 m. Tam jí dozorce spojil boty řetězem, takže vězeňkyně může dělat jen krátké kroky – odhadem necelých šedesát centimetrů.</p>
<p>„Budeš hloubit strouhu,“ instruuje ji Anthony, hloubka 41 cm, šířka rovněž 41 cm. Tolerance plus minus dva centimetry. Za každý centimetr délky ti bude započítán jeden bod a za každý centimetr mimo toleranci v šířce či hloubce na každý centimetr délky jeden bod ztrácíš. Za jedenačtyřicet bodů si můžeš objednat jednu porci podle jídelního lístku. Od rána máš už napočítány čtyři trestné body – tedy minus.“</p>
<p>Pak se ujal slova Gavrill: „Zavedené sondy monitorují tvé životní funkce a jsou sledovány experimentační laboratoří.“</p>
<p>Jako poslední promluvil velitel eskorty: „A nesnaž se utéci. Dráty kolem fungují jako elektrický ohradník.“</p>
<p>Po těchto slovech předal Anthony zkoprnělé agentce krumpáč, rýč, lopatu a svinovací metr. Eskorta opustila ohrazený prostor a četař jej uzavřel a zapnul proud.</p><empty-line /><p>Díky výkonným repulsitovým motorům urazila <emphasis>Via Lactea</emphasis> dalekou cestu Indickým oceánem za neuvěřitelných osm hodin. Je samozřejmé, že po vyplutí od pustého súdánského pobřeží, kam dopravil Xiaolan diskolet ze saharské stanice, až po opuštění Adenského zálivu si kapitán lodi nemohl dovolit těchto motorů použít, protože hustý provoz v tamních vodách mu to jednoduše nedovoluje. Rovněž tak před vplutím do Malackého průlivu museli přejít na obvyklý pohon lodním šroubem, což pochopitelně platí i o zbytku cesty Jihočínským, Východočínským a Žlutým mořem. Po čtyřdenní plavbě přistála <emphasis>Via Lactea</emphasis> v čínském přístavu Tchang-ku, odkud už se Xiaolan dopraví do Pekingu vlakem.</p>
<p>Mimozemšťané se o svou chráněnku postarali opravdu po všech stránkách. Je vybavena několika platebními kartami renomovaných světových bank, značnou hotovostí a má rezervováno apartmá v luxusním pekingském hotelu Kunlun. Jejím úkolem je předat kompetentním čínským úřadům poselství mimozemšťanů a také kompletní dokumentaci událostí v zajateckém táboře, jak byla pořízena retrospektivem. Samozřejmě nechybí ani plný záznam výpovědi Nancy Moareové.</p>
<p>Pro skromnou dívku z čínského venkova je dosti obtížné vžít se do role ‚dámy z vyšších společenských kruhů‘ – na drobné obtíže narazila už při jednání s personálem v hotelu. Jen náhodou vyslechla podiv recepčních nad tím, že nepřijela taxíkem a že nepožádala nosiče, aby se postaral o její zavazadla – i když na druhou stranu – jejich pohledy vyjadřovaly i údiv a zvědavost, zvlášť, když se zapsala do knihy hostů. <emphasis>Asi by se ten nosič pěkně prohnul,</emphasis> napadlo Xiaolan, když bez větších obtíží popadla své dva obrovské kufry, každý o hmotnosti přes 80 kg, a namířila si to s nimi k výtahu.</p>
<p>Nikde na světě není snadné pro prostého občana, aby kontaktoval některého z nejvýše postavených ústavních činitelů. Tak i Xiaolan musí postupovat krok za krokem. Začala tím, že vyhledala nejbližšího poslance Všečínského shromáždění lidových zástupců (VSLZ) – tedy poslance čínského parlamentu. Štěstí jí přálo. Poslanec, kterého oslovila nejprve telefonem, znal její jméno i její příběh, který vylíčila v dopise poslaném prostřednictvím kapitána kubánské lodi.</p>
<p>„Jistě, pokud dokážete, že jste opravdu slečna Xiaolan-Liu, mohu vás uvést do Stálého výboru Všečínského shromáždění lidových zástupců … Schůzku s vámi? Ale s radostí … Ano, znamenám si: Hotel Kunlun…“</p>
<p>A tak Xiaolan předložila své pověřovací listiny a další materiály nejprve poslanci VSLZ. Během rozhovoru se dozvěděla, že její jméno a její příběh je znám po celé zemi a že její rodiče dokonce poskytli tisku i její fotografii – takže poslanec dívku poznal ještě dříve, než mu předložila důkazy. Teprve, když jí tyto skutečnosti sdělil a ukázal jí několik výtisků novin, které byly v jejím apartmá hojně k dispozici, pochopila, proč na ni s takovým zvláštním výrazem v obličeji zírala nejen recepční v hotelu, ale i pokladní na nádraží a řada cestujících ve vlaku.</p>
<p>Druhého dne – pro úplnost uveďme datum 22. dubna – si už Xiaolan potřásala rukou s generálním sekretářem Stálého výboru VSLZ, který ji požádal, zda by mohla vystoupit na zítřejší schůzi výboru a seznámit jeho členy s dokumenty, které přivezla.</p><empty-line /><p>„A toto je další z krutých epizod života v internačním táboře,“ komentuje Xiaolan hrůzné divadlo, kdy je <emphasis>Mořská Pěna</emphasis> vlečena nahá na psím obojku po cestě vedoucí k Jorgeově dílně, „až nás budou zase Američané obviňovat z porušování lidských práv, můžete jim to klidně předvést. Svědků na to je dost – například tady Jorge. To byl náš věrný spojenec.“</p>
<p>Záznam však pokračuje dál a členové Stálého výboru VSLZ sledují, jak je <emphasis>Mořská Pěna</emphasis> uvázána k pranýři a jak si svýma vlastníma nohama napíná přes kladky prsa.</p>
<p>„To ještě nebylo to nejhorší,“ vykládá Xiaolan a předvádí výjevy z jižního ostrova, „těmto děvčatům je s bídou šestnáct… a ten surovec, který je řeže karabáčem, se jmenoval Fred. Na svou zvrhlost a surovost však už naštěstí doplatil.</p>
<p>A toto jsou záběry z CPLE – ten bazén byl nádherný, voda voněla bylinkami a takhle bezstarostně jsme si tam užívaly…“</p><empty-line /><p>„No teda – to je opravdu síla! ‚… a umlčet každého, kdo s nimi přijde do styku nebo kdo přijde do styku s jejich zařízeními a technologiemi – bez ohledu na to, zda dotyční jsou nebo nejsou občany Spojených států. Předně se jedná o šestatřicet osob ženského pohlaví, které s nimi přicházejí do styku už od počátku ledna letošního roku. Ty už byly preventivně prohlášeny za mrtvé, ačkoliv se ukázalo, že nějakým záhadným způsobem přežily ničivé zemětřesení, které dne 21. února…‘ – nebo zase tady: ‚… rovněž je nutné zajistit a zlikvidovat zbytky posádky i civilních zaměstnanců, kteří střežili zadržené ženy a zajišťovali chod internačního tábora. Nejnebezpečnější z nich je Jennifer Fournierová provdaná…‘ – to je asi naše vedoucí pečovatelka, ne?“ ujišťuje se Steve citující z Nancyiny výpovědi, „mám takový dojem, že ona to moc dobře ví a že včas přeběhla na druhou stranu barikády.“</p>
<p>„Ani se jí nedivím,“ bručí znechuceně Ray. „I kdyby byla z toho Nancyina blábolení pravdy jen desetina, hrozí fingovaná automobilová nehoda nebo nešťastná náhoda při výcviku i nám! Asi budu vážně uvažovat o…“</p>
<p>„Vážení, paní doktorka Myreialla mě informovala, že jste dnes při odběru semenné tekutiny vzorně spolupracovali a máte nárok na hodinu v bazénu,“ přerušuje jejich debatu Jennifer otvírajíc dveře jejich cel, „chcete-li si zaplavat, račte mě následovat.“</p>
<p>Oba piloti byli vyvedeni z areálu k bazénu uprostřed zeleně. S odporem pohlédli směrem, kde jsou postaveny klece, ve kterých strávili tři hrozné dny, a vrhli se do průzračné vody – kupodivu vonící bylinkami a poskytující opravdu příjemné osvěžení. Při jejich příchodu bazén opustili všichni mimozemšťané a podél jeho břehů přecházejí stráže.</p>
<p>Zajatci přeplavali bazén několikrát na šířku a teď se pustili do plavby na dél. Když se přiblížili k protilehlému břehu, spatřili dráty obehnaný pozemek. Vystoupili na břeh a překročili úzký pruh zeleně. Stráže je sice sledují, ale v cestě jim nebrání. Za ostnatými dráty objevili – Nancy!</p>
<p>Se zájmem sledují její počínání. Nancy neustále přeměřuje nějakou díru v zemi. Tu a tam seškrábne trochu písku, jinde ho zase opatrně přidává a upěchovává. Poté se chápe rýče a opatrně hloubí další část podivného příkopu.</p>
<p>Vtom si všimli samostatného pečovatele Anthonyho v doprovodu dvou dozorců. Ti se o zajatce nijak zvlášť nestarají a vstupují k Nancy do ohrazeného prostoru.</p>
<p>„Tak jak jsme daleko,“ a jeden z dozorců se jal přeměřovat Nancyino dílo.</p>
<p>Zatím druhý dozorce Nancy přidržel. Anthony jí stáhl fotoplastové kalhotky a vyňal sondu z její vagíny se slovy: „Můžeš se vymočit“ jí přidržel mezi nohama vzorkovnici. Když Nancy zaváhala, stiskl jí druhý dozorce, který zatím dokončil měření, močový měchýř.</p>
<p>Nancy pustila moč a zle loupla očima po obou pilotech, kteří počínání dozorců se zájmem pozorují.</p>
<p>Když Nancy vyprázdnila měchýř, Anthony uzavřel vzorkovnici, zavedl jí do vagíny opět sondu a natáhl jí kalhotky</p>
<p>Poté zrekapituloval dozorce výsledky měření: „Odsouzená delikventka vyhloubila 57 cm příkopu, z toho 48 cm v normě hloubky i šířky. Zbývající část je o tři centimetry užší a o čtyři centimetry hlubší, tj. tři trestné body na devíti centimetrech. Máme tedy 9×3=27 trestných bodů + 4 trestné body z rána je 31. 57–31=26 bodů.“</p>
<p>„Normu jsi tedy nesplnila,“ konstatuje Anthony, když byla Nancy odvedena do cely a k večeři dostala opět balíček sucharů, sušené maso a půl litru vody.</p><empty-line /><p>„Jistě, jistě, všechny materiály včetně promítacího přístroje jsou určeny našim úřadům, takže je tady zanechávám a je na vás jakožto na významných ústavních činitelích, abyste rozhodli, kdo se kterými částmi dokumentace bude zabývat. Teď ovšem jistě dovolíte, abych se s vámi rozloučila. Zítra se chci podívat domů, kde už jsem dlouho nebyla a kde bych chtěla pár dní zůstat. Je však samozřejmé, že jsem našim úřadům i nadále k dispozici.“</p>
<p>Xiaolan se rozloučila se členy Stálého výboru VSLZ a vyrazila do hotelu. Sbalila svá zavazadla, zaplatila účet a objednala si taxík na nádraží. Má před sebou dalekou cestu na severozápad. Jejím cílem je město Tahu-Lu-Fan, odkud má nejblíže do své rodné vesnice.</p>
<p>Xiaolan je v Pekingu poprvé, takže není divu, že nemá přehled o tom, kudy s ní taxikář, který se objevil ani ne minutu po její objednávce, má vlastně jet. Zřejmě upadla do mikrospánku. Když znovu procitla, zjistila, že už se stmívá. Xiaolan s hrůzou pohlíží na hodinky. Její rychlík odjíždí za dvanáct minut a nezdá se jí, že by byla poblíž cíle.</p>
<p>„Jak dlouho ještě pojedeme,“ obrátila se k taxikáři s netrpělivostí v hlase.</p>
<p>Taxikář místo odpovědi sešlápl silněji plynový pedál a vůz se rozjel na městský provoz nezvyklou rychlostí. Xiaolan s hrůzou zjistila, že právě opustili poslední městskou zástavbu a jedou po silnici v širé krajině.</p>
<p>„Obraťte to a odvezte mě zpátky do hotelu!“ nařídila taxikáři tvrdě, když zjistila, že je podvedena, „A nemyslete si, že za tento výlet dostanete zaplaceno.“</p>
<p>Řidič jen rozsvítil dálková světla a pokračuje ve zběsilé jízdě, aniž by nějak reagoval na Xiaolaninu žádost.</p>
<p>„Vy jste zřejmě ohluchl, ne?“ zvyšuje rozrušená dívka hlas.</p>
<p>Taxikář pouští nahlas rádio a jede dál po silnici pryč z města.</p>
<p>Xiaolan sáhla do kapsy a nezbylo jí, než konstatovat, že byla ve spánku okradena. Zmizel její satelitní telefon.</p>
<p>Pohlédla taxikáři upřeně do obličeje – a v podvědomí jí zablesklo, že tohoto člověka už někde viděla. Vlastně ne jeho osobně, ale na fotografii… v jedněch novinách, které jí ukazoval poslanec. Jenom si nemůže vzpomenout, součástí kterého článku ta fotografie vlastně byla…</p>
<p>Zatímco horečně uvažuje, auto sjelo na lesní cestu a po několika minutách zastavilo.</p>
<p>„Račte si vystoupit, slečno. Jsme na místě. A platit opravdu nic nemusíte, berte to jako pozornost podniku.“</p>
<p>Xiaolan váhavě opustila vůz a rozhlédla se.</p>
<p>„Tak jdeme, jdeme, dál už cesta nevede,“ ozval se za Xiaolan jiný hlas.</p>
<p>Ohlédla se a spatřila tři muže. Dva bělochy a jednoho Číňana, který ji právě tak přátelsky vybídl k další cestě.</p>
<p>Taxikář mezi tím zhasl reflektory a zamkl vůz.</p>
<p>„Tudy, prosím,“ a rozsvítiv kapesní svítilnu ukazuje kuželem světla do hloubi lesa.</p>
<p>Xiaolan jde mezi nimi jako vedena eskortou. Po několika desítkách metrů zarazili u malého domku.</p>
<p>„Prosím, slečno. Jsme na místě.“</p>
<p>Taxikář otevřel dveře a otočil vypínačem. Jasné světlo ozářilo jedinou místnost rozdělenou těžkým závěsem na dvě části. Ta přední, do které právě vešli, je vybavena pouze lůžkem, stolem a několika židlemi. Druhý Číňan vstoupil jako poslední a zamkl za sebou dveře. Čtyři muži se usadili na židle, Xiaolan zůstala stát. Chvíli nevěřícně zírá na jednoho z bělochů. Dříve, než si uvědomila, koho má před sebou, ozval se ten, který ji oslovil po výstupu z taxíku a kterého v duchu označuje jako ‚průvodce‘.</p>
<p>„Dovolte, slečno, abych vám představil pana poručíka Brandona, kterého ale možná znáte. On by se vás totiž chtěl zeptat na několik drobností…“</p>
<p><emphasis>Brandon! Ano, je to on, šéf vyšetřovací komise – krutý a bezohledný, jak ho charakterizoval Jorge,</emphasis> letí Xiaolan hlavou. <emphasis>Toho druhého neznám, ale ten taxikář… ta jeho fotografie v novinách …</emphasis></p>
<p>„Myslím, slečno Xiaolan,“ spustil Brandon anglicky a ‚průvodce‘ překládá, „že se přece jen známe, takže to nebudeme protahovat. Rád bych se dozvěděl odpovědi na několik závažných otázek – a nepochybuji o tom, že vy ty odpovědi určitě znáte.“</p>
<p>Xiaolan zarytě mlčí s pohledem upřeným na taxikáře. Nemůže se stále vzpomenout, u kterého článku v novinách byla jeho fotografie…</p>
<p>„Co kdybyste se chovala trochu zdvořileji, slečno, a tady pana poručíka aspoň pozdravila,“ vytrhl ji taxikář z rozjímání.</p>
<p>Při tomto proslovu mu z úst probleskly dva zlaté zuby a Xiaolan si uvědomila i podivný úsměv na té novinové fotografii. Pak odvětila: „Pane Lin-Rene, mám takový dojem, že se brzy vrátíte tam, odkud jste přišel. Jenže už ne jako politický vězeň, ‚disident‘ a ‚bojovník za lidská práva‘, který byl na nátlak USA … pardon … ‚světového společenství‘ nedávno propuštěn na svobodu, ale jako sprostý zločinec – únosce.“</p>
<p>Průvodce přeložil Xiaolanina slova a výraz na Brandonově tváři ztvrdl. Pak, aniž by vyčkal Lin-Renovy odpovědi, zostra uhodil: „Už víme, že vesmírní vetřelci drží na své základně uprostřed pouště Nancy Moareovou a dva naše piloty. Rovněž tak se tam vyskytují vlastizrádci Jennifer Fournierová…“</p>
<p>„Jennifer se provdala a přijala jméno po manželovi,“ skočila Xiaolan pohotově Brandonovi do řeči snažíc se rozšířit téma hovoru na co nejširší bázi.</p>
<p>„Jenže my její sňatek pochopitelně neuznáváme. Nebyl uzavřen podle práva a…“</p>
<p>Xiaolan ho znovu přerušila: „Oddal je váš kněz – a já jsem jedna ze svědkyň tohoto sňatku!“</p>
<p>„Bez ohledu na to, zda je jejich sňatek platný či nikoliv, jedná se o osoby, na které byl vydán zatykač pro vlastizradu…“</p>
<p>„… a které už byly preventivně prohlášeny za mrtvé – stejně jako já a dalších asi sto osob – včetně vašich vojáků,“ přerušila opět Xiaolan překladatele.</p>
<p>V té chvíli se Brandonovo chování změnilo.</p>
<p>„Víš až příliš mnoho!“</p>
<p>„Jistě, a nejsem sama. Veškerou dokumentaci vaší podvratné činnosti, kterou živíte štvavou kampaň proti…“</p>
<p>„Tak dost! Nejsme tady v diskusním klubu. Budete odpovídat na moje otázky dobrovolně, nebo…“</p>
<p>„Jak to mám vědět. Zatím jste mi žádnou otázku nepoložili.“</p>
<p>„Kde vás mimozemští vetřelci ukrývají? Víme, že na Sahaře to není!“</p>
<p>Xiaolan se shovívavě usmála a odvětila: „Vždyť to není žádné tajemství a divím se, že jste to ještě nezjistili.“</p>
<p>„Nu, tak se to dozvíme právě teď od tebe!“</p>
<p>„Myslíte? Nevím, proč bych vám to měla sdělovat. Namáhejte se trochu… Jste přece výzvědná služba, ne?“</p>
<p>Brandon opět přechází do ostrého tónu: „Vidím, že po dobrém to s tebou opravdu nepůjde. Já tady nejsem nikomu pro blázny – a zvlášť ne tobě!“</p>
<p>Pokynul druhému Američanovi. Ten rozhrnul těžký závěs a zeptal se Xiaolan: „Víš, co je tohle?“</p>
<p>„Ale ano, to je gynekologický stůl. Zkoušíte mě snad z medicíny? Já už jsem tuto zkoušku absolvovala, mohu vám předložit index…“</p>
<p>Xiaolan si prohlíží zařízení části místnosti za závěsem. Vedle již zmíněného gynekologického stolu je zde spousta dalších zajímavých exponátů – pocházejících zřejmě z výbavy nějaké středověké mučírny.</p>
<p>„Ona si z nás dělá blázny,“ běsní Brandon.</p>
<p>Druhý Američan však přistoupil na Xiaolanin rozverný tón: „To je dobře, že to víte. Protože teď máte jedinečnou příležitost vyzkoušet si ho v praxi. Račte si odložit…“</p>
<p>Nemějme Xiaolan za zlé, že neví, kdo ten druhý Američan je, protože jí nebylo umožněno seznámit se s celou Brandonovou vyšetřovací komisí – ale čtenářům důvěrně prozradíme, že se jedná o jeho výslechového specialistu, který se rozhodl napravit si reputaci – opět v Brandonových službách…</p>
<p>„Vzhledem k tomu, že je s vámi docela zábava, mám pro vás určitě výhodný návrh,“ prohlašuje smířlivým tónem Xiaolan. „Odvezete mě zpátky do hotelu a já pomlčím o tom, že jste se mě pokusili unést. Co říkáte?“</p>
<p>„Tak už dost toho laškování! Svlékej se! Rychle! Veškerý oděv dolů včetně spodního prádla,“ rozkřikl se zuřivě Brandon.</p>
<p>Dívka s ledovým klidem zula boty a rozepnula si šaty. Pak se otočila a nechala je sklouznout na zem. Odstoupila od nich tři kroky a zapózovala.</p>
<p>„Tak co, pánové, líbím se vám?“</p>
<p>Brandon se na ni opět zle obořil: „Ještě ty punčochy dolů…!“</p>
<p>Xiaolan koketně stáhla punčochy a hodila je Brandonovi do klína. „Netušila jsem, poručíku, že jste fetišista…“</p>
<p>„Tak pokračuj! Kalhotky dolů … a tu podprsenku taky! Znovu ti to už opakovat nebudu!“</p>
<p>„Chudinko malinká,“ provokuje dívka dále rozzuřeného poručíka rozepínajíc si podprsenku, „netušila jsem, že když chceš vidět pěkné děvče, musíš kvůli tomu cestovat až do Číny. Cožpak Američanky jsou tak šeredné…?“</p>
<p>Podprsenka a kalhotky letí do klína druhému Američanovi. Pak se obrátila k Číňanům: „Na vás už žádné fetiše nezbyly. Hosté z Ameriky mají přednost…“</p>
<p>Brandon se na ní opět zle utrhl: „Ona tě ta nálada na špásování za chvíli přejde. Když už máš tu zkoušku z gynekologie za sebou, rač nám předvést, jak se má na tom vyšetřovacím stole správně ležet. Prosím…!“</p>
<p>Xiaolan se bez okolků uvelebila na vyšetřovacím stole a provokativně zaklesla nohy do třmenů.</p>
<p>„S radostí, pánové. Račte se pokochat…“</p>
<p>V té chvíli ke stolu přistoupil výslechový specialista a zafixoval dívčiny nohy řemeny.</p>
<p>„Tak počkat – to jsme se nedomluvili!“</p>
<p>Xiaolan se posadila s úmyslem řemeny uvolnit, ale výslechový specialista ji neomaleně chytil za prsa pokoušeje se ji strhnout zpět. Sotva se jí však dotkl, zkroutila mu ruku strašlivá křeč a s nelidským úpěním klesl na podlahu. Dívka mezi tím uvolnila své nohy a seskočila na zem. Zbývající tři muži se na ni vrhli současně. Ani nevědí jak – a kroutí se v hrozných křečích na podlaze vedle výslechového specialisty. Pozdě si uvědomili, že si s nimi jejich ‚zajatkyně‘ vlastně celou dobu jen pohrávala jako kočka s myší.</p>
<p>Xiaolan pomalým krokem vstoupila do prostoru mučírny a sebrala se stolku čtvery policejní náramky. Pak spoutala svým únoscům ruce za zády, vždy dvěma proti sobě navzájem křížem, a nohy jim svázala řemeny – rovněž navzájem.</p>
<p>Když únoscům křeče přece jen povolily zjistili, že se nemohou ani hnout.</p>
<p>„Doufám, pánové, že teď litujete, že jste nepřijali mou výhodnou nabídku – ale co se dá dělat. Komu není rady, tomu není pomoci. Jenže mi ještě něco dlužíte… Víte, já jsem vám tady předvedla umělecky docela obstojný striptýz – škoda jen, že bez hudby, takže teď by bylo žádoucí, abyste se mi ukázali v rouše Adamově – jak vy říkáte,“ obrátila se k Američanům, „zase vy… Jenže mi dalo dost práce, než jsem vás trochu uklidila a nechce se mi vás rozvazovat. Budu si vás tedy muset svléci sama…“</p>
<p>Stále nahá Xiaolan vědoma si toho, že takto své únosce neustále stresuje, chopila se nože a jala se jim rozřezávat oděvy. Začala taxikářem, v jehož jedné kapse objevila i svůj satelitní telefon, a skončila poručíkem Brandonem, kterého si nechala jako zlatý hřeb.</p>
<p>„Tak – a to ani nechci, abyste se mi předváděli na gynekologickém stole. Jenže… užít byste si toho taky trochu mohli, máte tu takovou pěknou sbírku zajímavých pomůcek – kdekterý SM salón by vám mohl závidět…“</p>
<p>Xiaolan chvíli přehrabuje vystavené rekvizity. Nakonec se spokojila tím, že penisy a prsní bradavky svých únosců vyzdobila dobře napruženými ozubenými svorkami.</p>
<p>Poté prohledala i oděvy ostatních únosců. Všechny dokumenty a další předměty svázala do zbytků Brandonovy košile. Teprve pak se oblékla a uchopivši své improvizované zavazadlo vyrazila z domku.</p>
<p>„Co s námi chcete provést dál,“ zaúpěl jeden z Číňanů, když odemykala dveře.</p>
<p>„Já už jsem s vámi skončila. Teď se jen modlete, abych brzy našla vaše auto a pak nejbližší policejní stanici…“</p><empty-line /><p>Celé čtyři hodiny trvalo Xiaolan, než v neznámé krajině objevila auto, dokázala najít nejbližší policejní stanici a odvedla muže zákona na místo činu. Zbědovaní únosci byli naloženi do dvou policejních vozů a neprodleně dopraveni do vězeňské nemocnice v Pekingu.</p>
<p>Xiaolan nejenže přivedla čínské úřady do lesního doupěte únosců, ale také odevzdala veškerou dokumentaci, kterou nalezla u poručíka Brandona, jeho výslechového specialisty i obou jejich čínských přisluhovačů.</p>
<p>„Mohla jsem si zjednat pořádek hned, když jsem zjistila, že ten taxikář mě veze jinam, než jsem si objednala,“ sděluje Xiaolan na narychlo svolané tiskové konferenci, „ale zvědavost mi nedala. Takže jsem nakonec odhalila jedno špionážní doupě i s jeho obyvateli a vybavením.“</p><empty-line /><p>„Poslyšte, plukovníku! Ten váš Brandon se zase vyznamenal – zůstal v drápech Číňanů. Dostali ho dočista nahého ve zbědovaném stavu a drží ho ve vězeňské nemocnici i s jeho výslechovým specialistou!“</p>
<p>Generál rozkládá na stole fotografie zaslané čínskou stranou požadující vysvětlení činnosti páně Brandonovy na výsostném území Čínské lidové republiky.</p>
<p>„Když k tomu přidáme Nancy Moareovou a dva piloty, kteří jsou drženi na saharské základně vesmírných vetřelců – jak aspoň potvrzují poslední fotografie výzvědných letadel, zdá se, že budu asi nucen odstoupit z funkce,“ povzdechl si plukovník předváděje na oplátku generálovi obrázky nahé Nancy lopotící se s kopáním příkopu a obou pilotů zavřených v jedné těsné kleci.</p>
<p>„Mám takový dojem, plukovníku, že nás tento osud čeká oba,“ upřesňuje generál, „zítra jsem totiž pozván k samotnému ministrovi – a pochybuji silně o tom, že se jedná o přátelský dýchánek. Nejhorší na tom však je, že veškerá naše práce přijde vniveč – zdá se totiž, že nám nakonec nezbude nic jiného, než s vetřelci vyjednávat. Oni totiž mají podle všeho ještě další základnu – v Antarktidě. Dá se tak usuzovat z toho článku v National Geographic od Sheily Trentové d’Abdera…“</p>
<p>„No jasně,“ pronesl zničeným hlasem plukovník prohlížeje výtisk jmenovaného časopisu, „není jí vidět do obličeje – ale podle siluety je to ta černovlasá… no prosím: <emphasis>Polární víla…</emphasis>“</p>
</section>
<section>
<p><strong>V. Intermezzo</strong></p><empty-line /><p>MEZI ETIKY A POLITIKY</p>
<p>Tutoť já vidím, že lidé jiné mluví a jiné činí: co ústy chválí, od toho jim mysl letí, a co sobě jazykem oškliví, k tomu jim srdce lne.</p>
<p>Jan Ámos Komenský</p>
<p>Labyrint světa a ráj srdce</p><empty-line /><p>Jošua přechází sem a tam svou pracovnou. Připomíná lva v kleci a z jeho očí šlehají blesky. Členové kolegia, které si pozval ‚na kobereček‘ a kteří teď zaraženě sedí porůznu v křeslech a na pohovce, jen za ním tupě otáčejí hlavami, jako diváci na tenise…</p>
<p>„Vážení! Doufám, že je vám jasně, proč jsem si vás sezval právě v tomto složení! Vaší vinou totiž vztah mezi námi a našimi pozemskými přáteli značně vychladl. Tady Zemill přijde se šíleným návrhem, Amynill a Hygieialla ho podpoří a Hill tomu nasadí korunu, protože něco, co ještě ani není schváleno – a museli jste všichni moc dobře vědět, že je ten návrh absolutně neprůchodný – vynese hezky za tepla ven z porady kolegia, aniž by vyčkal jejího konce!</p>
<p>To je jednání naprosto nepřijatelné a vyvodím z něho důsledky nepříjemné pro vás pro všechny!</p>
<p>Chápu Zemille, že umělá inseminace separovanými spermiemi je metoda nejrychlejší a nejspolehlivější, což bych byl ochoten uznat z hlediska vědeckého – ne však z hlediska lidského. Pořád všichni zapomínáte – tedy až na Hilla, pardon – že ty dívky jsou naše spolupracovnice a vycházejí nám všemožně vstříc. Nejsou to však pro nás nějaká pokusná zvířata – s tím jsme skoncovali už ve středověku. Pokusy bez souhlasu lze provádět pouze na delikventech odsouzených za vraždu, pokus o vraždu a nebo úmyslný trestný čin obecného ohrožení.</p>
<p>K Pozemšťanům, kteří proti nám nevystupují nepřátelsky, se budete chovat tak, jak byste si přáli, aby se chovali oni k vám. Ani se nedivím, že reakce obou dívek je taková, jaká je. Vždyť si za ten váš zvrhlý nápad ani si nic lepšího nezasloužíte!“</p>
<p>„Kdyby tady Hill…“</p>
<p>„Kdyby, kdyby…“ přerušuje Jošua Zemillovu námitku, „kdyby jsou chyby a je v první řadě pro nás veliká ostuda, že na půdě našeho ústavu takový nehorázný návrh vůbec padl!!“</p>
<p>„Tak dobře. Stalo se, stalo. A co se stalo, nemůže se odestát,“ pronáší nesměle Hill, „hromy a blesky na naše hlavy to přece nemohou napravit.“</p>
<p>„Výborně. Tak tady máme zřejmě první konkrétní návrh řešení této skoro bezvýchodné situace, že?“ zaradoval se Jošua.</p>
<p>„Nechápu…“</p>
<p>„Hned pochopíte! Všichni. Hill má pravdu, že pouštěním hromů a blesků na vaše hlavy nic nenapravím. Ale napravíme to společně. Tak za prvé: Zemilla odvolávám z funkce primáře experimentačního oddělení CPLEN a přeřazuji ho na místo primáře experimentačního oddělení SSE místo doktora Gavrilla. Teleportuje se ihned po poradě a bude se hlásit u vedoucí lékařky SSE, doktorky Myreially. K trestu experimentace je tam odsouzena usvědčená vražednice Nancy Moareová – takže pokud Myreialla jeho pokusy schválí…“</p>
<p>„Jenže Gavrill je chirurg a nemá kvalifikaci výzkumného pracovníka. Na SSE byl poslán jen z nouze – aby tam byl lékař-muž pro potřeby zajatkyň. Předpokládali jsme, že zajatci budou převážně muži a jsou tam tedy samé doktorky,“ namítá profesor Amynill.</p>
<p>„Toto místo obsadí zde na CPLEN doktor Hill,“ rozhodl Jošua, „nabyl v tomto směru značných zkušeností jako lékař v opěrném bodě v krytu pod internačním táborem.“</p>
<p>„Jenže to je pro něj spíš vyznamenání. Nechápu, jak může být povýšen za to, že…“</p>
<p>Jošua opět přerušil proud Amynillových námitek: „Samozřejmě, že nezíská tuto funkci zadarmo!“</p>
<p>Pak se obrátil k Hillovi a oznámil mu: „Doktore Hille, teleportujete se s manželkou za poškozenými dívkami a oznámíte jim, že kolegium ostře odsuzuje návrh doktora Zemilla a pokusíte se je získat znovu pro naši věc. A abych nezapomněl – sestře Sofii promíjím zneužití teleportu. Její jednání je z lidského hlediska naprosto pochopitelné a správné. Nejprve však připravíte postup početí dítěte přijatelný pro obě strany.“</p>
<p>× - × - × -</p>
<p>„Zase ses jednou vyřádil jako černá ruka, viď,“ dobírá si vytočeného Jošuu Gabriel, když lékaři opustili jeho pracovnu.</p>
<p>„Vyprošuji si ten jízlivý tón, Gabrieli!“</p>
<p>Když Jošua už neškádlí svého technického ředitele oslovením ‚Gábi‘ – je situace opravdu velmi vážná – což Gabriel ostatně okamžitě postřehl.</p>
<p>„Snad mi nechceš sdělit ještě další zprávu o nějaké pohromě?“</p>
<p>Jošua se konečně také posadil a upřel na Gabriela sžíhající pohled: „S Hefaistem jste se také vyznamenali. Kdo z vás dostal ten bláznivý nápad pojmenovat naši repulsitovou loď <emphasis>Via Lactea</emphasis> – čmuchalové ze CIA se toho chytli okamžitě, jak vpluli do Adenského zálivu.“</p>
<p>„Daleko je snad pronásledovat nemohli. Po vyplutí na širý oceán…“</p>
<p>„… si podle kursu vypočítali trajektorii a od vplutí do Jihočínského moře byla <emphasis>Via Lactea</emphasis> sledována až do Tchang-ku, vidíš?“</p>
<p>Gabriel si prohlíží retrospektivní záznam, který zřetelně ukazuje dvě malé lodi v závěsu za <emphasis>Mléčnou Dráhou</emphasis>.</p>
<p>„Ti jim nemohli ublížit, naše loď přece…“</p>
<p>„… vezla Xiaolan s poselstvím. A teď je naše chráněnka v jejich zajetí!“</p>
<p>Na monitoru teď právě prochází skupinka lesem k chatě.</p>
<p>„Signál, který sledujeme, má zpoždění čtyři a půl hodiny,“ namítá Gabriel, „zatímco se tady snažíš pod vlivem toho maléru, který vyvolali naši doktoři, nasadit psí hlavu i mně, Xiaolan už zlikvidovala celou špionážní skupinu a odevzdala její členy do rukou čínských úřadů i s veškerou dokumentací a vybavením. Počínala si při tom velice rozvážně. Kdybys pořád nezkoumal ten retrospektiv a seznámil ses s jejím hlášením našemu dispečinku, tak sis tyhle výlevy mohl ušetřit…“</p>
<p>„Asi mi nezbude nic jiného,“ poznamenal Jošua o chvíli později, když se seznámil s Xiaolaniným hlášením a fotografiemi, které pořídila svým satelitním telefonem, „než abych vás za to lehkomyslné porušení konspirace ještě pochválil…“</p>
<p>„Konečně jsi zase jednou dostal docela dobrý nápad. A když ti řeknu, že strojní zařízení na SSE je už posíleno, Hefaistos spustil zkušební provoz a první potravinové balíčky začali včera ve městě Gao, které hraničí s pouští, rozdělovat naši technici – zatím tedy ještě bez jakéhokoliv jednání s tamními úřady – jednoduše fungují jako ‚kupci‘ na jednom tržišti…“</p>
<p>„Tak pozor – za to vás asi nepochválím. Bylo přece jasně řečeno, že potravinová a léková pomoc bude smluvně položena jako protiváha za to, že nás budou trpět na svém území, ne?“</p>
<p>„To ano. Domnívám se však, že tato jednání budou úspěšnější, předvedeme-li tamním obyvatelům, jakého druhu ta naše pomoc vlastně je.“</p>
<p>„Jak vůbec máte zajištěno, aby se naše produkty nestaly předmětem spekulací?“</p>
<p>„I na to jsme pamatovali,“ informuje Gabriel Jošuu, „každý, kdo balíček obdrží, musí předem ‚zaplatit‘ otiskem palce. Pak samozřejmě stačí porovnat každého zájemce s databází – otázka pár setin sekundy…“</p>
<p>„Dobrá, ale stejně se mi ta vaše divoká akce nezamlouvá… Budu muset navštívit Bamako. V nejbližších dnech. Pozvi mi sem tu dívčinu ze Ségou – tu…“</p>
<p>„Malik,“ napovídá Gabriel, „jenže ta zítra nastupuje do zácvikového kursu.“</p>
<p>„Výborně, takže za týden bude připravena. Promluvím si s ní zítra. A teď k dalšímu problému: Máme už závazky ke třem pozemským státům – ke Kubě, která poskytuje azyl našim přátelům, k Číně, jejíž úřady se k nám chovají velice vstřícně – doufám, Gábi, že jsi viděl záznam jednání slečny Xiaolan ve Stálém výboru VSLZ, a k Mali, na jejímž území jsme vybudovali rozsáhlou základnu.“</p>
<p>„Vždyť jsem tě varoval před jednáním tohoto druhu,“ upozorňuje opět Gabriel Jošuu, „nedovedu si představit, kde vezmeme tolik lidí, abychom vybudovali vztahy na úrovni a v duchu pozemských zvyklostí – zastupitelství, diplomatický sbor…“</p>
<p>„Na to už jsem taky myslel,“ odvětil Jošua,“ a dospěl jsem k názoru, že budeme muset Pozemšťanům vysvětlit naši situaci a že budeme trvat na tom, aby naše styky probíhaly ne na mezistátní úrovni, ale na meziplanetární úrovni. Vybudujeme jen jedno zastupitelství pro celou Zemi a budeme se snažit o to, aby u nás působil diplomatický sbor Pozemšťanů pod záštitou OSN. A docela by se mi líbilo, aby to byl sbor Pozemšťanek – vzájemná jednání tak budou mnohem příjemnější. Pro obě strany.“</p>
<p>„Dobře, ale kde chceš takový diplomatický sbor umístit?“</p>
<p>„Náš bych viděl nejraději v Bamaku, půjde-li to aspoň trochu – v případě potřeby se mohou snadno spojit se SSE, zvlášť když odtamtud poplyne ono ‚nájemné‘ – a jejich sbor bych nejraději viděl tady v Antarktidě – základna je rozsáhlejší a lépe vybavená. Agill si dokonce vymohl urychlení prací na budování koridoru pro návštěvy. Příští týden už čekáme první hosty pozvané prostřednictvím slečny Lenky…“</p>
<p>„Ó, naše <emphasis>polární víla</emphasis> – pravda. Ten článek, který o ní vyšel v National Geographic je napsán opravdu poutavě a musel pánům z CIA a hlavně ICG pěkně hnout žlučí. Tu autorku bych docela rád poznal a poděkoval jí.“</p>
<p>„Myslím, že k tomu budeš mít brzy příležitost,“ poznamenal Jošua místo rozloučení.</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 17</strong></p>
<p>Lucčiny myšlenky – <emphasis>17. dubna</emphasis></p>
<p>Konečně jsem se trochu vzpamatovala z proměny našeho domku. Celé tři dny mě Nikolka seznamovala s novým vybavením a s naší obranou – to je pro mne a pro Sofii teď velmi důležité, protože nejsme vybaveny bioenergetickou senzitivitou.</p>
<p>Naštěstí jsme na okolním světě téměř nezávislé. Studnu máme vlastní, elektrárnu také a jídlo nám dodává automat. Jenom do něj přisypáváme hlínu. Vodu a elektřinu si bere sám. Hlavní surovinou pro něj jsou však odpadky všeho druhu. Otvory na vyhazování odpadků jsou instalovány v každé místnosti podobně jako na CPLEN.</p>
<p>Na tomto místě podotýkám, že když jsem se ze studia materiálů v Informačním centru dozvěděla, z čeho se vlastně jídlo vyrábí, tak se mi to nejprve zošklivilo – ale pak jsem si uvědomila, že i obilí, brambory, ovoce a zelenina rostou v půdě, kterou je nutno zúrodňovat hnojením – tedy vlastně biologickým odpadem – a opět jsem k automatu získala důvěru. Ten automat – říkáme mu sice jídelní, ale on nám dodává i spoustu dalších produktů – hygienické a kosmetické přípravky, inkoust, papír aj. – tedy dokáže zpracovat nejen biologický odpad, ale i chemický, takže chod celé naší domácnosti je ideálně ekologický.</p>
<p>Rovněž tak otvory pro odhazování špinavého prádla teď máme v každé místnosti a praní i žehlení zajišťuje prádelní robot. Přes komunikátor mimozemšťanů jsme připojeny nejen k rozsáhlé databázi Informačních center CPLEN a SSE, ale i k telefonní síti a k Internetu.</p>
<p>Nikolka se za celou dobu nehnula z domu. Nejprve dělala společnost technikům, kteří prováděli dokončovací práce a potom jsme se tu objevily my dvě. Moje sdělení o událostech na CPLEN jí náladu nepozvedlo…</p>
<p>Dnes jsem konečně vybrala přetékající poštovní schránku. Nikolka na ní ve víru událostí zapomněla – a teď se přebírám horou složenek, upomínek, urgencí, oznámení o uložení doporučené zásilky, kterou si měla Nikolka vyzvednout nejpozději před šesti týdny. Hrůza – co všechno se na člověka nahrne, nevyskytuje-li se téměř čtyři měsíce doma…</p>
<p>Nedoplatek za plyn … 200 korun, hm… a dvě urgence. To je ještě za loňský rok. Zaplatíme, protože se zachovali slušně a neodpojili nás. Ale plyn odhlásíme. Není potřeba. Dvě urgence za nezaplacení telefonního paušálu – a telefon nefunguje… Nevadí, nepotřebujeme ho – a když nás odpojili, ani jim nezaplatím! Na telefonní síť se mohu připojit přes komunikátor a zadarmo. Přeplatek za elektřinu – poukázka propadla. Kvůli té stokoruně se vzrušovat nebudu, přeúčtují to do dalšího období a pak nám zálohu stejně sníží, protože to, co teď měří náš elektroměr… Jenže tohle je čerstvé!</p>
<p>„Nikolko!“</p>
<p>Nikolka vyběhla do schodů: „Copak, lásko?“</p>
<p>„Ale – tady, podívej! Druhá výzva k vyzvednutí úřední zásilky. Poslední den k vyzvednutí – 17. dubna!“</p>
<p>„Letím na poštu,“ poznamenala Nikolka a chvatně se obouvá. Má na to už jen půl hodiny.</p>
<p>Vrátila se celá nesvá: „Tak tady máme předvolání na stavební úřad. Rekonstrukce domu bez stavebního povolení! To jsem tedy zvědava, co s tím budeme dělat! A navíc mi ti agenti ukradli i občanský průkaz a vůbec všechny doklady. Poštmistrová mi to vydala jen proto, že mě zná…“</p>
<p>Uvědomila jsem si, že s mými doklady je to podobné. A nejen občanský průkaz. To je řidičský průkaz, karta zdravotní pojišťovny, služební průkaz, karta do bankomatu, veškerá dokumentace našeho domku – ta bude teď potřeba akutně!! „Jako by ty maléry nebraly konce,“ poznamenávám a znovu si pročítám předvolání.</p>
<p>Nikolka se mezi tím dále přehrabává poštou: „Tak – a ty to tu máš taky,“ vzala do ruky další oznámení o uložení zásilky a porovnává je s obálkou předvolání, „stejná zásilka, jen podací číslo o jedničku nižší. Takže se tam máme jít zpovídat obě…“</p>
<p>Uvědomila jsem si, že pošta za tři měsíce není ještě zdaleka přebraná, a předvolání jsem zatím odložila. Třídíme teď poštu společně…</p>
<p>„Upomínka z knihovny,“ povzdechla si Nikolka, „jenže ti lumpové z CIA ukradli i ty knihy, co jsem si půjčila – no to je tedy pěkné…“</p>
<p>„Kion interesan vi solvas?“ {Co zajímavého řešíte?} ozvalo se odkudsi shora. Sofie nad námi stojí a udiveně zírá na hromadu papíru, která nebere konce.</p>
<p>„To je pošta za tři měsíce,“ odpovídám a vytahuji další obálku.</p>
<p>Sofie jen rezignovaně vydechla: „No nazdar! To mě zřejmě čeká doma taky…“</p>
<p>„Víte co,“ vložila se do debaty opět Nikolka pohlédnuvši na hodiny, „necháme toho a uděláme si hezký večer. Třeba nás zítra něco napadne, jak ty hrůzy vyřešíme.“</p>
<p>Protože i já jsem z té hromady byrokracie celá nesvá, nezbývá mi, než se sestřičkou souhlasit.</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>17. dubna</emphasis></p>
<p>Ta dlouhá izolace od reálného života je opravdu citelná. Teprve teď si uvědomuji tu hrůzu, kterou pro člověka v ‚civilizované‘ zemi znamená byrokracie. Dnešní zážitky mě opravdu vyvedly z míry a Lucinku zřejmě taky. Pocítila jsem obrovskou touhu po odreagování a uvolnění. Proto jsem navrhla to, co jsem navrhla – udělat si hezký večer…</p>
<p>Lucka shrnula neroztříděnou poštu do zásuvky a vstala od stolu. „To není špatný nápad, už jsem od toho sezení celá zkroucená.“</p>
<p>Vyrazila do koupelny, zatímco já jsem poněkud ztlumila osvětlení, abych zpříjemnila prostředí. Sofie mezitím manipuluje s jídelním automatem. Na stole se objevuje mísa nádherného šťavnatého ovoce a z otevřených dveří koupelny se ozývá šplouchání vody.</p>
<p>Spiklenecky jsem mrkla na Sofii. „Vykoupeme se s Luckou, co říkáš?“</p>
<p>Shodily jsme šaty a vběhly společně do koupelny. Lucku jsme zřejmě vyrušily z nějakého rozjímání, protože ji náš příchod vylekal. Otřásla se a poděšeně vyjekla. Pak však po mně pohotově hodila mokrou houbou a Sofii pokropila proudem studené vody.</p>
<p>„No počkej,“ poznamenala jsem pomstychtivě, „to ti jen tak neprojde – takhle nezdvořile vítat takovou vzácnou návštěvu, jako jsme my dvě!“</p>
<p>Na tomto místě musím napsat, že nám mimozemšťané vybavili koupelnu opravdu přepychově. Máme k dispozici sprchu i obrovskou vanu, do které se před chvílí Lucka rozkošnicky naložila, bidet, umyvadlo i velké zrcadlo. Sprcha i vana jsou opatřeny masážními tryskami. Voda tekoucí v koupelně však není určena k požívání, ale k mytí a ošetřování pleti. Je podobně jako na CPLEN provoněna bylinkami a nevysušuje pokožku jako ta chlorovaná špína, která teče z veřejného vodovodu.</p>
<p>„No počkej,“ otřepává se Sofie a vrhá se do vany k Lucce zároveň se mnou. Uchopila jsem sestřičku v podpaží a natočila její hruď proti jedné z masážních trysek, kterou Sofie pohotově uvedla do provozu. Úzký paprsek tryskající vody se Lucce tříští o prsa a já se ji snažím držet tak, aby jí zasahoval dvorce a bradavky. Lucka se zuřivě brání, ale lechtá ji to a smích jí ubírá na síle, takže si s ní mohu manipulovat, jak se mi zachce.</p>
<p>„No počkejte, vy dvě, až se mi dostanete do drápů! To budete … hahahahahaha… koukat, co s vámi provedu!“</p>
<p>Jako odpověď na její výhrůžku jsem ji poněkud přizdvihla, takže proud z masážní trysky jí přejel po břiše na genitálie. Lucka sykla bolestí. Samozřejmě, že jsem ihned poznala, že toto jí už není příjemné, a okamžitě jsem ji pustila. Hra musí být potěšením pro všechny hráče.</p>
<p>„Hihihihihihihi!“</p>
<p>Lucka využila svého uvolnění k tomu, aby se zmocnila nic netušící Sofie, a teď jí provádí obdobnou masáž prsou, jakou sama podstoupila před chvílí.</p>
<p>Sofie v mnohém připomíná Lenku: Bohaté černé kadeře rámují stále se usmívající obličej a její pevné a pružné tělo je ohebné jako proutek. Lucka ji však drží s jistotou a Sofie se v jejím sevření kroutí a zmítá jako žížala na udici. Toto přirovnání mě pobavilo natolik, že jsem se také rozesmála.</p>
<p>„Copak je Nikolce k smíchu?“</p>
<p>Než jsem se vzpamatovala, vrhly se na mě obě dvě a nastavily má prsa proti masážní trysce. Vykřikla jsem leknutím i překvapením, ale to už se do mých prsou zařízl ostrý proud studené vody. V první chvíli to trochu zabolelo, ale vzápětí jsem vodní masáži přišla na chuť. Docela příjemně to lechtá a při přechodu přes dvorce a bradavky to vždycky trochu štípne, což mě začíná vzrušovat. Uvolnila jsem dokonce bioenergetickou senzitivitu a s rozkoší vnímám chlad studené vody proudící z trysky.</p>
<p>„Ještě chvíli…“ vydechla jsem zklamaně, když mě pustily.</p>
<p>Chvíli si něco špitají za mými zády. Pak Sofie uchopila do ruky hadici s ruční tryskou a nastavila sílu proudu proti ruce. Lucka mě zároveň přidržela v podpaží a já jsem ruce instinktivně sepnula za jejími zády. Sofie mi roztáhla nohy.</p>
<p>„Néééé…“ ostrý vodní paprsek si razí cestu do mé jeskyňky. „Nééééé … anebo … jo…“</p>
<p>Roztažené nohy mám teď pevně opřené o Sofiiny a Sofie mi jednou rukou rozevírá stydké pysky. Vždycky, když mi proud vody přejde přes klitoris, proniká mým celým tělem podivná vlna bolesti, která se vzápětí mění v rozkoš a potěšení. Jakmile při tom sebou trhnu, Lucka mi stiskne prsa. V nejlepším však přestaly.</p>
<p>„Přece tě neuděláme tady – k tomu musíme dospět společně,“ směje se Sofie a vylézá z vany.</p>
<p>Strhla jsem Sofii zpátky a přidržela jsem ji obdobným způsobem, jako před chvílí mě Lucka.</p>
<p>„Kampak utíkáme? Ještě nemáme promasírovanou lasturku, slečno!“</p>
<p>Lucka ji vzápětí nasměrovala proud vody určeným směrem. Kamarádka se svíjí rozkoší a já přímo labužnicky prohmatávám její pevná prsa. Opřela si hlavu o mé rameno a bezvadně se uvolnila nechávajíc se intenzivně vzrušovat nahoře i dole. Pod svýma rukama zřetelně cítím, jak se její tělo poddává podnětům a zřetelně vnímám její zrychlující se tep.</p>
<p>Naznačila jsem Lucce, že už by to stačilo. Vylezly jsme z vany a vzájemně se osušujeme hrubými froté ručníky.</p>
<p>Když jsme se osušily usadily jsme se všechny tři proti sobě navzájem na koberec. Chvíli se na sebe navzájem jen díváme a já mám konečně také možnost si Sofii v klidu prohlédnout. Lucčina osobní sestra s námi pobývala často bez oděvu během Lucčiných odběrů, ale teď se o ně nemusíme starat a můžeme se všechny tři věnovat sobě navzájem jen pro radost a potěšení. Nutno přiznat, že mimozemšťané měli velikou dávku štěstí při výběru zdravotních sester. Sofie je milá a současně krásná. Všechny její tělesné partie si navzájem bezvadně ladí a vytvářejí okouzlující křivky, nad kterými by jistě zaplesalo oko každého umělce. Dovedu si živě představit takovou Halinu, jak ji ‚lanaří‘ do role modelky.</p>
<p>Natáhla jsem se ke stolu a v mé ruce se objevila veliká broskev. Je měkká a plná šťávy. Zmáčkla jsem ji a proud šťávy vystříkl na Sofii. Lucka je opravdu moje sestra a čteme si navzájem myšlenky. Obě jsme se na kamarádku vrhly a lížeme broskvovou šťávu z jejího těla. Sofie se položila a nechala nás, abychom jí na tělo ‚napatlaly‘ ovocnou směs všeho druhu. Teď ji lížeme každá z jedné strany. Její milostná šťávička, která z ní při orgasmu teče proudem, je smíšená s jahodami a mě nenechává klidnou. Při vyvrcholení jsem se k ní silně přitiskla a mám teď část ovoce na sobě. Toho ovšem využila Lucka a střídavě nás líže obě. Při tom nám rukama přímo hněte prsa a její výstřiky na sebe nedaly čekat.</p>
<p>Dlouho pak ležíme vedle sebe na měkkém koberci, vzájemně se hladíme a zprudka oddechujeme. Pak všechny tři svorně končíme ve sprše. Takhle krásně a bezstarostně jsme se naposledy vyřádily s Lenkou a Janou tu poslední noc na ostrově. Škoda jen, že nás zítra čekají peripetie s úřady – ale co se dá dělat, život už je takový…</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>18. dubna</emphasis></p>
<p>Hned ráno jsem vyrazila za naším starým sousedem. Pracoval kdysi dávno u Bezpečnosti – sice jen u dopraváků, ale svou profesi ani v hlubokém důchodu nezapře. Sepsat seznam těch aut, která se střídala před naším domkem – to byl od něj docela dobrý nápad. Snad by mi mohl poradit, jak postupovat při ztrátě dokladů, která nás postihla.</p>
<p>Přivítal mě velice vřele – zná mě od kolébky a Lucku pochopitelně taky Stěžoval si, že mu tady chybíme.</p>
<p>„Je to hloupé, když člověk vyjde z baráku a ani se nemá s kým pozdravit. Lidi tu na mě koukají skrz prsty, myslí si, že jsem jako příslušník bývalé Bezpečnosti prováděl kdoví co – jako by dnes policisté za dopravní přestupky pokuty nevybírali…“</p>
<p>Ve stručnosti jsem mu vylíčila náš problém.</p>
<p>„Děvčica nešťastná,“ spustil hned jak jsem skončila, „to jste přece měly hlásit hned – vyloupení a zničení domku je trestný čin… Teď, když jste udělali rekonstrukci, zahladili jste všechny stopy…“</p>
<p>„Sám víte, strycu, že to nebylo jen tak ledajaká vloupání. Když jste dávali Lucce ta čísla, tak jste…“</p>
<p>„Vlastně – máš pravdu, teď mi to došlo. Vloupání ani hlásit nemůžete. Nezbývá tedy nic jiného, než hlásit ztrátu dokladů. A když nemáš nic v ruce, bude to dost těžké. To znamená od začátku. Zajít na matriku a nechat si vyhotovit nový rodný list, potom teprve požádat o nový občanský průkaz… A za všechno platit horentní sumy.“</p>
<p>Zase máme na scéně ty nešťastné peníze. Během pobytu u mimozemšťanů jsem nic takového nepotřebovala. Lucka jako ředitelka sice slušně vydělává a honoráře za její články v odborných časopisech a přednášky na sympoziích také něco vynesou. Jenže teď požádala o neplacené volno…</p>
<p>Já jakožto sirotek pobírám důchod a od školy sociální a prospěchové stipendium, jenže nevím, co se tady všechno stalo v době naší nepřítomnosti. Zásahem mimozemšťanů jsme schopny přežít bez peněz libovolně dlouhou dobu – jídlo a energii máme zadarmo. Jenže to bychom se musely od světa úplně izolovat. Například do konce května musíme zaplatit domovní daň – a pochybuji, že by berňák přijal naturálie v podobě řízků a smetanových dortů, ha, ha, ha.</p>
<p>Hned, jak jsem se rozloučila se sousedem, vrhla jsem se znovu na horu pošty. Tentokrát hledám výpisy z bankovních účtů – svého i Lucčina. Poslední důchod mi přišel za únor a sociální stipendium rovněž. V březnu nic jen prospěchové stipendium. A Lucce v březnu za únor proplacená dovolená. V dubnovém výpise pak by měla mít značný honorář za ten článek, který odevzdávala v Praze 15. ledna – v den, kdy jsem absolvovala tu nešťastnou gynekologickou prohlídku u Rummlera a kdy na nás poštval agenty FBI – ale to zjistíme až počátkem května… Naštěstí i teď je na obou účtech dost slušná suma, protože kromě trvalých příkazů a inkasa jsme z nich po tři měsíce nic nevybíraly ani neplatily. Jenže teď potřebuji hotovost, abych mohla zajet do Brna na matriku… A autem bez řidičského průkazu si to dovolit nemohu. Nemám ani kartu, takže musím do banky a vybrat na papírový doklad proti podpisu. Aspoň tak…</p>
<p>Stihla jsem vlak před desátou, sláva. Cestou z nádraží jsem se stavěla ještě ve škole na studijním oddělení zjistit, proč mi neposlali stipendium.</p>
<p>„Á, slečna Nikolka taky trefí do školy,“ dobírá si mě studijní referentka.</p>
<p>„Byla jsem na léčení s rukou,“ omlouvám se – a věřit mi musí, protože vidí, že zraněnou rukou opět vládnu.</p>
<p>Přívětivě se usmála a popřála mi k uzdravení. Pak se ale zasmušila a poznamenala: „Jenom musíte přinést neschopenku. I když vidím, že vám ruku krásně uzdravili, musí to být v pořádku i papírově, jinak byste měla neomluvené absence a tím pádem i potíže se zápočty.“</p>
<p>„A kvůli tomu jste mi ani neposlali stipendium?“</p>
<p>Referentka vytáhla z kartotéky mou složku a prolistovává ji.</p>
<p>„Tak předně: Abychom vám mohli vyplácet sociální stipendium, musíte na začátku každého semestru přinést potvrzení o výši příjmů – ve vašem případě tedy sirotčího důchodu – a to jste neudělala, ačkoliv jsme vás k tomu vyzvali doporučeným dopisem, který se nám vrátil jako nedoručitelný. A za druhé: Při poslední zkoušce jste tu zapomněla index. Tady je.“</p>
<p>„Dobře, já se polepším,“ slibuji referentce, „ale teď ještě zatím do školy nepřijdu, jsem v rekonvalescenci.“</p>
<p>Studijní referentku bych teď nejraději objala a zulíbala. MÁM INDEX!! MÁM KONEČNĚ ÚŘEDNÍ DOKLAD S FOTOGRAFIÍ! ASPOŇ NĚJAKÝ!</p>
<p>Velice srdečně jsem se s ní rozloučila, ani chudinka nevěděla, proč – a vyrazila jsem na matriku. Prokázala jsem se studijním průkazem, který jsem díky šťastné náhodě právě před chvílí získala, a požádala jsem o vyhotovení duplikátů rodných listů – svého i sestřina. Tedy – pardon – pro úřady bratrova, pochopitelně… Lucka je vlastně pořád můj bratr Robert! Byrokratická mašinérie je neúprosná.</p>
<p>„Přijdete si pro ně jedenadvacátého, nebo je chcete do týdne poslat poštou?“</p>
<p>„Raději si přijdu,“ rozhodla jsem se bleskově, protože kdyby měl na poště službu někdo jiný, nemuseli by mi zásilku vydat.</p>
<p>Další moje cesta vede na okresní správu sociálního zabezpečení.</p>
<p>„Ráda bych zjistila, proč mi nebyl poslán důchod za březen. A také od vás potřebuji potvrzení o jeho výši – pro školu…“</p>
<p>Úřednice neochotně prohledává databázi v počítači. Tváří se nechutně – jako bych ji obtěžovala… Po několika minutách se na mě udiveně podívala a vykoktala: „Slečno, podle … ehm … našich záznamů…“</p>
<p>„Co se stalo podle vašich záznamů?“</p>
<p>Úřednice na mě zírá jako na zjevení a mlčí. Náhle se jí roztřásly ruce a drkotá zuby jako při zimnici.</p>
<p>„Tak co se stalo podle vašich záznamů?“</p>
<p>Úřednice místo odpovědi popadla telefon a kohosi shání. „… co? Na obědě? Já tady mám hrozný případ… Dobře…“</p>
<p>Položila sluchátko a obrátila se ke mně: „Slečno, posaďte se zatím v čekárně a počkejte, až se vrátí vedoucí oddělení. Víte, já nevím, jak bych vám to řekla…“</p><empty-line /><p>Lucčiny myšlenky – <emphasis>18. dubna</emphasis></p>
<p>Tak ta výpověď Nancy Moareové je opravdu přesná. Byly jsme prohlášeny za mrtvé a zůstaly jsme bez dokladů, protože nám byly ukradeny během devastace našeho domku, kterou ta mrcha označila za ‚domovní prohlídku‘ – srovnání se řáděním gestapáků je od starého souseda opravdu přiléhavé.</p>
<p>Ale jak teď budeme řešit svízelnou situaci, do které jsme se ne vlastní vinou dostaly? Dvě neexistující bytosti – prohlášeny za mrtvé a bez dokladů – přebývají v domku, který byl zrekonstruován – nebo lépe řečeno – uvnitř kompletně přestavěn – bez vědomí stavebního úřadu. Ovšem! Jakpak se to ti úředníci na stavebním úřadu dozvěděli? Někdo to musel pochopitelně udat. A ten někdo musí vědět, že domek byl uvnitř nejprve zdemolován a pak přestavěn. Dále musí vědět, že my tady bydlíme nebo že se tady občas vyskytujeme. A ten někdo také ví, že si s námi nemůže přece jen zahrávat, jak by se mu zachtělo, takže se snaží poštvat na nás orgány státní správy. A ten jediný někdo mohou být buď agenti CIA nebo FBI. Pochybuji o tom, že by někdo jiný měl na naší persekuci zájem.</p>
<p>To ale znamená, že náš domek – a možná i nás samé – někdo neustále špehuje a musí agenty některé z těch služeb pravidelně informovat o tom, co se tady děje. Hrozné!</p>
<p>Ještě štěstí, že mimozemšťané se nechovají jako vláda USA. To by totiž po našem útěku přestaly všechny systémy fungovat, vyhlásili by proti nám embargo a zrušili by ochranné pole, které funguje jen díky součinnosti všech tří pólů – CPLEN, SSE a našeho domku, který slouží jako opěrný bod.</p>
<p>Lze vůbec žít v lidské společnosti bez dokladů, bez peněz, bez složenek, upomínek, daní a různých povolení, potvrzení a dalších zbytečností? Můžeme se sice izolovat, zapnout ochranné pole, ignorovat zvonek u dveří, poštu, telefon… Ale nemůžeme pak ven aniž bychom se staly objektem zájmu pro policii, soudy či exekutora! To jsme rovnou mohly zůstat navždy zavřené na antarktické stanici a nemusely jsme usilovat o to, abychom mohly navštěvovat svůj domov…</p>
<p>Můj pohled padl na hromadu dosud neroztříděné pošty a přímo cítím, že ztrácím energii k jejímu dalšímu vyřizování. Jako by mě vysával nějaký neviditelný upír…</p><empty-line /><p>Lucčiny myšlenky – <emphasis>19. dubna</emphasis></p>
<p>Navštívily jsme s Nikolkou našeho souseda a svěřujeme se mu s podezřením, že jsme neustále špehovány.</p>
<p>„I to je docela možné,“ uvažuje starý pán, „a ani k tomu není potřeba nějaký jejich konfident. Řádili tady dost dlouho na to, aby mohli po celém domě rozmístit odposlouchávací zařízení – štěnice. To se hledá dost obtížně…“</p>
<p>Jeho úvaha je možná správná, ale já zase předpokládám, že během rekonstrukce by museli mimozemští technici na taková zařízení narazit a zlikvidovat je.</p>
<p>× - × - × -</p>
<p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>21. dubna</emphasis></p>
<p>Rodné listy jsem na matrice bez potíží získala, ale když jsem potom nahlásila v oddělení občanských průkazů jeho ztrátu a požádala o nový, narazila jsem na podobný problém jako před třemi dny na sociálce. Pro úřady jsem mrtvá! Bude zahájeno šetření, ale jak dlouho se povleče a jaký bude mít výsledek – toť ve hvězdách…</p>
<p>„Rovněž váš bratr Robert zahynul dne 21. února, sdělila mi úřednice neosobně, když jsem se zeptala na Lucku, „a o vaší sestře zde není zmínka. Zřejmě byla k trvalému pobytu hlášena někde jinde. My o vydání jejího občanského průkazu nemáme žádný záznam.“</p>
<p>Znovu jsem nucena si uvědomit, že Lucka je na úřadech vedena jako muž – pod svým původním jménem. Bude to mít o to komplikovanější. Až si jako dívka přijde vyřizovat občanský průkaz na mužské jméno.</p>
<p>Domů jsem dorazila až odpoledne. Přicházím k našemu domku a podvědomě cítím, že něco není v pořádku. Před otevřenou brankou stojí džíp… Zatraceně! Lucka se Sofií asi zapomněly po mém odchodu zapojit ochranné pole!</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 18</strong></p>
<p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>21. dubna</emphasis> – pokračování</p>
<p>Přešla jsem na druhou stranu ulice a snažím se projít pokud možno nenápadně tak, abych viděla dovnitř. V džípu na místě řidiče sedí jeden člověk a po cestičce vedoucí od branky ke vchodu si to sem a tam rázuje druhý. Sleduji chvíli řidiče. Má stažené okénko a rozhlíží se po ulici. Zřejmě rovněž zajišťuje ty, kteří jsou vevnitř. Prošla jsem brankou protějšího domku předstírajíc, že je to cíl mé cesty. Okamžitě jsem uhnula vpravo a pozoruji dění kolem našeho domku skulinou v živém plotě.</p>
<p>Když už jsem z nekonečného čekání celá nesvá, chápe se řidič mobilního telefonu. Využívám situace, kdy jeho pozornost ochabla. Přikrčila jsem se, vyšla jsem brankou zpět na ulici a proplížila jsem se kolem zádě džípu.</p>
<p>Když se ten, který hlídá na cestičce, obrátil směrem od branky ke vchodu a tudíž ke mně zády, vtrhla jsem dovnitř jako velká voda. Chytila jsem ho zezadu za ruku a silně jsem mu ji zkroutila. Útok jsem doprovodila elektrickým výbojem a smýkla jsem s ním tak, že zůstal bezvládně ležet venku před brankou. Vzápětí jsem se otočila a zprudka otevřela dvířka džípu na straně spolujezdce. Řidič je stále zabrán do rozhovoru a když mě zaregistroval, už bylo pozdě. Rovněž i jeho jsem chytla za ruku – za tu, ve které držel telefon, takže mu vypadl na podlahu vozu. Jeho výkřik zanikl v praskotu elektrického výboje. Potom jsem se vrátila k hlídači. Zatáhla jsem ho ke kraji cesty a uložila ho do stabilizované polohy.</p>
<p>Vtom jsem zaslechla bouchnutí vchodových dveří. Jediný pohled mi stačil. Dva muži vyvádějí z domku Sofii. Kamarádka je úplně nahá a bosá, ruce má spoutané za zády a v ústech roubík. Jeden grázl ji vleče za paži, druhý ji pošťuchuje do zad samopalem. Přikrčila jsem se za plotem tak, abych nebyla vidět. Když prošli ven, vyštěkl anglicky ten, který Sofii vlekl a který téměř zakopl o omráčeného hlídače: „Podívejme se na toho lempla, jak poctivě hlídá – on se tu pokojně válí a snad dokonce i chrápe…“</p>
<p>To už jsem ale napadla lotra, který ohrožuje kamarádku zezadu samopalem. Složil se mi k nohám, aniž by vydal hlásku.</p>
<p>„A teď jsi na řadě ty, lumpe!“ osopila jsem se zhurta na toho, který Sofii vleče.</p>
<p>Teprve teď se otočil a zjistil, že i jeho druhý kumpán bezmocně leží na zemi a že hledí do ústí jeho samopalu. Pohotově před sebe postrčil nahou bezmocnou Sofii jako štít – opravdu, hrdina k pohledání – a levou rukou zprudka otevřel dvířka džípu, která se mezitím samovolně přivřela. Spatřil zde zhrouceného řidiče.</p>
<p>Sofie však také zareagovala. Když zjistila, že už není ohrožována zezadu samopalem, smýkla sebou stranou – a já jsem pohotově praštila jejího věznitele pažbou samopalu po hlavě. Přepadl horní polovinou těla do vozu.</p>
<p>První, co musím udělat – zbavit Sofii roubíku. Chvíli lapala po dechu a pak zoufale vykřikla: „Lucka! Jsou tam ještě dva…“</p>
<p>Odhodila jsem těžkou zbraň na zem a zatáhla jsem vyděšenou kamarádku do předsíně, kde jsem okamžitě stiskla spínač ochranného pole. Právě včas. Když jsem zavírala domovní dveře, zahlédla jsem, že se první omráčený lump právě probral a zmocnil se pohozeného samopalu. Naštěstí má však pravou ruku stále ochromenou.</p>
<p>Proběhla jsem předsíní, Ani jsem ve chvatu neuvolnila Sofii ruce – konec konců, nemám klíč a nelze se tím teď zdržovat – ani jsem se nezula a vrazila jsem do obývacího pokoje. Všude jsou stopy zápasu. Všechno zpřeházené, ale nikdo tu není. Kuchyň skýtá stejný obrázek. Vbíhám do ložnice… Mé kroky nejsou na měkkém koberci slyšet.</p>
<p>Tady zpracovávají dva lumpové dočista nahou Lucku – ruce už má spoutané a teď se jí snaží nacpat do pusy roubík. Za to, že se brání, řeže do ni jeden násilník právě karabáčem. První rána přes prsa, druhá přes břicho… Ke třetí ráně se nedostal… Kdybych se jen o pár minut zdržela, byly by obě dívky opět uneseny. Jenom mi nejde na rozum, proč jsou zcela vysvlečené. Proč se s tím ti grázlové zdržovali? Vždyť, kdyby je co nejrychleji unesli, mohli si je svléknout někde u sebe na služebně nebo čert ví, kam s nimi měli namířeno. Teď však není na úvahy tohoto druhu čas…</p>
<p>Bez jakéhokoliv varování jsem omráčila surovce chystajícího se ke třetí ráně. Je blíž a stojí ke mně zády. Druhý však pohotově srazil Lucku k zemi a namířil na mne samopal. V cestě k němu mi navíc brání bezvládné sestřino tělo.</p>
<p>„Á, tak tady ji máme, naši pověstnou blonďatou holubičku…“ oslovil mě rovněž anglicky, „podle zpráv, které mám k dispozici, jsi prý moc pěkné děvče, nechtěla by ses mi trošku předvést?“</p>
<p>S tím jsem měla počítat. Udělala jsem chybu! Jestli mě střelí, nepomohu ani Lucce ani Sofii… Nezbývá, než poslechnout a doufat, že neodolá a dotkne se mě. Pak budu mít vyhráno. Jenže si nesmím počínat zbrkle, jako tenkrát Jana, která se potřebovala nabít a svlékla se před vojáky až příliš ochotně…</p>
<p>„Odstup tři kroky zpět a nesnaž se klást odpor. Jediný nedovolený pohyb – a střílím!“</p>
<p>Odstoupila jsem podle jeho pokynu.</p>
<p>„No vidíš, jak umíš poslouchat,“ libuje si vetřelec, „stačí jen mírně pohrozit a sesypete se jako domeček z karet, he!“</p>
<p>Chvíli na sebe jen koukáme. Trpně čekám, co bude následovat, a jen doufám, že jsem jeho komplice omráčila dostatečně.</p>
<p>„Teď si dej pravou ruku za hlavu… ano, a levou si rozepni pásek u džínů…“</p>
<p>Váhavě plním jeho rozkazy.</p>
<p>„Teď si rozepni knoflíky a zip… Tu druhou ruku pořád za hlavou, nebo budu střílet!“</p>
<p>Pochopila jsem jeho manévr. Obává se, abych neměla u sebe zbraň. A protože mě nemůže držet v šachu a současně prohledávat, mám se vlastně před ním prohledat sama. Přesto dělám, jako že to nechápu.</p>
<p>„Správně. A teď bych prosil ty kalhoty dolů, ano?“</p>
<p>Džíny mi sjely ke kotníkům.</p>
<p>„Skvělé,“ raduje se grázl, „ teď si rozepni blůzu … jednou rukou! Tu pravačku nech za hlavou, u všech čertů, nebo…“</p>
<p>Poslušně dávám pravou ruku zpět za hlavu a rozepínám si blůzku levačkou. Díky nedávnému úrazu to mám docela nacvičené … Píši ‚díky‘ – jako by ten úraz byl nějaké požehnání… <strong>Vinou</strong> nedávného úrazu mám tuto proceduru nacvičenou, takže to k vetřelcově údivu ani tak dlouho netrvá. Zase jsem se zapomněla a jeho reakce je okamžitá: „Podívejme se, holubička je nadržená… Neboj, dočkáš se…“</p>
<p>Rozepjala jsem poslední knoflík a opět trpně čekám na jeho další rozkazy.</p>
<p>„Vysvleč levou ruku z rukávu…“</p>
<p>Blůzka mi teď sklouzla z levého ramene a visí mi po pravé straně těla za rukáv. To mu ovšem stačí, aby viděl že ani pod blůzkou žádnou zbraň neukrývám.</p>
<p>„Máš štěstí… ale ten striptýzek bys mi už mohla dokončit, co říkáš? … Tak dolů tu blůzu!“</p>
<p>A znovu významně poklepal na namířený samopal. Je mi jasné, že čím dřív budu svlečená, tím dřív neodolá, přistoupí ke mně a dotkne se mě. Přesto jsem se ovládla a nechala jsem se ještě několikrát pobídnout. Konečně je blůzka dole. Pouštím ji váhavě na zem.</p>
<p>„Tak – a teď bych prosil dolů ty rozkošné kalhotky, krasotinko…“</p>
<p>Opět váhám s plněním jeho rozkazu. Opatrně zasouvám palce rukou za gumu v pase a mírně ji stlačuji dolů.</p>
<p>„No ne,“ rozplývá se grázl medově, „slečna se nám umí opravdu kouzelně stydět… Tak dělej! Ukaž, co v těch kalhotkách máš… Jsi ženská jak se sluší a patří, nebo tam máš podobné nadělení jako tady ta …,“ vyštěkl vzápětí, štítivě se dotýkaje špičkou okované boty Lucčiných varlat. „Takové bych nejraději zavřel do klece a vozil je po poutích jako atrakci…“</p>
<p>Cítím, jak se mi do krve vlévá adrenalin… „Ty chudáku, ty debile, co si o sobě myslíš, že jsi? Mé sestřičce nesaháš ani po kotníky …“</p>
<p>„Drž klapačku, ty jedna čubko, nebo ti ji zavřu navěky,“ rozkřikl se na mě znovu zahroziv samopalem, „a předveď mi konečně obsah těch kalhotek. Nemíním tady s tebou tvrdnout do soudného dne!“</p>
<p>Kalhotky se pohnuly a pomalu sjíždějí ke kolenům… Výraz v jeho obličeji se okamžitě změnil.</p>
<p>„Óoooh! Slečinka je vyholená… jako miminko … ó, to je rozkošný pohled …“</p>
<p>Bezmocně před ním stojím s kalhotkami ‚na půl žerdi‘ a lomcuje mnou vztek. Džíny nejdou přes boty dolů a kalhotky pod koleny mi brání v rozumném pohybu ještě víc. Jak dlouho bude ještě tato nedůstojná hra trvat?</p>
<p>„Ták, holubičko, a teď si rozepneš vzadu tu podprsenku, ale jenom rozepneš! Nesvlékneš, jasné? … Musím si to divadélko pěkně vychutnat…“</p>
<p>Ruce dávám za záda a uvolňuji opatrně zapínání.</p>
<p>„No to je ono,“ raduje se jízlivě, když uviděl volné konce podprsenky plandat po stranách, „a teď můžeš vlnit svým rozkošným tělíčkem tak, aby ten hadřík pomalinku sklouzával, ano?“</p>
<p>Hledím mu do očí a snažím se uhodnout tok jeho myšlenek.</p>
<p>„Jen tak mimochodem,“ upozorňuje mě, když se do určité doby nevrátím, objeví se tu posily a bude to horší, tak nezdržuj a začni…“</p>
<p>Ne! Ne! Ne! Nesmím ho vyprovokovat ke střelbě! Dokud se před ním svlékám, mám naději, že tak neučiní a že se posléze ke mně přiblíží. A pak mu to spočítám! Zaplatí za Sofii, za Lucku i za striptýz takovou cenu, že se mu teď o ní ani nezdá…</p>
<p>„Tak už začni!“</p>
<p>Jeho netrpělivý výkřik mě probudil z rozjímání a začala jsem se ‚poslušně‘ vrtět. Cítím, jak mi ramínka podprsenky sklouzávají po pažích… pak pomalu spouštím ruce podle těla a nechávám košíčky pozvolna padat dolů… Podprsenka je na zemi…</p>
<p>„Zprávy o tobě nelhaly,“ libuje se gangster, „škoda, že ty rudošky vymazaly všechny vaše fotografie. Myslíš, že to nevím… Teď bych prosil ty ručičky za hlavu, ano…“</p>
<p>Začíná mi docházet, že on ví, že se mě nesmí dotknout. A až se probere jeho komplic, budeme ztracené!! Do té doby tady budu stát v naprosto nedůstojné pozici a on si ze mne bude jen jízlivě utahovat…</p>
<p>Nevím, jak dlouho jsem mu byla nucena pod namířeným samopalem pózovat – hodiny jsou na stěně za mými zády a neměla jsem ještě příležitost se otočit. Můj pohled padl na nadouvající se bouli v jeho rozkroku – nemůže své vzrušení zakrýt… Trochu jsem zvedla hlavu. Jeho oči střídavě přejíždějí z vyholeného klína na má vlnící se prsa a zpět. Znovu skláním hlavu. Vlnu vzteku střídá vlna studu a cítím, jak se mi žene krev do obličeje. Musím být červená jako rak.</p>
<p>Vtom jsem zaregistrovala nepatrný pohyb ve vedlejší místnosti. Bleskově jsem stočila oči a znovu jsem se podívala na násilníka. Jen jsem se chtěla ujistit, že zvrhlík stále upírá pohled na mé vlnící se tělo a nevnímá skutečnost, že se Sofie tiše zjevila ve dveřích – a k mému nezměrnému údivu má ruce sice stále spoutané – ale vpředu!!!</p>
<p>Snažím se teď upoutat co nejvíce jeho pozornost, protože jsem pochopila, že Sofie se pokouší dostat se mu do zad. Svůdně si hladím prsa, přikrčuji se, abych mohla snáze roztáhnout nohy… ale ve skutečnosti jsem uvnitř napjatá k prasknutí jako struna. Kdyby mi pak aspoň Lucka nepřekážela v cestě… Zřejmě vyslyšela mé přání a rovněž se probrala – naštěstí dřív než jeho komplic! Pohotově sebou smýkla stranou, kopla nohou a zaryla ji do boule v násilníkově rozkroku. Lump zavyl bolestí. Současně mu Sofie spoutanýma rukama zezadu vyrazila samopal. Ovšem tím, že se Lucka odsunula, uvolnila mi cestu, takže jsem se mohla na násilníka vrhnout i přes obtíže v pohybech, které mi způsobily nesvlečené kalhotky a džíny. Elektrický výboj zapraskal, lump padl přes svého komplice a zůstal bezvládně ležet.</p>
<p>Bleskově jsem si natáhla kalhotky i džíny, abych nebyla omezována v pohybu. Ještě zdaleka nemáme vyhráno. Lucka i Sofie mají stále spoutané ruce a já jsem tady sama na dva lumpy – sice momentálně zpacifikované, ale na jak dlouho? Rozhlédla jsem se po místnosti, abych si ujasnila další nutné kroky. Můj pohled padl na otevřený kufr ležící na podlaze vedle pohovky a zaradovala jsem se. Výbava agentů teď bohatě postačí proti nim samým. Obě bezvládná těla jsem obrátila a spoutala jim ruce za zády jejich vlastními náramky. Nohy jsem jim spoutala rovněž a pak jsem se mohla věnovat děvčatům.</p>
<p>„Co se tu vlastně stalo,“ zeptala jsem se, když jsem násilníkům prohrabala kapsy, našla klíč k náramkům a uvolnila jim ruce.</p>
<p>„Když jsi ráno odešla,“ vypravuje Lucka, „zapnuly jsme ochranné pole a Sofie mi vysvětlovala funkci teleportu. Pak zazvonila pošťačka. Přinesla další doporučený dopis. Když odešla, ochranné pole jsme zapomněly zapnout. Najednou se ozval zvuk motoru. Nevěnovaly jsme tomu zpočátku pozornost – až když vtrhli čtyři muži na dvorek a vzápětí vstoupili do předsíně, jsme zjistily, že ochranné pole stále není zapnuté. Uvědomily jsme si, že už je pozdě, no.“</p>
<p>„Dobře – a proč jste dočista nahé?</p>
<p>„Protože jsme zabarikádovaly dveře do ložnice nábytkem a chtěly jsme se aspoň teleportovat někam pryč – už je jedno, jestli na CPLEN, SSE nebo někam jinam – zkrátka pryč. Rychle jsme se svlékly a mě napadlo, že bychom se mohly teleportovat do domku, kde bydlí Lenka. Sofie nastavila teleport – ale protože ten náš nemá administrátorskou pravomoc a v Lenčině domku nikdo není, kdo by přenos povolil, kouzlo se nezdařilo – a oni sem vnikli dříve, než jsme teleport stačily nastavit někam, kde je stálá služba… Proto nás tu našli nahé a proto je všude takový nepořádek…“</p>
<p>„Nejprve se dva vrhli na mě,“ pokračuje Sofie, „spoutali mi ruce, do pusy mi vrazili roubík a vyvedli mě ven. To jsi ale viděla a zasáhla jsi.“</p>
<p>„Mě pak tu držel jeden v šachu samopalem a druhý proběhl dům, aby zjistil, zda se tu neskrývá někdo další. Když se vrátil, rovněž mě spoutali…“</p>
<p>„A jak jsi dostala ty ruce dopředu? Vždyť ti je přece taky spoutali za zády,“ pohlédla jsem na Sofii.</p>
<p>„Chceš, já ti to předvedu?“</p>
<p>Spoutala jsem tedy kamarádce ruce opět za zády. Ta si lehla na zem, skrčila nohy tak, že se její kolena dotkla brady, a ruce pod nimi podvlékla. „Otázka několika sekund,“ podotkla.</p>
<p>Uvolnila jsem jí znovu ruce a pohlédla jsem se zalíbením na její nádherné tělo, se kterým dovede vyvádět takové kousky. Obdivné zamručení nás upozornilo na skutečnost, že Sofiino divadelní představení sledují i další diváci.</p>
<p>Pohlédla jsem na oba násilníky, kteří se mezitím probrali a teď na nás jen tupě zírají. V rychlosti jsem si oblékla aspoň blůzku a kamarádky bleskově zmizely v koupelně, kde před tím zanechaly svůj oděv.</p>
<p>Když se vrátily oblečené, obrátila jsem se k vetřelcům:</p>
<p>„Role se obrátily, lumpové, takže teď se budeme my ptát a vy budete hezky poslušně odpovídat, ano?“</p>
<p>„Ztratili řeč,“ konstatuje Lucka, „asi bude nejlepší, když je prohledáme, jestli u sebe nemají další zbraně, a pak se uvidí.“</p>
<p>Obracíme jim kapsy na ruby a přejíždíme jim rukama po tělech. Pochopitelně, že jsme u nich zbraně našly – pistole i nože jsme jim odebraly a rovněž tak jejich doklady.</p>
<p>„Podívejme se – nadporučík Brian! Za copak vás povýšili, pane nadporučíku? Snad ne za uklizení doktora Rummlera na Guantánamo?“</p>
<p>„A pán je seržant, hmmm, u FBI, no podívejme se,“ dobírá si mezitím Lucka druhého chlápka.</p>
<p>Když byli odzbrojeni, nechaly jsme je ležet spoutané na zemi a samy jsme se usadily pohodlně do křesel.</p>
<p>„Jakým právem jste vnikli do našeho domku a jakým právem nás tady terorizujete?“ položila jsem jim první otázku.</p>
<p>Ticho.</p>
<p>„Nebudeme se tu s vámi špinit. Zavoláme policii a…“</p>
<p>Úlevný výraz v jejich obličejích je nepřehlédnutelný – pro mne ani pro Lucku.</p>
<p>„To víme,“ ujímá se Lucka slova, „že byste byli nadšeni, kdybyste se dostali do rukou zdejší policie, kterou máte už dávno zkorumpovanou a omotanou kolem prstu. Jenže si nedělejte marné naděje. Tak hloupé, jak vy si myslíte, my opravdu nejsme.“ Při tom významně pohlédla na teleportační lůžko.</p>
<p>Okamžitě jsem uhodla její nápad. Přistoupila jsem k seržantovi a uvolnila mu ruce i nohy.</p>
<p>„Vstaň, lumpe, a svlékni se!“</p>
<p>Místo vyplnění rozkazu pohlédl na hodiny.</p>
<p>„Jestli očekáváš, že se sem dostanou nějaké posily, tak se opravdu ošklivě mýlíš,“ poznamenala jsem vítězoslavně.</p>
<p>Vyhlédl ven oknem – a strnul. Všichni čtyři jejich kumpáni – řidič, hlídač i ti dva násilníci, kteří vyvlekli ven nahou Sofii, které jsem omráčila a kteří se mezi tím už také vzpamatovali, se snaží dostat dovnitř. Sotva se však některý z nich přiblíží k plotu, je odmrštěn zpět. Teď dokonce zkoušejí probourat branku džípem – ale tomu se zvedl předek a přes záď se převrhl na střechu. Můj výbuch smíchu zvedl z křesel i Lucku se Sofii, zatímco seržant vrhl poděšený pohled na nadporučíka. Neobvyklý výjev mu přímo vyrazil dech.</p>
<p>„Sám ses přesvědčil, že vám opravdu nikdo nepomůže,“ poznamenávám, „takže bys udělal lépe, kdybys splnil můj příkaz. Nebo chceš s tím svlékáním pomoci?“</p>
<p>„Ano… ne, co… co si mám svléknout?“</p>
<p>Zasmála jsem se: „Všechno! Úplně do naha, zlato…“</p>
<p>Neochotně zouvá boty, stahuje už rozepnutou kombinézu a rozepíná knoflíčky u košile. Jednu ruku má dosud bezvládnou a jde mu to opravdu pomalu. Sofie jeho svlečené svršky hází do otvoru na odpadky.</p>
<p>„Co to děláte – kam to házíte?“</p>
<p>„Do odpadků,“ odpovídá stručně Lucka, protože Sofie jeho angličtině nerozumí.</p>
<p>„Ale co potom, až…“</p>
<p>„Až se svlékneš, tak budeš bez šatů – a garantujeme ti, že je pěkně dlouhou dobu potřebovat nebudeš. Tak pokračuj,“ pobízím ho, „tu košilku dolů, ano… ponožky bych prosila – a můžeš je odhodit do odpadků sám, ať si nemusíme kvůli nim zbytečně mýt ruce. Voda je čím dál tím dražší…“</p>
<p>Poslušně plní naše rozkazy. Ponožky následuje v cestě do odpadků košile i tílko – a teď tu stojí před námi jen ve slipech a třese se jako ratlík.</p>
<p>„Řekla jsem – do naha! Nerozumíš snad mé angličtině?“</p>
<p>„Ale… když…“</p>
<p>„Žádné ‚ale, když‘! Ty slipy dolů – a do odpadků s nimi!“</p>
<p>Poslechl se skřípějícími zuby. Obrátil se k nám zády, pomalu stáhl svůj poslední kousek oděvu a třesoucí se rukou ho vhodil do otvoru na odpadky.</p>
<p>„Rozkroč se a předkloň se,“ přeložila Lucka náhlý Sofiin požadavek.</p>
<p>Sofie sáhla do jejich kufru, vytáhla z něj pár chirurgických rukavic a navlékla si je. Pak k němu přistoupila, roztáhla mu hýždě a zahleděla se mezi jeho půlky: „Musíme ho umýt, prase nečisté, ještě by nám zaneřádil teleport…“</p>
<p>„Otoč se!“</p>
<p>Pomalu se otočil zakrývaje si zdravou rukou ohanbí.</p>
<p>„Široký rozkrok a ruce za hlavu, lumpe!“</p>
<p>Rozkaz splnil jen napůl. Druhá ruka mu visí bezvládně podle těla. Prohlížíme si jeho splihlý penis. Sofie mu přehrnula předkožku. V té chvíli se mu penis napřímil a obličej mu zčervenal studem.</p>
<p>„Hm, musíme ho umýt i zepředu,“ poznamenává Sofie a druhou rukou mu prohmatává varlata. Nedopřála mu však, aby dosáhl vyvrcholení. V nejlepším přestala, uchopila ho za zdravou ruku a táhne ho do koupelny. Zdráhavě za ní klopýtá a já je následuji. Lucka zatím hlídá nadporučíka. Je sice spoután, ale čert nikdy nespí.</p>
<p>V koupelně Sofie namydlila žínku a pečlivě vymývá seržantovy intimní tělesné partie. Když mu důkladně vydrhla okolí řitního otvoru i přehrnutou předkožku, odvedly jsme ho k teleportu.</p>
<p>„Polož se!“</p>
<p>Zapnula jsem komunikátor a spojila jsem se se SSE. Na obrazovce se objevila usměvavá tvář jednoho z techniků, který u nás prováděl rekonstrukci domku. Potěšilo mě, že má službu právě on.</p>
<p>„Ahoj, jak se vede?“ zdraví mě radostně.</p>
<p>„Ale, ujde to,“ mluvíme spolu česky, takže oba agenti vůbec netuší, co se právě děje.</p>
<p>„Posílám dáreček – nebezpečného lumpa, tak tam s ním podle toho zacházejte, ano?“</p>
<p>„Spolehni se, Nikolko, ubytujeme ho v luxusní cele…“ a signální světla teleportu oznamují, že je možný přenos osoby.</p>
<p>„Teleport hned připrav pro přenos dalšího lumpa, máme tu totiž dva.“ Pokýval hlavou na souhlas a obrazovka komunikátoru potemněla.</p>
<p>Seržant mezi tím trpně čeká a ztěžka oddechuje nevěda, co bude následovat.</p>
<p>Už, už se chystám stisknout odesílací tlačítko, když vtom jsem si uvědomila, že mu ještě něco dlužíme. Uchopila jsem karabáč, kterým před tím mrskal bezbrannou Lucku, a dvakrát jsem ho důkladně přetáhla – přes břicho a přes genitálie, až bolestí zavyl.</p>
<p>„To máš na cestu – za sestřičku. A teď mi zmiz z očí, ať tě nevidím. Dělá se mi z tebe špatně!“ Stiskla jsem odesílací tlačítko – a grázl se nám rozplynul před očima.</p>
<p>„Tak, a teď ty,“ přistoupila jsem k nadporučíkovi a uvolnila mu pouta. „Já už jsem ti striptýzek předvedla, takže by bylo správné, abys teď udělal představení ty nám. Dokonce budeš mít více diváků, což by ti mělo zvednout sebevědomí, ha, ha, ha.“</p>
<p>Lucka se rovněž zasmála, přistoupila ke komunikátoru a stiskla několik tlačítek. Pak poznamenala směrem k Brianovi: „A pěkně v rytmu hudebního doprovodu bychom prosily, ano?“</p>
<p>Nadporučík Brian letmo vyhlédl z okna. Shluk lidí, policejní auto, sanita a pohřební vůz u převráceného džípu mu náladu nepozvedly. Vypadá to, že jeden z jeho mužů přece jen zkusil vystřelit proti ochrannému poli. Právě v této chvíli dorazil i televizní štáb…</p>
<p>Zcela se podvolil osudu. Stahuje kombinézu, rozepíná košili… Svléká se a poslušně odhazuje části svého oděvu do odpadků. Ponožky… Tílko… Slipy. Konečně stojí před námi v rouše Adamově v předepsaném postoji – široký rozkrok a zdravou ruku nad hlavou.</p>
<p>Sofie si natáhla opět chirurgické rukavice a udělala mu důkladnou hygienickou prohlídku okolí řitního otvoru i předkožky.</p>
<p>„Na rozdíl od svého kumpána pan nadporučík o hygienu dbá,“ podává nám hlášení, „takže bychom mohly začít s teleportací.“</p>
<p>„Polož se tady,“ nařídila mu Lucka ukazujíc na teleportační lůžko, ze kterého pro něj nepochopitelným způsobem před chvílí zmizel jeho komplic.</p>
<p>„Néééé! Já nechci!!!“ zařval zoufale nadporučík Brian, když si vzpomněl, jak se mu seržant rozplývá před očima.</p>
<p>„Asi bychom ho měly vycévkovat a dát mu klystýr, aby nám neznečistil teleport,“ poznamenala Sofie, „vždyť je strachy bez sebe a uvolní-li svěrače…“</p>
<p>„Bylo by to dobré,“ poznamenala Lucka, „jenže to žádná z nás neumí a nemáme k tomu ani pomůcky…“</p>
<p>„No dovol,“ ohradila se Sofie, „já jsem zdravotní sestra. A pomůcky donesli oni…“</p>
<p>Můj pohled padl znovu na otevřený kufr. Zdá se, že agenti FBI jsou do terénu vybaveni opravdu nadstandardně. Znovu jsme mu spoutaly ruce za zády a svázaly mu nohy, aby se Sofii při práci moc neházel. Ta mezi tím připravila potřebné pomůcky, chopila se Brianova penisu, přehrnula mu předkožku a jala se mu zavádět cévku do močové trubice. Ten při tom příšerně vyje.</p>
<p>„Oni mají v té výbavě jen ženskou velikost – pro muže by měla být tenčí,“ vysvětluje Sofie překřikujíc Brianovo vytí. Obratně překonala odpor svěrače a zavedla mu cévku až do močového měchýře, který mu poté silně stiskla. Proud moči vytryskl do připravené nádoby.</p>
<p>Sofie vytáhla cévku, což se opět neobešlo bez vytí, rozvázala mu nohy a přivázala mu je tentokrát každou k jednomu opěradlu židle. Tímto manévrem si zpřístupnila jeho řitní otvor, který mu vzápětí důkladně promazala vazelínou. Pak naplnila mýdlovou vodou asi dvoulitrový balónek zakončený trubičkou. Tu mu zavedla do promazaného konečníku a stiskla. Druhou rukou mu jemně masíruje břicho, aby se mu voda snáze dostala do střev.</p>
<p>„Škoda, že tu mají jen tohle příruční nedochůdče, s chutí bych ho napumpovala víc,“ povzdechla si Sofie, když trubičku vytáhla a položila pod něj fekální mísu.</p>
<p>„Tak, a teď to hezky vytlač ven, ano?“</p>
<p>Lotra polila vlna studu. „Tady, před vámi?“</p>
<p>„Už ti asi nic jiného nezbude, holoubku,“ vracím mu jeho oslovení, „nebo chceš, abychom ti pomohly?“</p>
<p>Zadržuje v sobě vodu statečně skoro půl hodiny – ale nakonec se k výkonu přece jen vzchopil. Ozvaly se povědomé zvuky unikajícího plynu doprovázené odtokem vody a fekálií. Na závěr opět únik plynu, přičemž mu Sofie důkladně masíruje vnitřnosti. Jeho ponížení je dokonáno, i když si troufám říci, že se nedá ani zdaleka srovnávat s tím, co připravil koncem ledna on nám a co jsme si musely denně zakoušet po celý měsíc.</p>
<p>Když byl dokonale vyprázdněn, uvolnily jsme mu ruce i nohy, položily jsme ho na teleportační lůžko a Lucka osobně stiskla transportní tlačítko. I druhý lump zmizel z našeho pohledu. Jakmile se rozplynul, Sofie odstrojila teleport a celý ho čistě převlékla. Ale jsem úplně vyčerpaná, deníčku, musím se jít nabít…</p><empty-line /><p>Lucčiny myšlenky – <emphasis>23. dubna</emphasis></p>
<p>Události uplynulého týdne – tedy zjištění, že pro naše úřady jsme mrtvé i pokus FBI unést mě a Sofii nám pochopitelně náladu nepozvedlo. Ven vychází jen Nikolka a my se Sofií pečlivě dbáme, aby bylo ochranné pole neustále zapnuté.</p>
<p>Nikolka hned po incidentu s nadporučíkem Brianem a jeho komandem navštívila našeho souseda. Požádala ho, aby se pokusil zjistit, co se vlastně stalo po pokusu agentů FBI vniknout do našeho domku a po převrácení džípu. Ten jí sice nic neslíbil, ale když za ním znovu zašla včera, dozvěděla se zajímavé věci. Navštívil totiž jednoho svého bývalého kolegu, který pod ním svého času sloužil…</p>
<p>„Víš, děvčica, naši policisté jich mají až po krk. Oni jsou vlastně beztrestní a mohou si tu provádět, co je napadne. Tož když si způsobili takový incident, byli všichni tři vyhoštěni z republiky a smrt toho čtvrtého ať prý vyšetří jejich orgány. Naši kluci se od nich distancují. Na případ bylo vyhlášeno přísné informační embargo a ani televize nesmí svou reportáž odvysílat.</p>
<p>A ještě něco ti prozradím – to jsem objevil včera sám. Na sloupu veřejného osvětlení proti vaší brance je nainstalována kamera – proto oni mají přehled o dění kolem vašeho domku.“</p>
<p>Je sice milé, že ne všichni policisté s agenty FBI táhnou, ale cožpak my můžeme vědět, zda mezi nimi také nejsou nějací Rummlerové? Kameru jsme ovšem téhož dne zlikvidovaly.</p>
<p>Ze zajetí chmurných úvah mě vysvobodil signál teleportu.</p>
<p>„To je transport osoby z antarktické stanice,“ oznámila Nikolka sotva pohlédla na kontrolní panel. Než jsme se nadály, zhmotnila se před námi teta Ariana. Vstala z teleportačního lůžka a beze slova mi padla kolem krku. Zatímco se zaobírám tetou, Nikolka přijala strýčka Hilla.</p>
<p>Pomohla jsem Arianě, aby se uložila na chvíli na pohovku. Hill zůstává na teleportačním lůžku. Chvíli se kolem sebe rozhlížejí a nic neříkají. Ticho prolomila Nikolka, která se ujala funkce hostitelky:</p>
<p>„Tak vás oba u nás vítám. Jaká byla cesta?“</p>
<p>Zasmála jsem se. Cestování v podobě subatomárních částic v tunelu z gravitačních vln neskýtá člověku možnost kochat se krásami krajiny a Nikolčina řečnická otázka, tak nevinná a automaticky užívaná v běžné společenské konverzaci, působí docela komicky.</p>
<p>„Víš co,“ vysvobozuji Nikolku z rozpaků, „necháme je chvilku vydechnout a připravíme nějaké pohoštění hodné tak vzácné návštěvy.“</p>
<p>„Tak co je nového v polárních krajích?“ položila Nikolka základní otázku, když jsme se nakonec všichni usadili kolem stolu.</p>
<p>„Moc věcí,“ spustil strýček Hill, „předně – kolega Zemill byl odvolán z funkce primáře experimentačního oddělení a byl přeložen na SSE. Na jeho místo jsem byl jmenován já.“</p>
<p>„Tak to ti musíme pogratulovat,“ raduje se Nikolka.</p>
<p>„Děkuji, děkuji, ale to není to nejdůležitější, proč jsme sem přišli. Totiž pan generální ředitel ostře odsoudil Zemillův nápad a Hygieialle s Amynillem zle vyčinil za to, že byli ochotni na něj přistoupit. Rozborem situace se ukázalo, že doktor Zemill nebral v úvahu lidská hlediska, ale jen svůj vlastní vědecký zájem, což v lékařském oboru nemusí být vždy ta nejlepší cesta.“</p>
<p>„Dobře. Takovou kritiku opravdu vděčně přijímáme, ale je vůbec nějaká cesta, abychom…“</p>
<p>Hill se jen pousmál mým obavám a pokračuje: „Jošua vám garantuje veškerou podporu ohledně zplození a narození dítěte naprosto přirozenou cestou. Musí však být zajištěno narození zdravého děvčátka.“</p>
<p>„A jak toho chcete dosáhnout, když jste zavrhli Zemillův nápad se separací spermií,“ strachuji se, „doufám jen, že nebude aplikováno něco podobného…“</p>
<p>„Ale kdež,“ ubezpečuje mě strýček, „místo separace navrhované Zemillem mám připraven plán eliminace. Jen se budete muset smířit s tím, že bude asi měsíc trvat, než budeš autofarmatickou cestou zbavena spermií s chromozómem Y, a že s polovinou spermií v semenné tekutině se nemusí podařit početí dítěte na první pokus…“</p>
<p>„To my se o to budeme pokoušet rády a často,“ raduje se Nikolka, „ale co Sofie?“</p>
<p>„Jošua rozhodl, že Sofii bude zneužití teleportu prominuto… Profesorka Hygieialla kromě toho doufá, že ty s Nikolkou budete ochotny podpořit vědecký pokrok tím, že věnujete pro potřeby výzkumu veškerý odpadní biologický materiál, který během těhotenství a porodu vznikne.“</p>
<p>„S tím už se dá souhlasit,“ uvažujeme všechny tři nahlas, „a asi bude nejlepší, když se vrátíme na CPLEN, protože tady se dostáváme do nesnází.“</p>
<p>„Copak nepěkného se tady děje? Provedli zde snad naši technici něco proti vaším představám nebo…“</p>
<p>„Technici naštěstí odvedli bezchybnou práci a musíme jim za to ještě dodatečně poděkovat,“ ujímá se slova opět Nikolka a popisuje poslední události – další přepadení našeho domku a pokus o únos Lucky a Sofie, potíže s úřady ohledně ukradených dokladů a také skutečnost, že se o rekonstrukci domku zajímá stavební úřad.</p>
<p>„Co se týče vaší bezpečnosti, musím s lítostí přiznat, že váš domek je objektem zájmu CIA i FBI, protože je to pro ně jediný opěrný bod. Tady vás jejich agenti zatkli všechny čtyři: Tebe, Lucku, Lenku i Janu, takže tuto adresu znají. Jana sem odcestovala bez dokladů – všechny si totiž zapomněla na koleji. A Lenka se do zděděného domku přestěhovala přednedávnem, takže měla v občanském průkazu uvedenou ještě starou adresu. Souhrou náhod však bydlela v demoličním pásmu a o náhradní byt nežádala, když věděla, že bude mít kde bydlet. Agenti FBI se na její bývalou adresu pochopitelně také rozjeli, ale našli už jen zplanýrované prostranství. Někdy se podívejte na retrospektivní záznam, je to opravdu úsměvné.“</p>
<p>„Na to se opravdu s radostí podíváme, ale neřeší to naše problémy, strýčku. Rády bychom tu žily v klidu a bez obav, že nám sem vtrhne nějaké komando a budou nás tu terorizovat jako před dvěma dny.“</p>
<p>„Je pravda, že jste se dostaly do nezáviděníhodné situace. Nejlépe by bylo, kdybyste se teď přece jen vrátily. Víte, Jošua připravuje diplomatickou misi, protože chce navázat oficiální spolupráci s pozemskými úřady. Doufám, že by se do těchto jednání dalo zahrnout i řešení vašich problémů – a nejen vašich. Týká se to ještě celé řady dalších vašich kamarádek z CPLE a CPLEN.“</p>
<p>Tyto myšlenky se mi promítají ve vědomí v momentě, kdy ležím na teleportačním lůžku…</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 19</strong></p>
<p>Soud nad oběma agenty FBI, které Nikolka odeslala teleportem na SSE, se koná ještě téhož dne večer – hned poté, kdy nabyli vládu nad paralyzovanýma rukama. Důkazní řízení je podloženo záznamy retrospektivu, kterými je inženýr Hefaistos přímo šokován.</p>
<p>„Za přepadení bezbranných žen, snižování jejich důstojnosti a násilí, které jste na nich spáchali …“ na obrazovce je právě promítána scéna, kde seržant řeže karabáčem do svázané nahé Lucky, „… vám bude zaplaceno stejnou mincí! Ode dneška do odvolání vás předávám k dispozici experimentačnímu oddělení a délka trestu bude závislá na vaší ochotě ke spolupráci! Poté budete však nadále našimi vězni, ovšem podle statutu válečných zajatců.“</p>
<p>Pak se obrátil k dozorcům: „Odveďte odsouzené do cel!“</p>
<p>Oba agenti, v Adamově rouše, s rukama spoutanýma za zády a s roubíky v ústech, jsou vedeni zpět do svých cel. Každého vleče jeden hromotluk za paži a druhý ho zezadu postrkuje železnou tyčí nahrazující samopal.</p><empty-line /><p>Lucčiny myšlenky – <emphasis>24. dubna</emphasis></p>
<p>Ráno jsem byla probuzena Sofií ve svém apartmá na CPLEN a zcela samozřejmě provozujeme běžné úkony podle denního režimu – klidové vyšetření, rozcvička, ranní hygiena, snídaně.</p>
<p>V jídelně jsme bouřlivě vítány všemi kamarádkami. Největší radost z našeho návratu mají pochopitelně Lenka, Jana a dvojčata, se kterými sedáváme pravidelně u stolu.</p>
<p>Do denního režimu jsme zapadly zcela samozřejmě, jako kdybychom těch čtrnáct dní doma ani nepobývaly. Ale po pravdě řečeno – už se nemohu dočkat, až mi skončí dnešní povinný program a já navštívím Informační centrum. Moc by mě totiž zajímalo, jak dopadli ti dva agenti FBI, které Nikolka odeslala teleportem na SSE. A možná, že najdu i retrospektivní záznam toho, co se stalo s těmi zbývajícími lumpy – řidičem, hlídačem a těmi dvěma, kterým se nezdařil únos Sofie.</p>
<p>Jenže dnes odpoledne jsem si pobyt v Informačním centru tak trochu odpustila. Navštívily mě totiž Lenka a Ariana přímo v mém apartmá. Ariana odložila plášť, čímž signalizuje, že není ve službě. Lenka ani nemá co odložit, jak už je tady jejím zvykem… Přinesly těch několik zachráněných papírů z dědečkovy pozůstalosti. Sedíme kolem stolu a Ariana nás začíná zasvěcovat do tajů jazyka mimozemšťanů:</p>
<p>„Ačkoliv se to nezdá, základem většiny pozemských jazyků je naše mateřština – tedy aspoň její spisovná forma,“ sděluje nám šokující skutečnost.</p>
<p>„Když vám předvedu některé texty přepsané do latinky, zjistíte, že se od latiny příliš neliší. Problém spočívá v tom, že právě tak, jak se u vás z latiny vyvinuly románské jazyky, tak se u nás rovněž vyvíjela různá nářečí. Když však uvážíte, že se v našem případě jedná o mnohem delší časové údobí – řádově sto tisíc let z hlediska pozemské chronologie – jsou tato nářečí od vašich románských jazyků už značně odlišná. A další zrada spočívá v tom, že vlastní nářečí si vytvořila za tu dobu prakticky každá rodina.“</p>
<p>„Mám tomu rozumět tak, že v každé domácnosti se mluví jinou řečí a chtějí-li se dohodnout například sousedé bydlící vedle sebe někde na patře, musí spolu mluvit spisovně? Nebo je to podobné jako v Austrálii, kde má svůj jazyk každá vesnice…“</p>
<p>Ariana se nejprve Lenčině otázce zasmála, ale pak věc objasnila přesněji: „Základní rozdíl mezi námi a australskými domorodci spočívá v tom, že my máme vedle rodinných nářečí i jeden společný jazyk. Ten oni nemají. Ale kdyby ho měli, pak by toto přirovnání bylo opravdu na místě.“</p>
<p>„Dobře, to je všechno moc hezké, <emphasis>teto</emphasis>, ale co lze říci o dokumentech, které tady Lenka zachránila?“</p>
<p>„Předně bych si vyprosila tu tetu, <emphasis>slečno Lucie!</emphasis> Oslovuj mě jménem – já jsem Ariana. Také tě neoslovuji ‚neteři‘! A co se týče těchto dokumentů – jsou psány právě rodinným nářečím.“</p>
<p>Aby bylo jasno – Arianu občas oslovím ‚teto‘, abych ji trochu pozlobila – vím, že to nemá ráda, ale ‚co se škádlívá, to se rádo mívá‘ a ona mi to oplácí tou ‚slečnou Lucií‘ – to zase nemám od ní ráda já.</p>
<p>„Z toho plyne,“ uvažuji nahlas, že máme veliké štěstí. Můj dědeček byl Hillův bratr, z čehož plyne naděje, že to někdo rozluští.“</p>
<p>„Jistě, to je výhoda – ale i kdyby tomu tak nebylo, mohli bychom texty zadat do komunikátoru, aby udělal lingvistickou analýzu a rodinu, které nářečí patří, bychom velice rychle našli. Protože to však víme, můžeme se do překladu pustit rovnou,“ vysvětluje Ariana, „já pochopitelně toto nářečí také ovládám.“</p>
<p>„Stejně by mě zajímalo, proč jsem nerozuměla ani rozhovorům, které vedl Hill se zdejší základnou, když jste mě hostili v krytu. Vychází-li většina pozemských jazyku z vaší mateřštiny, jejíž spisovná forma se podobá latině, tak přece…“</p>
<p>„Právě proto, že on s Gabrielem nemluvil spisovně, ale tím rodinným nářečím.“</p>
<p>„Cožpak i Gabriel patří do rodiny?“ podivuji se.</p>
<p>Moje otázka Arianu rozesmála. Asi si myslí, že se začínám domnívat, že jejich mise je vlastně nějaký rodinný podnik…</p>
<p>„To ne,“ vysvětluje, „ale pracujeme spolu už několik desítek let – a za tu dobu jsme se tu naučili každý nářečí toho druhého. Funguje to tedy podobně, jako když vy tady mluvíte česky a etherický tlumočící systém to překládá do esperanta. Jenže my se bez toho tlumočení obejdeme. Příkladem může být rozhovor mezi Čechem a Slovákem. Čech mluví česky, Slovák slovensky – a žádného překladatele k tomu nepotřebují. To jen v úředních záležitostech…“</p>
<p>„O tom raději nemluv,“ utrhla jsem se na Arianu dost ošklivě, „všechny úřady mi opravdu pijí krev! Kdybys jen věděla – vlastně, vždyť to víš…“</p>
<p>„Copak, že jsi na ty úřady tak nabroušená,“ otázala se nevinně Lenka.</p>
<p>„To poznáš, drahá sestřenko, až se vrátíš domů. Jen tak mimochodem: Kdepak máš svůj občanský průkaz?“</p>
<p>„V kabelce na nočním stolku – tam v tom pokoji, kde jsme spaly s Janou, když jsme byly u vás. Oni mě sebrali bez dokladů a … A kruci! Oni tu kabelku ukradli se vším, co v domku našli, že?“</p>
<p>„Správně,“ přitakala jsem, „a co o nás prohlásila Nancy ve své výpovědi?“</p>
<p>„Nevím, co máš právě na mysli,“ mručí zaraženě Lenka, „ona tam o nás nažvanila tolik nesmyslů, že je snad lépe si to nepamatovat…“</p>
<p>„To jistě. Ale jedna skutečnost je pravdivá – byly jsme prohlášeny za mrtvé. Až si tedy půjdeš vyřizovat nový občanský průkaz…“</p>
<p>„Aha, tak to bude asi jako v tom Holzmannově <emphasis>Hřbitovním rozhovoru</emphasis> – ‚Dokud mi nepřinesete její fotografii, její otisky prstů a její vlastnoruční podpis, že zemřela, tak vám tu urnu do hrobu nedám. Já se přece nenechám zavřít…‘ – no to je tedy pěkné…“</p>
<p>„To spíš budou chtít od tebe dokázat, že jsi nezemřela…“</p>
<p>Do našeho škádlení zasáhla Ariana: „Tak už toho nechejte, děvčata, nebo se k tomuhle – “ poklepala na listy papíru ležící na stole, „ – hned tak nedostaneme. I když tedy uznávám, že ty vaše úřady… Škoda slov.“</p><empty-line /><p>Vedoucí lékařka SSE, doktorka Myreialla se vřele přivítala s doktorem Zemillem: „Je pro mne potěšením, že budu mít ve svém týmu odborníka vašich kvalit, pane kolego, i když zatím budete téměř nevyužit, protože tu máme jen jednu zajatkyni.“</p>
<p>„A taky jednu pozemskou spolupracovnici. Obě už mi byly jednou svěřeny do péče…“</p>
<p>Myreialla se pousmála: „Vím, vím. Jenom doufám, že váš přístup k oběma ženám bude diferencovaný.“</p>
<p>„To jistě – Jennifer je potenciální pacientka, pro kterou zde funguji coby závodní lékař, kdežto Nancy je pokusný materiál – tedy ona to musí pociťovat, To, co bych si rád vyzkoušel, nebude pro ni příjemné, pochopitelně, ale na zdraví ji to neohrozí, i když se to nepodaří. A podaří-li se to, tak na tom jen vydělá.“</p>
<p>Pak se zahleděl na seznam zajatců a pozeptal se: „Copak? Dva nové přírůstky?“</p>
<p>„Ano, poslala nám je slečna Nikolka od ní z domova. Pokusili se unést dvě bezbranné dívky a užili proti nim násilí… Ale co, podívejte se pak na retrospektivní záznam, stojí to za to. Aby je zneškodnila, paralyzovala každému ruku, ale to už se nám podařilo večer napravit. Rovněž už byli odsouzeni, takže dnes jsou připraveni ke vstupní prohlídce. Právě teď musím určit děvčatům, jak si je mezi sebe rozdělí.“</p>
<p>„Vezměte je do velké vyšetřovny a já si tam dám předvést Nancy. Taky se na ni musím trochu podívat – měsíc jsem ji neviděl. Můžeme pracovat společně.“</p>
<p>„Proč ne? To není špatný nápad. I když – pro ně to bude značně stresující, nemyslíte?“</p>
<p>Zemill se jen pousmál: „Jedná se o odsouzence, takže je to možno brát jako součást trestu. Jen ať si zvykají na naše vězeňské pořádky hned od začátku.“</p>
<p>A tak se ráno hned v 7 hodin ocitli ve velké vyšetřovně nadporučík Brian, jeho seržant i Nancy Moareová – všichni tři nazí ‚jak je pánbůh stvořil‘, a nevěřícně na sebe zírají. Oba muži se snaží zakrývat si rukama intimní tělesné partie, kdežto Nancy stojí trpně s rukama spuštěnýma podle těla.</p>
<p>„Nenamáhejte se, pánové, oni vás stejně donutí…“</p>
<p>„Nebylo ti dovoleno mluvit,“ přerušil ji dozorce.</p>
<p>Když Nancy ztichla, slova se ujímá vedoucí ošetřovatelka Jennifer: „Odsouzení pánové byli předvedeni na vstupní lékařskou prohlídku a odsouzená slečna podstoupí kontrolní vyšetření. Jelikož bylo o těchto procedurách rozhodnuto až dnes ráno, nejsou pacienti vyprázdněni.“</p>
<p>To je ovšem signálem pro dozorce, kteří se mezi tím převlékli do gumových nepromokavých obleků. Chopili se vězňů a odvádějí je společně do sprch. Ve sprchách uvazují každého ke známé již rampičce. V místnosti je instalováno šest rampiček po obvodu velkého kruhu. Dozorci vězně rozmísťují pravidelně vždy ob jednu rampičku a čelem do středu kruhu tak, aby na sebe vzájemně viděli. Široký rozkrok a nohy připoutány k podlaze, ruce pak spoutány a zavěšeny za hák u stropu.</p>
<p>„Moareová,“ vydechl konečně Brian s údivem, kde to jsme a nevíte, jak jsme se sem dostali?“</p>
<p>Nancy vrhla na nadporučíka zničující pohled. Další jeho pokus o navázání kontaktu přerušili dozorci držíce každému u úst nádobu s hustou olejnatou kapalinou: „Radíme vám, abyste to vypili dobrovolně.“</p>
<p>Nancy vědouc už, co by mohlo následovat, poslušně usrkává nevábně páchnoucí dávidlo odporné chuti, zatímco nadporučík se seržantem zaťali zuby a odmítají se napít.</p>
<p>„Vypijte to… dobrovolně…“ radí jim Nancy mezi jednotlivými doušky, „oni to… dostanou do vás… násilím, když…“</p>
<p>Nedopověděla. Jeden z dozorců stiskl seržantovi nos a donutil ho tak, aby otevřel ústa k nadechnutí. V té chvíli mu do nich obratně vrazil pružnou ale pevnou hadičku, která mu proklouzla až do krku. Na jejím druhém konci je víčko s pumpičkou, kterým dozorce nádobku s dávidlem zavřel a začal pumpovat.</p>
<p>Zatímco Nancy upíjí pomalu a tempo si řídí sama, seržant je nucen polykat takovou rychlostí, jakou mu udává pumpa. Nadporučík Brian, vida zákrok provedený na seržantovi, jal se rovněž váhavě upíjet, ačkoliv se mu odporem zvedá žaludek. Ani netuší, že to je vlastním cílem celé procedury.</p>
<p>Seržant má celou dávku v sobě jako první. Dozorce mu vytáhl hadičku z úst a mezi jeho nohama se objevilo podlouhlé koryto. Kotvení pout na rukou i nohou ho teď nutí do hlubokého předklonu… Seržant cítí, jak se mu žaludek obrací naruby a ten hrozný tlak nemůže vydržet. Vzdává odpor a svým žaludečním obsahem naplňuje koryto… Ani se nestačil vzpamatovat z první pohromy a už cítí, jak mu dozorce zasouvá hadičku do konečníku. Když se v dalším korytě objevil obsah jeho střev, přidržel mu dozorce u penisu vzorkovnici.</p>
<p>„Vymočíš se sám nebo chceš vycévkovat…“</p>
<p>Seržant pustil moč a vyprázdnil svůj měchýř ve chvíli, kdy Nancy vydala korytu obsah svého žaludku.</p>
<p>„Můžeš si vyčistit zuby,“ sdělil mu dozorce a uvolniv mu jednu ruku nabízí mu kartáček s pastou.</p>
<p>Když si seržant vyčistil zuby a vypláchl ústa, zmizela konečně odporná pachuť dávidla a pach zvratků. Teď sleduje, jak jsou obdobné procedury aplikovány na Nancy a na Briana.</p>
<p>Ale to není konec. Když byli jeho spoluvězni stejně potupným způsobem rovněž vyprázdněni, následuje důkladná očista. Nancy je už perfektně vyholená – jak v podpaží, tak i ve stydké krajině a v okolí řitního otvoru. Pány však čeká pečlivé vyholení celého těla včetně intimních partií – a to opět v Nancyině přítomnosti. Ta zas neunikla důkladnému výplachu vagíny. Nakonec jsou všichni tři namydleni a dlouho sprchováni horkou a ledovou vodou. Takto připraveni byli předvedeni zpět do vyšetřovny. Tam už na ně čekají dvě lékařky, doktor Zemill a jako pozorovatelka je přítomna i vedoucí lékařka, doktorka Myreialla. Na SSE nejsou zaměstnány zdravotní sestry – Pozemšťanky. Jejich úlohu zastávají dozorci v šedých uniformách.</p>
<p>„Tak, a budeme se měřit a vážit,“ oznamuje dozorce, sotva se odsouzení ocitli ve vyšetřovně.</p>
<p>Žádný z nich se však nemá k tomu, aby vstoupil na váhu jako první. Doktorka Myreialla tedy rozhodla: „Vždy jako první půjde Nancy Moareová, protože je odsouzena za nejtěžší zločin. A pak podle hodností – nadporučík a seržant.“</p>
<p>Nancy se neochotně postavila na váhu. „184 cm a 62,6 kg,“ hlásí dozorce.</p>
<p>Doktor Zemill se teprve teď na Nancy pozorněji zahleděl a skoro poděšeně vydechl: „Co jste tady s ní prováděli? Vždyť 1. března vážila 79,2 kg – nemýlím-li se, a měla QI 23,393 kg/m² – a teď za necelé dva měsíce přišla o 16,6 kg, její QI klesl na 18,490 kg/m² což už je známka podvýživy…“ Přitáhl si vyhublou Nancy k sobě, nevěřícně jí přejíždí prsty po vystouplých žebrech, prohmatává jí pokleslá prsa a propadlé břicho.</p>
<p>„Tak, pánové, na váhu, na váhu bych prosil,“ pobízí dozorce nadporučíka i seržanta, „jste tady za stejným účelem a nehrajeme tu pro vás divadlo…“</p>
<p>Oba totiž sledují Zemillovo počínání a jejich penisy už jeví známky vzrušení. Hlas dozorcův však přiměl i Nancy, aby se zahleděla jejich směrem. Plně si při tom uvědomila, že oba zajatci napjatě sledují, jak je doktorem soustavně prohmatávána, a polila ji vlna studu.</p>
<p>„Když ona ani nedokáže vyhloubit v písku strouhu předepsaných rozměrů,“ oznamuje vrchní dozorce, „a podle interních předpisů…“</p>
<p>„Dobře, chápu,“ přerušil ho Zemill, „slečna však byla odsouzena k trestu experimentace. To znamená, že metody trestání budu určovat ode dneška já. Jenže na takovém materiálu, který mám momentálně k dispozici, budu moci provádět pokusy dost obtížně. Nejprve ji musíme zase trochu vykrmit.“</p>
<p>Zemill se s dozorci vybavuje o Nancy zcela otevřeně jako když se baví veterinář s chovatelem, což je pro ni pochopitelně stresující faktor – a ke všemu se dozvídá, že na ní mají být prováděny nějaké pokusy. Znovu ji polévá vlna studu a vysílením se jí podlamují nohy.</p>
<p>„Předložte mi její stravovací záznamy,“ požádal doktor Zemill dozorce.</p>
<p>Skutečně! Za celou dobu, kdy se bez úspěchu snaží vyhloubit strouhu požadovaných rozměrů v minimální délce 41 cm, dostává na den dva balíčky sucharů a plechovku sušeného masa. Dnes ráno sice ‚posnídala‘, ale vzápětí jí byl násilným způsobem důkladně vyčištěn žaludek.</p>
<p>„Polož se na stůl!“</p>
<p>Zatímco Zemill studuje chudý Nancyin jídelníček, připoutávají ji dozorci k polohovacímu zařízení vyšetřovacího stolu.</p>
<p>„Vzpaž a procházej se,“ nařizuje mezitím doktorka Brianovi. Ten je ovšem nucen projít kolem stolu s přikurtovanou Nancy a při pohledu na její odkryté intimní tělesné partie a s teploměrem vyčuhujícím z její vagíny opět pociťuje vzrušení.</p>
<p>„A teď ty,“ nařizuje druhá doktorka seržantovi.</p>
<p>Stejná reakce.</p>
<p>Nancy při pohledu na nahé muže rovněž prožívá vzrušení a cítí, jak jí tuhnou bradavky, což jí vzápětí přivádí do značných rozpaků, zvláště když dozorce teploměrem jemně pohybuje.</p>
<p>Ale to už jsou oba zajatci rovněž připoutáváni k polohovacímu zařízení a nad Nancy se sklání doktor Zemill.</p>
<p>„Přišla téměř o veškerý tuk,“ konstatuje, „a také o část svakové hmoty. Ještě se podíváme na nervové reflexy a provedeme orientační gynekologickou prohlídku. Dokud znovu trochu nezesílí, tak s ní nic moc dělat nemohu.“</p>
<p>Zemill přejíždí po jejím těle rádélkem a sleduje její nervové záchvěvy.</p>
<p>„Projevuje se u něj porucha erekce – pro nás dost významná ze studijních důvodů,“ oznamuje doktorka vyšetřující seržanta, „možná, že nám poslouží k řešení problémů…“</p>
<p>„Momentíček, podívám se na to,“ ozývá se vedoucí lékařka Myreialla věnující se právě vzorově ztopořenému penisu Brianovu.</p>
<p>Ten po masáži prostaty právě vyvrcholil a je mu odebírán ejakulát. Když je vzorkovnice téměř naplněna, výstřiky ustávají. Dozorce odpoutal nadporučíka od polohovacího zařízení.</p>
<p>„Ať se teď důkladně umyje, budeme pokračovat pohybovou studií,“ nařizuje doktorka dozorcům.</p>
<p>Ti teď vedou naprosto konsternovaného zajatce do sprch – kolem vyšetřovacího stolu, na kterém právě doktor Zemill zavádí do Nancyiny pochvy zrcadlo. Brian na ní nevěřícně zírá a jeho ochablý penis se začíná znovu zvedat. Nancy po něm vrhá hněvivé pohledy, ale nemůže nic dělat. Její končetiny jsou připoutány k polohovacímu zařízení opravdu pevně. Nohy má ještě k tomu zvednuty a roztaženy téměř do rozštěpu.</p>
<p>„Myslím, že získáme ještě jednu dávku spermatické tekutiny,“ poznamenává Myreialla povšimnuvši si Brianovy reakce, „možná, že v zájmu dalších výzkumů je budeme vyšetřovat zásadně kolektivně.“</p><empty-line /><p>Lucčiny myšlenky – <emphasis>28. dubna</emphasis></p>
<p>„Tak jsem si pročetla protokoly o dění na SSE,“ sděluji Arianě, která mě navštívila v Informačním centru, „a jsem dost konsternována zacházením se zajatci. Vždyť vy s nimi jednáte v rozporu s <emphasis>Deklarací lidských práv</emphasis> – a dokonce…“</p>
<p>Ariana mě ani nenechala domluvit: „Nemyslím, Lucinko, že by se měl dovolávat lidských práv někdo, kdo je sám tím nejhrubším způsobem porušuje. Americká vláda například vydává každoročně zprávu o stavu dodržování lidských práv ve světě, dovoluje si známkovat jednotlivé státy – a řekni sama: Jak američtí vojáci dodržovali <emphasis>Deklaraci</emphasis> vůči vám v internačním táboře? Na druhou stranu – nejhorší zločinci, vrazi, násilníci a podobní vyvrhelové společnosti – demonstrují ve vašich věznicích, drží hladovky kvůli tomu, že jsou jim omezovány a kontrolovány balíky… Je-li někdo odsouzen za těžký zločin – to znamená za to, že sám něčí lidská práva porušil – pak musí po celou dobu trestu pociťovat, že je trestán, že se žádných práv nemůže a nesmí dovolávat, a učiní-li tak, měl by mu být trest zpřísněn. Doufám, že je ti jasné, že dokud budou ve vaší společnosti platit zákony na ochranu lumpů, budou mít ti lumpové navrch ve srovnání s poctivými lidmi, kteří žijí v souladu se zákonem – s tím zákonem, který se k nim chová přímo macešsky.“</p>
<p>„Jenže to kolektivní vyšetřování při vstupní prohlídce snad bylo trochu přehnané …“</p>
<p>„Pochop, Lucko, že to je součást trestu. Vždyť oni dokonce vyvedli nahou Sofii ven, až na ulici, na veřejnost, a tobě to chtěli udělat také. Možná mi namítneš, že nahota je pro nás normou, kdežto pro Pozemšťany – aspoň v tzv. ‚civilizované‘ části světa – se jedná o ponížení či nemravnost. Ale brali oni ohledy na vás? Nebrali! Tak ať to sami pocítí měrou vrchovatou.</p>
<p>Chceš se snad zastávat Nancy Moareové? Ty, její potenciální oběť, kterou chtěla zavraždit takovým bestiálním způsobem? I ona – a právě ona – musí pocítit na hodně dlouho, že je naprosto nesvéprávným objektem, se kterým si může dělat kdo chce co chce, a že proti tomu nemá nikde odvolání. Lidský život, který chtěla zmařit, má vždycky nesrovnatelně větší cenu, než nějaká její čest a důstojnost, které se svým hnusným činem zpronevěřila – měla-li vůbec kdy nějakou – a které de facto i de iure právě proto pozbyla.“</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>28. dubna</emphasis></p>
<p>„Zítra čekáme vzácnou návštěvu,“ oznamuje mi Lenka v nabíjecím středisku, „přijedou se na nás podívat naši přátelé ze stanice Amundsen-Scott.“</p>
<p>„Jenom doufám, že se jim zase nebudeš předvádět nahá,“ nabádám kamarádku.</p>
<p>Lenka se rozesmála: „Jistěže ne. Urszula už mi pro tuto příležitost připravila opravdu skvostnou róbu a nejen pro mě, ale i pro ostatní. Halina se ve svých návrzích opravdu překonala a děvčata nestačí šít. Ještě štěstí, že se zde objevily i skutečné odbornice z oboru oděvnictví. Jednak Patricie – to je ta, kterou v lednu přepadla Jennifer – a pak ještě dvě další, které se na původní CPLE dostaly až v půlce dubna. Urszula je v tomto směru přece jen amatérka, i když opravdu šikovná.“</p>
<p>„Vzpomínám si – ona studuje zeměpis na pedagogickém institutu,“ poznamenala jsem.</p>
<p>„O kompak se tady tak zasvěceně bavíte?“</p>
<p>Jana se v nabíjecím středisku objevila opravdu neslyšně a skoro nás svou nečekanou otázkou vylekala.</p>
<p>„O našich oděvních odbornicích a módních návrhářkách,“ odpovídáme unisono.</p>
<p>Jana se zasmála: „Koukám, že už jste dokonale spřízněné duše – odpovídáte stejným stylem jako <emphasis>sličné akvabely</emphasis>…“</p>
<p>Teprve teď jsem si uvědomila, že objímám Lenku kolem pasu a že kalihapický efekt dokonale koordinuje naše myšlenky ve vztahu ke třetím osobám.</p>
<p>„Zrovna tady probíráme tu zítřejší návštěvu a já nabádám Lenku, aby se při této příležitosti oblékla…“</p>
<p>„I když to bude působit docela komicky,“ podotýká Jana.</p>
<p>„A co je na tom komického?“</p>
<p>Otázku jsme položily opět unisono!</p>
<p>„Venku v mraze před nimi pobíháš nahá a bosá; uvnitř, kde je téměř přetopeno, se oblékneš – to bude pro ně opravdu šok,“ vysvětluje Jana.</p>
<p>Tato představa opravdu vyvolala úsměv na našich tvářích. Spontánně jsme rozpřáhly ruce a přitiskly jsme Janu k sobě. Pak jsme uvolnily tok energie…</p>
<p>Opět přenos myšlenek dotykem. Dorozumíváme se teď všechny tři, aniž bychom spolu prohodily jediné slovo.</p>
<p>„Jak pokračuješ ve studiu jazyka mimozemšťanů?“</p>
<p>Otázka platí pro Lenku, pochopitelně.</p>
<p>„Je to dost obtížné. Lucce to jde mnohem lépe. Ale ty dokumenty, které jsem přivezla, už Ariana přeložila a jsou k dispozici v Informačním centru. Dokonce se jedná o poezii a v Arianině přednesu zní opravdu pěkně – i když těžko rozumíme. Pradědeček – tedy můj, Lucčin je to dědeček, opěvuje radostnou událost – narození dcerušky. To jako mojí babičky. Jenže se ta radost snoubí se smutkem… Matka při porodu umírá… a… a…“</p>
<p>Kalihapický podnět je opravdu mohutný. Tiskneme se k sobě, mačkáme se obrovskou silou na sebe dotýkajíce se vzájemně co největší plochou svých těl – a z očí nám nezadržitelně vytryskly slzy… Proudem… Smrt matky při porodu – už druhý případ ve spojení s mimozemšťany – nevěští nic dobrého. Jaká hrozba, jaké prokletí se to nad námi vznáší!</p>
</section>
<section>
<p><strong>VI. Intermezzo</strong></p><empty-line /><p>Nelze nalézt člověka tak nenadaného, aby mu vzdělání nepřineslo vůbec žádné zlepšení.</p>
<p>Jan Ámos Komenský</p>
<p>Velká didaktika</p><empty-line /><p>„Když dovolíš,“ oznamuje Jošua Gabrielovi, „pozval jsem na naši dnešní poradu také slečnu Malik. Rád bych totiž v nejbližších dnech odcestoval do Bamaka na jednání s maliskými představiteli ohledně naší saharské základny a také ohledně pomoci africkému lidu.“</p>
<p>„Dobře – a úloha slečny Malik bude jaká?“</p>
<p>„Jednak je občankou Republiky Mali a zná tamní poměry, takže bychom měli vzít v potaz její názor. A za druhé – rád bych, aby fungovala jako generální sekretářka našeho zastupitelství, pokud se nám je podaří v Bamaku zřídit, pochopitelně.</p>
<p>Letos má dokončit studia práv, k čemuž jí samozřejmě dopomůžeme vytvořením vhodných studijních i pracovních podmínek. Její kvalifikace a znalost našich poměrů pak bude zárukou její kvalitní práce ve prospěch obou stran.“</p>
<p>„Docela rozumný nápad, ale kdepak ji máme, tu naši <emphasis>Čokoládku,</emphasis>“ ptá se Gabriel uživ něžné přezdívky, kterou dívku obdařil údržbář Jorge, a rozhlíží se po místnosti.</p>
<p>„Před chvílí jsem pro ni poslal. Měla by tu být… á, tady je,“ zaradoval se Jošua, když se otevřely dveře a v nich se objevila sympatická Afričanka – v Evině rouše, jak je zde – na CPLEN – i jejím zvykem. Její pleť je zbarvena skutečně krásně čokoládově – Jorgeova přezdívka jí opravdu ‚sedí‘.</p>
<p>„Pojďte dál a posaďte se u nás, slečno Malik.“</p>
<p>Když se dívka pohodlně uvelebila v nabídnutém křesle, Jošua spustil:</p>
<p>„Pozvali jsme vás proto, že jsme v části Sahary, která je součástí území vašeho státu, vybudovali svou základnu. Ačkoliv se jedná o jinak naprosto nevyužitelný kus země – přece jen je to majetek vašeho lidu a my bychom se chtěli s představiteli vašeho státu dohodnout na podmínkách jeho legálního využívání ve prospěch obou stran a o kompenzacích, které jsme schopni a ochotni vašemu lidu za toto území poskytnout.“</p>
<p>Gabriel mezitím promítá na obrazovku komunikátoru retrospektivní záběry. Malik zjišťuje, že se jedná o Gao, pětapadesátitisícové město na hranici pouště, kde je zkušebně poskytována potravinová a léková pomoc. Tedy – potravinová na tržišti: balíček za otisk palce, kdežto léky jsou vydávány v improvizované ordinaci zřízené v jednom domě. Tam se začíná tvořit fronta.</p>
<p>„Je od vás milé, že jste se rozhodli pomáhat těm nejubožejším,“ uvažuje nahlas Malik, „ale zdá se mi, že jste se vydali nesprávným směrem. Jen tak pro zajímavost: V jakém rozsahu má fungovat finální verze vašeho projektu?“</p>
<p>„Mali a všechny sousední země,“ odpovídá Gabriel.</p>
<p>Dívka přistoupila ke komunikátoru, vyvolala mapu celé oblasti a z přístupných dat vytvořila stručnou tabulku.</p>
<p><strong>Stá t</strong></p>
<p><strong>Roz loha (km²)</strong></p>
<p><strong>Poč et ob yvate l</strong></p>
<p><strong>Neg ramot nost (%)</strong></p>
<p><strong>Oby vatel / 1 lékař e</strong></p>
<p>Mali</p>
<p>1 240 142</p>
<p>9 112 000</p>
<p>69,0</p>
<p>18 04 6</p>
<p>Alžír sko</p>
<p>2 381 741</p>
<p>27 89 5 000</p>
<p>54,0</p>
<p>1 064</p>
<p>Niger</p>
<p>1 267 000</p>
<p>8 972 000</p>
<p>86,4</p>
<p>40 00 0</p>
<p>Burki na Fa so</p>
<p>274 2 00</p>
<p>10 13 4 000</p>
<p>81,3</p>
<p>27 15 8</p>
<p>Côte d’Ivo ire</p>
<p>322 4 63</p>
<p>14 29 6 000</p>
<p>51,5</p>
<p>11 11 1</p>
<p>Guine a</p>
<p>245 8 57</p>
<p>6 501 000</p>
<p>64,1</p>
<p>7 445</p>
<p>Seneg al</p>
<p>196 7 22</p>
<p>8 731 000</p>
<p>66,9</p>
<p>14 82 5</p>
<p>Mauri tánie</p>
<p>1 030 700</p>
<p>2 193 000</p>
<p>62,3</p>
<p>11 08 5</p>
<p><emphasis>Sou čet ( *Prů měr)</emphasis></p>
<p><strong>6 9 58 82 5</strong></p>
<p><strong>87 834 0 00</strong></p>
<p><emphasis>* 63,8</emphasis></p>
<p><strong>* 2 902</strong></p>
<p>„Celá ta bída spočívá především v naší závislosti na ‚severu‘ a vznikla jako následek koloniálních vztahů,“ vysvětluje přátelům.</p>
<p>„Přestože jsme vytvořili ‚nezávislé‘ státy, stejně jsme i nadále závislí, protože celá naše ekonomika je pod mocí zahraničních monopolů. A i kdybychom se rozhodli, že se vymaníme i z ekonomické závislosti, stejně se daleko nedostaneme. Podívejte se například na hrozivou míru negramotnosti u nás a v sousedních zemích. Rovněž není překvapením, že čím vyšší je míra negramotnosti, tím vyšší počet obyvatel připadá na jednoho lékaře – i když tento údaj už nevypovídá o tom, že mnozí lidé vůbec nemají šanci k lékaři se dostat. Otázkou rovněž je, zda vůbec mají o existenci nějakých lékařů představu. V zapadlých vesnicích stále vládnou šamani … A navíc – šíření chorob napomáhá nedostatek kvalitní pitné vody v celé oblasti. Lidé požívají vodu ze znečištěných vodních toků, mnohdy i z louží, které naprší.“</p>
<p>„Dobře, takže podle vás, slečno Malik, máme místo potravinové pomoci zřizovat zdroje pitné vody a školy?“</p>
<p>Malik nespokojeně mávla rukou. „Zdroje pitné vody a dodávky léků by vyřešily spoustu problémů, ale pouhé zřizování škol není řešení. Pochopte – když budete rozdávat potraviny zdarma, tedy za nic, přejdeme jen od závislosti na nadnárodních monopolech k závislosti na vás, což není řešení. Když zřídíte školy, tak neseženete žáky, což pochopitelně také situaci neřeší…“</p>
<p>„Podle čeho usuzujete, že neseženeme žáky?“</p>
<p>„Například můj otec je učitel – a nemá koho učit. Lidé na vesnicích využívají svých dětí k různým pracím – domácím i zemědělským. Ne, že by jim rodiče nechtěli dopřát vzdělání, ale neuživili by je. Dítě dané do školy je pro rodinu neúnosnou zátěží. Chápete to?“</p>
<p>„Chápu,“ ujímá se slova Jošua, „ovšem – je-li váš otec učitel, jak se živí, když nemá žáky?“</p>
<p>Malik jen beznadějně pokrčila rameny: „Má kus půdy a farmaří. Svého vzdělání užívá jako veřejný písař. To znamená, že negramotní vesničané za ním občas přijdou s úřední zásilkou, aby jim přečetl obsah a v případě potřeby napsal odpověď.“</p>
<p>„Hrozné,“ uvažuje Gabriel, „nedovedu si představit, jak ven z toho bludného kruhu… Bez vzdělání není nezávislosti a bez obživy nelze zajistit vzdělání, bez …“</p>
<p>„A tím je věc vyřešena,“ přerušil jeho meditaci Jošua.</p>
<p>„Co chceš tedy dělat?“</p>
<p>„To je přece jasné,“ v Jošuově hlase se projevuje netrpělivost, „budeme všem rodinám, které o to projeví zájem, poskytovat takovou potravinovou pomoc, aby kompenzovala dětskou práci. Ale na druhé straně budeme kontrolovat, zda skutečně posílají své děti do školy. Dokonce můžeme podobné kriterium uplatnit i pro zájemce z řad dospělé populace…“</p>
<p>Malik jen nevěřícně zírá. Pak vydechla: „Ještě jsem neslyšela, aby někdo dostával odměnu za to, že navštěvuje školu. Všude je tomu spíše naopak…“</p>
<p>„Nu, tak vidíš, <emphasis>Čokoládko,</emphasis> u nás to možné je,“ poznamenal Jošua proti svému zvyku naprosto neformálně. Tím dal najevo, že oficiální část porady vlastně skončila. Malik však zůstala ve společnosti přátel ještě dlouho do noci a debatují nad poměry vládnoucími v subsaharské oblasti Afriky.</p><empty-line /><p>„Tak co máš na programu dál,“ zeptal se Gabriel, když se po více než dvou hodinách Malik rozloučila a odešla.</p>
<p>„Překvapení.“</p>
<p>„Cože? Jaké ty můžeš mít pro mě překvapení…“</p>
<p>Jošua přistoupil ke komunikátoru a vyvolal na obrazovku několik dokumentů.</p>
<p>„To jsou informace, které nám posílá z Pekingu slečna Xiaolan,“ vysvětluje Gabrielovi.</p>
<p>Gabriel si dokumenty chvíli prohlíží.</p>
<p>„Zajímavé. Tak Američané vyjednávají o vydání zajatců – poručíka Brandona a jeho kumpána – výslechového specialisty. Podívejme se! Osud jejich čínských kompliců je až tak nezajímá. Přesně podle přísloví ‚Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění‘ – a slečna Xiaolan, jejíž názor byl vzat v potaz, navrhuje, aby byli oba vyměněni za dokumenty ukradené slečně Lucii. To je od ní docela dobrý nápad, ne?“</p>
<p>„Jistě,“ odtušil ponuře Jošua, „jenže to má háček…“</p>
<p>Gabriel si zobrazil další dávku dokumentů – a strnul… „To je opravdu zapeklitý háček, protože bychom museli poněkud porušit usnesení z minulé porady…“</p>
<p>„Nejhorší na tom je,“ poznamenává Jošua, „že my ani nemůžeme reagovat jinak, protože Čína je zahrnuta mezi země, kterým jsme přece jen zavázáni.“</p>
<p>Gabriel mezitím zobrazuje další dávku dokumentů.</p>
<p>„Ale slečna Xiaolan je pro nás osoba natolik důvěryhodná, že se mi ten čínský návrh docela zamlouvá.“</p>
<p>„Poskytneš výhodu jednomu – a druzí se ji začnou domáhat také. Představ si, že budeme akceptovat čínský návrh; tedy že nám ukradené dokumenty skutečně předá slečna Xiaolan – a to jako zplnomocněná vyslankyně Číny u nás. Pak se ozvou další státy a…“</p>
<p>„To klidně mohou. Pokud to bude Kuba nebo Mali, nezbude nám, než jim vyhovět. Ostatní nemají šanci…“</p>
<p>„Dovedeš si představit,“ sýčkuje Gabriel, „jaká opatření by proti nim učinila vláda USA?“</p>
<p>Jošua se smutně pousmál: „Jistě. Spojené státy nezahálejí. Proti SSE byly včera v noci vyslány čtyři řízené střely. Pochopitelně, že jsme je beze stopy zlikvidovali v nihilitovém obalu stanice ještě ve stratosféře. Jedná se o naprosto ‚tajnou‘ operaci, takže pozemské agentury o dalším neúspěchu Američanů mlčí. Možná, že se blíží okamžik, kdy začneme sami vydávat zprávy o událostech na SSE – samozřejmě pro Pozemšťany. Tím by byla učiněna přítrž dezinformační kampani, která je proti nám soustavně vedena…“</p>
<p>„Mam tomu rozumět jako že mě pověřuješ dalším pracovním úkolem?“</p>
<p>Jošua zobrazil na komunikátoru další dokumenty – tentokrát svůj návrh obrany proti špinavé propagandě.</p>
<p>„Ano, to se mi líbí,“ rozplývá se nadšením Gabriel, „a dokonce přidám zlepšovací návrh: Budeme vstupovat do jejich vysílání okamžitě, jakmile o nás vypustí nějakou zkreslenou nebo přímo vykonstruovanou lživou ‚informaci‘ – a patřičně ji okomentujeme.“</p>
<p>„Tak. Domluveno – ale nějak jsme odběhli od předchozího tématu, nemyslíš, Gábi?“</p>
<p>Gabriel svraštil čelo: „To už zase mě chceš pozlobit. Ale ano, souhlasím s tebou. Čínským představitelům vyhovíme a přijmeme slečnu Xiaolan jako jejich vyslankyni. Ty ukradené dokumenty, které bychom touto cestou mohli získat zpět, za to rozhodně stojí.“</p>
<p>„Výborně! Je to i můj názor a těší mě, že v tom experimentu ‚nepojedu‘ sám… Vždyť slečna Xiaolan bude vlastně první oficiálně posvěcený zástupce Pozemšťanů u naší civilizace. Uvědomuješ si to?“</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 20</strong></p>
<p>Lucčiny myšlenky – <emphasis>29. dubna</emphasis></p>
<p>Dnes naši základnu opravdu poctili svou návštěvou vzácní hosté – vědci z americké polární stanice Amundsen-Scott. Jsou to: meteorolog Alexander Trent, důlní inženýr Paul d’Abdera, který mě při svém představování Lence tam na ledovci úplně ‚vyřadil‘ z funkce překladatelky, a jeho žena Sheila, novinářka, jinak také sestra doktora Trenta.</p>
<p>Přivítal je sám Jošua a uvedl je do jednoho menšího salónku, kde nastavil etherické tlumočení na angličtinu. My sedíme ve vedlejší velké klubovně. Stěna je tu nahrazena tenkou fotoplastickou fólií, což vypadá, jako bychom nebyli odděleni vůbec.</p>
<p>„O cestě do Antarktidy jsem začal uvažovat, až když jsem se seznámil se Sheilou. Působila v Paříži jako akreditovaná novinářka a dělala tehdy se mnou rozhovor o perspektivách další těžby uhlí ve Francii. Zamilovali jsme se do sebe na první pohled,“ odpovídá Paul na mou otázku, co vlastně důlní inženýr pohledává v Antarktidě. Přece jen jsem citlivá k problémům životního prostředí, a tak jsem tuto choulostivou otázku položila hned v úvodu besedy.</p>
<p>„Jednoho dne mi řekla, že její bratr působí jako polární badatel v Antarktidě. Dobrodružství mě lákalo, pravda – ale co se svou profesí důlního inženýra v zemi, kde podle mezinárodních smluv není těžba nerostů povolena – a být tady na obtíž jako turista, to se mi taky nechtělo.</p>
<p>Alex pak přišel s nápadem, abych si vzal na starost řízení jejich hlubinné vrtné soupravy. Odcestoval jsem tedy na pól – a docela mě to tu baví. Využívám své technické profese k rozšiřování obzorů vědy.“</p>
<p>Sheila… Sheila Trentová d’Abdera, jak se s oblibou podepisuje pod své články, je opravdu solidní a seriozní novinářka. Četla jsem se zájmem několik jejích prací, k čemuž mě přivedl právě její poslední článek <emphasis>Polární víla</emphasis> v National Geographic týkající se setkání jejího manžela a jejího bratra s Lenkou na ledovci.</p>
<p>Zaměřuje se na vědu, techniku a záhady Země i vesmíru, ale nesnaží se z nich dělat nějaké senzace – spíše jí záleží na tom, aby předložila čtenářům ucelená fakta a k nim hodnocení několika odborníků protichůdných názorů. Jsem docela ráda, že mám možnost se s ní setkat.</p>
<p>Je jí 26 let a manželovi 30. Její bratr je o 12 let starší – podobně jako já a Nikolka, no není to osud? – a působí v Antarktidě už 11 let. Tedy s přestávkami, pochopitelně.</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>29. dubna</emphasis></p>
<p>Nakonec má CPLEN novou obyvatelku – Sheilu Trentovou d’Abdera. Čeká totiž dítě a už měla být dávno doma.</p>
<p>„Koncem března vypukla při pobřeží prudká bouře,“ vysvětloval její bratr. „Letadlo, kterým měla být dopravena do Chile, bylo zle poškozeno a kluci museli nouzově přistát. Na stanici ani nedoletěli. Takže gravidní sestra tady naprosto neplánovaně přečkává polární noc…“</p>
<p>Když si pak prohlédli naši základnu a zjistili, že se vlastně jedná o luxusně vybavenou kliniku, přijala Sheila s povděkem Jošuovu nabídku, aby přezimovala u nás.</p>
<p>„My se ale musíme vrátit, zlato,“ upozorňuje ji ještě naposledy Paul. „Máme tam rozdělanou spoustu úkolů, které byly právě na polární zimu a noc naplánovány – a ono cestování tmou v pustině není nic příjemného. Sama’s to poznala. Nebudu tě moci tak často navštěvovat.“</p>
<p>„Kdybych se byla dostala domů, nemohl bys mě navštěvovat vůbec – a tady si budeme přece jen blíž. Pan technický ředitel dokonce slíbil, že ti zapůjčí spojovací techniku, abychom se spolu mohli vidět a slyšet co nejčastěji. Stačí, když se zavážeš, že ji nadáš k dispozici armádě ani tajným službám…“</p>
<p>Tedy – já jsem u toho nebyla, ale Sheila nám to takhle před chvílí vylíčila.</p>
<p>„V tomhle směru Paulovi i Alexovi věřím,“ svěřuje se nám u večeře, „protože oba mají válek a špiclování plné zuby.“</p>
<p>Ujala se jí její krajanka – Patricie. Seznámila ji s chodem CPLEN a přivedla ji do jídelny oblečenou ve svém nejnovějším módním hitu – v šatech nahrazujících župánek, nahoře s hlubokým výstřihem a dole řešených jako minisukně. Urszula sice nad tímto výtvorem jen lomila rukama a protáčela oči, ale u většiny dívek se těší všeobecné oblibě.</p>
<p>Na Američanku je Sheila dobře jazykově vybavena. Vedle své „američtiny“ – jak nazývá americkou angličtinu – ovládá i francouzštinu, italštinu, němčinu a španělštinu. Esperantem sice nemluví, ale rozumí, takže komunikace nijak nevázne.</p>
<p>Teď právě spolu řádíme v bazénu. Sheila bez zaváhání odložila šaty a skočila po vzoru ostatních dívek nahá do průzračné vody.</p>
<p>„Když mi kluci vyprávěli o setkání s tebou,“ obrátila se k Lence, „došlo mi, že si tady na oblékání příliš nehrajete.“</p>
<p>„Však to taky dalo kamarádkám dost práce, aby mě přesvědčily, že při příležitosti tak vzácné návštěvy bych se měla obléknout,“ směje se Lenka. „Nakonec jsem na jejich domluvu přece jen dala, i když už před oběma kluky nemám co skrývat. To setkání na ledovci byl pro ně určitě šok, viď?“</p>
<p>„Poprvé ano, jak se mi aspoň svěřili, ale na podruhé už se nemohli dočkat, zda tě opět uvidí – bez šatů, pochopitelně.“ a Sheila se zasmála.</p>
<p>„Vůbec jsem nepředpokládala, když jsem sem jela, že si tu i zaplavu – a dokonce v nuda bazénu. Škoda, že tu nejsou také pláže.“</p>
<p>„I pláže tu samozřejmě máme. Rovněž tak tělocvičny,“ upozorňuje Lenka, „a jsou tu vynikající lékaři i sestřičky. Budeš tady jako v bavlnce a děťátko taky.“</p>
<p>Jak se zdá, Sheila trpí mírnou nadváhou. Je menší postavy a taková ‚oplácaná‘. Některé její tělesné partie – zvláště pak stehna, boky a břicho – tuk viditelně deformuje. Naproti tomu prsa má modelovaná opravdu pěkně – pevná kulatá s velkými dvorci.</p>
<p>„No teda – já vypadám,“ zhrozila se, když na sebe pohlédla v přísálí bazénu do zrcadla, ve kterém se odrážejí nahá těla dalších dívek „ale bratr trval na tom, abych před cestou do polárních krajů trochu přibrala, protože tělesný tuk je zde vynikajícím tepelným regulátorem vhodně doplňujícím termokombinézy.“</p>
<p>Když Halina docela prostořece poznamenala, že vydrží-li na klinice dostatečně dlouho, není problém, aby její proporce nabyly opravdu svůdných tvarů (i když tedy – Halina si to může vzhledem ke svým osobním zkušenostem dovolit, ha, ha, ha), přivedla jí k výbuchu smíchu: „To bych tady musela zůstat opravdu hodně dlouho. Teď, vzhledem ke svému těhotenství, nemíním v tomto směru experimentovat.“</p><empty-line /><p>Nancy leží apaticky na svém lůžku a s nikým nekomunikuje. Nohy má pokrčené v kolenou, chodidly opřené o matraci. Její skelný pohled je upřen ke stropu, rty má pevně sevřené a ruce složené za hlavou. Samostatný pečovatel Anthony ji chvíli pozoruje. Její prsa se trhaně dmou přerývaným dechem a žebra výrazně vystupující pod kůží, která je téměř bez tuku, opravdu nepůsobí vábným dojmem. Na stole je opět nedotčená a už dávno vychladlá snídaně – Nancyino oblíbené jídlo: vajíčka se šunkou a ananasový džus.</p>
<p>Anthony beze slova vyhodil studené jídlo do odpadu a odešel do služebního pokoje, odkud komunikátorem přivolal doktora Zemilla.</p>
<p>„Odmítá jíst i komunikovat,“ oznamuje mu, když se spolu vrátili do Nancyiny cely, „opět jsem byl nucen vyhodit její jídlo do odpadu, protože mu prošla doba konzumovatelnosti.“</p>
<p>„Jak dlouho už drží delikventka hladovku?“</p>
<p>Anthony se zamyslel – ví, že před Nancy nesmí použít konkrétní časový údaj, aby byla u ní jako u potrestané zachována ztráta povědomí o čase.</p>
<p>„Od posledního kontrolního vyšetření,“ odpověděl nakonec.</p>
<p>„Aha – to už začíná být na pováženou,“ poznamenává polohlasně doktor přistoupiv k lůžku, „zdá se, že budeme muset zasáhnout radikálním způsobem.“</p>
<p>Pak soustředěně prohmatává Nancyino tělo – svalstvo rukou i nohou tvrdě až na kost, důkladně jí prohnětl břicho i prsa. Nakonec jí tiskne a mne bradavky mezi prsty.</p>
<p>„Zdá se, že nereaguje obvyklým způsobem,“ poznamenává, „bradavky se jí téměř netopoří… Pane samostatný pečovateli, roztáhněte jí nohy a trochu mi je přidržte… víc… ještě, stehna od sebe! Takhle, aby se jí rozevřel klín! A držte…“</p>
<p>Jednou rukou jí obratně roztáhl stydké pysky a dvěma prsty druhé ruky jí zajel hluboko do vagíny, přičemž se snaží palcem stimulovat klitoris. Nancy ze sebe vydala jen pár bolestných vzdechů.</p>
<p>„Takhle bychom z ní neměli žádný užitek,“ mumlá si při tom polohlasně, „poševní sliznici má úplně vyschlou a na žádné sexuální podněty nereaguje tak, jak je u ní obvyklé. Tu vagínu jí propláchneme olejem, aby se jí neodírala sliznice. Navlékněte si rukavice a přidržte jí ty pysky roztažené,“ žádá Zemill Anthonyho zatímco si připravuje potřebné nástroje.</p>
<p>Pak opatrně vsouvá do Nancyiny otevřené vagíny trubičku opatřenou výplachovým balónkem.</p>
<p>„Tak, to by jí mělo ulevit…“ medituje polohlasně. Odložil balónek a znovu se soustřeďuje na delikventčina prsa snaže se mnutím, stlačováním i mírným kroucením stimulovat její bradavky. Dosáhl však jen naprosto nevýrazné erekce a sotva hmatného zduření dvorcových žlázek.</p>
<p>„Je opravdu značně vysílená a oslabená. Vrátíme se k sucharům, třeba na ně zabere. A když ne, tak užijeme tvrdších metod. Pojďte,“ rozhodl nakonec Zemill a opustil celu. Anthony ho následuje zamknuv za sebou dveře.</p>
<p>Zemil vstoupil do služebního pokoje a jal se manipulovat s jídelním automatem. „Zkusíme ji obelstít. Jak se zdá, drží hladovku zřejmě proto, že si z mých poznámek vydedukovala, že jakmile zesílí, bude schopna podrobit se mým pokusům. Nechce jíst svá oblíbená jídla? Nevadí! Dáme jí to, po čem ví, že vyhubla – jenom složení bude trochu jiné. Rovněž i vodu, kterou pije, obohatíme vysoce výživnými látkami bez chuti…“</p>
<p>„Ale ona to pozná… Dvakrát denně se váží,“ namítá Anthony.</p>
<p>„To přece nevadí, v tom jí bránit nebudeme. V Informačním středisku však přepneme její váhu na futilidní režim…“</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>„Tedy – na jalový režim. Její přístroj bude ukazovat hmotnost kolísající v určitých mezích kolem její současné hodnoty – ale ve skutečnosti bude delikventka pravidelně přibírat. Skutečnou její hmotnost pak budeme mít k dispozici v Informačním centru, kam nemá přístup.“</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>5. května</emphasis></p>
<p>„Tak jak pokračuje vyšetřování sestřiček,“ ptám se Jany, která se právě vrátila od asistence při dalším generálním vyšetření.</p>
<p>„Je to zajímavé, ale dost jich patří k nám. Sofie, Laura, moje Agnes i tvoje Conchita. Některé ovšem generální vyšetření odmítly podstoupit s poukazem na to, že to nemají ve smlouvě a několik sester do rodu ‚božích synů‘ nepatří – například ty dvě Australanky, které pečovaly o Jennifer, když byla jako vězeň na CPLE.“</p>
<p>„Cožpak o to – u Sofie jsem to tak trochu tušila. Její prsa už jsem v rukou měla a zdála se mi nějak povědomá… Jen se obávám, aby nám sestřičky nepřeřadili mezi pacientky, když si s nimi tak dobře rozumíme…“</p>
<p>„Neboj, to se nestane,“ ozval se ode dveří Arianin melodický hlas.</p>
<p>„Už máš po službě?“</p>
<p>„Jistě,“ odpovídá Ariana odkládajíc plášť na věšák vedle Janina župánku, „mohu si k vám přisednout?“</p>
<p>Automaticky jsem se trochu odsunula od Jany a udělala jí na pohovce místo mezi námi. Lucka cosi studuje v Informačním centru, ani mě nevnímala, když jsem se za ní byla podívat – to signalizuje, že v nejbližší době zase na mě vyrukuje s nějakým převratným objevem.</p>
<p>Lenka je v Menstruačním centru, to znamená, že mě to během čtyř dnů čeká také – ach, jak ten čas letí! Naposledy mě to chytlo doma, když jsme si s Luckou chtěly pořídit dítě mimozemšťanům natruc…</p>
<p><emphasis>Sličné akvabely</emphasis> odcestovaly domů. Dnes jim možná kluci montují teleport. <emphasis>Čokoládka</emphasis> odcestovala s Jošuou na SSE a pak dál do Bamaka. A Jana byla celé dopoledne jako konzultantka přítomna generálnímu vyšetření ‚Lucčiny‘ Sofie. Xiaolan je rovněž zatím doma a několik děvčat opustilo kliniku už na trvalo.</p>
<p>A tak jsem se rozhodla, že si v době osobního volna trochu zalenoším, než půjdu navštívit Lenku. Důkladně jsem se vysprchovala a nahá jsem se položila na pohovku. Jenže vzápětí přišla Janička a hned po ní Ariana – a rázem máme v mém apartmá debatní kroužek.</p>
<p>„Co nám povíš zajímavého,“ obracím se k Arianě.</p>
<p>Záhadně se pousmála a spustila: „Moc věcí. Je to úplně čerstvá zpráva, která bude v nejbližších hodinách dána k dispozici v Informačním centru – jen co budou hotové překlady protokolů. Totiž Xiaolan se vrátí jako zplnomocněná vyslankyně Čínské lidové republiky zpět na CPLEN a přiveze s sebou část ukradených dokumentů výměnou za poručíka Brandona a jeho výslechového specialistu. Vymínili jsme si však, že mimo jiné budou vráceny i veškeré osobní doklady tvoje, Lucčiny a Lenčiny, které agenti FBI a CIA ukradli ve vašem domku.“</p>
<p>„Proč ne všechny ukradené dokumenty,“ namítá Jana.</p>
<p>Tentokrát se Ariana zasmušila: „Protože jednání s Američany jsou obtížná. Chtějí totiž i zajatce ze SSE a také Jennifer a Anthonyho. Ty ovšem vydat nemůžeme, protože by je čekal válečný soud a popravčí četa. Rovněž nemíníme vydat Nancy, Briana a jeho seržanta. Ti totiž nenabyli statutu válečných zajatců. Jsou odsouzeni jako kriminálníci a můžeme je vrátit až po odpykání trestu. S částečnou výměnou souhlasí jen proto, že nechtějí své lidi vystavovat útrapám, které by je v čínských věznicích zřejmě čekaly. I když – mezi námi – viděla jsem záběry z amerických věznic a nutno přiznat, že to není o nic lepší. Samozřejmě, že…“</p>
<p>Mě ovšem Ariana svým předchozím sdělením nesmírně potěšila. Podaří-li se to, o čem nás tady právě informovala, ušetříme si čas, nervy i peníze s vyřizováním nových dokladů. Že to není snadné ani levné jsem měla možnost přesvědčit se osobně.</p>
<p>Opojena radostí, že mimozemští přátelé při svých jednáních myslí i na takové ‚maličkosti‘ – vždyť pro ně mají materiály Hillova bratra nesporně mnohem větší význam než můj řidičský průkaz nebo Lucčin cestovní pas – přitiskla jsem se k ní silněji. Ani jsem ji nenechala domluvit a přisála jsem se k ní svými rty. Ariana překvapením ani nestačila zavřít pusu, takže jsem do ní hluboko pronikla svým jazykem. Jana se střelhbitě svezla s pohovky, čímž Ariana ztratila oporu z druhé strany a dolehla na pohovku celým tělem. Pod svýma rukama cítím, že se s ní udála zvláštní změna. Spontánně se jí zrychlil dech i tep a mírně zvýšila svou tělesnou teplotu. Bradavky jí ztvrdly a povstaly. Snaží se otírat svůj jazyk o můj.</p>
<p>Zmocnila jsem se jejích prsou a zachvívám se vzrušením. Ariana opětuje mé něžnosti a cestuje svýma rukama od mých prsou dolů ke klínu. Je celá změněná! Cítím vlhko mezi svými stehny. Sklonila jsem hlavu. Z mé i její jeskyňky vytéká milostná šťávička proudem a na pohovce z nich vzniká malé jezírko. Sklonila jsem hlavu a dotkla se jazykem Arianiných nejintimnějších oblastí. V té chvíli se vydral z jejího hrdla výkřik rozkoše. Přisála jsem se k jejímu klitorisu a zpracovávám ho jazykem. Cítím, jak celým jejím tělem zalomcovala vlna orgasmu. Ariana dosáhla vyvrcholení!</p>
<p>Celá zmatená se vytrhla z mého objetí, vstala a vyběhla ze dveří zapomněvši si u mne svůj plášť, v jehož kapse právě začal řádit ten neodbytný bzučák…</p>
<p>Jana duchaplně zavřela dveře do předsíně – jsou zvukotěsné, jak už jsem kdysi zjistila na CPLE – a posadila se ke mně. Něžně jsem se k ní přitiskla. Pochopila, že já jsem orgasmu nedosáhla a toužím po tom, aby mě někdo ‚dodělal‘…</p>
<p>Jemně hnětu její prsa, ze kterých začíná vytékat mléko. Přisála jsem se k jejím bradavkám. Já vlastně už po druhý menstruační cyklus mléko neposkytuji, kdežto Jana poctivě odevzdává každou kapku. Ovšem sání mléka nás úžasně vzrušuje. Rukama mi přejíždí po vnitřní straně stehen a prsty se mi dobývá do lasturky. Mezitím jsem vypila všechno mléko i z jejího druhého prsu. Krásně voní a je úžasně sladké… Důkladně jsem jí prázdná prsa prohnětla, protože vím, že jí taková masáž na závěr odběru velice těší, a rovněž jsem začala věnovat pozornost jejímu klínu. Vyvrcholily jsme téměř současně v poloze ‚69‘ a teď se navzájem držíme v objetí a hledíme si do očí…</p>
<p>„Dnes přijdou mimozemšťané opravdu zkrátka,“ poznamenávám, „vypila jsem všechno tvé mléko a Arianě v laboratoři se splaší nějaký automat…“</p>
<p>„Nikolko, zlatíčko, miláčku, poklade, ty moje hlavičko blonďatá něžná… I kdyby mimozemšťané nedostali už ani kapku mého mléka, i kdyby Arianina laboratoř vybuchla a všechny její pokusy vzaly za své – nic už nemůže zvrátit tu neoddiskutovatelnou skutečnost, že Ariana dosáhla orgasmu – a ještě k tomu tak spontánního a nádherného, až je z toho sama celá zmatená a vyděšená. Vždyť je to něco, na co oni čekali celá staletí. Dnešní den je zatím ten nejšťastnější v celé historii CPLE i CPLEN! Uvědomuješ si to?“</p>
<p>Místo odpovědi jsem se vrhla k nic netušící Lucce, která právě vstoupila do dveří, strhla jsem z ní župánek a přitiskla ji k sobě. Jana se k nám docela samozřejmě přidala.</p>
<p>„Co že jste dnes obě jako z divokých vajec,“ podivuje se Lucka, ale nesnaží se vyvinout z našeho objetí.</p>
<p>„Miláčku, srdíčko, dnes je moc šťastný den – a hned třikrát, víš?“ a pokrýváme ji polibky na tváře a na prsa, každá z jedné strany.</p>
<p>„Hned třikrát šťastný den… podívejme se! A v čem spočívá tolik štěstí najednou?“</p>
<p>„Mimozemšťané uzavřeli první smlouvu o diplomatických stycích. S Čínou,“ informuje Jana.</p>
<p>„Budou nám vráceny všechny ukradené osobní doklady, moje, tvoje i Lenčiny – výměnou za zajatce,“ oznamuji pro změnu já.</p>
<p>„A Ariana dosáhla orgasmu!“</p>
<p>To sdělujeme Lucce s Janou společně a unisono jako zlatý hřeb.</p>
<p>„A já jsem konečně objevila, jak se správně zachází s tím prokletým deklinátorem, nad kterým jsem se před dvěma měsíci v krytu tolik trápila,“ doplňuje Lucka.</p>
<p>„Jenže teď už nám to není nic platné…“</p>
<p>„Nám ne, ale velrybám ano – takže dnes máme ne třikrát, ale čtyřikrát šťastný den!“</p>
<p>„Jakým velrybám,“ podivujeme se s Janou.</p>
<p>„S loděmi v jižních mořích si teď mohu dělat, co chci,“ prohlásila Lucka, „takže toho využívám k záchraně velryb. Sleduji jejich hejna a odvádím velrybářské lodě od nich pěkně daleko.“</p>
<p>„Teď, když se blíží zima, tady zase tolik velrybářských lodí nebude,“ poznamenávám, „teď jsou velryby ohrožované nejvíce v severních mořích. Grónsko, Faerské ostrovy – tam hlavně…“</p>
<p>„To je pravda – já se snad nechám teleportovat na SSE a budu…“</p>
<p>„A nebylo by lepší domluvit se i na těchto věcech s mimozemšťany? Vždyť i jim záleží na zachování a ochraně ohrožených druhů,“ radí Jana.</p>
<p>„To je pravda,“ přitakávám, „ochranu ohrožených druhů bychom měli také řešit – a systematicky. Nejen odkláněním náhodných velrybářských lodí z kursu, i když nepopírám, že ses při tom náramně bavila.“</p>
<p>„No, kdybyste viděly, jak mi tam jedna loď pořád jezdila do kolečka, jako když si kočka chytá ocas, bavily byste se také.“</p><empty-line /><p>Lucčiny myšlenky – <emphasis>10. května</emphasis></p>
<p>Dnešní den patří opět k těm šťastným, přestože se sestřička opět nudí na Menstruačním oddělení a o mé odběry se starají Lenka se Sofií. Ale když mi Amynill po obědě aplikoval rektální autofarmaka, oznámil mi dobrou zprávu: po necelých třech týdnech autofarmatické eliminační terapie činí poměr spermií X/Y v mém ejakulátu poměr 79% / 21% – což znamená, že během týdne budeme moci s Nikolkou začít ‚pracovat‘ na vytoužené holčičce. Pro urychlení eliminace mi doporučil i xenofarmaka v podobě Lenčina mléka – což se ukázalo jako velice příjemná medicína, kterou ‚beru‘ během odběrů přímo ze zdroje. Jenom doufám, že Nikolka nebude žárlit. Konec konců – je to i v jejím zájmu, no ne?</p>
<p>S kladným ohlasem se také setkal můj návrh na ochranu ohrožených druhů. Když jsem včera Gabrielovi ukázala v Informačním centru, jak odvádím velrybářské lodě z jejich lovišť, přivedlo ho to ke značnému veselí a předvedl mi, jak se dá deklinátor spojit s lokátorem a oba přístroje vhodně naprogramovat – vzniklý agregát dokáže sám sledovat velryby a vydávat falešné navigační signály lodím v jejich okolí, což znamená, že tato krásná zvířata jsou chráněna ve dne i v noci – i když nejsem v Informačním centru přítomna. Stejným způsobem byl ihned sestaven a naprogramován i jeden agregát na SSE. Dnes se mi jednoduchou úpravou programu podařilo zahrnout do systému ochrany i delfíny.</p>
<p>Teď už jen vymýšlím, jak zabránit fanatikům na Faerských ostrovech v těch hnusných jatkách, která provozují – jen pro zábavu!! – když velryby připlouvají k jejich pobřeží…</p>
<p>U mimozemšťanů se mi stejně nejvíc líbí, že po slovech okamžitě následují činy. Kdybych podobný návrh předložila například na ministerstvu životního prostředí, zabývali by se tím čtyři úředníci, ti by to rozpracovali pro deset komisí, pak by to šlo do parlamentu, kde by si podávali ruce představitelé různých lobby, zjišťovalo by se, zda to neublíží ekonomickým zájmům té které velmoci a nakonec by to bylo buď smeteno se stolu nebo by se hledala firma pro realizaci, což by trvalo několik let. Mezi tím by byly velryby vyhubeny a nebylo by co ochraňovat…</p>
<p>Ovšem přístup mimozemšťanů je podněcující a inspirující, takže mě povzbuzuje k tomu, abych se touto problematikou hlouběji zaobírala. A jen doufám, že vedle velryb a delfínů se mi podaří vymyslet vhodnou a účinnou ochranu i pro jiné ohrožené druhy.</p><empty-line /><p>„Poslyšte, plukovníku, jak byl vůbec uzavřen ten další debakl s řízenými střelami? Už je to vlastně týden – a pořád od vás nemám zprávu.“</p>
<p>Plukovník jen bezmocně pokrčil rameny: „Těžko říci, co se vlastně stalo. Začínám však docházet k názoru, že to jejich sídlo je zřejmě nedobytné – aspoň tedy našimi současnými zbraněmi. Všechny čtyři střely, které jsme proti nim vyslali, zmizely už ve stratosféře. Ani se neodvažuji domyslet, co se stane na další schůzce s ministrem. Posledně nás od odchodu z funkce zachránil jen odborný posudek vyšetřovací komise, že katastrofa obou letadel nebyla způsobena technickou závadou. Jak ale bude posouzen tento neúspěch…“</p>
<p>„Aféra se rozrůstá dál,“ přerušil generál plukovníkovy úvahy, „vedle zajatců v armádě – obou pilotů z prvního útoku, a v CIA – Nancy Moareová, poručík Brandon a jeho výslechový specialista; jsou už zaznamenány i ztráty v řadách FBI. Představte si, že do rukou vetřelců padl jejich pražský pověřenec nadporučík Brian a jeden seržant. Další přišel o život při pokusu prostřílet se na pozemek osob, které měly být FBI zatčeny. Balistická expertiza však potvrdila, že se zabil vlastním samopalem. Nechápu, jak mohou odpovědné orgány zaměstnávat na tak důležitých postech pitomce, kteří ani nedokáží ovládat vlastní zbraň!“</p>
<p>„Tedy, pane generále, nic mi do toho není – ale byla vůbec zahájena nějaká vyjednávání? Aspoň minule jste cosi naznačoval…“</p>
<p>„Vyjednávání… Ano. To je však kapitola sama pro sebe. Jen ve stručnosti – aspoň co bylo odtajněno pro naše potřeby – i když po zveřejnění výpovědi Nancy Moareové v čínském, kubánském a částečně i evropském tisku už vlastně není co tajit: Budou vyměněni Brandon a jeho výslechový specialista, kteří jsou drženi v Číně, za část dokumentů, které byly zajištěny při domovní prohlídce tam u těch ženských spřažených s vetřelci. Ale jenom část, rozumíte? Zbytek jen za ostatní zajatce.</p>
<p>Problém je v tom, že Moareová, Brian a ten jeho seržant nemají statut válečných zajatců a byli údajně odsouzeni jako kriminální živly. Oba vlastizrádci pro mimozemské vetřelce otevřeně pracují a zajatí piloti, kteří statut válečných zajatců obdrželi, oznámili, že se nemíní vrátit a požádali ty mimozemské lumpy o azyl. Výpověď Moareové pod vlivem psychotropní látky je vyděsila natolik, že se návratu domů vyloženě obávají. No jen se podívejte, jak to jejich ‚zajetí‘ vypadá…“ a generál rozložil na stole další fotografie pořízené špionážními letadly.</p>
<p>„No jo – to jsou celí oni! Laškovat v bazénu s nahými courami… hotové boží dopuštění. Šéfe, já se jim ani nedivím, že tam chtějí zůstat. Takové ‚zajetí‘ bych si také nechal líbit.“</p>
<p>„Kušte, plukovníku! To snad přede mnou ani nevyslovujte! Já mám totiž největší hrůzu z toho jejich klidu. Oni nějakým způsobem dokáží zjistit, které letadlo je ‚jen‘ špionážní a které bojové. Bojovou techniku nám soustavně ničí. Jak? Nevím! Nevím, opravdu nevím – a to je strašný pocit. Zatímco špionážní stroje nechávají volně přelétávat – a ty nemravné scény – všimněte si, že jsou na většině fotografií!!! – snad pro nás schválně aranžují, aby nás co nejvíce dráždili a provokovali.</p>
<p>A aranžují na nás opravdu výstavní kusy! Vždyť každá ta holka by mohla být filmovou hvězdou nebo královnou na kterékoliv z těch soutěží krásy. Dokonce i ta Fournierová, která se mezi těmi mimozemšťankami vyloženě předvádí…</p>
<p>Poslyšte, plukovníku! Já Fournierovou znám. Osobně. Vedl jsem jejich kurs. Tedy – nahou jsem ji neviděl, pravda. Ale v plavkách ano. A mohu vám říci, že to byla neforemná hora svalů, hranatá a nevzhledná – napůl chlap – jako otesaná z kusu dřeva. A teď najednou je z ní ženská se vším všudy – nádherná, pohledná, vzrušující. Vůbec nechápu, kdy a jak se s ní ta proměna udála.“</p>
<p>„Zato Moareová,“ oponuje plukovník naleznuv jednu z jejích posledních fotografií, „ta snad má sklony k anorexii,“ a zaraženě se dívá na nahou postavu rozměřující nějakou díru v zemi, „vždyť ona byla podobná tomu vašemu popisu Fournierové – a teď je z ní tohle… Člověk by řekl, že si ta kostra snad kope hrob, ne?“</p>
<p>„Kdoví, co s ní teď je, plukovníku. Nezapomínejte, že ta fotografie je stará více než tři týdny a že Moareová se od té doby na povrchu neobjevila – tedy aspoň v době, kdy tam přelétávají naše stroje. Možná, že ji drží na drogách a že z ní dobývají další ‚moudra‘…“</p>
<p>„Já snad si ty její bláboly taky přečtu – jenže nevím, kde bych je sehnal… U nás je na to uvalena cenzura a abych se kvůli tomu učil španělsky, rusky nebo dokonce čínsky… hrůza!“</p>
<p>„Podepíši vám doporučení do archivu našeho generálního štábu – ale upozorňuji vás předem, že je to tedy síla!“</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 21</strong></p>
<p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>10. května</emphasis></p>
<p>Včera jsem vystřídala na Menstruačním oddělení Lenku a děláme si opět společnost s Janou. Ve dvou ta nuda přece jen rychleji utíká.</p>
<p>„Nevíš, co je s Arianou? Od toho jejího orgasmu jsem ji neviděla, ani navštívit mě nepřišla, i když to pravidelně dělává,“ posteskla si Jana.</p>
<p>Uvědomila jsem si, že ani já jsem ji od té doby neviděla. Ale vzápětí jsme využily příležitosti, když se na pokoji objevil Hill, aby prohlédl Janu.</p>
<p>„Copak to, že se nás teď Ariana straní?“</p>
<p>Hill jen smutně pokýval hlavou: „Nevím, co s ní je. Už skoro týden chodí jako tělo bez duše, sotva mi odpoví na pozdrav. Zanedbává laboratoř, dokonce došlo ke zničení dvou přístrojů, které včas neobsloužila. Budu se muset domluvit s některým kolegou, aby ji prohlédl…“</p>
<p>„Zajímavé,“ poznamenává Jana, „a jestlipak se ti pochlubila, že právě před necelým týdnem, přesněji před pěti dny, ji tady Nikolka přivedla k orgasmu?“</p>
<p>„COŽE???“</p>
<p>Hill se zapotácel a málem minul křeslo při pokusu usednout.</p>
<p>„Tak Ariana… Ale to pro ni musel být strašlivý šok! A nedovedu pochopit, jak se ti to vůbec podařilo?“</p>
<p>„Ona mi oznámila jednu – tedy aspoň pro mne – důležitou a příjemnou zprávu. Já jsem se neudržela, objala jsem ji, políbila – a protože jsme byly obě svlečené, rozjelo se to tak nějak samo… Začaly jsme si dělat navzájem něžnosti, vzrušily jsme se, … no, a najednou…“</p>
<p>„A co se stalo potom?“</p>
<p>„Potom… Ariana utekla, ani plášť si nevzala… i když v něm začal řádit ten zatracený bzučák, který jí otravuje život v době volna!“</p>
<p>„Tak teď už mi to začíná být jasné,“ Hillova tvář se rozjasnila, „ona to štěstí psychicky neunesla. Budu se jí muset víc věnovat, aby se dala zase dohromady. A tobě, Nikolko, moc děkuji. Za sebe, za Arianu i za všechny spolupracovníky. Konečně byly prolomeny ledy…“</p><empty-line /><p>Lucčiny myšlenky – <emphasis>12. května</emphasis></p>
<p>S obavami sleduji vývoj událostí kolem zajatců na SSE. Je pravda, že spáchá-li někdo brutální trestný čin, jako třeba Nancy nebo Brian a jeho seržant, zaslouží si být potrestán. Je mi však divné, že s piloty, kteří shodili na základnu bomby – tedy zaútočili zbraněmi hromadného ničení – je zacházeno mnohem mírněji, než s těmi třemi prvně jmenovanými. Znovu pročítám protokoly i rozsudky, prohlížím si retrospektivní záznamy činů, za které byli potrestáni…</p>
<p>„Nad čím bádáš, Lucinko?“</p>
<p>Vyrušil mě hlas strýčka Hilla. Jsem ráda, že mám příležitost popovídat si o těchto záhadách s někým blízkým.</p>
<p>„Nejde mi na rozum, proč je s delikventy, kteří užili zbraní hromadného ničení, zacházeno mírněji než s ostatními. A také se mi nelíbí, že provádíte pokusy na lidech! Odsuzuji pokusy na zvířatech – a vy… tedy nezlob se, strýčku, ale přestože se jedná o zločince, jsou to živí tvorové, zrovna tak jako zvířata, ne?“</p>
<p>Hill si prohlédl dokumenty, které jsem před chvílí vyvolala na obrazovku komunikátoru a potom spustil:</p>
<p>„To je nějak moc otázek najednou. Když dovolíš, začneme od začátku. Američané uvěznění na SSE byli odsouzení podle míry nebezpečnosti trestných činů, které spáchali. Piloti sice shodili bomby na naši základnu, ale jejich čin je z hlediska míry nebezpečnosti zcela neškodný. Nikomu tím nezkřivili ani vlásek, ačkoliv jejich úmyslem nepochybně bylo zničení nebo aspoň poškození stanice. Jelikož však jsme proti útokům takového druhu imunní, nepředstavují pro nás naprosto žádné nebezpečí. Z našeho právního hlediska se jedná asi o totéž, jako když si malé děti hrají na vojáky a používají smetáků jako maket kulometů.</p>
<p>Získali tedy statut válečných zajatců a mohli by být i propuštěni výměnou za část ukradených dokumentů. Jenže – oni nechtějí. Požádali nás dokonce o azyl. Jestli sis přečetla výpověď Nancy Moareové, tak ti nemusím vysvětlovat, proč…</p>
<p>Naproti tomu Nancy tě přepadla, omráčila tě a chtěla proti tobě užít zakázané psychotropní látky vážně poškozující zdraví a usilovala ti o život. Jelikož jsi nebyla schopna bránit se takovému surovému a bezohlednému útoku, míra nebezpečnosti jejího zločinu je obrovská.</p>
<p>Podobně Brian a ten seržant – ti přepadli dvě naprosto bezbranné ženy, tebe a Sofii. Neměly jste šanci se ubránit. Proto rovněž tito dva muži byli odsouzeni vzhledem k vysoké míře nebezpečnosti jejich zločinu. Všimni si, že ač ohrožovali i tvou sestru Nikolku, nebyli za to námi nijak potrestáni a tento čin ani není v obžalobě zmiňován. To proto, že Nikolka je schopna se proti nim ubránit – a také se ubránila a na místě je sama ztrestala.“</p>
<p>„Dobře, dejme tomu. Ale jak můžete jako civilizovaní lidé odsoudit někoho – byť i by to byl zločinec nejtěžšího kalibru – k tomu, aby na něm byly prováděny pokusy? To tedy nechápu. Připadá mi to jako návrat někam do středověku!“</p>
<p>Hill se jen potutelně usmál a pošeptal mi do ucha jako spiklenec: „Trest experimentace, proti kterému tolik brojíš, je trest psychologický, nikoliv fyzický.“</p>
<p>„Jak tomu mám rozumět?“</p>
<p>„To se těžko vysvětluje, Lucinko, a chtělo by to spíš nějaký názorný příklad. Jak dalece se znáš s Jennifer?“</p>
<p>„S Jennifer… no, myslím, že docela dobře. Tedy ze začátku mi přímo pila krev a přiváděla mě k šílenství, protože Nikolka o ní tvrdila, že je to kamarádka, zatímco ona v táboře řádila jako černá ruka. Nakonec se však ukázalo, že jenom hraje divadélko pro nezasvěcené publikum, ale ve skutečnosti kamarádka opravdu je. Dost mě mrzí, že tu není s námi. Je docela fajn.“</p>
<p>„Zkus se s ní kontaktovat a zeptej se jí, zda by byla ochotna se s tebou o zážitky z trestu experimentace podělit a hlavně – zda by byla ochotna předvést ti příslušnou dokumentaci. Já to udělat nemohu, protože to je její intimní záležitost a taková dokumentace je chráněná. Může ji studovat jen ten, koho se týká, nebo vyšetřovatel pro důkazní řízení – to kdyby si potrestaný později stěžoval na neadekvátní průběh trestu.“</p>
<p>„Dobře, určitě se s ní spojím.“</p>
<p>Pak jsem si však vzpomněla ještě na jednu věc a zeptala se: „Kdepak je Ariana? Už jsem ji skoro týden neviděla a docela se mi po ní stýská…“</p>
<p>Jeho oči zazářily: „Ariana! Ano… Víš, že dosáhla orgasmu? A víš, co to pro nás znamená?“</p>
<p>„To vím, ale proč…“</p>
<p>„Byl to pro ní velice silný zážitek a musí se s tím trochu vyrovnat. Ona mi totiž nic neřekla. Teprve před dvěma dny jsem se to dozvěděl od Jany a Nikolky, ale už se z toho docela vzpamatovala a zdá se, že bude zase brzy v pohodě. Pak si to mohou děvčata zopakovat, aby takovým zážitkům přivykala.“</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>18. května</emphasis></p>
<p>Dnešní den je pro CPLEN obzvlášť významný. Vrátila se totiž Xiaolan – jako vyslankyně Čínské lidové republiky. A skutečně s sebou přivezla část dokumentů ukradených Lucce, včetně všech našich osobních dokladů.</p>
<p>Přivítaly jsme ji opravdu velkolepě – domluvila jsem se s kamarádkami a uspořádaly jsme na její počest taneční zábavu. Zúčastnili se v hojném počtu i naši mimozemští přátelé – lékaři i technici. Chybějí snad jen ti, kteří drží službu, a také Jošua, který je ještě v Bamaku.</p>
<p>K mé velké radosti se konečně objevila i Ariana, kterou jsem skoro dva týdny neviděla. Je optimisticky naladěna a oči jí září štěstím.</p>
<p>Sešli jsme se hned odpoledne v době osobního volna ve velké tělocvičně na patře B, protože podlahy v ostatních částech areálu jsou pokryty kobercem, kdežto tady tvoří podlahu cosi, co aspoň trochu připomíná parkety.</p>
<p>O vhodnou obuv se postaral Gabriel – sice je uniformní, ale k tanci se hodí. Zato šatstvo jsme si obstaraly samy, naše krejčovská dílna jela celé dva dny na plné obrátky a naše oděvní specialistky byly dokonce omluveny z povinného programu.</p>
<p>Je až s podivem, jak variabilní jsou v tomto směru výrobní automaty mimozemšťanů. Látky na šaty, blůzičky, sukně, kalhoty, kostýmky a další modely, které kamarádky na sebe navlékly jsou velice různorodé – od těžkého brokátu po heboučký lesklý satén, od hedvábí přes bavlnu a vlnu až po len či hrubé konopí – a dokonce i celá řada umělých vláken – známých i neznámých včetně neviditelného fotoplastu, ze kterého si některé dívky zhotovily čapky sloužící k fixování účesu.</p>
<p>Samozřejmě, že i pro tuto příležitost platí Etický kodex a dívky se zařídily každá po svém. Jen pro zajímavost – Lenka, Obereja a Rodica se spokojily jen se střevíčky, Jana, která se podle Lenčina vzoru také pohybuje po areálu většinou nahá, si tentokrát navlékla nejnovější Patriciin model – dlouhé lesklé kalhoty do pasu, ale nahoře bez. Podobně oblečená – nebo lépe odhalená? – dlouhou sukni až na zem a rovněž nahoře bez, zvolila kupodivu Sheila, tedy Sheila Trentová d’Abdera – i do deníčku musím zapisovat její celé jméno, protože si na těm velice zakládá.</p>
<p>Lucka využila příležitosti a oblékla si ty nádherné šaty s motivy noční oblohy, které se staly zlatým hřebem tenkrát na té první módní přehlídce. Sednou jí jako ulité. Mohla jsem na ní oči nechat.</p>
<p>„Konečně dojdou uplatnění,“ libuje si před zrcadlem, „copak si vezmeš na sebe ty? Doufám, že ne ty hadry, co máš doma na uklízení…“</p>
<p>„Škoda, že tady nemáme k dispozici taky šminky,“ utrhla jsem se na ní, „to bych ti totiž za tu tvou nejapnou otázku namalovala fousy jako starému pirátovi Flintovi – no podívej,“ a předvedla jsem jí heboučké saténová šatečky, které mi jako pozornost nachystala Urszula, „v tom se budu cítit jako v bavlnce.“</p>
<p>A tak jsme se sešly – oblečené, polooblečené i neoblečené – jak které právě libo, s našimi mimozemskými přáteli. Jediná žena mezi nimi – Ariana – podle svého zvyku odložila plášť, pod kterým zásadně nic nenosí, zatímco muži odložili pouze svrchní oděv – lékaři pláště, technici kombinézy, a pobývají tak mezi námi jen v lehkém přiléhavém oblečení, připomínajícím trička s krátkým rukávem a šortky, které jim slouží jak za společenský oděv tak i za spodní prádlo.</p>
<p>„My jsme vůbec nemyslely na pány,“ zhrozila se Urszula, když to uniformní oblečení spatřila, „ale teď už s tím nic nenaděláme…“</p>
<p>Zábava začala. Hudební doprovod obstarává komunikátor – tedy reprodukci, pochopitelně. Nutno přiznat, že mimozemšťané jsou vesměs vynikající tanečníci a je škoda, že jsme podobný druh zábavy už dávno nezavedli. Ta naše oslava, když jsme s Janou poprvé přijaly laktogenní sérum na původní CPLE, upadla nějak v zapomnění… Připomněla jsem to Janě během jedné přestávky mezi dvěma tanečními sériemi.</p>
<p>„To je pravda,“ poznamenává, „tenkrát jsme vlastně prvně přišly na to jejich trápení – pamatuješ, jak jsem zařadila ty vídeňské valčíky, proti kterým ses tolik ohrazovala…“</p>
<p>„Co tady probíráte za tajnosti,“ ozval se za námi Lenčin hlas.</p>
<p>„Jenom vzpomínáme na to, jak jsme při poslední zábavě zařadily do repertoáru pár vídeňských valčíků, a…“</p>
<p>„To je nápad,“ raduje se Lenka, „a já pořád, co té naší zábavě chybí… Samozřejmě, klasiku musíme také zařadit!“</p>
<p>U Lenky mě to nepřekvapuje. Ona si na klasickou hudbu potrpí. Vzpomínám si na ty její variace tam na ledovci, když si nechala hrát <emphasis>Šípkovou Růženku.</emphasis> A ty své gymnastické sestavy také s oblibou provozuje na motivy klasické hudby.</p>
<p>„Nastavím tam něco od Strausse,“ rozhodla nakonec, „stejně je teď volba hudby na mně.“</p>
<p>A tak se v zápětí tělocvičnou CPLEN rozezněl slavný <emphasis>Císařský valčík.</emphasis></p>
<p>O tanec mě požádal jeden technik, docela milý a sympatický. Nevím jak se jmenuje, ale občas jsem ho viděla seřizovat přístroje ve vyšetřovnách. Přitiskli jsme se k sobě, abychom stíhali pekelné tempo 60 taktů za minutu. Technik je o kousek vyšší než já, ale podpatky naši výšku docela dobře kompenzují, takže mu vidím do očí. Asi uprostřed skladby polevil v tempu, až jsme vypadli z taktu. Jeho pravá ruka sjela s mé lopatky, objal mě v pase a přitiskl mě k sobě silněji. V té chvíli jsme se zastavili a já jsem s údivem zjistila, že pociťuji povědomý tlak na stehně.</p>
<p>Dopotáceli jsme se k lavičce, kde ztěžka usedl lapaje po dechu.</p>
<p>„Nevím, co se to se mnou stalo,“ omlouvá se a v jeho očích se objevil provinilý výraz.</p>
<p>Ale to už zjišťuji, že nejsme jediný pár, který skončil na lavičce. Zatímco Lenka a Rodica poklidně tančí dále se svými partnery, Urszula a Patricie sedí s kluky na sousedních lavičkách. Patricie hledí na svého partnera udiveně, zatímco Urszula nechala toho svého sedět a utekla. Po chvíli skladba končí a ostatní páry míří také k lavičkám.</p>
<p>„Co se vám stalo,“ ptá se udiveně Jana.</p>
<p>„On, jak se ke mně přitiskl, najednou nestačil tempu,“ vysvětluje Patricie mající na sobě kupodivu těžké brokátové šaty, „a tak jsme si museli jít odpočinout.“</p>
<p>„To se stalo i nám,“ pozastavila jsem se nad Patriciiným výkladem, „jenže to není celé. Ten kluk se totiž při tom vzrušil. Aspoň se mi to zdálo.“</p>
<p>„No, to já přes tohle nemohu cítit, ale ty přes ten jemný satén ano. A… koukám, že Urszula někam zmizela a nechala tanečníka tanečníkem.</p>
<p>„Připadalo mi to, jako kdyby mě chtěl znásilnit,“ ohrazuje se Urszula, když ji Jana našla a přivedla zpět, „no představte si – on se ke mně docela nemravně přimáčkl a potom… potom… jsem na stehně ucítila… Ale o takových věcech se nemíním bavit na veřejnosti…“</p>
<p>„U valčíku to jinak nejde – a u Straussova zvlášť ne,“ chlácholí Urszulu Lenka, „kdybyste se k sobě nepřitiskli, tak byste se otáčeli po delší dráze a nestíhali byste tempo.“</p>
<p>„Dobře. Ono ale stačilo to, že se ke mně tak silně přitiskl. Připadala jsem si jako ve svěráku. A pak tamto – už aby mi skončil výcvikový kurs a vrátím se domů…“</p>
<p>Znovu jsem si uvědomila, že Urszula je v otázkách sexu puritánka k pohledání – papežštější než papež – a že asi nemá význam vysvětlovat jí, že cílem našeho pokusu bylo právě dosažení toho, co ona tak vehementně odsuzuje. Zábava se stejně chýlí ke konci, za chvíli bude večeře a pak musím nutně do nabíjecího střediska. Už jsem nabíjení dlouho zanedbávala.</p>
<p>Když jsem se vrátila, čekala na mne v mém apartmá Lucka ve vynikající náladě.</p>
<p>„Tak jsem slyšela od Jany, že prý se na té zábavě stalo zase něco důležitého,“ provokuje.</p>
<p>„Jistě, sestřičko, stalo – a dokonce mně! Jo, a taky Urszule a zřejmě i Patricii a několika dalším kamarádkám. Jenže jsem to se všemi ještě nestačila probrat. Myslela jsem, že se o tom rozvine debata v nabíjecím středisku, ale nakonec jsem tam byla dnes kupodivu úplně sama. Nuda!“</p>
<p>„Ale stejně je to záhada, nezdá se ti?“</p>
<p>Lucka si svléká šaty a míří do sprchy.</p>
<p>„Počkej, vykoupeme se spolu…“</p>
<p>Ve sprše se vzájemně mydlíme a Lucka si něžně hraje s mými bradavkami. „Stejně jsem šťastná, že tě mám,“ šeptá mi do šumění vody.</p>
<p>„Vždyť já taky,“ oplácím jí její něžnosti, „ani nevíš, jak jsi mi chyběla minulý týden ty čtyři dny, když jsem byla na Menstruačním…“</p>
<p>„Já vím, ale nezlob se, že tě tam nechodím navštěvovat,“ omlouvá se Lucka, „víš, mě to tam dost frustruje…“</p>
<p>„To nevadí, důležité je, že pro tento měsíc už to mám za sebou a že zase budeme spolu…“</p>
<p>Ani nevíme jak – a tiskneme se k sobě na pohovce. Lucka mě pokrývá polibky a mazlí se s mými vlasy. Přisála jsem se k jejím rtům a pronikáme si do úst vzájemně jazyky.</p>
<p>Naše milostné předehry jsou vždycky něžné a dlouhé. Vzrušujeme se postupně a snažíme se vždy jedna druhé působit co největší rozkoš. Jemně si pohrávám s Lucčinými ňadry, ona se zase prsty dobývá do mé lasturky. Opatrně rozhrnuje závojíčky a rozmazává mi po stehnech první krůpěje milostné šťávičky. Zároveň si začínám uvědomovat tlak Lucčina penisu ve slabinách. Převalily jsme se na pohovce a znovu jsem se k Lucce přivinula. Laskám jazykem její bradavky a ona hledá palcem můj klitoris. Dlouho si s ním hraje až cítím vzrušení v každém kousku těla. Z milostných šťáv už se tvoří na pohovce loužička. A teď… teď… to přišlo… Její penis vniká hluboko do mé jeskyňky a její výstřiky stimulují i můj orgasmus. Včera ani dnes Lucka biologický materiál neodevzdávala, takže její ejakulát mě naplnil až po okraj. Cítím, jak ze mne přebytečná semenná tekutina vytéká… Pak už jsem jen ucítila, jak mi Lucka zvedla nohy a zašeptala:</p>
<p>„Snaž se toho v sobě udržet co nejvíce… Už je čas, abychom pracovaly na té holčičce.“</p>
<p>Její poznámka mě rozněžnila natolik, že jsem se k ní znovu přivinula. Třeba se to podaří… Můj sen… Děťátko s Luckou … Holčička… Usínám v Lucčině náručí a ve snu vidím malinký bezbranný uzlíček nového života, o který bych se tolik chtěla starat…</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 22</strong></p>
<p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>22. května – večer</emphasis></p>
<p>Ačkoliv je teď Xiaolan oficiální vyslankyní Číny a vyvstaly před ní tím pádem i nové povinnosti, čas pro kamarádky si vždycky dokáže najít. Jako právě dnes večer, když jsme se sešly v nabíjecím středisku. Rozebíráme ještě spolu s Janou, Lenkou, Rodicou, Patricií a Arianou podivné události na té nedávné taneční zábavě.</p>
<p>„Když se nám na CPLE prvně naskytla podobná příležitost,“ upozorňuje Jana, „ani jeden z mimozemšťanů nejevil známky vzrušení. Ovšem – to bylo na oslavu přijetí první dávky laktogenního séra u mne a tady u Nikolky. První mléko jsem darovala já – a to 2. března. Pak se kolektiv dárkyň rozrostl a dodávaly jsme xenofarmaka až do 26. srpna, tedy přibližně půl roku. Po katastrofě na CPLE jsme se proti proudu času vrátily a darujeme znovu od konce února – nedělám si už tak podrobné poznámky – do dneška. To jsou další tři měsíce. Předpokládejme tedy, že za devět měsíců by snad k nějakému pokroku dojít mělo, no ne?“</p>
<p>„Jsou všichni členové mise léčeni xenofarmaky po celou dobu, kterou tady Jana vypočítala?“ obrátila se Xiaolan s otázkou k Arianě.</p>
<p>„Jistě,“ odpovídá Ariana, „dokonce každý individuálně dostává druh a množství podle speciálních vyšetření.“</p>
<p>„A kontrolní vyšetření také provádíte?“</p>
<p>„Ta se provádějí denně,“ odpovídá Ariana i na další otázku, „jenže zatím došlo jen k nevýrazným výsledkům. Několik žen teď nepravidelně menstruuje a několika mužům odchází poluce bez erekce…“</p>
<p>„Dobře, ale jak si vysvětlujete, že ses nedávno docela hezky ‚roztekla‘ a před čtrnácti dny jsi dokonce dosáhla orgasmu?“ vstupuji do diskuse sama.</p>
<p>„To je velice zajímavé. Během vyšetření se mi to nikdy nestalo.“</p>
<p>„Asi trpíš Lucčiným syndromem,“ komentuje Arianinu odpověď Lenka.</p>
<p>„Jakým Lucčiným syndromem,“ podivuji se zase pro změnu já.</p>
<p>Lenka se na mě nevěřícně podívala a odpověděla: „Přece ten její odpor k vyšetřování a k odběrům biologického materiálu ve vyšetřovně!“</p>
<p>„To bude ono! O takových detailech snad zatím nikdo neuvažoval,“ zvolala jsem vzrušeně, „vždyť tomu všechno nasvědčuje. Podívej, když tě vyšetřovala tady Jana, nadiktovala mi do protokolu: ‚…leží nevzrušeně, dalo by se říci znuděně…‘ – na to si ještě pamatuji. Zatímco u nás v apartmá, když jsme se spolu mazlily a o žádné vyšetření nešlo, ses začala vzrušovat a zkazila to Jana upozorněním, že tečeš. V tom momentě jsi byla ve střehu a začala jsi reagovat stejně jako při vyšetření. Podruhé se Jana podobných poznámek zdržela a zmizela ti ze zorného pole, takže se jednalo vlastně o náhodný spontánní milostný akt. Přesná reakce jako u Lucky. Vedle léčení xenofarmaky by se asi měla aplikovat i vhodná psychoterapie, ne?“</p>
<p>„To opravdu stojí za pozornost,“ uvažuje Xiaolan, „ovšem – jak je to u mužů? Při vyšetření – ať už nás nebo jich – není erekce vykazována, kdežto při tanci…“</p>
<p>„Jak myslíš ‚nás nebo jich‘ – vy jste…“</p>
<p>„Samozřejmě,“ vysvětluje Jana, „když se sami podrobují vyšetření, tak erekce nedosahují – to jsi nám řekla před chvílí sama. Ale oni se nevzruší ani tehdy, když vyšetřují nás. Přitom jsme jim k dispozici úplně nahé a cílem téměř každého vyšetření je vyvolání orgasmu – to znamená, že oni by se měli vzrušit také. To je obvykle vzájemný proces. První si toho všimly <emphasis>akvabely</emphasis> – “ Jana se rozhlédla – „aha, dvojčata jsou ještě doma… a já jsem se o tom přesvědčila sama poté, když mě na tuto skutečnost upozornily.“</p>
<p>„Ale při tom tanci se přece vzrušili jen někteří,“ oponuje Ariana, „takže ani atmosféra prostředí ještě není postačující podmínkou.“</p>
<p>„Možná, že rychlost a účinnost xenofarmatické léčby není u všech stejná,“ uvažuje Xiaolan.</p>
<p>„A tví tanečníci dosáhli vzrušení?“</p>
<p>„No – ono se to dalo poznat jen při tom valčíku, když jsme se k sobě museli přitisknout. A to jsem tančila – myslím, že s doktorem … tady Nikolčiným …“</p>
<p>„Erymillem,“ napověděla jsem jí.</p>
<p>„… Erymillem … a mám dojem, že se vzrušil.“</p>
<p>„Jak – mám dojem – Tys to nepoznala?“</p>
<p>Xiaolan vysvětluje: „Ta zábava – aspoň jak jste mě informovaly, se konala na počest toho, že jsem se stala vyslankyní Číny. A já jsem to tedy tak i pojala a oblékla jsem si slavnostní národní kroj. Ten je dost těžký – a tak jsem mohla mít jen zdání, že něco takového cítím.“</p>
<p>„Podívejme se,“ zlobí se na oko Rodica, „já jsem tančila nahá – a nic! Totéž lze tvrdit i o Lence. Zatímco naše oslavenkyně na sebe navěsí celou textilku – a…“</p>
<p>„Děvčata, vzpomeňte si, co jste která měla na sobě,“ pokládám zásadní otázku, „já jsem měla takové jemné saténové šatečky a tančila jsem s jedním technikem. Tu jeho erekci jsem cítila docela zřetelně.“</p>
<p>„Snad nechceš tvrdit,“ dobírá si mě Lenka, „že naše mimozemské přátele vzrušují oblečené ženy, kdežto bez oděvu…“</p>
<p>„Zatím tomu všechno nasvědčuje,“ přerušila Lenčinu námitku Patricie, „já sice nemohu tvrdit, že ten můj kluk dosáhl erekce, protože jsem měla na sobě těžký brokát, ale fakt je, že chvíli před koncem skladby vypadl z taktu a nakonec si musel jít sednout a odpočinout.“</p>
<p>Naši debatu přerušil signál k večeři.</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>22. května – noc</emphasis></p>
<p>„Jsme na stopě zásadního objevu,“ poznamenávám a chvíli se odmlčuji, abych Lucku zase trochu poškádlila.</p>
<p>„Ano? A co jste objevily, ty moje vědátorko?“</p>
<p>„To bys ráda věděla, viď?“ škádlím sestřičku schválně dál.</p>
<p>„No tak dobře. Tak si to nech, ty tajnůstkářko…“ a dělá, jako by ji žádné novinky nezajímaly.</p>
<p>Ve skutečnosti jí vidím na očích, jak napjatě očekává, až spustím. Samozřejmě, že ani já dlouho nevydržím skrývat před ní tak důležitou zprávu.</p>
<p>„Byla jsem před večeří v nabíjecím středisku, a probíraly jsme tam ty události na taneční zábavě, víš, jak…“</p>
<p>„… jak Urszulka usadila tanečníka na lavičku a utekla mu? To bylo opravdu povedené…“</p>
<p>Zasmála jsem se: „Jistě. I to s tím souvisí. My jsme si udělaly takový přehled o tom, které z nás se podařilo partnera vzrušit a které ne…“</p>
<p>„Opravdu inteligentní zábava … pro puberťačky. Tedy sestřičko…“</p>
<p>Pak si však uvědomila dosah mých slov a obrátila: „Vlastně – počkej. Vždyť ti naši mimozemšťánci se o to snaží celou dobu! A co jste vypátraly?“</p>
<p>„Copak, že tě to najednou tak zajímá? Snad na tebe také nedoléhá znovu puberta?“</p>
<p>Lucka po mně hodila polštář: „Nechytej mě za slovo, ty potvůrko. No promiň – hned mi nedošlo, že se vlastně jedná o podstatu našeho pobytu tady…“</p>
<p>„Mám tě ještě trochu napínat nebo to chceš vědět rovnou?“</p>
<p>„Víš co? Když s tím děláš takové tajnosti, tak si to nech od cesty…“</p>
<p>Zdá se, že Lucka má dnes nějakou pochroumanou náladu. Posadila jsem se k ní na pohovku a něžně jsem ji objala.</p>
<p>„Víš, srdíčko, při tom tanci se vzrušili jenom ti kluci, kteří tančili s oblečenými dívkami. Zatím jsme nevypátraly, zda všichni nebo jen někteří, ale Lenka a Rodica, které tančily nahé, a rovněž tak Jana, která tam byla nahoře bez, nic takového nepozorovaly…“</p>
<p>Cítím, jak se při mých slovech Lucka zavlnila a jala se mě hladit po vlasech.</p>
<p>„Hmmm, to je zajímavé zjištění… Ty se mně zase líbíš tím víc, čím méně toho na sobě máš…“ poznamenala s probuzenou vášní v hlase a jala se mi rozepínat blůzičku. Její ‚hádavá‘ nálada je ta tam a z Lucky je zase taková milá a sympatická dívčina, jakou jí mám ráda. Jenom nevím, zda jí náladu pozvedla úžasná zpráva, kterou jsem jí právě přednesla, nebo blížící se chvíle našeho milování, které jsem vyprovokovala svým předchozím proslovem ha, ha, ha.</p>
<p>Její ruka bloudí v úžlabině mezi mými ňadry a já cítím, jak se ve mně rozlévá příjemné teplo vzrušení. Rozvázala jsem Lucčin župánek a stáhla jsem jí ho do pasu. Ústy jsem se zmocnila jejích bradavek. Blůzička mi sklouzla s ramenou a zpřístupnila má prsa Lucčiným něžnostem.</p>
<p>Cítím, jak mi jemně ale soustavně mne bradavky, které pod jejími prsty rychle tvrdnou a napřimují se. Pak mě jednou rukou objala a druhou zavadila o gumu mých kalhotek. Chvíli o ně ‚bojuji‘ – ale nakonec zvedám zadeček, aby mě mohla zbavit i posledního kousku oděvu.</p>
<p>Teď zkoumá jemnými pohyby právě odkrytá místečka. Nechávám se unášet libými pocity a je mi krásně. Zavřela jsem oči… Ani nevím, jak se Lucka zbavila župánku. Ležíme na sobě a loužička milostné šťávičky mezi mýma nohama se zvětšuje. Lucčin penis se jemně prodírá do vchodu mé jeskyňky. Lucka si mě zezadu podržela a naše prsa navzájem zajela do sebe. V puse cítím Lucčin jazyk… Přirážíme vzájemně, ale snažíme se, aby chvilka rozkoše trvala co nejdéle. Vyvrcholení je úžasné. Vlna orgasmu s námi zalomcovala natolik, až jsme se skutálely s pohovky. Naštěstí je nízká a Lucka ještě před milováním shodila na zem překážející přikrývku, takže jsme dopadly do měkkého.</p>
<p>Ležíme v objetí na pokrývce a vychutnáváme si slastné uvolnění. Lasturku mám naplněnou až po okraj a nezbývá než doufat, že některý z našich milostných aktů přinese kýžené ovoce…</p><empty-line /><p>Lucčiny myšlenky – <emphasis>28. května</emphasis></p>
<p>V Informačním centru není dnes pozdě večer nijak zvlášť živo. Jen u jednoho komunikátoru sedí Jana s Nikolkou, obě nahé – jak přišly rovnou z nabíjecího střediska. Nikolka zřejmě následovala Janu a s oblékáním se už nezatěžovala. Obě jsou zabrané do sledování retrospektivního záznamu konce nedávné taneční zábavy snažíce se odhadnout, kolika dívkám se podařilo vzrušit tanečníky. Já sama jsem tam tak dlouho nevydržela – odešla jsem asi tak v polovině a ani nevím, že se na závěr tančil <emphasis>Císařský valčík</emphasis> – to jsem se dozvěděla až z vyprávění.</p>
<p>Využila jsem však toho, že jsou v Informačním centru právě ony dvě:</p>
<p>„Co myslíte, mohly bychom se spojit s Jennifer? Ráda bych si s ní popovídala…“</p>
<p>„No, zkusit to můžeme – za to nic nedáme,“ poznamenává Nikolka navazujíc spojení se SSE, „mají tam teď krátce po poledni, mohlo by se to podařit.“</p>
<p>Na obrazovce se zjevila mně známá tvář.</p>
<p>„Á, to je Erigyos, dobré odpoledne přeji…“</p>
<p>„Dobré, dobré slečno Lucie, rád vás zase vidím. Čím vám mohu posloužit?“</p>
<p>„Ráda bych mluvila s Jennifer – pokud je to možné.“</p>
<p>„Ale zajisté, má teď volno a zašla do bazénu. Hned vám ji seženu.“</p>
<p>Erigyos z obrazovky zmizel, ale za chvíli se nám zjevila Jennifer.</p>
<p>„Jsem ráda, že se zase po dlouhé době vidíme,“ raduje se, „když mi Erygios řekl, že vás mám na příjmu, tak už mě nemohlo nic zadržet.“</p>
<p>Přišla opravdu rovnou z bazénu. Ještě z ní tečou čůrky vody – ani se nezdržovala osušováním.</p>
<p>Musím přiznat, že i mně je setkání s kamarádkou po třech měsících odloučení také velice milé. Ale nechci dlouho chodit kolem horké kaše.</p>
<p>„Jenny, nevadilo by ti, kdybych se tě zeptala na jednu velice choulostivou osobní záležitost?“</p>
<p>„Zkus to. Když budu chtít odpovědět, tak odpovím – a když ne, tak se neurazím, neboj.“</p>
<p>Její šalamounská odpověď mě povzbudila.</p>
<p>„Studovala jsem tak trochu – no spíš dost podrobně – dění kolem zajatců tam u vás na SSE – a dost se mi nelíbí ty tresty, ke kterým byli odsouzeni. Když jsem se na to ptala strýčka Hilla, sdělil mi, že trest experimentace je spíše psychologického než fyzického charakteru a že se tě mám zeptat, zda by ses se mnou chtěla podělit o své zkušenosti…“</p>
<p>Jennifer se na chvíli zamyslela: „O mé zkušenosti – hmm – no, zpočátku to nic příjemného nebylo, pravda. Ale po jisté době jsem dospěla k názoru, že se mi zase až tak nic hrozného nestalo. Spíše naopak.“</p>
<p>Jennifer chvíli manipuluje s klávesnicí komunikátoru. Pak zmizela z obrazovky a objevila se série fotografií. Z komunikátoru zaznívá jen Jennifeřin hlas: „Tak takhle jsem vypadala, když jsem byla na bývalé CPLE zadržena.“</p>
<p>Pohled na neforemnou hranatou postavu mužského typu opravdu není vábný…</p>
<p>„Abych vypadala trochu jako žena, nechala jsem si dokonce voperovat silikonové prsní implantáty. Kromě toho jsem byla silná kuřačka… Nediv se, že o sobě mluvím takhle otevřeně, i když to není nic příjemného – ale změna, která se se mnou za těch pár měsíců stala, mi připadá tak trochu jako zázrak a s kamarádkami se o něj s radostí podělím.“</p>
<p>Následuje další série fotografií – po odstranění prsních implantátů vypadá Jennifeřino tělo opravdu příšerně.</p>
<p>„Oni sice tvrdili, že na mně provádějí pokusy,“ pokračuje Jennifer ve výkladu, „a mně to tak zpočátku taky připadalo. Jenže jsem před tím na CPLE celý měsíc pobývala a domnívajíc se, že jsem sama nepozorována, prováděla jsem soustavnou špionáž. Pak, když bylo vše prozrazeno a já jsem se dostala do rukou doktoru Zemillovi, postupně jsem si začala uvědomovat, že on se mnou neprovádí nic jiného, než to, co prováděli tamní lékaři ostatním pacientkám.</p>
<p>Jen se mnou měli víc práce. Nejprve mi odstranili ty implantáty – což je mimochodem hrozné svinstvo – a pak mi důkladně vyčistili průdušky, plíce a tepny od dehtu a dalších zplodin kouření.</p>
<p>Jediný rozdíl mezi mnou a ostatními pacientkami spočíval v tom, že já jsem byla léčbě podrobována násilím a pociťovala jsem ji jako potupu, zneužívání a ponižování, kdežto pro ostatní dívky byla spíše příjemným a vzrušujícím dobrodružstvím.</p>
<p>Zatímco mne podrobovali léčbě aniž by se mě ptali, zda s tím kterým zákrokem souhlasím či nikoliv, ostatním dívkám byly léčebné metody podrobně vysvětlovány a před každým vážnějším zákrokem byly žádány o souhlas.</p>
<p>Nebo jiný detail: Po celou dobu trestu jsem neměla právo na oděv. Od začátku do konce jsem opravdu na sobě neměla ani nitku. To mě opravdu přímo deptalo. Jenže trest mi skončil a já jsem měla možnost se obléci – buď do svých šatů nebo do ústavních župánků. Nakonec to dopadlo tak, že mi bylo velice příjemné pobývat ve společnosti ostatních dívek, se kterými jsem se docela skamarádila, bez jakéhokoliv oděvu. Oblékala jsem se jen do jídelny. Tady na SSE – jak sama vidíš – také pobývám většinou bez oděvu. Jen když mám službu, musím se obléci do uniformy.</p>
<p>Ale vraťme se ještě k vlastnímu průběhu toho trestu: Nakonec u mne vyvolali laktaci, která mi báječně zpevnila a rozvinula prsa – a to bez jakýchkoliv implantátů nebo jiných nemožných obezliček.“</p>
<p>Jennifer smazala z obrazovky poslední sérii fotografií a místo nich se zjevila sama v reále. Pak koketně zapózovala.</p>
<p>„No – a tohle je výsledek ‚trestu‘ experimentace. Veškeré ponižování a psychické trýznění mi bylo kompenzováno tak velkoryse, že mám až někdy pocit, že si to snad ani nezasloužím.“</p>
<p>Vtom se ozval signál podobný tomu zatracenému Arianinu bzučáku.</p>
<p>„Promiňte, děvčata. Musím do služby. Jsem moc ráda, že jsem vás viděla – a ozvěte se častěji, docela se mi po vás stýská…“</p>
<p>A Jennifer zmizela z obrazovky aniž bychom měly možnost se s ní také rozloučit.</p>
<p>Ovšem její upřímné vyznání ve mně zanechalo opravdu hluboký dojem. Když porovnám tu neforemnou, kulturistickou a naprosto neženskou figuru z úvodních fotografií, které mi Jenny předvedla, s její současnou nádhernou, svůdnou a atraktivní postavou, ze které vyzařuje sama podstata ženství a přirozené krásy, a přidám k tomu její příjemné a milé vystupování a jednání, ani se nedivím, že citlivý a kultivovaný Anthony v ní našel zalíbení.</p>
<p>Rovněž ze mne vyprchala řada pochybností a předsudků ohledně ‚trestu‘ experimentace. Jestliže je cílem mimozemšťanů nakládat se zajatci na SSE ve stejném duchu, jako naložili s Jennifer, pak začínám chápat, že ty avízované ‚pokusy‘ jsou na nich prováděny opravdu jenom ‚jako‘ – aby nabyli zdání, že jsou skutečně trestáni. Pokud na těch trestech nakonec vydělají podobně jako Jennifer, pak musím uznat, že způsob trestání, jaký mimozemšťané na své zajatce aplikují, je opravdu originální a účinný, ale na jeho konci je potrestaný bohatě odškodněn.</p>
<p>Ovšem řada pochybností zůstává… Například neutěšený stav Nancy Moareové. Je sice pravda, že jsem se měla stát obětí jejího surového a nelidského vražedného útoku, jenže teď, když vidím, jak je zdevastovaná, začíná mi jí být líto. Nevymkl se v jejím případě ten trest mimozemšťanům z ruky? Co když ji nakonec neuhlídají a nepodaří se jim její stav zvrátit k lepšímu? Vždyť i mimozemšťané jsou jen lidé – a lidé jsou omylní… Co když… Nevím.</p>
<p>„Janičko, co myslíš – jak vlastně dopadne Nancy? Nezdá se ti, že to mimozemšťané v jejím případě trochu přehnali?“</p>
<p>Jana chvíli prohlíží fotografie, které jsem vyvolala na obrazovku.</p>
<p>„No, to už vypadá dost vážně. Jestli to půjde takhle dál, bude Nancy nakonec sledovat Rodicinu dráhu.“</p>
<p>„Asi máš pravdu,“ komentuje Janin názor Nikolka, „ale i Rodica se z toho dostala. A byla na tom mnohem hůř.“</p>
<p>„Cožpak Rodica taky prošla trestem experimentace?“</p>
<p>„Ne, ta se dostala už ve zbědovaném stavu na kliniku jako řádná pacientka. Jenže hned po přijetí byla nucena pobývat skoro dva měsíce na jednotce intenzivní péče,“ uvádí věc na pravou míru Jana, „ale víš co, Lucinko, necháme to na jindy. Už je dávno po večerce…“</p>
<p>A tak opouštím Informační centrum zčásti uklidněná ale zčásti deptána dalšími pochybnostmi…</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>6. června</emphasis></p>
<p>Ležím na lůžku v Menstruačním oddělení a je mi smutno. Naše naděje se nesplnily a nový život v mém lůně se neuchytil. Začaly jsme na něm s Luckou pracovat hned, jak klesl podíl jejích spermií Y pod 0,5% hranici. Ale ani jeden z obou pokusů nebyl úspěšný.</p>
<p>„Nic si z toho nedělej,“ chlácholí mě Jana, která se mnou opět po dva dny bude sdílet pokoj i osud, „vždyť u Lucky se jedná o snížení počtu spermií v ejakulátu na polovinu – ne o přeměnu spermií typu Y na X – tak aspoň to přece Hill vysvětloval. Nepodařilo se to teď, podaří se příště.“</p>
<p>„Jenže když…“ zkouším namítnout, ale Jana mě rázně přerušila:</p>
<p>„Snad mi nechceš tvrdit, že se ti ‚technologický postup‘ výroby holčičky nelíbí?“</p>
<p>Tedy – v tom má Janička pravdu. ‚technologický postup‘ výroby je opravdu velice atraktivní a vzrušující a jednou se to přece podařit musí.</p>
<p>„Nad čím tady spekulujete, děvčata?“</p>
<p>Ve dveřích stojí Ariana.</p>
<p>„Ale – stěžuje si mi tady Nikolka na osud. Nedaří se jí přijít do jiného stavu a ta dnešní menstruace ji trochu frustruje. Tak se jí snažím vysvětlit, že mnohdy jeden nebo dva pokusy nemusí stačit…“</p>
<p>Ariana se posadila k mému lůžku a jemně mi položila ruku na prsa, jako by chtěla zkoumat tlukot mého srdce. Cítím přenos energie. Kalihapický efekt má uklidňující ráz. Celým tělem se mi rozlévá pocit příjemné pohody.</p>
<p>„Kdybys otěhotněla, nemusíš na potvrzení čekat až do termínu menstruace. Sliny, moč i vaginální sekret odevzdáváš denně a v laboratoři bychom na to přišli hned druhého dne – a samozřejmě bychom ti to hned oznámili, aby ses potom mohla podle toho chovat. Zavedli bychom u tebe stejný režim jako u Sheily…“</p>
<p>Ano. Sheila podléhá zvláštnímu režimu a Paul d’Abdera by opravdu nedokázal pro svou těhotnou ženu najít všestrannější a svědomitější péči než tady na mimozemské klinice.</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>18. června</emphasis></p>
<p>„Mluvila jsem dnes krátce před večerkou zase s Jennifer,“ informuje mě Lucka a zdá se, že zprávy, které získala – ač zřejmě nejsou nejlepší, nejsou aspoň znepokojivé.</p>
<p>„Ano, lásko? A co ses od Jenny dozvěděla?“</p>
<p>„Ptala jsem se jí na stav Nancy Moareové. Řekla mi, že se ten pokles hmotnosti podařilo zastavit, takže už dál nehubne, ale že bude trvat delší dobu, než se z toho dostane. Bezprostřední nebezpečí jí momentálně nehrozí.“</p>
<p>„Tak vidíš, a ty ses o ní strachovala. Nakonec to určitě dobře dopadne…“</p>
<p>„Jenže mně je jí hrozně líto. Na těch posledních fotografiích vypadá tak uboze…“</p>
<p>Lucčiny obavy mě navýsost rozněžnily. Nevídáno, aby potenciální oběť bestiálního vraha soucítila s jeho neutěšeným osudem ve výkonu trestu. Lucka je opravdu čistá a nevinná duše účastná s neštěstím každého – byť by si to i tisíckrát zasloužil… Její starost o Nancyin osud je snad už chorobná. Skoro denně se mi svěřuje se svými pochybnostmi a obavami… Posadila jsem se vedle ní na pohovku a přivinula ji k sobě.</p>
<p>Lucka se právě před chvílí osprchovala a z její hebké pleti vychází jemná vůně bylinek a sprchového šampónu. Spontánně jsem uvolnila svůj župánek, abych si vychutnala kontakt s její pokožkou. Lucka mi zabořila hlavu do prsou a vlasy mě lechtá na bříšku. Jemně jí probírám prsty vlasy a cítím její jazyk v úžlabině mezi svými ňadry. Matně si uvědomuji, že dnešní den je jako stvořený pro milování. Mám deset dní po menstruaci a to je naděje, že by se zplození vytoužené holčičky mohlo podařit. Svou úvahu si však nechávám pro sebe, aby Lucinka nebyla vystresovaná a necítila za průběh následujících okamžiků tíhu odpovědnosti.</p>
<p>Konečně se mi podařilo zbavit se župánku a zpřístupňuji tak sestře svá nejintimnější místečka. Lucčin jazyk opouští má prsa a cestuje dolů po bříšku. Konečně nalézá útočiště v mém klíně a dobývá se mezi závojíčky.</p>
<p>Mé ruce si pohrávají s Lucčinými vnady. Jemně tisknu její prsa proti hrudníku a pak se mé prsty zmocňují jejích bradavek. Stimuluji je jemnými elektrickými výboji, při nichž se vždy Lucka slastně zavlní a intenzita jejího vzrušení se zvyšuje. Její ústa znovu laskají má prsa a do mého klína se nastěhovaly její ruce. Vniká do mne několika prsty a palcem si pohrává s mým klitorisem. Začínám cítit první krůpěje milostné šťávičky vytékající z mé lasturky, které mi Lucka láskyplně roztírá po stehnech. Pak už nemůže nic zadržet mohutný proud valící se ze štěrbinky mezi mými stydkými pysky a když do mne hladce vklouzl Lucčin ztvrdlý penis, jsem na pokraji blaha. Poprvé jsem se odvážila jemnými elektrickými výboji stimulovat Lucčin penis přímo ve své lasturce – a její mohutný příraz předčil všechna má očekávání. Lucka se svíjí blahem a vzdychá rozkoší. Několik mohutných výstřiků mou lasturku přímo vytápí, ale Lucčin penis neochabuje. Zkusila jsem ho novým drobným výbojem znovu povzbudit – a ke svému obrovskému překvapení jsem si vynutila další dva výstřiky. Lucka mě v momentě vrcholné rozkoše stiskla tak silně, že si připadám jako ve svěráku. Teď však přichází můj orgasmus. Moje vyvrcholení! Mohutné svalové stahy Luckou přímo zacloumaly. Teprve teď mě pustila a zcela vyčerpaná zprudka oddechuje. Slastné uvolnění si vychutnáváme držíce se za ruce. Vtom jsem zaslechla tichý šepot: „Nikolko, poklade, ty moje hlavičko blonďatá… Tak krásně jsme se ještě nikdy nepomilovaly…“</p>
<p>Jemně přejíždím Lucce rukou po prsou, dokud neusnula.</p><empty-line /><p>Lucčiny myšlenky – <emphasis>20. června</emphasis></p>
<p>Dnes ráno do našeho pokoje nepřišla ani Conchita, ani Sofie, aby nás náležitě připravily ke klidovému vyšetření. Místo nich se kupodivu objevil sám přednosta kliniky, profesor Amynill. Instinktivně jsme odložily pokrývky domnívajíce se, že nás přišel vyšetřit. Teprve teď se s námi pozdravil a pak si dovolil, zda se smí posadit. Už když vešel do dveří, poznaly jsme z výrazu v jeho očích, že se stalo něco významného. Ovšem aby někdy přišel lékař hned po ránu jen ‚na kus řeči‘ – to na CPLEN nebývá zvykem. To je klidové vyšetření, odběr moči, rozcvička, sprcha snídaně a povinný program. Teď najednou přijde sám šéflékař, usadí se tu jako na čajovém dýchánku a se záhadným výrazem v obličeji nás pozoruje.</p>
<p>„Stalo se něco, pane profesore?“</p>
<p>„Jistěže se stalo, děvčata. Ale než vám to prozradím, dám vám takovou malou hádanku. Poslouchejte dobře. A bezpochyby výborně naladěný Amynill přešel do žertovného tónu:</p>
<p>„Maminka je právě o 25 let starší než dítě. Za 7 let bude maminka 5× starší než dítě. Otázka zní, co právě dělá tatínek dítěte?“</p>
<p>„No to je přece jasné,“ vyjelo ze mne docela automaticky, „šoustá maminku!“</p>
<p>Nikolka jen protočila oči: „No fuj, ty ale používáš výrazivo… a jak jsi na to vůbec přišla?“</p>
<p>„Tak si spočítej nynější věk dítěte…“</p>
<p>„Tobě se to řekne… nenosím v hlavě kalkulačku jako ty…“</p>
<p>Popadla tužku a papír a jala se sestavovat rovnici:</p>
<p>„Nyní: Věk dítěte = <emphasis>x</emphasis>; maminka je o pětadvacet let starší, tedy <emphasis>x</emphasis>+ 25.</p>
<p>Stav za 7 let: Věk dítěte = <emphasis>x</emphasis> + 7; věk maminky = <emphasis>x</emphasis> + 25 + 7.</p>
<p>Maminka bude za těch 7 let 5× starší, tedy:</p>
<p>5(<emphasis>x</emphasis> + 7) = <emphasis>x</emphasis> + 25 + 7</p>
<p>5<emphasis>x</emphasis> + 35 = <emphasis>x</emphasis> + 32</p>
<p>4<emphasis>x</emphasis> = –3</p>
<p><emphasis>x</emphasis> = –3/4</p>
<p>… hmm, to je zajímavé. Věk dítěte minus tři čtvrtě roku… Aha, jasně, to je devět měsíců před narozením a jsme na začátku těhotenství – tak co by měl jiného ten tatínek asi tak dělat, než se milovat s maminkou, že?“</p>
<p>„A laboratorní výsledky potvrzují, že tomu tak skutečně je,“ doplnil Amynill Nikolčin závěr.</p>
<p>„Jaké laboratorní výsledky?“ ptáme se unisono.</p>
<p>„Laboratorní výsledky potvrzují, že slečna Nikolka je právě na začátku těhotenství, takže mi nezbývá, než abych vám coby nastávajícím rodičům jako první pogratuloval…“</p>
<p>Padly jsme si s Nikolkou do náručí a naše rty se spojily v dlouhém polibku. Obě cítíme, jak nás zaplavuje vlna štěstí a radosti. Konečně! Konečně se splnil náš sen a v Nikolčině lůně byla zažehnuta jiskřička, ze které vzejde nový život. Holčička, kterou budeme společně zahrnovat svou něhou a láskou. Se kterou se budeme dělit o krásné chvíle, o štěstí i o milé vzpomínky na naše mimozemské přátele, kteří v ní také vidí část svého ušlechtilého díla a naději pro zachování své další existence. Je to něco tak neskutečně velikého a úžasného, že nenalézám slov, abych tu radost dokonaleji a věrněji popsala.</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 23</strong></p>
<p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>22. května – večer</emphasis></p>
<p>Ačkoliv je teď Xiaolan oficiální vyslankyní Číny a vyvstaly před ní tím pádem i nové povinnosti, čas pro kamarádky si vždycky dokáže najít. Jako právě dnes večer, když jsme se sešly v nabíjecím středisku. Rozebíráme ještě spolu s Janou, Lenkou, Rodicou, Patricií a Arianou podivné události na té nedávné taneční zábavě.</p>
<p>„Když se nám na CPLE prvně naskytla podobná příležitost,“ upozorňuje Jana, „ani jeden z mimozemšťanů nejevil známky vzrušení. Ovšem – to bylo na oslavu přijetí první dávky laktogenního séra u mne a tady u Nikolky. První mléko jsem darovala já – a to 2. března. Pak se kolektiv dárkyň rozrostl a dodávaly jsme xenofarmaka až do 26. srpna, tedy přibližně půl roku. Po katastrofě na CPLE jsme se proti proudu času vrátily a darujeme znovu od konce února – nedělám si už tak podrobné poznámky – do dneška. To jsou další tři měsíce. Předpokládejme tedy, že za devět měsíců by snad k nějakému pokroku dojít mělo, no ne?“</p>
<p>„Jsou všichni členové mise léčeni xenofarmaky po celou dobu, kterou tady Jana vypočítala?“ obrátila se Xiaolan s otázkou k Arianě.</p>
<p>„Jistě,“ odpovídá Ariana, „dokonce každý individuálně dostává druh a množství podle speciálních vyšetření.“</p>
<p>„A kontrolní vyšetření také provádíte?“</p>
<p>„Ta se provádějí denně,“ odpovídá Ariana i na další otázku, „jenže zatím došlo jen k nevýrazným výsledkům. Několik žen teď nepravidelně menstruuje a několika mužům odchází poluce bez erekce…“</p>
<p>„Dobře, ale jak si vysvětlujete, že ses nedávno docela hezky ‚roztekla‘ a před čtrnácti dny jsi dokonce dosáhla orgasmu?“ vstupuji do diskuse sama.</p>
<p>„To je velice zajímavé. Během vyšetření se mi to nikdy nestalo.“</p>
<p>„Asi trpíš Lucčiným syndromem,“ komentuje Arianinu odpověď Lenka.</p>
<p>„Jakým Lucčiným syndromem,“ podivuji se zase pro změnu já.</p>
<p>Lenka se na mě nevěřícně podívala a odpověděla: „Přece ten její odpor k vyšetřování a k odběrům biologického materiálu ve vyšetřovně!“</p>
<p>„To bude ono! O takových detailech snad zatím nikdo neuvažoval,“ zvolala jsem vzrušeně, „vždyť tomu všechno nasvědčuje. Podívej, když tě vyšetřovala tady Jana, nadiktovala mi do protokolu: ‚…leží nevzrušeně, dalo by se říci znuděně…‘ – na to si ještě pamatuji. Zatímco u nás v apartmá, když jsme se spolu mazlily a o žádné vyšetření nešlo, ses začala vzrušovat a zkazila to Jana upozorněním, že tečeš. V tom momentě jsi byla ve střehu a začala jsi reagovat stejně jako při vyšetření. Podruhé se Jana podobných poznámek zdržela a zmizela ti ze zorného pole, takže se jednalo vlastně o náhodný spontánní milostný akt. Přesná reakce jako u Lucky. Vedle léčení xenofarmaky by se asi měla aplikovat i vhodná psychoterapie, ne?“</p>
<p>„To opravdu stojí za pozornost,“ uvažuje Xiaolan, „ovšem – jak je to u mužů? Při vyšetření – ať už nás nebo jich – není erekce vykazována, kdežto při tanci…“</p>
<p>„Jak myslíš ‚nás nebo jich‘ – vy jste…“</p>
<p>„Samozřejmě,“ vysvětluje Jana, „když se sami podrobují vyšetření, tak erekce nedosahují – to jsi nám řekla před chvílí sama. Ale oni se nevzruší ani tehdy, když vyšetřují nás. Přitom jsme jim k dispozici úplně nahé a cílem téměř každého vyšetření je vyvolání orgasmu – to znamená, že oni by se měli vzrušit také. To je obvykle vzájemný proces. První si toho všimly <emphasis>akvabely</emphasis> – “ Jana se rozhlédla – „aha, dvojčata jsou ještě doma… a já jsem se o tom přesvědčila sama poté, když mě na tuto skutečnost upozornily.“</p>
<p>„Ale při tom tanci se přece vzrušili jen někteří,“ oponuje Ariana, „takže ani atmosféra prostředí ještě není postačující podmínkou.“</p>
<p>„Možná, že rychlost a účinnost xenofarmatické léčby není u všech stejná,“ uvažuje Xiaolan.</p>
<p>„A tví tanečníci dosáhli vzrušení?“</p>
<p>„No – ono se to dalo poznat jen při tom valčíku, když jsme se k sobě museli přitisknout. A to jsem tančila – myslím, že s doktorem … tady Nikolčiným …“</p>
<p>„Erymillem,“ napověděla jsem jí.</p>
<p>„… Erymillem … a mám dojem, že se vzrušil.“</p>
<p>„Jak – mám dojem – Tys to nepoznala?“</p>
<p>Xiaolan vysvětluje: „Ta zábava – aspoň jak jste mě informovaly, se konala na počest toho, že jsem se stala vyslankyní Číny. A já jsem to tedy tak i pojala a oblékla jsem si slavnostní národní kroj. Ten je dost těžký – a tak jsem mohla mít jen zdání, že něco takového cítím.“</p>
<p>„Podívejme se,“ zlobí se na oko Rodica, „já jsem tančila nahá – a nic! Totéž lze tvrdit i o Lence. Zatímco naše oslavenkyně na sebe navěsí celou textilku – a…“</p>
<p>„Děvčata, vzpomeňte si, co jste která měla na sobě,“ pokládám zásadní otázku, „já jsem měla takové jemné saténové šatečky a tančila jsem s jedním technikem. Tu jeho erekci jsem cítila docela zřetelně.“</p>
<p>„Snad nechceš tvrdit,“ dobírá si mě Lenka, „že naše mimozemské přátele vzrušují oblečené ženy, kdežto bez oděvu…“</p>
<p>„Zatím tomu všechno nasvědčuje,“ přerušila Lenčinu námitku Patricie, „já sice nemohu tvrdit, že ten můj kluk dosáhl erekce, protože jsem měla na sobě těžký brokát, ale fakt je, že chvíli před koncem skladby vypadl z taktu a nakonec si musel jít sednout a odpočinout.“</p>
<p>Naši debatu přerušil signál k večeři.</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>22. května – noc</emphasis></p>
<p>„Jsme na stopě zásadního objevu,“ poznamenávám a chvíli se odmlčuji, abych Lucku zase trochu poškádlila.</p>
<p>„Ano? A co jste objevily, ty moje vědátorko?“</p>
<p>„To bys ráda věděla, viď?“ škádlím sestřičku schválně dál.</p>
<p>„No tak dobře. Tak si to nech, ty tajnůstkářko…“ a dělá, jako by ji žádné novinky nezajímaly.</p>
<p>Ve skutečnosti jí vidím na očích, jak napjatě očekává, až spustím. Samozřejmě, že ani já dlouho nevydržím skrývat před ní tak důležitou zprávu.</p>
<p>„Byla jsem před večeří v nabíjecím středisku, a probíraly jsme tam ty události na taneční zábavě, víš, jak…“</p>
<p>„… jak Urszulka usadila tanečníka na lavičku a utekla mu? To bylo opravdu povedené…“</p>
<p>Zasmála jsem se: „Jistě. I to s tím souvisí. My jsme si udělaly takový přehled o tom, které z nás se podařilo partnera vzrušit a které ne…“</p>
<p>„Opravdu inteligentní zábava … pro puberťačky. Tedy sestřičko…“</p>
<p>Pak si však uvědomila dosah mých slov a obrátila: „Vlastně – počkej. Vždyť ti naši mimozemšťánci se o to snaží celou dobu! A co jste vypátraly?“</p>
<p>„Copak, že tě to najednou tak zajímá? Snad na tebe také nedoléhá znovu puberta?“</p>
<p>Lucka po mně hodila polštář: „Nechytej mě za slovo, ty potvůrko. No promiň – hned mi nedošlo, že se vlastně jedná o podstatu našeho pobytu tady…“</p>
<p>„Mám tě ještě trochu napínat nebo to chceš vědět rovnou?“</p>
<p>„Víš co? Když s tím děláš takové tajnosti, tak si to nech od cesty…“</p>
<p>Zdá se, že Lucka má dnes nějakou pochroumanou náladu. Posadila jsem se k ní na pohovku a něžně jsem ji objala.</p>
<p>„Víš, srdíčko, při tom tanci se vzrušili jenom ti kluci, kteří tančili s oblečenými dívkami. Zatím jsme nevypátraly, zda všichni nebo jen někteří, ale Lenka a Rodica, které tančily nahé, a rovněž tak Jana, která tam byla nahoře bez, nic takového nepozorovaly…“</p>
<p>Cítím, jak se při mých slovech Lucka zavlnila a jala se mě hladit po vlasech.</p>
<p>„Hmmm, to je zajímavé zjištění… Ty se mně zase líbíš tím víc, čím méně toho na sobě máš…“ poznamenala s probuzenou vášní v hlase a jala se mi rozepínat blůzičku. Její ‚hádavá‘ nálada je ta tam a z Lucky je zase taková milá a sympatická dívčina, jakou jí mám ráda. Jenom nevím, zda jí náladu pozvedla úžasná zpráva, kterou jsem jí právě přednesla, nebo blížící se chvíle našeho milování, které jsem vyprovokovala svým předchozím proslovem ha, ha, ha.</p>
<p>Její ruka bloudí v úžlabině mezi mými ňadry a já cítím, jak se ve mně rozlévá příjemné teplo vzrušení. Rozvázala jsem Lucčin župánek a stáhla jsem jí ho do pasu. Ústy jsem se zmocnila jejích bradavek. Blůzička mi sklouzla s ramenou a zpřístupnila má prsa Lucčiným něžnostem.</p>
<p>Cítím, jak mi jemně ale soustavně mne bradavky, které pod jejími prsty rychle tvrdnou a napřimují se. Pak mě jednou rukou objala a druhou zavadila o gumu mých kalhotek. Chvíli o ně ‚bojuji‘ – ale nakonec zvedám zadeček, aby mě mohla zbavit i posledního kousku oděvu.</p>
<p>Teď zkoumá jemnými pohyby právě odkrytá místečka. Nechávám se unášet libými pocity a je mi krásně. Zavřela jsem oči… Ani nevím, jak se Lucka zbavila župánku. Ležíme na sobě a loužička milostné šťávičky mezi mýma nohama se zvětšuje. Lucčin penis se jemně prodírá do vchodu mé jeskyňky. Lucka si mě zezadu podržela a naše prsa navzájem zajela do sebe. V puse cítím Lucčin jazyk… Přirážíme vzájemně, ale snažíme se, aby chvilka rozkoše trvala co nejdéle. Vyvrcholení je úžasné. Vlna orgasmu s námi zalomcovala natolik, až jsme se skutálely s pohovky. Naštěstí je nízká a Lucka ještě před milováním shodila na zem překážející přikrývku, takže jsme dopadly do měkkého.</p>
<p>Ležíme v objetí na pokrývce a vychutnáváme si slastné uvolnění. Lasturku mám naplněnou až po okraj a nezbývá než doufat, že některý z našich milostných aktů přinese kýžené ovoce…</p><empty-line /><p>Lucčiny myšlenky – <emphasis>28. května</emphasis></p>
<p>V Informačním centru není dnes pozdě večer nijak zvlášť živo. Jen u jednoho komunikátoru sedí Jana s Nikolkou, obě nahé – jak přišly rovnou z nabíjecího střediska. Nikolka zřejmě následovala Janu a s oblékáním se už nezatěžovala. Obě jsou zabrané do sledování retrospektivního záznamu konce nedávné taneční zábavy snažíce se odhadnout, kolika dívkám se podařilo vzrušit tanečníky. Já sama jsem tam tak dlouho nevydržela – odešla jsem asi tak v polovině a ani nevím, že se na závěr tančil <emphasis>Císařský valčík</emphasis> – to jsem se dozvěděla až z vyprávění.</p>
<p>Využila jsem však toho, že jsou v Informačním centru právě ony dvě:</p>
<p>„Co myslíte, mohly bychom se spojit s Jennifer? Ráda bych si s ní popovídala…“</p>
<p>„No, zkusit to můžeme – za to nic nedáme,“ poznamenává Nikolka navazujíc spojení se SSE, „mají tam teď krátce po poledni, mohlo by se to podařit.“</p>
<p>Na obrazovce se zjevila mně známá tvář.</p>
<p>„Á, to je Erigyos, dobré odpoledne přeji…“</p>
<p>„Dobré, dobré slečno Lucie, rád vás zase vidím. Čím vám mohu posloužit?“</p>
<p>„Ráda bych mluvila s Jennifer – pokud je to možné.“</p>
<p>„Ale zajisté, má teď volno a zašla do bazénu. Hned vám ji seženu.“</p>
<p>Erigyos z obrazovky zmizel, ale za chvíli se nám zjevila Jennifer.</p>
<p>„Jsem ráda, že se zase po dlouhé době vidíme,“ raduje se, „když mi Erygios řekl, že vás mám na příjmu, tak už mě nemohlo nic zadržet.“</p>
<p>Přišla opravdu rovnou z bazénu. Ještě z ní tečou čůrky vody – ani se nezdržovala osušováním.</p>
<p>Musím přiznat, že i mně je setkání s kamarádkou po třech měsících odloučení také velice milé. Ale nechci dlouho chodit kolem horké kaše.</p>
<p>„Jenny, nevadilo by ti, kdybych se tě zeptala na jednu velice choulostivou osobní záležitost?“</p>
<p>„Zkus to. Když budu chtít odpovědět, tak odpovím – a když ne, tak se neurazím, neboj.“</p>
<p>Její šalamounská odpověď mě povzbudila.</p>
<p>„Studovala jsem tak trochu – no spíš dost podrobně – dění kolem zajatců tam u vás na SSE – a dost se mi nelíbí ty tresty, ke kterým byli odsouzeni. Když jsem se na to ptala strýčka Hilla, sdělil mi, že trest experimentace je spíše psychologického než fyzického charakteru a že se tě mám zeptat, zda by ses se mnou chtěla podělit o své zkušenosti…“</p>
<p>Jennifer se na chvíli zamyslela: „O mé zkušenosti – hmm – no, zpočátku to nic příjemného nebylo, pravda. Ale po jisté době jsem dospěla k názoru, že se mi zase až tak nic hrozného nestalo. Spíše naopak.“</p>
<p>Jennifer chvíli manipuluje s klávesnicí komunikátoru. Pak zmizela z obrazovky a objevila se série fotografií. Z komunikátoru zaznívá jen Jennifeřin hlas: „Tak takhle jsem vypadala, když jsem byla na bývalé CPLE zadržena.“</p>
<p>Pohled na neforemnou hranatou postavu mužského typu opravdu není vábný…</p>
<p>„Abych vypadala trochu jako žena, nechala jsem si dokonce voperovat silikonové prsní implantáty. Kromě toho jsem byla silná kuřačka… Nediv se, že o sobě mluvím takhle otevřeně, i když to není nic příjemného – ale změna, která se se mnou za těch pár měsíců stala, mi připadá tak trochu jako zázrak a s kamarádkami se o něj s radostí podělím.“</p>
<p>Následuje další série fotografií – po odstranění prsních implantátů vypadá Jennifeřino tělo opravdu příšerně.</p>
<p>„Oni sice tvrdili, že na mně provádějí pokusy,“ pokračuje Jennifer ve výkladu, „a mně to tak zpočátku taky připadalo. Jenže jsem před tím na CPLE celý měsíc pobývala a domnívajíc se, že jsem sama nepozorována, prováděla jsem soustavnou špionáž. Pak, když bylo vše prozrazeno a já jsem se dostala do rukou doktoru Zemillovi, postupně jsem si začala uvědomovat, že on se mnou neprovádí nic jiného, než to, co prováděli tamní lékaři ostatním pacientkám.</p>
<p>Jen se mnou měli víc práce. Nejprve mi odstranili ty implantáty – což je mimochodem hrozné svinstvo – a pak mi důkladně vyčistili průdušky, plíce a tepny od dehtu a dalších zplodin kouření.</p>
<p>Jediný rozdíl mezi mnou a ostatními pacientkami spočíval v tom, že já jsem byla léčbě podrobována násilím a pociťovala jsem ji jako potupu, zneužívání a ponižování, kdežto pro ostatní dívky byla spíše příjemným a vzrušujícím dobrodružstvím.</p>
<p>Zatímco mne podrobovali léčbě aniž by se mě ptali, zda s tím kterým zákrokem souhlasím či nikoliv, ostatním dívkám byly léčebné metody podrobně vysvětlovány a před každým vážnějším zákrokem byly žádány o souhlas.</p>
<p>Nebo jiný detail: Po celou dobu trestu jsem neměla právo na oděv. Od začátku do konce jsem opravdu na sobě neměla ani nitku. To mě opravdu přímo deptalo. Jenže trest mi skončil a já jsem měla možnost se obléci – buď do svých šatů nebo do ústavních župánků. Nakonec to dopadlo tak, že mi bylo velice příjemné pobývat ve společnosti ostatních dívek, se kterými jsem se docela skamarádila, bez jakéhokoliv oděvu. Oblékala jsem se jen do jídelny. Tady na SSE – jak sama vidíš – také pobývám většinou bez oděvu. Jen když mám službu, musím se obléci do uniformy.</p>
<p>Ale vraťme se ještě k vlastnímu průběhu toho trestu: Nakonec u mne vyvolali laktaci, která mi báječně zpevnila a rozvinula prsa – a to bez jakýchkoliv implantátů nebo jiných nemožných obezliček.“</p>
<p>Jennifer smazala z obrazovky poslední sérii fotografií a místo nich se zjevila sama v reále. Pak koketně zapózovala.</p>
<p>„No – a tohle je výsledek ‚trestu‘ experimentace. Veškeré ponižování a psychické trýznění mi bylo kompenzováno tak velkoryse, že mám až někdy pocit, že si to snad ani nezasloužím.“</p>
<p>Vtom se ozval signál podobný tomu zatracenému Arianinu bzučáku.</p>
<p>„Promiňte, děvčata. Musím do služby. Jsem moc ráda, že jsem vás viděla – a ozvěte se častěji, docela se mi po vás stýská…“</p>
<p>A Jennifer zmizela z obrazovky aniž bychom měly možnost se s ní také rozloučit.</p>
<p>Ovšem její upřímné vyznání ve mně zanechalo opravdu hluboký dojem. Když porovnám tu neforemnou, kulturistickou a naprosto neženskou figuru z úvodních fotografií, které mi Jenny předvedla, s její současnou nádhernou, svůdnou a atraktivní postavou, ze které vyzařuje sama podstata ženství a přirozené krásy, a přidám k tomu její příjemné a milé vystupování a jednání, ani se nedivím, že citlivý a kultivovaný Anthony v ní našel zalíbení.</p>
<p>Rovněž ze mne vyprchala řada pochybností a předsudků ohledně ‚trestu‘ experimentace. Jestliže je cílem mimozemšťanů nakládat se zajatci na SSE ve stejném duchu, jako naložili s Jennifer, pak začínám chápat, že ty avízované ‚pokusy‘ jsou na nich prováděny opravdu jenom ‚jako‘ – aby nabyli zdání, že jsou skutečně trestáni. Pokud na těch trestech nakonec vydělají podobně jako Jennifer, pak musím uznat, že způsob trestání, jaký mimozemšťané na své zajatce aplikují, je opravdu originální a účinný, ale na jeho konci je potrestaný bohatě odškodněn.</p>
<p>Ovšem řada pochybností zůstává… Například neutěšený stav Nancy Moareové. Je sice pravda, že jsem se měla stát obětí jejího surového a nelidského vražedného útoku, jenže teď, když vidím, jak je zdevastovaná, začíná mi jí být líto. Nevymkl se v jejím případě ten trest mimozemšťanům z ruky? Co když ji nakonec neuhlídají a nepodaří se jim její stav zvrátit k lepšímu? Vždyť i mimozemšťané jsou jen lidé – a lidé jsou omylní… Co když… Nevím.</p>
<p>„Janičko, co myslíš – jak vlastně dopadne Nancy? Nezdá se ti, že to mimozemšťané v jejím případě trochu přehnali?“</p>
<p>Jana chvíli prohlíží fotografie, které jsem vyvolala na obrazovku.</p>
<p>„No, to už vypadá dost vážně. Jestli to půjde takhle dál, bude Nancy nakonec sledovat Rodicinu dráhu.“</p>
<p>„Asi máš pravdu,“ komentuje Janin názor Nikolka, „ale i Rodica se z toho dostala. A byla na tom mnohem hůř.“</p>
<p>„Cožpak Rodica taky prošla trestem experimentace?“</p>
<p>„Ne, ta se dostala už ve zbědovaném stavu na kliniku jako řádná pacientka. Jenže hned po přijetí byla nucena pobývat skoro dva měsíce na jednotce intenzivní péče,“ uvádí věc na pravou míru Jana, „ale víš co, Lucinko, necháme to na jindy. Už je dávno po večerce…“</p>
<p>A tak opouštím Informační centrum zčásti uklidněná ale zčásti deptána dalšími pochybnostmi…</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>6. června</emphasis></p>
<p>Ležím na lůžku v Menstruačním oddělení a je mi smutno. Naše naděje se nesplnily a nový život v mém lůně se neuchytil. Začaly jsme na něm s Luckou pracovat hned, jak klesl podíl jejích spermií Y pod 0,5% hranici. Ale ani jeden z obou pokusů nebyl úspěšný.</p>
<p>„Nic si z toho nedělej,“ chlácholí mě Jana, která se mnou opět po dva dny bude sdílet pokoj i osud, „vždyť u Lucky se jedná o snížení počtu spermií v ejakulátu na polovinu – ne o přeměnu spermií typu Y na X – tak aspoň to přece Hill vysvětloval. Nepodařilo se to teď, podaří se příště.“</p>
<p>„Jenže když…“ zkouším namítnout, ale Jana mě rázně přerušila:</p>
<p>„Snad mi nechceš tvrdit, že se ti ‚technologický postup‘ výroby holčičky nelíbí?“</p>
<p>Tedy – v tom má Janička pravdu. ‚technologický postup‘ výroby je opravdu velice atraktivní a vzrušující a jednou se to přece podařit musí.</p>
<p>„Nad čím tady spekulujete, děvčata?“</p>
<p>Ve dveřích stojí Ariana.</p>
<p>„Ale – stěžuje si mi tady Nikolka na osud. Nedaří se jí přijít do jiného stavu a ta dnešní menstruace ji trochu frustruje. Tak se jí snažím vysvětlit, že mnohdy jeden nebo dva pokusy nemusí stačit…“</p>
<p>Ariana se posadila k mému lůžku a jemně mi položila ruku na prsa, jako by chtěla zkoumat tlukot mého srdce. Cítím přenos energie. Kalihapický efekt má uklidňující ráz. Celým tělem se mi rozlévá pocit příjemné pohody.</p>
<p>„Kdybys otěhotněla, nemusíš na potvrzení čekat až do termínu menstruace. Sliny, moč i vaginální sekret odevzdáváš denně a v laboratoři bychom na to přišli hned druhého dne – a samozřejmě bychom ti to hned oznámili, aby ses potom mohla podle toho chovat. Zavedli bychom u tebe stejný režim jako u Sheily…“</p>
<p>Ano. Sheila podléhá zvláštnímu režimu a Paul d’Abdera by opravdu nedokázal pro svou těhotnou ženu najít všestrannější a svědomitější péči než tady na mimozemské klinice.</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>18. června</emphasis></p>
<p>„Mluvila jsem dnes krátce před večerkou zase s Jennifer,“ informuje mě Lucka a zdá se, že zprávy, které získala – ač zřejmě nejsou nejlepší, nejsou aspoň znepokojivé.</p>
<p>„Ano, lásko? A co ses od Jenny dozvěděla?“</p>
<p>„Ptala jsem se jí na stav Nancy Moareové. Řekla mi, že se ten pokles hmotnosti podařilo zastavit, takže už dál nehubne, ale že bude trvat delší dobu, než se z toho dostane. Bezprostřední nebezpečí jí momentálně nehrozí.“</p>
<p>„Tak vidíš, a ty ses o ní strachovala. Nakonec to určitě dobře dopadne…“</p>
<p>„Jenže mně je jí hrozně líto. Na těch posledních fotografiích vypadá tak uboze…“</p>
<p>Lucčiny obavy mě navýsost rozněžnily. Nevídáno, aby potenciální oběť bestiálního vraha soucítila s jeho neutěšeným osudem ve výkonu trestu. Lucka je opravdu čistá a nevinná duše účastná s neštěstím každého – byť by si to i tisíckrát zasloužil… Její starost o Nancyin osud je snad už chorobná. Skoro denně se mi svěřuje se svými pochybnostmi a obavami… Posadila jsem se vedle ní na pohovku a přivinula ji k sobě.</p>
<p>Lucka se právě před chvílí osprchovala a z její hebké pleti vychází jemná vůně bylinek a sprchového šampónu. Spontánně jsem uvolnila svůj župánek, abych si vychutnala kontakt s její pokožkou. Lucka mi zabořila hlavu do prsou a vlasy mě lechtá na bříšku. Jemně jí probírám prsty vlasy a cítím její jazyk v úžlabině mezi svými ňadry. Matně si uvědomuji, že dnešní den je jako stvořený pro milování. Mám deset dní po menstruaci a to je naděje, že by se zplození vytoužené holčičky mohlo podařit. Svou úvahu si však nechávám pro sebe, aby Lucinka nebyla vystresovaná a necítila za průběh následujících okamžiků tíhu odpovědnosti.</p>
<p>Konečně se mi podařilo zbavit se župánku a zpřístupňuji tak sestře svá nejintimnější místečka. Lucčin jazyk opouští má prsa a cestuje dolů po bříšku. Konečně nalézá útočiště v mém klíně a dobývá se mezi závojíčky.</p>
<p>Mé ruce si pohrávají s Lucčinými vnady. Jemně tisknu její prsa proti hrudníku a pak se mé prsty zmocňují jejích bradavek. Stimuluji je jemnými elektrickými výboji, při nichž se vždy Lucka slastně zavlní a intenzita jejího vzrušení se zvyšuje. Její ústa znovu laskají má prsa a do mého klína se nastěhovaly její ruce. Vniká do mne několika prsty a palcem si pohrává s mým klitorisem. Začínám cítit první krůpěje milostné šťávičky vytékající z mé lasturky, které mi Lucka láskyplně roztírá po stehnech. Pak už nemůže nic zadržet mohutný proud valící se ze štěrbinky mezi mými stydkými pysky a když do mne hladce vklouzl Lucčin ztvrdlý penis, jsem na pokraji blaha. Poprvé jsem se odvážila jemnými elektrickými výboji stimulovat Lucčin penis přímo ve své lasturce – a její mohutný příraz předčil všechna má očekávání. Lucka se svíjí blahem a vzdychá rozkoší. Několik mohutných výstřiků mou lasturku přímo vytápí, ale Lucčin penis neochabuje. Zkusila jsem ho novým drobným výbojem znovu povzbudit – a ke svému obrovskému překvapení jsem si vynutila další dva výstřiky. Lucka mě v momentě vrcholné rozkoše stiskla tak silně, že si připadám jako ve svěráku. Teď však přichází můj orgasmus. Moje vyvrcholení! Mohutné svalové stahy Luckou přímo zacloumaly. Teprve teď mě pustila a zcela vyčerpaná zprudka oddechuje. Slastné uvolnění si vychutnáváme držíce se za ruce. Vtom jsem zaslechla tichý šepot: „Nikolko, poklade, ty moje hlavičko blonďatá… Tak krásně jsme se ještě nikdy nepomilovaly…“</p>
<p>Jemně přejíždím Lucce rukou po prsou, dokud neusnula.</p><empty-line /><p>Lucčiny myšlenky – <emphasis>20. června</emphasis></p>
<p>Dnes ráno do našeho pokoje nepřišla ani Conchita, ani Sofie, aby nás náležitě připravily ke klidovému vyšetření. Místo nich se kupodivu objevil sám přednosta kliniky, profesor Amynill. Instinktivně jsme odložily pokrývky domnívajíce se, že nás přišel vyšetřit. Teprve teď se s námi pozdravil a pak si dovolil, zda se smí posadit. Už když vešel do dveří, poznaly jsme z výrazu v jeho očích, že se stalo něco významného. Ovšem aby někdy přišel lékař hned po ránu jen ‚na kus řeči‘ – to na CPLEN nebývá zvykem. To je klidové vyšetření, odběr moči, rozcvička, sprcha snídaně a povinný program. Teď najednou přijde sám šéflékař, usadí se tu jako na čajovém dýchánku a se záhadným výrazem v obličeji nás pozoruje.</p>
<p>„Stalo se něco, pane profesore?“</p>
<p>„Jistěže se stalo, děvčata. Ale než vám to prozradím, dám vám takovou malou hádanku. Poslouchejte dobře. A bezpochyby výborně naladěný Amynill přešel do žertovného tónu:</p>
<p>„Maminka je právě o 25 let starší než dítě. Za 7 let bude maminka 5× starší než dítě. Otázka zní, co právě dělá tatínek dítěte?“</p>
<p>„No to je přece jasné,“ vyjelo ze mne docela automaticky, „šoustá maminku!“</p>
<p>Nikolka jen protočila oči: „No fuj, ty ale používáš výrazivo… a jak jsi na to vůbec přišla?“</p>
<p>„Tak si spočítej nynější věk dítěte…“</p>
<p>„Tobě se to řekne… nenosím v hlavě kalkulačku jako ty…“</p>
<p>Popadla tužku a papír a jala se sestavovat rovnici:</p>
<p>„Nyní: Věk dítěte = <emphasis>x</emphasis>; maminka je o pětadvacet let starší, tedy <emphasis>x</emphasis>+ 25.</p>
<p>Stav za 7 let: Věk dítěte = <emphasis>x</emphasis> + 7; věk maminky = <emphasis>x</emphasis> + 25 + 7.</p>
<p>Maminka bude za těch 7 let 5× starší, tedy:</p>
<p>5(<emphasis>x</emphasis> + 7) = <emphasis>x</emphasis> + 25 + 7</p>
<p>5<emphasis>x</emphasis> + 35 = <emphasis>x</emphasis> + 32</p>
<p>4<emphasis>x</emphasis> = –3</p>
<p><emphasis>x</emphasis> = –3/4</p>
<p>… hmm, to je zajímavé. Věk dítěte minus tři čtvrtě roku… Aha, jasně, to je devět měsíců před narozením a jsme na začátku těhotenství – tak co by měl jiného ten tatínek asi tak dělat, než se milovat s maminkou, že?“</p>
<p>„A laboratorní výsledky potvrzují, že tomu tak skutečně je,“ doplnil Amynill Nikolčin závěr.</p>
<p>„Jaké laboratorní výsledky?“ ptáme se unisono.</p>
<p>„Laboratorní výsledky potvrzují, že slečna Nikolka je právě na začátku těhotenství, takže mi nezbývá, než abych vám coby nastávajícím rodičům jako první pogratuloval…“</p>
<p>Padly jsme si s Nikolkou do náručí a naše rty se spojily v dlouhém polibku. Obě cítíme, jak nás zaplavuje vlna štěstí a radosti. Konečně! Konečně se splnil náš sen a v Nikolčině lůně byla zažehnuta jiskřička, ze které vzejde nový život. Holčička, kterou budeme společně zahrnovat svou něhou a láskou. Se kterou se budeme dělit o krásné chvíle, o štěstí i o milé vzpomínky na naše mimozemské přátele, kteří v ní také vidí část svého ušlechtilého díla a naději pro zachování své další existence. Je to něco tak neskutečně velikého a úžasného, že nenalézám slov, abych tu radost dokonaleji a věrněji popsala.</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 24</strong></p>
<p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>2. července</emphasis></p>
<p>„<emphasis>Nudistická pláž v srdci bílého kontinentu</emphasis> – zajímavý titulek,“ poznamenávám nahlížejíc Sheile přes rameno, „jenom doufám, že ten článek nechceš také obohatit našimi fotografiemi!?“</p>
<p>Sedíme spolu v klubovně na patře A u jednoho komunikátoru a Sheila mi právě předvádí ilustrační materiál ke svému novému článku:</p>
<p>„To také zamýšlím a už je mám připravené, podívej,“ usmívá se potutelně ukazujíc mi několik mírně rozostřených fotografií snímaných jakoby z dálky, takže identifikace osob není možná. Nejdůležitějším objektem je skutečně mořská pláž v –2. poschodí s částí pobřeží.</p>
<p>„Pochop, dělám to pro vědecko-populární časopis. To není žádný bulvár – k takové spolupráci se zásadně nesnižuji.“</p>
<p>„Ale jo, to si tam klidně dej, i když tohle bych mohla být já…“</p>
<p>„A zrovna nejsi,“ chlácholí mě Sheila, „to je totiž Patricie.“</p>
<p>Opravdu je zajímavé, že s Patricií jsme tu jen jediné dvě blondýnky.</p>
<p>„Pro koho to připravuješ?“</p>
<p>„Nejprve to nabídnu redakci National Geographic, pochopitelně. Kdyby to nechtěli, tak seženu někoho jiného.“</p>
<p>Sheila je novinářka ‚každým coulem‘ – přímo by se dalo říci zuřivá reportérka. Její první článek o nás – <emphasis>Polární víla</emphasis> – vyvolal světovou senzaci a po svém příchodu sem teprve nezahálí. Zveřejňuje rozhovory s dívkami i s mimozemšťany, koresponduje s redakcemi nejrůznějších periodik – jak amerických, tak i britských, francouzských a dalších. Pokud se pak v některém časopise objeví článek podepsaný Sheilou Trentovou d’Abdera, je automaticky zvyšován i náklad.</p>
<p>„Je zajímavé, že ti to zveřejňují. Víš o tom, že na saharské stanici jsou drženi američtí zajatci?“</p>
<p>„O těch vím, i o tom, že se Lucka angažuje v jejich záležitostech – na rozhovor s ní se také chystám,“ ubezpečuje mě Sheila. „A ta otázka uveřejňování – kdyby to nechtěli, uplatním to u konkurence – žádný problém. Dokonce už se dvakrát tak stalo. Jeden článek mi přeložila Lucka do ruštiny a jeden Xiaolan do čínštiny. Obojí s poznámkou že americké redakce to odmítly. Teď z toho mají jen ostudu…“</p>
<p>Sheila čile koresponduje přes komunikátor napojený na Internet s celým světem. Rovněž tak využívá komunikační techniky mimozemšťanů ke každodenním videotelefonickým spojením se stanicí Amundsen-Scott, aby se potěšila s manželem i bratrem.</p>
<p>„Nakonec jsem ráda, že to letadlo nedoletělo,“ svěřuje se nám, „tohle bych si z domova dovolit nemohla.“</p>
<p>„Jestlipak jsi četla výpověď Nancy Moareové?“</p>
<p>„Ale, Nikolko… O čem si myslíš, že byly ty dva články, které mi odmítli uveřejnit?“</p>
<p>Než jsem stačila zareagovat, vstoupila do klubovny Xiaolan.</p>
<p>„Tak pojďte, vy moje maminky…“</p>
<p>Jana se nudí na Menstruačním oddělení a kdybych byla neotěhotněla, nastupovala bych tam právě dnes taky, uvědomuji si další rozdíl od zaběhnutého řádu. Ovšem po dobu nepřítomnosti delegovala Jana svou funkci masérky právě na Xiaolan.</p>
<p>„Ó, kterápak nastávající maminka se může pochlubit, že jí bude provádět masáž prsou čínská diplomatka,“ prohodila jsem se smíchem uléhajíc na pohovku.</p>
<p>Nutno poznamenat, že Xiaolan si počíná velice obratně a provádí mi masáž s orientálními prvky podobně jako tenkrát v internačním táboře při posledním odběru mléka. Zavřela jsem oči a zcela se oddávám jejím hmatům a dotekům. Kupodivu nejsou vzrušující, ale uklidňující. Docela jsem se jimi nechala ukolébat a ve snu vidím malou holčičku v bílých šatečkách, jak si hraje na zahradě s červeným míčem…</p>
<p>„…a za chvíli se osprchuj,“ probouzí mě náhle Xiaolanin hlas.</p>
<p>Sheila mezitím uléhá na sousední pohovku a já se zájmem sleduji Xiaolanino počínání. Hned od začátku je mi jasné, že k ní přistupuje úplně jiným systémem. Po chvíli je Sheila evidentně vzrušena a rozkošnicky se svíjí pod Xiaolaninýma rukama.</p>
<p>Číňanka postřehla můj udivený výraz a odpovídá na nevyslovenou otázku: „Až budeš ve třetím měsíci a plod se s tvým tělem uspokojivě sžije, také si budeš moci dopřát trochu rozkoše. Ovšem v začátku těhotenství a pak zase ke konci se s takovými radovánkami musí opatrně.“</p>
<p>Pravda, byla jsem Amynillem instruována, že počáteční fáze těhotenství je obvykle choulostivá. Vedle omezení erotických radovánek mám omezen pobyt v nabíjecím středisku a po tři měsíce zákaz teleportace.</p><empty-line /><p>Lucčiny myšlenky – <emphasis>3. července</emphasis></p>
<p>Přeložily jsme s Arianou a Lenkou další část dědečkových pamětí. Už budeme mít hotovo skoro všechno, co se nám podařilo získat díky Xiaolan. Ovšem – zase máme mezeru v událostech. Druhá dědečkova žena – Mája – rovněž zemřela při porodu. A my nevíme proč! Kus dokumentace opět chybí. Jenom víme, že se narodila zdravá holčička, o kterou se tentokrát její otec stará. Nevíme však, kdy a za jakých okolností ji opustil nebo byl nucen ji opustit před tím, než se seznámil s mou babičkou.</p>
<p>Překlady srovnáváme tak, jak šel dědečkův příběh chronologicky za sebou. Rovněž tak originální rukopis. Obě verze jsou přístupné v Informačním centru a jsou se zájmem studovány všemi lékaři.</p>
<p>„Potřebovali bychom ještě část bratrových pamětí,“ poznamenává strýček Hill, „zvlášť tu, kde píše o Májině porodu – existuje-li tato část vůbec – protože bychom měli možnost se připravit na případné komplikace u Nikolky a popřípadě i u Lenky, kdyby se splnil její sen…“</p>
<p>Lenčin sen – dítě s mimozemšťanem… S doktorem Agillem, ve kterém našla zalíbení už před několika měsíci, ale najevo to dala teprve nedávno… Moc, moc bych jí přála, aby se její touha naplnila. Ovšem strýček má pravdu. Je nutné získat zbytek dědečkových pamětí. Ale jak?</p>
<p>„Už jsem se dohodl s inženýrem Hefaistem, že za zbytek dokumentů vrátíme Američanům zajatce – nadporučíka Briana a jeho seržanta. Jednání povede Jošua z Bamaka.“</p>
<p>„Ale to přece nemůžete udělat – vždyť přijdou o život! Cožpak jsi nečetl…“</p>
<p>„… myslíš Nancyinu výpověď? Samozřejmě, že jsem ji četl,“ ubezpečil mě strýček, „ovšem – celá záležitost je mnohem komplikovanější. Včera jim Hefaistos oznámil, že jejich trest končí a že získávají statut válečných zajatců. Mohou si vybrat, zda požádají u nás o azyl nebo zda budou vyměněni za dokumenty. Pochopitelně, že dostali k přečtení Nancyinu výpověď, aby se mohli rozhodnout se znalostí celé situace. Nejsme žádní podrazáci a hrajeme s nimi poctivou hru.“</p>
<p>„To mě moc těší,“ vydechla jsem ulehčeně. „A jak se pánové rozhodli?“</p>
<p>Hill přistoupil ke komunikátoru a stiskl několik tlačítek. „Poslechni si to, je to opravdu k nevíře…“</p>
<p>Sleduji záznam celého slyšení. Ve velkém sále Informačního centra SSE je opět rušno. Před tribunál válečného soudu, kterému Hefaistos opět předsedá, jsou v doprovodu eskorty předvedeni oba delikventi. Opět nazí a se spoutanýma rukama.</p>
<p>Vrchní dozorce podává zprávu o průběhu trestu a soud konstatuje, že oba delikventi si svůj trest řádně odpykali a že jim je udělen statut válečných zajatců.</p>
<p>„Sejměte jim pouta,“ nařídil Hefaistos dozorcům.</p>
<p>Když se tak stalo, sdělil Hefaistos oběma zajatcům, jaké mají po tomto rozhodnutí soudu možnosti: „Nyní dostanete k dispozici úplnou výpověď Nancy Moareové, která je odsouzena za pokus brutální vraždy a odpykává si zde dvanáctiletý trest experimentace. Po prostudování spisu se můžete rozhodnout, zda u nás požádáte o azyl nebo zda se rozhodnete k návratu do vlasti. Avšak upozorňuji vás, že návrat je podmíněn souhlasem vašich úřadů s výměnou za naše zadržované dokumenty.“</p>
<p>Zajatci byli odvedeni a Hill stiskl další kombinaci kláves se slovy: „Teď se můžeš seznámit s událostmi dnešního rána.“</p>
<p>Tentokrát předstoupili oba zajatci před Hefaista v jeho pracovně – a už oblečení v pláštích.</p>
<p>„Poslouchám, jak jste se rozhodli, pánové.“</p>
<p>Slova se ujal nadporučík Brian: „Rozhodli jsme se pro návrat. Snad si nemyslíte, že nám vymyjete mozky vaší propagandou. Hned v úvodu píšete, že ‚následující výpověď byla pořízena s delikventkou pod vlivem psychotropních látek‘ – pochopte tedy, že ona vám mohla napovídat, cokoliv jste si přáli. Kromě toho se jedná o agentku CIA, kdežto my patříme k FBI a nenecháme se ovlivňovat nějakými jejími halucinacemi. Oni agenti CIA mají až příliš bujnou fantazii, víte?“</p>
<p>„Souhlasím s nadporučíkem Brianem,“ doplňuje seržant, „a rovněž jsem se rozhodl pro návrat.“</p>
<p>V Hefaistově pracovně se rozhostilo napjaté ticho. Po chvíli Brian dodal: „Pokud budeme vráceni do vlasti, rád bych s sebou vzal jeden výtisk té vaší propagandistické brožurky.“</p>
<p>Pochopila jsem. Je to od něj docela dobrý tah. Kdyby se Hefaistos zpěčoval dokument vydat, byl by to pro Briana jasný důkaz, že se jedná o podvrh. Ovšem Hefaistova reakce je okamžitá:</p>
<p>„Samozřejmě, že vám dokument poskytneme. Na rozdíl od vás s takovými věcmi neděláme žádné tajnosti. Jenom vás upozorňuji, že dokument, který vy považujete za tajný, mají k dispozici čínské úřady a rozsáhlé výňatky z textu vyšly v ruských, francouzských a kubánských periodicích, takže jsou známy široké světové veřejnosti. U vás je však na tyto informace uvaleno embargo – jeho držením se vystavíte jen ještě většímu nebezpečí.“</p>
<p>„Vedle toho požadujeme,“ pokračuje Brian aniž by jakkoliv komentoval Hefaistovo varování, „abyste nám vydali dokumentaci o tom, jak zde bylo s námi zacházeno. Zdá se, že vám na těch dokumentech, které chcete získat, záleží víc než na nás – a my bychom chtěli zase položit naše zkušenosti jako protiváhu vaší špinavé propagandě.“</p>
<p>„Jakou dokumentaci máte na mysli, pánové?“</p>
<p>„Přece ty rozsáhlé záznamy, které jste o nás každodenně sepisovali, a fotografie, které jste pořizovali. Když chcete hrát otevřenou hru – tak prosím. Ukážeme světu, jak zde zacházíte s válečnými zajatci. Nutili jste nás tady k pobytu bez jediného kousku oděvu, každodenně jste nás podrobovali ponižujícím prohlídkám a vůbec jste s námi jednali jako s nějakými věcmi a ne jako s lidmi. To odporuje Ženevským konvencím o…“</p>
<p>Tentokrát Hefaistos nenechal Briana domluvit.</p>
<p>„Jako váleční zajatci zde nazí nepobýváte – to teď záleží jen na vašem svobodném rozhodnutí. Ovšem jako delikventi jste zde byli trestáni a chcete-li i tuto dokumentaci, budete ji mít. Ovšem vždy na začátku bude předcházet důvod vašeho potrestání – totiž vaše hanebné a neurvalé zacházení s bezbrannými ženami. A vůbec – vyprošuji si, abyste se odvolávali na konvence, které vy sami nedodržujete!“</p>
<p>Na ta slova Hefaistos přistoupil ke komunikátoru a spustil retrospektivní záznam přepadení našeho domku. Oba zajatci jsou nuceni znovu sledovat, jak jejich kumpáni svazují zcela nahou Sofii a vyvádějí ji z domu. Poté jak oni sami surově zacházejí se mnou. I ty dvě rány karabáčem jsou zachyceny tak věrně, že jsem je při sledování záznamu v duchu znovu pocítila a otřásla jsem se hrůzou.</p>
<p>„Tak, pánové, račte se rozhodnout, zda i tuto dokumentaci budete požadovat…“</p>
<p>„V jaké formě byste nám ji předali?“</p>
<p>„Dostanete paměťový krystal v nepřerušitelném přehrávači. To znamená, pánové, že kdykoliv přehrávač spustíte, začne se záznam promítat od začátku. Budete ho moci sice vypnout, kdykoliv vás napadne, ale nebudete moci spustit záznam od bodu, kde jste přehrávač vypnuli. VŽDYCKY po spuštění se bude přehrávat od začátku, jasné?“</p>
<p>V tomto momentě Hill záznam zastavil a obrátil se ke mně: „Teď hádej, Lucko, jak se pánové rozhodli?“</p>
<p>„To opravdu nevím. Ale na jejich místě bych se takové dokumentace raději vzdala…“</p>
<p>Hill spustil pokračování.</p>
<p>„I tuto dokumentaci samozřejmě požadujeme,“ prohlásil rezolutně Brian.</p>
<p>Hefaistos se jen shovívavě pousmál: „Prosím, jak je vám libo. Rozhodli jste se sami a dobrovolně k návratu a přejete si vzít s sebou veškerou dokumentaci. Beru vaše rozhodnutí na vědomí. A teď, pánové, do doby než bude vyjednána vaše výměna za námi požadované dokumenty, jste mými hosty.“</p>
<p>Zkoprnělí agenti opustili Hefaistovu pracovnu aniž by přijali jeho nabízenou ruku…</p>
<p>Když představení skončilo, obrátila jsem se k Hillovi se zásadní otázkou: „Mohl bys mi objasnit, co se teď bude dít s Nancy? Ona je odsouzena na dvanáct let. Přitom je z ní úplná troska. Když se podívám na poslední fotografie, nechce se mi ani věřit, že tohle bylo stvoření plné života…“</p>
<p>„To si přece zavinila sama tou svoji nesmyslnou hladovkou – a pořád odmítá stravu. Drží ji jen živiny přidávané do nápojů.“</p>
<p>„Ale vy jste jí zatajili jedno právo, které by mohla uplatnit,“ upozornila jsem strýčka vyčítavě.</p>
<p>„To snad ne. Mohla bys mi říci, které?“</p>
<p>„Dočetla jsem se v Etickém kodexu, že delikvent se může postiženému omluvit a požádat ho o zmírnění nebo prominutí trestu. Podívej, je to…“</p>
<p>„Ale Lucinko,“ přerušil mě dříve. než jsem mohla najít příslušný článek, „to sis špatně přečetla nebo špatně vysvětlila. To přece není právo delikventa, ale právo jeho oběti!“</p>
<p>„Jak – právo oběti? Tomu nerozumím.“</p>
<p>„Tak zrovna v konkrétním případě Nancy Moareové – ona tě napadla a chystala se ti provést něco hrozně ošklivého. Raději se ani neptej, jak to také mohlo dopadnout…“</p>
<p>„To je mi jasné, ale zajímalo by mě, jak je to s tím právem.“</p>
<p>„Kdyby každý zločinec měl právo omluvit se své oběti a očekávat tak zmírnění nebo prominutí trestu – to by se to těm zločincům žilo… Ono je to naopak. Ty, jakožto oběť Nancy Moareové, máš právo jí takové gesto nabídnout – a záleží čistě na tobě, zda tak učiníš nebo ne. Pokud ano, je zase na ní, zda využije takto nabízené příležitosti. Ale v žádném případě to není její právo ani tvoje povinnost.“</p>
<p>„Dobře. Ale pak jste toto právo zatajili mně!“</p>
<p>Asi jsem na strýčka vyjela dost zostra, protože se zarazil a chvíli mě zkoumavě pozoroval aniž by cokoliv řekl.</p>
<p>„To je trochu složitější záležitost,“ spustil po chvíli přemýšlení. „Kdybychom chtěli před tebou takovou možnost utajit, asi bychom si dali pozor, abys o ní našla byť i jenom zmínku tady v Informačním centru.“</p>
<p>„Jenže se tak stalo náhodou,“ oponuji.</p>
<p>„Náhodou se to nestalo v žádném případě. Kdyby ses o osud odsouzených delikventů nezajímala, tak bys ani informace takového druhu nehledala. A v tom případě by ani nebylo žádoucí, abys byla s takovou informací záměrně seznámena, protože by tě svědomí nutilo užít tohoto práva v jejich prospěch, byť i bys z čistě rozumového hlediska byla přesvědčena o správnosti jejich potrestání.“</p>
<p>Strýček už dávno odešel, ale já neustále musím myslet na to, že mám v rukou možnost zmírnit nebo dokonce i prominout Nancy trest a neustále přemítám, jak nejvhodněji tohoto práva využít. Asi bych se měla nejprve poradit s Jenny, které tato možnost nabídnuta byla – i když tedy za trochu jiných okolností. Jí byl prominut zbytek tříměsíčního trestu a stačila jen omluva Patricii – ani nebylo třeba jejího mínění. Kdežto Nancy je odsouzena na dvanáct let! Přece jen to, co se chystala mi provést bylo mnohem nebezpečnější než to, co vyváděla Jenny na CPLE.</p>
<p>Strýček měl snad nakonec pravdu – tím, že jsem vypátrala existenci tohoto svého práva, začínám cítit jistou spoluodpovědnost za Nancyin osud a budu muset uvážit, zda jí trest prominu nebo jen zmírním – a v tom případě také musím pátrat po tom, jaké mám v tomto směru možnosti… Ale o tom, že svého práva v její prospěch využiji, není pochyb…</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>6. července</emphasis></p>
<p>Včera se vrátila Jana z Menstruačního oddělení a ihned se ujala svých povinností – asistuje u generálních vyšetření sestřiček a pro mne a pro Sheilu zastává funkci masérky. Uvědomila jsem si, že i ona dodržuje nařízení o mém nevzrušování – ovšem jiným způsobem než Xiaolan. Janina masáž sice má tendenci mě vzrušit, ale Jana přestane při prvních známkách, kdežto Xiaolan se takovému postupu vyhýbá úplně.</p>
<p>„Ani jsem se ještě nedostala k tomu,“ posteskla si Jana poté, kdy jsme se spolu osprchovaly, „abych si prostudovala zbytek překladů.“</p>
<p>„Tady máš nejpovolanější zdroj informací,“ poznamenala jsem, protože v té chvíli se otevřely dveře a vstoupila Lucka doprovázená Lenkou a Arianou.</p>
<p>„Jaký zdroj informací?“ ptají se právě přišedší dívky unisono.</p>
<p>Kývla jsem směrem k Janě: „Tady Janičku zajímá, jak pokračují překlady…“</p>
<p>„Právě před chvílí jsme dokončily překlad posledního lístečku papíru, takže dokumenty, které získala Xiaolan, už jsou kompletně k dispozici,“ sděluje s uspokojením v hlase Ariana.</p>
<p>„Ano? To je opravdu potěšující. A už jste dospěly k nějakým závěrům? Docela by mě zajímalo, zda už je jasné…“</p>
<p>„Zatím jen víme,“ odpovídá Lucka, „že dědeček měl celkem tři ženy a narodily se tři děti: Lenčina babička, pak další děvčátko, jehož osud je zahalen tajemstvím, a můj tatínek. Všechny tři ženy zaplatily porod životem. Takže se spíše hromadí otázky, než aby se rýsovalo nějaké vhodné vysvětleni.</p>
<p>Proč každou ženu, která má cosi společného s mimozemšťanem, potká taková strašlivá tragédie? A jak je možné, že ač jsou mimozemští muži pohlavně nevzrušiví, můj dědeček dokázal zplodit tři děti? Co se stalo s mladší sestrou Lenčiny babičky – tedy druhou sestrou mého tatínka? Je ještě na živu nebo také zaplatila životem první porod?“</p>
<p>Lucčin výčet otázek vyvstávajících nad dokumenty není zdaleka úplný. Proč…? Proč…? Otázky se rojí jedna za druhou a debatujeme o nich my i mimozemšťané.</p>
<p>„Kromě toho – část dokumentů ještě drží CIA a Jošua vyjednává o možnostech jejich výměny za zajatce ze saharské stanice. Další otázkou ovšem je, co se mi nepodařilo zachránit při té první pohromě,“ povzdechla si Lucka nakonec.</p>
<p>„K tomu, co jsi tady vyjmenovala, bych připojila ještě pár poznámek,“ ujala se slova Jana, když Lucka utichla.</p>
<p>„Především: Malí mimozemšťánci se několik staletí ‚líhnou‘ ze zkumavek, je to tak, Ariano?“</p>
<p>Ariana jen přikývla.</p>
<p>„Jaké tedy zkušenosti mohou mít vaši lékaři s těhotenstvím, jeho průběhem a vlastním porodem? Dovoluji si tipovat, že skoro žádné – a když ano, tak jen teoretické. V praxi jste se přece s ničím takovým už dlouho nesetkali…“</p>
<p>„V tomto směru máš sice pravdu, ale všichni lékaři, jak zde jsou, byli vybráni do mise právě s cílem obnovit přirozenou reprodukci potomstva. Proto se také otázkami těhotenství a porodu zabývali opravdu pečlivě – studiem rozsáhlých materiálů o této problematice z historických dokumentů. Doufám také, že uznáš naše znalosti a praktiky ohledně gynekologie.“</p>
<p>„Jistě, to uznávám – zvlášť po tom, co jsem u vás sama prožila. Ovšem vlastní reprodukce – aspoň u lidí – je záležitost i citová, nikoliv jen ta ‚výměna genetických informací‘. Proto je vedle zavedené léčby autofarmaky a xenofarmaky nutná i psychoterapie, jak už jsem se o tom jednou zmiňovala poté, když tě Nikolka přivedla k orgasmu a objevila jistou zákonitost ohledně odívání.</p>
<p>A konečně – vlastní porod je značně traumatizující záležitost jak pro matku tak i pro dítě a obávám se, že jeho zvládnutí by nemuselo proběhnout tak hladce, jak jste sami poučeni jen teoreticky. Uvažuji o tom, že ještě během července, pokud možno co nejdříve, bych se teleportovala domů a konzultovala celou záležitost s docentem Mámilem. Stejně si potřebuji zařídit od příštího akademického roku individuální studium a on je náš ročníkový vedoucí. Zabila bych tak dvě mouchy jednou ranou.</p>
<p>„Mohla bys mě vzít s sebou? S Vašíkem bych se docela ráda setkala – aspoň bych si vyslechla bezprostředně jeho názor. A kromě toho musím doma zařídit bezodkladně několik úředních záležitostí,“ ozvala se znenadání Lucka, „Nikolka má do půlky září teleportaci zakázanou…“</p>
<p>„Snad si nemyslíš, že tě pustím domů bez dozoru,“ přerušila jsem pohotově její úvahu, „ono ti nestačilo to, cos prožila v dubnu?“</p>
<p>Místo Lucky mi odpověděla Jana: „Ale neboj, já se o Lucinku postarám stejně dobře jako ty. Budu ji doprovázet všude, kam si bude přát a ona zase může se mnou navštívit docenta Mámila. Je to její spolužák z gymnasia a myslím si, že tato skutečnost nám k němu snáze otevře dveře ohledně pomoci, kterou bych u něj chtěla získat pro naši věc.“</p>
<p>Vidouc souhlasné pohledy Lenky i Ariany, nezbývá mi než s Lucčinou cestou souhlasit. Konec konců – Jana mě už mnohokrát svými skutky přesvědčila, že úkoly, které na sebe vezme, plní svědomitě a odpovědně. Slíbila-li tedy, že se o Lucku postará a že se od ní nehne na krok, mohu se svatosvatě spolehnout, že tak opravdu učiní a že se mi o sestřičku bude starat stejně dobře, jako bych byla na jejím místě já sama.</p>
<p>„Výborně, dohodnuto,“ raduje se Ariana, „jdu hned zařídit vše potřebné, abyste mohly odcestovat v nejbližších dnech.“</p>
<p>Když nás Ariana opustila, obrátila se Jana ke mně s další zajímavou otázkou: „Dosáhla Ariana ještě někdy orgasmu po tom šoku, který utrpěla, když se vám to podařilo poprvé?“</p>
<p>„Tak to nemohu sloužit. Se mnou ne, protože jsem mezitím otěhotněla a nevím, že by se Arianě někdo jiný věnoval v tomto směru.“</p>
<p>„Když ti to nebude vadit, tak bych se jí mohla ujmout sama,“ navrhuje Lenka.</p>
<p>Zasmála jsem se: „Proč by mi to mělo vadit? Aspoň by poznala jiný styl a kdyby se vám to znovu podařilo, nabyla by nových zkušeností. Jenom musíš dbát toho, aby k vlastnímu milování došlo spontánně. Jakmile totiž Ariana zjistí, že se jedná o cílenou akci, kouzlo pomine. O tom jsme se přesvědčily už několikrát tady s Janičkou.“</p>
<p>„Neboj, něco vymyslím. A nové prvky určitě zavedu – třeba praktiky s mlékem… Nevím, jak vás, ale mě odběry nádherně vzrušují a přímé sání mi vyvolává úžasnou rozkoš…“</p>
<p>Po jejích slovech jsme se na ni s Janou vrhly, každá k jednomu prsu. Lenka se v té chvíli nádherně vzrušila. Bradavky se jí postavily do pozoru a její mléko mi stříká do pusy proudem.</p>
<p>„Nechejte mi taky trochu,“ uslyšela jsem jako ve snách Lucčin skoro prosebný hlas. Uvědomila jsem si, že se začínám sama vzrušovat a že by to nemuselo prospět mému děťátku a uvolnila jsem Lucce své místo. Chvíli jsem trojici kamarádek pozorovala, ale pak jsem se odvrátila. Můj pohled padl na zrcadlo. Přistupuji k němu a zálibně si prohlížím svá vlastní prsa. Představuji si, jak z nich pije malinká bezbranná holčička, která přednedávnem začala růst v mém lůně, a zalila mě vlna štěstí a něhy. Ani jsem nezpozorovala, kdy Jana s Lenkou odešly. Ze snění mě probudila Lucčina ruka, která mi hladí bříško, ve kterém spinká to rozkošné stvořeníčko, na které se obě už nekonečně moc těšíme.</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 25</strong></p>
<p>Lucčiny myšlenky – <emphasis>8. července</emphasis></p>
<p>Konečně jsem zase po třech měsících doma. Jana, která byla teleportována jako první už včera večer, se s rozzářeným úsměvem na rtech sklání nad teleportačním lůžkem a sděluje mi, že po dobu naší nepřítomnosti do domku nikdo nevnikl a všechny bezpečnostní systémy pracují bez poruch.</p>
<p>„Prohlédla jsem to i venku. Jen na sloupu veřejného osvětlení byla znovu namontována kamera, jak jste o ní tenkrát mluvily s Nikolkou a Sofií. Zničila jsem ji hned, jak jsem ji objevila.“</p>
<p>„To je ale špatné – ne tedy, žes ji zničila, ale to, že svůj hlavní úkol už splnila. Prozradila agentům, že je zase někdo doma.“</p>
<p>„Nevadí. Stejně jsi chtěla dnes zůstat doma a vyřídit novou poštu. Schránku jsem vybrala ještě večer a je toho opět požehnaně. Tady jsme chráněny polem, takže se mohou snažit jak chtějí…“</p>
<p>„Přesto je hloupé, že o nás vědí,“ oponuji kamarádce. „Zítra musíme stejně ven – chci si zařídit spoustu věcí – v práci, na stavením úřadě – vidíš. Ještě jsem se ani nepřesvědčila, zda byly teleportovány i naše ukradené dokumenty – bez nich bych tam nebyla nic platná. A nezapomeň, že příští týden chceme jet do Prahy. Měla bys zjistit, kdy tam Vašík – tedy docent Mámil – bude, abychom nedopadly jako před půl rokem s Nikolkou.</p>
<p>Když odsud odejdeme, budeme muset nechat vypnuté ochranné pole. A není nikdo, kdo by ho za námi zapnul a kdo by ho pak před naším příchodem vypnul. Rozdělit se nesmíme, ledaže bych tady zůstala já – ovšem ty zase nebudeš nic platná při jednáních na úřadech…“</p>
<p>„Což k tomu ochrannému poli není například dálkové ovládání nebo něco podobného? Vždyť potom je takové opatření nanic,“ podivuje se Jana.</p>
<p>„Takové věci nejsou k dispozici z bezpečnostních důvodů. Kdyby se nějaké dálkové ovládání nebo podobné zařízení dostalo do nepovolaných rukou…“</p>
<p>„Víš co,“ navrhuje nakonec Jana, „měla bys konečně vstát a nasnídáme se. Potom se spojíme s CPLEN nebo SSE a pozeptáme se, jak máme postupovat. Přece není možné, abychom nemohly opustit dům bez zabezpečení.“</p>
<p>„A – to chceš snídat nahá?“</p>
<p>Jana se totiž nade mnou sklání bez jediného kousku oděvu, jen přes rameno má přehozený ručník.</p>
<p>„No, před snídaní se snad ještě osprchujeme, ne?“</p>
<p>Došlo mi, že i já ležím na teleportačním lůžku zcela bez oděvu. Odhodila jsem tedy přikrývku a vyrazily jsme do koupelny, kde jsem se naposledy tolik vyřádila s Nikolkou a Sofií. Dnes jsme tu samy s Janou a já jsem si nejprve vzpomněla na podobnou situaci – tenkrát v internačním táboře, jak Nikolka vyvolala žárlivou scénu. Potom mi však došlo, že sestřička měla přece jen v první řadě obavu o mou duševní rovnováhu a pohodu. Od té doby jsme si s kamarádkami často prokazovaly něžnosti a všechny jsou vynikající – berou mě docela samozřejmě takovou, jaká jsem a nemáme v tomto směru mezi sebou žádná tajemství.</p>
<p>Jana nastavila příjemně horkou vodu a teď se vzájemně mydlíme. Šampón dělá bohatou pěnu, se kterou si hrajeme a s rozkoší si ji roztíráme po intimních místech. Všimla jsem si, že Jana má značně nalitá a napjatá prsa.</p>
<p>„S tím také budeme muset něco udělat,“ povzdechla si. „K té cestě jsme se rozhodly narychlo a já jsem si neprozřetelně nechala hned po menstruaci aplikovat laktogenní sérum. Teď tady nemáme žádné pomůcky. Asi budeme muset přece jen i dnes vyjít – aspoň já, abych koupila odsávačku. Možná tedy, že by mi ji vyrobil i automat, ale nemám s tím zkušenosti. Odsávačka není na jídelním lístku a já nevím, jak ho k tomu přimět…“</p>
<p>„V tom nevidím problém – automat vyrobí cokoliv, nač si vzpomeneme. Příslušný produkt stačí najít přes komunikátor v katalogu a automatu se zadá výrobní kód. Jenže – co já,“ zasmála jsem se, „já bych ti jako odsávačka nevyhovovala?“ A aniž bych vyčkala Janiny odpovědi, přisála jsem se k jejímu prsu.</p>
<p>Jana mě místo odpovědi pohladila po vlasech a pak bloudí svou rukou po mém těle. Začínám cítit, že jsme obě krásně vzrušené.</p>
<p>„Chutná?“</p>
<p>Janina otázka mě probudila ze snění. Zatím jsem ochutnala mléko od Nikolky a od Lenky. Janino je také moc dobré. Místo odpovědi jsem se přisála k druhému prsu. Uvědomila jsem si, že všechno Janino mléko budu mít jen pro sebe, protože nemáme možnost je odevzdávat – ledaže by se teleportovalo, ale silně pochybuji, že by na tom mimozemšťané trvali.</p>
<p>Po ‚odběru‘ mléka pochopitelně následuje masáž prsou. Postupuji obdobně jak jsem od Jany odpozorovala, když masáž provádí Nikolce a Sheile: Nejprve jí prsa jemně a něžně hladím a mazlím se s nimi, potom postupně přidávám na síle, prohmatávám je mezi prsty a nakonec silně hnětu tisknouc je proti hrudníku. Jana se vzpíná a vzdychá rozkoší.</p>
<p>„Umíš to moc hezky, Lucinko…“</p>
<p>„Vždyť jsem to odpozorovala od tebe,“ poznamenávám, pociťujíc v rukou příjemnou únavu. Uvolněně jsem se položila na pohovku místo Jany. Ta pochopila a pouští se do mých prsou se stejnou pečlivostí. Když mé vzrušení dostoupilo vrcholu, přitiskla jsem kamarádku na sebe. Orgasmu jsme dosáhly téměř současně držíce se navzájem v náručí.</p>
<p>Znovu jsme se osprchovaly, oblékly jsme se a Jana se pustila do manipulace s jídelním automatem. Já zatím prostírám stůl. První společnou snídani si přece musíme vystrojit ve slavnostním stylu!</p>
<p>Pojídáme křupavé pečivo se sýrovou pomazánkou a kávu se šlehačkou. „Asi by stálo za to někdy si zase nakoupit potraviny a uvařit, abychom porovnaly kvalitu domácí stravy s produkty mimozemského automatu,“ navrhuji Janě.</p>
<p>„Za pokus by to stálo,“ souhlasí kamarádka, „a měly bychom na tu hostinu pozvat někoho, kdo neví oč se jedná, aby ten posudek byl nestranný.“</p>
<p>Sklidily jsme stůl – mohly jsme to pochopitelně svěřit úklidovému robotu, ale dá rozum, že příbor pro sváteční příležitosti, který jako zázrakem přežil řádění CIA, nenecháme naházet do odpadu. Když jsme umyly nádobí, spojily jsme se přes komunikátor se SSE, abychom se poradily s techniky ohledně obsluhy ochranného pole.</p>
<p>„V tom nevidím problém,“ uklidnil nás Erigyos, kterého jsem si nechala zavolat. „Jste vybaveny satelitními telefony. Stačí tedy zavolat na náš dispečink a my ochranné pole obsloužíme odsud. Až vyjdete před branku, zavolejte a já ochranné pole zapnu. A až se vrátíte, znovu zavolejte… Jasné?“</p>
<p>Uvědomila jsem si, že ochranné pole je třípólové a vzniká součinností přístrojů v našem domku, na SSE a na CPLEN. Pak samozřejmě je ovladatelné ze všech tří míst.</p>
<p>„Ovšem – jak poznáte, že se nejedná o falešné hlášení? Co když se někdo toho telefonu zmocní, a…“</p>
<p>„Nebojte se, slečno Lucie, já si nejprve zkontroluji retrospektivní záznam, abych se přesvědčil, že se jedná o povolané osoby.“</p>
<p>Poděkovaly jsme Erigyovi za výklad a rozhodly jsme se, že si oproti původnímu plánu celý proces hned vyzkoušíme. Vyrazily jsme tedy ven. Když jsme opustily branku, Erigyos uvedl na náš pokyn ochranné pole v činnost. Jenom ze zvědavosti jsem se přiblížila k plotu – neviditelná síla mě odmrštila zpět. Jana mě naštěstí zachytila, takže jsem sebou nepraštila o zem, ale i s ní to docela citelně zacloumalo.</p>
<p>„Zajímalo by mě, jak si tady počínají ti agenti, když se sem snaží vniknout,“ uvažuje Jana nahlas, „škoda, že není průběžně pořizován retrospektivní záznam.“</p>
<p>„No, on teď zase pořizován je, takže ten náš pokus si může Nikolka i shlédnout a určitě se zasměje. Když ale odcestujeme, tak se záznam nepořizuje. K čemu taky, že?“</p>
<p>„Třeba proto, abychom se pobavily, ne?“</p>
<p>„Jistě, požádáme Erigya, aby nám jej pořídil – i když tedy mezi tím uplynulo dost času a bude chvíli trvat, než tachyony vyslané retrospektivem odražené světlo doženou a odrazí zpět.“</p>
<p>Janin nápad mi však vnukl myšlenku: „Zatím se na to můžeme zeptat tady našeho souseda. Je to takový starý hodný pán a docela rád se s tebou seznámí.“</p>
<p>Bez dlouhých okolků jsem popadla Janu za ruku a už zvoním u známých dveří …</p>
<p>„Bylo to mnohem zábavnější než celý televizní program,“ prohlásil soused, když jsem se ho zeptala, zda se tady v okolí něco zajímavého nedělo.</p>
<p>„Nejprve se snažili vniknout dovnitř přes plot. Ale vždycky je to srazilo na zem. Pak zkoušeli slézt po žebříku z vrtulníku. Ale to si dali! Vrtulník byl vymrštěn do výšky a ten chlápek na žebříku nemohl slézt dolů, protože ho ten vrtulník táhl k sobě. Držel na něm jako moucha na mucholapce. Pak havarovali támhle na louce. Druhý den odpojili celou ulici od elektrické sítě – ovšem bez úspěchu.</p>
<p>Když potom s nepořízenou odjeli, jen ze zvědavosti jsem se přiblížil k plotu, ale ještě jsem se ho ani nedotkl a už jsem ležel na zemi. Sebral jsem šutr a pokusil jsem se ho hodit přes plot. Nejprve jsem hodil nízko – tedy to jsem si dal. Vrátil se jako bumerang a praštil mě do břicha. Pak jsem hodil hodně vysoko a pro jistotu jsem se smýkl stranou, abych nedostal pro změnu do hlavy… Přitom jsem nedával pozor a povalil jsem pošťačku. Ta si teď chudinka myslí, že jsem se asi pomátl. Ovšem, milý kamínek přeletěl celou vaši zahradu a dopadl na druhé straně zase mimo areál. Samotného by mě zajímalo, co se to u vás děje za čáry.“</p>
<p>„Třeba vám to jednou povím, strýcu, ale zatím by to nebylo vhodné. Aspoň vidíte, že máme spolehlivou ochranu proti jejich řádění. A docela by nás potěšilo, kdybyste nás někdy navštívil. Ráda bych vás pozvala na oběd.“</p>
<p>Všimla jsem si, jak při mých posledních slovech Janě zazářily šibalsky oči.</p><empty-line /><p>Lucčiny myšlenky – <emphasis>15. července</emphasis></p>
<p>Opět v Praze! Na den půl roku po té Nikolčině nešťastné prohlídce u asistenta Rummlera. Stoupáme s Janou známým schodištěm, ale nekončíme v prvním patře, kde je ta nehostinná ambulance, na kterou Nikolka vzpomíná spíše s hrůzou a opovržením. Jana mě vytáhla až pod střechu a teď mě vede dlouhou chodbou snad až na konec světa…</p>
<p>„Docent Mámil dnes neordinuje,“ informuje mě v chůzi, „Ověřovala jsem to před dvěma dny telefonicky. Má poslední konzultační hodiny – nebo jak on říká – povinně proflákaný čas. Zítra je poslední termín zkoušek před prázdninami.“</p>
<p>Vašíka jsem už několik let neviděla, ale když se otevřely dveře, ihned jsem ho poznala. Skoro se nezměnil. Když nás však spatřil, zavrávoral a těžce padl do křesla. Nevěřícně zírá na Janu, jako by spatřil přízrak. Rozepnul si knoflíček u límečku a zoufale lapá po dechu…</p>
<p>Jana duchapřítomně skočila k umývadlu, namočila ručník a uvázala mu ho kolem hlavy. Já jsem mezitím otevřela okno.</p>
<p>„Je vám špatně, pane docente?“ ptá se starostlivě Jana místo pozdravu.</p>
<p>„Jano … vy… vy… zde?!“ vyrazil ze sebe přiškrceným hlasem.</p>
<p>Konečně se vzpamatoval a strhl si mokrý ručník s hlavy. Pak zvedl telefon:</p>
<p>„Bohunko, prosím vás, třikrát kafe – pro mne smrťáka!“</p>
<p>„Posaďte se a povídejte, co vás ke mně přivedlo v konzultačních hodinách. Mezery ve vědomostech určitě ne,“ obrátil se k Janě, „váš protokol o zkoušce jsem totiž viděl…“</p>
<p>„Co tě tak vyděsilo?“ ptám se, místo abych nechala Janu odpovědět.</p>
<p>„Ježismarjá – to je přece Lucka! Promiň, kočko, že jsem tě hned nepoznal – ale tady slečna Jana mi dala zabrat, víš?“</p>
<p>Vtom se otevřely dveře a do Vašíkovy pracovny vstoupila sekretářka katedry – paní ve středních letech – se třemi šálky kávy na podnose.</p>
<p>„Dobrý den… Tohle je ten smrťák pro vás, pane docente, a děvčatům…“</p>
<p>Ještě štěstí, že už měla podnos postavený na stole, protože když spatřila Janu, zavrávorala a Janě nezbylo, než aby ji zachytila.</p>
<p>„Já… si taky udělám smrťáka…“ vyjekla a zmizela na chodbě.</p>
<p>„Na červenec je letos poměrně chladno,“ poznamenávám, „nechápu…“</p>
<p>„Vždyť… vy máte být… mrtvá! V aule visí vaše fotografie ve smutečním rámu – a byl vám udělen doktorát medicíny honoris causa in memoriam za záchranu lidských životů při živelní katastrofě… Jak to, že… Já se z toho pořád nemohu vzpamatovat!“</p>
<p>„Nesmíte hned věřit každému blábolu, který vyprodukuje CIA, pane docente,“ chlácholí ho Jana, „je pravda, že nás odvlekli do internačního tábora – tady s Luckou a ještě dalšími kamarádkami – a je pravda, že se mi podařilo vzkřísit k životu dva zle potlučené a popálené dělníky, kterým už málem hrozil pohřeb zaživa. Ovšem – když byl internační tábor zničen zemětřesením, už jsme tam dávno nebyly.“</p>
<p>„Já jsem taky prohlášena za mrtvou,“ upozorňuji bývalého spolužáka, „a dá to dost práce, abych znovu obživla – tedy úředně… Ještě štěstí, že aspoň ty přírodní zákony se nedají porušovat.“</p>
<p>„Tak to mi budete muset vyprávět. Tady je poslední dobou zmatek nad zmatek. Dvaadvacátého ledna jsem se vrátil ze sympozia – asistent Rummler zmizel, nikdo neví, kam. Na jeho stole rozhozené protokoly ze zkoušek – naposledy 15. ledna… Všechny kandidáty tehdy vyházel – jen jedna kandidátka uspěla na výbornou… A ta zmizela taky!</p>
<p>Koncem února se dozvím, že zahynula při zemětřesení a vzápětí dorazí přípis od kubánského chargé d’affaires, že ona posluchačka naší fakulty zachraňovala lidské životy kdesi v tropech. Pak se ta údajně mrtvá hrdinka objeví najednou u mne v pracovně… Já jsem tomu původně rozuměl tak, že jste se jako dobrovolnice účastnila záchranných prací a při tom jste sama přišla o život.“</p>
<p>„Tak to ne, pane docente. Do toho internačního tábora na souostroví v rovníkovém Atlantiku jsme byly zavlečeny násilím. Ale těch zraněných dělníků jsem se ujala pochopitelně dobrovolně – zpočátku i proti vůli velitele tábora. Ti se však zranili při požáru skladiště. K zemětřesení došlo až později, když byl před tím celý archipel evakuován.“</p>
<p>„Dobře. Dejme tomu. Ale agenti CIA, nebo který čert, vás přece neunesli jen tak pro nic za nic…“ pokládá Vašík zcela logickou otázku.</p>
<p>„Unesli nás jen proto, že jsme si dovolily léčit se na klinice zřízeně mimozemšťany, aniž bychom si nechaly tento pobyt milostivě posvětit americkou vládou.“</p>
<p>„Cože??!!“</p>
<p>Vašík znovu bezmocně zalapal po dechu a zvrhl do sebe zbytek kávy. Pak zvedl telefon a objednal si další dávku své oblíbené ‚drogy‘.</p>
<p>„O těch mimozemšťanech už se tady šíří tolik protichůdných informací, že nevím, zda patřím do blázince já, vy, nebo zda jsme obětí novinářských kachen všichni tři. Je vůbec možné, aby se mohli pozemšťané s mimozemšťany stýkat bez obav, že…“</p>
<p>„Je to tak, Vašíku, podívej…“ a rozevřela jsem před ním několikero výtisků amerických deníků. Vedle nich jsem položila dva články Sheily Trentové d’Abdera.</p>
<p>„Tohle jsou veřejně známé informace, ovšem vedení univerzity by oficiálně nemělo vědět, že její studenti s mimozemšťany spolupracují – jinak byste se vystavovali persekucím ze strany CIA. Sheilu Trentovou d’Abdera známe osobně a v těch článcích popisuje velice věrně naše zážitky.“</p>
<p>Vašík zběžně pročítá předložené noviny a časopisy, nevěřícně kroutí hlavou a nakonec mi složku papírů podal zpět.</p>
<p>„Tím chceš říci, že ty taky spolupracuješ … s mimozemskými…“</p>
<p>„…přáteli,“ doplnila jsem jeho zaváhání. „Já vím, že i většina zdejšího tisku hlásá americkou propagandu, ale ať se to komu líbí nebo ne, my jsme se od Američanů zatím dočkaly jen násilí, příkoří, ponižování a podrazů. Naproti tomu mimozemšťané na své klinice…“</p>
<p>„…provádějí pokusy na lidech a sexuálně jich zneužívají,“ doplnil mě Vašík rozevíraje mi před očima dva výtisky jakýchsi novin, jejichž titulní stranu jsem nezahlédla.</p>
<p>„Pokud jde o sexuální obtěžování, toho jsme si v internačním táboře CIA užily opravdu vrchovatě,“ ohradila jsem se. „A mimozemšťané na nás žádné pokusy neprovádějí. Všechny lékařské zákroky s námi podrobně konzultují a nikdy nám neprovedli nic proti naší vůli. Tady Janu například zbavili brýlí, Nikolce dali do pořádku bezvládnou ruku…“</p>
<p>„Počkej – Nikolce, tedy tvé sestře? Co se jí stalo? A co dělá? Ještě studuje?“</p>
<p>„Ano, studuje architekturu. Jenže loni o prázdninách ji porazil na přechodu silniční pirát a pár měsíců si poležela na ortopedii a neurologii. Nakonec ji dali dohromady právě mimozemšťané na té klinice, kde podle americké propagandy sexuálně obtěžují pacienty a dělají pokusy na lidech. Hrůza, viď?“</p>
<p>„Nuž dobrá. Mám tomu rozumět tak, že Nikolka se nějakým záhadným způsobem dostala na nějakou mimozemskou kliniku, byla vyléčena, vrátila se v pořádku domů, ale agenti CIA vás kvůli tomu unesli?“</p>
<p>„Tak je to přesné, pane docente,“ ozvala se znovu Jana. „Na té klinice jsme se léčily spolu s Nikolkou a ještě s dalšími dívkami. Po návratu jsme byly uneseny. A protože v momentě únosu byla přítomna i tady Lucka, sdílela v internačním táboře náš osud.“</p>
<p>„Děvčata, vaše vyprávění je nanejvýš zajímavé, ale asi jsme nějak zamluvili to, proč jste mě vlastně poctily svou návštěvou. Nebo to také souvisí s mimozemšťany?“</p>
<p>„Přicházíme za tebou ve dvou věcech, Vašíku,“ ujímám se opět slova, „a s mimozemšťany souvisejí obě. Jedna je úřední a týká se tady Jany. Druhá je čistě osobní a týká se nás obou.“</p>
<p>„Dobře, tak začneme tou úředničinou, ať to mám s krku. Kéž by šly všechny úřady k čertu – hlavně ty, co nám komplikují život,“ ulevil si popíjeje druhý šálek svého ‚smrťáka‘.</p>
<p>„Chtěla bych požádat o zařazení do individuálního studijního plánu, pane docente.“</p>
<p>„Copak, copak? Vdala jste se nám a čekáte rodinu? Myslím, že ve vašem případě to nebude problém. Takovým nadaným studentkám, jako jste právě vy, Jano, pochopitelně vycházíme všemožně vstříc a já jakožto váš ročníkový vedoucí osobně vaši žádost u pana děkana podpořím. Máte ji připravenou?“</p>
<p>„Zajisté, pane docente, ale kvůli rodině to není…“</p>
<p>Vašík pročítá Janinu žádost. Po chvíli zvedl udiveně oči od papíru: „Jakže? Vy máte možnost praxe na klinice v zahraničí?“</p>
<p>„Ano. Co je na tom divného?“</p>
<p>„Divné na tom je, že neuvádíte místo, kde se ta klinika nalézá a hlavně potvrzení tamního přednosty, že vám praxi umožní.“</p>
<p>„To je trochu složitější případ, Vašíku,“ vstupuji do hovoru, abych Janinu žádost – ať už je pro něj sebenepochopitelnější – podpořila. „Kdyby představitelé naší univerzity oficiálně věděli přímo z písemné žádosti, kde Jana praktikuje – neboť ono se tak de facto už děje a Jana potřebuje mít tuto záležitost posvěcenou i de iure – vystavili by se značným rizikům. Asistent Rummler, například, nezmizel jen tak pro nic za nic. On totiž …“</p>
<p>„Cože? Vy víte o Rummlerovi?“</p>
<p>„Víme, ale raději – ve vlastním zájmu – se neptej, kde je. Souvisí to i s tím, že my dvě – a vlastně nejen my dvě, ale další řada lidí, jsme prohlášeny za mrtvé. Má v tom prsty CIA a týká se to těch událostí kolem tzv. ‚mimozemských vetřelců‘, o kterých jsme ti právě před chvílí sdělili, že jsou to naši přátelé.“</p>
<p>„Já bych byl v tom případě proto, abyste do té žádosti uvedla rodinné důvody. Tohle …“ zamával Janě před obličejem její žádostí, „… bych u děkana při vší snaze neobhájil. A nemyslete si – i tady jsou špehové od CIA a dalších tajných služeb. O tom nelze pochybovat. Jsou rozlezlí po všech vědeckých a výzkumných institucích jako obtížný hmyz!“</p>
<p>„Dobře, žádost přepíšu. A teď k dalším problémům…“ Jana pohlédla na mě.</p>
<p>Ujala jsem se tedy opět slova: „Jistě se pamatuješ na události kolem narození mé sestry…“</p>
<p>„No, vlastně ano. Nikolka. Jakpak se jí daří? Aha. Říkala jsi, že měla úraz a že ji vyléčili na té mimozemské klinice… Zajímavé… Ale ty mi připomínáš okolnosti jejího narození – myslíš tím smrt vaší maminky?“</p>
<p>„Ano. To je přesně ono. Zatím každá žena, která přijde do styku s mimozemšťanem, zaplatí za první porod životem. Jen u maminky se tak stalo až při druhém. Jenže tohle jsme se dozvěděly až na klinice u mimozemšťanů. A teď před námi vyvstává problém: Nikolka je těhotná a čeká dítě s člověkem, který je mimořádně silně poznamenán genetickým kódem mimozemšťanů. Nediv se proto, že mám obavy o její zdraví a život.“</p>
<p>„A chceš, aby se stala mou pacientkou?“</p>
<p>„To snad ani ne, protože je právě v péči té mimozemské kliniky. Jenže…“ pohlédla jsem na Janu a naznačila jí, aby pokračovala.</p>
<p>„Mimozemšťané zřídili kliniku v první řadě proto, že potřebují obnovit svou vlastní přirozenou reprodukci. Momentálně je stav takový, že se jim děti ‚líhnou‘ ze zkumavek. Ačkoliv mají lékařské postupy a zákroky propracované tak precizně, že dokázali navrátit zdraví zatím každému, kdo na jejich někdy velice podivné a překvapující léčebné metody přistoupil, obávám se, že by těhotenství a vedení porodu nemuseli po praktické stránce zvládnout. Mají totiž v tomto směru výhradně teoretické znalosti. Proto bych s vámi chtěla konzultovat některé zvláštní případy rizikových těhotenství a abnormálních jevů při porodu. Zatím z dokumentace víme, že jedno dítě se narodilo daleko před termínem, přesto však mělo řádně vyvinuté všechny orgány a slušnou porodní váhu. Matka však porod nepřežila.“</p>
<p>„Víte co, Jano? Nechám vám vyhledat takové případy v archivu a až sem budete mít příště cestu, tak se zase stavte. Popovídáme si o tom. Jen tak mimochodem – jak jste se vlastně s těmi mimozemšťany seznámily – pokud to tedy nechcete také držet v tajnosti…“</p>
<p>„Oni mají své lékaře v terénu a ti se soustřeďují na vyhledávání osob s jednou anatomickou anomálií, která signalizuje přítomnost mimozemského genového kódu: Totiž nadměrně vyvinutou mléčnou žlázu. Zatímco průměrný počet lobi glandulae mammariae činí 15-20, já například jich mám 58. A jedna kamarádka dokonce…“</p>
<p>„To není možné! Vždyť…“</p>
<p>„Ale je to možné. Přece mě nechcete, pane docente, podezírat z toho, že neumím vyšetřit prsa. Na to jsem od jisté doby specialistka…“</p>
<p>„A nevadilo by vám, kdybyste mi těch vašich osmapadesát hlavních laloků předvedla? To je totiž pro mne přímo šokující sdělení a v životě jsem se s něčím podobným nesetkal.“</p>
<p>„Ale prosím, beze všeho,“ – a Jana odložila tričko a podprsenku.</p>
<p>Vašík mě úplně přestal vnímat a s vědeckou vášní se pustil do studia Janiny anatomické anomálie. Nejprve ji požádal, aby se chvíli procházela se zvednutýma rukama. Pak jí usadil do křesla a požádal ji, aby složila ruce za hlavou. Janina hruď je teď zcela odhalena a vystavena všem pohledům a hmatům. Vašík její prsa soustředěně a systematicky prohmatává. V momentě, kdy stiskl bradavky, vystříklo mléko.</p>
<p>„Vy jste přece nulligravida, ne?“</p>
<p>„Zajisté, pane docente.“</p>
<p>„Ale totéž – laktace nulligravidy – se vyskytlo u vaší figurantky při zkoušce! Ten protokol jsem si pročítal několikrát…“</p>
<p>„Tou figurantkou byla Nikolka… Víte, pane docente, my jsme skoro všechny dárkyně mléka. Mimozemšťanům slouží jako léčivo.“</p>
<p>„Tedy, vy mi dnes dáváte zabrat,“ mumlá si ‚pod fousy‘ tiskna druhou Janinu bradavku, ze které pochopitelně rovněž vytéká mléko – když v tom zazvonil na jeho stole telefon. Jednou, dvakrát, … pětkrát… Zvonění ustalo. Vašík nevnímá. Janina prsa ho fascinují.</p>
<p>Vtom se otevřely dveře a v nich se objevila udýchaná sekretářka Bohunka: „Pane docente! Pane docente!“</p>
<p>Konečně se vytrhl ze soustředění a uvědomil si, že v pracovně není sám.</p>
<p>„Pane docente, je zle! Máte jít okamžitě na sál, s tou dívčinou je to tam moc špatné!“</p>
<p>„Promiňte, děvčata – volá mě jiná povinnost. Přeji hezké prázdniny a pozdravujte Nikolku. Jo – a při příštím našem setkání počítejte s důkladnou gynekologickou prohlídkou, Jano…“</p>
<p>„Budu se těšit, pane docente,“ poznamenala Jana, ale to už Vašík neslyšel. Zmizel jako vítr na konci chodby.</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>8. srpna</emphasis></p>
<p>Dnes se konečně vrátily obě naše ‚tulačky‘ – Lucka s Janou – z výletu domů. Je sice pravda, že jsme si dávaly všechny navzájem o sobě vědět přes komunikátor několikrát denně, ale osobní kontakt je osobní kontakt – ten nic nenahradí.</p>
<p>Lucce se podařilo na stavebním úřadě obhájit rekonstrukci našeho domku – všechny plány souhlasí se skutečností a ani jeden člen kolaudační komise nepostřehl, že stěny jsou o pár milimetrů silnější – obložené plastickou hmotou, která je jako stavební materiál použita k výstavbě CPLEN. Škoda jen, že jsem u toho nebyla, asi bych se docela bavila.</p>
<p>Lucka i Jana vyřídily doma spoustu záležitostí – mnohdy i nepříjemných. Dokonce dosáhly i toho, že jsme opět úředně ‚obživly‘ – i když nesmíme upřít podíl mimozemšťanů, zvláště pak Jošuy, který podmínil propuštění zajatců ze SSE i dementováním zpráv o naší smrti. Ovšem – důkazy jsme mohly podat jen my samy…</p>
<p>Janu i Lucku nadšeně vítají všechny kamarádky, mimo jiné i jejich osobní sestry – Agnes a Sofie. Ta si povzdechla, že by se taky ráda podívala domů, „… jenže po tom dubnovém zážitku u vás se obávám, aby mě nepostihlo něco podobného. S aplikací bioenergetického stimulátoru u mne také počítají, ale zatím nemám hotová všechna potřebná vyšetření a jsou upřednostňovány dívky, které chtějí kliniku už opustit. To ale já nechci, protože se mi tady líbí a kromě toho cítím povinnost dodržet smlouvu.“</p>
<p>„Tak si vyjeď na dovolenou s někým, kdo už bioenergeticky senzitivní je a může se o tebe postarat,“ navrhuje Jana. „Podívej – s Luckou jsme to taky dokázaly.“</p>
<p>„To je dobrý nápad,“ přizvukuje Lucka, „když požádáš například Lenku, aby tě doprovodila k vám do Řecka, nic na světě ji tady neudrží. Ona je do antiky blázen a vaše slavné památky si určitě nenechá ujít.“</p>
<p>„To se bavíte o mně?“</p>
<p>Lenka se právě objevila ve dveřích.</p>
<p>„Ano, ano, ty naše <emphasis>antická bohyně,</emphasis>“ tituluje Jana právě vstoupivší kamarádku, které je – jak jinak – opět docela nahá.</p>
<p>„Zrovna radíme tady Sofii, aby tě požádala o doprovod k sobě domů – do Řecka.“</p>
<p>V té chvíli jsem postřehla, jak Lence zazářily oči radostí.</p>
<p>„Do Řecka? Tady se Sofií? – Ó, to mi bude velikým potěšením! Sice jsem v Řecku už několikrát byla, ale na prohlídku všech památek nikdy není času dost. Odkud přesně jsi?“</p>
<p>„Z Eresu,“ odpověděla Sofie tiše.</p>
<p>„Cože? Z Eresu? Z rodiště veliké Sapfó, kterou už její současníci nazývali desátou Múzou? Tedy fakt – na Lesbos jsem se zatím nikdy nedostala…“</p>
<p>Přiznám se, že obě jména, která právě naše <emphasis>antická bohyně</emphasis> vyslovila – Sapfó a Lesbos – ve mně vyvolala vlnu zvědavosti.</p>
<p>„Škoda, že nemohu s vámi, zatím mám zakázanou teleportaci,“ povzdechla jsem si smutně. „Taky bych se chtěla podívat do míst, odkud pochází nejslavnější propagátorka lásky mezi ženami…“</p>
<p>„A kdy se budeš moci teleportovat?“ zeptala se Sofie.</p>
<p>„Až od poloviny září…“</p>
<p>„Tak víte co? Vyrazíme si k nám do Řecka – na Lesbos – po polovině září. Tebe a Lucku pochopitelně zvu také. Stejně mi dlužíte návštěvu…“</p>
</section>
<section>
<p><strong>VII. Intermezzo</strong></p>
<p>Lucčiny myšlenky – <emphasis>8. července</emphasis></p>
<p>Konečně jsem zase po třech měsících doma. Jana, která byla teleportována jako první už včera večer, se s rozzářeným úsměvem na rtech sklání nad teleportačním lůžkem a sděluje mi, že po dobu naší nepřítomnosti do domku nikdo nevnikl a všechny bezpečnostní systémy pracují bez poruch.</p>
<p>„Prohlédla jsem to i venku. Jen na sloupu veřejného osvětlení byla znovu namontována kamera, jak jste o ní tenkrát mluvily s Nikolkou a Sofií. Zničila jsem ji hned, jak jsem ji objevila.“</p>
<p>„To je ale špatné – ne tedy, žes ji zničila, ale to, že svůj hlavní úkol už splnila. Prozradila agentům, že je zase někdo doma.“</p>
<p>„Nevadí. Stejně jsi chtěla dnes zůstat doma a vyřídit novou poštu. Schránku jsem vybrala ještě večer a je toho opět požehnaně. Tady jsme chráněny polem, takže se mohou snažit jak chtějí…“</p>
<p>„Přesto je hloupé, že o nás vědí,“ oponuji kamarádce. „Zítra musíme stejně ven – chci si zařídit spoustu věcí – v práci, na stavením úřadě – vidíš. Ještě jsem se ani nepřesvědčila, zda byly teleportovány i naše ukradené dokumenty – bez nich bych tam nebyla nic platná. A nezapomeň, že příští týden chceme jet do Prahy. Měla bys zjistit, kdy tam Vašík – tedy docent Mámil – bude, abychom nedopadly jako před půl rokem s Nikolkou.</p>
<p>Když odsud odejdeme, budeme muset nechat vypnuté ochranné pole. A není nikdo, kdo by ho za námi zapnul a kdo by ho pak před naším příchodem vypnul. Rozdělit se nesmíme, ledaže bych tady zůstala já – ovšem ty zase nebudeš nic platná při jednáních na úřadech…“</p>
<p>„Což k tomu ochrannému poli není například dálkové ovládání nebo něco podobného? Vždyť potom je takové opatření nanic,“ podivuje se Jana.</p>
<p>„Takové věci nejsou k dispozici z bezpečnostních důvodů. Kdyby se nějaké dálkové ovládání nebo podobné zařízení dostalo do nepovolaných rukou…“</p>
<p>„Víš co,“ navrhuje nakonec Jana, „měla bys konečně vstát a nasnídáme se. Potom se spojíme s CPLEN nebo SSE a pozeptáme se, jak máme postupovat. Přece není možné, abychom nemohly opustit dům bez zabezpečení.“</p>
<p>„A – to chceš snídat nahá?“</p>
<p>Jana se totiž nade mnou sklání bez jediného kousku oděvu, jen přes rameno má přehozený ručník.</p>
<p>„No, před snídaní se snad ještě osprchujeme, ne?“</p>
<p>Došlo mi, že i já ležím na teleportačním lůžku zcela bez oděvu. Odhodila jsem tedy přikrývku a vyrazily jsme do koupelny, kde jsem se naposledy tolik vyřádila s Nikolkou a Sofií. Dnes jsme tu samy s Janou a já jsem si nejprve vzpomněla na podobnou situaci – tenkrát v internačním táboře, jak Nikolka vyvolala žárlivou scénu. Potom mi však došlo, že sestřička měla přece jen v první řadě obavu o mou duševní rovnováhu a pohodu. Od té doby jsme si s kamarádkami často prokazovaly něžnosti a všechny jsou vynikající – berou mě docela samozřejmě takovou, jaká jsem a nemáme v tomto směru mezi sebou žádná tajemství.</p>
<p>Jana nastavila příjemně horkou vodu a teď se vzájemně mydlíme. Šampón dělá bohatou pěnu, se kterou si hrajeme a s rozkoší si ji roztíráme po intimních místech. Všimla jsem si, že Jana má značně nalitá a napjatá prsa.</p>
<p>„S tím také budeme muset něco udělat,“ povzdechla si. „K té cestě jsme se rozhodly narychlo a já jsem si neprozřetelně nechala hned po menstruaci aplikovat laktogenní sérum. Teď tady nemáme žádné pomůcky. Asi budeme muset přece jen i dnes vyjít – aspoň já, abych koupila odsávačku. Možná tedy, že by mi ji vyrobil i automat, ale nemám s tím zkušenosti. Odsávačka není na jídelním lístku a já nevím, jak ho k tomu přimět…“</p>
<p>„V tom nevidím problém – automat vyrobí cokoliv, nač si vzpomeneme. Příslušný produkt stačí najít přes komunikátor v katalogu a automatu se zadá výrobní kód. Jenže – co já,“ zasmála jsem se, „já bych ti jako odsávačka nevyhovovala?“ A aniž bych vyčkala Janiny odpovědi, přisála jsem se k jejímu prsu.</p>
<p>Jana mě místo odpovědi pohladila po vlasech a pak bloudí svou rukou po mém těle. Začínám cítit, že jsme obě krásně vzrušené.</p>
<p>„Chutná?“</p>
<p>Janina otázka mě probudila ze snění. Zatím jsem ochutnala mléko od Nikolky a od Lenky. Janino je také moc dobré. Místo odpovědi jsem se přisála k druhému prsu. Uvědomila jsem si, že všechno Janino mléko budu mít jen pro sebe, protože nemáme možnost je odevzdávat – ledaže by se teleportovalo, ale silně pochybuji, že by na tom mimozemšťané trvali.</p>
<p>Po ‚odběru‘ mléka pochopitelně následuje masáž prsou. Postupuji obdobně jak jsem od Jany odpozorovala, když masáž provádí Nikolce a Sheile: Nejprve jí prsa jemně a něžně hladím a mazlím se s nimi, potom postupně přidávám na síle, prohmatávám je mezi prsty a nakonec silně hnětu tisknouc je proti hrudníku. Jana se vzpíná a vzdychá rozkoší.</p>
<p>„Umíš to moc hezky, Lucinko…“</p>
<p>„Vždyť jsem to odpozorovala od tebe,“ poznamenávám, pociťujíc v rukou příjemnou únavu. Uvolněně jsem se položila na pohovku místo Jany. Ta pochopila a pouští se do mých prsou se stejnou pečlivostí. Když mé vzrušení dostoupilo vrcholu, přitiskla jsem kamarádku na sebe. Orgasmu jsme dosáhly téměř současně držíce se navzájem v náručí.</p>
<p>Znovu jsme se osprchovaly, oblékly jsme se a Jana se pustila do manipulace s jídelním automatem. Já zatím prostírám stůl. První společnou snídani si přece musíme vystrojit ve slavnostním stylu!</p>
<p>Pojídáme křupavé pečivo se sýrovou pomazánkou a kávu se šlehačkou. „Asi by stálo za to někdy si zase nakoupit potraviny a uvařit, abychom porovnaly kvalitu domácí stravy s produkty mimozemského automatu,“ navrhuji Janě.</p>
<p>„Za pokus by to stálo,“ souhlasí kamarádka, „a měly bychom na tu hostinu pozvat někoho, kdo neví oč se jedná, aby ten posudek byl nestranný.“</p>
<p>Sklidily jsme stůl – mohly jsme to pochopitelně svěřit úklidovému robotu, ale dá rozum, že příbor pro sváteční příležitosti, který jako zázrakem přežil řádění CIA, nenecháme naházet do odpadu. Když jsme umyly nádobí, spojily jsme se přes komunikátor se SSE, abychom se poradily s techniky ohledně obsluhy ochranného pole.</p>
<p>„V tom nevidím problém,“ uklidnil nás Erigyos, kterého jsem si nechala zavolat. „Jste vybaveny satelitními telefony. Stačí tedy zavolat na náš dispečink a my ochranné pole obsloužíme odsud. Až vyjdete před branku, zavolejte a já ochranné pole zapnu. A až se vrátíte, znovu zavolejte… Jasné?“</p>
<p>Uvědomila jsem si, že ochranné pole je třípólové a vzniká součinností přístrojů v našem domku, na SSE a na CPLEN. Pak samozřejmě je ovladatelné ze všech tří míst.</p>
<p>„Ovšem – jak poznáte, že se nejedná o falešné hlášení? Co když se někdo toho telefonu zmocní, a…“</p>
<p>„Nebojte se, slečno Lucie, já si nejprve zkontroluji retrospektivní záznam, abych se přesvědčil, že se jedná o povolané osoby.“</p>
<p>Poděkovaly jsme Erigyovi za výklad a rozhodly jsme se, že si oproti původnímu plánu celý proces hned vyzkoušíme. Vyrazily jsme tedy ven. Když jsme opustily branku, Erigyos uvedl na náš pokyn ochranné pole v činnost. Jenom ze zvědavosti jsem se přiblížila k plotu – neviditelná síla mě odmrštila zpět. Jana mě naštěstí zachytila, takže jsem sebou nepraštila o zem, ale i s ní to docela citelně zacloumalo.</p>
<p>„Zajímalo by mě, jak si tady počínají ti agenti, když se sem snaží vniknout,“ uvažuje Jana nahlas, „škoda, že není průběžně pořizován retrospektivní záznam.“</p>
<p>„No, on teď zase pořizován je, takže ten náš pokus si může Nikolka i shlédnout a určitě se zasměje. Když ale odcestujeme, tak se záznam nepořizuje. K čemu taky, že?“</p>
<p>„Třeba proto, abychom se pobavily, ne?“</p>
<p>„Jistě, požádáme Erigya, aby nám jej pořídil – i když tedy mezi tím uplynulo dost času a bude chvíli trvat, než tachyony vyslané retrospektivem odražené světlo doženou a odrazí zpět.“</p>
<p>Janin nápad mi však vnukl myšlenku: „Zatím se na to můžeme zeptat tady našeho souseda. Je to takový starý hodný pán a docela rád se s tebou seznámí.“</p>
<p>Bez dlouhých okolků jsem popadla Janu za ruku a už zvoním u známých dveří …</p>
<p>„Bylo to mnohem zábavnější než celý televizní program,“ prohlásil soused, když jsem se ho zeptala, zda se tady v okolí něco zajímavého nedělo.</p>
<p>„Nejprve se snažili vniknout dovnitř přes plot. Ale vždycky je to srazilo na zem. Pak zkoušeli slézt po žebříku z vrtulníku. Ale to si dali! Vrtulník byl vymrštěn do výšky a ten chlápek na žebříku nemohl slézt dolů, protože ho ten vrtulník táhl k sobě. Držel na něm jako moucha na mucholapce. Pak havarovali támhle na louce. Druhý den odpojili celou ulici od elektrické sítě – ovšem bez úspěchu.</p>
<p>Když potom s nepořízenou odjeli, jen ze zvědavosti jsem se přiblížil k plotu, ale ještě jsem se ho ani nedotkl a už jsem ležel na zemi. Sebral jsem šutr a pokusil jsem se ho hodit přes plot. Nejprve jsem hodil nízko – tedy to jsem si dal. Vrátil se jako bumerang a praštil mě do břicha. Pak jsem hodil hodně vysoko a pro jistotu jsem se smýkl stranou, abych nedostal pro změnu do hlavy… Přitom jsem nedával pozor a povalil jsem pošťačku. Ta si teď chudinka myslí, že jsem se asi pomátl. Ovšem, milý kamínek přeletěl celou vaši zahradu a dopadl na druhé straně zase mimo areál. Samotného by mě zajímalo, co se to u vás děje za čáry.“</p>
<p>„Třeba vám to jednou povím, strýcu, ale zatím by to nebylo vhodné. Aspoň vidíte, že máme spolehlivou ochranu proti jejich řádění. A docela by nás potěšilo, kdybyste nás někdy navštívil. Ráda bych vás pozvala na oběd.“</p>
<p>Všimla jsem si, jak při mých posledních slovech Janě zazářily šibalsky oči.</p><empty-line /><p>Lucčiny myšlenky – <emphasis>15. července</emphasis></p>
<p>Opět v Praze! Na den půl roku po té Nikolčině nešťastné prohlídce u asistenta Rummlera. Stoupáme s Janou známým schodištěm, ale nekončíme v prvním patře, kde je ta nehostinná ambulance, na kterou Nikolka vzpomíná spíše s hrůzou a opovržením. Jana mě vytáhla až pod střechu a teď mě vede dlouhou chodbou snad až na konec světa…</p>
<p>„Docent Mámil dnes neordinuje,“ informuje mě v chůzi, „Ověřovala jsem to před dvěma dny telefonicky. Má poslední konzultační hodiny – nebo jak on říká – povinně proflákaný čas. Zítra je poslední termín zkoušek před prázdninami.“</p>
<p>Vašíka jsem už několik let neviděla, ale když se otevřely dveře, ihned jsem ho poznala. Skoro se nezměnil. Když nás však spatřil, zavrávoral a těžce padl do křesla. Nevěřícně zírá na Janu, jako by spatřil přízrak. Rozepnul si knoflíček u límečku a zoufale lapá po dechu…</p>
<p>Jana duchapřítomně skočila k umývadlu, namočila ručník a uvázala mu ho kolem hlavy. Já jsem mezitím otevřela okno.</p>
<p>„Je vám špatně, pane docente?“ ptá se starostlivě Jana místo pozdravu.</p>
<p>„Jano … vy… vy… zde?!“ vyrazil ze sebe přiškrceným hlasem.</p>
<p>Konečně se vzpamatoval a strhl si mokrý ručník s hlavy. Pak zvedl telefon:</p>
<p>„Bohunko, prosím vás, třikrát kafe – pro mne smrťáka!“</p>
<p>„Posaďte se a povídejte, co vás ke mně přivedlo v konzultačních hodinách. Mezery ve vědomostech určitě ne,“ obrátil se k Janě, „váš protokol o zkoušce jsem totiž viděl…“</p>
<p>„Co tě tak vyděsilo?“ ptám se, místo abych nechala Janu odpovědět.</p>
<p>„Ježismarjá – to je přece Lucka! Promiň, kočko, že jsem tě hned nepoznal – ale tady slečna Jana mi dala zabrat, víš?“</p>
<p>Vtom se otevřely dveře a do Vašíkovy pracovny vstoupila sekretářka katedry – paní ve středních letech – se třemi šálky kávy na podnose.</p>
<p>„Dobrý den… Tohle je ten smrťák pro vás, pane docente, a děvčatům…“</p>
<p>Ještě štěstí, že už měla podnos postavený na stole, protože když spatřila Janu, zavrávorala a Janě nezbylo, než aby ji zachytila.</p>
<p>„Já… si taky udělám smrťáka…“ vyjekla a zmizela na chodbě.</p>
<p>„Na červenec je letos poměrně chladno,“ poznamenávám, „nechápu…“</p>
<p>„Vždyť… vy máte být… mrtvá! V aule visí vaše fotografie ve smutečním rámu – a byl vám udělen doktorát medicíny honoris causa in memoriam za záchranu lidských životů při živelní katastrofě… Jak to, že… Já se z toho pořád nemohu vzpamatovat!“</p>
<p>„Nesmíte hned věřit každému blábolu, který vyprodukuje CIA, pane docente,“ chlácholí ho Jana, „je pravda, že nás odvlekli do internačního tábora – tady s Luckou a ještě dalšími kamarádkami – a je pravda, že se mi podařilo vzkřísit k životu dva zle potlučené a popálené dělníky, kterým už málem hrozil pohřeb zaživa. Ovšem – když byl internační tábor zničen zemětřesením, už jsme tam dávno nebyly.“</p>
<p>„Já jsem taky prohlášena za mrtvou,“ upozorňuji bývalého spolužáka, „a dá to dost práce, abych znovu obživla – tedy úředně… Ještě štěstí, že aspoň ty přírodní zákony se nedají porušovat.“</p>
<p>„Tak to mi budete muset vyprávět. Tady je poslední dobou zmatek nad zmatek. Dvaadvacátého ledna jsem se vrátil ze sympozia – asistent Rummler zmizel, nikdo neví, kam. Na jeho stole rozhozené protokoly ze zkoušek – naposledy 15. ledna… Všechny kandidáty tehdy vyházel – jen jedna kandidátka uspěla na výbornou… A ta zmizela taky!</p>
<p>Koncem února se dozvím, že zahynula při zemětřesení a vzápětí dorazí přípis od kubánského chargé d’affaires, že ona posluchačka naší fakulty zachraňovala lidské životy kdesi v tropech. Pak se ta údajně mrtvá hrdinka objeví najednou u mne v pracovně… Já jsem tomu původně rozuměl tak, že jste se jako dobrovolnice účastnila záchranných prací a při tom jste sama přišla o život.“</p>
<p>„Tak to ne, pane docente. Do toho internačního tábora na souostroví v rovníkovém Atlantiku jsme byly zavlečeny násilím. Ale těch zraněných dělníků jsem se ujala pochopitelně dobrovolně – zpočátku i proti vůli velitele tábora. Ti se však zranili při požáru skladiště. K zemětřesení došlo až později, když byl před tím celý archipel evakuován.“</p>
<p>„Dobře. Dejme tomu. Ale agenti CIA, nebo který čert, vás přece neunesli jen tak pro nic za nic…“ pokládá Vašík zcela logickou otázku.</p>
<p>„Unesli nás jen proto, že jsme si dovolily léčit se na klinice zřízeně mimozemšťany, aniž bychom si nechaly tento pobyt milostivě posvětit americkou vládou.“</p>
<p>„Cože??!!“</p>
<p>Vašík znovu bezmocně zalapal po dechu a zvrhl do sebe zbytek kávy. Pak zvedl telefon a objednal si další dávku své oblíbené ‚drogy‘.</p>
<p>„O těch mimozemšťanech už se tady šíří tolik protichůdných informací, že nevím, zda patřím do blázince já, vy, nebo zda jsme obětí novinářských kachen všichni tři. Je vůbec možné, aby se mohli pozemšťané s mimozemšťany stýkat bez obav, že…“</p>
<p>„Je to tak, Vašíku, podívej…“ a rozevřela jsem před ním několikero výtisků amerických deníků. Vedle nich jsem položila dva články Sheily Trentové d’Abdera.</p>
<p>„Tohle jsou veřejně známé informace, ovšem vedení univerzity by oficiálně nemělo vědět, že její studenti s mimozemšťany spolupracují – jinak byste se vystavovali persekucím ze strany CIA. Sheilu Trentovou d’Abdera známe osobně a v těch článcích popisuje velice věrně naše zážitky.“</p>
<p>Vašík zběžně pročítá předložené noviny a časopisy, nevěřícně kroutí hlavou a nakonec mi složku papírů podal zpět.</p>
<p>„Tím chceš říci, že ty taky spolupracuješ … s mimozemskými…“</p>
<p>„…přáteli,“ doplnila jsem jeho zaváhání. „Já vím, že i většina zdejšího tisku hlásá americkou propagandu, ale ať se to komu líbí nebo ne, my jsme se od Američanů zatím dočkaly jen násilí, příkoří, ponižování a podrazů. Naproti tomu mimozemšťané na své klinice…“</p>
<p>„…provádějí pokusy na lidech a sexuálně jich zneužívají,“ doplnil mě Vašík rozevíraje mi před očima dva výtisky jakýchsi novin, jejichž titulní stranu jsem nezahlédla.</p>
<p>„Pokud jde o sexuální obtěžování, toho jsme si v internačním táboře CIA užily opravdu vrchovatě,“ ohradila jsem se. „A mimozemšťané na nás žádné pokusy neprovádějí. Všechny lékařské zákroky s námi podrobně konzultují a nikdy nám neprovedli nic proti naší vůli. Tady Janu například zbavili brýlí, Nikolce dali do pořádku bezvládnou ruku…“</p>
<p>„Počkej – Nikolce, tedy tvé sestře? Co se jí stalo? A co dělá? Ještě studuje?“</p>
<p>„Ano, studuje architekturu. Jenže loni o prázdninách ji porazil na přechodu silniční pirát a pár měsíců si poležela na ortopedii a neurologii. Nakonec ji dali dohromady právě mimozemšťané na té klinice, kde podle americké propagandy sexuálně obtěžují pacienty a dělají pokusy na lidech. Hrůza, viď?“</p>
<p>„Nuž dobrá. Mám tomu rozumět tak, že Nikolka se nějakým záhadným způsobem dostala na nějakou mimozemskou kliniku, byla vyléčena, vrátila se v pořádku domů, ale agenti CIA vás kvůli tomu unesli?“</p>
<p>„Tak je to přesné, pane docente,“ ozvala se znovu Jana. „Na té klinice jsme se léčily spolu s Nikolkou a ještě s dalšími dívkami. Po návratu jsme byly uneseny. A protože v momentě únosu byla přítomna i tady Lucka, sdílela v internačním táboře náš osud.“</p>
<p>„Děvčata, vaše vyprávění je nanejvýš zajímavé, ale asi jsme nějak zamluvili to, proč jste mě vlastně poctily svou návštěvou. Nebo to také souvisí s mimozemšťany?“</p>
<p>„Přicházíme za tebou ve dvou věcech, Vašíku,“ ujímám se opět slova, „a s mimozemšťany souvisejí obě. Jedna je úřední a týká se tady Jany. Druhá je čistě osobní a týká se nás obou.“</p>
<p>„Dobře, tak začneme tou úředničinou, ať to mám s krku. Kéž by šly všechny úřady k čertu – hlavně ty, co nám komplikují život,“ ulevil si popíjeje druhý šálek svého ‚smrťáka‘.</p>
<p>„Chtěla bych požádat o zařazení do individuálního studijního plánu, pane docente.“</p>
<p>„Copak, copak? Vdala jste se nám a čekáte rodinu? Myslím, že ve vašem případě to nebude problém. Takovým nadaným studentkám, jako jste právě vy, Jano, pochopitelně vycházíme všemožně vstříc a já jakožto váš ročníkový vedoucí osobně vaši žádost u pana děkana podpořím. Máte ji připravenou?“</p>
<p>„Zajisté, pane docente, ale kvůli rodině to není…“</p>
<p>Vašík pročítá Janinu žádost. Po chvíli zvedl udiveně oči od papíru: „Jakže? Vy máte možnost praxe na klinice v zahraničí?“</p>
<p>„Ano. Co je na tom divného?“</p>
<p>„Divné na tom je, že neuvádíte místo, kde se ta klinika nalézá a hlavně potvrzení tamního přednosty, že vám praxi umožní.“</p>
<p>„To je trochu složitější případ, Vašíku,“ vstupuji do hovoru, abych Janinu žádost – ať už je pro něj sebenepochopitelnější – podpořila. „Kdyby představitelé naší univerzity oficiálně věděli přímo z písemné žádosti, kde Jana praktikuje – neboť ono se tak de facto už děje a Jana potřebuje mít tuto záležitost posvěcenou i de iure – vystavili by se značným rizikům. Asistent Rummler, například, nezmizel jen tak pro nic za nic. On totiž …“</p>
<p>„Cože? Vy víte o Rummlerovi?“</p>
<p>„Víme, ale raději – ve vlastním zájmu – se neptej, kde je. Souvisí to i s tím, že my dvě – a vlastně nejen my dvě, ale další řada lidí, jsme prohlášeny za mrtvé. Má v tom prsty CIA a týká se to těch událostí kolem tzv. ‚mimozemských vetřelců‘, o kterých jsme ti právě před chvílí sdělili, že jsou to naši přátelé.“</p>
<p>„Já bych byl v tom případě proto, abyste do té žádosti uvedla rodinné důvody. Tohle …“ zamával Janě před obličejem její žádostí, „… bych u děkana při vší snaze neobhájil. A nemyslete si – i tady jsou špehové od CIA a dalších tajných služeb. O tom nelze pochybovat. Jsou rozlezlí po všech vědeckých a výzkumných institucích jako obtížný hmyz!“</p>
<p>„Dobře, žádost přepíšu. A teď k dalším problémům…“ Jana pohlédla na mě.</p>
<p>Ujala jsem se tedy opět slova: „Jistě se pamatuješ na události kolem narození mé sestry…“</p>
<p>„No, vlastně ano. Nikolka. Jakpak se jí daří? Aha. Říkala jsi, že měla úraz a že ji vyléčili na té mimozemské klinice… Zajímavé… Ale ty mi připomínáš okolnosti jejího narození – myslíš tím smrt vaší maminky?“</p>
<p>„Ano. To je přesně ono. Zatím každá žena, která přijde do styku s mimozemšťanem, zaplatí za první porod životem. Jen u maminky se tak stalo až při druhém. Jenže tohle jsme se dozvěděly až na klinice u mimozemšťanů. A teď před námi vyvstává problém: Nikolka je těhotná a čeká dítě s člověkem, který je mimořádně silně poznamenán genetickým kódem mimozemšťanů. Nediv se proto, že mám obavy o její zdraví a život.“</p>
<p>„A chceš, aby se stala mou pacientkou?“</p>
<p>„To snad ani ne, protože je právě v péči té mimozemské kliniky. Jenže…“ pohlédla jsem na Janu a naznačila jí, aby pokračovala.</p>
<p>„Mimozemšťané zřídili kliniku v první řadě proto, že potřebují obnovit svou vlastní přirozenou reprodukci. Momentálně je stav takový, že se jim děti ‚líhnou‘ ze zkumavek. Ačkoliv mají lékařské postupy a zákroky propracované tak precizně, že dokázali navrátit zdraví zatím každému, kdo na jejich někdy velice podivné a překvapující léčebné metody přistoupil, obávám se, že by těhotenství a vedení porodu nemuseli po praktické stránce zvládnout. Mají totiž v tomto směru výhradně teoretické znalosti. Proto bych s vámi chtěla konzultovat některé zvláštní případy rizikových těhotenství a abnormálních jevů při porodu. Zatím z dokumentace víme, že jedno dítě se narodilo daleko před termínem, přesto však mělo řádně vyvinuté všechny orgány a slušnou porodní váhu. Matka však porod nepřežila.“</p>
<p>„Víte co, Jano? Nechám vám vyhledat takové případy v archivu a až sem budete mít příště cestu, tak se zase stavte. Popovídáme si o tom. Jen tak mimochodem – jak jste se vlastně s těmi mimozemšťany seznámily – pokud to tedy nechcete také držet v tajnosti…“</p>
<p>„Oni mají své lékaře v terénu a ti se soustřeďují na vyhledávání osob s jednou anatomickou anomálií, která signalizuje přítomnost mimozemského genového kódu: Totiž nadměrně vyvinutou mléčnou žlázu. Zatímco průměrný počet lobi glandulae mammariae činí 15-20, já například jich mám 58. A jedna kamarádka dokonce…“</p>
<p>„To není možné! Vždyť…“</p>
<p>„Ale je to možné. Přece mě nechcete, pane docente, podezírat z toho, že neumím vyšetřit prsa. Na to jsem od jisté doby specialistka…“</p>
<p>„A nevadilo by vám, kdybyste mi těch vašich osmapadesát hlavních laloků předvedla? To je totiž pro mne přímo šokující sdělení a v životě jsem se s něčím podobným nesetkal.“</p>
<p>„Ale prosím, beze všeho,“ – a Jana odložila tričko a podprsenku.</p>
<p>Vašík mě úplně přestal vnímat a s vědeckou vášní se pustil do studia Janiny anatomické anomálie. Nejprve ji požádal, aby se chvíli procházela se zvednutýma rukama. Pak jí usadil do křesla a požádal ji, aby složila ruce za hlavou. Janina hruď je teď zcela odhalena a vystavena všem pohledům a hmatům. Vašík její prsa soustředěně a systematicky prohmatává. V momentě, kdy stiskl bradavky, vystříklo mléko.</p>
<p>„Vy jste přece nulligravida, ne?“</p>
<p>„Zajisté, pane docente.“</p>
<p>„Ale totéž – laktace nulligravidy – se vyskytlo u vaší figurantky při zkoušce! Ten protokol jsem si pročítal několikrát…“</p>
<p>„Tou figurantkou byla Nikolka… Víte, pane docente, my jsme skoro všechny dárkyně mléka. Mimozemšťanům slouží jako léčivo.“</p>
<p>„Tedy, vy mi dnes dáváte zabrat,“ mumlá si ‚pod fousy‘ tiskna druhou Janinu bradavku, ze které pochopitelně rovněž vytéká mléko – když v tom zazvonil na jeho stole telefon. Jednou, dvakrát, … pětkrát… Zvonění ustalo. Vašík nevnímá. Janina prsa ho fascinují.</p>
<p>Vtom se otevřely dveře a v nich se objevila udýchaná sekretářka Bohunka: „Pane docente! Pane docente!“</p>
<p>Konečně se vytrhl ze soustředění a uvědomil si, že v pracovně není sám.</p>
<p>„Pane docente, je zle! Máte jít okamžitě na sál, s tou dívčinou je to tam moc špatné!“</p>
<p>„Promiňte, děvčata – volá mě jiná povinnost. Přeji hezké prázdniny a pozdravujte Nikolku. Jo – a při příštím našem setkání počítejte s důkladnou gynekologickou prohlídkou, Jano…“</p>
<p>„Budu se těšit, pane docente,“ poznamenala Jana, ale to už Vašík neslyšel. Zmizel jako vítr na konci chodby.</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>8. srpna</emphasis></p>
<p>Dnes se konečně vrátily obě naše ‚tulačky‘ – Lucka s Janou – z výletu domů. Je sice pravda, že jsme si dávaly všechny navzájem o sobě vědět přes komunikátor několikrát denně, ale osobní kontakt je osobní kontakt – ten nic nenahradí.</p>
<p>Lucce se podařilo na stavebním úřadě obhájit rekonstrukci našeho domku – všechny plány souhlasí se skutečností a ani jeden člen kolaudační komise nepostřehl, že stěny jsou o pár milimetrů silnější – obložené plastickou hmotou, která je jako stavební materiál použita k výstavbě CPLEN. Škoda jen, že jsem u toho nebyla, asi bych se docela bavila.</p>
<p>Lucka i Jana vyřídily doma spoustu záležitostí – mnohdy i nepříjemných. Dokonce dosáhly i toho, že jsme opět úředně ‚obživly‘ – i když nesmíme upřít podíl mimozemšťanů, zvláště pak Jošuy, který podmínil propuštění zajatců ze SSE i dementováním zpráv o naší smrti. Ovšem – důkazy jsme mohly podat jen my samy…</p>
<p>Janu i Lucku nadšeně vítají všechny kamarádky, mimo jiné i jejich osobní sestry – Agnes a Sofie. Ta si povzdechla, že by se taky ráda podívala domů, „… jenže po tom dubnovém zážitku u vás se obávám, aby mě nepostihlo něco podobného. S aplikací bioenergetického stimulátoru u mne také počítají, ale zatím nemám hotová všechna potřebná vyšetření a jsou upřednostňovány dívky, které chtějí kliniku už opustit. To ale já nechci, protože se mi tady líbí a kromě toho cítím povinnost dodržet smlouvu.“</p>
<p>„Tak si vyjeď na dovolenou s někým, kdo už bioenergeticky senzitivní je a může se o tebe postarat,“ navrhuje Jana. „Podívej – s Luckou jsme to taky dokázaly.“</p>
<p>„To je dobrý nápad,“ přizvukuje Lucka, „když požádáš například Lenku, aby tě doprovodila k vám do Řecka, nic na světě ji tady neudrží. Ona je do antiky blázen a vaše slavné památky si určitě nenechá ujít.“</p>
<p>„To se bavíte o mně?“</p>
<p>Lenka se právě objevila ve dveřích.</p>
<p>„Ano, ano, ty naše <emphasis>antická bohyně,</emphasis>“ tituluje Jana právě vstoupivší kamarádku, které je – jak jinak – opět docela nahá.</p>
<p>„Zrovna radíme tady Sofii, aby tě požádala o doprovod k sobě domů – do Řecka.“</p>
<p>V té chvíli jsem postřehla, jak Lence zazářily oči radostí.</p>
<p>„Do Řecka? Tady se Sofií? – Ó, to mi bude velikým potěšením! Sice jsem v Řecku už několikrát byla, ale na prohlídku všech památek nikdy není času dost. Odkud přesně jsi?“</p>
<p>„Z Eresu,“ odpověděla Sofie tiše.</p>
<p>„Cože? Z Eresu? Z rodiště veliké Sapfó, kterou už její současníci nazývali desátou Múzou? Tedy fakt – na Lesbos jsem se zatím nikdy nedostala…“</p>
<p>Přiznám se, že obě jména, která právě naše <emphasis>antická bohyně</emphasis> vyslovila – Sapfó a Lesbos – ve mně vyvolala vlnu zvědavosti.</p>
<p>„Škoda, že nemohu s vámi, zatím mám zakázanou teleportaci,“ povzdechla jsem si smutně. „Taky bych se chtěla podívat do míst, odkud pochází nejslavnější propagátorka lásky mezi ženami…“</p>
<p>„A kdy se budeš moci teleportovat?“ zeptala se Sofie.</p>
<p>„Až od poloviny září…“</p>
<p>„Tak víte co? Vyrazíme si k nám do Řecka – na Lesbos – po polovině září. Tebe a Lucku pochopitelně zvu také. Stejně mi dlužíte návštěvu…“</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 26</strong></p>
<p>Lucčiny myšlenky – <emphasis>8. července</emphasis></p>
<p>Konečně jsem zase po třech měsících doma. Jana, která byla teleportována jako první už včera večer, se s rozzářeným úsměvem na rtech sklání nad teleportačním lůžkem a sděluje mi, že po dobu naší nepřítomnosti do domku nikdo nevnikl a všechny bezpečnostní systémy pracují bez poruch.</p>
<p>„Prohlédla jsem to i venku. Jen na sloupu veřejného osvětlení byla znovu namontována kamera, jak jste o ní tenkrát mluvily s Nikolkou a Sofií. Zničila jsem ji hned, jak jsem ji objevila.“</p>
<p>„To je ale špatné – ne tedy, žes ji zničila, ale to, že svůj hlavní úkol už splnila. Prozradila agentům, že je zase někdo doma.“</p>
<p>„Nevadí. Stejně jsi chtěla dnes zůstat doma a vyřídit novou poštu. Schránku jsem vybrala ještě večer a je toho opět požehnaně. Tady jsme chráněny polem, takže se mohou snažit jak chtějí…“</p>
<p>„Přesto je hloupé, že o nás vědí,“ oponuji kamarádce. „Zítra musíme stejně ven – chci si zařídit spoustu věcí – v práci, na stavením úřadě – vidíš. Ještě jsem se ani nepřesvědčila, zda byly teleportovány i naše ukradené dokumenty – bez nich bych tam nebyla nic platná. A nezapomeň, že příští týden chceme jet do Prahy. Měla bys zjistit, kdy tam Vašík – tedy docent Mámil – bude, abychom nedopadly jako před půl rokem s Nikolkou.</p>
<p>Když odsud odejdeme, budeme muset nechat vypnuté ochranné pole. A není nikdo, kdo by ho za námi zapnul a kdo by ho pak před naším příchodem vypnul. Rozdělit se nesmíme, ledaže bych tady zůstala já – ovšem ty zase nebudeš nic platná při jednáních na úřadech…“</p>
<p>„Což k tomu ochrannému poli není například dálkové ovládání nebo něco podobného? Vždyť potom je takové opatření nanic,“ podivuje se Jana.</p>
<p>„Takové věci nejsou k dispozici z bezpečnostních důvodů. Kdyby se nějaké dálkové ovládání nebo podobné zařízení dostalo do nepovolaných rukou…“</p>
<p>„Víš co,“ navrhuje nakonec Jana, „měla bys konečně vstát a nasnídáme se. Potom se spojíme s CPLEN nebo SSE a pozeptáme se, jak máme postupovat. Přece není možné, abychom nemohly opustit dům bez zabezpečení.“</p>
<p>„A – to chceš snídat nahá?“</p>
<p>Jana se totiž nade mnou sklání bez jediného kousku oděvu, jen přes rameno má přehozený ručník.</p>
<p>„No, před snídaní se snad ještě osprchujeme, ne?“</p>
<p>Došlo mi, že i já ležím na teleportačním lůžku zcela bez oděvu. Odhodila jsem tedy přikrývku a vyrazily jsme do koupelny, kde jsem se naposledy tolik vyřádila s Nikolkou a Sofií. Dnes jsme tu samy s Janou a já jsem si nejprve vzpomněla na podobnou situaci – tenkrát v internačním táboře, jak Nikolka vyvolala žárlivou scénu. Potom mi však došlo, že sestřička měla přece jen v první řadě obavu o mou duševní rovnováhu a pohodu. Od té doby jsme si s kamarádkami často prokazovaly něžnosti a všechny jsou vynikající – berou mě docela samozřejmě takovou, jaká jsem a nemáme v tomto směru mezi sebou žádná tajemství.</p>
<p>Jana nastavila příjemně horkou vodu a teď se vzájemně mydlíme. Šampón dělá bohatou pěnu, se kterou si hrajeme a s rozkoší si ji roztíráme po intimních místech. Všimla jsem si, že Jana má značně nalitá a napjatá prsa.</p>
<p>„S tím také budeme muset něco udělat,“ povzdechla si. „K té cestě jsme se rozhodly narychlo a já jsem si neprozřetelně nechala hned po menstruaci aplikovat laktogenní sérum. Teď tady nemáme žádné pomůcky. Asi budeme muset přece jen i dnes vyjít – aspoň já, abych koupila odsávačku. Možná tedy, že by mi ji vyrobil i automat, ale nemám s tím zkušenosti. Odsávačka není na jídelním lístku a já nevím, jak ho k tomu přimět…“</p>
<p>„V tom nevidím problém – automat vyrobí cokoliv, nač si vzpomeneme. Příslušný produkt stačí najít přes komunikátor v katalogu a automatu se zadá výrobní kód. Jenže – co já,“ zasmála jsem se, „já bych ti jako odsávačka nevyhovovala?“ A aniž bych vyčkala Janiny odpovědi, přisála jsem se k jejímu prsu.</p>
<p>Jana mě místo odpovědi pohladila po vlasech a pak bloudí svou rukou po mém těle. Začínám cítit, že jsme obě krásně vzrušené.</p>
<p>„Chutná?“</p>
<p>Janina otázka mě probudila ze snění. Zatím jsem ochutnala mléko od Nikolky a od Lenky. Janino je také moc dobré. Místo odpovědi jsem se přisála k druhému prsu. Uvědomila jsem si, že všechno Janino mléko budu mít jen pro sebe, protože nemáme možnost je odevzdávat – ledaže by se teleportovalo, ale silně pochybuji, že by na tom mimozemšťané trvali.</p>
<p>Po ‚odběru‘ mléka pochopitelně následuje masáž prsou. Postupuji obdobně jak jsem od Jany odpozorovala, když masáž provádí Nikolce a Sheile: Nejprve jí prsa jemně a něžně hladím a mazlím se s nimi, potom postupně přidávám na síle, prohmatávám je mezi prsty a nakonec silně hnětu tisknouc je proti hrudníku. Jana se vzpíná a vzdychá rozkoší.</p>
<p>„Umíš to moc hezky, Lucinko…“</p>
<p>„Vždyť jsem to odpozorovala od tebe,“ poznamenávám, pociťujíc v rukou příjemnou únavu. Uvolněně jsem se položila na pohovku místo Jany. Ta pochopila a pouští se do mých prsou se stejnou pečlivostí. Když mé vzrušení dostoupilo vrcholu, přitiskla jsem kamarádku na sebe. Orgasmu jsme dosáhly téměř současně držíce se navzájem v náručí.</p>
<p>Znovu jsme se osprchovaly, oblékly jsme se a Jana se pustila do manipulace s jídelním automatem. Já zatím prostírám stůl. První společnou snídani si přece musíme vystrojit ve slavnostním stylu!</p>
<p>Pojídáme křupavé pečivo se sýrovou pomazánkou a kávu se šlehačkou. „Asi by stálo za to někdy si zase nakoupit potraviny a uvařit, abychom porovnaly kvalitu domácí stravy s produkty mimozemského automatu,“ navrhuji Janě.</p>
<p>„Za pokus by to stálo,“ souhlasí kamarádka, „a měly bychom na tu hostinu pozvat někoho, kdo neví oč se jedná, aby ten posudek byl nestranný.“</p>
<p>Sklidily jsme stůl – mohly jsme to pochopitelně svěřit úklidovému robotu, ale dá rozum, že příbor pro sváteční příležitosti, který jako zázrakem přežil řádění CIA, nenecháme naházet do odpadu. Když jsme umyly nádobí, spojily jsme se přes komunikátor se SSE, abychom se poradily s techniky ohledně obsluhy ochranného pole.</p>
<p>„V tom nevidím problém,“ uklidnil nás Erigyos, kterého jsem si nechala zavolat. „Jste vybaveny satelitními telefony. Stačí tedy zavolat na náš dispečink a my ochranné pole obsloužíme odsud. Až vyjdete před branku, zavolejte a já ochranné pole zapnu. A až se vrátíte, znovu zavolejte… Jasné?“</p>
<p>Uvědomila jsem si, že ochranné pole je třípólové a vzniká součinností přístrojů v našem domku, na SSE a na CPLEN. Pak samozřejmě je ovladatelné ze všech tří míst.</p>
<p>„Ovšem – jak poznáte, že se nejedná o falešné hlášení? Co když se někdo toho telefonu zmocní, a…“</p>
<p>„Nebojte se, slečno Lucie, já si nejprve zkontroluji retrospektivní záznam, abych se přesvědčil, že se jedná o povolané osoby.“</p>
<p>Poděkovaly jsme Erigyovi za výklad a rozhodly jsme se, že si oproti původnímu plánu celý proces hned vyzkoušíme. Vyrazily jsme tedy ven. Když jsme opustily branku, Erigyos uvedl na náš pokyn ochranné pole v činnost. Jenom ze zvědavosti jsem se přiblížila k plotu – neviditelná síla mě odmrštila zpět. Jana mě naštěstí zachytila, takže jsem sebou nepraštila o zem, ale i s ní to docela citelně zacloumalo.</p>
<p>„Zajímalo by mě, jak si tady počínají ti agenti, když se sem snaží vniknout,“ uvažuje Jana nahlas, „škoda, že není průběžně pořizován retrospektivní záznam.“</p>
<p>„No, on teď zase pořizován je, takže ten náš pokus si může Nikolka i shlédnout a určitě se zasměje. Když ale odcestujeme, tak se záznam nepořizuje. K čemu taky, že?“</p>
<p>„Třeba proto, abychom se pobavily, ne?“</p>
<p>„Jistě, požádáme Erigya, aby nám jej pořídil – i když tedy mezi tím uplynulo dost času a bude chvíli trvat, než tachyony vyslané retrospektivem odražené světlo doženou a odrazí zpět.“</p>
<p>Janin nápad mi však vnukl myšlenku: „Zatím se na to můžeme zeptat tady našeho souseda. Je to takový starý hodný pán a docela rád se s tebou seznámí.“</p>
<p>Bez dlouhých okolků jsem popadla Janu za ruku a už zvoním u známých dveří …</p>
<p>„Bylo to mnohem zábavnější než celý televizní program,“ prohlásil soused, když jsem se ho zeptala, zda se tady v okolí něco zajímavého nedělo.</p>
<p>„Nejprve se snažili vniknout dovnitř přes plot. Ale vždycky je to srazilo na zem. Pak zkoušeli slézt po žebříku z vrtulníku. Ale to si dali! Vrtulník byl vymrštěn do výšky a ten chlápek na žebříku nemohl slézt dolů, protože ho ten vrtulník táhl k sobě. Držel na něm jako moucha na mucholapce. Pak havarovali támhle na louce. Druhý den odpojili celou ulici od elektrické sítě – ovšem bez úspěchu.</p>
<p>Když potom s nepořízenou odjeli, jen ze zvědavosti jsem se přiblížil k plotu, ale ještě jsem se ho ani nedotkl a už jsem ležel na zemi. Sebral jsem šutr a pokusil jsem se ho hodit přes plot. Nejprve jsem hodil nízko – tedy to jsem si dal. Vrátil se jako bumerang a praštil mě do břicha. Pak jsem hodil hodně vysoko a pro jistotu jsem se smýkl stranou, abych nedostal pro změnu do hlavy… Přitom jsem nedával pozor a povalil jsem pošťačku. Ta si teď chudinka myslí, že jsem se asi pomátl. Ovšem, milý kamínek přeletěl celou vaši zahradu a dopadl na druhé straně zase mimo areál. Samotného by mě zajímalo, co se to u vás děje za čáry.“</p>
<p>„Třeba vám to jednou povím, strýcu, ale zatím by to nebylo vhodné. Aspoň vidíte, že máme spolehlivou ochranu proti jejich řádění. A docela by nás potěšilo, kdybyste nás někdy navštívil. Ráda bych vás pozvala na oběd.“</p>
<p>Všimla jsem si, jak při mých posledních slovech Janě zazářily šibalsky oči.</p><empty-line /><p>Lucčiny myšlenky – <emphasis>15. července</emphasis></p>
<p>Opět v Praze! Na den půl roku po té Nikolčině nešťastné prohlídce u asistenta Rummlera. Stoupáme s Janou známým schodištěm, ale nekončíme v prvním patře, kde je ta nehostinná ambulance, na kterou Nikolka vzpomíná spíše s hrůzou a opovržením. Jana mě vytáhla až pod střechu a teď mě vede dlouhou chodbou snad až na konec světa…</p>
<p>„Docent Mámil dnes neordinuje,“ informuje mě v chůzi, „Ověřovala jsem to před dvěma dny telefonicky. Má poslední konzultační hodiny – nebo jak on říká – povinně proflákaný čas. Zítra je poslední termín zkoušek před prázdninami.“</p>
<p>Vašíka jsem už několik let neviděla, ale když se otevřely dveře, ihned jsem ho poznala. Skoro se nezměnil. Když nás však spatřil, zavrávoral a těžce padl do křesla. Nevěřícně zírá na Janu, jako by spatřil přízrak. Rozepnul si knoflíček u límečku a zoufale lapá po dechu…</p>
<p>Jana duchapřítomně skočila k umývadlu, namočila ručník a uvázala mu ho kolem hlavy. Já jsem mezitím otevřela okno.</p>
<p>„Je vám špatně, pane docente?“ ptá se starostlivě Jana místo pozdravu.</p>
<p>„Jano … vy… vy… zde?!“ vyrazil ze sebe přiškrceným hlasem.</p>
<p>Konečně se vzpamatoval a strhl si mokrý ručník s hlavy. Pak zvedl telefon:</p>
<p>„Bohunko, prosím vás, třikrát kafe – pro mne smrťáka!“</p>
<p>„Posaďte se a povídejte, co vás ke mně přivedlo v konzultačních hodinách. Mezery ve vědomostech určitě ne,“ obrátil se k Janě, „váš protokol o zkoušce jsem totiž viděl…“</p>
<p>„Co tě tak vyděsilo?“ ptám se, místo abych nechala Janu odpovědět.</p>
<p>„Ježismarjá – to je přece Lucka! Promiň, kočko, že jsem tě hned nepoznal – ale tady slečna Jana mi dala zabrat, víš?“</p>
<p>Vtom se otevřely dveře a do Vašíkovy pracovny vstoupila sekretářka katedry – paní ve středních letech – se třemi šálky kávy na podnose.</p>
<p>„Dobrý den… Tohle je ten smrťák pro vás, pane docente, a děvčatům…“</p>
<p>Ještě štěstí, že už měla podnos postavený na stole, protože když spatřila Janu, zavrávorala a Janě nezbylo, než aby ji zachytila.</p>
<p>„Já… si taky udělám smrťáka…“ vyjekla a zmizela na chodbě.</p>
<p>„Na červenec je letos poměrně chladno,“ poznamenávám, „nechápu…“</p>
<p>„Vždyť… vy máte být… mrtvá! V aule visí vaše fotografie ve smutečním rámu – a byl vám udělen doktorát medicíny honoris causa in memoriam za záchranu lidských životů při živelní katastrofě… Jak to, že… Já se z toho pořád nemohu vzpamatovat!“</p>
<p>„Nesmíte hned věřit každému blábolu, který vyprodukuje CIA, pane docente,“ chlácholí ho Jana, „je pravda, že nás odvlekli do internačního tábora – tady s Luckou a ještě dalšími kamarádkami – a je pravda, že se mi podařilo vzkřísit k životu dva zle potlučené a popálené dělníky, kterým už málem hrozil pohřeb zaživa. Ovšem – když byl internační tábor zničen zemětřesením, už jsme tam dávno nebyly.“</p>
<p>„Já jsem taky prohlášena za mrtvou,“ upozorňuji bývalého spolužáka, „a dá to dost práce, abych znovu obživla – tedy úředně… Ještě štěstí, že aspoň ty přírodní zákony se nedají porušovat.“</p>
<p>„Tak to mi budete muset vyprávět. Tady je poslední dobou zmatek nad zmatek. Dvaadvacátého ledna jsem se vrátil ze sympozia – asistent Rummler zmizel, nikdo neví, kam. Na jeho stole rozhozené protokoly ze zkoušek – naposledy 15. ledna… Všechny kandidáty tehdy vyházel – jen jedna kandidátka uspěla na výbornou… A ta zmizela taky!</p>
<p>Koncem února se dozvím, že zahynula při zemětřesení a vzápětí dorazí přípis od kubánského chargé d’affaires, že ona posluchačka naší fakulty zachraňovala lidské životy kdesi v tropech. Pak se ta údajně mrtvá hrdinka objeví najednou u mne v pracovně… Já jsem tomu původně rozuměl tak, že jste se jako dobrovolnice účastnila záchranných prací a při tom jste sama přišla o život.“</p>
<p>„Tak to ne, pane docente. Do toho internačního tábora na souostroví v rovníkovém Atlantiku jsme byly zavlečeny násilím. Ale těch zraněných dělníků jsem se ujala pochopitelně dobrovolně – zpočátku i proti vůli velitele tábora. Ti se však zranili při požáru skladiště. K zemětřesení došlo až později, když byl před tím celý archipel evakuován.“</p>
<p>„Dobře. Dejme tomu. Ale agenti CIA, nebo který čert, vás přece neunesli jen tak pro nic za nic…“ pokládá Vašík zcela logickou otázku.</p>
<p>„Unesli nás jen proto, že jsme si dovolily léčit se na klinice zřízeně mimozemšťany, aniž bychom si nechaly tento pobyt milostivě posvětit americkou vládou.“</p>
<p>„Cože??!!“</p>
<p>Vašík znovu bezmocně zalapal po dechu a zvrhl do sebe zbytek kávy. Pak zvedl telefon a objednal si další dávku své oblíbené ‚drogy‘.</p>
<p>„O těch mimozemšťanech už se tady šíří tolik protichůdných informací, že nevím, zda patřím do blázince já, vy, nebo zda jsme obětí novinářských kachen všichni tři. Je vůbec možné, aby se mohli pozemšťané s mimozemšťany stýkat bez obav, že…“</p>
<p>„Je to tak, Vašíku, podívej…“ a rozevřela jsem před ním několikero výtisků amerických deníků. Vedle nich jsem položila dva články Sheily Trentové d’Abdera.</p>
<p>„Tohle jsou veřejně známé informace, ovšem vedení univerzity by oficiálně nemělo vědět, že její studenti s mimozemšťany spolupracují – jinak byste se vystavovali persekucím ze strany CIA. Sheilu Trentovou d’Abdera známe osobně a v těch článcích popisuje velice věrně naše zážitky.“</p>
<p>Vašík zběžně pročítá předložené noviny a časopisy, nevěřícně kroutí hlavou a nakonec mi složku papírů podal zpět.</p>
<p>„Tím chceš říci, že ty taky spolupracuješ … s mimozemskými…“</p>
<p>„…přáteli,“ doplnila jsem jeho zaváhání. „Já vím, že i většina zdejšího tisku hlásá americkou propagandu, ale ať se to komu líbí nebo ne, my jsme se od Američanů zatím dočkaly jen násilí, příkoří, ponižování a podrazů. Naproti tomu mimozemšťané na své klinice…“</p>
<p>„…provádějí pokusy na lidech a sexuálně jich zneužívají,“ doplnil mě Vašík rozevíraje mi před očima dva výtisky jakýchsi novin, jejichž titulní stranu jsem nezahlédla.</p>
<p>„Pokud jde o sexuální obtěžování, toho jsme si v internačním táboře CIA užily opravdu vrchovatě,“ ohradila jsem se. „A mimozemšťané na nás žádné pokusy neprovádějí. Všechny lékařské zákroky s námi podrobně konzultují a nikdy nám neprovedli nic proti naší vůli. Tady Janu například zbavili brýlí, Nikolce dali do pořádku bezvládnou ruku…“</p>
<p>„Počkej – Nikolce, tedy tvé sestře? Co se jí stalo? A co dělá? Ještě studuje?“</p>
<p>„Ano, studuje architekturu. Jenže loni o prázdninách ji porazil na přechodu silniční pirát a pár měsíců si poležela na ortopedii a neurologii. Nakonec ji dali dohromady právě mimozemšťané na té klinice, kde podle americké propagandy sexuálně obtěžují pacienty a dělají pokusy na lidech. Hrůza, viď?“</p>
<p>„Nuž dobrá. Mám tomu rozumět tak, že Nikolka se nějakým záhadným způsobem dostala na nějakou mimozemskou kliniku, byla vyléčena, vrátila se v pořádku domů, ale agenti CIA vás kvůli tomu unesli?“</p>
<p>„Tak je to přesné, pane docente,“ ozvala se znovu Jana. „Na té klinice jsme se léčily spolu s Nikolkou a ještě s dalšími dívkami. Po návratu jsme byly uneseny. A protože v momentě únosu byla přítomna i tady Lucka, sdílela v internačním táboře náš osud.“</p>
<p>„Děvčata, vaše vyprávění je nanejvýš zajímavé, ale asi jsme nějak zamluvili to, proč jste mě vlastně poctily svou návštěvou. Nebo to také souvisí s mimozemšťany?“</p>
<p>„Přicházíme za tebou ve dvou věcech, Vašíku,“ ujímám se opět slova, „a s mimozemšťany souvisejí obě. Jedna je úřední a týká se tady Jany. Druhá je čistě osobní a týká se nás obou.“</p>
<p>„Dobře, tak začneme tou úředničinou, ať to mám s krku. Kéž by šly všechny úřady k čertu – hlavně ty, co nám komplikují život,“ ulevil si popíjeje druhý šálek svého ‚smrťáka‘.</p>
<p>„Chtěla bych požádat o zařazení do individuálního studijního plánu, pane docente.“</p>
<p>„Copak, copak? Vdala jste se nám a čekáte rodinu? Myslím, že ve vašem případě to nebude problém. Takovým nadaným studentkám, jako jste právě vy, Jano, pochopitelně vycházíme všemožně vstříc a já jakožto váš ročníkový vedoucí osobně vaši žádost u pana děkana podpořím. Máte ji připravenou?“</p>
<p>„Zajisté, pane docente, ale kvůli rodině to není…“</p>
<p>Vašík pročítá Janinu žádost. Po chvíli zvedl udiveně oči od papíru: „Jakže? Vy máte možnost praxe na klinice v zahraničí?“</p>
<p>„Ano. Co je na tom divného?“</p>
<p>„Divné na tom je, že neuvádíte místo, kde se ta klinika nalézá a hlavně potvrzení tamního přednosty, že vám praxi umožní.“</p>
<p>„To je trochu složitější případ, Vašíku,“ vstupuji do hovoru, abych Janinu žádost – ať už je pro něj sebenepochopitelnější – podpořila. „Kdyby představitelé naší univerzity oficiálně věděli přímo z písemné žádosti, kde Jana praktikuje – neboť ono se tak de facto už děje a Jana potřebuje mít tuto záležitost posvěcenou i de iure – vystavili by se značným rizikům. Asistent Rummler, například, nezmizel jen tak pro nic za nic. On totiž …“</p>
<p>„Cože? Vy víte o Rummlerovi?“</p>
<p>„Víme, ale raději – ve vlastním zájmu – se neptej, kde je. Souvisí to i s tím, že my dvě – a vlastně nejen my dvě, ale další řada lidí, jsme prohlášeny za mrtvé. Má v tom prsty CIA a týká se to těch událostí kolem tzv. ‚mimozemských vetřelců‘, o kterých jsme ti právě před chvílí sdělili, že jsou to naši přátelé.“</p>
<p>„Já bych byl v tom případě proto, abyste do té žádosti uvedla rodinné důvody. Tohle …“ zamával Janě před obličejem její žádostí, „… bych u děkana při vší snaze neobhájil. A nemyslete si – i tady jsou špehové od CIA a dalších tajných služeb. O tom nelze pochybovat. Jsou rozlezlí po všech vědeckých a výzkumných institucích jako obtížný hmyz!“</p>
<p>„Dobře, žádost přepíšu. A teď k dalším problémům…“ Jana pohlédla na mě.</p>
<p>Ujala jsem se tedy opět slova: „Jistě se pamatuješ na události kolem narození mé sestry…“</p>
<p>„No, vlastně ano. Nikolka. Jakpak se jí daří? Aha. Říkala jsi, že měla úraz a že ji vyléčili na té mimozemské klinice… Zajímavé… Ale ty mi připomínáš okolnosti jejího narození – myslíš tím smrt vaší maminky?“</p>
<p>„Ano. To je přesně ono. Zatím každá žena, která přijde do styku s mimozemšťanem, zaplatí za první porod životem. Jen u maminky se tak stalo až při druhém. Jenže tohle jsme se dozvěděly až na klinice u mimozemšťanů. A teď před námi vyvstává problém: Nikolka je těhotná a čeká dítě s člověkem, který je mimořádně silně poznamenán genetickým kódem mimozemšťanů. Nediv se proto, že mám obavy o její zdraví a život.“</p>
<p>„A chceš, aby se stala mou pacientkou?“</p>
<p>„To snad ani ne, protože je právě v péči té mimozemské kliniky. Jenže…“ pohlédla jsem na Janu a naznačila jí, aby pokračovala.</p>
<p>„Mimozemšťané zřídili kliniku v první řadě proto, že potřebují obnovit svou vlastní přirozenou reprodukci. Momentálně je stav takový, že se jim děti ‚líhnou‘ ze zkumavek. Ačkoliv mají lékařské postupy a zákroky propracované tak precizně, že dokázali navrátit zdraví zatím každému, kdo na jejich někdy velice podivné a překvapující léčebné metody přistoupil, obávám se, že by těhotenství a vedení porodu nemuseli po praktické stránce zvládnout. Mají totiž v tomto směru výhradně teoretické znalosti. Proto bych s vámi chtěla konzultovat některé zvláštní případy rizikových těhotenství a abnormálních jevů při porodu. Zatím z dokumentace víme, že jedno dítě se narodilo daleko před termínem, přesto však mělo řádně vyvinuté všechny orgány a slušnou porodní váhu. Matka však porod nepřežila.“</p>
<p>„Víte co, Jano? Nechám vám vyhledat takové případy v archivu a až sem budete mít příště cestu, tak se zase stavte. Popovídáme si o tom. Jen tak mimochodem – jak jste se vlastně s těmi mimozemšťany seznámily – pokud to tedy nechcete také držet v tajnosti…“</p>
<p>„Oni mají své lékaře v terénu a ti se soustřeďují na vyhledávání osob s jednou anatomickou anomálií, která signalizuje přítomnost mimozemského genového kódu: Totiž nadměrně vyvinutou mléčnou žlázu. Zatímco průměrný počet lobi glandulae mammariae činí 15-20, já například jich mám 58. A jedna kamarádka dokonce…“</p>
<p>„To není možné! Vždyť…“</p>
<p>„Ale je to možné. Přece mě nechcete, pane docente, podezírat z toho, že neumím vyšetřit prsa. Na to jsem od jisté doby specialistka…“</p>
<p>„A nevadilo by vám, kdybyste mi těch vašich osmapadesát hlavních laloků předvedla? To je totiž pro mne přímo šokující sdělení a v životě jsem se s něčím podobným nesetkal.“</p>
<p>„Ale prosím, beze všeho,“ – a Jana odložila tričko a podprsenku.</p>
<p>Vašík mě úplně přestal vnímat a s vědeckou vášní se pustil do studia Janiny anatomické anomálie. Nejprve ji požádal, aby se chvíli procházela se zvednutýma rukama. Pak jí usadil do křesla a požádal ji, aby složila ruce za hlavou. Janina hruď je teď zcela odhalena a vystavena všem pohledům a hmatům. Vašík její prsa soustředěně a systematicky prohmatává. V momentě, kdy stiskl bradavky, vystříklo mléko.</p>
<p>„Vy jste přece nulligravida, ne?“</p>
<p>„Zajisté, pane docente.“</p>
<p>„Ale totéž – laktace nulligravidy – se vyskytlo u vaší figurantky při zkoušce! Ten protokol jsem si pročítal několikrát…“</p>
<p>„Tou figurantkou byla Nikolka… Víte, pane docente, my jsme skoro všechny dárkyně mléka. Mimozemšťanům slouží jako léčivo.“</p>
<p>„Tedy, vy mi dnes dáváte zabrat,“ mumlá si ‚pod fousy‘ tiskna druhou Janinu bradavku, ze které pochopitelně rovněž vytéká mléko – když v tom zazvonil na jeho stole telefon. Jednou, dvakrát, … pětkrát… Zvonění ustalo. Vašík nevnímá. Janina prsa ho fascinují.</p>
<p>Vtom se otevřely dveře a v nich se objevila udýchaná sekretářka Bohunka: „Pane docente! Pane docente!“</p>
<p>Konečně se vytrhl ze soustředění a uvědomil si, že v pracovně není sám.</p>
<p>„Pane docente, je zle! Máte jít okamžitě na sál, s tou dívčinou je to tam moc špatné!“</p>
<p>„Promiňte, děvčata – volá mě jiná povinnost. Přeji hezké prázdniny a pozdravujte Nikolku. Jo – a při příštím našem setkání počítejte s důkladnou gynekologickou prohlídkou, Jano…“</p>
<p>„Budu se těšit, pane docente,“ poznamenala Jana, ale to už Vašík neslyšel. Zmizel jako vítr na konci chodby.</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>8. srpna</emphasis></p>
<p>Dnes se konečně vrátily obě naše ‚tulačky‘ – Lucka s Janou – z výletu domů. Je sice pravda, že jsme si dávaly všechny navzájem o sobě vědět přes komunikátor několikrát denně, ale osobní kontakt je osobní kontakt – ten nic nenahradí.</p>
<p>Lucce se podařilo na stavebním úřadě obhájit rekonstrukci našeho domku – všechny plány souhlasí se skutečností a ani jeden člen kolaudační komise nepostřehl, že stěny jsou o pár milimetrů silnější – obložené plastickou hmotou, která je jako stavební materiál použita k výstavbě CPLEN. Škoda jen, že jsem u toho nebyla, asi bych se docela bavila.</p>
<p>Lucka i Jana vyřídily doma spoustu záležitostí – mnohdy i nepříjemných. Dokonce dosáhly i toho, že jsme opět úředně ‚obživly‘ – i když nesmíme upřít podíl mimozemšťanů, zvláště pak Jošuy, který podmínil propuštění zajatců ze SSE i dementováním zpráv o naší smrti. Ovšem – důkazy jsme mohly podat jen my samy…</p>
<p>Janu i Lucku nadšeně vítají všechny kamarádky, mimo jiné i jejich osobní sestry – Agnes a Sofie. Ta si povzdechla, že by se taky ráda podívala domů, „… jenže po tom dubnovém zážitku u vás se obávám, aby mě nepostihlo něco podobného. S aplikací bioenergetického stimulátoru u mne také počítají, ale zatím nemám hotová všechna potřebná vyšetření a jsou upřednostňovány dívky, které chtějí kliniku už opustit. To ale já nechci, protože se mi tady líbí a kromě toho cítím povinnost dodržet smlouvu.“</p>
<p>„Tak si vyjeď na dovolenou s někým, kdo už bioenergeticky senzitivní je a může se o tebe postarat,“ navrhuje Jana. „Podívej – s Luckou jsme to taky dokázaly.“</p>
<p>„To je dobrý nápad,“ přizvukuje Lucka, „když požádáš například Lenku, aby tě doprovodila k vám do Řecka, nic na světě ji tady neudrží. Ona je do antiky blázen a vaše slavné památky si určitě nenechá ujít.“</p>
<p>„To se bavíte o mně?“</p>
<p>Lenka se právě objevila ve dveřích.</p>
<p>„Ano, ano, ty naše <emphasis>antická bohyně,</emphasis>“ tituluje Jana právě vstoupivší kamarádku, které je – jak jinak – opět docela nahá.</p>
<p>„Zrovna radíme tady Sofii, aby tě požádala o doprovod k sobě domů – do Řecka.“</p>
<p>V té chvíli jsem postřehla, jak Lence zazářily oči radostí.</p>
<p>„Do Řecka? Tady se Sofií? – Ó, to mi bude velikým potěšením! Sice jsem v Řecku už několikrát byla, ale na prohlídku všech památek nikdy není času dost. Odkud přesně jsi?“</p>
<p>„Z Eresu,“ odpověděla Sofie tiše.</p>
<p>„Cože? Z Eresu? Z rodiště veliké Sapfó, kterou už její současníci nazývali desátou Múzou? Tedy fakt – na Lesbos jsem se zatím nikdy nedostala…“</p>
<p>Přiznám se, že obě jména, která právě naše <emphasis>antická bohyně</emphasis> vyslovila – Sapfó a Lesbos – ve mně vyvolala vlnu zvědavosti.</p>
<p>„Škoda, že nemohu s vámi, zatím mám zakázanou teleportaci,“ povzdechla jsem si smutně. „Taky bych se chtěla podívat do míst, odkud pochází nejslavnější propagátorka lásky mezi ženami…“</p>
<p>„A kdy se budeš moci teleportovat?“ zeptala se Sofie.</p>
<p>„Až od poloviny září…“</p>
<p>„Tak víte co? Vyrazíme si k nám do Řecka – na Lesbos – po polovině září. Tebe a Lucku pochopitelně zvu také. Stejně mi dlužíte návštěvu…“</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 27</strong></p>
<p>Lucčiny myšlenky – <emphasis>8. července</emphasis></p>
<p>Konečně jsem zase po třech měsících doma. Jana, která byla teleportována jako první už včera večer, se s rozzářeným úsměvem na rtech sklání nad teleportačním lůžkem a sděluje mi, že po dobu naší nepřítomnosti do domku nikdo nevnikl a všechny bezpečnostní systémy pracují bez poruch.</p>
<p>„Prohlédla jsem to i venku. Jen na sloupu veřejného osvětlení byla znovu namontována kamera, jak jste o ní tenkrát mluvily s Nikolkou a Sofií. Zničila jsem ji hned, jak jsem ji objevila.“</p>
<p>„To je ale špatné – ne tedy, žes ji zničila, ale to, že svůj hlavní úkol už splnila. Prozradila agentům, že je zase někdo doma.“</p>
<p>„Nevadí. Stejně jsi chtěla dnes zůstat doma a vyřídit novou poštu. Schránku jsem vybrala ještě večer a je toho opět požehnaně. Tady jsme chráněny polem, takže se mohou snažit jak chtějí…“</p>
<p>„Přesto je hloupé, že o nás vědí,“ oponuji kamarádce. „Zítra musíme stejně ven – chci si zařídit spoustu věcí – v práci, na stavením úřadě – vidíš. Ještě jsem se ani nepřesvědčila, zda byly teleportovány i naše ukradené dokumenty – bez nich bych tam nebyla nic platná. A nezapomeň, že příští týden chceme jet do Prahy. Měla bys zjistit, kdy tam Vašík – tedy docent Mámil – bude, abychom nedopadly jako před půl rokem s Nikolkou.</p>
<p>Když odsud odejdeme, budeme muset nechat vypnuté ochranné pole. A není nikdo, kdo by ho za námi zapnul a kdo by ho pak před naším příchodem vypnul. Rozdělit se nesmíme, ledaže bych tady zůstala já – ovšem ty zase nebudeš nic platná při jednáních na úřadech…“</p>
<p>„Což k tomu ochrannému poli není například dálkové ovládání nebo něco podobného? Vždyť potom je takové opatření nanic,“ podivuje se Jana.</p>
<p>„Takové věci nejsou k dispozici z bezpečnostních důvodů. Kdyby se nějaké dálkové ovládání nebo podobné zařízení dostalo do nepovolaných rukou…“</p>
<p>„Víš co,“ navrhuje nakonec Jana, „měla bys konečně vstát a nasnídáme se. Potom se spojíme s CPLEN nebo SSE a pozeptáme se, jak máme postupovat. Přece není možné, abychom nemohly opustit dům bez zabezpečení.“</p>
<p>„A – to chceš snídat nahá?“</p>
<p>Jana se totiž nade mnou sklání bez jediného kousku oděvu, jen přes rameno má přehozený ručník.</p>
<p>„No, před snídaní se snad ještě osprchujeme, ne?“</p>
<p>Došlo mi, že i já ležím na teleportačním lůžku zcela bez oděvu. Odhodila jsem tedy přikrývku a vyrazily jsme do koupelny, kde jsem se naposledy tolik vyřádila s Nikolkou a Sofií. Dnes jsme tu samy s Janou a já jsem si nejprve vzpomněla na podobnou situaci – tenkrát v internačním táboře, jak Nikolka vyvolala žárlivou scénu. Potom mi však došlo, že sestřička měla přece jen v první řadě obavu o mou duševní rovnováhu a pohodu. Od té doby jsme si s kamarádkami často prokazovaly něžnosti a všechny jsou vynikající – berou mě docela samozřejmě takovou, jaká jsem a nemáme v tomto směru mezi sebou žádná tajemství.</p>
<p>Jana nastavila příjemně horkou vodu a teď se vzájemně mydlíme. Šampón dělá bohatou pěnu, se kterou si hrajeme a s rozkoší si ji roztíráme po intimních místech. Všimla jsem si, že Jana má značně nalitá a napjatá prsa.</p>
<p>„S tím také budeme muset něco udělat,“ povzdechla si. „K té cestě jsme se rozhodly narychlo a já jsem si neprozřetelně nechala hned po menstruaci aplikovat laktogenní sérum. Teď tady nemáme žádné pomůcky. Asi budeme muset přece jen i dnes vyjít – aspoň já, abych koupila odsávačku. Možná tedy, že by mi ji vyrobil i automat, ale nemám s tím zkušenosti. Odsávačka není na jídelním lístku a já nevím, jak ho k tomu přimět…“</p>
<p>„V tom nevidím problém – automat vyrobí cokoliv, nač si vzpomeneme. Příslušný produkt stačí najít přes komunikátor v katalogu a automatu se zadá výrobní kód. Jenže – co já,“ zasmála jsem se, „já bych ti jako odsávačka nevyhovovala?“ A aniž bych vyčkala Janiny odpovědi, přisála jsem se k jejímu prsu.</p>
<p>Jana mě místo odpovědi pohladila po vlasech a pak bloudí svou rukou po mém těle. Začínám cítit, že jsme obě krásně vzrušené.</p>
<p>„Chutná?“</p>
<p>Janina otázka mě probudila ze snění. Zatím jsem ochutnala mléko od Nikolky a od Lenky. Janino je také moc dobré. Místo odpovědi jsem se přisála k druhému prsu. Uvědomila jsem si, že všechno Janino mléko budu mít jen pro sebe, protože nemáme možnost je odevzdávat – ledaže by se teleportovalo, ale silně pochybuji, že by na tom mimozemšťané trvali.</p>
<p>Po ‚odběru‘ mléka pochopitelně následuje masáž prsou. Postupuji obdobně jak jsem od Jany odpozorovala, když masáž provádí Nikolce a Sheile: Nejprve jí prsa jemně a něžně hladím a mazlím se s nimi, potom postupně přidávám na síle, prohmatávám je mezi prsty a nakonec silně hnětu tisknouc je proti hrudníku. Jana se vzpíná a vzdychá rozkoší.</p>
<p>„Umíš to moc hezky, Lucinko…“</p>
<p>„Vždyť jsem to odpozorovala od tebe,“ poznamenávám, pociťujíc v rukou příjemnou únavu. Uvolněně jsem se položila na pohovku místo Jany. Ta pochopila a pouští se do mých prsou se stejnou pečlivostí. Když mé vzrušení dostoupilo vrcholu, přitiskla jsem kamarádku na sebe. Orgasmu jsme dosáhly téměř současně držíce se navzájem v náručí.</p>
<p>Znovu jsme se osprchovaly, oblékly jsme se a Jana se pustila do manipulace s jídelním automatem. Já zatím prostírám stůl. První společnou snídani si přece musíme vystrojit ve slavnostním stylu!</p>
<p>Pojídáme křupavé pečivo se sýrovou pomazánkou a kávu se šlehačkou. „Asi by stálo za to někdy si zase nakoupit potraviny a uvařit, abychom porovnaly kvalitu domácí stravy s produkty mimozemského automatu,“ navrhuji Janě.</p>
<p>„Za pokus by to stálo,“ souhlasí kamarádka, „a měly bychom na tu hostinu pozvat někoho, kdo neví oč se jedná, aby ten posudek byl nestranný.“</p>
<p>Sklidily jsme stůl – mohly jsme to pochopitelně svěřit úklidovému robotu, ale dá rozum, že příbor pro sváteční příležitosti, který jako zázrakem přežil řádění CIA, nenecháme naházet do odpadu. Když jsme umyly nádobí, spojily jsme se přes komunikátor se SSE, abychom se poradily s techniky ohledně obsluhy ochranného pole.</p>
<p>„V tom nevidím problém,“ uklidnil nás Erigyos, kterého jsem si nechala zavolat. „Jste vybaveny satelitními telefony. Stačí tedy zavolat na náš dispečink a my ochranné pole obsloužíme odsud. Až vyjdete před branku, zavolejte a já ochranné pole zapnu. A až se vrátíte, znovu zavolejte… Jasné?“</p>
<p>Uvědomila jsem si, že ochranné pole je třípólové a vzniká součinností přístrojů v našem domku, na SSE a na CPLEN. Pak samozřejmě je ovladatelné ze všech tří míst.</p>
<p>„Ovšem – jak poznáte, že se nejedná o falešné hlášení? Co když se někdo toho telefonu zmocní, a…“</p>
<p>„Nebojte se, slečno Lucie, já si nejprve zkontroluji retrospektivní záznam, abych se přesvědčil, že se jedná o povolané osoby.“</p>
<p>Poděkovaly jsme Erigyovi za výklad a rozhodly jsme se, že si oproti původnímu plánu celý proces hned vyzkoušíme. Vyrazily jsme tedy ven. Když jsme opustily branku, Erigyos uvedl na náš pokyn ochranné pole v činnost. Jenom ze zvědavosti jsem se přiblížila k plotu – neviditelná síla mě odmrštila zpět. Jana mě naštěstí zachytila, takže jsem sebou nepraštila o zem, ale i s ní to docela citelně zacloumalo.</p>
<p>„Zajímalo by mě, jak si tady počínají ti agenti, když se sem snaží vniknout,“ uvažuje Jana nahlas, „škoda, že není průběžně pořizován retrospektivní záznam.“</p>
<p>„No, on teď zase pořizován je, takže ten náš pokus si může Nikolka i shlédnout a určitě se zasměje. Když ale odcestujeme, tak se záznam nepořizuje. K čemu taky, že?“</p>
<p>„Třeba proto, abychom se pobavily, ne?“</p>
<p>„Jistě, požádáme Erigya, aby nám jej pořídil – i když tedy mezi tím uplynulo dost času a bude chvíli trvat, než tachyony vyslané retrospektivem odražené světlo doženou a odrazí zpět.“</p>
<p>Janin nápad mi však vnukl myšlenku: „Zatím se na to můžeme zeptat tady našeho souseda. Je to takový starý hodný pán a docela rád se s tebou seznámí.“</p>
<p>Bez dlouhých okolků jsem popadla Janu za ruku a už zvoním u známých dveří …</p>
<p>„Bylo to mnohem zábavnější než celý televizní program,“ prohlásil soused, když jsem se ho zeptala, zda se tady v okolí něco zajímavého nedělo.</p>
<p>„Nejprve se snažili vniknout dovnitř přes plot. Ale vždycky je to srazilo na zem. Pak zkoušeli slézt po žebříku z vrtulníku. Ale to si dali! Vrtulník byl vymrštěn do výšky a ten chlápek na žebříku nemohl slézt dolů, protože ho ten vrtulník táhl k sobě. Držel na něm jako moucha na mucholapce. Pak havarovali támhle na louce. Druhý den odpojili celou ulici od elektrické sítě – ovšem bez úspěchu.</p>
<p>Když potom s nepořízenou odjeli, jen ze zvědavosti jsem se přiblížil k plotu, ale ještě jsem se ho ani nedotkl a už jsem ležel na zemi. Sebral jsem šutr a pokusil jsem se ho hodit přes plot. Nejprve jsem hodil nízko – tedy to jsem si dal. Vrátil se jako bumerang a praštil mě do břicha. Pak jsem hodil hodně vysoko a pro jistotu jsem se smýkl stranou, abych nedostal pro změnu do hlavy… Přitom jsem nedával pozor a povalil jsem pošťačku. Ta si teď chudinka myslí, že jsem se asi pomátl. Ovšem, milý kamínek přeletěl celou vaši zahradu a dopadl na druhé straně zase mimo areál. Samotného by mě zajímalo, co se to u vás děje za čáry.“</p>
<p>„Třeba vám to jednou povím, strýcu, ale zatím by to nebylo vhodné. Aspoň vidíte, že máme spolehlivou ochranu proti jejich řádění. A docela by nás potěšilo, kdybyste nás někdy navštívil. Ráda bych vás pozvala na oběd.“</p>
<p>Všimla jsem si, jak při mých posledních slovech Janě zazářily šibalsky oči.</p><empty-line /><p>Lucčiny myšlenky – <emphasis>15. července</emphasis></p>
<p>Opět v Praze! Na den půl roku po té Nikolčině nešťastné prohlídce u asistenta Rummlera. Stoupáme s Janou známým schodištěm, ale nekončíme v prvním patře, kde je ta nehostinná ambulance, na kterou Nikolka vzpomíná spíše s hrůzou a opovržením. Jana mě vytáhla až pod střechu a teď mě vede dlouhou chodbou snad až na konec světa…</p>
<p>„Docent Mámil dnes neordinuje,“ informuje mě v chůzi, „Ověřovala jsem to před dvěma dny telefonicky. Má poslední konzultační hodiny – nebo jak on říká – povinně proflákaný čas. Zítra je poslední termín zkoušek před prázdninami.“</p>
<p>Vašíka jsem už několik let neviděla, ale když se otevřely dveře, ihned jsem ho poznala. Skoro se nezměnil. Když nás však spatřil, zavrávoral a těžce padl do křesla. Nevěřícně zírá na Janu, jako by spatřil přízrak. Rozepnul si knoflíček u límečku a zoufale lapá po dechu…</p>
<p>Jana duchapřítomně skočila k umývadlu, namočila ručník a uvázala mu ho kolem hlavy. Já jsem mezitím otevřela okno.</p>
<p>„Je vám špatně, pane docente?“ ptá se starostlivě Jana místo pozdravu.</p>
<p>„Jano … vy… vy… zde?!“ vyrazil ze sebe přiškrceným hlasem.</p>
<p>Konečně se vzpamatoval a strhl si mokrý ručník s hlavy. Pak zvedl telefon:</p>
<p>„Bohunko, prosím vás, třikrát kafe – pro mne smrťáka!“</p>
<p>„Posaďte se a povídejte, co vás ke mně přivedlo v konzultačních hodinách. Mezery ve vědomostech určitě ne,“ obrátil se k Janě, „váš protokol o zkoušce jsem totiž viděl…“</p>
<p>„Co tě tak vyděsilo?“ ptám se, místo abych nechala Janu odpovědět.</p>
<p>„Ježismarjá – to je přece Lucka! Promiň, kočko, že jsem tě hned nepoznal – ale tady slečna Jana mi dala zabrat, víš?“</p>
<p>Vtom se otevřely dveře a do Vašíkovy pracovny vstoupila sekretářka katedry – paní ve středních letech – se třemi šálky kávy na podnose.</p>
<p>„Dobrý den… Tohle je ten smrťák pro vás, pane docente, a děvčatům…“</p>
<p>Ještě štěstí, že už měla podnos postavený na stole, protože když spatřila Janu, zavrávorala a Janě nezbylo, než aby ji zachytila.</p>
<p>„Já… si taky udělám smrťáka…“ vyjekla a zmizela na chodbě.</p>
<p>„Na červenec je letos poměrně chladno,“ poznamenávám, „nechápu…“</p>
<p>„Vždyť… vy máte být… mrtvá! V aule visí vaše fotografie ve smutečním rámu – a byl vám udělen doktorát medicíny honoris causa in memoriam za záchranu lidských životů při živelní katastrofě… Jak to, že… Já se z toho pořád nemohu vzpamatovat!“</p>
<p>„Nesmíte hned věřit každému blábolu, který vyprodukuje CIA, pane docente,“ chlácholí ho Jana, „je pravda, že nás odvlekli do internačního tábora – tady s Luckou a ještě dalšími kamarádkami – a je pravda, že se mi podařilo vzkřísit k životu dva zle potlučené a popálené dělníky, kterým už málem hrozil pohřeb zaživa. Ovšem – když byl internační tábor zničen zemětřesením, už jsme tam dávno nebyly.“</p>
<p>„Já jsem taky prohlášena za mrtvou,“ upozorňuji bývalého spolužáka, „a dá to dost práce, abych znovu obživla – tedy úředně… Ještě štěstí, že aspoň ty přírodní zákony se nedají porušovat.“</p>
<p>„Tak to mi budete muset vyprávět. Tady je poslední dobou zmatek nad zmatek. Dvaadvacátého ledna jsem se vrátil ze sympozia – asistent Rummler zmizel, nikdo neví, kam. Na jeho stole rozhozené protokoly ze zkoušek – naposledy 15. ledna… Všechny kandidáty tehdy vyházel – jen jedna kandidátka uspěla na výbornou… A ta zmizela taky!</p>
<p>Koncem února se dozvím, že zahynula při zemětřesení a vzápětí dorazí přípis od kubánského chargé d’affaires, že ona posluchačka naší fakulty zachraňovala lidské životy kdesi v tropech. Pak se ta údajně mrtvá hrdinka objeví najednou u mne v pracovně… Já jsem tomu původně rozuměl tak, že jste se jako dobrovolnice účastnila záchranných prací a při tom jste sama přišla o život.“</p>
<p>„Tak to ne, pane docente. Do toho internačního tábora na souostroví v rovníkovém Atlantiku jsme byly zavlečeny násilím. Ale těch zraněných dělníků jsem se ujala pochopitelně dobrovolně – zpočátku i proti vůli velitele tábora. Ti se však zranili při požáru skladiště. K zemětřesení došlo až později, když byl před tím celý archipel evakuován.“</p>
<p>„Dobře. Dejme tomu. Ale agenti CIA, nebo který čert, vás přece neunesli jen tak pro nic za nic…“ pokládá Vašík zcela logickou otázku.</p>
<p>„Unesli nás jen proto, že jsme si dovolily léčit se na klinice zřízeně mimozemšťany, aniž bychom si nechaly tento pobyt milostivě posvětit americkou vládou.“</p>
<p>„Cože??!!“</p>
<p>Vašík znovu bezmocně zalapal po dechu a zvrhl do sebe zbytek kávy. Pak zvedl telefon a objednal si další dávku své oblíbené ‚drogy‘.</p>
<p>„O těch mimozemšťanech už se tady šíří tolik protichůdných informací, že nevím, zda patřím do blázince já, vy, nebo zda jsme obětí novinářských kachen všichni tři. Je vůbec možné, aby se mohli pozemšťané s mimozemšťany stýkat bez obav, že…“</p>
<p>„Je to tak, Vašíku, podívej…“ a rozevřela jsem před ním několikero výtisků amerických deníků. Vedle nich jsem položila dva články Sheily Trentové d’Abdera.</p>
<p>„Tohle jsou veřejně známé informace, ovšem vedení univerzity by oficiálně nemělo vědět, že její studenti s mimozemšťany spolupracují – jinak byste se vystavovali persekucím ze strany CIA. Sheilu Trentovou d’Abdera známe osobně a v těch článcích popisuje velice věrně naše zážitky.“</p>
<p>Vašík zběžně pročítá předložené noviny a časopisy, nevěřícně kroutí hlavou a nakonec mi složku papírů podal zpět.</p>
<p>„Tím chceš říci, že ty taky spolupracuješ … s mimozemskými…“</p>
<p>„…přáteli,“ doplnila jsem jeho zaváhání. „Já vím, že i většina zdejšího tisku hlásá americkou propagandu, ale ať se to komu líbí nebo ne, my jsme se od Američanů zatím dočkaly jen násilí, příkoří, ponižování a podrazů. Naproti tomu mimozemšťané na své klinice…“</p>
<p>„…provádějí pokusy na lidech a sexuálně jich zneužívají,“ doplnil mě Vašík rozevíraje mi před očima dva výtisky jakýchsi novin, jejichž titulní stranu jsem nezahlédla.</p>
<p>„Pokud jde o sexuální obtěžování, toho jsme si v internačním táboře CIA užily opravdu vrchovatě,“ ohradila jsem se. „A mimozemšťané na nás žádné pokusy neprovádějí. Všechny lékařské zákroky s námi podrobně konzultují a nikdy nám neprovedli nic proti naší vůli. Tady Janu například zbavili brýlí, Nikolce dali do pořádku bezvládnou ruku…“</p>
<p>„Počkej – Nikolce, tedy tvé sestře? Co se jí stalo? A co dělá? Ještě studuje?“</p>
<p>„Ano, studuje architekturu. Jenže loni o prázdninách ji porazil na přechodu silniční pirát a pár měsíců si poležela na ortopedii a neurologii. Nakonec ji dali dohromady právě mimozemšťané na té klinice, kde podle americké propagandy sexuálně obtěžují pacienty a dělají pokusy na lidech. Hrůza, viď?“</p>
<p>„Nuž dobrá. Mám tomu rozumět tak, že Nikolka se nějakým záhadným způsobem dostala na nějakou mimozemskou kliniku, byla vyléčena, vrátila se v pořádku domů, ale agenti CIA vás kvůli tomu unesli?“</p>
<p>„Tak je to přesné, pane docente,“ ozvala se znovu Jana. „Na té klinice jsme se léčily spolu s Nikolkou a ještě s dalšími dívkami. Po návratu jsme byly uneseny. A protože v momentě únosu byla přítomna i tady Lucka, sdílela v internačním táboře náš osud.“</p>
<p>„Děvčata, vaše vyprávění je nanejvýš zajímavé, ale asi jsme nějak zamluvili to, proč jste mě vlastně poctily svou návštěvou. Nebo to také souvisí s mimozemšťany?“</p>
<p>„Přicházíme za tebou ve dvou věcech, Vašíku,“ ujímám se opět slova, „a s mimozemšťany souvisejí obě. Jedna je úřední a týká se tady Jany. Druhá je čistě osobní a týká se nás obou.“</p>
<p>„Dobře, tak začneme tou úředničinou, ať to mám s krku. Kéž by šly všechny úřady k čertu – hlavně ty, co nám komplikují život,“ ulevil si popíjeje druhý šálek svého ‚smrťáka‘.</p>
<p>„Chtěla bych požádat o zařazení do individuálního studijního plánu, pane docente.“</p>
<p>„Copak, copak? Vdala jste se nám a čekáte rodinu? Myslím, že ve vašem případě to nebude problém. Takovým nadaným studentkám, jako jste právě vy, Jano, pochopitelně vycházíme všemožně vstříc a já jakožto váš ročníkový vedoucí osobně vaši žádost u pana děkana podpořím. Máte ji připravenou?“</p>
<p>„Zajisté, pane docente, ale kvůli rodině to není…“</p>
<p>Vašík pročítá Janinu žádost. Po chvíli zvedl udiveně oči od papíru: „Jakže? Vy máte možnost praxe na klinice v zahraničí?“</p>
<p>„Ano. Co je na tom divného?“</p>
<p>„Divné na tom je, že neuvádíte místo, kde se ta klinika nalézá a hlavně potvrzení tamního přednosty, že vám praxi umožní.“</p>
<p>„To je trochu složitější případ, Vašíku,“ vstupuji do hovoru, abych Janinu žádost – ať už je pro něj sebenepochopitelnější – podpořila. „Kdyby představitelé naší univerzity oficiálně věděli přímo z písemné žádosti, kde Jana praktikuje – neboť ono se tak de facto už děje a Jana potřebuje mít tuto záležitost posvěcenou i de iure – vystavili by se značným rizikům. Asistent Rummler, například, nezmizel jen tak pro nic za nic. On totiž …“</p>
<p>„Cože? Vy víte o Rummlerovi?“</p>
<p>„Víme, ale raději – ve vlastním zájmu – se neptej, kde je. Souvisí to i s tím, že my dvě – a vlastně nejen my dvě, ale další řada lidí, jsme prohlášeny za mrtvé. Má v tom prsty CIA a týká se to těch událostí kolem tzv. ‚mimozemských vetřelců‘, o kterých jsme ti právě před chvílí sdělili, že jsou to naši přátelé.“</p>
<p>„Já bych byl v tom případě proto, abyste do té žádosti uvedla rodinné důvody. Tohle …“ zamával Janě před obličejem její žádostí, „… bych u děkana při vší snaze neobhájil. A nemyslete si – i tady jsou špehové od CIA a dalších tajných služeb. O tom nelze pochybovat. Jsou rozlezlí po všech vědeckých a výzkumných institucích jako obtížný hmyz!“</p>
<p>„Dobře, žádost přepíšu. A teď k dalším problémům…“ Jana pohlédla na mě.</p>
<p>Ujala jsem se tedy opět slova: „Jistě se pamatuješ na události kolem narození mé sestry…“</p>
<p>„No, vlastně ano. Nikolka. Jakpak se jí daří? Aha. Říkala jsi, že měla úraz a že ji vyléčili na té mimozemské klinice… Zajímavé… Ale ty mi připomínáš okolnosti jejího narození – myslíš tím smrt vaší maminky?“</p>
<p>„Ano. To je přesně ono. Zatím každá žena, která přijde do styku s mimozemšťanem, zaplatí za první porod životem. Jen u maminky se tak stalo až při druhém. Jenže tohle jsme se dozvěděly až na klinice u mimozemšťanů. A teď před námi vyvstává problém: Nikolka je těhotná a čeká dítě s člověkem, který je mimořádně silně poznamenán genetickým kódem mimozemšťanů. Nediv se proto, že mám obavy o její zdraví a život.“</p>
<p>„A chceš, aby se stala mou pacientkou?“</p>
<p>„To snad ani ne, protože je právě v péči té mimozemské kliniky. Jenže…“ pohlédla jsem na Janu a naznačila jí, aby pokračovala.</p>
<p>„Mimozemšťané zřídili kliniku v první řadě proto, že potřebují obnovit svou vlastní přirozenou reprodukci. Momentálně je stav takový, že se jim děti ‚líhnou‘ ze zkumavek. Ačkoliv mají lékařské postupy a zákroky propracované tak precizně, že dokázali navrátit zdraví zatím každému, kdo na jejich někdy velice podivné a překvapující léčebné metody přistoupil, obávám se, že by těhotenství a vedení porodu nemuseli po praktické stránce zvládnout. Mají totiž v tomto směru výhradně teoretické znalosti. Proto bych s vámi chtěla konzultovat některé zvláštní případy rizikových těhotenství a abnormálních jevů při porodu. Zatím z dokumentace víme, že jedno dítě se narodilo daleko před termínem, přesto však mělo řádně vyvinuté všechny orgány a slušnou porodní váhu. Matka však porod nepřežila.“</p>
<p>„Víte co, Jano? Nechám vám vyhledat takové případy v archivu a až sem budete mít příště cestu, tak se zase stavte. Popovídáme si o tom. Jen tak mimochodem – jak jste se vlastně s těmi mimozemšťany seznámily – pokud to tedy nechcete také držet v tajnosti…“</p>
<p>„Oni mají své lékaře v terénu a ti se soustřeďují na vyhledávání osob s jednou anatomickou anomálií, která signalizuje přítomnost mimozemského genového kódu: Totiž nadměrně vyvinutou mléčnou žlázu. Zatímco průměrný počet lobi glandulae mammariae činí 15-20, já například jich mám 58. A jedna kamarádka dokonce…“</p>
<p>„To není možné! Vždyť…“</p>
<p>„Ale je to možné. Přece mě nechcete, pane docente, podezírat z toho, že neumím vyšetřit prsa. Na to jsem od jisté doby specialistka…“</p>
<p>„A nevadilo by vám, kdybyste mi těch vašich osmapadesát hlavních laloků předvedla? To je totiž pro mne přímo šokující sdělení a v životě jsem se s něčím podobným nesetkal.“</p>
<p>„Ale prosím, beze všeho,“ – a Jana odložila tričko a podprsenku.</p>
<p>Vašík mě úplně přestal vnímat a s vědeckou vášní se pustil do studia Janiny anatomické anomálie. Nejprve ji požádal, aby se chvíli procházela se zvednutýma rukama. Pak jí usadil do křesla a požádal ji, aby složila ruce za hlavou. Janina hruď je teď zcela odhalena a vystavena všem pohledům a hmatům. Vašík její prsa soustředěně a systematicky prohmatává. V momentě, kdy stiskl bradavky, vystříklo mléko.</p>
<p>„Vy jste přece nulligravida, ne?“</p>
<p>„Zajisté, pane docente.“</p>
<p>„Ale totéž – laktace nulligravidy – se vyskytlo u vaší figurantky při zkoušce! Ten protokol jsem si pročítal několikrát…“</p>
<p>„Tou figurantkou byla Nikolka… Víte, pane docente, my jsme skoro všechny dárkyně mléka. Mimozemšťanům slouží jako léčivo.“</p>
<p>„Tedy, vy mi dnes dáváte zabrat,“ mumlá si ‚pod fousy‘ tiskna druhou Janinu bradavku, ze které pochopitelně rovněž vytéká mléko – když v tom zazvonil na jeho stole telefon. Jednou, dvakrát, … pětkrát… Zvonění ustalo. Vašík nevnímá. Janina prsa ho fascinují.</p>
<p>Vtom se otevřely dveře a v nich se objevila udýchaná sekretářka Bohunka: „Pane docente! Pane docente!“</p>
<p>Konečně se vytrhl ze soustředění a uvědomil si, že v pracovně není sám.</p>
<p>„Pane docente, je zle! Máte jít okamžitě na sál, s tou dívčinou je to tam moc špatné!“</p>
<p>„Promiňte, děvčata – volá mě jiná povinnost. Přeji hezké prázdniny a pozdravujte Nikolku. Jo – a při příštím našem setkání počítejte s důkladnou gynekologickou prohlídkou, Jano…“</p>
<p>„Budu se těšit, pane docente,“ poznamenala Jana, ale to už Vašík neslyšel. Zmizel jako vítr na konci chodby.</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>8. srpna</emphasis></p>
<p>Dnes se konečně vrátily obě naše ‚tulačky‘ – Lucka s Janou – z výletu domů. Je sice pravda, že jsme si dávaly všechny navzájem o sobě vědět přes komunikátor několikrát denně, ale osobní kontakt je osobní kontakt – ten nic nenahradí.</p>
<p>Lucce se podařilo na stavebním úřadě obhájit rekonstrukci našeho domku – všechny plány souhlasí se skutečností a ani jeden člen kolaudační komise nepostřehl, že stěny jsou o pár milimetrů silnější – obložené plastickou hmotou, která je jako stavební materiál použita k výstavbě CPLEN. Škoda jen, že jsem u toho nebyla, asi bych se docela bavila.</p>
<p>Lucka i Jana vyřídily doma spoustu záležitostí – mnohdy i nepříjemných. Dokonce dosáhly i toho, že jsme opět úředně ‚obživly‘ – i když nesmíme upřít podíl mimozemšťanů, zvláště pak Jošuy, který podmínil propuštění zajatců ze SSE i dementováním zpráv o naší smrti. Ovšem – důkazy jsme mohly podat jen my samy…</p>
<p>Janu i Lucku nadšeně vítají všechny kamarádky, mimo jiné i jejich osobní sestry – Agnes a Sofie. Ta si povzdechla, že by se taky ráda podívala domů, „… jenže po tom dubnovém zážitku u vás se obávám, aby mě nepostihlo něco podobného. S aplikací bioenergetického stimulátoru u mne také počítají, ale zatím nemám hotová všechna potřebná vyšetření a jsou upřednostňovány dívky, které chtějí kliniku už opustit. To ale já nechci, protože se mi tady líbí a kromě toho cítím povinnost dodržet smlouvu.“</p>
<p>„Tak si vyjeď na dovolenou s někým, kdo už bioenergeticky senzitivní je a může se o tebe postarat,“ navrhuje Jana. „Podívej – s Luckou jsme to taky dokázaly.“</p>
<p>„To je dobrý nápad,“ přizvukuje Lucka, „když požádáš například Lenku, aby tě doprovodila k vám do Řecka, nic na světě ji tady neudrží. Ona je do antiky blázen a vaše slavné památky si určitě nenechá ujít.“</p>
<p>„To se bavíte o mně?“</p>
<p>Lenka se právě objevila ve dveřích.</p>
<p>„Ano, ano, ty naše <emphasis>antická bohyně,</emphasis>“ tituluje Jana právě vstoupivší kamarádku, které je – jak jinak – opět docela nahá.</p>
<p>„Zrovna radíme tady Sofii, aby tě požádala o doprovod k sobě domů – do Řecka.“</p>
<p>V té chvíli jsem postřehla, jak Lence zazářily oči radostí.</p>
<p>„Do Řecka? Tady se Sofií? – Ó, to mi bude velikým potěšením! Sice jsem v Řecku už několikrát byla, ale na prohlídku všech památek nikdy není času dost. Odkud přesně jsi?“</p>
<p>„Z Eresu,“ odpověděla Sofie tiše.</p>
<p>„Cože? Z Eresu? Z rodiště veliké Sapfó, kterou už její současníci nazývali desátou Múzou? Tedy fakt – na Lesbos jsem se zatím nikdy nedostala…“</p>
<p>Přiznám se, že obě jména, která právě naše <emphasis>antická bohyně</emphasis> vyslovila – Sapfó a Lesbos – ve mně vyvolala vlnu zvědavosti.</p>
<p>„Škoda, že nemohu s vámi, zatím mám zakázanou teleportaci,“ povzdechla jsem si smutně. „Taky bych se chtěla podívat do míst, odkud pochází nejslavnější propagátorka lásky mezi ženami…“</p>
<p>„A kdy se budeš moci teleportovat?“ zeptala se Sofie.</p>
<p>„Až od poloviny září…“</p>
<p>„Tak víte co? Vyrazíme si k nám do Řecka – na Lesbos – po polovině září. Tebe a Lucku pochopitelně zvu také. Stejně mi dlužíte návštěvu…“</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 28</strong></p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 28</strong></p>
<p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>5. října</emphasis></p>
<p>„Tak už jsme na stopě v otázce těch úmrtí!“ To je první zpráva, kterou jsme se včera od doktora Hilla dozvěděly hned po svém předčasném návratu z nádherné dovolené. „Všechny porody byly předčasné a komplikované a hrozí to všem ženám, které jsou zasaženy naším genetickým kódem i těm, které se spojí s takovým mužem. Jedinou výjimkou, která potvrzuje pravidlo, je tady Lucčina a Nikolčina matka – ale ta byla po prvním komplikovaném porodu tak poškozena, že druhý porod – byť i by nebyl komplikovaný – už nezvládla. Musíme teď zahájit auto- i xenofarmatickou léčbu všech dívek, o kterých víme, že naším genetickým kódem zasaženy jsou. A pro Nikolku musíme připravit speciální terapii, aby ji dítě při svém příchodu na svět nezabilo!“</p>
<p>„Důležité je, že výzkumnému týmu z experimentačního oddělení se už podařilo najít postupy nutné pro výrobu vhodných preparátů. Jejich aplikaci je však nutno posílit podpůrnou terapií,“ doplňuje Hilla profesor Amynill.</p><empty-line /><p>Lucčiny myšlenky – <emphasis>10. října</emphasis></p>
<p>Nikolka je, jak se zdá, v dobrých rukou. Točí se kolem ní celý tým odborníků a aspoň podle strýčkových slov je vše na dobré cestě, čemuž jsem opravdu ráda. Většinu volného času tráví ve společnosti Sheily Trentové d’Abdera, která už ví, že bude mít chlapečka a že se narodí koncem prosince, tedy asi za dva měsíce.</p>
<p>Tady v Antarktidě před třemi týdny konečně vyšlo Slunce a nastal polární den. Sheila se na ten moment celou dobu těšila předpokládajíc, že ji bude moci navštívit manžel nebo bratr, ale debilní vyhláška americké vlády jejich cestě zabraňuje. Ještě štěstí, že spojení přes komunikátor mimozemšťanů je pozemskými přístroji neodposlouchávatelné – jinak by byli zcela bez kontaktu.</p>
<p>Já jsem se dnes zase po dlouhé době spojila se SSE, abych si popovídala s Jenny o stavu Nancy Moareové. Byla jsem docela mile překvapena, když jsem se dozvěděla, že začala mít zájem o dění ve svém okolí.</p>
<p>„A kdy k tomu zlomu došlo?“</p>
<p>„Před týdnem,“ sděluje mi Jenny, „hned druhý den po odchodu doktora Zemilla na CPLEN. Ona z něj má zřejmě panickou hrůzu.“</p>
<p>Pravda. Doktor Zemill je sice prvotřídní specialista, ale jeho jednání s lidmi – zvláště pak se zajatci – je poněkud svérázné. On sice nemíní fyzicky ublížit, ale hrůzu umí pouštět docela přesvědčivě. Kdo jeho způsoby neprohlédne, může jimi být zle zaskočen. Nancy byla zřejmě deptána představou, že by mu měla sloužit jako pokusný materiál. Uvědomila jsem si skutečnost, že o podstatě ‚trestu‘ experimentace s ní nikdo nediskutoval – konec konců, ani k tomu nebyla příležitost, protože už když Zemill začal před ní o pokusech mluvit, byla po fyzické stránce v dezolátním stavu a následná hladovka, kterou zahájila na obranu před ‚pokusy‘ páně Zemillovými, ji vlastně dorazila.</p>
<p>„Můžeš mi ukázat poslední fotografie,“ požádala jsem kamarádku.</p>
<p>Jennifer promítla na obrazovku komunikátoru několik snímků. Nancy je stále příšerně vychrtlá, ale už jí zmizel z očí ten tristní apatický výraz.</p>
<p>„Asi se k vám v nejbližší době nechám teleportovat. Když už komunikuje, mohla bych tam snad být co platná.“</p>
<p>Viděla jsem, jak Jenny radostně zazářily oči. „No, to by od tebe bylo moc pěkné, už se mi po vás stýská. Přijdeš sama nebo s někým? Co sestřička?“</p>
<p>„Přijdu zřejmě sama. Nikolka nemůže. Je těhotná a prodělává speciální terapii. A nevím, zda by měl ještě někdo zájem. Děvčata střídavě cestují spíše domů…“</p>
<p>Hned odpoledne jsem navštívila strýčka Hilla a přednesla jsem mu svůj návrh.</p>
<p>„Sice pochybuji, Lucinko, že by se ti podařilo s Nancy navázat nějaký důvěrnější kontakt, ale zkazit nic nemůžeš. A pokud chceš navštívit přátele, Jenny a Tonyho – není nic jednoduššího. V noci tě nechám teleportovat.“</p>
<p>Právě tohle se mi u mimozemšťanů líbí. Dnes se rozhodnu k cestě a zítra ji uskutečním. Nemusím vyřizovat pas, víza, jízdenky, povolení, pověření, akreditiv… a já nevím jaké všechny peripetie a obstrukce se musejí při cestách na delší vzdálenosti překonávat. Tedy – vím to, ale už jsem si stačila odvyknout…</p>
<p>× - × - × -</p>
<p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>14. října</emphasis></p>
<p>Lenka se zase odstěhovala na Menstruační oddělení. Jak ten čas letí! Pozítří ji bude následovat Jana a za další dva dny bych byla na řadě já. Ale nebudu, ha, ha, ha. Už je na mé postavě znát, že mi v bříšku roste nový život. Sice zatím jen nepatrně, ale já se každou chvíli zálibně pozoruji z profilu v zrcadle.</p>
<p>„Těšíš se?“</p>
<p>Za mnou stojí Sheila Trentová d’Abdera a dobrosrdečně se usmívá. Sama se v zrcadle pozoruje několikrát denně, dokonce při tom svléká i kalhotky, aby pohled na nadouvající se bříško nebyl ničím rušen, a já jsem se od ní ‚nakazila‘ – ten pohled je vzrušující a docela mě fascinuje.</p>
<p>Včera si Sheila dokonce přivedla Halinu a nechala se jí fotografovat.</p>
<p>„Ale, ale, copak to vidím? Snad nepózuješ pro nějaký ten bulvární plátek…“</p>
<p>Skoro se urazila. „No dovol – to jsou obrázky pro Paula. Každý den se ptá, jak děťátko roste a jestli je o ně dobře postaráno… Jenže se před kameru komunikátoru stavím dost nemožně, tak se nechám ‚naaranžovat‘ a vyfotografovat Halinou, no. Paul její obrázky přímo zbožňuje.“</p><empty-line /><p>Lucčiny myšlenky – <emphasis>19. října</emphasis></p>
<p>Statio Saharensis Exoterra! První základna mimozemšťanů na Zemi, zřízená počátkem ledna, odkud proudí potravinová pomoc africkým státům a kde jsou také drženi váleční zajatci. Tedy – teď zrovna ne, je tu jen potrestaná Nancy a dva piloti, kteří požádali o azyl. Pobývám tady už osm dní a uvažuji o tom, co provést s Nancy. Prostudovala jsem si Vězeňský řád, prohlédla jsem si její celu – sice je to jen jeden šestiúhelníkový modul, ale svou plochou 57 m² odpovídá menšímu panelákovému bytu. Moje apartmá je třikrát větší. Jenže podle Vězeňského řádu nemá Nancy právo na žádné soukromí. Její modul je vybaven jen lůžkem, stolem a jednou sklápěcí židlí jako v divadle – ovšem musí si tam opravdu připadat jako na jevišti. Jednu stěnu tvoří mříž přes celou šířku stěny – čtyři a půl metru – a Nancy může být kdykoliv a kýmkoliv pozorována, ať už leží na posteli, sedí za stolem či se zdržuje ve sprše nebo na záchodě.</p>
<p>„Takhle jsem na CPLE žila ve vězení tři měsíce,“ komentuje situaci Jennifer. „Bylo to velice nepříjemné, stresující a ponižující. Pak jsem něco podobného zažila v kleci na jižním ostrově. Ovšem oba přístupy se značně liší – tady má Nancy aspoň zaručenou kvalitní stravu – dokonce podle vlastního výběru – a dokonalou hygienu. V té kleci jsem měla místo záchodu kýbl s pískem. A jednou za den mě pokropili studenou vodou…“</p>
<p>Pokouším se vžít do Nancyiny situace: Pobývat ve vězeňské cele úplně nahá, bez jediného kousku oděvu, nemít k dispozici pokrývku – ba ani ručník. Být neustále – kdykoliv si kdo vzpomene – sledována… Vůbec se nedivím, že Nancy rezignovala, je naprosto apatická a je jí všechno jedno – ve stylu ‚mouchy, snězte si mě… ‘.</p>
<p>Před dvěma dny jsem ji navštívila osobně. Sice odpověděla na pozdrav, což je u ní oproti minulému stavu pokrok, jak poznamenal Anthony, protože v době, kdy za ní docházel do cely doktor Zemill, nemluvila vůbec. Ale já s ní nutně potřebuji slovní kontakt navázat…</p>
<p>„A jak si to představuješ, Lucinko?“</p>
<p>Sedíme s inženýrem Hafaistem v jeho pracovně a probíráme zevrubně Nancyin problém.</p>
<p>„Já si myslím, že kdyby jí bylo poskytnuto trochu víc soukromí, že by se třeba mohla i vzpamatovat.“</p>
<p>„Jenže podle Vězeňského řádu…“</p>
<p>„Inženýre, nechej si Vězeňský řád od cesty… Vždyť to, co vy tady s Nancy provádíte, je naprosto neúčinné. Ona už je natolik apatická, že si snad ani neuvědomuje, že je za něco potrestána – a takový trest nemá přece smysl – ani z hlediska právního ani z hlediska psychologického.“</p>
<p>„Já to ale dost dobře nechápu,“ namítá Hefaistos. „Pokud máš nějaký nápad, projednej ho s doktorem Gavrillem nebo s primářkou Myreiallou. Podaří-li se ti je přesvědčit, provedeme experiment podle tvého návrhu. Konec konců – Nancy je v trestu experimentace, takže to budeme brát jako jeden z pokusů…“</p>
<p>Zatmělo se mi před očima. Tak já, která bojuji proti pokusům na zvířatech, mám být nakonec iniciátorkou pokusu na člověku… Hrozné! Jenže – jak jinak Nancy zbavit apatie a dodat jí chuti do života? To nikdo neví a bez pokusů se to neobejde.</p>
<p>Poděkovala jsem Hefaistovi za radu a vyrazila jsem za primářkou Myreiallou. Našla jsem ji venku v bazénu. Když se ‚doplácala‘ ke břehu, požádala jsem ji o delší rozhovor.</p>
<p>„Ale ano, samozřejmě Lucko, třeba hned.“</p>
<p>„A mohla bys jít se mnou trochu do stínu? Mně to saharské sluníčko nedělá dobře.“</p>
<p>Myreialla mě popadla za ruku a táhne mě do stínu stromů, které se na území SSE hojně nalézají. Jen pro pořádek si musím poznamenat, že se jedná o makety – to je jen dočasné řešení. Opravdové stromy jsou tady sice vysazeny, ovšem zatím je to jen mlází – ani mimozemšťané nemohou urychlit růst natolik, aby se v poušti vyskytovaly vzrostlé stromy za pouhých deset měsíců jejich působení. Zato trávy a drobné keře si pod jejich taktovkou razí cestu dále a dále do pouště. Zelený pás, který v počátcích obklopoval areál v okruhu necelých osmi set metrů, už dosahuje k hranici pronajatého území, kde jsou výstražné tabulky, o kterých se tak opovržlivě vyjadřovali vojenští specialisté USA.</p>
<p>Myreialla se uvolněně posadila na lavičku a já vedle ní.</p>
<p>„Tak co mi povíš zajímavého?“</p>
<p>„Uvažovala jsem o neutěšeném stavu Nancy Moareové a napadlo mě, že kdybyste jí poskytli více soukromí, že by se možná vzpamatovala. Hefaistos sice tvrdí, že je to krok proti Vězeňskému řádu – ale je teď Nancy víc vězeň nebo pacient?“</p>
<p>Myreialla se na chvíli zamyslela. Všimla jsem si, že ač sedíme ve stínu, její tělo za tu chvíli stačilo oschnout.</p>
<p>„Cožpak o to, zkusit to můžeme. Jak by sis to představovala?“</p>
<p>Rozevřela jsem poznámkový blok a načrtla jsem plánek vězeňské cely. „Podívej, stačilo by tady a tady připevnit konzole a pohled do hygienické části zakrýt závěsem. Pak by možná stálo za to vybavit její lůžko pokrývkou.“</p>
<p>„Tak to ne,“ prohlásila rezolutně Myreialla, „to by mohlo být nebezpečné, protože nevíme, zda nemá sebevražedné úmysly. Pokud se domníváš, že je Nancyin psychický stav nevyrovnaný proto, že jí chybí pocit soukromí – a já ti asi dám za pravdu, protože jsi Pozemšťanka a dokážeš její mentalitu lépe posoudit – budeme to řešit našimi technickými prostředky. Pojď.“</p>
<p>Myreialla mě odvedla do jedné z vězeňských cel, navlas shodné s Nancyinou, a podává mi výklad svého řešení: „Sem Nancy přestěhujeme – ale nejprve provedeme několik stavebních úprav. Hygienickou část oddělíme. Nikoliv však závěsem, ale automatickými zasouvacími dveřmi, které se zavřou jen tehdy, když Nancy vstoupí dovnitř. Jinak budou zůstávat neustále otevřené. Dveře budou fotoplastické se semitransparentní povrchovou úpravou. Rovněž tak bude zakryta část modulu, ve které se nachází její lůžko.“</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>20. října</emphasis></p>
<p>„Kdyby ti to nevadilo, zpestřili bychom ti trochu terapii,“ oslovil mě dnes ráno doktor Hill místo pozdravu. Zřejmě je obzvlášť dobře naladěn, protože se potutelně usmívá a změnu mi oznamuje se zvláštním zabarvením hlasu – jako by se pokoušel se mnou laškovat.</p>
<p>„Bude-li to zpestření příjemné, proč ne,“ odpovídám stejným tónem netrpělivě očekávajíc, s čím na mne vyrukuje.</p>
<p>„Co bys řekla, kdybychom rozšířili tvou xenofarmatickou léčbu o čerstvé mléko?“</p>
<p>„Ano? A kdopak bude jeho dárcem?“</p>
<p>Vtom jsem ve dveřích uviděla usmívající se Lenku. Ta se nedávno vrátila z Menstruačního oddělení a okamžitě si nechala aplikovat dávku laktogenního séra, napadlo mě.</p>
<p>Hill odešel a nechal mě s kamarádkou o samotě.</p>
<p>„Tak jak se daří holčičce? Koukám, že už je to na tobě vidět,“ a Lenka mi pokládá něžně ruku na břicho. Je jako obvykle nahá a já mám na sobě jen kalhotky. Župánek jsem automaticky odložila, když přišel Hill, domnívajíc se, že mě bude prohlížet.</p>
<p>Lenčiny doteky mě vzrušují a představa, že budu pít mléko z jejích nádherných prsou, mi zpočátku připadá jako krásný sen. Jana tenkrát vůbec nepřeháněla, když Lenku označila za nejkrásnější dívku z našeho ansámblu. Když mi sjela rukou k lemu kalhotek, instinktivně jsem se trochu nadzvedla, aby mi je mohla pohodlně stáhnout – nu, což, nosit kalhotky mám doporučeno, nikoliv nařízeno a pití mléka se bez něžností jistě neobejde…</p>
<p>Uvolněně ležím na pohovce a nechávám Lenku, aby mě zkoumala, aby si mohla po libosti hladit miminko, na které se tolik těším… Lenka mě hladí po celém těle, střídavě na prsou a na bříšku, dvěma prsty mi občas zabloudí do klína – ale jen opatrně, to dá rozum.</p>
<p>Pak si položila mou ruku na svá prsa a naše role se obracejí. Cítím pod svýma rukama Lenčino fantastické hebké ale pevné tělo. Její nalitá prsa mě nenechávají klidnou. Hladím je… tisknu je… hnětu je… na špičkách bradavek se objevují krůpěje mléka. Zmocňuji se jedné bradavky svými ústy a stimuluji jí jazykem. Bradavka je naběhlá, vzpřímená a tvrdá… Začala jsem sát… Říká se, že co člověku prospívá, to mu také chutná. Někdy je to přehnané, ale v případě Lenčina mléka to bude určitě pravda. Je teplé a sladké. Olympští bozi si snad nemohli pochutnat na nektaru lépe.</p>
<p>Cítím pod rukama, jak Lenčino tělo projevuje známky vzrušení a zmocňuji se jejího druhého prsu. Saji čím dál silněji a Lenka se zachvívá rozkoší. Moje vzrušení také vzrůstá…</p>
<p>„A ještě masáž,“ poznamenávám, když má Lenka oba prsy dokonale vyprázdněné.</p>
<p>Ochotně se položila na pohovku a složila ruce za hlavu. Pochopila jsem, že nezůstane jen u závěrečné masáže prsou po odběru, ale že se mi odevzdává celá… Sebrala jsem ze skříňky masážní olej, kterým potírá Jana prsa mně, a pustila jsem se do celého Lenčina těla. Bohatě jsem jí namazala a teď jí s potěšením hnětu nejen prsa, ale i paže, stehna, slabiny a končím v její jeskyňce. Cítím, jak vlhne a jak jejím celým tělem probíhají nervové záchvěvy rozkoše. Lenka zhluboka dýchá a zrychluje se jí tep. Položila jsem jí ruku na srdce. Přitiskla se ke mně a nakonec mě na sebe strhla. Je příjemné dotýkat se jí celým tělem – má úžasně jemnou pleť – jako hedvábí.</p>
<p>Opatrně mě převalila na záda a klekla si nade mne. Ano, teď zase ona mně udělá masáž prsou. Roztírá olej… Zavřela jsem oči a nechávám se laskat Lenčinýma obratnýma rukama. Je úžasná, něžná, milá, citlivá. Jemně se dotýká děťátka, slabin, stydkých pysků. Neustále má na paměti, že na určité mé tělesné partie nesmí jít silou. Vyvrcholila jsem, ani nevím jak, ale bylo to krásné. Něžnou dohru mělo i naše následné společné sprchování…</p>
<p>× - × - × -</p>
<p>Lucčiny myšlenky – <emphasis>21. října</emphasis></p>
<p>Pod pojmem ‚stavební úpravy‘ si většina lidí představí, kravál, mraky prachu, hromady sutin a vůbec samé nepříjemné věci – hlavně ten binec, který se musí po zednících nakonec uklidit.</p>
<p>Ne tak u mimozemšťanů. Včera jsem sledovala při práci dva techniky, kteří prováděli ‚stavební úpravy‘ v budoucí Nancyině cele – montáž potřebných zařízení probíhá bezhlučně a bezprašně. Plastická hmota, kterou zde používají při stavbách a jejíž vlastnosti opěvovala Nikolka, taje pod působením paprsků ze zvláštní pistole a je poddajná jako plastelína. Do ní je vlepen rám zasouvacích dveří a když je celá konstrukce správně ukotvena, paprsky z jiné pistole způsobí, že hmota opět ztvrdne na kámen.</p>
<p>„Tak, a teď do zabudované konstrukce namontujeme dveře,“ vysvětluje mi jeden technik.</p>
<p>Dveře zakrývající hygienickou část modulu a zástěna před vězeňským lůžkem se automaticky zavírají, když někdo projde dovnitř, a automaticky se otevřou, vyjde-li ven. Ale to uzavření je vlastně klam. Zevnitř působí dveře i zástěna jako další stěna, z venku jsou však průhledné, což znamená, že Nancy bude poskytnuta jen iluze soukromí. Aby na tuto kamufláž nepřišla, dveře se nikdy nezavřou, bude-li Nancy vně prostorů, které mají být uzavírány.</p>
<p>„Jak chcete zamezit tomu, aby se dveře nezavřely za někým jiným než za Nancy? Kdyby se to stalo a ona zůstala vně…“</p>
<p>„Vzpomínáš si, jak ses dostávala do krytu,“ zeptal se mě jeden technik.</p>
<p>„Ano, musela jsem navolit osobní kód na klávesnici.“</p>
<p>„A to bylo všechno?“</p>
<p>„Vlastně – “ vzpomněla jsem si na sestřinu zkušenost, „musela jsem se svléci do naha.“</p>
<p>„Správně. A právě tak budou reagovat i dveře. Stačí přehodit pár instrukcí ve fotobuňce, která řídí jejich ovládání. Všichni, kteří mají co do činění s vězni, musí být oblečeni, kdežto vězňům je právo na oděv odepřeno.“</p>
<p>Ještě večer jsem novou Nancyinu celu navštívila sama a vyzkoušela jsem si funkci nudabrány, jak jsem fotobuňku v duchu pokřtila. Skutečně. Dokud jsem nesvlékla poslední kousek oděvu, dveře se ani nepohnuly…</p>
<p>A dnes nastal pro Nancy jeden z významných životních zlomů… Byla přestěhována do nové cely vybavené dveřmi ze semitransparentního fotoplastu. Převedla jsem ji sama s Jenny – účast dozorců jsme odmítly.</p>
<p>Ačkoliv přibrala pět kilogramů, na jejím vyhublém těle to zatím není nijak zvlášť znát. Je zesláblá a shrbená, není na ni příjemný pohled.</p>
<p>„Tady teď bude tvoje cela, Nancy,“ oznámila jí Jennifer.</p>
<p>Nancy vkročila do místnosti, která se navenek nijak neliší od cely, kterou před chvílí opustila. Automaticky zamířila k lůžku a posadila se na něj. V té chvíli jemně zašustil proud vzduchu a pneumatické zařízení uzavřelo zástěnu před lůžkem. Pro Nancy jsme zmizely, ale ji vidíme neustále. Iluze uzavření je dokonalá. Nancy, když zjistila, že máme na ni zakrytý výhled, vstala a přistoupila znovu k zástěně. Ta se před ní ovšem rozhrnula. Vyzkoušela si funkci nového zařízení několikrát, aby se ubezpečila, že se může před zraky svých dozorců skutečně ukrýt. Když tak učinila asi po páté, zůstala za zástěnou a ven už nevyšla. Posadila se na lůžku, složila hlavu do dlaní a rozplakala se.</p>
<p>Uchopila jsem Jenny za ruku a jenom jsem šeptla: „Pojď…“</p>
<p>V tichosti jsme opustily –7 podlaží a usadily jsme se v mém apartmá.</p>
<p>„Asi jsem přistoupila na nesprávný způsob řešení,“ povzdechla jsem si, „vždyť cela, ve které je teď Nancy uvězněna, je horší než ta, ze které vyšla.“</p>
<p>„Jak to? Já v tom žádný rozdíl nevidím…“</p>
<p>„Podívej, Jenny, v původní cele věděla, že je sledována. Teď je sice sledována také, ale neví o tom… A nebo snad někdy před tím dala takovým způsobem průchod svým emocím?“</p>
<p>„Asi máš pravdu,“ přitakala Jennifer po krátkém přemýšlení, „tohle ještě nikdy neudělala – ale možná, že jí to chybělo. Možná, že teď, když má dojem, iluzi soukromí, vybije si emoce a dá se trochu dohromady.“</p>
<p>„Je to možné, ale ten podvod by se mohl nakonec vymstít. Co když na to přijde? Dovedeš si představit ten šok?"</p>
<p>„A co když si znovu promluvíš s Myreiallou?“</p>
<p>To jsem učinila hned po obědě. Sedíme opět pod umělým stromem, Myreialla se rozkošnicky vystavuje sluníčku a já se ukrývám ve stínu.</p>
<p>„Já vím, že to, co jsme pro Nancy připravili, neodpovídá tak docela tvým představám, ale nebude to mít dlouhého trvání. Nancy bude nadále dodržovat Vězeňský řád – od toho ji osvobodit nemíním. Ale namísto doktora Gavrilla ji budu ošetřovat já osobně a do její cely nebudou nadále chodit muži. Ty k ní máš volný přístup kdykoliv.“</p>
<p>„A jak dlouho bude tedy žít v klamu?“</p>
<p>„Lucinko, v klamu tady přece žijeme všichni. Celý areál je osazen kamerami, takže jsme sledováni úplně všichni a nejen Nancy. Je to kvůli tomu, že kdyby tu došlo k něčemu mimořádnému, máme k dispozici ihned všechny informace. Můžeš namítnout, že se to neslučuje s principy lidských práv nebo něco podobného. Ale uvědom si, že my máme k dispozici i retrospektiv. A tím můžeme zjistit informace o čemkoliv. Stačí jen pár výpočtů a dostatek času.“</p>
<p>V té chvíli mi došlo, že proti retrospektivu, jehož záznamů bylo použito při našem osvobozování a pak při soudním přelíčení jak s Nancy tak i s piloty, nadporučíkem Brianem i jeho seržantem, je natolik mocný informační a zpravodajský prostředek, že všechny kamery, štěnice, špionážní družice a další jim podobné ‚výdobytky‘ naší civilizace jsou proti němu opravdu jen dětskými hračkami a že mimozemšťané musí být ve své mentalitě vybaveni obrovskou morální silou a vědomím odpovědnosti za techniku, kterou vládnou. Jak lehce by ji mohli zneužít k ovládnutí celé planety a v podstatě dělat to, co jim podsouvají autoři zvrhlých amerických thrillerů. Přesto s námi jednají jako s přáteli a dostali-li jsme se kvůli nim do nesnází, všemožně nám vzniklé útrapy kompenzují. Ať už se to týká našich dívek nebo dělníků z internačního tábora. Jejich hlavní předností je, že si dokáží – aspoň většinou – získat na svou stranu i nepřítele. Jennifer a oba piloti jsou toho zářným příkladem.</p>
<p>Z přemýšlení mě vytrhl hlas inženýra Hefaista: „Tak jak ses rozhodla, Lucko? Přijmeš úlohu, kterou ti nabízíme?“</p>
<p>„Jakou úlohu, já nechápu…“</p>
<p>„My jsme se k tomu ještě nedostaly,“ přerušila mě Myreialla, „protože Lucka má výhrady proti novému uspořádání Nancyiny cely.“</p>
<p>„Ach tak – právě že se jedná jen o dočasné řešení. Podívej, Nancy teď žije v iluzi, že má přece jen trochu soukromí. Tu ji nebudeme brát. Možná že dojde na tvá slova a že se vzpamatuje. Tobě k ní je ode dneška umožněn volný přístup, kdykoliv si vzpomeneš, abys na ni mohla působit. Tvým úkolem je zjistit, zda si uvědomuje nebezpečnost činu, který na tobě chtěla spáchat, zda svého jednání lituje a zda je ochotna se ti omluvit a požádat tě o prominutí.</p>
<p>Jelikož je Nancy ve špatném fyzickém i psychickém stavu, není tvůj úkol limitován. Můžeš si s ní hrát, jak dlouho se ti zachce. Pokud se ti to podaří, bude pak záležet na tobě, zda jí trest zmírníš nebo promineš. A kdyby se ti to náhodou nedařilo a ty jsi cítila, že na to nestačíš, bude Nancy vrácena zpět do své původní cely a bude u ní nadále pokračováno v původní terapii, která, jak se ukazuje, k cíli sice také vede, ale je velice zdlouhavá.“</p>
<p>Tak! Záchrana Nancy je teď v mých rukou… Ale vždyť je to vlastně původní cíl mé cesty sem. Podařilo se mi přesvědčit mimozemské přátele, aby mi dovolili zabývat se Nancy a pokusit se ji zachránit a přesvědčit ji ke spolupráci s námi. A ani to tak dlouho netrvalo, první úspěch se dostavil. Nancy se rozplakala…</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>21. října</emphasis></p>
<p>Zdá se, že moje Lucinka je nejšťastnějším tvorečkem na Zemi i v přilehlém vesmíru. S jakou radostí mi dnes v noci sdělila, že hned její první nápad v léčbě Nancy Moareové slavil úspěch.</p>
<p>„Poskytli jsme jí trochu soukromí – tedy aspoň iluzi, že ho má – a zabralo to. Nevím, zda se rozplakala nad sebou nebo zda si uvědomila, že je potrestána a za co – ale důležité je, že už není apatická.“</p>
<p>„Tak tedy dovol, abych ti poblahopřála k úspěchu. Jak tě vůbec napadlo, že by cesta k nápravě mohla jít tímto směrem?“</p>
<p>„Tak – snažila jsem se vžít do jejího postavení. A taky k tomu přispěla změna v jejím chování po odchodu doktora Zemilla. On jí vlastně naháněl hrůzu…“</p>
<p>„Ó ano, hrůzu on nahánět umí, ale neublíží.“</p>
<p>„Právě. Ale to přece nemůže Nancy vědět. Vůbec neměla příležitost blíže se s ním seznámit. Nejprve ji omráčil, pak jí hrozil injekcí s dávkou Verodixinu. Nakonec zazmatkovala a aplikovala si ji vlastní vinou. Provedl jí důkladné lékařské vyšetření prohlížeje ji úplně nahou před mnoha svědky – a to hned dvakrát, jednou na místě činu a podruhé na SSE. Nakonec prohlásil, že jí dá dohromady proto, aby na ní mohl provádět pokusy.“</p>
<p>Lucce se podařilo velice stručně ale přesně vystihnout sled událostí, které nutně musely do Nancyiny mysli vtisknout dokonale zkreslený obraz osobnosti doktora Zemilla. Proto se ani nelze divit, že musela být pořádně vystresovaná už při pomyšlení na něj.</p>
<p>„Náhodou – Zemill je tady a podílí se na přípravě preparátů k léčbě dívek, které mají chránit jejich případné těhotenství – a samozřejmě i na mé léčbě.“</p>
<p>„Ach, to je od něj milé, a jakpak nám holčička roste?“</p>
<p>Vzpomněla jsem si na Halininy fotografie. Snad se bez nich obejdu. Odložila jsem župánek i kalhotky a postavila jsem se z profilu proti objektivu kamery.</p>
<p>„Podívej, už to začíná být vidět,“ a snažím se pózovat tak, aby si mě mohla Lucka celou prohlédnout.</p>
<p>„Jsi opravdu krásná,“ vydechla jen Lucka obdivně, „ale víš co, srdíčko? U vás už je dávno po večerce, měla by sis jít lehnout. To nastávající maminky moc potřebují.“</p>
<p>„Dobrou noc, lásko…“</p>
<p>Zrušila jsem spojení a odebrala jsem se tam, kam mě sestřička poslala.</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 29</strong></p>
<p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>25. října</emphasis></p>
<p>„Chtěla bych se s vámi trochu poradit,“ oslovila mě a Lenku Jana, když nám oběma provedla svou fantastickou masáž prsou. „Potřebuji navštívit školu – a doma nemám teleport. U rodičů to nejde – bydlí v paneláku v bytě.</p>
<p>„Aha, takže ty bys potřebovala, aby ti jedna z nás poskytla dočasný útulek,“ doplňuje Lenka.</p>
<p>„Právě…“</p>
<p>„To není problém, klidně si můžeš na ty dvě cesty půjčit náš domek,“ navrhuji Janě.</p>
<p>„Nebo klidně můj,“ dodává Lenka.</p>
<p>„A tady se právě nemohu rozhodnout, kterou z vás požádat, protože z Brna do Prahy je cesta rychlejší než z Ostravy, jenže váš domek je špehován, kdežto Lenčin – jak se zdá – zatím nevyčenichali, takže je bezpečnější…“</p>
<p>„A v Praze se chceš zařídit jak?“</p>
<p>„No, kolej jsem zrušila – když většinu času trávím tady, bylo by škoda zabírat místo jiným. Asi se ubytuji v hotelu, jako to udělala Xiaolan v Pekingu, než jí tam mimozemšťané zřídili rezidenci.“</p>
<p>„Škoda, žes mimozemské přátele nepožádala o podobnou službu,“ poznamenává Lenka.</p>
<p>„Právě, že jsem nedávno požádala – jenže Evropa není Afrika a nelze tam zabrat jen tak beze všeho nějaký pozemek. To je taky jeden z cílů mé cesty – takový pozemek popřípadě i s vhodnou nemovitostí najít a koupit.“</p>
<p>„Tak klidně cestuj přes náš teleport,“ navrhuji Janě. „Stejně budeš většinu času trávit v Praze a za tu chvíli, kdy budeš na cestě od nás na nádraží a potom zpátky, se snad nic tak hrozného stát nemůže. Bránit se dokážeš.“</p>
<p>Je tedy rozhodnuto a Jana pocestuje do Prahy přes Brno.</p><empty-line /><p>Janiny zápisky – <emphasis>26. října</emphasis></p>
<p>Z CPLEN jsem se teleportovala krátce po desáté hodině dopoledne, takže tady máme časné ráno. Opustila jsem Nikolčin domek a nechala jsem zapnout ochranné pole. Vyrazila jsem na nádraží. Stihla jsem sice přímý ranní vlak do Brna, ale cestou nabral zpoždění a vyhlédnutý rychlík mi ujel o pouhé čtyři minuty! Smůla… Prohlížím jízdní řád. Další jede až za dvě hodiny. Pak jsem si všimla, že mezitím jede jeden vlak EuroCity. Uvědomuji si, že dnes nejsem v pozici chudé studentky a že si mohu dovolit nebývalý luxus. Dokoupila jsem si příplatek EC, jízdenku 1. třídy i místenku. Do Prahy cestuji jako princezna!</p>
<p>Přijeli jsme krátce po půl jedenácté – přesně podle grafikonu. Dodatečně jsem zjistila, že jsem udělala moc dobře, když jsem si zvolila vlak. Na dálnici zase byla havárie a když jsem viděla ve zprávách tu dvoukilometrovou kolonu kamionů, ve které byly uvězněny i dva linkové autobusy, mohla jsem si jen spokojeně mnout ruce.</p>
<p>Ubytovala jsem se v hotelu kousek od nádraží a nahlédla jsem do svého cestovního plánu. Dnes odpoledne musím zajít do knihovny a budu se ještě připravovat ke zkoušce. Zítra ráno mám zkoušku, odpoledne musím za docentem Mámilem a večer pojedu domů k rodičům. Pozítří je státní svátek, budu doma.</p>
<p>Devětadvacátého ráno zpět do Prahy – navštívím nějaké realitní kanceláře. A jakmile najdu vhodný pozemek, vrátím se zpět do Brna. Pak do Nikolčina domku, kde je teleport – a zpět na CPLEN.</p><empty-line /><p>Janiny zápisky – <emphasis>27. října</emphasis></p>
<p>Zkoušku jsem složila v pohodě – musím přiznat, že studium z mimozemských pramenů je opravdu přínosné. Proti plánu se však zkouška trochu protáhla. Examinátor se opozdil a už jsem se ani nestačila vrátit do hotelu, abych se převlékla. Zašla jsem si aspoň na oběd do blízké restaurace a vrátila jsem se do školy. Čeká mě ještě setkání s docentem Mámilem. Schůzku jsem si s ním dojednala telefonicky ještě z Antarktidy. Mám se určitě zastavit, prý má pro mne spoustu zajímavých materiálů.</p>
<p>Přivítal mě velice srdečně: „Tak vás tu vítám, odložte si, bundu si dejte támhle do skříně… ano a posaďte se… Bohunko!“</p>
<p>Nejprve spolu sedíme u kávy. Docent si u Bohunky opět objednal svého ‚smrťáka‘ a předkládá mi výsledky rešerše, kterou nechal na můj popud udělat.</p>
<p>„Jen tak mimochodem – jak studujete a praktikujete na té vaší mimozemské klinice?“</p>
<p>„Je to báječné,“ rozplývám se, „Dnes jsem v pohodě složila další zkoušku – tentokrát neurologii. Ale většinou mám plnou hlavu rizikových těhotenství a abnormálních porodů. Když jsme tady byly naposledy s Luckou…“</p>
<p>Nenechal mě ani domluvit.</p>
<p>„Počkejte, počkejte… s Luckou – ano. Teď jsem si vzpomněl – vám jsem tehdy vyšetřoval nadměrně vyvinuté mléčné žlázy, dokonce se u vás objevila laktace, ač jste nulligravida. Pak nás vyrušili kolegové ze sálu, protože… Ale víte co? Teď půjdeme spolu do vyšetřovny a trochu se mi předvedete, ano? Váš případ je zajímavý hned z několika hledisek. A také pro vás mám ještě jedno překvapení.“</p>
<p>Pravda – důkladným gynekologickým vyšetřením mi tenkrát ‚pohrozil‘ – ovšem to jsem nebrala příliš vážně. Dokonce jsem za ním volala, že se budu těšit. A teď je to tady. Po několika neúspěšných telefonátech se mu podařilo sehnat sestru, která musí být při gynekologických prohlídkách přítomna – minule se spokojil se společností Lucky – a vyrazili jsme do vyšetřovny – právě do té, ve které jsem absolvovala praktickou část zkoušky z gynekologie.</p>
<p>„Slečna má u nás kartu?“</p>
<p>„Ne, slečna u nás kartu nemá,“ odpovídá Mámil roztržitě.</p>
<p>„Tak založíme novou,“ spustila sestra a požádala mě o kartičku pojišťovny.</p>
<p>„Ne, ne, ne,“ vzpamatoval se Mámil – toto vyšetření pojišťovna nebude hradit. Provádím je ex privata industria – protože mě slečnin případ obzvlášť zajímá.“</p>
<p>„Dobře, ale přestože provádíte vyšetření z vlastní iniciativy, tu kartu přece založit musím,“ brání se tvrdohlavě sestra.</p>
<p>Ke své hrůze si uvědomuji, že je to táž, která držela služby s Rummlerem a která byla tenkrát přítomna u mé zkoušky, když jsem vyšetřovala Nikolku. Nechápu, proč si ji tu Mámil pořád drží. Podala jsem jí kartičku pojišťovny, ze které si do karty opsala moje personálie.</p>
<p>„A teď si jděte odložit – támhle do kabinky.“</p>
<p>Zamířila jsem do kabinky celá nesvá. Ne, že bych podstupovala gynekologickou prohlídku prvně, ale nejsem na ni vůbec připravena. Před chvílí jsem bohatě poobědvala, sprchovala jsem se ráno – a teď už je pozdní odpoledne…</p>
<p>„Jano – prosím vás…“</p>
<p>Zcela nesoustředěně jsem se otočila za hlasem docenta Mámila.</p>
<p>„… byl bych rád, abyste se svlékla úplně… Já vím, že to není obvyklé, ale vzhledem ke složitosti vašeho případu mi to připadá nezbytné.“</p>
<p>Polilo mě horko.</p>
<p>„Mohu si aspoň dojít na záchod?“ vykoktala jsem ze sebe rozrušeně.</p>
<p>„Ale – tak jděte. Na konec chodby a vlevo…“</p>
<p>Ani jsem sestru neupozornila, že zdejší prostory důvěrně znám. Na záchodě jsem si ulevila – i když úplně vyprázdnit střeva se mi nepodařilo, a trochu jsem si omyla intimní partie toaletním papírem namočeným ve vodě. Jiné hygienické prostředky tu nejsou k dispozici. Hrozné, jak člověk rychle přivyká komfortu. Na CPLEN bych měla k dispozici sprchu a veškerou kosmetiku – to všechno jako součást vyšetřovny. Tady se musím spokojit jen s těmito primitivními prostředky…</p>
<p>Vrátila jsem se do kabinky a uvažuji o tom, zda bych neměla Mámilovi prohlídku odmítnout. Ale na druhou stranu – sem se dostanu zase až za několik měsíců a on mi připravil spoustu zajímavého materiálu. Kromě toho – o pomoc jsem ho požádala já a na výsledcích jeho práce – i této prohlídky! – možná závisí osud kamarádek… Nikolky… – to přece nemohu udělat!</p>
<p>Začala jsem se svlékat – Boty, sukni… Vzhledem ke své bioenergetické senzitivitě bych snadno vystačila s lehkým oblečením, ale teď na konci října, kdy se teploty pohybují jen mírně nad nulou, nechci zbytečně na sebe upozorňovat – už jen kvůli své bezpečnosti.</p>
<p>Blůzku, punčochy … zbývají už jen poslední dva kousky spodního prádla … kalhotky a podprsenka… Váhavě rozepínám její háčky…</p>
<p>„Jak to, že ještě nejste svlečená? Jak dlouho si myslíte, že na vás bude pan docent čekat,“ láteří sestra nahlížejíc do dveří kabinky.</p>
<p>„Promiňte, já jsem…“</p>
<p>Sestra přivřela dveře kabinky a já s povzdechem stahuji kalhotky… Je to zvláštní. Na CPLEN pobíhám nahá skoro celý den, jen do jídelny a na některé kulturní programy se navlékám do župánku – a tady jsem celá nesvá a v rozpacích… Co je to se mnou?</p>
<p>„Jano, už jste připravena?“</p>
<p>Tentokrát se ozval sám docent Mámil. Nastal okamžik pravdy. Otevírám dveře kabinky a vysvlečená do naha váhavě vstupuji do vyšetřovny. Cítím, jak se mi hrne krev do obličeje. Musím být červená jako rak, ale přesvědčit se nemohu, protože ani v kabince ani ve vyšetřovně není k dispozici zrcadlo.</p>
<p>„Postavte se na váhu!“</p>
<p>Sestra se mnou jedná nezúčastněně, dalo by se říci komisně. Kdybych byla někdy primářkou a dostala bych k ruce sestru takového ražení, leštila by druhý den kliku pracovního úřadu!</p>
<p>„Hmm, 69,5 kg … a výška 177 cm…“ prohodila sestra směrem k Mámilovi zapisujíc údaje do karty.</p>
<p>Mám o půl druhého kila víc než obvykle – ale uvědomuji si, že se vážím krátce po bohatém obědě, nedostatečně vyprázdněná…</p>
<p>„Podržte si teploměr…“</p>
<p>Sestra je opravdu nechutná, štěká na mě jako pes. Zřejmě už má po pracovní době a dává svou nevůli okatě najevo. Tentokrát jsem se ale dopálila. Už toho mám dost. Přidržela jsem teploměr v podpaží…</p>
<p>„Pane docente! Vždyť ona má horečku…“</p>
<p>Sestra nevěřícně zírá na teploměr, který ukazuje 41,4°C.</p>
<p>Mámil mi lehce sáhl na čelo. „To bude nějaká blbost, kdoví co měříte…“</p>
<p>Sklepal rtuť a podal mi teploměr znovu.</p>
<p>„Tak se podívejte,“ nastavuje po chvíli sestře přístroj rovnou před oči, „ukazuje 35,8°C, to bych spíš řekl, že je podchlazená, ne?“</p>
<p>„Ale, pane docente, před tím…“</p>
<p>„Tak do třetice – a tentokrát rektálně,“ rozhodl nakonec zmatený Mámil.</p>
<p>No tedy. To jsem si vykoledovala věc. Raději své bioenergetické aktivity omezím…</p>
<p>„Jano, prosím vás, opřete se tady o lehátko a mírně se rozkročte,“ mluví ke mně Mámil skoro prosebným hlasem nanášeje na konec teploměru vazelínu. Pak jsem ucítila, jak mi jemně roztáhl hýždě a opravdu šetrně mi zavádí teploměr do konečníku. V duchu uvažuji, jak by si asi počínala při této proceduře sestra mající školu neurvalce Rummlera.</p>
<p>Mámil přidržuje teploměr, aby nevyklouzl, přičemž s ním jemně pohybuje. Přes všechen stud a rozpaky začínám pociťovat vzrušení. Přiznám se, že mi dalo dost námahy, abych udržela svou tělesnou teplotu v rámci normy a vzrušení nedávala příliš najevo. Ale na úvahy a zdlouhavé vymýšlení strategie není čas. Následuje měření krevního tlaku, poslechové vyšetření dechu a srdeční činnosti.</p>
<p>„A teď se chvíli procházejte… ruce nad hlavu bych prosil…“</p>
<p>Jestliže začal Mámil vlastní prohlídku celkovým hodnocením postavy, je mi jasné, že si ve vyšetřovně pobudu aspoň hodinu.</p>
<p>„Postavte se proti mně… ukloňte se vlevo… víc, ano, tak. Děkuji. A teď vpravo… předkloňte se… ještě víc, výborně.“</p>
<p>Mámil si mě prohlíží ze všech stran a diktuje sestře své poznámky. Konečně učinil závěry taky pro mě: „Máte opravdu krásnou postavu, Jano. Jednotlivé partie spolu přímo vzorově harmonizují.“</p>
<p>Jeho hodnocení mě docela těší – aby taky ne, ty hodiny strávené v tělocvičnách a bazénech CPLE a následně CPLEN se někde projevit musí.</p>
<p>„Teď se podíváme, co v sobě skrýváte za překvapení. Položte se prosím tady,“ ukazuje na gynekologický stůl, „nohy do korýtek a ruce za hlavu.“</p>
<p>Tak! Teď jsou všechny mé intimní partie zcela vystaveny jeho pohledům – slabiny, rodidla, konečník i prsa. Ještě trochu roztáhl opěrky nohou, až jsem ucítila, že se mi pootevřely stydké pysky. Začíná rozhodující část vyšetření. V mysli mi víří naděje i pochybnosti, cítím střídavě stud a vzrušení, rozpaky i tíhu odpovědnosti. Jsem celá nesvá, neklidná a napjatá. Docent Mámil je přece můj učitel. Nikoliv můj lékař… Ale já jeho pomoc potřebuji. Možná, že kdybychom byli ve vyšetřovně sami, byla bych klidnější. Ale etická pravidla to nedovolují a jako na potvoru musí mít službu zrovna ta nejnechutnější fúrie, kterou naše zdevastované zdravotnictví zaměstnává. Zvlášť po obdivném Mámilově hodnocení mé postavy dává najevo svou špatnou náladu. Její chování ke mně je už vyloženě hnusné: „Hlavně, že jste studentka medicíny – ale že si máte s sebou přinést plínu nebo ručník, na to nepamatujete. A menstruační kalendář jste také neráčila předložit…“</p>
<p>Tentokrát se mě zastal sám Mámil, ačkoliv sestru přede mnou shazovat nesmí: „Slečna s tou prohlídkou nepočítala. Dohodli jsme se na ní před chvílí.“</p>
<p>Sestra jako by na mne žárlila. Zatoužila jsem uvidět ji aspoň bez uniformy a mé sebevědomí kupodivu stouplo. Vzápětí mě však dostal do rozpaků sám Mámil. Přistoupil ke mně a jal se mi prohmatávat břicho. Je mi to dost nepříjemné a Mámil to pochopitelně okamžitě poznal: „Jano, nejste dostatečně vyprázdněná… Nevadilo by vám, kdybychom vám dali klystýr?“</p>
<p>Polila mě opět vlna horka. Samozřejmě, že mi to vadí – zvlášť, když vím, že to je práce pro sestru a že takové příležitosti využije, aby si na mně hojila své mindráky. Ale dala jsem se na vojnu, musím bojovat…</p>
<p>„Co se dá dělat…“ povzdechla jsem si.</p>
<p>Vzápětí jsem ucítila, jak mi sestra docela neurvalými hmaty, které si nezadají s Rummlerovou rasovinou, zavádí do konečníku trubičku výplachového přístroje, kterou ke všemu dost nedbale namazala… A pak jsem ucítila, jak do mých útrob proniká obrovské množství vody. Tu musím v sobě na pár minut zadržet, trochu se obléknout a pak běžet na záchod skoro přes celou chodbu… Hrůza! Navlékla jsem na sebe blůzku, ale je příliš krátká a na oblečení sukně není čas. Bundu jsem naneštěstí nechala ve skříni v Mámilově pracovně. Nezbývá mi, než abych na chodbu z kabinky vyběhla polonahá. Naštěstí tu teď odpoledne nikdo není. Nakonec jsem to v pořádku stihla. Opět jsem se trochu omyla a vracím se do vyšetřovny na gynekologický stůl. Ovšem zážitek to byl velice nepříjemný…</p>
<p>Nyní přišla na řadu vlastní gynekologická prohlídka. Břicho, rodidla, konečník. Mámil si počíná velice šetrně, ale pečlivě. Postupně do mne zavádí zrcadla, vaginoskop i kolposkop, provádí stěry pro laboratorní testy i ultrazvukové vyšetření všech břišních orgánů. Ležím klidně a uvolněně, protože sestra je zaměstnána sepisováním sáhodlouhého protokolu, který jí Mámil diktuje, a nemá příležitost dávat mi svou nelibost najevo.</p>
<p>„Tak, a teď bych se ještě znovu podíval na vaše prsa – to jsme posledně nedodělali…“</p>
<p>Prohmatává mě opravdu pečlivě a počítá jednotlivé laloky mléčné žlázy v obou prsech. Když se dopočítal mnou avízovaných osmapadesáti, spokojeně pokýval hlavou. Nakonec tiskne bradavky a zkouší jejich citlivost.</p>
<p>„Výborně, můžete se obléci,“ prohlásil spokojeně po závěrečném ultrazvukovém vyšetření prsou. „Pak na mne počkejte, ještě něco pro vás mám.“</p>
<p>Sedíme opět v jeho pracovně, popíjíme kávu a Mámil mi sděluje: „Nejprve bych se chtěl omluvit za sestru – mrzí mě, že jsem jinou nesehnal, ale zítra je státní svátek a lidi si houfně berou dovolenou. Tahle byla teď jediná k dispozici.“</p>
<p>„Já vím, co je zač. Ona má Rummlerovu školu. Jen se divím, že ji tady pořád ještě držíte, když už tu Rummler není…“</p>
<p>„Nechejme toho, Jano, to je složitý případ. Ale proč vlastně jsem vám dělal tak podrobné vyšetření – podívejte se.“</p>
<p>A Mámil přede mnou rozevřel desky s ultrasonogramy.</p>
<p>„Tohle jsme pořídili tenkrát, když jste tu byly s Luckou a mě odvolali na sál. Rodila nám tam předčasně osmadvacetiletá maminka. Podívejte se na tu zvláštní polohu dítěte. Děloha je zle zdeformovaná a hrozí úplné roztržení hráze. Dítě i matku jsme zachránili na poslední chvíli císařským řezem. A při tom to dítě! Tři měsíce před termínem a je naprosto zdravé s abnormálně vysokou porodní váhou a s naprosto správně vyvinutými všemi orgány.</p>
<p>„Maminku jsem po šestinedělí vyšetřil stejně podrobně, jako před chvílí vás, Jano. A zjistil jsem, že máte hodně společného. Například její prsa – tady!“</p>
<p>Sleduji oba sonogramy – její i svůj – a nestačím žasnout. Stavba našich prsou je tak podobná, jako bychom byly sestry.</p>
<p>„Nebudu vás napínat, Jano. Napočítal jsem jí šestašedesát hlavních laloků v každém prsu! Byl jsem fascinován…“</p>
<p>„Pane docente – šestašedesát laloků má jedna moje kamarádka z kliniky…“</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>„Opravdu. Je to pravnučka mimozemšťana. A jeho vnučka jich má dvaasedmdesát – stejně jako jedna čistokrevná mimozemšťanka!“</p>
<p>„Poslyšte, Jano. Připravil jsem pro vás kopie všech materiálů, které jsem vám tady dnes ukázal. Jen personálie pacientek jsou cenzurované – jména jsou změněna.“</p>
<p>Zaplavila mě vlna radosti – tak přece jen to moje odpolední martyrium přineslo výsledky.“</p>
<p>„Mockrát vám děkuji, pane docente. Jsem vaší velikou dlužnicí…“</p>
<p>„Dlužnicí, říkáte? Hmm… Co míníte dělat po absolvování školy?“</p>
<p>„Chtěla bych se specializovat na riziková těhotenství a porodnictví.“</p>
<p>„V tom případě očekávám, že se stanete mou asistentkou. Jak je možné, že jsem si vás nevšiml dříve?“</p>
<p>„Protože jste nám jenom přednášel. Praktika jsme absolvovali pod Rummlerovým vedením a zkoušel mě taky on.“</p>
<p>„Aha, to je pravda. Ale to, co jsem vám nabídl, platí. Máte možnost zůstat na škole dál. S radostí vám zajistím další odborný růst.“</p><empty-line /><p>Janiny zápisky – <emphasis>28. října</emphasis></p>
<p>Dnes je státní svátek a já jsem doma, u rodičů! Konečně po dlouhé době – vždyť od Vánoc jsem je neviděla, jen jsme si občas zatelefonovali. Když jsem byla naposledy v Praze, měla jsem na starost také Lucku a spoustu vyřizování ve škole a po úřadech… na cestu do našeho pohraničního městečka se už nedostalo.</p>
<p>„Tak vítám naší čestnou doktorku – táto, podívej! Ztracená dcera je opět doma! Ukaž se – no ty jsi vyrostla…“</p>
<p>Objetí a polibky neberou konce. Ale je pozdě v noci a mně se chtělo po rušném dnu opravdu spát. Noc jsem však měla neklidnou. Znovu jsem prožívala všechny ty rozpaky během Mámilova vyšetření, nechutná sestra mi neustále hrozila klystýrem, běžela jsem nedostatečně oblečená na záchod, chodba neměla konce a pořád jsem se bála, že mě někdo uvidí. Ve snu jsem viděla celé včerejší odpoledne jako ve filmu. Poslední, co jsem uviděla před probuzením, byl sonogram zdeformované dělohy se zdravým dítětem uvnitř.</p>
<p>Není proto divu, že první otázka, kterou jsem mamince položila, se týkala okolností mého vlastního porodu.</p>
<p>„A co přesně bys chtěla vědět? Dala’s mi zabrat, přišla jsi na svět císařským řezem. Na rozdíl od tvého bratra, který ze mne vyklouzl jako po másle.“</p>
<p>„A… mami… co termín. Nejsem nedonošená?“</p>
<p>„Nejsi. Narodila ses přesně podle vypočítaného termínu. A nechápu, proč hned po ránu otravuješ s takovými blbostmi. Třičtvrtě roku se doma neukážeš – a když se s tebou chce člověk potěšit, tak ty vyrukuješ s porodem.“</p>
<p>„Maminko, no tak. Jsi přece taky doktorka. Což nemáš pochopení pro moje zájmy? Podívej – sám Mámil mi nabídl, abych u něj po škole zůstala jako asistentka…“</p>
<p>„Tak za prvé, Janičko: Já jsem zubařka a ne gynekoložka nebo porodní bába. A za druhé – jak ti může Mámil nabízet místo, když ti chybí ještě čtyři semestry, a ty se místo učení potuluješ někde ve světě? Co když tu školu nedoděláš?“</p>
<p>„No dovol, náhodou mám všechny zkoušky, za tento semestr dokonce jednu v předtermínu, podívej,“ a mávám jí rozhořčeně před očima indexem.</p>
<p>Pohled na samé výborné jí vykouzlil na rtech spokojený úsměv: „Tak to ještě předveď tatínkovi. A taky bys nám měla trochu povyprávět, kde jsi vlastně celou tu dobu byla. Jestli si myslíš, že nás uspokojilo těch pár telefonátů…“</p>
<p>Mou spolupráci s mimozemšťany přijali všichni klidně. Už se nemusím bát, že si budou dělat starosti o moje duševní zdraví, protože i přes značné informační embargo je i u nás známo, že se na Sahaře usadili ‚vesmírní vetřelci‘.</p>
<p>„Jenom ty ‚vetřelce‘ berte jako výplod americké propagandy – vždyť například Lenka je pravnučkou jednoho z nich. Jsou to velice milí lidé.“</p>
<p>Dnešní den utekl jako voda a já uléhám docela vyčerpaná. Ráno musím brzo vstávat, abych se dostala zpět do Prahy v rozumnou dobu.</p><empty-line /><p>Následujícího dne Jana vyrazila zpět do Prahy. Tentokrát s cílem najít vhodné místo pro své budoucí obydlí. Díky finančnímu zajištění od mimozemských přátel si mohla dovolit výběr podle kriterií účelnosti bez ohledu na cenu, takže celou záležitost vyřídila během několika hodin. O administrativní záležitosti se postará realitní kancelář a Jana se zde má objevit asi tak za měsíc. Navečer vyrovnala účet v hotelu a vyrazila na nádraží.</p>
<p>Pospíchá. Vlak odjíždí za dvacet minut a je hrozné počasí. Z mraků se hrnou proudy vody. Jana s sebou vláčí dva kufry dokumentace získané od docenta Mámila a je promoklá na kost. Prochází parkem u Hlavního nádraží, když tu ji obklopili čtyři muži v nepromokavých kombinézách.</p>
<p>„Když dovolíte, slečno, pomůžeme vám…“</p>
<p>„Není třeba, pánové. Vždyť ty kufry nejsou nijak zvlášť těžké…“ a Jana oběma zavazadly zlehka nadhazuje, přestože každé váží bezmála dvacet kilogramů.</p>
<p>Jenže muži jsou neodbytní. Každého kufru se chopil jeden z nich a zbylí dva strhli Janu k zemi. Stiskla jednomu z nich ruku, ale ke své hrůze zjistila, že ho nemůže tímto ‚Nikolčiným‘ způsobem paralyzovat, protože muži mají na rukou gumové izolační rukavice.</p>
<p>Poslední, co si uvědomila, byl zápach chloroformu.</p>
<p>Když se probudila, zjistila, že je spoutána na rukou i nohou a leží v provlhlých šatech na betonové podlaze jakési kobky bez oken, jen pod dveřmi je vidět záblesk světla z chodby nebo vedlejší místnosti. Zpoza dveří se v pravidelných intervalech ozývají zvuky těžkých kroků – <emphasis>zřejmě tam přechází stráž,</emphasis> došlo po chvíli Janě.</p>
<p>Pokusila se vstát. Jde to, i když se spoutanýma nohama je to velice obtížné. Krátký řetěz jí dovoluje dělat jen drobné krůčky. Došla ke dveřím a hledá kliku. Místo ní nahmatala kouli. V okamžiku, kdy se jí dotkla, zazněla siréna. Jana se lekla a uskočila od dveří stranou. Neuvědomila si však v té chvíli, že má nohy nakrátko spoutané řetězem, a upadla.</p>
<p>Vzápětí se však otevřely dveře. Cvakl vypínač. Kobku zalilo ostré světlo, které Janu nepříjemně oslnilo. Instinktivně zavřela oči.</p>
<p>„No sláva, naše čestná doktorka se probudila ze zimního spánku. Buďte u nás vítána.“</p>
<p>Nad ní se sklání muž, kterého poznala podle hlasu jako toho, jenž jí v parku nabízel ‚pomoc‘ s kufry. Je vysoký, rozložitý a na sobě má nepromokavou kombinézu jako v momentě přepadení, jenže suchou. I tentokrát má na rukou gumové rukavice a na obličeji masku jako člen oddílu rychlého nasazení, ze které je vidět jen čelo, nos, oči a ústa.</p>
<p>Jana horečně přemýšlí, jak se teď má zachovat. Aby tyto lidi zneškodnila, musela by jim zaútočit na nechráněné části obličeje. Má však spoutané ruce a její pohybové možnosti jsou omezeny. Naposledy se nabíjela v Nikolčině domku před odjezdem do Prahy a ani neví, jak dlouho spala. Asi dost, protože má hlad, žízeň a chce se jí na záchod. Část energie také spotřebovává na udržení tělesné teploty. Když totiž přeruší přenos energie na povrch těla, cítí nepříjemný chlad provlhlých šatů. Studený říjnový déšť vykonal svoje.</p>
<p>„Snad jste neztratila řeč, slečno?“</p>
<p>Jana se nakonec rozhodla, že bude mluvit co nejméně. Na takřka řečnickou otázku svého věznitele nijak nereaguje.</p>
<p>Chlapík pokynul rukou a do kobky vtrhla další tři anonymní individua v podobné maškarádě. S sebou vezou jakýsi servírovací stolek.</p>
<p>„Ruce!“</p>
<p>Jana nastavila ruce a jeden z dozorců jí odemkl pouta a sebral jí ze zápěstí hodinky, zatímco jiný ji drží samopalem v šachu.</p>
<p>„Shoď ty mokré hadry, ať nám nenastydneš, už ses v tom válela dost dlouho…“</p>
<p>Jana rozepnula promáčenou bundu a rozhlíží se po nějakém věšáku.</p>
<p>Kobka je však bez jakéhokoliv nábytku. Jen vysoko u stropu je třítrubicové zářivkové těleso. V kobce není ani vypínač – <emphasis>ten je zřejmě zvenku,</emphasis> došlo Janě. Jen do stěn a do podlahy je zapuštěno několik ocelových kruhů.</p>
<p>„Dej to sem a pokračuj,“ vyštěkla jedna maškara natahujíc po bundě ruku.</p>
<p>Jana odevzdala bundu, kterou další dva dozorci pečlivě prohledali. Na ‚servírovací stolek‘ postupně vykládají Janiny doklady, klíče a satelitní telefon.</p>
<p>„Řekl jsem: Pokračuj!“ osopil se na ní dozorce zatímco Jana s nelibostí sleduje prohledávání kapes své bundy.</p>
<p>Váhavě rozepíná knoflíčky provlhlé blůzky a nakonec ji odevzdává do rukou maškary. Blůzka končí ve spodní přihrádce ‚servírovacího vozíku‘ bez prohledávání. Kuličkové pero, které má Jana v jediné její kapsičce, zřejmě není pro její věznitele důležité.</p>
<p>„Tak – a ještě tu podprsenku bych prosil,“ natahuje maškara znovu ruku.</p>
<p>Janě je jasné, že proti čtyřem grázlům se samopaly, kteří jsou od hlavy k patě oblečeni do izolačních oděvů, nemá žádnou šanci a že jí nezbývá, než se podvolit. Osvobodit se může jen za předpokladu, kdyby její věznitelé udělali chybu. Váhavě sáhla za záda a s povzdechem uvolnila zapínání něžného krajkového kousku dámské garderoby, kterého se okamžitě zmocnil dozorce. Po zběžné prohlídce končí podprsenka vedle bundy a blůzky.</p>
<p>„Ruce!“</p>
<p>Vzápětí cvakly náramky a Jana je vlečena ke stěně kobky. Krátký řetěz, kterým má spoutané nohy, jí omezuje v pohybu, takže jí nezbývá než aby za dozorcem nemotorně klopýtala a poskakovala, nechce-li být nakonec vlečena po zemi.</p>
<p>„Otoč se zády ke zdi!“</p>
<p>Dozorce zvedl Janiny ruce vysoko nad hlavu a zámkem ukotvil pouta v jednom z kruhů. Jana teď stoji u zdi se spoutanýma rukama nad hlavou, vysvlečená do půl těla a její obnažená prsa jsou v ostrém světle zářivek vystavena chlípným pohledům dozorců. Ti se zalíbením chvíli pozorují bezmocnou dívku, která tu teď před nimi stojí se sklopenou hlavou.</p>
<p>„Když dovolíte, slečno, pomůžeme vám od zbytku těch mokrých hadrů sami.“</p>
<p>S těmito slovy se k ní jedna maškara sehnula, rozepnula jí boty a vzápětí jí je stáhla i s ponožkami. Tento manévr dostává dívku rázem do ještě horšího postavení. Země se dotýká jen špičkami bosých nohou, takže vlastně napůl visí na řetěze za ruce.</p>
<p>Grázl však pokračuje dál. Rozepnul jí džíny, které se jí svezly ke kotníkům. Odemkl jí pouta na nohou a džíny jí stáhl úplně. Následuje pečlivá prohlídka kapes zabavených kalhot a na ‚servírovacím stolku‘ nachází místo i Janin kapesník a peněženka.</p>
<p>„Kabelku neměla?“</p>
<p>Otázka neplatí Janě, ale jednomu z dozorců.</p>
<p>„Ne, všechno má po kapsách. Táhla s sebou dva kufry. Ty jsme samozřejmě zabavili.“</p>
<p>„Když dovolíte, slečno, vzali bychom si i vaše kalhotky. Doufám, že vám to nebude vadit, prý jste na to zvyklá.“</p>
<p>S těmito slovy zbavila maškara jedním nacvičeným hmatem konsternovanou Janu posledního kousku oděvu, který končí na vrchu hromádky ve spodní přihrádce ‚servírovacího vozíku‘. Všechny čtyři maškary teď se zalíbením sledují své dílo.</p>
<p>„Tedy, řeknu vám, kluci, že jsme ulovili opravdu parádní kus. Takovou krasotinku už jsme v práci opravdu dlouho neměli. Doufám, že budu u toho, až začne zpívat…“</p>
<p>„Na to se moc netěš, tu si objednali hoši z FBI. Jestli se s ní chceš ještě pokochat, tak máš teď zřejmě poslední příležitost.“</p>
<p>„Snad si s ní můžeme trochu pohrát, než jim ji předhodíme,“ poznamenala další maškara, „jenže v té masce je mi dost horko…“</p>
<p>„Tak jí zavaž oči a sundáme masky,“ rozhodl další dozorce.</p>
<p>Jana zbavená zraku černou páskou cítí, jak se jí cizí ruce v odporných gumových rukavicích dobývají do klína. „…ty nožičky by to chtělo trochu roztáhnout…“</p>
<p>Další člen eskorty docela ochotně sáhl do prostřední přihrádky ‚servírovacího vozíku‘ a v jeho ruce se objevila rozporka, kterou obratně připevnil za náramky k dívčiným kotníkům. Zároveň trochu povolil řetěz poutající Janiny ruce, aby se zase špičkami nohou dotýkala země.</p>
<p>„Snad by snesla ještě větší roztažení, ne? Aby se jí trochu otevřela <strong>CENZUROVÁNO.</strong> A hned jsme jí mohli také ulevit…“</p>
<p>Zatímco jeden grázl upravuje délku rozporky, druhý odkudsi přinesl kbelík a postavil ho nešťastné dívce mezi nohy. Pak jí surově stiskl břicho v místě močového měchýře. Jana vykřikla bolestí a pustila moč.</p>
<p><emphasis>Je to sice ponižující, ale úleva také, jenže jak dlouho mě tady budou držet? Ani nevím, kde jsem, jak dlouho tady jsem a cítím, že mi ubylo dost energie. potřebovala bych se nabít…</emphasis></p>
<p>Když vyprázdnila močový měchýř, otřel jí další grázl stydké pysky a vnitřní stranu stehen kouskem buničiny.</p>
<p>To už ale cítí, jak jí několikery gumou potažené ruce ohmatávají prsa, stehna, slabiny i klín, roztahují stydké pysky a dráždí klitoris.</p>
<p>„Co tady s ní provádíte, vy mezuláni? Koukejte padat! Tady není erotický salón, ale služebna… však vy víte. A bylo to naposledy, kdy jsem vás při takových hrátkách přistihl! Hlavně si pamatujte, že tato delikventka je sama o sobě velice nebezpečná. Máte štěstí, že jsem vás odsud vyhodil včas. Padejte!“</p>
<p>„Promiňte, pane kapitáne, ale…“</p>
<p>„Žádné ‚ale‘ nechci slyšet! Pro tebe to platí taky. Odvezte ty krámy a ven!“</p>
<p>Ozval se rachot koleček ‚servírovacího vozíku‘ dveře kobky hlučně zapadly a světlo zhaslo. Bezmocná Jana svlečená do naha, připoutaná ke stěně za ruce, s nohama roztaženýma rozporkou a se zavázanýma očima, osaměla v temnotě.</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 30</strong></p>
<p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>25. října</emphasis></p>
<p>„Chtěla bych se s vámi trochu poradit,“ oslovila mě a Lenku Jana, když nám oběma provedla svou fantastickou masáž prsou. „Potřebuji navštívit školu – a doma nemám teleport. U rodičů to nejde – bydlí v paneláku v bytě.</p>
<p>„Aha, takže ty bys potřebovala, aby ti jedna z nás poskytla dočasný útulek,“ doplňuje Lenka.</p>
<p>„Právě…“</p>
<p>„To není problém, klidně si můžeš na ty dvě cesty půjčit náš domek,“ navrhuji Janě.</p>
<p>„Nebo klidně můj,“ dodává Lenka.</p>
<p>„A tady se právě nemohu rozhodnout, kterou z vás požádat, protože z Brna do Prahy je cesta rychlejší než z Ostravy, jenže váš domek je špehován, kdežto Lenčin – jak se zdá – zatím nevyčenichali, takže je bezpečnější…“</p>
<p>„A v Praze se chceš zařídit jak?“</p>
<p>„No, kolej jsem zrušila – když většinu času trávím tady, bylo by škoda zabírat místo jiným. Asi se ubytuji v hotelu, jako to udělala Xiaolan v Pekingu, než jí tam mimozemšťané zřídili rezidenci.“</p>
<p>„Škoda, žes mimozemské přátele nepožádala o podobnou službu,“ poznamenává Lenka.</p>
<p>„Právě, že jsem nedávno požádala – jenže Evropa není Afrika a nelze tam zabrat jen tak beze všeho nějaký pozemek. To je taky jeden z cílů mé cesty – takový pozemek popřípadě i s vhodnou nemovitostí najít a koupit.“</p>
<p>„Tak klidně cestuj přes náš teleport,“ navrhuji Janě. „Stejně budeš většinu času trávit v Praze a za tu chvíli, kdy budeš na cestě od nás na nádraží a potom zpátky, se snad nic tak hrozného stát nemůže. Bránit se dokážeš.“</p>
<p>Je tedy rozhodnuto a Jana pocestuje do Prahy přes Brno.</p><empty-line /><p>Janiny zápisky – <emphasis>26. října</emphasis></p>
<p>Z CPLEN jsem se teleportovala krátce po desáté hodině dopoledne, takže tady máme časné ráno. Opustila jsem Nikolčin domek a nechala jsem zapnout ochranné pole. Vyrazila jsem na nádraží. Stihla jsem sice přímý ranní vlak do Brna, ale cestou nabral zpoždění a vyhlédnutý rychlík mi ujel o pouhé čtyři minuty! Smůla… Prohlížím jízdní řád. Další jede až za dvě hodiny. Pak jsem si všimla, že mezitím jede jeden vlak EuroCity. Uvědomuji si, že dnes nejsem v pozici chudé studentky a že si mohu dovolit nebývalý luxus. Dokoupila jsem si příplatek EC, jízdenku 1. třídy i místenku. Do Prahy cestuji jako princezna!</p>
<p>Přijeli jsme krátce po půl jedenácté – přesně podle grafikonu. Dodatečně jsem zjistila, že jsem udělala moc dobře, když jsem si zvolila vlak. Na dálnici zase byla havárie a když jsem viděla ve zprávách tu dvoukilometrovou kolonu kamionů, ve které byly uvězněny i dva linkové autobusy, mohla jsem si jen spokojeně mnout ruce.</p>
<p>Ubytovala jsem se v hotelu kousek od nádraží a nahlédla jsem do svého cestovního plánu. Dnes odpoledne musím zajít do knihovny a budu se ještě připravovat ke zkoušce. Zítra ráno mám zkoušku, odpoledne musím za docentem Mámilem a večer pojedu domů k rodičům. Pozítří je státní svátek, budu doma.</p>
<p>Devětadvacátého ráno zpět do Prahy – navštívím nějaké realitní kanceláře. A jakmile najdu vhodný pozemek, vrátím se zpět do Brna. Pak do Nikolčina domku, kde je teleport – a zpět na CPLEN.</p><empty-line /><p>Janiny zápisky – <emphasis>27. října</emphasis></p>
<p>Zkoušku jsem složila v pohodě – musím přiznat, že studium z mimozemských pramenů je opravdu přínosné. Proti plánu se však zkouška trochu protáhla. Examinátor se opozdil a už jsem se ani nestačila vrátit do hotelu, abych se převlékla. Zašla jsem si aspoň na oběd do blízké restaurace a vrátila jsem se do školy. Čeká mě ještě setkání s docentem Mámilem. Schůzku jsem si s ním dojednala telefonicky ještě z Antarktidy. Mám se určitě zastavit, prý má pro mne spoustu zajímavých materiálů.</p>
<p>Přivítal mě velice srdečně: „Tak vás tu vítám, odložte si, bundu si dejte támhle do skříně… ano a posaďte se… Bohunko!“</p>
<p>Nejprve spolu sedíme u kávy. Docent si u Bohunky opět objednal svého ‚smrťáka‘ a předkládá mi výsledky rešerše, kterou nechal na můj popud udělat.</p>
<p>„Jen tak mimochodem – jak studujete a praktikujete na té vaší mimozemské klinice?“</p>
<p>„Je to báječné,“ rozplývám se, „Dnes jsem v pohodě složila další zkoušku – tentokrát neurologii. Ale většinou mám plnou hlavu rizikových těhotenství a abnormálních porodů. Když jsme tady byly naposledy s Luckou…“</p>
<p>Nenechal mě ani domluvit.</p>
<p>„Počkejte, počkejte… s Luckou – ano. Teď jsem si vzpomněl – vám jsem tehdy vyšetřoval nadměrně vyvinuté mléčné žlázy, dokonce se u vás objevila laktace, ač jste nulligravida. Pak nás vyrušili kolegové ze sálu, protože… Ale víte co? Teď půjdeme spolu do vyšetřovny a trochu se mi předvedete, ano? Váš případ je zajímavý hned z několika hledisek. A také pro vás mám ještě jedno překvapení.“</p>
<p>Pravda – důkladným gynekologickým vyšetřením mi tenkrát ‚pohrozil‘ – ovšem to jsem nebrala příliš vážně. Dokonce jsem za ním volala, že se budu těšit. A teď je to tady. Po několika neúspěšných telefonátech se mu podařilo sehnat sestru, která musí být při gynekologických prohlídkách přítomna – minule se spokojil se společností Lucky – a vyrazili jsme do vyšetřovny – právě do té, ve které jsem absolvovala praktickou část zkoušky z gynekologie.</p>
<p>„Slečna má u nás kartu?“</p>
<p>„Ne, slečna u nás kartu nemá,“ odpovídá Mámil roztržitě.</p>
<p>„Tak založíme novou,“ spustila sestra a požádala mě o kartičku pojišťovny.</p>
<p>„Ne, ne, ne,“ vzpamatoval se Mámil – toto vyšetření pojišťovna nebude hradit. Provádím je ex privata industria – protože mě slečnin případ obzvlášť zajímá.“</p>
<p>„Dobře, ale přestože provádíte vyšetření z vlastní iniciativy, tu kartu přece založit musím,“ brání se tvrdohlavě sestra.</p>
<p>Ke své hrůze si uvědomuji, že je to táž, která držela služby s Rummlerem a která byla tenkrát přítomna u mé zkoušky, když jsem vyšetřovala Nikolku. Nechápu, proč si ji tu Mámil pořád drží. Podala jsem jí kartičku pojišťovny, ze které si do karty opsala moje personálie.</p>
<p>„A teď si jděte odložit – támhle do kabinky.“</p>
<p>Zamířila jsem do kabinky celá nesvá. Ne, že bych podstupovala gynekologickou prohlídku prvně, ale nejsem na ni vůbec připravena. Před chvílí jsem bohatě poobědvala, sprchovala jsem se ráno – a teď už je pozdní odpoledne…</p>
<p>„Jano – prosím vás…“</p>
<p>Zcela nesoustředěně jsem se otočila za hlasem docenta Mámila.</p>
<p>„… byl bych rád, abyste se svlékla úplně… Já vím, že to není obvyklé, ale vzhledem ke složitosti vašeho případu mi to připadá nezbytné.“</p>
<p>Polilo mě horko.</p>
<p>„Mohu si aspoň dojít na záchod?“ vykoktala jsem ze sebe rozrušeně.</p>
<p>„Ale – tak jděte. Na konec chodby a vlevo…“</p>
<p>Ani jsem sestru neupozornila, že zdejší prostory důvěrně znám. Na záchodě jsem si ulevila – i když úplně vyprázdnit střeva se mi nepodařilo, a trochu jsem si omyla intimní partie toaletním papírem namočeným ve vodě. Jiné hygienické prostředky tu nejsou k dispozici. Hrozné, jak člověk rychle přivyká komfortu. Na CPLEN bych měla k dispozici sprchu a veškerou kosmetiku – to všechno jako součást vyšetřovny. Tady se musím spokojit jen s těmito primitivními prostředky…</p>
<p>Vrátila jsem se do kabinky a uvažuji o tom, zda bych neměla Mámilovi prohlídku odmítnout. Ale na druhou stranu – sem se dostanu zase až za několik měsíců a on mi připravil spoustu zajímavého materiálu. Kromě toho – o pomoc jsem ho požádala já a na výsledcích jeho práce – i této prohlídky! – možná závisí osud kamarádek… Nikolky… – to přece nemohu udělat!</p>
<p>Začala jsem se svlékat – Boty, sukni… Vzhledem ke své bioenergetické senzitivitě bych snadno vystačila s lehkým oblečením, ale teď na konci října, kdy se teploty pohybují jen mírně nad nulou, nechci zbytečně na sebe upozorňovat – už jen kvůli své bezpečnosti.</p>
<p>Blůzku, punčochy … zbývají už jen poslední dva kousky spodního prádla … kalhotky a podprsenka… Váhavě rozepínám její háčky…</p>
<p>„Jak to, že ještě nejste svlečená? Jak dlouho si myslíte, že na vás bude pan docent čekat,“ láteří sestra nahlížejíc do dveří kabinky.</p>
<p>„Promiňte, já jsem…“</p>
<p>Sestra přivřela dveře kabinky a já s povzdechem stahuji kalhotky… Je to zvláštní. Na CPLEN pobíhám nahá skoro celý den, jen do jídelny a na některé kulturní programy se navlékám do župánku – a tady jsem celá nesvá a v rozpacích… Co je to se mnou?</p>
<p>„Jano, už jste připravena?“</p>
<p>Tentokrát se ozval sám docent Mámil. Nastal okamžik pravdy. Otevírám dveře kabinky a vysvlečená do naha váhavě vstupuji do vyšetřovny. Cítím, jak se mi hrne krev do obličeje. Musím být červená jako rak, ale přesvědčit se nemohu, protože ani v kabince ani ve vyšetřovně není k dispozici zrcadlo.</p>
<p>„Postavte se na váhu!“</p>
<p>Sestra se mnou jedná nezúčastněně, dalo by se říci komisně. Kdybych byla někdy primářkou a dostala bych k ruce sestru takového ražení, leštila by druhý den kliku pracovního úřadu!</p>
<p>„Hmm, 69,5 kg … a výška 177 cm…“ prohodila sestra směrem k Mámilovi zapisujíc údaje do karty.</p>
<p>Mám o půl druhého kila víc než obvykle – ale uvědomuji si, že se vážím krátce po bohatém obědě, nedostatečně vyprázdněná…</p>
<p>„Podržte si teploměr…“</p>
<p>Sestra je opravdu nechutná, štěká na mě jako pes. Zřejmě už má po pracovní době a dává svou nevůli okatě najevo. Tentokrát jsem se ale dopálila. Už toho mám dost. Přidržela jsem teploměr v podpaží…</p>
<p>„Pane docente! Vždyť ona má horečku…“</p>
<p>Sestra nevěřícně zírá na teploměr, který ukazuje 41,4°C.</p>
<p>Mámil mi lehce sáhl na čelo. „To bude nějaká blbost, kdoví co měříte…“</p>
<p>Sklepal rtuť a podal mi teploměr znovu.</p>
<p>„Tak se podívejte,“ nastavuje po chvíli sestře přístroj rovnou před oči, „ukazuje 35,8°C, to bych spíš řekl, že je podchlazená, ne?“</p>
<p>„Ale, pane docente, před tím…“</p>
<p>„Tak do třetice – a tentokrát rektálně,“ rozhodl nakonec zmatený Mámil.</p>
<p>No tedy. To jsem si vykoledovala věc. Raději své bioenergetické aktivity omezím…</p>
<p>„Jano, prosím vás, opřete se tady o lehátko a mírně se rozkročte,“ mluví ke mně Mámil skoro prosebným hlasem nanášeje na konec teploměru vazelínu. Pak jsem ucítila, jak mi jemně roztáhl hýždě a opravdu šetrně mi zavádí teploměr do konečníku. V duchu uvažuji, jak by si asi počínala při této proceduře sestra mající školu neurvalce Rummlera.</p>
<p>Mámil přidržuje teploměr, aby nevyklouzl, přičemž s ním jemně pohybuje. Přes všechen stud a rozpaky začínám pociťovat vzrušení. Přiznám se, že mi dalo dost námahy, abych udržela svou tělesnou teplotu v rámci normy a vzrušení nedávala příliš najevo. Ale na úvahy a zdlouhavé vymýšlení strategie není čas. Následuje měření krevního tlaku, poslechové vyšetření dechu a srdeční činnosti.</p>
<p>„A teď se chvíli procházejte… ruce nad hlavu bych prosil…“</p>
<p>Jestliže začal Mámil vlastní prohlídku celkovým hodnocením postavy, je mi jasné, že si ve vyšetřovně pobudu aspoň hodinu.</p>
<p>„Postavte se proti mně… ukloňte se vlevo… víc, ano, tak. Děkuji. A teď vpravo… předkloňte se… ještě víc, výborně.“</p>
<p>Mámil si mě prohlíží ze všech stran a diktuje sestře své poznámky. Konečně učinil závěry taky pro mě: „Máte opravdu krásnou postavu, Jano. Jednotlivé partie spolu přímo vzorově harmonizují.“</p>
<p>Jeho hodnocení mě docela těší – aby taky ne, ty hodiny strávené v tělocvičnách a bazénech CPLE a následně CPLEN se někde projevit musí.</p>
<p>„Teď se podíváme, co v sobě skrýváte za překvapení. Položte se prosím tady,“ ukazuje na gynekologický stůl, „nohy do korýtek a ruce za hlavu.“</p>
<p>Tak! Teď jsou všechny mé intimní partie zcela vystaveny jeho pohledům – slabiny, rodidla, konečník i prsa. Ještě trochu roztáhl opěrky nohou, až jsem ucítila, že se mi pootevřely stydké pysky. Začíná rozhodující část vyšetření. V mysli mi víří naděje i pochybnosti, cítím střídavě stud a vzrušení, rozpaky i tíhu odpovědnosti. Jsem celá nesvá, neklidná a napjatá. Docent Mámil je přece můj učitel. Nikoliv můj lékař… Ale já jeho pomoc potřebuji. Možná, že kdybychom byli ve vyšetřovně sami, byla bych klidnější. Ale etická pravidla to nedovolují a jako na potvoru musí mít službu zrovna ta nejnechutnější fúrie, kterou naše zdevastované zdravotnictví zaměstnává. Zvlášť po obdivném Mámilově hodnocení mé postavy dává najevo svou špatnou náladu. Její chování ke mně je už vyloženě hnusné: „Hlavně, že jste studentka medicíny – ale že si máte s sebou přinést plínu nebo ručník, na to nepamatujete. A menstruační kalendář jste také neráčila předložit…“</p>
<p>Tentokrát se mě zastal sám Mámil, ačkoliv sestru přede mnou shazovat nesmí: „Slečna s tou prohlídkou nepočítala. Dohodli jsme se na ní před chvílí.“</p>
<p>Sestra jako by na mne žárlila. Zatoužila jsem uvidět ji aspoň bez uniformy a mé sebevědomí kupodivu stouplo. Vzápětí mě však dostal do rozpaků sám Mámil. Přistoupil ke mně a jal se mi prohmatávat břicho. Je mi to dost nepříjemné a Mámil to pochopitelně okamžitě poznal: „Jano, nejste dostatečně vyprázdněná… Nevadilo by vám, kdybychom vám dali klystýr?“</p>
<p>Polila mě opět vlna horka. Samozřejmě, že mi to vadí – zvlášť, když vím, že to je práce pro sestru a že takové příležitosti využije, aby si na mně hojila své mindráky. Ale dala jsem se na vojnu, musím bojovat…</p>
<p>„Co se dá dělat…“ povzdechla jsem si.</p>
<p>Vzápětí jsem ucítila, jak mi sestra docela neurvalými hmaty, které si nezadají s Rummlerovou rasovinou, zavádí do konečníku trubičku výplachového přístroje, kterou ke všemu dost nedbale namazala… A pak jsem ucítila, jak do mých útrob proniká obrovské množství vody. Tu musím v sobě na pár minut zadržet, trochu se obléknout a pak běžet na záchod skoro přes celou chodbu… Hrůza! Navlékla jsem na sebe blůzku, ale je příliš krátká a na oblečení sukně není čas. Bundu jsem naneštěstí nechala ve skříni v Mámilově pracovně. Nezbývá mi, než abych na chodbu z kabinky vyběhla polonahá. Naštěstí tu teď odpoledne nikdo není. Nakonec jsem to v pořádku stihla. Opět jsem se trochu omyla a vracím se do vyšetřovny na gynekologický stůl. Ovšem zážitek to byl velice nepříjemný…</p>
<p>Nyní přišla na řadu vlastní gynekologická prohlídka. Břicho, rodidla, konečník. Mámil si počíná velice šetrně, ale pečlivě. Postupně do mne zavádí zrcadla, vaginoskop i kolposkop, provádí stěry pro laboratorní testy i ultrazvukové vyšetření všech břišních orgánů. Ležím klidně a uvolněně, protože sestra je zaměstnána sepisováním sáhodlouhého protokolu, který jí Mámil diktuje, a nemá příležitost dávat mi svou nelibost najevo.</p>
<p>„Tak, a teď bych se ještě znovu podíval na vaše prsa – to jsme posledně nedodělali…“</p>
<p>Prohmatává mě opravdu pečlivě a počítá jednotlivé laloky mléčné žlázy v obou prsech. Když se dopočítal mnou avízovaných osmapadesáti, spokojeně pokýval hlavou. Nakonec tiskne bradavky a zkouší jejich citlivost.</p>
<p>„Výborně, můžete se obléci,“ prohlásil spokojeně po závěrečném ultrazvukovém vyšetření prsou. „Pak na mne počkejte, ještě něco pro vás mám.“</p>
<p>Sedíme opět v jeho pracovně, popíjíme kávu a Mámil mi sděluje: „Nejprve bych se chtěl omluvit za sestru – mrzí mě, že jsem jinou nesehnal, ale zítra je státní svátek a lidi si houfně berou dovolenou. Tahle byla teď jediná k dispozici.“</p>
<p>„Já vím, co je zač. Ona má Rummlerovu školu. Jen se divím, že ji tady pořád ještě držíte, když už tu Rummler není…“</p>
<p>„Nechejme toho, Jano, to je složitý případ. Ale proč vlastně jsem vám dělal tak podrobné vyšetření – podívejte se.“</p>
<p>A Mámil přede mnou rozevřel desky s ultrasonogramy.</p>
<p>„Tohle jsme pořídili tenkrát, když jste tu byly s Luckou a mě odvolali na sál. Rodila nám tam předčasně osmadvacetiletá maminka. Podívejte se na tu zvláštní polohu dítěte. Děloha je zle zdeformovaná a hrozí úplné roztržení hráze. Dítě i matku jsme zachránili na poslední chvíli císařským řezem. A při tom to dítě! Tři měsíce před termínem a je naprosto zdravé s abnormálně vysokou porodní váhou a s naprosto správně vyvinutými všemi orgány.</p>
<p>„Maminku jsem po šestinedělí vyšetřil stejně podrobně, jako před chvílí vás, Jano. A zjistil jsem, že máte hodně společného. Například její prsa – tady!“</p>
<p>Sleduji oba sonogramy – její i svůj – a nestačím žasnout. Stavba našich prsou je tak podobná, jako bychom byly sestry.</p>
<p>„Nebudu vás napínat, Jano. Napočítal jsem jí šestašedesát hlavních laloků v každém prsu! Byl jsem fascinován…“</p>
<p>„Pane docente – šestašedesát laloků má jedna moje kamarádka z kliniky…“</p>
<p>„Cože?“</p>
<p>„Opravdu. Je to pravnučka mimozemšťana. A jeho vnučka jich má dvaasedmdesát – stejně jako jedna čistokrevná mimozemšťanka!“</p>
<p>„Poslyšte, Jano. Připravil jsem pro vás kopie všech materiálů, které jsem vám tady dnes ukázal. Jen personálie pacientek jsou cenzurované – jména jsou změněna.“</p>
<p>Zaplavila mě vlna radosti – tak přece jen to moje odpolední martyrium přineslo výsledky.“</p>
<p>„Mockrát vám děkuji, pane docente. Jsem vaší velikou dlužnicí…“</p>
<p>„Dlužnicí, říkáte? Hmm… Co míníte dělat po absolvování školy?“</p>
<p>„Chtěla bych se specializovat na riziková těhotenství a porodnictví.“</p>
<p>„V tom případě očekávám, že se stanete mou asistentkou. Jak je možné, že jsem si vás nevšiml dříve?“</p>
<p>„Protože jste nám jenom přednášel. Praktika jsme absolvovali pod Rummlerovým vedením a zkoušel mě taky on.“</p>
<p>„Aha, to je pravda. Ale to, co jsem vám nabídl, platí. Máte možnost zůstat na škole dál. S radostí vám zajistím další odborný růst.“</p><empty-line /><p>Janiny zápisky – <emphasis>28. října</emphasis></p>
<p>Dnes je státní svátek a já jsem doma, u rodičů! Konečně po dlouhé době – vždyť od Vánoc jsem je neviděla, jen jsme si občas zatelefonovali. Když jsem byla naposledy v Praze, měla jsem na starost také Lucku a spoustu vyřizování ve škole a po úřadech… na cestu do našeho pohraničního městečka se už nedostalo.</p>
<p>„Tak vítám naší čestnou doktorku – táto, podívej! Ztracená dcera je opět doma! Ukaž se – no ty jsi vyrostla…“</p>
<p>Objetí a polibky neberou konce. Ale je pozdě v noci a mně se chtělo po rušném dnu opravdu spát. Noc jsem však měla neklidnou. Znovu jsem prožívala všechny ty rozpaky během Mámilova vyšetření, nechutná sestra mi neustále hrozila klystýrem, běžela jsem nedostatečně oblečená na záchod, chodba neměla konce a pořád jsem se bála, že mě někdo uvidí. Ve snu jsem viděla celé včerejší odpoledne jako ve filmu. Poslední, co jsem uviděla před probuzením, byl sonogram zdeformované dělohy se zdravým dítětem uvnitř.</p>
<p>Není proto divu, že první otázka, kterou jsem mamince položila, se týkala okolností mého vlastního porodu.</p>
<p>„A co přesně bys chtěla vědět? Dala’s mi zabrat, přišla jsi na svět císařským řezem. Na rozdíl od tvého bratra, který ze mne vyklouzl jako po másle.“</p>
<p>„A… mami… co termín. Nejsem nedonošená?“</p>
<p>„Nejsi. Narodila ses přesně podle vypočítaného termínu. A nechápu, proč hned po ránu otravuješ s takovými blbostmi. Třičtvrtě roku se doma neukážeš – a když se s tebou chce člověk potěšit, tak ty vyrukuješ s porodem.“</p>
<p>„Maminko, no tak. Jsi přece taky doktorka. Což nemáš pochopení pro moje zájmy? Podívej – sám Mámil mi nabídl, abych u něj po škole zůstala jako asistentka…“</p>
<p>„Tak za prvé, Janičko: Já jsem zubařka a ne gynekoložka nebo porodní bába. A za druhé – jak ti může Mámil nabízet místo, když ti chybí ještě čtyři semestry, a ty se místo učení potuluješ někde ve světě? Co když tu školu nedoděláš?“</p>
<p>„No dovol, náhodou mám všechny zkoušky, za tento semestr dokonce jednu v předtermínu, podívej,“ a mávám jí rozhořčeně před očima indexem.</p>
<p>Pohled na samé výborné jí vykouzlil na rtech spokojený úsměv: „Tak to ještě předveď tatínkovi. A taky bys nám měla trochu povyprávět, kde jsi vlastně celou tu dobu byla. Jestli si myslíš, že nás uspokojilo těch pár telefonátů…“</p>
<p>Mou spolupráci s mimozemšťany přijali všichni klidně. Už se nemusím bát, že si budou dělat starosti o moje duševní zdraví, protože i přes značné informační embargo je i u nás známo, že se na Sahaře usadili ‚vesmírní vetřelci‘.</p>
<p>„Jenom ty ‚vetřelce‘ berte jako výplod americké propagandy – vždyť například Lenka je pravnučkou jednoho z nich. Jsou to velice milí lidé.“</p>
<p>Dnešní den utekl jako voda a já uléhám docela vyčerpaná. Ráno musím brzo vstávat, abych se dostala zpět do Prahy v rozumnou dobu.</p><empty-line /><p>Následujícího dne Jana vyrazila zpět do Prahy. Tentokrát s cílem najít vhodné místo pro své budoucí obydlí. Díky finančnímu zajištění od mimozemských přátel si mohla dovolit výběr podle kriterií účelnosti bez ohledu na cenu, takže celou záležitost vyřídila během několika hodin. O administrativní záležitosti se postará realitní kancelář a Jana se zde má objevit asi tak za měsíc. Navečer vyrovnala účet v hotelu a vyrazila na nádraží.</p>
<p>Pospíchá. Vlak odjíždí za dvacet minut a je hrozné počasí. Z mraků se hrnou proudy vody. Jana s sebou vláčí dva kufry dokumentace získané od docenta Mámila a je promoklá na kost. Prochází parkem u Hlavního nádraží, když tu ji obklopili čtyři muži v nepromokavých kombinézách.</p>
<p>„Když dovolíte, slečno, pomůžeme vám…“</p>
<p>„Není třeba, pánové. Vždyť ty kufry nejsou nijak zvlášť těžké…“ a Jana oběma zavazadly zlehka nadhazuje, přestože každé váží bezmála dvacet kilogramů.</p>
<p>Jenže muži jsou neodbytní. Každého kufru se chopil jeden z nich a zbylí dva strhli Janu k zemi. Stiskla jednomu z nich ruku, ale ke své hrůze zjistila, že ho nemůže tímto ‚Nikolčiným‘ způsobem paralyzovat, protože muži mají na rukou gumové izolační rukavice.</p>
<p>Poslední, co si uvědomila, byl zápach chloroformu.</p>
<p>Když se probudila, zjistila, že je spoutána na rukou i nohou a leží v provlhlých šatech na betonové podlaze jakési kobky bez oken, jen pod dveřmi je vidět záblesk světla z chodby nebo vedlejší místnosti. Zpoza dveří se v pravidelných intervalech ozývají zvuky těžkých kroků – <emphasis>zřejmě tam přechází stráž,</emphasis> došlo po chvíli Janě.</p>
<p>Pokusila se vstát. Jde to, i když se spoutanýma nohama je to velice obtížné. Krátký řetěz jí dovoluje dělat jen drobné krůčky. Došla ke dveřím a hledá kliku. Místo ní nahmatala kouli. V okamžiku, kdy se jí dotkla, zazněla siréna. Jana se lekla a uskočila od dveří stranou. Neuvědomila si však v té chvíli, že má nohy nakrátko spoutané řetězem, a upadla.</p>
<p>Vzápětí se však otevřely dveře. Cvakl vypínač. Kobku zalilo ostré světlo, které Janu nepříjemně oslnilo. Instinktivně zavřela oči.</p>
<p>„No sláva, naše čestná doktorka se probudila ze zimního spánku. Buďte u nás vítána.“</p>
<p>Nad ní se sklání muž, kterého poznala podle hlasu jako toho, jenž jí v parku nabízel ‚pomoc‘ s kufry. Je vysoký, rozložitý a na sobě má nepromokavou kombinézu jako v momentě přepadení, jenže suchou. I tentokrát má na rukou gumové rukavice a na obličeji masku jako člen oddílu rychlého nasazení, ze které je vidět jen čelo, nos, oči a ústa.</p>
<p>Jana horečně přemýšlí, jak se teď má zachovat. Aby tyto lidi zneškodnila, musela by jim zaútočit na nechráněné části obličeje. Má však spoutané ruce a její pohybové možnosti jsou omezeny. Naposledy se nabíjela v Nikolčině domku před odjezdem do Prahy a ani neví, jak dlouho spala. Asi dost, protože má hlad, žízeň a chce se jí na záchod. Část energie také spotřebovává na udržení tělesné teploty. Když totiž přeruší přenos energie na povrch těla, cítí nepříjemný chlad provlhlých šatů. Studený říjnový déšť vykonal svoje.</p>
<p>„Snad jste neztratila řeč, slečno?“</p>
<p>Jana se nakonec rozhodla, že bude mluvit co nejméně. Na takřka řečnickou otázku svého věznitele nijak nereaguje.</p>
<p>Chlapík pokynul rukou a do kobky vtrhla další tři anonymní individua v podobné maškarádě. S sebou vezou jakýsi servírovací stolek.</p>
<p>„Ruce!“</p>
<p>Jana nastavila ruce a jeden z dozorců jí odemkl pouta a sebral jí ze zápěstí hodinky, zatímco jiný ji drží samopalem v šachu.</p>
<p>„Shoď ty mokré hadry, ať nám nenastydneš, už ses v tom válela dost dlouho…“</p>
<p>Jana rozepnula promáčenou bundu a rozhlíží se po nějakém věšáku.</p>
<p>Kobka je však bez jakéhokoliv nábytku. Jen vysoko u stropu je třítrubicové zářivkové těleso. V kobce není ani vypínač – <emphasis>ten je zřejmě zvenku,</emphasis> došlo Janě. Jen do stěn a do podlahy je zapuštěno několik ocelových kruhů.</p>
<p>„Dej to sem a pokračuj,“ vyštěkla jedna maškara natahujíc po bundě ruku.</p>
<p>Jana odevzdala bundu, kterou další dva dozorci pečlivě prohledali. Na ‚servírovací stolek‘ postupně vykládají Janiny doklady, klíče a satelitní telefon.</p>
<p>„Řekl jsem: Pokračuj!“ osopil se na ní dozorce zatímco Jana s nelibostí sleduje prohledávání kapes své bundy.</p>
<p>Váhavě rozepíná knoflíčky provlhlé blůzky a nakonec ji odevzdává do rukou maškary. Blůzka končí ve spodní přihrádce ‚servírovacího vozíku‘ bez prohledávání. Kuličkové pero, které má Jana v jediné její kapsičce, zřejmě není pro její věznitele důležité.</p>
<p>„Tak – a ještě tu podprsenku bych prosil,“ natahuje maškara znovu ruku.</p>
<p>Janě je jasné, že proti čtyřem grázlům se samopaly, kteří jsou od hlavy k patě oblečeni do izolačních oděvů, nemá žádnou šanci a že jí nezbývá, než se podvolit. Osvobodit se může jen za předpokladu, kdyby její věznitelé udělali chybu. Váhavě sáhla za záda a s povzdechem uvolnila zapínání něžného krajkového kousku dámské garderoby, kterého se okamžitě zmocnil dozorce. Po zběžné prohlídce končí podprsenka vedle bundy a blůzky.</p>
<p>„Ruce!“</p>
<p>Vzápětí cvakly náramky a Jana je vlečena ke stěně kobky. Krátký řetěz, kterým má spoutané nohy, jí omezuje v pohybu, takže jí nezbývá než aby za dozorcem nemotorně klopýtala a poskakovala, nechce-li být nakonec vlečena po zemi.</p>
<p>„Otoč se zády ke zdi!“</p>
<p>Dozorce zvedl Janiny ruce vysoko nad hlavu a zámkem ukotvil pouta v jednom z kruhů. Jana teď stoji u zdi se spoutanýma rukama nad hlavou, vysvlečená do půl těla a její obnažená prsa jsou v ostrém světle zářivek vystavena chlípným pohledům dozorců. Ti se zalíbením chvíli pozorují bezmocnou dívku, která tu teď před nimi stojí se sklopenou hlavou.</p>
<p>„Když dovolíte, slečno, pomůžeme vám od zbytku těch mokrých hadrů sami.“</p>
<p>S těmito slovy se k ní jedna maškara sehnula, rozepnula jí boty a vzápětí jí je stáhla i s ponožkami. Tento manévr dostává dívku rázem do ještě horšího postavení. Země se dotýká jen špičkami bosých nohou, takže vlastně napůl visí na řetěze za ruce.</p>
<p>Grázl však pokračuje dál. Rozepnul jí džíny, které se jí svezly ke kotníkům. Odemkl jí pouta na nohou a džíny jí stáhl úplně. Následuje pečlivá prohlídka kapes zabavených kalhot a na ‚servírovacím stolku‘ nachází místo i Janin kapesník a peněženka.</p>
<p>„Kabelku neměla?“</p>
<p>Otázka neplatí Janě, ale jednomu z dozorců.</p>
<p>„Ne, všechno má po kapsách. Táhla s sebou dva kufry. Ty jsme samozřejmě zabavili.“</p>
<p>„Když dovolíte, slečno, vzali bychom si i vaše kalhotky. Doufám, že vám to nebude vadit, prý jste na to zvyklá.“</p>
<p>S těmito slovy zbavila maškara jedním nacvičeným hmatem konsternovanou Janu posledního kousku oděvu, který končí na vrchu hromádky ve spodní přihrádce ‚servírovacího vozíku‘. Všechny čtyři maškary teď se zalíbením sledují své dílo.</p>
<p>„Tedy, řeknu vám, kluci, že jsme ulovili opravdu parádní kus. Takovou krasotinku už jsme v práci opravdu dlouho neměli. Doufám, že budu u toho, až začne zpívat…“</p>
<p>„Na to se moc netěš, tu si objednali hoši z FBI. Jestli se s ní chceš ještě pokochat, tak máš teď zřejmě poslední příležitost.“</p>
<p>„Snad si s ní můžeme trochu pohrát, než jim ji předhodíme,“ poznamenala další maškara, „jenže v té masce je mi dost horko…“</p>
<p>„Tak jí zavaž oči a sundáme masky,“ rozhodl další dozorce.</p>
<p>Jana zbavená zraku černou páskou cítí, jak se jí cizí ruce v odporných gumových rukavicích dobývají do klína. „…ty nožičky by to chtělo trochu roztáhnout…“</p>
<p>Další člen eskorty docela ochotně sáhl do prostřední přihrádky ‚servírovacího vozíku‘ a v jeho ruce se objevila rozporka, kterou obratně připevnil za náramky k dívčiným kotníkům. Zároveň trochu povolil řetěz poutající Janiny ruce, aby se zase špičkami nohou dotýkala země.</p>
<p>„Snad by snesla ještě větší roztažení, ne? Aby se jí trochu otevřela <strong>CENZUROVÁNO.</strong> A hned jsme jí mohli také ulevit…“</p>
<p>Zatímco jeden grázl upravuje délku rozporky, druhý odkudsi přinesl kbelík a postavil ho nešťastné dívce mezi nohy. Pak jí surově stiskl břicho v místě močového měchýře. Jana vykřikla bolestí a pustila moč.</p>
<p><emphasis>Je to sice ponižující, ale úleva také, jenže jak dlouho mě tady budou držet? Ani nevím, kde jsem, jak dlouho tady jsem a cítím, že mi ubylo dost energie. potřebovala bych se nabít…</emphasis></p>
<p>Když vyprázdnila močový měchýř, otřel jí další grázl stydké pysky a vnitřní stranu stehen kouskem buničiny.</p>
<p>To už ale cítí, jak jí několikery gumou potažené ruce ohmatávají prsa, stehna, slabiny i klín, roztahují stydké pysky a dráždí klitoris.</p>
<p>„Co tady s ní provádíte, vy mezuláni? Koukejte padat! Tady není erotický salón, ale služebna… však vy víte. A bylo to naposledy, kdy jsem vás při takových hrátkách přistihl! Hlavně si pamatujte, že tato delikventka je sama o sobě velice nebezpečná. Máte štěstí, že jsem vás odsud vyhodil včas. Padejte!“</p>
<p>„Promiňte, pane kapitáne, ale…“</p>
<p>„Žádné ‚ale‘ nechci slyšet! Pro tebe to platí taky. Odvezte ty krámy a ven!“</p>
<p>Ozval se rachot koleček ‚servírovacího vozíku‘ dveře kobky hlučně zapadly a světlo zhaslo. Bezmocná Jana svlečená do naha, připoutaná ke stěně za ruce, s nohama roztaženýma rozporkou a se zavázanýma očima, osaměla v temnotě.</p>
</section>
<section>
<p><strong>VIII. Intermezzo</strong></p><empty-line /><p>Jestliže se loupeží obohatilo několik jednotlivců, oč více lidí bylo oloupeno o všechno jmění a obráno do naha? Jestliže se ta či ona strana chvástala, že zahubila počet nepřátel (Jací to byli nepřátelé? Bratři a sousedé…), spočítejme si, kolik svých lidí ztratila.</p>
<p>Vyplatí se čerpat cizí krev vlastní krví? Vyplatí se navrtat loď, na které se s tebou plaví tvůj nepřítel, abyste zahynuli oba?</p>
<p>Jan Ámos Komenský</p>
<p>Anděl míru</p><empty-line /><p>„Se svou misí jsem navýsost spokojen,“ oznamuje Jošua Gabrielovi ihned po svém příchodu, „na základě všech jednání bude zde, na CPLEN, zřízeno velvyslanectví Země jako celku. Své zástupce do diplomatického sboru jmenují všichni stálí členové Rady Bezpečnosti a potom každých půl roku dalších čtyřiadvacet států, přičemž bude splněna naše podmínka, že celý diplomatický sbor budou tvořit výhradně ženy.“</p>
<p>„Dobře. A jak dopadl ten tvůj rozhovor se zástupcem Spojených států ohledně útoků na naše děvčata?“</p>
<p>„Dost dlouho trvalo, než pochopil, že si celou situaci vlastně zavinili sami. Vysvětlil jsem mu, že náš původní plán spočíval v tom, že získáme pro naše potřeby biologický materiál od vybraných dívek, ty potom vrátíme domů s kompenzací za čas, který strávily v našich službách, a odcestujeme.</p>
<p>Ovšem vláda Spojených států a jejich přisluhovači se začali zajímat o naše styky s vybranou skupinkou osob a vlastní vinou si tak způsobili sami problémy, které teď přenášejí i na další státy. Svou vlastní chamtivostí a neústupností si způsobili, že jsme byli nuceni vybudovat své základny přímo na Zemi – pochopitelně, protože musíme nějakým způsobem ochránit své pozemské spolupracovníky.“</p>
<p>„Nechápu,“ ohradil se velvyslanec, „před kým či čím musíte své pozemské spolupracovníky ochraňovat?“</p>
<p>„Před vašimi tajnými službami! Neříkejte, že nevíte nic o pobytu našich šestatřiceti děvčat ve vašem internačním táboře, o tom, za jakých podmínek tam byly tyto dívky nuceny přebývat, o pokusu vyslýchat <emphasis>Mořskou Pěnu</emphasis> na mučidlech. Totéž platí o únosu slečny Xiaolan, o pokusech unést slečnu Lucii a zdravotní sestru Sofii. Jako zlatý hřeb pak může posloužit únos a věznění slečny Jany.“</p>
<p>„A vy jste zase osvobodili teroristy ze zajateckého tábora, zabili a zmrzačili řadu našich vojáků, zničili jste naše družice a vojenskou základnu.“</p>
<p>„Už jsem toho začínal mít dost,“ svěřuje se Jošua Gabrielovi, „a tak jsem mu pohrozil zcela nediplomaticky: Buď nechají vaše tajné služby naše chráněnce na pokoji a nebudou jim zasahovat do života, nebo my vybavíme vaše rivaly svými technologiemi, čímž se stane, že budou Spojené státy ve světové ekonomice i politice odsunuty na vedlejší kolej. Jak účinné jsou naše obranné systémy proti vašim zbraním, jste se mohli přesvědčit při pokusech dobýt naši saharskou základnu.“</p>
<p>„To mám chápat jako vyhlášení války nebo její podněcování? V tom případě…“</p>
<p>„Nenechal jsem ho ani domluvit: Ne! V žádném případě! My svoje přátele pouze vybavíme tak, aby byli schopni se ubránit vašim válečnickým a světovládným choutkám. Technologie, kterými je vybavujeme už nyní, neslouží k tomu, aby na vás útočili, ale k tomu, aby byli schopni čelit vašim útokům. Jedině vy budete odpovědni za své zraněné a mrtvé, protože každý útok se vždycky obrátí proti vám.“</p>
<p>„Asi se urazil, co? Diplomaté si na otevřené projevování názorů příliš nepotrpí,“ komentuje Jošuův výklad Gabriel, „ti jsou obvykle slizcí jako hadi.“</p>
<p>„Sice na něm bylo vidět, že hrozí výbuchem, ale přesvědčil jsem ho velice snadno. Podal jsem mu láhev od té jejich slavné Coca-Coly a požádal jsem ho, aby ji po mně hodil, chce-li se přesvědčit o pravdivosti mých slov. Jakmile po mně láhev vrhl, vytvořil jsem kolem sebe silové pole, od kterého se odrazila a uhodila ho rovnou do hlavy.“</p>
<p>„Myslím, že jste to byl vy, kdo na mne zaútočil, a že jste se zranil svou vlastní zbraní.“</p>
<p>Gabriel se jen pousmál: „Dobře jsi mu ty jeho provokace vyvrátil. Teď už jenom zbývá zavést pro naše dívky kurs sebeobrany 3. stupně, aby byly schopny ochranné silové pole kolem sebe vytvořit z energie, kterou disponují. A stejně si myslím, že už jsme to měli udělat dávno. Jednou musel nastat okamžik, kdy objeví, jak eliminovat obranné schopnosti bioenergeticky senzitivních jedinců, a měli jsme s tím počítat. Ač jsou to z hlediska společenských vztahů omezenci uznávající pouze zákony džungle, nejsou blbí. Proto to musíme udělat rychle. Já totiž slibům Američanů příliš nevěřím.…“</p>
<p>„Jistě, já jim také moc nevěřím. Ale dostal jsem ho ještě při jedné příležitosti – když jsem ho požádal o navrácení dokladů a dokumentace, kterou nedávno ukradli jejich čeští přisluhovači slečně Janě pro FBI. Slíbil, že Janiny osobní doklady budou vráceny ihned, ale ostatní dokumentace bude vrácena až po té, kdy bude prozkoumána jejich specialisty.“</p>
<p>„A jak jsi ho dostal?“ zajímá se živě Gabriel.</p>
<p>„Pořiďte si kopie a bádejte nad ní. Čím více odborníků se jí bude zabývat, tím dříve bude vyřešen jeden závažný problém týkající se vzájemného soužití našich populací. Spousta vašich žen zaplatí porod životem – a je to způsobeno tím, že jeden z rodičů je nositelem našeho genetického kódu. Budou-li se vaši vědci zabývat tímto problémem, pak budou mít veškerou naší podporu. Bude to mnohem přínosnější práce než vyvíjení nových zbraňových systémů.“</p><empty-line /><p>„Tedy, pane ministře, to snad nemyslíte vážně?“</p>
<p>„Jistě, pane velvyslanče. Byli jsme vyzváni, abychom jmenovali někoho do diplomatické mise. A protože máme právo jen na jednoho člověka, musí to být zkušený agent – zvlášť když má působit přímo na základně vesmírných vetřelců.“</p>
<p>„Ale jak tam chcete propašovat Theresu Rayenovou, agentku CIA v důstojnické hodnosti, když všichni účastníci konference se zavázali, že budou splněny požadavek mimozemšťanů, aby byla celá diplomatická mise složena výhradně z žen-civilistek? Vy si myslíte, že jsou mimozemšťané padlí na hlavu? Cesta do Antarktidy vede přes Bamako, kde je ten jejich slavný teleport. Mimo jiné s nimi spolupracuje i Jennifer Fournierová – a nemýlím-li se, ta Rayenovou zná. Osobně. Byly spolu v kursu!“</p>
<p>„Pane velvyslanče! My přece nepošleme Rayenovou do Bamaka, ale rovnou na Antarktidu. Cestou vykoná inspekci na naší základně Amundsen-Scott. Víte vy, že ta novinářka, ta Sheila Trentová d’Abdera – že je manželkou jednoho z tamních badatelů? Rayenová při té příležitosti zjistí, jakým způsobem se ta ženská dostává k informacím, které pouští do světa a které shazují naši propagandu v očích světové veřejnosti!“</p>
<p>„Dobře. A co potom? Odcestuje na jejich základnu a řekne, že je slečna Rayenová, členka světové diplomatické mise? Vždyť ta novinářka, která udržuje styky s mimozemšťany, může přece předávat informace nejen od nich k nám, ale i od nás k nim. A pokud se Rayenová neohlásí jako inspektorka a pojede tam inkognito – tak nebude mít šanci, aby se dostala k informacím, které my potřebujeme získat.</p>
<p>Jakožto inspektorka zase nemůže být členkou diplomatické mise, protože nesplňuje podmínku, aby to byla civilní osoba. Nepochybujte o tom, že ta novinářka by si neuměla dát tyto dvě věci dohromady. To by ji musela Rayenová umlčet dřív, než…“</p>
<p>„Pane velvyslanče, zdá se mi, že máte ve vztazích mezi vesmírnými vetřelci a našimi polárníky pořádný zmatek. Sheila Trentová d’Abdera pobývá na základně mimozemšťanů. Na stanici Amundsen-Scott pracuje její manžel. A doufám, že Rayenová je natolik zkušená, aby si s takovou prkotinou dovedla poradit. Bude vybavena dostatečně účinnou technikou, aby dokázala zabránit komunikaci mezi tou novinářkou a jejím manželem. Až se na základně mimozemšťanů objeví, kdo jí dokáže, že není civil ale osoba ve služebním poměru k CIA? Mimo to je i docela pohledná, což by pro ni mělo být u mimozemšťanů veliké plus. Oni si na pěkné ženské potrpí.“</p>
<p>„Cožpak o to, pane ministře, to si tedy potrpí. Ale do krásy těch, které se spřáhly s vesmírnými vetřelci, má přece jen hodně daleko. Například ta blonďatá i ta černovlasá, které se snažil nedávno unést Brian – ty by opravdu stály za hřích. Chudák nadporučík. Už to má za sebou… Minulý týden ho ze silnice smetl kamión… Ale silně pochybuji o tom, že se Rayenové podaří zlikvidovat komunikaci mezi Paulem d’Abdera a jeho manželkou.“</p>
<p>„Jen pro informaci, pane velvyslanče: máme k dispozici jeden jejich satelitní telefon. Patřil jedné ze zadržených delikventek, jejíž doklady jste slíbili vrátit. Ale o ten přístroj zapomněli požádat, tudíž tiše předpokládám, že na něj zapomněli a že se nám podaří s jeho pomocí zjistit princip, na jehož základě spolu komunikují. Rayenová už by měla mít k takovým zásahům prostředky.“</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 31</strong></p>
<p>Lucčiny myšlenky – <emphasis>4. listopadu</emphasis></p>
<p>Jana se našla, takže se zase mohu věnovat nešťastné Nancy. Pocit soukromí – aspoň nějakého – zatím dělá divy. Přibrala za čtrnáct dní další čtyři kilogramy, dokonce začala i jíst – i když tedy jen suchary – takže je už méně odkázána na výživné nápoje.</p>
<p>Každý den ji navštěvuji, mluvím na ni a sleduji, zda mě vůbec vnímá. Občas se na mě usměje, občas mi odpoví lakonicky na otázku, ale většinou jen mlčí a poslouchá. Zdá se však, že se zájmem, že není duchem nepřítomna.</p>
<p>Využívám toho, že dlí za poloprůhlednou zástěnou. Než k ní vstoupím, vždycky ji několik minut ve skrytu pozoruji snažíc se odhadnout, jak bude na mou přítomnost reagovat. Právě dnes jsem tedy byla svědkem dalšího pokroku v úsilí o to, aby nabyla duševní rovnováhy.</p>
<p>Když jsem vstoupila do její cely, nacházela se Nancy na lůžku a upřeně hleděla na jakýsi předmět, který držela v ruce. Když jsem přistoupila blíž k zástěně, zjistila jsem, že se jedná o kartáč na vlasy. A pak jsem strnula. Nancy uchopila jednou rukou kartáč za ostny, roztáhla doširoka nohy, druhou rukou si rozevřela stydké pysky a zavedla si do pochvy rukojeť kartáče. Pak s ním začala jemně pohybovat dopředu a dozadu. Zároveň si druhou rukou hněte prsa a prsty mne bradavky, které se jí viditelně ztopořily.</p>
<p>Nejprve mě tento výjev přivedl do rozpaků, ale pak jsem si uvědomila dosah toho, čeho jsem právě byla svědkem a vyrazila jsem za Myreiallou. Ta dnes kupodivu není v bazénu, ale ve svém apartmá. Leží uvolněně na pohovce, ruce za hlavou a o něčem přemýšlí, protože si ani nepovšimla mého příchodu.</p>
<p>Myreialla je opravdu krásná žena. Leží na pohovce úplně nahá, jak je ostatně jejím zvykem. Obléká se jen tehdy, když jde do cely k Nancy nebo do společné jídelny. To platí i o ostatních mimozemšťankách a Jenny se od nich v tomto směru opravdu ‚nakazila‘ – uniformu si obléká až ve výtahu a sotva opustíme –7 podlaží, už je zase nahá a použitý oděv hází do špíny.</p>
<p>Lehce jsem zakašlala, abych na sebe upozornila. Teprve teď Myreialla pootočila hlavu. Když mě spatřila, oči jí zazářily radostí.</p>
<p>„Podívejme se, Lucka. Copak mi neseš pěkného? Vidím, že jsi dobře naladěná…“</p>
<p>Nemám důvod skrývat svou spokojenost a dobrou náladu. „Nancy projevila zájem o sex. Právě před chvílí jsem vstoupila do její cely a zjistila jsem, že masturbuje.“</p>
<p>„To je úžasný pokrok. Tak Nancy vedle jídla a pití začíná projevovat zájem i o ostatní biologické potřeby,“ pochvaluje si Myreialla, „dosáhla orgasmu?“</p>
<p>„To nevím,“ ohradila jsem se příkře, „přece nejsem úchyl, abych…“</p>
<p>„Promiň, promiň. Takhle jsem to nemyslela. Bylo by však dobré to vědět z terapeutických důvodů. Podívám se na záznam.“</p>
<p>Přistoupila ke komunikátoru a stiskla několik kláves.</p>
<p>„Dosáhla,“ pronesla s potěšením v hlase po chvíli, „tak to je další známka správnosti tvého úsudku. Je vidět, že tebou navržená terapie je úspěšná. To je opravdu důvod k radosti a měli bychom tento den řádně oslavit, co říkáš?“</p>
<p>„Nejsem proti.“</p>
<p>„A aby těch radostných zpráv nebylo málo… Nebo víš co? Běž se na to zeptat Jenny,“ doporučuje mi Myreialla s vyloženě poťouchlým výrazem v obličeji. „Ona má taky důvod k oslavě.“</p>
<p>„Ano? Tak pověz, s čímpak vlastně děláš tajnosti?“</p>
<p>Myreialla se rozesmála: „Ne, ne, nepovím! Nevyzvídej, ona ti to Jenny poví sama. Zlobila by se, kdyby zjistila, že jsem ti to prozradila dřív než ona.“</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>4. listopadu</emphasis></p>
<p>Sice se blíží večerka, ale my pořádáme videokonferenci se SSE. Z naší strany jsem přítomna já, Lenka, Jana, Xiaolan, <emphasis>sličné akvabely,</emphasis> Ariana a Hill. Na druhé straně je Lucka, Jenny, Tony a Myreialla.</p>
<p>„Dneska se stalo asi něco významného, že? Ještě nikdy jsme takové velké sezení nepořádali,“ ptám se účastníků na druhé straně, kteří nás ke konferenci pozvali.</p>
<p>„Jistě,“ oznamuje Lucka a oči jí září radostí, „představte si, že Nancy má zájem o sex.“</p>
<p>„Můžete se podívat na záznam,“ doplnila ji Myreialla.</p>
<p>„Ale to není všechno,“ pokračuje nadšeně Lucka, „další radostnou zprávu mají pro vás Jenny a Tony.“</p>
<p>Naše pohledy se obrátily k manželskému páru.</p>
<p>„Čekáme rodinu,“ zvolala šťastná Jennifer a vrhla se manželovi do náruče.</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>6. listopadu</emphasis></p>
<p>„Nad čím bádáš, Janičko?“</p>
<p>Jana sedí u komunikátoru, před sebou kapesní zápisníček a v ruce drží tužku.</p>
<p>„Přemýšlím o Magdě,“ povzdechla Jana smutně. „Tohle je její zápisník. Původně jsem ho sebrala, abych si měla sama kam dělat poznámky. Vidíš – tohle je rozpis mé cesty, když jsem objížděla Prahu, aby mě nechytili. Tady vepředu má pečlivě zapsány všechny své personálie včetně čísla na mobil, ale nebere mi to. Zkouším jí volat ráno, odpoledne i večer, tedy s ohledem na časový posun, jenže všechno marné. Padá mi to do schránky – ale já nechci mluvit s plechovou Magdou, já chci tu skutečnou…“</p>
<p>„Půjč mi to…“</p>
<p>Prohlížím zápisník Janiny kamarádky a narazila jsem na krátký telefonní seznam. Ukazuji Janě devět čísel: „Tak zkus obvolat ten její seznam, třeba někdo bude vědět, co se s ní stalo.“</p>
<p>„Ukaž! Toho jsem si nevšimla…“</p>
<p>„To proto, že ta tvoje Magda má v zápisníčku ‚oslí uši‘ a ty dva listy jsi asi obracela současně,“ ukazuji Janě ohnuté rohy.</p>
<p>„Asi ano,“ přijímá Jana mé vysvětlení. „Ale teď – co ta čísla znamenají? Místo jmen jenom jakési přezdívky… Máme tu skoro samé mobily, jen dvě pevné linky. Jedna začíná 313 – to je Rakovnicko, a 354 – to je tam u nás, to by mohlo být k rodičům. Vlastně už jen k mamince… Tam zkusím zavolat nejdříve…“</p>
<p>Volání je však marné. <emphasis>Volané číslo neexistuje,</emphasis> hlásí nám automat.</p>
<p>Zřejmě pevnou linku zrušila a přešla na mobil. To je teď v módě.</p>
<p>„Zkusíme rakovnické číslo. To bude k její babičce. Pamatuji si, že mluvila párkrát o tom, že tam jezdí na prázdniny. Jenže nevím, jak se ta babička jmenuje, je z matčiny strany.“</p>
<p>Nahlížím Janě přes rameno. „Tedy, pochybuji o tom, že by se její babička jmenovala… co to tam má napsáno? Přečteš to po ní?“</p>
<p>„Ale ano, po Magdě přečtu, často jsme si ve škole od sebe opisovaly poznámky. Jenže tohle – hmm – <emphasis>Limbijka</emphasis> – že by dala své babičce takovou přezdívku?“</p>
<p>„Tak nad tím nemudruj. Zkus zavolat té <emphasis>Limbijce</emphasis> – hlavu ti neutrhne, jsme daleko.“</p>
<p>Tentokrát slavíme úspěch, ale jen částečný.</p>
<p>„Koho že sháníte? Já už špatně slyším… Jo Magdičku, tak to nevím. Už půl roku se u mne neukázala. A pracuje tady kousek, potvora … je to půl hodinky autobusem. Jestli chcete, slečno, dám vám číslo na její mobil. Někde ho tu mám poznamenané…“</p>
<p>„Mnohokrát děkuji. Číslo na mobil mám, ale nebere mi ho.“</p>
<p>Jana obvolala ještě dalších šest čísel, ale má povětšině smůlu. Dva kluci a jedno děvče nevědí, kde by mohla Magda být. Několik dní nebo i týdnů s ní nepřišli do kontaktu. V dalších třech případech se ozývají hlasové schránky.</p>
<p>Zbývá už jen poslední číslo, které stojí na spodní řádce stránky a nemá u sebe ani jméno ani přezdívku. Jen malé červené srdíčko.</p>
<p>„Kdo volá? Jaká Jana? Neznám žádnou Janu. A Magdu už také raději ne. Má průšvih v práci a sedí ve vyšetřovací vazbě. Od takových pochybných existencí raději dál…“</p>
<p>Mužský hlas vychrlil sérii sprostých nadávek na Magdinu adresu i na ‚ženské plemeno‘ jako celek – a zavěsil.</p>
<p>Jana vstala od komunikátoru a těžce dosedla na pohovku.</p>
<p>„Tak Magda, Magdička… ve vězení… No tedy… to jsem jí pěkně zavařila. Jestli ji kvůli mně ještě vyhodí z práce… Koukám, že mám co napravovat. Jenže… jak to rozplést? Dokonce i její kluk se na ni vykašlal…“</p>
<p>„To je jen dobře,“ oponuji Janě, „vždyť je to zmetek, který se za svou holku nedovede postavit, nedokáže se jí zastat. S takovým by v životě žádné terno neudělala. A s tou prací si také nemusíš dělat starosti. Jak znám naše mimozemské přátele, tak ti dovedou pomoc ocenit. Stačí je jen informovat.“</p>
<p>Sedla jsem si vedle ní a něžně jsem ji pohladila po vlasech. Instinktivně se ke mně přitiskla a zabořila mi hlavu do prsou.</p>
<p>„Asi máš pravdu,“ povzdechla si, když se trochu uklidnila. Zvedla hlavu a políbila mě, což je signál k něžným radovánkám.</p>
<p>Ležíme vedle sebe, Jana mi hladí prsa a já se dobývám rukou do její lasturky. Má ji krásně vlhkou a vzrušenou. Naběhlé stydké pysky se jí samovolně otevírají. Nahmatala jsem její klitoris a stiskla ho mezi prsty. Jana se slastně zavlnila.</p>
<p>„S tebou je mi moc krásně,“ šeptá mi do ucha a olizuje mi lalůček. Teď mě jemně kousla…</p>
<p>Její ruka bloudí po mém nadouvajícím se bříšku a zachytává za lem kalhotek.</p>
<p>„Stáhni mi je, ať vidíš, jak ve mně roste miminko,“ a stavím se k ní z profilu. Jana teď zkoumá novou křivku, která se začíná na mém těle zřetelně rýsovat, a objíždí ji jemně prsty.</p>
<p>„Skoro bych řekla, že ti to těhotenství přidává na půvabu…“</p>
<p>Tentokrát jsem ji zase políbila já.</p>
<p>„Mazlíte se s miminkem?“</p>
<p>Za námi stojí Sheila Trentová d’Abdera, které zbývá do porodu pouhých sedm týdnů. Bříško už má vzedmuté, je jako koule – ale je krásná. Nádherná. Neustále se usmívá, oči jí září a v zrcadle se zálibně pozoruje několikrát denně.</p>
<p>„Janička by pro tebe měla práci,“ poznamenávám.</p>
<p>„Práci? Jakou?“</p>
<p>„Potřebovala by něco pořádně rozmáznout v novinách…“</p>
<p>„Ano? Tak to já dělám moc ráda. Zrovna včera jsem znovu celému světu připomněla, že tři američtí dělníci se musí před našimi tajnými službami skrývat na Kubě a jsou odtrženi od svých rodin…“</p>
<p>„No, tak to by bylo něco podobného. Jana na útěku omráčila svou kamarádku, sebrala jí šaty, boty a peníze, aby měla oblečení a prostředky na cestu. Ale to děvče teď strčili do vyšetřovací vazby a pravděpodobně přijde kvůli tomu i o práci…“</p>
<p>„Jenže já ani nevím, z čeho je Magda obviněna,“ hrozí se Jana.</p>
<p>„Tak víš co? Zavolej znovu babičce <emphasis>Limbijce</emphasis> a požádej jí o mobil na Magdinu maminku. Ta to snad vědět bude…“</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>10. listopadu</emphasis></p>
<p>Tak mi nastává znovu ‚škola‘ u mimozemšťanů. Vyšší kurs sebeobrany. Jako těhotná se musím chovat trochu jinak, než ostatní dívky, proto navštěvuji tyto hodiny sama a vede mě sám doktor Zemill. Už vím, jak kolem sebe vytvořit silové pole a jak si počínat, aby každý předmět, který je po mně vržen, odletěl zpět po své původní dráze. S novými dojmy jsem se chtěla svěřit v první řadě Janě, která by si byla nedávno ušetřila spoustu starostí a nepříjemností, kdyby byla tato ‚kouzla‘ ovládala. Jana mě však předešla.</p>
<p>„Už jsem to vypátrala,“ oznamuje mi žhavou novinu hned, jak jsem vešla do dveří jejího apartmá.“</p>
<p>„A co jsi vypátrala?“</p>
<p>„Jak to bylo s Magdou. Mluvila jsem s její maminkou. Našli ji omráčenou na mém lůžku a objevili i rozebraný vypínač. Je obviněna z hrubého porušení služebních povinností, protože prý do cely nebezpečného zločince – to jsem měla být jako já – vstoupila bez doprovodu stráží, čímž zavinila můj útěk a dopustila tak, aby se cizí osoba dopátrala státního tajemství. Fakt, že jsem poté zlikvidovala čtyři maškary, vůbec nebrali v potaz. U Magdy musím ocenit ještě to, že je charakter. U výslechu tvrdila, že vstoupila do cely, sáhla si do otevřené krabice vypínače a ztratila vědomí. O tom, co se dělo dál, prý nemá ani tušení.“</p>
<p>„Aspoň vidíš, že Magda je opravdová kamarádka, když tě neshodila a když ani nepřiznala, že se znáte. Tím spíš si zaslouží pomoc. A nezapomeň – ráda bych ji poznala.“</p>
<p>„Zdravím vás, děvčata, nad čím meditujete?“</p>
<p>Do mého apartmá vstoupila právě Ariana a odložila plášť, což je pro nás vždy signál, že není ve službě. V obličeji jí září spokojený úsměv.</p>
<p>„Janička právě před chvílí zjistila, co se stalo s Magdou, její kamarádkou, která jí – ač nevědomky – dopomohla k útěku.“</p>
<p>Když si Ariana vyslechla celý příběh, oznámila nám: „To se musí uvést do pořádku. A rychle. V nejbližších dnech cestujeme s manželem za docentem Mámilem, protože Hill si přeje, aby se pan docent na mě taky podíval. Při té příležitosti…“</p>
<p>„Za Mámilem? Kdy? Toho bych se taky ráda zúčastnila,“ zvolala nadšeně Jana, „jenže… mám před menstruací, a…“</p>
<p>„Kdy ti skončí menstruace?“</p>
<p>„No, pozítří mi teprve začne. Dnes si tam šla ‚odpočinout‘ Lenka…“</p>
<p>„Dobrá, takže nám to krásně vychází. Pozítří mají Američané v Bamaku odevzdat materiály od docenta Mámila a tvoje ukradené doklady. Doklady ti budou teleportovány a dokumentaci nahraje Malik do Informačního systému. Dva až tři dny ji budeme studovat, takže hned jak skončíš na Menstruačním, teleportujeme se k vám. Přidají se k nám dva technici ze SSE. Ti zajistí rekonstrukci tvého nového domku, který jsi koupila. Zabezpečení a teleport. Bude s námi také Lucka, která projevila o tuto cestu zájem. Je nutné, aby se věci hnuly kupředu. Při té příležitosti se postaráme i o Magdu.“</p>
<p>Tak nám Ariana vylíčila stručný plán rozsáhlé akce, která za dobu naší známosti s mimozemskými přáteli zatím nemá obdoby.</p><empty-line /><p>Lucčiny myšlenky – <emphasis>12. listopadu</emphasis></p>
<p>Dnešek musím opět přiřadit ke šťastným dnům. Konečně! Konečně se mi podařilo navázat kontakt s Nancy. Stalo se tak po další intervenci u inženýra Hefaista.</p>
<p>„Celu je nutno vybavit dalším nábytkem a trochu ji zútulnit. Nějaká křesla a stolek. Není vhodné, abychom spolu seděly na Nancyině lůžku. A to sklápěcí divadelní sedátko, které tam má Nancy místo židle, ke kulturnosti prostředí také nepřispívá.“</p>
<p>„Dobře, něco vymyslíme. Máš ještě nějaký nápad, abychom to zařídili všechno najednou?“</p>
<p>„Asi by bylo vhodné, abyste aspoň po dobu mých návštěv vybavili Nancy nějakým oděvem. Stačil by třeba župánek, jaký mají dívky na CPLEN.“</p>
<p>„Tak to ne,“ zamítl Hefaistos kategoricky můj další návrh.</p>
<p>„Jenže Nancy se musí cítit značně ponížená, má-li být přede mnou neustále nahá. A mně se zase příčí chodit bez šatů na veřejnosti. Chápu, že jsem tady host a že se musím podřídit zdejším zvyklostem, jenže jde především o léčbu pacientky a…"</p>
<p>„Aha, tak o tohle jde. V tom případě budeme postupovat obráceně. Nancyina cela zůstane taková, jaká je. A návštěvy se budou konat v klubovně, kde se mohou zdržovat klidně i naše děvčata nebo třeba i Jennifer – bez šatů, pochopitelně. Takže Nancy uvidí, že ‚v tom‘ není sama.“</p>
<p>A dnes právě se konala první Nancyina návštěva klubovny. Přivedla ji Jenny, která si hned po vstupu podle scénáře svlékla uniformu a nenuceně usedla do křesla. Vzápětí vstoupila Myreialla se svou asistentkou – obě nahé. Ještě z nich teče voda. Zřejmě před chvílí opustily bazén.</p>
<p>Změna prostředí a přirozené chování vysvlečených žen má na Nancy očividně uklidňující vliv. Rozhlíží se po místnosti a zkoumavě si měří přítomné. Nakonec se rozvalila do křesla podle jejich vzoru.</p>
<p>„Tak co si kdo dáte,“ zahajuji nenucenou konverzaci předkládajíc nápojový lístek, „Nancy určitě ananasový džus…“</p>
<p>Jen přikývla – a usmála se.</p>
<p>„Chutná?“</p>
<p>„Ano…“</p>
<p>„Tak vidíš, piješ pořád jen vodu jíš jenom suchary. Nechtěla bys přece jen něco lepšího?“</p>
<p>„Nechtěla. Protože bych přibrala a začali by na mně dělat pokusy… To… to… já nechci.“</p>
<p>Byl to bezesporu nejdelší proslov, který Nancy pronesla od doby, kdy začala držet hladovku. Jenny se při jejích slovech pousmála a zeptala se: „Jestlipak se na mě ještě pamatuješ?“</p>
<p>„Na tebe… Ano, byla jsi šéfkou vyšetřovací komise… A tebe,“ podívala se na mne zkoumavě, „… taky znám – dělala jsi tlumočnici, jenže pak se stalo něco … já nevím … Ta Indiánka zranila Brandona i vojáky, pak jsme utekli … Ty jsi měla zahynout při zemětřesení, ale našli jsme tě. Pak mě někdo omráčil… Injekce… Nevím. Najednou jsem byla tady a ten, co mě omráčil, na mně chce dělat pokusy. Kde jsem, já chci odsud pryč… někam daleko…“</p>
<p>„A jestlipak se pamatuješ, co jsi dělala, než tě ‚tamten‘ omráčil?“</p>
<p>Nancy mě znovu dlouze pozoruje. Pak zase spustila: „Byli jsme s nadporučíkem Brianem a jeho seržantem někde v Evropě – nevzpomínám si, jak se to tam jmenuje… Ale … ale ten tady přece byl! Oba tu byli… Kde je Brian?“</p>
<p>„Brian a jeho seržant tady opravdu byli. Jakožto válečné zajatce jsme je vyměnili za ukradené dokumenty,“ odpověděla tentokrát Myreialla.</p>
<p>„Tak vyměnili… A já? Já jsem taky válečný zajatec?“</p>
<p>„Ne, ty nejsi válečný zajatec. Jsi tu zavřena za trest. Za pokus bestiální vraždy tady na slečně Lucii.“</p>
<p>Nancy svěsila hlavu a na Myreiallinu odpověď už nijak nereagovala. Jenny ji uchopila za ruku a odvedla ji zpět do její cely. Nancy usedla na lůžko a zástěna se za ní zavřela. Teď sedí schoulená do klubíčka. Jaký asi dojem na ni dnešní sezení udělalo?</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>18. listopadu</emphasis></p>
<p>Hill, Jana i Ariana odcestovali za docentem Mámilem. Sheila připravuje další článek a stěžuje si: „Ta tvoje povedená sestřička se mi snad záměrně vyhýbá! Pořád se chystám udělat s ní rozhovor, jenže není k zastižení. Teď dokonce snad odcestovala domů…“</p>
<p>„No jo, Lucka! Ta se teď zabývá návratem Nancy k normálnímu životu. Docela se jí to i daří, jen těch pár dní, kdy byla Janička nezvěstná, nebyla nějak ve své kůži…“</p>
<p>„Kdo nebyl ve své kůži?“</p>
<p>Ve dveřích se objevila naše <emphasis>antická bohyně</emphasis> a toto byla první slova, která zaslechla.</p>
<p>„Bavíme se o tom, jak Lucka těžce nesla zmizení Jany,“ vysvětluji Lence.</p>
<p>„Hmm, to se ani nedivím, mně z toho také nebylo nejlépe, ale Jana je na světě, tak bychom se snad mohly věnovat něčemu příjemnějšímu, než vzpomínat na nehezké věci…“</p>
<p>„To je dobrý nápad,“ raduje se Sheila, „mohla bys nám například povědět, jak jsi daleko s Agillem. Donesly se ke mně takové podivné zvěsti… Jenže já bych si to chtěla poslechnout od přímé aktérky…“</p>
<p>„Je vidět, že tamtamy neúprosně duní i na CPLEN,“ komentuje Sheilin požadavek Lenka usedajíc do křesla, „ale je to pravda. Mně totiž Agill učaroval. Sice je mu 118 let, ale je to nejmladší lékař na stanici. Častým cestováním transdimensionálním teleportem, které zastavuje stárnutí – jak jsme se ostatně mohly samy přesvědčit, si zachovává životní funkce na úrovni třicetiletého našince.“</p>
<p>„O čem jste se samy přesvědčily,“ přerušila Sheila Lenčin proslov.</p>
<p>Stručně vysvětluji: „Původní CPLE se nacházela v mimoprostoru. Já, Lenka, Jana, Urszula, Halina a Rodica jsme tam byly dopraveny transdimensionálním teleportem letos 4. ledna, prožily jsme tam osm úžasných měsíců – a domů jsme byly vráceny 9. ledna téhož roku. Zatím nikdo z nás nechápe, jak to funguje – ale funguje to.“</p>
<p>„Tak o tom mi budete muset vyprávět podrobněji – ale někdy jindy, teď si nesmíme nechat ujít tady Lenčin románek…“</p>
<p>Je pravda, že Lenka teď s Agillem tráví hodně ze svého volného času. Někdy ji docela postrádám – jak jsem byla až donedávna zvyklá na její častou přítomnost. Ale zamilovala se a zdá se, že Agill její city opětuje – tak proč jí to nepřát, že? O její touze mít dítě s mimozemšťanem však vím jenom já, Jana, Lucka a Sofie – a držíme to svorně v tajnosti…</p>
<p>„S Agillem si náhodou báječně rozumíme. Škoda jen, že ho nedovedu vzrušit…“</p>
<p>Dlouze si prohlížím nádhernou kamarádku. Je – jako obvykle – nahá a je opravdu krásná. Několikrát si ji přeměřuji od hlavy k patě. Všechny tělesné partie – hlava, krk, paže, prsa, boky, zadeček, nohy – spolu harmonicky ladí a zvlášť když učiní nějaký pohyb… titul <emphasis>antické bohyně</emphasis> se k ní hodí jako k nikomu jinému.</p>
<p>„Poslyš, Leničko, a ty se v jeho přítomnosti vyskytuješ zásadně v Evině rouše – jako právě teď a vůbec pořád, že?“</p>
<p>„A proč ne? Když jsme sami, také se svlékne a pobývá se mnou v rouše Adamově. Jenže já jsem krásně vzrušená – a on ne…“</p>
<p>„Já ti tedy něco poradím – jestli se tedy neurazíš…“</p>
<p>Zasmála se: „Tak raď, nastávající maminko. Ale nejprve se předveď, jak ti roste miminko…“</p>
<p>Předvádění miminka kamarádkám mě vždycky těší. Ochotně jsem stáhla kalhotky a postavila se k Lence z profilu. Zálibně a láskyplně mi hladí bříško. „Jsi moc krásná, Nikolko, opravdu. Tohle bych také chtěla zažít… A teď tedy sem s tou radou…“</p>
<p>„Viděla jsi tu novou Patriciinu kolekci erotického prádélka? Je opravdu rozkošná…“</p>
<p>„No, cožpak o to, rozkošná je. Ale co s ní?“</p>
<p>„Coby? Požádej Patricii, aby ti připravila pár kousků ve tvé velikosti, obleč se do něj, vezmi si přes něj sukýnku a blůzičku… A dej si rande s Agillem. Pak mi můžeš podat hlášení.“</p>
<p>Lenka se plácla do čela: „Aha – tak mám tedy vyzkoušet tu tvou teorii, kterou jsi empiricky rozvinula z pozorování po té taneční zábavě. Nu což. Zkazit tím snad nic nemohu…“</p>
<p>Lenka se s námi spěšně rozloučila a vyběhla z mého apartmá.</p><empty-line /><p>Lucčiny myšlenky – <emphasis>22. listopadu</emphasis></p>
<p>Události se daly do pohybu převratným tempem. Jana už má zajištěno bydlení kousek od Prahy se vším všudy. Rozdílovou elektrárnu, teleport, jídelní automat, bezpečnostní pole i abarický ‚deštník‘ kluci nainstalovali za tři dny. Hned po zdravotní revizi teleportu, kterou provedl sám strýček Hill, mě Jana pozvala na návštěvu. A dnes jsme byli všichni čtyři za Vašíkem Mámilem.</p>
<p>Přivítal nás velice srdečně – jak je jeho zvykem. Zvlášť na mne si potrpí, jsme kamarádi už od školních let. Jenže dnes jsem z té učené debaty, kterou vedl s Hillem, Janou a Arianou, moc neměla. Nejsem lékařka… Začetla jsem se do novin, které byly pohozeny na konferenčním stolku.</p>
<p>Pak ovšem přišel moment, kdy Ariana Vašíka požádala o komparativní vyšetření. Mají se srovnat výsledky její s Janinými a ještě jedné pacientky, jejíž jméno nám Vašík odmítl poskytnout, protože si v tomto směru nevyžádal její souhlas.</p>
<p>„Která sestra má dnes službu? Mám dojem, že tam byla napsaná tatáž megera, jako minule,“ poznamenává Jana.</p>
<p>„Máte pravdu,“ povzdechl si Vašík, když nahlédl do rozpisu.“</p>
<p>„V tom případě ji ani nevolejte, ujmu se její funkce sama,“ rozhodla se bleskově Jana, „diplom mám, pane docente.“</p>
<p>„Dobrá. Tak můžeme vyrazit hned do vyšetřovny. Všichni se zvedli z křesel. „Lucinko, zvedej se. Jdeme.“</p>
<p>„Nechápu, co tam budu dělat. Mě vyšetřovna frustruje, sama to víš,“ oponuji Janě.</p>
<p>„Neexistuje! Přece tě tady nenecháme bez dozoru. Chceš, aby tě zase někdo unesl? Ono ti nestačilo to, co se stalo nedávno mně?“</p>
<p>To je ovšem pádný argument. Při představě, že by mě někam unesli, dávali mi klystýr a zkoumali, jestli neberu drogy či jestli nemám kapavku, se mi udělalo docela nevolno. Vyrazila jsem tedy do vyšetřovny také.</p>
<p>Místnost působí přímo odpudivě. Strohá, v půdoryse úzká obdélníková místnost se zbytečně vysokým stropem, vyvolává pocit stísněnosti. Nancyina vězeňská cela je nesrovnatelně útulnější. A vládne tady opravdu nechutná sestra. Kdyby mohl pohled ublížit, tak bych jí opravdu nechtěla přijít na oči.</p>
<p>„Pro dnešek máte volno,“ oznámil jí Vašík stroze.</p>
<p>Sestra se sebrala a zmizela jako vystřelená z děla.</p>
<p>„Tak se můžete připravit,“ požádal Vašík Arianu přátelsky, „támhle je kabinka… A také vás bych poprosil, abyste se vysvlékla úplně do naha.“</p>
<p>„To je u nás samozřejmé, pane docente,“ usmála se Ariana, „cožpak vás tady Janička neinformovala?“</p>
<p>„Nějak na to nepřišla řeč,“ pronesla Jana ponurým hlasem.</p>
<p>Ariana se zkoumavě rozhlíží po místnosti.</p>
<p>„Hledáte něco?“</p>
<p>„Jistě, ráda bych si zašla na záchod a osprchovala se…“</p>
<p>Jana jí podala igelitovou tašku. „Tady máš to nejnutnější. Umýt se však můžeš jen na záchodě – na konci chodby vlevo… Pojď, já tě tam odvedu.“</p>
<p>Strýček Hill si se zájmem prohlíží vybavení vyšetřovny, zatímco Vašík…</p>
<p>„Poslyš, Lucko…“ rozpačitě na mne hledí a hledá vhodná slova, „ty víš, kde slečna Jana studuje a praktikuje?“</p>
<p>„Jistě…“</p>
<p>„Prosím tě… Jak to tam vlastně vypadá? Mně se zdá, že jsem paní Arianu něčím přivedl do rozpaků.“</p>
<p>„Tam totiž… jak bych ti to řekla: Každá vyšetřovna je vybavena záchodem a sprchou. Dokonce je tam na výběr z několika druhů mýdel, šampónů a sprchových gelů. I odkládací kabinky jsou útulně zařízeny, vybaveny stolkem, křesly, mnoha věšáčky na odkládané oděvní součásti, zrcadlem, kde můžeš pohodlně shlédnout celou postavu a vhodně se upravit před vstupem do vyšetřovny.</p>
<p>A podívej se, jak to vypadá tady. Pacientka přijde do čekárny, hodinu se tu potí v zimní bundě, protože tam není ani věšák. Pak přijde do kabinky, kam se skoro nevejde – a má se v ní svléknout. Domníváš se, že ten jediný věšáček pojme veškerý oděv – zvlášť v zimních měsících? No není to trapné? Zkus se vžít do jejich pocitů…“</p>
<p>Odpovědi jsem se nedočkala, protože se mezitím vrátila Jana s Arianou. Ta se ani neobtěžovala pobývat v těsné kabince a svlékla se přímo ve vyšetřovně.</p>
<p>Vašík přistoupil k vyšetřování vzácné pacientky velice svědomitě a ač se v tomto prostředí cítím nesvá, sledovala jsem jeho práci se zájmem. Po obvyklých úkonech, jako je měření, vážení, poslech dechu a podobně, se Vašík soustředil na pečlivou prohlídku Arianiných prsou, ve kterých ke svému údivu opravdu vyhmatal po dvaasedmdesáti hlavních lalocích mléčné žlázy. Musím jen blahořečit Janě, že totéž neprozradila o mně, protože jak Vašíka znám, chtěl by se sám osobně o takové skutečnosti přesvědčit – a přiznám se, že při tom pomyšlení – obnažovat prsa před kamarádem ze školy – mi přeběhl mráz po zádech…</p>
<p>Následuje zevrubné vyšetření rodidel a břišních orgánů. Nahá Ariana leží uvolněně na gynekologickém stole a s klidem nechává do sebe zavádět všechny možné nástroje a přístroje, které Vašík ve vyšetřovně ‚splašil‘ – za to je jím neustále chválena, jak ochotně spolupracuje.</p>
<p>Vašík ovšem – ač pracuje se zápalem a soustředěně, chová se ke své pacientce opravdu ohleduplně a šetrně. Když si jen vzpomenu, jak jeho asistent zrasoval v této vyšetřovně moji Nikolku, zůstává mi rozum stát nad tím, že si takového neurvalce mohl držet jako svého nejbližšího spolupracovníka…</p>
<p>Když po dvou hodinách koncert souhry lékaře a pacientky skončil, je na Vašíkovi vidět značná únava.</p>
<p>„Nedá se nic dělat, musím si dát svého ‚smrťáka‘ – a dvojitého…“</p>
<p>Sedíme znovu v jeho pracovně u kávy a bavíme se o posledních událostech.</p>
<p>„Paní Ariano, jste moje nejúžasnější pacientka, opravdu. Tak vzorně se mnou ještě nikdy žádná nespolupracovala. A výsledky prohlídky jsou opravdu překvapující. Vy, slečna Jana a ta maminka, kterou jsem na poslední chvíli v červenci zachránil…“</p>
<p>„Poslyšte, pane docente,“ ozval se konečně doktor Hill, „my bychom měli eminentní zájem tu maminku poznat. Mohl byste nám dát na ni kontakt?“</p>
<p>Tentokrát se však Vašík zachmuřil: „Tedy, pane kolego, nezlobte se, ale to si z hlediska lékařské etiky nemohu dovolit. Ta žena o vás neví vůbec nic a předpokládá, že já budu podle přísahy dodržovat zásady mlčenlivosti. Musíte se spokojit s podrobnou zprávou, kterou pro vás vypracuji a kde budou zevrubně popsány výsledky všech tří vyšetření.“</p>
<p>„Ovšem, pane docente,“ ozvala se tentokrát Jana, „mohl byste o naší návštěvě informovat tu pacientku a požádat ji o svolení, zda byste mohl její personálie doktoru Hillovi poskytnout.“</p>
<p>„To je pravda, to pro vás udělat mohu…“</p>
<p>Konečně jsme se rozloučili a já s povděkem zaznamenávám nárůst vzájemných sympatií mezi Vašíkem, strýčkem Hillem a tetou Arianou. Už, už se chystáme odejít, když tu mě ještě něco napadlo: „Vašíku, ty noviny, jak jsem si tu odpoledne četla… mohl bys mi je věnovat? Něco mě tam zaujalo…“</p>
<p>„Ale jistě. I když se divím, že se zajímáš o bulvár. To tu zapomněla včera uklízečka…“</p>
<p>„Copak převratného jsi v tom plátku objevila? Opravdu, vyložený bulvár,“ prolistovává Jana tlustopis plný barevných reklam, senzačních zpráv ze života hereček, šokujících odhalení z pražského podsvětí a pikantních obrázků spoře oblečených slečen…</p>
<p>„No přece tohle!“</p>
<p><emphasis>PRÝ SPOLUPRACUJE S TERORISTY – A NESEŽENE ANI PÁR SET TISÍC NA KAUCI!</emphasis></p>
<p>„Mám takový hřejivý pocit, že Magdičku zachráníme ze spárů tajných služeb,“ vydechla Jana šťastně a samou radostí mě políbila.</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 32</strong></p>
<p>Návštěva u docenta Mámila skončila. Lucka je zpátky na SSE a naplno se věnuje Nancy. Ta během její nepřítomnosti prodělala opět po dlouhé době menstruaci a Myreialla se proto rozhodla k důkladné inventuře jejího těla.</p><empty-line /><p><emphasis>Dnes si mě doktorka nechala zase přivést do vyšetřovny. Je to hrozné – zase abych se kdoví jak dlouho předváděla úplně nahá před celou smečkou čumilů… Kromě doktorky jsou tu i dva dozorci, ta zrádkyně Fournierová i se svým povedeným manželem – a nakonec i ta podivná ženská, která dole vypadá jako chlap, se kterou jsem chtěla udělat krátký proces. Jenže ta se ke mně kupodivu jako jediná chová aspoň trochu přátelsky – i přesto, že…</emphasis></p>
<p>„Postav se na váhu,“ vyrušuje Myreialla Nancy ze zamyšlení, „a nehrb se tak, vůbec ti to nesluší…“</p>
<p>Nancy se neochotně postavila na váhu – a strnula…</p>
<p>„Už má 71,2 kg,“ hlásí dozorce, který u vězňů nahrazuje sestru, a přidává vlastní komentář: „Konečně začíná vypadat trochu k světu.“</p>
<p><emphasis>Asi jsem se zbláznila! Přece není možné, abych z ničeho – ze vzduchu! naráz přibrala skoro dvacet liber. Vážila jsem se ráno – a ještě ke všemu mě nechali kvůli dnešnímu vyšetření celý včerejšek hladovět a proplachovali mě tím hnusným projímadlem! Nedávno mě ubezpečovali, že ač jsem v trestu experimentace, pokusy na mně provádět nebudou, ale jak si mám vysvětlit ten nárůst váhy? Jakou boudu to zase na mě šijí…</emphasis></p>
<p>Nancy se tak po dlouhé době seznámila se svou skutečnou hmotností. Opustila váhu a zahleděla se na sebe do zrcadla, ale doktorka jí opět nenechává čas na delší přemýšlení.</p>
<p>„Ruce nad hlavu… Procházej se… pomaleji. Otáčej se… ještě jednou… Dobře. Pojď blíž, postav se ke mně zády…“</p>
<p>Následují poslechová vyšetření. Pak jí Myreialla dlouho a pečlivě prohmatává paže, nohy, prsa a hýždě hodnotíc se znepokojením ochabující svalovou tkáň a stále ještě nedostatek tuku.</p>
<p>„Měla bys začít trochu cvičit, aby ses dostala do formy. A ta povislá prsa musíme také nějak vylepšit. Ještě se polož tady na stůl, podíváme se jak jsi na tom po gynekologické stránce.“</p>
<p>Vyšetření pokračuje důkladným prohmatáním prsou, břicha, konečníku i vagíny.</p>
<p>„Sexuální reakce se začínají normalizovat,“ diktuje Myreialla do protokolu sledujíc silné ztopoření Nancyiných bradavek a klitorisu a výtok vaginálního sekretu.</p>
<p>„Budeš teď pořádně jíst, chodit do tělocvičny a do bazénu. Vezmi si příklad tady z Jenny.</p>
<p>„A proč zrovna z ní?“</p>
<p>„Ona se ti nelíbí?“</p>
<p>Myreialla se obrátila k Jennifer a požádala ji, zda by mohla na chvíli odložit uniformu.</p>
<p><emphasis>Nahou už jsem ji vlastně viděla nedávno, když mě kdoví proč přivedli do té klubovny a tamta mě tam napájela tím džusem. Jenže jsem si ji moc nevšímala. Kde vůbec k takové figuře přišla? Pokud se pamatuji, tak měla dokonce prsa vycpaná silikonem…</emphasis></p>
<p>Nancy chvíli zírá na svlečenou pečovatelku. Dokonce k ní přistoupila blíž a přejela jí rukama po prsou. Jennifer se jen usmála a nechala Nancy, aby její tělo chvíli zkoumala.</p>
<p>„Cožpak o to – líbí,“ odpovídá nakonec váhavě, „… jenže… Co bude potom?“</p>
<p>„Kdy – potom?“ nechápe Myreialla Nancyinu otázku.</p>
<p>„No… potom. Já nechci, abyste na mně dělali pokusy… A jak to, že tady ta váha ukazuje něco jiného než ta, kterou mám v cele?“</p>
<p>„To záleží jen na tobě. Budeš-li dodržovat léčebný režim a slušně se chovat, může ti být třeba zmírněn nebo i prominut trest. Budeš-li se vzpouzet a dělat naschvály – jako třeba s tou svou hladovkou – tak se nemáš šanci uzdravit,“ promlouvá jí Myreialla do duše. „My tady nikoho násilím neléčíme – ledaže by byly ohroženy základní životní funkce. Kvůli tomu jsme tě nechali vážit na speciálně upravené váze. Ale ohrožení životních funkcí u tebe už nehrozí. Takže se rozhodni sama, zda se chceš dát dohromady nebo zda se budeš i nadále devastovat.“</p>
<p>„A co ty pokusy? Já nechci, aby…“ klade Nancy znovu svou utkvělou otázku, na niž stále nedostává jasnou odpověď.</p>
<p>„Chceš, já ti něco ukážu?“</p>
<p>Nancy pohlédla nechápavě na stále nahou Jennifer, která jí skočila do řeči.</p>
<p>„Co?“</p>
<p>Jenny odvedla Nancy ke komunikátoru a promítla na jeho obrazovku sérii nám již známých fotografií.</p>
<p>„Já jsem totiž taky podstoupila trest experimentace, víš? Takhle jsem vypadala před ním… a teď – jen se podívej.“</p>
<p>Nancy zírá střídavě na fotografie a na Jenny v reále neskutečně dlouhou dobu. Nakonec prohlásila: „Dobře, budu o tom přemýšlet…“</p><empty-line /><p>Janiny zápisky – <emphasis>27. listopadu</emphasis></p>
<p>Ani jsem nedoufala, že vysvobození Magdy bude tak snadné. Čtvrtmiliónovou kauci jsem včera složila prostřednictvím jejího advokáta ex offo u kladenského soudu a dnes už kamarádka sdílí můj nový domov. Osobně jsem si ji byla vyzvednout. K mému úžasu i nelibosti mi ji dozorce přivedl v téže noční košili, do které jsem ji já sama téměř před měsícem oblékla. První dojmy z našeho opětovného setkání vyzněly trochu rozpačitě.</p>
<p>„Vítám tě na svobodě, Magdičko…“</p>
<p>„Cože? Ty? Já… já nevím, co si mám o tobě myslet! Můžeš mi vysvětlit…“</p>
<p>„Teď ne, prosím tě. Až doma…“</p>
<p>Navlékla jsem ji do své bundy a zavolala jsem taxík, který nás odvezl ke mně domů. Celou cestu jsme mlčely a dívaly se na sebe. Doma jsem Magdu v první řadě strčila do koupelny a ty hadry, které měla na sobě, skončily rovnou v otvoru na odpadky.</p>
<p>Já jsem se mezitím také svlékla, abych si udělala pohodlí, prostřela jsem stůl a přistoupila jsem k jídelnímu automatu. Vysvobození kamarádky se přece musí nějak oslavit!</p>
<p>„Co si dáš dobrého?“</p>
<p>„Nevím,“ ozývá se z otevřených dveří koupelny, „hlavně ne fazole! Těmi mě tam krmili skoro denně…“</p>
<p>Vzpomněla jsem si na tu ohavnou rybí dietu v internačním táboře a otřásla jsem se odporem.</p>
<p>„Neboj, fazole se ke slavnostnímu obědu nehodí. Což roštěnku na smetaně… nebo řízeček?“</p>
<p>„Vidíš. S tou roštěnkou bys mi zrovna přišla k chuti. Jenže… slavnostní oběd, jo? Ale já ani nemám co na sebe,“ volá Magda znovu z koupelny.</p>
<p>„Vždyť nic nepotřebuješ. Je tady teplo a jsme tu samy. Jestli ti to vadí, tak v té skříňce vedle dveří jsou župánky.“</p>
<p>Stůl se plní dobrotami a z koupelny se ozývá šustění ručníku. Vzápětí se Magda objevila v pokoji – nahá, jak vyšla ze sprchy, s poťouchlým úsměvem na rtech. Když mě spatřila, její úsměv se změnil v údiv.</p>
<p>„Ty tady vegetuješ fakt nahatá? Já to vzala jako recesi…“</p>
<p>Zdá se, že Magda je opět ve své kůži. Budu si muset na ni dávat pozor. Ve škole i na internátě byla svými kanadskými žertíky vyhlášená.</p>
<p>Zasmála jsem se. „Vždyť ti říkám, že tady nic nepotřebuješ. Teď se najíme, trochu si popovídáme – a pak se uvidí, co bude dál.“</p>
<p>„Nejdřív mi vysvětli, co se to vlastně se mnou stalo v práci. Vždyť ty ses tam objevila jako delikventka. Podle toho, co jsem s tebou měla provádět, jsem usoudila, že ses zapletla do obchodu s drogami nebo s bílým masem – popřípadě s obojím. I když – k tobě mi to tak nějak nesedělo. Chtěla jsem se tě na to vyptat, vzala jsem si kvůli tomu noční službu, ale když jsem vstoupila do tvé cely…“</p>
<p>„Když jsi vstoupila do mé cely, omráčila jsem tě elektrickým proudem, sebrala jsem ti uniformu, hodinky, šaty, boty a peníze, abych měla prostředky na cestu a abys ty nebyla obviněna ze spolupachatelství při mém útěku. Když jsem se ti chtěla omluvit a vrátit ti věci, které jsem si bez tvého vědomí vypůjčila, zjistila jsem, že jsi přesto byla obviněna. To se nemělo stát.“</p>
<p>„No vidíš! A stalo se to! Porušila jsem své služební povinnosti a vstoupila jsem do tvé cely bez ozbrojeného doprovodu. Tím jsem ti umožnila útěk. Horší ovšem je, že jsi vyšla při plném vědomí z objektu, jehož existence je před veřejností utajována, a potom jsi to ještě zveřejnila v novinách. Tím jsi tomu nasadila korunu. Ten advokát – ač jenom ex offo – si kvůli tomu skoro rval vlasy. Jediné štěstí je, že má hlavu plešatou jako koleno. Víš, delikventi jsou tam dopravováni v autech bez oken.“</p>
<p>„A to, že jsem zneškodnila čtyři vaše maškary, nebylo bráno v potaz?“</p>
<p>„Převlékla ses do mé uniformy… Tím jsi oklamala strážce na chodbě. On nemohl předpokládat, že na něj zaútočíš. Proto je prvotní vina na mně, chápeš to?“</p>
<p>„Nechápu!“</p>
<p>„Tak nechápej, ale hlavně už mi vysvětli, v čem vlastně jedeš,“ obořila se na mě Magda – tentokrát dost zle. „A nevykládej mi, že v ničem, když jsi sehnala takovou šílenou sumu na kauci!“</p>
<p>„Budeš mi věřit, když ti řeknu, že spolupracuji s mimozemšťany?“</p>
<p>„Cože? No to je ještě horší, než jsem si myslela! Tak ty spolupracuješ… Vždyť oni likvidují zpravodajské družice, osvobozují teroristy ze zajateckých táborů, paktují se s Číňany, s Kubánci…“</p>
<p>„… poskytují azyl americkým občanům pronásledovaným jejich vlastní vládou,“ skočila jsem Magdě do řeči, „poskytují pomoc americkým polárníkům v Antarktidě, chudým africkým zemím zajišťují dodávky potravin… Prosím tě, ušetři mě té propagandy, která se tu na lidi valí ze všech stran.“</p>
<p>„Dobře. Tak ty peníze na kauci pocházejí od mimozemšťanů – ale stejně je to jen výkupné za mou dočasnou svobodu. Až budu odsouzena…“</p>
<p>„…tak už ti to bude moci být jedno. Co říkáš této pracovní smlouvě?“</p>
<p>Magda si přečetla dokument a ztuhla. „To snad nemyslíš vážně? To bych měla plat jako nějaký senátor…“</p>
<p>„Vždyť je to tak správné, Magdičko. Pamatuj si, že jedna zdravotní sestra vykoná za směnu mnohem více odpovědnější a kvalifikovanější práce, než celý slavný senát za jedno volební období. Ale musí dřít celý kvartál, aby dostala tolik. kolik zabere jeden senátor za prochrápanou schůzi.“</p>
<p>„A ty… ty tam taky pracuješ jako sestra?“</p>
<p>„Někdy také. Nejprve jsem na tu kliniku přišla jako pacientka. Pak se ze mě stala dárkyně mléka a teď tam funguji ještě jako konzultantka.“</p>
<p>„S čím ses tam léčila?“</p>
<p>„Původně jsem tam přišla, abych se zbavila těch svých dioptrií. Ale oni dokáží úžasné věci… Vypadaly mi všechny zubní plomby a zuby mi zarostly vlastní tkání, zmizela mi jizva po operaci slepého střeva… podívej.“</p>
<p>„No, pravda… s tím sis tenkrát užila, viď? Ono ti to prasklo, kuchali tě dvakrát… na to si ještě vzpomínám. A tu jizvu jsi měla dost ošklivou,“ ale, poslouchej… jak tak koukám – sice jsem si toho všimla už před měsícem, když jsem tě měla v práci … Z tebe je hotová výstavní kočka! Co si pamatuji, tak jsi nikdy tak pěknou postavu neměla…“</p>
<p>Magda si mě prohlíží ze všech stran a její údiv roste.</p>
<p>„To je odměna za dárcovství mléka.“</p>
<p>Magda se zasmála: „Tedy, já zírám! Tak ti tvoji ufoni vyplácejí mzdu nejen v penězích, ale i ve velice atraktivních naturáliích – to bych si taky nechala líbit…“</p>
<p>„Předně o nich nemluv jako o ufonech – vůbec se to označení k nim nehodí. Nejsou to žádní malí zelení mužíčkové s tykadélky, ale velice krásní a milí lidé,“ uvádím Magdiny představy na pravou míru, „a za druhé – nic ti nebrání, aby sis takových ‚naturálií‘ užívala sama. Pojď se mi trochu předvést…“</p>
<p>Zavedla jsem ji do místnosti na druhé straně chodby, kterou jsem si od mimozemšťanů nechala vybavit jako vyšetřovnu, protože mám se svou novou rezidencí i určité plány do budoucna. Magdě se při vstupu do místnosti údivem rozšířily oči a na rtech se jí objevil obdivný úsměv: „No teda…“</p>
<p>„Procházej se… otáčej se, pomaleji… ruce nad hlavu… jsi jen trochu pohublá.“</p>
<p>„Nediv se,“ komentuje mou poznámku Magda, „v posledních dnech už jsem se na ty hnusné fazole nemohla ani podívat, natož abych je jedla…“</p>
<p>„To se spraví velice snadno. Postav se na váhu, no, 58 kg – a jsme stejně vysoké.“</p>
<p>Magda je sice konsternována mým dalším počínáním, ale poslušně pózuje, otáčí se, nechává se vážit, měřit i poslouchat.</p>
<p>„Ještě se polož tady, podívám se ti trochu na prsa…“</p>
<p>„No tedy – ty máš ale zájmy,“ poznamenává uléhajíc na gynekologický stůl, „skoro jako já,“ – a aniž bych ji vyzvala, zaklesla nohy automaticky do třmenů.</p>
<p>„Dej ruce za hlavu a hezky se uvolni… klid…“</p>
<p>Soustředěně prohmatávám Magdina prsa. Netrvá to dlouho a je mi jasné, že jsem našla další dědičku božích synů. Magda je ovšem nadržená a prsa má nadmíru citlivá, takže dosáhla orgasmu dříve, než jsem se stačila dopočítat. Skončila jsem někde ve dvou třetinách levého prsu u čísla 28.</p>
<p>„Večer si to zopakujeme, snad se mi to povede,“ poznamenávám, když se Magda umyla.</p>
<p>„Co si chceš zopakovat? Teď se zase podvolíš na oplátku ty mně, ne?“</p>
<p>„Jak to myslíš?“ V té chvíli mi v podvědomí vytanula její poznámka, že mám skoro stejné zájmy jako ona.</p>
<p>„No, pohrála sis se mnou – takže si potom zase já pohraji s tebou…“</p>
<p>Další podvědomá vzpomínka – tentokrát na naše první setkání u ní v práci. Ona se mnou nepracovala jako rutinérka, ale … dalo by se říci, že s potěšením.</p>
<p>„Máš to tady vybavené moc hezky,“ hodnotí Magda zařízení vyšetřovny, „ani jsem netušila, že provozuješ luxusní SM salón…“</p>
<p>„No tak,“ uvádím skutečnost na pravou míru, „SM salón neprovozuji. To je lékařská ordinace. Já totiž pokračuji na medicíně a toto mi moji mimozemští přátelé pořídili jako studijní pomůcku…“</p>
<p>Je až s podivem, jak rychle Magda zapomněla na vězení, na nadcházející soud, který ji čeká a na další životní nepříjemnosti. Tak ona i nadále provozuje netradiční sexuální praktiky. Doufám, že…</p>
<p>„Poslyš, Magdo, ten strážný, kterého jsem sejmula jako prvního… On za mnou vlezl do sesterny a ptal se, kdy na něj budu mít čas…“</p>
<p>„No, právě! My jsme si tam ještě se dvěma kolegyněmi takovou službu zařídily. A on chtěl, abych – až u tebe skončím…“</p>
<p>„Ale fuj! Tak ty se přiživuješ ještě jako prostitutka?“</p>
<p>„No dovol,“ ohradila se Magda, „to v žádném případě! Jakýkoliv pohlavní styk se zájemci je vyloučen. Pracujeme zásadně v uniformě. A oni se před námi svlékají, nechávají se cévkovat, dáváme jim klystýr, provádíme masáže erotogenních zón a podobně. Někteří vyžadují i roztahování konečníku gynekologickými roztahováky a náznaky některých tvrdších praktik, kterých se naostro užívá během výslechů delikventů. Oni se podvolují naši dominanci a uvolňují se tak z celodenního stresu.“</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>1. prosince</emphasis></p>
<p>Tak už máme prosinec! Tady v Antarktidě vrcholí léto a polární stanice Amundsen-Scott žije naplno. Jak mě informovala Sheila, během posledních tři týdnů dorazili další odborníci a rozjely se práce na několika nových výzkumných programech.</p>
<p>Američtí vědci se však mimozemšťanů straní a kromě každodenní tajné komunikace mezi Sheilou a Paulem naši základnu nikdo oficiálně nekontaktoval. Mají strach z následků, protože vyhláška o zákazu styků stále platí. Vzniklou situaci nese zvlášť těžce Sheila. Tolik se těšila, že v době polárního dne se tady ukáže buď manžel nebo bratr, ale režim na stanici byl zpřísněn. Její činnost teď kontroluje vládní inspektorka, jakási Theresa Rayenová. Dokonce se proslýchá, že se má stát členkou pozemské diplomatické mise tady na CPLEN.</p>
<p>„Na komunikátor zatím nepřišla,“ informuje mě Sheila, „takže se stále dozvídám, co se na stanici děje. Ale obávám se dne, kdy se to provalí a Paul s Alexem…“</p>
<p>V té chvíli se komunikátor ozval a Sheila se k němu s obavami vrhla.</p>
<p>„Ano, miláčku?“</p>
<p>Na obrazovce vyvstala strhaná Paulova tvář.</p>
<p>„Asi se stalo neštěstí,“ vyhrkl místo pozdravu, „Alex…“</p>
<p>„Co, Alex?“</p>
<p>„… včera vyletěli s pilotem a ještě jedním spolupracovníkem ve směru k magnetickému pólu, to je vaším směrem. Ale před pěti hodinami jsme s nimi ztratili spojení a nemůžeme je znovu navázat. Mají se hlásit co půl hodiny…“</p>
<p>Sheila zbledla jako křída a těžce dopadla do křesla. Vzápětí se však vzpamatovala a oznámila manželovi: „Požádám o pomoc mimozemšťany. Ať se na ministerstvu třeba staví na hlavu a odstrkují se ušima. Mně může být celá jejich vyhláška ukradená!“</p>
<p>A tak jsme se stali svědky záchranné akce.</p>
<p>„Kdybychom je hledali retrospektivem tak, že je budeme sledovat od vzletu letadla, trvalo by nám to také několik hodin,“ vysvětluje technik. „My však známe přibližný směr jejich letu. Zkusíme tedy nejprve prohledat předpokládanou trasu se zpožděním několika minut.“</p>
<p>Sledujeme na obrazovce scenérii ledové pustiny. Křivolaké průrvy, kopce zmrzlého sněhu, vrcholky skal, údolí…</p>
<p>„Teď jsme asi 220 kilometrů od stanice v předpokládaném směru letu,“ poznamenává technik, když se objevila další široká průrva.</p>
<p>„A támhle se něco mihlo,“ vykřikla Sheila přitisknuvši prst na obrazovku.</p>
<p>„Moment, vrátím se tam…“ a technik stiskl vedlejší klávesu.</p>
<p>Opravdu. Na hřebenu skály visí lehké letadlo!</p>
<p>„A máme je,“ oznamuje technik s klidem, „ještě je tam odtud musíme nějak dostat.“</p>
<p>Obraz se mezitím ustálil tak, aby bylo letadlo v jeho středu.</p>
<p>„Vypadá to, že nouzově přistáli, ale nemají šanci vzlétnout. Terén jim to neumožňuje. My tam můžeme poslat diskolet. Má kolmý start a cesta bude trvat … momentíček… osm minut a dvanáct sekund,“ ukazuje technik výpočet.</p>
<p>Skutečně! Za necelou půlhodinu se všichni tři trosečníci zahřívají horkým čajem na CPLEN a šťastná Sheila se objímá se svým bratrem.</p>
<p>Blesková akce zanechala v nás hluboký dojem a Sheila ihned informuje o záchraně polárníků manžela.</p>
<p>„A vyřiď té <strong>CENZUROVÁNO</strong> Rayenové, aby si tu jejich vyhlášku nechala vytisknout na záchodový papír. Jinam se jako dekorace snad ani nehodí!“</p><empty-line /><p>Janiny zápisky – <emphasis>3. prosince</emphasis></p>
<p>„Jdu za docentem Mámilem pro dokumentaci,“ oznamuji Magdě, „chceš jít se mnou nebo počkáš tady?“</p>
<p>„Raději počkám tady. Kdy se vrátíš?“</p>
<p>„Asi tak k obědu,“ informuji Magdu nahlížejíc do jízdního řádu, „podívej, vlak přijíždí v 11.14 – tak budu doma kolem půl dvanácté.“</p>
<p>„Kdybys jela autobusem nebo taxíkem, byla bys doma dřív…“</p>
<p>„Jenže vlak je pohodlnější a ekologičtější. Dávám mu přednost.“</p>
<p>S docentem Mámilem jsem se setkala jen krátce. Předal mi podrobně zpracované zprávy o komparativních vyšetřeních pro doktora Hilla a sdělil mi, že telefonoval oné pacientce, jejíž totožnost před námi tají. Má se u něj objevit na kontrole v polovině ledna a prý si rozmyslí, dá-li se také prohlédnout doktorem Hillem. Přesný termín její návštěvy mi sdělí emailem.</p>
<p>Návrat domů byl pro mě vyloženě šokující. Na zazvonění žádná reakce, musela jsem si požádat o uvolnění silového pole technika na SSE satelitním telefonem. Magdu jsem našla ke svému zděšení ve své vyšetřovně. Leží s vytřeštěnýma očima na gynekologickém stole, ruce i nohy připoutané k polohovacímu zařízení v pochvě i v konečníku vibrátory a prsa vtažená hluboko v odsávačkách. Z úst jí vycházejí nesrozumitelné skřeky.</p>
<p>Přiskočila jsem ke stolu, odpojila jsem odsávačky a vibrátory, uvolnila jsem jí ruce a nohy z pout.</p>
<p>„Vo-du…“</p>
<p>Podala jsem jí sklenici vody, ale ruce má tak ochablé a odkrvené, že jsem jí musela nádobu přidržet u úst. Hltavě vypila skoro půl litru.</p>
<p>„Co se to tady děje? Kdo tu byl? Kdo ti to udělal?“</p>
<p>„Ni-ni…kdo t-tu n-ne-nebyl… t-to já s-sa-sama…“</p>
<p>Nevěřícně kroutím hlavou.</p>
<p>„No… když jsi odešla, napadlo mě, že bych si mohla vyzkoušet ty mimozemské hračičky. Tak jsem si tady lehla, připoutala jsem si nohy, zavedla jsem si ty aparátky a pak jsem strčila ruce do těch náramků. Jenže jsem si neuvědomila, že zafungují automaticky. Ruce se mi přitiskly k podložkám a už jsem byla chycená.</p>
<p>Ze začátku to bylo příjemné, dokonce jsem se udělala. Ale pak to obtěžovalo čím dál tím víc – až to bylo k nevydržení. A jak jsem křičela, úplně mi vyschlo v krku.“</p>
<p>Dala jsem se do smíchu a nemohla jsem se zastavit. „Tak konečně – konečně Magdička okusila slast svých kanadských žertíků, co?“</p>
<p>„Moc se nesměj, nebo ti to předvedu, až budeš zase v roli subinky…“</p>
<p>„Myslím, Magdičko, že teď budeme mít jiné starosti. Běž se umýt, najíme se, já nahraji zprávy do Informačního systému a cestujeme za mimozemšťany.“</p>
<p>„To nejde,“ hrozí se Magda, „zítra se musím hlásit na policii, jinak přijdeme o tu kauci!“</p>
<p>„Prosím tě! Ať si ji klidně nechají od cesty. S tím pochopitelně naši mimozemští přátelé počítají. Přece si nemyslíš, že tě necháme vláčet po soudech a pak shnít ve vězení?“</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>4. prosince</emphasis></p>
<p>„Zítra si uděláme mikulášskou zábavu,“ navrhuji Lence, Janě a Lucce, která se na čas vrátila ze SSE spokojena, že Nancy přece jen konečně dostala rozum a přistoupila na terapii navrženou mimozemšťany.</p>
<p>„Co ta tvoje spolužačka – ta Magda,“ vyptává se Jany Lenka, „taky bys nám ji měla představit a ne ji před námi schovávat.“</p>
<p>„No dovol, já ji před nikým neschovávám. Jenom byla na šestatřicet hodin uspána a bere hypnopedickou lekci esperanta, aby se tu vůbec domluvila. Zítra ji poznáte. Je to pěkné číslo… Ale správná!“</p>
<p>„Takže předpokládám, že se zítřejší zábavy zúčastní,“ beru si opět slovo. „Musíme si rozdělit úlohy a připravit kostýmy, aby ostatní dívky, mimozemšťané i naši američtí hosté poznali kousek našich národních kulturních tradic…“</p>
<p>„To jistě,“ vymýšlí Lenka scénář, „ty budeš nádherný zlatovlasý anděl, tady z Lucky uděláme Mikuláše a my se převlečeme za čerty…“</p>
<p>„Výborně,“ doplňuje Lenku Jana, „například z Magdy bude senzační Lucifer…“</p><empty-line /><p>Lucčiny myšlenky – <emphasis>5. prosince</emphasis></p>
<p>Americká vláda jako by tušila, že chystáme mikulášskou zábavu, a poslala nám také svůj dárek. V okolí CPLEN operuje silný vojenský oddíl – v naprostém rozporu s Antarktickou smlouvou. Alex a jeho dva kolegové by se měli zítra vrátit, ale rozhodli se, že raději zůstanou, aby se cestou do něčeho nezapletli.</p>
<p>Jak informoval Paul Sheilu, stalo se tak na zásah inspektorky Theresy Rayenové, která do Washingtonu oznámila, že polárníci udržují s vesmírnými vetřelci styky zcela v rozporu s platnými předpisy a dokonce od nich přijali pomoc po havárii letadla.</p>
<p>Jenom by mě zajímalo, co tady v té divočině chtějí podnikat a jak tu chtějí vegetovat. Jednak nás chrání ledový krunýř silný místy až půldruhého kilometru, pod nímž je skalní blok o téměř stejné síle, a za druhé: docela by stačilo, aby mimozemšťané vytvořili nad oblastí abarické pole – a první poryv větru celou jednotku odvane někam do Tramtárie i s jejich těžkou technikou.</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>6. prosince</emphasis></p>
<p>I přes tu americkou ‚nadílku‘ měla naše včerejší zábava náramný úspěch. Kostýmy byly opravdu zdařilé, i když jsme nemohly počítat s našimi návrhářkami, které neměly představu, o co jde. Nakonec však většina dospěla k názoru, že se jedná o nějaký karneval nebo maškarní ples – a podle toho to také dopadlo. Jedinou podmínkou účasti bylo to, že každý musí přijít v originálním kostýmu, takže vedle Mikuláše, anděla a čertů s chrastícími řetězy se v sále objevily i jiné roztodivné bytosti a příšerky.</p>
<p>Jen Rodica vstoupila do sálu prakticky nahá tvrdíc, že jde za Evu. Ale Lucka-Mikuláš – co by ústřední postava večera – ctíc dohodnutá pravidla ji nemilosrdně vykázala s odůvodněním, že „ten list přece není fíkový,“ ha, ha, ha. Rodica svůj nápad ovšem nevzdala a nechala si automatem vyprodukovat hromadu skutečných fíkových listů, ze kterých si vyrobila slušivou sukýnku – a tak byla pramáti Eva na plese nakonec také zastoupena, i když s půlhodinovým zpožděním.</p>
<p>Po představování masek následovala docela odvázaná taneční zábava, která se protáhla daleko přes večerku, a při které jsem vystřídala několik tanečníků. No řekněte – kdo by si nechtěl zatančit s andělem, že?</p>
<p>„Neotestujeme si zase jednou jejich vzrušivost?“ ptá se mě chlupatý, rohatý čert s chřestícím řetězem Janiným hlasem.</p>
<p>„No tak si to vyzkoušej, ale já dnes vynechám – kdybychom se k sobě přitiskli, pomačkal by mi křídla – a kromě toho – mohli bychom ublížit miminku…“</p>
<p>To Jana samozřejmě uznala – a tak se klasické tance provozovaly bez mé účasti, i když mi to bylo dost líto. Sedíme spolu se Sheilou u stolu a pozorujeme taneční páry.</p>
<p>„Ani jsem netušila, že je tu klasika tak oblíbená,“ poznamenává Američanka po třetí taneční sérii sledujíc se zájmem, jak se tančící dvojice k sobě tisknou.</p>
<p>„To je totiž Janin nápad,“ vysvětluji, „ona tak testuje sexuální vzrušivost mimozemšťanů.“</p>
<p>„A k jakým dospěla závěrům?“</p>
<p>„K velice zajímavým. Podívej, my tady s nimi spolupracujeme právě na tom, aby byli znovu schopni přirozené reprodukce. Zatím se jim děti rodí ze zkumavek. Jenže bratr doktora Hilla, astronavigátor kosmické lodi, která ztroskotala na Zemi roku 1908,…“</p>
<p>Vypravuji Sheile pohnutý osud Lucčina dědečka, jak se nám ho dosud podařilo zrekonstruovat, i to, že díky jeho neúplnému deníku a Janiným pokusům už jsme na stopě tomu, jak u mimozemšťanů vzrušení dosáhnout. Jsme natolik zabrány do rozhovoru, že jsme si nevšimly rozruchu kolem jednoho z tančících párů. Najednou mě někdo uchopil v pase, zvedl mě ze židle a zprudka políbil.</p>
<p>Přede mnou stojí kdosi v kostýmu připomínajícím Andersenovu Sněhovou královnu, a ten někdo ke mně promlouvá Arianiným hlasem: „Nikolko, funguje to, je to senzace! Hill…“</p>
<p>Ariana nedopověděla. Zmocnil se jí totiž podivný tvor v přiléhavé kombinéze a s anténkami na hlavě. Někam ji nese. Stačila jsem si všimnout, že představitel ufona má kombinézu protrženou v místě rozkroku…</p><empty-line /><p>Lucčiny myšlenky – <emphasis>10. prosince</emphasis></p>
<p>Vojenská jednotka obklíčila celý skalní masív a zdá se, že tady chtějí ‚zakořenit‘ – jak trefně poznamenala Magda, Janina spolužačka ze ‚zdrávky‘ pozorujíc jejich snažení. Jsou vybaveni dokonce i tanky a obrněnými vozidly. Nikomu to však nevadí, jen Lenka je mrzutá, že si nemůže hrát na polární vílu. Ještě donedávna chodila pro naše potěšení cvičit a tančit nahá na ledovec, ovšem její oblíbený ‚parket‘ teď slouží jako místo, kde vojáci rozbili svůj hlavní stan. Na ústí vchodu do jeskyně míří několik kulometů.</p>
<p>„Oni si snad představují, že nás budou obléhat a že nás vyhladoví,“ pokyvuje smutně hlavou Alex – Sheilin bratr. Kdyby jen tušili, že jsme tady naprosto soběstační…“</p>
<p>„Ono jim jde spíš o to, aby dalším vašim kolegům uzavřeli cestu k nám,“ oponuje Sheila, „přece si nemyslíš, že jsou úplně praštění a že by se pokusili mimozemskou základnu dobýt? Zkušenost z obdobné akce, kterou provedli na Sahaře, by je snad měla poučit o marnosti jejich snažení.“</p>
<p>„To je sice pravda,“ souhlasí Alex, „jenže mně vázne práce! Potřebuji zkontrolovat stav meteorologických přístrojů, které máme rozmístěny v oblasti, vyměnit v nich baterie a podobně. Kvůli jejich harcování tady teď musím trčet.“</p>
<p>„Už tady straší pátým dnem a přestává se mi to líbit,“ vstoupil do naší debaty technický ředitel Gabriel. „Jednak porušují smlouvu, kterou my striktně dodržujeme aniž bychom ji sami podepsali, a za druhé tady ničí životní prostředí těmi vrtulníky, kterými zajišťují zásobování. Jestli do dvou dnů neodtáhnou, neudržím se a zasáhnu.“</p><empty-line /><p>Lucčiny myšlenky – <emphasis>12. prosince</emphasis></p>
<p>Dnes je to přesně týden, kdy jsme byli obleženi vojenskou jednotkou. Vrtulníky sem přilétají každý den a shazují zásoby potravin, pohonných hmot a paliva. Venku je –53°C a vojáci se nějak zahřát musí. Moc by mě zajímalo, co mají za lubem. Zda si opravdu myslí, že by nás mohli vyhladovět, nebo zda se domnívají, že se jim podaří základnu dobýt… Opravdu nemám představu.</p>
<p>Alex a jeho dva kolegové už jsou tu jako na trní. Váznou jim práce na výzkumných úkolech. Retrospektivní záznamy ukazují, že se za ten týden jednotka rozrostla o další vojáky, kteří jsou rozmístěni v širším okolí.</p>
<p>Ovšem – dnes vypršel termín, který si Gabriel stanovil jako nejzazší časový horizont, do kdy tady míní rejdy vojáků trpět. Akce začala v pravé poledne místního času. To je doba příletu vrtulníků…</p>
<p>„V okruhu dvanácti kilometrů kolem CPLEN bylo právě vytvořeno abarické pole,“ oznámil mi Gabriel, když mě zahlédl v Informačním centru u komunikátoru.</p>
<p>Okamžitě jsem svolala kamarádky a sledujeme dění nad základnou na velkoplošném monitoru. Opakuje se to, co už jsme viděli nad SSE nebo nad naším domkem: Vrtulník je vržen do výše a pilot se katapultuje.</p>
<p>„Co teď s tím?“</p>
<p>„To je jednoduché,“ vysvětluje Gabriel, „vrtulník spadne, vzplane a vybuchne, kdežto pilot spadne nezraněn do vojenského tábora. Dnešním dnem jsou odříznuti od zásobování. Jsem zvědav, kdo to déle vydrží – jestli my nebo oni.“</p>
<p>„Jak to, že stav beztíže nepůsobí i na vojáky? Myslela jsem, že…“</p>
<p>Tak tohle už dokážu vysvětlit Sheile sama: „Abarické pole je vytvořeno tak, že od určité výšky jsou pohlcovány gravitační vlny. A tady je ta výška stanovena vrcholem skály. Ta je 3200 m nad mořem. Údolí kolem ní, kde mají vojáci ležení, je v průměru o 1300 m níž. Vrtulník ovšem tak nízko letět nemůže, aby se o skály nerozbil. Proto v té výšce na něj už zemská přitažlivost nepůsobí, kdežto na vojáky dole ano.“</p>
<p>„Takže teď budou vojáci bez zásob – a navíc budou mít na krku ještě hladové a vystresované piloty,“ dochází Sheila k celkem logickému závěru, „To jsem tedy opravdu zvědava, jak se z toho dostanou…“</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 33</strong></p>
<p>Lucčiny myšlenky – <emphasis>16. prosince</emphasis></p>
<p>Americký vojenský tábor je v dezolátním stavu. Už čtvrtý den vázne zásobování a aby vojáci nezmrzli, jsou nuceni pálit pohonné hmoty určené pro jejich bojovou techniku. Z lodí kotvících při pobřeží žádná další letadla ani vrtulníky nevzlétají. Buď už žádné stroje nemají nebo došli k názoru, že by byly zničeny stejným způsobem, jako ty předešlé.</p>
<p>Včera vypravili tedy klasický trén po zemi, ale když jsem si promítla na mapě, kudy se budou muset těžká vozidla prodírat, snadno jsem si spočítala, že jim cesta potrvá nejméně tři týdny. Z úvah mě vytrhl technický ředitel CPLEN – Gabriel: „Propočítáváte jejich možnosti, slečno Lucie?“</p>
<p>„Ano, ale zdá se mi, že za ty tři týdny to stihnou jen v případě, že se vydají nejkratší cestou a nenarazí na nějakou vážnější překážku. Do té doby však zdejší vojáci buď zmrznou nebo pomřou hlady, ale pravděpodobně obojí.“</p>
<p>Gabriel zběžně přehlédl můj výpočet a pokýval hlavou: „To by přibližně odpovídalo a oni to vědí také. Právě před deseti minutami dorazila z Bamaka zpráva od Malik,“ a Gabriel ji vyvolal na obrazovce komunikátoru.</p>
<p>Z celého třicetistránkového dokumentu je jasné jen jediné – ministerstvo zahraničních věcí vznáší dotaz, co se stane s vojáky v případě kapitulace.</p>
<p>„Ujistil jsem zmocněnce ministerstva, že vojákům se nestane téměř nic – tedy až na to, že část si jich pobude nějakou dobu v zajateckém táboře na SSE, protože od mužů přece jen potřebujeme získat ještě nějaký biologický materiál. Přednostně se zaměříme na mladší ročníky, svobodné bez vlastní rodiny.</p>
<p>Dále si ponecháme v zajetí všechny důstojníky. Ti budou vráceni jen proti příslibu odpovědných orgánů, že bude umožněn návrat dělníků z Kuby k jejich rodinám a že nebudou za pomoc, kterou vám poskytli, žádným způsobem pronásledováni – ani teď ani v budoucnu. To jsem ale zatím nezveřejnil.“</p>
<p>„Co se stane s těmi jejich tanky, kulomety a ostatním smetím, které si sem s sebou přitáhli?“</p>
<p>Ministerský zmocněnec je srozuměn s tím, že veškerou techniku budou nuceni zanechat na místě. Ta bude postupně ekologicky zlikvidována.“</p>
<p>„Kolik vojáků tady vůbec mají? Nějak jsem se nedostala k tomu, abych si to zjistila.“</p>
<p>„Pochopitelně, že je máme spočítané,“ odpověděl Gabriel, „je jich 618 včetně pilotů z havarovaných letadel a vrtulníků. Počítám-li dvanáct minut na teleportaci jedné osoby a máme-li na sále čtyřiadvacet teleportačních lůžek…“</p>
<p>„…budeme je odsud lifrovat skoro pět a půl hodiny, půjde-li všechno hladce,“ doplnila jsem Gabrielův výpočet.</p>
<p>„Ale protože nepředpokládám, že půjde všechno hladce, budeme rádi, když je odsud dostaneme za 8 – 10 hodin,“ povzdechl si Gabriel. „Jenže nezapomínejte, že každý zajatec musí před teleportací projít lékařskou prohlídkou. Počítejme spíše s několika týdny.“</p>
<p>„Nechápu. Proč by měli být vojáci podrobeni lékařským prohlídkám tady, když budou vězněni na SSE?“</p>
<p>„Protože část vojáků bez zdravotních potíží bude teleportována rovnou do Bamaka. Do tábora na SSE budou teleportováni ti, kteří nějaké potíže mají, aby jich byli zbaveni. Dále pak všichni důstojníci a část mužstva, od které budeme odebírat po určitou dobu biologický materiál. Odhadem to vypadá na polovinu teleportovaných do Bamaka a polovinu na SSE.“</p>
<p>„Tak proto se sem teleportovaly lékařky ze SSE?“</p>
<p>„Samozřejmě,“ odpovídá mi Gabriel, „i v tomto případě zachováváme zásadu, že pacient a lékař mají být opačného pohlaví.“</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>21. prosince</emphasis></p>
<p>Dnes celá CPLEN oslavila radostnou událost – Sheile Trentové d’Abdera se narodil krásný roztomilý chlapeček, který dostal po tatínkovi jméno Paul. Vlastní porod vedla Jana se Sofiinou asistencí a se Sheiliným svolením demonstrovaly příslušné postupy čtyřem lékařům – profesoru Amynillovi, profesorce Hygieialle a doktorům Hillovi a Zemillovi. Ti tak měli možnost seznámit se v praxi s tím, co mají do detailu nastudováno teoreticky jen z písemných a filmových záznamů, protože se skutečnou rodičkou ještě nikdy do styku nepřišli.</p>
<p>Požádala jsem Sheilu, aby i mně dovolila zúčastnit se této akce, abych měla představu, co mě za tři měsíce bude čekat.</p>
<p>Jana se Sofií si počínají opravdu profesionálně a je radost sledovat jejich práci. Ovšem nesmím zapomenout zmínit se i o podpoře, kterou Janě a její asistentce poskytuje vyspělá mimozemská technika – například ideálně ergonomický porodní stůl, který uvádí Sheilu do opravdu pohodlné polohy a přitom k ní umožňuje lékařům nerušený přístup ze všech stran.</p>
<p>„Tenhle stůl má dnes celovesmírnou premiéru,“ poznamenává profesorka Hygieialla, „byl zkonstruován našimi techniky na návrh tady kolegy Zemilla.“</p>
<p>Hlavní aktérka na něm leží – jak jinak – zcela nahá, ruce a nohy má ukotvené k polohovacímu zařízení a usilovně se snaží vytlačit dítě ven. To se jí s vynaložením obrovské námahy docela daří. S rozechvěním a zcela fascinována sleduji obrovské rozevření jejího poševního vchodu v momentě, kdy se na svět dostává hlavička děťátka, a jako zdálky slyším slova uznání doktora Hilla: „Měl jsem možnost studovat ze záznamu několik stovek porodů, ale v reále je to opravdu intenzivní zážitek. Vy, ženy, si opravdu zasloužíte úctu a obdiv za to, co jste schopny vydržet a dokázat.“</p>
<p>Sheila ochotně souhlasila s tím, že mimozemšťanům daruje veškerý biologický odpad, který při porodu vzniká – plodovou vodu, pupečníkovou krev, placentu.</p>
<p>Sofie chlapečka osprchovala a ošetřila. Pak ho předala sice vysílené, ale štěstím zářící Sheile do náruče. Ta si ho něžně přivinula k prsu a malý Pauli začal intenzivně sát její mléko.</p><empty-line /><p>Janiny zápisky – <emphasis>22. prosince</emphasis></p>
<p>Vojáci konečně dospěli k názoru, že je jejich situace beznadějná a vyvěsili bílý prapor. Trén, který jim měl přivézt pomoc, uvázl ve skalní soutěsce a zdá se, že bude i zde nutný zásah mimozemšťanů. V sevření mrazu, sněhu a ledu i nejdokonalejší vojenská technika selhává.</p>
<p>„Nejprve se postaráme o ty, kteří se snažili nás obléhat,“ rozvíjí plány Gabriel. „Zásobovací oddíl necháme být, dokud sami nespotřebují zásoby. Pak budou povolnější.“</p>
<p>Zdá se, že Gabrielova strategie by mohla přinést užitek.</p>
<p>Přesně v poledne se rozestoupila skalní brána a otevřel se tak vstup do útrob masívu. Gabriel vyzval vojáky, aby beze zbraní vstupovali do přechodové komory: „… přednostně ti, u kterých se projevily nejvážnější zdravotní problémy,“ dodal na závěr.</p>
<p>Po té, kdy vstoupilo prvních čtyřiadvacet mužů, byla přechodová komora z vnějšku uzavřena a otevřely se vnitřní dveře. Poznamenávám na tomto místě, že druhá chodba, určená pro návštěvníky v termokombinézách, má na rozdíl od té, kterou obvykle vychází nahá Lenka cvičit a tančit na ledovec, jen dvě přechodové komory. První – vnější – je v provozu pokaždé, když sem má někdo zavítat. V ní se návštěvníci svlékají z kombinéz a navlékají si domácí obuv. Pro vojáky je však zprovozněna ještě druhá přechodová komora, ve které se musí zbavit veškerého oděvu a do prostor CPLEN vstupují zcela vysvlečeni. Jejich další cesta vede do sprch, následuje vstupní lékařská prohlídka a pak už jen cesta do teleportačního sálu.</p>
<p>Asistuji jako sestra profesorce Hygieialle, takže mám představu o tom, jak se na vojácích podepsal téměř dvoutýdenní půst. Všichni jsou značně pohublí a vysílení. V posledních dnech už neměli ani příděly jídla, jen vodu z roztátého sněhu – prakticky destilovanou!</p>
<p>„Původně jsme mysleli,“ poznamenává Hygieialla, „že je budeme už tady rozdělovat na ty, kteří budou teleportováni rovnou do Bamaka a propuštěni, a na ty, kteří nejprve projdou zajateckým táborem na SSE. Kvůli tomu se sem teleportovaly další kolegyně ze SSE. Ovšem jsou-li všichni v takto zbídačelém stavu, nezbývá než abychom je teleportovali na SSE všechny. Tam se budou pár týdnů dávat do pořádku…“</p>
<p>Další voják stojí před námi v plné nahotě zakrývaje si rukama intimní tělesné partie. Pohled má sklopený k zemi. Zřejmě na něj doléhají pocity studu a ponížení. Je vystaven bez jediného kousku oděvu dvěma ženám, které ho zevrubně prohlížejí a baví se o něm jazykem, jemuž nerozumí Anglicky jsou mu dávány jen příkazy… Sice se mi to z hlediska lékařské etiky dost příčí, ale po tom, co jsem zažila v internačním táboře a ve vazební věznici, mimozemšťany docela chápu. A zaslouží si i můj obdiv, protože vím, co bude následovat. Zajatci jsou podrobováni zevrubným lékařským prohlídkám nejen proto, aby mohli mimozemšťané vybrat ‚vhodné samce na semeno‘ – jak se jadrně vyjádřila Magda – ale také aby mohli být po kratší či delší době pobytu na SSE zbaveni svých zdravotních potíží. A to beze zbytku a na trvalo. O takové péči o zajatce nemůže být u Američanů řeč.</p>
<p>„Ty ruce zvedni nad hlavu a procházej se… Otoč se… ještě jednou. Rozkroč se… víc… Zvedni hlavu a pořádně vypni prsa… Dobře, to by stačilo, postav se na váhu…“</p>
<p>„No, to je stejný případ,“ upozorňuji profesorku, „podívejte se – váha 51 kg a měří 186 cm, hrůza!“</p>
<p>„QI 14,742 – to už je hranice těžké podvýživy,“ komentuje moje hlášení profesorka, „naštěstí má pravidelný puls i dech,“ dodává přejíždějíc mu po prsou fonendoskopem.</p>
<p>„Předkloň se, rozkroč se a opři se rukama o lehátko…“ a zavádím mu do konečníku teploměr.</p>
<p>„Hmm, 36,6°C,“ hlásím po chvíli, „taky začíná být podchlazený.“</p>
<p>„Ještě ti změříme krevní tlak a pak se položíš tady na stůl, ano?“ obrací se Hygieialla k vojákovi svou perfektní oxfordskou angličtinou, kterou Američané tolik nesnášejí. Spolu se bavíme esperantem a angličtina je ve vyšetřovně vyřazena z etherického tlumočení.</p>
<p>Voják leží na vyšetřovacím stole a Hygieialla ho pečlivě prohmatává – nejprve svalstvo paží i nohou tvrdě až na kost, přičemž mě upozorňuje na naprostou absenci tukové tkáně a na počínající atrofii svalových buněk. Dokonce mě několikrát nechala, abych se sama přesvědčila o jejích závěrech.</p>
<p>Následuje pečlivé vyšetření břicha. Uvolňuji zajatci nohy z fixačních smyček polohovacího zařízení.</p>
<p>„Ty nohy napni a zvedni je mírně nad stůl… ano, tak. A chvilku vydrž…“</p>
<p>Téměř žádný tuk nebrání pohledu na napjaté břišní svaly a dokonce i pohmatem lze tukovou tkáň obtížně registrovat, jak jsem se mohla i sama přesvědčit. Asi po minutě křečovitého napětí zajatcovy nohy klesly.</p>
<p>„Nevadí, to co jsme viděly, docela postačuje,“ konstatuje Hygieialla.</p>
<p>Znovu mu nohy fixuji k polohovacímu zařízení a Hygieialla mu je pokrčuje v kolenou a pokouší se mu vyhmatat jednotlivé orgány. Může si bez obav dovolit hlubokou palpaci, protože zajatec je dokonale vyhladovělý a vyprázdněný.</p>
<p>Zaúpěl bolestí.</p>
<p>„No tak, povol to břicho,“ napomínám ho konejšivě, „jinak to bude opravdu bolet a bude to i déle trvat.“</p>
<p>„No vidíš, že to jde,“ pochválila ho profesorka, když s prohmatáváním skončila, „teď ještě několikrát zatlač jako na stolici – pořádně, neboj se, vždyť jsi prázdný… Ano, tak… ještě jednou…“</p>
<p>Pak se obrátila ke mně: „Jano, nechcete si také sáhnout? Teď začal spolupracovat úplně vzorně. Myslím, že by to byla pro vás nová zkušenost.“</p>
<p>Stiskla jsem oběma rukama vojákovo břicho podle profesorčina vzoru.</p>
<p>„Ještě jednou zatlač…“</p>
<p>Pod svýma rukama cítím svalové stahy i pohyb vnitřností. Nechávám zajatce, aby zatlačil ještě několikrát. Opravdu přínosná vyšetřovací metoda…</p>
<p>„Tak, to by stačilo, Jano. Teď ho napojte na EKG,“ požaduje profesorka a polohovacím zařízením mu zvedá a roztahuje nohy, aby si udělala volný přístup ke genitáliím a konečníku.</p>
<p>Hygieialla zdlouhavě prohmatává šourek. Vyšetřuje varlata a hodnotí je – tvar, velikost, tvrdost. Pečlivě vyhmatá vyústění chámovodů a prohmatá je v celé délce.</p>
<p>Následuje penis. Prohmatává ho od špičky až ke kořenu. Úplně přehrne předkožku a obnaží žalud v co největší délce. Jemnými dotyky jehlou provádí testy citlivosti žaludu i předkožky.</p>
<p>Vyšetření přes konečník si Hygieialla nechává na závěr. Zavádí do jeho řitního otvoru rozevírač a roztahuje ho, aby si mohla vizuálně zkontrolovat sliznici. Voják na stole je i přes své vysílení značně vzrušen. Jeho penis tvrdne a zvedá se. Nezbývá mi, než abych mu u něj přidržovala vzorkovnici. Moč, kterou odevzdal před vstupem do sprch, a spermatická tekutina získaná během vyšetření jsou nejdůležitější biologické materiály určené k odběru.</p>
<p>Hygieialla si mého počinu také všimla. Masáží prostaty vyvolává mohutnou ejakulaci. Vojákovo tělo se vzpíná v orgastické křeči a z jeho úst vycházejí výkřiky rozkoše. I přes vysílení došlo u něj k šesti mohutným výstřikům a vzorkovnice je naplněna do tří čtvrtin. EKG věrně zaznamenává průběh jeho vzrušení a orgasmu.</p>
<p>Tak, to by nám stačilo,“ prohlásila Hygieialla, když jsem odbavila vzorkovnici a dopsala poslední větu protokolu.</p>
<p>„Služba!“</p>
<p>Vstoupil člen ochranky v šedé uniformě.</p>
<p>„Odveďte ho do sprchy, pak teleport na SSE. Dieta číslo 215. A ať nám pošlou dalšího!“</p>
<p>Dozorce uchopil vojáka za rameno a vyvádí ho z vyšetřovny. Zajatec se ještě ve dveřích otočil a usmál se na nás.</p>
<p>„Mám dojem, že i přes stud, stres a pocit ponížení, které musel překonávat, se mu nakonec to naše vyšetření líbilo,“ poznamenávám.</p>
<p>„A já zase musím konstatovat, že jste si počínala opravdu bezchybně,“ polichotila mi Hygieialla. Pak mě šokovala návrhem: „Možná by stálo za to, abyste se ujala funkce doktorky v samostatné vyšetřovně. Jenom nevím, seženeme-li k vám vhodnou sestru…“</p>
<p>„Cožpak o to, klidně si k sobě vezmu Magdu. Studovaly jsme spolu a pak jsme spolu sloužily pár měsíců na jednom oddělení – než jsem šla na medicínu… Ta je opravdu spolehlivá. Jenže… Ten kluk se tu zdržel půl hodiny,“ poznamenávám.</p>
<p>„To by tak odpovídalo, slečno Jano. Co vás na tom tak udivuje?“</p>
<p>„No, těch vojáků je – jak jsem se dozvěděla od Lucky – 618. Za osm hodin jich odbavíme 16 a pracuje se ve 12 vyšetřovnách. Tedy denně vyšetříme 192 …“</p>
<p>„Jistě, přerušuje mě Hygieialla, „takže budeme hotovi za čtyři dny.“</p>
<p>„Jenže já bych chtěla jet zítra domů na Vánoce,“ protestuji.</p>
<p>„Janičko,“ oslovila mě profesorka proti svému zvyku familiárně, „my přece máme času dost. Na Vánoce chce jet domů stejně většina sester i našich dívek, takže vojáci klidně počkají…“</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>26. prosince</emphasis></p>
<p>Vánoce jsou – anebo mají být – svátky klidu a míru. Měly by patřit rodině.Uchýlily jsme se s Lucinkou domů, abychom si ten klid a mír mohly v kruhu rodinném užít – konec konců, za tři měsíce skutečně rodina budeme… Holčička už se ve mně pravidelně pohybuje a mé těhotenství už je patrné i přes oděv. Musím být opatrná hlavně při chůzi, protože se moje těžiště začíná posouvat citelně dopředu.</p>
<p>Lucka – tělem muž a duší žena – je z děťátka u vytržení. Zřejmě prožívá kombinované maminkovsko-tatínkovské pocity a je nesmírně šťastná. Vždyť ten malinký tvoreček, který ve mně roste, je i kouskem jejího ‚já‘.</p>
<p>„Nemysli si,“ škádlí mě pokaždé, když mi provádí pravidelnou masáž prsou a stimulaci bradavek, „až se nám holčička narodí a mimozemští přátelé získají nové biologické materiály, nechám si taky vyvolat laktaci a kojit budeme střídavě!“</p>
<p>„Ale jistě, lásko,“ odpovídám, „jenže v tom případě už bys také měla podstupovat určitou přípravu…“</p>
<p>Lucinka samozřejmě souhlasí. Obnaží svou hruď a střídá mě na masážním stole. S rozkoší a vzrůstajícím vzrušením si nechává ode mne prohmatávat svá nádherná prsa a vytahovat bradavky, které se jí ochotně topoří.</p>
<p>„Tak – a teď všechno dolů, ať se mohu s děťátkem také potěšit,“ dožaduje se, když i její masáž končí.</p>
<p>Nejprve si mě nahou dlouze prohlíží z profilu, pak mě požádá, abych se položila na pohovku, láskyplně mě hladí po vzdouvajícím se bříšku a přikládá k němu ucho snažíc se zaslechnout nějaké zvuky. Když zachytí tlukot dětského srdíčka, rozzáří se její obličej štěstím.</p>
<p>„To je nejkrásnější vánoční dárek, jaký jsem si mohla kdy přát…“ a končíme spolu na pohovce ve vřelém objetí.</p>
<p>Nesmím se také zapomenout zmínit o naší bezpečnostní situaci. Za přáteli a známými chodíme zásadně spolu. Dokážu kolem sebe vytvořit ochranné silové pole, takže jsem schopna ubránit před případnými útoky sebe i sestřičku – i když v zimě na to padne obrovské množství energie a musím se často nabíjet. Totiž – ochranné pole je bipolární. Jeden pól jsem já a druhý je fotoplastická anténa na střeše našeho domku. Kde ovšem končí její dosah, musím se přepojit na satelit mimozemšťanů. Gravitační vlny jsem však schopna přijímat jen částmi těla nezakrytými oděvem.</p>
<p>Kdybychom přijali etický kodex mimozemšťanů, mohla bych chodit všude nahá a problém by byl vyřešen. To pochopitelně nejde a zvlášť teď – v zimě, když mrzne a všude je plno sněhu, musím mít na sobě kalhoty a zimní bundu. Chodím sice bez pokrývky hlavy a bez rukavic, ale vytvoření ochranného pole dá za těchto podmínek opravdu zabrat. Moc se těším na léto. To bude jednoduché – krátké tričko pod prsa a bez rukávů, k němu šortky nebo minisukně udělají své. V plavkách to bude senzační a na nudapláži bezkonkurenční. Vzhledem ke své bioenergetické senzitivitě bych mohla i v mrazech pobývat venku v letním oblečení, ale asi bych budila nežádoucí pozornost.</p>
<p>Ostatně – americká administrativa má máslo na hlavě, protože jejich vojáci v počtu 618 mužů jsou drženi na SSE a CPLEN. Musí teď být moc ‚hodní‘ – aby svým lidem v zajetí nepřitížili. Dokonce i ta otravná kamera z kandelábru zmizela.</p>
<p>„Měli ji tam zas,“ ubezpečoval nás soused, kterého jsme také poctily návštěvou, „ale dva dny před Štědrým dnem přijeli čtyři maníci v džípu a odmontovali ji. Tady máte jejich SPZ…“</p>
<p>Starý ‚dopravák‘ se opravdu nezapře. Ale jsme mu za to vděčné – díky jeho postřehům už víme, co jsou zač ta auta, která se před naším domkem střídají jako před turistickou atrakcí.</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>1. ledna</emphasis></p>
<p>Zatímco Vánoce obvykle patří rodině, Silvestra a Nový rok by měl člověk oslavit ve společnosti. Tak i my jsme byly pozvány k Janě, Lence a Magdě. Zvlášť tedy na Magdu jsem byla opravdu zvědavá – za to, jak statečně se zachovala vůči Janě. Sice s námi pár dní pobývala na CPLEN, ale ihned se ujala svých pracovních povinností podle smlouvy, kterou jí sjednala Jana – takže byla záhy teleportována na SSE.</p>
<p>Kamarádky trávily Vánoce spolu u Janiných rodičů – Lenka je úplný sirotek a od smrti dědečka nikoho nemá, takže v Janině rodině trávila Vánoce už loni. A Magdu hledá policie – pochopitelně, takže se doma nemůže ani ukázat.</p>
<p>Teleportovaly jsme se s Luckou na Silvestra odpoledne. Jana s kamarádkami do své nové rezidence dorazily pár hodin před námi. Všechny tři nás přivítaly úplně nahé. Cožpak o to – u Lenky a Jany mě to nepřekvapuje, ale že i ta nová – Magda – se od nich tak rychle nakazila…</p>
<p>„Na SSE tak chodí všechny ženy, pokud nejsou ve službě. Zpočátku mi to připadalo vzrušující, teď už to beru jako zcela přirozené – a mimochodem velice příjemné,“ směje se vesele odpovídajíc ochotně na mou otázku. Dá rozum, že my s Luckou jsme momentálně také nahé – kvůli teleportaci.</p>
<p>„No ne, ty máš ale velice zajímavé vybavení,“ poznamenává vzápětí Magda pohlédnuvši na Lucku, „ani jsem netušila, že…“</p>
<p>Pravda – dnes vlastně vidí Magda Lucku poprvé bez oděvu. Pracuje na SSE a na CPLEN se s Luckou viděly jen na té Mikulášské zábavě…</p>
<p>„Ale no tak,“ zaráží ji pohotově Jana, „nejev se jak puberťačka, prosím tě.“</p>
<p>Pak se obrátila k Lucce: „Promiň jí to, ona je sice trochu prostořeká, ale jinak je fajn…“</p>
<p>Ale to už se Lucka navléká do svého oblíbeného župánku, který jí tak učaroval už tenkrát po mém návratu z CPLE. Magdinu poznámku přešla jen úsměvem.</p>
<p>Já jsem si vzápětí po příchodu oblékla kalhotky, které mám doporučené – prsům však nechávám v přítomnosti kamarádek volnost.</p>
<p>Ale to už se nás ujímá Jana a zve nás k prohlídce svého nového domova. Našla si opravdu krásnou nemovitost – na samotě kousek západně od Prahy a mimozemští přátelé ji vybavili podle svého zvyku komfortně. Dokonce jí zřídili i vyšetřovnu v duchu mimozemské kliniky – stůl s polohovacím zařízením, digitální přístroje napojené na centrální počítač – když jsem do místnosti vstoupila, připadala jsem si jako na CPLEN.</p>
<p>„A tady,“ vykládá Jana jako rozená kastelánka, „se nám Magda přednedávnem krásně ‚udělala‘ během autoerotické seance. Dopadlo to ovšem tak, že jsem ji musela nakonec zachraňovat…“</p>
<p>Pohlédly jsme s Luckou tázavě na novou kamarádku.</p>
<p>„Ale ano, má pravdu…“ a Magda nám vypověděla příběh o svých prvních zkušenostech s mimozemským lékařským instrumentariem, které sama na sobě vyzkoušela v den, kdy Jana odjela do Prahy za docentem Mámilem. „… a to už jsem opravdu myslela, že to nikdy neskončí a že tady na tom stole umřu.“ Ovšem šibalský výraz v jejích očích napovídá, že to s tou hrozící smrtí nebylo zase tak zlé.</p>
<p>„A proč jsi vůbec vyváděla takové vylomeniny?“</p>
<p>Lucčina otázka vyvolala u Magdy výbuch upřímného smíchu. „No přece proto, že jsem si na vlastní kůži chtěla vyzkoušet, jak to funguje – jen jsem trochu přecenila svou intuici.“</p>
<p>„Magda totiž,“ ujímá se Jana znovu slova, „a já vám to prozradím – provozuje různé netradiční sexuální praktiky. Už na internátě si zřídila ‚erotickou ordinaci‘ a tam prováděla každému, kdo o to měl zájem, eroticky vzrušující vyšetření. Tedy – ne abyste si myslely o tom něco špatného. Dělala to jen pro potěšení a ne za odměnu. Prostě jen proto, že jí to baví. Nejprve to praktikovala na děvčatech… několikrát jsem se jí poddala i já a bylo to opravdu úžasné. Pak se nám na internát podařilo pašovat i kluky.“</p>
<p>„No – to mi ani nepřipomínej,“ ohradila se Magda, „víte – oni ti kluci si mysleli, že takové ‚vyšetření od sestřičky‘ skončí stykem – ale to jsem tvrdě odmítla. Prostitutka v žádném případě nejsem. Pak to ale mělo dohru. Oni – jak se ukázalo – to žádní kamarádi nebyli. Pustili si pusu na špacír. Slízla jsem za to ředitelskou důtku a dvojku z chování!“</p>
<p>„No, vždyť jsem vám říkala, že Magda je číslo, ale správná,“ podotkla s úsměvem Jana, „tenkrát totiž také vzala vinu na sebe a ty kluky neshodila, i když si myslím, že si to nezasloužili.“</p>
<p>„A doteď mě to nepustilo. Docela jsem vděčná Janě, že mě v práci dostala do maléru, protože náhrada, kterou mi za to poskytli mimozemšťané, je s ohledem na můj koníček opravdu velkorysá.“</p>
<p>Dovedu si živě představit, že se Magda v novém zaměstnání vrchovatě realizuje, protože prakticky každé vyšetření u mimozemšťanů má silný eroticky náboj a obvykle končí orgasmem pacienta. Možná, že se Magda sama u toho stačí ‚udělat‘.</p>
<p>„A co kdybys nám své ‚umění‘ taky trochu předvedla?“</p>
<p>No samozřejmě – Lenka! Ta se ve vyšetřeních přímo vyžívá. Janě dělala figurantku, když se připravovala na gynekologii i na neurologii. A už prý se těší na ortopedii…</p>
<p>„Máš snad zájem?“</p>
<p>„Ale jistě – já jsem takový tvůj protipól, moc ráda si hraji na vyšetřovanou…“</p>
<p>Magdě přímo zazářily oči. „A jakému přístupu dáváš přednost? Mám s tebou zacházet jemně nebo mohu trochu přitvrdit…“</p>
<p>Ty dvě jako by se našly. Magda hmátla do skříňky. V mžiku má na sobě bílý plášť a kolem krku fonendoskop.</p>
<p>„A vy tři se také nějak stylově oblečte,“ nabádá mě, Lucku a Janu, „ať má ten správný pocit pacientky,“ a ukazuje na Lenku.</p>
<p>„A proč zrovna pacientky? Proč ne třeba delikventky?“</p>
<p>Lenka tak nepřímo odpověděla na Magdinu otázku a mně začalo být jasné, že silvestrovskou noc oslavíme pěkně odvázanými orgiemi s Lenkou v hlavní roli.</p>
<p>„Ó, ó, ó – ty máš ale náročné požadavky,“ podivuje se Jana, „ale já mám nápad – počkej, to bude něco…“ a odvedla si Lucku na chvíli stranou, aby jí svěřila cosi, co má být překvapením nejen pro Lenku, ale i pro mne a pro Magdu.</p>
<p>Lucka se ukázala jako ‚žena činu‘ – pohotově zaujala místo u komunikátoru a pak u výrobního automatu.</p>
<p>Po necelých deseti minutách se vrací v přiléhavém latexovém oblečku a další dva nese pro mě a pro Janu.</p>
<p>„No, nevím, nevím – aby to malou netísnilo,“ zdráhám se vidouc, jak se pod přiléhavým oděvem výrazně rýsují všechny Lucčiny křivky.</p>
<p>„Neboj,“ chlácholí mě sestřička, „i s tím jsem při zadávání parametrů počítala.“</p>
<p>Skutečně. Obleček z černého latexu mi všude těsně přiléhá, ale na bříšku je volnější. Sice to není až tak sexy, ale miminko má přednost.</p>
<p>„No ne,“ podivuje se Lenka, „vy jste se na mě vyparádily. Na copak si vlastně chcete hrát?“</p>
<p>„Všechny jsme se tázavě podívaly na Janu.</p>
<p>„Tak mě napadlo,“ napíná nás kamarádka pomalu odměřujíc slova, „že když jsi blázen do antiky, tak z tebe uděláme otrokyni. Magda tě důkladně prohlédne a pak tě vydražíme, ať máme pořádný silvestrovský odvaz.“</p>
<p>„Jenže ty kostýmy tomu nějak neodpovídají,“ poznamenává Lenka, „rovněž tak je dost nepravděpodobné, aby někde na řeckém nebo římském tržišti byla k dispozici vyšetřovna vybavená mimozemskou technikou…“</p>
<p>„Tak jsem to trochu zmodernizovala. Kdybychom si navlékly tógy – nebo jak se ty jejich oděvy tenkrát jmenovaly, určitě by to nebylo tak vzrušující,“ namítá Jana, „a stejně ti jde spíš o to, aby ti tady Magda předvedla svoje praktiky. To ostatní už je jen taková nadsázková kulisa, kterou…“</p>
<p>Jana ani svou myšlenku nedokončila, když jí do řeči skočila Magda: „Ty jsi fakt odbornice na antiku? To by mě tedy zajímalo, kolik tenkrát takový otrok stál. Když už tě máme dražit…“</p>
<p>Lenka se na chvíli zamyslela. Pak spustila: „Například ve starém Římě za vlády císaře Augusta se za otroka platilo nějakých 800 až 2000 sestercií. Otrokyně bývaly dražší. Za hezkou otrokyni se platily až 4000 sestercií…“</p>
<p>„A ty sestercie jsou co?“</p>
<p>„To byly bronzové 27 g mince. Vedle nich měli v té době Římané ještě stříbrné denáry o hmotnosti 4 g a zlaté aurey o hmotnosti 7 g – tedy přepočteno na naše jednotky,“ uvádí nás Lenka do tajů měnové soustavy raného římského císařství. „Vzájemný poměr byl stanoven takto: 1 aureus = 25 denárů = 100 sestercií.“</p>
<p>„Takže za hezkou otrokyni bylo nutno zaplatit 108 kg bronzu nebo 4 kg stříbra nebo 0,28 kg zlata,“ přepočítala bleskově Lucka.</p>
<p>„Tak to jsem tedy moc zvědavá, na kolik mě vydražíte,“ směje se Lenka svůdně pózujíc.</p>
<p>„No tedy,“ poznamenávám s vážnou tváří, „na to, že máš představovat otrokyni přivedenou na trh někam daleko od domova – kdoví, ze kterého dobytého města tě naši legionáři přivlekli – se tváříš dost nevěrohodně…“</p>
<p>Po mých slovech Lenka opět prokázala svůj vynikající herecký talent, který se nám tolik osvědčil tenkrát v internačním táboře. Nasadila zkormoucený výraz, sklopila oči, ze kterých se jí začínají koulet nefalšované slzy, a rukama si cudně zakryla své intimní tělesné partie. Najednou před námi stojí jako hromádka neštěstí s hrůzou očekávajíc sled dalších událostí. Hra začíná. Jelikož jsme se předem nedomluvily na scénáři, necháváme Janu, která je autorkou nápadu, aby se ujala režie. Ta si vzápětí bere slovo:</p>
<p>„Tato otrokyně pochází až z daleké Galie, je mladá a krásná. Zdá se, že ani dlouhá a úmorná cesta na ní nezanechala následky.“</p>
<p>„Než ji však nabídneš do dražby, měla by se podrobit důkladné prohlídce,“ namítá spontánně Lucka, která se nechala inspirovat Janiným nápadem, „abychom se přesvědčily, žes ji před prodejem jen nenalíčila. Známe ty různé podvodníky…“</p>
<p>„To je pravda,“ skáču Lucce do řeči, „proto tu máme s sebou odbornici na slovo vzatou,“ pokynula jsem směrem k Magdě, „která už si se svěřeným úkolem snadno poradí. Doufám, že se neurazíš,“ obracím se k Janě, „ale já také nerada kupuji zajíce v pytli.“</p>
<p>„Dobrá, souhlasím. I když už na první pohled vidíte…“</p>
<p>Pak se obrátila k Lence, uchopila ji za ruce a prudkým pohybem jí je zvedla nad hlavu. „Otáčej se! No tak… bude to?“ a doprovodila svůj rozkaz plesknutím přes zadek.</p>
<p>„… že její tělo je pružné, bez kazu, štíhlý pas, pevná prsa, nádherné lesklé vlasy. Vše svědčí tomu, že i přes útrapy cesty s ní bylo slušně zacházeno a že nijak zvlášť netrpěla,“ vychvaluje Jana své ‚zboží‘ zatímco se Lenka se sklopenou hlavou poslušně otáčí.</p>
<p>„Přesto ale požadujeme odborné posouzení,“ namítá Lucka.</p>
<p>„Tak dobrá, ujmi se svých povinností,“ souhlasí nakonec Jana pokynuvši Magdě.</p>
<p>„Neboj, maličká, a přistup blíž,“ spustila Magda a položila na Lenčinu hruď kornoutek fonendoskopu. Chvíli poslouchá a dívá se na hodinky.</p>
<p>„Její tep i dech se zrychlují… to je dobré znamení,“ komentuje pro nás svá zjištění. „Je to známka toho, že se snadno vzrušuje… Kdy naposled masturbovala?“ obrátila se k Janě jakožto ‚současné majitelce‘.</p>
<p>„Protáhla jsem ji před koupelí, než jsme šly na tržiště.“</p>
<p>„A zdá se, že je znovu značně nadržená…“ poznamenává Magda přejíždějíc rukama po Lenčiných prsou. Silně je hněte a mne mezi prsty bradavky.</p>
<p>„Ano, ano… je to tak… její prsa se zvedají, dech se jí prohlubuje a bradavky se jí topoří… Bude to hotový poklad pro jejího nového pána.“</p>
<p>Pak promluvila opět k Lence: Polož se tady na stůl, ať mohu prozkoumat tvou bránu rozkoše.“</p>
<p>Lenka – tedy na otrokyni až neobvykle ochotně – vyplnila Magdin příkaz. Vzápětí byla za končetiny připoutána k polohovacímu zařízení a Magda jí roztáhla doširoka nohy.</p>
<p>„Jen víc,“ nařizuje Jana.</p>
<p>Magda se na ni vyděšeně podívala, ale Jana sešlápla příslušný pedál a roztáhla Lence nohy až do rozštěpu.</p>
<p>„Senzační,“ zajásala Magda vypadnuvši z role, „tak roztaženou jsem ještě žádnou neviděla.“</p>
<p>„Lenka je gymnastka – dokonce loňská republiková přebornice vysokých škol,“ poznamenala Jana také mimo hru jen pro Magdinu informaci.</p>
<p>Ta se rychle vzpamatovala a přistoupila k roztažené Lence. Uchopila do prstů její stydké pysky a jemně je roztáhla. Nahlédla mezi ně a zvolala: „Má ji porušenou, necuda jedna nečistá… To půjdeme s cenou opravdu hodně dolů!“</p>
<p>Pak se otočila ke mně a k Lucce: „Jakou další prohlídku u ní ještě požadujete? Přece jen jste zákaznice, tak ať víte, za co platíte.“</p>
<p>„Měly bychom se přesvědčit, zda po ztrátě panenství také netrpí nějakou nepříjemnou chorobou. Otevři tu její pýchu co nejvíce, ať vidíme dobře dovnitř…“</p>
<p>Magda se nenechala dlouho pobízet a roztahovačem otevřela doširoka Lenčinu pochvu, do které poté zavedla gynekologické zrcadlo. Prvně jsem měla možnost vidět tento zákrok na někom jiném než na sobě a docela se zájmem jsem si také prohlédla vnitřek Lenčiny lasturky. Zároveň jsem na sobě pocítila zvláštní věc… Je to s podivem, ale když do mne zaváděl zrcadlo Rummler, bylo to odporné. Zatímco od Jany to bylo docela snesitelné. A teď, když vidím zrcadlo v pochvě kamarádky, začínám se vzrušovat… Sklonila jsem se k ní blíž a se zájmem pozoruji růžovou sliznici, která se mi v zrcadle zobrazuje až k děložnímu hrdlu.</p>
<p>Ale to už Magda pokračuje v prohlídce: „Zdá se, že se to té otrokyni nakonec líbí. Ale sliznici má krásně růžovou, hladkou, čistou a nezjizvenou, takže se dá předpokládat, že ač už si užívala s jinými, na jejím těle to kromě porušené blány žádné vážnější následky nezanechalo. Nuž dobrá, vyzkoušíme si, jak bude reagovat na dráždění ostatních citlivých míst…“</p>
<p>Uchopila do ruky pinzetu a stiskla jí Lenčinu levou bradavku. Lenčino tělo se zavlnilo. Stejná reakce na pravém prsu.</p>
<p>„A co takhle klitoris, tomu by se to také líbilo?“</p>
<p>Magda se bleskově přesunula k Lenčině dokořán otevření jeskyňce, uchopila do pinzety její nejcitlivější tkáň a stiskla.</p>
<p>Lenka zasténala a její tělo sebou trhlo. Později se mi svěřila, že ač tento Magdin zákrok vypadal navenek krutě, stiskla jí citlivá místa jen tak, aby mírná bolest, kterou pinzeta způsobovala, spíše více vzrušovala, než aby působila utrpení.</p>
<p>„No to je senzace! Ono se jí to snad opravdu líbí! Ještě si vyzkoušíme, kolik toho vydrží…“</p>
<p>S těmito slovy otočila stůl s upoutanou a roztaženou Lenkou do téměř vertikální polohy, odstranila jí z pochvy zrcadlo a ozdobila její prsní bradavky, stydké pysky i klitoris svorkami, na které postupně zavěšuje závažíčka.</p>
<p>Ale to už se Lenka blíži k vyvrcholení. Ve chvíli, kdy Magda závažíčka rozhoupala, Lenčino tělo se zachvělo v orgastické křeči. Milostná šťávička jí vystřikuje v nepravidelných intervalech z vagíny a začíná pod ní tvořit loužičku.</p>
<p>Pohled na orgasmem zmítanou Lenku nenechává v klidu žádnou z nás. Jako o překot si strháváme těsné latexové oblečky a vrháme se jedna druhé do náručí. Je jen škoda, že si musím dávat více pozor – ale miminko má přednost a musím se ve svých vášních mírnit. Toho si včas všimla Jana a jí vděčím za to, že mě svou jedinečnou masáží prsou přivedla také k orgasmu.</p>
<p>„To bylo senzační,“ vydechla Lenka, když jsme jí společnými silami odstranily svorky a uvolnily ji od polohovacího zařízení.</p>
<p>Pak se však znovu vpravila do role. „No, a co ta dražba? To je smutné, aby byl člověk na trhu jako otrok a nedozvěděl se ani svou vlastní cenu…“</p>
<p>„Rozhodla jsem se, že tě neprodám,“ prohlásila Jana, „podívej se na tyhle dvě – vždyť i přesto, že máš porušenou blánu, nemají ani tolik, aby se na tebe složily…“</p>
<p>Všechny jsme se svorně rozesmály právě ve chvíli, kdy hodiny začaly odbíjet půlnoc…</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 34</strong></p>
<p>Janiny zápisky – <emphasis>6. ledna</emphasis></p>
<p>Vánoce jsou za námi, oslavy Nového roku taky a život na obou základnách mimozemských přátel se vrací do zaběhnutých kolejí. Ode dneška na půdě mimozemské expozitury v Bamaku jsou postupně přijímány členky diplomatického sboru a následně jsou teleportovány k nám na CPLEN. Členkou sboru se stává i Xiaolan, kterou jmenovala čínská vláda už dříve samostatně a teď ji ve funkci potvrdila z titulu stálého člena Rady Bezpečnosti OSN.</p>
<p>Ovšem jako poslední dnes dorazila diplomatická zástupkyně Spojených států, Theresa Rayenová, která se nějaký čas zdržovala na polární stanici Amundsen-Scott, kde prováděla jakousi inspekci a dokonce svým přičiněním zabránila Paulovi, aby mohl svou ženu navštívit v době porodu. Nakonec ji Paul d’Abdera kluzníkem přivezl sám – nabídl se k této cestě jen proto, aby se mohl se Sheilou a se svým děťátkem konečně potěšit.</p>
<p>Během návštěvy nám sdělil, že si Rayenová počínala při pobytu na stanici Amundsen-Scott vyloženě panovačně a zřejmě i posílala kamsi tajné informace, protože režim stanice byl zpřísněn a jejich vedoucí byl několikrát kontaktován zmocněncem ministerstva obrany – což nebývá zvykem.</p>
<p>Proto jsem taky byla moc zvědavá, jak se bude tvářit na vstupní lékařskou prohlídku, které jsou podrobeny všichni Pozemšťané, kteří mají na stanici dlouhodobě pobývat, a až zjistí, že se při ní musí svléci úplně do naha. Dovolila jsem si profesora Amynilla požádat o povolení zastávat během její prohlídky funkci sestry. V latině jsem díky Lenčině péči kovaná a zápis protokolu mi nebude činit potíže.</p>
<p>Amynill mi ochotně vyhověl – a k mé veliké radosti určil pro Theresu jako vyšetřujícího lékaře doktora Zemilla. Ať si ta potvora trochu užije!</p>
<p>Její vstupní prohlídka byla určena na dnešní odpoledne. Zatím pobývá v části určené hostům pro krátkodobý pobyt a s ostatními členkami diplomatického sboru nepřišla do styku, takže ani neměla možnost dozvědět se, co ji čeká.</p>
<p>Už při vstupu do vyšetřovny mi vůbec neučarovala – tváří se povýšeně a přezíravě, jako by jí patřil celý svět. Její první komentář vyzněl v tom smyslu, že jí vadí, že na půdě mimozemské základny není úředním jazykem angličtina – to když jsme se domlouvali se Zemillem o postupu vyšetřování částečně latinsky a částečně v esperantu, kterému ona zatím nerozumí, protože přibyla jinou cestou, než ostatní členky diplomatického sboru, a neprodělala zatím příslušnou hypnopedickou lekci.</p>
<p>„Angličtina je ve světě rozšířena ne kvůli nějakým svým obzvláštním kvalitám, ale proto, že jste ji většině národů vnutili jako dorozumívací prostředek násilím – ať už vojenským nebo ekonomickým,“ usadil ji Zemill, „ale tady je lékařská vyšetřovna a ne sněmovna, takže se račte postavit na váhu…“</p>
<p>„A taky nechápu, proč se před vámi musím producírovat vysvlečená do naha a proč jsem byla nucena celý včerejšek hladovět. Navíc jste mě ráno nalili nějakým projímadlem…“</p>
<p>„Protože je to u nás zvykem. Když k vám přijíždějí cizinci, musí také projít řadou procedur – většinou značně ponižujících, a dodržovat vaše zákony. Tady jste na půdě mimozemské základny, tedy jste povinna se podřídit zdejším zákonům, jasné?“</p>
<p>Pravdou je, že žádná členka diplomatického sboru proti prohlídce neprotestovala tak vehementně, jako tato Američanka. Nedalo mi to a sama jsem se zapojila do diskuse: „Například já jsem byla naprosto bezdůvodně unesena vaší FBI – a to hned dvakrát. Pokaždé jsem byla podrobena přijímací prohlídce vysvlečená zcela do naha – a dokonce za přítomnosti vojáků. My – na rozdíl od vás – ve vyšetřovně žádné vojáky nemáme – jsme skutečně jen zdravotnický personál.“</p>
<p>Rayenová se konečně postavila na váhu, takže jsem mohla zapsat Zemillem naměřené údaje: váha 75 kg, výška 181 cm.</p>
<p>„Dobrá, zvedněte ruce nad hlavu a projděte se… pomaleji… otáčejte se, ještě jednou… děkuji. Postavte se ke mně zády a připažte…“</p>
<p>Zemill jí chvíli prohmatává paže a pak se obrátil ke mně: „Mám takové neblahé tušení, že slečna Rayenová je fyzicky vybavena podobně jako byly Jennifer Fournierová a Nancy Moareová. Všimněte si, že svalová tkáň je proti té tukové opravdu nadměrná. Generální to tenkrát u Fournierové ohodnotil slovy, že je ‚hranatá‘ – budu muset Gabriela upozornit na tuto skutečnost.“</p>
<p>Pak se k Rayenové obrátil s požadavkem, aby se položila na vyšetřovací stůl. Opět série protestů a když byla připoutána k polohovacímu zařízení, prohlásila, že předá celou záležitost výboru pro lidská práva.</p>
<p>„Nic špatného se vám přece neděje, slečno Rayenová,“ namítl Zemill, „raději uvolněte břišní stěnu, abych měl pohodlnější práci a aby vás to nebolelo…“</p>
<p>„Tak, ještě prsa a budeme hotovi,“ poznamenal Zemil po důkladném prohmatání Theresina břicha zvednuv jí ruce za hlavu.</p>
<p>„Myslel jsem si to už od začátku. Má voperované silikonové implantáty. Setkala jste se s tím už někdy?“</p>
<p>„Ne,“ přiznávám po pravdě.</p>
<p>„Tak si pojďte sáhnout, ať máte představu…“</p>
<p>Je to při vyšetření opravdu značná komplikace, protože nelze zjistit počet laloků mléčné žlázy – a to je kriterium, které je sledováno u každé ženy, která se mimozemšťanům dostane do rukou. Bezradně jsem se na Zemilla podívala: „Co s tím budeme dělat?“</p>
<p>„Zatím nemůžeme dělat nic,“ povzdechl si, „Jenny byla v trestu experimentace, takže jsme si mohli operaci dovolit. Kdežto tahle je členkou diplomatického sboru a my takovou věc proti její vůli provést nesmíme. Jsou tedy dvě možnosti – buď nám to sama dovolí, až se seznámí s našimi možnostmi, nejlépe prostřednictvím Jenny – nebo se potvrdí, že se jedná o agentku. Pak ovšem budeme postupovat v souladu s Etickým kodexem, to znamená, že na ni uvalíme trest experimentace za porušení dohod. Ale už se tady s ní zabýváme skoro dvě hodiny. Otestujeme její sexuální reakce, odebereme vaginální sekret a pošleme ji na hypnopedii, aby byla schopna se tady dorozumívat.“</p>
<p>Zjišťuji, že vinou implantátů má prsa dosti necitlivá k erotickým podnětům, takže se nám podařilo vyvolat u ní orgasmus jedině drážděním vagíny, labií a klitorisu. Ukázalo se, že je značně nadržená – vzorkovnici naplnila skoro až po okraj.</p>
<p>„Sestra vás teď odvede na hypnopedii, kde budete uspána a bude vám aplikována spánková lekce esperanta, abyste se tady mohla dorozumívat,“ informuje ji Zemill.</p>
<p>„Tak pojďte, Thereso. Nejprve vás vysprchuji a pak vyrazíme.“</p>
<p>„A co můj oděv?“</p>
<p>„Ten byl předán do prádelny a bude na vás čekat ve vašem pokoji.“</p>
<p>„A zatím budu mít na sobě – co?“</p>
<p>„Většinou nic. A kdyby vám to vadilo, tak budete mít na pokoji k dispozici župánky. Jestli chcete, můžeme se osprchovat spolu.“</p>
<p>Bez rozpaků jsem odložila uniformu a obě jsme vstoupily do sprchy. Potom jsem ji odvedla na hypnopedii, kde ulehla nahá na lůžko a v několika minutách byla uspána.</p>
<p>„Ta nám tady bude dělat jen samé nepříjemnosti,“ poznamenal Zemill, když jsem se vrátila a dopsala jsem protokol, „jenom jsem zvědav, zda se potvrdí moje teorie. A jestli ano, tak…“</p>
<p>Jestli je Rayenová opravdu agentka, tak pro ni Zemillova nedokončená věta určitě nevěstí nic příjemného.</p><empty-line /><p>Lucčiny myšlenky – <emphasis>8. ledna</emphasis></p>
<p>Na SSE je opravdu rušno. Podlaží –7 je s kapacitou téměř na doraz, protože jsou v celách pozavíráni zajatí vojáci teleportovaní z CPLEN. Doktorky i sestry mají plné ruce práce – bezstarostné polehávání u bazénu je nutno na čas omezit. Ačkoliv nejsem zdravotnice, rozhodla jsem se jim také pomoci. Ti kluci jsou opravdu v dosti zbědovaném stavu – kostry potažené kůží, vysílení a vyhladovělí. A z jejich řečí jsem nabyla dojmu, že ani pořádně nevědí, proti komu a proč vůbec vytáhli do boje.</p>
<p>Denně kontrolujeme zdravotní stav dvanácti vojáků. Tedy – kontroluje ho Myreialla. Magda u ní funguje jako zdravotní sestra, ale protože není tak zběhlá v latině jako sestry, které prošly náročným konkursem, provádí jen odborné zdravotnické úkony a já doplňuji tuto dvojici jako zapisovatelka.</p>
<p>Po návratu na saharskou základnu jsem zjistila ke své veliké radosti, že Nancy s Myreiallou opravdu vzorně spolupracuje. Vrátila se jí chuť k jídlu, přibrala další tři kilogramy, pravidelně navštěvuje tělocvičnu i bazén a dokonce se stala dárkyní mléka.</p>
<p>„On ten trest ‚experimentace‘ opravdu není tak hrozný, jak zní jeho název,“ svěřila se mi hned po mém návratu, „a musím ti moc poděkovat za to, že jsi mě tady podržela, když jsem na tom byla nejhůř. Je mi hrozně při pomyšlení na to, co jsem proti tobě chystala…“</p>
<p>„Lituješ tedy svého jednání?“</p>
<p>„Je mi to opravdu moc líto,“ pronesla tichým hlasem uchopivši mě za ruku. „Nejhorší je to v noci, když jsem tu zavřená sama a převaluji se na lůžku ze strany na stranu… Pořád to před sebou vidím – jak tam ležíš… bezbranná, omráčená … a já … můžeš mi to vůbec někdy odpustit? Taková hrůza…“</p>
<p>Stojí přede mnou nahá, roztřesená, se sklopenou hlavou a křečovitě mi tiskne ruku, jako by se bála, že někam zmizím a už se k ní nevrátím. Přivinula jsem ji k sobě a pošeptala jsem jí do ucha sladké tajemství: „Víš, Nancy, nejdůležitější je, že sis uvědomila nebezpečnost a zvrhlost svého jednání a že toho lituješ. Já jsem jako tvoje oběť oprávněna zmírnit či zcela prominout tvůj trest – ale nesměla jsem ti říci za jakých podmínek. Dopracovala ses k nim sama a proto ode dneška nejsi trestanec, ale válečný zajatec. Můžeš se rozhodnout, jak s tebou bude dále naloženo. Buď se můžeš vrátit domů nebo zůstat tady a požádat o azyl.“</p>
<p>Nancy neodpověděla ale setrvala v mém náručí. Usnula. Zřejmě z ní spadlo obrovské napětí, které ji delší dobu trápilo. Tak nás taky našla Myreialla, když se přišla večer podívat za svou pacientkou.</p><empty-line /><p>Janiny zápisky – <emphasis>17. ledna</emphasis></p>
<p>Dnes jem se znovu teleportovala domů, tentokrát s Hillem a Arianou, protože mi docent Mámil sdělil, že k němu má přijít na kontrolu pacientka, o které se lze právem domnívat, že je další pravnučkou Hillova bratra. Na kliniku jsme dorazili hned po ránu a docent Mámil nám umožnil, abychom se vmísili mezi stážující mediky, takže mimozemští přátelé měli možnost seznámit se s chodem kliniky.</p>
<p>„Pacienti většinou ochotně dávají souhlas k přítomnosti mediků,“ vysvětluje Mámil, „protože jsou si velmi dobře vědomi toho, že se jedná o budoucí lékaře, kteří je budou za čas třeba i sami léčit, a že se vyšetřovací, diagnostické i terapeutické dovednosti musí nějak naučit.“</p>
<p>Zúčastnili jsme se nejprve vizity na lůžkovém oddělení a od deseti hodin začala služba na ambulanci. Docent Mámil ostatní mediky propustil a ponechal si jen nás tři – a mě ke všemu ve funkci sestry.</p>
<p>„Ta ‚naše‘ dívčina je objednána sice až na odpoledne a ještě ke všemu jako poslední,“ upozorňuje nás Mámil, „ale když jste projevili zájem seznámit se s chodem jak lůžkového oddělení tak i ambulance, zorganizoval jsem dnešní den tak, abyste mohli nerušeně svá pozorování provádět.“</p>
<p>Konečně tedy přišla na řadu poslední dnešní pacientka… Jaká asi bude? – uvažuji v duchu. Co mají společného Lucka s Lenkou? Vždyť si nejsou vůbec podobné… tedy aspoň po fyzické stránce. Ani zájmy nemají stejné. Ale obě jsou velice milé, přátelské, pracovité a obětavé. A nabité vědomostmi! Lucka nosí v hlavě kalkulačku, ovládá obrovské množství jazyků, Lenka je chodící encyklopedie antické i křesťanské kultury… Čímpak bude výjimečná další potenciální pravnučka astronavigátorova?</p>
<p>Už se otevírají dveře ambulance…</p>
<p>„Dobrý den, pane docente… dobrý den vespolek,“ opravila se, když zjistila, že je nás zde víc. Svlékla zimní bundu a pověsila ji na věšák za dveřmi.</p>
<p>Je vysoká přibližně jako já, ale zdá se, že trpí nadváhou. Dlouhé hnědé vlasy až na záda, velké hnědé oči. Na sobě má sukni a halenku – obvyklé to oblečení žen jdoucích na gynekologické vyšetření. Pak si v kabince svléknou kalhotky a sukni si ponechají. Vyhrnou si ji až na vyšetřovacím stole.</p>
<p>Docent Mámil k ní vykročil podávaje jí ruku: „Vítám vás, Irenko, posaďte se a povídejte, jak se daří. Ale nejprve dovolte, abych vám představil doktora Hilla, sestru Arianu a sestru Janu, která toho času je studentkou medicíny. S jejich přítomností jste předběžně souhlasila.“</p>
<p>„Ano, i když nechápu, co vlastně způsobilo takový velký zájem o mou skromnou osobu… Já jsem Irena,“ a podává nám všem ruku.</p>
<p>„O přítomnosti mimozemšťanů na Zemi jste už určitě slyšela,“ spustil docent Mámil.</p>
<p>„Jistě! Vždyť jsou toho plné noviny,“ nenechala ho ani domluvit, „v televizi a v rádiu zaujímají zprávy a komentáře polovinu vysílacího času – až to začíná být otravné. Jenom nevím, co z toho obrovského množství informací je pravda a co výmysly, lži a spekulace.“</p>
<p>„Záleží na tom, odkud o nás ty informace čerpáte,“ ozvala se Ariana.</p>
<p>Irena se na chvíli zarazila a upřela na Arianu zkoumavý pohled. „Tak vy jste mimozemšťané? Je zajímavé, že v televizi o vás stále jen mluví, ale aby vás taky ukázali – to ne! Já si pořád mimozemšťany představuji jako bytosti izolující se od nás ve skafandrech – kvůli ohrožení mikroorganismy, a tak…“</p>
<p>„Dotkla jste se velice závažné otázky, paní Ireno. Ujišťuji vás však, že jsme prošli důkladnými imunologickými procedurami, kterými jsme zajistili bezpečné soužití pro obě strany,“ odpovídá tentokrát Hill.</p>
<p>„A jakými procedurami prošel tvůj bratr, než…“</p>
<p>Moje nedokončená otázka vyvolala na Hillově obličeji smutný výraz. Chvíli přemýšlí, než odpověděl: „On přece imunologickými procedurami prošel také. Tehdy mělo být uskutečněno měkké přistání a ke kontaktu byli připraveni všichni astronauti. Pak ovšem došlo k havárii…“</p>
<p>„Váš bratr zahynul při přistání? To je mi moc líto,“ ozvala se Irena.</p>
<p>„Ne, paní Ireno. Můj bratr to ztroskotání zřejmě jako jediný přežil – a vy jste podle všech známek jeho pravnučka!“</p>
<p>Kdyby byl vedle ní uhodil blesk, nezbledla by více. Ještě štěstí, že seděla v křesle. Chvíli trvalo, než se vzpamatovala: „To je… absurdní! Jak chcete takové závažné tvrzení dokázat?“</p>
<p>„Nejjednodušší metodou je lékařská prohlídka cílená k vyhledání charakteristických genetických znaků.“</p>
<p>„Tak proto jste si dali se mnou schůzku právě tady?“</p>
<p>„Ano – a chtěl bych vás poprosit, abyste s prohlídkou souhlasila.“</p>
<p>„Jistě, pane doktore, jsem vědecká pracovnice – sice teď na mateřské dovolené,“ usmála se, „ale zájmy vědy ctím. S prohlídkou určitě souhlasit budu – tedy za předpokladu, že nebude na újmu mému chatrnému zdraví, které mým těhotenstvím a porodem značně utrpělo.“</p>
<p>„Myslím, paní Ireno, že v tomto směru můžete být docela klidná. Dokonce vám slibuji, že uděláme všechno proto, aby se váš zdravotní stav opět rychle zlepšil – a to bez ohledu na to, k jakému výsledku při tomto cíleném vyšetření dojdeme.“</p>
<p>„Nechápu…“</p>
<p>„Tedy jasněji. Odstraníme vaše zdravotní problémy bez ohledu na to, zda pravnučkou mého bratra jste nebo ne,“ usmívá se Hill nabízeje Ireně lákavou službu.</p>
<p>Irena tázavě pohlédla na docenta Mámila.</p>
<p>„Ptáte se, co bych dělal na vašem místě? Bez váhání bych přijal…“</p>
<p>„Dobře, vám věřím. Zachránil jste mi život i dítě…“ Pak se obrátila k Hillovi: „Přijímám. K docentu Mámilovi mám absolutní důvěru, a jestliže mi vaši nabídku tak vřele doporučuje, není co řešit…“</p>
<p>„V tom případě můžeme hned začít… Račte prosím do kabinky a odložte veškerý oděv včetně spodního prádla. Prosil bych úplně do naha.“</p>
<p>„Úplně … do naha? To opravdu musím?“</p>
<p>Docent Mámil se jen shovívavě usmál: „Je to ve vašem zájmu, Irenko. A vůbec se nemusíte stydět nebo se něčeho špatného obávat. Sám jsem se přesvědčil, že mimozemští lékaři dokáží ve srovnání s námi hotové zázraky…“</p>
<p>Irena sice ještě chvíli váhala, ale nakonec se přece jen odhodlala a vešla do mně důvěrně známé kabinky, ve které jsem i já prožila nedávno obdobné trauma… Po několika minutách vstoupila znovu do vyšetřovny zcela do naha vysvlečená, se sklopenou hlavou a červená studem. Až mi jí bylo líto. A vzápětí jsem pochopila, proč… Po císařském řezu, který jí zachránil život na poslední chvíli, má velice nepěkně zdeformované, jakoby nafouklé břicho, jehož prostředkem se táhne opravdu ohavná jizva. Oblečená tak hrozně nevypadala. Zřejmě se stahuje korzetem. Chudák holka… Ale vzápětí jsem si vzpomněla na svou ošklivou jizvu po dvojí operaci slepého střeva a vzplanula ve mně jiskřička naděje, že i tato nešťastná žena se dočká v brzké době pěkné postavy.</p>
<p>„Vzhledem k tomu, že nejste vyhladovělá a dokonale vyprázdněná, provedu vám jen orientační vyšetření,“ spustil Hill pokynuv Ireně, aby se postavila na váhu.</p>
<p>„Tak, 71,2 kg nevyprázdněná, výška 178 cm…“ diktuje Hill Arianě do protokolu, „takže to máme QI 22,472.“</p>
<p>Podívejme se – tak ten její nepěkný vzhled není způsoben nadváhou, ale něčím jiným! V duchu jsem se jí za svůj první odhad omluvila.</p>
<p>„Zvedněte ruce nad hlavu, změříme si vás přes prsa… 98 cm… a teď ještě pas… 88 a boky 92 cm… Dobře. Teď nechejte ruce nad hlavou a pomalu se otáčejte… ano… ještě jednou, prosím.“</p>
<p>Irena poslušně pózuje a Ariana sepisuje sáhodlouhý protokol.</p>
<p>„Teď se položte tady na stůl a dejte ruce za hlavu. Hezky se uvolněte… klid, čeho se bojíte? Ano, tak se mi to líbí… já vám jen trochu prohmatám prsa… Aha, vy ještě kojíte… to je dobře. Budu si počínat velice ohleduplně.“</p>
<p>Vyšetření Ireniných prsou se kvůli laktaci dost protáhlo, ale nakonec se Hill opravdu dopočítal šestašedesáti hlavních laloků mléčné žlázy! Předpoklad je potvrzen. Irena je skutečně vnučkou druhé dcery astronavigátorovy!</p>
<p>„… a teď se ještě podíváme na to nešťastné bříško… Pokrčte nohy – nebo lépe – posuňte se a dejte je do třmenů, ano… a uvolněte břišní stěnu.“</p>
<p>Hill pečlivě vyšetřuje hlavně okolí jizvy, ale neprovádí hlubokou palpaci nutnou při vyšetřování vnitřních orgánů. Zajímá ho jen povrch – pokožka, svalová a tuková tkáň. Nakonec ještě roztáhl třmeny a orientačně prohmatal Ireninu pochvu. Když skončil s vyšetřením Irenina zdevastovaného břicha nadiktovav opět rozsáhlé poznámky do protokolu, promluvil znovu k Ireně: „Ta vaše ošklivá míra v pase je způsobena částečným ochrnutím břišního svalstva po operaci, která byla zřejmě provedena na poslední chvíli. ale to spravíme. Dokonce i tu poškozenou dělohu dáme do pořádku, takže se budete moci těšit i z dalších dětí – budete-li je tedy chtít.“</p>
<p>Po těchto Hillových slovech spadl s Ireny veškerý ostych i stres a uvolněně se posadila do křesla. Hill se mezitím otočil k docentu Mámilovi se slovy: „Pane docente, jste ochoten svěřit svou pacientku do naší péče?“</p>
<p>„Pokud bude sama chtít, tak s největší radostí,“ oznámil Mámil bez špetky závisti či žárlivosti v hlase. V té chvíli jsem si plně uvědomila skutečnost, že z hlediska našeho zdravotnického systému vlastně přichází Mámil o veliký ‚kšeft‘ – určitě si spočítal, kolik bodů by na ní dokázal vydělat. Ale on je opravdu ještě ‚ze staré školy‘ a patří k lékařům, kteří stále ještě upřednostňují zdraví pacienta před svými zisky. Jaké obstrukce by asi prováděl asistent Rummler…?</p>
<p>„A jak ses rozhodla ty, Irenko? Doufám, že ti nevadí, že ti tykám,“ dodal vzápětí Hill, „protože jsi opravdu pravnučka mého bratra – a tedy moje příbuzná.“</p>
<p>„No, když pan docent souhlasí, tak tvou nabídku přijmu… strýčku… Mohu ti tak říkat?“</p>
<p>„Ale zajisté, můžeš. A tady máš hned i tetu… Ariana je totiž moje žena.“</p>
<p>„Už se mohu obléknout? Vždyť jsem tu pořád ještě docela nahatá…“</p>
<p>„Můžeš. A připrav se na cestu – samozřejmě i s holčičkou, vezmeme vás s sebou obě…“</p>
<p>„Holčička je tady, kousek od Prahy u dědečka. Kontrola na zdejší klinice znamená pro mne výlet na celý den, tak jsem ji vzala s sebou. Ale musím si sbalit nějaké věci a rozloučit se s manželem. Domů to mám opravdu dost daleko, takže hned to asi nepůjde,“ namítá Irena.</p>
<p>„Snad to nebude tak zlé… S sebou nebudeš potřebovat vůbec nic, protože na naší klinice budeš všestranně zabezpečena. Ty i dítě. A tvého manžela kontaktuje náš technik, který ho vybaví speciálním komunikačním zařízením. To vám umožní spolu mluvit a vidět se, kdy vás napadne.“</p>
<p>„Jen tak mimochodem,“ vzpomněla si ještě Ariana, „nezůstaly po tvém pradědečkovi nějaké písemnosti? Rádi bychom totiž přišli na kloub jedné věci…“</p>
<p>„Písemnosti po pradědečkovi? Tak mě teď napadá… Víte co? Pojďte se mnou k tátovi. On tam nějaké záhadné papíry má. Sice to nikdo nedokáže přečíst, ale on to schraňuje jako památku po mamince… Zemřela při porodu.“</p>
<p>Tak – další oběť spadající do rámce astronavigátorova tajemství! Zatmělo se mi před očima… Irena konečně zapadla do kabinky a chvatně na sebe naházela šaty. Zapomněla za sebou zavřít dveře, takže jsem měla možnost se přesvědčit, že se opravdu utahuje do korzetu. Rozloučili jsme se s docentem Mámilem a vyrazili jsme z kliniky do sešeřelých pražských ulic častovaných nevlídným počasím. Metrem na konečnou a pak několik stanic příměstským autobusem. Do domku Irenina otce jsme dorazili až za hluboké tmy.</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>21. ledna</emphasis></p>
<p>Je to báječné! Máme tu novou kamarádku, která je navíc pravnučkou Hillova bratra, podobně jako Lenka. Jmenuje se Irena a přišla sem s okouzlující půlroční holčičkou Májou – tedy má jméno po své prababičce!</p>
<p>„Kéž by s tebou ten mír opravdu přišel,“ vydechla nadšeně Lenka, když jí byla Irena představena jako její sestřenka.</p>
<p>„Jak to myslíš,“ ptám se nechápavě kamarádky.</p>
<p>„Tak jak to říkám – ‚Iréné‘ je řecké slovo a znamená ‚mír‘ – a já bych si opravdu moc přála, aby tady Irenka ten mír přinesla. Ty věčné útoky tajných služeb, všechno to pronásledování, špiclování, únosy… Mě už to opravdu nebaví!“</p>
<p>„O čem je vlastně řeč,“ ptá se Irena nechápavě na nás hledíc.</p>
<p>Vypravujeme jí tedy střídavě své příběhy – od prvního pobytu na CPLE, léčení, spolupráce s mimozemšťany, zkáza areálu, krátký pobyt doma, únos, otřesné zážitky v americkém internačním táboře, osvobození a návrat na CPLEN.</p>
<p>„Co tady řešíte, děvčata?“</p>
<p>Ve dveřích stojí Ariana držíc v ruce svazek listin.</p>
<p>„Vypravujeme tady Irence svůj příběh,“ odpovídám pohotově.</p>
<p>„To je dobře, ale ráda bych vás požádala, abyste to vypravování na chvíli přerušily. Mám tady něco zajímavého.“</p>
<p>Ariana rozložila na stole listiny a automaticky odloživši plášť usedla do křesla.</p>
<p>„Na tohle si pořád nemohu zvyknout,“ povzdechla si Irena, „Lenka tu pobíhá nahatá, Ariana taky – a vůbec… skoro každá žena. Mně vadí, že se musím třikrát denně svlékat – kvůli prohlídce, tělocviku a plavání…“</p>
<p>„Tak to buď ráda, žes tady s námi nebyla od začátku,“ chlácholím ji konejšivě. „Tenkrát jsme musely chodit nahé i na přednášky, co ti budu povídat…“</p>
<p>Irena je tady opravdu krátce a ještě se nestačila seznámit s Etickým kodexem. Kdyby zde měl platit původní Domácí řád, asi by se zbláznila… Ale docela ji chápu. Nerada se předvádí se svým zdravotním defektem na veřejnosti. Korzet jí byl odebrán z terapeutických důvodů, takže je to vidět i přes její civilní oděv. Župánek odmítla nosit – prý se k její postavě nehodí.</p>
<p>„Irenko, za pár týdnů se to spraví,“ opakuje jí – pokolikáté už? – Ariana, „dívky by ti mohly vyprávět – Nikolka, Halina, Rodica…“</p>
<p>Ale to jsem trochu odbočila. Ariana totiž uchopila do ruky jeden list papíru ze svazku, který přinesla, a podala mi ho.</p>
<p>„Tak se na to podívej, ty naše blonďatá vědátorko – konečně se potvrdila tvoje teorie…“</p>
<p>Držím v ruce Arianin překlad části deníku Hillova bratra, kterou dodala právě Irena. Se zadostiučiněním pročítám těch několik vět astronavigátorova vyznání pozemským ženám:</p>
<p>„Ve svých oděvech jsou zahaleny tajemstvím a to tajemství mě neobyčejně vzrušuje. Představa té krásy, kterou skrývají, je neobyčejně dráždivá a nezbývá mi, než v duchu rozvíjet svou fantazii. Mise, která měla přinést znovu radost do našich domovů, sice ztroskotala a já jsem přežil nějakým zázrakem jako samojediný. V mysli si neustále přehrávám scénář našeho jednání připravovaný největšími mozky naší civilizace po dlouhá desetiletí… Nový kontakt s lidmi – získání mladých žen a mužů ke spolupráci… Jenže dnes vím, jak by to bylo dopadlo.</p>
<p>V komunitě měl být zaveden náš životní styl a nahé pozemské dívky by nám zevšedněly stejně rychle, jako naše krásné ženy – a byli bychom tam, kam jsme se dostali u nás…</p>
<p>Ale teď už jsem našel cestu. Vždyť mně se podařilo zplodit dítě! Dítě, které nebylo nutno piplat ve zkumavce! A bylo to krásné. Jenže tu dívku jsem si musel nejprve získat… Vlastně – vždyť já mám… dvě děti ach, kdepak je konec tomu prvnímu?“</p>
<p>Podala jsem list zpátky Arianě se slovy: „Tak. Teď už je moje teorie potvrzena i čistokrevným mimozemšťanem. Pročpak se tím neřídíš?“</p>
<p>„Ale ano, už se tím poznatkem řídím přes měsíc – tedy od té vaší Mikulášské zábavy, kdy Hill poprvé…“</p>
<p>„Ale vysvětli mi, proč jsi tedy odložila ten plášť?“</p>
<p>Ariana se rozesmála: „Protože se nahá cítím příjemně a pohodlně. Takže – když tady Hill není, nechápu, proč bych se v něm měla škrtit…“</p>
<p>„Totéž platí o mně a o Agillovi,“ poznamenala Lenka, „v jeho přítomnosti se také oblékám – tedy pokud to zrovna není ve vyšetřovně. U mě je to totiž komplikované – musím rozlišovat, kdy jsem pro něj pacientka a kdy přítelkyně.“</p><empty-line /><p>Lucčiny myšlenky – <emphasis>22. ledna</emphasis></p>
<p>Zajatí vojáci jsou postupně propouštěni domů. Za ten měsíc pobytu na CPLEN a později na SSE se dokonale zotavili a zesílili. Mimozemští přátelé se opravdu vyznamenali a posílají je do Bamaka ve skvělé formě. Nadále jsou zadržováni jen důstojníci. Z řad mužstva se našel dostatečný počet dobrovolníků ochotných zůstat a nějakou dobu ještě poskytovat svůj biologický materiál. Na tomto místě musím vyzdvihnout hlavně Magdin přínos. Zabývá se teď výhradně odběry semenné tekutiny a kluci si u ní libují jako v luxusním erotickém salónu. Zrovna dnes dávala instruktáž samotné primářce Myreialle během pravidelného vyšetření: „Je vidět, že vy zvládáte lidskou sexualitu jen po teoretické stránce – i když musím přiznat, že opravdu dokonale. Jenže každý člověk – muž nebo žena, na tom konec konců nezáleží – disponuje na svém těle celou řadou erotogenních zón – a to nejen na intimních místech. Všimni si, že například tenhle kluk se docela pěkně vzruší už při pouhém hlazení břicha. Zatímco vy se soustředíte výhradně jen na ‚osvědčené‘ partie, což za čas může zevšednět, mně se osvědčil systém střídavé stimulace různých částí těla, které jsou sexuálně citlivé, byť i ne téže intenzity jako na genitáliích. Tím pádem se ti kluci na odběry vyloženě těší, protože pokaždé postupuji jinak a je to pro ně vždy přitažlivé překvapení.“</p>
<p>„Možná, že by stálo za to, abys své metody vyzkoušela i na mimozemšťanech obého pohlaví,“ navrhuji Magdě, „vždyť to všechno dělají primárně kvůli tomu, aby sexuální vzrušivosti sami opět nabyli.“</p>
<p>„Budu o tom uvažovat. Ráda bych pro ně udělala něco velkého, když mi poskytli tak velkorysou pracovní příležitost.“</p>
<p>Odpoledne pak jsem narazila na další zajímavost – ta se zase týká obou bývalých amerických agentek…</p>
<p>„Deset měsíců jsem tady přežívala bez jediného kousku oděvu,“ svěřuje se mi Nancy pohodlně se rozvalujíc nahá v křesle, „a pociťovala jsem to jako hrozné ponížení. Jenže teď, když jsem získala zdejší azyl, je mi docela nepříjemné, že se musím oblékat aspoň do jídelny. Já mám snad na ty hadry nakonec alergii…“</p>
<p>Její vyznání mi dalo spoustu látky k přemýšlení… Tak podívejme se na to: Když má zůstat nahá za trest, touží po kousku oděvu jako šílená – pravděpodobně to byla i jedna z příčin té její protestní hladovky – a teď, když má možnost se obléknout, tak je jí to nepříjemné. Dokonce by byla schopna vyvolat nějaký incident v jídelně, kde oblečená být musí…</p>
<p>„A vadí ti to vyloženě fyzicky, nebo je ti to jen proti mysli,“ snažím se upřesnit si význam jejího tvrzení.</p>
<p>„Skoro bych řekla, že obojí…“</p>
<p>„Co tady řešíte tak závažného, že jste se od oběda neukázaly?“</p>
<p>Ve dveřích stojí Jennifer. Zřejmě právě vylezla z bazénu, protože z ní stékají kapky vody.</p>
<p>„Tady Nancy řeší záhadné dilema. Právě se mi svěřila, že když tady byla vedena coby vězeň, vadilo jí, že se nemůže obléci. A teď, když může – tak se jí to kupodivu protiví. Zvlášť tedy v případech, kdy je to nařízeno.“</p>
<p>Jennifer se na chvíli zahleděla do stropu – všimla jsem si, že to dělá vždy, když o něčem přemýšlí. „No, to je podobná reakce, jako u mne – když jsem byla držena v cele na CPLE, myslela jsem, že se zblázním. A nakonec, když jsem se stala spolupracovnicí mimozemšťanů, tak mi to docela vyhovuje. Dokonce, když mi bylo kvůli těhotenství doporučeno nosit kalhotky, opatřila jsem si ten tvůj fotoplastický model, jako jsi pořídila Nikolce tenkrát na dovolené v Řecku.“</p>
<p>„Ale to není žádný můj model – ten Nikolce doporučila Lenka kvůli tomu, aby se necítila jako exot na nudistické pláži, a já jsem jen zařídila, aby je automat vyrobil,“ namítla jsem.</p>
<p>„Jen doufám, že si to Lenka nedala patentovat,“ zasmála se Jenny, „a – konec konců – tady okolo bazénu máme co? Nejnádhernější nudistickou pláž, jakou jsem kdy navštívila…“</p>
<p>„Co je to fotoplastický model?“</p>
<p>Pravda. Nancy má teprve teď možnost seznamovat se s výdobytky pokročilé mimozemské vědy a techniky. Jenny také pochopila a přistoupila blíže.</p>
<p>„Tak si sáhni – ono to totiž není absolutně vidět.“</p>
<p>Nancy opatrně přejela rukou přes Jennifeřiny boky a klín. Svůj pokus několikrát opakuje a nakonec uchopila mezi prsty lem neviditelných kalhotek.</p>
<p>„To je ale jemňoučká látka… A pevná. Daly by se z ní vyrobit i jiné oděvní součásti?“</p>
<p>„Proč ne? Za vyzkoušení přece nic nedáme…“ a přistoupila jsem ke komunikátoru. Nalistovala jsem obor oděvnictví a předvedla jsem oběma děvčatům modely spodního prádla i svršků. „Stačí jen vybrat vzor, materiál a velikost…“</p>
<p>„Tak zkus tenhle plášť, jak to bude vypadat,“ požádala mě Nancy.</p>
<p>Zadala jsem požadované údaje výrobnímu automatu a po necelých deseti minutách je Nancy oblečená – neoblečená tak dokonale, že by jí mohla závidět i Chytrá Horákyně ze známé pohádky od Boženy Němcové.</p>
<p>„Tak – a na večeři půjdu v tomhle. Jsem zvědava, zda mi to uznají jako oděv…“</p>
<p>Nadšení obou dívek je pro mě dost nepochopitelné. Já sama chodím všude ve svém oblíbeném župánku, který se tak příjemně nosí, a svlékám ho jen ve vyšetřovně a před spaním. Nemohu stále pochopit, v čem většině kamarádek nahota tolik učarovala…</p>
<p>A další překvapení mě čekalo záhy poté, kdy Jennifer odvedla Nancy zase do bazénu. Bylo to právě v čase, kdy je nejvhodnější termín pro spojení s CPLEN. Musím se zase trochu potěšit se sestřičkou…</p>
<p>„Tak byla nalezena další tvoje sestřenka,“ oznamuje mi radostnou novinu. „Jmenuje se Irena a má moc krásnou půlroční holčičku. Škoda jen, že ti ji momentálně nemohu představit, má právě teď předepsaná rehabilitační cvičení.“</p>
<p>„Tak to mě moc těší, jak dlouho je tam s vámi?“</p>
<p>Uvědomila jsem si v ten moment, že jsem už tři dny s Nikolkou nekomunikovala.</p>
<p>„Je tady už čtyři dny, ale procházela lékařskými prohlídkami a dalšími nutnými procedurami, takže nám byla představena teprve včera. A přivezla s sebou další část dokumentů po tvém dědečkovi.“</p>
<p>„No to je skvělé, doufám, že už jsou k dispozici v Informačním centru…“</p>
<p>„Jistě, že jsou,“ informuje mě Nikolka potutelně se usmívajíc.</p>
<p>Zpozorněla jsem: „Jak tak na tebe koukám, asi už znáš i jejich obsah. Ariana zapracovala?“</p>
<p>„Tak jest, sestřičko. A dokumenty potvrzují moji teorii, kterou jsem vypracovala na základě empirických pozorování při tanečních zábavách…“</p>
<p>„Cože? Dědeček…“</p>
<p>„Ano. Tvůj dědeček výslovně napsal, že vzrušení mu přinášelo tajemství pozemských žen a dívek. Tedy přesně to tajemství, které je skryto pod šaty…“</p>
<p>„Mám takový dojem,“ povzdechla jsem si, „že jsem právě před chvíli udělala Nancy medvědí službu…“</p>
<p>„Copak jsi jí provedla?“</p>
<p>„Nechala jsem jí vyrobit fotoplastický plášť…“</p>
<p>Nikolka se zasmála. „Ale jdi, u té to přece nevadí, ono jí pobíhání bez šatů zřejmě samotnou vzrušuje. A dostane-li se někdy domů, zase se sama pěkně rychle oblékne. Ovšem u mimozemšťanek je tomu jinak – ty to pokládají za naprostou samozřejmost, takže se teď vzrušení musí znovu učit vyvolat a prožívat. To je ten hlavní problém.“</p>
<p>„Tak to jsem sama ráda, že jsem neprovedla nic tak hrozného.“</p>
<p>„Dobře, dobře… Jenom mne udivuje, že na mne v tomto směru tak dáš. Psychologie není můj obor…“</p>
<p>„Tedy – až na to, že tvé postupy byly patentovány a pobíráš rentu za licence, že?“</p>
<p>„Jenže to je za techniky nácviku bioenergetické rovnováhy, srdíčko, víš?“</p>
<p>„Máš sice pravdu,“ namítám, „ale ty pokusy na plesech…“</p>
<p>„… byly původně Janin nápad,“ skočila mi do řeči. „Komu čest tomu čest. Já jsem z nich jen udělala závěry.“</p>
<p>„Ano, uznávám. A teď mi ještě ukaž, jak nám roste holčička.“</p>
<p>Nikolka ochotně shodila župánek i kalhotky a postavila se před kameru z profilu.</p>
<p>„Vidíš, jak už je veliká. Za šest týdnů by se měla narodit. Asi by ses měla vrátit zase ke mně. Moc by mi to pomohlo…“</p>
<p>A tak jsem se ještě večer rozloučila s přáteli na SSE a nechala jsem se teleportovat na antarktickou základnu.</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 35</strong></p>
<p>Lucčiny myšlenky – <emphasis>23. ledna</emphasis></p>
<p>Tak jsme zase se sestřičkou spolu. Je nádherná, je okouzlující – protože je šťastná. Šťastná, že její těhotenství spěje ke konci bez komplikací, že holčička krásně roste a také – že jme opět spolu. Sedíce či ležíce vedle sebe na pohovce, obě úplně nahé a uvolněné, jsme v něžnostech a mazlení strávily celé dopoledne, kdy mají ostatní dívky pravidelný program. Je to zvláštní, nepopsatelný pocit držet ruku na jejím vyklenutém bříšku a cítit pohyby děťátka, plodu naší společné lásky i trpělivosti.</p>
<p>„Jak svou holčičku vůbec pojmenujeme?“</p>
<p>Svou otázkou jsem Nikolku zřejmě vytrhla z nějakého snu. Přitiskla se ke mně a zašeptala: „Asi taky po prababičce… Líbila by se ti Míša? Míšenka…“</p>
<p>Jméno poslední ze tří žen mého dědečka. „Proč ne? Aspoň v ní a v jejím jménu znovu ožije jejich láska,“ a přiložila jsem na Nikolčino bříško ucho snažíc se zaslechnout tlukot dětského srdíčka.</p>
<p>V tomto citovém rozpoložení nás našla Jana, která přišla Nikolce provést masáž prsou.</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>23. ledna</emphasis></p>
<p>Ačkoliv Jana přijala práci zdravotní sestry, moji masáž prsou vykonává ‚mimo službu‘ – jak sama říká – takže už odložila uniformu a vstoupila k nám podle svého zvyku zcela nahá.</p>
<p>„Mazlíte se? To je dobře – děťátko váš vzájemný citový vztah také vnímá, nemyslete si…“</p>
<p>Janu mám moc ráda. V internačním táboře byla pro mne i pro Lucku velikou oporou a teď všemožně napomáhá hladkému průběhu mého těhotenství. Nemáme před sebou žádných tajemství, takže ani já ani Lucka nemáme důvod, abychom před ní zakrývaly svou nahotu. Podobně příjemně se cítíme nahé jen v přítomnosti nejbližších kamarádek, kterými jsou vedle Jany ještě Lenka a Sofie. Pro mě pochopitelně ještě několik dalších dívek, se kterými jsem strávila pobyt na původní CPLE v celé délce.</p>
<p>Uložila jsem se pohodlně na masážní stůl, který patří k výbavě mého apartmá, a Jana už roztírá po mých prsou příjemně vonící olej. Lucka se zájmem pozoruje, jak začíná moje prsa hladit, pak jemně prohmatávat a nakonec je tiskne a hněte mezi prsty. Celá masáž trvá asi čtvrt hodiny a je zakončena stimulací a vytahováním bradavek.</p>
<p>Sestřička je Janě nápomocná. Opatrně vsunuje odsávačku do ústí mé vagíny, aby byl zachycen sekret. Vzhledem k mému těhotenství se jedná o obzvlášť vzácnou surovinu. Obě pak instinktivně vyciťují moment mého vyvrcholení – a ustávají. Zhluboka oddechuji a slastně se vlním. Tyto masáže jsou pro mne svátkem, protože intenzivnějších sexuálních podnětů si až do porodu už užívat nesmím.</p>
<p>„Tak, a teď jsem na řadě já,“ hlásí se o svá ‚práva‘ Lucka – „až se Míšenka narodí, chci také kojit…“</p>
<p>„Ale zajisté, Lucinko, na tebe také myslím. Polož se hezky na stůl místo Nikolky, ruce za hlavu, uvolni se… Tak vy už máte pro holčičku i jméno. Po prababičce? To je opravdu milé.“</p>
<p>Sestřička slastně zavřela oči a nechává na sobě Janu pracovat. Sleduji, jak po ní roztírá olej, jak její prsa hladí, tiskne a hněte. Díky masážím jsou naše prsa mnohem citlivější a bradavky se nám ochotně topoří, což je pro potřeby dítěte velice důležité. Představa malého bezbranného tvorečka, který je chytá svou něžnou pusinkou a usilovně saje, je tak intenzivní, že se celým mým tělem i duší rozlévá nádherný nepopsatelný pocit, který je umocňován tím, že Janiny doteky nejsou chladnými ‚rutinními‘ hmaty masérky, ale vzrušující hmaty věrné kamarádky. A nejsem sama – Lucka se mi svěřila, že ji zaplavují tytéž pocity.</p>
<p>Teď se k Janě přidávám i já a lehce hladím sestřiny genitálie. Cítím, jak se jí nezadržitelně topoří penis, ke kterému přikládám vzorkovnici. Takhle je to Lucce opravdu příjemné. Ve vyšetřovně už biologický materiál neodevzdává – vše se děje jen prostřednictvím něžností kamarádek. Obě si počínáme velice rafinovaně a sehraně. Záměrně oddalujeme její orgasmus, aby si příjemné pocity – hlavně vlastní masáž prsou – vychutnala co nejdéle. Ale vyvrcholení se blíží, cítím první záškuby – „ááách – to je ono…“ výstřik… druhý… třetí…</p>
<p>Následuje slastné uvolnění. Lucinka má zavřené oči a vychutnává si jemné dotyky mých rtů na svých prsou.</p>
<p>„Teď jsem na řadě já,“ poznamenává Jana ukládajíc sestřin ejakulát do odběrní skříňky, „pomůžeš mi?“</p>
<p>Jana se usadila k odběrnímu stolečku a já jí zapínám vibrační podprsenku. Je mi jasné, co bude následovat. Až Jana svá prsa vyprázdní, bude vhodné provést masáž zase jí. To je obvykle práce pro Lucku. Já se budu věnovat odběru jejího vaginálního sekretu.</p>
<p>Jana je krásná a prsa má nádherná, takže se jedná o práci, která sestřičku obzvlášť těší. Jemně jí roztírá po nich olej. Zřejmě pod svýma rukama cítí pravidelný tlukot jejího srdce a na chvíli ustává, aby se jím pokochala. Janina hebká pleť se krásně leskne a pod olejovým filmem ještě více zvláčněla. Lucka postupně přechází od hlazení k prohmatávání a hnětení. Jana má zasněně zavřené oči, ale prohlubující se dech prozrazuje její narůstající vzrušení.</p>
<p>Já se zatím věnuji Janině lasturce. Jemně jí rozevírám stydké pysky, velké i malé, a vnikám do jejího lůna několika prsty. Jana začíná přirážet, což je signál pro Lucku, aby se začala intenzivněji věnovat jejím bradavkám. Má je krásně růžové, ale pod Lucčinými prsty se začínají topořit a postupně nabývají nádherně malinového odstínu – neklamný to důkaz jejich dobrého prokrvování.</p>
<p>Mezi tím nasazuji do Janiny vagíny odsávačku. Neodpustila jsem si podráždit jí přístrojem trochu klitoris, takže se Jana rozkoší vzepjala a milostná šťávička z ní přímo vystříkla.</p>
<p>„Ještě…“ vydechla vzrušeně.</p>
<p>Stimulace klitorisu odsávačkou vybičovala kamarádku nejen k orgasmu připomínajícímu vlnobití na rozbouřeném moři, ale i k vyprodukování obrovského množství sekretu – plná vzorkovnice a ještě téměř polovina druhé…</p>
<p>Po vyvrcholení následuje zákonitě uvolnění. Jana je vyčerpaná, ale šťastná. Společně končíme ve sprše, kde pokračujeme v bezstarostném dovádění až do chvíle, kdy je čas k odchodu na oběd. Tak krásně strávené chvíle mi během téměř třítýdenního sestřina pobytu na SSE opravdu chyběly.</p><empty-line /><p>Janiny zápisky – <emphasis>2. února</emphasis></p>
<p>„Mám takový nepříjemný pocit,“ svěřuje se mi Irena, „že ta léčba, kterou podstupuji, nějak stagnuje. Vůbec neregistruji nějaké zlepšení…“</p>
<p>Sedíme spolu ve vyšetřovně, profesor Amynill, který se Ireny ujal hned od jejího příchodu, se s námi před chvílí rozloučil. Já jsem měla dnes službu jako sestra – práce mě baví a hodně se při tom naučím.</p>
<p>Na tomto místě bych chtěla poznamenat, že většina dívek, které nastoupily původně jako sestry, prochází náročnými prohlídkami, aby u nich mohla být vyvolána bioenergetická senzitivita. Mimozemští přátelé usilují o to, aby všechny své pozemské spolupracovnice vybavili spolehlivou ochranou před řáděním ‚tajných služeb‘ – proto jsem se i já zapojila naplno do práce. Podobně učinila i Xiaolan, ačkoliv je tady vedena jako členka diplomatického sboru. Většina z nás – původních pacientek i sester – jsme i nadále poctivými dárkyněmi veškerého biologického materiálu včetně mléka.</p>
<p>„Kouzlo autofarmatické léčby spočívá právě v tom, že ke zlepšení zdravotního stavu dochází náhle. Ze dne na den, obvykle během spánku. Já jsem měla jizvu po apendixu – dost ošklivou, zeptej se děvčat – Lenky nebo Nikolky. Jednoho dne ráno jsem se probudila – a jizva byla pryč, jako když mávne kouzelným proutkem. Nikolka třeba – ta měla bezvládnou ruku. Jednoho dne ráno zjistila, že ji bezchybně poslouchá…“</p>
<p>„A po jaké době se tak stalo?“</p>
<p>„To je různé – Nikolka byla vyléčena za pět týdnů, mně ta jizva zmizela taky tak v té době – ale například brýlí jsem se zbavovala několik měsíců. Rovněž tak Lenka si musela počkat skoro půl roku, než se podařilo naklonovat její dva zuby, které si vyrazila při lyžování.“</p>
<p>Irena se na chvíli zamyslela a já jsem zatím s ulehčením svlékla uniformu a vhodila ji do otvoru pro špinavé prádlo. Už mám po službě a mohu si to dovolit.</p>
<p>„Půjdeme se osprchovat?“</p>
<p>Irena se ‚probrala ze sna‘ a vstala z křesla. „Půjdeme. Ale měla bys pak pro mě čas? Ráda bych se tě zeptala ještě na pár věcí…“</p>
<p>„Samozřejmě, pro tebe vždycky, Irenko,“ a vedu ji do sprchy.</p>
<p>Pouštíme na sebe několikrát proudy vody, střídavě horké a studené. To je jedna z mála věcí, kterým tady Irena přišla na chuť. Sprchuje se často a ráda.</p>
<p>„Líbí se mi,“ odůvodňuje svou zálibu, „že voda v bazénech a ve sprchách je upravena tak, že nevysušuje pokožku. I Máje je to moc příjemné, ze sprchy ji obvykle nemohu dostat.“</p>
<p>„Copak Mája! Ta a malý Pauli jsou miláčky celé základny a děvčata se přímo perou o to, která se o ně bude starat, když jste vy, maminky, zaneprázdněny ozdravnými procedurami. A prozradím ti, že Mája je nejšťastnější ve společnosti Peruánek.“</p>
<p>„Proč zrovna Peruánek?“</p>
<p>Zasmála jsem se: „Protože s nimi řádí celou tu dobu v bazénu. Jestli sis toho nevšimla, tak Mája už umí krásně plavat – dřív než se vůbec naučila chodit!“</p>
<p>„Aha! Tak proto ona potom pije jako nezavřená. To musí být pořádná spotřeba energie – zvlášť u půlročního děcka,“ děsí se Irena, „vždyť se nedovede ještě kontrolovat! Co kdyby jí došly síly a…“</p>
<p>„Neboj, dvojčata jsou senzační a voda je jejich druhým domovem. Ty o Máju pečují opravdu vzorně a včas poznají, kdy má dost. Občas ani nechce z bazénu…“</p>
<p>„Půjdu se na to jejich řádění někdy podívat. Možná, že je to tak dobře. Proto ona má tu pokožku takovou sametovou. Dokonce jsem dospěla k názoru, že to velice zpříjemňuje náš vzájemný fyzický kontakt. Když ji kojím, svléknu ji do naha a přitisknu ji k sobě. Ten pocit hebkosti, vláčnosti a vůně je tak fascinující, že se to snad nedá ani popsat.</p>
<p>A další záhada… Neustále se mi tvoří obrovské množství mléka, takže s tím Mája bohatě vystačí a vůbec ji nemusím přikrmovat, jak jsem činila v poslední době doma. Dokonce mohu část mléka odevzdávat.“</p>
<p>„To je jen dobře. Také jeden z účinků autofarmatické léčby. Měla bys…“</p>
<p>Irena mě přerušila uprostřed věty: „Podívej, Janičko, je vůbec možné získat v tomto směru nějaké ucelené informace? Já jsem odborná asistentka farmaceutické fakulty a jistě pochopíš, že mě tato problematika obzvlášť zajímá. Tady ovšem jsem hned spadla do spárů profesora Amynilla, masérů, dietních sester a rehabilitačních pracovníků – ráno vyšetření, odpoledne masáže a rehabilitace…“</p>
<p>„Vždyť je to tak správné. Ačkoliv máš břišní svalstvo částečně ochrnuté, někdo ti s ním hýbat musí, aby nedošlo k atrofii. Až budeš schopna je ovládnout sama, budeš se cítit tak krásně, jako by se to nestalo. Co se týče auto- a xenofarmak, knihovna je ti k dispozici. A Ariana tě může provést svou laboratoří. To teprve něco uvidíš…“</p>
<p>Jdeme vedle sebe klikatou chodbou a Irenka je tak zabraná do rozhovoru, že se ani neshání po svém oděvu. Až teprve ve výtahu se uviděla nahá v zrcadle…</p>
<p>„Musíme se vrátit!“</p>
<p>Zasmála jsem se: „Už je pozdě, Irenko. Úklidový robot pracuje rychle.“</p>
<p>Výtah zastavil a já vedu Irenu do Informačního centra, kam se dostává poprvé. Je fascinována rozsáhlou knihovnou a komunikátory, které mají mnohem více možností než ty malé na pokojích. Úplně zapomíná na svou nahotu a noří se do záplavy informací o účincích auto- i xenofarmak. Zdá se, že jsem našla novou spřízněnou duši.</p>
<p>‚Probrala se‘ až po půldruhé hodině: „No tohle! Vždyť musím také nakrmit Máju…“</p>
<p>Vyrazily jsme rychlým krokem zpět k výtahu.</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>8. února</emphasis></p>
<p>Tady na jižním pólu vrcholí léto, čehož využívají polárníci ze stanice Amundsen-Scott k častým návštěvám. Výměna vědeckých poznatků je prý velice přínosná pro obě strany – aspoň to tvrdí Lucka, která se též podílí na jednom výzkumném úkolu.</p>
<p>Jediným člověkem, kterému tyto aktivity leží v žaludku, je Theresa Rayenová, která neustále protestuje a ohání se nesmyslnou vyhláškou americké vlády. Jenže tu po debaklu nedávné vojenské operace už nikdo nerespektuje.</p>
<p>Ovšem to, co si dovolila dnes, opravdu přesahuje všechny meze. Stalo se asi toto:</p>
<p>Lenka se zase jednou rozhodla, že si vyrazí zacvičit a zatančit na ledovec v rouše Evině. Po těch třech výstupech na povrch koncem loňského března se těšila, že si to zopakuje, až bude polární den. Jenže pak do toho přišla dovolená v Řecku, vojenská invaze, vánoční cesta domů – ovšem Lenka nezapomněla. Právě dnes se udělalo i lepší počasí a utišil se vítr…</p>
<p>Sedíme v Informačním centru a sledujeme její taneční kreace – opět na jí oblíbenou klasickou hudbu. Tentokrát si požádala něco ‚razantnějšího‘ – a tak jí Agill nabídl Wagnera.</p>
<p>Lenka své nádherné tělo ovládá opravdu dokonale a s přehledem. Je radost se na její pohybové umění dívat. Ačkoliv je úplně nahá, vůbec to nevyznívá perverzně.</p>
<p>Když tu najednou…</p>
<p>„Lenko, končíme, budeme mít hosty,“ sděluje Agill do mikrofonu vypnuv hudební doprovod.</p>
<p>Vědci z americké polární stanice měli sice přijet až zítra, ale zřejmě využili dobrého počasí a vyrazili už dnes.Agill dává Lence echo na poslední chvíli – kluzníky jsme zaregistrovali až když překonaly skalní soutěsku.</p>
<p>V té chvíli však vyšly z ústí chodby, kterou se musí Lenka vrátit, dvě postavy v polárních termokombinézách – podle označení se jedná o Theresu Rayenovou a její věrnou souputnici Ann Dylanovou, členku diplomatického sboru jmenovanou Velkou Británií. Dámy totiž chodí ven kouřit… A teď vracející se Lence zastoupily cestu.</p>
<p>„Dovolíte, abych prošla?“</p>
<p>„Kampak máte tak naspěch, slečno? Myslely jsme, že se s námi trochu pobavíte, zakouříte si,“ spustila Dylanová anglicky.</p>
<p>Venku etherické tlumočení nefunguje, ale Lenka anglicky přece jen trochu rozumí. Ovšem oplácí oběma stejnou mincí. Spustila na ně česky: „Máte smůlu, dámy. Já nekouřím.“</p>
<p>Mezitím Rayenová vytáhla fotoaparát a nahou Lenku, která si dělá blázny z Dylanové odpovídajíc česky na její anglicky pronášené návrhy, vyfotografovala.</p>
<p>„Tak takhle ne,“ spustila Lenka esperantem, aby jí obě ženy konečně také rozuměly, „tu fotografii laskavě smažte, ano?“</p>
<p>V té chvíli se však na planině objevil kluzník, ze kterého vystoupili Paul s Alexem a strhli na sebe Lenčinu pozornost.</p>
<p>„Ani jsme nepředpokládali, že se opět setkáme s <emphasis>polární vílou</emphasis> v plné kráse,“ směje se Alex.</p>
<p>„A ani byste se s ní nesetkali, kdyby mě nezdržely ty dvě…“</p>
<p>„Které dvě?“</p>
<p>Lenka se rozhlédla. Ale obě diplomatky už zmizely v chodbě.</p>
<p>Tato zprvu nevinná a úsměvná příhoda však měla mít vážnější dohru. Před chvílí totiž za námi přišla Sheila a drží v ruce jakýsi papír.</p>
<p>„Podívejte se, co se zase o mimozemšťanech šíří za nesmysly!“</p>
<p>Se znechucením prohlížíme výtisk novinového článku.</p>
<p><emphasis>POZEMSKÉ ŽENY – OBĚTI VE SPÁRECH MIMOZEMSKÝCH SEXUÁLNÍCH MANIAKŮ</emphasis> hlásá palcový titulek.</p>
<p><emphasis>Právě před uzávěrkou náš list informovalo tiskové oddělení ministerstva zahraničních věcí, že dnes dorazila diplomatickou cestou zpráva, která potvrzuje, že podezření vznesená Zvláštním odborem pro sledování vesmírných vetřelců při CIA jsou opodstatněná a pravdivá. Na přiložené fotografii můžete vidět nešťastnou zajatkyni, která je nucena pro potěšení těchto nelidských zrůd tančit nahá v krutých mrazech na jimi nezákonně okupovaném území v centru Antarktidy.</emphasis></p>
<p><emphasis>Zpráva i fotografie pocházejí z důvěryhodného zdroje a vláda i prezident Spojených států už byli o těchto nechutných praktikách pošlapávajících lidská práva i důstojnost informováni. Mluvčí Bílého domu už vydal prohlášení, že budou učiněna rázná opatření, aby bylo dalším zločinům tohoto druhu zabráněno.</emphasis></p>
<p>„Horší je,“ poznamenala Sheila, „že tentokrát to není senzační zpráva nějakého bulvárního plátku, ale redakční článek renomovaného deníku Washington Post!“</p><empty-line /><p>Lucčiny myšlenky – <emphasis>15. února</emphasis></p>
<p>Je až s podivem, jak je volnost denního života mimozemšťanů nakažlivá. Členky diplomatického sboru se většinou zapojily bez zvláštních peripetií do denního režimu CPLEN – dokonce se dobrovolně zúčastňují i ranních rozcviček střídavě vedených Lenkou, Rodicou a Xiaolan, navštěvují tělocvičny, bazény, knihovnu i kulturní akce v klubovnách. Nikomu nevadí, zda chodí na veřejnosti nahé či oblečené – dokonce i ženy ze Saudské Arábie, Egypta a Alžírska, zahalené od hlavy k patě, už nehledí nevraživě na své kolegyně z nemuslimských zemí. Jen Američanka Theresa Rayenová a britská diplomatka Ann Dylanová neustále proti něčemu protestují a podávají stížnosti.</p>
<p>Naposledy včera na veřejné besedě s Jošuou. Zřejmě jim došly zásoby kuřiva…</p>
<p>„Hrajete si na všemohoucí, ale je až s podivem, jak jste v některých směrech neschopní a zaostalí,“ bouří Dylanová. „V celém areálu není možno sehnat cigarety. Horší než v kdekteré rozvojové zemi!“</p>
<p>Na základně je pochopitelně kouření zakázáno. Obě dámy však zdůrazňovaly svou ‚odlišnost od stáda‘ tím, že neváhaly chodit kouřit ven, na mráz. Teploty jsou teď ve zdejším polárním létě poněkud mírnější, ale –40°C zatím překročeno nebylo…</p>
<p>„Tabákové výrobky, které máte zřejmě na mysli, jsou látky zdraví škodlivé.“</p>
<p>„To snad je naše věc, ne?“ odsekla Rayenová.</p>
<p>„To opravdu myslíte vážně, dámy?“ oponuje Jošua, „Jestli vám to nedošlo, tak vám musím připomenout, že kouřením obtěžujete druhé a zbytečně znečišťujete životní prostředí. Tady vaše svoboda takto konat končí. Na stanici nestrpíme žádné nebezpečné látky – lihoviny, tabák, drogy, zbraně a střelivo naše automaty nevyrábějí.“</p>
<p>„Hlavně tedy, že obchodujete s Kubou, která je tabákovou velmocí, nehledě k tomu, že tím porušujete embargo, které je proti nim vyhlášené.“</p>
<p>„Embargo se samo od sebe nevyhlásilo. Prosil bych, abyste se vyjadřovala přesněji, slečno Rayenová. Budete si muset zvyknout na to, že my s každým jednáme na základě rovnoprávnosti a ne jako nějací vaši podřízení,“ vysvětluje Jošua. „Embargo, o kterém mluvíte, je akt vaší zvůle a nenávisti k jiným hodnotám, než zrovna vy vyznáváte. Je příkladem intolerance…“</p>
<p>„Jenže kubánský režim pošlapává lidská práva,“ skočila Jošuovi Rayenová do řeči.</p>
<p>„Ukažte mi zemi, kde lidská práva pošlapávána nejsou,“ přerušil ji Jošua tentokrát už dosti příkře. „Máte vy vůbec představu, jaké poměry vládly v internačním táboře, kam jste zavlekli šestatřicet našich děvčat? Mohu vám promítnout retrospektivní záznamy.“</p>
<p>Jošua udělal záměrně pauzu, ale konsternovaná Rayenová se nezmohla na slovo. Jošua však vzápětí pokračoval:</p>
<p>„Možná, že vám to nedošlo, ale my jsme povinni Kubáncům poskytovat pomoc, protože oni poskytují pomoc nám – zajišťují azyl pro naše přátele. Vykupujeme však od nich jen cukr. Tabák od nich ze zásady neodebíráme. Jediné, co vám mohu vřele doporučit je, abyste se aktivně zapojily do odvykací kúry. Můžete se spojit s Jennifer Fournierovou, která ji podstoupila. Jistě vám potvrdí, že jí náramně prospěla.“</p>
<p>O slovo se přihlásila Lenka: „Chtěla bych se vás zeptat, slečno Rayenová, zda jste si vědoma toho, že jste lidská práva porušila i vy osobně tím, že jste mě proti mé vůli vyfotografovala a pak jste toho snímku ještě zneužila k dokumentaci svého nesmyslného blábolu o mých nucených tancích na ledovci…“</p>
<p>Obě diplomatky po těchto slovech spěšně opustily místnost. Pokusily se za sebou prásknout dveřmi, ale to uzavírací systém neumožňuje…</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>27. února</emphasis></p>
<p>Irenka je po měsíčním pobytu na CPLEN změněna k nepoznání. Jizva po císařském řezu jí před dvěma dny zmizela opravdu znenadání – jak jí ostatně předpověděla Jana – a dnes zjistila, že dokáže zatáhnout břicho. Dokonce zůstala nahá a zkouší si to před každým zrcadlem, které ‚potká‘ – ve vyšetřovně, ve výtahu, v přísálí knihovny…</p>
<p>„Když mě začala poslouchat ruka,“ dělím se s ní o své vlastní zážitky, „taky jsem radostí celé dny dováděla v tělocvičně i v bazénu snažíc se vynahradit si veškerý pohyb, o který jsem byla po úraze ochuzena.“</p>
<p>„Vůbec se ti nedivím,“ rozplývá se štěstím Irena. „Dokonce už věřím i tomu, že se mi zhojí ta zjizvená děloha a že se Mája dočká bratříčka nebo sestřičky.“</p>
<p>„Snad jsi o tom nepochybovala?“</p>
<p>Irena jen pokývala hlavou. „Pochybovala. Až do předvčerejška mi celý zdejší pobyt připadal jako čiré bláznovství a nebýt té příjemné atmosféry, která tady vládne, a vašeho kamarádského vztahu ke mně, asi bych se už dávno nechala teleportovat domů.“</p>
<p>Mája, kterou při těch slovech drží na ruce, se vesele směje. Jistě vycítila, že se její mamince přihodilo něco moc, moc příjemného, a sdílí s ní radost.</p><empty-line /><p>Lucčiny myšlenky – <emphasis>10. března</emphasis></p>
<p>„Dnes byl ze SSE propuštěn poslední uzdravený voják. Zůstalo jen osmnáct dobrovolníků ochotných i nadále odevzdávat biologický materiál a všichni důstojníci,“ informuje mě Jenny.</p>
<p>„A jak se daří Nancy?“</p>
<p>Nancy se po mých slovech zjevila vedle Jennifer. „Dobře se mi daří,“ odpovídá na mou otázku, „my jsme tady totiž spolu.“</p>
<p>Při pohledu na ni musím konstatovat, že se moje dílo zdařilo. Nejenže jsem tu zchátralou a zdeptanou lidskou trosku probudila znovu k životu, ale našla jsem v ní i docela milou kamarádku. Nancy očividně zkrásněla – ostatně jako všechny dívky, které na spolupráci s mimozemšťany přistoupily.</p>
<p>„No, jen se pochlub, o čem sníš,“ škádlí ji Jenny.</p>
<p>Nancy se na mě podívala svýma velkýma očima a pronesla tichým hlasem: „Směla bych tě navštívit? Docela se mi po tobě zastesklo…“</p>
<p>„Ale ano. Proč bys nemohla?“</p>
<p>„Když já nevím… Obávám se, aby ostatní dívky… Přece jen jsem byla členka vyšetřovací komise, sepisovala jsem o vás nepravdivé zprávy… A určitě vědí i o tom, co jsem se chystala provést tobě…“</p>
<p>Přerušila jsem ji: „Podívej, Nancy. Co se stalo, nedá se odestát. To je pravda. Ale já jsem ti to přece odpustila, tak už se tím netrap. Jestli chceš, tak si můžeš třeba hned lehnout na teleportační lůžko. Svlečená jsi, jak vidím…“</p>
<p>„Jenže to tak rychle nepůjde. Zítra očekávám menstruaci a…“</p>
<p>„To přece nevadí. Tady jsme také zařízeni na odběr biologického materiálu, dokonce je tady i specializované Menstruační oddělení.“</p>
<p>„Tak dobře, oznámím to Myreialle.“</p>
<p>Rozloučila jsem se s Jenny, zrušila jsem spojení a vyrazila jsem do telepoortačního sálu. Právě včas. Jeden teleport signalizuje transport osoby ze SSE.</p>
<p>Nancy se zhmotnila za několik minut poté. Podržela jsem ji za ruku a naznačila jí, aby ještě chvíli ležela. Byla teleportována jenom jednou a ještě k tomu v bezvědomí, takže nemá s cestováním tohoto druhu žádné zkušenosti.</p><empty-line /><p>Lucčiny myšlenky – <emphasis>11. března</emphasis></p>
<p>Nancy se teleportovala včera v noci – a už dnes se postarala o pěkný rozruch. Hned ráno totiž v jídelně zaregistrovala Theresu Rayenovou. „Kde se tady vzala ta ženská?“ ptá se mě nevěřícně ukazujíc na ni pohledem.</p>
<p>„Byla sem delegována vaším ministerstvem zahraničních věcí jako členka diplomatického sboru OSN.“</p>
<p>„Rayenová? Členka diplomatického sboru OSN? Podivné…“</p>
<p>Její slova zaslechla Sheila Trentová d’Abdera a rázem je u nás. Novinářka jejího kalibru si přece nenechá ujít žádnou důležitou událost!</p>
<p>„Copak se ti nelíbí na její Excelenci?“</p>
<p>„Její ‚Excelence‘ totiž nespadá pod ministerstvo zahraničí. Je příslušnice vojenské rozvědky – špiónka! A dokonce je angažována i v ICG. Prodělaly jsme spolu několik cvičení.“</p>
<p>Zemillovo podezření je potvrzeno! Rayenová si ovšem všimla rozruchu, který způsobila Nancy kolem její osoby a také ji okamžitě poznala. „Ty sketo! Dezertérko!“ a pohotově k ní přiskočila. Uchopila ji za hrdlo a smýkla s ní k zemi. Nikolka jí duchapřítomně stiskla ruku. Okamžitě jí naskočil veliký puchýř. Zařvala bolestí, pustila svou oběť a vrhla na sestru nenávistný pohled. Následná elektrická rána ji zbavila vědomí.</p>
<p>Jana s Lenkou mezi tím pomáhají Nancy na nohy. „Neublížila ti?“</p>
<p>„Naštěstí ne. Vůbec jsem nečekala, že zaútočí tak impulsivně,“ vydechla Nancy hledíc s úžasem na zneškodněnou špiónku. Ale mám obavu, že se mi z toho leknutí spustila krev…“</p>
<p>Tak pojď, odvedu tě na menstruační,“ nabízí se Jana.</p>
<p>Zprávu o incidentu Sheila neprodleně zveřejnila jak na Internetu tak ji i poskytla několika světovým deníkům. Theresa Rayenová byla ovšem izolována za fyzický útok na hosta stanice.</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>22. března</emphasis></p>
<p>Včera byl první jarní den – tedy u nás doma, na severní polokouli, pochopitelně. Nevím, zda to je náhoda nebo řízení osudu, ale tento den – symbol začátku nového životního cyklu – se stal velikým dnem pro Míšenku, naši milovanou holčičku, protože se rozhodla přijít na svět!</p>
<p>Kontrakce jsem pocítila krátce po půlnoci a zburcovala jsem Lucku. Celá CPLEN byla rázem na nohou, protože naše holčička moc znamená nejen pro nás dvě, ale i pro všechny mimozemšťany.</p>
<p>U porodu asistuje osvědčený tandem Jana a Sofie. Vzpomínám, jak právě před třemi měsíci ležela na tomto stole Sheila a doufám, že i v mém případě půjde všechno právě tak snadno a hladce jako u ní.</p>
<p>Všichni lékaři – počínaje Erymillem a konče Hygieiallou, mě ujišťují, že díky včasným informacím obsaženým v zápiscích Hillova bratra se podařilo eliminovat u mne ‚astronavigátorův syndrom‘ a Míšenka v mé děloze zaujímá polohu, která je pro porod optimální. Jejich tvrzení odsouhlasila i Jana, která si pečlivě prostudovala všechny snímky.</p>
<p>Cítím, že dítě chce ven. Nejprve ze mne odtéká plodová voda, kterou Sofie pohotově zachytává do vzorkovnice – pro mimozemské přátele se jedná o nesmírně vzácnou surovinu. A pak to přišlo! Tlak na děložní hrdlo a vzápětí na poševní vchod… Otevírám se – dítě si razí cestu ven… Lucka mě drží za ruku… To je dobře…</p>
<p>„Tlač, tlač a pravidelně dýchej,“ nabádá mě Jana sledujíc můj rozevřený klín, „už je vidět hlavička… ještě, ještě trochu… nepřestávej!“</p>
<p>Je to hrozná námaha… bolí to… Příslušné svalové partie nejsou na takovou zátěž zvyklé… Ale jde to. Jde to, cítím, jak hlavička vyklouzla.</p>
<p>„Teď už jde tělíčko,“ informuje mě Jana, „takže ti můžeme trochu pomoci.“</p>
<p>Neustále tlačím a Jana mi pomáhá tím, že dítě opatrně uchopila a vytahuje je ven. Jsem hrozně unavená, ale křik čerstvě narozené holčičky je pro mne rajskou hudbou.</p>
<p>Sofie zručně podvázala pupeční šňůru a přestřihla ji. Jana holčičku omyla a teď mi jí konečně ukazuje. Je krásná, nádherná, růžová…</p>
<p>Ale zase se se mnou něco děje… Aha, odchází placenta… I to je zdroj důležitých biologických surovin. O ně se starají mimozemští lékaři… Díky tomuto biologickému odpadu budou moci připravit xenofarmaka nutná k tomu, aby i Lucinka mohla kojit – na což se až nekriticky těší – ale hlavně aby byla vybavena bioenergetickou senzitivitou a nemusela být při pobytu doma odkázána na doprovod mimozemšťanů nebo kamarádek.</p>
<p>Sofie mi ošetřila rodidla, shodila uniformu a pomáhá mi se stolu. „Pojď se osprchovat…“</p>
<p>Střídavá horká a studená sprcha mi udělala moc dobře – krásně jsem se po té námaze osvěžila. Stěhuji se na lůžko a Lucka pokládá Míšenku vedle mě. Je krásně teploučká. Přidržela jsem si ji u prsu. Začala sát… Snažím se srovnávat ten pocit s našimi častými degustačními orgiemi… ale je to opravdu něco jiného. Přece jen zde hraje roli silnější citové pouto. Při dotycích dětských rtíků na mých prsou mě zalévá vlna štěstí a něhy.</p>
<p>„Tak, a teď by ses měla pořádně vyspat. Neboj, zůstaneme tady s tebou,“ chlácholí mě Lucka s Janou.</p>
<p>Takže jsem skoro celý včerejšek i dnešek prospala, kamarádky mě budí jen jídlo a na kojení. O Míšenku je vzorně postaráno. Leží v postýlce vedle mě a kdykoliv se probudím, hned ji vidím, mohu si ji vzít k sobě, hladit ji, mazlit se s ní – mohu se kdykoliv přesvědčit, že se můj sen opravdu splnil.</p>
<p>Teprve dnes k večeru jsem vstala, abych se taky trochu protáhla, a sepisuji tyto řádky, dokud jsou moje zážitky čerstvé, abych na ně měla památku.</p>
</section>
<section>
<p><strong>Kapitola 36</strong></p>
<p>„Můžeš mi nějak rozumně vysvětlit, proč jsi dne 11. března ráno v jídelně CPLEN napadla tak brutálním způsobem svou krajanku Nancy Moareovou?“</p>
<p>Odhalená agentka ICG stojí nahá v prostoru ohraničeném červenou kružnicí na bílém koberci před stolem v kanceláři disciplinárního komisaře SSE, kam byla právě před chvílí teleportována. Na jejím těle už není ani stopy po zraněních, která jí způsobila Nikolka bráníc Nancy před jejím útokem. Za zády jí stojí čtyři členové eskorty, která ji přivedla od teleportu.</p>
<p>„Protestuji proti porušování mé diplomatické imunity a proti ponižujícímu zacházení s mou osobou. Při nejbližší příležitosti podám proti vašemu bezprecedentnímu jednání stížnost generálnímu tajemníkovi OSN,“ pronesla Rayenová tvrdě místo odpovědi na komisařovu otázku snažíc se při tom rukama zakrývat intimní tělesné partie.</p>
<p>„Tak za prvé: když se mnou mluvíš, budeš stát v pozoru a nebudeš se mi tady kroutit a hrbit jako nějaký skrčenec.</p>
<p>Za druhé: Ty nesplňuješ kriteria, která jsme na členky diplomatického sboru kladli. Do této funkce jsi byla jmenována vládou vaší země přestože jsi agentka tajné služby. Odpovědnost za to, že do diplomatické funkce byla jmenována persona non grata, nese sice vaše vláda, takže kdybys ihned po odhalení této skutečnosti rezignovala na svou funkci, byla bys teleportována do Bamaka a odtud by ses dostala domů. Ty jsi však místo toho fyzicky napadla osobu pod naší ochranou, které my jsme poskytli azyl a proto za její zdraví a život neseme odpovědnost. Za těchto okolností se na tebe v žádném případě nevztahuje diplomatická imunita. Generální tajemník OSN už byl o této skutečnosti informován naší expoziturou v Bamaku.</p>
<p>Teď prosím odpověz na mou otázku.“</p>
<p>„Ona je taky agentkou tajné služby a dokonce…“</p>
<p>„To všechno víme. Za své činy byla potrestána a trest si odpykala. To ovšem není odpověď na moji otázku… Mimochodem, když se ti nelíbí stát přede mnou v pozoru – rozkroč se na šíři ramen a slož ruce za hlavu, ano?“</p>
<p>Zmatenou agentku polila vlna studu. V obličeji rudá jako rak si instinktivně položila jednu ruku přes prsa a druhou si zakryla klín.</p>
<p>„Seržante, uveďte slečnu do předepsaného postoje!“</p>
<p>Velitel eskorty pokynul svým podřízeným. Jeden zkroutil Rayenové ruce za záda a na jejích zápěstích zacvakly náramky. Další dva současně roztáhli její nohy a na kotníky jí zaklapli rozporku. Na závěr jí shrnuli vlasy dozadu a svázali do drdolu, takže zcela vystavili její prsa komisařovu pohledu.</p>
<p>„Já čekám,“ pronesl komisař kovovým neosobním hlasem, když skončil bleskový zásah dozorců.</p>
<p>„Nevím, jakou odpověď na svou otázku ode mne očekáváte…“</p>
<p>„Pravdivou, slečno Rayenová. A když už jsme u těch otázek: Můžete mi vysvětlit, co jste sledovala tímto článkem?“</p>
<p>Komisař uchopil do ruky list papíru a nastavil ho agentce před oči.</p>
<p>„Mně se to tak jevilo,“ komentuje agentka drze svůj článek ilustrovaný fotografií nahé Lenky na ledovci a uveřejněný ve Washington Post, „co má být? Nevěděla jsem, že každou zprávu, kterou chci odeslat, musím nechat schválit cenzorem.“</p>
<p>„Cenzory u nás naštěstí nemáme, ale každý autor za pravdivost odesílaných zpráv odpovídá. Ukáže-li se, že zpráva není pravdivá nebo je dokonce lživá se záměrem někoho poškodit – což je právě tento případ, slečno Rayenová – jedná se ovšem o trestný čin.“</p>
<p>„Protestuji…“</p>
<p>Komisař přerušil nový sled agentčiných protestů mávnutím ruky. „Tvoje vina je zřejmá. Retrospektivní záznam doplněný záznamem zvukovým dokazuje, že slečna Lenka tě žádala o smazání fotografie, kterou jsi pořídila proti její vůli. Porušila jsi tím její základní osobnostní práva, na kterých vy, Američané, sami tolik bazírujete. Dále je zřejmé, že jsi Nancy Moareovou brutálně napadla poté, kdy veřejně odhalila tvou pravou totožnost. Upozorňuji tě, že retrospektivní záznamy u nás mají platnost soudního důkazu. Co můžeš říci na svou obhajobu?“</p>
<p>„A co jsem asi tak měla dělat,“ vyjela agentka ostře na komisaře, zcela zapomínajíc na své nedůstojné postavení, „když mě ta <strong>CENZUROVÁNO</strong> označila za agentku ICG? Jak byste vy naložili se zrádcem a zběhem?“</p>
<p>„Víte, slečno Rayenová, my také zrádce a zběhy trestáme, pravda – ale na rozdíl od vás je fyzicky nenapadáme a nelikvidujeme.“</p><empty-line /><p>Lucčiny myšlenky – <emphasis>23. března</emphasis></p>
<p>Tak jsme s Nikolkou vpluly ze dne na den do stavu rodičovského. Zvláštní to pocit. Míšenka je okouzlující, krásná, nádherná, roztomilá. „Vypadá to, že bude mít blonďaté vlásky po Nikolce a pusinku po tobě,“ sděluje své dojmy Lenka, když se na ni prvně podívala.</p>
<p>„Pije nějak hltavě,“ poznamenává Jana pozorujíc ji při kojení.</p>
<p>„Tak to opravdu po mně nemá,“ ohrazuje se Nikolka, „to má určitě po Lucce!“</p>
<p>„No dovol,“ namítám příkře, „tím snad chceš říci, že holduji nezřízenému pití, či co? Kdyby ses místo těch poznámek raději naučila <emphasis>dělit šesti</emphasis>!“</p>
<p>To samozřejmě jako čerstvá <emphasis>šestinedělka</emphasis> nemůže umět, že?</p>
<p>Škoda, že ty naše slovní hrátky dokáží pobavit jen Janu, Lenku, Irenu a mimozemšťany – a to ještě jen při vypnutém etherickém tlumočení. Ostatní kamarádky mají smůlu, protože slovo <emphasis>šestinedělka</emphasis> je pochopitelně překládáno jako <emphasis>akuŝintino.</emphasis> Když pak sama užiji slova <emphasis>persesnedividantino,</emphasis> tak nechápou ☺</p>
<p>Veškerý biologický materiál získaný jako odpad při porodu je pečlivě zakonzervován. Mimozemští lékaři konečně získali prostředky k tomu, aby i mne vybavili bioenergetickou senzitivitou, když už jsem se odmítla léčit jako transsexuál. Kromě toho také naléhám na Hilla i Amynilla, aby u mě vyvolali laktaci, nebo začnu Nikolce to potěšení z kojení závidět.</p>
<p>To jsem si ale naběhla! Skoro celé dopoledne jsem strávila nahá ve vyšetřovně, kde si mě předávali různí specialisté jeden druhému – je nutno určit správné dávky autofarmak i xenofarmak a zavést další doprovodné procedury.</p><empty-line /><p>Janiny zápisky – <emphasis>23. března</emphasis></p>
<p>Dnes uplynul jeden rok a jeden měsíc od naší první teleportace na CPLEN. Všechny dívky už jsou vybaveny trvalou bioenergetickou senzitivitou a jsou vyškoleny tak, že se dokáží účinně bránit nejen agentům tajných služeb, ale i různým zvrhlíkům a násilníkům, kteří by je chtěli napadnout. Rovněž jsou zbaveny ‚astronavigátorova syndromu‘, jak Lenka nazývá předčasný porod zdravého dítěte, které svým nevhodným uložením ohrožuje život vlastní matky. Jsou propouštěny domů, ale mohou se kdykoliv vrátit a pobýt, čehož řada z nich často využívá. Například <emphasis>sličné akvabely</emphasis> tu máme na návštěvě každý týden – ačkoliv si doma nechaly zřídit nádherný bazén s upravenou vodou, nemohou se nějak odloučit od Máji a od Ireny, která se s nimi velice spřátelila. Teleportace je snadná, rychlá a spolehlivá, takže se vlastně jedná spíš o rekreační výlet než o nějakou náročnou cestu s rozsáhlými přípravami. Ale klinika se nezadržitelně vylidňuje a začíná tu být docela smutno. Sedíme spolu s Lenkou ve vyšetřovně a uvažujeme o dalších svých plánech.</p>
<p>„Dneškem jsme skončily s ortopedií. Moc jsi mi pomohla. Teď mi ještě schází pár týdnů klinické praxe, abych se mohla na tu zkoušku připravit všestranně.“</p>
<p>„K tomu už mě jako figurantku nepotřebuješ?“</p>
<p>Zasmála jsem se: „No, cožpak o to. Jako figurantka jsi mi pomohla k tomu, abych se seznámila s ideálem. Ale zlomeniny, tenisový loket ani zánět šlach u tebe asi nevyzkoumám, nemluvě pak o vadách držení těla, plochých nohou, zkrácených svalech nebo skolióze – takže mi nezbývá než vyrazit mezi skutečné pacienty. Zkoušku bych mohla udělat v půlce dubna a pak se zase vrátím. Nebo chceš jet se mnou?“</p>
<p>„Ani snad ne. Budu dělat společnost zbývajícím děvčatům, aby jim tady nebylo smutno. Malá Míšenka je tak rozkošná… A taky tu mám Agilla, víš?“</p>
<p>„No dobře, ty nevěrnice – ale figurantku mi pak budeš zase dělat, až si dohodnu přípravu na další obor, ano?“</p>
<p>Lenka mě objala a zašeptala: „To ano. Pro tebe vždycky, Janičko…“</p>
<p>Teleportovala jsem se ještě téže noci.</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>12. dubna</emphasis></p>
<p>Tak už se nám čas na klinice krátí… Lucka začala před týdnem produkovat mléko a ‚pereme‘ se o to, která z nás bude malou kojit. Nakonec jsme se dohodly na střídání. Míšenka ho ale tolik nespotřebuje, takže značnou část odevzdáváme.</p>
<p>„Dnes mám dostat bioenergetický stimulátor,“ sděluje mi Lucka, „takže půjde-li vše podle propočtů, mohly bychom být koncem jara definitivně doma.“</p>
<p>„No, dnes je dvanáctého dubna… v půlce května dostaneš trvale působící verzi, pak týdenní školení… to by tak vycházelo na konec května nebo začátek června. Už se nemohu dočkat.“</p>
<p>Míšenka se mě chytá ručičkou a spokojeně vrní – asi vycítila, že mám z něčeho radost.</p>
<p>V té chvíli se ve dveřích objevila Sofie – Lucčina osobní sestra: „Tak, už je všechno připraveno, mám tě odvést do vyšetřovny…“</p><empty-line /><p>Lucčiny myšlenky – <emphasis>21. dubna</emphasis></p>
<p>Dnes se vrátila Jana od zkoušky a její první cesta vede k Míšence. Té je dnes právě jeden měsíc, takže slavíme. Škoda je, že dobroty, pod kterými se prohýbá stůl, sama oslavenkyně zatím papat nemůže…</p>
<p>„No teda – ta ale vyrostla,“ rozplývá se Jana při pohledu na měsíční miminko, „je vidět, že ji dobře krmíš,“ obrací se k Nikolce. „Ještě pije tak hltavě?“</p>
<p>„Náhodou – už ji kojíme obě,“ upozorňuji kamarádku na novou skutečnost.</p>
<p>„No prosím – a pak nemá růst jako o závod. Dejte si obě moc dobrý pozor, aby vás za chvíli nepřeprala,“ škádlí nás Jana.</p>
<p>Ale stejně si myslím, že je to relativní. Ona holčičku měsíc neviděla a pamatuje si ji jen jako maličký uzlíček nového života. Za ten měsíc pochopitelně vyrůst musela. Zkoumavě hledím na prosperující mimino a uvažuji, kdypak asi bude mít šanci mě přeprat. Mě, která jsem dělala v dětství Nikolce nejprve chůvu a pak i ochranku. Jenže Míšenka – to je i kousek mne samotné. Vzala jsem ji na ruku. Instinktivně mi ovinula ručičky kolem krku a přitiskla se ke mně. Je roztomilá. Hladím ji po hlavičce… Opravdu bude mít blonďaté vlásky – v tomhle směru Nikolčiny geny odvedly skvělou práci, všechna čest…</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>16. května</emphasis></p>
<p>Dnes mě Erymill důkladně prohlédl a sdělil mi, že se mi po porodu všechny orgány vrátily do normální polohy. „Teď by to chtělo zavést rehabilitační cvičení a za pár dní na tobě nebude znát, že jsi vůbec rodila,“ pochvaluje si výsledky prohlídky.</p>
<p>Ono období – příznačně pojmenované šestinedělí – u mne skončilo. Sice to trvalo o něco déle než šest neděl, ale důležité je, že se nadále nemusím nijak omezovat v pohybových aktivitách ani v erotických radovánkách s kamarádkami. „Už zase umím <emphasis>dělit šesti</emphasis>,“ sděluji Lucce radostnou zprávu. „Jen mám ještě doporučenou rehabilitaci…“</p>
<p>„No výborně – to tě hned protáhnu tělocvičnou, až se z tebe bude kouřit,“ hlaholí Lenka, která právě vešla do dveří a zaslechla moji poslední větu.</p>
<p>„V první řadě se musím pořádně nabít. Až do teď jsem se musela omezovat…“</p>
<p>A tak jsme hned po večeři vyrazily do nabíjecího centra. Tentokrát se k nám přidala i Lucka, která včera dostala svou dávku trvalého bioenergetického stimulátoru, což znamená, že už se může nabíjet stejně intenzivně, jako my.</p>
<p>Sedíme spolu nahé v žáru umělého slunce a nasáváme všemi póry jeho blahodárnou energii. Držím Lucku za ruku a snažím se vyvolat kalihapický efekt… Podařilo se! Konečně si mohu se sestřičkou vyměňovat myšlenky beze slov – ale nejen myšlenky, ale i vjemy a pocity, pro jejichž vyjádření slova nestačí. Lucka je překvapena možnostmi, kterých její hmatový smysl náhle nabyl. Dosud se chodila nabíjet v doprovodu tety Ariany, která respektovala moje přání, abych mohla být první, kdo Lucku do tajů hmatového umění zasvětí.</p>
<p>Tiskneme se k sobě co největší plochou svých těl a prostupuje nás navzájem duše té druhé. Otevíráme se navzájem jedna druhé do nejzazších zákoutí svých myšlenek a pocitů. Přestáváme vnímat své okolí… Cítím, jak Lucka přímo vrůstá do mého vnitřního světa a já do jejího. Zmítají námi vlny štěstí a lásky střídané vlnami pochybností a obav. Ladíme navzájem své plány do budoucna. Chvíle pohody v letní zahradě se střídají se střety s dotěrnými agenty tajných služeb…</p>
<p>Obě jsme při tom maximálně vzrušené – ani jsem nepostřehla moment, kdy do mne Lucka vnikla i fyzicky. Jedna vlna rozkoše následuje druhou. Je to úžasné, nádherné! Milujeme se dlouho a bouřlivého orgasmu, který Lucka zakončila několika mohutnými výstřiky, dosahujeme takřka současně.</p>
<p>Když jsme se od sebe konečně odtrhly – a to skoro doslova, protože jsme slepené směsí mých milostných šťáviček s Lucčiným ejakulátem a spoustou mléka, které jsme si navzájem přímo vylisovaly z prsou, zjistila jsem, že jsme v nabíjecím středisku úplně samy. Když kamarádky zaregistrovaly naše milostné vzplanutí, diskrétně nás opustily a nechaly nás v naprostém soukromí. Krásné chvíle jsme završily ve sprše…</p><empty-line /><p>Lucčiny myšlenky – <emphasis>21. května</emphasis></p>
<p>Míšence jsou dnes dva měsíce! Krásně roste a dělá nám samou radost. Uspořádaly jsme videokonferenci se SSE, abychom se mohly o své štěstí podělit také s Magdou, Jenny a Tonym. První se nám zjevila Magda, která si holčičku se zájmem prohlédla ze všech stran a svým svérázným jazykem prohlásila, že je to opravdu ‚kus ženské‘ jak se sluší a patří, čímž nás docela pobavila.</p>
<p>Vzápětí dorazil Tony s manželkou. Radostnou událost čekají za necelé dva měsíce. Jenny má už pěkně zakulacené bříško. Nosí v sobě dvojčata a je to na ní opravdu znát.</p>
<p>„Už víte, co to bude?“</p>
<p>„Doktor Gavrill to už ví,“ odpovídá Anthony, „ale my jsme ho požádali, aby nám to neříkal. Chceme se nechat překvapit.“</p>
<p>Jenny se po jeho slovech usmála. „Ano, dočkáme času… Raději nám předveďte svou holčičku, ať vím, na co se možná mohu těšit.</p>
<p>Dvouměsíční dítě zaujaly pohyblivé obrázky na monitoru a jezdí po nich svými droboučkými prstíky snažíc se je uchopit do ručičky.</p>
<p>„To bude nějaká zvědavá Eva, že? O všechno se zajímá…“ Jenny je z ní u vytržení.</p>
<p>Náhle si na něco vzpomněla: „Máte tam někde Janu?“</p>
<p>„Jsou s Lenkou na Menstruačním, ale zapojíme je také do konference, to není problém,“ a Nikolka iniciativně nastavuje spojení, „určitě vás taky rády uvidí.“</p>
<p>Obě kamarádky se zjevily na obrazovce a přivítaly se s přáteli na SSE.</p>
<p>Vzápětí se Jennifer obrátila k Janě: „Až budu rodit, že mi přijdeš dělat asistentku?“</p>
<p>„Jistě, pokud si to přeješ…“</p>
<p>„Tak jo, budeme zase pracovat spolu,“ raduje se Magda.</p>
<p>Vtom se ve dveřích objevila Nancy a mne při pohledu na ni něco napadlo: „Jenny, jakpak to vypadá s Theresou? Všechen můj zájem se teď točí kolem Míšenky a nějak jsem zapomněla sledovat dění tam u vás…“</p>
<p>„Theresa… zatím jde v mých stopách,“ odpovídá Jenny, „Dostala čtyři měsíce experimentace. Jeden za podraz spáchaný na Lence a tři za fyzické napadení Nancy. Gavrill už jí odstranil ty hnusné silikonové implantáty z prsou, vyčistil jí plíce, průdušky i cévy od zplodin kouření… ale právě teď prožívá nejhlubší psychickou krizi. Naštěstí to neřeší hladovkou jako Nancy, takže je v dobré fyzické kondici. Teď už čekáme jen na její menstruaci, aby byly suroviny pro kompletaci jejích autofarmak.“</p>
<p>„Jsou k dispozici nějaké její fotografie?“ ozvala se Jana.</p>
<p>„Ale jistě…“ a Jenny promítla na obrazovku komunikátoru sérii fotografií, „takhle vypadala před operací…“</p>
<p>„Nic moc,“ komentuje Jana, „byla jsem u její přijímací prohlídky a Zemill hned podle její ‚hranaté‘ postavy odhadl, že se jedná o vycvičenou agentku.“</p>
<p>„… a takhle vypadá teď,“ dokončila Jenny promítnuvši další sérii.</p>
<p>Po odstranění implantátů je Theresino tělo ještě ‚hranatější‘ a kůže prsou zbavená podpory jí splihle visí dolů. Nevábný pohled. Ani se nedivím, že prožívá psychické trauma.</p>
<p>„Jenom se obávám, aby se přece jen nevydala Nancyinou cestou, neměla bych se k vám na čas teleportovat?“</p>
<p>Jenny jen zamítavě zavrtěla hlavou: „V podobném rozpoložení jsem byla kdysi i já sama, ale v momentě, kdy jsem si uvědomila, že jsem potrestána a za co, začala jsem sama spolupracovat. Předpokládám, že se tak stane i u Theresy. Kdyby k tomuto poznání nepřišla, neměl by celý trest smysl.“</p>
<p>„Jak je možné, že jsou ty fotografie takhle volně k dispozici? To můžete prohlížet i ty moje?“ děsí se Nancy, která od dveří sleduje dění na velkoplošné obrazovce.</p>
<p>„To jde jen u lidí ve výkonu trestu,“ uvádím skutečnost na pravou míru. „Díky tomu jsem se také ujala tvého případu. Kdybych tvoje fotografie neviděla, tak by se to pravděpodobně nestalo,“ vysvětluji konsternované Nancy. „Teď, když ti trest skončil, je možné tvé fotografie prohlížet jen s tvým souhlasem.“</p>
<p>„Lucinko, ty ses měla dát přece jen na tu advokátku,“ povzdechla si Nikolka, „ to už se zase chceš starat o osudy zajatců?“</p>
<p>Přitiskla jsem sestru k sobě. „Zatím se to vyplatilo. Podívej třeba tady na Nancy…“ pokynula jsem směrem ke dveřím, „ta mě chtěla ošklivě ublížit – a nakonec jsme se spřátelily, no není to tak lepší?“</p>
<p>Nikolka mi místo odpovědi stiskla ruku a já jsem poprvé pocítila kalihapický vjem mimo nabíjecí středisko. Pocit pohody se rozlil mým nitrem.</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>24. května</emphasis></p>
<p>Včera se Lenka vrátila z Menstruačního – a hned mě podle svého slibu ‚protáhla‘ tělocvičnou, až se ze mne opravdu kouřilo. Ale bylo to úžasné – zase jednou jsem si vyzkoušela, co dokáže bioenergetická senzitivita s člověkem udělat.</p>
<p>A dnes jsme si vyzkoušely něco, o čem jsme se jen tak mimochodem kdysi bavily v internačním táboře. Stalo se asi toto:</p>
<p>Přišla za námi Irena s Májou – že by s ní ráda do bazénu, „… ale dvojčata si dala s Májou tolik práce, že teď plave lépe než já – a bojím se, aby mi nezdrhla někam daleko a pak aby se neutopila.“</p>
<p>Bazény jsou opravdu rozsáhlé a ani bych se nedivila, kdyby tak malé dítě přecenilo svoje síly. Vyrazily jsme tedy s Lenkou do bazénu, aby Irenka nebyla na rozdováděnou Máju sama. Její obavy se ukázaly oprávněné. Malá rošťačka, sotva ucítila pod sebou vodu, ocitla se hned několik desítek metrů od břehu a zmizela pod hladinou. Lenka se za ní pohotově vrhla, ale vtom se malá čertice vynořila na úplně jiném místě a vesele hlaholí: „Mája subakvas sin!“</p>
<p>„Mája se potápí,“ směje se Lenka, „aspoň že na ni naše <emphasis>akvabely</emphasis> mluvily esperantem nebo kečuánštinou, kterou zdejší etherické tlumočení překládá. Představ si, kdyby na tebe spustila třeba aymarsky…“</p>
<p>„No, to bych asi nepřežila,“ děsí se Irena, ale uznejte samy, že bez vaší pomoci bych tu s ní byla ztracená.“</p>
<p>Mája nás svými kousky báječně pobavila, i když nám dala opravdu zabrat. Uhlídat ji není žádná legrace. Když jsme ji po půl hodině vytáhly z vody, nejprve zuřivě protestovala, ale nakonec se lačně přisála k máminu prsu. Po chvíli jí usnula v náručí.</p>
<p>„Budete tu ještě? Uložím malou a pak se vrátím, abych si té vody také v klidu užila,“ medituje Irena.</p>
<p>„Ale jistě, budeme tady,“ ubezpečuji ji, „taky bych si to tu chtěla zase jednou pořádně užít…“</p>
<p>„Kolik ten bazén může měřit,“ zamýšlí se Lenka.</p>
<p>„Vidíš, to mě tenkrát na CPLE zjistit nenapadlo. Ale s tou bezvládnou rukou jsem do bazénu nechodila a potom jsem si spíš užívala než abych se trápila dalšími výpočty. Ale můžeme to odhadnout – jsou tu tři bazény s různě teplou vodou. Využívají celou plochu areálu. Modul má délku stěny 4,683 m; šířka chodby je 1,561 m a těch modulů je v každém směru 72, takže souvislá délka tvoří v obou směrech 72 × (4,683 + 1,561) = 449,568 m.</p>
<p>Jelikož jsou bazény obdélníkové – nikoliv šestiúhelníkové jako normální místnosti – a něco se musí odečíst na šířku břehů, odhaduji, že každý bazén bude přibližně 400 m dlouhý a 120 m široký.“</p>
<p>Lenka se na chvíli zamyslela a pak poznamenala: „Vzpomínáš si, jak jsme zachraňovaly ty dívenky z jižního ostrova?“</p>
<p>„Jistě, tenkrát jsi kvůli nim pětkrát přeplavala úžinu…“</p>
<p>„Právě. A tys mi řekla, že světový rekord na 800 m je něco pod 9 minut… Já bych si chtěla vyzkoušet, za jak dlouho se to dá uplavat s bioenergetickou senzibilitou.“</p>
<p>„No, proč ne? Osm set metrů máš tam a zpátky. Hodiny tady taky jsou, tak můžeš experimentovat. Já ti to stopnu.“</p>
<p>Přistoupila jsem k hodinám a odpočítala jsem Lence start na celou minutu.</p>
<p>Lenka se vrhla do vody a plave mocnými tempy podél delšího břehu bazénu, aby měla podle čeho držet přímý směr. Chvíli ji pozoruji. Když obrátila, znovu upřeně sleduji hodiny…</p>
<p>„Teď!“ ozval se Lenčin výkřik od břehu.</p>
<p>„Tak to máš za 5:40 – ale chtělo by to stejně znát přesnou délku bazénu.“</p>
<p>„Co tady vyvádíte?“</p>
<p>Za námi stojí Irena v doprovodu Ariany.</p>
<p>„Lenka si chtěla zkusit, za jak dlouho uplave 800 m jako bioenergeticky senzitivní. Odhadla jsem délku bazénu na 400 m, tak si zaplavala tam a zpátky.“</p>
<p>„No, on ten bazén je tak trochu atypický na vaše poměry,“ poznamenává Ariana. „Vzhledem k tomu, aby byl vhodně situován do zdejší architektury, měří na délku 421,47 m – takže jsi uplavala dokonce víc než tu vaši osmistovku…“</p>
<p>Když jsme se konečně dost vyřádily ve vodě, vede první Lenčina cesta do Informačního centra ke komunikátoru. Hledá rekordy…</p>
<p>„Tak, ženská osmistovka má světový rekord z roku 1989, a to 8 min 16,22 s. Muži tuto disciplínu v repertoáru nemají.“</p>
<p>„Podívej, kočko,“ ukazuji na jednu z dalších tabulek, „tady máš mužskou padesátku. Rekord z roku 2000 dělá 21,64 s…“</p>
<p>„A co s tím,“ namítá Lenka, „my se tu bavíme o osmistovce.“</p>
<p>„Jistě, ale 16 × 21,64 s = 346,24 s – to máš 5 min 46,24 s. Chápeš to?“</p>
<p>Teprve teď to celé kamarádce došlo. „Téééda! A to je ten bazén ještě delší, než jsme si myslely…“</p>
<p>„To je senzační výkon,“ žasne Irena. „Představ si, kdybys šla někam závodit…“</p>
<p>„To nejde,“ ohradila se Lenka, „byl by to výsledek dosažený nečestným způsobem…“</p>
<p>„Jistě, jistě, to chápu, ale za recesi by to stálo, ne? Představ si, až by ses objevila na startu nahá, vytvořila bys takový fantastický rekord a odůvodnila to tím, že tě nebrzdily plavky…“</p>
<p>Všechny jsme svorně vyprskly smíchy – dokonce i stále vážná Ariana…</p><empty-line /><p>Lucčiny myšlenky – <emphasis>8. června</emphasis></p>
<p>Nastal nám čas loučení. I já jsem včera dokončila poslední kurs sebeobrany a umím kolem sebe vyvolat ochranné silové pole, takže nám nic nebrání v návratu domů.</p>
<p>Loučíme se postupně se všemi přáteli i kamarádkami, jako bychom se už nikdy neměli vidět, ačkoliv můžeme základnu navštívit, kdy nás napadne, a rovněž si kohokoliv pozvat na návštěvu. Ovšem loučení už patří k tradicím, tak proč je porušovat.</p>
<p>Z řad pacientek tady už mnoho osazenstva stejně nezbývá – Irena a Sheila dokončují léčbu, Jana se rozhodla zůstat, aby se mohla připravit k dalším zkouškám pomocí materiálů mimozemšťanů – a Lenka s ní, jako figurantka ☺</p>
<p>Nikolka se teleportuje jako první, za ní Míšenka – a já řadu uzavírám…</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>8. června</emphasis></p>
<p>Sláva! Jsme doma. Doma. Doma. Natrvalo doma! Venku sice hustě prší, takže se dešťové kapky slévají v provazy a padají na zem proudem. Ale to nevadí, určitě nám prší štěstí… Míšenka po teleportaci usnula. Uložila jsem ji něžně do postýlky a čekám, až se na teleportačním lůžku zhmotní Lucka.</p>
<p>„Vítám tě doma, srdíčko.“</p>
<p>Lucka mě strhla na sebe a vroucně mě políbila. Po chvíli vstala a automaticky míří ke koupelně.</p>
<p>„Mám nápad,“ zadržela jsem ji, „dneska se osprchujeme venku…“</p>
<p>Tančíme nahé na zahradě v proudech dešťové vody a bosýma nohama šlapeme v kalužích… Je to nádherné. Pojednou se mraky roztrhaly a vykouklo z nich sluníčko.</p>
<p>„No nazdar,“ vydechla Lucka, „vždyť je dneska Medarda – to nám bude to počasí takhle bláznit čtyřicet dní…“</p>
</section>
<section>
<p><strong>Epilog</strong></p><empty-line /><p>Dcerušku mám hezkou, malou,</p>
<p>její krásný ladný půvab podobá se zlatým květům.</p>
<p>Milovaná Kleis má!</p>
<p>Ani za Lýdii celou ani za rozkošný Lesbos</p>
<p>bych ji nedala.</p>
<p>Σαπφώ</p><empty-line /><p>„Nedá se nic dělat, plukovníku, ale jsem nucen vám nařídit, abyste zastavili všechny akce, které jsou ještě rozjeté proti vesmírným vetřelcům a jejich přisluhovačům. Právě jsem dostal písemný příkaz samotného ministra…“</p>
<p>„Ale, pane generále… právě teď? Když už máme do všech detailů propracovanou novou účinnější koncepci, která by měla zaručit, že…“</p>
<p>„Plukovníku, to je rozkaz a nepřipustím abyste o něm diskutoval. Zatím to vypadá tak, že na svou stranu přetáhli nejen řadu našich vojáků včetně důstojníků, ale dokonce i tři naše nejschopnější agentky! Uvědomujete si, že se jedná o katastrofu? A to nemluvím o té ostudě, kterou jsme si svými marnými snahami vypudit je odsud udělali ve světě.“</p>
<p>„Dobře. Co to tedy znamená pro nás, pane generále?“</p>
<p>„Znamená to, že budete i nadále sledovat jak jejich základny na Sahaře a v Antarktidě, tak i obydlí takzvaných ‚pacientek‘ té jejich povedené ‚kliniky‘ – ale nebudete proti nim naprosto nic podnikat. Všechny plánované únosy a výslechy se odkládají na neurčito.“</p>
<p>„Nechápu, proč, pane generále. Jestli to nevíte, tak vojáci, kteří se vrátili z jejich zajetí, jsou v nesrovnatelně lepším zdravotním stavu, než když vytáhli do boje. Jejich spřeženkyně jsou vybavovány schopnosti ubránit se našim agentům. Vetřelci čile obchodují se zeměmi, proti kterým je vyhlášeno embargo, což je v příkrém rozporu se zájmy světového společenství. A my budeme nečinně přihlížet?“</p>
<p>„Plukovníku! Opakuji ještě jednou: Je to rozkaz! A o rozkazech se nediskutuje! Chcete-li znát odůvodnění – přestože rozkazy se obvykle neodůvodňují – pro Spojené státy je cesta, kterou jsme dosud šli, za stávajících okolností krajně nevýhodná. Vláda proto připravuje novou koncepci vztahů jak vůči vesmírným vetřelcům tak i vůči jejich přisluhovačům s cílem získat všechny jejich vědecké poznatky a pokročilé technologie. Dokud nebude vládní koncepce připravena, všechny dosavadní akce se pozastavují.“</p>
<p>„Rozkaz, pane generále!“</p><empty-line /><p>Z Nikolčina deníčku – <emphasis>8. června</emphasis></p>
<p>Dnes uplynuly dva roky od doby, kdy jsme s Luckou a Míšenkou opustily Kliniku. Na rozdíl od tehdy je však krásný prosluněný den. Na šmolkově modré obloze se prohání několik bílých obláčků, ze kterých svatý Medard sotva něco vyždímá. Sedíme s Luckou na zahradě v altánku, popíjíme vychlazený džus a občas se vyjdeme nabít na sluníčko, což je mnohem příjemnější, než když je pod mrakem a my musíme čerpat energii v podobě elektřiny.</p>
<p>Míšenka běhá po trávě za červeným míčem a já si matně uvědomuji, že jsem podobnou scénu viděla kdysi ve snu na CPLEN. Bezděky jsem uchopila Lucku za ruku…</p>
<p>„Maminto, nědo voní…“</p>
<p>Míšence jsou dva roky a kousek. Už krásně mluví, i když některé hlásky ještě trochu ‚patlá‘…</p>
<p>Navlékla jsem si tričko a jdu se podívat, kdopak to zvoní…</p>
<p>Míšenka je celá vyjevená, protože za brankou postávají Jana s Lenkou. Ne, že by je neznala, objevují se u nás dost často. Ale obvykle se teleportují. Jejich příchod ‚vnějškem‘ je u nich opravdu překvapivý, nehledě k tomu, že už se pár měsíců neukázaly.</p>
<p>Padly jsme si spolu do náručí.</p>
<p>„Tety Janicta a Lenicta,“ hlaholí Míšenka svým něžným sopránkem a běží radostnou zprávu zvěstovat Lucce. Její rozevláté zlaté vlásky se lesknou v záplavě slunečních paprsků a kamarádky na ní mohou nechat oči.</p>
<p>„Vyrazily jsme si na výlet do moravské přírody a při té příležitosti jsme se rozhodly vás trochu navštívit, protože tady pro vás něco máme,“ sděluje mi Lenka vymanivši se z mého objetí.</p>
<p>Dívky si vyrazily opravdu nalehko. Na sobě mají jen bikinky a sandálky, přes rameno lehkou plážovou tašku – ale dnešní den je pro takový výlet opravdu jako stvořený, nehledě k tomu, že čím méně oděvu na sobě, tím snáze a s menším množstvím vynaložené energie lze kolem sebe vytvořit silové pole.</p>
<p>Jen pro pořádek poznamenávám, že diplomatická jednání se ubírají nadějným směrem. Řada států už uznala existenci obou mimozemských základen – na Sahaře i v Antarktidě – a instituce OSN s mimozemšťany spolupracují na široké bázi. Od řešení problémů nedostatku pitné vody až po rekultivace území zničených výrobními činnostmi. Smlouvu o spolupráci podepsaly i Spojené státy, jenže ji dosud neratifikovaly.</p>
<p>Po celou dobu pobytu doma jsme nezaznamenaly žádnou známku toho, že by někdo proti nám vyvíjel nepřátelskou činnost, ale jak se říká, ‚čert nikdy nespí‘ – takže vždy po opuštění areálu našeho domku jsme s Luckou ve střehu a vždy se oblékáme tak, abychom mohly kolem sebe silové pole bleskurychle vytvořit. Aspoň mají pánové na co koukat, ha, ha, ha.</p>
<p>„Pojte dál, odlozte si, udělejte si pohodí, jako doma…“ zve Míšenka hosty odposlouchanou frází.</p>
<p>Lenka se kucká smíchy: „No pane, ty děláš pokroky, takové milé uvítání…“ a bikinky opravdu odložila.</p>
<p>Jana ji následuje a já jsem si s ulehčením také stáhla tričko. Usadily jsme se v altánku a Lucka mezitím přinesla další dvě sklenice. Vychlazený džus přišel kamarádkám opravdu k chuti.</p>
<p>„Nesu vám promoční oznámení,“ sděluje Jana prohrabávajíc plážovou tašku, „a zvu vás na oslavu. Všechny tři. Před týdnem jsem obhájila diplomovou práci a už je ze mne opravdová paní doktorka.“</p>
<p>Lenka promovala loni, je doktorka filosofie a její diplomovou práci máme v knihovně – velice zajímavý spis o básnířce Sapfó… V té chvíli jsem si uvědomila, že mi chybí dodělat poslední ročník. Ráda bych se pak věnovala mimozemské šestiúhelníkové architektuře.</p>
<p>„Připravovala ses na CPLEN?“</p>
<p>„Jistě, a Lenka mi dělala společnost většinou jako figurantka, když jsem se učila ke zkouškám. Při psaní té diplomky jsem ji využila jako jazykovou korektorku. Podstatnou část mé práce tvořily podklady poskytnuté docentem Mámilem. Od září u něj nastupuji jako asistentka.“</p>
<p>Lenka si mezitím hraje s Míšenčiným míčem a malá je v sedmém nebi, protože jí Lenka předvádí různé kreace z moderní gymnastiky.</p>
<p>„Hned po promoci se pak připravte na cestu do Antarktidy,“ pokračuje Jana po přestávce, kdy také se zájmem sledovala Lenčiny hrátky s míčem, i to, jak se ji Míšenka snaží napodobit. Jakmile se tyhle dvě dostanou k sobě, nikdo už nemá šanci…</p>
<p>„Copak se tam bude dít tak závažného?“</p>
<p>„Budou křtiny! Ariana čeká dítě a Hill to celou dobu držel v tajnosti jako veliké překvapení. Teď ovšem je to na Arianě znát natolik, že to tutlat nemohou. Zve nás všech šestatřicet. Budeme tam pozvány všechny, které jsme jim k tomu štěstí dopomohly, navíc i Jennifer a Anthony s dvojčaty, Sheila a Paul s malým, Magda, Irenka s Májou a docent Mámil… Pozvánky rozešle hned, jak se dítě narodí.“</p>
<p>Jennifeřiným holčičkám také pomáhala Jana při porodu. Jsou to jednovaječná dvojčátka, na fotografiích velice roztomilá, naprosto od sebe k nerozeznání. Docela se těším, až je uvidím v reále.</p>
<p>„No, to tedy bude veliké,“ medituje Lucka.</p>
<p>„Taky že ano,“ přitakává Jana, „vždyť to bude narození prvního mimozemšťánka, který po několika stech letech přijde na svět ze své matky a ne ze zkumavky. A tvůj dědeček na tom má obrovskou zásluhu. Ty jsi toho živoucí důkaz a na oslavu zkrátka přijít musíš, i kdybys nechtěla, protože bez tebe by to opravdu nebylo ono.“</p>
<p>„Ale neboj, určitě přijdu. Strýčka a tetu už jsem dlouho nenavštívila… Jenom jim trochu vyčiním ☺ za to, že takovou radostnou událost tajili i před svou neteří. Vždyť já jsem tady na Zemi vlastně jejich nejbližší příbuzná…“</p>
<p><strong>KONEC</strong></p>
</section>
</body>
</FictionBook>
Mini Shell